Vlastnické právo. Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva. Bakalářská práce. Daniela Brandejsová. Autor:

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Vlastnické právo Bakalářská práce

Autor:

Daniela Brandejsová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Alena Polívková

Srpen, 2010

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předloţenou bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v seznamu pouţité literatury.

……………………………………. Daniela Brandejsová Karlovy Vary dne 31. 08. 2010

Poděkování Děkuji Mgr. Aleně Polívkové, vedoucí mé bakalářské práce, a panu Mgr. Aleši Váňovi, profesorovi vyučujícímu na Bankovním institutu Vysoká škola Karlovy Vary, za odborné vedení, cenné rady a připomínky při realizaci této bakalářské práce.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá tématem vlastnického práva. Vlastnit určitou věc se můţe běţnému člověku zdát samozřejmostí a nehledal by ţádné problémy, které jsou často podnětem soudních sporů řešících různé případy zásahů do vlastnického práva. Význam a zaměření práce spočívá v objasnění vzniku vlastnického práva jiţ na samém počátku existence lidstva. I primitivní národy ačkoliv neznaly ţádné zákony a neřídily se právy, povaţovaly osobní věci za své vlastnictví. Dále poukazuji na vývoj vlastnického práva v období od starověku aţ po novověk. Je patrné, ţe tento vývoj probíhal jiţ od samotného uvědomění si vlastnění předmětu k osobní potřebě aţ po vznik práva a kodifikaci zákonů. Na začátku bakalářské práce jsou popsány základní pojmy, které souvisí s vlastnickým právem a jsou důleţité pro pochopení této problematiky. V závěru se zaměřuji na obsah, nabývání, zánik, ochranu a omezení vlastnického práva. V následujících kapitolách se pokusím objasnit všechny zmíněné oblasti. Klíčové pojmy: Drţba, nabytí vlastnického práva, ochrana vlastnického práva, omezení vlastnického práva, rozdělení věcných práv, společné jmění manţelů, spoluvlastnictví, věcné břemeno, věcné právo, vlastnické právo, vydrţení, vyvlastnění, zánik vlastnického práva.

Annotation This Bachelor paper is concerned in the property law. To an ordinary man to own a thing could seem as a matter of course. He wouldn’t see any issues, which are often the instigation of the law action that solve the different cases of the interference with the property law. The meaning and the target of my paper is in the clarifying of the foundation of the property law at the beginning of the human existence. Even the primitive nations took their personal things as their own belongings. Then I point to the development of the property law since antiquity until nowadays. It is obvious, that this development has existed since realising of the own thing for personal purpose until the origin of the law and codifying of the laws. At the beginning of my paper, there are described the basic terms, that are connected to the property law and that are important to by able to understand to these problems. In the conclusion I concentrated to the content, obtaining, extinction, protection and limitation of the property law. In the following chapters I am trying to clarify all the mentioned fields. Key words: Possession, remaindership of the property law, protection of the property law, limitation of the property law, distribution of rights in rem, tenancy by entirety, community property, easement, right in rem, property right, prescription of the right, expropriation, extinction of the property law.

OBSAH

ÚVOD ......................................................................................................................... 7 1. VYSVĚTLENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ VLASTNICKÉHO PRÁVAChyba! Záložka není de 1.1. Jednotlivé pojmy vlastnického práva ...........Chyba! Záložka není definována. 2. HISTORIE VLASTNICTVÍ ............................Chyba! Záložka není definována. 2.1. Drţba majetku u pravěkých domorodých kmenůChyba! Záložka není definována. 2.2. Vztah k vlastnictví v oblasti Mezopotámie ..Chyba! Záložka není definována. 2.3. Rozvoj vlastnického práva v Řecku .............Chyba! Záložka není definována. 2.4. Rozvoj vlastnického práva v Římě ..............Chyba! Záložka není definována. 2.4.1. Vznik a rozdělení věcných práv v Římě ....................................................... 15 2.4.1.1. 2.4.1.2. 2.4.1.3. 2.4.1.4. 2.4.1.5.

Vlastnictví ......................................... Chyba! Záložka není definována. Drţba ................................................. Chyba! Záložka není definována. Sluţebnosti ........................................ Chyba! Záložka není definována. Právo stavby a úročný pacht ............. Chyba! Záložka není definována. Zástava .............................................. Chyba! Záložka není definována.

2.4.2. Názor Platóna a Aristotela na vlastnictví ..Chyba! Záložka není definována. 2.5. Vývoj vlastnictví ve středověku ...................Chyba! Záložka není definována. 2.5.1. Středověká feudální Evropa ......................Chyba! Záložka není definována. 2.5.2. Názor středověkých filozofů na vlastnictvíChyba! Záložka není definována. 2.6. Postoj k vlastnictví v období novověku .......Chyba! Záložka není definována. 2.6.1. Postoj novověkých spisovatelů na vlastnictvíChyba! Záložka není definována. 2.6.2. Raný novověk v Evropě ............................Chyba! Záložka není definována. 2.7. Vlastnictví ve 20. století ...............................Chyba! Záložka není definována. 2.7.1. Rusko v období válek .................................................................................... 27 2.7.2. Německo a Itálie ........................................Chyba! Záložka není definována. 2.7.3. Současná podoba vlastnického práva ........Chyba! Záložka není definována. 3.VLASTNICKÉ PRÁVO A JEHO ZÁKONNÁ OMEZENÍChyba! Záložka není definována. 3.1. Nabývání vlastnického práva .......................Chyba! Záložka není definována. 3.2. Ochrana vlastnického práva, drţby a detenceChyba! Záložka není definována. 3.2.1. Ţaloba na vydání věci................................Chyba! Záložka není definována. 3.2.2. Ţaloba zapůrčí ...........................................Chyba! Záložka není definována. 3.3. Zánik vlastnického práva .............................Chyba! Záložka není definována. 3.4. Omezení vlastnického práva ........................Chyba! Záložka není definována. 3.4.1. Jednotlivé druhy omezení vlastnického právaChyba! Záložka není definována. 3.4.1.1. § 127 Občanského zákoníku ............. Chyba! Záložka není definována. 3.4.1.2. § 128 Občanského zákoníku ............. Chyba! Záložka není definována. 3.4.1.3. § 151n a následující Občanského zákoníku ........... Chyba! Záložka není definována. 3.4.1.4. Čl. 11 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod ....... Chyba! Záložka není definována. 3.4.1.5. Jiné zákony ........................................ Chyba! Záložka není definována.

ZÁVĚR .................................................................Chyba! Záložka není definována. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ...................................................................... 57 SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A SCHÉMAT................................................. 60 SEZNAM ZKRATEK .............................................................................................. 61 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................. 63

ÚVOD Tématem mé bakalářské práce je „Vlastnické právo“. Samotný pojem naznačuje, ţe se jedná o téma velice rozsáhlé. Jeho součástí jsou různé kategorie, které s ním souvisejí. Cílem práce je zmapování historie vlastnického práva, vymezení základních pojmů vlastnického práva a řešení problematiky zákonného omezení vlastnického práva. V první části definuji základní pojmy vlastnického práva, které spadají do kategorie práv věcných a souvisejí s touto problematikou. Zmiňované pojmy jsou často pouţívány v souvislosti s vlastnickým právem, proto je uvádím. Většina z nich je upravena v Občanském zákoníku a dalších právních předpisech. V druhé části se ve větší míře věnuji historii vlastnického práva. Popisuji vývoj vlastnictví od primitivních národů, vztah k vlastnictví v oblasti Mezopotámie, rozvoj vlastnického práva v Řecku a v Římě, vývoj vlastnictví ve středověku a novověku aţ po současnost. Z období vzniku Řecka a Říma, středověku a novověku uvádím názory některých filozofů té doby na institut vlastnictví, které ovlivnily pohled následujících filozofů. V třetí části se zabývám vlastnickým právem a zákonným omezením vlastnického práva v základní obecné rovině. Snaţím se definovat obsah, ochranu, nabývání, zánik a omezení vlastnického práva. Omezení vlastnického práva je velice rozsáhlé téma, které je řešeno v různých zákonech. V mé bakalářské práci vycházím převáţně z Občanského zákoníku a Listiny základních práv a svobod. Závěrem práce je shrnutí jejího obsahu a zamyšlení se nad touto problematikou.

8

1. VYSVĚTLENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ VLASTNICKÉHO PRÁVA V následujícím textu uvedu základní pojmy, které souvisí s vlastnickým právem a jsou důleţité pro pochopení této problematiky.

1.1.

Jednotlivé pojmy vlastnického práva

Vlastnické právo neboli vlastnictví patří do práv věcných. Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník (dále jen „Občanský zákoník“) se zabývá věcnými právy ve své druhé části. Hlava první se týká vlastnického práva, hlava druhá spoluvlastnictví a společného jmění, hlava třetí práv k cizím věcem, práva zástavního a zadrţovacího. Právo vlastnické patří mezi základní lidská práva, která jsou zabezpečena a chráněna Listinou základních práv a svobod. Vlastnické právo je upraveno v Občanském zákoníku v § 123 – 135c.1 Předmětem vlastnictví a jeho úpravy rozumíme vlastnictví k hmotným předmětům, bytům i k nebytovým prostorům. Podrobněji se platnou úpravou vlastnického práva budu zabývat ve 3. kapitole. Věc hmotná, která je předmětem věcných práv, můţe být podle povahy práva, o které se jedná, movitá nebo nemovitá. Předmětem práva vlastnického a drţby můţe být, pokud to zákon nevylučuje, jakákoliv věc v právním smyslu. Vyvlastnění je podle Listiny základních práv a svobod nucené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu podle zákona a za náhradu. Právní úprava vyvlastnění je obsaţena i v Občanském zákoníku (§ 128 odstavec 2), který říká, ţe vlastnické právo lze omezit ve veřejném zájmu, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a to na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Mezi další prameny, ve kterých je právní úprava vyvlastnění obsaţena, jsou stavební zákon, vodní zákon, silniční zákon apod. Vydržení, které je obsaţeno v § 134 Občanského zákoníku, je způsob nabývání vlastnického práva. Nabytí vlastnictví nemovité i movité věci vydrţením se děje v případě, kdy oprávněný drţitel má věc v nepřetrţité drţbě v dobré víře po dobu, která je zákonem

1

Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 97880-7208-650-4.

9

stanovena. Movité věci musí mít v oprávněné drţbě 3 roky a jde-li o věci nemovité, stanovená doba je 10 let. Vydrţené vlastnické právo k nemovitoti se do katastru nemovitostí zapisuje záznamem na základě souhlasného projevu osoby, která nemovitost vydrţela a osoby, u které zaniklo právo k nemovitosti. O vydrţení můţe rozhodnout i soud. Vydrţením lze nabýt i právo odpovídající věcnému břemenu. Vydrţením nelze nabýt vlastnictví věcí, které jsou pouze ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 Občanského zákoníku). Držba je upravena v § 129 – § 131 Občanského zákoníku. Běţné je, ţe drţitelem a vlastníkem je jedna stejná osoba. Drţitelem však nemusí být vţdy vlastník věci. Pokud osoba od vlastníka odlišná věc fakticky ovládá a nakládá s ní jako s vlastní, je také drţitelem. Je třeba zjistit v případě vypořádání mezi vlastníkem a drţitelem, zda jde o drţitele oprávněného nebo neoprávněného. Vlastník věci se můţe domáhat vydání věci vůči drţiteli neoprávněnému i oprávněnému. Jedná-li se o oprávněného drţitele, právo vlastníka na vydání věci skončí uplynutím doby vydrţení. Drţba se nemusí týkat jen věci, ale jak říká § 129 odstavec 2 Občanského zákoníku i práv, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon. Drţbou práva zákon rozumí situace, kdy určitá osoba vykonává právo pro sebe. Nejběţnějším příkladem drţby práva je drţba práva odpovídajícího věcnému břemeni. Rozdíl mezi vlastnictvím a drţbou je, ţe drţba je faktickým panstvím a vlastnictví právním panstvím. Drţba musí splňovat 2 základní poţadavky. Prvním znakem je, ţe osoba věc musí fyzicky ovládat. Druhým znakem je, ţe podle vůle s věcí zachází jako s vlastní. Zákon rozlišuje rozdíl mezi oprávněnou drţbou a neoprávněnou. Oprávněnou drţbou se rozumí, pokud si drţitel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře myslí, ţe mu věc patří. Dojde-li ke sporu mezi vlastníkem a drţitelem musí drţitel tvrdit a prokázat dobrou víru. Pokud zákon nestanoví jinak, tak se má za to, ţe drţitel věci s ní můţe nakládat jako vlastník (má právo i na plody a uţitek z věci po dobu oprávněné drţby). Vlastník nemůţe na oprávněném drţiteli tyto oddělené plody nebo uţitky poţadovat, nemůţe poţadovat ani peněţitou náhradu. Pokud byla věc drţena neoprávněně, pak musí neoprávněný drţitel věc vydat vlastníkovi i s jejími plody a uţitek z věci, který vznikl po dobu neoprávněné drţby. U drţby hraje významnou roli čas, neboť oprávněná drţba vede často k nabytí vlastnického práva. Opravdovým vlastníkem drţených věcí nebo práv se můţe stát pouze oprávněný drţitel. U nemovitostí činí vydrţecí lhůta 10 let, u movitých věcí 3 roky. Tento způsob

10

nabytí vlastnického práva po uplynutí stanovené doby se nazývá vydrţení (viz výše). Právní prostředky ochrany vlastníka proti drţiteli oprávněnému i neoprávněnému uvádím v 3. kapitole. Podílové spoluvlastnictví vzniká mezi dvěma a více osobami. V Občanském zákoníku je chápáno jako spoluvlastnictví ideální. Kaţdý ze spoluvlastníků je spoluvlastníkem celé nerozdělené věci. Spoluvlastníci mají stejná práva na věc. Pokud se spoluvlastníci nedohodnou na podílu na věci a tento ani není vymezen jiným způsobem, má se za to, ţe podíl je pro všechny stejný. Spoluvlastník nemůţe nakládat s předmětem spoluvlastnictví podle vlastní vůle bez vědomí a souhlasu relevantní většiny ostatních spoluvlastníků. Vůči třetím osobám mají všichni spoluvlastníci stejná práva a povinnosti a nezáleţí na velikosti jejich podílu. Pokud by se rozhodovalo o hospodaření s věcí, rozhoduje vţdy mezi spoluvlastníky velikost podílu na věci. Jeden spoluvlastník, který vlastní tříčtvrtinový podíl na věci přehlasuje třeba patnáct spoluvlastníků, kteří vlastní podíly představující v součtu zbylou čtvrtinu. Pokud by se spoluvlastníci věci nedohodli na změně věci, nebo kdyby došlo k rovnosti hlasů, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. V případě řešení důleţité změny věci mohou přehlasovaní spoluvlastníci poţádat soud o rozhodnutí. Spoluvlastníci mají na věc předkupní právo; to neplatí, převádí-li spoluvlastník svůj podíl či jeho část na osobu blízkou. V případě zrušení spoluvlastnictví se spoluvlastníci mohou o vypořádání věci dohodnout. Dojde-li ke sporu, řeší zrušení a vypořádání spoluvlastnictví na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Spoluvlastnictví je upraveno v § 137 – § 142 Občanského zákoníku. Společné jmění manželů bylo dříve nazýváno bezpodílové spoluvlastnictví manţelů. Novela Občanského zákoníku č. 91/1998 Sb. s účinností od 1. 8. 1998 nahradila výraz bezpodílové spoluvlastnictví manţelů institutem společné jmění manţelů. Bylo nutné, aby společné jmění manţelů bylo lépe právně upraveno kvůli předcházení sporů ohledně majetku manţelů. Společné jmění manţelů je upraveno v Občanském zákoníku v § 143 – § 151. Vzniká mezi manţely a tvoří jej podle § 143 odstavce 1 a 2 Občanského zákoníku: majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl 11

vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu zástupci původního vlastníka závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. 2 Muţ a ţena, kteří chtějí vstoupit do manţelského svazku, mohou svoje budoucí majetkové hodnoty upravit smlouvou, která je zpracována formou notářského zápisu. Páry často uzavírají předmanţelské smlouvy, ve kterých vymezují mnoţiny věcí, práv, jiných majetkových hodnot a závazků, které budou spadat do výlučné sféry jen jednoho z manţelů a těch, které budou spadat do masy společného jmění manţelů. Majetek ve společném jmění manţelů udrţují a uţívají oba manţelé společně. Obvyklou správu společného majetku můţe vykonávat kterýkoliv z manţelů. V případě rozhodování o nějaké důleţité záleţitosti je potřeba souhlasu obou manţelů, aby byl právní úkon platný. Podle § 145 odst. 3 Občanského zákoníku musí plnit oba manţelé závazky, které tvoří společné jmění manţelů společně a nerozdílně. Zánikem manţelství zaniká i společné jmění manţelů. Při vypořádání společného jmění manţelů se má za to, ţe podíly obou manţelů jsou stejné. V rámci tohoto vypořádání se zohledňují investice, který jeden z manţelů vynaloţil ze svého výlučného majetku na společný majetek nebo naopak, které byly ze společného jmění manţelů vynaloţeny na jeho výlučný majetek. Dalšími okolnostmi, ke kterým se při vypořádání společného jmění manţelů přihlédne, jsou potřeby nezletilých dětí, péče o rodinu, míra přičinění o vytvoření společného jmění manţelů aj. Dohoda o vypořádání majetku musí mít písemnou formu. Pokud se jedná o vypořádání nemovitého majetku, musí být dohoda učiněna písemně a vloţeno do katastru nemovitostí. Pokud se strany nedohodnou, rozhodne na návrh jednoho z manţelů soud. Nedošlo-li do tří let po zániku manţelství k vypořádání majetku dohodou nebo rozhodnutím soudu, platí u movitých věcí, ţe si je bývalí manţelé rozdělili tak, jak je výlučně uţívají pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti. Další movité a všechny nemovité věci se za této situace ocitnou v podílovém spoluvlastnictví bývalých manţelů, přičemţ spoluvlastnické podíly obou z nich budou stejně velké.

