DUK Vlil,
m r
4^
Purchased for the
LiBRARY of the
UNIVERSITY OF TORONTO from the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
SPISY
ADOLFA HEYDUKA VUT.
BÁSN z
nakladatelství
J.
R.
1865.
OTTO knihtiskárna v PRAZE
ADOLF HEYDUK
BÁSN Z R. 1865.
I.
II.
JIŽNÍ ZVUKY.
DOZVUKY VLAŠSKÉ.
III.
VLAST.
IV
ZNLKY.
NAKLADATELSTVÍ
J.
OTTO KNIHTISKÁRNA V PR.\ZE
TG 505?. VEŠKERÁ PRXvA vyhrazena.
.^ SEP
2 2 1966
-1-1?G<íoi
[
1.
JIŽNÍ ZVUKY.
PRVODEM. £>ásn z roku 1865 Dozvuky vlašské, Vlast v užším výboru.
Pi
obsahující Jizni zvuky. Znílcy vydávám po druhé prohHdce nalezl jsem tolik nedo-
patení svých, sazeských bylo z
mi
knihy
uiniti
mnohé
aspo nco
s. I.,
a
i
korrektorských, že bezvoln
opravy,
chtl-li
jsem,
aby
v^iištno bylo ve vydání soubor-
ném. Pítel nakladatel, cht
m
ondy pekvapili sebral
rukopis a dal ho
do tisku v prázdninách 1865, když jsem se toulal v Porýní, nedbaje, uinn-li již výbor
—
Po návratu mém bylo k tomu již pozd. Co ondy se nestalo, uinil jsem te; vtší vady jsem mýtil, mnohé pak básn zcela vypustil, a zajisté na prospch knihy. ili nic.
Chceš-li vlast svou plné znáti, rychle na cestu se dej,
zkoumej, zpytuj a pak
v
kr.*j
i
písni porovnej.
lidi.
Na míst pedmluvy.
Z-ni to, zni v
jak pohádka
z
mém
bujném srdci dtských as,
zní to, jak bych v prsou choval mladých ptáat zpvnou chasu.
Zní
jak by milá slova,
to,
od své matky slýchal, májový mi vtík znova ržový'mi kvty dýchal.
jež jsem
Zní to jako požehnání, jež
mn
vlny
tiše
Xuže,
žití
mého
pouspával.
slyšte slova tato,
jimiž se z
otec v podíl dával;
andl
jak by
mj
duch zachvíval;
hloubi duse vše je vzato,
co jsem v tchto písních zpíval.
Touha po
Ven
a dál v ty širé kraje
duše
jihu.
má
zas vzhlédnout touží,
vlaštovka kde kídla svoje v modrých vlnách
V
síni
mé
rozmáhá
K
tak dusno,
se,
moi, na
tžko
—
a v
mém
moe
srdci touha
v dálku šlehá, v dálku, v dálku, k
nmž
bílé lodi
kde v lagunách rybky
zlaté
k novým dálným
pítuln
se
hrouží.
hoí,
moi, k moi.
svtm
plynou,
k veslu vinou.
Tam, kde víla v štíhlou loku stkvosty krásných perel rusalky kde mysl žhavou tichým zpvem doprovází. Tam, kde nebe v tam kde
stálou
boue rukou
nhu
hází,
jasné oko svoje halí,
chvatnou lagun modrých nepokalí.
Pnlmový kde hájek svží laduý pvab v sob chová, citrony kde v poli kvetou a jablka granátová. Lid kde v chrámech vykouzlených Boha o svobodu prosí slova stkvostná vrn v stedu srdce nosí. a svých
pvc
Tam má touha a ten ohe nitra mého mocn blýská, a má mysl mocn plane, a mé srdce mocn výská.
13
Moe —
1 o
srdce.
penesmírné, áruplné moe,
jak v širé mlze daleko se ztrácí, to
pravým obrazem je mého hoe, upomínek v srdce mi se vrací moe, moe, áruplné moe!
jež z
Ó
Ta plachá lo, jež v šerých vlnách zdá dumavou se písní býti,
.
.
pluje,
jež vlasti širé dálky pozdravuje,
kde
Ó
zlatá
hvzda mého
srdce, srdce,
srdce
svítí
áruplné srdce!
.
.
.
.
Kde
iNychle
ten zdroj
moem
?
uhánjí
Neptunovi bujní kon, bujní
kon
—
divé vlny,
zhouby plny, vášn
pna
z
nozder
o
behy své hlavy boue pláe
a jen
A
tmi
koni
komo
—
za
jiný
plny,
tíští,
n.
pro
letí
mysl žhavá,
vznáší se a pozvedá létne, touží,
—
se jim prýští,
se,
svta ptá
se
písn
prýští
zvuné, žhavé pro potomstvo jimiž z hrobu vstala by nám
sláva.
na zdroj
zlatý,
jímž se
«5
píští,
;
Píchod.
IN a horách už
svítá, svítá,
zlaté slunce šlehá výše,
lazurné ho
moe
vítá
úzkostn a sotva dýše; mdle jen pozvedá se, výší se a níží zase
voda leskne a
mé
se a kmitá,
srdce tone v kráse.
K-rásné jitro
— na
kanále,
vzhru, dol loky plynou, a z kanálu dál a dále,
v šedých a
moe
zázrak vidí,
u
mlhách hynou,
kdo v loce dumá,
behu
kamo
sedí,
hledí,
—
však teskn prosí
o kus chleba lidé bledí.
16
—
Most laíTunovv
V
n
novou,
vn
mladou
jsi
ty,
krásná Venecie,
pokud Adria, ta krásná, bílé tvoje nohy myje, pokud ono nebe jasné pátelsky se s moem snoubí, pokud lesklá voda lagun paláce a chrámy vroubí. Palác, chrám, ba každý kámen, kus je slavné historie,
pi pohledu na
tvou krásu
jak jsem tebe vykouzlil
pede mnou
je
arodjný
Venecie, Venecie! v nitru srdce
Bohyn,
ty
si
mne
vn
Vn
pepodivn
srdce bije;
žhavou myslí,
celý, celý,
sen ten stkvostn zkamenlý.
krásná Afrodito,
to bolí, líto
mn
t,
líto,
krásná, drahou volnost
líto.
tob
vzali
velkým mostem lagunovým k zemi tebe pipoutali.
Dív
jsi
n)Tií jsi
byla kroužkem zlatým,
s
vrným moem
spojována.
však železnými pruhy k zemi pipoutána,
po nich divý komo jezdí, který z nozder ohe hází. a s ním lidé, v jejichž srdce z pohled tvých lítost vchází.
U V
Rivy.
lodích, jež se zakotvily
u Rivy dei Schiavoni,
píse
v slovanskou se cituplné
dumué
Z Ilyrska
a
Dalmácie
lo
a
zpt
plyne
slily
tóny.
se vrací,
a co v lodi sní a žije,
zrozeno jest k tuhé práci.
Z
lodi bujný
le
ty
Slovan
zpvem
zpv
zaznívá,
dumné zvuky to,
bolí;
jenž bídu skrývá
v tžké Trabaccoli.
Veerní
ticho.
Jižní nebe. jižní kraje, stále dál,
krásné
veer
to,
vždy dál
a dále,
v benátské
jezdit
loce
po kanále
—
—
Vidím všecko jedu v loce, k lagunám se noc pikrádá, na vodu a na paláce lesklý
msíc stíbro
Od námstí
skládá.
v dálce ticho,
jenom veslo šplouchá z dola, a od I.ida táhlým tonem zní a zmírá barkarola.
Jen kameny z budov v pádu povzdechnou si pes tu chvíli, a
pak hrany zvoní rány
smutných
zvon
'9
kampanily.
U
hrobu malé Cornclie, dcerušky
1
mého pítele G
z
L.
a jarní kvítka, jemná, svží, drahá
mráz asný krut potírá a drtí; po teplých srdcích chvatnou rukou sahá tak ráda mrazná, nelítostná smrti.
—
Ty jsi zvadla, nžná Cornelie, zem Tob byla pedsíní jen nebe,
I
pak
jsi
šla
vtviku
na pout,
zkvetlou
Tob
Což bylo
z
žel! a
rov už kryje
mlada kmene
tžko
žíti
v
svt
a milejší
pout do krásné
kde mizí
stesk, jenž naše srdce
a za zdroj
Te le
betan
v drahých
Tob
té vlasti,
hnte,
zdroj se prýští slastí?
cypiš roste na
a bujný
jest
žel
—
— Tebe.
—
Tvém hrob malém,
zakrjvá Tvé jméno,
Tob
srdcích v lesku stálém
první místo posvceno.
I
rže kvetou na Tvém nízkém hrob vonné pestré
a haly a
kvítí,
puí Tob hvzdným jasem svítí.
jak památka, jež v duších a v sdílných srdcích
Dnes jíž
zhasla
moe
svil vlnám
cizinec se
a pináší Ti
pozdrav drahé matky,
Tebou
— vzešlo
radost
hoe,
a všecky duše ztratily se statky.
Viz, cizinec tu na
Tvém
rove
stojí,
ptáe
—
on Tebe neznal v žití vném boji a pisel sem a na Tvém hrob pláe.
—
jen chudý básník,
Hle, slunce barvi a bílou desku a
pvec
—
z ciziny
noc spchá
už,
— k jihu tažné
moe
do krvavá
„Comelie" Ti
s
a trud
—
zlatí,
Bohem dává; mu mysl chvátí.
Do erné loky nazpt noha stoupá, cit ader však a mysl k nebes báni, kde v blankytu Tvá postava již
strážný
andl
zlatou
se
koupá,
palmou
chrání.
Ach, vidím T, jak postava Tvá svatá od hvzdy k hvzd v božském míru kráí, a
na er\ánky stoupá
a
rže
nžná
hlavy sklánjí a pláí.
pata,
Ty rže
sype
andl na západu
na onu zem, kde nyje Tvoje máti,
utšeném ladu cht pozdrav Tob dáti.
a souzvuk ptactva v
výš vznáší
se,
-
Ach, rukou malou žehnej místu tomu,
kde
otec, matka,
až v rozkaz boží
a
bratíek Tvj
pjdou
také
v blažený vás zase vínek
žije;
dom,
svije.
Hle Ordce, srdce,
a jásej,
zde tvá touha
celá, celá,
zatoužila krev tvá bujná, teplá, veiá.
moe
Xesmímé Té a
hle
em
všecko, po
a jásej!
vábí, stkvostné
msto
mile
tvj údiv zhárá ješt mnohá perla posud
\*itá,
skr\-tá!
—
Pohle, nyní po kanále v lehké loce jedem spolu, kam máš zrak obrátit, k palácm neb k vodé dol.
nevíš,
sms
Vidíš, jaká
románský
zde,
Maurický
se
kvtná ladných tvar rzných sloh, staví
nohu.
oblouk tady, onde renaissanní vzpíná,
pímá ára
a zde
to
tamo pyšný gotický sloup
vrn
na
ecko t
upomíná.
Pesara zde mocné klenby, kolosální, penádhemé, zde na perli Yendramínské korintické sloupy erné.
Hle, zde Foskar je palác — onoho to doze panství, pln zákon, syna poslal do ^-^hnanství. —
tikrále jenž
Básn
z
r.
1865.
