Ústava USA. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Bakalářská práce. Tomáš Nekola, DiS. Autor :

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Ústava USA Bakalářská práce

Autor :

Tomáš Nekola, DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Teplice

Mgr. Jiří Řehák

duben 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

podpis autora: V Teplicích dne: 30.4.2010

Tomáš Nekola, DiS.

2

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu práce, Mgr. Jiřímu Řehákovi, za cenné připomínky, rady a čas, které mé práci věnoval. Dále mé poděkování patří Ing. Jaroslavu Zahálkovi, CSc. (odborný asistent Fakulty ţivotního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně).

3

Anotace Tématem bakalářské práce je Ústava USA. Cílem práce je přiblíţit čtenáři okolnosti vzniku Ústavy a rozbor jejích částí, včetně dodatků. Cílem této práce je také popis postavení USA ve světě a jejich vlivu na ostatní země. Protoţe je Ústava Spojených států historickým dílem, práce je pojata z historického hlediska. Stěţejní částí celé práce je třetí a čtvrtá kapitola. Ve třetí kapitole je rozebráno oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Čtvrtá kapitola je věnována vybraným dodatkům Ústavy s důrazem na historii otroctví a lidská práva. Annotation The theme of this work is the U.S. Constitution. The aim of the work is to explain the circumstances of the Constitution and analyze its parts, including the appendices. The aim of this paper is a description of the U.S. position in the world and their impact on other countries. Because the Constitution of the United States' is a historical work, this work is conceived in historical point of view. Pivotal part of the whole work is in the third and fourth chapter. The third chapter discusses separately the legislative, executive and judicial. The fourth chapter is devoted to the selected additions of the Constitution, where the emphasis is on the history of slavery and human rights.

4

Úvod

7

1

8

HISTORICKÝ EXKURS

1.1 1.2 2

OD ZAČÁTKŮ OSÍDLENÍ PO ŠPANĚLSKÉ IMPÉRIUM PRVNÍ KOLONIE V SEVERNÍ AMERICE OKOLNOSTI VZNIKU ÚSTAVY USA

2.1 2.1.1 2.1.2 2.2 2.2.1 2.2.2 2.3 2.3.1 2.3.2 2.3.3 2.4 2.4.1 2.4.2 2.4.3 2.4.4 3

8 9 11

SEDMILETÁ VÁLKA A ZAČÁTEK VÁLKY ZA NEZÁVISLOST SEDMILETÁ VÁLKA A BRITSKÁ POLITIKA V 70.LETECH 18. STOLETÍ DŮVODY VEDOUCÍ K VÁLCE ZA NEZÁVISLOST DEKLARACE NEZÁVISLOSTI PRÁVNÍ DŮVODY DEKLARACE NEZÁVISLOSTI FÁZE SCHVÁLENÍ A TEXT DEKLARACE NEZÁVISLOSTI VÁLKA ZA NEZÁVISLOST A JEJÍ NÁSLEDKY PRŮBĚH VÁLKY OD DEKLARACE NEZÁVISLOSTI PRVNÍ SPORY VE VĚCI OTROCTVÍ NÁSLEDKY VÁLKY ZA NEZÁVISLOST VZNIK A PŘIJETÍ ÚSTAVY USA SITUACE V KOLONIÍCH PO KONCI VÁLKY ZA NEZÁVISLOST ZAHRANIČNÍ A VNITŘNÍ DŮVODY VEDOUCÍ KE VZNIKU ÚSTAVY USA EKONOMICKÉ DŮVODY VEDOUCÍ KE VZNIKU ÚSTAVY USA PŘIJETÍ ÚSTAVY USA

ROZBOR ÚSTAVY SPOJENÝCH STÁTŮ

11 11 12 13 13 14 15 15 15 16 17 17 18 20 21 23

3.1 STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA ÚSTAVY SPOJENÝCH STÁTŮ 3.2 ANALÝZA ZÁKLADNÍCH ČÁSTÍ ÚSTAVY SPOJENÝCH STÁTŮ 3.2.1 PREAMBULE 3.2.2 ODDĚLENÍ MOCÍ ( ČLÁNEK I. AŢ III. ) 3.2.3 PŘIJÍMÁNÍ NOVÝCH STÁTŮ DO UNIE ( ČLÁNEK IV.)

23 23 23 24 28

4

31

4.1 4.2 4.3 4.4 5 5.1 5.2 6

DODATKY K ÚSTAVĚ A JEJICH SOUVISLOSTI BILL OF RIGHTS ( DODATEK I. AŢ X. ) OTROCTVÍ A JEHO ZRUŠENÍ ( DODATEK XIII., XIV., XV. ) ROVNOPRÁVNOST ŢEN V USA ( DODATEK XIX.) PROHIBICE ( DODATEK XVIII., XXI. ) ODLIŠNOSTI OD EVROPY

31 31 39 41 45

ODLIŠNOSTI ÚSTAV ODLIŠNOSTI V NÁHLEDU NA INTERVENCI USA POSTAVENÍ USA VE SVĚTĚ

45 46 48

5

Závěr Seznam pouţité literatury

50 52

6

Úvod Ústava Spojených států amerických byla v době svého vzniku velice revolučním dokumentem, kterým byl na sklonku 18. století ustaven naprosto ojedinělý systém vlády, vycházející z moci lidu. Tento systém byl jiţ předznamenán v Deklaraci nezávislosti. Zásady, jako všeobecná svoboda, zastupitelská demokracie nebo dělba moci ve státě byly v tehdejším světě ovládaném despociemi a monarchiemi něčím neuvěřitelným a nevídaným. Ústava Spojených států je dnes povaţována za jeden z nejdůleţitějších dokumentů v soudobé historii lidstva, který byl inspirací nejen pro Velkou francouzskou revoluci, ale i pro mnoho zemí pokoušejících se jít cestou svobody. Dokonalost díla z roku 1787 dokazuje jiţ 223 let jeho nepřetrţité platnosti. Je však nutné poznamenat, ţe v průběhu své platnosti byla Ústava doplněna 27 dodatky a její poměrně strohý text je bohatě rozveden judikaturou Nejvyššího soudu. Systému moci zakotvenému v Ústavě, který Spojené státy začaly na konci 18. století aplikovat, se z počátku nedávalo příliš šancí na úspěch. Dnes je všeobecně povaţován za základ rychlého amerického vzestupu. Jiţ během prvních zhruba 120 let své existence se Spojené státy vypracovaly ze skupiny vzbouřených kolonií v první velmoc světa, kterou jsou dodnes. V současnosti působí USA na okolní svět značně rozporuplně a nejinak tomu bylo po celou jejich historii, která je plná vzletných myšlenek, velikých osobností i totálních paradoxů, jako bylo například otroctví. Ačkoliv jsou Spojené státy zemí s poměrně krátkou historií, jejich Ústava je v porovnání s ústavami evropských zemí velice starým dokumentem, který je z právního i historického hlediska velmi důleţitý, jedinečný a hodný důkladnějšího zkoumání a to je důvodem, proč jsem si zvolil toto téma. Práce je pojata z historického hlediska, neboť se domnívám, ţe vývoj právní je potřeba studovat společně s vývojem historickým, protoţe neznalost historie můţe vést ke špatnému nebo neúplnému porozumění právnímu ustanovení, které je pouze reakcí na určitou historickou situaci či událost. Práce je rozdělena do šesti kapitol, ve kterých jsou rozebrány historické souvislosti, vedoucí k sepsání Deklarace nezávislosti a Ústavy Spojených států. Dále obsahuje rozbor jednotlivých částí Ústavy s důrazem na oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, a také rozbor vybraných dodatků se zaměřením na otroctví, ţenská práva a prohibici. V posledních dvou kapitolách jsou popsány odlišnosti Ústavy USA od ústav evropských zemí a postavení USA ve světě. 7

1 Historický exkurs 1.1 Od začátků osídlení po španělské impérium Při hodnocení začátků osídlení je třeba posuzovat stav a vývoj v Jiţní a Severní Americe jako celku. Původní a v podstatě jediní právoplatní obyvatelé se na kontinent dostali ze Sibiře na Aljašku přes Beringovu úţinu v době ledové před 30 000 aţ 10 000 lety. Byli to lidé mongoloidní rasy. Od roku 1492, kdy se s nimi poprvé setkal Kryštof Kolumbus na ostrovech v karibské oblasti, je Evropané nazývali indiány, neboť se Kolumbus domníval, ţe doplul do Indie. Amerika získala své jméno po Amerigovi Vespuccim, který ji navštívil později. Tato rasa osídlila kontinent značně nerovnoměrně: dnešní území USA hlavně v oblasti Velkých kanadských jezer a Mexika poněkud hustěji neţ území dnešní Kanady. V Jiţní Americe bylo osídlení podobně husté, samozřejmě podle reliéfu krajiny. Obrovské říše Inků a Mayů byly statisícové. Společenství těchto lidí ať jiţ rozdělená do jednotlivých kmenů či říší vedla mezi sebou nesčetné války, bitvy nebo jen místní půtky v podstatě shodnými přírodními zbraněmi. První kontakt s evropskými civilizacemi přišel zhruba kolem roku 1000, kdy Vikingové jako první Evropané vstoupili na území Ameriky. O této události se nám dochovalo jen velmi málo údajů. Roku 1492 mořeplavec Kryštof Kolumbus tzv. objevil Ameriku. Původem Ital z Janova ve sluţbách Španělska vstoupil na půdu ostrovů dnešní Kuby, Haiti, Dominikánské Republiky a Jamajky a sám tvrdil, ţe otevřel bránu, kterou projdou jiní. Jeho slova se potvrdila zhruba o 27 let později, kdy Kuba jiţ byla kolonií Španělska. Mladý Hernando Cortés v podstatě ukradl část loďstva místodrţiteli Kuby Diegu Velasquezovi a vypravil se dobýt území Mexika zvaného Yukatan, o kterém se tradovalo, ţe je plné zlata a drahých kovů. V roce 1520 se po několika krátkých bitvách s indiánskými kmeny v pobřeţních oblastech poprvé setkal s císařem Montezumou, který ho povaţoval za boha Quetzalkoatla, přicházejícího z východu a obětoval Cortésovi svou říši. Svou rezignací mu ovládnutí říše značně usnadnil, ale rozhodující roli sehrál rozdíl mezi vyspělostí evropské a domorodé středoamerické civilizace. Evropané měli ţelezné zbraně, děla a koně, coţ sehrálo psychologickou úlohu v bitvách, kdy Cortés čelil stonásobným přesilám bojovníků. Současně vyuţil nepřátelství jednotlivých domorodých kmenů k Aztékům. Zkázu domorodců pak dokonala epidemie neštovic, proti kterým nebyli domorodci imunní. 8

Zhruba ve stejné době zanikly jihoamerické říše Inků a Mayů. Tam ţelezo dobyvatelů pod vedením Franciska Pizzara sehrálo rovněţ rozhodující úlohu. Důvodem těchto conquistadorských výbojů bylo oficiálně šíření křesťanství a potírání pohanských náboţenství. Přírodní náboţenství indiánských kmenů tzv. modlosluţebnictví, které si ţádalo lidské oběti, se setkávalo u Španělů s velikým odporem. Paradoxem je, ţe snad stejný počet mrtvých měla na svědomí tzv. svatá inkvizice při římskokatolické církvi a to v největší míře zrovna ve Španělsku. Šlo jen o jiný způsob vraţdění. Pravým důvodem conquistadorských výbojů bylo však zlato. Tato tzv. španělská katolická krutost a vraţdění domorodců při dobývání Mexika nesla stejné prvky jednání, které Španělé pouţili také proti kubánským povstalcům o 350 let později. Tato katolická krutost měla veliký vliv na protišpanělské mínění protestantské veřejnosti Spojených států při válce USA proti Španělsku na konci 19. století. Zničením Aztécké říše se otevřela cesta na sever a tím došlo k následné kolonizaci evropskými mocnostmi jiţ přímo částí území dnešních Spojených států např. Kalifornie, Texasu, Nového Mexika atd.

1.2 První kolonie v Severní Americe První anglická osada v Severní Americe Jamestown vznikla aţ v roce 1607. Zaloţil ji Sir Walter Releigh v oblasti dnešní Virginie. V roce 1620 vyplouvá z anglického Plymouthu do Ameriky loď Mayflower se sto puritány na palubě, coţ byli odpadlíci od anglikánské církve. Tito na území Nové Anglie zakládají známou anglickou kolonii Plymouth. Začátky kolonistů nejsou jednoduché, ale naučí se pěstovat od místních indiánů kukuřici. Oslavu první úrody v této kolonii si dnes Američané kaţdoročně připomínají jako Den díkůvzdání. Jiní puritánští osadníci vybudovali poblíţ kolonii Massachusetts Bay. Následně proběhlo osídlení v Maine, New Hampshire, New Haven a na Rhode Islandu. Nastává doba kolonizace severoamerického kontinentu převáţně Anglií, Francií a Holandskem, osadníci samozřejmě připlouvají také z Německa, Ruska a ostatních evropských zemí. V průběhu budoucích čtyř staletí vypovídají jednotlivé vlny přistěhovalců o situaci v Evropě. Různé pogromy, politické a náboţenské třenice motivují i přímo nutí spoustu lidí k odplutí z Evropy a započetí nového ţivota v zemi za „velkou louţí “. Při pohledu na mapu východního pobřeţí USA nám názvy měst jako London, Manchester, Toledo a spousta jiných napovídají, odkud lidé přicházeli. Kolem roku 1620 prozkoumává Holanďan Henry Hudson 9

řeku mezi ostrovem později pojmenovaným Manhattan a dnešním státem New Jersey a shledává jako vhodnou svou polohu pro zaloţení holandské osady špičku Manhattanu. Holanďané kupují od místních domorodců ostrov Manhattan a tím uskutečňují asi nejvýhodnější obchod v historii USA, neboť za ostrov místním indiánům zaplatili jen měděným kotlíkem a trochou šperků zanedbatelné hodnoty. Osada je zde zaloţena v roce 1624 a nazvána New Amsterdam. Z několika srubů se během pár let stává malé městečko, ale pod holandskou správou příliš neprosperuje. New Amsterdam obsazují v roce 1664 Britové a přejmenovávají je na New York. V roce 1665 se od této jiţ prosperující kolonie odtrhla New Jersey. Toto jsou začátky dnes největšího města Spojených států a do roku 1952 tzv. brány do Nového světa

pro téměř všechny přistěhovalce z Evropy. Současně vznikají i další

významná města jako Boston a Philadelphia. Na přelomu 17. a 18. století proudí do Severní Ameriky stále více přistěhovalců a jsou dováţeni první černí otroci z oblastí rovníkové Afriky např. dnešní Nigérie, Ghany, Kamerunu, Senegalu, Pobřeţí Slonoviny, Libérie atd. Příliv statisíců nových osadníků přelidňuje pobřeţní města. Jelikoţ je indiánské území povaţováno za půdu leţící ladem a touha osadníků po nové půdě ohromná, proniká spousta bělochů dál na západ a hranice mezi bělošským a indiánským územím se stále posouvá. Dobré vztahy s domorodými kmeny berou za své a ve stále se posunujícím pohraničí dochází ke vzájemným šarvátkám, vraţdění a bitvám. Zhruba ve 20. letech 18. století organizují indiáni vedení náčelníkem Pontiakem první velký odpor proti bílým kolonistům