2

Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 97880-7208-650-4.

12

2. HISTORIE VLASTNICTVÍ Cílem druhé části mé bakalářské práce bylo především zmapování historie vlastnictví. Začala jsem jiţ u pravěkých domorodých kmenů, které uznávaly vlastnictví osobní a vlastnictví příbuzenské. S rozvojem zemědělství si lidé začali ohraničovat své pozemky a právě toto ohraničování můţeme chápat jako základ osvojování si vlastnických práv. Vlastnictví se postupně stalo základem lidské společnosti a ve všech kulturách je všudypřítomné. Do další etapy vývoje vlastnického práva bych zařadila státy antiky Řecko a Řím. Právě v Řecku a v Římě byl institut vlastnictví upraven obzvlášť podrobně, a tato úprava, zejména úprava v právu římském, následně slouţila jako základ a zdroj inspirace pro další vývoj tohoto institutu. V této kapitole jsem se snaţila nastínit i vznik a vývoj věcných práv v Římě, protoţe pojem věcných práv vznikl právě na historickém základě práva římského. Svou pozornost jsem zaměřila např. i na zajímavý rozdíl názorů filozofů Platóna a Aristotela na pohled vlastnictví a pro dokreslení a zajímavost pouţila i názory některých dalších filosofů na otázku vlastnického práva a vlastnictví jako takového. Předmětem zkoumání této části bakalářské práce se tak stala historie vlastnictví od starověku aţ po současnost.

2.1.

Držba majetku u pravěkých domorodých kmenů

Jiţ v pravěkých dobách jedinci nebyli natolik primitivní, aby vlastnictví nějakým způsobem nerozeznávali. I v dobách, kdy lidé společné majetnictví zavrhovali, se setkáváme s případy, kdy byla zachována úcta k vlastnictví. Z tohoto lze dospět k názoru, ţe vlastnické právo je všudypřítomné a tvoří jeden ze základů lidské společnosti. Tomuto nasvědčuje i skutečnost, ţe všechny kultury společnosti například odsuzují a následně trestají krádeţ.3 Primitivní národy pohřbívaly své příbuzné i s jejich osobními předměty, coţ značí uvědomování si majetku druhých. Osobním majetkem pro muţe se často stávaly i jejich manţelky, které prodávali nebo pouţívali jako zástavu. V některých případech byla ţena povaţována za součást muţe. Jakmile muţ zemřel, ţena byla zabita a pohřbena společně s ním.

3

PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Vyd. 1. Praha : Argo, 2008. 355 s. ISBN 978-80-257-0017-4.

13

Jiţ u domorodých kmenů lze rozlišit vlastnictví osobní a příbuzenské či rodinné. Do osobního patřilo nejen šatstvo, zbraně a nástroje k dennímu pouţití, ale i různé modlitby, písně a mýty. Kaţdý člověk povaţoval tyto předměty za své vlastní a nakládal s nimi podle své libosti. Součástí příbuzenského vlastnictví byla půda, na níţ lidé obdělávali půdu, lovili zvěř, chytali ryby a chovali dobytek. Půda se však nepovaţovala za výlučné soukromé vlastnictví, proto se s ní neobchodovalo jako se zboţím. Slouţila spíše k pěstování různých plodin, které se staly zdrojem obţivy. Nekontrolované vyuţívání přírodních zdrojů mělo za následek jejich vyčerpání. Půdy bylo čím dál tím méně, protoţe kaţdý člověk měl právo na ní lovit nebo ji obdělávat. Její vyuţívání bylo neefektivní. Pokud pozemek vlastní jeden člověk, můţe maximalizovat své zisky prodáváním vypěstovaných plodin nebo pronajmutím půdy. Společným vlastníkům se výnosy z půdy rychle sniţují. Některé domorodé kmeny jiţ vytvářely tzv. pozemkové katastry. Ohraničovaly si lovecká teritoria a zemědělské objekty například řekami, stromy nebo skalisky. Lidé z jednoho kmenu se starali o své území a chránili ho před další tlupou. Zemědělská činnost tak u primitivních národů posílila smysl pro soukromé vlastnictví.

2.2.

Vztah k vlastnictví v oblasti Mezopotámie

Orientální despocie vznikaly často v povodí velkých řek v 4. – 3. tisíciletí př. n. l. Patří k nim starověký Egypt, státy v Mezopotámii, říše Chettitů a stará Asýrie. Na Blízkém východě v oblasti Mezopotámie a Egypta se veškerá moc soustředila do rukou panovníka či vladaře, který měl absolutní moc nade všemi lidmi, kteří osidlovali jeho území. Patrimoniálního panovníka omezovaly jen teoreticky zákony a některé vrstvy vlády (například nejvyšší velitelé vojska). Panovník vlastnil půdu i obyvatele své říše. Jen malá část obdělávaných pozemků mohla být v rukou osob poddaných panovníkovi. Soukromé vlastnictví k půdě nebylo plně rozvinuto. Spíše lze hovořit o kolektivní formě vlastnictví. Dokonce i otroci mohli vlastnit nevelký majetek a byla jim poskytována právní ochrana. V pozemkových knihách se zaznamenávala vlastnictví jednotlivých polí právě i u otroků.4 V období počátku vzniku mezopotamských městských států byly hlavními vlastníky majetku movitého i nemovitého chrámy. Později vznikl i majetek palácový a i soukromý. Rozvíjelo se zde i trestní právo, které postihovalo různé tresty majetkové povahy, kam patřila například krádeţ, podvod, loupeţ atd. Vyšší a přísnější tresty chránily majetek paláce a chrámu, niţší tresty majetek soukromý. 4

KINCL, Jaromír a kol. Všeobecné dějiny státu a práva. Vyd. 1. Praha : Panorama, 1983. 464 s. ISBN 11-117-8302/25.

14

2.3.

Rozvoj vlastnického práva v Řecku

Řecko zaujímá významnou roli v dějinách. V Řecku se setkáváme se vznikem soukromého vlastnictví v modernější podobě. Zemědělští hospodáři nebyli na nikom a ničem závislí. Devadesát procent Řeků se zabývalo obděláváním půdy, která však nebyla povaţována za zboţí. Mohla se dědit, ale zřídka se s ní obchodovalo. V Řecku se soukromé vlastnictví stalo základem společnosti. Soukromé vlastnictví se začíná objevovat v právním smyslu se vznikem „polis“. Městský stát neboli „polis“ byl politické zřízení, ve kterém platila občanská a politická práva plynoucí ze zákona. Veřejnou moc vykonávali příslušníci aristokracie, kteří byli voleni do rady, kterou tvořilo pět set členů. Všichni občané tvořili lidové shromáţdění, které mělo rozhodující legislativní a soudní moc. Stát byl často ohraničen hradbami a jeho součástí byl chrám, který měl své vlastní zákony a soudní rozhodnutí, do něhoţ nikdo nemohl zasahovat. Na vlastnictví byly vystavěny i základy fungování demokracie v Řecku. Kaţdý, kdo v Athénách vlastnil pozemek, se stal občanem státu. Výjimku tvořili cizinci, kteří se mohli zabývat jen obchodem a finančnictvím. Účastníkem politiky se mohl stát jen občan státu, který vlastnil půdu a byl zapsán na tzv. seznamu vlastníků. Úprava věcných a obligačních práv v Athénách byla dobře propracovaná. Ve Spartě osobní svoboda neexistovala. Kaţdý muţ se musel podrobit vojenskému výcviku. Část půdy byla občanům přidělována. Pokud se jedinec dostatečně nestaral o přidělený pozemek, byl mu odebrán. Spartská práva byla nepsaná a velice primitivní.5

2.4.

Rozvoj vlastnického práva v Římě

Prvním státem v dějinách, který vytvořil detailní pravidla a nařízení, kterými se řídil občanský a veřejný ţivot, byl Řím. Jeho vznik se datuje od 8. – 7. století př. n. l., zánik pak k roku 476, kdy zanikla západořímská říše. Právo se v Římě rozdělovalo na soukromé a veřejné. Soukromé právo se týkalo jednotlivců a jejich zájmů. Veřejné právo upravovaly normy, které se zabývaly postavením a vztahy státu.

5

PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Vyd. 1. Praha : Argo, 2008. 355 s. ISBN 978-80-257-0017-4.

15

2.4.1. Vznik a rozdělení věcných práv v Římě Podle římského právního řádu se věcná práva povaţovala za subjektivní, absolutní a majetková práva. Oprávněný, kterému věc patřila, měl nad ní přímé právní panství. Rozvinuly se zde i zákony, které se týkaly výhradně jen vlastnictví. Římští právníci byli názoru, ţe vlastnictví není zaloţeno na společném zvyku, nýbrţ musí být zakotveno v zákoně. Za absolutní vlastnictví povaţovali Římané půdu na Apeninském poloostrově, kterou mohli vlastnit jen občané Říma. Pokud Řím dobyl nové území, nestal se jeho plnoprávným vlastníkem. Dobytá území musela odvádět panovníkovi Říma daně. V Římě měl výhradní právo na majetek otec rodiny. Měl neomezenou moc nad manţelkou, dětmi a otroky. Postupně se však členové domácnosti kromě otroků z otcovy podřízenosti vymanili a stali se samostatnými. Římané rozlišovali dvě skupiny práv. Do první skupiny patřily věcná a dědická práva a do druhé skupiny práva obligační. Objektem majetkových práv v Římě mohl být i člověk. Římští právníci jako první zformulovali koncept soukromého vlastnictví. Označili ho za „dominium“, který představoval hmotný majetek a otroky. V Řecku tento koncept neexistoval. Aby se nějaký předmět mohl stát dominiem, musel vyhovovat čtyřem kritériím. Tento předmět musel být získán podle práva a vlastnické právo k němu muselo být výlučné, nezpochybnitelné a trvalé. Lze říct, ţe dominium je právo pouţívat nějakou věc a zacházet s ní podle zákona. 6 Římské právo platilo pouze pro římské občany. Docházelo k problémům s cizinci, kteří přicházeli do Říma za prací nebo uzavírali sňatky s římskými občany. S rozšiřujícím se územím římské říše kolem Středozemního moře docházelo k proplétání různých kultur a zvyků jiných národů. Proto římští právníci zformulovali právo národů, které sjednocuje zvyky a zákony všech jim známých národů. Ve 3. století n. l. dostal státní občanství kaţdý obyvatel poddanské říše Říma. Základní kodifikací římského práva se stal Zákon dvanácti desek z 5. století př. n. l., který byl vypracován 10 člennou komisí. Normy obsaţené v Zákoně dvanácti desek měly povahu ryze právní a upravovaly nejrůznější právní problematiku, např. krádeţe, dluhy a dědictví. Tento zákon vycházel z některých ustanovení práva řeckého. Dalšími prameny římského práva byly například Vatikánské zlomky římského práva, Paulovy právní zásady,

6

PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Vyd. 1. Praha : Argo, 2008. 355 s. ISBN 978-80-257-0017-4.

16

Zákoník Theodosiův, Edikt Theodorikův, Římský zákon Vizigótů, Římský zákon Burgundů aj.7 Následující schéma zobrazuje rozdělení věcných práv v Římě: Schéma 1: Rozdělení věcných práv v Římě

Zdroj: HRDINA, Antonín, Sylabus práva soukromého. Vyd. 1. Dobrá Voda u Pelhřimova : Aleš Čeněk, 2002. 71 s. ISBN 80-86473-09-0 – vlastní úprava

2.4.1.1.

Vlastnictví

Právo vlastnické se stalo základním věcným právem a odvozovala se od něj všechna ostatní věcná práva, která se týkala věcí cizích. Římský právní řád zaručoval vlastníkovi nakládání s věcí jakýmkoliv způsobem, oprávnění věc drţet (ius possidendi), uţívat (ius utendi), poţívat (ius fruendi), měnit a zničit. Vlastník mohl komukoliv zabránit, aby jeho věc uţíval nebo na ni působil. Vlastnické právo bylo právem majetkovým, absolutním, jednolitým, pruţným a pojmově omezeným. Druhy vlastnictví v Římě: Kviritské vlastnictví – týkalo se jen římských občanů, předmětem kviritského vlastnictví byla italská půda Prétorské vlastnictví – chránilo vlastníky, kteří předmět vlastnictví získali odevzdáním nikoliv však předepsaným prodejem

7

KINCL, Jaromír a kol. Všeobecné dějiny státu a práva. Vyd. 1. Praha : Panorama, 1983. 464 s. ISBN 11-117-8302/25.

17

Peregrinské vlastnictví – týkalo se například půdy, která byla na území cizího spojeneckého státu, římští občané mohli tuto půdu vlastnit jen podle zásad a práv peregrinské obce8 Ochrana vlastnického práva: Právní ochrana vlastnického práva byla zajištěna drţebními ţalobami (týkaly se drţby), vlastnickými ţalobami (neoprávněný drţitel musel věc vrátit jejímu vlastníkovi) a zvláštními ţalobami (týkaly se především ochrany půdy, ale i například práva na převislé větve a přepadlé plody aj.). 2.4.1.2.

Držba

Je označení pro věc, nad kterou má osoba moc či panství. Osoba má úmysl mít věc jen pro sebe. Nabytí drţby s úmyslem drţebním probíhalo buď jednostranným nebo dvoustranným uchopovacím činem. Mezi jednostranné uchopovací činy patřila například okupace, mezi dvoustranné odevzdání. Pozbytí držby: Drţba trvala do doby neţ zanikla faktická moc nad věcí nebo došlo-li ke ztrátě drţebního úmyslu. Drţba se pozbývala například tím, ţe se drţitel vzdal svých drţebních práv, drţitelovou smrtí, ztrátou věci aj. Na ochranu drţby vznikly v Římě drţební rozkazy, které chránily obyvatele před násilným zabráním jejich věcí. 2.4.1.3.

Služebnosti

Sluţebnosti uspokojující individuální potřeby určitého člověka nebo vlastníka pozemku byly právy k věci cizí. Osoba nebyla vlastníkem věci, ale měla oprávnění na věc podle zvláštního práva působit. Sluţebnosti mohly vzniknout právním jednáním, výrokem soudce nebo vydrţením. Zanikaly zřeknutím se sluţebnosti, smrtí, uplynutím doby, na kterou byly zřízeny, nevykonáním sluţebnosti aj. Mezi sluţebnosti patřily například polní sluţebnosti – právo cesty, sluţebnost vodní cesty, domovní sluţebnosti – právo vybourat okno v cizí zdi, zakazující sluţebnosti – zákaz postavení domu, který by bránil

8

BALÍK, Stanislav; BALÍK, Stanislav ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho institucí. Vyd. 2. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 221 s. ISBN 978-80-7380-021-5.

18

přístupu světla aj. Moderní právo nahrazuje pojem sluţebnost pojmem věcné břemeno. Právní ochranu sluţebností zaručovaly věcné ţaloby a interdikty (rozkazy). 2.4.1.4.

Právo stavby a úročný pacht

Právo stavby (superficies) vzniklo uzavřením dědické smlouvy nájemní mezi soukromým vlastníkem a státem či obcí. Právo stavby bylo děditelné a zcizitelné. Nájemce půdy mohl uţívat stavení, které bylo vybudované na cizí půdě. Musel platit vlastníkovi půdy peněţní úročný plat. Úročný pacht neboli dědičný pacht (emphyteusis) měla osoba, která zdědila po vlastníkovi půdu. Musela vlastníkovi půdy platit úročný plat a udrţovat půdu v dobrém stavu. 2.4.1.5.

Zástava

Zřízením zástavního práva se zabezpečovaly pohledávky v případě, ţe by dluh nebyl splacen. Soukromé pohledávky se zajišťovaly pomocí ruční zástavy, věrné ruky a hypotéky. Ruční zástavou věřitel odebral k zajištění své pohledávky dluţníkovi věc, kterou mu vrátil aţ po zaplacení dluhu. Zajištěním pohledávky věrnou rukou bylo kviritské vlastnictví dluţníka převedeno na věřitele. Majetek byl dluţníkovi vrácen v případě, ţe splatil dluh. V případě hypotéky zůstala věc ve vlastnictví dluţníka po dobu nesplaceného dluhu. Věc byla zastavena uzavřením smlouvy.

2.4.2.

