Ochrana osobnosti. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Bakalářská práce. Petra Hromasová. Autor:

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Ochrana osobnosti Bakalářská práce

Autor:

Petra Hromasová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D.

duben, 2009

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Černošicích dne 7. 4. 2009

Petra Hromasová

Poděkování: Tímto způsobem bych chtěla poděkovat vedoucímu bakalářské práce JUDr. Aleši Rozehnalovi, Ph. D., za věcné připomínky a rady, které byly přínosné k sepsání této práce.

Anotace Bakalářská práce pojednává o ochraně osobnosti fyzické osoby. Jsou zde řešeny otázky obecné povahy, jedná se o historický vývoj s uvedením pramenů, vysvětlení pojmu a charakteristiky všeobecného osobnostního práva. Také jsou zmíněny subjekty všeobecného osobnostního práva, moţnosti omezení a právní prostředky tohoto práva, kterými se dotčená fyzická osoba můţe bránit u soudu. Je zde učiněna i úvaha de lege ferenda. Dále jsou v práci rozebrány jednotlivé dílčí osobnostní práva fyzické osoby s uvedením ilustračních příkladů a zároveň jsou zmíněny různé oblasti právního řádu, kde můţe dojít k porušení práv fyzické osoby. V závěru práce je vylíčeno, v jakém vztahu je svoboda projevu a kritika politicky činných osob. V této části práce dochází k vymezení pojmu svobody projevu, mezí přípustné kritiky a také jsou tu uvedeny judikatury evropských a amerických soudů. Annotation Bachelor's thesis deals with the protection of natural persons personality. There are questions addressed general nature, it is a historical development with the sources, the notion of the general characteristics and personality rights. Also discussed are general entities personality rights, opportunities and legal restrictions on this right means that the natural person may hinder them in court. There is also consideration made de lege ferenda. There are also addressed in the work of individual sub-moral rights individuals with an indication of illustrative examples are discussed as well as different areas of law where there may be a violation of the rights of individuals. In conclusion, this work is to portray, in which respect the freedom of expression and criticism of politically active people. In this part of the work is to define the concept of freedom of expression, criticism and permissible limits are also given the jurisprudence of the European and U. S. courts.

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 6 1.

2.

3.

4.

Základní aspekty ochrany fyzické osoby podle občanského práva................................ 7 1.1

Přehled vývoje a prameny všeobecného osobnostního práva na území ČR ........... 7

1.2

Pojem a charakteristika všeobecného osobnostního práva ................................... 11

1.3

Subjekty všeobecného osobnostního práva .......................................................... 13

1.4

Omezení práva na ochranu osobnosti ................................................................... 15

1.5

Právní prostředky ochrany osobnosti .................................................................... 18

Předměty všeobecného osobnostního práva................................................................. 22 2.1

Právo na tělesnou integritu.................................................................................... 22

2.2

Právo na čest a důstojnost ..................................................................................... 24

2.3

Právo na osobní soukromí ..................................................................................... 26

2.4

Právo na jméno ..................................................................................................... 29

2.5

Právo na slovní projevy osobní povahy ................................................................ 31

Aktuální právní úprava související s ochranou osobnosti fyzické osoby .................... 33 3.1

Ochrana osobnosti v oblasti zpravodajství ........................................................... 33

3.2

Ochrana osobnosti v oblasti reklamy .................................................................... 35

3.3

Ochrana osobnosti v oblasti ochrany osobních údajů ........................................... 36

3.4

Ochrana osobnosti v oblasti svobodného přístupu k informacím ......................... 40

3.5

Ochrana osobnosti v rámci zákoníku práce .......................................................... 41

Svoboda projevu a kritika politicky činných osob ....................................................... 44 4.1

Svoboda projevu a ochrana osobnosti .................................................................. 44

4.2

Svoboda projevu a kritéria přípustné kritiky ........................................................ 46

4.3

Svoboda projevu a politicky činné osoby ............................................................ 47

4.4

Svoboda projevu a kritická satira politicky činných osob .................................... 49

Závěr .................................................................................................................................... 52 Seznam literatury ................................................................................................................. 53 Seznam obrázků................................................................................................................... 55 Seznam příloh ...................................................................................................................... 55

5

Úvod Tato bakalářská práce by měla dát odpovědi na zásadní otázky související s daným tématem, tedy s ochranou osobnosti. Zásadními otázkami, které by touto prací měly být zodpovězeny, jsou např.: „Co lze chápat pod pojmem osobnost?“, „Jaká práva má fyzická osoba a jak jsou chráněna?“ nebo „Jak mohou být tato práva omezena?“. Tyto otázky byly jedním z důvodů, které mě vedly k napsání práce na zvolené téma. Dalším důvodem bylo osvětlení problematiky ochrany osobnosti v rámci aktuálních oblastí právní úpravy, zejména co se týká ochrany osobních údajů či zákoníku práce. Bakalářská práce je členěna na čtyři kapitoly, které pojednávají o problematice ochrany osobnosti a jejím cílem je tedy objasnit základní aspekty, předměty a aktuální právní úpravu související s ochranou osobnosti fyzické osoby. Dále upozornit na spojitost svobody projevu a politicky činné osoby. První kapitola se věnuje základním otázkám ochrany osobnosti. Vysvětluje historický vývoj osobnostního práva, upozorňuje na dodnes platný občanský zákoník z roku 1964 a rovněţ se zmiňuje o nově připravovaném soukromoprávním kodexu. Kromě toho je zde nastíněna stručná charakteristika všeobecného osobnostního práva, také jsou zde připomenuty subjekty tohoto práva. Dále se tato práce bude zabývat právními prostředky, kterými se fyzická osoba můţe domáhat ochrany u soudu a v neposlední řadě za jakých podmínek můţe dojít k omezení všeobecného osobnostního práva. Závěr kapitoly se zabývá úvahou de lege ferenda v rámci ochrany osobnosti. Druhá kapitola popisuje jednotlivá dílčí osobnostní práva, která jsou nejvíce vystavena neoprávněným zásahům. Pro vytvoření celkového obrazu o těchto právech jsou v této souvislosti uvedeny příklady judikátů, které by měly vést k seznámení a ujasnění, co se podle soudní praxe povaţuje za neoprávněný zásah do uvedených práv fyzické osoby. Třetí kapitola ukazuje problémy, které vznikají v různých oblastech českého právního řádu, se kterými fyzická osoba můţe přijít do styku. Účelem této kapitoly je přiblíţit fyzickým osobám jejich práva a vysvětlit jim za jakých okolností k neoprávněným zásahům můţe v těchto sférách dojít. Čtvrtá kapitola pojednává o svobodě projevu. Je třeba mít na mysli, ţe jak svoboda projevu, tak ochrana osobnosti jsou zákonem zaručené právní hodnoty, kterým náleţí patřičná ochrana. Tato kapitola dává nahlédnout do judikatury evropských a amerických soudů, aby bylo moţné učinit si představu o rozhodování ve sporech politicky činných osob a kritiky i v jiných zemích.

6

1. Základní aspekty ochrany fyzické osoby podle občanského práva Tato kapitola je zaměřena na shrnutí práva na ochranu osobnosti. Nejdříve bude nastíněn stručný přehled vývoje právní úpravy ochrany osobnosti na našem území aţ po současnost s uvedením pramenů, které jsou pro danou problematiku důleţité. Dále si vysvětlíme, co si pod pojmem všeobecné osobnostní právo je třeba představit a jak je chápáno ve společnosti. Také se zmíníme o subjektech všeobecného osobnostního práva se zaměřením na fyzickou osobu, bude zde uveden i přehled omezení a právních prostředků tohoto práva. Konec této kapitoly bude věnován úvaze de lege ferenda.

1.1 Přehled vývoje a prameny všeobecného osobnostního práva na území ČR Po vzniku Československého státu v roce 1918 byly zákonem č. 11/1918, který bývá označován jako tzv. recepční norma, převzaty právní předpisy, které byly platné na území tehdejšího Rakouska-Uherska, načeţ v českých zemích byl i nadále v platnosti Všeobecný občanský zákoník z roku 1811. Na území Slovenska však platilo uherské občanské právo, jehoţ východiskem bylo právo obyčejové. Tato situace na československém území, kdy se české země řídily podle Všeobecného občanského zákoníku a Slovensko uherským občanským právem, se nazývá právním dualismem. Všeobecný občanský zákoník, platný z roku 1811, sice stanovoval i ochranu všeobecného osobnostního práva, avšak chránil jen tu část práv (§ 43), která se týkala osobnostního práva na jméno, a to jak rodového, tak krycího (pseudonym). Všeobecné osobnostní právo bylo chráněno před neoprávněnými zásahy a to v rámci odpovědnosti za škodu a v rámci neplatnosti právních úkonů. Jiţ zmíněný právní dualismus platil aţ do roku 1951, kdy v účinnost vstoupil československý

občanský

zákoník

č.

141/1950

Sb.,

jenţ

sjednotil

právo

na

československém území. Dále zde platil zákon o právu autorském č. 218/1926 Sb., který v § 34 zahrnoval ochranu práva k vlastní podobizně a v § 26 chránil dílčí osobnostní právo k dopisům, deníkům a jiným písemnostem osobní povahy. Tento původní zákon byl nahrazen autorským zákonem č. 115/1953 Sb., který se mimo jiné v § 95, 96 zabýval právy na osobní písemnosti a podobiznu. Další zákony, občanský zákoník č. 141/1950 Sb. a autorský zákon 7

č. 115/1953 Sb., upravovaly pouze některá dílčí osobnostní práva, například občanský zákoník upravoval v § 22 právo na jméno fyzické osoby a název právnické osoby. Z toho je patrná roztříštěnost všeobecného osobnostního práva. I přes veškerou kritiku, pozitivní změnu přinesl občanský zákoník z roku 1964, který poprvé zakotvil obecnou úpravu všeobecného osobnostního práva jako jednotného práva a v jeho rámci úpravu jednotlivých osobnostních práv včetně úpravy prostředků ochrany. Tento občanský zákoník vyjasnil, co tvoří předmět práva. V podstatě přesně vymezil vztahy jednotlivých účastníků, tedy, ţe se jedná nejen o majetkové vztahy, ale i o vztahy osobnostní za předpokladu, ţe zde platí zásada rovného právního postavení subjektů. V tomto období stojí za zmínku přijatý tiskový zákon č. 81/1966 Sb., který se věnoval právu na ochranu cti a důstojnosti fyzické osoby v případě uveřejnění nepravdivého či pravdu zkreslujícího údaje. Občanský zákoník z roku 1964 se však nezabýval všemi otázkami, které se dotýkaly peněţité satisfakce, příkladem můţe být nepřiznání peněţité satisfakce občanům za nastalou nemajetkovou újmu. Obrat nastal aţ v roce 1989, kdy byl přijat § 13 občanského zákoníku č. 87/1990 Sb., který tuto otázku řešil. V tomto roce se začala rozvíjet i rozhodovací činnost soudů, která byla mnohem důslednější a bohatší neţ v roce 1964 a jeţ řešila spory týkající se uráţky na cti. Příčinou obratu byl vliv ekonomicko-politického procesu, který působil na význam peněz, a tudíţ mohl být vyvíjen nárok na ochranu osobnosti, resp. na zadostiučinění, které jim nemohlo být upřeno. Pro občanskoprávní úpravu ochrany osobnosti mělo velmi zásadní význam, na počátku 90. let, přijetí Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod. Prameny všeobecného osobnostního práva na území ČR Úprava všeobecného osobnostního práva je vystiţena hlavně v Ústavě České republiky a v Listině základních práv a svobod (dále jen Listina), zejména v ústavním zákoně č. 2/1993 Sb. Oba tyto dokumenty patří do ústavního pořádku České republiky. Všeobecné osobnostní právo je také vymezeno v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, v Ochraně lidských práv a základních svobod, v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, v Úmluvě o právech dítěte, v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně a v Dodatkovém protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny a zákazu klonování lidských bytostí.

8

Součástí českého právního řádu jsou i mezinárodní smlouvy, které podléhají čl. 10 Ústavy České republiky, proto jestli se mezinárodní smlouva liší od českých zákonů, pak se vychází z příslušné mezinárodní smlouvy. Listina obsahuje katalog občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních práv. Představuje systém ochrany osobnosti, která se zabývá oblastí soukromého práva (především práva občanského) a oblastí veřejného práva (například svobodou projevu, tisku, práva veřejnosti na informace). Vzhledem k tomu, ţe Listina přispěla svými články k ochraně osobnosti fyzické osoby, tak je vhodné uvést pro představu několik článků, kterými se tak stalo. Jedná se zejména o následující články: článek 1, kde se pojednává o tom, ţe občané jsou svobodni a rovni v důstojnosti a právech, přičemţ základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné; článek 3 odst. 1 říká, ţe základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboţenství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení; v článku 4 jsou zmíněna zákonná omezení základních práv a svobod; článek 6 upravuje, jaké hodnoty lidské osobnosti jsou chráněny; a v neposlední řadě článek 17, který pojednává o právu fyzické osoby na svobodu projevu a práva na informace. Úprava všeobecného osobnostního práva je zajištěna v občanském zákoníku v hlavě druhé pojmenované „Ochrana osobnosti“ v ustanoveních § 11 aţ § 16. Tato úprava je doplněna o zákony, které se také zabývají ochranou osobnosti. Jedná se o zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon); zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání; zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů fyzických osob; zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce; zákon č. 94/1963 Sb., o rodině; zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu; zákon č. 285/2002 Sb., o darování, o odběrech a transplantacích tkání a orgánů; zákon č. 451/1991 Sb., lustrační zákon; zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazku vzniklých činností Státní bezpečnosti. Úprava ochrany osobnosti se týká i zvláštních osobnostních práv, která jsou upravena zejména autorským zákonem (č. 121/2000Sb.), zákonem č. 527/1990 Sb., o vynálezech,

9

průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích; zákonem č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů. Ochranu všeobecných osobnostních práv a zvláštních osobnostních práv zabezpečuje veřejné právo a to třeba v trestním právu v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, lze se i domáhat správněprávní ochrany podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Občanské právo spolu s trestním a správním právem jsou ve společné součinnosti a zajišťují větší ochranu osobnosti. To je vidět i v rámci ukládání sankcí, kdy trestní právo zkoumá zavinění a naopak občanské právo zavinění původce neoprávněného zásahu nebere vůbec v úvahu. Pro český právní řád je také důleţité přijetí mezinárodního smluvního dokumentu, kterým je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Česká a Slovenská Federativní republika souhlasila s touto Úmluvou 21. února 1991 a schválila ji 18. března 1992. Státy podepsáním tohoto dokumentu slíbily občanům zaručení jisté úrovně ochrany lidských práv. Ne však všechny státy, které podepsaly Úmluvu, jí uznaly v celém rozsahu. Příkladem je Česká republika, která si vymínila podmínku trestat vojáky, kteří působí v aktivní sluţbě, trestem vězení. Úmluva obsahuje vedle základního textu ještě čtrnáct dodatkových protokolů. Dvanáctý dodatkový protokol nepřipouští ţádnou formu diskriminace, ale tento protokol nebyl Českou republikou dosud schválen. Úmluva také stanovila Evropský soud pro lidská práva, ke kterému se mohou obracet samotní jedinci se svými stíţnostmi, a to v případech, kdy jim nebyla poskytnuta ochrana od jejich vnitrostátních orgánů.1 V České republice působí rovněţ ombudsman, neboli Veřejný ochránce práv, který dohlíţí na ochranu osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v zákoně č. 349/1999 Sb.2

1

IURIDICTUM.CZ. Encyklopedie o právu : Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod [online]. c2000-2008 [cit. 2008-01-31]. Dostupný z WWW: . 2 Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 51 – 56.