10

2 Okolnosti vzniku Ústavy USA 2.1 Sedmiletá válka a začátek Války za nezávislost 2.1.1 Sedmiletá válka a britská politika v 70.letech 18. století Toto historické období, je pro téma bakalářské práce klíčové. V této době se tvoří podmínky a smýšlení lidí, ze kterých vzejde nezávislost Spojených států na Velké Británii a vzniká dokument, který je ve své době více neţ revoluční, osvícený, nadčasový a velice důleţitý pro pozdější vývoj světa. Jedná se o Ústavu USA, v tehdejším světě plném monarchií a despotických vlád dokument zcela ojedinělý. Její přípravě a vzniku předcházely následující události. Mezi lety 1756 aţ 1763 dochází v Severní Americe k válce mezi dvěma největšími koloniálními mocnostmi Velkou Británií a Francií, která je později nazývána válkou sedmiletou. Důvodem války byl jako obvykle boj o moc, vliv a území. Jelikoţ od samého počátku kolonizování Severní Ameriky uplatňovali Francouzi vůči indiánskému obyvatelstvu humánnější postup neţ Britové, stojí většina kmenů na straně Francie. Přesto ve válce vítězí Británie díky zásobovací i materiální převaze. Ve druhé polovině 18. století zároveň dosahuje dováţení černých otroků vrcholu, jejich počet je moţné počítat jiţ na miliony. V jiţních koloniích, ve kterých dominuje pěstování bavlny na obrovských plantáţích, počet otroků několikanásobně převyšuje počet bílého obyvatelstva. V 70. letech 18. století Británie prosazuje proti svým severoamerickým koloniím stále tvrdší a kořistnickou daňovou politiku. Vztah mezi osadníky, kteří se většinou stále ještě povaţují za Brity a jsou na to hrdí, a mateřskou zemí se začíná ochlazovat. Vzniká oprávněný pocit, ţe Británie jedná jen ve svém zájmu na úkor kolonistů, které jen vyuţívá. V této fázi kolonisté ještě nemyslí na úplnou nezávislost na Británii, ale stále více sílí hlasy, volající po novém uspořádání Britského impéria tak, aby bylo tvořeno ze samosprávných kolonií spojených vládou panovníka. „Britské úřady v Londýně v ţádném případě nesdílely tyto představy kolonistů o impériu, jehoţ všechny součásti jsou suverénní a vládnou si samy. Naopak, zájmy kolonií povaţovaly za podřízené zájmům britské říše.“1 V roce 1767 Británie uvaluje na kolonie vysoké daně a tím zasazuje tvrdou ránu tzv. sounáleţitosti kolonistů s mateřskou zemí. Protibritské nálady v koloniích nabírají na síle. 1

KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900

11

2.1.2 Důvody vedoucí k Válce za nezávislost Historici takto jednoduše situaci nepopisují. Robert Kegan se ve své knize “Nebezpečný národ“ zabývá otázkou, co vlastně změnilo kolonisty, nebo přinejmenším mnoho z nich, z loajálních britských poddaných v revoltující Američany. Jednoduchá odpověď neexistuje. „Kolonisté v té době tvrdili, ţe předmětem sporu jsou daně a právo je vyměřovat. Problém byl v tom, ţe Angloameričané nejen nechtěli platit nové daně a cla, které se imperiální úřady snaţily zavést po válce s Francií. Trvali také na tom, ţe způsob vyměřování daní vzdáleným parlamentem, ve kterém nebyli ani nemohli být zastoupeni, poškozuje jejich práva jako Angličanů a ţe je to součástí širší snahy potlačit jejich svobody a udělat z nich otroky.“2 Z pohledu Británie se daně uplatňované vůči kolonistům zdály být spravedlivé. Argumentem bylo, ţe „válka, kterou Británie proti Francii vedla byla ve prospěch britských kolonistů a pro jejich bezpečnost. Proč by tudíţ měli kolonisté vyuţívat britské ochrany, aniţ by za to něco zaplatili.“ „Benjamin Franklin v Londýně k Dolní Sněmovně však prohlásil, ţe kolonisté ve skutečnosti neměli na poslední válce vůbec ţádný zájem. „Vím, ţe se zde o poslední válce mluví tak, jako by byla vedena k obraně nebo v zájmu lidu Severní Ameriky, ale já se domnívám, ţe to byl velký omyl“. „Byla to ve skutečnosti britská válka, spor mezi dvěma monarchiemi Británií a Francií, který se kolonistů vůbec netýkal “. Těmito prohlášeními pomohl Franklin poloţit základy amerického mýtu nevinnosti a sebezapření. Thomas Paine o pár let později opakoval typicky americké tvrzení, ţe všechny války vedené v Severní Americe v 17. a 18. století vedl anglický král ve svém vlastním zájmu, nikoli v zájmu kolonistů, kteří byli vţdy oddáni míru.“3 Jiţ dávno předtím neţ se začalo schylovat k Válce za nezávislost bylo předpovídáno, ţe se kolonie mohou jednoho dne odtrhnout od své mateřské země a vytvořit své vlastní impérium. „Dokonce jiţ v 50. letech 17. století popsal James Harrington kolonie jako „ dosud děťátka, která nemohou přeţít, aniţ by sála z prsů svých mateřských měst, ale nemylme se, aţ dorostou, sama se odstaví “. V 30. letech 18. století si jeden francouzský ministr dovedl představit, jak se „ jednoho krásného dne britští kolonisté se svým vlastním parlamentem,

2 3

KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900

12

guvernéry, vojáky a bohatstvím probudí a poloţí si otázku: „ Proč by nás měla ovládat Anglie z Evropy? Staňme se svými vlastními pány a pracujme jen pro sebe“.“4 Na konci 70. let 18. století narůstající populace spolu se svým rostoucím bohatstvím a mocí a stále silnějším přesvědčením o právech a svobodách kolonistů vytvářela příliš silnou výbušnou směs na to, aby mohla být potlačena. Situace vygradovala, kdyţ v roce 1773 britská vláda sníţila daň z prodeje čaje v Británii, ale v Americe ji ponechala v původní výši. Kolonisté neměli ţádný zákonný způsob, který by jim umoţnil proti tomu protestovat, protoţe v britském parlamentu neměli ţádného zástupce. V noci na 16. prosince se skupina kolonistů, převlečených za indiány, dostala na palubu tří lodí naloţených čajem a na protest naházela celý náklad do vody. Tím dochází jiţ přímo k otevřenému odporu kolonistů vůči Velké Británii. Na 1. kontinentálním kongresu v roce 1774 se zástupci jednotlivých kolonií sešli a snaţili se dosáhnout spravedlivějšího zdanění, nicméně ve svých snahách neuspěli.

2.2 Deklarace nezávislosti 2.2.1 Právní důvody Deklarace nezávislosti Nezávislost kolonií byla nevyhnutelná ať jiţ byly důvody neshod jakékoliv. Aţ do samotného začátku války volali kolonisté po takovém uspořádání impéria, které by poskytovalo samosprávu a rovnoprávnost jeho součástem. Myšlenka federálního impéria, sloţeného ze samosprávných kolonií spojených vládou panovníka, byla králem odmítnuta. „Po tomto odmítnutí bylo mnoho kolonistů přesvědčeno, ţe jim nezbývá nic jiného, neţ učinit další krok. Hnutí za nezávislost dostalo revoluční podobu spíše z nutnosti neţ volbou. Kdyţ chtěli vést Američané spravedlivou válku za nezávislost, museli také přesvědčit okolní svět, ţe rozhodnutí oddělit se od mateřské země bylo legitimní. A to zase vyţadovalo, aby kolonisté opustili tradiční politické teorie, v nichţ by stěţí našli oprávnění k svrţení legitimního panovníka. Oprávnění k úplnému osvobození od britské vlády našli ve velmi moderních a dosud nevyzkoušených myšlenkách osvícenství, především v teoriích „přirozených práv“. Američtí kolonisté jiţ dávno věřili, ţe mají nezadatelná „přirozená práva“, a to dlouho předtím, neţ se na tato práva začali odvolávat.“5

4 5


13

V roce 1775 propukly boje v Lexingtonu a Concordu, které jsou označovány jako začátek amerického boje za svobodu. Přestoţe v počátku panovaly jisté obavy z úplné nezávislosti, broţurka Common Sense ( volně přeloţitelné jako “selský rozum“ ) od Thomase Paina dokázala přesvědčit, ţe pouze úplná nezávislost je jediná moţná cesta, kterou se mají kolonie ubírat.

2.2.2 Fáze schválení a text Deklarace nezávislosti Nezávislost byla přijata 2. června 1776 spolu s rezolucí, kterou prezentoval na Kontinentálním kongresu Richard Henry Lee z Virginie 7. června 1776. Ve zkratce obsahovala: „Tyto Spojené kolonie jsou a podle práva by měly být svobodné a nezávislé státy, které jsou osvobozeny od všech závazků Britské koruně a od politického propojení mezi nimi a Velkou Británií a měly by být úplně odtrţeny“. Dne 11. června 1776 byla vytvořena komise skládající se z Johna Adamse ( budoucí 2. prezident USA ), Benjamina Franklina, Thomase Jeffersona ( budoucí 3. prezident USA ), Roberta R. Livingstona a Roberta Stermana, která měla navrhnout vhodnou Deklaraci zastřešující zmíněnou rezoluci. Jefferson se postaral o sepsání většiny textu deklarace a jeho návrh byl přednesen na Kontinentálním kongresu 1. července 1776. Dne 4. července 1776 byla ratifikována Kontinentálním kongresem Deklarace nezávislosti, v níţ 13 kolonií deklarovalo svou nezávislost na Velké Británii a ospravedlnilo své chování. „Deklarace nezávislosti byla prvním americkým zahraničním politickým dokumentem. Aby kolonisté získali ve válce proti Británii zahraniční podporu, a to především podporu Francie, potřebovali potvrdit své konečné a nezvratné odhodlání bojovat za nezávislost.“6 Text Deklarace nezávislosti je moţné rozdělit do 5 dílů: úvod, preambule, obvinění Jiřího III., nařčení britského lidu a závěr. Faktem je, ţe originální návrh Thomase Jeffersona obsahoval napadení a kritiku obchodu s otroky, které bylo později odstraněno. Preambule Deklarace je ovlivněna osvícenskou filozofií, obsahuje pojmy přírodního práva sebeurčení. Názory a některé fráze byly přijaty přímo ze spisů anglického filozofa Johna Locka. Účel Deklarace byl, postavit před lidstvo zdravý rozum jedince. Někteří historikové se domnívají, ţe Deklarace byla pouţita jako nástroj propagandy, kterou se Američané snaţili získat jasné důvody pro své rebelství, přesvědčit váhající kolonisty a získat pádný argument pro zahraniční vlády, které by jim mohly poskytnout vojenskou nebo finanční pomoc. Deklarace byla také pouţita k sjednocení členů 6


14

Kontinentálního kongresu. Mnozí se obávali, ţe podepsali něco, co by mohlo být jejich rozsudkem smrti v případě, ţe by se revoluce nezdařila. Deklarace nezávislosti Spojených států se později v roce 1789 ve Francii stala podkladem pro francouzské Prohlášení práv člověka a občana, které se stalo základem pro aplikaci v sociálních vědách. Deklarace nezávislosti obsahuje mnoho základních principů, které byly později zapsány v Ústavě Spojených států.

2.3 Válka za nezávislost a její následky 2.3.1 Průběh války od Deklarace nezávislosti Průběh války s Británií se aţ do roku 1778 nevyvíjel pro kolonisty dobře. Americké síly byly špatně vyzbrojeny a odolávaly jen za přispění mimořádné odvahy některých svých vůdců a velitelů např. George Washingtona. Jako příklad můţe poslouţit následující informace. O vánoční noci r. 1776 převedl své oddíly přes zamrzlou řeku Delaware a napadl Brity u Trentonu v New Jersey dříve, neţ měli čas se připravit k bitvě. Tento podařený útok nesmírně pozvedl ducha Američanů na počátku boje o nezávislost. V roce 1777 vzniká první vlajka Spojených států, která měla po jedné hvězdě a jednom pruhu za kaţdý z původních třinácti států Unie. Od roku 1818 se přidává za kaţdý nově připojený stát jedna hvězda. Obrat ve válce nastává roku 1778, kdy americké vzbouřence začíná vojensky i finančně podporovat Francie. V roce 1781 britské síly pod vedením Lorda Cornwallise kapitulují. Válka však končí aţ roku 1783 Paříţským mírem, kdy je uznána samostatnost Spojených států amerických. Po válce mnoho loajálních Britů odešlo do Kanady, která nadále zůstala pod vládou Británie. Anglo – americkou mírovou smlouvou z Paříţe získaly Spojené státy obrovské území na severozápadě, které Británie sebrala Francii v sedmileté válce.

2.3.2 První spory ve věci otroctví Závaţný problém, který uţ v době války vyvolával u spousty lidí velké otazníky, bylo otroctví. Ten pak sehrál v budoucích desetiletích důleţitou roli v politice krvavou občanskou válkou o zhruba sedmdesát let později.

15

a vyvrcholil

„Revoluční válka ovlivnila pohled mnoha Američanů na otroctví. U George Washingtona vyvolala prudké výčitky svědomí, neboť se spolu s dalšími Američany potýkal s obrovským rozporem v tom, ţe národ bojující za osvobození z „ otroctví “ britského impéria byl sám národem otrokářů.“7 Rozpor byl o to větší, kdyţ vyšlo najevo, ţe úspěchy kontinentální armády, které se neustále nedostávalo muţů závisely v mnoha případech na dobrovolném i násilném rekrutování černošských vojáků z řad otroků, ale i svobodných. Například v bitvě u Monmouthu bylo ve Washingtonově armádě zhruba sedm set černých vojáků. „V roce 1779 Kontinentální kongres dokonce přijal rezoluci osvobozující otroky, kteří se přihlásí do armády.“8 Zákonodárné sbory jiţních kolonií však došly k závěru, ţe i vojenská poráţka bude lepší neţ osvobození otroků. Návrh byl tedy odmítnut. „V zájmu zachování Unie při jejím zrodu přistoupil kongres na kompromis s poţadavkem jihu, aby Ústava nenápadně chránila instituci otroctví. V soukromí se však Washington svěřoval se svým přesvědčením „ ţe nic neţ vykořenění otroctví nemůţe zajistit existenci naší Unie, kterou tak posílí společným základem “.9 Války, čekající Spojené státy v budoucnosti, španělsko – americká válka v roce 1898, první světová válka, druhá světová válka a dokonce i studená válka se Sovětským svazem měly mít stejný účinek. Všechny byly vybojovány pod praporem svobody a přirozených práv, zprvu pro Američany samotné, později také v zájmu jiných národů a jiných zemí. Všechny ale v ostrém světle ukazovaly pokrytectví národa, který hlásal všeobecná práva, aniţ by je všeobecně dodrţoval. Pravda je taková, ţe po sedmdesát let většina Seveřanů nedělala téměř nic pro vymýcení otroctví v jiţních státech.

2.3.3 Následky Války za nezávislost „Přes výše uvedené komplikace Američané na úsvitu své nezávislosti přijali všeobecné důsledky své revoluce s nadšením a s hrdým přesvědčením, ţe zahájili novou éru v uspořádání lidské společnosti. Později k tomu Thomas Jefferson řekl, ţe „ před zaloţením amerických států historie neznala nic jiného neţ člověka starého světa “.“10 Americká revoluce měla dopad i na zbytek světa. „Evropané věřili, ţe americká revoluce znamená obrovský obrat v celých dějinách lidského pokolení . Z pohledu Evropanů 7

KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900 9 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900 10 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900 8

16

se americká revoluce zdála být prvním velkým politickým vítězstvím osvícenství. Osvícenští filozofové ve Francii, Švýcarsku, Belgii, Německu v nizozemských Spojených provinciích a v Anglii viděli v americké revoluci důkaz, ţe jejich myšlenky byly nejen teoreticky přitaţlivé, ale také prakticky uskutečnitelné. Revoluce sesadila z trůnu Anglii a představila Ameriku jako vzor všem, kteří usilovali o lepší svět .“11 Na západní polokouli revoluce podnítila vzpouru proti obrovskému španělskému impériu. Nikde v zahraničí však nebyl dopad americké revoluce tak zásadní jako ve Francii. Ačkoli účast Francie ve válce začala jako odplata Britům za sedmiletou válku, pomoc Američanům měla nechtěné důsledky v podobě Francouzské revoluce.

