milost & pravda Schopnost být vyburcován Chlapi nepláčou

milost & pravda z p r a v o d a j prosinec 2006

Slovo úvodem No tak kolikrát ještě?! Tehdy k němu přistoupil Petr a řekl: „Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Až sedmkrát?“ Ježíš mu odpově− děl: „Neříkám ti, že až sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“(Mat. 18:21−22) Proč se učedníci ptali? A proč jim Ježíš dal tenhle „limit“? Já myslím, že u Petra se projevila prostá lidská stránka – splnit Boží požadavek a pak konečně jednat podle sebe. „Sedmkrát ti odpustím, ale po osmé si vychutnám odplatu.“ A Ježíš ho vyvádí z omylu. Ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát. A my víme, že v odpouštění není limit. Správný křesťan přece ví, že odpouštět se má vždy, každému člověku a všechno. Ale nemylme se, že bychom se od učedníků nějak výrazně lišili. Možná se neptáme, kolikrát odpustit, ale třeba... Jak dlouho mám vydržet to neustálé odmítání souseda? Kolikrát mám ještě spolužačce říkat, jak moc ji, Pane, miluješ? Kdy už konečně budu mít klid od kolegových vtípků na mou víru? Ten přece nikdy neuvěří... A tak jako si Petr hledá alibi: „Řekněme, že sedmkrát odpustím a po osmé už nemusím?“, tak my možná ospravedlňujeme svou netrpělivost s lidmi veršem: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině...“ (Mat. 7:6) „Já mu to, Pane, říkal už třikrát, ale on Tě prostě nechce přijmout, přece nebudu plýtvat Tvým drahým, Svatým slovem. Proč zbytečně rozhazovat Tvoje perly?“ Pokud se ale každý sám probereme svým svědomím, poznáme, jestli jde skutečně o „roz− hazování perel“ nebo nás prostě už nebaví svádět duchovní boj za dotyčného „odmítajícího“ souseda, kolegu nebo spolužačku. Nikdo z nás nevidí do duše druhých. Nevíme, jestli kolegovo nemístné žertování není jen zástěrka rozpaků. Možná by se rád něco dozvěděl, ale nechce ztratit tvář před kolegou z vedlejší kanceláře. Možná je dokonce uvnitř vděčný za každou další zmínku o Tvém Bohu, i když to oplácí ironií. Možná to u tebe vyžaduje víc odvahy a trpělivosti. A protože byl Abraham trpělivý, dosáhl splnění Božího slibu. (Žid. 6:15) Jistý člověk chodil dům od domu a nabízel lidem Bibli. V jednom domě ho majitel nepří− jemně odbil. Netrvalo dlouho a tento člověk stál s Biblí opět u stejných dveří. Čekala ho stejná odmítavá reakce jako minule. Šel bys tam ty potřetí? Tento neodbytný člověk tam šel. A ne třikrát. Ne pětkrát. Ne desetkrát... Když u dveří zazvonil počtrnácté, majiteli ujely nervy a srazil návštěvníka pěstí k zemi. A to už bychom tedy skutečně mohli nazvat „mrháním perel“, ne? Ovšem náš člověk, jakmile se uzdravil, vzal Bibli a šel ke starým známým dveřím. Co mohl čekat po poslední návštěvě? Další ránu? Něco horšího? Tady už šlo o krk. A tak tam stojí za dveřmi a čeká, až někdo zareaguje na jeho zazvonění. Dveře se otvírají... Ve dveřích se před naším člověkem rozložil starý známý ramenatý pan domácí. Napřahuje pravici a... zve návštěvníka dál. Omlouvá se za své nevhodné chování a se slzami v očích vypráví o tom, že jeho žena těžce ochořela. S vděčností přijímá Bibli a naslouchá Božímu slovu plnému naděje. Děkuje návštěvníkovi za jeho trpělivost: „Jsem vám vděčný, že jste to počtrnácté nevzdal a přišel i popatnácté.“ Říká se, že trpělivost růže přináší. V tomto případě zachránila další lidský život. −x−

Advent

P. Vaďura

Zvláště před Vánocemi slyšíme toto slovo velmi často. Co však znamená? Jeho význam je prostý: zna− mená "příchod". Označujeme jím přípravnou dobu před Vánocemi. Je zajímavé zalistovat trochu v historii a po− dívat se do odborné literatury na to, jaká byla genese adventu jako zvláštního období církevního roku. Nejstarším svědectvím o adventu jako pří− pravné době je postní řád biskupa Perpetua z Toursu, který zemřel roku 490. První stopy zvláštní adventní liturgie sledujeme v polovině 5. století v Ravenně, jež v tom silně závisela na Východě. Vlastním tématem této liturgie je očekávání Kristova narození. V jiných částech církve, obzvláště v Galii, došlo k silným důrazovým posunům tím, že advent byl chápán spíše z perspektivy eschatologické. Pravděpodobně to lze připsat vlivu irských misionářů, jako byl Kolumbán Mladší (530−615), kteří stavěli do popředí Pána při− cházejícího soudit. Tito misionáři zdůrazňovali s ohledem na budoucí soud potřebu pokání.

Pokračování na str. 5

v š e c h

j i h o č e s k ý c h

ročník 6

c í r k v í

číslo 12

Schopnost být vyburcován Ve 2. a 3. kapitole knihy Zjevení mluví Ježíš o církvi, která zemřela. Tato milovaná církev kdysi překypovala životem a měla dobrou pověst, ale teď je všechno pryč. Viděl jsem takové „církve stojanů lamp“ na svých cestách kolem světa: sbory od Evropy k Jižní Americe, k New York City, kdysi plné Ducha svatého, vzkvétající, které získávaly mnoho duší, ale teď v nich není žádný život. Pánovo srdce je zlomené nad tímto stavem v Jeho církvi. A věřím, že nám dal tyto dvě kapitoly ve Zjevení právě proto, aby nám ukázal, co způsobuje takovou duchovní smrt, ať už ve sborech, rodinách nebo jednotlivcích. Jeho milující slova jsou tu určena na pomoc každému věřícímu a církvi, aby se vyva− rovali tohoto tragického stavu v posledních dnech. Je však smutné, že právě 2. a 3. kapitola knihy Zjevení jsou nejvíce opomíjené pasáže v celém křesťan− stvu. Zřídka se kážou a v biblických komentářích lze o nich nalézt jen velmi málo. Tady je Pánovo poslední, nejzávažnější poselství Jeho lidu, obsahuje zaslíbení o Jeho požehnání všem, kdo je čtou a slyší. Proč jsou tyto kapitoly tak ignorované? Jsem přesvědčen, že jedním důvodem je to, že ďábel tyto pasáže naprosto nenávidí. Konec konců, obsahuje Pánem deklarovaný protijed na strnulost, suchost a apatii v Jeho církvi, a můžeš si být jistý, že nepřítel nechce, aby byl zjeven. Zde je kontext této pasáže: v 1. kapitole Zjevení se Kristus zjevuje apoštolovi Janovi ve vizi, jak se prochází uprostřed sedmi svícnů a drží ve své pravici sedm hvězd. Ježíš vysvětluje vizi Janovi: „Toto je tajemství těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, a těch sedmi zlatých svícnů: těch sedm hvězd jsou andělé sedmi sborů a sedm svícnů, které jsi viděl, je sedm sborů /v Asii/“ (Zjevení 1:20). Většina biblických komentátorů souhlasí, že jde o sedm skutečných historických církví v Asii. Většina pramenů také souhlasí, že „andělé“ představují pastory těchto církví. Kristus Janovi přikazuje, aby každému z těchto pastorů poslal dopis.

Existují dvě školy názorů, jak vykládat 2. a 3. kapitolu Zjevení Jedna škola interpretace se nazývá dispensationa− lizmus. Učí, že sedm církví představuje sedm po sobě jdoucích fází církve. První fáze začala církví v Efezu (Zjevení 2:1) a poslední vyvrcholila církví v Laodikeji (Zjevení 3:14). Podle tohoto výkladu jsme dnes v Laodikejské fázi. Jiná názorová škola vyučuje, že těchto sedm církví existuje současně ve stejné době – skutečně, objasňují podmínky, které existují v každé církevní době. Tudíž bylo sedm dopisů určeno pro všechny pastory žijící ve všech dobách, od církve v prvním století do úplného konce dní. Ježíš zamýšlel těchto sedm dopisů jako korektivy nebo milující výtky pro svůj lid. Každý dopis měl přečíst pastor svému sboru a byla to odpovědnost pastora, aby se zodpovídal za svou církev. Byl strážcem stáda a kdyby nebyl vyburcován a změněn Kristovým slovem, do sboru by se vplížila duchovní smrt. Přemýšlejte na chvíli o tom, kdo byli tito pastoři: byli to duchovní synové Jana a apoštola Pavla. Mohli byste si myslet, že už pro tento jediný důvod by měly být jejich církve naprosto bdělé a plné ohně. Ale tito pastoři nebyli odlišní od mnohých pastorů dnes, jejich horlivost a rozpoznání upadalo. Kristus nediktoval tyto dopisy jako poselství hněvu, ale jako milující dopisy určené k probuzení Jeho církve Teď uvažuj o Kristových slovech těmto církvím. Pastorovi v Efezu říká: „Opustil jsi svou první lásku a upadl do apatie a lhostejnosti. Čiň pokání!“ Pastorovi v Pergamonu: „Dopustil jsi, že se vloudily falešné doktríny. Uprostřed vás jedná světský, nekřesťanský duch.“ Pastorovi v Tyatirech: „Přemohl vás bezbožný duch Jezábel. Už nejednáte s hříchem ve své církvi.“ Pastorovi v Laodikeji: „Ty a tvůj lid jste zlhostejněli, protože prosperujete. Jste teď vlažní, nemáte oheň,

Chlapi nepláčou

P. Vaďura

Je správný názor, že chlapi nepláčou? V našem životě funguje mnoho stereotypních názorů na to, jak má co vypadat. Do této lidové moudrosti spadají také pohledy na muže, ženu, na rodiče, tchýně, babičky a podobně. Když se pokusíme zjistit, jaká je lidová představa o mužství, zjistíme, že muži mají být jednoduší, tvrdí a pevní, mají mít rádi sport, pivo a mají být na ženské. Upřímně řečeno, tuhle charakteristiku dávám dohromady dost těžce, protože lidové prostředí s hospodskými řečmi, pivem a fotbalem je mi dost vzdálené. Přesto ale vnímám, že i mezi křesťany pronikl názor, že muži mají být tvrdí, a proto se v žádném případě nehodí, aby plakali. A protože to je nesmysl, neboť i muži potřebují občas plakat, vzniká v jejich životě mnoho nezdravých reakcí. Jak vzniká muž? Někdo si pomyslí: „Inu, narodí se dítě pohlaví mužského, které roste a dospívá, až je z něho muž.“ Ale to přece není pravda. Pohlaví a věk ještě z osoby neučiní muže. Existuje zde něco, čemu říkáme mužnost. A tu někteří biologičtí muži nenaleznou za celý život. Pod pojmem mužnost rozumím způsob myšlení, jednání, hodnotový systém, ale především to, jak dotyčný umí vládnout sebou samým. A snad také ještě to, jak se chová ke druhým.

ale i přísný a horlivý. Úžasné je sledovat, že jeho chování vždy přesně odpovídalo nastalé situaci. Ježíš nebyl náladový, zakomplexovaný, nenechal se ovládnout žádostmi − hladem, nepohodlím či sexuálním pokušením. Chová se stejně k mužům jako k ženám. Ježíš ví, proč zde je, má určité poslání a to syste− maticky plní. Je neobyčejně činorodý, ale nikdy se nenechá ovládnout situací. Nejedná pod nátlakem, ale jeho jednání je vždy výsledkem jeho svobodného rozhodnutí. I ve chvílích, kdy se vše hroutí, zachovává důstojnost, víru a vznešenost. I na kříži vidíme, že tím, kdo situaci má pod kontrolou, je zde on. Všimněme si teď situací, kdy Ježíš plakal. Když Ježíš přicházel k Jeruzalému, kde měl trpět a zemřít, pronesl s dojetím a pláčem slova zazname− naná Lukášem: „Kdybys poznalo v tento svůj den i ty, co je k pokoji. Avšak nyní je to skryto před tvýma očima. Neboť přijdou na tebe dny, kdy tě tvoji nepřátelé obklopí náspem, obklíčí tě a sevřou ze všech stran. Srovnají se zemí tebe i tvé děti v tobě a nenechají v tobě kámen na kameni za to, že jsi nepoznalo čas svého navštívení.“ (L 19,41−44).

Zajímavé je, že Ježíš se projevoval jako muž už v dětském věku 12 let. Scéna v chrámě je dostatečně známá. Ježíš věděl, kde je jeho místo, měl nadhled nad situací, ale dokázal se i podřídit autoritě, kterou představovali Josef s Marií.

