Smlouva o půjčce. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Bakalářská práce. Lukáš Mráz. Autor:

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Smlouva o půjčce Bakalářská práce

Autor:

Lukáš Mráz Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce

Praha

JUDr. Martin Steininger

2016

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Teplicích dne 28. 4. 2016

Lukáš Mráz

Poděkování: Mé poděkování patří JUDr. Martinu Steiningerovi za vstřícnost, cenné rady a věcné připomínky při vypracování bakalářské práce.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá vývojem institutu půjčky včetně analýzy vybraných smluv a porovnáním jednotlivých úprav obsažených ve čtyřech hlavních občanských zákonících, které platily nebo stále platí na našem území – od půjčky v římském právu, přes půjčku v ABGB, občanském zákoníku z roku 1950 a z roku 1964 až po zmapování půjčky v novém občanském zákoníku. V práci je kromě obecné charakteristiky závazkového práva obsažen rozbor jednotlivých ustanovení u konkrétních smluv, jenž tvoří stěžejní část – jedná se o smlouvu o zápůjčce, smlouvu o výpůjčce a výprosu. Klíčová slova: charakteristika závazkového práva, smlouva o zápůjčce, smlouva o výpůjčce, výprosa Annotation This bachelor thesis deals with the development of the loan institution including the analysis of the chosen agreements and the comparison of their adjustments, which are contained in the four major Civil Codes, which were in effect or are still in effect on our territory – from the loan in the Roman law, across the loan in the ABGB, the Civil Code from 1950 and from 1964 to look into the loan in the New Civil Code. There is also a characteristic of the law of obligations and the analysis of the individual provisions by specific agreements, which forms the main part – it’s a mutuum, a commodatum and a precarium. Key words: characteristic of the law of obligations, mutuum, commodatum, precarium

Obsah Úvod........................................................................................................................................................ 7 1 Charakteristika závazkového práva ................................................................................................. 9 1.1 Funkce závazkového práva ......................................................................................................... 10 1.2 Vznik závazků ............................................................................................................................. 10 1.3 Zásady závazkového práva.......................................................................................................... 10 1.4 Závazkové právo smluvní ........................................................................................................... 11 1.5 Zajištění dluhů ............................................................................................................................. 12 1.6 Utvrzení dluhů ............................................................................................................................. 13 1.7 Zánik závazků ............................................................................................................................. 14 2 Římské právo obligační ................................................................................................................... 16 2.1 Kontrakty reálné .......................................................................................................................... 17 2.1.1 Zápůjčka ....................................................................................................................................... 17 2.1.2 Výpůjčka ...................................................................................................................................... 18 2.2 Výprosa ....................................................................................................................................... 19 3 Institut půjčky do roku 1811, ABGB .............................................................................................. 21 3.1. Vývoj půjčky do roku 1811........................................................................................................ 21 3.1.1 Zápůjčka, výpůjčka, výprosa ........................................................................................................ 22 3.1.2 Peněžitá půjčka............................................................................................................................. 22 3.2 ABGB.......................................................................................................................................... 24 3.2.1 Zápůjčka ....................................................................................................................................... 25 3.2.2 Půjčka ........................................................................................................................................... 27 3.2.3 Výprosa ........................................................................................................................................ 29 4 Institut půjčky ve 2. polovině 20. století ......................................................................................... 30 4.1 Střední občanský zákoník............................................................................................................ 30 4.1.1 Půjčka ........................................................................................................................................... 31 4.1.2 Výpůjčka ...................................................................................................................................... 33 4.2 Občanský zákoník z roku 1964 ................................................................................................... 34 4.2.1 Smlouva o půjčení věci ................................................................................................................ 35 4.2.2 Smlouva o půjčce ......................................................................................................................... 36 4.2.3 Občanská výpomoc – půjčka........................................................................................................ 37 4.3 Novela ObčZ z roku 1991 ........................................................................................................... 38 4.3.1 Půjčka ........................................................................................................................................... 39 4.3.2 Výpůjčka ...................................................................................................................................... 40 5 Půjčka v NOZ ................................................................................................................................... 41

5

5.1 Zápůjčka ...................................................................................................................................... 41 5.2 Výpůjčka ..................................................................................................................................... 43 5.3 Výprosa ....................................................................................................................................... 45 Závěr..................................................................................................................................................... 48 Seznam použité literatury................................................................................................................... 50 Seznam tabulek.................................................................................................................................... 51

6

Úvod Ve své bakalářské práci se budu zabývat problematikou smlouvy o půjčce. Avšak s označením „smlouva o půjčce“ je to trochu složitější. V roce 2016 nic takového jako „smlouva o půjčce“ neexistuje, naproti tomu v historii se pod tímto pojmem rozuměla nynější smlouva o zápůjčce či také smlouva o výpůjčce. Proto je práce zaměřena právě na tyto dvě smlouvy a k nim jsem ještě přidal jeden poněkud zvláštní institut, který se v historii řadil pod výpůjčku, ale současná právní úprava tomuto institutu vyhradila samostatný oddíl – jedná se o výprosu. Cílem této práce je postihnout historický vývoj institutu půjčky až ke zmapování současné právní úpravy obsažené v novém občanském zákoníku. Co se týče zvolených metod zpracování bakalářské práce, tak pokud bychom chtěli obecně zkoumat historický vývoj čehokoliv, nelze se vyhnout srovnávání toho, jak to bylo dříve a jak je to nyní. To je také důvodem, proč i v této práci hraje důležitou roli komparace vybraných smluv a jejich platných právních úprav té doby s úpravami, které jim bezprostředně předcházely. Kromě komparativní metody jsem použil metodu analytickou, s jejíž pomocí jsem analyzoval občanské zákoníky, které byly v účinnosti na českém území, a v nich jsem již zkoumal konkrétní smlouvy, které se týkají institutu půjčky. První část je zaměřena obecně na charakteristiku závazkové práva a je důležitá pro pozdější porozumění konkrétních smluv, kterými se v práci zabývám. Ve druhé části se věnuji analýze římského práva obligačního, a to z důvodu, že se jedná o základ pro všechny nadcházející úpravy závazkového práva nejen na našem území, ale také ve většině zemí Evropy. Dále zde podrobněji rozeberu jednotlivé smlouvy - mutuum, commodatum a precarium. Třetí část obsahuje jak vývoj půjčky do roku 1811, tak i všeobecný zákoník občanský, který byl právě od roku 1811 v platnosti, přičemž důraz je kladen na obsah jednotlivých ustanovení v rámci právní úpravy institutu půjčky. Hlavním tématem čtvrté části této práce je postavení institutu půjčky ve druhé polovině 20. století. V té době byly dominantními právními předpisy, které se týkaly občanského práva, zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Součástí kapitoly je analýza vybraných smluv. 7

V poslední (páté) části se zaobírám půjčkou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále v textu jako „NOZ“), který je v současné době platným právním předpisem na českém území. Mezi stěžejní smlouvy, které jsou zde analyzovány, patří zápůjčka, výpůjčka a výprosa.

8

1 Charakteristika závazkového práva První kapitola se zabývá charakteristikou závazkového práva, a to z toho důvodu, že institut půjčky se řadí mezi závazky z právních jednání, tudíž se nejdříve obecně zaměřím na závazkové právo. Závazkové právo je část občanského práva, která je tvořena souborem právních norem o závazcích. Závazková práva mají relativní povahu, což znamená, že nepůsobí erga omnes (vůči všem), ale působí inter partes (mezi stranami). „Závazkem v právním slova smyslu je společenský vztah, z něhož má osoba oprávněná (věřitel) vůči osobě povinné (dlužník) právo na jeho určité chování - plnění (pohledávku) a dlužník má povinnost toto právo dlužníku uspokojit (dluh), který je upraven právem (tedy je jeho obsah za právem stanovených podmínek vynutitelný a chráněný)“ (Raban, 2013). Strany se tedy v závazkovém právu obecně nazývají věřitel a dlužník a tyto osoby mohou být jak fyzické, tak i právnické. Pokud se na problematiku pojmů „věřitel“ a „dlužník“ podíváme ještě podrobněji, tak věřitel je tím, kdo má právo od dlužníka požadovat, aby pro něj (nebo pro jiného) něco vykonal, něco mu dal, něco nekonal či něco strpěl. Věřitel má pohledávku, subjektivní právo požadovat určité plnění po dlužníkovi. Je-li právo dospělé (kupříkladu pohledávka je splatná), pak se označuje jako nárok. Takovou pohledávku lze, pokud ji dlužník dobrovolně nesplnil, vymáhat soudně. Naopak dlužník je k výše uvedenému povinen pouze vůči věřiteli a nikoliv vůči jiným osobám. Dlužníkovi tedy vzniká povinnost pohledávku splnit, čili umořit (splatit) dluh. Občas se můžeme setkat s tím, že někdo pronese připomínku o tom, že dlužník má závazek. To je však nesprávné označení, jelikož se jedná o dluh, a ne o závazek. Jak se píše v nové úpravě NOZ, konkrétně v § 1722, tak plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový. Plnění mívá podobu buď aktivní, která spočívá v činnosti, nebo pasivní, spočívající v nečinnosti.

9

1.1 Funkce závazkového práva „Funkcí závazkového práva je směna statků, při které je potřeba součinnost jiných osob“ (Rozehnal, 2014). To lze blíže specifikovat jako nutnost zabezpečení součinnosti právem, které je závazné a vynutitelné státní mocí a také existencí sankcí. Co se týče uspokojení lidských potřeb, jde v tomto případě hlavně o uspokojení potřeby, kterou si člověk nemůže obstarat sám jiným způsobem – např. nájemní smlouva, příkazní smlouva, smlouva o zápůjčce. Toto právní zabezpečení vzájemné součinnosti (kooperace) osob dále umožňuje převod hodnot (např. kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo) nebo směnu zboží. Celé toto je zajišťováno právem soukromým, zejména občanským právem závazkovým a to jak smluvním, tak i deliktním. O smluvním a deliktním závazkovém právu se zmíním podrobněji v některé z dalších podkapitol.

1.2 Vznik závazků Typickými právními důvody, z nichž vznikají závazky, jsou podle NOZ právní jednání (v rámci toho především smlouvy), protiprávní činy (jinak řečeno delikty) a jiné právní skutečnosti, které jsou k tomu podle právního řádu způsobilé (konstitutivní rozhodnutí státních orgánů, zejména se jedná o rozhodnutí soudu). Zbývající důvody vzniku závazků spadají do zbytkové klauzule, anebo je lze přiřadit ke smlouvám jako kvazikontrakty, či k deliktům jako kvazidelikty.

1.3 Zásady závazkového práva Občanské právo soukromé (jehož součástí je rovněž závazkové právo) je postaveno na několika obecných zásadách. Zásady tohoto typu můžeme nalézt v NOZ a některé byly utvořeny teoretickým uvažováním a soudní praxí. Pro účely této práce jsem zvolil následující tři konkrétní zásady a jeden, dle mého názoru, zajímavý případ zásady, která v minulosti (hlavně v občanském zákoníku z roku 1964) byla považována za jednu z ústředních zásad, ale se vznikem NOZ se od této zásady upustilo. 

Zásada smluvní volnosti (svobody) stran – někdy označovaná jako zásada autonomie vůle, je obsažena mimo jiné v Listině základních práv a svobod. Každý má právo 10

uzavřít nebo neuzavřít smlouvu, vybrat si toho, s kým smlouvu uzavře a za jakých podmínek. Také si každý může zvolit formu, obsah a typ smlouvy. Rozhodně všechny smlouvy musí být uzavřeny dle platného právního řádu. 

Zásada pacta sunt servanda – pochází z latiny a znamená, že smlouvy se mají plnit, dodržovat. Stanovuje právní povinnost důsledně dodržovat uzavřené smlouvy a závazky, které z nich vyplývají.



Zásada ochrany dobré víry (lat. bona fides) – znamená, že zákon by měl chránit toho, kdo sám jednal v dobré víře. Toho, kdo jednal v souladu s právem a vykonával práva, která mu patří. Pokud by někdo tvrdil opak, pak je na něm, aby to dokázal. Pokud se podíváme do NOZ, tak zjistíme, že se tato zásada nachází v § 7 - má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.



Zásada smluvní rovnosti stran – jedná se o již zmíněnou zásadu, jež byla dříve jednou z hlavních. V NOZ však ekvivalent nenalezneme. „Zásada rovnosti stran byla opuštěna jako mylná jak metodologicky (občanské právo nestaví na principu rovnosti, nýbrž na principu autonomie vůle), tak i fakticky (rovnost fyzických a právnických osob je možná jen v některých majetkových vztazích)“ (Bělohlávek, 2012). Raban (2013) dodává, že rovnost postavení osob v závazkovém vztahu je jen relativní společenská a projevuje se především v autonomii vůle při založení.

