milost & pravda z p r a v o d a j únor 2007
Slovo úvodem Ležím v posteli a nemůžu usnout. Hlavou se mi honí myšlenky o vánočních dárcích, které jsme večer rozbalili. Vedle mě spokojeně oddychuje manžel, v obýváku spí sestra s neteří a v ložnici rodiče. Najednou mám silnou potřebu se za své nejbližší modlit. Tak nějak jinak, než to bylo doposud. Všude je naprostý klid. I když nemluvím nahlas, moje niterná modlitba je velmi naléhavá. Proč? Napadá mě, jestli se nemá něco stát. Jestli nemá moje modlitba něco zlého odvrátit. Nebývá to často, kdy mě taková nalé− havost přepadá uprostřed noci, ale tohle byl přesně ten případ. A... nic se nedělo. Žádná pohroma. Jen druhou noc přišlo to samé naléhání a k to− mu otázky: „Kam až sahá moje zodpovědnost za moje příbuzenstvo?“ A další noc zase. Poté už přicházelo naléhání večer před spaním. Moje modlitby za blízké se citelně změnily. Uvědomila jsem si, že jediným důvodem toho všeho bylo: „Jde jim o život“. Ano, věděla jsem i dříve, že jim jde o (věčný) život, ale o Vánocích přišel jiný, nový úhel pohledu. Jiný způsob vnímání. Jiná (hlubší) naléhavost. K tomu všemu se mi připomněla dávná touha − namalovat „strom života“. Strom své rodiny, příbuzenstva. Teprve teď, během církevních „večerů zti− šení“ mi všechno zapadlo do sebe. JE ČAS SE MODLIT ZA RODINU A PŘÍBUZNÉ. NOVĚ. Je to tak jednoduché a prosté. I kdybys za celý svůj život přivedl do Boží rodiny „jen“ své příbuzné, probuzení by se šířilo jako lavina. Na jednom z večerů ztišení se manžel po− díval na nás zúčastněné (bylo nás asi jen devět) a řekl: „Přemýšlejte. Kdyby každý z nás tady přivedl do církve jen deset pří− buzných...“ „Tak se sem nevejdeme,“ ozvalo se vedle mě. A to je úžasná představa. Jenže doma není nikdo prorokem, říká− vala jsem si alibisticky. I z toho mě manžel vyvedl. Podotkl: „Možná právě proto, že tě doma tak dobře znají, nepřehlédnou na tobě žádnou Boží proměnu. A to jim bude svědectvím.“ Pokud tedy máme otevřené dveře do své rodiny, využijme toho. Pokud ne, modleme se za jejich otevření. 1. Tim.5:8 Jestliže se pak někdo nestará o své vlastní a zvláště o členy své rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící. −x−
v š e c h
j i h o č e s k ý c h
ročník 7
Pokud jde o zástupy, ty se dostaly do zmatku a chaotického zoufalství. Písmo nám říká: „Když je viděl… byli zoufalí a sklíčení, jako ovce bez pastýře.“ Byla tu společnost plná strachu, v tísni a depresi. Lidé všude kolem rozčíleně pobíhali jako rozptýlené ovce, hledali pomoc kdekoli, kde by ji mohli nalézt. Ale bylo to právě v tuto chvíli veliké úzkosti a trápení, kdy Kristus prohlásil: „Pole jsou zralá a žeň je vydatná.“ Myslíte, že by se Ježíšova slova o zralé sklizni dala aplikovat dnes? Kde vidíme důkaz, že se pole bělají a jsou připravena ke sklizni? Činí národy pokání? Je v naší společnosti nějaké veliké hnutí? A co organizo− vaná církev, probouzí se? Hladovějí náboženští vedoucí po probuzení, hledají znovu Krista? Je v této generaci volání po svatosti? Až na nepatrné výjimky nevidím, že by se nějaká z těch věcí děla. Ale žádná z nich není tím, co pohnulo Ježíše v jeho době. Spíš byl pohnut smutným stavem, který na všech stranách viděl. Kamkoliv se podíval, byli lidé zachváceni úzkostí a trápením. Vlastně, jak se Kristus upřeně díval na Jeruzalém, vzlykal. Jeho slzy kanuly nad tvrdostí a duchovní
Únor 2007, měsíc vykročení do nového systému skupin P. Petrášek
V církvi v Českých Budějovicích a Českém Krumlově jsme poslední týden v lednu prožili čas zastavení, hodnocení a počítání nákladů. Od pondělí do čtvrtka jsme se během večerních shromáždění pokořovali před Bohem, dávali svůj život před Bohem do pořádku, hledali Boží vůli pro svůj život a dělali rozhodnutí, jakým způsobem se v čase, který je před námi, k Bohu přiblížíme. Během večerů Ducha svatého jsme pak v pá− tek v Českých Budějovicích a v sobotu v Českém Krumlově měli shromáždění plné chval, uctí− vání, modliteb a proseb za Ducha svatého. Tímto se završily lednové přípravy na rozjetí nového systému skupin. Týdny jsem prosil Pána, aby v nás vzbudil své chtění i skutečné činění a povstalo alespoň 15 skupin. Jsem šťastný a vděčný, že Jeho odpověď převýšila mé očekávání a On znovu potvrdil, že je Bohem, který dává v míře dobré, natřesené a přetékající, a že pro toto období, které leží před námi, máme v Českých Budě− jovicích, Českém Krumlově a Prachaticích nabídku 27 skupin! Musím se přiznat, že mám velikou Boží bázeň a slavím Pána za Jeho zázrak dějící se v nás a skrze nás.
číslo 2
Je čas sklizně „A když viděl zástupy, byl pohnut soucitem k nim, protože byli zesláblí a rozptýlení jako ovce nemající pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: ‚Žeň je jistě veliká, ale dělníků málo. Proto proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň‘“ (Matouš 9:36–38). Ježíš říkal: „Pole jsou zralá, a žeň vydatná. Je čas začít sklízet.“ V tu chvíli ta veliká, poslední duchovní sklizeň začala. Zpočátku to byla sklizeň mezi Židy a pohany Ježíšovy generace. A ta samá sklizeň potrvá tak dlouho, dokud se Kristus nevrátí. Když jsem tuto pasáž četl, říkal jsem si: co to Ježíš ve své době viděl, co bylo příčinou, že řekl: „Žeň je připravena, takže teď je čas sklízet“? Viděl duchovní probuzení v Izraeli? Bylo tam probuzení v synago− gách? Vrátili se kněží k Bohu? Byli zákoníci a farizejové usvědčeni? Jaký tam byl důkaz o tom, že je sklizeň zralá? Evangelia nezjevují mnoho důkazů o nějakém duchovním hnutí k Bohu. Jestli něco ukazují, tak je to opak. Ježíš byl v synagogách zesměšňován. Duchovní vůdci národa ho odmítli, zpochybňovali jeho integritu a božství. Jeden náboženský dav se ho snažil shodit ze srázu. A Kristus sám kritizoval izraelská města za to, že nečinila pokání při jeho poselství: „Běda tobě, Korozaim! Běda tobě, Betsaido! Běda Týru a Sidonu! Běda Kafarnaum!“
Každá skupina je projevem života této církve, a teď je jen na tobě, k jaké skupině se připojíš a svým životem budeš na své skupině spolu− vytvářet tuto církev. Už nemusíš pouze chodit v neděli do církve, protože v rámci skupin přechází těžiště života celé této církve z neděle do každodenního života každého z nás. Na skupině jsou lidé, které můžeš více poznávat, modlit se za Boží požehnání pro ně a společně s nimi naplňovat cíl skupiny, který je tvému srdci v tento čas blízký. Při nedělních bohoslužbách se pak můžeme všichni spo− lečně radovat z toho, co s Pánem v týdnu prožíváme, a upevňovat během shromáždění jednotu celé církve jakožto jednoho těla – těla Kristova. Seznam skupin, který nyní předkládám, je Boží nabídkou pro každého člena této církve (a někdy i nečlena), a ty se rozhodni, jestli tuto nabídku přijmeš a staneš se v čase, který je před námi, členem některé skupiny. U každé skupiny je jméno jejího vedoucího, kterého můžeš kontaktovat a domluvit si s ním svou účast na skupině, kterou spravuje. Chci ještě připomenout, že členové církve nemusí být na žádné skupině, a zrovna tak mohou mít osobní účast na více skupinách. Každý musí
c í r k v í
D. Wilkerson
slepotou, kterou viděl. Tady byli lidé, kteří spěli k soudu, neměli žádný pokoj, jen strach a depresi. A On nad touto scénou prorokoval: „Váš dům se vám zanechá pustý.“ Ježíš nám vlastně poskytuje obrázek toho, jak budou vypadat poslední dny. Toto období začalo jeho nanebevstoupením a skončí teprve tehdy, až se opět vrátí. Dnes se k tomuto okamžiku velmi rychle přibližu− jeme. A Ježíš ho popsal svým učedníkům, když se ho ptali, jaká budou znamení toho času. Chtěli vědět, jak se budou věci mít, až se přiblíží skutečně poslední dny. Kristus mluvil ve své odpovědi o hladech, země− třeseních, soužení, rozdělených národech. Falešní proroci a falešní kristové oklamou mnohé a dovedou velké množství lidí na scestí. Věřící budou nenáviděni jen při zmínce Kristova jména. A láska mnohých ustydne a někteří odpadnou, protože se rozmůže hřích a bezpráví. „Tehdy budou znamení na slunci a na měsíci a na hvězdách a na zemi úzkost národů nevědoucích kam se podět před řvaním moře a vlnobitím. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na svět, neboť nebeské mocnosti budou otřeseny“ (Lukáš 21:25–26). Ježíš tu ve stručnosti popisuje nejznepo− kojenější, nejskleslejší, nejvystresovanější generaci všech dob. Nenaplňují se tedy jeho proroctví právě teď, před našima očima? Přemýšlejte o tom: tato generace je plná úzkosti a strachu. Velké množství lidí je vystra− šených, když sledují, jak dochází k neuvěřitelným katastrofám: hurikány, zemětřesení, tsunami, tornáda. Celé národy se třesou strachem nad hrozbami teroristů. A selhání srdce je v dnešním světě zabiják číslo jedna. Falešná náboženství, falešní proroci, falešní kristové vedou mnoho lidí na scestí. Miliony lidí se obracejí k islámu, jeden národ za druhým je infiltrován islámisty. Museli byste úplně zapřít sami sebe, kdybyste neviděli, že všechno, čím je možné otřást, se třese právě teď. Uprostřed všech těchto otřesů a zmatků slyším Ježíšova slova: „Pole se bělají. Sklizeň je bohatá.“ Jsem přesvědčený, že říká své církvi: „Lidé jsou připraveni slyšet. Toto je čas věřit ve sklizeň. Teď je čas pro vás, abyste začali sklízet.“ Kristus je Pánem sklizně. A jestliže On říká, že žeň je připravena, musíme tomu věřit. Nezáleží na tom, jak hříšnou se tato generace stala. Nezáleží na tom, jak mocným se zdá být Satan. Náš Pán nám říká:
sám zvážit, co je pro jeho život v tento čas správné.
ČESKÉ BUDĚJOVICE SKUPINA PŘÍMLUVCŮ MODLITEBNÍ SÍTĚ OTĚVĚK − Jarda Plch
C e s t a
ž i v o t a
pro vnitřní potřebu − neprodejné „Přestaň se soustřeďovat na překážky kolem sebe. Raději pozvedni svůj zrak. Nastal čas pro tebe, abys viděl, že sklizeň je připravena.“ Ježíš rozuměl lidským srdcím, věděl, že v čase prosperity na Boha zapomínáme Kristus věděl, že v dobách utrpení a katastrof jsou lidé přinuceni čelit věčnosti. Utrpení, strach a tvrdé časy činí lidi zralé slyšet a přijímat evangelium. Uvažujte o kontextu těchto slov: „Když viděl zástupy… protože byli zesláblí… tehdy řekl svým učedníkům: Žeň je jistě veliká“ (Matouš 9:36–37). Tato pravda je dokazována během celé historie Božího lidu. Mojžíš káral svou generaci slovy: „Bůh vás vedl. Rozrostli jste se v počtu. A mocně vám žehnal, dával vám zelená pole, med, mléko, ovce, olej, ovoce. Ale vy jste zbohatli a vzbouřili se. Málo si vážíte Boha svého spasení a opustili jste Ho.“ „Takže Izrael ztučněl, zbujněl; ztučněl jsi a ztloustl, tukem jsi obrostl; a opustil Boha svého stvořitele, a opovrhl Bohem svého spasení“ (Deuter. 32:15). Písmo nám říká, že Izrael byl potom ponížen. Ale ve svém trápení volali k Hospodinu a On je vysvobodil: „Když volali k Hospodinu ve svém soužení, z jejich úzkostí je vytrhl“ (Žalm 107:6). Uvažujte také o Davidově svědectví: „Ovinuly mě provazy smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka, provazy podsvětí se kolem mne stáhly, dostihly mě léčky smrti. V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu.“ (Žalm 18:5–7). Starosti, soužení, utrpení, strach a zmatek je vždy původcem volání o pomoc. Je to charakteristický rys během všech staletí. Připomeňte si, co se stalo poté, když spadly Twin Towers v New Yorku: církve byly přeplněné. Na amerických stadionech se pořádala modlitební shromáždění. Kongresmani a čelní představitelé se shromáždili na schodech Kapitolu ve Washingtonu, modlili se a zpívali: „Bůh žehnej Americe.“ Na čas mluvil národ o Bohu. Strach a utrpení způsobily, že lidé přemýšleli o hledání pravdy. A toto shrnuje pravidlo sklizně: ČÍM TEMNĚJŠÍ JSOU DNY, TÍM BĚLEJŠÍ JE ŽEŇ. V Indonésii a na Srí Lance odmítali radikální islámisté vpustit jakéhokoliv nezasvěcence na své teritorium. Ale po katastrofě tsunami otevřeli mnozí své dveře křesťanským pracovníkům, kteří přinášeli pomoc. Proč? Bůh viděl pole, která se bělala a byla připravena ke sklizni.
Pokračování na str. 2
Když se můj lid J. Lillard ...modlí Tento dopis je trochu jiný než ty předcházející. Naslouchejte tomu, k čemu Duch Svatý volá církev. MODLIT SE!
SKUPINA PŘÍMLUVCŮ MODLITEBNÍ SÍTĚ Č. Budějovice − Líba Randáková
Cítím prorocké slovo, o které se chci podělit s vámi všemi. MODLETE SE!
SKUPINA PŘÍMLUVCŮ – MODLITEBNÍ PROCHÁZKY Č. Bud. − Martina Kočerová
Není to žádost pastora, že je třeba se za něco modlit, je to předání příkazu přicházejícího od nebeského trůnu, MODLETE SE!
SLUŽBA DĚTEM Č. Bud. − Dagmar Nováková
Víc než za přežití, víc než za zmocnění, víc než za připravení, víc než za požehnání a prosperitu, víc, než si dokážeme představit, že bychom mohli žádat nebo si jen představit. Bůh chce začít jednat v této zemi víc než kdy dřív, musíme se MODLIT!
BUDOVÁNÍ VZTAHŮ − EVANGELIZAČNÍ SKUPINA − Líba Randáková
Dovolte Duchu Svatému, aby ve vás prolomil hlubiny a uvolnil svou záplavu do vašeho života, sílu a lásku do této země, MODLETE SE!
