Ústava USA. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Bakalářská práce. Helena Vodičková. Autor :

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Ústava USA Bakalářská práce

Autor :

Helena Vodičková Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce :

Praha

Mgr. Jiří Řehák

Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Teplicích dne 12. 4. 2010

Helena Vodičková

Anotace V této práci se snaţím přiblíţit historické události provázející vznik ústavy USA a nastínit dva odlišné názory na ni. Další částí je obsah samotné ústavy. Jelikoţ úloha ústavy v kaţdé zemi a její pozitivní funkce je nám všeobecně známa, zaměřuji se v závěru této práce spíše na fakta méně lichotivá a veřejnosti ne příliš prezentovaná.

Annotation In this bachelor thesis I am trying to present you the historical background during the procedure of creating the United States Constitution and outline two different oppinions on it. The next part is the content of the constituion itself. The positive role of the constitution in every country is obvious to everyone. That´s why I am pointing out less flattering and to the public not very much presented facts.

Obsah Úvod ................................................................................................................................. 6 1

Ústava ....................................................................................................................... 7 1.1

Pojem „ústava“ všeobecně ................................................................................. 7

1.2

Příklady ústav z historie ..................................................................................... 7

1.3

Potřeba ústavy .................................................................................................... 8

1.4

Dělení ústav ....................................................................................................... 9

2

Historie USA od počátku 17. století do roku 1774 ................................................ 11

3

Historie USA v letech 1775 – 1788 ........................................................................ 13 3.1

4

Články Konfederace a Věčné Unie .................................................................. 15

Vznik ústavy USA .................................................................................................. 17 4.1

Virginský a Newjerseyský plán ....................................................................... 17

4.2

Skutečnosti, které měly významný vliv na obsah a ratifikaci ústavy USA ..... 19

4.3

Role Listiny základních práv a svobod ............................................................ 20

4.4

Ukončení činnosti Konfederačního kongresu .................................................. 21

5

Sporné otázky nezařazené do ústavy ...................................................................... 23

6

Další moţný „pohled“ na ústavu USA ................................................................... 24 6.1

MOLOCH O amerikanizaci světa.................................................................... 24

7

Cíl vytvoření ústavy USA....................................................................................... 26

8

Ústava USA všeobecně .......................................................................................... 27 8.1

9

Krátké srovnání s EU ....................................................................................... 27

Praktické fungování a obsah ústavy USA .............................................................. 29 9.1

Články I - VII ................................................................................................... 29

9.2

Listina základních práv a svobod ..................................................................... 32

9.3

Dodatky měnící původně přijatou ústavu USA ............................................... 34

9.4

Z historie lidských práv a svobod v USA ........................................................ 35 4

9.5 10

Svátek ústavy USA .......................................................................................... 36

Nejvyšší soud tedy soud Ústavní ............................................................................ 37 10.1

Marbury versus Madison.............................................................................. 37

11

Nezávislé regulační agentury.................................................................................. 39

12

Současný stav ......................................................................................................... 40 12.1

Podrobnější rozbor dodatku č. II. ................................................................. 40

12.2

District of Columbia v. Heller ...................................................................... 42

12.3

The National Security and Homeland Security Presidential Directive ........ 43

Závěr ............................................................................................................................... 46 Bibliografie ..................................................................................................................... 47 Tištěné monografie ..................................................................................................... 47 Internetové zdroje ....................................................................................................... 48 13

Přílohy .................................................................................................................... 50 A.

Ústava USA – původní dokument ................................................................... 50

B.

Prohlášení nezávislosti USA ............................................................................ 54

C.

Celé znění ústavy USA v češtině ..................................................................... 55

5

Úvod Jiţ od základní školy mě fascinoval příběh Kryštofa Kolumba ohledně jeho plaveb za oceán a objevení „nového světa“, kontinentu, který později dostal název Amerika. Po tomto jedinečném objevu začalo kromě jiného i vyvraţďování indiánů a zabírání jejich půdy. Mně osobně se příčí jakákoli nespravedlnost. Z mého úhlu pohledu bylo nesprávné a kruté zabíjet původní obyvatele Ameriky, přivlastnit si jejich zemi a násilně umístit do rezervací ty, kteří přeţili. Nový americký národ, sloţený převáţně z Evropanů, byl v mnoha směrech na úplně jiné úrovni neţ indiáni. Časem si vytvořil psanou ústavu, která obsahuje Listinu základních práv a svobod, tedy právo na svobodu, ţivot atd. Tato práva však ustanovil jen pro sebe, a upřel je jiným. Vyuţíval otroky, přičemţ svoboda je pro Američany od dob jejich boje za nezávislost na prvním místě. Ve své době to tedy znamená nadřazování jedné rasy druhé, kde jedni se honosí právem na svobodu, kdeţto jiní jsou povaţováni za pouhé věci, či v případě indiánů za divokou zvěř. Je dobře, ţe svět pokročil dál a podobná nespravedlnost jiţ v demokratických zemích neexistuje. V roce 2001 jsem měla moţnost v USA strávit 4 měsíce a pohybovat se mezi místními obyvateli. Je to země neobyčejných moţností, bohatství, zvláštního sebevědomí a patriotismu jejích obyvatel. Je to zkušenost, která se nedá předat, musí se osobně proţít, a určitě stojí za to USA navštívit. Ústava USA mě jako téma pro bakalářskou práci velmi zaujalo. Je to skvělá příleţitost jak nastudovat více z historie USA a spojit tak příjemné s uţitečným. Pochopením historického vývoje USA je totiţ moţné porozumět i tomu, co se děje v celosvětovém měřítku v oblasti politiky a ekonomiky. Cílem mé práce je přiblíţit historické okolnosti vzniku ústavy USA, její obsah a dopady na současnou společenskou situaci v USA. Věřím, ţe Vás moje práce zaujme, a ţe pro Vás bude přínosem.

6

1 Ústava 1.1 Pojem „ústava“ všeobecně Pojem „Ústava USA“ můţeme přeloţit jako „Constitution of the United States of America“ či „United States Constitution“. Slovo „constitution“, tedy ústava, původně vzniklo z latinského obratu označujícího nějaký důleţitý zákon, který byl často prohlášen římským císařem - tzv. constitutiones principis. Ústava vţdy byla a je především souborem pravidel pro fungování vlády. V dnešní době má často písemnou formu. Je nejvyšším zákonem státu, všechny ostatní zákony země musí být v souladu s ústavou. Pokud tomu tak není, lze se odvolat k Ústavnímu soudu, který určuje, zda zákon odporuje ústavě nebo je s ní v souladu. Citace ze slovníku politického myšlení o tom, co je ústava: „Jsou to základní politické zásady státu, které určují zejména složení, pravomoci a procedurální pravidla legislativních orgánů, orgánů moci výkonné a soudnictví, způsob jmenování vysokých úředníků, strukturu úřadů a funkcí, které potvrzují, vyjadřují a zprostředkovávají výkon moci.“1

1.2 Příklady ústav z historie Termín „ústava“ jako takový můţeme pouţít na jakýkoli zákon, který vymezuje působení a činnost vlády. Ústavou můţeme tedy nazvat i historické dokumenty, které existovaly ještě před tím, neţ začaly vznikat státní ústavy moderní doby. Historie těchto prvních dokumentů vymezujících činnost vlády, sahají aţ 2 000 let zpátky před náš letopočet.

1

Roger Scruton - Slovník politického myšlení. Z anglického originálu A Dictionary of Political Thoughts vydaného nakladatelstvím Pan Books v Londýně roku 1983. Vydalo nakladatelství Atlantis v Brně, 1999. ISBN 80-7108-184-1

7

Mezi takovéto dokumenty můţeme zahrnout například známý Chamurappiho zákoník z Babylónie, který vznikl v období let 1680 - 1800 př. n. l. (datum není přesně známo a zdroje někdy uvádí různé letopočty v uvedeném rozmezí). Mohla bych uvést i dílo Aristotela, který se v letech 350 př. n. l. zabýval také otázkou ústavního práva a běţných zákonů, klasifikoval různé formy ústavní vlády, atd. Ve svém díle „Ústava Athén“ vysvětlil různé ústavy ze svého pohledu, jejich výhody či nevýhody a věnoval se také ústavám své doby, ústavě Sparty a Kartága. Rozděloval také občany, kteří se směli podílet na dění ve státě a mezi těmi, kteří nesměli – tj. nerezidenti a otroci. A například nejstarší doposud fungující psanou ústavou je ústava malinkého státu San Marino, napsaná v latině roku 1600 n. l., která je platná dodnes. Z tohoto stručného nastínění historického vývoje ústav na různých místech v různých dobách je patrné, ţe ústava není ţádným novodobým dokumentem či převratnou myšlenkou. Lidé jiţ od svých počátků existence měli jisté zvyky a na základě nich pak formulovali a písemně zaznamenávali zákony, které určovaly práva a povinnosti jednotlivce či vládnoucí třídy.

1.3 Potřeba ústavy Myslím si, ţe lidé se ve své podstatě za celou svou historii nezměnili. Vţdy tu bude vrstva vládnoucích a těch vládě poslušných. Jakýkoli demokratický stát potřebuje právo, zákony, ústavu, soudy, tedy instituty zajišťující veřejnosti výklad toho co je dobré a co není, a zajišťující výkon spravedlnosti. Bez toho by zřejmě nastala naprostá anarchie. Proto je nutné jistá pravidla vymezit a to nejlépe písemně. Aby takovýto písemný dokument měl smysl a váţnost, je nutné zajistit i výkon práv z něj vyplývajících a určit postihy za jejich porušování. Do ústavy je tedy vhodné zahrnout i činnost a fungování soudů všeobecně a také vymezit pravomoci Ústavního soudu.

8

„Vznik ústav se velmi často váže k určitému politickému převratu či revoluci, stejně jako tomu bylo i v USA. Je to přirozený proces, při kterém nové politické zřízení nutně vyžaduje zakotvení nových pravd a práv přisouzených nové vládě i lidem.“2

1.4 Dělení ústav Ústavy můţeme rozdělit hned z několika různých hledisek např. na ústavy nadnárodní (v EU), federální (v USA) a státní (např. ústava státu Massachussetts - The Commonwealth of Massachusetts, ze všech států USA je nejstarší a stále funkční ústavou).

Mohou

existovat

ústavy

republikánské,

monarchistické

nebo

demokratické. Dále rozeznáváme ústavu kodifikovanou či nekodifikovanou, kdy kodifikovaná je ustanovena v jediném dokumentu a nekodifikovaná je z několika zdrojů nebo vůbec neexistuje písemně. Či ústava flexibilní a rigidní. Existuje i ten názor, ţe nepsaná ústava je výhodná v tom, ţe poskytuje lepší záruky občanských práv a svobod, protoţe práva a svobody nejsou jasně definována, tzn. nemohou být ani omezována. V této souvislosti bych ráda uvedla, ţe současný předseda vlády ve Velké Británii, pan Gordon Brown, navrhuje změnit nekodifikovanou ústavu Velké Británie tak, aby práva z ní vyplývající byla občanům Británie naprosto jasná a lépe známá neţ tomu bylo doposud. Ústava USA je dle tohoto rozdělení tedy ústavou federální, republikánskou, kodifikovanou a rigidní. Měnit či doplňovat ústavu je umoţněno formou dodatků, jejichţ připojení má pevně stanovený proces schvalování. Původní dokument (U. S. Constitution) z roku 1787, obsahující preambuli a sedm článků, je uloţen v Národním archivu ve Washingtonu. Součástí ústavy USA se v roce 1791 stala i Listina základních práv a svobod (Bill of Rights), která se skládá z deseti dodatků. Tato Listina je také uloţena v Národním archivu ve Washingtonu. 2

Kolektiv autorů (Phdr. Blanka Říchová, CSc.) - Komparace politických systémů I.. Vysoká škola ekonomická v Praze (skripta), rok 2000. ISBN 80 - 7079 - 994 - 3

9

Obrázek 1 - Národní archiv ve Washingtonu a vitríny s původním dokumentem ústavy USA

10

2 Historie USA od počátku 17. století do roku 1774 Pro objasnění vzniku ústavy USA je nutné vědět něco o počátcích „moderní“ civilizace na území USA, tedy osidlování obyvateli převáţně z Evropy a otroky dovezenými z Afriky. První osídlenci, kteří připlouvali k východnímu pobřeţí nově objeveného kontinentu, byli spíše chudí.

Byli jimi obyvatelé Anglie, nejvíce z Londýna a Yorkshire,

z Německa, Švýcarska, protestantského Irska a nedobrovolně otroci z Afriky. Bohatých bylo jen velmi malé procento. „Mezi chudými bylo údajně i 50 000 zločinců odsouzených v Anglii, někdy i unesení sirotci a mladí lidé, kteří sloužili a cestu do USA si museli následně odpracovat. Po skončení čtyřleté služby požadovali oděv, peníze a dostali i kus pozemku.“3 Hlavním důvodem stěhování do „nové země“ byla politická jistota a náboţenská svoboda i určité ekonomické podněty. V roce 1775 představoval počet osadníků dva a půl milionu. Počet Angličanů v Anglii byl v této době v poměru k občanům v koloniích Ameriky 3 : 1. Různé akciové a pozemkové společnosti začaly obchodovat s půdou. Získávaly ji různými způsoby od indiánů a prodávaly novým přistěhovalcům. Severní území osidlovali obyvatelé Francie a jiţní naopak převáţně obyvatelé z Anglie. Tito první osadníci stále jen bojovali o své přeţití, bojovali proti nepřízním přírody, proti nedostatku potravy, proti indiánům i mezi sebou. Jejich začátky nebyly lehké. Na severu se ţivili rybolovem a vývozem koţešin, na jihu bylo základem pěstování tabáku. Rozvíjel se obchod s Anglií a celým světem. Listina práv a toleranční zákon, které byly v Anglii schváleny v roce 1689, omezovaly pravomoci vládců a zajišťovaly křesťanům určitou míru svobody při vykonávání bohosluţeb. Tyto zákony ovlivnily i běh událostí v koloniích USA. Anglický filozof John Locke uveřejnil své dílo „Druhé pojednání o vládě“ (Two Treaties of Government)

3

Gerge Brown Tindall - Dějiny spojených států amerických. Nakladatelství Lidové noviny (copyright 1999 by W. W. Norton and Company, Inc.). ISBN 80-7106-452-1

11

v r. 1689, a to ovlivnilo politické myšlení občanů v koloniích nového světa. První pojednání odmítlo teorii boţského práva králů. V druhém pojednání přisoudil Locke lidem přirozené právo na ţivot, svobodu a majetek. Označil tato práva za práva přirozená. „Přirozeným právem“ je myšleno to, ţe s těmito právy se kaţdý člověk jiţ narodí. Jestliţe vládci tato práva porušovali, byli lidé oprávněni panovníka svrhnout a vládu změnit.

Obrázek 2 - John Locke

Kolonie v USA byly ovlivňovány děním v Evropě a stále byly pod nadvládou Anglie. Anglie chtěla z kolonií co nejvíce vytěţit, uvalovala různá cla a daně a ţivotní podmínky osadníků se tak stále zhoršovaly. Docházelo ke vzpourám, nepokojům a nesouhlasu. V roce 1773, kdy došlo k tzv. Bostonskému pití čaje, nařídil anglický král Jiří III. státu Massachusetts čtyři tzv. donucovací zákony a uzavřel v Bostonu přístav. Byla to odplata za finanční ztrátu z čaje vysypaného do moře a za vzpouru. Přístav měl být uzavřen do té doby, neţ bude veškerý čaj vysypaný do moře splacen. Stát Massachusetts měl být výstraţným příkladem ostatním koloniím. Po této zkušenosti odpor proti anglické nadvládě ještě vzrostl a kolonie začaly spolupracovat jako nikdy předtím. V září 1774 se ve Filadelfii sešel první tzv. Kontinentální kongres, kterého se účastnilo 12 kolonií. Kongres se uskutečnil proto, aby zakročil proti nesnesitelným zákonům, které Anglie koloniím nařizovala. Kongres chtěl tyto zákony prohlásit za neplatné. Zaslal dopis (petice) anglickému králi Jiřímu III. se svými stíţnostmi a nesouhlasem. Obyvatelé kolonií se tak společně postavili proti britskému impériu. Konflikty i nadále sílily, aţ v r. 1775 propukly ve válku kolonistů proti Anglii. Tato válka se označuje jako období „revoluce“. 12

3 Historie USA v letech 1775 – 1788 V tomto revolučním období převzal funkci vlády nad všemi koloniemi Kontinentální kongres. Měl na starosti řešení problémů spojených s válkou, armádou, financemi, obchodem a spoustou dalších záleţitostí. Bylo také zaloţeno sdruţení zakazující obchodní styk s mateřskou zemí. Dodrţování tohoto zákazu bylo kontrolováno speciálními výbory. Zrodila se politická komunita – tak zvaná UNIE. V květnu 1776 doporučil Kontinentální kongres koloniím, aby vytvářely nové vlády volené lidem v kaţdé z kolonií zvlášť. I přes dohadování se s koloniemi, které se od Anglie odtrhnout nechtěly, Kongres schválil 4. 7. 1776 rezoluci o nezávislosti kolonií USA. Byla přijata Deklarace nezávislosti sestavená Thomasem Jeffersonem, následně Kongres navrhl vytvoření konfederace. Vyhlášením nezávislosti byl poloţen základní kámen k vytvoření nového politického systému v USA. Ústavy jednotlivých států USA existovaly jiţ před vyhlášením nezávislosti. První státní ústavy se od sebe příliš nelišily. Poţadovaly oddělení moci výkonné a zákonodárné jako pojistky proti zneuţití. Většina z nich obsahovala listinu, která zaručovala např. svobodu projevu, porotní soud atd.