Podle představy mnoha lidí Ježíš měl potlačit své pohnutí a tvářit se nezúčastněně, když vyslovoval slova proroctví, jež znamenala strašný rozsudek nad městem Jeruzalémem. Ježíš ale nebyl poddán falešným představám a konvencím, proto zaplakal, neboť byl pohnut. Neplakal bolestí či vztekem, ale plakal žalem. Miloval to město, miloval jeho obyvatele, miloval národ, v jehož středu Jeruzalém stojí. A přesto věděl, že musí vyslovit slova strašného proroctví, neboť cesty tohoto lidu i města vedly v budoucnu utrpením, bolestí a dalším odpadnutím. Ježíš dal městu i lidu šanci, ale ta byla promarněna. To vše bylo podle Božích cest, které Ježíš znal, ale přesto byl pohnut k slzám.

Po zahájení veřejné činnosti máme mnoho příležitostí sledovat Ježíše jako muže. Ježíš je cílevědomý, trpělivý, pokorný, umí být citlivý a něžný,

Ježíš nebyl pouhým bezcitným naplňovatelem dopředu naplánovaných událostí. Byl člověkem žijícím v čase, který prožíval naplno všechny události života.

Když mluvím o mužnosti, myslím na dva muže, kteří jsou pro mě velkým vzorem: Ježíše a apoštola Pavla. Mimochodem − o obou si v Bibli čteme, že plakali. Ale to až za chvíli. Zkusme objevit podstatu jejich mužnosti. Nejprve Kristus:

S l o v o

ž i v o t a

pro vnitřní potřebu − neprodejné

D. Wilkerson hlad ani vzrůst. Čiň pokání!“ (viz Zjevení 2 a 3). Tohle je velice silná řeč. Ale nerozumějte špatně: Kristus nediktoval tyto dopisy jako poselství hněvu, ale jako milující dopisy, kterými zamýšlel probudit svou církev. Snaží se vytřást svůj lid z jejich lenosti, ukázat jim nebezpečí, kam je to vede. Ale Satan měl většinou úspěch v ukrývání tohoto mocného poselství před Božím lidem. Jsem přesvědčen, že v nedávných letech dosáhl úspěchu v oklamání zástupů jiným evangeliem, evangeliem, které je bez přinášení obětí, nenapomíná a uklidňuje tělo. Toto evangelium utlumuje každé usvědčení z hříchu a oslepuje oči těch, kdo by měli být bdělí. Stručně řečeno, okradlo mnohé o schopnost být vyburcováni. Izaiáš popisuje, jaký duchovní stav toto evangelium vyvolá: „Že lid tento je zpurný, synové lháři, synové, kteří nechtějí poslouchat zákon Hospodinův; kteří říkají vidoucím: Nemívejte vidění, a prorokům: Neprorokujte nám to, co je pravé; pochlebujte nám, prorokujte oklamání. Sejděte s cesty, svádějte od stezky, nechť se vzdálí od naší tváře Svatý Izraelský“ (Iz.30:9–11). Izaiáš říká: „Lidé už nechtějí poselství o svatosti. Jsou tak ukolébaní svým podvodem, že teď pohrdají Božím zákonem. Vyhledávají pouze lichotivé, neusvědčující evangelium.“ Dopis pastorovi v Sardách je ten, který mě dnes nejvíc rozněcuje „A andělu [pastorovi] církve v Sardách napiš:… Znám tvé skutky, že máš jméno, že jsi živý, ale jsi mrtvý“ (Zj.3:1). Jako pastor se musím sám sebe ptát: „Je tohle obžaloba proti naší církvi a proti mojí službě?“ Mohu čestně odpovědět: „Rozhodně ne!“ Times Square Church je skutečně známá tím, že má život, a tato její pověst je zakotvena v realitě. Všichni pastoři našeho sboru jsou opravdu velmi živí v Kristu a chodí v Duchu. Přesto věřím, že nám Ježíš v této pasáži pokládá rozhodující otázku: „Davide, jsi schopen být dnes

Pokračování na str. 2

Uměl se hněvat, uměl být smutný, dokázal se nepochybně i smát a také plakal. Nebyl důvod se za tento pláč stydět. Druhým místem, kde čteme o Ježíšově pláči, je 11. kapitola Janova evangelia. Ježíš přichází k Martě a Marii, sestrám zemřelého Lazara. Nejprve se s Ježíšem setkává Marta, potom Marie. Čteme: „Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, padla mu k nohám a říkala: ,Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr zemřel.' Když ji Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní, v duchu se rozhorlil, zachvěl se a řekl: ,Kam jste ho položili?' Řekli mu: ,Pane, pojď a podívej se!' Ježíš zaplakal. Židé říkali: ,Hle, jak ho měl rád.'“ (J 11,32−36). Ježíš zaplakal ve chvíli, kdy se setkává s mocí smrti, ale také s nevěrou Židů. Nemůžeme říci, jaký byl bezprostřední podnět pro Ježíšovy slzy, jisté je, že jeho pláč byl pláčem veřejným. Ježíš si nehrál na tvrdého muže, který vše zvládá s lehkým nadhledem, ani nebyl cynický, ani to nebyl žádný flegmatik. Byl to člověk citlivý a soucitný. Znal lidskou bolest, uměl ji s druhými sdílet, ale také uměl dát naději. Vrcholem Ježíšova života a jeho pozemského poslání, byla jeho oběť. A v souvislosti s tímto nejmužnějším ze všech skutků v dějinách nemohu nepřipomenout − byť bez komentáře − slova epištoly Židům: „On ve dnech svého pozemského života s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěn− livé prosby tomu, který byl mocen ho zachránit ze smrti, a byl vyslyšen pro svou zbožnost." (Žd 5,7). Apoštol Pavel: Když se podíváme na apoštola Pavla, druhého reprezentanta mužnosti v Bibli, setkáváme se i u něj s projevy citu a pohnutí. Tak píše například do Korintu tato slova: „Vždyť vám píšu ve velikém soužení, v se− vření srdce a s mnohými slzami; ne proto, abyste byli zarmouceni, ale abyste poznali lásku, kterou k vám překypuji.“ (2K 2,4). Odkud se vzaly Pavlovy slzy? Byly vyvolány komplikacemi vztahu některých věřících v Korintu k němu. Pavlovi bylo jasné, že se nejedná pouze

Pokračování na str. 2

Schopnost... Pokračování ze str. 1 vyburcován takovým dopisem ode mě pro tvou církev?“ Jednoduše řečeno, duchovní smrt se může přihodit i zapálené církvi. Nastala i ve věhlasných církvích ve 2. a 3. kapitole knihy Zjevení, a tak se neopovažujme si myslet, že se to dnes žádnému z nás nemůže stát. Uvažujte o církvi v Sardách. První kroky učinila ve veliké apoštolské moci, na tomto sboru bylo Boží požehnání a přízeň. Tito křesťané udělali tolik dobrých skutků, že samo jejich jméno se stalo označením pro charitu a dávání. Ale teď, ve 3. kapitole Zjevení, říká Kristus pastorovi v Sardách: „Vím, že jsi začal s velice mocnou reputací, protože jsem ti dal toto dobré jméno. Ale ty jsi dopustil, aby život, který jsem ti dal, odtekl pryč. Řekni svému sboru toto: ‚Jste mrtví. Budete schopni slyšet toto slovo, přijmout ho a být jím probuzeni?‘“ Milovaný, jestliže Ježíš nazývá sbor mrtvým, tak je mrtvý. Pastor je letargický, lidé jen předstírají a Duch svatý se tam již nepohybuje. Tohle charakteri− zovalo věřící v Sardách: poskvrnění, apatičtí, neschopni dát se vyburcovat. Avšak Kristus nám říká, že v té církvi byl také svatý, úplně bdělý zbytek, a říká, že pro ně má ještě naději: „Ale máš v Sardách několik osob, které neposkvrnily svá roucha“ (Zj.3:4). Když tu Ježíš mluví o „poskvrněném rouchu,“ popisuje duchovní smrt. Ale co způsobilo poskvrnění těchto věřících v Sardách? Stalo se to proto, že se cosi přidrželo jejich srdcí, nějaký „zvláštní zájem.“ Kdysi byly středem života každého z nich Boží zájmy: charitativní práce, zaměření na misii, věrné shro− mažďování jeho těla. Jednoduše řečeno, Kristovo dílo bylo jejich hlavním zájmem. Ale teď každý pospíchá za svými vlastními zájmy. Víš, Sardy byly vzkvétajícím městem, známým tavbou zlata a vyráběním skvělých oděvů. Je evidentní, že se křesťané v Sardách nechali okouzlit kulturou prosperity, která je obklopovala, a střed jejich zájmu se změnil. Rychle byli unášeni pryč od Pánových zájmů směrem k materialistickému zaměření. Podle všech vnějších znaků nemohl nikdo těmto křesťanům vytýkat chyby, vinit je pro jejich činnosti a snahy. Vydělávali si na živobytí, budovali své podniky a starali se o své rodiny. Ale tyto věci je tak cele stra− vovaly, že začali zanedbávat Boží skutky. Tak Ježíš varuje ty věrné, kteří tam zbyli: „Buď bdělý a posilni umírající zbytek; neboť jsem před Bohem nenalezl tvé skutky naplněné. Pamatuj tedy, jak jsi přijal a slyšel mé slovo; zachovávej je a čiň pokání“ (Zj. 3:2–3).

Co tím Ježíš, myslí, když tu říká „umírající“? Říká: „Dej si pozor. To nadšení, které jsi kdysi měl pro můj dům – tvoje vášeň pro mé Slovo, tvoje radost z uctívání na veřejnosti, tvoje láska pro jiné – umírá. Dřímota ti padá na víčka a stáváš se vlažným. Ihned se probuď! Jestli se neprobereš, můžeš skončit duchovně mrtvý.“ Když byl Ježíš na zemi, svědčil: „Jsem pohlcen horlivostí pro dům mého Otce“ (viz Jan 2:16–17). Teď je Jeho poselství pro křesťany v Sardách, a pro nás dnes, toto: „Radoval ses z mé přízně a dobré pověsti všude kolem. Byl jsi požehnán mocným uctíváním a apoštolským kázáním. Ale místo, aby ses pohyboval dopředu v těchto požehnáních, začal sis myslet: ‚Mám úspěch, někam jsem to dotáhl,‘ tak jsi polevil. Již jsi nebyl ostražitý a bdělý a začala se objevovat lhostejnost. Teď ses usídlil v zóně duchovního pohodlí. Říkám ti, nedokončíš běh. Nepokračuješ v naplnění misie, kterou jsem ti dal. A já tě příliš miluji, než abych tě nechal sejít z cesty. Takže, čiň pokání a vrať se k horlivosti, kterou jsi kdysi měl pro Otcův dům. Umožni své duši, aby jí moje slova vyburcovala.“ Prorok Aggeus varoval před právě tímto zne− čištěním Boží slovo nám ukazuje, co se stane, když zanedbá− váme jeho dům a dáváme na první místo své vlastní zájmy. Je to vysvětleno v knize proroka Aggea. Měj na paměti, že pastor v Sardách znal tuto prorockou knihu, a jsem přesvědčen, že kázal její varování své církvi. Opravdu, Aggeovo poselství obsahovalo protijed potřebný k vyléčení jejich stavu. Ale stejné měřítko musím aplikovat i na sebe: já mám také Aggeovo proroctví. Jsem schopen ho slyšet? Když Aggeus prorokoval, Bůh právě osvobodil svůj lid z Babylona a vedl je zpět do Jeruzaléma, aby znovu vybudoval svůj dům. Bůh si přál „církev svícnů,“ kde by mohl viditelně manifestovat svou přítomnost mezi svým lidem. Chtěl, aby národy viděly přeměněné životy Izraelců a zemi plnou Jeho požehnání a slávy. Tak Izraeli nařídil: „Zaměřte se na mou církev – to je vaše první misie. Budete−li věrní v pečování o můj dům, já se postarám o ty vaše.“ Lidé vyšli a činili, jak jim Hospodin nařídil, začali s obnovou jeho chrámu. Ale za chvíli řekli: „Nepřišel čas, čas, v němž by byl dům Hospodinův stavěn“ (Ag.1:2). Výklad je: „Nemáme čas, abychom tuto práci udělali. Jsme příliš zaneprázdněni.“ Ve skutečnosti byli pohlceni stavěním svých vlastních skvělých domů a zaměstnání. Jaká byla reakce Hospodina? Řekl prostřednictvím Aggea: „Je snad čas k tomu, abyste si bydleli v domech vykládaných dřevem, zatímco tento dům je v troskách?“ (1:4). „Protože můj dům je v troskách, zatímco vy se staráte každý jen o svůj dům.“ (1:9). Prorok vlastně říká: „Bůh vás osvobodil a poslal vás na misii, abyste

