\
Piirchased for
LIBRARY of
tíie
tlie
UNIVERSITY OF TORONTO from the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
ROK
BÁSmKV BAS NE
JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
(1899.)
V PRAZE NÁKLADEM O T T Y. J.
—
1
"^^^
PSÁNO
''
Ol)
1.
LEDNA
IX)
31.
PROSINCE
SEP221966
)
dJ
^ó TISKEM
»LNIE^!
v FRÁZE.
"
1899.)
F.
X.
SVOBODOVI
V pátelství upí.mném
j.
v.
PROLOG.
!
Doznívání.
kJoslední akcenty, kadence
pomalu splývají zvolna, samy se splítají do vnce, nota jich
tiše
jest
bolná.
Není to sžíravý smutek
víc,
je to jen resignace,
poklidn mužná pehled jen hotové práce.
je to jen
líc,
Nanejvýš hluboký vzdech
to jest,
co lepší být mlo, celkem to v tvái vných poctivé, zbrázdné elo.
jiné,
hvzd
Poslední akcenty, kadence! Tklivého cos v nich se louí, vyznívá, doznívá petence, jiskry jalc v hasnoucí loui.
To taví
snad se v ohni bolesti mé Psychy kídla,
mé
by splynula v poklid, jejž tušíme, kams do vnosti zídla
S
POCASY.
Kraj v
j\
snhu.
ad snžnou plá, jež plna chiadncho jasu, dojat divnou nhou chýlím, jak bych se sklánl vzpomínkou zašlých ku drahým hlavám, stáím bílým. se
as
Po snžné pláni zimního slunce záe míhá a stkvje, tká a skáe,
se
tak jakoby nad to zbloudilé
A
moe
bez
beh,
páe
v
tkalo ptáe.
mé tká po tom bílém poli, skren slzami v hrdle vázne V tom jasu mrazivém srdce tak bolí jako ty plán kol prázdné, ach prázdné! oko
hlas
.
.
.
Kosatce.
ye
vlhké
niv pesladce
se usmívaly kosatce,
jakby v
n
se slunce
ryzí zlato
bylo sváto.
Roj žlutých
motýl
spch
jak v
by v letu utkvl na stvolech. se velké
chvly kvty
nad vodou rozesety.
To
zlato plné odstín uklánlo v hlubinu, kde se zrcadlem vodním tmavá spala pod ním.
se
t
Já zel jich zdvih, já zel jich sklon, tu zlatý jas. tam tmavší tón, to vše se v slunci a
stkvlo
pohádkov chvlo.
kvt
A
v zlatých odrazu kout vlhký roven obrazu
s
obloukem mostu z rámu ven se
jak
splýval,
díval
.
.
.
II
Západ}'
P oícína západ most
z
ohn v žíhavý oranž se tavil vlaky hímal}' pod ním veer jsem
purpuru
—
—
zamyšlen stál, v kotoui jisker oblak tu koue v planoucí nach nebe ztmavil, píšee roven ernavý oblak naproti západu stál.
V
záplavu ohn do tíšt stín gotické vže se tiskly, poslední pablesk ve chmurných oknech mroucími jiskrami hrál,
naposled barvy v kytici fial orgií divoce blýskly, rázem než zhasly, v tom Noc již táhla pes všecko vleku svou dál. Kolín
13. VI. 99.
I
aková vlhká nedle po boui doznné a s mraen cáry v zenitu a s ptáky pjícími vesele
tíš
a se zrcadly vod, v nichž
Taková vlhká
letní
plá blankytu
co v ní je poesie! ve tráv, ve stromech, v oblacích žije cos ty to cítíš
—
—
-
nesmle
!
A
v bezu vonného plnikých girlandách, v ilimníku kypících kaskádách, v bronzu dubovin, jež s bízou zápasí, co zakleto tam ped asy sterými ohlasy
a a u
spirál
cest a
basen
dýchá.
A
v hloubi Praha odpoívá tichá, v té zmti historie s pírodou cos netušenou lahodou se míchá
.
.
.
v Chotkových
!
nedle,
sadech, 25. VI. 99.
III.
I
íš mrak se nebes svit
zlatý
jako plachty potrhané
oceánem nesla dál, v niv smaragdové
hrál,
v houíi vtví byly žhavé jiskry vtkané.
A kmeny nly
obrovské jak sloupy,
tak zlaté u korun a
ztmlé
výš,
samota a tiš, jak v dóm když z veera se vstoupí. a všady byla
Jen vteina a stíny všecko skryjí a smutek padne v hvozdy s ela skal; dál, nuž rychle, oko, no se v hlcjub než zhasne, v nebeskou tu ferii. i
Má
nebe stejn jako duše lidská shasnou v svých illusí též chvilku a za dne budou táž nebesa zas jak život prázdná, hrozn prosaická
—
.
ráz,
.
.
!
IV.
Unes bez
vší
slávy,
bez
ervánk ohostroj
zmdlcné slunce ku obzoru zvolna chýlí, jak poutník vysílený v konec muk a boj, když v tmavý píkop klesá v husté býlí. se
Král, který s
jenž se
j)lno
již
táhne
Zím
trnu svého
3toui;)á
díve vínek paprsk sal
s
bez purpuru, hlavy,
resignace vzdává v tžkou chmuru, s sebou veer tmavý.
za ním, zvolna bez vší glorioly mizí, dnes nikdo žasupln se neohlédne k Tak zemít nevšimnut, však srdce míti ryzí, po práce plném dnu chtl s bohem dát bych všemu
nmu —
.
v.
en mlha do dálky nad pasekou se válí, les jako sedrán stojí zasmušen, z mhly turban fantastický mají skály, svit
Pod
z nich dohoívá mlhou uškrcen.
poslední
a hasne
dáli
z
sychravé paseky zasmušilé plaše k zemi koroptev; jak stydly by se špinavé bílé ní kopretiny zbylé kol z nízkých porostlin, kde listí rudne v krev. listí
se
krí
dom
zamyšlen. Zrak za sluncem se nese, jen rudý pruh, kde uhaslo, pár jisker mroucích, jako rozstíknutých v lese, po ocúnu a vese, z kštic slunce by se bylo setáslo
Jdeš
!
Rok básníkv.
.
.
\'
nejdív iDájené to panurama les zmní v pestrou scénu pražských kaváren, a sosny nící z mlh a z bok píkrých tes
(30
se
nám
mají nahradit komíny továren.
Zde bude vládnout
klid.
Na
rosy pažit
tpytný
zv
sedne tichá Noc, bude klidn spát. Co u nás výdlku ten Moloch nenasytný stem kladiv bude hmít v sny naše napoád.
si
Veer po boui.
Veerem
vlahým po
silné
boui
obilnou mezí jsem šel, zel; jak se z les pede mnou kouí,, co kraj se v západu skvl.
Kterak jsem kráel, zvolna jsem v dálku co zrak se pnul, dávný jak žal mj v spár srdce v hlubin znovu se hnul.
cítil,
chytil,,
K nmu jsem pravil: »Píšerný hoste zbývá cos ješt tam rvát ? Pod spárem tvým což znova tam roste, co rveš, jsem Prométheus snad? Dost jsi již hlodal, poteba klidu srdcem mým bouí jak zvon, poznal jsem každou života bídu, ston. každý vzlyk, kletbu i
jsem všecko, jenom ne víru, že vítzná jest, silný tím jedin žít mohu v míru bludištm lidských všech cest. Ztratil
dobe
jsem všecko, jenom ne tužbu,
Ztratil
zladn v zdeptal
klid pro vnost zrát, svou pýchu, chtí všech službu,
cítím již
Proto
vrcholk
již
opus mé
dosti, hni
chlad.
zlý
se,
srdce, jest
hoste,
as,
srdce to tiché, vící, prosté .« ku žatv dozrálý klas .
.
Co tak jsem
mluvil k bolesti svojí, jak v struny by sáh', jsem cítil mizet ji V koue snad tu,
tiše
—
nad lesy
stín její táh'
?
.
.
.
roji
Nov}' den.
V
stává tiše z klína mraku plný jasu nový den,
dcka prhlednému
zraku
podoben.
U
okna zím, jak se modravými nad lesy, jak se zvedá a jak nebesy.
nití
svítí
Každý strom ní k nebi
kvt
porosen a cist Den se sklání k zemi jako list, je
tiše
—
s
výše
Který posud neoteven, mám skoro strach. ísti jej Kdož ví, v jakých budu seven
—
•
brzy tmách
?
Den je posud bez poskvrny prodchnut vní lahodnou, kdož ví, jaké v hru se trny zabodnou ?
!
Svatá chvíle svítí
vdk
!
Celé
žití
z tvojí hlubiny,
tvj
neviny
lze jen
z
oí
píti
Pišla jese. lak ze strnisek dnes to fií!
To pišlo pes noc obratem. Jak jdu, na kmenu podatém zím Jese sedt, tvá si líí. Dav havran nad parkem kií, plá ocún nivy brokátem,
na mezích v listí navátém schne žebíek i hadí mlíí.
Kou
modrý stoupá
z
pastvisek,
kde otrhaní hoši sndí se krí kolem ohnisek.
U si
božích muk Smrt v mlze sedí, vínek splítá z vlhkých ttin
a z
krvorudých eabin.
Pod topoly
3um
ve vršcích topol,
jemný vtík sotva dýchá, ve
dojemném
zní to
Šumí
hlaholu
jako hudba tichá. to a
pestává,
tichne to a roste
zase
—
píse dlouhá, dumavá, vzdechy, septy mnohohlasé!
Jak to hraje v topolech, stín za stínem dol splývá, hudba, stín a jas a vzdech: tvoje tvá mi z všeho kývá.
Tvoje drahá, bledá tvá ten úsmv sladký, svží a já cítím v srdci zá, i
jež
tam
v dálných polích leží
Naladní.
f ou
duší táhlo cos hebce a zlehýnka
tak jako hlavou jde slepce na as, kdy vidl, vzpomínka.
Mhou, se
jež se valila v stádech,
setmlo
a svadlé v sežloutlých ladech
páchnoucí
listí
leželo
.
.
.
!
v
dešti.
Jak to zalo, nevím ani, z cista jasná houstla mrana: hradbou stála dálnou plání
tmavoasná,
tichá,
tžká.
A
již první kapka padla, druhá, tetí, zvolna, tiše,
zdá se v tráv, která švadla, že již mroucí Vesna stená.
Kapka
s
splítají
se,
do jedné s
kapkou jako nit obzor zkalen se zadrh" sít,
hlínou skoro splývá nebe.