Obrázek 3 - Oslava k 4. 7. 1776 ve Filadelfii

13

Významnou roli v utváření názorů lidí ve všech koloniích v období revoluce sehrálo vydání pamfletu (pamflet = kratší literární dílo s kritizujícím a hanlivým obsahem) Thomase Paina, Angličana, který se do USA přistěhoval na doporučení Benjamina Franklina po svých profesních nezdarech v Anglii. Pamflet vydaný ve Filadelfii v lednu 1776 se jmenoval Zdravý rozum (Common Sense). Odsuzuje monarchii a poţaduje nezávislou Americkou republiku. Pamfletu se prodalo přes několik set tisíc výtisků a vyšel i druhý dotisk. Thomas Paine byl revolucionář, filozof, spisovatel a jeden ze signatářů Deklarace nezávislosti USA.

Obrázek 4 - Thomas Paine

Obrázek 5 - Common Sense

14

3.1 Články Konfederace a Věčné Unie 12. 6. 1776 byl sestaven výbor v čele s Johnem Dickinsonem, kde byl předloţen návrh nové ústavy s názvem – Články Konfederace a Věčné Unie (The Articles of Confederation and Perpetual Union). Státy si měly ponechat své zákony a původní ústavy, ale měly vstoupit do Unie s tím, ţe se budou vţdy jako jeden celek bránit proti nepříteli a společně budovat blahobyt. Kontinentální kongres, tedy zákonodárný orgán, vyzval státy k vyslání delegátů do Filadelfie k návrhu Článků Konfederace a Věčné Unie. Ústavní shromáţdění se sešlo v Síni nezávislosti. Zde byla dříve přijata jiţ zmíněná Deklarace nezávislosti. Kongres o článcích debatoval více neţ rok a 15. 11. 1777 přijal jejich definitivní podobu. Ratifikace všemi státy se uskutečnila v roce 1781 a Články Konfederace a Věčné Unie se staly první společnou ústavou všech 13 států USA. Tato dohoda spojovala 13 států v jeden národ. Státy byly v tuto chvíli spojeny federální vládou. Federální vláda však disponovala velmi omezenou pravomocí. John Dickinson byl americký patriot, právník, publicista, který byl nakonec proti a navrhovaný dokument nepodepsal. Tím se stal relativně nepopulární osobností.

Obrázek 6 - State house ve Filadelfii, kde bylo přijato Prohlášení nezávislosti a kde se opětovně sešlo ústavodárné shromáždění. State house lze přeložit jako „Kapitol“ či „legislativní budova státu“.

15

Válka USA s Británií za nezávislost trvala 6 let. Jediným státem, který vyjádřil svou podporu a roku 1776 poslal do USA své válečné lodě, byla Francie. Roku 1778 uzavřela Francie s USA Dohodu o obchodu a přátelství a Dohodu o spojenectví. V roce 1781 byla v Paříţi podepsána předběţná mírová smlouva mezi USA a Anglií a v roce 1783 uzavřen Paříţský mír. Tím válka za nezávislost skončila a Anglie se vzdala „svého“ území v USA. Období let 1781 – 1787 kdy se Spojené státy řídily Články Konfederace a Věčné Unie se země formovala v nový národ. Ve státních zákonodárných sborech však působili lidé bez vzdělání, převáţně podnikatelé, kteří rozhodovali o zákonech ve svůj vlastní prospěch. Kongres a první ústava USA tak byly však k ochraně států USA zdaleka nedostačující. I přesto Kongres poloţil důleţité základy pro budoucnost. Vytvořil první výkonná ministerstva - ministerstvo zahraničních vztahů, financí a války. Válka s Anglií způsobila také naprosté vyčerpání USA po ekonomické stránce, přičemţ krize to byla v tu dobu hlavně pro obchodníky. Zvýšení zisků to naopak znamenalo pro farmáře a ty, co zásobovaly válku. Britský obchod se Spojenými státy byl opět obnoven aţ po uzavření Paříţského míru v roce 1783. To s sebou přineslo problém s nedostatkem papírových peněz. Zvyšovaly se daně. Bankéřům a obchodníkům nastaly těţké časy. Kvůli nepříznivé hospodářské situaci USA byli v roce 1786 do Annapolisu svoláni zástupci všech 13 států USA. Dorazilo jich však jen 5. Delegát z New Yorku, Alexander Hamilton, zde přednesl rezoluci (rezoluce = shrnutí závěrů, usnesení, poţadavků z jednání) ke svolání nového shromáţdění do Filadelfie. Ústava federální vlády (Články Konfederace a Věčné Unie) tam měla získat takovou podobu, aby odpovídala naléhavým potřebám Unie a proto státní zákonodárné sbory zvolily celkem 73 muţů, kteří měli ústavu zrevidovat. Po povstání Daniela Sheyse v roce 1787 s 1200 farmáři nastal strach a panika mezi republikány, kteří v té době vládli. Bylo nutné vytvořit jednotnou vládu i kvůli vzrůstajícímu objemu obchodu a nedostatku papírových peněz, anarchii, strachu z nebezpečí, které mohlo přijít odkudkoliv, zvenku i zevnitř. Tyto faktory nakonec překonaly prvotní strach z „nevýhod“ centralizované vlády, jíţ se obyvatelé států USA prozatím bránili. 16

4 Vznik ústavy USA 4.1 Virginský a Newjerseyský plán Virginský plán navrhl James Madison (americký politik a filozof), který stejně jako několik dalších účastníků sehrál jednu z hlavních rolí při přípravě ústavy. Jeho návrh k nové ústavě byl předloţen 29. května 1787. Poţadoval v něm oddělení soudní, výkonné a zákonodárné moci a celonárodní vládu, jejíţ zákony by byly závazné pro jednotlivé občany i všechny státy. Kongres měl být rozdělen do dvou komor. Dolní komora měla být volena lidem a horní komora jiţ členy Dolní komory.

Obrázek 7 - James Madison

Newjerseyský plán podal 15. června 1787 William Paterson. Někdy se tomuto plánu říká „plán malých států“, který zachovával existující rovné zastoupení států v jednokomorovém Kongresu, avšak dával Kongresu pravomoc vybírat daně, regulovat obchod, jmenovat výkonnou moc bez práva veta a Nejvyšší soud. „Těmito dvěma odlišnými názory byly postaveny před ústavodárné shromáždění jisté problémy. Rozhodovalo se, zda přidělovat zastoupení v Kongresu dle počtu obyvatel nebo podle států a jestli zdokonalit Články Konfederace a Věčné Unie, kterým chyběla moc výkonná a systém národních soudů nebo raději vytvořit dokument zcela nový. Shromáždění se shodlo na celonárodní vládě podle plánu Virginského. A shodli se, že výkonná ústřední vláda potřebuje mít pravomoci k vybírání daní, regulaci obchodu, budování armády, vydávání zákonů. Začalo se tedy pracovat na vytvoření zcela nového

17

dokumentu. Práce se účastnilo cca 55 mužů, 6 hodin denně, 6 dní v týdnu, celé 4 měsíce. Diskutovali, přednášeli, sepisovali.“4

V základních bodech panovala obecná shoda: -

vláda má odvozovat své pravomoci ze souhlasu lidu, avšak společnost musí být chráněna před diktaturou většiny

-

lid jako celek musí mít ve své vládě hlas

-

je nutno zabezpečit ve vládě systém kontroly a rovnováhy, aby se zabránilo dominantnímu postavení jedné skupiny

-

silnější ústřední autorita je bezpodmínečně nutná.

28. září 1787 postoupil Kongres výsledek své práce státům k ratifikaci. Pro uvedení ústavy do ţivota bylo potřeba, aby ústavu ratifikovalo alespoň 9 států. Svůj podpis pod ústavu připojilo 39 z přítomných. Thomas Jefferson, který byl v té době vyslancem v Paříţi, se vyslovil později o ústavodárném shromáţdění jako o „sněmu polobohů“, a dodnes trvalost a pruţnost dokumentu svědčí o pozoruhodných kvalitách muţů, kteří jej vytvořili. Většina z přítomných byli plantáţníci, obchodníci, právníci, soudci a bankéři, tedy zástupci vyšší třídy ve smyslu výše majetku. Mnozí z nich, plní vědomostí a zkušeností z oblasti dějin, práva a politické filozofie, znali spisy Lockeho a Montesquieua. Většina působila v Kontinentálním kongresu za dob revoluce, někteří byli generálové jiní státními guvernéry. Předsedajícím úředníkem byl George Washington. Nejstarším účastníkem byl 81 letý Benjamin Franklin.

4

Gerge Brown Tindall - Dějiny spojených států amerických. Nakladatelství Lidové noviny (copyright 1999 by W. W. Norton and Company, Inc.). ISBN 80-7106-452-1

18

Významné osobnosti, které se na celém díle podíleli, byli především: George Washington - vojenský generál, předseda shromáţdění Benjamin Franklin - vědec, učenec, diplomat James Madison – politik, filozof Alexander Hamilton – právník John Adams a Thomas Jefferson nebyli v ústavodárném shromáţdění přítomni.

4.2 Skutečnosti, které měly významný vliv na obsah a ratifikaci ústavy USA Britská vládní tradice – delegátům ústavodárného shromáţdění se britská ústava líbila, občanům USA jiţ méně. Monarchie jako v Británii však nepřicházela v úvahu. Místo jednoho panovníka (krále) tedy navrhli funkci prezidenta. Dnes celosvětově převaţuje před systémem prezidentským systém parlamentní, jehoţ náznaky začínaly být v době tvorby ústavy USA patrné uţ i v Anglii. Kongres to v té době ještě nepostřehnul. Magna Charta - je také uváděna jako pramen, který ovlivnil tvůrce ústavy USA. Je to právní dokument vydaný roku 1215 v Anglii, který omezoval panovníkovu pravomoc vůči jeho poddaným. Spisy Johna Lockeho a Charlese Montesquieua - Montesquie byl francouzský filozof, právník, spisovatel, který se inspiroval Johnem Lockem v názoru, ţe ve státě by neměl být absolutní panovník s veškerou mocí, ale jeho moc má být rozdělena na dvě navzájem oddělené: výkonnou moc a zákonodárnou moc. K těmto dvěma mocím přidává Montesquieu třetí - moc soudní. O Prvním a Druhém pojednání o vládě od Johna Lockeho byla zmínka jiţ na začátku této práce.

19

Listy federalistů - vypracované John Jayem, Jamesem Madisonem a Alexandrem Hamiltonem. Listy byly sepsány v New Yorku v r. 1788 za účelem přesvědčení obyvatelů státu New York, který se zdráhal ústavu ratifikovat. Tyto listy byly publikovány jako články v newyorských novinách. Listy psali společně pod pseudonymem Publius a hájili v nich ústavu. Listů je celkem 85. Tyto listy jsou dnes vydány i v kniţní podobě.

Obrázek 9 - Alexander Hamilton

Obrázek 8 - John Jay

4.3 Role Listiny základních práv a svobod Situace v Kongresu však nebyla tak ideální, jak se na první pohled můţe zdát. Samozřejmě, ţe zde byly zastoupeny oba názory, pro i proti ústavě a centrální vládě. Obyvatelstvo i Kongres se rozdělilo mezi federalisty a antifederalisty. Federalisté byli pro ústavu a silnou centrální vládu a antifederalisté proti ratifikaci ústavy a proti centrální vládě. K federalistům se řadili například jiţ zmiňovaný John Jay, James Madison a Alexandr Hamilton i samotný George Washington. Zajímavým faktem je, ţe federalisté byli zaměření proti Listině práv. Nakonec však Listinu základních práv a svobod zařadili k ústavě ve formě 10 dodatků. Severní Karolína byla ochotná ratifikovat ústavu jen po předloţení těchto dodatků Kongresu. Listina práv tak sehrála významnou roli při ratifikaci ústavy. Byla to podmínka pro to, aby státy Virginie a Severní Karolína ústavu ratifikovaly. Ratifikace ústavy USA 20

probíhala od roku 1787 aţ do roku 1790 kde poslední kolonií, která ústavu ratifikovala, byl Rhode Island. Prvních 10 dodatků, tedy Listina práv a svobod, byla ratifikována v roce 1791. Třináct v té době existujících kolonií, které ratifikovaly ústavu byly: New Hampshire, Massachusetts, Connecticut, New York, New Jersey, Pensylvánie, Delaware, Maryland, Virgínie, Severní Karolína, Jiţní Karolína, Georgie a Rhode Island.

Obrázek 10 - Oslava v New Yorku v roce 1788 k ratifikaci ústavy

4.4 Ukončení činnosti Konfederačního kongresu 10. října 1788 ukončil Konfederační kongres svou činnost. V září 1788 byl vybrán New York jako sídlo nové vlády a určen termín voleb. Později bylo vybudováno nové město jako sídlo centrální vlády – Washington DC, jehoţ polohu u Potomac River zvolil George Washington. 21

Jako prvního prezidenta USA delegáti jednomyslně zvolili George Washingtona.

Obrázek 11 - George Washington

Ústava USA je povaţována za základní kámen a počátek demokracie a spojována s tzv. vládou lidu. Stala se určitým modelem pro ústavy dalších států s demokratickým politickým zřízením. Federalisté svůj boj za nastolení centrální vlády a ratifikaci ústavy všemi státy USA nakonec vyhráli. Tehdy si vítězná strana říkala Federalist party a je předchůdkyní dnešní Republican party.

22

5 Sporné otázky nezařazené do ústavy Celkem důleţitý problém své doby, který ústava záměrně neřešila, bylo otroctví a rovnoprávnost ţen. Zvláště otázka otroctví způsobovala mezi koloniemi velké neshody, a proto se o ní při přípravách ústavy nediskutovalo. Nutně to mohlo dle mého názoru způsobit takové spory, ţe by k ratifikaci ústavy nikdy nedošlo. Sever odmítl otroctví jako něco nelidského a nesprávného. Obyvatelé jiţních kolonií ţili převáţně z pěstování tabáku a bavlny a svých zisků dosahovali jen díky práci mnoha otroků. Tyto kolonie se také zrušení otroctví ještě dlouho bránily, ačkoliv v severních koloniích otroctví jiţ zrušeno bylo. Otroctví bylo definitivně zrušeno v roce 1865 dodatkem č. 13, a to po skončení občanské války „Severu proti jihu“. Volební práva získaly ţeny aţ v roce 1920 díky dodatku č. 19 po velkých snahách, které probíhaly minimálně 40 let jiţ před ratifikací tohoto dodatku.