10

1.2 Pojem a charakteristika všeobecného osobnostního práva Pojem všeobecného osobnostního práva Právo na ochranu osobnosti se řadí mezi všeobecná osobnostní práva, protoţe jen kaţdá lidská bytost má osobnost a také kaţdá fyzická osoba je vlastníkem dílčích osobnostních práv. Dílčími osobnostními právy podle § 11 občanského zákoníku jsou právo na ochranu své osobnosti, zejména ţivota a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakoţ i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy3, toto ustanovení vyplývá i z Listiny základních práv a svobod (čl. 10 odst. 1). Tyto práva jsou s kaţdou fyzickou osobou spojena. Na rozdíl od těchto práv je třeba rozeznávat zvláštní osobnostní práva, která nenáleţí kaţdé fyzické osobě od narození, nejsou s ní spojena, ale jsou výtvorem duševní činnosti této osoby, například se jedná o právo autorské, vynálezecké právo, právo k uţitným vzorům apod. Z toho plyne, ţe se vztahují k fyzické osobě, která tato díla vytvořila, jedná se tedy o autora, umělce, vynálezce, apod. Zvláštní osobnostní práva kladou důraz na jejich majetkovou povahu. Závěrem je nutné ještě ozřejmit, co se ukrývá pod pojmem osobnost fyzické osoby. Osobnost se vyvíjí v závislosti na věku, době a vlivu okolí. Součástí osobnosti fyzické osoby je také její fyzická sloţka, ze které je patrná úroveň zdraví fyzické osoby, příslušnost k ţenskému či muţskému pohlaví, dále prvky, které se pojí s jejím vzhledem či stavbou těla atd. Je důleţité osobnost fyzické osoby chápat v její ucelené a nedělitelné podobě.4 Charakteristika všeobecného osobnostního práva Všeobecné osobnostní právo je moţné chápat jak v objektivním smyslu, tak v subjektivním smyslu. Za prvé: Co je všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu? V tomto právu se vyskytují dvě otázky, ve kterých se názory teoretiků liší. První otázkou je, proč by všeobecné osobnostní právo mělo být zařazeno do systému občanského práva. Druhou otázkou pak je, jestli všeobecným osobnostním právem se rozumí jednotné právo, ve kterém jsou obsaţeny dílčí osobnostní práva (tzv. monistické pojetí) nebo tyto dílčí jednotlivá práva tvoří soustavu dílčích osobnostních práv (tzv. pluralitní pojetí), kde tomu odpovídá počet chráněných jednotlivých hodnot osobnosti fyzické osoby.

3

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Rozehnal, Aleš. Mediální právo. 2 rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 221 – 222. 4

11

Na první otázku je moţné odpovědět, ţe všeobecné osobnostní právo lze chápat jako souhrn právních norem, které se zabývá fyzickou osobou jako celkem, tzn. osobnost je tvořena fyzickou a morální sloţkou, proto je kaţdá fyzická osoba ve své podstatě jedinečnou osobností. Všeobecné osobnostní právo je především zaměřeno na dílčí osobnostní práva. Fyzické osobě náleţí určitá dílčí osobnostní práva, se kterými můţe disponovat nezávisle na ostatních subjektech. Z toho plyne, ţe subjekty mají rovné postavení, a proto nikdo není ve svých právech zvýhodňován. Jestliţe dojde k neoprávněnému zásahu do všeobecného osobnostního práva fyzické osoby, pak tato osoba má právo doţadovat se ochrany svého práva proti ostatním činitelům. Všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu je upraveno v občanském zákoníku a to v ustanoveních § 11 aţ § 16, kde se přímo věnuje ochraně osobnosti. V § 11 občanského zákoníku je výčet jednotlivých osobnostních práv, který je jen příkladmý, tudíţ není úplný. Je to z toho důvodu, ţe ohroţení těchto dílčích práv uvedených v § 11 se vyskytuje nejčastěji. Druhá otázka je svázána s první, protoţe i ona dává za pravdu, ţe lidská osobnost se skládá z fyzické a morální jednoty. Neoprávněný zásah do této osobnosti nelze hodnotit podle toho, zda byly narušeny konkrétní jednotlivé hodnoty fyzické osoby, ale jestli nenarušují nedílnou součást osobnosti, tj. její zmíněnou fyzickou a morální sloţku. Z odpovědí na tyto dvě otázky vyplývá, ţe dáváme přednost monistickému pojetí všeobecného osobnostního práva. To je zřejmé z generální klauzule občanského zákoníku v § 11 a násl., kdy se občanský zákoník zabývá dílčími osobnostními právy a tudíţ i jejich ochranou a ochranou fyzické osoby. Zde je na soudní praxi, aby připustila i další hodnoty lidské osobnosti, které nejsou v zákoně uvedeny, a i ty chránila. Z tohoto důvodu by mělo dojít k rozšíření katalogu dílčích osobnostních práv a tím lépe vymáhat ochranu osobnosti. V § 12 jsou pak taxativně upraveny zvláštní osobnostní hodnoty, které doplňují dílčí osobnostní hodnoty. Jedná se o písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové i zvukové záznamy, které se týkají fyzické osoby nebo jejich projevů osobní povahy. Za druhé: Co je všeobecné osobnostní právo v subjektivním smyslu? Subjektivní osobnostní právo v absolutním smyslu působí proti všem, tedy erga omnes. Na druhé straně můţe subjektivní osobnostní právo působit ve smyslu relativním a to tehdy, jsou-li předmětem občanských občanskoprávních vztahů. To je v případě, kdy do vztahu vstupují nové právní skutečnosti, kterými jsou právní úkony, zákonné licence, neoprávněné zásahy, kdy tyto právní skutečnosti vţdy existují proti individuálně určeným subjektům. 12

Vzhledem k tomu, ţe subjektivní osobnostní právo je zaměřeno na hodnoty fyzické osoby, můţe kaţdá fyzická osoba podle svého úsudku disponovat se svou osobností, resp. s jejími hodnotami. Toto disponování s osobností fyzické osoby se děje pomocí právních úkonů, jenţ vymezuje občanský zákoník v § 34 a násl. Při nesplnění náleţitostí právních úkonů je stanovena sankce, a ta můţe nastat pro neplatnost projevů vůle, resp. je moţné v některých případech odstoupit od smluvené dohody. Závěrem lze shrnout, ţe všeobecné osobnostní právo je právem neoddělitelným, které je spojené s kaţdou fyzickou osobou a její hodnoty mají nemajetkový charakter. To ale neznamená, ţe fyzická osoba, která je postiţená neoprávněným zásahem se nemůţe domáhat peněţité újmy, a proto se touto problematikou zabývá občanský zákoník. Všeobecné osobnostní právo působí proti všem a trvá po celou dobu ţivota fyzické osoby. Toto právo je nepřevoditelné. To značí, ţe osobnostní právo nemůţe být převedeno na jinou osobu, ani ho nikdo nemůţe pozbýt ze zákona. Převoditelnost není moţná ani v případě úmrtí fyzické osoby, kdy občanský zákoník v § 15 upravuje, kdo můţe uskutečnit právo na postmortální ochranu, tudíţ je právem originárním. V úvahu nepřipadá ani exekuce, to samozřejmě neplatí pro uplatňování majetkových nároků, které byly důsledkem neoprávněného zásahu. Všeobecné osobnostní právo je nepromlčitelné a neprekludovatelné, tím se liší od majetkových práv. Všeobecné osobnostní právo platí bez časového omezení. Nastane-li však situace, kdy ţalobce bude chtít u soudu prosadit tzv. zdrţovací nárok, tím se rozumí zdrţení se nepřípustného jednání proti osobě poškozené, a v důsledku uplynutí času dojde k odpadnutí pokračování nebo opakování porušení práva, má se za to, ţe ţalobce nemá právo na úspěšnost své ţaloby.5

1.3 Subjekty všeobecného osobnostního práva Subjekty všeobecného osobnostního práva se rozumí na straně oprávněných subjektů fyzické osoby a na straně povinných subjektů to jsou jak fyzické osoby, tak právnické osoby, tedy i stát. Právo na ochranu právnických osob občanský zákoník upravuje pouze v § 19b a to jen, co se týče práva na ochranu názvu a dobré pověsti právnické osoby, jinak se touto problematikou zabývá obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. a to především v § 8 aţ 12. Podle občanského zákoníku v § 11 a násl. mohou být subjekty všeobecného osobnostního práva jen fyzické osoby, protoţe jen kaţdá lidská bytost má osobnost a také kaţdá fyzická 5

Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha: Linde Praha, 2004. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, s. 57 – 71, 88 – 103.

13

osoba má právo na ochranu svých hodnot. Česká právní úprava také nerozlišuje, zda subjektem všeobecného osobnostního práva je občan České republiky nebo příslušník jiného státu, jelikoţ čl. 5 Listiny základních práv a svobod říká, ţe „kaţdý je způsobilý mít práva.“6 Všeobecné osobnostní právo nabývá kaţdá fyzická osoba okamţikem narození, respektive početím, zde však platí podmínka, ţe dítě se musí narodit ţivé, to je dáno § 7 občanského zákoníku. „To platí i tehdy, jde-li o narození předčasné a dítě ţije jen krátkou dobu po narození (nepoţaduje se ţivotaschopnost).“7 Ukáţou-li se pochybnosti o ţivotě dítěte, zda se narodilo ţivé či mrtvé, pak se přihlíţí ke skutkovým okolnostem jednotlivých případů.8 K nabytí tohoto práva nemusí být třeba dalších právních skutečností. Zde není jasné, jestli je nutný předpoklad rozumové a volní vyspělosti fyzické osoby. Z tohoto hlediska podle § 11 občanského zákoníku na občanskoprávní ochranu osobnosti mají nárok i fyzické osoby, které díky věku a psychickému stavu nemají plnou způsobilost k právním úkonům. Avšak právní způsobilost je vyţadovaná v situacích, kdy je nezbytné, aby fyzická osoba měla způsobilost k právním úkonům, tedy disponuje-li s všeobecným osobnostním právem, které má povahu právního úkonu. V případě nezletilých či duševně postiţených osob je rozhodnutí k provedení právních úkonů zcela na zákonných zástupcích těchto osob. Občanskoprávní ochrany se můţe domáhat kaţdá fyzická osoba, která utrpěla neoprávněný zásah do svých práv. V situaci, kdy se na zásahu podílelo dva a více subjektů zároveň, zde má poškozená osoba právo hájit samu sebe bez ohledu na zúčastněné osoby. Všeobecné osobnostní právo existuje po celou dobu ţivota fyzické osoby, zaniká aţ smrtí, kdy fyzické osobě končí právní subjektivita, tedy způsobilost mít práva a povinnosti. Po smrti fyzické osoby nastává postmortální ochrana osobnosti, kdy osoby taxativně vymezené v § 15 občanského zákoníku můţou uplatnit osobní právo na ochranu osobnosti zemřelé osoby. Z § 15 vyplývá, ţe „po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manţelu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům.“9 Z toho vyplývá, ţe práva na postmortální ochranu se mohou domáhat všechny oprávněné osoby a to buď společně, anebo kaţdá z těchto oprávněných osob samostatně, a to bez souhlasu ostatních oprávněných osob. Jestliţe zemřelý učinil závětí či prohlášením přání, aby nebylo jednáno s jeho projevy osobní povahy (dopisy, deníky), osoby uvedené v § 15 6

Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 75. 8 Připravovaný nový občanský zákoník má stanovit vyvratitelnou právní domněnku, která by měla objasnit správné chápání těchto sporných případů. 9 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 7

14

musí toto rozhodnutí ctít, jeho nerespektování by bylo chápáno jako neoprávněný zásah do práv zemřelého. Stejná zásada platí i v případě zdravotní dokumentace. Učinila-li fyzická osoba projev vůle ještě před svojí smrtí, například s nakládáním svého těla, pak po smrti zemřelého bude jeho ţádost vykonána. Postmortální právo je právo originárním, to znamená, ţe nepřechází na dědice, tedy se nejedná o nástupnictví. Jiná situace nastává, je-li zemřelému způsobena neoprávněným zásahem majetková újma, tak v tomto případě je zde moţnost uplatnit právo na náhradu škody a toto právo jiţ přechází na dědice.10

1.4 Omezení práva na ochranu osobnosti K omezení všeobecného osobnostního práva můţe dojít se souhlasem dotčené fyzické osoby nebo bez jejího souhlasu, ale to jen v takových případech, které stanoví zákon. Proto by zákonodárci měli určit hranice, kdy se dá zasahovat do osobnostních práv svobodným rozhodnutím fyzických osob a odkdy je zasahování umoţňováno v rámci veřejného zájmu. Aby nedocházelo ke zneuţití těchto omezujících zásahů, měla by soudní judikatura vymezit, kdy je neoprávněný zásah povolen a také by měla být vyloučena analogie. Dále toto omezení musí být přiměřené, aby nepopíralo hodnoty osobnosti fyzické osoby, které mají být uznávány a na nichţ se má trvat. Čl. 4 odst. 4 Listiny říká, ţe „při pouţívání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneuţívána k jiným účelům, neţ pro jaká byla stanovena.“11 Rovněţ v Úmluvě v čl. 8 odst. 2 se uvádí, ţe statutární orgán nemůţe omezit práva jiného, pouze kdyby se to týkalo zájmu země, například zachování národní bezpečnosti, předcházení nepokojů atd. Omezit všeobecné osobnostní právo, jak uţ bylo řečeno, lze dvěma způsoby. Jedním z nich je zásah do osobnostního práva se souhlasem dotčené fyzické osoby. Tento projev vůle má formu právního úkonu a fyzická osoba, která dává souhlas k zásahu do svých práv, musí zachovat všechny náleţitosti kladené na právní úkon. Z občanského zákoníku vyplývá, ţe dotčená fyzická osoba musí mít způsobilost k právním úkonům a tento právní úkon musí být svobodný, váţný, srozumitelný, nesmí být vykonán v tísni a nesmí odporovat zákonům ani dobrým mravům. Dále je třeba objasnit, ţe dovolení můţe fyzická osoba provést ústní i písemnou formou (stanovena zvláštním zákonem), ale také jej můţe učinit konkludentně. 10

Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 72 – 87. 11 Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod

15

Z konkludentního projevu musí být patrné, ţe fyzická osoba učinila své rozhodnutí nade vši pochybnost, aby nebylo moţné zadat příčinu vzniku jakýchkoli mylných úsudků (§ 35 odst. 1 občanského zákoníku). Při dání svolení záleţí i na časových, věcných a místních okolnostech. Kupříkladu, dala-li fyzická osoba svolení k provedení lékařského zákroku, můţe bez odůvodnění své svolení odvolat, avšak fyzická osoba musí svolení uplatnit včas, to znamená před provedením zákroku. Toto její jednání ale nevylučuje odpovědnost za jiţ způsobenou škodu, kterou musí uhradit. I zde platí určité objektivně nutné meze, které chrání před neoprávněnými zásahy, ale nejedná se jen o zásahy od ostatních subjektů, ale i o zásahy, které sama fyzická osoba činí proti sobě, resp. proti nakládání se svými hodnotami (eutanazie). Druhým způsobem je zásah učiněný bez ohledu na projevenou vůli fyzické osoby, tento zásah můţe být učiněn pomocí občanského zákoníku, kde se jimi zabývají tzv. zákonné licence a také pomocí jiných zákonů, které jsou součástí právního řádu. Občanský zákoník tedy vymezuje tři druhy zákonných licencí, které jsou tříděny do dvou skupin. První je licence pro úřední účely, která v § 12 odst. 2 občanského zákoníku, připouští, ţe souhlasu není třeba při pouţití písemností osobní povahy, podobizen, obrazových snímků nebo obrazových a zvukových záznamů pro úřední účely na základě zákona. Úřední licence přísluší pouze těmto jmenovitě uvedeným hodnotám osobnosti fyzické osoby. Zde lze zmínit nález Ústavního soudu ÚS 256/01. Ústavní soud rozhodoval, jestli je moţné pouţití fotografií nezúčastněných osob v rámci rekognice osob činných v trestním řízení. Podle dalších právních předpisů, na které bylo upozorněno (§ 93 odst. 2, § 103 trestního řádu, zákon o občanských průkazech, o Policii ČR a evidenci obyvatel), soud rozhodl, ţe tyto fotografie nezúčastněné osoby mohou být pouţity, protoţe nezakládají neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv. Také uvedl, ţe „zákonnou licenci ve smyslu § 12 odst. 2 obč. zák. lze povaţovat za ústavně souladnou toliko tehdy, nelze-li sledovaného úředního účelu dosáhnout pouţitím podobizen se souhlasem dotčených osob, tj. akceptace ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k § 12 odst. 1 obč. zák. za podmínky subsidiarity.“12 Vlastník pouţité fotografie, jenţ přispěl svou fotografií v rekognici a díky této fotografii byl posléze jinou osobou označen za osobu podezřelou, má nárok domáhat se ochrany svých osobnostních práv proti tomuto neoprávněnému zásahu.