1.4 Závazkové právo smluvní Závazkové právo se podle způsobu vzniku rozděluje na závazkové právo smluvní a závazkové právo mimosmluvní. Téma této práce (smlouva o půjčce) spadá do závazkového práva smluvního. Smluvní závazky jsou závazky z uzavřené smlouvy. Smlouva je základním prvkem smluvního závazkového práva a též nejobvyklejším důvodem vzniku závazků. „Smlouva je dvoustranné, resp. vícestranné právní jednání, k jehož vzniku je třeba shodného projevu vůle (dohody – konsensu) dvou, resp. více smluvních stran, ohledně celého obsahu smlouvy“ (Rozehnal, 2014). Pokud bychom chtěli hledat definici smlouvy v NOZ, hledali bychom marně, tento pojem tu definován není. Nicméně v § 1721 tohoto zákoníku najdeme alespoň některé znaky, jako například projev vůle smluvních stran. Rozlišujeme několik druhů smluv a také je lze třídit podle mnoha kritérií. Existují smlouvy formální a neformální, synallagmatické a asynallagmatické, abstraktní a kauzální. 11

Dalším obvyklým rozdělením je rozdělení smluv na smlouvy reálné a smlouvy konsenzuální. Vznik tohoto rozdělení lze spojit s římským obligačním právem. Tématem římského práva obligačního se budu důkladněji zabývat v druhé kapitole. Podle § 1725 NOZ je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. To znamená, že podmínkou pro vznik smlouvy je shoda vůle smluvních stran a rovněž to, že jedna strana přijme nabídku (návrh na uzavření smlouvy) strany druhé. Přijetí nabídky je také nazýváno akceptace. Shoda na obsahu smlouvy se jinak nazývá konsenzus, odtud tedy označení konsenzuální smlouvy. Mezi nejznámější konsenzuální smlouvy patří například smlouva o dílo, smlouva o úvěru nebo smlouva příkazní. V některých případech však konsenzus smluvních stran ke vzniku smlouvy nestačí. Vznik smlouvy je tedy spojen až s plněním jedné strany, typicky předáním, přenecháním věci. Těmto smlouvám se říká reálné. Mezi tyto smlouvy patří stěžejní smlouvy této práce, a sice smlouva o zápůjčce, smlouva o výpůjčce a výprosa. Mimo smluvních (kontraktních) závazků existují ještě kvazikontraktní závazky. „Závazky kvazikontraktní vznikají z právního jednání jedné osoby (např. nabídka, veřejný příslib), chybí sice souhlas druhé strany, avšak zakládají její práva (jako klasické kvazikontrakty se považují vztahy založené nepřikázaným jednatelstvím a upotřebením věci k prospěchu jiného)“ (Raban, 2013).

1.5 Zajištění dluhů „Zajištění dluhu je relativní majetkový vztah, umožňující hojit se z majetku dlužníka či jiné osoby za podmínky porušení původní závazkové povinnosti (dluhu)“ (Raban, 2013). Při zajištění dluhu je důležitá existence třetí osoby. Třetí osoba (v některých případech to může být i dlužník sám) se zavazuje věřiteli, že uspokojí dlužníkovo plnění. Druhou možností, jak je možné zajistit dluh, je poskytnutí tzv. majetkové jistoty přímo věřiteli. Majetková jistota je tvořena věcí, která je poskytnuta věřiteli (popřípadě v jeho prospěch) jako zajištění, že dluh bude splněn. Máme v zásadě dvě funkce zajišťovacích prostředků. První je funkce zajišťovací (preventivní), která zajišťuje spolehlivé a včasné uskutečnění dlužníkovy povinnosti.

12

Prevence je zaručena již samotným sjednáním zabezpečujících prostředků. Druhou je pak funkce reparační (uhrazovací), která zajišťuje zabezpečení věřitelovy pohledávky přímo z majetku dlužníka nebo třetí osoby v případě, že dlužník neplní včas a řádně. Ne vše lze ovšem zajistit. Příkladem je třeba pohledávka ze zápůjčky nebo úvěru poskytnutá vědomě k sázce, která nemůže být právně zajištěna. Mezi zajišťovací prostředky patří například ručení, zástavní právo, finanční záruka, zajišťovací převod práva a dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Rozhodl jsem se pro podrobnější analýzu nejpoužívanějšího druhu zajišťovacího prostředku u půjček, čímž je ručení. Ručení je zajišťovací prostředek ve formě jednostranného právního jednání, při kterém se ručitel zavazuje, že uspokojí dlužníkovu pohledávku, pokud ji sám dlužník z nějakého důvodu nesplní. Dluh může být peněžitý, nicméně se lze v právní praxi setkat také s nepeněžitým. Ručení se provádí v písemné formě, jiná forma není přípustná. Předpokladem pro vznik ručení je platný dluh dlužníka. Ručení ale rovněž může vzniknout pro potenciální dlužní smlouvy, jejichž vznik se teprve předpokládá nebo je jejich vznik spojen s nějakou podmínkou. Vznik ručitelského závazku je spojen buď s ručitelským prohlášením, nebo je možné jej nalézt přímo v zákoně. Podstatnou náležitostí takového prohlášení je přijetí věřitelem, protože pokud by jej věřitel nepřijal, žádný závazek by nevznikl. Samotné přijetí nemá striktně danou žádnou konkrétní formu, tudíž je možné jej učinit např. ústně či písemně. Podle § 2026 odst. 1 NOZ zaniká ručení zánikem dluhu, který zajišťuje. Jestliže ale dluh zanikl pro nemožnost plnění ze strany dlužníka a ručitel není ničím omezen v plnění namísto dlužníka, ručení nezaniká. Dlužníkova smrt nemá na samotný dluh vliv a ten tak trvá dál. Stejně je tomu i v případě ručení.

1.6 Utvrzení dluhů „Utvrzením dluhu se dluh nezajišťuje, ale posiluje se postavení věřitele jiným způsobem“ (Rozehnal, 2014). Utvrzovacími instituty sloužícími k utvrzení dluhu je smluvní pokuta a uznání dluhu.

13

Smluvní pokuta utvrzuje dluh tím, že dlužník je pod pohrůžkou další povinnosti (k sankčnímu plnění) motivován větší měrou ke splnění prvotní (smluvené) povinnosti. Funkce tohoto institutu je tedy primárně preventivní a motivační. Úhrada samotné pokuty nemá vliv na povinnost splnit utvrzený dluh. Na rozdíl od předešlé úpravy NOZ stanovuje, že plnění smluvní pokuty nemusí být pouze peněžité a strany si mohou zvolit i jinou než písemnou formu (ústní, skrz elektronický komunikační nástroj). Uznáním dluhu je dluh utvrzen v tom smyslu, že uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu. Jedná se o písemné jednostranné prohlášení, které činí jen dlužník (pokud by byl dluh uznán osobou, která poskytla zajištění, tak to nemá žádné právní následky). Dluh je uznán co do důvodu i výše.

1.7 Zánik závazků „Zánik závazku nastává, přistoupí-li k původní právní skutečnosti, která tento závazek založila, právní skutečnost další, která ji zbavuje zcela či zčásti právních účinků“ (Rozehnal, 2014). Musí tedy nastat právní skutečnost, se kterou NOZ spojuje zánik právního vztahu. Právní skutečnost může vyplývat nejen ze zákona, ale i ze smlouvy. Zánik závazku může nastat s uspokojením věřitele (mezi něž patří splnění, náhradní splnění, započtení dluhu, odstupné, dohoda a splynutí) nebo bez jeho uspokojení (např. prominutí dluhu, odstoupení od smlouvy, výpověď nebo smrt dlužníka či věřitele). Hlavním tématem této bakalářské práce není zánik závazků, a proto nebudu popisovat všechny způsoby zániku závazků, nýbrž vyberu jen ty, které jsou v praxi běžné a patří k těm častějším. Za základní a nejfrekventovanější způsob zániku závazků se považuje splnění (soluce). Podle § 1908 odst. 2 NOZ dlužník musí dluh splnit na svůj náklad a nebezpečí řádně a včas. V případě plnění peněžitého dluhu lze splnění takovéhoto dluhu pojmenovat jako splacení (zapravení) dluhu. Dlužník plní dluh řádně nebo vadně. Pokud dlužník plní řádně, plní bez vad a s vlastnostmi vymíněnými nebo obvyklými v souladu s účelem smlouvy. Plní-li dlužník vadně, vznikají mu z vadného plnění povinnosti a věřiteli tomu odpovídající oprávnění. Demonstrativní výčet událostí, kdy dlužník plní vadně, obsahuje § 1916 odst. 1 NOZ.

14

Existuje několik způsobů splnění dluhu. Není-li dohodnuto jinak, právo volby způsobu splnění dluhu má dlužník. Takovému závazku, kde je možnost volby jedné ze stran, se říká alternativní závazek. Dluh se může splnit vcelku, ale je povinností věřitele přijmout i částečné plnění, není-li to v rozporu s povahou závazku či účelu smlouvy. Plnit lze také ve splátkách. Pokud si strany ujednaly tzv. ztrátu výhody splátek, při nesplnění některé splátky se věřitel může dožadovat vyrovnání celé pohledávky. Se splněním souvisí i pojem dlužní úpis. Jedná se o dlužníkovo písemné potvrzení či prohlášení o uznání svého závazku vůči věřiteli. Věřitel tak získává mnohem lepší pozici při prokazování svého nároku. Pokud je vystaven, má věřitel povinnost jej při splnění dluhu dlužníkovi vrátit. Prominutí dluhu je jedním z případů zániku dluhu, který nastává na základě jednostranného právního jednání. Promine-li věřitel dlužníkovi dluh, má se za to, že dlužník toto prominutí akceptuje. Stejné účinky prominutí dluhu má též vrácení dlužního úpisu, aniž by dlužník dluh splnil. Stejně jako v případě prominutí dluhu, také odstoupení od smlouvy je jednostranné právní jednání. Důvody, na jejichž základě lze odstoupit od smlouvy jsou dva. Za prvé, je-li to sjednáno přímo ve smlouvě (společně s podmínkami a důsledky, které plynou pro obě strany z odstoupení) a za druhé, je-li to tak stanoveno v zákoně. Co se týče rozsahu odstoupení, je možné odstoupit od celé smlouvy nebo od části závazku (pouze od nesplněného zbytku plnění). Pokud by dlužník chtěl odstoupit od smlouvy o zápůjčce, je povinen vrátit poskytnutou částku. To samo o sobě je logické, nicméně důvodem není samotná smlouva o zápůjčce (jež už zanikla), ale bezdůvodné obohacení, ke kterému by došlo. Smrt věřitele či dlužníka je událostí, která má dopad na další existenci závazku. Postihne-li smrt věřitele, právo zanikne, pokud bylo plnění omezeno jen na jeho osobu. „Smrtí dlužníka jeho dluh nezaniká – jenom pokud by jeho obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem, tj. takové plnění, jehož provedení z povahy závazku nebo účelu smlouvy nemělo pro věřitele stejný smysl“ (Raban, 2013). Ustanovení použitá v NOZ jsou doslovně přejata z předešlého občanského zákoníku z roku 1964.

15

2 Římské právo obligační Obecně je římské právo považováno za jakýsi základ evropské právní kultury, ze kterého vychází většina právních systémů v Evropě. Co se týče časového hlediska, římské právo lze datovat od 8. st. př. n. l. až do 6. st. n. l. Za vrchol římského práva se považuje vláda císaře Justiniána v 6. století. Ten vydal občanský zákoník (nyní známý pod označením Corpus iuris Civilis, ale tento název mu byl dán až ve středověku), jež obsahoval sbírku císařských nařízení, spisy římských právníků – tzv. Digesta a další nařízení upravující chování obyvatel v římské říši. Závazkové právo patří z historického hlediska k mladším částem práva, tudíž římskému právu byl velmi dobře znám pojem „závazek“ (obligace, z lat. obligatio – spoutání, svázání). V římské říši proto zprvu byla obligace vnímána doslova jako skutečné pouto, tj. zbavení dlužníkovy (či jiné osoby) svobody. Předpokladem pro vznik závazkového práva byla již rozvinutá věcná práva a také rozvinuté právní vědomí. Nejdříve vznikly závazky z deliktu (ex delicto), jakožto nutný následek častého protiprávního porušování v oblasti cizího majetku. Závazky ze smluv (ex contracto) se sice vyskytly až mnohem později, ale byly stejně důležitou součástí obligačního práva jako závazky z deliktu. Obligační smlouvy, které zakládaly právní vztah mezi dlužníkem (debitor) a věřitelem (creditor), se rozdělovaly na jednostranné a dvoustranné. Rozhodujícím kritériem toho, jestli je to smlouva jednostranná, nebo dvoustranná, byl počet stran, které se zavázaly (buď pouze jedna, nebo obě dvě). U jednostranných smluv mohla žalovat pouze jedna strana, zatímco u dvoustranných to záleželo na typu smlouvy. Dvoustranné smlouvy se totiž dělily na rovné (equales, kde právo žaloby měly obě strany stejné) a nerovné (inequales, jedna strana mohla žalovat kdykoliv, druhá pouze v některých případech). Za předchůdce většiny závazkových smluv je považováno tzv. nexum. Nexum byla nejstarší forma zajištěné pohledávky, nejčastěji šlo o peněžní zápůjčku. Ručení se provádělo osobní svobodou nebo svobodou podřízené osoby. Později, v roce 326 př. n. l., byl nexum zrušen a ručení bylo možné pouze svým majetkem, nikoliv osobní svobodou. Důležitou součástí římského obligačního práva jsou kontrakty. „Kontrakt je dvoustranné právní jednání mezi živými, z něhož vzniká civilním právem uznaný poměr, zvaný obligace“ 16

(Kincl, 1995). Římské právo obligační rozlišuje čtyři druhy kontraktů – kontrakty verbální, literární, reálné a konsenzuální. V této práci se zaměřím na kontrakty reálné.