23

6 Další možný „pohled“ na ústavu USA Toto bylo velmi stručné nastínění dějin před vznikem ústavy USA a nastínění okolností při jejím bezprostředním vytváření. Můţe to však být jen jeden úhel pohledu. Autoři knih, z kterých jsem čerpala, sice navazují na skutečné historické události a fakta, jejich zpracovaní je však velmi různé díky osobitosti a názoru kaţdého z nich. Do této chvíle vše vypadá jako krásné, úchvatné, bezchybné dílo „otců ústavy“. Kaţdému by mělo být jasné, ţe takový bude především názor Američana, který samozřejmě nepřizná a jasně nepojmenuje zločiny, které byly páchány na indiánech a otrocích. Nebude uvádět tedy nic, co by jakkoli pošpinilo obraz „dokonalého“ národa. Američané, jak jsme zevšeobecnili název pro obyvatele USA, jsou velmi hrdí, nepřipustí si, ţe je a bylo něco špatně (a kdo z lidí to dělá rád). Někteří autoři však moţná právě obyvatelům USA i celému světu chtějí tak říkajíc „otevřít oči“ a ukázat historii USA z trochu jiné strany. Dívají se na ni z pohledu „cizince“, jehoţ myšlení je od amerického způsobu tak odlišné... Jsou to knihy někdy velmi kritické, ale myslím si, ţe je třeba upozornit a poukázat na to, ţe to nebyli „polobohové“ kdo sestavili ústavu, ale obyčejní lidé, a ţe USA není aţ zas takový spasitel a ochránce svobody, jak se světu prezentuje. Uvedeme si to na konkrétních příkladech v části této práce s názvem „Cíl vytvoření ústavy“ a následně poté k závěru této práce.

6.1 MOLOCH O amerikanizaci světa Nyní bych ráda uvedla, jak se na ústavu USA můţe dívat historik „cizinec“. „Republika a „demokracie“ vytvořené „otci zakladateli“ nebyl žádný americký výdobytek. Obojí spatřilo světlo světa v Evropě. A co je důležité, obojí bylo mnohem méně demokratické, než se snažili světu namluvit. Ano, proslulá demokratická ústava USA, americká demokracie, která „měla být vládou lidu, skrze lid a pro lid“ (Abraham Lincoln), není ani demokracie v evropském smyslu, ani „plnou vládou lidu“ a „skutečně revoluční“ – je to prezidentská demokracie, zdánlivá demokracie. A také neměla a nechtěla být nic jiného. Je jisté, že americká ústava nevznikla demokratickou cestou. Je dost možné, že její vznik nebyl ani legální. Historik a politolog J. Allen Smith z University of Washington nazývá 24

tuto ústavu přímo „státním převratem.“ Oněch 55 „otců“ ústavy, kteří se 25. května 1787 sešli v Independence Hall ve Filadelfii a pak po čtyři měsíce až do 17. září jednali, nemělo ani mandát lidu k tvorbě ústavy a ústava sama nebyla lidem ratifikována. Tento stát vytvořili pouze delegáti úzké vrstvy vlastníků půdy a majetných lidí – vedle skupinky právníků především velcí vlastníci půdy, bankéři, makléři a jiní spekulanti. A tak bylo převzato mnoho myšlenek a principů z nepsané britské ústavy, tvůrci se přidrželi osvědčených postupů mateřské země, kde ještě devět desetin obyvatel nesmělo volit – především nemajetní, ale i ženy a nezletilí, i když vlastnili velký majetek! Jako neměl vznik ústavy USA svého času nic do činění s demokracií, bylo tomu tak i s prvními volbami. I zde totiž bylo volební právo vázáno na majetek, především na vlastnictví půdy, a opravňovalo tedy volit něco mezi čtyřmi až deseti procenty obyvatel. Po vyhlášení ústavy směli volit jen majetní, takzvaní freeholders. I první američtí prezidenti se jasně vyslovovali proti všeobecnému volebnímu právu. Ještě v roce 1831 napsal James Monroe, apoštol Monroeovy doktríny: „Bude-li volební právo rozšířeno na veškeré obyvatelstvo bez jakékoli kvalifikace ohledně majetku, hrozí nebezpečí, že… masa chudých, která je zdaleka nejpočetnější, zvolí osobnosti, které se stanou nástrojem v rukou těch, kdo chtějí svrhnout vládu…“ I po zavedení všeobecného volebního práva zůstala forma politické moci nezměněná, a tudíž panstvím menšiny, a to nikoli jen de iure, ale de facto. Jen tato horní vrstva má skutečnou moc. A střední třída, pokud odhlédneme od některých výjimek, je sotva něco více než její odraz. Ostatně, žádná z ústav států raných USA neobsahovala demokratické volební právo. Slučování v odborových svazech povolily USA zákonem až jako poslední ze států takzvaného svobodného západního světa.“5 Tak i toto je názor na stále stejnou věc – ústavu USA a s ní spojenou demokracii a „vládu lidu“. Ve všem tedy můţeme najít určitě minimálně dvě stránky věci. Pokud čteme „jedno“, musíme se nutně zamyslet i nad tím „druhým“.

5

Karlheinz Deschner – Moloch O amerikanizaci světa (Pokus o kritické dějiny USA), str. 76. 2002 Mnichov, Wilhelm Heyne Verlag originál. Vydalo nakladatelství Epocha s. r. o., Praha v roce 2005. První vydání. ISBN 80-86328-66-X

25

7 Cíl vytvoření ústavy USA V preambuli je shrnuta hlavní myšlenka a důvod vytvoření ústavy: upevnit domácí klid, zabezpečit obranu země, zabezpečit svobodu a společně se snažit o růstu blahobytu. Hlavním úkolem a cílem také bylo vytvoření silné centrální federální vlády s velkou pravomocí, která by usměrňovala obchod, finance a mezinárodní vztahy. Spousta přistěhovalců utekla do USA s touhou po svobodě právě před tímto "systémem" kontroly a vynucování ze strany vlády. I přesto, ţe státy doposud fungovaly kaţdý samostatně, se časem ukázalo, ţe centrální vlády je zapotřebí. Federální vláda měla být volena přímo lidem a měla lidu slouţit a zabezpečovat jeho vůli, bezpečnost, svobodu a blahobyt. Pokud se dobře zamyslíme nad uvedenými cíli vytvoření ústavy a centrální vlády, všimneme si malého rozporu. Moţná je to ale rozpor velký, a moţná to není rozpor vůbec ţádný. Bylo cílem ústavy a centrální vlády zajištění svobody a plnění vůle lidu, čímţ se honosí hned první řádky ústavy „WE THE PEOPLE“ nebo bylo cílem spíše vybírání daní a získání určité moci? Zní to dost rozporuplně, na druhou stranu to jde ruku v ruce, protoţe jak jsem zmínila jiţ na začátku, nevěřím, ţe lidé by se bez vlády sami dokázali chovat slušně. A peníze a moc jsou velké motivační činitele mnohých. Myslím, ţe aţ dodnes si vláda USA zachovala stejný postoj a tvář, moţná by se to dalo nazvat i jakousi maskou, jakou měla u svého zrodu. Jaké jsou její opravdové úmysly dnes a jaké byly tenkrát, nám obyčejným lidem zůstává skryto, i kdyţ díky nezávislým médiím se dostáváme ke stále více informacím, které „image“ americké vládě poněkud kazí. Jedni vládě plně důvěřují, jiní na ní hledají chyby, a jiní dokonce hledají ještě dál. Dívají se do budoucnosti a snaţí se přijít na to, jaké plány má vláda USA dál a co stojí ještě nad ní, stojí-li tam někdo či něco. Původní plán a přání v preambuli vyjádřené, na udrţení si svobody a budování blahobytu, se moţná splnil nad očekávání. Nejenţe jako stát má USA svobodu, dokonce si přisvojil právo vybojovávat svobodu jiným na cizích územích. Ekonomický blahobyt je naprosto zřejmý a o vytvoření silné centrální vlády také není pochyb.

26

8 Ústava USA všeobecně Ústava USA je základním nástrojem vlády. Slouţí 240 miliónům obyvatel v padesáti odlišných státech. Celkem obsahuje preambuli, 7 článků a 27 dodatků. Jak jiţ bylo uvedeno, její součástí je i tzv. Bill of Rights tedy Listina základních práv a svobod. Tuto Listinu tvoří prvních deset dodatků z uvedených 27. Ústava USA je všeobecně povaţována za rigidní. „Proč?“ „Protoţe je relativně mladou ústavou?“ O takovém názoru jsem se dočetla. Já si však nemyslím, ţe je zas tak „mladá“. Rigidní bude spíše proto, ţe od doby jejího vzniku sice došlo v USA k jistým změnám, občanské válce atd., ale ve své podstatě si Spojené státy zachovávají stále stejný politický systém. U moci se střídají pouze dvě vládnoucí strany a to demokraté či republikáni. K ţádným jiným extrémním proměnám nedochází. Proto zřejmě nemají potřebu ústavu radikálně měnit. Toto vysvětlení pojmu „rigidní“ by se mohlo pouţít v případě, ţe jej chápeme jako „stálý a neměnný“. Rigidní ústava můţe ale také znamenat, ţe k její změně dochází obtíţněji neţ u jiných právních norem (na rozdíl od ústavy flexibilní, která je změnitelná pouhým zákonem). I v tomto případě by se ústava USA mohla nazvat ústavou rigidní, jelikoţ k její změně je zapotřebí dodrţet poněkud sloţitější proces schvalování dodatků.

8.1 Krátké srovnání s EU Pokud bych s ústavou USA a spojením třinácti států v Unii srovnávala projekt nazvaný Evropská unie a její ústavu v podobě Lisabonské smlouvy, kterou nám občanům nikdo veřejně zřejmě pro jistotu nesděluje, dojdu k následujícímu názoru: „Pokus sjednotit Evropu je vlastně opakující se historie toho, co proběhlo v USA, s tím rozdílem, ţe evropské státy mají svou vlastní, o mnoho delší historii, neţ státy USA. V USA se jako v Evropě sešli také lidé z různých národů, ale moţná potřebovali začít spolupracovat. Všichni začínali společně od nuly, byli prakticky od začátku na stejné lodi. V Evropě nás spíš donutili na tu loď nasednout. Ale dozvíme se ještě dnes, zda státy USA také nebyly náhodou donuceny vstoupit do Unie?

27

Rozjetý vlak jde jen těţko zastavit a snahy sjednotit Evropu zde byly jiţ dávno. Při srovnávání s Lisabonskou smlouvou by bylo moţná zajímavé zjistit, zda obyčejní občané USA znali obsah ústavy a zda jej vůbec znají dnes. Protoţe jestliţe ani dnes při dostupnosti informací, které máme díky sdělovacím prostředkům, většinou neznáme obsah Lisabonské smlouvy, jak na tom byli asi občané USA své doby?

Jiţ jsem zmiňovala, ţe bylo zapotřebí názory lidí v koloniích utvářet tak, aby byli pro spojení všech 13 států v jeden celek, a aby v centrální vládě viděli pozitivum. Svůj účel splnily Pamflet Thomase Paina, Listy federalistů, nebo například následující kresba a slogan Benjamina Franklina z roku 1794. Jeho slogan zní mnohem násilněji a krutěji, neţ slogany pouţité pro nás Evropany v souvislosti se vstupem do Evropské unie. Posuďte sami…

Obrázek 12 - slogan Benjamina Franklina

Zajímavá souvislost mezi USA a EU by se dala vystopovat také v jedné z původních vlajek USA z konce 18. století, tzv. „Betsy Ross“ flag…

Obrázek 13 - Betsy Ross flag

28

9 Praktické fungování a obsah ústavy USA Ve stručných bodech bych nyní popsala, co obsahují jednotlivé články ústavy a dodatky. O preambuli jsem se jiţ zmiňovala, přejdu tedy rovnou k článkům I - VII.

9.1 Články I - VII Článek I. Popisuje moc zákonodárnou, která je zastoupena Kongresem (Congress). Kongres je sloţen z horní komory tj. Senátu (Senate) a dolní komory tj. Sněmovny reprezentantů (House of Representatives). V tomto článku je popsán proces voleb do těchto sloţek Kongresu, jeho pravomoci atd. Do Sněmovny reprezentantů byli původně reprezentanti voleni přímými volbami, kdeţto senátoři legislaturami jednotlivých států - toto ustanovení bylo zrušeno XVII. dodatkem v roce 1913, a i do Senátu probíhají nyní volby přímé obyvatelstvem jednotlivých států. Za kaţdý stát jsou voleni dva senátoři, tj. celkem 100. Sněmovna reprezentantů a Senát mají v legislativním procesu stejné postavení. Zákon můţe být navrţen v kterékoli komoře, musí být projednán a schválen v obou komorách. Senát má řadu funkcí, které mají brzdit a vyvaţovat pravomoci výkonné moci. Musí vyjádřit souhlas se jmenováním do funkcí ze strany prezidenta. Většina práce Kongresu se odehrává ve výborech, stejně jako tomu bylo uţ při zavádění ústavy USA. Kaţdý návrh zákona je předán příslušnému výboru k prostudování. Proces schvalování probíhá v obou komorách, proto se můţe stát, ţe kaţdá schválí zákon v jiném znění. V tomto okamţiku nabývá významu Dohodovací výbor, sloţený ze zástupců senátorů i reprezentantů sněmovny, který má za úkol nalézt kompromis, o němţ se hlasuje v obou komorách jiţ bez moţnosti připomínek. Návrh zákona se nejprve schvaluje v podvýboru, ten jej předá výboru a ten teprve pak plénu dané komory.

29

Kongres také zřizuje a ruší federální soudy, nesmí zrušit Nejvyšší soud, určuje počet soudců a tím kontroluje i moc soudní. Sněmovna reprezentantů: poslanci jsou voleni přímo kaţdé 2 roky v jednomandátových volebních okrscích, tj. cca 530 000 obyvatel. Sněmovna má 435 členů od r. 1929. Kaţdý stát má tedy dle počtu obyvatel různý počet reprezentantů. Senátoři - voleni přímo na 6 let, kaţdé dva roky je volena 1/3.

Článek II. Popisuje moc výkonnou, tj. prezidenta a viceprezidenta. Viceprezident je volen stejně a společně s prezidentem. U prezidenta došlo ke kompromisu na volební období 4 roky a jeho znovuzvolení nebylo původně omezeno. Aţ dodatek XXII. z roku 1951 omezil znovuzvolení prezidenta, který můţe být zvolen jen dvakrát za sebou. Volen je kolegiem volitelů. V tomto článku je popsáno, jak volby mají probíhat. (Jediný prezident, který byl zvolen třikrát za sebou, byl Franklin D. Roosevelt. V prezidentském úřadě v letech 1933 – 1945). Při volbě prezidenta je nutné u kandidátů dodrţet následující kritéria: občanství musí získat narozením, musí mu být min. 35 let, musí mít pobyt v USA min. 14 let. Mezi prezidentské pravomoci náleţí například: -

jmenování do funkcí předsedů ministerstev a dalších organizací

-

je vrchním velitelem ozbrojených sil (válku však vyhlašuje Kongres USA)

-

uzavírá smlouvy se zahraničím, coţ se má dít na základě doporučení a souhlasu Senátu

-

má právo veta = vrácení zákona s odůvodněním Kongresu, coţ musí být učiněno do 10 dnů od přijetí zákona Kongresem

-

můţe udělit milost kaţdému, kdo poruší federální zákon s výjimkou velezrady

-

ustanovuje soudce Nejvyššího soudu se souhlasem Senátu.

30

Článek III. Popisuje moc soudní, která přísluší v USA Nejvyššímu soudu a takovým niţším soudům, které zřizuje Kongres. Kongres můţe jednotlivé soudy zrušit, kromě Nejvyššího soudu. Soudci jsou ustavováni prezidentem USA doţivotně, sami však mohou odstoupit nebo mohou být odvoláni z důvodu velezrady. Nejvyšší soud: nyní má 9 členů, k rozhodnutí je třeba kvórum tj. souhlas min. 6 soudců. Můţe rušit federální zákony a i zákony států, jsou-li v rozporu s ústavou, mezinárodními smlouvami a federálními zákony. Jedinou moţností jak změnit rozhodnutí Nejvyššího soudu je přijetí dodatku k ústavě, kde je potřeba souhlasu 2/3 poslanců ve Sněmovně reprezentantů, souhlasu 2/3 senátorů a ratifikaci 3/4 států.

Článek IV. Vysvětluje spolupráci mezi státy Unie v oblasti pravosti dokumentů, vydání uprchlých obţalovaných zpět, o přijímání nových států do Unie. Kongres disponuje majetkem a územím USA a zajišťuje kaţdému státu republikánskou státní formu.

