VYSOKÁ ŠKOLA HOTELOVÁ V PRAZE 8, SPOL. S R.O

VYSOKÁ ŠKOLA HOTELOVÁ V PRAZE 8, SPOL. S R.O.

Daniel Schee

Etické problémy v cestovním ruchu související s kulturními odlišnostmi turistů a možnosti jejich předcházení

Bakalářská práce

2016

Etické problémy v cestovním ruchu související s kulturními odlišnostmi turistů a možnosti jejich předcházení

Bakalářská práce

Daniel Schee

Vysoká škola hotelová v Praze 8, spol. s. r. o. Katedra cestovního ruchu

Studijní obor: Hotelnictví Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Monika Klímová Datum odevzdání bakalářské práce: 2016-04-21 E-mail: [email protected]

Praha 2016

Bachelor's Dissertation

Ethical problems in tourism regarding the client culture differences and the possibilities of avoiding them

Daniel Schee

The Institute of Hospitality Management in Prague 8, Ltd. Department of Travel and Tourism Studies

Major: Hospitality management Thesis Advisor: Mgr. Monika Klímová Date of Submission: 2016-04-21 E-mail: [email protected]

Prague 2016

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Etické problémy v cestovním ruchu související s kulturními odlišnostmi turistů a možnosti jejich předcházení zpracoval samostatně a použil jen uvedených zdrojů. V souladu s § 47b zákona č. 552/2005 Sb., o vysokých školách v platném znění souhlasím se zveřejněním své bakalářské práce, a to v nezkrácené formě, v elektronické podobě ve veřejně přístupné databázi Vysoké školy hotelové v Praze 8, spol. s r. o.

……………………………… Jméno a příjmení autora

V Praze dne 21. 4. 2016

Poděkování

Rád bych zde poděkoval vedoucí mé práce Mgr. Monice Klímové, za její podnětné připomínky, ochotu a trpělivost. Můj velký dík patří také PhDr. Denise Hejlové, PhD, PhDr. Karlu Bröcklovi a Ing. Oto Šrámkovi, kteří mi poskytli rozhovor k danému tématu.

Abstrakt SCHEE, Daniel. Etické problémy v cestovním ruchu, související s kulturními odlišnostmi turistů a možnosti jejich předcházení. [Bakalářská práce] Vysoká škola hotelová. Praha: 2016. 66 stran. Bakalářská práce zkoumá etické problémy v cestovním ruchu související s kulturními odlišnostmi japonských turistů a možnosti jejich předcházení. Hlavním cílem je zjistit rozdíly v mentalitě a kultuře japonských turistů přijíždějících do naší země a poukázat na tyto rozdíly a pokusit se navrhnout řešení při střetu těchto odlišností. Práce je rozdělena do tří hlavních částí. V první části se věnuji objasnění základních

teoretických

pojmů,

jako

je

kultura,

její

vývoj

a struktura, multikulturalismus, interkulturalismus, etika, etiketa a jejich vymezení. Druhá část se zabývá japonskou kulturou, zvyky, historií a tradicemi. Dále analyzuji vzájemné česko- japonské vztahy a jejich historii, příjezdový cestovní ruch do České republiky pro kulturně odlišné turisty, v tomto případě pro japonskou klientelu. V návrhové části předkládám vlastní řešení problematiky spojené s kulturními odlišnostmi turistů na území České republiky v oblasti cestovního ruchu.

Klíčová slova: cestovní ruch, etika, etiketa, interkulturalismus, kultura, kulturní odlišnosti, kulturně hodnotové paradigma

Abstract

SCHEE, Daniel. Ethical problems in tourism regarding the culture differences of clients and the possibilities of avoiding them. [Bachelor thesis] Institute of hospitality management, Prague: 2016. 66 pages

My bachelor thesis explores the ethical problems in turism regarding the culture differences of clients and the possibilities of avoiding them. The main goal is to find out and remit the distinctions in mentality and culture of japaneese tourist coming to our country and suggest a solution to these difference conflicts.

This thesis is divided into three main parts. In the first chapter I concentrate on claryfing the basic theoretical terms such as culture, its development and structure, multiculturalism, interculturalism, ethic, etiquette and their delimitation. The second part focuses on Japanese culture, habits, history and traditions. Furthermore I analyze mutual Czech - Japanese relationships and their history, incoming tourism in the Czech Republic for culturally different tourists, in this case for Japanese clients. In the conceptual part I submit my own solution to these issues connected to cultural distinctions of tourists in the Czech Republic in the tourism area.

Key words: culture, cultural differences, culturally value paradigm, ethic, etiquette, interculturalism, tourism

Obsah Úvod 1

9

Teoretická část 1.1 1.1.2 1.1.3 1.1.4 1.1.5 1.1.6 1.1.7 1.2 1.3 1.3.1 1.3.2 1.4 1.5

Kultura 11 Vývoj kultury 12 Struktura kultury a její funkce 14 Národní kultura 16 Dimenze národní kultury podle Fonse Trompenaarse 17 Charakteristika kultur podle Gerta Hofstedeho 17 Kulturně hodnotové paradigma 18 Multikulturalismus, interkulturalismus, kulturní pluralismu a relativismus 19 Etika 21 Základní kategorie etiky 22 Rozdělení etiky 23 Etika a cestovní ruch 24 Etiketa 25

Analytická část

2

2.1 Japonsko – obecná charakteristika 2.2 Historie Japonska 2.2.1 Náboženství 2.3 Kulturní odlišnosti - japonské kulturně hodnotové paradigma 2.3.1 Komparace japonského a českého kulturně hodnotového paradigmatu 2.3.2 Problémy příjezdového cestovního ruchu, vycházející z kulturních odlišnosti japonských turistů 2.4 Česko – japonské vztahy 2.5 Příjezdový cestovní ruch z Japonska Návrhová část

3

11

27 27 28 33 34 37 39 44 45 49

Závěr

52

Literatura

54

Přílohy

58

Rozhovor s PhDr. Denisou Hejlovou, Ph.D. Rozhovor s PhDr. Karlem Bröcklem Rozhovor s Ing. Oto Šrámkem Mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Japonska v ČR Tetsuo Yamakawa

58 61 63 65

Úvod Tématem mojí bakalářské práce jsou etické problemy v cestovním ruchu související s kulturními odlišnostmi turistů, a možnosti jejich předcházení. Ve své práci se budu věnovat kultuře japonské. Pro japonskou kulturu jsem se rozhodl proto, že mne svojí výjimečností a odlišností, od nám známé kultury euroamerické, zaujala již při studiu na gymnáziu. Cílem této práce je seznámit širší veřejnost, zvláště pak pracovníky cestovního ruchu s osobitostí a odlišností japonské kultury a touto znalostí pomoci předcházet etickým problémům a nedorozuměním při kontaktu s přijíždějící japonskou klientelou. Cílem práce je rovněž navrhnout možnosti řešení těchto střetů a nedorozumění. Jsem přesvědčen, že znalost dané kultury nás nejenom obohacuje, ale při jakémkoli mezinárodním kontaktu

se stává také nutností,

a zároveň i velkou výhodou. Práce je rozdělena do tří částí. V první části teoreticko – metodologické jsou definovány pojmy kultura, její vývoj, struktura a funkce, dimenze a charakteristika národní

kultury,

kulturně-hodnotové

paradigma,

multikulturalismus,

interkulturalismus, etika, její základní kategorie a etiketa. Druhá část, analytická, se zabývá analýzou primárních a sekundárních zdrojů o Japonsku, jeho historií, náboženstvím a kulturou.

Následuje komparace japonské a české kultury. V

poslední, návrhové části, navrhuji vlastní řešení dané problematiky. V první, teoreticko - metodologické části práce, jsou shrnuty teoretické poznatky, vztahující se k zadané problematice získané studiem odborné literatury a dalších zdrojů, za použití deskriptivní metody. Ve druhé části je použita metoda analýzy, komparativní analýzy a syntézy získaných dat, které vycházejí z primárních a sekundárních zdrojů. Návrhová část je zpracována pomocí empirické metody. Text mojí bakalářské práce vychází z primárních zdrojů, kterými jsou přednášky a informace získané přímo od pracovníků v cestovním ruchu, přednášky z Filosofické fakulty Západočeské univerzity a má osobní zkušenost z praxe v hotelu 9

Buddha bar hotel v Praze. Sekundárními zdroji jsou odborná literatura, česká i zahraniční, internetové zdroje a statistické údaje získané z registrů ČSÚ a organizace Czechtourism. V příloze se k tématu japonské kultury a zvyklostí v řízeném rozhovoru vyjadřují PhDr. Denisa Hejlová, PhD z Fakulty sociálních věd UK, plzeňský soudní znalec z oboru psychologie PhDr. Karel Bröckl, a průvodce japonských turistů v Českém Krumlově Ing. Oto Šrámek

10

1

Teoretická část

1.1

Kultura Kultura – „má svůj etymologický původ v antickém starověku. Vznikl

z latinského colere a byl původně spojován s obděláváním zemědělské půdy. Novou dimenzi pojmu kultura odkryl slavný římský filosof Marcus Tullius Cicero (106 43 př. n. l.), když v Tuskulských hovorech (45 př. n. l.) nazval filosofii kulturou ducha. Tím položil základ pojetí kultury jako charakteristiky lidské vzdělanosti.“ Existuje řada definic kultury. Český sociolog Jan Keller definuje kulturu jako souhrnné označení pro všechno, čím se člověk odlišuje od zvířete. (Keller 1997, s. 158-9) Ve výkladovém slovníku cestovního ruchu Josefa Zelenky a Martiny Páskové se uvádí, že kultura je v širším slova smyslu bytostně lidská reflexe vlastního bytí a jeho interakce s okolním světem, jeho antropogenními a přírodními aspekty v kontextu světového vývoje i lidské historie.(2012, s. 149) Nejčastěji citovanou definicí je definice anglického antropologa Edwarda Burnetta Tylora, který ve svém díle Primitive culture vymezil kulturu jako složitý celek vědomostí, názorů, umění, morálky, práva, obyčejů a jiných zvyků, které člověk nabyl jako člen určité společnosti. (Soukup 2000, s. 13) Tento soubor činností a výtvorů této činnosti umožňuje lidem přežít v přírodním prostředí. Díky kultuře jsou lidé schopni vyrovnávat se s tlaky přírody pomocí modifikací svého prostředí místo vlastního organismu. Veškerá kultura se přenáší učením, přičemž člověk je, na rozdíl od zvířete, schopen osvojovat si nové poznatky prostřednictvím abstraktních symbolů. Kultura má rostoucí charakter, který byl umocněn vynálezem písma a dalších prostředků konzervace informací. Kultura je prostředek, díky němuž může člověk přežívat na určité úrovni. Jakmile kultura jednou vznikne, je jí modifikováno také uspokojování vrozených biologických potřeb od etikety stolování až po sexuální zvyky. Naopak selhání v uspokojování odvozených kulturních potřeb ohrožuje samo bilogické přežití. Hlavní předností i největší slabinou lidské kultury je její nedefinitivnost. Kulturu můžeme také definovat jako identitu lidí, která vytváří vzor vztahů a chování ve společnosti. (Machková 2009, s. 31) Rozvoj kulturních potřeb postupuje způsobem, který neustále posunuje hranici toho, co je považováno za uspokojivé. Kultura posiluje představivost a člověk má potřebu realizovat to, co si

11

dokáže představit. Neomezenost kulturních potřeb se tak dostává do rozporu s nedostatkovostí zdrojů nutných k jejich realizaci. (Keller 1997, s. 158- 9).

1.1.2 Vývoj kultury Ve středověku se pojem kultura objevuje sporadicky a vždy má silný náboženský obsah. Ke znovuzrození antického významu pojmu kultura dochází až s nástupem renesance a humanismu. Filosofie, umění i věda se začínají orientovat na člověka. Člověk začíná být chápán jako aktivní tvůrce kutury, jejímž prostřednictvím přetváří okolní svět i sám sebe. Do kultury jsou zahrnuty všechny výtvory lidské činnosti - jazyk, morálka, věda, zvyky, odívání, bydlení. Kultura je chápána jako kultivace lidských schopností, výtvor lidské tvořivosti a rozsáhlá oblast produktů lidské činnosti. (Olšovský 2011, s. 118) V 15. – 16. století začal být pojem kultura vymezován ve smyslu rozdělení přírody a člověka, jako tvůrce i uživatele kultury. V 17. století použil Samuel von Pufendorf termín kultura pro souhrn veškerých produktů lidské aktivity zahrnujících sociální instituce, jazyk, vědu, morálku a zvyky. Ještě u německého filosofa Johanna Gottfrieda Herdera a Wilhelma vom Humboldta nacházíme jednotu antropologického pojetí kultury, na jehož základě je kultura chápána jako specifický nástroj lidské adaptace na přírodní prostředí a axiologického pojetí kultury, jehož stoupenci považovali kulturu za společně sdílenou duchovní a morální sílu, projevující se ve všech zvycích a obřadních praktikách lidí. Herder v pěstování kultury viděl zdroj mravní velikosti každého národa. Jako první postavil kulturu proti civilizaci, která je podle něj mechanická, odlidštěná a negativní. Pojetí hodnot kultury dále rozpracoval německý filosof Imanuel Kant svojí naukou o mravním zákonu ve sféře morálky. Americký sociolog Robert Ezra Park vymezil kulturu jako společnost, která má morální řád a je řízena zvyklostmi, mravy a hodnotami. Také myslitelé a umělci viktoriánské epochy vnímali kulturu jako nejvyšší intelektuální a uměleckou záležitost lidského ducha. (Kulturní dějiny Evropy.[online].[cit. 2016-02-21]) Již výše uvedená koncepce kultury E. B.Tylora dosáhla značné obliby především v Severní Americe. Němečtí vzdělanci se ve stejné době snažili udržet pojem kultura mimo antropologii, kterou stále chápali jako přírodní vědu o člověku. Rudolf Virchow, slavný německý lékař a prezident Německé antropologické společnosti, prohlásil, že „antropologie nemá nic společného s kulturou“. Americký antropolog a lingvista Alfred Louis Kroeber a kulturní antropolog Clyde Kluckhohn uvádějí ve své práci z r. 1952 12

celkem 161 definic kultury, které lze rozdělit do šesti kategorií: deskriptivní – založenou na obsahu, historickou – zdůrazňující tradici, normativní – zdůrazňující pravidla a normy, psychologickou – zaměřenou na výchovu, strukturální – studující vzory a genetickou - pojímající kulturu jako specifický lidský atribut, neexistující u zvířat. Oba autoři se pokusili o souhrnnou definici pojmu kultura – „kultura je produkt, je historická, zahrnuje ideje, vzory a hodnoty, je selektivní, lze se jí učit, je založená na symbolech a je abstrahována z chování a produktů chování.“ (Kulturní dějiny Evropy.[online].[cit. 2016-02-21]) Antropologické společenství se ve druhé polovině dvacátého století rozdělilo do

dvou

směrů,

jejichž

představitele

můžeme

označit

jako

mentalisty

a fenomenology. Mentalisté chápou kulturu jako systém sdílených kategorií, který je ustaven konvencí a reprodukován tradicí. Klíč k pochopení kultur je podle mentalistů tzv. intrasomatický, neboli že se nalézá uvnitř lidského těla. S mentalisty polemizují fenomenologové, kteří pokládají kulturu za způsob tzv. sociálně poučeného jednání. Zdroj kultury hledají mimo tělo, v lidském zapojení do okolního sociálního světa. Pokud bychom se pokusili o všeobecné vymezení kultury, znělo by asi následovně: „Kultura představuje mnohovýznamový program činností jednotlivců a sociálních skupin, který je určován sociokulturní samoregulací a kulturními stereotypy, přetvářen společenskou praxí a předáván prostřednictvím kulturního dědictví a tradice“. (Kulturní dějiny Evropy.[online].[cit. 2016-02-21]) Kultura je tedy jakýsi princip, étos prostupující celou společností, určující způsob našeho jednání a chápání světa. Není elitní záležitostí, ale je rozvíjená a sdílená všemi lidmi a umožňuje jim integraci a smysluplnou existenci v rámci určité společnosti. Kulturu si vytvořil člověk sám, ovlivňuje jeho každodenní život a vymezuje mu bariéry v chování i jednání. „Základem současné západní kultury je kultura evropská, která se začíná rozvíjet z antických kořenů po pádu Západořímské říše od 6. st. n.l.. Její specifický charakter je určen třemi zásadními faktory: odkazem antické kultury, křesťanstvím jako jejím duchovním základem a v období novověku pak rozvojem moderní vědy. Nejvýraznějšími vlivy jiné kultury, která kulturu evropskou obohatila, byla kultura židovská. Z té vyrostlo křesťanství jako základní pilíř celé západní kultury.“ (Lehmanová, 2010, s. 51) 13