2.1 Kontrakty reálné Reálné kontrakty (jinak řečeno občanské smluvní závazky věcné) jsou smlouvy, které vznikají v momentu předání věci. Před předáním věci jde pouze o smlouvu o smlouvě budoucí. Mimo předání věci je nutný i vznik konsenzu – shodného projevu vůle. Otázka vzniku kontraktu je často zásadní, a to v tom případě, když jedna ze stran se dožaduje plnění ze smlouvy přímo u soudu. Typickým znakem reálných kontraktů je to, že jsou lukrativní, neboli bezúplatné – smlouvy byly uzavírány bez nároku na odměnu. Sjednání úroků možné bylo, avšak předpokladem byl vznik zcela nové smlouvy. Co se formy uzavření týče, ta není u reálných kontraktů důležitá, nezáleží na typu provedení souhlasu stran. Důležitější je účel jednání (důvod vzniku obligace), od něhož se odvíjí typ smlouvy. Proto kontrakty reálné spadají pod neformální kontrakty (jinak řečeno kauzální). Mezi reálné kontrakty patří zápůjčka (mutuum), výpůjčka (commodatum), smlouva o úschově (depositum) a smlouva o zástavě ruční (pignus). V rámci institutu půjčky podrobněji zanalyzuji první dva zmíněné kontrakty.

2.1.1 Zápůjčka Zápůjčka je jako jediná z reálných kontraktů smlouvou jednostrannou (z ohledu rozdělení práv a povinností, které vyplývaly ze smlouvy). Pravděpodobně je to historicky nejstarší smlouva z uvedených typů kontraktů. Věřitel odevzdává jiné osobě, dlužníkovi, dohodnutý počet zastupitelných (genericky určených) věcí, nejčastěji šlo o peníze. Dlužník je pak povinen mu stejné množství téhož druhu vrátit v době, která je stanovena ve smlouvě. Pokud čas vrácení není stanoven, může věřitel požadovat navrácení věci v libovolnou dobu. Při předání věci přechází vlastnické právo od věřitele na dlužníka, což znamená, že vlastníkem věci už není původní majitel, ale stává se jím dlužník. Jak jsem již zmínil, věcí se rozumí genericky určená věc a jedná se o takovou věc, kterou můžeme vážit, měřit nebo počítat.

17

Zápůjčka byla v zásadě smlouva lukrativní (bezúročná), nemohla obsahovat sjednání úroků. Pokud si strany chtěly dohodnout výši úroků, musely sepsat zcela novou smlouvu, ve které už výše úroků byla sjednána. Za vlády císaře Justiniána (527 n. l. - 565 n. l.) byla stanovena maximální úroková sazba, která se lišila druhem smlouvy (např. u peněžité pohledávky byl úrok maximálně 6 % p. a.), případně typem osob, které smlouvu uzavíraly. Pokud by propůjčená věc zanikla z důvodu vyšší moci (to, co se nedá předvídat, ovlivnit – přírodní katastrofy, útok nepřátel), dluh nezaniká, takže dlužník je povinen opatřit jinou věc stejného druhu a jakosti a splatit tak svůj dluh. Na toto poukazuje zásada casus sentit dominus – náhodu nese vlastník. Jelikož je zápůjčka jednostrannou smlouvou (pouze dlužník má závazek), právo žaloby v případě nedodržení podmínek ve smlouvě příslušelo výhradně věřiteli. Pokud byly předmětem zápůjčky peníze, mohl u soudu věřitel uplatnit actio certae creditae pecuniae – žalobu na vrácení konkrétní sumy peněz. Šlo-li o jiné zastupitelné věci (např. cukr, sůl, obilí), žaloba se nazývala actio certae creditae rei. „Protože obě žaloby byly actiones stricti iudicii (žaloby přísného práva) mohl být dlužník žalován jen na vrácení zapůjčené sumy, úroky a jiné vedlejší úmluvy žalobou postižitelné nebyly“ (Kincl, 1995). Specifickým druhem zápůjčky v dobách starého Říma byla tzv. námořní zápůjčka (fenus nauticum). Námořní se jí říkalo proto, že peníze, které věřitel půjčil dlužníkovi, byly použity na nákup zboží určeného k námořní přepravě. Jestliže ale cestou došlo k potopení lodi, dlužník nebyl povinen vracet zapůjčené peníze. Veškerá rizika tudíž nesl věřitel, a proto k této smlouvě byly zřízeny zvláštní smlouvou vysoké úroky (nejdříve bez horního omezení, později maximálně do výše 12 % p. a.). Takovýmto úrokům se říkalo námořní a byly splatné poté, co loď doplula na určené místo.

2.1.2 Výpůjčka Na rozdíl od výše zmíněné zápůjčky není výpůjčka smlouvou jednostrannou, ale dvoustrannou, přesněji dvoustrannou nerovnou. „Věřitel (komodant) dává dlužníkovi (komodatáři) individuálně určenou věc do bezplatného užívání na určitou dobu s tím, že komodatář potom věc neporušenou komodantovi vrátí“ (Kincl, 1995). Podle definice výpůjčky je jejím předmětem individuálně určená věc, nejběžněji se jednalo o nespotřebitelnou věc (typicky knihy, různé nástroje) a mohla to být také věc nemovitá. Doba

18

užívání je specifikována přímo ve smlouvě, mohla být omezena časově, ale mohla být vymezena i nepřímo, a to užíváním dané věci – např. přečtením knihy. Stejně jako v případě zápůjčky se jedná o bezúplatnou smlouvu. Pokud by jedna strana chtěla po druhé poplatek za vypůjčení, nejednalo by se o výpůjčku, nýbrž o nájem. Rozdíl oproti zápůjčce je mimo jiné v tom, že vlastnické právo se nepřevádí, dlužník se nestává majitelem věci, ale věc je získána pouze do detence – dlužník ovládá věc, kterou nevlastní a chová se k ní jako by byla cizí. Detenci je možné najít (kromě výpůjčky) taktéž u pachtu, nájmu nebo výprosy. Jestliže byla věc dlužníkovi zcizena či poničena, lze to označit za tzv. nižší náhodu (casus minor). Dlužník je plně odpovědný za vzniklou situaci, protože jeho hlavním závazkem bylo danou věc nepoškozenou vrátit. Zanikla-li ale věc pomocí vyšší moci, dlužník odpovědný není (na rozdíl od zápůjčky, kde odpovědný je), jelikož vlastníkem věci je stále její majitel (komodant). U výpůjčky, jakožto smlouvy dvoustranné, vzniká závazek jak věřiteli (komodantovi), tak i dlužníkovi (komodatáři). Pro dlužníka je základním závazkem, který vyplývá ze smlouvy, závazek vrátit neporušenou věc zpátky věřiteli. Jestliže se tak nestane, má věřitel právo žalovat dlužníka pomocí actio commodati directa – žaloby na vydání, respektive navrácení věci původnímu majiteli, a to včetně všeho, co k původní věci přibylo. Na druhé straně i dlužník mohl žalovat věřitele. Takový případ by nastal, kdyby dlužník požadoval náhradu škody, kterou mu příslušná věc způsobila, nebo úhradu výdajů na údržbu věci. Vyjma zmíněné žaloby náleželo dlužníkovi právo zadržovací neboli retenční. To opravňovalo dlužníka zadržovat při sobě vypůjčenou věc, dokud mu věřitel nevyhoví v jeho nárocích.

2.2 Výprosa Výprosa (precarium) sice v římském právu neměla samostatnou kategorii (často řazena pod výpůjčku), nicméně v NOZ byl tomuto institutu vyhrazen samostatný oddíl, proto jsem se rozhodl věnovat výprose samostatnou kapitolu (v rámci římského závazkového práva) i v této práci.

19

V římském právu nebyla původně výprosa považována ani za smlouvu, ani za právní vztah, ale za mimořádný vztah ochrany pomocí prétorského práva (ovšem bez právního základu). Až později, v době poklasické (3. st. n. l. - 476 n. l.), na ni bylo nahlíženo jako na smlouvu a byla řazena mezi tzv. inominátní kontrakty (nepojmenované smlouvy, které nejsou jednoznačně upraveny v zákoně). Výprosa je velice podobná výpůjčce, protože jedna strana (půjčitel) tu předává věc (movitou, či nemovitou) straně druhé (prekaristovi) k bezplatnému užívání. Rozdíl je v tom, že u výpůjčky je určen termín, kdy dlužník vrací věc majiteli, kdežto u výprosy takový termín stanoven nebyl a majitel mohl žádat navrácení věci lhostejno kdy. „Výprosu bylo možno užít i při koupi na úvěr (na splátky), takže chudý kupec mohl užívat věci ještě před zaplacením její ceny, na níž si prodejce svou ochotu náležitě vynahradil“ (Bartošek, 1994). Za doby existence římské říše byla výprosa obvyklou formou vztahu mezi patronem (zpravidla bohatý vlastník pozemku) a klientem (člověk z nižší společenské třídy). Patron, který v tomto vztahu vystupoval jako ochránce a sponzor, propůjčoval svou půdu majetnicky slabšímu klientovi, jež mu na oplátku půdu obdělával. Často se stávalo, že patron svého postavení zneužíval a klient se tak stával otrokem, po kterém patron chtěl i jiné služby, než pouhé obhospodařování pozemků. Zprvu, jak jsem již zmínil, nebyla výprosa právním vztahem a poskytovatel výprosy neměl k prekaristovi žádné závazky. Avšak po uznání výprosy jako plnohodnotného právního vztahu začal být prekarista chráněn držebními rozkazy od praetora (nejvyššího římského úředníka) a rovněž žalobou na vydání věci, která byla dána jako výprosa. Naopak poskytovatel výprosy byl zabezpečen prétorským rozkazem o výprose.

20

3 Institut půjčky do roku 1811, ABGB V této kapitole se zaměřím na vývoj institutu půjčky v českých zemích do roku 1811 a také na císařský patent č. 946/1811 Sb., z. s., všeobecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, dále v textu jako „ABGB“), který byl právě od výše zmíněného roku platný. Nejdříve je nutné podotknout, že dějiny práva jsou neoddělitelně spjaty s vývojem státu jako takového. Je to nasnadě, protože právo se mění a vždy reaguje na konkrétní politickou a společenskou situaci v dané zemi. Nejinak tomu bylo v českých zemích ve středověku a následně za doby, kdy naše území bylo součástí Habsburské monarchie. Obecně se závazkové právo v Čechách příliš nevyvinulo. Pouze se do jisté míry přejalo římské obligační právo. Situace byla jiná na vesnicích a ve městech. Na venkově bylo obchodování rozvinuto jen málo, tudíž nutnost právní úpravy závazků nebyla tak silná jako v centru obchodování. Naopak ve městech, kde se dennodenně střetávali obchodníci, kteří kupovali, směňovali či půjčovali, bylo závazkové právo velmi potřebné. „Nejpropracovanější systém závazkových práv vznikl v městském právu, kde se do jisté míry opíral o systematiku římskoprávní“ (Vojáček, 2008). Pokud se zaměříme na půjčku jako takovou, její právní úprava zpočátku nepotřebovala žádnou větší úpravu. „Půjčka se ve starším českém právu nerozvinula. Bylo to způsobeno řadou příčin, mezi kterými rozhodující byla existence naturálního hospodářství a malá potřeba úvěru“ (Malý, 2003). Rozvoj nastal až po konci husitských válek současně s koncem zákazu brát odměnu (úrok) za poskytnutí půjčky. Podrobněji se na půjčku a úroky z půjčky zaměřím v následujících kapitolách.

3.1. Vývoj půjčky do roku 1811 Zdálo by se logické, že když již ve starém Římě existovalo několik typů půjček, budou tyto typy, ať už v pozměněné podobě či doslovně přepsané, existovat i v pozdějším období. Avšak v důsledku rostoucího vlivu církve v Evropě během celého středověku bylo římské právo zapomenuto a nahrazeno právem církevním. Dříve než se přistoupilo k recepci práva římského, vůbec se nerozlišovalo, zda se jedná o zápůjčku, výpůjčku, výprosu či nějaký další druh půjčky. Existoval pouze jeden univerzální 21

druh smlouvy, a to smlouva půjčovní. „Šlo-li o věc nezastupitelnou, byl dlužník povinen vrátit jí in specie. Při věci zastupitelné se předpokládala jejich spotřeba a dlužník byl povinen vrátit stejné množství in genere“ (Adamová, 2001). Římské právo se do popředí zájmu dostává až poté, co bylo stále častěji citováno tzv. glosátory (působili na nejstarší univerzitě v Evropě – v italské Bologni) a komentátory (komentovali a podrobněji rozpracovávali vybrané texty). Tito lidé, kteří znovuobjevili justiniánské právní texty, o nichž jsem se zmínil v předchozí kapitole, se zasadili o postupnou implementaci vybraných institutů římského práva (nejen obligačního) do několika evropských právních řádů.