Článek V. Je významným článkem v tom smyslu, ţe upravuje formu schvalování a přidávání dodatků k ústavě. „Tyto dodatky mohou se stát platnou součástí této ústavy jen tehdy, jsou-li schváleny třemi čtvrtinami zákonodárných orgánů jednotlivých států, nebo konventy ve třech čtvrtinách jednotlivých států - podle toho, jaký způsob ratifikace navrhne většina členů Kongresu Unie. Přitom žádný dodatek, vydaný do roku 1808, nesmí se týkat prvého a čtvrtého odstavce devátého oddílu prvého článku ústavy; žádný stát dále nemá být ústavním doplňkem bez svého souhlasu zbaven práva na rovné zastoupení v Senátě.“ 6

6

Ústava Spojených států amerických – článek V.

31

Článek VI. Označuje ústavu za nejvyšší právo země, kterým se má řídit kaţdý soudce ve všech státech, všichni senátoři, členové Sněmovny, všichni nositelé soudní a výkonné moci.

Článek VII. Vyţaduje k uvedení ústavy do ţivota ratifikaci alespoň 9 státy a obsahuje podpisy představitelů 12 států USA.

Pokud si tyto články přečtete celé, zjistíte, ţe ústava je vskutku velmi stručná a jednoduchá.

Další částí jsou dodatky. Prvních deset dodatků bylo ratifikováno v roce 1791 jako Listina základních práv a svobod (Bill of Rights).

9.2 Listina základních práv a svobod Dodatek I. Zajišťuje svobodu náboţenského vyznání, slova, tisku, pokojného shromaţďování. Dodatek II. Právo lidu drţet a nosit zbraň nesmí být omezováno. Dodatek III. Ţádný voják nesmí být ubytován v domě bez souladu jeho vlastníka. Dodatek IV.

32

Moţnost provést domovní prohlídku, vzetí do vazby atd. jen po pádných důkazech a pro pádné důvody. Dodatek V. Nikdo nesmí být nucen svědčit sám proti sobě, před odsouzením musí proběhnout řádný soudní proces, vyvlastnění majetku jen za náhradu. Dodatek VI. Práva obţalovaného na rychlé a veřejné přelíčení před nestrannou porotou, právo na svědky ve svůj prospěch, právo na obhájce. Dodatek VII. Týká se pohledávek vyšších neţ 20 dolarů. Dodatek VIII. Nesmějí být vyţadovány nadměrné kauce a pokuty, kruté a mimořádné tresty. Dodatek IX. Výpočet určitých práv ústavou nesmí být vykládán jako popírání nebo zlehčování ostatních práv náleţejících lidu. Dodatek X. Práva, která ústava výslovně nepřiznává Unii, ani je nevylučuje z pravomoci států, náleţejí jednotlivým státům nebo lidu.

Listina základních práv a svobod je tedy nedílnou součástí ústavy USA. Původní dokument z roku 1789 obsahoval ale dodatků 12. Ratifikováno jich však bylo jen 10. Dokument byl navrţen Kongresem jiţ v sídle nové vlády v New Yorku. Také obsahuje vlastní preambuli. Na rozdíl od ústavy, která začíná viditelnými obřími písmeny „WE THE PEOPLE“, začíná Listina slovy „CONGRESS of the UNITED STATES“. Kongresu Listinu předloţil k projednání James Madison. Zde je zvláštní to, ţe ústavu si údajně dali lidé (přitom ji vytvářeli ti nejvlivnější a nejbohatší občané) a Listinu 33

základních práv a svobod jim dal Kongres (přitom to byla podmínka, aby vůbec ústavu některé státy ratifikovaly. To znamená, ţe to vycházelo z přání těch niţších vrstev lidí). První a druhý dodatek Listiny práv a svobod nebyly v roce 1791 ratifikovány. První dodatek se týkal počtu členů ve Sněmovně reprezentantů. Tento dodatek se dodnes nestal součástí ústavy. Druhý dodatek se týkal zákona o náhradách za sluţby senátorů a poslanců. Tento dodatek byl ratifikován v roce 1992, zatím jako vůbec poslední a to XXVII. dodatek k ústavě USA. Pokud se nám někdy zdá, ţe naše snahy, práce a tvůrčí myšlenky nemají ţádný efekt a jsou k ničemu, pak tento fakt o ratifikaci dodatku po 200 letech nám můţe dát malou naději, ţe to pokaţdé beznadějné není. Dodatek č. I dnešní Listiny práv měl tedy v původním dokumentu číslo III a dnešní dodatek č. II měl v původním dokumentu č. IV atd. Listina základních práv a svobod byla vyhotovena ve 14 kopiích. Je základem amerického práva a symbolem svobody celého národa. Původní dokument byl zničen (údajně při poţáru) a v dnešním Národním archivu ve Washingtonu je uloţena jedna z kopií zaslaných státům k ratifikaci.

9.3 Dodatky měnící původně přijatou ústavu USA Jsou jimi dodatky XI. až XXVII., postupně připojované v letech 1795 – 1992. Důleţité z nich jsou například dodatek č. XIII. z roku 1865, který zrušil otroctví a nevolnictví. Dodatek č. XIX. z roku 1920, který říká, ţe nesmí být upřeno volební právo z důvodu pohlaví. A některé další dodatky, které mění způsob voleb do Senátu atp. Musíme si dávat pozor na starší literaturu k ústavě USA napsanou před rokem 1992, jelikoţ ta ještě neuvádí poslední XXVII. dodatek, ratifikovaný v roce 1992.

34

9.4 Z historie lidských práv a svobod v USA Porušováním lidských práv a svobod vymezených v ústavě bylo například tradiční lynčování, coţ byly tresty udělené dvou a více osobami nebo davem, bez účasti zákona, soudního přelíčení, většinou rasově zaměřené zmlácení či vraţda černochů, otroků, ţidů atd. I přes Listinu práv a svobod zde existovalo ve velké míře aţ do roku 1940, coţ sice jiţ není současnost, ale za zmínku to jistě stojí. George Washington sám vlastnil mnoho otroků, kteří získali svobodu teprve po jeho smrti díky jeho závěti, a jeho otec byl bohatý otrokář, který kradl půdu indiánům. Moţná tedy stejný metr vymezený v Listině práv a svobod nechtěli pouţívat všichni, i kdyţ ten metr sami nastavili. Na jedné straně si myslím, ţe to co v ústavě stojí, je naprostá pravda. Listina základních práv a svobod je významným posunem v dějinách lidstva. Kaţdý by měl mít právo na ţivot a svobodu. Dodatky, které zrušily otroctví a omezení volebního práva pro ţeny jsou převratnou myšlenkou. Jaké někdy i hrůzné činy a hnutí však za těmito „vynucenými“ změnami v právech ţen stojí, je věcí další. Absolutně nesouhlasím s hnutím feministek, ale zlepšení postavení ţen ve společnosti bylo velmi dobrým krokem vpřed. Ţeny se ovšem zatím nespokojily s úrovní jejich akceptace ve společnosti. Důsledky, které to s sebou přináší, a to významně právě v USA, můţeme vidět prakticky v kaţdém americkém filmu či seriálu, pokud jsme trochu víc vnímaví. Emancipace ţen ještě nedosáhla svého konce a v Americe ţeny prakticky přebírají vedoucí roli ve společnosti. Myslím si, ţe se jednou se svět dočká chvíle, kdy bude zvolena prezidentkou USA ţena. Mají velmi dobře nakročeno a svoje aktivity rozšiřují i na „východ“, kde je nutné vybojovat ţenám rovnoprávnost, a to i za cenu války.

Jako zajímavost za zmínku stojí ještě dodatek č. XVIII, ratifikovaný v roce 1919, ohledně zavedení zákazu výroby, dovozu a prodeje lihovin. Tento dodatek měl být zaveden z důvodu nátlaků sdruţení proti alkoholu, která se utvářela jiţ od počátků 19. století nejen v USA, ale po celém světě. Je to jediný dodatek z ústavy, který byl dalším dodatkem kompletně zrušen v roce 1933, a je prvním dodatkem ke kterému byla stanovena lhůta, do kdy musí být ratifikován. Je zvláštní, ţe se dodatek s právě takovým „obsahem“ dostal aţ do ústavy. Celá ústava si zachovává svůj ráz týkající se funkcí vlády, maximálně daní a lidských práv. Toto je tak trochu výjimka, jakoby jablko mezi hruškami, tak trochu moţná vtipně působící záleţitost. Tímto dodatkem nebylo 35

zakázáno alkohol konzumovat, ale bylo těţké jej obstarat. Na základě tohoto omezení se velice rozšířil organizovaný zločin, jelikoţ poptávka po alkoholu byla veliká. Poţadovaný efekt to tedy nemělo vůbec, mělo to efekt opačný. Kromě toho stát ztrácel velké částky na daních, které mohl mít z legálně vyráběného alkoholu. Zajímavé je, ţe po úspěšném nátlaku sdruţení proti alkoholu se podařilo rok nato zavést výše zmiňovaný dodatek č. XIX, o volebním právu ţen.

9.5 Svátek ústavy USA Ústava slaví v USA stejně jako v mnoha jiných zemích svůj svátek. Připadá na 17. září (den podpisu ústavy USA v r. 1787). V tento den, a na některých například univerzitách i celý týden, se konají akce k rozšiřování povědomí o ústavě mezi studenty a veřejností. Moţná by stálo za to, podobný svátek zavést i v ČR nebo dnes uţ v EU tak, aby se veřejnost o ústavě EU dozvěděla co nejvíce.

36

10 Nejvyšší soud tedy soud Ústavní S praktickým fungováním ústavy nejvíce souvisí práce Nejvyššího soudu USA (Supreme court), o kterém jsem se zatím nezmiňovala. Hraje však velmi důleţitou roli. Ústava definuje moc výkonnou, kterou reprezentuje prezident a viceprezident; moc zákonodárnou, která je reprezentována Kongresem se dvěma komorami a dále stanovuje v článku III moc soudní, která má být zastoupena Nejvyšším soudem a niţšími soudy. Nejvyšší soud má sídlo ve Washingtonu v budově vystavěné přímo pro Nejvyšší soud v roce 1935. Nejvyšší soud má na starost vysvětlování jednotlivých částí ústavy, zabývá se protiústavností zákonů a mezinárodních smluv uzavřených USA a dále soudními spory mezi jednotlivými státy USA. Ústava Nejvyššímu soudu pravomoc rozhodovat o protiústavnosti zákonů sice výslovně nedává, ale stalo se to jiţ precedentem, díky případu známém pod jménem Marbury versus Madison z roku 1803. Díky tomuto soudnímu sporu se Nejvyšší soud stal posuzovatelem zákonů.

10.1 Marbury versus Madison V tomto soudním sporu šlo o to, ţe před vypršením volebního období prezidenta Johna Adamse mělo dojít k předání funkcí a pověření nových soudců. Tato pověření a listiny navrhnul a podepsal sám prezident John Adams. Před nastoupením nového prezidenta Thomase Jeffersona však nová pověření od prezidenta Adamse jiţ nestihla být doručena všem, a jedním z těch komu pověření nebylo doručeno, byl i William Marbury. Thomas Jefferson se dozvěděl o celé události a pověřil svého ministra – Jamese Madisona – aby tato pověření zamítnul. Marburymu se nelíbilo, ţe by měl přijít o svůj budoucí post a podal u Nejvyššího soudu ţádost, aby byl Madison donucen mu pověření udělit. Tuto ţádost podal na základě zákona zvaného Judiciary Act of 1789, kde Kongres přidělil Nejvyššímu soudu pravomoc vydávat rozhodnutí v tomto směru, tzn. zajistit v tomto případě Marburymu jeho pověření. Nejvyšší soud rozhodl, ţe Marbury sice právo na své pověření má, ale ani Nejvyšší soud nemůţe (jak to původně vyplývalo ze zákona Judiciary Act of 1789) donutit Jeffersona či Madisona, aby pověření Marburymu udělili. Tato pravomoc Nejvyššímu soudu totiţ nebyla udělena samotnou ústavou. Tento zákon, 37

na jehoţ základě se Marbury domáhal svého práva, byl tudíţ Nejvyšším soudem označen za protiústavní. Byl to první případ, kdy Nejvyšší soud označil nějaký akt vládního činitele či zákon za protiústavní. Nastartoval se tak jiţ známý systém „brzd a protiváh“ a od té doby začal Nejvyšší soud kontrolovat moc výkonnou i zákonodárnou.

38

11 Nezávislé regulační agentury Nezávislé regulační agentury jsou zřizovány Kongresem a jejich vliv je obrovský. Podle některých představují čtvrtou moc ve státě (tzn. vedle zákonodárné, výkonné a soudní). Mají ochraňovat veřejný zájem. Členové jsou vybírání z odborníků, a tak se stává, ţe ochraňují spíše „své“ odvětví, neţ zájem veřejnosti. Nejznámější z nich je Federální rezervní systém. Jedná se o centrální banku USA. Nebo např. Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (National Aeronautics and Space Administration - NASA) orientující se na kosmický výzkum. Zajímavostí k centrální bance USA, jejíţ roli plní výše zmiňovaný Federální rezervní systém (FED) je to, ţe její předchůdci se objevují hned po ratifikaci ústavy. První centrální banku USA zaloţil Alexander Hamilton, ačkoliv Thomas Jefferson a James Madion byli velkými kritiky této instituce a označili ji za protiústavní. Podle plánu Hamiltona měla centrální nebo také Národní banka USA zajistit ekonomickou stabilitu země. Současný Federální rezervní systém, zaloţený v roce 1913, je funkční dodnes. I kdyţ je místem uloţení vládních peněz a poskytuje vládní úvěry, tiskne peníze a vydává je do oběhu, je to instituce v soukromých rukách, tudíţ majitelem není vláda, ale soukromá osoba. Byl zřízen za účelem posílení měny po finanční panice v roce 1907, aby byla zajištěna ekonomická stabilita. Podle ekonomů Miltona Friedmana, Morray Rothbarda a jiných, však právě FED přispěl k Velké depresi roku 1929.

39

12 Současný stav Jedním z bodů této práce, na který se chci zaměřit je současný stav ústavy a její dopady na společnost, pokud nějaké dopady na společnost vůbec můţeme vystopovat. Budu zmiňovat vliv na společnost jako všech 50 současných států USA, ale i vliv celosvětový, jelikoţ USA velmi ovlivňuje a určitě ještě ovlivní celosvětové politické i ekonomické dění. Nejprve bych zmínila jeden ze zajímavých dodatků k ústavě. Jedná se o dodatek č. II.

12.1 Podrobnější rozbor dodatku č. II. Pro mě osobně po přečtení ústavy USA, ve mně zůstal dojem srozumitelného dokumentu, na rozdíl od jiných, sloţitě formulovaných zákonů. Objevila se tam ale jedna věc, která opravdu bije do očí. Něco, co by snad mělo uţ dávno být zrušeno. Jedná se o dodatek č. II, tudíţ součást Listiny práv. Cituji: „ Dobře organizovaná milice je nezbytná v zájmu bezpečnosti svobodného státu; právo lidu držet a nosit zbraně nesmí být proto omezováno.“7 Slovem milice je v USA označována tzv. domobrana. Kdyţ jsem detailněji studovala význam tohoto dodatku, zjistila jsem, ţe panují různé názory na jeho interpretaci tj. vysvětlení skutečného významu. Dle výzkumu asociace ABA (American Bar Association) – nezávislého sdruţení právníku a studentů práva v USA – je toto údajně nejméně oblíbený dodatek ústavy. V původních dokumentech se liší také v interpunkci. Existuje několik různých interpretací tohoto dodatku ze strany Nejvyššího soudu USA a jedním z nich je případ zvaný District of Columbia v. Heller (2008), s kterým bych Vás ráda později seznámila blíţe. Kaţdý článek a dodatek ústavy má svůj důvod a vycházel z konkrétních zkušeností či poznatků. Dodatek č. II má svůj původ v historii Anglie jiţ ve 12. století, kde pouze vybraní jedinci (ne kdokoliv) mohli drţet zbraně za účelem ochrany hlavy státu a veřejného pořádku. Právo drţet zbraně ke své ochraně se objevuje také jiţ např. v politických a filozofických dílech Aristotela, Johna Lockeho a dalších. 7

Ústava Spojených států amerických – dodatek č.II.