—
slávské jméno vlašském v plenu Zde palazzo Schiavoni, Slovana, jenž šttcem kouzlil v svt záící Magdalenu.
dom, jehož okna clonou pavuin se Bembo nudné verše ítával svá Lukrecii.
Zde v tom hrdý
Le, kdož ítalo
jsi,
kryjí,
kvetoucí ty krásy stkvostných staveb sísti srdce moje, v
bujném jae svží rže?
—
—
mže —
Jist ne! Kde tolik krásy, tam jen srdce raduje se pokaždé, když bdlé oko nový obraz v dar mu nese.
?
Ped
palácem Mocenigo, obydlím lorda BjTona.
I
ak zde
ty britský velikáne,
J5Í žil,
zde tvoje srdce novým
ohnm
vzplálo,
zde zkvetly touhy doma pochované, a
v každé rosou tvoje božství
Tam
z
rodných krajin
stálo.
záští vyšívali
t
a urvali tvou lásku neskonalou,
když rozvíjet se pola na úsvit tvým zlatým dítkem, tvojí Adou malou. Ty, který srdce lidské znal
jsi
více
než chladný rozum suchých anatom, jenž miloval a
knzem
Ty's
jsi
byl
jiných nad tisíce
jsi
v lidstva velkém dómu;
hnusným jedem
záští
otrávený,
jak bujný jelen v jihu spchal kraje, a
velým nachem
srdce zkrvácený,
svou slávou ozáirs zem oné
láje.
To nebe zde
zas
útchu
ti
dalo,
zde mocný duch zas míru hledal skrýše, a
don Juanem, který zde
stal jsi se
se zrodil,
králem olympické výše.
Zde Sardanapal vykouzlen tvou mocí a Faliera
odvážlivé dilo,
zde srdce tvé za mile jasných noci
tlum nových duše
A
vykouzlilo.
moem
zdá se mi, že tady nad tím
tvj duch
se vznáší v zlatých
a srdce tvé že je s
osudem
Vždy v
svt
a
naplnno
orl
asem posud
v boji.
nemohli tvé srdce pochovati
té nízké,
mohl místa pro srdce tak zázrané a velké.
Byrone zde v a
mlké;
westminsterské hrobce
ten skrovný chrám, jak as
roji,
hoem
velký,
jemuž svt byl malým,
úct posvátné svou kloním
bojácn
své bledé
vždy sluncem
dáti
hlavu
tváe halím,
vným
tvou
zím
záit slávu.
Na
piazett.
J\ západu se slunce kloní Viz, u sloupu na
chudý žebrák a v leb
.
.
.
námstí
slzy roní
holou bije pstí.
„Svatý, mocný Theodore, hle, zde pla žebrák chudý, viz to naše knité
hoe
a jak roste všudy, všudy!
—
Svatý Marku, kde tvá sláva?
—
Všecko Lev tvj mrtev! Co nekleslo, opadává. Kam? Smrt ídí Jedem .
Paláce
.
—
veslo!
.
to zbytky rumu,
— to slzy naše, umní — hrst nerozumu
laguny
Kdy nám
.
pošleš Mesiáše?
27
.
— IdesloI
.
"
i
je prokleta ta
—
pda?
Všecko žebrákem být zdá mrtvá hruda palác dož
se,
—
—
nám
posmch
jen v
V posmch
tvj
je
vypíná
lev,
se.
tvé sloupy
hrdé cháte na námstí. vSvatý
Marku, národ oupí
K
západu
a v
mém
podivná v
—
—
a svou lebku bije pstí!
se slunce kloní,
srdci
nm
tžko píse
—
palno,
zvoní,
trudno, teskno, smutno, žalno.
Zvoní, zvoní! Blíže Prahy
jsem také chvní, kde rnj národ drahý, drahý pocítil
spáse chtl a spasen není
K
západu
se slunce kloní
Viz, u sloupu na
chudý žebrák
námstí
slzy roní
a v leb holou bije pstí.
.
.
.
.
.
.
Na Molo. V enecie,
Bh
krásná
jsi
i
—
v hoi!
tu zvláštní píli vynaložil, kraji,
moi,
diadém své moci na skrá
vložil.
aby všemu: vzduchu,
arodjné, divotvomé kraje! i zpvu,
Plny krásy, života
každý pohled sladkou rozkoš
ubohému
ssaje
srdci pro úlevu.
Tvoje nebe
— dítko vném
v jae,
v stálém jae, v stálém usmívání jako dívky jasná
oí záe
v první touze, pání, rozkochání.
Tvoje voda grácie jej
— lazur
rozpuštný,
promují dechem,
v démanty a perly jeho pny, v rubíny pak slunce jitra spchem.
v
lazuru tvém stavby
pyšn od
paty se k
penádherné
hlav
štíhlé
hrav nesou
dívek lehkou
pro
Venecie,
v zlato halí
zakrýváš
skrán?
snad že píse lidu zrak
Znám
píse,
tu
—
tíži.
bán
San Salute stíbrolesklé nížící se slunce
zhlíží,
loky erné
po kanálech
—
ti
píse
kalí?
—
zašlé slávy
zlámaném žezlu, hnvu skrytém, o korun, jež ti padla s hlavy, o
o ztraceném štstí
O
s
blahobytem.
purpuru, pod nímž ukryt býval
bohatec
i
žebrák, stejni v rodu;
znám ten as, jenž jako boue píval zanesl t-
inu
orel
pláem mladý
pro svobodu.
—
myšlenkou se jenom
je z
dbej té lítat
zmny
—
uí,
tvá sláva velmož zavraždný,
rže
jehož rány
Trpla
jsi
krásy puí.
dosti zas a zase;
mním-li na vše, v srdci krev se pní,
chvji
domov
se,
le
mj
to
v bolesti
i
kráse
pedce, pedce
není.
v
paláci
INa strop nádherné sin
dož.
veliká se
obraz je to Yenecie, vítze jak
hvzda skvje,
vnit
spje.
Carokrásná je to paní, ana snti lauru nese. a té
hvzdné ženy tvrcem
Umni
a
koruna
ji
A^enecie,
vdy
je
Paolo Veronese.
sidlem je to krásné
jeji
elo,
hlavu zdobi a šat zlatý zdobi tlo.
Yenecie
I
Ivde
jsi,
mocná, krásná pani?
hrdý vojín hlavu pyšnou
ped
Koruna
purpur nekrjrje
ti
s
oko pláem
hla\*y vzata,
zkalilo se,
—
tebou už neukláni.
žalem vybledlo
ti
t
více,
líce.
—
Pod podloubím hradu toho, jenž tvé slávy zb\-tky skrvvá, buben víí nebo cizí na strážnici zpv zaznívá.
Tam, kde dív jen seuatoi pyšní procházet vojenské
te
Klíe svta tisíce
A
stráže stojí
s
ztratila jsi, prsten,
však srdcí
necha by
se
žezlo
tob
vzato,
zpvných svými kouzly poutáš
jinou ženu citný
do tebe by, krásná paní,
smli,
oste nabitými dly.
pvec
ohnm
32
za to.
v srdci choval,
vším se zamiloval.
:
v V
zamyšleni
zamyšlení.
stál
rzné upomínky
jsem blíže Basiliky
srdce rozháraly
na \Tcholu brány k stkvostné Mercerii dva kovoví obi dvanáct odtloukali.
Z
nitra srdce
mého, v myšlenkách mých skryté
vystupují zjevy dávno zašlé chvíle,
mimo mne kam oko
a
A
se nesou, kryty zlatohlavem, hledí, slavnostní je píle.
—
na štíhlých stžních vidím prapor
trojí
stkvly prapor voln vtrem
na každém
Morei
a
V chrám libou
tré
Cypru
milé
znak s
—
Kandií
trojí,
vláti,
království tí kleslých
zím
státi.
zpvy, varhan zvuné tony v nebe provázejí.
vni myrhy
a benátské a v dál
zvony v souzvuk spojily
po Adrii libohlasn pjí. 33
se,
z nádherných
a
stkvostných budov, okrášlených
arokrásné
nžn
do paláce
dož
pohledaly paní,
spli senátoi
v purpuru a v drahém zlatém krumplování.
Žebrák, lodník, šlechtic k
kde
lo
a chtíc zlatým leskem
dv
st
behu
pospíchali,
Bucentauro náhle v jízd silných
stala,
pedit samo
slunce
ramen k plavb ukrývala.
Doze v pedu lidstva na palubu stoupil, mu Benediktv šedivou kryl hlavu ^) a benátský národ svobod a moi roh
nadšen po tikráte provolával slávu. Plynula
lo
hrd
zlatá
pyšného by doze
s
k behíim Lida,
moem
zasnoubila,
aby ruka jeho prsten posvcený v
onyxovém pouzde v
Množství penádherných
pyšn piodnýra
klínu
moe
lodk
s
skryla.
dožem
plulo,
slávou vyšší krále,
Adrie pak krásná v modrojasných vlnách ženicha a pána odnášela dále.
V
zamyšlení
zvony mely, já za
stál
^)
jsem blíže Basiliky,
tichly, lid se
zvolna ztrácel,
Bucentaurem v dálku pozíral jsem,
ale žel, žel,
nikdo
zpt
34
se nenavracel.
— —
Elegie na
moi.
Uivokrásné moe, jehož adro erstvý pítok zvedá, odliv
níží,
mé jsi žalu vetklo jádro. má se ve tvých vodách zhlíží
v srdce Žalost
zmáhajíc se v uplakanou robu,
tvém
Na
jež na
tisíce
dn
dávných
pohbeno Vás
vní
hrob.
tady
bez památky velkém na hbitovu, srdcí istých, srdcí plných zrady;
nikde kíže tady, nikde rovu,
jenom
vlna, jež se
bouí
zvedá,
jako sirá vdova na hrob sedá.
Bez kamenných hroby ale snivé mysli
ty jsou
mojí zdá
do vod modrých když
tíží,
se,
se
oko híží,
pomník u výš pozvedá se, boue hnv když nebem tká dravý že z nich
a
na povrch náhle vlny
staví.
želím vás, kdo tady spoíváte, vás, jichž
ni
nesml
obejmouti,
slzy plakat svaté,
sprovodit vás v slední pouti,
nemohl vám aniž
nesml
nikdo
na rakev
na hrob
dáti
kvítí,
na rove se pomodliti.
Želím vás, již vlastní krví velou modré tyto vlny barvili jste, kdo jste odhodlan s duší smlou za bratry
šli
náru
v
smrti jisté.
n—
—
Pro vás pro horoucími do krvavá oi zaslzely.
Vás však
nejvíc, nejvíc želím, drazí,
v lagunách
tamo spoíváte,
již
vás, jichž kosti
kosti bílé, vás,
kteí
žely
na
beh boue
zneuctné jste
hází,
^)
svaté,
jako hrdé skály
za lidskost a práva bratr
stáli.
Bertuccio, muži z nízká rodu,
pyšným chlapem první umíral
jsi
z šlechty
pohanný,
pro svobodu,
jsi bílé pny, smle hedvábné té luzy
krví zabarvil
že
jsi
navždy zahnat vzteky chtl a hrzy.'*)
36
pohben
Bertrand bídný také
moské
koistí snad jež tím
stal se
tady,
zmije,
trupem plným hnusné zrady
otrávená
dn
pi
vod
knje,
se
aby míst tch znesvtila vodu,
kde
spí
ti,
Bertuccio!
kdo padli pro svobodu.
tyi
sta vás setbou,
pro volnost jste umírali
—
tiše,
vaše smrt však hroznou byla kletbou signorie svtovládné íše;
zpt
vašimi
vše, co
dtmi
vlasti
dáno
zradou ondy pochováno.
