5058
FaAn 895
JI li
K&,
Piirchased for the
LIBRARY of the
UNIVERSITY OF TORONTO \rom the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
v
v
SNY"OSTESTL TETÍ
vydání.
VITTORIA COLONNA, TVRTÉ ROZŠÍENÉ
VYDÁNÍ.
BÁSN
JAROSLAVA Vrchlického.
TISKEM
A
NÁKLADEM V PRAZE.
J.
OTTY
VEŠKERA PRAVÁ VYHRAZENA.
Or SEP 2 2
1966
1126972
SNY O ŠTSTÍ. EROTICKÉ INTERMEZZO. (1876.)
Die Dichtkunst
ist
eine lange Liebe.
Jean Paul.
Ih
;
!
Sloky.
y dlku
tvé
tváe
jemn
uzardlé
na tisíce nahých andílk; ti vzbuzeni mé verše honí smle, jak by to roj byl hravých motýlk a chytnou vždy v úsmvu tvého sít mé slovo, nežli v píse vypuí, až chudý sám je všecky, drahé dít, zas hledat musím ve tvém náruí. spí
Tu, když to iním v modré hloubce oka, nad nímž se chvjí stíny zlatých as, z ní mé písn vábná zvoní sloka, pec okem smutným v píští zírám as, v as jesen, kdy tvoji andílkové v tvých dítek jemná líka uletí ó rci, ím budou ti pak zašlí snové a moje píse ím v tvé pamti ?
a
;
Jen v lásce
!
!
krpjích
trávy,
písn na kvetoucí snti s kvty, jež spjí kol mojí
hlavy,
aétaré sny vidím v
v dálku
mé myšlénky
letí.
Radost tu v lesklém bystíce toku, když do tmy olšin se ztrácí, i
v plaché
lan dvrném oku, noní se vrací
jež z toulky
V
doupnáka
písni, jež
se
skal volá,
v sny dtství zalétám s chvatem, tmu lesa rád mám, na vod kola, západ hoící zlatem i :
Jak ale v snní tvé jméno, drahá, náhle mi zachvje rtoma, hned se duch vrací k pramenu blaha, ví, že jest v lásce jen doma
!
Hloub v oko tvé
íí loub v oko tvé a jsem zadíval se, a
nhu
z
v duši mladou
snové kladou na elo svá kídla purpurová, kterými v srdce vchází láska nová; já s bázní slyším tajné jeho zvsti a sám se tážu, co mi schází k štstí již
mn
?
mé
Ó jeho na výsluní srdce bují novou, vzácnou vní,
jak
poup
Hloub v oko tvé
.
,
.
trhá vazby tsné,
z jara
by rozkvetlo, než v
náru tob
klesne
Jrlloub v oko tvé Tvá duše z nho istá jak holubice, když se k letu chystá, svá rozepíná kídla stíbroskvlá .
a dotýká se tiše a více
než na
.
.
mého ela,
jemu vdýchá
políbení,
eábu hrozn
v podjeseni.
Hloub v oko
tvé a hlavu
ader živtek
u tvé hlavy,
ti tmavý, tvou ruku tisknout, vlasy tvoje plésti Mé dít, vím již, co mi schází k štstí!
až sjel by
s
—
;
To
I
o
vdl
bych
vdl
bych rád
rád, to
vdl
!
bych rád,
jak jaro pišlo k nám, zda s kídel pták skanulo, i v rosných perlách vzplanulo, i v duši já je mám ^
vdl bych rád, to vdl ím lásce jaro jest
To
bych
rád,
k blouznní, pro k líbání nás kvty, luna vyhání pod tichou klenbu hvzd?
pro
To
vdl
bych rád,
to
vdl
co v duši mé to jen, zda lásky žár to nebeský, i jenom písní pablesky, aneb vše pouhý sen?
bych rád,
!
Sloky. umel bych
i^ád
jak
zvon
ohlasy,
v svatveera tichu doznívají: ty mírem svtí Hdské zápasy a v dozvuku svém balsám víry tají.
jež
Rád umel bych jak jež k
behm
ta perlami
a
vlna v rákosí,
kvtným
veera
z
je
hnána,
kol trávu porosí
ješt slunce pozlatí
Rád umel bych jak
ji
z
vn
rána.
jasmínu,
vadnoucích poupat jež se vine tiše, ta v každém dechu volá: Zahynu! a pec v smrti požehnání dýše. z
i
Rád umel bych jak slovo na rtech tvých, jak na tvém ele milostný nach studu, jak v dlku líek tvojich usnu! smích, když ekla
jsi,
že
ješt šastným budu
!
Potkání.
Den chmurný má stezka
jdu pralesem, v dol se toí, tu kynulo mi náhle vstíc dvé jasnomodrých oí. byl,
Dívka se mihla houštinou tak jako
laka
ku pramenu
již
pustila lesní
bu
O,
on
z
ten
bílá,
z
nárue
víla.
úsmv
požehnán.
pustin kouzlí ráje,
jím osvžena mysl má, jím srdce v písních taje
A pták zpv
i
každý strom
kvetoucí ratolestí, kvítek v mechu hlásá mi Zde musíš najít štstí! s
i
:
v liž
a
sladké touze.
hory v slunce západu se zastkvly a bledly, olše nad vodou tajemný hovor vedly.
temné
Jich
listí
v svitu
msíce
tou povstí se chvlo, že zahledím se v oi tvé a slíbám tvoje elo.
Že
ty se
ke
mn
pitulíš,
jak strom se k stromu sklání, a v srdci mém že spoine tvé lásky požehnání. Byl v šeru to
tvj
bílý
šat
aneb stín lesní víly r — Já k srdci sáhnul náhodou, nebilo v tu chvíli. však
—
—
ekání.
pes
potok lávka stržena
—
a nikde cesty jiné. vzdálené Slyš, ohlas hudby v houštinách zní a hyne
Pšinka pískem zaváta, kdo šel tu naposledy ?
.
.
-
Tu stopa v houš - tu pohozen bledý. jest jasmínu kvt Nade mnou hesper blouznivý se ó,
míhá v
Dív
ale
lásky,
vdechnu píse svou
v jeden
a
sti-íbrolesku
ukaž mi ku milé jinou stezku!
hvzdo
jí
svou
kvt jasmínový, vní opojnou
tajemství lásky poví!
!
v V
!
!
jarní noci.
tvém, upomínko, bloudím šeru, vznes mne hvzdnou perutí, bych zapl v máje svatveeru své lásky píse labutí v podjese mou kvty stásá, v ruch boje dýše rajskou zvst, dechem svým v svt širý hlásá, že nad vše kouzlo láska jest ó,
A a
A
již
tvou mocí znova žiji má se výše pne,
a struna
nad námi vtve akacií se v loubí spjaly tajemné Hle, trny svojich ratolestí
—
dnes deštm kvtu zakryly ó pohle jen, jak rže štstí nám zkvetá vedle mohyly
!
Le
kdo se na to rozpomene, když blaha íše smáí ret, ztiš píse duše roztoužené a stav, mžeš-li, ducha let! v slzách dík duše žasne, co petrpla tžkých muk,
Te a
dozvuk
jich v
A
z
tvém srdci hasne, arozvuk!
roh
jak alpských
modra nebe hvzdy záí zbožným leskem k nám,
tak tichým,
zda slzy našich tváí spjí k nebes výšinám ? O, kéž mžeme vzlétnout s nimi
ó
rci,
to
a
hvzdnou
plouti hlubinou.
a záit lesky
tajemnými
a v jiskru splynout jedinou!
Ó
pej, at tužba dlouholetá tvém náruí! každé poup v srdci zkvétá a každá struna zazvuíl Vždy jen v tvém oku se usmívá sen mladosti mé ztracený, a z duše tvé v rnou duši splývá kest poesie plamenný! se zkonejší v
a
To
lásky tvojí požehnání
bu štstí mého zástavou a hvzdami se tiše sklání v
mvch
bolestí
noc mlhavou;
a
v
podjese mou kvty stásá,
v ruch
boje.
a písní tou v
dýše rajskou zvst,
svt
širý
hlásá,
že nad vše kouzlo láska jest!
Nediv se
ediv ^pro
srdce
neptej se,
se,
v jara kráse
mé
rozkvetlo
milostí zase
vždy
;
rozkvete hloh na skále, nediv se, neptej se, líbej jen dále! z jara
i
Vždy eka když
neptá
se,
behy líbá, kvt nejdíve
který v sen ukolíbá; a ten hloh neptá se v kvtu svém prostém, zda motýl i ptáe bude mu hostem.
Když ta
se však piblíží
doba
štstí,
každý list chvje se tajemnou zvstí, Sny o
štstí.
:
z vtviek má kvt,
nejmenší více
jsem hubiek tvojich ret.
nežli
bral
s
Údolím
bolesti
moem
touhy bez tebe uplyne dlouhý život a proto nediv se,
a
mj
že's
mi tak drahá,
pej mi
kvtu
ten krátký sen
a blaha!
;
v
tvém úsmvu.
pohrával si tob na retu jak motýl, když se houpe na kvtu
©mích
Tu jak
v oka tvého ztopen modrojas hvzda kmital stínem dlouhých as;
Pak snivých tah kijuzlem utajen v nich roztál jako první lásRy sen;
Te kles'
zvolna hasnul v líku zardlém, utkvl v srdci mém. v plnou rži
—
!
!
Jak sladko
Ta
láska tvoje pirostla
ve srdce mého stíny, tak jako bujné kapradí ve hradu rozvaliny.
V
erváncích veer zhasíná kynou
a z dola stíny
.
.
Jak sladko v tvojím objetí jest býti
Zíceninou
Sn
v
ticha v okao otevené ? dyž se plný msíc piloudí, z
duch
v
myšlénkách se zapomene
mysl v dumy zabloudí, když rozechvlé srdce struny a
starými
zvuí nápvy
:
tu ve paprscích bledé luny se tob objeví. roj
sn
Ó, povz, odkud pilétají v nás údol žal slzavý, a
pro ped
své
i
vštby
námi rozstírají mlhavý?
závoj
snad jsou bratry onch duch, zvem' andly, v srdce mroucí v bouném ruchu
jež strážnými již
mír dýchají a veselí ? Anebo snad jsou kvtným zídlem, jímž plyne radost do svta,
anebo jejich hvzdným kídlem duch do vnosti zalétá ?
jak v mlze
tch skítk
ped
tebou se staví
zástup milohravý,
hned jeden podává již
vní
ti
bujný, planý
íši,
mák
:
;
;
jen jejího se dotkneš kraje, lehce tvoje prsa dýší a lehká mlha kalí zrak,
již
rzné smsi všecko
ve
taje
a duše volná jako pták
na vlnách upomínek hraje a letí, letí do oblak!
A nyní teprv v divém reji, jako když struna zakvílí, v paprscích luny picházejí a síní tvou se rozptýlí. Tu
tvým ložem klenou plamenných, až noc tvých spánk zamlženou jedni nad
etzy rží
rozvlní jejich rej a smích.
