KATHLEEN MADILL BEQUEST

^^á DOJMY A ROZMARY

Piirchased for the

LIBRARY of the

UNIVERSITY OF TORONTO from the

KATHLEEN MADILL BEQUEST

DOJMY A ROZMARY.

BÁSN

Jaroslava Vrchlického.

(DRUHÉ VVDAXÍ.

V PRAZE. TISKEM

A

NÁKLADEM

J.

O T T Y.

VEŠKERA PRAVÁ VYHRAZENA.

FG •^

a

^

I

SEP 2

Z 1966

1126í>43

díl'

i

DOJAÍY

A ROZMARY. o

vis superba formae

:

Joaones Secucdii B. VIII.

(Psáno v letech 1875-1880.)

SONETY. CYKLUS PRVV.

NA ZLATÉ PUD.

Mn

v hloubi srdce vždycky láska zpívá.

joJn

v hloubi srdce

mj

vždycky láska zpívá,

život bez ní v Jeseni strom holý,

rty díví kvt jsou, který vždycky zvolí, když zpívat chce, má píse zádumivá.

Než znal jsem znal jen

tebe,

holubiko

snivá,

co ve život bolí, te znám co tší, blaha na vrcholi jsem pták, jenž s písní k východu se dívá. já

Já Já a

s s

poprv dotknul se tvých spánk. myrtu vtkal ti v dlouhé vlasy, písní zulíbal t do ervánk. s

písní

písní

Te

spolu jdem, a

plá nesmí

Mn

to,

nech

se

kolem stmívá,

zrosit zlaté tvoje rasy

—

v hloubi srdce vždycky láska zpívá.

Na každé strun pl jsem krásu

^

a každé

strun pl jsem krásu

tvoji.

tvoji,

t

v snní, ve sterých zjevech vídal jsem tvé oko blesk a plamen políbení, a vlnivý vlas roven zlata zdroji.

A

já se dsil,

a

jsi

byla mojí,

dotknout lemu ízy tvé a v bdní svých dlouhých nocí, v novém utrpení na každé strun pl jsem krásu tvoji. se

Te

jsem jak malí, celý život dlouhý pdu k obrazu si zlatil, tahy paní své i tváe oval

jenž pouze

kam

—

Chtl vdechnouti však oslnn zrak pišel andl, obraz domaloval Le kdo vysloví vás, mé sny a touhv? I

.

.

.

ztratil.

Pi

pohledu na obraz Fornariny. .

.

.

gaia serabianza,

Dante.

Uo dlat

mám?

Vše o tvé mluví kráse,

tak duši bohaté, tak prosté zraku, od úst, jež rovna planému jsou máku, až ku hedvábné, zlaté oka ase.

Od ouška, jež se tají v hustém vlase, od vlasu, jenž plá jako slunce v mraku, od hlasu, jenž bv nápvem byl ptáku, až k úsmvu, v nmž nebe otvírá se.

O

kdybvch u tvých malých nohou sedl, skrá v tvém klín, Rafael kdys psával Fornarin.

ten sonet snad bych dopsal, jak

On

šastný

!

Šttec ku svému

ml

—

slovu,

co toto eklo, onen dopovdl. Já chudý stokrát zaínám vždy znovu.

Dojmy

a rozman'.

10

v

—

Unes ty

v

dešti.

prší zase tuším den již pátý: nad svou prací a já nad knihami své jizb útulné tak žijem sami,

jak

vtrem

Jen

v

asem

jeden kout dva

v

snv

listy

mé kmitne

sváty.

vlas

tvj

zlatý

ret nápv zazvuí ti známý, jak velka bzuíc mezi kvtinami si hledá skryt, když obzor bouí vzatý. neb

s

A kdyby

v, v

mé

V

slunce více nezasvitlo,

ani nedivil bych se nitro z tvojich

nm

oí

tomu,

již

lepší slítlo.

cítím duši svou jak

a v noci v zraku více

než deštných kapek v

mám listí

jablo

slz

kvésti;

štstí,

starých stromíi.

Má

f

ústa žnec, jenž

polibk

polibk

á ústa žnec, jenž

že

že

sklízí.

sklízí,

od rukou tvojich bloudí k tvojí hlav, jak msíc z mlh jim kvne usmívav tvj bílý prs, ienž dobývá se z ízy.

O

Na tvái tvojí s Bohem snv

O

lkal jsem,

te

zíš v

mé

blesk se mih'

a

mizí.

o velkosti a sláv!

prosil,

slze

úpl usedav,

jako briliant ryzí.

šastn každou bouí jara žárem jsem až píliš prahnul. Ted" javor list ve plamenech hárá, Já prošel

i

léta

Skvost modrý hrozn révu k zemi stáhnul, nad vlhké loukv vstává bílá pára, dej. íš tvých ret abvch ke svým nahnuli

Pokušení.

jjo stínu vlas tvých svou hlavu skryji; ty vlasy

tvoje

podobny

jak vlny jsou, když v

jak vlny v

mramor

vní

Jich

kde slunce a duše má,

zpit se

sn z

Te má

Mn i

bok

ony kraje

boí,

se

bijí.

vžiji,

níž

hned

se

krpj

na

svty noí, Uliji.

poznávám, že dlouho bludem putovala za modlami

jata

vk

duše.

se v

tvojich

v

moi,

má dla

m3'ch v plné kráse hoí,

se chví jak rosy

všech

jsou

n

Ty

jest

chrámu

vyloupat

jsi

pro vždy

te má

svatá

I

jak barbaru, jenž myslí podlou ptá, jí

oi

mám

kleknout

ped

— drahokamy?

svou modlou

;

13

Stará píse. .

.

.

la

beauté qui manqe dans Til.

fO a

Útlé ílko.

domov

neviny.

oko hluboké a

velké

mes

Gautier.

sivé,

ple, meruky nach barvy temn živé, a rosnv nádech mladé kvtinv

Nad zoubk perlemi rt jež, s

nežli

nich

šíj,

sletí,

nad

rubíny,

motýl, slovo tveraivé. níž

stokrát zulíbal bvs díve:

sám by

trnul Cellini;

A nožka, která vyzývá mne sama, bvch zlíbal ji, nech na šíj mou se klade Jak nemá vše motivem písn být? O

jaký div. že provází

mne

všade

o kráse tvojí píse písní známá, jež pro mne jest jen prací Danaid.

verš

14

Noci na severu.

(jo v

nám je po tom, drahá, že se halí pláš erných mraen veernice snivá?

Ni luny

zá

tak není konejšivá,

jak tichý krb. kde znova žáry vzplály.

a

Z mé jizby kout upomínky vstaly, kade má jak na elo mi splývá, hudba

zní

Ó

jejich

sladce opojivá!

kterak

svt náš úzký

A pec

tak luzný!

jest a

— Mn

—

malý

1

se zdá,

z

na mne celé štstí naše. kol smavých skrání kvt planého máku.

že hledí

A jen ti

bych

teba

zlíbat

je

ruce.

dol slákal tob, ped ím rdíš se plaše: a oi ob. Šíj

na klín

init,

tvých

zrak

;

15

Dlouhá noc. Sonet dle prastarého vkusu. sein: et ton sein de neige!

Et ton

Th. de Banville.

í

och Kupido mi nedal spát;

mého

kol

jak blázen

bhal

zaal jsem

až

v

lože v

Pro mém

je

slzí.

On

:

nespíš,

se

jednom spchu bez oddechu,

vru

zanu jemu

srdci jako

touhv,

citu.

vzdech

k

tob

celá beze

jdu,

Vím ader

spaní ustání.

krásná paní:

tvojich samet hebký sladkém rhytmu dme a sklání. vem jej k sob do kolébky!

se v

Ó

má

mechu

—

kolébat.

on vzdychal, plakal bez

Te

lát,

mkkém

v

Nemá mne kdo

Noc prchla

bát.

!

16

Zavírám oi, tma

se

na mne

ítí.

nádhero tvých nahých, štíhlých oud touhy ve tvém oku

U

O nekoneno O sílo vášn

O

v úblu tvých bok! luzné sít v tvojich vlas proudu

Zpv

sirén,

andl

hlas,

sen Stingy spící ti tisíce vše na a vše

mne kií mne láká v

z

tvé Šíje

mn O

zdá

hvzda se,

úblu

ráj

Zavírám oi, tma z

!

!

se

trouba soudu,

rok, tvých

bok, oud.

tvých štíhlých

na mne

ítí,

touto nocí

svítí,

že jsem objal v

tob

misterium

!

Krte plamenných Ó prs poupata!

Krásu.

Ohni pohbení! slz, bezdno zapomnní! O zlato vlas!

v zim

sami.

...

je

veux

dénoiier tes cheveux. Til.

\l

í

Strom, když svoje zlaté

kam Sám

zažene

listy

dc Banvillc.

strese,

vichr v podjesenir

je

srauten stojí v tichém zamyšlení,

o nových listech

sní.

máj

jež

mu

Na mojich ústech když tvj ret kdo verejší by ítal políbení? O písn touhy ztichlo vaše znní,

nese

se tese,

!

a v duši

mé

Až pijde a duše a

)est

jaro.

jako v spícím

lese.

strom se zaskví znova,

má snad mnohým

mnohý

sen se vtlí v

Však v

zim

vzplane

písn

sami dva

si

bume svtem

mé ústa purpurová, te bute vv mé láskv interpretem

O

kvtem.

slova.

milenky

1

I

18

S

ANTICKÝM RELIÉFEM. Maudroví.

Jos.

Fryna.

l^ed svými soudci náhle blesk jakby vržen

každý

stál

nmý

v

nahá shromáždní,

stála v

slétl

;

tomto okamžení, pozvednout váhá.

div na to slunce zrak

I

žalobník sám nyní

již

se

zdráhá

pokoení: žárném chvní,

dál vésti pi, v prach klesá v

a

její

rty

krása

hoí,

v

svítí

v

oích blýská

nhy

vláha.

Tvs, Poesie, rovnž jako Fryna. Kdo po tob chce hoditi svj kámen, jak tebe uzí v pravé tvojí kráse.

Hned

z šílel

by po objetí tvých ramen,

a více nedá hlavu z tvého klína,

zkad

vná

radost na

svt usmívá

se.

Dryada.

y

v,

již

v

he

kry

do

a laškujíce i

vráskovitych

buk

lásky svoje srdce vyrýváte,

ozvny

ptáte

se

do shnilých jenž

datla,

uká suk,

Vv. nevíte, kdvž lesem v ruce ruku

pi západu

se

jak z štstí, v

má

jiné

mlky

ubíráte,

nmž

se

srdce trud a

bohm

podobáte,

tžkou muku.

Vše dlejte, jen neezejte stromy Dryada spí smutná, opuštná,

!

Tam vv v

její

Což

srdce píšete své štstí.

neslyšíte,

Spíš snes'

jak

by vše.

i

starý strom

stená'

Zeva bleskné hromv,

než blaha cizího tv kruté zvsti

I

20

Kybela.

l\dyž hory zím, vždv o tvých adi'ech snívám, ó Kybelo, ty matko všeho žití,

ek

tep srdce tvého

tvých

oí úsmv

je

vlnobití,

dává svžest nivám.

Pták na vtvi dí: Tob, matko, zpívám Hroch beztvárný, jenž šlape kehké sítí,

t z

tuší,

mn

duše tvá vstíc svítí, tvoji krev, když pívám.

dna íše víno,

Bu ve

a

I

pozdravena

!

asto bloudím

vichr boui korybant

a polnic slyším rozpoutané

v

hvozd,

vvtí

hromy.

Však bda Celou pochopit t, pozd jsem pišel v svt, jenž moudejší chce když oltáe tvé kácí staré stromy. !

—

býti,

!

Ceres.

O bohyn,

jíž

zlato

s

vlas padá,

kterým se vlní v šírých polích klasy, ty ráda máš ve brázdách skotu hlasy a v stínu olšin dímající stáda. Zhas' celý Olymp, tys jen stále mladá: co básníkm pro všecky píští asy, dáš chrp, by žneek protkávaly vlasy

pes opálená

Tvj

splývající

záda

pokojný dech vane všehomírem

jak pole jím se díví adra vlní. vírem. kdvž usne váše stišena

sn

A též

tentýž dech, tak sladký, žehnající, písní hrdlo slavíkovo plní,

kdvž láskou omdlívá zem pi msíci.

;

Priapus.

£ju

zdráv, ó pane, který hlídáš sady;

hle,

ctnostný sonet nese

ti

má

kniha

hned se sbíhá tlum vrabc rozptýlený do porady; a

mravokárný

T

že

tak,

obletne a

s

kikem hluné vády

sedne na nos, jenž se v listí míhá. a právem, neb tvj mrzký pohled stíhá ne iejich krádeže, však ženské vnady.

ti

Tv mžouráš po žen adrech, v parnu šátky když odhazují se svých hndých šíjí; a lýtka jich, když lezou po žebíku, By

tešn

trhaly,

tak v zrak

t

bijí,

že nevidíš, jak na broskve plod sladký se

vos a

stek

stádo slétlo v mžiku.

Echo.

V

skal zátiší a v

les

tklivé šeri

ó Nymfo, mroucí dlouhou chvílí, ty sbíráš vše, strmá sosna kvílí, ptáka let zní, i co praská v kei. ty dlíš,

ím

ím

Let vichru, kter\' vršky stromu

pád

listu,

vše sleduješ, však nejvíce je

ti

milv

vodopád, jenž propasti hloub

Ty je

zeí,

jenž se žlutý k zemi chýlí,

mí.

chytáš jeho zvuky, na skaliska házíš opt zpátkv

ve ohlasu

a v jeho

hnv

se

smješ, až

to

vvská

I

Však náhle zmlkneš, tón za tónem sladký padá ve vln hluné zmatky. To flétna Mlíš! Bol ti srdce stiská. jak perly

—

—

—

24

Pan.

IJan, který dsil v lese cestující,

dn

sluje hluboké a svží. prchnout mohli stží, když probouzel svým kikem lesy spící,

skryt

na

že polekáni

Stich'

hned

náhle, dva jak

ve

uzel

milující;

kterým potok bží, mech vonný našel, kde se nejlíp leží, ba zakázal kol lett vlaštovici. v údol

je,

Sám ukryt kvt krokosu

v hustých sosen tkh"vé šeri. jim zavál do kadeí a zbudil slavíka, by v sny jim zpíval:

Co na

vlasy a

adra

jejich

nahá

své perly házela jim rosná vláha,

on šastný v hloubi duše

se

jim

díval.

25

Hermafrodit.

£)pí divné kouzlo ve tvém oblieji, tím svdnjší, každé touze velé

ím

ien

uzdou

je

tvé

tlo stíbroskvlé

Tvá adra díví nadarmo

Ty

se

!

chvjí!

ve obrovské krásy epopeji

zlomek sloky v letu píliš smlé, však v harmonický soulad nedosplé; nám cizí jest již divná hudba její. jsi

Snad práv pi tob u vném sváru píroda s dávnými bohy stetla, a tys jen smlý pokus fantastický.

se

Muž však

Dojmy

sílu,

žena kouzlo tvému tvaru

záný paprsk svtla, jen výsmch ironický. píroda

a bozi

dali

a rozmary.

—

Narciss.

roztoužený

ibpit vlastní krásou, snivý,

své nesmrtelné

údy

a trnul, v jakou se

na

nm

Strom

zhlížel v

pvab muže

zatajil

zdroji,

harmonii pojí s

nhou

ženy.

své dobrodružné steny,

kvt vní

omdléval, pták stichnul v chvoji, a v proudu chvl se s bájnou krásou svojí ten odlesk jeho v narciss promnný.

—

Tak básník rovnž

v

ducha

moe

bezdná

za ideálem stále hloub se hrouží, jej

láká vlastních myšlenek

zá hvzdná.

A sklonn nad své duše dsnou tní, on neví, v kvt že vzplálo, po touží, v tvj kvt, ó písni, s nesmrtelnou vní!

em

:

Odysseus.

oanil; myslí jeho celý

prvod

táhnul,

zel davy, zem, dobrodružství smlá, tu král lesk, tam propast moe stmlá. kou z behu Ithaky, po nmž tak práhnul.

I

nad

vzbudil se a nad ložem se nahnul cisty úbl antického ela

své Penelopy, nad adra, jež chvla se tichou vlnou. Bol mu srdce stáhnul.

Te pro

po bouích

Naslouchal v dálku.

Snad klamal

Te

cest,

doma mezi

svými,

nesnil klidný lásky ve pístavu

zeteln

!

však Nausiky

se.

—

— Ticho. — Zas

— Lví

Vryl

plá

"r

ty hlasy

vztyil svoji hlavu. v své ženy vlasy

skrá

rval

1

mu hru

i

jimi.

28

Briseis.

I

kdož

v krásnolící, tvé

elo

co velo jsi

duši tvojí

plamen? Po jakém

podala

boji

kvét antické krásy?

se,

Však šastna že lože Achilla tvs

jaké vlasy

ví,

V

oblétaly?

pro vše píští

žiješ

t

asy

zvalo svojí,

napila se v nesmrtnosti zdroji

a písei

Ne

Homéra

že

jsi

t

vkm

bvla dcerou

ne mlada že že Achill pro

jsi

té

byla,

hlásí.

knze

Chrysa,

lásky hodná,

horké slzy ronil;

Le, peJ ním že tvá spustila se íza, adra tžkou hlavu sklonil. Dopilas ho do dna. Co jinak život?

že na tvá

—

29

Orfeus.

tmu zapadlé

y

jen záplavu

ty

jsi

vk,

slunce dávných

nechal velkou, zlatou,

neznámých boh aureolu svatou, sny titan a gigant a rek. Jen tuším, co v tvé písni ženských co vesen s kvt žní tam vrchovatou

Nad jsi

závist davu, zmiji

vzlétl stejn,

jak

vdk, !

jedovatou,

nad Hadu eku.

Ty pastýi a králi básník, kde duše milion slavík, jenž ply v tob? Kde ty svty krásy?

i a

že

nad lidstvem pec Zev

se

smiloval

každému z nás dil tvé duŠe dal, píse má se k tob, otci, hlásí?!

3U

Hellas.

ak

mohu

jež

neustále v Helladu se vrací,

pres

zastavit svou

letu

ódu,

Platona se modrj^m kídlem ztrácí

v snech a

v

rameno

hledí

Hesiodu?

Jak necítit mír, harmonii, shodu, kde myšlenky jsou volny jako ptáci, kde láska lásku bez pout ráda splácí, kde žije se a bije pro svobodu?!

