Osvojení dítěte. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Bakalářská práce. Olha Krátká. Autor:

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Osvojení dítěte

Bakalářská práce

Autor:

Olha Krátká Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Eva Karhanová-Horynová

Duben, 2010

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Jablonci nad Nisou dne 30. 4. 2010

Olha Krátká

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala JUDr. Evě Karhanové-Horynové vedoucí mé bakalářské práce za vedení, čas, připomínky a odbornou pomoc, kterou mi věnovala.

Anotace Tématem bakalářské práce je oblast osvojení dítěte v České republice a problematika mezinárodního osvojení. Obecná část se zaměřuje na poznatky z odborné literatury a zákony, kterými se systém zabývá. V současné době je velice aktuální problematika osvojování dětí, jakým způsobem by měli lidé postupovat při osvojení dítěte, jakými zákony je osvojení řízeno. Upozorní na nejčastější chyby k nímţ dochází, při osvojení dítěte.

Annotation The theme of my bachelor work is the field of child’s adoption in the Czech Republic and the problems of intercountry adoption. The general part focuses on knowledge from technical bibliography and laws, which the system deals with. In the present there are many current problems of child’s adoption, which way people should go in child’s adoption and which laws child’s adoption is being administrated. The bachelor work refers to the most often mistakes which occur in child’s adoption.

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 6 1.

Historicky vývoj institutu osvojení ............................................................................. 7

2.

Současná úprava zákona v České republice ............................................................ 10

3.

4.

2.1.

Opuštěné dětí v současné době......................................................................................... 10

2.2.

Podmínky osvojení ........................................................................................................... 12

2.3.

Osvojení zrušitelné, nazývané téţ osvojení I. stupně či osvojení prosté .......................... 14

2.4.

Osvojení nezrušitelné, nazývané téţ osvojení II. stupně či osvojení plné ........................ 15

2.5.

Anonymita osvojení ......................................................................................................... 16

2.6.

Zprostředkování osvojení ................................................................................................. 16

Mezinárodní osvojení ................................................................................................. 25 3.1.

Nejdůleţitější mezinárodněprávní instrumenty v oblasti osvojení dětí ............................ 25

3.2.

Podmínky mezinárodního osvojení dětí z České republiky ............................................. 26

Problematika osvojení dětí ........................................................................................ 32 4.1.

Problematika osvojení dětí v Česky republice ................................................................. 32

4.1.1.

Problematika zrychlení adopce. Přímá adopce ......................................................... 32

4.1.2.

Problematika osvojení romských dětí ...................................................................... 33

4.1.3.

Problematika adopci dětí homosexuálními páry ...................................................... 35

4.2.

Problematika mezinárodního osvojení dětí ...................................................................... 36

4.2.1.

Osvojení českých dětí do ciziny ............................................................................... 36

4.2.2.

Adopce dětí z ciziny ................................................................................................. 36

4.3.

Problematika osvojení dětí v zemí Západní Evropy. Francie........................................... 38

4.4.

Problematika osvojení dětí v zemích Východní Evropy .................................................. 39

4.4.1.

Problematika osvojení dětí z Ukrajiny ..................................................................... 39

4.4.2.

Problematika osvojení dětí z Rusky federaci ........................................................... 42

Závěr ................................................................................................................................... 44 Seznam použité literatury ................................................................................................. 46 Seznam použitých zkratek ................................................................................................ 48 Seznam příloh .................................................................................................................... 49

5

Úvod Pro bakalářskou práci jsem si vybrala téma osvojení dítěte, které je realizováno zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Problematika se netýká pouze České republiky, ale i ostatních zahraničních států, o kterých se podrobněji zmíním ve své práci. Téma osvojení dítěte jsem si vybrala z důvodu aktuálnosti problému. Otázka osvojení dětí má dvě hlediska: sociální aspekt a právní aspekt. Ze sociálního aspektu můţeme konstatovat, ţe otázka osvojení dětí existuje od počátku civilizace a je stále ţivá. Řešení tohoto tématu je nutné proto, aby osamocené děti našly nový domov a náhradní milující rodiče. V současné době se stát dobře stará o opuštěné děti, ale nejlepším řešením je a zůstává rodina a teplo domova. Z právního aspektu otázka osvojení dětí je i přes nynější zákon a úmluvy o právech dítěte nadále v aktivním procesu. S rozvíjením civilizace se právní úprava osvojení dětí měnila a stále mění. Nynější osvojení dítěte upravuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí a mezinárodní osvojení dětí upravuje Úmluva o ochraně dětí a spolupráce při mezinárodním osvojení. Po celém světě se spousta párů potýká s neplodností, tudíţ se jich hodně přiklání k adopci dítěte, coţ je velmi zdlouhavý a sloţitý proces. Díky zákonům, které adopci neumoţní ihned, je spousta kojeneckých ústavů i dětských domovů stále plných a potencionální rodiče a děti, které určené k osvojení, čekají i několik let, neţ začnou ţít jako rodina. Na druhou stranu se díky adopčnímu procesu zabrání tomu, aby dítě bylo svěřeno do nevhodné rodiny, která ho bude týrat a nebo ho za pár měsíců vrátí zpět do dětského domova. V některých případech však i prověřená rodina rozhodla, ţe dítě vrátí. Práci jsem rozdělila do tří částí. První část se zabývá historií vývoje institutu osvojení, kde je zmíněno vše o vzniku právní úpravy osvojení dítěte jak v České republice, tak v celém světě. Druhá část pojednává o tom, jaká je současná úprava zákonu o adopci. V třetí části Vás podrobně seznámím s mezinárodní i českou problematikou osvojení. V závěru bakalářské práce hodnotím klady a zápory právních úprav, které se týkají adopce. Cílem mé práce je vystihnout současné podmínky pro osvojení dětí v České republice, v členských statích Evropské unie, tak i státech východní Evropy. 6

1. Historicky vývoj institutu osvojení V různých historických publikacích nacházíme zmínky o péči o osiřelé děti. První zmínky o adopcí nacházíme ve Starověku. Jiţ 2100 let před Kristem, Dřevní Sumerovi měli Kodex urnammu. To byly první právní listiny, ve kterých byli upraveny úkony, jako uzavřeni manţelství, adopce, atd. Podle knihy Náhradní rodinná péče (Matějček a kol., 1999) se historie dělí do několika fází. Fázi první představuje Starý Řím. V římském právu měla adopce poněkud jiný význam a povahu neţ osvojení v současné době. V případě přijímání sirotků do rodiny byl především sledován zájem osvojitelů v zachování rodu, a nikoliv dítěte. Zpravidla adoptovaly osoby dospělé anebo věku blízké dospělosti. Původně bylo moţné dokonce adoptovat osobu starší neţ byl sám osvojitel. Později byla taková adopce zakázána s tím, ţe věkový rozdíl mezi osvojencem a osvojitelem by měl být alespoň 18 let. Adoptovat bylo však moţné nejen za syna (dceru), ale také za vnuka (vnučku) či třeba za synovce (neteř), coţ mělo vliv na postavení adoptovaného v dědických nárocích. Zásadně však byla adopce v římském právu vyhrazena výlučně muţům. V roce 335 byl zaloţen útulek pro opuštěné děti v Konstantinopolu. V roce 787 byl zřízen první nalezinec v Miláně, další vznikaly především v Itálii a ve Francii - Montpellier 1070 rok, Florencie 1317 rok, Benátky 1338 rok, Paříţ, Freiburg 1362 rok, Ulm 1368 rok, Toledo 1480 rok. Při větších klášterech nebo u velkých kostelů byly zřizovány schránky pro odloţené děti. V roce 1198 Inocenc III. zaloţil první oficiální schránku tohoto typu v Římě. V Praze vznikl nalezinec, zaloţili ho v Čechách ţijící Vlaši, v roce 1575 při špitále Pro deo et pauperei, který fungoval téměř 200 let. Fázi druhou představuje středověk a novověk aţ do konce 18. století. Ve středověku probíhaly v našich zemích adopce pouze u šlechty, a to opět většinou z důvodu zachování rodového majetku a privilegií. Běţná lidská laskavost, která vedla k péči o cizí dítě, nebo běţná lidská zištnost, která vedla k vyuţívání sirotka pravděpodobně existovala vţdy a všude. 7

Fázi třetí přestavuje dobu osvícenství a následující století. Nalezince se stávají obecnou potřebou. Vídenský nalezinec byl zaloţen v r. 1784. V roce 1789 za vlády císaře Josefa II., byl zřízen známý praţský nalezinec (současný soubor dětských klinik), tehdy přijímal aţ 3000 dětí ročně, ale byla zde vysoká úmrtnost dětí, přibliţně 70%. Císař Napoleon nařídil vybudování nalezinců opatřených tornem, tak zvanou schránkou zabudovanou do zdi kláštera tak, aby se otočením dostalo dítě dovnitř. V Evropě se zakládají nově vznikající sirotčince. Ty představuji pokročilejší formu ústavní péče o dítě, neţ jsou nalezince. Důraz se přitom klade nejen na záchranu ţivota dítěte ale i na jeho výchovu. Především na výchovu řádnou, zdravou, přírodní a společnosti k uţitku. Fází čtvrtou je doba za období první republiky. Otázka náhradní rodinné péče se dostává do popředí veřejnosti i státní legislativy vţdy s přílivem sirotků po velkých válkách. Bylo tomu tak po válkách napoleonských a bylo tomu tak i po I. světové válce. Osvojení se ve většině evropských zemí upravuje zvláštními zákony. Kromě zájmu osvojitelů se začíná klást větší důraz i na blaho dítěte. Fází pátou je doba po II. světové válce. V této době je v Čechách preferována výchova kolektivní a potlačována výchova rodinná. Kdyţ byla zákonem o rodině z roku 1963 rodina znovu uvedena na první místo mezi výchovnými institucemi, otevřela se nová perspektiva osvojení. Podstatným rysem dřívějších právních ustanovení o osvojení byla podmínka věku. V rakouském právu podle obecného občanského

zákoníku z roku 1811 muselo být

osvojiteli nejméně padesát let a nesměl mít vlastní dětí. Novela občanského zákoníku z roku 1914 sníţila tuto hranici na čtyřicet let. Původně mohl být osvojitelem jen muţ, teprve později bylo připuštěno i osvojení ţenou. Věkový rozdíl mezi osvojencem a osvojitelem nesměl být niţší neţ osmnáct let. Věkový rozdíl podle uherského práva, které platilo na Slovensku, šestnáct let. Aţ do roku 1914 bylo podle rakouského práva vyloučeno, aby otec mohl osvojit své nemanţelské dítě. Do roku 1928 platilo v českých zemích právo rakouské, na Slovensku právo uherské. V uvedeném roce dochází ke sjednocení v zákonu o osvojení č. 56/1928 Sb. z. a n., osvojitel i nadále musel mít vyšší věk neţ čtyřicet let a nesměl mít vlastní děti nebo děti jiţ dříve osvojené. Osvojenec i nadále musel být o osmnáct let mladší neţ osvojitel. Ten však směl nyní osvojit i své nemanţelské dítě. V tom případě mohl být jeho věk niţší neţ 8

čtyřicet let. Osvojena mohla být i osoba zletilá. Společně mohli osvojit dítě jen manţelé. Jestliţe osvojoval dítě jeden manţel sám, musel k tomu mít souhlas druhého. V oblasti dědického práva zůstávaly dítěti zachovány vztahy k původní rodině. Majetkové poměry mohly být však různým způsobem upravovány adopční smlouvou. Zájem osvojitelů nadále převaţoval. K tomu, aby dítě bylo osvojeno, bylo třeba svolení obou pokrevních rodičů, pokud byli naţivu. V roce 1949 byla ustanovení o osvojení pojata do zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Dětem narozeným mimo manţelství se dostala rovnoprávnosti s dětmi manţelskými a byla prohlášena rovnost mezi muţem a ţenou v manţelství. V novele zákona č. 15/1958 Sb., s názvem O změně předpisů o osvojení se zavádějí dva druhy osvojení, které dodnes zůstávají zachovány, tj. osvojení za určitých okolností zrušitelné a osvojení nezrušitelné, kterým jsou vytvořeny vztahy právně totoţné se vztahy mezi dětmi a vlastními pokrevními rodiči. Nová právní úprava osvojení je ustanovena zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, který s určitými novelizacemi platí dodnes. Tímto zákonem se definitivně přeneslo těţiště zájmu z adoptivních rodičů na adoptované dítě. Nezrušitelně mohli osvojit jen manţelé, a to nezletilé dítě starší jednoho roku. Nově vznikal vztah osvojence k příbuzným osvojitele i v případě zrušitelného osvojení. Nově byla zavedena téţ tříměsíční předadopční péče. Novelizací zákona v roce 1982 byla zavedena pro výjimečné případy i moţnost osvojení osamělou osobou. Novela zákona z roku 1998 a zvláštní zákon zaloţily postavení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který získal pravomoc rozhodovat o umístění dítěte z ústavní péče do péče budoucích osvojitelů. Novelou zákona č. 342/2006 Sb.,z roku 2006 pak byli do matriky zapisováni osvojitelé v případě zrušitelného i nezrušitelného osvojení. Historicky vývoj institutu osvojení přinesl změny nejen v právní úpravě, ale především v chovaní a postaveni lidí k odloţeným dětem a sirotkům. Na začátku vývoje na prvním místě byl zájem osvojitele. Z historického vývoje společnost došla k názoru, ţe děti a rodina je jejich budoucnost, a proto v současné době je na prvním místě zájem společnosti péče o děti a rodinu.