Nehynoucí pomník v
lidu máte,
jako bratí tam na Bílé hoe,
snad se tajn v noci pozvedáte
moe? — mrak vstává,
uvidt, zda posud rudne
Nerudne, to slunce
z
pozdrav vám
i
i
nám
svtu dává
I
Na Campanile.
r\ch jak divný zím-li k
stesk a žalný
behm
Hejno myšlenek
je v mysli,
obrátím-li žhavé
oko
Na
z
laguny zím-li dol,
odkud na
beh
ubohé mé srdce
chvátí,
zelenavým, kde se v modru Alpy
zlostná
le mé
árném kvte,
srdce v
Carapanily k Piazzett.
lo
kde kídlem ptáka
boue posud
pluje,
lebky vyhazuje.
Na komory olovné, kde si vze prs rozrýval, mu vtík roztoužen písn o volnosti zpíval.
když
Na
palác
a ten
zím hrdých dož,
Hle, jak oblouky ty ladné
hnvu ohnm
velebn
týí, jak se
nití.
se spolu víží,
jak ty sloupy vzdorovité nesou klenby
hrd
msíc
na njž sticvlý
pohled srdce moje náhle
jak své hlavy
tratí.
obí
klidn adí
tíži,
spolu,
Calendaria však hlava, jejich tvrce, padla dol.
33
— svítí,
Padla, že chtl signorii v a
z
té
Vládu
iis
vného
poslat klidu,
panské vlády míti upímnjší vládu lidu
lidu
—
slova ta
ml
za to jeho památka však z
Jenom rouška
Falier
tž
v srdci psána,
dožv ady
vymazána.
kr}je místa, v obraze kde
on, jenž na vždy lid a šlechtu síle v zdar
i
39
ásn
z
r.
1865.
ml
se stkvíti
chtl pobratiti.
Venecie za
Jak v
jsi
jitra.
krásná, když se jitrem
novou
nhu
odíváš
a kol pasu lesklý lazur
vén
vrných lagun máš,
když tvou hlavu diadéraem zlaté slunce
pokrylo
a v tvé srdce
bujná
žití
Žel však,
nové žáry
vylilo!
žel,
ten pohled v slunci
radost v trud mi obrací,
zím
zdá se mi, když
tu radost,
že tvé srdce krvácí,
ješt
slední krev že
zavraždna bez
viny,
abys silou napojila
hynoucí své rodiny. 40
cedíš,
Zem
má
však v kráse, bolu
tebe výše
stojí
tiše nesla, tiše
hrzy msty
pij pij
a
i
hle
—
7el,
nese
hrzy
stel;
v ty proudy
a poslyš žalný tón
slzí.
:
tak umíral, zbaven všeho,
zpvu
král
— král
Amphionl
-
Noní
plavba.
i-aguiiy se teuiueni zahalily, a u
behu
krásné Venecie
stavly se lodiky
s
i
lod,
as odpoaly sob,
aby na
Adriou než zasnoubí
záe msíce.
se tiše
—
Já jen pluju sám v tch mírných vlnách, v šumných vlnách nepehledných Ingun.
Nazpt s
k
mstu oko
vrátilo se,
palácem kde žalá spojen mostem,
Ponte
sospiri
nhož
kde vypíná
se,
vze
sledn vidl moe, v posled vidl ozáené hory, v posled vidl zelenavé stechy, z
v posled svoje
nadje
a touhy,
ponejprv pak hrob svj
—
modré moe.
Jedu v místech, ervená kde loka asto trupy v Adrii tu modrou v nitra svého hloubku pouštívala, vzdech kde pehlušen byl taktem vesk odkud výkik k behu nezabloudil.
—
Ticho
je,
— tak
ticho
— jenom
mírným šustem Ticho
zas,
vesel ticho ruší.
což ješt
loky erný,
Xení
žiju,
nízký píkrov,
erný píkrov mojí
Xení svtlo
žiju?
aspo srdcem mrtev?
nejsem dávno nízký,
vesla
íd,
proti pílivu svou lodTcu
rakví?
vže tamo v moi pohební? A zvon souzvuk
svíce
z
mojí rakve družné sprovázení?
Loka
plave,
msíc
z
mrak
—
stoupá,
na malých se vlnách svtlem chvje, chvilkou na mj obliej si sedá.
—
Je
to pravda, srdce, srdce moje,
jsi-li
a co
mrtvo na poátku žití; k smrti pivedlo t, srdce?
Oloupili tebe o skvost drahý?
híkou krásné ženy? nkdo kraj tvých ideál?
stalo jsi se
zplenil
vysušil tvé slzy
ohnivým snad
— písn
tvoje
nkdo meem
—
hanv?
Vyerpal kdos vzpomínek tvých temný závoj
Pro
jsi
studnu,
tvé že pokryl touhy?
odumelo, srdce moje? 43
Srdce mlí,
mlí bez zachvní.
Le
— te
ký div
zachvlo
se
znova zachvlo
se,
teskn, úzkostliv,
naplnilo podivnou se touhou.
Z dálky znly jemné táhlé tóny, jemné táhlé tóny hlasu dívky, ekající v touze na miláka na ostrov v cypišovém hájku. To t, srdce, pobouilo, srdce?! Vzpomínka to na svt nejkrásnjší, vzpomínka to na ty sladké žaly, na hanu též, v které milujeme,
—
na veselou bujnost, na
na záící oko, na pal
plá
žalný,
lící,
upomínka na hru v mladém
žití,
na hru lásky, v níž je život sázkou!
Bledá paní.
Oemo tamo vlna proudí po tch stupních mramorových, a kam oko tvoje hledí, všude krás a lepot nových na tch malbách vzácné krásy, stavbách
vn
v milé zái,
na lodikách, na rybácích, na
A
dvatech sndých už zvadly
pedce
kvtné
tváí.
stkvosty,
krása všude puí,
pohled kolem tvoje srdce
novým písním povyuí;
pohle kolem
a
pak v hloubku,
odkud bledá paní kývá a pod pláštm purpurovým apku, me a žezlo skrývá.
45
.
stejný
žal.
roj, veslai, odpoi si, divn moje srdce hoí, má duše v proudy slzí tvého národa se noí.
když
Divno
mysli, divno srdci, palno, želno,
K
plnoci hle! Vidíš tamo, kde
tam, vz,
Ano, ano, z
hoe
Poj
ba až k plái,
kterak sláva lidstva vzejde, stoupá,
zí-li,
upímní vlast
ty
—
k hrobu kráí.
erné mraky
plynou,
a dobí, drazí bratí moji hynou.
má tamo
také ondy volnost
mla,
vašeho jsou vlny, naše bolest zkamenla
.
.
a sedni, milý hochu, sdílejme své stesky spolu,
pro modré-li
moe
pláeš, pro Bílou já
pláu
horu.
—
Ružc
i\uže
žel ale,
jsi,
jsi
rže
ohe
jsi,
hvzda
le hvzda
jsi,
zvadlá,
tvj však zplanul,
sopka krás
s
nebe spadlá.
Vše mne upoutalo, kde jsem stanul; velebn mne dojal pohled chrám, z
vnitku
mrtvy chlad však vanul.
jejich
Opustila"s nyní sebe samu,
jenom osud
stále
tob
volá
^Nejsilnjší
slá\'y
kmen
já
V
síni
na
ty
:
zlámu
I-
dož, když jsem hledl z dola tváe volenou tvých dávných,
k\-vala
mn
Každý
mluvil
jejich hlava holá.
:
.Hochu,
zbylo vlasti naší nic, leda
pár
slávv'
z
dob tch dávných
málo
:
lodk moeplavných.*^ 47
;
„Nám
ty
loky, vám pak nebe dalo
místo žezla zákolníek k pluhu
avšak lidstvo ješt neskonalo.
Po potop
sklenul
tvrce duhu!"
—
Venecie za veera.
J
aV:
dít
tiše
jež nezná, co
ervánky a
vily
ti
modré
hejkají
a svoje
strastiplný,
za podušky
kolébkou
A
spoíváš,
svt
t
máš vlny.
v snách
noní písn pjí
než mlhy v tanci po vlnách v dál tajemnou se poznášejí.
V
as chci ven v ten svdný pevn drží pst. hr\' hvzdy pohlédaj'
ten
ráj,
už veslo a
s
a z dola obrazy
tch hvzd.
po vodách noc pohádková kráí, jen já tu ješt dumám, sním a plái. a
49
Pohled
v eer byl tak
veer, v
veer
nmž
s
Galerie.
tichý, krásný,
smavý,
se láska v srdce loudí
milý; v jasném svtle stála
na obloze lesknoucí se luna, sesílajíc
paprsky své stkvostné
na laguny, behy, mosty, chrámy.
Do
paláce pospíchá] jsem
abych pohled arovného s
—
dož,
msta
galerie v nitro duše vložil.
Po
velikých schodech
tiše
obrovské jež sochy strážn
stoupám, krášlí;
zastavím se na nejnižším stupni,
abych spatil památná na nichž doze,
z
vle
ta místa,
signorie,
v sláv zlatou pizdoben byl
apkou.
Zázraný to pohled s galerie malé, na námstí veliké i
na nichž
U
behu,
plamen
tisíc
se blyští.
hle, volnosti jsou strážci,
volnosti té dávno utracené,
utracené, šlapané a zhaslé.
Theodor zde
s
štítem v pravé ruce.
levá ruka tupé drží kopí,
na znamení, že
se
bez útoku
republika prve štítem chrání,
útok teprv
Vedle
zbra
nho
že vj-volává.
Evangelium jenž v drápu na
nmž
—
lev svatého Marka,
veliké
Pokoj, pokoj v
„Pax
širé
drží,
tibi-*
svty
psáno.
hlásá,
pokoj moi, zemi, lidstva všemu.
Mladé slunce z rána písmo zlatí, zlatí štít a mramorové sloupy, však, co zašlo,
nazpt nepináší.
Ona, která mír volala svtu,
pepadena, rvána, zneuctna! Její skvosty vzaty, rozcuchány, její sláva
a
mé
pláe nad vodami, pláe v nitru žhavém,
srdce
pro svobodu
její.
lidstva
—
vlasti!
Torcello.
1
orcello, ty místo milé,
k
Tak;
a
m
sneslo,
hej, lodníku,
odho
nmuž
v hájku tvém chci spoinouti
zde chci spoinouti v
moje mysl zatoužila k drahé
—
toužení
utšeném chladu strom, vlasti
svojí
vSpoinul jsem; mladé stromky vrhaly a ty
kvty
v bujné
tráv kývaly
Odtud k moi v nepehledné,
veslo.
mn
šíré
— dom — — !
mn s
listí
dol,
hebkých stvol.
dálky jsem se díval,
jehož nitra krásy, zhouby nikdo ješt nevyzpíval.
— prsa
KLdyž tak hledím, myslím, toužím
ptáata
to byla
—
písn
—
která
dom
má
se
divn chvla,
létnout chtla.
