Vlastnické právo. Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva. Bakalářská práce. Daniela Brandejsová. Autor:

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Vlastnické právo Bakalářská práce

Autor:

Daniela Brandejsová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Alena Polívková

Duben, 2010

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předloţenou bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v seznamu pouţité literatury.

……………………………………. Daniela Brandejsová Karlovy Vary dne 01. 04. 2010

Poděkování Děkuji Mgr. Aleně Polívkové, vedoucí mé bakalářské práce, za odborné vedení, cenné rady a připomínky při realizaci této bakalářské práce.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá tématem vlastnického práva. Vlastnit určitou věc se můţe běţnému člověku zdát samozřejmostí a nehledal by ţádné problémy, které jsou často podnětem soudních sporů řešící různé případy zásahů do vlastnického práva. Význam a zaměření práce spočívá v objasnění vzniku vlastnického práva jiţ na samém počátku existence lidstva. I primitivní národy ačkoliv neznaly ţádné zákony a neřídily se právy, povaţovaly osobní věci za své vlastnictví. Dále poukazuji na vývoj vlastnického práva v období od starověku aţ po novověk. Je patrné, ţe tento vývoj probíhal jiţ od samotného uvědomění si vlastnění předmětu k osobní potřebě aţ po vznik práva a kodifikaci zákonů. Na začátku bakalářské práce jsou popsány základní pojmy, které souvisí s vlastnickým právem a jsou důleţité pro pochopení této problematiky. V závěru se zaměřuji na obsah, nabývání, zánik, ochranu a omezení vlastnického práva. V následujících kapitolách se pokusím objasnit všechny zmíněné oblasti. Klíčové pojmy: Drţba, nabytí vlastnického práva, ochrana vlastnického práva, omezení vlastnického práva, rozdělení věcných práv, společné jmění manţelů, spoluvlastnictví, věcné břemeno, věcné právo, vlastnické právo, vydrţení, vyvlastnění, zánik vlastnického práva.

Annotation This Bachelor paper is concerned in the property law. To an ordinary man to own a thing could seem as a matter of course. He wouldn’t see any issues, which are often the instigation of the law action that solve the different cases of the interference with the property law. The meaning and the target of my paper is in the clarifying of the foundation of the property law at the beginning of the human existence. Even the primitive nations took their personal things as their own belongings. Then I point to the development of the property law since antiquity until nowadays. It is obvious, that this development has existed since realising of the own thing for personal purpose until the origin of the law and codifying of the laws. At the beginning of my paper, there are described the basic terms, that are connected to the property law and that are important to by able to understand to these problems. In the conclusion I concentrated to the content, obtaining, extinction, protection and limitation of the property law. In the following chapters I am trying to clarify all the mentioned fields. Key words: Possession, remaindership of the property law, protection of the property law, limitation of the property law, distribution of rights in rem, tenancy by entirety, community property, easement, right in rem, property right, prescription of the right, expropriation, extinction of the property law.

OBSAH

ÚVOD ......................................................................................................................... 7 1. VYSVĚTLENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ VLASTNICKÉHO PRÁVA ........ 8 1.1. Jednotlivé pojmy vlastnického práva ................................................................. 8 2. HISTORIE VLASTNICTVÍ ......................................................................... 14 2.1. Drţba majetku u primitivních národů .............................................................. 14 2.2. Vztah k vlastnictví v oblasti Mezopotámie ...................................................... 15 2.3. Rozvoj vlastnického práva v Řecku ................................................................. 15 2.4. Rozvoj vlastnického práva v Římě .................................................................. 16 2.4.1. Vznik a rozdělení věcných práv v Římě ....................................................... 17 2.4.1.1. 2.4.1.2. 2.4.1.3. 2.4.1.4. 2.4.1.5.

Vlastnictví .............................................................................................. 18 Drţba ...................................................................................................... 20 Sluţebnosti ............................................................................................. 21 Právo stavby a úročný pacht .................................................................. 21 Zástava ................................................................................................... 21

2.4.2. Názor Platóna a Aristotela na vlastnictví ...................................................... 22 2.5. Vývoj vlastnictví ve středověku ....................................................................... 23 2.5.1. Středověká feudální Evropa .......................................................................... 24 2.5.2. Názor středověkých filozofů na vlastnictví ................................................... 25 2.6. Postoj k vlastnictví v období novověku ........................................................... 26 2.6.1. Postoj novověkých spisovatelů na vlastnictví ............................................... 26 2.6.2. Raný novověk v Evropě ................................................................................ 29 2.7. Vlastnictví ve 20. století ................................................................................... 31 2.7.2. Německo a Itálie ............................................................................................ 33 2.7.3. Moderní korporace a vlastnictví .................................................................... 33 3. VLASTNICKÉ PRÁVO A JEHO ZÁKONNÁ OMEZENÍ ......................... 35 3.1. Nabývání vlastnického práva ........................................................................... 36 3.2. Ochrana vlastnického práva ............................................................................. 39 3.2.1. Ţaloba na vydání věci.................................................................................... 40 3.2.2. Ţaloba zapůrčí ............................................................................................... 40 3.3. Zánik vlastnického práva ................................................................................. 41 3.4. Omezení vlastnického práva ............................................................................ 41 3.4.1. Jednotlivé druhy omezení vlastnického práva .............................................. 42 3.4.1.1. 3.4.1.2. 3.4.1.3. 3.4.1.4. 3.4.1.5.

§ 127 Občanského zákoníku .................................................................. 42 § 128 Občanského zákoníku .................................................................. 49 § 151n a následující Občanského zákoníku ........................................... 50 Čl. 11 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod .............................. 50 Jiné zákony ............................................................................................. 51

ZÁVĚR ..................................................................................................................... 52 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ...................................................................... 59 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................. 61

ÚVOD Tématem mé bakalářské práce je „Vlastnické právo“. Samotný pojem naznačuje, ţe se jedná o téma velice rozsáhlé. Jeho součástí jsou různé kategorie, které s ním souvisejí. Cílem práce je zmapování historie vlastnického práva, vymezení základních pojmů vlastnického práva a řešení problematiky zákonného omezení. V první části definuji základní pojmy vlastnického práva, které spadají do kategorie práv věcných a souvisejí s touto problematikou. Zmiňované pojmy jsou často pouţívány v souvislosti s vlastnickým právem, proto je uvádím. Většina z nich je upravena v Občanském zákoníku a dalších právních předpisech. V krátkosti se zmiňuji o rozdílu nároku na vlastnictví u zvířat a lidí. V druhé části se ve větší míře věnuji historii vlastnického práva. Popisuji vývoj vlastnictví od primitivních národů, vztah k vlastnictví v oblasti Mezopotámie, rozvoj vlastnického práva v Řecku a v Římě, vývoj vlastnictví ve středověku a novověku aţ po současnost. Z období středověku a novověku uvádím názory některých filozofů té doby na institut vlastnictví, které ovlivnily pohled následujících filozofů. V třetí části se zabývám vlastnickým právem a zákonným omezením vlastnického práva v základní obecné rovině. Snaţím se definovat obsah, ochranu, nabývání, zánik a omezení vlastnického práva. Omezení vlastnického práva je velice rozsáhlé téma, které je řešeno v různých zákonech. V mé bakalářské práci vycházím převáţně z Občanského zákoníku a Listiny základních práv a svobod. Závěrem práce je shrnutí jejího obsahu a zamyšlení se nad touto problematikou.

7

1. VYSVĚTLENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ VLASTNICKÉHO PRÁVA V následujícím textu uvedu základní pojmy, které souvisí s vlastnickým právem a jsou důleţitá pro pochopení této problematiky.

1.1.

Jednotlivé pojmy vlastnického práva

Vlastnické právo neboli vlastnictví patří do práv věcných. Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník (dále jen „Občanský zákoník“) se zabývá věcnými právy ve své druhé části. Hlava první se týká vlastnického práva, hlava druhá spoluvlastnictví a společného jmění, hlava třetí práv k cizím věcem, právem zástavním a zadrţovacím. Právo vlastnické patří mezi základní lidská práva, která jsou zabezpečena a chráněna Listinou základních práv a svobod. Vlastnické právo je upraveno v Občanském zákoníku v § 123 – 135c. Předmětem vlastnictví a jeho úpravy rozumíme vlastnictví k hmotným předmětům, bytům i k nebytovým prostorům. Podrobněji se vlastnickým právem budu zabývat ve 3. kapitole. Věc hmotná, která je předmětem věcných práv, můţe být podle povahy práva, o které se jedná, movitá nebo nemovitá. Předmětem práva vlastnického a drţby můţe být, pokud to zákon nevylučuje, jakákoliv věc v právním smyslu. Vyvlastnění je podle Listiny základních práv a svobod nucené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu podle zákona a za náhradu. Právní úprava vyvlastnění je obsaţena i v Občanském zákoníku (§ 128 odstavec 2), který říká, ţe vlastnické právo lze omezit ve veřejném zájmu, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a to na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Mezi další prameny, ve kterých je právní úprava vyvlastnění obsaţena, jsou stavební zákon, vodní zákon, silniční zákon apod. Vydržení, které je obsaţeno v § 134 Občanského zákoníku, je způsob nabývání vlastnického práva. Nabytí vlastnictví nemovité i movité věci vydrţením se děje v případě, kdy oprávněný drţitel má věc v nepřetrţité drţbě v dobré víře po dobu, která je zákonem stanovena. Movité věci musí mít v oprávněné drţbě 3 roky a jde-li o věci nemovité, stanovená doba je 10 let. Jsou-li předmětem vydrţení nemovitosti, musí se nabytí vlastnického práva zapsat do katastru nemovitostí. Záznam v katastru nemovitostí je souhlasný projev osoby, která nemovitost vydrţela a osoby, u které zaniklo právo

8

k nemovitosti. Je potřeba notářský zápis. O vydrţení můţe rozhodnout i soud. Vydrţením lze nabýt i právo k věcnému břemenu. Vydrţením nelze nabýt vlastnictví věcí, které jsou pouze ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 Občanského zákoníku). Držba se týká jednak osobního hmotného, tak i nehmotného majetku, na který nemáme právní nárok. Na tento majetek obvykle získáváme právo dlouhodobým pouţíváním a nebo tak, ţe ho zdědíme po předcích. Anglické právo tomu říká „ustanovení“ (prescription) a uplatňuje se fyzickou silou s tichým souhlasem společenství. Drţené věci sice nemůţeme prodat, ale v běţném ţivotě většinou platí, ţe je majitel odkáţe svým potomkům, čímţ se z nich stává vlastnictví. Jde o vlastnické právo de facto. Drţba je upravena v § 129 – § 131 Občanského zákoníku. Rozdíl mezi vlastnictvím a drţbou je, ţe drţba je faktickým panstvím a vlastnictví právním panstvím. Drţba musí splňovat 2 základní poţadavky. Prvním znakem je, ţe osoba věc musí fyzicky ovládat. Druhým znakem je, ţe podle vůle se s věcí zachází jako s vlastní. Zákon rozlišuje rozdíl mezi oprávněnou drţbou a neoprávněnou. Oprávněnou drţbou se rozumí, pokud si drţitel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře myslí, ţe mu věc patří. Pokud zákon nestanoví jinak, tak se má za to, ţe drţitel věci s ní můţe nakládat jako vlastník (má právo i na plody a uţitek z věci po dobu oprávněné drţby). Oprávněná drţba vede často k nabytí vlastnického práva. Pokud byla věc drţena neoprávněně, pak musí neoprávněný drţitel věc vydat vlastníkovi i s jejími plody a uţitek z věci, který vznikl po dobu neoprávněné drţby. Je-li věc nějakým způsobem zhodnocena na náklady neoprávněného drţitele a je-li to moţné oddělit bez zhoršení podstaty věci, pak je oddělení moţné. U drţby hraje rozhodující roli čas. Opravdovým vlastníkem drţených věcí nebo práv se můţe stát oprávněný drţitel. U nemovitostí je lhůta 10 let, u movitých věcí 3 roky. Tento způsob nabytí vlastnického práva po uplynutí stanovené doby se nazývá vydrţení. Užívací právo je právo, které získá osoba, jeţ není vlastníkem věci. Vlastník věci podle svého dispozičního práva přenechá uţívání věci jiné osobě (trvalé nebo dočasné uţívání, celou část nebo jen nějakou její část). Uţívací právo vzniká mezi vlastníkem a druhou osobou většinou písemnou smlouvou (například nájemní smlouvou). Podílové spoluvlastnictví vzniká mezi dvěma a více osobami. V Občanském zákoníku je chápáno jako spoluvlastnictví ideální. Kaţdý ze spoluvlastníků je spoluvlastníkem celé

9

nerozdělené věci. Spoluvlastníci mají stejná práva na věc. Pokud se spoluvlastníci nedohodnou na podílu na věci, má se za to, ţe podíl je pro všechny stejný. Spoluvlastník nemůţe bez rozhodnutí dalšího spoluvlastníka nakládat s předmětem spoluvlastnictví podle vlastní vůle bez vědomí a souhlasu ostatních. U podílového spoluvlastnictví platí zásada: „všichni za jednoho, jeden za všechny“. Vůči třetím osobám mají všichni spoluvlastníci stejná práva a povinnosti a nezáleţí na velikosti jejich podílu. Pokud by se rozhodovalo o hospodaření s věcí, rozhoduje vţdy mezi vlastníky velikost podílu na věci. Jeden vlastník, který vlastní tři čtvrtiny podílu na věci přehlasuje třeba patnáct vlastníků, kteří vlastní jen jednu třetinu. Pokud by se spoluvlastníci věci nedohodli na změně věci nebo kdyby došlo k rovnosti hlasů, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. V případě řešení důleţité změny věci mohou přehlasovaní spoluvlastníci poţádat soud o rozhodnutí. Všichni spoluvlastníci mají na věc vţdy předkupní právo. V případě zrušení spoluvlastnictví se spoluvlastníci mohou o vypořádání věci dohodnout. Dojde-li ke sporu, řeší zrušení a vypořádání spoluvlastnictví na návrh jednoho spoluvlastníka soud. Spoluvlastnictví je upraveno v § 137 – § 142 Občanského zákoníku. Společné jmění manželů bylo dříve nazýváno bezpodílové vlastnictví. Novela Občanského zákoníku č. 91/1998 Sb. s účinností od 1. 8. 1998 nahradila výraz bezpodílové vlastnictví institutem společné jmění manţelů. Bylo nutné, aby společné jmění manţelů bylo právně upraveno kvůli předcházení sporů ohledně majetku manţelů. Společné jmění manţelů je upraveno v Občanském zákoníku v § 143 – § 151. Vzniká mezi manţely a tvoří jej podle § 143 Občanského zákoníku odstavce 1 a 2: majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu zástupci původního vlastníka závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží

10

výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. 1 Muţ a ţena, kteří chtějí vstoupit do manţelského svazku, můţou svoje budoucí majetkové hodnoty upravit smlouvou, která je zpracována formou notářského zápisu. Páry často uzavírají předmanţelské smlouvy, které stanovují výlučné vlastnictví jedné osoby. Majetek manţelé udrţují a uţívají společně. Obvyklou správu společného majetku můţe vykonávat kterýkoliv z manţelů. V případě rozhodování o nějaké důleţité záleţitosti je potřeba souhlasu obou manţelů, aby byl právní úkon platný. Pokud si například bude chtít jeden z manţelů vzít půjčku, bude třeba souhlasu i druhého z manţelů. Podle § 145 Občanského zákoníku č. 40/1964 odstavce 3 musí plnit oba manţelé závazky, které tvoří společné jmění manţelů společně a nerozdílně. Zánikem manţelství zaniká i společné jmění manţelů. Při vypořádání majetku se má za to, ţe podíly obou manţelů, které tvoří společné jmění manţelů, jsou stejné. Při vypořádání majetku se hledí i na okolnosti, které se týkají například peněz, který jeden z manţelů vynaloţil na společný majetek nebo na jeho ostatní majetek. Závazky, které vzniknou v době trvání manţelství, mají povinnost manţelé splnit rovným dílem. Dalšími okolnostmi, ke kterým se přihlédne, jsou potřeby nezletilých dětí, péče o rodinu, míra přičinění zániku manţelství aj. Dohoda o vypořádání majetku musí mít písemnou formu. Pokud se jedná o vypořádání nemovitého majetku, musí být učiněno písemně a vloţeno do katastru nemovitostí. Pokud se strany nedohodnou, rozhodne na návrh jednoho z manţelů soud. Nedošlo-li do tří let po zániku manţelství k vypořádání majetku dohodou nebo rozhodnutím soudu, platí u movitých věcí výlučně vlastníkem uţívajícím, ţe si je manţelé rozdělili podle stavu potřebnému pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti. Další movité a nemovité věci jsou v podílovém spoluvlastnictví. Z psychologického hlediska bych se ráda zmínila o rozdílu nároku na vlastnictví u zvířat a u lidí. Kaţdý ţivý tvor si chce zajistit nějaké vlastnictví a odpovídajícím způsobem si ho brání. Zvířata a lidé jsou odlišní. Zvíře se řídí pudy, zatímco lidé jsou velice často ovlivněni kulturní výchovou. Zvířata povaţují za své vlastnictví především teritorium, na kterém společně ţijí a je pro ně důleţité z hlediska získání obţivy. Nedokáţou nic vyrábět, proto jim stačí k přeţití plody přírody. Zajímavé je, ţe si jednotlivé druhy zvířat zachovávají od sebe odstup. Malí jedinci 1

Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 97880-7208-650-4.