Hned v spící duši tvou se sklání jak tužeb dávných rozchvní, hned jako mrtvé milování, hned jako hvzda nadšení Co vzdálenost jim a co doby ? Pes hory letí, pes lesy, •
kouzlem víry hroby zemi spojí s nebesy!
oživí
a
Hle, ve rozmaru jeden klade své ucho na tvé srdce mladé
snad poslouchá, jak v
tob
buší,
hned zazvoní, hned zavzdychá, snad
nkdo
blízko lásku tuší
radj dále pospíchá však darmo! — sen tvj a
rozpustilý
ve bhu srdce zastavuje, a luzný obraz tvojí víly mu v barvách duhy odhaluje, a nech se srdce jak chce zmítá," sen chvátá jemu v záptí, kmitá milenky obraz až v
nm
jemu klesne v
a
objetí.
Tak nad tvou hlavou tiše táhnou peru andla, a mnozí upomínkou sáhnou
jak bílá
dno srdce docela. rychle vedou tebe zpátky, kde štstí svit ti v mraku zhas",
až na I
tu slyšíš
tu slyšíš
písn drahé matky, druh známý hlas;
ba v mysli tvojí šeré dumy z dvora stará lípa šumí. i
A
vzpomínky co v srdci plály bez starosti a bez žalu, sny všecky již se vystídaly ped zrakem duše pomalu. Ty z luin rajských v srdce vanou myšlének nových svží kvítí, ty ješt sladkou nebe mannou
víka v letu pokropí; však rychle ve hvzd zlaté pízi
tvá
pelud noci náhle mizí, a než v tvou jizbu slunce svítí,
jak
pry
odletly bez stopy!
!
Ó, tmavé noci plaché dti, ó,
chvíle štstí blaživá
I
Váš rej mi posud hlavou letí a hudba v srdci vyznívá O, rcete, zdali v prudkém letu jste
prchly v stíny pralesa
Zda usínáte v než
i
hvzdy
lístkách
skryjí
.-
kvtu,
nebesa
?
bloudíte snad v laškování
kol milenky
mé
spících skrání
Ó, vdechnte jí v probuzení na rty mé ranní pozdravení
I
r
!
Tv zdráháš
fy
se
.
-!
.
—
zdráháš se mám odejíti ? O, dovol ješt na chvilku!
Hle,
msíc
na bílou
Pro
vzplál tvoji
a
práv
svítí
postýlku.
leká tebe jeho svtlo,
chvješ se mu v záptí ? Snad líko tvé by znovu zkvtlo, kdyby nás uzel v objetí že
Ty zdráháš se — a pec v té nám lásky andl nejbližší,
chvíli
ve luny svtlo závoj bílý nad námi rozpjal ve výši
Jen postj !-- Jeho dech mým retem strun tvé duše dotkne se, zahraje tvých ráj kvtem jak zvst o jaru po lese
a
a
Paprskv jeho každé
tknutí
sny zlaté roní na víka, tu každé hnutí obejmutí,
— —
a každý dech
Snad v nich
to
hubika!
se tvoje duše vznítí
nám
se rozední zdráháš se ? Mám odejíti ? Nuž na dobrou noc poslední! a štstí
Ty
—
.
.
.
Serenada
stojí nad horou, jak by v tichém svitu snila, jen oborou všecko spí bloudí v stínu laka bílá.
íuna
—
Vtve
starých
jasan
ve snu k tvý^m se a krpje fontánu
po mramoru
V
tiše
oknm
kloní,
zvoní.
arkád tmavém výklenku sochy prokmitají,
bílé
v krásy vlastní myšlenku vnoeny se usmívají
Jenom adra Venuše zvedají se v
snad
jí
lehkém stonu,
msíc do duše
tká sen o Endymionu.
Ani lupen nehne vlna
vn
onmla
v
se, kvítí,
chodí po lese, svtlošky jen v šeru
Ve
lilie
svítí.
kalichu
kolébá se motýl
bílý,
pod tvým oknem po tichu píse moje lká a kvílí
Na stíbrných oblacích msíc znaven poutí, jako on na adrech Tvých usnul
kéž bych mohl spoinouti!
;
Barkarola.
^
a
nožky
ti
perly hází
vlna jezera,
v
kade kvty
akacie
vánek veera; hvzdy závoj nad tvou hlavou tkají
ve výši,
rákos, jímž tvá
loka
pluje,
o tvé kráse vypravuje
smutné cypiši.
Jasný vzduch a tiché nebe,
zem
blažená,
—
jen s písní drozda všecko spí mluví ozvna zpod vesla ti zlaté kapky kanou v stíbro pn, pluješ tiše jako víla, sestra tvoje,
labu
bílá,
za tebou jak sen!
!
30
Nad rákosím msíc dímá, vlna u chceš, svá
behu,
adra
tvojí
hlav
pjím
k noclehu ? Kol vše jako moe jedno v tiché zái hvzd, však, pístav nad vodami, v a láska s námi, kde jen moje srdce jest
nm
Bh
í
i
!
Sklo
se
se tak, by tvého ela dotekla se moje ústa, abys v tichu uslyšela, kterak nová píse vzrstá.
)klo
Roste tvojím sladkým dechem, milou vm' kolébána, jako zvonek mezi mechem, nad nímž rdí se rže planá.
Roste pod nebem tvých zrak ve zátiší sladkých snní: Ó, jen líbej bez rozpak, se brzy v poup zmní
a
Roste na tvé bílé hrudi, zlatý pel v tvé srdce stásá, jako kvt, jenž jaro budí a
nám
jaro lásky hlásá.
!
Roste tajných zvstí plna, když mne tvoje náru stiská, jak pramínku hbitá vlna, když zazvoní o skaliska
Sklo
se,
jež se
a
v ni slza skane,
chvje na tvém víku
t
—
a již vzplane plnou rží v tvojím líku
políbím
;
;
Jak šastna spíš
.
.
!
!
.
spíš, co lásky rže zkvtla ve nitru tvém, jež moe hlubší jest Chra v duši své ten božský paprsk svtla Chra v srdci svém tu tichou zái hvzd
ak šastna
V
sob
Žij v své lásky nebi jak blaho unésti tím lásky víc má žena zapotebí,
a neptej
ím
vtší
Sny o štstí.
!
Miluj
!
se,
.
její
touha po štstí!
]
Píse.
í
za
le,
velou
v lupení co slziek,
co
vn
motýli v spchu, tpyt,
krpjí zvonk
a
mech,
kouzelných dech musí v tom doubí se krýti a
Zda vidl jsi chaloupku v v okénku msíce kmit,
háji,
pístnkem holubi hrají zde srdce jak v kouzelné báji musí jen o lásce snít. nad
.
Což potom a
ten
ty
.
.
hedvábné asy
oí arovný svit, úsmv, to elo, ty
vlasy
]Mj bože, co lásky a krásy musí v tom srdéku být!
.
.
Dolce
far niente.
len stará vrba nad námi se jako pítel sklání, a
kolem
klid
to srdce
— jen
v
v i)rsou
divém
mých
plání.
mocný plamen znát, sem k boku mému sedni
Chceš-li ten
a pozoruj, jak slunce plá,
ím
dále ku poledn;.
Jak modré nebe šíí se, v slunci se lesknou skály.
i
zaplálo to oko tvé a rty se pousmály .-
—
v
letní noci.
INoc tajemná, tichá!
Hvzdná zá díme
v jezera klínu,
po vtvích olší, kvtech leknín plíží se tlumy tajemných stín, ni vánek nedýchá.
Bájené kvty
ve svitu luny, rusalek vodních lehounké luny,
chvjí se ztichal
hle,
jNIníš
To v
zkvtlo bludiky svtlo
snad, že zlatem kapradí
houští vzplálo
a dále pospíchá
.
?
.
.
Pták ze sna vzlykne na behu v mlází, mj duch ve snu tebe provází, i
z
edenských
Noc
beh
rže
hází!
ti
tajemná, tichá
.
.
.
Píse. kolem hici vy tvé moje sny, že podjesen chmurný den mní do vesny. ti
T>y
nevíš,
že
I
letí
k tvému loži piblíží se v noci potají,
a blaho v duši, studu nach ti v líka dýchají.
Ten jeden a druhý i
z
»
zašeptá
vzpomínej
!«
modlitby tvé veerní
t To
smiluj!*
ruší jejich rej.
oni jsou v tvé ložnici,
když tvj šat zašnstí, a ruka tvoje na plesu když vjí upustí.
skoíš v leknutí, tvj hlas, a pes tvá nahá ramena tvj zlatý padá vlas.
Když až
s
lože
chvje
se
38
Když odhaluješ adra
svá,
blejší nad úbél, a ptáš se: s>Jscm tak spanilou, jak o v písni dél.'«
mn
Tak všady
tebe provází šum a smích,
jich žerty,
a
darmo ptáš se bojácn, jak zbaviti se jich?
Jen hlavu sklo na prsa má a rty pilož k mým rtm, bych políbením odepnout
moh'
zlatá
kídla
snm.
Pak usne v dlku tváe
tvé
dovádivý rej, jen jeden »miluj!« zašeptá a druhý » vzpomínej!* jich
v stínu.
U
njž vrba vtve smutn kloní,
potoka, nad svislé
do hloubky jsem zahledl se, kterak se tam vlny honí.
Což o vlny! — Tak myšlénky jedna druhou v bhu stíhá,
mn
však, že dnes
asu
vlna
ekám
tebe,
neubíhá.
II.
erný
jsou
ty
tvoje vlasy
noní tmavé stíny, líko v smutném plái
jako a tvé
jak bledý
kvt
ostružiny.
jak tato kmen objímá trnovitou svojí páží, tak tvé lásky ostré hloží hloub a hloub se v srdce vráží.
A
III.
Láska naše která,
by
— ji
sedmikrása, noha zhntla,
povržena, nepoznána v husté tráv dále kvetla.
Láska naše jak šum
bor
zvsti kryje nejtajnjší, touhou srdce rozplamení, nikdy nezkonejší! ale
—
IV.
V
duši mé jest plno písní jako rosy v kvtech z rána, avšak píse nejkrásnjší v oku tvém jest uschována.
A
když v bouích živobytí všecko již se louí se mnou, plane píse z oka tvého jako hvzda nocí temnou.
«
Mou lilou
ruku vzala
ruku vzala
v
.
.
