Ptirchased for the. LIBRARY of the UNIVERSITY OF TORONTO. fwvi. the KATHLEEN MADILL BEQUEST

5038

Ptirchased for the

LIBRARY of the

UNIVERSITY OF TORONTO fwvi the

KATHLEEN MADILL BEQUEST

mmtm

OTOKAR BEZINA

HUDBA PRAHEN

^

X

OTOKAR BEZINA

HUDBA PRAHENÚ UMNÍ - NEJVYŠŠÍ SPRAVEDLNOST - ROZHODUJÍCÍ OKAMŽIKY - ÚSMVY ASU - PERSPEKTIVY - KRÁSA SVTA - ZÁSTUPOVÉ -

TA)EMNÉ V

ZASVCENÍ ŽIVOTA NEBEZPEÍ SKLIZN CÍLE GlS^v. TOUHA ^^SD -

-

-

VNÁ

SYMPOSION 20 f-^ KNIHY NOVÉ DOBY f=í HUGO KOSTERKA KRÁLOVSKÉ VINOHRADY, VÁVROVA ULICE ÍSLO 17 N. p:^

e-=::J

- NÁKLADEM HUGA KOSTERKY - TISKEM DLNICKÉ TISKÁRNY V PRAZE

-

TAJEMNÉ V UMENl

TCH které

dlouhých rozhovorech, duše vede ve svých samo-

tách,

odpovdi

položeny

Odpovdi kají

na

svtlem

nmé

a

utajené

ped otázkami. vné, otázky esmly býti odny

jsou jsou

svj as, aby

zvukem. Hodiny, které nás prorozžatými pochodnmi, vymují jejich jasnost dle síly našeho zraku. A tam, vázejí

a

s

kde jsme

slyšeli jednou dissonující šelesty uslyšíme, až zrychlí se pohyb, lahodnou škálu zákonu podrobených tón. Dle hloubky otázek výšku duše, nebo dle nich se vnitní bohatství odpovdí. Jenom nejmenší ást otázek peložena byla v duších minulých a pítomných do slov. Nejzávažnjší a nejhlubší ukryta je symbolech bolesti a tušení svtelných záplav, v symbolech síly a lehkosti, jejichž sladkost

sirény,

mí

mte

eí

05

7

i^

rozpaluje nekonenou žíze, v symbolech tajemného oddechu vcí, jichž promny odpovídají evolucím naší vnitní pravdy, v symbolech pedtuch, lásky a nejistoty za soumrak plných nebezpeenství, ale plných i

hvzd

a nejvtší nejistoty zraku: roztržitých pílišným sáláním vnitního svtla. Ve všech

tchto otázkách duše je sama. V tom spoívá jedno z nejvtších tajemství života a onen smutek mlení, který ernými stíny se vsí na poslední slova píliš upímných. V každém objetí myšlenky a ramen chví

ke

tonoucího, jenž marn se se nervosní zachytává tonoucího v tajemných vlnách. Život duše je cesta, kde nepedvídané události ekají ve všech stínech a kde mlení mluví jedinou spolenou všech svt a kde samoty mají tisíce zrak. Ale každý krok její spliuje vyšší tajemná oekávání a neji-

eí

stoty její mají hluboký význam. Její náhody jsou náhodami jen pro její nedokonalé poznání. Nejsou náhodami. V každé duši je zrak, který se dívá dovnit, obrácen k neviditelné noci, fascinován jediným pohledem, z nhož se lijí svtla všech minulých budoucích hvzd. Píšern slavné zkušenosti tohoto zraku neuvdomují se v duši po as i

života na zemi v celé smrtelné nádhee svého bohatství. Tímto zrakem jsme spíznni v jediné bratrstvo vidoucích a zasvcených. Ale jen nejodvážnjší snní v tlukotu srdce a v modlitbách svtcv osmlilo se tušiti. A pece tyto zkušenosti, jimž tisíciletí jsou potkáním okamžiku s okamžikem a všechny okamžiky jediným okamžikem, jimž systémy jsou hrou jisker zhasínajících nad plameny jednoho a kde není místa pro naše bolesti a rozkoše, kam ani jeden paprsek z našeho slunce nepadne, aby se ihned nerozložil a kde naše výkiky nenalézají atmosfér, které by je nesiy, zkušenosti noci, která není nocí, jsou ve své podstat celým naším ukrytým bohatstvím. Z nich odráží instinkt se k nám nejasná a hluboká a z nich nabývá chvní etheru svtla pro naše zraky. Uvdomiti si tyto záhadné processy, rozšíiti škálu barevných tón, které jsme schopni vnímati, osvoboditi v pozemském zraku paprsky pronikající neviditelné, odkrývající nové obrazy, podmalované na obraze svta, uiniti poloviní slepotu naši extasí vidoucího do

svt

ohn

e

dvou nekoneností, spojených nesíslnými osnovami souvislostí, neníliž to snem OJ. 9

::c;

všech,

kteí dovedou

hymnus budoucích chtl by dosnil až

slyšeti

svítání?

v písni asu z nás ne-

Kdo

hrdým a silným, aby ho do konce, v celém jeho šílenství,

býti dosti

bez bázn a bez trestu? Aby dovedl poznati v našich bolestech úpal vnitních výsluní? Aby dovedl pocítiti v našich radostech žíze vzbuzenou velkým polednem hlubin? Aby dovedl oceniti v naší lásce nesmrtelnost tohoto mystického úsilí? Nevíte, že práv proto svítí ze zrak milenc svtla nezrozených a ekajících? Nenásobí práv proto láska všechny smysly a nedává teskným slyšeti šepoty polibk z mlelivého nárazu kvtu o kvt a z šumní vod? V nocích svatebních, které táhnou zemí, ticho je dusné

dechem picházejících

neviditelných

zástup

jednoho okamžiku, jenž letí národy všech ostrov a pevnin, rozsvcují se sny nesíslných možností život jen proto, aby budoucí bolesti mohly otevíti jednou nové svty Poznání. 9G9n^^rcf::i9f:i9£:i9as^ í3? Všechna umní podmínna jsou zkušenostmi druhého zraku. plnou symbol, jejíž každé slovo vrací se z hlubin sterým a

v

šlehnutí

eí

echem jediné odpovdi, hovoí hudba. Z ledových výší, kam nevkroil lovk než snem,

^i

10 UZ)

do hlubin, z nichž vystouply naše nejzáhadnjší pravdy, padají bystiny nekonené

V

žhavé a chladivé koupeli chvjící se nahotou, aby se vrátily s úsmvy svžesti a pýchy, uinny pro okamžik vševdoucími. A radostn odhaleny dýcháním vného slunce, ekají se zraky pivenými dímotou odpolední na píchod nových sn. Blankyty nocí sklenuté mlení hvzd zdá se magií tón, v nichž píliš hmotným prvodem etherným hlaholm tušení! A dlouhé ponuré rythmy, kde tesou zápasy svtla v soumracích se bolestné tisíciletí, vzdech prsou utlaených píliš velikou tíží, která nebyla zmena slabostí rukou Procitlá duše vcí hovoí v tónech nabývají démonické výmluvnosti bolesti v jejich opojení. Dary obtížená poselství jar, ekající ticha moí, útoky neviditelných vtr a dlouhé, mlelivé pohledy podzimních dní nalézají slova, jimiž vyjadují svá tajemství. melodie. stojí

jejich

touhy naše

s

i

!

;

stávají se symbolem, zakrývajíce dálky a pinášejíce blesky s krátkými svtly a blízkostí smrti; mlha nabývá nového smyslu vystupujíc z nejnepístupnjších, kvetoucích zahrad a vypíjejíc zvolna záící sílu denních noních hvzd. Všechny psychické vege-

Oblaky

i

i

i

cis

11

^o

táce ídí se

zákony tajemného heliotropismu.

Po celou

dobu svého vývoje

obracejí se

k slunci, které je zdrojem vší energie. Každá ta nejchudší a nejvšednjší, je myšlenka, schopna rozpáliti se v oslujícím lesku zavedením vnitních proud. Každá je schopna projíti všemi umními, ze staletí do staletí, vládnouti mramorem a obma svtly, v celé základní síle položena hudbou. Každé umní je halucinací z opojení nejsubtilnjších ryíhm etheru a krve. Symbolické stíny, za jitra ukazující k západu a k píštímu svítání veer, pohybují se v každém daném okamžiku u všech umní v jediném smru, dle stoupání mystického dne a dlouhého sluneního roku staletí a duší. Bolest všech umleckých snní je vzpomínkou na hlubiny, do nichž A v jejich se duše odvážila píliš daleko. úsmvech je lesk neviditelných slzí, které iní umleckou krásu blízkou nejvzdálenjším. Jistoty všech umní jsou váženy z jednoho pokladu jistot a jejich sny jsou sny jediné noci a jednoho jitra. Do všech svítí ze spolených hlubin magická osvtlení pohlcující obrysy nkterých tvar, aby jiné se sesílily, .a vykikly ve fluoreskujícím zazáení, v taní neviditelné paprsky, transformované i

nmž

do barevných

tón

menší lomivosíi,

'Ci 12 LCJ

aby

mohly býti pozemským zrakm snem o neznámém. Každé umlecké dílo hodné toho jména sní o nesmrtelnosti. Nebo v zemi, odkud pišlo, se neumírá. Každou vteinou, kterou tam prodlelo, sílilo v atmosfée zahoustlé tlakem

všech výší až k posledním

hvzdám. Tam, v tch erných vlnách

byly

koupány ty nejodvážnjší myšlenky jako v arovné krvi a snad by zstaly nezranitelny, kdyby vtry nad nimi nesvály na osudný déš pozemských kvt, které uinily láze jejich neúplnou. i>JUC'^:^iSOi:^i::-')

n

;

Práv

do nichž je

proto, že umní tryská ze zdroj, odrážejí se hvzdy druhého nebe,

výslední suggescí každého velkého

umní

paprsky druhého slunce, rozšíení a prohloubení jeho obraz novými koistmi svtla a touhy a obohacení dorozumívacích prostedk mezi dušemi. V jeden hluboký zrak potápí se do sta zrak a v dlouhém, rozkošném zajiskení opíjejí se všechny tušením jediné Všudypítomnosti, Nad stránkou Mistra nesíslné neviditelné ruce podávají se vám k stisknutí. Nebo podsesílení života

nm

nmá

statou umní je láska, která uí mluviti ústa a dodává smlosti píliš nesmlým. umní miluje zemi. I nejspiriJako láska i

vdn,

tuelnjší umní uznává že do jejího svtla opíralo svá kídla, než mohlo vzlétnouti do výší, kde vznáší se rychlostí extazstane vždy behem, tických pohled. k nmuž se vrací ze svých výprav. tenkrát, touhu po vykdyž duše vyslovila jeho jití ze svta vadnoucích barev a sluncí vraždících vlastní svá jara pílišným své lásky, tenkrát dodává opojení jeho jemné píchuti vni v zahradách rží a upozoruje na polibky, jimiž se stává až do píchodu

Zem

1

eí

ohnm

i

druhého života vonným

nkolik okamžik

Neomamuje nejvtší

klamu.

mla

závratí

síly

ta

odvahy patit do oí svému nejzáhadnjšímu osudu a která šla ješt o krok dále, když ze všech oken a dveí, otevených do noci, zatoil se nad ní mrazivý vítr, svál okolo ní všechna svtla a píseií,

která

dosti

kvt

pronikl ji, až zesinala? Ti, kteí hledají k otrávení života (ubozí, zavírající oí, aby nevidli krvavých reflex vlastních svých zhasínajících výhní) marn picházejí do tchto zahrad. Krása s láskou dávají si zna-

ramena, ob nevrné, spopodplacené zlatem tohoto slunce. isoi^isyi^ixjiSDiJOiSDoDí^uDi^uo ós V staletých jitních soumracích umní

mení pes

jenkyn

jejich

Illuse,

^Cli

14

LO

svt

potkávají se stíny zapadlých se stíny picházejících událostí. Všechno velké, co potkalo zemi, bylo naped oznámeno snem.

Cesta na svtlo našeho slunce vede soumraky tušení. Ped každým dnem šla noc Extase otevela nové s pohledem hvzd. perspektivy poznání. Djiny lidské duše v tomto život jsou djinami jejích sn. Ale ve svt sn panují zákony ídící vesmír a vývoj, zákony hrající se zázranou lehkostí, která se usmívá tíži. ?JOUOisoLVL'^urj(SjixJ Qó Žádná pda není tak vyprahlá, aby nemohla živiti plnoní kvtenu mystických seteb. Není duše tak potopené do tmy, aby i

v

ní

nkdy

barvami

nezabraly

zkušenosti

druhého zraku. Není duše, která by opouštjíc poslední ze svých dn, smla si stžovati, že neuzela zemi v jiném svtle, nežli je svtlo našeho slunce. Nad každým životem visí znepokojující stíny tajemného. Propast, jejíž pohled napluje závratí, je ustavin otevena po obou stranách všech cest. Každý zná chvíle nejistoty v krocích a ona náhlá vykiknutí lásky k neznámému, jehož jsme potkávali s tváí zastenou v nejosamlejších soumracích duše. Ten ustaviný zápas nmých hlas, hádajících se v našich

Co

15 Ui'

samotách

o

smr

cesty,

kterým

máme

jíti.