40

Samozřejmě, ţe ve své době, bylo zajištění a udrţení svobody na prvním místě. Po zkušenostech, které měli občané USA s nadvládou Anglie a šestiletou válkou za nezávislost, se není zřejmě čemu divit. Dalším důvodem byl také zájem „otrokářských států“, které chtěly vlastnit zbraně a pouţít je proti otrokům v případě potřeby. Dobře organizovaná milice je nezbytná v zájmu bezpečnosti svobodného státu, to moţná ano. Svobodný stát v sobě ale nezahrnuje slovo mír. Myslím si, ţe válku nechce nikdo z normálních, obyčejných lidí. Jestliţe pro zajištění bezpečnosti nemělo být omezováno právo lidu drţet a nosit zbraně, muselo by to nutně znamenat, ţe kaţdý z lidu je vlastně součástí milice čili domobrany, takovým malým vojákem. A vyjadřuje v sobě právo na drţení a nošení zbraně vůbec také právo někoho zabít a tu zbraň pouţít? Zřejmě ano, jak se dovídáme z interpretací tohoto dodatku ze strany Nejvyššího soudu USA. Myslím si, ţe v dnešní době uţ státům USA nehrozí příliš velké nebezpečí, ţe by se je někdo snaţil ovládnout či ohrozit. Neumím si ani představit, jak by kaţdý z obyčejných lidí neorganizovaně vyběhl se svojí zbraní a začal ji pouţívat. Tato myšlenka a tento dodatek mi připadá v dnešní době naprosto neopodstatněný a naprosto nebezpečný a nesmyslný. Pokud si však vláda USA myslí, ţe ústava funguje, a ţe není třeba cokoliv měnit, zřejmě tento dodatek zůstane i nadále její součástí. Protoţe tento dodatek stále platí a dokonce je i zahrnut v Listině práv, dostanete se v USA ke koupi zbraně velmi snadno. Podle některých je to dokonce i jistá odpovědnost vůči sobě a své rodině, být schopen ji ubránit před nebezpečím, drţet tedy zbraň a umět s ní zacházet. V jednom dokumentárním filmu8 jsem viděla, jak je například moţné dostat zbraň přímo v bance jako dárek za to, ţe jste si u ní otevřeli účet. Také násilí a střelba na středních školách USA, kde ţáci zastřelí spoluţáky, je alarmující. Nejmladším pachatelem je šestiletý černošský chlapec, který zastřelil malou holčičku. Kde se ke zbrani dostane tak malé dítě? Není to v USA zřejmě nic neobvyklého, ale záleţí určitě i na jednotlivých státech USA a konkrétních zákonech týkajících se zbraní. Údajně stát UTAH povinnost drţet zbraň svým obyvatelům přímo ukládá. Na rozdíl od COLUMBIE, která se snaţila pouţívání zbraní značně omezit. A přitom právě v COLUMBII se z celých Spojených států vyrábí nejvíce zbraní a bomb.

8

Bowling for Columbine, Michael Moore.

41

Z mého pohledu by se měla učinit nějaká opatření k tomu, aby se zbraň nedala tak lehce obstarat, a aby tento dodatek byl zrušen, jelikoţ i odporuje celosvětovému trendu za „odzbrojení“, které leţí na srdci přece kaţdému americkému prezidentovi. Jimmy Carter, jeden z amerických prezidentů, ve své volební kampani v roce 1976 prohlásil: „Nemůţeme být světový vůdce míru a současně světově největší výrobce zbraní.“ S čímţ naprosto souhlasím. Otázkou zůstává, jak upřímně to pan prezident myslel…? Pro vysvětlení pojmů z dodatku č. II můţeme pouţít několik zdrojů, například The Oxford English Dictionary (OED) definuje frázi „drţet zbraň“ jako "slouţit a bojovat jako voják." Většinou toto bylo soudy interpretováno tak, ţe kaţdý měl právo drţet zbraň pro vlastní ochranu ţivota, ochranu proti tyranii, ochranu svobody svojí i ochranu země, a ţádný zákon toto právo nesměl a nesmí zakazovat. Prvním případem v historii USA kde měl Nejvyšší soud rozhodnout, zda drţení zbraní je věc jednotlivce nebo jen milice tedy domobrany (militia), byl jiţ zmíněný případ z roku 2008 - District of Columbia v. Heller.

12.2 District of Columbia v. Heller Jednalo se o zákon z roku 1975 tzv. Firearms Control Regulations Act. Tento zákon byl označen za protiústavní a odporující dodatku č. II. Zákon přijatý ve státě District of Columbia nařizoval, aby zbraně přechovávané doma byly rozebrané, nenabité či zajištěné pojistkou. Soud však usoudil, ţe podle ústavy má kaţdý jednotlivec právo na to zbraň účinně pouţívat. Milicí, tedy domobranou, je chápán kaţdý občan muţského pohlaví, fyzicky schopný bránit sebe i ostatní. V průběhu celého 19. století učenci, vědci, právníci a soudy podporovaly tuto interpretaci vyřčenou Nejvyšším soudem v roce 2008. Přitom všem, tento dodatek má svá omezení. Není moţné přechovávat a nosit jakoukoliv zbraň, za jakýmkoli účelem. Je moţné zakázat zbraně na citlivých místech, kam patří školy, nemocnice, úřady, letiště nebo zakázat zbraně lidem mentálně postiţeným. Toto omezení mi však nepřipadá vůbec dostatečné. Z toho nám můţe být patrné, ţe obsah ústavy prakticky ovlivní postoj společnosti jako celku i jako jednotlivce, i kdyţ si to společnost a jednotlivec nemusí vůbec uvědomovat. 42

Pokud je protiústavní zakázat mít doma připravenou a stále nabitou zbraň, pak to jistě bude mít určité dopady na morálku společnosti. Nejvyšší soud se moţná měl začít zabývat úplně jinou otázkou a vzít to z opačného konce. Měl se zamyslet nad tím, zda náhodou zákon Firearms Control Regulations Act není takovým „pionýrem“ k něčemu lepšímu, k lepší společnosti bez zbraní, a začít přemýšlet o tom, jestli by se nemělo spíše změnit něco v samotné ústavě, protoţe chyba bude zřejmě tam. Místo toho se ústavy v tomto případě drţí jako něčeho posvátného.

12.3 The National Security and Homeland Security Presidential Directive Dalším neméně zajímavým faktem je akt prezidenta Bushe (juniora), který prakticky změnil celou původní myšlenku, sílu, moc, funkčnost a tu největší podstatu ústavy, která spočívá v oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní. Troufám si říci, ţe svět o tomto činu nemá ponětí a obyvatelé USA, kterých se zatím dotýká nejvíc, nechť ţijí ve své nevědomosti co nejdéle. Ústava USA měla při vzniku zohlednit co nejvíce to, aby moc výkonná, zákonodárná i soudní byla co nejméně zneuţitelná, a aby fungovala vzájemná kontrola jedné moci nad druhou. Zneuţití moci v USA je zabráněno jiţ zmíněným systémem „brzd a protiváh“. Jedním z příkladů je omezení pravomoci Kongresu vetem prezidenta nebo prezidentova pravomoc je naopak omezena souhlasem Senátu při jmenování soudců Nejvyššího soudu, vyslanců a dalších státních úředníků. Tímto způsobem kontroluje jedna moc druhou a kontrolují se tak všechny – výkonná, legislativní a soudní – navzájem. Mluvím v přítomném čase, protoţe většina z nás této funkčnosti stále ještě věří. Pokud bych směla věc uvést na pravou míru, musela bych o tomto začít hovořit v čase minulém, jelikoţ tato funkčnost s největší pravděpodobností jiţ zcela neplatí a zřejmě je otázkou času, kdy tato změna bude vyuţita v praxi. Následující informace je získaná ze tří zdrojů, ale je dohledatelná určitě i jinde. Pouţila jsem do své bakalářské práce zdroje z webových stránek archivu Bílého domu. Jedná se o příkaz či směrnici The National Security and Homeland Security Presidential Directive (National Security Presidential Directive NSPD-51/Homeland 43

Security Presidential Directive HSPD-20) vytvořenou a podepsanou bývalým prezidentem Spojených států Georgem Bushem v roce 2007. Zkráceně jde o to, ţe pokud dojde na území USA k nějakému katastrofickému scénáři, události, která jakýmkoli způsobem a na jakémkoli místě způsobí zkázu, ničení populace, prostředí, ekonomiky či politiky, zavede se tzv. CONTINUITY OF THE FEDERAL GOVERNMENT, coţ je způsob určitých procedur, které vládě umoţní v případě katastrofických událostí či nukleární války nadále fungovat. V případě, ţe prezident USA vyhlásí tento výjimečný stav nebezpečí (v tomto nařízení, které je někdy také označované jako „Direktiva 51“, toto právo určil sobě) je nutné, aby výkonná, zákonodárná a soudní moc (zastoupené tedy prezidentem, viceprezidentem, Kongresem a Nejvyšším soudem) začaly spolupracovat. Tyto tři nezávislé moci se tímto nařízením pro případ nouze spojují v jednu a budou pod koordinací prezidenta USA. Podle některých odborníků v oblasti práva je to hrubé porušení ústavy USA, protoţe ţádná z mocí nesmí koordinovat jinou. Toto nařízení se objevilo na webových stránkách Bílého domu 9. května 2007. Mluví se v něm i o přílohách, které mají být údajně na www stránkách Bílého domu přiloţeny. Přiloţeny však nejsou a jejich obsah je utajován. Direktivy vydané jinými prezidenty většinou nejsou veřejnosti oznamovány. Vydání tohoto dokumentu oznámeno bylo. Proces jeho vydání však neměl klasický průběh a nebyl schválen Kongresem. Prezident George Bush tedy vydal nařízení o své vlastní vůli, jako kdyby měl absolutní moc nezávislou na nikom a na ničem, a pro případ vyhlášení stavu nouze (který můţe vyhlásit jen on sám) si určil neomezenou moc. Tuto moc tedy předává kaţdému dalšímu prezidentovi, který nastoupí do úřadu po něm. Prezident toto právo vyuţít můţe a nemusí. Tato Direktiva 51 také jistým způsobem není v souladu s National Emergencies Actem, federálním zákonem z roku 1976, podle kterého má Kongres dohlíţet na činnosti a rozhodování prezidenta ve stavu nouze. V Direktivě 51 se o tomto zákoně vůbec nehovoří.

Samozřejmě, ţe na základě těchto informací se v nás mohou objevit různé pocity. Pocity nevůle, nechuti, nevíry, ţe by to mohla být pravda. Tento čin je prakticky porušením ústavy USA a prezident jím získává absolutní moc. Obávám se však, ţe 44

podobných vcelku pochybných nařízení existuje více. Co z tohoto můţe vyplývat? Má ústava Spojených států ještě vůbec nějakou moc a sílu pokud si prezident USA můţe vyhlásit a vydat nařízení bez souhlasu Kongresu, zatajovat s tím spojené informace a nebýt za to postiţen? Je zvláštní, ţe zákon omezující drţení zbraní je označen za protiústavní a toto zatím Nejvyšším soudem není vůbec řešeno. Je pěkné, ţe se veřejnost v rámci dne svátku ústavy dozvídá více o jejím obsahu, ale lidé by se měli dozvídat více pravdy o tom, v jakém současném stavu ohroţení jsou základní body ústavy. Dozvědět se pravdu by moţná znamenalo nesouhlas a nepokoje, u Američanů si tím však nejsem naprosto jistá. Stejně jako v kaţdém dalším národě se i oni nechávají ukolébat mediální lţí a manipulací.

45

Závěr Na závěr bych tedy shrnula svou práci a názor na ústavu USA následovně: Ústava by měla být zárukou „obyčejným“ lidem, řadovým občanům země, k zajištění toho, ţe budou ţít jako svobodní lidé. Její text je písemný, a přesto existence zákonů i ústavy v písemné formě, ještě neznamená, ţe co je psáno, to je také uskutečňováno. V ústavě je z největší části hlásána pravda, ale jak jsme se mohli přesvědčit, neplatila vţdy na 100 %, ne kaţdý měl zajištěna ta nezcizitelná práva a ne kaţdý z tvůrců ústavy se jí sám drţel. To proto, ţe všichni jsme nedokonalí lidé a někteří k tomu ještě s velkou touhou po moci a majetku. Ti, kdo se ve svých publikacích snaţí příliš kritizovat politiky a zakladatele USA a vyjadřují svůj názor na to, ţe ústavu USA si vlastně nedal lid, ale ti nejbohatší a nejvychytralejší, mají zřejmě pravdu, ale neumím si tento proces ani jinak představit. Kdo má peníze, má také moc. Sami zakladatelé prohlašovali, ţe lidé nejsou andělé, a proto potřebují zákony, které jim prostě někdo dát musí. Tudíţ si myslím, ţe přílišná kritika a zaujatost v tomto bodě, kdo si ústavu dal, není na místě. Ale je to dobrý bod k zamyšlení. Kromě toho kdo z nás by věděl jaký obsah a formu ústavě dát tak, aby byla naprosto dokonalá a nedalo se jí cokoliv vytknout? Je však velmi pozoruhodné, ţe nikdo neměl zatím větší potřebu ústavu USA v jejích základních bodech a článcích měnit, ţe je stále vyhovující i po 200 letech od jejího vzniku. V této bakalářské práci jsem v souvislosti s ústavou mohla hovořit spíše o minulosti. Bylo to období v dějinách USA, ale i v celosvětovém měřítku, obdobím jistě velmi zajímavým. Těţko mohu říci něco k budoucnosti. Většinou nevíme, nemáme ani tušení, co se bude dít za rok, za dva, za sto let. Proto nelze nijak do budoucnosti určit délku trvání ústavy USA a její případné změny. Určitě ve své době poslouţila jako vodítko, určitý pevný bod, jako záruka, ţe o obyčejné občany se vláda postará, ţe bude plnit jejich vůli a chránit jejich práva, jejich nezcizitelná práva na ţivot, majetek a svobodu. Jak je tomu dnes, je uţ pouze otázka, na kterou si kaţdý můţe odpovědět sám. A jak tomu bude do budoucna? Jak bude vláda zajišťovat přání a práva svého lidu, je po tom co jsem zde nastínila něco málo z toho co se děje tak říkajíc „za oponou“, otázkou ještě větší.

46

Bibliografie Tištěné monografie

BAILYN, Bernard. The Debate on the Constitution. Part two. The Library of America, 1993. ISBN 0-940450-64-X. DAHL, Robert. O demokracii. Originál On Democracy, Yale University Press 1998. Praha: Portál 2001. ISBN 80-7178-422-2. DESCHNER, Karlheinz. MOLOCH O amerikanizaci světa. (Pokus o kritické dějiny USA). První vydání. Originál Mnichov 2002, Wilhelm Heyne Verlag. Praha: Epocha s. r. o., 2005. ISBN 80-86328-66-X. HARTMANN, Grimsley Benedict. The American Journey Document Set. Volume I. Derived from Retrieving the american past. Simon & Schuster Custom Publishing and The Ohio State University – Departement of History 1998. ISBN 0-13-079853-3. PELTASON, J. W. The Constitution of the United States of America With Explanatory Notes. Adapted withpermission from The world book encyclopedia, copyright 1986 World Book, Inc. ISBN neuvedeno. ŘÍCHOVÁ, Blanka; kolektiv autorů. Komparace politických systémů I. Praha: Vysoká škola ekonomická (skripta). ISBN 80-7079-994–3. SCHROEDER, Richard C.; GLICK, Nathan. Nástin amerického vládního systému. United States Information Agency 1989. Embassy of USA. ISBN neuvedeno. SCRUTON, Roger. Slovník politického myšlení. Originál A Dictionary of Political Thoughts, Pan Books Londýn 1983. Brno: Atlantis 1999. ISBN 80-7108-184-1. TINDALL, Geroge Brown; SHI, David E. Dějiny spojených států amerických. Nakladatelství Lidové noviny (copyright 1999 by W. W. Norton and Company, Inc.). ISBN 80-7106-452-1. WILSON, James. American Government - Institutions and policies. Second edition. D. C. Heath and Company, 1983. ISBN 0-669-06723-7.