Te
se leje! Stará hruška pohostí nás vedle cesty,
marn, dešt hojná listy
A
já
stružka
stená, šeptá, šumí.
musím schvácen žalem
myslit,
a
se jak chci bráním, se valem
na ty
slzy, jež
inou
za ztraceným štstím
.
Podzimní.
IJovídali, povídali
nad horami
.
.
mhy
se
vah',
celá stáda zimních mlh,
až mi
pi tom
mj
zrak
zvlh'.
Zas tu zima, pišla v krátce, pišla jako ve pohádce, mkce pišla, pišla sladce resignace .
.
.
Povídali, povídali
.
.
.
staré zkazky zní tu z dáli,
vlákna tenší nad hedváb, z kolovratíi našich báb.
Zas tu zima, pišla brzy, herold její, vichr drzý, minulost mne celá mrzí,
v oku slzy
.
Povídali, povídali
.
.
.
.
.
dti jsme se po tm báli, rozumnjším pešel strach, starým splývá všecko v mhách.
Zas tu zima, bude vesna, poujDatm jich rouška tsná? Zazní hudba Máje plesná, vstanou ze sna? Povídali, povídali
.
.
.
mlha prý se pekutálí, letní slunce
ale
vstane z mlh,
pro vždy zrak
mj
—
zvlh'.
Na suché
snti.
y še listí spadlo. Snt dál pevn drží, k ní tulí se vždy posud hnízdo ptaí, jdoucímu kol to k pemýšlení staí nad myšlének nejernjších strží. i
V
sklon století co ješt víc tu chceme spadlo listí hnízdo drží pevn, jím vítr zimní tese, cloumá hnvn.
A
—
Vtom hnízd
symbol svj
?
my nalezneme.
Nech to
vše se bortí, nech se všecko kácí, hnízdo stojí, pestojí zlé zkoušky,
a tak
my budem
píti
nové doušky
po
vší
resignaci.
zas plesu,
Svt
žití
mí
pustý, vášní se div zmítá; vše stásl vichr, kvty dív, pak listy, sdral rží purpur, hrozn amethysty, jen vtví kostra chodci v zrak se kmitá.
Však tato drží hnízdo svoje stále, tam v boui nová ptaí druž se líhne. I hnízdo spadne též a kdo je zdvihne Však ptáci budou v jae zpívat dále.
—
?
II.
TICHÉ SMUTKY.
:
Ave dolor!
mám
za sebou, já myslil dávno již, celou tíž, ty všecky otázky a spory mladých dob co vnost je a hrob; ty steré záchvaty touhu slunci vstíc, ten cit, již nechtít nic a pece znova v nové beznadji se ptám a chvji.
fo
vše
tu
žití
i
—
Kdys »Ave caesar!« mroucí barbar ek'. Já cítím odboj, vztek, že takých po letech zas musím
hledt zpt
v ten ztracený sn svt, že takých po letech se musím znovu rvát o vše, co mlo spát, že v nepokoje boui zlé a dravé íc musím Dolor ave :
Bu
tedy, bolesti,
a
snad
!
žití
s
tebou
bu
práv dkazem když mohu
Rok básníkv.
zdráva,
znám
t
již
tíž,
cítit
jest INIedusin
tvj
hnv. 3
zjev,
když
mohu
soptit, lkát, se svíjet
v
mukách
zas,
že není na smrt as,
že nejsem ješt
Tož ptám
mrtvým v beznadji se,
chvji!
.
.
.
!
Píse. ak Tjako
již
mne
opouští,
když do houští hrdlika prchne bila, ta moje mladost milá
ím
!
ji zadržím? vzdech a rým? ví, kam se mi skryla moje mladost milá?
jen
Mže
to
Bh ta
Osud je lovec zl}', který se neumdlí; snad píliš živá byla ta
moje mladost milá
Zpívala ze všech on ji postelil
'
sil
a
Mít kam ta
se uchýlila
moje mladost milá
.-
óda melancholická.
Uo sn
básníka zapa asto svtlý paprsk tchy, nadje v lepší píští, mih' se, blýsknul, zaplál duhami vkol,
rázem však zhasnul.
Dcero touhy, mystický ptáku bílý, sestro žal chorobných, moje písni, kde svá kídla složíš ztýraná bouí, tvé kde jsou behy r
Kde
jest krkavec, v zobci jenž by chleba mi jako proroku v palné poušti? Mrtvo, ticho kolem — ohlas není
nes'
v prostoru šírém.
Plá
tvj, písni má, v prázdno letí a se tíští o skály tvrdých srdcí.
Marn Marn Marn !
!
nadje zanech
Svty okídlen
I
Knžko
letla"s,
unavenou potom
eskou
ty smutná,
I
andl
zela's v soudy djinstva,
na
marn
sklonila's
hroudu.
boží,
pásmo
peru
vk,
!
v
problém pak jsi stoupla laná, bující tepn lidstva. INIarn INIarnl Ubohá písni,
hloubi
ucho kladla k INIarn
!
komu
jsi
V
!
znla?
blázn mumraje
skryla's v cetky
bílé
elo
rozmr
rým byl heralt v pozoun výboj tvojich
svoje
pestrých forem,
beskný
dující,
;
Otc píbhy, dumné
zkazky
mé
myth
srdce krvavé tíhou sud by Marn INIarn! Marn! nesla jsi v zápas lhostejným davm. i
.
.
.
I
to zpoždný Osud takto uril, v prázdno. Znla jsi, písni moje, ležet, vnuk snad pozdní v prachu najde zdvihne t s žasem,
Snad
—
zníti
t
A
v tvých hranolech najde vše ty spící
paprsky chvjné. hejné,
snivé, tklivé,
dcko
v prstech otáet bude, písni má, tebe!
jako
Sladké
illuse
!
Což
t musí
zdvihnout?
Spíš je možná, zašlape v hloub jen tebe! Proto stejn v kalu záiti budeš
sob, má
písni
38
Píse resignovaného. iláskou zneuznán, štstím pomíjen, práci pouze vzdán život je mi sen.
A pec
vidt
tší,
to
z
jara,
jak v pírody to adrech hárá, ta perodu jak báje stará ven; se tlaí z poupat,
ke
A pec
vidt
to tší,
mládí,
vše vit, co jsme mli rádi, jak láska v úpal žití chladí, jak radost plá by jeden den
—
A pec
to
tší o laur tmavý,
zít, v zápas jak se
ten potlesk, jásot,
by tob
zrovna
ítí davy,
pokik
nepa
slávy,
v plen.
A pec to tší sednout k íši, zpv zkoušet, který neuslyší
—
ve zátiší chodec za zdí být resignován, spokojen!
již
Láskou zneuznán, štstím pomíjen, práci pouze vzdán život
— sladký
sen
40
List
k
srdci.
TTch, ano! Je to pravda. Což
my
víme,
týráme se, jest-li ješt zítra Pravdu tu když pochopíme, žít budem.? pak musí usnouti štír každý nitra. již
—
Ach, ano, zbyl,
po lásce své
je to pravda.
Kdo by
tady
vného
by erva v srdci nosil, umíral by hlady, památky by slzou rosil.
vn
marn
Ach, ano! Je to pravda. Jen co máme, ím v skutku jsme si, pravé jest a ryzí,
píšeme
to
a proti
si,
sob
tím se skolébáme
—
dlíme
»Tvou hlavu líbám « a
pece
nelíbáš
ji
jako
cizí.
—
zde to psáno v skutenosti,
stojí
jen pomni tvojí jakými jest boji, jak dív, než myslíš, zlíbáš její kosti!
To
íci
sob
—
íci, to je málo,
se ídit podle toho, šlo by lépe,
o štstí by se nejenom nám zdálo vzdor fátu, o víme, že jest slepé.
nmž
!
!
To
cítit
vždy: visíme nad propastí
a visíme jen
držme
pouhou pavuinou,
v,
není vtší slasti než držeti se nad prohlubní stinnou
tož
Je
líto
se,
chvilky,
líto
okamžiku.
Jsme dnes, je pravda — budeme však Za námi osud brousí svoji dýku, než pochopíme záhady vše nitra. ;
A tož
se
zítra
když je pochopíme, bude pozd,
pevnj chyme kolem vše
—
se a
nechme
stmívat
je žalno slyšet v
po západu sledního ptáka zpívat
hvozd
?
;
První ples
ak rosný jdeš,
tch
kvt
slastí,
každý a
z
dcerj'.
pišla, bys mi s bohem dala, poprv tance svdná víla zvala, dít mé, já nikdy nepoznal jsi
t
kam
já v trudu já
mé
vyros
jen a v trpké resignaci,
den jsem krušnou dobyl prací
žití
nho
sklízel
za
že —
žal.
Jen štstím bude-li ti kouzelný svt jsem spokojen v svém klidu, as dál si Já ekám na tebe, noc orlojem jde Ty rdíš se, usmíváš v úspch prvních jak moh' bych, dít mé, to závidti co sám jsem nepoznal r
a
A
as
jen
sám dcko jenž
ó
cizí
kve
.
letí s
byl
mi,
rád zlíbám
dále,
verši
vykám
svými
;
mládí, pádí..
dál
.
.
,
zdob, tob,
v práci stálé,
v záícím ty sále,
mi vždy, ti vzrstá ideál, má. svt sám tak chce tomu,
lilie
víka
tvá, až
za slasti, jichž
pijdeš mi zas
jsem nepoznal.
dom,
Tak leccos prchlo
I
.
.
.
ak leccos prchlo z duše již, po lecems dla se nevzpne výš, po lecems zrak se neobrátí, tak z všeho málo bytost schvátí.
To v
ím jsi
není
tom
híkou
vná
prchne víc
náhody,
moudrost pírody,
víc,
ím mí t
pipraven k
uniírání.
raní,
!
Trapný
sen.
divný sen byl, trapný, divný sen: na svt tom ztratili se sob, a pišla noc a zaplál nový den, jak pod sklenným zvonem všecko a psal a jedl, leh' a Já chodil, však cos mi chyblo vždy každým a já divný, prapodivný cit, že tob rovnž tak se musí dít, pl uchem slyšel jsem, zel kalným
W-,o
My
e
v
mdlob.
spal,
krokem,
ml
a stále ptal se,
mžeš
co
kde dny
ím
dlat,
moe
okem;
trávit,
se trudit, bavit,
když nemáš mne
A poušt
mžeš
?
prošel jsem a kraje, písky
bych byl ti blízký, drahá! a marná tebe najít, každá snaha. Tu zel jsem v duši svou, tam pusté prázdno jak na dn v moi vše tam v plísni tlelo, a
projel jsem,
však nikde nebyla
kvt nevonl
a
jsi,
plod byl otráven,
to divný sen byl, trapný, divný sen!