1.1.3 Struktura kultury a její funkce Podle struktury dělíme kulturu na duchovní, materiální a normativní. Duchovní kultura zahrnuje oblast duchovního bohatství společnosti. Jedná se o soubor jevů a vztahů, které se vztahují k uspokojování duchovních potřeb člověka. Patří sem ideje, zvyky a symboly. Ideje i zvyky mohou mít různý charakter, a to vědecký, etický, estetický a právní. Podle toho potom rozlišujeme hlavní sféry duchovní kultury na vědu, umění, filosofii, náboženství, právo a morálku. Materiální kultura je souborem jevů a procesů, vztahujících se k uspokojování materiálních potřeb člověka. Mezi nejdůležitější prvky materiální kultury patří prostředky používané v materiální výrobě, jako jsou pracovní nástroje, stroje a automaty, způsoby užívání těchto prostředků – práce s nástroji, technologie, produkty určené k uspokojování výrobních potřeb, spotřební předměty a umělé materiální prostředí, kam patří stavby a stavební díla vytvořená člověkem. Normativní kultura vychází ze společenských norem a obecných pravidel v rámci jedné společnosti. Udává, jak se chovat i jaké tresty a odměny čekají člověka za jeho činy. Je to ucelený systém obecných pravidel týkajících se uznávaných pravidel dané společnosti. (Sociologie kultury.[online].[cit. 2016-02-21]) Funkce kultury jsou: socializační, humanizační, výchovná, relaxační, kompenzační, kumulativní a integrativní. Socializační funkce kultury umožňuje začleňování jedince do společnosti a napomáhá vytváření vztahů, humanizační funkce kultury napomáhá z člověka jako biologického tvora vytvořit osobu schopnou žít ve společnosti, kompenzační funkce zajišťuje vyplnění volného času a odpočinku, akumulativní

zajišťuje uchování myšlenek a výtvorů předchozích

generací a funkce integrativní se podílí na vytváření a uchování sociálního řádu. (Sociologie kultury.[online].[cit. 2016-02-21]) Kultura, právní rámec a především náboženství vymezuje vždy danou civilizaci. „Když v roce 1996 harvardský profesor Samuel Huntington, politický teoretik z Harvardovy university, prorokoval, že 21. století se stane dějištěm střetu, srážek a bojů mezi civilizacemi a že největší nebezpečí představuje konflikt mezi civilizací západni a čínskoislámskou, vyvolala jeho dnes stále více připomínaná teorie protichůdné, ba mnohdy ostré reakce ze strany jak odborné i laické veřejnosti, tak z politických kruhů. Dosud diskuse neutichla, ovšem dnes Huntingtonovi dávají 14

zapravdu i mnozí z jeho dřívějších odpůrců.“(Střet civilizací.[online].[cit. 2016-02-21] Huntington ve své knize Střet civilizací uvádí: „Civilizace i kultura se vztahují k celkovému způsobu života toho či onoho národa, civilizace je kultura ve velkém. Součástí obou jsou hodnoty, normy, instituce a způsoby myšlení, jimž po sobě jdoucí generace přisuzovaly primární důležitost“. (Huntington, 2001, s. 33) Obrovský význam připisuje Huntington náboženství. Říká, že hlavní světové civilizace jsou totožné s největšími světovými náboženstvími. Dělení civilizací dnešního světa podle Samuela Huntingtona : civilizace čínská, jejíž stáří se odhaduje od r. 1500 př.n.l. Za hlavní spojující prvek této civilizace pokládá Huntington konfucianismus, čínský filosofický směr, který se vyvinul z učení čínského mudrce Konfucia. Jde o ucelený systém morálky, sociálních i náboženských myšlenek a zásad, který chápe tao – cestu jako cestu celé společnosti.(Störig, 1999, s. 68-71) Kromě samotné Číny sem patří kultury Vietnamu a Koreje. Civilizace japonská, nejspíše v rozmezí 100 – 400 n.l., která se vyčlenila z civilizace čínské. Od té doby je Japonsko považováno za samostatnou civilizaci. Civilizace hinduistická, jejímž centrem je Indie, ale hinduismus je spojující prvek, který hranice Indie přesahuje. Civilizace islámská, která vznikla v 7. st. n. l. na území dnešního Arabského poloostrova. Odsud se islám rozšířil na sever Afriky a také na Pyrenejský poloostrov. Civilizace pravoslavná, jejímž centrem je Rusko. Od západního křesťanství ji odlišuje byzantský původ, byrokratický despotismus a omezený kontakt s renesancí, osvícenstvím a jinými fenomény, důležitými pro vývoj Západu. Civilizace západní, jež vznikla přibližně v letech 700 – 800 n. l.. Dělí se na tři hlavní části, a sice Evropu, Severní a Latinskou Ameriku. Řadíme k ní také další oblasti, které byly osídleny potomky Evropanů v dobách

zámořských

objevů,

tedy

Austrálii

a

Nový

Zéland.

Civilizace

latinskoamerická, podle výše uvedeného by měla tato civilizace patřit pod západní, ale zde Huntington uvádí, že i když je tato civilizace potomkem evropské, vyvinula se zcela odlišným způsobem než Evropa a Severní Amerika. Ve srovnání s Evropou byla Latinská Amerika výhradně katolická. Civilizace africká, nad kterou, jak Huntington uvádí, visí otazník, neboť nelze jednoznačně říci, zda jde o samotnou civilizaci. Sever Afriky spadá pod islám, na jihu je evropská kultura a části Afriky jsou také křesťanské. Huntington předpovídá střety jednotlivých civilizací, způsobené změnou mocenské rovnováhy mezi Západem a bývalými koloniálními oblastmi třetího světa, vojenským, ekonomickým i politickým růstem asijských civilizací a především militantností islámu a vzestupem Číny. Budoucnost Západu 15

může být tedy zajištěna jen potud, pokud bude jednotný. Jeho přežití závisí na tom, zda obyvatelé Západu uznají, že jejich civilizace je jedinečná, nikoli univerzální, a sjednotí se za účelem její obnovy a obrany, čelíce výzvám nezápadních společnosti. Za velké nebezpečí považuje Huntington také multikulturalismus. Současný vývoj dává tomuto politologovi bohužel za pravdu.

1.1.4 Národní kultura Národní kultura je souhrn norem a ustálených vzorců chování, typických pro daný národ. Tyto sdílené normy a vzorce chování, které se předávají z generace na generaci, určují vždy myšlení a chování příslušníků určitého národa. Badatelé zkoumající obsah národních kultur vycházejí ve svých studiích z důležitého výzkumu sociálních antropologů, kteří zjistili, že v rámci jednoho společenského celku řeší lidé stejné základní problémy. (Kluckhohn and Strodtbeck´s Values Orientation Theory. [online].[cit. 2016-03-20] Americký kulturní antropolog Clyde Kluckhohn a americký sociální psycholog Fred Strodbeck sestavili pět kategorií univerzálních problémů, společných pro všechny národy: 1. Podstata člověka je stále stejná – je v zásadě dobrý, nebo špatný 2. Vztah k přírodě – má se člověk přírodě podřídit a žít s ní v harmonii, nebo ji ovládat? 3. Vztah k času – co je důležité a na co se soustředit – na minulost, přítomnost nebo budoucnost? 4. Podstata lidské činnosti – měl by se člověk orientovat na to, aby žil a prožíval, nebo aby něco dokázal, či se rozvíjel a něčím se stal? 5. Vztah jednotlivce k jiným lidem – má být člověk nezávislý na společnosti a uskutečňovat své vlastní cíle nebo se podřídit ostatním? Některé státy jsou národnostně i jazykově homogenní, takže stát splývá s kulturou. Do této skupiny patří např. Polsko nebo Japonsko. (Šroněk, 2000, s. 14)

16

1.1.5 Dimenze národní kultury podle Fonse Trompenaarse Holandský sociolog Fons Trompenaars zjednodušil výše uvedené členění Kluchohna a Strodbecka na tři skupiny problémů, a sice: vztah k lidem, vztah k přírodě a vztah k času. Pomocí těchto tří kategorií identifikoval celkem sedm dimenzí národní kultury. Prvních pět dimenzí se týká vztahu k jiným lidem. Jsou to: -

Universalismus versus partikularismus

-

Kolektivismus versus individualismus

-

Neutralita versus emocionalita

-

Specifičnost versus difuznost

-

Orientace na přisuzování versus orientace na dosahování (Trompenaar´s Seven Dimensions of Culture.[online].[cit. 2016-03-20]) Šestá dimenze se týká času a vychází z orientace na minulost, přítomnost či

budoucnost, dimenze sedmá řeší interní nebo externí orientaci. (Organizační kultura a národní kultura.[online]. [cit. 2016-03-20])

1.1.6 Charakteristika kultur podle Gerta Hofstedeho Holandský vědec Gert Hofstede provedl v letech 1967-70 rozsáhlý výzkum v rámci poboček společnosti IBM. Na základě získaných dat stanovil pět základních charakteristik, podle kterých se jednotlivé národy liší. Jsou to: Mocenská vzdálenost (Power Distance) – dimenze vztahu k autoritě měří míru nerovnosti ve společnosti. Ve společnostech s velkou vzdáleností moci jsou nerovnosti považovány za přirozené a užitečné. Tyto společnosti bývají jasně hierarchicky uspořádány a autority jsou v nich ctěny. Společnosti, které naopak preferují malou vzdálenost moci, jsou rovnostářské. Chybí v ní autority a je zde silný sklon k decentralizaci. Vyhýbání se nejistotě (Uncentainty Avoidance) - index vyhýbání se nejistotě vyjadřuje míru, v jaké jsou jednotlivé kultury schopny akceptovat nejistotu. Společnosti s vysokou hodnotou indexu mají potřebu vytvářet striktní pravidla a jsou konzervativní. Naopak společnosti s nízkou hodnotou indexu jsou soutěživé a nejasnost a nejistotu vnímají jako běžnou součást života. 17

ndividualismus versus kolektivismus (Individualism) – tato dimenze vyjadřuje, zda v dané kultuře lidé jednají jako nezávislí jednotlivci, či členové daných skupin. Ve společnostech kolektivistických má silnou roli rodina a příbuzenské vztahy. Individualistické společnosti preferují osobní svobodu. Vztahy zde nehrají důležitou roli. (Průcha, 2010, s. 34-36) Maskulinita versus feminita (Masculinity) – maskulinní kultury se orientují na výkon, úspěch, pokrok a jsou materiálně založeny, naopak feminní kultury preferují mezilidské vztahy, péče o druhé, nejsou tak agresivní jako kultury maskulinní, konflikty se řeší kompromisem. Dlouhodobá versus krátkodobá orientace

- společnosti s dlouhodobou

orientací podporují plánování a ochotu podřizovat se dlouhodobým cílům. Společnosti

orientované

krátkodobě

se

zaměřují

na

okamžité

výsledky

a krátkodobé cíle. (Firemní a národní kultury.[online].[cit. 2016-03-20])

1.1.7 Kulturně hodnotové paradigma Termín kulturně hodnotové paradigma označuje systém základních principů, podle kterého daná společnost interpretuje realitu a orientuje se v ní. (Lehmannová, 2010, s. 40) Tyto principy jsou stabilní a proměňují se jen velmi pomalu, spíše v řádu staletí. Český sociolog a historik Jaroslav Krejčí charakterizuje kulturní paradigma jako široce sdílený postoj ke smyslu života a smrti. (Krejčí, 2002, s. 48) Kulturně hodnotové paradigma vzniká tedy v každé společnosti dlouhodobým vývojem a liší se od všech jiných paradigmat. Příčinou rozdílů mezi paradigmaty jsou podle Lehmannové odlišné vlivy, které se uplatňovaly při jejich vzniku. Autorka rozlišuje dvě skupiny vlivů, a sice geografické a klimatické podmínky, etnické složení společnosti a její historický vývoj na straně jedné a duchovní systémy na straně druhé. Právě tyto duchovní systémy, které reagují na ostatní uvedené faktory a vytvářejí unikátní kulturní paradigma.(Lehmannová 2011, s. 40-41)

18

1.2 Multikulturalismus, interkulturalismus, kulturní pluralismus, a relativismus Multikulturalismus je myšlenkový a politický proud, který reaguje na situaci vzniklou soužitím několika kultur a který věří, že v jednom státě mohou žít vedle sebe jednotlivci a skupiny rozdílné kultury, náboženského vyznání, i rasy a vzájemně si rozumět. Vychází z názoru, že všichni lidé jsou si rovni a každý má právo zachovat si svou kulturu a vyznání. Jako termín se multikulturalismus objevuje v Evropě v 50. letech minulého století ve Švýcarsku. (Encyklopedie. [online].[cit. 2016-03-20] Od 70. let 20. století se myšlenky multikulturalismu rozšířily do celé Evropy s tím, jak přicházeli migranti ze zemí, které bývaly evropskými koloniemi, zvláště do Anglie, Francie, Nizozemí a také s příchodem námezdních dělníků z Turecka do Německa či Itálie. Po uplynutí několika let se však ukázalo, že migranti zůstávají natrvalo a evropské státy byly nuceny se s touto situací vyrovnat, neboť nucený návrat gastarbeitrů, jak tyto dělníky označovali, nebyl dostatečně legislativně ošetřen. Jednotlivé státy se snažily buďto o plnou integraci a asimilaci imigrantů, vycházející z amerického modelu tzv. tavícího kotle, který by měl být údajně schopný migranty absorbovat a začlenit do většinové společnosti, nebo se zaměřily na politiku multikulturalismu. Jak se však ukázalo, plná asimilace již na konci 20. století nebyla v Evropě ani v USA možná díky masové imigraci. Docházelo k vytváření ghett, kde si ale skupiny imigrantů zachovávaly svoji kulturu, náboženství, zvyky a jazyk, kulturu i jazyk většinové společnosti odmítaly, takže k žádnému sbližování ani úplné asimilaci příchozích nedocházelo. Situace se vyostřila s dospíváním druhé a třetí generace imigrantů, kteří již ztratili napojení na zemi svých rodičů a zároveň nebyli začleněni do státu, na území kterého žili. V ghettech vládne chudoba a s ní stále narůstající kriminalita. Ze svého „nezačlenění“ tito lidé obviňují vlády jednotlivých zemí, které jim údajně nenabídly dostatek pěnez a pomoci. (Encyklopedie-multikulturalismus.[online].[cit 2016-0221]) V muslimských komunitách tak již několik desetiletí vládnou protizápadní názory a postoje. Tuto situaci vyhrotil teroristický útok spáchaný 11. 9. 2001 ve Spojených státech amerických. Globální terorismus spjatý s islamistickým fundamentalismem nachází v těchto vykořeněných komunitách útočiště. Je tedy patrné, že multikulturalismus s sebou přináší spoustu rizik, jako jsou sociální napětí, nenávist pramenící z náboženských rozdílů a terorismus. Jak uvedl již Samuel 19

Huntington ve svém díle Střet civilizací. (Kulturní dějiny Evropy.[online].[cit. 201602-21]) Interkulturalismus „se zabývá vztahy lidí z různých kulturních skupin. Předpokládá otevřenost ke kultuře ´těch jiných´ a hledání společných východisek formou

vzájemného

dialogu.“

(Interkulturalismus.[online].[cit.

2016-02-21]

Interkulturalismus uznává etnické, kulturní i náboženské menšiny, sympatizuje s nimi a je vstřícný vůči jejich požadavkům. Zároveň ale podněcuje k uchování hodnot, tradic a historie „hostitelského národa“. Úsilí majoritní kultury o své zachování

považuje

interkulturalismus

za

plně

legitimní.

