milost & pravda Proč svět nenávidí křesťany? Někdo se na nás dívá Jak je vidí Bůh? Slovo úvodem D. Wilkerson Jerry Lillard pastor církve Nové začátky

milost & pravda z p r a v o d a j

v š e c h

listopad 2007

Slovo úvodem Někomu se zdá rok jako věčnost, někomu uteče jako voda. Pro mě to v tuto chvíli byla jednoznačně „voda“. Jako by to bylo nedávno, co vyšel úvodník o narozeninách Jihočeské církve Cesta života, a je tu zase o jeden rok víc. A přesto se za tu dobu stalo tolik nových věcí. Rozběhl se „domácí“ web, který přináší nové zprávy z Českých Budějovic, Českého Krumlova i Prachatic. Církev naskočila na nový systém skupin. Stmeluje se a hledá s Pánem nové cesty jak pro celé Tělo tak pro jednotlivé údy ve dnech ztišení a rozjímání. Víte, že v posledních dnech se až záhadně vynořilo poměrně mnoho případů nemocí, kolapsů, úrazů a nevím čeho všeho ještě. Velmi mě potěšilo, když mi manžel řekl, jak církev na toto protivenství zareagovala. Společně se sešla na naprosto neplánovaném setkání (které nebylo ani svoláno z míst bratrů starších) a začala společně bojovat. Věřím, že v tom je síla. Když Tělo cítí, že některé údy kolabují, postaví se za ně a nesou je na modlitbách, dokud nezačnou znovu zdravě fungovat. A tak Tělo Kristovo fungovat má. Tak teď snad už jen (jak se často v nedě− li toužebně zmiňuje Petr), aby Pán na každý den přidával těch, kteří by spaseni byli... Milá církvi, všechno nejlepší k 18. naro− zeninám. −x−

j i h o č e s k ý c h

ročník 7

číslo 11

Proč svět nenávidí křesťany? Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem vyvolil vás a postavil jsem vás, abyste šli a přinesli ovoce.“ Pak rychle dodal tato vážná slova: „A vaše ovoce aby zůstalo“ (Jan 15:16). Tato Kristova slova se týkají všech Jeho učedníků, v každé době. V podstatě nám říká: „Ujistěte se, že vaše ovoce přetrvá v den Soudu.“ Slovo „ovoce“ znamená konat Kristovo dílo a Jeho službu zde na zemi. Jako věřící jsem byl vyvolen a ustanoven, abych šel do celého světa a kázal Kristovo evangelium. Navíc jsem, jako služebník tohoto evangelia, povolán, abych činil a trénoval pravé učedníky. Nuže, existuje taková věc jako falešné obrácení. Ježíš varoval farizeje: „Běda vám, zákoníci a fari− zeové, vy pokrytci, že obcházíte moře i souš, abyste obrátili jednoho člověka na víru, a když se tak stane, uděláte z něho syna pekla dvakrát více, než jste sami“ (Matouš 23:15). Tohle jsou silná slova, ale přicházejí od Pána samotného. A Ježíš tato slova adresoval horlivým Židům, kteří obraceli ostatní na víru. To byli bibličtí učenci, muži, kteří znali Písmo. Možná si říkáš: „Cožpak to, co tu Ježíš řekl, může vůbec připadat v úvahu? Jak by mohli ti, kdo usilují o obracení lidí na víru, způsobit, že se ztracení dostanou do mnohem horšího stavu?“ Ježíšova odpověď je následující. Když říkal: „Pokrytci!“, prohlašoval o farizejích: „Vaše ovoce je zlé.“ A varoval je: „Proto dostanete těžší rozsudek“ (23:14). Farizejové, ke kterým se Ježíš obracel, se zabývali více množstvím, než aby se starali, zda v lidských srdcích dochází k pravému obrácení. Ježíš jim ve skutečnosti říkal: „Zamykáte nebe pro své takzvaně ‚obrácené‘. A to se děje proto, že ve svém vlastním životě nemáte žádné slovo od Boha. Jdete do tak extrémních praktik při plánování, jak činit obrácené. Ale pravdou je, že lidem, kterých se dotknete, zamykáte nebe.“ Kristus nenávidí pokrytectví církevních vedoucích, kteří se více zajímají o počty než o pravé obrácení Smutné je, že vidíme, jak stejný duch pohání příliš mnoho lidí v dnešní církvi. Rád bych věděl, jestli by Ježíš neřekl mnoha pastýřům, odpovědným za Boží dům, něco podobného: „Procházíte moře i zemi,

Jak je vidí Bůh? „Já ti řeknu, ta naše holka, to je hrůza. Nic jí nezajímá, ani neví, co by chtěla. Pořád, abys jí někam strkal.” „A co váš mladej?” „Hele, co ti budu povídat, sluchátka na uších a pařit na compu, to je jediný, co ho zajímá.” „My jsme v jejich letech už věděli, ale dneska ti mladí? Koukaj akorát, jak se zašít, aby po nich člověk nic nechtěl. Já to vidím na našich dětech. V tejdnu ve škole, s kamarádama, o víkendu mládež, a že je doma práce, to je jim jedno.” ”........” Možná jste podobný rozhovor slyšeli někde na návštěvě, v autobusu nebo jste si podobným způsobem posteskli i vy sami. Nevím, ale já podob− né rozhovory náhodně slýchám docela často, ale nedávno jsem ho slyšela v církvi od křesťanských rodičů a bylo mi z toho dost smutno. Rozhodně nechci zpochybňovat nutnost výchovy a důsledného vedení, vždyť i Bůh se netají svým názorem, že kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas (Přísloví 13:24). Ale tady nejde o ne− zbytnost výchovy, ale o náš rodičovský pohled na naše děti. Hodně jsem o tom pře− mýšlela, proč rodiče vidí své děti tak, jako v úvodním rozhovoru, a ptala jsem se Boha: „Bože, co se dá udělat proto, aby je viděli jinak?” A pak mě najednou napadlo: „Jak je vlastně vidí Bůh?” A protože jsem zvyklá se ptát, když něco nevím a chci to vědět, Boha jsem se zeptala. Mluvit s Bohem je prima

c í r k v í

abyste našli nové představy, koncepce, plány, pro− gramy. A to všechno proto, abyste dostali lidi do své církve. Jste naleptáni pokrytectvím počtů. Měříte úspěch tím, kolik osob naplní vaše sedadla.“ Mohu vám říci, že ne každý, kdo se v naší církvi nazývá křesťanem, je opravdu obrácený, spasený věřící. Současně vás mohu ujistit, že jestliže sem takoví lidé přijdou a skončí jako dvojnásobné dítě pekla, bude to kvůli tomu, co slyší kázat z kazatelny. Bude to díky neúplnému poselství evangelia. Nebude to kvůli tomu, že by odmítli usvědčující pravdu Ducha svatého. Kde jsou Janové Křtitelové dneška? Ptám se vás: kde jsou pastýři, kteří nezjemňují své poselství pro společenskou smetánku? Kde jsou kazatelé, kteří jsou tak vydaní Kristu, že kážou stejné poselství jak králům, tak chudým a pohrdaným? Třesu se při pomyšlení, že je možné, abych já nebo kterýkoliv jiný kazatel evangelia zavíral nebe a způsobil, aby se „obrácení“ stali dvojnásobnými dětmi pekla. Přesto se to dnes děje, a všechno kvůli tomu, že někteří služebníci potřebují být milováni a chváleni ostatními. Tak kompromitují pravdu, aby je svět uznával. Ježíš o tom mluvil. Svolal své učedníky dohroma− dy a „na shromáždění“ všech lidí ostře pokáral nábo− ženské zákoníky: „Varujte se zákoníků, kteří se chtějí procházet ve slavnostních pláštích a mají rádi zdravení na tržištích a přední sedadla ve shro− mážděních a čestná místa při večeřích“ (Lk 20:46). Stručně řečeno, říkal lidem: „Varujte se pastýřů, kteří milují chválu od lidí. Dejte si pozor na muže znalé Bible, kteří usilují o náklonnost a potlesk od lidí. Buďte obezřetní před církevními vedoucími, kteří chtějí uznání od společnosti.“ Církev, která je světem uznávaná a schválena je oxymóron, contradictio in adiecto. Je to nemožnost, nesmysl. Podle Ježíše je každá církev, kterou svět miluje, ze světa a ne Kristova: „Kdybyste byli ze světa, svět by měl rád, co je jeho; že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí“ (Jan 15:19). Můj život byl mocně ovlivněn díly George Bowena, presbyteriánského misionáře, který působil v Indii v letech 1838 až 1879. Bowen se vzdal veškeré své misionářské podpory, aby se přestěhoval do slumu a žil jako tamní domorodci. Vedl velice

C e s t a

pro vnitřní potřebu − neprodejné

D. Wilkerson skromný život, téměř na pokraji bídy. Ale díky této své volbě za sebou zanechával svědectví o skutečné moci života v Kristu. Tento zbožný muž varoval před příchodem ducha antikrista. Identifikoval tohoto ducha antikrista jako „ducha moderní společnosti.“ Podle Bowena infiltruje protestantskou církev postojem, metodami a morálkou širší společnosti. Duch antikrista bude pokračovat ve svém působe− ní, dokud bude vidět rozdíl mezi společností a církví. Za čas svět ztratí svou nenávist ke Kristově církvi a pravým věřícím. Ustane pronásledování a církev bude světem milovaná a uznávaná. Jakmile se to stane, napsal Bowen, usedne tento duch antikrista na trůn. Před několika měsíci, když se už téměř otevíraly dveře do Iráku pro křesťanské organizace pomoci, vyšel v New York Times nactiutrhačný článek. Tohle je možné očekávat od liberálního světského tisku. Oni možná tleskají dodávkám jídla do Iráku, ale rozhodně ne kázání Krista. Ale tento článek citoval jednoho evangelického učence, který byl k celému úsilí kritický. Úplně ho veřejně odsoudil, když řekl, že by si církev měla hledět svého. Tomuto muži Bible skutečně vadilo, že církev bude kázat evangelium. Tohle je světský postoj! Čím blíže se dostáváme ke Kristovu poslání – kázání evangelia, které On ustanovil – tím víc budeme nenáviděni a pohrdáni světem. Nepřátele najdeme všude – lidi, kteří se postaví proti nám v našem zaměstnání, v našem sousedství, i v některých církvích – protože budeme naplňovat Kristovo poslání. Opět Ježíš varuje: „Běda vám, kdyby o vás dobře mluvili všichni lidé. Totéž přece dělali jejich otcové falešným prorokům“ (Lukáš 6:26). Dovolte, abych se zeptal: chválí vás svět? Jste miláčkem města, předmětem obdivu, o kom se mluví? Dostává se vám chvály na světských událostech? Jste politicky správní ve svém působení? Nacházejí se ve vaší přítomnosti starostové, prominenti a slavní? Pak si poslechněte Ježíšova slova k vám: „Na vašem svědectví je něco falešného.“ Ježíš sám to objasňuje: jestliže se jakákoliv církev pohybuje v moci Ducha svatého a naplňuje Jeho poslání, jak přikázal, bude svět tuto církev nenávidět

Pokračování na str. 2

Někdo se na nás dívá

M. Kočerová vedoucí mládeže a mám to ráda, protože Bůh nikdy neříká: „No, možná to je takhle, ale možná, že ne....ale osob− ně si myslím, že....snad, kdybych měl více infor− mací, viděl bych to ji− nak...” Bůh totiž vždycky ví, a to je na něm fajn, můžu se v tom na něj spolehnout, a přece se mnou diskutuje a zajímá ho moje: „Možná, snad, ráda bych, aby to bylo takhle...” A Bůh mi dal odpověď. S dětmi je to jako s mincemi, které mají dvě strany. Na jedné straně je symbol království nebo státu, kterému příslušná měna patří, který minci vydal a kryje jí svým bohatstvím. Na straně druhé je symbol té dané mince, podle toho jaký druh mince to je, jakou má nominální hodnotu. Všechny mince daného království či státu mají tedy jednu stranu stejnou a v té druhé se liší. Jak to souvisí s dětmi? Děti v sobě nesou otisk toho, komu patří, kdo je stvořil a kdo jim dává hodnotu. A pak v sobě nesou otisk sami sebe. To, jak vypadají, jakou mají osobnost, cha− rakter, vlastnosti, obdarování atd. Tím jsou jedinečným originálem. A kde jsou jejich rodiče? Kde je jejich otisk? Ti jsou součástí této „druhé strany mince”, geneticky

Pokračování na str. 2

Zloděj přichází, jen aby kradl a zabí− jel a ničil; já jsem přišel, aby měly život a měly ho hojně. Jan 10:10 (NBK) Vidíme tu dvě rozdílná poslání dvou různých bytostí. Ačkoli všichni tyto biblické verše známe, často můžeme zapomenout, že je máme aplikovat každý den. Někdo se na mě dívá buď aby mi požehnal, nebo mě zničil. Nedávno se mi stala taková zvláštní věc. Šel jsem si do nové posilovny zacvičit a všiml jsem si, že všude jsou bezpečnostní kamery. To mi samo o sobě nevadilo, až do chvíle, kdy jsem vešel do šatny a viděl jsem, že kamery jsou i tam. Kdo by se na tohle video mohl dívat? Co by s ním mohli udělat? Je to proto, aby mě ochránili nebo mi ublížili? Děsivá myšlenka, že? Nemusím ani říkat, že tam posilovat nechodím. Ale napadla mě tato myšlenka, že mě neustále někdo sleduje i v mém osobním životě. Žalm 33:18−19 Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství, aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zanechal v čas hladu. (EKU) Žalm 34:16  Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým, když volají o pomoc, on nakloní své ucho. (EKU) Bůh nade mnou bdí ne aby mi ublížil nebo mě odhalil, ale aby mě chránil, včas viděl zloděje a ničitele mé duše a zachránil mě před smrtí.

