Purchased for the. LIBRARY of the UNIVERSITY OF TORONTO. from the KATHLEEN MADILL BEQUEST

Purchased for the LIBRARY of the

UNIVERSITY OF TORONTO from the

KATHLEEN MADILL BEQUEST

JÁ

NECHAL SVT JÍT

KOLEM. BÁSN

JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.

(1901—02.)

V PRAZE NÁKLADEM OTTY. J.

—

(veškerá práva vyhrazena.

Pr ^, n fí til'] '^

'^^

SEP 22

1966

.0/

.

1126980

TISKEM

ESKU GRAFICKÉ SPOLENOSTI V PRAZE.

>.UNIE«

.r

K.

PRIFELI

.,

V.

^

RAISOVI

I-

v.

PROLOG.

Já nechal

svt

jít

kolem.

vtíral se mi celou svojí tíhou, svých hesel ruchem a tak mnohou knihou,

Uost

asto o mne

dost

zavadil

svou drsnou zídka žehnající rukou; já ovšem v jeho píse mnohozvukou, co chtl dát, — vše si nahradil jen vínem samoty, sám se svým bolem já nechal svt jít kolem.

—

který zaklet byl v svém stromu, zpv skivání tak jako hukot hromu, sept haluzí jak hovor bystiny, já nechal plynout dál a v kosmos splývat,

Jak

já

IMerlin,

chtl se pouze v

nitro vlastní dívat

a v jeho srázné hlubiny; ni ttina nehlesnula šumným stvolem já

nechal

svt

V

tiš

já

nechal teplo

vnoen,

nad hlavou

až

snící

jít

—

kolem.

mne nebude víc tady, pízn, záští chlady táhnout

dál.

jak v žití koncertu by nebyl notou, jak byl bych pouze zadumanou hmotou, v plném vdomí já spal,

a

macešky kvt neutrh' jsem polem

ni

svt

já nechal

jít

—

kolem.

ím

To

hímal, bouil, chvl se venku, vše, nechal doznít mysle ve pístnku, já však ducha svého v svatyni jsem atom nepustil z té všední vavy, já vyobcoval z duše vše sny slávy, jen v sebe

vnoen dlouhé hodiny sn se zaped tichým molem svt jít kolem.

jsem v pásmo já

nechal

—

Co v

této tiši vzrostlo za rok celý, vybledlé jen Styxu asfodely, slunce žití nedotklo se jich, hodin blízkých zastavení kyvy, septy hbitovních vrb, septy jivy nad potokem, jenž v lednou kru ztich; v mé duši klid a ty jsou jeho polem nechal svt jít kolem. já

jsou vím, jsou jsou

—

—

o, tak o mne jak on nestál; já pouze neml síly, abych pestal sny svojí duše v samot své tkát; Já nestál

to jestli vinou

mou, to

jest

jí

o potlesk nestojím, o soucit já

nechtl svtu

Tak

vzniklo pár

já nechal

svt

—

pouze

tch

kvt

jít

kolem.

z

pouze, nouze,

sob

hrát.

na pni holém

—

ASYL DUSE. (1901.)

Nulla dies sine linea.

to, co starý mudrc ek': »V tom všecka pravá moudrost životní, by dožil jsi Mcthusalemv vék,

ak dávno

neb sklán

byl v

met

žití

prvotní,

bez árky jeden nenechávej den, tvj úkol bude vždy pak vyplnn!*

Dle toho mistr ídil se a rád a dožil brzy rok sedmdesát, a vytvoil dl velkolepých ad, jsa zvyklý denn v slova žulu tesat, sen myšlénku svou náladu Byl jeho úknl cele vyplnn. i

V

i

—

noc novoroní svojich milých kruh již opustil a ku své práci sed. Den nesmí minout bez áry, tvj pluh již eká, bys jej v sypkou hrudu sved, tvá eká lo již po oSjclí pn, dnes tvj úkol budiž vyplnn. i

12

A

k práci sed; nad listy sklonil skrá. Dvanáctá bije práv s vží všech, a péro z ruky pouští mdlá již dla, a jizbou kídel šumí tichý dech,

—

slovo ani sten. Byl tenkrát jeho úkol vyplnr

a ticho zas

v

noci

novoroní

1901-

ni

13

Píse.

Ifliyšlenky

—

moe

rozvlnné,

—

cit, nad nimi tichý msíc vítr, do dálky mrak žene, vtip by slunce mohlo na blankyt.

—

—

nesmrtelná krása, Tož slunce a v stedu všeho básník sám,

a

kvílí

dumá nebo

jásá,

by vše stkal v písn drahokam

14

Velký pátek. jNa velký pátek poprv Lauru Petrarka uzel v kostele,

den smutku jak

stal

se

vni kvt když

mu dnem

blaha,

nastele.

smutek, touhy pišly pozd, on myslil vždy, na pátek ten, Žal,

tvj umel Bh, jíž

tolik trpíš

tvá vznikla láska,

nešasten.

»Však ztiš se, z každé slzy tvojí se nový sonet narodí!* sept do ucha mu tiše Satan, »jinak to

s

láskou nechodí.*

.

'

15

Zahrada mládí. Zcahradou je Mladost, paní v ní je Radost, blah, kdo v její stinnou alej zapadne; tužbám všem je zadost, v srdci každá žádost, ovanuta májem v kvty omládne Vodojemy šumí sladké svoje dumy,

jabloových štp kolem cest samá rže padá O jak dá se ráda v opojení mladá s

—

duše svést; tíští rozptýlených,

Rozmar nechá

jasmínových hvzd.

apkou blázna, kde je skála ob as cinkat svojím rolnikám,

srázná

s

Žert, Smích, s Vtipu skvostem, stálým jsou tu hostem, neustává v sluch se vkrádat nám; každou novou chzí nové ve Illusi octneš se a každá sladká jest.

Píse

Pelud

íš vratká, nových ples matka

láhve letí zátka na poest, paní toho sadu, kfle vše musí kvést! z

.

.

16

Nech si venku eká, vzteká se a štká tžkopádné Stáí, sok nás všech,

as nám nám

nech

jeho sluha, doléhá zle, z tuha, tu kvetou rže v barvách stech, tu hárá duha, síly je v ní spruha;

—

nezachvjí námi Starost, Zloba, Lest, tyto družky Stáí; nám zde Rozkoš záí, ve díví plá tvái svitem

hvzd

.

.

.

Kdo chce, tomu Mladost

vná

jest!

17

Tíha zodpovdnosti.

I

o závaží jest každé lidské snahy, která se k nejvyššímu dopjala;

po prvním úspchu

Ta

horší steré

ta zatarasí

se

muky

všecky k

ozve záhy.

Tantala, prahy,

ráji

co nejdív otráví vše bez mála, jak vlasatice se nad sny míhá, ta strašná, neúprosná, dusná tíha. i

Tu César cítil na svém trnu stejn, jak papež znal ji pod svou tiarou ve dvoan pochlebník hejn, i

co jásavou svt kol znl fanfárou, ji

mudec

cítí

—

pouze

arodjn

básník zmže písní bujarou, tím lovkem že zstat cele: tak zdolá nejvtšího nepítele.

ji

mže

Já nechal svt

jít

kolem.

18

Terciny.

mj

rak skuten,

život ve tvj splývá hranic mezi nimi, jak bývalo by tak již od jakživa.

a není více

—

Svt, lidé, práce shon Své štstí tlukem srdce

svj nezdar

a vše

druhé

vše marné dýmyl

zachycuji,

—

svými rýmy.

vše jest rozdleno. Dobe pluji tím dlouhým moem. Sedí Láska vzadu sporné vichry dují. jak lodivod,

Tak

a

Jak v asyl svj se vždycky k

bou

s

moem

nechám venku

tob

kradu,

buráceti,

a lež a podlost, urážky a zradu,

jen

nám když

teplo, volno

—

as a

letí!

19

Bolesti.

pišly bolesti, odešly zas jak pišly, odešly práv, však nco z nich zbylo, co v každý se zachvje jak rosa v tráv.

as

pišly radosti, prudký jich žár vše spražil touhy a pání, I

však srdce být nemž' suchopár, když bolestí stopu si chrání.

A

ptáš-Ii

odkud

Tím a tyto

ta

po letech, svžest v tvém nitru

se udiven

vná

je,

uzrál

kynou vždy k

jsi

jitru.

.í"

v bolestech

;

20

iXlou hlavou táhne tichá idylla,

jak nikým ješt snna nebyla; po dobré noci vzbuditi se k ránu v tom vdomí, že celý dlouhý den, sen má myšlenka a duma a jsou zcela moje, zít v své duše ránu, jak zvolna hojí se ve klidu tichém, a chuas, pohne-li mých dveí víchem, že neodejde jist bez almužny;

mj

dech kolem cítit jedné duše družný na procházku se tšit ku poledni pak trochem práce vyplnit den všední, a k veeru do blízkých zajít bor jen sami dva v pátelském rozhovoru, bez falše, shonu, lstí; v té víe pevné, že jak dnes bylo, bude zítra zas, nést krpj na dn duše svojí zpvné, jež v svitu vlídných a ryzí plá a

temnem

oí

zaplá v jas

dále

svítí

Což, Bože, zázrakem je také

—

žití

:

21

Andl.

V

Andla. šel; kolem Byl bledý, okem smutným tvá jeho nesmlá, tak jala že zaskoil jsem ho a k nmu dl »Kdo, poutníku, jsi nadpozemských cest, snech svých jsem vidl

státi

m

vše ty

s

tebou

cítím,

lovku, zím, kdo

jsi,

utajeno, musíš mnoho nést

tvé smutné vno; v duch sboru tvoje jméno ?«

a tím's mi bližší rci,

teba

i

Zve

smutnou tvá a ke jak pes msíc když malý

mn

patil dol,

mráek

pluje:

»Dík za poptávku, ty mj brate v bolu, jsem ten, jenž trny ržím ulamuje, by jiní mli rží ryzí skvost, já trny lámu, spje v budoucnost.*

—

nkam na sto mil, zmizel v mlze však v tom jsem vlastní srdce lehí cítil, ulomil, ó jist kýs trn ve dále ítil. se co v tom okamžiku,

A

mn

22

Dík sto

ž:a

tu

snahu jeho, by marná, na jednu rži i

trn pijde vždy

—

a vichr zlob a nenávisti

bu Má i

já

duje žehnán v mrazu zimy v dnech parna snaha, Andle, se s tvojí druží, i

jsem

ten, jenž

trny ulamuje.

!

23

Vdecne.

jU všeho

víru,

kolotání,

kde je všecko shon a chvat, kde jak ptáka zatikání me tvj kvil, hle vždy si brát jedno vážné vzpomínání:

Co

je tvým, to

Dnes

vezmi rád.

to hloh a zítra

obojí to

vdn

rže,

vem,

do rána tam kvt být mže, pravda, co dív bylo snem, jen když rty a adra úže k sob lnou týmž polibkem.

Blah být mžeš nekonen, jen ber, co dá život,

vdn.

!

24

Vcný

stesk.

pravdu duše má, co neekla jsi, a plnou notou hlásí se ve cit, dál svítí na mou stezku: Je dost již toho stesku

jojáš

já vycítil

mn

—

nespomže jiné pouze nudí, nerozheje spíše srdce studí v svých matných perel arolesku

Nic

—

a

Je dost

Dost

již

slzí,

vždy

—

toho stesku!

resignac, v minulo touhy,

tebe

mám —

to

druhé balast pouhý;

Bh

jen jednou nám objeví se v blesku již dost toho stesku! Je

Mn ty

v

svt

tob

mj

každodenn, jak rosteš v cen,

zjevuje se zabíráš,

co zmijí sykot nám ve sup Je dost již toho stesku!

vesku

—

Jen v sebe zíti! To je moudrost pravá a z hlubiny té perla vždycky vstává, to láska vryta na sinajskou desku, tou konec všemu stesku.

—

—

25

Mezi plavbou. I.

^Xda já

tak,

i

jinak

neptám

.

.

Komu

.

je to milé,

se a sleduji svou

lo.

upen

na kormidlo každé chvíle, sta sirén láká z beh: Poj, ó poj! Jak Odyssev sluch druhm zacpal voskem, já neslyším a jedu klidn dál, kolébán v klidu utšení božském, ideál ? jen ptám, zdali blíž zrak

mj

Zda a

tak,

i

jinak

vte, nedá

.

-

.

Mn

to

se to íci slovy.

práv

hoví,

26

11.

Vím, odkud picházím a vím kam pluji. Nuž, plave, každou pítž v hloubi

ho

vichr nedbej, které vstíc ti v, obrnna, pevná je tvá lo. a

A

co kdy šlehlo jak blesk tvojím mozkem,

to fosforovat i

v

žití

mhou

ti

bude

dál,

všedním, bezbarvém a ploském,

svt

zvi to

Zda

tak,

a

dují,

i

modla nebo jinak

vte, nedá

.

.

.

ideál.

vždy vznt, pocit nový,

se to íci slovy.

27

Píse

¥

tak a dobrotivá, dobrá tak a pející ilá

tvá

do mých

tvá

sn

se dívá

tichým svtlem záící.

Co bych íci

—

jenom

v chvíli té

ale

chtl

tob

nemohu,

zlíbat

ruce

ob

v štstí píští zálohu.

Vím, že to mi vrátíš všecko, snad již zítra pro ne dnes? až as pijde, bych jak dcko znavené ti v náru kles".

—

Svt

a lidé

—

drze dotírá k

busi

—

bzukot muší

nám tmou

;

však tvj pohled duší tichou táhne modlitbou.

28

Zkušenost.

I

ak svta bh se vždycky stejn splítá, co odpor zde jest?« — íkával mj dd »dle jedniky své každý nicky ítá, staví v ped však jedniku svou ped a vždy se skláme, u jedniky nicky vždy teprv cenu dlají, a marný každý boj zde athletický,

—

n

a

krušíš se a svíjíš potají.

A

tak ti pravím, hochu mj, jen to si pamatuj: »Nes tiše každou v žití pohromu,

a neubližuj

Mj

nikomu !«

dde, nevím, kterém na hbitov

ty dlouhá léta hniješ, práchnivíš, však cítím sílu ve tvém prostém slov, jež nad klam, urážky

Pud každý i

vášn,

zkrotil

jež se na

mne

jsem

dn

již

vznáší výš.

démonický,

zmítají,

prost jen a lidsky, a nicky kolem lítají. A zpt po letech, dde mj, dík pravím, za ten pokyn tvj. Chci tiše nésti každou pohromu a neublížit nikomu chci jak ty

žíti,

!