2.4 Vznik a přijetí Ústavy USA 2.4.1 Situace v koloniích po konci Války za nezávislost Prvotní euforie Američanů po skončení války vyprchala velice brzy. Okolní svět plný despocií a monarchií nebyl určitě vznikem tohoto nového tělesa, jakým byly Spojené státy, nadšen. Británie měla ještě v Severní Americe dostatečnou vojenskou sílu, hlavně v pohraničních pevnostech v okolí dnešních Velkých jezer, Španělsko ovládalo povodí řeky Mississippi. Británie měla v té době jednoznačně nejsilnější námořní loďstvo a Španělsko třetí nejsilnější na světě. Francie, sice spojenec za války, ale v roce 1783 stále monarchie, neměla zájem na tom, aby se Spojené státy začaly rychle rozvíjet a bohatnout. V Američanech jiţ dávno dřímala touha stát se jednou ze světových mocností, sice odlišnou od monarchií, ale stejně silnou, prosperující a soběstačnou. Evropské mocnosti dobře věděly, ţe v lidu Spojených států existuje obrovský potenciál, který pokud se nechá nerušeně rozvíjet, určitě jednou dotlačí tuto novou zemi na světový trůn. Obrovské územní moţnosti, stále se zvyšující počet obyvatel ať jiţ přistěhovalectvím nebo vysokou porodností a hlavně americký optimismus, hlad po obchodu a svobodné myšlení dávaly Spojeným státům na rozdíl od zastaralé Evropy vyhlídky do budoucnosti více neţ skvělé. Národní hrdost a vysoké smýšlení o sobě samých však kontrastovaly s momentálním postavením USA ve světě. Američané se zatím necítili a ani nemohli cítit na svém kontinentu bezpečně. Zvláště Británie, gigant ze všech nejmocnější a vládce obrovského impéria rozhodně nehodlala dát mladým a nezkušeným Spojeným státům nic zadarmo. V té době 11


17

Američané vlastnili jen nepatrné námořnictvo. Pocit předurčení být na výsluní, ale současně nejednotnost a rozštěpenost národa v jednáních a v konfrontaci s ostatními mocnostmi vyvolával v Američanech určitou nervozitu a frustraci. Volné uspořádání vládní moci této nové země, popsané v tzv. Článcích Konfederace, se ukázalo jako nedostatečné a vyţadovalo zdokonalení. Pro vznik Ústavy existovaly tudíţ silné důvody posílení zahraniční i vnitřní politiky, ale především důvody ekonomické.

2.4.2 Zahraniční a vnitřní důvody vedoucí ke vzniku Ústavy USA „V polovině osmdesátých let 18. století vyvolávala slabost Ameriky stále silnější nacionalistické cítění, sílí přesvědčení, ţe se národ musí nejen sjednotit, ale ţe musí být také posílena moc ústřední vlády, pokud se mají Spojené státy ubránit útoku z ciziny nebo vnitřnímu rozkladu a zaujmout místo, které jim právem náleţí mezi velkými národy světa. Pocit obecného ohroţení národní bezpečnosti a zjevná neschopnost mladých Spojených států bránit a prosazovat své zájmy a zásady v nepřátelském světě se v roce 1787 staly „ důleţitým motorem “ hnutí za větší moc ústřední vlády, které vyvrcholilo sepsáním a ratifikací americké ústavy.“12 Volné uspořádání vládní moci, vytvořené podle Článků Konfederace se ukázalo jako zcela nedostatečné pro zachování jednoty státu. Jiţ za války bylo velmi těţké zachovat jednotu a vybrat nutné prostředky. V době míru tyto problémy přerostly do nezvládnutelných rozměrů. Z důvodů popsaných jiţ výše docházelo v pohraničí ke konfliktům s britskými a španělskými silami. Jednotlivé státy odmítly poskytnout finanční prostředky pro armádu, která by se postavila Britům, jiţ ovládali pohraniční pevnosti či nadvládě Španělů nad Mississippi nebo bránila osadníky před útoky indiánů. Vláda nedokázala sehnat peníze pro loďstvo, které by chránilo vlastní obchodní lodě ve Středozemním moři a které se stávaly oběťmi berberských pirátů ve vodách dnešního Alţírska. Státy se ani nemohly dohodnout na společné politice odvetných opatření prosazovaných vůči britské vládě k omezení obchodu. Současně také státy odmítly plnit podmínky anglo – americké mírové smlouvy. Některé státy například nechtěly vyrovnat pohledávky britských loajálních věřitelů a Britové vyuţili tuto neochotu jako důvod k odkladu staţení britských vojenských sil z území Spojených států. Všechny tyto nedostatky se navzájem posilovaly a to byl důvod úpadku vládní moci.

12


18

„Kongres získával značnou část svých příjmů prodejem půdy na Západě. Bylo však těţké prodat půdu, která nemohla být chráněna federálními vojáky před útoky indiánů. Pokles prodeje půdy znamenal menší příjmy. Menší příjmy znamenaly méně vojáků. Méně vojáků znamenalo ještě menší ochranu a ještě menší prodej půdy.“13 Před rokem 1787 udrţoval Kongres armádu, která se skládala asi ze sedmi set muţů. Tato armáda měla působit po celé délce hranice, coţ bylo nemoţné. Hnutí za reformu vlády a posílení federálních pravomocí vyvolalo ve Spojených státech debatu mezi federalisty a antifederalisty, kteří se domnívali, ţe je moţné zemi posílit, aniţ by se výrazně zvýšila pravomoc federální vlády. Jednalo se o klíčové otázky výběru daní, organizace armády, lepší kontroly zahraničního obchodu a dodrţování mezinárodních smluv. Národní bezpečnost a problémy obchodu sjednotily nesourodé zájmy různých oblastí Spojených států. Obyvatelé západu podporovali silnější federální vládu, která by chránila expanzi západním směrem. Na severu ji podporovali pro zlepšení podmínek zámořského obchodu. Silná ústřední vláda měla silnou podporu překvapivě i na jihu. Paradoxem však je, ţe v dalších desetiletích se jiţanští otrokáři stávali nejtvrdšími odpůrci federální vlády, protoţe se obávali, ţe silná ústřední vláda ovládaná severem můţe napadnout institut otroctví. Ve Virginii ţijící James Medison se obával, ţe se bez větších pravomocí federální vlády stát rozpadne. V osmdesátých letech 18. století se mnoho jiţanských otrokářů obávalo útoku ze zahraničí a chtělo silnější federální vládu z důvodu obrany. Přední američtí nacionalisté a federalisté byli většinou lidé s vojenskými a mezinárodními zkušenostmi. George Washington, James Medison, John Jay a Alexander Hamilton, všichni tito zastánci silnější ústřední vlády dříve slouţili jako vojáci nebo diplomaté doma či v zahraničí, kde byla slabost Konfederace nejzřetelnější. „Madison se také snaţil antifederalistické kritiky uklidňovat a vysvětlovat jim, ţe činnost národní vlády vţdy bude „ nejrozsáhlejší a nejdůleţitější v dobách války a ohroţení, činnost vlád jednotlivých států v dobách míru a bezpečí “.“14 Nešlo jen o fyzickou bezpečnost a finanční ozdravění národa. Mnoho amerických předáků znepokojovala nejvíce malá úcta jiných států a národů vůči Spojeným státům. Španělé bez skrupulí uzavřeli Mississippi pro americkou plavbu, ve Středozemním moři berberští piráti beztrestně unášeli americké obchodní lodi a zotročovali jejich námořníky. Faktem bylo, ţe na dvorech evropských mocností byli američtí velvyslanci terčem posměchu 13 14


19

pro svou chudobu. Pro Američany, kteří měli vysoké mínění o své vlastní důleţitosti a věřili, ţe jejich revoluce otevřela novou éru dějin, byl tento nedostatek mezinárodního uznání velmi bolestný. „Federalisté se snaţili změnit veřejné mínění při ratifikačních shromáţděních v různých státech a tvrdili, ţe „ Amerika bude slavná, bude-li ústava přijata, či opovrhovaná, bude-li odmítnuta “. Washington si zoufal: „ Jaký to bude triumf pro zastánce despotismu, kdyţ vidí, ţe nejsme schopni vládnout sami sobě a ţe systémy zaloţené na rovnosti a svobodě jsou pouze myšlenkami, navíc nepravdivými “.“15 Vůdcové stojící v čele amerického národa, si zcela jasně uvědomovali, ţe svět monarchií 18. století je nakloněn tomu, aby jejich republikánský experiment nevyšel. Spojenecká Francie, která ovšem byla monarchií, doufala, ţe Ústava Spojených států nebude přijata, aby mladá republika příliš neposílila, necítila se bezpečná a nebyla v důsledku toho schopna účinněji šířit své liberální učení, které bylo monarchiemi povaţováno za zhoubné. Obránci

nové

ústavy byli

přesvědčeni, ţe

má-li

republikánská

myšlenka

v nepřátelském světě přeţít, musí být tento stát silný. I toto se mělo stát jednou z vůdčích myšlenek zahraniční politiky Spojených států: Silná Amerika bude dobrá pro celý svět. „Silný stát, kterého chtěli dosáhnout, byl nezbytný nejen k obraně před právě hrozícím nebezpečím. Vedoucí představitelé Spojených států se také snaţili zabezpečit do budoucna, trvale otevřít cestu expanzi, pokroku a blahobytu, naplnit příslib velikosti a slávy a zajistit přeţití a šíření republikánské svobody. Zápas mezi nacionalismem a lokalismem vyhrával v amerických dějinách většinou nacionalismus a prvním velkým vítězstvím nacionalistů byla samotná federální ústava.“16 Byla to ústava, která umoţnila Spojeným státům zahájit usilovnou expanzionistickou zahraniční politiku, zcela podle přání jejích autorů.

2.4.3 Ekonomické důvody vedoucí ke vzniku Ústavy USA Nešlo však jen o národní hrdost, pocit sebeurčení nebo zahraniční politiku, ale hlavně o faktor nejdůleţitější a tím byla ekonomika. Podmínky a příčiny, které ovlivnily proces na jehoţ konci stojí přijetí Ústavy Spojených států a vznik federace, byly v prvé řadě ekonomické. V době uzavření Paříţské mírové smlouvy vykazovaly Spojené státy veliký 15 16


20

válečný dluh a Kongres neměl pravomoc k získání financí na jeho umoření. Jednotlivé státy byly v plnění svých závazků liknavé, neboť závazky byly právně nevymahatelné. Nedostatek hotovosti způsobil, ţe ještě před mírovou smlouvou došlo v kontinentální armádě ke vzpouře. Důvodem bylo neplacení ţoldu vojákům. Zde se projevila síla George Washingtona, který vzpouru odvrátil svým emotivním projevem v Kongresu. Aby mohl být ţold vyplacen, došlo k emisi bankovek, které tímto ztratily hodnotu, a následně došlo k inflaci, která vedla aţ k povstání farmářů ve státě Massachussatts. Povstání posílilo politické pozice nacionalistů, kteří prosazovali silnější federální vládu, coţ vlastně vedlo k zahájení diskuze o přijetí nové ústavy. Nejen inflace, ale také stagnace obchodu jak vnitrostátního tak mezinárodního způsobily, ţe Kongres nedovedl zajistit jednotnost států v respektování mezinárodních smluv. Tato rozháranost vedla pak k odmítání okolních zemí uzavřít se Spojenými státy obchodní dohody.

2.4.4 Přijetí Ústavy USA Dne 25. května 1787 se sešlo Filadelfské shromáţdění, kde zasedli společně delegáti deseti států; nezúčastnil se Rhode Island a ze začátku New Hampshire. Toto zasedání bylo právně velmi důleţité. Mezi přítomnými byli např. George Washington, který byl zvolen předsedou, dále Benjamin Franklin, James Medison, Alexander Hamilton. Většina účastníků shromáţdění měla právní vzdělání. Během jednání bylo potřeba dospět k mnoha kompromisům v otázkách legislativy, exekutivy a orgánů, výkonem těchto mocí pověřených, zastupitelů v kongresu, pravomoci kongresu. Po zhruba čtyřech měsících jednání byla vyhotovena závěrečná verze Ústavy a 17. září 1787 byla podepsána 39 delegáty. Je nutné poznamenat, ţe někteří z významných „ otců zakladatelů “ nepřipojili svůj podpis pod finální verzi dokumentu. Teď jiţ byla potřeba jen ratifikace. Ústava byla předána zasedajícímu kongresu v New Yorku a ten se po několika dnech rozhodl, ţe ji postoupí státům k ratifikaci. K tomu, aby Ústava vstoupila v platnost, musela být ratifikována devíti státy, jak říká článek VII. Koncem roku 1787 byl uveden do pohybu ratifikační proces. Nejprve podepsalo několik menších států, které byly jistě spokojeny s tím, ţe jim bylo zajištěno rovné zastoupení v Senátu. Jako devátý stát ratifikoval Ústavu 21. června 1788 New Hampshire, a tím byla splněna podmínka vstupu v platnost. Nicméně svazek se mohl těţko obejít bez 21

největšího státu Virginie nebo bez New Yorku, který zaujímal svou velikosti a geografickou polohou klíčové místo. „Patrick Henry se stal virginským mluvčím farmářů z hlubokého vnitrozemí, kteří se obávali moci nové vlády, avšak váhající delegáti byli získáni návrhem, ţe shromáţdění doporučí doplnit Ústavu Listinou práv. 25. června 1788 virginské shromáţdění Ústavu ratifikovalo. Hamilton a další newyorští federalisté odsouvali hlasování v naději, ţe události ve Virginii delegáty přesvědčí, ţe nové uspořádání vstoupí v platnost bez ohledu na postoj New Yorku. 26. července 1788 zvítězili dosud nejtěsnější většinou třiceti ku sedmadvaceti. Mimo zůstala uţ jen Severní Karolína a Rhode Island. Severní Karolína tvrdošíjně setrvávala v nečinnosti aţ do listopadu 1789 kdy byly dodatky obsahující Listinu práv skutečně předloţeny Kongresu. Rhode Island se drţel stranou i nadále a vzdal se aţ 29. května 1790 v hlasování s vůbec nejtěsnějším rozdílem dvou hlasů“.17 Konfederační kongres zahájil přípravu plánů pro řádné předání moci. 13. září 1788 byl za sídlo nové vlády vybrán New York. Zároveň byl určen termín voleb. Konfederační kongres vyřídil 10. října 1788 své poslední záleţitosti a jeho existence se stala historií. Pořadí ratifikace Ústavy jednotlivými státy bylo následující: Pořadí ratifikace

Stát

Datum ratifikace

1

Delaware

7. prosince 1787

2

Pensylvánie

17.prosince 1787

3

New Jersey

18. prosince 1787

4

Georgie

2. ledna

1788

5

Connecticut

9. ledna

1788

6

Massachusetts

7. února

1788

7

Maryland

28. dubna

1788

8

Jiţní Karolína

23. května

1788

9

New Hampshire

21. června

1788

10

Virginie

25. června

1788

11

New York

26. července 1788

12

Severní Karolína

21. listopadu 1789

13

Rhode Island

29. května

1790

Těchto třinácti zakládajících států ( původních kolonií ) symbolizuje třináct pruhů na vlajce Spojených států amerických.

