503o I
25
rada4
*&*
f%
Purchased for the library of the
UNIVERSITY OF TORONTO front the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
KABINETNÍ
KNIHOVNA
SVAZEK
LX.
JULIUS ZEYER:
Z
LETOPIS LÁSKY RAHA
IV.
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA
F.
SIMACEK, NAKLAD A 18 92.
I
KI.É.
JULIUS ZEYER
Z
LETOPISU LÁSKY. RADA
IV
*qv
V KNIHTISKÁRNA
F.
PRAZE.
SIMÁCEK, 1893.
naki.ada
re
,
/ P5
PIA
DE'TOLOMEI
k
vi zbité taní
HEDVICE ŠTOLBOVÉ.
Sieno,
trni-
ty
á,
v
glorii
na slunných výšinách a vtrové kol ty
tob
ilujou dech jak volu
toskánská kolébko
Tvj
genius výtrysk
jak carný
kvt
a polibek, jejž
tam podnes
plá.
1
umní! v noci barbarství
v soumraku doubravy,
na elo
ti
vtisk",
a nikdy nezbl
lidí pamti, ipeko ty, msta nad Aniem, jež jméno samo z kvt vzalo Jak málo hmotný trh a stíži té naší doby tebe tknuly se!
tvá aureola v
Ty
v sluni sníš o minulosti svó.
tvé
wsokó, pošmurné
to
paláce,
svdkové mohutných tvých djin odvkých!
piaz/.a
tvá,
6,
jací
:!
Julius "Zeyrr:
A kolem
tebe
modrý Apennin
k nebi pne a vje na t chlad, a posýlá ti z lna les svých se
do pyšných,
vkovzdorných fontán
své jasné vody, které zpívají a
pláou, bublají a tpytí se
tak isté, prhledné, jak nad tebou je tvého nebe. blankyt, sladce tak
jak toskánské tvé mluvy
Jak asto
zastavil
arný zvuk
jsem kroky své
u fontány tvé, Bi andy, zamyšlen. -
jež na vodu, na jasnou bohatá
jak na vzpomínky, z kterých
záe
jde.
Pod vysokými tmi oblouky chlad hledaje se Dante zastavil, on
vzpomnl na
n
v božské básni své,
a stíbrné ty vody vlažily ret
Kateiny, velké svaté tvé, z kterého taká výmluvnost
ten ret,
se linula, že církve knížata
a papež
ped
sám své hlavy
sklonili
prostou dívkou, dcerou barvíe
v tak velký odl, svatý majostát
Bh
robu svou, pokornou v istot.
Pia dTolomei.
U
Fontebraudy vídal
zajisté
syn velký tvj, tvj Memmi, spanilé tvé dcery,
mdnou
nádoliou když
s
veer picházívaly, lese laky k brodu stoupají
pro vodu
jak v
Z nich utvoil
snivý ideál
si
pro svtice své, ženy
na pólo
s
dlouhýma,
zavenýma oima,
jichž liliovým,
svtlým postavám
cud aureolu tvoí nejkrasSÍ.
U
Fontebraudy vždy jsem myslíval
na Piu z Tolomeú, splýval zjev její s
bily',
tím ideálem
tni
snivý, nyjíci
Memmiových
Sen,
a zajisté že mnoho, mnohokrát zrak
její
zrcadlil se v
vod Fontebraudy, z niv sienských,
hladin vracela
kdy/. se
kde kvty
trhala,
v stín paláce, jenž stoji ješt" dnes tak pyšný, vážný, sluncem politý,
v svém tichém majestátu nedotknut.
kdež
ty,
6,
Piu, a
tvj mocný rod nive zmizely
už dávno v prach a
Však ne! Ty,
Pio.
vn
bndeš
žit,
.
.
Julius Zeyer:
10
tvj
tklivý
náek, plá tvj holubí
nám
zní stoletími k
a bude znít,
až po nás nebude už stopy víc, a
muennická
vždy na
Vždy
tvoje oista,
Umný svit Maremm, zdímlé v
bude jako
ta ležet
zakletí.
Dante vdechl sladkou vidinu
tvou uyjící na velké pozadí své poesie, tvrdé nad démant
V
snu jeho o tob, ty ekla's mu,
zjevem svým:
šer limbu jasníc bílým
„Až na svt
vrátíš se a
po dlouhé pouti své,
pak na
m;
Siena, již
Pia jsem,
Maremma
On vzpom::l na a žádný žal,
ó,
spoineš
vzpome
si
již zrodila
zhubila
u .
.
.
tebe dle prosby tvé,
v,
tklivj nemluvil
kdy k srdci liTlskému než, Pio, tvj!
Tvé utrpení tak že cizí
m
dojalo,
pvec v chmurách
severu,
tak daleko sienských slunných niv o
tob vyprávt
jež velké lásky
chci srdcím všem,
hlubý znají bol
1
Pia oV Tolomei
Den
tise
sklánl
a Pia vyšla z
ped
den
se.
1
domu otc
svatbou,
.svých,
sín soumrané, jak z hlubin vod bílý vynoí íe leknínu.
ze
kvt
Apennin
Zfl
a
písn
se slunce chýlilo
pyšné domy hledly
ulic sienských,
kde mocných
však namésti,
Tolome
Btojl
dm,
jsouc prostrannjší, posud rdlo se tím sladkým svtlen.
Brní,
tak
ržím podobným,
svit
kouzelný ten padal na
na elo, na ruce a na
a jako pel
tvá te.
šaty,
na eelý Bvtlý, luzný diví zjev, jenž na prahu a
úsmvem
stál
se zdál
sla Pia, provázena
chvilku paláce
teh vážných
chvon
zdi.
svou.
dnes naposled se modlit do chrámu
mocný Xello po svatb v zámek svj
vŽdy
zítra
z ji
:
Píetry
odvede,
tam
nkam
Ted
naposled se chtla pomodlit
na chlum vrchu modravých.
pod katedrály
smlým
ped oltáem,
jenž o sloup mohutný
obloukem,
Julius Zeyer:
12
se stranou opíral a tonul
vždy
moi
svtla z lamp a ze svíek Byl svatému Ansanu zasvcen,
jak v
jenž ochráncem byl krásné Sieny,
neb oq jenž
to byl, ten
msto
junný bohatýr.
celé dávno,
ped vky.
byl obrátil na víru Kristovu a zaplatil
svj nesmrtelný in
pak hroznou mukou, istou krví svou. Stál obraz jeho
na tom oltái,
tvá jasn jako
slunce záila
tím krásným jeho, svatým nadšením, a temno
už
vlas
bylo paprsky
blížící se jeho glorie
jak zlatem proniklé, a
oí
hloub
o zjeveného ráje zázraku
u velkém podivení mluvila.
Ta
junná, bohatýrská,
do dtství luzné Pii
sladí;
á
jak v úsvit line rauuí
hvzdy
Kdykoli slýchala o audlích, jichž jasná krása plní nebesa,
neb o recích,
již
tvá
záil"..
iny
konali
kmit.
Pia de'Tolomei.
13
tak stejné vznešené jak odvážné,
hned
a íkala-li
Ansana podobou.
nkdy chva
jí,
bude-li jen zbožná, pokorná)
ze
v
odla
obraznost je
její
tou svatého
as
vhodný pak
skvlý
jun
na zlatém koni tu hned
se pro ni objeví
jako v krásných pohádkách
oí démantných.
bohatým vždy jen v svatého Ansana postav si
i
toho
myslit musila a blouznila
pak v dtské bláhovosti docela o nfioem tajuplném, podivném,
asto mluvit
o
Sem
o
satku mystickém
lze s
tak
nkým
v
Pro nemohla být svatého
ráji
slýchala.
jejž
uzavít
ješt za živa
by tedy oevéstou
Ansana
V
.
.
.
stou
když vskutku byla te, ne díttem, a naposled když nyní
kráela
do katedrály, by se louila na dlouho tu
s
s
vyvoleným svatým svým. na dávné svoje sny
úsmvem
:
Julius Zeyer:
14
si
vzpomnla
„Jak
ím
rzný
a
man
ekla
si
život jesti od toho,
býti zdá se, než jej
poznáme!"
Jak bylo vše tak divn dalo s tím jejím zasnoubením .
.
se
.
V ást
paláci
zadní, odlouená, odlehlá
od velkých síní hluných, nádherných jí
byla domovem.
Tam
vyrostla
jak v stínu klášterním a málo kdy
tvá
matky své
jinou vidla než
neb staré chvy. Nkdy návštvou jen dívka pišla v stejném stáí s ní. neb s písným hledem stará píbuzná, neb onou knz, jenž víru vykládal a íst
Má
ji
uil. psát a modlit
uila
ji
zpívat,
se.
na harfo
a loutnu hrát, a v duši vštípila ji
celý poklad písní nejdražších.
A
otec její syna strádaje
místo jemu,
ji,
o
sláv
a
s
pedk,
denn
vykládal
pych až vzbouzel v
ní,
výmluvností vzletnou, silnou tak,
o rytíství
jí
mluvil
kesanském
Pia dcTolumci.
významu velkém
a o
mocn
že duse její
vzala láskou
se
Jen málo jen
ty,
k
15
Sieny,
plamennou
mstu
rodnému.
ulic znala nejbližších,
co vedly od vrat paláce
Im
do kostel nebo v šero bran vždy stežených, za které vedli ji,
když jaro pišlo, nikdy na nivy a v olivové báje stíbrné.
Však z komnaty v tom pate vysokém, kde v tichu rostla, širý rozhled byl v kraj libý. požehnaný, toskánský,
duše
'•>
jují
bloudila
za modré hory v neznámou o které
že jiná
nevdla víc než msta tam té/, k
jí
dál.
to,
nebi Sní,
však žádné krásná tak a vznešené a
slávu ozáené nesmrtnou
jak
její Siena,
a blouznila,
že ona. kdyby byla jinochem,
by vyšla v cizí onen. dálný a celého by
meem
svt
dobyla,
ne pro sebe, vsak pro Sienu svou.
Tak
žila
Pii.
Jednon
bylo
jí
Julius Zeyer:
16
as
devt
tenkrát
když chodila v
let)
v den májový,
té staré
zahrad,
na kterou vrhal palác velký
má
její
stín,
pišla k ní a za ruku,
za útlou vedla hocha plachého, o
tyi
léta asi staršího,
než byla Pia, Kekla: „Pio, hle! Víš,
koho vedu
ti?
To
ženich tvj,
až vyrosteš a Sandro Ghizi též,
pak manželé
z vás budou. Zasnoubil
t
otec jeho
A
k Sandrovi se obrátila pak
s
ním a otec tvj."
a okla: „Poceluj svou nevstu."
Stál
rozpait Sandro,
a nehnul sebou.
sklopil zrak
Pia hledla
svým dtským velkým zrakem dumavým na ženicha a ekla: „Nechci
jej,
je bázlivý, já reka pouze chci,
jenž dovedl by dobyt celý svt."
A
vidina svatého
Ansana sláv své
se zjevila jí v plné
mraila se jak na vetelce na Sandra, který zaplál rumncem. a
Pia deTolnmei.
Tu
smála se Prudenzia.
její
17
áf.
ekla pouze: „Prostoeká jsi! Vsak pozdéj uahlídneš, že mleti a
a poslouchati losem
A
zajisté že
jesti žen.
bude Sandro rek,
svta teba také nedobyl. v zahrad s ním hraj, je hostem tvým."
Te A
Pia déle nebránila
se,
a záhy byli dul.í juátelé,
až
líto
bylo jim, kdy/, na
veer
jim ekli, že je po he, skvlý hod že pipraven na jejich oslavu.
A
dlouho zstal
co
pamti
v
Pii
síni sedla nevsta na kesle vysokém
kvas slavuostní, oeb a propletli
jí
vlasy perlami,
-k
po boku sedl
v
jí,
odn
v brokátu
dýku
a
ml
za pasem tpytící »e rabíny,
a sloužili jim jako z mis
snoubencm
ozdobených kvty vonnými
Vsak pocelovat když tu
a odvrátil
smích
se.
Kabinetni knihovna.
ml
Sandro zas
opt plachým
svou nevstu,
[>ak
byl
z toho byl.
2
Julius Zeyer:
18
a Piu smích ten k slzám urazil
a odvedli
as v
ji
tedy na lžko.
miuul, minul. Nikdy Sandro všait
dm
Tolome nevkroil
už
víc,
neb brzy po tom slavném snoubení
mst
spor vypuk' v
vážný, vášnivý,
a Sandrv otec v podezení
mstu
že zradu proti
kul, a
než do vyhnanství odsoudili
sám v
pa, dív. jej.
nevoli se vlasti vzdal a šel
novou hledat nkde v cizin, nad velkou kivdou k smrti roztrpen. Tím byly všechny svazky zrušeny, a Pii jméno Sandra z pamti si
sléz vymizelo
.
.
.
Minul, minul as,
a pestávala býti díttem,
a byla pekvapena
velice,
když jednou hluný hod byl v paláci a když jí ekli: „Pio, ozdob se a mezi hosti poj."
v tu hlunou
sí
A
vstoupila
tak sladce zmatena,
jak kdyby vyšla z celly klášterní,
:
Pia deTolomei.
a bylo
jí
jak ptáku drobnému,
jenž po prvé
z hnízda vyletl.
si
Ten veer všechno tak
se jí koilo. její
má
krásným klidem
tiše
a hrdá byla na ni s
19
mluvila.
tak pln byl dstojnosti panenské
zjev její luzný
.
.
.
Její
hluhý klid
pece vzrušen byl, když jak velké iny Nello z Pietry však
slyšela.
byl pro Siéuu konal, hrdinské,
jak a
Florenan zmail
zárove na
nájezdy
jejich spojenec
jak útoil, jak všude zvítzil!
Tu hoely
jí
tváe nadšením.
a reka uvidti dychtila. jenž slávu Siéuy tak rozmnožil!
Den druhý
p<>
té
Nello
v.
Pietry
vjezd slavil svj. a celá Biéna
vstíc jásala mu.
V okn
též stála Pia. a když
na pyšném koni svém ten 8
tím
hndým
tím temny
zrakem,
máti ffvon
B
kolem
jel
smdý muž
smlým, hlubokým,
vousem, který plynní na zlatý pancí, 6, když kolem jel.
s
in
mu
20
Julius Zeyer:
tu Pia déle nezdržela se
a mezi tím, co matka mávala
mu mu
závojem, tu rži
s
hodila, a padl rudý
ader svých kvt,
tak rudý jako srdce, koni v krok
a Nello hbit a
rži
zve
nho
s
seskoil
a byste jako blesk
zrak jeho sokolí se obrátil,
kde dívka
celá blažena,
stála,
však beze zmatku v nevinnosti své.
A
hluboce se po té poklonil
a dále jel a zmizel z námstí.
Te
každý den
se
hody slavily
na jeho poctu, všude
zvali jej,
Tolome pohostinný dm se snažil pedit všechny ostatní a
Tak
vídala jej Pia z blízka te.
O, jaký byl to pravý bohatýr,
jak
výmluvn
ty
oi
jak vysoký byl, jeho
mluvily,
posuky tvá
jak volné, ušlechtilé, jeho
jak vážná, když se zamyslil a když si
smdou
tak temný,
rukou hladil dlouhý vous
a
byl
stíbrem prokvtlý
:
: !
Pia de'Tohmei.
A A
jeho hlas, to,
21
jak byl hluboký
ó,
co vypravoval, jímalo
až ku podivu mysl veškerou
jak tásla Pia
neb zápas
pak volno, jak si
jak bylo
úsmvem
s
archandl
po boku se štítem z
ní
tém
jí
když vyprávl.
zachránil ... „O, zajisté."
jej
myslívala, „stojí
mu S
Bh
když nebezpe
se,
líil, a
démant!"
nepromluvil, zdravíval
jen hlubokou a dvornou poklonou,
a byla ráda, mohla naslouchat mu lépe tak, po boku matky své
Tak minul msíc
as, a
na veer
se jednou Pia brala zahradou
za palácem a si
z
niá
rží její
práv
vazala
ni když vešla dobrá, vždy tak pelivá.
kytici,
a za ruku tak zvlášt
ji
1<
úsmvem
jala s
nžným,
že hlavu na prsa
jí
Pia dojatá vložila
a noíc zraky v matin vlhký zrak že šeptala: „O, ty
A
matka
m
miluješ V-
hladila jí vlasy
kouc
.
!!
22
Julius Zeyer:
„Ó, Pio zlá!
Ty ješt tážeš se? vždy nesu novinu."
Však nyní
slyš,
Hlas se
tas', a Pii zdálo
jí
že byla bledá. Srdce tlouklo
a
se. jí,
nevdla, pro, než matka
tak pravila:
a ješt
Ty
dál
mé nkdo. Hádej pece, kdo
vrtíš
te
„Tvj
hlavou
?
otec poslal
Nello z Pietry
smješ? Dobré znamení: Mé dít, otec tvj t zasnoubil, a ženich tvj jest Nello z Pietry. Mluv Pio má, jsi Bohu povdna '?* Ah,
A
se
Pia velice se
divila,
však necítila rados ani žal, a ekla pouze: „Vdná jist jsem. je bohatýr tak velký, slavný tak .
Však vousy jeho jsou už šedivé jak mého otce ." Matka smála a ekla pouze: „Poj, už ekají!" .
.
.
se
a vedla dceru v šerou, velkou sí, kde ženich ekal jí, a po cest,
než pekroila práh, se zakmitla
ped zrakem tvá
jejím vnitním Ansana
spanilá a jasná v glorii,
.
23
Pia de^Tolomei.
a vzpomnla as myslila
si
nco
A
ješt
jí
neurit v
tak že byla vždy
si,
svého ženicha náhle jako
pam
.
.
.
dým
vstoupalo,
rukáv. a zatáhla svou matku za když ruku zvedla k dveím vysokým,
m!
„Matko, poslyš vždyf jsem nevstou . zasnouhenou z dtských pece dnu
a zašeptala:
Ted napadá mi už
.
.
.