12

Nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, III. ÚS 256/2001

16

Do druhé skupiny patří vědecké a umělecké licence a také zpravodajské licence, které jsou upraveny v § 12 odst. 3 občanského zákoníku a ten stanoví, ţe „podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo pouţít přiměřeným způsobem téţ pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové pouţití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.“13 Tyto licence se liší od úředních licencí tím, ţe nepředpokládají existenci zvláštního zákona. I u těchto licencí platí, ţe nelze pouţít analogie. Vědecká a umělecká licence zajišťuje ochranu veřejného zájmu projevující se v rozvoji a vytváření prostoru pro vědeckou a uměleckou tvorbu. Zpravodajská licence se zabývá zveřejňováním informací veřejnosti, kde se můţe vyskytovat i kritické zhodnocení přinesených zpráv. Ať uţ je všeobecné osobnostní právo omezeno se svolením fyzické osoby nebo ze zákona, platí, ţe nesmí odporovat zájmům fyzické osoby. K omezení všeobecného osobnostního práva na základě jiných zákonů neţ občanského zákoníku se můţe projevit kupříkladu v trestním zákoníku. Trestní zákoník v § 13, 14, 15 jmenuje instituty, u kterých můţe dojít k zásahu do osobnosti fyzické osoby a osoba, která zasáhla do práva jiného, nemusí být potrestána, ale to jen za předpokladu, ţe jsou splněny určité podmínky, které stanoví zákon. Těmito instituty jsou nutná obrana, krajní nouze a oprávněné pouţití zbraně. Dále tam je zmíněn § 76 odst. 2, podle kterého „osobní svobodu osoby, která byla přistiţena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totoţnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil můţe téţ předat nejbliţšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.“14,15

13

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů 15 Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha: Linde Praha, 2004. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, s. 104 – 119. 14

17

1.5 Právní prostředky ochrany osobnosti Fyzická osoba je chráněna nejen před porušením svého osobnostního práva, ale také před jejím ohroţením, tak se děje pomocí právních prostředků ochrany osobnosti. Dojde-li tedy k neoprávněnému zásahu do osobnostního práva fyzické osoby, pak tato osoba má právo poţadovat satisfakci. Přiznat lze satisfakci nepeněţitou (morální) nebo peněţitou. Ochrany se mohou postiţené osoby domáhat u soudu, jedná se tedy o ochranu soudní neboli petitorní. Zde jako soudy prvního stupně působí soudy krajské. Právními prostředky, kterými se dotčená osoba můţe bránit u soudu, jsou: ţaloba zdrţovací (neboli negatorní), kde se jedná o zdrţení se dalších neoprávněných zásahů, kdy neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby neustále probíhá nebo je zde moţnost jeho opakování; ţaloba odstraňovací, spočívá v odstranění následků neoprávněných zásahů a obnovení stavu, který byl před tímto zásahem; ţaloba na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, která můţe mít podobu morální či peněţitou (ukázka ţaloby viz příloha č. 1); ţaloba na náhradu škody či ušlého zisku; určovací ţaloba o vyslovení, ţe se porušitel dopustil jednání porušujícího ochranu osobnosti, zde se nevyţaduje prokázání naléhavého právního zájmu; ţaloba na vydání bezdůvodného obohacení, jejím příkladem je, kdyţ tisk neoprávněně otiskne fotografii, kterou je narušeno soukromí fyzické osoby a díky této fotografii bude mít tisk vyšší zisk; předběţné opatření je upraveno v občanském soudním řádu (§ 74 a násl.); ţaloba na zajištění důkazů, jeţ je upravena v občanském soudním řádu (§ 78 a násl.), ústavní stíţnost, která se předkládá k Ústavnímu soudu za předpokladu, ţe došlo k porušení práv veřejnými orgány, které jsou chráněné Ústavou. „Morální zadostiučinění můţe mít podobu např. omluvy, odvolání difamujícího výroku apod., které můţe být zveřejněno i poškozeným, a to na náklady rušitele. Morální zadostiučinění můţe mít však rovněţ podobu přiznání finančního zadostiučinění ve výši 1,Kč (tzv. franc symbolique).“16 Peněţité zadostiučinění nastává tehdy, kdy morální zadostiučinění je neúčinné a také v případech, kdy neoprávněným zásahem byly dotčeny hodnoty fyzické osoby, zejména 16

Rozehnal, Aleš. Mediální právo. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 221.

18

jedná-li se o lidskou důstojnost či váţnost fyzických osob ve společnosti ve značné míře. Tuto újmu většinou způsobují sdělovací prostředky, které právě svými sděleními zasahují do osobnosti fyzické osoby. U prokázání neoprávněného zásahu do lidské důstojnosti a její váţnosti ve společnosti ve značné míře je nutné předloţit důkazy, které tento zásah budou schopny prokázat a tato důkazní povinnost náleţí poškozenému. Peněţitá satisfakce přichází v úvahu aţ tehdy, je-li nejprve umoţněna satisfakce morální, která však je nedostatečná. Z toho vyplývá, ţe peněţité zadostiučinění plní pomocnou funkci ve vztahu k morálnímu zadostiučinění. Výši peněţitého zadostiučinění určí soud dle svého uváţení a k přihlédnutí návrhu ţaloby postiţené fyzické osoby, která seznámí soud se svojí představou o výši satisfakce. Bude-li se soudci zdát tato výše nepřiměřeně vysoká, můţe se od ní odklonit a přiznat výši niţší, ale výše uvedená v tomto ţalobním návrhu nesmí být soudem překročena. Soud je však při uznávání peněţité výše vázán zákonem, který taxativně upravuje dvě podmínky, které musí být splněny. Za prvé se jedná o to, jaká je závaţnost vzniklé újmy a za druhé, jaké jsou okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Neoprávněný zásah se zakládá na objektivním principu, tedy u ohroţení či porušení osobnostního práva se nevyţaduje přítomnost zavinění, nelze tady např. uplatnit důkaz, ţe původce neoprávněného zásahu jednal v dobré víře. Jak uţ bylo řečeno, osoby stanovené v § 15 odst. 1 občanského zákoníku se nemohou domáhat peněţitého zadostiučinění. Toto právo je spojeno pouze s dotčenou fyzickou osobou a její smrtí zaniká, tím pádem také nepřechází na dědice. V situacích, kdy se jedná o neoprávněné zásahy ze strany tisku, rozhlasu a televize, se musí brát v úvahu, jestli osoba, která tento zásah způsobila, byla i jejím autorem, nebo jen šlo o zaměstnance vydavatelství, rozhlasu či televize. V případě, kdyby se jednalo o autora uveřejněného článku, který však nemá povinnosti k vydavateli, tedy pro něj nepracuje, pak se dotčená osoba má právo doţadovat odškodnění po autorovi článku, nikoliv po vydavateli. Z toho plyne, ţe osoba, která se dopustila tohoto neoprávněného zásahu, má povinnost nahradit dotčené osobě újmu, ke které došlo a to přiměřenou satisfakcí. Satisfakce má osobní povahu a smrtí původce zásahu tato satisfakce zaniká.17

17

Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha: Linde Praha, 2004. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, s. 171 – 198.

19

Závěr kapitoly a návrhy de lege ferenda k právní úpravě ochrany osobnosti Všeobecné osobnostní právo má daleký historický a společenský vývoj. Nejvýznamnějším krokem bylo přijetí občanského zákoníku z roku 1964, který jako první zavedl generální klauzuli jednotného všeobecného práva a také se zabýval dílčími osobnostními právy. Od té doby byl sice jiţ mnohokrát novelizován, ale přesto má své nedostatky. Jeden z jeho největších nedostatků je roztříštěnost do několika různých právních předpisů. Je nutné sledovat nejen občanský zákoník, ale také např. zákon o rodině, obchodní zákoník či další právní předpisy. Současný občanský zákoník by měl být nahrazen novým občanským zákoníkem, který se nově připravuje a to právě z důvodu zastaralé právní úpravy a její necelistvosti. Nově připravovaný zákoník přináší mnoho změn, není to jen úprava majetkových vztahů, ale i nastavení takových podmínek, aby kaţdý jednotlivec měl co největší prostor v jeho svobodné iniciativě (návrh je zveřejněn na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti). Co se týká nové právní úpravy v rámci ochrany osobnosti, ta rovněţ rozlišuje osoby na fyzické a právnické, ale s tím rozdílem, ţe fyzickou osobu označuje pojmem člověk. Podle této právní úpravy je člověk svéprávný, nikoli způsobilý k právním úkonům. Došlo tedy k nahrazení výrazu způsobilost k právním úkonům za svéprávnost. Dále, stávající občanský zákoník v generální klauzule, tj. v § 11, vyjmenovává dílčí osobnostní práva, která jsou chráněna zákonem, avšak uţ je dále nespecifikuje. Těmito právy jsou právo na ţivot, občanskou čest a lidskou důstojnost, jakoţ i soukromí, právo na své jméno a na projevy osobní povahy. Naproti tomu nově připravovaný občanský zákoník vyjmenovaným právům věnuje větší pozornost, zejména se více soustřeďuje na právo na tělesnou integritu a také uvádí, jaká práva má člověk zadrţovaný ve zdravotnickém zařízení, kdy je moţné nakládat s částmi lidského těla či kdy je zaručena ochrana lidského těla po smrti člověka. Tento nový soukromoprávní kodex stanoví právo na lidskou důstojnost a právo na svobodu fyzické osoby jako primární hodnoty osobnosti fyzické osoby. Je zřejmé, ţe k zániku právní osobnosti člověka dochází smrtí, která se prokazuje úmrtním listem. Avšak v případech, kdy smrt nelze tímto způsobem prokázat, tak nový občanský zákoník odkazuje na důkaz smrti nebo prohlášením fyzické osoby za mrtvou. Rozdíl mezi těmito dvěma způsoby je v tom, ţe u důkazu smrti musí být jistota, ţe dotyčný člověk zemřel a to i za okolností, ţe mrtvé tělo nelze ohledat. U prohlášení za mrtvého není jistota

20

smrti, platí pouze domněnka smrti. Zde je důleţité, ţe podat návrh, aby člověk byl prohlášen za mrtvého, můţe jen ta osoba, která má na věci právní zájem. Závěrem lze říci, ţe nově připravovaný občanský zákoník klade důraz jednak na právní tradice, tak i na základy soukromého práva v Evropě. V návrhu nového občanského zákoníku je daleko podrobněji řešena i problematika ochrany osobnosti. Otázkou je, zda nově připravovaný občanský kodex bude vést ke zlepšení ochrany osobnosti a zda bude pochopitelný i pro běţné občany. Vzhledem k tomu, ţe tento kodex řeší ochranu osobnosti v 31 paragrafech, z původních 5, pak je tu vidět snaha o větší ochranu těchto práv. Domnívám se, ţe běţní občané by se měli bez větších potíţí seznámit s touto problematikou a bez problémů se v ní orientovat. Nakonec bych uvedla výrok pana Jaromíra Sedláčka, profesora občanského práva v Brně, který se mi zdá být příznačný a vystihující. „Ustanovení občanského zákoníku provázejí člověka po celý ţivot.“18

18

MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Nový občanský zákoník : Citace Jaromíra Sedláčka. [online]. c2008 [cit. 2009-04-04]. Dostupný z WWW: .

21

2. Předměty všeobecného osobnostního práva Předmět všeobecného osobnostního práva je tvořen dílčími hodnotami fyzické osoby, které představují osobnost jako celek. Výčet jednotlivých hodnot je obsaţen v občanském zákoníku v § 11, který je pouze příkladmý. Těmito dílčími hodnotami je právo na tělesnou integritu, která v sobě zahrnuje ţivot, zdraví a tělo fyzické osoby, dále sem patří právo na osobní svobodu fyzické osoby, její jméno, občanskou čest a lidskou důstojnost, právo na ochranu podoby fyzické osoby a ochranu projevů osobní svobody a v neposlední řadě také právo na soukromí fyzické osoby.

2.1 Právo na tělesnou integritu Právo na tělesnou integritu v sobě zahrnuje ochranu ţivota, zdraví a také ochranu lidského těla. Zdravím je rozuměno jak zdraví fyzické, tak zdraví psychické. Právo na tělesnou integritu nebylo v minulosti zcela upraveno občanským zákoníkem19, spíše se jimi zabývaly trestní právo a správní právo. Ve středověku a starověku bylo lidské tělo chápáno jako věc, se kterou mohlo být nakládáno jako s kteroukoli jinou věcí, kupříkladu se mohlo stát předmětem zástavy za dluh. Zlom nastal po rozšíření křesťanské morálky, kdy lidské tělo bylo stále posuzováno jako věc, ale za věc svého druhu (sui generis). Právo na tělesnou integritu se skládá ze dvou sloţek, sloţky negativní, která zabezpečuje fyzické osobě ochranu před neoprávněnými zásahy do jejích osobnostních práv proti jiným osobám (erga omnes). Zde jde například o ochranu před zbavením ţivota, před jejím zraněním, před šířením chorob apod. Dále sloţkou pozitivní, ta dává fyzické osobě moţnost nakládat se svým osobnostním právem podle svého uváţení, ale ani toto právo není neomezené. Z toho plyne, ţe fyzická osoba sice můţe rozhodovat o svém vlastním zdraví, ale ne vţdy, v některých případech je omezena zákonem. Zákon stanoví, ţe taková omezení jsou přípustná tehdy, týkají-li se veřejné bezpečnosti či ochrany veřejného zdraví (např. nechat se očkovat proti infekci).20 19

Nově připravovaný občanský zákoník se v širším rozsahu věnuje problematice práva na tělesnou integritu. V § 91 – 103 jsou řešeny otázky integrity člověka a její ochrany. V § 110 – 111 dává návrh občanského zákoníku fyzické osobě právo informovat se o částech svého těla, které mu byly v důsledku zákroku odebrány. Dále v § 112 – 116 má tento návrh zajistit respektování přání člověka v otázce týkající se pohřbení. Návrh nově připravovaného občanského zákoníku je dostupný na http://obcanskyzakonik.justice.cz. 20 Veřejným zdravím je podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů podle § 2 odst. 1: „...zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Tento zdravotní stav je určován souhrnem přírodních, ţivotních a pracovních podmínek a způsobem ţivota.“ V souvislosti

22

Jak uţ bylo zmíněno, právo na tělesnou integritu v sobě zahrnuje ochranu ţivota, zdraví, lidského těla, ale také sem patří ochrana orgánů, tkání a mrtvého těla. V českém občanském právu platí, ţe právo na tělesnou integritu má i počaté dítě, narodí-li se ţivé (§ 7 odst. 1 občanského zákoníku). U mrtvého těla však není jednotnost názorů, ale převládá názor, ţe je jen majetkem zemřelého. České právo tuto otázku objasnilo v § 15 občanského zákoníku, kdy podle tohoto ustanovení právo na ochranu osobnosti fyzické osoby náleţí této osobě i po její smrti. S tím souhlasí i K. Knap a kol., který pojednává o tom, ţe „podle českého práva je proto třeba trvat na stanovisku, ţe i mrtvé lidské tělo je integrální součástí osobnosti, a to po celou dobu, pokud jsou tělesné pozůstatky fyzické osoby individualizovatelné.“21 Právo na tělesnou integritu je významné pro řadu oblastí, ať uţ se jedná o oblast veřejnoprávní či oblast moderní medicíny, hovoříme např. o omezení tohoto práva v rámci: soudního a správního řízení a s tím související otázkou přípustnosti trestu smrti, který je v našem právním řádu zakázaný; preventivní a léčebné péče, kde k poskytnutí zdravotní péče je nutný souhlas dotčené fyzické osoby, anebo předpokládaný souhlas22; v jistých případech takového souhlasu není potřeba, a to jen tehdy, kdy je ohroţeno zdraví fyzické osoby; jiných zásahů, které neplní úlohu preventivní a léčebnou, ale jeţ jsou prováděny v zájmech osoby, která tento zákrok podstupuje, jde např. o kosmetické operace, umělé přerušení těhotenství, sterilizaci, experimenty na ţivých lidech, umělé oplodnění atd. Co se týče zdravotní péče, tak fyzická osoba musí souhlasit se zdravotní péčí a před zákrokem musí být srozuměna s výkonem zákroku, moţnými důsledky a riziky, které v průběhu léčení mohou nastat. Její projev musí být srozumitelný, informovaný a nesmí být opomenuto i sdělení o odvolatelnosti jejího souhlasu. Ošetřující lékař má povinnost k nemocné fyzické osobě sdělit jí její diagnózu, jaký se očekává průběh onemocnění a jak bude fyzická osoba léčena. Dále tato osoba musí být informována o kaţdém následujícím výkonu, který bude podstupovat a o lécích, jeţ má uţívat. Pacient má právo vyţadovat

s veřejným zdravím Nejvyšší správní soud judikoval, ţe „podle ustanovení § 46 odst. 1 věty prvé zmíněného zákona, o ochraně veřejného zdraví, fyzická osoba, která má na území České republiky trvalý pobyt, cizinec …, jsou povinni podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování.“ Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 5 As 17/2005-66. 21 Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 207 22 Předpokládaný souhlas je vyvratitelnou domněnkou a platí v takových případech, kdy není moţné rozpoznat, zda dotčená osoba dala souhlas k provedení zákroku či nikoliv a to ani z konkludentního jednání.