postavili jeho dům. Ale vy jste tak zaneprázdněni stavěním svých vlastních domů, že Ho zanedbáváte. Již nejste zaměřeni na Hospodinovy zájmy. Jste zcela ponořeni do svých vlastních zájmů.“ Věřící, zeptej se sám sebe: jsi vinný stejným zne− čištěním? Máš energii, abys všude běhal a vyřizoval si své vlastní zájmy – své děti, svou rodinu, své požitky – ale nemáš žádnou energii na Pánovy zájmy? Máš čas, abys pracoval na svém vlastním domě, ale jen pár hodin v neděli ráno na Boží dům? Uděláš si čas na nakupování nebo sledování televize, ale najdeš jen málo nebo žádný čas na modlitbu? Ještě naléhavěji: jsi schopen vyburcování těmito slovy od Pána? „Mám pro tebe záměr. A miluji tě příliš na to, abych tě nechal sejít z pravé cesty“ Teď Bůh skrze Aggea říká: „Ukáži vám, co se stane těm, kdo zanedbávají můj dům a kdo ‚jeden každý pečuje o svůj dům.‘“ Prorok prohlašuje: „Ten, kdo si mzdu shromažďuje, shromažďuje ji do pytlíka děra− vého… Hledíte na mnoho, a hle, je to málo, a co vnášíte do domu, to já rozdmychuji… A tak zavolal jsem su− cha“ (1:6, 9, 11). Aggeus říkal: „Budete se snažit a snažit, ale nikdy se nedostanete vpřed. Všechny peníze, které vyděláte, se rozplynou. Navzdory vší vaší tvrdé práci a úsilí nebudete mít nikdy dost.“ Teď se zeptej sám sebe: ‚rozdmychuje‘ Bůh tvé finance? Divíš se, proč tak tvrdě pracuješ a stále ještě zůstáváš pozadu? Jsi zvědavý, proč nemůžeš najít uspokojení v ničem, co získáváš? Aggeus nám říká, proč: „Proč se to děje? je výrok Hospodina zástupů. Protože můj dům je v troskách, zatímco vy se staráte každý jen o svůj dům.“ (1:9). Věřící za dnů Aggea mohli mít dostatek. Mohli se radovat z požehnání ze svých vlastních domů, zaopa− třených milujícím Bohem. Místo toho jim Hospodin řekl: „Celý tento čas bych žehnal vašim příchodům a odchodům, přinášel úrodu na polích a ovoce ve vinicích, požehnal vašim domovům a rodinám. Ale protože jste tak zaneprázdněni svými vlastními zájmy a zanedbáváte moje zájmy, způsobil jsem, že vaše životy strádají.“ Takže čteme: „Bil jsem vás suchem a rzí, i krupobitím všecko dílo vašich rukou, však žádný z vás se ke mně neobrátil, praví Hospodin“ (2:17). Pán prostě nebude akceptovat, že má v lidských životech druhé místo. A navzdory zanedbávání a sobectví Izraelců se jich Hospodin nevzdal. Uvažujte o slovech, která jim řekl na vrcholu jejich sobeckých snah: „Hospodinův posel Ageus řekl z Hospodinova pověření lidu: Já jsem s vámi, je výrok Hospodinův.“ (1:13). Boží poselství pro ně je stejné jako Ježíšova slova k církvi v Sardách: „Mám pro vás záměr. A miluji vás příliš, abych vás nechal sejít z pravé cesty.“

Chlapi ne... Chození s Pánem i bez Pokračování ze str. 1 o osobní sympatie či antipatie k němu jako člověku, ale že s odmítnutím jeho jako apoštola se zříkají Korintští také toho, kterého Pavel hlásal, tedy Krista ukřižovaného. Tím se otevřely dveře mnoha falešným učitelům, kteří rádi nastoupili na apoštolovo místo, aby svedli věřící na svou stranu. Apoštol se s touto skutečností nesetkal poprvé − a vždy ho dohnala k slzám. Tak v dopise do Filipis čteme následující slova: „Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal, aHnyní to pravím s pláčem, žijí jako nepřátelé Kristova kříže.“ (Fp 3,18). I Pavlova pastýřská péče byla doprovázena slzami, vzpomeňme na jeho slova, která pronesl před shromážděnými staršími z Efezu: „Proto buďte bdělí a mějte na paměti, že jsem po tři roky dnem i nocí nepřestal se slzami napomínat jednoho každého z vás." (Sk 20,31). Slzy jsou u Pavla projevem hlubokého prožitku. Spojil svůj život natolik s Božím dílem, že se jej všechny prohry a neúspěchy bolestně dotýkaly. Miloval své bratry a sestry a trpěl, když se odkláněli od správné cesty. Pavel byl velmi citlivý člověk, který prožíval intenzivně svůj život. Uměl plakat, byl často dojatý, nebál se hlubokých citů. A přesto byl všechno, jen ne slaboch. Byl pravým mužem, jehož zásluhou se Evropa stala křesťanskou. Nebojme se pláče. Nebojme se emocí. Bojme se slabošství, zbabělosti, poživačnosti, chorobného egoismu a ješitnosti. Bojme se mnoha zlých vlastností, s nimiž se jako muži musíme mužně potýkat. Plačme sami nad sebou a nad svou neschopností být těmi, jimiž bychom chtěli být. Potom ale setřeme slzy a pusťme se do dalšího boje. Nikdy to nesmíme vzdát, protože bychom tím popřeli svou mužnost. K dnešnímu tématu je možno doporučit vynikající knihu tří psychologů, kterou pod názvem Adamovo mlčení vydalo vydavatelství Návrat domů. Čeho jsem se zde pouze letmo dotkl, to je v knize velmi kvalitně rozvedeno. §

Svědectví o mém chození s Pánem i bez něho. Narodila jsem se v Třebíči a své dětství a mládí jsem prožila v malé vísce. Tak malé, že k nám nejezdil ani autobus. Jsem poslední z 5−ti dětí. Maminka je věřící, o tatínkovi toho mnoho nevím neboť zemřel, když mi byly 4 roky. Ze svého dětství si pamatuji, že jsme byli chudí. Maminka po dětech už nešla do práce, a starala se sama o 5 dětí, dům a zahradu. Peněz jsme měli velmi málo. Sama si nedovedu představit, že bych si v po− dobné situaci mohla zpívat při práci a za vše děkovat Pánu Bohu jako to dělala ona. Zvládala všechny práce jako chlap − sekání dřeva, trávy, sklízení uhlí, brambor, jablek, bílení atd. a zároveň i jako žena vařila z toho co zahrada a chlívek dá, zašívala, žehlila, dělala s dětmi úlohy, velmi pečlivě se o nás starala, když jsme byli nemocní, nebo když kluci byli na vojně a přijeli domů,tak u nás byla hostina pekly se kačeny a buchty a cukroví aby měli ještě co sebou. Nikdy neměla strach, že nás neuživí. Nelehká finan− ční situace ji ani neotrávila, ani nedohnala k slzám. Dnes vím, že to bylo proto, že měla velkou víru v Pána. Vždyť si také v den kdy uvěřila, na Silvestra 1947 ve svých 19 letech pro sebe vytáhla heslo s veršem "Pomáhati budu tobě" Iz.41,13. Přes naši materiální chudobu, ráda na své dětství vzpomínám a hlavně na Vánoce, kdy jsme si vždy zpívali duchovní písně a hráli na harmoniku a kytaru a měli radost, že jsme všichni spolu. Maminka nás vedla všechny k Bohu, ale ne násilím, jak jsem to vi− děla v některých katolických rodinách, spíš příkladem. Byla jsem zvyklá se modlit a číst večer z Bible. V Boha jsem věřila samozřejmě, nikdy jsem nepochy− bovala o jeho existenci. Stvoření všeho na světě od něho, mi vždy připadalo logičtější než způsoby, které nám byly po léta předkládány ve škole. Velmi brzo, už v první třídě jsem však zjišťovala, že jsem se svojí vírou téměř sama. Neboť i děti, které chodily na rozdíl ode mne do náboženství, tak najivní vírou jako já, netrpěly. Spolužáci si mě zařadili mezi

H. Palátová

"divné". Rádi se se mnou kamarádili jen když se nudili. Mívala jsem totiž nápady na všelijaké hry a bývala jsem podle paní učitelky rozpustilá. Bodejť taky ne, když mým vzorem byly Rychlé šípy. Dodnes si vzpomínám, jak mě strašně bolelo, když jsem zjistila, že takzvaní kamarádi mě dokáží podrazit anebo úmyslně dělat naschvály sobě navzájem. Poprvé jsem se setkávala s lidskou nenávistí, závistí, sobectvím a moc jsem z toho bývala smutná. Mě se takové jednání hrozně protivilo a mívala jsem kvůli svému postoji problémy. Hlavně v osmé třídě, kdy jsem se snažila bojovat proti šikaně ve třídě. Téměř všichni spolužáci se mě pak stranili, a tak jsem kamarádila s obětí šikany. A nelituju toho, byla to holka s dobrým srdcem a měly jsme něco společné. Jí se smáli, že má samé pětky a mě, že mám jedničky. Z osmičky jsem šla na Gymnázium do Třebíče, a skamarádila se tu zrovna s věřící spolužačkou ze třídy − Martinou. Její rodina je z církve Českobratrské evangelické. Jsme dokonce narozeny ve stejný den a naše maminky byly spolu v porodnici. Bylo to pro nás takové povzbuzení, že jsme se našly, že jsme úplně cítily Boží vedení a nepodlehly jsme ani ateistické převýchově. Víru v Boha jsem tedy neztratila, ale začala jsem časem ztrácet víru v jeho moc. Poprvé, když mi ředitel školy sdělil, že se nedostanu na vysokou školu. Chtěla jsem být učitelka. A pak když jsem se sice modlila při zkouškách, ale ty nedopadly dobře. Kladla jsem si otázky − co dělám špatně? Mám malou víru, nebo naopak bych toho chtěla moc? Špatně se modlím, že to nemá moc? Také mě neuspokojovalo mé porozumění Kralické Bibli. Když jsem dlouho nedostávala na své otázky odpověď, pomalu, a jistě se moje víra dostala do spánku. Maminka mě sice dávala všelijaké dobré rady − že si mám jednou vzít věřícího z naší církve, a že je hřích podle Bible žít s klukem před svatbou, jenže já jsem tehdy žádného mladého bratra, kromě mých bratránků ani neznala. A navíc jsem už maminku dávno přestala brát vážně. Její názory jsem považovala za zastaralé.

Díky Bohu zůstal v Izraeli malý zbytek lidí, kteří měli schopnost být rozníceni Božím slovem. Písmo nám říká, že Zorobábel, nejvyšší kněz Jozue a všichni starší reagovali na Aggeovo poselství: „V tom vzbudil Hospodin ducha Zorobábele syna Salatielova, knížete Judského, a ducha Jozue… a ducha ostatků všeho lidu, a přišedše, dělali dílo v domě Hospodina zástupů, Boha svého“ (1:14). Tady byl výsledek jejich poslušnosti: teď, když měl Boží dům první místo v jejich srdcích, jim Bůh zaslíbil, že je požehná a dokonce k tomu vymezil datum: „Přiložte již srdce své od tohoto dne až do onoho, ode dne dvadcátého čtvrtého, měsíce devátého… ani vinný kmen, ani fík, ani strom jablek zrnatých, ani strom olivový nevydal ovoce. Od tohoto dne po− žehnám“ (2:18–19). Aggeus jim řekl: „Nejprve možná neuvidíte důkaz o čerstvém pomazání. Ale máte před sebou plnost, jakou jste nikdy předtím nezažili. Ještě předtím, než uvidíte, že se to děje, můžete vědět jedno: od tohoto dne nadále vám Hospodin bude žehnat.“ Přesně jako církev za časů Aggea – a později církev v Sardách – se Pán nevzdá církve stojanů lamp, ačkoliv upadla do sobectví a zanedbávání. A prvním skutkem každého takového těla a jeho pastora je, aby se zeptali sami sebe: „Jsme schopni slyšet Pánovo slovo, které k nám mluví, bez ohledu na to, jak tvrdě může zní?“ Co se stalo, když se Boží lid vrátil s novou horlivostí, dal na první místo Jeho dílo? Když už byl Izrael jednou vyburcován a vrátil se, aby vybudoval Boží dům, začal dávat Bohu, co mu náleží. Platili desátky, sloužili a obětovali své službě všechnu práci, která byla třeba. Také začali opět společně uctívat, připomínali svým rodinám a vedli je, aby měli úctu k Božímu domu a neopouštěli již shromáždění jeho těla. Potom, tři měsíce ode dne, kdy byli vyburcováni a vrátili se k Božímu plánu, začínali vidět požehnání, která jim Hospodin pro− rokoval. Takže, drahý svatý nebo pastore, jsi schopný slyšet toto slovo od Pána skrze Aggea a od Krista samotného ve 2. a 3. kapitole Zjevení? Můžeš čestně říci: „Ó, Pane, moje srdce je otevřené. Prosím, Ježíši, ukaž mi – mám horlivost, kterou jsem kdysi měl pro tvůj dům? Mám radost, kterou jsem v Tobě kdysi měl? Hladovím stále po intimním chození s Tebou? Nebo mé vlastní zájmy vytlačily Tvoje zájmy?“ Dovol Mu, aby k tobě opět mluvil o svých zájmech. A choď v požehnáních, která slíbil, že pro tebe při− chystá, jak budeš vykonávat dílo jeho domu. Copyright © 2005 by World Challenge