3.1.1 Zápůjčka, výpůjčka, výprosa Po recepci římského práva byla smlouva půjčovní nahrazena již dvěma známými smlouvami – o zápůjčce a o výpůjčce. Zápůjčka opět označovala předání zastupitelné věci do dlužníkova vlastnictví a bylo požadováno vrácení do doby, kterou si strany dohodly. Jednalo se o spotřebitelné věci jako například peníze a potraviny, které se musely vrátit ve stejném počtu a stejné kvalitě jako věci zapůjčené. Naproti tomu výpůjčka, jak bylo popsáno v podkapitole o reálných kontraktech, byla typická předáním nespotřebitelné věci s tím, že věřitel zůstává i po předání majitelem věci. Navrácení téže věci bylo upraveno ve smlouvě. Také prekarium (výprosa) bylo ve středověku poměrně často využíváno, a sice ve formě převedení užívacího práva k půdě. „Využíváno bylo především při votivním daru církvi, která půdu vracela ve formě prekaria nebo v dobách ekonomické krize, kdy svobodní rolníci, nebo drobní šlechtici (mnohdy z důvodu zajištění ochrany majetku před silnějším sousedem) převáděli své pozemky feudálům či církvi, aby je dostali zpět do prekaria“ (Raban, 2014).

3.1.2 Peněžitá půjčka Vzhledem k značnému vlivu církve na život prostých lidí bylo půjčování peněz na úrok velkým společenským tabu. Pokud byla půjčka peněz bez jakýchkoliv úroků, vše bylo v pořádku. Velmi dobře tehdejší poměry vystihovalo úsloví mutuum date nihil inde speranted – půjčku poskytni, v nic ovšem nedoufej.

22

Na druhou stranu, jestliže pobožný člověk chtěl půjčit peníze na úrok cizinci (nevěřícímu, člověku neuznávající náboženství), církev to většinou schválila. Církev si tedy většinou bibli vykládala dle konkrétní situace, protože pokud byl někomu uložen úrok, jednalo se o velmi vysokou částku z poskytnutých peněz a věřitel (mnohdy vysoký církevní hodnostář) na tom nikdy netratil. Jako důkaz opravdu velkého vlivu katolické církve na tehdejší společnost bych chtěl také poukázat na fakt, že církev zamýšlela zakázat poskytování a braní úroků dokonce i židovské populaci. Církev vyvolávala nátlak na evropskou šlechtu a panovníky, aby zakázali Židům půjčování na úroky. Avšak jak vyšší šlechtici, tak i panovníci měli určitý podíl z židovské půjčky, tudíž tlaku církve z čistě pragmatických důvodů nepodlehli. I přes přísný zákaz církve půjčovat peníze a brát z nich přitom úroky nebyl tento zákaz dodržován, jelikož zabraňoval přirozeně se rozvíjejícímu obchodu a s tím související potřebě půjčky peněz. Věřitelé půjčovali své peníze se skutečně vysokým úrokem, který mnohdy dosahoval až k 20 % p. a. Byl zaznamenán jeden případ židovské půjčky, u které byl úrok dokonce 86 % p. a. „Zákaz brát odměnu za zápůjčku po určitý čas platil v městském právu brněnském a pražském právu. V českém zemském právu se připouštělo braní úroků, které byly velmi vysoké“ (Bílý, 2003). Aby se zabránilo v pokračující lichvě (věřitel nebyl omezen horní hranicí, takže toho náležitě využíval), uzákonila se v polovině 16. století nejvyšší dovolená úroková míra, která činila 6 % p. a. Pokud byl úrok vyšší než maximální povolený, jednalo se o lichvu, za kterou hrozil trest smrti popravením. Pro srovnání, v tehdejším německém právu byla maximální hranice úroků stanovena na 8 % p. a. a například v sousedním Polsku na 5 % p. a. Sjednávání vysokých úroků nebylo to jediné, co se považovalo za lichvu. „Trestné byly i tzv. partity, tj. půjčování věcí namísto peněžní hotovosti – např. šperky, zbroj, přepychové předměty atd. s tím, že jejich hodnota byla ceněna neúměrně vysoko a lichváři, kteří tyto předměty půjčili, pak požadovali neúměrně vysoké úroky, jako by poskytli peníze“ (Malý, 1995). Na konci 18. století bylo úsilí o liberalizaci poměru úroků a objemu zapůjčeného obnosu. Důsledkem toho bylo vydání nového patentu o úrocích císařem Josefem II., který byl tehdy panovníkem v Habsburské monarchii (jejíž součástí byly i Čechy). V tomto patentu císař 23

uzákonil novou horní hranici úroků na 4 % p. a., ale zároveň také povolil vyšší úroky za podmínky, že se na tom strany vzájemně dohodnou. Jediným omezením bylo, že pokud budou úroky nad stanovenou horní mez, věřitel ztrácí možnost zajištění zástavním právem.

3.2 ABGB Důležitým mezníkem v právní historii občanského práva je vydání rakouského občanského zákoníku - ABGB. Do češtiny se název tohoto zákoníku překládá jako všeobecný zákoník občanský, přestože jeho dobový překlad do českého jazyka zněl Kniha všeobecných zákonů městských. Zákoník byl vydán 1. června 1811 za vlády Františka I. (rakouského panovníka a současně českého krále) císařským patentem číslo 946/1811 Sb. z. s., všeobecný zákoník občanský a účinnosti pak nabyl 1. ledna 1812. Jeho působnost z hlediska místa byla omezená, neplatil totiž v Uhrách a ani v ostatních zemích spravovaných uherskou korunou (s výjimkou 50. let 19. století). Současně s vydáním ABGB se zrušily veškeré předchozí platné právní předpisy, které se týkaly občanského práva. Před vznikem ABGB bylo totiž právo v rakouské monarchii obsaženo v mnoha lokálních občanskoprávních kodexech (např. v Čechách to byl Koldínův zákoník městských práv). Feudální právo se stávalo pro tehdejší moderní společnost nevyhovující a nedostačující. Zákoník byl tedy založen na přirozenoprávní koncepci, která mimo jiné kladla důraz na rovnost před zákonem a svobodu občanů. Autoři zákoníku (Martini, Zeiller) jeho strukturou vycházeli z římského práva a silnou inspirací se kupříkladu stal již zmíněný Koldínův zákoník z roku 1579 nebo též francouzský občanský zákoník z roku 1804. „Všeobecný občanský zákoník představuje dominantní předpis celé moderní české právní historie. Se změnami jako celek platil v českých zemích až do roku 1950 a některá dílčí ustanovení ještě déle“ (Vojáček, 2008). Zákoník byl sice během těch necelých 140 let několikrát novelizován, avšak takto dlouhotrvající platnost se, řekl bych, již nebude opakovat. Představa, že by současný NOZ platil 140 let, tj. od roku 2014 přinejmenším do roku 2150, je vcelku zajímavá a pouze čas ukáže, zda jsem se mýlil, nebo ne. Jiná situace panuje v Rakousku a v Lichtenštejnsku, kde ABGB platí dodnes (ovšem s patřičnými úpravami a novelami, které reagují na potřeby společnosti). Dle mého názoru je možné, že by platil stále i u nás, nebýt komunistického převratu v únoru roku 1948 a potřebě

24

nového zákoníku, který by patřičně odpovídal socialistické společnosti (taktéž by se naskytla otázka, jak by to bylo v případě Slovenska, které spadalo pod uherskou korunu, a tudíž na jeho území ABGB neplatil). Je nutné rovněž zmínit, že po vzniku Československa 28. října roku 1918 byl ABGB implementován do československého právního řádu recepční normou (zákonem č. 11/1918 Sb.). „Znamenalo to, že na Moravě, v Čechách a ve Slezsku byl převzat všeobecný občanský zákoník a na Slovensku dále platilo uherské obyčejové právo“ (Bílý, 2003). To vedlo k tomu, že vznikla potřeba sjednotit právo jak pro české, tak pro slovenské území. V roce 1926 se tedy začalo pracovat na zcela novém, již československém občanském zákoníku. Avšak až v roce 1937 byl prezentován tzv. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Parlament tento zákon nestihl přijmout v důsledku událostí, které se staly po podepsání Mnichovské dohody v září 1938. ABGB tak byl hlavní občanskoprávní kodifikací i během 30. a 40. let 20. století. Co se struktury zákoníku týče, ABGB obsahoval 1502 paragrafů a rozděloval se na uvozovací patent, úvod a tři díly. Zaměřím se pouze na druhý díl, který se nazýval O právu k věcem a byl rozčleněn na dva oddíly. V prvním oddílu (O věcných právech) autoři pojednávají o vlastnictví, dědickém právu a zástavním právu. Druhý oddíl je pro téma této práce nejdůležitější, poněvadž se zde pojednává o osobních právech k věcem. Obsahem tohoto oddílu je právní vymezení smluv a jednotlivé konkrétní typy smluv. Příkladem bych uvedl smlouvu schovací, směnnou, trhovou nebo pachtovní. A nesmím opomenout ani stěžejní smlouvy, o které se opírá tato bakalářské práce – smlouvu o zápůjčce a smlouvu o (vý)půjčce.

3.2.1 Zápůjčka Smlouva o zápůjčce je v ABGB upravena v hlavě dvacáté první, jež nese název O smlouvě o zápůjčku. Konkrétně se jedná o § 983 - § 1001. Paragraf 983 definuje, co je vůbec možné za zápůjčku považovat. Jedná se o takové právní jednání, kdy jedna strana předá věc spotřebitelnou druhé straně za podmínky, že s ní sice druhá strana může zacházet jakkoliv uzná za vhodné, ale musí ji po jisté době vrátit. Jak už bylo obsahem i dřívějších právních úprav, věc musí být vrácena ve stejném množství a jakosti, jako byla věc zapůjčená.

25

Avšak pokud se strany dohodly na tom, že věřitel zapůjčí konkrétní věc druhé straně v blíže upřesněné budoucnosti, smlouva o zápůjčce by nevznikla, nýbrž by se jednalo o smlouvu o smlouvě budoucí. Předpokladem závaznosti takové smlouvy by rovněž mělo být to, že se strany dohodly na podstatných částech smlouvy a doba uzavření smlouvy (o zápůjčku) nesmí přesáhnout jeden rok od doby uzavření, která byla sjednána ve smlouvě o smlouvě budoucí. Jestliže se některé z výše uvedených nestane, právo zaniká. Osobě, která zápůjčku poskytla, se říkalo zapůjčitel a osoba, které byla zápůjčka poskytnuta, se označovala jako vypůjčitel. Co se týče formy smlouvy o zápůjčce, ta byla upravena v části o smlouvách. Forma smlouvy může být ústní i písemná, a jestliže by došlo k soudnímu sporu, na formu smlouvy se nehledí. Zajímavostí je, že pokud se strany dohodly na písemné formě, ale jedna strana neuměla psát (což na počátku 19. století nebylo nic neobvyklého), místo podpisu stvrdila platnost smlouvy znamením své ruky. Znamením mohl být otisk celé ruky, případně některého z prstů. V § 984 bychom našli vymezení spotřebitelných věcí. Předmětem zápůjčky mohly být peníze nebo jiné spotřebitelné věci (věci, které byly odlišné od peněz). Co se týče úroků, mohly být dohodnuty, ale také nemusely. Pokud si však strany úroky dohodly, byla taková smlouva nazývána smlouvou úročnou. Úrok ze zápůjčky se musel zaplatit ve stejné měně, jako byla měna jistiny (částky, která byla zapůjčena vypůjčiteli). Do roku 1868 platilo, že maximální úroková sazba, kterou lze ve smlouvě sjednat, je 4 % p. a. Avšak v roce 1868 vznikl zákon, který dosud existující zákonné omezení úrokové sazby zrušil. Jednalo se o zákon č. 62/1868 Ř. z., který nabyl účinnosti 1. července 1868 a kromě zrušení horní sazby byl stanoven úrok 6 % p. a., jenž byl platný, pokud byly úroky dohodnuty bez konkrétní výše (říkalo se jim úroky zákonné). Tento zákon mimo jiné umožňoval sjednat si smlouvu o zápůjčce, při které dlužník měl povinnost vrátit věc ve větším množství, případně větší částku, než kterou mu věřitel zapůjčil. Zápůjčka, pokud byla peněžitého charakteru, mohla být poskytnuta v kovových mincích, bankovkách nebo ve veřejných dlužních úpisech (obligacích). Stanovil-li si zapůjčitel, že požaduje splacení zápůjčky ve zvláštním druhu mincí (například pouze v císařských dukátech), bylo dlužníkovou povinností mu vyhovět a dluh mu v příslušných mincích zaplatit. V zákoníku se myslelo i na případ, kdy věřitel zapůjčí peníze v nějaké měně, ale ta se během doby změní, takže dlužník by sice vrátil zapůjčený obnos v původní měně, ale věřiteli by ty 26

peníze nebyly k užitku, jelikož by se nedaly použít. Dlužník tedy měl povinnost vrátit věřiteli peníze, které jsou druhem a počtem nejvíce podobné těm, které mu byly zapůjčeny. Velmi podobná situace jako v předchozím odstavci je upravena v § 988. Zde se však nejedná o změnu měny státu, nýbrž o změnu vzhledu mincí, které byly zapůjčeny. Pokud zapůjčitel poskytl určitý obnos mincí, jejichž vnější hodnota (vzhled) se během zápůjční doby změnila (aniž by se ovšem změnila jejich vnitřní hodnota), vypůjčitel nebyl povinen vrátit vzhledově stejné mince.