Názor Platóna a Aristotela na vlastnictví

Ráda bych v rámci výkladu vývoje vlastnického práva zmínila i názory dobových filozofů na otázku vlastnictví. Z tohoto hlediska je velmi zajímavý názorový rozdíl řeckého filozofa Platóna a jeho ţáka Aristotela, který uvádím na základě četby knihy Vlastnictví a svoboda od Richarda Pipese. Kaţdý z nich měl úplně jiný pohled na institut vlastnictví. Platón (5. – 4. st. př. n. l.) ţil v době, kdy se v městských státech Řecka neustále vedly nějaké války proti soustředění majetku v rukou elity. Platón tvrdí, ţe je třeba vlastnictví odstranit, neboť přináší sociální konflikty. Pojednává tak ve svých dílech Zákony a Ústava. Rozděluje lidi do dvou kast: vládci – nejmoudřejší a nejstarší členové společnosti, kteří řídí společnost, nemají ţádný majetek, ţijí pospolu, společně se starají o rodinu

19

lidé – zajišťují základní hmotné potřeby vládcům Důsledkem rozdělení lidí do kast je neexistence násilí a hádek. Lidé ţijí pospolu, mají společné ţeny a společně vychovávají děti. Chtěl zabránit majetkovému rozdílu lidí a závisti chudých občanů bohatším. Aristoteles (4. st. př. n. l.), který byl ţákem Platóna, jeho názory o společném vlastnictví popírá v knize Politika. Aristoteles si byl vědom, ţe dělba majetku vyvolává sociální konflikty. Byl názoru, ţe majetek, který je ve vlastnictví člověka či domácností, nemůţe být ve vlastnictví obce. Obec se o něj nestará. Disponuje s ním někdo, komu patří. Pro Aristotela je vlastnění majetku pozitivní, protoţe můţeme projevovat štědrost vůči druhým.

2.5.

Vývoj vlastnictví ve středověku

V období středověku se do popředí dostává náboţenství. Očekává se příchod boţího království. Nový zákon pojem vlastnictví nedefinuje. Bohatí lidé by měli podle Jeţíše věnovat svůj majetek chudým. Evangelia tvrdí, ţe jmění brání spáse. Středověká křesťanská společnost soukromé vlastnictví nezakazovala. Vystupovala proti sobectví a chamtivosti některých vlastníků. Drţba majetku byla povaţována za zlo, jen pokud vedla k chamtivosti. Všichni obyvatelé však nebyli křesťané. Musel se vymyslet kompromis, který by rozlišil rozdíl mezi křesťanským a pozemským ţivotem. Podle křesťanských teologů se vlastnictví musí dodrţovat podle smluvního práva. Osmé přikázání ze Starého zákona, které zakazuje krádeţ nebo desáté přikázaní, které zavrhuje touţit po čemkoliv svého bliţního, naznačuje akceptaci nedotknutelnosti vlastnictví. Základem Starého zákona byl zaopatřovací systém odevzdávání desátku bezdomovcům, sirotkům a vdovám. Pokud v tomto období docházelo ke sporům ohledně vlastnění půdy, uplatňovalo se „vydrţené právo“. Znamenalo, ţe právo lidí na majetek se po čase stávalo nedotknutelným. Čím déle jedinec svůj pozemek obhospodařoval, tím měl větší nárok na půdu. Na konci 14. století došlo ke sporu mezi světskou a duchovní mocí. Příkladem byl útok francouzského krále Filipa Sličného IV. na církevní majetek. Filip Sličný neměl finance na válku s Anglií. Zakázal peněţní dávky papeţi a vývoz drahých kovů. Uvalení daně na příjmy duchovních se mělo stát dalším příjmem peněţních zdrojů pro krále. Došlo ke sporu, kdy na jedné straně vystupoval papeţ a na druhé král. Tento spor měl za následek

20

upevnění instituce vlastnictví. Teologové, aby uchránili majetek církvi, přicházeli s názorem, ţe vlastnictví existovalo dříve neţ stát, a proto je mu nadřazené. Nejvyššími vládci pozemkových statků byli papeţ a král. Nevlastnili ale majetek svých poddaných.

2.5.1. Středověká feudální Evropa Do 7. století neplatila v západní Evropě ţádná specifická práva týkající se vlastnictví. Kolem 7. století byly převzaty v důsledku rozvoje zemědělství římské zákony. Během feudálního reţimu v západní Evropě v letech 900 – 1250 patřila veškerá půda panovníkovi. Mezi drţitelem půdy neboli vazalem a panovníkem vznikla oboustranná dohoda. Vazal musel slíbit věrnost panovníkovi a panovník mu zaručoval ochranu. Oba dva měli vůči sobě nějaké závazky. Při jejich nedodrţení se spor řešil u královského soudu. Časem mohly dědit vazalovu půdu jeho děti, a to jak po meči, tak po přeslici. V západní Evropě se zakládala v období vrcholného středověku města, která významně ovlivnila vznik vlastnického práva. Obyvatelstvo bylo rozděleno do tří stavů, které tvořili šlechta, duchovenstvo a měšťané. Třetí zmíněný stav sehrál v tomto období důleţitou roli. Z měšťanů se stávali obchodníci se zboţím. Na rozdíl od půdy, kterou vlastnil v období feudálního systému panovník, zboţí mělo jednoho konkrétního majitele a nepodléhalo vůbec ţádným omezením. Měšťané s ním mohli obchodovat, coţ jim přinášelo peníze. V 10. a v 11. století se z měst stávala obchodní centra. Měšťané se vyprostili z feudálního panství a přinutili panovníka k získání výsadních práv. Usilovali o zavedení vlastní samosprávy, spravedlnosti, svobody pohybu, svobody uzavírání sňatku bez povolení, osvobození od cel, svobody v zacházení s majetkem v případě převodu na jiného člověka aj. Během 14. a 15. století docházelo ve městech k sociálním sporům, coţ byla příčina zániku městské samosprávy. V 16. a 17. století absolutistické vlády netolerovaly právo na samosprávu.

21

2.5.2.

Názor středověkých filozofů na vlastnictví

Stejně jako v období Řecka a Říma uvádím i v období středověku názory některých středověkých filozofů. Inspirací se mi stala kniha Vlastnictví a svoboda od Richarda Pipese. Tomáš Akvinský (začátek 13. století) ve svém díle Suma teologická říká, ţe všechny věci náleţí Bohu. Vlastnictví podle něj vyvolává třenice. Bohatí by podle Tomáše Akvinského měli část svého nadbytečného majetku darovat chudým, aby dodrţeli křesťanský slib dobročinnosti. Protestanti Martin Luther (2. pol. 15. st. – 1. pol. 16. st.) a Jan Kalvín (1. pol. 16. st.) se stali zastánci vlastnictví. Kalvinismus se stal základem pro vytvoření kapitalismu. Jan Kalvín zastával úvěry, peníze, obchodování přinášející zisky a odmítal zakazování lichvy.

2.6.

Postoj k vlastnictví v období novověku

Velký zlom v postoji k vlastnictví nastal v období raného novověku v první polovině 17. století. Pod pojmem vlastnictví si lidé nejdříve představovali půdu, která byla pevně spjatá s mocí panovníka nebo papeţe. Jiţ na konci středověku se začínal v důsledku objevení nových míst razantně rozvíjet obchod. Za vlastnictví uţ nebyla povaţována jen neoddělitelná půda vládnoucí moci. Osobním jměním, které nepodléhalo ţádným omezením, se stal kapitál. Názor, ţe vlastnictví bylo povaţováno za zlo, byl aţ do druhé poloviny 18. století odmítán. Vzestup individualismu přispěl k podpoře vlastnictví. Společnost byla sloţena z jednotlivých subjektů, které tvořily základ abstraktního uspořádání. Kaţdý jednotlivec potřeboval blaho a jmění, které k aktivně vedenému ţivotu neodlučitelně patřily. Sledovaly se osobní zájmy, s kterými se v dřívějších dobách nesetkáváme. Navracelo se k římské literatuře a právním textům. Římští právníci byli názoru, ţe přirozené právo má vyšší právní sílu neţ právo smluvní. Všichni lidé měli daná práva, která nesměla být porušována vládci.

2.6.1.

Postoj novověkých filozofů a spisovatelů na vlastnictví

Pro renesančního spisovatele Albertiho byl poctivě nabytý majetek povaţován za ctnost. Pokud člověk uspokojí své potřeby svým vlastním úsilím, nemusí se doprošovat jiných lidí. Povaţoval majetek za základ rodinného štěstí. Nedotknutelností vlastnictví na základě přirozeného práva se zabývali francouzský právník Jean Bodin (16. st.) a holandský 22

právník Hugo Grotius (16. – 17. st.). Pro Jeana Bodina bylo důleţité, aby panovník neomezoval vlastnická práva svých poddaných. Král měl sice hlavní moc ve státě, ale byl omezen Platónovým názorem, ţe kaţdý člověk má nárok na to, co mu patří. Moc panovníka končila na prahu domácnosti. Nesměl zdanit či zkonfiskovat jmění svých poddaných. Pro Huga Grotia bylo přirozené zabití člověka pro ochranu svého majetku. Všímal si však rozdílu společného a soukromého vlastnictví. Pro všechny lidi stačí slunce, měsíc, hvězdy a vzduch. Věci, které jsou časem nebo ihned spotřebovány jako například jídlo a pití, nemohou mít pro všechny stejný uţitek. Grotius si uvědomoval nutnost existence

soukromého

vlastnictví.

Společný

majetek

neumoţňuje,

aby

slouţil

k společnému uţitku. Jakmile někdo spotřeboval část společného majetku, činil tak pro sebe a neohlíţel se na druhé. Rozlišoval majetek na „zcizitelný“ a „nezcizitelný“. Pod pojem „zcizitelný“ zahrnoval majetek, který můţeme někomu darovat, ukrást, prodat. „Nezcizitelný“ majetek patřil jen jediné osobě a příkladem je svoboda, ţivot, tělo a čest. V 17. století se v západní Evropě rozvíjelo stanovisko, ţe přirozené právo je racionální, dané a neměnné a je nadřazeno pozitivnímu právu.9 Jeden z nejdůleţitějších anglických myslitelů 17. století, Thomas Hobbes, popíral myšlenku, ţe vlastnictví je přirozené. Podle něj vznikalo na základě domluvy. Král měl absolutní moc. Mohl uvalovat daně a konfiskovat majetek bez souhlasu svých poddaných. Zajímavý pohled na vlastnictví podává i teze anglického filozofa Jamse Harringtona. Zabýval se rovnováhou vlastnických práv mezi králem a poddanými. Rozhodujícím vládcem byl vlastník s převládajícím podílem půdy. Nejhorší uspořádání podle něj nastalo, kdyţ šlechta vlastnila jednu polovinu majetku a král druhou. Tato situace vedla k neustálému neklidu a soupeření. K absolutismu došlo, kdyţ král vlastnil více jak třetinu půdy. Opakem byla demokracie, která panovala za podmínek, kdy prostí občané dosáhli většího majetnictví. Dominantní postavení jedné ze skupin vedlo ke stabilitě a bylo potřeba. V roce 1690 bylo vydáno dílo anglického filozofa Johna Lockea Dvě pojednávání o vládě. Za základ kaţdého státu povaţoval John Locke právě vlastnictví. Podle Lockea existovalo vlastnictví ještě dříve, neţ vznikl stát. Zabýval se otázkou, proč dali lidé přednost politickým a sociálním dohodám před dokonalým ţivotem, který panoval v přirozeném prostředí bez zákonů. Podle Lockea se lidé vzdali své svobody a rovnosti s rozvojem 9

PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Vyd. 1. Praha : Argo, 2008. 355 s. ISBN 978-80-257-0017-4.

23

obchodu a vynálezem peněz. Docházelo ke sporům, které museli řešit ochranou svého jmění. John Locke se zaměřoval na získání vlastnictví k hmotnému majetku důsledkem práce. Právě prací neboli úsilím člověka vzniká majetek. Kaţdý člověk podle Lockea vlastní sám sebe a všechno, co vyprodukuje. „Locke rozšířil Descartovo „myslím, tedy jsem“ na „jsem, tedy vlastním“ – to znamená, vlastním se a jsem majitelem všeho, co vytvořím. A kromě toho názoru, že základním majetkem člověka je on sám, vyplývá, že vlastnictví se zákonitě týká i svobody. Řekneme-li totiž, že „se vlastníme“, tedy jsme svým vlastním majetkem, je to totéž, jako když prohlásíme, že si sami se sebou můžeme dělat, co chceme, což tvoří základ svobod.“10 V 18. století se v Anglii rozšiřoval názor, ţe základem politiky je vlastnictví. Kaţdý, kdo vlastnil nějakou část pozemku, se mohl podílet na volebním právu. Půdy však nebylo dostatek. Spousta bezzemků se proto nemohla zúčastnit politických akcí. Příklad anglické politiky se stal základem pro severoamerické kolonie. Ovšem zde bylo dostatek půdy pro všechny, proto spousta lidí mohla hlasovat. Ve Francii v 18. století král vládl absolutisticky. Nebyl na svých poddaných finančně závislý. Lze hovořit o tom, ţe ve Francii názorově převládala nechuť k institutu vlastnictví, neboť významným znakem Francie té doby byla proklamovaná rovnost obyvatel. Vlastnictví pak bylo chápáno jako prostředek vyvolávající nerovnost mezi lidmi, a tím i zdroj moţných konfliktů. Francouzským spisovatelem zaměřeným proti vlastnictví byl Morelly, který napsal roku 1755 knihu Zákoník přírody. Především soukromé vlastnictví podle Morellyho kazilo společnost. Státní instituce zbavily člověka lidské přirozenosti. Za přírodní obyvatelstvo povaţoval americké indiány, kteří soukromé vlastnictví neznali. Společně lovili zvěř a ryb a vzájemně se o svoje úlovky dělili. Kritizoval lakotu, domýšlivost, pýchu, pokrytectví a zločinnost. Chtěl vytvořit svět, v kterém by člověk nebyl zlý a zkaţený. Dalším dílem, které mělo krotit vlastnické choutky, se stala kniha francouzského filozofa Jeana-Jacquea Rousseaua O původu nerovnosti mezi lidmi vydaná vydána v roce 1755. Majetek poctivě nabytý prací Rousseau neodmítal a nenavrhoval, aby se vlastnictví zrušilo. Popisuje jak vzniklo z rovnosti mezi lidmi vlastnictví, coţ mělo za následek ţárlivost a zlo mezi nimi. Trápilo ho nerovnoměrné rozdělení majetku mezi jednotlivými vrstvami 10

PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Vyd. 1. Praha : Argo, 2008. 355 s. ISBN 978-80-257-0017-4.

24

obyvatelstva. Ve svých dalších dílech Rozprava o politické ekonomii a O společenské smlouvě tvrdil, ţe jmění je nepřirozené. Právo na vlastnictví bylo podle něj vţdy podřízené státu. Pokládal vlastnictví za nejnedotknutelnější ze všech občanských práv.11 Někteří Francouzi té doby povaţovali majetnictví za nedílnou součást přirozeného práva, které vedlo k prospěchu. Přirozené právo ctili tzv. fyziokraté. Tito povaţovali půdu za základ pro zemědělství a pěstování různých plodin s tím, ţe takovýto majetek lze samozřejmě zvětšit. Podle fyziokratů by státu měli vládnout pozemkoví vlastníci, protoţe právě jim patří vlast. V srpnu roku 1789 bylo vlastnické právo, jako jedno z přirozených a nezadatelných lidských práv, zakotveno v Deklaraci práv člověka a občana. Za základní a nezcizitelná práva Ústavy z roku 1793 byla povaţována rovnost, volnost, bezpečnost a vlastnictví. Tato nová ustanovení odstranila přeţitek feudalismu, ţe vlastníci půdy budou vládnout státu.

2.6.2.

Raný novověk v Evropě

V 17. století se majetek dostal z dosahu státní moci. Vlastnictvím člověka se staly nejen fyzicky drţené věci, ale i jejich svoboda a ţivot. Soukromá vlastnická práva byla často porušována. Například Ţidé, kteří vyznávali odlišné náboţenství, se často stávali oběťmi těchto represí. Jejich majetek i zboţí zkonfiskovali panovníci, aby si naplnili své pokladny. Někteří panovníci v 17. a 18. století usilovali o získání absolutní moci nad majetkem všech svých poddaných. Myšlenky soukromého vlastnictví však byly natolik zakořeněny, ţe se málokterý panovník pokusil své nápady prosadit. První intelektuální útok na vlastnictví se objevil ve Francii v 18. století. Francouzští revolucionáři v čele s Jacquem-Pierrem Brissotem odsoudili vlastnictví jako krádeţ. V 18. století kaţdý občan státu Francie, který vlastnil majetek, získal hlasovací právo. Nemajetní lidé byli povaţováni za nezájemce o svou zemi a její vládu. Lidé bez majetku se nerozhodovali ve volbách kvůli své finanční situaci podle vlastního uváţení. Mezi základní právo občana patřilo vlastnění půdy. Kaţdý evropský stát podléhal jiným vlastnickým omezením, přičemţ v některých mohli volit jen plnoletí muţi vlastnící 11

PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Vyd. 1. Praha : Argo, 2008. 355 s. ISBN 978-80-257-0017-4.