.
usmívání tichém
»Poj, budeme si hádat dle ar na dlani, kdo ume z nás díve. A jak zaala v ruce mojí bádat, zaplálo touhou její oko snivé. pomyslím si: To by bylo híchem, I a pravila:
v své ruce
její
liliovou míti
sob
odepíti. poznala úmysl a chtla se uhnouti však v plachém pekvapení se mojich ret dotkla její ústa, jak ttina v mojí nárui se chvla hnvala se... Já však myslil sob: Co platný hnv, já mám již políbení, a raa]3'm hnvem teprv láska vzrstá. zlíbal jsem jí ješt ruce ob. a políbení
Le
mj
—
i
1
;
Na
!
saních.
rány bie, zvonku souzvuk hravý jak vesele zní do chmurného rána! To naše trojka ví kde se staví, jak o závod by divým vtrem hnána,
O^lyš
!
bh
ílle, kolem stromy jak duhová brána Jak slunce kmitne rouškou mlhotkanou, hned každá snt rubíny obsypána, ty v svitu jeho v barvách duhy planou a roztavené jím jak slzy s vtví kanou.
nejvtší mám štstí: tebe v sít, te líko tvoje vidím temn kvésti, v oko zím, jež na mne zírá skryt, jak na zem spící hvzda na úsvit je-li ti zima, pitul blíž se ke mn, v pláš zavinu t jako spící dít, v sen nejdíve t ukolíbám jemn, pak tryskem poletím, že nestaí nám zem!
A pi tom všem
já
i
plachý lovec
já
lapil
!
!
;
!
!
Tys má! Tys má! Vše, co muž' zima snesu, ti jak panovnici za ty démanty, v nichž nivy vidíš pláti, ty vloky snhu v dovádivém plesu, to stíbro luny, jež se kloní k lesu;
!
dáti.
ob
zpv, hle, jak bujn šumí první ku pípitku vznesu,
íš svých
i
jen tob a polibek
tvíij
hned svtu
mé vzdechy ztlumí, mne a svt mi porozumí
jak
vrátí
Jak letíme Vše ve mlze nám mizí tak životem bych pál si ujíždti jen pohledni! ten kraj nám. skoro Hle, ptactva roj ped námi zdšen !
nás ani závj
nemž'
letí,
zadržeti
Les nerozeznám v dálce snad jiným
cizí!
splývající,
svtm spjem
do
objetí,
a bílý sníh, který nám šlehá v líci, hle, v kole toí se jak hvzdy padající.
A
v srdci
mém
ty
žáry nezkojené
plamen shlukly — kdo staví jich roje? Kdo duhu míru nade nimi sklene? Kdo ovní mne, až se vrátím z boje? se v
s nimi hraj, ó luzná vílo moje! tvoje slovo, tvoje pokynutí z poušt trysknou sladké tchy zdroje,
Ty Na i
a v pohledu tvém já nikdy
ader dmutí dokat procitnutí
na tvých
nechtl bych
se
Kdy bude konec této jízdy smlé, kdy žití mého stane honba divá? Hle,
krpj
potu vidím na tvém ele
.
.
.
I^
slunce
O usta
Bu
opt do mrak se skrývá. mé lásky touho divá
již,
—
!
rád, že ve snu na tvé bolné hrudi
poup
to
nebes
a
radj tebe svta boly
dost asu,
z
tiše
lásky
sn
odpoívá, až
ztrudí,
sám
ji
život zbudí
!
Sloky. I.
y tvé bledé tvái divné sny se chvjí, až
pod
jich
tíží
sklání se tvá hlava;
mlíš, rdíš se, však tím kouzelnji tvých srdce obetkává, sí tím víc rozlívá oí záe smavá ty
úsmv
msíné
svtlo po tvém oblieji.
ím
jest mi ret nach a ramen oval studu závoj, v nmž tvá duše dímá Já plnjší již rety líbal svýma, já krásnjší již hlavu v klín choval Jen perlový lesk tah tvých mne jímá, jak byl bych posud srdcem nemiloval!
.'^
i
III.
Tvj
duch jak labu k svému hrobu do vln sn se noí,
slétá
a s tichou písní
tvé srdce chrám, jenž víc a víc se boí, jen lampa jeho posud jiskry metá, v mystickou rži plamen její zkvétá, až jeho žárem strop stny shoí. i
«
!
IV.
Te jenom
duše z oí tvých se dívá, hled její smutný jest a dojímavý, jak slunce v zái)adu, když kraj se stmívá; a když má tvá se ve tvých adrech skrývá, já cítím plamen, jak zdi chrámu tráví, a slyším labu, jak si k smrLi zpívá.
V.
Co andl smutku pišel k prahu tvému
tob ek': »Bud' ženou v utrpení! co již v tvém srdci ani místa není, by jenom Bíih a hroby zbyly jemu: a
poj, poj,
já
chci býti
já též
paprskem
v
tvém snní,
umím odíkati všemu. VI.
Poj, mé vzdechy o samot hynou, poj, hlavu k h'av, srdce k srdci úže, když osudem ne, bume šastni vinou Nám zbude noc, sny o ráji a rže. a moe, hory, odkud duch náš mže nad svých ráj kroužit rozvalinou! i
i
Tichá láska.
slovem nevyzradím, v srdci pehluboko, dost na tom, když v chvíli štstí
^ coikdy
s])í
mluví
tvái'
a
mluví oko.
S divým jekem prázdné škeble vlna hází na pobeží, ale v srdci jako v l^ravé perly
na
dn
moi leží.
!
48
Píse.
U nekl mému odchodu
!
Jsem lupen, který podzim i
pták
má
svoji
jen já od tebe
Co v
z
jara
mém
musím
dál
kvtin v údolu, puí nadjí
srdci
ó kéž v tvých
svál
svobodu,
ret
—
pláj^olu
na zlaté plody vyspjí!
Veera mlhou tajemnou záí hvzda jedinká — ó kéž tak plane nade mnou
hle,
tvá mojí lásky
vzpomínka
!
;
Cestou. I.
j\ad mezí zelenou vlas vrby svislý a dlouhé ady zrajícího žita, kus blankytu, který se klasy kmitá jak sn mých sítí obraz tvj v mé mysli. A vrby šum a klas jemné chvní, a nad bodláku nachem bzukot vely; bez strastí, vzpomínek, tak v zapomnní bych prosníti chtl tady život celý jen vlas vrby svislý a usnout na vždy nad chorou hlavou, jen tvj obraz v mysli!
—
II.
Jdu svtem jako vlna ekou a jako nebem tažný pták, tu klesnu mechu v náru mkkou a zadívám se do oblak; tu poslouchám bou vodopádu, tu v
omšené
zdi
starých
hrad
svuu unavenou hlavu kladu. Sny o štstí.
:
;
!
bžím zídlu v záptí ó jaký sen, a jaká chvíle,
tu
nad hlavou stemchy kvty mé touhy bez smru a cíle když oblohou se rozletí!
Tu
bílé,
staré sny a staré báje
ped
zrak mé duše stoupají, jak zlatá pára nad tmou háje se nad mou hlavou houpají: tu zbytky zdí a starých vží, vtev svží, tu suchý kmen a hovor vln, jež dolem bží, i
tu mluví
kámen,
jak v ruinách
vtr
kvt
ke
i
sluj
rží planý
dechem kolébaný, jen tak v troskách srdce z mlhy tkaný zkvetá, drahá, obraz tvj
mn
;
v kvtu
li[ípy v
vn
!
lípy
kvtu; opojivá kolem táhne,
jejich
tajuplná, sladká, snivá
noní vzduch v mé srdce, které práhne, balsám svého kouzla vlívá, toužím zas po dob drahné v oceán svých sn a tuch
rozvlnila i
I
vn
V moje sríní Divná vkrádá se jak sny o štstí, jako v ton rozvlnní !
tvj, milenko, sladký hlas Co mi dýše ? Co mi vstí? Tklivý mír a zapomnní? máš, srdce, láskou kvésti
i
novým jarem znovu
zas?!
!
Vyšla luna
—
stíbro
její
hraje v lipách v zái jasné, ty se kloní, ty se chvjí novou vní tajemnou!
Tichý bol v mém srdci hasne, mír tam jak v tvém oblieji, když tvé oi arokrásné sklánly se nade mnou
:i3
Pohádka u okna.
í^ ád
msíc
vidím, když na svojí dráze
zaíná u mne noní obcházku, na kvtech v okn, po zdi na podlaze když rozhodí sí zlatých obrázk na paprslek svj duši moji chytne ;
a v usmívání dále zamí, tam se mrakem kmitne tu zastaví se
—
jak díví
elo tmavou kadeí
Ó
jaký div, že zachvly se tiše polibkem jeho moje fijaly, že vní, která z kalich jim dýše,
mé upomínky
v píse roztály píseíí, jež mi v duši zbyla, v tu jak lidstvu zlaté ráje povsti bylo, jak bys v skrá mne políbila a šeptala mi báje o štstí.
vnou
:
—
mn
Ten msíc
zná
pod snžným
je.
Xezkvete
epcem
jich více
horské chaloupky
jak v duši mé, když líbal jsem tvé neb oka tvého zíral do hloubky.
líce,
;;
Nuž nediv
že ve
se,
t
zas myslím na
on a
láslcy
a
pál nám
denn
chodíval se
dvrn
nám hledl
až v jeho svitu vidli
k
nám
msíce
jediným byl hostem
naší
štstí naše
On
svém zpvu prostém
v svitu
bžk
nejvíce.
na nás dívat v obliej,
jsme splývat
lásky dovádivý rej
když košilka ti sjela, ramínko tvé za kvt leknínu, ve snu tom zá jeho stíbroskvlá vtkala celou svtlých do stín.
on, v objetí
ml a
t
Svit jeho jako stonek lilijový
se propletl tvým vlasem havraním, když studu nach jak motýl purpurový z tvé bledé tváe prchal ku skráním, až polibkem mým zmizel vyplašený a tys mi klesla v první objetí, stny on v palác vil promnil strop a celý život v bajku pro dti! i
.
A
.
.
když tak náhle zhaslo štstí naše, když místo blaha slzy ve zraku, on díval se k nám bojácn a plaše a radji se ztopil ve mraku. Tak osaml jsem. Jese táhla polem
—
a svadlý
O i
s
list
láskou
mým krokem tvojí,
dobrý andl
vyznávám
mj
mne
zašustil
to s
opustil
!
.
.
.
bolem,
Vím dobe,
vím, že
pohádka
to stará,
však milá mi jak víin íial>, pfi jejímž dechu ve soumraku jara mé upomínky v píse roztály; jen hraje v noní ticho dumné nuž, v pusté moje žití bez lásky Ty, msíci, však ješt pokej u mne a kresli dál své zlaté obrázky!
a
i
I
—
v
soumraku.
jj^uí eka, rákos šumí,
ptáe
kei podimuje,
v
jak stíbrný vínek noci nad vodami luna pluje.
Mezi
vlny,
mezi
kee
hází dlouhé, svtlé stíny
—
nich také jeden padnul v mého srdce rozvaliny. aj,
z
Padnul
a
tam našel
písní
jako poupat z jara v kei, že kdo nezná boly lásky, nepochopí, neuví.
Temno, stišila
z
ticho
—
i
ta
eka
se v této chvíli,
dálky zní jen šumot její, plá pátel u mohyly.
jak
spí msíc bledý tak milo. tak volno, jako by se v mojich slzách celé nebe zrcadlilo.
Na vlnách
.
.