Zdálo se mi, že teď jsou vztahy mezi mladými lidmi jiné. Potkala jsem tedy jednoho dne svého nynějšího muže. I když byl ze sousední vesnice, já jsem ho viděla poprvé, když k nám přišel malovat pokoje. A jen tak z nudy, jsem se s ním seznamovala. Zane−dlouho z toho byla velká láska. Tak velká, že na dlouhou dobu úplně nahradila mou lásku k Bohu. Později jsem poznala, že to byl hřích, protože na prvním místě máme milovat Boha − první a největší přikázání. Sjela jsem tehdy ze správných kolejí, ale Pán mě měl tak rád, že mě stále ještě přehazoval výhybku. Děkuji Ti Pane za to! Hned po maturitě jsem se vdala. Pak jsme měli Martinku a začala jsem žít život manželky a maminky. Vše mě to hrozně bavilo. Měli jsme se moc rádi a nic nám nechybělo. Idylka však trvala 4 roky a pak přišla první výhybka − první vážná krize v manželství, se kterou jsem si vůbec nevěděla rady, tak jsem navště− vovala manželskou poradnu, kde mi po roce hloupých rad typu "oplaťte mu to ať ví jak to bolí" dostala radu, která mě ještě dlouho po tom pronásledovala a uváděla v zoufalství a do depresí. Poradili mi: tak se rozveďte, když vidíte, že se stejně nezmění. Já jsem takovou radu odmítla − vždyť můj muž byl pro mě vším, byl pro mě Bohem. Stále jsem doufala, že se to dá do pořádku − ale nedalo. Další rok, když jsem udělala ze svých sil vše, aby se náš vztah definitivně nerozpadl − stal se pravý opak. Už jsem necítila z mužovy strany lásku, ale jen nutné snášení. Moc to bolelo, a v době kdy mi bylo nejhůř, jsem jela navštívit své věřící příbuzné a s jejich pomocí hledala Boha. Tam jsem prožila znovuzrození − brečela jsem a slibovala Bohu, že už chci žít s ním. Dostala jsem tam také mnoho dobrých rad od svých sestřenek − že se mám spoléhat na Boha a ne na lidi, vždyť tak jako on už mě nikdo nemiluje. Poslal za mně svého syna na smrt. A hlavně jsem viděla, jak se mají rádi. Ano byly to asi jediné rodiny kde jsem to zažila. To mně oslovilo natolik, že jsem byla odhodlaná ve svém životě všechno změnit a hlavně odpustit. Od syna své známé, které taky vděčím za mnohé modlitby, jsem dostala Nový zákon. Byla jsem hrozně ráda, že mám konečně svůj a začala jsem ho číst. Ná− sledně při návštěvě třebíčského sboru, mi strýček dal

Pokračování na str. 4

Známe se? A N I Č K A T O M Á Š K O VÁ Peckov (malá víska u Vacova) (SŽ Č. Krumlov) povolání: momentálně POB (péče o osobu blízkou) manžel: Jaroslav

E. Plchová

a chválí. Lépe se uvolním, když si brnknu nějaký akord.

Jak dlouho je Peťa na vozíku a co se vlastně stalo?

Akce ,,Suché kosti hejbejte se!“ se zúčastnila celá Tomáškovic rodina. Při čem jste se nejvíc ,,vyřádili“?

V září to bylo 7 let, co ho srazilo auto. Diagnóza − přerušená mícha. Za tu dobu mu šlo 3x o život. Nejdřív tím nárazem, za pár let na to chytil nějaký bacil a selhaly mu ledviny a pak se málem udusil. Jak ho zaintubovali, tak mu poškodili průdušnici a to, co tam vzniklo, museli vypálit. Díky Bohu vše dobře dopadlo a Peťa žije. Byla to moc velká milost od Pána, že jsme to zvládli, a taky díky všem, kteří nás v těchto chvílích podporovali na modlitbách. Kdy a jak jsi se dozvěděla o Bohu?

Můj manžel a starší syn u fotbalu a tenisu. Já s mladším synem u líného tenisu. Nedávno jsi posílila řady dobrovolných hasičů. Co tě vedlo k tomuto kroku? Touha po spasení těch lidí a taky, že se budu hejbat trochu jinak než jen rychle chodit. Trénuješ běhy, lehy, sedy….?

O Bohu už jsem slyšela nebo spíš četla v dětství, když jsem u babičky našla na půdě knížku, kde se psalo, co Bůh stvořil. Ale babička mi ji sebrala, že to není pro mě. Potom mi o Bohu říkala Petra Litvanová.

Trénuji hlavně spojení hadic, rozdě− lovače a běh. Je to fajn − popadnu si svůj rozdělovač a mažu. Když to dobře spojím, tak jsem i suchá. ☺

oči: modré

Do církve jezdíš sama nebo s Peťou. Jak to kom− binuješ s rodinou?

Hasila jsi jenom na soutěžích nebo i na ostro?

vlasy: plavé

Do sboru jezdím z mé rodiny jen já a nabírám po cestě Jitku Škodovou s dětmi nebo Zuzku Toningerovou s dětmi − jak to vyjde. Jsem radši, když jede někdo se mnou, neboť když jedu sama, tak je ta cesta pro mě docela dlouhá. Teď momentálně jezdím 2 neděle do sboru a 1 neděli jsem doma s rodinou.

Jen na soutěži, prostě sportovní soutěž pro potěšení.

děti: Filp (16) Petr (14)

Záliby: ruční práce, hraní na kytaru, čtení, hasičky Rodina Tomáškova má mužskou převahu. Využíváš toho a nebo bys potřebovala posilu? Potřebovala posilu a to čím dál tím víc. Když tě vidím, jsi usměvavé ,,sluníčko“. Dovedeš se taky někdy naštvat? Ano, to dovedu, ale většinou mě to brzy přejde. Čím dál tím dřív. Jak probíhá tvůj všední den? Ráno odvezu Petra do školy a potom, co by 2 ho− diny, se tam navracím. Takže denně ujdu asi tak 8 km rychlou chůzí, a když s někým jdu, musím krotit svoji rychlost. Jinak naberu a jsem v cukuletu pryč. ☺ Vlastně to všechno plánuji podle toho, jak jsem ve škole.

Projevuje se mezi požárníky nějaká diskriminace žen? S tím jsem se zatím nesetkala. Tvojí další zálibou jsou ruční práce. Můžeš to přiblížit?

V Nišovicích máte pravi− delná modlitební setkání, kde využíváš ke chvále i svoji kytaru. Jak daleko máš do Nišovic a kam se ubírají vaše modlitby?

Pletu, háčkuji, vyšívám a batikuji na výdělek. Trochu přilepšení do rozpočtu. Teprve začínám. Teď pletu pro miminka.

Do Nišovic to mám 20 km a modlíme se za to, co je potřeba (za rodiny, jeden za druhého, za sbor a za nemocné je to široké). Je to podle toho jak nás vede Duch svatý.

Otázka: Existují nějaké hranice, co můžu svému příteli dovolit, co se týče dotyků a polibků? Nemluvím tu o sexuálním styku, to absolutně vylučuji. Existují vůbec nějaké hranice? Podle čeho se dá řídit? Jak si zachovat čistotu srdce a těla ve vztahu? Odpověď: Jsem ráda, že se na tuto otázku ptáš, myslím, že vrtá v hlavě mnoha mladým lidem, kteří chtějí, jak píšeš zachovat čistotu srdce a těla ve vztahu. To co budu prezentovat je můj osobní názor, vycházející z mých zkušeností. Takže jaké hranice? Je třeba, aby se chlapec i děvče v této oblasti shodli – tedy aby měli na tuto oblast stejný názor. Na toto téma by si měli pohovořit a na konkrétní hranici, za kterou nepůjdou, se dohodnout. Hranice zachovávající čistotu srdce a těla ve vztahu je možné stanovit jen ve vztahu dvou věřících lidí. (Jen v ojediněle vzácných případech je to možné v případě, že jeden z nich je nevěřící. Ale tady je hrozba překročení stanovené hranice vyšší.) Takže tady nejde o to, co můžeš svému příteli dovolit, ale o to, co si on dovolí vzhledem k tomu, že si váží tvého rozhodnutí zachovat čistotu. Hranice za kterou nepůjdou, by měla být taková, při níž ani jednoho nebude hryzat svědomí, že zašel příliš daleko. Svědomí se začne ozývat zpravidla tehdy, když dojde k sexuálnímu vzrušení a z toho pramení moje doporučení: co se tedy týče dotyků a polibků, jak se ptáš, jednoznačně vylučuji tzv. francouzský polibek, který vidíme v téměř každém filmu. Vypadá to úžasně romanticky, ale nezasvěcený neznalý mládežník asi neví, že takový polibek s milovanou osobou navozuje už zmíněné sexuální vzrušení. Podobně je to s dotyky. Co se dotyků týče bezpe− čnou zónou jsou dlaně, ramena (pozor nesklouznout níže směrem vpřed!), pas (neposouvat níže či výše – i ženské či mužské břicho je zónou, na níž dotyky a hlazení navozují sexuální vzrušení), je třeba se

vyhnout stehnům (hlavně z vnitřní strany). Je tedy v pořádku, když se držíte za ruce, případně okolo ramen nebo pasu anebo si dáte malou pusu. Avšak stále platí, že oba byste měli s danými hrani− cemi souhlasit. Jako např. Ty nebudeš chtít nic jiného než se jen držet za ruce, tvůj přítel by to měl respektovat a naopak. Uvědomuji si, že když dva mladí lidé hledají Boha (jinak mi není jasné proč by ses ptala na tuto otázku) nebudou dělat něco, co vnímají, že přesáhlo Jeho hranici. Tím tě samozřejmě nepovzbuzuji zkoumat, jak daleko ještě můžeš zajít, než se ozve Jeho tichý varovný hlas. Protože i malá jiskřička vzrušení může být natolik lákavá, že tento tichý hlas přehluší a najednou se ocitneš v situaci, do které jsi se vůbec nechtěla dostat. Takže mnoho zdaru v zachovávání čistoty, pro kterou jsi se rozhodla. S Ním není nic nemožné. − Eva −

Rozbitý 7−letý vztah − jak se s tím vyrovnat? Otázka: Je mi 39 let. Měl jsem hluboký citový 7−letý vztah se zbožnou dívkou, kterou jsem nadevše miloval. Měli jsme se brát. Ona si našla jiného, mně to zatajila, než jsem je přistihl na schůzce. Našla si opak mě "slušňáka" − 3x trestaného, bezdomovce, alkoholika, fluktuanta − prohlédl jsem si celý jeho spis, mám k tomu v práci přístup (nevím jaký je teď, možná už se s ní změnil). Já to neumím přijmout, shodil jsem víc než 20 kg, onemocněl jsem, piju, kouřím, jde to se mnou z kopce. Ona mě odmítá, je ke mně drzá, lže... Už se jí s velkou námahou 3 týdny radši vyhýbám. Prosím o radu, jak se od ní osvobodit? Jak žít znovu normální život − ve svobodě − s Ježíšem? Velmi se kvůli tomu modlím, ale nepomáhá to, ba dokonce, čím víc se modlím, tím víc kvůli tomu děvčeti trpím, a to

Sleduješ ve středu Exit 316? Sleduji, když to stihnu a nebo si vzpomenu, když už je po. Průměrný Čech zkonzumuje za rok 4 kg čokolády, zatímco Švýcar kilogramů 9. Jsi spíš Čech nebo Švýcar? Nebo máš ráda jinou pochutinu?

Mám ráda překvapení, ale ještě radši překvapuji.

Jsem spíš „Švýcar“. Mám ráda i masové výrobky, nemohla bych být vegetarián. Miluji sýry.

Bydlíte v kopcích na Šumavě. Těšíš se na zimu a zimní sporty a nebo ji raději pozoruješ v teple za oknem?