Výitky sestupují do našeho spánku a vedou nás do krajin, jichž nikdo nevidl otevenýma oima a pece je poznáváme; Hle!

ale slova,

která

tam k nám

zaznívají,

jsou

každému mimo nás nmá a ekala snad celá staletí, aby mohla být vyslovena ve spojení tak hluboce rozteskujícím. Každé rty znají

úsmv,

který je navštívil proti jejich vli, do neznáma naproti neviditelným nadjím. Mystický úsmv, dar zem. a mládí, znamení, že naše duše je schopna ješt dlouhé cesty poznání a bolesti. Ostatn, íkají povra, nedokonalé není to, íkají uvdomní jiných svtel? A to, nemoc, rozbouení utajených vln hlubin, vtry, jichž nedovedeme íditi a které mají

vysílený

i

emu

emu

svj zákon? Naše duše probíhá zkušenostmi dvou svt. Uvdomní o závislosti tchto zkušeností tvoí vyšší duševní život. Methody, dle nichž duše šíí svou vládu v hmotném a nehmotném, jsou individuelní; na nich spoívá osamní osobnosti a pátelství duší. Souet svtla všech duší na zemi v jediné roste dob tvoí den mystické práce, v

nmž

úroda budoucna. Každá z method, jimiž duše si pisvojují a zpracovávají svá bohat-

své koisti z obou svt, je schopna umní. Ale z objev, které umní uinilo prbhem jen nepatrná ást uchová se v knihách a umleckých dílech. Nejvtší ást odchází s dušemi, které svá vítzství uovedly ství a

stvoiti své

vk,

aneb musily

sníti

:-=:::rr-.::;'c^-J

mlky.

cr? 18

TQ

NE|VYŠ5Í SPRAVEDLNOST

PRAVEDLNOST,

svtelný

vítr nej-

istších a posledních atmosfér, jež dýchají Svatí, vzniká vanutím téhož

suverénního gesta, které rozsvcuje a zhasíná

hvzdy. Všudypítomnost

ohraniuje a vyvíjí stavbu kosmu. Je zákonem, který steží zázraný kvt života, aby naplnil vonnou tkaní všechny jemu vlastní

její

linie

krásy.

Tajemství

její

obklopuje život

nesíslnými symboly. Všechno, co zavrávoráním slabosti odváží se vymknouti z jejího plánu, hyne spálené mrazem a tmou. Jde jako zahradník zahradami všech tisíciletí. Dech její prostupuje všemi asy a všemi prostory a je sladký a silný jako vná hudba všudy pítomná. tm, kteí si této hudby neuvdomují, ponvadž se v ní narodili a I

ustavin je provází, zavane najednou v neoekávaném poznání ve chvílích radosti a oi

21 íí:;

lásky jako píse vznešených nadjí a v okamžiku výstražného jasná po híchu jako úmluva blesk picházejících za obzorem. Pedstava spravedlnosti se ustavin mní

v duši dle toho, jak se mní istota a bílá nevinnost duševního svtla. Utajená zabarvuje a odstiuje každé duševní hnutí, nanáší záe a leptá bolestí a tmou. Ozvnou našich krok probouzí po léta dímající sny, když pišel as, aby nám vyšly naproti na

Kdo dospl tak daleko, že rozumí hlasu své bolesti, uslyší v její výkik, jenž vrací mu znova výkik narození nebo dni ztrávené ped duchovým procitnutím, jsou pouhou illusí a hodiny jejich jsou rozcestích.

nm

;

zem

ítány tmou.

i>JLZ)UDi$::}i:Z)UJu:rji(Z)isoiSDiSD

Oi Nepostižitelná ve svých nesetných prospojuje staletí se staletím, pokolení pokolením, svt se svtem. Proti své vli jsme jí unášeni, jako jsme unášeni kolotem zem a pohybem svého sluneního systému. Prozeíelnostjejí hází na miliony život podivuhodné sít staletých souvislostí, stahující svá jevech, s

oka každým hnutím a každým krokem a každou myšlenkou, zatím co slabé ruce zdánliv rozvazují uzly, pekážející v chzi. Ale práv ohromnost a všudypítomnost jejízaráží, ženedove-

05

22 IZ)

déme jí pehlednouti v celé její zdrcující nádhee, schopné oslniti zrak svtcv exíasí hrzy. Co je náš život, ítaný íepotem srdce, v tisíciletích, které vyrovnává s tisíciletími, jako mrana potkávající se v blescích? A co jsou tisíciletí v nekonených deštích hoících

svt,

které srážejí se v oblacích posledních mlhovin a padají na jedinou nivu vného života k jediné žni? Ale v jejím zrcadle stejn se odráží zhasnutí svt jako zavení oí. Nebo pro ni svítí všechna svtla a ped ní jsou všechny dni a za ní všechny noci. Slova mají pro ni zvuk ješt po staletích. Všechno, co vypadne z naší ruky, zachytává a ovládá nepístupným.! pro nás zákony své tíže a akcelerace, její cesty jsou nebezpené jako cesty okolo lešení, kde se Siely, o nichž nevíme, staví stavba vk. odkud byly vysteleny, naplují naše svtlo

šelestem nejistoty a stíny. s^^dijuíiiííD.^eirí::^'^ 3? Ale v tisíci pohledech, jež v okamžicích jasná otvírají se duši do dílny spravedlnosti, je jeden pohled, nejtžší ze všech pohled zem, ješt tžší nežíi uvdomní mystické viny, vzdor perspektivám, které vina promítá do hlubin asu. Tento pohled, nezapomenutelný a dychtiv žíznivý, jest oslující nád-

hera lásky, jež spravedlností vyžehuje a dává usmrcujídmu dotknutí jejímu ticho slavného jiskení hvzd. Nebo spravedlnost jest paroxysmem lásky. Jejím opojením a jejím zoufalstvím, blostí jejího žáru, nezmnného i

vky. íC9Q9(í:iS^r<£ir(í:iSií:irdi^^s^'7í:jr^s^srj cn Poznati pln zákony spravedlnosti znamená nekonen více, nežli poznati zákony, držící architekturu vesmíru.

Znamená

více,

než pouhé pejití ve vyšší život. Naše zem je jen zahrada symbolíi a otevených, nekonených perspektiv. Ze svtel, kterými žehne do duše božská Jednota, je spravedlnost jedno z nejtajemnjších mezi tajemnými. Na místech, ozaovaných jejím poznáním, vyjaro, v sálající dostehuje proti nám konalosti skví se vci, nha nevýslovné dobroty oddechuje harmonickými rythmy svt

vné

a

všechny skryté prameny

zem

šumí

a otví-

se žíznivým rtm a hvzdám. Symboly tam odhalují svj smysl; ale ten je novým symbolem, jenom že prsvitnjším, jako by spodní oblaky byly odváty a oblaky ve výších nad nimi, ízené docela opanými vtry, propouštly mnohem bohatší déš svtla. duše se pesvduje, že miloSvtla, v srdenství spravedlnosti nemže býti jiné rají

i

nmž

Ui

24 ISD

nežli milosrdenství vichice, když zalehla v lesy a spokojuje se jen vyvrácením trouch-

uprosted vonného deva. Že lehké její moci psobí katastrofy svt a spoinutí pohledu jejího pokrývá msta popelem zapomenutí. Že padání její je tiché nivícího

zachvní

jako padání snhu, jenž ukládá se na píliš pyšných a daleko vypjatých vtvích a láme Ale že práv tak láme je pibývající tíží. i

vtve pemožené bohatstvím plod. A

rty

usmrcující teskným úsmvem, že jsou vlídné jako rty milujícího, které netouží po niem více, nežli po unavení sladkými slovy a polibky. i:;Di^b:OLc:JíSDisoiíOUDi^LO?soiSD ze života znamená obrátiti se >3i5 Odejíti v loži, u nhož stojí jako léka, ruku na vaší hlav a na vaší tepn. La^o^,OlQ
její,

'^?s

Z

jejího

spatiti

závratného

díla

jenom onu ást,

dáno

která

je

zrakm

se hraje ve

svtle zem. Proto jeví se nám perušované, trhané a nesouvislé, neznámá práce v temnotách vku, do nichž padají jenom úzké

pruhy

svítícího

okamžiku. Vidíme najednou

zdvižení kladiva, ale nevidíme jeho dopadnutí. Vidíme jeho dopadnutí, neslyšíme ránu. Slyšíme ránu, ale nikdy neuzíme jejího otisku

v záhadném

díle.

Gesto hrozby nabývá ve

05

25

iiC?

tm

lákavosti rozpjatých ramen.

Ale místo pochopili nedostatenost svého svtla a hledli je rozšíiti, pestáváme viti v úelnost a souvislost minulého a budoucího, ve smysl a ve smysl života. Ale ti, kdož se piblížili svou touhou oslujících a svým tušením k odleskm hlubin spravedlnosti, jsou dávno pesvdeni, že není jiné bolesti nežli bolesti z nedokonalosti a lásky, to jest

abychom

zem

z

nedokavosti zajatého.

2Ó :sD

ROZMODUIÍCÍ OKAMŽIKY

^^Illml^^'f

HVILE, kdy cítíme projevenou pítomnost své duše, podobají se blesku, v jehož náhlém šlehnutí atmosféra našeho svtla stává se soumrakem. V tekoucím zrcadle barev, zvuk, tisícerých neviditelných promn, jimiž ustaviné procházejí všechny vci ped

našimi zraky, jeho blízkost

zhlíží se tu její obraz.

uritými odstíny, jež a myšlenkách

vcech

mžicích

úpln

Tušíme

zmnnými, ztravují

oste, bolestn náhle vystoupí na a v nkterých oka-

známé pedstavy

okolí.

Pohled duše, rozevený bázní, utkvívá tu v dálkách, ležících za mlhami vcí, jako by se

chvl ped osudnými

setkáními, jichž roz-

hodnutí pokrývá sen života, dvojnásobné neprostupný po tchto chvílích rozjasnní. Ale tyto chvíle urují smr naší cesty, mní ho náhle a tam, kde naše kroky, resigno-

C>5 29

'iSO

vedly nás nízkými štolami stlaené mlhy, otvírají neoekávaná, do všech neko-

váné,

neností rozlehlá

prostranství. Jsou to chvíle

nevysvtlitelné, nkdy popírané skepsí, když po ase vychladlý pohled vrací nám v stízlivém zbarvení události a vci. TQ^QTcíriS^ Pod hrubým hlasem, jímž odpovídáme na otázky svých dní, kryje se jemný, neslyšitelný hlas duše. Vlny, které se rozechvívají jeho dechnutím, jsou istší vlny druhého svta, jen v nejvyšších výkicích lásky, v nejhlubších mleních touhy a meditace a v tchto rozhodujících okamžicích, picházejících nei

oekávan,

je

to

s

houstlými vlnami viti

se.

Dovede

zachvíti

tžkými, pe-

našich atmosfér a projebýt sladký, že všechna

vroucnost písní vyslovených po celé vky je vedle nho jen nmým posukem v soumraku, v nmž uniká hra rt a zrak setmlých interferencí nejhlubších svtelných

Nebo jeho slova jsou jemná a jako svtlo schopná vzkísiti nesíslnost odstínu pi jedné barv. Tisíciletí minulosti a budoucnosti tvoí jeho prostor, kde rozlévá se volný a radostný. Hovoí s pátelskými dušemi v dálce. Teprv když hlas duše svolí

vln.

opakovati slova

svtcv

a velkých, rozežha-

05 30 oV

vují se jejich myšlenky a ukazují nám nejvnitrnjší svá složení svtlými nebo temnými arami vidma, sta associací odráží se v jediné ohnisko, rozehrají se jindy nepístupné klaviatury a v mlení, spojujícím vty, tušíme ukrytou souvislost pravd, jasných a hlubokých jako vody sevzdušnlé odrazem blankyt, nehnuté a pece v nekoneno zdvižené jiskením slunce, jehož sen sestoupil do jejich hlubin. Když hlas duše dozní, resonuje v nás ješt dlouho jeho kouzlo. Vnitní prozasáhla naši fysickou bytost, je to promna znaící novou etapu našeho vývoje v podmínkách zem. Všechny naše myšlenky a sny ponesou od té chvíle nová odstínní, v prvním okamžiku nepozorovatelná, ale tím skutenjší; nebo ani jedna vteina sluneního žáru nemže spoinouti nad zemí marn, aby nezpsobila tisíce a tisíce neviditelných úink. výklad, který dáváme svým skutkm a he svých vášní a instinkt, projeví nové hloubky a dá nám pocítiti tžkou lítost ztracených vítzství, z nichž složena je tma naší minulosti; nebo vítzství dobytá zstávají pi nás a ped námi, sílíce atmosféru našeho svtla. Stavy, které probíhaly až dosud pod naším vdomím,

mna

i

I

Qi

31

cO

odstíny vidné, ale nepozorované, tóny vnímané, ale neslyšené, vystoupnou, aby nám uinily obraz svta složitjším a pravdivjším. Jinak bude psobiti na nás opojení ranní zem, poledního ticha, nocí hlubokých a mlících, které svádjí touhu uviti neuvitelnému, zatím co prostor prolamuje svou expansí všechna nebesa slávy, aby je otevel nocí lyrických a sentimentálních, tušením, v nichž kráíme zmateni sladce uprosted divil, vyvolaných magií msíního svtla. ona mlení, Odkud odjinud by nabyly v nichž rozkvétají etherné aleje lilijí po obou stranách cest našich myšlenek a z nichž vracejí se naše myšlenky istší a silnjší? Ale jako obraz duše má svá stisknutí bolestná a své bázn, její hlas má chvíle, kdy zavznívá seslaben vtry, které ho nesou jinam než k našemu sluchu, svá mlení, která jsou modlitbou. Ta teskná, když oekáváním duše jediným pohledem, který shrnuje léta práce a viny, vidí ubohou svou žeii na nivách zem! Ta úzkost, když události života, obrazy hodin, gest, slov a bolestí, skupí se v blesku jedné chvíle v nová, ped tím netušená spojení a objeví nám zákon naší existence, jenž ovládal naše posavadní osudy. i

vn

i

ledov, matematicky pesný a chvílí, v níž práv jsme úastni tohoto poznání, definitivn uzavený! Jen duše sama ví ve svém zachvní, je-li to zákon života stoupajícího

nebo života

klesajícího.