17

TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických

22

3 Rozbor Ústavy Spojených států 3.1 Stručná charakteristika Ústavy Spojených států Ústava Spojených států je základním zákonem, jenţ popisuje strukturu a organizaci federální vlády a dělbu moci. Text ústavy je tvořen preambulí, sedmi články a během své platnosti byla doplněna 27 ústavními dodatky, kdy prvních 10 dodatků tvoří tzv. „ Bill of Rights“, zaručující americkému lidu základní práva a svobody. České právo má podobný dokument v Listině základních práv a svobod. Ústava Spojených států je dosud nejstarší platnou tzv. rigidní neboli neměnnou ústavou, coţ jí dodává na obdivuhodnosti, kdyţ vezmeme v úvahu jakými změnami a vývojem za posledních dvě stě dvacet let svět prošel. Doba, ve které tento dokument vznikl, byla dobou monarchií a despocií a je téměř neuvěřitelné, ţe si původních třináct amerických kolonií dovedlo prosadit a zachovat způsob vlády své země, kde moc je dána do rukou lidu. Na konci 18. století se Spojené státy staly vlajkovou lodí dalších států usilujících o podobné vládní uskupení a svobodu lidu. Vzhledem k omezenému obsahu této bakalářské práce rozeberu podrobněji pouze některé články a dodatky Ústavy USA, o jiných se jen stručně zmíním. Při výběru rozebíraných dodatků upřednostním ty, které jsou podle mého názoru nejatraktivnější a v době svého vzniku poutaly největší pozornost. Dodatky Ústavy Spojených států týkající se otroctví, prohibice nebo volebního práva ţen si jistě zaslouţí podrobnější rozbor obsahu a souvislostí kolem jejich vzniku.

3.2 Analýza základních částí Ústavy Spojených států 3.2.1 Preambule „My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu, nastolili spravedlnost, upevnili domácí klid a zabezpečili obranu země, podporovali růst všeobecného blahobytu a zabezpečili dobrodiní svobody sobě i svému potomstvu, dáváme si tuto Ústavu Spojených států amerických.“18

18

Ústava Spojených států amerických, preambule

23

Uţ jen tato preambule musela v době vzniku Ústavy působit na vládce monarchií ať jiţ v Evropě, či jinde ve světě jako rudý šátek na býka. Pro obyčejné poddané hlavně v Evropě jako povzbuzení a vědomí, ţe pracovat jen pro královské dvory a jejich rozmařilý ţivot, nebude navţdy jediný úděl, a ţe kdesi za Velkou louţí vzniká nové společenství, kde si kaţdý jedinec můţe svobodně pracovat na svém štěstí a bohatství a nejen dřít na vrchnost. Na černé otroky a Indiány ovšem musela uţ jen preambule působit jako paradox.

3.2.2 Oddělení mocí ( Článek I. až III. ) První tři články Ústavy jsou zcela jistě nejdůleţitější částí tohoto dokumentu a popisují moc zákonodárnou, výkonnou a soudcovskou. Pokusím se popsat jednání a názory delegátů, kterým zabralo snad nejvíce času, aby došli ke shodě v uspořádání těchto tří mocí, na jejichţ koordinaci prakticky systém závisí. Různorodost názorů a přesvědčení delegátů byla umocněna jejich postavením a velikostí a geografickou polohou států, které jednotliví delegáti zastupovali. Trvalost a pruţnost dokumentu svědčí o výjimečných kvalitách muţů, kteří jej vytvořili, ovšem nalézt shodu nebylo vůbec jednoduché. K tomu několik pasáţí z Dějin USA. „Thomas Jefferson , který byl dosud ve Francii v hodnosti vyslance, se později o ústavodárném shromáţdění zmiňoval jako o „sněmu polobohů“ . Delegáti byli překvapivě mladí – průměrný věk byl dvaačtyřicet let. Ale ještě překvapivější byla jejich zralost, odvaha a prozíravost. Jan dva z nich byli drobní farmáři. Většinou to byli plantáţníci, obchodníci, právníci, soudci, bankéři. Mnozí z nich

byli velmi zběhlí v dějinách, právu a politické

filozofii. Jedenadvacet z nich nosilo během války za nezávislost uniformu, sedm bylo státními guvernéry a většina působila v Kontinentálním kongresu.“19 George Washington, který se debat účastnil jen málo, zastával místo předsedajícího úředníka. Benjamin Franclin toho na místě také mnoho neřekl, ale jako jednaosmdesátiletý nejstarší delegát poskytoval bohatství zkušeností a zdravého rozumu. Nejschopnějším politickým teoretikem celé skupiny byl šestatřicetiletý James Medison, který byl na rozdíl od Washingtona a Franclina v debatách velmi aktivní. Plantáţník a otrokář George Mason byl autorem Virginské listiny práv, ale byl také známý tím, ţe trpěl podezřívavostí vůči všem

19


24

vládám. Další významní delegáti John Adams

a Thomas Jefferson slouţili dlouho

v zahraničí. „V úmorném vedru trávili delegáti čtyři měsíce, během nichţ bojovali proti mouchám, vlhkosti a sobě. V diskusích utvářeli kompromisy, které jsou vtěleny v Ústavě. Rozdíly jejich politické filozofie se většinou pohybovaly v úzkých hranicích. V určitých základních věcech panovala obecná shoda: vláda odvozuje své pravomoci ze souhlasu lidu, avšak společnost musí být chráněna před diktaturou většiny, lid jako celek musí mít ve vládě hlas, ale je nutno zabezpečit ve vládě systém kontroly a rovnováhy, aby se zabránilo dominantnímu postavení jedné skupiny, silnější ústřední autorita je podmínečně nutná, avšak všechna moc můţe být zneuţita. Otcové zakladatelé doufali, ţe pomocí pečlivé vzájemné kontroly jednotlivých mocí se jim podaří vymyslet instituce, které budou udrţovat nevyhnutelnou hříšnost jednotlivců v určitých mezích a část z ní usměrní tak, aby přispívala k veřejnému prospěchu. Sestavit takovou vyváţenou vládu nebylo jednoduché, jak přiznal Washington, avšak on i další vytrvali a dokument, který vytvořili, byl mimořádný a zároveň nečekaný.“20 V debatách padlo několik návrhů a plánů, které se od sebe zásadně lišily, například skladbou Kongresu. Někteří delegáti prosazovali jednokomorový Kongres, jiní prosazovali Kongres sloţený ze dvou komor. „Virginský plán poţadoval oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci a skutečně celonárodní vládu, jejíţ zákony by byly závazné jak pro jednotlivé občany, tak pro státy. Kongres měl být rozdělen do dvou komor. Dolní komora by byla volena lidovým hlasováním a horní komora lidmi z dolní komory, které by jmenovaly státní zákonodárné sbory. Podle tohoto plánu mohl kongres odmítnout státní zákony a sám definovat rozsah pravomocí svých i států.“21 „Newjerseyský plán neboli plán malých států zachovával existující rovné zastoupení států v jednokomorovém Kongresu, avšak dával Kongresu pravomoc vybírat daně, regulovat obchod a jmenovat pluralitní výkonnou moc ( bez práva veta ) a Nejvyšší soud.“22 Dalším předmětem debat bylo, zda přidělovat zastoupení v Kongresu podle států nebo podle počtu obyvatelstva. Shromáţdění odhlasovalo, ţe bude usilovat o celonárodní vládu ve smyslu virginského návrhu. Ohledně pravomocí této vlády byly neshody pouze v detailech. Zkušenost s Články delegáty přesvědčila, ţe na rozdíl od Konfederace potřebuje výkonná ústřední vláda pravomoc vybírat daně, regulovat obchod, budovat armádu a válečné loďstvo 20

TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických 22 TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických 21

25

a vydávat zákony platné pro jednotlivé občany. Z osmdesátých let navíc vyplynulo poučení, ţe státy se musí v zájmu pořádku a jednoty vzdát určitých pravomocí: vydávat peníze, anulovat závazky, uzavírat smlouvy a vstupovat do války, vybírat poplatky a vývozní cla.“23 Neshody nevycházely jen z filozofie, ale dalo by se říci, ţe v mnohem větší míře ze zeměpisu. Tzv. „Connecticutským kompromisem“, který je také nazýván „Velkým kompromisem“, byl vyřešen spor týkající se zastoupení malých a velkých států v Kongresu. Menší státy získaly rovné zastoupení v Senátu, větší státy získaly proporční zastoupení podle počtu obyvatelstva ve Sněmovně reprezentantů. Další spor vycházející ze zeměpisu byl spor mezi jiţními a severními státy v otázce otroctví, ale tomuto problému věnuji jinou část této práce. „Přestoţe detaily vládní struktury vyvolávaly neshody, zavdávaly daleko menší příčinu k obtíţím neţ základní sporné body, které proti sobě stavěly státy velké a malé, severní a jiţní. Existující státní ústavy, které jiţ rozdělovaly moc na zákonodárnou, výkonnou a soudní, daly příklad, který posiloval rozhodnutí ústavodárného shromáţdění rozptýlit moc pomocí systému kontroly a rovnováhy. Někteří delegáti projevovali okázalé pohrdání jakoukoli demokratizací politického systému. Hamilton nazýval lid „velkou bestií“ a Elbridge Gerry z Massachusetts ujišťoval, ţe většina národních problémů „pramení z přílišné demokracie“. Podobně Roger Sherman tvrdil, ţe „ lid by měl mít s vládou do činění co nejméně. Tyto elitářské názory byly uvedeny v soulad s ústavním smíšeným zákonodárným systémem, který uznával „genia lidu“, jak to charakterizoval George Mason, avšak přímou volbu lidu připouštěl jen v jedné komoře Kongresu. Lid měl být nejspjatější s dolní komorou, do které volil kaţdé dva roky. Horní komora neboli Senát, jehoţ členové byli voleni státními zákonodárnými sbory, byl od voličů v jistém smyslu vzdálen. Ohromující šestileté volební období izolovalo senátory od pomíjivých vrtochů veřejnosti, neboť v ţádném volebním roce nebyla volena většina senátních křesel.“24 Zřejmé rozpaky vyvolalo rozhodnutí, ţe hlavou moci výkonné bude jediná osoba. Někteří delegáti v čele s Georgem Masonem protestovali a tvrdili, ţe se tím vytváří základ monarchie. Do určité míry byly však tyto protesty oprávněné a pochopitelné., neboť prezident měl být skutečně téměř monarchistickou postavou. Ačkoli hlava moci výkonné měla být kaţdé čtyři roky volena, měla pravomoci, které v podstatě neměl ani britský král. Prezident byl vrchním velitelem ozbrojených sil, mohl vetovat zákony Kongresu, avšak prezidentské veto mohlo být přehlasováno dvoutřetinovou většinou v kaţdé z komor. Prezident odpovídal

23 24

TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických

26

za dodrţování zákonů, mohl uzavírat smlouvy na radu a se souhlasem dvou třetin Senátu a se souhlasem senátní většiny mohl do funkcí dosazovat diplomaty, soudce a jiné úředníky. Na druhou stranu je třeba poznamenat, ţe v jiných klíčových oblastech byly pravomoci prezidenta omezeny. Prezident nemohl vyhlašovat válku ani uzavírat mír. Tyto pravomoci náleţely Kongresu. Ústava dále stanovila, ţe hlava státu bude muset kaţdoročně podávat správu o stavu země. Podstatné je, ţe na rozdíl od britského krále,

mohl být

prezident Spojených států odstraněn. „Bude nějaký muţ nad spravedlností?“ tázal se George Mason. „A především bude nad ní tento muţ, který můţe napáchat nejrozsáhlejší křivdy?“ „Nikoli,“ odpověděli delegáti a do Ústavy zabudovali mechanismus k odstranění prezidenta. Sněmovna mohla hlavu výkonné moci i jiné civilní úředníky obvinit ( obţalovat ) z velezrady, úplatkářství nebo „ z jiných závaţných zločinů a přečinů“. Prezident mohl být poté odstraněn Senátem, jestliţe jej uznal vinným dvěma třetinami hlasů. Předsedajícím úředníkem soudu s prezidentem měl být nejvyšší soudce, neboť obvyklý předsedající úředník Senátu ( viceprezident ) by mohl mít na výsledku osobní zájem.“25 Někteří nacionalisté ústavodárného shromáţdění, jako James Madison, James Wilson nebo Alexander Hamilton, chtěli posílit nezávislost moci výkonné tím, ţe by její volba byla svěřena do rukou lidu. I kdyţ bylo nacionalistům vyčítáno, ţe jsou aristokratickou stranou, chtěli jít v tomto případě cestou odváţné demokracie, ale volená exekutiva byla ve stávajících amerických podmínkách ještě příliš smělá. Navíc bylo naprosto zřejmé, ţe by v celonárodních volbách docházelo k obrovským komplikacím s organizací a problémům s volebním oprávněním. „Wilson navrhl, aby místo toho lidé v kaţdém státě zvolili prezidentské volitele, jejichţ počet by byl stejný jako součet senátorů a reprezentantů toho kterého státu. Jiní navrhovali ponechat volbu na zákonodárcích. Nakonec ústavodárné shromáţdění odhlasovalo, ţe metoda bude záviset na rozhodnutí ústavodárných sborů všech států. Krátce poté téměř všechny státy zvolily v lidovém hlasování své volitele., ti si počínali jako vykonavatelé stranické vůle a naloţili s hlasy tak, jak slibovali před volbami. Tato metoda byla v rozporu s původním úmyslem, aby volitelé hlasovali podle své vlastní svobodné úvahy.“26 O soudnictví, třetí odnoţi vlády, se diskutovalo překvapivě málo. Jak plán Virginský, tak Newjerseyský trvaly na Nejvyšším soudu, který byl stanoven Ústavou. Ta ustanovila vznik funkce úřadu nejvyššího soudce Spojených států a určení počtu ostatních soudců ponechala na Kongresu, tak jako jediný větší spor, který se týkal soudů Nejvyššímu soudu 25 26


27

podřízených. „Ačkoli Ústava soudy výslovně nepověřovala mocí prohlašovat zákony, které by byly v rozporu s Ústavou, za neplatné, je téměř jisté, ţe autoři Ústavy měli soudní revizi na mysli, a také se brzy stala jak v případech státních, tak federálních zákonů praxí. Článek VI. prohlašoval federální Ústavu, federální zákony a smlouvy za „nejvyšší zákon země“, byť by státní zákony či ústavy říkaly opak. Zatímco Ústava přiřkla celonárodní vládě rozsáhlé nové pravomoci, opakované příklady vyvaţujících sil jasně signalizují nedůvěru delegátů k nekontrolované moci: oddělení tří větví vlády, prezidentské veto, právo Kongresu pohnat k zodpovědnosti a odstranit z úřadu státního úředníka, dohled Senátu nad smlouvami a dosazováním do úřadů a mlčky předpokládané právo soudů na soudní revizi. Dále nový vládní systém speciálně zakazoval Kongresu schvalovat zákony ex post facto ( zákony, které by zpětně kriminalizovaly minulé činy). Státům byly ponechány široké oblasti nezávislosti, coţ bylo záhy výslovně potvrzeno X. dodatkem.“27 Za

nejkřiklavější

závadu

Článků

Konfederace

bylo

povaţováno

pravidlo

jednomyslnosti, které téměř znemoţňovalo veškerou snahu o jejich zdokonalení a úpravu. Delegáti si uvědomovali, ţe je naprosto nutné, aby v nové Ústavě byla zakomponována mnohem pruţnější metoda přijímání dodatků. Nová metoda, kterou zvolili nebyla tak definitivní, přesto však stále ještě poměrně komplikovaná. „Dodatky mohly být navrhovány buď na základě dvoutřetinového hlasování v kaţdé z komor, nebo celonárodním shromáţděním, speciálně svolaným dvěma třetinami státních zákonodárných sborů. Dodatky mohly být ratifikovány souhlasem tří čtvrtin států prostřednictvím státních zákonodárných sborů

nebo

prostřednictvím

zvláštních

shromáţdění.“28

Faktem

ovšem

je,

ţe

k celonárodnímu shromáţdění nikdy nedošlo a státní shromáţdění byla svolána pouze jednou, a to aţ ve 20. století, aby ratifikovala zrušení dodatku XVIII, který uzákoňoval prohibici.