47

Internetové zdroje

America's Historical Documents. [cit. 2009-07-20] Dostupné z WWW: http://www.archives.gov/historical-docs/

Bowling for Columbine, Michael Moore. Dostupné z WWW: http://www.michaelmoore.com/books-films/bowling-columbine

Constitution Day (United States). [cit. 2010-01-23] Dostupný z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/Constitution_Day_(United_States)

Constitutional law. [cit. 2010-02-06] Dostupný z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/Constitutional_law

District of Columbia v. Heller. [cit. 2010-01-23] Dostupný z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/District_of_Columbia_v._Heller

Federalismus – neznámý ideál. Roman Joch. [cit. 2009-07-22] Dostupný z WWW: http://www.obcinst.cz/cs/FEDERALISMUS-NEZNAMY-IDEAL-c532/

List of proposed amendments to the United States Constitution. [cit. 2010-01-23] Dostupný z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_proposed_amendments_to_the_United_States_Con stitution

Marbury versus Madison (1803). Supreme Court cases. 2005 Pearson Education, Inc. [cit. 2010-01-10] Dostupný z WWW: http://www.infoplease.com/us/supremecourt/cases/ar20.html

National Security and Homeland Security Presidential Directive. Directive NSPD 21 and HSPD 20, May 9, 2007. [cit. 2010-02-03] Dostupný z WWW: http://georgewbushwhitehouse.archives.gov/news/releases/2007/05/20070509-12.html

48

National Security and Homeland Security Presidential Directive. [cit. 2010-02-03] Dostupný z WWW:http://en.wikipedia.org/wiki/National_Security_and_Homeland_Security_Pres idential_Directive

Right to keep and bear arms. [cit. 2010-02-06] Dostupný z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/Right_to_keep_and_bear_arms

Who will rule us after the next 9/11? Ron Rosenbaum. Oct. 19, 2007. [cit. 2010-02-03] Dostupný z WWW: http://www.slate.com/id/2176185/nav/tap3/

Second Amendment to the United States Constitution. [cit. 2010-01-23] Dostupný z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/Second_Amendment_to_the_United_States_Constitution

Twentyseventh Amendment to the United States Constitution. [cit. 2010-02-10] Dostupný WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/Twentyseventh_Amendment_to_the_United_States_Consti tution

United States Bill of Rights. [cit. 2010-02-03] Dostupný z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/United_States_Bill_of_Rights

United States Constitution. [cit. 2009-12-03] Dostupný z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/United_States_Constitution

Ústava USA. Překlad do češtiny. [cit. 2010-04-11] Dostupný z WWW: http://dejepis.com/index.php?page=200&pod=7

49

13 Přílohy Příloha č. 1

A.

Ústava USA – původní dokument

50

51

52

53

Příloha č. 2 B.

Prohlášení nezávislosti USA

54

Příloha č. 3 C.

Celé znění ústavy USA v češtině

Ústava USA9 My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu, nastolili spravedlnost, upevnili domácí klid a zabezpečili obranu země, podporovali růst všeobecného blahobytu a zabezpečili dobrodiní svobody sobě i svému potomstvu, dáváme si tuto Ústavu Spojených států amerických. ČLÁNEK I.

Oddíl 1. Veškerá zákonodárná moc uvedená v ústavě náleţí Kongresu Spojených států, který se skládá ze Senátu a Sněmovny reprezentantů. Oddíl 2. Sněmovna reprezentantů je sloţena ze členů volených vţdy na dva roky lidem jednotlivých států; volební právo v kaţdém státě mají ti, kdoţ volí do početně silnější komory zákonodárného sboru příslušného státu. Členem Sněmovny reprezentantů můţe být jen osoba, která dosáhla věku dvaceti pěti let, je sedm let občanem Spojených států a obyvatelem státu, ve kterém bude volena. Místa ve Sněmovně reprezentantů a přímé daně se rozdělí mezi jednotlivé členské státy Unie podle počtu jejich obyvatel, který se určí tak, ţe k celkovému počtu všech svobodných osob, včetně těch, které jsou v časově omezeném sluţebním poměru, a kromě Indiánů, kteří neplatí daně, se připočtou tři pětiny všech ostatních osob. Skutečné sčítání obyvatelstva bude provedeno během tří let od první schůze Kongresu Spojených států a dále bude prováděno kaţdých deset let způsobem, který stanoví zákon. Na třicet tisíc obyvatel nebude více neţ jeden člen Sněmovny, ale kaţdý stát má nejméně jednoho člena Sněmovny; dokud nebude provedeno sčítání obyvatelstva, stát New Hampshire bude mít tři, Massachusetts osm, Rhode Island a osada Providence jednoho, Connecticut pět, New York šest, Virgínie deset, Severní Karolína pět, jiţní Karolína pět a Georgie tri členy Sněmovny. Jestliţe se uvolní místa v zastoupení kteréhokoli státu, výkonný orgán tohoto státu vydá příkaz o provedení voleb k obsazení těchto volných míst. Sněmovna reprezentantů zvolí svého předsedu a ostatní orgány; pouze Sněmovně náleţí právo podat návrh na zbavení úřadu.

9

http://dejepis.com/index.php?page=200&pod=7

55

Oddíl 3. Senát Spojených států se skládá ze dvou senátorů za kaţdý stát, kteří jsou voleni na šest let zákonodárným orgánem příslušného státu; kaţdý senátor má jeden hlas. Na první schůzi po svém zvolení se senátoři rozdělí do tří skupin, pokud moţno stejně početných. Křesla senátorů první skupiny se uprázdní po dvou letech, druhé skupiny po čtyřech a třetí skupiny po šesti letech; tímto způsobem je jedna třetina senátorů volena vţdy za dva roky. Jestliţe se v důsledku rezignace nebo jiných příčin uprázdní křesla v období mezi zasedáními zákonodárného orgánu státu, výkonná moc příslušného státu můţe učinit prozatímní jmenování, platné do následujícího zasedání zákonodárného orgánu, kterým se uprázdněné křeslo obsadí. Senátorem můţe být pouze osoba, která dosáhla věku třiceti let, je devět let občanem Spojených států a obyvatelem státu, v němţ bude volena. Viceprezident Spojených států je předsedou Senátu, nemá však hlasovací právo s výjimkou případu, kdy dojde k rovnosti hlasů. Senát volí další své orgány a také prozatímního předsedu Senátu pro případ nepřítomnosti viceprezidenta nebo pro případ, kdy tento vykonává úřad prezidenta Spojených států. Pouze Senát má pravomoc rozhodovat o všech návrzích na zbavení úřadu. Zasedá-li Senát za tímto účelem, senátoři musí sloţit přísahu nebo slavnostní slib. Je-li souzen prezident Spojených států, jednání řídí předseda Nejvyššího soudu; nikdo nemůţe být odsouzen bez souhlasu dvou třetin přítomných senátorů. Rozsudek v případech návrhu na zbavení úřadu nepřesáhne odvolání z úřadu a zbavení moţnosti zaujímat a vykonávat jakoukoli čestnou či placenou funkci ve sluţbách Spojených států; odsouzený však podléhá ţalobě, trestnímu řízení, rozsudku a trestu podle práva. Oddíl 4. Dobu, místo a celý postup voleb do Senátu a Sněmovny reprezentantů stanoví zákonodárství jednotlivých států; Kongres můţe však taková ustanovení kdykoli změnit zákonem s výjimkou určení míst, kde mají být voleni senátoři. Kongres se bude scházet nejméně jednou ročně, jeho zasedání započne vţdy prvé pondělí v prosinci, nestanoví-li se zákonem jiný den. Oddíl 5. Kaţdá komora ověří volbu svých členů jak z hlediska vlastní volby a jejích výsledků, tak i z hlediska jejich volitelnosti; většina členů bude tvořit nezbytné kvorum; dostaví-li se niţší počet, bude však moci odloţit schůzi na jiný den a je zmocněna, aby vyţadovala účast členů těmi prostředky, které stanoví kaţdá komora. Kaţdá komora si můţe stanovit jednací řád, trestat své členy za chování odporující Tomuto řádu a dvoutřetinovou většinou svého člena vyloučit. Kaţdá komora pořizuje záznamy o jednání a čas od času je publikuje s vyloučením těch částí, které podle jejího mínění musí zůstat zachovány v tajnosti; na přání jedné dětiny přítomných poslanců jsou hlasy pro a proti členů obou komor uváděny v těchto záznamech, ať se jedná o jakoukoli otázku.

56

V době zasedání Kongresu ţádná z komor nemůţe bez souhlasu druhé komory odloţit své jednání déle neţ o tři dny, nemůţe rovněţ zasedat v jiném místě, neţ ve kterém zasedají obě komory. Oddíl 6. Senátoři i členové Sněmovny reprezentantů obdrţí za své sluţby náhrady stanovené zákonem a vyplácené z pokladny Spojených států. Kromě případu velezrady, těţkého trestného činu a porušení veřejného pořádku poţívají ve všech případech poslanecké imunity v době jejich přítomnosti na zasedání příslušné komory, jakoţ i v době jejich příjezdu a návratu ze zasedání; v ţádném jiném místě nemohou být podrobeni výslechu týkajícího se jejich projevu nebo diskuse v jedné z komor. Ţádný senátor ani člen Sněmovny reprezentantů nesmí být během období, pro které zvolen, jmenován do jakékoli úřední funkce ve sluţbách Spojených států, byla-li tato funkce zavedena nebo plat za její vykonávání zvýšen během tohoto období. Ţádná oba, která vykonává jakýkoli úřad ve sluţbách Spojených států, nemůţe být členem ţádné z komor, pokud pokračuje ve výkonu svého úřadu. Oddíl 7. Všechny návrhy zákonů na zvýšení státních příjmů vycházejí ze Sněmovny reprezentantů; Senát můţe ovšem navrhnout doplňky, podobně jako při jiných návrzích zákonů. Kaţdý návrh zákona, který byl schválen Sněmovnou reprezentantů a Senátem, musí být předloţen, dříve neţ se stane zákonem, prezidentu Spojených států; prezident jej pak buď podepíše, nebo vrátí s námitkami té komoře, ze které tento návrh vyšel. Tato komora pak zahrne prezidentovy námitky do zápisu o projednávání návrhu zákona uváţí je. Usnese-li se však tato komora po tomto uváţení dvoutřetinovou většinou na přijetí zákonné předlohy, je tato předloha spolu s prezidentovými námitkami opět postoupena komoře druhé. Je-li návrh zákona přijat i v této komoře po uváţení prezidentových námitek dvoutřetinovou většinou, stává se zákonem. Ve všech takových případech musí však členově obou komor hlasovat podle jmen a jména hlasujících pro proti musí být pojata do zápisu v kaţdé komoře. Není-li návrh zákona vrácen prezidentem do deseti dnů (neděle nepočítaje) ode dne, kdy mu byl předloţen, stává se zákonem i bez jeho podpisu. Nemůţe se stát zákonem ovšem v tom případě, jestliţe Kongres znemoţní jeho vrácení odročením zasedání. Kaţdé nařízení, usnesení nebo rozhodnutí, které vyţaduje souhlas Senátu a Sněmovny reprezentantů (s výjimkou otázek odročení zasedání), je předloţeno prezidentu Spojených států; dříve neţ se stane účinným, musí být schváleno; v případě, ţe prezidentem schváleno není, musí být znovu odhlasováno dvoutřetinovými většinami Senátu a Sněmovny reprezentantů v souladu s pravidly a omezeními vztahujícími se na návrhy zákonů. Oddíl 8. V pravomoci Kongresu je ukládat a vybírat daně, cla, dávky a poplatky, platit dluhy, pečovat o obranu země a všeobecný blahobyt ve Spojených státech; všechna cla, dávky a poplatky musí být na celém území Spojených států stejné; vypůjčovat si peníze na účet Spojených států; řídit obchod s cizími národy, mezi jednotlivými státy federace a také s indiánskými kmeny; stanovit jednotná pravidla o naturalizaci a jednotné konkurzní právo na celém území Spojených států; razit peníze, upravovat jejich hodnotu, domácí i zahraniční kurz a jednotně stanovit míry a váhy; určovat tresty za padělání měny i státních dluhopisů Spojených států, zřizovat poštovní úřady a poštovní 57

cesty; podporovat vědecký pokrok a uţitečné znalosti a umění tím, ţe zajistí spisovatelům a vynálezcům na určitou dobu výhradní právo k jejich dílům a vynálezům; zřizovat soudy podřízené Nejvyššímu soudu; definovat a trestat pirátství a zločiny spáchané na širém moři a jiná provinění proti mezinárodnímu práv; vyhlašovat válku, udílet povolení k zajímání lodí a odvetným opatřením na moři, stanovit předpisy o kořisti a zajetí na zemi i na vodě; povolávat a vydrţovat vojska; peníze k tomu účelu nesmějí být určeny na dobu delší dvou let; zřizovat a udrţovat loďstvo; vydávat předpisy pří řízení a organizaci ozbrojených sil pozemních i námořních; pečovat o svolávání domobrany, která by chránila zákony Unie, potlačovala povstání a odráţela nepřátelské vpády; pečovat o organizaci, výzbroj a kázeň domobrany a vrchní velení těch sil domobrany, které jsou ve sluţbách celé Unie; jednotlivým státům se ponechává právo jmenování důstojníků a pravomoc vést výcvik domobrany podle předpisů o kázni, stanovených Kongresem; vykonávat výlučné zákonodárství nad obvodem, nepřesahujícím deset čtverečních mil, étery' se po odstoupení příslušného území jednotlivými státy a jeho převzetím ze strany Kongresu stane sídlem vlády Spojených států; vykonávat stejnou pravomoc nad všemi místy, která by byla zakoupena Spojenými státy se souhlasem zákonodárného orgánu příslušného státu za účelem budování pevností, skladišť, arzenálů, loděnic nebo jiných potřebných zařízení; vydávat všechny zákony nutné k uskutečňování shora uvedených pravomocí a všech ostatních pravomocí, propůjčených touto ústavou vládě Spojených států, jejím departmentům nebo úředníkům. Oddíl 9. Aţ do roku 1808 nebude Kongres oprávněn zakázat přistěhovalectví nebo dovoz osob, který jakýkoli z nyní existujících států uzná za nutné připustit; na podobný dovoz však muţe být uvaleno clo nebo daň nepřesahující deset dolarů na kaţdou osobu. Výsady, propůjčené listinou habeas corpus, smějí být zrušeny, jen kdyby to vyţadovala veřejná bezpečnost v případě povstání nebo nepřátelského vpádu. Nesmí být vydán ţádný trestní zákon se zpětnou působností nebo zákon, jehoţ obsahem by byl soudní rozsudek. Nesmí být zavedena ţádná daň z hlavy nebo jiná přímá daň, leda by byla zavedena v poměru k soupisu nebo sčítání obyvatelstva v souladu s výše uvedenými pokyny. Na výrobky, vyvezené z kteréhokoli státu, nesmí být uvalena ţádná daň ani clo. Prostřednictvím obchodních nebo finančních předpisů nesmí být přístavy jednoho státu zvýhodňovány před přístavy státu jiného; lodi přijíţdějící nebo odjíţdějící z některého státu nejsou povinny vplout do přístavu jiného státu, vykládat tam svůj náklad nebo platit clo. Peníze mohou být vydány ze státní pokladny pouze na základě povolení stanoveného zákonem; čas od času jsou publikovány řádné výkazy a účty příjmů a výdajů státních peněz. Spojené státy nesmějí propůjčovat ţádné šlechtické tituly a ţádná osoba, zastávající placenou čí čestnou funkci ve sluţbách Spojených států, nesmí bez souhlasu Kongresu přijmout jakýkoli dar, odměnu, úřad nebo titul od kteréhokoli prince, krále či vlády cizího státu. 58