Báze,

která nás.

zabarvovanou vždy více mén podvdomými vzpomínkami bolesti, unášenými a zdvihanými vlhkým zavanutím zem z hrobu, vždy oteveného ped našimi kroky. Není to bázeií smrti, je to bázeí života a jeho mystických zodpovdností. Báze, že jsou nebezpenjší ztráty,, nežli je ztráta denního svtla. Že jsou zaz nichž nás nevysvobodí násilné vyjetí, lomení míží. Uvdomní nmého zápasu,, jenž se bojuje ve všech duších, jemuž tžký zápas o moc, podmínka tohoto života, jak se jeví zraku posavadního lovka, je pouhým hmotným symbolem. Marn hledli svatí tu seve, není bázní tla,

lásky uiti zastavení boje a neodpírání zlu,

dokud

duších nebyla vybojována ona k nimž letí všechny naše ukryté nadje, lákané mimo naši vli rozkvetlými dálkami, jako mimo vdomí velae jsou vábeny vely, když na míle cesty ucítí jetelová pole v kvtu. rcí::irc^9n^^9í:ir(£:i^^s"cí:ic^vQv:2>, Ol Byly to tyto okamžiky uvdomní, ho-

v

vítzství,

05

33

UD

iná

semena poznání, z nichž rozvíjely se myšlenkové vegetace zem. Z nicii vznikaly nové útvary v djáiách lidstva. Z duší vzdálených od sebe celá staletí a tisíciletí zavznla v tchto chvílích slova doplující se navzájem v jediný text, jehož rozluštní bude zárove ukonením, až se naplní vky. Ale ti, k nimž zavznla, teba vzdáleni všemi

moi

a ledovci a nejlilubším z moí, asem, se na stejném poledníku druhého slunce, lijícího na né požehnání své záe v jediném poledni beze stín. Vstal myslitel procitlý z tžkého snu ležícího na myšlenkách a vcech, a jitro nové pravdy plápolalo ped ním do výše v etherných, vonných plamenech, v nichž bez bázn zpívali ptáci. Vyšli proroci ze svých pouští a jejich slova házela kolem jejich postav, zmoených posty a vidními, královské plášt utkané z blesk, omraující ranami vztažené ruce stráží, vyslaných, aby je jaly. A výmluvnost jejich, silná a mužná askesí, sklonila se tak, že bloudila všemi .zahradami rží, aby vybrala z nich nejkrásnjší pro podobenství spravedlivých a k výstraze duší prošla všemi výitkami nocí a sedala v horeném bdní narodili

na

rumech

spálených

mst.

Rozhodující

ty naplnily žaláe muenníky, arény krvavými stíny noci mocných a andly íše svtla. Tisíce mrtvol nakupily v proudu asu, když se ítil do tmy, zastavily ho hrází zsinalých tl a zmnily jelio tok; vyhnaly roje usmrcujících kovových vel na bojišt, když hoké moe bolesti v osudném pílivu mlo zaplaviti zemi. se^ C? Jen v tchto chvílích nalézaly ruce malí nejvýmluvnjší linie plné tajemství a barvy tené v neviditelné vláze druhého svtla nabývaly svítivosti nemocné extasí, jež vlévá do duší nepokoj krásy, této žízné po neznámém a jedné z nejjemnjších a

okamžiky

obmi,

nejsilnjších

do tvrího neslyšených

V

nich zvonily bolestí zem. ticha hallucinace nikdy na zemi symfonií,

jež

zachyceny

mdle

pozemskými tóny kísí nostalgie po istším život

nežli je život našich dní, a dávají pochopiti duším, že jejich djiny nepoínají narozením ani že nekoní smrtí. Marn však hledíme vynutiti tyto okamžiky výkikem vášní, marn hledáme potkati se se záící pítomností duše v tajemstvích krve a v dobrodružstvích smysl; široce rozevené zraky, podráždné umle, nevidí do Všechny projevy duše, jejích soumrak.

Qi

35 ISO

nejtesknjší, provázeny jsou naposled slavnejvyšších nadjí a oddaného spoinutí v ve Spravedlnost. Objeví se vždy, když je jich teba, tajemné, ne-

i

ným mírem

dve

pístupné dohadm rozumu. Jako hvzdy našeho blankytu hvzdy druhého nebe jeví se refrakcí mystického svtla na jiném míst nežli skuten jsou. Lesk jejich zapaluje se nad obzorem díve než vyšly a sálá ješt^ když už zapadly. Ale lom jejich paprsk pi vstoupení do našich prostedí neídí se zákony zem; index jeho i

není veliinou stálou

36

.

.

ÚSMVY ASU

ENl

bolesti v duši, která by nebyla uinna tajemnou konejšivými, šeptajícími hlasy. Není tmy v duši, kde by nepoletovali neslyšným letem noní motýli hledající svých kvt, jedin za noci otevených. Není cesty tak smutné, na níž bychom se ne-

takovým oblakem omámeni. Ol Unaveni životem pijeme novou sílu ze zdroj asu. Jitrem vycházejícím z nesmírnosti uzdravujeme své zraky, rozbolavlé polarisovaným svtlem zem. Nebo jako svtlo má as svá zrcadlení, odrážející do duší obrazy dávna, první silná jara na tisíciletí vzdálená, a budoucí poledne vyzaující na dokonalejší svty v dálce. Každý pohled, který vysíláme, je schopen potkati se s tmito vzdušnými krajinami jiných zemmohli potkati najednou

vn,

musíme

že se až

s

zastaviti,

vk

i

Oi

39

UD

pisných

as

poloh

ve vnosti.

V

okamžiku,

se neprhledným pro naše naše pozemské svtlo a zraky, zatmívá se oi zavírají se pro vždy vlastní svou tíží. Qi, Všechno, co oceujeme v život, oceujeme tajemn, dle nadje spojené se všemi více vcmi. Myšlenka je tím hlubší, místa má pro rozpjetí kídel snu, více onch soumrak, které mohou býti prozáeny svtlem. Ale všechny myšlenky strhuje a unáší s sebou proud téhož pohybu, jímž Povíí ku pedu všechny životy a svty. hledy, které nám už daly svá tajemství, jsou pro nás mrtvy. Jsou to cisterny, jichž vody vyzdvihla žhoucí moudrost slunce, aby jimi

kdy

stane

i

ím ím

osvžila neznámé prameny v dálce. Proto láska, jejíž nadje zrála na nejnižších, nejpístupnjších vtvích zázraného stromu poznání, poskytuje tolik sklamání tm, kteí

nevdli, že nejvyšší jeho vtve vrostly do svtla a práv na nich že zraje po staletí

ovoce,

které

nemže

býti

utrženo

pro

spadne jednou samo na cestu vyPád je nadjí tíže, ale svtlo a volených. píse nadjí etherného chvní. ^^^l^udixJ Ój Nejsilnjší život je život nejvtšího množširší a mocnjší rozkošatní ství nadjí.

výši, ale

ím

05

40 ISO

kvt

tím bohatší zachycení z výší. Ale v erváncích jejich krásy jásá pítomnost

haluzí,

nesíslných jar, zdržovaných jen zákonem tohoto života, že nemohou vykiknouti najednou: otevení nesíslných rt pro silný nápoj svtla, oblak zlatého semene letící do budoucna pro hru píštích vtr. vtší síla v duši, tím uritjší pesvdení o její tajemné svobod, tím slavnjší zamrazení a závra zodpovdnosti. '^5jiSDiSDuoiýD}SO'iSD w^ Evoluce našich nadjí je jednou z nejtžších, které prožíváme. Od nejnižších, nejbližších zemí vycházíme, posledními, nevyslovitelnými, vzlétajícími pod blankyty za všemi našimi obzory, koníme. Nížiny duší jsou v stálém asovém bezvtí. výše stoupáme, tím mocnji dují vtry asu kolem nás. Tím vtší naše touha objati všechno jedním pohledem, všechna moe, hory, zem, miliony bratí a jako jiskící prach v širokém, svtelném pruhu, hvzdy! Tím vtší opojení z toho, co všechno nám náleží! Ale také tím hlubší poznání, že ze všeho nejsilnji milujeme nenarozené, ekající. Nedokavost naše vzrstá silou našeho zraku; odtud ten smutek, s nímž se vracíme z hímání asových vichic k životu všedních okamžik,

ím

ím

as

41

ITJ

kde vše zdá se tak zkamenle nehybné, všechny nesíshié proudy sil tak lín tekoucí. l
Q,í

tato

as

42

UO

PERSPEKTIVY

HEN

života, roznícený

jiným spo-

jením, nežli je dáno poznati smrtelným, vyžaduje, má-li se udržeti a síliti, prudkého tahu vtru z ne-

konenosti. Jimi jedin vystupuje rudých íonii krve do istších a skvostnjších blostí, vlnících se širokými kruhy svtla. Co na tom, že rozhovor do výše vzepjatých plamenu láká k sob v soumraz

našich nocí létající hmyz a zvdav se plížící zmije, zákené pítelkyn plamen? Silný nebojí se jejich jedu; nahýma rukama je chytá, aby vyistil svou krajinu od jejich lsti. Krev silných je imunní proti jedu nebo jed je rozpuštn ve skvostné pipravovali se k svému poslání její šáv; tím, že poznali a v sebe pojali vše, co rozmnožuje co usmrcuje život uoisCLOl^nv cích

k

ohim

;

i

i

Q^

45

:£:?

':;íí. Duše stoupajícího k svtlu zná jen jediné nebezpeenství: vše, eho lze dosáhnouti bez nebezpeenství. Zaslíbená její zem má všechny cesty neschudné. A odpoívá-li duše, umdlená,její zraky nikdy neodTisíce sluncí mléné dráhy shrne poívají. v jediném pohledu a hodí je ped své kroky jako písek na cest své nesmrtelnosti. Její sny nabývají lehkosti teprve, vznášejí-li se nad propastmi. Nebo jejím živlem jsou prostory mezi hasnoucími a zažehujícími se svty. Její noci pipravují cesty jejím dním, její slabosti její síle, pád vítzství, smrt stupovanému životu. Místo, kde odpoine, leží mimo tuto zem. Ale je možno nazvati od-

kde ped každým krokem nekonenosti? isD^sjísOiSDiSDlso Všeho, co duše potkává, chce se zmocniti. Prostupuje všechny vci, aby je pipodobnila svým vyšším zákonm svobody. Hlubiny znamenají v její ei možnost sestou-

poinutím

cestu,

se otvírají

piti a poznati. Tradicemi svého pvodu nezná vtší rozkoše, jako je stavt pro vky. bdící nesnese, aby neprobouzela, co dímá. Dech její, podobný žhavému vtru, táhne se osudný ke všem setbám. Zrak její nechává ve svém pohledu zráti všechny kvty. Ale

Vn

C^

46 'SJ

nezastavuje se, vždy nespokojený, na jejich povrchu, utkaném z vní a svtla; proniká jimi až k ohni zem, z níž vyrostly, a dále ješt skrz zemi, jako by byla prhledná, až na druhou polokouli svta, kde se otvírá nový prostor a jiné hvzdy. Nebo nic nedovede ohraniiti duši nežli neohraniené. Je štdrá ve vznešené marnotratnosti se statkem, jehož nabyla, ale žárliv steží své

nadje na

nedostižitelné. Ani život ani smrt dosti silná, aby ji hypnotisovala k neinnosti a aby v ní uhasila tu žízetí dobývati, to oslepení nesíslných poklad v závratné,

není

jí

do všech nekoneností sklenuté

klenotnici

vesmíru, kde svty, jako drahé kameny, vyzaují dávno pijaté svtlo. Slunce vytvoilo její pozemský zrak, tíže její sí[u, bolest její lásku, nemožné její odvahu. vtší námaha, tím sladší a milostnjší její rumnec, tím rychlejší a hudebnjší její dech. Uchvatitelka pohybu miluje všechno, co letí, as, všechno, co strhuje pekážky jejímu letu, slavný prostor. 1 její nejvyšší touhy jako zpvaví ptáci živí se v letu. Ale všechna svoboda, jíž vládne, je jí zajetím; nebo píliš cítí, že její svoboda je ovládána ješt vyšší svobodou a ta ješt vyšší a všechny jedinou. Absolutní.

ím

C^

47 ISD

ona musí poslechnouti, jsou kdy rozhodujícími okamžiky tohoto života. _z:iizi Nejvolnjší a nejsilnjší projevy duše, v tch ídkých a krásných chvílích této zem, kdy se zjevují užaslým zrakm, mají horen plápolající dychtivost, mnivou vlnu ohn, lesknoucí se, jako rozesanou hebenem vtru. Tm, kteí nejsou zvyklí tomuto divadlu (tak je nepedvídané v chudých a Chvíle,

i

chladných zempásech našeho asu), zdá se nco tvrd egoistního v tomto žhoucím letu, jehož krása je píliš oslující pro zraky, nedávno procitlé ze snu. Soustedná pozornost tvoících zdá se nevšímavostí bratím, kteí nepochopili, že tam, kde duše staví, okamžiky mají cenu staletí. Ale jak jinak bylo by možno svésti všechny síly v ona slavná, drtící dotknutí tvrí, která jako ethernými prsty pronikají hmotu, dovedou pohnouti vnitními sítmi vztah a tkáti je v nová spojení? Vyítati písnost pohledu budujícího, když spoine starostlivý na zá-

kladech stavby, již budou procházeti tisíce nezrozených Jako by láska nebyla schopna všech forem, mnohotvárná jako ohe Jako !

!

plamene zmenšil, stane-li se neviditelný zrakm ISOUDUD 1^0^:0^01^01-0

by se žár

jejího

!