29

Pausa.

lešt chví se tžce adra, sladký vzruch a sladší sten, myšlenka však z nudy jádra slibn rozhlíží se v den.

Tvrí

slastí

zadumán jen

u kolébky stojí duch,

motýlek však modrý, hebký, odlétá

již

v zlatý vzduch.

30

ádky

denníku.

z

en vybavit se z denní všednosti! Ký akkord tebe volá, básníku? Pry! Odtud pry, kde vše tak mlké jest a nízké, pravšední!

Snad Achillu tak bylo na Skýru, když trouby hlas od a

moe

slyšel,

nahý bžel

strhl

eckým

díví

šat

lodím vstíc.

Jen vyprostit se To je zákon všeho, co k žití schopnost má a k svtlu chce. Tím kvílil starý Ovid u Skyth na pustém behu moe erného, tím kvílí stejn básník moderní v mst pustém ruchu, vav, hlomozu. !

Jak vybavit se a

i

?

Snad se vrhnouti

stemhlav do moe, jímž pohrdáš, zatarasit se a v

duši svojí

hradbou obklopiti starých mistr, tch svtlých otc starých odkazu, a hledati tam, co ti nedá svt? se

:

31

i

cestovati

nkam

a ztratit sebe, bys

perodu

ve novém

daleko

tam našel sebe r

Vše

ped

stejný klam.

sebe si zašeptám k vli které dále žít je cenou žití! S bohem cesty pak spát jdu spokojen. staré knihy Já jedno

Mj i

lásku,

—

!

32

Moudrost.

bo

prochví srdcem v povznesené

a

nudný

život,

má pec

chvíli,

leckterou,

jak bílá holubice níž se chýlí, tu s plnou srdce pijmi dvrou!

Tu

sotva pijde druhá, skepse na vše býti odpov? Pak zalkáš, kíira srdce jak je tuhá! zaplašíš-li,

mž' a

A

kolem bodláí

a

štrku

zm.

mohla pec ta chvíle býti drahou I po letech ji srdce vycítí, jak svlace vni, který s rosnou vlahou se nad zdí nahou a rozpadanou v štrku zachytí!

33

Andlé

boží.

TTndlé

boží oblaky jdou, sny tkají spícím nad hlavou,

Vidím

jich kídla, slyším jich let

U mne

se nestavte! modlí se

.

,

.

ret.

Dál spjte cestou svou po nebi, znám srdce, kde víc vás je potebí.

To s

víru v lásku ztratilo,

ní vše,

To

co život

vzdalo

jí

peludm

zlatilo.

docela

svou istou duši andla.

Po bledé tvái poznáte vrate

jí

útchu

ji,

v beznadji.

nmž

shasla Po vlhkém oku, v poznáte, vaší sestrou že jest!

Andlé boží Mne mite a

Já nech?il svt

jit

.

.

.

Tak

zá hvzd,

se ret chví.

lete, lete jen k ní!

kolem.

!

34

Píse.

fak co

mine den, zbude z nj

?

Jen plachý sen a

beznadj

Sám

jsi

a sirý

když ztichne shon, tvj den byl lyry spuchelé tón.

Tak mine den, lánkem jen byl v etzu zmn, v kterých

jsi

Lomcuj tím

žil.

etzem

a ptej se as,

kdo bude vítzem Bh nebo as?

!

35

Tak mine Tvá vle

den. v

nm

pn

ve tíšti

sestra je všem.

Kde

je

tvj skutek

Zaklet byl v snech, zbyl tu jen smutek,

touha a vzdech

Tak mine s

den,

hvzd jenom

schvlo pláe a

se v sen, prosí.

Tak mine den beznadj, sen, vše lichá lip,

cosi

že,

zapome!

i

36

Pomník

lásky.

(K. B.)

y

starém parku francouzského stihu, ve rondelu starých vetchých lip, krov jichž ani v tepetavém mihu nepronikne v lét slunce šíp,

tyhranný ní kámen mramorový písmem zlaceným — dnes vybledlým, dojemnými slovy, psáno na s

nm

prostou prosou víc než podá rým.

O

pátelství

e

tu mluví tklivá,

o rozkošech lásky nevinných, o útše, která sladká, snivá stékala zde ve slz ruejích, o neštstí, které stihlo oba a jež tetí oplakával zde, s celým kouzlem, kterým zašlá doba mluví k tomu, jenž kol cizí jde.

Jist starou lásku cítí zvolna po tak dálném ase každý plát, cizí láskou náhle vlastní bolná v srdci ozve se a zane lkát. Tklivá chvilka do všednosti žiti, skoro odtrhnout se nelze mi Z dálky starý zámeek sem svítí s otluených soch svých tváemi.

—

.

3S

Jarní procházka.

^ta

tisíc kouzelných ech, probouzel pružný mi mech, po dlouhé zim jednou zas, když tísní šel jsem trav a as,

kde plál

O

eky kídový beh blem sedmikrás.

Bože! Každý ten

kvt

byl náhle mluvící ret.

mn

»Což v zim zaspas ?« ke jsem strnul, já se chvl nový byl mi svt, Jak jímž zamyšlen jsem šel! a já

.

.

dl .

!

39

Dvanáct ritornell.

I.

kvte f ySáh'

anemony!

jsi mi k srdci, jakby milá ruka tam vzpomínek všech rozpoutala zvony,

II.

Bazalky kvítku cudný na okn starých panen, klid pít mi dáš žel, z minula jen studny.

Tak domácí

—

III.

Genzian modrý kalich co pipomíná? Lítost v srdci zbyla po výbojích tak mnohých žel, tak malých!

—

—

!

40

IV.

Ty

zlatý petrklíi,

—

z tebe Vesny radost co chceš v moa jese lásky kií. a první triumf mladé

V. chladná kamelie srdce milující Jsi píliš pyšná spíš v sedmikrásách žije. Jdi,

—

VI.

S novými hyacinty vše zladí se duch upokojen tká všech nedosnných sn svých labyrinty.

—

VII.

Ml, pomnnko

ty snivá,

—

vlahou bující víš nejlíp sama, ký zdroj to v mojí duši tiše zpívá.

slz

Vlil.

Maceška pestrobarvá chce namluvit mi cit že vše jak ona

—

—

—

ví

larva.

dobe

sama,

41

IX.

Mdlý šeik ze skleníku tomu smje na svém

se

ár

na

si

myslí

kehkém

pvabných dvou

stonku, rtík.

X.

Cynie popelavý kvt šeptá mi Co krasší :

než

sníti

mže

býti,

ve dne, v noci u tvé hlavy?

XI.

Nádherná magnoliel

V

em

své po

spí tvé tajemství?

tm

Snad sama luna

stíbro v kalichy tvé

lije?

XII.

Mák vlí nenos dom,

—

prý nese neštstí když z tvé je ruky, zlíbám jen a zasmji se tomu.

jej

42

F, X. za

Uhtít

—

knihu >K

nco

nic nechtít

chtít!

—

Svobodovi žatv

V

dozrálo".

tom celý

život jest,

odíkání.

vný

Zkad skane mír do lidských jest pouze — usmívání.

cest,

Dík za Tvou píse. V ní je zlatý klí v mozolné lidské dlan, to štstí, když nás každý zklamal chtí, žít se vším vyrovnan.

—

;

43

Pec

trochu

1

strýc pišel k nám z venkova o svatém Jan do staré Prahy vše báse bylo mu hotova, až zrak plný nebeské vlahy.

iSltarý

ml

Tich kolem vesel se rozhlížel, pak jako ze sna usmál se trochu, málo, ob as jen šeptem dl: »V, roštem ješt, rosteme, hochu!*

je

Já v nitru musil mu pisvdit, skepse slova v hloubi mi tkvla,

a

pln

já

ím S

dovedl ocenit, jeho duše chvla se

mou

pi

divn

tak

dvra

políbení míchá se v sny mé, zbude námitka leckterá,

a

jež v

V

skepsí

celá.

taji

sled

Jen

tš

na

dn

hluboko díme.

sob eknu

si

jak ten strýc: dál, hochu, neví nic, polibkem trochu!

se, miluj, líbej

kdo v boje víru dlí, však roštem každým

14

Práce.

I\ad práci není.

to dkaz Nad práci

Ta

bol každý zléí,

jediný, že's vskutku

žil.

není dobyvatel vtší, bez ní jen každý v prachu živoil; zaneš smav, nebo koníš v kei, až chvíš se ve napjetí sledních sil, tou dokážeš jen, že máš k žití právo, že v duchu tvém srdci všecko zdrávo

a

i

45

Kus

disputace.

Žák praví:

V

života sporu tajném byl Ábel zabit

Kainem.

Být Kain zbit od Abela, zde rozhodla jen síla jinaí by byla dnes lidská epopej celá?

—

o

Mistr odpoví-dá: Ni o vlas

lepší,

hochu,

jenom to uvaž trochu: kdyby byl Ábel zabil Kaina, dí vštba v srdci ti tajná, že Kainem byl by Ábel, a historie

celá

by toutéž cestou spla, zas

ml

bys

—

starý Babel.

46

Šeptáno do ucha.

nech mne stranou banálních hlas všech Tiše moje slzy kanou pryskyice na stromech.

5 ech od

mne

dále,

.

—

Zlaté slzy! se

strom

kadidla

z

.

Snad hmat drzý uloupí,

je

nich

dým

jednu duši vykoupí

Šel jsem

.

svtem

s

však brzy 1

amuletem

lásky tvojí dál a dál, žíznivým se modlil retem ale

Bh

Te Bh nic

se

—

mluví

neozval.

—

já

nepohne srdcem

a jen

však mlím,

mým

sup skekem vlím

lidský škleb

mé písn

rým.

!

47

Políbit

t

mezi vlásky,

kde se zlatou vlnou eí, byl by velký dkaz lásky, srdce tvé však

—

neuví.

Políbit

t

byl by

dkaz pízn

mezi adra,

—

tvojí

.

.

Slupka tvrdá sladkost jádra srdce vyloupnout se bojí.

Samá

rosa na pažitu

srdce moje

— jeden

— vzdech!

Rosu zlíbá slunce v kmitu, kdo mé slzy v bolestech? Rosa

—

—

jedna látka splynou slunce záplavou, když se tvoje hlava sladká skloní mojí nad hlavou slzy

.

Ó

jak žena psáti v radosti nevoli

.

umí

i

Básníci, co vaše dumy.í'

Chote Srdce

k

žen do

zladí,

školy!

srdce zdrásá,

otráví sen, okídlí,

a

svt

Zel,

žasne: Jaká krása!

na prahu mohyly!

.

!

4S

Nkdo

trpí

Nikdo

Sám

—

kdo se ptá v svém bolu nezavzdychne, nereptá Druh}^ jde s ním spolu, .

.

?

.

neuhádne, nevytuší, lásky chléb že s jednou duší jedí pi témž stolu

49

Co pak? jAdyž vše

bu

Bu a

jest vysloveno,

tichý

již

mlení

hrobu

V,

!

tvé

slova škodí spíše,

marný

stesk.

Co

trpíš,

andl

do

vných

je

vno

tiš!

píše

desk.

Samota není hrozná. Mlící Bh, že s hmotou mluví, pozná v

ní silný

Co's

duch.

ztratil,

najdeš zase

Svt je týž vír, ve hvzdném poznáš poslední Smír!

Já nechal svt

jit

kolem.

.

jase

.

Píse.

I

yšlenek sta peletí, jedna druhé v záptí, ta je tvoje jen ta jedna zstává vždy v pamti.

—

Bílý

hloh a modrý bez.

moudrému

jen napovz, o loských ví bájích lásky, jak ten zamyšlený les.

lovk

projde, zapomní;

jednou tmí se, pak se dní, jen ty kvty a ty hvozdy o ztraceném štstí sní .

.

.

51

Melodie.

^prý

a zlatých harfách

andlé

svému Bohu hrají. Pak ruce na rty zemdlelé pod kídla dají a usínají.

Andlem

nejsem, bohužel,

jen hraju svojí paní, zmdlít ani nesmím, abych od noci do svítání .

Skrá

opru

.

p

.

dlaní.

Já pji, když spí andlé,

sám

Bh

Zda ona

píse Kdo mne zní

dímá Nesmle

na trnu sly.šír

— si

ona klímá všímá .^

.

.

.

,

Jiná píse.

IJokavad žijem, krásn '

v paprscích,

vních

a

je

žít

kvtech,

milého cosi v nitru mít a tkat po vzdálených svtech. Však pozdj' sen o všem tak duší táhne, je nesplnn, a duše práhne jen práhne.

—

Pokavad žijem, krásn je pít, po íši rychle íš prázdnit, milého cosi v nitru mít, po emž lze snadno se zbláznit! Však pozdj' sen íš mákem vnenou nahne, je

a smrtí

nesplnn k

srdci

ti

sáhne.

53

Zmodernisovaný hbitov. jsem tudy. Tráva mkká až do úvozu zasáhla svou vlnou,

jjed a

lety

šel

zelen

se rozlévala

zdí hbitovní,

výmol

eka srázných plnou.

Ten hbitov skoro pod kei sta bíz a habr clonilo mu kam's sta

kve jitrocel

šláp',

halily se

pod

mizel,

kíže,

a douška, svízel,

girland u vrat obepjalo

Vše hroby

již

míže.

zelení

klas

a shora celý píboj zlatých

—

se tlail ze všad Stopy dnes tu není, jež dýchala by starý klid a krásu.

Ze

bílá

te

se táhne linealem,

houš stromu probrána je houš koví, v tom kout drahém poznávám se málem; i

jen mrtví

Však co

si

as dole

stejn hoví.

velo z plné íše, chlad u lesní poesie, pod vkusu pravítkem ve chladné pýše se laciným zde pozlátkem jen kryje.

jas,

vn,

tu kdysi

!

54

Dív ovšem pouš

to byia nehostinná,

te pravidelný je to hbitov ádný; jdu lhostejn kol, žel úponek vína, žel trs divizny! Jsem v srdci chladný.