25

nemovitost. Prostřednictvím prosazování vlastnických zájmů absolutismus upadl a na jeho místo vstupovala demokracie. V kaţdém státě byl vývoj vlastnických práv zcela odlišný. Příkladem je Anglie a Rusko. V Anglii vzniklo soukromé vlastnictví jiţ na počátku jejích dějin. Stala se příkladem vzniku demokracie. Rusko podléhalo aţ do pozdního období svých dějin tyranské moci panovníka, proto institut vlastnictví zde vznikl mnohem později neţ v jiných evropských zemích. Myšlenky komunismu se zrodily právě v 18. století. Představa, ţe všichni by si byli zrušením vlastnictví rovni, nevymizela. V 19. století v Evropě dosáhlo vlastnictví vrcholu. Převáţná část nového kapitálu patřila konkrétním vlastníkům. Začaly se objevovat názory na zrušení vlastnictví. Do té doby se pouze poukazovalo na nespravedlivé rozdělení a na hamiţnost, kterou vyvolávalo. Nyní se začalo poukazovat na nemorálnost institutu vlastnictví. Majetek by neměl být pouze pro pár vyvolených, ale měl by být společný. S rozšiřováním volebního práva začaly být vlády závislé na nemajetných voličích. Ti ţádali spravedlivější rozdělení majetku. V demokratických zemích se učinila opatření, jako jsou dědická daň a daň z příjmu. V totalitních zemích se majetek znárodnil. Oba případy vedly k upevnění vládnoucí moci. Změnila se povaha vlastnictví. Do 19. století bylo vlastnictví spojováno s půdou. Do roku 1867 mohli v Anglii volit pouze vlastníci či pronajímatelé půdy. Za majetek se povaţovala pouze půda a z ní plynoucí příjmy. Nemovitý majetek se zatím neakceptoval. S nárůstem majetku kapitalistů se zvedla velká vlna odporu, která vycházela z přesvědčení, ţe kapitalismus vede ke stále větším majetkovým rozdílům mezi lidmi. Podle teorie „pauperizace“ německého politologa Karla Marxe kapitalismus zbídačí dělnickou třídu natolik, ţe jí nezbude nic jiného, neţ vyvolat revoluci a zrušit vlastnictví.12 Za zakladatele moderního komunismu je povaţován Francouz Francois-Noël Babeuf v 18. století, který poţadoval vlastnictví společné, které by zabezpečovalo skutečnou rovnost. V Anglii měl podobné názory William Goldwin. Zastával názor, ţe nerovnost kazí majetné a chudé odvádí od duchovního ţivota. Pokud se lidé zbaví majetku, rozvinou se jejich tvůrčí síly a zmizí války a zločinnost. Slavný výrok francouzského socialisty 19. století Pierre-Josepha Proudhona: „Co je vlastnictví? Krádež.“ zneuţili bolševici v letech 1917 – 1918, kdy pod heslem „Ukradněte 12

PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Vyd. 1. Praha : Argo, 2008. 355 s. ISBN 978-80-257-0017-4.

26

ukradené“ vyzývali lid, aby se zmocnil soukromého majetku.13 Proudhon dokázal, ţe kaţdá obhajoba soukromého majetku lze pouţít i proti němu. Pokud základ nároku na majetek tvoří první zabrání půdy, co mají dělat ti, kdo přijdou později? Aţ do čtyřicátých let 19. století bylo vlastnictví kritizováno hlavně z hlediska morálního. Němečtí ekonomové, Karel Marx a Bedřich Engels, se ve své teorii „vědeckého socialismu“ začali zabývat vlastnictvím z pozice čisté vědy. Pouţívali pojmy z ekonomie, psychologie a sociologie, aby navodili dojem, ţe jejich názory jsou vědečtější neţ předchozí teorie. Vlastnictví kritizovali za to, ţe odlidšťuje lidi. Ve svých spisech tvrdili, ţe na začátku dějin byl majetek společný a patřil lidem, spojeným příbuzenským svazkem. Pravé soukromé vlastnictví se podle nich objevilo aţ za kapitalismu. Cílem komunismu je odstranění majetných, čímţ by se zrušilo vlastnictví. Výrobní prostředky by patřily všem a lidé by pracovali podle svých schopností a dostávali podle svých potřeb. Marx a Engels věřili v moţnost spojení prvotního společného vlastnictví s vysokou produktivitou kapitalismu.

2.7.

Vlastnictví ve 20. století

Ve 20. století dochází k úbytku samostatných drobných výrobců a obchodníků. Příčinou bylo kapitalistické zemědělství na velkých plochách, kdy pracovník neměl přístup k výrobním

prostředkům.

Vznikaly

různé

výhody

jako

například

pojištění

proti nezaměstnanosti, starobní důchody a jiná další práva. Po druhé světové válce vznikala socialistická hesla, která ospravedlňovala vyvlastnění nebo omezení soukromého vlastnictví státu. Tyto projevy se začaly objevovat v komunistickém Rusku a Číně a nacionálněsocialistickém Německu. Charakteristickým znakem tohoto období bylo například nenávist vůči některým rasám nebo etnickým skupinám, zabavování majetku, různé masakry vůči lidem aj. V následujícím textu jsem uvedla příklady jednotlivých zemí v tomto období, v nichţ došlo k nestandardnímu a zajímavému vývoji právní úpravy vlastnictví.

13

PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Vyd. 1. Praha : Argo, 2008. 355 s. ISBN 978-80-257-0017-4.

27

2.7.1.

Rusko v období válek

Totalitarismus, který usiloval o dosaţení úplné kontroly nad společností a který neuznával ţádný zákon, byl typickým znakem Sovětského svazu. Totalitní reţimy soustřeďovaly veškerou státní moc do rukou panovníka. Vládnoucí strana mohla omezit nebo úplně zrušit vlastnická práva svých občanů. V roce 1917 v Rusku převzal státní moc Lenin. Utopická literatura, která hlásala, ţe vlastnictví se stává základem pro politickou moc, se stala pro Lenina inspirací. Vyvlastnil majetek šlechtě, církvi, burţoazii a veškerému obyvatelstvu. V roce 1918 byl přijat dekret, kterým byla zabavena veškerá půda rolníků, coţ vyvolávalo boje ruské armády rudoarmějců proti statisícům rolníků. Aţ do roku 1920 byly znárodňovány všechny druhy soukromého vlastnictví. Výjimku tvořil nevelký osobní majetek. Středně velké a malé výrobní podniky i řemeslnické dílny se staly národním vlastnictvím. Nemovitosti byly vyvlastněny. Průmyslová výroba začala klesat, coţ vedlo na pokraj hladomoru. Kdyby neexistoval v Rusku černý trh se zboţím a potravinami, tak by příděly zboţí na jednoho člověka za den byly nedostačující. Hladomor si vyţádal 5 milionů lidských ţivotů. V roce 1921 dochází ke vzpourám vedeným rolníky. Komunistické vedení se rozhodlo k ústupu a nastolilo novou ekonomickou politiku. Politika umoţňovala rolníkům vlastnit část půdy. Svou produkci mohli prodávat na volném trhu. Platili jen stanovenou daň. V roce 1923 došlo k inflaci. Bylo vytištěno neomezené mnoţství bankovek. Peníze ztratily svoji hodnotu. Proces kolektivizace, který byl zaveden v roce 1928, měl za následek opětovné znárodnění veškeré zemědělské půdy, soukromých obchodů a výrobních zařízení. Lidé mohli vlastnit jen malou část zahrádky, kde pěstovali ovoce a zeleninu a chovali dobytek pro vlastní potřebu. Ti, kteří proti kolektivizaci vzdorovali, byli posíláni do táborů nucených prací, kde jich mnoho zahynulo. Po druhé světové válce mnoho dalších států následovalo příklad Sovětského svazu. Celá populace v takových státech obvykle musela pracovat pro stát a se státem spolupracovat. Ekonomická produktivita stále klesala. Situace se začala zlepšovat aţ rozpadem Sovětského svazu v roce 1991. Hlavním důvodem narůstajícího zhoršování ekonomické výkonnosti byla absence soukromého vlastnictví. Člověk, který pracuje pro stát, není natolik snaţivý, aby zvýšil produkci. Bude-li vlastnit soukromý pozemek neomezený státní mocí, jeho produktivita se zvýší. Lidé postrádali motivaci. I kdyby pracovali více, tak by jim stát nepřinášel vyšší odměnu. V druhé polovině roku 1991 byl svrţen totalitní reţim. Ekonomika Ruska byla privatizována. 28

Přechod k trţnímu hospodářství nebyl jednoduchý, protoţe občané nevěděli, jak řídit soukromé podniky. Nevzdělaní a nekvalifikovaní lidé strádali. V polovině devadesátých let však jiţ více neţ dvě třetiny ruského domácího produktu tvořil soukromý sektor.

2.7.2. Německo a Itálie Na rozdíl od komunistického Ruska fašistické Německo a Itálie soukromé vlastnictví v omezeném smyslu povolovaly. Stát mohl zasahovat do vlastnických práv. Veškeré soukromé podniky byly podřízené státu. V Itálii se před 1. světovou válkou dostal k moci zakladatel fašistické strany a vůdce Benito Mussolini. Jeho ekonomická politika připomínala Leninův státní socialismus. Soukromé podniky musely pracovat pro vládu. Veškeré soukromé zájmy všech tříd byly podřízené národním zájmům. Mussolini uznával soukromé vlastnictví jako privilegium udělené státem. Ve dvacátých letech 20. století zasahoval do trhu. Usiloval o rovnocenné postavení firem a odborů. V Německu, kde se dostal k moci roku 1934 diktátor Adolf Hitler, bylo vlastnictví respektováno jako nezbytná sloţka nacionálního uspořádání společnosti, ovšem pouze pokud bylo uţíváno k prospěchu státu a národa, bylo respektováno. Stát si vyhrazoval nárok kontrolovat vlastníky majetku, omezit a vyvlastnit jejich majetek. Oběťmi se často stávalo ţidovské obyvatelstvo. Jejich majetek byl vyvlastněn a následně byli vyhnáni ze země. Cílem celé ekonomické politiky Hitlera bylo připravit Německo na válku.

2.7.3. Současná podoba vlastnického práva Samozřejmě i v současnosti existují státy s totalitním či diktátorským reţimem, ve kterých je úroveň ochrany základních lidských práv, tedy i vlastnického práva, obvykle velmi nízká. Ve většině demokratických států je však vlastnictví v současnosti obecně chápáno a respektováno jako jedno ze základních lidských práv. Jako takové je upraveno a garantováno i v řadě mezinárodních smluv. Příkladem můţe být Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, jejímiţ signatáři je drtivá většina evropských států, včetně České republiky, coby nástupníka bývalého Československa. Dojde-li k porušení práv zaručených v této úmluvě ze strany signatářských států, lze se domoci ochrany

29

u Soudu pro lidská práva, sídlícího ve Štrasburku. Jeho rozhodnutí jsou státy tvořící smluvní strany této úmluvy povinny respektovat. V České republice je vlastnické právo upraveno v Občanském zákoníku a je chráněno a zabezpečováno v ústavněprávní rovině zejména Listinou základních práv a svobod, v rovině mezinárodněprávní např. výše zmíněnou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. V další části mé práce se budu věnovat právě platné úpravě vlastnického práva a jeho zákonného omezení v českém právu.

30

3. VLASTNICKÉ PRÁVO A JEHO ZÁKONNÁ OMEZENÍ Vlastnické právo patří do práv věcných. Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů, se zabývá věcnými právy ve své druhé části. Hlava první se týká vlastnického práva, hlava druhá spoluvlastnictví a společného jmění, hlava třetí práv k cizím věcem, právem zástavním a zadrţovacím. Ustanovení § 123 Občanského zákoníku stanovuje práva vlastníka věci, ji v mezích zákona drţet (ius possidendi), uţívat (ius utendi), poţívat plody a uţitky (ius fruendi) a nakládat s ní neboli disponovat (ius disponendi).14 Soubor těchto oprávnění tvoří obsah vlastnického práva. První citované oprávnění, věc drţet, je předpokladem pro výkon dalších vlastnických oprávnění. Oprávnění věc uţívat vykonává vlastník uţíváním nebo nevyuţíváním její uţitné vlastnosti za účelem uspokojení potřeb a zájmů. Věc nemusí být uţívána jen jejím vlastníkem, ale i jinou fyzickou nebo právnickou osobou. Oprávnění věc poţívat neboli brát z ní plody a jiné uţitky lze uplatnit jen u plodonosných věcí. Mezi tyto věci řadíme věci, které poskytují uţitky. Součástí vlastnictví se stávají i oddělené plody. V tomto případě lze vycházet z § 135a Občanského zákoníku. Posledním oprávněním, které Občanský zákoník zakotvuje, je právo vlastníka s věcí nakládat neboli disponovat. Toto oprávnění se realizuje prostřednictvím jednostranných nebo vícestranných právních úkonů. Jednostranným právním úkonem by bylo například přenechání vlastnického práva k věci jinému vlastníkovi pomocí závěti. Dvoustranným právním úkonem můţe být např. kupní smlouva, kterou dochází ke zcizení neboli převodu vlastnického práva na jinou fyzickou nebo právnickou osobu. Pod pojem nakládání s věcí, patří i právo věc opustit nebo ji fakticky zničit. Vlastnické právo je jedno ze základních lidských práv, které je zabezpečováno a chráněno Listinou základních práv a svobod. Listina základních práv a svobod prohlašuje v čl. 11 odstavci 1: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“.15 Formulace Občanského zákoníku v § 124 by mohla být

14

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří. Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002. 471 s.

ISBN 80-86395-28-6. 15

DAVID, Roman. Ústava České republiky-Listina základních práv a svobod : Úplné znění doplněné poznámkami a úvodem do problematiky. Vyd. 1. Olomouc : Fin, 1996. 254 s. ISBN 80-7182-016-4.

31

pro tuto větu synonymem. Podle § 124 Občanského zákoníku: „Všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana“.16 Vlastnické právo je právem, které působí proti všem, tedy právem absolutním. Předmětem vlastnického práva je vţdy hmotná věc. Pokud by někdo rušil oprávněnou osobu (vlastníka věci) v jeho právu, musí se takového jednání zdrţet a respektovat jeho vlastnická práva. Vlastnické právo je trvalé. Zaniká jen v případě nějakého právního důvodu zániku vlastnictví. Specifická pro vlastnické právo je jeho tzv. elasticita, která souvisí s omezeními vlastnického práva, která mohou být dočasná nebo trvalá. Odpadne-li právní důvod omezení, vlastníkova oprávnění se bez dalšího obnoví v původním rozsahu. Zvláštní zákony stanovují a upravují, které věci mohou být výlučně ve vlastnictví státu nebo určených právnických osob (§ 125 Občanského zákoníku). Stejný obsah je řešen i v čl. 11 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod. Nutno se zmínit i o Dodatkovém protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních práv a svobod z roku 1952, která je publikovaná pod č. 209/1992 Sb. Tento protokol zní: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.“17

3.1.

Nabývání vlastnického práva

Nabývání vlastnického práva je upraveno v § 132 a § 133 Občanského zákoníku. Jeden z druhů nabytí vlastnického práva je originární neboli prvotní nabytí, kdy věc doposud neměla ještě ţádného vlastníka nebo vlastnictví k věci na nabyvatele přešlo bez vůle dosavadního vlastníka (například veřejné draţby). Originárním způsobem nabývání vlastnického práva je zhotovení neboli vytvoření nové věci. Druhým způsobem je odvozené neboli derivátní nabytí, které se odvozuje od prvotního. Vlastnické právo k věci přejde na nového vlastníka z dosavadního vlastníka například smlouvou. Nabýt nelze věci, které jsou ve vlastnictví státu nebo jiných právnických osob (například loţiska nerostných surovin) nebo věci, které nemohou být předmětem vlastnictví (například vzduch) i věci, které nelze nabýt z jiných právních důvodů (drogy). Vlastnictví věci lze nabýt různými způsoby. Nejčastějším způsobem sekundárního nabytí vlastnictví je 16

Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 978-80-7208-650-4. 17 KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří. Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002. 471 s. ISBN 80-86395-28-6.