Já stále ptal se, kam se co dlat, se trudit,
ím
když
To
nemám
divný sen
byl,
tebe
mohu
ím
plavit,
se bavit,
r
trapný, divný sen
zelo,
!
Kdo o park fpln
byl
se
zmnil?
romantických zákoutí
voliér a starých gloriett,
kde v hustém bezu, ilimník kvtu a vrb a jiv a hlohu ve proutí
pták nejeden své kídlo vzpínal k
letu.
Na
stupních sperážených bujel mech, a fontán vyschlý byl pec plný ech, já slyšel je ped lety, slyším dnes, ó ples Já žil v tch snech a žiju v tchto snech !
i
po letech
Své pátely já zave vera tam, kde druhdy bloudíval jsem sám, jim ukázat chtl veškeru
tch sn svých
nádheru. vše bylo prázné, pusté. Kde já zel fantastické loubí husté, tam holé parkány se šklebily, tam glorietty, sochy nebyly, jen skleník tíš a jen chudá houš a v celku pouš.
Le
nikde
nic,
—
!
Já já
zel to druhdy jinak ve svých snech, vidím posud sluje plny ech
po letech. Vím, prohrál jsem tu sázku! kdo se zmnil, lovk nebo kraj Já posud vidl všady starý ráj, žel, dnes jej nevidím le za sny svoje pec se nestydím jak za svou první lásku i
Le
;
?
Meditace.
V
park poesie velký, svtu ztracený, rád zbloudím a tam chytám všecky jež se v listí tesou, jež se s jásající
i
ozvny,
vtví nesou,
ty stlumeny.
vyzníti je nechám v srdci moderním, echa velkých otc, dlouho o nich sním, v posled všecko žití k nim se zpátky ítí labyrintem kosmu tajemným.
Rád
ta
O O
mystití vy ptáci
luhii
edenských!
že hlas váš se ztrácí v hlahol náš a smích!
Kídla hvzdotkaná Rána sladká mana prší z vás,
ji
!
zbožn chytám,
tich.
Co z hluboká kdy znlo, já jsem v duši chy, váš každý atom záný, každý tpyt a svit.
eho To
je
více
teba
.^
dosti chleba
na pí, kterou zovem
žít
a
mít.
!
!
48
V
zamyšlení.
a tisíc dum a sn pes mou hlavu žene,
f se
isíc
znám
já vzbudil se, sám, až píliš je
ptáky vyplašené.
ty
Kdes v kout srdce nejzazším se krily a bdly,
te
noní as
v
mn Te
povzlétly v ráz,
obzor skryly letí
—
celý.
však se
vrátí
zpt
a jist v srdce moje,
vše marný klam a usnou tam Vše marné byly boje
O
ptáci diví, tisíckrát
lkám, prosím o mír sladký, z vás každý kat, ó jdte spát, lip nevrate se zpátky
—
.
.
.
!
49
In
memoriam. (V. F.)
^ch, koho
žitím taký andl spje, jak Váš by!, teprv ztrátu Vaši cítí, ten každým dnem a snem se znova toto drahé, isté v kvtu žití
chvje
stálého zde v svt pranic není všecko východ jako západ klame, hrst sn ti zbude po vší snaze denní
Neb a
a nejkrasší
1
v tom je
kvt tcha
vichr
—
tob
zláme.
draze vykoupená!
že pestáli jste to nejhorší v svt; však život v kviu pílišná jest cena
pro pár
dn
jesen ve pozdním kvte.
A
posled hlava dumou utýrána marným bolem klesne v ztuhlé dlani, je každá Bolest vítzná jen brána, a
kterou se vchází v slávu Odevzdání
Rok básníkv.
.
.
.
—
;
Obrátíme
list ?
dl k své duši: Obrátíme list, zde nelze víc než zneuznání íst, za práci nejvtší, za všecky snahy jen sedí Nevšímavost vedle dráhy, s tou že se shledáš, vždy být mžeš a proto, duše, obrátíme list.
Já
Zde nová stránka blázne, k
;
neteba
jist,
dál íst,
emu
obracel jsi list? Ta stará píse se zas opakuje, tvá dobrota jen hlupstvím svtu sluje, poj radj v les naslouchat kosa hvizd a neti víc ten obrácený list. rci,
Však
t
staré kouzlo srdci drahých míst
nutí dále, obracet a íst
zas nové zlomky a illusí a touhy
neskonené dramy
—
a zas klamy Zda není lépe tomu, kdo hrá whist,
než v knize
žití
pevraceti
.
list
}
.
.
.
Notturno.
Uo
ticha noci, které
se rozlívá tmou,
asu kídlo
je
monotónní
to,
cosi
divn
Do
dlaní
jak
múry o lampu sny chybí ti jen píse
te Kde
znavených se hlava kloní, bijí do ní
—
slavíka.
vzal by se tu, v šer, jenž
kde pouze duma dumu, stín kde sotva upomínka zatiká?
A
zvoní,
jež uniká?
jen to
as
je,
všecko
co své slzy roní
do vásy prázdna, rychle sáhni po ped tebou rozplývá se veliká:
To
celý Prostor!
te
znáš
v
níž
ji
ní,
Vnost! Slyšes
v této písni monotónní,
nad hlavou
cloní,
stín honí,
as tob
utíká
.
..
o
ní
!
52
Neznámá
U
pevnina.
kus blíž v neznámou zem plujem denn bdním, snem. Tam hle, zdá se, kyne beh! Ne, to erný mrak jen leh' na vlny, již dál se hnul, v modru zase rozplynul. Ješt kousek cesty zbývá, nežli z
zem
se
hloubky vynoí
asu
na moi,
Vna
moe
které v splývá. V kajutu zpt, poutníku! Ješt as, spi neb se bav, tužeb domky z karet stav,
dlej
V
co ve zvyku záhadné
vše,
chvíli jedné,
zem
ta již
t
v ráz tu bude
pepadne,
z nenadání tebou a nežli zvíš, pistaneš a již se sklání nad vším velký jižní kíž!
ped
—
53
Pání. ak jednou moci, Bože, fjen jednou, jedenkrát vstát s
lehkým srdcem
a do polí se brát.
A
vidt, skivan
letí,
se hrouží ve blankyt
a klesá v perel zmti, když dopl, na pažit.
A
cítit
tát
a
slunce háti,
v zlato na polích,
klidn
dál se bráti
tak bez výitek, tich.
Cekanku, petrklíe zít podél cesty kvést, jiného nemít chtíe jest. než to, co
vným
Svou duši promítnouti v pírody
život, ruch, jak vlna lehce plouti dál v zakletý ten kruh.
z
lože
54
Kde
>jest«
a
»není« mizí,
kde pouze trvání svou vrnou peru nad snícím uklání.
A
vidt
ryzí
bolest svoji,
jak z žil všech odtéká, zít v konec všemu boji, co štstí lovka!
Modlitba
Dilohla
jsi
mne
ped
usnutím.
zneuznati,
mohla jsi mne opustit, chápu to — as všecko vítzný však zbude cit.
zvrátí,
A
tím citem klepu zase lásky tvojí na dvée:
Ozvi se mi v starém hlase, v rád bych usnul
—
dve!
!
Píse. ialyšels kdy ptáka, když zkouší svj tak nesmle, v pausách, tak tiše
zpv,
ký's táhne sny jeho podivný zjev, cos vzduchem opojn dýše
Snad pozdji se rozzpívá Však jeho píse víivá tak nebude již pravdivá jak tento jarní zpv, v
nmž
tuší
.
.
.
píští los;
žití
pak bude pouhý virtuos, pt hezky bude ledacos; však mladost, žití krev ta
te
se ozývá
!
Slyšes kdy srdce, když zkouší svj zpv tak nesmle, v pausách, tak tiše ? jen v tuše si spádá cos bez lásky dv, však v celém kouzlu a pýše.
Snad pozdji
se rozzpívá,
až pijde ta jedna, záivá, pro celý život pravdivá,
pak zazní pravý zpv;
pak jen
slavík,
pnice
pouhý bude
neb srdce žití svou mladost si
potom
a
kos
virtuos,
vlastní los,
a svou krev
vyzpívá!
5S
Otázka a
odpov.
konec boje zlému jednou eknu osudu? Mkím, vždycky tvrdším nikdy nebudu!
\šo na
mkím
k všemu,
ím
do
let dál.
tim více v duši stín v dusném odpoledni, tím tesknj patíš v jejich prohlubinu, tím celý život prázdnjší a více všední!
Isím do
let
dál,
mraen
se kupí jako
ím
mén
slavík tlue, do let dál, tím jenž v srdce kleci druhdy pl svj bol touhy, tím rychlej, snadnj klesáš do nárue mdlé apatie skoro její otrok pouhý. i
ím
mén
baví, do let dál, tím kniha tím lhostejnjší všecko dít, muž i žena, tím hloub se zarývá v skrá trní slávy, tím pochybnjší dar žití všech jest cena. :
ím
Thule ruky lín padá, je zvednout není chut víc ni vle, všecka léta mladá. vír svadiých listí jsou
do
let
a jako péro
dál, z
ultima
mdlé
bližší
jež
i
ím
do
let
dál, víc
poítáš jen
ztráty,
co krok, to mrtvola jak na váleném poli, co dech, hrob nadje, nad nímž purpur zlatý tvé slunce zapadá-li, ješt víc v zrak bolí i
.
.
.
60
Sloky. I
y naše procházky pi dlouhých veerech z mysli nevyjdou, ba svží vstanou ješt
mi
pi msta hukotu, kdy rudý plynu žeh mou jizbou zasyí v šum podzimního dešt. Nás budu vídati zas oba nad svou knihou, jak zvolna kráíme kams lesa na konec, tak mlky, stíny dva, sám každý se svou tíhou, tak smutni v myšlenkách a šastni v duších pec!
Vory. aSpoutal jsem svou duši s tvou jak vor spoután k voru, se ítí spolu tmou proudem do vln sporu.
te
hmí
Peeji
heben
— šum
—
výbžek
sterý skalný
mlátí v
a jek!
vln se blýští,
n,
je tíští.
Houžví spjaté k letí vory oba v skalnou
strž,
proud bouí
sob
blíž
kde výš a výš
zloba.
Na
skály tam narazí, na balvany v hloubi, vírem a nesnází ruej oba snoubí.
bd
Skalní strží letí v dol spjaty spolu vezdy,
v nížin než na vrchol usednou jim hvzdy.