„Ó, jdižiž!" matka ^vždyt víš, že Sandro
její
.
smála
(ihizi odešel
.
.
zrušena." ta smlouva dávno jesti A otevela dvéív. Nello vstal polibek a vstíc jim chvátal, vtiskl na bílé její elo; pozvedla
zrak k jeho
ji
U
mocný veliký
zrakm, hndým, hlubokým,
háral duch. a obdiv
smlý
kde
jal; te-i
a pyšná byla hrdý bohatýr
tak.
ze všech zvolil ve Sien žen, svou luznou, cudnou skrývajíc .i na adrech matky, tiše Šeptala ji
tvá
:
..»').
jak jsem
itastna,
matko pedrahá l"
Julius Zeyer
24
Tak
stala
Pia tedy nevstou
se Nella z Pietry, jenž
v Sien
pedním
Marémm ,
celé v
a jenž
pánem
byl
mocn
vlád'
etných zámcích svých.
O, vru, jako v snu se dalo mi,"
na vše vzpomínajíc myslila, když v katedrálu vešla s chvou te. si
Ser hluboký vlád' celým kostelem, jen oltá plál svatého Ansana
ve zái bílých svíek voskových a ticho nerušené, posvátné, týž
mlo úinek
co velký zvuk,
jenž stále stejný, proud jak hlubých vod, nás podmauje,
s
kams v neurito,
sebou odnáší,
nkam mimo
nás.
Car ticha rázem dívky zmocnil se a kídla obraznosti, nesoucí ji v modrou výši vždy, se rozpjala, a po modlitb prahnouc, spchala, tak rychle k oltái, že staiti jí
chva
nemohla, a zvedala
už Pia ruku k malé kropence
na prutu zavšené železném,
!
Pia d"'Tolomei
když ze stínu
vynoil
se sloupu
mocn
zjev, který tak ji
25
pekvapil.
že ruka její zastavila se
a nehybná zstala ve vzduchu jak
zkamenlá
.
.
.
Zjev, který náhle
sám svatý Ansano
Hle, jaký to div!
ped to v
svtle
ní v
pravd
stál,
byl
Hle, jeho junná. sladká, krásná tvá.
temné
ty
vla.-y jeho,
paprsky
n/ blízké aureoly proniklé!
A záících tch oí vlhá hloub o zjevenéno ráje zázraku u podivení
zejmé
mluvila
!
.
.
.
Klam trval však jen krátký okamžik. mu/ mladý prsty vodou svcenou si
ovlažil a vznesl
té naproti, jež
na
ruku pak
nj hledla
tak plná obdivu, tak vznícena
a prsty její když se dotknuly
te té
jeho prst, aby pijaly vody svcené, tak dvorn
jí
a v pokornosti podané, tu hned si byla Pia klamu vSdoma a vidla, že stínu podoby
—
Julius Zeyer:
26
zde nebylo se svatým Ansanem, to
nadšení jen jeho
ten sladký
A záe
pvab
blouznivých
jak úsvit v nitro a srdce
tch zrak te
její vnikala,
dosavad
spící
její,
zrak ml,
vesny života.
snem hlubokým, se v spánku pohnulo. a touha neznámá jí. podivná. z dna duše
na
rty vábila jí vzdech,
vzdech dlouhý, tichý, klid však a Pia
víka oí
tak bílá jak dva lístky z
a jak ty
asy
rušící,
sklopila lilie
jejich slonily
svou temnou nocí snivý jejich zrak. tak sladký zmatek jakýs, plný však též tesknoty,
a
nevdla,
mhou duši dje s
co se
kalil jí
-
ní
že láska celé její bytosti se
zmocovala cudné, panenské,
to
Pia netušila
a spjala ruce.
však nepišla
.
.
.
Poklekla
Žádná modlitba jí
v
pamt
.
.
pak zraku k svtci obávala cos šeptalo
jí,
.
Pozvednout
se,
že by její hled
ne na svtce, však
muže toho
pad',
:
Pia dSTolomei.
nevidla
jejž
27
jnž, však tušila
na blízku kdes v tch stínech hlubokých. již
katedrálu
Strach jakýs
mnily už v mla, chvu
sluj.
chopila
za ruku tesouc se a šeptala:
„Juž
dom poj
ni
..." a vyšla z kostela
mstem kráela
a jako ve snách
jednou zraku nepozvedajíc.
Však
chva dobe
juna vidla.
jak z povzdálí jim šerem sledoval.
te
až v pošmurný
vidl vcházet je
—
a majestátuí Tolomeu dum.
Noc celou po
té
Pia nespala
a bledá ležela na loži
svém
jak z mramoru a stejn nehybná a
její rty si stále šeptaly
mj
„Co, bože
ach. se
!
mnou dje
-
Pro je mi smutni, tak V Jsem nevdná Vždy závidni hodný jest mj los. Pro stále slzy v oi tlaí Vlak ráno. když tu zdálo se
co tak ó,
ji
zajisté
jí,
tížilo
k ní
matka vkroila.
že to náhle a tlailo:
myšlénko lou. ni
ví.
1
!
Julius Zeyer:
28
s
tou drahou, sladkou matkou bylo
co tak
krut
srdce
jí
to,
svíralo.
V plá
vypukla, a matka tlaila k adrm pevn, nad ní schýlena pak šeptala: „O, promi, Pio má! Jak povolnosti své te lituji! Však slabá jsem a tvrdý otec tvj Má holubice bílá, vydaná pro celý život, dív než ze spánku
ji
se duše tvoje svtlá probrala!'
Tak
šeptala a
a Pia
na a
hoce
plakala,
udiven hledla
její žal, jejž
chápat nemohla,
ekla pouze: „Nerozumím
„Tím
1
lip,
tím lip,"
jí
ti."
matka šeptala
znova. Pinesly
a líbala
ji
teó! její
dívky perly, rubíny
a skvostná roticha, závoj jako sníh a odívaly Piu.
pak vedli
ji
Do chrámu
a všechny ulice
se lidem plnily a voláuo:
!
Pia dTolomei.
andl
„Hle,
Bh
nebe Uráí Sienou,
krásou odl ho a pokorou,
šasten
ó,
s
29
mže
kdo zváti
jest,
svou
tu spanilou, kvetoucí ratolest z
pn
mocných Tolonie vznešených!"
Jak hnl Nello hlavu povznášel hrd kráel hlunou ulicí
jak
A
!
v katedrále posléz
knz jim ruce te mnili a Pia
a
stáli
tomu, jenž
a Nello pravil
;
.
.
svázal, prsteny
pozvedla
tvá
zrak plachý vzhru, v sléz
.
te.T.
jí
by hledla
nyní manželem,
„O, jak štasten
já,
že v boji také jednou podleh' jsem.
Ne
smrtelný, vsak buh
On
zjevil se a
bh A
m
porazil!
hned byl vítzem,
lásky, který nás všech
silni
mezi tím, co dvorné mluvil tak.
zrak Piin bloudil, cos
ji
nutilo
v dav hledti, a náhle vidla zrak blouznivý a bledou, známou tvá, tvá, kterou znala od verejška jen.
Julius Zeyer:
30
pec
a
jí bylo,
jak by znala
už dávno, dávno
.
.
On
.
ji
opt byl, vera stál to
ten krásný jinoch, který
u svatého Ansana oltáe Jak hledl na ni Bože, jaká .
.
.
!
mu
z
oí
šla a
zá
jaké nadšení,
a jaký smutek též
Jí zdálo se,
!
že slova, která mluvil manžel o
mnoho
z
tch oí
hloubej',
krásnj
1 ,
linula se, znjíce:
„Jest láska moje siluá jako
tak schvátila
A
jí,
pravdivj'
m,
že
jí
bh,
umírám"
.
.
.
Pia tásla se a zavela
jak v bázni oi, které odvrátit už
síly
nemla, a
její
muž
kolem pasu vzal a odvádl, neb nohy její pod ní klesaly. a bylo jí, jakoby zmírala,
ji
a náhle chápala, co ráno dnes jí
byla matka štkajíc šeptala,
mráz jí
šel jí
tlem,
pam
jako v tmu
nevdla, jak chrámu v otcv navrátila
zapadala,
se z
dm
Pia deTolomei.
Tam
31
velké byly liody, hudba
zpv,
a Pia byla šastna, na chvíli
když do zahrady staré utéci se mohla sama. Lehla do trávy a
pi šumní strom
sbírala
svou mysl blouznivou a horenou.
Chlad kouejšil jí
ji.
„Byl
to
pouhý
blud,
šeptal nyní hlas, „chorobný bod
>tín obrazností, který
I
rozplyne!
Vždy
nikdy více neuvidím jej Jak beze jména, tak boz jsoucnosti I
je pobouila
ta vidina,
Tak Pia by v se
tšila
dm
chva
m
"
tála,
su vrátila, v tom
její stará v
vyskytl
zahrad
zaali 86 S pláem louiti. „Ty odejdeš, a já jsem stará jí pravila; „ach, zemru díve a
tak."
snad.
než do Sieny navrátíš se zas."
la
pak Piu
o její kráse o její ctnosti
hrd .a
chváliti.
mluvila,
pak povídat
i
!
Julius Zeyer:
32
se jala
švitoiv jako pták
msto nadšen
o tom, jak celé
se dneska Pii obdivovalo,
a pojednou
má
sladká
jenž v to
jí
ekla
„Pomysli,
:
onen mladý muž,
lilje,
chrám vera
Sandro Ghizi
tob pistoupil On vrátil se
k
jest!
.
.
.
Však trochu pozd, vru, hledá-li Té vzácnjší z let dtských nevstu !
si
dobyl šlechtic, myslím, hodnjší
než kterýkoli Ghizi velké
znak
Tolome
s
erbem
cti,
svým!"
spojit
Tak žvatlala, a Pia mlela Co vidinou jen bylo ped chvílí, to nyní mžikem bylo bytostí .
Zde Sandro zde pravila
nkdy jí
stál,
matka
:
.
.
v té zahrad.
tvj
„ženich
!
.
propas mezi nimi zela te „Ach Sandro, Sandro!" Pia zalkala. „Ty pišel's pozd! Bda, bda nám!Když vyteštným zrakem dívala se na ni chva, Pia lekla se a svatým kížem znamenala se
A
.
.
.
.
1
33
Pia dJTolomei.
a písahala, nikily. nikdy víc
že nepustí už jeho vidinu
ped
duši svou
Vlak za
nemohla,
to
že zahlídla jej v šeré ulici.
když
s
msta
Nelleni z brány
vyjela
na jeho hrad na chlumu modrých hor.
Zrak sklopila a
tulila se
db prsa toho. jenž 86 byl
mužem
jejím
Hrad. v kterém
Btal,
žila.
bliž
ped bohem a povzdechla.
nl
nad hustými
hlubokými lesy, pud nimiž plá rozvlnna, zíu
a
80 síila, a v dálce, jako sen,
na výšinách Siena ve slunci 8e zjevovala jako v glorii.
Spíš uhodnouli mohlo srdce
než rozeznati
Tam
s
ji.
uritostí zrak
Piiny bloudily myšl.-iiky.
bukov
když Nello vyjel v lesy h ona sama. sama sedla
ua šedé bašt nebo v
komnat
tak úzké jako cella klasterDÍ.
Jak byla bledá. Pia neblahá' Kabinetu! knihovna
—
Julius Zeyer:
34
Ba jí
neblahá, neb nyní zjevil se
pravd, bez klamu
život v nahé
Juž nebyl Nello to nebyl
tím, co myslila,
bohatýr
!
Kam
zmizela
zá, již kolem nho vidla, když tenkrát vjezd svj slavil v Sienu? Muž tvrdý byl to, smlý, odvážný, ta
však beze vzletu duše, myšlének, byl
te
mlenlivým
pochmurným
a
a chladným tak, když nekypla krev
mu
vášní k
ped ped
za kterou stydla
ní.
se Pia nyní
.
.
.
smyslností
Zachvívala se
zrak
láskou, která
planoucích,
nhy
neznala
.
.
.
Jak jinak na ni oi hledly, ach, muže, jehož jméno vyslovit
rtm
zabránila
zjev spanilý
jí
Když mimodk
...
v pamti!
a volala o pomoc k
híchem
Cas pomalu
a
žil
ten obraz vznikl v ní,
vždy na kolena v prach a nad tím
A pece
svým stále
se vrhala
andlm trpce plakala
.
minul, minul pec,
už zele bledla svží na nivách,
.
.
Pia de^Tolomei.
vonný na
a dávno zvadl a ptáci
uicl)
95
kvt,
mleli už v lesinách.
jen skivan ješté zpívaje se nes'
do vedrem zbledlé hloubi blankytu nadal jako bleskem sražený
a
zas k zemi, umlkaje znavením
A
Pia též jak vedrem
lžko jednou
na
neb byla o
nm
zdálo
že
jí
se,
.
.
.
zmoena
klesla v
horece,
snila celou noc,
s
ním zas mluvila
v tom šerém kostele, že za ruku pojal,
ji
pro A
že
trpce vyítal.
jí
v dtství daný porosila slib
Pia plakala po celý den
dla: „Bože mj, co plátno mi, íe bdíc, ten obraz jeho pusladký
a
z
si <
a
>n
duše rvu, ach, silou refikerou? ve sny moje, krutý, vedral se
muí
m
a
mai!
.
.
.
Bože
mj.
8 horší jest, že uezjeví-li sen
mi dlouho jeho tvá, pak smutná jsem
A do prsou se Pak vzpímila
bila kajícn. se
kouc: „Chci
silná
být,
!
3H
Julius Zeyer:
a manžel
mj
mi budiž podporou! mu, vždy jsem bez viny To pokušení pouze ábla jest O,
vyznám
O, zajisté, ta
se
m
láska vyléí.
pravá láska, láska povinná.
Jsem nespravedlivá, má choroba
m m i
dráždí proti choti
já,
Tak
.
.
.
Miluje
Nello posud, milovat jej chci a
Bh
nám pomoz obma!"'
pravíc, rychle
s
lžka
povstala
a v bílý závoj zahalila se a vyšla z hradu.
Vyjel Nello dnes
do bukového lesa,
vdla,
žo z lovu nyní brzy vrátí se,
a znala cestu,
vždj
z
kudy vychází
hlubokého stínu luiny.
Pod plané rže sedla hustý ke. a ekala a slova hledala, by prost jemu povdla vše a pece dojemn, vždy prositi jej chtla, aby chybu prominul. A zdálo se jí, nyní Sandro že
Pia de Tolomei.
už
nemá
u/.
do svatým-
nemá pístupu
moci.
když Nello
opt tam
s
se navrátí
šfastn-i
z;h.
pohlédne jak tenkráte.
matka
kdy/,
kde
ni
te,
duse,
její
O. bude vyhojena, až na
37
pivedla
její
otcem na
cekal
ni
v sí.
ji .
.
.
Pozvedla
teí hlavu. Slyš! až blízko dazof
krok jeho i
kon
.
.
znl
Bylo šero už
.
hloubi nelies jako z jantaru
\
kmit veernice tonul jako pták
Už
per stíbrných... se blížil Nello .,0,
choti
Pia
mj,"
se
s
vynoen výkikem: z lesa
jemu
vrhla
však jeho kun tím zjevem polekán se
a
vzpímil rovn, strachem šíleny''. jej Nello trhl /.a uzdu
když
a bodl do krve, tu v nevoli a v pýše
A za
o jej
shodil se -
Nello vzplanul
hívu
držel
jej
hnvem
jako bou,
a tasil
„Stoj!" Pia zvolala a vrhla se
na ruku jeho „O, setr ho.
tém
zoufale.
šet ho!"
_vždyí celá vina moje,
pláem
s "
prt
:
Julius Zeyer:
38
Však Nello bled
jsa vášní odstril
prudce tak, že padla do mechu,
ji
svj
a dív, než vstala, noil už
me
do hrudi nešastného zvíete.
Pa
o
ušlechtilý
a za krátko
juž nehnul údem. Pii zdálo
se,
že smutný, zmírající jeho zrak
na ni dívá
se
Tu
schýlila
s
nmou
tvá
výitkou.
štkajíc do dlaní
a myslila, že srdce pukne
jí.
A
tomu muži chtla svit se! vidla, že jest to nemožné. Ne, bez pomoci, sama snášeti
Te
své
bím
musila
.
.
.
Te
kráeli
bez jediného slova v temný hrad, a v
sí když vešli, Pia promi mi!"
pravila
„O, Nello,
A jí
odpovdl: „Co
jsi
zasmušen
hledala
na oné kižovatce prokleté ? Mor na lichos tch ženských rozmar!
-
Pia dTolomei.
39
Vsak Pia potlaila v srdci svém probuzený tvrdostí tch slov,
bol a
andlskýma svýma oima
na mu
hledla a k
nmu
šeptala: „Jen íci
t
Nello drahý, že
ti.
On usmál
se a
tulíc se
chtla jsem miluji!"
chladn ekl pak
:
„S tím, paní moje, mohla's ekati, vždyf a
nemla
k mj
A
tvá zpráva taký spch,
mohl proto dalo
te
zamyslil se
žít.
u
nad ztrátou BTOH
a odešel, a Pia pravila,
když sama
stála v pusté
komnat
:
„Ne, toho muže nelze milovat."
To
ekla
bylo poprvé, "o
tak jasn, ar
i t, a
to
srdce její v hloubi
A
hlava
její
klesla
to
dávno juž cítilo.
tžce tak
na ímsu krbu, oi zavela, a zjev když Saudruv dral se v paméf tu svolala: ni tebe
T
_N e, Sandro,
odejdi,
nechce znáti srdce mé.
Zlo jesti láska, odík
jí,
40
Julius Zeyer:
A
bylo
ji
kladli chladnou, bledou,
Od
jí,
jakoby do rakve
zemelou.
toho dae už uiálo mluvila,
a Nello nejdív nedbal, pozdj' však z
tch zrak
že jest ji
jí
jejích
zejm
uhodl.
lhostejným, a uražen
zaal chladn
Už zaaly
míti v neláscf.
se lesy pestiti,
jak bledé zlato byly. rudé též a nevadnoucí
nly
z nich temnozelené:
ostrovy to ilexu
a sosen byly háje rozsáhlé, a v pláni jako
še
mha
a oblaka
olivových zahrad zdála
se.