SKUPINA − CHVÁLA Č. Bud. − Karel Sedláček
SKUPINA BUDOVÁNÍ VZTAHŮ − Michal a Martina Kočerovi RŮST V MUŽSTVÍ − Petr Petrášek SLUŽBA ŽENÁM − Eliška Plchová KLUB MAMINEK − Dagmar Nováková
Pokračování na str. 8
Proste ho, aby vám pomohl odvrátit váš pohled od sebe samých, ke zraněnému a umírajícímu světu, MODLETE SE! Jak dlouho? Dokud to neuvidíme, dokud to nepřijde, dokud nezvítězíme… MODLETE SE, MODLETE SE, MODLETE SE! Otče, modlím se ve jménu Ježíše, aby Tvé slovo zapálilo naše srdce, abychom se dostali až za pouhou znalost potřeby se modlitby. Aby nás to hnalo do našich modlitebních míst, na kolena a do Tvé trůnní místnosti, přimlouvat se. MODLIT SE! Amen
§
SHEEPMAIL Říjen 2006
Je čas... Pokračování ze str. 1 Faktem je, že žádná země není pro Krista uzavřená. A žádní lidé nejsou nezasažitelní. Žádná náboženská moc na zemi nemůže zastavit sklizeň. Proto nám Ježíš říká, abychom se nebáli, i kdyby hory padaly do moře. Přemýšlejte o kataklyzmatických událostech v ne− dávné historii světa. Komunisté v Rusku si mysleli, že zbavili svou zemi Boha. Ale Ježíš jim řekl: „Všechno, co jste udělali, napomohlo sklizni.“ Kristus dnes v Rusku působí a hodně. Čína se také snažila postavit Boha mimo zákon, ale tím jen dozrála sklizeň milionů věřících. Nedávno se Ukrajina zřekla zkorumpovaných rukou a začíná ji vést muž, který mluví o Kristu. New York Times teď nazývá Bělorusko národem s nejvíce komunistickou vládou na zemi, ale křesťané se tam přesto dál modlí za svou zemi. Bůh vidí, že všechna tato pole jsou připravená ke sklizni! Ten samý princip byl pravdou po celou historii Izraele Když Mojžíš řekl faraónovi: „Nech můj lid odejít,“ bylo to proto, že Bůh oznamoval čas sklizně. Přišla chvíle osvobození Izraele z otroctví. Ale faraón odpověděl: „Kdo je Hospodin, abych uposlechl jeho hlasu a propustil Izrael? Hospodina neznám, Izrael také nepropustím“ (Exodus 5:2). Faraón představuje Satanův démonický systém, včetně falešných náboženství a útisku, který drží lid v otroctví. Než mohl být Izrael osvobozen, bylo třeba otřást mocnostmi temnoty. Tak Bůh udeřil na Egypt devíti přírodními katastrofami. Ale těch devět katastrof jen zatvrdilo faraónovo srdce. Nakonec přišla katastrofa tak ničivá, že každý v Egyptě – od vládců až k obyčejným obyvatelům – poznal, že to nebyla jen příroda, která se vymkla kontrole. Byl to živý Bůh, který promluvil. Hospodin poslal anděla smrti. A během jediné noci zemřel v každé egyptské rodině nejstarší syn. Včetně faraónova syna. Hned následující den vypochodoval Izrael z Egypta. Byla to sklizeň, která přišla těsně před soudem. O staletí později, když Ježíš oznamoval zralou sklizeň v Jeruzalémě, věděl, že brzy přijde soud. Uběhnou pouze roky a do města vtrhne Titus se svou armádou a 1,2 milionu lidí bude zabito. Mnozí budou přibiti na kříž a město samo do základů vyhoří. To byl důvod, proč Ježíš varoval svou generaci: „Říkáte, že do sklizně zbývají čtyři měsíce. Ale já vám říkám, že sklizeň musí začít teď. Musíte se zabývat Boží vůlí, protože největší katastrofa je ve dveřích. Já vás teď zplnomocňuji, abyste dokončili mé dílo. Čas začátku sklizně je dnes.“ Jak Ježíš popsal katastrofu, která má přijít? „Protože tehdy bude veliké soužení, jaké do této doby nebylo od počátku světa, a už ani nikdy nebude“ (Matouš 24:21). Ale než ta katastrofa přijde, bude čas pro sklizeň. Pojem „sklizně“ byl ústředním pro hnutí církevního růstu v 80. letech 20. století Před více než dvěma desetiletími se začali experti na církevní růst zaměřovat na nové metody žně. Prohlašovali: „Církev se již nedotýká důležitých problémů moderní společnosti. Je to příliš tradiční, příliš mimo dění a potřebuje aktualizovat. Musíme být víc současní. Nemůžeme si již dovolit myslet v nevýznamných pojmech.“ Tak byla osmdesátá léta prohlášena za „Desetiletí sklizně.“ A z této mentality se narodil „citlivý hledač“, mega−církevní hnutí. Téměř přes noc začaly po celé zemi povstávat ohromné církve. Mnohé takové církve měly náhle shromáždění čítající tisíce nebo desetitisíce lidí. Některé postavily ohromné areály připomínající velkonákupní střediska, včetně restaurací a dalších vymožeností. To, co se nazývalo „úzkoprsým myšlením,“ bylo teď nahrazeno korporačním myšlením. Již nebylo nutné vyzývat lidi k mravnosti. Místo toho se měly církve stát „středisky potřeby“, sloužit lidským potřebám, jak je uváděly v průzkumech. Do služby uctívání se začleňovaly nejposlednější technologie, „synchronizovaly“ hudbu a nabízely divadelní produkce. Pastoři doprovázeli svá kázání filmovými klipy z nejnovějších filmů, některé z nich byly „pouze pro dospělé“, Vypadalo to, jako by probíhala veliká sklizeň.
Ale „Desetiletí sklizně“ dokázalo, že staví na špatném základu. Pastor jménem Wiliam Chadwick vedl církev, která na těchto zásadách vzkvétala. Ale za čas byl stále víc a víc usvědčován, že si příliš hledí množství. Je autorem knihy nazvané „Stealing Sheep“ (Ukradené ovce), v níž uvádí některé alarmující statistiky. Nejmarkantnější bylo to, že v desetiletém období nebyl patrný žádný růst v evangelických církvích. Mega−církve se z největší části daly dohromady přesuny věřících z menších církví. Lidé přicházeli kvůli vzrušujícímu novému soudobému uctívání a programům, které vyhovují dětinským nadšencům. Mnozí z těchto „přesouvačů“ byli letniční. A co je horší, mega−církevní hnutí mělo strašný dopad na menší církve. Ty neměly prostředky, aby kon− kurovaly ohromným církvím. Pomalu se počet malých církví zmenšoval a mnohé skončily, zavřely své dveře. Nedávná studie od důvěryhodné Barna Research Group uka− zuje, že stav církve nejenže stagnuje, ale zhoršuje se. Jedním alarmujícím faktem je, že církev navště− vuje méně dětinských nadšenců než dřív. Jednoduše řečeno, hnutí církevního růstu se nakonec vracelo, místo aby šlo vpřed. A nakonec, existuje jedna statistika, která mě vyděsila víc než jakákoliv jiná. A to, že jen nepatrný počet křesťanů vůbec kdy vyhrál nějakou duši pro Krista. Tohle nám dnes dokládá Ježíšova slova, že „dělníků je málo“. V každém městě, kam v současné době cestuji, se mě pastoři ptají, jak vybudovat silnou, rostoucí církev. Když se rozhlížím po jejich městě, vidím chudinské čtvrti, které se hemží utlačovanými lidmi spoutanými hříchem. Vím, že Kristus slíbil, že nás jako služebníky zmocní, stačí jen vyjít na tato blízká pole sklízet duše. Můžeš vybudovat velikou církev s těmito chudými a slabými, kteří budou osvobozeni ze Satanova otroctví. Před lety jsem našel žeň určenou ke sklizni v ghettu. Došlo k ní tehdy, když jsem šel do čtvrtí, kde žili vůdci gangů, drogově závislí, chudé vdovy, alkoholici a prostitutky. Velký počet těch nejmocnějších výherců duší, které znám, jsou bývalí členové gangů jako Nicky Cruz. Na celém světě vyhrávají velké množství lidí pro Krista. Představ si scénář na poslední den, který strávil Ježíš na zemi Připusť, že těsně předtím, než Ježíš vystoupil k nebi – kdy ve svém duchu viděl církev a sklizeň, která bude předcházet Jeho návratu – předvídal odpadání. Jeho duše byla zarmoucena, protože viděl hojně rozšířené odpadlictví. Místo sklízení bílé žně vynakládá jeho lid čas a energii na dosažení světského úspěchu a materiálních věcí. Tak říká Ježíš Otci: „Oni nedostanou úrodu pod střechu. Všechna bílá pole leží ladem. Pošlu zástup andělů, aby provedli sklizeň.“ Otec souhlasí a na zemi se náhle objeví tisíce nebeských bytostí, které září nadpřirozeným, oslňujícím jasem. To by byl pohled: bytosti z onoho světa, oblečené do slávy, mluví v církvích a na veřejnosti. Vidíš je, jak poskytují interview novinářům, v rozhlase i v televizi. Vypráví o Kříži, Vzkříšení, Nanebevstoupení, Kristově lásce a přicházejícím posledním soudu. A mluví s takovou působivostí a přesvědčením, že je každý okouzlen a upoután. Jsou jako mnoho Jonášů, kteří přemlouvají a varují svět. Teď připusťte, že za krátký čas budou ti samí oslňující andělé upoutáni světem kolem sebe. Nachy− tají se na skvělá jídla, materiální statky, bohatství a jistotu. A brzy začnou usilovat o úspěch, slávu a jmění. Zanedlouho na sebe budou žárlit, dávat najevo hněv, pýchu, závist a pochybnosti. Jinými slovy, stanou se právě takoví, jaká je dnešní církev! Ptám se vás, jak moc by ovlivnili svět? Jak by mohli očekávat, že ho sklidí, když jsou tak chyceni světskostí? Jejich svědectví by všichni odmítli. A byli by zbaveni veškeré duchovní moci, byli by bez odvahy, plní strachu a nejistoty. Řekněte mi, proč by měl někdo chtít moje evangelium, kdyby mě viděl v takovém stavu,
Krátká zamyšlení M. Frydrychové Ježíš řekl: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat ku pokání spravedlivé, ale hříšníky. Lukáš 5, 31−32
Tady někde asi bude hlavní problém. Moderní člověk si nepřipouští, ani že by mohl být nemocný, natož že je hříšný. Společnost, v níž žijeme, je nemocná ve všech oblastech. Ale připustit, že by za to mohly naše hříchy, by byl pád vší lidské pýchy.
−2− stresovaného a neradostného? Proč by měl věřit mému poselství: „Ježíš je dostatečný, On je moje všechno, moje neustálé zaopatření,“ kdybych byl vždycky plný strachu a obav, neměl žádný klid? Nikdo by nenaslouchal slovu, které bych řekl. Místo toho by si říkali: „Jaký je rozdíl v tvém Kristu? On nevypadá, že by byl moc dobrým lékařem, když jsi stále v takovémhle stavu.“ Milovaní, záleží na naší duševní rovnováze, na výrazu naší tváře. Poslouchejte, co Kristus říká o své nevěstě v Šalomounově písni: „Holubičko má… ukaž mi tvář svou, nech ať slyším hlas tvůj; neboť hlas tvůj libý je, a obličej tvůj líbezný“ (Šal. píseň 2:14). Kristus nám v podstatě říká: „Chci vidět tvůj úsměv.“ Popisuje to výraz tvojí tváře? Není třeba pochybovat, proč nezažíváme velikou sklizeň duší Ježíš to vysvětlil: „Žen je veliká, ale dělníků málo.“ Ale proč je tak málo dělníků? Církve jsou dnes naplněny věřícími, kteří prohlašují, že Kristus je jejich celý život. Miliony dolarů se všude utrácejí na budování center uctívání. Pravda je, že jestliže nejsme schopni sklidit duše – jestliže naše životy neodrážejí proměňující moc evangelia, které kážeme – potom se nemůžeme počítat za dělníky. Naše chození s Kristem by mělo nabízet světu důkaz, že Boží zaslíbení jsou pravdivá. Jako dělníci jsme nástroje sklizně v Pánových rukou. Za dnů Krista byla takovým nástrojem kosa, dlouhá, křivá, z jedné strany nabroušená čepel s dlouhou násadou. Byla ukovaná kovářem, který ji vložil do ohně, potom dal na kovadlinu, kde do ní bušil a ohýbal do tvaru. Potom se celý proces opakoval znovu a znovu, dokud byla na povrchu sekající strany kostrbatá, neobroušená hrana. Paralela je jasná: Bůh ková dělníky. On nebuší jenom do hříchu. A tento proces kování vysvětluje, proč je tak málo dělníků. Velká většina návštěvníků církve je jako ty tisíce mužů, kteří šli dobrovolně s Gedeonem ve Starém zákoně. Bůh viděl v mnohých z nich strach, věděl, že by nevydrželi oheň, bušení, tvrdé časy. A z tisíců, které následovaly Gedeona, bylo vybráno jen tři sta. Totéž se děje dnes. Ti, kdo jsou opravdu povoláni ke sklizni, jsou povoláni snášet tříbení, přečišťování, formování ohněm a neustálé opracovávání kladivem. Ale nemnozí to činí. Učedníci byli ve svém poslání Bohem zmocněni Kde začali učedníci svou službu? Podle této pasáže je Ježíš poslal k těm ztrápeným, chudým, těm, kteří byli zdrceni hříchem, otroctvím a život ovládajícími zvyky. Přemýšlím o rehabilitační službě Teen Challenge pro drogově závislé a alkoholiky s 500 centry na celém světě. A přemýšlím o tuctech dalších ženců, kteří šli do jiných národů a viděli zázraky spasení, když sloužili těm nejpotřebnějším, nejchudším, nejvíce ďáblem spoutaným lidem. Začali sklízet přesně tam, kde Ježíš začal svou sklizeň: mezi ztracenými ovcemi, zajatými, lidmi se zlomeným srdcem, vězni, malomocnými, slepými, chudými, těmi, kdo truchlí, těmi, kdo jsou zkroušeného ducha, těmi, kdo jsou ztrápení a vyvedení z konceptu. Uvažujte o Pavlových slovech: „Vidíte přece své povolání, bratři, že nemnozí jsou moudří podle těla, nemnozí mocní, nemnozí urození. Ale bláznivé tohoto světa Bůh vyvolil, aby zahanbil moudré. A slabé tohoto světa Bůh vyvolil, aby zahanbil silné. A neurozené tohoto světa a opovržené Bůh vyvolil, ba dokonce to, co není, aby obrátil vniveč to, co je, aby se před ním nemohlo chlubit žádné tělo“ (1. Kor. 1:26–29). Drahý svatý, Ježíš věděl, čemu budeme v těchto posledních dnech čelit: generace prosáklá hříchem víc než kterákoliv jiná… stres a osamělost, jakou člověk nikdy nezažil… finanční pohromy, hojně rozšířené rozvody, militantní homosexualita, nemorálnost, nad kterou by se před třiceti lety červenali i ti nejhorší hříšníci. Proto Kristus hledá dělníky, kteří se podrobí ohňům a kování. Potřebuje lidi, kteří se postaví před svět a prohlásí: „Bůh je se mnou! Satan mě nemůže zastavit. Jen se podívejte na můj život. Procházím jedním ohněm za druhým, znovu a znovu dostávám rány. Ale prošel jsem tím vším jako víc než vítěz skrze Krista, který žije ve mně. To, co jsem kázal, pro mě fungovalo. Jsem žijící důkaz, že Ježíš je ve všem víc než dostatečný!“ § Copyright © 2005 by World Challenge
Proč? Protože Ježíš neuzdravuje za peníze, Ježíš ne− rozdává protekčně své odpuštění, ale také není jen jakýsi trenér naší dokonalosti. Ježíš dosáhl naší záchrany svou vlastní smrtí na kříži a přemožením smrti zmrtvýchvstáním. A tento Ježíš nás volá ku pokání. Ne k servilnímu kama− ráčovstvu, ale ku pokání. §
(z vysílání TWR−www.twr.cz)
Život na vlásku Z. Sedláčková Ve zpocených dlaních žmoulala strojem popsaný papírek. Bylo jí zle od žaludku. Těžký vzduch a zápach dezinfekce k jeho zklidnění ani z mála nenapomáhal. Posunula se na koženkové lavici, aby si trochu srovnala záda. Seděla v té strnulé poloze dalších patnáct minut. Dívala se nepřítomně před sebe. Byla unavená, bylo jí zle a hlavou se jí honily spousty nevyřešených otázek. Z letargie ji vytrhly vrzavé kroky gumových podrážek rozléhající se ztichlou chodbou. Sestra na ni už z dálky mávala. „Slečno..., už můžete, jste na řadě.“
...
Byl tak šťastný. Nepopsatelně šťastný. Už posté přeleštil malý zlatý mikroskop a znovu ho postavil na polici nad svým pracovním stolem. Přestože keramická baňka s vyrytým nápisem – 1. místo v soutěži Mladý chemik – se vedle prestižní zlaté ceny za významný přínos v léčbě zhoubných chorob spíše krčila, byl hrdý na obě. Byly tam pěkně vedle sebe. První a pak (prozatím) poslední ocenění jeho práce. Obě měly podobně sentimentální vý− znam a obě měly v jeho životě svou váhu. Nostalgicky zavzpomínal na Vánoce, kdy mu maminka i přes nedostatek peněz koupila první mikroskop. Ano, byl to ten nejjednodušší typ, ale přesto... Kolik času strávil u toho primitivního přístroje. Žádná květina v obývacím pokoji před ním nebyla v bezpečí. Maminka jen tiše snášela otrhané lístky a mizející květy. Trpělivě po něm uklízela nashromážděné poklady z ne− dalekého lesa, z potůčku pod strání, a zbytky potravin, které po prozkoumání tlely na oken− ním parapetu. Dětský pokojíček vypadal spíš jako laboratoř šíleného vědce, přestože synkovi bylo teprve devět. Snad jediným čistým místem bylo sklíčko v mikroskopu. To bylo úzkostlivě udržováno v čistotě. Ach, ta zlatá maminka... Pozpátku kráčel kousek dál od stolu. Hlavu naklonil trochu ke straně a zálibně se zahleděl na polici. „Maminka...,“ zašeptal něžně. Ve vteřině jako by jím proběhl proud. „Maminka!“ vykřikl a neobratně na mobilu vyťukal číslo, narychlo naškrabané v kalendáři. „Haló? Slečno Klárko? ...ano, šedesát žlutých růží...“ Přidržel si mobil mezi ramenem a uchem, povytáhl si levý rukáv a podíval se na hodinky. „Jistě. V půl páté si je vyzvednu. Nashleda− nou.“ Zhluboka si oddechl. Málem by zapomněl, ale to si dnes rozhodně nemůže dovolit. Hodil na sebe kabát a vyrazil pro dort do cukrárny Na růžku. „Dobrý den, paní Mášlová, mám tady...,“ větu nedořekl. Korpulentní žena v bílé zástěře nezvykle obratně vytančila s napřaženou rukou zpoza pultu. „Paaanééé doooktoorééé..., to jsou k náááám hooosti...,“ zazpívala dlouze místo pozdravu s důrazem na každou vyřčenou slabiku. „Gratulujúúúú vááám,“ řekla nadšeně a popadla ho za ruku. Chvíli si s ní nedobrovolně potřásal a snažil se poděkovat. Žoviálně se mu zavěsila do rámě a vedla ho k pultíku. „Já to viděla v televízi. To byla nádhera. Jste fakt štramák...,“ brebentila a přitom dotančila zpátky za pult. Zastavila se v úrovni naproti němu a pokyvovala hlavou. „Maminka na vás musí bejt děsně hrdá, že jo?“ „Ano, děkuji,“ dostal se konečně ke slovu. „Měl bych tu mít připravený dort.“ Ukázal prstem k místu, kde byla vestavěna veliká lednice. „A to víte, že ho tu máte,“ uchichtla se žena, a mávnutím ruky naznačila, že na něho by přece nikdy nemohla zapomenout. Otevřela lednici a opatrně na pultík vytáhla tác. Dvouposchoďový dort se ztrácel pod spoustou krémových kudrlinek a marcipánových růžiček. Zatímco pod pultem hledala vhodnou krabici na převoz, dál brebentila.