Kde národ bohi jak prales

lilií

v

z

šer

ruky Praxitela

as

svítil,

kde tento život byl sám cílem sob;

Kde v se bv,

íši, jež se

rudým vínem tmla,

mladosti zas celý požár

Anakreonte,

šleh'

v

vznítil,

píse tob!

31

SLZY RE\^\ Svému bratru Bedichovi.

Dcera potopy. I.

£;h rozhnván

zel na svt asou mrak;

nich voda proudy tekla bez ustání, již vrásitých hor tkla se ledných skrání z

a stále rostla, stihla

Svt a všude

pták.

zmítal se a tonul, roven vraku, plá a všude umírání.

andl

pistoup' k Bohu

Tu

let

i

jak zlatý paprsk sjede

Slitování,

ku oblaku.

»Což nezanecháš upomínky žádné na zašlý svt, na sílu lásky jejich, na vášní žár, na vzlet jich gigantický?

Má

Bh

všecko, všecko zhynout ve peejích?*

usmál

nad hrobem

se:

;>Až

jejich

s

vi

vrch voda se réva

spadne, vždycky !«

!

3-2

I

ak na svt pišlas ty, potopy dít Jak Noah zbožn první hrozen zdvihnul, jak slzami zrak dojatý mu jihnul,

on

cítil,

nový

vk

že

na úsvit.

A úponky tvé rozpjaly se hbit, svt objaly a kde se hrozen mihnul, tam divný zázrak nebe k zemi pihnul, a zrodila se píse okamžit.

A

posud cítím

tch obr jich

v

hrozn sladkém

zápasy, jich touhy,

vzdor a

sílu

plání

hnvy,

jejich milování.

Bh

A myslím, schváln jejich svt sboil, by duše jejich zaklel v duši révy a nejkrásnjší tak .svou báse stvoil.

33

Div Šalamounv

a duchy hvízdnul N hned poslušn se

Šalamoun slétli

a

k jeho

sborem

trnu:

•>Mne mrzí v erotickou bíti strunu, a z vlastních písloví jsem zhloupl skorém.

Pineste slunce, dív než nad obzorem moi usne, pak chytnte lunu, a ob v láhev dejte tajnou runu mj prsten vtiskne v pee nad otvorem !«

kdes v

;

A se

stalo se.

Co

v této láhvi

dlo

celou noc, to ani talmud neví. k ránu výbuch, jako svt kdvž padá,

Le

.A.

luna zardlá jak žena mladá,

a slunce

však

z

záné oblohou

láhve rostlv celé

se

skvlo,

kee

révv.

;

;

34,

Stylites.

—

Na

tak legenda nám praví sloupu stál Styliíes žebrák, stál již dvacet rok stál ruce k nebi, slzu vroucí v oku a

pod ním Kdys

v

ret žízní

v

plái

tísnily se

davy.

noci jedné stál zde bez potravy, práh'

—

tu

zázrakem

Šleh' v

skoku

výš révy stvol, se vina sloupu k boku,

svj dával vštci plný hrozen tmavý.

Xa

tato

povst? K tomu, milý synu,

že

nestaí jen

ty

nejsi

Stylites

ležet

tiše

v stínu;

a hrozny více

již pešly asy musíš prací strhnout závoj krásy, ne chytat lelky a zít do msíce.

Nepijdou k tob. Ty

te

—

!

:

35

Lacrimae Christi.

£)ta svtel slavn

tam Kristus a dlí

hoí

v

refektái,

apoštoly v

s

sín

Štítu,

svorném citu u veee. Všickni blahem záí.

dole opat

A

bratry v

s

s bledou tváí hlasem u pulpitu, nad mstem božím Kristus ve soucitu jak plakal kdys. Dí dávní kronikái,

jeden mlads' bratr

te chvjícím

se

Ze. kam upadla každá slza svatá, hned kee vína bujelv tam tryskem a plála

ohnm

jejich

zrna

zlatá.

A opat mlasknul, a si myslil v tichu Jen hešme dále; i hích jest nám ziskem. Jak chutná dobe toto víno z híchu

36

Víno

písní.

i\dyž vina révy kmen oezá v jae, tu trysknou z nho perly pebohaté, a chvjí se jak vzácné slzy zlaté, kmen bolem pláe v chladné jitra páre.

Však brzy pijde slunce teplá záe, smaragdech list ránu nepoznáte, a mine léto a již hrozny máte, bol ve smích zmnn z íše stoupá v tváe. v

Tak, básníku, ím v jae tvého žití ran zdl tob tžký osud krutý, tvých písní hrozny plnji se vznítí! víc

kmene ducha dol všecky pruty, peludy, sny, city, klamy, vždv ze všech slz tvvch budou drahokamv! Jen

a

s

slují

37

Sen budoucnosti.

milé ¥ mukaždý smrtí

sny své, jichž se zíci chci sen svj vyprávti. Zím v budoucnost: Zem volna vzduchem jak ženu potká muž. jsou milující. á

jest;

Bh

z

klínu

andl

pustí lásku,

letí,

holubici,

jsou svaté dti.

a

místo

a již

ržový ker plnou zkvtlou sntí pokryl kíž a pokryl šibenici.

v

dol zabloudí, jenž pln zícených skalin.

Tu

básník lákán svými mvšlenkami

po kterých révy girlandy

se vinou.

.\ mezi houštím divých lesních malin on najde zasvpanou bránu stinnou a hrozn zlatem stajen nápis známý.

38

Zas nová píse

!

(Památce markýza R. M. L.)

Z£a.s jste

novou píse

jsem veer k již

!«

ptával se, když bral jste

tak vždy ironicky

nerozhodným krokem se a jedním skokem

šachm vž — já

dál táh' mechanicky.

A na konci jsem prohrál jako vždycky. A znova zas; as plynul líným tokem, v íši zlatým bleskla okem, a v zátky ruch znl smích vአhomérický.

marsala

Te

To dávno již. aspo chvála Bohu vždy novou píse klidn dopsat mohu, a

jestli

pec mne nkdo

z

dumy

vzruší,

Rty ženy mé to jsou. Nad marsalu sladší víno jejích korál, a vaše otázka jim nejlíp sluší! je

39

Dva kalichy

^vec

Kristus kalich

ml,

a pravdu

O

pijte

své

a

je,

bím,

Zve

ka To

jest

:

každý u mne

práci dne a

kalich

rau šlehly z

krev

jest

víno krví boží!

moje

—

složí

tžké znoje!

Hus a svaté pomstv zdroje na tu zem, kde liloží

nho

antikrist bujelo, jak zboží

sta

kde prodávali lásku

mnich

roje.

prošlo let a pece láska svatá trpícímu lidstvu bájí te, pec bídou duše, žárem skrá tu jata.

Co

je

A

u nás zase bují bídná

sme

v kutnách

i

a

kramaí, jak prve.

s

ideály

bez nich, tyje z naší krve,

40

Lambrusco.

f.

bu

požehnáno y víno dlník, Ty víno chudých, jehož barva tmavá jich

však

osud vští, jaká z

tebe Šlehá, co

!

záe smavá

sn

v tebe

vtkáno

Ve žáru poledne ty sladká mano Kdvž slámou opletenou láhev dává druh druhu mezi prací, jako láva hned v žilách veš Ty vštíš lidu ráno I

!

Tys hrobkou jeho lopoty a kolébkou, z níž

nadj

Samsona

v

sílu

lijíc

a

trudu

tryská prudce,

tíse

úd.

Jsi rudé jako krev, jež zbarví ruce pro svobodu! Tys rosa na tu pdu. svatá revoluce v níž klíí tvj kvt

—

!

!

41

Cestou do Vignoly.

jde,

na své hlav košík plný vína,

tak štíhlá, velká, v boku

zá

na bronzu

A

sndou

jejích

líek uhasíná.

hrozny modravé

tvá na adrech,

ruku;

buk

slunce spící v šeré houšti

jí

rže

visí

z

klína,

ve rozpuku,

a zlaté v

jak

a

v nichž srdce v

jak zápona zas hrozen šal

jí

bujném

tluku,

spíná.

A hrozen ten. jak zvolna jde, se chvje, snad píbuzenství sladších hrozn tuší, jež sotva žárlivý šat staí skrýti. A

s hrozn zlatých na rty se jí leje ohnivý; ó blah. kdo její duši kdvs bude z tchto sladkých hrozn píti!

svit

Dojmy

a rozmary.

Víno duch.

I

y isté víno duch, Poesie, jak s nebe Ganges plynul vodopádem,

vk

nad lidstvem proudíš a nad démantové more ve a bije

tvé

T ty

žebrák

Homér holou

dti poušt

blažíš

a Shellev, týrán po

dlaní pije,

vní, chladem,

vnosti hladem,

déš

perlí tvojich

na svt

jaký ples u

zdroj

pes

vlny tvé se dívat do

jak nad nimi se rdí

stádem

!

již

spící lije

tvojich stávat,

vnosti, zoe!

lidstva

nechápu, pro vodou stízlivosti hlupec ktí a lidstvu chtl by dávat po kapkách tebe, jež jsi vtší moe! 1

t

RONDELY. J.

V. Sládkovi.

;

45

Rondel. (Své

3

se

)

jako motýl z kvtiny duše rondel vyletl,

le,

z

Mimi

mé

pouze mihnul, vzplál a znl

a trysk' v azuru výšiny.

Na kídlech

mezi rubíny

jemu skvl; jako motýl z kvtiny

se perleti lesk hle,

z

mé

duše rondel vyletl.

dít plaché vteiny, se lístek schvl, však za otce tvj úsmv ml, ten svží, plachý, dtinný hle jako motýl z kvtiny Jest

jak z

z

mé

rže by

duše rondel

v vletl.

4(i

R v m.

£ju

veleben

mou

rým!

písní

Je rolnikou, je kladivem;

ve formy šperku

záivém

on démantem

nejdražším.

je

Myšlénka v hudbu splývá jím ve spádu sladce šumivém,

bu

veleben

mou

písní

rým!

o

s rykem vítzným, Dept smích dtí, v taktu víivém rej bachantek, zní všecko v nm. sfér hudba s jejich tajemstvím.

Bu

veleben

mou

písní

rým

I

47

Stromy.

iStromy, ti zpvní vštcové, jsou plny div, plny krás, do stíbra je halí mráz. západ v pruhy nachové.

a a

A

v ptactva písni májové, vichrem se jich lupen tas' stromy, ti zpvní vštcové, jsou plny div, plny krás.

a

Již

pro a

chápu, naši otcové ctili

vím,

lípu,

habr, vaz,

že je v

chrámy

zas

vyklenou píští vkové. Stromy, ti zpvní vštcové, jsou plny div, plny krás.

Rosa. v rosné perly

TTle,

zmnný

po luinách zem bol. a každý trávy útlý stvol plá stíbrnými plameny.

jest

Šíp slunce v zlato ztavený v luh kouzlí tisíc aureol. Hle, v rosné perly je

a

po luinách

zmnný

zem

bol.

A hudbou zvuí prameny pták zpívá kol,

tisíc

a v jasu plane vrch

i

dol

a zlatem hoí kameny; však v rosné perly

zmnný

jest

po luinách

zem

bol.

Motýli.

ÍJny

pestí motýli,

jara,

od kvtu

v

kvt

se kmitají,

a pestré duhy splítají po luinách a obilí.

Jsou

vní

kvt

opilí,

nich Jako jiskry lítají. Sny jara, pestí motýli,

z

od kvtu v kvt

A

se

kmitají.

jese rozptýlí po kraji, kalichy rží potají jsou všech jich vonné mohyly. Sny jara, pestí motýli, od kvtu v kvt se kmitají. jestli

své žluté

listí

!

50

Vážky. slunci, tu ve stínu

f unadve vodou

hraje vážek tpyt;

hle,

topas, safir, axamit

se

v mžik na spící kvtinu.

Pi boui

v

adrech leknínu

pod bílým listem najdou

skryt;

a ve slunci, zas ve stínu

nad vodou hraje váže tpyt.

Ve žití kal a hlubinu, pvce, nechtj potopit své nadšení, svj vzlet a ó

svou duši stkanou

z

cit,

rubín

Hle, ve slunci a ve stínu

nad vodou hraje vážek tpyt.

;

!

51

Svtlušky.

l^vtlušky, máj když líbá svt, svatební nesou kahance v oblacích hvzdy do tance a v tráv ony spjí v let.

Pres den se k spánku stulí v kvt, drahokamv ve schránce,

jak

svtlušky, máj když líbá svt, svatební nesou kahance.

Za nimi k

jihu

šlu

svj

vzlet,

své sny, ty ráje vyhnance,

kde nad jich let

cypiš jehlance mou duši k hvzdám zve

Svtlušky, máj když líbá svt, svatební nesou kahance.

!

52

Vichrové.

sta tisíce perutí

ak.

by v sta

mou

tisíc

harf hímalo,

duši v noci jímalo

dnes vichr divé vanutí.

mocném pohnutí

znlo

v

srdce,

dív

I

mé

dímalo,

jež

jak sta tisíce perutí

by

s

v

sta tisíc

A každé mé duše

že

mé

harf

hímalo

vichru vzepnutí

pouta snímalo,

vichr hívu tímalo srdce v

písn

vzplanutí,

jak sta tisíce perutí

bv

v

sta tisíc harf

hímalo.

!

!

aS

Pšiny.

Jolám rád

ty

úzké pšiny,

jež ztrácejí se

v

smaragd

luk,

však radj ty, kde s bízou buk tmavjší láká ve stíny.

Ó les tmavé hlubiny, uká datel v pe a suk

kde

Mám

rád ty úzké pšiny,

jež ztrácejí se v

smaragd

luk.

Ruch práce plní luiny; žneek zpv, kos ostrý zvuk! Však sladším kouzlem v srdce tluk slyš

zní slavií

Mám jež

zpv

z

olšiny

rád ty úzké pšiny,

ztrácejí se

v

smaragd

luk.

5i

Oblaka.

lak nemilovat oblaka, jež meni se a pomi)i, tu jako

prales

tu tatarská jak

Tu promní a

Ulijí,

abraka. se na draka

kídlem hvzdy

zakryjí;

jak nemilovat oblaka,

mní

jež

se a pomíjí.

Vím, duši mou jak pohár v jich

žití

to

piláká,

dopiji,

blesk žárnou

glorii

rychlejším letem nad ptáka! Jak nemilovat oblaka, jež

mní

se a

pomíjí.

;

.w

Msíc v

Šárce.

([uliu Zeyerovi.)

I.

V

e

píkré útesy msíc, starý kouzelník,

skalin

šleh'

hned zástup rzných postav pod pochmurnými nebesy.

Tam

vznil

kutnu jak když zavsí,

se v stínech šklebí poustevník

ve skalin píkré útesy šleh'

msíc,

starý kouzelník.

Tu skamenlé pralesy, tam obr a tam trpaslík, tam orel, baba, v každý mžik tvar jiný oko podsí. Ve skalin píkré útesy šleh' msíc, starý kouzelník.

!

II.

Naslouchej v dálku, píteli, roh Šárky slyším ve skalách, z

dna propasti

a v

tm

se

se

toí prach,

zbran zachvly.

Na mraných oích

letli

tu Bivoj, Šárka, Ctirad v

mhách.

—

Naslouchej v dálku, píteli, roh Šárky slyším ve skalách.

Ty, kterým opt zaskvly naše mythy v zá a nach, že se mnou jdeš, jsem jako v snách, tak oi se mi zatmly Naslouchej v dálku, píteli, roh Šárky slyším ve skalách se

!

!

57

Norimberský moiiv.

l\de Durer

Pry Hle, v íš

s

z

též

pil,

ela

závoj

mžeš

pít

sn

dum

mnohý

ulic

gotický

ti

a

starý

kreslí

!

dm

štít.

m

dn zbýt, Ni kapka nesmí když plný pohár vzneseš k rtm. Kde Drer

pil,

též

mžeš

pít

!

Z poháru šlehá hvzdný svit, zpt t vznese k nebesm,

jenž

a

umní

nad prach a rum na blankyt

tvé duše trvskne

Kde Drer

Dojmy

a rozmary.

pil

též

mžeš

píti

BALLADY A ODELETTY.

!

61

Své matce.

O

matko, které hrál Jsem na klín, jak šastný jsem, že nadšení svit v oku, co v duše mojí plane hlubin, jak révy rubín íše ve hluboku,

zavít v bujné písn sloku! všecky z mladých mojich let te v perlách písní mohu ti dát zpt, a ráj ti sklenout v žití pustin ret, Platona vely slétly na

te mohu

Tvé

slzy

;

mj

eí boh

již

mluvím

deset

rok

1

Mne poesie, rovna bystin, když s hor se valí divém ve útoku. kdys splašila jak ptáe na ttin a hnala v let, že v dithyramby skoku jsem nektar pít moh' z jejích veletok. Co žádal jsem, hle. všecko dal mi svt: na srdci zpitém krásy amulet, sním o lilijích, hvzdách, vavíne, i

vnec

již

z

hloží

eí boh

ržemi

mn

mluvím deset

zkve,

rok

Své duše lotus nikdy v bažin jsem nevlík' tyran a Ižiprorok,

ku ideálu záné vvšin

!

!

62

dojdu pes záš hlupc, sov a mlok, mne, ni hrot smrti v boku Zmij, všednost, na mne nestíkla svj jed, kdo ekal na mj pád mj vidí kvt; špit krásou, žiju kráse jedin, do šedin budu myslit, smát se, pt

já

as nesklon

—

—

eí boh

již

mluvím deset

rok

Poslání. Než z

lilje

kvt

by v

tvé lásky, matko,

kade mou

dlouhou

se

vple

adu rok

nech píti mne, bych silný v Olymp vzle; v zdar píteli a na zmar svému soku.

—

Již

eí boh

mluvím deset rok!

!

(i3

Juliu Zeyerovi.

stajen v lesní skrýš,

ajám vzdálen svta, ty sníš.

a

báje se

ti

svpovi

do klínu

jak Merlínu.

Kam

pohledneš, tam a sníh

le k tvému

jíní

na vtvích

:

srdci cesty zaváty

jsou poupaty.

A

rosy na nich, až pechází zrak,

že mrak, když v okna tvá

se

chmurný

zadívá,

se usmís'á.

vonných rží stás' tvj vlas, co k sob životem nás osud spjal tvj Ideál

Ó

píteli,

co

v

Zdroj

nadšení vždy istý tvs

a

andla

tob

chyt"

již nebo píšeru, svou chiméru!

kmit,

:

!

fi4

Vždy

a v

jejž

tlam

Samson,

vzal

vk,

v náš vržen všední

ek'

tys

fantomy, ó sny,

mn bu

tvar

schvátil

jež

vás

líto

Poj, smyšlenko, s

let,

Ideál,

drží lvice,

Syn Hellady

A

tvj

byl

med,

tys,

Ó

pímý

veliký a

a

as,

!

vrhnu zas

t

v žár,

!