Ted! astéj' lákal Nella v lesy lov.
a
samotnla Pia
a dívala se
v
tu stranu,
víc a víc
upenji vždy kde Siena
ležela.
a vzdychala: „Nemám-li zemíti.
pak teba mi, bych zase msto své drahou matku uvidla svou!"
a
"
Fin de'Tolomei.
A
41
ejhle! náhle sen se vyplnil,
neb veer jednou, když byl zasmašen
dl:
n krbu dlouho sedl, Nello
„M pe
zprávy stihly velmi nemilý,
a
Maremmš,
v
hrozí uiné o statek
je nevelký a leží
bažináeh
v
zámek tam jak hrob
kamenný.
je
vždy pro ty pipraven, kdož delší
by
žíti
Mn
chtli
za
msú- vždy
tam posádka, lid
proto
Pec
as
jeho chmurných zdech
v
„zámkem
budu statné
mniti
jesti
mor
BÍC
udáví;
ji
smrti
-
'
zove
tvrz.
právu svá,
bájit
a proto do Sieny poj
na delší
Dív zákon
as.
asi
volám a zbraní uchopím se tenkrát jen,
Tik a
pravil
když práva nenajdu.
N
druhý den
a
krbu
pri
r
jal
Piou
v
8
Jak rodné msto svoje vítala, tu drahou Siénn, jež, hrdinná, žmi ježila.
Tu
o které zpívalo se že
matkou
iesti
s
Siénn,
obdivem,
muž
rytíských,
!
Julius Zeyer:
42
a každá žena v ní že spanilá.
O, jaká slas, zas vidt námstí, kde paláce se pnuly k blankytu!
Ty kivé, domy
ty
úzké, strmé ulice, majestátní, vysoké,
na jejichž prelích ve soumraku znaky pyšných rod kmitaly
se
tak peste zlatem, stíbrem zdobené!
Ty Ty
nádhee
kostely ve svaté
fontány, v nichž vody jásaly
a tpytily se
!
.
.
.
A te páno
zas vejíti v ty
pi kroku
jí
otcv dm,
zas vítati ten drahý
sín zvuící jako olbímé
muž
a polotemné sluje podzemní!
A
sladké, ach, jak byly
te
v té staré, vadnoucí
veery zahrad,
pod stromy tichými, jež ronily za listem do trávy s výše své.
list
Te neb
byla Pia šastna s
matkou
nkdy
neb v ticho kostel, se
na procházku
s
;
chvou
i
za bránu
nkdy
vydala
do olivových zahrad patících zde
Tolomem, tam
svou
vyšla v ulic ruch
zas Nellovi.
l'ia
dTolomei.
13
Klid v její duši byl, ted vídala
muže tvá. pamti
tak málo písnou svého a zdálo jí
že mizí z
se,
vidiua ta sladce vábící,
svdomí, spokojen sob šeptala „O, pevnou vlí možno zvítzit, slyšel, Búh mi pomáhá!" a Bh
jež dsívala její a
:
m
Na veer jeduou
s
chvou
vracela
se ze zabranské, dlouhé procházky
a pišla v tichou, šerou ulici,
kde studna Branda dímat zdála se pod svahem, krytým sady hustými, z nichž bílé
A
domy
v
soumrak hledly.
dlouhou chzí Pia uhátá
pod stinné Foutebrandy oblouky chlad hledat
šla,
nad zábradlím
z
a kloníc luznou
tvá
tvrdého kamene,
kus nebe na hladin spatila
vod modravých a hvzilu jedinon,
démantem ohromným, jenž ponoen
jež zrcadlíc se zdála se býti se na
dn
tpytil v hloubi fontánu.
!
!
Julius Zeyer:
44
A ekla chv:
„Hled,
ta
hvzda
A
nahnula se hloub
kvt
stíbruý,
spadla z klenby azurné!"
—
a strnula,
neb vidouc nyní vlastní bílou tvá jak v zrcadle, též druhou spatila tak
tsn
za sebou, tak blízko své,
tak nyvou, jasnou krásou záící,
a
zárove
sept nyní ozval se,
ptaí zpv! „Bud bohu chvála," šeptal tichý hlas, „že dopál mi vás vidt, madonno Tak bílý narcis kloní v strumen vod ach, hlasu sladkého, jak
svou vonnou hlavu, když chce azur jenž tam se zrcadlí ...
mu
A
rosa pak
perlou skane jako nyní
ta slza z oka,
Vy pláete!
vám
vláha nebeská
O. Pio, rcete,
pro!
14
Vsak Pia slova íci nemohla, jen ruce sepjala a chtla
Kdo bylo
On
její
jít
pyšné vítzství
zjevil se, a
.
.
.
?
ona vdla,
že ješt miluje ho,
víc než kdy,
a myšlénka, že chtla vypudit
pít,
Pia iWTolomei.
jej z
duše svatyn,
oi pla,
jí
v
ji
plnila
.
.
„vždy z
lákala
t;i
a velkou lítostí
Pec
.
VSak vstoup
4fi
1
jí
chtla
v cestu.
odejít
.
,-Piol^
.
.
zaúpl
vím, že nejsem hoden pohledn
tak andlského oka.
pi živém
pece
váa
bohu. paní. zaklínám.
nedejte mi žalem zahynou*!
ó,
O, rcete mi. že žádná nenávist se v srdci
smlým
že
vašem proto nevztuáhá, byl jsem tak."
A jak
ped oltáem,
Tn
Pia k nebi obrátila
ruce spjal
bledý jako smrf
a stálo ješt
tvá pláem lásky koupanou, nmá, podala
inu olivovou
malou
svon krásnn,
již
ratol
byla ulomila v zahrad.
„Dík!" šeptal Sandro, svou pani pobízela:
Mn
nyní
\-;,-ik
úzko tak! Oh, kdyby vidl nás -
A mlela, a
chva
„Domu poj!
a
Pia
chvla
se
vidla, ze temné postavy
*.
:
Julius Zeyer:
46
džbány na hlavách,
se blíží žen se
a chtla
On
jíti.
však prosil
ji:
„Jen jednou dovolte mi, madonno, bych s vámi mluvil, a pak odejdu v svt širý na vždy!"
Chva
zvolala
.,To nemožné, jest paní stežena,
kde chtl byste, ,,Jen povolte,
mj
pane, mluvit
s
madonno, prosbu mou. to, kdy a kde!"
a postarám se o
Tak
mu
a Pia zmatena
prosil zas,
hlavou kývla, a pak spchala
od místa, celá
Dny
hrzou chvjíc
se.
—
minuly, a žila v úzkostech,
a víc než jednou vyznat chtla vše,
bu
aspo matce své, chva její, pozvedla,
Nellovi neb
však Lapá,
když jak v
slyšela o tomto
hrze
zámru,
ruce k nebi, volajíc:
„Chceš jeho smr, ty dít nešastné?
Na hlavu
tvoji
padne jeho krev!
ní V"
Pia deTolomei.
Tvj
svit
manžel, chceš-li jemu
odpustí snad, ano, ale
ti
že Sandra zabije!
Ta bude mlet, však postará
A
se.
v,
matka tvá?
ano, zajisté.
na
se,
to spoléhej,
by Sandro Ghizi zmizel! Bude klid tvj dražší jí než ubohého krev.
Což málo takých již
mu teba i
lidí
v Sien,
do tála by zrádn dýku svou
za
samém chrám vrazili plnný V"
v
mšec
jen zpola
nmou
Ta hrozba Piu a v tuhý led
jí
inila.
obracela
však Lapá jednou, když
na
lžko
v
se
s
ním. Piu,
v,
mi,
mu,
(bila's
Nu/.,
na veer
vedla, takto pravila:
„Já mluvila O,
I.
ji
s
ubohým!
on láskou zahyne víš to,
rozmluvu.
v katedrálu zítra na
veer
vydáme, chrám bývá pustý tak
v tu pozdní hodinu, a posvátné to
místo jistotu mi podává.
že
nemže
co íci
to
tob
žádným híchem
chce ten ubohý!"
být.
;
Julius Zeyer:
48
A
Pia, bledá jako mrtvola,
jí
odvtila:
„Muíš
m
jak on!
Já nepjdu! Ne, nikdy, nikdy, ml!"
A
byla bolem jako schvácena,
den celý ležela jak v horece.
však na veer se rychle
strojila
ekla Lap: „Já to slíbila! Nuž, se mnou poj, já rozlouím
a
Jak usmála
ss
s
ním
se lstiv staena!
Chrám temný
byl a prázdný, píšerný.
vné
lampy zlaté, stíbrné se ped oltái sem tam kmitaly a vzplanutím vždy puhyb dávaly tm velkým stínm, které padaly od kleuby smutn jako píkrovy dva oltáe jen svtly záily
jen
a bledojasný v to
tm
prlom tvoily
hluboké
:
Ansana svatého
oltá byl a Matky bolestné.
Ten druhý stranou
míž jej
stál
hned u vchodu.
vysoká z kutého železa
od prostory chrámu dlila,
Pia
a
d
Tcluinei.
4!>
jemným, hustým míže lupením
zá drahokam hvzdn
lila
se
od koruny, jež zlatá skvla se
na cele matky boží z mramoru, a v
mee,
jilci
jenž
hluboce
jí
ve svatém Brdci trel.
Vcházejíc
chrám temný, Pia zastavila >• tam mimodk, a Lapá leptala: matku boží o klid due své!'* r Pros v
A
Pia hlava -la
míž Stál
v
prsm
k
kapli.
bílý
pyšný biskup rozpadal
kol sarkofágu tu
BO
v
nic:
mramor, tpytnou slávou svou
hrsí kryje prachu,
a
Bklonila
Lapá zavela
tise, sama ped ni klekajíc. mramorový v kapli monument,
nmž
ten
v
andl,
tu
tvoil skupiny
bronzem zdobeným,
svtc
.
.
.
Chvjný
Btín
svtlo míhavé, klam života
tm
sochám dávaly
.
.
A náhle
/.
uitdi
ponoena v tmu kleící ped samým podstavcem,
se jedna, nejvíc
a
Kabinetní kuihovua
4
!
:
Julius Zeyer
50
!
.•
jak divem linula. Pia trnula, to v
bílém plášti Sandro Ghizi byl
Krok uiniti Pia nemohla, jak
zkamenlá
byla leknutím
a stála v zái svtel bez
tvá obrácenou k Matce a oi její, vlahé slzami, tak zdálo
že žalovaly
se.
meem
„Jen tvoje srdce, bol
vtší
než
cítí
mj
linutí,
bolestné,
jí:
proklané, bol
jesti
!
nohou a v stínu hlubokém a krytý hrobkou toho biskupa. že nikdo z chrámu vidt nemoh*
.
.
."
Jí u
dlel
a šeptal tiše jako v
_Tv kráíš,
modlitb
v kráse svaté své
Pio.
jak nové slunce, které z dlaní
do svta
pustil,
když tebe
vidí,
a nezpívá
mu
Bh
aby slávu svou
nám znova ukázal
a moc. Neb kdo, Bohu nežehná .
chválu,
žo tvorem takým, jak
svt
jej,
Sandro na kolenou v pokoro
.
povden, jsi,
Pio, ty,
svj
co
zánou korunou
Ó, Pio, Pio, já
t
miluji
zdobí
Ty snem
jsi
byla
mého
jinošství,
?
51
Fin (l&Tulomei.
tam daleko
Provenci, kde jsem
v
moe, jehož
blíž
jak zrak tvj
jest,
Já v Provenci
žil,
vlak ne tak
mém,
nel><'
matky
v zemi
a trubaduní zbudil sladký srdci
/il
jasnost bezedná
své,
zpv
jsemf, Pio, básníkem.
A hledaje nadzemský ideál mysli vždy jen
já v
jen k tobé, Pio.
k
tob
kterou dali
zalátal,
mn.
dckem
ješt byla'a jako já Hle, kdy/, jsem rostl, splynul obraz tvj mi s tím, co pod nebem so zdálo mi když
vždy nejkrásnjší, splynul po
omž
jsem
A posléz pišel jsem Já neznal
té
s
žíznil,
toužil,
mstem
tím,
hladovl
n spatil
a láskou
.
.
.
t
.
.
.
.
achvácen
bleskem hned pi prvním pohledu
jak
já domníval se. Že j^<'m
nevren
která snem mi byla nejdražším.
té.
Pak
ale
vidl jsem, žo m jen byla vnuknutím!
má domnlá M
vedla láska
sem v
ten Šerý chrám.
bych poznal, Pio, koho dal
Bh /<
dal
ii.
i
tebe, ale žel,
osud vzal. co
Bh
ó,
tni
Hub
'
žel,
mi pisoudil
'*
i*
.
.
!
Julius Zeyer:
52
A
tvá svou
Sandro sklonil
do dlan
a stkal, až srdce usedalo mu.
A
Pia stála obrácena v sloup
a
mla
v srdci
smr
a hledla
zas na tu sochu bledou z
mramoru
a myslila v své duši hluboce:
Matko sladká
„O.
rci
jest
vtší bol než
Pak
mi,
mj,
milosti,
než jeho bol?*
položila bílou ruku svou
na hlavu jeho takto šeptajíc: O, Sandro, usta, lítosf se mnou mj Tím pláem srdce moje rozrýváš Jak mám hýl silnou, ty když slabý jsi r !
On pozve tvá a
a hledl v její
oba dlouho mleli, však
zá
jakás jako
hvzd jim
ze
a
paprsky jim dštily ode rt,
a
duše jejich
!ri
ach, miluji
On „O.
jjosléz rci
ob
zrak
na vzájem
zejm: t te a
íkali tak
zrál:,
šla
Miluji,
na
vky!
však se slova ujal zas:
mi slovem, co mi zrak tvj dí!
Pia (WTulomci.
O. rci mi, Pio, že Jest zrak
mj
m
miluješ! a též »Iuch!
Oaruj
spitý!
Tu usmála se smutné. praTÍe mu „Co myslím, víš, a více nežádej
:
!
Vídyt nejsem volna ... a že brání mi
má
Má
ji
A
svou,
zjevuje než slova zvuk
ti
.
.
.
O. Sandro, zbouzín
povinnost!
O, klekni se a
ekla mysl
povinnost, bycli
to víc
mnou zde ped oltáem,
prosme Boha, by nám
síly dal
konati, tu tvrdou povinnost!"
jako
tvá
na
lilje,
boui zlomená,
svou padla, bolem zmírajíc.
Te
ale on zas sílu
„.lá
nepisel,
bych
s
ty
výíe tvé
Já vím, že
jest
ml
a ek':
BvStlo dnse mé,
t mi
táhl s
v nízký prach
tebou louit
však dovol mi. bych nešel dej mi
t
nevidti více v život!
Slib,
z
msta
httefl
asu, abych pivykl
ó,
opžt /e se se
mnou
.
se,
sejdei zd>>.~
.
Julius Zeyer:
54
Tu a
Pia vstala, náhle silná
též,
„Ne, Sandro, nikdy víc!
pravila:
Že miluju t, bud ti útchou O, Bože mj, te jsem to vykla pec, .
to slovo,
které
tžkým híchem
Stud vzplanul v tvái a
bojovala tžký,
on za ruku a ti
ekl:
ji
„Bh
skanout se
.
.
jí
tžký
držel
a mlela
pevn
jako
.
boj,
však
sám tomu slovu
rt
jest!"
dal
rže kvt
.
.
.
.
.
O, nech mi ruku tvoji celovat a šatu tvého lem a šlépj tvou
O, Pio, Pio, pamatuješ v té vaší staré, stinné
.
se,
zahrad
jak spolu hráli jsme, jak nechtl
t
pocelovat tenkrát
A
oba mleli a blažen
jseiií
pi hodu?'
tch dávných vzpomínkách zapomnli pítomnosti žal Pak jal se Sandro sladce švitoit,
se ztráceli v
a
.
.
.
až ohlas budil kleneb vysokých, a
lampy juko hvzdy kmitaly,
a bylo jim, jakoby v lese kdes za letní noci spolu chodili.
.
55
dt Tolomei.
l'ia
a Pia uyní pamatujíc se
na slovo, které byla pronesla kdys v
dom
chmurném Bvého man/
že láska zlem,
te
hlavou potásla
a pravila: _Jest blahem láska vždy, i
když
nutno kr\í zaplatit
ji
a slzami a
hoem
Váak slova
ta
ji
bez konce!"
"pt
vedla
zpt
do Bmutné skutenosti, vložila oa jeho ústa bílou ruku svou a pravila
A jí
až k louení."
;
jako v kei srdce chvl pi tom slov, váak když temn vzkik'
a prosil: „Slib mué, že zas uvidím tvou blahou tvá, že
bych tu
s
tebou
sebral
i
své
síly
a vzala za ruku blíž
a
inlitvil
do*
—
Tak
kdy/,
reSkeré
jej,
k oltái a tak
opt
vedla jej inu pravila:
ue. Na vždy se lou: Bez viny jsme, bez viny zustanem. obraz zavi istý v srdce
„Múj Sandro,
Mj Jak
trpíš,
vím. Však trpím
mén
já
prosil ji,
Julius Ztyer:
5C
Což smíme reptat zde, ped sochou nejkrutjší pece, nejvtší
té,
jež,
bol snášela, jejž snášeti jen lze?
Bu
silným, Sandro. Bolesf cestou jest,
jež vede v svatý nás Jerusalem.
Tam palma štstí roste, nikdy zde. My putujeme strmou cestou tam .
Bu
s
Bohem
zde, a
tam
bu
.
.
vítaným
Já s tebou znova. Sandro, snoubím se, neb tvou jest duše má, mé myšlénky a mého srdce tlukot nadšený.
Zem louí nás, však láska spojuje. Zem pomine, však láska zstane.