3.2.3 Přijímání nových států do Unie ( článek IV.) Kromě Veřejných aktů, dokumentů a soudních rozsudků a jejich platnosti v různých státech, článek IV. určuje podmínky přijímání nových států do Unie. V článku IV., oddíle 3 a 4 Ústavy Spojených států je napsáno:

27 28


28

„ O přijetí nových států do této Unie rozhoduje Kongres, avšak ţádný stát nesmí být vytvořen na území státu jiného. Ţádný stát nemůţe také vzniknout sloučením dvou nebo více států nebo částí několika států, aniţ by s tím vyslovily souhlas zákonodárné sbory těchto států a Kongres Unie“.29 „Kongres má právo disponovat územím i jiným majetkem náleţejícím Spojeným státům a vydávat v souvislosti s tím všechna potřebná pravidla a opatření, nic v této Ústavě nesmí být na újmu jakýmkoli nárokům Spojených států nebo kterémukoli jednotlivému státu“.30 „Spojené státy zaručují kaţdému státu v této Unii státní formu republiky a chrání jej proti nepřátelskému vpádu. Na poţádání zákonodárných orgánů nebo také exekutivy ( nemohou-li být svolány zákonodárné orgány ) jej chrání i proti vnitřní agresi.“31 V době vzniku Ústavy bylo území Spojených států pouze zlomkem rozlohy území jaké mají Spojené státy dnes. Jednalo se prakticky jen o východní pobřeţí a o třináct původních kolonií. V roce 1791 přistupuje relativně malý stát Vermont. Koncem 18. století Daniel Boon prozkoumává území dnešních států Kentucky, Ohio a Tennessee. Tyto tři státy jsou mezi lety 1792 aţ 1783 připojeny a počet států Unie se zvyšuje na sedmnáct. V roce 1803 zaznamenal Thomas Jefferson zřejmě svůj největší úspěch. „Koupí Luisiany se více neţ zdvojnásobila rozloha Spojených států a hranice se posunula na západ od řeky Mississippi. Francouzi obsadili Louisianu počátkem 18. století, a kdyţ byli poraţeni Anglií v sedmileté válce, postoupili toto území Španělsku. Krátce poté co se Napoleon Bonaparte ujal ve Francii v roce 1799 vlády, donutil Španěly, aby území vrátili, a dal najevo záměr vybudovat v Severní Americe impérium.“32 Pro Spojené státy bylo strategicky i obchodně velmi důleţité aby se Francouzi neujali vlády New Orleansu a proto Jefferson popohnal vyslance ve Francii Roberta R. Livingstona aby věc Francouzům tzv. rozmluvil. Následovala řada neúspěšných jednání. „V dubnu 1803 se Napoleonův ministr Talleyrand náhle zeptal, zda by Spojené státy nechtěly celou Luisianu koupit. Livingston po nabídce skočil, jakmile se vzpamatoval. Kdyţ se Napoleonovi nepodařilo dobýt cukrem oplývající ostrov Santo Domino, zřejmě se jednoduše rozhodl zmenšit své ztráty v Novém světě, a protoţe touţil obnovit válku s Anglií, sáhl po okamţitém zisku, Američanům udělal radost a vrátil se k přetváření mapy Evropy.“33 Dnešní stát Louisiana je jen malou částí území, které 29

Ústava Spojených států amerických, článek IV., oddíl 3 Ústava Spojených států amerických, článek IV., oddíl 3 31 Ústava Spojených států amerických, článek IV., oddíl 4 32 TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických 33 TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických 30

29

v té době bylo nazýváno Luisianou, jednalo se o celé území mezi řekou Mississippi aţ po Skalisté hory. „ Podle smlouvy o postoupení, datované 30. dubna 1803, zaplatily Spojené státy za celé obrovské území asi patnáct milionů dolarů. Smlouva definovala hranice Luisiany velmi volně. Dala se chápat tak, ţe zajišťovala nepříliš vyhraněný nárok na Texas i daleko konkrétnější na Západní Floridu.“34 „Shoda okolností přinesla Jeffersonovi výhodnou koupi, nové obrovské „království svobody“, ale i ústavní rozpor. Podle doslovného výkladu, jehoţ byl Jefferson zastáncem, moţnost koupit území neexistovala. Jefferson chtěl nejprve řešit problém dodatkem k Ústavě, ale jeho poradci ho od takového zdrţení zrazovali a poukazovali na to, ţe by Napoleon ještě mohl změnit názor. Tvrdili, ţe právo kupovat vyplývá z práva uzavírat dohody. V říjnu 1803 Senát naprostou většinou smlouvu ratifikoval a 20. prosince 1803 američtí zástupci Luisianu úředně převzali.“35 Obrovské území Luisiany se rozděluje na jednotlivé státy a postupně k Unii přistupují státy: Louisiana, Indiana, Mississippi, Illinois, Alabama, Maine, Missouri, Arkansas, Michigan, Florida. Celou první půli 19. století provázela otázka otroctví kaţdé připojení nového státu. Byly vedeny pře o to, zda v nových státech otroctví ano či ne. Do občanské války byl počet otrokářských států a států svobodných většinou stejný, aby ani jedna strana nedosáhla v Kongresu převahy. Snad nejbouřlivější debaty vyvolala anexe Texasu, nicméně v roce 1845 byl připojen. V polovině 19. století nastává období „divokého západu“. Jsou připojeny státy: Iowa, Wisconsin, Kalifornie, Minnesota, Oregon, Kansas, Západní Virginie, Nevada, Nebraska, Colorado, Severní Dakota, Jiţní Dakota, Montana, Washington, Idaho, Wyoming, Utah, Oklahoma, Nové Mexiko, Arizona. Do první světové války mají Spojené státy 48 států a teprve v roce 1959 vstupuje do Unie rozlohou největší stát Aljaška. Stejného roku přistupuje zatím poslední stát Havaj, souostroví nacházející se v Tichém oceánu.

34 35


30

4 Dodatky k Ústavě a jejich souvislosti 4.1 Bill of Rights ( dodatek I. až X. ) Některé státy včetně dvou největších a nejdůleţitějších ( Virginie a New Yorku ) podmínily ratifikaci Ústavy doplněním Listiny práv. V době ratifikačního boje antifederalisté zdůrazňovali nebezpečí moci. „Poukazovali na to, ţe Ústava neobsahuje Listinu práv, chránící jednotlivce a státy, a proces ratifikace shledávali silně neregulérním.“36 Zásluhou Jamese Madisona se jednou z prvních předloh, které byly projednávány ve Sněmovně reprezentantů, stala Listina práv. Mezi nejdůleţitější výhrady proti Ústavě patřila právě nedostatečná ochrana práv jednotlivce. „Madison převzal prvních osm dodatků z Virginské listiny práv, kterou sepsal v roce 1776 George Mason. Všechny zaručovaly jednotlivci určitá základní práva: svobodu vyznání, projevu, tisku, právo nosit zbraň a být souzen před nezávislou porotou, právo shromaţďovací a petiční. IX. a X. dodatek zaručovaly, ţe ţádná další ústavní práva „nesmí porušovat nebo znevaţovat jiná práva lidu náleţící“ a ţe „práva, která podle Ústavy nepřísluší Spojeným státům, náleţí jednotlivým státům nebo lidu“. Listina práv vstoupila v platnost 15. prosince 1791.“37

4.2 Otroctví a jeho zrušení ( dodatek XIII., XIV., XV. ) Jedním z nejznámějších a nejdůleţitějších aktů v historii lidských práv bylo zrušení otroctví v USA. Stalo se tak téměř 80 let po ratifikaci Ústavy Spojených států, která byla zaloţena na rovnosti lidí a lidských právech. Je neuvěřitelné, ţe tzv. země svobody zrušila tento barbarský institut aţ v druhé polovině 19. století. Do roku 1865, kdy byl do Ústavy vloţen Osmý dodatek., který definitivně zakázal otroctví, ţila polovina země v systému středověké společnosti. Po roce 1865 bylo otroctví sice právně nezákonné, ale smýšlení lidí nebylo moţné změnit mávnutím proutku. V průběhu dalších sta let se Spojené státy potýkaly s rasismem, který v určitých obdobích dosahoval intenzity hitlerovské Třetí říše. Ačkoliv je systémem apartheidu ( oddělení ras ) známá Jihoafrická republika, podobný systém panoval ve Spojených státech aţ do 60. let 20. století.

36 37


31

Organizovaný systém nucené práce byl významným hospodářským činitelem při rozvoji severní části amerického kontinentu. Jiţ od 16. století se bílí kolonizátoři snaţili zotročovat původní indiánské obyvatelstvo, které se ukázalo být pro tuto činnost nevhodné. Indiáni nebyli odolní proti nemocem a při tvrdé soustavné dřině rychle umírali. Proto se začali z Afriky dováţet fyzicky vhodnější černoši, pro tento účel mnohem pouţitelnější. Odhaduje se, ţe do poloviny 19. století bylo na území USA násilně přesídleno aţ 10 milionů černochů. Na mnoha místech Nového světa byla zřízena trţiště s draţebními stanovišti, kde byli otroci prodáváni. Cena otroka se odvíjela od jeho tělesné stavby, kvality chrupu a kůţe atd. Ovšem nejdůleţitější aspekt byl věk otroka. Nejdraţší byli černí lidé od 15 do 30 let, kdy byli nejvýkonnější a nejplodnější. Při prodeji otroků běţně docházelo k rozdělování rodin. Jaké byli podmínky černochů v otroctví? Tristní. Pokud se otrokyni narodilo dítě, patřilo jejímu pánovi. Otroci museli pracovat aţ 16 hodin denně. Černé ţeny byly svými pány často sexuálně zneuţívány, coţ mělo za následek vzrůstající počet míšenců. Jediné, k čemu se otroci upínali, bylo náboţenství a zpěv na plantáţích. Všechny významné listiny historie

Spojených států, ať jiţ Články Konfederace,

Deklarace nezávislosti nebo Listina práv obsaţená v Ústavě, měly jednu podstatnou chybu. Všechna práva z nich vyplývající platila jen pro bílé muţe. Hlavním argumentem při obhajobě otroctví byla teorie o vrozené méněcennosti otroků. Otrok byl podle některých pseudovědeckých teorií postaven na roveň gorile a měl maximálně tři pětiny duše plnohodnotného člověka. Od začátku se samozřejmě otrokářství setkávalo s kritikou. Spory v této věci nastaly jiţ za Války za nezávislost ( viz. bod 2.3.2. ). Při tvorbě Ústavy povaţovali delegáti otroctví za velmi citlivé a problematické téma, protoţe při shromáţděních a jednáních docházelo k rozdílným názorům mezi zástupci severních a jiţních států. V této době jiţ v některých jiţních státech počet otroků několikanásobně převyšoval bílé svobodné obyvatelstvo. Zástupci těchto států prosazovali, aby při určování počtu poslanců byli otroci počítáni jako část obyvatelstva. Seveřané prosazovali, aby otroci byli započítáváni při podílu států na přímých daních, ale v otázce zastoupení je počítat nechtěli. V konečné verzi se tvůrci Ústavy striktně vyhýbali slovu „otroctví“. V roce 1791 se otázka otroctví vrátila do popředí zájmu znovu. Na Haiti vypukla vzpoura otroků. Vzpoura se rozrostla v občanskou válku, která v roce 1804 vyvrcholila nezávislostí nové republiky. V čele vzpoury stál charismatický černý vůdce Toussaint L´Ouverture, bývalý otrok, který se vlastními schopnostmi a inteligencí dostal do pozice sluhy v domácnosti jednoho francouzského plantáţníka a zároveň se stal správcem jeho 32

knihovny. Naučil se sám číst a z knih, věnujících se historickým bitvám, ze kterých si osvojil umění boje. Vyuţil momentálního vytíţení Napoleona a jeho armády ve válce v Evropě a svrhl francouzskou nadvládu nad Haiti a vytvořil zde novou černošskou vládu. Američané, kteří

sympatizovali

s L´Ouverturem,

nazývali

Haiti

„černou

republikou“.

Většina

protiotrokářské veřejnosti severních států Toussaintův zápas podporovala. Koncem 90. let 18. století poskytl John Adams haitským povstalcům americkou podporu. Kdyţ Johna Adamse vystřídal ve funkci presidenta virginský otrokář Thomas Jefferson, politika se obrátila. Jefferson odmítl uznat nezávislý stát Haiti.Vzpoura na Haiti vyvolala na otrokářském Jihu znepokojení. Informace o svobodné černé republice pouhých pár set kilometrů od území Jihu mohly vyvolat mezi otroky vzpoury. Otrokáři se začali obávat tzv. „druhého Haiti“ přímo na svém území. „Pro americké otrokáře nebyl ţádný národní zájem důleţitější neţ předejít domácímu povstání otroků. Kdyţ byl Charleston v Jiţní Karolíně během revoluční války ohroţen britským vpádem, museli se místní otrokáři rozhodnout, zda ozbrojit své otroky, aby jim pomohli v boji, nebo nechat Charleston vyplenit. Dali přednost poráţce ze strany Britů před hrozbou povstání otroků.“38 Kdyţ byl v roce 1808 zakázán dovoz otroků z Afriky, radikálně se tím zvedla cena otroků, kteří jiţ v Severní Americe byli. V první polovině 19. století se rozkol mezi svobodným Severem a otrokářským Jihem stále stupňoval. Severní státy byly orientovány na průmyslovou výrobu a otevřené modernímu myšlení. Zemědělský jih byl zaměřený na pěstování bavlny. Koupě Luisiany otevřela nová jiţní a západní teritoria a rozdmýchala spor o to, která teritoria mají být svobodná a která otrokářská. Šlo o politickou a regionální rovnováhu sil. V roce 1818 měla být do Unie přijata Missouri, coţ by způsobilo převahu otrokářských států v Senátu. Výsledkem byl Missourský kompromis, na jehoţ základě byl do Unie přijat spolu s Missouri ještě svobodný stát Maine. Nejdůleţitější ovšem bylo stanovení tzv. „linie svobody“. Byla stanovena hranice 360 a 30´ severní šířky, za kterou se nesmělo otroctví šířit. Missourský kompromis načas krizi zaţehnal, ale hlavní rozkol ne. Jiţní státy byly zastánci toho, aby Kongres nezasahoval do vnitřních záleţitostí jednotlivých států, a otroctví povaţovaly za vnitřní záleţitost. Kompromisem byl narušen základní princip Jihu, kterým se řídil od zaloţení Unie a ten spočíval v tom, ţe o instituci otroctví nemá být rozhodováno z vnějšku. V budoucích dvaceti letech se politici snaţili

v celonárodních debatách otázku

otroctví potlačit, nicméně bylo jasné, ţe ideologický svár mezi Severem a Jihem nikdy

38


33

neustane. Svobodná a otrokářská část Ameriky zcela odlišně reagovaly ve věcech zahraniční politiky, na revoluce v zámoří, územní expanze i na vztah k ostatním státům západní polokoule. Poté, co byla stanovena tzv. „linie svobody“, se spousta otroků snaţila přes ni dostat. Těm, kterým se podařilo dostat na moderněji smýšlející Sever se ovšem nevedlo o moc lépe. Stále se setkávali s diskriminací a bylo na ně pohlíţeno jako na méněcenné. Avšak v té době schválený zákon o otroctví, který nahrával hlavně bílým lovcům otroků, měl alespoň pozitivní vliv v tom, ţe prohloubil protiotrokářský tlak na Severu. V roce 1846 vedly USA válku s Mexikem, po které získaly opět rozsáhlá teritoria a otázka otroctví tu byla zpět. V roce 1854 byl zákonem o Kansasu a Nebrasce zrušen Missourský kompromis. Podle nového zákona se občané těchto teritorií měli rozhodnout, zda v nich bude povoleno otroctví. Výsledkem byla občanská válka, kterou ukončil aţ zásah federálních vojsk. Velice zkráceně řečeno, situace v Kansasu přispěla k zaloţení Republikánské strany, která hájila zájmy dělníků a průmyslníků ze Severu a zásadně byla proti otroctví. Naproti tomu Demokratická strana hájila zájmy jiţanských plantáţníků a lidí spojených s obchodováním s bavlnou. V roce 1860 byl v prezidentských volbách zvolen Abraham Lincoln, kandidát Republikánské strany. Na jeho zvolení zareagoval stát Jiţní Karolína ještě tentýţ rok svým odtrţením od Unie a jeho zákonodárný sbor prohlásil ratifikaci Ústavy za zrušenou a svazek s ostatními státy za ukončený. Do února 1861 ohlásilo vystoupení z Unie dalších šest států. Dne 7. února 1861 přijalo těchto sedm států prozatímní ústavu Konfederovaných států amerických. Prezidentem Konfederace byl zvolen Jefferson Davis. Mezitím se v únoru 1861 konala ve Washingtonu mírová konference, kde Lincolnovi republikáni vystoupili s kompromisním návrhem, který se týkal dodatku k Ústavě. Dodatek měl zaručit existenci otrokářství tam, kde jiţ bylo zavedeno. Aţ takto daleko byli republikáni ochotni zajít v zájmu zachování Unie. Nebyli ochotni se zříci jen postoje vůči otrokářství v nových teritoriích. Dodatek nebyl ratifikován jednotlivými státy. Na jaře 1861 začala americká občanská válka, nazývaná téţ válka Severu proti Jihu. Došlo ke střetu armád Unie a odtrhnuvší se Konfederace. Ještě v roce 1860 většina Seveřanů včetně Lincolna věřila, ţe odstranění jiţanského otrokářství bude moţno dosáhnout mírovou cestou, ţe se vyčerpá pod tlakem morálně a hlavně hospodářsky výrazně silnějšího Severu. Většina Seveřanů byla aţ do samého začátku války přesvědčena, ţe Jih bude nakonec nucen stejně přiznat pravdu a pochopí, ţe jedinou cestou je modernizace. Bylo těţké uvěřit, ţe právě začínající válka bude nakonec válkou nejkrvavější a nejničivější v amerických dějinách. 34