3.2.2 Půjčka Současný výraz „výpůjčka“, který je obsažený v NOZ, v ABGB nalézt nemůžeme. Autoři totiž použili jiný termín, a to „půjčka“. O smlouvě o půjčku je označení dvacáté hlavy, která, jak již samotný název napovídá, obsahuje právní úpravu půjčky. Dohromady čítá dvanáct paragrafů - § 971 až § 982 a je to jedna ze zásadních smluv závazkového práva upravených v ABGB. Zaměřím-li se nejdříve na pojmenování smluvních stran, tak dlužník se označuje stejným slovem, jako v případě zápůjčky, a sice jako vypůjčitel. Kdežto věřitel se neoznačuje jako zapůjčitel, ale jako půjčitel. Dle mého názoru je takové označení velmi vhodné, jelikož právní postavení věřitele se liší u obou typů. U zápůjčky se vlastnické právo k věci převádí na dlužníka a ten se tak stává majitelem věci, zatímco u výpůjčky je majitelem věci stále věřitel, a proto je také jiné pojmenování věřitele velmi dobrým poznávacím znakem toho, o jakou smlouvu se skutečně jedná. Půjčkou se rozumí předání nezuživatelné věci (takové, která se používáním nespotřebovává) z rukou vlastníka do rukou vypůjčitele. Půjčka je sjednána na omezenou dobu a po uplynutí této doby má dlužník povinnost půjčenou věc navrátit. Pokud ale místo doby navrácení bylo ukončení půjčky dohodnuto účelem užívání, je vypůjčitel povinen věc navrátit bez zbytečného protahování (po tom, co už věc nebude dále potřebovat). Dalším aspektem smlouvy o půjčce je to, že se musí jednat o bezplatné užívání předmětu půjčky. Kdyby majitel věci požadoval po druhé straně nějaký poplatek nebo si za půjčku stanovil určitou cenu, nevznikla by smlouva o půjčce, nýbrž smlouva pachtovní (případně nájemní).

27

Forma smlouvy o půjčce je naprosto shodná s formou, kterou jsem popsal výše v podkapitole, která se zabývá zápůjčkou (povolena je forma jak ústní, tak i písemná). Jestliže někdo dal příslib jiné osobě o tom, že jí v budoucnu půjčí jistou věc, ale k předání nakonec nedošlo, jednalo se o závaznou smlouvu, avšak nikoliv o smlouvu o půjčce. Smlouva o půjčce totiž vzniká až okamžikem předání konkrétní věci. Podstatnou náležitostí každé smlouvy o půjčce je užívací doba, po kterou může vypůjčitel věc mít u sebe. ABGB též upravovalo, když se tato doba stala předmětem sporu mezi stranami. Kdyby věřitel chtěl věc vrátit, avšak vypůjčitel by tvrdil, že má ještě právo na užívání půjčené věci, pak důkazní břemeno je na straně vypůjčitele. Jinými slovy, vypůjčitel musí dokázat, že má právo na delší užívání půjčené věci. Obdobná situace, jako popsaná výše, je ta, pokud by majitel věci požadoval navrácení půjčené věci před uplynutím smluvené užívací doby. V takovém případě by se jednalo o protiprávní jednání, protože věřitel se zavázal k půjčení věci na stanovenou dobu a před jejím uplynutím na věc nemá žádné právo (existovala však jedna výjimka a tou byla právní úprava takové situace obsažená přímo ve smlouvě). Několik paragrafů, které jsou v ABGB věnovány půjčce, je zaměřeno také na to, když je věc používána v rozporu se smlouvou o půjčce. Například v § 978 je upravena situace, v níž vypůjčitel půjčí již vypůjčenou věc třetí osobě. V takovém případě má věřitel právo půjčenou věc žádat okamžitě zpět. Jiným případem je to, jestliže vypůjčitel půjčenou věc poškodí, nebo dokonce zničí. Vypůjčitel je povinen zničenou věc nahradit a současně s tím i uhradit škodu, která věřiteli se zničením jeho věci vznikla. Vypůjčitel je odpovědný i za tzv. náhodnou škodu, což znamená, že se sice na poškození věci aktivně nepodílel, nicméně stále za věc odpovídá. Pokud je půjčená věc ukradena, případně ji z nějakého důvodu nelze najít, opět je odpovědný ten, který si danou věc půjčil. I kdyby za věc zaplatil a ona se později našla, musí ji vypůjčitel neprodleně vrátit vlastníkovi a na věc ztrácí nárok. Podle § 981 náklady, které jsou obvykle spojeny s užíváním věci, hradí v době vypůjčení výhradně vypůjčitel. Jedná se hlavně o takové náklady, bez nichž by funkce věci nemohla být patřičně zajištěna.

28

Věřitel má právo během lhůty třiceti dnů po tom, co mu byla vrácena půjčená věc na to, aby žaloval dlužníka. Důvodů pro žalobu mohlo být vícero, ale nejčastěji to bylo z důvodu přílišného opotřebování věci. To mohlo znamenat, že se vypůjčitel o věc patřičně nestaral nebo ji používal nevhodným způsobem.

3.2.3 Výprosa Jak už jsem popsal v kapitole o římském právu, výprosa byla specifickým případem, který se někdy řadil pod výpůjčku. Stejně je tomu i v ABGB, kde autoři zákoníku definovali prekarium v paragrafu, který je právě zařazen v hlavě, která obsahuje právní předpisy týkající se půjčky. Kromě výše zmíněného § 974 je ve všeobecném občanském zákoníku s výprosou spojen ještě jeden, a to § 1464. V prvním uvedeném (§ 974) se lze dopátrat tomu, že výprosa nebyla vůbec považována za skutečnou smlouvu, nýbrž za pouhý nezávazný akt. Nebyla totiž stanovena doba půjčení ani účel užívání půjčeného předmětu. Půjčitel byl oprávněn požadovat věc kdykoliv zpět, tudíž vypůjčitel si nikdy nemohl být jistý, kdy mu bude věc odebrána. Paragraf 1464 je součástí čtvrté hlavy (O promlčení a vydržení), která je poslední částí všeobecného občanského zákoníku. Výprosa je zde zmiňována v souvislosti s vydržením. Vydržení představuje způsob, kterým je nabýváno vlastnické právo a u vydržení je toto právo nabýváno oprávněným držením věci. Pokud byla věc držena pouze jako výprosa, jednalo se o držení pravé a taková věc nemohla být vydržena ani vypůjčitelem ani kterýmkoliv z jeho dědiců.

29

4 Institut půjčky ve 2. polovině 20. století Tématem čtvrté kapitoly je postavení institutu půjčky ve dvou občanských zákonících, které platily na českém území ve druhé polovině 20. století až do vydání NOZ. Těmito občanskými zákoníky byly střední občanský zákoník z roku 1950 a občanský zákoník z roku 1964 jakožto jeho přímý nástupce. V historii se posouváme až do období po skončení 2. světové války, konkrétně na přelom 40. a 50. let 20. století. Jedním ze zlomových roků pro český národ v celém 20. století byl bezesporu rok 1948 a události s ním spojené. Po konci války v roce 1945 se Československo dostalo do sféry vlivu jedné z vítězných stran Sovětského svazu socialistických republik. Postupný proces začleňování Československa pod kontrolu sovětské moci vyústil v únoru 1948, kdy došlo ke komunistickému puči tím, že demokratičtí ministři podali demisi a dosazeni byli komunisté, které navrhl Klement Gottwald (tehdejší předseda vlády a později i prezident). Období vlády Komunistické strany Československa (KSČ), která byla de facto jedinou vládnoucí stranou v zemi, skončilo až v listopadu 1989 tzv. sametovou revolucí a návratu k demokratickému režimu v zemi.

4.1 Střední občanský zákoník Dalším občanským zákoníkem, který byl platný na českém území, se stal po ABGB střední občanský zákoník z roku 1950. Označení „střední“ (nebo také „střední kodex“) mu bylo dáno proto, že se jednalo o zákoník, který byl v platnosti v období mezi ABGB a občanským zákoníkem z roku 1964. Jednalo se o zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Schválený byl Národním shromážděním republiky Československé 25. října 1950 a účinnosti nabyl 1. ledna 1951. Vydáním tohoto zákoníku se sjednotilo občanské právo na celém území tehdejšího Československa, jelikož předtím platilo na území Slovenska uherské zvykové právo. Pokud bychom se podívali na obsáhlost středního občanského zákoníku a chtěli ji srovnat s předchozím zákoníkem, nelze si nevšimnout, že oproti ABGB je téměř poloviční. Autoři totiž chtěli občanské právo co nejvíce zjednodušit, aby bylo pochopeno co nejširší masou obyvatel. Domnívám se však, že zjednodušení některých částí bylo na úkor kvality jednotlivých ustanovení, což ještě podrobněji rozeberu v příští kapitole. 30

Střední občanský zákoník je jedním z mnoha výsledků tzv. právnické dvouletky (mimo nového občanského zákoníku vznikl např. nový trestní řád či občanský soudní řád). Uskutečnila se mezi roky 1948 a 1950. To znamená, že autoři byli velmi ovlivněni dobou a hlavně režimem, ve kterém se právnická dvouletka realizovala. Odrazilo se to i na celkovém pojetí občanského zákoníku, který byl silně ovlivněn ruským občanským zákoníkem (platným od 1. ledna 1923) a socialistickým právem vůbec. „Bylo vytvořeno právo, které otevřeně hlásalo, že se jedná o právo vyjadřující třídní, ideové a politické zájmy nového režimu“ (Kuklík, 2009). Střední občanský zákoník obsahoval 570 paragrafů a rozdělen byl na šest částí zahrnujících 37 hlav. Z pohledu této práce je nejdůležitější část čtvrtá, která byla pojmenována Právo závazkové. Rozsahově jde o nejobsáhlejší část a obsahuje celkem 23 hlav. Čtvrtá část se zabývá charakteristikou závazků a též jednotlivými smluvními typy. Jedná se například o smlouvu darovací, nájemní, schovací, příkazní či smlouvu o dílo. Nemohu vynechat ani smlouvu o výpůjčce a smlouvu o půjčce. Kromě smluv je také obsahem čtvrté části sázka, hra a veřejný příslib. Nyní ale přejdu k detailnímu pohledu na klíčové smlouvy této práce.

4.1.1 Půjčka Smlouva o půjčce je obsahem hlavy číslo 22, jejíž název je prostý - Půjčka. Musím se pozastavit u názvosloví, které bylo v tomto zákoníku použito a bylo, oproti ABGB, podstatně změněno. V ABGB se jako „půjčka“ označovala smlouva o výpůjčce (dle NOZ), avšak ve středním občanském zákoníku se pod pojmem „půjčka“ myslí smlouva o zápůjčce (dle ABGB i NOZ). Návaznost na předešlou úpravu tu tedy není, naopak autoři zvolili nové názvosloví. Přehledně je to zobrazeno v následující tabulce: Tabulka č. 1: Porovnání názvosloví v ABGB a středním občanském zákoníku ABGB

Střední občanský zákoník

Mutuum

Zápůjčka

Půjčka

Commodatum

Půjčka

Výpůjčka

Precarium

Výprosa

x

31

V důvodové zprávě k tomuto občanskému zákoníku je argumentováno tím, že toto označení je bližší lidovému chápání a je také v souladu jak s odborným názvoslovím užívaným v peněžnictví (státní půjčky), tak s názvoslovím slovenským. Myslím si, že použité názvosloví dobře vystihuje podstatu půjčky a výpůjčky a rozdíl mezi nimi. Proto považuji tuto změnu za přínosnou. Nutno podotknout, že jak půjčka, tak i výpůjčka byla ve středním občanském zákoníku značně zredukována. Přirozeně mám na mysli obsah a právní úpravu těchto dvou smluv. Půjčka je obsažena pouze ve třech paragrafech, a to v § 419 - § 421. Definice půjčky je obdobná jako v ABGB, ale nelze si nevšimnout, že je velmi zjednodušena. Paragraf 419 říká, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po čase věci stejného druhu. Strany se tu tedy označují jako věřitel (ten, kdo poskytuje půjčku) a dlužník (ten, který ji akceptuje) a je opuštěno od označení zapůjčitel a vypůjčitel, které bylo použito v ABGB. Uzavření smlouvy o půjčce mohlo být provedeno písemnou nebo ústní formou. Zákon žádnou z forem neupřednostňoval ani ji striktně nenařizoval. Pokud jde o čas vrácení půjčené věci, je možné jej stanovit přímo ve smlouvě. Jestliže ale určen není, věřitelovo postavení je zde silnější, a tak je oprávněn požadovat půjčenou věc zpátky, jakmile to uzná za vhodné. Úroky bylo povoleno sjednat jak u peněžité, tak rovněž u nepeněžité půjčky. U druhého případu mohly být úroky sjednány ve formě plnění - věci, která se vrátila v lepší kvalitě (eventuálně ve větším množství), než byla věc půjčená. Podstatné bylo, aby obě věci (jak půjčená, tak vrácená) byly stejného druhu. U peněžité půjčky byla horní hranice smluvené úrokové míry omezena danou úrokovou mírou u vkladů v tzv. lidových peněžních ústavech (jednalo se zejména o Českou státní spořitelnu, v dnešní době jsou obdobnou formou družstva). Toto ustanovení mělo být podle důvodové zprávy civilní ochranou před zneužíváním půjčky k požadování nepřiměřeně vysokých úroků na osobách sociálně slabých. Zvláštním druhem peněžité půjčky byly tzv. manželské půjčky. Ty byly bezúročné, mohly být použity např. na vybavení domácnosti a stát si od těchto půjček sliboval zejména podpoření mladých párů, které sice žily spolu, ale nebyly ještě manželé. Chtěl tím tedy 32

podpořit nejen sňatečnost, ale také dřívější založení rodiny. Podle mého názoru to byl výborný nápad a vzhledem k tomu, že za půjčku nebyl požadován žádný úrok, mohlo to mnoha párům pomoci na počátku jejich společného života.