23

nejen po ošetřujícím lékaři, ale i po ostatním zdravotnickém personálu, mlčenlivost o všech skutečnostech, které se dozvěděli během jeho ošetřování, tzv. lékařské tajemství. Na druhé straně má pacient právo odmítnout zdravotní péči a ošetřující lékař můţe poţadovat po pacientovi písemné prohlášení (tzv. negativní revers), za podmínek, ţe byl řádně poučen. Toto prohlášení je nevynutitelné. Otázka, zda má pacient právo nahlíţet do své zdravotní dokumentace, podle zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, není zcela vyřešena. Bude se jí zabývat aţ nově připravovaný zákoník, který toto právo umoţní, dále také bude moţno pořizovat si ze své dokumentace výpisky. Tento zákon ani neupravuje, kdo má právo na zdravotní dokumentaci po zemřelém. Zde se vychází z § 15 občanského zákoníku, který stanoví tuto náleţitost pozůstalým.23

2.2 Právo na čest a důstojnost Právo na čest a důstojnost bylo prvotně upraveno správním a trestním právem, v občanském zákoníku se objevilo aţ v roce 1964. Právo na čest a důstojnost je jedním z nejdůleţitějších osobnostních práv, kterému náleţí občanskoprávní ochrana. Lidská důstojnost vzniká kaţdé fyzické osobě uţ od jejího narození, resp. od jejího početí. Lidská důstojnost je chápána jako projev rovnocenného postavení subjektů ve společnosti. Na rozdíl od práva na důstojnost, se právo na čest rozvíjí postupně s vývojem člověka a jeho vztahem k okolí. Především je důleţité, jak člověk na své okolí působí a jaké má postavení a uplatnění ve společnosti. Z toho vyplývá, ţe čest dítěte se nedá srovnávat se ctí dospělého člověka, která je u dítěte podstatně niţší. Se ctí také souvisí vykonávání určitého povolání, zde můţeme mluvit např. o lékařské cti, umělecké apod. nebo zastávání určité funkce, kdy jde např. o zastávání funkce v městské správě aj. Kaţdá fyzická osoba má také právo na ochranu před neoprávněným zásahem do své cti. K takovému porušení práva ale nepatří kupříkladu uráţka, která je vyslovena mezi čtyřma očima. Ta je totiţ učiněna v omezeném okruhu osob, není uveřejněna a nemá za následek sníţení cti ve společnosti. V podobné věci judikoval Nejvyšší soud České republiky24, který rozhodl ve věci ţalobce J. Š., proti ţalovanému M. G., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně, jeţ rozhodl ve prospěch ţalobce. Šlo o účastnění se na setkání KSČM, kdy ţalobce projevil své názory proti této straně, avšak bez mikrofonu a tudíţ ho 23

Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 203 – 274. 24 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2092/2007

24

slyšelo jen pár desítek lidí. V souvislosti s ţalobcovým projevem, ţalovaný do mikrofonu pronesl větu: „Je tady nějaký primitiv, odveďte ho“, načeţ jeho projev vyslechlo tisíce lidí a následně o tom byli prostřednictvím médií informováni i televizní diváci. Právě slovo primitiv, jeţ je bráno jako uráţka, bylo chápáno jako zásah do osobnostního práva. Odvolací Vrchní soud se však s tímto rozhodnutím neztotoţnil, načeţ se ţalobce proti tomuto výroku dovolal k Nejvyššímu soudu. Ten v této věci rozhodl, ţe se věc zrušuje a vrací Vrchnímu soudu k dalšímu řízení. K porušení práva na čest a důstojnost dojde tehdy, kdy jde o objektivně způsobilé protiprávní jednání, kterým je sníţena váţnost dotčeného subjektu ve společnosti. Toto jednání můţe být uskutečněno formou slovní, písemnou, obrazovou nebo jiným jednáním, které je v rozporu s váţností fyzické osoby, zde se můţe jednat například o grimasy. Do práva na čest však nejčastěji zasahují skutková tvrzení a hodnotící soudy. Skutková tvrzení jsou taková sdělení, která jsou pravdivá a prokazatelná. Můţe se jednat o skutková tvrzení nepravdivá, nebo skutková tvrzení pravdivá a to za předpokladu, ţe se zdají být zkreslující. Zda určité tvrzení působí difamačně či nikoliv je otázkou k posouzení všech okolností, které k takovému tvrzení přispěly. Při zásahu do práva na čest není třeba, aby uráţlivým zásahem byla dotčená osoba jmenovitě identifikována, podstatné je, jestli jsou případné shodné znaky, které by vedly k poznání této osoby. Příkladem můţe být článek v časopisu, u kterého je nesprávná fotografie. V tomto případě šlo o zveřejnění článku s podtitulkem „Přidělování rozhlasových licencí doprovázejí podivné praktiky“, ke kterému byly připojeny dvě fotografie, přičemţ na jedné z nich byla vyobrazena ţalobkyně Mudr. Mgr. M. S. Po přečtení tohoto článku bylo zjevné, ţe ţalovaná s tímto článkem nemohla být nijak spojována, poněvadţ z kontextu článku bylo jasné, ţe se jedná o omyl. Nejvyšší soud České Republiky judikoval, ţe pokud „konkrétní fyzická osoba prezentovaná alespoň některým z pro ni charakteristických znaků (zde podobou) je spojována (byť nedopatřením) s kritizovanou nebo odsuzovanou činností (resp. osobou), jde pravidelně o zásah proti právu na čest a důstojnost takové osoby.“25 Jde-li o pravdivá tvrzení, která mají sice difamující charakter, ale dotčená osoba si je přivodila sama svým jednáním, pak se nejedná o neoprávněný zásah do jejích práv. Jestli však jsou tato tvrzení pravdivá, je pak věci viníka, který do práva zasáhl, aby podal důkazy o jeho pravdě. Takovýto způsob dokazování je označován jako důkaz pravdy a není

25

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2232/2006

25

přípustný v rámci práva na soukromí. U práva na soukromí není tento důkaz nikdy dovolen nehledě na pravdivá či nepravdivá sdělení. Z hlediska médií je třeba říci, ţe i média, která zveřejní nepravdivá tvrzení či pouţijí nepřípustnou kritiku o fyzické osobě, takovýmto jednáním zasahují do práva na čest a důstojnost dotčené osoby. Média, která ve svém tvrzení, ať uţ se jedná o zprávy, pořady, citace třetích osob, působí difamačně, jsou za tyto sdělení odpovědné. Například vydavatel periodického tisku je odpovědný za obsah v něm uvedených informací, které jsou na vydavateli, aby zkontroloval a posoudil, zda tyto informace mohou zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby. Z toho je zřejmé, ţe bude-li v tisku uveden difamující článek o fyzické osobě, tak je za něj odpovědný nejen autor článku, ale i vydavatel. Jiným příkladem je rozhovor, který činí novinář s jinou osobou, a jehoţ otázky jsou přesně mířené. Je tedy mylným předpokladem, ţe zveřejnění výroků dosaţených takovýmto způsobem nebudou brány jako zásah do práva na čest a důstojnost. Další jednání, které můţe být hodnoceno jako nepřípustné zasahování do práva na čest je nepřípustná kritika. Je zapotřebí posuzovat kritiku podle přípustnosti, zda se jedná o kritiku oprávněnou nebo o kritiku neoprávněnou. O oprávněnou kritiku jde tehdy, kdy její podstata plyne z pravdivých skutečností a která je konkrétní. Neoprávněná kritika je taková kritika, která má v úmyslu dotyčnou osobu urazit. Do práv na čest a důstojnost mohou zasáhnout i orgány činné v trestním řízení, tedy i soudy a to za předpokladu, převaţuje-li veřejný zájem nad zájmem dotčené osoby.26

2.3 Právo na osobní soukromí Právo na osobní soukromí je upraveno v § 11 občanského zákoníku.27 Dále s ochranou soukromí souvisí čl. 7 Listiny, který pojednává o nedotknutelnosti soukromí osoby a čl. 10 odst. 2, jeţ zaručuje ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného ţivota, také čl. 10 odst. 3, ve kterém je zabezpečována ochrana před neoprávněným shromaţďováním, zveřejňováním či jiným zneuţitím osobních údajů. Právo na osobní soukromí více doplňuje Úmluva čl. 8 odst. 2 a čl. 16 o soukromý a rodinný ţivot.

26

Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 308 – 320. 27 Nový návrh občanského zákoníku, který vychází z § 11 stávajícího občanského zákoníku, upravuje právo na osobní soukromí v § 88 – 90. V § 88 je uvedeno, ţe „nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory“, coţ znamená, ţe je chráněno jak obydlí člověka, tak místo, kde vykonává svou profesní činnost. § 89 – 90 pojednává o podmínkách, kdy je moţně udělit svolení k pouţití písemností osobní povahy, podobizny nebo zvukového či obrazového snímku, kterým je fyzická osoba dotčena.

26

„Právo na osobní soukromí lze vymezit jako právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uváţení zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným (pozitivní sloţka práva) a zároveň se bránit (vzepřít) proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob s rovným právním postavením (negativní sloţka práva).“28 Právo na osobní soukromí z hlediska předmětu lze definovat jako vnitřní intimní sféru ţivota fyzické osoby, která v sobě zahrnuje skutečnosti soukromého ţivota. S tímto právem je spojen i rodinný ţivot, jakoţto i právo fyzické osoby rozvíjet své vztahy s rodinnými příslušníky či jinými osobami a jejich následné udrţování. Právo na soukromí má za úkol chránit fyzickou osobu před neoprávněným zásahem do jejího soukromého ţivota, tj. před zveřejňováním a rozšiřováním takových informací o soukromí fyzické osoby, ke kterým nedala souhlas. K porušení tohoto práva můţe dojít např. pořizováním obrazových snímků a zvukových záznamů, zasahováním do práva prostřednictvím písemností atd. Lze říci, ţe k neoprávněnému zásahu do soukromí stačí, aby takovéto obrazové snímky a zvukové záznamy byly pořízeny, není zde důleţité, jestli budou i dále rozšiřovány. Dalším případem, kdy dochází k porušení práva na soukromí je neoprávněné získání informací o soukromém ţivotě osoby, ke kterému došlo pomocí odposlechů, kontroly korespondence apod. „Nejčastějším zásahem do práva na osobní soukromí však bude neoprávněné vyuţívání skutečností soukromého ţivota jiné fyzické osoby.“29 Jak uţ bylo řečeno, není směrodatné, zda tyto informace byly získány nezákonným způsobem nebo mu je dotčená osoba sama svěřila, ale dojde-li k dalšímu rozšiřování, ke kterému tato fyzická osoba nedala souhlas, jedná se o neoprávněný zásah. Pro zpřístupnění informací o svém soukromém ţivotě, musí dotčená fyzická osoba vyslovit souhlas. Souhlas fyzické osoby můţe být učiněn jak ústně, tak konkludentně, není zde předepsána ţádná forma a rovněţ souhlas můţe být vydán bezplatně, nebo za úplatu. V případě vyslovení souhlasu, budou informace zveřejněny v takovém rozsahu a za takovým účelem, na kterém se obě strany dohodly, tj. fyzická osoba a pořizovatel záznamu. Nedá-li dotčená osoba svolení, pak dochází k porušení práva na její soukromí. Výjimku tvoří situace, kdy to povoluje zákon, je tomu tak například u povinnosti ohlášení určitých trestných činů.

28

Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 335. 29 tamtéţ, s. 337

27

Zde je třeba rozlišovat, jestli se jedná o soukromou fyzickou osobu či se jedná o osobu veřejně činnou. Tyto dvě skupiny se od sebe liší mírou neoprávněného zásahu do práva na soukromí. Platí, ţe v případě veřejně činných osob je zásah do práva na soukromí vyšší a to proto, aby se veřejnost seznámila s výkonem činností těchto osob, jejich funkcí jako činitelů působících ve veřejném zájmu a s tím související společenskou a politickou odpovědností.30 Právem na osobní soukromí se zabýval i Nejvyšší soud ČR31, který se ve svém rozsudku 30 Cdo 2594/2005 ztotoţnil se závěrem Vrchního soudu v Olomouci o ochranu osobnosti v rámci tohoto práva. V tomto případě se mimo jiné ţalobkyně J. J. domáhala toho, aby ţalovaný R. J. vypustil ze svého obchodního jména slovo J., kterým podle ní zasahuje do práva na její soukromí. Ţalobkyně také uvedla, ţe v propagačních materiálech ţalovaného se uvádí, ţe je pokračovatelem rodinné a firemní tradice bývalé firmy jejího tchána R. J., ve kterém jsou uvedeny informace ze soukromého ţivota členů rodiny J., tedy i jejího. Odvolací soud byl toho názoru, ţe obchodní název však ţádnou skutečnost osobního soukromí ţalobkyně neobsahuje, a proto tedy ţádný neoprávněný zásah do práva ţalobkyně na ochranu jejího soukromí ani představovat nemůţe. K porušení práva na soukromí můţe dojít i ve sféře umělecké. Umělci často hledají podnět pro svou práci ve skutečném ţivotě, tj. u konkrétních osob, avšak jsou vázáni určitými podmínkami. Podmínkou je, ţe umělec nemá právo ve svých dílech zveřejňovat osudy lidí, které jsou rozpoznatelné se skutečnou událostí a tyto osoby jsou stále naţivu. Z toho vyplývá, ţe dílo takto napsané by bylo neoprávněným zásahem do práva na soukromí, jelikoţ platí po celou dobu ţivota dotčené fyzické osoby. Skutečným příběhem se lze inspirovat v případě, ţe dotčená fyzická osoba jiţ zemřela. Zde platí výjimka, ţe jestli fyzická osoba s uveřejněním vysloví souhlas, pak se nebude jednat o porušení práva na soukromí.32

30

Podrobněji viz kapitola 4.3 Svoboda projevu a politicky činné osoby Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2494/2005 In Doleţílek, Jiří. Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Nakladatelství ASPI, 2008, s. 128. 32 Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 334 – 346. 31

28

2.4 Právo na jméno Právo na jméno upravoval jiţ rakouský Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 a i po něm přijatý občanský zákoník z roku 1950. Původně právo na jméno bylo spojováno s právem vlastnickým a řadilo se mezi právo rodinné a správní, neţ došlo k zakotvení do občanského zákoníku z roku 196433, kde má specifické postavení. I dnes ovšem má právo na jméno rysy rodinněprávní (zákon o rodině) a správněprávní (zákon o matrikách). Jméno je důleţitým individualizačním znakem kaţdé osoby. Předmětem práva na jméno je jednak jméno křestní, příjmení, tak i pseudonym34. Jméno je předmětem tohoto práva z důvodu, ţe má rozpoznatelnou povahu a nemůţe dojít k omylu při určení totoţnosti fyzické osoby. Rozpoznatelný znak je i u jména křestního (např. herečka Jana Brejchová a její sestra Hana Brejchová viz obrázek níţe), ale také u pseudonymu (básník Jaroslav Vrchlický – vlastním jménem Emil Frida). Za stejných podmínek, které jsou typické pro vlastní jméno, můţe tak být předmětem jen část jména, resp. počátečního písmena (např. L. N. Tolstoj – A. Tolstoj). I toto právo je chráněno. Jana Brejchová

Obrázek č. 1

Hana Brejchová

Obrázek č. 2

Obrázek č. 3

Obrázek č. 4

zdroj: http://www.herecka.cz/24/brejchova-jana

http://www.herecka.cz/262/brejchova-hana

Právo na jméno je právem, kterým disponuje a který uţívá kaţdá fyzická osoba a zároveň ona má právo doţadovat se ochrany proti nezákonnému pouţívání jejího jména jinou osobou. Neoprávněný zásah do práva můţe mít různé formy, třeba můţe jít o zveřejnění určité zprávy či jiné písemnosti, taktéţ se můţe jednat o neoprávněné pouţití jména k pojmenování veřejného prostranství, budov, románových postav atd. Za situace, kdy autor dá v literárním díle jméno své postavě, které je smyšlené a nemá tudíţ vztah k ţádné konkrétní osobě, pak se nejedná o předmět práva občanského, ale 33

Připravovaný nový občanský zákoník v § 78 – 79 upravuje právo člověka na jméno, zejména se zabývá jeho ochranou a v § 80 upravuje přijetí jeho pseudonymu. 34 Pseudonym je dosud upravován jen autorským zákonem (§ 7) a zákonem o ochranných známkách (§ 9).