Pokračování na str. 3
WWW.SAR−EL.ORG
−3−
manželé Knížkovi
Divný titulek, že? Ale právě tam začalo naše podzimní izraelské dobrodružství.
zhýralý život narkomana a kriminálníka. S dvěma Švédkami jsme se chodili ráno před snídaní modlit.
Letěli jsme izraelskou společností El−al v noci z neděle na pondělí 16. října. Ráno v 5:20 jsme z příletové haly v Tel Avivu pozorovali zatažené nebe, déšť a rozednění.
Den nám začínal po sedmé, cestou do umývárny. V těch pánských byly čtyři sprchy bez růžice, čtyři špinavé záchody bez papíru, z toho jeden záchod pravidelně nebyl funkční, a dlouhé špinavé litinové umyvadlo typu „koryto“ s mnoha bateriemi. Na dámských bylo sice jen po jedné sprše a záchodu, avšak nad utrženým a zpět zadrátovaným umy− vadlem se skvělo zrcadlo. Před snídaní, v 7:45, byl nástup, kde jsme se dozvěděli, kam pojedeme pracovat, a krátké zprávy z Izraele a ze světa.
Ze začátku byl trochu zmatek. Odvezli nás na základnu v horách, aniž bychom věděli kam. Až později jsme se dozvěděli, že jsme na izraelsko− libanonských hranicích – tedy v místě, kde ještě před dvěma měsíci probíhaly největší boje s hizbal− láhem. Na základně jsme nesměli fotit strategická místa a do telefonu jsme mohli sdělit jen přibližnou polohu. Všichni kolem mluvili nesrozumitelnými jazyky – buď anglicky s podivnými irskými, austral− skými či novozélandskými přízvuky, kterým jsme se časem naučili rozumět, nebo švédsky, ale hlavně arabsky a hebrejsky. Na základně nás přivítal večerní vítr, ale také vojenský spacák, vojenské kalhoty, košile, zimní bunda, pro některé i pracovní čepice a pásek. Spalo se po čtyřech, odděleně muži a ženy. Ubytování bylo v místnostech třikrát tři metry ze sádrokartonu, připomínajících stavební buňku. Spalo se buď na lehátku podobném tomu „spartakiádnímu“, nebo na kovové palandě.
Každé ráno po snídani pro nás přijelo něco jako autobus a odhrkalo nás to na místo, kde jsme pak celý den pracovali. Jeden den to byla škola pro handicapované děti, která byla zasažena dvěma kaťušemi, a tak jsme ji pomáhali stěhovat. Jindy jsme přerovnávali střelami poškozený vojenský sklad nebo vysbírávali základnu od odpadků. Během války nikoho moc nezajímá, kam co odhodí.
Následovala večeře – první a poslední dobré jídlo. Den ode dne se kvalita zhoršovala. Myslím, že pěkně dlouho nebudeme muset vidět kuřecí maso, sýr cottage a bílý toustový chléb. Všechno to jsou po− choutky, ale za pár dní se přejí. Čerstvého teplého
Dva dny jsme strávili na střelnici, kde jsme sbírali použité náboje, které se pak posílaly k recyklaci. Dále jsme uklízeli ve vojenské kuchyni, respektive vyháněli šváby, a pozvedali hygienický standard − jinak košer, plnili pytle pískem, čistili lehké a těžké kulomety, bazuky a samopaly, škrabali a bílili budovy, odstraňovali náletové dřeviny. Oběd byl vždy v místě pracoviště a po 16. hodině jsme opět nastoupili do snad opancéřovaného, nikoli však odpruženého autobusu typu „skříňové Avie“ a jeli zpět na domovskou základnu.
čaje jsme se nedočkali. Zvláště nám chyběl, když se ochladilo.
Na základnách jsme samozřejmě měli možnost se setkat s vojáky. Jsou to většinou mladí kluci kolem osmnácti a válka jim moc zábavná nepřipadá. Jeden poznamenal: „Tady na základnách nemáme sirény. Když lítaj rakety, tak to každej slyší.“ Jeden voják nás dokonce sám vyhledal, protože byl jako jediný v posádce křesťan a doslechl se, že mezi dobro− volníky občas křesťané bývají, tak si přišel popovídat. Na jedné ze základen byla posádka tvořená z Drúzů, což je druh Arabů se speciálním náboženstvím. Izrael jako jediný ze všech blízkovýchodních států jim nechává svobodný prostor. Oni jsou za to loajální k Izraeli. Arabové se s Drúzy nesnesou, což často činí i tak už napjaté situace ještě vyostřenější a kazí to Izraeli image.
Během tří týdnů jsme měli příležitost zblízka zažít pavouky, šváby, blechy, škorpiony, kudlanky ná− božné, bahno, mokré spacáky, ale také spolubydlící, které si od šesti hodin ráno fenovaly vlasy, kroutily si je kulmou, rovnaly žehličkou na vlasy, nalepovaly příčesky, aby nakonec zapadly mezi nás – nesourodý spolek různě velkých, různě starých dobrovolníků ze všech koutů světa v uniformách. Byli to zajímaví lidé − buď křesťané, nebo Židé − a měli jsme spoustu příležitostí navázat spolu hlubší vztahy. Rodinu jedné dívky jsme dokonce navštívili po skončení dobrovolnického programu v Beer−Ševě. Bůh je povolal z Austrálie, aby žili jako křesťané bok po boku Židům. Jiným dobrovolníkem byl starší Američan, který si dobrovolničením "odčiňoval"
Po večerech jsme měli setkání, která vedly dvě devatenáctileté vojačky – Hadas a Einar. Ty měly ostatně kompletně na starosti celou naši skupinu asi dvaceti dobrovolníků. Večer s námi buď hrály hry nebo nám přednášely o válce v Libanonu, o armád− ních symbolech a slangu nebo o tom, jaké to je být holkou v armádě. Nejsilněji na nás zapůsobilo, když jsme si četli z deníku jednoho vojáka, který válčil v Libanonu – deník vyšel v Izraeli jako knížka a obsahuje věci, které napadají vojáka, když mu kolem hlavy létají rakety a on myslí na svoji rodinu, myšlenky vojáka, kterému v náruči zemřel nejlepší přítel a sám málem přišel o život. Je to o úplně obyčejných věcech, a přesto je to tak silné.
Život... Pokračování ze str. 2 „No jak říkám, byl jste tam největší fešák, to se zasejc muší nechat. A že to byla sláva. To víte, já bych na ty malý breberky ani neviděla, ale vy? No jo, to je holt kumšt, vy jste na to študovanej.“ Z pod pultu se ozývalo neustálé štrachání a dutý hlas paní Mášlové, jako by sama byla v nějaké krabici.
Také pro nás připravily tři menší výlety do Tel Chai k vyhlídce na horu Hermon a Chulské údolí, do Tel Dan k jednomu ze tří hlavních pramenů Jordánu a do národní rezervace Chula za divokou zvěří. Musím přiznat, že jsme byli překvapení, v jak bídném stavu základna byla. Od IDF, o které se říká, že to je nejlepší armáda na světě, jsme očeká− vali víc. Zjistili jsem pak, že se nacházíme na základně, kde jednotky nezůstávají, ale kam chodí do akce, a proto moc nedbají na prostředí, kde jsou. Hadas nám šeptem prozradila, že to je taky proto, že na akčních hraničních základnách nejsou holky ☺, které by na pořádek dohlédly. Další specialitou izraelské armády je, že tam je generál kamarád obyčejného vojáka, a přesto má autoritu. Protože o svých vojácích mluví jako o svých dětech a oni mu bezmezně důvěřují. Díky těmto vztahům se vyskytuje šikana v menší míře, možná snad na úkor pořádku a čerstvého čaje. Ta míra chaosu ale není tak velká – všichni vědí, že jejich země je ve válce a ještě bude – a musí být připravená. Víkendy jsme měli volné, a tak jsme se jeli podívat do Safedu, Akka, Haify, Tel Avivu, Tiberiady, Nazaretu, Kfar Nachum (Kafarnaum). Po skončení třítýden− ního dobrovolnického programu jsme byli na víkend v Beer Shevě, poté také v Jeruzalémě, Betlémě, v Tel Avivu, a jeli jsme na kolech kolem Galilejského jezera. Děkujeme Bohu, že jsme celý čtyřtýdenní pobyt absolvovali v relativním zdraví, že jsme nezažili dobrodružství „být pod palbou“ nebo „vidět opravdi− cké rakety hizballáhu zblízka“, že jsme vyhráli válku s blechami a šváby, že jsme mohli jíst chléb z Betléma (Beit Lechem = dům chleba), že jsme si mohli zkusit izraelskou realitu, že jsme mohli strávit den v poušti na modlitbách, navštívit mesiánská společenství v Beer Ševě a v Tel Avivu, mající nezapomenutelnou atmosféru. Izraelská armáda a politika potřebuje moudré vůdce. Ve válkách se děly ošklivé a nesprávné věci na obou stranách. Teď ještě víc si uvědomujeme, jak některé bitvy byly opravdu zázrak. Nejen proto je důležité, abychom se modlili za Izrael. Také proto, že atmosféra napětí je hmatatelná ve vzduchu. Paradoxně jsme to pocítili, když jsme se vrátili do Prahy − měli jsme pocit, jak je Praha poklidné a milé městečko a česká společnost velmi homogenní. Šalom Aleichem!
§
Něco se děje. Můžeš to vidět i slyšet „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme svýma očima viděli, co jsme spatřili a čeho se naše ruce dotýkaly: o Slovu života.“ (1. Jan 1:1) PŘÍPRAVA
ROZEZNÁNÍ ČASŮ
Nečiníť zajisté Panovník Hospodin ničeho, leč by zjevil tajemství své služebníkům prorokům. (Amos 3:7)
Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid, kdož pak ostříhá zákona, blahoslavený jest. (Př. 29:18)
Zástupům také řekl: „Když spatříte oblak, jak vychází od západu, hned říkáte: ,Přichází liják,‘ a je to tak. Když pak vane jižní vítr, říkáte: ,Bude horko,‘ a bývá. Pokrytci! Umíte rozpoznat vzhled země i nebe, jak to, že tedy nepoznáváte tento čas ?“ (Luk. 12:54−56)
BOŽÍ SLOVO
OBNOVA CÍRKVE
Aj, dnové jdou, dí Panovník Hospodin, že pošli hlad na zemi, ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale slyšení slov Hospodinových. (Amos 8:11)
Ježíš pak vešel do Božího chrámu a vyhnal všechny, kdo v chrámě prodávali a kupovali, a zpřevracel stoly směnárníků i sedačky prodavačů holubic. Řekl jim: ,,Je napsáno: ,Můj dům bude nazván domem modlitby,‘ ale vy jste z něj udělali ,doupě lupičů‘!“ (Mat.21:12−13)
VIZE
DUCH SVATÝ Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů. (Zach. 4:6)
SLYŠ Aj, prvnější věci přišly, a i nové předpovídaje, dříve než se začnou, dám o nich slyšeti vám. (Iz. 42:9)
BOŽÍ NAVŠTÍVENÍ Když se pak přiblížil a spatřil město, rozplakal se nad ním. Řekl: ,,Ó kdybys i ty poznalo aspoň
E. Kovalčík
v tento svůj den, co by ti přineslo pokoj! Teď je to ale před tvýma očima skryto. Přijdou na tebe dny, kdy tě tví nepřátelé obklíčí valem a oblehnou tě. Sevřou tě ze všech stran a srovnají tě se zemí, i tvé děti v tobě; a nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo čas svého navštívení.“ (Luk. 19:41−44) (Poznámka: poprvé článek otištěn září 2004)
„Dyť vy byste zas neuměl vozdobit ten− dlecten dort, což?“ rozesmála se a vyplula na povrch, aby viděla, jak vtip zapůsobil. Jemně se pousmál: „To máte pravdu, paní Mášlová.“ Už byl trochu nervózní, protože s takovým zdržením nepočítal. „Já bych to třeba dal do vozu tak jak...“ „Ale co vás nemá,“ houkla na něho. „Já tu mám kupu krabic. To by bylo, aby nějaká neštymovala.“ Zkontroloval čas a chtěl něco navrhnout, když žena zajásala: „Už jí mám.“ Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu, když konečně opustil cukrárnu s velikou krabicí. Namířil si to k parkovišti. Krabici s dortem opatrně uložil na zadní sedadlo a pěšky vyrazil ke květinářství. „Dobrý den,“ pozdravil hned ve dveřích a jemně pokynul hlavou. „Dančo, přines ty žluté růže,“ houkla drobná brunetka za sebe a s upřímným úsměvem dodala: „Dobrý den, pane doktore. Moc vám blahopřeji za celou firmu.“ „Děkuji, slečno Klárko,“ odpověděl a na tváři mu hrál jemný úsměv. Podvědomě si uhladil mírně prokvetlé skráně. Ta dívka ho okouzluje už přes rok, a stejně se ještě ne− odvážil pozvat ji na kávu nebo do kina. Kdyby se konečně vyslovil, ušetřil by si pravidelnou výzdobu své pracovny řezanými květy. Dnes se cítil ve formě. Dnes by ji na tu kávu pozvat mohl. Navíc jeho prestižní cena by byla vhod− nou záminkou k menší oslavě v restauraci. „Hned to bude,“ vytrhla ho z přemýšlení. Trochu klopila zrak. Nevěděla, čím poněkud trapné ticho vyplnit, a tak porovnávala kara− fiáty ve váze u pultu. „Slečno?“ vydralo se mu trochu skřípavě z vyschlého hrdla. „Ano?“ okamžitě k němu v očekávání zvedla nádherné hnědé oči. „Ehmm... potřebuji ještě jednu, poněkud méně okázalou květinu. Poradíte mi?“ znovu si uhladil jednu skráň. Klárka byla vděčná, že nemusí jen tak trapně postávat. „Ráda vám poradím. Já osobně bych vybrala sametovou rudou růži. Jen tak. Má v sobě jistou romantiku a všechno ostatní ji pouze zastiňuje.“ Přivoněla k vybranému květu a na moment se zasnila. Nechtěl narušit ten něžný okamžik. „Dám na vás,“ špitl. Klárka ochotně přešla k pultíku s archy zlatavého papíru. „Ano, jistě. Zabalím vám ji.“ „Ne, to není třeba,“ zastavil ji. „Vezmete si ji jen tak?“ divila se. „A−ano, jen tak.“ Znovu cítil, jak mu vyschlo v hrdle. „A rovnou zaplatím i ty žluté.“ Klárka se usmála a vypsala paragon. Mezitím kolegyně přinesla obrovský puget zabalený v jemném lila papíru. „Tady je, pane doktore. Jo, a taky gratuluji k tomu slavnému ocenění. Ten lék, to je vážně zázrak. Jinak by babička už... Je to zázrak.“ Zjihle, přesto s úsměvem položila kytici na pult, rozloučila se a znovu zmizela v zadní místnosti. „Bude to dva tisíce sto dvacet korun, pane doktore,“ podávala mu Klárka paragon. Vytáhl náprsní tašku a položil na pult dvou− tisícovou a dvě stokorunové bankovky. „To je v pořádku,“ zastavil Klárku, když mu chtěla vrátit nazpátek. „Ta je... ehmm... pro vás,“ podal jí sametovou růži a odkašlal si. Popadl obrovský puget, rychlým úklonem se roz− loučil a zmizel venku. Srdce se mu rozbušilo, tepalo ve spáncích. Nevěřil, že to dokáže. Ale byl rád, že má za sebou první krůček. Neviděl, že Klárka stojí jako opařená, v jedné ruce drobné a v druhé růži, a ode−
pokračování na str. 4
−4−
Konference pro ženy − 9. června 2007 Koná se v Církvi bratrské České Budějovice. Pokud máte osobní svědectví s Bohem, dodejte si odvahu a podělte se o svoji zkušenost na této konferenci.
Kuchařka plná dobrot
smažte asi 5min., aniž byste cibuli nebo pórek nechali zhnědnout.
Přeji pěknou zábavu.
Přidejte brambory, zeleninový vývar, citronovou šťávu, muškátový oříšek, koriandr a bobkový list, podle chuti pepř a sůl a uveďte vše do varu. Pod pokličkou asi 30min. povařte na mírném plameni, dokud zelenina nezměkne.
