Vliv vinařství, chmelařství a sadařství na charakter vesnických sídel a lidových staveb (historie a současnost)

ªo

ª 14. - 16. září 2005 Šatov u Znojma

Sborník ze semináře

Vliv vinařství, chmelařství a sadařství na charakter vesnických sídel a lidových staveb (historie a současnost) NPÚ ÚP Praha NPÚ, ú.o.p. v Brně Jihočeský kraj město Znojmo obec Šatov

ª

ª

ª

ª Vliv vinařství, chmelařství a sadařství na charakter vesnickcých sídel a lidových staveb

Obsah Typy vinohradnických staveb na Moravě a jejich umístění v krajině 4 PhDr. Jitka Matuszková, NPÚ ú.o.p. v Brně

Kamenná svědectví pěstování vína v okresu Hollabrunn 9

Dr. Brigitte Fassbinder- Brückler, Bundesdenkmalamt, Rakousko

Vinohradnické stavby na jižní Moravě se zřetelem ke Znojemsku. 14 PhDr. Věra Kovářů, NPÚ ú.o.p. v Brně

Anonymní architektura vinařství a moštárenství v Dolním Rakousku – Mostviertel, Wachau a jižní část údolí řeky Kamp. 18 Hofrat Dr. phil. Peter König, Bundesdenkmalamt Wien

Vinařství na Ústecku a Litoměřicku – viničné stavby 22

PhDr. František Ledvinka, Soubor lidové architektury Zubrnice

Viniční hospodářství – minulost – budoucnost 26

Doc. Ing. arch. Hana Urbášková, Ph.D., Vysoké učení technické v Brně, Fakulta architektury, Ateliér výrobních staveb,

Nástin formování a hodnot pohraniční krajiny, komunikací a železnice při jihovýchodní vinařské části národního parku Podyjí 29 PhDr. Jan Kozdas, NPÚ ú.o.p. v Brně

Cesty dědictví 33

Ing. arch. Marie Tomíšková, Ústav územního rozvoje Brno

EAFRD – European Agriculture fond for rural development – Fond rozvoje venkova 36 Mgr. Věra Schollarová, Nipos - Regis Praha

Vývoj staveb a zařízení k pěstování a sušení chmele do druhé poloviny 20. století (stručný přehled) 38 Zdeněk Tempír

Chmelařství a České Středohoří 42 Ing. Jana Štefaniková

Sušení chmele v zemědělských usedlostech v žatecké chmelařské oblasti (střední a severní Čechy) 45 PhDr. Lubomír Procházka, CSc., Hornické muzeum Příbram – MVS Vysoký Chlumec

Pěstování chmele na Tršicku 47

Mgr. Jiří Kaláb, NPÚ ú. o. p. v Olomouci

Vliv sadařství na urbanistickou strukturu obce Valeč v Čechách 52 Bc. Jana Horváthová, NPÚ, ú.o.p. v Plzni, NPÚ, det. pracoviště v Lokti Romana Riegerová, NPÚ, ú.o.p. v Plzni, NPÚ, det. pracoviště v Lokti

Vliv ovocnářství na krajinný a architektonický ráz podhorských oblastí Slovácka 55 Mgr. Olga Floriánová, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti

Upozornění: texty neprošly jazykovou korekturou

ª

-3-

ª

ª

ª SBORNÍK referátů - Šatov - 14. - 16. září 2005

TYPY

VINOHRADNICKÝCH STAVEB NA

MORAVĚ

A JEJICH UMÍSTĚNÍ V KRAJINĚ

PhDr. Jitka Matuszková, NPÚ ú.o.p. v Brně Vtip- aj z hroznů sa dělá víno Samostatné areály vinných sklepů a lisoven ve vinorodých oblastech jižní Moravy, nemají - z pohledu délky pěstování vinné révy - příliš dlouhou tradici, jsou však významným krajinotvorným prvkem a přispívají k nezaměnitelnému koloritu vinařských lokalit. Ty mají pravidelnou soustředěnou zástavbu silničního, ulicového nebo návesního půdorysu. Kolem se rozkládají pozemky obecního katastru a těm, které jsou určeny pro pěstování vinné révy, se říká „hora“. Vinohradnické stavby - sklepy a lisovny, které slouží ke zpracování hroznů a uskladnění vína - bývají postaveny přímo v obci, někdy jako součást usedlostí, velmi často však tvoří samostatný komplex na okrajích vinohradů ve větší či menší vzdálenosti od vesnice. Označují se jako „búdy“ nebo sklepy. Některé jsou známé pod souborným jménem jako např. Plže u Petrova, Nechory u Prušánek, Belegrady u Velkých Bílovic, Šidleny poblíž Milotic. Počátek výstavby selských lisoven a vzniku sklepních areálů tak, jak je známe dnes, můžeme klást do 18. století a souvisí se změnou odvádění vinných dávek, s rozvojem vinohradnictví a s větší vyspělostí selského vinařství. Doposud se zemní daň a desátek odváděly ve formě rozmestované rmuti přímo při sklizni ve vinohradě. Rmuť se dopravovala do lisoven – preshúzů, presovní 1, kterých bývalo v obci jen několik (někde je jich v písemných pramenech doloženo až šest) a které sloužily – samozřejmě za určitý poplatek – většímu počtu vinařů. Tyto lisovny bývaly cechovní, obecní, panské, církevní aj. Jen větší a přespolní vinaři, především z řad měšťanů a šlechty, si budovali lisovny vlastní. 2 Rovněž sklepy byly z bezpečnostních důvodů umístěny v obci nebo v jejím těsném sousedství nebo přímo v domě a do sklepa se scházelo z komory nebo ze síně. Tento stavební princip je doložen již ve středověku. 3 Dokonce

1

2 3 4

ª

Petrov - Plže, okr. Hodonín, samostatné sklepy

svůj sklep neměl ani každý vinař, jen ten majetnější, u něhož si ostatní vinaři víno ukládali. Tento způsob sklepního hospodářství se ostatně dodnes uchoval např. ve Vracově a v Bzenci. Později se dávka platila již ve formě čistého vína, což vyžadovalo i u poddaných budování samostatných vinných sklepů a lisoven a nepochybně vedlo ke zkvalitňování sklepního hospodářství. Lepší bezpečnostní poměry umožňovaly zakládání nových sklepů pohromadě poblíž obce, obvykle na úpatí vinné hory. Vrchnosti zakládání těchto sklepů podporovaly, protože byly zdrojem nové činže. 4 Podívejme se krátce na tehdejší historickou situaci. Země byla těžce postižena třicetiletou válkou (1618—1648). Zůstalo po ní 51 % moravských vinic pustých, vesnice byly vylidněné a nedostávaly se finanční prostředky. Majitelé panství, často nová pobělohorská šlechta, proto přiváděli do zpustlých vesnic nové kolonisty a usilovali o obnovu vinic, neboť prodej vína přinášel nemalé finance umožňující zvelebení celého hospodářství. Poddaní dokonce

Robert Hurt uvádí, že lisovny existovaly již v 13. století a dokládá to skutečností, že češtá vinaři přejali do své terminologie německý výraz ve formě preshúz, tedy ještě před změnou dlouhého ú v au. Srov. R. Hurt: Vinařství na Břeclavsku v minulosti. 1964, s. 188. Rukopis uložený v Regionálním muzeu v Mikulově, inv. č. 331 Velké Pavlovice - Historii zdejších vinic přibližují Purkrechtní registra z roku 1594 a hned v tom roce je v registrech zmínka o „preshuse“, jsou tedy tyto stavby v obci doloženy již v 16. století. R. Nekuda: Zemědělská usedlost ve středověké vesnici na Moravě Brno 2002, s. 70. Srov. R. Hurt, o. c., s. 193. -4-

ª

ª


ho mapování a na katastrálních mapách. Vyvinulo se několik typů těchto specifických hospodářských staveb podle toho, jakou přídavnou funkci měly plnit. Jejich klasifikaci jako první přinesl Václav Frolec. 8 1. Nejzákladnější vinohradnickou stavbou jsou samostatné sklepy, říkalo se jim „plže“ nebo „plžiny“, protože byly ve většině oblastí vyhloubeny pomocí rýčů a motyk v žluté půdě zvané sklepnica nebo v pískovci, jen v oblastech výskytu vápence a slepence se sklepy vysekávaly přímo v tvrdém podloží nebo se pro ně využívaly přirozené pukliny a jeskyně. Sklepy jsou spojené s povrchem různě dlouhou ramVrbovec, sklepy s přízemní lisovnou pou - šíjí. Vně se sklep projevuje jednoduchým architektonicky byli mnohem přísněji povinováni robotou ve viřešeným průčelím. Sklepy jsou tunely různohradech než na polích a dbalo se i na odvádění né délky, kroužené pod zemí nebo v příkrém vinných desátků. To vedlo k obnově vinic rustibřehu. Sklepy buď byly ponechány v rostlém kálních i dominikálních, vinohrady se zakládaly terénu bez jakékoliv úpravy a v tom případě i na osevních plochách a pastvinách, protože mohou mít křivolaký půdorys, anebo byly vinařství bylo výnosnější.5 Vinohradnictví se stávyzděny, „vykvelbeny“, z kamene či z pálené valo záchranou těch domkářů a podruhů, kteří cihly a mají pravidelný obdélný tvar. Dělníci se vyznali v pracích svázaných s pěstováním a si při práci pomáhali dřevěnými výztužemi výrobou vína, takže jako nájemné síly pracovali – „ramenáty“ – které měly zabránit propadnutí na panských vinohradech a ve sklepích. Poddaní klenby před jejím vyzděním. Sklepy jsou znátaké vínem platili dluhy vrchnosti. To vše vedlo k my od středověku a v lokalitách, kde vinařství rozvoji vinařství a zdokonalování sklepního hospředstavovalo hlavní způsob obživy např. v podářství.6 Bzenci, na Mikulovsku, Hustopečsku, jsou doloženy v písemných pramenech z 16. století, Důkaz o tom, že samostatné sklepy mimo způsob zaklenutí některých naznačuje i starší intravilán obce, byly ve větší míře budovány od původ.9 18. století, poskytnou dochované archivní prameny, např. roku 1727 povolil loucký opat Janu V některých vinařských oblastech jsou souLangovi z Vrbovce (okr. Znojmo) vystavět vinný sklep mimo obec (MZA E 57/971), v roce 1740 částí intravilánu, na Brněnsku, např. ve Viničpovoluje loucký opat dokonce jedenácti sousedům ných Šumicích, jsou zakomponovány do areálu z Chvalovic (okr. Znojmo) vykopat vinné sklepy dvora. mimo obec, ovšem bez práva šenku a za roční plat 15 kr. (MZA E 57/973), 473), povolení ke stavbě 1.1. Pokročilejší formou je položení sedlové střechy na nízkou bedněnou nebo zděnou zídku búdy v Blatnici (okr. Hodonín) pochází z archivpřed vchodem do sklepa. Téměř celé průčelí ních materiálů, vížících se k letům 1735—1738 zabírá laťková branka a uzavírá tak chráně(MZA E 31/476).7 Rozrůstání těchto sklepních né předsklepí, vhodné pro ukládání nářadí a areálů lze sledovat na mapách I. a II. vojenskénádob. Často tento přístřešek býval jen provi5

Např. roku 1708 dovolil loucký klášter obci Vrbovci, aby zřídila na půdě zvané Poklad, kde dříve bývala pastvina, vinice – MZA, fond E57/867 Smutná, s. 45). Milotice-Šidleny – zde vinohrady teprve po novém osídlení 6 Srov. M. Zemek (red): Vinohradnictví. Brno l973. Kapitola 5. Vinohradnictví v době pobělohorské, s. 104—135. 7 Přehled archivních materiálů je zpřístupn n v soupisu: K. Smutná a kol.: Prameny k dějinám vinařství na Moravě. Tematický soupis z archivních fondů Moravského zemského archivu v Brně, Státních okresních archivů Brno-venkov s sídlem v Rajhradě, Břeclav se sídlem v Mikulově, Hodoním, Uherské Hradiště, Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna, Znojma a Archivu města Brna. Brno, 2004. 8 V. Frolec: Vinohradnické stavby na Slovácku. Uherské Hradiště 1966. 9 Srov. V. Frolec: Vinohradnické stavby na Slovácku. Uherské Hradiště 1966, 14. Literatura je uvedena v publikaci Jitka Matuszková—Věra Kovářů: Vinohradnické stavby na Moravě. Brno 2004, s. 284—285.

ª

-5-

ª

ª


zoriem před tím, než se vinař dostal ke stavbě lisovny. Někde tento sklep s přístřeškem označují jako vikýř.

které přispívá k udržení stabilní teploty sklepa. Nejvíce prostoru zabíral lis. Starší lisovny jsou zapuštěny pod úroveň terénu, takže se do nich sestupuje po několika schůdcích. Tento stavební princip, zajišťující stabilnější teplotu, byl na Slovácku běžný také u obytných stavení.10

2. Sklepy s podzemní nebo zahloubenou lisovnou Podzemní lisovny představují většinou valeně zaklenutá předsklepí. Rub klenby byl zahrnut drnem, takže lisovna se projevuje jen architektonicky ztvárněným průčelím a dvěma větracími okénky po stranách bytelných dveří. Lisovny mohou být v úrovni terénu nebo častěji zahloubené pod něj. Vnitřní prostor tohoto typu lisovny dosahuje v některých oblastech překvapivě velkých rozměrů. Přes individuální přístup stavebníků se průčelí těchto lisoven vyznačují aplikováním barokních architektonických prvků, zvláště segmentových a volutových štítů. Vyskytují se po celé Moravě.

Typ přízemních lisoven je rozšířen nejen po celém Slovácku, ale i v jiných vinařských oblastech Pomoraví a Podunají, vyznačuje se proto značnou variabilitou stavebního i výtvarného řešení. Zatímco na Slovácku mají „búdy“ skrovné rozměry (Nechory, Kelčany aj.), na Znojemsku jsou prostorné, aby se do nich vmístil objemný kládový lis (Vrbovec, Havraníky). Búdy na Slovácku, především na Hodonínsku, se vyznačují přesahující střechou v průčelí, podepřenou dřevěnými sloupy — a tato obdoba zápraží skýtá vinaři příjemný otevřený, přitom však zastíněný prostor pro práci i posezení a besedování s přáteli. Vchody do lisoven bývají na Slovácku chráněny výstupkem - žúdrem. V některých vesnicích, např. v Sobůlkách na Ždánsku, se – z nedostatku jiných možností bydlení po 1. světové válce — přestavovaly lisovny na obytné domy.

3. Sklepy s přízemní lisovnou Stavby, v nichž se zpracovávají hrozny, se nazývají lisovny, jak již bylo zmíněno, na Slovácku „búdy“, na Znojemsku a v hanácko-slovácké oblasti „presúzy“, „preshúzy“, „presózy“. Místy se i na Slovácku říká vnitřnímu prostoru búdy „presovňa“. Přízemní lisovny se sklepem jsou samostatně stojící štítově, od 19. století i okapově orientované jednoprostorové stavby s trámovým stropem a půdou sloužící k uskladnění sena. Šíjí, obvykle proti vchodu, je lisovna propojena s vinným sklepem. Původně měly valbovou střechu a byly kryty doškem, stály proto ve vzdálenosti nejméně 2 metrů od sebe, aby v případě požáru oheň tak snadno nepřeskočil. Půda byla přístupná vikýřem s dřevěným schlopcem. Lisovna byla jednoprostorová, osvětlená pouze větracími otvory ve štítové stěně. Dochované staré lisovny mají trámový strop, podepřený ústředním dřevěným sloupem, který vedle funkce nosné a dekorační slouží jako věšák. „Izbétka“ nebo „cimérka“ s oknem, vestavěná vlevo nebo vpravo od vchodu, pochází až z 20. století a vinařům skýtá prostor k besedám i v chladném počasí, protože nezřídka je vybavena kamínky. Rovněž v ní mají odbornou literaturu a časopisy a vystavují diplomy za oceněná vína. Lisovna slouží k uskládnění vinařského a vinohradnického nářadí a nádobí, ale také jako předsklepí,

10

ª

4. Sklepy s patrovou lisovnou jsou dvojího typu, první přiznává rozvrstvení na patra členěním průčelí a svou hmotností, zatímco u druhého jde o dispoziční členění v interiéru. Pracovně první označuji jako hanáckoslovácký a druhý jako blatnický. 4.1. Hanácko-slovácký typ Patrová lisovna je rozměrná štítově nebo okapově orientovaná stavba, v přízemí je umístěn lis a vchází se z ní do sklepa. Dřevěné schody v ro-

Němčičky, okr. Břeclav, sklepy s patrovou lisovnou

S. Švecová: Ľudové staviteľstvo v obci Kostice. Československá etnografie 8, 1960, č. 3, s. 273–294. -6-

ª

ª


hu lisovny vedou do patra, které slouží jako sýpka. Půdní prostor se využívá k uskladnění sena a ovoce a je přístupný ze sýpky nebo podávacím otvorem ve štítu. Tento typ byl stavěn v bezprostřední blízkosti vesnic. Jistě z praktických důvodů, aby byly zemědělské produkty snadno dostupné a současně chráněnější před zloději než by tomu bylo u staveb daleko za vesnicí. Časem splynuly intravilánem obcí, jak je tomu např. Čejkovicích, Velkých Pavlovicích, Němčičkách, Vrbici aj. Patrové lisovny „presúze“ stávaly také přímo v hunmech, jak dokládá několik posledních staveb v Bohuslavicích u Kyjova. 4.2. Blatnický typ je přízemní samostatně stojící štítově orientovaná „búda“ s malým sklepem zabudovaným do jejího půdorysu. Vnitřek stavby je rozdělen na lisovnu vpředu a patro v zadní části. Z lisovny se kratičkou šíjí schází do sklepa a vedlejším schodištěm vystupuje do patra, které zabírá prostor pouze nad sklepem a je tvořeno úzkou chodbou a dvěma komůrkami. Ta přední je v současnosti využívána k posezení, proto je v její čelní straně proraženo okno, aby měl vinař přehled, kdo do búdy vstupuje. 5. Vyvýšené lisovny využívají členitosti terénu. Jejich průčelí nelícuje s průčelím sklepa, nýbrž je zasunuto výše po svahu a volný prostor mezi nimi kryje střecha podepřená sloupky. Obě části stavby mají samostatné vchody. Výskyt tohoto typu je omezen na Uherskohradišťsko a Uherskobrodko, např. Havřice, Derfle nebo Mařatice. Dnes jsou v terénu vzácné. 6. Lisovna s nadsklepním bytem tvoří jednu stavbu se společným průčelím. Nad lisovnou se sklepem je byt s jednou velkou obytnou místností v průčelí, černou kuchyní a komorou v zadní části. Tyto stavby sloužily jako vý-

měnky, byty domkářů či jako ubytovny pro čeleď nebo vincúra, vinařského odborníka, který se přespolním majitelům staral o vinohrad. Vyskytovaly se na Brněnsku, nejvíce se jich zachovalo na Mikulovsku, ve vesnické památkové rezervaci v Pavlově. Podstatným znakem lisoven s nadsklepními byty je oddělení sklepního a obytného provozu, lisovna a byt nejsou totiž navzájem propojeny. Dodnes se v Pavlově d zachovalo několik staveb s dvěma různými majiteli – jeden vlastní sklep s lisovnou, druhý obytné prostory nad nimi. 8. Vinařské domy, převážně v městském prostředí, jsou součástí intravilánu. Mohou být stavebním pojetím podobné lisovnám s nadsklepními byty, uvnitř jsou však propojeny schodištěm vedoucím ze síně nebo z komory do lisovny. Vinařské domy jsou dochovány jsou např. ve Valticích nebo v Mikulově, kde jsou pod Kozím hrádkem a pod Svatým kopečkem jsou sklepy lámané ve vápencové skále nebo využívající přírodní jeskyně. 9. Lisovny a sklepy při domech jsou zakomponovány do hospodářského křídla a vchází se do nich ze dvora. Vyskytují se v městském prostředí, na Brněnsku, Hustopečsku a na Znojemsku a příznačné jsou pro vinařskou oblast Malých Karpat na západním Slovensku. 10. Přízemní lisovny bez sklepa se budovaly na Uherskobrodsku v obcích Havřice, Vlčnov, Veletiny a okolí. Jsou to samostatně stojící dvouprostorové stavby, jejichž přední část slouží k ukládání vinohradnického nářadí a ke zpracovávání hroznů při vinobraní, a v zadní části je uskladněno víno. Stavební materiál odpovídal místní stavební tradici, především se užívala hlína, na Mikulovsku a na Znojemsku kámen. Střechy byly doškové a tomu odpovídala čtyřspádová, tedy valbová střecha. Tvrdá krytina, která začala převládat v průběhu 20. století (ojediněle se doškem kryté búdy udržely do šedesátých let 20. století) s sebou přinesla i změnu střechy na sedlovou a vzniklé štíty byly kryty proutěným a omazaným výpletem nebo svisle kladeným bedněním. Fasády byly olíčeny vápnem s barevnou podrovnávkou. Přebujelá malovaná nebo v tvrdé omítce vyškrabovaná výzdoba je záležitostí zhruba poslední třetiny 20. století a nepochybně souvisí s oživení moravského vinařství od šedesátých let 20. století. Pro upřesnění je třeba přiznat, že tendence zdobit vnější stěny búd se objevily již před druhou světovou válkou, např. v Mutěnicích nesou některé búdy nezaměnitelný rukopis strážovického umělce Jano Köhlera (1873—1941).

Havřice, sklepy s vyvýšenou lisovnou

ª

-7-

ª

ª


Pro všechny moravské oblasti je příznačné, že sklepy a následně také lisovny byly budovány v řádku na okraji vinohradů, a když se areál rozrůstal, zastavovaly se paralelně další řádky. Uliční zástavba po obou stranách komunikace, jak můžeme v některých lokalitách vidět, je důsledkem rozvoje vinařské turistiky koncem 20. století.

Nejstarší VPR Petrov-Plže, prohlášený v roce 1983. V roce 1995 byly prohlášeny další čtyři VPR:

Vinohradnickou krajinu dotvářejí další stavby. Jsou to drobné přístřešky přímo ve vinohradech, v nichž vinař odkládá nářadí, schovává se, když ho zastihne při práci déšť, především však jímá vodu ze střechy důmyslným svodem ústícím v cisterně uvnitř stavbičky. Dalšími charakteristickými prvky jsou různě tvarovaná zakončení průduchů vedoucích ze sklepa.

- areál búd Veletiny—Stará hora

Krajinu spoluvytvářejí také drobné sakrální objekty, v moravských vinorodých oblastech se vyskytuje zvýšený počet těchto objektů zasvěcených ochránci vinohradů sv. Urbanovi. Plní zvláštní úlohu v životě vinařů, odbývají se totiž u nich slavnosti zarážení hory a sv. Urbanovi v době sklizně kladou vinaři jako obětinu modrý a bílý hrozen.

- obec Pavlov, kde součástí je i sklepní ulice Česká - areál búd Blatnice – Stará hora - Vlčnov – Kojiny Kromě toho jsou sklepy chráněny v rámci vesnických památkových zón, např. v Šatově a dále samostatně chráněné lisovny a búdy v různých vinohradnických obcích jižní Moravy. Nyní by měla přijít úvaha o úskalí památkové obnovy, ta však nebyla zadáním tohoto referátu, nepochybně by si tato problematika zasloužila samostatnou pozornost.

Zájmem památkové péče je tuto různorodost chránit. Na území působnosti památkového ústavu v Brně je pět vesnických památkových rezervací se sklepními areály.

ª

-8-

ª

ª


KAMENNÁ

SVĚDECTVÍ PĚSTOVÁNÍ VÍNA V OKRESU

HOLLABRUNN

Dr. Brigitte Fassbinder- Brückler, Bundesdenkmalamt, Rakousko (názvy obcí jsou ponechány v původním tvaru, bez skloňování) Téma se nabízí téměř samo ze skutečnosti, že okres Hollabrun – rozkládá se od Pulkau na západě podél českých hranic až k Seefeld – Grosskadolz na východě a až po Göllersdorf na jihu – je v Rakousku kraj nejbohatší na vinice plochou vinohradů 8.802 hektarů /stav 1990/ a na druhé straně jsou to okresy Hollabrun a Mistelbach, kde se s předstihem vyskytuje nejvíce sklepů v Dolním Rakousku. Uličky se sklepy patří v mnoha vinohradnických oblastech Rakouska ke stavebním zásahům člověka, které nejsilněji ovlivňují a určují kulturní krajinu. Ve většině těchto regionů jsou samostatné lisovny, skupiny několika objektů nebo nahromadění celých hospodářských souborů – jako jsou uličky se sklepy, čtvrti se sklepy, /Kellertriften/ a vršky se sklepy, volně umístěné v krajině. Jen v menšině oblastí, jako třeba ve Wachau nebo v oblasti Burgenland jsou lisovny a sklepy už odedávna integrovány v zemědělských usedlostech a projevují se na jejich vzhledu. Především ve Weinviertel, ke kterému patří také okres Hollabrunn, jsou sklepy přímo elementárním fenoménem. Byly zřizovány buďto na okraji vesnice nebo také daleko mimo ně, tam, kde se nacházely vinice a kde formace krajiny a složení půdy jejich zřízení vyžadovalo a umožnilo. Sloužily odjakživa ke zpracování a ke skladování vína. Tomu odpovídá dělení disposice zpravidla na nadzemní část lisovny, u které je většinou malý prostor k pobývání, a podzemní sklepy, ve kterých víno kvasí a kde je skladováno. Tyto soubory sklepů tvoří ve svém celku významný umělecký a kulturní soubor, jehož působení je umocněno množstvím objektů a mnohými, často jen malými variacemi architektonických detailů. Jednotlivé objekty, které si vinaři často sami vystavěli a které byly a jsou s láskou vyzdobeny, jsou přizpůsobeny terénním podmínkám a využívají ideální teplotu pro skladování vína od 8. do 10 stupňů celsia v hlubokém podzemí. Obraz, které lisovny a celé uličky poskytují, se neliší jen v jednotlivých regionech, různorodé typy lze nalézt i v jedné uličce. Rozmanitost místního materiálu na jedné straně a vliv „veliké architektury“ na straně druhé vedly k téměř neuvěřitelnému bohatství forem. Ve Weinviertel jsou rozšířené jílové nabíjené stavby, dusaný jíl s nařezanou slámou tvoří pevný stavební materiál, který chráněný vápennou omítkou a vápennými nátěry – které se pravidelně

ª

obnovují – může přetrvat staletí. Staletí přetrvat také mohou jeho vynikající izolační vlastnosti. Následkem toho bylo dosaženo vynikající přirozené klimatizace prostorů. Později bylo používáno především pálených i nepálených cihel, dokud tyto nebyly nahrazeny ve větším rozsahu pálenou cihlou keramickou. Mimo jíl však byl jako stavební materiál používán také kámen, a to zejména v regionu hraničícím s Waldviertel. Lomový kámen zde byl vždy omítaný vápennou omítkou, na rozdíl od některých regionů oblasti Burgenland: v oblasti Rechnitz ve střední části Burgenlandu zůstával například lomový kámen neomítaný. Vedle jílu a kamene má veliký význam v architektuře lisoven také dřevo: nejen dveře a často relativně veliká vrata vykazují zčásti dodnes ještě krásnou tesařskou a truhlářskou práci, také lomenice lisoven byly často obedněny dřevem. V této souvislosti je nutné se zmínit o sklepech v Langmannsdorf v Tullnerfeld., která se vyznačuje řadou relativně velikých celodřevěných lisoven. Ulička se sklepy /Kellergasse/ je soubor několika /nejméně 6/ hospodářských budov, které jsou dostupné společnou komunikací /cesty, silnice/. Zejména sklepů, které slouží nebo sloužily zemědělské produkci a skladování / zpravidla vína / a obecně vylučují obytnou funkci, domnívá se Andreas Schmidbaur ve své disertaci o dolnorakouských sklepech. Vznik sklepů ve dnešním smyslu je jen těžko datovatelný, dá se však předpokládat polovina 17. století. Nejrannější datovanou lisovnu nalezneme v Maissau, a to v uličce nazývané „Am Berg“ /na kopci /. Ulička začíná na severovýchodním okraji města a má zvláštní zastavění s okapově orientovanými sklepy a několikapodlažními lisovnami. Tyto lisovny měly zpočátku v patrech byty, což je výjimka. Prosté členění omítek je z pozdního 18. a 19. století. S datováním 1800, 1810 nebo 1821. Na severním konci je zřejmě nejstarší, totiž „1651“ datovaná lisovna kraje, prostá, dvoupodlažní stavba s nárožním kvádrováním, velikou bránou se segmentovým zaklenutím a úzkými, obdélnými okénky. Aby byla představená jejich rozmanitost, zde budou následně představeny některé uličky, „Triften“, čtvrti a vršky se sklepy okresu Hollabrunn. Velmi častou formu čtvrti se sklepy ve svahu, totiž „Kellerberg“, vršek se sklepy, nalezneme v Aspersdorf /severovýchodně od Hollabrunn/ : vršek je korunovaný zdaleka viditelným farním kostelem, který je zasvěcený sv. Jiřímu, a který byl postavený, respektive barokizovaný po roce 1718 Johannem Lukasem Hildebrandtem na