11

se nepřiblíţí k větším. Zachovávají si bezpečnou vzdálenost. Z této situace je patrné, ţe i zvířata si prosazují nárok vlastnit území. Kaţdý prostor má svého vlastníka, který si ho chrání rozeznatelným zrakem, sluchem či čichem a někdy i samostatně. Uchylují se spíše k fyzickému předvádění před ostatními. Výzkumy anglického ornitologa H. Elita Howarda potvrdily, ţe teritoriální vlastnění platí pro všechna zvířata. Získají území stejně jako lidé, ţe ho obsadí nebo-li „zasednou“. Symbolické vyjádření spojení „vladař na trůně“ označuje situaci, kdy panovník „zasedne“ trůn a vykonává svoji moc. Například zvíře získá svůj prostor k zajištění pocitu bezpečí a rozmnoţování také „zasednutím“. Vlastnické chování lze pozorovat i u dětí. Naučí se mu aţ během dospívání od starších lidí. První sklony naznačení svých potřeb mají uţ batolata. Neustálé opakování slova „Já“ nebo „To je moje“ ukazuje potřebu něco vlastnit. Uvědomují si, co komu patří. Proto třeba neusínají bez své hračky. Chtějí mít kolem sebe stále víc věcí, o které se s nikým nemusí dělit. Převládá u nich touha majetek hromadit. Jiţ ve školce dochází k mnoha sporům, které se týkají drţby majetku. Děti různých věkových skupin se hádají o půjčené hračky. Čím je dítě starší, tím je hádka kratší. Starší děti jsou více ovlivněni výchovou, proto jsou jejich spory vyřešeny rychleji neţ u mladších dětí, u kterých zištné chování vychází spíše z pudů. Majetková závist mezi dětmi často vede k agresivitě. Teprve s příchodem dospívání se děti učí sdílet svůj majetek s jinými osobami. Stejně jako u zvířat převládají u člověka potřeby ekonomické a biologické. Mezi ekonomické by patřila potřeba území, obţivy a nějakých předmětů, které jsou pro člověka v ţivotě nutné, aby byl spokojený. Mezi biologické je zařazena potřeba rozmnoţovací. Slovo „Já“ zahrnuje mnoho významů. Můţeme si pod tím představit nejen naše šaty, dům, auto, bankovní konto, přátelé, pověst, ale i souznění těla a duše. Jsou to věci, které označujeme jako „Moje“ a zacházíme s nimi takovým způsobem, jakoby jsme to byli my sami. Všechny tyto věci v nás vyvolávají různé pocity. Máme-li jich hodně a daří se nám, cítíme radost, coţ zvyšuje naše sebevědomí. Ztratíme-li je, jsme smutní a propadáme do nicoty. Chtíč majetek získat můţe mít u člověka jak pozitivní tak i negativní dopad. Pozitivní silou je pro jedince šance na zisk. Negativním výsledkem se stává obava ze ztráty. Podle amerického zakladatele empirické a vědecké psychologie Williama Jamse (1842 – 1910) vlastnické sklony urychlují vývoj lidské osobnosti. I u dětí, které vyrůstaly v komunistických kibucech, se objevoval vlastnický pud stejně jako u amerických dětí, které byly vychovávány v materialistickém prostředí. Hnutí komunismus odmítá veškerá soukromá vlastnictví, která vedou k sobectví. Právě slovo soukromí je velice důleţité. Bez soukromí by

12

vlastnická práva neexistovala. Kaţdý z nás potřebuje část prostoru, kam se stáhne před ostatními. Schopnost oddělit se od lidí nejen prostorem, ale i mnoţstvím vlastněných věcí, tvoří důleţitou stránku společnosti.

13

2. HISTORIE VLASTNICTVÍ Úkolem druhé části mé bakalářské práce bylo především zmapování historie vlastnictví. Začala jsem jiţ u domorodých kmenů, které uznávaly vlastnictví osobní a příbuzenské. S rozvojem zemědělství si lidé začali ohraničovat své pozemky a právě toto ohraničování můţeme brát jako základ osvojování si vlastnických práv. Vlastnictví se stalo základem lidské společnosti a ve všech kulturách je všudypřítomné. Do další etapy vývoje věcných práv bych zařadila státy antiky Řecko a Řím. Právě v Řecku a v Římě vznikl institut vlastnictví, demokracie a občanská práva. V této kapitole jsem se snaţila nastínit vznik a vývoj věcných práv v Římě, protoţe pojem věcných práv vznikl na historickém základě práva římského. Zaměřila jsem se na rozdíl názorů Platóna a Aristotela na pohled vlastnictví. Předmětem zkoumání mé bakalářské práce se dále stala historie vlastnictví od starověku aţ po novověk.

2.1.

Držba majetku u primitivních národů

Myšlenka, ţe veškerý majetek je společný, převládala od počátku zlatého věku v Řecku. Zlatým věkem se rozumělo, ţe lidé nepracovali, váţili si jeden druhého, neútočili proti sobě a byli na sebe hodní. Největší rozkvět v oblasti umění a literatury by bylo další definicí zlatého věku. Jedinci však nebyli natolik primitivní, aby vlastnictví nějakým způsobem neuznávali. I v dobách, kdy lidé společné majetnictví zavrhovali, se setkáváme s případy, kdy byla zachována úcta k vlastnictví. Je tedy všudypřítomné a tvoří základ lidské společnosti. Všechny kultury společnosti například odsuzují a následně trestají krádeţ. Primitivní národy pohřbívaly své příbuzné i s jejich osobními předměty, coţ značí uvědomování si majetku druhých. Osobním majetkem pro muţe se často stávaly i jejich manţelky, které prodávali nebo pouţívali jako zástavu. V některých případech byla ţena povaţována za součást muţe. Jakmile muţ zemřel, ţena byla zabita a pohřbena společně s ním. Jiţ u domorodých kmenů lze rozlišit vlastnictví osobní a příbuzenské či rodinné. Do osobního patřilo nejen šatstvo, zbraně a nástroje k dennímu pouţití, ale i různé modlitby, písně a mýty. Kaţdý člověk povaţuje tyto předměty za své vlastní a nakládá s nimi podle své libosti. Součástí příbuzenského vlastnictví byla půda, na níţ lidé

14

obdělávali půdu, lovili zvěř, chytali ryby a chovali dobytek. Půda se však nepovaţovala za výlučné soukromé vlastnictví, proto se s ní neobchodovalo jako se zboţím. Slouţila spíše k pěstování různých plodin, které se staly zdrojem obţivy. Nekontrolované vyuţívání přírodních zdrojů mělo za následek jejich vyčerpání. Půdy bylo čím dál tím méně, protoţe kaţdý člověk měl právo na ni lovit nebo ji obdělávat. Její vyuţívání bylo neefektivní. Pokud pozemek vlastní jeden člověk, můţe maximalizovat své zisky prodáváním vypěstovaných plodin nebo pronajmutím půdy. Společným vlastníkům se výnosy z půdy rychle sniţují. Domorodé kmeny vytvářely tzv. pozemkové katastry. Ohraničovaly si lovecká teritoria a zemědělské objekty například řekami, stromy nebo skalisky. Lidé z jednoho kmenu se starali o své území a chránili ho před další tlupou. Zemědělská činnost uţ i u primitivních národů posílila smysl pro soukromé vlastnictví.

2.2.

Vztah k vlastnictví v oblasti Mezopotámie

Významným rysem mýtické minulosti „zlatého věku“ je neexistence soukromého vlastnictví. Majetek se nedělil, byl společný. Orientální despocie vznikaly často v povodí velkých řek v 4. – 3. tisíciletí př. n. l. Patří k nim starověký Egypt, státy v Mezopotámii, říše Chettitů a stará Asýrie. Na Blízkém východě v oblasti Mezopotámie a Egypta se veškerá moc soustředila do rukou panovníka či vladaře, který měl absolutní moc nade všemi lidmi, kteří osidlovali jeho území. Patrimoniálního panovníka neomezovala ţádná pravidla. Vlastnil půdu i obyvatele své říše. Jen malá část obdělávaných pozemků mohla být v rukou poddaných panovníkovi. Právě pro tyto orientální dispozice je charakteristickým znakem nepřítomnost politických i občanských práv.

2.3.

Rozvoj vlastnického práva v Řecku

Řecko zaujímá významnou roli v dějinách institucí. V Řecku se poprvé setkáváme se vznikem občanství, demokracie, politických práv a soukromého vlastnictví. Zemědělští hospodáři nebyli na ničem závislí. Devadesát procent Řeků se zabývalo obděláváním půdy, která nebyla povaţována za zboţí. Mohla se dědit, ale zřídka se s ní obchodovalo. V Řecku se soukromé vlastnictví stalo základem společnosti. Soukromé vlastnictví se začíná objevovat v právním smyslu se vznikem „polis“. Městský stát neboli „polis“ byl politické zřízení, ve kterém platila občanská a politická práva plynoucí ze zákona. Veřejnou moc

15

vykonávali příslušníci aristokracie, kteří byli voleni do rady, kterou tvořilo pět set členů. Všichni občané tvořili lidové shromáţdění, které mělo rozhodující legislativní a soudní moc. Stát byl často ohraničen hradbami a jeho součástí byl chrám, který měl své vlastní zákony a soudní rozhodnutí, do něhoţ nikdo nemohl zasahovat. Základem pro demokracii v Řecku bylo soukromé vlastnictví. Kaţdý, kdo v Athénách vlastnil pozemek, se stal občanem státu. Výjimku tvořili cizinci, kteří se mohli zabývat jen obchodem a finančnictvím. Účastníkem politiky se mohl stát jen občan státu, který vlastnil půdu a byl zapsán na tzv. seznamu vlastníků. Stávali se z nich nezávislí podnikatelé. Athénská věcná a obligační práva byla dobře propracovaná. Ve Spartě osobní svoboda neexistovala. Kaţdý muţ se musel podrobit vojenskému výcviku. Část půdy byla občanům přidělována. Pokud se jedinec dostatečně nestaral o přidělený pozemek, byl mu odebrán. Spartská práva byla nepsaná a velice primitivní.

2.4.

Rozvoj vlastnického práva v Římě

Prvním státem v dějinách, který vytvořil pravidla a nařízení, kterými se řídil občanský a veřejný ţivot, byl Řím. Jeho vznik se datuje od 8. – 7. století př. n. l. a konec roku 476, kdy zanikla západořímská říše. Řím prošel několika etapami, které měly vţdy specifické znaky: doba království (8. – 5. století př. n. l.) – základem společnosti byl rod, nad kterým vykonával dohled rodový stařešina, který řídil rodové shromáţdění doba republiky (4. – 1. století př. n. l.) – toto období charakterizují politické krize ve státě, třídní boje otrokářů, expanze Říma aţ za hranice aj. doba principátu (1. století př. n. l. – 3. století n. l.) – období vlády císaře, který má absolutní moc, republikánské orgány zanikly doba dominátu (3. – 5.století n. l.) – období absolutní monarchie, politická, ekonomická a sociální krize se neustále prohlubovala, coţ vedlo k zániku západořímské říše Právo se v Římě rozdělovalo na soukromé a veřejné. Soukromé právo se týkalo jednotlivců a jejich zájmů. Veřejné právo upravovaly normy, které se zabývaly postavením a vztahy státu.

16

2.4.1. Vznik a rozdělení věcných práv v Římě Podle římského právního řádu se věcná práva povaţovala za subjektivní, absolutní a majetková práva. Oprávněný, kterému věc patřila, měl nad ní přímé právní panství. Rozvinuly se zde i zákony, které se týkaly výhradně jen vlastnictví. Římští právníci byli názoru, ţe vlastnictví není zaloţeno na společném zvyku, nýbrţ musí být zakotveno v zákoně. Za absolutní vlastnictví povaţovali Římané půdu na Apeninském poloostrově, kterou mohli vlastnit jen občané Říma. Pokud Řím dobyl nové území, nestal se jeho plnoprávným vlastníkem. Dobytá území musela odvádět panovníkovi Říma daně. V Římě měl výhradní právo na majetek otec rodiny. Měl neomezenou moc nad manţelkou, dětmi a otroky. Postupně se však členové domácnosti kromě otroků z otcovy podřízenosti vymanili a stali se samostatnými. Hlava domácnosti neboli „pater familias“ zacházel se svým jměním podle vlastního uváţení. Stejně jako v Řecku malé části pozemků mohli vlastnit římští obyvatelé. Římané rozlišovali dvě skupiny práv. Do první skupiny patřily věcná a dědická práva a do druhé skupiny práva obligační. Objektem majetkových práv v Římě mohl být i člověk. Římští právníci jako první zformulovali koncept soukromého vlastnictví. Označili ho za „dominium“, který představoval nehmotný majetek a otroky. V Řecku tento koncept bohuţel neexistoval. Aby se nějaký předmět mohl stát dominiem, musel vyhovovat čtyřem kritériím. Tento předmět musel být získán podle práva a vlastnické právo k němu muselo být výlučné, nezpochybnitelné a trvalé. Lze říct, ţe dominium je právo pouţívat nějakou věc a zacházet s ní podle zákona. Římské právo platilo pouze pro římské občany. Docházelo k problémům s cizinci, kteří přicházeli do Říma za prací nebo uzavírali sňatky s římskými občany. S rozšiřujícím územím římské říše kolem Středozemního moře docházelo k proplétání různých kultur a zvyků jiných národů. Římští právníci zformulovali právo národů, které sjednocuje zvyky a zákony všech jim známých národů. Ve 3. století n. l. dostal státní občanství kaţdý obyvatel poddanské říše Říma. Kodifikací římského práva se stal Zákon dvanácti desek z 5. století př. n. l., který byl vypracován 10-ti člennou komisí. Normy obsaţené v Zákoně dvanácti desek měly povahu ryze právní. Obsahem římských zákonů dvanácti desek z 5. století př. n. l. byly problémy, jako jsou krádeţe, dluhy a dědictví. Vycházel z některých ustanovení práva řeckého. Dalšími prameny římského práva byly například Vatikánské zlomky římského práva,

17

Paulovy právní zásady, Zákoník Theodosiův, Edikt Theodorikův, Římský zákon Vizigótů, Římský zákon Burgundů aj. Věcná práva se rozdělovala na: vlastnictví drţbu sluţebnosti právo stavby (superficies) a úročný pacht (emphyteusis) zástava 2.4.1.1.

Vlastnictví

Právo vlastnické se stalo základním věcným právem a odvozovala se od něj všechna ostatní věcná práva, která se týkala věcí cizích. Římský právní řád zaručoval vlastníkovi nakládání s věcí jakýmkoliv způsobem, oprávnění věc drţet (ius possidendi), uţívat (ius utendi), poţívat (ius fruendi), měnit a zničit. Vlastník mohl komukoliv zabránit, aby jeho věc uţíval nebo na ni působil. Vlastnické právo bylo právem majetkovým, absolutním, jednolitým, pruţným a pojmově omezeným. Omezení vlastnického práva nastalo u dvou případů: následkem věcných práv (pokud věc patřila jiné osobě) právními předpisy veřejného zájmu (například předpis, který se týkal minimální prázdné vzdálenosti mezi domy nebo povinnost opravování veřejné cesty kolem jejich pozemků) či zájmu soukromého (v přiměřené míře povinnost snášení kouře, zápachu a hluku ze sousedního pozemku nebo vyborcení sousedovy zdi do vzdušného prostoru svého pozemku) Druhy vlastnictví v Římě: Kviritské vlastnictví – týkalo se jen římských občanů, předmětem kviritského vlastnictví byla italská půda Prétorské vlastnictví – chránilo vlastníky, kteří předmět vlastnictví získali odevzdáním nikoliv však předepsaným prodejem Peregrinské vlastnictví – týkalo se například půdy, která byla na území cizího spojeneckého státu, římští občané mohli tuto půdu vlastnit jen podle zásad a práv peregrinské obce 18

Nabytí vlastnictví: Nabytí vlastnictví v Římě mělo dva způsoby. Prvním z nich bylo nabytí vlastnictví podle občanského práva a druhý způsob bylo podle práva národů. Formy nabytí majetku podle občanského práva byly následující: formou vlastnického procesu, kdy dosavadní vlastník před soudem prohlásil, ţe se drţby věci vzdává nebo prohlásil, ţe je jeho; prodejem; nabytím od státu (prohlašoval vţdy magistrát, například přidělením státní půdy); úředním výrokem; zákonem (například dědictví); vydrţením (drţba, která má podle zákona stanovenou dobu; pozemky – 2 roky drţba, ostatní věci – 1 rok) Formy nabytí majetku podle práva národů byly následující: odevzdáním například za účelem darování nebo zřízení věna; vydrţením; nálezem pokladu (nálezci pokladu náleţela polovina), okupací (okupované věci nebyly ještě nikdy ve vlastnictví osoby nebo státu, v případě dobytí území se stávaly předmětem okupace věci i lidi nespojeneckého státu, nabytí vlastnického práva okupací nastalo i pokud se někdo úmyslně zbavil své věci a druhý si ji vzal), specifikací (o specifikaci lze hovořit, jestliţe zpracováním předchozí věci vznikne věc nová, vlastníkem nové věci se stal zhotovitel, který věc vytvořil v dobré víře) aj. Rozdíl mezi vydrţením podle civilního práva a podle práva prétorského byl smazán za císaře Justiniána (5. – 6. st. př.n.l.) a vydrţecí doba byla stanovena na 3 roky u nemovitostí, na 10 let u pozemků nebo na 20 let u pozemků, které byly ve vlastnictví obyvatele s bydlištěm v téţe provincii nebo nikoliv. Mimořádné vydrţení bylo stanoveno na dobu 30 – 40 let proti kostelům (podle civilního práva se vydrţení netýkalo provinčních pozemků a pozemků, které byly ve vlastnictví peregrinů, civilní a prétorské právo se lišilo i jinou vydrţecí dobou). Pozbytí vlastnictví: K pozbytí vlastnictví docházelo v případech: dosavadní vlastník se vzdal věci z vůle nebo bez vůle zřeknutí se věci (věc je puštěna z fyzického drţení majitele, za zřeknutí nebyla povaţována krádeţ)

19

zabavení majetku (v případě trestného zločinu nebo ve výjimečných případech vyvlastnění) Ochrana vlastnického práva: Právní ochrana vlastnického práva byla chráněna drţebními ţalobami (týkala se drţby), vlastnickými ţalobami (neoprávněný drţitel musel věc vrátit jejímu vlastníkovi) a zvláštními ţalobami (týkaly se především ochrany půdy, například právo na převislé větve a přepadlé plody aj.) 2.4.1.2.