29

autorského. Na druhé straně, kdyby jméno této osoby bylo rozpoznatelné se skutečnou ţijící osobou, byly by viditelné stejné osobnostní rysy, zde nemusí jít o úplnou podobu, stačí, aby dotčená osoba byla poznána veřejností, pak by šlo o zásah do práva na její jméno. Nejednalo by se tak u osoby, která by se jevila pro veřejnost neznámou. Příkladem neoprávněným uţitím práva na jméno můţe být případ, který se stal v Los Angeles, Kalifornii35. Kino v rámci reklamy na film, rozeslalo tisíce muţům dopisy, v nichţ předstíralo, ţe se jedná o ţenu jménem Marion Kerby, která si s nimi sjednává schůzku. Problémem ale bylo, ţe ţena jménem Marion Kerby opravdu existovala a stejně jako správou kina vymyšlená osoba, ţila v Los Angeles. Díky tomuto reklamnímu tahu byla tato ţena vystavena jak útokům muţské populace, tak na ní útočily ţárlivé ţeny a z tohoto důvodu soud uznal, ţe bylo porušeno její právo na jméno. Ne kaţdé uţití jména musí mít za následek porušení práva na jméno, které je chráněno občanským zákoníkem. Tak to mu je jen v případě, ţe se jedná o neoprávněné uţití. O neoprávněné uţití nepůjde v situacích, kdy fyzická osoba má na pouţívání svého jména právo. Zde je třeba rozeznávat právo na uţití jména původního (originálního) nebo odvozeného (derivátního). Jde-li o původní uţití jména, zde se jedná o pouţívání rodového jména, které náleţí i jiné osobě a osoby se stejným jménem mají rovněţ stejné právo na jeho pouţití. Původní jméno vzniká narozením, sňatkem, ale i osvojením, přijetím dřívějšího příjmení po rozvodu nebo na základě povolení změny jména. Tady je odlišnost od krycího jména, kdy krycí jméno začíná rozhodnutím dané osoby o pořízení pseudonymu. U uţívání shodného pseudonymu by byl střet zájmů a zde by záleţelo, kdo tento pseudonym začal pouţívat první. U odvozeného uţití jména jde o svolení původní oprávněné osoby. K uţití jména jiného můţe dojít například v rámci zákona. Jde o zásahy, které vylučují protiprávnost a těmi jsou mimo svépomoci a odvrácení škody, také právo kritiky, uplatnění petičního práva, uplatňování práv na obranu v řízení před orgány apod. Oprávněné pouţití jména jiného je moţné i v případě zpravodajství. Zde je nutné sledovat oprávněný veřejný zájem, jen tento zájem má přednost před zájmem dotčené osoby.36

35

Kerby v. Hal Roach Studios Inc. 127 P 2 d. 577 (1942) In Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 286. 36 Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 282 – 290.

30

2.5 Právo na slovní projevy osobní povahy U práva na slovní projevy osobní povahy je třeba rozlišovat právo k záznamům slovního projevu, které má dvě formy. Jednou z nich je právo k písemnostem a druhou je právo k zvukovým záznamům. Písemnostmi osobní povahy se rozumí takové písemnosti, které mají soukromý charakter, záleţí zde na myšlenkovém obsahu a formě. Těmito písemnostmi jsou například dopisy, deníky, zápisky aj., jedná se o písemnosti, které vykonává sám pisatel a není jeho úmyslem je dále rozšiřovat. Jde-li se o písemnosti nebo zvukové záznamy, které mají povahu autorského díla, pak se na ně vztahuje ochrana podle autorského zákona. Dojde-li ke smrti autora, můţe vzniknout střet práva osobnostního a práva autorského, v tom případě platí, ţe všeobecné osobnostní právo má přednost před právem autorským. Smyslem práva na slovní projev osobní povahy je právo fyzické osoby vytvořit svůj vlastní projev osobní povahy, ať uţ písemný či v podobě zvukového záznamu, ke kterému svým souhlasem dává moţnost dalším osobám k jeho získání. Na druhou stranu má dotčená fyzická osoba i právo na ochranu proti neoprávněnému získání tohoto projevu. Právo k osobním písemnostem a právo k zvukovým záznamům je i tady právem určité fyzické osoby dát souhlas k vyuţití těchto písemností nebo právě naopak hájit svá práva před neoprávněnými pouţitími. K tomu dochází jen za předpokladu, ţe neoprávněný zásah by se dotkl i jiných dílčích všeobecných práv, jakými jsou například právo na jméno, právo na čest a důstojnost nebo právo na soukromí. To se týká i v případě korespondence, jednostranných písemností nebo i zvukových záznamů projevů osobní povahy. Jak u práv na pouţití písemností osobní povahy, tak u práv k zvukovým záznamům je zde důleţitost nejen souhlasu fyzické osoby, která projev osobní povahy činí, ale taktéţ musí souhlasit osoba, které se projev dotýká. Slovní projev osobní povahy je moţné zveřejnit i bez svolení osoby, ale jen na základě zákonné licence. Ukázkou, kdy se dá vyuţít slovního projevu osobní povahy, aniţ by dotčená osoba projevila souhlas, je odposlech, který byl schválen soudem. Odposlechy jsou přípustné v otázkách získání důleţitých skutečností pro trestní řízení. V případě, ţe tyto skutečnosti nevedly k objasnění trestného činu, pak nesmí být pouţity, tudíţ musí být zničeny. V oblasti umělecké či úřední licence, lze pouţít slovní projevy osobní povahy také bez souhlasu osoby. To je moţné tehdy, kdyţ tyto projevy mají podobu zvukových záznamů a vztahují se k této osobě nebo k jejím projevům osobní povahy, avšak musí se jednat o

31

zvukové záznamy, které uţ existují. To se však netýká osobních písemností. Stejně je tomu tak i u zákonných licencí ke zpravodajským účelům. Získávání takových záznamů projevů fyzické osoby osobní povahy, které jsou předloţeny jako důkaz u soudu, nemohou být připuštěny, protoţe tyto důkazy zasahují do práva na ochranu osobnosti, resp. do práva na právo na projevy osobní povahy, takovým příkladem můţe být rozvod manţelů, kde jeden z manţelů dává k dispozici deník druhého. Jiným příkladem je případ, který se stal mezi dvěma občany, jeţ mezi sebou vedli soudní spory. 37 V průběhu řízení jeden účastník sporu navrhl druhému setkání u něj v bytě za účelem dosaţení smíru. Účastník, u něhoţ doma se jednání konalo, nechal manţelkou zachytit zvukový záznam jejich rozhovoru, který poté předloţil soudu jako důkaz. Soud, na podnět poškozeného účastníka, shledal, ţe takto nahraný rozhovor jako důkaz je nepřípustný, jelikoţ zasahuje do všeobecného osobnostního práva.38

37

BGH z 20. 5. 1958. VE ZR 104/57 In Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 333. 38 Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 321 – 333.

32

3. Aktuální právní úprava související s ochranou osobnosti fyzické osoby V této kapitole budou zmíněny různé oblasti, které se pojí s ochranou osobnosti. Například se bude jednat o oblast zpravodajství, reklamy, ochrany osobních údajů, svobodného přístupu k informacím a zákoníku práce. Dále zde bude uvedeno, jak jsou v těchto oblastech osobnostní práva fyzické osoby chráněna, jak je do těchto práv zasahováno a jakými prostředky.

3.1 Ochrana osobnosti v oblasti zpravodajství Zpravodajství sděluje veřejnosti informace různého typu, můţe se jednat o fakta, zkušenosti a také kritické názory. Ochrana zpravodajské činnosti je upravena v tiskovém zákoně č. 46/2000 Sb. a zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání č. 231/2001 Sb. Ve zpravodajství je zřejmé, ţe dochází ke střetu svobody projevu a práva na informace. Svoboda projevu a právo na informace je upraveno v čl. 17 Listiny, jenţ se řadí mezi základní lidská práva. V případě střetu zájmů v rámci zpravodajství a ochrany osobnosti je záleţitostí soudů, jak tento spor vyřeší a jaká ochrana se stane prioritní. Na správné rozhodování mají vliv Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Z hlediska střetu zájmů mezi ochranou osobnosti a zpravodajstvím je nutné vyjasnit, co se rozumí pod pojmem veřejného zájmu v činnosti informačních prostředků a jejich následné vyuţití. „Zpravodajství představuje hájení veřejných zájmů pouze tehdy, týká-li se věcí oprávněného veřejného zájmu, a jestliţe tomuto oprávněnému veřejnému zájmu také slouţí.“39 Vzhledem k činnosti zpravodajství je třeba rozlišovat, zda se jedná o informace či o kritiku. Jsou-li hromadnými informačními prostředky zveřejněny takové informace o fyzické osobě, které mají difamující povahu a jsou v rozporu s pravdivými událostmi, můţe dojít k zásahu do osobnosti fyzické osoby. V rámci zpravodajské licence ohledně ochrany osobnosti, bude zmíněn nálet Ústavního soudu IV. ÚS 154/97. Ústavnímu soudu byla podána stíţnost, časopisem Reflex, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, který se shodl s rozhodnutím prvoinstančního krajského soudu v Praze na přiznání nemajetkové újmy ve výši 100 000,- Kč. Obecné soudy došly ke stejnému závěru, a to, ţe 39

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O. In Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2004, s. 349.

33

v 44. týdeníku Reflex, ročník 1993, byla zveřejněna fotografie soudce JUDr. J. H., bez jeho souhlasu. Bylo zde také zohledněno, ţe uveřejněná fotografie byla, při běţném čtení, vnímána v souvislosti s nadpisem článku „Nejlepší lék na vraţdu je oxasepam“ a textem „Opilý násilník brutálně umlátil svou milenku.“ Tyto poznatky vedly soudy ke zjištění, ţe se jedná o neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčené osoby a k přiznání nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Stěţovatelka však argumentovala tím, ţe rozhodnutími bylo zasaţeno do jejího práva na svobodu podle čl. 17 Listiny, dále mj. uvádí, ţe „povinností médií je šířit informace a myšlenky týkající se záleţitostí, které přišly před soud, stejně jako je tomu v jiných oblastech veřejného zájmu“40 a doţaduje se zrušení rozsudků. Ústavní soud není nadřízeným orgánem obecných soudů, proto nemá ve své pravomoci zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Při zkoumání ústavnosti ustanovení § 12 občanského zákoníku, došel k názoru, ţe „toto ustanovení umoţňuje obrazové snímky bez svolení fyzické osoby pořídit nebo pouţít přiměřeným způsobem téţ pro tiskové zpravodajství, avšak za podmínky, ţe takové pouţití není v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby (jedná se o tzv. zpravodajskou či reportáţní licenci).“41 Dále „Ústavní soud neshledal nic neústavního na názoru soudu, ţe forma pouţití, jeho rozsah i způsob, musí vţdy odpovídat účelu, a dále, ţe při kaţdém tomto pouţití musí být vţdy šetřena lidská důstojnost dotčené fyzické osoby, neboť jinak jde v těchto případech o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby.“42 Z celkového zjištění, Ústavní soud konstatoval, ţe stíţnost není odůvodněna a zamítl ji. Největší tlak, který je na zpravodajství kladen, je v oblasti ochrany osobnosti v trestních věcech. Zde by zpravodajství mělo rozeznávat, o jaká stádia trestního řízení jde a o jakou jde osobu, proti které se vede trestní řízení, jde-li o osobu podezřelou, obviněnou, obţalovanou či odsouzenou. Jméno osoby, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, můţou média zveřejnit tehdy, bylo-li proti ní zahájeno trestní stíhání jinak nikoliv. Média by měla také vycházet z předpokladu presumpce neviny, tedy, ţe osoba vystupující v trestním řízení je nevinná, dokud se jí vina neprokáţe. Také je důleţité na tuto osobu hledět jako na podezřelou osobu a to do té doby, neţ soud rozhodne odsuzujícím pravomocným rozsudkem o její vině. Za tohoto stavu média rovněţ nemohou sama hodnotit, zda je osoba vinná či nevinná, tato rozhodnutí patří pouze do pravomoci soudu a zároveň by svým jednáním neměla napadat rozhodnutí soudu. Fyzická osoba je uznána 40

Nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, IV. ÚS 154/1997 tamtéţ 42 tamtéţ 41

34

vinnou okamţikem pravomocného odsuzujícího rozsudku a po tomto rozsudku můţe být veřejnost s tímto výrokem seznámena. Česká právní úprava chrání osoby mladistvé a to podle zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe. Podle tohoto zákona ochrana mladistvého spočívá v zákazu zveřejňování informací průběhu hlavního líčení a také zde platí zákaz zásady veřejnosti, které by veřejnost seznámilo s nezletilou osobou pachatele. Média i tady mohou zveřejnit odsuzující rozsudek, ale za předpokladu, ţe neuvedou jméno a příjmení mladistvého.

3.2 Ochrana osobnosti v oblasti reklamy Osobnost fyzické osoby je chráněna i v oblasti reklamy. Otázkou je, zda lze v reklamě pouţít podobizny, obrazové snímky, písemnosti osobní povahy a zvukové záznamy. Z občanského zákoníku je patrné, ţe i zde platí právo na ochranu osobnosti, které říká, ţe tyto projevy osobní povahy mohou být pouţity, ale jen se souhlasem dotčené osoby. „Je třeba zmínit, ţe souhlas učiněný konkludentně k vyfotografování či filmování, ještě neznamená zároveň svolení této fyzické osoby k pouţití obrazového snímku pro reklamní účely.“43 Ani zákonné licence nejsou dovoleny pro vyuţití v rámci reklamy. Z toho vyplývá, ţe jen konkrétní osoba můţe dát souhlas k pouţití její podobizny a jiných projevů osobní povahy. Na obrázku níţe je ukázka reklamy, kde brankář české fotbalové reprezentace Petr Čech propaguje nový typ klientského účtu České spořitelny.

Obrázek č. 5 zdroj: http://www.rychlik.wz.cz/enter.htm

43

Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 371.

35

V případě, kdy dojde k vyfotografování fyzické osoby či pořízení jejího obrazového snímku za účelem uveřejnění v reklamě a to bez jejího souhlasu, jedná se o neoprávněný zásah do jejích práv. Tyto prostředky mohou být pouţity ve zpravodajství, nepoškozují-li práva fyzické osoby a jsou ve veřejném zájmu, nikoliv však v reklamě, kde je souhlas nezbytným předpokladem. Jedním z důvodů souhlasu pro zachycení jejího projevu osobní povahy je nárok na peněţní odměnu. Souhlas fyzické osoby je nutný i v případě zvukových záznamů a písemností osobní povahy. Zde se jedná například o pouţívání zvukového záznamu pro uveřejnění mínění zákazníka ke kvalitě produktu nebo o dopisy spokojených zákazníků, které nejsou určeny pro reklamní účely. Ochrana osobnosti v oblasti reklamy je zkoumána i z hlediska soutěţního práva a to tehdy, kdy pořizovatel reklamy neplatí osobám, které mají co dočinění, ať uţ s přípravou reklamy nebo jsou jejími protagonisty a tyto peněţní prostředky šetří. Tímto chováním taková osoba získává peníze neoprávněným způsobem a na úkor jiných soutěţících, kteří vytváří reklamu podle práva. Tento způsob vytváření reklamy je nazýván nekalou soutěţí, na kterou se vztahuje ustanovení § 44 odst. 1 obchodního zákoníku.44

3.3 Ochrana osobnosti v oblasti ochrany osobních údajů Ochranu osobních údajů fyzické osoby upravuje zákon č. 101/2000 Sb. a je součástí práva na soukromí. Předmětem tohoto zákona je stanovení takových cílů, aby nedocházelo k neoprávněným zásahům do soukromí fyzických osob. Jde o ustanovení práv a povinností při zpracování osobních údajů a o určení podmínek na předávání osobních údajů do jiných států. Tato zákonná úprava, která zabezpečuje ochranu osobních údajů, má odpovídat takové ochraně, jaká plyne z práva Evropského společenství a mezinárodních smluv, jimiţ je Česká republika vázána. V oblasti ochrany osobních údajů bylo zapotřebí zaloţení určitého úřadu, který by byl nezávislý a který by zajišťoval dozor nad ochranou osobních údajů. To umoţnil zákon o ochraně osobních údajů, jenţ zřídil Úřad pro ochranu osobních údajů. Tento úřad dodrţuje příslušné zákony, například lze uvést zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu. Úřadu byla dána pravomoc ústředního správního orgánu pro oblast ochrany osobních údajů. Zákon se týká osobních údajů, které zpracovávají státní orgány, orgány územní samosprávy, jiné orgány veřejné moci a můţou to být fyzické nebo právnické osoby. Toto 44

Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 347 – 373.