Roztískány, rozbity s klidem voln tekou mezi polem, pažity majestátní
To
boj
ekou.
náš život! Za námi ryk a vava,
zjasnnými mlhami nový den již vstává. spjatí, vící, k sob falše prosti, jdem, dva smutní poutníci, klidn do vnosti.
Láskou
Prostý motiv. ak pišla do mé ruky vlastní kniha moje, dnes nevím ani íci, dlouho po letech jsem obracel ty listy marné sny a boje! a etl skoro cize vlastních ader vzdech.
—
—
—
Tu
—
k místu jednomu Dnes mrtvá jist již! í asi vlídná ruka.!" dva ádky zatrhla Cítila stejnou tíž, K nim »díky !« pipsala a stejná v chvíli oné jak já cítil muka!
—
.
Já zraku
nevím —
cos
.
.
bouí adry mými
nad »díky« tmi v knihu pipsanými, dnes ješt z hrobu zní mi, to cítím dojat
.
.
.
!!
Ped
odjezdem.
—
Zas jedna stopa žití, odjíždím v sypký písek mojich dnu Na zpátek patím, jak tu málo kvítí, a tolik vlích inák planých sn!
lldiS
je vryta
Zas odjíždím — a jak dnes zrovna stejn se vydám na tu cestu poslední Mé sny kdes plují v neznámých hvzd hejn pohledni Bože, vlídn ke .
.
.
.
mj
mn
Setkání.
IXJn obrys muže v stín cesty pa. šel snad. Po práci venkovan
dom
Též možno, že chodec v cestu mi vbh', jenž v šeru pomýšlí na nocleh.
V
úvalu cesty jak se mih,' zdvih.' kýs pocit nejistý ve
Ne
mn
že bych
škdce
spíš proto, v duši že
Kam Máš
snad se
bál,
jsem se
ptal:
jdeš, ó pozdní chodce, a jak? v duši jas veera i mrak ?
Hrot výitky máš v hrudi své ? Zda marná lítost srdce ti rve ?
Kde a jak ztišíš hluboký žel, v kterém jsi stínem okolo šel? Rok básníkv.
"^
66
Šel, kmitl se
ne jako
A
v šeru jak mlhy pruh, spíš jeho duch.
lovk,
jaký byl to neznámý
jenž za tebou nutil
cit,
mne
zít?
Telepatie.
estli
aby
pec možno, si
pes
duše
prostor mohly
rozumt, pak jist musí na
mne
te
myslit,
musí, ó musí!
Musí být se mnou, jako s ní já jsem v chvíli té noní sám a sám, za svoje keslo
pohlédnout plaše, šeptnouti tiše
jist tam stojí! Musí, ó musí!
Otevít musí poslední ádky, které jsem v smutku
zoufalém
psal,
z nich musí lásky dech sladký,
cítit
ekne: snít
pes tož
u mne!«
dál.
pec možno,
Jestli
aby
»Jsi
bude
si
duše
prostor mohly musí,
vdt
ve chvíli této že cítím stejn, že myslím stejn, musí, ó musí!
rozumt,
:
Cestou k matce.
íVrajina
snhu popraškem
bílá,
tžkou mlhu
v obzoru v
se
slila,
mým
koním nechce se k pedu a pece k matce své jedu.
—
^
Vzduch
tak chladný, palivý tak,
je
a štípá to v tváe, žehá to v zrak, sta bílých tíští se hvzd v koleje vyjetých cest.
klidn hledím v závoje mhám, kolem cesty pokojn stojí,
Já ty
prázdných polích vrou a se jakby se ptaly, ty v
z
blízka
i
z
dáli
po letech pro svou matku co
Mn
rojí,
svírá to hrdlo, dál jedu
mám
.!>
a jedu,
koním nechce se k pedu. Což ten pár rozbitých obrovských sn,
a
co
ta
pouš
prázdných,
niemných dn,
jež je
že
s
sebou vedu,
tžká
tak,
kom
skrz mlhy
mým
nechce se k
pedu
r
dým
Vzdech tonoucího.
1
kosmu chrámu ku neznámému Bohu;
já se modlil ve
tonoucí chytá se sledního trámu, zda více dlat mohu? to, co mnl jsem být trámem, pouhé stéblo jesti? Co zbývá? Mlky spokojit se s chrámem,
Mohu-li za že
nech
Bh
v
nm
nebyl
— štstí!
Chvíle klidu.
len když je v srdci trochu klidu,
kdy možno veer tiše snít, kol zapomenout všecku bídu, rád eknu: Stojí za to žíti
Ne to
plné štstím opojení,
dopáno
jest
mrtvým
jen,
zde tiché jen a mírné snní, než zane bouit nový den.
Tak trochu práce vykonáno, tak mnohá rána zjízvena
—
Mžik sladký! — však již pijde ráno, s ním zas ta honba šílená !
.
.
.
III.
STlNY A SILHOUETKY.
Vzpomínka.
\ a sever daleký, nejzažší, kams v Norsku pišel jsem kdys, kol mlhy jako když napráší, zem v ní jak ztracený mys. '
V hostinci chudém, venkovském jsem našel nocleh a klid, z mansardy v steše v dál patil jsem, kde mdlý plál svítilen kmit. Zda bylo to
má
moe,
byla to mhla, jsem, noha cestou dalekou mdlá,
Bh
to
ví,
zrak stížen
nevdl
dotrným snem.
Však sotva jsem
ulehl do pein, nemoh' usnouti pec, ped zrakem duše let za stínem já cítil žaláe klec
já
.
.
.
stín,
.
Jak hlemýž má ji k zádm svým vždy pirostlou, nehne se v ní, mých odkazem zlým já cítil, jak všecko se na te mstí.
dd
mn
nemohl usnout, já pemýšlel, okno jsem leh,' zel v hloubku a k nebi a ve mlhy bl Já
já vstal a v
a v
bdní
se potácel v snech.
—
sever! Ta výška! Kde tvoje vlast? nevím, co hnalo mne sem, jak mlhy bych sklonn byl nad propast, tak bez vdce, bez rady jsem.
Ten
Sám
A
tuším a hádám, kdes pode mnou, kde hluboko mha nad vším lpí, vlast v duch te hodinu tajemnou pod patou olbíma spí.
A
v Adrii slunný kde koupá se jih, co stihnout duchem jen smím, to severu od jihu rozdíl to smích do smutku, pod nímž se chvím.
—
To smutek
je,
jen hledat, a
O má
stvoen
tušiti
jen
být, .
nevdt
.
sklánj skrá ržence nad kloko, bábo. všecko tu sen !
pro,
I
!
v mansard
vbité v lomenic štít v dálku, v prostor a v hloub, cit, a co dí mé srdce, co dí zím ped sebou jNIojžíšv sloup.
zím
—
A
mj
kterak sním ve výši, pipadá
mi zázrakem, divem, co znám, že Epikura svt zahrada, co za ní, že illuse, klam
A
pod mými nohami svt, stopený mys Noc povždy v mysli mé bude tkvt, již v Norsku prosnil jsem kdys v
zdímne
si
mhu pravku
.
.
.
!
!
!
!
Námsíný. a v snu tvj bledý kruh jak se jemn
Spím
mn
snáší ke jako tiché noci duch
Spím, však za mne, vím,
ty bdíš,
jak v dál plyneš,
kam mi kyneš v jakou svtlou
Tžký
sen
Ty
jej
drtíš,
dál
mne mne
a
A
duch
mé údy
íš
spjal
škrtíš,
lákáš dál a dál.
—
vstávám stáím, tebou kráím, já
sotva vím,
dál se s
skrze
K
modré
oknu
noci dým.
lákáš, civíš tam,
ach, co zkusím
A
já
!
musím
vrhnouti se v
náru tmám!
A v
já kráím samý dsné slasti
sen,
nad propastí, nad bezedném zavšen!
A
kráím
já
—
kdo mne drží nad tou strží, abych nesítil
Jaká dál
síla
musím
se v
pád
spát,
r
magická
mne vede
v zái bledé, lampo nebes mystická?
A
já
dále
musím
za
tebou
jíti
a se zpíti
hloubky, dálky velebou!
Spím, však všecko procítím,
kam
se šinu
?
Spadnu Zhynu krok — Však ?
!
?
div,
Viz v tom symbol
se nezítím
žití
jest!
Hrdý, nmý nad stržemi nést se bludných lidských cest!
!
n Chvt
se
—
ale nespadnout,
slyšet z dálky
lidské války
ev
a
chest tch sterých pout
Kráím
dál a stále
spím
v zái bledé,
kdo mne vede, že se v lože navrátím
r
Stíhaný.
Bože, Bože, kdo to byl, kdo mj život otrávil, tím že v snech mých stále stál, se mnou již si v dtství hrál a vždy stojí, hledí, civí a se šklebí,
myšlénky zlé žíí v lebi, a mj dach se diví, diví, co jsem jen mu udlal .-
Ve samot hrozných táže se
Pro
mne:
chvil
jsi
žil?
Cítím, jak se na to ptal,
otrok že jsem, on že král; za
mnou
stojí,
mran
hledí, civí,
hledí,
zí v mou duši, slova nedí a mj duch se diví, diví, co jsem jen mu udlal? Zaháním
jej
ze všech
na chvilku se já se
bavil,
dokonce Rok básníkv.
i
nkam
hrál
sil,
skryl,
a smál,
objímal. '
v tom
tu
hledí,
s':ojí,
a se chechce
civí,
—
hrát a h'b3t se mi nechce, a
mj
duch se
diví,
diví,
mu udlal?
co jsem jen
Pítmí Msíc v mrak se nad knihou jsem v plnoc .
.
oknem zahledím ticho všady za
skryl
.
mnou
—
se v dál
.
zbyl. .
.
tu se vzpjai, hledí, civí
stojí,
.
.
.
jak stín nmý, k stropu, hledím k zemi, hled
m
a
mj
duch se
diví,
mu
co jsem jen
diví:
udlal
r
Skoro bych již pevn m.ni!, moje žití vžil, v knihovn tu zaukal, že se v
v skíni pra^k a v okn a tak stojí, hledí, civí .
duch hodiny mi
žití
mii,
a jen ptá se a se diví
mu
Na schodech, on
to,
.
ví,
již
co jsem jen
stál
.
.
.
.
udlal
v zdi staré kvil
se zas pihlásil.
Na moi, nad
tesy spal,
závr.i on v
mé
Všady
hledí, civí
stojí,
tepny
vá! .
.
.
.
.
.
v šeru strom, za sloupy skryt starých
dom.
.
.