.
mn
Mn
mn
zdá se, že ty slzy A na vodách jak jiskry hrají a pak v dálce na obzoru jako
hvzdy
prokmitají.
mn
zdá se, že má láska A jako slunce v mocném plání, jak ohnivá nebes riaže ke rtm mým se blíže sklání.
Napínám zrak v temnou
dálku,
hledím k nebi, hledím k zemi aj,
hle
mezi
tam
strom
se
nco
—
míhá
haluzemi.
Snad to pták své hnízdo hledá na pobeží v hebkém mlází,
i
to
msíc mezi rže
stíbrné své
i
vlny hází?
snad rybka vyšvihne nad koeny v zemi tlící,
i
se
snad stará vrba vztáhla ke dnu po msíci ?
rám
58
i
to bludné srdce moje pedešlo mne v zpomínání, a tam eká, darmo eká
a zas
ví
na shledání
?
!
!
Zpt!
i ro
v dobách pohnutí se pohrouží orlovou perutí
do s
hvzd
myšlenek let Svtlo hvzd neheje, a pec duch zatouží v paprsku nadje ku svtlu zpt r
A ptáe z daleka pro k nám až pilétá,
moe
ho neleká,
peletí svt; ví snad, že na stráni rže mu vykvétá, a to je pohání
k domovu zpt
:
rže
divoká daívá, když sklání s vysoká v hlubinu kvt Hle,
nejlíp se
tmy života tvj se usmívá, mdlý ret šepotá:
tak do zjev
že
k
tob
jen
zpt
!
I
Gondoliera.
z mlhy obraz vystupují par vodních v dálce Benátky. Nad mojí hlavou poletují mládí zlaté pohádky z Hle, luna svítí, jak by snila na cestu jim
Jak z
dn
.
.
.
Ó
kdybys nyní se mnou
ty
v ústa bys mne políbila, to jist vím!
Slyš,
dumná píse
byla,
jak od Lida
zní melodií ztracenou,
beh dozvukem jí odpovídá, vzdech ader mojich ozvnou S ní touha má se probudila,
!
s ní sám tu bdím kdybys nyní moje byla, svou skrá bys v adra moje skryla, .
O
to jist vím!
.
.
!
My
zeli bychom do vln spolu, jak hvzdy hrají nad vodou, až zrak tvj zkalen stíny bolu by zaplál štstím, lahodou, až duše tvá
mou
oslnila
by leskem svým Ó kdybys nyní se mnou byla, tu noc bys v ráj mi promnila, to jist vím .
.
.
!
!
63
Noc V
bos šumí v
jihu.
cypiši,
andle, ženo! jak by duch plnoci volal tvé
jméno
Cos táhne nad vodou, zvuk písn
tvojí
jak cestu hledal by do duše mojí
Cos
v rákosí,
kvílí
echem:
volá skal
dálky jsem u tebe modlitbou, vzdechem.
z
ve tráv tpyt rosný —
V oích hraje
i
chudší jsem o lásku, bohatší o sny.
!
Cos šumí v cypiši, jak by tvé
jméno
.
.
Zdali též vzpomínáš,
andle
!
ženo
!
;
Naposled!
V louení slz i
v tvém objetí
nemohu
ta snítka
když
Až
ní
s
mj
nebu
zdržeti;
zachvje
ptáe
se,
uletí!
život uvadne,
to záhadné studánka zakalí se, když tam kámen upadne. ti
i
A má
píse
blouznivá,
pro ješt vyznívá? Vždy slavík ped svou
víš,
i
naposled se vyzpívá
Sny o štstí.
smrtí
!
Sonety. Ce que rhomnie
ici-bas apelle
aimer
besoin
c'est le
.
.
le
génie
.
A. de
M usse t.
I.
V mé
duše hloubi
tak jemná, tichá,
A
melodie
msíná
zpv, když
jak labut a
dímá
se
a snivá,
veer
žalným stonem vlna v rákos
když
má
adra
hlava v
stmívá bije.
tvá se skryje,
tvým okem duch mj na vnost se tu píse zní a tón za tónem splývá. a
duše
má
v nich
jásá,
me
a žije
dívá,
!
—
a zní tak jemn, To smrti pedtucha jak pták by zpíval žloutnoucímu stromu ped odletem svým k jihu v zimní dob. !
Ty darmo
v,
ani
skláníš krásnou hlavu ke
vnost nemá asu
co, INIarie
k tomu,
má, rád bych svil
tob
mn:
67
11.
msíc nad vodami vstává echrá dlaní, ním knžna noc se k spící zemi
Již
velký
a hravé vlny lesklou s
jak k
prsm mým
tvá
arokrásná
sklání
hlava.
Té noci stín — to kade tvoje tmavá, a ret nach — ervánk zlaté plání, a oí lesk — hvzd noních usmívání, lun blost dává. ba elo tvé i
co tušíme v sladké vni kvt, co zvuí ve vln šumu lichotivém, ím k srdci mluví kouzlo hvzdných svtu:
A
Vše v objímání v jeden souzvuk splývá ve oí tvojich arolesku snivém, když na mém retu tvj ret odpoívá.
III.
—
Purpurová zoe »Ave Maria od západu na skrán vrch klesá, tu rybník zlatí, tu nad šerem lesa ohnivé rže hází po obzore. !«
—
Slyš, od hory k hoe »Ave Maria 1« plesá, zvon modlitbou se chvje, lká v bor zalehne a letí nad nebesa, a za ním duch mj z upomínek moe. i
*
!
»Ave Maria !« kdy modlitbou
— Ó
jestli v té chvíli chvjí rtové bledí, vzpomínáš na mne v tichém zadumání:
se
Tož vzhru hle! Mj duch se k tob sklání, kvtem ti dýše, vánkem k tob kvílí, a v hvzdách na t eká s odpovdí
IV.
kvt, které v hloubi duše bují a láskou tvou mi na vnce jsou dány, z tch jisker, které tebou rozsypány
Z tch
hvzdy temnem
jak
žití
mého
plují;
Z tch arovných sn, jež mne obletují ráj klenouce mi brány, z tch dozvuk tišících moje rány
ztracenj^ch
poslední
Ó
píse tob obtuji!
líbej elo moje v taji, co jen dozní tento nápv smutný, se rety naše více neshledají líbej,
vždy
I
Tak
v malé písni velké boly plají, tak záný lotos vroubí Ganges rmutný, a kol polibk lásky slzy hrají ....
!
!
6a
V. Jen jednou tebe ješt obejmouti, by na tvém srdci, sladká moje vílo, co myslím, cítím, v jeden tón se slilo, jen na okamžik ješt tvojím slouti
—
A chci všemu odeknouti, v tvém srdci modlou žilo, chci zapíti, pro srdce moje bilo, chci sám a sám jít drsnou svta poutí
Jen jednou co z mládí
!
•
sn
Bez lásky, pátel, v žal temném chci
sob
žíti
svtu
plášti
umíraje,
v svých myšlenkách prost lásky jsa
i
zášti.
Tak sám, jako onen pták indické báje, jenž s oblak se k zemi nepiblíží a svitem luny živ se v moi zhlíží!
II.
VITTORIA COLONNA. TVRTÉ
ROZVlXO/,ENÉ A DEFINITIVNÍ VYDÁNÍ.
(187G.
— 1>Í9S.J
piad propastí sn, nad moálem bídy jsem svého umní chrám temný vztyil,
le kvty sn mých hrzy démon a
zniil
chrámu na práh sedly Eumenidy.
Jak Dante vstoup' jsem v peklo lidské le bez Virgila šel jsem jeho stíny; jak prorok usedl jsem na ruiny
zpt
strasti,
zatouživ po ideál vlasti.
A
co jsem snil, hned stalo se mi skutkem, co myslil jsem, již dláto vyslovilo, co toužil jsem, se v písn souzvuk slilo, le mrtvo vše a tichým spjato smutkem.
A
—
ha, zím je strachem rostlo v postavy vždy vtší, vtší, jako stíny noci; já cítil touhu obrovskou, je zmoci a vtlit v mramor svojí ruky vzmachem.
:
!
A karavanu sn mých noní poutí jak beduíni pepadaly vždycky tu zvedl se z nich jeden gigantický, jak lebku moji chtl by roztrhnouti.
—
A pede mnou ros zím
zval
stál,
v nekonenost,
zím
mne do
zápasu,
jeho oudy, vous, jak splývá stíbrnými proudy, jak blesky srší zmtí jeho vlas. lví
Rt
jeho hnutím klesá národ k zemi, Bohem mluví jako s rovným sob. Stál pede mnou a já se tásl v mdlob, on hromy vládl a já zstal nmý.
on
s
»Tys Mojží.š!« dl jsem vydšený k nmu. »Co u mne chceš, ty, jemuž nebe malým .^
bojácn jak tvá ped tebou halím, co mohu pidat k tvému diademu.^*
Viz,
»To, co
mu
schází,
«
ek' on
hrom eí,
»tvé ruky vzmach, jenž nesmrtelnost tímá. Hle, Mojžíš tvé nohy obejímá
Ty
z
vk
te
všech
jsi
pouze jeho vtší !«
stalo se. A za ním pišli jiní dav mág, vštc, prorok a knží, ti posud spíce ve mramoru leží, tch postava již skrán moje stíní.
A
Tam
Sibylla jak ze sna
tvá
probuzena
rukou, zrak strhán plane vštby divou mukou, se obrací
pl démon,
A
zastírajíc
pl
sfinx,
a žena.
pod výklenky mojich vroucích spánk
Noc v hvzdném a
fu-ie
co Jitro ztápí
tichu sklání
sn
usmívá se v
tžkou
hlavu
líbezných davu,
skrán do ervánk.
nm
a tvoím. království mé Vládnu v 1-e darmo ptám se: »Co ti, duchu, schází.^ život, vesmír beze hrází, Máš smrt ky! já rázem hoím. chtj! a já chladnu
To
!
i
—
Kci, jaká tajná schvátila
t
bída,
co ruší tebe krásy ve souzvuku ? Svt u tvých nohou, ráj ti dává ruku< však srdce odpovídá: mlí duch I
—
;
iSám jíti onou sráznou výší ducha, kde bdí jen hydra pochybností laná, kde každý hvzdný záblesk ztají mrana, kde dcka snem jest každý sen tucha i
Sám
klenout
sám sám sám
klonit se z z
od svta k svtu mosty, nad vášní propast bezdnou, její tmy si kouzlit zái hvzdnou, jejího dna myšlenek brát skvosty:
Sám sob
si
býti v
dumném
šeru
svící,
sám nít jak titan nad všedností podlou, sám chrám boiti, ve kterém jsem modlou, sám kadidlem být, sám obtnicí; i
Sám davem na rtech jen žal,
nudu,
jíti
s
povznesenou hlavou,
úsmv,
hnv
i
jenž
má svtu
skrýti
vášní vlnobití,
štván myšlenkou a unaven být slávou.