−1−

ž i v o t a

Jerry Lillard pastor církve Nové začátky

Žalm 91: Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Ho− spodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost. Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež zhoubu šíří za poledne. Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového. Na vlastní oči to spatříš, uzříš odplatu, jež stihne svévolníky. Máš−li útočiště v Hospodinu, u Nejvyš− šího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka. Dám mu vyváznout, neboť je mi

Pokračování na str. 2

Proč svět nená... Pokračování ze str. 1 a pronásledovat. Podobně jako Pavel, bude její pastor považován za špínu na povrchu země. A ta církev bude nenáviděna bezbožnými politiky a bezbožnými představiteli společnosti. Budou ji nenávidět také homosexuálové, vydavatelé pornografie a nejvíce ze všech odpadlí náboženští vůdci, kteří jsou duchovně mrtví. Ale Ježíš této církvi říká: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blaze vám, když vám budou zlořečit a pronásledovat vás a lživě proti vám mluvit všechno zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože vaše odplata v nebesích je veliká. Takto totiž pronásledovali proroky, kteří byli před vámi“ (Matouš 5:10–12). Proč svět nenávidí církev, její pastory a členy kongregace? Pravý křesťan je milující, klidný, odpouštějící a sta− rostlivý. Ti, kdo poslouchají Ježíšova slova, jsou obětaví, mírní, pokorní a laskaví. Tak tedy, všeobecná moudrost praví, že není přirozené nenávidět ty, kdo tě milují, žehnají ti a mo− dlí se za tebe. Spíš lidé nenávidí jen ty, kdo jim nadávají, okrádají je a proklínají je. Takže proč jsou křesťané tak nenáviděni? Ježíš říká jednoduše: „Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mne měl v nenávisti dříve než vás… Jestliže pronásledovali mě, budou pronásledovat i vás“ (Jan 15:18,20). Proč to tak je? Církev a v ní každý služebník a věřící jsou nená− viděni pro své poslání. Víš, naše poslání je mnohem víc, než říkat ztraceným lidem: „Ježíš tě miluje.“ Je to víc než vyjít lidem vstříc a uchlácholit je. Možná se v údivu stahujete zpět, když vám při− pomínám, o čem je naše poslání. Jednoduše řečeno, naše poslání jako křesťanů je vzít bezbožným to, co je pro ně nejvzácnější – samospravedlnost. Znamená to převést je do svobody, o které si myslí, že je to otroctví. Znamená to oddělit je od zatracujících hříchů. Požehnání vidí jako něco, co končí jen nudou a trudnomyslností. Nejvzácnější věcí pro světského člověka, je jeho samospravedlnost. Přemýšlej o tom: celý svůj život strávil formováním dobrého mínění o sobě. Postavil si modlu ze svých dobrých skutků. Chválí se, že má opravdu dobré srdce a je laskavý k druhým. Stručně řečeno, postavil si svou vlastní Babylonskou věž, pomník své vlastní dobrotě. Je si jistý, že je dost dobrý pro nebe a příliš dobrý pro peklo. Tento bezbožný člověk strávil roky tím, že po− tlačoval své svědomí a zatvrzoval je. Naučil se utišit každý hlas svědomí, který k němu dolehne. A teď si užívá falešného pokoje. Je tak podvedený, on skutečně věří, že ho Bůh obdivuje! A teď, právě když umlčel hlas svého svědomí, po něm jdeš ty, nějaký křesťan. A pravdou je, že mluvíš hlasitěji než jeho umrtvené svědomí: „Dokud se znovu nenarodíš, nemůžeš vstoupit do nebeského království.“ Náhle se stáváš v mysli tohoto člověka hrozbou. Jsi někdo, kdo ho chce připravit o jeho jistotu, že s jeho duší je všechno v pořádku. Po celý čas si

Jak je vidí... Pokračování ze str. 1 se podílejí na tom, jak jejich dítě vypadá fyzicky, ale také jak vypadá duše jejich dítěte, a to nejen na základě dědičnosti, ale výchovou a svým zasa− hováním do života dítěte. Rodiče jsou před Bohem zodpovědni za to, že jejich dítě, stejně jako mince, má ony dvě strany a na nich ten správný obraz. Protože stejně jako u mince, není− li tomu tak, jde o falešnou minci, která musí být přetavena a znovu vyražena, aby mohla vykonat to, k čemu byla poslána. V Jeremjášovi 1:5 je napsáno: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ Tady jasně Bůh říká, že On je tím, kdo je stvořitelem našich dětí. Jemu tedy patří a On jim dává hodnotu. Proč tedy naše děti tak často mají „dvě strany”, kdy na té jedné je obraz nás rodičů, jako by patřily nám a my jsme byli jejich stvořiteli? Na té druhé straně pak nesou obraz svůj, který je ale pokřivený už jen tím, že ta první strana není vpořádku. Nebylo by lepší to, co navrhoval už Ježíš v Lukášovi 20:25? Rodiče jsou dětem dáni také proto, aby „obě strany mince” byly tak, jak mají být. Ale kdo ví, jak to má být?

myslel, že je O.K. Ale ty mu teď říkáš, že všechny jeho dobré skutky jsou jen špinavé hadry. Říkám ti, tenhle člověk v tobě nevidí někoho, kdo mu přináší dobrou zprávu. Ne, v jeho očích jsi mučitel, někdo, kdo usiluje o to, aby mu sebral pokojný spánek v noci. Existují miliony lidí tohoto typu, a mnozí z nich plní každou neděli lavice v církvi. Takoví lidé si myslí, že jsou v dobré Boží milosti, protože se dostavují do církve. Ale vytvořili si svou vlastní představu toho, kdo je Kristus. Jejich kristus je někdo, kdo je stejný jako oni. A tento kristus není formován Božím slovem, ale jejich vlastní slepotou. Teď přicházíš ty a říkáš jim, že bez pokání a oprav− dové změny života jsou ve vzpouře. Říkáš jim, že jejich bezúhonnost, úspěšnost díky vlastním scho− pnostem je pro Boha ohavností. A spíše než v oblibě u Boha na ně bude vylit Jeho hněv, budou−li ve svých hříších pokračovat. Přišel jsi kázat o Kristově krvi, novém narození, oddělení se od světa, o chození v pokoře a posluš− nosti. Ale říkáš to lidem, kteří jsou přesvědčeni, že nic nepotřebují. Nedokážou si představit, jak by takové změny mohly přinést pokoj a štěstí. Pro ně to zní jako suchá, pustá poušť. Někteří kazatelé, kteří to teď čtou, možná namít− nou: „To vůbec není moje poselství. Nikdy bych nebyl tak konfrontační.“ Jiní možná prohlásí: „Jsem povolán, abych přinášel evangelium lásky a milosti. Proto kážu nekontroverzní poselství.“ Nemohu mluvit za jiné pastory, mohu mluvit jen o tom, co znám. Po čtyřicet let až dodnes jsem kázal těm nejtvrdším, nejhříšnějším hříšníkům na zemi: drogově závislým, alkoholikům, prostitutkám. Ale mohu vám říci, že tito hříšníci jsou mnohem méně imunní vůči evangeliu pravdy než mnozí, kteří sedí v církevních lavicích a jsou slepí ke svému stavu. Tisíce takzvaných věřících napříč Amerikou jsou mnohem zatvrzelejší než kdokoliv na ulicích. A žádné uhlazené, umírněné, polopravdivé evangelium nestrhne zdi jejich hříšnosti. Saul z Tarsu byl právě takový zatvrzelý náboženský člověk. Farizeus mezi farizeji, symbol spravedlnosti ve vysoce náboženské společnosti, Saul byl tohle všechno dohromady. Takže, přišel Ježíš k tomuto muži jako někdo, kdo provádí průzkum veřejného mínění, a zeptal se ho, jestli by se nechtěl podívat na bohoslužbu v synagoze? Ne! Saul byl sražen na zem oslepujícím světlem, plným zásahem Kristovy přítomnosti. Bylo to průrazné konfrontační setkání, které zjevilo Pavlovo srdce, přesně odhalilo jeho hřích. Jako služebník Kristova evangelia to mám dělat podobně. Je to můj úkol usvědčovat muže a ženy z jejich hříchu. Mám je varovat před nebezpečím, které na ně čeká, budou−li dál pokračovat ve svých cestách. A žádné množství pochlebování, lichocení nebo jemnosti nebo snahy, aby se mi podobali, jejich stav nezmění. Jasně řečeno, jsem povolán vést lidi, aby zanechali všeho a následovali Krista, kterého pokládali za nezajímavého. Jen Duch svatý ve mně to dokáže uskutečnit. Nerozumějte mi špatně v tom, co tu říkám. Kážu milost, milosrdenství a lásku Krista všem lidem. Falešnou minci od té pravé pozná spolehlivě pouze ten, kdo ví velmi dobře, jak vypadá ta pravá. U našich dětí je to jejich stvořitel, tedy Bůh. Ptejme se Boha a nechme se jím vést dříve, než cokoli do našich dětí zaséváme a dříve, než o nich vynášíme soudy. Mějme na paměti, že každé vyřčené slovo v nich něco způsobí a ptejme se, zda je to to, co tam má být. Přemýšlejme o tom, že to, co od ma− lička našim dětem o nich říkáme, jak je vidíme, jak se k nim chováme, formuje jejich duši a jejich pohled na sebe sama. Je tak důležité mít Boží pohled na naše děti a v souladu s ním i ten rodičovský. A jak je vidí Bůh? „Ty vidíš neuklizený pokojík a ne− splněné povinnosti, ty vidíš jejich selhání, pozdní příchody a špatné známky. Ty vidíš jejich nezájem a to, jak jsou jiní, než bys chtěl, aby byli, ale Já (Bůh) vidím armádu Božích bojovníků od− daných Ježíši Kristu, kteří raději položí svůj život, než aby se vzdali nebeské vize.“ Bůh nás v Matoušovi 6:33 vybízí, abychom nejprve hledali Boží království, a zaslibuje, že když to budeme dělat, vše ostatní nám přidá. Sněme spolu s Bohem Jeho sen o našich dětech a Bůh se postará o jejich neuklizené pokojíčky a nesplněné povinnosti, neboť cesta Božího bo− jovníka začíná právě tam. To jsou ta první bojiště, která si je potřeba podmanit a vyhrát na nich, aby i další boje mohly být vítězné.

A dělám to v slzách. Ale jediná věc, která pronikne zdi vztyčené zatvrzelými lidmi, je náraz Ježíšovy přítomnosti. A ten musí vyjít z úst kajících, modlících se pastorů a členů kongregace. Ježíš řekl: „Já jsem vás ze světa vyvolil“ (Jan 15:19). Tento verš naráží přímo na jádro toho, proč jsme nenáviděni. Když jsme byli spaseni, byli jsme vyvedeni „ze světa.“ A přijali jsme svůj úkol naléhat na ostatní, aby „vyšli ze světa.“ „Že však nejste ze světa… proto vás svět nenávidí“ (Jan 15:19). Kristus v podstatě říká: „Svět vás nenávidí, protože jsem vás povolal z vašeho po− stavení ve společnosti. A to znamená, že jsem vás povolal z vašeho společenství, z vašich přátelských vztahů. Ale já jsem vás nepovolal jenom ven. Já jsem vás potom poslal, abyste povolávali ven každého dalšího.“ Duch protestantského antikrista usilovně pracuje, aby zabránil tomuto oddělení křesťanů od světa. Dělá to tak, že se věřícím zdá možné pobývat ve světě a stále ještě se považovat za křesťany. Možná se ptáš: „Co přesně má Ježíš na mysli, když říká ‚svět‘?“ On nemluví jen o bezbožných žádostech, požit− kářském šílenství, pornografii nebo cizoložství. Ne, „svět“, o kterém Kristus mluví, není nějaký seznam hříšných praktik. To je jen jeho část. Mnoho muslimů „vyšlo“ ze všech těchto věcí pouhou silou vůle a strachem ze záhuby. „Svět,“ o kterém Ježíš mluví, je neochota vydat sami sebe Jeho nadvládě. Krátce, světskost je každý pokus o směšování Krista s tvrdohlavostí. Víš, když se poddáme Kristově panství, přimkne− me se k Ježíši. A jsme vedeni Duchem svatým, krok za krokem, do chození v čistotě a spravedlnosti. Začínáme si vážit Božích domluv a napomínání. Nikdo nemůže vejít pod panství Krista, dokud nestojí tváří v tvář požadavkům Kříže. Zjišťuji tuto pravdu pokaždé, když se postavím, abych kázal. Jak se tak upřeně dívám z kazatelny do našeho shromáždění, musím každý týden počítat s tím, že mezi věrnými věřícími jsou rozptýleni nevěřící, kteří sem vešli poprvé. Někteří z nich jsou úspěšní obchodníci, dosahují úspěchu vlastním přičiněním a tvrdým podnikáním. Další přicházejí ze všech možných druhů zaměstnání. Ale všichni jsou zatíženi břemenem tajného hříchu. Tito lidé žijí, jak se jim líbí, nejsou pod žádnou duchovní autoritou. Ale jsou prázdní a bez iluzí. Onemocněli ze soustavného provozování požitků, které je nikdy neuspokojí. Mohl bych jim kázat všechna možná kázání o prin− cipech a pravidlech chování, nebo jak si poradit se stresem, nebo jak jednat se strachem a vinou. Ale žádné ze všech těchto typů kázání nedostane nikoho „ze světa“. Nezmění to srdce nikoho. Já prostě musím říkat nevěřícímu, že jeho tvrdohlavost, umíněnost, sebejistota a tvrdošíjné úsilí udělat všechno svým způsobem ho zničí. A nakonec mu to přinese věčnou trýzeň. Kdybych mu takové poselství nepřinesl, navždy jsem pro něj zavřel nebe. A učinil jsem z něj dvoj− násobného člena pekla. Jeho postavení by bylo horší než předtím, co prošel našimi dveřmi.

Někdo se na... Pokračování ze str. 1 oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.

Musím tomuto člověku přinést tváří v tvář poselství, že musí ukřižovat svou nezávislost. Musím mu ukázat, že musí vyjít ze svého iluzorního, oklamá− vajícího světa pocitu vlastní dobroty. Musím mu říci, že není žádná jiná cesta ke klidu a pokoji v jeho životě kromě plného vydání se Králi Ježíši. Jinak jsem tohoto člověka oklamal. A spáchal jsem strašný hřích nejhoršího druhu pýchy: připočítal jsem si ho jako „obráceného“, abych sám vypadal dobře. Ať se to nikdy nestane! Jako služebník evangelia Ježíše Krista jsem po− vinen mluvit Jeho pravdu každému, kdo opravdu činí pokání: „Od teďka budeš nenáviděn a pro− následován.“ Ježíš se jednou obrátil k některému ze svých pozemských příbuzných a řekl: „Vás svět nemůže nenávidět“ (Jan 7:7). Těmito strašnými slovy nám Ježíš dává přímo lakmusový test pravé církve a pravého učedníka. Rád bych věděl, kolika církvím a křesťanům by bylo možné dnes říci: „Vás svět nemůže nenávidět.“ Kristus v podstatě říká: „Vy jste přinesli tolik světa do církve – tolik jste rozředili moje evangelium – že vás svět nadšeně přijímá. Stali jste se přáteli tohoto světa.“ Jakub nám dává ve své epištole toto varování: „Přátelství se světem je nepřátelství s Bohem… Kdokoli si tedy umíní být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem“ (Jakub 4:4). Samozřejmě, Ježíš byl přítelem politiků a hříšníků. Ale také je psáno, že byl „oddělený od hříšníků“ (Židům 7:26). Sloužil hříšníkům, ale jako ten, kdo se podrobil svému Otci. Podobně jako On jsme i my povoláni být v tomto světě, ale ne z něho. „Pamatujte na slova, která jsem vám řekl… Jestliže pronásledovali mě, budou pronásledovat i vás“ (Jan 15:20). Nemusíš si říkat o pronásledování. Nepřijde kvůli tvé výkonnosti v zaměstnání nebo tvé rase nebo tvému zevnějšku. Ne, přijde prostě proto, že jsi učinil Krista svým Pánem. Bůh má soucit s každým křesťanem, jehož svět nemá v nenávisti. A Bůh pomoz politikovi, který je zastáncem Krista; svět ho bude nenávidět a démo− nizovat. Teď mi dovolte, abych vám uvedl slovo povzbu− zení. Ačkoliv svět nenávidí a pronásleduje Kristovy pravé učedníky, nalezneme mezi členy Jeho církve vzrůstající lásku a zbožné city. Opravdu, to, co je důvodem, že nás svět nenávidí, přiměje naše spra− vedlivé bratry a sestry, aby nás přijímali tím více. V nadcházejících dnech se láska v Božím domě stane ještě vzácnější. Budeme celým světem nenávi− děni, terčem posměchu v médiích, zesměšňováni v Hollywoodu, spolupracovníci se budou ušklíbat, společnost si z nás udělá terč posměchu. Ale až vejdeme do Božího domu, vstoupíme na místo neuvěřitelné lásky, kdy se navzájem milujeme tak, jako Kristus miluje nás. Nebude záležet na tom, jakému pronásledování jsme čelili. Budeme přijati těmito slovy: „Buď vítán doma, bratře, vítej doma, sestro. Tady je místo, kde jsi milován (milována).“ Budeme opět posíleni, abychom dál vycházeli, jak nám náš Pán přikázal, s Jeho pravým evangeliem. Copyright © 2005 by World Challenge

Otče, je to taková útěcha vědět, že oči našeho pastýře se na nás neustále dívají. Vědět, že vlci, kteří se vždy skrývají a čekají na naše duše, nemají žádnou šanci, dokud jsi tady Ty. Děkuji za Tvou nekončící lásku, kterou zaléváš svůj lid. AMEN

Krátká zamyšlení Lidé jsou jen vánek, urození jsou jen lživé zdání. Na váze stoupají vzhůru, dohromady jsou lehčí než vánek. Neslibujte si nic od útisku, nedejte se šálit tím, že něco uchvátíte, k jmění, byť i při− bývalo, neupněte srdce. Bůh promluvil jednou a dvojí věc jsem slyšel: Bohu patří moc i milo− srdenství je, Panovníku, tvoje. Ty každému splatíš podle jeho skutků. Žalm 62, 10−13 V našem národě se historicky opakuje snaha uchvá− tit moc skrze útisk druhých. V každém století měl tento rys jinou podobu, ale v zásadě je to stále stejný kořen. Jeden chce zbohatnout na tom, že druhému zkonfiskuje majetek, ukradne mu úspory, nezaplatí mzdu, ošidí ho v obchodování a navíc ještě pošpiní jeho jméno − udělá z něho třídního nepřítele. Je to velký kaz našeho národního charakteru, se kterým bychom měli jednat. Nezapomeňme: Moc patří Bohu, Bohu patří milosrdenství a Bůh odplatí každému, podle jeho skutků...