36

zpracování se týká veškerých zpracování osobních údajů, tedy i ručních zpracování. Podle zákona však nejsou dovolena taková zpracování, která činí fyzická osoba jen pro svou vlastní potřebu a také ta, kde dochází k shromáţdění údajů, která jsou umoţněna k nahlédnutí veřejnosti nebo jsou předmětem obchodní činnosti. Tak je tomu i u zpracování pro účely statické a archivnictví. I v jiných oborech dochází k nahodilému shromaţďování osobních údajů, je tomu tak například u činnosti advokátů, notářů, znalců a tlumočníků a dalších. Stejně tak jsou ze zákona taxativně vyňaty činnosti, které jsou spojené s fungováním některých orgánů státní moci a správy, zde je moţné zmínit činnost zpravodajských sluţeb, činnost Policie ČR, činnost Národní ústředny Interpolu při odhalování trestné činnosti atd. Zákon na ochranu osobních údajů přesně určuje, co znamená pojem osobní údaj. Podle tohoto zákona jde o jakoukoliv informaci, která má spojitost s určeným nebo určitelným subjektem údajů. Subjektem údajů je fyzická osoba, která je určena či určitelná aţ okamţikem, kdy je její totoţnost rozpoznána. K tomu můţe dojít na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, které jsou pro tuto osobu zvláštními, ať uţ se jedná o jeho fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální totoţnost. Osobní údaj se skládá ze jména, příjmení a rodného čísla, např. se můţe jednat o občanský průkaz (viz obrázek níţe).

Obrázek č. 6 zdroj: http://www.mvcr.cz/clanek/osobni-doklady.aspx; vlastní úprava Zde je třeba rozeznávat od osobního údaje anonymní údaj, kdy tento údaj není moţné spojit s konkrétní osobou, jelikoţ má nedostatek identifikačních znaků. Dalším důleţitým pojmem je citlivý údaj, je to takový údaj, z něhoţ lze odvodit národnost, rasový nebo etnický původ, politický postoj, členství v odborových organizacích, náboţenství a

37

filosofické přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotní stav a sexuální ţivot subjektu údajů. Tento souhrn údajů je taxativní, to znamená, ţe výčet je úplný a nemůţe být rozšířen o další údaje. Zpracování osobních údajů vyjadřuje takové operace, kterými správce nebo zpracovatel vytváří přehled s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Správcem se rozumí takový subjekt, který zodpovídá za účel a prostředky zpracování. Zpracovatel je subjekt, který podle zákona nebo podle zmocnění správce vykonává zpracování osobních údajů. Zpracování je definováno jako shromaţďování osobních údajů, jehoţ cílem je ukládání informací o osobních údajích na nosiče a jejich následné zpřístupňování, pozměňování, vyhledávání, pouţívání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, vyměňování, třídění nebo kombinování, blokování a likvidaci. Zákon se zabývá i úpravou práv a povinností správců, zpracovatelů, ale také jiných subjektů, kteří se účastní zpracování osobních údajů. Zde je třeba vysvětlit povinnosti a úkoly správce. Správce vymezuje účel, pro který jsou osobní údaje zpracovány. Tento účel nelze v průběhu zpracování jakkoliv měnit a také by měl být v souladu s údaji, které jsou shromáţděny. V případě, ţe údaje neodpovídají stanovenému účelu, správce má za úkol tyto nedostatky opravit, případně je odstranit. Zde je důleţitá i doba zpracování, po kterou správce můţe údaje uschovávat. Jedná se o takovou dobu, která je nutná pro zpracování údajů. Jakmile skončí doba zpracování, osobní údaje mají být zlikvidovány, netýká se to však těch údajů, které slouţí k účelům státní statistické sluţby, k účelům vědeckým či k účelům archivnickým. Tyto výjimky jsou dány zákonem a platí pro ně, ţe jsou-li údaje pouţity k takovýmto účelům, pak jim musí být zaručena ochrana, která nedovolí neoprávněný zásah do soukromého a osobního ţivota subjektu údajů. Další povinností správce je, ţe jím zpracované údaje se váţí na souhlas subjektu údajů. Souhlas musí být učiněn svobodně a vědomě. Bez souhlasu subjektu správce nemůţe jeho údaje zpracovat. Zde zákon povoluje výjimky, kdy je moţné zpracování učinit i bez jinak nutného souhlasu. Subjekt údajů má právo znát účel zpracování, k němuţ dal souhlas. Zákon rovněţ stanovuje podmínky, kdy je moţné zpracovávat osobní údaje v souvislosti s nabízením obchodu a sluţeb. K tomuto účelu je dovoleno poskytnout informace o jménu, příjmení a adresu subjektu údajů. Těmito podmínkami jsou, ţe se musí jednat o údaje, které byly získány z veřejného seznamu nebo kde tyto údaje mají spojitost s činností správce či zpracovatele. Správce či zpracovatel dostanou povolení k dalšímu zpracování údajů projevem souhlasu subjektu údajů. Nedá-li subjekt údajů souhlas, nelze k jiţ získaným údajům přiřazovat další osobní údaje, tento nesouhlas avšak musí být vyjádřen v písemné 38

formě. Zvláštní ochranou se vztahuje i na citlivé údaje podle § 9 zákona o ochraně osobních údajů. Osoby, které pracují s osobními údaji, mezi které patří správci i zpracovatel, mají povinnost mlčenlivosti. Pro ochranu práv subjektu údajů je významný § 10 zmíněného zákona, který říká, ţe „při zpracování osobních údajů správce a zpracovatel dbá, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbá na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního ţivota subjektu údajů.“45 Ochranu práv subjektů údajů zabezpečují také § 21 aţ § 26 tohoto zákona. Má-li subjekt údajů důvodné podezření, ţe správce nebo zpracovatel provádí zpracování jeho osobních údajů na úkor jeho práva na soukromí a osobního ţivota, nebo jsou-li zpracovány v rozporu se zněním zákona, má tento dotčený subjekt nárok na podání vysvětlení a také odstranění závadného stavu. V případě, kdy správce či zpracovatel nevyhoví ţádosti subjektu údajů, dotčený subjekt uplatňuje nárok u Úřadu. Dojde-li k porušení zpracování správcem či zpracovatelem, pak jim vzniká příslušná odpovědnost. Subjekt, jenţ je takovým jednáním správce či zpracovatel dotčen, se můţe poţadovat odstranění neoprávněných zásahů podle § 13 občanského zákoníku, jedná-li se o újmu nemajetkové povahy. Je-li subjektu způsobena škoda majetkové povahy, jde o obecnou odpovědnost za škodu, která je upravena v občanském, respektive v obchodním zákoníku. Subjekt můţe uplatňovat veškeré uvedené nároky vůči všem, bez ohledu na jejich zavinění. Zde můţe dojít i k trestní odpovědnosti, například pro trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2 trestního zákoníku. Je patrné, ţe co se týká charakteristiky právních vztahů mezi subjektem údajům a správcem nebo zpracovatelem existuje mezi nimi občanskoprávní vztah. Zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů došlo k zániku moţnosti domáhat se soudní ochrany, kterou upravoval dřívější zákon č. 256/1992 Sb. Vzhledem k platnosti tohoto nového zákona, ani občanský soudní řád neuvádí rozhodování sporů z oblasti uplatňování práv a povinností podle předpisů o ochraně osobních údajů. Z toho by bylo moţné usuzovat, ţe poskytováním ochrany subjektů je vázán Úřad, ale tak tomu není. Nehledě na tuto změnu se dotčený subjekt můţe i nadále domáhat nejen ochrany, které mu umoţňuje Úřad, ale i ochrany soudní na základě občanskoprávní úpravy podle § 11 aţ 16 občanského zákoníku.46 45

Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 394 – 411. 46

39

3.4 Ochrana osobnosti v oblasti svobodného přístupu k informacím Právo na informace se začalo rozvíjet po druhé světové válce a stalo se součástí mnoha mezinárodních smluv. Na tomto místě je třeba uvést Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966 a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. V našem právním řádu je toto právo zakotveno v čl. 17 Listiny, dále v zákoně č. 123/1998 Sb., o právu na informace a ţivotním prostředí, ve znění zákona č. 132/2000 Sb. a v zákoně č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Účelem tohoto práva je umoţnit veřejnosti přístup k informacím. Je třeba také zmínit, ţe právo na informace můţe být v rozporu s ústavními právy, jakými jsou například právo na ochranu osobních údajů, právo na soukromí aj. Z tohoto důvodu by mělo právo na informace slouţit k prosazení fyzické osoby ve společnosti a nemělo by být vznikem pomluv. V zákoně o svobodném přístupu k informacím jsou tzv. povinné subjekty, které mají úplnou povinnost dávat informace veřejnosti. Těmito subjekty jsou státní orgány, orgány územní samosprávy a veřejné instituce, které hospodaří s veřejnými prostředky. Mezi státní orgány patří jak ministerstva a jiné správní orgány, tak i další subjekty, které jsou nápomocni státu, zde jde například o soustavu soudů, Nejvyšší kontrolní úřad aj. Orgány územní samosprávy jsou tvořeny obcemi a vyššími územně samosprávními celky. K veřejným institucím se řadí například Česká televize, Český rozhlas atd. Další skupinu, kterou tvoří povinné subjekty, jsou takové subjekty, jeţ mají ze zákona právo chránit zájem fyzických či právnických osob v oblasti veřejné správy. Jejich působnost je omezena rozsahem jejich rozhodovací činnosti. Zde jde třeba o Českou národní banku, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, Fond národního majetku České republiky aj. Zaţádat o informaci můţe kaţdá fyzická nebo právnická osoba, a to formou ţádosti nebo zveřejněním, které je vystaveno k nahlédnutí veřejnosti v úřadovnách na všeobecně přístupném místě nebo jinou zřízením informačního místa. Nejedná-li se o fyzické osoby, pak mají tyto subjekty povinnost uvedené informace vloţit na Internet. Povinný subjekt dle zákona nemusí poskytnout veškeré informace, vyloučeny jsou takové informace, které se týkají obchodního tajemství, vypovídají o majetkových poměrech osoby, které slouţily k daňovému přiznání, poplatků, penzijnímu nebo zdravotnímu

40

pojištění, také sociálnímu zabezpečení a další, které jsou stanoveny v § 11 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Poţádat o poskytnutí informace lze učinit ústně nebo písemně. Písemná ţádost musí obsahovat povinný subjekt, kterému je určena a musí z ní být patrné, kdo jí provádí. U ţádosti, která není přesně formulovaná, je-li spíše nesrozumitelná a není-li z ní patrná informace, o kterou je ţádáno, pak povinný subjekt dá ţadateli 7 denní lhůtu na vyjasnění. Jestliţe tak ţadatel neprovede do 30 dnů, ţádost bude odmítnuta. V případě, ţe ţádost nepotřebuje ţádné změny, je dostatečně srozumitelná, pak povinný subjekt poskytne informaci do 15 dnů a o poskytnutí informace nevystavuje rozhodnutí. „Rozhodnutí však povinný subjekt musí vydat, jestliţe ţádosti – byť jen zčásti – nevyhoví.“47 Můţe nastat i situace, kdy povinný subjekt se k ţádosti nevyjádřil a ani nevydal rozhodnutí o nepovolení ţádosti, potom zde platí zákonná domněnka o odepření informace povinným subjektem.

3.5 Ochrana osobnosti v rámci zákoníku práce Zákoník práce vznikl na základě nutnosti chránit slabší stranu neboli zaměstnance. Tato ochranná funkce je nejdůleţitější. Další funkcí pracovního práva je funkce organizační, která vytváří příznivé podmínky pro pracovní proces, jako například stanovení pracovní doby, odměny za práci, vyměření dovolené, sjednání zvláštních pracovních podmínek pro ţeny a mladistvé atd. Od 1. 1. 2007 nabyl účinnosti nový zákoník práce č. 262/2006 Sb., který po roce 1965 byl mnohokrát novelizován. Mezi základní zásady pracovního práva patří: rovnost v právech, kdy se vyţaduje stejný přístup ke všem zaměstnancům; právo na uspokojení pracovních podmínek; právo na spravedlivou odměnu, vyplývá z mezinárodního ustanovení; platí zde zákaz diskriminace, coţ znamená, ţe za stejnou práci by měla následovat stejná odměna pro všechny zaměstnance; právo na zvláštní podmínky pro ţeny, muţe vychovávající děti, zdravotně postiţené, mladistvé; právo na sdruţování v odborových organizacích. Zákoník práce z roku 1965 objasnil rozdíl mezi přímou a nepřímou diskriminací, stejně tak se zabýval pojmy obtěţováním a sexuálním obtěţováním.

47

Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 420.

41

Pod přímou diskriminací si lze představit jednání nebo opomenutí, které svou diskriminační povahou, tj. z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, náboţenství apod., dává přednost jednomu zaměstnanci před druhým. Za nepřímou diskriminaci je označováno takové jednání nebo opomenutí, které se zpočátku jeví jako nestranné, ale ve výsledku má diskriminační znaky a jeden zaměstnanec je znevýhodněn na úkor druhého. Dalším pojmem je obtěţování a s ním spojené sexuální obtěţování. Obtěţování spočívá v jednání jiných subjektů, jeţ mají za cíl sníţit důstojnost fyzické osoby a ztíţit jí práci na pracovišti, a to pomocí nepřátelského, poniţujícího či uráţlivého chování vůči této dotčené osobě. Sexuální obtěţování je chápáno jako nepřípustné jednání, které svým sexuálním charakterem obtěţuje dotčenou osobu a můţe způsobit aţ nervózní chování, které můţe mít vliv i na její pracovní výkony. Obtěţování můţe mít mnoho podob, můţe se jednat o slovní obtěţování, ke kterému dochází prostřednictvím nevhodných poznámek či vtipů, různými návrhy týkající se postavy a těla, sexuálně motivovanými SMS48 zprávami. Také můţe jít o mimoslovní obtěţování, jakými jsou například posunky a gesta. Nebo můţe nastat přímé fyzické obtěţování a doteky, tady se jedná například o objímání, osahávání, nucení k pohlavnímu styku atd. S diskriminací jsou spojená i jednání, která fyzickou osobu podněcují, navádí nebo hrozí nátlakem k takovému chování. V případě, kdy je zasahováno do zaměstnancova práva na důstojnost, má tento zaměstnanec právo se proti takovému jednání bránit, a to podle § 7 odst. 4 aţ 6 zákoníku práce, popřípadě podle § 11 aţ § 13 občanského zákoníku. Zaměstnanec má právo doţadovat se upuštění či odstranění takových jednání, které způsobují zásah do jeho práv, nebo mu můţe být přiznáno přiměřené zadostiučinění, tj. například ve formě omluvy. Dojde-li však ke sníţení důstojnosti zaměstnance nebo jeho váţnosti na pracovišti a takto vzniklá újma je tak velká, ţe jen morální satisfakce nestačí, pak zaměstnanci bude přiznána satisfakce peněţitá. Výši peněţité satisfakce určuje aţ soud a to na základě závaţnosti vzniklé újmy a okolností, které byly příčinou diskriminujícího jednání. V otázce dokázání diskriminace občanský soudní řád v § 133a odst. 1 stanoví, ţe „skutečnosti tvrzené o tom, ţe účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboţenství, víry, světového názoru, zdravotního postiţení, věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za 48

WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie : SMS [online]. c2000-2008 [cit. 2009-04-06]. Dostupný z WWW: .

42

prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“49 „To znamená, ţe ten účastník, který v pracovněprávní věci tvrdí, ţe u něho došlo k přímé či nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, musí konkrétně uvést skutečnosti, ze kterých lze zákonem poţadovanou přímou či nepřímou diskriminaci dovodit.“50 Ochrana osobnosti můţe být dotčena neoprávněným zásahem při vydávání pracovních posudků a potvrzení o zaměstnání. Zaměstnavatel musí vystavit zaměstnanci potvrzení o zaměstnání. Toto potvrzení lze vydat i bez ţádosti zaměstnance, a to okamţitě po skončení pracovního poměru. V případě, kdy zaměstnanec poţádá o vydání posudku o pracovní činnosti, pak zaměstnavatel má 15 dnů na jeho vydání, ale nemusí ho předkládat dříve neţ 2 měsíce před skončením pracovního poměru. Zde platí, ţe zaměstnanec o takovýto posudek musí zaţádat. Pracovní posudek podle rozhodnutí Nejvyššího soudu můţe obsahovat nejen „informaci o dosaţené kvalifikaci zaměstnance a o tom, jaké práce zaměstnanec u zaměstnavatele vykonával, nýbrţ i hodnocení jeho celkového vztahu k práci a ke spolupracovníkům, jakoţ i hodnocení těch jeho osobních vlastností, které mají bezprostřední vztah k výkonu jeho práce, jako je svědomitost, iniciativnost, dodrţování pracovní kázně, schopnost k řízení a organizování pracovního procesu, schopnost zapojit se do týmové práce s ostatními spolupracovníky, apod.“51 Zaměstnavatel je oprávněn poskytovat i jiné informace neţ ty, které jsou součástí pracovního posudku, ale jen za předpokladu, ţe zaměstnanec s tím souhlasí nebo stanoví-li tak zvláštní právní předpis. Zaměstnanec však můţe vyjádřit nesouhlas s obsahem pracovního posudku a pak platí 3 měsíční lhůta, která se počítá ode dne, kdy se o obsahu dověděl, aby se doţadoval soudního rozhodnutí, zda zaměstnavatel má posudek určitým způsobem upravit.52

49

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 427. 51 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 241/2005 52 Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 415 – 428. 50

43

4. Svoboda projevu a kritika politicky činných osob Tato kapitola bude věnována svobodě projevu a kritice politiků. Nejdříve zde bude uvedena definice svobody projevu, tzn., co skutečně tato slova znamenají, jaký je její obsah. Dále zde bude vysvětleno, co si je třeba představit pod pojmem politický projev. Poté bude následovat vyjasnění kritérií, která jsou důleţitá pro přípustnou kritiku, ať uţ se jedná o hodnotící soudy či skutková tvrzení. Na to zde budou charakterizovány osoby veřejně činné, vztah kritické satiry k politicky činným osobám a posléze zde bude vylíčeno, jak je kritika chápána v americkém a evropském pojetí s uvedením soudních případů.