Přijetí Lincolnova vítězství a spolu s ním vítězství seveřanského pohledu na budoucnost národa, bylo pro Jih nepřijatelné a neslučitelné se zachováním a přeţitím jeho ideologie. Proto bylo odtrhnutí se od Unie z pohledu Jihu logické. Stejně logické bylo rozhodnutí Severu to nedopustit a nedovolit Jihu, aby si vytvořil svůj samostatný stát. „Zachování Unie bylo pro Lincolna nezbytné pro přeţití republikánské vlády, která se, jak doufal, vrátí k zásadám Deklarace. Uznání nadřazenosti suverenity jednotlivých států suverenitě federální vlády by znamenalo konec země i myšlenky vlády lidu.“39 Popsat podrobněji průběh války není vzhledem k rozsahu této práce moţné. Zmíním jen zlomová fakta a prohlášení. Zpočátku obě strany věřily, ţe vstupují pouze do omezené války, jelikoţ docházelo pouze k drobnějším střetům. Konfederace bojovala jen za svou nezávislost a prezident Lincoln bojoval hlavně za obnovu celistvosti Unie. Ale počáteční vítězství Jihu a výrazné poráţky Severu vedly ke stupňování války. Většina bývalé unijní armády byla vedena generály a důstojníky z Jihu a ti se vznikem Konfederace odešli do jiţanské armády. Kvalita jiţanského velení vyrovnávala z počátku války početní i materiálový deficit konfederační armády oproti armádě Unie. Zlomový byl rok 1863. „Válečné plány Severu dostaly revoluční, dokonce mesiášskou podobu, kdyţ Lincoln po dvou letech válčení přednesl své prohlášení o zrušení otroctví. Aby mohl válku vyhrát a uvést její cíle v soulad s Deklarací, kterou vyhlásil za základ americké státnosti, Lincoln osvobodil otroky.“40 Je zajímavé, ţe spousta Seveřanů nebyla o nic menšími rasisty neţ Jiţané. Ale svým prohlášením dal Lincoln válce duchovní rozměr a povýšil ji na zápas mezi lidskými právy a svobodou na jedné straně a věčným otroctvím a utrpením na straně druhé. „Někteří Seveřané souhlasili s Lincolnovým názorem, ţe válka byla ušlechtilým a úctyhodným podnikem právě proto, ţe to nebyla válka vedená výhradně z vlastního zájmu.“41 Rozvoj válečné techniky a ideologické pojetí konfliktu vedlo ke krutému a nelítostnému průběhu války. Jako válku ideologickou ji pojali také Jiţané, neboť bojovali za svůj způsob ţivota a svou civilizaci. Sever věděl, ţe se Jih dobrovolně nevzdá, proto byl nucen válku naplnit hrůzami, aby zlomil ducha jiţanského lidu. Dělo se tak s plnou Lincolnovou podporou.

39

KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900 41 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900 40

35

V březnu 1865 byl Lincoln opět zvolen prezidentem. Dne 9.dubna téhoţ roku došlo v Appomattoxu ke kapitulaci konfederační armády vedené generálem Leem a tím prakticky válka skončila. „Uţ kdyţ se válka blíţila ke konci, začala se svoboda jasněji rýsovat i v čistě právním smyslu. Třináctý dodatek, jímţ se rušilo otroctví, ratifikovaly tři čtvrtiny států a 18. prosince 1865 se stal součástí Ústavy, čímţ byly odstraněny veškeré přetrvávající pochybnosti týkající se zákonnosti tohoto opatření.“42 „Ve Spojených státech a na veškerém území, podléhajícím jejich jurisdikci, je zakázáno otroctví i nevolnictví, pokud nejde o výkon trestu za spáchaný a řádně dokázaný zločin.“43 Ratifikace dodatku se však Abraham Lincoln nedoţil. Dne 14. dubna 1865 na něj byl během jeho návštěvy Fordova divadla spáchán atentát, na jehoţ následky zemřel. Byl střelen, kdyţ seděl v prezidentské lóţi. Vrahem byl mladý herec, který byl fanatickým stoupencem Jihu. Tímto činem však vrah Jihu výrazně uškodil. Dalo se předpokládat, ţe kdyby se Lincoln ujal rekonstrukce poválečného Jihu, dovedl by prosadit vzhledem ke svému vlivu a povaze smířlivý přístup. Lincolnův nástupce v úřadu prezidenta Andrew Johnson svěřil znovuobrození Jihu radikálům, touţícím po pomstě za válečné útrapy. Rekonstrukce Jihu probíhala v letech 1865 aţ 1877. Jiţanská společnost byla prakticky v troskách. Velká část produktivní muţské populace byla ve válce zabita nebo zmrzačena. V kaţdém z povstaleckých států jmenoval Johnson guvernéra s pravomocí svolat shromáţdění zvolené voliči. Kaţdý z těchto států měl ratifikovat Třináctý dodatek. Rasistické smýšlení na Jihu přetrvávalo však nadále a paradoxně ještě gradovalo. Situaci vyostřovalo radikální pojetí rekonstrukce Jihu, kdy do úřadů byly dosazováni z větší části negramotní bývalí otroci. Bílá společnost Jihu toto nesla velice těţce, proto nové zákonodárné sbory Jihu přijaly represivní černošské zákoníky, které omezovaly svobodu černochů. Z tohoto jasně vycházelo najevo, ţe mají snahu zachovat co nejvíce výhod otrokářství. Zákoníky dávaly černochům některá nová práva, zároveň však stanovily, ţe osvobození otroci mají zůstat oddělenou kastou., podléhající zvláštním omezením. Černoši směli vlastnit majetek. V soudních přích směli být ţalovanou i ţalující stranou. Byla uznána černošská manţelství. Naproti tomu museli černoši kaţdoročně uzavírat pracovní smlouvy s doloţkou o tvrdém trestu v případě jejich porušení. Potulní černoši mohli být tvrdě trestáni a v případě nezaplacení pokuty mohli být prodáni do soukromé sluţby. Mnoha lidem se zdálo, ţe se otroctví v jiném převleku opět vrací. 42 43

TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických Ústava Spojených států amerických, Dodatek XIII., oddíl I.

36

Na tyto zákoníky reagoval Kongres ovládaný Seveřany vydáním zákona o občanských právech. Zákon stanovil, ţe všechny osoby narozené ve Spojených státech, kromě Indiánů neplatících daně, jsou občany a zákony se na ně vztahují stejnou měrou. Kongres chtěl vyloučit veškeré pochyby o platnosti tohoto zákona a proto doporučil schválení Čtrnáctého dodatku. Ten byl ratifikován v červenci 1868. „ Čtrnáctý dodatek ovšem svým dalekosáhlým a nepředvídatelným dopadem zákon o občanských právech výrazně překonal. Jeho první díl upravoval čtyři záleţitosti: potvrzoval státní a federální občanství všech osob – bez ohledu na rasu – narozených nebo naturalizovaných ve Spojených státech. Dále zakazoval kterémukoliv státu krátit výsady a ochrany občanů, zbavovat jakoukoliv osobu ţivota, svobody či majetku, aniţ by k tomu došlo náleţitým právním způsobem, nebo upírat jakékoliv osobě rovnoprávnou ochranu vyplývající ze zákonů.“44 Dodrţování Třináctého a Čtrnáctého dodatku bylo ihned vynucováno. Odpor bílého obyvatelstva Jihu gradoval. V roce 1866 byl několika mladíky z obce Pulasky v Tennessee zaloţen Ku-klux-klan. Z malého společenského klubu, který se stavěl do řady s různými studentskými bratrstvy, se stalo obrovské hnutí, které obtěţovalo černochy a bílé republikány po celém Jihu. Členové tohoto hnutí v bílých dlouhých rouchách se špičatou kapucí na hlavě na začátku své neslavné éry obcházeli venkov a zastrašovali černochy. V mnoha případech se uchylovali k násilí a věšeli černochy na odlehlých místech. Mezi lety 1870 - 1871 přijal Kongres odvetná opatření v podobě tří zákonů na ochranu černých voličů. Třetí z těchto zákonů, tj. zákon o Ku-klux –klanu, prohlásil aktivity klanu za protiprávní. V roce 1871 vybral pro výstrahu prezident Grant devět odlehlých okresů v Jiţní Karolíně a zavedl hromadné trestní stíhání členů klanu. Program federálního zabezpečení zákonnosti zasadil klanu citelnou ránu a jeho aktivity mírně polevily aţ do konce první světové války. V platnost vstupuje Patnáctý dodatek Ústavy Spojených států, který zabezpečuje volební právo všem občanům. „Spojené státy ani jakýkoli jednotlivý stát nesmějí popřít ani omezit volební právo ţádného občana Spojených států z důvodů rasových, barvy pleti nebo bývalého otroctví.“45 V roce 1877 byla vojenská okupace Jihu ukončena a správa svěřena místním vládám. Vzestup Jihu začal s rozvojem textilní výroby a tabákového průmyslu. Na přelomu 19. a 20. století se objevily další dvě síly, které měly vyvolat průmyslovou revoluci Jihu a těmi byla nafta na jihozápadě a elektřina z vodních zdrojů na jihovýchodě. I kdyţ společnost jiţních 44 45

TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických Ústava Spojených států amerických, Dodatek XV., oddíl I.

37

států prošla ekonomickou změnou, většina bělochů přijala radikální rasismus, který hlásal, ţe černoši zbaveni omezujících podmínek otroctví znovu tíhnou k bestialitě. Tvrzení se týkala hlavně mladé generace černochů, narozených po osvobození. Běţnou se stala segregace ras. Například v dopravních prostředcích byly vyčleněny vagóny zvlášť pro bílé a zvlášť pro černé, totéţ se týkalo podniků, restaurací a vzdělávacích zařízení. Bylo uplatňováno heslo „odděleni, ale sobě rovni“, coţ byl populární slogan hlasatelů nového Jihu. Po první světové válce dochází k zintenzivnění rasových nepokojů, které pramenily z nervozity americké veřejnosti let dvacátých. Potíţe s přizpůsobením se poválečným podmínkám vyvolávaly nepokoje mezi pracujícími. Ceny prudce stoupaly, coţ vedlo ke stávkám, které vyvolaly ve společnosti určitou nervozitu. Nervozitu v americké veřejnosti vyvolala také bolševická revoluce v Rusku. Hysterie proti všemu německému z doby války se rychle změnila v poválečný strach z rudých, který umocnily ještě okrajové akce šílenců sympatizujících s bolševiky. Jednalo se o bombové útoky, například na senátora Georgie. Poválečné období dějin Spojených států se také vyznačovalo velkými vlnami přistěhovalectví. Do popředí opět vystupuje Ku-klux-klan. Heslem klanu se stává „stoprocentní amerikanismus“. Tentokrát svou nenávist neobrací klan jen na černé obyvatelstvo, ale také na přistěhovalce, římské katolíky a ţidy. Došlo k vyostření nedůvěry k cizincům. Vlna poválečného odporu k přistěhovalectví ukončila tři století neomezené imigrace z Evropy. V roce 1921 schválil Kongres nouzový přistěhovalecký zákon, který radikálně omezoval roční počet přistěhovalců. Druhým rozhodujícím obdobím v otázce lidských práv, po roce 1865, jsou 60. léta 20. století. Ačkoliv léta vlády J.F.Kennedyho ( 1960 – 1964 ) byla velmi bouřlivá ( Vietnam, Kuba ), k nejdůleţitějším změnám došlo v oblasti lidských práv. Kennedy se nikdy předtím intenzivně o lidská práva nezajímal a zpočátku nechtěl provokovat jiţanské demokraty řešením rasové problematiky. „Jeho svědomí se však později probudilo zásluhou úţasného hnutí za lidská práva, v jehoţ čele stanul neobyčejně schopný Martin Luther King ml.“46 Dne 1. února 1960 usedli v severokarolínském Greenboro čtyři černí vysokoškolští studenti k jídelnímu pultu restaurace Woolworth, který byl určen „pouze pro bílé“, a ţádali obsluhu, čímţ vzniklo první masové hnutí v historii černošské Ameriky. V budoucích černošských hnutích prosazoval a striktně dodrţoval charismatický baptistický reverend Martin Luther King formu nenásilné občanské neposlušnosti. Dne 28. srpna 1963 vyvrcholilo

46


38

hnutí za lidská práva tzv. „pochodem na Washington“, kdy 200 000 černošských a bělošských demonstrantů pochodovalo Washingtonským centrem k Lincolnovu památníku a zpívalo „ We Shall Overcome“ („Jednou budem dál“). Byla to největší demonstrace za lidská práva v dějinách Ameriky. Prezident Kennedy se pod vlivem událostí a svého bratra Roberta, který se o lidská práva zajímal velmi intenzivně jiţ dříve, rozhodl, ţe prosazování dosavadních nařízení nestačí. K vyřešení rasových otázek bylo zapotřebí nových zákonů. Kennedy podal návrh smělého zákona o občanských právech, který měl utnout diskriminaci ve veřejných zařízeních, odstranit segregaci ve státních školách a chránit černé voliče. Bohuţel jiţní konzervativci tento návrh v Kongresu zablokovali. Zákon byl podepsán aţ prezidentem Johnsonem v roce 1964 po Kennedyho smrti v důsledku atentátu v Dallasu. „Zákon o občanských právech byl v této oblasti nejradikálnějším opatřením, jaké kdy Kongres přijal. Zákon zakazoval rasovou diskriminaci v hotelích, restauracích a jiných veřejných zařízeních. Ministr spravedlnosti měl navíc nyní právo zahájit řízení přikazující odstranění segregace ve školách.“47 Zákon o volebním právu z roku 1965 zrušil veškerá opatření, která byla pouţívána, aby zbavila černé občany práva volit. Jednalo se například o zkoušku gramotnosti. V roce 1964 dostal Martin Luther King Nobelovu cenu míru. Poslední roky Kingova ţivota poznamenaly spory s radikálnějšími černošskými vůdci, kteří odmítali jeho nenásilný přístup ( např. Malcolm X ). V roce 1968 byl King zavraţděn v Memphisu. I kdyţ černé obyvatelstvo dosáhlo v 60. letech 20. století zrovnoprávnění z právního hlediska, dodnes v praxi nebyl problém rasových rozdílů v USA vyřešen a asi nikdy úplně nebude. Stále existují citelné ekonomické rozdíly mezi bílou a černou populací. Otázkou je, do jaké míry dnes můţe za tyto ekonomické rozdíly rasismus.