Lido.
v^arokrásná, jasná, milá noc to byla,
Adria když moji
loku
pohostila:
veernice plnvm mírným svtlem když ss
loka moje
Zdálí juž mi ostrov stromovím
jehož milé
plála,
k Lidu kolébala.
behy píboj
svým
kýval,
vln umýval,
kde scirocco mírný uhostil se v sítí, kde v pobežním písku moská hvzda svítí.
Kde a,
jak já snad mnohý myslí zadumal >e kde štstí bydlí moských pták ptal se ;
kde snad mnohá duše opuštná nyla n^žli kvty srdce v pestrý vínek svila.
Tamo nazpt msto hoem, smutkem do tmy zahalilo kopulí svých
jato
zlato,
pohádka to velká, která v plné kráse hloubky moe k nebi vystupovat zdá
z
53
—
se.
— Chrámy jeho skvostné a paláce pamtní to knihy listy, dávno
z
jak ta hrdá slova,
schudlé, zrudlé,
— když byl ješt den
tu,
jimiž hlásán býval zákon orientu. Vítej mi, ty místo drahé, tiché, milé,
Byron bouné trávil chvíle kde kolem násp komon prohánl,
veliký kde a
mu
když
oheií
vášn v prsou rže
sklánl.
Vítej mi, ty místo, kde, juž mrtev z póly,
znovu rty byl vzkíšen
krásné Guiccioli,
v chladnoucí kde srdce, v srdce vléval
démon
Vítej
mi, ty místo, tu,
Shelley nových
vných
vášn žár.
svár,
—
kde pod moruší,
vyzpívat chtl celou velikou svou duši,
kde
pál, by
si
nkdy
unylé to tlo
v zlatém Lida písku jednou pokoj
Kdo,
ach, najde stopu jezdce velikána!?
Moem a jen
s
opláknuta, vichrem jest zavána,
v mysli vidím na
kterak
Let
mlo.
komo
komon
jeho
toho
-
z
pobežn
hrázi,
nozder oheu
— bez
meze
a
hází.
dráhy
—
jezdcem velikánem zahynul tak záhy,
komo
k nebi
létl,
v oblacích se ztrácel,
ach, a v Missolungách jezdec
dokrvácel.
Parallela.
Oasni, plná nžných pal, plná krásné divokosti,
plná vášn, smutku, žalu, dost
již
trpla
jsi,
dosti.
Ale v mojí rodné zemi nebetyná bolest kráí;
peubohá mezi ulevit
Po
staletích
ješt
cítí,
syn tvj
u nás
A
mž'
si
všemi,
jen v plái.
ješt
žije,
koná, staví;
zpvn
plá
tak osud barvy duhy
mocným žezlem
ím
v mraky
55 z
r.
1S65.
mní,
krásnjší zemské luhy,
tím vtší jich utrpcr.i.
Básn
— —
lká a nyje
je usedavý.
—
Verona.
1\ tob zatoužil jsem také, ne, bych hradby', mosty zel, le bych památky tvé zhlédnul, jimiž se dív íman stkvl;
abych
arciiu
bestiím v níž
kam a
tvou spatil, pýchu
lovk
sprovodil gótské zbran,
kde
hnv
sídlo svoje rozbil veliký
Romeo
a Julii
na jichž
hrob
syn
tvých
i
dcer,
dáván k sláv olympických her, výboj ných
orl
svých,
Theodorich.
kde k nebi nesl lásky
let.
usmíil se veronské zas šlechty kvét,
kolébka kde druhdy
stála
Nepota
a CatuUa,
jména k pýše tvojí po staletích splanula, odkud vznes' se onen heros, který králem barev byl, k nedostižné výšce s oním. Assuntu jenž vykouzlil.
jejichž
55
^)
—
!
Padua
Otaroslavné
jsi
ty
v proud by mocný veliký celý
Zá,
kde
Galilei
svt by
msto, Padovo, kam ech se bral, 6) doma zeil, kapkami co v tob ?sál; k nebi zvedal svoji tvá, mocné pravdy svatá zá.
osvítila
vným
kterážto sluncem posvtila jeho smrt, v kterou štval ho licomrný temnosti a záští chrt. Umní ty's plno. plno, nádherou tvou opojen
vykouzlil zde slabý lovk Apolina božský sen, sochami v Prato di Valle myšlenku tak krásnou skryl, všukých národ zde hvzdy kras a vdy pobratil ") to když vidím, bezvoln se z prsou vine tajný vzdech, kdy as v národa kruh velký vstoupí bratr, vstoupí ech ;
?
Pi jezee
J ako
safír
Gardském.
velkolepý, zasazený v horském kruhu
poutáš srdce, krásné Garda, v mysli jasnou kleneš duhu; jíž panství Janov válil s Benátkami, pohled tvj, on choré srdce krásou svojí poutá, mámí.
krásná vodo, o
V
údolí tvém
a jen
vné
jaro,
vná
bóra prudkým dechem
rozkoš,
tvojí
vod
vná
krása,
válku hlásá;
na sklonech kde horských vncíi svží lavín zelená
cypiš puí, granát kvete, mandle A.
rdí se v
rzné
se,
krási
v tvých hájích olivových rozkošné jak spoívání
.
—
v tch loubich, kde se réva na palivé elo sklání. Z rumu Roccy níž jsem hledl. Garda, k jasné tvojí vod. v zátoce kde krásné Rivy zakotvily plné lod. vS Monte Balda píkrých vršk oko v širých dálkách to!ie, i
tam kde Catull sladké písn toužn pl na vSermione, a z lesík oranžových, v nichž se lib domky tratí,
vn
vtrem vane a arovn mysl Vodopád kde z Val di Ledro. Ponale
libá
chvátí.
ten
stíbropnný
v perlový se prášek tíští, v drobné stkvosty
58
neseteny;
slunením kde svtlem
stkví se paprslek ten jeho hravý,
—
navždy zahynout má, žel svj pláe usedavý. A když trudno bylo srdci, když v mé mysli palno bylo, tu jsi ty mne, tiché Areo, v kroužku pátel pohostilo, Garda, krásné, milé Garda, šasten byl jsem s tebou chvíli, a že
—
tak že ani myšlenky
mé nazpt
dom
netoužily.
Kolikrát jsem za veera vedl tebou, zmítán vlnou, loku malou s plnou myslí, s plným srdcem, s duší plnou. Kolikráte mužnou silou plul jsem tebou bez zachvní a po ptácích na pou jdoucích vlasti vzkázal pozdravení. Jak bych mohl zapomenout Hesperidek božské sady, jejichž vzhledem oko srdci rajské vykouzlilo vnady.
Garda, Garda, krásné Gardí:. až
na
ráj
lidstvu
nazpt daný
mé
— údolí
59
srdce svaduout musí. tvé
— vzpomenu
si.
—
žebrácká.
Z^ebraka krásná u Rialta
stojí
a malou ruku natahuje svoji.
„Carita!" volá
s
slzou v
modrém oku
mimoj douí zastavuje v kroku.
a
Hebounký
vlas,
jenž
sndou tvá
jak damašek kol hlavy se a
to
jí
jí
kryji
vije,
arodjn z uplakaných tváí oko ohnm divých tužeb záí.
Ti plní, krásní, rubínoví rtové
vždy políbení touží míti nové, a postava ta ztepilá se sklání
jak k vášnivému
Ach, i
muže
dve, dve,
žel
objímání.
mi
tebe, drahá,
tebe v sí snad pojme hanba nahá,
a divý žár, jenž nezná žádné hráze, i
tebe, žel,
i
tebe svede k zkáze.
Znám
život,
znám
—
to
poklad srdce mého.
že váží z nitra lidu veškerého.
že život všaký a
píse
Tvj
z
zrak
vrn
toho jest
i
zjev
v
si
mé
— on
nm
žití
stele,
celé.
napoád mi
bude tvoje štstí, a pak že budeš opuštna a pak jak znesvcená perla tvorstva žena. že v kalu lidstva
—
A
as
a život krásu tvoji schválí.
ty zanikneš a
a vzpomene-li
pak bude
svt
ti
nkdo
to jen
bude na
t
láti.
znova,
píse poetova.
vésti,
Kvtináka.
1 y
dve
ernooké,
mladinké, útloboké, mluv, mluv, pec, kde že
t mé
kytiky
Ty
nosit nespatilo
dve
veselé,
bylo,
?
jižní krve,
ernobrvé,
mluv pec, kde
Má
jsi
oko v arkádách
jsi
se kryla
duše po tobé, o vz.
horoucn, vele
Ty moje
dve
zatoužila.
zlaté,
veselé, boubelaté,
mluv,
kam
jsi
se
mi dlo?
Cizinc pišlo mnoho sem, ty's na kytiky zapomnlo! 62
?
„Aj, pišli cizinci
kupovat kvítky a vzali všecky i
vneky
všecky zbytky,
a vzali
všecko doista
Snad pece
nco
^Jen jeden ješt
le
ten je váš
!-
É3
pro
"
m máš?!
vneek,
II.
L/nes tak záhy, boubelatá, dnes tak záhy
vždy
oku
posud
a tvá líka
dibHku
vida, vida,
?
spánek v
ti
mj
sedí
hh'dá,
prostovlasý;
dnes tak záhy
—
pro pak
asi
?
Pišlo dnes snad nové panstvo, kavalír, jenž rád
slavnost? svatba?
což pak tedy
odpov
—
s
lháko malá!"
ní,
„Xelhu, ale chci
vám
koráb odplul záhy a
s
jejž
korábem mladý jsem
i
nuže, nuže,
na rtu pálá,
ti
chut, ven
?
má rže? šlaka! Ne
mla
z
íci,
rána lodník,
za milána,
kormidlo on statn vede, dnes však
— myslím — tžko 64
jede.
-
;
v rozlouenou jsem mu ledy vonné kvty pichystala, na kormidlo, aby vzpomnl, pkný vnec z rží dala, pkný vnec — rže svží, vždy
A
mn
nejhloub srdce
pak ješt políbení
.
leží.
.-
.
—
-Jedno jenom? to je málo: -Více ovšem, a mé oko zasizelo. zaplakalo
plakalo
moe
—
-Aj.
aj,
i
srdce tklivé,
to je nevrátivé."
dve,
ješt pláeš?
vždy, holenku, on se pros za
nho
vrátí,
v San Giacomo,
tam jsou velmi hodní svatí, jej mine zlota,
jist že
jak lodníka Condiotta."
Jist, jist,
udlám
^)
to,
San Giacomo mnoho zmže. za to
mu
chci
každodenn rže
nejkrásnjší nosit
Kéž ho Pán
Bh
S Bohem, pane,
65
.
.
.
vésti ráí.
— mn
je
k plái.
;
III.
Uít,
tvoje
líko vadne
jako vaše dávná sláva, z
vínku tvého, boubelatá,
list
po
lístku opadává.
Pro? le
nechci vyzvídat,
škoda, škoda nastokrát!
Vaše nebe povždy krásné, puí rže, celý rok v pamatuj však, mráz že krutý
nm
mžikem kvty potít mže kdo jim život mž' zas dát? škoda
—
—
škoda nastokrát!
