Insolvenční zákon. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Bakalářská práce. Jaromíra Malíková, DiS. Autor:

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Insolvenční zákon Bakalářská práce

Autor:

Jaromíra Malíková, DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Eva Karhanová - Horynová

Březen, 2010

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.

Ve Vrchlabí dne 15. března 2010

Jaromíra Malíková, DiS.

Anotace Cílem této práce je přiblížit podstatné změny nové právní úpravy úpadkového práva a seznámit čtenáře s novým okruhem podmínek, za kterých je možné vést insolvenční řízení oproti předešlému konkursnímu řízení.

Annotation The aim of this work is to outline significant changes of the new bankruptcy law which

and

to

acquaint

the

reader

it

is

possible

to

conduct

previous bankruptcy proceedings.

with

a

new

insolvency

range

of

proceedings

conditions contrary

under to

the

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Evě Karhanové - Horynové za odborné vedení mé bakalářské práce a JUDr. Liboru Fingerovi za vstřícnou pomoc a cenné rady při zpracování bakalářské práce.

Obsah Úvod ...................................................................................................................6 1. Vývoj úpadkového práva .............................................................................7 1.1. Pojem a původ úpadkového práva ................................................................7 1.2. Vliv římského práva .....................................................................................8 1.3. Předklasické vývojové období.......................................................................9 1.4. Klasické vývojové období ...........................................................................11 1.5. Náhradní řešení socialistického práva ........................................................12 1.6. Zákon o konkursu a vyrovnání z roku 1991 a jeho vývoj ...........................12 1.7. Moderní vývojové trendy ............................................................................14 2. Insolvenční zákon- nová právní úprava úpadkového řízen ....................16 2.1. Charakteristika insolvenčního zákona .........................................................16 2.2. Hlavní důvody vzniku nové právní úpravy ...............................................16 2.3. Základní věcné změny insolvenčního zákona ...........................................17 2.4. Vysvětlení základních pojmů insolvenčního zákona ..................................18 2.5. Obecná část zákona ....................................................................................23 2.5.1. Předmět úpravy.........................................................................................23 2.5.2. Procesní subjekty......................................................................................23 2.5.3. Zásada insolvenčního řízení .....................................................................23 2.5.4. Výjimka z působnosti zákon.....................................................................24 2.5.5. Neplatnost a neúčinnost právních úkonů..................................................25 2.5.5.1. Neplatnost právních úkonů....................................................................25 2.5.5.2. Neúčinnost právních úkonů ...................................................................27 2.5.6. Odpovědnost úpadce, navrhovatele a věřitele v ins. řízení .....................31 2.5.6.1.Odpovědnost navrhovatele za podání šikanozního ins. návrhu..............32 2.5.6.2.Odpovědnost dlužníka za podání bezdůvodného ins. návrhu.................33 2.5.6.3.Odpovědnost věřitele a sankce za přihlášku nadsazené pohledávky......36 2.6. Způsob řešení úpadku ..................................................................................38 2.6.1. Konkurs ....................................................................................................38 2.6.2. Reorganizace ............................................................................................38 2.6.3. Oddlužení .................................................................................................42 2.7. Postavení věřitelů a insolvenčních správců .................................................43 2.7.1. Postavení věřitelů......................................................................................43

4

2.7.2. Postavení insolvenčních správců ..............................................................45 2.8. Příklad některých důležitých lhůt v insolvenčním zákoně ..........................48 Závěr ...............................................................................................................49 Seznam použité literatury ................................................................................51 Seznam použitých zkratek a vysvětlení cizích slov dle textu ........................52 Přílohy ...............................................................................................................53

5

Úvod

Téma: Tématem této práce je zákon č. 182/2006 Sb., zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 9. května 2006 v částce č. 62 .Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. ledna 2008.

Předmět: Nová úprava insolvenčního práva je úpravou komplexní, nejde tedy již o další (byť rozsáhlou novelizaci úpravy, ale o novou souhrnnou úpravu, která stojí na vlastních zásadách, jež se od zásad, na nichž spočívala právní úprava z devadesátých let často odlišují anebo tyto zásady modifikují. Nová úprava se proto snaží obsáhnout co nejširší záběr problematiky úpadkového práva a jeho souvislostí. To však neznamená, že by tato úprava v sobě soustředila všechny projevy a důsledky úpadku, vyžadující právní úpravu. Určitá její část je i nadále řešena ve zvláštních zákonech; je to nezbytné proto, že u určitých speciálních otázek je třeba respektovat jejich souvislosti a je proto třeba upravit je v jiném rámci (např. daňových, trestních, obchodních a živnostenských, apod.). Pro vztah komplexní úpravy úpadkového práva ke zvláštním zákonům, které se dotýkají této problematiky, však platí, že tyto zákony musí respektovat zásady, na nichž stojí úprava úpadkového práva, a že v případě rozporu mezi insolvenčním zákonem a některým jiným zákonem, je při aplikaci třeba dát přednost insolvenčnímu zákonu.

Cíl: Cílem této práce je přiblížit podstatné změny nové právní úpravy úpadkového práva a seznámit čtenáře s novým okruhem podmínek, za kterých je možné vést insolvenční řízení oproti předešlému konkursnímu řízení.

6

1. Vývoj úpadkového práva

Veškeré informace k vývoji insolvenčního řízení jsou čerpány z: Právní fórum 2009 (ASPI, a.s. – ID LIT32614CZ). Autorem článku Vývoj Insolvenčního řízení je: Prof. JUDr. František Zoulík, CSc., [cit. 2010-01-06]

1.1. Pojem a původ úpadkového práva Insolvenčními řízeními rozumíme všechna zvláštní soudní řízení, jejichž předmětem je projednání úpadku a jeho důsledků. Tato řízení v různých právních řádech a v různých dobách nejsou označována jednotně, kromě označení ,,insolvenční“ bývá pro tato řízení užíváno často označení ,,konkursní“, ,,vyrovnávací“, ,,kolektivní projednání“ i některá další. Aby řízení mohla být označena za ,,insolvenční“ je třeba, aby splňovala určité charakteristické, specifické znaky, mezi než patří zejména mnohost věřitelů (nikdy nejde o dvoustranná řízení), zásadně poměrné uspokojení pohledávek (uspokojování pro rata), a co nejvíce vyrovnané právní možnosti věřitelů (par conditio creditorum). Pokud některý z těchto znaků není dán, nelze mluvit o insolvenčním řízení, i když by zde byly určité podobnosti (např. při univerzální exekuci, při exekučním prodeji podniku apod.). O insolvenčním řízení nelze mluvit ani v případech, kdy není znám právní pojem úpadku, neboť insolvenční řízení je jeho řešením.

Ke vzniku společenské potřeby insolvenčního řízení je třeba splnění určitých, převážně ekonomických předpokladů. Zejména je k tomu třeba rozvinuté peněžní hospodářství, odpovídající rozsah a úroveň trhu a volný pohyb obyvatelstva s možností vícestranných právních styků. V důsledku toho nelze předpokládat úpadky ve společnostech, v nich převládá naturální hospodářství, které jsou charakteristické pro ranné fáze feudalismu.Ve starověku se těmto předpokladům přiblížila římská říše v období principátu, ale nesplňovala je v jejich plné šíři; v římském právu existují určité ,,náběhy“ k insolvenčnímu řízení, ale jako zvláštní, samostatné řízení neexistovalo (nebyl ostatně ani znám pojem úpadku).

Mnohé ukazuje na to, že insolvenční řízení vzniklo v severoitalských městech, podobně jako právo obchodní (kupecké), právo směneční a právo námořní. Bylo součásti 7

tzv. statutárního práva těchto měst, které bylo zprvu právem obyčejovým. Pro poznání počátečního období vývoje insolvenčního řízení v důsledku toho nejsou dostatečné prameny. Statutární právo začalo být zapisováno až od 13. stoletní, a to dosti fragmentárně.

Další vývoj souvisí se snahou právní školy postglosátorů vytvořit jednotné, obecné právo (a to nejen insolvenční). Dospívají k tomu kombinací práva statutárního a práva římského. Určitým předělem je spis Benvenuta Strachy Tractatus de mercatura věnovaný právu obchodnímu, směnečnímu a konkursnímu, který ovlivnil vývoj i v jiných evropských zemích. Na italský původ konkursního práva ukazuje i právní terminologie (např. bankrot z banco rotto, tj. zlomený stůl nebo křičet ze slovesa gridare tj. vyhlašovati).

1.2. Vliv římského práva Pro další vývoj insolvenčního řízení není

zdrojem pouze italský příklad, ale

vzhledem k probíhající recepci římského práva i některé římské procesní instituty. Bylo již konstatováno, že zvláštní insolvenční řízení v římském právu nebylo, ale některé instituty římského procesu mohly působit na vývoj novodobého řízení.

V nejstarším římském právu (obdobně jako v jiných

starověkých právních

systémech) probíhalo donucení k plnění formou osobního postihu, jehož vyhraněnou možností bylo dlužní otroctví. To bylo zakázáno Poeteliovým zákonem z roku 326 před n. l., který však některé formy osobního postihu ponechal ( např. možnost,, odpracovati si“ dluh). Nicméně po tomto zákoně byla v prétorském právu poskytnuta možnost, aby byl exekučně postižen dlužníkův majetek, a to jako celek. Šlo o univerzální exekuci (tzv. missio in bona).

Procedurální průběh univerzální exekuce má shodné rysy s insolvenčním řízením (platí to i v současném právu pro exekuční prodej podniku, který se blíží univerzální exekuci). Univerzální exekuce probíhala tak, že ji mohl svým návrhem zahájit věřitel vykonatelné pohledávky, poté se ujal detence dlužníkova majetku, což musel veřejně oznámit. Na tomto základě probíhá souběh věřitelů, kteří se do řízení přihlašují (concursus creditorum). Následně dojde k tomu, že je ustanoven vykonavatel (magister bonorum), který dražbou provede prodej celého majetku najednou s tím, že jej získá nabyvatel, který

8

nabídl největší procento uspokojení pohledávek věřitelů. Uspokojení pohledávek je ponecháno na vztahu mezi ním a věřiteli.

Tato univerzální exekuce se v podstatných rysech lišila od pozdějšího insolvenčního řízení. Především se při ní nevyžadovala mnohost věřitelů; jejím základem byl dvojstranný vztah a existence dalších věřitelů znamenala spíše určitou komplikaci. Dalším rozdílem je požadavek, aby řízení bylo zahájeno ohledně vykonatelné (soudně přiznané nebo dlužníkem uznané) pohledávky. Za podstatný rozdíl je třeba považovat i okolnost, že při univerzální exekuci nedochází ke zpeněžení, ale k univerzální sukcesi (nástupnictví).

V poklasické etapě vývoje římského práva (během císařství) dochází nejdříve k tomu, že se nerealizuje celý majetek dlužníka, ale jen jeho část, či posléze i jednotlivé věci. Je to předstupeň k tomu, že v dalším vývoji se zavádí singulární exekuce. Univerzální exekuce se používá jen při mnohosti věřitelů. Tento vývoj dal základ pojetí, podle něhož římská univerzální exekuce byla ,,společným předkem“ jak exekuce, tak konkursu, které se z ní vydělily a diferencovaly. S tou koncepcí však nelze souhlasit, a to nejen pro podstatné rozdíly mezi univerzální exekucí a insolvenčním řízením, ale zejména proto, že římské řešení nemá plynulé, navazující pokračování a představuje jakousi ,, slepou uličku“ právního vývoje. Teprve v novověku hledalo formující se insolvenční právo inspiraci v některých římskoprávních institutech a přejímalo je (např. římský cocursus creditorum dal i jméno základnímu způsobu řešení úpadku). Ale k tomu dochází až po bezmála tisíci letech.

1.3. ,,Předklasické“ vývojové období S nástupem novověku dochází k podstatným změnám hospodářským, sociálním i politickým. Uvolnily se vazby obyvatelstva k půdě, dochází k rozvoji měst, řemesel a obchodu, zámořské objevy rozšiřují svět, příliv stříbra ze zámoří způsobuje cenovou revoluci, mění se politické a mocenské poměry. V této atmosféře celkového uvolnění a rozšíření tržního hospodářství se daří podnikání a množí se i případy neúspěšných podnikatelů, které postihl úpadek. Ten však nepostihuje jen zkrachované obchodníky, ale i některé měšťany a předchůdce svobodných povolání (ze známých osobností např.