Kytaru vozím sebou, neboť se mi při kytaře dobře modlí

do školy, bude i fyzička. ☺

Máš ráda překvapení nebo ráda překvapuješ?

Těším se na lyže. A až bude po ránu vyhazování sněhu, abychom se dostali

OTÁZKY A ODPOVĚDI − dnes o vztazích Hranice dotyků...

Any jako dobrovolná hasička (u kádě s vodou)

Jak nejraději relaxuješ? Volkmen za pas, sluchátka s hudbou na uši a hlavně nikoho v dohlednu, kdo volá: ,,Mami, zpíváš falešně.“ ☺ Ráda si při tom tancuji po kuchyni a u toho taky obecenstvo mít nemusím. ☺

Odpověď:

www.horiaciker.sk

velmi − často je to tak silné, že to jednoduše nezvlá− dám. A přitom už jsou to 4 měsíce a úleva, osvobození nepřichází. Co mám dělat? Poraďte prosím. PS: Jsem vyznáním křesťan katolík. Odpověď: Je mi líto, že sis prožil takovou zkušenost a vní− mám, že se tvoje srdce dost trápí. Ptáš se jak se od ní osvobodit? Myslím si, že potřebuješ poprosit Boha o odpuštění, že sis z ní udělal modlu. Byl jsi a vypadá to, že stále jsi na ní závislý. A věř, Bůh nepožehná modlářství, i když se jedná o blízkého člověka. Smyslem tvého života by se měl stát vztah s Bohem a ne s člověkem. Vím, že člověk se miluje snadněji, neboť se dá vidět, cítit a i od něho se dá snadněji přijímat láska, ale vztah s člověkem by měl být podřízený vztahu s Bohem a do vztahu vstupujeme s tím, že chceme milovat a tedy dávat. Z toho, co jsi napsal je vidět, že ti nezáleží až tolik na ní (asi se ti to čte těžko), ale záleží ti víc na sobě. Není pro tebe důležité proč to udělala, ale že tě jakoby odmítla. Jestli máš odvahu, modli se nejprve za pokorné srdce a potom se jí zeptej, co jí ve vztahu s tebou chybělo tak moc, že hledala jinde a poslou− chej, co ti bude říkat. Nehádej se s ní, ale zkus jí porozumět. Možná se k tobě nevrátí, ale to, co ti poví, ti pomůže v jiných vztazích, které před tebou jsou a hlavně ti to pomůže ve vztahu k Bohu, a také k sobě samému. Nemáš před sebou lehké okamžiky, ale odhoď sebelítost, učiň pokání z toho, že tvoje přítelkyně pro tebe byla důležitější než Bůh, pokoř se a setkej se s ní. Ale určitě potřebuješ svou přítelkyni odevzdat Bohu a dát jí svobodu, aby milovala koho chce ona a žehnat jí, aby byla spokojená a šťastná. − Jana −

Netáhněte jho s nevěřícími Otázka: Často ke mně mluví slovo − Netáhněte jho s nevěřícími... Moje matka a všichni moji příbuzní jsou římští kokatolíci, já jsem znovuzrozená křesťanka, dostala jsem dar mluvení v jazycích. Matka na mě před několika roky přepsala svůj dům, od té doby se mi nedaří moc dobře, sourozenci se hněvají. Mám se vzdát domu?

Majetko−právní vypořádání. Uvedla jste vlastně jen jednu formu toho, co znamená, že se vám nedaří moc dobře, a sice vztah se sourozenci. Nevím, či se hněvají oprávněně, anebo ne. V každém případě doporučuji spravedlivé dělení a solidní (i smluvní majetko−právní) vypořádání mezi sourozenci. Pokud je na nás, máme mít pokoj se všemi lidmi (Řím 12,18). Opravdu neznám souvislosti, zda sourozenci dostali něco jiného, nebo je povinnost na vás je "vyplatit"... "Jho s nevěřícími...". Věřím, že jde o to, abychom se nezaplétali do: zločinu, hříchu, okultních − démonických věcí, do životního stylu nevěřících (postoje, hodnoty, touhy, plány...) A samozřejmě do modlářství − to mi vyplývá z textu 2K 6,14−16. Jak to může souviset se zmíněným přepsáním matčina domu? Položte si otázky: Je ten dům spojený se zločinem? Je spojený s hříchem? Je démonicky zatížený? Je pro vás modlou (důležitejším než Pán)? To, že vaši rodiče jsou katolíci neznamená automa− ticky, že ten dům je tahání jha. Je v tom domě něco, co dává ďáblovi prostor? Např. modlářské předměty, fetiše, upomínkové předměty z exotických krajin, které představují nějaké modly, okultní literatura...? Nebo: dělo se v tom domě někdy něco, co by dalo prostor démonům? Např. nějaké seance, vyvolávání duchů, věštění...? Pokud najdete něco podobného, je třeba dělat pokání − i zástupně za své předky. Potom můžete v autoritě jména Ježíš přetnout jakékoli takové jho a odevzdat vládu v tom domě Pánu. A samozřejmě nečisté předměty a knihy vyhodit. Jiná jha? Pokud k vám ten text mluví, možná něco z výše uvedeného objevíte i ve svém životě, nebo minulosti... Kletby. Není s tím domem spojeno prokletí − slovní výrok, který přisuzuje, přivolává nějaké neštěstí... atd...? Boží vedení. Nádherné je to, že my můžeme Pána slyšet, Jeho ovce slyší Jeho hlas a Jeho Duch Svatý nás vede. Proto doporučuji modlete se a čekejte jak vás Pán povede, jaké odpovědi vám dá On. Můžete poprosit i jiné křesťany, aby se za to spolu s vámi modlili. Ať vás Pán vede a nádherně požehná! − Michal − (ze slovenštiny přeložila zdes)

Chození s Pánem... Pokračování ze str. 2 letáky z TWR a doporučil mi alespoň poslouchat toto rádio, když nemůžu jezdit do Třebíče. Letitými problémy v manželství, které vlastně neplnilo funkci jsem však začala stále více zapadat do hříchů, které jsem zpočátku všelijak omlouvala, igno− rovala až nakonec otupily moji citlivost natolik, že se mi dokonce líbily. Nevěděla jsem jak z toho ven. Hle− dala jsem odpověď, která léta nepřicházela. Díky Bohu jsem ještě pořád poslouchala TWR, modlila se a četla pravidelně Bibli. Pak přišlo období pohřbů mé tety a strýce, při kterých jsem zažívala nějaké Boží volání. Tehdy jsem však ještě nedokázala na to reagovat. Alespoň jsem se tedy mo− dlila za změnu. A ta skutečně nastala, když onemocněla moje sestra, a já jsem musela zůstat doma a starat se o ni a po její smrti o její děti. Myslela jsem si, že to je Boží vůle pro mně, abych se o ně postarala. Ale přitom jsem se modlila, aby se stala Boží vůle. A ta se tedy stala − děti nakonec musely na Slovensko, kde žijí do− dnes. Byla jsem po těchto událostech zralá na blázinec, ale Pán mě z toho velice brzy dostal. Můj muž chtěl najednou ještě druhé dítě, což byl úplný zázrak, který jsem už nečekala. A udělal mi obrovskou radost. Narodil se nám Lubošek a hojily se rány minulé, ale vznikaly zase nové. Naše manželství nebylo pořád ještě zdravé.Toužila jsem po milujícím muži, po tom, aby si se mnou někdy povídal nebo alespoň byl se mnou někdy doma. Aby mi pomohl, když jsem nemocná nebo se občas postaral o děti. Myšlenky, že mám na to právo, mě vedly často k žárlivosti a hašteřivosti. Byla jsem zkrátka nesnesitelná a taky zoufalá. V duchovním životě jsem byla jako spící pana. Nic se nedělo ani po modlitbách, a tak už jsem přestávala věřit, že se to někdy změní. Jednou jsem slyšela z TWR, že můžeme Boha prosit i o velké věci. Třeba o lásku. Že proto nedostáváme, že neprosíme a neočekáváme je od Boha. Zkrátka nedůvěřuje Bohu. Vzala jsem si tedy do hlavy, že od teď budu prosit a očekávat velké věci. Začala jsem prosit o lásku v mém životě. Potom následovala další výzva z TWR, kdo má pocit, že je vlažný, ať se modlí − Pane ať nejsem vlažný − modlila jsem se s pláčem taky. To, co následovalo další 3 měsíce potom, sice navenek nevypadalo jako vyslyšení mých modliteb, ale zakrátko jsem pochopila, že to skutečně Pán tak zařídil, aby se u nás děly věci, které nás proměnily. Byla to vlastně taková operace srdce zaživa, takže hodně bolela. Musela jsem se s dětmi narychlo odstěhovat. Byla jsem bez peněz, bez práce, děti se bály a vše směřovalo k rozvodu. Dokud jsem to neznala, co to je, být sama, myslela jsem si, že to musí byt fajn, ale skutečnost byla velice krutá. Hledala jsem pomoc v Bibli, a jaké bylo moje zděšení, když jsem místo nějakého povzbuzení četla: dopadneš stejně jako tvoje sestra. Jako by mě ta věta usvědčila. Byla jsem v šoku. Takže mám čekat smrt? Proč? Co dělám špatně? Padla jsem před Boha na

kolena a prosila o smilování. A začala hledat s Duchem Svatým svoje hříchy a vyznávat je. Měla jsem nyní hodně času být s Pánem sama, a začala jsem Ho dokonce vnímat, že se mnou mluví. Přemýšlela jsem nad tím, že jsem v hříchu vlasně stejná jako můj muž, že jsem byla schopná úplně stejných špatností, které jsem jemu nechtěla tolerovat. I když jsem věřící, rozdíl mezi námi není, leda v tom, že já dostala milost, že smím věřit a on zatím ne. Není to tedy, a nemůže být moje zásluha. A Duch Svatý mě vedl k poznání, že mám největší hřích ten, že nemiluju manžela. 13. kap. 1. Korint. mě usvědčila, že já sama nemám takovou lásku k druhým, kterou požaduju od druhých. Uvědomila jsem si, že já takové lásky ani nejsem schopná a na svůj život nesta− čím. Následovalo období mé naprosté ztracenosti, ale Pán Ježíš byl se mnou. Prožívala jsem při čtení Bible ukřižování spolu s Ježíšem. Nebyla jsem tedy sama, ale hodně to bolelo. Prosila jsem Ježíše, aby vstoupil do mého srdce a žil místo mě, že to neumím. A On mi odpovídal skrze Písmo, různé lidi a TWR. „Budeš muset přestat vládnout sama sobě, jestliže mě chceš do svého srdce − dva tam být nemůžeme. Nemůžeš ani něco chtít řídit sama a něco ode mne. Musíš mi přenechat celé srdce. Nebudeš pak milovat jen koho ty chceš, to není moje láska, ale lidská. Já, když vstoupím do tvého srdce, tak budeš milovat všechny. Včetně tvojí tchyně. Stvořím Ti srdce nové. Ještě to chceš? Chceš tedy skutečně všechnu vládu v tobě − celý svůj život odevzdat mě? Opravdu?“ Četla jsem, že chce, abych se pro Něho vzdala všeho. Byla jsem už tak bezradná, že jsem složila zbraně a řekla: Ano, Pane Ježíši prosím tě, žij za mě, já to neumím! Staň se vůle Tvá, jestli chceš, abych se pro Tebe vzdala i toho, na čem mi v životě nejvíc záleží, svého manželství, já Ti to tedy odevzdávám. A Pán se nad námi smiloval, udělil nám milost a manželství nám nejen nevzal, ale zachránil. Naklonil naše srdce tak, že jsme si mohli odpustit, na vše zapomenout a vrátit se domů. Naše srdce se najednou rozhořela novou láskou a díky Bohu hoří stále. Místo lásky, kterou jsem pořád hledala marně u druhých, mi dal něco lepšího − nové srdce, které je schopné milovat druhé bez podmínek a přináší mi to radost a pokoj. Vím, že to není moje láska, ale láska Ježíšova, který teď žije ve mě. Někdy sama sebe ani nepoznávám. Duch Svatý vede i moje emoce, když se mu do toho nepletu. Pán Ježíš miluje i lidi, které pro mě bylo těžké milovat. Lidé, kteří mě dřív znali, si mysleli, že jsem se zbláznila nebo čekali, že mě to přejde. Nechť všechna sláva patří Bohu − proto vám to tady říkám. Bůh je živý a dokáže dělat zázraky i dnes. Moc jsem mu vděčná a jsem odhodlaná povzbudit ty, kteří také prožívají nějaké těžkosti. Nebojte se! Když půjdete za Pánem Ježíšem, On vás nevyžene jako lidé. On vám skutečně může pomoci − když o to budete stát. Nebojte se a se vším se mu svěřte a proste! Také chci tady nabídnout, když bude kdokoli v ně− jakých problémech a bude o to stát, ráda se s ním budu sdílet a modlit. (info v redakci M&P) Pán Ježíš nám přece radí břemena jedni druhých neste! (Se svolením autorky převzato z www.cb.cz/trebic)

☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ ☺ ☺ Muž se ženou jedou tábořit. Postaví stan ☺ ☺ a večer se uloží ke spánku. ☺ Po nějaké době muž ženu vzbudí: „Podívej se ☺ na nebe a řekni mi, co vidíš?“ ☺ ☺ Žena odpoví: „Vidím miliony hvězd.“ ☺ ☺ Muž se ptá: „A co si o tom právě myslíš?“ ☺ ☺ Žena chvíli přemýšlí a pak řekne: „Viděno z hle− ☺ diska astronomie jsou to miliony galaxií a biliony možných planet. ☺ ☺ Astrologie mi říká, že Saturn leží v konjunkci se Lvem. Co se času ☺ ☺ týče, usuzuji, že máme asi tak 3 hodiny a pár minut. Meteorologicky ☺ mi to říká, že budeme mít zítra krásný den. Teologicky, že náš Pán je všemohoucí a my všichni ☺ jsme ☺ jen nicotně malí. Co se pocitů týče, zaplavuje mne všeobjímající něha a láska... No a co to ☺ říká tobě?“ Muž chvíli mlčí a pak praví: „Prakticky viděno ... někdo nám ukradl stan!“ ☺ ☺ ☺ ☺ Jak řekne letniční "nevím"? ☺ ☺ − Nemám v tom zjevení. ☺ ☺ Jak řekne letniční "nechtělo se mi"? ☺ ☺ − Neprožíval jsem to tak. ☺ Jak řekne letniční "napadlo mě"? ☺ − Tak jsem to přijal. ☺ ☺ ☺ Co to znamená, když si letniční pastor položí hodinky na kazatelnu? − Vůbec nic. ☺ ☺ ☺ Děda bydlí sám. Potřeboval by zrýt své malé políčko, aby mohl vysázet brambory, ale v jeho pokročilém ☺ ☺ věku už je to nad jeho síly. Jediný syn Josh je už pár měsíců ve vězení. Starý muž se mu dopisem svěří. ☺ ☺ Drahý Joshi, je to zlé. Letos nebudu moct zasázet brambory. Jsem tak slabý, kéž bys tu byl, měl bych po ☺ starostech. S pozdravem, táta. ☺ ☺ O pár dní později mu přijde dopis od syna: Milý táto. Pro ☺ VŠECHNO NA SVĚTĚ, na to pole vůbec nesahej! Já tam ☺ zakopal ZBRANĚ! Tvůj Josh. ☺ ☺ Druhý den ve čtyři hodiny ráno se objeví tucet agentů z FBI ☺ ☺ spolu s místní policií a celou oblast překopou. Když nic ☺ ☺ nenajdou, omluví se starému muži a zase odjedou. Ten samý den starý muž dostane další dopis od svého syna: ☺ ☺ Milý táto, tak se pusť do sázení brambor. Líp to za těhle ☺ ☺ okolností nesvedu. Mám tě rád, Josh. ☺ ☺ ☺ ☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺

Kuchařka plná dobrot D. Krédlová

Takto tvořená „tělíčka“ tučňáků opatrně na− máčíme v rozpuštěné čokoládě abychom vy− tvořili „fráček“. Těsně před zaschnutím přilepíme plátky mandlí jako křídla. Můžeme vyznačit zobáček a očička.

A je tu měsíc, ve kterém si připomínáme narození našeho Pána Ježíše Krista. I když je to hodně spojené s pohanskými zvyky, je pěkné, že si mohou skoro všichni lidé připomínat ten zázrak, který se udál před mnoha lety. Zázrak, který radostně promlouvá do mého života. Bůh pro nás dělá denodenně nespočetně mnoho zázraků. Už pro mne je neuvěřitelné to, že mě Ježíš miluje takovou jakou jsem :o) Úžasné jak Bůh vyslýchá naše modlitby. S nadšením poslouchám různě neuvěřitelná díkčinění, která dělá náš Pán pro nás − ke slávě své! Třeba, když se někdo modlil za déšť, protože bylo rozbité čerpadlo na vodu pro okolní zahrádky a ono vskutku sprchlo :o). Nebo když jdete vyřizovat víza a ono to proběhne vskutku rychle a když opouštíte budovu a vidíte skoro nekoneč− nou frontu, říkáte si, kde se vzali ty lidi, vždyť tu nebyl nikdo. To jen děkujete Pánu, že jste nemuseli čekat několika hodinovou frontu… Nebo chcete jet do Izraele a nemáte na to peníze. I o takovou maličkost se dokáže Pán postarat :o) A další a další díkčinění. Na to jen řeknete Haleluja, Pán je dobrý!!! A jen za to, že jsme mu věrní a věrně čekáme na modlitbách a posloucháme Ducha Svatého co po nás žádá. A to je pro mě neuvěřitelné, být božím dítětem, a být u toho když se dějí zázraky. Přeji vám Požehnané Vánoce, plné Boží milosti. Přeji vám aby jste vždy zůstávali na té úzké cestě za Pánem Ježíšem Kristem − On je ta cesta, pravda i život! Krásné Vánoce

Medové trubičky Co potřebujeme na těsto: 340g hladké mouky, 240g cukr moučka, 80g medu, 2 celá vejce, 1 lžička jedlé sody Postup: Zpracujeme těsto, vyválíme placku hodně tenkou a vykrojujeme kolečka. Dáme na hodně vymazaný plech (jen pár koleček) a potom dorůžova upečené hned točíme na vařečce. Poté plníme nugátovou náplňí: 140g cukru, 50g kakaa, 250g rozehřátého másla, 2 celá vejce (syrová), 1 lžíce rumu, 1 vanilkový cukr (dopo− ručuji na 1 dávku trubiček udělat 1 a 1 dávky náplně) Poté co máme naplněné trubičky náplní, namáčíme konce trubiček do čokoládové polevy. Nugátovo−mandlová kolečka Potřebujeme: 4 vejce, 200g cukru, špetka soli, 200g polohrubé mouky, 75g oloupaných krájených mandlí, 200g nugátu, 30−40g tmavé čok. polevy Postup: Vajíčka ušleháme elektrickým šlehačem do pěny, přidáme cukr, špetku soli a ještě další dvě minuty šleháme. Mouku prosijeme, polovinu přidáme k vaječné hmotě, krátce zašleháme a zbytek mouky zapracujeme stejným způsobem. Těstem neplníme sáček s větší zdobičkou a stříkáme na vymazaný plech silnější kolečka, která posypeme sekanými mandlemi. V předehřáté troubě pečeme asi 10 min. a ihned po upečení sundáme z plechu. Nugát rozpustíme ve vodní lázni a polovinu koleček jím potřeme. Pak kolečka slepíme k sobě. Tmavou polevu rozpustíme a ozdobně je přes hotové cukroví nastříkáme. Skladujeme v dóze či krabici překryté alobalem.

Kokosoví tučňáčci Co potřebujeme: 140g dětských piškotů, 80g strouhaného kokosu, 100g cukr moučka, 60g másla, 2 lžíce mléka, 250g tvarohu, 1 vanilkový cukr.

Kapr po oprechticku Potřebujeme: 800g filet z kapra, 500ml mléka, sůl, šťáva z 1 citrónu, 60g hladké mouky, 1 lžička mleté papriky, 1 lžička kmínu, 1 lžička grilovacího koření, 200g másla Příprava: Kapří filety omyjeme, osušíme a za− lijeme studeným mlékem, nejlépe přes noc nebo alespoň na několik hodin. Poté porce znova opláchneme vodou, osušíme, osolíme a pokapeme šťávou z citrónu. Hladkou mouku promícháme s paprikou, kmínem a grilovacím kořením. Porce kapra obalíme v moučné směsi. V hlubší pánvi rozehřejeme 2/3 másla a porce ryby na něm opékáme přikryté pokličkou ze všech stran. Hotovou rybu přeléváme zbylým rozehřátým máslem a podáváme s plátky citrónu. Vhodnou přílohou je lehký bramborový salát.

Na zdobení: čokoládová poleva, plátky mandlí Postup: Ze sáčku si vyndáme asi polovinu piškotů. Ostatní piškoty rozmačkáme válečkem na nudle, přisypeme kokos, část cukru, máslo i mléko a zpracujeme těsto. Formičku na vosí hnízdo vysypeme cukrem, dáme do ní kousek těsta, prstem promačkáme a vyklo− píme. Až máme těsto zpracované, umícháme tvaroh s cukrem a po částech plníme do připravených tvarů, nakonec dolů přitiskneme piškot.

Vydavatelství Františka Petráška Vám nabízí tip na Vánoční dárky: Robert Jakš: TĚCH SLOV JE ASI MÁLO Po několika předchozích nahrávkách vzniká toto první ucelené autorské CD. Většina písní je přímo z dílny autora. Vedle Roberta Jakše (kytara, kontrabas, baskytara, djembe, flétna, zpěv) můžete slyšet Michaelu Peškovou (zpěv, perkuse) a Františka Petráška (banjo, dulcimer). Zaposlou− chejte se do písní ve stylu folk, country, gospel a spirituál.

Cena: 199,−

Zdeňka Sedláčková: PRŮZOR ČASEM Kniha je souborem povídek na pomezí žánrů sci−fi a fantasy, které přestože se často odehrávají ve světech tvořených pouze autorčinou fantazií, ukazují, že viditelný svět, který nás obklopuje, není tou jedinou realitou, se kterou musíme ve svém každodenním životě počítat.

Cena: 189,−

Bližší informace na tel.: 777 287 220

Návrat ke kořenům V současné době závratných změn čas od času někdo zvolá, že by člověk neměl zapomenout na své kořeny. Myslím, že tato připomínka je velmi správná a týká se i církve. Kdo nebo kde jsou naše kořeny? Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty planá oliva, jsi naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš−li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe!, píše apoštol Pavel v jedenácté kapitole listu Římanům. Za kořeny církve jednoznačně určuje Izrael jako ušlechtilou olivu a víru Izraele v jediného živého Boha. Chceme−li mluvit o kořenech církve a tedy i našich vlastních, nezbývá nám než se docela vážně zamyslet nad Izraelem. Nevím, jaký je váš vztah k Židům jako takovým a k současnému státu Izrael obzvlášť. Někteří jistě víte o Izraeli víc než já, a jiní možná svou víru v Boha s Izraelem téměř nespojujete. Proto neuškodí, když si v paměti nejprve trochu oprášíme souvislosti mezi vyvoleným národem a církví. Nezačnu od Ada− ma, ale asi o dva tisíce let později. Letopočty jsem si vypůjčila z chronologického přehledu arcibiskupa Ushera z Armaghu ze 17. století, na němž je založena většina našich dějin. Asi v roce 1996 před naším letopočtem se v Kal− dejském Uru, což bylo vyspělé kulturní město, narodil Terachovi syn Abram. V roce 1921 před naším leto− počtem Hospodin vyzval Abrama, aby své rodné místo opustil a zaslíbil mu, že z něho učiní národ. Když bylo Abramovi devadesát devět let, uzavřel s ním Hospodin smlouvu, změnil mu jméno z Abrama na Abraham

M. Frydrychová

(což znamená: otec hlučícího davu pronárodů) a jeho ženě Sáraji dal jméno Sára, což znamená kněžna. Někde tady se určuje vznik vyvoleného národa, národa izraelského, který Bůh − Panovník vesmíru − smluvně oddělil pro sebe, vyvolil ho za národ zvláštní, a rozhodl se na něm ukazovat svou slávu. Abraham zplodil prvního syna Izmaele s egyptskou otrokyní. Izmael je předek Arabů. Manželka Sára pak porodila Abrahamovi mladšího syna Izáka. Po Sářině smrti měl Abraham ještě další děti, ale Bůh určuje, že spása bude z Izáka, syna zaslíbení. Izákovi se narodila dvojčata Ezau a Jákob, ale Bůh opět určuje, že vyvolený je druhorozený Jákob. Jákob zplodil dvanáct synů a z těch− to dvanácti synů se později rozrůstá dvanáct izraelských rodů. Jednotlivým rodům dává Bůh různá povolání i zaslíbení a jeden rod − rod Judův je oddělen ke kralování. Juda nikdy nebude zbaven žezla, ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde − toho budou poslouchat národy. (Gn 49,10) Ano, tato slova můžeme i my křesťané bez zvláštních výkladů vztáhnout na předpovězeného Mesiáše, toho Mesiáše, Ježíše Krista, kterého vyznáváme za svého Pána. Bůh sám se v dějinách Izraele později Mojžíšovi představil jako Jsem, který jsem, Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův. Podle arcibiskupa Ushera mezi narozením Abrama a narozením Ježíše z Nazareta uplynulo asi 2000 let. Ježíš z Nazareta žil třicet let jako nepoznaný tesař, ve svých třiceti letech se nechal pokřtít v řece Jordánu, pod vedením Ducha svatého strávil čtyřicet dní na poušti, obstál ve zkoušce s ďáblem a plný Ducha