Zatímco

se

multikulturalismus snaží o jakousi „konzervaci“ kultur, interkulturalismus umožňuje kulturám vývoj i modifikaciSoučasná podoba interkulturalismu navazuje na quebecký

model,

jenž

byl

reakcí

frankofonních

skupin

na

federální

multikulturalismus a lépe odpovídá lokálním podmínkám. Na rozdíl od zbytku Kanady, kde dominantní skupina britského původu tvoří přibližně jednu třetinu populace, quebecká provincie byla vždy etnicky více homogenní, neboť 70% obyvatel jsou potomci frankofonních osadníků. Kultura i francouzský jazyk v Québecu byla dlouhodobě ohrožována asimilacionistickými snahami ze strany kanadské anglofonní většiny. Zachování frankofonní identity Quuébecu tak bylo výsledkem dlouhého boje o kulturní přežití. Kulturní relativismus představuje pozitivní snahu o hodnocení jednotlivých kultur samostatně, neporovnávat je podle té naší vlastní s tím, že všechny kultury jsou rovnocenné. Kulturní pluralismus, z latinského pluralis – možný, vícerý, označuje směr, který se snaží vypořádat se skutečností, že v moderních společnostech žijí mezi sebou lidé z různých kultur, z nichž jedna skupina je většinová a ostatní žijí jako menšiny. Kulturní pluralismus tedy hledá na jedné straně podmínky a meze pokojného soužití a zkoumá výhody takové kulturní rozmanitosti. Podmínkou bezproblémové komunikace mezi jednotlivými skupinami je znalost společného jazyka. (Od multikulturalismu k interkulturalismu, srovnání konceptů.[online].[cit. 2016-02-21]) Za historický je považován výrok francouzského historika Ernsta Renana„Evropa je řecká svým myšlením a uměním, římská svým právem a židokřesťanská svým náboženstvím.“(Kulturní dějiny Evropy.[online]. [cit. 2016-02-21])

20

Rovněž významný anglický básník a spisovatel Thomas Stearns Eliot ve svém rozhlasovém projevu pro poražené Německo v roce 1945 uvedl: Dominantním rysem při vytváření společné kultury mezi národy, z nichž každý má vlastní jedinečnou kulturu, je náboženství…Hovořím o společné tradici křesťanství, která učinila Evropu tím, čím je, a o společných kulturních elementech, které s sebou toto sdílené křesťanství přineslo…Právě v křesťanství se rozvíjela naše umění a kultura. Evropan může nevěřit v pravdivost křesťanské víry – a přece to, co říká, koná, činí, bude vše záviset ve svém významu na křesťanském dědictví. Pouze z křesťanské kultury mohl vzejít Voltaire či Nietzsche. Evropská kultura by nemohla přežít naprostý zánik křesťanské víry“.(Budil, 2009) „Myšlenka bezproblémového soužití několika kultur na jednom státním celku je možná pouze tehdy, pokud uvedené kultury pocházejí z kulturně příbuzného prostředí a mají eticky, a nábožensky srovnatelný základ. V opačném případě multikulturalismus prostě selhává.“ (Kulturní dějiny Evropy.[online].[cit. 2016-02-21])

1.3

Etika Etika „z řeckého ethos-zvyk, obyčej, mrav, je vědní filosofická disciplína,

jejímž předmětem jsou hodnotící soudy, které se týkají rozlišování dobrého a zlého. Jako součást tradiční filosofie usiluje o poskytnutí pravidel a norem lidského chování a jednání. Etika reflektuje morálku a ptá se na její založení, zdůvodnění, legitimizaci a legalizaci. Klade si otázky typu: Co je dobré? Jaký je smysl mého konání? Jak mám jednat? Co je cnost? Co je spravedlnost? Proč mám jednat tak a tak? Obsahuje též řadu hypotéz o člověku a jeho povaze. Během dějin se na základě různých přístupů k řešení těchto otázek vyčlenila široká škála směrů, které lze rozdělit na základní tři typy: Etiku deskriptivní, etiku preskriptivní – neboli normativní a metaetiku.“ (Kratochvíl- ETH1.ZČU[online].[cit. 2016-02-21]) Ve Filosofickém slovníku Ivana Blechy a kol. se uvádí, že za zakladatele etiky je považován Aristoteles (384 – 322 př.n.l.). Aristoteles rozlišuje v každé lidské činnosti část teoretickou – poznání, část tvořivou – dělání a část praktickou – jednání. Kořeny naší etiky mají základ v antické etice, jejímž základním pojmem byla ctnost vycházející z celkového zaměření člověka k dobru, byla pozitivním rysem charakteru každého člověka. Antika rozlišovala čtyři základní tzv. kardinální ctnosti, a to: rozumnost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. Aristoteles viděl 21

podstatu ctnosti v rozumném životě a uspořádaném životě společenském. Hlásal, že předmětem etiky je hledat dobro jako účel lidského jednání.(Blecha a kol. 2002, s. 109-110) Základem naší křesťanské etiky je Desatero z řeckého deka-deset a logosslovo. Deset slov považují židé i křesťané za přikázání, které Bůh dal lidem jako směrnici, určující způsob života. Bůh tato přikázání předal napsaná na dvou deskách do rukou Mojžíše na hoře Sinaj.(Křesťanská etika. Desatero je etickou normou křesťanské kultury. O křesťanství se říká, že je etikou lásky k člověku v nouzi. Nejznámější pojetí novodobé etiky bylo pojetí jednoho z největších evropských myslitelů Immanuela Kanta. Ten byl přesvědčen, že má-li být nějaký všeobecně platný zákon pro všechny lidi, musí být uložen v našem rozumu. Kant definoval tzv. kategorický imperativ, který říká: Jednej tak, aby se maxima Tvé vůle mohla stát obecně platným zákonem. Neboli jednej tak, aby se zásady Tvého chování mohly stát obecně platným pravidlem. Jde o ono známé: „představ si, že by to tak dělali všichni“. Tradiční etika se příliš zabývá pouze člověkem a lidskými vztahy. Opomíjí vztah k přírodě. Etické zákony by v nás měly probudit také odpovědnost za budoucí generace. (Adamová, Dudák, Ventura, 2004, s. 130-131)

1.3.1 Základní kategorie etiky Základními kategoriemi etiky jsou: mravnost (morálka) – z latinského mos – mrav, zvyk, obyčej. Jedná se o historicky a kulturně podmíněný souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů, ideálů, pravidel, institucí a norem, jimiž se lidé v určitém ohledu řídí ve svém praktickém mravním jednání. (Blecha a kol. 2002, s. 275) Mravné je pak takové jednání, které se shoduje se všeobecně přijímanými mravními normami dané společnosti. Morální neznamená jednoznačně mravně dobrý, nýbrž patřící do oblasti morálky. Opakem pak není nemorální nebo nemravný, ale nacházející se mimo oblast morálky. Morálně dobré nebo špatné znamená shodu nebo neshodu jednání s vlastním svědomím a právě platnými morálními pravidly. Měřítkem morality je svědomí (Blecha a kol., 2002, 276). Svědomí je nejvyšší schopnost člověka morálně se kontrolovat. Je to jakýsi vnitřní hlas. Moralita je mravní cítění. Dobro a zlo jsou morálně etické kategorie, kterými je vyjádřeno mravní hodnocení chování. Dobro je to, co společnost pokládá 22

za mravní a hodné následování, zlo je nemravné jednání, hodné odsouzení. Mravnost a svoboda znamená, že mravní normy musí na jedné straně vymezovat a regulovat lidské jednání, ale na straně druhé musí poskytovat svobodu jednajícím osobám. Etické hodnoty jsou čest, svoboda, láska, úcta, vůle, odvaha, věrnost, hrdinství, láska k pravdě atd.

1.3.2 Rozdělení etiky Jak jsem již zmínil, rozlišujeme tři základní proudy etiky: etiku deskriptivní, deskriptivní neboli normativní a metaetiku. Deskriptivní etika se zabývá popisem a objasňováním morálního jednání v určitých kulturách. Úzce spolupracuje se sociologií, psychologií a etnologií. Etika deskriptivní, neboli normativní, která se pokouší nalézt kritéria pro stanovení podmínek lidského jednání na základě těchto kritérií, se snaží formulovat a analyzovat zákazy, příkazy či tabu. Metaetika zkoumá povahu etických, morálních pojmů, postojů a soudů. Na rozdíl od normativní etiky se snaží odpovídat na to, co je dobré, či špatné či jak máme jednat a prověřuje tak možnosti etiky samotné.(Metaetika-analytická etika.[online].[cit. 2016-02-21]) Etika je blízko sociologii i psychologii – nelze ji myslet bez člověka a jeho psychických vlastností (psychologie) a člověka nelze myslet bez vztahu k ostatním lidem (což zachycuje sociologie). Další dělení etiky je například na autonomní, která vychází z člověka a z toho, co je mu vlastní a heteronomní, jež vyvozuje mravnost z příčin, které jsou na vůli člověka nezávislé (zákony státu, náboženská přikázání apd.). (Kratochvíl- ETH1.ZČU[online].[cit. 2016-02-21]) Etika je tedy snaha odpovědět na otázku, jak má člověk jednat, aby bylo toto jednání dobré, nebo zda jednal správně. Upozorňuje na odpovědnost, kterou člověk nese za svá rozhodnutí.

23

1.4

Etika a cestovní ruch Výkladový slovník cestovního ruchu definuje cestovní ruch jako komplexní

společenský jev, souhrn aktivit účastníků cestovního ruchu, souhrn procesů budování a provozování zařízení se službami pro účastníky cestovního ruchu včetně souhrnu aktivit osob, které tyto služby nabízejí a zajišťují, aktivit spojených s vužíváním, rozvojem a ochranou zdrojů pro cestovní ruch (2002, s. 44) Světový cestovní ruch zahrnuje veškerý cestovní ruch na světě, při němž dochází k překročení hranic. Představuje souhrn veškerého příjezdového a výjezdového cestovního ruchu všech států světa. Mezinárodní cestovní ruch je nejširším pojmem z hlediska územní realizace cestovního ruchu. Zahrnuje pohyby účastníků cestovního ruchu mezi státy. (Hamarnech, 2014, s. 9-11) Cestovní ruch je světový fenomén. Vývoj světové ekonomiky od konce 19. století je těsně svázán s rozvojem mezinárodního cestovního ruchu. V poválečném období se stal významným jevem s dopady do ekonomické oblasti, do socio-kulturního i fyzického prostředí. Cestovní ruch se stal důležitou součástí světové ekonomiky, světové spotřeby i vzájemného soužití mezi národy. Celkové pojetí cestovního ruchu rozšiřuje vymezení Světové obchodní organizace WTO-(World Trade Organization) a obdobné vymezení normy EU č. 56. V roce 1996 vypracovaly organizace WTO a WTTC-(World Travel and Tourism Council) dokument Agenda 21 pro podmínky a specifika cestovního ruchu (Agenda 21 for Travel and Tourism Industry). V dokumentu se uvádí, že cestovní ruch by měl pomáhat lidem k dosažení zdravého a aktivního života v harmonii s přírodou a přispívat tak k zachování a ochraně zemského ekosystému. Měl by být založen na udržitelných vzorcích produkce a spotřeby a ochraně životního prostředí. Mezinárodní zákony na ochranu životního prostředí by měly být respektovány průmyslem cestovního ruchu. (Hamarneh, 2014, s. 22) Cestovní ruch ovlivňuje také sociálně-kulturní prostředí. Vytváří nová pracovní místa, čímž podporuje sociální rozvoj dané oblasti, nárůst konkurence v destinaci, zvyšuje životní úroveň místních obyvatel a přispívá též k jejich snaze přírodní a kulturní hodnoty chránit. Podporuje malé a střední podnikání a příznivě ovlivňuje také rozvoj infrastruktury – silnice, letiště apd. V souvislosti s cestovním ruchem posledních desetiletí se stále častěji hovoří o tzv. udržitelném rozvoji cestovního ruchu. Ten můžeme definovat jako takový, který zabezpečuje zajištění současných potřeb účastníků cestovního ruchu a přitom pomáhá rozvoji území, 24

snaží se o šetrné využívání přírodních a kulturních hodnot a vede k dlouhodobé prosperitě. Udržitelný rozvoj cestovního ruchu musí obsahovat mimo jiné i etický rozměr – kdy chování lidí vychází ze zákonů a pravidel slušného chování a zároveň neohrožování práv příštích generací. (Hamarneh, 2014, s. 108) Etika jako soubor určitých norem a pravidel je nezbytnou součástí všech lidských činností a aktivit. V podnikání, zvláště pak v podnikání ve službách je její dodržování naprosto zásadní. Dokument, který shrnuje všechna nezbytná pravidla a zásady pro pracovníky cestovního ruchu i turisty samotné, projednala Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO) již v roce 1999. 21. prosince 2001 byl poté přijat Valným shromážděním UNWTO. V roce 2004 byl založen Světový výbor pro etiku v cestovním ruchu. Celosvětový kodex cestovního ruchu má deset článků. Devět z nich shrnuje pravidla pro účastníky cestovního ruchu a desátý se zabývá zaváděním těchto pravidel do praxe. Zásady uvedené v Kodexu stanovují mimo jiné závazky účastníků rozvoje cestovního ruchu, právo každého člověka na cestování a svobodný pohyb a práva pracovníků a podnikatelů v oblasti cestovního ruchu. (World Tourism Organization UNWTO.[online].[cit. 2016-02-28])

1.5

Etiketa Etiketa je soubor jistých zvyků a obyčejů užívaných ve vnějším

společenském styku. Společenský projev je součástí společenského mravu. Etiketa v moderním smyslu vznikla na panovnických dvorech již ve starém Egyptě a Japonsku. V Evropě vzrostl její význam počátkem novověku a vyvrcholil v 18. století. (Pásková, Zelenka, 2002, s. 79)Slovo etiketa vzniklo ze starofrancouzského estiguer, což znamená připevnit nebo vyvěsit. Pravidla dodržovaná u královského dvora se vyvěšovala na zeď a stávala se z nich denní pravidla, platná pro každého, kdo uměl číst. Pojem etiketa prodělal do dnešní doby výraznou změnu. Pravidla chování ve společnosti vycházela z principu hierarchie a z dvorské tradice, která jasně určovala, kdo smí zaujmout místo vedle panovníka a kdo si musí sednout dál. Společenský život na oficiální úrovni podléhal a podléhá pravidlům etikety a dodržování tzv. diplomatického protokolu, který vznikl v době Vídeňského kongresu r. 1813-15 a platí dodnes. Dodržuje se při všech státních a politických 25

událostech a platí i při velkých společenských příležitostech. (Etiketa a její historie.[online].[cit. 2016-02-28]). V současnosti je etika chápána jako komplex pravidel a zvyklostí, který upravuje společenské chování a chování v pracovním styku. Pravidla běžného společenského života se přizpůsobují situacím od formálních po uvolněné (casual). „Etiketa byla a vždy bude výrazem ducha doby, mocenských poměrů a sociální struktury. Jde o souhrn přijatých a dohodnutých zvyklostí, kterými se řídí naše vztahy. Normy společenského chování nevznikaly žádnou vydanou normou, ale utvářely se po staletí na základě společenské nutnosti a potřeby. Jejich vývoj mapuje vývojovou cestu lidské společnosti.“ (Etiketa a její historie.[online].[cit. 2016-02-28]). Pravidla dobrého chování zná a vymáhá každá společnost, zvláště však společnosti hierarchické, kde každé společenské vrstvě přísluší pevné místo, jisté možnosti a jistá omezení. Dodržováním etikety dává člověk najevo, že ví, co se sluší, a že do daného prostředí patří. Předchází tím konfliktům a brání nežádoucí důvěrnosti.

26

2

Analytická část

2.1

Japonsko – obecná charakteristika Japonsko je císařský ostrovní stát ve východní Asii, ležící v mezi Tichým

oceánem a Japonských mořem. Tvoří jej kolem 4000 ostrovů, z nichž největšími a nejznámějšími jsou Honšú, Kjúšú, Hokkaidó a Okinawa. Rozloha Japonska je přibližně 377 873 kilometrů čtverečních. Vzhledem k tomu, že naprostou většinu území pokrývají hory a lesy, soustřeďuje se život převážně do pobřežních oblastí, kde je tím pádem vysoká hustota obyvatel – 337 na metr čtvereční, což je 30. Nejvyšší hustota na světě. Japonsko se nachází na hranici tří tektonických desek, které mají za následek opakující se častá zemětřesení. Symbolem Japonska je sopka Fudži (Fudži-san- vysoká 3776 m n. m). (Japonsko.[online].[cit. 2016-02-28]) Jméno Japonska – v japonštině Nihonkoku, znamená v doslovném překladu Země vycházejícího slunce. Hlavním městem je Tokio- dnes již s 13 miliony obyvatel, úředním jazykem japonština a měnou japonský jen (JPY). Japonsko je etnicky velmi homogenním státem – z více než 127 milionů obyvatel, kteří v Japonsku žijí, je 98,5% Japonců. Zbývající část tvoří menšiny Číňanů, Korejců, Brazilců, Flipínců, Peruánců a Američanů. Japonsko je rozděleno na 47 vyšších samosprávných celků- prefektur. (The World Factbook.[online].[cit. 2016-02-28]) Hlavními náboženskými směry v této zemi jsou šintoismus a buddhismus. Japonsko je konstituční monarchií, kdy císař zastává pouze reprezentativní funkci. Výkonná moc

leží

v rukou

dvoukomorového

parlamentu.

Historie

zákonodárného

shromáždění sahá do roku 1889, kdy tehdejší císař Meija vyhlásil novou ústavu. Nová ústava vznikla na nátlak západních mocností po druhé světové válce, aby zajistila demokratizaci a demilitarizaci země. Funkci císaře zastává od roku 1989 císař Akihito, jeho éra nese jméno Heisei a v překladu znamená všudypřítomný mír. Současným premiérem je od roku 2012 Šinzó Abe. Z hlediska cestovního ruchu je pro cizince Japonsko mimořádně bezpečnou zemí. Úroveň vražd za poslední roky klesla až na 0,5% / 100 000 (tedy méně než 1 člověk ze 100 000) v populaci, v poměru například se Spojenými státy, kde tato úroveň činí cca 4,8). Užívání drog je minimální, stejně jako krádeže či vloupání. V Japonsku se uvěznění považuje za vážné společenské stigma. Všeobecně se 27

mezi Japonci předpokládá, že se zločinu dopustí spíše cizinec. (The secretof Japan´s mysteriously low crime rate.[online].[cit. 2016-03-22]) Japonsko je členským státem Spojených národů, členem sdružení nejvyspělejších zemí světa – tzv. G8 a členem Asijsko-pacifického hospodářského společenství APEC.