9

Rembrandta van Rijn). Další okruh úpadců tvoří (poněkud překvapivě) šlechta. Války v 16. století a zejména třicetiletá válka ve století následujícím měly za následek, že řada panství byla zpustošena nebo jinak přestala prosperovat.

Pro tuto dobu je charakteristické, že úpadek postihoval i státní pokladny. Primát v tom má Španělsko, které v krizovém 17. století zažilo čtyřikrát státní bankrot (1627, 1647, 1656, 1664). Krizové finanční situace postihovaly i další státy. Tak ve Francii je tato situace spojena s působením skotského bankéře Johna Lawa, které po počátečním oživení vedlo k bankrotu v roce 1720. Rakouská monarchie zažila podobnou krizi v souvislosti s neúspěchy ve válkách s Napoleonem v roce 1809. Fiskální bankroty nebyly řešeny procesně, ale ekonomicky a mocenskými opatřeními; přispívaly však k tomu, že úpadky přestaly být vnímány jako něco neobyčejného.

Specifický vývoj proběhl ve Francii. V souvislosti s Colbertovou merkantilistickou politikou, zaměřenou na rozvoj obchodu a podnikání, došlo k některým významným právním úpravám. Mezi ně patří i edikt o pozemním obchodě z roku 1673 (zvaný Code Savary), který je předchůdcem

obchodních zákoníků. Do jeho obsahu je zahrnuto

i konkursní právo.

Vyvrcholení vývoje konkursního práva v jeho ,,předklasickém“ období je zřejmě Josefínský konkursní řád z roku 1781, a to nejen v Českých zemích, ale vůbec ve střední Evropě. Jeho základní význam spočívá v tom, že vytvořil jednotné konkursní právo (překonal dualismus práv

zemských a práv městských). Přitom použil zejména

tzv. obecného řízení, které se v uplynulém období rozvíjelo v Německu. Toto řízení bylo obecným nejen proto, že překonávalo partikularismus, ale i proto, že usilovalo o určité sjednocení procesních zásad a postupů. Pro konkurs to znamenalo, že i do řízení o něm se promítly zásady řízení sporného. I konkursní řízení se začínalo žalobou a věřitelé žalobou ( nikoli přihláškou) uplatňovali své nároky; dochází i k úpravě žalob, jimž dnes říkáme incidenční. Vlastní řízení bylo rozděleno do čtyř fází, které sice vyplývaly z logiky postupu, ale byly rigidně stanovenými etapami. Z hlediska uspokojení pohledávek se věřitelé dělili do několika tříd. K nedostatkům Josefínského konkursního řádu pařila jeho

mezerovitost, jakož i okolnost, že řízení podle něho prováděné bylo zdlouhavé

a poměrně nákladné.

10

1.4. ,,Klasické“ vývojové období Na

začátku

klasického

období

stojí

úprava

francouzská.

Byla

pojata

do Napoleonova obchodního zákoníku z roku 1807 (Code de Commerce) jako jeho třetí kniha (v rozsahu 173 článků). Tato úprava sice navazuje na předchozí (Code Savary z roku 1673), ale podstatně ji zdokonaluje; představuje ucelenou úpravu konkursního práva se všemi relevantními instituty. Francouzská úprava se do značné míry stala vzorem pro úpravy v jiných státech. Přesto se od úprav, které následovaly, liší ve dvou podstatných směrech. Především je konkurs považován za součást obchodního práva (v důsledku zahrnutí jeho úpravy do obchodního zákoníku), což má za následek, že se může týkat jen obchodníků, a nemá tudíž obecnou působnost. Druhá zvláštnost spočívá v tom, že se rozlišuje dvojí úpadek, a to i terminologicky (faillte a banqueroute); bankrot jako zaviněný úpadek je trestným činem a jako takový je postihován.

V Českých zemích na počátku tohoto období platil ještě Josefínský konkursní řád z roku 1781. Ten byl vzhledem k rozvoji vyrovnání doplněn zákonem o vyrovnávacím řízení z roku 1862, který však byl údajně nedokonalý. Podstatný zvrat přinesl až konkursní řád z roku 1868 (č. 1/1869 ř.z.), který především zavedl instituty specifické pro konkursní řízení (např. přihlášky pohledávek místo žalob), a v úpravě nuceného vyrovnání překonal hlavní nedostatky úpravy vyrovnávacího řízení.

Ani nový konkursní řád však nepřinesl očekávané kladné výsledky. Jeho nedostatkem bylo zejména, že neobsahoval zvláštní ustanovení o odporovatelnosti, ačkoli ta je velmi podstatnou součástí řešení úpadku. Dále že měl poměrně široké vymezení majetku nepodléhajícího konkursu; dalšími nedostatky byly disproporce mezi věřiteli, nákladnost řízení a některé další okolnosti. Od počátku 20. století se stupňovalo úsilí o jeho nahrazení novou úpravou, k čemuž došlo v prvním válečném roce 1914 (císařské nařízení č. 337/1914 ř.z.) Nová úprava obsahuje vedle úpravy konkursu i ucelenou úpravu samostatného vyrovnávacího řízení a úpravu odporovatelnosti. U nás platila do roku 1913, v Rakousku po novelách v roce 1959 a 1963 až do současnosti.

Nová úprava insolvenčního práva z roku 1914 v podstatě vyhovovala a v praxi se osvědčila. V první Československé republice byla sice v roce 1931 nahrazena novou

11

úpravou (zák. č. 114/1931 Sb. a další předpisy), obsahující řád konkursní, vyrovnávací a odpůrčí, ale důvodem pro její vydání nebyla potřeba zásadních změn, ale unifikace právní řádu českého a slovenského. Proto tato úprava v podstatě navazuje na úpravu předchozí a přináší jen dílčí změny, znamenající určité zdokonalení legislativních textů. Zrušena byla až občanský soudním řádem z roku 1950.

Československá úprava konkursního a vyrovnávacího řízení z roku 1931 představuje jednu z posledních právních úprav v tomto období. Znamená to, že obsahuje řešení většiny aplikačních problémů, takže je možné ji považovat za určitou perfekcionalizaci úpravy.

1.5. Náhradní řešení socialistického práva V právním řádu socialistického totalitního státu neměl konkurs své místo, a to nikoli pro ideologický rozpor s jeho zásadami, ale proto, že byl zbytečný. Došlo k rozsáhlému

zespolečenštění výrobních prostředků a bylo zavedeno plánovité řízení

národního hospodářství, jemuž podléhaly všechny ekonomické sféry. Důsledkem byla mocenská role ekonomického centra. Za této situace hospodářské subjekty ztratily svou samostatnost a nezávislost, což se nezbytně projevilo i v právní úpravě. V podstatě nemohlo dojít k úpadku hospodářského subjektu, ale pouze k jakémusi ,,přeskupování“ správy majetku.

1.6. Zákon o konkursu a vyrovnání z roku 1991 a jeho vývoj V nových podmínkách, které nastaly po pádu totalitního režimu v závěru roku 1989, byla záhy pociťována potřeba právní úpravy řešení insolvence. Přechod k tržnímu hospodářství vyžadoval urychlené přijetí legislativních opatření, a to ve dvojím směru: především bylo nutné odstranit legislativní překážky, které tomuto přechodu bránily, a zadruhé bylo nutné znovu obnovit právní instituty, bez nichž se tržní hospodářství nemůže obejít. Do této druhé skupiny patřil i zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále ZKV), který nabyl účinnosti dnem 1.10.1991. Spolu s ním byly v této legislativní vlně připravovány a přijímány i další zákony zásadního významu, zejména obchodní zákoník, novela občanského zákoníku, novela občanského soudního řádu,

12

živnostenský zákon, restituční zákony a další. Příprava i zpracování zákona narážely na určité problémy a nesnáze. Především zde byla ztráta kontinuity, protože po dobu 40 let tato úprava zprvu nebyla používána, později přímo chyběla. Návaznost na předchozí živou úpravu nebyla schůdná, protože se mezitím značně změnil celkový legislativní rámec. Nucená přestávka znamenala dále, že chyběla nejen judikatura, ale i praktické a organizační zkušenosti. Konečně negativně působila i okolnost, že obecný legislativní vývoj se nezastavil a v řadě států došlo při řešení insolvence k podstatným změnám, které bez dalšího nebylo možné okamžitě promítnout do našeho právního řádu.

Za těchto okolností byla pro novou úpravu zvolena koncepce, která sice ideově navazovala na úpravu z roku 1931, ale legislativně byla ovlivněna úpravou exekuční likvidace v o.s.ř. z roku 1950. Znamenalo to, že úprava byla velmi zestručněna a některé instituty prakticky vynechány nebo upraveny jen nedostatečně (klasicky to platí zejména o odporovatelnosti.) Tyto nedostatky začaly záhy ztěžovat její aplikaci a byly jedním z důvodů, pro které byl ZKV často novelizován.

Při přípravě a přijetí zákona o konkursu a vyrovnání existoval ještě jeden vážný problém, který měl negativní vliv na jeho obsah. Šlo o tzv. druhotnou insolvenci státního podniku. Tento problém spočíval v tom, že v té době nebyly dosud překonány všechny projevy plánovaného řízení národního hospodářství; konkrétně

existovala vzájemná

provázanost státních podniků založena na dosti konstantních dodavatelskoodběratelských vztazích. Byla obava, že insolvence jednoho subjektu může vyvolat krizi i u jeho partnerů, jimž nebude plnit své závazky. Této obavě se říkalo ,,řetězová reakce“, anebo ,,dominový efekt“.

Úplná účinnost ZKV měla za následek, že tento zákon začal být běžně aplikován a vycházely přitom najevo nedostatky a mezery úpravy, což bylo nutné řešit legislativně. Stalo se tak novelou z roku 1996 (zák. č.. 94/1996 Sb.), která nebyla podřízena předem stanovenému koncepčnímu cíli, ale věnovala se řešení konkrétních aplikačních nedostatků a znamenala tohoto hlediska podstatný přínos. Teprve novela zákona ZKV z roku 2000 (zák. 105/2000 Sb.) znamená podstatnější zásah do obsahu zákona. Jejímu vydání předcházela všestranná kritika zákona z hlediska jeho nízké efektivnosti, zdlouhavosti řízení, malého vlivu věřitelů. Byly vytýkány i další nedostatky, způsobené tím, že ZKV sice vyhovoval v době opětovného zavádění tržního hospodářství, ale poté se stále více 13

přežíval. Novela reagovala na kritické podněty a pokusila se o nápravu. Pozornost věnovala především rychlosti řízení; povinnost úpadce podat včas návrh na konkurs byla rozvedena a precizována, a byly zavedeny pořádkové lhůty pro prohlášení i skončení konkursu. Další snaha novely směřovala k tomu, aby bylo zajištěno vyšší uspokojení nepreferovaných věřitelů; v důsledku toho bylo předností uspokojení zajištěných věřitelů omezeno na 70% a jejich pohledávky o majetku usnadňující soupis podstaty. Změny se týkaly i vyrovnání; v zájmu oživení této instituce byly sníženy požadavky na nabídku uspokojení a bylo připuštěno, aby uspokojení nebylo jen peněžité (ale i formou emise cenných papírů nebo přenecháním nepeněžitého majetku).

1.7. Moderní vývojové trendy Ve druhé polovině 20. století se klasická úprava insolvenčního práva dostává do určité krize, spočívající v tom, že není s to adekvátně reagovat na nové okolnosti. Tato nová situace se začala projevovat v několika směrech. Především dochází ke změně typického úpadce. Zatímco v klasickém vývojovém období se konkurs týkal převážně malých podnikatelů, kteří provozovali obchodní nebo řemeslnickou činnost jako samostatní podnikatelé, anebo jako členové nekapitálové obchodní společnosti, úpadky středních a velkých podnikatelů (obchodních společností) byly výjimkou a vedly k procesním komplikacím. Postupem doby se podíl drobných podnikatelů stále snižuje a typickými úpadci se stávají střední podnikatelé, jimiž rozumíme obchodní společnosti provozující jeden či více podniků a několika stech nebo i tisících zaměstnanců. Úpadky však postihují i velké podnikatele, jejichž rozsah činnosti přesahuje ,,střední“ podnikání a kteří svou činnost provozují obvykle v rámci podnikatelských seskupení.