Mj
Sandro, snubní dej mi polibek,
svat
tak istý, cudný,
jak toho místa svatost žádá
A
sklopila své
elo
a Sandro bledý,
s
to."
liljové,
pláem
ji
tikrát tak. jak by
A
Pia pevné
ji
políbil
kladl v hrob.
oi zavela,
by neetl v nich
—
bratrský,
bolesf.
zoufalou,
a vrávorala z kaple, klesajíc
Pia dTolutnei.
pod
v prsa nehty jako šílenec
ryl
a Šeptal Ti
pi živém Rohu.
odíkat
nebylo,
i
má
nemohu
se
šeptal
že stará
t
celoval!"
však ona prchala,
si,
chva
BOtva staila.
chmuru^ Nello
a pravil:
ne,
!
Pio, naposled.
tehon mluvil jsem,
s
Tak a
„Ne,
:
já takto
co
kíže. Sandro však
.svého
tíží
Si
až píliš dlouho.
Seno svou
vítal
„Dlouho
jste se modlila,
Radj
konejte
svou pobožnost na veer v komnat*.
Tma
v ulicích pro fcenn
klíem, jenž
jest
To
pravil
že Nello
jí.
a
v
ji
j>'j
se
strašil
slouji,
podivný,
vkra
jenž lože nesl baldachýn,
stál
podepen
tak
bledou a tak krásnou
so
"
zarazil,
a vstal a v lo/nici se její
O
zavírá
Pia zbledle tak,
pekvapen
a v noci sen
poestnou
dom
stropu na
a zíral v její tvá,
etze
a klátící se lampy
.
pi kmitu
visící .
Dlouho
Julius Zeyer:
58
a udiven
plá tichý tvá jí
jenž ve snu
uslyšel,
kropil slzami.
však ani slova nešeptaly rty Stál dlouho tam, a
uštkl
jej
.
.
.
podezení had
jedovat u
srdce.
.Na stráži budu," posléz ekl si a pomalu šel v komnatu svou zpt
Dny minuly
a Nello uvidl,
že ženu stežit
teba
nevycházela, vždy
již
as
celý trávila v své
uebylo,
zavena
komnat
pístupu te ueml k ní než matka její, která vzdychala,
a nikdo
neb uhodla, že šastné nebylo to
drahé dít
Však
marn
co trápí t,
Tím
její jediné.
tázala se: „Pio má,
mj
ke
mn
pevnéj' Pia zavírala
záe horená tch velkých zrak jejích
dvru!" rty
a mlela, a
o
mluvila
skrytém jejím utrpení jen
Zrak ten však Nello nikdv nevidl,
Fin JTulomii
neb mluvila-li
5Í>
ním, vždy sklopila
s
unaven oi hlas mimodk. A
tlumila
pe
mysl jímala
jak
jeho víc
Nello málo dbal,
mu
než uyvý smutek ženy
Sen jediné
v
dob petžké
tó
byl pro ni pravým,
Když tlo duch
její
trpící.
celým životem:
spalo, dvojnásobné
trýzuuý, a
bdl
víe, ach
co nikdy, nikdy íci nesmla, B
tndro slyšet
svým Bluchem,
nesml smrtelným
vie to jeho vidin
ví.-[lánku sterým vzdechem vyznabi Však ani tenkrát nešeptaly rty
to sladké ta
hudba
V
t<>
ni
jeho jméno.
Zavena
v hloubi dušo zstala.
boji míjel
pomalu
ji
éas,
když veer jednou Lapá pravila
„Ty sladká moje, ty
umuíš
ná*.
:
zbo/.ná vlasti
m
i
matku
a toho ješt, jehož jmenovat
mn
písný vždy tv'ij zakazuje zrak. Ty nmuíš nás tichým žalem svým!
::
60
Julius Zeyer:
O, ty chceš zemít,
vi? Co
záleží
na tom, že nás také usmrtíš? Jen když tvá pýcha tebe pochválí
ti
a
ekne
jak chceš,
nebude
to
jak, Pio, ctnostná jsi!
ti:
i,
Nuž,
.
vždy
dlouho trvati
Ach, jinoch ubohý,
.
.
jak stín se vlee, brzy klesne v
Tak
pravíc, slzy utírala
a Pia
hrob.''
si,
jak bodnutí
cítila
u srdce, mlela však, zbledla jen, a
chva
„Mj že
s
žíti
tak se
opt
ozvala
matkou aspo chceš,
jí
lítost,
ubohou!
s
dávej na jevo!"
„Co mohu init ? Pia úpla, a chva horliv tak zvolala „O, vyjdi aspo z hrobu tchto stn! ;<
Pij
a
boží vzduch, by
uvíme
tvá
ti
zkvetla zas,
v dobrou vli tvou
.
.
.
Ty moje rybko, potš srdce mé Poj aspo do sadu a poslechni .
Já ukážu
ti
.
.
hvzdu, na
niž zrak
on upírá, když myslí na tebe
Sám ekl
mi
to.
sám
ii
.
.
ukázal
.
.
.
.
.
.
l'ia
Téch málo
de Tolomei.
61
tob mu
slov, co o
dinu,
jest celá radost jeho života!
O, jak
A
tvrdá, Pio, ukrutná!"
jsi
úsmvem
s
h poslušnou
Tam
jí
závoj podala
táhla v šerý sad.
ji
svadlé stromy stály krouženy
do tžkých dum, a temných vtví
smt
kde nad fontánem ídla, nebe pruh do hloubi zel a
klidn v
se
hvzdou tpytivou
s
temn vod
zrcadlil.
Na Fontebrandu Pia vzpomnla na veer, když
ní mluvil poprvé,
s
pemožena upomínkami na lávku klesla tvá svou skrývajíc a
„Kde
jsi.
''i
Sandro?"
„Jsi daleko a bez
Mn Tu a jfj
zstal plá
v duii
—
ten
i
zaševelil za ni hustý
polekan když vidla tam
strach bránil
však
híchem
ke,
se ohlídla,
státi jí,
úpla.
útchy jsem!
.
.
.
Vykiknout
a prudce vstala jen
jest."
:
Julius Zeyer:
62
by prchala, však Lapá šeptala
Chceš usmrtit s
hle, jak bledý
zdržujíc: „O,
ji
ním promluv! Neboj
A a
se,
jsem na
stráži!"
zmizela pod stromy jako sen
sama
stála v šeru Pia
te
pod nebem, které plné jasných se
jest!
Slovo jediná
jej?
vtvemi do sadu
hvzd
dívalo
na jinocha, jenž, bledý, poklekl a sladce tak a
nyv
promluvil
„O, slovo moje, slzou kropené,
pede mnou
jdi
a za
O, vnikni v její
mne u
mn
by v milosti se ke
hru
a
ní pros,
sklonila.
vra
se
pak
sem v srdce mé jak ptáe do hnízda, a vyzra mi, zda srdce kamenné jí v adrech leží liekni mi to jen, a je-li tomu tak, už neteba, bys eklo: zemi! Umru zajisté." .
A
.
.
sklonil hlavu nízko v
a nehnili sebou
tvá
její
led byla
Pia k
samý prach
nmu
byla mrtvá, zsinalá, jfijí
ruka, kterou jal,
šla,
!
Si
Pia dt?Tolomei.
a k
nmu
chýlíc so tak prosila:
„Pii lásce tvé, t. Sandro, zaklínám,
spj odsu. „Ty
Prchni, mám-li živa
se."
bojíš
ekl.
jí
„O
mu vyítavým hlasem On
tebe. Pio,
tebe!"
šeptala.
„Nedbám
ale zvolal:
Hez
bj
íivota!
mi nelze
žít
víe,
radný byl onen polibek, jejž na elo jsem vtlail tobí sml! Krov jako roztavené železo
mi v žilách
vi
'
a pustil l.la\.
I
s
té
náruí
\
hích
ilý
!
Pio, snouhíni duši svou
tvou dusí, Sandro! Chci vsak tlo
hle já
vyítav
na mne
tak,
vím, že každé moje slovo hích!
Já vím, že ztracen jsem, kéž odvahy
mla
jako
já,
ve híchu
žít
O, našli bychom v pekla propa ráj
sladŠí toho,
Ty
ale
ctnostná
Bh jsi
jej ó.
slibuje
vím
to,
.
.
.
vím,
:
Julius Zeyer:
b4
zstaneš v svém sobectví slávu množí tvou. Ó, odpus, Pio, nenaslouchej mi Jsem šílený ... Co mluvím? Pišel jsem jen proto, abych ješt naposled tvou šlapej v písku znlíbati sml, O, jsem šílený lem tvého roucha ty svatou a
muka moje
.
.
A
.
.
vrávoral a zdál se umírat,
a zraky jeho byly a shasínaly
Tu
vrhla se
výitkou
obráceny v sloup.
mu
Pia na prsa
nebesm
a pozdvihala ruce k a
!
.
hlasem velkým zvolala jak zvou
„Má
Má
jesti vina, síla,
m
zatratiž
Bh!
ctnost má. stud. vše jesti
klam
!
Já zmírám žádostí po lásce tvé, jest tlo moje plamen jediuý, jest
žhavým vírem, a
ty sleduješ,
t trhá váše má! m, a líbej! Udus m!
kam divoká O, vezmi
M
asy tiš,
jen když
m
usmrtíš'
Hle, boží nebe na nás dívá se jo
svdkem nesetnýma oima,
jak cudnosf šlapu v prach, stud odhodím
.
!
lia
Tulomei
de'
jak obnošené roucho
Lépe
!
Ij5
jest,
bych zatracena byla na veky, než abys trpl ty jen okamžik
Te A
m,
vezmi
jsem
tomu chtla!"
tvá, jak
líbala jej s vášni horoucí
na ústa, na oi a na elo, však pološílen když a k srdci
k
ji
tu padl;:
tisk",
sob
trh'
bez smyslil
a beze vzdechu, jako mrtvá v prach.
A Sandro
v zoufalství
a volal o
pomoc
a
si
vlasy rval
zapomnl,
jaká jim hrozí vniká aebezp hlas jeho uslyší-li v dome kdo •
;
tom ale Lapá chvatn pibhla
Juž domu pišel Xello
A
k paní klekla,
a kropila
Když
Ty
svatá
jsi
chtla
Kftbinetni
se.
Pia pomalu
otvírala
promi
Prchnte!" strachem chvjíc !
vodou z ontánu.
ji
dl Sandro
zrak blouznivý, „O,
pry!
„O, rychle odsud,
a zvolala:
pokoru.
mi. vždyí byl jsem šílený!
jsi,
neb lásce žertvi^at
vše.
knihovna
i
ctuosf svou beze ikvrn 5
!
Julius Zeyer:
66
Nuž. chceš-li, nikdy víc mne nespatíš, jen ekni. Pio. že mi odpouštíš."
Co jí
mluvil,
pam
nevdla, nebof mha
zastírala,
na rtech
jí
že vidla
svítil,
jej,
vše,
úsmv
jen
byla blažena. co
vdla,
jen prost bylo, že jej miluje,
a tklivý tak ten její úsmv byl, že vida jej, se Sandro nezdržel a propul v plá. Však chva kývala ;t
prosila jej
snažn, aby
šel.
a odcházel a zmizel pod stromy
.
.
.
„Co dje se?" se Pia tázala. „Pin pláe nade mnou? Je poheb
A opt
síly její
mj?
prchaly
a ležela na zemi ve mdlobách.
Tu chva
vidouc, že už vzdálen jest.
se jala volat,
dm
pokik
pozvedla,
zbouila a Nella pivedla Ten chladn kázal paní pozvednout a odnést do ložnice. Zamyšlen,
sám
.
za ní sol a hlavou potásal.
.
—
1
>~
Pia de Tolomei.
Noc byla temná,
vítr
pikvail
mrakem celou oblohu, Nellv pohížen byl do spánku,
a pokryl
dm i
Pia spala nyní znavena.
U
lože
Lapá ješt sedla
a modlila se. Vešel Nello v sin a
kynul
Když a se
jí,
ale
hledl na
mže
že
51a,
odejít.
náhle volal zpit
ji
zmatena
tak. že
ni
chvla strachem, oi
Na jeho
klopila
rtech, so zdálo, otázka
že vzola, již klásti zdráhal se jak v rozpacích, a
mu ekla
pošetile:
Lapá ? zmatku „Nevím nic!"
Pak lekla se, až na ni mdloba Šli. Zrak jeho vzplanul, chladn ale díl „Nuž, tedy a
.Jm.
jdi.
zdá
bb,
ospalá,
paní tvoje, zdráva do©
potebuje."
a
že
Když Lapá Bohu dkovala, snadn tak hýla vyvázla,
a zamyslil so tak rozjímal,
se
Šla
u lože
„Není pochybnost," „zde
nco dje
so.
:
:
Julius Zeyer:
68
Ta žena zrádná jest a klame m. Jak na dno pijít tomu tajemství?" A ble, se zrakem div planoucím, a tžce dýchaje, bez pohnutí na kesle sedl, hled v její tvá, a dlouhé hodiny tak minuly
huel
a venku vítr
te se
dohoívala a zaínalo šed
.
.
nco
tu Pia sebou,
opt
.
Lampa už
.
Pohnula
.
šeptala.
mu
a tlukot srdce se
kd3? ž
.
svítati
zastavil,
tichý slyšel její
plá
jak tenkrát, poprvé když vkradl se v šer její komnaty
„O,
bda
mn
A jemu vázl dl s hlubým
.
.
.
dech
.
.
Te
.
.
bda,
ó,
.
mluvila
„Jen
.
dál.
.
mn
bda
.
.
."
.
.
jen dál
.
chrapotem a zatínal
jak zuby, tak
i
psti
.
.
.
Mlela
však Pia chvíli. Vlasy ježily
hlav mu, když sléz vykikla „Nech Bh soudí, tvá jsem na vky, ." nás láska spojila tžký hích se na
m
i
!
.
.
Blesk oceli se šerou síní mih' a
temný výkik zaznl zárove
Stál nad ní jako kat a zdvíhal
u>.
.
Pia dJTolomei.
69
svou dýku. náhle ale zadržel ten
prudký pohyb. Bleskla myšlénka duší. Kdo byl jeho sok?
um temnou
Snad jeho jméno Pia zašeptá? Stal zase tiše. v sloup jak obrácen.
však Pia mlela, jen plakala, a
posléz jako mrtva ležela
.
.
.
Za- Nello zamvslil se hluboce. do komnaty své bral
když až den
se,
66 venku jasnil, a pak pemítal
„Rod její mocný by tžko bylo .
jest
.
.
.
.
Pia nepoví
si
.
.
.
rozpáleni- elo.
A
souditi
zjevná, též
mj
sok,
tlail v
dla
by byla píliš zde. a kdo to
Zde
Hanba
.
dlouho lak
na miste sedl v dumu ponoen. a posléz ekl: „Chladnos
pe
a licomérne, tiché chování
A mezi dnem
se
vru
.
.
."
tichým zdál.
a laskavý byl k Pii velice
a 8
Lapou žertoval a
kdy/,
o
chystal hod.
pišla zpráva, on že vyhrál pi
onu malou
tvrz,
kdes
»
Maremm,
:
Julius Zeyer:
lid
A
kterou
„Zámkem
smrti" nazýval.
žen
po tom hodu pravil
Te
možno vám
se se
své
bu
chválen
mnou
vydati
„Jste zdráva, madonno,
Maremm,
na starý zámek, také v
kde k vli lovu trávit chtl bych
Až
stýskat se
vám
as
bude. vrate se
zas do Sieny."
Pia mlela a myslila: „Ach.
neuzím
ho víc!
m
Bh
tak sám to chce a zachrání a v hích mi nedá hloubej' padati!" Tak myslila a ekla manželu: „Do vle vaší ráda vpravím se "
Den druhý konaly se pípravy, a Nello ekl chv: „S námi jeL Jost Pia na tebe tak navyklá a v starém
dom
bude
veselej'
jí
v spolenosti tvé."
jí
vráskovitou tvá, a svolila,
A
a
Rh!
pohladil
dlouhé cestv volmi bála
se.
.
.
.
:
Pia de'Tolomei.
Na veer
Pii v ucho Šeptala, když samy dvé jen byly v komnata „Já slíbila mu. že se brzy zas
sem vrátíme, a ti
opt
pa
j>ak
že uvidí
zahrad."
v
Tu tžký žal rukama
Pii náhlo v srdce,
nad hlavou zalomila, zatkala:
„Mám
tušení, že
nikdy jeho tvá
už neuvidím! Nikdy, nikdy víc
A a
jak by chtla k
vstala,
náru
v
-
uému
jit
jeho drahou vrhnout
se.
však Nello vešel. Klesla v keslo
zpt
jak zlomena. „Jest po vletu, " Šeptala
A
z
rána hned se dali na cestu.
Ta dlonhá a jiným
Bmrem
náhlo brali se
naznaený marn Lapá stžovala
než tím, kde a
na únavu, a vyítala,
podvedena byla
te
—
byla, dlouhá k podivu
.
Nello. zatvrzele
.
ležel hrad. .-i
lstí .
Kam
mlící?
je
ve
:
Julius Zeyer:
72
kam
Hrad,
byl pozval
ten ležel
ji.
pec
tam za pahorkem, který za sebou už dávno nechali, a od nhož se neustále vzdalovali jen!
Však Nello mlel, v zlob nanejvýš káral ostrým slovem „Pouíš o cest, kudy se bráti mám?
ji
:
m
Mj když
trplivost,
as
ti
ml
dlouhý!
a modli
Dobe
se.
vím, co chci
"
A
takovým ji zasáh' pohledem. Lapá polekána mlela Vlek' nyní lesy hlubokými je. kde duby šumly a ilexy Klid nesmírný v nich dímal, posvátný že
jak ve
.
hrob
...
A
.
.
v skutku byly jím
;
pod jejich mechem trosky ležely
kdys mocných, slavných
když Nello kázal
ohe
mst
a zaasto,
rozdmychat,
by odpoinuli a oháli
vtrem mrazivým, na dlažb inili to nkteré z tch dávných ímských silnic zapadlých, své údy skehlé
jež v šeru objevili povadlých
Pia de'Tulomei.
n je
vlhkých doubrav vedla z hvozdu
plá
beze
.
strom
.