Uvadne-li
rže
chladem,
neoživne, neosvží;
drahoušku, v tvém srdci snad už také zvadlá
rže
leží.
— Nechci dál se ptát, škoda — škoda nastokrát! Mlíš?
66
Insulánka.
pkn na stranu
l\lobouek
copy zapletené, mladinká insulánka se na prodej s vodou žene. a
Klobouek
pkn
a radost v
svžích
a istou,
na stranu lících,
erstvou vodu má
v stkvoucích se medenicích.
Jak lesknou
vrkoe
se ty
a havranní ty vlasy
—
I
nuž, uvidím, Je pobožná, zda milosrdnou asi?
—
Ach, žízním, žízním, panenko
le vodu mžeš já
chtl bych radš
upnmn
schovat, ty rtíky tvé
pocelovat.
67
!
Ach, žízním, žízním, panenko, což nezíš rty mé pláti? ze studnic
nhy,
oí
z
chtl bych svj nápoj
Ach,
—
žízním, žízním, panenko,
oberstvi
slyš,
tvých
ssáti.
m
;
v díku
své lásky zlatem zplatím vše
na rubínech tvých rtík. Ach, žízním, žízním, panenko, nuž, odlož
tíž
svou
bucf milosrdnou
Ach, a tiše
Tak
neslyší,
a lásky
plece, se,
pece!
ach neslyší
kráí dále
štíhlá,
s
mn, sklo
ach, sklon se ke
.
.
.
hezká, mladinká,
— žel — tak
v mále
Ach, žízním, žízním, panenko, se mi nechce,
le vody
chtl bych to sndé ílko tvé jen políbiti lehce. Acii, žízním, žízním, a
s
panenko,
tisícerou chutí
bych skonejšil tu žíze svou v tvém vroucím obejmutí.
skloii,
Co kdo
chce
!
Lyivná. pepodivná chasa détí, dívek,
staen, chlap,
jeden pláe, druhý jásá; množst\a rzných darmošlap,
prohnaných
a
hloupých
zase,
hezkých, tu zas kostrbatých, tak je spatíš v prosit v
Všude v
každém ase
chrámech rzných svatých.
živo:
krm,
ped
kavárnou,
venku na kanále;
zde zíš dívku lepotvámou se šedivcem, a tak dále.
Žebráka, jenž stále pláe,
šumae, jenž uši trýzni, prodavae, pi tom všem však zmíráš
cicerone,
69
žízní.
Za pár sold Goldoniho slyšíš
v
boud
všelijaké,
Verdiho
a Spontiniho,
Tassona
a
Dante také;
za sold spatíš Tiziana,
Lionarda, Tintoretta,
zdarma moe, stavby stkvostné a díl nejkrásnjší svta.
Facchin.
1
edsín svatého Marka
je z
mramoru
že radost míti
družina
mže
její svatá.
Zde velmi rád
pobožn na a ve
a zlata,
se facchin
vše dívá
skvostném tom míst odpoívá.
nej radj
Sem denn ho to táhne, le není to snad vra — jen aby v milém chládku
zde spal až do veera.
Básn
z
r.
iSíf.
—
Zamyšlená.
Z. paláce se z
dol mladá
okna kloní
signorina,
o ruku se podepírá
hlavinka ta mdlá a
líná.
Ale ohe erných oí po lagunách krouží v letu, a plnýma rtoma svýma lehce
kouí
—
cigarettu.
Signorino sliná, mladá,
pro
hledíte na laguny? rozzvuely srdce vaše
mandoliny
zlaté struny?
Signorino, signorino,
pohlédnte strun
tch
utíkají
k
s
okna dol,
hlas a srdce vaše
moi
spolu.
Utíkají za lodníkem
škoda! v krátce po
.
.
,
nm veta,
zapomete — kute, prosíi.i, uhasne vám cigaretta!
73
Co jsem?
\^o
le
mne se ptáte? — ech, a mít chci za to,
jsem, signorino,
ech
jsem, pravý
už
dív než krásný
bylo srdce vlašským
jih
jsem shlédnul,
ohnm
vzato.
Co jsem? Nuž vzte: Krev jsem létnu
asem svtem,
s
vrch,
z
rosných kapek,
strání,
bujná,
všecko zírám,
dol, ek a háj, rží písn sbírám.
z
z
Co jsem? Vzte všecko: Jelen mladý, piodívám nachem,
—
zjevy srdce víte,
co je vrnost?
a co láska, víte!
—
— V té jsem V
té
echem,
jsem "Machem!
Nebezpený
Ixozkošné
jest
pi
pohled.
svtel
tisících
v teplé noci chodit arkádami, ale sladší o srdci a lásce,
o písních a ržích mluvit
Rozkošné
ped
jest slyšet
v
kavárnou hudbu
s
podveeru pi sorbetu,
moje drahá,
krásnjší však,
sladší,
jedno políbení
z
Rozkošné
patení, kdy
jest
vašich ret.
na vodu a chrámy ale
vámi.
árn
msíc
svítí,
vaším vzhledem, moje drahá,
v ráz
mé
srdce
plamenem
75
se nití.
;
Magnet.
IVlálo her zde, málo hudby,
málo zábav, signorino,
zpvu,
vru
tikráte jen do špinavé boudy,
do divadla
V
—
šel
jsem na operu.
Malibran vidl jsem vás v
lóži,
neustále na vás jsem se díval;
hejkal jsem tak ubohé své jež nelidsky
zpvák krut
srdce,
zrýval.
V Malibran vidl jsem vás v sedla jste zamyšlen sama, jen když na jevišti umírali, tleskala jste
pkn
lóži,
ruikama.
Kolikráte utéci jsem mínil,
zpv
divn k srdci sáhly, oi magnetem mne vždycky nazpt táhly ale
i
hra mi
oi, vaše žhoucí
76
!
:
Nuže
m
IVlrzí
signorino,
to,
procházkou když chodíváte, závojem a vjíem že
líko svoje zakn-váte. Mrzí
m
—
signorino,
to,
že když
po námstí jdete, na okamžik ani závoj do polovic nezvednete. Myslíte snad, že by srdce v oinku se vašem skrjlo, a že by si motýlová kídla svoje popálilo?
Nebojte
se,
každý boj
ím
víc
signorino,
m
vábí,
ohn, tím
vzte
víc písní,
jen mi válku vypovzte.
77
Uhodl jsem
?
J ezdíte prý ráda po lodice, slyšíte
prý ráda barkarolu
?
Ach já také, signorino zlatá, vyjeme si, prosím, jednou spolu.
Vyjeme
si
jednou k hájiam Lida,
k Murazzim snad nebo do Torcella
do Murana bych vás doprovodil, kdybyste,
má
signorino, chtla.
Zdá mi se však, signorino zlatá, že by vás to všady omrzelo, kdyby jedno láskou žhoucí srdce pi Riv snad v loce zstat mlo. Zdá mi se však, signorino zlatá, že by vás to omrzelo všady, kdyby nejel s vámi onen loká ernovlasý, táhlý,
78
pkný, mladý.
—
Pomozte mi
Dohu
má
dík,
signorino,
že vás zase nalézám, celý den jsem pátraly chodil ulikami sem a tam.
Bohu
dík,
má
signorino,
že jsem vás zas uhlídal,
od rána
až
všude jsem
Všude
do poledne, se
po vás
ptal.
hledal, všude ptal se,
mnoho jsem vám
íci chtl,
v krásném vašem oku záiti jsem uvidl.
vše, co
Ale
žel,
má
signorino,
divný pojímá a
mn
mne
cit
nelze, srdce svoje
nikterak
vám 79
stlumoit.
Nikterak,
divn že
si
a
ohe
srdce
tak se rozmáhá,
každá
píseií
svží
v letu spálí kídla svá.
Pomozte pomozte
mi,
moje drahá!
tm
slovm mým,
nežli žízní, nežli láskou
uvadnu neb uhoím
80
!
—
Bujné
srdéko.
JViladinká jste, v trnáctém snad jae, a juž se
srdéko dejte na
Vaše
láska v
oka
tepá, vzlétnout
n
ty
že jste
kolem prsou
síla,
ho neukroti;
ty jsou píliš malé,
Nepomže,
touží,
úzké je a tsné,
pozvedá je svží
ruky,
slila,
pozor, moje milá.
adro
mocn a ty
vám se
sob
ím
víc zlata na
tím
dív vám
moje
etz
milá.
zlatý
otoila,
srdéku
je chytnou,
svitne,
moje milá
:
Sen.
Oignorino, stží uvíte,
uvíte moje zdání zel jsem moe, nebylo však
stží
od Lagun až k
ecku
moem,
bylo plání.
—
Veer byl, a smutno na námstí, jenom msíc hledl matn dol, a
my
jsme se
iá a vy,
A
já
má
tiše procházeli,
signorino, spolu.
jsem vám vypravoval mnoho, divn na mne zela,
a vy jste tak že ten
ohe
vašich
erných oí
v srdce se mi vedral jako stela.
Divn
tak, jak ísti byste
chtla
horoucí a velké moje pání: žíti
s
vámi šastným, šastným v
signorino zlatá, do skonání.
lásce,
Vše
co tam a
ti
pohledla,
u svatého Marka,^)
stojí
dol
jste,
pak árným zrakem
a
ohnm
jste
slétli
Velela
—
etla
jste
kon
na
na
jako stela.
kon
jsme
sedli,
na jednoho vy, já na druhého, a každý z nás, signorino zlatá,
ml
ješt podál prvodce
svého.
Xa dvou druhých jechal žal a a my rychle jeli po té pláni, bez rozmluvy,
šumným pohled a stání
Známé
—
láska,
letli jsme letem orla
kraje!
spchali jsme do ach, a co
s
vy a já a zmizela
.
kam jsme
vlasti,
jeli?
drahá,
srdce mluvit váhá.
Nazpt zstal ti jen
.
jsem nyní ve snu spatil,
mé
signoro,
Víte,
mé
.
jezdec nejbujnjší,
námi
jeli
žal
mj,
nám
láska
83
ješt tady: signorino: !
—
Ó
té
—
zradv
I
—
Podivno
Vera
jsem
jel
po kanále,
na balkon jsem upel zrak
Co jsem vidl? —
ale,
.
.
.
ale,
signorino, tak vy tak?!
Balkon, druhdy prázdný
z
cista,
bujným kvítím obklopen, za kvítím
k
emu
dv
asi,
k
prázdná místa
emu
Holuby dív pi vždy
jste
na
nyní pln je
pro
a
k
Kde dív
jen?
výletu
nm
krmila,
rzných kvt,
emu, má
milá?!
prádlo na sušeni
podle zvyku zvšené,
samé agávy jsou k zení, na
zdabh
tak
84
pece ne?!
;
—
Mysle na
mimo a
to,
asto plynu
v noci, zas a zas,
slýchávám mandolinu
doprovázet dvojí
Kdys jsem
hlas.
Rigoletta
slyšel z
— krásný hlas! — ticho — po všem veta,
krásný duett, chvilkou
kdo
to byl,
Kdo
nuž prosím vá?
to zpíval za
—
nevíte? Jak
že, to
ona, ona
má
I
a já,
vte
—
?
my
.
.
jen!-
by ona byla?
snad dívka, moje milá,
tak hluboký bariton
?
I
—
.
?amv, -
žádný on?