05

48 ?J0

vili

nestaví jen pro sebe. V míkde ona buduje, je prostor naplnn rukama, vyzdviženýma ze všech staletí,

Duše nikdy

stech, tisíci

které se potkávají v tisknutích

vného

bratr-

ského znamení a podávají své dílo jedna druhé. Je to žhavá innost, ohromující, z níž vrací se vzpomínka nmá a zastrašená, k smrti

rozechvná nárazy

kladiv, oslepená tisíce propastmi výhní, inením nástroj, tajemných dílen, povely letícími v žáru, ho-

bílými

rekou dechu

pochody picházejících písnmi tch, kteí už staví ve výši. V tchto koninách není nic, co by odpovídalo schadlým pedstavám zem o sobectví a pelivosti, která zamyká své úly, aby nedaly sladkost pro rty bratí. Zde není hnutí, aby neuvedlo v pohyb všechny atomy až k posledním svtm. V tchto moích každé rozvlnní šíících se kruh neseslabené dotkne se beh. Zde se staví cesty pro tisíce, msta, která pijdou a

tisíc,

odcházejících

a

obývat celí národové a jejichž brány otvírají se každá do jiného století. Déš, který zde padá, zúrodtíuje plodné pdy všech zemí ve vesmíru. Ve slunci, které zde hoí, chvjí se všechna slunce jako vibrující prach v letním dni nad nekonenými líchami, na nichž

úroda v praskotu klas otásajícím a inícím ji sypkou pro koeny paVšechny vle tesou se zde dajícího zrní. v zachvní jediné vle. Všechny síly dodáLáska se vají rozmachu všemohoucnosti. zde dýchá jako vzduch, žhavý žárem všech jih, schlazovaný ledovostí všech polárních nocí, vonný vní všech jar, blesky všech zrak. Všechny myšlenky zde se slévají v gigantické formy jediné myšlenky, která hovoí vichicemi žhavých element, zalitím nových prostor mlhovinami, thotenstvím nesíslných tisíciletí života, víícím tancem svt, požáry zaplavujícími tmy. V její poesii kvetou protuberance sluncí jako rže vnící ohnivá zrcadla fotosfér, v nichž shlíží se krása Vného, odražená z jedné na druhou zraje

pdou

pes

propasti prostoru, tisíceronásobná a nezeslabená, všudy pítomná, krása, jež vidná slabými zraky živých ze vzdáleností tisíc mil, pinutí je, aby je zavely bázní ped oslepnutím, a vidná ze vzdálenosti staletí jiskí se hvzdami a inspiruje k modlitbám duše básník. Sublimní poesie, v níž verš za veršem ine se ve stopách odmovaných statisíciletími, v polyfonii všech hvzdných soustav naplujících nekonenosti. Jakou od-

Qó 50

?JO

váhu má ubohá duše v žalái nkolika temných, všem ironiím hmoty podrobených se zde jedná! smyslu, chce-li pochopiti, A pece jaká hrdost v nitru jejím, v nejvyšší nadji, když cítí, že všechno toto souvisí

o

pítomným budoucím životem Že všech nekoneností jsou jako v ohe promnné pohledy, které k nim vysílá a s jejím

i

!

hvzdy

k ní vrátí, až její pozemský stín bude se ubledlý tásti jen ve vzpomínce nkolika osamlých duší, aby zhasl v nich na vždy. Všechna bolest zem pochází ze tmy; je to tení zrak až do krve v soukteré se

mracích každý paprsek svtla je radost, ale radost je pozemská forma pro nejasné uv;

domní

si nesmrtelnosti. ^aríiTCnQSG^aíCi C7 úastníci pi tajemné stavb vyššího svta neobzíráme v tomto život více nežli je teba na stupni, na nmž stojíme. Pohléd-

nouti nahoru tresce se závratí, pohlédnouti prchají

dol pádem. Naše myšlenky zmaten do

vné

víru myšlenky, strhující do svých hlubin vše, co se k ní piblíží, A pece znovu a znovu jsou k ní lákány znovu a znovu se k ní blíží a zvykají své zraky na dlouhá pohlédnutí v oslnní. Údy zkehlé v chladu našeho asu s jeho chudou tajno-

Q5

51 íí:?

snubnou

s jeho lišejníkovým a nabývají svží vlánosti v tchto sladkých a nebezpených piblíženích. Oko zvolna pizpsobuje se vidti v zardní bratrských tváí rudý odlesk jediné výhn, k níž jsou za dlníky povoláni tisícové. Vle, která ješt v dnešních bytostech chvje se unášená víením krve a jako

vei{etací,

mechovým

jarem,

sloup dýmu všemi vtry,

ohn

vnitního

uvdomuje

si,

petrhávaná

že jejím

cílem

paprsk, jehož stvoly, vzpímenými k výši, nedovede pohnouti stídání vtru. Nejistoty odmlují se,

je

vyšlehnouti v ohnivý

trs

nebo poznávají, že existuje absolutní pravda, a všechny myšlenky jako kvty, vonné, sladké, jedovaté léivé, že rostou na cest vedoucí k ní. Že je mravní zákon a že je lovku ureno vyjasniti si staletými bolestmi jeho tajemství. Že každé hluboké poznání života hází svtla na mystické soumraky smrti. Že i

jsou

celá

bohatství

radosti,

kvetoucí jako

zahrady všem otevené a odkvtající marné po celá staletí, ponvadž se k nim nikdo nepiblížil. Jen nkdy, v okamžicích zapomenutí na sebe, když naše rozpjatá ramena

mla k

dosti

nám

jejich

síly

objati

vn

05

32

bratí, zaléhá halucinace a oma-

tisíce

jako

í^

muje nás tak, že ji považujeme za poselství jiného svta. Báze smrti je vždy svdectvím, že jsme nedovedli poznati krásu života. Ale brány, vedoucí ke kráse života, jsou steženy a neotvírají se nikdy jen jedinému picházejícímu. Teprve až budou státi ped nimi tisícové, otevrou se. Zhasne do té doby naše slunce? Do našich nadjí svítí tisíce sluncí a za jedno zhaslé eká jich sta, aby nechala kolem sebe kroužiti zem, schopné vydati kvty a dáti ve svých skalách ozvnu písním a polibkm mezi ržemi. s^9^9Q9c2:í Cfi Slovo lovk vybavuje v duších vyšších bytostí tisíce možností krásy a síly. A zdá se, jakoby ticho prostoru, jimiž od letí zem, bylo slavnostním tichem oekávání. í2r? Dvoje práce roste pod našima rukama: práce pro as a pro vnost. Práci pro nost provází tajemný obdiv a sláva, svdectví, která jsou nám dána, abychom nepochybovali o své nesmrtelnosti. Sláva eká na prahu našeho života a uvádí k nám hosty vnosti pokryté záí. Všechno, co se ulomilo z stavby a jako kámen s lešení padá k nám z prostoru svt, jakmile pijde do atmosféry zem, rozežhaví se a zahoí jako hvzda. Cesty velkých a svatých.

vk

vdv

vné

podobny jiskícím tajemné

map

žilám zlata,

duševních

cest.

vinou se na Vycházejíce

nekonených

dálek a vracejíce se k nim, obetkávají zemi, která se zdá, celou svou tíží ve žhoucí jejich množství uruje, v jakém lesku mezi velikosti jeví se hvzdami druhého nebe. Obdiv osnuje spojení mezi dušemi, uí nás slavným a sílícím rozechvním ped krásou a je svtlem, v kdyby rty všechno se ztrácí mimo lásku. vyslovovaly chválu pomíjejícímu a zraky nezvyklé vidti pravdu vcí spoívaly se zalíbením na klamných záích, duše nikdy se nemýlí. Ten omamující pocit zachvní odmítající slova, jako je odmítá láska a smrt, jichž obou závra je spojena, ucítí jen tváí v tvá vnému. v Její touha nese se vždy k nejobtížnjšímu, ponvadž ze svých tajemných zkušeností se pesvdila, že nejobtížnjší je nejkratší cestou k výši a že tam, kde svítí zlacené vže

z

paprsky jakoby ležela síti. Ale jejich a v kolikáté tisíci

zem

nmž

1

nm

jejího je

rodného msta, nutno vždy proti vtru.

jíti

í:?^

54

í^

KRf\5J\

5\"ÉT

RASA svta hled

je

skrytá. Tisíce

po-

marn, ponvadž nedovedly uvidti svt v okresích ztrácíme

promfiujícího

a oišujícelého bohatství vlastních svých krajin. Sotva že v slunci svého poledne dovedeme se orientovati podle svého stínu o tajemných svtových stranách. o^ Po šesti dnech práce a budování svta je krása sedmým dnem duší. Je harmonickým jejího

cího záení.

oddychnutím

Neznáme

vné vle,

tvrím

pohledem,

jenž se rozletl všemi budoucími vesmíry, rozkvétajícími ze zrní prvních hvzd, a shledal, že všechno je dobré; záícím pohledem, ne-

v-

smrtelnému, zachyceným neviditeln až do asu, na všech svtech. ^í::^^>[:i^^9í:iS^^^sif:iS^VQ9^ Cfi Jen tu a tam, z mrákot vk, zdvihne se duše dosti silná, aby ho snesla ve žhousnesitelným

ností,

ležícím,

K^

51 ISO

cích svtlech

ukonení, která prozaují

sta-

letími vývoje. Strašné a slavné divadlo blesku,

jimiž se vyrovnávají oblaky ležící na

vn

vcech,

oslaveno asným, milostná zardní života exaltovaného nesmrtelností. V tchto chvílích, zdá se, že vzniklo uení o tvrí

malomoci zla. S7í:^9^c^T~c:jV^?Qs'a9(í:::isr:i9Ci'^^ 3? Ale akoliv poznání krásy svta v jediné visi jest dáno jen opojení vyvolených a jen proto jim, že mají dosti odvahy sdliti je uprosted tolika bolestí k útše bratím, nebesa svtla se nad zemí nezavírají. Tisíciletí krouží zem, ale soumraku, který by ml dosti šíky, aby ji trvale celou pokryl, dosud nepoznala. Ani okamžik není bez kvtu a jaro na ní již po celá staletí si neodpoinulo. Cesty vedoucí k vnosti jsou ustavin plné picházejících a odcházejících. Není okamžiku na zemi, aby nebyl posvcen rozhovorem nkteré duše s bohem. Není prov osvtlení tisíciletého^ dne, aby nebyla nkterým zrakem pozorována, s^^tq^^ zadržující pohledy k výši roz(2)7 Oblaky trhují se ustavin nad hlavami národu. Ti, kteí v té chvíli dovedou bdíti, ucítí dobrodiní svtla kísícího ukrytý svt v našem svt, azurné vegetace jeho neviditelných

mny

GIS 58 (SD

zahrad, duševní pokraování jeho hmotného Dýchá jako vzpomínka na noc ped jara. narozením. Zlatá rosa jeho je tak bohatá, že dlouho v tomto slunci leskne se na vcech. I vychadlá skutenost se usmje jako nemocný k potšení pátel. s^TQS^^^ cy? Ale k poznání sladkosti duševního vína Žízn, která se je teba jiné, silnjší žízné. dostavuje, aby odmnila únavu svtc a Architektura krásy svta je tak hledajících. složitá, že celou nádheru jejích perspektiv i

možno pehlédnouti jen z míst, odkud slabému zraku všechny barvy a tvary a symboly splynou ve znepokojující nejistotu msta krásy, stavná na horách, obehnaná valy oblak s pichystanými stílnami blesku. A pece vše, co mže pojati duše, od nejbolestnjších poznání tla až k závratím myšlenky, která se odvážila píliš daleko, položeno na pravé místo, zasaženo jest ihned zlatou slávou jejího dne. Rozežhavený kov slova, krvav eavící v složeném vzduchu zem, zdvižen do istých, kyslíkových, život a plameny udržujících atmosfér vnosti, za-

je

hoí v

lilijové

nádhee

jisker jak slunce.

C57 Je zvláštní, skrytá souvislost

a bolestí.

9íf:i

mezi krásou

9QTí:isri9í:^9^9<í::iS(í:i9es^^s^9íí^sr^

'"> Za to nejjemnjší, co má život, za šepot bratrského piznání mezi dušemi, za poznání, lovk piblížit k los jakou slávou se vku, posel boží, za zázrak zapomenutí a odpuštní, za vznešená úsilí obti bez odmny, dkuje život trpícím. Oni udržují posvátnou tradici mystické píbuznosti s bohem. Spravedlnost má pro chvjící se snížení hlasu, podobné padání rosy v soumracích

mže

n

jitních

je

;

teba pokati ješt

krpje budou Tisíce jak za

vky,

a

chladící

vních eavti z kvtu. obraz, zachycujících dj za djem, sebou

ve

následovaly v

ase po

celé

se v jejich pohledu a vydají, oživlé, svj skrytý pohyb krásy. Nové útchy zavanou jim do tváe, z blízkosti zatajující dech; poznají, že ady sn, které slouží duši v exilu zem, jsou zbytkem z jejího královského dvoru z druhdy; a že eká nevsta vyvolená, aby panovala, na svj den, na slijí

behu vného moe, pedouc, podobná

noci,

mezi jejímiž magickými prsty táhnou se hedvábné niti svtla z bloskvoucího kužele

msíce.

iso'ZJisD2SO}SDisoi^uoisoiz:)^sDL'Ziizj

nmž

Tajemství kontemplace, v nejhlubší krása života se odhaluje, blednou za dní v?ó

pozemského

štstí.

Hukot nesíslných splav

G-ó

60 ISO

vystikujídch a pnících se celým stvoením, hvízdání v ase ádících vtru perusil,

šují ticho, v nmž hovoí ukryté hlasy. Zrychlenými kroky chvátáme ohnm boje píliš intensivn sálá svt zdání. Slyšíme tlukot vlastního unavovaného srdce, ne tlukot srdcí naplujících vesmír. siíliS^^^sro^rCiTQ^QrQ í2í? Každému pevratu ve spolenosti pedcházela bolest nesíslných hledajících, inná a pracující bolest provázející vývoj. V bo;

lesti stýká se vina s jejím usmíením. Noc následující po dni tisíci hvzdami volá nové jitro, aby zapálilo nejvzácnjší na vý-

ohn

chodních pahorcích a oslavilo krok za krokem mystický postup života na zemi. Závratmi smutku a smrti vystihujeme ony harmonie, které jsou cílem veškerého chvní ve vesmíru. Minulost, tžké stíny viny, probíhající tisícirozptylují se znenáhla ped užaslými dušemi jako stráveny milostí. Dech smrti, podobný oišujícímu vtru, vane kvetoucími sady srdcí, roznášeje vni do obou Radostná, pevná výmluvnost, nehledající slov a nalézající ta nejvyšší, podobná vytržení extase, jež nemá, co by ješt zatajila, uchvacuje znenáhla všechny barev, zvuk a svtel. Nad nížinami tmy a prvních letími,

svt

ei

^oó 61

LO

soumraku, kde vládne fatalita nižším formám vystupujeme do oblastí svobodné vle. Hlas víry zde zvoní, tisíce zvon, hlas tesoucí se pekvapeními zrak, oddaný, piživota,

radostné

vítzzemi, prozaovala z krve ve snní prorok. iso^J v3is Poznání krásy svta je cílem všeho našeho úsilí. ISOiSDlSDiSOUDiSolSDl^lSOlSOl^LV C^ Všechny pomry mezi dušemi nabývají vzrušení a napjetí její neviditelnou všudyTen, kdo nám dovedl ukázati pítomností.

jímající

stvími,

jichž

nkterou

staletí

jak

vise,

novou

vývoje,

slunce

jistý

blízké

nkterou netušenou vcí a svta, je naším

linii,

perspektivu z krásy

dobrodincem, jediným a nezapomenutelným. se nám, jakoby nám patil ped svým narozením a celou vností se k nám blížil a v tomto život konen nás nalezl, aby nám ekl, co nám ml íci. Po celý život jsme mu vdní dle zákona lásky, která nedovede zapomenouti než jen na to, co sama rozdala. Odtud zbožování milenc v tlesném jae života, odtud extase ped díly geni, která propjuje jejich slovm resonance uvádjící v hudbu pelévání krve v žilách. Ale ponvadž je nemožno s naším tlem, nesoucím tíž minulosti, žíti v pomrech krásy