2.2

Historie Japonska Kulturu a mentalitu každého národa zásadním způsobem ovlivňuje kromě již

zmíněných geografických podmínek také historický vývoj dané země. V japonské historii se střídala období dlouhé izolace s obdobími hromadného přejímání cizích kulturních vzorů. Archeologické výzkumy naznačují, že první obyvatelé přišli na Japonské ostrovy kolem roku 30 000 př. n. l. Přibližně od roku 10 000 př. n. l. se začala vyvíjet tzv. kultura Džómon (10000-300 př. n. l.) charakteristická první výrobou keramiky. Následovala období Jajoi (300 př. n. l. - 250 n. l.), Jamato (250-710 n. l.), Kofun(250538 n. l.) a Asuka (538-710 n. l.). (Reischauer, 2006, s. 5-18) Tradiční Japonsko začíná obdobím Nara (710-784), na jehož počátku bylo založeno hlavní město Heidžó-kjó. Během období Nara dochází k velkému kulturnímu rozkvětu země. Byla obdivována a aktivně přejímána čínská kultura i čínské technologie. Rozvíjí se stavitelství, sochařství, malířství, tvorby zahrad, literatura a další. Buddhismus se stal oficiálním nábo ženstvím. Postupně se v Japonsku rozšířilo šest základních buddhistických názorových proudů a sekt. Sekta Hossó, Kegon, Sanron, Rieu, Kuša a Džódžicu. Po celé zemi se stavěly buddhistické chrámy. Nejvýznamnější stavbou období Nara byl chrám Tódaidži. Tento chrám se těší mezi Japonci velké úctě a oblibě dodnes, neboť se zde nachází vrcholné dílo japonského kovolitectví – socha Velkého Buddhy-Daibutsu. V areálu kláštera Tódaidži se dochovala také známá pokladnice Šósóin, plná vzácných uměleckých předmětů z Persie, Turecka, Íránu a dalších zemí, která se do Japonska dostala po Hedvábné stezce. V období Nara vznikly také dvě vzácné národní kroniky- kronika Kodžiki (Zápisy o starých věcech) a Nihonšoki. Rychle vznikající buddhistické kláštery si postupně začaly vydržovat i vlastní vojska, a tak se císař Kammu rozhodl město Nara opustit a přesunout se do Heinakjó (dnešní Kjóto). (Reischauer, 2006, 28

s. 441) Oblast dnešního města Nara a její umělecké památky byly v r. 1998 zapsány na seznam kulturního dědictví Unesco. Období Heian (794-1185) začíná založením hlavního města císařství Heiankjó, města míru a pokoje, později přejmenovaného na Kjóto. K přestěhování dvora došlo za již zmíněného císaře Kammu, který je považován za jednoho z nejschopnějších japonských panovníků. Za jeho vlády vzkvétala architektura, zvláště pak úprava zahrad, literatura, svitkové malby i buddhistické sochařství. Japonské umění i nadále ovlivňovalo čínské umění a konfucianismus. Jako japonské specifikum vzniká taktéž zenové umění čajového obřadu a aranžování květin-ikebana. V období Heian sice vládl mír, ale politická situace se vyhrocovala. Příčinou byla přetrvávající decentralizace. Skutečná moc se tak přesouvala z císaře na klanové vůdce a jejich vojenské družiny. Došlo k občanské válce Heidži, v průběhu které se rodiny Taira a Minamoto utkaly v boji o císařský trůn. Na konci období Haian byla převážná část rodu Minamoto vyvražděna a vedoucí postavení získal rod Taira. V roce 1185 v bitvě u Dannoury byl však rod Taira poražen rodem Minamoto. Touto bitvou končí období Heian a s ním i období dlouhé izolace Japonska. (Japonsko.[online].[cit. 2016-03-22])Následovalo období Kamakura (1185-1333). Vítězství Minamotů nad Tairy na konci 12. století znamenalo začátek nového režimu. Joritomo Minamoto získal v r. 1192 titul šóguna, což byla nejvyšší vojenská funkce. V Kamakuře založil šóngunát a stal se diktátorem. Šógun se stal významnou japonskou institucí. Důležitou událostí byly dva mongolské pokusy o invazi do Japonska v letech 1274 a 1281. Oba skončily neúspěchem, jednak díky přírodním silám – taifunům a také díky zuřivé obraně japonských samurajů. Mongolské útoky tak přispěly ke zvýšení prestiže samurajské třídy. Mezi nejvýznamnější rysy tohoto období patří kult bojovníka, neboli samuraje, který představoval ideál odvahy, byl ceněn pro svoji čest, dovednost zacházet se zbraněmi, schopnost snášet bolest, připravenost zabít v případě nutnosti sám sebe a věrnost císaři nebo svému pánovi. V bojích proslavili samurajové japonské meče katana, které byly vyráběny mistrovskými cechy a měly tak výjimečnou kvalitu, že se staly předmětem uctívání. Na konci 13. století se do Japonska dostává nová forma meditativního buddhismu – zenbuddhismus. V Kjótu a Kamakuře vznikají nové kláštery těchto meditativních směrů, kde dochází k velkému rozvoji umění. V kamakuře je odlita druhá největší socha Buddhy v Japonsku. Se zenbuddhismem 29

přichází také rituální pití čaje, ze kterého se následně stává čajový obřad. (Vasiljevová, 1986, s. 604) Začátek následujícího období Muromači (1333-1568) byl charakteristický rozbroji a císařským schizmatem. Přesto dochází v Japonsku k velkému kulturnímu rozvoji. V r. 1344 vyhlásil císař Godaigo obnovení císařské moci. V r. 1336 však Ašikaga Takaudži porazil spojence císaře Godaiga a zmařil tím úsilí o obnovení císařské moci. Císař byl nucen uprchnout do Jošina. Ašikaga Takaudži ovládl Kjóto a na trůn dosadil nového císaře jménem Kómjó. Tím pádem existovaly v letech 1336-1392 dva císařské dvory- Severní dvůr v Kjótu a Jižní dvůr v Jošinu. V r. 1911 byl za legitimní uznán Jižní dvůr. Oblast pohoří Kii a Jošino byla v r. 2004 zapsaná na seznam Unesco. Takaudži se r. 1338 nechal jmenovat šógunem. Sídlo Ašikagů bylo v Kjótu ve čtvrti Muromači, odtud se pak nazývá celé období. Ašikaga Jošimicu, vnuk Takaudžiho, v r. 1392 usmířil oba císařské dvory a Jižní dvůr se vrátil do Kjóta. Jošimicu v r. 1395 odstoupil a šógunem se stává jeho syn Jošimoči. Jošimicu vybudoval v Kjótu rezidenci s proslulým Zlatým pavilonem- Kinkakudži a obklopil se zde učenci a umělci. Vznikla zde Kultura Severních hor, během které došlo k politické stabilizaci a kulturnímu i obchodnímu rozkvětu země.Jošimicu navázal obchodní styky s Čínou, a dokonce přijal titul „Král Japonska“. Ašikaga Jošimasa v r. 1464 odstoupil ve prospěch svého bratra a uchýlil se do tzv. Stříbrného pavilonu ve východní části Kjóta. Zde stejně jako dříve Jošimicu soustředil učence své doby. Jejich umění a učení pak bylo označováno jako Kultura Východních hor. Ustálila se také tradice čajového obřadu, dochází k rozvoji literatury, malířství a nově také zahradnictví. Provázáním zenového myšlení a zahradnictví vznikají zenové zahrady plné symboliky a náznaků. V roce 1543 přistáli v Japonsku první Evropané, a sice portugalští mořeplavci. Seznámili Japonce s evropskými střelnými zbraněmi, které se v Japonsku rychle rozšířily. Na lodích přijížděli s mořeplavci také jezuitští misionáři – například František Xaverský. V průběhu několika desetiletí se tu podařilo rozšířit křesťanství. Období Azuči-Momojama (1568-1600) je „definované vzestupem tří po sobě následujících hegemonů: Ody Nobunagy, Tojotomiho Hidejošiho a Tokugawu Iejasu, kteří přinesli politické sjednocení Japonska po století občanských válek.“ (Japonsko.[online].[cit. 2016-03-22]) Roku 1592 vedl císař Tojotomiho Hijedoši 30

invazi do Koreje, která byla v té době čínskou državou. Invaze však skončila úplným fiaskem. Od té doby se Japonsko na 300 let neodhodlalo k žádné vojenské invazi do zahraničí. Období Edo (1600-1867) znamenalo období uzavření Japonska na samostatný ostrovní stát, platil zákaz cestování do zahraničí, a dokonce i čtení cizích knih. V r. 1853 přinutil pod hrozbou střelby z děl americký komodor Mattew Perry japonskou vládu otevřít několik přístavů zahraničním lodím. Moderní Japonsko začíná obdobím Meidži (1868-1912). Toto období trvalo za vlády císaře Macuhita, který nechal přejmenovat město Eda na Tokio a ustanovil ho hlavním městem císařství. Císař nechal povolat západní odborníky, kteří měli za úkol inovovat průmysl, železnici, armádu i loďstvo. Byla přijata nová ústava, která zavedla dvoukomorový parlament, provedeny reformy státní správy, branné povinnosti i školství a schválen občanský, trestní a obchodní zákoník. Budoval se nový informační systém a rozšiřovala dopravní síť, což pomohlo rozvoji obchodu a průmyslu ve městech. Na vesnicích reformy podpořily zemědělství a zpracovatelský i řemeslný průmysl. Zvláště významná byla v tomto období výroba hedvábí, která později dosáhla téměř 40% veškerého exportu Japonska. (Lábus, 2009, s. 77) Otevření Japonska přineslo změnu životního stylu, kdy do té doby zcela uzavřenou japonskou společnost začala ovlivňovat kultura západní. Událostí, která Japonsku definitivně přinesla status světové mocnosti a s tím i rovnoprávnost se západními státy, bylo v r. 1905 vítězství nad Ruskem v Rusko-japonské válce. Japonsko se tak stalo nejen moderním národem, ale také světovou imperialistickou mocností s koloniemi Koreou a Tchajwanem. (Reichschauer, 2006, s. 187-8) Po období Meidži přichází období Taišó (1912-1926) a s ním i první světová válka. 23. srpna 1914 vyhlásilo Japonsko válku Německu a vstoupilo do válečného konfliktu po boku Velké Británie. Dodávky průmyslu z Evropy byly přerušeny, a tak zůstaly asijské země zcela odkázány na japonské zdroje. Japonsko dodávalo svým spojencům veškerý válečný materiál, takže jeho ekonomice se nebývale dařilo. Období let 1926-1989 bývá označováno jako období Šówa. Zásadní událostí tohoto období byla druhá světová válka (1939-1945). Na počátku 20. století vzrostl v Japonsku expanzivní militarismus, který vedl k invazi Japonska do Manžuska a v r. 1937 ke druhé čínsko-japonské válce. Japonsko se spojilo s fašistickým Německem a Itálií a vytvořilo vojensko-politické uskupení. Při snaze o ovládnutí 31

jihovýchodní Asie a Pacifiku zaútočila japonská vojska 7. 12.1941 na americkou námořní základnu Pearl Harbor. Jako odvetu Spojené státy mohutně zaútočily na Tokio, Osaku a v srpnu 1945 byla města Hirošima a Nagasaki zničena atomovými bombami. Japonsko bylo 15. srpna 1945 přijetím Postupimské deklarace donuceno ke kapitulaci. Poražené Japonsko zůstalo až do r. 1952 pod okupační správou USA. V zemi byla provedena řada reforem, které vedly k významnému ekonomickému oživení. Byla přijata nová ústava, v níž bylo zakotveno, že země nesmí vlastnit armádu a změněno postavení císaře, ten se stává pouze symbolem státu. Výkonnou moc má vláda a dvoukomorový parlament. Po roce 1955 dochází k významnému ekonomickému oživení,

které

vrátilo

ostrovům

prosperitu.

Symbolem japonského úspěchu se stal rychlovlak Šinkanzen, jehož provoz byl zahájen v rámci Olympijských her v Tokiu v r. 1964. O období od 60. let v Japonsku se hovoří jako o hospodářském zázraku. Raketovým způsobem se rozvíjí elektronika, počítače, automobilový průmysl – Nissan, Toyota, Honda, Kawasaki. K hospodářskému zázraku nepochybně přispěly výjimečné japonské vlastnosti, jako je pracovitost, preciznost, dochvilnost, skromnost a věrnost a oddanost firmám, u kterých Japonci pracují. (Japonsko.[online].[cit. 2016-03-22]) Po roce 1972 došlo vinou ropné krize ke zpomalení hospodářského růstu. Po ropné krizi Japonsko překonává všechny své konkurenty ve výši hrubého národního produktu a jeho mezinárodní platební bilance je vysoce kladná. Japonsko se stává největším světovým věřitelem. (Lábus, 2009, s. 150) Smrtí císaře Šówa (Hirohito) a nástupem císaře Akihita v r. 1989 začalo nové období japonské historie Heisei, které trvá dodnes. V devadesátých letech přišlo období deflace a s ním i minimální růst hospodářství. Tuto hospodářskou krizi řešilo Japonsko investicemi do veřejných zakázek – stavěly se mosty, silnice apd. To ale vedlo k zadlužení Japonska. Částečně pomohlo zprivatizování státního majetku, které prosadil předseda vlády Koizumi. Ten také přinutil banky odepsat některé dluhy. V roce 2005 se konala v prefektuře Aiči světoznámá výstava Expo 2005, kterou navštívilo 22 milionů návštěvníků z celého světa. V březnu r. 2011 zasáhlo Japonsko ničivé zemětřesení o síle 9 stupňů Richterovy stupnice. Na ostrově Honšú bylo následovánou vlnou tsunami, která způsobila vážnou havárii jaderné elektrárny Fukušima. I přes nepříznivé geografické podmínky a nedostatek surovin se Japonsko z feudální země změnilo ve 20. století v jednu z nejdynamičtěji se rozvíjející 32

průmyslovou zemi světa. Podle HDP bylo Japonsko v r. 2015 po Číně a USA třetí nejsilnější ekonomikou světa. (Po 142 letech nejsou USA největší ekonomikou světa.[online].[cit. 2016-03-22])

2.2.1 Náboženství Bez poznání základních aspektů náboženského života Japonců jim nelze lépe či hlouběji porozumět. Náboženství nemá pro Japonce takovou důležitost jako pro jiné národy. Zeptáte-li se Japonce, jakého je náboženství, odpoví vám, že se nehlásí k určité víře, ale že se participuje v životě různých náboženských společností podle příložitosti a potřeby. Důkazem tohoto tvrzení je i to, že celkový počet příslušníků náboženských organizací v Japonsku převyšuje celkový počet obyvatel. Důvodem je, že jeden Japonec není členem pouze jedné organizace, nýbrž je přihlášen ke dvěma až třem různým církvím. V křesťanských církvích se takovéto vícenásobné členství jen zřídkakdy povoluje, jelikož je to v rozporu s představou o náboženské funkci v západním světě. Děti v Japonsku se od brzkého věku účastní různých slavností, obřadů či bohoslužeb jak v šintoistických, tak v buddhistických chrámech. Když se rodiče rozhodují, kterou školku nebo školu pro dítě vybrat, primárním faktorem je vzdálenost od domova a kvalita péče o děti, nikoliv které náboženské společenství je řídí. Dítě z buddhisticky založené rodiny může být tedy bez problémů umístěno do katolické školy. (Umeda, 1996, 24) Původní Japonské náboženství je šintoismus. Uvádí se, že má kolem 117 milionů vyznavačů. Slovo Šintó je složeno ze dvou znaků, Šin (božstvo) a To (cesta). Poprvé se tento náboženský směr objevil v Kronice Japonska, napsané v období Nara v roce 720. Šintó se považuje za přírodní náboženství, které směřuje úctívání k přírodním úkazům, mohutným stromům, skalám, jezírkům a pdoboně. Vychází z toho, že božstva (kami) vévodí přírodním jevům, ať už živým, či mrtvým. Vládu císaře odpradávna schvalovala nejvyšší božstva, o nichž se věřilo, že byla jeho předky. Šintó bylo státním náboženstvím od 70. let 19. století do 40. let 20. století. Dnes se mezi šintoisty řadí málo Japonců, ale většina z nich dodržuje vedle buddhistických zvyklostí i šintoistické rituály.(DK Publishing.Japan, 2007, s. 26) Za posvátnost se považuje zejména hora Fudži. Dalším náboženstvím v Japonsku je buddhismus. Do Japonska se dostal z Číny, oficiálně byl přijat v roce 645 (období Asuka a Nara) a brzy se stal jedním z hlavních náboženských směrů. 33