4.3 Rovnoprávnost žen v USA ( Dodatek XIX.) S rovnoprávností ras souvisí také rovné postavení muţů a ţen v americké společnosti. Neţ byl v roce 1920 ratifikován Devatenáctý dodatek k Ústavě Spojených států, který ţenám přiznal volební právo, muselo „něţné pohlaví“ zakusit v „zemi svobody“ nejedno příkoří. Ačkoli je to opět neuvěřitelné, ţeny v USA mohou volit jen necelé jedno století. Přesto by se

47


39

dalo říci, ţe Spojené státy byly v roce 1920 osvícenou zemí, neboť například v Británii a zejména ve Francii bylo volební právo ţenám přiznáno o mnoho let později. Aţ téměř do počátku 20. století byly ţeny povaţovány v mnoha zemích křesťanského světa za ozdobu manţela a Amerika nebyla výjimkou. Při tvorbě Ústavy Spojených států na konci 18. století povaţovali delegáti jakoukoliv diskuzi o zákonné či politické úloze ţen za nemístnou. Několik ţen, podnícených revolučními frázemi o svobodě, poţadovalo politickou rovnost. Ozývaly se hlasy volající po nepodceňování ţen jen proto, ţe jsou co do tělesné síly slabším pohlavím. Některé ţeny, jako Eliza Wilkinsonová z Jiţní Karolíny, ţádaly moţnost angaţování se v politice a obviňovaly muţe, ţe ţenám zakazují i svobodně myslet. Nicméně muţská společnost byla k takovýmto výkřikům „ze tmy“ hluchá. „V průběhu ústavodárného shromáţdění se ţádná formální diskuse o právech ţen nekonala. Nový nacionalismus dosud vymezoval politiku a vládu jako království za branami ţenského úsilí.“48 Ještě v 80. letech 18. století osvítila myšlenka volebního práva ţen představitele New Jersey natolik, ţe ji v roce 1776 povolily. Za 30 let byla ovšem zrušena. V polovině 19. století zůstávalo postavení ţeny stejné jako v koloniálních dobách. Neměly volební právo, po sňatku nemohly rozhodovat o svých dětech ani majetku, bez souhlasu manţela nemohly vést soudní spor, sepsat závěť. Právní postavení ţen se dalo srovnat s postavením otroků nebo svobodných černochů. Rok 1848 byl jedním z mezníků historie ţenských práv v USA. Dvě přední obhájkyně ţenských práv Lucrettia Mottová a Elisabeth Cady Stantonová svolaly shromáţdění, kde by se projednalo společenské a občanské postavení ţen ve společnosti. Sjezd V Seneca Falls vydal 19. července 1848 „Prohlášení citů“, které bylo dílem hlavně Stantonové. Stantonová byla manţelkou významného bojovníka proti otroctví. Tento fakt jen potvrzuje, ţe boj za zrušení otroctví a boj za ţenská práva šly často ruku v ruce. „V obratné parafrázi Jeffersonova Prohlášení nezávislosti, kterou Prohlášení citů obsahovalo, byl zdůrazněn samotný fakt, ţe „muţi i ţeny byli stvořeni jako sobě rovní“. V doplňkové rezoluci stálo, ţe všechny zákony, které ţenám vyhrazují „postavení niţší, neţ mají muţi, jsou v rozporu se záměrem přírody, a tedy nemají ţádnou váhu a platnost“. Pro většinu z tisíce delegátek byla tato slova příliš silná a podepsala se pod něj jen asi třetina.“49 Nicméně od té doby se vedoucí aktivistky boje za práva ţen setkávaly kaţdoročně na sjezdech. I přes nedostatek prostředků a spoustu nepřátel feminismu aktivistky zakládaly organizace, přednášely, psaly petice. Během několika let zaznamenaly první úspěchy. V roce 48 49


40

1860 existoval ve dvanácti státech jiţ zákon, který vdaným ţenám zaručoval právo rozhodovat o svém majetku. Na sklonku 19. století, z důvodu přistěhovaleckých vln, rychle narůstal počet obyvatel Spojených států a s ním i počet zaměstnaných ţen, jejichţ procento se zvyšovalo i v dělnických profesích. Pro ţeny v této době vzrostla dosaţitelnost úřednických prací a moţnost zaměstnání v obchodech. Současně se ţenská hnutí začala štěpit. Některá hnutí se soustředila pouze na prosazení volebního práva. Jiná hnutí povaţovala volební právo jen za jednu z mnoha záleţitostí, kterých by si měly feministky všímat. Velký vliv mělo například Americké sdruţení za volební právo ţen, které se soustředilo, jak jiţ název říká, pouze na prosazení volebního práva pro ţeny. V roce 1908 zhruba 15 000 ţen pochodovalo ulicemi New Yorku s poţadavky na zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd, hlasovací právo a ukončení zaměstnávání dětí. V USA se od tohoto roku slavil poslední únorovou neděli „Národní den ţen“. Zcela zásadní obrat v náhledu muţské populace na populaci ţenskou nastal s I. světovou válkou. Válka ukázala, ţe ţeny nejsou jen ozdobami svých manţelů. Stejně jako muţi pracovaly i ţeny v továrnách a jejich pracovní úsilí se v rámci moţností vyrovnalo druhému pohlaví. Uznání volebního práva pro ţeny se stalo v USA nevyhnutelným, neboť ve spoustě zemí jiţ k uznání došlo ( Norsko 1913, Dánsko 1915, SSSR 1917, Nizozemsko 1917, Rakousko 1918, Československo 1918, Kanada 1918, Švédsko 1918 ). V roce 1920 byl ratifikován Devatenáctý dodatek Ústavy Spojených států amerických. „Spojené Státy ani jakýkoliv jednotlivý stát nesmějí popřít ani omezit volební právo občanů Spojených států z důvodu pohlaví. Kongres provede ustanovení tohoto článku v příslušném zákonodárství.“50

4.4 Prohibice ( dodatek XVIII., XXI. ) Tak jako boj za práva barevného obyvatelstva později úzce souvisel s bojem za práva ţen, tak spolky, které bojovaly za práva ţen, měly ve dvacátých letech 20. století veliký vliv na tzv. prohibici ve Spojených státech. Prohibice znamenala snahu o úplný zákaz alkoholických nápojů v meziválečných USA. Prohibicí se v Ústavě Spojených států zabývá Osmnáctý a Dvacátý první dodatek. 50

Ústava Spojených států amerických, Dodatek XIX.

41

Jiţ

od

počátků

osídlení

evropskými

imigranty

řádil

mezi

obyvatelstvem

Severoamerických kolonií všudypřítomný démon opilství. Například koncem 19. století se do USA dováţelo asi 400 druhů whisky, zejména z Británie a Kanady. Navíc se zde pálila spousta whisky i podle výrobních postupů, které sebou přinesli irští a skotští imigranti. V 17. století byla popularita lihových nápojů trnem v oku některým náboţenským komunitám ovlivněným puritánstvím. V roce 1697 byla v New Yorku zakázána návštěva barů a hospod v neděli, protoţe neděle měla být dnem modliteb a ne pití alkoholu. Podobné experimenty byly zaznamenány v průběhu budoucích dvou století ještě několikrát. Jednalo se však většinou o lokální záleţitosti, které se po krátké době setkaly s neúspěchem a byly zrušeny. Například stát Georgie zavedl v roce 1735 na svém území prohibici, ale o sedm let později ji opět zrušil. Zhruba od poloviny 19. století začala proti alkoholismu brojit i nově se rodící feministická hnutí, která se snaţila řešit svízelnou situaci manţelek a dětí opilců. „ Avšak teprve okolo roku 1900 přešly vůdčí organizace hlásající abstinenci, tedy Ţenská křesťanská unie za abstinenci a Liga proti nálevnám, od úsilí o nápravu jedinců ke kampani na uzákonění prohibice. V desátých letech 20. století se z Ligy proti nálevnám stala jedna z nejúčinnějších nátlakových skupin v amerických dějinách.“51 Během 1. světové války zavládl v USA určitý odpor vůči německo-americkým pivovarníkům. Pro přijetí prohibičního dodatku k Ústavě byly klíčové volby v roce 1916, které zajistily v obou komorách Kongresu dvoutřetinovou většinu, nakloněnou jeho schválení. Dne 18. prosince 1917 byl Kongresem schválen a rozeslán jednotlivým státům Osmnáctý dodatek. Dodatkem se rok po ratifikaci, k níţ došlo 29. ledna 1919, zakazovala s celostátní účinností výroba, prodej nebo doprava opojných nápojů. „Rok po ratifikaci tohoto článku se zakazuje výroba, prodej nebo doprava omamných nápojů, jejich dovoz a vývoz s cílem jejich pouţití na území Spojených států a všech územích podléhajících jejich jurisdikci.“52 Zavedením tohoto zřejmě nejproslulejšího zákazu v amerických dějinách se splnil sen moralistů, bojujících proti pití jiţ několik století. Účinek byl však přesně opačný. Prohibice se stala tragédií pro národní palírny. Mnoho lidí zaměstnaných výrobou, prodejem, lahvováním nebo transportem alkoholických nápojů přišlo o práci. Podle teorií některých ekonomů a historiků měla prohibice vliv na vznik ekonomické krize ve 30. letech. Paradoxně prohibice nezastavila konzumaci ani výrobu alkoholu, pouze ji přesunula do ilegality. Ilegálních palíren nakonec bylo více neţ kdysi legálních. 51 52

TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických Ústava Spojených států amerických, Dodatek XVIII., oddíl I.

42

Místo abstinence se začalo pít ještě více. Vzrostla domácí výroba alkoholu. Na středozápadě se vyrábělo podomácku ve velké míře dýňové víno. Ovšem tyto neodborně vyráběné lihoviny byly nekvalitní a často způsobily slepotu nebo i smrt. Whisky se pašovala přes severní hranici s Kanadou nebo na jihu z Karibského moře. Kongres nikdy nevytvořil k prosazení zákona náleţité nástroje a podpora ze strany místních úřadů byla liknavá. Organizovaný zločin, hazardní hry, organizovaná neřest a vydírání měly v USA dlouhou tradici dávno před rokem 1919, ale prohibice tyto činnosti mnohonásobně umocnila. Období prohibice se stalo zlatým věkem zločinu. Bujela korupce v řadách policie i politiků. Prohibice dala vznik i

první skutečné mafii na americké půdě. Zřejmě

nejvýznamnějším centrem zločinu se stalo Chicago, v němţ působil nechvalně známý a dnes jiţ téměř legendární gangster a největší muţ amerického podsvětí 20. let Al Capone. Jednalo se o typ nelítostného fešáckého zločince. Poznávacím znamením Caponeho gangu byl automobil a samopal. Celkově při střetech zločineckých gangů v boji o moc zemřelo tisíce nevinných lidí. Al Capone, syn italských přistěhovalců, který se „vypracoval“ z vyhazovače v nočním podniku na šéfa obrovské zločinecké organizace, vydělal na prohibici desítky milionů dolarů. Jeho

činnost

spočívala

v pašování

alkoholu,

podloudném

obchodu

s alkoholem,

organizováním prostituce, provozování hazardu a vraţdách na objednávku. Velmi známou akcí Al Caponeho gangu byl tzv. „Masakr na den svatého Valentýna“. Caponeho gang převlečený za policisty vystřílel jeden z konkurenčních gangů. Dlouho bylo pro americké orgány spravedlnosti obtíţné Caponemu prokázat jakýkoliv trestný čin, na jehoţ základě by mohl být zatčen. V roce 1929 se do jeho gangu vetřel agent ministerstva financí a nashromáţdil důkazy, na jejichţ základě byl koncem téhoţ roku zatčen pro daňové úniky. Byl odsouzen na 11 let vězení. V roce 1931 se jiţ začalo otevřeně mluvit o tom, ţe prohibice selhala. Nicméně prezident

Hoover

se

nadále

snaţil

tento

stav

hájit.

Prohibici

sám

nazýval

„experimentem se vznešenými cíly“. Prohibicí stát přišel o zisky z daní za oficiálně vyráběný alkohol, coţ velice silně pocítil po vypuknutí hospodářské krize v roce 1929. V roce 1933 byl politiky uznán omyl a celoamerická prohibice byla zrušena Dvacátým prvním dodatkem Ústavy Spojených států.

43

„XVIII. dodatek k Ústavě Spojených států se tímto ruší. Převoz nebo dovoz alkoholických nápojů do kteréhokoli státu nebo na kterékoli území Spojených států s účelem jejich spotřeby se tímto zakazuje, odporuje-li zákonům těchto států.“53 Jiţ v následujících letech po zrušení zákazu vynesly daně na alkoholu stovky milionů dolarů na financování sociálních programů. Pivovary byly znovu uvedeny do provozu a tisíce nezaměstnaných lidí našly v době hospodářské krize práci. V některých státech, například Oregonu, Washingtonu, Virginie aj., přetrvala lokální kontrola prodeje alkoholu dodnes. Ve většině států je omezen noční a nedělní prodej alkoholických nápojů, jinde se alkoholické nápoje smí prodávat pouze ve specializovaných prodejnách.

53

Ústava Spojených států amerických, Dodatek XXI., oddíl I., oddíl 2

44

5 Odlišnosti od Evropy 5.1 Odlišnosti ústav I přes to, ţe jsou Spojené státy americké zemí s velice krátkou historií, jejich Ústava je dnes oproti platným ústavám evropských zemí velice starým dokumentem. Od roku 1787, kdy byla americká Ústava vytvořena, nebyla změněna, byla pouze doplněna 27 dodatky. Ţádná z dnes platných ústav evropských zemí se nemůţe pyšnit podobnou rigiditou. Tento fakt ovšem vychází z naprosto rozdílného historického vývoje USA oproti Evropě. V Evropě na relativně malém území, které je rozlohou srovnatelné s územím USA, spolu bezprostředně sousedí několik desítek zemí, lišících se od sebe více či méně velikostí, kulturou, jazykem, historickým vývojem nebo politickým systémem. Jedná se o spoustu odlišných národů, které na sebe v průběhu staletí vzájemně působily, ať jiţ kulturně, vojensky nebo politicky. Evropská historie je plná válek, vzájemných rivalit mezi sousedícími zeměmi nebo situací, kdy se větší národy snaţily podmanit národy menší nebo naopak se od sebe národy odtrhly. Toto naposledy vygradovalo ve 2. světové válce, která svou zhoubností dala podnět k vytvoření určité jednoty mezi evropskými státy. Tuto jednotu dnes představuje Evropská unie. Historické události jako například rozpad Rakouska-Uherska, rozpad Jugoslávie, vznik a rozpad SSSR nebo třeba rozdělení Československa, ukončily platnost mnoha ústav a naopak daly vzniknout ústavám novým. V takovéto koncentraci změn nabylo moţné uchovat v Evropě ani jednu ústavu, která by se alespoň přiblíţila svou staletou neměnností a stálostí Ústavě Spojených států amerických. Naopak Spojené státy vznikly tzv. na „zelené louce“, na území poměrně izolovaném od okolního světa. Nová kosmopolitní společnost evropských přistěhovalců a jejich potomků, v jejichţ čele stáli na sklonku 18. století „otcové zakladatelé“, měla neblahé zkušenosti s evropskými monarchiemi a vykořisťováním. Touţila po naprosto jiném systému moci, který bude zaloţen na svobodě. Americkou Ústavou byl zaručen moderní systém dělby moci, kdy moc zákonodárná, výkonná a soudní jsou od sebe striktně odděleny, ale všechny ustaveny z vlády lidu. USA jako první začaly aplikovat prezidentský systém, který pouţívají nepřetrţitě dodnes. Velice strohý text Ústavy rozvádí judikatura Nejvyššího soudu Spojených států. Dokonalost a nadčasovost textu Ústavy dokazuje jiţ 223 let její nepřetrţité platnosti.