Venuší se potká Madonna v snu Platona!

Myšlenky lovec

vyšs

v

myth

háj,

a báj,

peí stásla na tvou skrá,

pták zlatý,

v tvou slétla

A

zvyklý myšlenku svou v onyx rýt a

v

sn

cit,

arabesky sázet rubíny jak

A

da.

zvyklý íši

Cellini,

rozmar

k svým nést plnou bájí,

a

dum

rtm Vítz

šeFs plameny.

zelený

03

ím

ješt

tob kvne buJoucnost;

Ký skvost z

dna ducha svého ješt vvvážíš'

Kdo

A

báje se

vír

Tv

sníš.

sypou do kh'nu

ti

jak Merlínu,

a do

vk

tvé

co

letí

jméno

záí hvzd, jest

I

!

Píse

ve

!

spsobu Theophila

de Wiau.

i^vé šípy metá do kola nebeský stelec ze zlatého luku, bez hnutí bíza uklání se k buku šedá skála plápolá.

i

Jak

Mé

slzy

i

mohu

zde klidný být?

já

srdce hnízdo prázdné bez hrdliek, jen

Kde ranní rosa

i

mých víek. zapomnítl

nejsou hostv víc

O kdybych moh'

slíbala

ji

s

.

.

.

trávy jest?

slunce žhavá ústa?

Snad zmní se, kapky rosné

ty

bude noc, tma hustá,

až

v zástup

hvzd!

vn

Má touha bude plát Najády všecky neschladí mé žáry; tvá bezcitnost

a chystá se,

A

O

mé

je

rve a krev

rád se

srdce chytla v spáry,

v kusy rvát.

smíím

má tee s

když kapka spadne ti

v prsten jako

v

dol

.

.

.

hrozným svojím bolem, až snad

karneol

pjdeš kolem,

!!

Ballada o vlasech mojí paní.

iDud

veleben tvj hustý, dlouhý vlas,

jenž zlata lavinou se k skráním ítí, ve slunce záí plane nad topas,

když tvé ouško musí

a v stínu

jak lísky

vní

Víc

kra v

víc jisker v

jak

Ó

nm než v jižní noci nm než na obloze hvzd, jest,

kmitá jím tvj

lilje

krýti,

leskne se a svítí!

bílý vaz.

vn

mne

u tvých nohou tvj hladit vlas jest lip než víno

nech

Pod

tíží

sníti

píti

svou on jak Demetry klas

se kloní, jako proutí vrby v

sítí,

každou chvíli tryskne z nho jas, jak z vtví myrty, které fenix vznítí, kdvž v sob tuchu nesmrtnosti cítí. a

Ten

fenix.

láska tvá, ta

nad elem krásy tká a kmitá

Ó

nech

tvj

ti

hoí

v

nm,

diadem

hvzdou v stínu dlouhých as. sníti mne u tvých nohou

hladit

vn

vlas jest lip než víno

píti

68

Ó spus jak

a

dol! Fes zboenou

jej

vodopádu letí vlnobití, touhy moje spjí za ním

v

hráz

ráz

a jeho bleskných paprsk se chytí, se houpajíce na nich! Nechám hmíti v

a

n

motýl

kam Kupido až

roj,

spletou z nich

svojich polibk, si

vonnou kolíbku,

se skryje v láskv

as,

budu šasten u tvých nohou

tvj hladit

vlas

jest

lip

sníti

než víno

—

píti!

Poslání. Jak rozíznutý zlatý ananas, v

nmž

šavnatých zrn démantv se tpvtí,

své srdce, plné písní na tvj vlas. ti

podávám.

Tvj

Chtj milostivá

býti

!

hladit vlas jest lip, než víno

— píti

!

6!1

Mrzutá odeletta.

Iavouk od

stropu

nad mou hlavou kývá, v

myšlenek mých potopu snad se dívá.

K oknu mížemi ráhn vlákna dlouhá, po nich chodí moje touha.

Druhdy

te

duše mi

veselá

hravou vážkou ale

z

se

létla,

nesmlá

bojí svtla.

Do mých myšlenek druhdv snesla všecko,

te

se krí do plenelc choré dcko.

Peru létla

roztáhla, v

nekonenost,

nohu napáhla, ped ní vnost.

sotva

!

70

Druhdy

ve vlasech

nosívala hvzdy,

spla v živl zápasech v duchu sjezdy.

Když

chy Salomon

krále

Ogga

udlal z

si

v srubu,

cely trón

jeho zubu.

Ovšem

v

Talmudu

psáno jest, že lože; ký rabín tu ve bludu, víš ty, Bože

I.ože udlal,

vím bv v

svému

nm

citu,

hndou

celoval

Sulamitu.

Vru

stokrát víc

byla touha moje,

když roztáhla na kídla svoje.

msíc

Byla zlatý trn, byla moie lože, jenž mluvil z

hlas, s

tebou. Bože!

hvzdných run

Byla záný vz, na nmž s nebe pijel

stedem hlubin

hrz

a Jich

Ezechiel;

Silou titan, an zrak

mu

jíž,

zhasl,

chrámy pohanu Samson tásl

sloupv,

Mému

nadšení

byla svatým Grálem,

umní

duhou pnoucí s

Ideálem.

Vesuvu žár vel v jejím

smutném plái,

ped

Satan

ní

otevel

kídlo draí.

A

na jeho lem

jako veernici

chy

ji,

bvla

by

mu

v pekla

snm

svící.

Ale krt}'

as

nešetí ni bohy: klín

jí

hodil

mezi nohy.

— sper

ho asi

72

A

pak na peru jí sedl tžký,

spleen

—

Búh

proto nyní. chodí pšky.

to

Život po ní šleh'

kídlem netopýra, odtud

její

žalný vzdech,

proto zmírá.

Nouze, choroba, zoLifalost

zda ve

ji

moí;

vtší Nioba

jest

svém hoi?

Nikde svítání, tmavá noc kol všecko, slyšte

!

Pláe

choré

ze spaní,

dcko

!

.

.

.

.

su!

;

Ballada, již

In

;

jsem zpíval po krásném snu.

na podušce trochu

vn

zbylo,

tam kde tvá hlava ležela, v tvých vlas stínu moje srdce snilo, jak v hnízd, nad nímž setmlá se klenba strom zachvla i

spadl jeden lístek malý,

a to

mé

srdce vyplašilo,

jak flétna echo z nitra skály prch' sen kam tv jsi zmizela?

—

Ach, co tu písní, vzdech, touhy bylo Když poprv nachem zardla

tvá, mne všecko okouzlilo, první touha nesmlá,

se tvoje ta

kdy zlatý vrko u ela chtl zakrýt rdní, pres opály tvých

lící

jež

se

rozvlnilo,

kdy perly v tvojich oích prch' sen Dojmy

a rozmary.

— kam

ty jsi

stály

—

zmizela? ')

I

!

Mn

;

vnc

se jaro slilo, všecko na vždy se ztápla se všecko skrylo, duše, v zái

v lesk jeho

má má píse se

mn

slzou zaskvla

na tvém kídle andla tvém srdci vášn spaly,

Mé na v nich

te

se nebe zrcadlilo,

jak v stráž nad prch' sen

námi hvzdy

— kam

ty

jsi

plály;

zmizela?

Poslání.

Ó Madonno, ó rže, vílo Z mé duše chrám jsi stavla !

vn

te

na podušce trochu tam kde tvá hlava ležela. Prch' sen

— kam

ty jsi

zbylo,

zmizela?

Stará ballada o lásce.

V svt

pišla láska, dávno

ie

tomu,

divné to nebylo pranikomu.

les

Jako vždy eka svahem svým bží, pláe, vítr hmí bez otží.

Jen jedno srdce hledala vroucí žijící, mroucí.

a isté, pro ni

Co našla? Hrobu chlad neb snhy, neb sobectví pod maskou nhy.

V jak

I

té

chvíli tak

dcku,

jí

smutno

—

chtla zpt le k nemohla najít

že vyšla,

A od že najde,

té

bylo,

v polích jež zabloudilo.

ráji

z

trestu,

cestu.

chvíle bloudí a hledá,

nadj

vzíti

si

nedá.

Nkdy po

léta

jen v

tichým

vícím, prostém, neznámým hostem.

srdci jest

Nkdy jen v básníka mihne se písni, jako když chudobku rosa potrísní. To

však jsou mžitky, pohádky jara,

staré to vzdechy

A

—

láska chodí od

a divné to není

již

a

píse

domu

též stará.

k domu,

pranikomu.

!

Své pagod.

svdku fyíane

s

mj

v

bol mých, žlutou

trud

i

lící,

smích

jen stále kývající,

ve jizb mojí tmavé tyz pouze král, nuž ve svévoli hravé

škleb

tváe svoje smavé

a kývej dál

V mé jen

ty

tys

mj

duše hlubiny smíš nahlédnouti, jediný

pítel v svta pouti

Tvým kýváním

v

mé

—

dlouho spal andl zbudí a Satan se tam znudí již

se lásky

!

hrudi

—

ó kývej dál!

Když v smutných mvšlénkách své otevírám jen

vtru

dvée, tah,

a vidím v pološee,

!

!

:

!

78

jak

s

mého kýváš

a smích

mn

sváí ve

se

spolu,

t dol

že srazil bych

le

stolu

žal

i

-

kývej dál

Když veer

oken mých

z

se pablesk slunce tratí,

bich tvj prs ervánek nachem zlatí. i

A

hle,

již

pišla zima,

žár v krbu vzplál,

na okna boue hímá, u krbu kocour

ó kývej dál

dímá,

1

Ty, drahý, dobe víš, jak jednou pišla se mnou, rty ke rtm blíž,

hudbu jemnou!

tluk srdcí v

Když jsem a pak se

Smím

adrm

k

ji

vinul

ptal

líbat?

— Ty

proud polibk

se

jsi

kynul,

inul ....

ó kývej dál

Ó Ty

jak byl

mám jsi

tebe rád

svdek

nmý

všech jejích vnad, a te, když

smutno

je

mi.

!

79

kouzlíš v dlouhé chvíli, když rád bych spal,

ty

úsmév

milý,

prs kulatý a bílý

....

v sen

její

ó kvvei

dál

To vše minulo te, my sedáváme sami;

odpov,

dej

co s mými myšlenkami? Jsou blesky mého ducha, jenž z hlubin vstal,

i vnosti jsou tucha, kvt bou nerozcuchá'

jichž

Na Když

s

kýváš dál?

lože

vyskoím

a zoufalství had slizký

mn žití

cíl

hlodem svým hlásá blízký,

když zdšen ptám

se

tebe;

sJest pekla pal?

vnost

a jest nebe? duše zniit sebc?« Pro kvváš dál?

Jest

Mž

i

mojich myšlenek

jsi

ironie lživá,

která v jen

stále

mj vdk hlavou kývá?

—

8(1

Pro »ne«, pro stale Prp osud hnal

»ano«

'

mne

stále v

Pro

pálíš

noc, ne v ráno

—

dávná ráno?

Jen kývej dál!

Tvj

pesiry

Šat

cop

i

a dlouhé kníry tvoje

pradávných dob kouzlí sny boje: Orient kvtný brány

mn

i

mn

zotvíral,

zím beduín a

stan\',

poušt, karavan\'

.

.

.

Jen kývej dál!

Od

Indu povsti mi zvoní sladce

kdy

splníš,

Na

ucho:

v

o štstí

báj

sfingu

bozká tucho na výsluní

":'

!

se ibis vzpjal,

zem pod kopyty duní, já cítím aje vni ......

Ó

A se

kývej

jak bych hašiš

pil,

lebka moje šíí, jak na

by

dál!

rej

skrá

bil

mi netopýí.

i

!

smsi andl smál

ve postav dive se

—

Za ním Nech pekel bsi se na mé patv vsí! .... !

Jen kvvei dál!

Sem

k loži tisknu

jej

ten obraz sladkoblahy, ten obliej

má snivé její tahv. O líbej, dívko snivá, kdož by

Tma

se bál

— všecko

?

.

.

.

mlhu jen pagoda má kývá nuž kývej dál!

Ó

v

.

splývá,

—

divná náhodo Smrt hlavou kývá taky. O pagodo než vzlétnu nad oblaky, než ustelou mi v hrob, bych spal, já v rakvi pijdu k sob a eknu ješt k tob: I

vn

»Jen kývej dá]

!«

82

Milostná odeletta.

%vj

obliej,

zkad záí nha snivá, svtlušek rej kam zlatou prškou splývá, jak noc je s vlas schvvá, mi praví: as tu, by se rozletly tvé polibky, ty plaché, zlaté vely, ne kam by smly jen, le také kam by chtly!

A

blíž

a blíž

jde noc ve hávu stín, dej

níž a níž,

a, hlavu na tvém klínu, tvé tlo k sob vinu, jež praví: as tu, by se rozletly tvé polibky, ty plaché, zlaté vely, ne kam by rety tvé, le kam by moje chtly!

:

!

83

Hymnus

O

o

Foibe,

vnosti

ote

poesie.

svtla,

jak písní jabloi zkvtla

asu

nezmoh'

Ji

let,

co stojí svt!

To

ddictví tvé svaté

v lyry struny zlaté,

bít

pro bol i záští vztek, mít v písni lék!

Jít

klidný svta

vavou

povznesenou hlavou, v azur, hvzd diadem zít s úsmvem a

s

!

V pírody

ím by z

zdroj taje

knize ísti,

lká,

šumí

listí,

bleskných run

tvvch znclv strun

!

8t

Rozumt když tlum

kvt

písni ptaí,

ve

krk,

se tiskne z

A

chumái

samý

hvizd,

hnízdi

srdcí lidských

v

ím

hloubi

snoubí v pedtuše smlých tuch to hledat,

s

lovkem

se

Bh

I

Až ke dnu djin stoupat, na kídlech sn se houpat a

svta ruch a

tkát v

rej

epopej!

Hned

v prostoru se

a hned sonetu

ztratit,

zlatit

milenky úsmvem dvou kídel lem !

V tom vku nudy, páry, pro barvy, zvuky, tvary, pro kouzlo šttce plát i pro vzmach dlát:

Tvé ddictví to svaté, v kvty pebohaté

hle,

jak bují víc a víc se vzmáhajíc!

!

!

Jak živé písn slovo, ddictví Homérovo,

svt

chytlo v podruží svvch Jo rží!

A píse,

božské

jak obr obru rád s touhou

(Jíte,

hbit plamennou

bral z ranienou

Jak v zápas gigantický všech živl povstal vždycky

kdo na svou plec a dal

mu

Kdo a srdce

je

chv,

šrít

v divé

mu

boui

zpíval,

dobýval,

by lidstvu neustal plát Ideál!

Kde pestal Homér slepý, tam Lukrec velkolepý svét z hmoty \y kouzlil, tam KatuU snil.

Vše podmanila píse.

Andlských kídel tíse. žalm, kaditelnic dým, vše premoh' rým.

!!

!

86

Nad pouta, nad hranice, vždy píse, holubice, se vznesla líbezná

a

vítzná

Tu

Danteovi zdá

se,

v duhových barev kráse

dogmata

že všecka

jsou poupata.

má O svty

Jež rozdechnout

O

propasti

Ký duch

O

!

v

kvty!

vás uchvátí?

závrati

Tvém,

P^oibe,

na výsluní

ve ržích Sapfy vni probudil Ronsard zas, v

i

svj

tkal je vlas.

Vše dobrodružství kouzla ženských

rek

vdk

jen tebou v stance skvost spjal Ariost.

Sonetu zlatotepec

Camoens

a Milton slepec; zde blankwers a tam rým hmí dechem tvvm.

Tys more barev,

ton

duši Calderonu,

v

vlil

a masky tvojí smích

Molire

A

stih'.

pi boui vku

dál

mluvil ke

tys

lovku

jak Shelley, Icvtin duch, jak Shakespeare,

bh.

Vždy rzným mluvils hlasem Cervantem a Tassem, tys Manfred v snhu hor,

a

Fausta vzdor!

tvs

Co

v hloubi taje klíí,

tys zjevil Mickiewiczi dals' i

Siowackému háv

zlatohlav.

Vše daTs, co páno slovu Puškinu, Lermontovu, a vše co jim's v

A

v

hýí

onyxu

v rubínu, ve nes'

íš

v snech,

duši vdech.

a v zlat,

achat

Gautier k svým tvojich

dum.

rtm

!

!

!

!

8S

A záné z

tvoje šípy,

nichž horka bolest kypí,

ve doby slal

chmurný

šer

Baudelaire.

Ó Foibe, ote svta, sad písní bujn zkvtá, již vesmír zakryje v své

Ó

lilie

ješt, ješt žije

tak velká poesie,

pod

jejíž

sed"

Homér

druhdy štp slep.

Od

pólu všady k pólu davy apoštol, pozdrav u vesmír

má jí

zní ze sta Ivr

Všech kníže, Hugo starý, pod snhem šedin žáry všech tají vulkán, hnv titan

A Banville ody kídlem nad krásy letí zídlem, a Mendés vzlétá zpit až nad blankvt

!

89

A prutem arodje sny a dje

všech

vk

zí Leconte v nadšení v svém vidní

Od behu Albionu

moe ton, zí Browning veliký v svt mvstikv. zní celé

Vše pouta Swinburne

íš se vrhá, dumy, záhady,

a v krásy v sny,

v

svt Hellady

!

Petrarky paprsk zlatý strunou svojí Práti, však bouí pehluí

chy

Carducci.

jej

A v

Ibsen na severu a ledovc šeru

mlh

se zmítá

jak oceán

A

nespoután !

Polsky

Adam

druhý,

na ele krásy duhy, své vlasti, vesmíra taj

Dojmy

otvírá.

a rozmary.

trhá.

!

90

Ó

jakby

zpv

náš

vdný

hymnus nekonený, v ten koncert bájený byl netený?

v ten

Ó

žije,

žije

žije,

velká poesie,

ta

vrna

v zmar,

všem tvranm

svojim

snm,

!

vk

Pes cíl jen podlý, pes barbary a modly, pes zisk a chtí a shon zní

její

zvon

!

Zní velkým svatveerem. ku svtlu, že šerem

zní z

dum

v jásot

ves bol a

pešly

již

tíž

Že záí, barvou, vní nad svty Krása trní, a její velká zvst že

vná

jest!