Držba

Je označení pro věc, nad kterou má osoba moc či panství. Osoba má úmysl mít věc jen pro sebe. Nabytí drţby s úmyslem drţebním probíhalo buď jednostranným, nebo dvoustranným uchopovacím činem. Mezi jednostranné uchopovací činy patřila například okupace, mezi dvoustranné odevzdání. Uchopovací čin se uskutečňoval: fyzickým působením nabyvatele drţby (ten, kdo se uchopil věci, která nikomu nepatřila nebo darováním, směnou, kupní a darovací smlouvou aj.) prostřednictvím zástupce, který uchopil věc pro zastoupeného, který měl drţební úmysl drţební

smlouvou

(dosavadní

drţitel

převedl

drţbu

na

někoho

jiného

prostřednictvím dohody) nabytí drţby zastoupeným bez vlastní vůle (jednalo se například o právnickou osobu, která byla zastoupena svým zástupcem) Pozbytí držby: Drţba trvala do doby neţ zanikla faktická moc nad věcí nebo došlo-li ke ztrátě drţebního úmyslu. Drţba se pozbývala například tím, ţe se drţitel vzdal svých drţebních práv, drţitelovou smrtí, ztrátou věci aj. Na ochranu drţby vznikly v Římě drţební rozkazy, které chránily obyvatele před násilným zabráním jejich věcí.

20

2.4.1.3.

Služebnosti

Sluţebnosti uspokojující individuální potřeby určitého člověka nebo pozemku byly právy k věci cizí. Osoba nebyla vlastníkem věci, ale měla oprávnění na věc podle zvláštního práva působit. Sluţebnosti mohly vzniknout právním jednáním, výrokem soudce nebo vydrţením. Zanikaly zřeknutím se sluţebnosti, smrtí, uplynutím doby, na kterou byly zřízeny, nevykonáním sluţebnosti aj. Mezi sluţebnosti patřily například polní sluţebnosti – právo cesty, sluţebnost vodní cesty, domovní sluţebnosti – právo vybourat okno v cizí zdi, zakazující sluţebnosti – zákaz postavení domu, který by bránil přístupu světla aj. Moderní právo nahrazuje pojem sluţebnosti pojmem věcné břemeno. Právní ochranu sluţebností zaručovaly věcné ţaloby a interdikty (rozkazy). 2.4.1.4.

Právo stavby a úročný pacht

Právo stavby (superficies) vzniklo uzavřením dědické smlouvy nájemní mezi soukromým vlastníkem a státem či obcí. Právo stavby bylo děditelné a zcizitelné. Nájemce půdy mohl uţívat stavení, které bylo vybudované na cizí půdě. Musel platit vlastníkovi půdy peněţní úročný plat. Úročný pacht neboli dědičný pacht (emphyteusis) měla osoba, která zdědila po vlastníkovi půdu. Musela vlastníkovi půdy platit úročný plat a udrţovat půdy v dobrém stavu. 2.4.1.5.

Zástava

Zřízením zástavního práva se zabezpečovaly pohledávky v případě, ţe by dluh nebyl splacen. Soukromé pohledávky se zajišťovaly pomocí ruční zástavy, věrné ruky a hypotéky. Ruční zástavou věřitel odebral k zajištění své pohledávky dluţníkovi věc, kterou mu vrátil aţ po zaplacení dluhu. Zajištěním pohledávky věrnou rukou bylo kviritské vlastnictví dluţníka převedeno na věřitele. Majetek byl dluţníkovi vrácen v případě, ţe splatil dluh. V případě hypotéky zůstala věc ve vlastnictví dluţníka po dobu nesplaceného dluhu. Věc byla zastavena uzavřením smlouvy.

21

2.4.2. Názor Platóna a Aristotela na vlastnictví Z filozofického hlediska bych uvedla rozdíl mezi názorem na vlastnictví mezi řeckým filozofem Platónem a jeho ţákem Aristotelem. Kaţdý z nich měl úplně jiný pohled na institut vlastnictví. Platón (5. – 4. st. př. n. l.) ţil v době, kdy se v městských státech Řecka neustále vedly nějaké války proti soustředění majetku v rukou elity. Platón tvrdí, ţe je třeba vlastnictví odstranit, neboť přináší sociální konflikty. Pojednává tak ve svých dílech Zákony a Ústava. Rozděluje lidi do dvou kast: vládci – nejmoudřejší a nejstarší členové společnosti, kteří řídí společnost, nemají ţádný majetek, ţijí pospolu, společně se starají o rodinu lidé – zajišťují základní hmotné potřeby vládcům Důsledkem rozdělení lidí do kast je neexistence násilí a hádek. Lidé ţijí pospolu, mají společné ţeny a společně vychovávají děti. Chtěl zabránit majetkovému rozdílu lidí a závisti chudých občanů bohatším. Aristoteles (4. st. př. n. l.), který byl ţákem Platóna, jeho tvrzení a společném vlastnictví popírá v knize Politika. Aristoteles si byl vědom, ţe dělba majetku vyvolává sociální konflikty. Byl názoru, ţe majetek, který je ve vlastnictví člověka či domácností, nemůţe být ve vlastnictví obce. Obec se o něj nestará. Disponuje s ním někdo, komu patří. Pro Aristotela je vlastnění majetku pozitivní, protoţe můţeme projevovat štědrost vůči druhým. Ve 4. st. př.n.l se rozšiřovaly myšlenky stoicismu a zavedl se princip přirozeného zákona. Jeho základ spočíval v rovnosti muţů a ţen, svobodných lidí a otroků. Vlastnictví, které je zaloţeno na smlouvě, můţe být podle stoiků kdykoliv zrušeno. Je-li vlastnictví součástí přirozeného všedního světa, pak neoddělitelně patří k ţivotu a stává se základem rozumového myšlení.

22

2.5.

Vývoj vlastnictví ve středověku

V období středověku se do popředí dostává náboţenství. Očekává se příchod boţího království. Nový zákon pojem vlastnictví nedefinuje. Bohatí lidé by měli podle Jeţíše věnovat svůj majetek chudým. Evangelia tvrdí, ţe jmění brání spáse. Středověká křesťanská společnost soukromé vlastnictví nezakazovala. Vystupovala proti sobectví a chamtivosti některých vlastníků. Drţba majetku byla povaţována za zlo, jen pokud vedla k chamtivosti. Všichni obyvatelé nebyli křesťané. Musel se vymyslet kompromis, který by rozlišil rozdíl mezi křesťanským a pozemským ţivotem. Podle křesťanských teologů se vlastnictví musí dodrţovat podle smluvního práva. Osmé přikázání ze Starého zákona, které zakazuje krádeţ nebo desáté přikázaní, které zavrhuje touţit po čemkoliv svého bliţního, naznačuje o nedotknutelnosti vlastnictví. Základem Starého zákona byl zaopatřovací systém odevzdávání desátku bezdomovcům, sirotkům a vdovám. Pokud docházelo ke sporům ohledně vlastnění půdy, uplatňovalo se „vydrţené právo“. Znamenalo, ţe právo lidí na majetek se po čase stávalo nedotknutelným. Čím déle jedinec svůj pozemek obhospodařoval, tím měl větší nárok na půdu. Na konci 14. století došlo ke sporu mezi světskou a duchovní mocí. Příkladem byl útok francouzského krále Filipa Sličného IV. na církevní majetek. Filip Sličný neměl finance na válku s Anglií. Zakázal peněţní dávky papeţi a vývoz drahých kovů. Uvalení daně na příjmy duchovních se mělo stát dalším příjmem peněţních zdrojů pro krále. Došlo ke sporu, kdy na jedné straně vystupoval papeţ a na druhé král. Tento spor měl za následek upevnění instituce vlastnictví. Teologové, aby uchránili majetek církvi, přicházeli s názorem, ţe vlastnictví existovalo dříve neţ stát, a proto je mu nadřazené. Nejvyššími vládci pozemkových statků byli papeţ a král. Nevlastnili ale majetek svých poddaných. Středověkou společnost ovlivňovala myšlenka, ţe na planetě existují místa, kde lidé ţijí spokojený ţivot. K zámořské výpravě donutily Kolumba v roce 1492 představy církevních otců, kteří se zabývali otázkou, jestli někde na zemi existuje ráj. Kryštof Kolumbus podnikl mořeplavby, při nichţ objevil nový svět. Domníval se, ţe doplul k pobřeţí Indie, proto zdejší obyvatelstvo nazval Indové. Šlo o ostrov, kterému dal jméno San Salvator. Při dalších výpravách objevuje pobřeţí Kuby, Haiti, Portorika, Malých Antil, Jamajky a později připlul aţ k břehům Jiţní Ameriky. Kryštofovi se nově objevený svět líbil. Překvapila ho ze začátku nahota domorodců připomínající Adama a Evu. Zapůsobila

23

na něj rovněţ jejich naivita a štědrost podělit se o celé své jmění. Divoši neznali vlastnictví, rozdělení na moje a tvoje ani ţádné zákony. Neloupili za účelem dobytí území, ale aby pomstili zabití příslušníka svého kmene. Objevovaly se zde náznaky společného vlastnictví, kdy všechno patřilo všem a nebyl problém se pro druhého rozdat nebo ho něčím obdarovat. Postupem času Evropané přicházeli do Ameriky za obchodem a s cílem se tam usadit. Jejich názor na domorodce se změnil. Vymizela představa dokonalé společnosti, kdy jsou si všichni rovni a majetek je pro všechny společný. Evropané je označili za barbary, otroky a kanibaly. Byli pro ně méněcenní jen proto, ţe neznali soukromé vlastnictví. Někteří vydavatelé cestopisů na základě vlastní zkušenosti psali o domorodcích, ţe to nejsou lidé, ţe to jsou zvířata. Dalším objeveným kontinentem se stala Austrálie. Poprvé se zde na počátku 17. století vylodili Portugalci. Francouzský cestovatel

Louis de

Bougainvilla napsal v roce 1768 spis, který kritizuje krutý způsob okrádání cizinců a výstřední zvyky domorodců spojené s lidskými oběťmi a mučením. Chválil však jejich nezájem o hmotné statky, kdy veškerý majetek patřil všem. Dokonce i ţeny se oddávaly kaţdému muţi, který se jim líbil. Soukromé vlastnictví neznali. Domy domorodců byly otevřené, aniţ by se báli, ţe by je jiní obyvatelé okradli. Kaţdý si mohl z jakéhokoliv obydlí vzít cokoliv se mu zlíbilo. Objevení ostrovů v Tichomoří a objevení Ameriky podpořilo vznik myšlenek utopismu. Utopičtí spisovatelé povaţovali za největší dobro rovnost. Byli přesvědčeni, ţe pokud budou zrušeny peníze, zmizí zlo a zločiny. Měli vizi bezstarostného světa, ve kterém lidé ţijí šťastně a bezstarostně. Jejich představy byly příliš ideální, neţ aby se daly uskutečnit. Člověk se podle nich stává lepším, pokud jeho činy podléhají zákonům a výchově. Soukromé vlastnictví neexistovalo. 2.5.1. Středověká feudální Evropa Do 7. století neplatila v západní Evropě ţádná specifická práva týkající se vlastnictví. Kolem 7. století byly převzaty v důsledku rozvoje zemědělství římské zákony. Během feudálního reţimu v západní Evropě v letech 900 – 1250 patřila veškerá půda panovníkovi. Mezi drţitelem půdy neboli vazalem a panovníkem vznikla oboustranná dohoda. Vazal musel slíbit věrnost panovníkovi a panovník mu zaručoval ochranu. Oba dva měli vůči sobě nějaké závazky. Při jejich nedodrţení se spor řešil u královského soudu. Časem mohly dědit vazalovu půdu jeho děti, a to jak po meči, tak po přeslici.

24

V západní Evropě se zakládala v období vrcholného středověku města, která významně ovlivnila vznik vlastnického práva. Obyvatelstvo bylo rozděleno do tří stavů, které tvořili šlechta, duchovenstvo a měšťané. Třetí zmíněný stav sehrál v tomto období důleţitou roli. Z měšťanů se stávali obchodníci se zboţím. Na rozdíl od půdy, kterou vlastnil v období feudálního systému panovník, zboţí mělo jednoho konkrétního majitele a nepodléhalo vůbec ţádným omezením. Měšťané s ním mohli obchodovat, coţ jim přinášelo peníze. V 10. a v 11. století se z měst stávala obchodní centra. Měšťané se vyprostili z feudálního panství a přinutili panovníka k získání výsadních práv. Usilovali o zavedení vlastní samosprávy, spravedlnosti, svobody pohybu, svobody uzavírání sňatku bez povolení, osvobození od cel, svobody v zacházení s majetkem v případě převodu na jiného člověka aj. Během 14. a 15. století docházelo ve městech k sociálním sporům, coţ byla příčina zániku městské samosprávy. V 16. a 17. století absolutistické vlády netolerovaly právo na samosprávu. 2.5.2. Názor středověkých filozofů na vlastnictví Tomáš Akvinský (začátek 13. století) ve svém díle Suma teologická říká, ţe všechny věci náleţí Bohu. Vlastnictví podle něj vyvolává třenice. Bohatí by podle Tomáše Akvinského měli část svého nadbytečného majetku darovat chudým, aby dodrţeli křesťanský slib dobročinnosti. Protestanti Martin Luther (2. pol. 15. st. – 1. pol. 16. st.) a Jan Kalvín (1. pol. 16. st.) se stali zastánci vlastnictví. Kalvinismus se stal základem pro vytvoření kapitalismu. Jan Kalvín zastával úvěry, peníze, obchodování přinášející zisky a odmítal zakazování lichvy.

25

2.6.

Postoj k vlastnictví v období novověku

Velký zlom v postoji k vlastnictví nastal v období raného novověku v první polovině 17. století. Pod pojmem vlastnictví si lidé nejdříve představovali půdu, která byla pevně spjatá s mocí panovníka nebo papeţe. Jiţ na konci středověku se začínal v důsledku objevení nových míst rozvíjet obchod. Za vlastnictví uţ nebyla povaţována jen neoddělitelná půda vládnoucí moci. Osobním jměním, které nepodléhálo ţádným omezením, se stal kapitál. Názor, ţe vlastnictví bylo povaţováno za zlo, byl aţ do druhé poloviny 18. století vyvrácen. Vzestup individualismu přispěl k podpoře vlastnictví. Společnost byla sloţena z jednotlivých subjektů, které tvořily základ abstraktního uspořádání. Kaţdý jednotlivec potřeboval blaho a jmění, které k aktivně vedenému ţivotu neodlučitelně patřily. Sledovaly se osobní zájmy, s kterými se v dřívějších dobách nesetkáváme. Navracelo se k římské literatuře a právním textům. Římští právníci byli názoru, ţe přirozené právo má vyšší právní sílu neţ právo smluvní. Všichni lidé měli daná práva, která nesměla být porušována vládci.

2.6.1. Postoj novověkých spisovatelů na vlastnictví Pro renesančního spisovatele Albertiho byl poctivě nabytý majetek povaţován za ctnost. Pokud člověk uspokojí své potřeby svým vlastním úsilím, nemusí se doprošovat jiných lidí. Povaţoval majetek za základ rodinného štěstí. Nedotknutelností vlastnictví na základě přirozeného práva se zabývali francouzský právník Jean Bodin (16. st.) a holandský právník Hugo Grotius (16. – 17. st.). Pro Jeana Bodina bylo důleţité, aby panovník neomezoval vlastnická práva svých poddaných. Král měl sice hlavní moc ve státě, ale byl omezen Platónovým názorem, ţe kaţdý člověk má nárok na to, co mu patří. Moc panovníka končila na prahu domácnosti. Nesměl zdanit či zkonfiskovat jmění svých poddaných. Pro Huga Grotia bylo přirozené zabití člověka pro ochranu svého majetku. Všímal si však rozdílu společného a soukromého vlastnictví. Pro všechny lidi stačí slunce, měsíc, hvězdy a vzduch. Věci, které jsou časem nebo ihned spotřebovány jako například jídlo a pití, nemohou mít pro všechny stejný uţitek. Grotius si uvědomoval nutnost existence

soukromého

vlastnictví.