4.1.2 Výpůjčka Na rozdíl od výše zmíněné půjčky, která je ve středním občanském zákoníku upravena pouze ve třech paragrafech, je úprava výpůjčky rozsáhlejší. Týká se celkem devíti paragrafů, počínaje § 410 a § 418 konče. Podle § 410 vzniká smlouva o výpůjčce tehdy, když přenechává půjčitel věc vypůjčiteli k bezplatnému dočasnému užívání. Definice výpůjčky je tedy srovnatelná s tou, která byla použita v ABGB. Neliší se ani pojmenování dlužníka a věřitele. Opět se hovoří o půjčiteli jakožto o věřiteli a o vypůjčiteli jako o dlužníkovi. Užívání věci je omezeno podmínkami, které si strany stanoví ve smlouvě. Za jistých okolností tyto podmínky nemusí být stanoveny. Jedná se běžně o takové věci, u nichž jejich užívání vyplývá přímo z povahy věci a podrobnější vymezení užívání by bylo nadbytečné (např. lopata - použití k přesunu materiálu, kniha - pouze ke čtení). Důležitým ustanovením je § 414, jež chrání půjčitelův majetek, protože nařizuje vrátit vypůjčenou věc zpět majiteli, pokud ji vypůjčitel používá nevhodným nebo nekompetentním způsobem. Střední občanský zákoník pamatoval i na případ, kdy majitel věci záměrně zamlčí skrytou závadu nebo nedostatek u věci, kterou si vypůjčitel půjčil. Jestliže půjčená věc nezpůsobí půjčiteli žádnou škodu, většinou se na takovou vadu ani nepřijde. Jiná situace by ovšem nastala, jestliže půjčiteli vznikla škoda v souvislosti s používáním půjčené věci. V takovém případě měl vypůjčitel ze zákona právo na úhradu škody, která mu byla způsobena v důsledku vady na půjčené věci. Například někdo bezúplatně půjčil druhému vozidlo, ale zatajil, že nemá v pořádku brzdy, půjčitel s vozidlem havaroval v důsledku toho, že mu právě brzdy selhaly. Majitel vozidla o takové vadě jistě musel vědět, ale zatajil ji a půjčitel se mohl domáhat náhrady škody. Občas se stalo, že vypůjčitel věc poškodil, zničil nebo ji ztratil. Půjčitel pak byl oprávněn dožadovat se náhrady vzniklé škody, a to i v případě, že škoda byla způsobena nahodile. 33

Z § 417 vyplývá, že pokud jsou s užíváním věci spojené běžné náklady, je povinností vypůjčitele takové náklady uhradit. Pokud jde o mimořádné náklady, na jejich vynaložení na zachování věci nemá nárok žádná ze stran. Co se týče výprosy, tak v středním občanském zákoníku termín „výprosa“ nenajdeme. Autoři zákoníku se totiž domnívali, že je zbytečné takto pojmenovávat smlouvu, která je téměř podobná s výpůjčkou. Přesto je definice výprosy (avšak bez přímého označení, že se o ni jedná) uvedena v § 412 odst. 2 a je téměř shodná s definicí prekaria v ABGB. Důvodová zpráva uvádí, že jestliže není požadavkem – a tedy ani typickým znakem smlouvy o výpůjčce – aby doba užívání nebo způsob užívání byly výslovně smluveny, není důvodu nepovažovat za smlouvu o výpůjčce i taková ujednání bezplatného užívání, kdy doba ani účel užívání nejsou smluveny. A dále dodává, že osnova tedy řeší dosavadní výprosu v rámci smlouvy o výpůjčce.

4.2 Občanský zákoník z roku 1964 Střední občanský zákoník byl v polovině 60. let 20. století nahrazen zcela novým občanským zákoníkem. Tento zákoník byl do tehdejšího československého práva uveden jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále v textu jako „ObčZ“). „Stávající občanský zákoník byl označen za překonaný s tím, že již není způsobilý zajistit právní prostředí vhodné pro společnost směřující ke komunismu“ (Kuklík, 2009). Vojáček (2008) dodává, že v souvislosti s přípravou a přijetím ústavy v roce 1960 se proto začalo uvažovat také o vydání nového občanskoprávního zákoníku. Na přípravách pro vznik zákoníku se pracovalo již na počátku 60. let a ObčZ se stal součástí československého právního řádu 5. března 1964. Účinnosti pak nabyl 1. dubna 1964. Po ABGB to byl druhý nejdéle platící občanský zákoník na našem území. Byl nahrazen až v roce 2014 NOZ. ObčZ byl uspořádán do osmi částí a obsahoval celkem 510 paragrafů. Struktura zákoníku a vůbec celková koncepce byla oproti předchozímu střednímu kodexu rozdílná. Pro téma této práce jsou však důležité části dvě, a sice část čtvrtá, která byla nazvána Služby a část pátá s názvem Práva a povinnosti z jiných právních úkonů.

34

„Namísto smluv se staly dominantním pojmem závazkového práva služby, které měly být reflexí dovršeného státního centralismu v tom smyslu, že pro zajištění hospodářských, kulturních a dalších potřeb obyvatel napříště nemělo být zapotřebí právní interakce mezi jednotlivci za účelem uspokojení individuálních potřeb“ (Kuklík, 2009). Všechny lidské potřeby měl tedy mít na starosti stát jakožto jedna ze stran v závazkových vztazích. Byl také zaveden nový institut - tzv. občanská výpomoc, v rámci které byla zařazena i „půjčka“. Podrobněji tento institut rozeberu níže. Nyní se zaměřím na nové pojetí institutu půjčky, které bylo v ObčZ obsaženo.

4.2.1 Smlouva o půjčení věci Tuto smlouvu můžeme najít ve čtvrté části (Služby) v hlavě třetí a jejím obsahem je šest paragrafů, a to § 257 - § 262. Podle § 257 smlouvou o půjčení věci vznikne občanovi právo věc po dohodnutou dobu užívat a povinnost zaplatit organizaci půjčovné. Na základě výše zmíněného ustanovení se lze domnívat, že tato smlouva je jakousi formou smlouvy o výpůjčce (k tomuto předpokladu přispívá i fakt, že majitelem věci je i během jejího půjčení stále organizace). Avšak klíčové je zde to, že se věc nepůjčuje mezi fyzickými osobami, nýbrž mezi občanem a socialistickou organizací. Socialistickou organizací byla myšlena státní, družstevní či společenská organizace, která jakkoliv přispívala k rozvíjení socialistických vztahů (např. veřejná knihovna, půjčovna průmyslového zboží). Důvodová zpráva k ObčZ to komentuje tím, že na socialistické společenské vztahy, které při půjčování předmětů mezi občany a socialistickými organizacemi vznikají, se nehodí dosavadní instituty výpůjčky nebo nájmu. Dále dodává, že nový institut půjčování věcí zajišťuje hospodárné a plné využití materiálu i práce a umožňuje občanům, aby mohli věci podle své potřeby užívat, aniž by je museli získávat do svého vlastnictví. Forma smlouvy o půjčení věci nebyla v zákoníku nijak upravena, strany tedy mohly smlouvu uzavřít jak písemnou, tak i ústní formou. Organizace mohla věci půjčovat za úplatu, ale i bezplatně. Pokud byl požadován poplatek za půjčení, tak se takovému poplatku, jak již bylo řečeno, říkalo „půjčovné“. Dalším existujícím poplatkem byl poplatek z prodlení, který se platil v případě, že vypůjčitel nevrátil půjčenou věc včas.

35

4.2.2 Smlouva o půjčce Smlouva o půjčce se v ObčZ nacházela rovněž ve čtvrté části, ale v hlavě desáté s názvem Peněžní služby, konkrétně v oddílu druhém pojmenovaném Půjčky. Předmětem smlouvy o půjčce byla peněžitá půjčka, kterou organizace poskytla občanovi. Stejně jako v případě smlouvy o půjčení věci, byla i půjčka smlouvou mezi občanem a organizací. „Základní funkcí peněžitých půjček, které poskytují spořitelny, popř. jiné socialistické organizace občanům k uspokojování jejich hmotných a kulturních potřeb, je umožnit občanům, aby si za peníze získané půjčkou zakoupili věci, popř. zaplatili služby podle smluveného účelu půjčky, jejichž cenu nemohou uhradit z vlastních prostředků“ (Češka, 1987). Zákoník výslovně určoval, že smlouva o půjčce nemůže být sjednána jinak než písemně. Tím se také výrazně lišil od všech předchozích právních úprav, kde bylo možné sjednání i ústní formou. Smlouva o půjčce byla většinou úročná. Bezúročné půjčky byly obvykle poskytovány v různých socialistických organizacích, které svým zaměstnancům tyto půjčky poskytovaly z fondů kulturních a sociálních služeb. Vyhláška č. 136/1969 Sb. stanovovala, že maximální úroková sazba pro občany je 10 % p. a. Tato vyhláška měnila prováděcí vyhlášku č. 47/1964 Sb., jelikož do té doby byla maximální úroková sazba 5 % p. a. Půjčená částka mohla být občanovi vyplacena v hotovosti a ten ji pak použil na zaplacení konkrétní věci (takové jednání bylo méně časté) nebo organizace přímo splnila platební povinnost, kterou občan měl (tento případ převažoval). Důležitým znakem smlouvy o půjčce bylo to, že ke vzniku smlouvy došlo již samotným uzavřením smlouvy (podpisem), a ne až při předání věci, jak tomu bylo v předchozích úpravách. Jedná se o rozhodující rozdíl mezi konsenzuální smlouvou (smlouva o půjčce) a reálnou smlouvou (smlouva o půjčení věci, dřívější úprava půjčky). V ObčZ, konkrétně v § 344, bylo ustanovení, které upravovalo případ, kdy občan nepoužil půjčené peníze pro účel, který byl stanoven ve smlouvě. Použije-li občan půjčené částky bez 36

souhlasu organizace na jiný než smluvený účel, je organizace oprávněna požadovat na něm její splacení před uplynutím dohodnuté lhůty. Češka (1987) to komentuje tím, že pokud občan použije půjčky jednak na smluvený účel, jednak na účely jiné, než smluvené, organizace může požadovat na občanovi, aby jí splatil před uplynutím dohodnuté lhůty jen tu částku, která byla použita na jiný, než smluvený účel.

4.2.3 Občanská výpomoc – půjčka Občanská výpomoc je novým institutem, kterým začíná pátá část ObčZ s názvem Práva a povinnosti z jiných právních úkonů. Tento institut měl právně upravovat uspokojování potřeb, které organizace plnit nemohla nebo mohla pouze částečně. Součástí občanské výpomoci nebyla pouze půjčka, ale také právní úprava situace, ve které občan vykonal pro jiného občana nějakou práci nebo mu pomohl nějakým jiným způsobem (nahrazovala tedy kromě původní smlouvy o půjčce a o výpůjčce i smlouvu o dílo). Podstatným znakem, kterým se půjčka ve formě občanské výpomoci liší od smlouvy o půjčení věci a smlouvy o půjčce je to, že je uzavírána mezi dvěma občany, a ne mezi občanem a organizací. Na druhou stranu, ustanoveními, která byla použita v páté části, se mohly řídit vztahy i mezi občanem a organizací. Pojem půjčka tedy zahrnoval: půjčku peněz (úročnou či bezúročnou), půjčku věcí druhově určených (například nástroje, mouka, obilí) a půjčku individuálně určené věci (obdoba výpůjčky z předchozí úpravy). Opět přidávám komparaci názvů smluv v následující tabulce: Tabulka č. 2: Porovnání názvosloví v ABGB, středním občanském zákoníku a ObčZ ABGB

Střední kodex

ObčZ 1964

Mutuum

Zápůjčka

Půjčka

Půjčka

Commodatum

Půjčka

Výpůjčka

Půjčka

Precarium

Výprosa

x

x

Ustanovení, která se týkají půjčky v rámci občanské výpomoci, jsou směsicí předchozích úprav půjčky a výpůjčky zjednodušené do pouhých tří paragrafů - § 387 až § 389. Češka (1987) to komentuje, že to (zjednodušení) bylo umožněno tím, že převážná část obdobných 37

vztahů s jiným ekonomicko sociálním určením je v občanském zákoníku upravena v části čtvrté jako služby poskytované socialistickými organizacemi, takže vznik těchto vztahů mezi občany úsek služeb pouze doplňuje. Pokud byly předmětem půjčky peníze, mohli se občané v rámci smlouvy domluvit rovněž na stanovení úroků, i když důvodová zpráva konstatovala, že při drobnějších půjčkách mezi sebou občané ani úroky nepožadují. Zaměřím-li se však na maximální úrokovou míru, ta byla výrazně odlišná od té, která mohla být sjednána ve smlouvě o půjčce mezi organizací a občanem. Na rozdíl od smlouvy o půjčce, kde byla maximální přípustná úroková míra 10 % p. a., tak mezi občany úroková míra mohla být nejvýše 2 % p. a.