.
a
mj
duch
co jsem jen
Jaký
mž'
Satyr
se
diví,
diví,
mu udlal?
zde býti
sny, tance
cíl?
vil,
se vším špatnou hru jsem hrál, vše mi zkazil, vše mi zdral, tím že stojí, hledí, civí za mnou chodí, jist kdys mne s vže shodí .
a
mj
duch se
co jsem jen
mu
diví,
.
.
diví,
udlal!
Karneval byl, já jsem pil, íší deset v hrdlo vlil, tu on též si masku vzal, jak jsem zhlí, jej rozpoznal, zas tu
stojí,
hledí, civí
kostroun smrti, cítím hnáty, jak mne
mj
škrtí,
duch se diví, diví, co jsem jen mu udlal?
a
Stesk Magdaleny.
|\ech mne ležet u Tvých nohou, nech mne plakat, bílý Kriste, co mé hoké slzy zmohou r Jediné jest pouze jisté jak ta hvzda nad oblohou: Zachovat si srdce isté.
.
85
Pohádka. si povídat, budem o tomto život chudém, zbloudilé v pralese dti.
Budem
Tak Dnes
se to
peasto
stává:
krále bolela hlava,
dál motýl, smutnílek
Budem
si
povídat,
letí
.
budem
.
.
Kam te
na jahody pjdem, kol ekanu havran tká .
.
.
Princezn pešly vše smíchy a park je tak píšern tichý, tak smutn šumí dnes eka .
Budem si Na prahu
povídat, krví
kdos plakal
—
budem
.
.
.
.
tam rudém co jen chce
ti?
A
jeho
plá
v srdce se vrývá, srdce tvé zpívá zbloudilé v pralese dti.
on pláe
—
.
.
!
Na
Bertramce.
tchto Mozart chodil parketách, co kaštany snad silný vítr táh', jež zastiženy módou francouzskou
Ido
zaclánly peouzkou. Kolébka malá Juanovým snm A v dálce za ním staré Prahy šum.
tu jizbu
Tak s
O
tím
idyllické a tak staromodní
dómem
nad
ní
a s
Vltavou pod
hnízdo Bertramky, sbor celý
ní.
]\Ius
se vznášel nad tebou, když genius stulil uštván honbou dne tak snivé tajemné Host po vku zde v áru slákán kruh, já cítím Jeho oblétá mne duch a Prahy duch tak sladce staromodní s tím dómem nad ní a s Vltavou pod ní.
v tvých zdech se
v tvé
zátiší
!
;
In
memoriam.
(Fainítce Fr. Kratdchvila.
Ijyl a
Statný
dd sob
sám o
íkal,
že hlídá svt, a umírat se
A denn do
vycházel
zvykal.
ped otc
starý
svojí zahrady, již léta pstil
a patil na
Vše
eku
ku horám.
a patil
stejné jako kdys
—
dm
sám,
a
podlehával
snm.
já tu nebudu, snad mojich vnuk ruch zde bude rozkMiat se prázdnou silnicí!
Až
Zel k
a
slunci zamy.šlen
íkal:
A asem
Nevím, pomalu
byl
kol
pln
nadje
v hloubi
a tuch,
vící.
nho zmnn
svt;
jen onen hbitov tam vždy njak blíž mu byl jak vše lze chápati a všemu rozumt, tak on to pochopil a klidn ve všem žil.
Do kesla pradda, se stulil odhodlán;
jenž dív tu sedával, svt nemž' více dát,
pro dceru, pro syna, co mohl stranou dal, vytrvat! pro ženu úsmv jen a touhu
—
Však vzadu
starý
ip mu
k duši mluvil
též,
orná lícha ta, zkad ustoupil již kmet; pravda života kol zisk jen klam a lež, v i
nm
a
lid,
Tu révu po zídky
jamem tžkých bd!
ezaje, tam broskev vida kvést špalíru,
on zamyslil se
tich,
nové vesny zvst jese vítával mudrc v pírod jen usmál se a vzdych'.
rád a
pod
jejž miloval,
i
Tak
léta znal jsem ho. Byl celý, ryzí muž. Jak pýchou zaplanul mu bohatýrský zrak, co kolem plesala mla, hochía, dívek druž,
—
i
moje v stedu
Zel ve svém život jak
hmly
—
jich
ten
zel
tiše
do oblak.
moment
jediný
hmoždíe, jak v plesu každá
:
ves,
když balvan urvaný ze ipu hlubiny v divadla základy jak ve triumfu vez'.
Tu
doufal zajisté, co nestih', stihne syn,
a v této
nadji šel na výmnek svj, zel vznik zory, noní stín,
a dlouhá léta
a vždycky povzdech'
si
:
Bh echy
opatruj
dd
Byl statný sám o sob íkal, že hlídá svt, a umírat se zvykal. a
IV.
TEMPLA SERENA
!
Templa serena. (F.
X. Dvoákovi.)
Uní kdesi v daleku na mramorových tesích, o jejichž úpatí se darmo láme vlna; mdlý poutník v moálech kol bloudí nebo v lesích, však visioníi jich jest jeho duše plna.
ped sebou bán hvzdnaté
vže Montsalvae, edenských monastýr, kde lanou duší svou a zmdlenou tíhou pláe, by v posled piklonil ku plné íši míru. Je vidí
jak
jak
Jak bájné meety ped zrakem jeho rostou, jak vzdušné pagody se sterých zvonk písní; ó kterak dospti k nim s duší dcka prostou mdlá duše jeho vysní! Co sladkých ješt
!
sn
A
v nich se Irmensul i písný Jahve skrývá, vlídný Ježíš tam se ku trpícím sklání, zvst o nich ve srdcích všem opuštným zpívá
a
a láká k
vnému
tam lásky pijímání
9+
ní
kdesi v daleku, to dál se pejít musí, pebrodit a skalisko to slézti, vše v duši potlait, co svírá ji a dusí, než zkvete na jí modravý lotos, štstí!
moál
ten
dn
A
jak jen rozkvete, tu jako náhlým divem
se dálné obzory otevrou v lepší kraje a v luny opálu tak
dojemném
a tklivém
se pro vždy vyplní ta o nich krásná báje.
pokoje! Ó chrámy míru, ticha, vy luzné ostrovy na adrech bouných moí, k vám duše ztýraná a unavená vzdychá jak plavec k majáku, jejž spatí na pedhoí!
Ó dómy
Ó dómy
mystické, ó pístavy, ó stíny,
jež v duši padáte již ve objetí tuše,
jak
Je Je
jen k vám? Lze výš, lze do hlubiny, pi tom musí dív nám vykrvácet duše?
dojíti
ím
teba zapít dív, ím v mladosti jsme vzpláli teba zdeptat dív, co kdys nám slulo božství? teba slézti vše kol netenosti skály
?
Je a bradla zhrdání, jichž kol se kupí množství?
Jak staí asketi je nutno zbiovati -vou duši do krve; než vaše na cimbuí, jež lidstva ideál
svou
se vyšplhati
mít
lze,
vnou lví
zoí
zlatí,
spár a plec tuí?
95
Ó
sedmikráso niv, ó pnice ty polí, touto závratnou chceš odhodlat se drahou? Máš v sob síly dost, než staneš na vrcholí, a síly, pravdu tam bys objat mohla nahou?
kam
—
—
ní však
O
kdesi v daleku a noha chodce vázne, svítí do srdce jich okna ozáená .
cesty úpalem, ó cesty v noci
.
.
mrazné
ó nohy zemdlené, ó duše unavená!
a do tmy planou vkm, když zanou se zas dálit, i moh' bys, zbablce, podlehna pýchy vztekm, jak druhdy Hercstrat, je v duši vlastní spálit?
Však ony ní to
smysl
a
šálení,
ní
96
Castor a Pollux.
v svorném objetí f dnes do sn zakletí i
ve lidstva pamti jak brati žili; možná dost nejednou tou dálkou tajemnou se
pece
odchýlili.
Chvilku se ztratili, brzké však po chvíli na prahu mohyly se
svorn
políbili.
Nad
žití ruch a šum patíce k nebesm nad záhad, pedstav tlum pláti je zíme. Co kdys je dlilo, v svtlo se vtlilo,
kouzlem nás jíme.
Rozpor
usnul had, mír a lad, zíme je plát, jen plát, jen svítí víme.
kolem
je
—
kosmický.
Motiv^
konstelac je
y
smsi
jedna hvzda kdesi, na chvilku jež záí v rubín, jas a plam, náhle temnou tváí obrací se k nám. Snad v tom hvzda jiná jako plenta stinná zakrývá ji tam, ale k ránu zase v snivé vzplane kráse výším, hlubinám !
vav
Ve
sním všední,
pro
ta
jako
stín se
hvzda ped
jest s ní spjata
snad
Musí ona všade se v stop hnát feba zatemnní,
jí
na
chvíli
temný
jak v
stín
by
aby v kráse
Rok básníkv.
?
snní
pa,
ryzí,
která nevymizí,
ona mohla
ni
klade,
vzplát?
?
Hrak}-.
sem. Byl jsem. Budu. Jaké otázky? Jak dít by si hrálo s oblázky, ti hodí vzhíiru, dva se vrátí v dla, ten tetí
Ten
letí
mimo,
s
výitkou zím
tetí snad byl pravý. INIimo
nan.
pa,
bych všecky v dla svou chytil rád, což jeden kdybych chytil, v prázdno padly dva kde úmysl, kde cíl jest, kde jest pravá hra
a já
r
Však schytat všecky! Pak
jsi virtuosem! nebylo by lépe všemi mrštit o zem.^ A nechat hry, vše spory, otázky r Co plátno, dál si hrajem s oblázky!
i
—
Až pijde. Txž pijde slední ona chvíle, jež každé snaze ekne: Dost! Mne najde ješt v plné síle vždy pipraveným pro vnost' Já v hlubé, bezdné její zraky se asto zadíval a rád, dsí, procítil jsem taky,
ím
kdy moh' jsem
íci, že
jsem mlád.
•
Však oddech, který vskutku skytne ta
slední chvíle,
mé
cíl
všech
cest,
duši zpráhlé, nenasytné,
ten posud hádankou mi
jest.
Já chtl bych klid, jenž slíben smrtí a v njž se sladce upadá,
však a v
vdt o nm —
tom
to
jest celá záhada.
mne
drtí
100
Ranní meditace. iF.
X. Svobodovi.!
ak den po dnu
ti
mizí,
cos je ti více cizí, cos je ti více bližší a to tvou touhu ztiší.
To
cizí vzdaluje se tak jako kroky v lese, ^ jak mhy, když jitro vstává, a noc práv svých se vzdává.