−2−

(Sheepmail říjen 2007)

M. Frydrychová

Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce. Mt 18, 10 Začala škola a většině dětí i rodičů nastaly starosti. Ano, je to tak − škola dělá dětem starosti. A my, se svou ctižádostí a potřebou jedniček u svých dětí, ty starosti často ještě násobíme. A běda dětem, kterým škola moc nejde. A tak si zopakujme právě dnes, že Pán Ježíš si přeje, abychom nechválili jen šikulky, ale po− vzbuzovali i děti pomalejší. Vždyť andělé našich dětí jsou neustále v blízkosti nebeského Otce. A to budiž posilou i pro vás, maminky, tatínkové, ale i paní učitelky. z textů www.tvr.cz

Narcisová zahrada Už několikrát mi dcera volala a přesvědčovala mě: „Mami, musíš se přijet podívat na narcisy dřív, než odkvetou.“ Chtěla jsem, ale byly to dvě hodiny jízdy autem. „Přijedu příští úterý,“ slíbila jsem, když mi zavolala potřetí.

„Doufala jsem, že mě vezmeš do servisu pro auto.“ „Jak je to daleko?“ „Jen pár bloků,“ řekla Carolyn. „Budu řídit, jsem na to zvyklá.“ Po několika minutách jízdy jsem se musela zeptat: „Kam jedeme? Tudy se nejede do servisu!“

Příští úterý bylo chladné a deštivé, ale dala jsem slovo a tak jsem jela. Když jsem konečně dorazila do Carolynina domu, objala a pozdravila se s vnou− čaty, řekla jsem jí: „Zapomeň na narcisy, Carolyn!“

„Jedeme do servisu oklikou,“ usmála se Carolyn, „kolem narcisů.“ „Carolyn,“ řekla jsem striktně, „prosím, otoč to.“ „To je v pohodě, mami, slibuju. Nikdy by sis neodpustila, že jsi o tohle přišla.“

„Není vidět na cestu, je mlha a zataženo a nic na světě, kromě toho, že jsem chtěla vidět tebe a děti, by mě nepřinu− tilo ujet ani centimetr navíc.“ Moje dcera se klidně usmála a řekla: „V tomhle počasí je− zdíme pořád, mami.“ „No, mě nedostaneš zpátky na silnici do− kud se to nevybere a pak zamířím rovnou domů!“ Ujistila jsem ji.

Asi po dvaceti minutách jsme zahnuli do malé, štěrkové uličky a před námi se objevil malý kostelík. Na vzdálenější zdi kostela visela cedule, na které bylo napsáno „Narcisová za− hrada.“ Vystoupily jsme z auta, každá jsme vzala za ruku jedno dítě a násle− dovaly jsme Carolyn po cestě. Když jsme zahnuly za roh, podívala jsem se

Byla jsem tu jen na chvíli aneb jeden skutečný příběh Byla jsem malá Supernova. Zazářila a potěšila na krátký pozemský čas. Teď jsem ale jako Stálice, na věky v milující náruči mého Tatínka. Šlo o zlomek vteřiny, a... Woooow, lidi, jsem tady. No to je zázrak. Já jsem vážně tady. Maminka to ještě netuší. Jsem strašně moc malinká. Navíc teď mají s tatínkem plnou hlavu Velikonoční konference. No, nevadí. Zabydlím se a oni si určitě brzo všimnou. Vyvíjí se to dobře. Je tu teploučko a vůbec nic mi nechybí. Lepší byteček bych nenašla. A hele, mamka je v koupelně. Co tu asi... a je to tady. Ona si dělá testíček. Haló, mami, jsem tu. Cítím, jak se jí zrychluje tep rozrušením. Ještě chvíli sleduje dva fialové proužky a už slyším, jak rozechvělým hlasem říká: „Kájí, já jsem asi těhotná.“ Tááák. Už o mě ví i taťka. Maminka si pro jistotu za čas test zopakovala. Nedivte se, chtěla mít jistotu a můj hlásek slyšet nemůže. Tak už si tu vegetuju přes dva měsíce. Je to tu príma. Ale co to? Něco teplého kolem mě pro− klouzlo kamsi dolů. Cítím maminčinu paniku. Tatínek ji pokládá a dává jí nohy nahoru. Ó jé, to bylo trošku krve, a to se nemá dít. Tatínek se modlil a krvácení ustalo. Na vyšetření řekla paní doktorka mamince, že neví od čeho to bylo a že v těhotenství jsou všechna krvácení záhadná. Ale aspoň si odnesla můj obrázek.

Teď s tatínkem sedí nad počítačem a jen několika málo lidem sdělují tu dobrou zprávu. Předně dědečkům, babičkám, tetám a strejdům z Prachatic. Zpráva se roznesla tak neskutečně rychle, že už za krátko se vracela gratulace i z Prahy. Jsem tu krásných 16 týdnů a paní doktorka chce maminčinu krev. Prý na testy. Chtějí vědět, jestli jsem zdravá. A to já jsem, takže se těším, až to mamince řeknou. Je brzo ráno a volá paní doktorka. „Můžete k nám zaskočit, paní Sedláčková?“ ptá se maminky. Cítím její stoupající nervozitu. Něco není v po− řádku. Cestou od paní doktorky se chvěje po celém těle, vnímám to každou svou buňkou. Chci volat: mami, neboj, jsem v pořádku! Ale neuslyší mě.

nahoru a zalapala jsem po dechu. Přede mnou se rozprostírala nádherná podívaná. Vypadalo to, jako by někdo vzal ohromný hrnec zlata a polil jím vršek hory a stráně pod ním. Květiny byly vy− sázeny ve velkolepých, vířivých vzorech, tmavě oranžové, bílé a mnoho odstínů žluté. Každá barevná odrůda byla vysázena ve skupině a vypa− dala jako samostatná vlna v květinové záplavě. Pět akrů osázených květinami. „Kdo si s tímhle dal tu práci?“ ptala jsem se Carolyn. „Jedna žena,“ řekla Carolyn, „patří jí ten poze− mek. To je její domek,“ Carolyn ukázala směrem k dobře udržovanému, dřevěnému stavení s šik− mou střechou, které uprostřed té nádhery vypadalo malé a skromné. Na zápraží jsme si všimly cedule. Byla nadepsána „Odpovědi na otázky, které vím, že byste chtěli znát“. První odpověď byla prostá. Bylo tam napsáno: „50 000 cibulí“. Druhá odpověď byla: „Jedna po druhé, jednou ženou. Dvě ruce, dvě nohy a velmi malý mozek.“ Třetí odpověď byla: „Začala jsem v roce 1958.“ Tady to bylo, narcisový princip. Ten moment pro mě znamenal zážitek, který změnil můj život.

To já nevím, jsem ještě moc malinká. Dyť ty na ní parazituješ víc než já. Mě stačí pár hormonů, ale ty z ní vysáváš všechnu šťávu.

Z. Sedláčková

Tatínek je optimista a uklidňuje maminku tím, co zjistil na internetu. Špatné krevní výsledky jsou orientační a často nic neznamenají. Maminka je klidnější a modlí se: „Bože, prosím, naplň mě svým pokojem. Nechci se celý těho− tenství třást a přenášet to na miminko.“ V ten moment se to stalo. Zaplavilo mě to nepopsatelně nadpřirozené něco, v čem se dá tak krásně v klidu odpočívat. A v těchto dnech začal pořádný kolotoč. Spousta slibů od lékařů, ale stále se nic nevědělo. Cítila jsem přesně, kdy maminka vstupuje do ordinace a kdy z ní vychází. Na chodbě z ní Boží pokoj sklouzl jako plášť a znovu ji zahalil teprve až když vycházela ven. Tak už jsem tu 20 týdnů. A je mi skvěle. Moment... Co tohleto je? Co to sem leze za tyčku? Počkat, to je přece moje vodička. Běž se napít ze své. Slyšíš? Šup šup. Ufff. Lekla se a utekla. Maminka leží úplně v klidu, ale noc určitě ještě není, to bych slyšela, jak se za mě tatínek modlí a pak si s maminkou přejou dobrou noc. Aha, ta vtíravá žíznivá tyčka byl zase nějaký test, na který bude maminka 2 týdny čekat. Já vím, že výsledky budou dobré, ale maminka s tatínkem musí trpělivě čekat. Ale aspoň už budou mít klid. Tatínek mezitím naplánoval dovolenou. Všichni tři odjíždíme do krásného krumlovského pen− zionku Ula k tetě Ivance. Tatínek si to nemůže vynachválit a maminka je nadšená z něho. A jsme zase doma. Brzy přichází testy z plodové vody a jsou dobré. Jenže lékaři stále nějak přihlížejí k testům z krve a pokračují ve zkoumání maminky. Kolotoč se opakuje. Lékaři si přehazovali maminku z ruky do ruky. V Budějicích jí řekli, že mám poškozenou hlavičku a krátké nožičky. Pak jsme s dědou a taťkou trandili do Prahy, kde řekli, že hlavička je úplně v pořádku a nožičky jsou tak akorát k celému tělíčku. Diag− nózy se stále měnily. Nikdo se nemohl dohodnout, jak vlastně dlouho v mamince jsem, protože každý ultrazvuk ukazoval něco jiného.

Ale mě si tu maminka přála. Tebe ne. Vím, jak mě má ráda. Jak se za mě s tatínkem modlí a mažou olejíčkem přes bříško a moc pěkně o mně mluví... Nemám chuť se s tebou bavit. Prostě zůstávám a hotovo. Naši už jsou z těch návštěv ordinací unavení. Proto jsem ráda, když jedou cvičit s tatínkovou kapelou. Tam se všechno zdá snazší. Mám ráda neděli. Tatínek vede chválu, ve které zpívá i ma− minka. Když se k nim přidá celý sál, mám pocit, že jsem v nebi. Už jsem tu víc než 24 týdnů. Lékaři bezpečně zjišťují, že moc nerostu. To ten můj spolubydlící se tu naparuje a kyne víc než já. Cítím se trochu stísněně, ale pořád se mi ještě daří dobře. Myom přesvědčil lékaře a ti straší maminku i tatínka, že je možná zhoubný. Kvůli mému bez− pečí se nedá udělat žádný test, a tak budou moje rodiče strašit smrtícím nádorem až do operace. Hej, myome, nemůžeš se trochu šoupnout? Už tu vážně nemám skoro žádný místo. Nech mě spát a nemel sebou furt. Šploucháš na mě. Ó jé, asi jsem se rychle převalila a kopla ma− minku do močového měchýře. Poznám to, vždycky vyběhne rychleji než jindy a utíká na záchod. Ano, na chodbě malé zastavení na nazutí pantoflíčků a... počkat, co se to děje? Tady klesá hladina. Zastavte to! Mně tady někdo vypouští bazén! Slyším, jak maminka volá: „Kájo, mně asi praskla voda!“ Tatínek je vždycky napůl vzhůru při těhle nočních výletech na záchod, takže je u maminky coby dup. Zatímco se maminka utírá z té náhlé povodně, tatínek sám likviduje tu na zemi.

Juj, to jsem se lekla. Co ty tu děláš? Tohle je můj byteček. Můj teď taky. Kdo vlastně jsi? Myom. Ale dělám se silně záhadným. Dokto− rům se ze mě pěkně protočí panenky, uvidíš. Hihihi. A proč to děláš? Podívej, já se na šarži tumoru nebo dokonce zhoubnýho nádoru nikdy nevyšplhám. Vždycky budu jenom obyčejnej svalovej uzel. Tak aspoň teď si přece nezkazím zábavu, ne? Musíš pryč. Trápíš mi maminku. Ani náhodou, na to zapomeň! Ale tohle je moje místo. A o tom rozhoduje kdo?

−3−

Přemýšlela jsem o této ženě, se kterou jsem se nikdy nesetkala, která před více než čtyřiceti lety začala cibulku po cibulce uskutečňovat svou vizi krásy a radosti na obyčejném vršku hory. Sázení jedné cibulky za druhou, rok za rokem, změnilo svět. Tato neznámá žena navždy změnila kousek země, na které žila. Princip narcisové zahrady nám něco ukazuje. Učit se jít dopředu k cíli a touhám krok za krokem − často je to jeden dětský krůček za druhým − učit se dělat to s láskou a využít běhu času. Když znásobíme malé chvilky malým přídavkem denního úsilí, tak zjistíme, že můžeme dosáhnout nádherných věcí. Můžeme změnit svět. „Je mi z toho trochu smutno,“ přiznala jsem Carolyn. „Co jsem mohla dokázat, kdybych před třiceti lety měla nějaký cíl a pracovala na něm jednu cibulku po druhé, celá ta léta. Jen si představ, co jsem mohla dokázat!“ Má dcera shrnula poselství dne svým obvyklým, přímým způsobem. „Začni zítra.“ Nemá smysl přemýšlet o ztracených hodinách včerejška. Mnohem lepší je místo lítosti se zeptat: „Co s tím udělám dneska?“ (převzato se souhlasem Jakuba Matějů z webu www.donebe.procne.info/podo/a.htm)

Za minutu už čekáme na taxi, které nás vezme do nemocnice... Tatínek jde mamince domů pro oblečení. Neví, co se bude dít. Neví, co nás teď čeká. Neví nic. Maminku monitorují. Každou chvíli slyším svoje srdíčko z venku, jak ho mamince pouští z přístrojů. Je už půl sedmé, hlídají nás obě přes 6 hodin. Cítím se unavená. Asi si zdřímnu. Chybí mi objetí vodičky. Srdíčko bije, ale jde mu to moc ztěžka. Jsem tolik unavená, ale nemůžu usnout. Maminku vezou na ultrazvuk. Najednou mám pocit, že se někam vytrácím. Všechno je nepředstavitelně namáhavé. Už nemám žádnou sílu... Ticho. A jako když se zableskne, je mi fajn. A jsem tak volná. Žádné stísnění jako před chvilkou. Stoupám nahoru. Jé, mamí, tady jsem. Mávám, ale ona mě vidět nemůže. Tak takhle vypadá moje maminka zvenku. Ta sleduje ultrazvuk a s rozechvěním poslouchá pana doktora, který se jí šetrně snaží sdělit, že moje srdíčko už nebije. Už nemůžu zůstat. Mávám a v momentě mě zachycuje Boží Tatínkova náruč. Je mi krásně. Na zemi jsem byla jen na malou chvíli, ale stálo to za to. Vždyť maminka byla maminkou a tatínek byl poprvé tatínkem. Myslím, že celou dobu pod tlakem špatných zpráv tušili, že je tu i ta možnost, že to takhle dopadne. A možná právě proto si dobu se mnou užívali na− plno. Já tedy ano. Až jednou sem, za nebeským Tatínkem, přijde i můj pozemský tatínek a maminka, budu už „velká holka“ plnosti Kristových let. Pak už nás nerozdělí žádný lékař, žádná smrt. Budeme spolu s ostatními žít věčně v Božím království.