S buddhismem se do země dostalo i písmo a slabičná abeceda katakana, dále také mnoho uměleckých směrů. Buddhismus je duchovně-filosofický systém původem z Indie, jehož zakladatelem byl Siddhártha Gautama, jinak znám jako Buddha („osvícený“). Nevíce rozšířen a oblíben mezi Japonci byla a je odnož buddhismu zvaná zen-buddhismus. Z náboženství také vycházejí některé typické japonské zvyklosti. Z šintoismu pramení mnoho japonských obyčejů, především velký důraz na očistu a střízlivou estetičnost, z buddhismu zase důraz na skromnost, zdrženlivost a sebeovládání. Japonci se rodí jako šintoisté, žení a vdávají jako křesťané a umírají jako buddhisté. (Náboženství Japonska.[online].[cit. 2016-03-23])

2.3 Kulturní odlišnosti - japonské kulturně hodnotové paradigma Japonská kultura je velmi osobitá, a přestože se Japonsko stalo v průběhu 20. století nedílnou součástí západní kultury a zařadilo se mezi nejvyspělejší země světa, životním stylem i myšlením, zůstává i nadále v mnoha směrech ve světě svých původních, tradičních hodnot. (Connectasia [online].[cit. 2016-03-23]) Japonská kultura je označována jako vysoce kontextová, což je kultura souvislostí, kde jsou tradice, místní zvyky i neverbální komunikace silně propojeny.(Symons, Communication and Commitment.[online].[cit. 2016-03-23]). Skupinově orientovaná japonská společnost je společností kolektivní spolupráce a podřízení se skupině. Výstižný je japonský citát Deru kugi wa utareru – Hřebík, který vyčnívá, je zatlučen. (Kraemerová, 2013, s. 58) Nejedná se však o kolektivismus jako o ideologii, ale o skutečnost, že Japonci jsou od nepaměti zvyklí žít ve skupině, ať už se jedná o rodinu, školu či firmu. Potřebují vědět, že někam patří. První, s čím se cizinec

v Japonsku

veškerého

okolního

setká, světa

(Ageekinjapan.[online].[cit.

je na

základní uchi

2016-03-23])

a

dělení soto. Uchi

znamená uvnitř, tedy prostředí každému jednotlivci známé a blízké. V první řadě se jedná o rodinu. Svoji rodinu každý Japonec velmi 34

miluje a ctí ji. S původní rodinou, podle japonských tadic, zůstává žít vždy nejstarší syn a zachovává tak její kontinuitu. Princip kolektivního života pokračuje po rodině životem ve školní skupině. Vzdělání je v Japonsku velmi drahé a ve společnosti vysoce ceněné. Většina lidí v zemi má jedno, výjimečně dvě děti právě proto, aby byli schopni dítěti poskytnout maximálně kvalitní vzdělání. Dítě je odmalička vedeno k velké úctě a disciplíně ke školnímu prostředí. Je nepsaným zákonem, že po nástupu do zaměstnání již dospělý jedinec rodině svá studia, většinou vysokoškolská, splácí. Japonci patří k nejvzdělanějším národům na světě! (10 nejvzdělanějších zemí světa.[online].[cit. 2016-03-23]) Web MarketWatch.com ze skupiny The Wall Street Journal zveřejnil statistiku, podle které má nejvíce vysokoškolsky vzdělaných lidí Kanada s 51%, na druhém místě je Izrael se 46% a na místě třetím skončilo Japonsko se 45% vysokoškoláků. Japonská společnost je tedy velmi vzdělaná, což podle mého názoru také přímo souvisí i s její vysokou etickou úrovní. Hlavní hodnoty, na kterých stojí japonská společnost, jsou: národní hrdost, skupinová identita, vyvarování se ztráty tváře, smysl pro zodpovědnost, silná pracovní morálka a skromnost i šetrnost. (Whitehill, 1991, s. 50-51) Národní hrdost – Japonci běžně dělí svět na „my Japonci“ a zbytek světa. Svých kořenů si Japonci velmi váží. Jsou tzv. homogenním etnikem, každý mluví, myslí i vypadá japonsky. Tato stejnost v nich vytváří pocit bezpečí. My Japonci jsme, lze slyšet všude. Zájem o to, jak se věci dělají jinde, je nehraný, stejně tak jako přesvědčení, že u nich dělají všechno o něco lépe. Japonci mají obrovský pocit výlučnosti. Identifikace se skupinou – jak bylo již uvedeno, kolektivismus je základním principem japonské společnosti. Jednotlivec je vždy podřízen zájmům skupiny, a to již od školních let. Ve škole i později ve firmě se nehodnotí on sám, jako osobnost, nýbrž jeho přínos pro skupinu (školní, pracovní kolektiv). Princip seniority – je ve společnosti zažitým a dodržovaným jevem, jak v rodinách, tak také v rámci pracovních vztahů. V zaměstnání každý jedinec začíná ve firmě na nejnižší pozici a postupně se vypracovává směrem vzhůru. Čím vyšší pracovní pozice, tím zkušenější a tedy i starší zaměstnanec. Je zde nemyslitelné setkat se v některé z vedoucích pozic s mladým člověkem. V japonské společnosti

35

je běžné být zaměstnán celý život u jedné firmy. Firma se ale na druhé straně o své zaměstnance zajímá a stará. (Šrámek, 2016) Princip zachování tváře – je jedna ze základních japonských hodnot. Zamezit jakémukoli zahanbení sebe, rodiny, či firmy, je pro Japonce zcela zásadní. Japonská historie a role hanby v ní, jsou známy již z éry Samurajů, kteří při pocitu hanby nebo ztráty cti dobrovolně spáchali „harakiri“, což byl způsob rituální sebevraždy. Jakékoli zahanbující chování, či spáchání čehokoli neetického, znamená vyčlenění jedince na okraj společnosti. To je jeden z hlavních důvodů velmi nízké kriminality, ale také podle psychologů tento společenský tlak souvisí s vysokým počtem sebevražd. Co se týče bezpečnosti, je Japonsko třetí nejbezpečnější zemí na světě. Smysl pro odpovědnost – Japonci plní své závazky za každou cenu! I když se jedná o rodinu, či přátele. Když se na něčem domluví Japonci, je tato dohoda absolutně platná, za všech okolností. To je také vysvětlením, proč ani v obchodním styku nejsou pro Japonce důležité písemné smlouvy. Písemná komunikace se v Japonsku těší mnohem menší oblibě, než je v Evropě, či USA.(Whitehill, 1991, s. 212) Silná pracovní morálka – ze všeho dosud uvedeného logicky vyplývá, že pracovní morálka Japonců je také výjimečná. Oddanost firmě, u které Japonci pracují většinou celý život, je také pro ostatní země nesrovnatelná. Je běžné, že si zaměstnanci vybírají jen část dovolené, na kterou by měli nárok. Na druhé straně je však vztah vzájemné úcty a solidarity oboustranný. Je běžné, že firma zajišťuje svému zaměstnanci postup v kariéře a především celoživotní zaměstnání. Tento fakt jen potvrzuje dlouhodobou orientaci celé společnosti, o které hovoří Hofstedův model charakteristiky kultur. Skromnost a šetrnost – vlastnosti pro západní civilizaci již téměř zapomenuté, jsou v japonské společnosti zastoupeny v mnohonásobně vyšší míře, než je tomu kdekoli jinde.

36

2.3.1 Komparace japonského a českého kulturně hodnotového paradigmatu Graf 1 : Hofstedův model charakteristiky kultur

Hofstedův Model 100 50

95

54

57

46

58

92

57

74

80 13

0

Japonsko

Česká Republika

Zdroj: vlastní zpracování podle https://geert-hofstede.com/national-culture.html

Z již výše zmiňované charakteristiky kultur Gerta Hofstedeho je zřejmé, že japonská kultura se od kultury české značně liší. Pro přehlednost komparace české kultury s japonskou, budeme porovnávat stejné hlavní hodnoty. Národní hrdost - průzkum Národního sociologického ústavu, uskutečněný v r. 2015 na téma národní hrdosti v zemích Evropské unie ukázal, že nejvíce národní hrdosti mají Irové, následováni Malťany, Kypřany a Portugalci, nejméně pak Češi, Lotyši, Belgičané a Holanďané. Sociologové se shodují v tom, že národní hrdost bývá nejčastěji pokřivena nedemokratickými režimy, jako tomu bylo také v bývalém Československu. Za největší národní vzory označují Češi Karla IV., T. G. Masaryka, J. A. Komenského, či Svatou Anežku Českou. (Jak jsou na tom Češi s národní hrdostí.[online].[cit. 2016-03-30]) Jsem ale přesvědčen o tom, že národní hrdost současné české generace díky vynikajícím výkonům některých našich sportovců (Jágr, Kvitová apd.), nebo práci českých vědců, roste. Identifikace se skupinou je v Čechách nízká. Naší kultuře vládne individualismus a orientace na osobní úspěch a seberealizaci, často za každou cenu. 37

Princip seniority bychom u nás vyjádřili spíše jako úctu ke stáří. Zde je rozdíl mezi oběma kulturami obrovský. Naše kultura zažívá v posledních desetiletích jakousi všeobecnou krizi hodnot. Ta je podle odborníků z oboru psychologie a sociologie způsobena nedostatkem pozitivních vzorů, nefungujícími rodinami. V pracovní oblasti u nás platí spíše opak toho, co je běžné v Japonsku. Není nic mimořádného, když je starý a zkušený zaměstnanec z práce propuštěn a vystřídám mladým a ambiciózním. Běžný zaměstnavatel se také v Čechách o své zaměstnance příliš nezajímá, ani nestará. Princip zachování tváře by mohl být námětem na samostatnou práci. Žijeme ve společnosti, která toleruje lež, podvod a další neetické chování i u politiků ve vrcholných státních funkcích. Slušné chování je v naší společnosti často spíše handicapem. Není jistě náhodou, když současný stav naší euroamerické kultury vykazuje mnohé společné prvky s obdobím před zánikem římské civilizace. Smysl pro odpovědnost úzce souvisí s celkovou morálkou společnosti. I u nás žije spousta poctivých a slušných lidí, kteří mají morální kvality běžné pro japonskou společnost. Ve společnosti však určitě nepřevládají. Jsme zemí, kde záruku neznamenají ani písemné smlouvy, soudní spory o jejich nedodržování jsou na denním pořádku. Dané slovo tedy v Čechách, na rozdíl od Japonska, nic neznamená. Pracovní morálka se s příchodem soukromého podnikání a zahraničních firem oproti minulému režimu zlepšila, ale ve srovnání s japonskou obstojí jen stěží. Situaci, kdy si zaměstnanec vybere jen část dovolené, na kterou má nárok, protože chce pro firmu, kde je zaměstnán, pracovat více, si lze u nás jen stěží představit. Posledním kriteriem srovnání je skromnost a šetrnost. Jsme společností s velmi nízkou úctou k přírodě, společností vrcholně konzumní, ve které se běžně plýtvá a vyhazuje, místo šetří a opravuje. Z této komparace vychází Japonsko jako společnost vysokých morálních kvalit a pevných zásad, které jsou ve společnosti silně zakořeněny po celé generace. Vysoké morální nároky společnosti a potřeba se stále podřizovat mají na Japonce ale také negativní dopady. To, že od nich společnost stále něco očekává, 38

vede k velkému stresu. Není proto velkým překvapením, že právě v Japonsku je ze všech vyspělých zemí skupiny G7 nejvíce sebevražd na počet obyvatel.1 V české společnosti se v poslední době často hovoří o jejím morálním úpadku a krizi hodnot. Historie ukazuje, že ekonomické krize a sociální napětí jsou vždy především krizí lidské morálky. Jak uvádí šéfredaktor časopisu Epoch Times, Milan Kajínek, v publikaci Morální základy české společnosti, českou společnost trápí především korupce a ztráta elit, ke kterým by se národ mohl upnout. „Je třeba vrátit se ke kořenům českého národa, obnovit ve společnosti hodnoty, které přinášejí lidem harmonii, prosperitu a klid. Podíváme-li se do historie, receptem na dobrý a úspěšný život bylo vždy pěstování ctností a dodržování morálních zásad a společenské etikety. Cestu z krize musí začít hledat každý sám za sebe. Svým morálním chováním může jít každý příkladem.“(Kajínek, 2015, s. 3)

2.3.2 Problémy příjezdového cestovního ruchu, vycházející z kulturních odlišnosti japonských turistů Japonští

turisté

patří

v České

republice

díky

svému

vystupování

a nekonfliktnosti k těm nejoblíbenějším. Všechna svá přání a požadavky řeší vždy přes svého předem objednaného Tour-leadera. Problémy japonských turistů v cestovním ruchu obvykle jsou: Hygiena - jedním z nejčastějších problémů japonských turistů v českých i dalších západních zemích je právě hygiena. V Japonsku je zvykem, že člověk se napřed omyje pod sprchou vedle vany, a až poté jde relaxovat do čisté horké vody. Japonec by si nikdy nelehl do „vlastní špíny“, jak uvedl Oto Šrámek na přednášce o Japonsku v rámci dnů japonské kultury v Českých Budějovicích. Tento rituál je pro nás neznámý a hotely v České republice nemají mimo vanu či vaničku sprchového koutu na zemi žádné odtokové kanálky. Případ, kdy japonský turista

1

V r. 2015 si vzalo život 25 427 obyvatel Japonska. To je 40,4 obyvatel na každých 100 tisíc

Japonců. 10. Světová zdravotnická organizace WHO vyhlásila 10. září každého roku Světovým dnem prevence sebevražd

39

nechtěně vytopil koupelnu hotelového pokoje, nebyl dříve nijak ojedinělý. (Japonci jsou nároční, ale velmi oblíbení turisté. Hospodářské noviny[online].[cit. 2016-04-7]) Japonci jsou velmi čistotní, situace, kdy by sami byli na veřejnosti cítit potem, je nemyslitelná. Proto jsou u nás nepříjemně překvapeni, kolik lidí na ulicích, v hotelích i restauracích, má na sobě zpocené oblečení a je cítit – pro Japonce – nečistotou. Stížnosti a reklamace - Japonci nemají v povaze si stěžovat, pokud jim v ubytování či stravování při jejich návštěvě něco nevyhovuje, řeší za ně vše již výše zmiňovaný Tour-leader. Otevřeně a sám si japonský turista stěžuje pouze ve výjimečných případech. Japonci jsou nekonfliktní lidé, kteří neinicují, ani se neúčastní žádné negativně mířené konverzace s neznámými lidmi. Raději volí nepřímou cestu, jak dát svou nespokojenost najevo. Stěžují si svým rodinným příslušníkům, přátelům či kolegům v práci. Často se stížnosti objeví až na internetových recenzích, v e-mailech či webových stránkách dané společnosti. Pokud se tedy japonský turista tváří spokojeně a usmívá se na personál hotelu, neznamená to vždy, že je se službami spokojen. Co se počtu stížností týče, Japonci patří mezi nejméně si stěžující národy. Naopak na předních příčkách jsou Češi, coby nejčastěji si stěžující Evropané. Podle kanadského serveru CBC NEWS si téměř každý druhý Čech stěžuje na nízkou kvalitu služeb.(Češi jsou šampioni ve stěžování. Lidové noviny[online].[cit. 2016-04-07]) Japonská kolektivnost se projevuje i v rámci cestovního ruchu. Japonští turisté tedy nejčastěji cestují ve skupinách. Pokud už se vydávají na cesty individuálně, jedná se o mladé jedince nebo páry. Jedním z hlavních důvodů je samozřejmě jazyková bariéra, jelikož starší obyvatelé Japonska většinou příliš neovládají žádný cizí jazyk, a proto preferují cestování v kolektivu za přítomnosti Tour leadera, jenž funguje jako tlumočník, průvodce a celkově jako ten, jemuž jsou pokládány veškeré otázky během zájezdu a kdo také řeší všechna případná nedorozumění, či stížnosti. Dantai se pokládá za klíčové slovo japonské výchovy. Už od mladého věku jsou všechny děti vychovávány, aby se ztotožnily s kolektivem a nesnažily se nijak vyčnívat. Americké i evropské děti jsou vychovávány v opačném duchu. Vštipuje se jim individualita a prosazování vlastního názoru. V Japonsku je

40

jedinec vždy hodnocen z pohledu, jak je prospěšný kolektivu.(Kraemerová, 2013, s. 58) Odpověď „Ne“ - pokud je Japonci položena otázka, na kterou by musel odpovědět záporně, odpoví řadou nicneříkajících citoslovcí, či vyhýbavou odpovědí. Podle japonských zvyklostí se odpověď „ne“ vůbec nepoužívá, až se dá říci, že je neetická. Z toho plyne, že i když Japonec odpovídá kladně, japonsky „hai“, což v překladu zanemná něco jako vím, nemusí vždy souhlasit. Pro euroamerickou kulturu je velmi obtížné poznat, kdy vlastně Japonci říkají ne. Podle profesora Chie Nakane z Tokijské univerzity se však cizinci, žijící v Japonsku, naučí rozeznávat, kdy je odpověď Japonce myšlena jako „ne“. Například, když Japonec při odpovídání vydechne a řekne „sah“ (slovo žádného významu), nebo odpovědi „to je velmi složité“, „nejsem si jistý“, atd. To vše obvykle znamená negativní odpověď. (Kocourková, 2003, s. 124) Dárky – Japonci dárky milují. Dávání dárků je v Japonsku zcela běžné, nikoli jen o svátcích nebo významných životních událostech, ale také při obchodních jednáních a společenských událostech. Pro cizince z jiné kultury je doporučeno zvolit dárek tradiční z vlastní země. Mezi Japonci je to podstatně jednodušší situace, protože jako dárek lze použít prakticky cokoliv. Pro celkový zvyk předávání dárků platí, že forma je důležitější, než obsah, což platí v japonské kultuře všeobecně. Samotné balení dárků má velmi dlouhou tradici v Japonské historii, kdy bylo z uměleckého hlediska vnímáno na stejné úrovni jako řemeslné zpracování výrobků. Důležitý je i způsob předávání dárků. Stejně, jako u obchodních vizitek, musí být předmět předán oběma rukama při rovném postoji, nejlépe i s drobným úklonem.(Kraemerová, 2013, s. 15-19) Mnoho informací o každém národu lze získat také z neverbální komunikace. Ta se mezi kulturami značně liší. Japonská kultura je označována jako vysoce kontextová. Nejvýraznější rozdíl oproti kultuře naší jsou úklony a neustále přítomný zdvořilý úsměv, ať se jedná o situaci vážnou, smutnou, či veselou. Rozdílné je také užívání očního kontaktu. V naší kultuře je považováno za nezdvořilé nedívat se při rozhovoru druhému do očí. V Japonsku je upřený pohled do očí považován za známku agrese, či v lepším případě nezdvořilosti. Nepřímý oční kontakt je pro většinu asijských zemí typický.(Šroněk, 2000, s. 26) Na druhé straně zavírání očí 41

při jednání nenaznačuje únavu, či nezájem, jak by tato situace byla reprodukována u nás, ale fakt, že se dotyčný potřebuje soustředit. Gestikulace – Japonci gestikulují velmi málo. Vychází to z jejich zdrženlivosti a

neustálé

sebekontroly.