—

A myslím: Hrob je

a

ke

tisíc,

a

hrob vždy ve svém jádru,

jej

hlína kryje,

a

mluví le hrobem když, tím sledním zbytkem poesie

aspo k adru

!

55

Bílé ruce.

Díle ruce, sladké ruce, smály jste se mojí muce svojí blostí! A já bez vás v žití shlucc

neml,

sladké, bílé ruce,

žádné radosti Bílé ruce, sladké ruce, plné milosti! Chci vás, odstríte prudce

zpt mne

A

v úzkosti

?

když vy mne odstríte,

bílé

ruce, vy to víte,

že já

umru

v

hoké muce

pro vás, bílé, sladké ruce, v samé /nlosti!

56

Pausa. (AI. Jiráskovi.)

hmat

v lepké hlín mistr dláta sliném vása tvaru se zjeví oku? Ve tvrím co žáru not padnout nechá, smaže mistr tón, než tryskne z hlubin píse Bohem vzatá Tož nediv se, kolikrát spž svých zvon peleje básník, rzné látky míse,

lao

se nazkouší, než v

než hnouti mže srdcem milion? dlužno zdráti srdce jako v lise, je hrozen zdrán za trochu živné šávy; v sled vykat, umlcv jest korán pravý.

Dív

Úty. Adyž uzaveny úty

s

žitím,

když jednu bytost pro vždy

pak jde pak jest

se to i

již

samým

svojí

zvem,

kvítím,

obtíž zázrakem.

kvty prší, nám každým krokem do kolejí a tam se v snžnou závrj vrší,

Jen jabloové

cest

že necítíme kámen, klest

V

té duši

jedné všecko zíme,

em

kdy prahnul mladistvý náš vznt, na její paži se to díme, jakby nám patil celý svt. po

všecko, všecko dáme rádi, vždy tak je naše, milá, pesladká, Jí

že

pipadá nám

i

to mládí,

jak zašlá, dávná pohádka.

To

žijem pouze v pítomnosti, nás budoucnost již více neleká, jen vdnost srdce naše hostí, co tiše život odtéká.

58

Jen ona když je šastna s námi, to nejvtší je ve všem posilou, a katastrofa Žití drámy klidnou v posled idyllou.

je

!

59

Píse.

fi kdybych

sto let a tisíc let žil a tisíc a ješt pak víc Co trpím, to trpl a snil, co jsem vše dal bych za tvoji líc!

snil,

Tu

bledou, unylou tak, až slzami zvlhne zrak, tu drahou, tu sladkou

—

ne,

neeknu

víc!

kdybych sto let ml v mukách se chvt, a ješt pak víc Pro jeden tvíjj úsmv, ten ret tvých kvt,

A

tisíc

—

!

chci strádat let stotisícl

Zná každý svj bol a za svým jde dál, drahý pro tebe je žal, pro drahou tu sladkou líc ne, neeknu víc

mn

vný

—

!

60

Krajina u Lichnice.

[es plný

sráz, balvanové tíšt,

pod kterou šuml horský potok v již

snách,

ídnul, rostl šer, a kídly svišt hlavou znikl v tmách.

nám netopýr nad

Les couvnul. Byl jak šiky vojska tmavý,

my

v kotlin se octli travnaté, podobna až v obzor mhavý své pnula svahy vesem bohaté. jež díži

Kol

ticho.

Moucha

ani

nebzuela,

pa,

tlak blížící se noci na vše za námi les hymna došumla.

Tak teskno

bylo v klínu pustých lad,

Že ek' bys, kletba na

nm

leží jisté,

kraj pustý byl a mrtvý, nesdílný,

dv žhavé oi koár našich

plály v

rudé

jednom míst

svítilny

.

.

.

—

61

Svtloška.

I

mou

jeli jsme. Les vzadu do mlh splýval, v kol hrení jen polní cvrek zpíval. Tu náhle na mezi pod brvou lesij se kmitla svtloška, lampika vesu, jak malý démant její lesk mi pipa, jenž z prstenu by ruky Boží vypa. již zel jsem nad v5ím pnout se nesmrností

od malé hroudy

zem

do vnosti

.

.

.

62

Noci na venkov.

Dád mám

ty noci na vsi, rád bdím v nich, svit luny na všem leží jalco

sníh.

v

strom starých k nebi obrysy, jak odstíny, když v se pimísí. Cní

mod

Kol hrbí se jen chaty, stodoly, dál tmí se les, spí pusté

výmoly.

Pták zídka

letí,

kmitne

netopýr,

vzduch jest pln nevidných nikým lyr.

Rád nechám po dne vedru,

únav Noc kolem kráet k doijbrav.

plání

63

Krok

k z

její

slyším, jak jde

daleka,

hrábne v zaštká.

stáji,

mdle pes

A ješt

z vtší dálky ve padol sem lehne lín rachot

tžkých

A

kol.

—

ticho zas

ekám,

já

pouze

sním,

až polnice své

jekem

vítzným

To

ticho strhne kohout

souseda

.

.

.

dumou svou jsem nevda

Byl

s

.

.

.

šasten,

64

Ti

I

i poháry v

mn A

mj

jsem moudrý,

a ukoj, radost,

Tím

—

nech mnohý

byl v

nm

žal,

dobrotivý osud v sted cesty záhy dal.

jestH byl

Já z a z

život

poháry.

tchu

já

záhy

a štstí pil

jsem

všecky zdvih' z nich.

pírody pil íše a z íše umní íše lásky žhavé, která se nemní. trojím

douškem

žiju

— co

zbude v slední mžik,

blah budu, staí-li mi, za vše to šeptnout: Dík!

65

Dvrná

epištola.

A^

prchá mládí? naíkáš, že jeho dny jak vtrem listí letí? Ze vlastní se ti odcizují dti ? Že sama jak pe holý Ikáš?

Což vrný betan necítíš, jenž kolem tebe vždy se vzhru vine, když tvá snt padá on výš kyne,

—

a je

ti

denn

blíž

a blíž.

Máš pravdu: Vyros

odjinud,

zde bují jako pravý cizopasník, však tím je, drahá, v svt každý básník, jej proto deptat byl by blud.

—

On s tebou vzroste vrn dál, nech nemá kvt, má svží listí,

ped

t

vichry, zimy nenávistí

skryje, snese jejich pal.

—

pejde. Svta ád zákon zní tak neúprosný, mít betanu háv kolem sebe rosný,

Vše a

mizí,

žití

jak

mnohý kmen

Já nechal svít

jít

kolem.

by,

v,

byl rád.

Ig.

HeriTnannovi

darem Máje pod Wiirzciovo:

j-Dopito!*

i^dyž seká položí svj zlatý lán, zda rozsévae sob pipomene ? Jen k žíznivým rtm pi chýlí svj džbán

—

Ty's rozséval, tvá setba v klasy žene.

—

Nás nebude víc píští generace vždy s vdkem vzpomene tvé velké práce.

67

Píse

o lidském citu.

vTch, lidský cit je vzácný kvt, kde ten se uchytí, to jakby svlaec bílý sle ve holé rokytí!

Tam

na hodinu bleskne se tch zvonc jeho tpyt a v slunce sklonu zave se tak jak ten lidský cit. Já proto z kvítk sedmikrás ty nejradji mám, jež nosí v tísni bílých as

krvavý drahokam.

Na oi myslím unylé, jež pláem zrudly tak, že obracejí k mohyle jen snivý, tklivý zrak!

68

Pohádka po tm.

v,

radost jest, nech to být, však vždycky krátká bývá, to cvrek ukryt v suchou klest kdes na tvém krbu zpívá.

Ifljl, '

Ty

dlouho si ho nevšimneš, on zticha dál svou vede, a

svorn s tebou, kam se zpvné dumy pede.

hneš,

své

Když náhle ztichne Kol samá jinovatka,

—

jaký div!

jen ocún ješt kývá z niv je lidská radost vždy krátká! .

.

.

69

Dnes

a

vera.

Vera

ješt hrdý strom, který každou vtví zpívá, do rána jej srazil hrom Tak to bývá.

—

Nevíš

pro

—

tíš

vidíš jen,

nad níž oblak v dálku splývá, všecko sen — kvty, ptáci .

Tak

.

.

to bývá.

Vera

žena vroucí skrá (cítím posud !) v lásce skrývá a dnes prchá, plachá la

—

Tak Dnes

to bývá.

Vera:

vný

sok jakživa, od budou, byly v sled smrt udlá jen skok a

Tak

to

bývá.

—

7(1

Oda.

K

401etému výroí akademické innosti Giosué CarJuccilio.

Clio nad djin sarkofágem rýdko z démantu uklánéjíc, sedí, aby v desku bronzovou vryla pevn herou jména.

Vážná

Sestra její, tragická Melpomena, v oích hrzy katastrof, v kšticích tmavý

vavín

trpký, pohlíží v s

proudy djin

Medusy

tváí.

Mkké tóny flétny své ladíc v souzvuk jemní hokost meditac obou sester s dcka tklivým úsmvem Euterpe grácií sladkou.

Velké dje pradávných otc, ptky, eže, honby, únosy smavých dívek, pomstu hrdin, zápasy, Calliope polnicí hlásá.

Jako motýl

opálem vzdušných kídel

s

v chmurný hlahol epický smích sem padá, rovna snáší se Terpsichora v rythmickém tanci.

Heb

Kynouc vlídn

s

úsmvem

božské seste, stelami u svých nohou,

hocha s toulcem, v lýru hrouží bounji bílé prsty Erato snivá.

Klidná v modré tunice Uránie kolem hlavy hvzdnatou s gloriolou k hvzdám kyne, odvkou setrvanost vcí všech vštíc.

Tchto sedm

sešlo se

—

léta

tomu

—

u Tvé, miste, kolébky vlí nebes, dar Ti ze své Pandory skín klamné

do vínku daly.

Soudné oko

v tajemné

vení djin,

tichý soucit v zápasy dlouhých

vk,

sladkou hudbu, rythmický tanec sloky v milostné písni.

Kouzlo slova jako

s

s

mkkým

kladiva silou pádnou

hrdliek cukrováním uklidnný Danta že stanul.

zjevno, profil za nimi

;

72

Drahé

vk,

žehnaje bouí vroucí pedati v Tvoje ruce,

vlasti

v tužb jak ji nesl Parini

s

Alfierim,

pochode

svatou,

vné

radostné zažíhá se níž ve tmách svtlo myšlenky s jasem citu, s žárem pravdy, svobody perspektivou

na

budoucím

asm.

Léta pešla. Hyblejské vely medem lidstvo krmis tyicet dlouhých rok;

pkn

sluší

kadei

snhem

bílé

zelený vavín.

papoušk žvatlajících marnou chválu«, z havran škodolibých

Léta pešla. »Z bílé jsou

dnes labut, letem tichým táhnoucí k svtlu;

K

svtlu slávy získané prací rok v službách toho, vskutku co nesmrtelné. asu dost mj vrýti Tvé jméno k druhým, velebná

Clio.

!

73

Geniu hudby. I

Panu

dru. Jcs. Tragyrr.u.}

Uuchu Hudby! S nadoblaných zale v srdce nadšenc svých

sídel

dnes,

tichým váním posvátných svých kídel

nám ukoj v nitra snes Zava tiše! Mocné kouzlo tvoje

slavnostní

jak pozdrav míru v tóny slétni, tóny zase v nové kráse zni

zpt

se vra, zkad

boje,

líté

pnšes, do nebes

!

Duchu nebeských tch

harmonií, které slýchal Plato ve svých snech, v bídný prach, v kterém se lidstvo jejich ech! zanes písn sfér i

O

em

velcí

misti

vk

snili,

vše. co tušili a vyslovili,

v památný den v staré kráse v novém jase slyšeti nás, dti svoje, nech !

svíjí,

;

74

Duchu svtla! Nejkrásnjší rži z

vnc,

jimiž blažíš lidstvo rád,

na skrá vrhni šlechetnému muži,

ob

Tob moe

jenž svj život v kla, který rzné eky v spojil, kouzlem tvojím steré rány hojil v památný den k zdaru, spáse v hodokvase tón tvých dlouho živ a mládl

bu

i

;

Allegorié. 'fc>^

I

u jakési

msto

se vzpjalo

tu a

divné a

pede mnou

cizí

vichicí

sn,

domy jak vlny, jež vzdmou se a mizí tžko v tom víru dohlédnout k dnu.

Dv

brány jen

nad tímto

s

ohni strážnými

nly

moem vží a házely ob žeh

do ulice kde dále vel

život,

stech, skvlý, ruch, shon a spch.

východní brány Andl stál Ziti, stál v bílé íze v úsmvu svém

U

u západní brány, v tmu jež se ítí, stál Andl Zmaru tichý a nm.

Dav stín východní procházel branou, dav stín západní obléhal též, a z Andl každý tiše stál stranou, velký v své veleb strmá jak vž.

mst

zatím život vel stín, tak bizarních, groteskních pro

Co v

a dívek tu

spá

sedlo

s

kvty v svém

zrak,

klínu

u dveí, za okny, lehkých jak pták!

76

Král sedl na trn, spory vše ešil, ve chrám zpíval knz na boží est, u lampy uenec bdl a se tšil vždy starou pravdou všech vyjetých cest.

U

forten žebrák jen kvílel a prosil,

u pranýe dílo své provádl kat, v kdos rval se, dlník, co nosil své v potu snad oddán a rád.

krm

—

bím

Zes, v bubny jak bijí, v zvony jak teskly, však pro každý ruch byl hluch spáe sluch, na oštp hrotech se bludiky leskly, níž stín se zmítal a šíil kruh. Za stoly mnohá se zvedala íše, pod okny nevstek kik znl a zpv, hra stín do noci splynula tiše, le nad vším dvou strážc rudý plál zjev.

oh

rudých na každé brán po jejich tvái, míhal se, plál, vtom východ západ se šinul kamos k stran a mezi andly stál ten, kdo spal. Svit

hrál

i

Ve

On a

hloubi kdes dole zel jen strážc

msto

již

zniklo.

tch mnivou líc, svtlo když stídav po obou stíklo,

je rozeznat

oba

—

nedoved

víc.