Společný

majetek

neumoţňuje,

aby

slouţil

k společnému uţitku. Jakmile někdo spotřeboval část společného majetku, činil tak pro sebe a neohlíţel se na druhé. Rozlišoval majetek na „zcizitelný“ a „nezcizitelný“. Pod pojem „zcizitelný“ zahrnoval majetek, který můţeme někomu darovat, ukrást, prodat.

26

„Nezcizitelný“ majetek patřil jen jediné osobě a příkladem je svoboda, ţivot, tělo a čest. V 17. století se v západní Evropě rozvíjelo stanovisko, ţe přirozené právo je racionální, dané a neměnné a je nadřazeno pozitivnímu právu. V 17. století probíhala v Anglii občanská válka proti vládnoucímu králi Karlu I. Parlament byl nespokojen s uvalováním daní krále bez jeho souhlasu. Spor vyvrcholil v roce 1649 popravou krále Karla I. Veškeré jeho pozemky začaly patřit státu, který je rozprodával soukromým majitelům. Vlastnictvím se stávaly nejen hmotné statky, ale i věci, na které si člověk podle přirozeného práva, činí nárok. Právo na ţivot a svobodu se také stávalo součástí vlastnictví. Jeden z nejdůleţitějších anglických myslitelů 17. století, Thomas Hobbes, popíral myšlenku, ţe vlastnictví je přirozené. Podle něj vznikalo na základě domluvy. Král měl absolutní moc. Mohl uvalovat daně a konfiskovat majetek bez souhlasu svých poddaných. Zajímavý pohled na vlastnictví podává i teze anglického filozofa Jamse Harringtona. Zabýval se rovnováhou vlastnických práv mezi králem a poddanými. Rozhodujícím vládcem byl vlastník s převládajícím podílem půdy. Nejhorší uspořádání podle něj nastalo, kdyţ šlechta vlastnila jednu polovinu majetku a král druhou. Tato situace vedla k neustálému neklidu a soupeření. K absolutismu došlo, kdyţ král vlastnil více jak třetinu půdy. Opakem byla demokracie, která panovala za podmínek, kdy prostí občané dosáhli většího majetnictví. Dominantní postavení jedné ze skupin vedlo ke stabilitě a bylo potřeba. V tomto období vlastnila niţší šlechta více půdy. Nebyla vůbec závislá na vyšší šlechtě. V roce 1690 bylo vydáno dílo anglického filozofa Johna Lockea Dvě pojednávání o vládě. Za základ kaţdého státu povaţoval John Locke právě vlastnictví. Podle Lockea existovalo vlastnictví ještě dříve, neţ vznikl stát. Zabýval se otázkou, proč dali lidé přednost politickým a sociálním dohodám před dokonalým ţivotem, který panoval v přirozeném prostředí bez zákonů. Podle Lockea se lidé vzdali své svobody a rovnosti s rozvojem obchodu a vynálezem peněz. Docházelo ke sporům, které museli řešit ochranou svého jmění. John Locke se zaměřoval na získání vlastnictví k hmotnému majetku důsledkem práce. Právě prací neboli úsilím člověka vzniká majetek. Kaţdý člověk podle Lockea vlastní sám sebe a všechno, co vyprodukuje.

27

Locke rozšířil Descartovo „myslím, tedy jsem“ na „jsem, tedy vlastním“ – to znamená, vlastním se a jsem majitelem všeho, co vytvořím. A kromě toho názoru, že základním majetkem člověka je on sám, vyplývá, že vlastnictví se zákonitě týká i svobody. Řekneme-li totiž, že „se vlastníme“, tedy jsme svým vlastním majetkem, je to totéž, jako když prohlásíme, že si sami se sebou můžeme dělat, co chceme, což tvoří základ svobody.2 Byli i takoví, kteří se proti vlastnictví stavěli. Jedním z nich byl zakladatel skupiny „diggeři“ nebo-li „kopáči“ Gerrard Winstanley. V letech 1648 – 1651 společně se svými stoupenci „vykopali“ třetí stav vlastnící veškerou půdu. Jejich činy byly zastaveny rolníky, kteří se proti nim společně se státem spojili. Jeho postoj byl velice tyranský. Všichni museli pracovat a vyhýbání se práci se trestalo bičováním. V 18. století se v Anglii rozšiřoval názor, ţe základem politiky je vlastnictví. Kaţdý, kdo vlastnil nějakou část pozemku, se mohl podílet na volebním právu. Půdy však nebylo dostatek. Spousta bezzemků se proto nemohla zúčastnit politických akcí. Příklad anglické politiky se stal základem pro severoamerické kolonie. Ovšem zde bylo dostatek půdy pro všechny, proto spousta lidí mohla hlasovat. Ve Francii v 18. století král vládl absolutisticky. Nebyl na svých poddaných finančně závislý. Ve Francii převládala nechuť k vlastnictví. Jakékoliv majetnictví kazí podle Francouzů charakter. Nejdůleţitějším znakem Francie byla rovnost obyvatel. Příčinou různých sporů je vlastnictví, které vyvolává nerovnost mezi lidmi. Francouzským spisovatelem zaměřeným proti vlastnictví byl Morelly, který napsal roku 1755 knihu Zákoník přírody. Především soukromé vlastnictví podle Morellyho kazilo společnost. Státní instituce zbavily člověka lidské přirozenosti. Za přírodní obyvatelstvo povaţoval americké indiány, kteří soukromé vlastnictví neznali. Společně lovili zvěř a ryb a vzájemně se o svoje úlovky dělili. Kritizoval lakotu, domýšlivost, pýchu, pokrytectví a zločinnost. Chtěl vytvořit svět, v kterém by člověk nebyl zlý a zkaţený. Dalším dílem, které mělo krotit vlastnické choutky, se stala kniha francouzského filozofa Jeana-Jacquea Rousseaua O původu nerovnosti mezi lidmi vydaná vydána v roce 1755. Rousseau se zabýval otázkou Dijonské akademie, co je příčinou lidské nerovnosti. Majetek poctivě nabytý prací Rousseau neodmítal a nenavrhoval, aby se vlastnictví zrušilo. Popisuje jak vzniklo z rovnosti mezi lidmi vlastnictví, coţ mělo za následek ţárlivost a zlo 2

PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Vyd. 1. Praha : Argo, 2008. 355 s. ISBN 978-80-257-0017-4.

28

mezi nimi. Trápilo ho nerovnoměrné rozdělení majetku mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva. Ve svých dalších dílech Rozprava o politické ekonomii a O společenské smlouvě tvrdil, ţe jmění je nepřirozené. Právo na vlastnictví bylo podle něj vţdy podřízené státu. Pokládal vlastnictví za nejnedotknutelnější ze všech občanských práv. Někteří Francouzi té doby povaţovali majetnictví za nedílnou součást přirozeného práva, které vedlo k prospěchu. Přirozené právo ctili fyziokraté. Půda je základem pro zemědělství a pěstování různých plodin a současné bohatství lze zvětšit. Podle fyziokratů by státu měli vládnout pozemkoví vlastníci, protoţe jim patří vlast. V srpnu roku 1789 se vlastnické právo stalo jedním z přirozených a nezadatelných lidských práv, upravené v Deklaraci práv člověka a občana. Za základní a nezcizitelná práva Ústavy z roku 1793 byla povaţována rovnost, volnost, bezpečnost a vlastnictví. Tato nová ustanovení odstranila přeţitek feudalismu, ţe vlastníci půdy budou vládnout státu.

2.6.2. Raný novověk v Evropě V 17. století se majetek dostal z dosahu státní moci. Vlastnictvím člověka se staly nejen fyzicky drţené věci, ale i jejich svoboda a ţivot. Soukromá vlastnická práva byla často porušována. Například Ţidé, kteří vyznávali odlišné náboţenství, se často stávali oběťmi těchto represí. Jejich majetek i zboţí zkonfiskovali panovníci, aby si naplnili své pokladny. Někteří panovníci v 17. a 18. století usilovali o získání absolutní moci nad majetkem všech svých poddaných. Myšlenky soukromého vlastnictví byly natolik zakořeněny, ţe se málokterý panovník pokusil své nápady prosadit. První intelektuální útok na vlastnictví se objevil ve Francii v 18. století. Francouzští revolucionáři v čele s Jacquem-Pierrem Brissotem odsoudili vlastnictví jako krádeţ. V 18. století kaţdý občan státu Francie, který vlastnil majetek, získal hlasovací právo. Nemajetní lidé byli povaţováni za nezájemce o svou zemi a její vládu. Lidé bez majetku se nerozhodovali ve volbách kvůli své finanční situaci podle vlastního uváţení. Mezi základní právo občana patřilo vlastnění půdy. Kaţdý evropský stát podléhal jiným vlastnickým omezením. Někde mohli volit jen plnoletí muţi vlastnící nemovitost. V jiném státě se zúčastňovali voleb jen muţi starší 25 let atd. Prostřednictvím prosazování

29

vlastnických zájmů absolutismus upadl a na jeho místo vstupovala demokracie. V kaţdém státě byl vývoj vlastnických práv zcela odlišný. Příkladem je Anglie a Rusko. V Anglii vzniklo soukromé vlastnictví jiţ na počátku jejích dějin. Stala se příkladem vzniku demokracie. Rusko podléhalo aţ do pozdního období svých dějin tyranské moci panovníka, proto institut vlastnictví zde vznikl mnohem později neţ v jiných evropských zemích. Myšlenky komunismu se zrodily právě v 18. století. Představa, ţe všichni by si byli zrušením vlastnictví rovni, nevymizela. V 19. století v Evropě dosáhlo vlastnictví vrcholu. Převáţná část nového kapitálu patřila konkrétním vlastníkům. Začaly se objevovat názory na zrušení vlastnictví. Do té doby se pouze poukazovalo na nespravedlivé rozdělení a na hamiţnost, kterou vyvolávalo. Nyní se začalo poukazovat na nemorálnost institutu vlastnictví. Majetek by neměl být pouze pro pár vyvolených, ale měl by být společný. S rozšiřováním volebního práva začaly být vlády závislé na nemajetných voličích. Ti ţádali spravedlivější rozdělení majetku. V demokratických zemích se učinila opatření, jako jsou dědická daň a daň z příjmu. V totalitních zemích se majetek znárodnil. Oba případy vedly k upevnění vládnoucí moci. Změnila se povaha vlastnictví. Do 19. století bylo vlastnictví spojováno s půdou. Do roku 1867 mohli v Anglii volit pouze vlastníci či pronajímatelé půdy. Za majetek se povaţovala pouze půda a z ní plynoucí příjmy. Nemovitý majetek se zatím neakceptoval. S nárůstem majetku kapitalistů se zvedla velká vlna odporu, která vycházela z přesvědčení, ţe kapitalismus vede ke stále větším majetkovým rozdílům mezi lidmi. Podle teorie „pauperizace“ německého politologa Karla Marxe kapitalismus zbídačí dělnickou třídu natolik, ţe jí nezbude nic jiného, neţ vyvolat revoluci a zrušit vlastnictví. Za zakladatele moderního komunismu je povaţován Francouz Francois-Noël Babeuf v 18. století, který poţadoval vlastnictví společné, které by zabezpečovalo skutečnou rovnost. V Anglii měl podobné názory William Goldwin. Zastával názor, ţe nerovnost kazí majetné a chudé odvádí od duchovního ţivota. Pokud se lidé zbaví majetku, rozvinou se jejich tvůrčí síly a zmizí války a zločinnost. Slavný výrok francouzského socialisty 19. století Pierre-Josepha Proudhona: „Co je vlastnictví? Krádež.“3 zneuţili bolševici v letech 1917 – 1918, kdy pod heslem

3

PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Vyd. 1. Praha : Argo, 2008. 355 s. ISBN 978-80-257-0017-4.

30

„Ukradněte ukradené“4 vyzývali lid, aby se zmocnil soukromého majetku. Proudhon dokázal, ţe kaţdá obhajoba soukromého majetku lze pouţít i proti němu. Pokud základ nároku na majetek tvoří první zabrání půdy, co mají dělat ti, kdo přijdou později? Aţ do čtyřicátých let 19. století bylo vlastnictví kritizováno hlavně z hlediska morálního. Němečtí ekonomové, Karel Marx a Bedřich Engels, se ve své teorii „vědeckého socialismu“ začali zabývat vlastnictvím z pozice čisté vědy. Pouţívali pojmy z ekonomie, psychologie a sociologie, aby navodili dojem, ţe jejich názory jsou vědečtější neţ předchozí teorie. Vlastnictví kritizovali za to, ţe odlidšťuje lidi. Ve svých spisech tvrdili, ţe na začátku dějin byl majetek společný a patřil lidem, spojeným příbuzenským svazkem. Pravé soukromé vlastnictví se podle nich objevilo aţ za kapitalismu. Cílem komunismu je odstranění majetných, čímţ by se zrušilo vlastnictví. Výrobní prostředky by patřily všem a lidé by pracovali podle svých schopností a dostávali podle svých potřeb. Marx a Engels věřili v moţnost spojení prvotního společného vlastnictví s vysokou produktivitou kapitalismu.

2.7.

Vlastnictví ve 20. století

Ve 20. století dochází k úbytku samostatných drobných výrobců a obchodníků. Příčinou bylo kapitalistické zemědělství na velkých plochách, kdy pracovník neměl přístup k výrobním

prostředkům.

Vznikaly

různé

výhody

jako

například

pojištění

proti nezaměstnanosti, starobní důchody a jiná další práva. Po druhé světové válce vznikala socialistická hesla, která ospravedlňovala vyvlastnění nebo omezení soukromého vlastnictví státu. Tyto projevy se začaly objevovat v komunistickém Rusku a Číně a nacionálněsocialistickém Německu. Charakteristickým znakem tohoto období bylo například nenávist vůči některým rasám nebo etnickým skupinám, zabavování majetku, různé masakry vůči lidem aj. V následujícím textu jsem uvedla příklady jednotlivých zemí v tomto období.

2.7.1. Rusko v období válek Totalitarismus, který usiloval o dosaţení úplné kontroly nad společností a který neuznával ţádný zákon, byl typickým znakem Sovětského svazu. Totalitní reţimy soustřeďovaly veškerou státní moc do rukou panovníka. Vládnoucí strana mohla omezit nebo úplně zrušit 4

PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Vyd. 1. Praha : Argo, 2008. 355 s. ISBN 978-80-257-0017-4.

31

vlastnická práva svých občanů. V roce 1917 v Rusku převzal státní moc Lenin. Utopická literatura, která hlásala, ţe vlastnictví se stává základem pro politickou moc, se stala pro Lenina inspirací. Vyvlastnil majetek šlechtě, církvi, burţoazii a veškerému obyvatelstvu. V roce 1918 byl přijat dekret, kterým byla zabavena veškerá půda rolníků, coţ vyvolávalo boje ruské armády rudoarmějců proti statisícům rolníků. Aţ do roku 1920 byly znárodňovány všechny druhy soukromého vlastnictví. Výjimku tvořil nevelký osobní majetek. Středně velké a malé výrobní podniky i řemeslnické dílny se staly národním vlastnictvím. Nemovitosti byly vyvlastněny. Průmyslová výroba začala klesat, coţ vedlo na pokraj hladomoru. Kdyby neexistoval v Rusku černý trh se zboţím a potravinami, tak by příděly zboţí na jednoho člověka za den byly nedostačující. Hladomor si vyţádal 5 milionů lidských ţivotů. V roce 1921 dochází ke vzpourám vedeným rolníky. Komunistické vedení se rozhodlo k ústupu a nastolilo novou ekonomickou politiku. Politika umoţňovala rolníkům vlastnit část půdy. Své produkce mohli prodávat na volném trhu. Platili jen stanovenou daň. V roce 1923 došlo k inflaci. Bylo vytištěno neomezené mnoţství bankovek. Peníze ztratily svoji hodnotu. Proces kolektivizace, který byl zaveden v roce 1928, měl za následek opětovné znárodnění veškeré zemědělské půdy, soukromých obchodů a výrobních zařízení. Lidé mohli vlastnit jen malou část zahrádky, kde pěstovali ovoce a zeleninu a chovali dobytek pro vlastní potřebu. Ti, kteří proti kolektivizaci vzdorovali, byli posíláni do táborů nucených prací, kde jich mnoho zahynulo. Po druhé světové válce mnoho dalších států následovalo příklad Sovětského svazu. Lidé, u kterých vzniklo podezření z protistátní činnosti, byli často propouštěni z práce. Celá populace musela pracovat a spolupracovat pro stát. Ekonomická produktivita stále klesala. Situace se začala zlepšovat aţ rozpadem Sovětského svazu v roce 1991. Hlavním důvodem narůstajícího zhoršování ekonomické výkonnosti byla absence soukromého vlastnictví. Člověk, který pracuje pro stát, není natolik snaţivý, aby zvýšil produkci. Bude-li vlastnit soukromý pozemek neomezený státní mocí, jeho produktivita se zvýší. Lidé postrádali motivaci. I kdyby pracovali více, tak by jim stát nepřinášel vyšší odměnu. V druhé polovině roku 1991 byl svrţen byrokratický reţim. Ekonomika Ruska byla privatizována. Přechod k trţnímu hospodářství nebyl jednoduchý, protoţe občané nevěděli, jak řídit soukromé podniky. Nevzdělaní a nekvalifikovaní lidé strádali. V polovině devadesátých let více neţ dvě třetiny ruského domácího produktu tvořil soukromý sektor.