-9-

ª

ª


zakázku Fridricha Carla von Schönborn. Kolem kostela se rozkládá hřbitov a na jeho ohradní zeď navazují až k úpatí svahu lisovny a sklepy. Malebné seskupení z 18. a 19. století je seskupeno v kruhu kolem kopce. Jižně od kostela tvoří sedm lisoven malou náves obklopenou kaštany. Střídají se dva typy většinou nabílených lisoven, a to s trojúhelnými štíty a cihlami krytými římsami a s valbami. Památkově chráněné lisovny vykazují ještě dnes charakteristické veliké dveře a malé okenní otvory v přízemí a patře. Podobný soubor sklepů jako v Aspersdorf obklopuje také kostelní vršek v Oberstinkenbrunn /severovýchodně od Aspersdorf/: Také zde je na vršku kopce hřbitovem obklopený farní kostel, pod ním jsou seskupeny lisovny a sklepy, které však jsou více přestavěné než ty v Aspersdorf, a soubor tím ztratil mnoho ze své autenticity. Oberstinkenbrunn má vedle kostelního vršku ještě řadu dalších sklepů a souborů sklepů, tak například Schlossbergkellergasse, kde však mnohé lisovny jsou desolátním stavu nebo byly přestavěny na obytné domy. Přesto však zde vzniká dojem, že se tu nalézá více sklepů a lisoven než obydlí. Již v době Babenbegů nalezneme písemnou zmínku o vinohradnictví v Mailberg. Nejkrásnější, souvislý a prakticky neporušený soubor sklepů je Kellergasse v Zipf, která je chráněnou památkou. Je umístěna na střídavě vzestupní a zase sestupující linii „ Im Zipf“ a sestává z převážně štítově orientovaných lisoven s hákovými štíty a cihelnými valbovými střechami. Půdní prostor v mnoho případech sloužil jako dodatečný skladovací prostor, jak ukazují relativně veliké dveře na štítech. Zástavba, působící přes četné variace jednotně, pochází z 2. poloviny 18. a ranného 19. století. Soubor vcelku silně dotčený dostavbami a novostavbami v Gettsdorf v regionu Schmidatal zde zmiňujeme pouze kvůli vskutku zvláštní lisovně: Dům pocházející ze 17. století sestává z pravoúhlého hlavního traktu, který je vpředu dvoupodlažní, a vzadu se vysoce zvedá spolu s terénem. Okna na fasádě mají ještě původní kamenná ostění, také barevná lineární dekorace se alespoň zčásti dochovala. Obzvlášť nápadný je pro lisovnu přinejmenším neobvyklý vstup přes vnější schodiště s klenutou arkádou. Oblast Pulkatal, která spadá od Grosskadolz až k Pulkau do okresu Hollabrunn, nabízí neobyčejnou koncentraci pozoruhodných a také dobře dochovaných souborů sklepů. Jinak než v ostatní části Pulkatal jsou v Obritz sklepy daleko od vesnice na jižní straně obce, na vybíhajících severních svazích kopce Buchberg. Podle množství a zčásti i výstavnosti lisoven vzniká dojem, že se jedná o samotnou vesnici. Většina sklepů lemuje ve dvou nebo třech řadách silničku, vedoucí z Obritz do Mailberg. Většina je bíle olíčená, některé jsou nápadné dekorativními pásy nebo dodatečně načerveno nabarvenými cihlami – a částečně obnovenými, a bohužel i rozšířenými, dřevem obedněnými lomenicemi. Celkový dojem je ovšem narušený výstavnými, patrovými a nově pokrytými stav-

ª

bami, které slouží k rekreaci nebo těm, kteří se vinohradnictví věnují ve svém volném čase. Sklepy v Hadres, ulička, která je svou délkou 1,6 km nejdelší v Rakousku, navazují přímo na zástavbu, odkud relativně široká ulice vede v několika obloucích až na návrší. Typologickou zvláštností jsou samostatné vstupy do sklepů, které jsou předsunuté před lisovny. Nejvýstavnější lisovny jsou na začátku ulice, směrem nahoru se zmenšují.Většina lisoven, vzniklých zpravidla kolem roku 1800 a v 1. polovině 19. století je štítově orientovaná, zčásti s obedněnými a valbovými dřevěnými štíty. Uzavřenou čtvrť se sklepy s lisovnami umístěnými do polokruhu a částečně obedněnými štíty a velikým, dnes v exteriéru umístěným lisem nalezneme východně od románského filiálního kostela v Peigarten. Soubor sklepů na jižním okraji obce se zvedá k jihu a vykazuje především okapově orientované, zčásti rovněž obedněné štíty. Rovněž jižně od obce se nalézá tzv. zámecký sklep, založený v 2. polovině 16. a v 1. polovině 18. století, středověký zemní chlév zde byl dostavěný a přestavěný s několika zaklenutými chodbami. Naproti Pulkau se rozkládá, stoupající k severu, dlouhý soubor sklípků vesnice Untermarkersorf, střední jsou trojtraktové. Ve spodní třetině je několik působivých , nezvykle vysokých, dvou až třípodlažních, monumentálně působících lisoven se silnými zdmi a v relaci časti velmi malými okenními otvory. V jedné z těchto lisoven, která má dochované původní kování vrat z roku kolem 1800, je umístěno muzeum vína. Zřejmě nestatnější budovou souboru v Untermarkdorfu je však „Himmelbauerkeller“, původně majetek kláštera Göttweig, s hlubokými sklepy, třemi portály a trojúhelným štítem. Přesto, že došlo k některým nevhodným úpravám, nabízí také skupina sklepů v Albernhof v údolí Pulkau se svými většinou okapově orientovanými lisovnami a mnoha bedněnými štíty uzavřený dojem uliční zástavby 18. století . Z roku 1701 je první zmínka o rozsáhlém, na sever se táhnoucím souboru sklepů v Haugdorf, který je umístěný opodál vesnice: jednoho z největších a nejlépe dochovaných souboru sklepů okresu, s hustou zástavbou a většinou štítově orientovanými lisovnami, některé s obedněnými štíty, zčásti s polovalbami, některé se segmentově zaklenutými vstupy nebo dvířky ve štítech. Některé, velmi dobře dochované lisovny pocházejí ještě z 18. století, většinou však ze století 19. / jedna je např. datovaná 1838/. Soubor sklepů z Haugsdorf se nenachází pouze na rakouské poštovní známce, ale jsou vyobrazeny také v publikaci „Die österreichisch – ungarische Monarchie in Wort und Bild“. Velmi často je také použit jako motiv v dílech Franze von Zülow, jehož matka, Maria von Zülow, rovněž malířka, se v roce 1854 v Haugsdorfu narodila. Franz von Zülow prožil proto svoje dětství a později své školní prázdniny u svých prarodičů

- 10 -

ª

ª


v Haugsdorfu. Jeho „Monatsblätter“ vydavané mezi 1909 a 1915 uvádějí také místo, kde se vydávají „ Franz von Zülow, Haugsdorf Nr. 122, Dolní Rakousko.“ Zdaleka viditelná je dlouhá ulička v Niederschleinz na táhlém svahu severně od obce. Okapově i štítově orientované domky jsou zčásti ještě pozdně barokní, s rozsáhlými štíty a některé ještě datované /např. 1773,1789/, zčásti z 19. století. Typologicky je zajímavé, že většina lisoven má dva vstupy - některé ještě s hezky vyřezávanými dveřmi z 19. století – přitom jeden z nich býval používán pouze při lisování vína. V širokém oblouku na okraji vesnice probíhá dlouhá, jednostranně zastavěná ulička obce Sitzendorf na říčce Schmida. Veliké a dobře dochované lisovny vykazují téměř průběžně bedněné štíty, částečně s polovalbami, což poskytuje uličce zvláštní atmosféru. Několik půvabných uliček může poskytnut také Frauendorf, s působivými, udržovanými lisovnami. Obzvlášť vyzdvižena by měla být štítově orientovaná lisovna na severovýchodě vesnice na Rosenberg, se sušárnou, valbou a nikou vedle portálu a s barokním křížem nad reliéfem pekelného ohně a s nápisem. Zde by se mohlo jednat o druhotně použitý náhrobní kámen. Svým založením spíše neobvyklý je soubor sklepů, vlastně náves v Nappersdorf. Je umístěný na okraji obce a zaujímá prakticky oválnou náves s vodním příkopem uprostřed. Celkový dojem je bohužel narušený místy novými velikými okenními otvory a patry. Rovnoběžně se silnicí na Nappersdorf probíhá velmi pěkný uzavřený soubor v Kleinweikersdorf s převážně štítově orientovanými sklepy, zčásti s polovalbami. Titulem „nejkrásnější uličky ve Weinviertel „ byla v roce 1994 vyznamenaná tzv. Öhlbergkellergasse v Pillersdorf. Leží opodál zástavby vesnice a jsou zde krásné, vzorně udržované lisovny a sklepy z 18. a 19. století. Větší množství souborů a uliček má Zellerndorf: skupina samostatně stojících, nepravidelně orientovaných lisoven a sklepů je západně od farního kostela. Také malá skupina sklepů, ležící při silnici na Kammmersdorf na mírně zalesněném návrší s dobře udržovanými a autenticky dochovanými lisovnami stojí za zmínku. Lisovny částečně pocházející ještě z 18. století s valbovými střechami a dvířky ve štítech mají zčásti i prosté členění omítek. Jedna z budov je datovaná 1760. Rozsáhlý soubor sklepů s pozoruhodně dochovaným vzhledem, starými lisy, jednotlivými plastikami a vždy pěkným pohledem na soubor kostela, kostnice a okolní sklepy se rozkládá jižně od náměstí podél vršku. Nízké lisovny se svými velikými bránami /pravoúhlými nebo zaklenutými/ a často mohutnými valbami jsou obílené a odskakují a vracejí se od provlékající se uličky tak, že vzniká malebný obraz.

ª

V sousedním Deinzenhof se rozkládá v západní části obce soubor se sklepy a lisovnami, částečně se štukovou výzdobou a terakotovými maskami z doby kolem 1800. V jižní části obce leží další soubor sklepů poněkud vyvýšený na vršku. Uzavřený soubor s většinou okapově orientovanými sklepy a lisovnami, zčásti s valbovými střechami je přerušený kaplí a studnou. Disposice „ Mariánské studny“ sestává ze dvou výklenkových kaplí se zdvojenými nikami a nápisy „Marien- Brunnen“ a „Gott beschütze den edlen Weinbau“. Podle průvodce Dehio byla zřízená v roce 1935, tamtéž zmiňovaná plastika „ Maria als Patronin des Weinbaus“ se zde však již nenachází. Na okraji obce Schöngrabern, která je známá především románským kostelem s plastikami na vnější straně chóru, se rozkládá podlouhlý soubor sklepů, dobře udržovaný, s většinou štítově orientovanými stavbami se sedlovými a valbovými střechami, zčásti s obedněnými štíty a půdními sýpkami z 18. a 19. století. Zapomenout nelze na vlastní město Hollabrunn, kde se rovněž nacházejí soubory sklepů: „Sitzendorfer“, „Mittlere“, „Gerichtsberg“ a „Satzberg“. S častým rozvětvením k nim vede dlážděná cesta, většinou vhůru po spádnici. Zde však došlo k rozsáhlým úpravám: lisovny byly opatřeny patry a přestavěny, fasády opatřeny cizorodými nátěry a úzké pruhy před sklepy byly oploceny. K šetrnějším úpravám docházelo u dalších souborů Soubor „Gerichtsberg“ má na okraji místo se starými, dobře udržovanými lisovnami a kaštany. Vedle sklepů by zde měly být zmíněny i některé samostatné budovy, které k vinohradnictví mají vztah, nejsou však v přímé souvislosti se sklepy. Tak stojí východně od zástavby obce Watzelsdorf památkově chráněný, stromy obklopený dům, pocházející ze 17. století. Je to do hloubky parcely stavěný obdélný dům se strmou, bobrovkami krytou střechou. Půlkruhový portál má kamenné ostění, malé, úzké okenní otvory se dochovaly v původní podobě. V Parisdorf u Ravelsbach se zase nalézá vedle místní kaple dvoupodlažní lisovna s barokní fasádou a sedlovou střechou z doby kolem 1800. Jednotlivé barokní nebo pozdně barokní budovy sklepů je možné nalézt například v Rohrendorf, kde v severní části obce je sklep se štítem a s bránou datovanou 1814, nebo v Grund u Guntersdorf poněkud stranou obce s neobyčejně bohatým členěním fasády a štítu. Neobvykle bohaté členění fasády ukazuje také lisovna v Ravelsbach, datovaná 1833: vedle obvyklého půlkruhově zaklenutého vstupu a malých okenních otvorů jsou na nárožích, kolem otvorů a na štítu široké štukové pásy. Na štítu nalezneme vedle letopočtu také barokizující štukovou kartuši.

- 11 -

ª

ª


Dalším vlivem vinohradnictví na architekturu bylo zřizování takzvaných „Lesehöfe“ /desátkových dvorů /, hospodářských dvorů klášterů ve vinohradnických oblastech, tam, kde kláštery vlastnily vinice a odkud bylo organizováno zpracovávání a obchod s produkcí. Větší množství těchto dvorů nalezneme v oblast okresu Hollabrunn, především v Pulkau. 1135 byla „maior Pulka“ jedna ze 13. babenbergských farností, jehož desátky hrabě Leopold III. předával biskupovi Reginmarovi do Pasova. 1155 přešlo Pulkau včetně některých vinic jako nadační majetek na klášter Schottenkloster ve Vídni, který byl nově založený Jindřichem II. Vedle toho měla majetek v Pulkau také hrabata z Plain – Hardegg a St. Pölten, brzy nato také kláštery Geras, St, Bernard, Zwettl, Pernegg, Vyšší Brod a Třeboň, kteří tam zřizovaly své dvory. Z nich se dochovaly, vedle Schottenhof a st. Pöltner Hof v centru města v Bründlgasse také bývalý dvůr kláštera Pernegg s kaplí odsvěcenou 1782, a bývalý dvůr kláštera Geras s rovněž odsvěcenou kaplí sv, Margarety. Prostřednictvím darů, nadací a nových koupí byly farnost a tím také Schottenstift vedle základního jmění také největším vlastníkem půdy v Pulkau: patřilo jim kolem 1542 12 čtvrtí vinohradů. Bývalý dvůr St. Pöltenu, lidově také nazývaný „Pöltingerhof“ byl od roku 1322 do roku 1785 vlastnictvím Augustiniánů v St. Pölten. Dnešní statná, dvoupodlažní budova byl postavena po požáru 1709 nad jádrem ze 16. století, fasáda se štukovou výzdobou a dvojitými lizénami je připisovaná architektu Jakobovi Prandtauerovi ze St, Pölten, barokní dvorní portál Mathiasu Steinlovi.. Další veliké klášterní dvory nalezneme například v Rafingu u Pulkau: dvůr, který byl písemně zmiňovaný poprvé 1171 jako vlastnictví kláštera v Zwetlu byl zrušený spolu s gotickým kostelem sv. Jana v roce 1789, nebo v Unterlaub, kde sběrný dvůr a velkostatek kláštera Göttweig. Tvoří velkorysou disposici kolem dvou dvorů: stavba 17. století byla pravděpodobně přestavěná – a postavená podle plánů Lukase Hildebrandta. V lisovně kláštera Lilienfeld se nalézá v obci Unterdürnbach na jihozápadě obce jednopodlažní, okapově orientovaná stavba s pozdně barokním členěním omítek, mramorovým portálem, datovaným 1760 a s erbem kláštera Lilienfeld. Kulturní památkou zvláštního významu jsou známé sklepy v Retz. Celé město v uvnitř hradebního systému a částečně i mimo ně, je podsklepeno sítí rozsáhlých chodeb, které dosahují délku cca 10 km, a které spojují jednotlivé sklepy. Disposice s cihelnými valenými a plackovými klenbami jsou především z 18. století, část je však středověká. A to proto, že vinohradnictví má v Retz dlouhou tradici. Základní kámen k jeho

ª

rozvoji jako metropole vína položil již císař Friedrich III., a Matyáš Korvín, který městu dal práva k obchodu s vínem. V době rozkvětu byla vínem z Retz zásobovaná polovina Evropy, carský dvůr v Petrohradu stejně jako Vatikán, a ještě v libretu opery „Růžový Kavalír“ je v prvním aktu opěvováno víno z Retz. V průběhu 2. světové války měly sklepy posloužit jako muniční sklady, naštěstí tam však bylo příliš vlhko. V této souvislosti by mělo být poukázáno na to, že také pod náměstím ve Wullersdorf je složitý středověký systém sklepů, které jsou však mnohem méně známé i vcelku jsou také mnohem menší než ty v Retz. Mají částečně cihelné klenby, částečně jsou vyhloubeny ve spraši a vedle mnoha vyrytých nápisů se zde nalézá i letopočet 1437. Přesto, že sklípky se svou rozmanitostí nejsilněji určují obraz vinorodé krajiny, lze nalézt i jiné „kamenné doklady“, které souvisejí s vinohradnictvím, a zčásti jsou staršího původu než stávající lisovny. Tak nalezneme ještě dnes několikerá pozdně gotická boží muka s tzv. vinařskými erby, to znamená erbovní kartuše s vinohradnickým náčiním, které dokazují, jaký význam mělo vinohradnictví již v pozdním středověku. Taková plastika je například na jižním okraji obce Aspersdorf, na úpatí Kellerbergu: nad ortogonálním dříkem je listová hlavice, na které je umístěný vinohradnický erb, nad ním je veliká lucerna s kružbami, síťovou klenbou a na reliéfem Ukřižování. Obdobná jsou boží muka v Gross- Stelzendorf nebo Oberdürnbach / zde se ovšem vinohradnické nářadí nenachází v kartuši/. Vinohradnické erby však nebyly umisťovány pouze na plastikách, ale také na větších budovách, jako např. na v jádře barokním, 1859 datovaném domě v Mailberg, na kterém je pozoruhodný také antikizující reliéf hlavní římsy. Zatímco tedy v pozdním středověku ukazují na význam vinohradnictví popisovaná boží muka, objevují se v 17. a 18. století v širším měřítku tzv. sloupy s hrozny. Vyskytují se v různých formách, společný je dřík ověnčený úponky vína s hrozny. Nad tímto „hroznovým“ dříkem se pak zvedá buďto plastika nebo kvádrový nástavec s reliéfy. Na sloupu z roku 1764 v obci Eitzerstal vedle obecní kaple je nástavec s reliéfy, na sloupu z roku 1758 jihozápadně tohoto místa je socha Immaculaty, na sloupu ve Frauendorf nad Schmidtou rovněž Immaculata, sloup vedle místní kaple ve Furt ze 3. čtvrtiny 18. století má zase kvádrový nástavec s reliéfy, sloup z roku 1766 na východním konci obce Kleinstelzendorf Immaculatu, a sloup v Roselsdorf, tak zvaný hroznový kříž, rovněž Immaculatu, aby zde bylo uvedeno jen několik velmi pěkných příkladů. Nápadná je spojitost sloupů se sochou P. Marie: Buďto je zde plastika Immaculaty, nebo P. Maria Bolestná v reliéfu / což ukazuje na paralelu s Marií Lactans, mléko a život dávající Marií / a vinným hroznem a vinným moštem.

- 12 -

ª

ª


Můžeme doufat, že jak vědecké bádání o fenoménu sklípků a drobných památek, tak také, jako v tomto případě positivní vliv turistiky, který místní i turisty přivádí k tomu, si všímat původního, rostlého, pro krajinu typického a svým způsobem jedinečného, bude přínosem pro to, že tyto památky budou zachované anebo že budou šetrným způsobem nově využity. Tak například série kriminálních příběhů o místním policistovi Simonu Poltovi von Komarkovi, jehož hlavním dějištěm jsou sklepy Weinviertelu, a které byly také zfilmované, vedly k novému povědomí o kráse těchto památek. Již několik let vykazují některé soubory sklepů dokonce tzv. „Poltwege“. Ve Weberkeller v Röschitz / který sice již není v okrese Hollabrun, ale v bezprostřední blízkosti Pulkau /, je možné při návštěvě je několik metrů vzdáleného

výčepu shlédnout tento poklad lidového umění. V dlouhých zimních večerech vyřezal Ludwig Weber ve spraši sklepních zdí kapesním nožíkem nejrůznější motivy, reliéfy známých osobností z politiky a umění, motivy z bible, řecké mytologie a dokonce variaci na „ Poslední večeři Páně“ Leoparda da Vinciho. Také pro památkovou péči je tato oblast, které se v posledních letech věnuje více pozornosti, výzvou. Některé zvětšené okenní otvory, několik nezdůvodněně přidaných pater může celkový dojem z těchto půvabných sklepů narušit, ba zcela zničit. Skutečností je, že již v roce 1938, jak vychází najevo ze spisů Spolkového památkového úřadu ve Vídni, byl záměr zřídit „památník“ Zelenému veltlínu, jedné z hlavních odrůd vinohradnické oblasti Weinviertel.

Vybraná literatura: Grünn, Helene: Der Wein in Österreichs Kunst und Brauchtum, Wien 1966. Kräftner, Johann: Naive Architektur in Österreich, St. Pölten 1977. Kultur der Kellergasse, Mistelbach 1980 (Schriftenreihe „Das Weinviertel“; 4/5). Schmidbaur, Andreas G.: Die niederösterreichischen Kellergassen : Eine Bestandsaufnahme; Entstehung – Verbreitung und Typologie – Entwicklungstendenzen, Wien (Diss. Techn. Univ.) 1990. Die Kunstdenkmäler Österreichs: Niederösterreich nördlich der Donau, Wien 1990 (Dehio – Handbuch: Die Kunstdenkmäler Österreichs). Anwander, Berndt, Loidl-Reisch, Cordula: Kellergasse in Österreich, Wien 1992 (4. Auflage). Bezemek, Ernst, Rosner, Willibald [Hrsg.]: Vergangenheit und Gegenwart: Der Bezirk Hollabrunn und seine Gemeinden, Hollabrunn 1993. Fassbinder, Brigitte, Brückler, Theodor: Kunst im Bezirk Hollabrunn, Hollabrunn 1997.

ª

- 13 -

ª

ª


VINOHRADNICKÉ

STAVBY NA JIŽNÍ

MORAVĚ

SE ZŘETELEM KE

ZNOJEMSKU.

PhDr. Věra Kovářů, NPÚ ú.o.p. v Brně podmínky, krajinný reliéf, složení půdy hrají spolu s dalšími komponentami rozhodující roli. Po tomto krátkém uvedení sledované problematiky se obracíme ke Znojemsku a specifickým rysům vinařství zdejšího kraje. Pěstování vinné révy a zvláště pak soubory vinohradnických staveb poznamenávají výrazně tuto krajinu. Obracíme se k jejich minulosti i současnému, ne vždy jednoznačně radostnému osudu. Počátky vinařství sahají prokazatelně nejméně do 12. století v souvislosti s premonstrátským kostelem v Louce a jeho ranným založením. Rozvoj je možné sledovat s krátkými přerývkami, k nimž patří i druhá polovina 20. století, až do dnešních dnů. Pěstování vinné révy a rozšíření této kulturní plodiny i proměna plodu ve víno, bylo na Moravě známo již od doby Velké Moravy a snad i dříve v místech, kde je doložen pobyt římských legií. Velký význam pro počátky vinařství mají bezpochyby kláštery, které potřebovaly víno nejen k bohoslužebným úkonům. O dávné historii pěstování vinné révy ”hrozna” v našich končinách svědčí archeologické nálezy a také archivní dokumenty, týkající se církevních center, především klášterů. A právě tady, na Znojemsku, bylo vytvořeno pevné pouto mezi vinařskou kulturou starých sídel ( na příklad Sedlešovice) a klášterem v Louce u Znojma, které se dnes opět vrátilo k uctívání vinařské tradice díky Společnosti Víno Znovínu a jeho osvícenému vedení, Ing. Vajčnerovi, jemuž patří náš vřelý pozdrav a uvítání. Podobně je tomu v dalších ranně založených vesnicích s unikátními církevními stavbami, kostely gotického původu v Hnanicích a Vrbovci, a také v jiných obcích, z nichž uvádíme jako příklad Havraníky, Popice u Znojma, Božice, Šatov, Jaroslavice.