Vidění o církvi

T. Maršálek

Před pár týdny jsem měl vidění o církvi. Bylo to vidění o mušli a perle. V tomto vidění jsem viděl mořské dno a na tomto dně jsem viděl mušli, která byla pootevřená. Když jsem se na ni díval delší dobu, tak jsem v ní uviděl krásnou perlu. Přemýšlel jsem, co to znamená. Po chvíli jsem dostal odpověď. Ta mušle je církev a ta nádherná perla v ní je Ježíš. Začal jsem si uvědomovat, že církev má být otevřená, aby perla (Ježíš) byla vidět. Jenže při bližším pohledu jsem uviděl ještě něco, nebo někoho. Byl to pastor, náš pastor. Stál tam a podpíral tu mušli, aby byla otevřená. Jenže to nekončilo. Po chvíli jsem opět viděl, jak Peťa slábne a začínají se mu třást ruce. Jestliže Peťa zeslábne a mušle se zavře, tak zmizí světu pohled na perlu (Krista). A z církve zmizí to, co jí dává hodnotu a činí ji přitažlivou pro lidi venku. A slyšel jsem slovo. Jděte mu na pomoc, ale ne podpírat mušli, ale podpírat pastorovy ruce. Když Peťa podpíral mušli, tak jsem viděl, jak tam vcházejí lidé a stávají se součástí církve. Byla v tom výzva. Lidé církve, jestli chcete vidět růst církev, musíte podepřít pastorovy ruce modlitbami a moudrým uvažováním.

Jídlo jako Boží dar P. Zemanová Židovská kuchyně je taktéž ovlivněna způsobem, jakým je nutné podle ustanovení juda− ismu zabít zvíře určené k přípravě pokrmů, a také jakým postu− pem musí být jeho maso zbaveno krve. Celá tato pro− blematika je podřízena přísným nařízením, proto jde o činnost, pro kterou je zapotřebí specifických odborných znalostí. Z tohoto důvodu tuto práci vykonává pouze šochet, od− borník, jenž k tomu získal oprávnění obtížnou zkouškou. Zkušený šochet tedy nikdy nezabije zvířata zjevně nemocná či poraněná, neboť jedině zdravá zvířata jsou rituálně čistá. Tato ustanovení také zakazují použít k přípravě jídel zvířata uhynulá jakýmkoli přirozeným způsobem, například zabitá šelmami nebo leklé ryby. Jde−li o savce, prozkoumá vnitřní orgány, aby zjistil, není−li zabité zvíře postiženo nemocí, neboť takové zvíře je nečisté, a proto nevhodné k upotřebení v kuchyni. Šochet však může zpracovat ke konzuma− ci pouze přední část zvířete, zadní díl musí připravit další odborník specialista – menaker, jenž maso nakrájí na malé porce, velmi zručně a svědomitě z nich od− straní žíly a maso vykostí. Teprve nyní je maso připraveno k dalšímu zpracování.

H A M E N T A Š E N (Hamanovy taštičky)

P I C A D I L L O (Pikantní maso s olivami) Potřebujete: 1−2 lžíce oleje; 1 cibule; 3 stroužky česneku; 1 kg mletého hovězího masa; 1/2 kg rajčat; 2 jablka; 1 zelená paprika; 1/2 hrnku rozinek; 1/2 lžičky čili koření; 1/2 lžičky mleté skořice; sůl; mletý pepř; 2/3 hrnku zelených oliv

Těsto: 1/2 hrnku změklého másla; 1/4 hrnku hnědého cukru; 1/4 hrnku medu; 2 velká vejce; 1 vanilinový cukr; 2 1/2 hrnku hladké mouky; 1 lžička prášku do pečiva; 1/2 lžičky jedlé sody Maková náplň: 1/4 hrnku vody; 3/4 hrnku cukru; 200 g máku; 1 bílek; 1 vanilinový cukr; šťáva z 1/2 citronu a z 1/2 pomeranče; 1 lžíce rumu; 1 hrnek rozinek; 1/4 lžičky mleté skořice; 1 hrnek meruňkového džemu; 1/4 hrnku změklého másla

Příprava: Na oleji osmahneme nakrájenou cibuli a prolisovaný česnek, přidáme mleté maso a opečeme ho dohněda (hrudky rozmačkáme vidličkou). Postupně přidáváme nakrájená oloupaná rajčata, na kostičky nakrájená jablka a papriku, opláchnuté rozinky, čili koření, skořici, podle chuti osolíme, opepříme a pod pokličkou zvolna dusíme asi třicet minut. Když se tekutina vydusí, přidáme olivy (výborné jsou olivy plněné papričkou) a ještě chvíli dusíme. Podáváme s rýží.

Máslo (můžeme použít i rostlinný tuk) utřeme s cukrem a medem, přidáme rozšlehaná vejce, vanilinový cukr a postupně přidáváme prosá− tou mouku smíchanou s práškem do pečiva a jedlou sodou. Vypra− cujeme hladké těsto a uložíme ho zabalené do fólie na 2−3 hodiny do chladničky. Mezitím si připravíme makovou náplň. Na mírném ohni za stálého míchání vaříme vodu s cukrem a mletým mákem. Po chvíli přidáme bílek, vanilinový cukr, citrónovou a pomerančovou šťávu, rum, opláchnuté rozinky, skořici a za stálého míchání vaříme asi 5 minut. Pak vmícháme meruňkový džem, máslo a ještě chvíli vaříme, aby se tuk rozpustil. Odstavíme a po částečném vychlazení odložíme na chvíli do chladničky. Z těsta vyválí− me placku silnou asi 1/2 cm a nakrájíme ji na čtverce o stra− ně 10 cm. Do každého čtverce dáme vrchovatou lžičku náplně, těsto přeložíme tak, aby vznikl trojú− helník a okraje přitiskneme k sobě. Trojúhelníky pečeme na vymazaném plechu ve středně předehřáté troubě asi 20 minut dozlatova.

Skořice, koření s výraznou vůní a mírně nasládlou chutí, je jedno z nejstarších koření – zmiňuje se o něm také Bible. Používá se především k ochucení moučníků a jiných sladkých pokrmů. V židovské kuchyni, ale i v jiných kuchyních na Středním východě však běžně slouží k ochucení masa nebo nádivky do kuřete či kachny.

M R K V O V Á P O M A Z Á N K A S  T V A R O H E M Do mísy dáme 10 dkg cukru, 2 celá vejce a utřeme do pěny. Pak přidáme čtvrt kila jemně prolisovaného tvarohu, půl kila najemno nastrouhané mrkvičky a hrst nasekaných vlašských ořechů. Podle chuti přisolíme a vyšleháme do pěny.

Tradičně se hamentašen, sváteční purimové pečivo, připravuje s makovou náplní. Existují však také varianty s náplní z vlašských ořechů a povidlové hamentašen (2 hrnky povidel smícháme se šťávou z poloviny pomeranče a 1 hrnkem mletých mandlí), které se prý pečou na památku obchodníka s povidly, obviněného právě v době svátku Purim z úkladné vraždy svého zákazníka. Naštěstí byl u soudu shledán nevinným.

DOBRÉ CHUTNÁNÍ !

☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ Jdou tři želvy po poušti, najdou kelímek a říkají si, že až přijdou do oázy, vrátí se pro něj. Jdou měsíc, dva, tři. Přijdou k oáze, ale žádné se nehce vrátit, tak si střihnou. Ta, která to prohraje, říká: tak já půjdu, ale než přijdu, nesmíte se napít. Je pryč půl roku. Želvy už se naklánějí, že se napijou, a třetí želva vyleze z křoví a říká: holky, tak když si nebudeme věřit, tak já nikam nejdu. Sedí takhle švorc a vyhladovělí studenti na koleji a fantazírují: „Co takhle začít chovat prase?“ „Jsi normální? Co ta špína? A ten puch?“ „No co, si čuník třeba časem zvykne...“ Učitel k žákovi: „Kdybys měl sedm jablíček a já tě o dvě poprosil, kolik by ti jich zůstalo?“ „Sedum!“ Potkají se dva důchodci, baví se o všem možném a najednou ten jeden povídá: „Člověče, Ferenc, já mám hrozný problémy se spaním, ne a ne usnout.“ „Tak to dělej jako já. Já počítám do tří a pak už tutově usnu.“ „Fakt, jo? Jen do tří?“ „No, někdy teda i do půl čtvrtý...“ Cestovatel se plazí pouští z posledních sil a najednou vidí studnu. Zakřičí celý šťastný: „Vooodaaa !!!“ Ze studny se ozve: „Kdeee ???“

Coca−Cola naše vezdejší Na papežské konferenci se sejdou všichni kardinálové s papežem, který si vzal slovo: „Vážení kardinálové. Zkontaktovala mě firma Coca−Cola a nabídla naší církvi veliký sponzorský dar, pokud změníme slova chléb náš vezdejší na Coca−Cola naše vezdejší. Tedy se vás ptám: Kdy nám končí smlouva s pekárnami???“ Ve třídě je hluk, jako když válcují plech, chci říci normální přestávka. Do třídy vletí ředitel a chytí prvního výtržníka. "Tak, žákovskou a řekni, jak se jmenuješ?" "Já jsem Prokop Buben." "No, ještě že se přiznáš. A jak se jmenuješ?!?"

Ten vpravo bude zřejmě jeho sekretářka. Na břehu ostrova stojí zarostlý muž a mává rukama na loď plující okolo něho. „Kdo je to?“ ptá se jeden pasažér kapitána. „Nevím, ale vždycky se takhle raduje, když jedeme okolo.“

NĚČÍM SE LIŠÍŠ? Potom si o sobě určitě nemysli, že jsi divný, ale naopak, že jsi originál. Využij své zvláštnosti jako přednosti, kterou tě obdařil sám Bůh.

„Pane vrchní, než to přijde, doneste mi jednou ten kuřecí vývar s nudlemi a kachnu se šesti knedlíky. A prosím, rychle, než to přijde.“ „Jistě, pane, ihned vám vše donesu.“ Když host všechno sní, ptá se vrchní: „Budete si přát ještě něco?“ „Ano, dám si čokoládový dortík, palačinku se zmrzlinou a malý kousek štrůdlu. Ale prosím vás, rychle, než to přijde.“ „Jistě, pane.“ Po zákuscích se číšník ptá: „Bude to vše?“ „No, ještě než to přijde, dal bych si černou kávu.“ „Jistě, pane, a...“ (číšník si prohlíží poněkud bezdomovecký vzhled hosta a dodává) „...platit budete hotově?“ Hostova nálada rapidně poklesne: „Tak, a je to tady.“ Přijde pán do obchodu a ptá se: − Co to je za váleček? − To je termoska. − Termoska?? A k čemu je dobrá? − No teplé v ní zůstane teplé a studené, studené. − To je dobrý, to si koupim. Přinese si to do práce a kolega se ptá co je to za váleček. − No termoska. − A k čemu je to dobrý? − Studený v ní zůstane studený a teplý zůstane teplý. − To je dobrý. Co v tom máš? − Půl litru kafe a dva nanuky.

Kdosi v telefonu: „Vy jste si objednal buzení telefonem na 6:30?“ Rozespalý hlas: „Eeeeech...ano...“ „Tak šup, honem ven z postele, je půl deváté!“ Přijde babička k doktorovi a ten jí říká: D: Babi, máte slabé srdíčko, musíte si oddychnout a nechodit po schodech, abyste si neublížila. Po určitém čase .... D: No vidíte, babičko, hned vypadáte lépe i srdíčko je už v pořádku, po těch schodech už pomaličku chodit můžete... B: Jej, pane doktor, jste zlatý, ani nevíte jakou radost jste mi udělal, že už nemusím lézt po tom zábradlí ...

Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí... (Jan 8:32)

☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ −4−

ImagiNations X. Středa 18.10.2006 Dnes jsme se probudili do nádherného dne. Svítilo sluníčko a bylo poměrně teplo, a to bylo moc prima, protože dneska se jedeme vystavovat novým zkuše− nostem do přírody a moc se na to těšíme. Nasedáme do auta a jedeme do Sundasky, kde je supermarket. Máme půl hodiny na nákup všeho potřebného (jídlo, pití) a jedeme dál. Po asi hodinové jízdě jsme zastavili na břehu velikého jezera v malém karavanovém kempu. Hned vedle kempu je americký hřbitov. V kempu je klid a ticho. Je podzim a většina karavanů je už připravená na zazimování. Pouze v jednom karavanu se svítí, ale nikdo tu není. Jeden karavan patří Donovi a Sherryl. Oni sem jezdí na víkendy a někdy tu tráví i celé týdny. Přepychově to tu vůbec nevypadá. Američané si rádi užívají jed− noduchosti, jejíž součástí jsou i různé prvky táboření. Uprostřed kempu je dřevěná budova, v níž jsou pánské a dámské suché záchody a vodovod s pitnou vodou. Ve druhé budově je velká společenská místnost, kterou místní „kempisté“ mohou využívat tak, jak je potřeba. U karavanu je jednoduché ohniště, stůl a pár židlí. Máme hodinu na to, abychom se brouzdali po břehu jezera, byli s Bohem, mluvili s Ním, nechali se inspirovat Duchem svatým a přírodou kolem nás. Můžeme jen tak přemýšlet nebo odpočívat. Za úkol máme najít něco, co symbolizuje nás osobně a to, kde teď v životě jsme, a pak něco, co symbolizuje Boha. Jezero je tak veliké, že vypadá jako moře. Možná má i odliv a příliv, i když místní tvrdí, že ne. Břeh je písčitý, posetý různobarevnými oblázky. Je teplo a vane příjemný teplý vítr. Vlny mírně šplouchají o kameny a písek, který se pohybuje pod nárazy vody, jemně šustí. Je to báječné místo na přemýšlení, odpočinek, bytí sami se sebou a s Bohem. „Wow, podívej, tady jsou taky ty fosílie. Tolik zkamenělin jsem nikdy neviděla.“ „Víš co? Nasbí− ráme je a přive− zem je domů a každý si bude moci nějakou vybrat a nechat.“ „Juj, to je bezva nápad. A mě to tak baví, je sbírat.“ „Já jdu po břehu kus dál. Co ty?“ „Já tu budu sbírat kameny a až půjdeš zpátky, tak se vrátím s tebou.“ Moc mě baví pozorovat různorodost kamenů, které tu jsou. Kámen je něco neživého a přece tak různo− rodého. Bůh i kameny stvořil s úžasnou nápaditostí. Některé jsou jen jedné barvy, ale jsou tu i velmi barevné kameny. Některý vypadá jako planetka z vesmíru, která je obroušená vesmírným pískem, který kolem žene vítr. Některý kámen je drsný na po− vrchu a jiný je úplně hladký. Některé kameny jsou velmi tvrdé a těžké a jiné, stejně velké, jsou mnohem lehčí. Některé připomínají nějaká zvířata nebo předmě− ty. Žádný kámen není stejný jako nějaký jiný, každý z nich je originál. „Pojď, už se musíme vracet. Třeba ti ještě zbyde čas potom.“ „Ok, už jdu. Já bych tu mohla trávit celé týdny a měsíce a stále bych měla co pozorovat. Moc mě to baví. Chtěla bych bydlet na břehu takového jezera nebo moře.“ V ohništi je rozdělaný oheň a na roštu se pečou párky a maso do hamburgerů. V konvici se přímo na ohni vaří káva. Každý z nás si připravuje něco k jídlu

a mezizím mluví o tom, co nalezl a co symbolizuje jeho a Boha, a vysvětluje proč. Je velmi zajímavé vi− dět, jak jsme každý jiný a jinde ve svém životě a jak s každým z nás Bůh pracuje naprosto originálně a přesně tak, jak kdo z nás potřebuje. „Kšššššááááá!!! Viděl’s tu kočku? Ukradla párek.“ Kočka mizí pod vedlejším karavanem i se svým úlovkem. Povídáme