Zdá

vji5

62

i:::

vky veškerou naši dokrása bolestí, jakousi konalost, stává se netrplivostí, jakoby písek našich cest rozežhaven byl píliš jejím sluncem, že není

pedbíhajících o celé

i

nm

možno

státi v bosýma nohama dlouho na jednom míst. isoi^isouOí^i^iSDi^lSD Q^ Uiniti svj svt krásnjším, než jsme ho pijali v prvním otevení zrakii, je vnou touhou duší. Všechna úsilí tíští se o tuto práci, vyerpající síly vk. Miliony myšlenek zamstnány jsou v tomto otroctví hledajících na polích démantových, v tropi-

ckém žáru

tisíciletého

dne.

otroctví, které je jedinou

bude bude

A pece

svobodou

je to

zem

a

ím dále tím tužší a písnjší, nebo ím dále tím vdoméji pijímáno.

naše žíze po kráse nedává nám v stínech druhého života odpoinouti a nespokojeni s koistí víme, že pak staneme se úastni tohoto stupovaného úsilí v nových Ale

ani

zem

i

podmínkách vnosti.

a:. 6$ ISO

Qó

64

^jC7

ZÁSTUPOVÉ ^^s-^^^^-^^^^^^^^

ENÍ samoty v duševním svt. Jsme ustavin obklopeni tisíci. Zástupy neviditeinýcii bratí šev našicli myšlenkách, cítíme závra na místech, kam nikdo ješt ped námi nevkroil, odpovídají k našim pochybnostem, rozpalují naše tváe slávou. Každé slovo, každé zachvní ptají

decii jejich jako

magickou inkantací

radosti a bolesti je rající

otví-

hroby. Každá vteina našeho svtla

zhuštnou záí nesetných

oi mohly

dní.

je

Aby naše

se otevít pro krásu vcí, záení nocí a rt, tisíce oí se muselo uzavít na vždy. uDi^isouoisoiSOisoiSDiSD^SD Oi eky, skály, moe, propasti, zvíata, kvty i hvzdy hovoí nám o nesíslných bratích, kteí šli ped námi a pipravovali nám zemi. síly kladly se do jejich Kovy, vody, ohn

slunce,

i

CÍ5 67

eJC?

zimninýcli, vtrem tajemného života ustavin se chvjících rukou, vk od vku dráždivjšícli a jemnji se pissávajících k vcem, jakoby chtly v nich ucítiti puls ného rythmu, rukou, které rozsévaly bolest, jak oarované zrní. jehož neubývá z dlaní, tonuly v bratrské krvi, tásly se do béla vysmahlé rozkošemi a umdleními, kletbou od-

v-

souzené odvrhnouti vše, eho dosáhly arozse dychtiv po nepojatelném, bez odpoinutí, po celé vky, vysilované všechny

vírati

spolenou

prací v jediných lomech, až k poslednímu ztrnutí v agónii: a ješt tu zdály se hledati a rozplétati jemná, ostrá, do krve se zaezávající vlákna smrtících tenat, v jichž oka se zachytily. i^í^uz)'JOi^uo'JOUOUD

Naše ruce pijaly jejich práci, rythmus rozechvní její nadje. V znameních ar na jejich dlaních možno te ísti budoucí djiny zem. Nebo vlastní djiny leží ve vnitním spojení milionu k tajemnému V tisících vztah, z nichž skutenost dílu. Kjs

jejího žáru,

zachycuje jen sesláblý odraz.

V

nesíslných

sklesnutích a vztyeních bytostí, v poznáních duše a tla, v onom rozjasiování a záení milionu oí, které se upírají v každém vku na tajemství zem, a z nichž každé, af

i^

oko mudrce af žebráka u chrámových dveí, njaký, jenom jemu vlastní odstín z hrzy

vidí

a krásy vcí.

V

potkáních nenávisti a lásky,

touhy po nejvyšším a viny, volá život jako strážce do noci svou hodinu do vnosti, k níž narozením a smrtí má stále brány otevené a jejíž prvanem jest ustaviné osvžován. iso^JOiSDi^i^isDisDi^^^isot^ Qi Tam v hlubinách vnitního života se vlastn ztrácí a dobývá. Tam jsou vlastn bojišt, nenaznaená na žádných mapách a pece rozhodující o osudech tisíc. Každá vteina je znamením vítzství nebo porážky v nkteré ásti zem, jako každý dech je nkde provázen prvním nebo posledním výkikem života. Duše jsou všechny v tajemné souvislosti není šeptaných slov. Každé jako úder zvon v as požár zní všemi okny do všech dom. Myšlénky nechávají za sebou ohnivé áry svého letu, vidné na celé polokouli. Stav dnešního lidstva je vlastn docela jiný nežli vyznávají ústa, zaznamenávají knihy a ví tak mnozí mezi námi; hodiny duší jdou mnohem rychleji nežli hodiny skutenosti; etherné vlny duševních ;

zrcadel

odrážejí

nežli je

naše

.

.

už .

jiné a jasnjší století isJí^isoiszJiSDi^iSDisOLV

~ZÍ.

69

LV

•:?;> Kroniky král, zprávy o dobytých územích, znásilnní jazyk, vjezdech do zapálených mst, krutých radostech, jichž echem bylo mlení smrti a zoufalství tisíc a všechno ostatní, co zaznamenávají naše djiny, jsou jenom jako na stnu zachycené stíny ukrytých tajemných hnutí. Minulost je neskonale bohatší nežli mžeme tušiti, oblaky její jsou tžší a osudnjší, slunce její žhavjší a úrodnjší. Národ je spoleenství živých, mrtvých a nenarozených v hlubinách jeho leží ddictví staletých úsmv, polibk, vroucnosti, neznámých heroism, sepjetí rukou, odkaz kletby a krve. Po zemi šarlatové staletými boji blíží se k nám z svtelné skrze dým postavy svatých šílenc, kteí nad spálenými msty dovedli vidti jinou, slavnjší zemi a hlásati k jejímu dobytí kížovou výpravu lásky. Vle jejich zasahuje magicky do naší, nebo vle jsou v ustai

;

vk i

viném nepetržitém dotyku z vku do vku psobí do šíky v souasnosti, do dálky ;

v ase. Jako se z generace na generaci penáší

e,

penáší se že sladkosti a pravdy, hokosti a tmy, jež provázely temném pozadí všech našich myi

žáru, vytržení, slova.

V

šlének odráží se staletími

05

promovaný

70 iC?

obraz

a zápas lovka s ní, djiny našeho rodu, kroky bratrských zástup táh-

zem, píchod

noucích vky, nadje jejich zpívající do vnosti, svtly zatopené vže budoucích mst, bioskvoucí svty noící se z ml>^inifrj icnis^ WUD^SDUDIDUD 'V<:D jako tisícové stojí okolo nás pi prvním procitnutí našich duševních zrak, tak v nejvyšším jejich rozzáení, kdy sen o píštích staletích jako kouzelná krajina vyrstá na pouštích naší touhy, rozpálených žhavostí našeho dechu, rozncujeme se slávou života, jenž by spravedlivý jako slunce jedinou svtelnou vlnou rozlil se svtem nesíslných. Vysvoboditi všechny To, co z vnosti za šastných podmínek uvidl jeden, aby dovedlo uvidt tisíce bratí! To, co dovedl v opojení milosti odpustit jeden, aby doAby dovedli milovat vedli odpustit tisícové jako ti nejsilnjší a nenávidt jen to, co nenávidli ti nejsvtjší mezi námi! Aby se tisícové dovedli zmocnit vcí a ovládnout je jako ti nejvítznjší, a rozdati je s královskou štdrostí bratím jako ti, kteí poznali sladkost vznešené marnotratnosti milujících! Aby pišla doba a tam, kde dnes dovedeme zvítzit myšlenkou, dovedli zvíhovin.

QS A

i

!

!

05

71

UD

tžit tlem, krásná ideje promnná v l
nmž

která ji dovede petvoit v požehnání. Kdo nalezne slov, aby napsal djiny takového života? Ale není cílem djin, aby nastala doba, kdy psáti djiny nebude možné ani potebné? l^l^lSDUrjisOlSOlSDUOUDlSDiSOlSD Q.S Pro vícího jeví veškeré osudy tisíc tajemnou souvislost. Nechápeme jí, jako ne-

nejvyšší spravedlnosti. Nechápeme djin, která hraje v ase a v prostoru, je nepatrná vedle té, která hraje mimo as a prostor. A z viditelné ásti, nkteré události picházejí píliš slavné a nepedvídané, že ani nenalézají zrak, které by mly dosti síly je uvidti a zachovati

chápeme jí,

ponvadž ona ást

i

budoucnosti.

Mimo CíJ.

to dosavadní

72

UJ

djiny

n-

kolika tisíciletí nestaí na vystižení zákona, ídícího život naší hvzd)', založený pro nesmírné vky. Ale již z toho, co vidíme a tušíme, z tch krvavých bouí a požár, z ml-

enlivého utrpení nesíslných a z horenapoznáváme žhavá tosti zrak prorockých dotknutí Vného, palivá piblížení do blá rozžhavených želez na otrávené rány, hojivý dech tajemných šfáv, zrajících pod souhvzdími svatých nocí. Velká a láskou záící slova letla mnohokrát nad našimi hlavami a zanev duších tch, chala mlení smutku a kteí je dovedli slyšeti. Mlení smutku, ponvadž vidli, jak daleko ješt mamek istému, silnému životu a co nás ješt eká požár, bolestí a bouí. Mlení nadjí, ponvadž vdli, že vítzství patilo vždy tm, kteí pochopili uschlé Nejvyšší Vli, že v svatých rukou ratolesti rozkvetou jako lilie, a že pohledy

již

dvry

i

milujících

hovoí magickou eí,

vládne duším

05

73

i

událostem.

^.o

jež

C^

74

zfisvécení živoin

ENi jiného zasvcení v mystérium krásy nežli život. istot života odpovídá sláva vise. Ti, kdož se ptají po nejvyšším tajemství krásy, ptají se jedinou otázkou, která eavla na rtech všech prorok: jak žíti? Nebo jako všady v oblastech krásy vládne hrza a nádhera spravedlnosti, sklánjící se stejn k ervu jako ke knížeti myšlenky a dosypávající hvzdami jako granátovým pískem nerovné misky vah do rovnováhy, nikdy neporušené, vždy v stejném napjetí držící kosmos. Každý trhá z rozkošného ovoce krásy na tch vtvích, k nimž dorostl svým duchoi

vné

vým vzrstem; nad sebou

ležící

svtelné

odpovídají hierarchii duch.'j:;^o v7,5 Ale vždy, ve všech svých projevech sleduje krása daleký svj cíl: spojovati duchy mocným vidním zem a skutenosti bohatší

galerie

její

Co

77

^

nežli je každá skutenost zem; jako šalmaj pastýova svádti mystická stáda, rozptýlená na horách, do vyšších poloh, na svtelnjší, vonnjší, léivjší trávníky prahor. V každém vítzném pohledu našich zrak je radost milion, kteí pro nás dobývali svta barev a tvar, vznešeného úsmvu kvt a hvzd. Co bylo jednou dobyto, zstává dobyto pro vky. Každý peníz, zúroen, je schopen promniti se vností ve všechno zlato zem. Ani jeden mocný pohled, který uzel svt v nové nádhee a pravd, neztrácí a neruší

se v tisíciletích; každý vtluje se ve své dob v in, zahoí slovem, polibkem, proroctvím ale výitkou, bolestí a horkým pocitem zápasu, vedeného duchy ve všech svtech. Výtžek ze všech polí krásy je daní, kterou odvádí za msta života naše hvzda, poplatná vnosti. ^SD'Z)UDl:VlSDUOlSDlSOt^::V Q^s Jako plameny, tanící nad skrytými poklady zem, ukazuje nám krása na místa, kde ješt máme hledati. Když rozdluje a rozpaluje k boji vášnivost duch, má na zeteli i

vysoká a slavná spojení, ležící jako tere v dálkách, kam nedoletí šípy ani nejodvážnjších pohledu. Její úsmv je jako široký,

záhadný

úsmv moe, nebezpený osamvl^

j 7 8 l^^

lemu

plavci; a

její

poselství je jako mystické

zapeetné hvzdami,

jehož nerozlomí ani etherná ruka nejmocnjšího z duch, ale které jednou bude pede všemi oteveno. Miliony srdcí bijí ve služb krásy jako tkalcovské lunky na stav života: miliony srdcí miliony úderu v nepetržitém prapsaní vesmíru,

covním

dni

pínými nitmi

lásky

touží

osnovu, roztrženou na poátku as. A marn tepá každé srdce, které se vymklo z její práce sjednocující, lunek s nití petrženou, nadarmo umdlévající duchové ruce. — Qi Jako slunce pi stoupání dne, opouští krása zdánliv místa, kde jednou stála. Ale kdo pochopil její tajemství, ví, že je nehybná jako slunce, v oslujícím vítzném smíchu se radující ze svt, které oživuje. jji Dokud ped našimi zraky jako mystická vegetace vyšlehuje krása vcí, vždy nová a úžas vzbuzující, je to znamením, že jdeme správnou cestou. Stromy, kvty, prameny obzory vracejí nám ve svém lesku zá naší duše, svítící tím ohnivji, ím blíže pichází k svému cíli. Ptáci pozdravují nás jako bratí, naznaujíce svým letem sladkost a lehkost našeho letu. Celé stvoení, jehož složitost a zmatek nás znepokojoval, tiší se spojiti

i

i

Q5

79 iSJ

ped námi jako chaotické vlnní sil v den tvrí a ukládá se ped naší duchovou plavbou v jasný zicadelný pohyb proudu. Povinnost jeví se nám s ostrostí geniální inspirace, jednání naše nabývá naprosté pesnosti

vykonávané zjasnlým instinktem. Vidíme ze všech stran najednou, duchov, složit pehledn; jdeme smrem vývoje; každý okamžik vysvtluje nám záhady staletí všechno si odpovídá v nádherných perspek-

funkce,

i

tivách zákona; opojení plnosti životní, pekypujícího bohatství, dává nám okoušeti pedtuchu svobody, po níž neseme všickni žíze

ve svém

9ií:i9(í:í^QS^s~Q9:iScis'n9n9Q

srdci.

jakmile se vci ped našimi zraky ponou rozpadávati v chaos, bez zákona a rythmu (by byl sebe tragitjší v duších, jimž spravedlností jest pedurena dráha bolestil, je to znamením, že jsme zbloudili z cesty a že jdeme v bažinatá místa rozkladu, která budou tisíciletí ekati na svou vegetaci a snad se jí ani nedokají v trvání této zem. Jako porušené zrcadlo, kde slepé ruce odlouply stíbrný povlak, píroda ztrácí schopnost odrážeti tahy naší duchové tváe. Zmatky a protiklady, navzájem se ubíjející v nicotu, prozrazují nám, že njaká skvrna leží na našem

05 Ale

i

Q^

80 C15

Ztratili jsme úbžný bod všech perspektiv krásy; nco se stalo, co náš pomr k životu zem se nemlo státi se porušil. Byla to bolest, která nemla býti vyvolána z temných doupat viny? Byla to láska, která nemla býti odmítnuta, když picházela pokorn — královna! — a která

vnitním zraku.