4.1 Svoboda projevu a ochrana osobnosti Se svobodou projevu souvisí i ochrana osobnosti, kdy dochází k upřednostňování práva na ochranu fyzické osoby před právem na svobodu projevu. Podle Listiny v čl. 17 a Úmluvy čl. 10 má sice kaţdý právo na svobodu projevu, ale i ta můţe být omezena, a to z důvodů, které stanoví zákon a které jsou v zájmu národní bezpečnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných atd. Můţe dojít i ke střetu těchto dvou práv a pak je otázkou, které z nich má přednost. K této otázce je třeba zmínit nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 154/97, jeţ říká, ţe „při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého ţivota, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem kaţdého případu zváţily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým.“53 Také je třeba upozornit, ţe rozhodnutím soudu zasahovat do sféry práv a svobod fyzické osoby lze jen v případech, kdy je to „skutečně nutné.“54 Svoboda projevu je zakotvena jak v čl. 17 Listiny. V odst. 2 se říká, ţe „kaţdý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakoţ i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“55 Totéţ je stanoveno i v Úmluvě ve čl. 10 odst. 1, kde je řečeno, ţe „toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez

53

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002 55 Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 54

44

zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice.“56 V neposlední řadě je také upravena v Mezinárodním paktu o ochraně občanských a politických právech v čl. 19 odst. 2, který říká, ţe „kaţdý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.“57,58 Obsah svobody projevu lze stanovit s ohledem na čl. 10 Úmluvy, který se v odst. 2 zabývá limitami svobody projevu a v odst. 1 vymezuje tři práva, na které se vztahuje ochrana podle Úmluvy. Jde o svobodu zastávat názory, svobodu přijímat informace nebo myšlenky a svobodu rozšiřovat informace nebo myšlenky. Svoboda zastávat názory je hlavním předpokladem pro fungování svobodné a demokratické společnosti. Soud jí přiznává maximální ochranu. Tato svoboda můţe být napadena ze strany státu přímo nebo nepřímo, kdy státní moc prosazuje subjektivní informace. Svoboda přijímat informace nebo myšlenky je takovým právem, kdy je moţné vyhledávat a shromaţďovat veškeré informace, ale jen způsobem, který dovoluje zákon. Tyto informace pak mohou být oznámeny veřejnosti. Svoboda rozšiřovat informace nebo myšlenky. Tato svoboda je důleţitá v oblasti politického ţivota a také státu nařizuje povinnost strpět kritiku vlastní činnosti. Dále je třeba říci, ţe z hlediska obsahu svobody projevu, rozeznáváme tři druhy projevu. Jsou jimi projev politický, umělecký a komerční. V našem případě se budeme zabývat jen projevem politickým. Politický projev je pokládán za nejvýznamnější. Ve smluvních státech je pokládán za hlavní bod demokracie a v případě Lingens proti Rakousku59, se o politickém projevu mluví jako o ústředním konceptu demokratické společnosti. V této věci šlo o odsouzení Lingense za zveřejnění kritizujících článků o rakouském kancléři. Za tyto výroky byl Lingens odsouzen, jelikoţ došlo k porušení čl. 10 Úmluvy. Soud také dále uznal, ţe politik musí snést větší míru kritiky a to jak ze strany médií, tak veřejnosti. Je to z toho důvodu, ţe se sám prezentuje na veřejnosti a vykonává veřejná prohlášení, jeţ mohou být sporná a tudíţ i kriticky zhodnocena. 56

Úmluva o ochraně základních práv a svobod ve znění aktuálních protokolů vyhlášená pod č. 209/1992 Sb. Mezinárodní pakt o ochraně občanských a politických právech vyhlášené pod č. 120/1976 Sb. 58 Jäger, Petr, Molek, Pavel. Svoboda projevu. Demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha: Auditorium, 2007, s. 26. 59 Podrobněji viz kapitola 4.3 Svoboda projevu a politicky činné osoby. 57

45

Politický projev je význačný hlavně v období předvolebních kampaní, které funguje na bázi svobodných politických diskuzí. V případě, Castells proti Španělsku60, dochází k soudnímu omezení politické diskuze, především je-li svoboda projevu vykonávána opoziční stranou. Tato situace nastala právě ve věci Castells, kdy příslušník baskické nacionalistické strany, Castells, byl obviněn za uráţlivé projevy, kterými napadl španělskou vládu. Soudci Evropského soudu se zde svými názory lišili. Byli zde názory, ţe jde o svobodu projevu na jedné straně a omezení ve veřejném zájmu na straně druhé.61

4.2 Svoboda projevu a kritéria přípustné kritiky Kritéria tvrzení mohou mít dvojí podobu a je zapotřebí určit, zda se jedná o hodnotící soud nebo o skutková tvrzení. Rozdíl mezi hodnotícími soudy a skutkovými tvrzení je v tom, ţe pro hodnotící soudy je důleţitá souvislost mezi tvrzením a realitou. Jde o vyjádření subjektivních názorů, která nemohou být dokázány soudem. Na druhé straně, u skutkových tvrzení, jde o realitu, která není zaujatá a názor je vytvořen kaţdým subjektem zvlášť. Hodnotící soudy posuzují, jestli se jedná o kritiku oprávněnou (přípustnou) či neoprávněnou (nepřípustnou). Hlavním cílem oprávněné kritiky je zveřejnit takovou informaci, kterou by veřejnost měla nebo mohla zajímat. Zde není cílem zesměšnit či jinak napadnout jejího adresáta. Z pohledu přípustnosti kritiky, Nejvyšší soud v jednom ze svých rozsudků stanovil, ţe „právem přípustná kritika předpokládá, ţe při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a dále, ţe je přiměřená co do obsahu i formy. Je podstatné, ţe tato kritika tak nevybočuje z mezí nutných k dosaţení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu.“62 Dalším dělením kritiky je na kritiku věcnou a kritiku nevěcnou. U věcné kritiky se zjišťuje, kolik z obsahu kritiky je zaloţeno na pravdivých informacích a také jsou zde zohledněny prostředky, jimiţ byla kritika učiněna. I zde Nejvyšší soud vymezil, kdy se jedná o věcnou kritiku, ţe o ni jde tehdy, jestliţe „vychází z pravdivých výchozích podkladů, coţ je v daném případě tvrzená existence dluhu ţalobce vůči ţalovanému. Současně však z těchto výchozích podkladů takováto kritika musí logicky vyvozovat odpovídající, hodnotící úsudky - závěry. Nejsou-li tyto předpoklady pravdivé, případně je-li hodnotící úsudek

60

Podrobněji viz kapitola 4.3 Svoboda projevu a politicky činné osoby. Jäger, Petr, Molek, Pavel. Svoboda projevu. Demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha: Auditorium, 2007, s. 101-115. 62 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004 61

46

difamující, nelze povaţovat kritiku za přípustnou.“63 V případě nevěcné kritiky je důleţitým činitelem, jak na veřejně známou osobnost a na její zaměstnání ve veřejné funkci nahlíţí veřejnost. V těchto případech je posouzení míry oprávněné kritiky sloţitější. Za neoprávněnou kritiku je povaţovaná taková kritika, která neoprávněně zasahuje do důstojnosti fyzické osoby a svůj projev činí nad rámec přípustné kritiky.64 Oprávněná kritika byla řešena ve věci Oberschlick proti Rakousku (1997).65 V tomto případě byl odsouzen novinář Oberschlick za uvedení kritického článku proti předsedovi rakouské strany Svobodných Joergovi Haiderovi, v němţ také uveřejnil jeden z jeho politických projevů, který nazval titulkem PS: „Blbec místo nacisty“. Právě o označení blbec vznikla soudní pře, kdy soud odsoudil Oberschlicka za pomluvu, protoţe slovo blbec mínil jako uráţku a netýkal se oprávněné kritiky, ale jeho účelem bylo zostudit politika. Oberslchlick však namítal, ţe tímto svým projevem chtěl upoutat veřejnost na Haiderovy záměry. Evropský soud byl toho názoru, ţe Haiderovy prohlášení měla sama o sobě provokující účinky a ţe Oberschlickův článek vyšel zároveň s Haiderovým projevem, a tudíţ Evropský soud konstatoval, ţe Oberschlick svým výrazem přiměřeně reagoval na provokaci politika. Závěrem je moţné prohlásit, ţe jak Evropský soud pro lidská práva, tak Ústavní soud rozeznává dva druhy tvrzení, a to jedná-li se o skutková tvrzení či hodnotící soudy. Mluvíme-li o hodnotících soudech, tak ty nepodléhají zkoumání pravdivosti, jak bylo konstatováno v případu Lingens proti Rakousku.

4.3 Svoboda projevu a politicky činné osoby Nejdříve je třeba uvést, kdo jsou osoby veřejně činné. Osoby veřejně činné jsou takové osoby, které působí na veřejnost v oblasti politické, hospodářské, kulturní, sportovní aj. Vzhledem k této skutečnosti, se u nich předpokládá, ţe projeví větší toleranci ze stran médií k jejich případné kritice. Také samy tyto osoby často média vyhledávají, a to proto, aby vstoupily do podvědomí veřejnosti a získaly si její přízeň. Dnes se zastává názor, ţe veřejně činná osoba musí strpět větší míru kritiky neţ je tomu u běţného občana. Je zřejmé, ţe politicky činná osoba si je vědomá vyššího zájmu médií, i

63

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004. Herczeg, Jiří. Meze svobody projevu. Praha: Nakladatelství Orac, 2004, s. 67 – 71. 65 Evropský soud pro lidská práva. CEU Human Rights Students´Initiative. Evropský soud pro lidská práva. Standardy ochrany svobody projevu [online]. 2002- [cit. 2008-01-30]. Dostupný z WWW: . 64

47

veřejnosti, a proto by měla očekávat vyšší míru kritiky. Politik má samozřejmě také právo na ochranu své pověsti a to nejen v rámci svého soukromého ţivota. Nyní zde budou uvedeny soudní případy, ve kterých rozhodoval Evropský soud a kde byly řešeny otázky vztahující se k mezím svobody projevu a kritikou politicky činných osob. Prvním sporem, který zde bude zmíněn, je spor ve věci Lingens proti Rakousku (1986). 66 Novinář Peter Lingens zde byl odsouzen za zveřejnění kritizujících článků, jeţ svým obsahem uráţely pana Bruna Kreiského, který v té době zastával úřad kancléře. Základem případu bylo obvinění, které vznesl Simon Wiesenthal, který vedl ţidovské dokumentační centrum, které bylo určeno proti předsedovi rakouské strany Svobodných F. Peterovi, ţe za druhé světové války byl členem jednotky SS. Tato jednotka SS se účastnila vraţd civilního obyvatelstva v Rusku. Kancléř Bruno Kreiski se v televizním rozhovoru zastal F. Petera a Simonu Wiesenthalovi vzkázal, ţe pouţívá „mafiánské způsoby“ a organizace, kterou řídí je „politickou mafií“. Lingens, který reagoval na televizní rozhovor, uveřejnil o panu Kreiskému články, ve kterých ho nařknul z obhajování příslušníků SS z politických účelů a jednání kancléře nazval „nemorálním“ a „prostým důstojnosti“. Za tyto výroky byl Lingens odsouzen rakouským soudem k zaplacení pokuty, protoţe Evropský soud shledal, ţe došlo k porušení čl. 10 odst. 2 Úmluvy, kdy vydavatel nemůţe prokázat pravdivost svých hodnotících soudů a kritiky. V případě Castells proti Španělsku (1992) 67 se Evropský soud zabýval přípustností kritiky. Miquel Castells, baskický politik, obvinil vládu z honu na baskické disidenty, nato byl zbaven imunity a odsouzen za uráţku vlády podle platného španělského trestního zákona. I kdyţ Castells hodlal soudu předloţit důkazy o pravdivosti svých tvrzní, soud mu nevyhověl s tím, ţe španělský trestní řád nepovoluje takové důkazy, které se týkají trestného činu uráţky. Soudci Evropského soudu nebyli ve svých názorech jednotní, někteří soudci se postavili na stranu Castellse, kdyţ souhlasili s právem na svobodný projev, jiní zase argumentovali tím, ţe se jedná o tvrzení ve veřejném zájmu, které není moţné omezit, aniţ by byla podstatná pravdivost tvrzení.68

66

Evropský soud pro lidská práva. CEU Human Rights Students´Initiative. Evropský soud pro lidská práva. Standardy ochrany svobody projevu [online]. 2002- [cit. 2008-01-30]. Dostupný z WWW: . 67 tamtéţ 68 Herczeg, Jiří. Meze svobody projevu. Praha: Nakladatelství Orac, 2004, s. 75 – 77.

48

4.4 Svoboda projevu a kritická satira politicky činných osob Karikaturou se rozumí takový umělecký projev, který zesměšňuje, napodobuje nebo odsuzuje určité rysy osobnosti, lidského projevu nebo takových skutečností, které jsou pro dotčenou osobu charakteristické. Pro karikaturu je typická ironie, sarkasmus, ba i zkreslení. Právě Herczeg pojednává o tom, ţe „kouzlo politické karikatury tkví ve vyzdviţení tělesných nedostatků nebo politicky trapných událostí, je to zdůraznění, jehoţ cílem je protivníka zranit.“69 Karikatura je známá svou jednostranností, zaujatostí a útočností. To neznamená, ţe u karikatury je dovoleno vše, i tady musí být karikatura zaloţena na pravdě. Nejčastěji bývají objektem karikaturisty politické osoby. Zde jako příklad můţeme uvést nález Ústavního soudu70, kde byla, kvůli kritice politika, projednávána stíţnost na časopis Respekt. Ten zveřejnil v roce 2000 článek s názvem „Všichni premiérovi gangsteři“, kde byla vyobrazena karikatura Miroslava Šloufa (viz obrázek níţe). V článku bylo uvedeno, ţe Miroslav Šlouf je hrozbou, který přijal do zaměstnání šéfku americké diplomacie Madeleine Albrightovou, přičemţ bylo zmíněno, ţe se jedná o gangstery, se kterými uzavírá styky v USA. Dále bylo uvedeno, ţe se mu povedlo dostat pana M. J. do české vládní delegace, která v utajení navštívila Irák. Dotčený Šlouf poţadoval u soudu omluvu v časopise Respekt. Soud mu vyhověl, protoţe stěţovatelka nedokázala tvrzené skutečnosti.