32

kupní, darovací nebo jinou smlouvou, rozhodnutím státního orgánu, děděním nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. S nejjednodušší formou nabývání vlastnických práv se setkáváme v obchodě. Jen některé z nás napadne, ţe při nákupu v obchodě dochází k uzavření jiţ zmiňované kupní smlouvy mezi prodávajícím a kupujícím. Převzetím a zaplacením věci se stáváme jejím vlastníkem. Kupní smlouva nemusí být vţdy písemná. Prodávajícímu, který by musel uzavřít při kaţdém prodeji kupní smlouvu, by se ztíţila práce a uzavírání smluv by bylo neefektivní. Písemnou formou musí být zachycena smlouva, která se týká nemovitostí, nebo kdyţ se smluvní strany dohodnou na jejím sepsání. Jde-li o movitou věc, která je převáděna na základě smlouvy, dochází k nabytí movitosti převzetím věci. Podmínkou je, ţe jedna strana věc odevzdá a druhá převezme. Odevzdání a přijmutí věci nazýváme téţ jako tzv. tradici. Tato tradice se uskutečňuje různými způsoby. Jedním ze způsobů je hmotné odevzdání tzv. z ruky do ruky (osoby si v bezprostřední blízkosti věc předají), nebo distanční tradice (převzetí poštovní zásilky od pošty). Pokud se převádí nemovitá věc podléhající zápisu do katastru nemovitostí na základě smlouvy na jiného vlastníka, účinky nabytí vlastnictví nastanou aţ po vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí. Jestliţe na základě smlouvy převáděná nemovitost nepodléhá evidenci do katastru nemovitostí, nabude kupující vlastnictví k této nemovitosti okamţikem účinnosti této smlouvy. Vlastnické práv lze nabýt taktéţ na základě rozhodnutí státního orgánu. K tomuto dojde dnem v rozhodnutí určeným nebo dnem právní moci tohoto rozhodnutí. Státním orgánem je buď soud, nebo správní úřad. Mezi nabývání vlastnického práva na základě jiných právních skutečností patří například: Vydrţení Nález věci Přírůstek věci Zpracování věci Neoprávněná stavba

33

Tyto skutečnosti jsou stanoveny jednak Občanským zákoníkem, ale jsou upraveny i dalšími zvláštními zákony. Vydržení (§ 134 Občanského zákoníku) Vydrţením jsem se zabývala v první části mé bakalářské práce, která vysvětluje základní pojmy týkající se vlastnického práva. Vlastníkem věci se stane oprávněný drţitel, který věc po zákonem stanovenou dobu drţí v dobré víře. U nemovitostí je stanovena doba na deset let a u movitostí na tři roky. Vydrţením nelze nabýt vlastnické právo k určitým věcem uvedeným § 125 odstavci 2 Občanského zákoníku. Nález ztracené, opuštěné a skryté věci (§ 135 Občanského zákoníku) Pokud někdo najde ztracenou věc, která mu nepatří, je povinen ji vydat vlastníkovi věci. Vlastník věci je stále jejím vlastníkem. Pozbyl ale moţnosti ji fakticky ovládat. Věc by se vţdy měla vrátit vlastníkovi věci, ale pro případ, kdy neznáme vlastníka ztracené věci, máme povinnost ji odevzdat příslušnému orgánu (například obci, na jejímţ území k nálezu došlo). Jestliţe se vlastník věci do 6 měsíců o ni přihlásí, vrátí se mu, ale jinak připadne do vlastnictví příslušného orgánu. Osoba, která věc najde, má nárok na uhrazení nutných výdajů spojených s nálezem věci a na nálezné, jehoţ výše je deset procent z hodnoty věci. Jestliţe se vlastník věci ve stanovené době k věci přihlásí, obec je oprávněna od něj poţadovat nutné náklady spojené s opatrováním. Můţe se stát, ţe obecní úřad odmítne nalezenou věc kvůli její povaze přijmout (zaběhlá zvířata). Nálezce potom není v takovém případě povinen si věc nechat u sebe či se o ni starat. Je důleţité ohlášení nálezu u příslušného orgánu. Ustanovení § 135 odstavce 4 Občanského zákoníku počítá i s věcmi opuštěnými a skrytými. Opuštěním věci dává vlastník jednostranným právním úkonem najevo, ţe se vzdává svých vlastnických práv k věci. Následně vzniká vlastnické právo k věci státu. V obou případech se musí jednat o věc hmotnou. Nemůţe být opuštěna nemovitost. Občanský zákoník neřeší otázky ztráty a opuštění věci. Zabývá se pouze otázkami nálezu věci ztracené a opuštěné a povinnostmi nálezce. Někdy je těţké určit, zda se jedná o věc ztracenou nebo opuštěnou. Nebude-li to jasné určit, posuzuje se podle § 135 odstavce 1 a 2 Občanského zákoníku, jakoby se jednalo o věc ztracenou.

34

Věcmi skrytými, jejichţ vlastník není znám, se rozumí věci, které byly třeba kvůli nějakému nebezpečí skryty. K úkrytu mohlo dojít před staletími, ale i před nedávnem. Takovými věcmi mohou být věci zakopané nebo zazděné ve stěnách staveb (například archeologické nálezy). Vlastníkem skryté věci se stává stát, na jehoţ území se věc nacházela v okamţiku jejího nálezu. Přírůstek věci (§ 135a Občanského zákoníku) Přírůstky věci náleţejí vlastníku věci, i kdyţ byly odděleny od věci hlavní. Přírůstky se rozumí jednak plody země (úroda a mláďata zvířat), ale i výnosy peněz a cenných papírů, akcií aj. Vlastníkem plodonosných přírůstků se stává vlastník věci hlavní v okamţiku jejich oddělení (česání nebo spadnutí ovoce, narození mláďat aj.). Zpracování věci (§ 135b Občanského zákoníku) Je-li nějaká cizí věc přepracována někým v dobré víře na věc novou, stává se jejím vlastníkem, jestliţe je jeho podíl na věci větší. Původnímu vlastníku věci však musí uhradit cenu, o co se jeho majetek zmenšil. Dojde-li k rovnosti podílu, rozhoduje na návrh jednoho z vlastníků soud. Pokud někdo ví, ţe zpracovává věc cizí, která mu nepatří, je povinen ji na ţádost vlastníka vrátit do původního stavu nebo mu ji vydat. Není-li moţné věc vrátit do předešlého stavu, rozhoduje soud, kdo je vlastníkem věci a určuje náhradu, která přísluší vlastníkovi nebo zpracovateli. Neoprávněná stavba (§ 135c Občanského zákoníku) V tomto paragrafu je upraveno nepovolené postavení stavby na cizím pozemku. Vlastník pozemku se pak můţe u soudu domáhat, aby byla stavba odstraněna na náklady toho, kdo ji zřídil. Nastane-li situace, kdy odstranění stavby není účelné, pak soud přikáţe, ţe stavba připadne za náhradu vlastníkovi pozemku, který musí s takovým rozhodnutím souhlasit. Soud můţe zřídit i věcné břemeno za náhradu, kterým zajistí vlastníkovi stavby výkon vlastnického práva.

3.2.

Ochrana vlastnického práva, držby a detence

Důleţitou roli v ochraně vlastnického práva je předcházení porušování vlastnického práva a prevence. Zákon přímo stanovuje, jaké jsou povinnosti a práva vlastníka a jaké sankce nastanou v případě porušení vlastnického práva. Všem vlastníkům se poskytuje stejná právní ochrana. Zákon definuje i stavy, které ohroţují a porušují výkon vlastnického práva.

35

Ochrana vlastnického práva je obsaţena v Ústavě, v Listině základních práv a svobod (čl. 11 odstavec 1, čl. 36 odstavec 1) i v trestněprávních, správněprávních a občanskoprávních předpisech. Občanskoprávní předpisy se mohou z hlediska ochrany vlastnického práva rozdělit na obecné a zvláštní. Mezi obecné právní předpisy se řadí ochrana státními orgány (především moc soudní) podle § 3, § 4 a § 126 Občanského zákoníku, dále pak ochrana u příslušného orgánu státní správy (např. obecní úřad) podle § 5 Občanského zákoníku a svépomocí podle § 6 Občanského zákoníku, kdy ohroţený můţe přiměřeným způsobem odvrátit zásah sám. V § 124 Občanského zákoníku je poskytována stejná ochrana všem vlastníkům. Zvláštními prostředky, které napomáhají v ochraně vlastnického práva, jsou vlastnické ţaloby. Mezi ně patří ţaloba na vydání věci, ţaloba zapůrčí neboli negatorní (ţaloba na zdrţení se neoprávněných zásahů do vlastnického práva) a jiné ţaloby (například ţaloba na určení vlastnického práva, ţaloba na náhradu škody, ţaloba z bezdůvodného obohacení). Tyto ţaloby jsou prostředky ochrany vlastnického práva, které podle § 100 odstavce 2 nepodléhá promlčení. Námitka, kterou by se poukazovalo na uplynutí lhůty promlčecí doby, by byla neúspěšná. V případě ochrany oprávněného dědice na vydání dědictví se vychází z § 105 a § 485 Občanského zákoníku. Jednalo by se o vydrţení vlastnického práva podle § 134, vlastnické právo by v tomto případě mohlo zaniknout.18 Právní ochranu zabezpečuje občanské právo i drţiteli věci nebo práva. Drţba můţe být jednak oprávněná i neoprávněná. Svépomocí nebo u orgánu státní správy se můţe domáhat kaţdý drţitel právní ochrany. Ţalobu na vydání věci nebo ţalobu zapůrčí můţe podat pouze oprávněný drţitel. Jedná-li se o oprávněného drţitele můţeme usuzovat podle § 130 Občanského zákoníku. Neoprávněný drţitel se nemůţe bránit ţalobou u soudu. Pokud osoba neboli detentor nakládá s věcí s vědomím, ţe mu nepatří a pokud má věc u sebe oprávněně (například schovatel, zástavní věřitel u ruční zástavy atd.) má stejná práva jako vlastník. Oprávněný detentor stejně jako drţitel se můţe domáhat ochrany svépomocí, u orgánu státní správy i u soudu prostřednictvím ţaloby na vydání věci a ţaloby zápůrčí. Oprávněným detentorem se rozumí osoba, která nakládá s věcí ve lhůtě a v mezích, které mu vlastník určil.19

18

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří. Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002. 471 s. ISBN 80-86395-28-6. 19 FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Vyd. 1. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 718 s. ISBN 978-807380-058-1.

36

3.2.1. Žaloba na vydání věci [10] Základem ţaloby na vydání věci je skutečnost, ţe se věc nachází ve faktické moci jiné osoby. Tato osoba není vlastníkem věci a zadrţuje ji bez právního důvodu. Ţalobu lze pouţít u věci movité i nemovité. Uplatnit ji nelze v případě, kdy oprávněný drţitel nabyl vlastnické právo k věci vydrţením. Prvním z předpokladů podání ţaloby na vydání věci je, ţe ţalobce musí prokázat vlastnictví k věci. Existence vlastnického práva k věci můţe být například kupní nebo darovací smlouva, vydrţení, dědění atd. Druhým z předpokladů jsou individualizující znaky věci, které ji odliší od všech ostatních věcí stejného druhu. Ţaloba na vydání věci se týká jen individuálních určených věcí. Jednalo by se o druhově určené věci, pak by se ţalobce domáhal ţalobou na plnění v penězích. Ţalobu na vydání věci má oprávnění podat ţalobce, kdyţ ţalovaný zadrţuje jeho věc neoprávněně. Ţalobu jednak můţe podat fyzická osoba i právnická osoba. Vlastník věci je aktivně legitimován k podání ţaloby na vydání věci. Je-li věc předmětem spoluvlastnictví, ţalobu můţe podat kterýkoliv ze spoluvlastníků. V případě společného jmění manţelů, aktivně legitimován je kterýkoliv z manţelů. Pasivně legitimována je osoba, která má věc fakticky u sebe a neoprávněně ji zadrţuje vlastníkovi věci. Pokud někdo ve sporu namítne, ţe věc zadrţuje na základě závazkového obligačního práva (například smlouva a výpůjčce na dobu neurčitou) nebo na základě věcného práva (zadrţovacího práva, zástavního práva, práva odpovídajícímu věcnému břemeni), tato ţaloba nebude mít proti němu úspěch. Úspěšná nebude ani ţaloba, pokud ţalovaný nemá věc fakticky u sebe. Ţalovaný mohl věc například spotřebovat, zničit, zcizit atd. Ţalobcův nárok na vydání věci nebude moţné splnit a ţalobce můţe uplatnit nárok na náhradu škody zaplacením peněţní částky podle § 420 Občanského zákoníku. Jedná-li se o věci movité, ţalobou se domáháme jejich vydání. Pokud jde o věci nemovité, kde by jejich vydání nebylo moţné, domáháme se ţalobou jejich vyklizení. (viz příloha 1)

3.2.2. Žaloba zapůrčí [10] Touto ţalobou se vlastník věci domáhá ochrany svého vlastnického práva proti tomu, kdo ho ruší neoprávněnými zásahy ve výkonu jeho vlastnických práv. Aktivně legitimován je stejně jako u ţaloby na vydání věci vlastník, kterýkoliv ze spoluvlastníků v případě podílového spoluvlastnictví a kterýkoliv z manţelů v případě společného jmění manţelů. Ten, který neoprávněně zasahuje do vlastnického práva vlastníka je legitimován pasivně. Do této ţaloby se neřadí neoprávněné zadrţování věci. Stejně jako u ţaloby na vydání věci 37

ji lze pouţít na movité i nemovité věci. Nejčastějším pouţitím ţaloby zapůrčí je při ochraně sousedských vztahů. Ţalobce se v takovém případě bude domáhat toho, aby ţalovanému byla udělena povinnost zdrţet se takového chování, případně obnovit původní stav před provedením neoprávněného zásahu. (viz příloha 2)

3.3.

Zánik vlastnického práva

Zde je třeba si vysvětlit rozdíl mezi zánikem vlastnického práva relativním a absolutním. Zánik vlastnického práva souvisí s jeho vznikem. Vlastnické právo jedné osoby je spjato současně se vznikem vlastnického práva jiné osoby. Jde o relativní zánik vlastnického práva, kdy bývalý vlastník vlastnické právo ztrácí a nový vlastník ho získává. Absolutním zánikem vlastnického práva je skutečnost, ţe jedné osobě zanikne toto právo a nikdo jiný ho nenabude. Rozlišuje se zánik vlastnického práva z vůle vlastníka nebo nezávisle na jeho vůli. Vlastník věci má dispoziční oprávnění. Můţe předmět svého vlastnického práva zcizit (převede vlastnické právo na jiného smlouvou), vzdát se vlastnictví (opuštění věci s úmyslem vzdát se vlastnictví k věci), spotřebovat nebo zničit. K zániku vlastnického práva nezávisle na vůli vlastníka dochází zánikem věci, smrtí vlastníka, vydrţením nebo rozhodnutím státního orgánu. Rozhodnutí státního orgánu je například rozhodnutí o vyvlastnění podle § 128 odstavce 2 Občanského zákoníku, rozhodnutí soudu o neoprávněné stavbě podle § 135c Občanského zákoníku, rozhodnutí soudu o vlastnictví ke zpracované věci podle § 135b, rozhodnutí soudu v trestní věci v případě trestu propadnutí majetku nebo věci atd.

3.4.

Omezení vlastnického práva

Vlastnické právo je právem absolutním. Je chráněno proti všem dalším subjektům. Všechny další subjekty se musí zdrţet všeho, čím by ohroţovali výkon nositele vlastnického práva. Často dochází ke sporům, kdy při výkonu konkrétního vlastnického práva na konkrétní nemovitosti se zasahuje do vlastnického práva sousedního vlastníka. Dochází ke střetu dvou vlastníků, kteří uplatňují své absolutní právo na sousedních nemovitostech. Výraznějším kolizím dvou vlastníků sousedních pozemků má zamezit úprava tzv. sousedských práv. Omezení vlastnického práva spočívá buď v povinnosti vlastníka něco nekonat či strpět, nebo výjimečně v povinnosti vlastníka něco konat. Omezit vlastnictví lze jen na základě zákona. Můţe se tak stát na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu, popř. 38

omezení vlastnictví můţe být zaloţeno i právním úkonem (pronajmutí věci, zřízení věcného břemene). V případě omezení vlastnického práva svým vlastním právním úkonem, jde o dobrovolné omezení vlastnického práva vlastníkovým výkonem. „Omezením vlastnického práva se rozumí právní omezení dovolenosti jeho výkonu neboli zákonná mez výkonu vlastnictví, při jejím překročení se tento výkon stává nedovoleným, tj. stává se protiprávním úkonem.“20

3.4.1. Jednotlivé druhy omezení vlastnického práva Jednotlivé druhy omezení vlastnického práva jsou uvedeny v níţe uvedených ustanoveních Občanského zákoníku: Ust. § 127 Občanského zákoníku odstavec 1, 2 a 3 (sousedská práva) Ust. § 128 Občanského zákoníku odstavec 1 a 2 (pouţití věci bez souhlasu a vyvlastnění) Ust. § 151n a násl. Občanského zákoníku (věcná břemena) Čl. 11 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod v dalších zákonech (např. Zákon č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích, Zákon č. 20/1987 Sb. o památkové péči, Zákon č. 458/2000 Sb. energetický a další) V následujícím textu jsem se jednotlivým druhům omezení vlastnického práva věnovala podrobněji. 3.4.1.1.

Ust. § 127 Občanského zákoníku

Obecné vymezení sousedského práva je upraveno v § 127 odstavci 1, 2 a 3 Občanského zákoníku: Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, 20

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří. Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002. 471 s. ISBN 80-86395-28-6.