9

2. Současná úprava zákona v České republice 2.1.

Opuštěné dětí v současné době

Opuštěné dítě je dítě, které se ne vlastní vinou ocitlo mimo vlastní rodinu, přičemţ není naděje, ţe by se poměry v brzké budoucnosti nějak zlepšily k lepšímu. Přibliţně 1% z celkového počtu dětí v České republice nemůţe z nějakého důvodu vyrůstat ve své vlastní biologické rodině. Systém náhradní rodinné péče řeší v současnosti pouze ojedinělé případy skutečně osiřelých dětí, tj. těch, kterým jeden z rodičů nebo oba rodiče zemřeli. V takových situacích zastávají roli rodičů velmi často prarodiče nebo jíní blízcí příbuzní. V naprosté většině případů se setkáváme s ţivotními osudy sociálně osiřelých dětí, tj. těch, které mají ţijící rodiče nebo alespoň jednoho z nich, ale ti se o ně nemohou, nechtějí nebo neumějí starat. Nikdy to však není vina dítěte. Společnost za tyto dětí přebírá odpovědnost a snaţí se najít řešení, které je ve své podstatě pro dítě co nejvýhodnější. Současná právní úprava osvojení v České republice je ovlivněna především respektem k lidským právům. To se projevuje přijímáním nových zákonů nejen na poli ústavním, ale i ve sféře soukromého, resp. rodinného práva, přistupováním k mezinárodním úmluvám, a k celkově novému chápání osvojení. V souvislosti s právním postavením dítěte v rodině, s právy dítěte a práva rodiny na ochranu, je nutné vycházet především z ústavních základů právního řádu České republiky. Listina základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku České republiky1 má svůj základ v teorii přirozeného práva a chrání člověka, dítě,přirozenou rodinu, rodičovství (čl. 32 odst.1). Výslovně stanoví, ţe péče o dětí a jejich výchova je právem rodičů, a ţe děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Přirozenou rodinu pak chrání tak, ţe uvádí, ţe práva rodičů mohou být omezena a nezletilé dětí mohou být od svých rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona (čl. 32 odst. 4). Jde-li pak o mezinárodní závazky, je třeba připomenout Úmluvu o právech dítěte2, která byla přijata na půdě OSN dne 20. 11. 1989 jako první mezinárodní dokument věnovaný 1 2

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. V České republice byla ratifikovaná a publikovaná pod č. 104/1991 Sb. 10

pouze dětem. Vůdčím principem Úmluvy je nejvyšší zájem dítěte, který musí být sledován při jakékoli činnosti týkající se děti (čl. 3 odst. 1). Právo dítěte vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění, je zakotveno ve všeobecných zásadách Úmluvy. Přirozená rodina je primárním výchovným prostředím pro dítě. Avšak je-li dítě dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo ve svém vlastním zájmu v tomto přirozeném prostředí nemůţe být ponecháno, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem (čl. 20 odst. 1). Mezi úpravami jednotlivých právních řádů však v oblasti rodinného práva existují velké rozdíly. Unifikace hmotného práva je tady jen velmi málo pravděpodobná, rozhodující význam tak má úprava kolizní. I unifikace kolizních norem na mezinárodní úrovni je v této oblasti spíše výjimkou. Průlom však představují připravované předpisy komunitárního práva, které přinesou jednotné kolizní normy hned pro několik rodiněprávních otázek. Zatím ale stále zůstává rozhodující kolizní úprava vnitrostátního původu. V dosahu českého právního řádu nás tak budou především zajímat kolizní normy obsaţené v zákoně č. 97/1963, o mezinárodním právu soukromém a procesním. Na relevantní mezinárodní

či evropskou úpravu bude vţdy upozorněno.

Na základě výše uvedeného lze konstatovat, ţe kolizní normy z oblasti rodinného práva nalezneme ve třech skupinách pramenů. Jsou to: vnitrostátní předpisy komunitární právo mezinárodní smlouvy

Osvojení – je nejdokonalejším institutem náhradní rodinné výchovy. Jeho cílem je, aby dítě, jehoţ pokrevní rodiče nejsou schopni dítěti zabezpečit výchovu a všestranný rozvoj ve vlastní rodině, ţilo a mělo příznivé podmínky pro svůj rozvoj v náhradní rodině, rodině osvojitelů. Osvojením je tak nezletilému nahrazena a zajištěna rodinná péče a výchova tak, jak to odpovídá jeho zájmu i zájmu společnosti. Osvojení je proto takovým typem náhradní výchovy, který se nejtěsněji, pokud jde o právní následky, přibliţuje právnímu vztahu rodiče a dítěte vzniklého na základě pokrevenství. Osvojení upravuje zákon č.94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů. Zprostředkování osvojení zajišťuji krajské úřady a Ministerstvo práce a sociálních věcí. 11

Způsob

podávání

ţádostí,

podmínky

prověřování

vhodných

ţadatelů,

systém

zprostředkování a kompetence orgánů sociálně-právní ochrany při zprostředkování vymezuje zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. 2.2.

Podmínky osvojení Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jako mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský (§ 63 odst. 1). Osvojení rozhoduje soud na návrh osvojitele. Při osvojení dítěte do ciziny je potřebný pravomocné rozhodnutí o souhlasu s osvojením vydaném Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí (§67 odst.3)3. Osvojitelé mají rodičovskou zodpovědnost při výchově dětí (§ 31 aţ 37b). Na základě pravomocného rozhodnutí soudu o osvojení, do matriky zapíše se osvojitel, popřípadě osvojitelé4. Mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl (§ 65 odst. 1). Osvojit lze pouze nezletilého, a to jen je-li mu osvojení ku prospěchu (§ 65 odst. 2). Osvojiteli se mohou stát pouze fyzické osoby, které svým způsobem ţivota zaručují, ţe osvojení bude ke prospěchu dítěte i společnosti (§ 64 odst. 1). Osvojitelem nemůţe být ten, kdo nemá způsobilost k právním úkonům (§ 64 odst. 2). Jako společné dítě mohou osvojit pouze manţelé. Je-li osvojitelem manţel, můţe osvojit jen se souhlasem druhého manţela, tohoto souhlasu není třeba, jestliţe druhý manţel pozbyl způsobilost k právním úkonům nebo je-li opatření tohoto souhlasu spojeno s překáţkou těţko překonatelnou (§ 66). Podmínkou osvojení je právně volné dítě. Právně volné dítě je dítě které má souhlas biologických rodičů nebo zákonného zástupce s osvojením. To platí i u rodiče i kdyţ je nezletilý. Můţe-li dítě posoudit dosah osvojení, je třeba také jeho souhlasu, ledaţe by tím byl zmařen účel osvojení. K osvojení dětí do ciziny je třeba souhlasu Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (§67).

3 4

§ 35 odst. 2 písm. i) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Čl. 20 odst. 3 a 4 Evropské úmluvy o osvojení dětí, vyhlášené pod č. 132/2000 Sb.m.s. 12

Souhlas není třeba, pokud rodiče dítěte po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem o dítě, nebo po dobu nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevili o dítě ţádný zájem, ačkoliv jim v projevení zájmu nebránila závaţná překáţka, to platí obdobně i v případě, ţe rodič je nezletilý (§ 68 odst. 1,2). Souhlasu rodičů, kteří jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte, není dále třeba, jestliţe rodiče dají souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům. Souhlas předem musí být dán osobně přítomným rodičem písemně před soudem nebo před příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Souhlas můţe být dán rodičem nejdříve šest týdnů po narození dítěte. Odvolat souhlas lze toliko do doby, neţ je dítě umístěno na základě rozhodnutí do péče budoucích osvojitelů (§ 68 písm. a). Soud je povinen zjistit na základě lékařského vyšetření a dalších potřebných vyšetření zdravotní stav osvojitelů, jejich osobnostní dispozice a motivaci k osvojení a posoudit, zda se nepříčí účelům osvojení a s výsledky svého šetření seznámit osvojitele i zákonného zástupce osvojence. Je povinen zjistit zdravotní stav osvojence a s výsledky svého zjištění seznámit osvojitele i zákonného zástupce osvojence. Soud je povinen vyţádat si vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí (§ 70). Právní volné dítě nelze osvojit, pokud probíhá řízení o určení otcovství zahájené na návrh muţe, který o sobě tvrdí, ţe je otcem osvojeného dítěte. V tomto případě se řízení o osvojení přerušuje aţ do právní moci rozhodnutí o tomto návrhu (§ 70a). Před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu tří měsíců v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklad /tzv. předadopční péče/ (§ 69 odst. 1). Jestliţe budoucí osvojitel o dítě před osvojením jiţ pečoval na základě pěstounské nebo poručenské péče nebo na základě svěření dítěte do výchovy, podmínka předadopční péče před osvojením se nevyţaduje, pokud osobní péče budoucího osvojitele trvala alespoň tři měsíce (§ 69 odst. 3). To platí i v případě, ţe by budoucí osvojitel o dítě nejméně tři měsíce osobně pečoval jen fakticky, bez úředního rozhodnutí, např. pokud by se ujal ztraceného dítěte nebo pečoval o dítě, které mu rodiče původně svěřili jen na krátkou dobu apod.

13

Je-li dítě v ústavu, na základě soudního rozhodnutí nebo jen z vůle rodičů, můţe o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů rozhodnout pouze orgán sociální-právní ochrany dětí (§ 69 odst. 2). Osvojení vzniká pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v řízení osvojení. Přímá adopce, někdy nazývaná téţ otevřená adopce, je taková adopce, při které dítě do předadopční péče svěřují konkrétním osvojitelům sami rodiče (nebo jiní zákonní zástupci). Ačkoli zákon o rodině tento typ adopce uvádí na prvním místě a třebaţe je v zájmu dítěte, aby do nové rodiny přišlo co nejdříve, bez mezistanice v kojeneckém ústavu, Český stát se rozhodl tento typ osvojení, v zemích EU zcela běţný, nezprostředkovávat a ustanovením § 20 zákona o sociálně-právní ochraně dětí ji vyňal ze své kompetence. České rodinné právo definuje osvojení: zrušitelné, nezrušitelné, mezinárodní osvojení.

2.3.

Osvojení zrušitelné, nazývané též osvojení I. stupně či osvojení prosté Je to péče, kdy práva a povinnosti rodičů přecházejí na osvojitele. Tento typ osvojení je podmínkou v případě přijetí dítěte mladšího jednoho roku. To znamená, ţe lze osvojit dítě ihned po uplynutí tříměsíční předadopční péče, v případě novorozenců, tedy jíţ ve třech měsících. Zrušitelné osvojení, jak je patrno z jeho názvu, můţe soud zrušit, avšak jen ze závaţných důvodů na návrh osvojence nebo osvojitele. Vzhledem k tomu, ţe zákon důvody pro zrušení osvojení nijak blíţe nespecifikuje, je ponecháno na úvaze soudu, o jaké důleţité důvody v praxi půjde (§73 odst. 1). Zrušením osvojení vznikají znovu vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou (§73 odst. 2). Osvojení zrušitelné můţe být změněno v osvojení nezrušitelné, nikoliv však naopak.

14

2.4.

Osvojení nezrušitelné, nazývané též osvojení II. stupně či osvojení plné Nezrušitelně osvojit je moţné jen nezletilého staršího jednoho roku (§ 75). Nezrušitelné osvojení nelze zrušit (§ 73 odst.1).