S5
—
myrtami
dvojích srdcí stejný sen
„Družka má
?
Rybá.
o hloupé živobytí,
1
jen stále ryby chytat, chci radš na
Piazzet
bohaté pány
vítat.
Ti
cizí
páni vru,
penz mnoho, vidt starou slávu,
mají
ti
chtí
a já chci tžit z toho.
Až
dosti toho nalhu
penz
za
koupím na
plné hrst,
si
apku
modrý stapec z
rudé plst.
Pak hndou kamizolu, a budu dlat pána, a až
po kavárnách bloudit do bílého rána.
86
Xevím vru
iNevim vru. jak bych v noci tmavé okna svého ven se mohl dívat, kdybych Vás, Vás, moje roztomilá, z
neslyšel ty krásné
Xevím, jak by v spoutaná
má
písn
zpívat.
mušek plné
síni
mysl blaze
snila,
kdybyste se usmívavou tváí
obrazem k
XeWm, v boji
mým
licím neklonila.
jak bych umíral as žízní s
vašim vínem,
s
parným letem,
kdybyste mi patoky ty kalné nesladila svojíra
krásným retem.
Xevím, jak by mnohá píse moje jasnou rži v srdci život mla,
kdybyste v tu hloubku pání
sluncem svojí
Básn
z r
i86.
pízn
mého
nehledla.
—
Samotná
oliva.
wliva bujná na behu do tichých vln a
chvje
a starou
Dva
se dívá
listem zeleným
hlavou kývá.
—
lidé tady zasedli
doby jarní, kdy srdce plno zázrak za krásné
se svými skvosty marní.
Jich srdce istá, blankytná jak lazur na jezee, jich láska jasná
Pec a
rozjit se
žijí
rzné
asu
as
se bére.
povelel,
žití,
jen na strom a
nad slunce,
pou
když v ranní
nkdy vzpomenou
vlnobití.
Jen oli%-a jich lásku zná, až ona žití zbude, kdo o lásce tch lidí dvou, kdo potom vdt bude?
89
Rozdíl.
I
vé líbání tak vášnivé,
tak divoké, tak palné,
jak žhavé dechy scirocca, jenž v poušti zrozen dálné.
Tvé oko plápol
prérií,
adra tvoje jako bouí zmítané
a bílá
jsou
vln nepokojné roje.
Tvá touha jako moský jenž
loku
vír,
v propast táhne
tvé srdce jako žhavý blesk,
jenž
To
po shoení práhne. není jiskra milosti
a lásky tiché loubí, to zšílenlý a
vášn
stesk
zídlo divé zhouby.
90
Srovnáni
Jste jak Venuše, z
Olympu
jste
má
zlatá,
pišla snad,
oi, rty a líka vaše milostný je souzvuk vnad.
Jste jak Venuše,
ambrosia
má
jen že Medicejská
vtší
cit
zlatá,
jest váš chléb,
a
menší
mla
slep.
S Bohem!
JtSu s Bohem, s Bohem, krásná pani má, vidt zas svou drahou vlast, svou zem, má píse rozpiala již kídla svá, chci
a srdce touží být zas v ráji svém.
Mé
oko mdlé
nech
již
nádherou
je tvou,
zotaví je zase rodný luh,
touhu svou
já ukonejšil palnou
kam
a létnu tam,
postavil
mne Bh.
Zel jsem již dost, a srdce mne již bolí. Ty všude, všude vrných bratí máš, ty's paní pec, le s námi cizí stolí a zpupn volá: „Hlete, pán jsem váš!" Já vidl
le
t
a
okál jsem
nechci veškeré
ti
—
a bledl,
slzy dávat,
já bolest tvou a naši v jedno svedl a vím, že
doma
víc
mám
oplakávat.
—
Nuž,
s
Bohem
tedy, krásná paní má,
vidt zas svou drahou má píse rozpiala už kídla chci
a srdce chce být zase v ráji
9^
vlast,
svou zem,
svá,
svém!
—
Doma.
Jih báchorkou a šlehl,
vzal
pak mi
se zjevil,
rudým
se
ohnm
zhas'
—
zas
ba vyšlehl jak velké slunce ranní a zmnil v zpv mé toužné vzpomínáni
Bu
pochválen ten milý, krásný
Zas útulné zas
mne
vítá
mj
a žal
Bu
i
les
vlasti
jsem;
mír do duše mi šumí
uspává a vzdechy tlumí
požehnán ten
betanem
v
.
.
.
milý, krásný les!
Zde svrhlo srdce dumnou a
—
!
drahá zem,
doma, doma, v drahé
zas háj
jih
nm
kypí
svoji tíž
radost
již,
a mysl znova zrozená se vznáší
výš k
Bu
nebesm
a
kídlem mraky
požehnán ten
plaší
milý, krásný kraj
94
!
.
,
—
Zde již
a (')
zas
má
vlast,
v prsten hor
ten krásny
Bh
svta
dil,
perlou zasadil,
krásu sypala v ni jeho dla;
Bože
bu
vný, chra
ji,
chra
požehnána drahá moje
ji,
vlasti
chra;
II.
DOZVUKY VLASKÉ.
Ze
slov, které
zpvem
lidu
do srdce se vnoily, vlašský tyto
vznt
híky
a
eské
stvoily.
slovo
;
I.
ak zpívá lid, já mnohou kapku rosy mnohý pel z tch jemných lístk vzal, le mnohý kvt mou krev co rosu nosí, 1
a
já jsem jej z jihu v sever štpoval.
n.
Ó jak jsi krásna, budiž požehnána! Tvj úsmv rt, to srdci sladká mana jsi
jarním krajem za teplého rána,
jsi
rosa v kalich
kvtu
sesypána,
kapka krve do prstenu dána, jímž s nebem snouben svt. O budiž požehnána jsi
—
ni.
že miluješ?
Vždy
ty picházíváš a to jen
k spatení
jednou za sto
ješt jako
z
t
let,
poruení.
není,
IV.
A
kdyby
mi nazpt dával,
život vše
svt
co vzal mi v
osud, pták teu dravý,
nechtl koupit bych ten blaha nával
já
za jeden vlas z tvé drahé, milé hlavy.
V.
Bud
rád,
bu
mne brzo
rád,
pochovají,
pak k tob pijdu, v ase lásky, máji, pak ped tebou se objeví mj duch, a šílen láskou obejmeš jen vzduch. Tak chci t trápit, denn pijdu k tob, rád, rád, už brzo budu v lirob
bu
bu
VI.
Že musíme se rozlouit, mi dli, a moje oi pi tom zaslzely, a slzy ty a stesk a srdce žár, to v
památní jsem dal
až omrzí a a
zasmj zasmj
t,
se a se,
prsou
z
do
ti
jej
moe
vždy svt
svatodar; vytrhni,
jej
vrhni,
se také
smje,
když umírá dvé srdcí bez nadje. VII. I malá,
jen
s
mám
drobná
vc
nás blažit
mže,
upímným-li srdcem byla dána, dkaz toho na tob, má rže.
vm. Až nkdy
drahá pijdeš do nebe, tam už toužn ekat na tebe, chci na tebe tam ekat, moje štstí, chci
a naproti chci své a
náru
v
až
sám tvrce bude a ze dvou našich a
srdce nésti;
ti
klesnem' v objímání
si
míti smilování srdcí
jeho plápol nešlehne
jedno stvoí, již
k hoi
;
ten jeho plápol k lásce se jen vznítí,
a
zá
ta
to srdce
a na
bude nad démant se stkvíti, bude na stejn v nás bíti
vky
se
budem
rádi míti.
IX.
Láska u
jest víno. které kypí stále
veer ohnivé
a z
-
rána \"s'vtralé.
X.
Ach, kdeže
mé mé
najít
lék, pomoci?
srdce utíkává v plnoci, srdce voli
plnoní
ten as,
by spatit mohlo, signoro, jen vás! Nuž, sute sama, jak as tlu bývá, když bez srdce v as noní odpoívá.
Básn
z
r.
1865,
;
XI.
Kdybys mne býval vele miloval, byla bych v rakvi okem k tob vzhledla,
mn
kdybys
velý polibek byl
rám
byla bych v rakvi
bych objala
a tvoji byla
le já
jinak vše,
umru
jak
jsi
již
—
mne
a ty
pochovej,
zajdi, pij
si
to dlal,
šiji;
v rubáš tlo kryji,
již
krmy
pak do
dal,
svoje zvedla
a hej,
když jsem prosila t:
—
zsta u mne ábel je v tom zlat: hej a pij, až prohráš všecko všudy, pak na hrob jdi a vyhrab jeho hrudy, a udlej si kostky z bílých kostí bav se do sytosti. a z lebky pohár; Jen po moi mi nejezdi, mj zlatý, neb velkým híchem duše tvoje prahne, an tžký tak, že na dno t as stáhne svatý. bu tob milostiv sám Pán ach, a
—
—
Bh
—
XII. Ty's ukrutnjší nežli bandita;
vždy
má
vraždit
mžeš
všecka krev
a divno mi, že
již
ode dne mne ke dnu, pro
t
vylita,
ješt v tvái blednu.
Ach, nebudiž tak krut zaryta, zde vezmi juž já sám ti dýku zvednu,
—
mám
umírání toho do sytá;
na míst
tisíc
smrtí dej mi jednu!
104
xin. Když jsem
vás spatil, sklopil jsem
svj
když jsem vás spatil, roztoužen jsem
pak jsem zpíval jako tažný pták, když v teplém jihu nové nebe zel. a
XIV. Já pozvu
si
dnes lásku k hostin
I
veeadla, a za koberce budou srdce zvadlá, za nápoj slzy podám jedin;
Osvtlím
žárlivostí
za potravu z
jí
vzpomínání dám,
pohledu mroucích
—
okras
nadlám
hodlám vzdechy v livrej verš schovat, by mohly paniku tu obsluhovat. a
XV.
Nech po
a
boji nás svatý mír zas blaží,
nedí svt, že totéž srdce vela,
co mysl král dvou, když vykypla,
po válce rukou dáním nedokáží.
XVI.
Na lžku
A
leží
ubohá má
do Padov-y cesta moje
milá.
byla.
—
zrak,
mel
—
"
kde svatý Antonín na zlatém stonku tré bílých drží liliových
A
když jsem v
tu
útchu mi hodný
zvonk.
pokoe mu
žaloval,
svatý dal:
„Musí-li tvoje milá se svta,
pak na památku trápení a bolu, brziko, synu, na zlatém mém stvolu
a
tvrtá bílá
vykvétá!
lilje
—
Má
milá umela. Já putoval až do Loreta k milé Matce boží,
bych útchu
Tam
z jejích
si
oí
vzal.
žaloval jsem velký srdce žal,
z prsou vzala bujné ono hloží. matka boží hlavu ponížila promluvila: a tiše, tiše ke „Už potš sel Zíš jakous na ní vinu? Mám korunu jen jednu, milý synu kéž dv jsou mé, tu jednu bych jí dala,
by
A
mn
;
že
t
tak z vroucí duše milovala."
XVII.
Pál bych si brzo pijít do nebe a pece rád bych na tom svt byl,
mže jenom od tebe^ by pohár pání mých se naplnil. a stát se
Ty nechceš
však
já rychle cestou
— do
nuž vím, co udlám;
íma
se
dám
a poprosím prvního z apoštol,
by
s
oltáe mi klí svj hodil dol. io6
Tak navzdor tob splním pání
svoje;
své nebe otevru, to srdce tvoje.