Území je rozsáhlé a členité, podstatná část s vinařskou kulturou podél rakouské hranice a sousedí tak s vinařskou oblastí Mikulovska. Významnou roli v tomto území hraje řeka Dyje a správní centrum, město Znojmo, jedinečné svojí polohou a historií. Pro vinařství a vinohradnické stavby mají rozhodující význam geologické podmínky. Na Znojemsku se stýká Český masiv a výběžky západních Karpat s vápenitými sedimenty i mohutnými vrstvami pískovcových spraší. Dokladem této rozdílnosti jsou vinné sklepy v Novém Šaldorfu-Sedlešovicích, na jedné straně jsou ve sklepní ulici sklepy kopané v pískovcové vrstvě, na protější straně klenuté v kamenitém podloží. Podle údajů uváděných v odborné literatuře patří Znojemsko rozsahem vinic k největším vinařským pěstitelským celkům svými 26 lokalitami. Nemohu vyjmenovávat všechny z nich, avšak mezi nejznámější a nejproduktivnější patří Šatov, Nový Šaldorf- Sedlešovice, Hnanice, Božice, Ha-

Produkce vína byla doménou rolníků - vinařů, zabývajících se obděláváním půdy a také vinohradu. Pěstování vinné révy, což je dlužno zdůraznit, znamená činnost velmi náročnou na čas i na fyzickou námahu. Práce vinařů ve vinohradě začíná již v zimních měsících, nejčastěji v únoru a končí v pozdním podzimu, či zimě. Fyzická námaha i vynaložené finanční prostředky přinášejí svoje plody ve sklizni hroznů, v jejich bohatství, kvalitě, cukernatosti. Úrodu je třeba sklidit, následně zpracovat vylisovat a konečně uložit. K tomu účelu sloužily a a po staletí slouží vinohradnické stavby, vinné sklepy a lisovny. Jejich umístění v reliéfu v sídelním obraze krajiny a v sídlech samotných je různorodé, podmíněno řadou okolností, v nichž geografické a historické

ª

- 14 -

ª

ª


vraníky, Dobšice u Znojma, Vrbovec, Chvalovice, Popice u Znojma, Jaroslavice, severněji položené Lechovice, Trnové pole a četné další. Vinohrady a vinohradnické stavby poznamenávají mimo krajinu také sídla i formu usedlosti. Typ zástavby vesnic na Znojemsku je pravidelný. Nejčastějším útvarem je návesní silnicovka nebo ulicovka s nemovitostmi řazenými těsně k sobě. Usedlosti odpovídají převážně dyjsko - svratecké lokální formě. Převažuje okapově, rovnoběžně se silnicí orientovaný obytný dům s hákovou dispozicí, rozložitými hospodářskými budovami a stodolou na konci dvora nebo humna. Není výjimkou, že ve dvoře, zejména však pod stodolou byl umístěn vinný sklep. V Šatově, Popicích a dalších vesnicích jsou tohoto umístění sklepa četné doklady. Stodoly, téměř ve všech vesnicích, Vrbovci, Jaroslavicích, Popicích, Bohuticích a jinde na jih i východ od Znojma nesou jako hlavní znaky mohutnost a podélnou průjezdnost s vjezdovými vraty excentricky umístěnými. Podél záhumenní cesty za stodolami i podél polních cest jsou liniově vybudovány samostatné vinné sklepy. Jejich umístění pod vinohrady, v mnoha vesnicích se jeví (Šatov, Vrbovec, Jaroslavice) jako souvislá ulice, podobně jako je tomu na příklad ve známých vinohradnických areálech v Pavlově, Blatnici, Vlčnově, Vrbici. Těsná souvislost s obytnou zástavbou a návaznost na rolnické usedlosti a stodoly je charakteristická právě v Šatově Sklepní nebo Zimní ulice. Jejich umístění souvisí s konfigurací terénu, aby sklepy mohly být zahloubeny do strání na konci obce, nebo i v jejím jádru, jsou-li k tomu vhodné podmínky. Oba tyto příklady budou sledovatelné v obci Hnanice, kde se vinné sklepy nacházejí přímo v jádru sídla za řadou obytných domů. Podstatná část vinných sklepů je však situována ve vinařské ulici za pravidelnou historickou zástavbou návsi v poměrně rov inatém terénu, což znamená náročné práce v podzemí. Vinohradnické areály se v yznač ují dvěma základními typy staveb. Jsou to jednak drobné sklepy zahloubené do vrstvy zeminy, projevující se na povrchu pouze různě řešeným průčelím se segmen-

ª

tovou nebo obloukovou linií vrcholu zdi. Známe je z Božic, Ja r o s l av ic, také z Hnanic i Šatova. Kvalita pískovce a jeho snadná opracovatelnost umožnila kopání sklepa s velmi členitým p ůdor y s em a gotickým l o m n ý m obloukem. Získávání podzemních prostor má svoje specifikum. Kopáním zvláštním typem motyk se zabývali vinaři, jejich ženy, ba celé rodiny i najatí nádeníci zejména v zimních měsících. Vykopaný písek, vynášený na povrch v dřevěných putnách se jako jedinečný artikl odvážel koňskými potahy do Vídně i jiných měst jako vítaná surovina pro zhotovování fasád. Ekonomický přínos pro místní sedláky je zřejmý z rozvinutého půdorysu domu, jeho architektonického řešení i vybavení. Složitost sklepů byla až do nedávné doby tajemstvím, k jehož odhalení přispěly nešťastné události spojené s propadáním neudržovaných podzemních prostor. Ve skalním podloží byly klenby sklepů vytvářeny z kamene a konečně také z umně skládaných většinou ručně vyrobených cihel. Dokladem jsou na příklad klenby sklepů v Hnanicích a Lechovicích. Druhou skupinu tvoří sklepy s nadzemní lisovnou, převážně obdélníkového tvaru se štítovou nebo okapovou orientací. Mnohé z nich jsou mimořádně rozsáhlé a otevřené do krovu, takže do nich mohl vjet vůz tažený koňmi. Hlavní důvod, umístění mohutného kládového lisu je však nasnadě. S tímto typem lisoven se setkáme především na území Sklepní ulice v Šatově, kde vinné hospodářství vládlo až do čtyřicátých let minulého století a víno se vyrábělo ve velkém rozsahu. Stavební materiál pro budování lisoven byl převážně přírodní, tudíž snadno dosažitelný. Základ tvořil kámen a hlína. Znojemsko patří k územím se vzácně dochovanými starobylými technologiemi, dusanými, či nakládanými hliněnými stěnami lisoven, s nimiž se již setkáváme také ve sklepních areálech v Čejkovicích a Blatnici. Kámen obvodových stěn je spojovaný vrstvami hlíny, jejíž kvalita na Znojemsku je vyhlášená. Na trámoví stropů sloužilo kvalitní, převážně tvrdé dřevo, které v mnoha případech přežilo zatékání děravou krytinou. Pálené cihly užívané ke stavbám v Šatově, Popicích, Hnanicích byly vyráběny

- 15 -

ª

ª


motivy v prostém dřevě i barvách zelené, modré dominují na příklad v Hnanicích. K optickému vjemu vinohradnických souborů přispívá úprava průčelí lisovny či sklepa s větracími otvory kulatého, oválného nebo čtvercového tvaru s bílou či jemně namodralou vápennou uličkou. K vinohradnickým areálům patří také drobné objekty rozptýlené v krajině. Znojemsko je na tyto atributy náboženského ale také profánního cítění a myšlení bohaté. Jsou to boží muka, kříže, zákoutí se stromy s možností setkání vinařů při víně. Významným krajinotvorným prvkem je rovněž ovocné stromoví, vysazované kolem sklepů nebo v samotném vinohradu. Patří k nim nejčastěji ořešáky,švestky, broskvoně a jiné peckoviny.

ručně a začaly sloužit k výstavbě lisoven poměrně záhy. Výrobu kvalitních pálených cihel rovněž umožnily cihelny, založené v okolí Znojma již v 19. století. O dobrých vlastnostech zdejší hlíny a tradici jejího zpracování svědčí rovněž krytiny z pálené tašky, bobrovky. Podle nejstarších, převážně ikonografických dokladů patří k původním valbová forma střechy podobně jako na obytných domech. Následuje forma polovalbová a sedlová. Svojí výškou, odvislou od velikosti a orientace lisovny a typickou pro Znojemsko, dává vinařským areálům a celému krajinnému prostředí mimořádnou estetickou působivost. Lisovny jsou převážně přízemní budovy, setkáme se však také s mohutnými lisovnami dvoupodlažními, se sýpkou, nebo seníkem v patře a posléze s pobytovými místnostmi, jaké uvidíme na příklad ve Sklepní ulici v Šatově i v Jaroslavicích a poměrně mladých areálech. Patrové lisovny patří k nejrozvinutějším a nejčlenitějším typům nadzemních vinařských staveb. U mnohých z nich lze prokázat dobu vzniku, směřující k polovině 17. století i funkci – to jest desátkový sklep, do něhož byly, podle archivních dokladů, vinaři odváděny na příklad klášteru v Louce povinné dávky. Architektonické a estetické působení nadzemních vinohradnických staveb je mimořádně významné nejen pro krajinu, zvláště však pro sídla samotná. Není to dáno pouze umístěním a hmotou vinařských objektů, ale také formou jejich řemeslného zpracování, užitým tvaroslovím, zdůrazňujícím měkké tvary vstupů,řešení štítových stěn i kleneb, schodů, rukodělně opracované dřevěné části, trámové stropy, štíty. Z hlediska hodnoty truhlářské práce lze ocenit kvalitu a nápaditost řešení vstupu do lisovny nebo do sklepa. Mohutné, masivní dveře s e skládaným deštěním, diagonálně i vodorovně kladeným s paprskovým

ª

Leč již necháme deskriptivní části našeho příspěvku, protože většina přítomných se seznámí s krajinou i vesnicemi, ovlivněnými pěstováním vinné révy a s vinnými sklepy na naší cestě po Znojemsku. Považuji za svoji povinnost obrátit pozornost k člověku, který v této krajině žil a žije, k tématu velmi aktuálnímu. Znamená to věnovat se vinaři, tomu, kdo tuto krajinu, její tvářnost a architektonické hodnoty spoluvytvářel a formoval. Značí to všimnout si malovýrobce i velké vinařské společnosti, sledovat práci a život vinařů. Právě Znojemsko, na rozdíl od vinařských oblastí v sousedství, je z historického hlediska velmi komplikované. Již v úvodu jsme konstatovali, že pěstování vinné révy je na jihozápadě Moravy doloženo již ve středověku. O rozvoji, zejména v 19. a 20. století svědčí množství a kvalita vinných sklepů. Považuji za nezbytné kousnout do kyselého jablka a zmínit se o etnické problematice tohoto vínorodého kraje, samotného Šatova i sousedních vesnic. Německy hovořící etnikum zde žilo po několik století. Živilo se zemědělskou výrobou a samozřejmě také výrobou vína. Velké usedlosti s klenutými vjezdy a obytnými místnosti, výstavnost a rozlehlost statků, mohutnost lisoven, délka a složitost podzemních sklepních prostor svědčí o ekonomickém postavení sedláků a také o jejich usilovnosti při budování a udržování nemovitostí na návsi či náměstí Šatova i v přilehlých ulicích. Česky mluvící obyvatelstvo bylo zaměstnáno v dělnických profesích ve zdejší průmyslové výrobě kvalitní dlažby – šatovky. Po odsunu Němců se na mnoha usedlostech vyměnili různí majitelé. Jejich vztah k půdě, k pěstování vinné révy a ovoce a vůbec zemědělských plodin nebyl v jejich způsobu předcházejícího života zakódován jako dědictví po předcházejících generacích. Situace se ještě zhoršila zcelením původní drobné držby vinohradů v padesátých létech. Rovněž přísné vojenské střežení sídel, ležících při hranici s Rakouskem a výrazné omezení svobodného pohybu obyvatel přispělo k chátrání a posléze tristnímu stavu mnohých staveb. Následkem všech těchto okolností se projevily v zanedbané údržbě usedlostí, zvláště pak hospodářských budov a sklepů. Jak uvedl starosta jedné z vinařských obcí, z mnohým sklepů se stalo po vyvrácení dveří do sklepních prostor smetiště. U jiných došlo k pro-

- 16 -

ª

ª


lomení klenby, propadení sklepa, statickým poruchám obvodového zdiva, do něhož narušenou střechou vydatně zatékalo. Teprve v posledních desítiletích můžeme sledovat rozvoj vinařství a s ním spojený zájem o revitalizaci vinohradnických objektů. Vedle drobných vinařů se podařilo založit velké vinařské společnosti, soukromé převážně rodinné (k nimž patří na příklad vinařství rodiny Špalkovy, vinařství bratří Sošků). Zvláštní postavení a kultivovaný přístup k historickému dědictví je spojen s velkovýrobu společnosti Víno Znovín právě se sídlem v Šatově. Péče o pozvednutí vinařské tradice a s tím spojené snahy o úpravu a stavební obnovu sídla, jednotlivých domů a vinných sklepů je rovněž programem mikroregionální politiky obcí zastoupených v mikroregionu nazvaného podle říčky Daníž. K regeneraci a novému využití přispívá nemalou měrou také stát a organizace památkové péče. Základní znaky, o nichž jsme v příspěvku hovořili, jsou východiskem pracovníků památkové péče při hodnocení stavu nemovitostí ať již obytných, hospodářských nebo vinařských památek. Ministerstvo kultury vyhlásilo v roce 1995, právě před desíti léty na území Znojemska vesnickou památkovou zónu v Šatově. Předpoklad, že dojde k vyhlášení dalších památkových zón s významnými vinohradnickými soubory sklepů v Hnanicích a Popicích, pro něž byly zpracovány kvalifikované návrhy se nesetkal s příznivým ohlasem u občanů, ani samospráv. Toto zjištění je politováníhodné, protože regulovaná péče, může

ª

zamezit nenahraditelným škodám na autenticitě historických objektů nadzemních i podzemních, původní technologie jsou nahrazovány nevhodnými soudobými materiály a stavebními technikami a sídla ztrácí na svých nezastupitelných hodnotách. Vinařské obce s vinohradnickými stavbami znamenají významné postavení obohacující tvář venkova a jihomoravské krajiny. Jejich zachování by měla být ze strany vlastníků vinných sklepů, vinařů a jejich organizací představitelů samosprávy vinařských obcí, ale také občanů a a státní památkové péče věnována cílená pozornost a vypracován dlouhodobý regenerace nezávislý na okamžitých ekonomických efektech. Vinařské lokality a hodnoty vinohradnických staveb a jejich kulturní význam by si zasloužily propagaci všemi mediálními prostředky. Mezi ně náleží nejen drobné propagační a syntetické publikace ale také zpracování formou videofilmu a DVD, snadno dostupného každému, kdo se věnuje nebo zajímá o tradici, minulost i současnost vinohradnické kultury.

- 17 -

ª

ª


ANONYMNÍ ARCHITEKTURA VINAŘSTVÍ A MOŠTÁRENSTVÍ VIERTEL, WACHAU A JIŽNÍ ČÁST ÚDOLÍ ŘEKY K AMP.

V

DOLNÍM RAKOUSKU – MOST-

Hofrat Dr. phil. Peter König, Bundesdenkmalamt Wien Kulturní krajina je vždy výsledkem střetu lidské činnosti s přírodou a krajinou a její zachování je přínosem pro kontinuitu kulturní historie. Kulturní krajiny jsou však také dobovým dokladem stavu vědy a techniky, dokladem vztahu mezi člověkem a přírodou minulých generací a rovněž dokladem životního stylu a potřeb. Přes mnohé ztráty, podmíněné zejména změnou hospodaření a technickým rozvojem, jsou ve Spolkové republice Dolní Rakousko dodnes zachované části kulturní krajiny, ze kterých je dodnes zřejmá staletí trvající závislost na přírodě a životním prostředí, a kde je o „dobové“ tradice a „struktury“ dodnes pečováno, respektive, kde jsou využívány. Vedle značného množství vynikajících monumentálních stavebních památek, jako jsou kostely, kláštery, zámky a hrady je to právě „anonymní“ architektura1, která této kulturní krajině dává svůj ráz. V mnoha případech se přitom nejedná o obytná stavení, ale o stavby jako jsou stodoly, špýchary, lisovny a sklepy. Mnoho hospodářských staveb nebylo postaveno v přímé návaznosti na vlastní usedlosti, jejich umístění souvisí naopak se vztahem v podmínkám infrastruktury2. V mnoha regionech Dolního Rakouska je kulturní krajina vytvářena vinohradnictvím3 v regionu Mostviertel to byla zkvašená šťáva z hrušek,

která krajině dala pojmenování. Jako Mostviertel je dnes obecně chápána západní část, hraničící se Spolkovou zemí Horní Rakousko. Spolu s východní částí Traunviertel vytváří společnou kulturní krajinu4. Úzce propojený systém těžby železné rudy a jejího zpracování spolu s obchodem a zásobováním potravinami pro štýrský Erzberg spolu s intenzivní kulturní činností vlastníků panství ze Seitenstetten, Ardaggeru a Feisingu zajistily této oblasti její bohatství. V podhůří Alp, kde chudé půdy a topografie dávaly zemědělství jen malé možnosti rozvoje, byla po staletí využívaná vodní síla ke zpracovávání železa. Podél obchodních cest, ala také na stálých překladištích pro nejrůznější výrobky ze železa se rozvinuly vedle centrálních měst Waidhofen na řece BBS a Steyr, a tržních míst Scheibs, Grestenu a Purkstallu významné obce jako Ybbsitz, St. Peter in der Au, Aschbach a Haag. V podhůří Alp severně od těchto měst až k Dunaji byla zemědělsky využívaná úrodná půda. S krajinou Mostviertel je spojená asociace mohutných čtyřstranných dvorů /Vierkanthöfe/ v úrodné, líbezné, kopcovité krajině. Dominuje jí

1 Pojem „anonymní“ Architektura (auch elementare, volkstümliche, bäuerliche und naive Architektur) označuje obecně stavby bez architekta jako tvůrce (siehe u. a. Bernard Rudofsky, Architektur ohne Architekten – Eine Einführung in die anonyme Architektur, Salzburg – Wien 1989). – Die intensive Auseinandersetzung mit „anonymer“ Architektur setzt bereits im ausgehenden 18. Jahrhundert ein. Im 20. Jahrhundert lieferten u. a. Richard Kurt Donin, Franz Eppel, Adalbert Klaar, Johann Kräftner, Otto Swoboda, Elisabeth Tomasi und Gunter Dimt zahlreiche wertvolle Beiträge zur Siedlungs- und Hauslandschaft in Niederösterreich. Auch in den vom Bundesdenkmalamt neu bearbeiteten und herausgegebenen Dehio-Handbüchern Niederösterreich nördlich und südlich der Donau wurde anonyme Architektur im großen Maße inventarisiert. Die vom Amt der NÖ Landesregierung, Abteilung für Kultur und Wissenschaft, in Zusammenarbeit mit dem Landeskonservatorat Niederösterreich herausgegebene Reihe „Denkmalpflege in Niederösterreich“ widmete „anonymer“ Architektur eigene Bände (u. a. „Elementares und Anonymes“/Band 11, „Speicher, Schüttkästen“/Band 21). 2 viz. Johann Kräftner, Naive Architektur II. Zur Ästhetik ländlichen Bauens in Niederösterreich, St. Pölten – Wien 1987, S. 147. 3 K dějinám vinohraradnictví viz přednáška Theodora Brücklera na tomto semináři. 4 Nach dem Kulturinformationsstyem www.aeiou.at des bm:bwk „Österreich Lexikon“ bezog sich die alte Bezeichnung auf die Gegend um den Ennswald und das westliche Niederösterreich um Amstetten und Seitenstetten. Heute versteht man unter „Mostviertel“ auch die mostreichen Landschaften im Inn-, Hausruck- und Traunviertel. – Zum „Mostviertel“ bzw. zum „Most“ siehe u. a. Franz Eppel, Die Eisenwurzen – Land zwischen Enns, Erlauf und Eisenerz. Seine Kunstwerke, historische Lebens- und Siedlungsformen, Salzburg 1968; Gerhard Sperl, Hans Stögmüller, Werner Tippelt, Österreichische Eisenstraße – Ein Kulturführer, hrsg. von der Arbeitsgemeinschaft Österreichische Eisenstraße, Steyr 1992; Anton Distelberger, Die Mostviertler: Bauern und ihr Museum, Amstetten 1994; Franz R. Vorderwinkler, Vom Most zum Eisen. Mostviertel – Ötscherland, Steyr 1998; Eva Bakos, Vom Mostviertel zum Semmering. Niederösterreich südlich der Donau, Wien 1998; Christoph Wagner, Most, Wien 1999; Reinhard Fahrengruber, Erlebnis Eisenstraße. Ein kulturhistorischer Reiseführer, Graz 2001; Most- und Eisenstraße, Denkmalpflege in Niederösterreich, Band 28, hrsg. vom Amt der NÖ Landesregierung, Abteilung Kultur und Wissenschaft, St. Pölten 2002.

ª

- 18 -

ª

ª


zemědělství a zhruba 300 různých druhů hrušek vhodných k moštování. Čtyřhranné dvory jsou krajinotvorné stavby Mostviertelu mezi řekami Ybs a Wels stejně jako v oblasti Machland až k Sonntagbergu5. Kräftner označuje čtyřstranný dvůr, /zvaný také Vierkanter/ - pojem v byl zaveden až v roce 1892 – jako nejuspořádanější, nejuzavřenější a největší formu zemědělské usedlosti6. Charakteristický pro tento typ dvora je sjednocení všech staveb, důležitých pro život i hospodářství pod jednou střechou. Vierkant se vyznačuje důsledným uspořádáním půdorysu a průběžnou linií okapů i hřebene střech a to vše spolu s materiálovým řešením přispívá k monumentálnímu vzhledu7. Protože zde nebyla samostatně stojící budova lisovny, většinou dvoupodlažní, rovněž z režného zdiva, byl lis umístěný zpravidla ve stodole naproti obytné budově. Největší klenutý sklep pro skladování moštu byl pod obytným stavením nebo pod chlévem. Předimenzovaná forma sklepa se nachází ve velkostatku kláštera Seitenstetten, který Johann Kräftner označil jako trojitý „Vierkant“8.Tento soubor několika dvorů vznikl podle návrhu Marhiase Gerla /1755/ a byl realizovaný páterem Josephem Schaukeglem v letech 1769-75 na rozloze 132/66 metrů. V interiéru jsou obrovské klenuté prostory,mezi nimi trojlodní sklep sklenutý plackami9. Nyní prožívá Mostviertel renesanci. V mnoha sklípcích nebo restaurantech podél cca 200 kilometrů dlouhé Moststrasse se hostům nabízí

5

mošt mnoha chutí. Zachování typické krajiny s roztroušenými ovocnými stromy, rozvoj turistických nabídek a vývoj zpracování i obchodní nabídky ovocných produktů, restaurování kulturních, uměleckých a hospodářsky významných památek, stejně jako mnohé slavnosti, muzea a galerie se postaraly o rozvoj regionu. S vinařstvím je spojený kraj Wachau,který byl zařazený v roce 2000 mezi kulturní dědictví UNESCO. Jedná se o 34 km dlouhý úsek údolí Dunaje mezi městy Melk a Krems10. Wachau se vyznačuje velikou hodnotou krajinného rázu. V architektuře, urbanismu a zemědělství – především vinařství – se zachovalo mnoho stop průběžného a organického vývoje již od prehistorických dob. Vinohradnictví je poznamenané dobami rozkvětu i úpadku a má zde dlouhou tradici. Víno zde bylo v různé intenzitě kultivováno již od římských dob11. Spolu s obchodem, mýtným a lodní dopravou po Dunaji tvořilo základ hospodářského rozkvětu. Zhruba od konce 8. století až do 1. poloviny století 19. bylo vinohradnictví zejména doménou církevních velkostatků. Podle Rudolfa Eichlera je složité obecně popsat stavby v kraji Wachau.:“ Všeobecným pravidlem je pravidlo účelnosti, přizpůsobení požadavkům každodenního života, se současným smyslem pro krásné.“12 Stejně jako region jižně od Vídně, má také Wachau vlastní typ zemědělské usedlosti. Je to tzv. „Weinhauerhaus“,

Eine kurze Zusammenfassung der Gehöftformen im Mostviertel gibt Gunter Dimt, Haus und Hof im Mostviertel, in: Most- und Eisenstraße, Denkmalpflege in Niederösterreich, Band 28, St. Pölten 2002, S.

31ff. Zit. Kräftner, 1987, S. 92. 7 Nach der Errichtung der Kaiserin-Elisabeth-Westbahn im Jahre 1858 waren es eine große Zahl von nunmehr beschäftigungslosen aus Italien stammenden Arbeitern, welche auf den Gehöften im Mostviertel Quartier fanden 6

8

Srv. Kräftner, 1987, S. 285f. Srv.. Karl Brunner, Am Weg zum Kloster, und Werner Kitlitschka, Zur Restaurierung des Benediktinerstiftes Seitenstetten, in: Seitenstetten. Kunst und Mönchtum an der Wiege Österreichs (Katalog des NÖ Landesmuseums, N. F. Nr. 205), Wien 1988, S. 8f. Ferner Berthold Heigl, Stift Seitenstetten, in: Most- und Eisenstraße, Denkmalpflege in Niederösterreich, Band 28, St. Pölten 2002, S. 16-21. 10 K oblasti Wachau viz mimo jiné: Rudolf, Pichler, Die Wachau. Österreichische Städtebilder, hrsg. vom k. k. Ministerium für öffentliche Arbeiten, Wien 1911; Martin Gerlach und Josef Wichner, Die Wachau in Wort und Bild, Wien – Leipzig o.J. (1912); Bruno Reifenstein und Rudolf Hans Bartsch, Kunst und Natur in Bildern, Berlin – Wien 1923; Franz Eppel, Die Wachau, Wien 1968; Die Wachau – Perspektiven einer europäischen Flußlandschaft, hrsg. vom Arbeitskreis zum Schutz der Wachau anlässlich der Verleihung des Europäischen Naturschutzdiploms, Dürnstein 1995; Dehio-Handbücher nördlich und südlich der Donau, Wien – Horn 1990 und 2003; Studie zur Kulturlandschaft Wachau aus der Sicht der Denkmalpflege, bearbeitet von Sibylle Grün und Andreas Zbiral, Konzept und Redaktion Renate Holzschuh-Hofer und Géza Hajós, Wien 1998; Internationales Symposium Denkmal – Ensemble – Kulturlandschaft am Beispiel Wachau vom 12. bis. 15. Oktober 1998 in Dürnstein (Österreich), Beiträge redigiert von Géza Hajós, Wien – Horn 1999/2000; Wachau – Zur Pflege einer der schönsten Kulturlandschaften Europas, Denkmalpflege in Niederösterreich, Band 3, hrsg. vom Amt der NÖ Landesregierung, Abteilung III/2, Kulturabteilung, Wien o.J.; UNESCO Weltkultur- und Naturerbe, Denkmalpflege in Niederösterreich, Band 26, hrsg. vom Amt der NÖ Landesregierung, Abteilung Kultur und Wissenschaft, St. Pölten 2001. 11 Srv. Horst Novak, Die historische Entwicklung des Weinbaus in der Wachau bis zur Gegenwart, in: Österreich in Geschichte und Literatur mit Geographie, 18. Jahrgang, hrsg. vom Institut für Österreichkunde, Wien 1974. 9

ª

- 19 -

ª

ª


se zjevným vlivem městské architektury13. Dvory jsou dvou až čtyřtraktové se zděnými branami, popř. klenutými průjezdy. Mají pro oblast Wachau charakteristické zvýšené sklepní podlaží, nad kterým se nacházejí obytné prostory. Ve sklepním podlaží bývala vedle sudů i lisovna a zpravidla vzadu směrem do dvora přední sklep – spojený se vstupem. Dvůr, často s arkádami, sloužil k práci i ke skladování. Prostá fasáda byla ovlivněna historickým členěním interiéru, s nepatrně prosvětleným přízemím, architektonicky pojednaným obytným patrem a půdním patrem se sýpkou. Toto členění je u mnoha domů dodnes patrné. Další stavebně historickou zvláštností je extrémně strmá, vysoká valbová střecha a obedněná lomenice. Zvláštnost představuje rozšířený sklepní systém rozdělený do několika pater ve Weissenkirchen. /Lisovna, přední sklep, spodní, hluboký sklep/. Tyto klenuté prostory, částečně vytesané ve skále, částečně vyzděné z cihel jsou vzájemně propojené strmými schodišti a byly z důvodu nedostatku prostoru od středověku soustavně rozšiřovány. Veliké sklepní prostory jsou např. ještě „Kellerschlössel“ v Dürnsteinu, dílo Jakoba Prandtauera nebo u „Erlahofu“ ve Spitzu. Na rozdíl od ostatních vinařských oblastí jako např. ve Weinviertel, nejsou pro Wachau typické stavby, jako sklípky a lisovny mimo obce14. Nejvýraznějším prvkem, členícím kulturní krajinu Wachau, a současně nejrozměrnější stavbou střední a spodní části Wachau jsou suché zídky a zdi viničních teras15. Na rozdíl od jiných kopcovitých viničních krajů, jako je údolí Mosely, Porýní a jižní Štýrsko jsou vinice sázené příčně ke svahu, což je výhodné pro zavodňování v oblasti chudé na srážky. Zídky současně akumulují teplo a nabízejí životní prostor řadě plazů, hmyzu a rostlin.

Viničné terasy ve Wachau zdobí tzv. „Mauerstöcke“ - /vinné keře sázené na korunách zdí/. Ještě dnes je zhruba 50 % vinic na těchto stráních a zděných terasách, a dosahují místy až do nadmořské výšky 450 m. V roce 1978 byl vyhlášen zvláštní program na zachování zdí a teras. Moderní zavodňovací systémy a asfaltované příjezdní cesty zajišťují údržbu a obhospodaření. K drobným památkám patří také viničné domky. /„Hüata – Hüttn“/. Poskytovaly přístřeší hlídačům vinic v průběhu zrání a sklizně hroznů16. Byly zhotoveny většinou z místního kamene nebo ze dřeva, s pultovou střechou, a dodnes slouží jako přístřešek při špatném počasí nebo jako skladový prostor. Slaměný věnec nebo dvanácticípá hvězda z dřevěných loubků, která bývala dříve umístěna na vinném keři hraje dodnes roli v lokálním zvykosloví17. Zatímco ve Wachau podporovaly vinohradnictví zejména kláštery a církevní statky, je základem blahobytu největšího vinařského města Dolních Rakous Města Langenlois u ústí údolí řeky Kamp tzv. „Vierzigerschaft“ Langenlois, zmíněné již 1082 jako „Liubisa“ /Das Liebliche – půvabné/. Město se skládalo až do 15. století ze dvou oddělených obcí: „Ober – Aigen“, ležící východně od městského jádra a „Nieder – Aigen“ tvořící dnešní centrum města. Bylo zde pravděpodobně 40 lenními pány založeno družstvo a z jejich společenství vzniklo společné vlastnictví vinic a lesů. Jeho členové měly zásadní podíl na hospodářském rozvoji města Langenlois18.