;

Ó

svtlo, ó svtlo!

stál

soudcem nad

— Kde nimi,

—

jak mž' jen lovk co tvrce i osud od

Neb jest

východ

sám mšice

vk

a

západ?

se tu ptal

—

tu chápat,

stkal?

lovk sám jeden sta republik malých život, jež ani nestihne zor,

za všecky musí pít bolestí kalich a poznávat vlastní maliký vzdor.

Dne mšice po slunci, vnu se dere, co atom sám tady zvát mže svým?

pí

o se snaží a s davy se pere a neznámý cíl jest mu tajemstvím

Co Andl

Žití, co Andl Smrti jdou za svou metou poklidn dál, osud jej hladí, osud jej škrtí, vždy lovk cítí svj odvký žal!

a

a

II.

OMAROVA MOUDROST. (I.— XLI.)

\

I.

moh' fodohamed Boha k byl

psáti alkorán,

tomu povolán,

Omar, erv,

kam

se za ním v prachu plazí, on perly kla, jen slzy sází.

II.

Cestou

erv

táh', já

Jak by

tob

toto chtl

bylo, ti

ho šlápnout chtl,

mn

dl: kdyby v mraku

ústa otevel on, ke

dlat archandl.^

in.

ei

Podle sladké nesu lovka, výsledcích po posoudíš jen skutek, proto vína já se pevn držím, teba trpké, zahnalo vždy smutek.

Já nechal svt

jít

kolem.

82

IV.

Zelený turban kolem hlavy, projíždím klidn lidské davy.

Mž'

—

Mekku. vtší býti v

Já vidl

Co

chci více?

svt

slávy? Kol mnohý jde a hodí hlavou, a pec ví, to je Moslem pravý!

A

schváln dlá, že mne nezel, jde v chzi, tvái pohrdavý, a jiný, žebrák u mé cesty, plec hrbí, pokorn se staví, to dlá cár ten na turbanu? S ním, bez nho jsem Moslem pravý.

V.

Národ podmanný, davy v boji shluklé, ped Alláhem platí jako srdce puklé, jako jedno srdce prosté z pouští dvy stejn zaslouží si nesmrtelné zpvy.

-

83

VI.

Bolest prudce pálí Pejde zas, všední lidské moudrosti zní hlas, seslabí se asem co z ní zbude vyproudí se v tichý smilování jas.

—

VII.

Jestli

ztráta tvoje srdce

kruší,

vdný bu,

co zbylo v duši, na svét se všechno vyrovnává, a snad ztrátou více. než kdo tuší. za to

VIII.

Svatých upomínek v duši chovej sklad, to iest Chiser srdce, abys vždycky zmlá,

upomínka polibek

vný

je

Boží,

slitovník jejž na tvoji

skrá kla.

84

IX.

svém boku, ve tvém oku,

Máš-li drahou bytost po

musí uschnout slza musí ve vtein bolest minout, jak by za tebou sto byla rok.

X Z téchy krpje jedné muž' tchy být džbán, když z upímného srdce ti splývá, a z vzdechu jednoho

mže

když vící dobré srdce v

žalm býti stkán,

nm

zpívá.

Xí.

V

pustém

poli v

osamlém

stanu

Omar starou srdce ránu, celou noc bdí, kohout zakokrhá, zora nachem trhá jitra bránu. Nový boj mne vítá, jekot polnic zve mne v zápas. Bože. víš, kde stanu, chci se bíti o tvj zákon svatý, pouští dál vést tvoji karavanu, jen mi neber lásky upomínku, kvt chce rosu mít a Omar manu. cítí

85

XII.

Tasím se

me

do boje

a

se

ítím

lv vaním,

ale v duši s

s tygic divým vytím, upomínkou lásky

nejdu mrtvolami, jdu jen kvítím.

XIII.

Dl Prorok:

Za námi jdou vždycky lidské dcery,

a

a

den jasný jest, mlhou šeí, když stáí v srdce tvoje padne, tíhneš v ráj kdo eká t tam.í' i

—

—

Peri.

XIV.

Vnila mne

laurem, sotva

lilie

takým turbanem kdy stvol svj ovije, pláš mi dala, jehož tká plam hoel v slunci jako drahokam, i

tisíc

V

flétnist a cimbalist hrálo.

tom

se sídlo

kolem v trysku hnalo,

na kídlech svých neslo krásy stokrát a já v hloubi duše cítil, jak jsem nic.

víc,

86

XV. Radost, rže v poupti, zkvete, vichrem odletí, ale pro vždy za to zbude, v tvojí pamti.

vn

XVI. milenky radost vc je pirozená, od milenky hokost divná vc je cizí, hokost jako radost, obé stejn mizí. Pro.í' Že obou strjkyní je žena.

Od

—

XVII.

Trávka, která jarem znova puí, všehomíra uí: Zvadnout, zmrznout, zmizet jarem klí to záhad, lovka jež muí.

tajemství

t

—

vstáti,

87

xviir.

Celý život lidský samé hloží, lovk neví, kam svou hlavu vloží, v koránu jsem v tom pišla Fatmé, do rána jsme spali na té knize Boží.

e—

XIX. Nejlíp ke

mn

mluví tulipán krása, která v barev ohni výská jen a jásá, proto. Bože, prosím, až se prachem stanu, zas k slunci vstanu v ohni tulipán.

a

XX. Sel bojištm jsem, hlavu mrtvou zve, jak divné blmem oí svítil hled. Pro padla jsem zde > — Kdybych já to vdl,

snad tím, by moh' svou drahou

jít

dál svt.

83

XXI.

pergamen, moudrost vk, smálo na mne z píhrad chmurné sín,

Sta svitk se

a každý

hovoit chtl ku

svou moudrostí

Co

—

— Jen

já

lovku

stedem

jich šel lín.

marnost, a tu dávno našel jsem v svta zjevech všech i ve šumícím vín. z

nich?

XXII. Já k

Pánu dl: Když musí

býti smrt,

kla

pro utrpení ped ní.^

jsi

Pro jasné dni, by nesl tíži její fantom lovk v žití.? Má vábnji dlky oními zvtralých lebek plát kvítí? A mají lidští dnové se sunout jak pavuin vlákno den ke dni

V tom Andla jsem vidl nad sebou a slyšel hlas »Já,

bouí do duše

Omare, jsem

nemyslil, že

váti

?

státi

:

mžeš

vci tak všední!*

ptát se na

;

89

XXIII.

A

a

je chlad, vedro v poušti, Omar v posled klidn pjde spát, jedno ví: Nad hlavou Orion a láska u jeho že bdí vždy vrat. je

XXIV.

Hody

byly,

tam druhy, te jsem sám

kvasy byly, a

hlun veselil Omarv pst

se

s

já

kvas lovku, otroku, sem íš dej vody, snopek esneku, na zem lehnu pod hvzd zái v poušti, roven patriarchm pravku. stojí za

XXV.

V

mn

jsem táhnul, prorok ke Pokdy nebylo, však já ho pece boj

v podjesen listí jak by severák zlý od hor išel.

mluvil

moude,

pišel.

slyšel,

90

XXVI. Když

tvá

nehle

víka

myslit,

t

v noci míjí sen, se plíží jako píalka,

as

v bezdnou se pono ticha jen, zkad se ozve volavá sn píšalka: Bezdná ta o Bohu je sen samý narcis, samá rže, fialka. a v

t

nm

XXVII.

Cekáš v meet, až hlas trouby soudu zazní.!" Cekáš ve krm, až snad do vína ti proudu zazní.!* Jeden ze všeho týž bude výsledek: Hlas trouby v krmu jako v meet o prachu tvého hroudu zazní.

XXVIII. Ples je

rže

—

smutek, ten je

býlí

erta zahrady, však obé vzrstá, mudec stejn nad obé se schýlí, dál jde, bláznm rzná peje gusta. z

91

XXIX. Pyramidy na obzoru v zrak mj ráno šlehly, veer pak jsme unaveni pod nimi si lehli. Tucha hrobu ovála nás v dlouhé tiché noci, z rána dti Beduin k nám se v shluku sbhly. Ped polednem odtáhli jsme — ale pyramidy stehly. jak náš píchod, sen odchod okem Dál jsme jeli zadumáni, jenom v srdce hloub se vbodávaly mizící jich na obzoru jehly.

vk

i

XXX. Korán od rána jsem skoro ho

již

umím

až v noc

na

e,

pamt,

do opravdy zbožný, staí slovem Alláh! by vzdech' ale jsem-li

ret.

92

XXXÍ. Dlouhé epopeje o recích a kráh'ch psali pvci dmyslní krásn, krátké epopeje lidských srdcí malých pro mou osobu jsou nejkrásnjší básn; vyrovná se sloce mee švih, chtl bych poslední být hoden z nich. i

XXXII. Znaven výboji a znaven slávou, cestu k pokoji jen hledám pravou, v stanu stín jsem uleh' štíp' mne komár,

—

ssál

mou

krev,

nevdl,

že

jsem Omar.

XXXIII. Zakazuje víno alkoran, dím k tomu: Veleben Pán, pro je nechá rsti beztrestn? Mýlka v tom! Sem, hochu, nový džbán!

bu

já

—

:

93

XXXIV. Každému

je

v

svt

tžko vyhovti

pak se mrzí dti, pak se baby mrzí, spokojíš-Ii pány, hned je sedlák drzý, spokojíš-li moudré, pohorší se blázni, spokojíš-li blázny, zhešíš proti kázni, spokojíš li Boha, rozzuí se ábel, spokojíš-li ábla, celý svt je Babel, proto nestarej se, koho lítost zebe, a hle spokojiti Boha jen a sebe.

spokojíš-li starce, spokojíš-li dívk)',

XXXV. Pi pohbu posledního mého vojína mj vyve hnv. má pst' se zatíná, já želím odchod muže dobrého,

nhož nový život zaíná. Pi pohbu nejvyššího emira klid hrobu se mou tváí prostírá, kam šel, též pjdu jednou, hlava pro

v

stín,

všech, vesmíra. do prachu, do prostor

!

94

XXXVI

Fatm

náhodou sjel s ader šat, vidl kolikrát již do tmy plát, a pec jakobych je vidl poprvé, hltal jsem jich lotos v duši jat, cítil jsem, to pravé krásy moc: jako poprv ped tebou vždy nová bude

—

já je

stát

XXXVII.

tvrí ve všem zpívá? koikami pro se pyšní jíva ? hloh a chví se v lidském srdci ospalém a ztuhlém kosmu se v nitro dívá. cos jihne?

Pro Pro Pro

z

jara míza

—

Bh

Vím,

XXXVIII.

Pro

Bh

v naše srdce touhu Kla ji kotvou, i jak skutk vzprouhu? Je to volavka snad, lovk v pemítání by se octnul slepý v ptáníkov dlani? Ptáník ekat bys jej nechal, zlý je osud zatím ekáš sám, co za tebou on spchal, pak se vysmje ti, drže tebe v hrsti. Bráníš se? On rty ti zave hrobu prstí.

—

vložil

.í'

—

95

XXXIX. Moslímové dva v jakémsi zmatku zali na krev mei vésti hádku. Jeden sok vítzné jej hrdlil. » Milost !« »Babo, což chceš ž\t\?« • Ne jen pokud živu mám svou matku!*

pa —

—

vn

—

—

XL.

—

modrý táhne z nho dým, Dlouhý ibuk já se za ním dívám, já se ptám, co vím.? Já se ptám, kdo jsem a co chci v svt.? Myšlenkou jsem Boha. i jen pouhý rým.^

XLI. Tisíc kápí, tisíc kuklí, tisíc

rzných mask

—

já vdl, že již Osud v spežení mé prásk.? jak prásknul, všecky masky rozpadly se v prach. Omar, kalif, stál tu, žebrák, ped svým Bohem nah'.

Což

A

III.

KRESBY A PASTELY. (Mezi

Já nechal svt

jit

ádky »Zlomk

kolem.

epopeje*.)

Legenda o stvoení. se I ibezsetkali jména

v

byli,

Nekonenu Všeho nebo nebyl lovk,

jenž musí jmenovat vše, by moh' soudit. Ti setkali se, nevidli sebe,

neb oí nemli, však cítili svou blízkost, jak by velký jícen trojí se otevel, tak byli proti sob v bezmezném prázdnu, nahoe a dole v nmž nebylo a tu se ozval první, nebyl ješt tady lovk, ne slovem tajným fluidem, které z nich válo, le a tím dl první: Jsem, jenž Prostor!

—

mí

hrom

by valilo se z hloubi, tak zalehlo to v daleko až do tmy a druhý na to pravil bouí vichic Dobu! Jsem roven tob, jsem, jenž

Jak

sta

:

mí

A dl

tetí jako vodopádu hukot k obma: Jsem ten, jenž

mí

Hmotu.

!

100

Cos kmitlo

se,

z

tmy vyhoupla

se

zem

a všichni ti pravili jedním dechem: Poátek všeho. Již mž' pijít

lovk

•

101

Zatracená msta.

^ašla

hnvem

Boha ob,

píliš milovala,

zašla,

zašla v prokletí a

v poušti jak

mdlob,

pochode

splala.

Juni jejich veselí, dvy, jejich gazely, zašli

hnvem

Hospodina,

musili tak zahynouti,

milovat že umli!

moe

Mrtvé

tam dnes

zívá,

pustá plá a nahé l)ehy, scvrklý tamarišk jen kývá,

kde dív tolik velo nhy! Smutná pouš a mrtvý kraj, pustá

zem

a zašlý ráj,

kámen, sl a kvt je plíse, pastý se tu neodváží zahráti

Na

si

na šalmaj.

sloup solný Lotova tu žena

promnna stojí,

102

symbol stálosti, kde zmna trní ve svém nepokoji Byli šastni

Zda pouš za

Kdož

n

to ví

?

odpoví

?

lásku chtli, láskou meli, láskou žili v poslední dech,

za

jen? Za klid hrobový!

Nad nimi

se

vky

valí,

zmizeli, jen v zvsti živí, jedno zbude: Milovali!

A

kdo

je tu spravedlivý?

Ve oblaku krouží sup, v písku stlívá shnilý trup, a rty

modlitbou se tesou:

»Trestej, jak chceš,

Bože

lásky,

jenom od nás neustup!*

J

103

Saul.

dys I neb

na poušti jsem spal neb hlídal svoje stáda v modrou patil dál, v prahnoucí sluncem lada, co vidl jsem ?