Oddíl 10. Ţádný stát nesmí uzavřít jakoukoli mezistátní smlouvu, nesmí vstoupit do aliance či konfederace; udělovat povolení k zajímání lodí; razit peníze; vydávat bankovky; platit dluhy ničím jiným neţ zlatem nebo stříbrem; přijmout zákon, jehoţ obsahem by byl soudní rozsudek, zákon se zpětnou platností nebo zákon porušující závazky smluv a udělovat jakékoli šlechtické tituly. Ţádný stát nesmí bez souhlasu Kongresu uvalit jakákoli cla na dováţené a vyváţené zboţí s výjimkou případů, kdy by to bylo krajně nutné z hlediska realizace zákonů státu o inspekci; čistý důchod ze všech na dovoz či vývoz výrobků státem uvalených cel a daní bude postoupen k uţívání pokladně Spojených států; všechny zákony tohoto druhu pak podléhají revizi a kontrole Kongresu. Ţádný stát nesmí bez souhlasu Kongresu uvalit jakékoli clo z tonáţe, zřizovat vojsko či válečné loďstvo v době míru, uzavírat smlouvy nebo vstupovat do války, leda ţe by byl jiţ napaden nebo se nacházel v nebezpečné situaci, která nepřipouští zdrţení. ČLÁNEK II. Oddíl 1. Výkonná moc přísluší prezidentu Spojených států amerických. Jeho funkční období trvá čtyři roky. Prezident je volen spolu se svým viceprezidentem, voleným na tutéţ dobu, následujícím způsobem: Kaţdý jednotlivý stát určí - způsobem stanoveným jeho vlastním zákonodárstvím počet volitelů, rovnající se celkovému počtu senátorů a členů Sněmovny reprezentantů, které tento stát vysílá do Kongresu; volitelem nesmí být však senátor, člen Sněmovny reprezentantů ani osoba, která zastává nějaký čestný nebo placený úřad ve správě Spojených států. Volitelé se shromáţdí ve svých státech a pomocí hlasovacích lístků volí dvě osoby, z nichţ alespoň jedna není obyvatelem stejného státu jako oni. Poté sestaví seznam všech osob, pro které byly odevzdány hlasy, a zjistí počet hlasů pro kaţdou z nich; dále volitelé tento seznam ověří, podepíší a zapečetěný zašlou do sídla vlády Spojených států, adresovaný předsedovi Senátu. Předseda Senátu v přítomnosti Senátu a Sněmovny reprezentantů otevře všechny seznamy a hlasy jsou pak sčítány. Osoba, která obdrţela největší počet hlasů, se stane prezidentem, převýší-li tento počet polovinu všech volitelů; jestliţe takovou většinu získají dvě nebo více osob a získají-li tyto osoby rovný počet hlasů, pak Sněmovna reprezentantů okamţitě odevzdáním hlasovacích lístků zvolí jednu z nich prezidentem; nezíská-li nikdo většinu, Sněmovna reprezentantů zvolí prezidenta stejným způsobem z pěti osob, které získaly nejvyšší počet hlasů. Hlasy se však budou při volbě prezidenta odebírat podle států, přičemţ členové Sněmovny reprezentantů z kaţdého státu budou mít jeden hlas; dvě třetiny států, zastoupených kaţdý jedním či několika členy Sněmovny, vytvoří kvorum; pro volbu je nezbytná většina všech států. V kaţdém případě osoba, která po volbě prezidenta získá nejvyšší počet hlasů volitelů, stane se viceprezidentem. Ukáţe-li se, ţe dvě nebo více osob získaly rovný počet hlasů, Senát pomocí hlasovacích lístků zvolí z nich viceprezidenta. Kongres můţe určit dobu volby volitelů i den, ve který volitelé budou hlasovat; tento den musí být stejný na celém území Spojených států.

59

Volitelnou na úřad prezidenta můţe být jen osoba, která získala občanství Spojených států zrozením či měla toto občanství v době přijetí ústavy, dosáhla věku třiceti pěti let a bydlí alespoň čtrnáct let ve Spojených státech. Bude-li prezident zbaven svého úřadu, zemře-li, odstoupí anebo se stane neschopným k výkonu svých práv a povinností, přechází jeho úřad na viceprezidenta; Kongres má učinit zákonná opatření pro tento případ, kdyby jak prezident, tak viceprezident nemohli pro výše uvedené okolnosti nadále zastávat úřad prezidenta, opatření, které by určilo, který státní funkcionář v tomto případě vykonává prezidentský úřad do té doby, neţ pominou překáţky pro obvyklý výkon prezidentského úřadu nebo neţ bude zvolen nový prezident. Prezident dostává ve stanovenou dobu za výkon své funkce náhradu, která se nezvýší ani nesníţí během jeho funkčního období; během tohoto období prezident nesmí obdrţet jakoukoli jinou peněţní náhradu od Spojených států ani od kteréhokoli státu Unie. Před převzetím funkce musí prezident sloţit následující přísahu nebo slavnostní slib: "Slavnostně přísahám (nebo slibuji), ţe budu čestně vykonávat funkci prezidenta Spojených států a podle svých sil budu zachovávat, střeţit a bránit Ústavu Spojených států." Oddíl 2. Prezident je vrchním velitelem vojska i loďstva Spojených států a rovněţ domobrany v jednotlivých státech, pokud tyto vykonávají sluţbu pro celou Unii; prezident můţe vyţadovat písemná vyjádření od vedoucích úředníků všech sekcí federální správy o všech otázkách týkajících se jejich úřadu; má právo milosti a amnestie v případech provinění proti Spojeným státům s výjimkou velezrady. Prezident má právo, na doporučení a se souhlasem Senátu, uzavírat mezinárodní smlouvy - souhlas musí vyslovit dvě třetiny přítomných senátorů; na radu a se souhlasem Senátu jmenuje téţ vyslance, jiné zástupce státu a konzuly, soudce Nejvyššího soudu a všechny ostatní úředníky Spojených států, jejichţ jmenování není upraveno jinak a jejichţ úřad je zřízen zákonem. Kongres můţe však zákonem vyhradit právo jmenování takových niţších úředníků podle vhodnosti nejen prezidentovi, ale také soudům nebo vedoucím sekcí. V době, kdy Senát nezasedá, můţe prezident sám pouţívat svého jmenovacího práva s tou výhradou, ţe jeho opatření pozbývají platnosti, nebudou-li na příštím zasedání Senátu schválena. Oddíl 3. Prezident podává vţdy po určité době Kongresu zprávy o stavu Unie a doporučuje mu k uváţení taková opatření, která povaţuje za nutná a uţitečná; za mimořádných okolností svolává obě komory nebo jednu z nich; v případě neshody obou komor o tom, na jak dlouhou dobu se mají samy odročit, odročuje je sám prezident podle svého uváţení; prezident přijímá vyslance a ostatní zástupce cizích států; pečuje o to, aby zákony byly svědomitě plněny; jmenuje všechny úředníky Spojených států. Oddíl 4. Prezident, viceprezident a všichni úředníci Spojených států musí být zproštění funkcí, budou-li obţalováni a usvědčeni z velezrady, úplatkářství nebo z jiných těţkých zločinů a trestných činů.

60

ČLÁNEK III. Oddíl 1. Moc soudcovská přísluší ve Spojených státech Nejvyššímu soudu a takovým niţším soudům, které zřizuje Kongres. Soudcové Nejvyššího soudu i niţších soudů jsou ustavováni trvale; za svou sluţbu dostávají náhradu, která nesmí být během trváni jejich sluţby sníţena. Oddíl 2. Moc soudcovská vztahuje se na všechny případy práva a spravedlnosti, spadající pod ustanovení této ústavy, zákonů Spojených států a mezinárodních smluv, ať uţ existujících, nebo těch, které budou uzavřeny jménem Spojených států; vztahuje se dále na všechny záleţitosti vyslanců, jiných zástupců Unie a konzulů - na otázky admiralitní a námořní jurisdikce; na spory, v nichţ jsou jednou stranou Spojené státy; na spory dvou nebo více států; na spory mezi občany různých států Unie; na spory mezi občany téhoţ státu, kteří si činí nároky na pozemky leţící v různých státech Unie; na spory mezi státem nebo jeho členy a cizími státy nebo jejích občany a poddanými. Nejvyšší soud je první stolicí ve všech případech týkajících se vyslanců, konzulů nebo jiných zástupců Unie a také tehdy, vystupuje-li stát jako jedna ze stran. Ve všech ostatních zmíněných případech je Nejvyšší soud instancí odvolací, a to jak právně, tak fakticky- s těmi výjimkami a podle takových pravidel, které stanoví Kongres. Pro všechny přestupky, s výjimkou velezrady, jsou příslušné porotní soudy; soudní řízeni probíhá v tom státě, kde k přestupku došlo; nedošlo-li však k přestupku na území některého státu, řízení probíhá v místě nebo místech, které určí zákonem Kongres. Oddíl 3. Jako velezrada můţe být kvalifikováno pouze vyvolání války proti Spojeným státům nebo spolčení se s jejich nepřítelem, poskytování mu pomoci a podpory. Nikdo nebude obviněn z velezrady, pokud tento akt nebude potvrzen dvěma svědky nebo nedojde-li k přiznání dotyčné osoby při veřejném zasedání soudu. Kongres má právo stanovit trest za velezradu; zbavení občanských práv nebo konfiskace majetku mohou být však provedeny pouze za ţivota obţalovaného. ČLÁNEK IV. Oddíl 1. Veřejné akty, dokumenty a soudní rozsudky kteréhokoli státu se v ostatních státech těší plné důvěře a uznání. Kongres můţe prostřednictvím obecně platných zákonů předepsat způsob, kterým bude přezkoumána původnost a právní síla podobných aktů, dokumentů a rozsudků. Oddíl 2. Občané kteréhokoli státu se těší všem výsadám a svobodám jako občané ostatních států. Osoba obţalovaná v kterémkoli státě pro velezradu, trestný čin nebo jiný přestupek, která uprchla a je nalezena v jiném státě, bude na ţádost výkonné moci státu, ze kterého prchla, vydána státu, jehoţ jurisdikci podléhá tento přestupek. Ţádná osoba, vykonávající sluţbu nebo pracující v jednom státě a podle jeho zákonů a uprchnuvší do jiného státu, nemůţe být na základě zákona nebo nařízení tohoto státu 61

osvobozena od své sluţby nebo práce, ale musí být vydána na ţádost strany, která má na tuto sluţbu či práci právo. Oddíl 3. O přijetí nových států do této Unie rozhoduje Kongres, avšak ţádný stát nesmí být vytvořen na území státu jiného. Ţádný stát nemůţe také vzniknout sloučením dvou nebo více států nebo částí několika států, aniţ by s tím vyslovily souhlas zákonodárné sbory těchto států a Kongres Unie. Kongres má právo disponovat územím i jiným majetkem náleţejícím Spojeným státům a vydávat v souvislosti s tím všechna potřebná pravidla a opatření; nic v této ústavě nesmí být na újmu jakýmkoli nárokům Spojených států nebo kteréhokoli jednotlivého státu. Oddíl 4. Spojené státy zaručují kaţdému státu v této Unii státní formu republiky a chrání jej proti nepřátelskému vpádu. Na poţádání zákonodárných orgánů nebo také exekutivy (nemohou-li být svolány zákonodárné orgány) jej chrání i proti vnitřní agresi. ČLÁNEK V. Dodatky k ústavě mohou navrhnout bud' dvě třetiny členů Kongresu, uznají-li to za nutné, nebo sjezd zástupců jednotlivých států, poţádají-li o jeho svolání Kongresem dvě třetiny zákonodárných orgánů jednotlivých států. Tyto dodatky mohou se stát platnou součástí této ústavy jen tehdy, jsou-li schváleny třemi čtvrtinami zákonodárných orgánů jednotlivých států, nebo konventy ve třech čtvrtinách jednotlivých států - podle toho, jaký způsob ratifikace navrhne většina členů Kongresu Unie. Přitom ţádný dodatek, vydaný do roku 1808, nesmí se týkat prvého a čtvrtého odstavce devátého oddílu prvého článku ústavy; ţádný stát dále nemá být ústavním doplňkem bez svého souhlasu zbaven práva na rovné zastoupení v Senátě. ČLÁNEK VI. Všechny dluhy a závazky učiněné do přijetí této ústavy budou pro Spojené státy stejně platné za této ústavy jako za konfederace. Tato ústava, zákony Spojených států vydané na jejím základě, jakoţ i všechny smlouvy, které jsou nebo budou uzavřeny jménem Spojených států, jsou vrcholným právem země; soudci všech států jsou jimi vázáni, i kdyby se v ústavě či zákonech jiného státu vyskytla protikladná ustanovení. Senátoři a členové Sněmovny reprezentantů, členové zákonodárných sborů jednotlivých států, jakoţ i všichni nositelé výkonné i soudní moci jak Spojených států, tak jednotlivých států jsou přísahou nebo slavnostním slibem vázáni dodrţovat tuto ústavu, ţádné náboţenské vyznání se však nesmí vyţadovat jako podmínka k zaujetí funkce či plnění jakékoli společenské povinnosti ve Spojených státech. ČLÁNEK VII. Ratifikace konventy devíti států bude postačovat k platnosti této ústavy ve státech, které ji tímto způsobem schválí. 62

Přijato jednomyslným souhlasem států 17. září 1787 a dvanácti nezávislými státy Spojených států amerických. Na důkaz svědectví připojujeme svá jména. George Washington, prezident a zástupce Virgínie New Hampshire - John Langdon, Nicholas Gllman Massachusetts - Nathaniel Gorham, Rufus King Connecticut - W Sam. Johnson, Roger Sherman New York- Alexander Hamilton Newlersey - Wil. Livingston, David A. Brearley, W Paterson, tona. Dayton Pensylvánie - B. Franklin, Thomas Mifflin, Rob. Morris, Geo. Clymer, Tho. FitzSimons, Jared Ingersoll, James Wilson, Gouv. Morris Delaware - Geo. Read, Gunning Bedford ml., John Dickinson, Richard Bassett, Jaco. Broom Maryland - James McHenry, Daniel of Saint Thomas'Ienifer, Dan. Carroll Virgínie - John Blair, Iames Madison ml. Severní Karolína - W. Blount, Rich. Dobbs Spaight, Hu. Willíamson Jiţní Karolína - I. Rutledge, Charles Cotesworth Pinckney, Charles Pinckney, Pierce Butler Georgie - William Few, Abr. Baldwin

DODATKY ÚSTAVY Články přičleněné a dodatky Ústavy Spojených států amerických byly navrţeny Kongresem a ratifikovány zákonodárnými sbory jednotlivých států ve shodě s pátým článkem původní ústavy. DODATEK I. Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboţenství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboţenství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromaţďovat a právo podávat státním orgánům ţádosti o nápravu křivd. DODATEK II. Dobře organizovaná domobrana je nezbytná v zájmu bezpečnosti svobodného státu; právo lidu drţet a nosit zbraně nesmí být proto omezováno. DODATEK III.

63

Ţádný voják nesmí být v době míru ubytován v ţádném domě bez souhlasu jeho vlastníka; to platí i v době války, ledaţe by se tak stalo způsobem předepsaným zákonem. DODATEK IV. Právo národa na ochranu svobody osobní a domovní, písemností a majetku nesmí být porušováno neoprávněnými prohlídkami a konfiskacemi; nesmí být vydán rovněţ ţádný příkaz, který by se neopíral o zdůvodněná zjištění, doloţená přísahou nebo jiným způsobem potvrzená, a který by neobsahoval přesné určení místa, které má být prohledáno, přesný popis osob, které mají být vzaty do vazby, a věcí, jeţ mají být zabaveny. DODATEK V. Na kaţdého občana, který se má zodpovídat z hrdelního zločinu nebo jiného těţkého zločinu, musí být podána řádná ţaloba ze strany velké poroty - výjimkou tu mohou být případy občanů slouţících v činné sluţbě v pozemních nebo námořních ozbrojených silách nebo v domobraně, a to v době války nebo váţného ohroţení veřejné bezpečnosti; nikdo nesmí být dvakrát trestán ohroţením ţivota nebo zdraví pro týţ poklesek; nikdo nesmí být nucen svědčit sám proti sobě; nikdo nesmí být zbaven ţivota, svobody nebo majetku bez řádného soudního procesu; soukromý majetek můţe být vyvlastněn pouze za náhradu. DODATEK VI. V kaţdém trestním procesu má obţalovaný právo na rychlé a veřejné přelíčení před nestrannou porotou státu a obvodu, na jejichţ území měl být trestný čin spáchán a které jsou podle zákona příslušné. Obţalovaný má právo být informován o příčině a povaze obţaloby a konfrontován se svědky obţaloby. Má téţ právo dát obeslat prostřednictvím státních orgánů svědky ve svůj prospěch a mít na svou obranu obhájce. DODATEK VII. V soudních přích podle obecného práva, přesahuje-li výše pohledávky dvacet dolarů, je zajištěno právo ţádat rozhodnutí porotního soudu a ţádná skutečnost, jiţ přezkoumaná porotním soudem, nemůţe podléhat dalšímu přezkoumání jakýmkoli soudem Spojených států, pokud tak nestanoví obecné právo. DODATEK VIII. Nesmějí být vyţadovány nadměrné kauce, ukládány nadměrné pokuty nebo kruté a mimořádné tresty. DODATEK IX. Výpočet určitých práv ústavou nesmí být vykládán jako popírání nebo zlehčování ostatních práv náleţejících lidu.