32

2.7.2. Německo a Itálie Na rozdíl od komunistického Ruska fašistické Německo a Itálie soukromé vlastnictví v omezeném smyslu povolovaly. Stát mohl zasahovat do vlastnických práv. Veškeré soukromé podniky byly podřízené státu. V Itálii se před 1. světovou válkou dostal k moci zakladatel fašistické strany a vůdce Benito Mussolini. Jeho ekonomická politika připomínala Leninův státní socialismus. Soukromé podniky musely pracovat pro vládu. Veškeré soukromé zájmy všech tříd byly podřízené národním zájmům. Mussolini uznával soukromé vlastnictví jako privilegium udělené státem. Ve dvacátých letech 20. století zasahoval do trhu. Usiloval o rovnocenné postavení firem a odborů. V Německu, kde se dostal k moci roku 1934 diktátor Adolf Hitler, bylo uznané vlastnictví jako nezbytná sloţka nacionálního uspořádání společnosti. Nacisté odmítali uznat právo na soukromé vlastnictví. Bylo-li uţívané k prospěchu státu a národa, bylo respektováno. Stát si vyhrazoval nárok kontrolovat vlastníky majetku, omezit a vyvlastnit jejich majetek. Oběťmi se často stávalo ţidovské obyvatelstvo. Jejich majetek byl vyvlastněn a následně byli vyhnáni ze země. Cílem celé ekonomické politiky Hitlera bylo připravit Německo na válku.

2.7.3. Moderní korporace a vlastnictví V dnešní době se pod pojmem vlastnictví skrývá kaţdý majetek, který vlastníkovi přináší zisk. Jsou to dluhopisy, akcie, peníze nebo nemovitosti, ale i nehmotný majetek, jako jsou autorská práva a patenty. Zásahy státu do státní ekonomiky ovlivnily vývoj vlastnického práva. V některých zemích státní zásahy zapříčinily znárodnění výrobních podniků nebo vznik obřích korporací. Do soukromého majetku patřily jen obývané domy vlastníky, nevýrobní podniky a spotřební majetek. Jednotlivé korporace si zajistily kontrolu nad výrobními prostředky hromadnou kolektivizací zaměřenou na výrobu. Vlastnické právo je upraveno v Občanském zákoníku a je chráněno a zabezpečováno Listinou základních práv a svobod. Součástí dnešního ţivota obyvatelstva v jednotlivých státech je zdanění, které podléhá určitým pravidlům. Jiţ ve starověkých Athénách byly daně povaţovány za náznak tyranie a lidé byli od nich osvobozeni. Své náklady hradily Athény ze soudních poplatků, pokut a z nepřímých daní, kam patřila daň solná a přístavní. 33

V Římě platili daň obyvatelé, kteří nebyli římskými občany. Ve středověku se placení daně vnímalo jako ztráta osobní svobody. Zámoţní obyvatelé byli poţádáni o peníze jen v případě válečného nebezpečí. Na přímou daň bylo nahlíţeno jako na dobrovolnou pomoc v případě nastávající krize. Západní svět povaţoval pravidelné přímé zdanění za nelegální a zasahující a omezující vlastnická práva osob.

34

3. VLASTNICKÉ PRÁVO A JEHO ZÁKONNÁ OMEZENÍ Vlastnické právo patří do práv věcných. Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník se zabývá věcnými právy ve své druhé části. Hlava první se týká vlastnického práva, hlava druhá spoluvlastnictví a společného jmění, hlava třetí práv k cizím věcem, právem zástavním a zadrţovacím. § 123 Občanského zákoníku stanovuje práva vlastníka věci, ji v mezích zákona drţet (ius possidendi), uţívat (ius utendi) , poţívat plody a uţitky (ius fruendi) a nakládat s ní neboli disponovat (ius disponendi). Soubor těchto oprávnění tvoří obsah vlastnického práva. První citované oprávnění, věc drţet, je předpokladem pro výkon dalších vlastnických oprávnění. Oprávnění věc uţívat vykonává vlastník uţíváním nebo nevyuţívám její uţitné vlastnosti za účelem uspokojení potřeb a zájmů. Věc nemusí být uţívána jen jejím vlastníkem, ale i jinou fyzickou nebo právnickou osobou na základě některých právních úkonů. Oprávnění věc poţívat neboli brát z ní plody a jiné uţitky lze uplatnit jen u plodonosných věcí. Mezi tyto věci řadíme věci, které poskytují uţitky. Součástí vlastnictví se stávají i oddělené plody. V tomto případě lze vycházet z § 135a Občanského zákoníku. Posledním oprávněním, které Občanský zákoník uvádí, je právo vlastníka s věcí nakládat neboli disponovat.

Toto

oprávnění

se

realizuje

prostřednictvím

jednostranných

nebo

dvoustranných právních úkonů. Jednostranným právním aktem by bylo například přenechání vlastnického práva k věci jinému vlastníkovi pomocí závěti. Dvoustranný právní úkon můţe znamenat i zcizení neboli převod vlastnického práva na jinou fyzickou nebo právnickou osobu (například kupní smlouva). Pod pojem nakládat s věcí, patří i věc opustit nebo ji fakticky zničit. Vlastnické právo je jedno ze základních lidských práv, které je zabezpečováno a chráněno Listinou základních práv a svobod. Listina základních práv a svobod prohlašuje v Čl. 11 odstavci 1: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“.5 Formulace Občanského zákoníku v § 124 by mohla být

5

DAVID, Roman. Ústava České republiky-Listina základních práv a svobod : Úplné znění doplněné poznámkami a úvodem do problematiky. Vyd. 1. Olomouc : Fin, 1996. 254 s. ISBN 80-7182-016-4.

35

pro tuto větu synonymem. Podle § 124 Občanského zákoníku: „Mají všichni vlastníci stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana“.6 Vlastnické právo je právem, které působí proti všem, tedy právem absolutním. Předmětem věcného práva je vţdy hmotná věc. Pokud by někdo rušil oprávněnou osobu (vlastníka věci) v jeho právu, musí se takového jednání zdrţet a respektovat jeho vlastnická práva. Vlastnické právo je trvalé. Zaniká jen v případě nějakého právního důvodu zániku vlastnictví. Specifické pro vlastnické právo je jeho elasticita, která souvisí s omezeními vlastnického práva, která mohou být dočasná nebo trvalá. Odpadne-li právní důvod omezení, bez dalšího vlastníkova oprávnění se obnoví v původním rozsahu. Zvláštní zákony stanovují a upravují, které věci mohou být výlučně ve vlastnictví státu nebo určených právnických osob (§ 125 Občanského zákoníku). Stejný obsah je řešen i v Čl. 11 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod. Nutno se zmínit i o Dodatkovém protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních práv a svobod z roku 1952, který je publikovaný pod č. 209/1992 Sb. Tento protokol zní: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.“7

3.1.

Nabývání vlastnického práva

Nabývání vlastnického práva je upraveno v § 132 a § 133 Občanského zákoníku. Jeden z druhů nabytí vlastnického práva je originární neboli prvotní nabytí, kdy věc doposud neměla ještě ţádného vlastníka nebo vlastnictví k věci na nabyvatele přešlo bez vůle dosavadního vlastníka (například veřejné draţby). Originárním způsobem nabývání vlastnického práva je zhotovení neboli vytvoření nové věci. Druhým způsobem je odvozené neboli derivátní nabytí, které se odvozuje od prvotního. Vlastnické právo k věci přejde na nového vlastníka z dosavadního vlastníka například smlouvou. Nabýt nelze věci, které jsou ve vlastnictví státu nebo jiných právnických osob (například loţiska nerostných surovin) nebo věci, které nemohou být předmětem vlastnictví (například vzduch) i věci, které nelze nabýt (drogy). Vlastnictví věci lze nabýt různými způsoby. Nejčastějším způsobem sekundárního nabytí vlastnictví je kupní, darovací nebo 6

Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 97880-7208-650-4. 7 KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří. Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002. 471 s.

36

jinou smlouvou, rozhodnutím státního orgánu, děděním nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. S nejjednodušší formou nabývání vlastnických práv se setkáváme v obchodě. Jen některé z nás napadne, ţe v obchodě probíhá jiţ zmiňovaná kupní smlouva mezi prodávajícím a kupujícím. Převzetím a zaplacením věci se stáváme jejím vlastníkem. Kupní smlouva nemusí být vţdy písemná. Prodávajícímu, který by musel uzavřít při kaţdém prodeji kupní smlouvu, by se ztíţila práce a uzavírání smluv by bylo neefektivní. Písemnou formou musí být napsána smlouva, která se týká nemovitostí nebo kdyţ se smluvní strany dohodnou na jejím sepsání. Jde-li o movitou věc, která je převáděna na základě smlouvy, vzniká nabytí movitosti převzetím věci. Podmínkou je, ţe jedna strana věc odevzdá a druhá převezme. Odevzdání a přijmutí věci tvoří tzv. tradici. Tato tradice se uskutečňuje různými způsoby. Jedním ze způsobů je hmotné odevzdání tzv. z ruky do ruky (osoby si v bezprostřední blízkosti věc předají), nebo distanční tradice (převzetí poštovní zásilky od pošty). Pokud se převádí nemovitá věc na základě smlouvy na jiného vlastníka, účinky nabytí vlastnictví nastanou aţ po vkladu do katastru nemovitostí. Jestliţe na základě smlouvy převáděná nemovitost není evidována v katastru nemovitostí, nabude vlastnictví k této nemovitosti okamţikem účinnosti této smlouvy. Rozhodnutí státního orgánu, které se týká nabytí vlastnictví, nastane dnem v něm určeným nebo dnem právní moci rozhodnutí. Státním orgánem je buď soud, nebo správní úřad. Mezi nabývání vlastnického práva na základě jiných právních skutečností patří například: Vydrţení Nález věci Přírůstek věci Zpracování věci Neoprávněná stavba Tyto skutečnosti jsou stanoveny jednak Občanským zákoníkem, ale jsou upraveny i dalšími zvláštními zákony.

37

Vydržení (§ 134 Občanského zákoníku) Vydrţením jsem se zabývala v první části mé bakalářské práce, která vysvětluje základní pojmy týkající se vlastnického práva. Vlastníkem věci se stane oprávněný drţitel, který věc po zákonem stanovenou dobu drţí v dobré víře. U nemovitostí je stanovena doba na deset let a u movitostí na tři roky. Nelze nabýt vlastnické právo k určitým věcem podle § 125 odstavce 2 Občanského zákoníku. Nález ztracené, opuštěné věci a skryté (§ 135 Občanského zákoníku) Pokud někdo najde ztracenou věc, která mu nepatří, je povinen ji vydat vlastníkovi věci. Vlastník věci je stále jejím vlastníkem. Pozbyl ale oprávnění ji fakticky ovládat. Věc by se vţdy měla vrátit vlastníkovi věci, ale pro případ, kdy neznáme vlastníka ztracené věci, máme povinnost ji odevzdat příslušnému orgánu (například obci, na jejímţ území k nálezu došlo). Jestliţe se vlastník věci do 6 měsíců o ni přihlásí, vrátí se mu, ale jinak připadne do vlastnictví příslušného orgánu. Osoba, která věc najde, má nárok na uhrazení nutných výdajů spojených s nálezem věci a na nálezné, jehoţ výše je deset procent. Jestliţe se vlastník věci ve stanovené době k věci přihlásí, obec je oprávněna od něj poţadovat nutné náklady spojené s opatrováním. Můţe se stát, ţe obecní úřad odmítne nalezenou věc kvůli její povaze (zaběhlá zvířata). Nálezce potom není v takovém případě povinen si věc nechat u sebe či se o ni starat. Je důleţité ohlášení nálezu u příslušného orgánu. § 135 odstavec 4 počítá i s věcmi opuštěnými a skrytými. Opuštěním věci dává vlastník jednostranným právním úkonem najevo, ţe se vzdává svých vlastnických práv k věci. Následně vzniká vlastnické právo k věci státu. V obou případech se musí jednat o věc hmotnou. Nemůţe být opuštěna nemovitost, která je zapsána v katastru nemovitostí. Občanský zákoník neřeší otázky ztráty a opuštění věci. Zajímá se otázkami nálezu věci ztracené a opuštěné a povinnostmi nálezce. Je těţké určit, zda se jedná o věc ztracenou nebo opuštěnou. Nebude-li to jasné určit, posuzuje se podle § 135 odstavce 1 a 2, jakoby se jednalo o věc ztracenou. Věcmi skrytými, jejichţ vlastník není znám, se rozumí věci, které byly třeba kvůli nějakému nebezpečí skryty. K úkrytu mohlo dojít před staletími, ale i před nedávnem. Takovými věcmi mohou být věci zakopané nebo zazděné ve stěnách staveb (například

38

archeologické nálezy). Vlastníkem skryté věci se stává stát, na jehoţ území se věc nacházela v okamţiku jejího nálezu. Přírůstek věci (§ 135a Občanského zákoníku) Přírůstkem neboli akcesí věci náleţejí vlastníku věci, i kdyţ byly odděleny od věci hlavní. Přírůstky se rozumí jednak plody země (úroda a mláďata zvířat), ale i výnosy peněz a cenných papírů, akcií aj. Vlastníkem plodonosných přírůstků se stává osoba v okamţiku jejich oddělení (česání nebo spadnutí ovoce na cizí pozemek, narození mláďat aj.). Výnosy peněz záleţí na okamţiku posouzení konkrétních okolností (splatnost úroků u vkladu). Zpracování věci (§ 135b Občanského zákoníku) Je-li nějaká cizí věc přepracována někým v dobré víře na věc novou, stává se jejím vlastníkem, jestliţe je jeho podíl na věci větší. Původnímu vlastníku věci však musí uhradit cenu, o co se jeho majetek zmenšil. Dojde-li k rovnosti podílu, rozhoduje na návrh jednoho z vlastníků soud. Pokud někdo ví, ţe zpracovává věc cizí, která mu nepatří, je povinen ji na ţádost vlastníka vrátit do původního stavu nebo mu ji vydat. Není-li moţné věc vrátit do předešlého stavu, rozhoduje soud, kdo je vlastníkem věci a určuje náhradu, která přísluší vlastníkovi nebo zpracovateli. Neoprávněná stavba (§ 135c Občanského zákoníku) V tomto paragrafu je upraveno nepovolené postavení stavby na cizím pozemku. Vlastník pozemku se pak můţe u soudu domáhat, aby byla stavba odstraněna na náklady toho, kdo ji zřídil. Nastane-li situace, kdy odstranění stavby není účelné, pak soud přikáţe, ţe stavba připadne za náhradu vlastníkovi pozemku, který musí s takovým rozhodnutím souhlasit. Soud můţe zřídit i věcné břemeno za náhradu, kterým zajistí vlastníkovi stavby výkon vlastnického práva.

3.2.

Ochrana vlastnického práva

Důleţitou roli v ochraně vlastnického práva je předcházení porušování vlastnického práva a prevence. Zákon přímo stanovuje, jaké jsou povinnosti a práva vlastníka a jaké sankce nastanou v případě porušení vlastnického práva. Všem vlastníkům se poskytuje stejná právní ochrana. Zákon definuje i stavy, které ohroţují a porušují výkon vlastnického práva.

39

Ochrana vlastnického práva je obsaţena v ústavním zákoně, v Listině základních práv a svobod (Čl. 11 odstavec 1, Čl. 36 odstavec 1) i v trestněprávních a občanskoprávních předpisech. Občanskoprávní předpisy se mohou z hlediska ochrany vlastnického práva rozdělit na obecné a zvláštní. Mezi obecné právní předpisy se řadí ochrana státními orgány (především moc soudní) podle § 3, § 4 a § 126 Občanského zákoníku, dále pak ochrana u příslušného orgánu státní správy (např. obecní úřad) podle § 5 Občanského zákoníku a svépomocí podle § 6 Občanského zákoníku, kdy ohroţený můţe přiměřeným způsobem odvrátit zásah sám. Zvláštními prostředky, které napomáhají v ochraně vlastnického práva, jsou vlastnické ţaloby. Mezi ně patří ţaloba na vydání věci, ţaloba zapůrčí neboli negatorní (ţaloba na zdrţení se neoprávněných zásahů do vlastnického práva) a jiné ţaloby (například ţaloba na určení).

3.2.1. Žaloba na vydání věci Základem ţaloby na vydání věci je skutečnost, ţe se věc nachází ve faktické moci jiné osoby. Tato osoba není vlastníkem věci a zadrţuje ji bez právního důvodu. Ţalobu lze pouţít na vydání movité i nemovité věci. Uplatnit ji nelze v případě, kdy oprávněný drţitel nabyl vlastnické právo k věci vydrţením. Prvním z předpokladů podání ţaloby na vydání věci je, ţe ţalobce musí prokázat vlastnictví k věci. Existence vlastnického práva k věci můţe být například kupní nebo darovací smlouva, vydrţení, dědění atd. Druhým z předpokladů jsou individualizující znaky věci, které ji odliší od všech ostatních věcí stejného druhu. Ţalobu na vydání věci má oprávnění podat ţalobce, kdyţ ţalovaný zadrţuje jeho věc neoprávněně. Jedná-li se o věci movité, ţalobou se domáháme jejich vydání. Pokud jde o věci nemovité, kde by jejich vydání nebylo moţné, domáháme se ţalobou jejich vyklizení. (viz příloha 1)

3.2.2. Žaloba zapůrčí Touto ţalobou se vlastník věci domáhá ochrany svého vlastnického práva proti tomu, kdo ho ruší neoprávněnými zásahy ve výkonu jeho vlastnických práv. Do této ţaloby se neřadí neoprávněné zadrţování věci. Stejně jako u ţaloby na vydání věci ji lze pouţít na movité i nemovité věci. Nejčastějším pouţitím ţaloby zapůrčí je při ochraně sousedských vztahů. Ţalobce se v takovém případě bude domáhat toho, aby ţalovanému byla udělena povinnost zdrţující se takového chování. Soud ukládá ţalovanému povinnost se neoprávněného jednání zdrţet, případně ţalovaný musí stav obnovit do původního stavu. (viz příloha 2)

40

3.3.