DOLOROSA. (1874).

u e starém

parku ležím

a dívám se, jak vítr

v husté tráv,

kvty eí,

jak modrý zvonek sklání se k mé hlav. Za mnou se pestrá tíse strom šeí,

a v jejich

blá

se

z

tm, nad zpustlý fontán schýlen, dálky starý, mraný Svlén.

as nevdný, mu

Te

vráskou ve

jenž zachvátí

tvá

a

olší

v

tm

i

bohy,

mechem posil nohy. smutném snní stojí,

—

upomínka lásky v duši mojí. A ležím v tráv myslím, dlouhé vky

jak

.

.

.

jak strmí k nebi stromy v stejné kráse, chlad jejich milý. mech pod nimi mkký a listí jejich stejn zelená se,

svtlem v jich loubí stejn splývá, korunách hnízd jim neubývá. A co tak myslím, deštm píval kvt na horké moje elo jasmín hází,

stín se

a ve

a

mn

se zdá, že náhle Svlén ožil a pomalu na sinavý mech ret svou nalomenou ílétnu tiše vložil ba píská již ó jak mne zvuk ten mrazí! Pro píská jen? Chce písní laškující

—

.

zas

.

.

nymfy lákat

v tanec

pi msíci?

!

S)4

A jasmínu ker, dechem vlru schýlen, jak novým proudem kvt skrá mou poznávám,

tu

že já jsem

upomínek mládí,

jenž zabrav se do

chce touto písní v srdce rozvaliny své mrtvé lásky shaslé volat stíny

Nuž tedy

mnou

za a

v rej se

!

Zde hovím sob

.

v

.

.

tráv,

šeí tíse strom pestrá, k mojí hlav,

modrý zvonek, sklonn

mn

o lásce zlaté sny a

chladí,

tento Sylén,

upomínka,

po vlnách

vypravuje,

mých sestra, snžná labu pluje

bolestí

sn

jak

II.

hoel svtlem, záil v zlatohlavu. pítelem se nudil v tomto davu, jak orli dva, jež z hor volného vzduchu v klec uzaveli v ps a opic smeku. V tom síní létl šum a v tomto ruchu se každá hlava k dveím obracela. každý zel tvou dlouhou vleku, Tys vešla Sál

Já

s

—

tvou postavu, úst tahy, ovál ela,

pramen

tvj spuštný

vlas,

pes mramor

splýval snhobílých ramen,

tvou nožku útlou,

jenž jak zlatý

se

jež

mohla

skrýti

ve i^opelin pantoflíku zlatém, tvá bílá adra, která krajek sítí se

To

rozvlnila

tu nikdo

jen

nepokojným chvatem.

všickni vidli, však duši tvoji

nevidl

pede mnou

jak z

—

v

v té

své

chvíli

stála

božské kráse nahá,

modré hloubky oka tvého

plála.

!

93

tob, ruka tvoje v mojí darmo, nech se zdráhá chvla Já hledím v oko tvé, to není bájí Já sednul k se

mocn

Již

mou

.

jsi,

mou!

to Beethoven!

O

.

.

tóny

Slyš,

Pro

sálem,

letí

srdce tvé tluk tají?

božským žalem jencm tenkrát chvjí,

poslouchej, tak velkým,

se struny srdce

kdvž

z

obejmutí v zahynutí spjí!

To Beethoven! On duhu svojich cit nám prostel za most lásky ke blankytu, ducha svého cherubova kídla. protkána hvzdami a liliemi, a

v paprscích zlatých

tón

sklonil

zemi,

li

vná

zídla bv unesl nás v lásky Ta divná hudba duši moji v muce

mocným kouzlem

tak

!

jala v divné

jsem

líbal

vášní

adra

tak divoce, že na tvé se

tvá

ruce

bílé

šíji

polibk mých chvly stopy tmavé,

jak rozházel bys po ní

Co

te

mi zbvlo?

vždv menší

v

i

síle,

eí,

že nedbaje ni místa, smíchu,

nadj

a

—

rže žhavé

.

.

.

Sen o krásné

bol stále vtší.

—

víle,

Pak pišel as, lede roztoužen jsem skrýval mech pod tmito stromy tvá elo. i

kde bez myšlenky v blankyt jsem na kapradí, které zlatem zkvtlé i

za slunce

záí

vrn

obracelo

se

díval,

;

;;

svých rozložených list plochy svtlé na stádo žlutých hub, jež mezi kovím jak

msto

stály

mnohou

s

zdí a vížkou,

na pavouka, jenž stíbrné své nit táh' muchomrky kropenatou stíškou na jahodu, jež s líkem purpurovým se v mechu smála, skromné les dít tu sníval jsem, že všecky buky, bízy z mých rostou ader, v modré nebe mizí, že vtve jejich v každém vtr dechu jak zlaté struny v rukou duch hrají a v sntích svých tvj obraz kolébají; splývá, a svatý obraz tvj že ke

mn

místo mechu se pod mou hrudí plno sladkých vzdech tvé plné adro zdvihá ve snu blaha jak líbám

jej

a kterak

.

Te

minul as, kdo

že tolik štstí se

i

uvil

.

.

drahá,

by.

ve snu skrývá!

IV.

Ty

lístky

vzpomínek než zcela zblednou, do závti

chci mladosti své vzíti

Zda

víš,

.

.

.

kterak jsme hádali se jednou dv malé dti,

tak do opravdy, jak

zda jež

vit lze na hor a les lovka v objetí chladné

na skítky hor,

již

víly,

loudí,

ve polední chvíli

v ervených pláštích po skaliskách Tys vila tak, jako dít ví

—

bloudí.

:

:

97

A druhého

dne, kdvž pod lipou dutou, na mýtin, kol níž se borv Šeí, mdlý chodec usedl jsem v trávu žlutou a v zamyšlení zrakem utkvl v zemi tu zašumlo cosi haluzemi tak tajupln ... a v té písni lesa

dv

ramena

na vlny

mé šije toí, hlava moje kle^á,

se kol

ader

mé oko zírá v nebe tvojich oí O sladká vílo Tv jsi v usmívání mne tiskla v náru v divém objímání, mé udivené rty jsi zamkla svými, a jenom stará lípa v sny nám hrála .

.

.

!

Jak dávno

tvj sladký

tomu

—

!

hlas,

v

.

Posud

nmž

.

v duši zní

mi

duše tvá se smála,

pln kouzla tchy, lahody a vnady

»Zda nyní, drahý,

víš

na drvadv?«

V.

Na mrak

toulkách mých

mne jednou boue

stihla,

rvchle rostl, jakbv ze skalinv

obrovského ptáka peru zdvihla, nebem blesk a polem létly stínv. Ve adrech zem vtr šípy ryly,

se

a

u jezera díval se, jak v jeku o pustý beh zpnné vlnv bily. Tu z mlází vyle tetrev v divém skeku, já

se

na vtev, pimhouil oko

pa

v

boue

—

svoje,

kiku novém neprhledné temno erné chvoje.

jak herold

a

zas v

!

!

98

A nový vtr tlum, na jejich oi duch boue pile a v jezera tni svou zhlížel tvá a rozpouštl svou Hle, vlasy

její

kštici.

blesky létající!

Hle, jejich leskem kterak strán hoí! Jak rdí se bízy v lesku purpurovém A ranou hromu znova nebe duní a v dešt jek si vesel vítr výsknul

V tom

tanci živl pod oeším skrytý jsem horké elo k vlhké tráv tisknul. naproti, hle, s vížkami a štíty tmou bíz a sosen kmital zámek bílý; já vidl jeho sochy v koridoru, k nimž tmavý betan lupení své chýlí, bohy pne se po mramoru. a k okno otevené, Já zíral k zámku ty blíže nho, ze! jsem tvá tvou tichou,

Mn

adrm

—

vždy jemnou jako první píse lásky i bledé její tahy roztoužené. avšak s matky pýchou Ty plakala jsi tvá ruka pohrávala v zamyšlení s dítte tvého blavými vlásky, pes bílé ílko jež mu padly v snní. Tvj muž stál u dveí a muil tebe v své malicherné lásky citu chudém,

—

on ty

hnvem chvl bolestí,

já

se,

bouí zem

a nebe,

zoufalstvím a studem,

dít v živl, vášní víru zde mezi námi na tvém klín spalo, jak edenu sen, jako obraz míru se blažen ze spánlcu usmívalo O v této boui nevdl jsem více, a jen to

!

zda déš i slza oko moje kalí, zda ostrý vítr šlehá v moje líce.

:

zJa ješt hrom své vozy nebem valí! nepál si, by vtry žhavým dechem dno oceánu vysušily spchem; já nepál si, by živl ve zápase svt v starý chaos navrátil se zase Já o jedinou jiskru blesku prosil, bv roztavila zlatý kroužek malý, jejž rtové moji stokrát proklínali, .lá

a

jejž

tvj zrak tak asto slzou

ten prsten, který brání blahu

me

jak andéla

k

zrosil

mému

ztracenému.

ráji

VI.

Na

jednu noc též nesmím zapomníti, mých tmou jak spásy slunce svítí. Jí ze stíbrné mlhy závoj stkaný kol hlavy splýval ve záhybu sterém, jí ervánek své z nachu sklenul brány, rubíny hvzd zahoely šerem, jí

dn

ta

jí

korunou

jí

vonl kvt,

svj dech

msíc

byl

a

jí

v

plném

svitu,

stromy, ptáci, vlny

zpv

ve lásky svorném citu

na hymnus jeden stkaly aruplný! Zda pamatuješ, parku pšinami jak bloudili jsme v zadumání sami? se ti Jak svdn vlas tvj k jak temným žárem tvoje oko plálo?

adrm

A

v

loubí jak

nám erný kámen

oltá druidský

vinul,

kynul,

stromech tmící? Jak láskv naší bvl on obtnicí? jak

se

v

,

Jak srdce tvoje v sladké hudb hrálo, ty duby šedé že kvty, tráva se chvly, divné šeptajíce zvsti? Jak v lesa tm nám pouze srny hndé i

hvzdy v A ervánek a

nebi byly

svdkem

že bylo mi, jak mladosti své

bych rozerval

O

štstí?

když vzplanul na azuru, a

vyhodil tam

sladká noc!

rže vzhru?

—

Kdo zapomenout mže?!

VII.

A

zase ležím v

tráv

v parku starém

mladostí, on rozlouil se

s jarem, bor jako ze sna zvolna hlavou kývá

já

s

—

asem

zerí trávu žlutou strom sfinx se na mne dívá. Déš vrásky našil v tvá jí nepohnutou, však stejn posud plná adra její se na mohutné opírají spáry. Dívá se na mne. V mlhv pološeru jejího tla ztrácejí se tvarv. Jest podzimek, již mraky ku severu a k jihu stranám tažní ptáci spjí. a vítr

tmou

starých

upel nyní zrak svj pehluboko kamenné sfingv nepohnuté oko: »Co tady chceš, ty dcero tmy a báje, Já v

vrn

zda blízko vrat zde park ten hlídáš, i na otázky lidí odpovídáš, již jako mravenci se kolem plíží?

i a

roztálv v nic hrozné tvoje taje,

nadarmo

se zrak

tvj v mojím zhlíží? Thebských hran leží

sestrou tch, jež u

Jsi

chrám

nmou hrzou

steží,

a

Isidy

a

dotknuty jen sluncem ze sna vstí?

Rci,

lovk

co

jest,

osud, co

je

štstí?

Pro váše

lásky mine v krátké chvíli?

Jest žití za

hroby?

ten divý chvat, jejž

Na když

pro

O

rci.

lovka hvzdné

nmý

kam

nazýváme

cílí

žití?

runy

svítí,

jsou a kdvž jim nerozumí?

Zda žijem darmo v starostech a bolu?« A zaval vítr, teskn sosny šumí dol, a posmšn slinx hledí ke a lín tráva žlutým klasem kývá. a s nebes déš ve hustých kapkách splývá

mn

.

DISTICH A

105

Disticha.

)oun

život

než dno

její

dál se valí, réva v íši vysýchá.

bude prázdné, veršovat chci

disticha.

s pentametrem te již holá kostra je. na ty struny, na ty flétny moje píse nehraje.

Hexametr

Z

celé

a

pec

duše nenávidím uený tch verš krám, rád bych zahvízdnul si krátký, ostrý epigram.

Moudrost, jaká v íši skryta a již skytá díví ret, lip dva krátké ádky nežli epos vyprávt.

mohou

Plamen vášn krátký vždycky staí

v dvojverš

Pegasa chceš chytit v letu? Rychle

vje mu

V umlé

ohnivý.

do hívy.

píse svého varyta, stíkne jiskry svého kopyta.

než sloky vpravíš

bleskem zmizí, v zrak Chceš-li líbat,

ti

ku polibku dvojích rt vždy potebí,

dvoum sklonným nad kolíbku dcka zdá

se o nebi.

—

Plané rže! .A. se o vás na krev pedant popíchá \'a tvých adrech veršoval isem moderní ta disticha. !

Dcjmy

a

rozmary.

!

105

Moe

a zahrada.

^nám velké moe bez hrází, to místo nmž jest v mysli veselo a zas tak

po

má

vln

božsky

smly plave, hloub a hloub, až ke dnu na korálovych útesích sta slavík tam tlue.

Jen,

víno, líno.

v krystal

rue,

bh

si jeden doušek prává, Jen ke dnu hloub Sám z nho ba ek' bys, slunce, zlatá íš, že tam jen zapadává. !

A

msíc, pohár stíbrný, pil, pít bude

Kdo jednou

Znám Až k

se

pouze

zas,

i

v

z

nho

zvedá.

hrob mu

to

nedá.

vonný sad, co rží zíš tam kvésti! stromv nádherné své kloní ratolesti.

veliký a zem.i

Tu ananas a oliva a hrozny, datle, fíky, a s ke kvt a chladem snt pivítá hodovníky. A zlaté vely isrý med ti samy kladou v kam vkroíš, kvt nastláno tak z vysoká, Jen dál a hloub! Sta a v stínu v

mkké

ústa,

tak zhusta

oblouk nad tebou jasmín

trávv klín

t

moudrost

vštc

splítá vítá.

—

!

107

moi koupám se a v sadu odpoívám, tak z íší dvou se opájím a dvojí píse zpívám.

Já šastný v

Když vedro dne mne a

O O

osvžen zlatá

trápí,

moe.

rád hned uvrhnu se v

jdu v ztmély sad. kde sním, až vzejde zoe.

písni

Hanse,

bu vn požehnána bu vdn zbožována!

svatá písni Saadiho.

Když, divá písni Hatise. pak, snivá písni Saadiho,

iijne

mne

strhneš v

bouném

zahal v závoj

míru

víru, 1

108

Veer.

V

kei hnul se pták, zá zlatá padla do stínu, stromy táhla sladkou vní duše jasmínu. Místy šel jsem, kde sen láskv kve mi ped lety, na zhaslé jsem mvslil hvzdy, švadle na kvty.

Pak jsem náhled"

nhou A

já

v

záil, láskou

snil,

Máj má

svoje srdce, ohraz

jak životem

vný,

dobrotou

svítil,

se

se

tvj tam smál.

nikdo nechybí:

koho láska

v

srdce políbí.

plál

109

Rozdíl.

y

íno

jižní,

blesk a piamen, volá k

Pohbi, co

t

týrá,

jásej,

dolij,

pij

tob

Severní však, lichý plamen, sotva k blaží však to,

v

žití

mrazu

žij

a pij!

ohrít na

dum

nm

vzruší,

duši

I

110

Koruna.

svta bádat Mám-li duší hody slavit -

jSjám-li v tajích

—

—

Ptáš-li se však,

Místo

co

hymnu dím

Je

pak

nebes, co

jen:

tu hvzdnou

runu.

biju v lásky strunu.

je

zem mana?

»Révo, budiž požehnána!*

111

Povzdech k veernici.

žes hvzdou lásky, nuže tak mi svi, paprsk stíbrných a sladkých sple mi sí;

i^íkají,

a z

mn

skloní unylá, Abych, až se s okna ke v sí tu chytil její duši jako motýla.

lis

Lilie.

yede mnou jako svtla

Plaše

zím

nahé tlo

ve váse stojí bílá

msíného k ní

v

asem,

lilie,

íš když

jak

by

nalije.

mlo

po tichu

tvé z jejího vstoupat kalichu.

:

:

113

Podobenství.

X\ dyž v

zím

obou

Kdvž

zím

rubín

Na

tvá

tak se

plnou íši vína, myslím na tvé vlasy svit míhá se a hrá si.

tolik zlatých

plnou íši vina. myslím na tvá

ústa,

vína vstíc mi kyne a jak rty dva zrstá.

iádra mvslím, zím-li vína pohár plný,

dmou, vrou takým ohnm, jako vína

vlny.

Ale nejvíc, nejvíc musím myslet na tvé oi tch jak z vína stejn v srdce zlatá jiskra skoí.

z

A

ten žár, jejž v srdci vznítí, nelze

leda novou íší vína,

novým

stišit

políbením.

pním,

lit

Obrana.

l5irena

Zda

Co

i Andl Bh i

se

zda mi v duši zpívá? Satan oknem sn mých dívá?

v své duši slyším,

kdo mi podá

veslo,

vrn

opakuji,

toho plachtou

pluji.

Urvat krásy paprsk život dám rád v sázku. Ptáš se po mém jménu: Jsem, jenž hledá lásku.

115

Písn.

jjták se neptá, v jaro píští

Samy pijdou,

zlaté

odkud

písní naberu?

slunce jak se skloní k veeru.

Zem se neptá, odkud kvty v luin smavou zástru Jaro pijde, a juž má jich klíny v pestrém výbru. Ret se neptá po polibcích z rána ani v zášeru, slétnou, jen když necháš klíit v srdci dvru.

samy .A.

tak

Bute

písn

bují

samy.

v

sterém proudí rozmru.

zdrávy, dti jihu, zdrávv. dti severu!

!

:

116

Pravá moudrost.

IcJil

jsem,

Vím, jak

pl jsem, miloval jsem; co mám dlat ješt víc hoká pravda žití, vím, jak sladká díví líc!

Proto krátké

Nech

Tak a

již

tu

v

nauení

v

hokou pravdu

mé dumy

cítím

dlouhé žití

žití

dávám všem

a to sladké

vždy se smjí dívích

vnou

vni kvtnic

líko vem.

ader

obrysy,

tvých, ó Hafisi

1J7

Letní noc.