K dalším procesním změnám patří úsilí o co nejvyšší efektivitu, operativnost a rychlost insolvenčího řízení. Tento rys

má řadu procesních projevů, přičemž

k nejvýznamnějším z nich patří, že řešení řady sporných otázek se přesouvá ze samostatných řízení (incidenční spory) přímo do konkursního řízení. Rovněž funkce správce podstaty nabývá širších dimenzí, což vede ke zvýšeným nárokům na kvalifikaci správců i na výběr osoby správce pro konkrétní řízení. Zájem na řešení úpadku se v současné době již neomezuje pouze na dlužníka a jeho věřitele, ale má širší dimenzi. Při úpadku středních i velkých podnikatelů hrají svou úlohu i širší zájmy ekonomické

14

a sociální. Jde např. o omezení možnosti zaměstnanosti v určitém regionu, o ohrožení zásobování určitým druhem zboží, o negativní finanční dopad na určitý okruh obyvatel atd. Nové právní úpravy volí proto takové způsoby řešení úpadku, které by reflektovaly i tyto vlivy.

První úpravou, která reflektovala na tyto moderní trendy, je americký Bankruptcy Code, který nabyl účinnosti v roce 1979. Je součástí širších opatření, známých jako Bankruptcy Reform Act, která zcela nahradila dřívější úpravu z roku 1989. Upravuje dva základní způsoby řešení úpadku, které nazývá likvidace a reorganizace;, nejsou to označení výstižná, ale druhé z nich se ujímá jako ,,terminus technicus“-. Bankruptcy Code je federálním zákonem, neboť jakékoliv omezení majetkových práv patří do pravomoci Kongresu (č. 8 Ústavy USA); v některých případech (např. pokud jde o rozsah zabavitelného majetku) se použijí zákony jednotlivých států. Americká úprava svým důrazem na sanační opatření v podstatě preferovala postavení dlužníka; novelizací v roce 1994 však došlo k posílení práv věřitelů a k opatření, která zrychlují procesní průběh.

V časovém pořadí druhou moderní úpravou byl anglický Insolvency Act z roku 1986. Na rozdíl od úpravy americké jsou v ní preferovány zájmy věřitelů, kteří mají relevantní vliv na průběh všech způsobů řešení. Silná pozice věřitelů zde vedla k tomu, že sanační způsoby řešení úpadku faktickou cestou byly omezovány, a docházelo často předčasně k likvidaci dlužníkových podniků. V Anglii se proto připravuje nová úprava.

V roce 1994 vstoupil v platnost nový zákon o insolvenci v Německu. Německý zákon představuje komplexní úpravu, která je evropským protějškem úpravy americké. V důsledku toho obsahově ovlivnil úpravu v jiných evropských zemích, včetně úpravy naší.1

1

Zoulík, F.,Vývoj insolvenčního řízení, Právní fórum (ASPI, a.s.- ID LIT32614CZ), text ze dne 30.4.2009 [cit. 2010-01-06]

15

2. Insolvenční zákon - nová právní úprava úpadkového řízení Dne 30. března 2006 byl schválen zákon č. 182/2006 Sb., zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 9. května 2006 v částce č. 62 .Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. ledna 2008.

2.1. Charakteristika insolvenčního zákona Jde o komplexní úpravu, neboť novelizace již byly nepostačující a neosvědčovali se. Rozsah tohoto zákona je podstatně větší (434 paragrafů) v důsledku rozšíření úpravy o další instituty. Věřitelé mají možnost uplatňovat své nároky již od počátku řízení. Předběžný správce není sice povinný, ale v zásadě se počítá s jeho účastí, neboť ke zajišťování majetkové podstaty bude docházek od začátku řízení.

Základní členění zákona představuje tyto tři části: 1) obecná část 2) způsoby řešení úpadku 3) společná ustanovení

V obecné části jsou obsažena ustanovení, která se týkají společného začátku řízení a dále ustanovení společná všem způsobům řešení úpadku (jde zejména o ustanovení o řízení, o procesních subjektech, o rozhodnutí o úpadku, o uplatňování nároků, o majetkové podstatě a o neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů). Ve druhé části jsou zvláštní ustanovení o jednotlivých způsobech řešení úpadku (konkurz, reorganizace, vyrovnání, oddlužení) Ve třetí části jsou zahrnuta ustanovení o sankcích, o insolvenčním rejstříku, kolizní normy a ustanovení přechodná a závěrečná.

2.2. Hlavní důvody vzniku nové právní úpravy 1) Zákon č. 328/1991 Sb. byl zastaralý již v době svého vzniku, neboť navazoval na zákon č.64/1931 Sb.

16

2) Četné novelizace – 19 přímých, 1 nepřímá (zákon č. 471/1992 Sb.), 3 nálezy Ústavního soudu 3) Zákon č. 328/1991 Sb byl zmiňován v asi 60 dalších předpisech, což mělo za následek značnou nepřehlednost a rozpory 4) Po věcné stránce byl zákon č. 328/1991 Sb. stále více nedostačující, k hlavním nedostatkům patřilo: převaha likvidačního principu nad sanačním, omezení procesní možnosti věřitelů, omezení uspokojení zajištěných věřitelů, nebyla řešena možnost oddlužení poctivého dlužníka a délka některých konkurzů již byla velmi alarmující.

2.3. Základní věcné změny insolvenčního zákona -

mezi požadavky k zápisu do seznamu správců je uvedeno i vysokoškolské vzdělání

-

v definici úpadku se upouští od časového faktoru

-

nově je pojata ochranná lhůta

-

připouští se i řešení hrozícího úpadku

-

rozšířila se práva věřitelů, zejména pokud jde o volbu řešení, o vliv na osobu správce a součinnost věřitelských orgánů při některých procesních úkonech

-

je kladen zvýšený důraz na uplatnění sanačního principu proti likvidačnímu, s tím souvisí i zavedení reorganizace

-

více způsobů řešení úpadku – reorganizace, finanční instituce, oddlužení

-

zajištění věřitelé se opětovně uspokojují do výše 100% výtěžku zpeněžení zajišťující hodnoty

-

je zaveden insolvenční rejstřík

-

kolizní ustanovení jsou přizpůsobena evropské úpravě

Vedle hlavních změn zasáhl insolvenční zákon prakticky do všech institutů drobnějšími změnami, zpřesněním formulací nebo odstranění zestručnění. Používá i nové terminologie s tím,

že

musí

vyhovovat

všem

způsobům

se týkají zejména těchto částí zákona:

-

definice účastníků

-

úprava věřitelských orgánů

17

řešení.

Tyto

drobnější

změny

-

změny v úpravě doručování

-

ustanovení o incidenčních sporech

-

zpřesnění účinků insolvenčního návrhu

-

definice a rozsah majetkové podstaty

-

úprava neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů

-

účinky prohlášení konkurzu

-

souhrnná úprava sankcí

2.4. Vysvětlení základních pojmů 2.4.1. Hrozící úpadek

Rozšířil se okruh podmínek, za kterých je možné vést insolvenční řízení oproti podmínkám pro konkursní řízení. Zákon č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání předpokládal možnost zahájit konkursní řízení totiž až v okamžiku, kdy se dlužník ocitne v úpadku.

Naproti tomu Insolvenční zákon stanoví možnost dlužníka podat návrh na insolvenční řízení i za situace, kdy mu úpadek jako takový hrozí. Pro tyto účely byl tedy zaveden nový pojem ,,hrozící úpadek" o nějž se jedná tehdy, lze –li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Tento institut lze tedy chápat jako jeden z prostředků, který přispívá k urychlení vyřešení úpadku, což přináší výhodu zejména věřitelům.2

2.4.2. Úpadek

Úpadek dlužníka je definován mnohostí věřitelů – dlužník musí mít alespoň 2 věřitele. Úpadek může existovat ve dvou formách, a to ve formě platební neschopnosti

2

Gürlich & Co. Insolvenční zákon- Nová právní úprava úpadkového řízení. [cit. 2006-11-27] [online]

18

nebo v případě dlužníka, kterým je právnická osoba nebo fyzická osoba – podnikatel, ve formě předlužení. Dlužník je tedy v úpadku jestliže má: a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost)3

2.4.3. Předlužení

Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je v úpadku ve formě předlužení tehdy, má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku je možno přihlédnout k dalšímu provozování

podniku, lze-li důvodně předpokládat, že dlužník bude moci

v provozu podniku pokračovat.4

2.4.4. Moratorium

Institut tzv. moratoria je jakousi vzdálenou podobou institutu ochranné lhůty. Pokud soud vyhoví návrhu dlužníka a moratorium nařídí, nelze po dobu jeho trvání vydat rozhodnutí o úpadku. Moratorium vyhlašuje insolvenční soud nejdéle na dobu tří měsíců, v odůvodněných případech lze moratorium o 30 dnů prodloužit. Smyslem tohoto institutu je, aby dlužníkovi byla dána možnost vyrovnat se s věřitelem ještě před zahájením insolvenčního řízení. Klade se tak důraz na spolupráci dlužníka s věřiteli.

Věřitelům je však dána možnost podat kdykoliv v průběhu trvání moratoria návrh na jeho zrušení. Tímto oprávněním věřitelů je eliminováno účelové podávání návrhů na zřízení moratoria ze strany dlužníka i za situace, kdy dlužník ve skutečnosti nemá snahu svou situaci vyřešit spoluprací a v institutu moratoria pouze spatřuje oddalování vydání rozhodnutí úpadku.5

3

Maršíková, Jolana JUDr., Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele (příručka zejména pro neprávníky),vyd. Linde Praha, a.s.,2009, s. 23, ISBN 978-80-7201-780-5 4 Maršíková, Jolana JUDr., Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele (příručka zejména pro neprávníky),vyd. Linde Praha, a.s.,2009, s. 21, ISBN 978-80-7201-780-5 5 Gürlich & Co. Insolvenční zákon- Nová právní úprava úpadkového řízení. [cit. 2006-11-27] [online]

19

2.4.5. Majetková podstata

Majetkovou podstatu tvoří majetek, který dlužník vlastnil v době zahájení insolvenčního řízení (bylo-li insolvenční řízení zahájeno k návrhu dlužníka), nebo v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (bylo-li zahájeno k návrhu některého z věřitelů dlužníka). Do majetkové podstaty patří dlužníkovy spoluvlastnické podíly na majetku a majetek, který tvoří společné jmění manželů (v případě prohlášení konkursu pak dochází k zániku společného jmění manželů a k jeho vypořádání). Je-li dlužník zaměstnán v pracovním poměru, patří do majetkové podstaty i zabavitelná část mzdy. Do majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (např. běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsten, hotové peníze do 1000 Kč apod.). Do majetkové podstaty může patřit i majetek ve vlastnictví třetích osob. Půjde ovšem pouze o případy, kdy tento majetek původně vlastnil dlužník a převedl jej na třetí osobu úkonem, který byl v průběhu insolvenčního řízení prohlášen soudním rozhodnutím za neúčinný.

2.4.6. Insolvenční návrh

Insolvenční návrh je návrhem na zahájení insolvenčního řízení. K jeho podání je oprávněn

jednak dlužník, jednak kterýkoliv z věřitelů dlužníka. Insolvenční návrh

je nanejvýš vhodné adresovat místně příslušnému insolvenčnímu soudu. Je nezbytné, aby navrhovatel opatřil insolvenční návrh ověřeným podpisem; je-li insolvenční návrh podán v elektronické podobě, pak zaručeným podpisem.

2.4.7. Insolvenční rejstřík

Nově je zřízen insolvenční rejstřík, ve kterém je veden

seznam insolvenčích

správců a dlužníků a digitalizovaný obsah insolvenčních spisů. O úplně

převratnou

novinku se sice nejedná, neboť již dříve byla dostupná evidence úpadců. Insolvenční rejstřík tak zcela nepochybně přispívá k větší transparentnosti úpadkové agendy, neboť kdokoliv je oprávněn k pořízení kopií nebo výpisů z příslušných spisů. Insolvenční rejstřík vede Ministerstvem spravedlnosti ČR. Je veřejně www.insolvencnizakon.cz.

20

přístupný na internetové adrese

2.4.8. Insolvenční soud

Insolvenčním soudem je soud, u kterého probíhá insolvenční řízení. Vždy se v prvním stupni jedná o krajský soud. Je-li dlužníkem fyzická osoba – nepodnikatel, je místně příslušným krajský soud, v jehož obvodu má dlužník bydliště nebo v jehož obvodu dlužník bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Je-li dlužníkem fyzická osoba- podnikatel, je místně příslušným krajský soud, v jehož obvodu má dlužník místo podnikání; nemá-li místo podnikání, je rozhodné místo dlužníkova bydliště. V případě dlužníka - právnické osoby je pro určení místí příslušnosti soudu rozhodující sídlo právnické osoby.