Zánik vlastnického práva

Zde je třeba si vysvětlit rozdíl mezi zánikem vlastnického práva relativním a absolutním. Zánik vlastnického práva souvisí s jeho vznikem. Vlastnické právo jedné osoby je spjato současně se vznikem vlastnického práva jiné osoby. Jde o relativní zánik vlastnického práva, kdy bývalý vlastník vlastnické právo ztrácí a nový vlastník ho získává. Absolutním zánikem vlastnického práva je skutečnost, ţe jedné osobě zanikne toto právo a nikdo jiný ho nenabude. Rozlišuje se zánik vlastnického práva z vůle vlastníka nebo nezávisle na jeho vůli. Vlastník věci má dispoziční oprávnění. Můţe předmět svého vlastnického práva zcizit (převede vlastnické právo na jiného smlouvou), vzdát se vlastnictví (opuštění věci s úmyslem vzdát se vlastnictví k věci), spotřebovat nebo zničit. Zánik vlastnického práva nezávisle na vůli vlastníka je ztráta věci, zánik věci, smrtí vlastníka, vydrţením nebo rozhodnutím státního orgánu. Rozhodnutí státního orgánu je například vyvlastnění podle § 128 odstavce 2 Občanského zákoníku, rozhodnutí soudu o neoprávněné stavbě podle § 135c Občanského zákoníku, rozhodnutí soudu o vlastnictví ke zpracované věci podle § 135b, rozhodnutí soudu v trestní věci v případě trestu propadnutí majetku nebo věci atd. Vlastnické právo můţe zaniknout i proti vůli vlastníka.

3.4.

Omezení vlastnického práva

Vlastnické právo je právem absolutním. Je chráněno proti všem dalším subjektům. Všechny další subjekty se musí zdrţet všeho, čím by ohroţovali výkon nositele vlastnického práva. Často dochází ke sporům, kdy při výkonu konkrétního vlastnického práva na konkrétní nemovitosti se zasahuje do vlastnického práva sousedního vlastníka. Dochází ke střetu dvou vlastníků, kteří uplatňují své absolutní právo na sousedních nemovitostech. Jedná se především o uţívání nemovitostí. Jiţ v první kapitole jsem se zmiňovala, ţe uţívací právo nemají pouze přímí vlastníci nemovitostí, ale i uţivatelé na základě odvozených práv. Výraznějším kolizím dvou vlastníků sousedních pozemků má zamezit vznik sousedského práva. Ve starém Římě byly za omezení vlastnického práva brány sluţebnosti. Sluţebnosti patřily v římském právu mezi věcná práva, kdy vlastník jednoho pozemku měl právo v omezené míře pouţívat pozemek souseda. Omezení spočívá buď v povinnosti vlastníka něco nekonat (něco opomenout), strpět, nebo výjimečně v povinnosti vlastníka něco konat.

41

3.4.1. Jednotlivé druhy omezení vlastnického práva Jednotlivé druhy omezení vlastnického práva jsou uvedeny: § 127 Občanského zákoníku odstavec 1, 2 a 3 (sousedská práva) § 128 Občanského zákoníku odstavec 1 a 2 (pouţití věci bez souhlasu a vyvlastnění) § 151 Občanského zákoníku (věcná břemena) Čl. 11 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod v dalších zákonech (např. Zákon č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích, Zákon č. 20/1987 Sb. o památkové péči, Zákon č. 458/2000 Sb. energetický a další) V následujícím textu jsem rozpracovala jednotlivé druhy omezení vlastnického práva. 3.4.1.1.

§ 127 Občanského zákoníku

Obecné vymezení sousedského práva je upraveno v § 127 odstavci 1, 2 a 3 Občanského zákoníku: Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek. Je-li to potřebné a nebrání-li to účelnému využívání sousedících pozemků a staveb, může soud po zjištění stanoviska příslušného stavebního úřadu rozhodnout, že vlastník pozemku je povinen pozemek oplotit. Vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb.

42

Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůže zprostit.8 Uţíváním dvou nebo více přímo či nepřímo sousedících nemovitostí vznikají sousedské vztahy. Sousedské vztahy se mohou vyvíjet ale i při pouţívání věcí movitých. Občanský zákoník přímo nestanovuje vlastníka movitosti nebo nemovitosti. Uvádí pouze „vlastníka věci“. Důleţitými omezení v § 127 odstavci 1 jsou slova „ohroţování“ a „obtěţování“. Tato první věta je tzv. generální klauzule. Další věty ji pouze rozšiřují různými příklady jako je například hluk, popílek, plyny aj. Jednotlivý výčet případů, s kterými se setkáváme nejčastěji, je uveden v Občanském zákoníku pouze z praktických zkušeností. Občanský zákoník slovíčkem „zejména“ uvádí tento výčet, ale není výslovně stanoveno, ţe se jedná jen o tyto případy. Generální klauzuli odpovídá i jiné jednání vlastníka věci. V zájmu nerušeného uţívání nemovitostí stanovuje Občanský zákoník omezení, která se týkají vlastníka. Vlastník nemovitosti vykonává svá práva, ale zároveň musí strpět určitá omezení ve prospěch jiného vlastníka sousedních nemovitostí při výkonu stejných práv. Tyto povinnosti a omezení se vztahují i na spoluvlastníky. Pokud nám bude někdo zasahovat do našich vlastnických práv, bráníme se většinou ţalobami. Úspěch ţaloby ovlivňuje prokázání vlastnických práv ţalobce. Důkaz vlastnického práva ţalobce nebude pro něj vţdy vítězstvím. Ţalovaný můţe mít například oprávnění z věcných břemen nebo ze smluv na zasahování do ţalobcova vlastnictví. V následujícím textu se budu zabývat jednotlivými omezeními, které řeší netolerované a neobvyklé chování sousedů. Ohroţování sousedovy stavby pozemku Imise Vnikání chovaných zvířat na sousedící pozemek Odstraňování podrostů a převisů Ploty Vstup na sousedův pozemek

8

Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 97880-7208-650-4.

43

Ohrožování sousedovy stavby nebo pozemku Vlastník nemovitosti se podle jiţ zmiňovaného § 127 odstavce 1 Občanského zákoníku musí zdrţet jakékoliv činnosti, která by ohrozila stav sousedovy stavby nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na pozemku zřízení, aniţ by provedl dostatečná opatření na upevnění sousedovy stavby nebo pozemku. Příkladem můţe být nevhodné vyhloubení odtoku dešťové vody, který bude způsobovat zaplavování sousedova pozemku nebo stavby nebo nevhodné vykopání příkopu, který bude mít za následek sesuv půdy na sousedovu pozemku. Přesná vymezení těchto rušebních činností na sousedově pozemku nejsou v zákoně upravena. Úpravy, které by mohly ohrozit sousedův pozemek, nejsou zakázané, ale musí být prováděny tak, aby se předešlo touto činností ohroţení sousedovo pozemku či stavby. Některá opatření, která souvisejí s úpravami pozemku či stavby musí mít povolení od stavebního úřadu. Některé úpravy jsou uvedeny ve Stavebním zákoně č. 183/2006 Sb. Budeme-li ohroţovat sousedův pozemek, můţe se dotčená osoba domáhat svého práva u soudu. Soud nám uloţí předběţné opatření a uloţí povinnost zdrţet se přesně vymezeného chování, kterým ohroţujeme sousedův pozemek či stavbu. Pokud povinný příslušná opatření nedodrţuje a ohroţení sousedovo pozemku či stavby trvá, ukládá soud pokutu aţ do výše 100 tisíc Kč. Pokuty náleţí státu, přičemţ se povinný nezprošťuje odpovědnosti za škodu. Nesplní-li povinný po uloţení pokuty vykonatelné rozhodnutí, můţe mu soud uloţit další pokuty. Jestliţe dojde k situaci, při níţ by hrozila škoda, můţe soud nařídit takové opatření, které by vedlo k odvrácení hrozící škody podle § 417 odstavce 2 Občanského zákoníku. Pokud ale v důsledku prováděných úprav nastane škoda, postupuje se podle § 442 Občanského zákoníku. Škoda je brána jako újma a musí se poškozenému uhradit ušlý zisk (většinou penězi nebo uvedením do původního stavu, jestliţe je to účelné a moţné). Imise Imise (latinsky immision) v překladu znamená „vnikání“. Toto vnikání je zásahem do vlastnických práv. Imise jsou zásahy, kdy rušíme nejen sousedícího vlastníka, ale i sousedící vzdálenější, škodlivými účinky a následky ze své činnosti na pozemku nebo stavbě cizí. Byla spousta případů, kdy se mezi sebou dohadovali vlastníci sousedních pozemků, ţe jeden z nich druhého omezuje hlasitým poslechem rádia nebo pálením listí na podzim. Těmito problémy se zabývá jiţ zmiňovaný § 127 odstavec 1 Občanského zákoníku. Vysvětlení pojmu „nad míru přiměřenou poměrům“ není nikde v zákoně

44

výslovně stanoveno. Jedná se o chování, které je v rámci dobrých sousedských vztahů netolerované a neobvyklé. Tato formulace je pruţná. Vţdy se přihlíţí k okolnostem v určité konkrétní situaci a hledá se míra jejich únosnosti. Vlastník nemovitosti můţe na své nemovitosti produkovat hluk, kouř, pachy, prach atd., ale jen nad míru přiměřenou poměrům. Tato produkce není vykonávána s úmyslem poškodit souseda, ale pro svoji vlastní potřebu. Není vţdy jednoduché určit zásahy nad míru přiměřenou poměrům. § 3 Občanského zákoníku stanovuje, ţe výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Pokud by vlastník nemovitosti úmyslně ohroţoval svého souseda netolerovaným a neobvyklým chováním, hrozila by mu sankce ve formě náhrady škody. V některých případech lze přihlédnout i k jiným předpisům (například domovní řád), kde je stanovena také určitá mez přípustnosti takového chování. S obtěţováním hlukem se kaţdý z nás nejméně jednou setkal. Buď my jsme byli ti hluční sousedi, kteří vyhrávali do noci do té doby, neţ si přišel někdo stěţovat, nebo jsme přišli do sporu s vlastníkem sousední nemovitosti třeba ohledně rušení klidu vlivem pracovní činnosti (například pouţití různých mechanických strojů). Otázka, kdy je takové hlučení přiměřené a kdy nepřiměřené, je závislé na prostředí, kde k němu dochází. Jiná situace nastane, kdyţ k takovému hlučení dojde v zahrádkářské kolonii nebo v panelové čtvrti. Posuzuje se

i jednorázovost nebo soustavnost hluku. Intenzita hluku se v dnešní době

můţe měřit. Posuzování bude vţdy záleţet na různých okolnostech. Jedním z posuzovacích kritérií můţe být například čas. Jiný zřetel bude brán na dvoudenní pouť, při níţ budou „kolotočáři“ 2 dny vyhrávat a jinak se bude brát kaţdodenní hluk z nočního klubu, který se můţe stát předmětem přestupkového práva. Závaţnějším druhem imisí, který můţe mít ekologický dopad nejen na sousedící pozemek ale i na krajinu, je šíření prachu, popílku, kouře, plynů a par. Šíření těchto látek mnohdy devastuje přírodu a problém se řeší na úrovni ústředních orgánů států. Dalším druhem imisí je obtěţování pachy. Obtěţování je situace nepříjemná, která přináší nesnáze, nutí člověka něco udělat, něčeho se zdrţet a něco strpět. Stejně jako v předchozím případě má často obtěţování pachy dalekosáhlé důsledky. Jinak se bude hodnotit skládka kompostu zahrádkářské kolonie a jinak továrna, která bude produkovat pro člověka nebezpečné větší mnoţství pachu například zpracováním chemikálií.

45

Méně často se setkáme s obtěţováním stíněním, světlem a vibracemi. V případě stínění bude hrát důleţitou roli prevence. Pokud bude někdo například vysazovat stromy, musí myslet na to, ţe po uplynutí nějaké doby, budou stromy růst a zároveň se bude zvětšovat jejich stín na sousedovo pozemku. Řešení různých případů bude ale sloţité. Jinak se bude posuzovat situace, pokud jeden ovocný strom bude stínit na sousedící pozemek a jinak dva sousedící sady. Obtěţování světlem v důsledku například špatného umístění lamp je snáze odstranitelné. Obranou pro nepřiměřené šíření pachu a obtěţování stíněním, světlem nebo vibracemi, je ţaloba na zákaz nadměrného obtěţování. Poslední imisí, kterou můţeme obtěţovat sousedovo pozemek, jsou tekuté a pevné odpady (například močůvky, komposty aj.) I v těchto případech můţe dojít k znečišťování podzemní vody. Osoba, která tímto způsobem obtěţuje vlastníka nemovitosti, by se měla chování zdrţet. Vnikání chovaných zvířat na sousedící pozemek Občanský zákoník z roku 1811 také řešil spory, které se týkaly vnikání zvířat na sousedící pozemek. Pokud někdo přistihl na svém pozemku cizí zvíře, mohl ho přiměřeným způsobem zahnat a nikoliv jej zabít. V případě, ţe mu vniknutá zvířata způsobila škodu, mohl některá z nich zabavit k odškodnění. Jeho ţaloba musela být nejpozději do osmi dnů podána soudci. S vlastníkem dobytka se musel vyrovnat do osmi dnů, jinak mu musel zabavená zvířata vrátit. V roce 1918 za první Československé republiky bylo v platnosti „právo kobylího pole“, které umoţňovalo koním pohybovat se v době mimo vegetační období na cizích pozemcích. Dnešní Občanský zákoník je méně benevolentní. § 127 Občanského zákoníku odstavec 1 říká, ţe vlastník věci nesmí nechávat vnikat jeho zvířata na sousedící pozemek. Pojem zvířata je široký. Nejedná se jen o zvířata hospodářská (například kozy, krávy, ovce, koně, drůbeţ aj.), ale tento zákaz platí pro zvířata všechna (psy, kočky, exotické plazy aj.). Zákon pouţívá výrazu „vnikat“, čímţ se nemyslí jednorázové vniknutí, ale předpokládá se vnikání opakované. Hlavním problémem například chovatele holubů nebude přelétávání přes sousedův pozemek, ale spíš znečišťování sousedova pozemku výkaly holubů. Vlastník nemovitosti se můţe proti vniknutí zvířaty na jeho pozemek bránit. Je potřeba rozlišit situace, kdy vnikáním hrozí škoda, byla způsobena škoda nebo k ţádné nedošlo. Při situaci, kdy škoda nehrozila ani k ní nedošlo, se obtěţovaný vlastník nemovitosti můţe u soudu domáhat svého práva ţalobou na zdrţení se rušení vnikáním zvířat. Pokud by škoda nastala, vychází se z jiţ

46

zmiňovaného § 417 Občanského zákoníku. Ohroţovaný vlastník, kterému hrozí nebezpečí škody, můţe zasáhnout i svépomocí. Zvíře můţe chytit nebo zavřít, ale o této skutečnosti musí ihned informovat vlastníka zvířete, jinak by zasahoval do práv cizího vlastníka. Je zakázáno si takové zvíře přisvojit. Jestliţe by na náš pozemek vniknul například cizí pes nebo jiné nebezpečné zvíře, které by nás ohroţovalo, tak se nemusíme bát zakročit. V takovém případě se řídíme § 418 odstavce 1 Občanského zákoníku, který se zabývá zproštěním odpovědnosti. Jestliţe ohroţovaný vlastník pozemku odvrací přímo hrozící nebezpečí, které sám nezpůsobil, tak není sám odpovědný. Brání se útoku zvířete, které můţe zranit nebo usmrtit. Pokud by svým jednáním způsobil závaţný nebo ještě závaţnější následek neţ ten, který hrozil, přihlíţí se k jiným okolnostem. Někdy lze nebezpečí odvrátit za daných okolností přiměřeným způsobem. § 417 odstavec 2 Občanského zákoníku také zprošťuje viny majitele pozemku, který odvracel hrozící nebo trvající útok pomocí přiměřené nutné obrany. Odstraňování podrostů a převisů Nepříjemným problémem sousedských vztahů jsou kořeny stromů, které se podrůstají do sousedovy zahrady a v nejhorším případě škodí sousedovo zdivo. I zde je důleţitá prevence. Při vysazování stromů, o nichţ víme, ţe v budoucnu jejich kořeny dosáhnou větších rozměrů, je nebudeme vysazovat v blízkosti sousedova plotu. Tato situace je řešena v Občanském zákoníku v § 127, které takové odstraňování nezakazuje, ale jen jejich odstraňování omezuje. Odstraňování kořenů stromů musí být šetrné a musí se konat ve vhodné roční době, kdy strom prochází vegetačním klidem. Zásah by měl být přiměřený, kterým se nebude ohroţovat ţivotnost stromu. Šetrnost zásahu a vhodná roční doba by se měla konzultovat vţdy s odborníkem. Krajním případem bude situace, kdy se bude jednat o strom chráněný, kde jakýkoliv zásah bude umoţněn jen s úředním povolením. Stejnými pravidly se řídíme i při odstraňování převisů ze sousedova pozemku. Musí se dbát na šetrnost a respektovat vegetační období. Zde přichází ale jiný problém, který se týká plodů stromů. Plody stromů patří vlastníkovi stromu. Spadnou-li na pozemek souseda, měl by je soused vydat vlastníkovi stromu. Nemůţe si je bez jeho povolení nechat. Řešení sporů o plody by bylo ale neefektivní například ţalobou na vydání věci nebo ţalobou na bezdůvodné obohacení, protoţe ţádné ovoce nemá takovou trvanlivost jako trvají soudní