Noc '

byla ervencová;

to

padla náhle k

Bez

vn

a bez

jak vyhaslá

Ty sup

Až

jsi

adrm

ped

msíce

olovná oblaka

zem, v

která spala bez ptáka.

ether k trestu zakleta,

staletý skalná,

pustá planeta.

mých adrech; první blesk tu vášné rozpjal kídla, košilku ti s

spala na

mé tvé

tlo v náruí

mém zalo

svíjet se

a já trnul, jaký náhlý záící blesk v klín

v

mraku

ader

vzplál,

rval,

a chvít,

mi

slít'

!

118

Pes Zlivot, život, a se smát,

propast.

erná propast, mžeš ale pes ni jíti, nech hmí a bouí pod tebou tam vlnobití.

Láska podá tobé ruku. pevede t pes ni hrav, a ty bouné vlny budou v sluch tvj zníti kole'bav. Víno skryje oi tvoje ve ržovou mlhy clonu, že jak v

snní pjdeš

žitím,

neuvidíš propast onu.

Poesie orla letem nad hlubinu tu t vznese, žhavé jiskry jako posmch s pochodn své v temno steše.

Na jednom

je

dosti ze tí;

láskou poznal, v íši

cítil,

kdo však

tebe, poesie,

neví ani sám, že žije!

119

Pták v

srdci.

I^apoušek v mém nitru sedí, podivný to vru pták: všemu, co mi rozum káže, vždycky radí na opak.

K

asto eknu Stranou snní, k písné práci vra se hned. kií: V stínu strom chutná lip rt dívích med! :

a pták

asto eknu kií:

:

a pták

Nkdy^ a pták

též

Život písný, jako kondor

Jak

dím

:

Myslím

též:

kií:

A \'

tvé

její

letí

vlas a její

as, pás!

myslit na hroby a na

dumy

vína

vnost,

íš hrob velký

dost!

je tvým po bojích všech, dívích na adrech!

Zde všecko marné, »nic« Celý vesm.ír

-Myslím, že bych ten

Teba

kií: Pro

a pták

mkký

jest

dospl

v

leží

žití

k

cíli

blíž

a

štstí dál,

proklatý vštec kdvbv' v srdci mi tak neskuhral.

pták na to odpovídá: »Blázne. pro mne proklínáš hrobce prázdné tvého nitra jsem já lásky boží stráž.

Ziju fénix

"r

ovšem abys

krví tvojí, vzletí

z

le

rum.

až tvoje srdce sním,

k

Bohu zpt

se vrátím

s

ním

!

!

!

!

120

Stále víc

drahá, milovali stále víc a stále víc,

joly se,

zím

My

tvé vlasy, kterak plály

se,

drahá, milovali,

my

plavým zlatem kukuic se našli ve svých snech,

bez úmluvy vždy nás vítal na úpatí

dub

mech.

Ostružina jak se skalou v svorném spjata objetí, já jsem tiskl svoje prsa k ader tvojich poupti.

A

ze skály tryskne

a

mn

My

se,

z

ader

pramen v jahody kvt, zá a nach, píse slzou plá ti na brvách.

vzlétlá

my nepestáném

drahá, milovali a

letem orla, písní drozda, cukrováním

My

již

víc se

stejn jak

te

Až má ústa onmí, budu na tvých adrech pod zemí!

nerozejdem spáti

víc,

holubic!

!

Stejn lett budem nebem slunce záí

zlacení,

neb se stejn ploužit peklem prokletí a ztracení.

My se, drahá, milovali stále Ó vy stíny tmavých les, ó

víc

ty

a stále

zlato

víc.

kukuic

:

Pirovnání.

Uobe jež

znáš mou duši, tvojí krásou spitou hurisku. by chtla píti z ader tvojich narcisk.

Dobe jež

vn

znáš též moje srdce, toto ptáe splašené, s tvého ramene.

chce stále sponu ízy trhat

se, že krásu tvoji musím v písni vyzradit co mi upeš, co mi nedáš, musím písní nahradit.

Nediv

O

Dojmy

pro mou medvda drží

rci,

jak

a rozmary.

držíš duši, tuto spitou hurisku, kejklír,

na své lásky etízku

?

122

Na vzájem.

jAdyž

Bh

tvoil tvoje tlo,

všecko, co jím

Pak Jak

šel

vky

vné

báse

chvlo, do

V

liliji

psal,

tvoit moji duši a tu málo zbylo mu, zbude na stromu.

po jarních vichr vání

kvt

mj myšlenkami syt a mdlý vždy nahé tlo tvé ped sebou stát a plát.

Proto duch jak

lásky

ní vtkal a vdech' a spjal.

nm

vidí

rád

chudé a mdlé jest, tvém bohatství oželí rád, co v po tvých adrech stoupá výše, dál a výš až v sféry hvzd.

1-23

Dvojí láska. (Stídavá ekloga.j

Hafis: Slovo tvoje, perla, pišlo

ucha mého škebli.

v

Já: Slovo tvé v

mé

duši kvete svlaec mezi stébly.

Hafis: Narcis tvj nj tulipánv stásá všecku rosu.

Já: Slzy tvé mi padlv v duši rosou v hnízdo kosu

Hafis: Pinie tvá

ped mým zrakem

štíhlejší

vždy vzrstá.

Já:

Nesmím-li pás obejmouti, dovol

zlíbat ústa.

Hafis: Z kadee

tvé sladký

mošus

celý

vesmír

plní.

124

Já:

V

stínech

vlas

tvoje

adra svdnji

se vlní.

Ha fis: Otrok,

tvj svou hlavu skláním u prahu tvých dveí. Já:

Tebe zím a o hnízdu sním,

jež

jsem vidl v kei.

Hafis:

K

písni

mojí

hvzdy taní divým

vlnobitím.

Já:

Staí mi, když pod svou rukou

tvoje srdce cítím.

z

KARNEVALU ŽIVOTA.

127

Noci, noci, tmavá noci, tv

)si

jejž s

velký

erný

kol hlavy

Šátek,

Bh

si

pírodou když chce

váže. se líbat^

bv ho nikdo nevidl.

tmavá noci, kídlo netopýra, který lítá v jednom chvatu od planety ku planet, Noci, noci.

ty

jsi

stíhán slunce poledního

plamennými stelami.

Noci, noci. tmavá noci. dno poháru obrovského, který pili na Olympu v zlatých síních

vní

plníce ho nektarem

A te, hodili

a on

ho letí,

bozi,

!

když ho vyprázdnili,

dol a

on

k zemi, letí,

128

jen pár zlatých kapek vína

mocném

uchytlo se v

pádu,

a ty ze dna nvní planou

záícími hvzdami.

Noci, noci, tmavá noci, ó bys byla tmavší, tmavší, než jest hloubka mojí duše:

což by potom moje láska plála na

tvé

ohnivá jak

tmavé

lilie!

pd,

139

Andl boue bránu nebes ranou hromu otevírá, a pak zhlíží v pnách more záící svj obliei.

Tichá luna do jezera smutné lesky, chvje se a marnou touhou

ztápí svoje

sama k sob umírá.

Slunce zhlíží v rosných kapkách svého oblieje,

zlato a je

mní

a luh v

v

drahokamy

duhy planoucí.

Ale v slzách první lásky

nešastné a umuené, v tchto perlách svatých bol, pouze se zhlíží sám.

Bh

130

III.

V kvtném které sedni,

zovem

stínu

onch

palem,

poesií,

milý, vypravuj

mi,

kterak v básni vznikl rým.

— Na poátku, celý vesmír byla

moje milá,

báse,

veliká a velkolepá,

ovšem

Aj,

tvrí

bez rýmu.

ale

tu

v

slovo

chaos zašumlo

— vná

láska,

a hned východ po západu v divé touze zahoel.

Náhodou hned

objevil se

na obou, však v jedné purpurový ervánek.

chvíli

Potom jasná hvzda s výše bezútšnou k perli, která v moské tni vzplála láskou

v tiché mušli ležela. A když dol naklonila

obliej svj roztoužený, uzela na vlnách moských druhou hvzdu planoucí.

;

Tenkrát rovnž naše duše vzplály k

sob vnou

hvzdách

v perlách more,

po

až se našiv v

této

láskou,

zem,

hledaly se v kvtech

nebes,

letech

sta

podob.

lidské

Ihned vzplanul

nám

na

líci

ervánk,

v stejné chvíli lesk

oi naše v stejné chvíli zaplanuly hvzdami. Ale rety, bujné rety blíž se k sob pivinuly slvšíš zvuk ten?

—

O

jen líbej,

rychle najdu a tak v stínu

se

rým

To

jest

jen

mžeš,

rým!

druhý,

ti

onch

palem,

zovem poesií, budem oba spolu básnit

které

sonety snad v plných rýmech, ghazely snad jednozvuké,

aneb radj sladkodeché,

nekonené

tercínv?

.

.

.

;

132

IV.

zem,

Blázní nebe, blázní

pro my bychom

nebláznili?

Bylas, milá, v karnevalu,

nm

což na tom, já byl v za Araba pestrojený hledal jsem ustavin,

taky

t

celou noc

A to

— však

co bylo v karnevalu,

posud ve život; žiji jako Arab

je

posud

v poušti

chud

žíti

jím a

nekonené, tvrd líhám,

bez poklidu jest

A

nadarmo!

jak

mj

asto Arab

sen.

zírá

na planoucí písmo nebes, a ve

hvzdách hledá

odvahu

sílu.

nadšení: tak i já za nocí tmavých slídím po tvých krásných oích, a

;

133

mým

jejichž lesk

A i

Arab asto

jak

tak s

požehnáním,

mojich studnicí.

písní

loupí,

bílého já ela tvých ret korálových s

i

loupím sladká políbení, lásky plachý beduin.

Blázní nebe, blázní

pro my bychom

zem,

nebláznili?

Bylas, milá, v karnevalu, což na tom, já byl v taky za derviše pestrojený

nm

t

hledal jsem

celou noc

A to je

ustavin, nadarmo

— však

'

co bylo v karnevalu, posud ve život:

Vždy

i

já

jsem derviš chudý,

koínky svých žal jídám, slzí

svojich vodu piju,

a ve vášní divém kole toím se jak lístek vtrem, div že hlavu neztratím.

Bloudím svtem, hledám Mekku,

Mekku hledám,

tvojí

vné

—

lásky,

nadarmo! Na kameni asto spávám neb na stupních mramorových u meety ve portále, ale

který sluje poesie.

Spávám zde sny nepokojné, mé skrán

a jsem šasten, když

131

oslní ze svtel

chrámu

jediný jen paprslek.

Jen kdvž nkdy v palné touze tvoje sladké rety líbám. tu se mi

zdá, že se

korálovv rženec

—

modlím

Blázní nebe, blázní zem, nebláznili?

pro my bychom

Bylas, milá, v karnevalu,

—

což na tom

já

byl v

nm taky

za plavíka pestrojený;

t

hledal jsem

celou noc

A to je

vždy

ustavin, nadarmo!

— však

co bvlo v karnevalu,

posud ve život; i já jsem plavec bídný,

pluji

moem

vlny

vášn

lidské strasti,

rozdluji

veslem písní zlomeným. asto se též v hloubku noím a tam hledám vzácné perly nadšení a soucitu Žel, že nyní lodika má rozbila se o skaliska bolesti a tžkých žal. A tak pluji oceánem. umdlévá páže moje, ku ostrovu zelenému, jako onen básník slavný,

a

!

135

svj

jenž

život pro svou

báse

v sázku vrhl zoufalou. *)

—

Ale

bda,

v

modré dálce

mizí ostrov lásky tvojí a

mdlý a vysílený

já

klesám ke dnu hloub a hloub.

Dobe

mi tak; slunce hasne,

blázní nebe, blázní ale

*)

Rozumí

se,

že

iá

už dobláznil

Camons.

zem,

NÁPISY A NÁPADY.

Dojmy

a rozmary.

10

139

Antiky. 90 prošlo let, vy zíte v svt vždy v svatém, velkém klidu,

a lovk ržemi se zakrýt snažil, a na vahách své pochybnosti vážil svou velkou bídu.

Syn zmaru, k vám

má píse

to

pání mám,

osielá by s klidem, který na vaší pla skráni, ve úsmv pízn i v škleb pohrdání do zela.

vk

!

140

Nápis na starý pohár.

ye

stíbro zasazený rubín vncem do kola,

plá trojím

Hle,

dí:

do tvého

A

pijáku, nitra

co z plápolá

v zlato vrytý

se vznáší Apoll

s

mých hlubin

gráciemi

na voze,

dí Požitkem bu vren zemi, le myšlenkou spj k obloze :

!

A ve dí:

ve podstavci smaragd

podob, Réva tob vrná

listi

svítí

révy

v

žití

chce rsti též tvém na hrob.

;

141

Kos. Come

fa

il

merlo per pocca bonaccia.

Dante. byly P ošmurné bez byly listí

mha

domy, stromv,

šedá byla v ulicích,

sem tam se blal zašpinný sníh le vzduchem cos chvlo se a znlo jarním ruchem. Však lidé vždycky všední za svojí prací jedni, za trudy, bludy,

nadjemi

druzí

obvyklou svou chzí, tak v tvái klidní a tak v srdcích

šli

Kdo doufá

V tom v tu

kos

v

a kdo

lední.

ví?

bezlistém

kei

vavu msta zvuným

trilkem

kde vzal se tu tak náhle, naiednou s tou písní bezednou, v níž rolniek a píšal vodopád, v níž stinných besídek je chlad,

pa;

!

!

142

V

že s

smích a pešla zima

níž

ironie,

jaro žije,

a že

ním poesie

a láska posavad

Bu

zdrávo,

ptáe

pri písni tvé cos

v

srdci

mém

však dobe tak Vím, že mé srdce ješt jak ty :

zas pláe,

—

pták!

!!

!

143

Dávno

již

!

(Dle skotského motivu.)

y vpravu) povst, co sladce mi znla tak dávno již spla Zazpívej píse, jež k srdci tak dávno, dávno již Nyní jsi tady, ó zabume žel Nech mne jen zapomnít, v dálce že's dlel. Nech mne jen viti, že's mne rád ml jak dávno, dávno již !

mn

!

Vzpomínáš pšiny, kde jsem t zela tak dávno již? Kde jsem ti slíbila: »tvoje jsem celál« tak dávno, dávno již? Kde's že

mne

jal

bude duše

úsmvem má

tvou

do sladkých pout,

vn

slout,

nemže

zapomenout, jak dávno, dávno již?!

že nesmí,

V

srdci

mém

jak

a

nadje kvlv,

zbouzíš zas

dávno

již

!

vím, že krásnjší líbal

tak dávno, dávno

Vrnost má

vzrostla jen

jsi

retv

již

odchodem tvým,

kéž tebe poznovu tisknouti smím záící, blažená ku prsoum svým, jak dávno, dávno již!

;

144

Ptáci,

Vždy jež

a

zastavím se starou pod jabloní, svislé

vtve nad splav mlýna

kloní,

které stásá každý vánek hravý

s

déš snhobílých

kvt

v

smaragd trávy;

zde stanu, poslouchám, jak pjí ptáci. Než jeden stichne, druhého zpv vrací strá ohlasem, v to zástup vpadne jiných,

ke

niv, polí, Štíhlých strom, stinných, od hráze rybníka, od zahrad plot, vše má svj takt a vše svou najde notu. Ten perly pouští v tmavý pohár lesa, ten lká, ten sní, ten volá, onen plesá, ten cvrí, onen zvoní, jiný hvízdá, z

ten chválí azur, ten zas Šero

hnízda,

ten volnost vzduchu a ten pouta lásky

A

tato

a

s

sms,

vršku

ty

jedle,

zvuky, tony, hlásky, nebo z hlubin koví,

vždy splývají v zpv svorný, tklivý, nový a vždy jsou hymnou souladu a krásy. naslouchám a myslím po vše asy, I od noci k jitru, od svítání k šeru tak pjí ptáci, a po jejich smru, po jejich škole netáže se žádný, a vše, co pjí, pec je souzvuk ladný, :

v

nmž

druhému ton první nepekáží

145

pediti

a na vzájem když

pak teprv

to

je

jásot,

až dol se chvje, až

Tu

usmjí

se

nestane

v se,

se snaží,

radost, plesy,

zamraené

lesv

nad tím zpvem. k jednomu bv s hnvem

slunci

ek' druhý pták: »Tvj žalm ty

mnoho

hle,

a

zas

jásáš, ty

v tvé písni

mén

drsný

je

mnoho

pííliš,

kvílíš,

zlatých

zvonk,

kdy veer v sklonku. Ty lítáš píliš vysoko, v tvém hlase víc, než jsem chtl a ekal, ozývá se; nech píse lesa, zpívej píse sadu, když slavíkem jsi, poslyš hejla radu a zpívej jako hejl to lip ti svdci !« jen ráno pj, a

ty,

—

O

jsou

ti

ptáci,

než

my

lidé,

vtší!

143

Pod podobiznu Viktora Huga.

yím, nebudeš íst ádky tyto, zní v netený dav, prázdný vzduch

ím

však zdali víme, ret neb lebka holó,

dtský

modlitbou

jásá,

úpí, volá,

co tajn v srdcích že jist uslyší to

Tak cílím klidn nech pro tebe je ji

Jak

ty's

Nech již

jest

díme,

Bh?

tuto píse,

píšu

sob.

mne

sílil

ztracena v trudu,

!

práci!

moje lo se v hezdno kácí, pro mou lásku k tob lidstva

jitrem

zlacena.

!

v noci. jíši

sn

ó

pihni

jen.

retm.

k zprahlvm

o

pihni

vh'dný

bžku

noci!

Rychle skryj se jako skítek malý

kvtu umdlené mé duše. Barvou nebes, niv a šumných les osvž jí dne žárem svadlé lístkv,

v

kalich

z

kvt, hvzd jasmín

v ni

setásej

pel

zlatý,

rží snes tam vni, a jak rosu v záných brilliantech na dno její rozházej sny lásky.

z

a

A když ráno zbudí tebe slunce, a má duše oteve se jitru jako velká, tu z ní

bájná slunenice,

vyle novou zánou

písní!

íši sn ó pihni jen, ó pihni k zprahlým retm, vlídný bžku noci

148

S Don Quijotem od Doré-a illustrovaným.

literak svét mysliteli,

nejlíp

je

vdný

málo

básníkovi,

ze všeho

ti

poví

hidalgo ten prestatený.

Co bil s

a

vše podnik', co vše zkusil,

se s

lidmi,

vtrnými

bil

Tak, že

as

zví,

stíny,

mlýny jen posmch trpt musil;

který

se

v

kámen po

svém burácení

nm

vrhnul,

skoro s sebou již jej strhnul a pohrobil v zapomnní.