12

Zit. Rudolf Pichler, Die Wachau. Österreichische Städtebilder, hrsg. vom k. k. Ministerium für öffentliche Arbeiten, Wien 1911, S. 24. 13 Vgl. Kräftner, 1987, S. 140 bzw. ders., Die bauliche Struktur des Alltags, in: Wachau – Zur Pflege einer der schönsten Kulturlandschaften Europas, Denkmalpflege in Niederösterreich, Band 3, S. 30-33. 14 Zu den Kellergassen und -vierteln im Weinviertel siehe den Beitrag von Brigitte Fassbinder bei dieser Tagung. Zu den Kellern, Kellergassen und -vierteln siehe u. a. Berndt Anwander und Cordula Loidl-Reisch, Kellergassen in Österreich. Ein Führer zu 325 Orten in den Weinbaugebieten, Wien 1989; Kräftner, 1987, S. 174f.; Andreas Schmidbaur, Die niederösterreichischen Kellergassen. Eine Bestandsaufnahme (Dissertation an der Technischen Universität Wien), Wien 1990. und nach und nach Vierkanter in Ziegelmauerwerk aufführten; vgl. Kräftner, 1987, S. 294. 15 Vgl. Andreas Zbiral, Entwicklung des Wein- und Obstbaues, in: Studie zur Kulturlandschaft Wachau aus der Sicht der Denkmalpflege, Wien 1998, S. 44ff. 16 Vgl. Zbiral, 1998, S. 46f. Ferner u. a. Werner Galler, Weingartenhüter (Katalog des NÖ Landesmuseums F. Nr. 93), 1979; Wolfgang Böck, Photographische Dokumentation der Weingartenhütten in der Gemeinde Rossatz-Arnsdorf, in: NÖ gestalten, Heft 76, S. 24, hrsg. vom Amt der NÖ Landesregierung, NÖ Ortsbildpflege, St. Pölten 1998; Friedrich Fischer, Gedanken zur Dokumentation von Weingartenhütten, in: NÖ gestalten, Heft 76, S. 24, hrsg. vom Amt der NÖ Landesregierung, NÖ Ortsbildpflege, 1998. 17

ª

Zur Kultur und zum Brauchtum in der Wachau siehe u. a. Christine Hartenstein, Zwischen „Grobem“ und „Steinfeder“, Weinbauvolkskunst der Marktgemeinde Spitz an der Donau (Dissertation an der Universität Wien), Wien 1991; Ernst Englisch, Kultur und Brauchtum, in: Die Wachau – Perspektiven einer europäischen Flußlandschaft, Dürnstein 1995, S. 39-46; Olaf Bockhorn, Die volkskundliche Wachau, in: Internationales Symposium Denkmal – Ensemble – Kulturlandschaft am Beispiel Wachau vom 12. bis. 15. Oktober 1998 in Dürnstein (Österreich), Horn – Wien 1999/2000, S. 175-181. - 20 -

ª

ª


Zatímco si bývalé zemědělské a vinařské sídliště „Ober – Aigen zachovalo vesnický charakter, - převažují zde Zwerch?, trojstranné a vinařské dvory, má bývalé „Nieder – Aigen“ zástavbu souvislou, s převážně okapově orientovanými domy v jádře pocházejícími ze 16. století. Statné stavby mají zčásti středověké jádro a dvory jsou zvýrazněné arkádovými chodbami. V Langenlois je proto ještě řada vinařských usedlostí, které jsou přechodem mezi selským dvorem, zemědělským měšťanským dvorem a měšťanským domem. Pouhý vinohradník zůstal vinohradníkem, ten, kdo s vínem i obchodoval, se stal měšťanem19. Lisovna a sklep jsou různě situovány v závislosti na poloze, rozměru parcel, popřípadě formě a využití domu i topografických a geologických podmínkách. Lisovna bývala například ve stodole uzavírající dvůr, nebo jí byl věnovaný samostatný prostor ve dvorním křídle. Byly také lisovny související se sklepními prostorami. Rozsáhlá klenutá a vzájemně propojená sklepení se nacházejí zejména na severním a jižním okraji města. Sklepení nacházející se na ulici Walterstrasse tvoří tzv. „svět vinných zážitků“.

Již ve 20. letech 20. století poukázal Max Dvořák ve svém Katechismu památkové péče na problematiku anonymní architektury. „Je ohroženo vše, co není stokrát uvedeno v kunsthistorických příručkách, co není v turistických průvodcích označené hvězdičkou. I to si však zasluhuje ochranu, protože ve svých hranicích je neméně ušlechtilé a nenahraditelné jako světoznámé památky.“ A méně významné vyžaduje často větší ochranu než to nejvýznamnější. „ Je zásluhou příkladných, často dobrovolných aktivit, že anonymní architektura neupadla v zapomnění a že je pro zájemce přístupná v odborných publikacích a turistických průvodcích. Aby toto kulturní dědictví bylo zachováno pro budoucnost, zbývá pro památkovou péči ve vztahu k anonymní architektuře ještě mnoho práce. Právě vyrovnání se s historickou kulturní krajinou a její zachování by „ zásadně přispělo k tomu, aby krajina nezůstala bez historie, aby nedocházelo k chybnému posuzování našeho současného konání a zůstala možnost konání v budoucnosti. Ochránilo by nás před falešným posouzením hodnot tím, že se budeme učit z chyb, zkušeností a vztahů naších předků k přírodě.“21

Tak zvané „Loisium“ je s množstvím vinařských závodů, fonotékou a kulturními aktivitami atrakce, přesahující tento region20.

Zu Langenlois und der „Vierzigerschaft“ siehe u. a. Kurt Schwinghammer, Der l.f. Markt Langenlois im 17. und 18. Jahrhundert unter besonderer Berücksichtigung der bürgerlichen Vermögensverhältnisse (Dissertation an der Universität Wien), Wien 1957; Josef Rucker, Ein Spaziergang durch Langenlois, Langenlois 1981; Henriette Pruckner, Langenlois – Ein Lesebuch zur Stadtgeschichte, Langenlois 1986; Ludwig Rausch, Stadtbuch Langenlois mit Straßen- und Häuserverzeichnis, Langenlois 1992; Doris Steiner, Geschichte des Vierzigerwaldes 1327-1990 – Besitz der Agrargemeinschaft Vierzigergemeinde zu Langenlois, Krems o.J.; Sibylle Grün und Franz Wanek, Die „Ackerbürgerhäuser“ in Langenlois in Niederösterreich – Ein alltägliches ländlich-städtisches Phänomen, in: Österreichische Zeitschrift für Kunst und Denkmalpflege, hrsg. vom Österreichischen Bundesdenkmalamt, Band LVI, Heft 2/3, Wien 2002, S. 272-286. 19 Vgl. Kräftner, 1987, S. 281. 20 Der Architekt Steven Holl hat das Eingangsgebäude geplant. Die unterirdische Welt des „Loisiums“ und der museal aufbereitete, denkmalgeschützte Weinhauerhof, das so genannte „Zehner Haus“, wurde von der Kommunikationsagentur „Steiner Sarnen Schweiz“ gestaltet. 21 Zit. Hans Hermann Wöbse, Kulturlandschaftspflege – Theorie und Praxis eines gesetzlichen Auftrages, in: Kulturlandschaftspflege im Rheinland, Tagungsbericht des Symposiums am 23. und 24. Oktober 1990 in Krefeld –Linn, Köln 1991, S. 18. 18

ª

- 21 -

ª

ª

SBORNÍK referátů - Šatov - 14. - 16. září 2005

VINAŘSTVÍ

NA

ÚSTECKU

A

LITOMĚŘICKU –

ª

VINIČNÉ STAVBY

PhDr. František Ledvinka, Soubor lidové architektury Zubrnice Vývoj vinařství v severozápadních Čechách lze sledovat již od jedenáctého století. V zakládací listině kolegiálního kostela sv. Štěpána v Litoměřicích vydané v roce 1057 knížetem Spytihněvem II. jsou uvedeny obce, které kostel dostává darem včetně řemeslníků, rybářů, včelařů i vinařů. Dále mu byly přiřčeny jiné dvě vinice z majetku litoměřického hradu i s vinaři a lidmi k obdělávání. Největší vliv na zakládání vinic a pěstování vinné révy měla zpočátku církev. Víno bylo určeno pro její potřeby a jeho obliba rostla zároveň s nárůstem jeho spotřeby. Do poloviny 13. století se proto objevovaly nové vinice zejména v okolí klášterů a jiných církevních institucí, které se v této době staly i držiteli podstatné části dnešního Ústeckého kraje.

Současný stav bývalých vinic pod hradem Střekovem

Novou epochu v rozvoji vinařství v tomto regionu znamenalo zakládání měst. Měšťané mohli využívat zkušenosti s pěstováním vinné révy na pozemcích církevních feudálů a k rychlému rozvoji nepochybně přispěl i dostatek zdomácnělé révy. Největším producentem se postupně staly Litoměřice, které už v roce 1325 vyvážely po Labi víno do Saska. Ale i v okolí dalších měst přibývalo během přelomu 13. a 14 století vinohradů. Vinice vyrostly kolem Bíliny, Loun

a Žatce. Ústí nad Labem nebylo výjimkou, protože se sem šířil vliv oseckých cisterciáků a z Krásného Března a Svádova vliv Johanitů. Nejpřitažlivější byl patrně ale příklad samotných Litoměřic. Do vývoje vinařství v Čechách výrazně zasáhly zákony, tzv. „Práva viničná“, vydaná v roce 1358 Karlem IV. Vztahovaly se nejprve na území Prahy a o tři měsíce později byla jejich platnost rozšířena na celé Čechy a Moravu. Aby zajistil českému vínu dostatečný odbyt, vydal Karel IV. v pozdějších letech i zákony omezující dovoz a šenkování cizích vín. Nařízeními o zakládání vinic vyřešil Karel IV. několik problémů tehdejší doby. Na vinicích vznikly pracovní příležitosti pro městskou chudinu, jejíž počet narůstal téměř ve všech městech. Do královské pokladny začaly po dvanáctiletém osvobození od poplatků proudit berně, které byly třicetkrát vyšší než z polí, a ještě k tomu přistupovala dávka naturální ve formě vína. K právnímu zabezpečení činností na vinicích byl zřízen úřad perkmistra hor viničních Starého města Pražského. Později měla svého perkmistra i další královská města, Litoměřice, Louny, Žatec a Stříbro. Pod obvod litoměřického perkmistra spadalo i Žernosecko a Ústecko.

Vinařský domek u hradu Střekova, v přední části byt, vzadu lisovna cca 1920

ª

- 22 -

Vedle intenzivního rozšiřování vinařství v Polabí a v údolí Bíliny došlo v 16. století k novému rozsáhlému zakládání vinic i v oblasti Českého středohoří.

ª

ª

Vliv vinařství, chmelařství a sadařství na charakter vesnickcých sídel a lidových staveb

ª

označováni za zakladatele žernoseckého vinařství, jimi rozhodně nejsou, ale jsou nejhorlivějšími budovateli a rozšiřovateli vinařství v této části labského údolí. Před jejich příchodem se zde réva již pěstovala, ale pevný a trvalý základ žernoseckému vinařství dali až oni. Podle našeho předního vinařského odborníka Viléma Krause mají žernosecké stráně snad nejlepší polohu pro pěstování vinné révy v Čechách a pro výrobu kvalitních vín jsou zvláště vhodné. Ve Velkých Žernosekách postavili Cisterciáci potřebné hospodářské budovy a začali i s hloubením rozsáhlých sklepení, tesaných převážně ve skále. Z té doby je Dlouhý a Krátký sklep, sklep Apoštolský a Panský. Toto původní sklepení má výměru téměř tisíc čtverečních metrů. Je Žernosecké vinohrady s viničními domky pravděpodobné, že v té době již mohl být žernosecký hospodářský komplex Na velmi úspěšné pěstování vinné révy mezi schopen zásobovat vínem všechny cisLitoměřicemi a Ústím nad Labem měly samozřej- terciácké kláštery v severozápadním Německu mě rozhodující vliv příznivé přírodní podmínky. Protože zdejší vinice leží na severní hranici pěsObdobí činnosti Cisterciáků v labském tování vinné révy v Evropě má na ně zásadní vliv údolí končí za Václava IV., kdy majetek násilně klima. Musí se omezovat jen na vybrané plochy přechází na světskou vrchnost, za které byly s teplejším mikroklimatem, které jsou schopny sklepy později dále rozšířeny a vybudován zámek poskytnout teplomilné rostlině příznivější pod- s velkým hospodářským zázemím. Po dvě stě pamínky než otevřená rovina. K činitelům zlepšu- desátiletém úspěšném hospodaření posledních jícím místní klima viničných strání patří poloha majitelů, trmických Nosticů, kupuje žernosecký chráněná před ochlazujícím vlivem větrů, prudký zámek s vinnými sklepy a panské vinice pražská sklon strání a malá nadmořská výška (150 – 280 vinařská firma J. Oppelta, která tu zřizuje vinárm.n.m.). nu a vede žernosecké vinařství obchodním způsobem. Po válce je tento vinařský závod znárodněn Všechny tyto podmínky splňuje údolí řeky a později tu několik desetiletí působí i Výzkumná Labe a jeho přítoků. Vodní masy řeky Labe mají vinařská stanice. Bohužel asi v sedmdesátých navíc oteplující vliv a blahodárné účinky na vin- letech bylo zpracování vinné révy modernizovánou révu měl i odraz slunečních paprsků z vodní no, likvidována většina cenných hospodářských hladiny. objektů v areálu zámku a k zámecké budově přistavěna architektonicky nevhodná moderní Stejně velký význam mají i půdní podmín- provozní budova. Ve snaze mechanizovat namáky. V celé severočeské vinařské oblasti se vyskytují čedičové půdy bohaté na stopové prvky, které jsou pro pěstování vinné révy jedny z nejvhodnějších. Jsou velmi úrodné a vznikají na nich vína aromatická, barevná a velmi plná. Vinařství v labském údolí kolem Žernosek vděčí za svůj počáteční rozvoj církevním stavům, kdežto vinařství litoměřické bylo vždy převážně v rukou stavů světských, hlavně litoměřických měšťanů. Již ve 12. století je větší část labského údolí kolem Žernosek majetkem strahovských Premonstrátů, kteří byli do Čech pozváni z kláštěra Steinfeld na Rýně, odkud si jistě přinesli i bohaté vinařské zkušenosti. Jejich následovníky jsou od roku 1251 Cisterciáci z kláštera Mariazell v Altzellu u Míšně. Přestože bývali Cisterciáci v minulosti

ª

Malé Žernoseky, bývalá lisovna vína, vpravo bývalá vinárna - 23 -

ª

ª


několika jiných místech, a to velmi zdárné a lahodné, takže když jim neplýtváme, postačí nezbytné domácí spotřebě a moravská vína svou jakostí předčí, rakouským se vyrovná, s tou výjimkou, že nesnese delší uskladnění“, dále píše: „... široko daleko nade všechno vynikají pahorky dokonale pěstěných vinic v kraji Litoměřice, Ústí a Mělník, vesměs ležící nad Labem. Za milovníky vína jsou pokládání skoro všichni jejich obyvatelé.“ o Podskalském víně píše: „… Víno jež se tu v předměstí rodí pod skalami a nazývá se proto podskalské, nemá v naší vlasti soupeře, jimž by bylo překonáno v ušlechtilosti“. Bohuslav Balbín ve svém díle „Krásy a bohatLevá část lisovny, v nevhodné bezprostřední blízkosti zde vyrostlo něko- ství české země“ vyzdvihuje lik rodinných domků. mimořádnou úrodnost Litoměřického kraje: „…Práhavou lidskou práci na vinohradech doznaly i vem se litoměřická krajina historické vinice na několika tratích podstatných nazývá rájem Čech, vše je zde neobyčejně úrodzměn. Byly opuštěny ty nejkvalitnější, avšak nej- né, ať máš na mysli plodiny jakéhokoliv druhu, strmější tratě ve spodních partiích svahů v údolí utěšené zahrady, kopce porostlé osením a horské Labe a část přenesena do horních partií s malými stráně ozdobené vinicemi…. S vínem zvaným sklony, užívaných v minulosti k normální země- Podskalským (roste totiž pod skalami za městem dělské výrobě. Původních a charakteristických Ústím) nemůže v Čechách závodit ani jediné, dokamenných teras, propojených systémem scho- konce ani mělnické se mu nevyrovná. Dováží se dišť tu podstatně ubylo. Přesto však byl základní do Rakous, kde úspěšně soupeří s prvořadými charakter žernoseckých vinohradů zachován. víny i exotickými a zámořskými.“ Krajinářsky se velmi uplatňují v prostoru mezi Velkými Žernosekami a Portou Bohemicou, na Podskalské vinice byly zrušeny v roce 1847 pravobřežních svazích Labe s několika vino- poté, co byly odkoupeny pro stavbu železnice Prahradnickými domky. Věhlas žernoseckého vína ha - Drážďany. Společně s nimi byly odkoupeny byl také dodnes zachován. Díky své kvalitě patří i hospodářské objekty vinic. Ze staré slávy Podžernosecká vína stále mezi nejvyhledávanější. skalského vína údajně zbyly poslední dva keře pnoucí se ještě za první republiky po fasádě domu Na rozdíl od ostatních českých pěstitelů na severovýchodním rohu dnešního mírového návína měly Žernoseky štěstí, že již od Cisterciáků městí v Ústí n.L. zde vznikl větší viničný areál, který procházel staletími jako celek držený jediným majitelem. Také vinice v okolí Ústí n.L. i dalších vesStejně jako mělnické zámecké vinařství, také nicích okresu nedopadly lépe. Díky průmyslové žernosecké přetrvalo období krizí českého vinař- revoluci, která se zde projevovala již v první ství, protože oboje bylo v rukou kapitálově silných polovině 19. století nejprve těžbou uhlí a pak i jedinců. vznikem průmyslové aglomerace, nastala velká poptávka po pracovních silách. Vinařství, které První zmínka o vinařství v okolí Ústí n.L. bylo závislé na velkém množství ruční práce se již je z roku 1233. V pozdějších letech, až do začát- nevyplácelo a tak jej nahradilo obilnářství nebo ku 19. století, je vinařství nejvýnosnější činností ovocnářství. Vinice zůstaly především v místech, ústeckých měšťanů. Město Ústí n.L. mělo téměř která se nehodila pro jiné využití. poloviční zastoupení vinic k rozloze obdělávané půdy. V době největšího rozvoje vinařství sahaHned dvakrát „uškodila“ vinařství na Úsly vinice až k městským hradbám. Nejproslu- tecku železnice. Poprvé, když musela část vinic lejší zde bylo Podskalské víno, známé v celých ustoupit její stavbě a podruhé, když se jejím proČechách i v zahraničí. Bylo dodáváno také na střednictvím začala dovážet daleko levnější vína stůl saských kurfiřtů. Byl jim rovněž zaplacen z jižních zemí. Víno se však v okolí Ústí n.L. stále gotický oltář zakoupený od měšťanů z nedaleké produkovalo, avšak již v malém měřítku. Vinice, saské Pirny. Pavel Stránský ve svém díle „O stá- které přes všechny problémy zůstaly, dostaly tě českém“ píše o českých vínech: „…. Vína není smrtelný zásah v podobě epidemie révokazu na naše země nikterak prosta. To se rodí u Prahy, přelomu 19. a 20. století. Révokaz se dostal do EvLitoměřic, Mělníka, Loun, Ústí a Chrudimě a na ropy v polovině 19. století s americkými odrůda-

ª

- 24 -

ª

ª


mi vinné révy a do konce 19. století zničil většinu evropských vinic. Možnost dalšího rozvoje vinařství byla dána štěpováním révy na odolné americké podnože. Také poslední velká vinice u Ústí nad Labem, na lobkovickém panství pod hradem Střekovem, doplatila na epidemii révokazu. Zrušena byla v roce 1905 a přeměněna v zahradnictví. Zbyly po ní jen terasy se spojovacími schodišti a domek vinaře s mohutným kládovým lisem (zbořen v padesátých letech). Poslední menší vinice na Ústecku, především v okolí Dolních Zálezel, zanikly také v této době. Pozůstatky po starém vinařství Důkazem o kdysi významném vinařství v Ústí nad Labem a jeho bezprostředním okolí zůstaly místní názvy v některých lokalitách. Na Střekově jméno „Na vinici“ (Weinghartenstraße), v Neštěmicích „Viniční“ (Weinbergstraße), na Bukově „Vinařská ulice (Weingaerenstraße), v Krásném Březne „Na vinici“ (Weingartenstraße) a Na sklípku“ (nacházel se zde vinařský lis který používala vrchnost i podaní). Bezprostředně v Ústí nad Labem jsou zbytky teras po vinohradech pod Větruší, dále ve stráních nad Žižkovou ulicí. JZ svahy nad sídlištěm Krásné Březno mají velmi dobře a čitelně zachovány terasy bývalých vinohradů (dnes zahrádkářská kolonie), samozřejmě také pod hradem Střekovem jsou terasy stále velmi zřetelné. Mimo jiných menších lokalit jsou především v labských stráních viničné terasy i se spojovacími schodišti stále zachovány (nejvíce kolem Dolních Zálezel). Jsou využívány buď jako zahrady a někde jsou již zarostlé náletovými dřevinami a staly se součástí lesa. Na Litoměřicku patří k největšímu zaniklému vinařství Malé Žernoseky, ležící na protilehlé straně Labe, proti Velkým Žernosekům. Ještě po druhé světové válce zde byly dva větší funkční vinohrady, zaniklé až po kolektivizaci zemědělství v polovině padesátých let. V devatenáctém století zde bylo větší množství selských vinohradů i vinohrady šlechtické, k nimž patřila i velká budova na zpracovávání vína s mohutným kládovým lisem a připojené sklepy. Z maložernoseckého vinařství zůstala dodnes již jen viniční budova se sklepy, kládový lis byl v polovině padesátých let zdejším místním národním výborem zlikvidován. Dále menší budova vinárny v areálu viničné budovy (rekonstruována v padesátých letech na místní kino) a vinárna z dvacátých let na kopci Dobrý, nad Opárenským údolím s vinicí kolem (dnes slouží jen pro obytné účely). Na jižních stráních Opárenského údolí byly již v počátku minulého století vinice nahrazeny zahradami. Ještě po druhé světové válce zůstaly ve velmi dobrém stavu zachovány všechny původní viničné terasy i s propojovacími schodišti a ohradními zdmi kolem, vše velmi pečlivě stavěné z kamenů na sucho. Každá vinice zde měla i svůj charakteristický kamenný přístřešek na nářadí a případný úkryt před nepohodou, zčásti zapuštěný do stráně. Některé z těchto přístřešků byly bez střechy, kryté pouze plochými kameny, se zeminou a drny nahoře. Jejich vnitřní prostor byl velký maximálně 1,5 x 2 m. Poslední velká funkční vinice v Opárenském údolí byla opatřena

ª

i lanovkou na rozvážení hnoje, která byla ještě počátkem padesátých let rekonstruována (náhrada dřevěných nosných koz na vynášení lana za železnou konstrukci). Po poválečné výměně obyvatelstva noví uživatelé zahrad na původních viničních stráních již nebyli schopni zajišťovat náročnou údržbu všech složitých kamenných teras, schodišť a ohradních zdí. Docházelo k jejich postupné devastaci. Na původně viničních přístřešcích vznikaly nové nevkusné zahradní boudy, ohradní zdi byly nahrazeny drátěnými pletivy a padající zdi betonovými vysprávkami. V současné době je celá jižní strana přední části Opárenského údolí i jihovýchodní svahy kopce Dobrý využívána k rekreačním účelům, rozparcelována na malé části, a pokryta roztodivnými chatičkami a příbytky. Z původních kamenných teras zde zbyla jen velmi malá část. V současné době navazuje na bohatou vinařskou tradici Malých Žernosek nově zřízený menší vinařský závod, který zde začal zřizovat nové vinice a k zpracování využije historickou vinařskou budovu se sklepy. V závěru snad ještě zmínka o unikátních kládových lisech, které se ve zdejší vinařské oblasti běžně užívaly. Dva velké kládové lisy byly ve Velkých Žernosekách plně funkční až do své likvidace v roce 1918. Další velký kládový lis ve vinařské budově v Malých Žernosekách byl zlikvidován na palivo asi v polovině padesátých let. Zdejší národní výbor, který chtěl budovu využít pro zřízení tělocvičny, se snažil lis nabídnout do některých muzeí, nebo alespoň restaurátorům na kvalitní dřevo. Jejich výzva neměla odezvu a z odborných institucí nebyl zájem toto unikátní zařízení alespoň fotograficky zdokumentovat, proto lis skončil jako palivové dříví. Poněkud lepší je konec posledního kládového lisu v regionu z bývalé budovy lisovny u hradu Střekova. Přestože zde vinařství skončilo v roce 1905 a bylo nahrazeno zahradnictvím, Lobkovicové, tak jako jiná šlechta, měli kultivovaný vztah k historickým památkám, čímž lisovna s lisem přetrvala do padesátých let. Město Ústí nad Labem, jako provozovatel hradu Střekova, postupně zlikvidovalo celý poplužní dvůr pro zřízení parkoviště a při rozšíření příjezdové cesty, likvidovalo i bývalou lisovnu vína. Malé ústecké muzeum tehdy alespoň zajistilo fotografickou dokumentaci lisu, zhotovení jeho modelu a převzetí dřevěného šroubu s maticí pro vynášení závaží. Ze čtyřech velkých kládových lisů ze zdejší vinařské oblasti se alespoň ve sbírkách ústeckého muzea zachoval originální šroub s maticí.