Takto mohou osvojit dítě: manţelé, jeden z manţelů, který ţije s některým z rodičů dítěte v manţelství, pozůstalý manţel po rodiči nebo osvojiteli dítěte, výjimečně i osamělá osoba, jestliţe jsou jinak předpoklady, ţe toto osvojení bude plnit společenské poslání. V matrice zápis o původních rodičích vţdy zůstává v poznámce. Zletilé osvojené dítě má právo do matriky nahlédnout. Nezrušitelně lze po roce věku osvojit i dítě, které bylo předtím osvojeno zrušitelně, a to aţ do dovršení jeho zletilosti. V praxi jsou novorozenci poměrně často osvojování nejprve zrušitelně a po dosaţení jednoho roku věku nezrušitelně.

Právní následky osvojení společné pro oba typy jsou uvedeny v knize Základy rodinného práva (Plecitý a Salač, 2001): 1. Osvojenec získává příjmení osvojitele a má-li osvojitel jiţ nějaké děti (v případě společného osvojence manţelů), získává příjmení určené pro jejich ostatní děti. 2. Osvojením vznikne mezi osvojitelem a osvojencem vztah obdobný vztahu, jaký je mezi rodiči a dětmi. 3. Mezi osvojencem a příbuznými osvojitele vznikne příbuzenský vztah. 4. V důsledku příbuzenského poměru vzniká právní překáţka uzavření manţelství. 5. Osvojiteli vzniká k osvojenci rodičovská zodpovědnost – péče o výchovu, všestranný tělesný i duševní rozvoj, zastupování dítěte a správa jeho jmění a vyţivovací povinnost. 6. Osvojenec vstupuje do dědických vztahů k osvojiteli a jeho rodině. 7. Osvojením zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní (pokrevní) rodinou – např. výchova, výţiva, péče, styk s rodinou, dědické právo, právo na sirotčí důchod a další.

15

8. Nezaniká biologický vztah k původní rodině, coţ představuje jednu z okolností vylučujících uzavření manţelství. 2.5.

Anonymita osvojení

V České republice má na rozdíl od západních zemí anonymita osvojení velkou tradici. Naprostá většina osvojení se tedy realizuje jako anonymní, kdy rodiče nejsou účastníky řízení o osvojení a totoţnost osvojitelů jim není známa. Rodiče nejsou účastníky řízení v případě, ţe: dali po šesti týdnech od narození dítěte souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům (tzv. generální souhlas), soud rozhodl o dvouměsíčním (v případě novorozenců) nebo šestiměsíčním (u starších dětí) nezájmu rodičů, rodiče byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Je nesporné, ţe v řadě případů je anonymita osvojení v zájmu dítěte, zejména pokud by hrozilo nebezpečí, ţe rodiče budou do výchovy dítěte nevhodně zasahovat nebo vydírat či napadat osvojitele. 2.6.

Zprostředkování osvojení

Rozhodnutí soudu o osvojení předchází řada činností, které uskutečňují orgány sociálně-právní ochrany a téţ soudy. Zákon č.359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí upravuje postup ţadatelů při uplatňování ţádostí o osvojení dítěte a postup orgánů sociálně-právní ochrany při vyhledávání vhodných osvojitelů. Zprostředkováním začíná vlastní proces zajišťování náhradní rodinné péče pro dítě, který zaručuje dětem i ţadatelům potřebnou právní jistotu a odpovídající ochranu jejich oprávněných zájmů. Proces zprostředkování má několik fází a podle § 20 zákona o sociálně-právní ochraně dětí spočívá: ve vyhledávání dětí vhodných k osvojení, ve vyhledávání fyzických osob vhodných stát se osvojiteli,

16

v odborné přípravě fyzických osob vhodných stát se osvojiteli k přijetí dítěte do rodiny, ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem určitého dítěte, jemuţ se osvojení zprostředkovává a v zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou. Zprostředkování osvojení spočívající ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem určitého dítěte a v zajištění osobního seznámení s touto osobou nesmí provádět jiné orgány, právnické nebo fyzické osoby, neţ jsou orgány sociálně-právní ochrany uvedené v § 4 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Nerespektováním tohoto ustanovení se fyzická nebo právnická osoba dopustí přestupku nebo správního deliktu. Zprostředkování se provádí jen na ţádost fyzické osoby, která má zájem osvojit dítě. Ţádost se podává u obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle místa trvalého pobytu ţadatele. Ţádost o zprostředkování můţe podat fyzická osoba, která je občanem České republiky a má zároveň na jejím území trvalý pobyt. Cizinec můţe ţádost uplatnit v případě, pokud má na území ČR povolen trvalý pobyt nebo je podle zvláštního právního předpisu5 upravujícího pobyt cizinců na území ČR hlášen k pobytu na území ČR po dobu nejméně 365 dnů. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí také v § 20 odst. 3 vymezuje situace, kdy se zprostředkování neprovádí. Při osvojení se zprostředkování neprovádí: v případě, ţe rodiče dítěte dali souhlas k osvojení dítěte předem ve vztahu k určitým osvojitelům a nebo podal-li návrh na osvojení manţel rodiče dítěte nebo pozůstalý manţel po rodiči nebo osvojiteli dítěte. Vnitrostátní zprostředkování v rámci České republiky zajišťují obecní úřady obce s rozšířenou působností, krajské úřady a Ministerstvo práce a sociálních věcí.

5

§87 zákona č. 326/1999 Sb.,o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonu. 17

Jednou z podmínek pro zprostředkování osvojení je, ţe se ţadatel účastní přípravy k přijetí dítěte do rodiny. Zhodnocení přípravy k přijetí dítěte do rodiny, je součástí odborného posouzení pro zprostředkování osvojení. V této souvislosti je třeba připomenout, ţe úspěšnost osvojení je mimo jiné závislá téţ na správném výběru budoucího osvojitele. Zajištění podmínek pro výběr vhodného osvojitele spočívá zejména v tom, ţe je třeba vybírat pro dítě vhodného osvojitele z co nejširšího okruhu osob a zároveň plně respektovat poznatky a zjištění o konkrétních potřebách dítěte. Zprostředkování náhradní rodinné péče probíhá ve dvou etapách. Nejprve obecní úřad obce s rozšířenou působností podle místa trvalého pobytu ţadatele shromáţdí potřebné doklady pro zprostředkování osvojení a zaloţí spisovou dokumentaci o ţadateli (§ 21 odst. 5). Obecní úřad obce s rozšířenou působností vede spisovou dokumentaci o ţadateli, která obsahuje: ţádost, v níţ jsou obsaţeny ţadatelovy osobní údaje, jimiţ jsou jméno, popřípadě jména, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, doklad o státním občanství6 nebo o povolení k trvalému pobytu na území České republiky nebo o hlášení k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 365 dnů podle zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt cizinců na území České republiky7, opis z evidence Rejstříku trestů8 vyţádaný obecním úřadem obce s rozšířenou působností, zprávu o zdravotním stavu předloţenou ţadatelem, údaje o ekonomických a sociálních poměrech, písemné vyjádření ţadatele, zda souhlasí s tím, aby po uplynutí lhůty uvedené v § 23 odst. 3 byl zařazen také do evidence Úřadu pro zprostředkování osvojení dětí z ciziny, ţádost o osvojení dítěte výlučně z ciziny,

6

§ 20 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění zákona č. 194/1999 Sb. 7 § 87 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. 8 § 10 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů. 18

písemný souhlas s tím, ţe orgán sociálně-právní ochrany zprostředkující osvojení je oprávněn zjišťovat další údaje potřebné pro zprostředkování, zejména o tom, zda způsobem ţivota bude ţadatel zajišťovat pro dítě vhodné výchovné prostředí, kdykoliv zjistit, zda nedošlo ke změně rozhodných skutečností uvedených ve spisové dokumentaci, písemný souhlas s účastí na přípravě fyzických osob k přijetí dítěte do rodiny, stanovisko

obecního

úřadu

obce

s rozšířenou

působností

k ţádosti

o zprostředkování osvojení. Po shromáţdění všech potřebných dokladů postupuje obecní úřad obce s rozšířenou působností kopii spisové dokumentace o ţadateli neprodleně krajskému úřadu.

Obdobně zakládá obecní úřad obce s rozšířenou působností spisovou dokumentaci o dětech, pro které je třeba zprostředkovat osvojení (§ 21 odst. 4). Spisová dokumentace o dítěti obsahuje: osobní údaje dítěte, doklad o státním občanství, o povolení k trvalému pobytu na území České republiky nebo o hlášení k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 90 dnů podle zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt cizinců na území České republiky nebo doklad o oprávnění trvale pobývat na území České republiky podle zvláštního právního předpisu a nebo doklad o podání ţádosti na zahájení řízení o udělení azylu, údaje o sociálních poměrech dítěte, jeho rodičů, sourozenců, popřípadě prarodičů, doklad, ţe dítě splňuje podmínky pro osvojení podle zvláštního právního předpisu9, rozhodnutí příslušných orgánů o výchově dítěte, bylo-li vydáno, zprávu o zdravotním stavu a vývoji dítě. Rovněţ kopie spisové dokumentace o dítěti vhodném ke zprostředkování osvojení se neprodleně postupuje z obecního úřadu obce s rozšířenou působností na krajský úřad k dalším krokům. Krajský úřad vytváří evidenci dětí a evidenci ţadatelů, posuzuje vhodnost ţadatelů a rozhoduje o zařazení ţadatele o osvojení (§ 22).

9

§ 68 a 68a zákona o rodině. 19

Krajský úřad zařazuje děti a ţadatele do své evidence pro účely zprostředkování osvojení na základě předchozího odborného posouzení. Odborné posouzení pro zprostředkování osvojení zahrnuje: posouzení dítěte a ţadatele, zhodnocení přípravy k přijetí dítěte do rodiny (§ 11 odst.2), vyjádření dětí ţadatele k přijetí osvojovaného dítěte do rodiny, jsou-li takového vyjádření schopny s ohledem na jejich věk a rozumovou vyspělost, posouzení schopnosti dětí ţijících v domácnosti ţadatele přijmout dítě do rodiny, zjištění bezúhonnosti ţadatele, jeho manţela, druha, dítěte a jiné osoby tvořící s ţadatelem společnou domácnost; za bezúhonného se pro tyto účely nepovaţuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin, který směřoval proti ţivotu, zdraví, lidské důstojnosti, mravnímu vývoji nebo jmění dítěte, nebo pro jiný trestný čin, jehoţ spáchání můţe mít vliv na způsobilost ţadatele k řádné výchově dítěte. U dětí se posuzuje: úroveň tělesného a duševního vývoje dítěte, včetně jeho specifických potřeb a nároků, vhodnost náhradní rodinné péče a jejích forem. U ţadatelů se posuzuje: charakteristika osobnosti, psychický stav, zdravotní stav, jenţ zahrnuje posouzení, zda zdravotní stav ţadatele z hlediska duševního, tělesného a smyslového nebrání dlouhodobé péči o dítě, předpoklad vychovávat dítě, motivace, která vedla k ţádosti o osvojení dítěte, stabilita manţelského vztahu a prostředí v rodině, popřípadě další skutečnosti rozhodné pro osvojení dítěte. Odborné posuzování provádí: krajský úřad, jde-li o děti nebo ţadatele, které zařazuje do evidence dětí nebo ţadatelů krajský úřad, a to před zařazením do takové evidence, nebo kteří jsou v evidenci dětí nebo v evidenci ţadatelů vedené krajským úřadem, ministerstvo, jde-li o děti nebo ţadatele, kteří jsou v evidenci dětí nebo v evidenci ţadatelů vedené ministerstvem.