Tu však ješt v šastné chvíli nad propastí asu dsnou vné Krásy tknut byl vesnou, ruce

dv

jej

zachytily.

:

149

Cervantes z

sn

jeho

obrovskou

Doré potvor,

A

tu fantastickou

zloby,

nhy,

pustil

šlehy

svou kouzelnickou.

obé pohromad,

to

losu Quijotova,

—a

kladu

mi váznou slova

—

vánoních tvvch dárk rad.

nho mj zpv

Za S

Sms

v

lidí,

svítilnu

k

stkal epopeji,

magickými

ddic

vzhru.

reji

mu ela chmuru.

vvzlatil

s

vytáh'

jej

ve divém

Dorém Cervantes

jeho život

kouzelný

Tak v sny

ty

mé

slali

svit

vlídný,

poesie

rovnž

v

moje

obrazy a ideály, své duše všecko

Láskou

pou

svojí

mne

myšlenky

žití,

duše. touhy, žalv,

ho

života

se krvje.

jak v bídný

o

kvítí!

nad propastí

zadrž, drahá,

když se zdráhá,

ducha, jak jím

vlasti

I

153

A jako

v ten

chaos fantastický,

Dorém záe

v

stíny,

a

mi skane v život líný jasný smích tvj, melodický.

A

když myrty

lístek

ztmelý

pivinu k tvým drahým skráním, láskou, štstím, požehnáním illusliuj

mj

život celý!

Také píse o hvzdách.

ak velkou básní arovnou hvzdy, vaše záe

jest,

a naše písn jaké k ní jsou malé komentáre!

Co nadšení nám potebí, co vtipu a co citu jen stihnout kouzla toho jenž ve

A

vašem skryt

stín.

svitu.

jaké pestré obrazy

a jaké sladké klamy,

až

pod tch

zmizíte

Co

z

kvt

mohylou

hvzdy samy. toho, jen když srdce tluk

zní s leskem vaším v

vždy

shod,

jak vv v básních,

tak zmizel ve

rovnž

Pro list a kvt, pro mraen pro tu píse ptaí jej nechce více vidt svt,

i

a

jemu

—

Bh

pírod.

též to staí.

let

152

Na dvée bytu

básníka,

který nebyl doma, když jsem ho navštívil.

Když

v

dob

v jih teplý

zimy zasmušilé

ptáe

odletí,

prázdné hnízdo je nám milé, kde plo v sladkém rozntí.

i

Nám i

s

vždy a

s

jeho

vtví

lípy

písn zvuí bezlisté

—

z nitra

jaro pijde snad už zítra,

ním

též

ptáe

zajisté.

!

!

Co

praví obrazy Viertze umlci. Terra incognita

D

ál

A

za ideou

vše

Rozbij staré kruhy

!

!

lovk, more, pralesy a luhy, novou k tob eí zahovorí

Tvj

let

bu

roven splašenému oi,

svj nekonenem tká

jenž rozbiv plot

pírodou

s

pij

budoucnost, syt minulosti vzlykem

Bu

umlcem

a

bu

též

!

lovka,

a mysli na

Žij

bojovníkem

!

!

Za jednu pí, o kterou k ideálu se piblížíš, bij

dej život!

V ader

skálu

fantasie kouzelnickou holí

Bu

orlem v mraku a

Svit jitra pozdrav,

Svt obrovské snem

bu

strásej

bu

štpem

v poli

plody zlaté

tob poup,

!

spjaté

rži dcku, zradu muži a geniovi kámen, zani zase! Neb strhnout jeden závoj s ela Kráse, to víc než laur, jenž do tmy svítí, všednosti, ty rozdechni je v

A nech

dá

1

slzy

vk

to

Dojmy

víc než

a rozmary.

vnost,

to je celé žití!

11

I

!

154

Pi zpráv

o smrti Alearda Aleardi.

holubice

di,

tvá

píse

tvé srdce

Te,

bílá,

byla

hudba svatá, plamenem

bylo

1

volnosti když zore zlatá,

o které tvoje duše snila,

nad

vlastí

tvojí

vzešla

spáti sladkým,

jdi

Jdi,

holubice

srít olivy, v

hrob

bílá,

lidstvu pinesla, tebou neklesla

již's s

dnem,

tichým snem

!

;

155

Mezi tením Hugových „Contemplations".

f

dlý

marným snním, unaveny

a

vírou v sebe,

s

s

žalem,

lidmi v sporu stálém,

jsem našel knihu tvou a duch

mi

složil

na skálu, jež ní v more jeku, a na niž padá záe dávných vk, na

své

ni,

perut

a

k

novým letm

ožil

myšlenek tvých svatým svtlem svcen tam oltá krásy zbudoval a znien a

tvým ohnm zaplál jako blankyt jitrem. Neb orel Jana z Pathmu sle ti k uchu, a propastí hlas mluvil k tvému duchu, a srdce lidská se tys jako

bh

ti

otevela;

hlubin jejich nitrem, muka, jež v nich vela,

šel

a váše, bol i zamknul, posvtiv je písn vlnou, v svou vnou knihu stín Boha plnou jsi

!

!

!

15(5

Cestou lesem.

oc pozdní byla,

šel

jsem lesera,

J^,

každý chvl se tajným dsem v tom nade mnou van perutí pták Jal se kroužit tžkým vzduchem list

tak

;

píšerným

já cítil v

To

a

.

.

.

vanutí mi k srdci sáhlo,

cos divného

mi hrdlo

blesk propast ve Já

vážným ruchem

duši pohnutí.

vzpomnl

jak dávno

již

si

mn

—ó

stáhlo, osvítil:

marná touho

a dlouho, dlouho

jsem kídla v duši necítil

!

—

;

157

Na

y

hor vnci

Milešovce.

leží

esky

kraj

jak pozlacená stará báj

bor temný

dech lesk

zazní

asem,

rosy hraje trávy klasem.

dálky vane les dech, eských srdcí vzdech, a rosa, kam jen noha vkroí, Jak

z

to

snad

to

snad jsou

je

slzy

eských oí.

158

Na

poslední stránku básní Theodora de Banville.

O

básníku! Ty velo, která sbíráš myšlenky, v jak zdobné uzavíráš jej nádoby! Tu zlatou ambrosii, již upustil Zevs na zem, v poesii, pel

zmnila

jež

A

se,

jak

oku

ji

jaké formy pro skvost

e

kovem tob plyne

tajíš její

!

zbájíš

!

v toku bystrém,

nad promnami Prótea jsi mistrem dnes do onyxu, do achátu zítra, neb do slon sen vrýváš svého nitra, pro myšlenku íš drahokamy vroubíš, :

a

stonkm betanovým

akant snoubíš,

jak starý mistr ílorentinské školy.

Tu vni

do

citu skryješ

neb do vásy,

jež

jak

vzletlá

zdvihla,

v azur, aby svtlo pila,

jak v tanci svém by

Vždy

štíhlá,

labu

jak hrdlo táhlé, které

když

ííoly

lilie

zkamenla

víla.

úctou tvoji pozoruji práci, rád se ztrácí znám kouzlo formy, zrak s

mj

v

tom

z

nichž na

tanci

kruh,

mne

ve

linií

sklonu,

zdá se padat

moe

tón.

159

Myšlenky skvost je zvýšen formou touto. Však asto rád bych každé strhl pouto, v stedu tvojich skvost zasteskne se, chtl bych se octnout krásy ve pralese,

mn

a z rueje, jenž

s

šumem

zas doušek svží holou

v dol se sklání,

erpat

dlaní.

;

160

U

vchodu

divadla.

E ou

pekvapila slunce v západu pod chrámu ímsu ptáe promoklé

a

mne

zahnala v

pedsí

divadla.

Zde dlouho stál jsem. Zrak mj nestály zel na hluný rej dešných krpjí, na blesk, jenž lítal hromy provázen od stechy k vži kídlem jiskrným. Zde dlouho stál jsem, a sn divných hra mne jala v sí, až unavený duch v pedsíni této našel Pathmos svj. Zde v boui, dešti, vtru huení oponu já vidl, dávných

vk

jak strhnul blesk, a hle

!

—

se

mocné

a a a

kryla toga bedra zjizvená, s

stíny postav

mocných

z

ní valily

mohutných,

plecí splýval

hermelín,

íše k nebi vznášeli, a druzí rvali bradu svou i vlas. Jim sedli u nohou šaškové, jak zosobnné jejich svdomí, k jich kolenm a prsm tulily jedni

se milostných žen ladné postavy,

smích nhy na rtu a noc ve zraku; do záadí dýku skrývala a druhé z klínu kvty pršely.

ta

;

161

Pak starc ada,

jejichž

Ivsá leb

Olymp moudrostí,

pedstihla celý

a kolem dtí hravá nevina, na retu písn, v rukou ratolesti. A v mlze šedé, kterou draly se

neznámých

sluncí zlaté paprskv.

hrál zástup

skítk, rusalek a

vil,

mraném

za nimi pak ve

skupení, jak bílé sochy, bozi Hellady

—

se tísnili

dobí

staí,

ti

bozi,

miluju a o nichž snívám rád.

jež

A

v

to

velo jako proud,

divém

víru,

stále

v

mocnjším. njž vjede

blesk,

až uslyšel jsem divný jakýs hlas, jak hlahol trub a vody hímání:

»Hle, vizte svta nové zjevení! již

doba

zlatá

lidstvu nastává

všickni zde jsou toho družina, jenž jménem jde soudit svt,

ti

umní

jenž vládnout bude .A.

hned

vkm

se zjevil velký,

budoucím

svtlý

jak zahalený v blýskavice

stín,

pláš

Bh

by kráel svt prostorem; a vše padalo na svj obliej,

sám

s

el koruny

si

rvali

králové,

a v jeden chorál padly zástupy, a

»halelujal«, tikrát: »hossana!«

se valilo jak

hrom

jásotv

azuru nebes v temno propastí. A když stín pešel, tu se líbali všech stav lidé i všech národ,

s

tu král

a

otrokm

padal v objetí,

starcm celovalv vous, padlým ženám dti žehnaly ....

tu dívky

!<;

162

A proud i

že

ten valný, stále rostoucí,

z plamen a slz, mou jal kouzlem svaté hrzy, chvním též jsem volal v boui

mocná hymna

jak

duši s

své halelujah

!

.

.

.

tu

.

To mne

vzbudilo pitmtilou jen msíc šeil vlídným paprskem, doítal za mne stránky Hamleta, kde pemožený tíhou sn jsem zdímnul. Já na loži.

V mou

jizbu

163

Bez

liam padne

zrak

tebe.

mj, vidím tebe mou skrá se

tvá ruka stále na

tvj slyším

hlas

a

Tak

v úmrtní den

dle!

Dante

i

kreslil

mj

dech

s

všade, klade,

tvým

se

Beatrice svojí

v tžkých dumách osamlý, samé andly den celý.

pojí.

!

16i

Venuši vracející se k Olympu. (Obraz Rafaela.)

Uen

svítal juž, zem v rosných perlách spala, když záící na vítzném svém voze s holoubk stádem vzlétlas ku obloze. O vítzný a požehnaný let vždys všechna naše srdce s sebou vzala, že za tebou se toí celý svt.

;

!

163

V snhu. vloek snhu v letu svém utkvl na vrkoi, jak na oblaku tmavý lem, když bílá hvzda skoí.

#

e,

ti

A

druhý, tetí, jaký

rej

1

tvj celý obliej jak ve záícím rámu ze samých drahokam. až plál

Jak diamantu

záný prach

to padalo tak zhusta,

že i

tmavj

poup

a tak že div

vzplál tvých

jich,

mne

tváí nach

tvá ústa

vábil jejich kvt,

moh' jsem se udržet sníh vlas t\-ých a lící neslíbat na ulici

166

Sloky. Paní Marii Sládkové.

andl poesie v jeho hrudi f en tak dlouho spal; on ekal, až

jej

zbudí

tvé políbení.

Te

sklonnému nad

tvou

kade tmavou

zas o štstí sny zvolna táhnou hlavou, že

usmívá

On usmívá svt má

že

se, víc,

o

se

v

dv

snní.

šastné dti

a výše v nebe

tvou láskou ozáený, tou láskou, kterou genius zas Já chvju se, jak velkou moc v

tak malou ruku ženy.

letí

ožil.

Bh

vložil

:

;

167

e

I^I

a

.P

pahorku

e O

t

stál

stíny snášely se

v

mraku, jako

zá

ostrá

v

r.

jsem sám, na zem,

výsmch tmám,

tom

bleskla rázem.

Žluté svtlo na obzor trysklo a jas nebe halil,

padající meteor

stedem záe

té

se

vaHl.

a já v

nad opál záí slepý, myšlénkách se ptal:

Ký

pelud velkolepý?

Žárem plál a

to

bílý

hrál v zrak

Bledé pruhy za ním jas slabší zvolna hynul se ptal své duše zas ;

stále já

Kde

se vzal

a

kam

se šinul?

168

V tmách

jsem zstal naposled, vŠe halil tmavý,

ticho

—

mou

však duší dále

cizích

mrak

svt

le

zjev ten

žhavý.

Za ním dále nebesy lady, spl jsem nad morem nad pouštmi, pralesy, nad hor štíty, za ním všady. i

Pál mu,

pa

v letu

vítzném

v šumné lno moi, by v lesku líbezném když v myriády svt hoí.

V

nm

prales

necha

zafií,

hrochem zbudí a ve suchém jehlií

slona

s

obrovský nech požár

v

sítí,

vznítí!

me

andla Šlehne jak v širé proudy Mississippi k obloze, jež zardlá, až divoce pna vzkypí!

On, jenž ve triumfu lí, on, jenž íkal »sestro!« sférám,

a

udeí

v ledne

—

má-li

mít

—

elo Kordillerám

!

!

169

Jen ne v pole, u stízlivá ne na

lidí,

pedmstí,

sosák když jej uvidí, do novin dá hned to štstí.

v

vz

Seberou

jej

na

museum

jej

dají schovat,

hned,

kde jej bude adou let hloupá mládež oumovat

Dojmy

a rozmary.

12

SONETY. CYKLUS DRUHY.

173

AQUARELLY. Em. Liškovi.

Vcné Uuch svta

vstal a

jaro.

slaví

vzkíšení!

Ve svtla proudech zmladlou koupá dech jara táhne

chvt

jež

Pro

strom

se zdají v

sladkém

tušení.

bol a radost v divném smíšení

jdou. srdce, tebou, jara

pro

zemi,

haluzemi,

svdku nmý,

nerozkveteš jeho kouzly všemi, Jen paprsk nadšení! co chybí ti?

—

O

pros jen, pros, by v toho svtla zdroje, nyní zem se obrodila celá, též duše tvá se pohroužiti smla v

nmž

I

A

když tam pohbí žaly své a boje, její píse lásky znla,

nech, by v sny

a

nekoneným bude

jaro tvoje!

!

174

U

pramene.

ak tajemný ten hovor pramene, když uvolnný jarní spchá nivou

Tu zele behu smoí tu skoupá koen vrby

truchlosnivou,

zvrácené.

Však ile vždy své vlny zlacené a v peeje divou, a v plá, kde v jeho píse zádumivou

t

v dál unáší,

se

mísí olšin vzdechy tajené.

U

jeho vln dlí duše moje ráda!

V

nm

a

pohbí

A

osvží své rže uvadlé

ní

co trápí

ji

a

tíží.

když tak dlouho ve dnu jeho bádá,,

tu zdá se s

vše,

jí,

zárove

že v jeho zrcadle se

mladost moje

zhlíží.

175

Rybník v mlze.

y

kolébce mrak den se vzbouzí líny, vstává z niv a údolím se plouží,

mha

nad rybník, jenž táhne jako

se

se v

bílé

nekoneno

dlouží,

musseliny.

vod tkvjí erných strom stíny, nehne se, ni vánek nezakrouží, i leknín oko zavírá, snad touží po msíci, jejž zakryl oblak silný. Ve

list

as vodních sms nad vlnv ní a asem hne sebou tiše v snní, jakbv vlasem vil propletena byla, jež spí u dna. Den ješt váhá v tom srp slunce bleskne, však zmizí v mlze jako hvzda bludná, ;

a zas ten šer, a zas to licho teskné.

Rybník v erváncích.

Jen rže, rže, rže, kam se noí zrak unavený hrou a rejem svtla, z té vlny rudá orchidea zkvetla, v té

purpurová azalea hoí.

Klas, tráva, se

asa

v

drahokam moi

míhá; myslíš, vlasatice

pes

tichou

plá

létla

snopy smetla kterém Noc objímá Zoi.

a jisker

k dnu, v bezdno, v

Kde pták, tam píse zvuí na haluzi, kde la, ta v svojí zastaví se schzi, kde srdce, tam se vzbouzí lásky touha.

Na kídlech

mry

noci dary nosí,

ervánk než zmizí vleka dlovihá, má slzu oko, leknín kapku rosy. a

!

!

!

Skivan. yýš, oko mé, za letem skivana

I

Hle, jak se vznáší, sotva jitro svitne!

nm

není pták, v duše zem lítne zimy tuhé sluncem vyrvána

To

z pout

Hle,

clona

te

zmizel

jen

píse

z

divn utkána!

nm

—

dol

slétl

rozvlnilo

.

.

zmizel náhle tento básník jara?

Co

rozhází on jásotu a bolu

Víc, nežli knihy

a

se kmitne:

zái slunce tpytné

plesu

po

ním strhána

erný bod

utichnul a rázem

jen osení se

Kam

— jak

jeho v

zní z touhy,

Te

mrak ped

již!

pec

to

pvc

naplnilo,

jenom lásky píse

stará

!

:

178

Cesta ku štstí.

Tllas žežulky skal echo vrhá zpt, s ním v teskný souzvuk setká se a splývá u cesty strom se v lesní šero dívá,

stará

to

A

vtve jeden kvt.

již

se perlí jeho

píse

A mlky smutno

stál

jsem

tklivá

kehká

Hle, tolik blaha snese

že

jablo pták sle,

jak jdu kolem, na

odhrnul, jenž hnízdo jeho skrývá,

list

a

—

jablo

;

—

v srdci, vlhko

jak našel bych zde, po

duši

....

sn! mou

to

táhlo,,

bylo v zraku,

em

srdce prahlo.

Já nemoh' v písni ducha výše vznésti

mn mn

zdálo

se,

že

Bh

sám

v

onom ptáku

ukázal, kde pravá cesta k štstí.

17'J

Vere novo.

C

XiC zlatých vlas drahokamy hází do eky slunce v pršce démantové; zdi staré kryjí kvty broskví nové,

vzduch jasný

jest

a blankyt beze hrází.