M. Kočerová

si, pečeme párky a někteří si roz− pékají „marsh− melows“ a vytváří si americkou po− choutku. Roztavené „marshmelows“ se s americkou čokoládou (která má pach po zkaže− ném mléce a i Ame− ričané o ní tvrdí, že není vůbec tak dobrá jako ta švý− carská) vloží mezi dva oplatky a vytvoří se jakýsi sladký sendvič. Yarko vytahuje kytaru a chválíme společně Boha. „Můžu jít ještě k jezeru?“ „Ano, asi tak na půl hodiny.“ „Bezva, přijdeš pro mě, prosím, až budeme odjíždět?“ „Ano, a nezapomeň, že můžeme mít kufry jen určité váhy.“ Brouzdám se po břehu, zatímco ostatní hrají nějakou hru s míčem na americký fotbal. Škoda, že den není delší nebo sem nejezdíme častěji. Zpátky jedeme jinou cestou, protože se ještě sta− víme v domě Suzie rodičů. Krajina kolem ubíhá pomalu, protože je stále stejná, rovina, pole s kukuřicí, pole se sójou, shluk listnatých stromů, občas nějaký typicky vypadající americký dům nebo vesnice. Teď jedeme kolem rozlehlého svěže zeleného udržovaného trávní− ku. „Do you see this feeld?“ „The green one?“ „Jaké pole myslí?“ „Ten zelený trávník.“ Je to pole, na kterém je zasetá tráva a je pečlivě udržovaná, aby pořádně zhoustla. Když je tráva dostatečně silná a hustá, přijede speciální stroj, který trávník z pole sroluje a pak ten trávník odvezou na Floridu, kde je sucho a tráva tam není kvalitní. Tam trávník rozvinou, kde je třeba, a pe− člivě ho zavlažují, aby nějakou dobu vydržel. Když uschne, přivezou další. V Mischigenu je velmi vlhké podnebí díky velkým jezerům a trávě se tu daří, tak proč to nevyužít. Odbočujeme ze silnice na úzkou prašnou cestu a po− kračujeme dál mezi poli až k osamělému domu. „Myslela jsem, že už tady jsme, ale kam jedeme teď?“ „No, k těm Suzie rodičům.“ „Jasně, ale proč jedeme po té louce k tomu lesu? Vždyť tu nevede žádná cesta.“ „A co teď? Proč máme vystoupit? Tady v tom lese?“ „Já nevím. Slyšel jsem tolik, co ty. Třeba půjdeme dál pěšky přes les, abychom se prošli.“ „Můžu si tu nechat věci v autě, i když ho nezamkli?“ „Jo, vždyť víš, že tu auta nezamykají nikde a pochybuji, že zrovna tady by někdo vykrádal auta.“ „Co že to je?“ „Protiatomový

kryt.“ „Cože? Tady v lese? A na co?“ „Jdeš taky dovnitř?“ „Jo, ale jdi, prosím, první a pak mě chytej, abych nerozbila foťák.“ „Fuj, tady je ale zima. Míšo, na co je ten kryt? A proč jsou tu ty věci?“ Jediný vchod do betonového krytu je jediným malým okénkem, které

je zvenku těsně při zemi, uvnitř pak je asi ve výšce jednoho metru. Stěny jsou šedivé, betonové stropní trámy, železné překlady podepírá několik sloupků. Jsou tu kompletní elektrické rozvody a světlo funguje. Procházíme dvěma poměrně rozlehlými místnostmi a jednou menší. Jsou tu i odpady a vše připravené na namontování WC. Kryt je postaven tak, aby v něm byla stabilní teplota po celý rok, stejná v zimě jako v létě. Jsou tu postele a v igelitových pytlích jsou deky, polštáře a povlečení. Ve druhé místnosti je stůl, židle, nádobí, ručníky a mnoho dalších věcí včetně kamen. V nejmenší místnosti jsou krabice s moukou a plastové nádoby, na kterých je vždy fixou napsáno, jaké potraviny obsahují. Dan nás tady provádí a uka− zuje nám, kde co je a k čemu to má sloužit. „Míšo, já

tomu nerozumím. Proč to někdo vybudoval? A kdo? Vždyť tady nikdy žádnou válku, jako třeba my v Evropě, neměli.“ „No, to Dan říkal. Vybudoval to Suzie tatínek před rokem 2000. Hodně se mluvilo o tom, jestli počítače zvládnou přechod z 1999 na 2000, a by− ly různé spekulace o tom, co se stane, když ne. A to včetně toho, že se může stát, že různé počítačové systé− my spustí například i atomové zbraně. Bál se, a tak vybudoval tenhle kryt.“ „Počkej, to jakože není starej kryt? Já myslela, že se v době studené války s Ruskem báli atomové války. Víš, jak tím pořád strašili nás, když jsme byli malí. Já se fakt strašně bála. Někdy jsem kvůli tomu v noci i brečela. Musela jsem pak k mamince do postele a ona mě utěšovala.“ „Já se taky bál. A ještě jak nám pořád ve škole měřili obličeje na ty masky a museli jsme je zkoušet a měli jsme ty výcviky.“ „Stejně si myslím, že by mělo být trestné, takhle lidi strašit a manipulovat, a co teprve děti.“ „Ale tenhle kryt není z té doby.“ „A proč si neodnesli ty věci, když se pak nic nestalo a dneska už je rok 2006?“ „To nevím.“ „Stejně je to zvláštní, když si vezmeš, že ty věci tu jsou takhle už víc než 6 let a nikdo je ještě neukradl.“ „To jo, v Čechách by tu už bydleli skvoteři a nic by tu nebylo.“ „Škoda, že je to na takové samotě. Byl by z toho super klubáč pro náctileté. A ještě, kdyby se nad tím třeba postavil nějaký dům.“ „To je škoda. Ale jinak dům nad tím měl prý stát. Původně v projektu je, ale pak ho nepostavili.“ „Proč? Protože se ukázalo, že to byl planý poplach?“ „To nevím. Možná jim došli peníze.“ „Jdu ven, abych mohla fotit, jak lezeme ven.“ Jdeme dál lesem a pozorujeme barevné listy stromů. Jsou tu i šípkové keře plné červených šípků, ale velmi maličkatých oproti těm u nás v Čechách. Stromy jsou

tu jen listnaté, vysoká tráva a křoviny. „Co to budem dělat?“ „Nevím, ale jdu Danovi pomoct.“ Michal s Danem přeřezávají dlouhou liánu, která visela ze stromu a plazila se dál po zemi. Nejspíš to je nějaké plané víno, ale nevíme. „Pojď, chceš si to zkusit?“ „A co? No přeci se zhoupnout.“ „Wow, no jasně. To je super.“ Stojíme na mírně vyvýšeném místě a držíme se liány, rozběhneme se a .....letíme vzduchem....je to skvělé. „Jdu to taky zkusit. To mě určitě udrží, když to neprasklo pod Danem.“ Michal se rozbíhá, ale ve chvíli, kdy liánu zatížil, se liána prodloužila asi tak o metr a Michal zase stojí na zemi. Zkoušíme, kolik liána vydrží, a celý strom se ohýbá. „To je super, viď? A kam jdeme teď?“ „Nevím, asi k těm rodičům.“ „Do you wont drink?“ „Chceš se napít?“ „Ne, ale vyfotím vás,

jak pijete. Co to je za studnu?“ „To je zdroj vody pro ten bunkr.“ „No jo, ale vždyť při atomovém výbuchu by ta voda byla zamořená.“ „Tahle ne. Je to hlubinný vrt. Tak hluboko by to zamoření nešlo. Tahle voda by byla pořád pitná a dobrá.“ „Ok and know we will take a picture. Come here.“ Zkoušíme udělat pár spo− lečných fotek a pak se vracíme zpět. „A tak se k těm rodičům nejde?“ „Máťo, já nevím. Ty se pořád ptáš, ale já vím to samé, co ty.“ „Ok, ale koho se mám ptát jiného?“ „Tak se ptej, ale teď fakt nevím, kam jdeme.“ Zastavujeme u toho domu, kolem kterého jsme jeli do toho lesa. Kromě domu tu stojí ještě dvě velké stodoly a malá kůlna. „Proč jdeme dovnitř? Nebude to někomu vadit?“ „Jen tak se podívat. Dan říkal, že to patří Suzie rodičům, ale přestěhovali se a tohle všechno prodávají.“ „Aha, a jak dlouho je to už prázd− ný?“ „Asi rok.“ Procházíme stodolami a vystavujeme se novým zkušenostem a právě tyto mi nejsou moc

−5−

příjemné. Je to všechno takové zvláštní. Nejdříve ten protiatomový kryt, kde jsou všechny ty věci, a teď tyhle prázdné budovy. Jsou tu prázdné maštale na dobytek, všude se válí různé věci. Právě míjím malého plyšového králíka a opodál stojí toaletní stolek. Pod nohami mi křupou fazole, kterých je plná násypka nad mojí hlavou. Vše je oprýskané, uprostřed stodoly stojí auto. Tak divně to tu smrdí, Dan říkal, že po mýva− lech. Ale co by tu mývalové dělali, přehrabovali se v těch rozházených věcech nebo tu spali? Mám takový divný pocit prázdnoty, úzkosti a nevím co to ještě je, těžko se to nějak dá nazvat, vystihnout. Raději jdu ven. Je tu jabloňový sad plný jablek, ale jsou kyselá, brrr. „Did you taste the aples?“ „Yes. It‘s not good. It’s very sour.“ Holky nevěří a ochutnávají utržená jablka a obličej se jim zkřivil kyselostí. Ale co je tohle za strom? Vypadá to jako hrušeň, ale tvar těch hrušek je jako jabka. Jak to asi může chutnat? Wow, to je neskutečně dobrý. Chuť to má hruškovou a je to slaďounký. „These are very good!“ Dům je prázdný, je tu jen to, co je vždy součástí domu, a to je kuchyňská linka včetně spotřebičů. Ve vstup− ní hale stojí růžové křeslo a něco je na něm napsáno: „Please, don’t take it. It is for our aunt Jeen.“ V rohu obýváku stojí piáno a Barbara moc hezky hraje. Je to bláznivé, přijít do cizího prázdného domu a hrát tu na klavír. Je to jak z nějakého velmi smutného melancho− lického filmu. Klavír je na prodej. Je tu uvedeno tele− fonní číslo, na kterém je možné získat bližší informace. Jak zvláštní svět je Amerika. V polích stojí dům a malá cedule před ním oznamuje, že je na prodej. Je prázdný už rok, celou tu dobu je odemčený a nic se z něj ne− ztratí. Jsou tu cedulky s popisky, co dělat, kdybyste si něco z něj chtěli koupit, a po těch týdnech tady věřím tomu, že zájemce by fakt zavolal na uvedené telefonní číslo a piáno si za sjednanou cenu koupil. Jdu po schodech do prvního patra, je prázdné. Není mi tu dobře. Zase ten pocit, jako v té stodole. To prázdno, smutno.....jako by tu někdo zmizel a nebyl a zůstalo po něm jen tohle prázdno. Raději půjdu ven. „Máťo, kde jsi? Viděla jsi tu kuchyň?“ „Ano.“ „Co ti je?“ „Ale, nějak se tu necítím dobře. Neumím to po− jmenovat ani popsat, ale je to něco divného uvnitř mě. Chci ven.“ „Hm, já to nemám. Byl jsem v kuchyni a všechno tam funguje. I ve sprše teče voda, elektrika funguje a sporák taky. Vezmi si, že kdybychom tu byli a chtěli projet Ameriku, tak si stačí koupit levné auto, které pak prodáme, a spát můžeme klidně v takovýchto prázd− ných domech na prodej. Můžeš se tu vysprchovat, uvařit si čaj a druhý den jet zase dál.“ „To jo, ale já bych tu raději nespala. Promiň, ale musím ven.“ V kůlně jsou zbytky ohořelých věcí. V USA, když se rozhodnete prodat dům, tak většinou nejdříve vyhlásíte prodej věcí. Někdy to Američané dělají, i když dům neprodávají, ale mají hodně věcí, které už nechtějí. Pak vyvěsí ceduli o výprodeji a lidé při− chází a věci si za velmi nízké ceny koupí. Říká se tomu „Garage sale“ – garážový výprodej, protože garáže se tu používají jako skladiště, dílna nebo kůlna a skladují se v nich věci, které už nepotřebujete. Auta se pak parku− jí ve vjezdech před garáží. Když výprodej skončí, pak zbylé věci vystěhujete k silnici a odvezou je popeláři (nebo si je zadarmo odnesou sousedi) a nebo je spálíte jako tady. Už nechci do žádné další budovy, raději si půjdu ještě utrhnout tu výbornou jabko−hrušku a počkám venku, kde krásně svítí slunce. Jej, tady už žádné jabko−hrušky nejsou. Nenechali tu snad ani jedinou. A co je asi na tomhle papíře? Toho jsem si před tím nevšimla. „Please, don’t pick these pears. We keep them for our daughter in law. Thank you.“ Wow, tak to se nám trochu nepovedlo. „Máťo, kde bloumáš? Už jedeme, pojď rychle.“ „Nad čím přemýšlíš? Jsi nějaká zasmušilá.“ „Ale pořád musím myslet na ten bunkr a na ten dům. Pořád mi není jasné, proč tam nechali ty věci. Proč je neodstěhovali a nepoužili nebo aspoň neprodali, když dělali ten výprodej.“ „Nevím, ale myslím, že nad tím moc přemýšlíš.“ „On the next crossing I will stop and we will get off the car and go round the car.“ Dan zastavuje na stopce a všichni najednou se cpeme z auta co nejrychleji, protože za námi přijíždí další auta. Obíháme auto, někdo zprava a někdo zleva a už se zase soukáme do auta. Super, tak tohle se mi líbí. „Tohle musíme někdy udělat i doma. To byla bezva psina.“ „Jen v Čechách nemáme ty stopky všemi směry. Musíme dobře zvolit křižovatku.“ Vjíždíme do Marlette a je to tak akorát, abychom si odnesli věci a šli do církve na biblické studium. Probíráme opět Žalm 119 a pastor Tim to pěkně žene. Začali jsme minulou středu a dneska jsme už ve verši 60. „Are you coming tomorrow?“ No jasně, určitě přijdeme. V neděli jsme se domluvili na návštěvě a společné večeři. Ale teď už jdeme do postele, protože jsme pěkně utahaní a plní dojmů z dnešního dne. „Proč ještě nespíš?“ „Protože pořád musím myslet na ten bunkr.“ „Cože? Už zase?“ „Ano. Tobě to není divné? Vezmi si, jak si lidé tady často stěžují na Bushe. Zrovna dneska se mě Will ptal na něco, už ani nevím na co, a pak za tím hned viděl Bushe. Kdyby nebylo Bushe, tak by prý nebyla tak drahá nafta, a tak. Asi to slyšel od táty, protože takovej malej kluk o tom ještě moc neví, ale slyší, co si myslí jeho táta. Jenže mi neříkej, že jeden člověk něco ovlivní. To jsou přece celé vlády, kdo si něco rozhodne a ne jednotlivec na prezidentském místě. Ten je jen vidět, protože ten to pak prezentuje na veřejnosti.“ „Ale zrovna tady v USA