20

Ţadatelé o osvojení mají podle § 53 odst. 4 zákona o soc.-právní ochraně dětí povinnost podrobit se při odborném posouzení vyšetření zdravotního stavu, sdělit údaje o svém zdravotním stavu, sdělit jméno, příjmení a adresu ošetřujícího lékaře, název a adresu zdravotnického zařízení, v němţ se léčí. Pokud se krajskému úřadu nepodaří zprostředkovat pro dítě osvojení ve lhůtě tří kalendářních měsíců od zařazení dítěte do evidence dětí nebo po dobu tří let pro ţadatele zařazeného do evidence ţadatelů, postoupí krajský úřad údaje z evidence dítěte nebo ţadatele ministerstvu, které bude pokračovat ve zprostředkování na základě evidence dětí a evidence ţadatelů vytvořené jednotlivými krajskými úřady ( § 22 odst. 7). V případě, ţe bude zprostředkovávat osvojení jiţ ministerstvo, můţe krajský úřad vyuţívat pro zprostředkování evidenci ţadatelů vedenou ministerstvem. Krajský úřad také můţe dávat ministerstvu podněty a upozorňovat ministerstvo na vhodného osvojitele pro dítě, kterému uţ nezprostředkovává osvojení, ale zprostředkovává ji ministerstvo. Pokud se ani ministerstvu nepodaří zprostředkovat osvojení do tří kalendářních měsíců od zařazení dítěte do evidence dětí nebo do šesti kalendářních měsíců od zařazení ţadatele do evidence ţadatelů vedené ministerstvem, postoupí ministerstvo kopie údajů z těchto evidencí Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně ke zprostředkování osvojení ve vztahu k cizině. Stále však platí, ţe údaje o ţadateli zašle ministerstvo Úřadu jen pokud ţadatel vyjádřil souhlas s osvojením dítěte z ciziny (§ 23 odst. 3). I po postoupení údajů Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí se ministerstvo nadále snaţí zprostředkovat dítěti osvojeni v České republice, neboť zajištění náhradní rodinné péče v zemi původu dítěte má v souladu s Úmluvou o právech dítěte zásadní přednost před osvojením dítěte do ciziny. Komise pro sociálně-právní ochranu dětí a poradní sbory pro zprostředkování náhradní rodinné péče. Starosta obce s rozšířenou působností zřizuje jako zvláštní orgán obce10 komisi pro sociálně-právní ochranu dětí (§ 38). Pro účely zprostředkování osvojení zřizuje hejtman kraje jako zvláštní orgán11 kraje poradní sbor, jehoţ úkolem je doporučit pro určité dítě vedené v evidenci krajského úřadu vhodného ţadatelé (§ 38 a). 10 11

§ 106 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. § 65 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů. 21

Poradní sbor tvoří odborníci působící v oblasti sociálně-právní ochrany, zejména z oboru pediatrie, psychologie, pedagogiky, zástupci školských, zdravotnických nebo sociálních zařízení pro výkon ústavní výchovy a zaměstnanci krajského úřadu a obecních úřadů obcí s rozšířenou působností zařazení na úseku sociálně právní ochrany. Poradní sbor se schází neprodleně poté, co krajský úřad zjistí vhodného ţadatele pro určité dítě. Poradní sbor zřizuje i ministr práce a sociálních věcí, ke stejnému účelu a za podmínek jako poradní sbor na úrovni kraje, tedy pro účely zprostředkování osvojení (§ 38 b). Výběr osvojitele pro dítě. Pro účely zprostředkování osvojení vyhledává krajský úřad pro děti vedené v evidenci tohoto krajského úřadu ţadatele z evidence ţadatelů vedené tímto krajským úřadem a z evidence ţadatelů vedené ministerstvem. Krajský úřad při zprostředkování osvojení přihlíţí k doporučení poradního sboru pro zprostředkování náhradní rodinné péče. Jestliţe je krajským úřadem po projednání v poradním sboru vybrán z evidence ţadatelů ţadatel, který je vhodný stát se osvojitelem dítěte, které je v evidenci dětí vedené tímto krajským úřadem, písemnou formou vybranému ţadateli. krajský úřad oznámí neprodleně tuto skutečnost. Na základě písemného oznámení krajského úřadu má ţadatel právo seznámit se s dítětem a ústav, u něhoţ se dítě nachází, je povinen toto seznámení umoţnit. Ţadatel má moţnost seznámit se s dítětem a podat ţádost o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů, a to nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno písemné oznámení krajského úřadu o tom, ţe byl pro konkrétní dítě vybrán jako vhodný osvojitel. Obdobně jako krajský úřad postupuje při výběru vhodného osvojitele pro dítě ministerstvo v případech, ve kterých ministerstvo vyhledává pro děti vedené v evidenci ministerstva vhodné ţadatele z evidence ţadatelů vedené ministerstvem. Vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí pro soud. V souvislosti se zprostředkováním osvojení je třeba se zmínit ještě o obsahu § 18 zákona o soc.-právní ochraně dětí. O osvojení dítěte rozhoduje soud. Podle § 70 zákona o rodině je soud při rozhodování o osvojení dítěte povinen vyţádat si stanovisko orgánu sociálně-

22

právní ochrany dětí. Vyjádření podle zvláštního právního předpisu12 soudu podává krajský úřad (§ 24), nebo ministerstvo(§ 24a), a to v závislosti na tom, který z těchto orgánů osvojení zprostředkoval. Ve všech ostatních případech, ve kterých se zprostředkování osvojení neprovádí, pak vyjádření pro soud podává obecní úřad obce s rozšířenou působností. Jednou ze součástí celého procesu zprostředkování náhradní rodinné péče je zařazení ţadatelů do evidence osob vhodných stát se osvojitelem dítěte. Těmi základními kritérií posouzení vhodných ţadatelů je kladné sociální šetření, jejich zdravotní a psychologické vyšetření, včetně závěru z odborné přípravy fyzických osob pro přijetí dítěte. Pokud tedy ţadatelé splňují zákonem stanovené podmínky, vydá příslušný krajský úřad ţadatelům správní rozhodnutí o jejich zařazení do evidence. Můţe se však stát, ţe některá z uvedených podmínek nebude splněna, např. vzhledem ke zdravotnímu stavu ţadatelů, který je posuzován krajskou posudkovou lékařkou, nebude jejich ţádost o náhradní rodinnou péči doporučena a ţadatelé nebudou zařazeni do evidence. V tomto případě pak krajský úřad vydá správní rozhodnutí s nedoporučujícím závěrem k jejich zařazení do evidence. Ţadatelé o náhradní rodinnou péči mají moţnost se proti zamítavému rozhodnutí odvolat, tzn. vyjádřit se k tomu, s čím nesouhlasí, popřípadě doloţit nové skutečnosti. Zde je na místě zdůraznit, ţe odvolání podávají ţadatelé u toho správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, tj. příslušný krajský úřad, a to do lhůty uvedené v poučení rozhodnutí. Odvolacím správním orgánem ve věcech náhradní rodinné péče je Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, kterému je odvolání, včetně kompletní spisové dokumentace ţadatelů s vyjádřením krajského úřadu k dané věci, postoupeno k řešení. Ministerstvo prací a sociálních věcí posoudí odvolání a pokud se bude jednat o nevyhovující zdravotní stav ţadatele, bude poţádána o znovuposouzení zdravotního stavu a vypracování nového stanoviska posudková lékařka MPSV. Stejně tak bude postupováno

v případě

negativního

psychologického

vyšetření,

kdy

kontrolní

psychologické vyšetření provede psycholog ministerstva. Jestliţe se bude jednat o jiné důvody, ţadatelé budou pozváni na pracoviště MPSV nebo mohou být navštíveni v místě jejich bydliště a situace bude s nimi konzultována a následně vyhodnocena.

12

§ 45b a 70 zákona o rodině. 23

Podle závěru konkrétního stanoviska vydá MPSV následně buď kladné či zamítavé rozhodnutí v projednávané věci. V souladu se správním řádem, v jehoţ reţimu zařazování ţadatelů do evidence probíhá, se dále proti tomuto rozhodnutí nelze odvolat.

24

3. Mezinárodní osvojení Za osvojení dětí do zahraničí v ČR odpovědný Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Právní předchůdci Úřadu působily v Brně jiţ od roku 1930, kdy zde několik brněnských právníků zaloţilo Společnost pro mezinárodní právní ochranu mládeţe. Hlavním posláním Společnosti byla vymáhání výţivného z ciziny a do ciziny, coţ bylo hlavní náplní Úřadu aţ do 90. let 20. století. Od roku 1998 je významnou, ovšem značně problematickou a také nejvíce medializovanou činností oblast řízení o navrácení dětí podle haagské Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Od roku 2000, od účinnosti zákona o sociálně-právní ochraně dětí (zákon č. 359/1999 Sb.) je Úřad začleněn do resortu Ministerstva práce a sociálních věcí a je tímto zákonem pověřen zprostředkováním osvojení ve vztahu k cizině. 3.1.

Nejdůležitější mezinárodněprávní instrumenty v oblasti osvojení dětí

Základním nástrojem, který umoţňuje osvojení dětí do zahraničí, je Úmluva o právech dítěte, která je účinná pro ČR od 1.1.1993 roku. Úmluva je postavena na faktu, ţe předním hlediskem při činnostech spojených s dětmi má být soulad s nejlepšími zájmy dětí. V čl. 21 Úmluvy o právech dítěte je zakotven princip subsidiarity mezinárodního osvojení, tj.umístění dítěte do rodinného prostředí ve státě původu dítěte. Dalším významným mezinárodněprávním nástrojem je Evropská Úmluva o osvojení dětí z roku 1967, která je účinná pro ČR od roku 2000. Jejím cílem je harmonizace práva členských zemí Rady Evropy, aby pravidla osvojení byla obdobná v co nejširším počtu států Evropy. Nejvýznamnějším nástrojem, upravujícím praxi mezinárodních osvojení, je

Úmluva

o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, kterou vypracovala a přijala Haagská konference mezinárodního práva soukromého 29.5.1993. V České republice vstoupila Úmluva v platnost 1.6.200013 a spolu se zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, umoţňuje osvojení dětí do ciziny a z ciziny.

13

Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 43/2000 Sb. m.s. 25

Je to základní dokument na poli mezinárodního osvojení, který vytváří vysoký standard ochrany dětí při mezinárodním osvojení. Státy v Preambuli Úmluvy uznávají, ţe dítě by mělo vyrůstat v rodinném prostředí a v atmosféře štěstí, lásky a porozumění, kaţdý stát by měl přednostně přijímat opatření umoţňující dítěti vyrůstat v péčí své původní rodiny, a ţe mezinárodní osvojení můţe poskytnout výhody trvalé rodiny dítěti, pro něţ nemůţe být nalezena vhodná rodina ve státě jeho původu. Jako kaţdá mezinárodní smlouva je i tato Úmluva postavena na principu důvěry mezi státy. Stát původu odpovídá za to, ţe dítě je osvojitelné, ţe nebylo moţné umístit je do náhradní rodinné péče v tomto státě, ţe mezistátní osvojení je v nejlepším zájmu dítěte, ţe byly poskytnuty všechny souhlasy potřebné k osvojení dítěte včetně informování a souhlasu dítěte samotného. Stát přijímající odpovídá za vhodnost a způsobilost osvojitelů, za to, aby jím byla poskytnuta potřebná porada, a za oprávnění dítěte ke vstupu a trvalému pobytu v přijímajícím státě. Česká republika vyţaduje velmi podrobné šetření poměrů ţadatelů, čímţ jde značně nad rámec Úmluvy. 3.2.

Podmínky mezinárodního osvojení dětí z České republiky

Zprostředkovat

osvojení

dítěte

z ČR

do

zahraničí

je

oprávněn

pouze

Úřad

pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Osvojení se provádí pouze v případě, ţe dítě je osvojitelné, tzv. právně volné v souladu s českým zákonem o rodině. Jako společné dítě mohou dítě osvojit pouze manţelé. O zprostředkování osvojení mohou ţádat i osoby, které ţijí samy. V případě, ţe dítě osvojuje pouze jeden z partnerů, musí být prokázány podmínky pro osvojení i u druhého partnera, který dítě neosvojuje, ale bude s ním ţít ve společné domácnosti. Osvojení páry stejného pohlaví není dovolené. Mezi osvojitelem a osvojencem musí být zachován přiměřený věkový rozdíl. Osvojením vzniká mezi osvojencem a osvojitelem stejný vztah jako mezi rodiči a dětmi. V České republice důsledně uplatňován princip subsidiarity mezinárodních osvojení. Mezinárodní osvojení je moţné pouze pro nezletilý dětí, pro které se nepodaří najít vhodnou osvojitelnou rodinu v České republice.