Kvt plané tešn padá na mech v mlází^ jdou ptáci z jihu jako mláJí snové, kol tajný ruch, jak nevidní rtové

bv hledali se

A nedá Hle,

s

to,

!

V též

srdce touha vchází.

musíš

íijalkami jak po

vyjít

k lesu.

vlhkém vesu

dav dtí bosých bží! Pentlí vine Se cesta, kterou pišly, v háj se toí krásnjším co modrem kyne. zda azur, fialky, i dtské oi r Rci, písni,

.

.

.

ISO

Zpustlý mlýn.

y

e

úvalu skal

stojí

starý mlýn,

mech na steše má, kola puklá, v nich proplitá se planá a místo vody padá na

rže

n

shnilá,

bílá,

stín.

Pln olší, bíz a vrb je skalný klín, pod hídelem kol vlaštovka se skryla, jí nad hnízdo se stemcha naklonila, a bílé kvty pláe do ruin.

Ku

a za ní svtla po

I

pomnnkách

zídlu, které tee v

pres kamení, pít

staneš,

a nenajdeš

zvst míru

skáe pnkava,

pšin

hrají.

hledáš cosi v myšlenkách

— v

však

tušíš,

srdci lidském

mlhavá není

bájí.

.

,

;

181

Na puszt. Obraz A. Chittussiho.

na rozlehlé pláni

|Jo dešti jilro

u cesty v mlze stará vrba kývá, a bodlák uschlý zamyšlen dívá se v

mraen tmavých

tlum, jež vichr shání.

Pták vodní hnul se v tráv z nenadání, jen ttina šumí snivá; kol zvolna zlatý stín za stínem splývá, a ticho zas, to slunce

í Sbor se ve

—

.

pou pod mrakem,

postavy tam

šuma. vod,

z

jenž

mu

.

.

brání.

mlhy v mlhu spjí? lín

Jich silhouetty

kol níž jdou, obrážejí.

-Mdlá noha tžce vázne v kalužin, však v strunách jejich zlaté sny se chvjí o písních, dívkách, czardaši a vín.

;

182

Jarní jitro. Obraz A. Chittlssiho.

andl se míhá v svžím vzduchu! Po noci rosné perly v tráv zbyly, strom pod kvtem svou tžkou hlavu a mladé osení kol v jednom ruchu.

l5at

chýlí,

Jak zvony v dálce cosi zní mu v uchu. Jak azur hluboký! Mníš, každou chvíli že otvírá se! se tratí v

Skivan, jenž

nm Te !

v

nm

kvílí,

mluví duch jen k duchu.

Kmet v Šat svátením se blíží polem svj klobouk smek', skrá jeho snhobílá jak hioh, jenž rozkve podél cesty kolem.

O kvte báj

žití

šedin

celá zas

!

Kvte hlohu mne oslovila:

!

Jsem dít, doufám, spínám ruce

z

vás

zas

!

;

183

Kouzlo poledne. I.

celý kraj spí ve poledním žáru, kdvž holé skály v slunci zlatem hoí, mdlý vní leknín když se v moál boí, a vrchy v przranou se halí páru

i\dvž ^

Kdvž vlnv spí, jen zdá nymfy spící z nich se

se,

úbl tvar

asem

noí, kdvž vesmír celý tone v ticha moi, v nmž cikády zpv jest jen notou sváru: že

Ó pírodo, co tkáš v své díln tajné, tom tichu pod úsmvu clonou zlatou? Rci, odpoíváš v hrdém klidu matky?

\-

i sníc,

sbíráš znova nové síly bájné, druhá Médea, jak pomstou vzatou

bys celý vesmír v chaos vrhla zpátky?

184

vím

v chvíli té, kdy vní spíjí každý kvt a snním duše mladá, že skítek pod ke ržový se vkrádá

á

se

a spící elf se zbouzí ve

Jiliji.

Hle v pavouka sí, Jejíž krajky kryjí kout staré zdi, viz, muška zlatá padá ve úvoze se kmitly kruhy hada, po pšinách se zlaté stíny lijí.

—

V mé

dívky oích pak též jiskrou malou

tveraivý, »Což necháš minout vesnu?

se vzbudí šotek malý,

a šeptá mi:

Hle,

modrá pára

v závoj

halí

nivy;

tu píse, v níž tvé rety zmdlely chválou,

a

polibky tvé dozpívají ve snu!«

185

MOE

A

HVZDY

Paní Sofii Podlipské.

Moe. ak dýchnul bys krystallné na zrcadlo, tak nad morem se lehká pára chvje, po hladin zá hvzd bez stopy spje, jen z msíce k dnu kousek stíbra padlo.

Jak

pavuin by kol

z

tvé duše kladlo

jemné kouzlo, nevíš co se dje, mír jako dít v duši tvé se smje, co žárem velo, v perlu písn schladlo.

se

Te moe co a

hrob

pohádek

A již

Dcjmy

se

jist

zapomnlo,

co trosek, v palác

každou

chvíli

div

mní.

srdce též, co všecko petrpélo,

—

jako msíc do zálivu zapomntní. na dno jeho spustil

neví

Bh

samo

nm,

v

a rozmary.

—

186

II.

|I a behu tvém by hrakou snem, ve je

jejž

Šumu

dv

lesa,

dti v

sní,

bylo

písni sterých

matka kolébá, když slunce

Svj

žal

žití,

když ve hamaku

pták svítí.

vždy pohbít ve tvém vlnobití,

a

nadj

v

tvých barvách vidt vše, co srdce

plachou, jež podobna vraku, zít ped sebou, jak mizí ve oblaku, cítí;

Svou píse tvojím uiniti echem, svou víru majákem, jenž do tmy hoí, svou vli skalou, o niž proud se boí;

A si

To

ln

korálovém pak svj hrob v tvém dechem: kolébán být než lidmi že se zovem. vtší los

najít,

—

vna

;

137

III.

Uno

tvoje, more, chtl bych celé zíti, ne v klidných nocech, kdy plá msíc sniv}', jak míháš se a škeblí tvých tpyt lživý,

mír, ticho, klid lže skrze spící

sítí.

Le hloubji až v dnu tvém chtl bych tvj chaos patit, jak se zmítá divý, tvé lesy korál, tvou zv, vše divy, jež neodhalí žádné vlnobití:

rýti,

v

Tu

myslil bych, že v dílnu

Bych dno

ped

Boha patím

!

mohl zíti klidným okem, vností bych nezachvl se v kei tvé

Sám tvrí duch, tam šel bych klidným krokem, vždy vím, že svt, s kterým se v duchu bratím, týž podstatou jest, rozmry by vtší.

188

IV.

Boha! T takklenotnice žárliv ukrýváš y

Tys jako

láska,

ím

Na v

své skvosty

bezdném víc srdce

ln? stn,

tím jeho touze všecky trháš mosty.

i

íci chceš nám, jak plachými hosiy

jsme v

svt

jest

vné tvoje tn? kvt opojivá vn

a jak

Tvých bledých

myslícímu duchu symbol prostý.

Tak rovnž

v duši na sta vidin nikdy nepozná a neprocítí, a pece žijí, pece jsou a kvetou;

bují,

jež

Snad lidem bludy fantasie slují rozhraní, kde pestává žití,

—

le na z

nich

andlé

nejkrasší

vnce

pletou.

189

Hvzdy. I.

Uo nového mám

svtu? manou, noci stín vaše dešt kanou o vás íci

Jste štstí tuchou, poesie

a

z

ve

rzných barev

plápolave'm kvetu.

Snad sny, jež bloudí po anJl retu, když vysloveny vaší záí vzplanou, vy nad vnosti branou mlhotkanou mystické lampy, výhn lidských vznt.

svt

zárodky, vy svt kostrv, jiným jste v té stálé než básníkova duše zí a cítí!

Vy

snad

ním

Snad vás

zmn,

též

jednou vnosti dech ostrý Zatím jako k žen

ve propast smete!

k

vám

tulím

se,

—

tu

ve vás

vné

žití.

190

Q

Xinad hrozná Vnost ím se na nás jste vy, ó hvzdy, pouze oí moe, jež blesky šijí šírém po prostoe, nad prázdnem jeho když ta vnost

A

zívá.

písku lem a oceánu híva

ím ped

vámi

jest?

Vaše

tichá

plá v ruiny, plá v lidský smích

v své

Bh vás

dívá,

hrze

stejná,

znaven

tichá

vk

By jeho zrak

te ek' by »Na míhá

i

se s

nad

vetkal

pól

ledem.

vaším pláním setkal,

novou nudou jatý: tam dole ten prach zlatý?«

jist, se

hoe,

jakživa.

jednotvárným sledem

Nekonenu do kadeí

nad vedrem palem

od

zoe i

;;

191

III.

rVde vštci '

jsou,

již

pišli od východu?

Kde hvzdy jsou, jež na cestu jim plály? Vždy lovk týž a jeho boj vždy stálý ó hvzdy, mír mu dýchejte a shodu!

Nad

písek pouští

zjevy v

jste

i

nad Gangu vodu

dumy poustevník

tkaly

.

.

vždy básník týž a jeho boj vždy stálý ó hvzdy, mír mu dýchejte a shodu!

Vy zely

jste

do vína plných íší

kol

ovnených hyacinth kvtem,

jež

Plato

s

druhy zvedal pod cypiši,

A Kolumbovi jenž za

svou

z

novým našich

pozdních, píštích as, bude honit svtem,

se

prach

obnovíte krásu.

.

192

IV.

^

pec na

vašich prsech

lovk

visí,

ó

svty záné, jak na prsech matky,

z

vás pije

úsmv

své srdce mrtvé

smilování sladký;

záí

vaší kísí.

Ve vašich runách vlastní zem rysy zí udiven a v pravk letí zpátky, na hbetu velblouda, na prahu chatky svj žalm i vzdech na hymnu vaši mísí

A teba

lhala slova

a roury

hvzdá

a tuchy

srdcí, v

Nech lampy

a

vštc, mág,

pvc

dumy

nichž den pravdy šeí.

jste

jen

vných

nech hbitovy, nech prázdné Jste život

pec, kdo hledá

jej

sarkofág,

tesy,

a

rumy

ví!

-

193

Orion. skrá by pejel mi kdos rukou lednou. vzduch svží ovál mne, na sprahlém retu vzdech umírá; vsta, duše, mj se k letu, ve hloubí temných nebes hvzdy blednou.

alí

Než

ptáci

s

písní na

vtev

si

sednou,

než rosa skryje svoje slzy v kvtu,

mluv s Bohem svým Snad z hasnoucích tch Oriona paprsky výš zvednou. I

t

Jen dokud tato ty

mžeš

hvzda ješt

trhat závoj

a ze všech zídel

se všech

vný

život

svítí,

taj, píti.

Jak ona zhasne, probudí se žití, co ti zbude, dcero zašlých ráj? Jak moem perla, mlením se krýti a

I

svt

194

MASKY A

PROFILY.

Juliu Zeyerovi.

Dante. Un

bloudí sám. Stín noci sotva staí, by gigantickou slvrá mu halil ve sny;

má

víc

kam

jich v duši, nežli jícen dsný, bez pohnutí jak stín mrtvý kráí

Te na retu

zí

v

zvolna skládá svoji peru draí; úsmv dávno mrtvé vesny,

hvzd

a stoupá

a

výš,

svt

a

spádný

rej

a

bsný

odvrací se v plái.

Te

pohnul rtoma: slyš! »Jdu nyní k však co jsem vidl, co jsem s lidstvem to z pamti mé nikdo nevyhladí;

Vždy peklo

Te

mlí

zas.

život,

—

vždy

Však

ráj

ráji, cítil,

bude bájí!«

v duši mojí vznítil

zas osten bolu ztraceného mládí.

195

Cino da Pistoja.

U

messer Cino též tebe

nesli,

!

Snad

ped mým zrakem

jak fantom posud jak

druhdy jsem

Tys

žil

v tu ktitelnici

která jako z báje

a pl.

ji

hraic.

vidl pi msíci.

Kdož za

to,

vítzící

že jiný pišel, jenž stoup' v pekla taje

t

a skryl

v stín

Když slunce

plá,

svj k

Já asto myslím na t.

neb kdo se po tom

Co ten

Velkým

býti

táže,

messer Cino,

triumfator pod kolesy zdrtí?

kdo ví,

odlétaje?

jenž vykoupen jest jiných smrtí,

jest los,

Le

ráji

kdo myslí na dennici?

si

návyk' až k dnu srdce

jak chutná staré tvoje víno.

jíli,

193

A

U

r

i

O s

t O.

miste Ludvíku, má duše pleší, když mohu nad tvou knihou šasten tys pouze znal a vdl, co je žití, že rozkoš jeho vtší nad nebesa.

Z tvých verš vane chlad a tam se skal kaskád brilianty se tmou letní noci nahá tla svítí žen,

kterým

Tam

s

bok

vn

sníti,

lesa,

ítí,

poslední šat klesá.

kvtu každý kalich, na hroznech namodralých chví a na purpuru.

plný rosy

tam slunce

svit

na brokátu

se

Jak skivan letí smích tvj do azuru. a perlami dští na tvých verš rže, jen Rubens tob »brate« íci mže!

:

197

Cervantes.

V

v všickni

Don

tkáte bez

již

Quixoti ideálu, v lidstva tlumu,

cíle

na bledé skráni svatou vždy

nebe

Již

hvzdy

pro a se

s

svoji

dumu,

místo srdcí nalézáte skálu.

ztéci chtíce ve zápalu,

nevidíte spousty

rumu,

vtrnými mlýny nerozumu bijete, ó dti tuch a žal

Váš nepehledný dav váš bolestný smích

se v

vk

se chví; zda jásotem se

O

nezoufejte,

nazpt

s

ela

vrátí?

blázni nebo svatí,

tou drahou pustou nejdete Svit

dálce tratí,

nad vlnami

Ježíše

vám

pec sami!

cestu zlatí.

—

!

!

198

G. S a n

|í

d.

démonem,

ni modlou bezejmennou, sporné otázky jež dává, v jichž slzách tají bachantka se smavá, vždy a všady trpící jsi ženou i

ni sfingou,

mn

Sny tvého ducha v nesmrnost se klenou, však srdce tvoje blažit nepestává, ty skálo,

o niž hana jako sláva

vždy stíbrnou jen rozstíkne

A a

stenáš,

jásáš,

budíš vzdoru

jdeš

svtem nesouc

Ty

pokrytství

a

lvici,

sa

pnou

se

se modlíš

v tichu.

ženskou pýchu,

bím

jeho

zdrtila

jsi

hích patou,

na ele zoi budoucnosti zlatou

máš rží

ze slz

!

opuštných spjatou

!

1&9

G. Leopardi.

—

Urív byla sláva

dív laury

te

—

jsou

její

stíny,

nyní bují hloží; te krásu všednosti strh' za podnoží a v posmch davm vydal osud líný.

Dív v

kvetly

poesie slétla na ruiny

svých

kvt

te zídka

u prahu svta.

andl boží, hvzdnou peru složí

dešti jako

svoji

—

Tam

host sedí jiný.

Tvá Medusy! Zrak upen v hrobu plíse, zmar vesmíru a lidstva zhoubu píští, a Nirvány íš vští její píse.

Le

z

žuly

dlk

masku posu z dsné tváe, oních oslní t záe,

z

tmv

z

nich v lidský bol se lidská slza prýští.

soo

S h

f

aab

v

oechovou

e

1 1

e y.

sedla skoepinu,

jak svtloška se zajiskila vzduchem,

jenž zachvíval se muších kídel ruchem, a spící elf se zbudil v

Msíce

e

slza

pírody,

Ty všecky v

klínu.

do leknínu; mluví duch jen

sjela

v níž

divy

bdlým chy

své poesie stkav

Ve kalichu tvých se

lilje

míhá velkých

je

jsi

s

duchem

uchem,

pavuinu.

písní,

bledých

kvt,

perel záblesk rosný,

je noci andl schýlen k tvému retu;

Pád lupene, tpyt hvzdy, náek sosny, pel motýla, vše,

kvil vlny

i

rej

svt,

duchu svta, prosí tebe o sny.

201

Leconte de Lisle.

vn,

í)en Hellady, ten vný, plny kalich v duši naši stásá, tvých jak. božské dít, na klínu jich krása,

zpv

ím

Helena

Tvs

plá,

moi

Niobe

ím stn.

velkost vzal a perle lun,

písn mramor pod tvým dlátem jásá, v doby vavu hlasem vichr hlásá,

tvé

a

že zasedne zas Krása na

svém

trn.

Ty v písních svých jak ve kolos stedu chmurným zrakem do zmatku své doby,

zíš

ve srdci vulkán, ale tváe

.A.

nepochopen, tím

již

jen zdáš se hlídat velkých a

mírniti tak

hokou žlu

z

ledu.

básník pravý, duch hroby, své slávv.

14

Dojmy

a rozmary.

;

:

!

202

Th. de Banville.

13em hyacinthy, myrty, rže bílé a nejvíc laur z delfického háje Zde všecko sen je, pelud, vn, !

i

báje,

bol zde usmívá se na mohyle.

Co Šeptá Satyr v ucho mladé víle, co zpívá sosna, když v ní vítr hraje, co na cymbál zní, zvonky, na šalmaje,

nhy dímá

co

Vše

v písni tvé,

snem krásy lká,

smje

Ty

v

Heraklov

síle

Aristofana vnuku

padlý v lásky muku, se a jásá do souzvuku. spitý,

první radost navrátil jsi svtu bys umít pod lijavcem

te ml n

nejkrásnjších, smavých dívích

kvt ret

203

Baudelaire.

ernou

ys chytil Satana za

T'a masku hrzy až

z

dlk

oních

a v srdci se

Tys

strhl

chvtil

mu zlo,

jsi

kštici

mu

tryskla

s

tváe,

jemu záe,

soucit vzbudil spící.

jak

Samson

chvtil lvici,

prachem krásy na oltáe, a mezi blázny, pokrytce a lháe iak hrom jsi pustil smích svj vítzící. a vlek'

je

A krásné žen\ táhnou polonahé tvých písní zrcadlem, rty planou v palu, vlas padá,

že se

oi

rozkoší jsou vlahé.

A nevíš sám, když tvj ret kletby tob cestou spleenem k ideálu andl smíru pes rameno

dívá.

zpívá,

:

201

Theophil Gautier. neželím víc, Heleny že krásu jsem nevidl tvou píse V3'še kladu v ní grácie i síla ve souladu, kvt minul3'ch i jitro píštích as.