2.4.9. Insovlenční správce

Insolvenční správce je fyzická nebo právnická osoba (nejčastěji veřejná obchodní společnost) oprávněná k výkonu funkce na základě povolení vydaného Ministerstvem spravedlnosti ČR. Osoba insolvenčního správce je pro každé insolvenční řízení určena v rozhodnutí o úpadku. Tuto osobu vybere ze seznamu insolvenčních správců předseda insolvenčního soudu; v průběhu insolvenčního řízení jsou věřitelé oprávněni na první schůzi věřitelů konané po přezkumném jednání hlasováním takto ustanoveného správce odvolat a usnést se na ustanovení insolvenčního správce nového. V průběhu insolvenčního řízení plní insolvenční správce povinnosti uložené mu insolvenčním zákonem, zvláštními předpisy nebo rozhodnutím insolvenčního soudu. Při výkonu své funkce odpovídá dlužníkovi, věřitelům dlužníka a případně dalším osobám za škodu, která těmto osobám v důsledku porušení povinností ze strany insolvenčního správce vznikne. V průběhu inslovenčního řízení vykonává nad činností insolvenčního správce dohled insolvenční soud, konkrétně insolvenční soudce určený rozvrhem práce insolvenčního soudu.

2.4.10. Koncern

Jestliže jsou jedna nebo více osob podrobeny jednotnému řízení (,,řízená osoba“) jinou osobou (,,řídící osoba“), tvoří tyto osoby s řídící osobou koncern (holding) a jejich podniky včetně podniku řídící osoby jsou koncernovými podniky. Není-li prokázán opak, má se za to, že ovládající osoba a osoby jí ovládané tvoří koncern.6 6

Maršíková, Jolana JUDr., Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele (příručka zejména pro neprávníky),vyd. Linde Praha, a.s.,2009, s. 14-16, ISBN 978-80-7201-780-5

21

2.4.11. Věřitelský výbor

Věřitelský výbor je věřitelským orgánem v insolvenčním řízení zvoleným na schůzi věřitelů. Musí být ustanoven v případech, kde počet věřitelů přesahuje 50. Má 3 až 7 členů, každý z členů má náhradníka. Úkolem věřitelského výboru je chránit společný zájem věřitelů; v té souvislosti věřitelský výbor zejména vykonává dohled nad činností insolvenčního správce, v zákonem stanovených případech uděluje insolvenčnímu správci souhlas k zamyšleným úkonům, průběžně schvaluje výši a správnost hotových výdajů insolvenčního správce a nákladů vynaložených na správu a údržbu majetkové podstaty.

2.4.12. Hlasovací lístek

Hlasovací lístek má podobu formuláře, bezplatně dostupného ke stažení na www.inslovencnizakon.cz. Pomocí hlasovacího lístku se věřitel může účastnit hlasování (pokud to pro některá rozhodnutí schůze věřitelů zákon výslovně nevylučuje), aniž byl nucen dostavit se na schůzi věřitelů. Vyplněný hlasovací lístek musí být insolvenčnímu soudu doručen nejpozději den před konáním schůze věřitelů a podpis věřitelů na hlasovacím lístku musí být úředně ověřen, jinak se k hlasu tohoto věřitele nepřihlíží.

2.4.13. Incidenční spor

Incidenční spor je sporem, který byl vyvolán vlastním insolvenčním řízením; projednává jej insolvenční soud, a to soudce, který podle rozvrhu práce vykonává v daném insolvenčním řízení dohled. Pro projednání incidenčního sporu platí některá specifická pravidla zakotvená v insolvenčním zákoně; incidenčního sporu se vždy musí na straně žalobce či žalovaného účastnit insolvenční správce. Zejména se jedná o spory o vyloučení majetku z majetkové podstaty, spory o určení pravosti, výše či pořadí popřené pohledávky, spory o vypořádání v důsledku prohlášení konkursu zaniklého společného jmění manželů či spory z odpůrčí žaloby.7

7

Maršíková, Jolana JUDr., Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele (příručka zejména pro neprávníky),vyd. Linde Praha, a.s.,2009, s.13-14, ISBN 978-80-7201-780-5

22

2.5. Obecná část zákona upravuje především: 2.5.1. Předmět úpravy (§ 1)

Tento zákon tedy obecně upravuje: a) řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, a b) oddlužení dlužníka.8

2.5.2. Procesní subjekty (§ 9)

Procesními subjekty podle tohoto zákona jsou: a) insolvenční soud, b) dlužník, c) věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku, d) insolvenční správce, popřípadě další správce, e) státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu, a f) likvidátor dlužníka.9

2.5.3. Zásady insolvenčního řízení ( § 5) Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;

8

Schelleová Ilona, Insolvenční zákon poznámky, provádějící předpisy, související předpisy, vyd. EUROUNION Praha, s.r.o.,2006, str. 27, ISBN 80-7317-054-X 9 Schelleová Ilona, Insolvenční zákon poznámky, provádějící předpisy, související předpisy, vyd. EUROUNION Praha, s.r.o.,2006, str. 39, ISBN 80-7317-054-X

23

b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.10

2.5.4. Výjimky z působnosti zákona (§ 6 )

1) Tohoto zákona nelze použít, jde-li o a) stát, b) územní samosprávný celek, c) Českou národní banku, d) Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, e) Fond pojištění vkladů, f) Garanční fond obchodníků s cennými papíry, g) veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení, zřízené podle zvláštního zákona, h) veřejnou vysokou školu, nebo i) právnickou osobu, jestliže stát nebo vyšší územní samosprávný celek před zahájením insolvenčního řízení převzal všechny její dluhy nebo se za ně zaručil. 2) Tohoto zákona nelze dále použít, jde-li o a) finanční instituci, po dobu, po kterou je nositelem licence nebo povolení podle zvláštních právních předpisů, upravujících její činnost, b) zdravotní pojišťovnu zřízenou podle zvláštního právního předpisu , po dobu, po kterou je nositelem povolení k provádění veřejného zdravotního pojištění, c) politickou stranu nebo politické hnutí v době vyhlášených voleb podle zvláštního právního předpisu.11

10

Schelleová Ilona, Insolvenční zákon poznámky, provádějící předpisy, související předpisy, vyd. EUROUNION Praha, s.r.o.,2006, str. 34, ISBN 80-7317-054-X

11

Schelleová Ilona, Insolvenční zákon poznámky, provádějící předpisy, související předpisy, vyd. EUROUNION Praha, s.r.o.,2006, str. 35, ISBN 80-7317-054-X

24

2.5.5. Neplatnost a neúčinnost právních úkonů 2.5.5.1. Neplatnost právních úkonů ( §231, § 232, § 233, § 234)

Právní úprava podle zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon v platném znění Insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvečního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění.

V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud, a to buď jako otázku předběžnou nebo v incidenčním sporu, jehož předmětem je tato otázka. Žalobu v tomto sporu mohou podat účastníci insolvenčního řízení s výjimkou dlužníka, nejde-li o dlužníka s dispozičními oprávněními, insolvenční správce a státní zastupitelství. Žalobcem nebo žalovaným musí být vždy insolvenční správce.Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen se jeho neplatnosti dovolat, může tak učinit i insolvenční správce.

By-la li neplatnost právního úkonu týkající se majetku nebo závazků dlužníka zjištěna rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, považuje se právní úkon, jehož se rozhodnutí týká, za neplatný i v insolvenčním řízení.

Je-li pravomocným rozhodnutím zajištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, musí být vydán majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Insolvenční správce to však může odmítnout, jestliže nedošlo k obohacení majetkové podstaty nebo je-li požadováno více, než činí toto obohacení.

Odmítne-li insolvenční správce vydat majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu nebo nevyřídí-li žádost o jeho vydání v přiměřené lhůtě, lze se jeho vydání domáhat vylučovací žalobou podle tohoto zákona, která musí být podána nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy insolvenční správce osobě, která o vydání majetkového prospěchu žádá, doručil písemné vyrozumění o odmítnutí její žádosti; právo na náhradu škody tím není dotčeno.

25

Platnost smluv, kterýma došlo ke zpeněžení plnění, jehož se týká neplatný právní úkon, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do skončení insolvenčního řízení; jde o incidenční spor.

Byla-li zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, který lze současně považovat za neúčinný, postupuje dále podle § 233.12

Komparace se zákonem o konkurzu a vyrovnání

Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání neměl zvláštní ustanovení o neplatnosti právních úkonů, které by měly vliv na řešení úpadu. Používalo se proto obecných ustanovení o neplatnosti podle občanského zákoníku. Podle těchto ustanovení mělo zjištění neplatnosti deklaratorní povahu, a to i v případě relativní neplatnosti, neboť ta je specifická pouze zúžením žalobní legitimace. Deklaratortnost těchto zjištění umožňuje, aby neplatnost byla uznána i mimo soudní řízení (dohodou účastníků nebo i jednostranným úkonem). Pro řešení úpadku má deklaratorní povaha neplatnosti negativní vliv, neboť umožňuje, aby se určité hodnoty dostaly mimo insolvenční řízení, ačkoli do něho patří.13

Insolvenční zákon proto zařazuje ustanovení § 231 a 234, která je třeba považovat za ustanovení zvláštní (vůči obecným ustanovením o neplatnosti právních úkonů). Jejich cílem je řešit zjištění neplatnosti takovým způsobem, který by vylučoval neodůvodněné zkracování majetkové podstaty. Tato zvláštní ustanovení rovněž vycházejí

z toho,

že neplatnost se zjišťuje, avšak vyžadují, aby toto zjištění provedl jedině insolvenční soud, a to buď rozhodnutím v incidenčním sporu, jehož předmětem je tato otázka, nebo jako řešení předběžné otázky v insolvenčním řízení anebo v jakémkoli jiném incidenčním sporu. Jakékoliv jiné zjištění neplatnosti v průběhu insolvenčního řízení není pro řešení úpadku relevantní ( rozhodující) a insolvenční soud jím není vázán. Zjištěním neplatnosti

12

ÚZ č.737 - Insolvence, Ochrana hospodářské soutěže, Veřejná podpora. Ostrava: Sagit, podle stavu k 10.8..2009, 176 stran, ISBN 978-80-7208-752-5*TS 02 13

Schelleová Ilona, Insolvenční zákon poznámky, provádějící předpisy, související předpisy, vyd. EUROUNION Praha, s.r.o.,2006, s. 170-171, ISBN 80-7317-054-X

26

pravomocným rozhodnutím před zahájením insolvenčního řízení však insolvenční soud vázán je.

2.5.5.2. Neúčinnost právních úkonů

Smyslem neúčinnosti právních úkonů je vyloučit účinky takových právních úkonů, které zvýhodňují některé z věřitelů dlužníka /úpadce/, nebo úkonů, které jsou v rozporu se smyslem principu úpadkového práva – tj. porušení zásady poměrného uspokojení věřitelů úpadce.

Neúčinnost právních úkonů je nutno odlišovat od neplatnosti právních úkonů. Neúčinné právní úkony zůstávají nadále platnými, avšak účinky takových úkonů se v průběhu insolvenčního řízení vůči věřitelům neuplatní. Tzn., že případné plnění z neúčinného právního úkonu insolvenční správce zahrne do majetkové podstaty úpadce.

Právní úprava podle zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon v platném znění

Úpravu neúčinnosti právních úkonů v insolvenčním zákoně nalezneme v hlavě VII, dílu druhém §§ 235 – 243. Neúčinnými právními úkony se rozumí takové úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných a dále též i dlužníkovo opomenutí.

Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zásadně zakládá až rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty. Pokud není možné takové plnění zahrnout do majetkové podstaty, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada. Povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch. Stejnou povinnost mají i dědicové nebo právní nástupci takových osob, pokud jim v době, kdy toto plnění nabyli, musely být známy okolnosti, které odůvodňují právo dovolávat se neúčinnosti vůči osobám v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch a nebo jde-li o osoby, které tvoří s dlužníkem koncern, anebo o osoby dlužníku blízké.