To
bližší
blíže kyne,
kol duše tvé se vine,
jak z trávy dech a jak leknín z erné
Týž svt
ti
na vera
vn, tn.
kyne kolem, s bolem,
zeTs jen
dnes díváš se na klidn, ba soucitn a vlídn.
To
tím, co
duši
cizí,
že víc a více mizí, a to jen, co ji ztiší. že bližší jest a bližší
I
.
Ty, jenž teš tyto ádky, mír v sob máš-li sladký,
pak neteba
ti
jména
jež zde jsou utajena,
pro
cizí
to,
jež mizí
.
.
Tvá duše zná to ryzí, zná rovnž to, co bližší, jež
v posled všecko
ztiší.
102
Noní
dojem.
iž byla plnoc, kraj se tml, pod okny parník odjíždl, do erné noci siln hvizd' zvon oddech páry kola
—
—
—
svist.
práce své jsem práv vstal, k oknu vstoup' a patil v dál, zel odjezd lodi v tichém ruchu
Od a
jak lodi
duch.
Spát šel jsem pak. Když oi sen mi zahrnul, já vidl jen lo mizící kdes v erných tmách vždy dál a dál a dál .
A lo
ta jela
se
mnou
.
.
v snách
a já se duše ptal:
Zda
nejedm ve náru
tak
Lo pistane vždy le víme my,
rovnž my
noci,
s
tmy?
novým dnem
zda pistáném
?
Bust Dantov nad mým
iž
stolem.
Ote, stojíš nad mým stolem, obeznámen s každým snem bolem,
léta,
jsi
jenž
i
stihl
mne, zels v mnohý
tvrí
ples;
však ješt nikdy, co nás sepjal Osud na dráze života, jsi nezel dosud v mé dumy písné jako dnes!
If.
Mj
zpovdníku
pec
jasno
bronzu Ped tvou tváí co v nitru sváí se potyek a boj, snah a dum. Ty všecko znáš, vše víš, vznik mojí písn až k zrání stopuješ pro dnes tak písné jsi stáhl oboí, nos schýlil k rtm? leží
z
!
vše,
—
III.
uzel, v duši mé kdy's pátral tiše ve jejích závitcích, snad z pekel íše
Cos
neznámou tob cizí spirálu Chceš souditi mne pro to, co mi .^^
cizí'
;
!
mizí Já nevím, chvím se, odvaha ran jak plavci na útesu korálu.
IV.
V
em chybil jsem
Mluv, soudce neúprosný pažit rosný nebyl tob též! celý život Ty rovnž dobe poznaKs, co je žena, ty víš, co práce jest, jak štká fena, dnes pomluva a zítra závist, lež! ?
Však uvaž, nebyl vždycky
—
mn
V Ty víš, kam velké vzmachy k svtlu staí. Ty's orlem letl, my kam cestou raí, shovívavým proto, nevraš skrá Víš nejlíp sám, co je to v klidu chvíli, když stojí pi nás velký fantom bílý, zítra poesie la. dnes Bie
bu
!
—
VI.
Ty
víš,
co
chtít celé
pou
jest,
cizí
schody
šlapat,
slunce a vždy ve tmách tápat,
vážit verš, by vždycky pln znl nejednou jsi, skrá ve mraen stínu, sny tžkou na Gentuccy mkkém klínu na verš zapomnl. vyhnancv asyl
svj též
—
—
Tak nemra
V
se
sled všecko
již,
hnvné
rysy zjasnil
bude nejkrásnjší
básní.
Ne ó,
básník, za
nj as
potom v mc,
ji
dozpívá,
zlíbané smrtí vrásky
tvá bronzová tvá, plna svaté lásky
se
— pevn vím
—
vlídn zadívá.
!
šeptáno do ucha.
len co mi v srdci
ve, mi nikdo neupe. Já po lecem.s se vzpínal, vždy nebyl originál, však vždy jsem vrn chy, tu barvu a tam svit, tu myšlenku, tam cit, tu stíny a tam zá, jak zná to samotá, jen pouhý odlesk
sn,
dn
jen tžký ohlas však, co mi v srdci ve, ;
mi nikdo neupe.
V
své dílny pustý sál mrtvolu mistr vzal, natáh' a ji vzpínal, tak hledal originál Já srdce lidské vzal, své srdce, ples a žal,
ji
je stisk' a slední
mi podal
tisíc
vzdech
ecli.
z
e,
nichž v tisících jsem
co nevyslovil ret, le to, co tvoí svt; ne odlesk svojich sn,
le co
ohlas cizích
tch
z
v
dn,
mém
verši
ve,
mi nikdo neupe.
Vše
O
cítím jako ty.
steré životy!
Nad
propastí se chvím,
já s trpícími bdím,
a tím jsem bratrem tvým. Chci pravdu, pevný bod, chci živou jiskru chci
hmot,
z
vidt kvt, zít
plod,
chci lásku, ve které ty
tužby veškeré musí v sled
se setkat
pes
moe
strázní,
Nech mnohá nech
v
bd.
cest
kra,
zoufalá to hra,
co cítím, co tu ve, mi nikdo neupe.
Kdos pede mnou
tu byl,
ten maják rozsvítil,
hlídám jeho žeh. do kout šlehám všech, však s láskou hledím tam a mátohou mi klam,
já
bludikou mi lest, neb nad vším láska jest! A tou že hru má ve, mi nikdo neupe
a
!
109
Sob. bo jsem
vlastní
dumou
vk
složil,
nad
díly
ím
jsem schvácen stokrát
co
prožil, ožil
nevyváží celý svt; líchu krásy jsem pec zmnožil Díky! šeptá mroucí ret.
.
T
e r c
í
n y
llá každý pedepsanou dráhu svou a když ji projde, co mu potom zbývá, než odstoupit a zahalit se tmou r
Tak v
Trojice tvá když se Dante dívá, íci více ? Zmlkne zcela, jež svtem hýbe, láska za pak zpívá.
co
mže
Tak píse Rossiniho onmla, tak Shakespeare
hl arodjnou Co mohlo pro
klidn
opustil svou scénu,
zlomiv Ariela. dál míti
ješt cenu
r
Chladné
i hodiny
již
vrchol}'.
jsme výše.
stoupali
I
Svit slunce smál se dole v údolích, však s hora fiel ostrý vzduch tak tiše
a
pece mrazn
z
hor,
Le, když jsme došli div neklesala tžkou
kde
ležel
vrcholu,
a
sníh.
noha
únavou, tíž s duše spadla rázem, starost mnohá, cos kídly ševelilo nad hlavou.
KHd vstoupil v srdce, shon zbyl v hloubi dole, vše zapomnéno v této chvilce v ráz, a jen to nebe, jen hor snžná pole k nám hovoily, v duši lily jas: chápal jsem, na výších kontemplace když pemoženy všecky protivy, kde s námi pouze duch je naší práce, však mrazivý ký hlubý vane klid
Tu
—
!
! !
Utrhni kvetl
jln nad
život
pipadá kolmý jak
Vna
vztyen}'
sráz
moem,
mrano jej halí, tam oblévá jas, štstím je vnen, tam hoem. A poutníkem po každý je z nás, jdem v prachu, brázdu svou oem. Tu v písku se, v kamení nejeden zve ped zrakem ztrnulým edenský kvt, tu tu
nm
ó poutníku,
v
ni
jen
nehle
více
ped — utrhni kvt
zpt
Ty kvty barev
jsou vábivých tak hluboká, z nitra, tak mají blankytný, záící zrak, jak vzpomínka mládí, slib jitra. Co tob cesta je, co tob mrak ^ co nástraha sterých zlob chytrá Práv tu ped tebou jeden se zve, a rostou z
jak díví oko plá, nebeský kvt, ó poutníku, nehle více zpt ni
v
ped
jen utrhni
—
kvt
Ten
sluje myšlénka, ten sluje cit, ten sluje líbezné snní: v tom božství zákmit jsi záící chy, v tom kyne ti opojení a ten, jenž nejvyšší zdobí tam štít, všech nejkrasší zapomnc ní Jak lákav v mrákav tady se ten edenský kvt, tob je svt ? O poutníku, nehle více zpt ni v ped jen utrhni kvt!
—
.
.
.
zvc
ím
—
Co na tom,
máš-li
již
]i!n(;u
dla
Snad mnohý cestou ti svadne Vždy pjdeš na sever — daleko na štrku kvty pak žádné!
jich
!
A pijdeš v oblasti, vný kde ím potom duše tvá zmládne
jih
—
sníh,
r
Nuž
utrhni, jak se
ped
tebou zvd,'
písn
tvé edenský, blankytný kvt, ó poutníku, nehle více zpt
ten
ni v ped jen utrhni
Rok
Ijásníkv.
—
kvt!
Hbitov v
I
ak
šel
a šel
polích,
jsem o poledni, vedro bylo, jsem samých klas moem dál,
pede mnou
tu
zdivo
to
malý hbitov v
objevilo,
se
polí
stedu
stál.
Pár strom v koutech nad hroby se chvlo, kíž hlavní asem shnilý zhroucen pa, na ze, kde ostruží jej ovíjelo, se sypal šípk celý vodopád.
Ty hroby skoro srovnány již s drnem jak vlny, které v pevný tvar jal as, se tásly v slunci, kryté hlohu trnem, co
za zdí
bujn
Z tch každý
v
dál se vlnil
cvrk
písni
klas.
žití
zpíval
ve šperku chrp a mák, koukolu, zhroucenou se Smrti díval já i^es v tvá bez nadje, též však bez bolu.
ze
Mn ty
zdálo
se,
že
klasy obléhají
moje krev hbitov ten,
v sluch Smrti kií:
My
jsme,
a šumí sladce v mrtvých
to
my
spá
cítí,
jsme sen.
Žití
I
:
Ba perstají již
z
«vou i
A
tu
již
rozdrolenou,
zlatou vlnící se kryjí
nápis pod ním
v íš
chud
stnou
zlacený.
jsem cítil v srdce svého hloubi žití malou kapkou zmar když pa, ním ta splývá, proplétá se, snoubí
jak s V sled se
3.
ze
mrtvých rostou, kíž už zkácený
mní
v život
napoád
!
:
!
Štrk.
en plné, tžké, ryzí zlato chtl z hlubin duše své bych rvát, což mohu vru nkdy za to, ? že prostý štrk mi v dlan
J
pa
Ml
sílu bych jej odhoditi, po rznu takých najdeš kdes, však hlednu blíže a on svítí, ryh tpytných v sob tají sms.
A rýhy ty se v arabesky tak divn pletou do kola, tu stíbrem planou jejich lesky, tam
živé zlato pl.ipolá
prášku ovšem, zlato pece, zvedám zbožn ten štrk,
Jen v i
i
když kus ne aspo písek v ece snad staí na milenky šperk.