- 25 -

ª

ª


VINIČNÍ

HOSPODÁŘSTVÍ

–

MINULOST

–

BUDOUCNOST

Doc. Ing. arch. Hana Urbášková, Ph.D., Vysoké učení technické v Brně, Fakulta architektury, Ateliér výrobních staveb, covanými detaily. Není pochyb o tom, že je nutné tyto typické soubory i jednotlivé stavby zachovat, pro budoucí generace, jako významné památkové, historické, kulturní i duchovní dědictví. Na Moravě má vinohradnictví dlouhou tradici, která procházela dobami rozkvětu i úpadku. Začátky vinařství spadají do období velkého rozmachu pěstování révy v Pannónii za císaře Proba (276-382). K většímu rozšíření vinařství došlo s příchodem křesťanství v období Velkomoravské říše. Později tomu napomáhaly i klášterní komunity, zejména z řádu Cisterciáků, kteří se usídlili na Velehradě r. 1205. Koncem 15. a začátkem 16. století se rychle zvětšovaly plochy moravských vinic a jejich rozmach pokračuje ve druhé polovině 16. stol., kdy na Moravu přicházejí Novokřtěnci [1]. Vinohradnictví je sice nejvýnosnější, ale také Vinohradské búdy ve Vlčnově pracovně nejnáročnějším odvětvím zemědělství. Po napoleonských válkách prožívá moravské vinohradnicPěstování a zpracování vinné révy je významným fenoménem venkoského prostoru. tví krizi odbytu vína vyvolanou velkou konkurenSpecifický způsob pěstování vytvořil obraz vino- cí levnými uherskými víny, vlivem zrušení celní rodé krajiny a struktura vinohradských staveb hranice mezi Uherskem a Rakouskem. Další kriovlivnila i podobu vesnic ve vinařských oblas- ze nastává v druhé polovině 19. století, kdy byly tech i životní styl regionů včetně projevů lidového z Ameriky zavlečeny houbové choroby a révokaz umění a folklóru. Vinné sklepy a lisovny vytváří a vinice na Moravě rychle mizejí. Z celkové plovětšinou charakteristické vinohradské uličky na chy vinic na Moravě, která v r. 1678 činila plochu okraji obce v blízkosti vinohradů. Jednotlivé ob- 21.053 ha, je v současné době na Moravě kolem jekty jsou přizpůsobeny terénním podmínkám 12 000 ha vinic [1]. a vytváří neuvěřitelné bohatství forem použitím rozmanitosti místního materiálu s variacemi architektonických detailů. Nadzemní část tvoří většinou lisovny, v podzemní části jsou sklepy, ve kterých víno kvasí a kde je skladováno. Pro naše předky měly viniční stavby mimořádný význam. Byli místem, kde se lidé scházeli, aby nejen posoudili úrodu a kvalitu vína, ale debatovali i o aktuálních záležitostech. Ochutnávka vína je dodnes obřadem, kterým se vzdává úcta vinaři k vyrobenému nápoji. Kdo chodil do vinného sklepa, nebyl chorý, proto snad vznikl v Prušánkách pro vinné sklípky název „nechory“. Vinařským stavbách byla vždy věnována velká péče a mnohé stavby i celé soubory staveb se dochovaly dodnes i s původními výtvarně zpra-

ª

Viniční hospodářství Sabathi vLeutschachu - 26 -

ª

ª


V současné době prožívá viniční hospodářství ve světě velkou renesanci. Pěstování vína se stává výnosným artiklem. Putování po vinicích a vinařských oblastech je dokonale organizováno a nabízí alternativní využití volného času. V rámci rozvoje vinařství se udržují specifické folklorní projevy, navštěvují se místa se zachovalou lidovou architekturou.

Weingut Hillinger v Jois

V sousedním Rakousku dosáhl trh v tomto směru již výrazných rozměrů. Vinařské oblasti byly zpřístupněny sítí cyklostezek a naučnými stezkami a byla postavena řada nových viničních staveb nabízející ochutnání vín i ubytování mezi vinicemi. Pro poskytování odborných výkladů jsou k disposici školení průvodci a internetové stránky. Následující obrázky představují realizované stavby nových viničních staveb v Rakousku. Příklady ukazují, že navrhování architektury nových viničních staveb, kde se setkávají nejmodernější technologie s tradičními postupy, není jednoduchý úkol. Pro jejich navrhování jsou příznačné dva rozdílné přístupy. První představuje celosvětový trend využívání moderní architektury pro reklamu a image firmy či reklamu mikroregionu. Druhý vychází z historické skromnosti venkovského prostředí a vyznačuje se snahou o bezkonfliktní zapojení stavby do krajiny. ¨

Viniční hospodářství Sabathi vLeutschachu

Návrh Vinařského centra LOISIUM v rakouském Langenlois je příkladem realizace prvního názoru. Americký architekt Steven Holl, pojal stavbu v americkém velkém stylu. „WINE CUBE“ nabízí možnost ubytování mezi vinicemi, poblíž vinných sklepů, které nabízejí možnost ochutnávky mnoha druhů vín. Hotel, restaurace, vinárna, konferenční a jednací sály jsou umístěny nad terénem, třetina stavby je ponořena do země a propojena tunelem se systémem 900 let starých vinných sklepů. Z vinárny je výhled na město prosklenou plochou, která je ponořena do venkovního bazénu, pod kterým vede spojovací tunel. V tunelu jsou umístěna vodotěsná kruhová okna, kterými prochází z bazénu světlo s vodním odrazem. Tunel je asi 5m vysoký a asi 90m dlouhý. V podzemí je pro návštěvníky připraven umělecký program s 11 zastávkami, při nichž jsou seznámeni s celým procesem výroby vína. Snahou architekta bylo vytvořit prostor, který bude působit na všechny smysly návštěvníků. Významnou roli zde sehrává světlo a hudba.

Weingut Hillinger v Jois

ª

- 27 -

ª

ª


Winery Mannincor – Kaltern. Zdroj: architectur actuell 06/2004 Stavební objekt tvoří železobetonová kostka 25 x 25 x 18m narušena prosklenými zářezy v obvodových stěnách, které vytvářejí v interiéru zajímavou hru světla a stínu. Při realizaci stavby byly použity nejmodernější technologie. Venkovní plášť tvoří prolamovaný speciální hliníkový plech. Stavba byla realizována v letech 2002-2003 a má obrovskou návštěvnost. U „WINE CUBE“ byl postaven obrovský hotelový komplex, který celou záležitost posunuje z polohy šetrné agroturistiky na velkokapacitní cestovní ruch. Areál vinařského hospodářství WINERY MANNINCOR v italském Kalternu je příkladem

druhého názoru. Majitelé stávajícího vinařského statku se rozhodli vybudovat nové potřebné prostory pro návštěvníky. Protože se lokalita nachází v chráněné krajinné oblasti, navrhli autoři ( arch. Walter Angonese, Rainer Köberl, Silvia Boday) stavbu, která je celá skryta ve svažitém terénu vinohradu a minimalizuje tak zásah do krajinného rázu. Na povrchu se pouze objevují prosklené konstrukce pro osvětlení vnitřního prostoru a nadzemní budova prodejny vína u hlavního vstupu do podzemí nabízející možnost ochutnávky mnoha druhů vín v bezprostřední blízkosti vinných sklepů [2]. Rozsáhlý předprostor slouží pro první fázi zpracování vína a je částečně zastřešen vykonzolovanou galerií vedoucí do degustační místnosti. V podzemí se nachází lisovna, prostory pro zpracování vína a sklad dubových sudů. Podzemní prostor zajišťuje ideální klimatické podmínky pro výrobu a skladování vína. Nové podzemí prostory jsou propojeny s tradičními sklepními prostorami vinařského statku. Stavba je navržena jako betonový „bunkr“, aby odolávala zemním tlakům. Konstrukční i materiálové řešení je vzájemně skloubeno a propojeno, konstrukce jsou přiznány. Pohledový beton stěn, stropů a podlah je broušený nebo leštěný a kombinován se dřevem, sklem a ocelí. Nové objekty vykazují minimalistické pojetí ve struktuře i formě. Citlivým zakomponováním do vinice s vinnou révou jsou kompletně začleněny do textury vinice a vykazují cit pro atmosféru krajinného prostředí.

Jižní Moravy se Slovenskem propojující fenomén tradičních sklípků s kulturou, přírodou a s novodobou vinnou turistikou by byla velmi přínosná. Rozvoj vysoce kvalitního a udržitelného turistického ruchu, by se promítl i do ostatních sektorů jako jsou řemesla, obchod, služby obyvatelstvu a promítl by se i do zvýšení přitažlivosti venkovského prostoru pro veřejnost i investory. Můžeme předpokládat, že i na moravském i slovenském venkově, přes mnohé problémy současného zemědělství, se pěstování vína stane lukrativní příležitostí výdělku podporující sociální a ekonomický rozvoj regionu. Tento rozvoj však nemůže vést k chybným krokům. Přestože, požadavky na fungování nových viničních staveb budou odlišné od požadavků na tradiční viniční hospodářství je nutné, aby kvalita jejich architektonického řešení nesla znaky daného neopakovatelného specifického prostředí. Proto je zapotřebí, aby nejenom tvůrci novodobých staveb na vesnici, ale i široká veřejnost a především obyvatelé vesnic byli informováni jednak o mimořádných hodnotách venkova (památkových, historických, krajinotvorných) patřících ke kulturního dědictví našich národů, ale i o stavu vývoje architektury zemědělských staveb, které mohou vytvořit novodobé hodnoty venkova. Při zdárné tvorbě vinohradské architektury považuji za nejdůležitější pochopit správně charakteristiku venkovského prostředí, ve kterém má být situována. Tvarosloví historických budov, struktura vinohradu a původní venkovská architektura jsou spolu s příklady novodobých staveb inspirací pro řešení nové výstavby vinařských závodů. Nová stavba má svým architektonickým pojetím být přínosem pro obec, a být natolik hodnotná, aby i ona se mohla v budoucnu stát předmětem památkové ochrany a péče. Literatura [1] [2]

http://www.svetvina.cz URBÁŠKOVÁ, H.: Architektura zemědělských staveb, VUT FA Brno 2005, ISBN-80-214-2883-x

Morava není zatím připravena na tento způsob agroturistiky. Přitom příhraniční spolupráce

ª

- 28 -

ª

ª


NÁSTIN

FORMOVÁNÍ A HODNOT POHRANIČNÍ KRAJINY, KOMUNIKACÍ A ŽELEZNICE PŘI

JIHOVÝCHODNÍ VINAŘSKÉ ČÁSTI NÁRODNÍHO PARKU

PODYJÍ

PhDr. Jan Kozdas, NPÚ ú.o.p. v Brně Přírodní specifika krajiny Národního parku Podyjí a jeho širšího areálu V těchto souvislostech by mohlo jít pouze o glosu týkající se ojedinělého přírodního prolínání zvláště vegetace severské a jižní panonské k niž vlastně patří i vinařství. Vegetace severská a jižní na sebe zase váže velkou škálu specifických živočišných druhů. Členitou hranici severského a jižního panonského Podyjí tvoří hlavně meandrovité údolí řeky Dyje a také údolí Gránického potoka, který se u Znojma vlévá do řeky Dyje. Možná je zajímavé, že v jihovýchodních částech těchto údolí bylo dříve podstatně méně souvislejšího stromového porostu. Souviselo to s obranou hlavně středověkého Znojma, ale také s četnými terasami k zakládání vinohradů - například Vranov nad Dyjí, Felicitina studánka u zámku, kolem 1850, slavný Šobes. autor Josef Doré Nejsem si jist zda příspěvek, který předkládám je obsahově zcela v souladu s tématem tohoto semináře. Týká se ale pohraničního území Znojemska s historickým městečkem Šatov, kde probíhá náš seminář. Rozhodně se nepovažuji za významnějšího odborného teoretika. Jsem totiž tzv. praktický, či terénní památkář, který se na každodenních pracovních cestách zabývá převážně zcela banálními úkoly tzv. spisové agendy, kdy není čas na hlubší odborné analýzy a ostatně jich mnohdy není ani třeba, či se vůbec nežádají a nebo jsou považovány rovnou za nežádoucí. V příspěvku se budu tudíž pohybovat někde na hranici prolínání oborů obecné historie s dějinami umění, etnografie a ochrany přírody. Nesporné přírodní, ale také obecně kulturně historické hodnoty pohraniční krajiny Podyjí postupně vedly i díky výrazně změněné společensko politické situaci, k ustanovení našeho Národního parku Podyjí i rakouského Národního parku Thayatal. V průběhu historie bylo české i rakouské (přesněji ale jihomoravské a dolnorakouské) Podyjí rozdělováno na různé části. Po všech těchto peripetiích nebude snad chybou, když dnešní Podyjí pro názornost rozdělíme na tři současné turistické části. Východní a jihovýchodní vinařskou s historickými centry měst jihomoravského Znojma, kde leží také městečko Šatov, a dolnorakouského města Retz. Střední s historickým centrem v malém dolnorakouském městě Hardegg a s nově vzniknuvším turistickým centrem v jihomoravské obci Čížov. Západní části Podyjí stále dominuje historické centrum v jihomoravském městečku Vranovu nad Dyjí.

Schéma historického vývoje v území Národního parku Podyjí a jeho širším areálu Historický vývoj v jihomoravském Podyjí se značně lišil v části západní s centrem Vranovem nad Dyjí a ve vinařské části východní a jihovýchodní s centrem ve městě Znojmě. Ve Vranově byla rozhodující společensko mocenskou silou vždy šlechta a později občanské vrstvy pod patronací šlechty, zakládající fenomén cestovního ruchu. Ve Znojmě, byť královském městě, a jeho vinařském okolí, byl zřetelný vliv církevních řádů, zvláště premonstrátů z Louky u Znojma. Po zrušení kláštera premonstrátů v roce 1784 (v této době byly zrušeny i další znojemské kláštery), se historický vývoj dělí na občanské Znojmo a zemědělské okolí. Toto dělení samozřejmě nebylo abso-

Znojmo, pamětní deska k založení městských parků - alejí

ª

- 29 -

ª

ª


lutní - znojemští vlastnili řadu vinohradů a okolní rolníci ve Znojmě často prodávali své zemědělské produkty, včetně vína. Vinaři ze Znojemska, ale zjevně prodávali i jinde, včetně rodících se center cestovního ruchu jako byl Vranov nad Dyjí. Znojemské občanské vrstvy se podobně jako ve Vranově nad Dyjí začínají orientovat na cestovní ruch. Vliv vznikající moderní občanské společnosti na tvorbu krajiny při jihovýchodní části Národního parku Podyjí Již v roce 1804 byly ve Znojmě založeny městské parky Horní a Dolní aleje. Zásadně se odlišovaly od starších zámeckých i klášterních parků. Šlo totiž o místa veřejně přístupná určená nejširším vrstvám, byť s organizovaným a limitovaným provozem. Občanské vrstvy ve Znojmě velmi stmelila obrana v bitvě s Napoleonovou armádou, která se u Znojma odehrála ve dnech 10. a 11. července 1809. Velkou statečností se zde měly vyznamenat právě znojemské a vídeňské dobrovolnické občanské sbory. Ve Znojmě a jeho okolí začaly po napoleonských válkách rozsáhlé krajinné a zahradní úpravy. Postupně se v jejich ztvárnění vystřídal strohý klasicismus, uvolněný občanský romantismus, bohatý dekorativní styl až secese a posléze moderní trendy v první třetině 20. století. Zjevně šlo jednak o romantickou snahu zkrášlit okolí města pro vlastní pobyt, ale také pro přilákání a udržení návštěvnické klientely. Z počátku šlo o aktivity českého i německého Znojma. Později převládl vliv německý. Důvodů bylo asi více, ale uvedu dva základní. Německé občanské vrstvy byly zpravidla majetnější a podnikatelsky se zase logicky orientovaly na zpravidla bohatší německou návštěvnickou klientelu. Tato situace se výrazně změnila po roce 1918 a vzniku první Československé republiky. O vysoké míře smyslu pro demokracii ve Znojmě svědčí domluva znojemských Čechů a Němců z roku 1921 o společné údržbě a budování dalších zahradních úprav. Příchod méně majetných Čechů si ale vyžádal finanční pomoc tehdejší znojemské radnice. Staré cesty při jihovýchodní části Národního parku Podyjí a jejich zakomponování do krajinných a zahradních úprav, vycházkových a turistických tras i okruhů Staré cesty v těchto lokalitách musely respektovat jednak dramatickou terénní konfiguraci skalnatých údolí hlavně řeky Dyje a Gránického potoka. Významnou skutečností také bylo, že historické Znojmo bylo vlastně aglomerací tří sídel tvořených městem Znojmem, klášterem křižovníků na Hradišti sv. Hippolyta a klášterem premonstrátů v Louce. Zvláště jde o náročné dílo křižovníků z Hradiště, jejichž velkolepě budovaná užitná komunikace překonala údolí řeky Dyje i Gránického potoka a to vedle cest dalších. Tyto staré cesty byly v průběhu 19. a počátkem 20. století vědomě zapojovány do uvedených rozsáhlých krajinných a zahradních úprav. Původně ryze užitné komunikace se staly cestami zahrad-

ª

Gránické údolí u Znojma, kamenný akvadukt ními a vycházkovými. Lesoparkové zahradní úpravy se mimo lesních a lučních areálů výrazně netýkaly vinařských lokalit v katastrech obcí Šatov, Hnanice, Havraníky, Popice, Konice, Šaldorf a Sedlešovice. Ostatně toho nebylo z komunikačních důvodů třeba, protože síť cest v této vinařské krajině byla poměrně rozsáhlá. Otázkou je do jaké míry byly i tyto cesty užívány k vycházkovým turistickým účelům. Vliv technických staveb na formování a využití krajiny při jihovýchodní části Národního parku Podyjí a navazujících lokalitách Krajinu v této části Podyjí formovaly od 19. století dva typy souborů technických staveb. Jednak stavby vodárenské a také železniční. Město Znojmo bylo nuceno přivádět pitnou vodu z poměrně značných vzdáleností. Jedna z tras procházela právě krajinně a zahradnicky upraveným údolím Gránického potoka. Z tohoto hlediska byly velmi zajímavé různě upravené nadzemní vodárenské stavby a také rezervní rybníky v okolí obce Citonice. Vedle menších staveb připomínajících věžky s cimbuřím, či kubistické a klasicistní stavby, šlo o dva obloukové akvadukty. Jeden překonává železnici a druhý větší terénní překážku menší rokle. Okolí těchto staveb bývalo zahradnicky upravováno. V blízkosti tras vodovodů byly udržované cesty, které sloužily i k vycházkovým účelům. Užitná voda pro Znojmo byla čerpána z řeky Dyje a postupně vznikající objekty vodárny byly kvalitní industriální architekturou. Tvůrci krajinných a zahradních úprav je vědomě spojovaly s přírodním krajinným prostředím v pozoruhodný zahradní a stavební celek. Železnice a její doprovodné stavby v krajinném okolí města Znojma V roce 1871 se Znojmo stalo poměrně významnou železniční křižovatkou. Od severozápadu přicházela železniční trať z Okřížek (směr Jihlava), od jihu byla její součástí trať ze Šatova a dolnorakouského Retzu, od východu přicházela trať z Hrušovan nad Jevišovkou (směr Brno a

- 30 -

ª

ª


Břeclav). Dramatická konfigurace terénu si vyžádala nejenom stavby zajímavých mostů, ale také řadu nejrůznějších zaklenutých tunelů. Zvláště u Znojma v lokalitách Gránické údolí, Městský lesík a Hájek mezi obcemi Suchohrdly a Dobšice byly zcela vědomě zakomponovány do krajinných a zahradních úprav. Jejich tvůrci tudíž intenzivně vnímali nejenom romantické přírodní prostředí, ale také architektonicky zdařilé vodárenské a železniční stavby, které navíc zjevně chápali jako tvůrčí symboly své doby. V spojení přírody a této ztvárněné techniky hledali harmonii své existence. Zároveň vytvářeli další motivy v rámci aktivit cestovního ruchu. Železniční stavby ve vinařských lokalitách, které jsou velmi četné, byly zřejmě chápány spíše jako užitné. Velmi intaktní je soubor historických staveb nádraží v Šatově a komorní železniční zastávka u obce Citonice. Zcela unikátní jsou individuální díla původních kamenných patníků s vytesanou železniční kilometráží, střídavě po obou stranách kolejí od státní hranice u Šatova až k hranici okresu Znojmo u obce Blížkovice. V úsecích sto až devět set metrů jde o menší kamenné patníky a v celých kilometrech jde o větší kamenný patník s ozdobným číslem. Specifický historický krajinný detail ve východní a jihovýchodní i západní části Národního parku Podyjí Není třeba zdůrazňovat, že vinohrady a vinohradnické stavby se vyskytují pouze v části východní a jihovýchodní. Vinohrad nedaleko vranovského zámku je totiž novodobě vysázenou výjimkou. Rozsáhlé sklepDobšice - Suchohrdly u Znojma, tunel pro ní prostory byly ale vybudovány i ve Vranově nad Dyjí. pěší pod železnicí Vedle funkce pivovarských sklepů mohly sloužit k ukládání dováženého vína. Pro barokní krajinu západní části jsou charakteristické ryze světské stavby jako jsou nejrůznější zahradní altány i další zahradní solitéry. Naopak barokní kamenné sochy světců jsou v krajině na západě poměrně ojedinělé a v menším počtu se vyskytují hlavně v zastavěných částech sídel. Naopak ve vinařské východní a jihovýchodní části jsou barokní kamenné sochy v krajině časté. Zahradní světské stavby se u Znojma objevují až v 19. století jako součást krajinných a zahradních úprav realizovaných občanskými vrstvami. Nejrůznější drobné zděné poklony se v celém Podyjí objevují v průběhu 19. století. Zdá se, že šlechtický a zednářský západ byl k náboženství někdy poměrně vlažný, ale na vinařském a klášterním východě a jihovýchodě tomu bylo zcela opačně. Literatura : BRUNNER, Robert a CHRISTIAN, Reinhold: v sborníku Thayensia 1998 - 1, s. 7 až 8 TÁBORSKÁ, Jana: Historický vývoj krajiny východní části Národního parku Podyjí v různých časových horizontech 19. a 20. století, v sborníku Thayensia 1999 - 2, s. 61 až 73 RICHTER, Václav - SAMEK, Bohumil - STEHLÍK, Miloš: Znojmo, Praha 1966 RICHTER, Václav: Umění a svět, Praha 2001, s. 271 až 286 PEŘINKA, František Václav: Vlastivěda moravská - Znojemský okres, Brno 1904, s. 207 ČERNÝ, Jiří: Poutní místa jihovýchodní Moravy, Pelhřimov 2005 AUER, Josef: Znojemské vinice a znojemské víno od pradávna do roku 1850, v Ročence Státního okresního archivu ve Znojmě 1992, s. Šatov, železniční stanice

ª

- 31 -

ª

ª


15 až 86 HUBATKA, Zdeněk: Cech vinařů ve Znojmě, v Ročence Státního okresního archivu ve Znojmě 1995, s. 44 až 51 HUBATKA, Zdeněk: Vinohradnická trať Šobes, v Ročence Státního okresního archivu ve Znojmě 1997, s. 94 až 96 Autorský kolektiv, autor statě ZEMEK, Metoděj: Vinohradnictví, Brno 1973, s. 138 až 168 KOZDAS, Jan - ŠMERDA, Jaroslav - občanské sdružení Okrašlovací spolek ve Znojmě: 200 let městských alejí a parků ve Znojmě - Zrození znojemské občanské společnosti, Znojmo 2004 MUCHA, Ladislav: Bitva u Znojma 10. a 11. července 1809, Dobšice 2002 JIRAL, Jakub: Dějiny Zalesňovacího a okrašlovacího spolku, v Krása našeho domova, 1931, s. 84 až 86 KOZDAS, Jan: Dvě stě let od založení znojemských městských alejí, v sborníku Jižní Morava 2004, s. 311 až 319 KOZDAS, Jan: Zahradní a krajinné úpravy Hájku mezi obcemi Suchohrdly a Dobšice s jejich památkovým fondem - Nástin historie občanské společnosti na okraji města Znojma, v Ročence Státního okresního archivu ve Znojmě 2004, s. 58 až 79 KOZDAS, Jan: Znojemské avenue, bulvár, velkoměstský šachovnicový Citonice, vodárenská stavba západně od systém ulic a jejich zaniklý památkový fond, v Ročence Státního obce okresního archivu ve Znojmě 2001, s. 98 až 112 KOZDAS, Jan: Nástin historického a urbanisticko architektonického vývoje zahradních a krajinných úprav ve Znojmě a jeho okolí, v Ročence Státního okresního archivu ve Znojmě 2002, s. 80 až 114 KOZDAS, Jan: Lesoparky - poslední společné téma znojemských Čechů a Němců, v sborníku Jižní Morava 2003, s. 251 až 253 KOZDAS, Jan: Analýza stavebně historického vývoje lesoparků Znojmo - část Karolíniny sady a Rajská zahrada, v sborníku Thayensia 2004 - 6, s. 117 až 135 KOZDAS, Jan: Krajinářský park Městského lesíku u Znojma - zahradní kronika vývoje zájmů občanské společnosti od konce 19. století, v sborníku Jižní Morava 2005, s. 97 až 107 KOZDAS, Jan: Nástin historie pohraniční krajiny Národního parku Podyjí a vzniku občanské společnosti v národnostně smíšeném území, příspěvek na 3. ročníku konference o krajině Tvář naší země - krajina domova, Praha a Průhonice 8. až 10. března 2005, sekce Identifikace s místem a krajinou jako základ Evropy regionů, s. 68 až 77 sborníku Staré stezky, sborníky referátů 2000 až 2005, Státní památkový ústav v Brně Veronika, časopis pro ochranu přírody a krajiny Brno, č. 6, XVIII ročník 2004 HAVLÍK Lubomír: Znojmo - Z minulosti města a jeho památek, Brno 1956 VERMOUZEK, Rostislav: Znojemská cesta, v sborníku Jižní Morava 1988, s. 115 až 132 SCHEUER, Ervín: Znojemské procházky, v sborníku Podyjí, duben 1958, s. 62 až 63 PERNICA, Milan a kolektiv: Podyjí a Pavlovské vrchy, turistický průvodce, Praha 1965 ODSLOŇ, Josef: Vývoj vodárenské otázky ve Znojmě, Vodárna města Znojma, v almanachu Znojmo a okolí, Praha 1931 - 1932 ŠMERDA, Jaroslav: Počátek a konec citonického vodovodu, v Studánky Znojemska - Průvodce po studánkách Znojemska a Vranovska, vydal Okrašlovací spolek ve Znojmě, květen 2003 Autorský kolektiv, autor hesla PETERKOVÁ, Petra: Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. díl, Praha 2001, s. 481 až 482 KLIMTOVÁ, Miloslava: Znojmo - kniha historických pohlednic, Znojmo 2002 KOZDAS, Silvestr: Malé historické stavby na železnici v okolí NP Podyjí, v Podyjské listí 4, 2003, s. 4 a 5 KOZDAS, Silvestr: Historické stavby na železnici u Znojma - Nabídka na podzimní výlety do okolí Znojma, v Fenster - Okno, říjen 2003, č. 2, ročník 2, s. 22 a 23 CILA, Richard: 130 let provozu železnice Jihlava - Znojmo, v Od Horácka k Podyjí, číslo 1, 2001, s. 3 až 6 SCHREIER, Pavel: Zrození železnic v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2004 FROLEC, Václav: Jihomoravské vinohradnictví, Brno 1984 MATUSZKOVÁ, Jitka - KOVÁŘŮ, Věra: Vinohradnické stavby na Moravě, Brno 2004 Autorský kolektiv: Oborový dokument Chráněné krajinné oblasti Podyjí, zpracoval TERPLAN - Státní ústav pro územní plánování Praha, Brno 1987 Autorský kolektiv: O hroznové koze, Znojmo 2004, vydal Spolek přátel Hroznové kozy

ª

- 32 -

ª

ª


CESTY

DĚDICTVÍ

Ing. arch. Marie Tomíšková, Ústav územního rozvoje Brno Ve své knize Genius loci napsal Christian Norberg – Schulz: „Málokterá země má architekturu tak jednotnou a přitom tak rozmanitou. Témata jsou výrazně česká, jejich variací je však bezpočet a zanechávají svědectví o výjimečných uměleckých schopnostech českých lidí.“ A právě jedním z těchto témat jsou vinohradnické stavby, které tvoří v mnoha případech památkově cenné a dobře dochované soubory, z nichž některé byly prohlášeny za památkové rezervace. Kulturní turistika jako jedna z forem prezentace kulturního dědictví Dle znění Dohody o světovém dědictví je nutné světové památky označit, chránit, udržovat, prezentovat a předávat dalším generacím. Veškeré definice a zásady se v přiměřeném rozsahu vztahují i na všechny ostatní památky, tedy i vinohradnické stavby. Prezentace památek je mimo jiné realizovatelná prostřednictvím cestovního ruchu. Komise pro kulturní turistiku, která byla ustanovena v roce 1969 při Mezinárodní radě pro památky a památková místa (ICOMOS), formulovala v roce 1976 Chartu kulturní turistiky, která, kromě dalšího, obsahuje definici kulturní turistiky1) a hlavní zásady jejího provozování při současné eliminaci negativních dopadů na památky. Kulturní turistika je v Chartě definována jako forma turistiky, jejímž předmětem je, mimo jiné cíle, objevování památek a památkových lokalit. Přispívá významně k jejich údržbě a ochra-

ně, současně však památky při živelném využívání ohrožuje. Respekt ke kulturnímu dědictví musí být nadřazen jakýmkoliv jiným zájmům. Je nezbytné jej zajistit nejen limitováním počtů návštěvníků, ale citlivým situováním vybavení a služeb pro cestovní ruch a dalšími opatřeními dle povahy lokality. Prezentace vinohradnických staveb Jednou z možností prezentace souborů vinohradnických staveb je jejich začlenění mezi cíle cestovního ruchu a to jak tuzemského, tak zahraničního. Na základě této úvahy byl již v předchozích letech založen systém značených cyklistických vinařských stezek. Další možností, jak přivést návštěvníky do těchto lokalit, je začlenění souborů vinohradnických staveb do doprovodných aktivit jiného zájmového okruhu. Trasy cestovního ruchu – trasa UNESCO Vymezování tras cestovního ruchu propojujících tematicky shodné lokality je jedním ze způsobů, jak vytvářet ucelené produkty cestovního ruchu. Trasy propojující města a obce, na jejichž území se nachází atraktivní památková lokalita, se dle zaužívané terminologie nazývají „cesty dědictví“. V Ústavu územního rozvoje byl v letošním roce na základě zadání odboru cestovního ruchu MMR a v souladu s požadavkem České centrály cestovního ruchu, nyní CzechTourismu, zpracován projekt cestovního ruchu pro trasu propojující památky zapsané v Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Tento projekt předpokládá nejen propagaci památek UNESCO, ale i kulturně historického potenciálu celého území podél trasy, přírodního potenciálu a stávajících zařízení pro rekreační aktivity. Součástí projektu je i doporučení pro vybavení území podél trasy zařízeními pro cestovní ruch. Využívání této trasy bude vyžadovat důslednou meziregionální koordinaci aktivit cestovního ruchu, památkové péče, dopravy a bezpečnosti. Nabídku atraktivit v území podél trasy není vhodné omezit pouze na návštěvu památek. Podle nosného tématického zaměření trasy (na památky UNESCO) lze předpokládat, že pro většinu účastníků jsou památkové lokality cílem, ale pro mnoho dalších, například pro rodinné příslušníky, může být prohlídka zámku nebo návštěva jiné památkové lokality pouze doplňkem rekreační cesty nebo pobytu. Cílem projektu je proto komplexní nabídka aktivit pro všechny typy návštěvníků, nejen pro vyhraněné zájemce o kulturní dědictví. Nabídka zahrnuje kromě prohlídky dalších památkových lokalit (nejen UNESCO), které jsou situovány v obcích na trase i možnosti návštěvy různých kulPetrov turních a sportovních akcí, provozování let-

ª

- 33 -

ª

ª


ních a zimních sportů, turistiky a poznávání přírody. Důležité je i zázemí ve formě ubytování, občerstvení a stravování, zábavy, služeb a nákupů, které poskytují jednotlivé obce. Popis trasy UNESCO Trasa sleduje existující silniční propojení jednotlivých obcí s lokalitou UNESCO. Podél celé trasy je vymezeno území v šířce cca 20 km na obě strany od komunikace, ve kterém lze nalézti další nejen kulturně historické zajímavosti, ale i další uvedené zájmové aktivity a služby pro cestovní ruch. Rozsah odboček do 20 km lze snadno zvládnout v rámci krátkého výletu. Zde je právě prostor, do kterého jsou již v tomto projektu začleněny všechny vesnické památkové rezervace, tedy i soubory vinohradnických staveb.