Úplné

uvolnění

emociálního

napětí

a možnost

psychického odreagování přinášel Japoncům v historii japonský tanec a divadlo, kde je možné napočítat až 200 různých gest. Některá gesta jsou spojena s tradičními japonskými bohoslužbami. Odtud údajně také pochází zvyk tleskání na závěr slavnostní události, kterou může být recepce, banket, oslava narozenin apd. Když Japonec ukazuje směr, natáhne ruku v daném směru dlaní nahoru, což Čechovi připomene spíše nastavenou ruku žebráka. Volá-li Japonec někoho k sobě, mává dlaní před sebou nahoru a dolu stejně jako když někomu máváme na rozloučenou. Čech je při přemýšlení, stejně jako ostatní Evropané, zvyklý přiložit si dlaň k čelu. Přemýšlí-li Japonec, zkříží ruce na prsou. Přiloží-li Japonec zaťatou pěst k nosu, říká tím, že je někdo zlý nebo hloupý, zkříží-li o sebe ukazováčky, říká tím, že se někdo s někým hádá. Zvláštní pro nás je například také japonský způsob tleskání. Japonci při něm mají dlaně vypjaté směrem vzhůru, jak když se u nás v kostele někdo modlí. Chce-li Japonec projít mezi dvěma osobami, nebo přímo před někým, skloní hlavu a natáhne před sebe ruku, jako by jí někomu podával. V oblasti služeb je určitě dobré znát způsob, jakým Japonci počítají. Počítají na otevřené dlani a prsty postupně zavírají, takže zavřený palec znamená jeden, sevřená pěst znamená pět. Zvedne-li Japonec malíček, myslí tím ženu, zvedne-li palec zaťaté dlaně, myslí tím muže. Když Evropan řekne já, ukáže na svou hruď, Japonec se ukazováčkem dotkne svého nosu. Naproti tomu je u nás hlasité mluvení a výrazná gestikulace pro pracovníky v hotelích a restauracích obvyklá. Ticho - Japonci považují za velmi nezdvořilé, pokud je jedinec přerušen během konverzace. Ticho je bráno jako snaha o důsledné naslouchání a také jako chvíle pro přemýšlení o zrovna probraném tématu nebo komentáři. Proto je zcela běžné, když jeden účastník konverzace domluví, že se zbytek členů diskuze ponoří do ticha a pokračují až po určité chvíli. Mnoho západních kultur se v takových chvílích cítí velmi nepříjemně, ale pro Japonce je to jen výrazem přemýšlení a vstřebávání informací o zrovna probraném tématu.(Business in Japan.[online].[cit. 2016-04-07]) 42

Postoj - jedná se o velmi důležitou část komunikace. Správný postoj vyjadřuje respekt k druhému účastníkovi konverzace. Běžné je se zdvořile uklonit – zákazníkovi, návštěvníkovi atd. Postoj s překříženýma rukama, ruce v kapsách – to vše značí neúctu v očích Japonců. Podobná pravidla platí i při sezení. Japonci sedí na zemi u nízkého stolu. Nesmí se křížit nohy kotníkem přes koleno, jak je všeobecně zvykem u západních kultur. Pokud jedinec sedí na kraji židle nebo křesla, prokazuje tím respekt. Pokud je opřen o zadní část židle, jedná se pravděpodobně o více familiární prostředí, jako doma mezi rodinnými příslušníky. Při sezení na tatami(rohoži) je ženám povoleno mít nohy vystrčené na bok, což je ale nepřípustné pro muže. Při pozdravu není v Japonsku přirozené vstát, jako u nás. Vzhledem k tomu, že sedící člověk je vůči příchozímu níže, je tím již v uctivější pozici. Zajímavé a nezvyklé pro nás je, že veškerá výzdoba v místnosti je ve výši očí sedícího člověka.(Japanese etiquette.[online].[cit. 2016-04-07]) Absolutně zapovězeným je v Japonsku na veřejnosti smrkat. Nos si lze v případě potřeby pouze nenápadně otřít, a to jedině papírovým kapesníkem. Látkový kapesník slouží pouze k utírání potu. Stolování – během stolování jsou Japonci zvyklí mít na stole mnoho talířků, z nichž si každý host sám vybírá. Nikdo nikoho k jídlu nepobízí, jak je tomu u nás, v případě hostitele. V Japonsku se předpokládá, že si host vezme sám, na co má chuť. Výrazem toho, jak někomu chutná, je srkání. A čím hlasitější, tím větší pochvala pokrmu je tím vyjadřována. To bývá problém pro každého Evropana, který je od dětství vychováván u stolu se všech hlasitých projevů vyvarovat. Také dolévání vína do sklenky hosta je v Japonsku nevhodné. Činí se tak pouze při pohřebních hostinách. Ve všech ostatních případech je signálem k dolití sklenky její pozvednutí. V našich restauracích je nedolití sklenky hostovi vnímáno jako nepozornost obsluhujícího personálu. V japonské restauraci dostane při příchodu každý host sklenici vody a mokrou žínku - ošibori, stočenou do válečku. Ta slouží k otření obličeje a špinavých rukou. V zimě bývá nahřátá, v létě ochlazená. Platí se obvykle u pokladny při východu. Sprotpitné se nedává, bývá již započítáno v ceně. Japonští turisté, kteří k nám přijíždějí, chtějí ochutnat českou kuchyni, ale podle zkušeností průvodce Oty Šrámka, z ní nejsou nakonec příliš nadšeni. Pozitivně hodnotí svíčkovou omáčku a různé druhy českých moučníků, kde se 43

největší oblibě těší lívanečky, vdolky a palačinky. Jinak zůstávají Japonci věrni chutím, na které jsou zvyklí a ve většině případů si s sebou oblíbené jídlo z domova vozí. Co ale Japoncům jednoznačně chutná, je české pivo. V restauracích postrádají nabídku vody na stolech, která není účtována a alespoň jeden nápojový a jídelní lístek v japonštině. (Šrámek, 2016) Jak Oto Šrámek dále uvádí, při ubytování vyžadují japonští turisté oddělené postele a koupelny s vanou. Co v některých hotelích postrádají, je možnost vlastní přípravy čaje na pokojích. Vítaným doplňkem na hotelových pokojích jsoou pantofle, neboť Japonci jsou stejně jako Češi, doma zvyklí se hned po příchodu přezouvat. Rozdílný je i smysl pro humor. Japonci nemají náš smysl pro humor a naše vtipy, ironii nebo sarkasmus abolutně nechápou. Dělat si legraci ze slabosti někoho jiného například z jeho vady řeči, což je v Čechách běžné, je úplné tabu. (Zvyky v Japonsku. [online].[cit. 2016-04-01].

2.4

Česko – japonské vztahy Diplomatické vztahy mezi Českou republikou a Japonskem byly navázány

v r. 1919, v roce 1939 dočasně přerušeny a následně obnoveny v r. 1957. Japonsko bylo jednou z prvních zemí, které uznaly samostatnost České republiky v r. 1993. Po roce 1989 se spolupráce v ekonomické, kulturní i vědecké oblasti mezi oběma zeměmi ještě zintenzivnila. V červu r. 2013 se uskutečnil česko-japonský summit. Japonské velvyslanectví v Praze na svých stránkách zveřejnilo statistiku, podle které japonské investice na našem území dosáhly v současné době výše 2,989 miliard dolarů a japonské firmy na našem území vytvořily 45 tisíc pracovních míst. V České republice i Japonsku fungují organizace zaměřené na podporu kulturní spolupráce mezi oběma národy. Zájem o japonskou kulturu v naší zemi roste. Kromě japonských bojových umění, která zde mají už dlouhou tradici, se Češi zajímají také o kulturu pití japonského čaje, přípravu sushi či pěstování bonsají. Spolupráce probíhá také na úrovni partnerských měst, např. Kjóto s Prahou, či Takasaki s Plzní.(Velvyslanectví Japonska v České republice.[online].[cit. 2016-0401])

44

Současným japonským velvyslancem v České republice je pan Tetsuo Yamakawa. Jeho pozdrav občanům České republiky je ocitován v příloze, v závěru této práce.

2.5

Příjezdový cestovní ruch z Japonska V roce 2014 uskutečnila Praha kampaň, která měla za úkol zvýšit v Japonsku

zájem o zájezdy do české metropole. Přímá linka v té době fungovala z nám blízkých míst mezi Tokiem a Vídní, která z toho v nemalé míře profitovala. O Japonské a čínské turisty měla a má Praha velký zájem, neboť jsou spořádanou klientelou, zvyklou utrácet. Jak uvedl v rámci této kampaně radní pro cestovní ruch Václav Novotný, ideálním vrcholem tohoto snažení by měla být přímá letecká linka z Prahy do Tokia. Tato ambice pražského magistrátu se v minulém roce naplnila. Od roku 2015 zajišťuje polská společnost LOT přímé lety mezi Prahou a Tokiem. Při návštěvě České republiky zůstává však Praha pro japonské turisty jednodenním cílem. Málokdy se zde ubytují. Po prohlídce města pokračují do Českého Krumlova a Holašovic, tedy do míst, která spadají do Seznamu světového dědictví Unesco. V posledních letech začali

návštevníci z Japonska projevovat zájem o další

destinaci u nás, a sice o chrám svaté Barbory v Kutné Hoře. Kromě našich nejvýznamnějších památek v Praze a Českém Krumlově, milují Japonci českého secesního malíře Alfonse Muchu a klasickou hudbu. V roce 2017 zapůjčí Japonsku naše hlavní město na tři měsíce Slovanskou epopej. Bude vystavena ve světoznámé galerii National Art Center Tokyo, která je mimořádná svoji velikostí i umístěním. Předpokládá se, že za dobu výstavy uvidí Epopej statisíce lidí, což je z hlediska marketingu ohromná reklama. (Magistrát by rád propojil Prahu s Tokiem a Šanghají.[online].[cit. 2016-04-01]) Praha byla také dějištěm akce Japan week , která se uskutečnila ve dnech 4. -17. 10. 2010. Původně plánovaným místem pro japonský týden byla Kodaň. Po audienci u japonského císaře při jeho návštěvě České republiky se však velkým přičiněním pana Tomia Okamury, českého podnikatele v oblasti cestovního ruchu, který se narodil v Tokiu, stala místem konání Praha. Nejoblíbenější destinací v Čechách zůstává pro Japonce po Praze Český Krumlov. Český Krumlov je jako jediná česká destinace uveden ve stovce nejkrásnějších historických míst na světě. 45

V roce 2008 byl dokonce časopisem National Geographic Traveler zařazen na 16. místo.(Šrámek [online].[cit. 2016-04-07]) Jak uvádí starosta tohoto města, ročně se zde ubytuje kolem 11 tisíc Japonců a kolem 70 tisíc jich městem projíždí. Japonští turisté využívají spoustu služeb spojených s cestovním ruchem.

Graf 2: Počet japonských turistů ubytovaných v ubytovacích zařízeních v ČR v období 2012-2015 145 000

141 596 137844

140 000 135 000 130 000 125 000

124969

123800

2014

2015

120 000 115 000 110 000 2012

2013

Zdroj: Vlastní zpracování podle: https://www.czso.cz/csu/czso/cru_cr

Graf 3: Počet japonských turistů ubytovaných v ubytovacích zařízeních dle kategorií v ČR v období 2012-2015 5*

4*

3*

200000 150152

100000

65515

56375

30416

50000

148601

145578

150000

40227

46559 41301

146241

48800

35843

0 2012

2013

2014

2015

Zdroj: Vlastní zpracování podle: https://www.czso.cz/csu/czso/cru_cr

Japonští

turisté

patří

svými

požadavky

na

kvalitu

služeb

k těm

nejnáročnějším na světě. Z výše uvedeného grafu vyplývá, že největší oblibě se 46

u Japonců těší čtyřhvězdičkové hotely. To je také jedním z důvodů, proč Japonci nejčastěji přenocovávají v Praze. V ostatních regionech České republiky není dostatečná nabídka ubytování v hotelích vyšších kategorií. V posledních pěti letech se pohybuje nejběžnější počet přenocování kolem dvou nocí, jak také vyplývá z následujícího grafu. Graf 4: Průměrný počet přenocování japonských turistů ubytovaných v ubytovacích zařízeních v ČR 2015

1,99

2014

2,01

2013

počet přenocování

1,92

2012

1,86 1,75

1,8

1,85

1,9

1,95

2

2,05

Zdroj: Vlastní zpracování podle: https://www.czso.cz/csu/czso/cru_cr

Graf 5: Místa v ČR navštěvovaná japonskými turisty 10% Pouze Praha Praha a jiná místa 35%

55%

Jiná místa než Praha

Zdroj: Vlastní zpracování podle:http://www.czechtourism.cz/getmedia/fdd00b7b-9e0c43eb-91bb-392208ce4225/ZZ-Japonsko.pdf.aspx

47

Graf 6: Aktivity Japonců při návštěvě ČR v roce 2015 v % z celkového počtu návštěvníků

0

20

40

60

80

Hrady, zámky, památky

100 85 82

Poznávání gastronomie

63 56

Kulturní akce

37 23

Turistika, příroda

18

Zdroj: Vlastní zpracování podle: http://www.czechtourism.cz/getmedia/fdd00b7b-9e0c43eb-91bb-392208ce4225/ZZ-Japonsko.pdf.aspx

V roce 2008 byl uskutečněn průzkum společnosti Expedia na téma nejoblíbenější turisté světa z pohledu hoteliérů. V rámci tohoto výzkumu bylo v roce 2008 dotázáno 4000 hotelů v šesti velkých západních zemích. Američtí, britští, francouzští, italští, kanadští a němečtí hoteliéři posuzovali klienty z 31 zemí světa podle chování, zdvořilosti, vůle mluvit jazykem navštívené země, zájmu o místní kuchyni, utrácivosti, čistotnosti, sklonu stěžovat si apd.Výsledky byly zveřejněny 8. Červa v Paříži a jsou následující: -

nejlepší turisté na světě jsou Japonci

-

nejhorší Číňané

-

Češi, Američané, Thajci, Irové a Johoafričané obsadili společně 11. místo Japonci byli označeni jako jasní favorité. Jak uvedl průzkum – dobře se

chovají, jsou velmi zdvořilí, dost utrácejí a téměř nikdy si nestěžují. Pouze k místním kuchyním mají nedůvěru a do ochutnávání kulinářských specialit dané země se příliš nepouštějí. Na druhém místě tohoto průzkumu skončili Němci a Britové, na třetím Kanaďané. Poslední místa uzavírají Francouzi, kteří si neustále na něco stěžují, Indové, díky nehygienickému chování a Číňané, kteří na sebe nedbají. (Hoteliéři vidí nejraději Japonce.[online].[cit. 2016-04-07]) Tento výzkum potvrzuje fakta, uvedená v kapitole 2. 3. 2. 48

3

Návrhová část Setkávání různých kultur je základním rysem mezinárodního cestovního

ruchu. Pro každou kulturu a společnost může být tento vzájemný kontakt přínosný a inspirující. Aby tomu tak mohlo být, je však zapotřebí znalost cizí kultury a respekt k jejím hodnotám a odlišnostem. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že japonská klientela je jak ve světě, tak i v České republice klientelou velmi oblíbenou, jednak pro svoji nekonfliktnost a serióznost, jednak pro to, že japonští turisté využívají mnoha služeb cestovního ruchu a v poměru s evropskými návštěvníky více utrácejí. Abychom pro Japonce zůstali i nadále zajímavou destinací, kterou rádi navštěvují, je třeba eliminovat věci, které jim u nás vadí a naopak podporovat to, s čím bývají spokojeni. Jak jsem zjistil z přednášek i z osobního rozhovoru s průvodcem japonských turistů Ing. Oto Šrámkem, nejvíce nespokojenosti a stížností se týká následujících problémů:

 Nedostatek hotelových pokojů s koupelnami, které mají vanu  Nedostatek pokojů s oddělenými postelemi  Hygiena při stolování  Chybějící bezplatná nabídka vody v restauracích  Nízká hygienická úroveň toalet  Nezdvořilé chování zaměstnanců v cestovním ruchu  Okrádání a podvody ze strany taxikářů a některých obchodníků  Kriminalita – kapsáři apd. Uctivé chování k hostům mají všichni zaměstnanci hotelu ve standardech pro vykonávání své práce a je pro ně povinné, není tedy třeba organizovat další školení v tomto směru, protože každý zaměstnanec po úvodním zaškolení při přijetí přesně ví, jak se má chovat. Je ale důležité dohlížet a kontrolovat, jak jsou tyto standardy ze stran zaměstnanců dodržovány. Zde doporučuji opakovaně využít možnosti Mystery shoppera.