Toto je klasická krémová polévka z brambor a pórku. Abyste dosáhli delikátní světlé barvy, užívejte pouze bílé části pórku. Suroviny: 3 velké pórky, 40g (3lžíce) másla nebo rostlinného tuku, 1 nadrobno pokrájená cibule, 500g na kostičky pokrájených brambor, 8,5dl zeleninového vývaru, 2 lžičky citrónové šťávy, špetka mletého nebo nastrouhaného muš− kátového oříšku, 1/4 lžičky mletého koriandru, 1 bobkový list, 1 vaječný žloutek, 1,5dl polotučné smetany, sůl a bílý pepř Na ozdobu: nasekaná čerstvá pažitka Postup: Očistěte pórek a oddělte většinu zelených částí. Bílé části nakrájejte na tenká kolečka. V pánvi rozpusťte máslo nebo rostlinný tuk. Přidejte pórek a cibuli a za občasného míchání
Rozmíchejte žloutek ve smetaně, přidejte do směsi trochu polévky, pak směs vlijte zpět do polévky a rozšlehejte ji v ní. Polévku prohřejte, ale ne− nechávejte již vařit. Podle chuti osolte a opepřete. Nechte vychladnout a pak ji dejte do lednice. Podávejte ji studenou s čerstvou pažitkou.
zasypeme moukou a vyracujeme těsto. Tvoříme placičky, které smažíme na oleji.
Krupské kuře s bramboráčky
Postup: Rozinky necháme nasáknout rumem. Žloutky s cukrem a 250ml teplé vody utřeme dohladka, pak vložíme do horké vodní lázně a ušleháme na hustý krém. Za stálého míchání krém vychladíme ve studené vodní lázni. Mezitím rozpustíme ve vodní lázni čokoládovou polevu. Odděleně ušleháme tuhý sníh z bílků a tuhou šlehačku a obojí opatrně vmícháme do vaječného krému. Krém rozdělíme na dvě poloviny. Polovinu promícháme s čokoládovou polevou a do druhé vmícháme rozinky namočené v rumu. Bábovkovou formu naplníme po vrstvách střídavě oběma krémy. Nakonec obsah spirálovitě projedeme rukojetí lžíce, aby vzniklo pěkné mramorování. Bábovku zakryjeme a necháme v mrazničce mrazit nejméně 5 hodin. Dobré chutnání :o))))
Na bramboráčky potřebujeme: 400g syrových brambor, 2 jablka, 1 vejce, 250g polohrubé mouky, sůl, pepř, majoránka Postup: Kuře naporcujeme, nasolíme, opepříme a ochutíme tymiánem. Nakrájenou slaninu roz− škvaříme a kuře na ní opečeme. Podlijeme vývarem a dusíme do měkka. Čtvrt hodiny před dokončením přidáme žampióny nakrájené na plátky a dusíme. Podlijeme smetanou a necháme přejít varem. Postup na bramboráčky: Brambory a jablka nastrouháme, osolíme, okořeníme, vmícháme vejce,
hrává se v ní něco velmi podobného jako v něm.
Tolik tu postarší dámu miloval a byl jí vděčný. I když nikdy neměla dost financí, aby si žili na nějaké vyšší úrovni, vždy byl slušně oblečený, měl co jíst a měl možnost i studovat. Její lásku a utrhávání si od úst jí splácel výbornými známkami, takže po dobu studia získával stipendium.
Nechte polévku trochu vychladnout, odstraňte bobkový list a pak ji prolisujte cedníkem nebo po částech rozmixujte v mixéru do hladka. Vlijte do čisté pánve.
Co potřebujeme: 1 celé kuře, 150g anglické slaniny, 100g žampiónů, 125ml smetany, brusinkový kompot, kuřecí vývar na podlití, olej, tymián, mletý pepř, sůl
Život... Pokračování ze str. 3
Stěží nasoukal puget na přední sedadlo. Sedl si do auta a na moment si dopřál ještě jednu milou vzpomínku na Klárčiny čoko− ládové oči. Nastartoval a vyrazil k mamince.
D. Krédlová
Mám pro vás opět samé pochoutky. Doufám, že vaření bude príma a pochutnáte si :o)
Vichyssoise
Bližší informace: Eliška Plchová
[email protected] 77585766
Zmrzlinová bábovka Potřebujeme. 120g rozinek, 20ml rumu, 9 vajec, 300g cukru, 200g čokoládové polevy, 1 l smetany ke šlehání
☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ ☺ ☺ 5. Převrhněte celý koš čistého prádla Vážně si chcete pořídit kočku? 12. Vezměte teplou, chlupatou deku a rozneste ho důkladně po celé místnosti. ☺ přímo ze sušičky a ihned se jí omotejte. ☺ Raději se na to důkladně předpřipravte. 6. Nechte své spodní prádlo v obýváku na Takový pocit budete mít, ☺ ☺ 1. Vezměte studenou kuřecí polévku podlaze, tam ho totiž kočka stejně odtáhne až vám kočka usne na klíně. ☺ a rozlijte ji po koberci a u nohou postele. ☺ ☺ Pak (obzvlášť máte−li společnost). se v tom potmě projděte v ponožkách. ☺ ☺ 7. Přejeďte několikrát povrch jídelního stolu 2. Připravte si každou noc do postle ostrým nožem, ať víte, ☺ ☺ pastičku na myši, aby vás chňapla, kdykoli jak mu to bude později slušet. ve spánku pohnete prstem u nohy. ☺ ☺ 8. Natrénujte si prohledávání každé skříně 3. Posypte si všechno své nejlepší oblečení ☺ ☺ a větší zásuvky, než je zavřete. kočičími chlupy. Na tmavé oblečení je ☺ ☺ zapotřebí bílých chlupů, na bílé oblečení 9. Okousejte gumu na všech tužkách v domě. tmavých chlupů. ☺ ☺ Také si schovejte 10. Vezměte vidličku a potrhejte roli toaletního pár kočičích chlupů do papíru visícího na záchodě. Několik kousků ☺ ☺ svého ranního šálku kávy. roztahejte po podlaze toalety. ☺ ☺ 4. Nacvičte si krájení kuřete na malinkaté 11. Vezměte odstraňovač kancelářských svorek kousky, takže až vám budou kradeny, ☺ ☺ a udělejte několik děr do každého papíru v domě. nepřijdete o celý kus masa. Najdeš na obrázku kanárka? ☺ ☺ ☺ ☺ Desetiletého chlapečka poslala Potkají se dva chlapíci... − Ahoj Arnošte, jak žiješ? Čím se teď vlastně živíš? ☺ ☺ maminka do nedělní církve. Když se − Á...ále, pro...prodávám Bi...Bible. ☺ ☺ odpoledne vrátil, ptala se ho, co se naučil. − Bible? Počkej. To tě uživí?! ☺ ☺ Chlapec vypráví: „No, paní učitelka nám − Ja...jasně! Mám pl...plný ka...kapsy pe...peněz. vyprávěla o tom, jak Bůh vyslal Mojžíše ☺ za nepřátelské linie na záchrannou misi, − Jak to děláš? U nás v církvi se prodá tak jedna za měsíc. ☺ − No...normálně. Při...přijdu, za...zazvoním a ze...zeptám ☺ ☺ která měla vyvést Izraelce z Egypta. se: Do...dobrý den. Já pro...prodávám Bi...Bible. ☺ ☺ Když se dostal k Rudému moři, nechal Kou...koupíte si je...jednu? Ne...nebo bych vá...vám ☺ ☺ svoje ženisty udělat pontónový most tře...třeba kou...kousek pře...přečetl? ☺ dostal na druhou stranu. ☺ ☺ a všechny Potom vysílačkou požádal velitelství Podnikatel potřebuje milióny na uskutečnění výhodného ☺ ☺ o leteckou podporu. Jejich bombardéry obchodu. Jde do kostela, aby o ně poprosil Boha. ☺ ☺ vyhodily most do vzduchu a mise byla V kostele si klekne vedle starce, který horlivě prosí o sto ☺ ☺ splněná.“ korun, aby mohl splatit dluh v potravinách. Podnikatel Maminka vytřeští oči: „Vážně? Tohle ☺ ☺ vytáhne z kapsy stovku a podá mu ji. říkala paní učitelka?“ Stařec nadšeně vyskočí a s díkčiněním vyběhne z kostela. ☺ ☺ vám Chlapec pokrčí rameny: „No, ne úplně. ...kdekoli se shromáždí dva Nato podnikatel sepne ruce a modlí se: „Tak Pane, teď ☺ ☺ Ale kdybych ti to řekl tak, jak to nebo tři... (Mt.18:20) když jsme vyřešili toho dědu...“ ☺ ☺ ☺ vyprávěla ona, nevěřila bys mi.“ ☺ ☺ ☺ ☺ ☺ Dva arabští šejkové stojí Nový plukovník se nastěhuje do své nové kanceláře. Posadí se ke v galerii před obrazem svému stolu a zálibně si urovnává kalendář, když vtom na dveře ☺ ☺ Pána“. zaklepe vojín. ☺ ☺ „Narození Jeden z nich říká: „Ti Vědom si své nové pozice, plukovník rychle zvedne telefon, přikáže ☺ ☺ křesťané jsou ale divní! vojínovi, aby vstoupil, a pak teprve do telefonu důležitě řekne: „Ano, ☺ ☺ Na pořádné šaty nemají, pane generále. Váš vzkaz samozřejmě vyřídím. A děkuji vám za vaši spí v chlívku na slámě, ☺ ☺ gratulaci, pane!“ S pocitem, že udělal dostatečný dojem na mladého ale musí se nechat vojína, se ho s despektem zeptá: „Tak co chcete?“ ☺ ☺ namalovat rovnou od Naše cestovní kancelář je levná „Nic důležitého, pane,“ odpoví vojín. „Přišel jsem vám zapojit ☺ ☺ Rembranta!“ ☺ a dopraví vás opravdu kamkoli. telefon.“ ☺ ☺ ☺ ☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺
Ze své první výplaty ve výzkumném ústavu si nemohl dovolit nic velkého, přesto mohl mamince koupit mixer, po kterém celý život toužila. S úspěchy rostl jeho kariérní postup, takže zanedlouho mohl mamince skromné roky vynahradit plným vybave− ním kuchyně, koupelny i obýváku. Zastavil před malým domkem. Opatrně vyprostil puget a krabici s dortem. Zazvonil u branky a čekal. Zavrčení oznámilo, že branku lze otevřít. Prošel předzahrádkou, ale to už se ve dveřích objevila malá ele− gantní žena. „Zlato, jsem na tebe tak pyšná.“ Shýbl se, aby ho mohla zasypat polibky. Vešli do předsíně. Položil krabici na botník a strhnul papírový obal z kytice. „Mami,“ zašeptal, „krásné narozeniny.“ Políbil ji a musel se zasmát. Maminka zcela zmizela za pugetem žlutých růží. Měla co dělat, aby její drobné ruce tolik stonků vůbec pobraly. Pomohl jí vložit kytici do největší skleněné vázy, kterou doma našla. Vrátil se pro krabici a na stolku z ní vylovil tác s dortem. „Zlato...,“ vydechla v úžasu. „Ta květina a dort...,“ kroutila hlavou. „Mami, šedesát je ti přece jen jednou v životě.“ Pohladil ji po ruce. „Vždyť stačily dva zákusky,“ vedla si svou. Když dodala: „A jedna růže by přece byla také pěkná,“ rozbušilo se mu srdce. Vzpo− mněl si na jediný sametový rudý květ. Mamina ho vytrhla ze vzpomínek na Klárku. „A měli bychom raději slavit tvůj úspěch, a ne starou mámu.“ „Ale mami...,“ usmál se na ni a pomohl jí ukrojit dva kousky dortu z vrchního patra. „Přinesu tu zelenou krabici od bot, ano?“ navrhl nečekaně. „Ale zlato, tebe to ještě neomrzelo?“ zdráhala se naoko. „Tak kde je?“ nenechal se odbýt a šmejdil ve staré obývákové stěně. „Vždycky byla tady nahoře.“ „Trochu jsem uklízela. Je dole v šuplíku,“ nasměrovala ho maminka a chystala se nalít čaj. „Tak tady je,“ pomlaskl si spokojeně, když třímal krabici v rukou. „Ne, mami, počkej...,“ zarazil ji a odběhl do kuchyně. Ve skříňce vylovil dva šálky. Barevný potisk vzal dávno za své a ornament na oušku byl trochu uštípnutý. Slavnostně položil hrníčky na stůl. „Teď můžeš,“ pobídl ji. Neodporovala mu. Od dětství nepil čaj z jiných hrnků. Prožil s nimi čtyřicet let a stále k nim měl jakýsi nostalgický vztah. S pochopením nalila čaj a usadila se vedle něho. Otevřela víko staré zelené krabice a začala vyprávět. „Tak tady jsi měl dva měsíce. Byl jsi nejrozkošnější miminko na světě.“ Podala mu zažloutlou ohmatanou fotografii mladé ženy s novorozencem. Cítil se zase jako malý kluk. Usrknul čaj z oblíbeného šálku a zahleděl se na další fotku. Znal nazpaměť příběhy, které se vá− zaly ke každé z nich, a přesto nadšeně na− slouchal maminčinu vyprávění, jako by to bylo poprvé.
dokončení na str. 5
−5−
Známe se?
pisují určitou četnost kontrol vzhledem k množství vyrobeného materiálu.
E. Plchová
SVÁŤA Cesta života České Budějovice Povolání:
Co ti probíhá hlavou, když se dostaneš na vrchol hory? ...Tak, a ještě cesta zpět, anebo si vychutnáváš nekonečné pohledy (tedy pokud není mlha, která by se dala krájet) Těch vrcholů moc nebylo. Nejvýš jsem byl 2914m (Vichren) v Bulharsku. O vrcholech to u mě není. Mám rád náročnější chození, jestli to tak můžu nazvat. Prostě se pořádně provětrat a hory jsou to správný místo. Vrchol je pak možná taková třešinka na dortu, pokud zbudou síly.
O čem přemýšlíš, když jedeš po silnici a v asfaltu jsou vyjeté hluboké koleje nebo díra?
mám na starosti malou laboratoř u stavební firmy
A máš nějakou vysněnou horu, na kterou by ses chtěl dostat?
Přemýšlím o tom, jak by to bylo skvělý, kdyby správci silnic měli dost prostředků na opravy a my mohli pracovat ...
Oči: hnědé Vlasy: hnědé
Nevím, jestli je to vysněný, ale zkusit bych chtěl Elbrus 5642m. Zatím jsem o tom slyšel jen vy− právět. Ale ta fyzička je třeba ☺... a čas..... a peníze..... atd. Snad to vyjde. A když ne, tak si po práci vylezu na Kleť, vzdychnu, zamáčknu slzu a zase seběhnu dolu ☺.
Jak ses dostal k cyklistice?
Záliby: cyklistika, cestování, hory Pod slovem laboratoř si představím baňky, křivule, kahany… asi jako ve filmu ,,Marečku, podejte mi pero“, kde učitel chemie zkoumá přítomnost hliníku. Je to taková laboratoř, kde hrozí výbuch či jiná che− mická reakce, anebo mám úplně mylnou představu? Laboratoře ve stavebnictví zkoušejí hlavně fyzikální a fyzikálně−mechanické vlastnosti materiálů, takže to o baňkách a chemii není, snad jenom okrajově. Laboratoř, ve které pracuji, patří do tzv. skupiny sil− ničních laboratoří, kde se zkouší asfaltové směsi, které se u nás na provozovně vyrábějí. Normy totiž přede−
Naší Terezce v porodnici po narození (15.8.2006) zjistili šelest na srdíčku.
Rád trávím volný čas v přírodě, „čundrováním“, chozením po horách.
Tvůj obor je stavitelství. Měl jsi jasno s volbou povolání už v dětství? Když jsem byl malý, chtěl jsem být zedníkem. Dost často jsem si na něj i hrál (…a někdy hraji stále…) ☺, ale to se tehdy nesetkalo s velkým ohlasem, protože představa o mé budoucnosti byla jiná. Jestli si dobře pamatuji, vzbudilo to docela rozruch u některých členů rodiny. Asi jim to přišlo málo. Ale nakonec mi to pomohlo při výběru střední školy. Volba byla prostě jasná.
STRUSKA
UZDRAVENÍ
Jak vypadá podle tebe dobře strávená dovolená?
K ježdění na kole jsem se dostal náhodou. Na prvním stupni ZŠ jsem začal se závodním plaváním, ale výsledky byly hrozné, a proto jsem skončil. Jenže mi nějaký to sportování chybělo, a tak jsem začal jezdit na kole, ale už jenom rekreačně. Sport mám rád, i když poslední dobou ho dost zanedbá− vám a je to na mně i vidět. Tak nějak mi připadá, že asi radši trénuji svoje chuťové buňky spe− ciální tekutou pivní stravou, než abych trénoval svaly ☺.
Co ty a četba? Četba není můj koníček. Občas se ale taky donutím, abych si něco přečetl. Mám rád knížky od Paula Coelha. Současný spisovatel, možná i docela známý. Píše o dobru a zlu. Jeho knihy se čtou jedním dechem.