Prázdninový cestopis − Izrael, děti, atentáty Stála jsem v Nazaretě Illit u plotu základní školy a s po− těšením jsem pozorovala izraelské děti o přestávce na dvorku. Je tak nádherné vidět tu proměnu. Zatímco rodiče si na sobě nesou všechny znaky kultur, ze kterých přicházejí, děti už jsou úplně izraelské. A to nemusí mít na černé čupřince ani jarmulku. Jsou nádherné, vypadají zdravě, radostně a svobodně. Takže jsem se kochala Božím zázrakem návratu Židů domů, až jsem si náhle uvědomila, že jsem v záběru něčí pozornosti. Můj pohled se zatoulal ke dveřím školy, kde stál ozbrojený policista a nespustil ze mě oči. Chvíli jsem si ho nechápavě prohlížela, byl to mladý muž a já jsem babička, ale jeho oči se ode mne nevzdálily ani na vteřinu a celý jeho výraz byl přísně ve střehu. Najednou jsem to pochopila. Ano, v Izraeli může zlověstný granát hodit i babička. V Izraeli nezná zlo mezí a Izraelci musí být ve střehu vždy a všude. Nejen u nákupních středisek, nejenom na letišti, ale i na dvorku školy. Přiznám se, že mi trvalo dost dlouho než jsem se z této zkušenosti vzpamatovala. Je něco jiného poslouchat v rádiu nebo v televizi, že někdo odpálil granát na vlastním těle a něco jiného být mezi těmi, kdo jsou stálými terči útoků. Jsou izraelští Židé militantnější, nesnášenlivější a hádavější než jiné národy? Cožpak všichni nežijeme na územích, která naši předci kdysi vydobyli nebo uhájili válkami? S mou přítelkyní jsme přijely do Izraele dva dny poté, co sebevražedný útočník zabil na diskotéce v Delfináriu v Tel Avivu jedenadvacet mladých lidí a devadesát jich zranil. Palestinský chlapec se sám nechal roztrhat, aby roztrhal desítky dalších izraelských chlapců a dívek?

Advent... Pokračování ze str. 1 Tento historický nástin nám ukázal dva časové body ve vnímání adventu. Prvním je příchod Krista na tuto zem v lidském těle, druhým je okamžik jeho druhého příchodu. Onen první příchod, kdy se Ježíš narodil jako člověk z Marie v betlémském chlévě, si připo− mínáme o Vánocích. O významu tohoto Ježíšova příchodu v lidském těle mluví snad nejvýstižněji list Hebreům, ve kterém je napsáno: „Protože děti mají účast na krvi a těle (což znamená, že Abrahamovi potomci jsou lidé), podobně i on (tedy Ježíš) se jich stal účastným (tedy i Kristus měl tělo a krev), aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla, a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví." (Žd 2,14− 15). Ježíš jako člověk mohl prožít smrt. Tím se stal doko− nalým veleknězem, tedy prostředníkem mezi Bohem a člověkem, protože na vlastní kůži zakusil existenci− onální úzkost ze smrti. Zakusil moc smrti ve všech jejích projevech kromě hříchu. Věděl, jaké je to být poddán času, v němž se nestihne vše, protože smrt se každým okamžikem přibližuje. Věděl, jaké je to stárnout, být unavený, hladový a žíznivý. A jen jako člověk mohl být trestán za lidské viny. To je tedy jeden rozměr adventu: připomenout si tento první

M. Frydrychová

Rozumíte tomu? Končetiny a části těl těch dětí byly rozházené po zemi a na chodníku temněly kaluže krve. Kromě dvou zabitých byli všichni přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu. Někteří byli jediným dítětem v rodině a manželé Nelimovi ztratili dokonce obě dcery naráz. Určití pozorovatelé tvrdí, že útok nebyl nastražen jen proti mládeži, ale především šlo o to zaset strach do přistěhovalců z východního bloku a tak zabránit příchodu dalších. Vlny nových a nových imigrantů maří palestinské naděje na zpětné ovládnutí Izraele. Je však zajímavé, že účinek tohoto atentátu byl opačný. Útok přispěl k semknutí ruských přistěhovalců s izra− elskými veterány. Že se útoky v Izraeli množí, vám nemusím opakovat, i vy jistě posloucháte zprávy, ale přesto stojí za to se na chvilku zastavit.. Jen v týdnu od 13. do 22. června, tedy v době, kdy moje přítelkyně ještě pobývala v Naza− retu, došlo v Izraeli k 78 přestřelkám a 28 minometným útokům. Nejméně 84 granátů bylo vhozeno na izraelské cíle. V tomto týdnu zemřelo šest lidí a dvanáct jich bylo zraněno. Ilyovi Kirvitzovi bylo 62 roků a byl zastřelen zblízka, když padesát metrů od usedlosti kde žil, právě něco nakupoval od palestinského prodavače. Pětačtyřice− tiletý podplukovník byl zblízka zastřelen palestinským informátorem, se kterým se setkal v izraelském domově důchodců v Betlémě. Útočníka zastřelil pro změnu voják, který plukovníka doprovázel. Pětiměsíční chlapeček Yehuda zápasil týden o život až podlehl zranění, které utrpěl tím, že bylo kamenem zaútočeno na auto jeho rodičů. Ve stejném týdnu byl zastřelen také třiašedesátiletý Tzvika Shelef opět při obyčejné přepravě vlastním autem.

příchod Kristův na naši zem, příchod v těle. Co však onen druhý příchod? Víme o něm? Pro apoštola Pavla a jeho vlivem i pro první generace křesťanů byla tato budoucí událost něčím podstatným a pro život urču− jícím. Pavel počítal s tím, že Kristus přijde ještě za jeho života. Tím celá jeho služba dostávala úplně jinou perspektivu. Bylo to jednak vědomí omezeného času, dále vědomí, že bude velmi brzy samotnému Pánu vydávat počet ze své práce, ale také jistota ve chvílích utrpení a soužení, že tato bolest brzy skončí a on bude přenesen do blažené přítomnosti svého milovaného Pána. Pavel to vyjádřil slovy: „Žít pro mne znamená Kristus a zemřít zisk. Jestliže tedy mám žít dále v těle, znamená to pro mne užitek z práce, a nevím, co bych zvolil. Přitahuje mne obojí: Mám touhu odejít a být s Kristem, což je mnohem, mnohem lepší; ale zůstat v těle je nutnější pro vás.“ (Fp 1,21−24). Pavel věděl, že jej čeká Pán, ne soud. Věřil slovu, které řekl Ježíš: „Amen, amen, pravím vám, že kdo slovo mé slyší a věří tomu, kdo mne poslal, má život věčný a na soud nepřichází, ale přešel ze smrti do života.“ (J 5,24). Proto se také mohl těšit na Ježíšův příchod. Uveďme si dva nejdůležitější biblické texty, které o Ježíšově příchodu pro věřící, tedy pro církev, vypo− vídají: První je zapsán v 1.Kor.15. kapitole: „Hle, říkám vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my

svatého začal sloužit lidem. Ačkoliv vyvolený národ byl národ Zákona a Písma daného samým Bohem, ačkoliv očekávali celých dva tisíce let zaslíbeného Mesiáše, když Ježíš přišel, ve své většině ho nepoznali. Nepoznali ho proto, že za těch dva tisíce let si k Zákonu, který jim dal Bůh skrze Mojžíše, přidali tolik vlastních nařízení, výkladů i tradic, že svého Boha, Boha Izraele, chápali úplně jinak, než se On v Ježíši zjevil. Bůh s touto reakcí většiny vyvoleného národa počítal a zahrnul ji do svého plánu. Ježíš byl ukřižován, ale vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a seslal svého ducha, Ducha svatého a tak vznikla první církev. Vznikla v Jeruzalémě, ne v Římě. První církev celá byla ze Židů. Byli to zbožní Židé ze všech národů na světě, kteří byli shromážděni v Jeruzalémě na oslavu svátku letnic. (Sk 2,5) Ti slyšeli nejprve hukot vylití Ducha svatého, potom Petrovo kázání. Z těchto Židů tři tisíce naráz uvěřilo v Ježíše, učinilo pokání a nechalo se pokřtít. Tři tisíce lidí je dokonce i podle bývalých komunistických zákonů dost na to, aby mohla být církev registrovaná. Prvotní církev nepotřebovala žádnou registraci, oni měli oheň Ducha svatého. Pro nás na konci druhého tisíciletí po Kristu je velmi důležité připomínat si, že Ježíš Kristus byl Žid. Jeho matka Marie i všichni příbuzní byli Židé dodržující Zákon. Také apoštolové byli Židé. Stejně tak i autoři Nového zákona. Není stoprocentně jisté, jestli Lukáš byl Žid, ale mnozí se přiklánějí k názoru, že byl. Židovská církev byla v Jeruzalémě velmi pronásledo− vaná a proto museli mnozí Židé věřící v Ježíše, utéci do okolního známého světa. Všude kam přišli, hlásili svou víru a to především v synagogách. A další Židé a s nimi i pohané tuto víru přijímali a tím se počalo naplňovat to, co bylo předpovězeno už prorokem Ozeášem, kterého cituje v listu do Říma Žid apoštol Vyjedete si něco vyřídit a cestou vás kdosi zastřelí. Jen tak, protože jste Žid. Čtyřicetitelý Gilad Zar − oblastní bezpečnostní důstojník − přišel o život při střelbě z okolo− jedoucího auta, a třiapadesátiletá Sarah Blaustein − která se nedávno přistěhovala z USA − a její dvacetiletá přítelkyně Esther Alvan byly zabité, když jely Zarovi na pohřeb. Ortodoxní řecký kněz Georgios Tsibouktsakis, asi omylem považovaný za ortodoxního Žida, protože cestoval v izraelském autě, byl zastřelen cestou do svého kláštera. Devatenáctiletý štábní seržant Aviv Iszak a deva− tenáctiletý seržant Ofir Kit byli zabiti v Pásmu Gazy, poté co je palestinská žena poprosila o vytažení džípu uváznutého v písku. Sotva se chlapci k autu přiblížili, sedmadvacetiletý řidič vevnitř se odpálil, zabil sebe, dva mladé Izralce a třetího zranil. Rozumíte tomu? Podle průzkumu v té době 76% palestinských respondentů uvedlo, že podporují sebevražedné útoky a pouze 12, 5 % bylo proti. Můžeme vůbec pochopit, jak je možné, že sedmdesát šest procent rodičů souhlasí s tím, aby jejich dítě zemřelo, hlavně když zabije nějakého Žida? Jmenovala jsem jen vzorek jediného týdne, ve kte− rém si český turista vyjel potěšit se ze Svaté země. V době, kdy budete poslouchat (číst) tento příspěvek, bude mrtvých i zoufalých živých mnohem více. V Izraeli jsem si opět uvědomila, jak obrovskou životaschopnost dal Bůh Židům. Bylo to cestou z pohoří Hermon směrem na Cezareu Filipovu. Náš hostitel přibrzdil a ukázal na krajinu pod námi. „To je Nimrod. Staré biblické město.“ „Ty trosky na vrcholu?“ „Ne, ten kopec a údolí. Ty trosky na vrcholu jsou jen pozůstatkem po křižácké pevnosti.“ S TWR posloucháme se zaujetím vyprávění Františka Holečka o křižáckých výpravách do Svaté země, ale kde jsou dnes Křižáci, ba co víc, kde jsou jejich slavné pevnosti a hrady? Židé tu však jsou stále. Za volantem auta seděl muž, který jediný z široké rodiny přežil holocaust a jehož dva dvacetiletí urostlí synové jsou

budeme proměněni." (1K 15,51−52). Toto líčení doplňuje text v 1. Tesalonickým: „Nechceme vás, bra− tři, nechávat v nevědomosti o těch, kdo zemřeli, abyste se nermoutili jako ti ostatní, kteří nemají naději. Jestliže však věříme, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, tak Bůh také ty, kdo zemřeli skrze Ježíše, přivede s ním. Neboť toto vám říkáme slovem Pánovým: My živí, kteří jsme tu ponecháni do příchodu Pána, jistě nepředejdeme ty, kteří zemřeli, protože za zvuku přikazujícího zvolání, hlasu archanděla a Boží polnice sám Pán sestoupí z nebe a mrtví v Kristu vstanou nejdříve. Potom my živí, kteří tu budeme ponecháni, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu k setkání s Pánem. A tak už vždy budeme s Pánem. Proto se těmito slovy navzájem povzbuzujte.“ (1Te 4,13−18). Apoštol Pavel zde nemluví o soudu, nemluví o pekle a zatracení, ale mluví o radostném shledání Pána s těmi, kteří mu patří. Všimněme si, že text nemluví o Ježíšově příchodu na zem, ale o jeho zjevení v oblacích. Sku− tečně − Ježíš nejprve vezme k sobě ty, kteří očekávají na vzkříšení. Teprve potom přijde na zem ve své slávě doprovázen tisíci svatými. A tehdy přijde jako soudce. Ježíš sám o tom mluví v již citované 5. kapitole Janova evangelia: „Jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě. A dal mu pravomoc konat soud, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu; vždyť přichází hodina, v níž všichni, kteří jsou v hrobech, uslyší jeho hlas a vyjdou. Ti, kdo činili dobře, budou vzkříšeni k životu, a ti, kdo jednali zle, budou vzkříšeni k soudu.“ (J 5,26−29).