Veletina Úseky trasy Pro usnadnění orientace byla trasa rozdělena na 6 úseků, které na sebe navazují a propojují vždy dvě až tři lokality UNESCO od hraničního přechodu v jižních Čechách až k úseku, který trasu uzavírá jako okruh zpět k Českému Krumlovu. I. Dolní Dvořiště - Český Krumlov – Holašovice – Telč II. Telč – Třebíč – Brno III. Brno – Lednicko-valtický areál – Kroměříž IV. Kroměříž – Olomouc – Litomyšl V. Litomyšl – Žďár nad Sázavou – Kutná Hora VI.Kutná Hora – Praha VII. Praha – Příbram – Písek – Tábor – Český Krumlov

Mařatice

ª

Jednotlivé úseky trasy jsou podrobně popsány, uvedené lokality jsou vyznačeny na mapkách úseků, ve kterých je nabídka atraktivit v obcích znázorněna piktogramy. K popisu každého úseku je připojena fotodokumentace. Za popisem následuje analytická část, kde jsou tabelární formou uvedeny pro jednotlivé úseky městské a vesnické památkové rezervace a zóny, turisticky atraktivní archeologické lokality, krajinné památkové zóny, národní kulturní památky, atraktivní památky mimo území rezervací a zón. Součástí analýzy je i hodnocení přírodního potenciálu. Rekreační potenciál je v analýze rozdělen na zařízení letní, zimní a celoročně provozované sporty, následuje výčet ubytovacích zařízení, zařízení pro kulturu

- 34 -

ª

ª


ce, Vlčnov, Blatnice pod svatým Antonínkem a Mařatice v Uherském Hradišti. Vzhledem k tomu, že jsou v celé trase uvedeny všechny památkové rezervace a zóny, jsou v popisu i v grafické části uvedeny Veletiny, kde je rovněž zapsaný soubor velmi cenných vinohradnických staveb, které však již dávno přestaly sloužit svému účelu. Taková lokalita je zajímavá v současné době zejména pro odborníky. Tím se dostávám k zásadnímu problému těchto lokalit, a to je atraktivita pro návštěvníky. Malebné prostředí s půvabnými stavbičkami se vyznačuje výrazným geniem loci a poskytuje přitažlivou podívanou, ale bez možnosti posezení, pohoštění a nákupu vína nelze předpokládat větší zájem a – což není zanedbatelné – i ekonomický přínos návštěv. Je známou skutečností, že takový provoz v současné době není jednoduchý, protože jak prodej, tak podávání pohoštění naráží na složité Blatnice pod sv. Antonínkem legislativní a hygienické předpisy. A nejen to, ale i značná část vlastníků a nejvýznamnějších kulturních a sportovních sklepů o propagaci a návštěvy příliš nestojí. V něakcí. kterých oblastech se však již podařilo postupně nelibost obyvatel překonat a začít s rozšiřováVinohradnické stavby jako součást trasy ním služeb podél cyklostezek. Některé problémy UNESCO rovněž odstraní připravovaná novela příslušné Pro téma letošního semináře je zajímavý legislativy. úsek III. Brno – Lednicko-valtický areál – KroměVzhledem k tomu, že výstupy projektu již říž. V popisu úseku jsou uvedeny nejen soubory památkově chráněných vinohradnických staveb, převzala Česká centrála cestovního ruchu, kteale i některé další atrakce, související s vinař- rá prostřednictvím cestovních kanceláří hodlá stvím. K návštěvě jsou doporučeny obce Židlocho- cestovní ruch na trase realizovat, lze očekávat, vice, Dolní Věstonice, Pavlov, Mikulov, Hlohovec, že vzroste i zájem o atraktivní soubory vinohradValtice, Břeclav, Petrov, Bzenec, Milotice, Strážni- nických staveb.

) ICOMOS (International Council on Monuments and Sites) - International Scientific Commitee on Cultural Tourism : Cultural Tourism Charter 1976 Cultural Tourism is that form of tourism whose object is, among other aims, the discovery of monuments and sites. In exterts on these last a very positive effect insofar as it contributes – to satisfy its own ends - to their maintenance and protection. This form of tourism justifies in fact the efforts which said maintanance and protection demands of the human community because of the socio – cultural and economic benefits which they bestow on all the population concerned. 1

ª

- 35 -

ª

ª


EAFRD – EUROPEAN AGRICULTURE FOND ROZVOJE VENKOVA

FOND FOR RURAL DEVELOPMENT

–

Mgr. Věra Schollarová, Nipos - Regis Praha Finanční prostředky na opravy památek našeho venkova mohou jejich majitelé už dnes získat z fondů Ministerstva kultury i jako podporu z různých nadací. Ale celkový objem peněz takto proinvestovaných zdaleka nedostačuje k tomu, abychom mohli říci, že památky na našem venkově jsou v dobrém stavebním stavu a na nové využívání těchto památek není třeba dalších prostředků. Stálý nedostatek financí veřejných rozpočtů naší republiky se zřejmě v nejbližších letech nezlepší. Nové možnosti přináší Evropská Unie. Nejsou ovšem samospasitelné. Určité nové možnosti by mohl přinést připravovaný Fond rozvoje venkova a to v letech 2007 – 2013. Příprava probíhá ve všech členských zemích a je průběžně konzultována v Bruselu i našimi zástupci. Postupně jsou konzultována stanoviska a východiska jednotlivých zemí. Toto velmi důležité dohadovací řízení vede za českou stranu ing. arch. Kamila Matoušková. Je známou postavou v ochraně památek, stála u zrodu programů na regeneraci památkových rezervací a památkových zón.Protože celkově je příprava fondu svěřena Ministerstvu zemědělství, musíme se proto i v oblasti památek přizpůsobit metodice, jak jsou zpracovávány ostatní – a pro venkov hlavní (produkční) – témata např. lesy, plodiny, voda apod. Hlavním tématem je v současnosti zpracovávání Strategií rozvoje venkova v každé členské zemi. Mají stanovit referenční rámec pro přípravu programů rozvoje venkova a to zejména tak, aby odpovídal prioritám evropského společenství ve vztahu ke göteborským cílům udržitelnosti a k obnovení lisabonské strategie pro hospodářský růst a zaměstnanost. Připravuje se tak rámec, do kterého se budou zasazovat přihlášené projekty v jednotlivých zemích. Ještě letos má být hotova i Strategie rozvoje venkova České republiky. Od počátku letošního roku jsem se zúčastňovala na práci odborné skupiny, která usilovala o správné a odpovědné nastavení rozvojových programů pro venkov v příštím desetiletí. Odborný tým vedla prof. Majerová ze Zemědělské univerzity v Praze a souběžně probíhala celonárodní diskuse po jednotlivých krajích k tématu dalšího rozvoje venkova pod záštitou p.poslance Papeže. V zásadě byly v Bruselu dohodnuty tři základní pilíře rozvoje evropského venkova a to ekonomický, ekologický a sociální. Pracovala jsem pro tzv. osu 3, která pod názvem Diversifikace venkovské ekonomiky a kvality života na venkově nabízí i článek 55 - Ochrana, zvyšování hodnoty a péče o přírodní dědictví, obnova a rozvoj vesnice a ochrana a zvyšování hodnoty kulturního dědictví venkova.

ª

Týmově jsme vypracovali (zdroj statistika kultury a šetření NIPOS REGIS) swot analýzu stavu památek na venkově v současnosti i její vývoj po roce 1990. Bylo třeba se věnovat i kulturním, folklorním, ale i řemeslným a spolkovým tradicím venkova. Obsahovala nejen konstatování, ale i statistiku a ekonomickou analýzu. Dále jsem pracovala na návrhu opatření, která by měly naplňovat projekty podávané širokou škálou příštích příjemců podpory – majitelů vesnických památek (obce, svazky obcí, neziskové organizace, fyzické a právnické osoby). Cílem podpory budou projekty zaměřené na studie, programy a realizaci zachování a obnovy hmotných i nehmotných kulturních a historických hodnot venkova, a to zejména ve směru využití těchto hodnot v každodenním životě obyvatel i pro návštěvníky venkova. Projekty by měly napomoci ke zlepšení celkového obrazu vesnice. Cílem je rovněž zvýšení povědomí o kulturním dědictví v zájmu jeho záchrany a oživení a posílení identity a sounáležitosti skupin obyvatel s jejich prostředím. Popis podopatření Podporovány budou následující aktivity a projekty Obnovy a zhodnocení nemovitých kulturních památek a charakteristických prvků vesnic a krajiny, památek vědy a techniky, historických parků, zahrad a alejí, krajinářských kompozic, ochrana a údržba archeologicky významných lokalit -

-

- 36 -

aktivit zaměřených na opravy, oživení a vhodné ekonomické využití kulturních a historických objektů a míst a prostor (veřejných sálů a venkovních areálů) pro kulturní a společenské aktivity obyvatel i návštěvníků venkova zpracování studií obnovy a využití památek zpracování regulačních plánů a programů regenerace památkově významných území identifikace a soupisy památek vzdělávací programy, osvětové akce, propagační a informační tiskoviny, místopisné edice pořádání folklorních, církevních, národopisných a tradičních slavností a kulturních akcí realizace výstavních expozic s nabídkou místních kulturních a historických zajímavostí obnova historických cest, naučných chodníků a stezek, historických parků, zahrad

ª

ª


alejí a krajinářských kompozic obnovení technických památek a jejich provozu v rámci cestovního ruchu Tento výčet by měl být inspirací příštích projektů. -

V rámci stanovení absorpční kapacity jsem po dohodě s dr. Burešem uvedla celkovou sumu nutnou na obnovu a udržení stavu památek na našem venkově ( nejen lidová architektura, ale i hrady a zámky, kláštery a technická a vojenská historická díla) v každém roce na 1 miliardu Kč. Počítáno i s nutnou infrastrukturou pro využití památek a to jak v cestovním ruchu tak i pro každodenní život obyvatel venkova (Cílem je zlepšení kvality života na venkově!) Velký význam v tvorbě projektů je nutno věnovat stránce navýšení zaměstnanosti na venkově, což oprava i využití památek jistě přinese. V rozborech bylo nutno dokumentovat i živý spolkový život na našem venkově, jeho tradici i současná úskalí. Zapojení spolků a neziskových organizací do projektů je předpokladem jejich úspěšnosti. Udělali jsme i analýzu současnosti spolkové činnosti na vesnici (více než 90 % obcí uvádí v přihláškách k programu obnovy, že v jejich obci fungují spolky) a zapojení mužů a žen v ní. Většina tak zvaných mužských spolků (hasiči, myslivci, sportovci) realizují ve své činnosti koníček svých členů. Aktivity ženských spolků (Červený kříž, ženské spolky) pořádají akce pro celou komunitu a to zejména pro seniory a děti,

ª

mládež. Podporu by tak měly dostat spolky ochotnické, pěvecké, které tuto polaritu otupují. Ty ale potřebují pro svou činnost kvalitní prostor, veřejný sál a ten mnohde na vesnici není v dobrém technickém stavu nebo vůbec schází. (Příkladem je i zde námi využívaný sál Obecního úřadu – dostatečně velký, ale bez možnosti zatemnění a s nedostatečnou kapacitou sociálního zařízení). Úspěšné budou projekty bezvadně připravené nejen z hlediska památkové ochrany, ale i z hlediska zvýšení zaměstnanosti na venkově, zapojení spolků, obcí a co nejširší veřejnosti, projekty které spojí obnovu památek s cestovním ruchem a budou objemově přesahovat sumy na obnovu památek, které je dnes možné čerpat např. z fondů Ministerstva kultury. Důležité bude podávat projekty za větší územní celky, např. za malý region spojený ve svazku obcí. Samozřejmostí je nejen odborná stránka z hlediska památkářského, ale i finanční rozvaha projektu a vyčíslení posílení zaměstnanosti, zvýšení úrovně života obyvatel venkova a posílení možností cestovního ruchu. Věřím, že zvláště Vy mladí mezi námi se budete často a rádi podílet na tvorbě projektů, které pomocí evropských fondů pomohou zachránit a využít naše nezměrné bohatství památek na českém a moravském venkově.

- 37 -

ª

ª


VÝVOJ

STAVEB A ZAŘÍZENÍ K PĚSTOVÁNÍ A SUŠENÍ CHMELE DO DRUHÉ POLOVINY

STOLETÍ (STRUČNÝ PŘEHLED)

20.

Zdeněk Tempír Chmel obecný (Humulus lupulus L.) je vytrvalá bylina původní v mírném pásmu severní polokoule Evropy a Asie. V Evropě je archeologickými nálezy doložen od neolitu (Švýcarsko, ČR – Mohlenice). Chmel, dříve sbíraný, byl využíván jako léčivá rostlina, koření a zelenina. V druhé polovině I. tisíciletí se stal surovinou pro výrobu nového, relativně dostupného kvašeného nápoje severně od vinorodých oblastí. Vše nasvědčuje tomu, že v té době došlo ke vzniku skutečného piva – mírně alkoholického nápoje z vody, sladu a chmele. Kvasy z obilných sladů bez chmele nejsou piva (viz ruské, staroegyptské a jiné). Se vzrůstajícím počtem obyvatelstva těchto oblastí vzrůstala potřeba žádaného kvašeného nápoje – piva – včetně nezbytného chmele. Sběr chmele (hlávek, šištic) byl vystřídán jeho pěstováním. Vznikly chmelnice, nová zemědělská plodina, kulturní chmel. Chmel se pěstuje pro lupulin, nacházející se v hlávkách samičích rostlin. Chmel je dvoudomý. Z vytrvalého trsu (babky, keře, štoku) každoročně vyrůstají pravotočivé lodyhy (révy), dlouhé 8-12m i delší. V původních rostech se chmel pnul po keřích a stromech. Od počátku se ve chmelnicích pěstovaly jen samičí rostliny množené vegetativně (sád). Jako opora sloužily po staletí bidla, hole, tyče (odtud „tyčovky“) doložené v písemných pramenech od 14. století (předhusitské urbáře), ikonografickými doklady začátkem 16. století (J. Černý 1517, pečetidlo města Klatov 1533).Tyče byly různě dlouhé (3-9m) a různě silné (asi 5-10 cm). Pro korec chmelnice koncem 19. století bylo třeba v žatecké oblasti asi 20 kop tyčí, při přepočtu na 1 hektar asi 4 200 tyčí. Tyče bylo třeba každoročně tyčit – pevně postavit a po sklizni uložit a připravit pro další vegetační období. Životnost chmelnice byla 20-25 let, maximálně dvojnásobná, životnost tyčí podstatně kratší.

v následujícím období k rozvoji nového způsobu pěstová n í chmele na chmelových konst r u kcích (L. Stamm 1846, S. Schöff l 1856 a další). Na v z n i k u žatecké chmelnicové konstrukce se podílelo více chmelařů, ř emesl n íků, konstruktérů. Od 80. let 19. století se pěstování chmele na „drátěnkách“ rychle šířilo. Podle šetření a statistik české sekce Jednoty chmelařské bylo v roce 1920 jen 5% tyčkových chmelnic. Od r. 1957 a na Moravě v 80. letech 20. století Drátěné chmelnicové konstrukce se dále vyvíjely (okovky, skobovky), zkoušely se konstrukce z jiných chmelařských oblastí. Chmelnicové konstrukce výrazně ovlivňovaly vznik nového nářadí a strojů, využívání potažních zvířat (skotu, koní), ruční práce, ale také v některých zemědělských krajinách vzhled krajiny za vegetace i v zimě.

Po hledání a úvahách v první polovině 19. století došlo v polovině století k pokusům a

Čerstvě očesaný chmel obsahuje asi 60-75% vody. K jeho usušení, přepravě a dalšímu uchová-

1) Lísky na stojanech. J. Tomeš 1891 2) líska ze sušárny pana Medka, Výkleky, Tršicko, do r. 1950 3) líska na sušení atmosferickým teplem, sušárna p. Vyhlídala, Výkleky, Tršisko, do r. 1950

ª

- 38 -

ª

ª


ní pro vaření piva bylo třeba snížit obsah vody asi na 12-15%. Chmel se původně sušil přirozeným (atmosférickým) teplem ve stínu v suchých místnostech pod střechou v mírném průvanu chráněn před přímým slunečním světlem, deštěm, větrem a přílišným kolísáním relativní vlhkosti vzduchu. Při sušení chmele se využívalo letitých či prastarých zkušeností se sušením mnoha zemědělských produktů. Nejobvyklejším způsobem bylo sušení chmele na podlahách, běžné do druhé poloviny 19. století. Načesaný chmel se rozprostíral v tenké vrstvě na půdách (patrech), v suchých komorách, na sýpkách a na všech využitelných vhodných plochách obytných i hospodářských objektů. Nejvhodnější byly podlahy dřevěné, pak cihlové a hliněné. Chmel se sušil v jedné nebo ve dvou vrstvách hlávek. Opatrně se obracel, čechral, shraboval do hřebenců nebo nízkých hromad. Usušený ukládal (truhly, sudy, cíchy, žoky, komory). I opatrnou manipulací se kvalita zhoršovala. Je pravděpodobné, že v oblastech většího rozšíření pěstování chmele (velká potřeba ploch sušení) byla výstavba některých objektů zemědělských závodů koncem 18. století a v 19. století v bývalém kraji žateckém, litoměřickém, mladoboleslavském a rakovnickém ovlivněna touto potřebou. Od 50. let 19. století se začalo šířit sušení chmele na lískách v nevytápěných prostorách – sušárnách. Vzrůstající krátkodobá potřeba ploch pro sušení chmele spojená s rozšiřováním ploch chmelnic vedla ke zřizování sušáren s lískami v několika vrstvách (stojany, regály, zavěšování lísek). Podrobný popis pochází od F. Horského )1858 Mašťov), od F. Wirtha (1875-77) v Německu a pak dalších. V té době byla postavena známá, ojedinělá, dnes zaniklá lísková sušárna chmele v Trnovanech u Žatce(J. Vařeka 1976). Koncem 19. století se na Žatecku rozšířilo zavěšování lísek

do ok provazů zavěšených na trámech střešních konstrukcí. Lísky byly různě velké, nízké, dřevěné, s propustným dnem z rákosu, prostupných tkanin, dnem pleteným, z lišt, případně proutí. V malých zemědělských závodech se tento způsob používal ještě začátkem 50. let 20. století. Sušení chmele ve vytápěných prostorách můžeme předpokládat v době rozvoje městského a vrchnostenského vaření piva. Na sušení chmele ve starých sladovnách upozornili Mehler J., Mohl A. aj. Sušení chmele ve sladovně v Čechách je doloženo nálezem několika nažek chmele v prostoru otopného zařízení předbělohorské sladovny v Nymburku (K. Motyková 1996, ul. U Pošty). V oblastech s humidnějším podnebím bylo sušení chmele ve vytápěných sušárnách do značné míry nezbytné (Anglie–Bradley 1727, Flandry-Krünitz 1784). První sušárna anglického typu byla v Čechách postavena v 50. letech v Lounkách u V. Kratochvíla (1820-18963). Až na výjimky se ve střední Evropě nerozšířily (jiné podmínky). Od 80. let, hlavně však v 90. letech 19. století a začátkem 20. století bylo sestrojeno mnoho typů sušáren: s lískami malými, velkými, pásovými, pevnými, vestavěnými, mobilními, výsuvné, vozíkové, s prostupným i neprostupným dnem, dnem děleným, žaluziovým, pro různě velké zemědělské závody. Rozšířily se hlavně systémy: Andrlík-Hubert, z něj vycházející Linhart-Vltevský (Rakovník) a na ně navazující systémy Löschner (Blšany), V. Snetina-„Saazia“, Kreisl, Kůrka (Louny) a v některých oblastech sušárny typu Wurbs-Böhm. Menší sušárny si pěstitelé vestavovali do původních objektů (půdy nad obytnými prostory a chlévy, do stodol). Sušárny s pásovými lískami (tehdy Zelinka, K. Blaschke) se začaly uplatňovat při sušení chmele až po polovině 20. století. Původní Blaschkeho sušárnu měl údajně žatecký chmelařský spolek, družstevní byla v Podbořanech a jedna byla ne velkostatku v Tuchořicích.

Výrobci sušáren se zaměřovali na řešení kotlů, topných systémů, využívání různých paliv a na doplňující zařízení. Při šetření Jednoty chmelařů v r. 1932 bylo zjištěno, že ze 4 069 pěstitelů mělo 2 563 chmelařů vlastní sušárnu. Literatura Barth J., Klinke Ch. Schmidt C.: Der grosse Hopfenatlas. Nürnberg 1994 Bauer A.: Das Trocknen des Hopfens, in: V. Günzel: Saazer Hopfen, 145-169. Žatec 1904 Dejmek B.: Lidová architektura na Bělsku. Vlast, řada B, sv.4, 94-141,1972 Fruwirth C.: Hopfenbau und Hopfenbehandlung. Berlin 1888, 3. vydání 1928 Fruwirth C.: Hopfen, in: Geschichte der oesterreichischen Land-und Forstwirtschaft und ihrer Industrien 1848-1898, zweiter Band 132-149, Wien 1899 Gauba Th.: Geschichtliche Rundschau über die Gründung und 25 jährige Tätigkeit des Hopfenbau-Verbandes in Saaz 18911916. Žatec 1916 Horský F.: Rolnická polní kázání. Praha 1861 Krünitz G.: Die Oekonomische Encyklopedie XXV (Hopfen), Berlin 1784 Gross E.: Der Hopfen, Wien 1899 Kukla A.: Sušárna na chmel s prací nepřetržitou. Patent Jos. Heijáka ml. v Měcholupech. Pivovarské listy 1884, č.8, 113116 Linke W.: Der Hopfenbau, Žatec 1942 Löschner L.: Das Wesen der Hopfentrocknung und die Verwendung von Ventilatoren. Blšany 1927 Lůžek B.: České chmelařství v 19. století, Praha 1971 Makovec K.: Chmel, in: Soustava komplexní mechanizace zemědělské výroby do roku 1985, II. 141-188, Praha 1973 Mohl A.: Posouzení našich stávajících chmelových sušáren, Žatec 1896 Mohl A.: Chmelařství. Díl I. Dějiny chmelařství, Rakovník 1906

ª

- 39 -

ª

Mohl A.: Chmelařská výstava na výstavě národopisné. Chmelařské listy II. Č.1, 134-135, 1895 Mohl A.: Chmelařství. Díl II. Pěstování chmele po stránce povšechné i podrobné, Praha 1924 Olbricht F.: Bömens Hopfenbau und Handel, Praha 1835 Schöffl J.: Der Saazer Hopfenbau, Žatec 1863 Stamm Ferd.: Umění hospodářské ve všech odvětvích etc. Praha 1953 Stamm Ferd.: Das Buch von Hopfen, Žatec 1854 Štěpánek L.: Chmelařství Mladoboleslavska a Mělnicka a lidová architektura z konce 18. století. Vědecká práce Zemědělského muzea 8 (1968) 199-212 Štěpánek P.: Pěstování chmele, Milotice nad B. 1927 Tomeš J.: Chmel, jeho význam, pěstování a ošetřování. Praha 1891 Tempír Z.: Historie chmelařství v Žatci, in: Žatec (Holodňák P., Ebelová I. a kol), Praha 2004 Tempír Z.: Smysl a funkce Chmelařského muzea, 1003-115, in: Chmelařská ročenka 2006. Praha 2005 Vařeka J.: Lidové stavitelství Slánska, Třebíz 1976 Vent L. a kol.: Chmelařství – metodiky pro potřebu praxe, Ústí nad Labem 1958 Vent L. a kol.: Chmelařství, Praha 1963 Wirth F.: Der Hopfenbau, Stuttgart 1875, 1877 Zázvorka V. Zima F.: Chmelařství, Praha 1956 Zrno J. a kol.: Mechanizace ve chmelařství, Praha 1958

Model sušárny z Rochova, 1960 ak. sochař F. Prosecký, Nár. zem. muzeum

Řez sušárnou a komínem v Rochově, Úštěcko 1958

Schéma sušárny Wurbs-Böhm-Hahn. A. Bauerin: V. Günzel 1904-

Sušárna na chmel s vozíkovými lískami u A. Kohna (řez, pohled) Veletice. Ant. Mohl 1896

ª


CHMELAŘSTVÍ

A

ČESKÉ STŘEDOHOŘÍ

Ing. Jana Štefaniková Vzhledem k teritoriální rozloze Českého Středohoří bych ráda upřesnila, že příspěvek vychází zejména z výzkumu litoměřické části Středohoří. Situaci této zúžené oblasti je však nezbytné vnímat v mnohem širším kontextu. Na počátku 19. století byl český chmel považován za nejlepší na světě. Žatecký chmel tehdy diktoval světovou cenu chmele. Napoleonské války navíc postihly pěstitele chmele v jiných evropských zemích, kde se pak dostavila i krize zemědělství. Tu lze v Čechách zaznamenat až po roce 1820. Ještě ve 30. letech obchodovalo s chmelem jen v žatecké oblasti několik desítek obchodníků-překupníků. Nová konjunktura chmelařství pak nastává po roce 1850, v 80.letech pak nastupuje další krize pro české chmelařství. Přesto dochází k rozšiřování ploch chmelnic, které vrcholí na počátku 20. století.1