Pokračování na str. 6

ImagiNations X. Pokračování ze str. 5 má prezident hodně velkou pravomoc.“ „To sice ano, ale kdyby chtěl udělat něco, s čím by jeho strana a vláda nesouhlasila, tak to neprosadí.“ „To asi ne.“ „Jenže mi neříkej, že v zájmu těch lidí ve vládě je tak strašně manipulovat lidi a nahánět jim strach, že pak staví protiatomové bunkry. To jsou přece smrtelní lidé, kteří žijí stejně dlouhý život jako kdokoli jinej. Chtějí peníze, ale ty přece mají na všechno, co chtějí. Co ještě víc by mohli chtít, když nic víc už nejde. Když chtějí letadlo, tak ho mají, a když budou chtít pět letadel, tak je budou mít, ale stejně se v jeden okamžik svezou jen tím jedním. O tom to není, to mi prostě nedává logiku. Chovají se jako by žili nekonečně dlouho a jako by jim šlo o něco víc, než mít jen pení− ze na všechno to, co chtějí. Za tím musí být něco jiného. A není to něco, ale někdo. Je to satan. To on žije více než jen jeden lidský život a jde mu o víc než o peníze a uspokojení svých materiálních potřeb. Jde mu o lidi. Jde mu o to, aby věčně nežil v zatracení sám. Používá si vlády států a skrze média zastrašuje a manipuluje lidi. Vidíš, a my si to vůbec neuvědomujeme. Je to tak viditelné a zřej− mé, a přece, místo abychom jako církev ničili jeho skutky, reptáme na Bushe, na Paroubka, na média a nevím co ještě, a stavíme bunkry.“ „Ty, nechtěla bys už spát?“ „Vezmi si, jaký ten Suzie tatínek musel mít strach?“ „Ale teď už toho mám fakt dost. Ráno musíme vstávat a ty ten mozek nenecháš odpočívat a nene− cháš. Teď je čas spát. Už nechci nic slyšet, než tvoje oddychování ze spánku.“ „Ok, vždyť už spím. Dobrou noc.“ Čtvrtek 19.10.2006 Po obvyklé ranní modlitební a biblickém studiu je tu opět téma tohoto týdne, a to je: „Creativity“ (krea− tivita, tvořivost). Co nebo kdo je zlodějem naší kreativity v našem životě. Co zastavilo nebo zastavuje naši tvořivost. Jaké jsou překážky toho, abychom byli tvořiví a vstupovali do toho, jak nás Bůh stvořil ke svému obrazu. V životě každého z nás to může být něco nebo někdo jiný. Sestavili jsme přehled dva− ceti takových „zlodějů“ (situace, lidé, věci, možnosti atd.) napříč našimi životy. A teď si označit tři, kteří kra− dou v mém životě. „Mám je. Načapala jsem je.“ „A co ty?“ Když teď víme, co a kdo krade v našich životech, je čas s tím něco začít dělat, protože takové krádeže nejsou z Boha. A to nejlepší, čím můžeme začít, je cílená modlitba. Je tedy čas na to se modlit. Vyznávat tyto „zloděje“ před Bohem, vykázat je z našeho života a prosit Boha o pomoc. Některé zloděje vyhostíme z našeho života snadno, ale s některými se musíme poprat a přeprat je. To vyžaduje sílu, vytrvalost a zná− most toho, jak nás Bůh stvořil, jak nás vidí a jaká je Boží vůle pro náš život týkající se kreativity. Je čtvrtek poledne, a tak obědváme na „high school“. „Já vůbec nevím, co si dám. Taco už jsem měl tolikrát, že mi to stačí snad do konce tohoto roku.“ Zkoumáme, co je ještě v nabídce školní jídelny a pak kecáme s náctiletými. Čím déle tu jsme, tím méně jsme zajímaví pro menší děcka z „middle school“, ale tím hlubší máme vztahy se staršími teens na „high school“. Dříve jsme tu tak postávali a těšili se, až oběd skončí, ale teď je stále s kým mluvit a o čem a polední přestávka na to skoro nestačí. Dalším krokem k uvolnění kreativity v našich životech je: „DayDreaming“. „DayDreaming“ znamená: Snít svůj sen a nenechat si ho ničím ani nikým vzít. Bůh vkládá do našeho srdce touhy a sny a chce, aby− chom je uchopili a s Jeho pomocí rozvinuli a realizovali. Pokud patříme mezi Boží děti, které si myslí, že snít není z Boha, pak jsme Boha nepoznali. Pokud máme v srdci sny a bojíme se, že nejsou z Boha, pak se Boha ptejme. Ne každý náš sen musí být Božím, ale každý Boží by měl být naším. A jestli bychom chtěli mít sny a třeba i máme, ale cítíme se kvůli tomu provinile, že je to něco, co není pro křesťana, pak o tom s Bohem mluvme. Nejspíše se totiž dozvíme, že Bůh má mnoho snů. Některé o nás, některé chce snít spolu s námi a podílet se na jejich realizaci. Bůh má sny a nestydí se za to, a dokonce se kvůli tomu necítí provinile. Že by Bůh nebyl dobrým křesťanem? No to není. Bůh je Bohem a sní o tom, jak každý z nás bude tím, kým nás stvořil ke svému obrazu. „Do you have some dreams? And do you have a jour− nal where do you write your dreams and thoughts?“ Já mám hodně moc snů a zapisuju si je a pak se za ně modlím a zkoumám, jestli jsou to také Boží sny. A když ano, jak a kdy je spolu s Bohem budeme realizovat. Ale myšlenky? Vždyť těch mám tolik, že bych celý den nic jiného nedělala, než si psala. „Já si myšlenky nezapisuju. A co ty?“ „Já někdy, ale myslím, že ty také občas ano.“ „To jo, ale jen, když je to nějaká výborná myšlenka nebo nápad. Ale jinak ne, vždyť já přemýšlím a vymýšlím pořád.“ „Jo, třeba jako včera o tom bunkru. Nemohla jsi kvůli tomu ani spát.“ „No vidíš, to mě stejně ještě zajímá, jak to s tím bunkrem je.“ Ptáme se Dana a co se dozvídáme, je zajímavé a mnoho to vysvětluje. Suzie rodiče neměli televizi a nečetli noviny. V čase, který tím získali, četli Bibli a modlili se. Suzie tatínek dostal od Boha vizi pro vystavění bunkru. Nikdy nic podobného nedělal, neměl zkušenosti se stavěním domů ani bunkrů. Nevyznal se v plánech. Bůh mu ukázal, jak

má bunkr vypadat a dal mu instrukce pro vystavění bunkru včetně jeho zařízení. Zajímavé. Asi zažil něco podobného, jako Noe, když dostal instrukce o tom, jak má vypadat archa, jak, kde a z čeho ji postavit. Nikdy mu Bůh neřekl, že se něco mění, a tak tam ten bunkr stojí včetně veškerého zařízení a Suzie tatínek čeká na další instrukce od Boha, co dál. „Tak teď konečně rozumím tomu, proč ten bunkr postavil a proč neodnesli ty věci.“ „Tak to dneska můžeš jít brzy spát.“ „Konečně mi to dává smysl.“ Posledním krokem ke kreativitě je „Brain Storming“. Nechat náš mozek pracovat. Nechat myšlenky, aby proudily a neomezovat je na ty rozumné, logické, realizovatelné a já nevím jaká různá další kritéria pro své myšlenky máme. Téma dnešního našeho „Brain Stromingu“ je postmoderní církev. Jak vypadá, jaká je, kde je, kdo v ní je. Nechali jsme proudit naše myšlen− ky, sny, přání a pak jsme to všechno dali dohromady. Na papíře pak vznikla postmoderní církev budoucnosti, která se jen málo podobala většině dnes existujících církví. To nebylo moc povzbudivé, když jsme si uvědomili, že žijeme v postmoderní době a církve nenabízí lidem to, co lidé potřebují. Povzbuzující pro nás s Michalem bylo, že naše církev v Č. Budějovicích byla té vysněné v mnohém podobná a otevřená pro změny. Znovu jsme si uvědomili, jak jsme Bohu za naší církev vděční. Ale byli jsme jediní z této meziná− rodní skupiny, kteří v takové církvi žijí. A jaká že ta církev má být? Církev, která není vázána na budovu. Budovu má, ale žije hlavně mimo ní, a ta budova je multiúčelová, otevřená všem lidem. Jsou v ní různé kavárny, klubov− ny, kadeřnictví, ateliéry, tělocvična, kluby, scate−park, zkušebny a mnoho dalších prostor podle toho, co potřebují lidé žijící v tom městě. Ta církev žije mezi lidmi a vstupuje do toho, co chybí těmto lidem. Neřídí se jen tím, co potřebuje k udržování křesťanské tradice a navíc žádnou křesťanskou tradici nemá. Je to církev, která žije v jednotě a není v ní rozdělení, přestože každý je tam jiný a je sám sebou tak, jak byl stvořen Bohem. V té církvi nejsou lavice a zpěvníky a každý slouží tak, jak je Bohem povolán. Je to církev, která vysílá misionáře do celého světa a jsou v ní lidé všech generací. Ta církev spolu žije každý den, nejen v ne− děli. Vyučování je na skupinách a neděle je velká slavnost, která je hlavně proto, abychom chválili Boha. Ta církev je živá, flexibilní, napojená na Ducha svatého, který udává směr. Je to církev horizontální i vertikální záro− veň, protože je to církev Boha živého, který je „já jsem“ a ne „byl jsem“ nebo „budu“. „V kolik máme být u pastora?“ „Jsme domluvení na čtvrtou.“ „Ok, mohli bychom jet na kole, ale ještě se skočím převléct. Je pěkná zima.“ „Teda, já myslela, že to na tom kole proti tomu větru ani neušlapu. Brrr, a zmrzlá jsem jako ram− pouch.“ „Heleď, to je vlastně ten dům, co jsme kolem něj už jeli a byl tu ten krá− snej jezevčík.“ „No jo, ale to jsme ještě neznali pastora Tima.“ „Hello. Come in.“ „Jééé, podiv, oni mají air−hockey. To je péca.“ Zouváme si boty a kabát a jde− me do patra, kde je kuchyně, obývák s elektrickým krbem a další pokoje. Je tu příjemně teplo. Čekáme chvíli, než přijde pastor Tim a pak zase dolů, obléci, obout a nasednout do auta. Jedeme kousek za roh do pizzerie na večeři. Pizzerie je příjemná a pracuje tu několik studentů z „high school“ a také Timmy, syn pastora Tima. Objednáváme si pití, které si samo− zřejmě můžeme kdykoli doplnit, když nám dojde, a pizzu. Děti si kreslí nebo hrají hry. Tim a Sandy se nás vyptávají na naše rodiče, církev, životní styl v Evropě. „Wow, ten pizza bread je výbornej. Konečně nějaké normální kynuté pravé těsto.“ Po chvíli je tu i pizza. Je moc dobrá a je jí strašně moc. Téměř každý student z „high school“ si přivydělává na brigádě. O brigádu tady nouze není. Jsou tu restaurace, kavárny, McDonald, cyber café, pizzerie, obchody, benzínky... a všechna tato zařízení nabízejí práci studentům. A kdo si chce užít čerstvého vzduchu, tak pomáhá s úklidem zahrad, sečením trávy, hrabá− ním listí a nebo úklidem domů. Taková brigáda vůbec není tak špatně placená, jako většina brigád pro stu− denty u nás v ČR. Timmy pracuje tady v pizzerii a má plat 7 USD na hodinu a k tomu ještě spropitné, které dává téměř každý, protože kdysi byl také student. Timmy si tak vydělal na své vlastní auto (ojeté auto). Z brigády si hradí naftu a to, co chce nebo co potře− buje. Ve větších městech, kde do kaváren chodí hodně lidí, není vyjímkou, že si na takové brigádě vyděláte za jeden večer i 200 USD. (Například nejnovější 3MP přehrávač tu stojí 250 USD, a tak na něj máte za dva večery nebo za jeden týden, a to docela jde.) Jsme po večeři, děcka lítají po restauraci, Tim platí a opět se soukáme do auta a jedeme zpátky. Tim a Sandy nemají šest dětí, jak jsme si mysleli, ale sedm. Šest adoptovaných a jedno vlastní. Žije s nimi také pastorův tatínek (maminka zemřela asi před rokem). Tady v Michiganu je zcela běžné, že rodiče, kteří se kvůli stáří nebo nemoci nebo sociální situaci nemohou

o sebe postarat, bydlí se svými dětmi. Domovy pro důchodce tu také jsou, i v Marlette jeden je, ale život v nich je organizován zcela jinak, než je tomu v do− movech důchodců v ČR. Nejsou to domy určené k dožití starých nemohoucích lidí, ale jsou to kom− plexy budov, kde jsou byty, ale také různé jiné aktivity pro obyvatele takového domova. Je tam společenská místnost, knihovna, posilovna, konají se tu různé zájmové činnosti, přednášky a různé jiné aktivity, které pomáhají těmto lidem prožívat aktivní a plný život i ve svém stáří. Stan a Felisha nám ukazují své domácí úkoly a Will někam odtáhl Michala. Asi na air−hockey. A vida, už jsou zpátky. „Kam zase jdete?“ „Na verandu, mají tam kulečník. Nechceš jít taky?“ „No jasně, že chci.“

Will nám vysvětluje pravidla, a tak to hned zkoušíme. Visí tu různé vypreparované trofeje a v rohu je trezor na zbraně. Tady si zbraň může koupit každý v super− marketu. U kasy si jen zapíší číslo řidičáku a pod tím evidují, kdo jakou zbraň má. Ale nic jiného k tomu není potřeba. Není potřeba mít jakékoli zkoušky, mít zbrojní pas nebo být členem nějakého klubu či sdru− žení. Samozřejmě, že existují pravidla toho, jak zbraně doma uchovávat, jak a kde s nimi zacházet a kdy co střílet. Každý, kdo má doma nějakou zbraň, musí mít trezor a v něm mít zbraně uložené. Děti tu mohou samostatně střílet od 12 let věku a do té doby jen za dozoru dospělé osoby. Na middle school pak mají jeden z předmětů, ve kterém se učí zacházet s honebními zbraněmi a učí se pravidla lovu, každý pak dostane potvrzení o návštěvě takového kurzu, a to mu zaručuje výhody při lovu a honech. Možná si teď řeknete, že proto je v USA tolik atentátů ve školách a na ulicích. No možná, ale pravdou je, že USA je rozlohou větší než Evropa a skládá se z mnoha států. Je to asi tak, jako kdybychom Evropu vnímali jako jeden stát, který je rozdělený do menších správních celků jako ČR, Německo, Maďarsko atd. Zpravodajství o tom, kolik zločinů se stalo, by bylo společné pro celou Evropu. No, a pak se dostaneme k tomu, že v celé Evropě se denně stane mnohem více zločinů než v celých USA za stejné časové období. A to i přesto, že pravidla pro držení zbraní jsou v mnoha evrop− ských státech mnohem přísnější než v USA. Každý táta v Michiganu učí své děti zacházet se zbraní od chvíle, kdy dítě zbraň udrží v ruce, a tak už malé děti vám tu naprosto jasně vysvětlí, jak se zbraní zacházet. Willimu je dvanáct a ví o zbraních snad všechno, co se dá, a také dodržuje všechna pravidla, která pro zacházení se zbraněmi platí. „Have you been shooting with a bow?“ „Cože? S loveckým lukem? No jasně, že ne. Kde bychom k tomu přišli,

Letíme za Willim ze schodů. Boty, bunda, šála, rukavice a jsme venku na zahradě za barákem. Willi má svůj lovecký luk a vysvětluje nám pravidla držení luku a střelby z něj. Před námi je maketa zvířete a na té trénuje. Pro trénink se používají šípy hladké bez háčků a hrotů. Pro lov jsou pak speciální šípy opatřené kolem hrotu třemi až čtyřmi nožíky (vypadá to jako kousky žiletky) a po nárazu do zvířete se z hrotu vysunou háčky, které mají za cíl roztrhat všechno, čím prolétají. Tím se docílí toho, že zvěř je zaručeně ihned usmrcena a netrpí tím, že by ještě několik dnů po zásahu šípem běhala po lese s šípem v boku. Honební sezóna je celoročně, ale každý musí sle− dovat, co je kdy dovoleno lovit a čím. To vychází pravidelně každý rok v brožurce, kde jsou i základní pravidla lovu, oblékání při lovu a držení zbraní. Pro bezpečnost je třeba nutné, aby každý lovec měl na sobě zářivě oranžovou vestu a případně kuklu stejné barvy, aby byl jasně vidět a nestal se tak terčem jinému lovci. Teď je například právě sezóna lovu lukem. Lidé tady v USA loví rádi, a kromě toho, že je to jistý druh relaxace, je to také způsob, jak ušetřit za nákup masa. Zatímco v ČR je lov pro ty, kteří na to mají finance, v USA je to zdroj masa pro každého, ale předně pro ty, kteří mají finanční problémy. Náklady na lovem získané maso jsou minimální, jen koupit zbraň a náboje. Nic víc. Po chvíli se k nám přidává i pastor Tim, ale ten má svůj luk pro „chlapy“. Je to luk, který já ani nena−

táhnu. Při jeho natažení totiž překonáváte sílu, jako byste zvedali 100 kilovou zátěž. Zůstávám u toho „dětského“ luku, ale i tak je to báječné. (Willi má luk určený pro děti, ale existují i luky pro ženy.) Jenže po chvíli mám i tak unavenou ruku a luk se mi nedaří udržet tak, abych si šípy nestrhla předčasně dolů. No, chce to posilovat. Ještě chvíli sedíme společně v obýváku a hřejeme se u krbu, ale už jsme všichni hodně unavení. „Thank

vždyť u nás musí být zbroják i na sportovní luk a lo− vecké luky jsou zakázány.“ „Will se ptá, jestli si to chceme zkusit.“ „No jasně, že váháš. On ho má?“

−6−

you very much for nice evening.“ Loučíme se s rodinou pastora a jedeme spát.