45

5.2 Odlišnosti v náhledu na intervenci USA Mezi USA a evropskými zeměmi je spousta rozdílů, které by si zaslouţily podrobnější rozbor. Je zde však jeden rozdíl, který by nebylo dobré krátce nezmínit. Robert Kagan ve své knize Nebezpečný národ vysvětluje, jak na sebe pohlíţejí Američané a jaká byla a je jejich filozofie při územní expanzi či vojenské a politické intervenci v cizích zemích. Velká část světové veřejnosti USA odsoudila za zábor indiánských území nebo intervence v zemích jako Vietnam, Afghánistán nebo naposledy Irák. Bylo by pošetilé předstírat, ţe jedním z hlavních aspektů amerických výbojů nebyly a nejsou ekonomické důvody. Ačkoli je americká intervence v zahraničí často charakterizována jako usurpátorství nebo demonstrace síly, Američané svou aktivitu mimo své území chápou jako šíření civilizace a boţí vůle. Co to znamená? Ve 30. letech 17. století se puritánská společnost okolo Massachusettského zálivu řídila tvrdým teokratickým reţimem, který vyţadoval kontrolu, poslušnost a sebeovládání jedinců i společnosti. Utopické tuţby puritánů vyţadovaly oddělení od Evropy a přerušení styků s ní. „Pravé poslání Ameriky bylo proto ve své podstatě izolacionistické, pasivní a umírněné. Avšak ohromná severoamerická divočina podporovala svobodu, vzpurnost, nezávislost a touhu po půdě. Nadbytek půdy a hospodářské příleţitosti pro muţe i ţeny jakéhokoli společenského postavení odvedly příliš mnoho lidí od nebeských cílů k cílům světským.“54 Brzy se v koloniích vytvořily silné obchodnické skupiny a zemi ovládla liberální podnikatelská kultura, agresivní rozpínavost a lačný materialismus, který místy přerůstal v neomezený divoký kapitalismus. „Stejně jako většina expanzivních národů, včetně například Řeků nebo Římanů, se Angloameričané nepovaţovali za agresory. Zčásti věřili, ţe je prostě správné a přirozené usilovat v Novém světě o nezávislost a bohatství pro sebe a své rodiny.“55 Naopak za nebezpečné agresory odjakţiva povaţovali Indiány a svá opatření proti nim, přesto ţe byla často velmi brutální, brali jen jako kroky k zajištění své bezpečnosti. Jakmile byla ustavena nějaká bezpečnostní hranice, ihned za ní viděli další hrozby a to vedlo Američany k dalšímu a dalšímu zabírání indiánského území. „V 17. a 18. století získali Američané svou bezpečnost za cenu ohroţení bezpečnosti a často i zničení Pekotů, Irokézů, Narragansettů, Francouzů i Španělů a nakonec s příchodem revoluce také Britů.“56

54

KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900 56 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900 55

46

Angličané jiţ dávno předtím, neţ začali kolonizovat Severní Ameriku, rozvíjeli myšlenku „zjevného předurčení“, vycházející z pocitu rasové a kulturní nadřazenosti a nadřazenosti protestantského náboţenství nad jinými kulturami a náboţenstvími. Angloameričtí kolonisté byli v tomto směru typickými Angličany. „ S myšlenkou předurčení se pojila víra, ţe je správné ve jménu civilizace podrobit si zaostalé národy. Nebyl to prostý rasismus, ale civilizacionismus. Dobývání divočiny a její nahrazení anglickou civilizací bylo v jejich představách samo o sobě vznešeným úkolem. Angloameričtí osadníci se tlačili na cizí území v přesvědčení, ţe tak slouţí vyššímu cíli, ţe jejich expanze je naplněním osudového poslání Anglosasů. Věřili, ţe jejich civilizace prospívala stejně těm, kteří ji šířili, jako těm, kterým byla vnucována. V 17. a 18. století se Angličané při své snaze působit jako „nositelé civilizace barbarským národům“ začali rozhlíţet dále přes oceán. A ve 20. a 21. století Američané pokračovali přinejmenším v určité podobě této misie, ne s cílem ovládnout území, ale se stejným deklarovaným cílem pozvednout „rozvojové“ země na úroveň slučitelnou s pokročilou civilizací.“57 Američané povaţovali a stále zřejmě povaţují vnucování svého způsobu ţivota za dar, který přinášejí méně rozvinutým zemím, i kdyţ příjemci těchto darů většinou nepovaţují tento nový „americký způsob ţivota“ za přínosnější, neţ byl jejich vlastní. Tato propast mezi tím, jak na sebe pohlíţejí Američané a jak je vidí jiní, přetrvala prakticky po celou historii USA. Ačkoliv je většina zemí povaţuje za velice výbojný národ, Američané se vţdy povaţovali a povaţují za na sebe zaměřené a nezúčastněné, kteří se jen velmi zřídka a z donucení vydávají do světa, zásadně v reakci na útok zvenčí nebo na to, co chápou jako hrozbu. „ Tento obraz sebe sama přetrvává bez ohledu na čtyři sta let nepřetrţitých výbojů a stále se prohlubující účasti na světovém dění a bez ohledu na nesčetné války, intervence a dlouhodobé okupace cizích zemí. Jako kdyby to všechno byly jen náhody nebo hříčky osudu. I v době, kdy Spojené státy zaujaly místo světového hegemona, rozšířily svůj vliv a zájmy a přítomnost po celém kontinentu a posléze za oceány, Američané stále věří, ţe jejich národní povaha směřuje k pasivitě, nezájmu a izolacionismu. Dějiny Spojených států jsou dějinami opakovaných překvapení nejen z chování jiných, ale také z chování Spojených států v odpovědi na jednání ostatních.“58

57 58


47

6 Postavení USA ve světě Spojené státy americké vstupovaly do 21. století jako jednoznačně nejmocnější velmoc na světě. Z pohledu ekonomické síly, vojenské síly a mezinárodního vlivu na okolní země lze USA nazvat první zemí světa a prezidenta Spojených států tedy nejmocnějším muţem na planetě Zemi. Historie se však rychle mění. Na prahu 20. století ještě bylo nejmocnější na světě, podle ukazatelů výše popsaných, Britské impérium. Tak jako toto impérium vystřídaly na „světovém trůnu“ Spojené státy, je zcela reálné, ţe v budoucnu USA přijdou o „světové ţezlo“. Veškeré ekonomické ukazatele posledních let jasně signalizují, ţe v tzv. „megatrianglu“ světových ekonomických center USA stagnují oproti jihovýchodní Asii v čele s Japonskem a ekonomickým fenoménem dnešní doby Čínou. Třetí strana trianglu, Evropská unie, však také vykazuje recesivní tendence, neboť slábne tzv. ekonomické jádro Evropy. Jak se tato situace v postavení světových ekonomických center bude v budoucnosti vyvíjet, nelze nikdy přesně určit. Je však pravděpodobné, ţe během několika desetiletí jiţ USA nebudou takovým suverénem jako dnes, kdy si mohou dovolit ignorovat mezinárodní právo a úmluvy a svévolně vyhlásit válku jakékoliv menší a ekonomicky slabší zemi. Jak se situace Spojených států vyvíjela v konfrontaci s okolním světem v minulosti? Po získání nezávislosti na Velké Británii aţ do počátku 19. století rozhodně Spojené státy nebyly ţádnou světovou velmocí. Byla to zatím země, která se teprve „stavěla na nohy“, ale měla obrovský potenciál. Země se velice brzy začala rozrůstat jak územně tak, populačně. Během prvních třiceti let existence USA se počet obyvatel v zemi téměř ztrojnásobil. Vlny imigrantů, vysoká porodnost, územní expanze, vybudování alespoň malého námořnictva a tím i rozvoj mezinárodního obchodu, vynesl USA do pozice respektované mocnosti. Kolem roku 1820 se jiţ USA nemusely spoléhat jen na velikou geografickou vzdálenost od nejmocnějších zemí světa Velké Británie a Francie, která jim do té doby zajišťovala určitý pocit bezpečí, ale také jiţ na svou ekonomickou sílu a obranyschopnost. V izolaci a praktikováním izolacionismu, který Spojeným státům doporučil ve svém Dopise na rozloučenou George Washington, si země během prvních desetiletí své existence vytvořila silnou pozici na západní polokouli. V roce 1823 USA vyhlásily doktrínu, které se později začalo říkat Monroeova. Byly v ní zakotveny zásady, které určily mimo jiné, ţe americká pevnina od té doby nebude předmětem kolonizace ţádné evropské mocnosti. Tím Spojené státy vyhlásily západní polokouli za svou „sféru vlivu“ i přes fakt, ţe Velká Británie stále disponovala největším námořnictvem světa. Doktrína nebyla zakotvena v mezinárodním právu, bylo to pouze prohlášení amerického

48

prezidenta, adresované Kongresu. „Během let se však Monroeova doktrína stala jednou z nejhýčkanějších zásad americké zahraniční politiky“.59 Aţ do občanské války procházely Spojené státy rozdílnými obdobími útlumu a aktivity. Zemi v rozletu brzdily naprosto rozdílné názory mezi severními a jiţními státy. Teprve po občanské válce USA naplno rozvinuly svůj potenciál a koncem 19. století ekonomicky zastínily „viktoriánskou“ Anglii, která ovládala téměř třetinu světa. Od roku 1914 se USA bránily vstupu do války v Evropě, která se nakonec ukázala být první světovou válkou. I díky diplomacii Winstona Churchilla USA nakonec v roce 1917 vstupují do války. Stojí na straně Velké Británie a Francie. První světová válka silně negativně poznamenala ekonomiky nejsilnějších evropských států a Spojené státy se definitivně stávají nejsilnější zemí světa. Díky svému ohromnému kapitálu USA ekonomicky podporovaly mnoho evropských zemí zničených válkou. Důleţitost amerického kapitálu ve světě se ukázala ve 30. letech 20. století. Po krachu na newyorské burze v roce 1929 Spojené státy musely omezit své dotace zničeným zemím a hospodářská krize se rozšířila i do Evropy. Druhá světová válka ničivě poznamenala evropské země ještě výrazněji neţ první světový konflikt. Po válce se USA stalo absolutní světovou supervelmocí, které mohl konkurovat v boji o světové prvenství pouze Svaz sovětských socialistických republik. Studenou válku ukončilo aţ ekonomické zhroucení SSSR na přelomu 80. a 90. let. Takový byl historický vývoj USA od velice zranitelné země po absolutní světovou velmoc, která se podle mnohých názorů staví do role „světového policisty“. Dříve představoval New York, přezdívaný „velké jablko“, největší a nejlidnatější město na světě. Dnes jiţ největší a nejlidnatější není. Stále více dnes začínáme číst o Pekingu, Tokiu nebo třeba Dubaji.

59


49

Závěr Cílem této práce bylo přiblíţit čtenáři historické souvislosti a okolnosti, které vedly k sepsání Ústavy Spojených států amerických, díla, které je povaţováno za jeden z nejdůleţitějších dokumentů v soudobé historii, neboť stejně jako sepsání všech zákonů a právních dokumentů či smluv bylo i sepsání Ústavy USA včetně všech jejích dodatků pouze reakcí na dění, vztahy a skutečnosti ve společnosti. Cílem práce byl také popis postavení USA ve světě a jejich vlivu na okolní země v průběhu celé historie Spojených států. Těmto cílům je podřízena i struktura práce. První kapitola je věnována historii osídlení amerického kontinentu. Je zde popsán střet původní americké přírodní kultury s kulturou evropskou. Dále popisuje vznik prvních převáţně anglických kolonií na východním pobřeţí Severní Ameriky. Účelem této kapitoly bylo přiblíţení počátků evropského přistěhovalectví a tím pádem vysvětlení skladby kosmopolitní společnosti budoucích Spojených států. Druhá kapitola je zaměřena na období kolem Války za nezávislost. Nejedná se pouze o výčet historických událostí, ale důraz je kladen na popis politiky Velké Británie uplatňované vůči jejím koloniím, v jejímţ důsledku došlo k radikální změně v loajalitě kolonistů vůči mateřské zemi a k následnému sepsání Deklarace nezávislosti, ve které byl jiţ načrtnut systém vlády později zakotvený v Ústavě. Jádrem druhé kapitoly je rozbor důvodů, které vyvolaly jiţ přímo nutnost sepsání Ústavy a to v období po skončení Války za nezávislost, kdy se volné uspořádání dle Článků Konfederace, platných během války, ukázalo být jako silně nedostatečné. V poslední části kapitoly je popsána ratifikace Ústavy USA. Stěţejní část celé práce je třetí a čtvrtá kapitola, které jsou věnovány jiţ přímo rozboru textu Ústavy. Třetí kapitola je rozborem prvních čtyř článků Ústavy. Nejvíce prostoru je zde věnováno oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. V této části práce je větší koncentrace citací z Dějin USA, pomocí nichţ je přiblíţen průběh jednání Ústavodárného shromáţdění a cesta delegátů k nalezení kompromisu. Dále je zde popsáno přijímání nových států do Unie. Čtvrtá kapitola obsahuje rozbor zřejmě nejkontroverznějších a nejznámějších dodatků Ústavy a jejich souvislostí. V první části této kapitoly je zmíněna tzv. Listina práv, obsaţena v dodatcích I. aţ X., jejichţ doplněním podmínily ratifikaci Ústavy některé státy v čele s Virginií a New Yorkem. Nejvíce prostoru je v této kapitole věnováno rozboru dodatků souvisejících s otroctvím a lidskými právy. Je zde popsána celá historie otroctví v USA se

50

zaměřením na okolnosti vedoucí k americké občanské válce a na 60. léta 20. století, jako druhého rozhodujícího období v otázce lidských práv. S rovnoprávností ras souvisí také rovné postavení muţů a ţen v americké společnosti, proto je i tomuto tématu věnována část čtvrté kapitoly. Tak jako boj za práva barevného obyvatelstva souvisel s bojem za práva ţen, tak spolky, které bojovaly za práva ţen, měly ve dvacátých letech 20. století veliký vliv na zavedení prohibice ve Spojených státech. Prohibice a dodatky s ní související jsou tématem poslední části čtvrté kapitoly. První část páté kapitoly přináší srovnání Ústavy USA s ústavami evropských zemí. Ve druhé části kapitoly je charakteristika naprosto odlišného pohledu Američanů na sebe samé oproti tomu, jak je na ně pohlíţeno ve velké části okolního světa. Jedná se o otázky americké intervence a zahraniční politiky. Poslední kapitola obsahuje stručný popis současného dominantního postavení USA ve světě a průběhu jejich cesty k prvenství mezi světovými velmocemi. Vzhledem k rozsahu práce bohuţel nebyl prostor pro rozbor všech 27 dodatků k Ústavě, proto jsem vybral pouze některé z nich, dle jejich atraktivity. Snaha zahrnout přiblíţení všech dodatků k Ústavě do rozsahu, doporučeného pro tuto bakalářskou práci, by vedla pouze k výčtu historických událostí bez jakýchkoliv souvislostí a byla by na úkor kvality a účelu práce.

51

Seznam pouţité literatury 1. GILBERT, Martin. Churchill a Amerika. Praha: BB/art s.r.o., 2007. ISBN 97880-7381-193-8. 2. GUEVARA, Ernesto Che. Motocyklové deníky. Praha: Labyrint, Triton, 2006. ISBN 80-85935-78-3 (Labyrint), ISBN 80-7254-806-9 (Triton). 3. JOHNSON,

Paul.

Dějiny

20.

století.

Praha:

Rozmluvy,

1991.

ISBN 80 85336 07 3. 4. KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA 1700 – 1900. Svazek 1. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-969-0. 5. TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických. Praha: nakladatelství

Lidové

noviny,

2008.

ISBN

978-80-7106-588-3.

Součástí uvedené publikace jsou: Ústava Spojených států amerických, Prohlášení nezávislosti, Články Konfederace. 6. WELL, Francois. New York, dějiny měst. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-571-4.

52

Ústava USA. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Bakalářská práce. Tomáš Nekola, DiS. Autor :

Recommend Documents