27

Odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení

může pouze

insolvenční správce odpůrčí žalobou, a to v jednoleté prekluzivní lhůtě ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Rozhodne-li o tom věřitelský výbor, podá insolvenční správce odpůrčí žalobu vždy. Insolvenční zákon upravuje tři konkrétní případy neúčinnosti právních úkonů, a to:

Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§240)

Tím se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Proti takovému úkonu lze úspěšně odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Nicméně právním úkonem bez přiměřeného plnění nelze považovat: •

plnění uložené právním předpisem,

•

příležitostný dar v přiměřené výši,

•

poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo

•

právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§241)

Tím se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému z věřitelů dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení za podmínky, než jaké by mu jinak náleželo v konkurzu. Jinými slovy, že šlo o úkon, který dlužník učinil již v době kdy byl v úpadku a nebo šlo právní úkon, který k dlužníkovu úpadku vedl.

28

Insolvenční zákon stanovuje demonstrativní výčet právních úkonů, které lze považovat za zvýhodňující. Jde zejména o ty právní úkony, kterými dlužník: •

splnil dluh dříve, než se stal splatným,

•

dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch,

•

prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva,

•

poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

Naopak zvýhodňujícím právním úkonem není: o

zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu,

o

právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka,

o

právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených insolvenčním zákonem.

Obdobně jako právních úkonů bez přiměřeného protiplnění, tak i proti zvýhodňujícími právnímu úkonu lze úspěšně odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

29

Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů (§242)

Odporovat lze právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Pro osoby blízké, jakož i osoby tvořící koncern s dlužníkem, se stanoví vyvratitelná právní domněnka, že jim byl dlužníkův úmysl znám. Důsledkem je přenesení důkazního břemene na tyto osoby. Proti takovému úkonu lze úspěšně odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Komparace se zákonem o konkurzu a vyrovnání

V zákoně č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, byla úprava neúčinnosti právních úkonů upravena v § 15 odst. 1 zákona tak, že taxativně vymezila právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkurzu a prohlásila je za neúčinné vůči věřitelům. Dále bylo upraveno, že veškerá plnění z neúčinných právních úkonů nebo náhrada za ně, musí být vydána do konkurzní podstaty, a že domáhat se tohoto vydání může správce i kterýkoliv věřitel. Neúčinnost právních úkonů se vztahovala i na dědice a právní nástupce právnické osoby. Neúčinnost právních úkonů se nevztahovala na závěrečné vyrovnání podle zvláštního právního předpisu upravujícího podnikání na kapitálovém trhu a na poskytnutí a realizaci finančního zajištění podle zvláštního právního předpisu nebo na obdobný právní vztah podle zahraniční právní úpravy.

Právo odporovat právním úkonům mohl správce podstaty nebo konkurzní věřitel nejen proti osobám, které s úpadcem sjednaly odporovatelný právní úkon, nýbrž i proti jejich dědicům. Vůči třetím osobám bylo možné odporovat jen tehdy, jestliže jim byly známy okolnosti odůvodňující odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu předchůdci.

V závěru k neúčinnosti právních úkonů lze poznamenat, že z insolvenčního zákona již neúčinnost právních úkonů přímo nevyplývá, s výjimkou možná ustanovení § 246 odst. 2. Neúčinnosti právního úkonu se může dovolávat pouze insolvenční správce, je však vázán pokynem věřitelského výboru. Neúčinnosti daného právního úkonu musí být vždy dosaženo odpůrčí žalobou. Za právní úkon se považuje též opomenutí dlužníka. Spor 30

o neúčinnost právního úkonu je sporem incidenčním, který rozhoduje insolvenční soud. Rozsudek insolvenčního soudu má konstitutivní charakter a proto nelze před jeho právní moci zapsat plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty.

2.5.6. Odpovědnost úpadce, navrhovatele a věřitele v insolvenčním řízení

V § 98 insolvenčního zákona je konstatováno, že dlužník, který je právnickou osobou (tedy jakoukoliv právnickou osobou! Výjimky stanoví insolvenční zákon ve svém ustanovení § 6, kdy vyjmenovává subjekty na které není možno insolvenční zákon použít), nebo fyzickou osobou- podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl, nebo se při náležité pečlivosti měl dozvědět, o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik.

Tuto povinnost mají vedle dlužníka i jeho zákonní zástupci a jeho statutární orgán a případně i jeho likvidátor, pokud je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka.

Tato povinnost není splněna, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno nebo byl-li jeho insolvenční návrh odmítnut.

Škoda nebo jiná újma podle tohoto ustanovení spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. Osoba, která má podle insolvenčního zákona povinnost podat insolvenční návrh se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu zprostí pouze tehdy, prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě žádat. 31

Jedná se tedy o naprosto novou úpravu sankčního ustanovení postihujícího osobu povinou podáním insolvenčního návrhu dlužníka dle insolvenčního zákona. 14

Dle řízení vedeného s dlužníkem podle předchozího zákona o konkursu a vyrovnání, hrozila předmětným osobám sankce z oblasti trestního práva, která na základě skutkové podstaty trestního činu porušování povinnosti při řízení o konkursu stanovila možnost uložení trestu odnětí svobody od šesti měsíců do tří let odnětí svobody nebo zákaz činnosti nebo peněžitý trest za to, že ten kdo ze zákona má povinnost podat návrh na prohlášení konkursu toto neučiní. Citovaná právní úprava byla vypuštěna novelou z trestního zákona s účinností od 1. ledna 2008 a to proto, že od svého zavedení do této právní normy, od 1. května 2000, svůj účel nesplnila. Byla využívána naprosto ojediněle a chování podnikatelských subjektů, kteří se ocitli v úpadku dostatečně neovlivnila. Také hrozba požadovat náhradu škody u osob, které sovu zákonnou povinnost podat návrh na konkurs nesplnily tak, jak byla uveden v ustanovení §3 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, byla hrozbou neúčinnou a to proto, že se takováto škoda nedala v podstatě vyčíslit. Naproti tomu nová úprava, která postihuje dlužníka a zejména však statutární orgán dlužníka resp. jeho likvidátora na nejcitlivějším místě, tedy určitým majetkovým postihem těchto samotných osob na straně jedné, a na druhé straně dává věřiteli možnost se na výše uvedených osobách uspokojit se svou pohledávkou, se z toho pohledu jeví účinnější. Jinými slovy řečeno, když statutární orgány zavedly právnickou osobu do tak hlubokého úpadku, že již dříve musely, či měly, vědět v jakém stavu se nachází , resp. likvidátor právnické osoby za takovéhoto stavu prováděl její likvidaci, a nesplnily svou zákonnou povinnost podáním insolvenčního návrhu - ať uhradí škody věřitelům takovéto právnické osoby ze svého vlastního majetku.

2.5.6.1. Odpovědnost dlužníka za podání bezdůvodného insolvenčního návrhu Odpovědnost dlužníka za podání bezdůvodného insolvenčního návrhu nebyla výslovně řešena v rámci ZKV a ani INSZ neobsahuje ve svých obecných ustanoveních úpravu odpovědnosti za situace, kdy by dlužník zcela záměrně podal bezdůvodný

14

Rod, Jiří. Daně a finance, Odpovědnost úpadce za nepodání insolvenčního návrhu a způsobenou škodu dle insolvenčního zákona, 2008 (ASPI ID: LIT30095CZ), text ze dne 15.4.2008, článek / autorský text ze dne 15.4.2008, [cit. 2010-01-06]

32

insolvenční návrh. Z hlediska INSZ je však situace odlišná. Nově se zde zavádí nové nekonkurzní cesty řešení úpadku.

Důsledky podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení dle INSZ (např. ve spojení s návrhem na reorganizaci, kdy dlužník má stále kontrolu nad majetkem a jeho dalšími aktivitami) ve spojení s uplatněním ustanovení INSZ o automatickém moratoriu může dlužníka nově a výrazněji motivovat ke snaze návrhu na zahájení insolvenčního řízení zneužít.

Podle všeho se v průběhu přípravy vládního návrhu INSZ na zmínky o úpravě tohoto typu odpovědnosti zapomnělo. Z toho vyplývá, že takovou absenci obecných ustanovení o odpovědnosti dlužníka za škodu způsobenou bezdůvodně podaným návrhem na zahájení insolvenčního řízení v kombinaci s nově zaváděnými způsoby nekonkurzního řešení úpadku je nutné považovat za nedostatek nové úpravy.

V momentě, kdy by se podařilo prokázat, že dlužník navrhující např. reorganizaci v dobré víře nebyl a dlužnický návrh podával s vědomím, že podmínky pro schválení reorganizačního plánu nemohou být splněny, bylo by možno dovozovat odpovědnost za škodu způsobenou věřitelům tímto postupem. Vynutitelnost tohoto ustanovení je však již na první pohled sporná.

V případě, že by se věřitel chtěl domáhat odpovědnosti za škodu způsobenou bezdůvodně podaným dlužnickým návrhem, musel by vše řešit pouze z ustanovení § 420 a násl. OZ, což by bylo dosti obtížné. Celou vzniklou situaci zhoršuje i skutečnost, že v současnosti není možné úmyslné podání bezdůvodného dlužnického návrhu postihnout podle TRZ.

2.5.6.2. Odpovědnost navrhovatele za podání (šikanózního) insolvenčního návrhu Obecné důsledky zahájení insolvenčního řízení pro dlužníka Právo podat insolvenční návrh podle § 97 odst. 1 INSZ má samozřejmě jak dlužník, tak věřitel. V souvislosti s tímto právem se na straně věřitele vždy řeší otázka, jak zabránit situacím, kdy věřitel zcela záměrně podá insolvenční návrh s cílem dlužníka

33

poškodit anebo jej přimět k chování, jaké takový věřitel potřebuje a nemůže se jej domoci jiným způsobem.

Zahájení insolvenčního řízení proti jakékoliv společnosti znamená pro tuto společnost velice stresovou a náročnou situaci. Pověst společnosti je zasažena, zásadně se mění postoj smluvních partnerů ke společnosti, společnost je omezena v nakládání se svým majetkem, o zahájení insolvenčního řízení jsou informovány rozličné úřady. Všechny tyto faktory pak souhrnně ovlivňují další neméně důležitý faktor, a to faktor nákladů dlužníka spojených se zahájením insolvenčního řízení.

Pozice dlužníka dle ZKV a dle INSZ Pozice dlužníka čelícího insolvenčnímu návrhu je dle INSZ nepochybně lepší než dle ZKV.Jednou ze zásadních změn, jež přinesl INSZ v § 101, je nově zakotvení povinnosti insolvenčního soudu do 2 hodin od doručení insolvenčního návrhu zveřejnit vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení. Informace o zahájení insolvenčního řízení se stávají okamžitě veřejnými jak pro dlužníka samotného tak pro všechny věřitele, kteří se s ní mohou okamžitě seznámit. Dle ZKV se o zahájení řízení směřujícího k prohlášení konkurzu dozvídal pouze omezený okruh osob, a k ostatním osobám, včetně věřitelů, se tato informace dostávala naprosto netransparentním (nepřehledným) způsobem. Podle ZKV se mohlo jednoduše stát, že určitá skupina věřitelů se o zahájení konkurzního řízení dozvěděla s odstupem měsíců, někdy dokonce let.

Dlužník má dnes tedy v případě skutečně šikanózního návrhu možnost velice rychle situaci řešit a negativní dopady podaného návrhu zmírnit.

Dalším pozitivem nové právní úpravy je povinnost navrhovatele opatřit podpis na insolvenčním návrhu úředním ověřením. Jedná se sice jen o formální záležitost, ale tato povinnost umožní vždy jednoznačnou identifikaci osoby, jež návrh podepsala (a může za určitých okolností ručit za případnou škodu způsobenou šikanózním návrhem), a podaří se tak zamezit situacím, kdy za předchozí úpravy dle ZKV byla pravost podpisu na návrhu často zpochybňována.

34

Odpovědnost za podání šikanózního návrhu dle INSZ a zákonné ručení ZKV ve svém § 4a odst. 4 stanovil odpovědnost navrhovatele vůči dlužníku za škodu způsobenou omezením nakládání s majetkem, pokud byl návrh na prohlášení konkurzu soudem zamítnut pro neosvědčení úpadku.

Nová úprava dle INSZ upravuje v § 147 odpovědnost navrhovatele za škodu nebo jinou újmu (v případě ZKV pouze škodu) vzniklou dlužníkovi nebo dlužníkovu věřiteli v důsledku zahájení insolvenčního řízení.