Ten by se v hotelu ubytoval a sám

vyzkoušel všechny dostupné služby. Na základě jeho poznatků a zkušeností poté vyhodnotit zjištěné nedostatky a přímo na ty se cíleně zaměřit. K provedení 49

této kontroly bych doporučil využít služeb společnosti AWIS Holding s.r.o, která nabízí Mystery shopping speciálně pro gastronomické a ubytovací sektory. Náklady pro provedení by byly přesněji stanoveny během konzultace, dle mého orientačního odhadu by však neměly překročit hranici 10 000 Kč. U hotelů, které se chtějí orientovat i na japonské turisty, navrhuji dovybavit koupelny vanou tam, kde je to možné. Oddělené postele, které Japonci požadují, by šlo podle Ing. Šrámka řešit alespoň oddělenými matracemi. Velmi vítanou a oceňenou doplňkovou službou by bylo umístění setu k přípravě čaje a sypaný zelený čaj na hotelovém pokoji. Z hlediska nákladů se jedná o pro hotel zanedbatelnou položku, která však japonského hosta velmi potěší. Hygienické požadavky v rámci stolování by vyřešily navlhčené látkové ubrousky, případně misky s teplou vodou, nabídnuté hostům při příchodu. Na stoly doporučuji založit karafy s kohoutkovou vodou, která by do závěrečné útraty nebyla započítávána. Co se týče hygienického zázemí při prohlídkách měst a památek v České republice, je vhodné, aby průvodce místa, kde turisty provází, dokonale znal a mohl je tak dovést pouze na taková, která patřičné hygienické standardy splňují. Pro hotely, které jsou již na japonskou klientelu orientovány, i pro ty, které o ni mají do budoucna zájem, navrhuji následující manuál pro jednání s japonským hostem, který respektuje zjištěné kulturní odlišnosti japonských turistů a který může být umístěn na všech hotelových stanovištích nebo i v zaměstnaneckých šatnách či kancelářích. Tento manuál pro jednání s japonským zákazníkem obsahuje také nejběžnější slovíčka a fráze pro pracovníky front office. Odhadovaná cena za zhotovení je 16-30 kč/kus za využití služeb společnosti Copy General. Za účelem propagace by byly vytvořeny webové stránky a eshop, nabízející manuál pro jednání s japonskými klienty v cenovém rozmezí 30-50 kč/kus.

Produkt by byl představen hotelům umístěným v oblastech

s nejvyšší náývštěvností ze strany japonských turistů, tedy v centru Prahy a v Českém Krumlově. Za předpokladu počátečního úspěchu produktu by se 50

nabídka rozšířila o další manuály pro komunikaci s kulturně odlišnými klienty, zaměřené např. na arabskou, čínskou nebo židovskou kulturu. Schéma 1: „Manuál pro komunikaci s japonskými klienty“

Komunikace s japonskými klienty

Přímý oční kontakt Při setkání nebo konverzaci s klientem neudržujte stálý oční kontakt - projev agrese

Úklona Při pozdravu mírně skloňte hlavu - projev úcty a respektu. Tour leader Při kontaktu se skupinou se dotazujte výhradně jen „Tour leadera“

Check-in

Upozorněte klienty, že pokoje nejsou vybaveny odtokovými kanálky - nutné sprchovat se ve vaně, ne mimo ni. Zajistěte pro klienty při objednání dvoulůžkového pokoje oddělená lůžka, popřípadě oddělené matrace.

Užitečné fráze Konnichiwa /koničiva/ Sayonara /sajonara/ Sumimasen Arigato

Dobrý den Nashledanou Promiňte Děkuji

Zdroj: Vlastní zpracování

51

Závěr Tématem mojí bakalářské práce byly etické problémy v cestovním ruchu související s kulturními odlišnostmi turistů a možnosti jejich předcházení. Práce byla zaměřena na kulturu japonskou. Mezi jednotlivými zeměmi a národy existují značné kulturní rozdíly. Rozdílnost jednotlivých kultur může mít jak pozitivní, tak také negativní vliv na vzájemné porozumění a spolupráci mezi národy. Kulturní odlišnost je obohacující a inspirující pro všechny zúčastněné, ale rozdíly v jednotlivých kulturách mohou být také využity jako nástroj pro diskriminaci, v krajních případech i záminkou k rozpoutání válečného konfliktu. Každá kultura je tedy výjimečná, specifická a odlišná od jakékoli jiné. O japonské kultuře to platí dvojnásob. Jde o kulturu velmi svébytnou a z hlediska etiky a etikety velmi náročnou. Má mnoho pravidel, která jsou pro cizince neznámá a nezvyklá. Japonci žijí po celý svůj život v kolektivu, jehož normám jsou nuceni, díky pevně ustáleným kulturním tradicím, se stále podřizovat. V odborné literatuře je japonská kultura označena jako kultura vysocekontextová. V Japonsku se v průběhu staletí vyvinul složitý systém verbálních i neverbálních pravidel, jehož neznalost nám, Evropanům, značně komplikuje možnost vzájemné komunikace s nimi. Cílem této práce bylo seznámit širší veřejnost, zvláště pak pracovníky cestovního ruchu s osobitostí a odlišností japonské kultury a touto znalostí pomoci předcházet etickým problémům a nedorozuměním při kontaktu s přijíždějící japonskou klientelou. Zároveň také navrhnout možnosti řešení této problematiky. Cíl práce byl naplněn. Vzhledem ke globalizaci a propojenosti dnešního světa, se stala znalost jiných kultur pro pracovníky cestovního ruchu, nutným předpokladem pro úspěšné zvládání

komunikace

s přijíždějícími

zahraničními

hosty.

Kromě

jazykové

vybavenosti a znalosti dané kultury však základem při vzájemné interakci mezi pracovníky hotelů, cestovních kanceláří i restaurací s cizími návštěvníky naší země, zůstává slušné a zdvořilé vystupování. To je při kontaktu s japonskými turisty zcela nezbytné, neboť zvláště v Japonsku je úslužnost, ochota a zdvořilost ve společnosti základní normou. Ze statistickýcn údajů, uvedených v práci vyplývá, že japonští 52

návštěvníci patří ve světě k těm nejváženějším a nejoblíbenějším turistům. Jsou spořádaní, nejsou hluční, málokdy si stěžují a především dost utrácejí. Je tedy jednoznačně v zájmu České republiky příjezdový cestovní ruch z Japonska k nám podporovat všemi dostupnými prostředky, neboť kontakt s touto kulturou nás může ve všech směrech pouze obohatit.

53

Literatura [1] Adamová, L., Dudák, V, Ventura, V.: Základy filosofie etiky. Praha: Fortuna 2004. ISBN 80-7168-905-X [2] Blecha, I. a kol.: Filosofický slovník, 2.rozšíř.vydání. Olomouc: Nakl.Olomouc, 2002. ISBN 80-7182- 064-4. [3] Bornhoff, N.:Velký průvodce Japonsko- National Geographic. Brno: Computer Press, a.s. 2012. EAN: 9788025125212. [4] Hamarneh, I. : Mezinárodní cestovní ruch. Praha: UJAK, 2014. ISBN 978-807452-040-2. [5] Hloušek, V.; Kopeček, L. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Masarykova univerzita 2007. ISBN: 97880-210-4249-0. [6] Huntington, S.: Střet civilizací. Praha: Rybka Publisher, 2001. ISBN 80-8618249-5. [7] Keller, J.: Úvod do sociologie. 4. rozšířené vydání. Praha: Sociologické nakl. 1997. ISBN 80-85850-25-7. [8] Kocourková, J.: Jiný kraj, jiný mrav. Praha: Olympia 2003. ISBN 80-7033-774-5. [9] Kraemerová, A.: Jak komunikovat s Japonci aneb nebuďme xenofobní. Praha: Scriptorium Národní muzeum, 2013. ISBN 978-87271-82-7. [10] Krejčí, J.: Postižitelné proudy dějin. Praha: naklad. Slon 2002. ISBN 80-864290-91 [11] Labus, D.: Stručná historie států. Praha. Nakl. Libri 2009. ISBN 978-80-7277426-5 [12] Lehmannová, Z.:Paradigma kultur. Plzeň: Aleš Čeněk 2010. ISBN 978-807380-297-4. [13] Machková, H.: Mezinárodní marketing. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2009. ISBN 978-80-247-2986-2. [14] Olšovský, J.: Slovník filosofických pojmů současnosti. Praha: Grada 2011. ISBN 978-80-3613-6.

54

[15] Pásková, M., Zelenka, J.:Cestovní ruch-výkladový slovník. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj, 2002. : ISBN 978-80-7201-880-2 [16] Průcha, J.: Interkulturní komunikace. Praha: Grada Publishing 2010. ISBN 978-80-247-3069-1. [17] Reischauer, E. O.: Dějiny Japonska. Praha. Nakl. LN 2006. ISBN 80-7106843-8. [18] Soukup, V.: Přehled antropolockých dějin kultury. Praha: Portál 2000. ISBN 80-7178-328-5297. [19] Skalický, J.: Císařské město Nara. Lidé a země. Vol. 46, No. 7 (1997). ISSN 0024-2896.

[20] Šroněk,I.: Kultura v mezinárodním podnikání. Praha: Grada Publishing 2000. ISBN 80-247-0012-3. [21] Störig, H. J.: Malé dějiny filosofie. Vydří: Karmelitánské nakl., 1999. ISBN 97880-7195-206-0. [22] Umeda, Y.: Jak úspěšně vyjednávat s Japonci. Praha: Kava-Pech 1996. ISBN80-85853-19-1. [23] Vasiljevová, Z.:Dějiny Japonska. 1.vyd. Praha, Nakl.Svoboda 1986. ISBN 25088-86. [24] Whitehill, A. M.: Japanese management. London: Routledge Tradition and Transition 1991. ISBN 10: 0415022533. [25] Kulturní dějiny Evropy. [online]. [cit. 2016-02-21]). Dostupné z: http://eks.wbs.cz/KDE1.pdf [26] Etika 1, ZČU. [online]. [cit. 2016-02-21]). Dostupné z: http://www.primat.cz/zcuff/predmety/etika/eth-1-mgr-milos-kratochvil-ph-d/284266 [27] Symons, Communication and Commitment.[online].[cit. Dostupné z: http://www.dean.sbc.edu/symons.html [28] Kulturní dějiny Evropy.[online]. [cit. 2016-02-21]). Dostupné z: http://eks.wbs.cz/KDE1.pdf [29]Sociologiekultury.[online].[cit. 2016-02-21]. Dostupné z:http://www.sociologie.czweb.org/kultura.html 55

2016-03-23]).

[30] Organizační kultura a národní kultura.[online]. [cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/organizacni-kultura-a-narodni-kultura7699.html [31] Magistrát by rád propojil Prahu s Tokiem a Šanghají.[online].[cit. 2016-04-01]. Dostupné

z:

http://praha.idnes.cz/magistrat-by-rad-propojil-prahu-s-tokiem-a-

sanghaji-f8u-/praha-zpravy.aspx?c=A140814_2090652_praha-zpravy_bur [32] Japonsko. [online].[cit. 2016-02-28]. Dostupné z: http://www.japonsko.info/ [33] Trompenaar´s Seven Dimensions of Culture.[online].[cit. 2016-03-20]. Dostupné z: https://www.mindtools.com/pages/article/seven-dimensions.htm [34]

Etiketa

a

její

historie.[online].[cit.

2016-02-28].

Dostupné

z:

http://www.chovani.eu/etiketa-a-jeji-historie/c57 [35] The secretof Japan´s mysteriously low crime rate.[online].[cit. 2016-03-22]. Dostupné z: https://www.nationmaster.com/blog/?p=74 [36] Po 142 letech nejsou USA největší ekonomikou světa.[online].[cit. 2016-03-22]. Dostupné

z:

http://byznys.ihned.cz/c1-63221970-usa-cina-nejvetsi-ekonomika-

sveta-po-150-letech [37]

Náboženství

Japonska.

[online].[cit.

2016-03-23].

Dostupné

z:

http://www.zenbu.cz/2011/09/nabozenstvi-japonska-troska-historie/. [38] Jak jsou na tom Češi s národní hrdostí.[online].[cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://zpravy.tiscali.cz/jak-jsou-na-tom-cesi-s-narodni-hrdosti-a-co-zbytek-evropy251499 [39] Japonci jsou nároční, ale velmi oblíbení turisté. Hospodářské noviny[online].[cit. 2016-04-7]Dostupné z: http://archiv.ihned.cz/c1-13886360-japonci-jsou-narocniale-i-velmi-oblibeni-turiste. [40]

Business

in

Japan.[online].[cit.

2016-04-07].

Dostupné

z:

http://www.businessinsider.com/6-things-to-know-about-business-in-japan-2014-6

56

[41] Japanese etiquette.[online].[cit. 2016-04-07]. Dostupné z: http://www.japanguide.com/e/e622.html [42] Odlišnosti japonských zvyků od našich. [online].[cit. 2016-04-01]. Dostupné z: http://japonsko.pueri.cz/JAPzvyky.html

57

Přílohy Příloha 1

Rozhovor s PhDr. Denisou Hejlovou, Ph.D. Odbornou asistentkou v Institutu komunikačních studií a žurnalistiky, katedra marketingové komunikace a PR na UK – fakultě sociálních věd

Co se Vám vybaví, řekne-li se “japonský turista”? Tak mně se vybaví něco jiného než běžnému Čechovi. Vidím fajnšmekra, člověka, který se orientuje dobře v naší kultuře a je velmi dobře informovaný. Je ochotný na rozdíl od řady jiných národů jít tam, kam ostatní nejdou. Jsou to nároční turisté, kteří vědí, co chtějí, co chtějí vidět, jsou dobře informovaní, mají partikulární zájmy a chtějí je naplnit v co nejkratším čase. Byli ochotni třeba jet na Moravu na Slovanskou epopej a strávit půl hodinu v Telči, už jen proto, že mají velmi rádi A. Muchu. Mnoho Čechů ani neví, jak epopej vypadá. Co se, podle vašeho názoru, Japoncům líbí a co naopak nelíbí během návštěvy České republiky? Tak jednak především, oni když jsou nespokojeni, tak to málokdy řeknou. Ale co mě tedy napadá hned, tak je kriminalita, vůbec na to nejsou zvyklí. Hlavně kapsáři. Asi by to neřekli, ale je to pro ně kulturní šok. V Japonsku tohle prakticky neexistuje. Co se jim naopak líbí, je estetika. Stejně jako pro nás je přitažlivé, když přijedeme do Japonska, tak spousta lidí je nadšená už jen když přijdou do samoobsluhy. Vždycky najdou něco, co se jim opravdu líbí, ale co se vlastně používá v každodenním životě. Stejně tak oni si najdou něco, co se jim líbí u nás. Jsou vlastně schopni se radovat jak děti, když něco uvidí. Čechy jsou pro ně vlastně exotika, jako pro nás Japonsko. Nechci, aby to vyznělo banálně, ale my jsme pro ně jako ostrůvek na Havaji. Jsme malý národ, máme hodně kultury a hodně odlišných věcí.