Nebe

zem

i

rám obrazu, v

nmž

duše

žila

ráda.

v poušti spal, na adra stulen zem, se vzpjal, v mou duši dýchal temn. Byl jako ropucha,

Tu jak jsem kvt erný z

ní

šeptal mi

a tisk'

se na

má

do ucha ústa a blíž ke

mn.

Já nevdl, (já spal,) že byl to démon zhynu, jenž u mé hlavy stál a skrá mou halil v stínu. Stál u mne do noci,

o vlád, o moci sny hrdé šeptal v lidskou, slabou ttinu.

!

104

A

jsem náhle vstal a cítil v sob sílu, byl skalou každý sval ku velikému dílu, dnes vládnu a král jsem a moje nebe, zem já

—

však srdce stuhlo kozí krokodil.

Ó

kéž bych

opt

spal, jak

Ký démon v prach mne Co do ucha mi je plá a žeh a Stj! Promluv!

Rci,

hoch na poušti kdysi! zím v mlhách jeho rysy

sklál,

vdech' vzdech.

kdo Ty

jsi!

jak já u mne stál, bil v harfy zlaté struny, ve svtlech hoel sál, v íš padal paprsk luny, a krad se po stnách,

Hoch

po oštpu sáh', pod sebou se chvti trny

já

já

cítil

A

jak by kídlem vál pták erný nad mou skrání, bych harfeníka sklál, já mrštil ostrou zbraní,

v ze odpov

ta zaryla se

a jako v zas znlo strun

tch

žaluplné lkáni

.

.

.

A já jsem k hochu pál: »Víc nechod k mému Jsem ztracen, ty jsi král, tys vyvolenec boží!* — A smál se Uavid, hoch a já

a v harfu bil, jak moh', zel svty jeho u podnoží ...

loži?

'

105

Legenda rozlouení.

I

o známý kraj byl a tak jemu drahý, znal mírné, k nachýlené svahy zde kázal kdys, tam pustil dti k sob, na hlavy jejich skládal ruce ob, tam žehnal rybám, jež s plnou sítí za bídný peníz kupovali žití, žen úsmvy a chleba pro své dti; tam chromce zvedl, by moh' dále spti, tam do písku psal s myslí prostou, zbožnou, tam zvedl vlídn ženu cizoložnou,

behm

tam

otevel již zhaslé oi, vzpomínka, kam vkroí. Tam farizej ho pyšný s tuným bichem chtl chytit v sít, koketuje s híchem v den sabatu, ten uskok zdrtil lživý — slepci

a všady

a k

eká

všem

Dnes

cítil,

byl vlídný tak a dobrotivý.

že

má

opustit

—

to

A vidl sebe v stedu templu, jak bradatí tu rabíni kol stáli, jej zkoušeli a se ho vyptávali.

všecko

dcko,

.

.

.

106

CO venku matka hledala jak, v dtské tvái lesk šel naproti

Pro z

A

jí

klidn

tento strach

tohoto svta.

?

—

a

jej

hvzdného

dl

Pec Co

v strachu,

jsi

nachu,

tiše:

není moje íše ty mi,

ženo?!

všecko to dnes vidl vyplnno tou jistotou, že je tu naposledy a k stráním, k behm, k vlnám upjal hledy, za kídlem ptáka do vzduchu se ítil, však že je lovk též, dnes nejvíc cítil.

!

I(i7

Odysseus.

vdl

Adali

Odyssev,

v stedu vtr, vln a hrom, skrze svdných Sirén zjev, jaký ár, se dostat r

dom

Tady Lotofag beh íam svdné Kirky

z.

tisíc

pvab

Stedem všeho lo

Dom kou

—

tihne.

již

—

vítá!

sluje,

nh

a

dál pluje.

Itaky

Tedy

dom!

Ale jaké rozpaky, ruku podat není komu.

—

Skoro v

cizí je

mu cho

nápadník drzém tlumu.

Moe Ve

dálky: Poj! zkonejšíš svou dumu!

láká

mn

z

Kdesi klesne pán i rob, roven podatému stromu, jen když cítí hrob jak hrob,

—

že se posléz

—

dostal

dom.

108

Otrokyn.

Vše dal jsem ti, co moh' jsem pro na tvé duši tžký sen?« dl Alexandr, leže lín na adrech ecké otrokyn.

jen,

mém pro

taká tíž ? Až to jen, králi, pochopíš, pak otevru ti ráda všecky své vdky i svj úsmv dtský!'

,Na srdci

»Mluv oteven, co jen chceš,

—

vše dostaneš, vše dosáhneš!* ,Vra bratra mi, jejž Peršan zabil, vra sestru, již v své sít zvábil.' nelze mi!« ,Pak zbytení jsme na zemi, co láska tvá pak, co mé hoe

»To ovšem, drahá,

A

šla a

uvrhla se v

moe.

— ?'

109

Pohádka.

V

skal tvrdých hrudi

gnom

se vždy trudí,

v azuru nebes veselá do dálky tká libela.

V

skal tvrdých hrudi

všecko tam studí, tam noc a stín, in. píse i

Píse

se taví

na pouhý vzdech, in láká, však znaví v poslední dech.

V

azuru nebes veselá do dálky tká libela. Ký výhled šírý!

Tam eky víry! Tam zele luk!

110

Tam píse

ptaí, v které se stáí vše ve souzvuk.

Tam

z

kytek

strom

stechy ní dom vž, bílý bod. vše jiskí a hárá

pohádkou

jara

o závod.

Ve skalin hrudi gnom se jen trudí. Na apku svou pipjal

si

drahokam,

lampiku tmou, aby tak nebyl sám:

drahokam

svítí

nad topas a

gnom

se ítí

v hloub za ním v ráz.

Jaké to boje v škváry a sloje, jaká to žíze, snaha a trýze, nežli z

tmy

skal

démant

mu

vzplál.

V

azuru nebes veselá do dálky tká libela;

shon to a spch, ty démanty nese jak

vzduchem

se

tese

lU

svých na kídlech.

Svtlo tam

loká,

vše pavíoka, jež hostí

beh,

kolem

v shonu,

tisíce s

ní

ton,

tisícem ech.

Ve skalní hrudi gnom dál se trudí na apce se svojí lampikou; naposled znaven, pílí svou stráven vyjde ven na chvilku malikou; pod strom si lehne, hlavu v mech sehne na chvilku tak jen kratikou.

V tom

safírová libela

se nad ním stín její

v

nm

a

gnom

vzduchem zachvla,

pes skrá se mu drahokam tpyt tu

vážku chy,

než dále letla.

Ji

a

chy

a

podivem

v dlani se

ml,

chvl,

co v hloubi hledal tam, ten jas a tpyt a plam, ten bájný drahokam na kídlech vážky hrá. Ó divná svtla hra! Zkad pichází, kam jde?

kmit',

!

112

Co ve hrudi

gnom v to voln a

skal hledal,

te

dlani své lítá

zde

.

.

shledal

.

ješt vzdušnjší,

o kolik krásnjší

A

gnomovi spadla slza s as, týž drahokam a tentýž J3s!

:

113

Skaldova dcera.

Nad moem v

nm

Yomu

v

starý hrad

stál,

staec, jenž skald byl a

živ byl

král.

mládí svém s Vikingy moi jel, v stáí svém prázdnil íš, k harf pél jedinou dceru tento skald ml.

V

K

drsnému adru srázné skaliny

netulí kvt se lesní maliny, jak tulila se k skaldu, králi dce, tak sladká jak msíc ve hvozd še.

Když

zpíval

starý skald a v harfu

bil,

když

zpíval o bojích, v nichž rek byl,

dce

pustila z

a

rukou práci svou hned, na vnec kvt.

vlna to k tkaní,

a

Starý skald k dcei tu schýlil se rád, znl polibek otcovský ve ton spád, jež ozvukem zmíraly po sálu, hmelo o skálu. co venku

moe

Já nechal svét

jít

kolem.

o

114

Tak

ti dva žili a srostli spolu a nebylo radosti, ni bolu, jímž nevzplála stejn by jich, jíž nezvlhnul zrak by, netryskl smích.

hru

Tu

v plné zbrojí piplul k nim jun,

mával

Tak a

meem,

též

bil

v

zlato strun.

celý byl otci, skaldu

dvete

podoben

-

duší sladký táh' sen.

I zalíbil mladíka skald si kmet, o bitvách mohl s ním hovoit, pt, tak místo dvou do noci sedali ti ve píboj, ve vichr pi.

hmní

Když staec a

dvete

k malin a

V

byl omdlen, jun v harfu sáh' duší sladký sen táh', u skály pibyl dub te,

ržemi Yomu

rozkvetla

ze.

jednoho jitra rohu znl vesk, vyhlédli z okna ven v jitra lesk: po moi do dálky, kam sáhnul zrak, lodí sta, každá z nich blouký pták. ráz

Ti ptáci se nesli ke hradu blíž, na každé placht rudý plál kíž, sto na píd stálo jak val, na hrudi každému rudý kíž plál.

muž

!

115

Jak v starou sí zapadl roh tch ryk, »Konec mé idylly!« náhle jun vzkik', se

stny

me

strhl

>Zadrž, stj, synu

a chopil

mj,

štít.

chceš od nás

jít?«

—

Zadrž! Stj, miláku!' On v tvái žel: Zeptej se otce jen, mládím když vel, kdy by mu boje roh v sny lásky znl, zda by se rozmýšlel, zda-li by šel?« ,

—

»Máš pravdu a táhni !« starý Ješt své hrdiny starý má Balt Synu mj, táhni v boj, pokáme

dl

skald.

•

boj

vždy jde

Však

a

dvete kesana

dl

,Jak sami

láskou,

již,

zví to

domluvil skald a král,

nežli

hrot dýky a hrdý

ped

otci

jsme

Král skald se

Roh výzvy od

sklál

mrazivý hlas:

budem

žili,

tulil

žít

zas

k svému dítti

moe

znl po

tetí!

!'

kíž!«

lló

šastný

lov krále Lovise.

jArál Lovis vyjel dubinou, jež spala si

z

posud v páe,

rána na lov

s

družinou.

Odleskem jitní záe všem oštpy se blýštly

Tu u

.

.

.

starého buku,

kde roh znl ples veselý do žežulina »kuku!«, královu oi v uzdu gnom sivý s šedou bradou »Mj králi, jsi mi píliš mlád,

pa

nezhrdej starce radou: Vždy v levo hle, však v právo a co se netýká t, tam nedej

je

Usmál

se Lovis, hlavou kýv',

dost rád dál

ve

ml gnom

stedem

roh

šlo to

chasu; les, niv,

plesném hlasu.

odpov!*

117

la

Ha, vzácná

Ó

—

I

jak lákala krále

v záptí?

Jí !

Však radu gnoma v pamti, bod oe, cválal dále, jen v levo hled, však v právo v

tmavou

se

pustil

a

mnohý pán

houští,

mnohý man

a

do vous vádu

spouští,

král dále

hmí,

kde hvozd se

kdo

ped

králi, rcete, v

tmí,

nem kdy

odporovat smí?

Kde bystina v duh tisíce v skal tíšti rozpnná, na levo stála dívice nad prádlem nachýlená. Zel nahý prs král, plný bok, zrak nebeské pln vnady, le bodl oe v prudký skok, pamtliv gnoma rady. Trh' prudce uzdou na právo, man za ním nerad pílí a brouká: »V hlav nezdravo má dnes to náš pán milý, tu pustí la, dál

a nechá

Tak

tmá

cválá v sob tak

ujít

rznou,

úpalu den celý bez pestání, šer sedal si již na skálu, jeden ani kus nebyl uloven. trysku v tom jeli

v slunce

zve

zlatou

skrá I«

!

118

dnes bude návrat smutný! tesák »Za kíž a zbroj za mnišské kutny! Ký ábel do cesty nám hnal jen z rána toho gnoma ? Lip u íše bych v šachy hrál a sedl v klidu doma! Což ani snad

bu

vymnn

nemá hlad, žízn nemá? Vru, to bych král

ni

vdl

rád!«

Král jako pikut na oi svou družinu hnal více, tu z tmy ped nimi vynoí

tverhran — šibenice Na každém rohu klátili se obšenci nazí, do sebe vtrem mlátili a jako had se plazí, se

syk' jeden na druhého:

»Hej!

Už jede! Nám tu schází !« a druhý: »Tak ho zavolej!* a

tetí, až to mrazí,

kik': »Mezi nás

poj o plnoci

v noní kvas, sem pijdesám velmistr náš

A rázem

v prosted ekanu cos rudou záí vzplálo, jak tisíc žhoucích kahan to tanilo a hrálo

Jak suchý list, slyš na holi, na koštti

vtrem

svist,

— asl«

!

:

119

Z

tisíc

arodjek

dav a

opuštných míst

obšenci

letí

šourají

šibenice dol, íší hourají a kií v družném kolu se

s

s

vrhcáb

»Poj

:

mezi nás

sem v noní kvas, o plnoci sem pijde sám velmistr náš

To na

— asU

levo zel Lovis král,

jen kíž udlal honem, a na právo se dále hnal, znik chechtot za skal sklonem. Tak cválali, pot na ele, až z tmy jak z erné vlny hrad královský se vesele vynoil svtel plný! S rachotem dol padl most, výš trysk' pak prudkým zdvihem, host!« »Z vás každý na noc je k dl a mihem král u stolu již všem plná íš hrzy cvalu toho s úst sala

mj

manm

pee

A

s

i

íší v ruce Lovis

dl

»Na zdraví pijme gnoma! Bez jeho rady, kdož

ví,

žel,

zda bychom byli doma Nebezpe Za laní hnát se f nás mohla krky státi! Horší lé, Za ženou hnát se ?

—

—

tíž.

120

nechtj se ani ptáti v pekelník vnadidla 1

A

dát slovo

—

—

Kam

a

odpovdi ?

vedlo by? Tož pravidla každý si z vás hledí:

Na

levo hle, na právo je a co se netýká t, tam nedej

odpov!<

121

Poslední setkání Karla IV.

V tch

Petrarkou.

íších, v kterých kvete asfodel,

svtlý jeden vedle

stín

s

stínu

šel.