Iž

;

Nad svta zmatkem sám ty trníš zvuky vodopádu a barvy oceánu pi západu, ím rže plá zlato ananas.

,

v

jasu,,

v tvé duši všecky

i

Že

umni

jest

samo sob cílem duch,

a jedinou a pravou vlastí tys

pochopil; v snu

Hvzd hudba v

ní tkal

jsi

žil

jsi

krásou spilém.

pouze hrála tvému uchu.

svoje

tak isté, jako ryzí

hvzdné dumy všecky^ mramor ecký.

205

Carducci. ak barbar vtrh" jsi v poesie nivy, vše modlv všednost: tys rozbil pstí, a o svobod hímající zvstí

pehlušil

jsi

skek korybant

Jak had se mih" a

pece

snít

ocenil

jsi

bi

tvého smíchu mstivý,

lidské štstí,

nad kolébkou, díví

jak vjíždt rukou

lživý.

lvm

v

vlasy

plésti,

kosmaté hívy.

V, te

s

Sapfo kdyby žila v této dob, jásotem by místo v šumné moe

se vrhla v

ji

otevenou náru tob.

Nad troskami ti svítí lidstva zoe, vítá tvojí písn vnec kvtný,

jak v

hrom ev

zní ton lesbické

flétny.

306

Mickiewicz.

Uo moe,

v kterém vlny vky šlovou, do tmy, v níž lidstvo bádá ve zápasu, by mohlo blíže k sob strhnout Krásu,

Bh

vpustil velkou skálu granitovou.

A mrana, a vlasatice

s

na pouti do leb

její

Ta

má ji

která ku východu plovou, rudou zmtí vlas

Vnosti

stanou v žasu,

obletují titanovou.

skála tvrdá vzdorující

ryzí zlato v

vkm

hlubokém svém

plavec zná, k ní rád

bh

nitru,

ídí lod.

Neb vždycky proti more tm a vztekm písná obrácena k jitru mu v srdci vzbouzí tuchu o svobod.

skráíí její

207

Krasiski. Iv srdce hluboké, svým Bohem spité! Ó jist andl jak proroku rety též tob žárem oistil a v lety ti kídlo ducha rozpjal obrovité.

Na

žití dráze píkré, trnovité všady nesmrtelné trhal kvty, a v srdce tvoje, kde jsi nosil svty, vše rány tvojí vlasti byly vrvté.

tys

Když v kolébce jsi ležel v dcka snní, Dante na elo ti políbení, s ním též údl všeho utrpení.

dal

a

A

tak

jsi

žil

jen v budoucnosti zoi,

jak maják, jehož

než velké

jitro

záe

chví se v

lidstva z vln se

moi, vznoí.

:

208

Slowacki.

Ta

hudba

pel,

škeble,

již

jenž na vážky

vše Orientu povsti v nichž

Bou

položíš k uchu,

modrých kídlech a

hraje,

báje,

zašlé ráje zjevují se duchu,

vulkánu,

plá andla,

jenž

hvzd chvní svému štstí

Ivorím ruchu,

v

laje,

sen radosti, jenž v slznou perlu taje, a

píse po Vším

zní

letech,

mi

jež

tvoje

milá sluchu

zádumivá

skolébaný tvojí písní tklivou bych usnul rád a nezbudil se

loutna,

a

Však

žár,

jenž

pod popelem

více.

v

tob doutná

a k nebi náhle tryskne slokou divou,

mne

vzruší,

by ozáil

—

popelnice.

209

Gogol. Uše

objal

duchem, bylt jak svt

celý,

znal v jich ctnostech a jich híchu, a nad vším rozpoutal bou svého smíchu, vše

lidi

jak

Bh

rozházel svého

—

On smál se dál a on klidn všecku velkost v nic svážil

—

ale

hnvu lidé jich

stely.

kol se chvli, a pv'chu

pi tom trpl

v tichu,

nes všecky jejich bludy, mdloby, žely.

Jak titan chytal smle skály slov, stavl v stálém smíchu kolos bájný, jak s Bohem o závod, kdo více stvoí. a

A les

ruch a stepi smutek tajný, básn rovné moi. z níž na vás »bratre« volá iikov. vše dýše z jeho

310

Hugo.

V,

"Mi s Jeronýmem sedíš v skalné sluji vesmíru bibli lidstvu pekládaje, s Janem noíš v mystické se taje,

a a

s

A

Dantem

se tvá

kídla roztahují;

myšlenky tvé v písních zlatem

plují,

dtmi, ržemi si hraje, a epos proudí, drama hmí, lká báje: vždy miluju t, vždy se obdivuji! tvá mysl

s

Když Jehova tu

déš

Z

me

jisker

nich

tvé velké srdce skládal,

Eblisem se hádal,

Ithuriel s

jich v

pochode

nad morem

vk

tvá duše celé

!

tvé srdce padal.

vzftals.

Nech

i

tímá tvá boue hímá,

Ruka

svty obejímá!

ji

:

2tl

CYKLUS BEZ JMEXA. o

své lásce k poesii. (J.

v. Sládkovi.;

ak cikáda na jilmu suché snti, tak v srdci lidstva tuchy, sny a snahy, a na rtu píse,

ve parnu

žití

manu

rajské vláhy,

nepestáném pti.

Dech rží, plání hvzd jsou

vné. A nech

a

úsmv

dtí

jak athleta nahý

skutenost jde, my nesejdem u kolébek i hrob budem pti.

v boj

s

dráhy,

Až po nás pijde v šastnjší vk jiný kdvs vtší básník, ekne aspo svtu Ti šastni žili lásce jen a kráse 1

Pak

v

kruhu

vštc

naše bledé stíny

skrá povztyí pod tíží rajských kvt, a v hudbu hvzdných sfér pt budem zase

!

:

212

Vzpomínka

z

cest.

do hor vyjeli dív nežli svítá; od eky, kterou lehkým váním hladil, nám svží vítr ospalou skrá chladil, pod Cimonem šla stezka kamenitá.

joJy

Dík nebi, v

každým krokem

hbet ránu

»Ó mia

—

hýla dosti hbitá,

jízda

mj mezká

holí,

bella

a

—

oslu vsadil

pak zas

jej

cara

Margaritalx

—

vnadil

Po letech vzpomínám si na to posud. Zda nebyl tento mezká jako osud, jenž lichotí

nám

illusemi

mládí?

A my jdem dál jak osel peubohý, a drsný pán, co peludy nás vnadí, již tžkou hl nám vrhá mezi nohy.

213

Ideal. l^am hnu

se,

mnou kráíš dsný, andl nebo žena? prach. Ty nevíš, co jest zmno.

všude za

a nevím sám,

Vše padá v

jsi

svt zahrnuješ do úsmvu Vesny.

Na prahu

ráje

andl

rej

ve vousech satyrových vína

ím ím

jásá pták,

ve

budí život,

To ve

v

skot,

ím

Tvé

báj

list

plesny,

pna, suchý sténá,

láká ve sny:

hrudi, to v

Tvých oích

bych bleskem za Tebou le. v prachu se vleku jen.

A

Tys

\še.

co nesmrtelné.

rád bych sny dal, nadji a

jen chvilku moci

a líbati

Tvé prsy

ležet

na

žití,

Tvém klín

necitelné!

líné

svítí,

214

Než vykouil jsem jednu .

.

.

pour

cigaretu. plaisir,

pour

rien.

Francois Coppée.

Na

sonetu šat nádherný pln slávy, jej v drahé odl látky?

jak Petrarka

Spíš živtek vlas

mu

rozpuštný,

Jest

sluší pestrý,

rže kolem

krátký, hlavy.

nmž

citu rubín žhavý klenotem, v jest jako bonbon sladký,

plá zasazen,

on nikdy nesmí ohlížet se zpátky, on, rozmar poletavý. co sluší se,

—

Na

vzdychat má? Myšlenek balvany usmívá se metat k nebi? Vždy v syn Venuše ve ržích spoutaný.

nm

na

Vždy mžikem spadl dív než jsem polibek

z

klína

vzal

vné

tvému

než vykouil jsem jednu cigaretu.

Kráse,

retu,

215

Vis -á- vis. vlny v jednotvárném spádu

rontanuvonný

po ztemnlém sále šíí, kde kaktus jako kídlo netopýí se k palm sklání za pohovkou vzadu. chlad

Smích díví iryskne

v

jasném vodopádu

a bílá ruka sáhne po vjíi, trepka míí, a papoušek, jak po se epejí a pustí v hlunou vádu.

nm

Na hndé,

zím asem,

zlatotkané tapet

skolébaný v

jak nahé, plné

Tak

rameno

lilie,

dumy

snivé,

míhá.

v lese nad vod stíny

se v tichém lesku

ó

se

zádumivé

matné perlet,

tvj istv kalich zdvíhá!

216

Miluj ícím.

Vy

od veera k ránu líbajíce milenek svých jedin jste Šastni,

rty

vám v

celý život jedinou jest básní

klín

stásaje

vám

kvt

na

tisíce.

Již v objetí vás najde veernice, na slunce ráno voláte: íÓ zhasni! Ti snové byli píliš, píliš krásni !«

A

zas líbáte vlasy,

šíj

a

líce.

Já nad Petrarkou zatím naklonn sám sladké znlky jeho pekládaje, jen chladným jeho sluncem oslonn

Tak rád bych dal vše madonny a všecko prázdné, platonické snní za ruky stisk a jedno políbení. a

ráie,

!

217

Uspokojení, lá neželím

tak píliš

onch as,

kdy Helenu moh' básník živou zíti, na Afrodity adrech, která svítí tmy, moh' celou poznat krásu. do

vk

Vk

náš

div,

kol

je

lhostejný, jde bez úžasu

které

nemž'

pochopiti;

umní

dá vždy ti z dlan píti a píroda vždy rže do tvých vlas.

však

A

a si

posud stajen v husté révy listí, íše kol se rodí nebo hynou, mžeš básn Theokrita ísti.

A

jestli

s

písní duše tvá se potká,

pak požehnaná nádra,

jež

když veer hvzdami tvé

Dojmy

a rozmary.

ti

kynou, protká

dumy

lO

218

Juliu Zeyerovi. Za „Román

o

vrném

pátelství Amise a Amila."

Printemps, lauriers, chansons, étoiles!

Th. de Banville.

y

šer našich tvé poesie

dn, nad

vné

vk

hlubinami

slunce svítí;

Bu

ku chaosu ekl: Vsta! žití! Z dna moe vážil jsi jen drahokamy.

tys

bohm dkuji, žes mezi námi, myšlenka má, v bezdno když se ítí, íš krásy podává mi píti, a plaší tmy tvj milý úsmv známy, Jak

že,

vné

Sám a z

Ariel ti*k uchu v noci slétá, paprsk, než zmizí ranní šero,

sí poesie kol

Tím

v perlu

tvé

duše splétá.

každá tvoje slza stydla, ti skane v pero,

a každý nápad, jenž ty zachytíš

a pozlatíš

mu

kídla.

219

Noc. (Socha Maudrova.)

Ae

Stín závoj skrá jí zahaluje, do dálky pnou se kídla tmavoasná,

kol jejích a

tah

nad elem

spí

srp

hvzd záe

msíce

jí

jasná,

pluje.

rukou rozhazuje, stín zem se tulí šastná, a básník ptá se: » Povz, arokrásná, co dí tvj ret a pece zamluje ?«

Sny

žehnající

v pláš jejích

vn

by se do tvých oí noil, A do oí, z nichž se celá vnost dívá, s tou otázkou: »Na umlec t stvoil ?«

Le

s usmíváním, v nmž tvj vzdech se skrývá, bázliv: »Mé srdce bol tvj cítí, však tajemství mé krásy jest mé žití.«

díš

!

220

Maria Aegyptiaca. (Obraz Riberfiv.)

ak nad svým hrobem kleí s bledým elem a s tváí prostou, nevinnou a smavou, kdo ek' by, život nocí že je tmavou, kde vedle kolébky hned hrob si stelem?

Co žal chvlo

sn

Co než

tímto útlým

prolétlo touto

zmatkem svta

tlem

!

mladou hlavou,

našla cestu pravou,

odíkání vlastním spasitelem

být v

O svatá dívko Svt ti v pohár nalil svou všecku žlu, však za to do rubáše !

t

nade hrobem andl

Na

mj

duši

mou

se

víry halil.

kámen pochyb

starý bol, když zírám na

zas pálí

mne

tak,

t

svalil,

plaše,

jako druhdy pálil!

221

Drama.

S

v mojich snech ve šupinatém hávu, na retu hromy spící, blesky v zraku, na záném voze tažen stádem drak, pláš jeho tma, ve mlhách skrýval hlavu.

2)tál

Zel ku zemi; všem citm, vášním, mravu, zrcadlo soudu držel na oblaku, tluk srdcí lidských ešil

ped

jak lovec chrta

i

let

pták,

sebou hnal Slávu.

Já slyšel kola jeho vozu hmíti.

Zda apokalypsy

i

to jezdec bájný?

Jehovah sám, Irmensul,

A mne

jest,

kdo

jest!

i Brahma?

S ním v tuhý zápas

jíti,

lákal pocit obrovský a tajný.

V tom zahmlo

to

z

mrak:

Já jsem

Drama!

Í22

Sonet-Epilog.

á rolnika v té knize nejvíc zvoní, tenái že s bohem dát mám, cítím, však nevím, zdali mezi tímto kvítím

J^.

tož,

choutky líbezn vše voní.

dle jeho

nemohu, že mému koni rozmar v sedlo, s ním potlesku, a hany vlnobitím,

Já za to

se

a

tenkrát

se ítím,

kde, písni, isté zdroje tvé se roní!

a

A víno mé když mnohým píliš sladké, mnohým ostré zas, já pravím klidn:

A

tvoí sám, kdo ve všem najde chyby.

Nu mrate

se

Pán

neb usmívejte vlídn,

mj

to jedno

!

chce

a pt, jak

žít

v pouti žití krátké

jemu

jen se líbí!

OBSAH. cyklus pr\ y. Sonen-, ' .. ,. A a zlaté pude:

Strana

'

-

Mn

—

Na každé v hloubi srdce vždycky láska zpívá. Pi pohledu na obraz Fornastrun pl jsem krásu tvoji. polibkfi jenž že ústa žnec, ^Iá V dešti. finv. Noci na severu. Stará píse. Pokušení. sklízí. ítí. na mne Zavírám oi, tma se Dlouhá noc.

V zim

—

—

—

—

—

— —

—

sami

°

S anticlcým reliéfem. Jos. Maudrovi: Ceres. Dryada. — Kybela. Fryna. Narcis. Hermafrodit. Pan Echo.

— —

—

—

Orfeus.

Briseis.

— —

—

Víno písní. Lacrimae Christi. Dva kalichy. Zas nová píse. Víno duch do Vignoly.

—

Rondely

(1S79).

—

J.

Stylites.

— —

—

—

Sen budoucnosti. Cestou Lambrusco.

—

31

V. Sládkovi:

Rým. Rondel. Svtlušky. Vážky. Msíc v Šárce. I. II.

—

—

18

révy.

—

Priapus.

— Odysseus.

Hellas

Svému bratru Bedichovi: Dcera potopy. I. II. — Div Šalamounfiv.

S^v

—

— —

— Stromy. — Rosa. — Motýli. — — Vichrové. — Pšiny. — Oblaka. — — Norimberský motiv

Balladv a odeletty:

—

—

Píse ve Juliu Zeyerovi. Své matce. Ballada o vlasech mojí Theophila de Viau. Ballada, již jsem zpíval po Mrzutá odeletta. Své pagodé. Stará ballada o lásce. snu.

—

odeletta.

—

—

Hymnus

—

—

—

o

vnosti

spsobu paní.

—

krásném Milostná 61

poesie

Dolorosa I.

(1874): II. III. IV. V. VI. VII

Disticha:

93

—

—

— —

—

Rozdíl. Veer. Moe a zahrada. PodobenLilie. Povzdech k veernici. Letní moudrost. Pravá Písn. Obrana. ství. víc! Stále v srdci. Pták propast. Pes noc. Dvojí láska Na vzájem. Pirovnáni. Disticha.

Koruna.

— —

—

—

—

Z karnevalu života: I.

II.

III.

IV

—

45

—

—

—

—

—

—

lOo

,„

iSí

:

Nápisy a nápady:

Strana

— Nápis na starý pohár. — Kos. — Dávno — Ptáci. — Pod podobiznu Viktora Huga. — V noci. ^ S Don Quijotem od Doréa illustrovaným. — Také píse o hvzdách. — Na dvée bytu básníka, který nebyl doma, když jsem ho navštívil. — Co praví obrazy Viertze umlci. — Pi zpráv o smrti Alearda Aleardi — Mezi tením Hugových ,.Contemplations". — Cestou lesem. — Na Milešovce. — Na poslední stránku básní Theodora de Banville. — U vchodu divadla. — Bez tebe — Venuši vracející se k Olympu. — V snhu. — Sloky. — Meteor Antiky.

již

!

.

139

Sonety, cyklus druhý.

Em. Liškovi:

Aquarelly.

Vné

jaro.

—

—

v erváncích. novo.

—

Kouzlo poledne.

Moe a Moe

pramene. Skivan.

I.

Dante. G. Sand.

O

Rybník v mlze. Cesta

k

— Rybník

—

Vere štstí. Jarní jitro.

—

—

Hvzdy

—

Orion

.

185

Juliu Zeyerovi Cervantes. Ariosto. da Pistoja. Leconte de Shelley. G. Leopardi. Theophil Baudelaire. Th. de Banville. Krasiski. SloMickiewicz. Carducci. V. Hugo Gogol.

194

II.

III.

IV.

—

—

— —

—

—

své lásce k poesii. Líspokojení.

Aegyptiaca.

—

III.

I. II.

Drama.

—

IV.

— —

—

— ino

Než vykouil jsem jednu

—

•

Na puszt.

173

Cyklus bez jména:

jícím.

—

—

Žofii Podlipské

—

profily.

— — —

Gautier. wacki.

—

II

I.

hvzdy. Pani

Masky a Lisle.

U

Zpustlý mlýn.

—

Vzpomínka

—

z cest.

—

—

—

Vis-á-vis. cigaretu. Noc. Juliu Zeyerovi.

—

Sonet-Epilog

—

—

Ideál. — — Milu— Maria

211

PG 503S F8A17 1895 díl ^

Frida, Emil Bohuslav Souborné vydání básnických

spis

PLEASE

CARDS OR

DO NOT REMOVE

SLIPS

mmSlJX

FROM

THIS

POCKET

PF JORONTO LIBRARY