A
cítit,
kterak roste moje
nitro,
že obsáhlo by prostory i asy, ruch života i mystérium krásy, šer dávných vkíi, budov cnosti jitro,
To všecko
mít! jen nemít srdce ženy, souzvuk by s tvojím mohlo tlouci, kam klesla by ta hlava všemohoucí, kam by duch jak orel vyplašený,
jež ve
se
A
nemít ruky, jež by tvoji stiskla, vlas proud, jenž schladil by tvé skrán, když erný havran, duma, sedla na a ze skal jejich myšlenka když tryskla* ni
n
.
Tou známkou být velkým
genia své
ped svtem
elo
pálím
.
.
:
v své slávy zoi, ped Bohem velkým v trudu svém a hoi jen ped sebou tak strašn, strašn malým
— !
III.
»
mém
snní chrám stál na úvale skály, nepehledná plá se táhla pustá, zdálo se, že chrám do oblak vzrstá, jak jiskry v oknech hvzdy jemu hrály. kol i
Stál jak
Já v
by dvojích
svt
na rozhraní.
duchu vidl, jeho na zápraží
vk
všech se sráží, jak vlna z moe co jitra svit kol jeho bloudil bání.
Na oblouk spjatý portál velkolepý runy v svém mramoru všech
as
na stupních jeho vchodu
te duch A
král a
Homer
díve žebrák
ruku v ruce sloup jeho
skrýval,
zpíval,
slepý.
tísní
se braly stíny nádherné a známé, ty, které z dtství, z bible v srdci
pak
ty,
jež místo žezla vládly písní.
máme,
;
On, jenž
mou
duši ztápí v síly zdrojích,
mj
vzor a mistr, Dante, byl jim králem, on, mládí mého jenž byl ideálem jest sluncem pustých nocí mojich. a
te
vidl jsem, jak v chrámu toho žula ím v práci myšlenkové se zachvl duch, jak lidstva geniové sem slétali se jako vely k úlu. I
se sešlo vše,
A
za nimi mne hnala mládí má myšlenka mi orlí kídla a záe mého ideálu slala
luzný v této
svit
Co
toužil jsem.^
ím
poušt
Co
Nuž smle a balvan
v
brzy
ped
lada dlouhá.
ml jsem ím
tlouklo srdce mé,
—
svalil
touha, dala,
vtlit v kámen.?
vely
žíly
r
le
dlouhá cesta k se mi s ramen.
cíli
A
pouští šel jsem smutnou, kamenitou, v boj s myšlenkou se dala líná hmota já v ether chtl a ve rmut do .života jsem vnoit musil duši sluncem zpitou.
A
vedle cesty šklebná závist sedla, had ironie sye hlavu vztyil; co duch dnes tvoil, zítra v hnvu
zrak vyhasl a
tváe moje
zbledla.
zniil,
;
A
v ruce mojí dláto žáry tvorci zrovna duch uštván jest, na jak balvany se hnv i
náhle tžší,
v hrudi chladnou, ruku tžkopádnou a nuda vší.
Tu ve zrcadle sn svých vídám sebe, jak pustou plání bžím v divém spchu. Hle, tam již chrám Zím lesklou jeho stechu, jak slunci rovna zlatí kolem nebe. !
Jen dál a dál! Však cesta konce nemá! Hle, mlhou okna chrámu zlatem hoí jen dál a dál však v prach se noha boí, chci volati a ústa má jsou nmá.
—
—
—
Chci naposled ku skoku napnout svaly, sjedu zpátky bez dechu a síly, sten jak posmch ostrý vítr kvílí v a v odvet krev mým potem vlhí skály.
le
mj
Duch v myšlence a srdce stane v tom náhle slétá vtr na peruti
V
ton za tonem, až slzu v oko nutí slyším z chrámu hímat hymnu i
ruchu.
—
duch
ten znl: »Ó bute požehnáni, cestou k ideálu jdete sami,
A zpv již
jichž noc na míst hvzd plá myšlenkami, jichž laur jest protkán hložím pohrdání!
Jak ervánek oblévá skálu holou a zasmušenou celým proudem zlata, vašich strun hrot vašeho dláta
zpv
i
Pán jednou zaste slávy aureolou!
On rány vaše v hvzdném ztají plášti a jeho andl v kalich démantový slz vašich perly sesbírá a v nový je vínek vetká nedostupný záští!
A
jako majáky ve asu moi vás zasadí do vln a proud vzteku, až vaše jméno zaplá temnem
jak
ped oltáem
vná
vk,
lampa hoí!«
A zpv
ten zvolna vlní se v kraj ztmlý a v duši mou jak smírná hymna kane, já slyším jej, má stará síla vzplane
—
le
stokrát cítím, že
jsem osamlý.
A
jako had se v slunci na kruh stoí, srdci ironie hlavu skloní, a ten stále stíbrem v duši zvoní, a když se vzbudím zvlhly moje oi. v
mém zpv
y o štsti.
—
!
IV.
C)vj asný
závoj, noci,
spus
již
dol
Saharou mne žehá, tmy klínu tvého myšlenka a šlehá
skryj život mi, jenž z
a perla
inu
z
tn
mojich bol!
Jak severní zá nad mým dumným elem rychle vzplane! Dále k ideálu! Dnes, Prométheus, necítím svou skálu, však sílu cítím, být svým Spasitelem!
a
zavel dvée, spustil okenice, nad elem mým již noní lampa pluje jak oko Kyklopa, jak z tmavé sluje když podráždno blýská oko lvice. Já
Dál ku práci! Zas hledat nové tvary do nich vlévat staré z mládí látky, a bádat zas a nikdy o krok zpátky,
a a
mchem vášn
dmýchat
v srdce žáry;
!
!
83
vn
A
ped
sebou zít obraz nový. natáhnu tvé údy Hle, píšern jak lampy paprsk rudý té osvcuje stl mramorový.
a
Sem, mrtvolo, i
Výš koleno Ty hlavo k adru padni Tak, úzké boky, víka oí skleslá ne darmo z hrobu ruka má t vznesla, spíš než tam ervm, myšlenkám zde vládni!
—
!
Na
tvoje rty již hrobu plísní svadlé rád vykouzlil bych úsmv odíkání však nadarmo Tvj ret se smíchu brání, snad dosud cítí rety smrti schladlé ^ !
—
!
Ty,
hrob
zajatec,
bu jím
zas v
žití!
Já tebe vzkísím dláta svého vzmachem, hlev slunce ty, jenž snouben s prachem,
vk
a
proci znovu
hnt
našeho
bytí!
Ó
trpký osud! Bludnou žití drahou Ach, údl mne dsí! Jak zloince zde v noci, v cit smsi bdím sám se klon nad mrtvolou nahou.
kam dospl jsem!
mj
Kde
jiný láskou zpitý v šeru rána
vlas
hebký
hladí, líbá rety
svží
—
zde mrtvola jen ped mým okem leží snad hnijící, snad ervem ohlodána.
\T--
1
!
Já nehybné jí údy v soulad skládám otrokyní myšlenky své a asto hlavu mdlou na jejím klín,
in
ji
po nových tvarech pachtím
A pec
se
a
bádám.
mn
kdys kmitala se ve sny tak jemným lící tahem, zrak touhou plál a neslýchaným blahem, a kypré tlo hrálo vdkem vesny. i
tvá andlská
Na
s
pd —
byzantinské desky kynula vstíc Madonna jak svatá; ji spatiti a zahodím svá dláta, by zahodil své blesky. jak ped ní zlaté
mn
Bh
Ten
luzný sen však ztraceného mládí co chce v mé díln, v této draí sluji, kde fantomy jen mrtvých vzduchem plují, kde v hymnu nadšení zní sykot hadí.?
Let padesát již pešlo nad mou hlavou, vlas zídnul mi a snhem vous se leskne, mj duch je trpký a mé srdce teskné na lásky lék, když otráven jsem slávou.?
—
Chci vyrvati a musím vytrhnouti ze hloubi ader tento pízrak smavý; vrazím si heb resignace žhavý v a k ideálu pjdu sám svou poutí
hru
Tak, mrtvolo Já kídla dám !
z
i
dech
tebe záe! Tys
Nuž ku
práci
!
jsi
byla.
nadarmo
na zlaté
pd
Již
ti,
mne
oslnila!
metá živé blesky
má lampa nad mou
zrak Kyklopa,
Le
poslušná
kterým dýši, motýlem se vznese k svtla výši
erv jde
te
!
hlavou.
Zas vidím tu tvá smavou byzantinské desky.
V.
JT!
y písné srdce, co se s tebou stalo? Kdo ek' ti: zhaslá hvzdo, zapla zase! a
vášn
a Ty
cit v luzné kráse
žár, zdroj
tryskne
z
otrávené
tebe, zasmušilá skálo!
vným
hrob
kdo vdechl tob vesny
chladem,
úsmv
milý,
že píse má jak motýl zabloudilý se kolébá tvých tužeb kvtn^-m sadem?
Sen jde mou duší, ta se darmo brání Zím horu u moe, kdes na severu, rve skalným štítem oblaka v mlh šeru a s ledem sníh jsou vínkem jejích skrání. .
Tak vky ní, ji
mraky nad
jen
biuje bok vlna
ní
.
.
plují,
závistivá,
a v skalných roklích, kde jen led se skrývá, v
msíných
nocích
vtry penocují.
I
!
87
Tak vky ní, jí
nkdy
jen severní zá rudá vzplane na svraštlém spánku,
plá
purpurem a hoí do ervánk,
kol
bhem sob
A
hasne
zá
zachvívá se
pda
.
.
.
a skála zas jest holá;
ní opt
v mraky bílou svojí lebí, mrak sedne na ni, posupn se šklebí a laný sup s ní po koisti volá.
Ó srdce moje, tys ta skála ztmlá! Však nedosnil jsem ješt sen svj o zím v chladnou noc, zem skoro mrazem tma halí obzor, sotva sníh se blá. Tu
ní,
zvoní,
náhle temný ryk se z hloubky nese; ne severní zá více blýskavice celý požár, v to rány hrom, zem se hne a tese vzplál rudý žár
—
!
vná
To
.
.
.
Jak rudý chochol plameny se vlní, na temný blankyt kouzlí žhavé duhy, a ráz a ráz a ledu kruný tuhý již prolomen, již lávou dol se plní!
Co
bylo horou
te
sopkou
vný
kde kde zmrzlý
vných,
chladných
snh,
hárá, burácí a duní, led,
tam nyní plamen trní, tam vroucí láva v bhu.
sníh,
!
Kam
!
sotva v letu sup zabloudil laný,
tam ohnivý pták, požár, nyní sedí, a rudým zrakem na moe v dál hledí a dole s vodou, výše válí s mrany
.
Ó
srdce moje rci, kdo vznítil v po dlouhé zim toto léto parné r
O i
!
tob
jen spát ty záchvvy jsou marné v žáru vlastním hrob chceš strojit sob
jdi
!