Jedna posléz
.
.
.
73
z nich
Širá, vlnitá
.
nyní táhla se
do nekonena, samá baína,
sem u tam z tchto vsak
z níž jako ostrov trel
jen pustý kopec
.
na chlumu šedou
.
Jeden
.
se a
starou tvrz.
nesl.
kol které vítr plakal.
Cerny mrak
nad
ni
vznášel velkých havrana
mhy
N
plouzily
ji
"
paty.
To „Zámek
smrti"
byl
když
jeli
brán
už. a
když
spustil se. a v
kily/,
hlasem vstíc jim
„Jsme
k
ek' Nello úzký most
:
pozdrav polnice
hmly
o cíle," dél Nello
jenž neuritý
píšerným
úsmvem,
úžas vzbuzoval
u Lapy. která výraz zastihla
jak tygí v jeho zracích hrozivých
Vsak Pia byla píliš omdlena, oi otevela, jako v snách
by
jen kráela, když do
sín
vzhru
vlhké. Šeré,
tak,
vedl
sklenuté
ji
Julius Zeyer:
jak hrobka nízce; sedla do keslu vedete a ekla pouze: „Pro
m
v tu pustou, pane,
Zde
smutnou koninu
„Ano, vzácnou jí
V
lovit chcete?"
zv.
odpovdl hlasem hromovým.
Je
v
síti
Tak zavolav a rachot
bda, bda
už. a
sín
ze
jí!"
odešel,
klíe v dveích pouil
tec Piu ze sna vyburcovanou, že Nello v této tvrzi vznil
„On podezívá
m?"
ji.
se lekala.
a tlukot srdce se v ní zastavil
Krok jeho zvunou budil ozvnu na chodb, a když v ticho zapadla. klid v prsa Piina se navrátil,
po úžasu tak náhle vzbuzeném.
U
Mlha prosvitla okna stála dlouhým, zlatým slunce paprskem, a truchlá plá. na kterou sklánl se tak tiše veer, která vzplanula ted nachem, jak by slunce ranné .
.
.
te
ji
polévalo jasnou krví svou,
Via dTolomei.
ta
plá,
se zdálo, že
On
všude
vítala,
ji
že íkala: „I zde jest
75
doma
Bh!
tob bude pítelem,
kde toho bodná budeš, spoléhej
A
mocnjším
tím svtla pívalem, jenž B6 stával,
-.(.'tvá
smr
ím
mocnjší,
se slunce níž
-
!"
clona když se protrhala pak
klonilo
svtlo poznáni
(jak
jasnjší, írn duši blíž
pistupuje), Pia uzela
kus nesmírného
moe
tpytného,
a bílou plachta, která prchala
od smutných
beh
v dali
neznámou
jak duse spchající na v,
A
tiché
odíkáni vzmáhalo
se v jejím .srdci, hlava sklonila
a zašeptala: „S Bohem, Sandro
mj!
Zde trpkost hrobu trestem bndiž mým za hích mj tžký, tam však od mi za utrpení
mé
a
vrnost mon. a
Níž hlava klesala
jí,
níž a níž.
a slunce noilo se hloub a hlonh
do svého hrobu
návrat slibujíc
.
.
Julius Zeyer:
Tma
byla
a sladká
už,
že vyskoila
.
ji
.
.
výkikem
a s
Napínala sluch
a
oi vyteštné
v
tm
a
vlasy ježily se na
hledaly
neznámého cos
Skek zaznl
náhle zvnk
zaznl chodbami,
tak strašlivý však
že Pia stásla
dímota
—
nad Fiou sklánla se
a hrozného,
hlav
.
.
.
znova, ješt hroznjší,
skek a zase, zas a zas, tou hrzou celý dm byl naplnn, a Pia poznavši v tch výkicích pes nepirozené jich zbarvení a zase
hlas
chvy
své, se vrhla
šílen
na dvée, které kruté jako vše v tom dom zakletém, se chmuily, však povoliti nijak nechtly
tm
bílým, slabým rukám, bušícím
na temnou,
Však náhle se
sí
dokoán
nmou
jejich nehybnost.
povolily, a
rozlétly
svtlo pochodní
plnilo a oslepovalo
na chvilku Piu: Nello
ped
ní stál.
!
Pia dTolomei.
tvá jeho byla zlá jak satana. Dva pochopové vlekli za sebou za ruco a
ob
poloubiton
omráenou nyní
Když
pustili ji,
bolestí.
jako mrtvá
vin-
na zemi padla. Chvíli hluboké
kiku
po hrozném
a Pia jako v divé
ticho zavládlo,
hon
svj mozek v hlav víit cítili a oi její, obráceny v sloup.
Ti;
a
co to
tázaly,
se
tíello
ten
samý
ruku
/.a
zahml:
rse znamená.
r
ji
los,
Ty
slyšola's. jak
kat
povdla doma
liž
v
chvu eká t!
mj
vyznala
celému
frašce,
trhl jí,
chtl
v
prach
svj
nevstko!
Na kolena a jméno jeho
A
v mui-íni-
že úkol hrála
tvé cizoložné
tvon
mou
polehtal? Blasit, ua
to
jal
nevrná,
co Lapn.
a spoluvinniei. tec
ji
prudce
15ídná ženo
rci!"
ji
povalit,
však náhlf byla Pia siluon tak.
:
Julius Zeyer:
78
že
pevn
bez
Bledá, vysoká
stála.
a chladná
te
ho chvíli
mila
bázn zrakem opovržlivým
a pravila: „Krvavá urážka, jíž potísnil jste
Tolome
znak
tak bezeskvrnný posud, žádá mstu!
Já stejnou urážkou vám odpovím Jste sketa, pane Nello z Pietry!
Nebo
Jste sketa, ano!
m ve Sien
soudit,
kde bují kvt!
bál jste se
rytíství
Tam Tolome dce
by na sta byla našla mstitel, a protož vy, co bídný zbablec,
m
jste zavlekl
Na pímé
slovo
lstiv do bain!
pímou odpov
bj-ch byla dala, v nebi ví to
te
ale
Nuž, ni jest
mlet
m
budu, vzte
tedy
muí
Bh,
to
ten váš kat.
menší hanba jeho dotknutí
než spolek
s
vámi."
Nello sebou pak ekl krátce: „Odpovzte mi, kdo jest váš milenec?"
trh'
deTulomei.
Pi<%
79
Však nehledl
pímo v tvá Když stálo mlela, kýV pochopm. „Nuž. u ekl, n muíi jí
Vsak žádný z nich
se nehnul.
a vzkikl znova: „Zdá
A
B6,
Zardl
se
hluší jate?"
Pia blíže uinila krok.
kde
kati stáli, oni couvli však.
V tom
pohnula se Lapá, zhlížena
jak ze sna. chvíli ohlížela se.
pak spatíc Piu. hoce zalkala: „O, dcero moje. Jest po
mu
ó,
veta
I
jsem zniena! l'dv
zlámáno
a rozdrolené, dech už držeti
mi nedovedou. Pio. umírám! Však díve ekni, že mi odpouštíš!
Bh
m.
tresce
Ty istá
jsi
!
že jsem
t
Bvádla
O, vsiekni slyšte
Vše, co jsem ekla,
lží
jest
nesmírnou.
mukou vynucenou, ukrutnou O, Pio, Pio. odpus, odpusf mi* jen
A i
|
Pia .-klonila se plaíc k ní zašeptala
:
„Lapo, na
mn
,
m!
jest,
!
!
:
Julius Zeyer:
80
bych prosila
t
o prominutí
ty za
mne
„tch
lstivých slz a lživých
trpíš
.
."
.
„Dost už," Nello ek*,
vytáek!
Do muírny zas Lapu zavlete Až jméno jeho ekne, puste ji." Tu vzkikla Lapá jako šílená: „Ne, zarduste m, nemute
m
Já povím
A
vše,
ó,
však
!
1
niilos, útrpnost!'
Pia k ní se vrhla, volajíc:
„O, dopejte
Což mne,
jí
mj
v míru zemíti! pane. v rukou nemáte
V
"
Mne
tažte se, ne jí
„Vy
píliš mlet, paní, umíte,
Však Nello ek" a proto muiti
dám znovu
ji."
Tu vzkikla Lapá: „Radj v peklo než jednou ješt muka snášeti, nuž, tedy
vz,
ty kate proklatý,
že Sandro Ghizi
sokem
jesti
tvým!"
chci
:
:
Pia dJTolomá
81
Vzkik' Nello jásav, a zdrcena -i Pia v smutku zahalila tvá, nohám ale Lapá padla zas" jí k
dla
a '
roucha lem
líbajíc jí
prominout
Pio, nyní vím. že
»,
nemžeš už
mi
.
.
mým
Jest Jidáš bratrem
však jinak
.
.
v
.
m
Bh
.
.
.
.
.
zatratix.
já
.
.
."
.
a dech se krátil
A
Pia
opt
k ní se sklonila,
na elo
a polibek jí vdechla
a ekla: tvá
r
Odpus
vle dobrá
ach, slabé jen
"
,
A i.
jest
Bdít,
tlo však,
byla,
.
kehkos
tvou
ti
Nello rozkaz dal
Dsmrfte
svdkem hanby
však.
ji
mé,
to
dostaí.
by odsouzena, smrti propadla. >:nrí
provazem
je rychlá.
Víak Lapá držela
Posp--
se pani své
a zuby cenila, když blížili se pochopové, Kabinetní knihovna.
hrza
.
nemohla
velká šla 6
jí.
Julius Zeyer:
82
jí
zrak, a velký majestát
ze
šel z bledé
Pie lepé postavy,
andl chvu chránila, nemli dost odvahy,
jež jako
a kati
by ruce vznesli na ten svtlý
Tu a
zjev.
rozzloben sám Nello pistoupil
sáhl na ni.
Lapá
svou paní náhle,
pustila
síly sebrala
a vzpímila se: „Sketo!" zvolala a v
tvá mu
plvla,
k zemi klesla pak
a byla mrtva. Strach
ji
usmrtil
a bolest nad svou Piou zrazenou
Bled Nello
mu zejm
tvá nebo
stál a
a sklonil hlavu,
si
.
utíral
Piin zrak
íci zdál se: „Neseteš
tu skvrnu ponížení nikdy víc,
neb
A
stalo se
stud
mu
ti,
jak
jsi zasloužil."
celo pokryl
rumncem,
a nenávidl Piu smrteln. Sel z
komnaty a kati za ním psi, a sama zstala
jak jeho
te
Pia nad mrtvolou plaící.
šli
—
.
.
!
.
Pia dJTolomei.
Po pohbu Lapy
krok
ni
dom
nastal v
nebylo už
83
klid,
slyšeti,
a venku husté mlhy visely
nad krajinou, a krákorání jen
nkdy erných pták
se
ozvalo,
jak kdyby upomínat chtla smrf tím zvukem píšerným, že blízko
Den „Co
te
za se
dnem ploužil .se, a mnou bude?" Pia .
Nella vidla a bála
by neodjel, neb
jest.
myslila: .
.
Málo jen
se,
dobe vdla, msto znamenal byl celým svtem jí.
co návrat jeho v pro toho, jenž
A jej
pravila
si
:
„Vím, že nikdy víc
neuzím, a podrobuji
a snášet
chci,
Já hešila,
a
co
Bh
se
mi pisoudil.
ne tím zpsobem,
jak myslí Nello v surovosti své.
v propasí Však že jsem nepadla ne mojí jest to. vru, zásluhou i
tu
Já podala se v pravd Sandro vi, a
andl
mj
m
tenkrát zachránil
od zkázy tím, že mdlobou spoutal a šílících
A
mých smysl
Sandro šetil
m
.
.
.
slepou
On
bou.
neunes'
6*
—
!
Julius Zeyer:
84
m, Já
když jsem v náruí se vrhla svými polibky,
mu
líbala jej
já zpsobila krve jeho var,
já metala
mu
zrak svých
šípy
hned tenkrát v srdce, když jsem uzela Jen já jej v katedrále poprvé .
.
.
m,
jsem vinna, Bože. tedy trestej a jeho
zachra
soud jeho kéž
na
ortel
.
.
m
ekám
zde v smutném
neb rukou kata
.
Nello v právu jest,
.
brzy odsoudí,
.
m umuí
Nech
.
hrob dlouhým vznním .
.
.
Vle
budiž tvá
písný nad hvzdami tam. však pro nho, ó, slitování mj,
ty spudce
mj s
slitování s jeho mladostí,
tou snivou
jež
nhou
a
s
tou sladkostí.
v duši jeho jasnou vložil
Tak Pia denn k Bohu a zdálo
se,
že
Bh
ji
jsi!
.
.
."
volala,
vyslyšel,
ueb jednou zaslechla, jak na
chodb<"-
vzkik' zlostn Nello, písmo obdržev, jak najatým ek' vrahm „Proklaté L :
On
zmizel ze Sieny! Unikl!
.
.
."
!
!
Pia cWTolumei.
A vdla,
kom
o
85
mluvili
to
Byl Sandro zachránn! Snad vrátil se zas do Provence!
Tam
.
Zajisté, že tak!
.
.
vyhojí se z lásky chorobné,
on bude pozdj' šasten zajisté
On zapomene ji! nevdla, zdali
.
a
i
žalostí
.
.
A
plakala
radostí
nad vlastním slovem svým
Však brzy zmužila se, šeptala „Své srdce. Bože mj, a lásku svou
obt tob
co I
proti
Již
tedy pináším
vzpomínce
nebudu
jej
!
vydám
se
v boj!
více milovat
Hích vymažu svj
takto,
oistím
se od své viny. Bože, vinna
pec zemru nevinn A hlavu sklonila se sama kladla .
v
a,
svém žalái!"
a jako v hrob .
.
Nepoítala
už dni, jak míjely, a hodiny, již
nelkala ...
I
již tedy nevolala
jeho památku v
pam
a myslila, že zapomíná jej
vsak láska
její
mrtva, pobi
svon
—
Julius Zeyer:
86
do nejvnitrnjší duše svatyn,
jak sladká co v i
vn
chrám
byla kadidla,
utkví a tam zstane,
když se rozpadává, zpustošen,
v rum pomalu a v trosky
.
.
.
Tedy tak jí
v nitru bylo
.
.
Venku v
.
Maremm mlh
též pustosf vládla, clona šedých
co den se hustj' kladla na zemi,
a ráno jednou Pia vidla, že zblel celý boží širý svt,
jak by byl sestál
A
jako
zem
se halila a
za tu jednu noc
-'
v bílý píkrov
.
.
pod ním dímala,
tak Pia usínala v žalu a bylo též
.
svj
jí,
svém
jak by dímala
.
.
.
Však jaro pišlo zas, a Pia též se cítila tím sluncem dotknuta, jež v
Maremm te
divy inilo.
Zrak otvírala, podivila se, Zele kryla plá, že ješt žije .
.
.
a
moe kvt vni
jí
sladkou
vzhru
.
sýlalo •
•
Stromy sem a tam
Via déTolomei.
87
jak stráže u vod rozestavené se zdály žlutí
jak pozlaceny,
mladých lupen
mnohý
pilít' pták
a na vtvích se houpal, pilít' též
se
ímsu
až k oknu nkterý, na
a rozjímal, zda pro hnízdo tu jest
snad vhodné místo, do
zpvu
se dal.
však, když tu bledou shlédl náhle tvá, ten hoící, tak velký tu
onml,
temný zrak,
na pólo polekán,
na pólo jako dojat soustrastí a rozpjal kídla a Pia
s
jak v azur noil
lil
se z
oí
už jaro vidt,
A
Letl, letl
.
ach,
se,
kde ležela Siena slz
.
.
dál
touhou za ním hledla,
.
.
.
smrem
tím,
Horký proud
a nechtla
jí,
slib ten života
.
.
.
pece, v noci spát když nemohla,
se vlekla k oknu, srdce tlukoucí
tak pílišné,
tisknouc
bí
rukama
a caru noci oddávala se, svit
pila luny, která
blostná
nad stíbrem stála posnžených hor
Nebo hledla, tam na severu kde moe neuritý, hvzdný kmit .
.
.
Julius Zeyer:
88
se v dáli šíil, z
mlh a plamen
nad níž koráby se obas vznášely jak fantomy A jednou ráno, nebe jantarné když prhledn se pnulo nad zemi, dva plameáky zela veslovat v tom istém vzduchu, bílé jako sníh, pel ržový na kídlech jejich kve, to
propas
byla,
.
.
.
nevdla, ptáci to mráky, které koupaly
a dlouho
i
bílé
se
v zoe jitní
sem
.
.
byli zabloudili
beh
S
.
.
.
.
dalekých
Zmizeli.
O, všechno, všechno v dáli prchalo, zstat musela
jen ona
vn
.
.
.
Vzdech potlaila, reptat nechtla,
vždy vle
pece byla to, zeme, vlhkém vzení.
boží
že v iizkérn
Však tentýž den k ní Nello promluvil „Vy nevíte, že v hrad zahrada ?
:
Je pustá ovšem. Pec vám bude vhod v ni obas vkroit. Nezabrauji."
Jak
Že
vdná takto
za to Pia byla
pímo
mu!
vydat dechu chtl
:
Pia de'Tolomei.
ji
morovému
to netušila
bariu pod baštou, .
.
89
.
Sad
byl
jen
nco strom,
te
plný sladkovonných
chudiký
pažit pod nimi fialek,
pak stará studna, šedým vroubená
kamenem, vtsnáno
a lišejníky zlatým
a vše to mezi bašty
píliš bylo; velký pohled však
a/,
v kraj širý byl od kaple na konci té
smutné zahrady ...
te
A
den co den
Pia putovala ráno tam
hned po východu slunce. Dovolil jí
Nello trávit takto hodinu
v snu krásnjším, než ten byl v žalái.