Dlužník nebo dlužníkův věřitel (na rozdíl od ZKV, kdy obdobné právo měl pouze dlužník) má proti navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy v případě, kdy: •

insolvenční řízení bylo vinou navrhovatele zastaveno (a to včetně případů, kdy navrhovatel vezme návrh zpět);

•

insolvenční návrh byl vinou navrhovatele odmítnut (nesplní tedy formální požadavky); nebo

•

insolvenční návrh byl zamítnut.

V případě, kdy byl insolvenční návrh insolvenčním soudem zamítnut, nemá dlužník ani dlužníkův věřitel právo na náhradu škody v případech, kdy k zamítnutí došlo z některého z následujících důvodů (opět na rozdíl od ZKV, kdy odpovědnost nastupovala i v těchto případech): •

dlužník po podání návrhu splnil závazky, jež osvědčovaly jeho úpadek;

•

došlo k dohodě dlužníka s věřiteli o jiném způsobu plnění závazků osvědčujících jeho úpadek; nebo

•

dlužník jednající v dobré víře osvědčí, že jeho platební neschopnost vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby a dá se, se zřetelem ke všem okolnostem, předpokládat, že dlužník odvrátí platební neschopnost v době do 3 měsíců po splatnosti peněžitých závazků.

Zásadní novinkou v INSZ je pak společné a nerozdílné ručení členů statutárního orgánu navrhovatele - právnické osoby - podle § 147 odst. 3 INSZ za náhradu škody nebo jiné újmy způsobené insolvenčním návrhem. Jedná se o velice silný instrument, který bude mít nepohybně vliv na kohokoliv zvažujícího podání šikanózního návrhu.

35

Tento instrument alespoň částečně vylučuje situace, kdy by k podávání šikanózních návrhů byly používány "prázdné" společnosti bez jakéhokoliv majetku, kdy by uplatňování náhrady škody znamenal pouze další nárůst nákladů na straně dlužníka.

Členové statutárního orgánu navrhovatele - právnické osoby - mají dle § 143 odst. 3 INSZ možnost se ručitelského závazku zprostit, pokud prokáží, že bez zbytečného odkladu informovali insolvenční soud o tom, že: •

návrh není důvodný; nebo

•

není splněn některý z předpokladů pro vydání rozhodnutí o úpadku.

INSZ jasně stanoví, že žaloba o náhradu škody nebo jiné újmy musí být dlužníkem nebo dlužníkovým věřitelem podána nejpozději do 3 měsíců od doručení rozhodnutí o skončení řízení o insolvenčním návrhu (v případě dlužníka) nebo od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (v případě věřitele). Nepodáním žaloby ve výše uvedené lhůtě právo dlužníka (i dlužníkova věřitele) domáhat se náhrady škody nebo jiné újmy zaniká.

2.5.6.3. Odpovědnost věřitele a sankce za přihlášku nadsazené pohledávky Snahy věřitelů ovládnout insolvenční řízení Jedním z dopadů nové úpravy insolvenčního řízení dle INSZ je značné posílení role věřitelů v průběhu insolvenčního řízení. V insolvenčním řízení se pak rozhodovací síla každého věřitele odvíjí od výše a případně též pořadí věřitelem přihlášené pohledávky.

V rámci jakéhokoliv insolvenčního řízení podle INSZ mají věřitelé od samého počátku značnou kontrolu nad dlužníkem a jeho majetkem. Insolvenční řízení tedy není zcela ovládáno soudem a insolvenční správce plní roli víceméně soudního úředníka. Automaticky se tak vždy projevuje snaha věřitelů insolvenční řízení ovládnout a zajistit si maximální možné uspokojení své pohledávky. Věřitelé mají v zásadě dvě možnosti, jak dosáhnout kontrolu nad průběhem insolvenčního řízení a jeho výstupy: •

popíráním pohledávek přihlášených jinými věřiteli; anebo

•

přihlášením nadsazené pohledávky.

•

36

Na rozdíl od ZKV, podle kterého mohly být pohledávky věřitelů popírány jinými věřiteli, INSZ vyloučil možnost ostatních věřitelů popírat přihlášenou pohledávku a toto právo přiznává pouze insolvenčnímu správci a s omezenými účinky dlužníku. Pokud jde o nadsazené pohledávky, INSZ v § 176 stanoví, že za správnost údajů uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel. V návaznosti na toto pravidlo ustanovení § 178, 179, 181 a 182 INSZ upravují odpovědnost věřitele za přihlášení pohledávky nebo jejího zajištění v nadsazené výši (případně pohledávky v nadsazeném pořadí), včetně ručení osob, které za věřitele takovou přihlášku podepsaly.

Odpovědnost věřitele a sankce, zákonné ručení statutárních orgánů Ustanovení § 178 a 179 INSZ ukládají věřiteli majetkovou sankci v případě, že tento v přezkumném řízení, případně v incidenčním sporu, neobhájí výši své pohledávky nebo svého zajištění ani v rozsahu 50 % částky uvedené v přihlášce. Tato sankce má v zásadě dva aspekty: •

aspekt propadný, spočívající v tom, že k pohledávce nebo jejímu zajištění, se v řízení nepřihlíží ani v rozsahu, v němž byly pohledávka nebo její zajištění zjištěny; a

•

aspekt platební, spočívající v tom, že soud uloží příslušnému věřiteli, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, o kterou přihlášená pohledávka nebo hodnota zajištění převýšily rozsah, ve kterém byly zjištěny.

Je jasné, že stanovená sankce s oběma svými aspekty je mimořádně přísná. Má nepochybně zásadní vliv na věřitele, kteří zvažují přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení a dále odrazuje i jinak zcela seriózní věřitele od záměrného nadsazování pohledávek (věřitelé mají spíše tendenci své přihlašované pohledávky snižovat, zejména z obavy z dopadu propadného aspektu sankce).

Prozatím však ke zmírnění nedošlo, ale nadále je tato otázka diskutována mezi odborníky i laickou veřejností i v odborném tisku. Nedá se tedy zcela vyloučit, že na základě praktických zkušeností s aplikací INSZ ke zmírnění nakonec dojde.

Zásadní z hlediska managementu pak je skutečnost, že § 181 INSZ zakotvuje společné a nerozdílné ručení osob, které podepsaly přihlášku pohledávky za věřitele, za splnění povinnosti zaplatit výše uvedenou sankci dlužníkem. Pokud byla pro účely

37

podpisu přihlášky udělena plná moc, stejným způsobem ručí osoby, které zástupce zmocnily (tj. podepsaly plnou moc).

2.6. Způsoby řešení úpadku 2.6.1. Konkurs

Řešení úpadku prostřednictvím konkursu předpokládal již zákon č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání. Spočívá v tom, že věřitelé jsou poměrně uspokojeni z majetkové podstaty, respektive z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, (dle předchozí právní terminologie se jednalo o konkursní podstatu). Majetkovou podstatu tvoří souhrn majetku dlužníka, tedy peněžité prostředky, movité i nemovité věci, cenné papíry, obchodní podíl, pohledávky a další práva a jiné majetkové hodnoty včetně jejich příslušenství, přírůstků (např. úrok), plodů a užitků. Novinkou je však zavedení institutu nepatrného konkursu, který umožňuje výrazné zkrácení konkursního řízení. Nepatrný konkurs lze nařídit pouze v případě, že dlužník je fyzická osoba – nepodnikatel, nebo dlužníkův obrat nepřesahuje za poslední účetní období 2.000.000 Kč a současně dlužník nemá více než 50 věřitelů. Výhodou nařízení nepatrného konkursu je značné zjednodušení procesních činnosti na straně věřitelů i soudu, což vede ke zkrácení celého řízení.15

2.6.2. Reorganizace

Vedle konkursu, jako dosavadního způsobu řešení úpadku, byly nově zavedeny instituty reorganizace a oddlužení. Reorganizace v podstatě znamená, že dlužník bude i nadále vyvíjet podnikatelskou činnost, avšak v mezích tzv. reorganizačního plánu, který sleduje ozdravení provozu dlužníkova podniku a uspořádání vzájemných vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli. Věřitelé reorganizační plán schvalují na schůzi věřitelů, která je za tímto účelem svolána (za určitých podmínek se připouští schválení reorganizačního plánu i mimo schůzi věřitelů, což přispívá k větší pružnosti a efektivitě insolvenčního

15

Gürlich & Co. Insolvenční zákon- Nová právní úprava úpadkového řízení. [cit. 2006-11-27] [online]

38

řízení), věřitele dále mají právo průběžně provádět kontrolu plnění reorganizačního plánu ze strany dlužníka.

Jde o institut, který je v našem právním řádu zcela nový, nebylo proto možno navázat na žádnou předchozí legislativní úpravu. Vzorem se tak staly úpravy obsažené v jiných právních řádech, které již určitou dobu platí a s jejich aplikací jsou již zkušenosti. Základním vzorem byla úprava platná v USA, doplňovaná některými evropskými úpravami (německou a rakouskou).16

Pro věřitele má takové řešení velkou výhodu v tom směru, že pokud se podaří reorganizaci zrealizovat, s velkou mírou pravděpodobnosti dojde uspokojování nároků věřitelů mnohem ve větším rozsahu než by tomu bylo v případě, kdy byla podnikatelská činnost dlužníka zastavena a dlužník jako takový by byl odkázán do likvidace. Reorganizace však není přípustná pro právnickou osobu v likvidaci. Na druhou stranu je nutno zdůraznit, že reorganizace připadá v úvahu jen za pevně stanovených podmínek, a sice má-li dlužník za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu řízení obrat alespoň 100 000 000 Kč anebo zaměstnává-li alespoň 100 zaměstnanců v hlavním pracovním poměru. Za určitých podmínek

lze reorganizaci připustit i u menšího

podnikatele.

Upřednostňovat sanační přístup před likvidačním

Pro správce konkurzní podstaty je ustanovení do funkce vždy částečným vstupem do neznáma. Jeho nejzákladnějším rozhodnutím v úvodu konkurzního řízení je rozhodnout, zda v podniku zachovat výrobu, či nikoliv. Zachování výroby v podniku, který se dostane do konkurzu, může velmi ovlivnit zaměstnanost v daném regionu. Proto by správce, hlavně u

větších

podniků

s více

zaměstnanci,

měl

rozhodnout

o

zachování

výroby

a věnovat velmi velkou pozornost. Jeli alespoň nějaká naděje, že se podniku může začít znovu dařit, měl by se o obnovu podniku pokusit. Pokud by totiž podnik začal znovu prosperovat, znamenalo by to nejen zachování pracovních příležitostí, ale také lepší

16

Gürlich & Co. Insolvenční zákon- Nová právní úprava úpadkového řízení. [cit. 2006-11-27] [online]

39

možnost zpeněžení podniku jako celku a dosažení vyššího výnosu ze zpeněžení konkurzní podstaty. To všechno by také v konečném důsledku znamenalo lepší uspokojení věřitelů, což je jeden ze základních cílů úspěšného konkurzu.

Základní princip reorganizace si můžeme znázornit na příkladě fiktivní firmy. Nazveme ji potravinářská firma s.r.o. Ve studii, týkající se potravinářské firmy s.r.o., uvádím alternativní řešení průběhu konkurzu tím, že může být provoz podniku stále zachován, neboli je zde využit způsob řešení úpadku pomocí reorganizace, což zajistí vyšší uspokojení závazků při budoucím zpeněžování podstaty.

Na tuto společnost bylo v roce 2001 prohlášen konkurz. V této době měla firma asi 400 zaměstnanců. Jmenovaný správce konkursní podstaty po svém jmenování do funkce nebyl zcela důsledný a nevěnoval se tolik otázkám týkajících se pokračování provozu firmy. Zjistil, že je podnik značně zadlužen a nevěnoval proto dalšímu možnému provozu firmy pozornost. Začal zjišťovat k přihlášení

rozsah konkursní podstaty, byli vyzváni věřitelé

svých pohledávek, proběhla schůzka věřitelů, přezkumné jednání, začalo

zpeněžení podstaty – zkrátka klasický průběh konkurzu. Konečné uspokojení věřitelů bylo jen minimální.

Tento případ je typickou ukázkou toho, že u nás stále převažoval likvidační přístup nad přístupem sanačním. Mnohem lepší možné řešení průběhu tohoto konkurzu uvádím ve svém návrhu řešení.