Jak fenix sestárlý chceš v divém plání svých vlastních žár zhynout ve popeli Chceš nesmrtelnost dobýt svými dly, chceš sterý život v sterém umírání :
Víc neznám
t
?
však vím, že léta dlouhá na tvj výbuch ekal, tvj tichý tluk mne nad tvé boue lekal, co zatím obrem rostla moje touha. ;
jsem, ledna sopko
A
moje tvj kámen
vstala vtší než Sibylla
a uhodila pstí na
—
o chladné srdce, až trysk' z tebe plamen a zaplál blesk a tekly lávy zdroje I
Ty písné
srdce, co se
s
tebou stalo
?
Jdi spát, jdi spát! Já více neznám tebe; v tvém nitru s pekiem válí nyní nebe,
žár v
tob
velký, ale síly
málo
i
jako sopka, požár tvých zoe protkána hvzd záných krpjemi: to myšlenky tvé sklánjí se k zemi,
níš
jest
le pod
nimi
ve
život
— pusté
moe.
VI.
oc mžikem v tžké ubhla 3 mdlý myšlením, bych
mi práci;
jitra užil
krásu,
jsem s Dantem v ruce vyšel na terasu, vzduch svží byl a v jednom plesu ptáci.
do kraje a na msto se díval, na brány, vže, paláce a rumy, kde Tibera lká a kde cypiš šumí, až budov lem kde v modrý obzor splýval. Já
mj
Co utkvl zrak v kvtném dolu smavém, co básníka duch poutí doprovázel, jak v zvyku mám, jsem ptákm drobty házel již s k nohoum mým se slétli davem.
ke
Vše
le ve
tiché bylo, sotva motýl
chvatem
za velou, cikada sotva steskla,
adrech mandlí asem
a na staré zdi hrozen
rosa bleskla,
hoel zlatem.
A
hnv
starý
nesouzvuky
a staré
—
v srdci mém již zvolna usínaly jen z básn pede mnou se stíny hnaly tch, které v peklo svedly lásky muky. i
A
víc než jindy srdce
mého
jíní
pod sluncem touhy milování tálo; já zapomnl, že asu tomu málo, co mladosti mé hrob již cypiš stíní.
V
tom
šum
jsem
ulice
z
blížil
se,
slyšel
krok,
ohlas
naklonil jsem hlavu,
i
knží zdobném davu svému oku?
a v šlechtic a
— mám vit
jsem paní zel
Vlas bohatý ku skráni úblové se stáel níž až k lemu erné ízy, jak slunce pramen mihne se a mizí, by lesa tm.ou zas bleskl v kráse nové.
A
vlas ten tkal
zrak a
nhou
man
na zlaté
jí
kolem ela blesky,
plál, již
neukojí
pd
mj
zem,
mn
ve byzantinské desky.
vzplál zas ideál
víc, jak mi v pozdrav velý chvla péra na kloboucích pán, já musil hledt za nimi v tu stranu, kde zanikli... Ó lásko, znám tvé stely!
Já se
nevidl
!
!
!
92
To
ona, k níž
mé
myšlení se neslo
bych v opojení snivém jak plavec, který v boue zmatku divém, v he sporných živl náhle našel veslo. I
zajásal
O
Paolo
!
O
Francesco
!
Již
chápu
zapomnvše sebe
ten lásky žár, jímž
na smrt šli pro jednu chvíli nebe Jak vy vše z duše rvu a ve prach šlapu
jste
Již
!
modlu mám, ku
ím
jejíž
nohoum
složím,
ím
zajásám, záchvj se v bolu, mám paprslek, jenž vzroste v aureolu, mám lístek rže, jejž provinu hložím
Kol ticho vše a sotva motýl chvatem za velou, cikada sotva steskla, ve adrech mandlí asem rosa bleskla a na staré zdi hrozen hoel zlatem.
le
Má
bolest usnula jak stará lvice.
Na drobty marn ekali
mn a
Dante
vypa —
téhož dne jsem
—
kol ptáci,
duch se v dumy
rovnž
nee
ztrácí,
více.
11
VII.
na
i^ci,
jsi
vzešla v sklonu
mého
žití
musím veernicí? Že ozauješ vrásky jen mých lící, ty
hvzdo,
tím víc
mé
již
zvát
srdce tvoje kouzlo
cítí.
nad mohylou truchlivého mládí vypuel jsi, kvete aruplný Žes nad poslední sklonn žití vlny, Rci,
na
?
tím více cítím, jak tvá
vn
chladí.
Já posud sám šel myšlenek svých drahou, v mé dílny taj nevniklo oko cizí, já jíž
posud sám božství
tkal
svtu
lemy oné ízy, pravdu nahou.
tají
A v pustých nocích sklonn nad balvany jen nad svou hlavou kahan plápolavý sám, tvorci duch, jsem dlil chaos tmavý, pláš s beder božství strhnuv hvzdotkaný.
:
A
náhle v noci pítel vkroil
jestli
mé
na práh
jsem
Kdo
s
ela
íci
dílny, já si,
mž':
žár
hned lampu
ader ledem
srazil
zmrazil.
»Já v bolestech jej zoil?<
Neb bolestí jest každá práce ducha. Jak spánky vrou, jak rdí se žíly ela, jak kyklopická kladiva by hmla pod lebkou, v myšlenku kde
Tak navyknul jsem samot jsem
ím
stár a
hloubej'
umdlen
lovk
;
zraje tucha.
a trudu,
vím, že v resignaci padá, tím víc ztrácí,
vím, že jen klam spí v lásky sladkém bludu.
Jak celý den by nebe v mlze spalo a k veeru až nad nevlídnou stepí mrak stržen stkal by západ velkolepý, až kolem vše by v zlatém ohni stálo
náhle, když mé žití v sklonu stojí, Colonno. jsi nad ním zjevila se, nad pustou stepí slunce v záné kráse a zjasnno vše velebou plá tvojí.
Tak ty,
A
v srdci
když
z
mém
jest jako v podjescni
mlhy íjnu kmitne paprsk sladký,
že mnil bys, jaro že k nám pišlo zpátky; tak vše sní v lesku a plá v tichém snní.
Na
lukách znovu puí tráva mladá, plá hrozen, rdí se jabko granátové, a pec roj v dálku nebem plove,
áp
a
rudé
listí
s
jilm
tiše
padá
.
.
.
!
-
VIÍÍ.
^da
nad srcadlem isté duše tvojí, kdy po dne vav ukládá se k spaní, se mihne, božská, krásná moje paní, stín toho, jenž
A
pa
u Pavie v boji?
má své právo k tomu, neml ani mluvit o nm, já smýkán vášní svou, jak jezdec konm, jak on byl smýkán v bitv a v dl hromu. mihne-li se.
a já bych
Byl
chotm tvým
a tys jej milovala,
neznala's,— já vždycky pozd pišel lásce slyšel však o tvé co jsem k mi nadj zbyla malá. i po smrti
mne
nmu
—
On sml
t
obejmouti v žárné touze Mne závra jímá šíj A stará váše v starém srdci hímá, kde já se dívám, obdivuje pouze, a zlíbat ústa,
.
.
.
;
!
s úctou kleím, v modlitb chvím rtoma, kde srdce blud bych s rozumem rád smíil, tam bez trestu on jásal, pil a hýil, kde vyhnanec já — on byl klidn doma.
Kde
Ctím jeho právo, svatá paní moje se, v boji kam se zda pro tebe on ástku toho cítil, co cítil já, prodlav všecky boje ?
Však pece ptám
ítil,
laurem bitvy vnen vždy se vracel, k plné míse domácího štstí, bral, co jest jeho, co mu musí kvésti já vždy se v hvozdech resignace ztrácel.
On
se
To mohlo le co je
být jen, pokud živ byl, právem, mrtev, pro se hlásí ješt, pro staré srdce moje svírá v klešt zjev jeho s roztíštným v boji hávem?
mn
jest on? Co chce mi, co mne Co Sním o tob a jej vždy vidím, paní,
straší?
jak nad zrcadlo duše tvé se sklání svým zjevem, kterak deptá lásku naši.
Ó
jist on tvou istou duši hlídá, zda jednou jsi se na mne neusmála, si hlavy sklonem ani nezadala ó myšlenkou tou dsnjší má bída
—
!
Vittoria Colonna.
7
!
Byl velký vojevdce, nezmožený a zmožen pec ... Co mohu íci na to, a dláto snad že mé péro, šttec O srdce ženy jeho vyváží
me
Když
!
—
mj
nevyváží, neskloním se v studu
však na
to,
že se v sny tvé sklánt
má edenská ty má Colonno, i
cudná, bílá rže, v smrti žárliv budu!
— mže,
99
IX.
Unes na
hostinu pozván ku papeži jsem v stedu stanul vyslanc a paní; tak mnohé povzbudí tu, mnohé raní, však celkem v tomto klubka dam a knží
Co je mi všecko? — Ty tam nebyla jsi! Tak rozjímám a zle se mraím temn, tu svatý Otec sám se blíží ke mn — jak v snu zím jeho ple a šedé vlasy .
.
Cos povídá: »Mj Angelo!* jen slyším, však co chtl íci neb co ekl, nevím, šel potom dál, víc pro dnes neobjevím,
ím
asi
prázdno svého srdce
ztiším.
Pak pes celý sál slyším dosti hlasn »Na sem je zván, když Colonny zde není?« Snad byl to ohlas pouze mého snní, :
<;nad
myšlenka
mé nedosnné básn?
!
A šel
ímské
z
mladý
šlechty jakýs fioutek
kolem natahuje
sob
kníry
.
.
.
Dík svatý Ote! celé moe síry, na Sodomu s Gomorrhou malé tady!
A
já
však již
ml chu stisk'
zaatý
A sám
již
.
chlapíka protknout meem, rty, dál básnil sonet z rána
jsem .
.
Bu,
paní,
požehnána
lidským vysmívám se
eem
.
.
.
:
X.
me,
každý když chce mluvit o umní, mód to jest, neb že jej to baví,
že v
ó jaký div, kdo umlec jest pravý, in že halí do mlení.
svj sen
i
trudu já mám na tom dosti, když rozjímám, jak celý život dlouhý jsem obtoval plamenu své touhy, bych vyslovil, co duše moje hostí.
A pi všem
Že ve dne myslil a že bdl jsem v noci, bych na krystaly zhladil démantové, co v neurité smsi myslí plove, že sám jsem pa, bych látku svou moh' zmoci
Že stokrát umdlen znova jsem se vztyil, šel o radu jsem v šero dávných as. pro myšlenku svých ader do zápasu, pro celek formy že jsem obsah zniil;
;
:
že neustal jsem v strádání a potu, že v slzách stál jsem lidstva u kolébky, že blesky
vzal jsem v koutech
svojí
lebky
a neustal, až božství vniklo v hmotu.