39

popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek. Je-li to potřebné a nebrání-li to účelnému využívání sousedících pozemků a staveb, může soud po zjištění stanoviska příslušného stavebního úřadu rozhodnout, že vlastník pozemku je povinen pozemek oplotit. Vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůže zprostit.21 Uţíváním dvou nebo více přímo či nepřímo sousedících nemovitostí vznikají sousedské vztahy. Sousedské vztahy se mohou vyvíjet ale i při pouţívání věcí movitých. Občanský zákoník totiţ přímo nestanovuje, zda „vlastníkem věci“ je myšlen vlastník věci movité nebo nemovité. Uvádí pouze „vlastníka věci“. Důleţitými omezení v § 127 odstavci 1 jsou slova „ohroţování“ a „obtěţování“. Tato první věta je tzv. generální klauzule. Další věty ji pouze rozšiřují různými konkrétními příklady moţných zásahů do vlastnického práva, jako je například hluk, popílek, plyny aj. Jednotlivý výčet případů, s kterými se setkáváme nejčastěji, je uveden v Občanském zákoníku pouze z praktických zkušeností. Občanský zákoník slovíčkem „zejména“ uvádí tento výčet, ale není výslovně stanoveno, ţe se jedná jen o tyto případy. Generální klauzuli odpovídá i jiné jednání vlastníka věci. V zájmu nerušeného uţívání nemovitostí stanovuje Občanský zákoník omezení, která se týkají vlastníka. Vlastník nemovitosti vykonává svá práva, ale zároveň musí strpět určitá omezení ve prospěch jiného vlastníka sousedních nemovitostí při výkonu stejných práv. Tyto povinnosti a omezení se vztahují i na spoluvlastníky. Pokud nám bude někdo zasahovat do našich vlastnických práv, bráníme se většinou ţalobami. Úspěch ţaloby v první řadě podmiňuje prokázání vlastnických práv ţalobce. Důkaz vlastnického práva ţalobce nebude pro něj vţdy vítězstvím. Ţalovaný můţe mít například oprávnění z věcných břemen nebo ze smluv, které mu umoţňují legálně zasahovat do ţalobcova vlastnictví. Zákaz imisí, který je uveden v § 127 odstavci 1 se nevztahuje jen na bezprostřední sousedy, ale i například na osoby vzdálenějšího pozemku. 21

Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 978-80-7208-650-4.

40

V následujícím textu se budu zabývat jednotlivými omezeními, které řeší netolerované a neobvyklé chování sousedů. Ohroţování sousedovy stavby pozemku Imise Vnikání chovaných zvířat na sousedící pozemek Odstraňování podrostů a převisů Ploty Vstup na sousedův pozemek Ohrožování sousedovy stavby nebo pozemku Vlastník nemovitosti se podle jiţ zmiňovaného § 127 odstavce 1 Občanského zákoníku musí zdrţet jakékoliv činnosti, která by ohrozila stav sousedovy stavby nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na pozemku zřízení, aniţ by provedl dostatečná opatření na upevnění sousedovy stavby nebo pozemku. Příkladem můţe být nevhodné vyhloubení odtoku dešťové vody, který bude způsobovat zaplavování sousedova pozemku nebo stavby nebo nevhodné vykopání příkopu, který bude mít za následek sesuv půdy na sousedovu pozemku. Přesná vymezení těchto rušebních činností na sousedově pozemku nejsou v zákoně upravena. Úpravy, které by mohly ohrozit sousedův pozemek, nejsou zakázané, ale musí být prováděny tak, aby se předešlo touto činností ohroţení sousedovo pozemku či stavby. Některá opatření, která souvisejí s úpravami pozemku či stavby musí mít povolení od stavebního úřadu. Některé úpravy jsou uvedeny ve Stavebním zákoně č. 183/2006 Sb. Budeme-li ohroţovat sousedův pozemek, můţe se dotčená osoba domáhat svého práva u soudu. Soud nám můţe uloţit (i formou předběţného opatření) povinnost zdrţet se přesně vymezeného chování, kterým ohroţujeme sousedův pozemek či stavbu. Pokud povinný příslušná opatření nedodrţuje a ohroţení sousedovo pozemku či stavby trvá, ukládá soud v rámci výkonu rozhodnutí pokuty aţ do výše 100 tisíc Kč. Pokuty náleţí státu, přičemţ se povinný nezprošťuje odpovědnosti za škodu. Nesplní-li povinný po uloţení pokuty vykonatelné rozhodnutí, můţe mu soud uloţit pokutu opakovaně. Jestliţe dojde k situaci, při níţ by hrozila škoda, můţe soud nařídit takové opatření, které by vedlo k odvrácení hrozící škody podle § 417 odstavce 2 Občanského zákoníku. Pokud ale v důsledku prováděných úprav nastane škoda, postupuje se podle § 442 Občanského zákoníku. Škoda je brána jako újma a musí se poškozenému uhradit ušlý zisk (většinou penězi nebo uvedením do původního stavu, jestliţe je to účelné a moţné).

41

Imise Imise (latinsky immision) v překladu znamená „vnikání“. Toto vnikání je zásahem do vlastnických práv. Imise jsou zásahy, kdy rušíme nejen sousedícího vlastníka, ale i sousedící vzdálenější, škodlivými účinky a následky ze své činnosti na pozemku nebo stavbě cizí.22 Byla spousta případů, kdy se mezi sebou dohadovali vlastníci sousedních pozemků, ţe jeden z nich druhého omezuje hlasitým poslechem rádia nebo pálením listí na podzim. Těmito problémy se zabývá jiţ zmiňovaný § 127 odstavec 1 Občanského zákoníku. Vysvětlení pojmu „nad míru přiměřenou poměrům“ není nikde v zákoně výslovně stanoveno. Jedná se o chování, které je v rámci dobrých sousedských vztahů netolerované a neobvyklé. Tato formulace je pruţná. Vţdy se přihlíţí k okolnostem v určité konkrétní situaci a hledá se míra jejich únosnosti. Vlastník nemovitosti můţe na své nemovitosti produkovat hluk, kouř, pachy, prach atd., ale jen nad míru přiměřenou poměrům. Tato produkce není vykonávána s úmyslem poškodit souseda, ale pro svoji vlastní potřebu. Není vţdy jednoduché určit zásahy nad míru přiměřenou poměrům. § 3 Občanského zákoníku stanovuje, ţe výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Pokud by vlastník nemovitosti úmyslně ohroţoval svého souseda netolerovaným a neobvyklým chováním, hrozila by mu sankce ve formě náhrady škody. V některých případech lze přihlédnout i k jiným předpisům (například domovní řád), kde je stanovena také určitá mez přípustnosti takového chování. S obtěţováním hlukem se kaţdý z nás nejméně jednou setkal. Buď my jsme byli ti hluční sousedi, kteří vyhrávali do noci do té doby, neţ si přišel někdo stěţovat, nebo jsme přišli do sporu s vlastníkem sousední nemovitosti třeba ohledně rušení klidu vlivem pracovní činnosti (například pouţití různých mechanických strojů). Otázka, kdy je takové hlučení přiměřené a kdy nepřiměřené, je závislé na prostředí, kde k němu dochází. Jiná situace nastane, kdyţ k takovému hlučení dojde v zahrádkářské kolonii nebo v panelové čtvrti. Posuzuje se i jednorázovost nebo soustavnost hluku. Intenzita hluku se v dnešní době můţe měřit. Posuzování bude vţdy záleţet na různých okolnostech. Jedním z posuzovacích kritérií můţe být například čas. Jiný zřetel bude brán na dvoudenní pouť, při níţ budou

22

SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Základy občanského práva. Vyd. 1. Ostrava : KEY Publishing, 2007. 150 s. ISBN 97880-87071-84-7.

42

„kolotočáři“ 2 dny vyhrávat a jinak se bude brát kaţdodenní hluk z nočního klubu, který se můţe stát předmětem přestupkového práva. Závaţnějším druhem imisí, který můţe mít ekologický dopad nejen na sousedící pozemek ale i na krajinu, je šíření prachu, popílku, kouře, plynů a par. Šíření těchto látek mnohdy devastuje přírodu a problém se řeší na úrovni ústředních orgánů států. Dalším druhem imisí je obtěţování pachy. Obtěţování je situace nepříjemná, která přináší nesnáze, nutí člověka něco udělat, něčeho se zdrţet a něco strpět. Stejně jako v předchozím případě má často obtěţování pachy dalekosáhlé důsledky. Jinak se bude hodnotit skládka kompostu zahrádkářské kolonie a jinak továrna, která bude produkovat pro člověka nebezpečné větší mnoţství pachu například zpracováním chemikálií. Méně často se setkáme s obtěţováním stíněním, světlem a vibracemi. V případě stínění bude hrát důleţitou roli prevence. Pokud bude někdo například vysazovat stromy, musí myslet na to, ţe po uplynutí nějaké doby, budou stromy růst a zároveň se bude zvětšovat jejich stín na sousedovo pozemku. Řešení různých případů bude ale sloţité. Jinak se bude posuzovat situace, pokud jeden ovocný strom bude stínit na sousedící pozemek a jinak dva sousedící sady. Obtěţování světlem v důsledku například špatného umístění lamp je snáze odstranitelné. Obranou pro nepřiměřené šíření pachu a obtěţování stíněním, světlem nebo vibracemi, je ţaloba na zákaz nadměrného obtěţování. Další imisí, kterou můţeme obtěţovat sousedovo pozemek, jsou tekuté a pevné odpady (například močůvky, komposty aj.) I v těchto případech můţe dojít k znečišťování podzemní vody. Osoba, která tímto způsobem obtěţuje vlastníka nemovitosti, by se měla chování zdrţet. Za zajímavý příklad imise uvádím pohled (nahlíţení do cizích oken), který je jen v mimořádném případě povaţován za imisi, z judikatury PR, 2005, č.17 – NS sp. zn. 22 Cdo 1733/2004 : „Těm, kteří mají faktickou možnost nahlížet do cizích oken, nelze zpravidla uložit, aby provedli taková opatření, kterými by tuto možnost vyloučili. Proto je na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Obtěžování pohledem je imisí, proti které právo poskytuje ochranu

43

jen v případě, jde-li o mimořádnou situaci a zvlášť závažné a soustavně narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti.“23 Vnikání chovaných zvířat na sousedící pozemek Občanský zákoník z roku 1811 také řešil spory, které se týkaly vnikání zvířat na sousedící pozemek. Pokud někdo přistihl na svém pozemku cizí zvíře, mohl ho přiměřeným způsobem zahnat a nikoliv jej zabít. V případě, ţe mu vniknutá zvířata způsobila škodu, mohl některá z nich zabavit k odškodnění. Jeho ţaloba musela být nejpozději do osmi dnů podána soudci. S vlastníkem dobytka se musel vyrovnat do osmi dnů, jinak mu musel zabavená zvířata vrátit. V roce 1918 za první Československé republiky bylo v platnosti „právo kobylího pole“, které umoţňovalo koním pohybovat se v době mimo vegetační období na cizích pozemcích.24 Dnešní Občanský zákoník je méně benevolentní. § 127 Občanského zákoníku odstavec 1 říká, ţe vlastník věci nesmí nechávat vnikat jeho zvířata na sousedící pozemek. Pojem zvířata je široký. Nejedná se jen o zvířata hospodářská (například kozy, krávy, ovce, koně, drůbeţ, včely aj.), ale tento zákaz platí pro zvířata všechna (psy, kočky, exotické plazy aj.). Zákon pouţívá výrazu „vnikat“, čímţ se nemyslí jednorázové vniknutí, ale předpokládá se vnikání opakované. Hlavním problémem například chovatele holubů nebude přelétávání přes sousedův pozemek, ale spíš znečišťování sousedova pozemku výkaly holubů. Vlastník nemovitosti se můţe proti vniknutí zvířaty na jeho pozemek bránit. Je potřeba rozlišit situace, kdy vnikáním hrozí škoda, byla způsobena škoda nebo k ţádné nedošlo. Při situaci, kdy škoda nehrozila ani k ní nedošlo, se obtěţovaný vlastník nemovitosti můţe u soudu domáhat svého práva ţalobou na zdrţení se rušení vnikáním zvířat. Pokud by škoda nastala, vychází se z jiţ zmiňovaného § 417 Občanského zákoníku. Ohroţovaný vlastník, kterému hrozí nebezpečí škody, můţe zasáhnout i svépomocí. Zvíře můţe chytit nebo zavřít, ale o této skutečnosti musí ihned informovat vlastníka zvířete, jinak by zasahoval do práv cizího vlastníka. Je zakázáno si takové zvíře přisvojit. Jestliţe by na náš pozemek vniknul například cizí pes nebo jiné nebezpečné zvíře, které by nás ohroţovalo, tak se nemusíme bát zakročit. V takovém případě se řídíme § 418 odstavce 1 Občanského zákoníku, který se zabývá zproštěním odpovědnosti. Jestliţe ohroţovaný vlastník pozemku odvrací přímo hrozící 23

ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I. § 1-459 : Komentář. Vyd. 1. Praha : C. H. Beck, 2008. 1236 s. ISBN 978-80-7400-004-1. 24 SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Základy občanského práva. Vyd. 1. Ostrava : KEY Publishing, 2007. 150 s. ISBN 97880-87071-84-7.

44

nebezpečí, které sám nezpůsobil, tak není sám odpovědný. Brání se útoku zvířete, které můţe zranit nebo usmrtit. Pokud by svým jednáním způsobil závaţný nebo ještě závaţnější následek neţ ten, který hrozil, přihlíţí se k jiným okolnostem. Někdy lze nebezpečí odvrátit za daných okolností přiměřeným způsobem. § 417 odstavec 2 Občanského zákoníku také zprošťuje viny majitele pozemku, který odvracel hrozící nebo trvající útok pomocí přiměřené nutné obrany. V následujícím textu uvádím příklad judikatury, a sice rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, týkající se obtěţování včelami, pronikajícími na pozemek ze sousední nemovitosti, nad míru přiměřenou poměrům: „Žalobce se podle § 127 odst.1 ObčZ může domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobce včelami z chovu na označeném pozemku žalovaného, pronikající na označenou nemovitost žalobce. Soud zváží, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám přiměřená míra konkrétních imisí, tj. zalétávání včel na sousední pozemky, a jaká je míra imisí v dané věci. Jestliže soud zjistí, že dochází k obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům (příp. že jde o vážné ohrožení výkonu jeho práva), žalobě vyhoví a v odůvodnění rozsudku vymezí míru obtěžování, která je ještě v dané věci přiměřená poměrům, a míru obtěžování v dané věci. V řízení o výkon rozhodnutí pak bude soud zkoumat, zda obtěžování žalobce se snížilo nad míru přiměřenou poměrům, uvedenou v odůvodnění vykonávaného rozsudku.“25 Soud v tomto případě můţe uloţit ţalovanému (včelaři), aby se zdrţel rušivého chování, které obtěţuje osobu na sousedním pozemku nad míru přiměřenou poměrům. V případě, ţe by byla včelaři uloţena povinnost se zdrţet konkrétního rušivého jednání, pak by měl včelař sám rozhodnout, jakým konkrétním způsobem se takového jednání zdrţet. Řešením můţe být např. přemístění včelstev. Odstraňování podrostů a převisů Nepříjemným problémem sousedských vztahů jsou kořeny stromů, které se podrůstají do sousedovy zahrady a v nejhorším případě škodí sousedovo zdivo. I zde je důleţitá prevence. Při vysazování stromů, o nichţ víme, ţe v budoucnu jejich kořeny dosáhnou větších rozměrů, je nebudeme vysazovat v blízkosti sousedova plotu. Tato situace je řešena 25

ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I. § 1-459 : Komentář.

Vyd. 1. Praha : C. H. Beck, 2008. 1236 s. ISBN 978-80-7400-004-1.

45

v Občanském zákoníku v § 127, které takové odstraňování nezakazuje, ale jen jejich odstraňování omezuje. Odstraňování kořenů stromů musí být šetrné a musí se konat ve vhodné roční době, kdy strom prochází vegetačním klidem. Zásah by měl být přiměřený, kterým se nebude ohroţovat ţivotnost stromu. Šetrnost zásahu a vhodná roční doba by se měla konzultovat vţdy s odborníkem. Krajním případem bude situace, kdy se bude jednat o strom chráněný, kde jakýkoliv zásah bude umoţněn jen s úředním povolením. Stejnými pravidly se řídíme i při odstraňování převisů ze sousedova pozemku. Musí se dbát na šetrnost a respektovat vegetační období. Zde přichází ale jiný problém, který se týká plodů stromů. Plody stromů patří vlastníkovi stromu. Spadnou-li na pozemek souseda, měl by je soused vydat vlastníkovi stromu. Nemůţe si je bez jeho povolení nechat. Řešení sporů o plody by bylo ale neefektivní například ţalobou na vydání věci nebo ţalobou na bezdůvodné obohacení, protoţe ţádné ovoce nemá takovou trvanlivost, jako trvají soudní spory. Odstraněním podrostů stromu by mohlo dojít i k úhynu stromu. Vlastník stromu by se pak mohl bránit poukázáním na § 417 Občanského zákoníku. Ploty Jiţ citovaný § 127 odstavec 2 Občanského zákoníku stanovuje, kdy je oplocení, které brání neoprávněným zásahům do práv souseda, potřebné. Soud výslovně nestanovuje pozemek oplotit, pouze dává moţnost vyslovit svým rozhodnutím povinnost vlastníka pozemku jej oplotit. Soud ale nikdy nemůţe určit druh plotu. Jeho rozhodnutí se můţe týkat jen oplocení některé části nebo strany pozemku. Pokud soud nařídí zřízení plotu, měly by být splněny dvě podmínky. Jedna z nich je, ţe postavení plotu musí být uznáno za potřebné a druhá je, ţe postavení plotu nebude bránit účelnému vyuţívání sousedících pozemků a staveb. Plot by měl mít tak vysoký a splňovat podmínky, které budou bránit neoprávněným zásahům do vlastnických práv souseda. Diskuze, proč si ţalobce svůj pozemek neoplotí jako první, aby mu nikdo nezasahoval do jeho vlastnických práv, by byla zajímavá. Pokud si přece někdo bude stěţovat například na pronikání zvěře na jeho pozemek, tak proč si plot nepostaví sám. Někdy je potřeba ke stavbě plotu povolení stavebního úřadu, které je povinen si soud vyţádat. Tímto povolením není soud vázán, ale spíše k němu přihlíţí. Se stavbou plotu vzniká vlastníkovi povinnost udrţovat plot v řádném stavu. Zřízení plotu je upraveno jednak v Občanském zákoníku, tak

46

i ve stavebním zákoně, proto při rozhodování o jeho zřízení, nesmí docházet k rozporům mezi orgány rozhodujícími o téţe věci. Vstup na sousedův pozemek Z ustanovení § 127 Občanského zákoníku odstavce 3, jak jiţ bylo řečeno, vyplývá, ţe nikdo nemá právo vstupovat na sousedící pozemek. Existují však výjimky, které stanoví, kdy má člověk oprávnění vstoupit na cizí pozemek. Pokud je vstup nutný na údrţbu a obhospodařování svého pozemku, musí nám vlastník pozemku umoţnit vstup na jeho pozemek na nezbytnou dobu a v nezbytné míře. Předem by mělo být vlastníkovi sděleno, o jakou činnost se bude jednat a jak dlouho bude trvat. Je třeba jeho souhlas se vstupem na pozemek. Svolení ke vstupu musí mít i řemeslníci, kteří zajišťují ony potřebné práce. Pokud nám vstup nepovolí, domáháme se práva u soudu. Odstavec 3 § 127 Občanského zákoníku obsahuje i opatření v případě, ţe by nastala škoda na sousedícím pozemku vlivem činnosti. Širší pravomoce upravující vstup na sousedův pozemek obsahuje stavební zákon. 3.4.1.2.