A
také dobe, nestaí-li,
to básníkv jak mne aspo bavil a pece kmitl se
ideál
krátkou chvíli a plál
^loudrost Omarova.
I.
Vc
nevrací se jen: jednou vystelen, již mohrs míti, krása žen a potom, který prchl, 6eD. trojí
Šíp, jenž byl
II.
Já jsem v poušti harfa zlatostrunná, která chvje se, když vzejde luna, v jejím svitu Láska na mne hraje, slova zemská jsou však hudba z ráje.
—
!
Útcha? en pochop, že
kemen
srdce tvé jest, však v hrudi mu dímetisíce
Ty
hvzdi
mají-H nocí
jiskrami vzplát, tož zlý musí zle
v kámen
Osud prát.
Ba kolem svým pes nj, dál musí jet, by v koleji vzkísil jisker tch svt.
Nech proto jen Osud,
a
jede dál
—
ten bol vždy stál za to^
pece
jsi
plál
Hloub!
V
duše svojí všecky vrstvy jsem až ke dnu stoup', man ptám se, kam lze ješt, mohu-li jen hloub? ve stu roušek
jako
Isis
stála
pede mnou,
já
vše strhal puzen divnou
mocí tajemnou. tu Psyche stála nahá, oškubaný pták,
Až
jenž se
dsem
chví a
nemž'
hnout se do oblak.
Tak
tu stojí a se tese,
co dál bude s ní ^ Kdož ví, o poledni v lese tak se
pkné
sní!
Psyše narostou zas kídla v chvíli
dumy
té,
na písn se tóny v adru ukryté.
slijí
!
Na s
a
bys reptal. Najdete se
duší zbloudilou, již
teba tam, co zve
se
hrobem, mohylou.
Kam's dív ncmoh' vstoupit
schdné bude
již
.
.
.
v srdci klid a ujištní: Nelze hloub ni výš
ani,
Hnízdo. ("Ant.
Kdy s Zda je
Klršterskmu.
obraz ruin zel jsem u Ka-rnaku. byl to palác královský i dírám,
tžko
vchod
píný
íci; sloupy,
uký
jak v hrob
jevil
(rám, se jen
zraku.
Vše v písku ztopeno a ve soumraku ím blíž noci, ustupoval tmám, ty z ceniny stály rovny tam na behu schátralému vraku
jenž,
vna
Však pod
hlavici
Pa
By jist tam až to
sloupu,
kivozobý
shlc jsem
hnízdo malé. v rumy chrám a hnízdo celé zbylo.
jejž ibis zdobil,
se,
by
i
mezi hroby,
vtry nadejdou a zimy stálé, naše eské ptáe navrátilo.
Lekce astronomická. Prof. Ed. Albertovi.)
ily sedli pod starým altancm, byl veer teplý a vlahý, a
dvata
a
tanila parkánem,
srpen,
tmlo
se záhy.
nebesy kmitlo zas tisíc hvzd ve zái sladké a tpytné, tak jako když svtloška v tmavý klest
A
svou malou lampikou
slítne.
Ped villou byl postaven teleskop; my plni dvry k nmu jsme hledali v msíci sled lidských stop a v posled smáli se všemu.
Tu dvata
stoupala bože, co jen byly ty hvzdy a msíc vtší jen
mj
Mn
O
na špiky,
tam zela.jak
veliky
vela.
sob chcem dálný nám msíce poví.domnnka, starý taj,
piblížit k
co bradla jen stará to lze
tžko
íci to slovy!
kr.ij,
pak Saturnus s prsteny svými je^^ jsme vidli nás dráždil, sob zrak,, co plátno však namáhat smje. se hlas díví vedle
I
Tam. propasti, bradla a kraj luny jak
tn
roztepen
jsou,
dole,
do výše k msíci, ale tmou smích dtský zaznívá v kole.
zím
Bože mj, kam to zím, žádám? co toužím, chytám a Ped nejmenším líbezným tvorem tvým, ped dckem v úžas tu padám.
1
eknu
si:
Co teleskop íci mi mže vic než dtský hlahol ten jarý? Ó legie! Svty! Vás stotisíc! ó modré, zelené žáry!
Ó
rozseté svty v dál vesmírem a žhoucí, záící po vk: ekne víc sirá ta v mlhách
Mn
na
a
My
trpící
lovk!
sedli pod starým altanem,
byl a
ni
veer
dvata
a
teplý a vlahý,
tanila parkánem,
srpen
—
tmlo
se záhy.
zem
My
ad
patili po v teleskop na msíc, Saturna tiše, a celý kosmos byl jediný hrob, zkad žití moment jen dýše.
Ten pochopen námi
byl v chvíli dík budiž vysloven za to, vše do kola msícem polité a v stínech zlato jen, zlato I
té,
Ko\ kop
\i ovlsopovu cením prací, na znak leží v hlubin,
kam se každou ranou ztrácí. Ale srdcem kam se vrací v každé mrtvé vtein? Kopá, skály rve a
drtí,
nitku stíbra najít jen
ds
;
výpar škrtí, stále v obliej zí smrti v hloubi sám, tak opuštni tu jej
Kdož za níž
a
jak je tenká stna,
ví,
huí vody proud ?
Hrav
muž' být proražena, ukáže mu, žití cena jak je vratká v tísni pout!
Stejn všem nám v zmatcích losu taj to voda jest,
—
slyšíš
ji
i
žití,
v sny své hmíti,
démonické vlnobití a ty's v tmách — kde promyk hvzd
?
126
Rád jsi skrán Hodina
v sled, když ostré vání tvoje zasáhne. již
padla.
—
Dlaní
suchou v koši umírání Smrt když tebe vytáhne.
Libace.
.jxech to jen!
—
mnoho pravdy
Ti staí mli ve svých zvycích,
ve svých mravech, vyzkusili všecko, co být mohlo lip; s
démony
a s
bohy v stycích
dost se chvli, je k ale v poslcd lásky hlas anebo vtip. utužilí
ve
cíli
Ukápli vždy trochu vína dsným bohfmi libaci žárlivým na štstí lidské,
v
tm
—
chtl bych pít' nebo nohm
kapky
tyto
Supm
v plen spíš
propadniž má duše líná, vše mé snahy gigantické! chci pouze žít, jen žít!
Te A
tak z plné íše svojí kapek pár vylévám tiše: Ereb zdráv bu, v asfodelu
nivy svaté Nirvány,
!
kdo kdo
kdo
tu žije, tu zve
tu dýše,
se vítéz v boji,
dla si tiskne k elu, vše když servány
v slzách
vnce
Co se zlého státi mžcV ob nco bohm dáno sob v ukoj, utišení, krátká radost, sladký sen
Sekejte! kol v
svítá
zím samé
jedna a
Již
vn,
tch
!
ráno,
bílé
rže
opojení,
být chci pohrobcn!
;
Urážky.
y
še hrot} které tebe raní, vše kamení, jež stihne t, jas vštce dodá jen tvé skráni ,
ku
další pouti
po
svt
A ím
víc kivdy v tebe bijí, tím spíš se v tob splní div, jímž silný ten, kdo poesií, tím chlebem andlským, jest živ
Rok básnik%
!
Píse po boui. ješt trochu tžká boui, slunce kdes jen ješt mešká,
jíTlava
po z
té
kouí
luk se
.
.
.
adra
volnj oddychují po tom víru,
obláky
sn
pedzvst
tiše
plují,
míru.
Srdce živji zas tlue, pokoj všude, — poj mi padnout do nárue,
dobe
bude.
;
!
F. X.
Svobodovi.
áo mužem druhu íci druh
?
Ve
povinnosti spjati kruh, jdem oba ve jhu stejném dál jen chvíH se nám uvolní: a v tch se srdce rozbulní a
pláe
Ideál
;
I
Však jen pec v
tento okamžik
jsme
bohu
a
sví a volní,
eknem
nám
život
své septy
ím
všecko, co jen
— moe
sví
dík,
chcem
zpnné —
ztajené,
dýchá dnem
i
snem.
Jak škebli k uchu bysi chy, jen v
hudbu
její
zachytit
to vše, co kol se ozývá,
co myšlénka jest, co jest sen, svoboden, ím otrok jsi, co zraje, uhnívá
ím
A
v sled je všecko jeden proud; jen moci od moe se hnout, to lne až v obzor mlhavý brate, já tu sedím sám, a íši svoji pozvedám jen na zdraví!
mj
Tob
;
Ukolébavka.
sob íci: Bez písn nikd)- nepjdu spát, nco mne musí celou noc dlouhou u srdce hát! Jen sob íci Celý den dlouhý já nco jsem chtl, cn
:
v smutné své noci pod hlavu nechci podkládat
Jen
sob
zápasil a
íci: Celý
krut
s
den dlouhý jak
démony
nitra,
lovk
rval se a
jsem
žel.
žil,
bil,
mám-li již usnout — kdož ví, zda vstanu? — pokoj chci míti cit. by zel v tvá klidn rozum
INlyšlénce siinze
Jen
sob
íci:
i
Všecko co kokm, divadlo
niemná blabu ped
jest,
odvkých hvzd, co z toho chytnu, to je má trofej, vítzství skek mlhavá stopa, stopa však pece v budoucí vk! jasnou tváí
s
sob íci: Tam kde Bh kázal, vždycky chci stát, celým svým srdcem o dobro lidstva bít se a rvát
a
najdu-li v
Jen
usnu
již
ež tu pro svoje hnízdo jedinou klidn, vesele, moje písni, ty vzle!
sn,
Konec svta.
I
ak mohly když tisíc a
snili
šlo
A
sníti
ped vky,
po Kristu v sklonu, v cíl daleký
let
tak,
lidstvo dále ve
svém shonu.
znavený bojem^ nadjemi si peje cíl již toužený jen zniknout, zhynout s živly všemi. zas
když
let
tisíc,
lovk
Tu
staré zkazky o soudu, o konci svta se zas hlásí, a je vlna ve proudu a proud se v starou vnost ztrácí.
vk
Jak sovy vstanou proroci, as kombinují, data urí, a patí k hvzdám, do noci Vše spje dál v své práci tvrí. .
Je as, by pestal
lovk
.
.
žít,
zda dospl vky ku své spáse A z rána slunce na pažit ve starém lesku usmívá se.
.^
—
!
ecký
pípitek.
TTonhy, eže, trofeje, véné Iaur\. sílu jara, junácký povzlet k svtlu kouzlí do sn kypící v íši plavý Achajský granát. Ale k slujím
betanem
nymf kde
listím
syrinx kde
zní,
pólo krytým,
mihnou se bílé paže, k sladkému Maurodafne vybízí snní.