Návrh řešení U tak velkého podniku s tolika zaměstnanci se vyplatí zvážit možnost pokračování v provozu podniku i po prohlášení konkurzu. Hlavním důvodem je udržení zaměstnanosti v daném regionu. Tento podnik má přes 400 zaměstnanců, proto má zastavení výroby a následné propuštění zaměstnanců velký vliv na zvýšení nezaměstnanosti. Navíc se podnik nachází v regionu, kde je nezaměstnanost vysoká již mnoho let. Už z toho sociálního důvodu by měl mít správce snahu, provoz podniku udržet. Samozřejmě nelze posuzovat jen sociální hledisko. Správce se po svém prohlášení musí ihned seznámit s provozem podniku a vyhodnotit jeho efektivnost. Měl provést podrobnou finančně

40

ekonomickou analýzu aby zjistil, jestli by nebylo vhodné zachovat provoz podniku a pokusit se z výnosů podniku zhodnotit majetek v konkurzní podstatě.

Může se stát, že jmenovaný správce se nebude cítit plně kompetentní či zkušený k řízení tak velkého subjektu, jaký uvádím v této studii (na tomto případu se opět ukazuje, jak jsou důležité znalosti správce nejen v oblasti práva, ale i z oblastí ekonomiky, obchodu a dalších). Pokud se tak nestane, měl by správce požádat soud o ustanovení tzv. zvláštního správce, který by měl na starost právě ekonomiku a obchod podniku. Ten by měl mít velké zkušenosti v této oblasti, aby bylo zaručeno správné vedení podniku. Myslím si, že v tomto případě by bylo vhodné, aby správce požádal o ustanovení zvláštního správce, neboť se jedná o dost velký podnik, který musí řídit opravdu zkušený profesionální manažer. Navíc bude vedení podniku značně zatíženo tím, že je podnik v konkurzu.

Zvláštní správce musí mít poté přesně vymezen rozsah své správy tak, aby jeho činnost tvořila ucelený a samostatný rozsah správy. V tomto případě by se tedy rozsah správy zvláštního správce týkal oboru ekonomiky výroby a obchodu. Ostatní činnosti, jako např. zajištění a soupis konkursní podstaty, příjímání přihlášek atd., by měl na starost ,,klasický“ správce konkurzní podstaty.

Zvláštní správce by poté měl využít svých zkušeností a nastolit v podniku novou strategii, která by mohla znamenat opětovný rozvoj podniku. Pokud se ale ukáže, že udržet provoz podniku i pod vedením zkušeného manažera je nemožné, může být i v tomto okamžiku provoz podniku zastaven a bude pokračovat konkurz klasickým způsobem.

Může však také nastat zcela opačná situace – totiž že podnik začne opět prosperovat. Již jsem se zmínila, že zvláštní správce by měl nastolit novou strategii. Tato nová strategie se týká nových přístupů a činností. Mohlo by jít například o aktivní vyhledávání nových zákazníků, obnova starých kontaktů, reorganizace zaměstnanců, změny na manažerských postech, změny sortimentu a mnohé další. Díky této obchodní politice tedy může podnik začít opět prosperovat a získat nové odběratele. Postupně by mohlo dojít k nárůstu odbytu. S tím by ale vyvstal problém v zajištění financování zvýšeného nákupu surovin pro výrobu. Banky by totiž nejspíš nechtěly poskytnout úvěr z důvodu toho, že je podnik v konkurzu. To by sice snížilo možnosti rychlejšího rozvoje podniku, ale přesto by byla tato situace mnohem příznivější, než v případě, že by se 41

správce vůbec nepokusil udržet podnik v provozu. Takto, když by byl provoz podniku zachován, zůstaly by zachovány také pracovní příležitosti a do budoucna by byla zajištěna možnost vyššího výnosu ze zpeněžení konkurzní podstaty.

2.6.3. Oddlužení

Dalším způsobem řešení úpadku je, jak již bylo poukázáno, oddlužení. Tento institut se uplatní pouze u dlužníka – nepodnikatele. V návaznosti na výše zmíněné podmínky pro reorganizaci lze tedy konstatovat, že dlužník, který tyto podmínky nesplňuje a je podnikatelem, tj. je zapsán v obchodním rejstříku nebo podniká na základě živnostenského oprávnění (přesné vymezení pojmu podnikatel je obsaženo v ustanovení §2 dost. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku), není dána možnost využít tyto nové instituty řešení úpadku.

Podstatou institutu oddlužení je, že dlužník věřiteli uhradí pouze část svého dluhu (ne však méně než 30%, ledaže by s takovým plněním věřitel vyslovil souhlas) s tím, že zbývající část dluhu zanikne. O návrhu na oddlužení, který může podat pouze dlužník, rozhoduje soud. Dlužníkovi je dána možnost výběru způsobu oddlužení, které může být provedeno jednak zpeněžením majetku dlužníka, kdy se postupuje obdobně jako v případě konkursu, anebo plnění dlužníka formou splátkového kalendáře, kdy je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet věřitelům částku ve výši stanovenou zákonem, tj. ve stejném rozsahu, v jakém mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny tzv. přednostní pohledávky. Věřitelé musí způsob oddlužení schválit na své schůzi, na které je dlužník povinen se účastnit a odpovídat na dotazy věřitelů.17

Výhoda, kterou institut oddlužení přináší pro věřitele spočívá v tom, že od dlužníka získají alespoň částečné uhrazení svých pohledávek. Předešlá právní úprava ZKV totiž žádným způsobem dlužníka – úpadce nemotivuje k tomu, aby věřiteli poskytl jakékoliv plnění. Institut oddlužení však vychází z předpokladu, že pokud je dána dlužníkovi vidina osvobození od dluhu, dlužník samotný se mnohem aktivněji zapojí do umořování svého 17

Gürlich & Co. Insolvenční zákon- Nová právní úprava úpadkového řízení. [cit. 2006-11-27] [online]

42

dluhu vůči věřiteli. V konečném důsledku může věřitel docílit větší míry uspokojení svých pohledávek. Bez zajímavosti není ani fakt, že prostřednictvím tohoto institutu se předchází situacím, kdy dlužník usiluje o získání nelegálních příjmů, např. pracuje na černo, a to především s ohledem na skutečnost, že veškeré jeho legální příjmy budou použity k uspokojení pohledávek věřitelů.

2.7. Postavení věřitelů a insolvenčních správců 2.7.1. Postavení věřitelů

Základní změnou v úpravě postavení věřitelů je soustředění ustanovení o nich. To umožňuje, aby bylo legislativně vyjádřeno i základní členění věřitelů. Jsou jimi především následující věřitelé: -

věřitelé, kteří podávají přihlášku – tito věřitelé jsou označováni jako věřitelé konkurzní či tzv. insolvenční věřitelé. V jejich rámci tvoří zvláštní skupinu tzv. zajištění věřitelé (dříve oddělení věřitelé). Původně byli uspokojeni ze zvláštní podstaty a jejich označení bylo od toho odvozeno.

Zajištěným věřitelem je věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to nejčastěji zástavním právem, zadržovacím právem

či

omezením

převodu

nemovitostí.

Zajištěný

věřitel

uplatňuje

v insolvenčním řízení svoji pohledávku přihláškou. Má nárok na plnění z výtěžku získaného zpeněžením majetku, který složí z zajištění, a to bez zbytečného odkladu po zpeněžení tohoto majetku a v rozsahu předepsaném zákonem.18

Zajištěným věřitelům se po rozhodnutí způsobu řešení úpadku poskytuje úročení jejich pohledávek jako protihodnota za to, že nemohou okamžitě realizovat právo na uspokojení za zajištění.

-

věřitelé pohledávek za podstatou a věřitelé jim postavení na roveň – jejich výčet je rozšířen a zpřesněn. K rozšíření dochází především u pohledávek, které jsou

18

Maršíková, Jolana JUDr., Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele (příručka zejména pro neprávníky),vyd. Linde Praha, a.s.,2009, s.24, ISBN 978-80-7201-780-5

43

postaveny na roveň pohledávek za podstatou. Mezi tyto pohledávky byly zahrnuty téměř všechny pracovněprávní nároky. Také sem patří pohledávky státu za mzdové nároky.

Výčet pohledávek za majetkovou podstatou je uveden v §168 insolvenčního zákona. Pro pohledávky za majetkovou podstatou je charakteristické, že vznikly až po zahájení insolvenčního řízení nebo dokonce až po rozhodnutí o úpadku. Věřitel je neuplatňuje u insolvenčního soudu přihláškou pohledávky, ale přímo u insolvenčního správce.

Pokud má insolvenční správce

k dispozici dostatek

finančních prostředků, měly by být hrazeny průběžně, ideálně ve lhůtách jejich splatnosti.19

-

věřitelé, jejichž pohledávky se v řízení neuspokojují

Nově byly do zákona zařazeny a definovány pohledávky, které lze uhradit až po úplném uspokojení všech ostatních pohledávek. Jsou jimi tzv. pohledávky podřízené a tzv. pohledávky zůstatkové.

Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být (nejčastěji podle smlouvy) uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, popř. ostatních pohledávek dlužníka. Podřízené pohledávky se v insolvenčním řízení uspokojí až po úplném uspokojení ostatních pohledávek (s výjimkou pohledávek vyloučených v insolvenčním řízení z uspokojení) v závislosti na stanovené nebo dohodnuté míře jejich podřízenosti.20

Zcela zásadní změny doznává v osnově úprava postavení věřitelských orgánů. Výslovně se především upravily vztahy mezi jednotlivými věřitelskými orgány a jejich působnost. Schůze věřitelů byla upravena jako základní věřitelský výbor. Obecně se vychází z principu, že věřitelé mají mít možnost se k důležitým otázkám v řízení vyslovit. Pokud tak neučiní, jde toto v dalším postupu řízení k jejich tíži.

19

Maršíková, Jolana JUDr., Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele (příručka zejména pro neprávníky),vyd. Linde Praha, a.s.,2009, s.19, ISBN 978-80-7201-780-5 20 Maršíková, Jolana JUDr., Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele (příručka zejména pro neprávníky),vyd. Linde Praha, a.s.,2009, s.19, ISBN 978-80-7201-780-5

44

Nově byla také zavedena povinnost soudu svolat schůzi věřitelů, pokud o to požádá správce, věřitelský výbor (zástupce věřitelů) nebo nejméně dva konkurzní věřitelé, jejichž pohledávky činí alespoň jednu desetinu přihlášených pohledávek. Pro tento účel se soudu předepisuje i lhůta, ve které má být schůze svolána. Výrazně zpřesněna a rozvedena je problematika hlasovacího práva věřitelů, neboť předešlá úprava byla velmi nepřesná a strohá.

2.7.2. Postavení insolvenčních správců

Postavení a činnost správců upravuje osnova převážně jen po procesní stránce. Mimoprocesním otázkám, jako organizaci správců, kvalifikačním požadavků, vedení jejich seznamu,

kárnému

se předpokládá,

řízení

apod.

věnuje

pozornost

jen

v malé

míře,

neboť

že se jim bude věnovat samostatný zákon. K nejdůležitějším

mimoprocesním požadavkům na správce patří důraz na jejich kvalifikaci. Jsou

zde

zpřísněné požadavky (vysokoškolské vzdělání, odborná způsobilost). Je jasné, že cílem je dosáhnout vyšší kvality činnosti správců. Podle mého názoru se tímto také může značně eliminovat množství správců, které je u nás v porovnání s ostatními zeměmi nepřiměřeně vysoké.

Jsou také zpřesněny otázky týkající se nepodjatosti správce. V této souvislosti je zaveden tzv. odděleny správce, který se ustanoví v případech, kdy správce je vyloučen pouze z některých úkonů.

Oddělený insolvenční správce je insolvencím soudem ustanovován v případech, kdy je insolvenční správce z některých úkonů vyloučen pro svůj poměr k některému z dlužníkových věřitelů nebo k zástupci takového věřitele. Půjde nejčastěji o případy, kdy advokát v minulosti zastupoval klienta, který se jako věřitel následně přihlásil do insolvenčního řízení, v němž tento advokát nyní vykonává funkci insolvenčního správce. Oddělený insolvenční správce by byl v takovém případě ustanoven, aby na místo insolvenčního správce přezkoumal pravost, výši či pořadí takové přihlášené pohledávky. Práva věřitelů při ustanovení správce do funkce posiluje osnova způsobem, který i nadále zachovává správce v postavení zvláštního procesního subjektu, jenž není ani zástupcem dlužníka ani zástupcem věřitelů. 45

Omezení pozice správce konkurzní podstaty Myslím si, že by správce neměl být volen jednou osobou jak tomu bylo v předešlém zákoně č. 328/1991 Sb,. ale měl by být volen skupinou lidí – tedy věřitelským výborem. Věřitelský výbor musí mít větší přehled nad činností správce, proto by jejich vzájemná komunikace měla být důkladnější než tomu bylo v předešlé právní úpravě. Nová právní úprava úpadkového řízení uvádí jednu z podmínek pro ustanovení správce jeho vysokoškolské vzdělání. S tím samozřejmě naprosto souhlasím. Ještě bych navrhla ,,vylepšit“ novou úpravu tím, že bych stanovila povinnost absolvování speciálního kurzu, na jehož konci by musel zájemce o činnost správce uspět v závěrečném testu, který by se skládal jak z teoretických, tak i praktických dovedností. Tento test by správce musel absolvovat jednou za každých 5 let. Tak by měla být zaručena skutečná odbornost správců konkurzních podstat.