26

Ţadatelé o osvojení dítěte z České republice se s ţádostí o zařazení do evidence obracejí na Úřad prostřednictvím ústředního orgánu přijímajícího státu nebo pověřené organizace. Řízení o zařazení se vede v písemné formě. Ţadatel má právo výslovně poţádat o zasílání veškerých dokumentů elektronickou poštou při zachování podmínek pouţívání elektronického podpisu. Ţádost o zařazení do evidence musí obsahovat náleţitosti stanovené zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád. Jako přílohy ţádosti musí ţadatelé předloţit: vyplněný dotazník, zprávu o sociálním šetření vypracovanou sociálním pracovníkem, zprávu o posouzení osobnosti vypracovanou psychologem, příp. jinou, právem přijímajícího státu k tomu pověřenou,osobou, včetně vyšetření se zaměřením na odhalení případné psychopatologie, zprávu o zdravotním posouzení ţadatele vypracovaná příslušným lékařem, schválení ţádosti o osvojení musí být provedeno příslušným orgánem přijímajícího státu, musí obsahovat výslovné určení, ţe ţadatelé jsou vhodní a způsobilí k osvojení podle práva přijímajícího státu a musí obsahovat i charakteristiku dětí, o které jsou schopni ţadatelé kvalifikovaně pečovat, souhlas ţadatele s prováděním kontrol dítěte v termínech stanoveným Úřadem, osvědčení o bezúhonnosti ţadatele – výpis, příp. opis, z rejstříku trestů, kopie osobních dokladů – cestovní pas, občanský průkaz, rodný list ţadatele, oddací list, doklad o zaměstnání, potvrzení příjmů, fotodokumentace – minimálním obsahem fotodokumentace by měly být fotografie ţadatelů a jejich bytových podmínek. Jako přílohy se předkládají originály dokumentů nebo jejich ověřené kopie. Ţádost o zařazení do evidence ţadatelů o osvojení, stejně tak i přílohy ţádosti, musí být předloţena v českém jazyce. V případě, ţe dokumenty, které jsou součástí ţádosti, ani sama ţádost nejsou v českém jazyce, musí být předloţen jejich originál opatřený ověřeným českým překladem. Náklady na překlady dokumentů nese ţadatel o osvojení.

27

Dnem doručení ţádosti Úřad zahájí řízení o zařazení do evidence ţadatelů vhodných stát se osvojiteli. O zahájení řízení Úřad zašle ţadateli Oznámení o zahájení řízení. Úřad je povinen rozhodnout ve věci ve lhůtě do šedesáti dnů. V případě, ţe ţádost neobsahuje veškeré náleţitosti, Úřad řízení usnesením přeruší a vyzve ţadatele k doplnění chybějících dokladů či údajů. Pro doplnění Úřad stanoví lhůtu a v případě, ţe ţadatel nesplní povinnost mu takto uloţenou ve stanovené lhůtě Úřad řízení usnesením zastaví a ţadatele do evidence nezařadí. V rámci řízení o zařazení Úřad posuzuje soulad ţádosti s českým veřejným pořádkem a platnými mezinárodními smlouvami. Rozhodnutí o zařazení, případné o nezařazení, se doručuje přímo do vlastních rukou ţadatelů. Rozhodnutí se doručuje v českém jazyce, náklady na překlad rozhodnutí nese ţadatel. Ţadatel má lhůtu patnáct dnů pro podání odvolání, v případě, ţe s rozhodnutím nesouhlasí. Odvolání se podává k Ministerstvu práce a sociálních věcí Český republiky prostřednictvím Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Odvolání nemá odkladný účinek. Ţadatel má právo před vydáním rozhodnutí seznámit se spisovou dokumentací, která je podkladem pro vydání rozhodnutí. S podáním ţádosti není spojena ţádná poplatková povinnost. Přílohy, které jsou součásti o zařazení do evidence ţadatelů o osvojení, musí být v průběhu zprostředkování osvojení pravidelně, nejméně jednou za rok, řádně aktualizovány. Stejně jako vede Úřad evidenci ţadatelů o osvojení, vede i evidenci dětí vhodných k osvojení do zahraničí. Spisová dokumentace dítěte obsahuje: přehledný list dítěte, zprávu o sociální situaci dítěte, zprávu o psychologickém vyšetření, zprávu o zdravotním stavu dítěte, kopii osvědčení o státním občanství, kopii rodného listu dítěte, doklad prokazující osvojitelnost dítěte, doklad prokazující zachování principu subsidiarity.

28

Na základě dokumentace dítěte a dokumentace ţadatelů provede Úřad tzv. matching, čili výběr konkrétních ţadatelů pro konkrétní dítě. O výběru informuje Úřad Oznámením o vhodností ţadatele prostřednictvím ústředního orgánu příslušného přijímajícího státu, který posoudí výběr provedený Úřadem. Oznámení o vhodnosti obsahuje: psychologickou zprávu, zdravotní zprávu, zprávu o sociální situaci dítěte, důvod, na jehoţ základě je dítě osvojitelné, fotografii dítěte. Jestliţe po důkladném zváţení zaslané dokumentace má ţadatel zájem o seznámení se s dítětem, sjedná Úřad po dohodě s ústavním zařízením, ve kterém je dítě umístěno, termín návštěvy ţadatelů. Základní doba, kterou je ţadatel povinen strávit s dítětem při prvním kontaktu je alespoň 7 aţ 10 dnů. Interakce by se měl zúčastnit i psycholog zařízení a příslušný orgán sociálně-právní ochrany dítěte. O návštěvě vypracuje odborný personál zařízení zprávu, kterou zašle Úřadu. Po seznámení s dítětem je ţadatel povinen Úřadu sdělit, zda má v úmyslu převzít navrhované dítě do péče se záměrem ho v budoucnu osvojit nebo nemá. Ústřední orgán přijímajícího státu vydá a zašle Úřadu souhlas dle čl. 17 písm. C haagské Úmluvy. Spolu se souhlasem ústředního orgánu přijímajícího státu zašle ţadatel prostřednictvím ústředního orgánu přijímajícího státu ţádost o svěření konkrétního dítěte do péče budoucích osvojitelů. Ţádost se podává v českém jazyce, nebo v cizojazyčném originálu spolu s překladem do českého jazyka. Dnem doručení ţádosti Úřad zahájí řízení o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů. Úřad vydá souhlas s pokračováním řízení dle čl. 17 písm. C haagské Úmluvy a zároveň o zahájení řízení Úřad zašle ţadateli Oznámení o zahájení řízení. Úřad je povinen rozhodnout ve věci ve lhůtě do 60-ti dnů. V případě, ţe dítě nemá poručníka, Úřad ustanoví dítěte pro účely tohoto řízení kolizního opatrovníka. Úřad opatrovníkovi oznamuje zahájení řízení, umoţní opatrovníkovi nahlédnout do spisu, zejména mu zašle souhrnné informace o ţadateli a zprávu zařízení, ve kterém je dítě umístěno, o kontaktu ţadatele a dítěte. Opatrovník je procesní stranou

29

řízení o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů, jako takový má mj. právo podat odvolání proti rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí o svěření, příp. o nesvěření, dítěte do budoucích osvojitelů se doručuje přímo do vlastních rukou ţadatelů a opatrovníka. Rozhodnutí se doručuje v českém jazyce, náklady na překlad rozhodnutí nese ţadatel. Ţadatel má lhůtu 15 dnů pro podání odvolání, v případě, ţe s rozhodnutím nesouhlasí. Odvolání se podává k MPSV České republiky prostřednictvím Úřadu. Odvolání nemá odkladný účinek. Ţadatel má právo nahlíţet do spisu a před vydáním rozhodnutí seznámit se se spisovou dokumentací, která je podkladem pro vydání rozhodnutí. S podáním ţádosti není spojena ţádná poplatková povinnost. Úřad pak rozhodne o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů, zajistí vydání cestovního dokladu pro dítě a po nabytí právní moci rozhodnutí mohou ţadatelé dítě vyzvednout ze zařízení, ve kterém je dítě umístěno, a vycestovat s ním do přijímajícího státu. Budoucí osvojitel obdrţí při převzetí dítěte: pravomocné rozhodnutí o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů, platný cestovní doklad, rodný list dítěte, propouštěcí zdravotního zprávu, průkaz zdravotní pojišťovny, očkovací průkaz, obsahující přehled očkování. Po převzetí dítěte budoucími osvojiteli zašle Úřad ústřednímu orgánu přijímajícího státu: osvědčení o souhlasu s mezinárodním osvojením dle čl. 20 haagské Úmluvy, kopii pravomocného rozhodnutí o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů, kopii rodného listu dítěte, kopii osvědčení o státním občanství dítěte, kopii dokladu, na základě kterého je dítě osvojitelné. Úřad při vyhledávání nejvhodnějších osvojitelů velmi individuálně zohledňuje potřeby dítěte. U větších dětí je velkou výhodou, kdyţ se podaří nalézt zahraniční pár, v němţ alespoň jeden z manţelů je českého původu a je tak schopen se s dítětem dorozumět. Úřad se vţdy snaţí zohlednit sourozenecké vazby dětí a skupiny 2 aţ 3 dětí umístit do jedné 30

rodiny,větší sourozenecké skupiny, jsou často umístěny alespoň do stejné země, aby dětí mezí sebou mohly udrţovat kontakt. Po svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů jsou povinny ústřední orgány, případné pověřené organizace přijímajícího státu zasílat Úřadu dle čl. 20 haagské Úmluvy zprávy o situaci dítěte v rodině (tzv. follow-up reports). Příslušný pracovník, pověřený v přijímajícím státě vypracováním takových zpráv, navštíví rodinu a provede šetření. O šetření vypracuje zprávu, ke které je přiloţena aktuální lékařská zpráva a fotografie dítěte spolu s ostatními členy rodiny. Termíny pro vypracování zpráv jsou po 1, 3, 6, 9, 12, 18, 24, 36 a 48 měsících pobytu dítěte v přijímajícím státě. Po 6-ti měsících umístění dítěte v přijímajícím státě a po předloţení 3 zpráv mohou osoby, jimţ je dítě svěřeno do předadopční péče, podat ţádost k Úřadu na rozhodnutí o souhlasu s osvojením dítěte do ciziny, a to v souladu s ustanovením § 63 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 písm. i) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně–právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. O ţádostí se rozhoduje ve správním řízení. O osvojení pak rozhoduje soud v přijímacím státě. Pokud v rámci šetření zjistí pověřený sociální pracovník, ţe umístění dítěte v péči budoucích osvojitelů není v nejlepším zájmu dítěte, ústřední orgán přijímajícího státu bude neprodleně informovat stát původu a podnikne opatření potřebná pro ochranu dítěte. Nejdříve je nutné pokusit se zajistit péči o dítě v přijímacím státe a v krajním případě, vyţaduje-li to zájem dítěte, zařídit jeho navrácení. Ze zkušeností Úřadu vyplývá, ţe osvojení dětí do zahraničí je velmi dobrou šancí zajistit harmonické rodinné prostředí pro dětí, pro něţ se nenajde vhodná rodina v ČR. Mezinárodním osvojením získává dítě rodinu na celý ţivot, včetně právních nároků (jako např. dědictví), nezískává jen rodiče, ale také širší rodinné vazby, dostává se do podnětného a tolerantního prostředí. Je v zájmu těch dětí, kterým se v zákonných lhůtách nedaří najít rodinné prostředí v ČR, aby byly co nejrychleji předávány Úřadu za účelem vyhledání rodiny v zahraničí a aby mezinárodním adopcím byla ze strany státu věnována co nejširší podpora.