Vedle nás ležela holčička Ka− čenka, které našli srdeční arytmii. Modlila jsem se za obě holčičky už v porodnici a Bůh mé modlitby vyslyšel. Po šestinedělí byly obě hol− čičky na kardiologii a žádná vada nebyla objevena. ☺ Byly jsme teď s Terezkou ještě jednou na kontrole a potvrdili nám, že je zdravá ☺ Sláva a dík Pánu Ježíši Kristu za uzdravení! On sňal naše slabosti a odnesl naše nemoci, jak praví Písmo v Mat. 8:17 Děkuji vám všem, kteří jste se za Terezku modlili. Vlaďka Pomahačová
Sídlo NIŽ je v Plzni, kde pracují tři lektoři. Mají vypracovanou přednášku o početí člověka, vývoji plodu až k porodu. Pracují s krásnými a názornými modely (vaše finanční dary pomohly ke koupi několika z nich), na kterých si děti mohou představit skutečnost, kdy začíná lidský život.
V matčině lůně 3. měsíc
3. měsíc − ručička
Možná se ptáš, jakým způsobem můžeš pomoci. Jsou tu tři možnosti:
Příběhy z pořadů: Láska místo výherních automatů Miroslav Slabý dnes v Ostravě vede centrum Teen Challenge, kde se lidé léčí ze svých závislostí. Sám ví, jaké to je – není to tak dávno, kdy byl sám závislý a přišel kvůli tomu prakticky o všechno, co měl. Miroslav ví, o čem mluví. Měl problém s gambler− stvím, dokonce byl oficiálně vedený jako patologický hráč. Tato závislost trvala celých 10 let. „Asi se to nedá spočítat, ale myslím, že jsem prohrál kolem milionu,“ odhaduje Miroslav. „Moje manželka ode mě utekla. Díky té závislosti jsem se stal profesionálním lhářem, kdy jsem si vy− mýšlel, kam se ty moje peníze poděly. Byl jsem připraven si vymyslet jakoukoliv lež, jenom aby to prošlo. Tak jsem ztratil rodinu – dítě a manželku.“ Na léčbu Miroslav jít nechtěl. Až když byl úplně psychicky i fyzicky vyčerpán, s ní souhlasil. „Prodal jsem veškeré vybavení bytu, dal jsem do podnájmu i náš byt, takže ani manželka se neměla kam vrátit,“ vypráví. „Tak jsem absolvoval léčbu – a ta byla docela úspěšná. Jenomže ta závislost byla dál ve mně. Pokaždé, když jsem se vrátil z léčebny, tak jsem se vrátil k té závislosti. Ať už to bylo formou sázek – Šance, Tipsport − a nebo to byl ten problém s automaty.“
přihlásit se jako lektor podpořit tuto organizaci finančně (číslo účtu 78−1792590217/0100) a modlit se.
...měří asi 14 cm a váží okolo 200 gramů. Dítě slyší − je prokázáno, že vnímá matčin hlas a tlukot jejího srdce, ale i vnější zvuky. Pupečník spojující dítě s placentou je malý technický (foto zázrak, který přepraví denně 284 a dopro− litrů krve. Celkové množství krve, vodné texty které je obsaženo v zárodku, jím použity z http:// projede za třicet vteřin. Dítě již www.prolife.cz/) nejen zcela vyplnilo děložní dutinu, ale začalo rozepínat dělohu natolik, že matka začíná vnímat pohyby svého dítěte.
Čtěte na www.exit316.cz
Společně to dokážem
Baseball je týmová hra. A v týmu je důležitý každý. Jedině jako celek může tým fungovat a podávat dobré vý− sledky. Že to tak opravdu je, se mohl přesvědčit i Ota Kaňok, Neboť Bůh tak miloval svět, že hráč ostravských Arrows, který dal svého jednorozeného Syna, teď pracuje i jako asistent trenéra. aby žádný, kdo věří v něho, Ota mi vyprávěl o baseballu, ale nezahynul, ale měl věčný život. nejen o něm. Právě díky tomuto sportu totiž potkal svého nej− lepšího přítele.
Miroslav se dostal až na samotné dno společnosti. Neměl kde bydlet, takže bydlel na ulici, a neměl pořádně ani za kým jít. „Moje matka ale pořád měla nějakou naději a našla mě,“ vzpomíná Miroslav. „A zařídila mi kontakt na Teen Challenge.“ To byl pro Miroslava zlom. „Byl jsem usvědčován Bohem z mnoha věcí v mém životě, jako je pýcha, sobectví, to, jak jsem odsuzoval a kritizoval druhé lidi – to se mi všecko vrátilo zpátky.“ Miroslavův příběh má šťastný konec. Dnes je svobodný – jeho závislost je minulostí. Naopak on dnes pomáhá závislým lidem získávat svobodu. „Bůh mi dal za moji závislost náhradu – lásku.“
Ve zpocených dlaních žmoulala strojem popsaný papírek. Bylo jí zle od žaludku. Těžký vzduch a zápach dezinfekce k jeho zklidnění ani z mála nenapomáhal. Posunula se na koženkové lavici, aby si trochu srovnala záda. Seděla v té strnulé poloze dalších patnáct minut. Dívala se nepřítomně před sebe. Byla unavená, bylo jí zle a hlavou se jí honily spousty nevyřešených otázek. Z letargie ji vytrhly vrzavé kroky gumových podrážek rozléhající se ztichlou chodbou. Sestra na ni už z dálky mávala. „Slečno..., už můžete, jste na řadě.“ Polilo ji horko. Je to tady. Zírala na do− poručení od svého gynekologa, žmouláním poněkud pomačkané. „Tak slečno...,“ připomněla se sestra netrpělivě. Vykročila směrem k otevřeným dveřím na konci chodby. Každý krok byl pro ni muka.
Otřásla se při tom pomyšlení. Nechala se sestrou vést. Znovu se podívala na papírek a nemohla spustit zrak z těch tří slov: Umělé přerušení těhotenství. „Ale to přece není přerušení, že ne?“ dostala ze sebe rozechvělým hlasem. „Prosím?“ podivila se sestra nad tou otázkou. „Přerušení by bylo na chvíli... ale... tohle...“ do očí se jí draly slzy. Byla vynervovaná. Za posledních pár dní naspala sotva pár hodin. Nemohla myslet na nic jiného než na svůj stav a co s ním. Marně hledala útočiště u přítele. Ani rodiče neměli porozumění. Byla na to sama. Rozhodnutí leželo jen na ní.
4. měsíc
...živě se pohybuje. Na kůži Hýbe prsty, jsou otáčí hlavu, s koneč− otevírá nou a zavírá platností ústa, často vytvořeny si cucá papilární palec, ale linie může dělat v dosud velké děložní podmiňující dutině i kotrmelce a přemety. jedinečné otisky prstů.
...
E. Plchová
Pokud by měli v České republice možnost navštívit alespoň jednou za rok každou devátou třídu, mohla by se přednáška zařadit do školních osnov a tím by se naplnil i cíl NIŽ.
Toto vyučování je vysoce hodnoceno od lékařských a vě− deckých kapacit. Poptávka po přednášce je veliká a NIŽ nemůže
Třeba tu jednou budou sedět tři. Klárka poprvé uslyší ty nádherné historky z jeho dětství. A možná... třeba časem budou čtyři...
Sestra ji vzala kolem ramen a chlácholivě k ní promlouvala: „Nebojte se. Ani nemrknete a bude to za vámi. Pan doktor má praxi.“
uspokojit všechny školy. Proto hledá ochotné spolupra− covníky, kteří by dostali kvalifikované školení a mohli by ve svém regionu navštěvovat školy.
. . .
Dokončení ze str. 4
Dokončení na str. 8
Kam jdou naše sbíky? NIŽ − Národní iniciativa pro život je ne− církevní organizace, která má za cíl, aby každý žák 9. třídy v České republice mohl slyšet jejich přednášku.
Život...
S baseballem začínal Ota před 22 lety. Na své začátky vzpo− míná trošku trpce: „Hned napoprvé mě trenér zařadil do toho tak− zvaného odpadu. Až později mi došlo, že se se mnou jaksi nepočítá.“ Ota prakticky nikdy nedostal příležitost si zahrát. I mladší hráči, kteří přišli do týmu po něm, dostali dres a zapojili se do hry mnohem dříve než on. „Já jsem pořád přehazoval nějaký smeták, říkali tomu speciální cvičení, ale myslím, že mě chtěli jenom nějak zabavit,“ popisuje Ota své tréninky. Otu to samozřejmě nebavilo. U baseballu ale přesto zůstal z jednoho důvodu – našel tam přítele. „Každý trénink jsem se bavil s klukem, kterého nezajímalo, jak hraju nebo jak vypadám. Bavili jsme se o běžných věcech,“ říká Ota. Časem se z nich stali nejlepší kamarádi a mnohem později i výborní týmoví hráči.
Jemně se vymanila ze sestřina objetí a po− dala jí pomačkaný papír: „Já... Promiňte... Já jsem si to rozmyslela.“ Než sestra stihla cokoli namítnout, utíkala chodbou pryč z nemocnice. Stále cítila těho− tenskou nevolnost, ale bylo jí tak nějak líp. Něco těžkého z ní spadlo. Běžela dál, parkem, ulicí, zastavila se až u výlohy. Upoutaly ji dva rozkošné pestrobarevné šálky s drobnými ornamenty na oušku. §
„On byl zadák a já jsem byl nadhazovač,“ vysvětluje Ota, „a v baseballu je taková poučka, že je dobré, když nadhazovač a zadák, takzvaná osa, jsou kamarádi, protože odvádějí nejpod− statnější část hry. V našem případě to platilo stoprocentně.“ Společně oba vyrostli v domácím týmu a do− stali se do reprezentace. „Vždycky jsme se vzájemně povzbuzovali, hecovali, pomáhali jsme si na tréninku,“ vzpomíná Ota. Svému příteli se několikrát svěřil s tím, jak je mu za jeho přátelství vděčný. „On to nikdy nechtěl vzít na sebe, nechtěl si to připustit. Ale ono to tak asi někdy v životě je, že si neuvědo− mujeme, co pro lidi děláme, když jim věnujeme svou pozornost,“ přemýšlí Ota. Přátelství v týmu je podle něj velmi důležité, protože tým složený ze samých jednotlivců nemůže dobře fungovat. „Jako tým jsou silnější, i přesto že třeba někdo je slabší a někdo silnější, a síla týmu spočívá právě v tom, že ten silnější pomáhá tomu slabšímu – a někdy i ten nejsilnější potřebuje pomoc od toho slabšího.“ To se teď Ota jako asistent trenéra snaží předat celému týmu – bez dobré party nebudou dobré výsledky. Později uvěřil v Boha a poznal tak jinou rovinu přátelství. „Přátelství mezi lidmi někdo třeba nenajde po celý život, ale přátelství s Bohem můžeme najít vždycky.“ §
ImagiNations I. Je středa, předvečer našeho odletu do USA, a ještě je potřeba dokončit některé věci, které musí být hotové před naším odletem. Pak ještě vyčistit auto a umýt ho, sbalit se a ve 2:00 musíme vyjíždět. Na spánek budeme mít čas cestou na letiště ve Vídni a pak čas v letadle. Brrr, probudilo mě chladno a potřebuji na záchod. Právě vjíždíme na dálnici před Vídní. Spala jsem celou cestu. Zastavujeme u benzínky a pak jedeme dál, projíždíme Vídní a zastavujeme před letištní halou. Je kolem šesté hodiny ranní a je tu docela šrumec. Vyndaváme kufry na letištní vozík, ještě objetí s Pavlem (naším OM šéfem) na rozloučenou a už jsme v letištní hale. Musíme najít přepážky společnosti British Airwais, se kterou letíme, ale ještě před tím si musíme nechat za− balit kufry do ochranné fólie. Jenže, kde to tady dělají? Jsou tu občerstvení a různé obchody, ale tahle služba tu není. Škoda, ale nedá se nic dělat, a tak pokračujeme halou... a už jsme u přepážek, které hledáme, je tu pěkná tlačenice. Nějaká asijsky vyhlížející zaměstnankyně British Airwais se tu snaží všechny donutit získat svůj boarding pass přes automatický systém, aby pak slečny na přepážce měly méně práce. Jenže tak tu způsobuje docela chaos, tlačí se tu jeden přes druhého a vzájemně si přelézají přes kufry a letištní vozíky. Ještě že už boar− ding passy máme. Využili jsme nové možnosti vybrat si přes internet místa, kde v letadle budeme sedět, a vy− tisknout je. Super, už jsme na řadě: „Do you have two personal begs?“ „Yes, he has one and I have one too.“ Moc nechápu, o co té slečně za přepážkou jde: „To jako myslí, že máme mít dohromady, my dva, jen jedno zavazadlo do letadla?“ „Ne, já mám tuhle malou taštičku a ještě brašnu s notebookem,“ vysvětluje mi Michal a slečně zas vysvětluje, že je to v pořádku, že si tu malou dá do té větší a tím docílí toho, že bude mít jen jedno příruční zavazadlo do letadla. „Ptá se, jestli v tom příručním
nemáš nějaké tekutiny.“ „Na pití ne, ale mám deodorant.“ „No, tak ten nemůžeš do letadla mít.“ „To ho mám vyhodit?“ „Ne, dáme ho do toho velkého kufru, tam být může.“ „And do you have a lipstick?“ „No jasně, že mám.“ „Tak ten taky musíš dát do toho velkého kufru.“ „Hm, tak to budu mít pěkně popraskané rty bez pomády. A co čokoláda a Haribo medvídci?“ „To mít můžeš a taky můžem mít notebook, foťák a mo− bily.“ Prošli jsme kontrolou a jdeme na gate, která nás od− baví k odletu. „Tak tomu fakt nerozumím, nemohli jsme si vzít žádné tekutiny a tady v těch dutyfree shopech pro− dávají pití, voňavky a spousta dalších věcí. To je to jako nechají nakoupit a pak je to nechaj zas vyhodit?“ „Tak přísné jsou jen lety do Anglie a do Ameriky.“ Sedíme a čekáme, až začnou odbavovat náš let. A už je to tady. Procházíme kontrolou palubních lístků a jdeme do autobusu, který nás odváží k letadlu. Je to malé letadlo, tři sedadla na jedné straně uličky a tři na druhé. Zabukovali jsme si sedadla u okýnka, u uličky sedí nějaký Rakušan a tváří se hrozně úředně, je v obleku a čte si časopis. Místa je tu dost málo, ale do Londýna není dlouhý let, a tak se to dá vydržet. A už jedeme na runway, a teď ten moment, který mám moc ráda. Letadlo zastaví na začátku runwaye, pak začnou motory běžet víc a víc a ještě víc... a pak... Celé letadlo se rozjede a jede rychleji a rychleji a pak úžasnou rychlostí a pak se vzneseme. Wow, zase to bylo úžasný... no a letíme. Je krásné slunečné počasí a z okénka je krásný výhled. Chvíli jsme spali, když výhled znemožnily mraky. Pak občerstvení, horká bageta a zmrzlý ananasový kompot. Pán u uličky si nic z toho nedal a požádal jen o vodu. Tak s tímhle pánem bych pracovní jednání mít nechtěla, je asi dost pracovně nudnej. Wow, čaj, super, na ten mám chuť. Jej, a už je zase vidět z okýnka − a je to Anglie. Kapitán hlásí, že za 20 minut přistáváme. Tak to jsme museli letět pěkně rychle, protože jsme měli při odletu zpoždění kvůli prudkému dešti nad Londýnem a přistáváme skoro na čas. A opět hlášení kapitána. Aha, nepovolili nám přistání, ještě dalších 10 minut. Nabíráme zase trochu výšku a dě− láme další otočku nad Londýnem. Je to skvělé, vidět Londýn z této perspektivy. A hele, támhle je královský palác ve Windsoru, letíme přímo nad ním (taková větší Hluboká). Škoda jen, že teď nemůžu fotit. Při přistání ne− smí být zapnuté žádné elektronické přístroje, aby náhodou nezmátly navigaci letadla. Škoda, ale i tak je to nádhera. Na letiště nás nepustili ještě dalších 20 minut, ale teď už fakt přistáváme. Berem si věci a jdeme z letadla do autobusu, který nás veze k letištní hale. Velké kufry jsme si nechali rovnou poslat až do Detroitu, a tak se o ně teď nemusíme starat.