Ust. § 128 Občanského zákoníku

Ust. § 128 Občanského zákoníku omezuje vlastnické právo dvěma způsoby: použitím věci bez souhlasu (odstavec 1 § 128 Občanského zákoníku): „Vlastník věci je povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za náhradu použita jeho věc, nelze-li účelu dosáhnout jinak.“26 Opět jsou zde nějaké výjimky, kterými jsou stav nouze a naléhavý veřejný zájem. V případě ţivelných pohrom jako jsou povodně, poţáry, zemětřesení aj., můţe vstup osoby na cizí pozemek vlastníka, kterému hrozí nebezpečí, pomoci. Nezbytná míra se bude posuzovat podle konkrétních okolností v konkrétním čase. Podmínka, která stanovuje, ţe vstup je za náhradu, nebude vţdy splněna. Bude-li vstup na cizí pozemek v zájmu vlastníka, pak náhrada nebude moţná. Ve stavu nouze má právo pouţít cizí věc především ten, který se ocitá ve stavu nouze. Pokud by byl dotyčný zraněný, můţe cizí věc v prospěch zraněného pouţít někdo jiný. Kdokoliv můţe pouţít cizí věc za zákonných podmínek v naléhavém veřejném zájmu. 26

Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 978-80-7208-650-4.

47

vyvlastnění (odstavec 2 § 128 Občanského zákoníku a čl. 11 odstavec 4 Listiny základních práv a svobod): „Ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak a to na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu“.27 Rozumí se tím nucené odnětí vlastnického práva k pozemku či stavbě na základě správního aktu. Ustanovení § 128 odstavce 2 počítá s existencí dalších zákonů, ve kterých jsou upraveny podmínky vyvlastnění. I Listina základních práv a svobod praví: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“28 Několikaletý spor ohledně vyvlastnění pozemků kvůli stavbě dálnice D11 Obrázek 1: Spor o pozemky pro D11

Zdroj: IHNed.cz [online]. 24.5.2010 [cit. 2010-08-08]. Stát po letech sporů vyvlastní pozemky farmářky Havránkové pro dálnici D11. Dostupné z WWW: .

27

Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 978-80-7208-650-4. 28 DAVID, Roman. Ústava České republiky-Listina základních práv a svobod : Úplné znění doplněné poznámkami a úvodem do problematiky. Vyd. 1. Olomouc : Fin, 1996. 254 s. ISBN 80-7182-016-4.

48

Pokud jde o vyvlastnění pozemků, jako ilustrativní případ takovéhoto zásahu do vlastnického práva bych ráda zmínila mediálně známou kauza paní Ludmily Havránkové, majitelky pozemků v Plačicích, které měl v úmyslu stát vyvlastnit kvůli stavbě dálnice D11 z Prahy do Hradce Králové. Spor trvá jiţ 16 let a dálnice nemůţe být ukončena kvůli posledním chybějícím 3 km. Pro shrnutí uvádím tabulku, která se týká jednotlivých událostí řešící daný spor:

Tabulka 1: Jednotlivé události sporu ohledně vyvlastnění pozemků

1992 Ludmila Havránková získala v restituci pozemky zabavené její rodině 1993 vláda rozhodla, ţe dálnice je prioritní stavbou a pozemky pro ni bude moţno vyvlastnit 2002 vláda slíbila prodlouţit dálnici z Poděbrad do Hradce 2004 paní Havránková se dozvěděla, ţe má přes její pole vést dálnice, a pozemky nabídla státu, nikdo z úředníků na nabídku nereagoval 2004 jednání státních úředníků přimělo farmářku k prodeji části parcely ekologickým aktivistům za symbolickou cenu 2004 začala výstavba úseku z Libice nad Cidlinou k Hradci 2006 v prosinci se dálnice dostala 6 kilometrů před Hradec 2006 farmářka a stát se dohodly na výměně za pozemky vzdálené třicet kilometrů od farmy 2007 za 13 hektarů stavebních parcel měla farmářka získat 250 hektarů zemědělské půdy 2008 Topolánkova vláda doporučila výměnu 10,6 hektaru parcel v hodnotě 106 milionů korun za 253 hektarů polí v ceně 58 milionů korun, paní Havránková ačkoliv návrh přijala, stát následně od svého rozhodnutí ustoupil 2009 příslušná ministerstva směnu zamítla a vláda navrhla výměnu 10 hektarů pozemků a doplatek 46 milionů korun. Ministr dopravy Gustav Slamečka přišel s variantou vyměnit jen 3 hektary místo plánovitých deseti kvůli přesunu dálničního sjezdu a poţadovaná pole farmářce pronajmout 2010 vláda předloţila návrh smlouvy o výměně tří hektarů pozemků za jiné tři hektary a o dlouhodobém pronájmu 130 hektarů půdy v oblasti obcí Holohlavy a Rodov

49

2010 vláda rozhodla o vyvlastnění pozemků Ludmily Havránkové i její sestry Jaroslavy Štrosové Zdroj: IDNES.cz [online]. 24. května 2010 [cit. 2010-08-03]. Stát vyvlastní sporné pozemky u D11, dostavba však zůstává v nedohlednu. Dostupné z WWW: .

Rodina paní Havránkové hospodařila v Plačicích jiţ od 16. století. Smutné na tom je, ţe paní Havránkové byly pozemky po restituci v roce 1992 vráceny a následně v letech 1993 vláda prohlásila, ţe tyto pozemky vyvlastní ve prospěch postavení dálnice. Vyvlastnit pozemky se ji ale nepodařilo a vznikl spor, který uţ trvá několik let. Paní Havránková ţádala o jiné pozemky, na kterých by mohla hospodařit, za výměnu za ty její, přes které má vést dálnice. Snaţila se získat pozemky, na kterých by mohla začít opět hospodařit. Pod neustálými výhruţkami ze strany státních úřadů, se snaţila společně se svojí rodinou vyvlastnění čelit. Řízení, které se týkalo vyvlastnění pozemků paní Havránkové, bylo v první fázi zastaveno, jelikoţ stát nejednal podle své zákonné povinnosti, která spočívá v tom, ţe stát by měl s majiteli pozemku jednat. Paní Havránkové byly nabízeny peníze, ale ona chtěla půdu k hospodaření. Myslím si, ţe dohoda s majiteli pozemků, je mnohem rychlejší neţ daný spor řešit vyvlastněním. Případ byl doprovázen neustálými problémy. Koncem dubna tohoto roku měl stát dodat znalecký posudek, který by ocenil pozemky určené ke směně. Znalecký posudek však vypracován nebyl. Vypracování znaleckého posudku se stalo další brzdou daného sporu. Pozemky farmářky Havránkové byly podle územního rozhodnutí určené pro stavbu dálnice. Stát navrhoval směnit stavební pozemky za stavební, aby nemusel platit velký finanční rozdíl, který by nastal v případě výměny pozemků zemědělských za stavební. Kdyţ se dohoda státu s paní Havránkovou jevila jako moţná, tak vznikl další spor s její setrou Jaroslavou Štrosovou, která za své pozemky poţadovala více peněz. Sestry se měly mezi sebou dohodnout, coţ zapříčinilo další zdrţení. Vláda jedenácti hlasy proto rozhodla pro vyvlastnění pozemků obou sester a dalších aktivistů, které jsou potřebné pro dostavbu dálnice. Samozřejmě nastala situace, proti které se paní Havránková společně se sestrou bránily. Paní Havránková byla ochotna na dohodu přistoupit, a proto je dle mého názoru nespravedlivé, aby ji stát pozemky vyvlastnil. Její sestra Jaroslava Štrosová, se kterou se začalo jednat teprve od března, na dohodu přistoupit nechtěla. Stát si byla vědom, ţe pokud nedojde k dohodě, tak bude muset vyvlastňovací řízení vést se všemi spolumajiteli pozemků. Ministři se bránili, ţe postupovali podle únorového usnesení, ve kterém bylo řečeno, ţe pokud se strany mezi 50

sebou do konce dubna nedohodnou, začne stát vyvlastňovat. Paní Havránkové byly slíbeny pozemky o výměře 130 hektarů do dlouhodobého pronájmu, ale v ţádné smlouvě ji nebylo zaručeno, ţe tyto pozemky opravdu dostane. K vyvlastnění nakonec nedošlo, protoţe právní zástupce paní Štrosové navrhl směnnou smlouvu a obě sestry předloţily návrhy smluv. Paní Štrosová ale nechtěla na dohodu přistoupit, protoţe k pozemku, který ji nabídli, byl omezený přístup. Byla ale ochotna jednat, pokud by se v budoucnu směnné pozemky zpřístupnily. V den, kdy se měly smlouvy podepsat, statkářka Havránková onemocněla, čímţ se spor prodluţuje. Jiţ 16 let trvá tento spor a neustále se objevují nové problémy. Další problém můţe nastat třeba v případě odkupu pozemků od její sestry Štrosové, na které má pí. Havránková předkupní právo. 3.4.1.3.

Ust. § 151n a následující Občanského zákoníku

Věcná břemena jsou upravena v § 151n a následujícími v Občanském zákoníku. Odstavec 1 § 151n Občanského zákoníku zní: „Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídajícím věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě.“29 Odstavec 2 § 151n Občanského zákoníku: „Věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele.“30 Zákon tedy rozlišuje dva druhy věcných břemen. Jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo slouţí určité osobě. Se změnou vlastníka určité nemovitosti, se mění osoba oprávněného. Pokud věcné břemeno slouţí jen určité osobě, nepřechází na právního nástupce. Jedná se o vztah dvoustranný. Jedním ze subjektů je zavázaný a druhým je oprávněný z věcného břemene. Povinností zatíţeného subjektu něco strpět je například průchod přes budovu, něco nekonat je například nevysazování stromů na části určitého pozemku a něco konat je například udrţování sjízdnosti cesty. Jiţ zmiňovaný vstup na cizí pozemek je moţný i z důvodu existence věcného břemene například kvůli uţívání cesty. Smlouva o věcném břemenu musí mít písemnou smlouvu. Další podmínkou je vklad do katastru nemovitostí. Věcné břemeno se nezřizuje k věcem 29

Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 978-80-7208-650-4. 30 Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 978-80-7208-650-4.

51

movitým. Můţe být rozděleno podle úplaty na věcná břemena úplatná a bezúplatná. Věcné břemeno si můţeme koupit nebo ho i darovat. Vznik věcných břemen uvádí Občanský zákoník v § 151o. Způsoby vzniku věcného břemene je písemná smlouva, závěť ve spojení s výsledkem řízení o dědictví, schválená dohoda dědiců, rozhodnutí státního orgánu, ze zákona a vydrţením. Kdyţ se věcné břemeno zřizuje smlouvou, musí být písemná. Ve smlouvě musí být přesně vymezena osoba oprávněná a osoba povinná a jejich dispoziční oprávnění, nemovitost zatíţená věcným břemenem a rozsah a obsah věcného břemene. Věcné břemeno vzniká jeho vkladem do katastru nemovitostí. Věcné břemeno, které vzniká závětí, můţe vzniknout aţ úmrtím zůstavitele. Rozhodnutí zůstavitele v závěti musí být potvrzeno rozhodnutím soudu vydaném v řízení o dědictví. Zůstavitel například můţe odkázat dům jako výhradní vlastnictví jednomu z dědiců a druhému zřídí věcné břemeno doţivotního bydlení v tomto domě. Pokud by měl zůstavitel dům v podílovém spoluvlastnictví, je třeba souhlasu podílových spoluvlastníků. Závěť musí odpovídat podmínkám, které jsou uvedeny v § 476 – § 480. V rámci dědického řízení nastává také moţnost, ţe se dědici mezi sebou dohodnou, ţe jednomu z nich připadne nemovitost a druhému právo, které odpovídá věcnému břemeni a zatěţuje tuto nemovitost. Dohodu schvaluje soud. Státní orgán rozhoduje o vzniku věcného břemeno například v případech, které se týkají rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti jejím reálným rozdělením. Tuto situaci popisuje Občanský zákoník v § 142 odstavci 3: „Při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci může soud zřídit věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné nově vzniklé nemovitosti. Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže být na újmu osobám, kterým příslušejí práva na nemovitosti váznoucí.“31 Případem je například, kdy v důsledku reálného dělení, byla jednomu spoluvlastníku přikázána část zahrádky a druhému byl přikázán zbytek například se stavbou. Jedna část potřebuje přístup přes druhou.

31

Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 978-80-7208-650-4.

52

Věcné břemeno se můţe zřídit i při vypořádání společného jmění manţelů, ve prospěch vlastníka neoprávněné stavby podle § 135c odstavce 3. Stavební úřad můţe omezit věcným břemenem vlastnické právo k nemovitosti za podmínek, které jsou nezbytné pro vyvlastnění. Nemovitost nemusí vyvlastňovat, pokud to bude stačit k řešení dané situace. Práva odpovídající věcným břemenům lze nabýt rovněţ vydrţením. Musí být splněny podmínky vydrţení, které jsou uvedeny v § 134 Občanského zákoníku. Jen fyzická osoba můţe být vydrţitelem. Dalším ze způsobů vzniku věcného břemene je ze zákona. V tomto případě převaţuje veřejný zájem, který se váţe k určitému provozu nebo zařízení. Veřejný zájem převyšuje zájem vlastníka nemovitosti. Jedná se například o upevňování značek, odstranění porostu, ochranná pásma aj. Jednotlivé zákony si zřizují věcná břemena a stanoví jejich obsah. Zánik věcných břemen je upraven v § 151o. Mezi obecné způsoby zániku věcného břemene patří smrt fyzické osoby, zánik právnické osoby (pokud právo odpovídající věcnému břemeni patřilo výlučně jí), splynutím (osoba oprávněná se stane osobou povinnou), uplynutím doby, na které bylo věcné břemeno zřízeno, promlčením podle § 109 (nebylo-li po 10 let vykonáváno) nebo pokud zanikne zatíţená nemovitost (v důsledku ţivelné pohromy – poţár, zemětřesení aj.), trvalými změnami nemovitosti (pokud vyschl pramen vody). Zvláštními způsoby zániku věcného břemene je smlouva, rozhodnutí státního orgánu, ze zákona. 3.4.1.4.

Čl. 11 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod

Čl. 11 odstavec 3 Listiny praví: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“32 Zásada v čl. 11 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod „vlastnictví zavazuje“, zakazuje zneuţití vlastnického práva. I vlastník má určité povinnosti, které mu vznikají přímo ze zákona z důvodu svého vlastnictví.

32

DAVID, Roman. Ústava České republiky-Listina základních práv a svobod : Úplné znění doplněné poznámkami a úvodem do problematiky. Vyd. 1. Olomouc : Fin, 1996. 254 s. ISBN 80-7182-016-4.

53

„Zásada stanovená v odstavci 3 označuje vlastnictví nikoli jen za právo, ale také významnou povinnost a odpovědnost. V rámci zákonem určených povinností je však vlastník oprávněn zacházet se svým vlastnictvím dle své vůle. Pojem zneužití vlastnictví je nutné vykládat jako takový jeho výkon, kterým je úmyslně činěna újma jinému nebo společnosti. V tomto ustanovení Listiny jsou stanoveny významné hranice výkonu vlastnického práva, které by měly při své interpretaci sledovat a blíže vymezit soudní a další rozhodující orgány.“33 3.4.1.5.