58

Co by, podle Vás, měl český hotel změnit nebo obecně udělat pro to, aby přilákal japonskou klientelu? No, to je velmi dobrá otázka. Velmi výhodné jsou dobré kontakty v Japonsku. Dělat s nimi byznys celkově není jednoduché, ale rozhodně by pomohlo napojit se na jejich cestovní kanceláře. Další věc je, aby se cítili líp a dali vám třeba dobré hodnocení a doporučení na webových portálech. A s tím souvisí věc, ve které je u nás velký rozdíl a ve které celkově Češi fatálně selhávají na všech úrovních, a to je servis. V Japonsku je to úplně něco jiného v kvalitě služeb, a to kdekoliv, od samoobsluhy po luxusní obchod. Dokážou Vám dát pocit, že pro Vás udělají všechno, jsou extrémně úslužní. Když pořizujete cokoliv, tak se cítíte jako král. Často je to provázeno rituály, které Čechovi můžou přijít až vtipné, jako jsou úklony, podávání peněz či vizitek oběma rukama, nebo když vám nesou tašky až ke dveřím. To my opravdu neumíme. Ani v hospodě, restauraci, ani v luxusních službách. My nedokážeme dát zákazníkovi pocit, že on je ten pán, ačkoliv teď už je topřece jen trochu lepší. Hlavně v tom sektoru luxusních služeb na ně nestačíme a fatálně selháváme. Snažit se maximálně vyjít vstříc, ať už je jejich přání jakékoliv, ať už je to extra polštář nebo jiná drobnost do pokoje, snažit se odezírat z mimiky, zjistit, jestli jsou spokojeni, jestli mají vše, co potřebují. Projevit ten osobní zájem, který je v japonských hotelech běžný. Například v hotelích typu Ryokan (Rijokan), což je tradiční japonský hotel, kam přijdete a máte tam vlastní tradiční místnost s rohožemi, platíte za ubytování i jídlo. Je to vlastně hotel rodinného typu, je obstarávaný tou rodinou, která se o Vás stará do takových detailů, že za vámi přijdou až do vany, utírají vám záda, podávají ručníky, cokoliv. Jen aby Vám co nejvíce vyhovovali. Je to maximální luxus, máte nejvybranější domácí jídlo se specialitami, oni s Vámi posedí, popovídají si, je tam velmi příjemná a neformální atmosféra. Osobně jsem takový hotel navštívila v Kjótu, kde jsou i většinou dražší a byl to pro mne opravdu zážitek. Jak by mohl běžný český zaměstnanec hotelu poznat, zdali je japonský klient spokojen, či nikoliv? Když chcete zjistit, v čem je problém, tak se musíte zeptat jiných Japonců. Nebo znát jejich mimiku, jinak oni Vám to neřeknou. Dá se to vypozorovat, ale to chce hodně vysokou znalost kultury a empatie. Oni neříkají ne, to vlastně nikdy neřeknou. Já jsem to slyšela asi jen v jediné situaci, a to bylo při předávání dárků, které oni 59

zdvořile odmítali. Třikrát se poklonili a odmítali, ze zdvořilosti. Ale když už chtějí říct ne, tak udělají něco jako „hmm“. Když chtějí naopak říct ano nebo jen přitakávat, udělají „hmm hmmm“. Když je opravdu zaženete do kouta kvůli té odpovědi „ne“, tak odpoví něco jako „noo trochu“, apod. Ale nikdy to není žádné „ne“. Je,

podle

Vás,

velký

rozdíl

mezi

turisty

z Japonska

a

z jiných

východoasijských zemí, při návštěvě ČR? Jsou schopni zaplatit vysokou cenu, ale očekávají vysokou odměnu a službu, která za to stojí. Hodně se to srovnává s Korejci a Číňany. Ti jsou ale vlastně naprosto odlišní. Třeba v Pařížské ulici, když nakupuje Japonec, tak ví, co chce, má vybraný vkus, nedoplňuje si žádnou sbírku, nic, a očekává kvalitní servis. Číňani honí ty symboly, k personálu se chovají neurvale, nerespektují ostatní zákazníky, mají naprosto odlišné chování. Japonci jsou takoví gentlemani východu. Něco jako Britové v Evropě. Co by si, podle Vás, mohla naše kultura z té japonské převzít? Tak toho by bylo hodně, určitě. Ale tak, když se zamyslím, tak jako první mě napadne určitě mít větší úctu ke společnosti. Málo si vážíme autorit, máme tendence všechno ironizovat. To nám sice umožňuje přežít v režimech totalitních, jako nacimus a komunismus, ale v té společnosti chybí autentičnost hodnot. Na druhém místě bych jmenovala životní styl. Česká republika má celou řadu prvenství, ať už jde o konzumaci piva nebo jiného alkoholu, tak například i v rakovině tlustého střeva. Mezi top ten taky rozhodně patří kardiovaskulární choroby a nízká porodnost, kterou ale máme s Japonci podobnou. U Japonců je to zase vysoká míra sebevražd. A také špatné zdravotnictví, což mě poměrně překvapilo. Ale i tak mají vlastně poté ve stáří jednu z nejvyšších délek dožití, což určitě souvisí s jejich životním stylem. Oni například dokážou relaxovat v takových jako mini časových úsecích dne, když třeba jedete metrem a vidíte, že oni tam všichni spí. Kdežto Češi se pořád za něčím ženou. Opravdu bychom měli přehodnotit náš vztah k životu. Mít větší zájem o jídlo, pití, styl života, přírodu, apod. I ta větší míra životní relaxace, soustředění se na okamžik a zároveň dělat víc pro zdraví.

60

Příloha 2

Rozhovor s PhDr. Karlem Bröcklem Psychologem a soudním znalcem z Plzně

Jaké jsou Vaše zkušenosti ze spolupráce s japonskými firmami? Četl jsem, že jste v minulosti dělal výběrová řízení i pro japonské společnosti působící v Čechách. Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost seznámit se s principy a zásadami, které uplatňovaly a uplatňují japonské firmy působící v naší republice, mohl jsem si do jisté míry abstraktní poznatky ověřit a doplnit v každodenní praxi. Mezi nejdůležitější prvky japonské mentality podle mého názoru proto patří tyto vlastnosti: 1/ Mimořádně zvýrazněný smysl pro sounáležitost a respekt k tradičním japonským hodnotám, výrazný povahový rys, se však může pod vlivem okolností projevit až v podobě extrémního nacionalismu. 2/ S tím souvisí i potlačení individualismu i ochota a připravenost obětovat své „já“ pro „my“. Jak působí toto potlačení individualismu a neustálý tlak na přizpůsobování se kolektivu na lidskou mysl? Jelikož je v lidské přirozenosti spíše obsažen akcent na individuální úspěch a přežití, je mysl Japonců vystavena potencionálnímu konfliktu, se kterým se vyrovnávají formalizovanými rituály a slušností, za cenu vnitřních tenzí a napětí. To pak může vyústit i v nepředvídatelné projevy a reakce. Akcent na podřízení jednotlivce vyšším principům společného zájmu se výrazným způsobem promítá i do způsobu fungování japonských firem, a to i těch, které působí v zahraničí. Jaké jsou hlavní rozdíly v řízení a přístupu k zaměstnancům mezi japonskou a evropskou firmou? Princip „kolektivismu“ se uplatňuje na všech podnikových úrovních, přičemž jejich organizační uspořádání, je podstatně méně hierarchické, než je tomu v jiných kulturách. Například uspořádání kanceláří je zásadně celoplošné. Pracovní záležitosti nejsou v zásadě řešeny zadáváním individuálních úkolů, ale formou týmového stylu práce, se kterým jsou japonští zaměstnanci zcela ztotožněni 61

a proto přináší výsledky, kterých by jiným způsobem nebylo možné dosáhnout. Pouhá formální přenesení těchto pracovních postupů do jiných kulturních podmínek, vede většinou k rozčarování a neúspěchu. Principy týmové práce, byly v japonských firmách po druhé světové válce uplatněny v pracovní metodě Kaizen. Ta je definovaná jako trvalé úsilí o změny k lepšímu, a kromě týmové práce se opírá osobní disciplínu a morálku. V tomto směru se může dotýkat i způsobu života každého člověka a má vazby i na budhismus. Jak úspěšná je japonská filosofie řízení zaměstnanců v Čechách? Vzhledem k úspěšnosti japonských firem se řada významných světových podniků rozhodla uplatnit tyto přístupy i ve své praxi v českých podmínkách, avšak se střídavými úspěchy. U nás se japonští manažeři o tuto metodu mohli opřít jen ve velmi omezeném počtu případů a své postupy byli postupně nuceni modifikovat s ohledem a zaběhnuté zvyklosti naší kultury. Jsme součástí euro-americké kultury a ta je více kulturou jedince a individualismu, než kolektivu a kolektivismu. V čem tedy, z Vašeho pohledu, spočívají největší rozdíly mezi naší a japonskou kulturou? V prvé řadě se jedná o relativně pevné principy, pravidla a hodnoty japonského prostředí, utvářené během staletí, na straně jedné a rozmanitost vnějších vlivů, kterým byl český národ v historii vystaven, aniž by se s nimi vnitřně ztotožnil. S tím souvisí pohotovost ke kritice a zlehčování všeho, se sníženou schopností rozlišit „dobré od špatného“. Nesporný je i význam jisté míry exotičnosti japonského životního stylu.

Co by bylo pospěšné, podle Vás, pro naši kulturu si z té japonské převzít? Ochota inspirovat se některými prvky japonského způsobu života, zvláště pak osobní odpovědností a skromností každého jedince a úctou k tradičním hodnotám, by pro naši společnost bylo nesporným přínosem a mohlo ve svém důsledku vést ke kultivaci poměrů, ve kterých žijeme.

Plzeň, 30. 3. 2016 62

Příloha 3

Rozhovor s Ing. Oto Šrámkem Průvodcem v japonštině v Českém Krumlově

Jak

jste

se

dostal,

v průvodcovské

činnosti,

právě

k japonským klientům? Přicházelo to postupně. Začal jsem provádět v angličtině. Japonské skupiny začaly přicházet do Krumlova kolem roku 1995 – 96, a protože já miluji město Český Krumlov, tu krásu starých budov, tak jsem chtěl tu krásu předat i svým klientům. Nicméně když jsem prováděl japonské skupiny, nemohl jsem to jazykově předat, tu krásu, protože skupiny byly vždy prováděny prostřednictvím tlumočníka. Já jsem prováděl v angličtině a tzv. tendžoin, neboli asistent skupiny, překládal do japonštiny. Japonci bohužel neumí moc dobře anglicky a i ta úroveň angličtiny asistentů byla nízká. Často byla situace, kdy jsem nějakých 10 minut nadšeně rozprávěl nad krásou jakési budovy a následně tlumočník přeložil tři, čtyři slova a šlo se dál. Cítil jsem, že ti klienti jsou ochuzeni o to, co jim chci sdělit. A tak jsem došel k závěru, že by bylo vhodnější, abych jim to řekl přímo, v japonštině. Začal jsem se učit sám. Nebylo to lehké, protože v Čechách tehdy v roce 1998, kdy jsem se začal učit, nebyly učebnice japonštiny. Našel jsem si knížku z nějakých šedesátých let, byl to slovník staro-japonštiny. Tak jsem se naučil několik slovíček, které jsem okamžitě využil v praxi, a Japonci byli šokováni, že mluvím staro-japonštinou, které ani oni nerozumí pořádně. Je pravda, že Japonci mají jenom pár dní dovolené za rok? Proto tak spěchají? Ano, Japonci mají velice málo dní dovolené, v průměru asi jen 10 dní. A potom se snaží, za minimum dní vidět maximum. Chtějí vidět střední Evropu a nejpřitažlivější místa pro ně jsou památky UNESCO, hlavně Praha, Budapešť a Vídeň. Jaký je u Japonců nejčastější turistický segment, se kterým se setkáváte? Většinou jsou to lidé v důchodovém věku. Japonci velice tvrdě pracují celý život. Mají dobré sociální dávky a zabezpečení a jako důchodci si poté mohou dovolit hodně cestovat. 80% mých klientů jsou důchodci, většinou ženy. V japonské kultuře stále trochu přetrvává zvyk, že ženy jsou doma a muž pracuje, takže si ta žena někdy vyrazí s ostatními kamarádkami na cesty. 63

V poslední době je vyšší počet mladých lidí, okolo 20-30 let. To je zase z cenových důvodů, protože v zimě japonské kanceláře poskytují výrazné slevy, proto i mladí vyráží do Evropy, přičemž většinový japonský klient zůstává japonská důchodkyně. Jak byste charakterizoval japonské turisty? O Japoncích je známo, že velice hekticky cestují, velmi intenzivně fotí, a teprve doma v podstatě cestují ještě jednou, prstem po mapě, a prohlíží si při tom fotky. V našem, pro ně úplně neznámém, prostředí a kultuře jsou Japonci poněkud zmatení, a proto p Japoncům nemůžeme podávat detailní podrobné informace, protože pochází z jiného prostředí a kultury a v té naší kultuře stráví jen několik hodin. Na Japonce se musí globálně, obecně. Co se japonským turistům, podle Vaší zkušenosti, u nás líbí? Japoncům se, jako ostatně všem zahraničním turistům, líbí Praha a její historické památky, Český Krumlov, ten je myslím unikátní podívanou pro všechny návštěvníky a nově Japonci objevují také Kutnou Horu a její Chrám sv. Barbory. V poslední, době se začínají zajímat také o Moravu. Objednávají si prohlídku například Telče nebo Znojma. Japonci milují českou klasickou hudbu, znají Smetanu i Dvořáka. Uznávají také některé naše sportovce. Stráví u nás ale velmi málo času, v průměru dva dny, takže stihnout se toho opravdu moc nedá. Co by mohla Česká republika podle Vašeho názoru, udělat pro rozvoj japonského příjezdového cestovního ruchu? Myslím, že vzájemnému cestovnímu ruchu by pomohlo, kdyby se naše cestovní kanceláře samy, bez dalších prostředníků, obracely s nabídkami rovnou na japonské cestovní kanceláře. Velkým „tahákem“pro japonské turisty všeobecně jsou významné kulturní a umělecké akce. Třeba na Slovanskou epopej se chtějí podívat všichni.

Český Krumlov 19. 2. 2016

64

Mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Japonska v ČR Tetsuo Yamakawa Vítejte na webových stránkách Velvyslanectví Japonska

v

České

republice.

Jmenuji se Tetsuo Yamakawa a v září 2013 jsem byl jmenován do funkce velvyslance pro Českou republiku. Česká republika je středem Evropy a pro nás představuje zemi s úžasnou kulturní tradicí, která byla domovem pro umělce jako Smetana, Dvořák, Mucha nebo Kafka. Fascinuje nás jejich nadpozemská hudba ve spojení s takovými středověkými skvosty jako je Pražský hrad nebo Karlův most a další památky světového dědictví. Oproti tomu je Česká republika zároveň zemí, která je odedávna známá svou řemeslnou a průmyslovou výrobou. Ve 14. století zde císař Karel IV. založil nejstarší univerzitu ve střední Evropě, a do tehdejšího centra Svaté říše římské přicházeli nadaní lidé z Čech i ze zahraničí. Díky příznivě nastavené daňové i finanční politice se dařilo rozvoji řemesel a v rámci středověké Evropy měla země nezastupitelnou úlohu. Při předání pověřovacích listin mi prezident Zeman sdělil, že Česká republika s povděkem vítá činnost zde působících japonských firem, a vyjádřil zájem na tom, aby se dále rozvíjela především spolupráce v oblasti vývoje nových technologií. Jelikož jsem v Japonsku dlouho profesně působil ve správních úřadech pro telekomunikace, prezident mě v souvislosti s touto zkušeností požádal, abych zastával roli poradce nebo velvyslance pro oblast telekomunikací. Rok 2014 byl vyhlášen Rokem výměny mezi zeměmi V4* a Japonskem. Věřím, že díky různým plánovaným projektům, jako jsou např. kulturní akce nebo působení velvyslance dobré vůle, se budou moci vztahy mezi Českou republikou a Japonskem ještě více prohlubovat, a sám k tomu chci přispívat i ve svém oboru. Česká republika je pro Japonsko partnerem, který sdílí společné základní hodnoty, jako jsou demokracie, lidská práva a dodržování zákonů, a čeští občané vnímají Japonsko velmi pozitivně. Velvyslanectví Japonska v České republice si váží této 65

dlouhé tradice přátelských vztahů mezi oběma zeměmi a do budoucna ji chce ještě více podporovat a spolupracovat s Japonci zde žijícími a se všemi, kterým je Japonsko blízké. Budeme velice rádi, když se s námi podělíte o své názory a připomínky, a těšíme se na spolupráci s Vámi.2

2

Dostupné na: http://www.cz.emb-japan.go.jp/cz/info_ambassador_ryakureki.html

66