4.3 Novela ObčZ z roku 1991 Zásadní změnou prošel ObčZ v roce 1991. Jelikož byl po listopadu 1989 v zemi nastolen znovu demokratický režim, musely se upravit občanskoprávní vztahy tak, aby odpovídaly pluralitní demokracii a též byly odstraněny veškeré rysy týkající se socialistického práva. Tyto změny byly provedeny v mnoha novelách, ale nejrozsáhlejší byl Zákon ze dne 5. listopadu 1991, kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník (zákon č. 509/1991 Sb.), jenž nabyl účinnosti 1. ledna 1992 a dotkl se rovněž závazkového práva a tím také institutu půjčky. Závazkové právo bylo upraveno v osmé části a rozděleno na část obecnou a zvláštní, ve které už byly upraveny konkrétní smlouvy (návrat k důslednému rozdělení na smlouvu o půjčce a smlouvu o výpůjčce). Část čtvrtá (Služby) a část pátá (Práva a povinnosti z jiných právních úkonů) byly zcela zrušeny. Domnívám se, že návrat k označování institutů jako půjčka a výpůjčka byl správnou volbou, neboť již z názvu vyplývá alespoň základní rozdíl mezi nimi. V následující tabulce lze vidět, jakým vývojem prošlo pojmenování těchto smluv do roku 1991.

38

Tabulka č. 3: Porovnání názvosloví smluv v ABGB, středním občanském zákoníku, ObčZ a v ObčZ po jeho novelizaci zákonem č. 509/1991 Sb. ABGB

Střední kodex

ObčZ 1964

ObčZ 1991

Mutuum

Zápůjčka

Půjčka

Půjčka

Půjčka

Commodatum

Půjčka

Výpůjčka

Půjčka

Výpůjčka

Precarium

Výprosa

x

x

x

4.3.1 Půjčka Úprava smlouvy o půjčce byla obsažena pouze ve dvou paragrafech - § 657 a § 658. Podle § 657 smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Označení smluvních stran bylo změněno na věřitele a dlužníka. Novela tedy zrušila označení „občan“, což souviselo se zavedením „fyzické osoby“. Forma smlouvy nebyla nijak upravena, avšak předpokládalo se, že u peněžité půjčky si strany zvolí spíše písemnou formu. Kdyby totiž nastaly nějaké pochybnosti, písemná smlouva by u soudu obstála jako důkaz rozhodně lépe než pouhá ústní dohoda. Je nutné též rozlišovat smlouvu o půjčce a smlouvu o úvěru. Smlouva o úvěru sice byla obsažena v tehdejším obchodním zákoníku, hlavními rozdíly ale bylo to, že smlouva o úvěru byla pouze úplatná a vznikla již samotným podpisem smlouvy, přičemž smlouva o půjčce vznikla až při odevzdání věci a mohla být jak úplatná, tak i bezúplatná. Ve druhého paragrafu, jenž se týkal smlouvy o půjčce (§ 658), bylo v odstavci 1 uvedeno, že je možné sjednat úroky. Protože byl však zrušen prováděcí předpis, který stanovoval maximální hranici úrokové míry, bylo možné dohodnout prakticky neomezenou výši. „Pokud by se však pohybovala výrazně nad běžnými úrokovými sazbami užívanými v obchodním styku, šlo by zřejmě o jednání v rozporu s § 3 odst. 1 občanského zákoníku“ (Holub, 2002). Jednalo by se tedy o jednání v rozporu s dobrými mravy.

39

4.3.2 Výpůjčka Obsahem § 659 - § 662 byla smlouva o výpůjčce, která získala opět vlastní samostatnou hlavu v rámci občanského zákoníku. Definice výpůjčky byla podobná té, jež byla použita ve středním občanském zákoníku. Jedná se o půjčení individuálně určené věci, která je půjčena na omezenou dobu a půjčitel za půjčení nepožaduje žádný poplatek či odměnu. Novela znovu zavedla pojmenování stran, které bylo obsaženo ve středním občanském zákoníku. Jedná se o půjčitele, který je majitelem věci a o vypůjčitele, který si danou věc půjčuje. Další ustanovení upravovala užívání vypůjčené věci. Kupříkladu to, že vypůjčitel byl povinen věc chránit před poškozením, ztrátou či zničením, nebo naopak povinnost půjčitele předat věc v takovém stavu, aby bylo možné její řádné užívání. „Řádné užívání tu znamená způsobilost užívání věci ve shodě s účelem, kterému věc obyčejně slouží, anebo podle smlouvy má sloužit. Může tedy jít i o věc opotřebovanou, pokud si tuto způsobilost zachovala“ (Holub, 2002). Jestliže byl půjčitel nespokojen s tím, jak druhá strana věc používá (např. ji neužívá pro účel, ke kterému byla vypůjčena), mohl podle zákona požadovat její navrácení před uplynutím stanovené lhůty. Na druhou stranu, jestliže vypůjčitel už splnil účel, pro který si věc vypůjčil, mohl danou věc půjčit třetí osobě pouze za předpokladu, že se na tom dohodl s majitelem věci. Bez jeho svolení nebylo dovoleno vypůjčenou věc přenechat k užívání dalším osobám. „Nelze-li dobu užívání věci ze smlouvy odvodit, takže užívání je dohodnuto na neurčitou dobu, může půjčitel požadovat vrácení kdykoli. Tento druh výpůjčky se zpravidla nazývá výprosou“ (Knappová, 2002).

40

5 Půjčka v NOZ Závěrečná část se zabývá postavením zápůjčky, výpůjčky a výprosy v zatím posledním občanském zákoníku, který je na našem území stále v platnosti a tím je NOZ. Jak již bylo zmíněno v úvodu této práce, jedná se o zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který se stal účinným 1. ledna 2014. „Nový občanský zákoník čerpá na jedné straně z osnovy úpravy ABGB, která byla připravována před 2. světovou válkou československými právníky a na druhé straně překvapivě i z frankofonního kulturně-právního okruhu (důvodová zpráva na mnoha místech přiznává inspiraci zákoníkem Quebeku)“ (Raban, 2013). NOZ zahrnuje celkem 3081 paragrafů a co se obsáhlosti týče, je ze všech předchozích občanských zákoníků nejrozsáhlejší. Rozdělen je do pěti částí, přičemž z hlediska této práce je nejdůležitější část čtvrtá s názvem Relativní majetková práva, jež obsahuje závazky z právních jednání včetně druhého dílu s názvem Přenechání věci k užití jinému, jenž zahrnuje zápůjčku, výpůjčku a výprosu. Tabulka č. 4: Porovnání názvů vybraných smluv ve všech občanských zákonících, které kdy platily nebo stále platí na našem území ABGB

Střední kodex

ObčZ 1964

ObčZ 1991

NOZ

Mutuum

Zápůjčka

Půjčka

Půjčka

Půjčka

Zápůjčka

Commodatum

Půjčka

Výpůjčka

Půjčka

Výpůjčka

Výpůjčka

Precarium

Výprosa

x

x

x

Výprosa

5.1 Zápůjčka Smlouva o zápůjčce je upravena v oddílu 6, přičemž prvním paragrafem upravujícím zápůjčku je § 2390 a posledním § 2394. Základní koncept vychází z předchozí úpravy smlouvy o půjčce, která byla obsažena v ObčZ po jeho novele z roku 1991 a je pouze doplněn o některá další ustanovení. Jak lze vidět z tabulky výše, označení „zápůjčka“ nachází svůj původ v ABGB. Podle § 2390 přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 41

Ze základního ustanovení si lze všimnout, že NOZ zavádí zcela nové, pro smluvní strany v českém právu dosud nepoužité termíny, a to zapůjčitele pro toho, kdo poskytuje zápůjčku a vydlužitele pro toho, kdo ji přijímá. Označení „věřitel“ a „dlužník“ se používá i nadále, ale pouze v takových případech, ve kterých bychom chtěli vyjádřit obecné pojmenování stran v závazkovém právu. Podle mého názoru je toto označení výstižné, avšak mohlo by se zdát, že zavedení dalších pojmů je zbytečné. Myslím si však, že časem se tyto pojmy hlouběji zakoření i do běžné mluvy a nikdo nebude na pochybách, která smlouva vzniká, když se strany nazývají zapůjčitel a vydlužitel. Rozdíl oproti předchozí úpravě je také v pojmenování předmětu zápůjčky, kdy autoři NOZ použili namísto pojmu „věc určená podle druhu“ pojem „zastupitelná věc“. Jedná se ale pouze o jiné označení, podstata je stejná. Co přesně pod zastupitelnou věc spadá, je možné najít v § 499. Uvádí se zde, že je to movitá věc, která může být nahrazena jinou věcí téhož druhu. Forma smlouvy o zápůjčce může být písemná či ústní nebo smlouva může být uzavřena konkludentně. NOZ žádnou z uvedených forem neupřednostňuje, záleží tak pouze na domluvě mezi zapůjčitelem a vydlužitelem. Marek (2015) ve svém článku K úvěru a zápůjčce říká, že přenecháním předmětu zápůjčky nelze rozumět jen fyzické odevzdání (tradici) předmětu zápůjčky vydlužiteli, ale jakékoliv jednání, jehož výsledkem je, že se předmět zápůjčky dostane do dispoziční sféry vydlužitele. Přenechání předmětu zápůjčky tak může mít i podobu převodu peněžních prostředků na účet vydlužitele. Zápůjčka je ze zákona smlouvou bezúplatnou, ale to nevylučuje, že se nedají sjednat úroky v případě peněžité zápůjčky nebo plnění ve formě většího množství, eventuálně lepší kvality zapůjčené věci (avšak stejného druhu) v případě zápůjčky nepeněžité. I zde je rozdíl oproti předchozí úpravě, a sice v tom, že ObčZ požadoval vrácení věci „zpravidla“ téhož druhu, kdežto NOZ požaduje „vždy“ stejný druh věci. „Pokud by ve smlouvě bylo sjednáno, že vydlužitel vrátí zapůjčiteli za věc druhově určenou jinou druhově určenou věc, například ovoce za uhlí stejné váhy, byl by právní poměr posouzen jako směna“ (Švestka, 2014). Tím, že existuje možnost sjednání úroků při peněžité zápůjčce, se tak smlouva o zápůjčce odlišuje od smlouvy o úvěru, při které je povinnost stanovit a zaplatit úroky, jak vyplývá ze základního ustanovení o úvěru v § 2395. 42

Jestliže se strany dohodly na tom, že chtějí sjednat úroky, naskýtá se otázka, kolik přesně by měly být. Pokud se na přesné výši nedomluví, pak podle § 1802 bude dlužník (v případě zápůjčky vydlužitel) platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. „Peněžitá zápůjčka může být poskytnuta nejen v české měně, ale v jakékoliv cizí měně, pokud to není vyloučeno devizovými předpisy, protože z hlediska devizového zákona se peněžitá zápůjčka považuje za finanční úvěr“ (Hulmák, 2014). Na druhou stranu také vrácení peněžité zápůjčky je možné v jiné měně, než ve které byla poskytnuta, a to za podmínky, že hodnoty obou částek (jak zapůjčené, tak i vrácené) se budou rovnat. Novým ustanovením je § 2393, který upravuje splatnost zápůjčky. Neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů. Další nové ustanovení se týká odstoupení od smlouvy. Jestliže strany sjednaly, že plnění bude ve formě splátek a zapůjčitel neobdržel již dvě nebo více splátek (popřípadě je vydlužitel v prodlení s jednou splátkou po období, které je delší než tři měsíce), má pak právo odstoupit od smlouvy.

5.2 Výpůjčka Tato podkapitola se věnuje smlouvě o výpůjčce, jejíž úpravu je možné najít v § 2193 - § 2200. Pojem „výpůjčka“ označuje totožný druh smlouvy jako v předchozí úpravě a i celkové pojetí a úprava smlouvy je, stejně jako v případě zápůjčky, podobná, avšak doplněná o některá nová ustanovení. I když jsem to již zmínil v kapitole, která se věnuje římskému právu, je vhodné znovu připomenout, že jeden z hlavních rozdílů mezi výpůjčkou a zápůjčkou je ten, že u výpůjčky zůstává půjčitel majitelem věci i po předání věci, zatímco u zápůjčky vlastnické právo přechází na toho, kdo si věc půjčuje. Základní ustanovení je možné nalézt v § 2193 a stojí v něm, že smlouvou o výpůjčce půjčitel přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání.