íše podejte Dvojím ohnm vzplane severní v žilách líná, révou prožit, Hellado, když lze tvoje
Sem
dv
krev
a
!
pvaby všecky
:
v
.
noci.
nad svou prací sám a sám na asy zašlé vzpomínám zapadlé koleje dalekých cest
^ám
a plné jabloových hvzd a plné lupení jesen, jak jimi vesele, šílen
jsem pobíhal neb tich kam chtl muj ideál.
A
cítím
mn
nkdo
mnou
velký, se
pes rameno
bral,
se
v souhlase^
dívá se.
Sám nad svou prací, sám na zašlé asy vzpomínám;
sám
a
hoch, žert trochu
veselé pitky pátelských
vzpomínek
hodn
a
dom
sn
plné a cesty a tuch do neznámých já dál se hnal, sta písní stkal, jak chtl
A
cítím
mn
mj nkdo
dn
.
.
ideál.
velký, se
mnou
hluboko v zrak dívá
se.
v zápase,
;
136
Sám nad svou prací, sám na asy zašlé vzpomínám
a
sám
na všeho vznik a všeho zhyn a za mnou stojí velký stín, má v oku písnost, v tvái chlad, ó Bože mj, to smrt je snad ? Nuž pokyn k nové pouti dál, kam chce mj ideál.
A
cítím
mn
onen velký se mnou v souhlase
pímo
v duši
dívá sel
Rada.
klidn líchu svou, jak to tichý val ten dlá,
J^áhni
nepolekán bouí zlou, nepostrašen potem ela.
Moudrost celá jít klidn dnem
jest,
Tak
i
tmou.
bylo a bude
tady jak všude
mozek ve,
tryská,
radost si výská, srdce si stýská, cos v dálce vždy mizí
Na
a
jenom
z
všeho kdos
cizí
získá.
levo ni na právo
ohlížet se, ztráta asu, jasno-li i mlhavo,
dále jdi a hledej krásu, kotvu, spásu, orle jako ponravo!
Cos z všeho zbude, ddictví chudé, verše a slova, híka snad nová,
maska, se
cit,
kam schová jenž zrann.
Zkad vysmán, zhann, nový si sková.
me A
když padneš
neskoniv svou
ped
cílem
epopeji,
nejsou špatným podílem verše, jež se
v,
dál
nevypjí
znjí
dokoneným
nad dílem
Z tvé krve rudé nco vždy zbude, všecko se sváží, co se jen snaží, k výši co baží,
všecko se
splatí;
co se tu zhatí nejvíc pak blaží.
!
!
Nesmrtelní. Lampada
U
sil)i
tradunt.
je to jeden etz nesmrtelný, jímž z hrobu dna si ruce podáváme tak vítzící, jásající dlný, o který asu píboj mdle se láme
Dd Ó
sil jen dobro, syn je chtl, vnuk toužil jsou to pochodn, jež dávají si!
Nad tmi vrchy tak dávali
si
orel svtla kroužil, mystické ty mísy
Tím pochodem
!
všech
duch
to dlilo nás, jiné srostlo
a z
pouze žijem, námi
zem pijcm touhami a myšlenkami.
jednch prs matky
vždy
Ó
s
je
silní
to jeden
etz
nesmrtelný,
pes vky lampy sob podáváme, náš každý cit, náš úkol. cíl to dlný, o který asu píboj mdle se láme.
Jsme! Žijem v díle svém, to nesmrtelnost! Nás najdou kdys jak brouky ve jantaru, však najdou, zdánlivou pak bezúelnost dle našich vyhránných uzí tvar.
Co lávou
nech
trysklo, to
jato na
má
as doby
vné
žití,
mizí svorem,
Jsme Žijem Pojte k hvzdám, jež vždy ty vné jsou — ostatní meteorem !
!
!
svít',
Zkušenost.
Zk usenost
je
stará panna,
nudná nkdy, moudrá vždycky, žádná netkne se jí rána, osud lidský hádankou jí nikdy není, probuzení z klamných v bezucdji sn vždy trofej její.
Ceká tichá na ženicha ten jak motýl dále letí, zkušenost jen za ním vzdycliá, v mládí nemohla
do
mu
spti
objetí.
Však
se
doká,
snhu vloka až
napadne v jeho
ocení pak
její
vlasy,
krásy.
Stará panna pedantická
má
svou normu, na vše formu,
celkem k štstí apatická, v sjuda svém však vždycky
lidská.
;
142
Kvt zbylo a
již
as
málo vyvtralo
vše
stírá,
ona však to všecko sbírá: trochu pýí, trochu mechu pro útchu,
pokud
lovk
neumírá.
Dobe
ví, nech dnes se nehne, naposled že každý vbhne v její náru, proto eká, mládí bou ji nepoleká. V posled všecko takto zídí
svt
že
i
lidi,
svou
ženou k boku
sklidí,
tob
lehne.
Ovšem ženou trochu chladnou, nežli žádnou. vždy však lepší
—
EPILOG.
!
básn
Jsou
básn
jsou
v duši.
v duši, které
se nikdy nevysloví,
však jejich síla dere se citem víc než slovy.
básn nejnžnjší andlským perem psané,
Jsou jež
zmlknou v ader
dív, nežli
slza
skrejši
skane.
básn
jak vzduch isté, slzou palnou, že srovnán, amethyste, jsi s nimi slzou kalnou
Jsou
a
žhnou
t
Jsou básn jako rubín, tak skvoucí a tak žhoucí, jak tryskly ducha z hlubin
svou silou všemohoucí. Jsou básn jako opál ve záe rosném plání, sto let bys v hloubku kopal, se
nedokopáš
Rok básníkv.
ani.
10
!
Jsou jež
básn kroky duch, jen uchem loví, se v zemském ruchu
Bh
a ty
a slovy nevysloví
To
jsou ty
básn míru
po boue utišení, kdy po všech vášní víru vše bublin tiché vení.
To
jsou ty slabé trylky,
vzdechy, touhy steré, virtuos u kobylky je na svých houslích bere. ty
Ty
jsou ty tiché kroky,
jež za tebou zní, hynou,
než v
žití
veletoky
akkordem jedním splynou.
To
tvoje mládí jest tím štstím plné síly, jež zdar a zdar jen vstí
s
na prahu u mohyly.
To je
jež
první políbení
všemohoucí
bhem
žití
se v masky,
lásky,
mní
masky, masky!
!
To úsmv
tvého
dcka
stisk teplý
ruky
jeho,
moudrost žití všecka a malá koist všeho. to
Však v, jsou nesmrtelné nad mramor, bronz, slovy,
a
co a
z
nich je v
vné,
tob dlné
nevypoví
My, kteí pouze rhytmy a
rýmy chcem
se vznésti
výš nad života pítmí, kde jediné jest štstí;
Slýcháme v dumách svojich ty tóny nevystíhlé, jak tiknou v nepokojích jak ptáe sotva zlíhlé.
A uchvátit je chceme a ony mizí, mizí a než se nadjeme, jsou docela nám cizí.
Tvá
známá
z
toho kyne,
pozdrav milý a všecko zní a hyne a již jsme u mohyly. stisk ruky,
!
Ó nesmrtelné básn, jež prožije tu každý, jen vyslovit vás hlasn, vás moci vtlit na vždy! Však etherická kídla jak parfum a vzduch máte, v svá vracíte se zídla a zníti pohrdáte
A pes
vše, živé tóny,
vás chytit chtl bych pece, vždy nejste víc než zvony, nic víc než vlny v ece.
Nic více
nežli rosa,
než zulíbá ji slunce, když travou jdoucí bosá se vztáhne po meruce
Jdouc sadem dívka mladá.
O
sny a touhy svží,
pel, který
Vesna
jak istý na vás
skládá, leží!
Ó akkordy, ó zvuky, jen v tichu dále znte, pes
žití
nesouzvuky
jen ve vás božství kvete
Ó
záchvvy, ó
nech skrz si
tóny,
pec
minete,
žití
mhu
jeden
a stony
zachytnu v svj eden
A tam
on
plát jako
nech
zníti
v krve
však vím
bude,
démant
—
ryzí,
barv
rudé,
že nevymizí!
OBSAH. Prolog
Strana
Doznívání
'
1.
Kraj v
S po asy
snhu
^}
Kosatce
1;-
Západy
.
]l '^^
Veer
po boui Nový den Pišla jese
2^
"^ "3
Pod topoly Naladní
V
dešti
.
.
.
.
^^ -°
;
27
Podzimní
Na
""
suché snti II.
Ave
dolor!
Tiché smutky.
_.
Pise
Óda melancholická Píse resignovaného
36 •^^
' .
.
•
"^0
List k srdci První ples mé dcery Tak leccos prchlo
Trapný sen Kdo se zmnil
^^ ^3 'y^
':
']'
INIeditace
V In
zamyšlení
]°
memoriam
" ^J;
Obrátím list? Notturno Neznámá pevnina
^„ ^
Pání Modlitba
ped
f
usnutím
^^ _„ °°
Píse
Otázka a odpov do let dál
ím ^í
.
\
,^,'"'^>'
^ory
•
•.
Prostý motiv
.
.
.
...
^„ DU 61
63 ""^
Strana
Ped
odjezdem
64 65
Setkání Telepatie
67
Cestou k matce Vzdech tonoucího
69 71 72
Chvíle klidu III.
Stínj' a silhouetkj'.
Vzpomínka
75 78
Námsiný Stíhaný Stesk Magdaleny
81
84 85 87 88
Pohádka
Na In
Bertramce
memoriam IV.
Templa serena
.
.
Templa
serena. 93 9ó 97
.
Castor a Pollux ÍSIotiv
kosmický
Hraky
98 99 100 102 103 Í06 109 110
Až pijde Ranní meditace Noní dojem
Bust Dantov nad mým
stolem
Šeptáno do ucha
Sob Tercíny
Chladné vrcholy Utrhni kvt! Hbitov v polích
111
112 114 116
Štrk Moudrost Omarova
117
Útcha?
118 119
Hloub! Hnízdo
121
Lekce astronomická
Kovkop Libace Urážky Píse po boui F. X. Svobodovi Ukolébavka
'
i
'
Konec svta
ecký V noci
pípitck
Rada Nesmrtelní Zkušenost
122 125 127 129 13o 131 132 133 134 135 137 139 140
Epilog. Jsou
básn v
duši
145
PG 503S F8A17 1895 díl 36
Frida, Emil Bohuslav Souborné vydání básnických spisu
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
FROM
THIS
POCKET