Jiné zákony

Vlastnické právo je omezeno nejen Občanským zákoníkem a Listinou základních práv a svobod, kterými jsem se především zabývala, ale i jinými zákony. Zpracování omezení vlastnictví jednotlivými zákony by mohlo být předmětem zkoumání jiné bakalářské práce, která by sama o sobě byla velice rozsáhlá.

33

KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 3. dopl. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006. 759 s. ISBN 80-7380-000-4.

54

ZÁVĚR Cílem mé bakalářské práce, jejíţ téma zní „Vlastnické právo“, bylo přiblíţit problematiku vlastnického práva. V odborných částech práce jsem především vycházela ze zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník a Listiny základních práv a svobod. Vlastnické právo patří do práv věcných, kterými se zabývá Občanský zákoník v § 123 – 180. Samotné vlastnické právo je upraveno v Občanském zákoníku v § 123 – 135c. V Listině základních práv a svobod je uvedeno především v čl. 11, který jsem zmiňovala v mé bakalářské práci. Pojem „Vlastnické právo“ je natolik rozsáhlý, ţe jsem si v mé bakalářské práci vymezila jednotlivé body, kterými jsem se podrobněji zabývala. Pod pojmem „vlastnictví“ neboli „majetnictví“ si kaţdý z nás představí spoustu různých věcí, předmětů, nemovitostí, s kterými můţe manipulovat. Jsou to věci, o kterých si myslíme, ţe nám patří a uplatňujeme nárok je vlastnit. Tento výraz má ale mnohem širší význam a pouţívá se i pro nehmotné jmění, jako jsou úvěry, patenty a autorská práva aj. Dříve člověk vlastnil půdu, peníze nebo zboţí, s nímţ obchodoval na trhu. V dnešní době si ceníme i vlastnictví naší svobody, svobodné vůle, politických názorů, náboţenského vyznání, bezpečí atd. Máme právo vlastnit majetek, ale i svobodně se rozhodovat. Seznámení se s historií vlastnického práva a základními pojmy vlastnického práva bylo pro mě přínosem k lepšímu pochopení této problematiky. Moţnost, ţe něco mohu vlastnit, mi připadala automatická a ţe na to má kaţdý člověk právo. Jednotlivé paragrafy Občanského zákoníku a čl. Listiny základních práv a svobod týkající se vlastnického práva mě obohatily o nové poznatky, které mohu pouţít ve svém soukromém ţivotě. Další moţnost zkoumání dané problematiky o omezení vlastnického práva by mohlo být podrobněji vysvětleno z jiných zákonů, kterými jsem se v této práci nezabývala. V první části jsem popsala základní pojmy, které souvisí s věcnými právy a shledávám je důleţitými pro pochopení této problematiky. Zmínila jsem například vydrţení, vyvlastnění, drţbu a společné jmění manţelů. V druhé části jsem se zaměřila na historii vlastnického práva, kterou jsem v širší míře rozvedla. Začala jsem jiţ u primitivních národů, kdy lidé neznali pojem vlastnictví. I u této kultury společnosti bylo patrné, ţe vlastnictví tyto národy určitým způsobem akceptovaly. Nebyly natolik primitivní, aby svůj majetek nějakým způsobem neodlišily. Domorodé kmeny rozdělovaly majetek na osobní a rodinný. Neexistovaly ţádné evidence jako 55

v dnešní době například katastrální úřady, kde se zapisují pozemky jako výlučné vlastnictví. Dále jsem uvedla rozvoj vlastnického práva v období Mezopotámie, Řecka, Říma, středověku a novověku. S vývojem jednotlivých období se měnil pohled na vlastnické právo. V této části jsem zmínila některé názory filozofů a spisovatelů na vlastnictví. Vlastnictví vznikalo jiţ od postupného uvědomění si, ţe člověku něco patří, aţ po vznik zákonů a jejich kodifikaci. V dnešní době je vlastnické právo součástí věcných práv. Je upraveno v Občanském zákoníku a je chráněno a zabezpečeno mj. Listinou základních práv a svobod. Občanský zákoník se zabývá vlastnickým právem ve své druhé části v § 123 – 135c. Vlastnické právo je právem absolutním působícím proti všem. Podrobněji jsem se vlastnickým právem a jeho nabýváním, ochranou, zánikem a zákonným omezením zabývala v poslední části mé bakalářské práce. Poslední část bakalářské práce pojednává o omezení vlastnického práva. Často jsou u soudu řešeny spory, kdy jeden vlastník zasahuje do práv jiného vlastníka věci. Vlastnické právo je chráněno proti všem dalším subjektům. Je tedy právem absolutním. Omezení spočívá v povinnosti vlastníka něco nekonat, něčeho se zdrţet, něco strpět nebo výjimečně v povinnosti vlastníka něco konat. Omezení vlastnického práva je upraveno v Občanském zákoníku, v Listině základních práv a svobod a i v dalších zákonech (např. Zákon č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích, Zákon č. 20/1987 Sb. o památkové péči, Zákon č. 458/2000 Sb. energetický aj.). Já jsem vycházela především z Občanského zákoníku a Listiny základních práv a svobod. V Občanském zákoníku jsem se zaměřila na § 127, § 128, § 151n. V Listině základních práv a svobod je omezení vlastnického práva upraveno v čl. 11. Na všechny paragrafy i články poukazuji ve své práci. § 127 se týká sousedských vztahů. Sousedské vztahy nevznikají jen uţíváním dvou nebo více přímo čí nepřímo sousedících pozemků, ale i uţíváním věcí movitých. Občanský zákoník uvádí „vlastníka věci“, nikoliv věc movitou či nemovitou. V § 127 je obsaţen jednotlivý výčet případů, které by mohly vést k obtěţování či ohroţování práv vlastníka věci. Tyto případy jsou v Občanském zákoníku uvedeny jen z praktických zkušeností. Není podmínkou zákonného omezení, aby se jednalo jen o tyto případy. V Občanském zákoníku je tato situace ošetřena slovíčkem „zejména“. Jednotlivé typy omezení vlastnického práva, která jsou uvedena v § 127, jako ohroţování sousedovy stavby nebo pozemku, imise, vnikání chovaných zvířat na sousedící pozemek, odstraňování podrostů a převisů, ploty, vstup na sousedící

56

pozemek, jsem se snaţila vylíčit. Ust. § 128 omezuje vlastnické právo dvěma způsoby. Jedním z nich je pouţití věci bez souhlasu. K takovému omezení dojde například ve stavu nouze nebo naléhavém veřejném zájmu. V případě ţivelných pohrom, můţe pouţití věci bez souhlasu vlastníka věci, kterému hrozí nebezpečí, pomoci. Občanský zákoník dále stanoví, ţe věc by měla být pouţita na nezbytnou dobu a v nezbytné míře a za náhradu, nelze-li účelu dosáhnout jinak. Podmínka náhrady nebude vţdy splněna. Posuzuje se vţdy podle konkrétních okolností v konkrétním čase. Druhý způsob omezení vlastnického práva podle § 128 je vyvlastnění, které je obsaţeno jak v Občanském zákoníku, tak i v Listině základních práv a svobod. Jako příklad vyvlastnění jsem popsala spor státu s paní Ludmilou Havránkovou ohledně pozemků, na kterých se měla začít stavět dálnice. Podle mého názoru pochybil stát a projevila se liknavost státních úředníků. Kdyţ ji byly pozemky v restituci vráceny, tak ji stát měl nabídnout jiné pozemky, aby se zamezilo dlouhodobému řešícímu sporu. Stát přeci musel vědět, ţe v roce 1993 přes tyto pozemky by měla vést dálnice. § 151n a následující paragrafy, které se týkají věcných břemen, jsem uvedla jako další typ omezení vlastnického práva. I zde je přeci vlastník nemovité věci omezen na svých právech ve prospěch někoho jiného. Vlastník nemovité věci je povinen něco trpět, něčeho se zdrţet, nebo něco konat. Čl. 11 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod zakazuje zneuţití vlastnického práva. Důvodem, proč jsem si vybrala toto téma, je, ţe v dnešní době by se člověk měl umět orientovat

v problematice

týkající se

vlastnictví,

práv

a

povinností

vlastníka.

Vypracováním této práce jsem zjistila mnoho informací týkajících se vlastnického práva a tím jsem dosáhla stanoveného cíle.

57

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. BALÍK, Stanislav; BALÍK, Stanislav ml. Právní dějiny mimoevropských zemí. Vyd. 2. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006. 223 s. ISBN 80-86898-62-8 2. BALÍK, Stanislav; BALÍK, Stanislav ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho institucí. Vyd. 2. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 221 s. ISBN 978-80-7380-021-5. 3. FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Vyd. 1. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1. 4. HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu : Praktická příručka. Vyd. 1. Praha : LINDE Praha, 2002. 335 s. 80-7201-348-3. 5. HRDINA, Antonín, Sylabus práva soukromého. Vyd. 1. Dobrá Voda u Pelhřimova : Aleš Čeněk, 2002. 71 s. ISBN 80-86473-09-0 6. JAHELKA, Ivo; BENÁTČANOVÁ, Pavla. Neznalost zákona neomlouvá : Průvodce džunglí zákonů. Vyd. 1. Praha : MOTTO, 2003. 227 s. ISBN 80-7246168-0. 7. JAHELKA, Ivo; BENÁTČANOVÁ, Pavla. Neznalost zákona neomlouvá : Průvodce džunglí zákonů 3. Vyd. 1. Praha : MOTTO, 2006. 251 s. ISBN 80-7246292-X. 8. KINCL, Jaromír a kol. Všeobecné dějiny státu a práva. Vyd. 1. Praha : Panorama, 1983. 464 s. ISBN 11-117-8302/25. 9. KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 3. dopl. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006. 759 s. ISBN 80-7380-000-4. 10. KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří. Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002. 471 s. ISBN 80-86395-28-6. 11. MADAR, Zdeněk a kol. Slovník českého práva. Vyd. 2. Praha : LINDE Praha, 1999. 2.díl, P-Z, 1781 s. ISBN 80-7201-150-2. 12. PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Vyd. 1. Praha : Argo, 2008. 355 s. ISBN 978-80-257-0017-4. 13. PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. Vyd. 2. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. 262 s. ISBN 80-86473-68-6. 14. SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Základy občanského práva. Vyd. 1. Ostrava : KEY Publishing, 2007. 150 s. ISBN 978-80-87071-84-7. 15. ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I. § 1-459 : Komentář. Vyd. 1. Praha : C. H. Beck, 2008. 1236 s. ISBN 978-80-7400-004-1.

58

16. Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 978-80-7208-650-4. 17. Ústava České republiky-Listina základních práv a svobod : Úplné znění doplněné poznámkami a úvodem do problematiky. Vyd. 1. Olomouc : Fin, 1996. 254 s. ISBN 80-7182-016-4. 18. ZBOŘIL, František. Knížka pro každého aneb průvodce právem v ČR z pohledu občana. Vyd. 1. Olomouc : Rubico, 1998. 424 s. ISBN 80-85839-23-7.

SEZNAM INTERNETOVÝCH ZDROJŮ 1. Právo a majetek, ochrana spotřebitele. In Právo a majetek, ochrana spotřebitele. Praha : Asociace občanských poraden, 2007 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . 2. Www.pravnik.cz [online]. 2010 [cit. 2010-04-01]. Pravnik.cz. Dostupné z WWW: . 4. Aktuálně.cz [online]. 7.12.2007 [cit. 2010-07-16]. Po 15 letech vybojovala rodinný grunt. Cítí jen únavu. Dostupné z WWW: . 5. Aktuálně.cz [online]. 22.4.2010 [cit. 2010-07-16]. Dohoda s farmářkou o D11 se boří. Stát nedodal posudky. Dostupné z WWW: . 6. IHNed.cz [online]. 24.5.2010 [cit. 2010-07-17]. Stát po letech sporů vyvlastní pozemky farmářky Havránkové pro dálnici D11. Dostupné z WWW: . 7. IHNed.cz [online]. 26.5.2010 [cit. 2010-07-20]. Dálnice se zdrţí o rok a půl. Dostupné z WWW: . 8. Aktuálně.cz [online]. 25.5.2010 [cit. 2010-07-25]. Odpor k vyvlastnění farmářky sílí. Osudová chyba vlády?. Dostupné z WWW:
59

9. TÝDEN.cz [online]. 7.6.2010 [cit. 2010-07-28]. Další změna kolem dálnice D11, vyvlastnění odloţeno. Dostupné z WWW: .

60

SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A SCHÉMAT Seznam obrázků Obrázek 1: Spor o pozemky pro D11

Str. 47

Seznam tabulek Tabulka 1: Jednotlivé události sporu ohledně vyvlastnění pozemků

Str. 48

Seznam schémat Schéma 1: Rozdělení věcných práv v Římě

Str. 16

61

SEZNAM ZKRATEK NS

Nejvyšší soud ČR

ObčZ

Občanský zákoník č. 40/ 1964 Sb.

PR

Právní rozhledy – časopis pro všechna právní odvětví (vydává C. H. Beck)

R

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek vydávaná Nejvyšším soudem ČSFR, Nejvyšším soudem ČR a Nejvyšším soudem SR (v době do 31.12. 1992) a Nejvyšším soudem ČR (od 1. 1. 1993)

sp. zn.

spisová značka

Sou R NS

Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu (vydává C. H. Beck)

62

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1-ŢALOBA O VYDÁNÍ VĚCI …………………………………………………...1 Příloha 2-ZÁPŮRČÍ ŢALOBA …… ……………………………………………………...2

63

PŘÍLOHY Příloha č. 1 List č. 1 Žaloba o vydání věci Okresní soud adresa soudu podle bydliště žalovaného (nebo sídla či místa podnikání) Ţalobce: jméno, příjmení, datum narození, bydliště Ţalovaný: jméno, příjmení, datum narození, bydliště Dvojmo Přílohy podle textu Kolek 1.000,-Kč I. Dne .......... jsem uzavřel kupní smlouvu se ţalovaným. Předmětem koupě bylo motorové vozidlo tovární značky ....................., typ .................., rok výroby ............., SPZ ............., barvy .............. (eventuálně i další údaje např. VIN -identifikační číslo vozidla). Vlastnické právo k vozidlu jsem nabyl dne ............., kdy jsem vozidlo včetně potřebných klíčů převzal (popř. uvést jiný okamžik, kdy došlo k nabytí práva podle smlouvy, např. zaplacením kupní ceny). Technický průkaz a osvědčení o registraci vozidla (dále jen „doklady k vozidlu“) si po předání vozidla i nadále ponechal ţalovaný u sebe s tím, ţe doklady potřebuje k provedení odhlášení vozidla na nového vlastníka v příslušném registru silničních vozidel. Přislíbil, ţe neprodleně po vyřízení této záleţitosti mi doklady k vozidlu předá. Důkazy:

kupní smlouva výslech účastníků

II. Ţalovaný mi však do současné doby poţadované doklady k vozidlu nepředal. Z tohoto důvodu nemohu přihlásit vozidlo k registraci do registru silničních vozidel a tudíţ nemohu vozidlo pouţívat k provozu na pozemních komunikacích. Na mé výzvy k vydání dokladů k vozidlu ţalovaný nijak nereaguje. Důkazy:

výslech účastníků

III. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhuji, aby soud vydal tento rozsudek: 2. 3.

Ţalovaný je povinen vydat ţalobci technický průkaz a osvědčení o registraci vozidla k silničnímu motorovému vozidlu ........................... (popis vozidla). Ţalovaný je povinen zaplatit ţalobci náklady řízení,

to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. V ............................... dne ............... podpis ţalobce Zdroj: Www.pravnik.cz [online]. 2010 [cit. 2010-04-01]. Pravnik.cz.
Dostupné

z

WWW:

Příloha č. 2 List č. 1 Žaloba zapůrčí Okresnímu soudu v Berouně Ţalobce: Josef Novák, nar. 24. 8. 1972, bytem Beroun, Česká 1584 Ţalovaný: Jan Vopička, nar. 10. 5. 1965, bytem Beroun, Slovenská 25 o vyklizení garáže Příloha: kopie výpisu z katastru nemovitostí LV č. 125 KÚ Beroun I. Kupní smlouvou uzavřenou 25. února 2006 jsem od ţalovaného koupil garáţ č. 78 zapsanou u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, na LV č. 125 pro obec a katastrálním území Beroun (vklad vlastnického práva povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, č.j. 123456/2006). Důkaz: výslech účastníků; výpis z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun II. Přestoţe ţalovaný přestal být vlastníkem garáţe, která přešla do mého vlastnictví, a ztratil tak právo ji uţívat, odmítá garáţ vyklidit a má v ní uskladněno uhlí. Důkaz: výslech účastníků III. S ohledem na shora uvedené navrhujeme vydání tohoto rozsudku: Ţalovaný je povinen vyklidit garáţ č. 78 zapsanou u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, na LV č. 125 pro obec a katastrální území Beroun a vyklizenou garáţ předat ţalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ţalovaný je povinen nahradit ţalobci náklady řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V Berouně dne 28. listopadu 2006 Josef Novák Zdroj: Právo a majetek, ochrana spotřebitele. In Právo a majetek, ochrana spotřebitele. Praha : Asociace občanských poraden, 2007 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . Poznámka: Veškeré uvedené údaje jsou smýšlené jen pro účely bakalářské práce.

ZDE BUDE VLOŽENO ZADÁNÍ BC./DP PRÁCE