Ten první sedl kdysi na trnu. ten druhý nes jen lauru korunu. Šli

vedle sebe

mrak

v

ele

Po dlouhé

dl

mlící, sedl jim na tiše,

i

líci.

pospolu, první v tichém duch hlaholu: chvíli,

jak

šli

—

veejn

tvou Lauru políbil.* ,A myslíš, králi, tím že's pochybil.'" 3>Já

»Své dílo slíbil jsi mi pipsat a nedodržel slova na konec !«

pec

—

—

!

122

Já ekl tob, ty to dobe víš, Tak uiním, když sny mé vyplníš Zda splniPs je? Zeptej

A

rozešli se

k

se sebe sám!'

rzným koninám.

;

123

V

Romance

o

arodjníku

Zitovi.

iivozd úpl v živl sváru. Však plném pi poháru, kde krb plál, v teplu sedl pan Kuneš z Tatobyt

ohn

a kterak v

tanci

romanci a do plamen hledl, sem zlekán panoš vlít'. staré o

snil

s udšenou tváí: pane, zle se daí,

Hýk'

»Ó sám

as

to

s

námi

hraje.

roh? Most sám se hnul a padá, kláda, a skípá svor

zda slyšeTs

zníti

i

je

pravda

to,

i

báje,

jak v hrad se dostat moh'

?«

>Kdo, osle?* Rytí houkne. V tom vítr plamen sfoukne na krbu, po tmé oba dlí

proti

sob

—

v ráz

-

124

se rozletí tu dvée, sem rusý muž se bére,

však oí bleskná zloba nahradí krbu jas.

»ŽeI, ruším vás,

mn

líto,

—

jsem arodjník Žito!« Psa sípá hlasem, v kterém se divný poškleb chvl, i»Co libo?« — » Nocleh prosím, svou postel s sebou nosím i v kout usnu šerém a nejsem nepítel!*

»Nuž, arodjník jsi-li,« dí Kuneš, » kratochvíli nám ustroj, milý kmochu, chci s tebou v kostky hrát. Však opat díve svtlo, jež vichru vání zhntlo, zde zbylo vína trochu,

le po

tm

nejsem rád!«

»To nejmenší dí Zito a již v

pée!« klee

jest

do krbu, mdle jenž dýmal, cos zamumlal, tam pliv', v ráz ohe výše trysknul, až k stropu divn blýsknul, le Kuneš konev tímal, jas v sále byl jak dív.

>Xu

tohle povedlo se!« Kuneš, chtán svj rose starého vína lokem. »Nu, kmochu, pisedni, sem nový pohár hostu! Z všech mého sklepa skvost zpij nejlepším se mokem pes noc až k poledni!*

dl

—

V pst pohár bére Žito A mlask' a dl: »Mn líto, že v

bece, limonád

se ztápíš noc já lepším

i

den,

odmním

se!«

A po

staré sáh' ímse, kde v íší, džbán stál pohár zaprášen

ad

Fouk' Žito do poháru, hvzd tisíc rzných tvar,

mnily

jež

se letem,

se hravé mihlo kol »

Prach

dí Žito

vk, dno — »prvky

co mrtvo, vzplaniž a šlehni v

A

z

íše

je

isté!*

mizte,

kvtem

stvol!«

poháru to kypí

jak rakety a šípy, jak perly v opálovém to lesku šumí, ve,

;

126

Kuneš íši chopí

a

a než

v hrdle ztopí, v tom v trysku to již novém plá v íši v blesk he.

»To

ji

víno, brachu!

jiné

Ze stoletého prachu

atom stará síla ve — oživit

víš,

ji,

v z

tom tajemství je všeho poháru bezedného

jímž svt tvá duše!

hle, by Vzhru íš!«

jest,

pila

Zas pohár v perlách blýská,

Kuneš v psti stiská. »Kdes, chlape, jenom sebral

jej

ten božský malvazír?« »Je, brachu, z Opatovic,

opat

jej

já o jí

pil

i

novic,

kapku jsem

zrosil

vous

i

žebral,

knír.

A

jedna v kníru ase jak perla uchytla se, ti hodní, dobí mniši když hostili mne tam, a tu jsem v živl zlob nes' v kníru svém až k tob, ji

stásl v starou íši,

v,

šlehla,

drahokam!

127

A sotva ke dnu padla, v sta tisíc kapek zmládla, pan Kolda znal a nepestal je

to

víno,

pít,

píval Karel tvrtý, své Václav prospal chrty, tak božsky pi líno, však též chce ženu mít!«

je

nm

—

»Ta chybí nám

pouze

tu

!«

kik' rytí, »o tu nouze! Když arodj jsi, raiž ženu opatit!*

—

i

Kik' Zito v zuivosti: »Na jednom daru dosti ty nemáš? Ten ti staižl-

A

pohár v krb

A

blesk a tesk,

i

již

krov se zachvl

lí

ev

.

.

.

hromu,

domu

tma vše topí, kvil vtría kolkolem Když Kuneš protel zraky, zel vše kol skrze mraky, po Žitovi ni stopy, on sám byl pod stolem a mlha,

—

— —

I

!

128

Romance o dvou bratích.

Uva

mniši

Tak

lety

v kláštee

žili

samot

ve

k

a

dve.

sob

pilnuli,

že od sebe se nehnuli.

Byl první vzruch a var a a

druhý duma,

dým

a

in

stín.

Prvnímu sotva stail svt, byl druhý mroucí hrobu kvt.

Tak ten

byli

ve všem protivy,

dumný

a ten

záivý

Když první setás' s víek sen dl: »Bohu dík! Zas nový den!

«

129

Zas k nové práci síla, vzruch a za vším láska, za vším Bh!«

Dl

bím

druhý: »Nové

mám

jež nést

Dl Dl

hrobu na pospas.

»Co druhý: >Co první:

A

zas,

lze

lásky dát!«

pochovat!*

jí

nesouhlas v nich zjevný byl, druh byl drah a mil.

pec druhu v svte

Již

Dl

první:

nepjde to lip! »Svt je Boha vtip!*

h »Svt

»Máš pravdu,

dl

druhý:

Tak

bude jen,* jen Boha sten.< to

oba protivy,

žili,

až oba byli

—

A

nad rakví

v

oba

stáli

šediví.

tvá sob ekli: »Kdo pak

Kdo pqavdu ml? Snad oba ten schvátil

Dl Já

žití

shon a trud.

první, v jasu

aspo

Já nechal svt

jit

sladce

kolem.

obliej, žil

jsem

jej.

ví?«

v blud

:

130

Ty cíl

trudil jsi se

máme:

stejný

celý

vk,

slaboch, rek.

Však to ti eknu naposled, nebude již jiný svt.

že

Co dá jen v

i

bere,

tom

mužn

je poklid

nést

vných

hvzd.

131

Ballada jubilejní. AI. Jiráskovi.

Nežli tu láhev dopijem, balladu starou povím vám. Jen Jednou, dvakrát nežijem, rád vám ji v pospas dám. Nežli tu láhev dopijem

pes dávných

my lilii

as

let,

starých zvstí kvt na hrobech zapijem!

Ve starém

refektái

dnes všecka okna záí.

Sem

Gudul. kmet

již

dtský,

dal svolat mnichy všecky.

On

cítil

blízkost smrti,

ba skoro, že

jej

škrtí.

By lip se šlo mu v nebe, chtl všecky mít kol sebe.

!

132

brati, híhev naata! Svou íši každý podej sem

Již,

A

upomínek poupata zvlní a v kvt puknou všem!

se

brati, láhev naata, stem tryská hvzdných ok. Hoj, to je starý mok! Již,

Žel,

chybí tu jen

—

dvata!

Ve refektái starém vše kypí tu dnes jarem.

Kmet

s

novicem se

a zátka vzhiru

A

talí,

vítá

lítá.

píbor chestí

žaludkm

sladké zvsti.

A

víno tak se perlí, že kmet své odvrh' berly.

Však

víte, jak to bývá již, když jednou najde druha druh, tu spadne s mysle každá tíž a v sled je každý polobh. Však víte, tak to bývá již, kdo platil by své dluhy rád? Zde každý dobrý kamarád a každý tich svj nese kíž!

Když vstal

tryskly

všem v

líc

Gudul, opat starý.

žáry,

133

V

kolem

ráz všichni ztichli

nad vyjedeným stolem.

Obliej komu

svítil,

íš plnou v pst svou

chytil.

Neb ekal

na pípitek, hostiny slavný zbytek.

Ach, jubilea! Známá vc! Rád každý by v nich zmlá! zubatec starý kostroun se šklebí u všech zad. Ach, jubilea! Známa vc! lepší tu je kest, tu ped každým vždy živut jest, pouze kostlivec! zde

—

Le

O

—

Vstal Gudul, všichni ztichli, vzdychli. kdo rýmu mli

—

A

kdo nemli* rýmu

zrak vznesli k nejstaršímu.

Ten tvá

držel pohár v dlani, tála v usmívání.

Cos ek'

le Stál

—

pak zmlk'

v nic vše

každý

na slavnou

s

— pak znova,

tála slova.

íší zdviženou

ekal

e.

«

:

134

Sál chlubil se svou

ozvnou,

le marná každá každý

Stál

s

lé. íší zdviženou

—

na opata rtech lpl le tento se jen chvl, stál klidný s tváí blaženou

rzné stromy

»Jak

v lese,

tak,

brati, sešli jsme se.

Ten

s

a ten

Ten ten

svtu

duší

cizí

pln jarní mízy.

oekává,

leccos

všemu

s

bohem

dává.

Jen jedno víme, brati A takhle se to patí!

A

v posled výše pohár

však slova jen k íše až

kapek

neek

— zvc

-

víc,

kraji tiskl ret,

stotisíc

jak v posled pohár výše zve, mu v šedivý vous skanulo, tam diamanty vzplanulo a ohnm jeho líc.

Jej

brati pochopili, v sboru pili.

a všichni

135

chvála? Slova dík? Zde žijem v okamžiku.

Co

Ta zubatá

již

a každý se

dl „V

jí

poká, doká,

Gudul, íši zvedná: ješt jedna ad chybí

Než jsme

—

!«

tu láhev dopili,

balladu starou jsem vám ek', kdo moudrý, pít se nezmýlí a tžko každému být vdk.

Než jsme

tu láhev dopiti,

svou cestou dál šel svt Žil Gudul ješt ticet let a pil až na práh mohyly!

—

«

136

Legenda o lhostejném bratru. V'

Zil v kláštee, vždy zneuznán, lhostejný bratr všemi zván.

A

slunce plálo, padal sníh, vesel, v žalu zlich',

a

konvent

On

stranou ode všeho sám

dl: »0

nic

již

se

Vznik' mezi bratry

nehádám!*

mnohý

svár,

kdes ctižádost svj vetkla spár,

Kdes ješitnost, kdes hamižnost, on nezdál nic, ml na svém dost.

A

sotva zrak vrh'

ka: »0

nic již se

sem a tam, nehádám !«

»Tys dostoup' vrchol askese, jak lišák lapen v železe.

137

Dl Cos je

pi

opat jednou

»Však

nev,

íši.

to že nejvyšší.

chtít se musí,

po

ems

plát,

rubáš jinak ten tvj šat.«

;>Tím býti má, já myslím sám, již se nehádám!*

však o nic

A

opat zhas'. Byl volby den,

on opatem byl vyvolen. Pro nezištnost on všech ml hlas; myslili vzplál jeho as.

—

te,

Te

vztyí se

a

oživne

v své ztrnulosti podivné.

»Jak, opat

Však o

já.'

To

nic již se

»To není klam, vzít

volbu káže

to

asi

klam.

pravda est.

jest,

ádu

Vzít volbu káže povinnost!*

»Nu, je to pro

—

nehádám !«

mne

—

tuhá kost!

Však, brati, jak jsem pravil vám, já

o nic

Od asu,

již

se

nehádám!«

co se opat stal, div, klášter jakby rozkvétal.

138

Nebylo spor, hádek zlých, žil každý pro sebe a tich. Jak opat by

je

nakazil,

žár tužeb v nich se zamrazil.

skoápkou

Pod

lhostejnosti

plul

každý se svou kocábkou

ve pístav míru, jenž jest hrob, kam staí prken šest a skob.

A

opat sám, když umíral,

kol každý v plái dojat stál

On usmál já

o nic

s'e

již

jen:

se

»Pokoj vám,

nehádám!*

139

Romance trochu divná Titurel i van lesrytíerný jednou

co chtl, a

nevdl

jel,

ani,

tmou jak hvozdu spl

pan rytí Titurel, uzel bílou lani.

tu

A

jak tu lani zel pan rytí Titurel,

kuš sal a stelil lani, šíp do ela jí vjel, tam zlatý kíž se skvl,

la bžela

dál

^strání.

Pan rytí Titurel

hml

za divnou laní tmou, nocí bez ustání, a lesem, jenž se

kíž

tml,

zlatý blesk, se

na ele

bílé

lani.

chvl

140

Na ele

pot

již

ml

pan rytí Titurel tou honbou za tou laní, a les když proletl, do mechu schvácen sjel a vzdychl jen

:

Má

paní

141

Fiametta.

Doccaccio kdys k Fiamett v lásky žáru se, slunce plálo v plném lét, edenem byl svt, polibek byl hrobem vét, než ji ekl ret.

sladká Fiametto, jak vše kolem plá, záivé to žhoucí léto k tob láska má, polibky co v písn seto, vky petrvá! Vidíš,

Jen se smála a si hrála zdobným vjíem, vlasy jeho rozechrala v letu chlípným rtem Náhle a vše bylo snem socha ledu vstala

—

Po

—

letech nad foliantem starých

vštc

I

snil,

do pekel až stoupal s Dantem, v starých hrobech nad agavou, nad akantem ptal se: Zda jsem žil?

Jen v

té

chvíli,

tvj prs bílý když byl cílem mým, kmet šílí a co já dnes vím? když nemám síly? Všecko, všecko dým!

jinoch blouzní a

Co

mj

vzlet,

ryl,

142

Jen

ta chvíle, Fiametto,

když

jsi

byla má,

záící mé byla léto, které plá a plá Polibky co v písn vseto vky petrvá! .

.

.

I

143

Ballada o živém ohni.

máme v srdci svém, naším ostnem, naším snem, je nám v srdcích stále hoí, ba sám to srdce tvoí. ej

Jej

všichni

neuhasí

moí

tok.