−6−
M. Kočerová
Palubní lístky máme, a tak nemusíme nikde stát. Máme ale skoro tři hodiny času, než nám poletí další letadlo. Jdeme si najít nějaká místa v hale a ukládáme se ke spánku... Usínáme okamžitě stejně tak jako několik dalších lidí kolem nás. Brrrr, zase zima. Hala je klimatizovaná a je v ní dost chladno, běží tu televizní zpravodajství pořád dokola, beru si notebook a zkouším něco psát. Michal spí. Je ho− dina do odletu, budím Michala a jdeme halou, kterou lemují nejrůznější obchody, až ke gate, která odbavuje náš let. Přicházíme ke kontrole a všude jsou nápisy, co všechno si do letadla nemůžeme vzít, včetně zboží zakoupeného v le− tištních duty shopech. U kontroly si musíme zout boty a dát je spolu s dalšími našimi věcmi na pás. Také všechno kovové včetně pásků u kalhot musíme sundat a dát na pás, v kapsách nesmí nic být. Na druhé straně kontroly si opět bereme všechny naše věci i boty a jdeme dál. Letiště Heathrow v Londýně je jedno z největších letišť v Evropě a stále se staví nové budovy. Procházíme dlouhou chodbou a další a další, vypadá to jako chodby v metru, když se přestupuje někdy z linky na linku. Zdá se, že ty chodby nekončí. „Do you fly to USA?“ Řadíme se do zástupu lidí, kteří letí do USA, a pokračujeme dál další chodbou. A už přicházíme k další kontrole. Podél zdi tu stojí malé stolečky, každý z nás jde k jednomu z nich. U každého stolku je jeden člověk, který provádí naší dů− kladnou kontrolu. Muže kontroluje muž a ženy žena. Na mě vyšla hezky vypadající černoška. Na stolek jsem mu− sela položit svou tašku, svetr a boty. Pak jsem si musela stoupnout rozkročmo a upažit, černoška mě prohmatala a pak důkladně prohlédla mé boty a svetr. Pak vyndala vše z mé tašky, až narazila na mou Bibli. „Are you Christian?“ „Yes, I’m.” „And from which church?” Vysvětluji, že ze Slova života, ale ona naší církev nezná. „And do you believe in Jesus?“ „Yes, I believe in Jesus.“ Ukázalo se, že se ptá, protože ona také. Byla to sestra v Kristu. A přesto, že stále vypa− dala velmi profesionálně, po zbytek prohlídky si se mnou povídala o Kristu a své víře. Na závěr jsme si popřály Boží požehnání, já si vzala své věci, obula si boty a odcházela jsem chodbou k nástupu do letadla. To setkání bylo moc prima a moc mě potěšilo. Bůh je úžasnej. Nastoupili jsme do letadla. Bylo velké, dvě sedadla – ulička – tři sedadla – ulička a opět dvě sedadla. My jsme seděli na těch dvou u okénka a místa tu bylo prímově dost. Le− tušky byly v obou letadlech příjemné a po nějaké chvíli jsme se rozjeli na startovací runway. A pak přišel zase ten okamžik, který mám tak ráda, tentokrát to bylo ještě lepší, protože letadlo bylo velké, a tak se muselo rozjet po runway ještě větší rychlostí. A pak jsme se vznesli. Nad Anglií byly mraky, když jsme se dostali nad ně, svítilo nádherně sluníčko, a to tak, že jsme museli zatáh− nout okénka, protože nás bolely oči od té záře. Pod námi nebylo nic než mraky, ale nad mořem se to změnilo, husté mraky zmizely a pod námi byl oceán a malinkaté obláčky. Polohu letadla jsme mohli sledovat na obrazovce, kterou měl každý k dispozici svou a byla upevněná na zadní stěně sedadla před námi. Kromě mapy letu se dalo sledo− vat několik filmů. V nabídce bylo asi 20 filmů, možná víc, a nějaké televizní kanály. Kromě toho se dala poslouchat hudba také z docela bohaté nabídky. Každý jsme hned na začátku letu dostali balíček a v něm byla sluchátka k televizi, ponožky a deka. To bylo moc příjemné, protože chvílema bylo trochu chladno, a ponožky jsme využili také. Zuli jsme si boty a ponožky jsme měli namísto bačkor, bylo to pohodlné. Když jsme přelétali nad Grónskem, byl nádherný vý− hled z okýnka na zamrzlý oceán, zasněžené pláně a hory pod námi. Pak přišel na řadu oběd, byl moc dobrý. Mohli jsme si vybrat mezi kuřecím masem a lososem. Vybrali jsme si kuře. Byly to kousky kuřete v omáčce se žampióny a k tomu houska. K pití byla v nabídce voda, několik druhů džusu (hodně lidí si bralo rajčatový), cola, víno, a také jsme měli malý koláček jako dezert a k němu kávu nebo čaj. Čaj byl dobrý anglický. Mezi tím se pod námi obje− vila Kanada a veliká kanadská jezera a pak USA. Před přistáním přišlo na řadu ještě občerstvení, houska s něčím, čokoládová tyčka, káva nebo čaj, studené nápoje byly k dispozici po celou dobu letu. Pod námi bylo USA a nebylo o tom pochyb. Na rozdíl od Kanady, kde sil− nice vedou nahodile, v USA jsou silnice naprosto rovné a leží na sebe kolmo, takže většina křižovatek, a to i těch ve městech, jsou do pravého úhlu. Z letadla to vypadalo tak, jako když si vezmete čtverečkovaný papír a předsta− víte si, že ty linky jsou šedivé silnice a ty čtverečky jsou zelená pole a křoviny....no, a máte USA. Přistání v Detroitu proběhlo hladce a my jsme vy− stoupili do letištní haly, kde jsme museli projít vstupní kontrolou u jednoho z imigračních úředníků. Vyčkali jsme frontu a pak už jsme byli podrobeni podrobnému, dost nepříjemnému výslechu korektně se chovajícího policisty. Museli jsem sdělit, proč do USA jedeme, kde budeme bydlet, ověřil všechny údaje, které jsme uvedli na vstupní kartě, chtěl vidět dopis potvrzující účel naší cesty, zajímal se o to, kdo nás platí, z čeho poplyne náš příjem během pobytu v USA, proč máme business víza, jestli si jedeme vydělávat peníze, a nejvíce ho zajímalo, jestli náhodou nepřijíždíme získat nějaké Američany, kteří by nás platili v naší misii, neboť z papírů zjistil, že OM je nevýdělečná organizace a my jsme placeni z darů. Pak jsme museli ještě poskytnout otisky prstů pro
srovnání s těmi, které nám sejmuli na americké ambasádě v Praze při udělení víza, a ještě nasnímali kamerou náš obličej. No, a pak nás konečně vpustili do USA. Šli jsme si vyzvednout naše kufry na pás v hale, ale místo třech jsme tu našli jen dva naše kufry. Prohledali jsme i pásy, kde byly kufry jiných letů, ale nic. Michal prohledával letištní vozíky ostatních pasažérů v do− mnění, že si náš kufr někdo spletl se svým a odnesl ho. Spousta kufrů vypadá hodně podobně, a Janet, Ameri− čanka, která je v našem týmu OM, nám poradila, abychom si naše kufry nějak výrazně označili, že nám to pak pomůže je rychle rozpoznat. Byl to super nápad, a tak na naše ku− fry Michal přivázal červenou mašličku, která byla na černých kufrech dobře zřetelná. V Detroitu se ale ukázalo, že i dalším lidem někdo poradil to samé a že červená se stala nejoblíbenější barvou pro zřetelné označení zvláště na černých kufrech. Takže ty naše po označení vypadaly jako většina kufrů na letišti. Nenašli jsme je, a tak jsme pokračovali do vstupní haly, kde jsme se setkali se Suzie Potter, která s námi vystála frontu u kanceláře, kde se řeší ztráta zavazadel. Paní v kanceláři sepsala vše potřebné, vzala si adresu, kam kufr mají do− pravit, až se najde, a dala nám kreditní kartu s 50 USD jako odškodné za způsobené nepříjemnosti a na pokrytí případné koupě nezbytně nutných náhradních věcí. Kdy náš kufr najdou, nevěděla, jen nám ještě sdělila, že kdyby se nenašel dlouho nebo vůbec, dostaneme další kreditku. Vzali jsme zbylé kufry a šli před halu, kde čekal Dan Potter a odvezl nás do nedaleké restau− race, kde už byl Tim, Nataša a Jeremy, další účastníci semináře, kteří přiletěli před námi. Potterovi pak odjeli opět na letiště počkat na ostatní účastníky, kteří ještě přiletí. Do Detroitu jsme přiletěli po 16. hodině místního času a byli jsme pěkně utahaní (českého času to je o 6 hodin více). V restauraci jsme čekali skoro dvě hodiny, než pro nás přijeli a sdělili nám, že se dál nečeká, že ostatní mají zpoždění, a tak je dovezou později. V autě jsme okamžitě usnuli, probudili nás u nějakého nákup− ního střediska, kde Suzie šla něco koupit, a pak jsme spali až do Marlette, které je od Detroitu vzdálené asi dvě hodiny cesty autem. V Marlette nás rozvezli po rodinách, kde budeme po celý pobyt tady bydlet. Nás ubytovala stará 78letá paní, která se jmenuje Kathleen Baldwin. Ukázala nám pokoj, kde budem bydlet, kde je koupelna a pak už jsme se dostali do postele, ani nevím jak, a probudili se druhý den skoro v poledne.
Pátek 15.9.2006 V pátek jsme měli společné set− kání až v 11 hodin, abychom si mohli dostatečně odpo− činout. Seznámili jsme se navzájem a Potterovi nám vysvětlili, jak zby− tek týdne bude vypadat. Po společ− ném obědě jsme si šli prohlédnout Marlette a najít internetovou ka− várnu, kde bychom měli připojení. Danův tatínek nám půjčil kola, což je jediný způ− sob, jak se tady alespoň trochu hýbat. Danův tatínek je známý tím, že umí spoustu věcí opravit, a tak vypadají i kola, která doma má. Jsou nejspíš sebraná po okolí a upravená tak, aby jezdila. Marlette je malé městečko, které nemá ani 2000 oby− vatel. Je tu základní škola (odpovídá našemu prvnímu stupni), střední škola (náš druhý stupeň) a vyšší škola (naše střední škola). Je tu nově otevřená moc pěkná inter− netová kavárna, na okraji města je samoška s potravinami a obchod s ostatním zbožím. Je tu plácek, kde se každé pondělí a každou sobotu pořádá aukce, několik benzí− nek a několik restaurací. Kromě toho je tu půjčovna DVD, knihovna, kadeřnictví a vše je lokalizováno na hlavní ulici, která se jmenuje Main street. Na obou stra− nách této ulice jsou postaveny americké domky, které jsou téměř všechny stejné, dřevěné a většina s krbem. První den jsme se tu docela špatně orientovali, protože všechny ulice mezi domy jsou stejné, ulice jsou rovné a vzájemně na sebe kolmé a domy jsou si podobné jako vejce vejci. Auta tu jezdí pomalu a na každé křižovatce staví, protože je tam stopka. Auto tu mohou řídit náctiletí od 16 let věku a někdy to působí dost komicky. Marlette žije svým pravidelným způ− sobem života, a tak v pátek se obvykle hraje americký fotbal na místním sta− diónu a sejdou se tam téměř všichni. Dorazili jsme tam o něco později, protože jsme jeli se Suzie do obchod−
ního centra, které je vzdálené asi půl hodiny cesty autem. Nic moc velké nákupní centrum to nebylo (bylo menší než Globus v Č. Budějovicích), ale Suzie měla pocit, že je to ohromné a že je tam velký výběr věcí. Jeli jsme tam vlastně kvůli mě, protože stále ještě ne− dorazil náš ztracený kufr, ve kterém byly všechny moje věci včetně spodního prádla a Michalových triček. Když jsme tam dojeli, zjistili jsme, že Amerika je skutečně ve− liká, alespoň co se týče velikostí oblečení a balení potravin. Pokud chcete koupit mléko, pak klidně můžete, ale nej− častější balení je 1 galon (asi 3,56 l). Chcete ocet? No problem, ale zase jen 1 galon. Chcete cukr nebo mouku? Jistě, máme, ale balení, které vypadá asi na 3−5 kg. Navíc tu mají vše v mírách, které u nás už vůbec nepoužíváme a které není až tak snadné rychle převést na nám známé míry. Teplotu tu měří ve Faranheitech, objem v galonech, hmotnost v uncích, vzdálenosti udávají v mílích, stopách nebo palcích, rychlost auta v mílích za hodinu. A veli− kosti oblečení? Dámská velikost začíná velikostí 1−2 a odpovídá asi tak naší 38−40, ale téměř nikde ji nemají. Nejčastější nejmenší velikost je 4−6 a odpovídá naší 40−42, no a pak to pokračuje dál až do velikostí, které jsou ozna− čené nápisem „your own size“ (tvá vlastní velikost) a ta končí někde v rozměrech na dospě− lé slonice. Musela jsem jít hledat něco na sebe do dět− ských velikostí, kde má velikost byla někde uprostřed, jenže motivy na všem byly skutečně dětské. Nakonec jsem si kou− pila dvě dost větší trička a spodní prádlo, které Michalovi přišlo velmi směšné právě proto, že je na něm dost znát, že je dětské, ale já za to vše byla moc vděčná. S ponož− kami nebyl problém. Co se týká do pestrosti nabídky nebo nabídky spotřebičů a toho, jak obchody vypadají, tak je to srovnatelné s obchody v ČR. Z amerického fotbalu jsme odešli dost brzy, protože americký fotbal vypadal spíše jako soutěž o to, které družstvo častěji zalehne míč a přeruší hru. Pravidla jsme moc nepochopili a nikdo z místních nám je nebyl schopen vysvětlit. Prý jde o něco s míčem, ale všichni to mají rádi. A důležité prý je, když místní Marlette Red Raiders (v červených dresech s velkým bílým M), mají v ruce takovou koženou šišku, takový jakoby ragbyový míč. Jinak po Red Raiders (Červených Lupičích) se tady jme− nují místní marlettské školy, v obchodě jsou velké plakáty „Go, Raiders, Go!“, když se vjíždí do městečka, tak je tam pod jménem obce napsáno „the home of Red Raiders“ ... prostě místním sportovním klubem se tady žije – dokonce Kathleen ví, jak místní školáci hráli a s kým. Cestou na nákup jsme se stavili na Amišské farmě, kde je možné koupit ovoce, zeleninu a různé zavařeniny. Vše je podstatně dražší než v obchodě, ale zase je to velmi kvalitní, protože Amišové nepoužívají žádné chemi− kálie ani chemická hnojiva a vše obdělávají ručně nebo za pomoci zvířat. Žijí způsobem života začátku 19. století a veškerý pokrok považují za hříšný, a proto nechtějí nic z toho používat, aby neměli na tomto hříchu podíl. Nepoužívají auta, ale jezdí v drožkách tažených koňmi a u některých obchodů je i označené místo na stání pro tyto drožky nebo na uvázání koně. Také látky na oble− čení si tkají a barví sami, obvyklé barvy jsou tmavě modrá, tmavě zelená a výjimečně tmavě vínově červená. Nijak se nezdobí a i knoflíky považují za přílišný rozmar. Chodí bosi nebo v ponožkách, které si pletou, boty nosí jen při slavnostních příležitostech, když jdou na aukci nebo na nějaké jednání. Potřebují−li jet velké vzdálenosti, najímají si za peníze někoho, kdo je odveze autem, anebo si pro celou komunitu objednají autobus. Kromě zvláštního způsobu života, pohledu na svět a stylu oblékání se od ostatních Američanů liší tím, že nejsou tlustí. Vrátili jsme se na naší „ubytovnu“ a dali si opečený toustový chléb a marmeládu. Pokusili jsme se domluvit s naší paní domácí, ale po chvíli jsme pochopili, že to nebude až tak jednoduché. Kathleen špatně slyší a nosí naslouchátko, ale i tak se na ní musí téměř křičet, aby slyšela. Díky tomu také špatně vyslovuje, a tak si navzá− jem moc nerozumíme. Kathleen má malého tlustého psíka Zuzanu, kterou stále něčím krmí. Kathleen nikdy nechodila do školy, sice umí psát a číst, ale protože špatně vidí, tak i to je pro ni obtížné. Její dům je ale čistý a Kathleen téměř každý den uklízí, což tady v USA není vůbec obvyklé. Komunikace s Kathleen je obtížná i proto, že nemá vzdě− lání a nikdy nebyla jinde než v USA, stejně jako většina Američanů. Často se ptá, jak různé věci vypadají u nás v Čechách, co máme a co nemáme, když jí to ale popisu− jeme, stejně většinou nerozumí, o čem mluvíme. Například nikdy neviděla ani nejedla jiný chléb než toustový, když jsme jí vyprávěli o našem chlebu, vůbec to nepochopila. Stejně tak, když jsme se jí ptali, jak se ovládá americká pračka, kterou má doma, nepochopila vůbec, proč se na to ptáme, protože si nedovede představit, že někde má někdo nějakou jinou pračku. Nakonec to uzavřela tím, že nejspíš nemáme vůbec automatické pračky a pereme na valše. Po pár pokusech jsme vysvětlování vzdali.