Staňkovice

V chmelařských oblastech (Žatecko, Litoměřicko, Úštěcko, Klatovsko) postupně rostla

celková plocha malých chmelových políček, a to zejména v polovině 19.století. Ještě v této době se zcela běžně u nás sušil chmel na půdách, zatímco v zahraničí byly již běžné sušičky. Tehdy byla také na Žatecku vynalezena drátěná konstrukce pro pěstování chmele, jejíž používání se však zprvu šíří spíše v zahraničí (Anglie, Bavorsko, USA). Až teprve od 80. let se při pěstování chmele začíná i v Čechách náznakově ujímat mechanizace, běžnější se stávají malé sušičky i drátěná konstrukce pro rostliny. 2 Od 60. let 19. století má v Čechách obchod s chmelem v rukou pouze 6 velkých chmelařských firem (německy mluvící, možná židovské konfese). Světový trh již tehdy ovládala Norimberská chmelová burza. Problémy s obchodem dostávají v národnostně smíšené oblasti i nacionální rozměr. 3 Okolí města Litoměřice je charakterizováno stykem Polabské nížiny a poměrně prudce vystupujících kopců Českého středohoří. V historické době byla oblast vždy Třeboutičky zemědělsky velice hojně vyu-

ª

- 42 -

ª

ª


žívána, a to i v „podhůří“ Českého středohoří (ovoce, zelenina, víno, chmel, pšenice, řepa). Nadprůměrné možnosti obživy souvisí s nadprůměrnou hustotou obyvatelstva v Litoměřickém regionu v posledním tisíciletí, a to i v horských oblastech Středohoří. 4 Materiál k mapám Stabilního katastru (1849-1857) jasně ve svých statistikách hovoří o Litoměřickém kraji jako o kraji s nejvyšším odhadovaným peněžním výtěžkem na 1 jitro ze všech krajů Čech. Půdní fond je v tomto kraji udáván jako nejroztříštěnější, tj. průměrná plocha jedné parcely je nejmenší. Různorodost druhů pěstovaných plodin patří k největším (ovoce, zelenina, chmel, víno, náročnější obiloviny). V porovnání hrubého a čistého peněžního výtěžku na 1 jitro má Litoměřický kraj spolu s Žateckým krajem jistý náskok před ostatními kraji v Čechách (hrubým výtěžek= průměrná suma peněz obdržená na místním trhu za plodiny z 1 jitra půdy, čistý výtěžek = hrubý výtěžek bez průměrných nákladů na obdělání 1 jitra půdy). 5 Při sledování cen 35 hlavních zemědělských produktů v různých krajích byly v Litoměřickém kraji u 16 produktů zjištěny vůbec nejvyšší ceny. Litoměřický kraj má také uvedenu nejvyšší cenu za jeden den lidské práce i za den tažné práce zvířat a nejdražší semena.6 Zemědělská produkce byla v Litoměřickém kraji evidentně velmi silně a velmi časně ovlivněna kapitalistickým způsobem hospodaření, včetně pronikání peněžního oběživa do běžného života (intenzivnějí po r. 1848 – zrušení roboty) a závislá na vlnách konjunktur a krizí. Jedna z největších krizí následovala po krachu na Vídeňské burze roku 1873 (umocnila ji následná úprava daňového klíče).7 Drtivý dopad měla zejména na drobné hospodáře. Ještě mezi lety 1880 a 1900 poklesly průměrné prodejní ceny zemědělských produktů na Litoměřicku o 20-30%. V Polabské nížině začíná dominovat cukrová řepa. Dobré postavení má na Litoměřicku stále vinařství a ovocnářství. 8 Výnosnou plodinou zůstává i chmel, který se pěstuje i na malých plochách. „Tržně kapitalistické“ principy tvorby cen umožnily zbohatnutí spekulantů a větších statkářů i v období krizí.9 Měli tak prostředky na nákup nových – kvalitnějších pracovních mechanických nástrojů, na přístavby a vestavby menších technicko-zemědělských prvků (sušárny ovoce a chmele). Dosáhli na úvěry, které se mnohdy odrazily v ještě vyšších ziscích.

půdy. Naopak absolutní úbytek byl zaznamenán u středně velkých hospodářství.11 Ekonomicky výhodné pěstování chmele přímo ovlivnilo zástavbu v obcích Českého Středohoří. V rámci obytně-hospodářské budovy se nejdříve rozšiřují prostory pro sušení chmele na podlaze: přibývá komor v patře domu a tím se zvětšuje celková zastavěná plocha stavby (až 14 okenních os v okapové straně). U velkých statků se objevuje nad komorami v prvním patře ještě mezipatro umístěné pod vlastní střechou. Zdá se, že sušení chmele ovlivnilo i rozmístění komor v patře a uspořádání jejich vstupních dveří, což ve výsledku umožnilo intenzivnější proudění vzduchu komorami v patře.12 Pod vlastní střechou se objevují podlaží fixovaná v rovině hambálku a horizontálního trámu stolice krovu. Ve střeše se objevují štěrbinovité otvory pro proudění vzduchu, které bylo možno dle potřeby zakrýt a tím proudění regulovat. Počet řad těchto otvorů nad sebou koresponduje s počtem podkrovních podlaží sloužících k sušení. Obvykle tak byla v prostoru půdy vestavována další dvě podkrovní patra. Ve druhé polovině 19. století se ve větší míře přistavují a vestavují sušárny chmele s topeništěm. Jedná se o relativně štíhlé, ale vysoké přístavby či vestavby zděného charakteru. Jejich výška obvykle přesahuje 2 patra a je-li to potřeba, je sušárna kryta malou sedlovou stříškou zakončenou komínem. Někdy však sušárnu prozrazuje jen samostatný komín pro odvod kouře. Sušárna sestávala z topeniště situovaném v přízemí, nad ním, obvykle s přístupem z půdních prostor, se nacházely lísky pro vlastní sušení chmele. Sušárny se přistavovaly k jakýmkoliv budovám, obytným i hospodářským.13 V rámci zděných novostaveb se lze setkat s případy, kdy sušárny jsou přímo zakomponovány do tělesa domu: ohniště bylo přístupné ze síně, lísky opět z půdních prostor. V širším kontextu výhodné přírodní podmínky pro pěstování chmele ve Středohoří napo-

Ovšem ve druhé polovině 19. století také prudce roste podíl chudiny a velmi chudých hospodářů, zejména po roce 1868, kdy je opět povoleno dělit i velmi malé grunty.10 V celých Čechách vzrostl mezi lety 1860-1890 počet usedlostí o 30%. Zejména se jednalo o hospodářství s malou rozlohou

ª

Srdov - 43 -

ª

mohly pronikání kapitalistických tržních principů, které se ve svém důsledku projevily růstem sociálních rozdílů. Jedním ze znaků tohoto společenského jevu i dodnes patrná nesmírná různorodost zástavby v rámci každé obce: jsou zastoupeny mohutné zděné statky vedle skromnějších

či starších budov s dřevěnými komponenty, jenž jsou některých případech napůl přestavěny či alespoň skryty pod vrstvou břidlice či omítky nanesené na roubení. 14

Poznámky: (Endnotes) 1 Lůžek, B.: České chmelařství v 19. století. Praha, Horizont 1971, s.6, 31, 40 2 Lůžek, B.: České chmelařství v 19. století. Praha, Horizont 1971, s.26, 46 3 Lůžek, B.: České chmelařství v 19. století. Praha, Horizont 1971 4 Dějiny obyvatel českých zemí. Praha, Mladá fronta 1996. 5 Stabilní katastr. Obraz zemědělství v Čechách v polovině 19.století z pohledu písemného oceňování operátu. Praha, Geodetický ústav 1979, s. 13, 42, 66, 76 6 Stabilní katastr. Obraz zemědělství v Čechách v polovině 19.století z pohledu písemného oceňování operátu. Praha, Geodetický ústav 1979, s. 59, 63 7 Průcha, V.: Hospodářské dějiny Československa v 19. a 20.století. Svoboda, Praha 1974, s.45 8 Ergebnisse der Erhebungen über die Lage der Landwirtschaft im Königreiche Böhmen. Prag 1914, s.1090, 1102 9 Heroldová, I.: Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu o zrušení nevolnictví a po něm. ČL, 68, 1981, s.164 10 Rheinheimer,M.: Chudáci, žebráci a vaganti. Lidé na okraji společnosti 1450-1850. Praha, Vyšehrad 2003. 11 Efmertová, M.C.: České země v letech 1848-1918. Libri, Praha 1998, s.238; jako rok , odkdy je možno opět dělit grunty menší než stanovaná velikost, uvádí někteří autoři ne rok 1868, ale rok 1866, např. Langer, J.: Co mohou prozradit lidové stavby. Rožnov p. Radhoštěm, READY 1997, s.157; nebo , F.: Zemědělské stavby ve 2. polovině 19. století. ČL, 35, 1948, s.65, 68 12 Štěpánek, L.: Jak chmelařství na Mělnicku a Mladoboleslavsku ovlivnilo lidové stavby. ČL, 53, 1966, s.243-245 13 Lůžek, B.: České chmelařství v 19. století. Praha, Horizont 1971, s.46 14 Zde se pravděpodobně projevil i vliv stále více uplatňovaného zákazu používání dřeva jako stavebního materiálu (v rámci protipožárních zákonů)

Jištěrpy, foto FL

SUŠENÍ CHMELE V ZEMĚDĚLSKÝCH (STŘEDNÍ A SEVERNÍ ČECHY)

USEDLOSTECH V ŽATECKÉ CHMELAŘSKÉ OBLASTI

PhDr. Lubomír Procházka, CSc., Hornické muzeum Příbram – MVS Vysoký Chlumec pěstitel chmele musel přihlédnout při budování sušáren k rozsahu chmelnice a velikosti samostatné usedlosti. Důležité byly prostory v usedlosti nejen pro samotné sušení, ale též pro manipulaci s usušeným chmelem a jeho dopravou ze sušáren, neboť suchý chmel by objemný. Sušárny chmele ovlivňovaly situaci ve dvoře usedlosti a v případě samostatných objektů měly výrazný vliv i na vzhled vesnic v regionu. Období, ve kterém lze tento typ sušáren sledovat je možné položit do přelomu 19. a 20. století, kdy se rozšiřuje horkovzdušný způsob sušení chmele. Od druhé poloviny 19. století se totiž obecně rozšířilo sušení chmele v uzavřeném prostoru. Prostory určené k sušení chmele v zemědělských usedlostech lze považovat spíše za vesnické technické než hospodářské stavby.

Základní formou sušení chmele (před nástupem již v podstatě průmyslových sušáren) byla sušárna (nebo samostatný prostor pro sušení chmele) jako nedílná součást (vybavení) zemědělské usedlosti. Sušení chmele se nejčastěji provozovalo pod střechou na půdách (a to často i v městském prostředí). Tyto stavby k sušení chmele zpravidla nevytvářely samostatné objekty situované ve dvorech usedlostí. Samostatné objekty sušáren chmele například zachytil J. Vařeka na Lounsku při výzkumech lidového stavitelství širší oblasti Slánska v 1. polovině 70. let 20. století. Poměrně známou skutečností (na kterou upozornil v odborné literatuře poprvé L. Štěpánek) je sušení chmele v komorách patrových statků severního Mělnicka a severního Mladoboleslavska v souvislosti s rozšířením pěstování chmele. Šlo v rámci zemědělské usedlosti o vytvoření specializovaného skladovacího prostoru. Sušárny chmele představovaly specializované stavby, které zřizovaly v chmelařských oblastech jejich pěstitelé (šlo zpravidla o tzv. selské sušárny užívané středními a malými rolníky). Na rozdíl od sušení ovoce, které probíhalo v samostatných objektech v mnoha regionech českých zemí, byl výskyt sušáren chmele méně početnější (jak objektů, tak i v jednotlivých oblastech). Soukromý

Pojem tzv. „lidovosti“ sušáren chmele je spojen s regionálním typem lidového domu. K sušení chmele byl využíván systém topení v domě, včetně černé kuchyně. Nejjednodušší způsob sušení chmele představovalo sušení na dřevěných, cihlových a hliněných podlahách, další formou bylo sušení na lískách přirozeným teplem v různých prostorách hospodářských objektů. Některé zajímavé objekty lidového stavitelství, které se vztahují k pěstování chmele v některých regionech na území středních Čech byly transferovány do muzeí lidové architektury v přírodě nebo některá středočeská muzea vlastní doklady a dokumentaci k chmelařství na území svého sběrného regionu. Poměrně torzovité, ale o to cennější jsou doklady k této zemědělské činnosti na Českobrodsku, kde recentní doklady již neexistují. Patří k nim bezesporu patrový roubený špýchar z obce Mrzky na okrese Kolín, datovaný rokem 1791, součást statku, který patřil rozlohou půdy k nejbohatším usedlostem v obci. Byl transferován na počátku 70. let 20. století do Národo-

ª


pisného muzea v přírodě v Přerově nad Labem. Pro užívání roubených komor v patře k sušení chmele svědčí malá úzká okénka, vzniklá vynecháním mazanice a sloužící jednoznačně k větrání (podobný špýchar, který mohl rovněž sloužit k sušení chmele), se nacházel v obci Mrzky již jen jeden. Tento v podstatě ojedinělý hospodářský objekt může být vzácným dokladem pěstování chmele na území středního Polabí. Neméně zají-

ª

mavým dokladem k této problematice pěstování chmele (respektive k jeho sušení) se jeví model roubené usedlosti zahrnující i sušárnu chmele v komorách z Poříčan u Českého Brodu (dnes ve sbírkách Regionálního muzea Kolín – Podlipanského muzea v Českém Brodě).

- 46 -

ª

ª


PĚSTOVÁNÍ

CHMELE NA

TRŠICKU

Mgr. Jiří Kaláb, NPÚ ú. o. p. v Olomouci Jen málokterá zemědělská činnost formuje krajinu tak jako chmelařství. Velké plochy polí jsou pokryty chmelnicemi, dominantou obce se mnohdy stávají mohutné budovy česaček a sušáren chmele. Sušárny chmele jsou ale v mnoha obcích tajemnými stavbami pro místní obyvatele, které propůjčují vesnicím na Tršicku jedinečný kolorit. První chmelnice na Moravě začaly vznikat již ve 13. století (první zmínka je z roku 1263 – u Kelče a Choryně na Vsetínsku), a to po celém území země. Na střední Moravě například známe chmelnice u Bouzova (1590), Otaslavic u Prostějova (1598), Prusinovic (1629), Čech pod Kosířem, Těšetic (1750), Skrbeně, Nového Světa, Říkovic nebo Radslavic. O rozsahu pěstování chmele mj. svědčí i názvy samot, tratí, polí a luk jako Chmelín, Chmelinec, Chmelnica, Chmelík. Po roce 1848 však dochází k úpadku moravského chmelařství, kdy „nastala nouze o lacinou, vlastně bezplatnou práci, a páni, zvyklí dbáti více svého měšce, rušili chmelnice.“ Až teprve v 1. polovině začaly vznikat souvislé chmelařské oblasti – nejprve na Znojemsku, dále na Jihlavsku a Rousínovsku, žádná z těchto oblastí však nepřežila své první krůčky. V oblasti střední Moravy pochází první zmínky o pěstování chmele z roku 1750, kdy jsou zmíněny panské chmelnice v Těšeticích, Skrbeni, Novém Světě, Říkovicích, Radslavicích. Jedná se tedy o oblast na jih a na východ od stávající chmelařské oblasti. Až teprve roku 1861 tršický sedlák Hynek Floryk vysadil v trati Na záhumenici první chmelnici, která se stala základem první chmelařské oblasti na Moravě. Důvodem založení této chmelnice nebyly pouze příhodné podmínky na Tršicku, ale také vysoké výkupní ceny za chmel (v roce 1860 v Žatci 360 zl. za cent). Takto vysoké ceny se vyskytovaly již jen v roce 1885 a 1924. Po počáteční nedůvěře, začali tršičtí sedláci vysazovat v letech 1863-4 další chmelnice. Sládci nejdříve míchali tršický chmel se žateckým, ale jakmile zjistili jeho kvalitu, vařili pivo pouze z tršického. Přesto výkupní cena tršického chmele dosahovala poloviny ceny žateckého. Do roku 1870 se chmel pěstoval už i v Lipňanech, Čekyni, Laznikách, Lazničkách, Výklekách a Nelešovicích. Vzniklo tak jádro tršické chmelařské oblasti, kde se chmel pěstuje dodnes. V letech 1869-70 došlo ve chmelařství k velké krizi (mšice a celosvětová nadvýroba chmele), přesto zakládání chmelnic bylo pouze zpomaleno. V roce 1883 byl založen Chmelařský

ª

spolek pro Tršice a okolí (fungoval až do roku 1953), který zpočátku zahrnoval 106 pěstitelů. Chmelařský spolek vlastnil vlastní chmelnici, na níž prováděl řadu pokusů a zkoušel cizí odrůdy chmele. V roce 1900 zřídil spolek chmelařskou tržnici s první sušárnou chmele.V roce 1883, pod vlivem přednášky ing. Schvendy, je založena první drátěná chmelnice (ve větší míře jsou používány až od roku 1925). Do té doby se tršický chmel pěstoval na dřevěných tyčkách. V době sklizně přišly desítky valašských rodin „obíračů“. Obírání chmele se po převzetí chmelových štoků do jednotlivých statků konalo na mlatě. Až do roku 1879 byl chmel sušen na obyčejných půdách, které však již nedostačovaly. Rozloha chmelnic stále stoupala, svého vrcholu na Moravě i v samotných Tršicích dosáhla v roce 1902. Chmelařská oblast byla ohraničena z jižní strany železniční tratí Olomouc- Přerov – Lipník, na severu pak silnicí Olomouc – Lipník. V důsledku první světové války byly zrušeny až 4/5 chmelnic a na jejich výměře bylo pěstováno obilí. Po válce se rozloha chmelnic opět přiblížila svému vrcholu, chmelnice však byly ve velké míře zakládány v okolních obcích. Zakládání nových chmelnic vedlo k nadprodukci, snižování kupních cen a opětovnému omezení rozlohy. V letech 1927 a 1929 byly v Tršicích pořádány výstavy chmele. K dalšímu úpadku a téměř zániku chmelařství došlo za okupace, po roce 1950 však došlo direktivně k hromadnému zakládání chmelnic (počet obcí se zvýšil z 18 na 64). I když v průběhu 60. let dochází ke snižování výměry, lze hodnotit z hlediska chmelařství období mezi léty 1950-89 jako velmi úspěšné. V souvislosti se změnami po roce 1989 dochází naopak k úpadku chmelařství.

- 47 -

ª

ª


Technologie sušení chmele, typy sušáren Čerstvě načesaný chmel se suší ve stínu v průvanu nebo v sušárnách, aby jeho vlhkost klesla ze 60% na rozmezí 10-17% (optimum 12%). Načesaný chmel se rozprostře na podlahu nebo lísky. Lísky byly z chmelového proutí, rákosí, řídkého plátna, později plechové děrované rošty či sítě. Chmel je nutné obracet, jinak změní svou přírodní barvu a lesk. Suší se při teplotě 45˚C, místnost musí být tmavá. Se sušením se spojuje i tzv. síření chmele, jímž se chmel konzervuje. Síření se provádí spalováním síry pod lískami, na 100 kg chmele se požil asi 1 kg síry. Na 1 ha chmelnic bylo potřeba 10.000 m2 sušné plochy. Tak velké sušárny stály mnoho peněz, nehledíc na okolnost, že v případě deštivého počasí se náročnost ještě zvětšila.

Stoupající výroba světlých piv a větší konkurence zavádí nejen nutnost síření (dodává chmelu jasné barvy), ale i rychlejší sušení a tmavé prostory. V roce 1896 v Ročově na Žatecku vznikla žaluziová sušárna, která se pak jak produkt firmy Linhart rychle rozšířila i na Tršicko. V každé vesnici na Tršicku bylo v období do roku 1930 postaveno 4-6 věžových sušáren. Tyto sušárny se skládaly z vysoké věže, ve které probíhalo vlastní sušení a síření, a dále z mohutné budovy se sedlovou střechou s průduchy ve štítě, ve které probíhalo pozvolné dosušování a skladování chmele. Právě vysoké věže sušáren poskytovaly tršickým vesnicím nezaměnitelný vzhled. Stavba linhartových sušáren však neznamenala, že se přestaly stavěny sušárny buď úpravou půd, nebo výstavbou zcela nových půdních sušáren.

Na Tršicku se uplatnily dva základní typy sušáren. První z nich je sušárna komorová, která využívá přírodního proudění větru. Nejdříve se sušila na neupravených půdách, ve stodolách, v případě nadúrody dokonce i v sušárnách ovoce či vytápěných obytných místnostech. Postupně dochází k úpravám půdy - zvýšení výšky krovu, úpravou střešního pláště zvětšením větracích otvorů, rozdělení prostoru půdy na 3 až 4 poschodí s prkennou podlahou a také proražení větracích otvorů ve štítě. Od 80. let 19. století jsou stavěny i nové usedlosti s takto upravenými půdami. Podobně jsou upraveny i stodoly a postupně stavěny stodoly nové.

Stejná technologie sušení chmele byla používána až do 80. let 20. století. Změnily se pouze rozměry sušáren, případně palivo. První vlaštovkou byla sušárna chmelařského spolku v Tršicích, velké sušárny byly stavěny zejména po vzniku JZD. Největší a zároveň jedna z posledních věžových sušáren byla postavena v roce 1968 v Tršicích. Od 70. let 20. století jsou používány montované elektrické sušárny, které jsou propojeny s LČCH ve velkých hangárech z plechu. I když tyto sušárny nezapadají do koloritu vesnice tak jako jejich předchůdkyně, dodávají vesnicím na Tršicku specifický vzhled. V souvislosti se snižováním plochy chmelnic a také centralizací zpracování chmele jsou opuštěny a chátrají i tyto sušárny a dnes fungují pouze ve Velkém Týnci, Tršicích, Kokorách, Prosenicích a Lipníku nad Bečvou.

Komorové sušárny se do dnešních dnů téměř nedochovaly. Vzhledem ke svým rozměrům byly poměrně snadno přestavěny na bytové jednotky v patře. Komorové sušárny tedy ve své hmotě stále existují, ale jejich specifické znaky jsou zcela zničeny.

ª

Staré věžové sušárny měly podobný osud jako jejich majitelé. Prakticky ještě v 50. letech přestaly být používány, případně byly nevhodně

- 48 -

ª

ª


využity k jiným účelům než sušení chmele. Po navrácení sušáren jejich majitelům není pro tyto stavby využití a je pravděpodobně jen otázkou času, kdy zmizí i ty poslední z nich. Věžové sušárny se stavěly převážně na koncích zahrad a uzavíraly zemědělské usedlosti. Uplatňují se tedy hlavně při dálkových pohledech na vesnici, většinou podél cest za humny. Sušárny chmele na Tršicku Nejstarší dochovanou sušárnou je sušárna chmele v Odrlicích, která se nachází poněkud odlehlé podoblasti u Senice na Hané. Je zvláštní ve třech aspektech. Jako jediná je postavena z nepálených cihel, jedná se dokonce o nejvyšší stavbu z nepálených cihel v České republice. Jako jediná sušárna chmele na Moravě je památkově chráněna. A do třetice – i když se jedná o sušárnu, ve které byl chmel sušen pouze průvanem, v roce 1928 byla přestavěna na sušárnu hvozdovou. Dnes jediným případem dochované půdy, která je upravena k sušení chmele, je dům čp. 41 v Tršicích, který postavil samotný zakladatel tršického chmelařství Hynek Floryk. Na tomto statku je také k sušení chmele upravena stodola na protilehlé straně dvora. K najzachovalejším věžovým sušárnám chmele na Hané je sušárna u čp. 5 v Suchonicích. V této sušárně se zachovala většina vybavení – otočné rošty i s ovládacím zařízením, shozy pro žoky chmele, výtah, klapky v horní části věže na ovlivnění průvanu. Bohužel ani v Suchonicích se nedochovala kamna. Zcela totožné – nejen svým vybavením, ale i architektonickými detaily, jsou sušárny v Lipňanech (č.p. 13) a Vacanovicích (č.p. 11 a 16). Pouze vlastní věžová sušárna, bez skladovacích prostor se nachází v Lazničkách čp. 3. Velké množství stále ještě čitelných torz je zejména ve vesnicích ležících západně od Tršic. Mnohé z nich již nemají ani střechu a zachovaly se z nich pouze obvodové zdi. Unikátním příkladem využití věžové sušárny je schodiště v Hostkovivích.

Historie pěstování chmele na Tršicku je stará pouze necelých 150 let. Chmelařsví však do podoby kraje zasáhlo velmi podstatně. Nejen že krajina je oživena konstrukcemi chmelnic, ale nad několika vesnicemi se tyčí štíhlé věže věžových sušáren. Pěstování chmele výrazně pozvedlo hospodářskou úrovně kraje. Usedlosti na Tršicku se svou honosností zcela vyrovnají statkům hanáckým, i když Haná byla do poloviny 19. století mnohem bohatší než Tršicko. O mohutnosti a bohatosti tršických gruntů nás přesvědčí srovnání se Záhořím, které se svými přírodními podmínkami Tršicku podobá, chmel zde nebyl nikdy pěstován.

Čech K.: Původ chmelařství a pivovarnictví. Praha 1884. Klapal Ivo – Klapal Mikuláš: Stodesetiletý kalendář tršického chmelařství. Tršice 1971. Klapal Mikuláš: Moravské chmelařství. Přerov 1936. Klapal Mikuláš: 80 let tršického chmelařství. Přerov 1941. Klapal, Mikuláš: Moravské chmelařství. Přehled historického vývoje do roku 1945. Díl I. Tršice 1981. Klapal, Mikuláš – Klapal Ivo: Moravské chmelařství. Unovuvybudování tršické chmelařské oblasti v letech 1945 - 1960. Díl II. Tršice 1982. 101 s. Přindiš V.: Chmel, jeho význam, důležitost, pěstování. Olomouc 1912. Tomeš J.: Chmel. Praha 1891.