31

4. Problematika osvojení dětí 4.1.

Problematika osvojení dětí v Česky republice 4.1.1. Problematika zrychlení adopce. Přímá adopce

V České republice ţije podobně jako v jiných evropských zemích přibliţně 1 % dětí, které nemohou vyrůstat ve své vlastní, biologické rodině. Pouze 2 % z této skupiny jsou úplní sirotci, ti však nejčastěji vyrůstají u někoho z příbuzných. Většina opuštěných dětí tedy svou vlastní rodinu (nebo alespoň jednoho z rodičů) má, ale ta se o ně z nejrůznějších důvodů nemůţe, nechce nebo neumí starat. Osvojování dětí je stále běh na dlouhou trať, adopce se mohou protáhnout na dlouhé měsíce aţ roky. Nejţádanější jsou samozřejmě děti zdravé mající dobrou sociální anamnézu. Na 80 % rodičů chce adoptovat dítě v co nejmladším věku, ideálně do 1 roku. Čeští náhradní rodiče jsou ale stále velmi konzervativní. Pouze třetině z nich by nevadilo adoptovat dítě asijských nebo afroamerických rodičů. Největší problém je pak s adopcí romských dětí nebo miminek částečně romského původu a také dětí handicapovaných. Drtivá většina odloţených dětí se dnes po porodu dostává do kojeneckého ústavu a pobývá tam několik měsíců, přestoţe zájemci o adopci stojí na úřadech pomyslné fronty. V budoucnu by se ale někteří kojenci mohli ústavu zcela vyhnout a zamířit rovnou do náhradní rodiny. Podle profesora Matějčka je optimální, aby dítě bylo do náhradní rodiny propuštěno nejdéle do sedmého aţ osmého měsíce jeho ţivota. Do tohoto období si dítě vytváří pevné vztahy k nejbliţším lidem. Do této doby dítě nemá projevy psychické deprivace. Čím dříve dítě odchází do nové rodiny, tím lépe. Jedna z moţností řešeni problémy je přímá adopce. Přímá adopce je taková adopce, při které pokrevní rodiče nebo zákonní zástupci svěřují dítě do péče konkrétním osvojitelům bezprostředné po porodu. Bylo dostatečně prokázáno, nakolik děti poškozuje pobyt v kojeneckých ústavech. Z psychologického hlediska představují přímé adopce nejšetrnější způsob osvojování, který předchází emočnímu poškození dětí v důsledku nedostatku intenzivní pozornosti a lásky nejbliţších pečovatelů v raném dětství. V zahraničí, např. v Rakousku, Německu nebo USA nejsou přímé adopce ničím neobvyklým. 32

Ministerstvo práce a sociálních věcí zastává názor, ţe je přípustné pouze to, aby si přímou adopci mezi sebou dohodli sami biologičtí rodiče a budoucí osvojitelé. To ovšem předpokládá, ţe se vzájemně uţ znají nebo se dokáţí najít. Pokud tomu tak není, nechtěné dítě má prostě smůlu, a jeho cesta vede přímo do kojeneckého ústavu. Podle názoru MPSV nikdo, nemůţe rodičům vhodnou prověřenou rodinu doporučit. Ale prověřených zájemců o přímou adopci je totiţ víc neţ dost a stejně tak je mnoho miminek, která čekají na nové rodiče v kojeneckých ústavech. Přímá adopce je to moţnost, jak nepromrhat emočně nejzranitelnější údobí lidského ţivota a jak omezit nárůst emoční deprivace ve společnosti. Přibývá vědecky ověřených informací potvrzujících zásadní důleţitost prvních let ţivota pro emoční rozvoj osobnosti. Nemá-li z novorozence vzniknout citový deprivant, potřebuje lásku od samého začátku. Tato láska by v maximální moţné míře měla být dopřána i dětem určeným k adopci. Specifickým případem přímé adopce je i tzv. otevřená adopce, která zohledňuje moţnost pro pokrevní matku zůstat s dítětem aspoň v minimálním kontaktu. Všichni zúčastnění jdou do citlivé záleţitosti s tím, ţe nikdo nikomu nebude nic předstírat. Dítě bude vědět, kdo je jeho pokrevní matka a adoptivní rodiče je přijímají s tím, ţe přístup k pokrevní matce nebude dítěti zapovězen. Jde ovšem o mimořádně sloţitou situaci, kterou jsou schopni řešit jen silné a zdravé osobnosti. Jako jednodušší se tudíţ častěji jeví "definitivní" řešení při adopci přímé, kdy pokrevní matka poté, co nabude právní platnosti adopční smlouva, do výchovy dítěte uţ nijak zasahovat nesmí. Pokud dítě v budoucnosti přece jen projeví zájem poznat svou pravou matku, záleţí na adoptivních rodičích, zda tento kontakt zprostředkují. Psychologové se jednoznačně kloní k názoru, ţe adoptivní rodiče nemají před dítětem jeho původ tajit. Není nic horšího, neţ se pravdu dozvědět nečekaně a od cizích lidí. 4.1.2. Problematika osvojení romských dětí O adopci ţádá kaţdý rok zhruba 2500 párů, v kojeneckých ústavech a dětských domovech do tří let čeká kaţdoročně skoro 2000 mimin a batolat. Téměř polovina z nich je romských. Najít pro ně náhradní rodinu je potíţ. Čím je to těţší, tím později se to podaří. A čím později se to podaří, tím pro dítě a rodiče hůře. Většina osvojitelů si přeje dostat co nejrychleji zdravého bílého kojence. A diví se, ţe bílé děti nejsou, obzvláště ne zdravé. Ačkoli proces osvojení by podle odborníků měl zhruba 33

odpovídat devíti měsícům gravidity, ale v součastné době je nesmyslně dlouhý a počítá se spíš na roky neţ na měsíce. Čekání na bílé dítě je téměř bez konce (na jiţní Moravě přes sedm let), a tak mnoho párů volí poloromské, romské či postiţené dítě. První úskalí, jedna z prvních výhybek na koleji vedoucí k budoucím sráţkám, nepochopení a omylům kdy nastávající rodiče jsou často v zajetí romantických představ (zachráníme nebohé dítě před ústavem i rasismem), nebo je naopak řešením frustrace a Romák je z nouze dobrý. Druhé úskalí adopce hledejme na samém počátku, kdy rodička odmítne ţít se svým miminem. Matky, které hned po porodu odloţí dítě do adopce nebo jimţ úřady děti odeberou, nejsou statisticky vzato normální. A často se vymykají i v jiných ohledech: vzděláním, inteligencí nebo zdravotním stavem. Typická matka se vzdá skoro všeho kromě miminka a mnoho romských matek si dítě ponechá a vychová je i v podmínkách, které by se v očích městské většiny asi neslučovaly s důstojným ţivotem. Rizikový způsob matčina ţivota, problematická výţiva, nikotin, alkohol i drogy jsou

pro

plod

mnohem

nebezpečnější,

nechtěné

těhotenství

nebývá

motivací

k sebeomezování. Psychickou pohodu plodu nejspíše naruší i matčino „totální odmítnutí“. Děti z ústavu mají často poruchy chování (tudíţ i učení). Ve škole a zejména v pubertálním období se u roztomilých dětí často projevuje defektní chování. Jak je to moţné? Jen proto, ţe jsou tmavé a černovlasé? Třetí úskalí a největší riziko adopcí z kojeneckých ústavů a dětských domovů se nazývá psychická deprivace v dětství. Obrazně řečeno chovatelé psů vědí, ţe štěně musí být prvních deset týdnů mezi ostatními štěňaty, aby si vtisklo základní „sociální návyky“ i základní sebedůvěru. Lidské mládě, pokud nemá v prvním roce ţivota dostatek podnětů, bezpečí, prostě láskyplné péče, se nevyvine zdravě. Ţivot „vlčích dětí“, známých z literatury, dětem v ústavech bezpochyby nehrozí, ale jisté míře poškození se nevyhnou. Odloţené děti často zaţily odmítnutí opakovaně: chvilku je vychovává někdo z příbuzných, chvilku matka, chvilku tety v ústavu. „Co děti nejvíc potřebují? Mnoho věcí, ale ze všeho snad nejvíce jistotu ve vztazích ke svým lidem,“ opakuje tuzemský klasik výchovy dětí Zdeněk Matějček v edukativní kníţce Co děti nejvíc potřebují. Děti, které si nevybudovaly vlastní identitu, mají v jistém smyslu neohraničené „já“. Neustále testují hranice, upoutávají na sebe pozornost (krádeţemi, lhaním). Takové dítě nemá vnější řád zvnitřněný do podoby svědomí. K tomu přidejme poměrně častý výskyt medicínské diagnózy ADHD (attention deficit hyperactivity disoorder, tedy hyperaktivita i porucha pozornosti). Hyperaktivita, poruchy soustředění a učení, pomočení 34

(nikoli neurotické), chronický zánět uší, šoupání nohama, přerývaný spánek, to vše se dříve dávalo pod zkratku LMD – lehká mozková dysfunkce. Černé dítě to má vţdycky těţší, ať uţ si hledá dívku či kluka, nebo kdyţ se ve škole vyšetřuje krádeţ. A tyto všechny handicapy se sčítají. Bolestný rozchod osvojených dětí s novou rodinou v pubertě, který je nepříjemný a častý, přivedl v posledním letech „progresisty“ mezi romisty, rodiče a pěstouny k poměrně novému přístupu: Věří v posilování romské identity i u dětí vychovávaných v bílých rodinách. Romské děti si neosvojují jen idealističtí intelektuálové či křesťanské rodiny, ale i celá řada cizinců z Evropy. Jen výjimečně si adoptuje romské dítě rodina „podobného způsobu ţivota a myšlení“. Znalci, kteří v oboru působí desítky let říkají, ţe existuje JEDEN případ adopce romského dítěte romskou rodinou. V zemi, kde tolik dětí ţije v materiálním nasycení a hlubokém citovém nedostatku v kojeneckých ústavech a dětských domovech, je kaţdé osvojení či pěstounství k nezaplacení. Ale adopce nepoučená a naivní, můţe skončit katastrofou, která hrubě poznamená adoptivní rodiče, jejich biologické děti a v prvé řadě osudem stíhané děti osvojené. Je otázkou, zda není lépe v těchto případech nechat tyto děti v příslušných ústavech? 4.1.3. Problematika adopci dětí homosexuálními páry Gayové a lesbické ţeny mohou v Česku oficiálně uzavírat svazky14 od 1. července 2006. Ale právní norma neumoţňuje adopci homosexuálním párům . V dětských domovech, kojeneckých ústavech a ústavech sociální péče v Česku ţije zhruba 20.000 dětí. ČR tak patří k zemím, které mají největší podíl dětí v takových zařízeních. I přes kritiku domácích i zahraničních odborníků neustále přibývá těchto ústavů. Zastánci adopcí homosexuálními páry argumentují většinou tím, ţe by dětem bylo u dvou otců či matek, které je budou mít rády, postarají se o ně a zajistí je, lépe neţ v ústavech. Odpůrci naopak tvrdí, ţe chlapci a děvčata budou ţít v "nenormálním prostředí" a neuvidí tradiční muţské či ţenské vzory. Adopce dětí či osvojení partnerových potomků umoţňuje v Evropě Británie, Dánsko, Island, Německo, Nizozemsko, Španělsko, Švédsko a Belgie. 14

Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, jak vyplývá ze změn provedených zákony č. 261/2007 Sb., č. 362/2007 Sb. a č. 239/2008 Sb. 35

4.2.

Problematika mezinárodního osvojení dětí 4.2.1. Osvojení českých dětí do ciziny

Téma mezinárodního osvojení dětí nabývá rok od roku na významu. Největšími partnery pro mezinárodní osvojení českých dětí jsou dlouhodobě Dánsko, Německo a Itálie. Pro české dětí romského původu najít vhodně rodiče v zemi původu se příliš nedaří. Mezinárodní adopce je pro tyto dětí téměř poslední nadějí na skutečně plnohodnotný ţivot v rodině, která je bude milovat, dá jim zázemí, postará se o ně. Cizincům jiný etnický původ nevadí a překáţkou k osvojení pro ně na rozdíl od Čechů nebývá ani to, kdyţ jde o dítě s handicapem. „V Dánsku je jiná barva pleti dokonce výhodou. Kaţdý okamţitě vidí, ţe se jedná o dítě adoptované a toho si dánská společnost velmi cení,“ říká Margrethe Primdahlová, ředitelka dánské organizace AC International Child Support, která zprostředkovává mezinárodní adopce. Adopce českých romských dětí se v Dánsku velmi osvědčila a všechny děti ţijí spokojený ţivot. Dánsko ze všech evropských zemí se můţe pochlubit jiţ padesátiletou tradicí mezinárodních adopcí. Jiţ v padesátých letech dánští rodičové adoptovali děti amerických černošských vojáků, zanechané na území poválečného Německa. V letech 60. a 70. nastala tzv. „korejská“ vlna, zatímco v 90. letech se dánské bezdětné páry začaly poohlíţet po zemích střední a východní Evropy. Jak uvádí Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, ročně odchází do zahraničí asi 30 dětí, aţ na výjimku jsou to romské dětí. 4.2.2. Adopce dětí z ciziny Česká rodina můţe osvojit legálně dítě z ciziny, pouze ze zemí, které podepsaly Haagskou Úmluvu o právech dítěte. Vyřízení veškerých náleţitostí spojených s adopcí dítěte ze zahraničí je velmi sloţité a zdlouhavé. Pokud nějaký český ţadatelský pár si přeje osvojit dítě ze zahraničí, musí projít prakticky stejnou přípravou jako ţadatelé o vnitrostátní adopci, to znamená musí být velmi pečlivě prošetřen jejich zdravotní stav, psychologická situace, sociální situace, musí být znám jejich trestní rejstřík, jejich majetkové poměry a vůbec celkově, zda jsou vhodní k tomu, aby mohli přijmout do adopce 36