A
jednou, když na stupních sedla,
domu
jež vedly z
v prostý tento sad,
a v širý kraj když
sniv hledla
v tu stranu, kdo Biéna tu
ležela,
zastavil se tlukot srdce
neb proti
uí
jí,
tam venku v rovin
zjev náhle stál,
ó,
drahý, drahý zjev
.
klam jen smyslu byl? To Sandro nemoh' být! Pro Uoha, ne! A vstala prudce. Což byl pomaten? O,
zajisté,
to
.
:
Julius Zeyer:
90
Pro vrhal se v tu hroznou nebezpe ? A pro ji, pro, ach, z hrobu burcoval ? Zpt chtla do domu, však tásla se. až uiniti kroku nemohla. Síp zafiel, jak pták když zahvízdne,
strom
a trel v
.
.
.
Blanka
visela
na jeho konci. Rukou tesoucí ji
sala
Pia, v roucho schovala
a sbírajíc své síly prchla v
Když
slzami už slepá nebyla,
ta slova
„Te,
dm.
tla na blance napsaná
Pio, vím, že Nello
vzní t,
písahám! V Sien nikdo nemá tušení o muednictví tvém, neb zprávami cho nelítostný klame celý svt, a slibuji
spásu,
ti
vždy posýlá
hrad
je z
rozliných,
a nikdo nezná utrpení tvé.
bych klid tvj nerušil.
Já
odešel,
žil
v Provenci, však touha vedla
zpt do
Já hledal
t
Ve chaloupce
mé
Tys tam nebyla a našel Vše te vím
Sieny
.
.
.
.
.
se
.
.
skrývám, ztracené
.
.
.
.
Pia dcTolomei.
91
zde v bainách, a pastý ubohý,
muž
povdl,
poctivý a starý,
co úžas zbudí v celé Sien.
Ty
Ta
Pio, ach, pro vinu
trpíš,
a žalem
zmírám
.
.
.
mou,
Žalem? Láskou
též."
slova Pia tla. pak hodila
je v uhlí rezavé, jež ve krbu
od noci ješt zbylo pedešlé.
Co mla init? Jak jej varovat? Mráz v tuhý led jí mnil v žilách
krev.
List rychle z modliteb svých vytrhla
a jehlicí pak vryla v pergamen
spšné: „Sandro, zaklínám živým Bohem, prchni, odsud spj! Pro všechnu lásku, kterou z duše ta slova
t
-
jsem vypuditi nikdy nemohla,
a
híšná
t
prosím na kolenou
ó,
Sandro, osudu, jejž uril Bulí!"
jest.
Tak napsala
pro všechnu lásku tu :
Ponech
m,
a vyšla zase v sad,
a na všechny se strany oblídla,
pak skryta za
kapli,
a vidouc Sandra
státi
vyala list za keem,
92
Julius Zeyer:
kde byl se nejdív v bujný
list
zjevil,
který
vítr,
Mhu mla na oích
pustila
práv
vál
.
.
.
Zda letl tam, kde Sandro stál? Zda Sandro vidl jej, kam dopadl? Ah, nevidla již, neb schvátila ji mdloba ... Za chvíli, když smysly
plá
.
.
.
její zas se vracely,
pusta byla
.
.
.
Pia vešla v
dm.
Na lžko padla. Divá horeka na pokraj samé smrti táhla ji, a za dva dni, když zase povstala, jí
ekl Nello
krutým úsmvem:
s
„Jak vidím, poíná už
Maremma
své dílo u vás. Jedy stoupají
už z bain, k
,
Zámku
smrti' plíží se,
a brzy zanechám vás samotnu,
neb nechci
s
Jak blažen
On
vámi,
vte,
zemíti."
se Pia usmála!
tedy netušil, co stalo
se,
zachránn byl, zajisté. On odejde na zámek na horách a dopeje jí v míru zemít zde a Sandro
!
Jak
vítané
jí
budou výpary
93
Pia déTolomei.
tch bain morových! V
nich spása jest!
Jak byla klidná! Nello usmál a ekl: „Zítra, paní, vyjdete
pec
do zahrady zas?"*
A
se
vstal a šel,
když hlavou „ano' kývla. Tuto noc 1
sny
mla
jak
s
do kraje
A
sladší.
Bohem
Sandra vidla,
dával
zpv,
jí.
by odešel
v dálnou Provenci.
kdy/, se probudila, šeptala:
O, díky, Bože, že jsem uzíti
pec ješt O, na
mé
jednou Brnla jeho tvá!
vky te
zavít moha zrak,
slunce zašlo, budiž tedy noc,
jen tvoje svtlo duši plniž mi."
A
pomalu
šer noci
chodbou k zahrad,
šla
práv
byl se rozplynul
a slunce vycházelo v a otevela
sláv
dvée dokoán
a chtla nohu klásti na stupe, na prahu ale nco leželo
—
to
lovk
byl,
a Pia vykikla.
za ptactvo polekané umlklo
u
studiu"-
na
kamenné obrub,
Julius Zeyer:
94
že celý
din
ten krvavý to
Sandro
jak z hloubi zalkal
i
bledý umrlec,
.a
a Pia vrhla se
byl,
do prachu vedle nho, líbala krví tísnila inu ústa, oi .
.
.
své bílé roucho, pustit nechtla jej z objetí,
a Nello od
A
i
když
nho
ji
te pibhli trhat chtl.
Pia byla jako šílená:
už neplakala, tiše zpívala a šeptala mu, vlasy dlouhými krev stírala jej
znova
až jako
mu
s
zas, až
ran a líbala
dech
jí
nestail,
zkamenlá zstala
a
úsmv
jí
v tvái strnul jako zemelé
A svdci
plný
slzy s
a zoufalství .
toho bolu ztráceli
se jeden po si
slz
druhém a
stírali
oí, nechajíce
ji
na zemi sedt v bujném pažite pod šumícími stromy kol v
tráv
hnal vítr
.
.
.
Vonly
fialky a na nebi
bílá,
vzdušná oblaka
,
.
Pia de'Tolomei.
jak stádo labutí
.
.
A
95
v klidu tom
bíd sama Pia zstala tím smutkem bezedným jak nebes hloub
v své s
a hlavu jeho
mla
na klín
a zlomena, tvá k
nmu
Dva kroky
v šeru chodby, stál
za
ní,
chýlila
.
.
.
tak nepohnut jak ona, její cho,
na bolu jejím pásl zraky své, a vida. sléz že padla v mrákotu, dal rozkaz, a
nkde
by
ji
nesli
na lžko
zahrabali mrtvolu,
tam dole v otravných tch bažinách.
—
Žal neusmrtil Piu. Vstala zas
po dlouhém ase, venku v
když vesna shasla se
U a
a
již,
Maremm
/.ký vzduch
naploval zkázou .smrtící. okna v síni bledá sedla na rovin hledal bludný zrak
hrob flandrv, který Nello naznait jí
nechtl, žárliv ješt po vražd.
Ted
vešel k ní a ekl:
„Odcházím,
vás zanechám zde moru na pospi-.
Ted klidn mohu
jít,
už po všem
už nebojím se soka žádného
u
je.
Julius Zeyer:
96
A
ona bledá, krásná, nadzernsky,
na
hledla tím zrakem záícím,
jak svaté lampy v chrámu svatyn, a ekla klidn: „Nikdy, vzte to,
má
duše Sandra nemilovala
práv nyní. Zmizel všechen hích Vy otevel jste dm mu dokoán, on vešel, se mnou je, na okamžik
jak
mne
neopouští
.
.
.
Jej
smím
milovat.
a vás co vraha nenávidti. Již nejsem v moci vaší, volná jsem a jemu zasnoubena na vky. Ó, eho nyní bát bych mohla se? Smr vede k nmu. Vítána mi jest."
A
Nello odjel zuby skípaje.
Te
sama
avšak
byla,
se jala konit,
vrný
Maremma spojenec,
co Nello v krutosti své zapoal.
Kraj celý za krátko se zmnil v poušf, v níž ani stébla trávy nebylo,
zem byla výhe, nebs žhavý kov, na suchých trávách solné kišály jak jíní tpytily
se,
hustý prach
Pia dTolomei.
97
ve sloupech bloudil plání, pozdvižen
horkým vtrem, dujícím
až k nebi
jak z pekel hloubi. Vzduch jak olovo byl tžký, plný slaných i
samo v
se
moe
ohe
.
v noci
Bledý rozléval su kmit
.
.
výpar, mnilo
po jeho vlnách, jak by nesetné ty obti, jež z
smr
pod jeho hladiny
svou našly v tecf
nm,
zíraly
na erné nebe zrakem horeným.
A nepokojn jak a
dut
sebou házelo,
by muilo je svdomí,
zlé
o
beh
pustý bušilo,
o vyprahlý a v
smutek zakletý.
A na veer vždy z bariu stoupaly mor v klín jímající výpary, chlad mely v sob, který
.smrtil
sic,
však žádné nepodával úlevy
Ty
kteí vedrem suchým hynuli. husté mlhy plížily
Šeré,
se jako lstivé a
šelmy hladové
íhající k hradu blíž a bliž
a do vnit
domu zradnS
Kabinetní knihovna.
vnikaly
Julius Zeyer:
98
jak hadi schytralí a vrhli se
na Piu slabou jako na kois.
A
Pia byla jako zmámena.
duch jí
její kalil se
mozek
a
horeka
zžírala a pila krev,
a stínem byla pouhým, krásná však jak svtice
Dv jí
erná
i
v nových mukách tch
slunce, zraky planuly
pod blostí ela prhlednou,
a temné vlasy, dlouze plynoucí, jak v roucho halily Žal velký
zmnil
ji
smutené
.
.
.
tichý její hlas
v zvuk kovový, v nmž sladkos zstala ta jeho pvodní, a v bezsenných a smutných nocech Pia sylala své žaloby nad mládím znieným. nad krut zkrváceným lásky snem v pouš Maremmy, a v chatkách chudobných po pláni roztroušených, v bainách. lid
bídný, život trapný trávící,
své vlastní zapomínal bolesti,
a plakal
s
ní,
a ve dne hledaly
zjev její tklivý ženy u okna
Tia de-Tolomei.
vzhru
a vztahovaly ruce
9!>
k ní
jak k svtici, aby jim žehnala
Muž
brad
starý v
.
.
.
ten strnul se
žil,
nad utrpením jejím velikým, u nohou sedával
nkdy
lék
vdla,
vžilyf.
smrt pro
Ten
ni
starý
podával
jí.
jejž Pia odmítla.
jí,
že spása jediná
kterou Sekala
byla,
muž
tch bainách
a vypravoval, jak v
svt tak
leží
zapadlý
ím
že zabil
zvs že
.
.
Jak Nello
.
nkdy
stará hlásala
nkdy msta
chtl
krátiti
jí
to,
ji,
tento kraj.
pradávná.
Blavná Btála
zA<-.
že lesy kvetly, nivy sniálj •
Maremm,
a mor, jenž
zardousené
všemocn
že kletbou Etrurie obité
A
dodal pak
:
!•
.
.
.
„Tak
duch
a Nella stihne, vy ay, v hrob
ímany,
zde kra
i
i
madonno,
ý vám
pipravil
Však ona pouze dla: „Prominout i
nepátelm našim
ká/.e
Bh."
u
!
:
Julius Zeyer:
100
A
staec dojat ua
„Vy
svatá, jste,"
to
ekl
a když
jí
mu
bránila
dl na to s nadšením „Jest v moci mé. pec dát vám útchu Nuž, ukážu vám místo, pochován tak mluviti,
kde
:
leží ten,
vám nade
jenž drahý v
vše!"
A
neb píliš byla slabá, aby v tu
byl
žití
pólo nesl
ji,
šla,
vyprahlou te, pustou zahradu,
kde Sandro
nkdy
a dole pod baštou
ležel zabitý, jí
naznail
cos jako rov, tak nízký, pustý tak,
oí jí stoupily, „Tam jsme zahrabali
že slzy do a pravil:
Co jsou mi hrozby Nella
A
m
za
jsem
Od
to,
že jsem
vám
zabije, jak hrozil.
vdným
vašich
jej.
z Pietry
to prozradil,
Zaplacen
oí pohledem."
horené hrzy, k zápasu když loudavý mor s Piou pikroil toho dne vidiny
vší postrádaly
Zrak
její,
se dole
který stále upíral
na ten nízký, pustý rov,
ve chvílích chorobného vzrušení
.
.
l
.
:
Pia de^Tolomei.
te
z
plán vidl msto k
101
nebi níst:
tak skvlé, nádherné a bohaté,
jak jediné ve snách je zíti
ímem
kraj onen dávný,
se zjevoval jí v kráse
A
stíny
lze.
ubitý,
zázrané!
zemelých jak andlé
tam kráely,
a nejkrásnjší z nich
pod baštou sedl toho žaláe. jenž jímal
na
ji,
trnu
ze zlata
tam Sandro sedl, všech tch mrtvých ml loutnu na klín a sladký zpv
znl vzhru k a písní k
hle, jak a sladce
na baštu zvtralou
ní
sob toužn
„O, sedni po
mém
vábil
ji
boku, Pio má,
je krásná, hinná, bílá noc,
dímá
se to pod rovem.
když vedrem prahne
Ty
strasti
plná zem
.
osamlý plod na smutném strom toho života. zraješ, Pio,
jenž pro nás oba pln byl strádání
O,
zraj,
král
a brzy padni v míru klín
Tak znla píse
jeho noc co noc,
a sladká touha, plna nadje,
.
.
.
.
.
."
.
:
;
Julius Zeyer:
102
te
pomáhala moru uvolnit
tu její duši,
tžce zkoušenou.
Však tlu te svží
—
též pišla úleva, vítr
již sýlal
Apenin
tch kaštanových les, zelená Maremma byla zas jak na jae, když dešt pišly, ale strom šat byl pestrý, hndý, zlatý, ervený z
kou
z
milí
a dáluý v pláni
zpv
byl znamením, že lidé k práci své se vraceli, že a uhlí pálili
šili,
ti
orali
dluíci,
ron picházeli s modrých hor sem statky vzdlat pánm vzdáleným. Vzduch istý byl a v skrýše podzemní,
již
do hlubin blat se choulil zmije mor,
by podzim pespal, zimu, jarní dni s novou silou v lét povstal zas.
a
Dni krátily
se,
mhy
zas padaly
na truchlou zem, a jednou ráno zas
svt
bílý byl a
a Pia ješt
však
s
žila,
dímal
hluboce,
dýchala.
lože svého nevstávala už
103
Pia delolomei.
a
deun slabší stával se jí hlas. deun vetší, denn hvzdnjší.
zrak
zuly dojemn
a vzdechy jen, jež
jak ranného ptáka hlesnutí,
mimodk
bol
A
na jevo dávala
.
jednou pijel Nello, vešel k
do komnaty, u lože sedl
takto promluvil:
lítosti
„Vám
dlouhý, paní. vru,
Vy
ní
si
a bez
by v hrob
.
.
jste
I
Co váháte?
vstoupila.
nevíte, že chci se ženit zas
Mn
život
V
kyne ješt veselý.
až zbaven vás, se vrhnu v jeho proud."
A
Pia usmála se
tiše
jen
a ekla pokorn: „Ne vina má, že ješt žij u. Pane, odpuste."
A
vzdychnouc, za chvilku se tázala:
„Vy
ít mém.
byl jste ve Sien
tam slunuo vždy jste vidl,
.
pravda?
.
Ach, matku moji též
.
.
.
.'
Nello surové jí
odvtil:
r
.lá
vidl v rakvi
ti nedlo co náhle zemela
"
ji.
Julius Zeyer:
104
Vzdech neozval se s lože, slzy dv však tekly velké, jasné, tpytivé, po bledé tvái ženy zmuené, a nikdo více slova neslyšel z
tch chvjících
se
rt
.
.
.
Zas minul as,
a každým dnem
se
dvée
rozlítly
a Nello objevil se na prahu
a
zaklel tvrd, zrak když uvidl,
že ješt záí, slabý její dech že ješt
A
adra pozvedává
jí
.
.
.
venku luzné jaro pišlo zas, te na ímsu
zas ptáci sedali
a
švitoili, neplašil je víc
zrak bledé zajaté, ten bolestný,
tam v šeru sín hoel pod víky, jež na pólo vždy byla zavena,
a ruce už
te
její
s lože
Nello
že srdce
mrtv
visely
na zem, musel pistoupit
tsn, by její bije
se
pesvdil,
dosavad
.
.
.
Však jednou ráno, zora ržová když na východ plála v glorii,
!
Via dTolomei.
se zvedla Pia, silná
105
pojednou
jak zázrakem a vyšla z komnaty a vrávorala v pustou zahradu,
kde stromy šumly, na obrub kde staré studny ptáci a jako v snách
šla
zpívali.
travou kvetoucí
až k staré bašt, šedé, zvtralé,
tam poklekla a nahnula se v dol, kde nízký rov se ztrácel v bujících a
snhobílých kvtech narcis,
a všechny zlatým zrakem hledly ty kvty na k ní vzhru
a cos jak
vn
ni,
z nich
píse
stoupala
jak oblak kadidla,
šlo jí
panu
rí,
cos jako krásný, sladký, matný sen
a ohlas jakýs tajuplných slov
znl
v sluchu
jí
Kam V Nevdla „Ty
zraješ, Pio.
a vábil, vábil
osamlý
A
vidla
pod a
jej,
snhem
cítila,
.
.
.
plod
na smutném strom toho života O, uzraj brzy,
ji
... O, kdo mluvil tak?
.
.
.
padni v míru klín ..."
Sandra, dole byl narcisu,
tam ekal
že byla uzrála
ji.
Julius Zeyer:
10(J
Pia deTolomei.
Zrak nesla k nebi, Bohu dkujíc a umírajíc
s
bašty dopadla
na jeho rov, sníh bílých narcis Vlasu temný proud ji mkce pijal .
se
.
.
mezi kvty, hebký,
tvá
její
rozvlnil,
v tráv byla pohbena,
dechem vtiskly její rty tam polibek, kde Sandra kryla zem a sledním
.
.
.