;

pustila ohe kolem sebe, jako knížata na své jízd nepátelským územím? Byla to pravda, na kterou jsme zapomnli, jako na svíci, rozsvícenou u lože a pevrhnutou v píliš vášnivém snu a hle! te nám zapálila nad hlavou? Spali jsme píliš dlouho a opozdili jsme se cestami Ztratili jsme bratrský zástup postupujících a bloudíme po utichlých bojištích, kde jen lané myšlenky krouží kolem našich hlav, jako stíny dravc následujících za táborem? Súastnili jsme se svým mlením viny, které se dopouštjí mocní na tisíci bezejmenných ? Pracovali jsme snad nevdomky proti duchovému spojení? Krása zmizela. Duchovní zrak náš oslepl, ruce, vrážející do sebe ve tm, ztratily schopnost díla. Umní je pro nás v tomto stavu ztraceno. Nebo vidti mocn a tvoiti jest jedno a totéž. Mystický zahradník neuvádí do svých vnitních zahrad

te

dm

.

.

.

vk?

Qó

81

ISO

tch,

kdož pozbyli síly v nich pracovati. práce, již vykonává umní, je touž

os Ale

prací, k níž

to

smuje

veškerý život

pokraování tvrího

díla,

zem.

Je

které položilo

hvzdy jako základní kameny své stavby a obraznost jako most mezi svéty viditelnými a neviditelnými. tedy býti umní proti životu. Není proti životu ani umní hrzy, ani umní, které oživuje soumraná místa mezi dnem a nocí. Nebo umní jako život jest vláda zákona nad chaosem, která pro vky formuje, linie, která ohraniuje ješt dále než píroda, barva, která dává tušiti slávu jiter, zapálených jiným sluncem nežli je naše, hudba, která z úpní vichic, z hukotu vln, z kvílení a jásotu zvíat osvo-

Nemže

e,

i

bozuje svtelná chvní vznešených ton a dovede je spojiti tak mocn, že jako zaklínající slova pronikají až ve svt duch a z jeho hlubin kísí vzlykot istých bytostí, posud nenarozených. Nebo v umní ohlašují se tvary života posud nevtlené. Proti životu však je nmota, teba by se vysilovala vky

deštm slov a teba by její ticho mlením celých biblioték; slepota, teba by ve všechnu rúžovost ervánk, zadrženou v prohloubených dlaních veer, namáela trvajícím

bylo

Cli 82 iC'

své šttce a nechávala z nich kapati slunce jako krpje tekutého zlata; hluchota, teba by jako vichice pracovala v šílenství, aby rozehrála gigantské klaviatury moí. Nmota, slepota a hluchota však jsou proti životu, ponvadž petrhávají souvislost mezi bytostmi a ruší tak dílo duchového spojení, smysl krásy. SQ^asci^-n^íiirosri^ns^Tc:^^^ CP. V tchto místech není vnitního rozdílu mezi jednotlivými formami lidského úsilí. Misti vdy jsou zde práv tak umlci, jako geniové inu a srdce, dobyvatelé a svtci a všichni nesíslní, kteí pracují s nimi o spoleném díle spojení duchu. Všechny vede krása, vždy unikající v kruté milostné he, vždy pronásledovaná obrazností. Onou obrazností, bez níž nebylo žádného objevu na zemi a jejíž lod pijíždly k bílým nových pevnin o staletí díve, nežli lod zroubené ze železa a deva; která pi pohledu na jaro slyší šveh clení tisíce jar, v písni ženc hudbu zrajících polí hvzdných a v^kráse ženy pozdravuje lásku skvoucích bratrských bytostí, vystupujících z obrazností, která vytvoila pojem všemohoucnosti v hluboké intuici duchové podstaty života a která z vdnosti za okamžik extatického

mysm

vk;

C?i 83 'JO

uzení úsmév,

cíle

kosmos jako rány milion nesmjí milovati, teba

rozjasuje

zapomíná na

celý

tisícileté

srdcí na smrt, jíž živí by více spojovala nežli život. 9Qí^9Q9Q9Q o? Celý tajemný svt, jenž díme v nás nevyjáden, jenž nebude vyjáden ani adami souhvzdí v tisíci zemích, jehož šíi a slávu i

snní nejodvážnjší, zachvívá se vnás pi každém blesknutí tvrího polibku, jakoby

netuší ani

zas jedno pouto mystické kletby se pelomilo a zase úže k sob se piblížila rozpjatá náru duch, toužících po spojení a vysvobození. A tímto dojmem psobí všechna velká díla lovka na zemi.

vo

84 ISJ

NEBEZPE! SKLIZN

mní

také má svou zsinalou hordne, heroism nmého boje, kritické hodiny sklizn. Horené

kost

chvíle

spchu ped bouí, kdy umlká rtech ženc a kola pod

píse na

tíží praskají v osách pi odvážení úrody z nepístupných míst. i^isdisc>is::)í£P U5 Jako všechno vznešené úsilí lovka umní je provázeno žárlivostí skrytých sil, nepátelských duchu. Ano zraky krásy, plné

zlatou

i

i

hvzd, brání se lovku svým záením a dovedou slabého hypnotisovati v sen, ve kterém mu dílo vypadává z rukou. Tvrci je teba zápasu, duchového pohybu, ze hlubin vzhru se valícího vlnní pramene. Je teba, aby prací vyvinul si šíku a mocné sklenutí prsou, jež uiní hlubokým a klidným rythmus jeho dechu pi vystupování a v nebezpeenstvích. Tak vným sluncem do zlata ožehlé ruce v7ó 87

ISZ>

býti utuženy prací, aby mly vždy celý kruh obzoru jedním rozmachem kosy a ovládnouti as jako vz, zachycený za loukot a zadržený na tak dlouho, až budou bratí hotovi s naložením

geni musely sílu požínati

snop. UVlSO?ZTliDííDíJOl'OlSOUOíSOL^L^lSD

V

nejvyšším paroxysmu práce, jako posledních polibk, tichne bázliv hudba snu a hra; napjatá vážnost promiiuje tahy; svtelné rány poznání bijí tu Ci5

v ohni

jako blesky; a smrt, s celou svou nádherou ekajících metá do žhavých tváí chlad svých soumrak. Ani v bouích radosti a slávy, v hymnickém vytržení svobody, ve sladce oddechujícím zemdlení vítzství, neschází tento rys vážnosti, který dává všemu velkému v umní pathos modlitby. Je to stín tragické vzpomínky, který se mihl du-

svt

chovou tváí?

Odvká hokost

lovka,

pepadá

sil

která

z

jako

omezenosti rána

práv

nejmocnjší mezi námi ? Mystické stigma, které poznamenává jako punc stupeí istoty našeho zlata? Oslnní blesku z rychle otevených a zavených dveí vnosti, z nichž dešf kvt padl nám k nohám, ješt vlhký rosou serafických jiter ? Víme jen, že v této vážnosti provázející velké umní, vyty

.

OS

88

iO

.

jádena prací

je spojitost

lovka

umlecké práce

na zemi.

Nebo

i

s ostatní

práce

zem,

nejhrubší a nejpokornjší, kde lovk a zvíe jdou vedle sebe v kotoui jednoho horkého dechu, má svj pathetický rys, svj lesk bolestné slávy, extasi sebezapomenutí, své opojení vtru, mísícího duchový dech gigantského milion a ve spáncích pulsu, jako resonance kovadlin, na nichž se tíští a formují svty, svj sen všemohoucnosti. I z nejhrubších tah, stržených prací, jako ze zprohýbané míže žalání bleskne zá duše, která byla pítomná pi stavb hvzd a trpí te, zajatá. uoi^i^iSOisDUDi^UDiso c Nebo práce hmotná má svj cíl ve vnosti. I z jejích kolejí, vyrytých do erné zem, pijí první ptáci duchového jara. ta

hmní

i

V

teskném

na

stráži

stojí práce, pokorná, hladu a slepot živl, z vku do vku udržuje vzrstající rod lovka pro jeho tajemné cíle a stále hloubji zasvcuje ho v poznání zem. Tisíce tváí vysušuje, tragická, aby svála jejich kvt do láme, aby dala jediné tváe, tisíce

hrdinství

proti smrti,

úd

omamná

jednoho tla, žár jediné písni. Jdou národové v horkém svém dechu, jako matka jejich zem, zahalená v oblaky, sálání liniím

^^

89 ISD

kolem její tváe se srážejí ve vném mrazu kosmické cesty. Je možno zapomenouti, že za každý ícrok, který uiníte ku

jež

pedu na své dráze vky, tisícové klesají vysílením? Snad je to tato neodmnná, mlenlivá bolest, nevidná v temnotách, kde bezejmenná množství pracují a umírají, která vtiskuje vážnost jasnození hodinám tvrím, slavným hodinám v život národ, kdy v harmonickém bití svtel raší zahrady ducha. Hle, ruka, jejíž všemohoucnosti se obdivujete, ped jejíž dílem rostete v nadlidská vztýení, v bratrství vyšších bytostí, tato ruka v pokoe prošla tisíciletími metamorfos; po vky uila se zápasiti s pdou, i

onm

kamenem, devem

a

kovy

a

tisknouti

je

podstat, nežli se vyvinula její úžasná stavba a sformovalo její svalstvo. Biovaná ohnm nabyla jemnosti ruky slepc a, duchová, táhne te nad zemí a jako vyvýšená znamení písma pro slepé te její djiny z uzl skal a z pohybu ledovc a zdvihá se k písmu zlatých bod na klenutí nebes. velitelsky v jich

Gesto

ženc

a

rozséva

dalo

jí

onu

umní pohyb strom

lehkost,

vtrem, pták, svtel, myšlenek a hvzd. Soustedná moc zástup,

jež

zachycuje v

rnrazivá tetelení vod,

let

c:j 90 ISO

]í magickou vládu nad královským pohybem boui

která v ní ožívá, dává

zástupy;

i

tiší

rythm

a nebezpená vlnobití duch. 9Q^n Q^ Tak v bolestech množství pipravuje se zrození knížete nad dlníky, umlce, tvrce,

mudrce, rádce král, tajemníka nesíslných. Všech, u nichž práce pozemské orby a úzJ
n

Úkolem

jejich

bude

lámati kletbu nepátelství

mezi dušemi. Budou hledati nových a nových slov pro lásku, když všechna posavádní se

déš po

skalách srdcí. Obrazy ironickou výmluvnost zla, které nutí lovka zapomenouti, že jeho cesta vede ovládnutím pírody nad pírodu. Ve vznešených architekturách vdechnou život odvkým skal a dají zrakm nový úžas nad slávou hmoty, ízené duchem. Vle jejich jako hladina utišená bude zrcadlem nejvyšší vle. Myšlenky jejich, tajemn citlivé, budou míti zázranou jemnost onch kyvadel, jichž nezmate otásání nejbližšího slila

jako

nádhery budou

snm

ubíjeti

dovedou se rozechvíti katav dálce, zemteseními na ostrovech druhé polokoule, skrytým nebezpeím, kráse a síle rodu. V dukteré hrozí z chová bezvtí dímoty a lhostejnosti nevpadnout jako boui znepokojující chají hlasy tajemství. Budou budovati nadje pro pro radost a miliony, nalézati vyšších bolest a v dvrných sdleních krásy odokolí, ale která

strofami

vk

mr

stále vroucnji smysl vného draza sebou námatu, jež se odehrává v IS01^)}J01SDUDIS01SDI^ sledujících svt. r; s S jakou odvahou a královskou opatrností

krývati

ad

—

budou

ped

si

raziti

národy do

jistota

jejich

cesty

zrak

vyzvdai,

tito

zem

zaslíbené!

a

vyslaní

Jaká bude

rukou, aby zachytili

obrazy gigantských krajin, jež po vky spaly ve slavném tichu svtla a mají se státi do-

movem

milujících

teba myšlence

!