47

spory. Odstraněním podrostů stromu by mohlo dojít i k úhynu stromu. Vlastník stromu by se pak mohl bránit poukázáním na § 417 Občanského zákoníku. Ploty Jiţ citovaný § 127 odstavec 2 Občanského zákoníku stanovuje, kdy je oplocení, které brání neoprávněným zásahům do práv souseda, potřebné. Soud výslovně nestanovuje pozemek oplotit, pouze dává moţnost vyslovit svým rozhodnutím povinnost vlastníka pozemku jej oplotit. Soud ale nikdy nemůţe určit druh plotu. Jeho rozhodnutí se můţe týkat jen oplocení některé části nebo strany pozemku. Pokud soud nařídí zřízení plotu, měly by být splněny dvě podmínky. Jedna z nich je, ţe postavení plotu musí být uznáno za potřebné a druhá je, ţe postavení plotu nebude bránit účelnému vyuţívání sousedících pozemků a staveb. Plot by měl mít tak vysoký a splňovat podmínky, které budou bránit neoprávněným zásahům do vlastnických práv souseda. Diskuze, proč si ţalobce svůj pozemek neoplotí jako první, aby mu nikdo nezasahoval do jeho vlastnických práv, by byla zajímavá. Pokud si přece někdo bude stěţovat například na pronikání zvěře na jeho pozemek, tak proč si plot nepostaví sám. Někdy je potřeba ke stavbě plotu povolení stavebního úřadu, které je povinen si soud vyţádat. Tímto povolením není soud vázán, ale spíše k němu přihlíţí. Se stavbou plotu vzniká vlastníkovi povinnost udrţovat plot v řádném stavu. Zřízení plotu je upraveno jednak v Občanském zákoníku, tak i ve stavebním zákoně, proto při rozhodování o jeho zřízení, nesmí docházet k rozporům mezi orgány rozhodujícími o téţe věci. Vstup na sousedův pozemek Z ustanovení § 127 Občanského zákoníku odstavce 3, jak jiţ bylo řečeno, vyplývá, ţe nikdo nemá právo vstupovat na sousedící pozemek. Existují však výjimky, které stanoví, kdy má člověk oprávnění vstoupit na cizí pozemek. Pokud je vstup nutný na údrţbu a obhospodařování svého pozemku, musí nám vlastník pozemku umoţnit vstup na jeho pozemek na nezbytnou dobu a v nezbytné míře. Předem by mělo být vlastníkovi sděleno, o jakou činnost se bude jednat a jak dlouho bude trvat. Je třeba jeho souhlas se vstupem na pozemek. Svolení ke vstupu musí mít i řemeslníci, kteří zajišťují ony potřebné práce. Pokud nám vstup nepovolí, domáháme se práva u soudu. Odstavec 3 § 127 Občanského zákoníku obsahuje i opatření v případě, ţe by nastala škoda na sousedícím pozemku vlivem činnosti. Širší pravomoce upravující vstup na sousedův pozemek obsahuje stavební zákon.

48

3.4.1.2.

§ 128 Občanského zákoníku

§ 128 Občanského zákoníku omezuje vlastnické právo dvěma způsoby: použitím věci bez souhlasu (odstavec 1 § 128 Občanského zákoníku): „Vlastník pozemku je povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za náhradu použita jeho věc, nelze-li účelu dosáhnout jinak.“9 Opět jsou zde nějaké výjimky, kterými jsou stav nouze a naléhavý veřejný zájem. V případě ţivelných pohrom jako jsou povodně, poţáry, zemětřesení aj., můţe vstup osoby na cizí pozemek vlastníka, kterému hrozí nebezpečí, pomoci. Nezbytná míra se bude posuzovat podle konkrétních okolností v konkrétním čase. Podmínka, která stanovuje, ţe vstup je za náhradu, nebude vţdy splněna. Bude-li vstup na cizí pozemek v zájmu vlastníka, pak náhrada nebude moţná. Ve stavu nouze má právo pouţít cizí věc především ten, který se ocitá ve stavu nouze. Pokud by byl dotyčný zraněný, můţe cizí věc v prospěch zraněného pouţít někdo jiný. Kdokoliv můţe pouţít cizí věc za zákonných podmínek v naléhavém veřejném zájmu. vyvlastnění (odstavec 2 § 128 Občanského zákoníku a Čl. 11 odstavec 4 Listiny základních práv a svobod): „Ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak a to na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu“.10 Rozumí se tím nucené odnětí vlastnického práva k pozemku či stavbě na základě správního aktu. Ustanovení § 128 odstavce 2 počítá s existencí dalších zákonů, ve kterých jsou upraveny podmínky vyvlastnění. I Listina základních práv a svobod praví: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“11

9

Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 97880-7208-650-4. 10 Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 97880-7208-650-4. 11 DAVID, Roman. Ústava České republiky-Listina základních práv a svobod : Úplné znění doplněné poznámkami a úvodem do problematiky. Vyd. 1. Olomouc : Fin, 1996. 254 s. ISBN 80-7182-016-4.

49

3.4.1.3.

§ 151n a následující Občanského zákoníku

Věcná břemena jsou upravena v § 151n a následujícími v Občanském zákoníku. Odstavec 1 § 151n Občanského zákoníku zní: „Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídajícím věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě.“12 Odstavec 2 § 151n Občanského zákoníku: „Věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele.“13 Zákon tedy rozlišuje dva druhy věcných břemen. Jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo slouţí určité osobě. Se změnou vlastníka určité nemovitosti, se mění osoba oprávněného. Pokud věcné břemeno slouţí jen určité osobě, nepřechází na právního nástupce. Jedná se o vztah dvoustranný. Jedním ze subjektů je zavázaný a druhým je oprávněný z věcného břemene. Jiţ zmiňovaný vstup na cizí pozemek je moţný i z důvodu existence věcného břemene například kvůli uţívání cesty. Smlouva o věcném břemenu musí mít písemnou smlouvu. Další podmínkou je vklad do katastru nemovitostí. 3.4.1.4.

Čl. 11 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod

Čl. 11 odstavec 3 Listiny praví: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“14 Zásada v Čl. 11 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod „vlastnictví zavazuje“, zakazuje zneuţití vlastnického práva. I vlastník má určité povinnosti, které mu vznikají přímo ze zákona z důvodu svého vlastnictví.

12

Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 97880-7208-650-4. 13 Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 97880-7208-650-4. 14 DAVID, Roman. Ústava České republiky-Listina základních práv a svobod : Úplné znění doplněné poznámkami a úvodem do problematiky. Vyd. 1. Olomouc : Fin, 1996. 254 s. ISBN 80-7182-016-4.

50

3.4.1.5.

Jiné zákony

Vlastnické právo je omezeno nejen Občanským zákoníkem a Listinou základních práv a svobod, kterými jsem se především zabývala, ale i jinými zákony. Zpracování omezení vlastnictví jednotlivými zákony by mohlo být předmětem zkoumání jiné bakalářské práce, která by sama o sobě byla velice rozsáhlá.

51

ZÁVĚR Cílem mé bakalářské práce, jejíţ téma zní „Vlastnické právo“, bylo přiblíţit problematiku vlastnického práva v základní obecné rovině. V odborných částech práce jsem především vycházela ze zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník a Listiny základních práv a svobod. Vlastnické právo patří do práv věcných, kterými se zabývá Občanský zákoník v § 123 – 180. Samotné vlastnické právo je upraveno v Občanském zákoníku v § 123 – 135c. V Listině základních práv a svobod je uvedeno především v Čl. 11, který jsem zmiňovala v mé bakalářské práci. Pojem „Vlastnické právo“ je natolik rozsáhlý, ţe jsem si v mé bakalářské práci vymezila jednotlivé body, kterými jsem se podrobněji zabývala. Pod pojmem „vlastnictví“ neboli „majetnictví“ si kaţdý z nás představí spoustu různých věcí, předmětů, nemovitostí, s kterými můţe manipulovat. Jsou to věci, o kterých si myslíme, ţe nám patří a uplatňujeme nárok je vlastnit. Tento výraz má ale mnohem širší význam a pouţívá se i pro nehmotné jmění, jako jsou úvěry, patenty a autorská práva aj. Dříve člověk vlastnil půdu, peníze nebo zboţí, s nímţ obchodoval na trhu. V dnešní době si ceníme i vlastnictví naší svobody, svobodné vůle, politických názorů, náboţenského vyznání, bezpečí atd. Máme právo vlastnit majetek, ale i svobodně se rozhodovat. Vlastnictví můţe být buď produktivní, které lze zvětšit (např. půda), nebo osobní, jeţ pouţíváme k vlastní potřebě (např. oblečení). Patří-li majetek nějakému člověku, popřípadě příbuzným, jedná se o majetek soukromý. Je-li majetek ve společném vlastnictví, patří všem členům společenství (např. druţstevní dům). Seznámení se s historií vlastnického práva a základními pojmy vlastnického práva bylo pro mě přínosem k lepšímu pochopení této problematiky. Dříve jsem se něčím podobným nezabývala. Moţnost, ţe něco mohu vlastnit, mi připadala automatická a ţe na to má kaţdý člověk právo. Jednotlivé paragrafy Občanského zákoníku a Čl. Listiny základních práv a svobod týkající se vlastnického práva mě obohatily o nové poznatky, které mohu pouţít ve svém soukromém ţivotě. Další moţnost zkoumání dané problematiky o omezení vlastnického práva by mohlo být podrobněji vysvětleno z jiných zákonů, kterými jsem se v této práci nezabývala. V následujícím textu shrnuji obsah celé práce. V první části jsem popsala základní pojmy, které souvisí s věcnými právy a shledávám je důleţitými pro pochopení této problematiky. Z psychologického hlediska jsem dále uvedla 52

rozdíl mezi nároky na vlastnictví u zvířat a u lidí. Zvířata se řídí pudy a předmětem jejich vlastnictví je především teritorium, kde ţijí a loví zvěř k uspokojení svých ţivotních potřeb. Teritoriální vlastnění je příznačné pro všechny druhy zvířat. Lidé jsou ovlivněni kulturní výchovou. Jejich vlastnické sklony se začínají projevovat jiţ v dětství neustálým opakováním věty „To je moje“ nebo slovem „Já“. Právě pod těmito pojmy si představují věci, které by chtěly mít ve svém vlastnictví. Převládá u nich touha věci hromadit. V druhé části jsem se zaměřila na historii vlastnického práva, kterou jsem v širší míře rozvedla. Začala jsem jiţ u primitivních národů, kdy lidé neznali pojem vlastnictví. I u této kultury společnosti bylo patrné, ţe vlastnictví tyto národy určitým způsobem akceptovaly. Nebyly natolik primitivní, aby svůj majetek nějakým způsobem neodlišily. Domorodé kmeny rozdělovaly majetek na osobní a rodinný. Předmětem jejich osobního majetku bylo jejich šatstvo, zbraně a nástroje pouţívané k běţnému pouţití. Do rodinného majetku patřila půda, na níţ pěstovaly různé plodiny a chovaly zvěř k osobní spotřebě. Neexistovaly ţádné evidence jako v dnešní době například katastrální úřady, kde se zapisují pozemky jako výlučné vlastnictví. Tyto národy si půdu ohraničovaly jen přírodními zdroji (například lesy, řeky, skály aj.). Je jasné, ţe jejich vyuţití půdy bylo neefektivní. Všichni příslušníci kmene mohli lovit zvěř nebo získávat plodiny, kdekoliv chtěli. Pokud člověk vlastní určitou část pozemku sám, můţe maximalizovat své zisky například pronajmutím půdy nebo prodáním vypěstovaných plodin. Zemědělská činnost posílila smysl pro vznik soukromého vlastnictví. Nepřítomnost politických a občanských práv byla charakteristická pro další vývoj vlastnického práva. Vznik soukromého vlastnictví, občanství, demokracie a politických práv bylo spjato se vznikem městského státu „polis“ v Řecku. Aţ kdyţ člověk vlastnil pozemek, tak se stal občanem státu. Prvním státem, který vytvořil pravidla a nařízení, jimiţ se řídil občanský a veřejný ţivot, byl Řím. Právě toto období se mi zdá důleţité pro vznik věcných práv, a proto ho ve své bakalářské práci více rozvádím. Jiţ v období Říma byla věcná práva rozdělována na drţbu, sluţebnosti, práva stavby, zástavu a vlastnictví. Dnešní Občanský zákoník se v rozdělení věcných práv liší. Jednotlivé části věcného práva jsou rozčleněny na vlastnické právo, spoluvlastnictví a společné jmění, práva k cizím věcem, práva zástavní a zadrţovací. V období Říma se rozvinuly zákony, které se týkaly jen vlastnictví. Římští právníci byli názoru, ţe vlastnictví musí být zakotveno v zákoně. Kdyby podle nich bylo zaloţeno na společném zvyku, tak by docházelo jen k neustálým sporům

53

mezi obyvatelstvem. Kodifikací římského práva se stal například Zákon dvanácti desek z 5. století př. n. l. Jako první zformulovali koncept soukromého vlastnictví a pojmenovali ho slovem „dominium“. Jako dominium lze chápat nějakou věc, kterou člověk pouţívá a zachází s ní podle zákona. Z filozofického hlediska jsem se zmínila o názoru na institut vlastnictví z pohledu řeckého filozofa Platóna a jeho ţáka Aristotela. Platón nechtěl, aby člověk vlastnil majetek. Vlastnictví podle něj vyvolávalo sociální konflikty a bylo třeba jej odstranit. Chtěl předejít majetkovému rozdílu mezi lidmi. Aristoteles jeho myšlenku napadal. Podle něj by měl být majetek ve vlastnictví člověka a neměl by patřit obci, protoţe se o něj nestará. V období středověku se pohled na vlastnictví nijak zvlášť neměnil. Centrem pozornosti bylo náboţenství. Pojem vlastnictví se v tomto období nijak nedefinoval. Druhá část Bible Nový zákon pojímala vlastnictví za zlo, pokud vedlo k chamtivosti. O nedotknutelnosti vlastnictví pojednávají některá přikázání ze Starého zákona jako je například 8. přikázání, které zavrhuje krádeţ. Soukromé vlastnictví neexistovalo. Ve středověku se objevovaly náznaky společného vlastnictví, kdy všechno patřilo všem a nebyl problém se pro druhého o svůj majetek rozdělit. Veškerá půda byla v rukou panovníka, který ji přiděloval vazalům. V období vrcholného středověku se pohled na vlastnictví změnil. Vznikly tři stavy, které tvořili šlechta, duchovenstvo a měšťané. Právě třetí zmíněný stav sehrál v tomto období důleţitou roli. Z měšťanů se stávali obchodníci na trhu. Jejich zboţí, s nímţ obchodovali, mělo jednoho konkrétního vlastníka a nepodléhalo tedy omezením panovníka. Měšťané se vyprostili z feudálního panství a vynutili si na panovníkovi určitá výsadní práva. Patřila mezi ně například zavedení vlastní samosprávy, odstranění cel, svoboda v zacházení s majetkem v případě převodu na jiného člověka aj. Městská samospráva následně zanikla z důvodu absolutistických vlád panovníků. Období novověku s sebou přineslo velký zlom v postoji k vlastnictví. V důsledku rozvíjení měst, se začal více prohlubovat obchod. Vzestup individualismu aţ do druhé poloviny 18. století vyvracel názor, ţe vlastnictví bylo povaţováno za zlo. Mezi osobní jmění, které nepodléhalo ţádným omezením, patřil kapitál. U lidí se sledovaly osobní zájmy a potřeby, ke kterým samozřejmě patřil osobní majetek. V této části bakalářské práce jsem uvedla některé názory renesančních spisovatelů, kteří povaţovali vlastnictví za nedotknutelné. Zabývali se rovnováhou vlastnických práv mezi králem a poddanými. V Anglii platila zásada, ţe člověk, který vlastnil nějakou část pozemku, se mohl podílet na volebním právu.