A
tento zápas Laokonta
dsná hrza chvní ped cílem,
s
hady,
ta svatá,
ideálu,
to
ta propast žal,
ten pekel žár a severní ty chlady,
Za tuto cenu koupit obdiv
davu
zhrdám jím! Ta hraka pro mne Co trpl jsem, já trpl pro umní
Já a
mimo
n
Neb umní
znát jinou nechci slávu.
jest
samo sob,
cílem
neb umní jest nebeský chléb nad propastí tmy je to paprsk strom života na
Neb umní
to
svatý, zlatý,
lovenstva hrob
edenská
jest
vn
rže,
by
lístky její trhaFs,
jest
démant, jehož záe svtlovlná z tváe Boha pevýšiti mže
svit
není!
Jest duha, která v
plná,
;
nekonenust
roste,
jest blesk, jenž trhá tvrdých srdcí skálu, jest holubice, snítku ideálu
nesoucí v ústech v nevinnosti prosté
!
!
Jest
Bh, jenž praví: lovkem chci býtiU lovk, jenž dí: Vyrovnám se Bohu!* vonný kvt nad ostrým trnem hlohu,
jest
noc
Jest
Jest
*
i
den, jest
vnost
a jest
žití
A toto vše, jež trvá vné asy, mám dáti za to, stoletím co míjí Nech vlny pízn lidské výše bijí, já
ješt výše hledím v slunce krásy.
Vždy já z
te
ona sama pišla v noci ke mn. její bral jsem nebes manu,
dlan jejím
a v jejím
Ó
ohnm
tráven hoím, planu,
oku malou
jest
mi
zem.
kráso, dive, mystérium, sílo tvj paprsk, rosa tvá
Rci, zda
em
vn
vn,
i
stn, co srdce má a po se v lad a souzvuk v jejích tazích slilo
Rci, zda
bych v
jsi
dob
zas vzpjal se
chtla v lidské skrýt
se tlo,
mdlob uvil sob
nudy, v zápasu a
k inu, zas
a pro tvé blesky obrnil
si
elo
vím
?
tomu, Mne blaží to. já snadn v tvé bytosti, o sladká moje paní, se v duši moji sklání, lip s krásou než v žhoucím kei, na Sinai v hromu.
Bh
!
!
Te
jen v tvém oku po souhlasu bádám, jsem blaženým, kd5'ž pouze kyneš hlavou, když usmješ se, opojen jsem slávou,
vše k
nohoum
tvojim v svaté
úct
skládám.
vn
požehnána Ó bu mi vn, Zím na vlnách t, svty u tvých nohou, tvé elo, slunce, záí nad oblohou, z duh a hvzd je íza tvoje stkána
a
mé
svtlo, moje paní,
jNlá
královno,
má Má má
Ach, co bych víc myšlenko! láska k tob zuivou je lvicí, úcta vsak ji plachou iní laní.
—
ml
íci?
XI.
že ti sonety mé brání, v rozjímání zbožné duši noíš,
píšeš,
f ykdyž
a listy
že
mé, když svaté písn tvoíš,
dechem svta srdce
Ty
tvoje raní?
abych zmírnil svoje slova, v písních, které vdk tvj a nechceš, aby v liljích kol tvé hlavy též jedna plála rže purpurová?! prosíš,
bych
Ty
ustal
toužíš,
dobe
tu-li
bych dále sám
šel:
—
slaví,
mezi ádky, ty snad
archandlem
chceš výše státi s klidným, svatým elem, jsouc skolébána v duše své mír sladký?
A pravdu máš! jsem vyrušil t
Na vrh'
Na
cizinec já spurný modlitby tvé klidu ? v svatyni tvou svta smrt a bídu mého ducha kídel odstín chmurný z
?
Kdo mne
dal mi právo, když na cest v písku potkal andl, jehož úsmv pouhý manou mojí touhy, moh' rosou být chtít ješt více v sobce híšném zisku? i
tob ím jsem já, o svatá? zem, tebe ráj však vítá, v mé lampy žár se blesk mé vášn kmitá, však tob nad elem plá záe zlatá. Neb Mne
proti
sotva
Mé
lože démon pochybností steží, nad skrání mou své draí kídlo svírá, víra a jeho dechem mizí
Bh
a
vášn hmí
A
letí
jak
— ohe
z
oi bez
i
otží.
nozder jejich
sálá,
ped nimi jsou jen plachou tlupou, již rozptýlí, mé modly ve prach zdupou a dál mé lebky klenbou let jich cválá mé
sny
.
se andl shýbá vznáší perutmi,
Co zatím nad tebou a bílými
tká a v
t
ržemi
tvé sny a lilijemi,
hvzdném
plášti
v sen
t
ukolíbá.
A jestli svta nevlídný duch cizí ve srdci tvojím cit kvty zeí, tvé dtské srdce ty šastna jsi ty modlíš se a pochyb stíny mizí.
—
ví,
.
.
!
A
:
!
v tom nebes milostí jsi vtší když oklame t nadj, ples a štstí, máš jeden hrob, kam všecko mžeš snésti, chlad jedné cypiše, jež všecko zléí; i
nmé
Máš svoje mrtvé, tyto strážce své nevinnosti, svých, svého žití,
sn
jich
hrob slzy ve tvj život svítí hvzdy v noních mrak
jak zlaté
srážce.
Tys našla mír
a já jej teprv hledám, k svtlu ráje kráíš nad oblohu, já kinu svtu, sotva doufat mohu, ty všecko máš já na ruinách sedám. ty
—
Co tedy chtl jsem u tebe, já smlý a drsný staec.^ Jdi, cit je Ihavý Vždy v naši lásku mrtvých stín se staví,
mj
jdi
!
Já
A písn
dovedu zas být osamlý
—
mé.' Já otrávím jich pramen, rvou mé srdce, vypijou mou duši, klid tvého srdce víc již neporuší rci, zda ví moe, kdo v hodil kámen
a
—
n
.>
;
!
;
XII.
pec u má píse
tebe zas již na kolenou leží, svatá paní moje vím, v srdci tvém jsou slitování zdroje,
'pt
by
svticí, ty zstala
A
této zené
k
té
jí ji
jsi
ženou
vyznávám svou pýchu,
žen volám
z
hlubin svojí nudy,
vyznávám své zápasy a bludy, zapísahám, k ní se modlím v
tichu
Neb
velikého co kdy chvlo svtem, vždy nejdív prošlo svatým srdcem ženy, vždy její slzou nabylo své ceny a vrostlo jejím
Sám
Bh
posvceno retem.
v tom srdci našel dosti m-sta
a nezdráhal se
ženu matkou
Bh
zváti,
a chce-li
svtu genia
pro jeho
skrá hned adra ženy
dáti,
chystá.
!
A
!
!
dlan, hedváb tajemný a milý
proto, ženo, neutrhuj
když
její
v unavení
jak leknínu
list
má
plamen rozpálené skrán
zchladit
chvíli
A neodvracej v pohrdání oi, jak jelen štvaný když k nim duch se když nový vzlet chce
zdroj
z jejich
ítí, píti,
než lovec, život, ze zálohy skoí.
Ty již
že že
ani nevíš,
ader
asto pod tou
skrání,
tvojich vlny kolébají,
Eumenidy píse pomsty tkají, Prométheus krkavci se brání.
když tvá kade vrhá proud kol planoucího ela, že jeho tmou Kentaur honba hmla, že Joel nebo Mojžíš skrá tu trhá
Ty
ani nevíš,
svj
zlatý
O pej mu
Te
onu sladkou
zapome,
chvíli
že Dálila spí v
nhy! tob
jeho srdce vlož své ruce ob, než vzkypí vzdor a strhá jeho behy!
Na
Než povstane sám rostoucí
a
dsný,
než setese tvou kade laškující, skryj v její proud ty svty dímající a jako mlhou zírej jeho ve sny!
!
Tak nad vodami chaosu, jenž dímal, duch boží spl jak holubice svatá, pod jeho zrakem hmota v zákon spjatá, a tiše spal, jenž burácel a hímal!
A
sám
a
a stal se
O
ženo!
voln v spus
sklo tmavý
Bu Bu Bu Bu
lad se pojil tiše
svtem
veleby a krásy jen balsamické vlasy,
zrak, jenž
.
.
.
kouzlem lásky dýše!
rosnou vláhou, jíž v in tucha vzrstá! kvtinou, jež vydá každou vni! jara paprskem, v nmž kvt se sluní ženou jen a neodvracej ústa!
—
:
ni
XIlí.
ak náhle v šero mojí dílny teskné by v slunce paprsku sjel úsmv jara, v mé mysli všecko vlní se a hárá, v mé jizb všecko plesá a se leskne.
A jako vítr za chmurou když chmuru ped slunce vzchodem z dráhy jemu plaší, až ono samo prostorem se vznáší a v plné kráse stane na azuru
Tak v díln mé co zlomkem bylo, i
v mysli
mé
v celek
te
ruch cizí; se klene
a staré sochy, dávno zapomnné, se zvedají, prach stásajíce s ízy.
A
po zdech pelít' slunce paprsk smavý, v tvá Sibylly se zabo jako stela, a tuším, že jí setel vrásky s ela, snes' úsmv rtm a zái stkal kol hlavy.
:
A
nežli
paprsk padnul v duši moji,
!
.
!
—
slunce stálo na prahu mé dílny. O paní má, já veliký a silný se ttinou chvl ve cit sporném boji
již
vn
budu Zím tebe v dveích, zít t Jak andl nebes v chatr poustevníka tviíij soucitný zrak v tmavou sluj mou vniká, plá ohnm touhy a zas nyje v studu.
Tys pišla ke jak tebe vítat? S
mou
radosti
a s láskou
Ó
stj tam
mn
.
.
sama, nevolána;
Tonu ve úžasu! jde báze do zápasu
mou
je svatá úcta stkána
vn
1
na té jizby prahu
jak nebes zjev, jak fantom ráje ve snu, snášej v ducha sílu, v srdce vesnu a úsmvem svým na moji svi dráhu
mn
Ó stj tam Poj radj' ty ti
vn
!
—
Ale marné pání
dál v ten zástup trosek pestrý;
Sibylly zde, víš, jsou tvoje sestry,
andlé zde
íkají
ti:
»Paní!«
Ti proroci zde s úctou kloní hlavu v mé hlav stanou myšlenky v svém proudu. k vli tob ustane v svém » soudu* a » Svatý, Svatý « ztichne v svtc davu.
Bh
I
Poj! Smím
ti
se dotknouti
klesnout k
nchoumr Smím
Smím vit
?
nyní
!
!
!
sob
tvé ruky
r
pozoruj, co vytvoil jsem tob, nápis ti a pozoruj mé muky
Poj, i
»To
neví nikdo, co to krve stojí!* dokonáno, Kristus sat jest s kíže. Ty chvješ se a zdráháš? Poj jen blíže Ci nevíš sam.a, co to krve stojí?
Jest
Jest
dokonáno
mrtvé oko sama, zda
to rci
Viz ty tiché tahy,
I
.