43

Ve zmíněném paragrafu tak vidíme všechny podstatné znaky smlouvy o výpůjčce, což je dočasnost, bezúplatnost a také to, že předmětem smlouvy je nezuživatelná věc. Na rozdíl od předchozí úpravy, kde se jednalo o individuálně určenou věc, se NOZ vrací k pojmenování známého z ABGB. Definici nezuživatelné věci obsahuje § 500, kde je popsána věc zuživatelná (movitá věc, jejíž běžné použití spočívá v jejím spotřebování, zpracování nebo zcizení) a všechny ostatní věci jsou považovány za nezuživatelné. Kromě názvu celé smlouvy je stejné i označení smluvních stran. Tudíž se setkáváme s půjčitelem (výraz pro majitele věci) a vypůjčitelem (výraz pro toho, komu je věc přenechána). „Půjčitel je povinen věc přenechat s takovými vlastnostmi, které umožňují bez dalšího věc užívat, a to obvyklým způsobem vycházejícím z povahy věci. Strany si mohou ujednat jiné vlastnosti, které by předmět měl mít, např. ujednáním účelu, k němuž má být věc použita“ (Hulmák, 2014). Půjčitel je rovněž povinen poskytnout druhé straně informace o tom, jak lze věc správně používat. Jestliže je však z povahy věci zřejmé její užití, případně vypůjčitel je osoba znalá, protože již například věc vypůjčenou měla, pak povinnost poučení vypůjčitele odpadá. Pokud ale vypůjčitel poučen o správnosti užívání věci nebyl a věc vypůjčitelovi způsobí škodu, půjčitel musí způsobenou škodu nahradit. Zajímavostí je, že v NOZ je vynechána část ustanovení, které bylo zakotveno v ObčZ a týká se zacházení s vypůjčenou věcí. Konkrétně totiž chybí část, že vypůjčitel je povinen chránit věc před poškozením, ztrátou nebo zničením. Což neznamená, že vypůjčitel má právo věc záměrně poškozovat nebo ji dokonce zničit, ale získává právo na užívání věci dohodnutým způsobem. „Nově je zakotven časový rámec výpůjčky vytyčené jen účelem, jakož i právo vypůjčitele vrátit věc předčasně“ (Bělohlávek, 2012). Vypůjčitel je tak povinen začít užívat věc co nejdříve od jejího převzetí a měl by také věc vrátit v brzké době po tom, co realizuje účel, pro který si danou věc vypůjčil. V § 2198 jsou upraveny situace, kdy se půjčitel dožaduje navrácení své věci. V odstavci 1 je upraveno, že půjčitel se nemůže domáhat předčasného vrácení věci; to však neplatí, užije-li vypůjčitel věc v rozporu se smlouvou. Naproti tomu odstavec 2 říká, že potřebuje-li půjčitel

44

věc nevyhnutelně dříve z důvodu, který nemohl při uzavření smlouvy předvídat, může se domáhat jeho předčasného vrácení, jen bylo-li to ujednáno. Dále je v NOZ zakotvena úprava nákladů, jež souvisí s užíváním vypůjčené věci. Existují náklady obvyklé a mimořádné. Obvyklé náklady jsou takové náklady, bez nichž by vypůjčená věc nemohla fungovat, případně by fungovala pouze s omezenou funkčností (např. palivo do osobního automobilu). Takové náklady platí po dobu, po kterou má věc při sobě, výhradně vypůjčitel sám. Co se týče mimořádných nákladů, odpadá u nich povinnost vypůjčitele je uhradit, jedná se například o výměnu oleje u osobního automobilu. Podle § 2199 odst. 2 může vypůjčitel věc předat půjčiteli, aby mimořádné náklady vynaložil sám, pokud ale nechce nebo nemůže tak učinit a vynaloží-li mimořádné náklady v nezbytném rozsahu sám vypůjčitel, náleží mu náhrada jako nepřikázanému jednateli. Jedno ustanovení, které se týká opožděného uplatnění práva, je zdánlivě podobné tomu, které je možné nalézt v ABGB. Jedná se konkrétně o promlčení půjčitelových a vypůjčitelových práv (např. právo na náhradu škody), avšak s rozdílem, že v ABGB se nejednalo o promlčení práva, ale o jeho prekluzi a lhůta nebyla tři měsíce, nýbrž třicet dní ode dne, kdy byla věc navrácena.

5.3 Výprosa Poslední část této práce je věnována institutu, který se vrací do českého práva po více než šedesáti letech (i když tento smluvní typ nebyl v předchozím zákoníku výslovně upraven, např. v rozhodnutí soudů se vyskytoval). Jak už je z názvu podkapitoly patrné, jedná se o výprosu (prekariární smlouvu), kterou NOZ upravuje celkem ve čtyřech paragrafech (§ 2189 § 2192). Důvodová zpráva návrat tohoto institutu komentuje s tím, že vzhledem k četnému výskytu úmluv tohoto typu v běžném občanském životě se jeví jako vhodné upravit výslovně i prekariární smlouvu, protože konstrukce nepojmenované smlouvy neunese jednoznačně právní řešení určitých otázek, zejména pokud se jedná o náhradu škody a o řešení otázky, zda náhrada daná půjčiteli za ztracenou věc zbavuje výprosníka povinnosti věc, nalezne-li se později, půjčiteli vrátit. Stejně jako u předchozích dvou podkapitol, je i zde na místě začít se základním ustanovením, jenž definuje, co je považováno za výprosu. Nalézt jej můžeme v § 2189 a říká, že přenechá-li

45

půjčitel někomu bezplatně věc k užívání, aniž se ujedná doba, po kterou se má věc užívat, ani účel, ke kterému se má věc užívat, vzniká výprosa. Jak již bylo dříve uvedeno, hlavním rozdílem mezi výpůjčkou a výprosou je to, že doba užívání je v případě výpůjčky dočasná, kdežto u výprosy není vůbec stanovena. Smluvní strany se označují jako půjčitel (ten, kdo poskytuje výprosu) a výprosník (ten, kdo výprosu přijímá). Můžeme vidět, že příbuznost s výpůjčkou se odráží i v pojmenování jedné ze stran totožným termínem – půjčitel a druhá strana je pak rozdílným znakem (výprosník x vypůjčitel). V případě výprosy je důležité, že se jedná o bezplatné půjčení věci, které není výslovně omezeno dobou vrácení či účelem, kterým by se daná věc měla užívat. Od toho se odvíjí hlavně to, že půjčitel může požadovat navrácení věci kdykoliv a výprosník je povinen věc vrátit. Jediná výjimka by nastala v případě, že vrácení věci by půjčiteli přivodilo nějaké nepříjemnosti. „Přenecháním věci dochází obvykle k odevzdání věci do detence výprosníkovi. Může jít o přenechání fyzické (např. fyzické odevzdání knihy) či symbolické (např. předání klíčů od zahrady), ale i jiné umožnění užívání věci (např. neoplocený pozemek)“ (Hulmák, 2014). Pokud bychom chtěli v NOZ najít formu, kterou má být výprosa uzavřena, tak to možné není, neboť konkrétní forma stanovena nebyla. Předpokládá se ale, že kvůli povaze výprosy bude nejčastějším způsobem uzavření ústní forma. V NOZ je upravena též náhrada vzniklé škody na věci. Výprosník je podle § 2191 odst. 1 povinen nahradit škodu na věci, ledaže prokáže, že věc užíval způsobem přiměřeným její povaze. V případě sporu je tedy důkazní břemeno na straně výprosníka, který musí předložit důkazy o tom, že s věcí nakládal korektním způsobem. V druhém odstavci tohoto paragrafu je pak upravena situace, kdy škoda vznikla z toho, že výprosník bez dovolení půjčitele přenechal věc třetí osobě (s výjimkou toho, že by škoda nastala i jinak). Tento a jiné paragrafy se nemusí vztahovat pouze k výprose, nýbrž je možné je aplikovat i na jiné případy přenechání věci k užití jinému, zvlášť na výpůjčku. Podobně jako se § 2191 mohl vztahovat na výpůjčku, může se na podobné smlouvy, které se týkají přenechání věci k užití jinému, vztahovat i paragraf, který následuje bezprostředně po něm. Jedná se o ustanovení, ve kterém stojí, že nalezne-li se ztracená věc, za niž výprosník již dal náhradu, nenabude tím právo věc si proti vůli půjčitele ponechat, nýbrž věc půjčiteli proti 46

vrácení náhrady vrátí. Vždy záleží na tom, kdo přesně ztracenou věc našel. Pokud ji našel půjčitel, výprosník musí dát náhradu zpět půjčiteli. Pokud je věc nalezena výprosníkem, nemá právo si ji nechat, musí ji předat půjčiteli a ten může poskytnout výprosníkovi náhradu.

47

Závěr Cílem mé bakalářské práci bylo postihnout historický vývoj institutu půjčky až ke zmapování současné právní úpravy, která je obsažena v NOZ. Obecně smlouva o zápůjčce i smlouva o výpůjčce prošly dlouhým vývojem, jejich podstatné znaky však zůstávají stejné již od základního vymezení smluv typu mutuum a commodatum v římském obligačním právu. Ve středověku sice hrozilo, že veškeré římské poznatky a vědomosti budou nenávratně ztraceny, naštěstí se tak ale nestalo. Proto v době osvícenství mohli autoři ABGB rozvinout získané znalosti římského práva a vydat občanský zákoník, který do té doby u nás neměl obdoby a navíc to byl zákoník, který platil na našem území nejdéle. Úprava zápůjčky i výpůjčky byla dostačující, o čemž svědčí i fakt, že tato část ABGB nemusela být novelizována a byla nahrazena až v roce 1950 středním občanským zákoníkem. Střední občanský zákoník úpravu obou zmíněných smluv výrazně zjednodušil, což bylo spíše ke škodě než k užitku. V 60. letech, s příchodem ObčZ, došlo celkově k novému pojetí smluvních typů, což bylo ovšem důsledkem toho, ve které době ObčZ vznikal. Socialistické chápání institutu půjčky totiž znamenalo, že stát či socialistická organizace dokáže zastat roli věřitele a lidé se tak nemusí obracet na druhé, nýbrž pouze na socialistickou organizaci. Po revoluci v roce 1989 musel být ObčZ novelizován, aby vyhovoval požadavkům demokratického režimu a změny se tak dotkly i půjčky. Obnovilo se původní rozdělení smluv na smlouvu o půjčce a smlouvu o výpůjčce. V roce 2014 vstoupil v účinnost NOZ a kromě zavedení nových pojmů (např. zápůjčka, zapůjčitel, vydlužitel) byl do českého práva plnohodnotně navrácen institut výprosy. Co se týče právní úpravy institutu půjčky v NOZ, především úprava smlouvy o zápůjčce (původně smlouvy o půjčce) je výrazně rozšířena, což je vzhledem k častému využívání této smlouvy krok správným směrem. Podstatně rozšířena je i úprava výpůjčky. Kladně hodnotím znovuzavedení institutu výprosy do českého práva a s tím i související pojetí právní úpravy. Přestože se výprosa před jejím zavedením do NOZ praktikovala, lepší právní rámec umožňuje v případě soudních sporů důslednější ochranu práv obou smluvních stran, například co se týče škody na věci.

48

Z celkového hlediska tedy současnou úpravu institutu půjčky považuji za zdařilou. Se žádnými změnami, které by se dotkly zápůjčky, výpůjčky či výprosy, se nepočítá ani v připravované novele NOZ.

49

Seznam použité literatury ADAMOVÁ, Karolina, 2001. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě: stručný nástin. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-7179-283-7. BARTOŠEK, Milan, 1994. Encyklopedie římského práva. 2. přeprac. vyd., (V nakl. Academia vyd. 1.). Praha: Academia. ISBN 80-200-0243-X. BĚLOHLÁVEK, Alexander J., 2012. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. ISBN 978-80-7380-413-8. BÍLÝ, Jiří Libor, 2003. Právní dějiny na území ČR: vysokoškolská učebnice. Praha: Linde. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 80-7201-429-3. ČEŠKA, Zdeněk (ed.), 1987. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Panorama. Zákony - komentáře (Panorama). HOLUB, Milan, Jaroslav BIČOVSKÝ a Josef FIALA, 2002. Občanský zákoník: poznámkové vydání s judikaturou (včetně věcného rejstříku) : podle právního stavu k 1.1.2002. 8. dopl. vyd. Praha: Linde. ISBN 80-7201-336-X. HULMÁK, Milan, 2014. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-287-8. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS, 1997. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-7179-031-1. KNAPPOVÁ, Marta a Viktor KNAPP, ŠVESTKA, Jiří (ed.), 2002. Občanské právo hmotné. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI. ISBN 80-86395-36-7. KUKLÍK, Jan, 2009. Vývoj československého práva 1945-1989. Praha: Linde. ISBN 978-807201-741-6. MALÝ, Karel, 2003. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přeprac. vyd. Praha: Linde. ISBN 80-7201-433-1.

50

MAREK, Karel, 2015. K úvěru a zápůjčce. Bulletin advokacie [online]. ISSN 1805-8280. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/k-uveru-a-zapujcce?browser=full RABAN, Přemysl, 2013. Občanské právo hmotné: relativní majetková práva. Brno: Václav Klemm. ISBN 978-80-87713-10-5. ROZEHNAL, Aleš, 2014. Závazkové právo: obecná část, deliktní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Monografie (Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-496-1. ŠVESTKA, Jiří, 2014. Občanský zákoník: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR. ISBN 978-80-7478-638-9. VOJÁČEK, Ladislav, Karel SCHELLE a Vilém KNOLL, 2008. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. ISBN 978-80-7380-127-4. Císařský patent č. 946/1811 Sb., z. s., všeobecný zákoník občanský Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Důvodová zpráva k zákonu č. 141/1950 Sb., občanský zákoník Důvodová zpráva k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Seznam tabulek Tabulka č. 1: Porovnání názvosloví v ABGB a středním občanském zákoníku ...................... 31 Tabulka č. 2: Porovnání názvosloví v ABGB, středním občanském zákoníku a ObčZ ........... 37 Tabulka č. 3: Porovnání názvosloví smluv v ABGB, středním občanském zákoníku, ObčZ a v ObčZ po jeho novelizaci zákonem č. 509/1991 Sb. .............................................................. 39 Tabulka č. 4: Porovnání názvů vybraných smluv ve všech občanských zákonících, které kdy platily nebo stále platí na našem území .................................................................................... 41

51