Jaké prudkosti orl bude až se vrhne na svou

jejich,

koist, která prolétá celý viditelný obzor ble-

skem jednoho okamžiku S jakou úzkostnou napjatostí budou vykávati v mrazech noci, !

aby nepropásli znamení prorockého souhvzdí! S jakou istotou budou se blížiti k svátkm svého života, k tajemným jmeninám své duše, aby neztratili tvrího jasná i

^[^ 92

i:Z)

ve vyvolených chvílích se jednou ztracená se nevrací Nebo eho nedovedl zachytiti sluch vyvoleného ve svou hodinu, po tom marn budou toužiti vky a národové. ?^^^^C7^^^,0' O ^i77 QS Ale ohe života žádá ustavin živých milosti, která jen

pibližuje

a

obtí. A práv ti nejvyšší jako dcery královské pro rozkvt íše a píznivý vítr plavby

V

budou obtováni.

samotách

i

uprosted

množství, v objetí ženy v zahradách pátel, nikde nebudou jisti ped náhlým ledovým i

zavanutím vtru z jejich nebezpených stráží na kižovatkách vk. Každý dech jejich sesilovati bude jen život jejich díla a jejich cností a svatostí bude, aby vydali je neporušené, v celé délce klas, se všemi plnými adami zrn, silné pro vnost. Nebo toto dílo jim nenáleží. Patí všem milionm, kteí na v temnotách a mukách spolu-

vk

nm

Všem po

šíce zem, kteí od nho oekávají vdí výkik, pojmenování nynjší hodiny ve vnosti, vznešenou bolest procitnutí a posilu slávy a nádhery pro knížecí hrdost nesmrtelnosti, ztajenou v každém pracovali.

srdci,

teba by

celé

to slova popírala a život vy-

milionm nenarozených, kteí v budoucnosti nás vystídají v díle a budou vracel. Náleží

q:

93

L^

trpti vším, eho jsme mli dosáhnouti a Nebof píroda a bratrský svt nedosáhli. zvíat trpí za to, že nejsme tam, kde máme býti. A bda tvrcm, zproneví-li se svému Vlastní jejich tvrí moc, slavná poslání. strašná, obrátí se proti nim. Trýzní stane se jim síla jejich zrak, nesnesitelnou tíží, jako by utrhnouti se chtly od tla, jejich vlastní sesláblé ruce. Jako všudy, každá nei

C

i

rovnováha

mezi

a nedali, trestána cinacemi nicoty, hují z

mli

dáti

bude mukami rozkladu,

halu-

tím,

co

pijali,

hokými plameny, které vyšlekvtu vcí, v nehybnost zaklínají kroky

a v popel promují nádheru kosmu. tragické slávy leje se z tchto míst na umleckou tvorbu. Jako život sladká, osudná a krutá je nedlní hra tvrích sil,

a v

dým

cy<'

Zá

rozkošný tanec k hudb jar a hvzd, lehkost vtr, které stavjí z oblak paláce gigantských architektur a spájejí jejich mramor zlatým tmelem slunce. Nebo tušíme s chvním, že ped každou zánou nedlí šlo šest v okovy spoutaných dní, extasi tance že následuje vysílení jako z dalekých cest a vítr, jenž stavl nadzemská msta z oblak, snížen k zemi, že má sílu spustošiti celé krajiny a vyvraceti pralesy, ^aTQsriVQsr^'^^

US

9^

i^

CÍLE

EM, kdož je slyšeti,

žijí

v naší dob, páno v posavadních

eho zem

djinách svých neslyšela. V hlasu vtr a oh, v tepotu moí a sesouvání skal, zdvihl se nový hlas, najednou vítr ohe, moe zemtesení: hlas zástup. Tisíciletí eavl v hlubinách života. Rudé a lilijové plameny jeho gehenn a nadjí šlehaly nmé krví milujících. Ale noc ležela nad Množstvím: v neklidu jejích

i

valilo se ze

zem

i

do zem, zanechávajíc za

sebou uhelné stopy svých

Hrza

tajemství stežila jeho

oh

a hroby.

východ a západ.

Zbožovalo

šílence, kteí ho hntli jak hlínu ze svého úrodného klína život mudrcm, kteí jím opovrhovali. Trplo, jako trpí pole rozrývaná všemi pluhy, kopyty a ervy a biovaná dešti, a otevená, odmovaná jen dlouhými, laskavými po-

a

dávalo

nmá

05

97

i^

hledy slunce a hvzd. S jakými démony a larvami plnoci, s jakým svtem hrzy bojovalo se v podvdomí Množství, že v hoa vyreném potu se zmítalo na loži sílené tuhlo bez vle a vdomí své mystické moci? Jaké bolesti bylo teba, že nastalo v tchto hloubkách? první stíbrné šeení Jako ze tmy ponenáhla vstává ped zástupy v prvním bledém ozáení obraz zem, koule, letící prostorem svt, lákané sluncem. Nena jediné zírají oi všech obyvatel jejích mystérium nebes? Nejsou všechny jazyky marným pokusem duše, aby se vyslovila

vk

i

o svém úžase z vcí ? Dálka ztrácí znenáhla a hory pesvé zoufalé zamlklosti. Davy, zasažené stávají dliti rod lovka. prvními ranami vznikajícího proudu, uvdomují si svou souvislost a sílu. Znamení blesk, jež bývalo ohnivým biem v tžkých

Moe

prorok, stává se signálem, jímž se dorozumívá neviditelný s neviditelným. Vtry omamné všudypítomnosti poínají vanouti dušemi. Pinášejí do nich vzdechy ze všech míst, kde trpí lovk. Vzduchem, který dýcháme, šíí se jinak zvuk a prostor jest jinak akustickým než býval. Bolest jednoho jako kvas pracuje v bolesti všech. Den ode dne visích

Q5

98 ISD

vznikají

nové,

tajemné

smysly

pro

tisíce

vztah ducliového dotyku, neznámélio minulým vkm. Není již možno jako druhdy v nmotách dáviti bratry. Vždy nkdo uslyší jejich agónii a dá jí ode rt ke rtm letti zemí jak vichici, která rozdmýchává Není možno na celé vky položiti tlapu moci vedle úrody zem a zdvihnouti ji krvavou proti hubeným, bázlivým rukám hladových. S vlajícím šatem taní zem ped zraky duší. Známe už píliš mnoho z její ukryté krásy a lsti. Víme^ jak je bohatá na zrní, na olej oliv a zlaté plody, stejn sladké pro všechny rty jako slunce, jehož nádheru nápodobí. Známe hlubiny jejích studní a víme, že dti naše dti našich dtí mly by dosti nápoje u nich ve své žízni. A víme také, že jsme zrozeni celou svaté

ohn.

.

i

pro jiný hlad a jinou žíze nežli je hlad a žíze zem. 9eiíí:^9QrciVc:i^nsií:i^^s^s^íí::i (3? Zachvli by se mocní, kdyby uvidli mapu naší hvzdy, jak se jeví extatickým pohledm lásky. Marné by bylo hledati na ní hranic a oblastí jazyk; z výší, z nichž patrná architektura pevnin a souvislost ostrov v zelených zrcadlech oceán, nejsou

království je

už viditelný

bílé

kameny, zasazené na roz-

05

99

^

hraní niv a vinic. Celá rozloha zem, s tropia poznání, jevila by se jim jako jedno z nejmenších duchových mst, z nhož vedou cesty do všech neviditelných íší vesmíru, do viditelných závratných duchových metropolí, jichž obraz

ckým rozkvtem rozkoše

i

nedá se sníti snem lovka. Nejvyšší ledovce myšlenky lidské, hoící ješt mezi nebem a zemí, když už krajinu, z níž vykyply, noc uhasila, ní v zlatém chladu svém ke hvzdám druhého blankytu jako nkolik triangulaních bod, z nichž možno zmiti jen nepatrný úsek z oslujících rozloh duchových íší. A pece jen pohledem v azurné tyto dálky, kde všechny hvzdy viditelného kosmu tesou se jako zlatý jitní který se rozplyne v slunci, sílí naše zraky a uí se ceniti výšku a váhu pozemských vcí. Ped pohledem na tato zaslíbená a nepístupná království, tisknou se k sob dti zem, v pocitu vnitního bratrství, jež iní spolenými jejich nadje a uiní jednou spolenou úrodu zem, bohatství pšeniných A teba se zdálo, že nikdy niv a zahrad. nebylo vtšího zmatku v myšlenkách, nežli v dob ranních soumrak, v níž žijeme, tajemný tento cíl udržuje v tepotu všechna

oblak,

Q-S 100

vo

srdce a podrobuje svému zákonu jejich zmatená bití. Nebo srdce neposlouchají naší vle; nejvyšší moudrost osvobodila je od této poslušnosti. Poslouchají jen píliv a odliv života, zpv a kvil jeho svtelných vln, tinštní jeho blesk, jeho vládu, jeho vyšší harmonickou vli. Marn zapíráte jeho hlas, marn zaklínáte svými slovy osení, které vzrstá. Musili byste uhasiti naped slunce, které

mu

dává život a které

mu ho

vezme,

až bude teba. Cíi

Není

9(í:iíí:i^^v^^n9?:i9cDT^9eíS^ možno, aby lidstvo nepochopilo,

že posavadní hospodáství národ znamená ztráty nejjemnjších radostí a ohrožení celé duchové žn zem. S tesknotou smrtelnou pohlíží jasnovidoucí do hlubin, kde se valí z temnot do temnot národové a odkud jako pi potop svta zaznívá kvílení a zdvihají se v bílém chvní duchové ruce. Mezi tmi zástupy, zakletými k práci a hladu, umírají snad umlení pvci, kteí by byli schopni rozjaiti bratrská srdce opojením nesmrtelnosti a v zahradách snu, kde ješt všechna echa pamatují se na vítzný zpv duch pi stvoení svt, natrhati rží na cesty milenc a vítz. V temnotách podzemí slepnou snad zraky, jež byly stvoeny, aby uvidly nejtaj-

^GIS

101

UD

úsmvy krásy a znamení, jež nám dáobyvatelé sesterských zemí; chromnou snad ruce zrazených knížat, která jediná smla by otevíti klenotnice svého rodu, tajné sýpky tisíciletých úrod, zuzavírané žárlivými léty a ve ztišení vroucnosti vyslechnouti nkterá z magických slov ze samomluvy zem, když ve svých dílnách skládá prvek k prvku a pipravuje féerie svých jar k svatebním slavnostem královen. Není duchová že spoleným majetkem všech národ a nenjší vají

mlo by zachování její býti jediným pedmtem rozhovoru v rad mudrc a král? Neleží všechna v množství, jako

slova

nádhery,

umlená

na prsou celého lidstva? Nehasnou pochodn geni v smrtelné atmosfée bolestného dechu, který ustavin se valí z nížin množství? Nebof množství trpí a jeho utrpení pelévá se tajemn z duše v myšlenky tvrí, kalí do duše, proniká stíbrnou istotu jejich intonace a každou písei štstí zbavuje mocných resonancí v duších milion, jimiž teprv je schopna zahlaholiti do vesmíru svj výkik návratu a osvobotíž

i

zení. 9Q9^9^^^9cí:^9cí:í^^o^9<í:ís>:ísií:í9Q9^9í:í 'OS Vizte,

nesíslné

dtské oi

otvírají

se

ustavin nad tajemstvím zem, hrouží se v zá'3l!>

102

LV

nmé

zraky jejích dní a nocí, v štstí jejích kvetoucích strom, v požehnání jejích chvátajících oblak, v oslující sen jejího života, jak se rozvijí pod významn mlenlivou a znepokojující suggescí slunce. Jaká neviditelná pro nás zjevení odrážejí se v magických zrcadlech dtského pohledu, že po celá léta zachovává odlesk serafického jasu? k nám Jaký svt krásy a istoty se v pibližuje a v slzách jako sklamaný uhasíná? Co znamená duchové vyzaování krásy na tváích milenc? Nejsou to paprsky našeho vlastního dne, které v jiných okamžicích jsou nám neviditelny? uoiso:-s:jisjiso?soifJ?^'JZ> y?s Všechno mluví k nám, že je ješt jiný pohled na zem a svt, nežli je onen, který známe ze zkušenosti zrak, z knih mistr, Pohled, o z obraz malí. hovoí každé opojení slávy, tvrí síly, milosti a pokory. Každé jaro, když se vrací na kišálových vorech po rozvodnných ekách a zpvem, jehož neslyšíme a který pece má sílu peletti moe, strhuje k nám ptáky z olivových hájvjihu; každý slunení východ pipravovaný hvzdami, které jako vykesá-

nm

nmž

vané jiskry zdají se poletovati tmou a rozncovati zápal jitního ohn k mlenlivému

05

103 ISD

obadu

mystéria, slaveného na

ení svta; každá extase

památku stvo-

lásky, jež

podobná

smrti zhasíná pro naše zraky všechna svtla nebes, aby nám dala pocítiti závra bez asu. Ale vidní naše je tajemn spjato s vidním všech. Hloubka svtla, které v no-

zem

i

vých úžasných perspektivách seauje ped na istot duchové atmonámi vci, závisí sféry bytostí, mezi nimiž žijeme. A celá duchová úroda zem mže rozkvésti jen pod žhoucím sluncem svobody, jak ho naše nejsilhvzda posud nepoznala a které njším lidem dneška zdálo by se býti smrtelným. Ozývá se volání zástup ... Je znamením dobytých vítzství v podvdomých hlubinách života? Víme a nový rod lidí pipravujeme. Sladké a silné bratrské duše vychováváme, nad jejich nebezpeím úzkostn se chvíme, stále po hlubším a hlubším dotyku lidí, po citlivjším sevení duchových ramen toužíme. My dnes všichni zahyneme v poušti a zaslíbené zem neuvidíme. kdyby myšlenka už stavla své stany pod blankyty jiného vku, neseme ve svém tle ješt kletbu minulosti. Války s celou zemí a s celým životem na ní zanechaly stopy v naší krvi. Spáleništ dobyvatel pokrývají popelem naše i

i

I

05

104 iSD

vinohrady a naše sny. Se smolnými pochodnmi jdou nadje naše nejen aby osvtlozapalovaly. Proti své vli nenávise mli odmleti v soucitu. Nechápeme, že láska je jedinou atmosférou, v níž slovo proniknouti až k duši bratí a zpsobiti v ní vytrysknutí svtla. Všechna slova nenávisti že jsou a zastavují jen vývoj. Nalézáme krutou rozkoš valy, ale

díme, kde

i

bychom

mže

nmá

ve vyhledávání všeho, co nás rozdluje a jsme za to trestáni osamocením, mrazivými pouštmi vyhnanství, kde dech našich slov chytá se nám na tváe jako jíní a ruce

kehnou, oznobené a neschopné práce. ?so Cc5 Ale jeden jest lovk od pólu k pólu, se stejným kosmickým osudem a stejným tajemstvím, jedna mystická jednota v milionech, kteí byli, jsou a budou. V jeho varu, v zápasech, mleních a šílenstvích národ, v heroismu mudrc a vdc, v jasnození umlc, v uzdravující vli svtc, v bolestech a štstí milenc, v duchovém vzrstu ženy, ve výkicích extase a smrti, v silách,

vném

které v nás dímají neprocitlé, z bytosti na psobí do dálky, a ve všudypítomné

bytost

svtlo

všem

promují

pohledy

zasvcených: ve

pracuje neviditelný osvoboditel,

05

105

cQ

lovk

íše Ducha, jediný v milionech, mistr sil a v nmž ku svému vykoupení má dospti veškeren život zem. c^^c^couDiSD^SD Cži Ti, kdož se obávali žáru svobody, vždy prudeji sálajícího v atmosférách ducha a vidli v promnách, které se pipravují na zemi, nebezpeí pro vzrst lovka, nepochopili závratného tajemství lásky, jež rod náš nese v sob jako skrytý poklad a které rozzauje nadje milujících tak, že pesahují všechno, co jsme dosud slyšeli z rozhovoru zem s hvzdami. srdcí,

Ci5 106 ISD

VNA

TOUflA

ES všechny dálky asu a prostoru po sob bratí jednoho duchového rodu. Každá odpov, již

touží

^ "^

vytušili

z

mlení zem, každá

zá-

hada, která jim zstala nmá, každý sen, k se hrozí piznati, je sbližuje. Jako by vykonávali rozkazy, udlené jim v hypnotickém spánku v jiném život, jdou k soId cestami všech jar, tichem všech nocí. Narodili se ve stejnou hodinu ve vnosti. Obraz jejich duchových tváí zrcadlí se vedle sebe, když pijí zemdleni z jednoho pramene vných vod. Jsou pedureni pracovati pro sebe a podávati si nehotové dílo z ruky do ruky. Umírajíce odkazují si bohatství svého rodu, svá tajná nalezišt, nesmíené viny, nedobytá vítzství, nemoci svého zraku. Osud jejich se napluje, když se našli ve svtle zem; a když se zdálo, že se louí,

nmuž

i

05

109 ISO

Jenom od sebe pijímají dary bez ponížení. Jenom ranami, jež si navzájem zasazují, jsou k smrti ranitelni. Nadje jejich jsou spolené jako všem známý nelouí se nikdy.