XVIII. Ach, kterak, dívko, možno
je to jen,
že oko tvé je stálý, slunný den?
Když a v
bdíš, tu
okem puí v
pláni kvítí,
spánku mi tvé oko v srdce
svítí.
XIX.
Vy
chcete, abych píse zazpíval? Ach, tžké, tžké jest to poínání!
Pjte a
pjte a
mn
k písni vašich oek pal rtík vašich jemné usmívání;
mi rže
s
vašich milých
hebkost vašich ramen
neb musím vám že dobrá
to,
i
lící
váš vlas,
roztomilá, íci,
píse tch musí mít
krás:
Musí být dítko tveraivé, hravé, musí mít kadee jak zlato plavé a
kidélka jak srdce vaše malé
a
musí smát
se,
plakat nenadále!
Musí být ernooká jako vy
jste,
musí být pítulná a touhy isté, musí být
poup rže
plnolisté,
musí mít jemnost svou
i
trny jisté
musí být zkrátka všecka jako vy 107
.
.
.
jste! -
XX. Jsem pobožný, le když jsem na bílém krku malý byla's
mn
zlatý
té
zel v bálu,
kížek,
milejší než tisíc
kardinál.
XXI. Ten ohe,
nmž denn
o
ten a
ohe
kdo
pravíváte,
mnoho
toho as sotva v srdci
máte,
lásky vaší není stkvly,
ví,
strávil-li
by doutník
celý.
XXII. lacino ho dám! ho zcela jak ho sama mám;
Nuž kupte hocha,
Dám vám
já za grešli
jsem pi
když o lásce
mn
nm
nezískala
mluvil, vždy
;
jsem spala.
XXIII.
Kdyby mé lžko zlatohlav byl stkvly a kolem ržiky se rozvíjely, pec by mn smutek klidn spáti nedal, kdyby mj milý se mnou nezasedal.
XXIV. mé zlaté dti, hvzda stelmo dol letí
Aj, což se divíte, že tam ta
io8
?
;
To denné zím a \ysvtlím to vám hvzdou hochu pozdrav posílám.
já
XX
V^.
A kdybych do ráje dnes volán byl, kde ekala by na mne zá už svatá; radš bych se obrátil, bez vás tam být, radš bych se obrátil, má boubelatá.
—
XXVI. Ba vy a
jste zázrak,
moje pespanilá,
všemocnost svj vrchol ve vás
vy máte v
svt
nejkrásnjší
skr^-la;
líce.
vy máte odhodlanost jaré lvice,
\y máte záletník na tisíce. jen žel, že srdcí ješt máte
více'.
XXA'n. krásn vznáší zídka jenom podklesne se,
Aj, ritornel, on vždy se jsa arab,
však za to ohnivostí rád se
plaší.
XXA'ni.
Má
jsoucnost všecka náhle k
tob
a jména-li jen tvého pomyslím,
hned
bílv
vvchod mile zržovatí. lOg
chvátí,
XXIX. Zde na svých adrech hlavince tvé vždy okem, kterým v nitro moje vyrstá v srdci na sta ritornel.
stelu,
hledíš,
XXX.
ím
kdo byl
tím do hrobu se
živ,
já lásku v krátkých ritornelech a život
mj
zvun
v nich
ztrácí,
žil,
dokrvácí.
XXXI. Ach, aby
já
jsem do
mn
íma
až putoval,
papež rozhešení
dal,
že líbáním jsem tebe miloval!
Líbání, pravil papež, není hích,
když hezkým dal
le hích nehezké
jsi
ohe
to velký,
vn
líbal-li jsi,
synu.
ze
rt
svých;
žhoucí plamen,
Amen.
XXXII. Já na vás musím, zlatá, žalovat, že vaše oka umí arovat. Já na vás musím že vaše
oínka
žalovat,
neb kamokoli, moje tím krásným
Kdo
mrtev
má
zlatá,
jsou jedovatá, zlatá,
okem všecko byl, ten
a zdráv-li kdo, ten
zíte,
pevrátíte.
vzkíšení své
slaví,
vadna ochuraví.
:
xxxní.
Y
zpovdi páteru jsem žaloval, cest hubiku jsem dal,
že dívce v
on zamysliv se ^absoho^
bu,
hochu, rád
—
dl
zchladna,
mne nesmí
potkat žádná.
XXXIV.
A ptá-li se mne, od koho jsem as v drobných se verších mluvit nauil ach,
dobí
já tenkrát
lidé, to již
drahný as,
ješt ptákem v lese
le oko
dívky na
a srdce
moje plno verš bylo;
te
mne
žil;
zasvítilo,
když mi dala celou duši svou,
jsem králem
—
víc. víc
I
—
jsem už poetou.
III.
VLAST.
Vlast je velká zlatá lyra.
v struny kdo chceš udeit,
musíš
s
musíš
s
asem asem
m)'slir,
žít
i
konat,
mít.
Bu
volnvm,
Du upímným le
tvj-li
hnv
a
vrným bu;
kdo vzbudí,
pak písn konej, písn a odvahu mj v hrudi,
le pánem
bu
su
jen nad sebou,
a dle svých zlatých srdce desk
vše vykonej, všem volnost pej,
pak sám
Bu a
jsi
volným jako
hrdým na svou drahou zem,
když
ji
cizák zhaní,
pak na odpor a
umi hrd
pej,
blesk.
a
si
se postav
za ni;
—
všem
každý vypstí
svj štstí kvt i slávy strom, ty peuj jen, bys ven a ven byl volným jako blesk a hrom.
Jen chut!
Jen
nás nemnoho,
bijte, je
my pece
odoláme,
chut do toho, vždy ješt srdce máme!
jen palte
Jen i
bijte,
sílu
aspo
bídu svou
ucítíme,
a svžestí
pak mladistvou
vás v krvi utopíme.
ii8
eši
s
^loravanv
Z-a zlatou Prahou Bílá hora
stojí
mraku skrývá šedou hlavu svoji, u paty hory té pak v táhlé pláni vír v plái prach a bejlí popohání; zle zahynuli eši s Moravany. a v
Z'le válil
národ
— junáci
i
muži.
zde v oruží a tamo bez oruží, zde kížily se až utlumily
mee:
muškety
zde zahvnuli
eši
s
blesky žhavé, je dravé;
Moravanv.
—
Zde znly rány opt ticho bylo — ej, mnoho k spánku se jich uhostilo. a
mnohý stelou skácený v tom
boji
jen horkou slzou vymyl ránu svoji;
zde zahynuli
[865.
eši
s
Moravany.
Jim není teba známky na hrob dáti, jména listy historie zlatí; a ti kdo po nich bojují, a tiše, tch jména Klio k jménm onch píše a vždy to budou eši s Moravany.
jich
8.
listopad 1620.
od západní strany, dobou listopadu, že na Pražských vžích od boue a chladu zvony zavzdychaly jako temné hrany. V^hladný zavál
vítr
zavál nejchladnjší
Chladný zavál
vítr,
a ta
mrana erná
všecko po okolí nebe zukrývala,
na kotouích prachu erná zrada spala, jako cizoložka hanby licoméraá.
Chladný zavál listí
vítr,
skuel na vše
uvadlého shánl
z
strany,
lesa nával,
jím pod Bílou horou kolébku vystlával
pro ubohé
echy
s
bratry Moravany.
?
Kdy?
r\j což nikdy
vítzného
máme
z
nedokám
se
mrtvých vstání
?
bít se zas a zase
za svá práva do skonání
Le a
mrtev jsem, já vstanu,
zatlucte jen na
mém hrob,
a pro jednu svatou ránu,
pro svj život pijdu sob!
IV.
ZNLKY.
«
L-
k
Tob,
drahá, promluviti slovem,
jímž Petrarka pl, Kollár, Mickiewicz, jichž krásná srdce a
nžný
láskv chtí
touhu svou vždy v šat pla novém.
Nech jest
mnozí
dí:
híkou znlku
s-Jen
zovem,
barevný to poetický mí,
kdo zpívat
pímo srdce li, tžkým formy rovem,
chceš, ten
a neskrývej
cit
Však nehnvej
se,
duše milovaná,
chci v ladný souzvuk uvést srdce žal,
jenž druhdy v slzách peruti své hrouží; ach. srdci a
tomu mnohá rána dána,
když jsem nyní šastnjším
tu v
znlce
zpv mj
"5
k
Tob
se stal.
vzlétnout touží.
n.
I\dyž tak sedám samojedin v loubí,
mém
v srdci a
má
ústa
prsm
k
tu se hlava
nakloní,
divn
to
zazvoní
oddychnou
si
z
hloubi.
Jak když svlaec zelenavý vroubí bujné vtve staré jabloni, až
mu
z
kvt
tak se smutek
A
mé
plno
srdce
je,
mojí duší snoubí.
podivn
se
chvje,
le písn nezapje,
tžká hlava Za slzou
rosu vyroní, s
klesá do ruky.
se slza v líce
seje,
v duši divná touha kídly vje, jsou to mladých písní dozvuky.
126
:
in.
Už a
kvtem kvtem nachovým,
bílým stromy vypuely
moje srdce
a dýše lásku
pelem kvtovým,
tak jak ty stromy
A v
každým novým
jako jaro malým ptáat
as
tak velí srdce: Zpívej,
Xuž ta
zpívej
též,
dtem
teplým dechem svým
velí zpívat
že duše tvá se
novým
vru
již
opváš,
a jejíž rty hloub srdce tebe
nuž zpívej, pokud
hoe
než
jí,
vím,
vznáší vzletem.
však zasluhuje chvály
duše pedrahá,
než
letem.
ohe
hály;
v srdci máš,
tvoje zítelnice skalí,
než písni na vždy
127
s
Bohem
dáš.
IV.
Doze mj, jak šastný jsem zas ješt šastný v trudu živobytí, ruka jež
má Tvou ruku ješt
cítí,
mi na sklonné hlav
Blaženým mne uinit
jsi
dlela.
chtla,
v pohár lásky rozkoš duše
chtla
jsi
rozkotáno
vlíti,
mne kídly míru !
krýti;
a Ty's zaslzela.
Rozkacený osud jinak
kázal,
srdce zvadlá nerozkvetou víc z
zcela,
— —
knihy štstí naše jména smazal;
ale chvil
tch drahých na
andl
v kytku
z níž
má
upomínek
duše vzlétá
X28
tisíc
svázal,
Tob
vstíc.
—
Ordy muž
ped Tebou
zde
se kloní,
na cestu Ti sype písní kvt, v
Tob
jeho nebe, jeho svét,
jeho slunce, v
Pro Tvou
nmž
se
nadšen
mysli
bych pro
lásku, všecko dal
každý srdce úder, ducha
v}'ši
ni,
vzlet,
Tvé však žhavý hrdý
jako orel ve
sloní.
let
se honí.
Budiž mou. nach srdce Ti chci
dáti,
vše, co
kdy jsem
Tob
novjm sluncem vzpláti. Tebe jenom v duši mám,
toužil, vše
co ždám,
slunci
Vlast a
jenom vás písní svou
—
a nežli smrt mne schváti, vám pomník zachovám.