ZÁLETNICE. SLOVUTNÍ; taní
KAROLÍN SVTLÉ.
do hrobu se chýlí píroda,
U/.
list
za listem do trávy roní štp,
mže
a bloudit
zrak
sad pustý
jest,
te voln
v širý kraj, neb necloní
ho více strom husté koruny, a vrch a niva, plochy siných vod
zmatkem erných vtví zjevují tom istém, tklivém svtle jesen, jak zamyšlená, snivá pvce tvá, se
v
jež
strunami se dívá harfy své.
A jako zrak.
z kterého
se line, duši jímá,
dumy
šer
unáší
do neuritá carných konin snu.
úsmv
tak vábí slunný
mou dumu
v modro kraj, v kterých zrodily
ji
Slyším
se báj a slunce
vod ohromných h
pírody
v dálavo dnes. oná&í
%
mu
i
strom
Šumní mystických,
slyším velké hlasy posvátných,
Julius Zeyer:
110
a sluch
mj,
jako
zpvem slavík
se plní ohlasem, tu
brahmanských,
tu buddhistických zvstí.
jsem kdysi vyvolil a
Jednu
tch
z
vložil ji
v své srdce, které v tiché mohyle, jež
odíkáním
Tam
leželo to
mou dumou
sluje,
spoívá.
sím
z Indie,
živené po drahný as,
až posléz nyní klíí, vyrstá. až v tento rozvilo se prostý
kvt
.
.
.
mst
Ve velkém, krásném, bohatém, kde zahrady jak ráje kvétaly. kde paláce jak hory z oblak se bílé kupily u
jasných vod,
kde v bazarech poklady nesmírné se ze všech
konin svta
kde po ulicích se rozléhal,
ko,
kde peste hemžili
se lidé barev všech, všech jež rodí
svážely,
slonu ryk
národ,
Asie a Afrika,
kde divukrásné ženy luznou tvá tak tenkým jen, jak dech
ped plamennými
jest,
závojem
zraky skrývaly,
111
Zálctnice.
v tom
hluném skvlém
mst
nádherném
v tichosti a v stínu skromnosti
žil
muž mladý, Upagupta, kupcv
syn.
Ze krásný byl jak granát v nmž rosa hoí, o tom nevdl.
a
zraky kolemjdoucích
mnoh.
zejm
mluvily,
mn nyv
o
tom
když sedl v bazaru
a
prodával
voavek
jim malé résy plné
a kadidla a vzácné ko
Co
utržil,
to
chudým
rozdával,
a podržel pro sebe tolik jen.
co stailo, by ukonejšil hlad.
mnohdy
a
ani tolik nezbylo.
Byl spravedlivý, istý, i
1(1
pro tvor poslední, a
ped zrakem a o
duSe Bnddhy
z
il.
Byl šasten, nebot sábne, kdo
••ní
i
tyi
pravdy
.
ty
Styi pravdy: bol ze souzen nám.
že
pvod
že
že cestu k ni
A
chtí a hícb,
j
1
zná nirván
nám Ruddha naznail
proto ten, kdo plái
Julius Zeyer:
112
na první stupe pišel poznání, kdo touží poznati
a blažen ten,
zá
isté pravdy, blaženjší ten,
jenž snahu má, by jiným pomáhal, a blahoslaven ten, v
nmž
onen
jas,
jenž z odíkání, z lásky vyplývá.
Tch zákon
dbal Upagupta vždy,
a život jeho sen jak istoty se šinul
svahem první mladosti,
a vplynul v léta jaré mužnosti
bez boje pokušení, beze skvrn.
Tu
stalo se, že jednou v bazaru, když v rozjímáni sedl pohroužen, se ped ním zastavila ženština, by vonné nakoupila koení a vásu s jasmínovým olejem, a kladouc zlatý peníz v jeho dla, tak pravila mu s vlídným úsmvem
„Nech sob celý
Má
paní bohatá
peníz, jest,
nem
štdrá
ho!
též
Již drahnou dobu vždy jen u tebe
do
její
lázn
vn
kupuji,
a ona zboží tvoje chválí
Ten
zlatý peníz
bud
ti
si.
odmnou.
Zále trnce.
V
113
tom okamžiku, cd tak mluvila, zuna koleni, hledá, chorobná
šla
a vlekla choré dít za sebou a zašeptala chvjícím
.se
rtem:
„Ach, pomozte mi, hladem hynoucí!"
Dla
marn
vznášela vsak
neb nevšímav hnal se
prosebnou,
lidí
dav
za vlastním ziskem, jiných nedbaje.
To Opagnpta jí
tiše
položil
zlatý peníz v ruku.
neslj se
dkovala mu, a ženština. jež bjla vonné vci koupila. mu pravila ^Tvou štdrost chválím bic, však kdyliys vdl, jak jsou pekrásné jak
:
tpytící
ty
ruce dlouhé, útlé.
so
drahokamy vzácných prsten,
ty
ruce. z kterých peníz v
ó,
vz,
že byl bys
skoup
tvoje pad',
držel jej
Jest
hlahoarný amulet. Alamhušn jméno paní má."
Tak
pravila,
CO lásky
však jinoch neslyšel,
duch jeho rozjímal již
v
Kabini-ttif
a
zái hlubokých knihovna.
vznášel se a
svatých pravd. "*>
Julius Zeyer:
114
Té
zinlklosti se
žena
divila,
pak hlavou potásla a odešla a zahnula v nádhernou ulici, kde v zahrad kvetoucích granát chladný padal na z mramoru. Tam vešla, stále ješt v myšlénkách,
dm
stín
a v
komnat
kde paní
její
se teprv usmála,
v
lžku
ze sloní
lín podpírala. Bílý háv ji halil v mkké asy, spanilá jak lotos byla nyvá její tvá, a oi jako jitní hvzd} kmit. Nad hlavou její hbit mávaly dv smdé otrokyn vjíi z per pštrosích soumrn, a modrá zá šla z temných vlas, které pozvedal nad krásným elem vánek umlý. se
7
To byla Alambuša, slavená co nejkrásnjší ze všech záletnic
mst, v celém království. úsmv vedli knížata
po celém
O
její
boj mezi sebou, slovo z jejích úst
co perlu vážili
si,
dotknutí
pak prst jejích vzbuzovalo pych,
115
Záletnice.
nadšením sypali bohatství
a
s
jí
k nohám, aby pohled její
jak
n
rže na
z
pa
temných, dlouhých
tch hedvábných, kterými
as
clonila
své oi, v pýše pólo zavené.
Když nyní
vešla zena služebná
mlky
do komnaty a u nohou paní.
M
;
rci,
o
em
sedla
si
tu jí pravila:
' v dumách zdál pemítáš a odkud jdi ....
i
se mi,
Tu
postavila Gopa na dlažbu. na mramorovou, vásu 8 olejem a vzhlédla k paní, takto odvtíc:
„O, dcero mého pána, v bazaru jsem byla vonné vci kupovat do lázn tvé, pro rajské tlo tvé, a
vidla jsem
že kupec, u
k
svému podiva,
nhož jsem
koupili,
pi zmínce o tvém jménu chladný klid svj zachoval, že jména tvého zvuk tak málo
ml pro jeho sluch, ml zlata vábný lesk,
aru
jak pro oko
8*
!
Julius Zeyer:
116
jež
jménem tvým jsem jemu
eo
odmnu
poskytla
za zboží výtené."
Tak pravila, a Alambušin smích znl jako stíbro, když to slyšela, a mezi smíchem tak r
ji
tšila:
Xech, milá Gopo. starce v závisti
a pesycení lháti lhostejnosí a rozjímat o kráse marnosti Jich minul as, a to je omlouvá,"
Však Gopa hlavou vážné potásla „Jest Upagupta nilád a krásný jako msíc v sláv své. má zpsoby a chzi jako král. skromný jest jak v travé kvtina.' a pravila
:
a
Tu Alambušu, stále smjíc se. iiiéné hlun, Gopu škádlila: ,,0, zdá se mi, má Gopo ubohá,
a
že
a a
kupce toho
jisté miluješ,
mládí tvoje již vá/.uá
jsi
a
již
minulo,
písná na
selu'.
ZáUtnice.
Le
Gopa žertm tém
se nesmála
a odvtila: „Nikdy smlosti
bych
nemla
zrak
svých
pozvednout.
kdybych krásou kvetla, mladostí. až k jeho tvái s toužnou žádostí; i
ar
istoty tak
hvzdné
svítí
mu
dna zamyšlených oí, že má šíj se v úct ped ním kloní mimodk z
nad slanee
.
jen/
svat
Svých
žije
slov se
v
kra.sší
udu
Gepa
jesti
muž.
veleb."
lekla,
vzpomnla,
že paní její knéžkou lásk že v opojení žije
ro/.:
že vírem pluje žhavých žádostí, že idolem jest vášní divokých. <•
ji
nyní
pozd
napadl".
a tásla se pel hnvem znieným svou nerozvážnou eí. Tiše však se Alambuša pouze usínala a sklonila Bvon hlavu na chvilku vztýila adrm, pak Gop rukou kynula.
jen málo k
ji
a
micky
by
dvée otevela komnaty. sí vnikal takto zahrad vonný
V
stín,
:
Julius Zeyer:
118
a libý chlad fontánu tpytivých, a pokoit se pišli knížata. a hudbou, hlukem,
dm
zpvem
mramorný jak každý
plnil se
jiný den.
jak každou jinou noc, až na nebi se
unavené zraky stíbrné
hvzd
zavíraly, topících se v
mhu.
Tu, bledá jak ten úsvit chorobný se
Alambuša zvedla
kam
s
koberce.
byla klesla, hledající sen,
Gopu
a zavolajíe
„Já chci
jej
Ty dobe jsem
víš,
snila
A Gopa
pravila
vidt! o
Ml
kom
a netaž seí
po celý den
v horece a v toužení
mlela, neb
vdla
4 I"
—
Ruch v bazaru byl ráno jako vždy, když vrná Gopa se tam zjevila a pímo k místu šla. kde voavky své Upagupta prodával jak vždy.
Plach pohled
mu
tiše
její
byl,
„Hled, pane, tam a
kvt
když pravila
ukazujíc rukou
spanilejší?"
rci,
smr: zda vidls kdy
Z á let nice.
119
Pozve mimodk zrak Upagupta, hledl v stranu kam kynula, a vidl palankyn
tu,
ze sloní, ze stíbra a želviny,
jenž spoíval na silných ramenech '•tví'
nad
erných
snhy
otroku, a v závojích
nm
tpytnéjšícb v
ležela
jak perla v rozevené lastue z
žen nejkrásnjší, svdná, arovná,
a
její
zraky, velké, planoucí,
se
hvzdy zázrané, na nj plné touhy
a
zárove mu Gopin
jak
„To A
AlambnSa, zve
otroci
šli
kolem
vedoucí v
ráj,
dívaly šeptal hlas:
-
sob
k
nho
v
dm."
te<.
pekr jak v umdlení pes ímsu a z palankyuu ruka
desk postranních,
ti
visela
jako náhlý blesk
prstenu tpyt drahých kamen, když z nenadání sebou pohnula, a z její dlan výpad' bílý kvt. šleh' z
Vzdech vyšel z palankynu zárove, Alambuša klesla v podušky tak tiše jak ten kvt, jenž ležel te
a
:
:
Julius Zeyer:
120
u nohou Upagupty se v davu ztratil, v .
a
vrná Gopa opt
.
Palankyn
.
hemžení,
lidí
šeptala
t
„Tof Alambuša, zve
k
sob
v
dm."
Nm
sklonil jinoch se a pozve kvt, by noha kolemjdoucích náhodou ho neskrušila, bílý, v temný prach,
a položil jej prost v chladící
a jasnou vodu, kterou nádoba, již
hrní; soused
jeho v bazaru,
sem pines', byla po
kraj
plnna.
To vidouc ekla Gopa: „Tvj jest kvt, a znamením jest lásky paní mé."
On
ale
mlel, jak by
a proto za ruku a zatásla
„Mj
jí
jej
neslyšel,
pojala,
prudce, volajíc
pane, odpovz, když pravím
že Alambuša zve
Co íci
mám
Tu hledl
jí?
t
k
Jaký
sob je
v
ti,
dm.
tvj vzkaz
jinoch na ni zrakoma
tak skromnýma, plnýma dobroty
?"
:
Záletnice.
jak dítte, a pravil
„To ekni paní
Má
sestro,
121
tis
že vzkazuji
své.
doba ješt nepišla,
bych navštívil t."
„To
?
A
více nic
:~
udiven Gopa tázala, a zase: „To je pane, tedy vKdyž ale stále mlol, odešla, se
A Alambiíša letla
jí
vtíc
a zvolala: „Jen rychle mluv, CO vzkazuje? O.
rCJ
i
ó,
mluv,
dosln-.:
Však pomalu jun Gopa pravila: „Co ekl, vru, píliš krátké zní doslovní- tak
Má
sestro,
doba
bych navštívil
jeho odpo išla,
I
„To? A
te
více nic?"
zase Alambnša zvolala
jak díve Gopa, vypukla pak v plá a všecka uzardlá pravila:
„Trest krutý" stíhá, vidím, viuu mou!
!
Julius Zeyer:
122
Ou
O, rozumím!
tím mi íci chtl,
že láska moje prodajná,
že
ví,
a
za velkou jen cenu, on že chd,
že nepijde až v daleký ten as,
—
až zbohatne
Gopo, Gopo má,
ó,
já studem zhynu! Rychle k a
ekni mu,
nmu
spj
že omyl vládne zde
Já pijímala bohatství co ach, z rukou všech
.
.
.
hold,
úsmv
však vždy jen
mj na toho zazáil, jenž dovedl
m
opojiti
sladkou lásky
lží
neekni To všecko podlé jest a ohavné O, ekni mu jen, že jej miluju, na okamžik
.
.
.
Však
ne, to
.
.
!
.
že nyní teprv vím, co láska jest. af
pijde hned,
a
neodkládá
dál,
moje jeho, nekoupí nikdo, nikdo víc za celý svt!"
jest láska jí
A
Gopa
šla,
hledala celý den
a našla Upaguptu posléze
u
eky nkde,
v nízké chaloupce,
a vyídila všechno do slova,
co
Alambuša byla mluvila.
—
.
.
.
123
Záletnice.
On klidným
byl a trplivé vše
do konce vyslyšel, a pravil pak
svým tichým hlasem, snivé hudebním: „Mé seste elcni, není ješt Saa u
bych navštívil
ji
„Nuž, a
Gopa
se
tázala a
smutn nazpt
šla
kde Al.imbuša 1
>>Mi
vše?*
to je
sklamána v
mramorový
dm,
v slzách Sekala.
sama
celý byla
trá\ila,
a
marn
a
pinášeli dary. prosili
knížata so hlásili
o jediný jen pohled milostí.
Když Gopa vešla, vyídila vzkaz, tu padla Alambnša na dlažbu jak mrtvola a dlouho ležela bez hnutí, zoufalá a zdrcená.
Pak
posléz
a šeptala: ó,
pomalá
ješt jednou k
zpímila
so
„Má vrné
<íopo, jdi,
nmu
vydej s«
ekni mu, ne lásku žádám již jen milosrdí ekni, Gopo, mu, a
.
.
.
že umírám, že chci, by vesel jen
no v
dm
mj,
ne, ach
pouze v zahradu.
1
Julius Zeyer:
24
mám
že jedinou a ou
a
na
ni'
pro
nj
otázku,
krátce odpoví.
To žádám jen a ekni mu, že
O,
více nechci nic.
mou
o
spásu jde!
Chce almužnu mi krut odpírat, on, který Buddhy zákon vyznává?"
A Gopa
šla
a plakala
Tu
pravil
„Nuž,
ve
:
m
kdy navštívit
se
a vyídila vše
nad paní nešastnou. Upagupta zamyšlen
Alambuša
k ji
v
ní.
a
doba nepišla,
mám. u
A mezi nevdomé lsti
v rouch nevídanou pýchu lesk perel svítil
kolem
tím
halila,
šíje jí
jak lunné paprsky, a smaragdy
na adrech hoely a na vlasech a v náramcích a kolem kotníku. Šla do zahrady, sedla u vody, kde lekníny azurné plovaly
po vlnách, v které
hvzdy
svítily,
a podepela luznou hlavu svou o kvetoucí
ampaky vonný ke
125-
Záletnice.
mim
a šeptala: „Jak mluviti
Ped jak
O
ped modlami boh vru není více
lišce
A na „<
8
ním'?
jeho obrazem bych kleela nejvyšších
e
.
.
.
.•* .
.
skrytý v srdci hlas:
to šeptal
nezoufej, tvá krása zvítzí!
'.
-
odíkání. dbufᎠjako dív, lásktl jfeho nebo ?iáhlou smr!"
V tom
ozvaly se kroky
.
.
byl to
.
Alámbnšá SOtvá dýchala Dul vánek, mdlý jak láskou, zahrad. oj.
a
a
.
hvzdy
tíSé
iky
'.
.
.
SérO svítily.
pa
ob
a<
kvt
vonný*
jak polibek na nyvé noci tva, a vodí šplouuala ... a tam
Tu
nemla hné9 a k
on
stál
myslit nemohla noz na lásku.
nmu
jíti
dva prsty na
... rty.
síly I
'tb-
povstati vložila
slade.-,
kouzeln
se jala napodobit jitáka hvizd, ,:nel
sniv, klokotav, toužebné
jak kokily, když sýlá v jarní noc
svj lásky Ind, své. lásky A tak jej k sob,'- vábit •
jásání
.
.
.
.
.
.
Julius Zeyer:
126
mimodk
On
naslouchal a
tím
smrem, odkud
Tu
náhle zableskly se smaragdy
hvzdném
ve
pod
se.
kmitu, zablil se zjev
keem ampaky
a blížil se mu. šla z
se dal
klokot nesl
Vn
u ztmlých vod
sandálu
tpytných rouch,
jak lotus krásné oi,
démantn
svítily
blíž a blíž
se nesl zjev a za ruku ho jal,
a jasmínových
ader krásný
vzdech pozvedl a se
„Jsem
rt
div
splynul sept:
já ta kokila, jež láskou lká
.