54

Někteří panovníci usilovali o získání absolutistické moci nad majetkem svých poddaných. Myšlenky soukromého vlastnictví byly natolik zakořeněny, ţe se málokterý panovník pokusil své nápady prosadit. Postupně absolutistické vlády vlivem prosazování vlastnických zájmů zanikly. Do popředí státu se dostávala demokracie, která s sebou přinášela opatření, jako byla například daň z příjmu a dědická daň. V kaţdé zemi probíhal vývoj vlastnických práv zcela odlišně. Anglie by byla příkladem vzniku demokracie jiţ na počátku vzniku jejích dějin. Opačným příkladem by bylo Rusko. Zde institut vlastnictví kvůli tyranské moci panovníka vznikl daleko později neţ v mnoha dalších evropských zemích. Zrodily se zde myšlenky komunismu a majetek všech byl znárodněn. Přibývaly názory, ţe by se mělo vlastnictví zrušit. Majetek by měl být společný. S nárůstem majetku kapitalistů se zvedla velká vlna odporu, která vycházela z přesvědčení, ţe kapitalismus vede ke stále větším majetkovým rozdílům mezi lidmi. Aţ do čtyřicátých let 19. století bylo vlastnictví kritizováno hlavně z hlediska morálního. Němečtí ekonomové, Karl Marx a Bedřich Engels, kritizovali vlastnictví za to, ţe odlišťuje lidi. Majetek by měl být podle nich společný. Marx a Engels věřili v moţnost spojení prvotního společného vlastnictví s vysokou produktivitou kapitalismu. Ve 20. století se začal zmenšovat počet samostatných drobných výrobců a obchodníků. Příčinou tohoto úbytku bylo kapitalistické zemědělství. Po druhé světové válce vznikala socialistická hesla, která ospravedlňovala vyvlastnění nebo omezení soukromého vlastnictví státu. Charakteristické pro toto období bylo násilné zabavování majetku aj. Totalitním státem v tomto období byl Sovětský svaz. Veškerá moc byla soustředěna do rukou vládnoucí třídy. Kdyţ se dostal k moci v Rusku Lenin, byl vyvlastněn veškerý majetek šlechtě, burţoazii a veškerému obyvatelstvu. Všechny druhy soukromého vlastnictví byly znárodňovány, coţ vedlo k častým povstáním proti panovníkovi. Příklad Sovětského svazu následovalo po druhé světové válce mnoho států. Produktivita ekonomie však v těchto státech neustále klesala. Neexistence soukromého vlastnictví byla hlavní příčinou poklesu ekonomické výkonnosti. Člověk, který pracoval pro stát, nebyl natolik pracovitý a snaţivý, aby zvýšil produkci. Jakmile bude vlastnit pozemek, který nepodléhá státní moci, jeho produktivita se zvýší. Bude více motivován například získáním vyššího zisku vlivem rychlejšího pracovního nasazení. Byrokratický reţim Sovětského svazu byl svrţen v roce 1991. Přechod k trţnímu hospodářství nebyl pro obyvatelstvo jednoduchý, neboť lidé neuměli řídit soukromý sektor sami.

55

Na rozdíl od komunistického Sovětského svazu bylo v omezeném smyslu slova vlastnictví ve fašistickém Německu a Itálii povoleno. Stát ale stejně jako v Rusku mohl zasahovat do vlastnických práv. Zakladatel italské fašistické strany Mussolini uznával soukromé vlastnictví jako privilegium udělené státem. Soukromé podniky byly podřízeny národním zájmům. V Německu bylo soukromé vlastnictví povoleno, jen pokud vedlo k prospěchu státu a národa. Celá ekonomika diktátora Adolfa Hitlera měla připravit Německo na válku. Stát mohl majetek svých občanů vyvlastnit. Oběťmi se stávalo ţidovské obyvatelstvo. Vlastnictví vznikalo jiţ od postupného uvědomění si, ţe člověku něco patří, aţ po vznik zákonů a jejich kodifikaci. V dnešní době je vlastnické právo součástí věcných práv. Je upraveno v Občanském zákoníku a je chráněno a zabezpečeno Listinou základních práv a svobod. Obsah formulací slov týkajících se vlastnického práva, uvedených v Občanském zákoníku a v Listině základních práv a svobod, je často významově totoţný. Příkladem by byl Čl. 11 Listiny a § 124 Občanského zákoníku, který řeší obsah a ochranu vlastnického práva. Občanský zákoník se zabývá vlastnickým právem ve své druhé části v § 123 – 135c. Vlastnické právo je právem absolutním působícím proti všem. Podrobněji jsem se vlastnickým právem a jeho nabýváním, ochranou, zánikem a zákonným omezením zabývala v poslední části mé bakalářské práce. Nejdříve vysvětluji obsah vlastnického práva a oprávnění vlastníka věci. Mezi oprávnění vlastníka věci patří věc drţet, uţívat, poţívat plody a uţitky a nakládat s ní v mezích zákona. První citované oprávnění, věc drţet, je předpokladem pro výkon dalších vlastnických práv. Oprávnění věc uţívat vykonává vlastník uţíváním nebo nevyuţíváním její uţitné vlastnosti za účelem uspokojení potřeb a zájmů. Oprávnění věc poţívat neboli brát z ní plody a jiné uţitky lze uplatnit jen u plodonosných věcí. Mezi tyto věci řadíme věci, které poskytují uţitky. Součástí vlastnictví se stávají i oddělené plody. V tomto případě lze vycházet z § 135a Občanského zákoníku. Posledním oprávněním, které Občanský zákoník uvádí, je právo vlastníka s věcí nakládat neboli disponovat. Způsoby nabytí vlastnictví se liší podle různých kritérií. Můţe se jednat o originární nebo derivátní způsob nabytí vlastnického práva. O originární neboli původní nabytí vlastnictví jde tehdy, pokud věc doposud neměla ţádného vlastníka nebo byla-li nově vytvořena. Příkladem původního nabytí vlastnictví je například vydrţení věci, přírůstek věci, zpracování věci, smísení věci, uplynutí doby v případě ztráty věci, opuštěním, nalezením věci skryté. Všechny zmíněné příklady popisuji v bakalářské práci. Pokud převede

56

dosavadní vlastník věci na nabyvatele věci vlastnické právo k věci, jde o způsob derivátní. Derivátní neboli odvozené nabytí se odvozuje od prvotního. Některé věci nelze nabýt, protoţe jsou ve vlastnictví státu nebo jiných právnických osob (například loţiska nerostných surovin) nebo věci, které nemohou být předmětem vlastnictví (například vzduch). Ochrana vlastnického práva je upravena v ústavním zákoně, v Listině základních práv a svobod, v občanskoprávních i v trestněprávních předpisech. Je důleţitá prevence a předcházení porušování vlastnického práva v případě jeho ochrany. Zákon přímo stanovuje, jaké jsou povinnosti a práva vlastníka a jaké sankce nastanou v případě porušení vlastnického práva. Vlastnické ţaloby napomáhají v ochraně vlastnického práva. Patří mezi ně ţaloba na vydání věci a ţaloba zapůrčí. Na ukázku je uvádím ve své práci a i v příloze. Zánik vlastnického práva k věci není výslovně v Občanském zákoníku upraven. Rozlišuje se zánik relativní a zánik absolutní. Samotné slovo absolutní naznačuje, ţe se bude jednat o zánik, který jiţ nebude moci být obnoven. Jedné osobě zanikne toto právo a jiná osoba ho uţ nenabude. Absolutně zaniká vlastnické právo i v případě zničení věci. Relativní zánik nastane, kdyţ původnímu vlastníku zanikne vlastnické právo a zároveň toto vlastnické právo nabývá někdo jiný. Poslední část bakalářské práce pojednává o omezení vlastnického práva. Často jsou u soudu řešeny spory, kdy jeden vlastník zasahuje do práv jiného vlastníka věci. Vlastnické právo je chráněno proti všem dalším subjektům. Je tedy právem absolutním. Omezení spočívá v povinnosti vlastníka něco nekonat, něčeho se zdrţet, něco strpět nebo výjimečně v povinnosti vlastníka něco konat. Omezení vlastnického práva je upraveno v Občanském zákoníku, v Listině základních práv a svobod a i v dalších zákonech (např. Zákon č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích, Zákon č. 20/1987 Sb. o památkové péči, Zákon č. 458/2000 Sb. energetický). Já jsem vycházela především z Občanského zákoníku a Listiny základních práv a svobod. V Občanském zákoníku jsem se zaměřila na § 127, § 128, § 151. V Listině základních práv a svobod je omezení vlastnického práva upraveno v Čl. 11. Na všechny paragrafy i články poukazuji ve své práci. § 127 se týká sousedských vztahů. Sousedské vztahy nevznikají jen uţíváním dvou nebo více přímo čí nepřímo sousedících pozemků, ale i uţíváním věcí movitých. Občanský zákoník uvádí „vlastníka věci“, nikoliv věc movitou či nemovitou. V § 127 je obsaţen jednotlivý výčet případů,

57

které by mohly vést k obtěţování či ohroţování práv vlastníka věci. Tyto případy jsou v Občanském zákoníku uvedeny jen z praktických zkušeností. Není podmínkou zákonného omezení, aby se jednalo jen o tyto případy. V Občanském zákoníku je tato situace ošetřena slovíčkem „zejména“. Jednotlivé typy omezení vlastnického práva, která jsou uvedena v § 127, jako ohroţování sousedovy stavby nebo pozemku, imise, vnikání chovaných zvířat na sousedící pozemek, odstraňování podrostů a převisů, ploty, vstup na sousedící pozemek, jsem se snaţila vylíčit. § 128 omezuje vlastnické právo dvěma způsoby. Jedním z nich je pouţití věci bez souhlasu. K takovému omezení dojde například ve stavu nouze nebo naléhavém veřejném zájmu. V případě ţivelných pohrom, můţe pouţití věci bez souhlasu vlastníka věci, kterému hrozí nebezpečí, pomoci. Občanský zákoník dále stanoví, ţe věc by měla být pouţita na nezbytnou dobu a v nezbytné míře a za náhradu, nelze-li účelu dosáhnout jinak. Podmínka náhrady nebude vţdy splněna. Posuzuje se vţdy podle konkrétních okolností v konkrétním čase. Druhý způsob omezení vlastnického práva podle § 128 je vyvlastnění, které je obsaţeno jak v Občanském zákoníku, tak i v Listině základních práv a svobod. § 151n a následující paragrafy, které se týkají věcných břemen, jsem uvedla jako další typ omezení vlastnického práva. I zde je přeci vlastník nemovité věci omezen na svých právech ve prospěch někoho jiného. Vlastník nemovité věci je povinen něco trpět, něčeho se zdrţet, nebo něco konat. Čl. 11 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod zakazuje zneuţití vlastnického práva. Důvodem, proč jsem si vybrala toto téma, je, ţe v dnešní době by se člověk měl umět orientovat

v problematice

týkající se

vlastnictví,

práv

a

povinností

vlastníka.

Vypracováním této práce jsem zjistila mnoho informací týkajících se vlastnického práva a tím jsem dosáhla stanoveného cíle.

58

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. BALÍK, Stanislav; BALÍK, Stanislav ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho institucí. Vyd. 2. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 221 s. ISBN 978-80-7380-021-5. 2. FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Vyd. 1. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1. 3. HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu : Praktická příručka. Vyd. 1. Praha : LINDE Praha, 2002. 335 s. 80-7201-348-3. 4. JAHELKA, Ivo; BENÁTČANOVÁ, Pavla. Neznalost zákona neomlouvá : Průvodce džunglí zákonů. Vyd. 1. Praha : MOTTO, 2003. 227 s. ISBN 80-7246168-0. 5. JAHELKA, Ivo; BENÁTČANOVÁ, Pavla. Neznalost zákona neomlouvá : Průvodce džunglí zákonů 3. Vyd. 1. Praha : MOTTO, 2006. 251 s. ISBN 80-7246292-X. 6. KINCL, Jaromír a kol. Všeobecné dějiny státu a práva. Vyd. 1. Praha : Panorama, 1983. 464 s. ISBN 11-117-8302/25. 7. KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří. Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002. 471 s. ISBN 80-86395-28-6. 8. MADAR, Zdeněk. Slovník českého práva. Vyd. 2. podle stavu k 1.1.1999. Praha : LINDE Praha, 1999. 2.díl, P-Z, 1234 s. 9. PETR, Bohuslav. Vydržení v českém právu. Vyd. 2. Praha : C. H. Beck, 2006. 241 s. ISBN 80-7179-546-1. 10. PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Vyd. 1. Praha : Argo, 2008. 355 s. ISBN 978-80-257-0017-4. 11. PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. Vyd. 2. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. 262 s. ISBN 80-86473-68-6. 12. SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Základy občanského práva. Vyd. 1. Ostrava : KEY Publishing, 2007. 150 s. ISBN 978-80-87071-84-7. 13. MADAR, Zdeněk a kol. Slovník českého práva. Vyd. 2. Praha : LINDE Praha, 1999. 2.díl, P-Z, 1781 s. ISBN 80-7201-150-2. 14. Úplné znění : Občanský zákoník a související předpisy. Podle stavu k 1.1.2008. Ostrava : Sagit, 2008. 288 s. ISBN 978-80-7208-650-4. 15. Ústava České republiky-Listina základních práv a svobod : Úplné znění doplněné poznámkami a úvodem do problematiky. Vyd. 1. Olomouc : Fin, 1996. 254 s. ISBN 80-7182-016-4.

59

16. ZBOŘIL, František. Knížka pro každého aneb průvodce právem v ČR z pohledu občana. Vyd. 1. Olomouc : Rubico, 1998. 424 s. ISBN 80-85839-23-7.

SEZNAM INTERNETOVÝCH ZDROJŮ 1. Právo a majetek, ochrana spotřebitele. In Právo a majetek, ochrana spotřebitele. Praha : Asociace občanských poraden, 2007 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: . 2. Www.pravnik.cz [online]. 2010 [cit. 2010-04-01]. Pravnik.cz. Dostupné z WWW:
60

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1-ŢALOBA O VYDÁNÍ VĚCI …………………………………………………...1 Příloha 2-ZÁPŮRČÍ ŢALOBA …… ……………………………………………………...2

61

PŘÍLOHY Příloha č. 1 List č. 1 Žaloba o vydání věci Okresní soud adresa soudu podle bydliště žalovaného (nebo sídla či místa podnikání) Ţalobce: jméno, příjmení, datum narození, bydliště Ţalovaný: jméno, příjmení, datum narození, bydliště Dvojmo Přílohy podle textu Kolek 1.000,-Kč I. Dne .......... jsem uzavřel kupní smlouvu se ţalovaným. Předmětem koupě bylo motorové vozidlo tovární značky ....................., typ .................., rok výroby ............., SPZ ............., barvy .............. (eventuálně i další údaje např. VIN -identifikační číslo vozidla). Vlastnické právo k vozidlu jsem nabyl dne ............., kdy jsem vozidlo včetně potřebných klíčů převzal (popř. uvést jiný okamžik, kdy došlo k nabytí práva podle smlouvy, např. zaplacením kupní ceny). Technický průkaz a osvědčení o registraci vozidla (dále jen „doklady k vozidlu“) si po předání vozidla i nadále ponechal ţalovaný u sebe s tím, ţe doklady potřebuje k provedení odhlášení vozidla na nového vlastníka v příslušném registru silničních vozidel. Přislíbil, ţe neprodleně po vyřízení této záleţitosti mi doklady k vozidlu předá. Důkazy:

kupní smlouva výslech účastníků

II. Ţalovaný mi však do současné doby poţadované doklady k vozidlu nepředal. Z tohoto důvodu nemohu přihlásit vozidlo k registraci do registru silničních vozidel a tudíţ nemohu vozidlo pouţívat k provozu na pozemních komunikacích. Na mé výzvy k vydání dokladů k vozidlu ţalovaný nijak nereaguje. Důkazy:

výslech účastníků

III. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhuji, aby soud vydal tento rozsudek: I. II.

Ţalovaný je povinen vydat ţalobci technický průkaz a osvědčení o registraci vozidla k silničnímu motorovému vozidlu ........................... (popis vozidla). Ţalovaný je povinen zaplatit ţalobci náklady řízení,

to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. V ............................... dne ............... podpis ţalobce

Příloha č. 2 List č. 1 Žaloba zapůrčí Okresnímu soudu v Berouně Ţalobce: Josef Novák, nar. 24. 8. 1972, bytem Beroun, Česká 1584 Ţalovaný: Jan Vopička, nar. 10. 5. 1965, bytem Beroun, Slovenská 25 o vyklizení garáže Příloha: kopie výpisu z katastru nemovitostí LV č. 125 KÚ Beroun I. Kupní smlouvou uzavřenou 25. února 2006 jsem od ţalovaného koupil garáţ č. 78 zapsanou u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, na LV č. 125 pro obec a katastrálním území Beroun (vklad vlastnického práva povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, č.j. 123456/2006). Důkaz: výslech účastníků; výpis z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun II. Přestoţe ţalovaný přestal být vlastníkem garáţe, která přešla do mého vlastnictví, a ztratil tak právo ji uţívat, odmítá garáţ vyklidit a má v ní uskladněno uhlí. Důkaz: výslech účastníků III. S ohledem na shora uvedené navrhujeme vydání tohoto rozsudku: Ţalovaný je povinen vyklidit garáţ č. 78 zapsanou u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, na LV č. 125 pro obec a katastrální území Beroun a vyklizenou garáţ předat ţalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ţalovaný je povinen nahradit ţalobci náklady řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V Berouně dne 28. listopadu 2006 Josef Novák Poznámka: Veškeré uvedené údaje jsou smýšlené jen pro účely bakalářské práce.

ZDE BUDE VLOŽENO ZADÁNÍ BC./DP PRÁCE