129
VT.
—
Umíral jsem
kam jsem tiše
chladly krve proudy rudé,
mé
srdce
A.J,
tak se mi to zdálo,
zel, byl samoten jsem všude,
se
zachvlo
jejíž
V
mám
což duší drahých
což mi v smrti za A.le
a stálo.
—
tak málo?
útchu zbude ?
—
jedné nikdy nezabude,
oko krásn druhdy plálo!
mé oí zá,
paprsku, jenž vnikal do
náhle zel jsem sivých
oí Tvých
to,
v
jejíž
— sín,
ondy klín
uslzenou ukrýval jsem tvá,
v jejichž bílých kídel milém stín klesal
jsem jak híšník
130
ped
oltá.
POZNÁMKY. as pl geografické spojuje Benátky se severozápadní pevninou a je sestrojen na 222 obloucích.
Most lagunový
míle)
dlouhý, 9
je
metr
3G02 metry
1
široký,
Riva dei Schiavoni, beh Slavonc, jest místo, kde takka veškeré lod se zakotvují. Beh ten, ili lépe nábeží, poíná u paláce dož a táhne se v jemn vydutém povrchu jihovýchodn délkou as 1140 metr. Xa Rivé té jest množství elegantních kaváren, v kterých jsem asopisy veškerý'ch slovanských náeí vyloženy nalezl, z asopisu eských na p. Politiku. Hlas, Národní a Humoristické listy. Rivu okrašluje mnoho pekrásných staveb, které poínají palácem dož, jehožto postranní fronta k behu jest obrácena, a koní kostelem sv. Blažeje (San Biaggioj. Trabaccoli jsou dvoustžové, štíhlé a elegancí se vyznaující lod kupecké picházející
zevnjšku
z Terstu. Rjeky, z Neapole a Sicílie, ano i z ecka. Dlníci jejich jsou takka všichni Slované. Campanile di San Marco jest 335 stevíc \'ysoká zvonice na Piazett, totiž malém námstí, stojící jižn naproti chrámu sv. Marka a pímo proti paláci dož stavna s pekrásnou vyhlídkou na Benátky a okolí;
byla pes 6oo let a praví se, že nestojí ani na pilotech. paty vže vystavl slavný Sansovin okolo r. 1 540 tak zvanou logiettu, která byla pekrásnými sochami Venecie (jako Justitie), Venuše jako symbol Cypru, Jovišovi jako symbol Candie, panství to Benátan, okrášlena. logietté té shromáždni byli vždy prokurátorové Sv. Marka, jak republiku benátskou prost jmenovali, kteí veleli strážím. Nesml totiž nikdo v as zasedání veliké rady ozbrojen jíti pes malé námstí, a kdož byli dostiženi, povšeni jsou okamžit.
U
V
Slavný kardinál Bembo žil v milostném k Lukrecii Borgii, jakž dosti známo.
Molo grande)
pomru
stupn z Velkého kanálu (Canal Molo jest vlastn hráz do vody díve od stup tch v kanál vycházela;
nazývají se
na piazettu.
sáhající, která
o té však není
Chrám
již
památky.
Santa
Maria della Salute stojí na jižní stran Velkého kanálu, skvostná to stavba z píkazu vlády roku 1631 od Baltasara Longhera vystavna, jako dík Bohu za odvrácení moru. Jest pekrásnými kopulemi zdobena a plna soch. Strop a cho krášlí malby Salviati-ho a Tiziana. ]SIercerie jest ulice s nejnádhernjšími kupeckými krámy; vede k ní brána s vží, již stavl Pietro Lombardo; na plochém vrcholu jejím stojí kovové sochy, jichž kladiva na zvon tlukou, Benátanm hodiny ozna-
mujíce.
V
neveliké vzdálenosti
ped chrámem
sv.
Marka
ti stžn, na kterých díve vztyeny byly prapory tí království, nad nimiž panství vedla republika. stojí
Bucentoro byla skvostná lo, která pi slavnostech nesla doze z té však nalézá se v arsenale pouze jen zob pední. Model vedle vystavný svdí
mocného
o bývalé
;
nádhee
její.
') Roh Benediktv jest koruna, vlastn diadem v podob roh, dar to abatyše kláštera S. Zaccharia dožovi Pietrovi Gradenigovi. Roh tento pocházel od papeže Benedikta III., jejž on klášteru jeptišek daroval. Pi menších slavnostech nosil doze podobnou ozdobu z látky zlatem krumplované. Ozdoba sama
upomíná valn na frigickou apku. Doze zasnuboval se na den Xa nebe vstoupení Pán symbolicky s moem, na vnou památku boje, v kterém téhož dne doze Ziani nad nesmírnou námoní mocí Bedicha Rudovousá, jíž velel Bedichv syn '-)
Otto, u Salvory v zátoce pisanské stkvle zvítzil. Ziani zajal Ottu a papež Alexander III. smíiv Ziani-ho i Bedicha daroval prvnjšímu prsten prav, že jako
muži
žena
poddaná
jest,
i
poddanou
Adria dožovi
býti má.
Když
';
a
hnáty na
místa
moe
se
zedme, vyhazuje prý posud lebky
beh Rivy
dei Schiavoni.
Byla
zajisté ta
pohebištm tajn popravených.
*)
Bertuccio
Israelo
nechtje vydati
byl
dlníkem v
arsenalu a
nkterých vcí bez toho do krve zpoli-
patriciovi Barbarovi
svolení dožova, byl od šlechtice
šel si stžovat k dožovi Falierovi. Ten však, byv sám díve na choti své od šlechtice pohann, aniž se mu zadostuinní dostalo, oslyšel ho, prav že sám
kován. I
neho
Bertuccio rozumti stejná a smluvena jest pomsta hrdé, pyšné signorii. Stavitel paláce dož, Filip Calendario. byl brzo získán a smluveno porubání veškeré šlechty. Jistý Bertrand však chtje dobrodince svého patricia Leoni-a ušetena míti, vyzradil vše tím, že ho varoval, aby na zejtí do rady nešel. Bertucio a Calendario byli zateni a vyzradivše v muírn vše, byli téže noci ped palácem povšeni, doze pak jednohlasn k smrti odsouzen. I sata mu hlava na velkých schodech západní ásti paláce. Kosti slab je
dožovi. Jiskry
konati.
I zdál se
iyr oí peletly v srdce
133
všech spoívají v lagunách a památka Falieriho byla vyhlazena. Ani obrazu není; všecky skupovány jsou vyslanectvími republiky za cenu nejvtší, a místo podobizny jeho v dož v síních paláce pokryto
ad
jest
ernou rouškou, na Hic
níž psáno:
Marini Falieri decapitati pro criminibus.
Tak
est locus
—
se republika panská. Bertrand žádaje vtší sumy penz mimo lOOO dukátv pense, které požíval a cht konen zapsán býti i do zlaté knihy šlechty, vyznamenání to, jehož se zídka králm a papežm dostávalo, zmizel jedné noci, stav se sij^Miorii obtížným. Hnáty jeho leží snad také v lagunách.
mstila
ron
O
Lidu
známo, Byron, George Sand, krásného. Jest to násep do moe sáhající, vysazený stromy morušovými, kyprou pokrytý zelení. Jest na pevnstka sv. Mikuláše, v které každý pondlek v podzimku volné zábavy lidu se konají. Byron vypravuje, že zde pod stromem morušovým sedaje Beppa básnil; chtl prý i zde pohben býti. Já navštíviv Lido s generálem W., vzorn esky hovoícím pánem, v plnoc msíní, byl jsem uchvácen pohledem lagun a konturami euganejskvch vrch, které v mírném vání scirocca oím vznešené se objevovaly. Delavigne
a
napsali, jak jiní
mnoho
nm
Též v Orientu mla republika b^nátská panství svá a mnoho odtud nanesla soch, aao i posvátné ostatky soch Phidiových.
V
salonech benátské Madame de Stal, jak Byron Abrizzi nazýval, poznal Byron i hrabnku Guiccioli, byla prý to jeho jediná pravá láska mající
hrabnku
moc nad
žitím
i
duchem
jeho.
Paolo Gagliari nazván Veronese byl tvrcem tak zvané zlaté a sametové doby, skvlého koloritu a virtuosního propracování draperií. Assuntu pak ili na 134
nebe vstoupení panny Marie maloval Tiziano Yecellio, prost Tizian zvaný. Známo, že Cechové do Padovy na studia chodili, na p. Valdštýn, Kocín z Kocinetu a jiní. '')
') Prato di Vale je oválový oddil v zahrad botanické, okrášlen je sochami velikán svtov}xh.
Baronka
Montanan vypravuje
v knížce své o BeEntiopo Condiotto, lomistr z prvních benátských osadník, vj'stavl pi Rialtu devný dm, v nmž mnoho ukrýval bohatství. Když pak v dom tom vypukl ohe, pislíbil prý svatému, jejž vzýval, postaviti kapli, bude -li zachránn ... I pišel déš a Condiotto dostál slovu, postaviv první kapli v Be*)
nátkách,
že
si
nátkách. Insuláni ili osadníci
ostrov nosí vodu studninou
na prodej do Benátek. ^1
Kon
tyto
jsou
z
asu Xerona
a
byly díve
každý váží 1750 liber. Jest to koist, již Benátané po dob\'tí Carhradu dom pinesli Pipisují pozlaceny;
se Lissipovi.
OBSAH DÍLU I.
I.
JIŽNÍ ZVUKY.
Prvodem. Na míst pedmluvy Touha po jihu More — srdce Kde ten zdroj? Píchod Most lagunovv
U
18 ticho
U hrobu malé Hle a jásej Ped palácem
Cornelie
:
Mocenigo
Na piazett Na Molo
V V
paláci
11 1-
if lo 16 1"
Rivy
Veerní
Str.
dož
....-••
zamyšlení Elegie na moi
Na Campanille Venecie za jitra Noní plavba Bledá paní Stejn^^ žal Rfiže'jsi
—
l9 žO 23 25 ^7 29 31
33 35 38 40 43 45 46
Venecie za veera Pohled s Galerie
47 49 óO
Torcello
52
Lido
-^
Str.
55 56
Parallela
Verona Padua Pi jezee Gardském
57
58 60 62 67 69
Žebrácká
Kvétináka Insulánka
Co kdo
chce!
Facchin
.
Zamyšlená Co jsem?
.
...... ........ .......
Nebezpený pohled Magnet Nuže! Uhodl jsem? Pomozte mi Bujné srdéko Sen !
Rybá Není vru Samotná oliva
........
Rozdíl !
Doma II.
DOZVUKY VLAŠSKÉ. III.
Moravany
8. listopad
91
92 94
97-112
117 118 119
Jen chut! s
84 86 87 88 90
VLAST.
Bud volným
eši
77
78 79 81 82
Podivno
Srovnání S Bohem
71 72 74 75 76
121
1820
Kdy?
122
IV.
ZNÉLKY.
123- laO
h^t-VV^^
PLEASE
CARDS OR
P^ 5038 H4.8
190C SV.8
DO NOT REMOVE
SLIPS
UNIVERSITY
í
FROM
THIS
OF TORONTO
Heyduk, Adolf Spisy
POCKET
LIBRARY
mm li
%^'
mmmM wšmm