Za rovník zanes' bludný krok.

toen

až k

dojdi ledu

—

on hoí srdce v stedu.

Bu jakékoliv

víry syn,

kdos Cech, nevyrveš ze hlubin žár jeho blýskající,

vždy nový, Jej

tryskající.

teba zdeptá nový as,

však

z

popela on šlehne zas

nebeskou rudou rží ve

ackých adrech

Nech stem

muži.

rozvlní se splavem vod, cizích nauk, cizích

mód

—

všem ucho propjíme le ohe dál v nás díme.

—

144

Vše vidt,

V

vdt,

zkusit, znát

sled každý navrátí se rád

a v srdce své se vnoí,

kde onen

ohe

hoí.

Co mohlo

pijít

—

my

každou ránu,

snesli

pišlo

již,

tíž,

kámen sami v hrob jsme navalili sob. ba

Však

ohe

v srdcích dále

plál,

kámen puk', led srdcí tál, pod ohn velkým žárem, a

až stetli jsme se

Zvst

dí,

je toho, jejž

na

nmž

se

Plá sta let

s

adrech

že v

vný ohe

plá

—

—

jarem.

zem

jist znak

my máme, ohíváme.

—

bude

tisíce.

Jest z jedné velké hranice

na bezích stála Rýna, v srdcích nezhasíná.

nám

—

Nejistší srdce splalo v nm, svj žár nám dalo odkazem a jeho tvrí síla se

vky

obnovila.

tak

!

!

145

z nás každý, kdo

má aspo a se

ví,

o

Tak

dobrý

je

jiskru ve

ech,

adrech,

že tou jen žijem,

svj

život bijem

svatý ohni dále

plá!

Myšlenky svtlem zahej skrá a dlnou mozolnou

ui

a

Já nechal

uhntenou eskou dla

svt

jii

kolem.

10

Hó

Pomluva.

jAdyž Sixtiny strop mistr domaloval, zrak u stropu vždy, šíj schýlenou zpátky, po msících s žebíku sestupoval, jak zmámen krok mu potácel se vratký. Šel bez klobouku, plášt, jak byl, slez' s lešení

dol, kde

žil

tolik

nedl.

zeliná kýs, jenž na káe vez' své zboží, zastavil se, za ním hledl a k mšanu, jenž kolem šel, kýv stranou: >To hrza! Vizte tvá tu zbdovanou, jak vrávorá, jen hlete, jak je zpilý, vždy ani udržet se, nemá síly!«

Tu

To létlo mstem, znlo a veer doneslo se ku

se všech

vží

papeži, a každý slyšel to a každý ví.

Když k papeži

byl

pozván na veei,

zel, jak se všichni straní a

>Nu, nedivím že

honorá

si

se,«

zlou

jej

mí.

dl papež eí,

vymáháte vtší

147

—

za Sixtiny strop vše jsem to již vidl, ba ješt více, miste, dostat máte, když v mojich službách tak se namáháte, však hlete, bych se za vás nezastydl./ >>Jak,

za mne, svatý

Ote?« »Po

jste to,

Dl le

nejistou šel chzí, zpit

již

ulici

ráno,

miste, budiž Bohu žalováno!* mistr klidn, s

s povzt3'enou lebí, nestajeným šklebem v hrdé líci

»Ký, svatý ote, div? Já zvyk'

již

:

nebi!«

148

Slepý Milton.

vné

verše Ráje Ildyž slepý Milton svým dcerám pedíkával, které psaly, nervosn rukou škubal límce kraje,

noe duchem

v minulost, kde plály ty vidiny mladosti jeho smavé, jež od kolébky až v tmu jeho hrály.

Se

tn

Však v

hlubší resignace tmavé vrhnul pocit mdloby, kterou schvácen je schytat nesve v tony dumn lkavé. jej

I pipadal si jak dub, který skácen, jak velká váza, jež rozbita v stepy, jak skalný tes, jenž marn sluncem zlacen.

Co

jejž stkal z s

te mu

pláten

nímž

pelud

dum svých,

zpil

se,

bil

velkolepý,

co svt, jejž nosil v sob,

se jako

Simson

slepý.?

!

149

On, každé lidské jenž odolal zlob, div nerouhal se nyní Bohu svému a k oím v slzách tiskl dlan ob. Hlas varhan, veletoku epickému jenž taktem, ztich' pod prsty jeho dcery, jež zdivena se obracela k nmu.

Pro

náhle zmlk'?

Vždy verš píval sterý s rt vždy vštích otci

kaskádou splýval Pro slepé oko upírá v kout šerý?

?

Jak cos by vidl ve své stálé noci Tak v písni své se posud nezastavil, tak pohnut, dojat, schvácen, bez pomoci! Jak poutník, jejž sráz píkrý v skalách znavil. nevdly, Tak divily se dcery

—

že

Andl ped

ním

stál

»Dost dlouho svt

máš pravdu,

jsi

v sklon slunce

i

a

život

písn zel

jsi

pravil:

celý,

jak skála, kterou zlatí paprsk zlatoskvlý,

marn

jako dub, jenž skácen na souvrati. asu dosti, však's jsi váza v stepech jsi pláti. zel slunce svt pojmout, dokud Jsi

ml

;

Nuž jsi

byl

skálo, vydej žár, jejž

pila ze

pjen

slunce po ti

jen,

od mladosti

adu rok,

vra

jej

bez milosti!

150

Nuž, strome, bleskem ranný v svém boku, sntí, vra všecky písn ptaí, vše vichry vra v své básn veletoku!

šum

i

roztavíš se v marném srdce plái, vra, vázo rozbitá, své všecky vn, dost mj, že Pán t k tomu urit ráí!

Než

Vše vyslov,

ím

stn,

tvá velká duše

dív nemáš ni

práva, ustát ve své pouti, práva spoinouti v Boha ln.

Z dum vyrvi se! Což neslyšíš zas douti svých verš moe? Pj na rozkaz Pán, slyš pozoun soudu ve tvých pochyb proutí!*

A

znik', jak pišel. Milton vztýil skrán a klesnout nechal svoje ruce, a náhle jako bysten s horské strán

ob

Se hrnouc všecko rve a trhá prudce, proud nových verš z úst se jemu valil, co tahy tváe bleskly v tvrí muce. Prch' tmavý stín, jenž okamžik jej jak Agonistes vzpjal se plný síly, jak nadšení by íš si po kraj nalil.

A

halil,

dcery hrát a psáti nestaily »Co, milý ote, rázem tak zhntlo« se pozdj' ptaly v odpoinku chvíli. .

.

.

t

»Já na okamžik,« pravil, »posteh'

svtIo.«

131

Golem.

lolema

z

hlíny

zhn

Bezalel rabi starý,

vdech' cit svých mu srdce jaré žáry, vdech' v každý sval

kvt

i

mu jíž

vlastního já

i

žílu

sílu,

svt podmanit

práh'.

A ped

starcem jak stál bystrým okem, koulel a

Low nad

starý žití

pýchou

vzplál,

veletokem

jak stanul by, sáh' ke dnu

krpj

jednu vyvážil v laur svých snah. a jeho

»Na jeden aspo mžik,« snil rabi: »Co chci mohu, jsem pou/e

trpaslík,

však vlí, citem Bohu se vyrovnám v té chvíli, já tvoil z vlastní síly, ó vznešený to citl«

152

A

plaše jeho zor

se rozhled' jizbou tmavou,

kelímk, pánví sbor kde mluvil s pecí žhavou, kde s folianty skín nacpány k stropu lín svj v prachu snily klid.

Své

dílo prohlížel

a nezel, jak je

smšný,

však sotva slovo dl,

Golem k

byl

ros

náhle,

dílu

spšný,

pebh'

schody,

ba plniký džbán vody na pokyn pánv nes'.

Se stny sutky

strh'

a obrátil v nich písek,

do pece díví a upravil

ad

vrh'

misek,

k rozkazu starce bdlý, byl ilý po den celý, až k zemi veer kles'.

»Již dosti!* »již

rabi pál,

dosti pracováno,

dost k služb jsi mi a zítra také ráno, jdi,

je

spoi, hochu

milý,

nutno šetit síly, zákon jest.«

to starý

stál

!

!

153

Le

Golem jakby hluch výš rošt a vzpímil tlo, již zdál se být jen duch, jímž všecko oživlo a jak mu rostly údy, bylo ho plno všudy, co zaít? Co s ním svést?

Lvem

zaval rabi: »Dost

Já pán a tvrce velím Chceš zkusit moji zlost?

Po tob kletbou stelím, jež zbojné syny svtla

do sirných

slojí

stj, lehni, shon

smetla,

svj

ztiš!«

Však marný kmeta kik, byl obrem z hlíny Golem, vše kácel, tískal v mžik, jak vichr zuí polem, pak zatoil se prudce, pt hlav ml, tyi ruce

po kmetu vztáhl

Kabalu rabi

již.

chy

s dsným zaklínáním na leb mu hodil v kmit; však trpaslíka skráním stkal tím jen vínek hvzdný

a

Cit

dsné hrzy bezdný

že starce schvátil v tom.

:

154

Jen »Jahve!« v strachu na kolena hbitý, ne híka dum, le bs to ped ním zuil lítý.

hles',

pa

»0 pomoz,

mj

byl soud

A a

milostivý

Bože, híšný, lživý

v tom Golem

mj!c sjel

—

— Zaznl hrom.

bleskný klín hrstka prachu,

však v zái Hospodin dl ku rabímu, v strachu jenž chvl se jak prut holý *Víš te, jak vzpoura bolí

—

a to byl

pouhý prach.

Te pochopíš mj jak

mn,

bol,

Pratvrci, bylo,

když celé nebe kol se na

mne rozbouilo,

když vlastní dti svtla má pst ve propast smetla, kde vky lkají v tmách!*

;

!

—

155

Jessenius.

cloe

—

Ortel hrozný vru: jazyk nejdív být mu vytržen, pak hlava sata, zrady na oféru má býti katem roztvrcen. iž

písa.

Má

Kus tla každý

má tak

v jiném konci

msta

povšen pak výstrahou; písn, zle se rebelie trestá

býti

a síla

mužná

s

odvahou!

Vše výslech' klidn. Nezatásl hlavou, a klidn nechal soud ten odejít: to vdl, cestou že tu kráí pravou, jak povinnosti velí

cit.

To

vše by snesl. Pouze jedno cítil, to hrozné vytržení jazyka tu náhle v dumy ponuré se ítil,

svt; skutenost

Ten

mu

zaniká.

jazyk moci zachrániti pouze! Pln hrzy v noc šel ped popravou spát, však v snách zel vnukm v kanibalské touze jak budou jazyk z hrdel rvát

;

!

!

156

Smrt Pariniho.

iž

záchvat pešel, volnjším se

cítil,

—

Hle, mohl pejít pokoj a z kesla vstal. bez sluhy pomoci, pistoupil k oknu a trnul žasem. Jaký byl to západ! Nad Milanem, hle, plálo moe svtla štít každý, každá stecha, každá ímsa jak démantové hroty plny jisker se míhaly, to okno bylo topas a ono rubín žhoucí do krvavá, kouty ulic odlehlých a prázdných se skvly zlatým prachem, A to nebe To výhe žáru dnes I zdálo se mu, že nikdy ani v sladkých dobách dtství :

i

!

a

mladé bujnosti a mužné

síly

zrak jeho nebyl takto pronikavý a chápavý, pít v sebe také svtlo I pil je hltav, až zítelnice mu pecházely, pi tom usmíval se a opt zpátky ku mstu zrak stoil jež ped ním hoelo jak výhe Danta, jež druhdy šlehal ditkami své písn. A myslí jeho letlo to vírem dny chudoby o suché krce chleba.

157

dny tuhé práce a dny tajných tužeb, dny úspch s úsmvy krásných paní a sladkým zpvem jich, dny hojných kvas, pi kterých ovšem sedal jako Cato a nepozorován pec pozoroval, dny plodné práce v stedu milých žák, dny resignace a dny pokoení Z všech nejvíc jeden: bezbranný a chorý kdy na ulici padl bez pomoci, kdy cítil v srdci nejvíc bídu svoji a opuštní všemi na té dlažb. Pak bouné dny a scény revoluce a dav potupný skek, ztroskot íší a novou dobu lidstva na obzoru, kam vejít neml, již zel duchem pouze, jak Mojžíš svatou zemi s hory Nebo. To vše tou ekou svtla vrátilo se v zrak zpitý, jejž nemohl odvrátiti Ustoup' zpátky od feerie nebes! .

.

.

—

a beze slova klesl v náru sluhy, jenž za ním stál a nemoh' pochopiti, dnes odkud taká síla v chorém kmetu.

V

té

chvíli

osudné »byl<

šep

již

Osud.

:

«

15S

Brati

»

železného prstenu

».

•

Liubernialní pan rada

sedl veer

svým stolem;

za

kout ada

od stropu

již,

dlouhých,

erných stín padá

z

a se rozestýlá kolem.

Matn

bliká lampa již, kolem prázdno, hluchá tíž, zhasnout chtl a v lože jíti, v tom však rozlétly se dvee, premovaný lokaj v šee,

stíbrný tác se mu svítí v dlani a na tácu psaní. » Císaský te kurýr pišel depeší, « tak struné hlásí. Povstal rada, jak to slyšel,

s

šedé shrnul v ele vlasy, psaní vzal, hle na pee, hlavou kýv' a lokaj zmizel.

»Co

to,

v noci?« bruel, »te.^

úady je vru svízel. Chvatn roztrhl pak list, zvdav zaal toto íst

s

159

^Dodána sem byla zpráva z

bezpeného pramene,

bratrství že jakés stává ,

železného prstene'.

po Cechách

je

rozvtveno,

psobí rok mnohý

již,

divný symbol, divné jméno, nebezpených novot skrýš. Z Francie prý pišlo sem a

již

plná je ho

a zde zpráva o

zem tom jistá.