Pokračování příště
%x5%Mf9D☺VCL%0☺2jM0BV%LfDO9xO05☺jOf
Pojďme si hrát na detektiva. Kolik řečí znáš? Stavba rychle rostla. Už měli pořádný kus postavený, když se starší muž otočil k mladíkovi po své pravici. „Přines další cihly, hochu.“ Otřel si pot z čela a zálibně se podíval na své dílo. „Was?“ zeptal se chlapec nechápavě. Starý muž se na něho znovu otočil. „Vás? Jako mě? Mě nikam nosit nemusíš. Cihly koukej donést. „Ich...ich nicht verstehen,“ rozpřáhnul zoufale ruce. „Ich ich! Co tady vzdycháš? A co si to tu vymýšlíš za hatmatilku?“ už se docela zlobil stařec. Mezitím se k nim připojil jiný muž a velmi zmateně se ptal:
Jak správně vybarvit želvičku? Baví tě počítání? Potom pro tebe nebude žádný problém pomocí jednoduchých výpočtů zjistit, kam která barvička patří. Některé barvy ti napovím a zbytek bílých míst vybarvi podle své fantazie. 1− tmavě zelená 3− žlutá 4− růžová 5− červená 7− tmavě hnědá 8 − oranžová 9 světle zelená
„Što éto znáčiť? Daragíje druzja, pačemu vy gavarítě tak čůdno?“ Stařec si dal ruce v bok: „Tak to už je moc. Děláte si ze mě srandu?“ „Ja ničevó něpani− máju!“ rozzlobil se muž a praštil cihlou o zem, až se roztříšti− la na kousíčky. Stařec kroutil hlavou. Vzal si na pomoc přítele: „Nevím, co se to tu děje, ale všichni mluví jako šílenci.“ Přítel se podíval na starce s opravdo− vým překvapením v očích: „My friend. How funny... do you speak?“ Kolem proběhla pološílená žena s rukama nad hlavou a na celé kolo křičela: „Caos... azoramiento... desorden... babel!!!“ Na široké pláni zůstalo rozestavěné vylidněné město a nedostavěná věž. -zdesO jakou stavbu jde? >>>>>>>>>>> Kde najdeš tento příběh v Bibli? >>>
Čí je to nožka? Poznáš zvířátka na obrázku? Umíš je pojmenovat? Spoj pastelkou nožku, která patří ke správnému zvířátku. Dokážeš to?
Jaká čísla vidíš? Na obrázku je změť různých čísel. Pokus se jednotlivá čísla od sebe rozpoznat. Vezmi si pastelky a barevně čísla rozliš.
Kudy půjde klokánek, aby se dostal na druhou stranu? Paní Klokánková posílá synka za babičkou. Dnes půjde prvně úplně sám. Pomůžeš mu najít cestičku, aby nezabloudil?
−−>
−−>
5%ML2 f☺VCL9DjM0B%L2 DOBVMf9 L5%ML2 M0B%L2 DOBV9LD
5%ML2f☺VCL9DjM0B%L2 DOBVMf9 5D☺V%MfCL9D%M☺CL9D
−7−
%x5%Mf9D☺VCL%O0☺2jM0BV%%LfDO9xO05☺jOf
. . . . STALO SE
PROBÍHÁ
Dokončení ze str. 5
STALO SE
PROBÍHÁ
. . . CESTA ŽIVOTA CHYSTÁ SE PROBÍHÁ
Zvukařský pult jsem okouknul, to jo.☺ Ale není to moje parketa. Není z cihel ani z asfaltu, a tak k tomu mám daleko.☺ Jsi milovník zvířátek v domácnosti, anebo raději na talíři? Doma máme kočku. Ale mívali jsme psa, holuba, rybičky, králíka Honzu (ten mi chutnal), ještěrky, žáby. Na talíři mám rád snad úplně všechno, teda když si zrovna nevařím já sám. ☺
Poděkování:
ČESKÝ KRUMLOV
SKUPINA PŘÍMLUVCŮ MODLITEBNÍ SÍTĚ Č. Krumlov − František Petrášek SKUPINA PŘÍMLUVCŮ MODLITEBNÍ SÍTĚ VELEŠÍNSKO, KAPLICKO − Pavel Pípal
STALO SE
RŮST V MUŽSTVÍ − Petr Petrášek
.
SKUPINA MAMINEK − Pavla Kvapilová
SLUŽBA STARÝM LIDEM − Jiřina Maršálková
Soubor s 95 písněmi najdete v sekci novinky. Texty jsou opatřeny pouze akordy (notové zápisy nejsou k dispozici).
Nové církevní webové stránky www.cestazivota.cz od 1.1.2007
... .. .
Aktuální informace o akcích CŽ JČ Nedělní kázání (ve formátu MP3) Kontakty na církve CŽ JČ Měsíčník Milost & Pravda (ve formátu PDF) Články, reportáže... Zamyšlení s veršem na každý den
Určité typy skupin překračují svým chara− kterem hranice jednotlivých sborů a jsou nabízeny celé církvi: PĚVECKÝ SBOR − Robert Jakš MOTIVAČNÍ SKUPINA (rozvoj osobní kreativity a efektivity) − Jiří Rendl TURISTICKÁ SKUPINA − Karel Čapek
To vše najdete na nových církevních stránkách, které
VYSOKOHORSKÁ TURISTIKA − Robert Jakš V Prachaticích již probíhá vzdělávací skupina. Téma vyučování je ŽIVOT S BOHEM V CÍR− KVI (Petr Petrášek). Toto je milost, kterou od Boha pro tento čas máme, a je pouze na tobě, v jaké míře této milosti budeš žít. Můžeš dění v církvi pozorovat. Můžeš o tom všem diskutovat. Nebo můžeš v tom, co Bůh mezi námi dělá, žít. Jestli a v jak velké míře rozšíříš svůj život i do těchto věcí, je pouze na tobě. Vyzývám každého z nás, kdo je povolán do této církve, aby sebral odvahu a byl účasten podle míry svých osobních možností toho, co nyní Pán mezi námi dělá. Petr Petrášek
SEMINÁŘ PRO SLUŽEBNÍKY DĚTEM 17.2. od 14:00 hod. ČB Seminář pro služebníky dětem. 18.2. dětské shromáždění v ČK a ČB.
Vi z e j i h o č e s k ý c h s b o r ů C E S TA Ž I V OTA : Kol.1:28−29 Jeho zvěstujeme, když se vší moudro− stí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu. O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou. (ČEP)
Kol.1:28−29 Kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého člověka a učíce všelikého člověka ve vší mou− drosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O čež i pracuji, bojuje podle té jeho mocnosti, kteráž dělá ve mně dílo své mocně. (BK 1613)
2. Paral. 7:14 a můj lid, který se nazývá mým jmé− nem, se pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi. (ČEP)
2. Paral. 7:14 A ponižujíce se lid můj, nad nímž jest vzýváno jméno mé, modlili by se, a hledali by tváři mé, a odvrátili by se od cest svých zlých: i já také vyslyším je s nebe, a odpustím hřích jejich, a uzdravím zemi jejich. (BK 1613)
Izajáš 54:2 Rozšiř místo ve svém stanu, ať na− pnou stanové houně tvých příbytků. Nerozpakuj se! Natáhni svá stanová lana a upevni kolíky. (ČEP)
Izajáš 54:2 Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. (BK 1613)
se poprvé objevily v lednu tohoto roku. Pomohou vám být stále v obraze, co se týče novinek ohledně života a plánů církve Cesta života. Každé ráno vás občerství malým zamyšlením nad veršem z Bible. Chvíle volna vám zpříjemní psaný nebo zvukový záznam Slova. Tak tedy vítejte na nových stránkách křesťanské církve Cesta života jižní Čechy.
CHYSTÁ SE
BUDOVÁNÍ VZTHŮ − SPORTOVNÍ SKUPINA KLADNÉ − Jozef Štrbko
Na vaše opakované přání, abychom zveřejnili texty chval, si nyní můžete stáhnout soubor ve formátu PDF na církevních stránkách w w w. c e s t a z i v o t a . c z
PROBÍHÁ
EVANGELIZAČNÍ SKUPINA − Petr Wízner
Texty chval volně ke stažení
STALO SE
SKUPINA DIAKONŮ − Martina Petrášková
DĚTSKÁ CÍRKEV (starší děti) − ? (o vedení této skupiny se ještě jedná)
pravda milost& @ vota.cz cestazi
. . .
CESTA ŽIVOTA
SKUPINA CHVÁLIČŮ Č.K. − František Petrášek
Svá svědectví, články, reportáže, povzbuzení nebo připomínky k měsíčníku Milost & Pravda posílejte na adresu: milostapravda@ cestazivota.cz
CESTA ŽIVOTA
SKUPINA PŘÍMLUVCŮ MODLITEBNÍ SÍTĚ NIŠOVICE − Oldřich Toninger
V pátek 12. ledna 2007 proběhl v Čes− kém Krumlově první seminář pro vedoucí skupin za účasti více než třiceti osob. Seminář měl za úkol připravit jak současné vedoucí, tak nové zájemce o vedení skupin nejrůznějšího zaměření. Během zhruba tříhodinového bloku byli účastníci seznámeni s fungováním nového systému skupin, biblickými požadavky na charakter vedoucího a s nej− většími úskalími, která na ně při práci se skupinami mohou číhat. Pokud se všichni zúčastnění této výzvy nezaleknou a pustí se do díla, máme se rozhodně na co těšit. − xe −
CHYSTÁ SE
. . . .
Pokračování ze str. 1
Proběhl první seminář pro vedoucí skupin
PROBÍHÁ
Únor 2007, měsíc vykročení do...
PROBÍHÁ
STALO SE
Chtěli bychom ze srdce poděkovat lidem, kteří nám darovali finanční částku. Moc si této pomoci vážíme a děkujeme Bohu, že se o nas stará. Děkuje rodina Kováčových.
STALO SE
. . . .
STALO SE
Slyšela jsem...nebo proslýchá se, že okukuješ zvukařský pult − pro mě s nespočetně stejnými knoflíky. Chtěl bys sem směrovat svoji službu?
. . .
CESTA ŽIVOTA
. . . .
Chtěl bych, aby to byl začátek, jak se naučit dobře žít svůj život a chápat to, co se děje ve mně, ale i okolo mě. Ale v žádným případě nechci mít víru jenom jako nějakou berličku. Chtěl bych, aby to byl můj život, způsob vyjadřování. Snad už konečně pomalu obje− vuji význam víry pro člověka.
CESTA ŽIVOTA
CHYSTÁ SE
CESTA ŽIVOTA
V létě jsi byl pokřtěn ve Vltavě. Co to pro tebe znamenalo?
CHYSTÁ SE
PROBÍHÁ
CHYSTÁ SE
Kazatele. Rád bych pro svůj život moudrost… ☺☺☺ hihihi
PROBÍHÁ
STALO SE
PROBÍHÁ
Jakou knihu z Bible máš nejraději?
DĚTSKÁ CÍRKEV (mladší děti) − Martina Petrášková
CHYSTÁ SE
STALO SE
. . . .
Míra s Pavlou Zemanů. Hledali sbor, kde by jim bylo dobře. Mně už se sice nikam chodit nechtělo, ale musel jsem to ještě jednou zkusit.
. . . .
CESTA ŽIVOTA
Byl jsi veden k víře od dětství, anebo to bylo jako blesk z čistého nebe?
Kdo navedl tvoje kroky do Cesty života?
CESTA ŽIVOTA
Ani vlastně nevím proč. Dost se to ve mně pralo. Na jednu stranu jsem si říkal, že je to „blbost“ vracet se zpátky, a na druhou stranu jsem byl v situaci, kdy jsem Boha potřeboval, abych se zas mohl rozhýbat a ujít o kousíček dál.
Známe se?
K víře jsem nijak zvlášť veden nebyl, spíš to byly takové tradice, v čem jsem žil. Vychovávali mě děda a babička, a to byl směr, ve kterém byli oni sami vycho− váni, a tak se mi snažili předat to samé. Nějakým způsobem v tom viděli dobrou věc, kterou ale nedokázali nijak uchopit a dál rozvíjet. V době, ve který žili, k tomu možná neměli moc velkou šanci. Nějaký čas jsem chodil do římskokato− lické církve. Chvíli jsem i ministroval. V asi 16letech jsem se od svojí nevlastní mamky dozvěděl o Apoštolské církvi a začal chodit do jejich sboru. Jenže přišel „telecí“ věk. V uchu mi nesměla chybět náušnice, na hlavě dlouhý vlasy (ale ne snad proto, že bych to tak chtěl, ale protože to bylo „in“ a já byl přece tak moc „dospělej“, abych si to mohl rozhodnout, jako spousty dalších v tu chvíli strašně ,,důležitých“ věcí ☺), snažil jsem si něco „užít“ podle představ, který dneska nechápu, odkud se vzaly. Nedokázal jsem si víru sám před sebou obhájit, neviděl jsem v tom žádný smysl, a tak jsem od všeho utekl. Otázky spojené s vírou a s Bo− hem mě ale pronásledovaly pořád. Nechtěl jsem se nikdy smířit s tím, že by tenhle svět neměl žádného Boha. Bylo by to moc krutý.
CHYSTÁ SE
.
CHYSTÁ SE
CESTA ŽIVOTA
CHYSTÁ SE
.
−8−
R o z p i s s h r o m á ž d ě n í s b o r ů Cesta života jižní Čechy: České Budějovice Prachatice Agitační středisko Pod Hradbami neděle od 13:30
Jana Čarka 7, Suché Vrbné modlit. procházky − St 18:00 modlitební ve sboru − St 18:00 (+dopolední půst za partnery)
neděle 15:00
Český Krumlov,
budova Ambit
neděle od 9:00 modlitební − čtvrtek od 18:30
Setkání mládeže v Č. Krumlově − sobota 16:00 v Č. Budějovicích − pátek 14:00
Tento zpravodaj si vyhrazuje právo nezodpovídat za případné chyby dodané s příspěvky jednotlivých autorů. Děkujeme za pochopení.
Jedinečná planeta 3.část Takže pokud jsme velmi vzácní, pak jsme vážně vyhráli kosmickou loterii. Tak jsme tedy šťastnou planetou. Jsme prostě na velmi příhodném místě.
DVD k zakoupení na internetové adrese: www.darwinanddesign.org/page_01cz.htm nebo k zapůjčení v církevní půjčovně ČB u M. Prüherové
Jay Richards (Philosopher Discovery Institut): Pokud budete považovat náhodu a vysvětlení pro planetu jako je Země, musíte na ni pohlížet v kontextu jako celku.
V létě 1999 zahájili Gonzalez a Richards program společného výzkumu. Svůj výzkum zahájili úvahou o jedné vlastnosti zatmění Slunce, která je mimo vědeckou komunitu málo známa. Tyto pozoruhodné události nejen nutí k po− zorování, otevírají také bránu fyziky a chemie celého vesmíru. Guillermo Gonzalez: Zatmění můžete opravdu považovat za obrovský přírodní experiment, nastavený tak, že nám u m o ž ň u j e ... pozorovat část Slunce, což má rozhodující význam při pochopení toho, jak se tvoří světlo v jeho atmosféře. Bijan Nemati: Fakt, že Země obíhá kolem Slunce a Měsíc kolem Země a že rozměry a vzdálenosti mezi Zemí, Měsícem a Sluncem jsou přesně takové, že dochází k dokonalému zatmění Slunce, je úžasná věc, protože nám to dovoluje měřit složky vrchní vrstvy sluneční atmosféry. Během zatmění zakrývá Měsíc Slunce tak dokonale, čímž poskytne astronomům pohled na atmosféru této hvězdy, což je za jiných okolností nemožné.
Přestože existuje jen mizivá pravděpodobnost, že se objeví veškeré prvky nezbytné pro vyšší formy života na jednom jediném místě galaxie, nesmíte zapomínat, že naše galaxie je jednou z možná sta miliard galaxií v pozorovatelném vesmíru. I tak se domnívám, že se logicky musíte sami sebe ptát − „Co když tato konvergence faktorů nenastala jen tak, jednoduše jako výsledek kosmické loterie nebo pouze díky šťastné ná− hodě? Co když se jedná o výsledek nějakého vyššího cíle nebo plánu? A pokud Země skutečně existuje kvůli nějakému účelu, je nějaký způsob, jak to zjistit?“
Když dojde k úplnému zatmění Slunce, růžovočerný oblouk chromosféry (vrstva atmosféry Slunce nad fotosférou) se stává viditelným – a s ním se ještě objevuje duze podobný pás nazývaný „bleskové“ spektrum, které můžeme spatřit těsně před úplným zatměním nebo těsně po něm pomocí hranolového spektrografu. Zatmění v roce 1870 vedlo k pochopení struktury sluneční chromosféry a objevení hélia – druhého nejhojnějšího prvku ve vesmíru.
Guillermo Gonzalez: Začalo to mým zážitkem z roku 1995.
Guillermo Gonzalez: Spektrum je pravděpodobně tím nejlepším zdrojem informací o hvězdě. Během několika historických zatmění v devatenáctém století vyřešili astronomové otázku, jak se vytváří sluneční spektrum.
Vydal jsem se do Indie pozorovat úplné zatmění Slunce. Bylo to moje první jediné úplné zatmění Slunce.
A dokázali vše objevit jen díky zvlášt− ním okolnostem provázejícím úplné zatmění.
Byla to fantastická podívaná. Je to prostě zážitek dotýkající se veškerých emocí.
Tyto okolnosti jsou jak zcela přesné, ... tak i rozhodující. Pokud by byl měsíc nepatrně větší, částečně by zakryl náš výhled na chromosféru a zeslabil by její spektrální světlo. Menší Měsíc by propustil příliš mnoho světla ze Slunce – tak bychom neměli možnost vidět solární atmosféru a bleskové spektrum.
Severní Indie: 24. října 1995 vzácný přírodní úkaz nečekaně spustil unikátní pátrání po odpovědi.
Jak astronomové, kteří chápou celý tento jev, kteří ho dokážou předpovědět na sekundu přesně kdekoliv na Zemi, tak místní lidé pociťují stejnou úctu a na tento neuvěřitelný fenomén reagují stejným způsobem. Opravdu to ve mně zanechalo hluboký dojem.
...
neosobního procesu, či výsledkem nějakého promyšleného účelového procesu nebo plánu.