.
dol —
hlava klesla
.
mž'
;
vtšího být bolu,
než vrýt svj život, nadje sen blahý,
Svou všecku
Však já
víru, svoje celé bytí, lásku k tob v tahy Krista? dokonáno! má jest istá,
dsnou
svou
zapomnl
Ob
již,
mé
jak
srdce
cítí'
drahou ruku svou mi podej smle S tou sochou vezmi moje odíkání,
Již
v
v
mém
a
dumy nebude
Mé
srdci,
zhaslo
na
mém
vášn
plání
ele.
lásky fenix vlastním stráven palem
se na pátelství té
to,
již
dvuj Bu !
zmnil labu
bílou,
labuti té vílou,
když nad svým hrobem rozpje se žalem Vittoria Colonna.
8
Mír netušený vládne v duši mojí; dál v odíkání pjdu zamyšlený a budu ísti v tazích každé ženy »To neví nikdo, co to krve stojí !« :
!
XIV.
lH)mím svou že
má
jsi,
snad až ty
i
t
rže
— eknem
si
to jednou,
tvojich tváí zblednou,
moje smrti než podlehnou
A pec
pec denn,
zvát? Já nevím, a
myslím
hrd
zmn.
Moje, moje Pavijských snad polí? kdyby vdl, kterak mne to bolí, snad vlastní mé by tžší uznal boje. to píšu
Kdo ekne
Le
:
vše.^ Stín z
XV.
U
bdl jsem v mnohé noci, kmit v tvém oku, zel tvá muka, spustiti v hrob pomohla má ruka dovedl jsem trud a bolest zmoci.
lože tvého
zel
t a
Te
ráje
ale v šílenost
má
lítost
vzrstá,
když pomyslím, že v umírání dob jsem pouze chladnou ruku zlíbal tob, jen ruku, a ne elo, a ne ústa .
.
.
.
XVI. (O ti
ít
nkoho
léta
pozdji.
1
rád, tajemstvím je
žití.
mám t
rád, však nemohu pec za to, Já že za všecko, co s památkou tvou spjato, je
tžko dýchat
a je
tžko
žíti.
Po minulosti se dnes neptám více, má každý svou, bez viny žádná není. Však jedno trvá: Pravé pochopení a
mužný pohled
v zmírající líce
.
.
.
XVII.
Unes té
celý den jsem Danta
knihy, v kterou celá
e
a v kraje
vnost
jsem na desku jak byzantského si
kreslil
pi tení, co nitrem
spjata,
zlata
vlaje.
Sta démonii tu, trpících sta duší, vše otrocky se podávalo tužce, té
pokorné a skromné ducha duch sám
jež více poví, nežli
služce, tuší.
A pišel veer, dlouhé stíny vleklé, tma pepadla mne a já v hloubi cítil, ty pravé ábly jsem pec nezachytil, kterými duše
trpí
v svých
muk
pekle.
Ty pravé ábly,
již nás rvou a škrtí, v nichž v posled sami sebe poznáváme O jaké štstí! Tužka má se láme a já zím klidn v tmu jak ve tvá Smrti
.
XVIll.
ob as v žití svého sklonu se zpátky na svou práci zadívati,
dobe
íe
tím se
pehledem koupat v
lze
silnjším zas
lázni barev,
Sám podveerem když
vstáti,
tvar, ton!
se v
díln stmívá,
kde v balvanech sny píštích dímou prací, ztrácí, já ducha nechám, a se kam chce a£ upomínka na cestu mu zpívá.
Zím kentaury zím sochu žert s
v
své,
snhu
jak
si
je
hroznou pravdou, celé
dumy
jsem v obraznosti jediný mžik
Zím Davida
hoch
v Medicejských
zbájil,
dvoe;
moe
ztajil.
v té vítzící póse,
samo mládí pedpisuje zdraví, zím Sibylí v dumách nachýlené hlavy, zím otroka zrak sKlánjící k noze.
jež
: !
Zím slední soud, neb já též soudit mohu, jak soudil Dante na své trudné pouti a všecko po mné se láme, hroutí,
a
já
nehnu
Zím
se, jsa
Bohu.
svého Mojžíše v prorok davu, v Matky umrlého, bylo kídlem ducha mého,
ln
zím Krista zím vše, co
ím
vren svému
jsem,
ím
dýchám
a
ím
deptám vavu.
Však nejradj se ku své Noci vracím. O jdte kolem tiše Jak sladce spí !
—
a chcete-li se napiti ta
ukoj dá vám.
z
mé
íše,
Tak vám dluh svj
splácím.
XÍX.
jak stín se vplížil dnes on v dílnu moji, mne nevidl, jen use stajen v stínu; Vinciho traktát držel jsem v svém klínu o perspektiv v tžkých záhad boji.
Jak
mé
stín se vplížil, sedl tiše stranou, skizzy prohlížel a já jsem vidl,
a já se,
Bh
jak zvolna
Jak
stín
ví,
tžké
v duši za to stydl, slzy v líc mu kanou.
se vplížil, splynul
mých pokus
mezi
stíny
a skizz, já ísti pestal,
svou nedvru vítzstvím jsem trestal, zde vida, prací mou jak dojat jiný.
On i
i
nejlepší všech Medicejských
!
Píští
otevena ped ním on je trpce zdolán žitím všedním v jeho oku se též slza prýští.
hle,
život kniha
;
!
stín se sbírá v jeho dumném ele, když marnost všeho pehh'ží a sítá, a okamžitá on, vlada budoucí, se propast ped ním šklebí osamle.
Týž
—
Ped
ním jak
pede mnou
táž propast stejná v boji darmo vlohu svou otupuješ chtje k svému Bohu se vrátit z mátoh, z potvor, píšer hejna.
nicoty,
té
Jak já
stín
co
níž
se vplížil dnes
sedl vycítil
mne
s
on v dílnu moji,
stranou, ale prožil všecko,
ten jun, jenž polodcko, pochopit v mém hrozném boji.
dove
—
Trpká žití proso chtl otec míti tebe mým dlátem... Dobrá, vytvoil jsem sebe v tvé postav, ó snivý Penseroso!
Jak pišel, zmizel
Pár
msíc
XX.
Ve hladomorn
Ugolino sedí;
hned volá smrt a zas již se jí brání, v šer tmavé sluje v jeho umírání mdlé paprsky hvzd bez soucitu hledí.
Kol nho tma a v ní tak teskno, ledno, nad ním jen erná klenba žaláová pro nemá za nebe ji r Pro jen chová v své mysli zvst, že ješt nebe jedno ? ;
U dle
nohou svých své mroucí syny
vzdech
pro pro
—
vidí,
hádá; vzpomínky své minulosti spádá, jich na život jejich
nemyslí, že poslední jsou
z
lidí?
Pro okem
ducha v míže hladomorny kvty, zele, vzduch a vni, lesk jara teplý, v kterém kvt se sluní, pro po volnosti lká duch jeho vzdorný si
kouzlí
?
!
Pro
smích a
slyší
zpv
Což nemž" zvyknout v
a
lidí
hlasy
!
r
svojí ztrnulosti
tm
zvukm, v kterých hlodají své kosti ve hladu jeho dti Pro rve vlasy Pro, ku ernému sloupu pikovaný,
malomocn
rve
pouta svá i kruhy ? tam umírá druhý sám, pro laje na tyrany?
Syn první mrtev
pro
žije
Dnes zave oi,
-
svolí-li
hlad k tomu,
a ráno najde zas mrtvolu syna a blázen
svíjí
—
se a ruce spíná
ve
a úpí, pláe, lká,
hlasem hromu.
A v milovaných, mrtvých dtí stedu jak démon smrti na kostrách jen sedí, jen ohlas klenby jest mu odpovdí a srdce v žáru ve a tuhne v ledu.
—
Ó
básníku
I
Tvým obrazem
již
záhy
se jeho symbol v mojí hrudi vznítil, tys Ugolina
a sebe jen
Ó
hrozný
muky jsi
nejlíp
kreslil
život,
cítil
tmi
tahy!
v jho myšlenky svojí
se spoutat jako v stny hladomorny Tam genius, zde íhá život sporný, a tys
obtí
jejich v stálém boji
Ty víš
kvt
v jaro,
a
zele luh,
tvé srdce touží po lásce a štstí,
myšlenkou chceš v nesmrnost se vznésti, zpv tvj padá náhie chest tvých kruh!
ty
a v
Ty ku
srdci chceš lidstvo pitisknouti
mu
a
vštby plamen pokrením ramen hložím zraní skrá na tvojí pouti.
A
vržen v tmu,
a dát to
kráí
vše, své sny, své
dále,
ty,
jenž
chts
vznítit
svtlo,
zas sedíš v poutech vlastní neinnosti,
inech ti žárem praží kosti mrazem žití vadne vše, co kvetlo.
hlad po a
K svým dtem,
k myšlenkám svým, pikovaný zíš umírat je zvolna bez rozvoje, v jich mroucí tvá se dívá oko tvoje, ty úpíš, Ikáš, své poítaje rány.
A brzy v mrtvých milák svých stedu jak démon smrti sedíš na rozvalech, jak šílenec v svých hýíš ideálech a srdce v žáru ve a tuhne v ledu. Ó muka Co
mou
tvá též
dal mi život
.^
pro
projela hrudí
mé
I
sochy kámen, lásky plamen,
jed nenávisti pro mé pak slávy hlahol, který soucit budí.
!
v
tom tžkém boji skutenosti s duchem vtru podleh' duch mj vzdorný; te v poutech myšlenek své hladomorny svj plá a ston již chladným lovím uchem.
jak ttina
Ó
genie! Ty muko Ugolinal políbení pekla žárem pálí svá kolesa as Jdu za tebou
Tvé a
za
—
mnou pijde pád
a
valí,
zícenina
.
.
.
OBSAH. Strana
Sny o štstí.
I.
Sloky Jen v lásce! Hloub v oko tvé To Tdl bvch rád Sloky Potkání V sladké touze .
.
5 6 7
9 10 11
1
'.
12 13 14
ekání
V
jarní noci Nediv se
V
17 19 20
úsmvu
tvém
Jak sladko!
Sny Ty zdráháš
21 i2o
se
27 29
Serenada Barkarola
Sklo
se
31
Jak šastna spíš
33
Píse
'^^
Dolce
35 36 37 39
V
far niente letní noci
Píse
V
I-IV
stínu
Mou ruku Na saních
il
vzala
42 45 47
Sloky I- VI Tichá láska
48 49
Píse Cestou
V kvtu
51
lípy
53 56 69
Pohádka u okna V soumraku
Zpt
!
Gondoliera
61
Noc v
63 ^5 66
jihu
Naposled! Sonety I. -V II.
Vittoria Colonna
ísla ve
Vittorii
I.
-XX
:.S
Colonné VIII. IX XIV. XVI. XVII. XVIII. Psána byla roku 1899.
jsou nová.
126
PG
Frida, Emil Bohuslav .^?^b°^^ vydání básnickvch F^liry -OAl/ spisu 1895 díl 33
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
FROM
THIS
POCKET
PNJVERSITY OF TORONTO LIBRARY
:<.<
í
> í:\í;j.:<íi<-í:<'(:jí'
í.fx*
Š