dítě. Stejně tak v zahraničí je nutné připravit děti na osvojení, a to především, aby děti byly vhodné po právní stránce, aby děti neměly rodinu, která by se o ně chtěla starat, aby děti byly skutečně právně volné, aby splňovaly i určité zdravotní předpoklady, aby byl zachován tzv.princip subsidiarity. Příprava ţadatelů v rámci České republiky trvá obvykle rok aţ dva roky, neţ jsou všechna vyšetření provedená, neţ projdou všemi procedurami. Poté by byla ţádost postoupena do zahraničí, a tam záleţí na té které zemi, jak dlouho budou ţadatelé čekat na osvojení. Osvojení ze zahraničí není levnou záleţitosti. Ţadatelé o adopci mohou zaplatit kolem půl milionu korun. Jsou povinní hradit si veškerou přípravu na osvojení, překlady veškerých listin, poplatky některým organizacím, které jsou zapojeny v procesu osvojení, případně platby advokátům v zemi původu dítěte. Poměrně velké náklady jsou spojené s cestováním do té země za tím účelem, aby se s dítětem seznámili. Některé země předepisují i určitou délku pobytu v této zemi. Mezinárodní osvojení dětí ze zemí kde neplatí Haagská Úmluva o právech dětí oficiálně není moţné. Do této skupiny patří například velká část Afriky. Někteří rodiče proto úřady obcházejí a zajišťují si adopce na vlastní pěst. Ale jen za rok 2009 deset českých rodin úřady obešlo a dítě z ciziny přijalo. Sedm dětí pocházelo z Konga. Rodiče si adopce vyřídí přímo s místními úřady. Zdeněk Kapitán, ředitel ÚMPOD, snahu lidí získat dítě, aniţ by své motivy museli vysvětlovat úřadům a absolvovat seriál pohovorů a dotazníků, chápe. Rodiny si však neuvědomují rizika s mezinárodní adopcí spojená. Haagská Úmluva o právech dítěte například zaručuje, ţe dítě nebylo zcizeno biologickým rodičům. Podle slov Zdeněka Kapitána si dítě z Afriky nebo jiného exotického místa většinou vybírají lidé z byznysu nebo ti, kteří vykonávají svobodná povolání a mají na adopci ze zahraničí dost peněz. Pokud by v Česku byla moţnost adoptovat dítě ze zahraničí legálně, takţe člověk by nemusel platit například za zprostředkování kontaktu s rodištěm dítěte, vyšla by podle Kapitána mezinárodní adopce asi na 500.000 aţ 600.000 korun. Při neoficiální cestě peníze inkasuje navíc zprostředkovatelská agentura. Relativně vysoký počet dětí, které se do tuzemska dostaly z Konga, si Kapitán vysvětluje volností tamních předpisů. Moţná, ţe za tím je i působení švýcarské agentury, která se v konţském prostředí orientuje. Vysílající zemi přitom podle něj motivují většinou dobré úmysly. Tamní soudy obvykle mají za to, ţe se dítě v bohaté evropské zemi bude mít lépe. 37

Oficiální moţnost adoptovat dítě ze zahraničí dnes v Česku neexistuje. ÚMPOD usiluje o to, aby se ČR stala hostitelskou zemí pro děti z Filipín. Proces je však podle Kapitána v plenkách. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí nedoporučuje adopce dětí z Haiti. Tento karibský stát v lednu zasáhlo zemětřesení, které zabilo více neţ 230 tisíc lidí. Velký problém tam teď představují nelegální adopce. Haiti je země, kde neplatí Haagská Úmluva, která upravuje mezinárodní osvojení. Stát tak případným adoptivním rodičům například nezaručuje, ţe budou dopředu dobře znát zdravotní stav dítěte, ani takzvanou právní volnost adoptovaného dítěte. Tedy to, ţe na něj v budoucnu nebude nikdo uplatňovat rodičovská či obdobná práva. 4.3.

Problematika osvojení dětí v zemí Západní Evropy. Francie

Nejdůleţitější mezinárodněprávní instrumenty umoţňující osvojení dětí z ciziny i do ciziny jsou Úmluva o právech dítěte z roku 1989 a Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení z roku 1993. Vnitrostátní právní úprava osvojení ve Francie je zakotvena v : civilním zákoníku, zákoníku o sociální pomoci a rodině, zákonu č. 2005-744 od 4 července 2005 roku, o reformách adopce, nařízení č. 2006-981 od 1 srpna 2006 roku, o úředním povolení k osvojení, pro fyzické osoby, co chtějí adoptovat francouzské dítě nebo dítě z ciziny, nařízení č. 2006-1272 od 17 října 2006 roku, o formě usnesení a směrnice úředního povolení k osvojení, pro fyzické osoby, co chtějí adoptovat francouzské dítě nebo dítě z ciziny, články od R.225-12 do R.225-46 zákoníku o sociální pomoci a rodině, o zprostředkovatelských agenturách, nařízení č. 2009-291 od 16 března 2009 roku, o sloţení správní rady ministerstva zahraničních a evropských věcí, nařízení č. 2009-407 od 14 května 2009 roku, o Centrálním orgánu pro mezinárodní osvojení.

38

Podmínky plynoucí z judikatury jako jsou účinky osvojení, se řídí vnitrostátním právem osvojitele, zatímco podmínky souhlasu nebo zastupování osvojence se řídí vnitrostátním právem dítěte. Z celkového počtu adopcí ve Francií je osmdesát procent zahraničního původu. Celkově za rok 2008 francouzskými rodinami bylo osvojeno z ciziny 3271 dětí. Na první pozici je Haiti-731, následuje Etiopie-484, Rusko-315, Kolumbie-305 a Vietnam-284 dětí. Francie je po Spojených státech amerických druhou zemí s největším počtem adopcí v zahraničí. Adoptivní rodiče většinou patří k vyšším vrstvám společnosti. Situace francouzských rodičů, kteří si dnes přejí adoptovat dítě z cizí země, je nezáviděníhodná. Zájemci o osvojení jsou často odkázáni sami na sebe. Administrativní procedury jsou navíc nesnesitelně dlouhé, mohou se protáhnout aţ na tři roky. Kaţdý region má svá vlastní pravidla, takţe cena, kterou adoptivní rodiče musí zaplatit můţe být podle místa bydliště aţ trojnásobná. Osvojení zahraničních dětí je ve Francii drahá záleţitost, proto stát uvaţuje o zvýšení podpory adoptivním rodinám. Ta dnes dosahuje částky 800 euro a mohla by být zvýšena na dvojnásobek. Francie vidí v osvojování zahraničních dětí jednu z moţností, jak zabránit demografické krizi způsobené klesající porodností. 4.4.

Problematika osvojení dětí v zemích Východní Evropy 4.4.1. Problematika osvojení dětí z Ukrajiny

Podle statistiky je na Ukrajině více neţ 100 tisíc sirotků a dětí bez rodičovské péče, ale ne všechny z nich je moţné adoptovat. V databázi ministerstva pro adopce a ochranu práv dítěte bylo registrováno 21701 dětí vhodných k mezinárodní adopci (údaje z října 2008). Proč tolik sirotků nemůţe být adoptovaných? Rodiče mnohých dětí, které v součastné době ţijí v dětských domovech nebo internátních školách, z různých důvodů nebyli zbaveni rodičovských práv. Jsou případy kdy rodiče nebo opatrovníci ponechávají dítě v internátní škole, přičemţ i nadále mají právní vztah k dítěti. Tím braní v adopci. Pokud rodiče byli zbaveni rodičovských práv a dítě nabylo statusu osiřelého nebo dítěte zbaveného rodičovské péče, tak jeden rok musí být hledaná náhradní rodina na Ukrajině. Teprve pak dítě můţe být adoptováno do ciziny.

39

V roce 2008 ministerstvo pro adopce a ochranu práv dítěte, umoţnilo omezený počet zahraničních adopcí. Pouze 1587 dětí bylo osvojeno do zahraničí. Přitom v roce 2005 bylo osvojeno 2156 dětí do ciziny. Mezi dětmi, vhodnými k mezinárodní adopci, se jen málokdy jedná o jedináčky. Z pravidla se jedná o skupiny bratrů a sester 3, 4 i 5 osob. Právní řád Ukrajiny nedovoluje oddělené osvojení bratrů a sester (s výjimkou zvláštních okolností). Cizinci nemohou osvojit dítě mladší dvou let. V současnosti mezinárodní osvojení dětí z Ukrajiny je velmi obtíţné. Proces mezinárodní adopce je prováděn v souladu s těmito právními předpisy: Sbírka zákonů Ukrajiny o rodině. Zákon Ukrajiny o ochraně dětí. Státní program národních adopcí na Ukrajině. Rozhodnutí a usnesení kabinetu ministrů Ukrajiny. Během existence nezávislé Ukrajiny od roku 1992 aţ po konec roku 2009, bylo osvojeno do ciziny 20 tisíc 546 ukrajinských sirotků do 36 zemí. Největší počet dětí byl osvojen do USA, Itálie, Španělska a Francie. Podle slov ředitelky státního oddělení pro adopce a ochranu práv dítěte ministerstva pro rodinu, mládeţ a tělovýchovu Ludmily Volynets , drtivá většina občanů Německa, Kanady a Spojených států chce adoptovat ukrajinské děti ve věku do tří aţ pěti let. Dítě mladší tří let chce 90% izraelských osvojitelů. Výjimkou jsou pouze občané Itálie, 75% je ochotno osvojit děti starší sedmi let. I jen 25% osvojitelů je ochotno akceptovat dítě starší 10 let. V součastné době v ukrajinské společnosti probíhá debata o ratifikaci Haagské Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Během 1998-2002 a v roce 2006, Kabinet ministrů Ukrajiny třikrát podal návrh zákona o ratifikaci úmluvy, ale pokaţdé neúspěšně. Ratifikací Haagsky Úmluvy byl by postup adopcí ukrajinských sirotků do ciziny více transparentní. Jedním z důvodů, proč úmluva dosud nebyla ratifikována-zprostředkování. Podle úmluvy zprostředkovatelé, sdruţení nebo organizace, které poskytují profesionální pomoc při adopci obdrţí fixní poplatek. Ale podle ukrajinských právních předpisů, je zakázáno jakékoli zprostředkování v oblasti adopcí, zejména mezinárodních adopcí. Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech z roku 200115 stanovuje, ţe rozhodnutí o adopci můţe vydat soud smluvní strany, jejímţ

15

Smlouva č. 123/2002 Sb.m.s. 40

občanem dítě je. To znamená, ţe o ukrajinských dětech ţijících v České republice rozhoduje ukrajinský soud. 14 září 2001 ministři spravedlnosti Ukrajiny a ČR, podepsali protokol mezi Českou republikou a Ukrajinou, kterým se mění smlouva mezi oběma zeměmi o právní pomoci v občanských věcech. Podle tohoto protokolu se nově změní působnost soudů v řízeních o právních vztazích mezi rodiči a dětmi a v řízeních o osvojení dětí. Nový protokol16 tuto situaci změnil tak, ţe o opatrovnických věcech budou rozhodovat ty soudy, na jejichţ území se dítě zdrţuje, coţ umoţňuje přijmout rychlé opatření v zájmu dětí. Vzhledem ke zvyšujícímu se počtu manţelství mezi občany obou zemí a vzhledem k rostoucí migraci ukrajinských občanů do České republiky působila právní úprava Smlouvy č.123/2002 Sb.m.s. značné problémy. Jde o četné případy, kdy se ukrajinské dítě z různých důvodů ocitne opuštěné v České republice, a místo toho, aby bylo co nejdříve svěřeno do náhradní rodinné péče nebo osvojeno, je umístěno do zařízení pro výkon ústavní péče, dokud ukrajinský soud nerozhodne. Ojedinělé nejsou ani případy, kdy by si čeští občané rádi osvojili děti svých ukrajinských partnerů, ale přestoţe ţijí na území ČR, musejí se obracet na ukrajinské soudy. Veliké problémy zde potom představují jazyková bariéra, neúměrně dlouhá doba řízení a příliš vysoké finanční náklady. Z těchto důvodů se čeští občané nezřídka vzdávali se svého úmyslu na osvojení ukrajinského dítěte. Protokol podepsaný českou a ukrajinskou stranou, který v zájmu dětí odstraňuje překáţky k vyhovujícím a dostatečně rychlým řešením těchto případů. Obě země se shodly na tom, ţe v současné době bude mít protokol přínos především pro ukrajinské děti a česko-ukrajinské rodiny ţijící v ČR. Protokol je však moţné povaţovat i za vklad do budoucna a za projev vůle obou aktérů plnit závazky vyplývající z Úmluvy o právech dítěte.