Nezapomenutelných 51 sekund hleděl Guillermo Gonzalez (spolu s tisíci dalšími) v úžasu na tento vzácný astronomický jev.
Gonzalez bude později uvažovat jak o tajuplné kráse, které byl svědkem na severoindické obloze, tak o faktorech, které ji umožnily.
Guillermo Gonzalez: A tak se musí Slunce a Měsíc téměř dokonale překrývat, jinak bychom neviděli chromosféru. A toto poznání, které vědcům umožnila zatmění v devatenáctém století, nakonec přivedlo astronomy k odhalení toho, jak vznikají spektra vzdálených hvězd. To znamenalo opravdu zásadní posun ve stelární astrofyzice a dovolilo nám pochopit, jak fungují jiné hvězdy, protože vzdálené hvězdy jsou, konec konců, další slunce. Vztah mezi zatměními a vědeckými objevy byl odhalen na jaře roku 1919.
Guillermo Gonzalez: Úplné zatmění Slunce vyžaduje zářící těleso, v našem případě Slunce, dále zakrývající těleso (v našem případě Měsíc) a vhodné místo k pozorování (v našem případě zemský povrch). A všechny musí být ve vesmíru v jedné přímce. Zdánlivá velikost Mě− síce na obloze musí být téměř přesně stejná jako zdánlivá velikost Slunce na obloze. Obě tělesa mají velikost přibližně půl stupně. Slunce je čtyřistakrát větší než Měsíc, ale je také čtyřistakrát dále. Takže zde existuje tahle náhoda, které si lidé všímali po staletí, ale říkali si jen: „No, to je jenom náhoda...,“ a krčili rameny. Když Gonzalez zkoumal toto vzácné uspořádání Slunce, Měsíce a Země, uvědomil si důležitost těchto nebeských těles pro existenci vyšších forem života na naší planetě. Přitažlivá síla našeho Měsíce, například, je dostatečně silná, aby regulovala zemské klima stabilizací sklonu její osy a napomáhá cirkulaci teplých a studených vod jejích oceánů. Vzdálenost naší planety od Slunce umožňuje existenci kapalné vody a atmo− sféry bohaté na kyslík. Guillermo Gonzalez: Musíte mít správnou vzdálenost mezi pozorovatelovou domovskou planetou a její hostitelskou hvězdou a musíte mít velký měsíc. A tak se zde velmi silně překrývají požadavky na zatmění a požadavky na obyvatelnost, které činí planetu příhodnou pro život. V roce 1999 Gonzalez popsal tento vztah mezi naším přežitím a naší schopností pozorovat zatmění Slunce v časopisu „Astronomie a geofyzika“. Jeho myšlenky zaujaly filosofa Jaye Richardse.
Následná analýza těchto snímků potvrdila, že sluneční gravitace ohýbá světlo letící k Zemi ze vzdálených hvězd v úhlu, který předpovídal Albert Einstein. Einsteinova teorie relativity (myšlenka, která způsobila převrat v našem chápání vesmíru) byla potvrzena právě během úplného zatmění Slunce. Guillermo Gonzalez: Ten experiment se mohl uskutečnit pouze během zatmění, protože hvězdy se stávají viditelnými právě během úplného zatmění. Zatmění jsou velmi důležitá pro historii vědy a nejlepším místem k pozorování zatmění Slunce v celé Sluneční soustavě je povrch naší Země. Spočítal jsem podmínky pro zatmění ze všech ostatních planet a všech ostatních měsíců (bylo jich kolem 65), velkých měsíců. A je to úžasná shoda okolností, že jediné místo, které má pozorovatele, je také jediným místem, které má nejlepší zatmění. Ve slabém světle během zatmění Slunce si Gonzales a Richards povšimli fascinujícího spojení mezi faktory nezbytnými jak pro existenci vyšších forem života, tak pro vě− decké pozorování. Ale byla tohle jenom šťastná náhoda, ojedinělý dar přírody, nebo náhlý vhled, pochopení principu a účelu zásadního významu pro vesmír jako celek? Jay Richards: To byla ona pověstná otázka za milión dolarů, kterou jsme měli neustále před sebou. Znamená to, že faktory,které činí planetu obyvatelnou, způsobují také to, že je tato planeta nejlepším místem pro ... uskutečňování vědeckých objevů? Co když ona vzácná místa ve vesmíru slučitelná s existencí pozorovatelů, jako jsme my, jsou také nejlepšími místy ze všech pro pozorování?
...
Tři roky Richards a Gonzalez neúnavně ověřovali svoji myšlenku a porovnávali ji s důkazy ze širokého spektra vědních oborů. Svoji hypotézu publikovali v roce 2004 v knize „The Privileged Planet“ − Jedinečná planeta: „Tytéž velmi úzce vymezené podmínky, které nám dovolují existovat, nám také poskytují ze všeho nejlepší prostředí pro uskutečňování vědeckých objevů.“
Jay Richards: Zaměřil jsem svůj výzkum na kosmologii a konkrétně na aplikaci teorie pravděpodobnosti při nastavení fyzikálních zákonů. Měl jsem silný pocit, že tento důkaz ukazoval směrem k jakémusi hlubšímu smyslu. Potom jsem četl Gonzalezovu práci a měl jsem stejný pocit jako on. Že dokonalá zatmění Slunce jsou jakousi špičkou ledovce, prvním příkladem z celé řady důkazů, které nám otevírají cestu k posouzení, jestli je vesmír výsledkem šťastné náhody nebo nějakého
29. května výzkumné týmy, vedené britským astronomem Arthurem Eddingtonem, pořídily během tmy při úplném zatmění snímky Slunce a sousedních hvězd v hvězdokupě „Hyády“.
Jay Richards: V této knize detailně rozebíráme více než tucet příkladů vzájemného vztahu mezi životem a objevy. A nejsou to nějaké pochybné nebo marginální příklady. Každý pojednává o podmínce, která je zcela zásadní pro příslušný vědní obor. Některé se věnují věcem vzdáleným, jako je charakteristika galaxií. Jiné jsou podstatně blíž domovu. Zatímco úplné zatmění Slunce bylo katalyzátorem Gonzalezovy a Richardsovy hypotézy, jejich pozorování by nikdy nebyla možná bez dalšího, známějšího příkladu souvislosti mezi životem a objevy – zemské atmosféry.
...
Guillermo Gonzalez: Je to ohromující, když se díváte na snímky Země pořízené během letů programu Apollo nebo jiných kosmických letů a vidíte tu tenoučkou vrstvu atmosféry obklopující Zemi. Udržuje
Pokračování na druhé straně>>>
veškerý život, který na Zemi známe. A pak potřebujeme ještě určitou směs prvků, která je nezbytná pro tak složitou biosféru, jako je ta naše. Jen tak nějaká atmosféra by na to nestačila. Zemskou atmosféru jsme mohli začít mnohem více doceňovat během posledních 40 let díky kosmickým sondám, které zkoumaly a zkoumají naši Sluneční soustavu. Tyto mise potvrdily, že ve „sluneční rodině“ čítající více než 70 planet a měsíců je Země jedním ze sedmi těles obalených silným plynným obalem. Přesto z těchto sedmi jedině zemská atmosféra umožňuje existenci vyšších forem života a jedině atmosféra Země je průhledná. Guillermo Gonzalez: Je to atmosféra, která je tvořena převážně kyslíkem, dusíkem, velmi malým množstvím oxidu uhličitého a nepatrným množstvím jiných uhlíkatých sloučenin a atomů, a díky tomu je průhledná. Kdyby bylo v atmosféře příliš velké množství uhlíku, měli bychom organické mlhy v atmo− sféře. Takové, jako můžeme vidět například na velkém měsíci Titanu. Jay Richards: Hustá clona plynu, která halí největší měsíc Saturnu, připomíná atmosféru kolem Neptunu, Uranu, Saturnu a Jupiteru, a výheň, kterou způsobuje intenzivní skleníkový efekt na Venuši. Žádný z těchto cizích světů nezná hvězdy a nenabízí ani jasný výhled na Slunce. Samozřejmě, kdybyste byli náhle transporto− váni na Titan nebo na Venuši či na jednu ... z vnějších plynných planet, nedostatek jasného výhledu na okolní vesmír by vám opravdu příliš nevadil, protože byste byli mrtví. Ale to je přesně ono. Pokud bychom měli pravdu... pokud se podmínky pro obyvatelnost a vědecké objevy vyskytují na stejných místech, pak musíme hledat podmínky, jako jsou na Zemi – atmosféru, která umožňuje existenci vyšších forem života, jako jsme my. A také umožňuje vědecké objevy a zkoumání vesmíru okolo nás. Tato blahodárná atmosféra je však neustále vystavována těžkým zkouškám. Jak se Země pohybuje vesmírem, je bombardována zářením z celého kosmu. Toto záření vydává Slunce a další nebeská tělesa včetně supernov a vzdálených galaxií. Dopadá na naši planetu v různých vlnových délkách označovaných jako gama, rentgenové a ultra− fialové záření, viditelné světlo, infračervené zá− ření, mikrovlny a rádiové vlny. Téměř všechny tyto vlnové délky nejsou vidi− telné pouhým okem a pro organický život jsou buď neužitečné, nebo přímo smrtící. Přesto v tomto spektru frekvencí je tenký „pramínek“ záření, který je životně důležitý pro rostliny, zvířata a lidské bytosti. Jay Richards: Jinými slovy, existuje skutečně velmi úzká část elektromagnetického spektra, která je užitečná pro životní procesy jako je například fotosyntéza. To znamená, že by se život mohl vyvinout tak, aby využíval gama nebo rentgenové záření či něco podobného. Jedná se opravdu jen o úzkou část spektra, které je užitečné pro životní procesy. A vychází najevo, že je to opět ta stejná úzká část spektra, která nám poskytuje nejvíce informací o různých strukturách, které objevujeme ve vesmíru kolem nás. Tyto specifické frekvence (které umožňují rostlinám produkovat potravu a astronautům pozorovat kosmos) představují méně než 1 tisíci− miliardtinu tisícimiliardtiny celkového rozsahu elektromagnetických emisí ve vesmíru. Naštěstí je to právě onen typ světla, které tak hojně produ− kuje naše Slunce a které nejsnáze proniká filtračním štítem naší atmosféry, aby dosáhlo zemského povrchu. Guillermo Gonzalez: Je to pozoruhodná shoda okolností, že takový druh atmosféry, která je nezbytná pro vyšší formy života, jako jsme my, nebrání tomuto životu pozorovat vzdálený vesmír. Je to překvapení. Je to něco, co byste neočekávali, že vznikne pouze díky náhodě. Proč by byl vesmír takový, že by těm planetám, které jsou nejobyvatelnější, nabízel také nejlepší příležitost k vědeckým objevům? V roce 1997 začal Guillermo Gonzalez studovat specifické umístění Země v naší Galaxii, v Mléčné dráze. Nakonec jej přivedla k dalším důkazům potvrzujícím korelaci mezi životem a objevy.
... je tomu i s naším umístěním v Galaxii.
My žijeme zhruba v polovině cesty mezi středem a okrajem... Guillermo Gonzalez: Právě tak, jako je naše místo ve sluneční soustavě opti− malizováno pro obyvatelnost, je tomu i s naším umístěním v Galaxii.
... má centrální vydutí a spirální ramena ...
Obýváme spirální gala− xii, což znamená, že se jedná o velmi zploštělý systém ve tvaru disku, má centrální vy− dutí a spirální ramena, a my žijeme zhruba v polovině cesty mezi středem Galaxie a jejím okrajem.
V úzké spolupráci s astrobiology Peterem Wardem a Donaldem Brownleem porovnával Gonzalez na− še umístění v Mléčné dráze s ostatními oblastmi v často nepřátelské galaxii. Donald Brownlee: Galaxie má mnoho nebezpečných míst, a to zřejmě nejnebezpečnější místo v galaxii je galaktické jádro. V centru galaxie je hustota hvězd velmi vysoká – se supernovami a dalšími věcmi, které by mohly zničit život přímo ve středu naší galaxie. Přímo ve středu galaxie se nalézá obrovská černá díra, a kdyby došlo k setkání s hvězdou, která by ji
zblízka míjela, černá díra by ji roztrhala na kusy, vytvořil by se zhuštěný disk a uvolnilo by se velké množství záření, částicové a elektromagnetické, gama paprsky, rentgenové paprsky... Zatímco černá díra, explo− dující hvězdy a smrtící záření by prakticky neumožňovaly existenci vyšších forem života poblíž galaktického jádra, vnější okraj Mléčné dráhy představuje pro obyvatelnost další překážku. Donald Brownlee: Ve vněj− ších oblastech je situace daleko záludnější. Žijeme na planetě tvořené železem, hořčíkem, křemíkem a kyslíkem. Pokud bychom se vydali do vzdálenějších oblastí naší galaxie směrem k vnějšímu okraji, množství těchto těžkých prvků je tam nižší. Guillermo Gonzalez: Není tam pravděpodobně dostatek těžkých prvků, aby mohly vzniknout planety velikosti Země, které by byly příhodné k životu. Takže existuje šťastný střed mezi nebezpečnou centrální oblastí Galaxie a jejím vnějším okrajem. Gonzalez, Brownlee a Ward označili tuto oblast Mléčné dráhy, kde je možná existence vyšších forem života, jako „galaktickou obyvatelnou zónu“. Jejich teorie byla poprvé publikována v roce 2001 a od té doby ji přijímá stále větší počet astrobiologů. Guillermo Gonzalez: Je třeba provést ještě mnoho dalších výzkumů, aby bylo možné určit, jak je tato obyvatelná zóna široká, ale domnívám se, že už existuje obecný souhlas s tím, že: „Ano, určitě jsou v alaxii místa, kde nemohou existovat žádné civilizace, protože jsou velmi nebezpečná, a jsou místa, kde je velmi malé množství těžkých prvků...“ Zatímco tyto překážky obyvatelnosti jsou daleko od jádra a na okraji Mléčné dráhy minimalizovány, Gonzalez také identifikoval rozlehlé oblasti v samotné „galaktické obyvatelné zóně“, které jsou méně příznivé pro vyšší formy života. Bijan Nemati: Dokonce i samotná obyvatelná zóna v galaxii je narušena spirálními rameny, což jsou nebezpečná místa. Tam vybuchuje nejvíce supernov. Tam vznikají hvězdy. Nechceme být příliš blízko spirálnímu rameni. Chceme být mimo spirální rameno v té správné oblasti galaxie. Guillermo Gonzalez: Zdá se, že přesně tam se Země nachází – v relativně bezpečné a nepřeplněné oblasti mezi rameny Střelce a Persea.Umístění je vším. A tak zaujímáme zvláštní místo v galaxii, kde je obyvatelnost optimalizována, nebezpečí minimalizováno a máme dostatek „stavebních kamenů“ ke zbudování Země. Guillermo Gonzalez a Jay Richards provedli výzkum týkající se dalšího aspektu „galaktické obyvatelné zóny“. Nyní ukazují, že se naše Země v Galaxii nachází také v nej− lepším možném místě pro astronomický výzkum. Guillermo Gonzalez: Jak vychází najevo, naše umístění ve vesmíru není jen roz− hodující pro život, ale je také překvapivě důležité pro uskutečňování vědeckých objevů. Nacházíme se poblíž střední roviny značně zploštělé galaxie, mezi spirálními rameny v oblasti s velmi malým množstvím prachu. Vzhledem k tomu, že jsme v galaxii na rovině, která nezakrývá velkou část oblohy, máme možnost jasného výhledu. Již více než jedno století umožňuje tato téměř ideální základna pro pozorování astro− nomům studovat strukturu naší Galaxie. Když se podíváme za jasné noci směrem k souhvězdí Střelce, uvidíme, že hvězdy v naší Galaxii nejsou na obloze rozmístěny rovnoměrně. Naopak, jeví se jako součást nějakého koncentrovaného pásu – zploštělého disku z hvězd, prachu a plynu, jehož průměr je 100 tisíc světelných let. Guillermo Gonzalez: Pás Mléčné dráhy na noční obloze, to je vlastně pohled na rovinu Galaxie z boku. Kdybychom žili ve středu galaxie, objekty by byly rozmístěny daleko sféričtěji, takže by bylo velmi obtížné odlišit od sebe předměty uvnitř galaxie od těch, které jsou vně. Také je tam velké množství prachu... Směrem ke galaktickému centru je daleko prašněji než v naší oblasti. A tak by bylo daleko obtížnější získat reálný obraz vzdáleného vesmíru. Byl by mnohem více zkreslený. Podobné problémy by potkaly astronomy pracující na planetě nacházející se v kterémkoliv ze spirálních ramen galaxie. Tady by Na povrchu Země jsme skutečně na optimálním místě vzhledem k vyšší kon− pro pozorování... centraci prašných mračen a plynu osvíceného hvěz− dami bylo obtížné určit tvar Mléčné dráhy nebo odlišit jednotlivé hvězdy v naší Galaxii od ostatních ve vesmíru. Jay Richards: Na povrchu Země jsme skutečně na optimálním místě pro pozorování jak blízkého galaktického systému Mléčné dráhy, tak vzdáleného kosmu jako celku. Tak opět zjišťujeme, že nejlepší místo pro obyvatelnost a pro vytvoření obyvatelné planety je rovněž tím nejlepším místem z celého vesmíru pro vědecké objevy. V tomto případě v galaktickém měřítku.
pokračování příště