Jakýs kaplan Bolzanista prý je rozšiuje všem. Jaký toho družstva cíl, teba, byste vyšetil, pjují prý knihy sob nevrecké, plné hlízy,

do

cpou zboží cizí, scházejí se v tmavé kob. Píbuzná zda zednám je ta druž, co o tom víte, lidu

jist brzy vyšetíte, znám váš dmysl a um. Zkácet oltá trn chtjí, lidskost vznést tam potají, i

každikému obyeji

déd

jen se rouhají. Lidskost kií a se cvií v divných kejkl mumraji,

léky nezkušencm

líí,

vše co svaté, bourají. Státu jenom odporovat,

chudinu však podporovat hesla jejich, v šírý

svt

160

sím

roznášet

zla jen

francouzských chytat

tch svtlonoš, groš

za pár

lidi

svého bludu do tenat, jest prý jejich cíl a spád. Jsou-li u vás a jak bují, jisté zprávy jDotebuji, proto rychle vypátrejte, co as kutí, v taji snují,

tom Nesmí trpti to referenci o

dejte. stát,

císaský ni majestát, aby vedle víry svaté také býlí bujelo.

Tak, náš rozkaz nyní znáte, jejž se nám dát zachtlo, v hlavním sídle našem dáno,

zpeetno, podepsáno

Rada

e

a

znova

.

.

.«

e,

hlavu sklonil, v tvái zble. Bože, co tu stálo, se mládí smálo, z toho starý ped ním povstal svt.

Vný

na

Ruku na skrá

položil

pak dlouho, dlouho snil. Náhodou zel v zrcadle svoje tváe uvadlé, a

šedý knír a šedý vlas a ten dopis

znl

kárající, trestající.

jak hlas

lól

Vrásku v ele, vrásku v Kterak promnil jej as!

líc v plamenu »Zelezného prstenu* kdysi brati svorn byli,

Zaplála

.

scházeli se, spolu

o všem v

O

té

svt

.

li ci

.

pili

hovoili:

bíd tžkvch dn,

o té lidstva pišlí zoe,

kterou chtli vítati dlouhé, bdiié lidstva hoe mladistvou svou závratí. O tom velkém probuzení národ všech v jeden cíl, v divých boj burácení v

lovkem

by

lovk

byl,

o té snaze horené, o té touze sopené, na lidstva skrá, pot kde

aspo

svítí,

jednou vykouzliti

píští jitro bájené! O tom velkém blahu všech, kteí pijdou k lásky stolu, bratrství užiti spolu budiž Maar, Nmec, Cech! Co dnes zbylo z tužeb tch!

te svt

Kde

druzi jeho byli?

Po

se rozptýlili,

mnohý pyká nadšení v podzemním kdes vzení, Já nechal svt

jit

kolem.

11

;

!

162

do ciziny hnán ve samot se kdes

jiný

kruší,

vyschlou duší jiný všedností zlou ušlapán on sám živ jak mezi hroby, žije

a

s

mu ády

prsa zdobí.

Stíny táhly po klenbách. žilnatou a suchou

Rukou

rada ve zásuvku sáh'

pochmurnou

a hluchou vzpomínkách, ponoený v list po listu z píhrad táh' Kvtin v herbái jak kostry Skutenosti vichr ostrý zde je na hromadu svál, rada listy otvíral, otvíral a etl dál. Tady utkvl na jménu jež mu druhdy drahé bylo,

a v noc

.

to

sn

sta

mu

.

.

vykouzlilo

v švadlou tvá — ach, tenkrát Zel tch as promnu,

žil

pochod mládí vítzný, mnohý dobrodružný pípad. Z listu jednoho tu vypa

tžký

prsten železný. a spolu spjaté, nade nimi heslo svaté, klesá hlava znal je dobe

Ruce

dv

.

.

.

do prstenu kade plavá zastrena, ta,

Kde

dlí

dnes

jež sladká, vlídná, milá

.

.

.

;

163

její

nositelka byla

r

nikde hlas Dobe, noc zastril vše, prudce vstal kol,

a to slavné

vlád

»Trochu

pozd

výstraha

ta,

lidstva

o

psal

pichází

vk pl

krok se posunul.

Symboly

to,

obrazy,

na nichž pouze mládež tkví, prázdné šílenství. dnes to niím, Znám to z mládí pravda je to, jak to líím,

celkem

:

—

mladých mozk nadšení, a blouznní.* nic a klam

—

Dopsal, zhas, vzdych' ze hluboká, chvatn setel slzu s oka.

«

1Ó4

Na starém

pohebišti.

byste,* dl mj f omneneek' odvádje vzdušnou na

hostitel,

verandu

své villy venkovské ku erné káv, stojí dm, »že na míst tom, kde kdys pohebišt bylo pohanské.

mj

Já rozhlédl se v romantický kraj. To malebná vám byla kotlina,

kde prostedkem se eka vinula, kde tiše pluly vory; skaliska dost srázná, ošlehána vichicí se táhla na protjším behu v dál.

Na behu našem, kde

te

villa

stojí

a velké válcovny a cihelny, hbet volný táh' se zvolna vstoupaje, jak terasy tch zahrad visutých, o kterých bájí povst z Ninive. Co naproti jen holý skály basalt jen sem tam protkán rží netesku, zde z pdy žírné rostly jablon a hrušky, slívy, višn, moruše.

1Ó5

ku obzoru lnouce, nízký les kde podával již ruku obloze.

až

»Jak pravil jsem,« hostitel pokraoval, dm, kdys pohebišt bylo *zde, kde náhodou. a objeveno bylo Ped lety projíždje krajem tím tvar a seznav bystrým okem ece, sklon strán ku pomalý jsem levn zakoupil ty pozemky a nejdív cihelnu zde vystavl, tam pod námi jež posud na levo

mj

—

beh

i

—

—

stechou rýsuje. dobe hádal jsem, tam naproti

se rudou svojí

A

jen holé skály tmí se v polokruh,

zde pro

pkné

hlíny leží zásoby

Dm

brzy vystavt svoji rodinu, pro nucen byl jsem kde žijem te. Jak zali kopat jsme na základy, my pišli na stopy sta starých popelnic a trochu hloub jsme našli jehly, kruhy bronzové mee zubaté a zrezavlé: ti vitríny dnes plní v museu staletí.

i

hlavního dle

msta

tato naše koist,

soudu znalc samé

rarity.

nález starých bronz, popelnic mi zprvu zdál se vcí nahodilou, že nepikládal tomu váhy jsem. dostavn a s mladou chotí svou

Ten

Dm

jsem slavn

ujal

vládu na své

hroud

166

a

v krátké

dob

Búh nám požehnal.

Z mé primitivní ono cihelny dnes povstal velký závod, továrna, již zíte obrovskými komíny nít k nebesm tam eky na behu. Nám klidn léta šinula se dál bohu dík! a rostla rodina má a nepipadlo v snu mi ani jednou,

—

že na

hrobech

budoucím

já

vztýil

V

tomto

kolébky

asm. zátiší

léta v klidu blaženém

jsme žili a dti rostly

a

my

stárnuli.

Tu pišla tžká rána osudu, mých dtí nejluznjší urván kvt

pedasný

zlou chorobou kles' ve

To

hrob.

bylo pro nás velké neštstí,

neb tak jsme žili v lásce pospolu, a nezvyklí jsme byli na bolest, že v prvních dnech se zdálo nemožným jak mé žen pestát osudu ten útok vražedný. Náš blahý klid se zmnil náhle v pusté mlení, v nmž skoro druhu druh se vyhýbal, by nedotkl se jeho bolesti. Co štstím zvali jsme to zmizelo a nemoh' — nazvete to rouháním — ni pohled na ostatní zdravé dti a bující tu mrtvou nahradit.

mn

—

Však závod zkvétal

naši

pes

a brzy usídlil se blahobyt

bolest

1Ó7

do našich

zdí

Tu poteba

pes všecko hoe

v

nich.

se náhle objevila

—

kopali jsme dál, domky dlnické. stavt kde moh' bych kopáme a najdem ve stráni vám sedm zachovaných popelnic jak v polokruhu stát, je s pietou jsme vyhrabali rukou pelivou a zatím na verandu postavili, kde sedíme.

vše rozšíit

a

I

Byl pozdní

veer v

srpnu,

já z dílen vrátil se a po veei jsem s dýmkou use proti popelnicím. Od východu se valil erný mrak a dusno tžké boui vštilo,

pedchdce

jejíž

mnohý

tichý blesk

se mihl na obzoru dalekém. Já sedl sám a a zadumal se,

dýmal ve svém smutku již dávno ztich',

dm

jen z dálky temn hrom se ozýval ve vzduchu, ozonem jenž thotný jak víko rakve visel nad zemí

Na

myslil

jsem- Na dceru zemelou,

kvt jabloový,

který vichr svál dlouholetý bol tak se ozval prudce v srdce hlubin té boui podoben, jež z daleka sem táhla v majestátu posupném po erných skalách protjšího behu. A jak jsem dumal, kivolaký blesk

pedasn Mj I

adu

popelnic mi ozáil, na kraji verandy jež proti tu

mn

16S

se šklebily a tu jsem k sob ,To jist byla jedna rodina, již zburcovala tady motyka z

té

po

tn

staletí

to byli

dl:

kterém dímaly urny vtší druhých, menších pt

klidu, v

—

ty

rodie

a

dív. Jak nesli asi oni takou ztrátu? Co smím žádat víc Jak nesu já ji ? Já na hrobech svj založil jsem dm, na otc popelu jej vystavl a nezaleknut dsným objevem starého pohebišt, nový svt jsem volal k žití z mohyl násypu. Zde nemohlo mi plné štstí zkvést, ba dít tvé tak záhy urvané da byla pouze ve dla osudu, jež sleduje nás stále vztýená, za mrtvé, kterým klid jsem porušil svou hamižností, duchem obchodním.

jich dti, které zkosila smrt

—

To

r

bylo výkupné za mrtvých mír.

Snad pošetilé jsou to myšlenky a z mozku, který týrán bolestí, vy eknete. si hledá východ z ní

—

Le

mohu íci vám, že od té noci, bouí thotné, mír sestoup' v duši mou a smíení. Já ek' tu sob: ,Což jsem jediný jako

muž

já

jenž na hrobech své štstí zbudoval? To v jádru dlá každý, není píd, kde nebylo by nikde mrtvoly, prach živen prachem, v nové žití vzplá

;

169

a

tlo prach

to vný pro ml Tys

jsouc, v prach se rozpadne,

života jest

kolobh,

bys bouiti se proti

kísil z prachu život

nmu?

odvážn,

snad rouhav, když mrtvých svatý klid burcoval,

pro

nyní reptat chceš, když prach za pomstu svou ždá opt prach

jsi

—

To vný

r

zákon nco za nco a ztráta dcka tvého bolestná jest výkupem jen za vše, co jsi získal svou prací vytrvalou, potem svým. Tak pln šastný nikdo nemž' být, vždy prach jsi sám, jenž k zmaru odsouzen.

Snad nazvete

mn

Te

to všecko absurdností, ztýrané to duše asyl jest

svtlá

je

mé

dcery vzpomínka

—

a svtlejší vždy já se utišil a ukoj se svezl na všecky,

mj

jak sladké

tchy balsám

konejšivý!*

Rka, násilím jen slzu potlail a odešel, jakby se skoro stydl. Já musil uznat pravdu jeho slov.

EPILOG.

«

Já nechal

ikch, to se

svt

jít

kolem

.

ekne: »Nechám svt

On každou k tob on ídí v posled radost tvou

.

.

jít

kol!«

vniká skulinou, i

bol.

A dnové jdou, msíce pominou a stojíš ped tím, ped kterým jsi prch', tvá v tvái jedinou jen vteinou.

A

kam pes

ped

tebou strmý vrch, dospt lze jen v skutku životem, stem illusorních sprch. rokle

klid a mír

i

To

hora Oistcová, po níž jdem, Ráj klidu výš jest ješt, v nový vzlet tep nový perutím dej každým snem.

Až za hrobem ti kyne pod záí jiných hvzd, až víko rakve

Sám

sletí,

klidu

kvt,

za jiným pólem,

siný ret

dopoví: »Já nechal

svt

jít

kolem.

OBSAH. Prolog. svt

Já nechal

jit

kolem

Strana 7

I.

Asyl duše.

Nulla dicš sine linea

11

Piseíi

13

Velký pátek Zahrada mládí Tiha zodpovdnosti Terciny

14 15

19—20

Bolesti

Andl

Vdn ....

Vný

stesk

Piseii

Zkušenost

.

Pausa

ádky

z denniku Moudrost Andle- bozi

Pisefí

Pomnik lásky Jarni procházka Dvanáct

ritornell

X. Svobodov

Pec

trochu'

Práce

Kus

.

.

.

.

disputace

Šeptáno do ucha Co pak

Pise Melodie Jiná

píse

27 28 29 30 32 33 34

36 38 39 42 43 44

45 46 49 50

.

.

51

.

.

52

Zmodernisovaný hbitov Bik- ruce

21 23 24

25—26

Mezi plavbou

F.

17 18

53 55

Strana

Pausa

56 57 59

Úty Píse

.60

Krajina u Lichnice

Svtloška Noci na venkov

Ti Ig.

...

poháry

Dvrná

epištola

Herrmannovi

.

.

.67

Píse o lidském citu Pohádka po tm Dnes a vera

68 69 70

Oda

.73

Geniu hudby

75

Allegorie

II.

Omarova moudrost.

I.-XLl

81-95 III.

Kresby a pastely.

Legenda

o stvoeni Zatracená msta Saul Legenda rozlouení

99 101

103 105 107 108 109 113 116

Odysseus

Otrokyn Pohádka Skaldova dcera

Šastný lov krále Lovise Poslední setkáni Karla IV.

Romance Romance

.

61 62 64 65 ó6

o

arodjníku

s

Pelrarkou

Žitovi

o dvou bratích Ballada jubilejní Legenda o lhostejném bratru Romance trochu divná Fiametta Ballada o živém ohni

121 123

128 131 136

139 141

143 146 148

Pomluva Slepý Milton

Golem

151 155 156 158 164

Jessenius Smrt Pariniho Brati »železného prstenu^ Na starém pohebišti

Epilog. Já nechal svt

jít

kolem

173

PG Frida, Emil Bohuslav 5038 Souborné vydání básnických F8A17 spisu 1895 díl AI

PLEASE

CARDS OR

DO NOT REMOVE

SLIPS

FROM

THIS

POCKET

UNIVERSITY OF TORONTO UBRARV

I :

\f


n

h i:.