64

DODATEK X. Práva, která ústava výslovně nepřiznává Unii ani je nevylučuje z pravomoci států, náleţejí jednotlivým státům nebo lidu. (Prvních deset dodatků nabylo platnosti 15. prosince 1791.) DODATEK XI. Soudní moc Spojených států nesmí být vykládána v tom smyslu, ţe se vztahuje na jakýkoli soudní proces, rozhodovaný podle obecného práva nebo spravedlnosti, započatý nebo vedený občany jednoho státu proti jinému státu nebo občany nebo poddanými cizího státu. (8. ledna 1798) DODATEK XII. Volitelé se sejdou v rámci svých států a hlasují hlasovacími lístky o prezidentovi a viceprezidentovi, z nichţ alespoň jeden není obyvatelem státu, jehoţ jsou sami příslušníky; označí na lístku osobu, pro niţ hlasují, jako prezidenta, a na jiném lístku osobu pro niţ hlasují, jako viceprezidenta; sestaví zvláštní listiny všech osob, které získaly hlasy pro místo viceprezidenta s udáním počtu hlasů, které kandidáti obdrţeli; tyto listiny podepíší a ověří a opatřené pečetí je předají do sídla vlády Spojených států k rukám předsedy Senátu; předseda Senátu za přítomnosti Senátu a Sněmovny reprezentantů otevře všechny ověřené listiny a pak jsou sečteny hlasy; osoba, jeţ obdrţela jako kandidát na prezidenta největší počet hlasů, se stane prezidentem, jestliţe je tento počet větší neţ polovina celkového počtu volitelů; nezíská-li nikdo většinu, zvolí prezidenta hned hlasovacími lístky Sněmovna reprezentantů ze tří kandidátů, kteří získali největší počet hlasů. Při této volbě prezidenta se odevzdávají hlasy podle států, a to tak, ţe představitelé kaţdého státu mají celkem jeden hlas; pro toto hlasování je nezbytná přítomnost jednoho nebo více zástupců ze dvou třetin států, přičemţ pro zvolení je třeba souhlas nadpoloviční většiny všech států. Jestliţe Sněmovna reprezentantů, přejde-li na ni právo volby, nezvolí prezidenta do nejbliţšího 4. března, pak viceprezident zastává úřad prezidenta, jak tomu má být v případě úmrtí prezidenta nebo v případě jiných ústavou stanovených příčin jeho nezpůsobilosti vykonávat svou funkci. Kandidát na viceprezidenta, který obdrţí největší počet hlasů, je zvolen viceprezidentem, jestliţe je tento počet větší neţ polovina celkového počtu volitelů; nezíská-li ţádná osoba takovou většinu, zvolí Senát viceprezidenta ze dvou osob, které dostaly největší počet hlasů; pro toto hlasování se vyţaduje přítomnost dvou třetin celkového počtu senátorů a ke zvolení souhlas nadpoloviční většiny jejich celkového počtu. Kdo není ve smyslu ústavy volitelný na úřad prezidenta, nemůţe být zvolen viceprezidentem Spojených států. (25. září 1804) DODATEK XIII.

65

Oddíl 1. Ve Spojených státech a na veškerém území, podléhajícím jejich jurisdikci, je zakázáno otroctví i nevolnictví, pokud nejde o výkon trestu za spáchaný a řádně dokázaný zločin. Oddíl 2. Kongres podpoří ustanovení tohoto článku příslušným zákonodárstvím. (18. prosince 1865) DODATEK XIV. Oddíl 1. Všechny osoby narozené nebo naturalizované ve Spojených státech a podřízené jejich jurisdikci jsou občany Spojených států a státu, jehoţ jsou obyvateli. Ţádný stát nemá právo vydat nebo provádět zákon, který by omezoval svobody nebo výsady občanů Spojených států; ţádný stát nemá právo zbavit jakoukoli osobu ţivota, osobní svobody nebo majetku bez řádného soudního procesu; nemá také právo zbavit jakoukoli osobu, podléhající jeho pravomoci, stejné ochrany zákona. Oddíl 2. Členové Sněmovny reprezentantů musí být rozděleni mezi jednotlivé státy podle počtu jejich obyvatelstva; přitom třeba počítat všechny obyvatele kaţdého státu s výjimkou Indiánů, neplatících daně. Avšak kdyby bylo přece v některém státě odepřeno nebo jakýmkoli způsobem omezeno právo volit některým muţským obyvatelům nad jednadvacet let, občanům Spojených států (nebylo-li jim ovšem odňato pro účast na vzpouře nebo jiný zločin) - a to ať jde o volby volitelů prezidenta a jeho zástupce, volby do Sněmovny reprezentantů nebo volby úředníků a soudců v jednotlivých státech -, musí být zmenšeno zastoupení takového státu ve Sněmovně reprezentantů v té míře, o jakou byl v tomto státě sníţen počet oprávněných voličů. Oddíl 3. Nikdo se nemůţe stát senátorem nebo zástupcem v Kongresu, volitelem prezidenta a viceprezidenta, zastávat jakoukoli občanskou nebo vojenskou funkci ve sluţbě Spojených států nebo kteréhokoli státu, jestliţe jako člen Kongresu nebo funkcionář Spojených států, jako člen zákonodárného sboru kteréhokoli státu nebo jako výkonný nebo soudní funkcionář kteréhokoli státu sloţil přísahu, ţe bude dodrţovat ústavu Spojených států, a potom se zúčastnil povstání nebo vzpoury proti této ústavě a pomáhal nebo poskytoval podporu jejím nepřátelům. Kongres však můţe dvěma třetinami hlasů v kaţdé komoře zrušit takové omezení práv. Oddíl 4. Závaznost státního dluhu Spojených států, učiněného v souladu se zákonem včetně dluhů v důsledku uhrazení důchodů a odměn za sluţby vykonané při potlačení povstání nebo vzpoury, je nepopiratelná. Ale ani Spojené státy, ani ţádný jednotlivý stát nevezme na sebe závazek k zaplacení dluhů, učiněných k podpoře povstání nebo vzpoury proti Spojeným státům, nebo nebude platit poţadovanou náhradu za ztrátu nebo osvobození otroka; všechny takové dluhy, závazky a finanční nároky budou se povaţovat za nezákonné a neplatné. Oddíl 5. Kongres má právo provést tento článek přijetím odpovídajících norem. (28. července 1868) DODATEK XV.

66

Oddíl 1. Spojené státy ani jakýkoli jednotlivý stát nesmějí popřít ani omezit volební právo ţádného občana Spojených států z důvodů rasových, barvy pleti nebo bývalého otroctví. Oddíl 2. Kongres je zmocněn provést ustanovení tohoto článku v příslušném zákonodárství. (30. března 1870) DODATEK XVI. Kongres má právo stanovit a vybírat daně z příjmů z jakéhokoli zdroje, aniţ by je rozděloval mezi jednotlivé státy a bez ohledu na jakékoli sčítání obyvatelstva. (25. února 1913) DODATEK XVII. Členy Senátu Spojených států jsou vţdy dva senátoři za kaţdý jednotlivý stát; jsou voleni obyvatelstvem příslušného státu, a to na šest let. Kaţdý senátor má jeden hlas. Volitelé v kaţdém státě musí splňovat poţadavky kladené na voliče nejpočetnější komory zákonodárného sboru příslušného státu. Uvolní-li se místa v zastoupení některého státu v Senátě, výkonná moc tohoto státu vydá příkaz k provedení voleb pro obsazení takových volných míst; předpokládá se, ţe zákonodárný sbor jednotlivého státu můţe pověřit výkonný orgán státu, aby provedl dočasné jmenování do Senátu aţ do doby, kdy lid volbami obsadí volná místa způsobem určeným zákonodárným sborem. Tento článek nesmí být vykládán tak, jako by se týkal volby a funkčního období kteréhokoli senátora, zvoleného do té doby, neţ tento článek vejde v platnost jako součást ústavy. (31. května 1913) DODATEK XVIII. Oddíl 1. Rok po ratifikaci tohoto článku se zakazuje výroba, prodej nebo doprava omamných nápojů, jejich dovoz a vývoz s clem jejich pouţití na území Spojených států a všech územích podléhajících jejich jurisdikci. Oddíl 2. Kongres i jednotlivé státy mají jednotné právo provést ustanovení tohoto článku v příslušném zákonodárství. Oddíl 3. Tento článek bude neplatný, nebude-li ratifikován jako doplněk k ústavě zákonodárnými sbory jednotlivých států, jak to předpokládá ústava, během sedmi let od okamţiku, kdy jej Kongres předloţil státům ke schválení. (29. ledna 1919) DODATEK XIX. Spojené státy ani jakýkoli jednotlivý stát nesmějí popřít ani omezit volební právo občanů Spojených států z důvodů pohlaví. Kongres provede ustanovení tohoto článku v příslušném zákonodárství. (26. srpna 1920)

67

DODATEK XX. Oddíl 1. Funkční období prezidenta a viceprezidenta skončí v poledne 20. ledna a funkční období senátorů a členů Sněmovny reprezentantů skončí v poledne 3. ledna toho roku, ve kterém by tato funkční období skončila, kdyby tento článek nebyl ratifikován; funkční období jejich nástupců započne tímto okamţikem. Oddíl 2. Kongres se bude scházet přinejmenším jednou za rok; jeho zasedání započne v poledne 3. ledna, nestanoví-li Kongres zákonem jiný den. Oddíl 3. Jestliţe zvolený prezident zemře před začátkem svého funkčního období, zvolený viceprezident se stane prezidentem. Jestliţe prezident nebude zvolen před začátkem funkčního období nebo jestliţe zvolený prezident nepřevezme funkci, pak zvolený viceprezident bude vykonávat úřad prezidenta, dokud prezident nepřevezme funkci; Kongres můţe zákonem rozhodnout, jak se bude postupovat v případě, kdy ani zvolený prezident, ani zvolený viceprezident nepřevezme funkci, a kdo převezme funkci prezidenta nebo jakým způsobem bude zvolen ten, kdo má převzít jeho funkci, a tato osoba bude vykonávat funkci do doby, kdy prezident nebo viceprezident nastoupí do své funkce. Oddíl 4. Kongres můţe zákonem řešit ten případ, kdy zemře jedna z osob, z nichţ Sněmovna reprezentantů můţe zvolit prezidenta, přejde-li na ni toto právo, a případ, kdy zemře jedna z osob, z nichţ můţe Senát zvolit viceprezidenta, přejde-li na Senát toto právo. Oddíl 5. Oddíly 1 a 2 vejdou v platnost 15. října následujícího po ratifikaci tohoto článku. Oddíl 6. Tento článek nevstoupí v platnost, nebude-li ratifikován jako dodatek k ústavě shromáţděními zástupců jednotlivých států v souladu s ustanoveními ústavy během sedmi let od okamţiku, kdy jej Kongres předloţí státům k ratifikaci. (6. února 1933) DODATEK XXI. Oddíl 1. XVIII. dodatek k Ústavě Spojených států se tímto ruší. Oddíl 2. Převoz nebo dovoz alkoholických nápojů do kteréhokoli státu nebo na kterékoli území Spojených států s účelem jejich spotřeby se tímto zakazuje, odporuje-li zákonům těchto států. Oddíl 3. Tento článek se nestane účinným, nebude-li ratifikován jako dodatek k ústavě legislaturami jednotlivých států v souladu s ústavou do sedmi let ode dne, kdy jej Kongres předloţí státům k ratifikaci. (5. prosince 1933) DODATEK XXII. Oddíl 1. Nikdo nemůţe být zvolen prezidentem více neţ dvakrát a ţádná osoba, která o byla prezidentem nebo vykonávala jeho funkce déle neţ dva roky z údobí, na nějţ byla prezidentem zvolena jiná osoba, nemůţe být zvolena prezidentem více neţ jednou. Toto ustanovení se nevztahuje na osobu vykonávající funkce prezidenta od doby, kdy toto ustanovení bylo navrţeno Kongresem, a nemůţe zabránit osobě, která zaujímá nebo 68

vykonává funkci prezidenta v okamţiku, kdy vstoupí v platnost toto ustanovení, zachovat si tuto funkci i po zbytek doby, během níţ ji měla vykonávat. Oddíl 2. Tento článek nevstoupí v platnost, nebude-li ratifikován jako dodatek k ústavě zákonodárnými sbory tří čtvrtin států během sedmi let ode dne, kdy bude Kongresem předán státům. (27. února 1951) DODATEK XXIII. Oddíl 1. Okrsek, který je sídlem vlády Spojených států, určuje způsobem, který stanoví Kongres, volitele prezidenta a viceprezidenta v počtu, který se rovná úhrnu senátorů a poslanců, na který by měl nárok, kdyby byl státem. Nesmí však převýšit počet volitelů státu s nejmenším počtem obyvatel. Tito volitelé se připojují k těm, kteří jsou určeni státy a jsou pro účel volby prezidenta a viceprezidenta pokládáni za volitele určené státem; scházejí se v okrsku k úkonům podle Dvacátého dodatku. Oddíl2. Kongres je zmocněn učinit zákonodárná opatření k provedení tohoto dodatku. (29. března 1961) DODATEK XXIV. Oddíl 1. Volební právo občanů Spojených států nesmí být popíráno nebo zkracováno Spojenými státy nebo kterýmkoli státem z důvodu nezaplacení jakékoli volební daně nebo jiné daně. Oddíl2. Kongres je oprávněn učinit zákonodárná opatření k provedení tohoto dodatku. (23. ledna 1964) DODATEK XXV. Oddíl 1. V případě zbavení prezidenta úřadu nebo v případě jeho smrti nebo rezignace stane se prezidentem viceprezident. Oddíl 2. Kdykoli nastane uvolnění úřadu viceprezidenta, jmenuje prezident viceprezidenta, který se ujme úřadu, ihned po schválení většinou hlasů obou komor Kongresu. Oddíl 3. Kdykoli prezident postoupí prozatímnímu předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, ţe není způsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu, a dokud jim nepředá písemné prohlášení o opaku, vykonává takové pravomoci a povinnosti viceprezident jako úřadující prezident. Oddíl 4. Kdykoli viceprezident a bud' většina vedoucích sekcí exekutivy, nebo jiného takového útvaru, který můţe Kongres zákonem zřídit, postoupí prozatímnímu předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, ţe prezident není způsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu, ujme se pravomocí a povinností úřadu viceprezident jako úřadující prezident. Posléze kdyţ prezident předá dočasnému předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, ţe nezpůsobilost pominula, ujme se prezident opět 69

pravomocí a povinnosti svého úřadu, pokud viceprezident a většina bud' vedoucích sekcí exekutivy, nebo jiného takového útvaru, který můţe Kongres zákonem zřídit, nepředá do čtyř dnů prozatímnímu předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, ţe prezident není způsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu. V tomto případě rozhodne spornou otázku Kongres v zasedání, které se - jestliţe Kongres nezasedá - za tímto účelem sejde do čtyřiceti osmi hodin. Pokud Kongres během jednadvaceti dnů po přijetí uvedeného písemného prohlášení nebo - jestliţe Kongres nezasedá - během jednadvaceti dnů po jeho svolání rozhodne dvoutřetinovou většinou v obou komorách, ţe prezident je nezpůsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu, pokračuje viceprezident v jejich vykonávání jako úřadující prezident. Nestane-li se tak, ujme se opět prezident pravomocí a povinností svého úřadu. (10. února 1967) DODATEK XXVI. Oddíl 1. Spojené státy ani kterýkoli jednotlivý stát nesmějí omezit volební právo občanů Spojených států starších osmnácti let z důvodů věku. Oddíl 2. Kongres je zmocněn provést ustanovení tohoto článku v příslušném zákonodárství. (30. června 1971) DODATEK XXVII. Ţádný zákon, měnící náhradu za sluţby senátorů a poslanců, nevstoupí v platnost, pokud volba poslanců nebude provedena. (1992)

70