Pokračování příště

POJĎME SI HRÁT NA DETEKTIVA Veselá zpráva „O čem si to tam...?“ lepila ucho na plátno stanu. Podvědomě si třela ruce od mouky, kterou před chvílí zadělávala chléb. Do stanu příjemně zavoněla pečeně. Ano, teď jasně zaslechla několik slov, která promluvil jeden z oněch zvláštních hostů k jejímu manželovi. „To přece nemohou myslet vážně,“ zašeptala a smála se pro sebe. Úlekem si zakryla ústa, když zaslechla otázku: „Proč se tvá žena směje, když jí Hospodin chce obdařit synem?“ Vždyť nevydala ani hlásku, jak jen to mohou ti vzácní hosté vědět? Vykoukla dřív, než jí došlo, že se tím prozradí. „Nesmála jsem se.“ „Ale ano, smála,“ řekl s jistotou jeden z nich. Byla vystrašená, že může někdo vidět její nejhlubší myšlenky. Ale pravdou zůstává, že ona i manžel jsou sešlí věkem. Léta toužila po vlastním dítěti, ale že se jí tak stane na stará kolena? Toho by se nenadála. Je to doslova směšné. Znovu v ní hrklo,

když k ní promluvil. „Je snad pro Hospodina něco nemožné?“ otázal se. Zůstala jako opařená. Muži se mezi tím zvedli a vyprová− zeni jejím manželem mířili k Sodomě. Ta slova jí ležela v hlavě. Všechno bylo tak zvláštní. Jako by ji ta zvěst zasáhla hluboko uvnitř. „Tak já budu mít vlastního syna?“ šeptala si pro sebe.

− zdes −

Jak se jmenuje ta žena? ........................................................... Jak se jmenuje její muž? ......................................................... Jak se jmenuje jejich zaslíbený syn? ....................................... Kde najdeme tento příběh v Bibli? ............................................

Spojovačka

Veselí lachtánci

Spoj čísla tak jak jdou za sebou a objeví se obrázek.

Muchomůrky

Udělej si jednoduché občerstvení pro kamarády. Stačí, aby ti maminka uvařila několik vajíček natvrdo. Potom rozkroj rajče napůl a vydlabej lžící dužinu. Tak budeš mít hned dva kloboučky, které posadíš na vajíčko. Na kloboučku udělej měkkým sýrem pun− tíky. Muchomůrku posaď buď do porce bramborového salátu nebo na list zeleného salátu. Dobrou chuť.

..

Lachtánci si na pláži chtějí zahrát s míčem. Každý si přinesl ten svůj. Ale nějak se jim tam popletly. Pomůžeš jim najít ten, který jim patří? Pomohou ti čísla. Vybarvi každý míč jinou pastelkou a tomu lachtánkovi, kterému patří, namaluj na krk mašli ve stejné barvě.

−7−

....

....

Známe se?

Kolik jezdíš kilo− metrů?

E. Plchová Máš oblíbenou knihu, ke které se rád vracíš? Vyloženě oblíbenou knihu nemám, ale rád si některou přečtu po čase znovu. Takových je mnoho. Máš nějaký systém na čtení Bible? Ráno čtu vždy Nový zákon, střídavě evan− gelia a epištoly. Odpoledne potom čtu Starý zákon. A Žalmy čtu pořád dokola, nejvíc večer. Je nějaká kniha, kterou ještě nemáš a kterou by sis přál?

KAREL ČAPEK CŽ České Budějovice

Zaměstnání: strojvedoucí, slévač zinku, brusič jehel Vlasy: to, co zbylo z mé mohutné hřívy,

je stále ještě hnědé Oči: hnědé Záliby: kolo, četba

Charakteristický rys: Je všude ☺

Nečetl jsem nikdy nic od L. Sumrella. Už se těším, až od něho něco vyjde. Kája a výlety pěší i na kole Letos jsi založil skupinu výletníků a zorganizoval jsi řadu výletů, na kterých mnozí čtenáři M+P byli a nebo si o nich alespoň přečetli. Co tě láká na výletech? Výlet do přírody s přáteli je prostě super!! Máš nějaké speciální boty nebo chodíš v botaskách?

Strojvedoucí???Ty jsi byl pánem kolejí? Nebyl jsem klasický strojvedoucí, ale jezdil jsem s čističkou štěrku. To byl takový obludný stroj, který drtil vše, co mu stálo v cestě. Kája a knihy Jako jmenovec našeho velkého spi− sovatele víš o knihách skutečně hodně. Ne− jenže máš na starosti prodej knih v církvi v Českých Budějo− vicích, ale rád čteš, doporučuješ a píšeš o některých knihách i recenze do M+P. Jakou literaturu máš nejraději? Nejraději čtu živo− topisy a vůbec knížky ze života. Moji favorité jsou John Eldredge a Chaim Potok Četl jsi jako dítě s baterkou pod peři− nou? Ne, měl jsem nad postelí lampičku.

Nic extra speciálního nemám. Kupuji si boty na lehkou turistiku. Jakým způsobem plánuješ trasy? Aby na cestě bylo něco zajímavého, co stojí za to vidět.

Optimální denní porce je okolo 80km. Nepřepadá tě při takových dlouhých cestách „obr bezna− děj“? Obr beznaděj mě někdy přepadne v živo− tě, ale na kole kupodivu ne. Když jsem víc una− vený a šlapu už „na normál“, tak si potom člověk výlet a přírodu moc neužije. A zvlášť ve větru to může být docela křeč. Umíš odpočívat i pasivně? Moc ne. Lenošení mi nejde. Ale měl bych se naučit víc odpočívat. Kája a Teen Challenge (TCH) Tvoje aktivity směřují i k pomoci v TCH. Jak jsi se dozvěděl o této práci? O TCH v Českých Budějovicích jsem se dozvěděl z prezentace ve sboru, znal jsem i některé členy týmu. Jednou mi jeden pastor dal dobrou radu. Abych nebyl tolik sám a trávil víc času s křesťany. A tak jsem začal chodit do TCH. Napřed nezávazně na zkou− šku a už jsem zůstal. Nebylo to tak, že bych Pána slyšel a byl k té službě povolaný, spíš jsem udělal krok a Bůh mi rozšířil srdce – Izajáš 54/2. Co konkrétně děláš?

A jakým způsobem plánuješ počasí?

Hlavně streetwork. Je to služba lidem na ulici, případně v naší kavárně. Mluvím s lidmi, naslouchám jim, snažím se získat jejich důvěru. Nabízím lidem s problémy a závislostí řešení, pomoc, léčení, Krista.

Modlím se a jistě nejsem sám.

V Izraeli

Není to občas trochu riskantní? Někdy trochu. Ale jsme opatrní. Když se setkáme s agresivitou, tak bez rozpaků řadíme zpátečku. Ale drtivá většina oslove− ných jsou vděční, překvapení, že o ně má někdo zájem. Je vidět výsledek této práce?

Kromě pěší chůze máš také rád kolo a dlouhé trasy. Kam jsi na kole všude dojel? Čechy jsem projezdil tak z poloviny. Rekord mám Alpy, Grossglokner, a to ještě na Favoritu. To bylo pravé dobrodružství.

Naše služba je hlavně o rozsévání. Je to běh na hodně dlouhé a těžké trati. Ale když je ovoce v podobě spasených duší a promě− něných životů, tak je to ovoce obzvlášť chutné a šťavnaté! Kája a víra Vyrůstal jsi v křesťanské rodině?

a do kostela, ale nic mi to nedalo. Neměl jsem protesané uši a křesťanství z tradice a v té formě, kterou jsem poznal, mě vůbec nelákalo. Jak prožíváš vztah s Bohem? To je ta nejdůležitější otázka, ale asi je na ni i nejtěžší odpověď. Vztah s Bohem je něco, co je velmi silné a intimní. Znát Boží lásku, něhu a Jeho blízkost je super. Nemám slova! Začal jsi sloužit v neděli i u dětí. Cítil jsi to jako nutnost? Asi tak. Boží volání ke službě jsem vnímal už dřív, ale tentokrát do toho nešlo nevstou− pit. Děti jsou úžasné, je to něco – mít tolik kamarádů. Je skvělé být s nimi. Kája a domácnost Bydlíš sám. Jak zvládáš vaření, praní, žehlení? Pere pračka, žehličku docela šetřím a vařit umím. Tak po chlapsku, ale jde to. Co ty a hudba? Muziku miluji. To ke mně patří. Teda pasivně. Nejraději poslouchám slovenské chvály a Delirious?. Teď mám úplně nové HIFI, a tak si hudbu opravdu vychutnávám. Nepřemýšlel jsi o domácím zvířátku? S domácím mazlíčkem je problém, když se občas na pár dnů vypařím. Líbil by se mi kanárek, ale prostě to nejde. Mám vodní želvu, ta přežije všechno! Kdybys měl na výběr zajít do hospody, restaurace, kavárny nebo cukrárny. Kam bys šel a co by sis dobrého objednal? Šel bych do mexické restaurace a dal bych si specialitu pro kovboje. Bez tequily! ☺ Díky za rozhovor.

Mamka byla katolička, ale neměla živou víru. Jako školák jsem chodil na náboženství

Fr. Petrášek − MASORET; P.O.Box 42; Č. Krumlov; tel: 380 711 226; [email protected]

Informujte se přímo u Marušky Prüherové, Cesta života ČB, J. Čarka 7, Suché Vrbné, ČB

Knižní pult Františka Petráška nabízí:

Půjčovna v Č. Budějovicích nabízí:

Zschechová Darlene Uctievanie za hranicami všednosti Písně z australského Hillsongu doslova obletěly křesťanský svět a patří mezi nejpopulárnější a v mnoha probuzeneckých kruzích i mezi nejvíce hrané. V současnosti je mezi křesťany celého světa jednou z nejoblíbenějších písní jejich „Shout to the Lord“. V pozadí tohoto úspěšného šíření radostných a mo− derních křesťanských písní stojí "worshipový" vedoucí sboru Hillsong – Darlene Zschechová, která je též autorkou mnoha nahrávek a dalších knih dotýkajících se tématu uctívání Boha. Darlene se svým manželem Markem a dce− rami žijí v Sydney v Austrálii.

DVD Conner Mark: Sedem nástrojov na budovanie cirkvi vydal: Slovo života inter− national Bratislava v roce 2007 Délka: 2 hod 15 min

DVD Ekman Ulf : Nové charizmatické prebudenie v Európe vydal: Slovo života inter− national Bratislava v roce 2007 Délka: 2 hod 30 min

DVD z konference z Uppsaly 2007, dabované do slovenského jazyka.

Toto kázání je vyvážené biblické vyučování o Duchu Svatém. Obsahuje též proroctví o tom, co bude Pán dělat na Slovensku. 1300 lidí vytvořilo nádhernou neopakovatelnou atmo− sféru, přičemž mnozí byli i fyzicky uzdravení. Věříme ovšem, že i křesťa− nům v ČR, kteří se tohoto setkání zúčastnit nemohli, vnese záznam shomáždění nové pohledy, poznatky a po− žehnání do života. Slovenský překlad, věříme, nebude pře− kážkou.

Známý australský pastor se sdílí se svými zkušenostmi ohled− ně růstu sboru. Jednoduchým vyučováním doplně− ným srozumitelnými příklady je toto ká− zání důležité pro každého člena sbo− ru.

Kniha je vhodná nejen pro chváliče a hudebníky, ale i pro tebe.

pozn.: měkká vazba, 13 x 20 cm ; rok 2007 vydal: Slovo života international Bratislava cena: 190,−

−8−

V zajetí okultizmu V mém životě se začaly dít zvláštní věci. Byla jsem hodně unavená a stále se to zhoršovalo. Ztrácela jsem sílu žít. Cítila jsem se špatně tělesně i duševně. Přicházely mi myšlenky skončit se životem. Když jsem šla kolem vody, něco mi našeptávalo: skoč do té vody a budeš mít pokoj. Když jelo větší auto, přitahovalo mě to k němu. Pouze proto, že mám tři děti, jsem to neudělala. Byly to opravdu těžké zápasy. Život se pro mě stal nesnesitelným. JAK TO VŠE ZAČALO Na pracovišti jsem se setkala s jed− ním chlapcem, který cvičil jógu. Pozval mne mezi své přátele a slíbil mi, že tam najdu to, co hledám: přátelství, lásku a porozumění. Navíc se naučím cvičit jógu, která mi pomůže odstranit různé tělesné problémy. Začala jsem pravidelně chodit do jógy, cvičila jsem ji i doma. Jednou týdně jsem jezdila do nedalekého města, kde byl školený cvičitel jógy. Mezi novými přáteli mi bylo moc dobře a říkala jsem si – to je ono! SMYSL ŽIVOTA Konečně jsem našla v životě to, co jsem hledala. Po jednom relaxačním cvičení, se mi znenadání podařilo opustit své tělo. Můj cvičitel jógy mi řekl: „Musím ti říct, že jsi perfektní! Tohle mnozí lidé cvičí mnoho let a tobě se to podařilo tak brzy! Když budeš cvičit pod mým vedením, budeš nepřekonatelná. Máš v sobě ohromné schopnosti, o kterých ani nevíš. Vydej se tomu naplno a uvidíš, že ti bude lidstvo padat k nohám.“ Zanedlouho jsem se zúčastnila soustředění, kde se cvičila jóga, učili nás vyhledávat geopatogenní zóny, najít vodu, určovat šťastné a nešťastné dny podle dat narození, dále jasnovidectví, věštectví,

DUCHOVNÍ ZÁPAS

Z. Zelená

hádání z ruky atd. Postupně jsme začali všechno praktikovat. Nejdříve jsem k tomu potřebovala všelijaké pomůcky – spirály, kyvadla a jiné věci, ale později mi stačily jenom moje ruce. Obje− vila jsem v sobě, že jsem na tyto věci velmi citli− vá. Třetí den pobytu za mnou přišel vedoucí našeho týmu a vzal si mě stranou. Řekl mi: „Víš, mně bylo bohy zjeveno, že jsi duše vyvolená. Nemusíš to přijmout, ale já bych chtěl, abys byla zasvě− cená. Scházíme se zvlášť v úzkém kruhu. Máš v sobě ohromný potenciál energie, to jsem ještě nezažil. Můžeš léčit i lidi.“ To mě úplně nadchlo. Říkala jsem si: tolik je nemocných. Budu jim pomáhat a oni mě za to budou mít rádi. V ZAJETÍ OKULTIZMU Po návratu jsem všechno, co jsem načerpala, předala členům naší skupiny. Zanedlouho se u některých začalo projevovat jasnovidectví a věštectví. Ten chlapec, co mne přivedl, měl jasnovideckého ducha. Jednou jsme seděli a po− vídali si. Najednou řekl, že sem jede auto, a jme− noval lidi, kteří v něm sedí. Za chvíli k nám ti lidé opravdu přišli. Pro něho nebyl problém vidět přes zdi nebo do jiných míst. Některým se začaly zjevovat různé věci a viděli i do budoucnosti. Já jsem začala vidět záření, které vycházelo z lidí. Podle zabarvení aury jsem dokázala určit, jak je člověk nemocný. Nebo jsem nemoc diagnosti− kovala pomocí kyvadla. Málokdy jsem se zmýlila. Jednou se nám dokonce zjevil nějaký duch, který řekl, že přijde konec světa.