Kauza soudce Berky Tato kauza je podle mého názoru největším skandálem za posledních několik let. Na tomto případu je vidět, že zákon o konkurzu a vyrovnání nebyl zdaleka ideální a právě tato kauza byla nejspíše jedním z hlavních důvodů, proč se začalo bouřlivě jednat o novele zákona.

Konkurzní soudce Jiří Berka je obviněn ze zločinu spolčení v souvislosti s konkurzy Union banky, ZKL Klášterec nad Ohří, Stavebního podniku Ralsko, Zbrojovky Brno a mostecké společnosti Retem. Naposledy byl obviněn kvůli konkurzu společnosti Krušnohorské strojírny. Berka a další osoby společně organizovali a zajišťovali prohlášení a průběh konkurzu na již zmíněné firmy s úmyslem poškodit věřitele. Společně s Berkou bylo obviněno množství dalších lidí, včetně severočeského kriminalisty Vlastimila Paroulka. Ten využil své pozice a přístupu k informačním systémům ve prospěch tohoto ,,konkurzního gangu“. Gang tak zmanipuloval konkurzy několika podniků, čímž se dostal k majetkům za stovky milionů korun, které pak pod cenou rozprodal.

Kauza soudce Berky znamenala také další diskuze o tom, jak do určité míry omezit pravomoce správce konkurzní podstaty. Nová právní úprava má zabránit možnostem korupce, výrazně posílit pozici věřitelského výboru a zajistit aktivní účast věřitelů na konkurzu. Dále má zjednodušit, zrychlit a tím i zlevnit konkurzní řízení. Dalším důležitým bodem je,kdo jmenuje správce. 46

Oproti koncepci obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání- výrazně posiluje vliv věřitelů na osobu správce do možnosti jeho výměny a současně oslabuje roli soudce, který insolvenční řízení vede, při výběru správce. Nebyly převzaty dva vyhraněné názory; podle prvního mělo být ustanovení správce zcela v rukou soudu, podle druhého jej měli volit (bez zákonných omezení a bez ingerence soudu) věřitelé. Smyslem bylo na jedné straně předejít tomu, aby věřitelé byly vyloučeni z možnosti účinným způsobem kontrolovat činnost správce, na druhé straně pak zabránit tomu, aby osoba správce byla v insolvenčním řízení ovládnuta jen určitou skupinou věřitelů k prosazování partikulárních zájmů neslučitelných se zásadami insolvenčního řízení a se společným zájmem věřitelů.

V zájmu zvýšení objektivity postupu soudu se určení konkrétní osoby správce svěřila předsedovi insolvenčního soudu (jde tedy o předsedy 8 krajských soudů). Ustanovení §25 odst. 1, v němž se tato úprava promítá, tedy počítá s tím, že jakmile insolvenční soudce dospěje k závěru o potřebě ustanovení insolvenčního správce pro konkrétní insolvenční řízení, požádá o určení konkrétní osoby (o její výběr ze seznamu) předsedu svého soudu, který tak neprodleně učiní opatřením, jež nepodléhá opravným prostředkům. Na tomto základě pak insolvenční soudce vydá rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce.

Rozhodovací pravomoc insolvenčního soudce je tedy oslabena tak, že na něm sice je řešení otázky, zda procesní situace vyžaduje ustanovení insolvenčního správce, případně (tam kde to zákon dovoluje) též řešení otázky, jaké pravomoci insolvenčnímu správci svým rozhodnutím svěří, při svém rozhodnutí však nemá co do úsudku o tom, kdo má funkci insolvenčního správce v dané věci vykonávat, jinou volbu, než se řídit určením osoby správce obsaženým v opatření předsedy insolvenčního soudu.

47

2.8. Příklad některých důležitých lhůt v insolvenčním zákoně: •

dlužník, který je podnikatelem, může do 7 dnů od podání insolvenčního návrhu, a jde-li o insolvenční návrh věřitele, do 15 dnů od jeho doručení insolvenčním soudem, navrhnout insolvenčnímu soudu vyhlášení moratoria, jinak je odmítnut;

•

návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat zároveň se svým insolvenčním návrhem nebo do 30ti dnů ode dne doručení věřitelského insolvenčního návrhu, jinak je odmítnut a je rozhodnuto o způsobu řešení úpadku konkursem;

•

nedoplnění insolvenčního návrhu v soudem stanovené lhůtě má za následek jeho odmítnutí;

•

přihlášky pohledávek musí být uplatněny nejpozději do uplynutí lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku, jinak se k nim nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují;

•

věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání (pokud věřitel nebyl přítomen na přezkumném jednání, uplyne mu tato lhůta až po 15 dnech od doručení vyrozumění o popření pohledávky); nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží, pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření;

•

osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu majetkové podstaty zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Pokud tak neučiní ve lhůtě 30 dnů od doručení vyrozumění o soupisu majetku,

•

platí, že označený majetek byl do soupisu pojat oprávněně. 21

21

Portál MS ČR, www.justice.cz, Příklad některých důležitých lhůt v insolvenčním zákoně, Dostupný na WWW.

48

Závěr Závěrem lze uvést, že nová právní úprava úpadkových vztahů (zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení) je z hlediska věřitele výhodnější, neboť postavení věřitele rozšiřuje a posiluje. Ke zrychlení vyřízení úpadkové agendy také přispívá zavedení lhůt, ve kterých musí být učiněno vydání rozhodnutí soudu nebo k procesním úkonům účastníků. Z praktického pohledu se však zrychlení úpadkové agendy neprojevilo bezprostředně po účinnosti nové právní úpravy, neboť vztahy vzniklé před účinností nové právní úpravy se řídí předešlou právní úpravou (zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání). Lze tedy předpokládat, že značné množství konkursních řízení vzniklých před účinností nové právní úpravy bude dobíhat řadu let i za účinnosti nové právní úpravy.

Praxe však už nyní ukazuje, do jaké míry byl záměr tvůrců zákona naplněn, tedy zejména zrychlení a zefektivnění úpadkového řízení. K efektivnosti přispěly především nové cesty pro dlužníky. Dále dochází ve větší míře k ozdravení ekonomického prostředí a právních vztahů mezi dlužníky a věřiteli. Insolvenční zákon nabízí rychlejší řešení vztahů dlužníků s věřiteli, ale předpokládá také jejich aktivní přístup.

Jen pro zajímavost v roce 2008 bylo podáno 5.306 insolvenčních návrhů, což je srovnatelný nápad jako v letech předcházejících, z toho počtu bylo podáno 1.713 návrhů na oddlužení, 14 návrhů na povolení reorganizace a 1.161 návrhů na řešení dlužníkova úpadku konkursem. Po vyhodnocení roku 2008 lze tedy tvrdit, že zvolená cesta vyjádřená v insolvenčním

zákoně

je

správná

a

další

navrhované

úpravy

budou

reakcí

na poznatky aplikační praxe a aktuální ekonomickou situaci, s cílem precizovat stávající systém úpadkového práva.

Z hlediska transparentnosti je výhodou i to, že je zde možnost sledovat vše důležité o insolvenčních řízeních v insolvenčním rejstříku, ale také nezbytností pro ty, kteří nechtějí přijít o svá práva a chtějí insolvenční řízení ovlivňovat.

Dále nová právní úprava řeší podrobněji druhy odpovědnosti, kdy každé soudní řízení znamená určitá rizika pro všechny zúčastněné. Ať se jedná o odpovědnost dlužníka za podání bezdůvodného insolvenčního návrhu nebo o odpovědnost navrhovatele za podání (šikanózního) insolvenčního návrhu atd. 49

Osobně si dále myslím, že předešlá forma zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání nebyla rozhodně ideální. Hlavně pozice správce konkurzní podstaty bývala v některých řízeních až příliš neotřesitelná, často docházelo ke korupci a nejvíce na to samozřejmě dopláceli věřitelé. Navíc také docházelo ke střetu předešlého zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání s jinými zákony – například se zákonem o správě daní a poplatků. V neposlední řadě také převládající likvidační princip nad sanačním – to znamenalo, že správci většinou dávali přednost likvidaci podniku před možností jeho ozdravení.

50

Seznam použité literatury: 1. Maršíková, Jolana JUDr., Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele (příručka zejména pro neprávníky), vyd. Linde Praha, a.s., 2009, 394 stran, ISBN 978-807201-780-5

2. Rod, Jiří. Daně a finance, Odpovědnost úpadce za nepodání insolvenčního návrhu a způsobenou škodu dle insolvenčního zákona, 2008, (ASPI, a.s. - ID: LIT30095CZ), článek / autorský text ze dne 15.4.2008, [cit. 2010-01-06]

3. Schelleová Ilona, Insolvenční zákon poznámky, provádějící předpisy, související předpisy, vyd. EUROUNION Praha, s.r.o., 2006, 399 stran, ISBN 80-7317-054-X

4. ÚZ č.737 - Insolvence, Ochrana hospodářské soutěže, Veřejná podpora, Ostrava: Sagit, podle stavu k 10.8..2009, 176 stran, ISBN 978-80-7208-752-5*TS 02

5. Zoulík, F., zdroj: Právní fórum, Vývoj insolvenčního řízení, zdroj, (ASPI, a.s.- ID LIT32614CZ), text ze dne 30.4.2009, [cit. 2010-01-06]

6. Gürlich & Co., Insolvenční zákon - Nová právní úprava úpadkového řízení, 2007 [cit.

2006-11-27]

[online].

Dostupný

z WWW:



7. Portál Ministerstva spravedlnosti ČR: www.justice.cz, Formuláře a vzory, 2010 [cit. 2010-2-11] [online] Dostupný z WWW:

8. Portál Ministerstva spravedlnosti ČR: www.justice.cz, Příklad některých důležitých lhůt v insolvenčním zákoně, 2010 [cit. 2010-2-11] [online] Dostupný na WWW:

51

Seznam použitých zkratek ZKV –

zákon o konkurzu a vyrovnání (č. 328/1991 Sb.)

INSZ -

Insolvenční zákon (č. 182/2006 Sb.)

Slovník cizích slov Modifikující -

pozměňující, upravující

Fragmentárně -

nesystematicky, neuceleně,neuceleně

Recepce -

přijetí

Sukcese -

nástupnictví, následnictví, přejímání

Diferencovali-

rozlišovali, odlišovali

Detence-

zadržení; právo stav, kdy osoba ovládá nějakou věc, kterou nevlastní a nakládá s ní jako s cizí

Merkantilismus -

ekonomická teorie považující za základ bohatství směnu výrobků a obchod

Partikularismus -

prosazování dílčích zájmů před zájmy obecnými

Rigidně-

nesmlouvavě, stabilně

Relevantní -

významný, důležitý, rozhodující

Disproporce-

nepoměr, neúměrnost, nerovnoměrnost

Unifikace -

sjednocování, jednotnost

Kontinuitní -

souvislý, spojitý, plynule probíhající, nepřetržitě trvající

Reflektovat -

odrážet, vzít v úvahu, uvážit, usilovat o něco, přijmout, zajímat se

Sanační-

opatření k nápravě, ozdravení

Kolizní -

právo určující

Deklaratorní -

vysvětlující, prohlašující

Legitimace -

oprávnění, zmocnění; právní uznání

Komparace -

přirovnání, srovnání, porovnán

52

Přílohy Přihláška pohledávky.................................................................................................... č. 1 Hlasovací lístek ............................................................................................................ č. 2 Návrh na povolení oddlužení........................................................................................ č. 3 Insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na prohlášení konkursu ..................... č. 4 Insolvenční návrh podaný věřitelem ............................................................................ č. 5 Žaloba o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty.............................................. č. 6

53