.
.
O, ukrutný, což jest tak nesnadné
m
milovat? ..."
A
slza veliká
a tpytivá jak lunný perel svit
na
padla v
její šíji,
Stál jinoch
nm,
svou ruku z s
její,
adra
pomalu uvolnil
nžn,
samým úsmvem, bílý zachránil ped
tím
ten
jí.
šetrn, s
nímž ráno
skrušením,
a klidn, hlasem sladkým pravil
„Ty vzkázalas
mi, že
jí:
máš otázku,
kvt
127
Záletnice.
na kterou chceš, abych
To
jiná je než
odvtil
ti
proneslas?"
ta, ji/,
V
ní
jí
v adrech hoela, ach, bolestné,
ta
melo
znla
srdce, jedna otázka
„Miluješ
však jeho na
ni
m?
u .
.
.
Oá\>
znala, znala
ji/.,
a proto vzdychla jen a hledala
v své pamti, co byla myslila. když v úzkostech svých pro nj poslala. Vzdech za vzdechem jí hrdlo sužoval. a dlouho mlela, pak hluboce 89 zadívala v
istý jeho /rak
a hlasem chvjícím se bolestí
mu
Mj
pravila: „O,
bda, bda
mn!
celý život dlouhý jesti hích,
já žiju v propastech a temnotách
.
.
te vsak vím Já nevdla o tom Je pozd již? O, rci. jsem ztracena? Tvor skleslý nemže víc povstati? .
.
.
Je marný bolný výkik
d
po spáse volající v úzkostech
?*
Dech její tžký byl a se strachem mu zela v zraky. Odpovdl jí:
.
!
Juliuk Zeyer:
128
„Kdo hích svj pozná, nad ním zdsí
se,
a z hloubi srdce volá po spáse, ten dosáhne
jí,
vkroil na cestu,
jež k miru verte, který nemine."
A nha
krásná jako svítání
se jevila
mu
v oích blouznivých
a mluvila o výších živo f a.
k nimž nepistoupí nikdy
smysl
blud.
Tu Alambuša znova vzplanula tím snivým
arem
a pojala jej
opt
jeho osoby
za ruku
a zašeptala: „Slabá žena jsem,
jen milováním silná, láska jen
m
osvtila, ukázala
hích
mi hnusný mj, jest láska berlou mou O, neber mi jí, klesnu opt zpt do
A
hích
svých
.
.
.
za sebou jej táhla,
jenž
O. miluj, miluj mne!"'
domu
mnohým svtlem slavn
a zvala jej a
I
blíž,
planul te,
ekla: „Se mnou poj!"
:
129
Záletnice.
On
ale
mlky,
svou ruku z a
vážn pak
as
tiše uvolnil
néžn, šetrn,
její,
pravil
jí
ješt není, kdy
Tak
„Sestro má.
:
navštívím."
t»;
pravil jí a odvrátil se pak
a vyšel z vonné, šeré zahrady,
a ona stála dlouho beze slov a pouze „stj,
yiak
strij!"
myslit dovedla,
chvly
její rty se
píliš, než
by vskutku slovo mohly vyknouti,
umý
a poloslova dusil
plá.
Však náhle pišla slepá zuivos a lomcovala jí jak stromem bou, své perly trhala
si
se šíje
a šlapala je v prach a rvala
rouch nádheru od
ader
si
vlnících,
a k zemi vrhla se a kvílela
elo
mramor.
a ranila
si
A
vypukla zas v divý smích,
po
na
to
hudb
o
volala a tanila.
a sedla za stl, zlatým nádobím a
kvty pokrytý
a zvolala
„Hod slavme! Pineste mi Kabinetnf knihovna.
kvt
víc,
:
!
Julius Zeyer:
130
med, lahdky a vzácné ovoce, a
dokoán hned dvée otevte,
a vpuste každého, kdo vejít chce!"
A
vešel
nejdív kníže Kasjapa,
marn
jenž dlouho
ji
byl miloval,
nhož nenávis mla jen, dnes ale volala mu v ústrety „Nuž, konen, Kasjapo, budu tvou! a pro
Však dív mi dokaž, že
Jsem pohanna,
M
miluješ.
m
vyže jej msta s potupou,
žebrák pohanil,
hned ráno
m
tedy pomsti
zítra z
ó,
syn kupcv, Upagupta zove se ten odvážný Najdeš jej v bazaru." !
A
ráno stalo
byl
jak žádala,
se,
Upagupta vyhnán za msto,
o vše, co
ml,
a psy ho
štvali
pochop oloupil
jej
v pustou samotu,
kde opuštný hbitov, zapadlý pod skalou
Na
ležel,
sluncem vyprahlý.
skále rostl chudý, planý
fík,
Upagupta
te,
a pod ním
tak klidný, jako v
bydlil
chat
bydlil
dív.
Ibl
Záletnice.
neb celé bohatství svých svatých snah ty mu odejmout ml stále v duši
—
ten pochop nemoh', jenž jej oloupil.
Však šel
ten, který jej z
msta
vypudil,
k Alambuše ješt toho dne
odmnu
a žádal a unes'
svj
za zlý
mu
a ona vrhla se
v
Sin,
náruí
do svého paláce,
ji
kde v hluku
adu
žila celou
duí
a v opojení, v lesku, v nádhee, ve víru nejskvt
lojší'
h slavností,
až pesycena klesla únavmi.
Tu na lžku, když hlas
zaal náhle v
tiše
ležela,
nitru šeptat
zapomnlas
a tázal se: „Nuž,
jí
jej
a zapudilas jeho vidinu ? a A vidla ten cudný jeho zrak, ten
úsmv
plný
nhy
dtinné,
a vidla, jak v svatém zjevení. tu cestu z
híchu, z hnusu, z potupy
a z pekel hanby
do výšin
tu cestu, kterou
svých
oí
vzhru
vných,
vedoucí
blahodatných pravd,
pouhým pohledem
blouznivých
byl hlásal
jí
9*
!
Julius Zeyer:
132
a prostým slovem, plným soustrasti.
Tu zachvla
se
hrzou ped
sebou
a v plái ruce lomíc sténala:
„Ach, Upagupto, smiluj, ustr se!
O, zasvi na mne slunným zrakem svým Vím. nejsem hodná se ti piblížit,
m
pokleknout. však u tvých nohou nech bych prosila t, bys mi prominul!"
Tak bdovala, sala a
ramen
s
se šíje
perly, zlatých
kruh
tíž,
to
všechno dary byly knížete,
to
všechno peníz, za njž prodala
tu lásku, která nepatila
jí,
neb jeho byla, toho jinocha, jenž o ni nedbal! O, jak pálily ty skvosty
ji,
jak vrhla daleko
temný kont!.. Pak vstala, prchnouti kams daleko, do poušt chtla, pry,
je v
by poskvrnu svou smyla slzami!
Sad šerý
byl,
když vyšla, kokila
kdes láskou sladce lkala na blízku, a plna
kvt
plála
ampaka
u jasných vod, kde svatých konstellac
.
133
Záletnice.
se zrcadlily bílé obrazy
na hladin, na které leknínu se azurné houpaly kalichy.
Tu vzpomnla na
vlastní zahradu,
na onen veer, kdy svist snivý
jej
vábila,
ptáka napodobujíc,
a te, jak tenkrát, sotva dýchala, neb slyš! Krok ozval se a tiše stál,
jak tenkrát, v šeru jinoch ztepilý. a srdce
její zastavilo se
oi
zavíraly se,
a
její
a rozevela
On
náru jemu
vstíc
dech jeho horký vál ret jeho
žhavý
.
.
jí
na elo,
její hledal ret
a chvjící se ruce táhly na vzdmutá prsa
vždy
sotva
že na srdce
tvá pít
.
nestál tiše, blíže, blíže šel,
vit
.
mu
ji
Otevela zrak mohla tomu snu, .
.
padá, hltati
jeho chtla svými pohledy
jeho duši dlouhým polibkem
—
však vykikla a vyrvat chtla se z to
tch
svírajících rukou,
nebo, ach,
nebyl on, to chlípn Kasjapa
—
Julius Zeyer:
134
ji
líbal
divoký a píšerný
jak sama neest: Jeho náruí
vznilo jak oka plachou la, a smyslná a vilná jeho tvá škleb posmchu byla na ideál,
ji
jenž duši
Ja s
pr
její plnil
záí
svou.
do rmutu a kalu trhal
té výše,
ji
která spásou kynula!
Bou vášn
divoké
ji
.
.
schvátila,
své ponížení pomstit žíznila a v bláto zašlapanou duši svou,
a záštím slepá jako tygice jeho z pochvy vyrvala
mu dýku
a bleskem po samý
mu
jilec
v prsa vrazila
ji .
.
Padl Kasjapa
.
bez jediného slova, výkiku.
pa
u
ampaky,
se z hluboká,
a liják
která zachvla
když o
hvzdných
ni zavadil.
kvt
pršel s ní
na blednoucí už tvá, a kokila dál zpívala
svj sladký
lásky žal,
a bílé konstellace planuly
jak
dív na
nebi v tiché veleb.
však isté jejich svaté obrazy
.
;
135
Záletuice.
ne pouze ve vodách se shlížely, i
v temné krvi, která do trávy
se tise lila z rán v hluboké
.
.
.
Jak ve snách AlambuŠa kráela. když k soudu vedli ji, a mlela. když tázali se. stále mlela. i
jí
když
ji
hlásili,
muili, když rozsudek jímž smrti propadla.
Stud nejevila žádný, když rval roucho jí
kat
jí
luzy pustý
tla,
kik
neprobudil z temné tuposti
ryk
hrzy
když ruce i
b
tenkrát teprv šel její útlé
obé nohy,
tvá
jí
z úst,
utali.
katv když
jí
me
zhanobil, jak lotos spanilou,
když navždy zkazil div ten pírody a ranou ohyzdnou v
škleb hlavy
ji
umrlí
promnil z
ds
níž vanul
Pak nechali ji. krví zbrocenon, na pustém vyprahlém tom hbitov.
kam
byli zavlekli
ji
Pal slunce k novým
k poprav
mukám
.
.
.
omdlelou
když probudil, kdy/, celou bídu svou
' .
,
Julius Zeyer:
136
te
znova chápala, když bez vlády
jak odhozená, zavržená
vc
zde ležela, bez duše jediné, tak sama, že
pála
sama ve svém neštstí, by ješt stál tu kat,
si,
by luza ješt urážela tu
lovství
ji.
poznala celou
tíž
a vidla, že spása jediná jest nebytí,
se
k
a
oi
zkalené
nebi obracely, ke skále
nad hbitovem tak
píke
stojící,
a prosily tu skálu, nebesa
by na
V
ni padaly, ji
pohbily
.
.
.
tom plá se ozval, Gopa byla
za paní pišla,
by
pi
vrn
to,
oddaná,
ní stála, smrti úzkosti
až chmurné duši její zachvátí
.
A
.
.
Alambuša v hloubi dojata dkovati chtla, do výše zrak pozvedajíc v nmé modlitb — však slovo náhle v hrdle vázlo jí,
jí
a loktem, který rukou nekonil, a z
nhož
krev se
její prýštila,
"
:
Záletnice.
137
na skálu ukázala vyprahlou, kde planý rostl fík, a cbrapot
dral
Gopa hledíc tam „To Upagupta jest!
se z jejích úst, a jí
šeptala:
Se skály stoupá dol, pichází
A
I
nešastnice Gopu prosila
„Pi duši tvé t, Gopo, zaklínáni, mou zasti tvá Ach, nemám rukou .
bych skryla
a
ji,
.
.
zem
tvrdá jest
jak lidské srdce, nechce pohltit
m neblahou
.
.
.
Mé údy
skryj také rychle se
.
.
.
uf.it/-
Pisel posmívat
bíd mé?"
A Gopa poslušn svým pláštm pikryla, co hrzou te se zdálo krvavou, co luzné tak se
nkdy
zdálo v dobách sladkých, ach
ty krásné nohy, útlé ruce ty,
a zahalila zohyzdnou tvá svým hrubým závojem, a nechala jen mroucí oi voln bez krytu,
pak sedla na zem,
štkajíc
v
tichosti.
víc,
!
Julius Zeyer:
138
A
zatím Upagupta
byl rychle z
a pinášel
je,
ped palem
blížil se,
spletl stínidlo
listí
aby neblahou
slunce chránil
však ona ani necítila ten libý, který
listí
muivým,
stín
dávalo,
tvá oi jeho isté jako kvt, a pokorn se takto ozvala a vidla jen
jen jeho
jej,
a
z
dna bídy své
„Konen
:
picházíš,
Kde pýcha krásy mé, kde tla ar? ... O, odvra se a jdi,
však pozd, ach
i
!
.
.
.
nejkrutjší pomsta pesytí
pohledem na žal a bídu mou!"
se
On
ale
sniv jen
se
pousmál
a sklonil se k ní níže, šeptaje
jak
nžná matka dcku chorému:
„Dnes, sestro moje, pišel posléz as,
bych navštívil t!
Krut
ádil
me,
pych krásy tvé je skácen jako strom, ti
uprchlí, jež jebo ovoce
kdys vábilo ... O, nech
Me
je,
zapome
duše tvé se dotknout nemohl,
a krása
její
mukou
netratí.
139
Záletnice.
Již mezi tebou aestojí a lež
smysl,
a proto k
A
s
mnou
cesty svtla vábící,
tob pišel
bratr tvj."
jí
míru polibek na elo vdech' zneuctné, bledé, krvavé,
a
Alambuša
íiéina
tásla se
a našla ješt slzu, poslední
už zbylou v útrap a v muení, S mroucí její
oi vyprahlé hvzdy zmnily
zas v démantné se a zašeptala: O,
mj
Stín ale vstoup'
jí
a ekla:
brate, dik!"
zase do zraku
„Bda mn,
už
pozd
jo,
vím, ztracena jsem."
„Nejsi
„vždy žádné jež
aspo jednou vážn
se vymaniti z
!"
zatouží
híchu poroby ..."
„Já toužila a proto trpím smr.
mu jí
pravila, a
temné oi,
pravil
srdce není ztraceno,
sniv sladce,
zasvitly
blouzniv,
jí.
!
Julius Zeyer:
140
bez všeho zmatku
smysl
vzrušených,
a kloníc hlavu k prsoum dodala:
„Te
poznávám, že srdce istota
nejkrásnjším darem lovka.
jest
Cos jako svtlo ve
mn
vychází."
„Pak zemi v míru," ekl s úsmvem, neml žádný smutek v sob víc,
jenž „ty
t
opt
na onu do
v
zrodíš se, a touha tvá
povede na pravou cestu pak,
lna
nmž
cestu, která
vede nás
toho bytí pravého,
nehrozí už žádné zrození
a žádné vrácení v prach pozemský O, sestro moje, budiž
A
po druhé
s
tebou mír!"
vdechl polibek
jí
Úsmv blažený na bledé elo zas v oích zahrál jí, a zemela. .
.
.
Nad mrtvolou vypukla Gopa v plá, on ale klidn vyšel z hbitova, neb jeho duch už zase ztrácel se do hlubin pemítání bezedných o život tom vyšším, vnitrnjším,
Záletnice:
141
jejž nepostihne oko ani sluch,
o život, jenž nikdy
a
zmny
o život, jenž
své
A
nekoní
nezná ani pohromy,
smyslm
brány svatyn zavírá, jak
smece ps.
proto nad mrtvolou neplakal.
—
—
OBSiiH. Stran*
Pia deToloinei Záletnice
5
107
KABINETNÍ! KNIHOVNA. SVAZEK
LX.
JUL ZEYER: -
Z LETOPIS LÁSKY.
|ijl;
ftada IV.
V f
l<
1
»
A Z
1
I
•>
K
Á
HM
V.
ŠI
MAEK,
NAKLAUATKLÍ
Kabiiietní knihovna. Sbírka nejlepších spis veršem Doposud vyšly
^
^ToVr., Va
^t^r rr á
v
f17
.
prosou.
tyto svazky:
at ° PlUka ÓeCh zb 8 k r r á 8l a Cfaí L C en a 5 6 k 8kv
dk
mL"k ar.r;á
i
-
£ V?
*»*-.!
Cena
kr.
HojtJ
*»*«*•
-
vazb »« Svazek III. Salomena T»«edf« ***»*** ^P«al Kohumif Adámek, (iw " ran ,1 eía Svazek IV. Pod Vítkovým Kam! 60 kr 3- V6 Vkusué vazbé "I. 1_ 2 S"m Heyduka. 120 aí*? "d Adolfa e Svazek V. Malomstské * VaEbé 8f kr humoreUv oH F Cás I. Teta. Š k e r ' ' e ** * Venkov" kTv^ucn p* Po P elka (160 stran.) 5(1 kr., ve vkusné Cena vazbé Qo faT
£7b ^k V
«
-
~
•
1
^í^&STrt, ^vSJ VIL Dani,
Svazek
a VIII
c<
,
"
^
%
'
H
M'
k
,
'?'*— »»•".
íi aKbé D ; 90 Qn kr
-
"&?:jís^wís. *s ?„%,"" "•«»«*..
.JEffi!i§?£-
•
-
«,„..,,
*•"••* *•• 2?%^ «««*-*»-
•^fir.^&áyr c
s ~- .rxíí
?
š
r
k'
k
~fr»rk: '
Pr
od
-
»•"••-'• ««>«..>
Svazek XXII. Básnicko Li,, « ° kr> ve skv v azbó 70 kr P y f an ské Sf.di, vétsí i men Psal Jaros.av V S r °'>"e*y. Nae ?i k ; (ju 8t r.); Cena BO kr., ve vazbé 1 «i. skvostné '
.
^r
-
!
Kisizrn
služba
tCHOSLOVÁKA 4,
HiHud
Ku..
W.lé
PG 5038 Z4Z25 rada 4-
Zeyer, Julius Z
letopisu lásky
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
UNIVERSITY
FROM
THIS
OF TORONTO
POCKET
LIBRARY
f%
"v*
i
3ffi
VA