Udatný rek Hospodinův

Jirku jsme poznali na jaře roku 1984 v Církvi bratrské. Patřil k mládí, které přišlo do církve z venku, ze světa a obrátilo se k Bohu. Jirka přijal Pána Ježíše do svého srdce opravdu cele. Jeho láska k Ježíši nám ostatním až brala dech a některým šla možná i trochu na nervy. On ale neměl příliš na vybranou. Ačkoliv často navště− voval vysokoškolské studenty z CB na brněnských kolejích, sám vysokou školu nestudoval. Už ve svých dvaceti letech byl totiž, jak rád říkával „důchodcem na hlavu.“ Dodnes ho vidím, jak přišel poprvé k nám domů. Stál mezi dveřmi, na sobě jakousi volnou halenu, na krku pověšený starodávný lorňon a v ru− ce tmavý bodlák. „Marie, přinesl jsem ti květinu,“ pravil s vážnou tváří a jeho oči bystře sledovaly každý sval v mém obličeji. Měla jsem o čtyři roky mladšího syna, který mi z výletů často nosíval podobné dárky, takže nebylo těžké zvolat: „Jiří, miluju bodláky, takové mi nosí náš Tomáš, pojď dál.“ Až do revoluce u nás Jiří býval často. Přicházel v kteroukoliv denní i noční hodinu a sdílel s námi všechno, s manželem i pyžamo. Tak jako většina psychicky nemocných lidí, kteří žijí v důchodu, trpěl absolutním nedostatkem smysluplně prožitého času. Po uvěření se jeho vztah k Ježíši stal až mystickým a Jirka trávil hodiny a hodiny tím, že se toulal a evangelizoval. Zároveň také navštěvoval křesťany a bezostyšně sondoval, co že jsme všichni zač. U nás se často zastavoval jako v přestupní stanici po několikadenních evangelizačních taženích po vesnických návsích, ulicích či hospodách, nebo naopak po návštěvách v křesťanských rodinách

KONEC SVĚTA Vzhledem k tomu, že se mnoho předpovězených věcí jasnovidci z naší skupiny vyplnilo, skutečně jsem věřila, že přijde konce světa. Napsala jsem to i svým křesťanským přátelům z lázní, protože mně byli velmi blízcí. Přála jsem si, aby o tom také věděli. Všechno jsem jim vypsala, i moje zkuše− nosti s naší skupinou. Napsali mi moc hezký dopis. Nevyčítali, neha− něli to, co dělám. Jen mi napsali určitá místa z Bible. Vysvětlili mi, že Bible je Boží slovo k lidem, ať si ta místa přečtu a přemýšlím o nich. Varovali mne, že to, co dělám, není podle Bible, tedy ani z Boha. V Bibli je napsáno, že nikdo neví, kdy přijde konec světa, jen Bůh. Rozhodla jsem se, že všechno řeknu v naší skupině. Podtrhala jsem si v Bibli místa, na která mne moji přátelé upozornili. Ve skupině to nepři− jali. Stáli si na svém. Tvrdili, že jsou Bohem vyvolení a toto slovo se na ně nevztahuje. Platí prý jen pro ty, kteří nejsou obdarováni výjimeč− nými schopnostmi. Nechala jsem se přesvědčit. Té noci jsem prožila něco, co bych nikomu nepřála. Zjevovaly se mi různé postavy, něco mne škrtilo, slyšela jsem zřetelné hlasy, které mi na jedné straně vyhrožovaly, na druhé slibovaly. Ráno jsem chtěla jít do práce, ale byla jsem tak strašně slabá, že jsem nemohla vstát z postele. Bylo mi špatně a ztrácela jsem vědomí. Měla jsem pocit, že uvnitř hořím. Dva dny před tím, než se to stalo,

naprosto zmatené, teprve třetí dával jakýsi smysl, ale ve všech stálo: „Marie, Pavle, přijeďte...“

M. Frydrychová Zemřel Jirka Grygar. Ne, nešířím poplašnou zprávu a nepohřbívám známého astronoma doktora Jiřího Grygara z Prahy. Budu vzpomínat na docela neznámého chlapce bez titulů z malé vesnice na Vyškovsku.

V té době jsem trpěla chronickými záněty průdušek. Lékař mě poslal do lázní. Jednou v ne− děli jsem se šla podívat na bohoslužbu do kostela. Zpívali tam mladí lidé křesťanské písně. Zvlášť jedna písnička na mne tak zapůsobila, že jsem plakala a prosila v duchu Boha, aby změnil také můj život, jak se zpívalo v té písni. Po bohoslužbě jsem se s těmi mladými zpěváky seznámila a po− prosila o text písně. Pozvali mne k sobě na návštěvu. Poprvé jsem slyšela o Ježíši Kristu tak zvláštně a hezky hovořit. Vyprávěli, jak Ježíš jejich život změnil. Bylo mi s nimi dobře. Vyměnili jsme si adresy a občas jsme si napsali.

a sděloval nám své dojmy. Většinou už v předsíni zaujal bojovnou pózu odkoukanou od Billyho Grahama, či Johna Wesleyho a volal se vztyčeným ukazovákem: „Jsem udatný rek Hospodinův a pot− kal jsem hříšnici Magdalenu. Kázal jsem jí pokání a Krista, a jí tekly slzy po tvářích, jak hrachy.“ Nebo velmi vtipně líčil, jak šokoval křesťany, ke kterým zásadně přicházel bez pozvání. Měl tak trefný úsudek, že jsem sama někdy váhala, jestli duševní nemoc nebyla víc předstíraná než sku− tečná. V Jirkově hodnocení zřejmě až do konce nejlépe obstál bratr kazatel Heczko z Brna, který ho všude brával s sebou, a tak s ním po mnoho let vytvářel téměř Pavlovsko − Timotejský vztah. V Letovicích pak žila ještě jedna stará tetička, která dokázala Jirku přijímat takového, jaký byl, a on ji za to miloval. Naproti tomu bratra kazatele Urbana se přímo bál. Naše úzké rodinné přátelství trvalo až do roku 1991. Poté se znovu začala projevovat Jiřího ne− moc. V jednom dopise stálo: „Rozhodně se vám nevyhýbám, přijdu však až rozkvetou růže...“ V té době psal Jiří básně a maloval, ale z obojího byla nemoc silně patrná. Určitou roli asi sehrál i dlouholetý, neopětovaný vztah k jisté dívce. Když se vdávala naše dcera, Jiří nám napsal: „Maťka se vdává, Tomáš je v Kanadě a Jirka v blázinci.“

Jenomže my jsme měli tolik práce... Napsala jsem pár řádků, začínajících slovy: „Jiří, udatný reku Hospodinův...“ A přišla odpověď... „Marie, Jirka už není udatný rek Hospodinův, už je jen reček...“ O něco později jsme dostali parte. Jiří Grygar zemřel po dlouhé a těžké nemoci ve věku třiceti pěti let, a my jsme se s ním nerozloučili. Psychicky křehcí a často i vážně nemocní lidé přicházejí do církevních společenství často. V ně− kterých je jich tolik, že posměvači tvrdí, že církve samy dělají z lidí blázny, ale to není pravda. Psy− chicky nemocní lidé totiž moc dobře vědí, že jejich zraněné duši může opravdu pomoci jenom Bůh, a proto ho vážně hledají. V tomto jsou mnohem poctivější než většina z nás zdravých, kteří se pokládáme za silné a normální. Problém však je, že současná církev duševně nemocným lidem neumí pomoci. Stále znovu si kladu otázku, co by v Jiřího případě zcela konkrétně dělal Ježíš? Nenacházím v Novém zákoně jedinou lidskou bolest, se kterou by si Ježíš nevěděl rady. Jestliže dnešní církev tento problém má, pak vina musí být v nás lidech. A je tak zoufalé přihlížet, jak se mladému člověku kalí rozum až musí zemřít. Ano, věřím, že Bůh setře na věčnosti svým milovaným každou slzu z očí. Věřím, že Jirka je u Pána, a jestli se tam potkal s bratrem Urbanem, určitě už se ho nebojí. Ale to je jiná otázka.

Po revoluci jsme se chtěnechtě všichni zařadili. Já už nebyla v domácnosti, abych mohla otevírat dveře příchozím v kteroukoliv denní dobu, a také Jirka už se netoulal, ale byl pod lékařským a ro− dinným dohledem. „Nakonec vím, že musím poslouchat Boha a ro− diče a moci se učit od svého jediného Mistra, Pána a učitele Ježíše Krista,“ napsal nám. Loni nás po dlouhé době opět navštívil. Léčba vykonala své. Jirka byl rozhodně zklidněný, ale mládí jakoby vyprchalo. Letos na jaře jsme od něho dostali tři dopisy. Opět z psychiatrické léčebny. První dva byly

−9−

jsem začala cítit takový odporný kouř, který kolem mě nikdo jiný necítil. Došlo mi, že je to spojeno se silami, které mi dříve pomáhaly, teď na mne útočí! POMOC NA POSLEDNÍ CHVÍLI Přepadla mne úzkost. Začala jsem se modlit. Prosila jsem Boha o pomoc. Najednou jsem ztratila zrak, všechno se ponořilo do tmy. Myslela jsem si, že snad už umírám. Pořád jsem padala, bylo mně hrozně zle, chtělo se mi zvracet, uvnitř mě svírala krutá bolest. Celé tělo mne pálilo. Měla jsem takový nepříjemný pocit, jako bych padala do propasti a neměla se čeho zachytit. Zkřivila se mi i ústa, nemohla jsem mluvit. V duchu jsem volala k Bohu: „Bože, odpusť mi a postarej se o moje děti, ať má vina nepadne na ně, ať ony nejsou za mne trestány.“ Prosila jsem Pána Ježíše, aby moji duši nenechal jít do pekla, ale vzal ji k sobě. Stalo se něco zvláštního, co se slovy těžko popisuje. Měla jsem pocit, jako by mne někdo vzal do náruče. Nepří− jemné padání přestalo, ale stále jsem byla ve tmě. Pak jsem stoupala nahoru a chvilku jsem nevěděla, kde jsem. Postupně všechny útoky přestaly. Uvědomila jsem si, že mne Bůh zachránil. U nás v kině promítali film „Ježíš“, který končil modlitbou. Uvěřila jsem, že Ježíš Kristus za mě zemřel, vstal z mrtvých a může mi opravdu pomoci. Poprosila jsem ho, aby můj život změnil a řídil On sám. Bůh mne vyslyšel. Dostala jsem mnohem víc, než jsem si dovedla představit – dar věčného života. Můj život nyní patří jemu. Možná, že i Ty jsi v zajetí okultních sil, zabýváš se věštěním, jasnovidectvím, esoterikou, magií, astrologií, spiritizmem, parapsychologií nebo jiným praktikami. Neber moje zkušenosti na lehkou váhu. To, co jsem si vytrpěla, bych nikomu nepřála. Neváhej poprosit Pána Ježíše Krista, aby vstoupil do Tvého života a osvobodil Tě. Jenom On má tu moc. Jedině On Ti může pomoci. Ježíš zemřel na kříži za Tvoje hříchy. Vstal z mrtvých, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný v nebi. Ježíš Tě miluje. (Zdeňka Zelená, červen 2004; www.jezis.cz)

Otázka, která provokuje mé srdce, zní: Dělá Ježíšovo tělo dnes na zemi to, co dělat má? V téhle souvislosti se mi vrací obraz Marie a Marty. Marta byla pilná, dělala mnoho dobrých skutků. Ten oběd připravovala pro Ježíše a učedníky, ne pro sebe. Slyšela jsem mnohokrát, že ji Ježíš napomenul kvůli nervozitě, ale bylo to jen proto? Marta se rozhodovala podle svého úsudku. Ježíš potřebuje jídlo. Pořádné, dobré jídlo, které dá práci. Marie naopak sedla a naslouchala, o čem Ježíš mluví. Dá se říci, že Marta chtěla rozhodovat o tom, co je pro Ježíše dobré, ba nejlepší, kdežto Marie nejprve dávala pozor, co Ježíš chce. Co když dnešní církev, my všichni, já i vy, jsme Marta. Marta, která si podle své vůle vymýšlí, co může Ježíš, církev či lidstvo potřebovat, ale ztišení před Božím majestátem raději příliš neriskuje. Jiří jednou napsal: „Potkal jsem bratra Heczka a šli jsme spolu do šroubárny pro kliky a pak do nemocnice za nemocnou sestrou. Zeptal jsem se bratra, kdo je nejsvatější? „ No, ten, kdo chodí na brigády a do shromáždění,“ odpověděl mi. „ Já myslel, že Ježíš,“ říkám a smějeme se.“ Ježíš! Pán církve! Co chce Pán Ježíš pro duševně nemocné? Máme jich kolem sebe tolik. Mladých, ve středním věku, ale i trochu pomatených na stáří. Prostých i vzdělaných. Jaká je Ježíšova vůle v nebi s těmito lidmi tady na zemi? A co má Ježíšovo tělo, církev, pro tyto lidi dělat, když Ježíš je PÁN a má veškerou moc? (z textů www.twr.cz)

„Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se.“ (Filip. 4:4) „Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!“ (Ž. 32:11) „Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích...“ (Matouš 5:12) „...radujte se, že vaše jména jsou zapsána v ne− besích.“ (Lukáš 10:20) „...ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. (1 Petrův 4:13)

RADUJTE SE...

Další výprava turistů

Hledáme...

Pojedeme se podívat na výlov rybníka Dvořiště a to v sobotu 3.11.2007. Sejdeme se v obci Smržov na návsi v 10:00. Další informace získáte u Káji Čapka.

Pokud jsi kreativní, máš nápady, baví tě vymýšlet zajímavé a nové věci... možná právě ty bys mohl být tím pravým člověkem, který by se rád staral o dětskou stránku

Všem, kdo chtějí přispět článkem do měsíčníku:

v tomto měsíčníku. Pokud máš zájem, určitě se ozvi na adrese:

Pokud se chystáte nebo přemýšlíte o tom, že byste rádi přispěli svým povzbuzením, básní, příběhem nebo poučením do měsíčníku Milost&Pravda, potom se budeme velmi těšit na Váš příspěvek. Chcete−li, aby vyšel v aktuálním čísle, pak ho musíte dodat redakci nejdéle do 20. předchozího měsíce. Pište a posílejte na adresu: [email protected]

[email protected]

Vi z e j i h o č e s k ý c h s b o r ů C E S TA Ž I V OTA : Kol.1:28−29 Jeho zvěstujeme, když se vší moudro− stí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu. O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou. (ČEP)

Kol.1:28−29  Kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého člověka a učíce všelikého člověka ve vší mou− drosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O čež i pracuji, bojuje podle té jeho mocnosti, kteráž dělá ve mně dílo své mocně. (BK 1613)

2. Paral. 7:14  a můj lid, který se nazývá mým jmé− nem, se pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi. (ČEP)

2. Paral. 7:14  A ponižujíce se lid můj, nad nímž jest vzýváno jméno mé, modlili by se, a hledali by tváři mé, a odvrátili by se od cest svých zlých: i já také vyslyším je s nebe, a odpustím hřích jejich, a uzdravím zemi jejich. (BK 1613)

Izajáš 54:2  Rozšiř místo ve svém stanu, ať na− pnou stanové houně tvých příbytků. Nerozpakuj se! Natáhni svá stanová lana a upevni kolíky. (ČEP)

Izajáš 54:2  Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. (BK 1613)

− 10 −

R o z p i s s h r o m á ž d ě n í s b o r ů Cesta života jižní Čechy: České Budějovice

Prachatice Agitační středisko Pod Hradbami neděle od 13:30

Český Krumlov,

budova Ambit

neděle od 9:00 modlitební − čtvrtek od 18:30

Jana Čarka 7, Suché Vrbné modlit. procházky − St 18:00 modlitební ve sboru − St 18:00 (+dopolední půst za partnery)

neděle 15:00

Setkání mládeže v Č. Krumlově − sobota 16:00 v Č. Budějovicích − pátek 14:00

Tento zpravodaj si vyhrazuje právo nezodpovídat za případné chyby dodané s příspěvky jednotlivých autorů. Děkujeme za pochopení.