ª

- 49 -

ª

ª


ª

- 50 -

ª

ª


ª

- 51 -

ª

ª


VLIV

SADAŘSTVÍ NA URBANISTICKOU STRUKTURU OBCE

VALEČ

V

ČECHÁCH

Bc. Jana Horváthová, NPÚ, ú.o.p. v Plzni, NPÚ, det. pracoviště v Lokti Romana Riegerová, NPÚ, ú.o.p. v Plzni, NPÚ, det. pracoviště v Lokti V Karlovarském kraji je sadařství a ovocnářství spíše výjimečným jevem, už vzhledem k drsnému podkrušnohorskému podnebí. Jednou z mála lokalit, kde se pěstují ovocné stromy ve větším rozsahu je městečko Valeč, ležící na hranici vojenského prostoru Doupovské hory. Městečko, ležící zcela stranou všech hlavních dopravních tras, je uváděno v mnoha odborných publikacích jako ojedinělý barokní soubor staveb. Je součástí krajinné památkové zóny Valečsko a samo je od roku 1992 Městskou památkovou zónou. Dominantním krajinotvorným prvkem okolí města jsou ovocné sady, jimiž je obklopeno. Dalším místním specifikem je, že každý dům v obci má vlastní zahradu se sadem. Cílem našeho výzkumu bylo zjistit, kdy a za jakých okolností sadařství v této lokalitě vzniklo a jakým způsobem ovlivnilo urbanistickou strukturu obce. O Valči (německy Waltsch) máme písemné zmínky z roku 1358, kdy je připomínaná jako ves s vladyckým sídlem (tvrzí nebo hradem) patřící rytířům z Valče. Roku 1514 bylo obci Vladislavem Jagellonským přiděleno privilegium, které ji povýšilo na městečko. Za dobu své existence se ve Valči vystřídalo značné množství vlastníků, ale výraznější stavební úpravy zámku a potažmo i panství proběhly až po roce 1571, kdy koupil celé panství Kryštof Štampach ze Štampachu. Štampachové pravděpodobně v poslední čtvrtině 16. století přestavěli původní tvrz na renesanční zámek. Zásadní proměnou pak prošlo město po třicetileté válce, během níž bylo zpustošeno. No-

vým určujícím stavebním slohem se stalo tehdy nastupující baroko, které nepochybně nejvíce zasáhlo do stavebního a urbanistického vývoje města. V poslední čtvrtině 17. století získává panství Jan Ferdinand Kager z Globenu. Za něj došlo ke kompletní barokní přestavbě zámku, byly vybudovány francouzské zahrady a v neposlední řadě je také zahájena přestavba města, která mu dala jeho typický ráz a strukturu, dodnes zachovanou. Tato zásadní stavební proměna celého sídla probíhala pod vedením dvou architektů italského původu Francesca Barelliho (působícího na panství v letech1695-1701) a Giovanni Antonia Biana Rossa (1701-1732). Při pohledu na urbanistickou kompozici města, vidíme, že centrem obce je trojúhelníkové náměstí, jehož tvar je určen základními cestami, které z něj paprskovitě vybíhají. Uprostřed náměstí stojí barokní farní kostel sv.Jana Křtitele, původně románsko-gotického založení. Základní urbanistická kompozice města je určena původní středověkou, přirozeně rostlou uliční sítí a dotvořena pozdějšími barokními zásahy. Ty spočívaly hlavně ve vytvoření široké cesty z náměstí vedoucí směrem k obci Jeřeň a v terasovitém uspořádání terénu, významně se uplatňujícím v panoramatických pohledech. Ústřední dominantou obce je budova zámku na ostrohu nad městem. Zástavba podél náměstí je převážně patrová, ostatní domy si podržely přízemní dispozici. Samotné náměstí na první pohled nepůsobí městsky, a i sevřená zástavba domů na náměstí za sebou ukrývá zahrady s malými sady. Všechny další domy v obci mají v přímé návaznosti parcely s ovocnými stromy. Tyto poměrně velké parcely pak způsobují větší odstupy mezi jednotlivými ulicemi a jejich malý počet. Hlavní ulice jsou lemovány zbytky hrušňových alejí, což je další místní specifikum. Urbanistická struktura obce a i celkový dojem z ní je spíše vesnicky rozvolněný, nenajdeme zde žádnou městskou uličku, nebo jiné typicky městské zákoutí. Sady městečko obklopují ze všech stran, ovocnými stromy je lemována i hlavní příjezdová cesta do obce. Když jsme se začaly s kolegyní zabývat otázkou, kdy a za jakých okolností sadařství v obci vzniklo, zjistily jsme, že odborné výzkumy, které zde

ª

- 52 -

ª

ª


byly dosud prováděny, ať již stavebně historické, archivní či archeologické, se týkají především zámeckého areálu a kostelů. Je zpracován urbanisticko historický vývoj obce, ale fenoménem sadařství se dosud nikdo podrobněji nezabýval. Archivní materiály týkající se města jsou velmi kusé, nedochovaly se městské ani farní kroniky, zámecký archív byl odvezen posledními majiteli a zachovala se pouze malá část archívu valečského velkostatku. Prameny, ze kterých jsme tedy převážně čerpaly informace byly především mapy I. Josefského mapování, II. vojenského mapování, mapy Stabilního katastru, berní rula Žateckého kraje, Topografie království českého od J.Schallera a Království české od J.G.Sommera. Vzhledem k tomu, že Valeč byla poddanským městem a hospodářství panství zajišťoval velkostatek, předpokládaly jsme, že sady zde byly vysázeny z vrchnostenského popudu, především jako součást hospodaření velkostatku. Jejich založení jsme odhadovaly zhruba na počátek 19. století. Po prozkoumání archívu velkostatku valečského panství jsme však zjistily, že po polovině 19. století činila celková rozloha panských pozemků přes 3000 ha, z toho na sady a zahrady připadalo jen 40 ha. Ovocnářství tedy tvořilo jen zlomek výměry jeho pozemků a sloužilo pravděpodobně pouze jako doplněk hospodaření a pro přímou spotřebu. Sady v městečku i kolem něj patřily k domkům a hospodářským usedlostem jeho obyvatel. Z této skutečnosti tedy vyplynulo, že sady vznikly dříve a za jiných okolností než jsme předpokládaly.

Ani na situaci na mapě z doby II. vojenského mapování, tedy z let 1819- 1858, nejsou patrné žádné zásadní odchylky od současného stavu. Jsou zde vidět všechny dnešní ulice i v podstatě shodná parcelace. Na mapě I. Josefského mapování z let 1764 -1767 vidíme, že stav na ní zachycený se liší pouze v horní části náměstí, které není ještě zcela uzavřeno, a že zde dosud neexistuje ulice Nový svět, která začíná pod zámeckým kostelem a půlobloukem lemuje obec. Ale trasa ulic a také dělení parcel jednotlivých obytných domů i rozestupy mezi nimi je již shodné se stávajícím stavem. Mapové podklady, které by ukázaly urbanistickou strukturu obce ve starších historických údobích se nám nepodařilo získat, takže informace o stavu pozemků a hospodaření v obci v 17. století jsme čerpaly z berní ruly kraje Žateckého z let 1654 – 1684. Z ní jsou patrné tyto skutečnosti. Z celkové výměry pozemků v obci je pouze nepatrná část vedena jako zahrady a žádný ze zapsaných poddaných nemá sadařství uvedeno ve způsobu obživy. Z počtu obyvatel v rule uvedených, tehdy asi 20 rodin a dále ze zmínek z historie zámku o jeho vyplenění, je patrné, že obec byla po třicetileté válce značně zdecimovaná. K roku 1785 je však již v obci doloženo 124 dřevěných domů a zmínky o rozmachu pěstování ovocných stromů, které se posléze rozrostlo až na 50 000 kusů. V roce 1847 je již uváděno 140 domů a 889 obyvatel, jejichž zdrojem obživy je vedle drobné řemeslné výroby (tkalcovství a sklářství) převážně zemědělství, ovocnářství, zahradnictví a lesnictví. Zajímavostí je, že ovoce z Valče bylo v této době dodáváno až do Saska. Po shrnutí těchto faktů jsme dospěly k názoru, že počátek sadařství ve Valči lze z velkou pravděpodobností stanovit na počátek až první

Porovnaly jsme tedy mapu současného stavu parcelace území obce s dostupnými staršími mapovými podklady. Stav zachycený na mapách Stabilního katastru se zcela shoduje se současností, a z poznámek je patrné, že sady v městečku i kolem něj patřily jeho obyvatelům.

ª

- 53 -

ª

ª


polovinu 18. století. Nepodařilo se nám však zjistit a relevantně doložit zda tento nový prvek v hospodaření obce vznikl samovolně a plynule, nebo zda šlo o řízený záměr. Lze se jen domýšlet, že tento trend byl vrchností podporován, neboť se ovocnářství rozvíjelo především na rustikálu, tedy půdě ve vrchním držením panstva v užívání poddaných. Ale vzhledem k předpokládané době vzniku sadařství se domníváme, že se o jeho růst do určité míry zasloužily Tereziánské reformy a nařízení věnující se mimo jinému i rozvoji sadařství nebo využití zeleně jako protipožárních stromů. K dalšímu rozmachu uplatňování zeleně ve veřejném prostoru dochází v 19. století, kdy se zřizují nová ovocná stromořadí nejenom kolem okresních a polních silnic, ale také přímo v obcích, dále se rozšiřují ovocné zahrady a sady v bezprostřední blízkosti intravilánu sídel. Odpovědět na otázku jaký měl vznik sadařství vliv na urbanistickou strukturu města, bylo složitější. Vycházíme–li z faktu, že v této době dochází k zásadní přestavbě celého panství do barokní podoby pod vedením italských architektů, nabízí se otázka do jaké míry tito architekti při kompozici nového sídelního celku

využili již existující parcelaci. Víme, že byla vystavěna nová ulice směrem na Jeřeň a okrajové ulice na ni kolmo navazující, ale původní rostlá cestní síť byla zachována a je pravděpodobné, že v převážné míře byla využita i parcelace kolem náměstí a původních ulic. Domníváme se, že původní struktura obce, tedy před barokní přestavbou byla vždy vesnická, obec jako město zakládána nebyla a tudíž si do doby baroka zachovala pozdně středověkou vesnickou parcelaci. Tuto domněnku potvrzuje i fakt, že nebyla nikdy řádně opevněna. Vzhledem k tomu, že jsme v domech na náměstí (kromě kostela), ani v okolních domech zatím nenalezly konstrukce starší než barokní, jsme toho názoru, že městské domy jsou barokní novostavby, které nahradily starší, zřejmě celodřevěné domy zničené válkou. Nová stavební etapa využila původní parcelaci a zopakovala stejný systém parcelace v nově vzniklých částech města. Závěrem lze tedy konstatovat, že v intravilánu obce v podstatě došlo pouze ke změně hospodaření na pozemcích a k založení alejí. Podstatně větší dopad mělo sadařství na extravilán města vznikem velkých sadů, které jej obklopily. Zde je možné vyslovit domněnku, že zakládání sadů lemujících obec a pokrývajících i svahy okolo ní mohlo být součástí architektonického záměru vytvoření jakési kvetoucí podnože pro nákladně a velkoryse přestavovaný zámek. Valeč, která v pozdějších dobách stála stranou průmyslového rozvoje a postupně ustrnula ve vývoji, se do současnosti dochovala v základních rysech skoro nezměněna. I přes některé brutální zásahy do zástavby z doby socialismu, je Valeč ojedinělou ukázkou barokního urbanismu s dochovaným velkým množstvím původních roubených a hrázděných domů. Po druhé světové válce dochází k úpadku sadařství a sady jsou dnes zanedbané a stromy přestárlé. Přesto jsou však neoddělitelnou součástí obce a jejího okolí a vytvářejí typickou místní atmosféru.

Použité prameny a literatura Berní Rula, Žatecký kraj, sv. 32, 33, Praha 1952. Kasková, Alexandra: Valeč-památkový rozbor SÚ Valeč, Karlovy Vary 1994. Krajinná památková zóna Valečsko (návrh), Urbioprojekt, Plzeň 1995. Kuča, K. – Kučová, V.: Principy památkového urbanismu, Praha 2000. Mapa I. vojenského mapování, www.oldmaps.cz Mapa II. vojenského mapování, www.oldmaps.cz Pelant, Jan: Města a městečka Západočeského kraje, Plzeň 1984. Schaller, J: Topographie des Königreichs Böhmen, Praha 1785. SOA Plzeň, pobočka Žlutice, Velkostatek Valeč 1719-1946, karton 11, 27, inv. č. 4, 27, 128, 217, 218. Sommer, J. G.: Das Königreich Böhmen XV, Praha 1838. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV., Praha 2004. Zeman, Lubomír: Historický, urbanistický a stavební vývoj obce Valeč, NPÚ Plzeň 2003.

ª

- 54 -

ª

ª


VLIV OVOCNÁŘSTVÍ SLOVÁCKA

NA KRAJINNÝ A ARCHITEKTONICKÝ RÁZ PODHORSKÝCH OBLASTÍ

Mgr. Olga Floriánová, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti Pěstování ovoce patří k nejstarším lidským činnostem. Magdalena Beranová o staroslovanském ovocnictví uvádí, že původ ovocných druhů a vývoj sadařství je třeba vnímat v souvislostech středoevropských. V průběhu tisíciletí se změnou klimatu a přirozeným křížením vznikaly nové formy a odrůdy. Za nejdůležitější je považováno vytvoření různých odrůd švestek a slív křížením trnky a slívy třešňové. Jejich plody byly v období paleolitu sbírány a od konce mladší doby kamenné postupně záměrně vysazovány a pěstovány v okolí lidských sídlišť. K pravěkým domácím druhům se řadí jabloň lesní, hrušeň polnička, třešeň ptačí pravá, višeň obecná, dřín obecný, oskeruše domácí a réva vinná lesní. Ke značnému rozvoji ovocnářství v celé střední Evropě došlo v pozdní době laténské a římské. Římané sice nepřinesli nové druhy, ale podíleli se na zušlechťování domácích odrůd. Vlivy sousedních římských provincií byly tedy rozhodující při rozvoji raně středověkého ovocnictví u západních Slovanů, přičemž ale byly nové poznatky přizpůsobeny místním podmínkám. Lze proto konstatovat, že již v době hradištní se na našem území pěstovaly běžné i náročnější druhy ovocných stromů. Archeologicky je doloženo pěstování ovoce především na Moravě z období 8. – 10. století. Na velkomoravských nalezištích v Mikulčicích byly zjištěny pozůstatky broskve, třešní a několika druhů slív. Zprávu o pěstování ovocných stromů zanechal z poloviny 10. století také arabský cestovatel Ibrahím ibn Jakúb, který uvádí, že: „Největší část stromů v jejich (slovanských) sadech tvoří jabloně, hrušně a broskvoně.“ Z raného středověku je znám ořešák královský, broskev obecná, meruňka obecná, různé typy slivoní, mišpule a jiné. Avšak určit počátek zakládání souvislých ovocných ploch a sadů u nás je obtížné, neboť

ª

Řetechov středoevropská krajina byla v tomto období až z 80 % pokryta lesnatým porostem. O existenci zahrad a sadů se nejdříve dovídáme z listin z 11.–12. století, které zaznamenávají klášterní převody a hospodaření. Ve 13. a 14. století existenci zahrad a sadů zachycují četné ikonografické doklady. Všeobecného rozkvětu doznalo zemědělství a ovocnářství především v době vrcholného středověku, za panování Karla IV. V tomto období začali vznikat různé slovníky, které přinesli nové české zemědělské výrazy, např. makovice, oves, zahradnictví, úl, senoseč, hospodář, hnůj, kosa, srp, hrábě, pluh, brány apod. Objevily se i nové názvy odrůd s přívlastky například – rakúské, vinné, vlašské, jadrnie. Výsadbu ovocných stromů v návaznosti na vesnická stavení dokládají archivní prameny již z první poloviny 15. století.. Nástup husitství však v některých oblastech vedl k útlumu ovocnářství, protože mnozí husitští kněží zakazovali ovoce konzumovat a dokonce kázali ničit ovocné stromy. K opětnému vzestupu českého sadařství došlo koncem 16. století za vlády Rudolfa II., kdy se začaly objevovat i speciální spisy o pěstování ovoce. Tento pozitivní vývoj pokračoval i v následujícím 17. a 18. století (kromě doby úpadku za třicetileté války). Zaváděly se nové odrůdy, zvyšovala se efektivnost

- 55 -

ª

ª


pěstování ovoce. Především v 18. století, v období osvíceneckých plánů Marie Terezie a Josefa II., docházelo k rozšiřování vesnických sídel i měst, k budování nových silničních spojů. Podél nich se pak na základě úředních nařízení nově vysazovaly ovocné stromy – vysokokmeny. Doporučovaly se hlavně jabloně, hrušně, švestky, ořechy a moruše. Docházelo i k zakládání četných zemědělských, zahradnických, ovocnářských aj. spolků. Tak došlo ke vzniku např. Bratrstva zahradnického v Praze v roce 1750, Hospodářské společnosti v roce 1767. Na Moravě byla zřízena např. Moravskoslezská společnost pro zvelebení orby, přírodoznalectví a vlastivědy v roce 1811. Později začala vycházet i různá periodika, jako Ovocnické rozhledy, Časopis českých zahradníků, Zahradnické listy, Milotický hospodář, Zahrádkář aj. Koncem 19. a počátkem 20. století se neslo ve znamení intenzifikace ovocnářství. Jsou vypracovány „Výběry ovocných odrůd“ vhodných pro jednotlivé oblasti. Na moravském Slovácku však byla druhá polovina 19. století a počátek 20. století v ovocnářství poznamenána opakovanými výskyty škůdců a silných mrazů, což vedlo k postupnému upadání ovocnářského hospodaření. Nejvíce se ale na degradaci tohoto odvětví podepsala socializace vesnice v 50. – 60. letech 20. století. V jejím rámci došlo k likvidaci obrovského množství stromů, alejí a sadů, které dříve na značné ploše obklopovaly vesnická sídla. Z tohoto způsobu „hospodaření“ se již české a moravské ovocnářství v podstatě nevzpamatovalo. Sice se ještě nadále někde realizovala výsadba vysokokmenných ovocných alejí podél silnic III. třídy, ale od 70. let 20. století byla i tato výsadba zastavena.

První pomologické arboretum pro uchování tradičních odrůd ovoce bylo u nás založeno v 18. století. V současné době jsou sortimenty našeho ovoce udržovány ve Výzkumném a šlechtitelském ústavu ovocnářském v Holovousích, Hlavní odrůdové zkušebně Ústředního kontrolního ústavu zemědělského v Želešicích u Brna, ve Výzkumném ústavu rostlinném výroby v Praze – Ruzyni a na pracovištích zemědělských univerzit v Lednici a v Praze. Od roku 1972 soustřeďuje místní odrůdy ovocných dřevin také Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Dále jsou místní genofondové sady založeny také ve Zlíně (asi 500 stromů a 150 odrůd) a od roku 1991 rovněž ve Velké nad Veličkou v Národní přírodní rezervaci Zahrady pod Hájem. Podhorskými subregiony Slovácka, kde bylo ovocnářství především rozšířeno, rozumíme od severu k jihu ležící Luhačovické Zálesí, Moravské Kopanice, části Uherskobrodska a Uherskohradišťska, Horňácko i některé vesnice na Strážnicku, situované na úpatí posledních výběžků Bílých Karpat. Ovocné stromy byly a jsou důležitou a neodmyslitelnou součástí krajiny i vesnického sídla, hlavně pak ve výše položených oblastech, kde nebyly vhodné podmínky pro obilnářské zemědělství. V extravilánu obcí se sázely celé ovocné sady, a vytvářely spolu s loukami, pastvinami, remízky a drobnými políčky působivou krajinnou mozaiku, obvykle zakončenou pásem lesa, do něhož se tyto projevy lidského hospodaření věky zakrajovaly. Za každou usedlostí v obci se táhly souvislé pásy zeleně, tzv. humna, kde byly vysazeny tradiční odrůdy švestek, jabloní či hrušní. Humna navazovala na hospodářskou zástavbu dvorů. Téměř v každém humně byly situovány stodoly, seníky či sušírny na ovoce. Také uvnitř obcí měla skupinová i solitérní výsadba ovocných dřevin svůj značný podíl na celkovém rázu a prostředí sídel. Velmi často se jabloně, hrušky, švestky či jiné ovocné stromy stávaly součástí předzahrádek domů, poskytovaly, samozřejmě kromě úrody ovoce, příjemný stín k posezení a besedování před domy, dotvářely charakter veřejného prostoru v obci. Solitérní ovocné stromy nacházíme také ve volné krajině, kde působí jako orientační i estetický prvek. Pro oblast Strážnicka je takovým cha ra k ter ist ick ý m Ludkovice

ª

- 56 -

ª

ª


stromem i oskeruše, rostoucí především ve vinohradech. Uvedený vzhled sídelní krajiny je příznačný téměř pro všechny sledované oblasti, pouze pak s místními obměnami, závislými na konfiguraci terénu konkrétní obce. Ovoce se zpracovávalo různým způsobem – vařila se povidla z trnek, pálila se slivovice a z velké části se ovoce také sušilo. K tomuto účelu se stavěly samostatné stavby – sušírny na ovoce. Nejvíce se jich vyskytovalo na Luhačovickém Zálesí, ale také na Uherskohradišťsku a Uherskobrodsku. V některých obcích (Řetechov, Ludkovice, Provodov, Velký Ořechov, Drslavice, Zlámanec apod.) se nacházely téměř v každém humně. Méně jich bylo na Kopanicích a Horňácku, kde se ovoce sušilo v pecích nebo kamnech přímo v domácnostech. Na Zálesí se budovaly převážně roubené sušírny na kamenné podezdívce. Dřevěná konstrukce však byla obvykle ukryta v hliněné omítce, bíle zalíčené. Sedlovou střechu kryly původně došky, které vystřídala pevná pálená krytina. V horní části bedněných dřevěných štítů se nejednou objevovaly drobné výtvarné, ve dřevě prořezané motivy , např. křížku, hvězdy nebo trojlístku. Půdorys staveb je nejčastěji trojdílný. První prostor, někdy zvaný také žudr, je určen pro přípravu ovoce. Zde se nacházejí líhy, otvory, kam se vsunují z lískového proutí pletené lésy, dlouhé obvykle 2 m a široké asi 1 m. Počet otvorů pro lésy býval různý – pět až šest na každé straně a uprostřed nad topeništěm ještě další dva. Pro lepší manipulaci s dlouhými lésy, jejich odložení po vytažení z líhy, zde byla také umístěna stojka z trámků. U podlahy, pod líhami, nebo alespoň mezi nimi, se nacházely otvory či otvor, kudy bylo možné se v případě potřeby dostat do uzavřeného prostoru pod lésy. Strop v této části sušíren byl prkenný s otvorem nad líhami, nebo strop úplně scházel, aby vzniklé páry mohly volně odcházet střechou a škvírami. V konstrukci stěn přípravny ovoce byly umístěny proti sobě dvoje vstupní dveře, někdy zde byla situována i drobná okénka. V prostřední, uzavřené části sušíren, bylo vyzděno tělo pece, nad které se vkládaly lésy s ovocem. Teplo pece pak ovoce sušilo. Třetí prostor sušíren byl rozměrově nejmenší. Tvořily jej ze tří stran obvodní stěny roubené konstrukce, čtvrtá stěna – vnitřní příčka, byla z bezpečnostních důvodů zděná, obvykle z kotovic. Do ní byly, uprostřed při podlaze, situovány čelusně – otvor ohniště, kam se vkládala dlouhá buková, hrušková či trnková polena. V některých případech byl kouř z ohniště odváděn komínem, zděným z hliněných nebo pálených cihel, jindy komín scházel a kouř volně prostupoval střechou nebo odcházel větracími otvory, vytvořenými v konstrukci obvodní stěny, nejčastěji nade dveřmi. Tento prostor s ohništěm byl v mnoha případech využíván také jako udírna. Takový způsob uzení byl však velmi nebezpečný, a často docházelo k požárům. Trojdílné roubené sušírny na ovoce dnes můžeme ještě nalézt například v Kelníkách na konci humen za domy čp. 22, a 4, ve Velkém Ořechově v humech za domy čp. 15 a 115, v Hřivínově Újezdě samostatně na kraji sadů za obcí

ª

(patří k čp. 19, 21 a 42) , v Ludkovicích v humně na kopci za domem čp. 119, v Ludkovicích – Pradlisku stojí sušírna tohoto typu samostatně v prudkém kopci u zahrady vedle lesa, další pak v sadu nad zástavbou této osady. Sušírna je však již polorozbořená. Konstrukčně byla stavba objektu řešena s podsíňkou. V Řetechově se nalézají sušírny uprostřed humen domů čp. 2, 5 a 6, v Podhradí stojí roubená sušírna na kraji sadu vedle domu čp. 9. V tradiční roubené sušírně v Hostětíně dosud suší ovoce občanské sdružení, které svou činnost zaměřilo na záchranu a obnovu starých ovocných stromů a odrůd v oblasti Bílých Karpat. Celkem jsme tedy v terénu zjistili patnáct roubených trojdílných sušíren na ovoce. K nim můžeme ještě přiřadit roubenou sušírnu s podsíňkou, která byla přenesena z Hřivínova Újezda do Muzea vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici. Zdokumentován byl i jeden exemplář sušírny kombinované – dvě třetiny zděné, jedna třetina roubená.. Prostor, kde se ovoce sušilo, a předsíň s ohništěm jsou zděny z kotovic. Část, kde se manipulovalo s lésami, je dřevěné konstrukce. Stavba je situovaná zcela osamoceně, uprostřed sadů, ležících poměrně daleko od obce Řetechov. Trojdílné zděné sušírny nalezneme nejvíce na Uherskohradišťsku. Zdejší sušírny mají manipulační prostor pro lésy obvykle otevřený do podsíněk Dodnes tyto objekty stojí například ve Zlámanci, v sadu za domem čp. 7, v Drslavicích, v humnech za domy čp. 21, 24 a 78. V Maršově najdeme rozbořenou sušírnu s podsíňkou uprostřed humna dnes již se rozpadající opuštěné usedlosti. Na Zálesí, v obci Podhradí jsme se setkali i s novodobými trojdílnými zděnými sušírnami, ale uzavřenými, bez podsíněk. Byly postaveny zhruba před necelými dvaceti lety. V sušírně u domu čp. 52 její, asi sedmdesátiletá majitelka, dodnes ovoce suší a jezdí jej prodávat na trh do nedalekých Luhačovic. Zděných sušíren jsme zaznamenali v terénu celkem sedm. Dalším typem sušíren byly dvouprostorové stavby. První část tvořil uzavřený prostor, kam se vkládaly lésy s ovocem a kde bylo situováno zděné tělo pece. Druhou část představovala manipulační místnost pro přípravu ovoce, samozřejmě s otvory pro lésy, a nacházelo se zde také ohniště. V terénu lze tento typ sušíren najít již jen ojediněle. Dokumentovaly jsme pouze dva objekty v Maršově zděné z nepálených cihel, které byly pravděpodobně původně sušírnami, později však zřejmě přebudované k bydlení – snad na výměnky. Poměrně zachovalá sušírna tohoto typu stojí v Hřivínově Újezdě na kraji humna domu čp. 35. Roubená konstrukce objektu je kryta hliněnou omítkou. Dvouprostorové zděné sušírny nalezneme také v Topolné, v humnech domu čp. 324 a 89.

- 57 -

ª

ª


Dvě dřevěné dvouprostorové sušírny jsou však také zastoupeny v Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici, kam byly přeneseny z Provodova a z Velkého Ořechova, a další sušírna, ale zděná z nepálených cihel, byla postavena v Souboru lidových staveb v Topolné, který spravuje Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Jde o kopii sušírny z Topolné majitelky Ludmily Hubáčkové z čp. 324. Dosud funkční sušírna je, kromě uvedených, i v Drslavicích u Šrámků čp. 24, kam se nosí sušit ovoce z širokého okolí. Na jednu lésu se vešlo až 40 kg nakrájených jablek, hrušek i švestek. Zavadlé ovoce se kladlo na spodní lésy, proschlé krajánky se přesouvaly na horní příčky a na dosušení se používaly otvory nad pecí. Sušit se muselo umět, proces sušení nesměl být příliš rychlý. Švestky se sušily asi 24 hodin, hrušky dva až tři dny. Během procesu sušení bylo nutné ovoce přebírat a odstraňovat hnilé kusy. Lidé se v sušírnách rádi scházívali a za příjemného tepla a čekání na dobroty, si vyprávěly strašidelné příhody, pohádky či příběhy ze života.

Dnešní stav sušíren na ovoce je ve sledované oblasti spíše smutný. Dříve stávaly téměř v každém humně. V současnosti jich z tohoto množství zůstalo jen několik. I ty však v krátké době hrozí totálním zánikem. Objekty totiž ztratily svou původní funkci a druhotné využití ve většině případu jejich majitelé nenalezli. Nejčastěji slouží jako skladiště odložených věcí. Nepotřebné objekty sušíren tedy nejsou udržovány a chátrají. Jejich majitelé nic nemotivuje k záchraně sušíren, ba naopak, spíše čekají až stavby samy spadnou, aby se těchto, pro ně vlastně překážejících staveb, zbavili. Je škoda, že se nenabízí mnoho možností, jak tyto zajímavé svědky života našich předků zachránit.

Velký Ořechov

ª

- 58 -

ª

© 2006 NPÚ - ústřední pracoviště

Vliv vinařství, chmelařství a sadařství na charakter vesnických sídel a lidových staveb (historie a současnost)

Recommend Documents