úkryt, jejž nalézají instinktem,

bouí nebo

padeni

vit stisknuti k vají

se

svtlému

sob

v mrazu

svým dechem místu

a

nebes,

Spolené

slunce.

když

uštváni lovci.

jejich

byli

pe-

A keo-

vk,

zahík jednomu odkud oekávají djiny táhnou se hledí

celým tvorstvem až k tajemnému poátku života na zemi a mimo zem. V adách svých pedk mají spolené muedníky, dobyvatele, zákonodárce, p\^ce, tvrce symbol, zakladatele mst. Jejich osudy na zemi mají svou píbuznost. Jejich tla zrají jedním zákonem bolesti a rozkoše. Ze slov všech jazyk zem tvoí tajnou duchovou e, jíž nerozumjí nezasvcení. Chvní strom, plá vášeí vtr, jiskení a smích vod, šepot hvzd let oblaku jsou mediem, jímž k sob hovoí z dálek všech zemí a vk. Jejich mlení zdá se býti jen extatickým ztišením jejich nejvroucnjšího objetí. Vle jejich pracují v jedné sfée v hierarchii vlí. iz)WJI>:j i

i

Qi Nebof vlí duch. Slova

rozeznávají se od sebe^^rody mají svá zrádná zamlení >

Q5

110 ISO

zraky

dovedou se vyhnouti upenému po-

vle je nahá jako plápolající ohe. Ve svých náhlých blescích odkrývá mlenlivý a tragický svt našich hlubin a prozrahledu, ale

zuje naše kosmické píbuzenství. Ale vle, jakkoliv je mocná, vyrovnává vždy jen jako vítr nestejné teploty atmosfér nad krajinami ducha. Nejskrytjším jejím hlasem jest volání po jiném stavu vcí. Její pohledy nemly by magické moci, která je iní vše-

a

mohoucími, kdyby nebyly rozzáeny pízrajiné zem, jiného kosmu, jiných mož-

kem

ností života. K?s

cJcJJí^iSDíS^liOcZJ^^lSJlSUL^

Každý rod

duch

od

žije

vk

do

vk

jedinou touhou: ovládnouti samojediný celou zemi, pitažlivostí svého víru strhnouti všechny síly, uiniti svou vli proudem živých vod, jenž zavedený v pouš dává po i

celém svém toku staletími vzrstati oslíující vegetaci

beh. Všechno

dechnutím

prvodem

neviditelné svým uiniti viditelným. Královským rozvinouti se mezi množstvím,

ustupuje v šepotu úcty, v teskném úžase nad nádherou dvora. Donutiti všechny ruce, aby pracovaly pro nho po celé šíce zem, získati všechna její pole, vtisknouti svá znamení myšlence, uriti své cíle práci, methody

jež

Qi

111

ÍSJ

vd,

smysl lásce, dáti ospravedlnní své vládnoucí vášni, svj výklad životu a smrti. S královskou štdrostí sáhnouti do všech poklad zem a dávati: nebof dávati ze svého, po vky dávati, celou vnost dávati jest nejvyšší rozkoší a pýchou ducha, jeho vzne-

šenou nhou, tajemnou píinou všeho boje. rr' Ale tehdy, když duchovému rodu geniové jeho dobyli moci a když svou vlí zasahuje vítzn v horenou práci milion, i

v hlubinách života odmítnutí a pracují skryt. S bolestnou vroucností poznávají se ped díly svých zapomenutých mistr. S chvním jemných, stínem zblených rukou pevracejí listy svých djin, sílí novým poznáním a ekají na zemdlení vítz, na východ svého dne, na opojení vlády, na své vtrhnutí na staveništ, která budou rozkoší jeho stavitel. ÍJD?SJlSDiJD}SDlSDl^l^lSOlSDlSDiSDl£) Qi Tak stídají se rody duch ve díle, jako se stídá náadí hospodáovo dle polohy zem k slunci a dle postupu roních as. A jako spodní mrtvá zem, která má býti peklopena pluhem, aby rozložila své živné látky pro vzrst života, skryté síly ekají v celém prostoru svta na vichiný pluh vle. Ale vle podrobeny jsou žijí

zem

vném

i

U5

112 i-j

nhož nižší formy pracují pro všechny ruce pro jemné mocné, duchové ruce poznávající smysl a, souvislost celého díla. Nespoívá nadje zem v tom, aby nejvyšší rod duch zaujal vládu nad zemí? zákonu, dle vyšší,

Q5

Šli

šílenci

zemí podmanitelé, vítzi, muedníci a

Pod mocnýma

víile.

tsto promísili msta, kypla bolest.

jako

se

jejich

národové,

rukama hoela

A klesali konen, vynadlidské úlohy v jednotu shnísti rozstíštná množství a celou zemi sevíti pro vky v pst jediného zákona.

síleni,

zlomeni

Ztroskotali,

v hlubinách

duch.

—

tíží

ponvadž života

Ale

práci

rušily

nevybojované

zápasy jednot,

jejich

vná

žízeí

po

—

která teba si toho nebyli vdomi dala vznik jejich tragickému šílenství, udr-

vk

vk

do ve vli milion. Ve žuje se z v duších jako vela a vysílá ve svou dobu veliké

jako je vysílala.

sjednotitele

V

zápa-

jazyk chce celou zem, sech náboženství celý kosmos, celou vnost. Na rumech mst a chrám zkvétají zahrady mudrc, aby oni v duchovém svt pracovali o svatém díle i

i

as

113

iSD

ohn

všech výhní, jednoty. Pro jejich sen hoí zápasí dlníci vdy v laboratoích, otroci v dolech, vysílatelé lostev, knížata tržiš; jeho záí sálá horený zrak vynálezc, kteí hledají vždy nových cest sbližujících národy pes moe, penášejících hlas do dálek, navazujících vždy jemnjší spojení mezi bytostmi. Nad sesutými sochami dávných vítzil, nad nápisy pokrývajícími stny palác královských sní básníci. Hudba obraz dávají sílu jejich veršm, kde znovu ožívá gesto triumfátorú, kteí marn píliš odvážnou rukou chtli stáhnouti nad miliony nastrojená tenata ^'^^^i^''^UD^soiso vzniká ze zaCži Nejosudnjší bolest držení a násilného zaklesnutí vle, že nei

vk.

zem

mže

rozvíjeti

svou magickou

hru vzrstu

kvtu

a pipojiti se k práci svého duchového rodu. Je to bolest rány, která zmrzaila tvrí ruce, bolest malomoci a nicoty. Tlesná bolest lovka zatíná málokdy svou a

sekeru tak hluboko, aby perušila stoupání míz k nejvyšším vtvím duchového stromu. Odtíná asto jen jeho poboní vtve a jako sada vede jeho korunu do výše, jíž by jinak nedosáhl. Ale pronikne-li tajemná rána až;_k duši a zlethargisuje-li ji a uspí, vzniknou

^:íí

114 ^,o

duchové stavy, jež s takovou hloubkou jasnození vystihli náboženští geniové všech dob. Jsou to stavy nmého zoufalství, které mní v pohební prvod tanec svt a jar a v nesmyslnou hru tisíciletá úsilí národ. Marn hledáte pak ve všech šílenstvích smysl a ve všech jedech zapomenutí. Nepemžete hruzy z prázdnoty, z níž ledová tma jako z gigantského hrobu vane k vám z kosmu, rozkvetlého hvzdami. vi^s^í^^íCiro cn Míjejí vky, pracují vle, víry, pohlcované vyššími víry a všechny vírem, jímž unášeny jsou svty. Kdo obsáhl zázraky jejich nepetržitého ruchu? Na kterých šastnjších hvzdách pokrauje jejich nádhera, když na naší chudé zemi zastavujeme se užaslí nad oslujícími možnostmi života a snu? "ici Cíl Jsou stupn, na nichž vle již nezná ani i

.

.

.

nenávisti ani boje. Jemným záením soucitu rozjasíuje zraky. Všechno pochopila a dumou

nesmírnou jako kosmos se zadumala. Nejiž výše. Žár vyšších svt pro ni uhasíná. Co souzvuk sfér vedle bolestné hudby

touží

trpících srdcí? V pokoe sestupuje mezi bratrské zástupy a silou, jíž dobývala svého zvýšeného místa, touží petínati pouta, svírající nesíslné. Ale je-li možno rozdliti se

Co

115 ISJ

lanými rty, je také možno vidní svta s lanými 90 ^(í:í 9í:^ s^ ra tí:^ to, to ro to to tí:^ to

o svj chléb rozdliti

zraky ? Cfi Ale

se

i

s

o své

nad touto vlí, knížecí a pokornou,

která nechce vidti nieho mimo zem a práci na polích bratí, jsou ješt stupn. Stupn,

kdy vle pestává se dsiti z nesmírnosti bolestí, kdy chápe mystickou nutnost pea žíznivá, pála by si míti chodních tisíce život, aby všemi mohla trpti, tisíce rukou, aby všemi mohla pracovati, tisíce smysl, aby všechno mohla obsáhnouti, do

vk

všech

plamen

rozsálati život, zostiti a jeho duchové boje a všemi kídly myšlenky a snu letti, dokud by nedosáhla cíle, jehož slávu tuší, teba jí nebyla s to vyjáditi slovy. Ale celé nebe hvzd, všechna tajemství asu, jako jarní mlhy, pokrývající kouzelné zahrady nerozkvetlé, leží mezi ní a cílem. A pece její pohled neztrácí horené veselosti zápasníka v postupu a ustaklamána neustává zpívat, milovat, vit a tvoit! zrychliti

vin

Qi

ll. ISD

OBSAH

I.

II.

TAJEMNÉ V

UMNÍ

-

5

-

NEJVYŠŠÍ SPRAVEDLNOST

III.

ROZHODUJÍCÍ OKAMŽIKY

IV.

ÚSMVY ASU

V. VI. VII. VIII.

IX.

PERSPEKTIVY

-

-

37

43

-

-

KRÁSA SVTA -55ZÁSTUPOVÉ -65ZASVCENÍ ŽIVOTA NEBEZPEÍ SKLIZN

-

X. CÍLE -95-

XL

VNÁ TOUHA -107-

75

-

-85-

-

-

19

27

-

OTOKAR BEZINA:

Tajemné dálky a

-

Svítání na II.

vydání

s

3 litografiemi

západ

FRANT. BÍLKA CENA

3

K

KNIHOVNA MODERNÍ REVUE PRAHA 1-278

MILOŠ MARTEN

Otokar Bezina ESSAY CENA

1

K

50

21, VINOHRADY VÁVROVA UL 17 N.

SYMPOSION

SYMPOSION

?^ ^.

A. Sova, PROSA C. Baudelaire, VÝBOR

.^í 1

MALÝCH BÁSNÍ

Z

K. Kamínek,

DISSONANCE

ZÍTKU

I. Karásek, IDEJE V. Stuckenberg, SLUNCE

z

J.

.

1

.

1

1-40

MOREAUA

2-—

Wells, OSTROV DOKTORA O. Theer, VÝPRAVY K JÁ

1-50

1

O. Wilde, BALLADA O ŽALÁI V READINGU Paul Leppin, DIE THÚREN DES LEBENS (Pohádka John Ruskin, KRÁL ZLATÉ sil). Jana Šírá) K ISO, váz.

EKY

.

Hanuš

Jelínek,

.

Viktor Dyk, TRAGIKOMEDIE Paul Lafargue, VÝVOJ CIZOLOŽSTVÍ (Essay) Jií Karásek, RENAISSANNÍ .

.

K

.

K K K

1-20 1-20

-•24

TOUHY

UMNÍ (Kritické studie) PÍSN prvodem piana (K slovm Karmína, K. Hlaváka a Jiího Ka-

V

.

.

Karel Moor,

.

K

s

J.

(Román) E.

—

K -•70 K 1-20

SENTIMENTALITA MLÁDÍ

(Novella)

E. A. Poe,

— —

MYSTÉRIA AMOROSA CO STOLETÍ UMÍRÁ

Wojkowicz,

S. Sighele,

10

-75

V PROSE

DOBRODRUŽSTVÍ .

.

A. Poe, BERÉNICE (vyjde koncem dubna)

.

.

A. O.

PYMA

brož. K 2-20, váz. A JINÉ POVÍDKY

brož.

K

220, váz.

VINOHRADY, VÁVROVA

K K

17 N.

re 5038 J4H8

Jebavy, Václav Hudba pramenu

PLEASE

CARDS OR

DO NOT REMOVE

SLIPS

UNIVERSITY

FROM

THIS

OF TORONTO

POCKET

LIBRARY