16

Protokol č. 77/2008 Sb.m.s 41

4.4.2. Problematika osvojení dětí z Rusky federaci Mezinárodní adopce v Rusku začala rozvíjet se po rozpadu Sovětského svazu a pádů ţelezné opony v 1980-1990 rokách. V roce 1992 bylo.v Rusku bylo oficiálně povoleno osvojení děti do ciziny. V současné době proces mezinárodní adopce provádí se v souladu s těmito právními akty: zákon o rodině (§ 124, 165), občansky soudní řád Ruské federace (kapitola 29), spolkový zákon ze dne 16 dubna 2001 № 44-FZ, o státní databázi údajů o dětech bez rodičovské péče, federální zákon ze dne 31 května 2002 № 62-FZ, o občanství RF. Existuje řada podepsaných a ratifikovaných mezinárodních úmluv týkajících se osvojení. Kromě toho proces adopci řídí předpisy vlády RF, normativní akty (příkazy, pokyny, dopisy), ministerstev. V roce 2008 v Rusku byla povolena činnost 71 neziskových a nevládních mezinárodní organizací zprostředkovací mezinárodní osvojení. Podle statistiky UNICEF v Rusku víc neţ 740000 nezaopatřených sirotku. Od roku 1993 bylo osvojeno více neţ 80 tisíc ruských dětí do ciziny. Největší počet dětí byl osvojen do USA-1773, Španělsko-904, Itálie-496, Kanada-63 (statistika za rok 2008). Vláda Ruské federace na podzim roku 2009, schválila rusko-italsky dohodu, o spolupráci v oblasti osvojení dětí. Jedná se o první takový dokument v ruské praxi. Dohoda mimo jiné stanoví, ţe osvojení dítě do ciziny je přípustné pouze v případě, ţe v zemí původu nebylo moţné najít vhodnou rodinu (princip subsidiarity). Dohoda zavazuje smluvní strany k přijetí opatření na prevenci a boj proti nezákonným aktivitám v souvislosti s adopcí dětí, včetně odstranění neoprávněných finančních zisku s prostředkovaní adopcí, stejně jako únos, obchodování s dětmi, vyuţívaní dětské práce, a sexuálního zneuţívání dětí. Smlouva zaručuje pro adoptované dítě stejná práva a ochranu, jeţ se přijímající stát přizná dítě svým občanem. Podle slov náměstka ministra školství a vědy RF Juria Sentyurina, zájem o takové dohodě jiţ prokázaly, Španělsko, Francie, Británie a Izrael. V 2000 roce Rusko podepsalo Haagská Úmluvu o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Ale dosud Úmluva nebyla ratifikována. Jedním z důvodů proč 42

Úmluva nebyla ratifikována ruská strana uvádí, ţe Úmluva více chrání práva adoptivních rodičů, neţ práva adoptovaných dětí. 15 dubna 2010 roku Rusko pozastavilo veškeré adopce ruských dětí do Spojených států. Podle mluvčího ministerstva zahraničí tak Moskva reagovala na nedávný případ ruského chlapce, který se americké adoptivní matce znelíbil natolik, ţe ho bez doprovodu posadila do letadla a poslala zpět do Moskvy. 8 dubna se dítě objevilo na moskevském letišti se vzkazem osvojitelky, ţe je chlapec psychicky nestabilní a má násilnickou povahu a psychopatické rysy. "S politováním oznamuji, ţe v zájmu bezpečnosti mé rodiny, přátel i mé samotné uţ nechci být matkou tohoto dítěte," psala v dopise Hansenová. Dopis doplnila stíţností, ţe ji ruské úřady během procesu adopce obelhaly. mezinárodní dohodu regulující povinnosti a odpovědnost adoptivních rodičů.. Arťom ţil v sirotčinci v zapadlém Partizansku na ruském Dálném východě do loňského září, kdy ho prostřednictvím washingtonské agentury adoptovala Terry Hansenová z Shelbyvillu v Tennesi. Po čase se ale ukázalo, ţe chlapec zklamal očekávání nové matky. Dítě se před týdnem objevilo v Moskvě, mělo v ruce jen vysvětlující dopis a v kapse pas s prošlými vízy. Kauza vyvolala rozhořčení ruských médií a mezinárodní skandál. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Andrej Nestěrenko prohlásil, ţe Rusko neumoţní další adopce, dokud nebude s USA uzavřena smlouva přesně vymezující podmínky osvojení. Americké ministerstvo zahraničí na incident reagovalo prohlášením, ţe USA budou společně s Ruskem pracovat na tom, aby se problémy spojené s adopcí ruských dětí zdárně vyřešily. Mezinárodní osvojení dětí mezi Českou republikou a Ruskem v současnosti neprovádí se.

43

Závěr V závěru této bakalářské práce bych se ráda zmínila o nejpodstatnějších podmětech ke zlepšení problematiky osvojení dětí. První podmět bych nazvala problém času. Současné stanovení zákonů nařizuje budoucím adoptivním rodičům projít časově náročnou a sloţitou cestu k získání dítěte, na coţ si většina rodičů stěţuje, ale já bych s ohledem na současnou situaci, která se stala před nedávnem v Rusku a vyvolala mezinárodní skandál, naopak zpřísnila pravidla adopce. Jedno z hlavních pravidel adopce by byla podrobnější kontrola budoucích rodičů, jako je důkladnější psychologický posudek, uţší spolupráce se sociálním pracovníkem a bliţší kontakt dítěte s budoucími rodiči.V případě, ţe by tato pravidla byla zpřísněna, zabránilo by se jiţ zmíněné situaci v Rusku, kde agentura zprostředkovala mezinárodní adopci, kde ruský chlapeček byl svěřen do péče americké občance, která se po pár měsících rozhodla, ţe dítě nevyhovuje jejím představám, tudíţ ho poslala samotného zpět do Ruska. Druhý podmět je také problém času, ale ze strany dítěte. Většina adoptivních rodičů si přeje dítě, které je ještě v kojeneckém ústavu. Zákon však těmto rodičům nastoluje několikaměsíční čekací lhůtu, kde samotné dítě musí podstoupit četná lékařská vyšetření a také je zde šestitýdenní rozmezí, ve kterém si biologická matka můţe rozmyslet, zda dítě nechá v ústavu a nebo si ho vezme do své péče. Lékařská prohlídka je samozřejmě pro dítě důleţitá, ale měla by se časově shodovat s prohlídkou dítěte, které si biologická matka ponechá. Zákon stanovuje dlouhé lékařské prohlídky dítěte, z důvodu garance dobrého zdravotního stavu, čímţ si myslím, ţe adoptivní rodiče jsou upřednostňovány před biologickými rodiči, kteří si své miminko odnesou domů po pár dnech. Proč by adoptivní rodiče, kteří miminko chtějí , neměli podstupovat stejná rizika jako všichni ostatní rodiče? Jedná se přeci o dítě a ne o věc, kterou si můţeme vybrat v supermarketu a máme na to záruční lhůtu. Z tohoto důvodu jsem pro přímou adopci, kde by se děti vyhnuly jiţ uvedeným procesům. Samozřejmě tato přímá adopce by měla být pod kontrolou státu a právní úpravy zakotvené v zákonu o rodině. Třetím podmětem bych viděla sjednocení databanky dětí vhodných k adopci a adoptivních rodičů v Čechách, coţ by urychlilo proces hledání vhodných rodin pro děti.

44

Čtvrtý podmět bych nazvala psychologickou pomocí po osvojení dítěte. Uvedla bych případ, kdy rodička trpí laktační psychózou a můţe se ihned obrátit, na kteréhokoliv psychologa a nebo i gynekologa, či jiného doktora. Adoptivní matka se můţe po osvojení dítěte také dostat do depresí, avšak neexistuje ţádná odborná pomoc, která by jí poradila a dítě jí můţe být v tomto případě odebráno a nebo se ho ona sama v tomto důsledku můţe zříct. Jako příklad bych zmínila Dánsko, kde této situaci předcházejí a adoptivním matkám nabízejí odbornou péči po osvojení. Z tohoto důvodu je Dánsko jedna z mála zemí, o které lze říci, ţe má minimální počet vrácených dětí po osvojení. Ráda bych se zmínila o tématu nazvaném mezinárodní adopce. Tato adopce je v nynější době skoro neproveditelná , tím pádem vznikají takzvané černé trhy, které děti rozprodají do celého světa, čímţ jim hrozí týrání, zneuţívání a v nejhorším případě i smrt. Proti tomuto prodávání bojuje Haagská úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. I přes všechny garance Haagské úmluvy, bych zpřísnila zodpovědnost a kontrolu přijímacího státu, který má odpovědnost za dítě. Závěrem bych chtěla podotknout ,ţe kaţdé dítě má právo na rodinu a zázemí. Není přeci důleţité jaké je dítě či rodina národnosti, důleţité je, aby obě strany našly k sobě cestu a byly šťastné. Lidé, kteří stanovují zákony o adopci, by měli dávat pozor na to, ţe oni mají zodpovědnost za osud dítěte a jeho celou budoucnost.

45

Seznam použité literatury Doc. JUDr. Vladimír Plecitý, CSc., JUDr. Mgr. Josef Salač, Dr. - Základy rodinného práva - vydání první - EUROUNION, s.r.o., Praha2001-ISBN 80-7317-002-7, 364 str. Zdeněk Matějček a kol. - Náhradní rodinná péče - vydání první - Portál s.r.o., Praha 1999ISBN 80-7178-304-8, 183 str. Zdeněk Matějček, ed., Jarmila Koluchová, Věděna Bubleová, Jiří Kovařík, Lucie Benešová – Osvojení a pěstounská péče – vydání první – Portál, s.r.o., Praha 2002-ISBN 80-7178637-3, 155 str. Doc. PhDr. Lenka Šulová, CSc. – zdroj – Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu. JUDr. Markéta Nováková, ÚMPOD, - zdroj – Průvodce náhradní rodinnou péčí, 3/2009. Evropská úmluva o osvojení dětí (sdělení č. 132/2000 Sb.m.s.) Evropská úmluva o výkonu práv dítěte (sdělení č. 54/2001 Sb.m.s.) Listina základních práv a svobod. Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení (sdělení č. 43/2000 Sb.m.s.) Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon č. 97/1963 Sb., mezinárodním právu soukromém a procesním. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodine. http://www.gymfry.cz/zmp0304/svarovsk/Page_2.htm http://www.utro.ru/articles/2010/04/16/888307.shtml www.umpod.cz www.pestouni.cz www.ddostrov.cz www.nadacetm.cz www.terezamaxavadetem.cz/files/docs/mezinarodni_srovnani_mezinarodni_osvojeni.pdf http://srovnavacipravo.cz/texty/rusko2.htm http://cs.wikipedia.org/wiki/Osvojen%C3%AD 46

http://www.mpsv.cz/cs/7298 http://www.mpsv.cz/files/clanky/5707/22092008.pdf http://ec.europa.eu/ www.vcvscr.cz http://www.dobromysl.cz/scpripts/detail www.ctk.cz http://hn.ihned.cz/c1-38264620-stat-chce-zrychlit-adopce www.ceskenoviny.cz www.mvcr.cz/soubor/ http://hcch.net file://localhost/G:/A-PRIORI%20-%20novinky.mht http://www.loubetova.com/zpravy/2006/10/francie-uvauje-o-zjednoduen-zkona-o_07.html http://www.004.cz/cisloclanku=2006042301 www.noviny-mpsv.cz http://www.gymfry.cz/zmp0304/svarovsk/Page_4.htm

47

Seznam použitých zkratek 1. ADHD – hyperaktivita i porucha pozornosti. 2. EU - Evropská unie. 3. FZ – Federální zákon. 4. LMD - lehká mozková dysfunkce. 5. MPSV – Ministerstvo prací a sociálních věcí. 6. OSN – Organizace spojených národů. 7. RF – Ruská federace. 8. UNICEF (Dětský fond OSN) – je hlavní světovou organizací, která se zabývá ochranou a zlepšováním ţivotních podmínek dětí a podporou jejích všestranného rozvoje. 9. ÚMPOD – Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

48

Seznam příloh Agenda mezinárodního osvojení za rok 2008.

Ţadatelé ze zahraničí Dánsko Itálie Německo Rakousko Švédsko CELKEM

4 4 9 1 3 21

Děti svěřené Úřadem do preadopční péče do zahraničí Dánsko Itálie Německo Rakousko Kanada CELKEM

9 8 3 1 1 22

49