Obrázek č. 7 zdroj: http://www.respekt.cz/cislo.php?fIDROCNIKU=2000&fIDCISLA=39

69

Herczeg, Jiří. Meze svobody projevu. Praha: Nakladatelství Orac, 2004, s. 71. Nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04 In Doleţílek, Jiří. Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Nakladatelství ASPI, 2008, s. 153. 70

49

Dalším příkladem je nález Ústavního soudu71, který řešil případ karikatury tehdejšího ministra Karla Březiny, jeţ ţaloval časopis Reflex, který v jednom z dílů komiksu Zelený Raoul ho nechvalně napodoboval. Jednalo se o karikaturu ministra Březiny se ztopořeným údem, jak má postupně sexuální poměr se spisovatelkou Bárou Nesvadbovou, poslankyní Janou Wolfovou a poslancem Miloslavem Kučerou. Časopis Reflex odůvodňoval svoji kresbu tím, ţe ministr si sám vytvořil image playboye a to i svým prohlášením, ţe měl jiţ 30 aţ 40 milenek a i tehdejší premiér Miloš Zeman se o něm vyjádřil jako o sexuálním maniakovi. Na těchto důvodech byla zaloţena obhajoba Reflexu, protoţe se domnívala, ţe nemohla být dotčena ministrova pověst a jeho váţnost ve společnosti. Městský soud však rozhodl, ţe karikatura byla nepřípustná a překročila obecnou míru vkusu, a ţe není dovolena takováto kritická satira, která nemá ţádný vztah k činnosti politika. Jiným příkladem neoprávněné kritiky byl případ bavorského ministerského předsedy Franze Josefa Strausse72, jenţ byl vyobrazen jako vepř, který obcuje s jinými vepři. Tito jiní vepři byli oděni v soudcovských talárech. Dotčený ministerský předseda podal na umělce ústavní stíţnost. Této stíţnosti bylo vyhověno a soud umělce odsoudil za trestný čin uráţky k peněţitému trestu. Spolkový ústavní soud konstatoval, ţe satira překročila přípustné hranice kritiky, protoţe svým obsahem porušuje právo ministerského předsedy na lidskou důstojnost a zasahuje do jeho intimního ţivota. I kdyţ jsou osoby veřejně činné více vystavěny satirické kritice neţ běţní občané, tak tato kritika byla uznána jako nedovolený zásah do ochrany osobnosti. Dalším příkladem je spor Jerryho Falwella proti časopisu Hustler.73 V tomto sporu šlo o parodii na reklamu na nápoj Campari, ve které vystupoval Jerry Falwell, všeobecně známý kazatel a prezident politické organizace. V roce 1983, kdy tato parodie byla časopisem Hustler otištěna a zmíněný Jerry Falwell v ní vystupoval s alkoholickým nápojem v ruce a vyprávějící o „svém poprvé“, jeţ mělo oznamovat první zkušenost s nápojem, ale ve skutečnosti to vypadalo, ţe jeho „poprvé“ se odehrálo na veřejném záchodku v opilosti při incestu se svou matkou. Hustler tak zesměšnil kněze jako opilce, který bez alkoholu není schopen vykonávat svojí funkci. Kazatel zaţaloval časopis Hustler, jenţ neoprávněně zasáhl do jeho osobnostních práv. Nejvyšší soud USA svým rozhodnutím dal přednost svobodě projevu. Své rozhodnutí vysvětlil tím, ţe osoby veřejně činné a osoby, které 71

Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03 Usnesení Spolkového ústavního soudu ze dne 3. 6. 1987, 1 BvR 313/85, EuGRZ 1988 In Herczeg, Jiří. Meze svobody projevu. Praha: Nakladatelství Orac, 2004, s. 73. 73 Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 24. 2. 1988, sp. zn. 485 U. S. 46, ve věci Hustler Magazine and Larry C. Flint v. Jerry Falwell In Herczeg, Jiří. Meze svobody projevu. Praha: Nakladatelství Orac, 2004, s. 74. 72

50

zastávají veřejný úřad, budou vystaveny masivním, leptavým a mnohdy nepříjemně ostrým útokům. Dále rozhodl, ţe ve veřejných záleţitostech, vyţaduje-li to svoboda komunikace, musí být připuštěny i pohoršlivé nebo vulgární výroky. Závěrem lze srovnat přístup evropských a amerických soudů ke svobodě projevu a k ochraně práv politika. I kdyţ politik musí snést větší míru kritiky neţ soukromá osoba, coţ konstatoval i soud, tak i zde by měla být určitá kritéria, která by určovala, kdy jde i u politika o neoprávněný zásah do jeho práv. Rozdíl tedy mezi americkým a evropským pojetím ochrany osobnosti k politické satiře spočívá v tom, ţe evropský přístup upřednostňuje ochranu lidské důstojnosti a zakazuje nepřípustné zasahování do intimního ţivota politika před satirou, tedy před svobodným projevem. Pro americký přístup je důleţitá svoboda projevu a z toho důvodu americká judikatura dává u veřejně činných osob přednost svobodě projevu neţ jejich osobnostním právům.74

74

Herczeg, Jiří. Meze svobody projevu. Praha: Nakladatelství Orac, 2004, s. 71 - 75.

51

Závěr Cílem bakalářské práce bylo přiblíţit problematiku ochrany osobnosti jako celku a také se zmínit o jejím střetu se svobodou projevu, ke kterému často dochází. Věřím, ţe stanovený cíl práce byl splněn. Domnívám se, ţe došlo k seznámení s daným tématem. V jednotlivých kapitolách byly, po teoretické stránce, nastíněny sporné otázky v rámci ochrany osobnosti a po praktické stránce došlo, díky názorným příkladům, k snazšímu pochopení a udělání si obrázku o celkové situaci, která zde panuje. Přínosem také bylo srovnání stávajícího občanského zákoníku s nově připravovaným. Konkrétně měla práce vést k objasnění základních pojmů, přehledu dílčích osobnostních práv a zaručení jejich ochrany, k vymezení několika oblastí právního řádu, jeţ jsou s osobnostními právy spojovány. Zde byly vybrány jen takové, které se v praxi vyskytují nejčastěji, tudíţ si zaslouţí největší pozornost, ať uţ se jedná o ochranu osobnosti v rámci zpravodajství, reklamy či zákoníku práce. V závěru práce mělo dojít k seznámení se svobodou projevu a politicky činnými osobami, tj. zda je svoboda projevu vůči těmto osobám neomezená či i tyto osoby mají právo dovolávat se soudní ochrany a zda ano, tak za jakých podmínek. Z této práce je patrné, ţe česká judikatura je v dnešní době obsáhlejší, co se týká řešení sporů v rámci ochrany osobnosti, neţ tomu bylo na počátku 90. let, i přesto je však co zlepšovat. Vezmeme-li například v úvahu pomalost soudních řízení, která se táhnou i několik let, pak je jasné, ţe tato ochrana nemůţe být tak účinná, jak bychom si přáli. Důleţitým předpokladem porozumět problematice ochrany osobnosti je znalost občanského zákona č. 40/1964 Sb. a jiných právních předpisů, které se o dané oblasti zmiňují. Dále je také třeba mít povědomí o nově připravovaném občanském zákoníku, kterým má dojít k rozšíření stávající právní úpravy se zaměřením na právo na tělesnou integritu. Zařazení inovací do občanského zákoníku má význam pro zlepšení ochrany fyzických osob a lepší informovanosti pro běţného občana o jeho právech. Doufám, ţe práce objasnila danou problematiku a byla srozumitelná i pro běţného občana.

52

Seznam literatury Monografie: 1. Doleţílek, Jiří. Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Nakladatelství ASPI, 2008. ISBN: 978-80-7357-313-3 2. Herczeg, Jiří. Meze svobody projevu. Praha: Nakladatelství Orac, 2004. ISBN: 8086199-94-0 3. Jäger, Petr, Molek, Pavel. Svoboda projevu. Demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha: Auditorium, 2007. ISBN: 978-80-903786-5-0 4. Knap, Karel, Švestka, Jiří, Jehlička, Oldřich, Pavlík, Pavel, Plecitý, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6 5. Rozehnal, Aleš. Mediální právo. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. ISBN: 978-80-7380-033-8 Právní předpisy: 1. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vyhlášené pod č. 120/1976 Sb. 2. Návrh nového občanského zákoníku 3. Úmluva o ochraně základních práv a svobod ve znění aktuálních protokolů vyhlášená pod č. 209/1992 Sb. 4. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 5. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád 6. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník 7. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů 8. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce Internetové zdroje: 1. CEU Human Rights Students´Initiative. Evropský soud pro lidská práva. Standardy ochrany svobody projevu [online]. 2002- [cit. 2008-01-30]. Dostupný z WWW: . 2. DATAPONT, S. R. O.. Vzory právních dokumentů : Žaloba na ochranu osobnosti [online]. c2008 [cit. 2009-04-05]. Dostupný z WWW: .

53

3. Herečka.cz : Jana Brejchová [online]. c2000-2008 [cit. 2009-04-04]. Dostupný z WWW: . 4. Herečka.cz : Hana Brejchová [online]. c2000-2008 [cit. 2008-04-04]. Dostupný z WWW: . 5. IURIDICTUM.CZ. Encyklopedie o právu : Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod [online]. c2000-2008 [cit. 2008-01-31]. Dostupný z WWW: . 6. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Nový občanský zákoník : Citace Jaromíra Sedláčka. [online]. c2008 [cit. 2009-04-04]. Dostupný z WWW: . 7. MINISTERSTVO VNITRA ČR. Osobní údaje : Občanský průkaz [online]. c2008 [cit. 2009-04-04]. Dostupný z WWW: . 8. RESPEKT.CZ. Článek č. 39/2000 [online]. c1990-2008 [cit. 2008-01-30]. Dostupný z WWW: . 9. RYCHLÍK, Martin, EURO. Euro light : Reklama České spořitelny s Petrem Čechem [online]. c2000-2008 [cit. 2009-04-04]. Dostupný z WWW: . 10. WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie : SMS [online]. c2000-2008 [cit. 2009-04-06]. Dostupný z WWW: . Seznam judikatury: 1. Nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, IV. ÚS 154/1997 2. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, III. ÚS 256/2001 3. Nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04 4. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03 5. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002 6. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004 7. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 241/2005 8. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2232/2006 9. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2494/2005 10. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2092/2007

54

Seznam obrázků Obrázek č. 1: Fotografie herečky Jany Brejchové Obrázek č. 2: Fotografie herečky Jany Brejchové Obrázek č. 3: Fotografie herečky Hany Brejchové Obrázek č. 4: Fotografie herečky Hany Brejchové Obrázek č. 5: Grafické znázornění reklamy na Českou spořitelnu s Petrem Čechem Obrázek č. 6: Vzor občanského průkazu Obrázek č. 7: Grafické znázornění hlavní stránky časopisu Respekt: „Všichni premiérovi gangsteři

Seznam příloh Příloha č. 1: Ukázka ţaloby na ochranu osobnosti fyzické osoby s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích

55

Příloha č. 1

ŽALOBA NA OCHRANU OSOBNOSTI II. (s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích) podle § 13 občanského zákoníku Krajský soud v Pardubicích adresa Žalobce: Mojmír Pokora, rodné číslo: 601207/0147, trvale bytem v Pardubicích, Jana Palacha 38 Žalovaná: Jarmila Kobesová, bytem v Pardubicích, Královodvorská 48 o ochranu osobnosti a o 1 000 000 Kč I. Ţalovaná o mně, od května loňského roku, soustavně a opakovaně šíří, především v regionálním, ale i celostátním tisku, následující nepravdivá tvrzení, která se týkají zejména mé činnosti ve funkci ředitele nadace NAŠE DĚTI: …..Mojmír Pokora, současný ředitel nadace NAŠE DĚTI, muţ s temnou minulostí agenta STB, získal jménem nadace od státu více neţ 6 000 000 Kč. Tyto peníze však nepouţil pro blaho našich dětí, jak sám rád prohlašuje, ale pouţil je na stavbu své soukromé vily v Pardubicích. Publikováno žalovanou, v článku s názvem Jeho peníze z našich dětí, dne 10. května 2005 v týdeníku Pardubicko. …..Mojmír Pokora, člověk, který zpronevěřil miliony korun z účtu nadace NAŠE DĚTI, chce nyní rozhodovat i o nás. Publikováno žalovanou v článku s názvem Podivný kandidát, dne 28. října 2005 v týdeníku Pardubicko.. ….. Jasným příkladem je např. pan Mojmír Pokora, člověk, který je především v Pardubicích, ale i v celém okrese známý tím, ţe přestoţe zpronevěřil značnou finanční sumu, nejenţe nikdy nebyl potrestán ale dokonce i kandidoval do městského zastupitelstva a málem byl zvolen. c) Publikováno žalovanou v článku s názvem Paradoxy, dne 12. ledna 2006 v celostátním deníku Klep. Důkaz: výslech účastníků výtisky příslušných čísel uvedených tiskových médií. II. Mohu doloţit a prokázat, ţe všechna tvrzení ţalované, jak je uvádím výše, jsou nepravdivá. Nadace NAŠE DĚTI, jejímţ ředitelem jsem byl od 1. ledna 1998 do 1. března 2005, nejenţe nikdy od státu nezískala prostředky které ţalovaná uvádí, ale kontrolou účetních dokladů nadace lze snadno zjistit, jak a na jaké účely byly veškeré prostředky, které nadace v době, kdy jsem v ní vykonával funkci ředitele, pouţity. Ţádné peníze jsem nadaci NAŠE DĚTI nezpronevěřil. Ani spolupracovníkem STB jsem nikdy nebyl, coţ mohu prokázat svým negativním lustračním osvědčením. Ohledně pravdivosti výše uvedených tvrzení, která o mně ţalovaná šíří má důkazní povinnost on. Já mám důkazní povinnost jen v tom, ţe ţalovaná o mně výše uvedená nepravdivá tvrzení veřejně šířila. To, ţe ţalovaná o mně nepravdivá tvrzení, uvedená v čl. I., šířila, vyplývá z toho, ţe je pod všemi uvedenými články podepsána. Důkaz: výslech účastníků výtisky příslušných čísel uvedených tiskových médií. III. Tvrzení ţalované, uvedená v čl. I. této ţaloby jsou nepravdivá a ve značné míře sniţují moji váţnost ve společnosti a celkově mne poškozují. Ţalovaná mne ve svých tvrzeních obviňuje z

56

trestného činu zpronevěry a z toho, ţe jsem v minulosti spolupracoval se Státní bezpečností. Tato její nepravdivá tvrzení mi způsobila a stále způsobují značnou újmu. Vzhledem k tomu, ţe je šířila v době, kdy jsem působil jako člen městského zastupitelstva v Pardubicích a kandidoval jsem na funkci člena městské rady, měla tato tvrzení za následek, ţe jsem byl občany i svými kolegy z městského zastupitelstva dotazován na pravdivost těchto tvrzení a členem městské rady městského zastupitelstva v Pardubicích jsem zvolen nebyl. Navíc jsem byl, v přímé souvislosti s nepravdivými tvrzeními ţalované odvolán z funkce předsedy správní rady nadace NAŠE DĚTI. Tvrzení ţalované navíc pokračují i v současné době, činí ze mne velmi nedůvěryhodného člověka a jsou neoprávněnými zásahy do mého práva na ochranu osobnosti. Důkaz: výslech účastníků výpis z nadačního rejstříku ohledně nadace NAŠE DĚTI dopisy občanů s dotazy na pravdivost tvrzení obţalované zápis z jednání městské rady městského zastupitelstva v Pardubicích ze dne 20. 6. 2005 IV. V průběhu loňského i letošního roku jsem několikrát písemně vyzval ţalovanou, aby od svého jednání upustila a přestala o mně nepravdivá tvrzení šířit. Naposledy jsem tak učinil doporučeným dopisem ze dne 20. ledna 2006. Ţalovaná však na můj dopis reagovala zcela odmítavě a ve svém jednání pokračuje, coţ mohu při jednání doloţit. Vzhledem k tomu, ţe nepravdivá tvrzení ţalované mají za následek sníţení mé váţnosti ve společnosti ve značné míře a újmu, kterou mi ţalovaná svým jednáním způsobila, povaţuji za závaţnou, bylo by zadostiučinění spočívající v odvolání nepravdivých tvrzení a v omluvě nedostačující. Proto mám, podle § 13 odstavce 2 občanského zákoníku právo poţadoval na ţalované také náhradu nemajetkové újmy, kterou mi způsobila, v penězích. Za přiměřenou částku povaţuji 1 000 000,- Kč, jejíţ výši odůvodňuji zejména závaţností a rozsahem újmy, která mi byla způsobena, viz článek III. této ţaloby a tím, ţe ţalovaná se šířením nepravdivých tvrzení o mé osobě, přes mé opakované výzvy dosud nepřestala. Důkaz: výslech účastníků doporučené dopisy ţalobce ţalované s výzvami k upuštění od šíření nepravdivých tvrzení odpověď ţalované V. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuji, aby soud vydal tento rozsudek: Ţalovaná je povinna se zdrţet tvrzení o tom, ţe ţalobce zpronevěřil nadaci NAŠE DĚTI částku 6 000 000 Kč, kterou pouţil na stavbu své vily a ţe byl v minulosti spolupracovníkem STB. Ţalovaná je, do 30 dnů od právní moci rozsudku, povinna zajistit na vlastní náklady uveřejnění omluvy v týdeníku Pardubicko a v deníku Klep, v následujícím znění: Omlouvám se panu Mojmíru Pokorovi za to, ţe jsem na stránkách tohoto listu o něm uvedla nepravdivé informace, a to zejména ty, ţe jako ředitel nadace NAŠE DĚTI zpronevěřil této nadaci částku 6 000 000 Kč, kterou pouţil na stavbu své vily a ţe byl v minulosti spolupracovníkem STB. Obě tyto informace se nezakládají na pravdě. Ţalovaná je povinna ţalobci zaplatit částku 1 000 000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Ţalovaná je povinna nahradit ţalobci náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. V Mostě, dne 12. března 2006 Mojmír Pokora

57

Poznámka: Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výši náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem za nichž k porušení práva došlo. Po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu jeho osobnosti manželu a dětem, a není-li jich, jejím rodičům.

58