Pavel: Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilova− nou nazvu Milovanou a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazvány syny Boha živého. (Ř 9,25) Druhá fáze dějin spásy se projevuje nesmírnou milostí, ve které židovští apoštolové, vyhnaní ze své Bohem darované země, přicházejí k nám pohanům nectným, kteří se cpeme vepřovým, věříme kdejaké pověře a klaníme se kdejaké modle lidskýma rukama zhotovené, a pro nepochopitelnou milost Boží nám zvěstují záchranu ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Milost Boží také způsobila, že věřící Židé se usnesli na Jeruzalémském koncilu asi v roce 50 n.l., že církev z pohanů nemusí být zatížena dodržováním židovského zákona, pouze se má vyvarovat všemu, co přišlo do styku s pohanskou modloslužbou, nejíst maso zvířat, která nebyla zbavena krve, nepožívat krev a vyvarovat se smilstva. (Sk 15,20−21) Jen díky tomuto počátečnímu nasazení Židů z prvotní církve − ochotných pro Ježíše dát život − my po celých dva tisíce let, smíme být člověk od člověka v generaci za generací připojováni k prvotní církvi a smíme spolu s nimi tvořit jeden lid. My křesťané jsme větvemi naroubovanými na olivovník Izraele. Ne pro své zásluhy, ale pro lásku Ježíše Krista, protože jen v Ježíši Kristu je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka a tak nastolil mír. (apoštol Pavel v listu do Efezu ve druhé kapitole 14−15) Ježíš před dvěma tisíci lety zbořil na kříži zeď mezi pohany a Židy. Proč mezi námi stále ještě jakási zeď stojí, si povíme někdy příště. §

Z textů WWW.TWR.CZ

právě příslušníky Izraelské armády. Tito dva zdraví, milí chlapci mohou kdykoliv padnout. Uvažujme, my Češi! Nevzdali bychom to už dávno? Kdyby nás někdo takhle po staletí cílevědomě masa− kroval, co by po nás při naší povaze zbylo? Ale Židé tu jsou a nevzdávají se. Nevědí dne ani hodiny a přesto svým dětem umožňují to nejlepší vzdělání. Základní a střední školství je zadarmo, teprve na universitě studenti připlácejí. Vzdělávací systém nepočítá s výukovou pomocí rodičů. Děti se všechno učí ve škole a škola na− bízí i širokou škálu doučovacího systému, který je zdarma. A na dětech je tato péče vidět. Jsou veselé, smělé, často už na národní škole mluví několika jazyky a již v osmi letech se s vámi se smíchem dají do řeči v jednoduché angličtině. Jsou vychované v lásce k Izraeli, v lásce k izra− elské vlajce, kterou vyvěšují všude, nejen před školou, ale i nad dveřmi obchodu nebo z okénka auta. Jsou vychovávané nebát se. Vědí, že všichni půjdou na vojnu, chlapci i děvčata, a že vojnu možná nepřežijí. Izraelci nejsou fanatici bez úcty k životu jako Palestinci. Naopak, milují život. Na letišti v Tel Avivu jsem pozorovala velkou skupinu izraelských skautů cestující kamsi letadlem. Byli to veselí mladí lidé. Chlapci i dívky se s rodiči bezprostředně objímali způsobem, jakým naše mládež s rodiči nekomunikuje. Bylo až dojemné vidět tu touhu radovat se ze života a žít. A přece ta touha tak často končí předčasnou smrtí. Mnozí Izraelci se ptají, kde je v tom všem Bůh? Někteří došli k závěru, že se Bůh na Izrael hněvá, jiní se domnívají, že Izrael sám ignoruje některá Boží varování a jiní doufají, že Bůh by mohl být nadějí. Mesiášští Židé, se kterými jsme hovořili, věřili, že bude ještě hůř, ale to pomůže Izraelcům přijmout Ješuu Ha Mašiach. A uprostřed všech bojů, se právě oni vyznačovali vnitřním klidem, který může dát jen jediný. Ten Kníže pokoje, Beránek, který přemohl smrt − Ježíš Kristus. §

Z textů WWW.TWR.CZ Tímto textem se znovu dostáváme ke Kristovu prvnímu příchodu: Ježíš má pravomoc soudit člověka, protože sám je člověkem. Když se před dvěma tisíci lety narodil, narodil se jako Spasitel i jako soudce všech. Jeho vzkříšení, vítězství nad smrtí, jej legitimuje jako bezúhonného a nevinného. Kniha Zjevení po− pisuje Krista jako toho, který „jest a který byl a který přichází“. Jan Krista dále charakterizuje slovy proroků: „Hle, přichází a uzří jej každé oko, i ti, kteří jej probodli, a budou pro něho naříkat všechny kmeny země.“ Po těchto slovech Janových se představuje v první kapitole biblické knihy Zjevení sám Kristus: „Já jsem Alfa a Omega, počátek i konec, praví Pán Bůh, Ten, který jest a který byl a který přichází, ten Všemohoucí.“ (Zj 1,4.7.8). Všimněme si, že ve všech třech charakteristikách je Kristus představen jako ten, který přichází. Jeho příchod je aktuální dva tisíce let. Jen vědomí Kristova příchodu nás pobádá k práci a službě těm, kteří ještě mají být spaseni. I apoštol Pavel byl Kristovým pří− chodem takto inspirován. A co my? Jak my prožíváme ADVENT? Nejen ten předvánoční, ale ten svůj celoživotní? Očekáváme Pána Ježíše? A pokud ano, čekáme jej v naději jeho věčné blažené přítomnosti, nebo v obavě z jeho soudcovské autority? Říkáme alespoň někdy ve svých modlitbách slova, jimiž končí Bible: „Amen, přijď, Pane Ježíši!“? §

Z textů WWW.TWR.CZ

Egypt 7.část NEDĚLE 2.4.2006 "Do you some plan for tonight?" Zatím jsme nic neplánovali, kouknem na sebe a krčíme rameny. "Nothing special. Why?" "We would like invite you for a cafe." Super nápad, společná káva...sohlasíme a Hany signalizuje na Osama, že jsme pozvání přijali. "Chceš ještě něco přinést?" "Možná trochu karkadé, děkuju." Pomalu dojídáme snídani a oknem z jídelny sledujeme lidi z hotelu, jak míří na pláž. "A co dneska? Máš nějaký nápad?" "Šla bych na útesy, ať si je ještě užijem. A co ty?" "Souhlasím a před večeří bychom mohli na Old market." Skvě− lej nápad...Old market se nazývá původní osada, která je od turis− tického centra Sharm El Sheiku vzdálena asi 6km. "Skvělej nápad, už se těším." "How are you, my friend." Vítá nás Mohamed, jakmile nás zahlédne na útesech. "Today it is very good Sun." Má úsměv od ucha k uchu a je tím dnešním sluncem očividně nadšen. Nám se slunce zdá být stejné jako včera nebo předevčírem, nic zvláštního. Ale Mohamed nás ujišťuje, že dneska je to fakt speciál, bomba...prostě slunce, jak má být. No co, dáme na něj...tenhle útes je jeho domovem a slunce zná určitě lépe než my. Na útesu je ještě dost vody a tak můžeme šnorchlovat i tady nahoře na útesu. Vlny jsou nezvykle velké a tak je pozorování trochu namáhavější. Sluníme se a čekáme na odliv. Až klesne voda nahoře na útesu, zkusím zase něco vyfotit i přes vodu. Včera to docela šlo...něco sice nic moc, ale některé korály se docela povedly. "Máťo, to musíš vidět." Co asi Michal objevil? Nějakou novou rybu? "Mohamed měl pravdu, dneska je úplně neskutečné světlo." Voda už docela klesla a tak jdu na útes a zírám... nechápu... znovu koukám na slunce, které nevypadá jinak než jindy a znovu do vody, která je ale úplně jiná než jindy. "To není možný. Co se stalo? Já nechápu." Nasazuji brýle a šnorchl a nořím se do vody, která je dnes průzračná tak, že se chvílemi zdá, že tam žádná voda není. Pod námi je asi tak 6m hloubka, ale na dně je vidět každý detail. I útes dostal nové mnohem jasnější a plastičtější rozměry. Musím jít fotit...každý korál, každou rybku s její sasankou. Stojím na okraji útesu a jen tak bez brýlí pozoruji ryby ve vodě několik metrů pode mnou. Fotím a fotím a stále znova žasnu nad tím světlem a průzračnou vodou. Znovu se nořím do vody a snažím se zachytit každý detail, vše si zapsat do paměti, když už tohle všechno vyfotit nemůžu. Slunce ztrácí na intenzitě a to znamená, že je kolem čtvrté hodiny odpolední. Dneska se nám vůbec nechce opustit tenhle útes, který už poměrně dobře známe. Znovu ještě stojíme na břehu, vlny nám olizují nohy a my napíná− me zrak, abychom ještě na poslední chvíli zachytili to, co nabízí tenhle útes. Pomalu, loudavým krokem odcházíme a znovu a znovu se v paměti vracíme zpět. "Poradil ti, jak se tam dostaneme?" "Jo...říkal, že pěšky to nepůjde. Musíme jet místní dopravou, modrobílým minibusem." "Aha, a řekl ti, kde je zastávka."

M. Kočerová "Tady zastávky nejsou." "Počkej, ale jak můžeme tím busem jet, když tu nejsou zastávky? Kde nastoupíme?" "Dojdeme tam, na konec té ulice, co je tolik těch taxíků. Víš kde? No a tam někde ho stopnem." "Ok, tak fajn." Procházíme bari− érou taxíků a přecházíme hlavní silnici, dva proudy tam a dva zpátky. "Podiv, támhle by to mohlo být, stojí tam nějací lidé." A už nějaký modrobílý minibus přijíždí a do− konce opravdu zastavuje. Michal se ptá řidiče kolik by chtěl za to, že s ním pojedeme na Old market a pak kroutí hlavou, že za tuhle cenu nejedem. "Proč s ním nejedem?" "Je drahej. V recepci mi řekli, že víc než 1 Libru za jednoho dát nemáme." "Aha, a kolik chtěl?" "20 Liber." Ufff, tak to máme co dělat, abychom to z 20 stáhli na 1. "Go with us. We have two places free." Ozývá se ženský hlas z téměř plného mikrobusu. "But it is for 20 pound." "Yes it is, but we will be 10." Rychle na sebe s Michalem kouknem..."To nás vyjde ta cesta celkem na 16 Kč, to je slušný. Ne?" "Já bych to brala." Naskakujem dovnitř a bus se rozjíždí. "Where are you from?" "We are czech." "Heda, oni czezsi." Dále se už spolu domlouváme každý ve svém jazyce, oni polsky, my česky a rozumíme si. Řidič to s námi frčí docela svižně. Jede se v několika proudech, troubí se a také gestikuluje. Kombinace brzda−plyn se používá často a ne právě pozvolně s plynulými přechody. Prudký výpadek ze silnice za její okraj a výrazné použití brzdy nasvědčuje tomu, že buď někdo přistoupí nebo že jsme na místě. Řidič nám sděluje, že jsme na místě. "Šokran." Děkujeme a hrneme se ven z městské dopravy. Procházíme branou a před námi je široká ulice malého městečka, které je doslova vtesané do pouštních hor. Poušť tu má nádherné barvy, v pruzích se tu střídá klasická medově písková s různými odstíny růžové. Ulice, domy, kavárny i obchody jsou už na první pohled jiné než v Sharm El Sheikhu, kde je vše uklizené, čisté, nastrojené. Old market je místo, kde žijí místní Arabové. Tady jsou domovy nebo ubytovny těch mužů, kteří pracují v Sharm El Sheikhu, tady žijí manželky a děti některých z nich. Domy jsou šedivé, ulice jsou jen udusaná hlína a nemají dláždění. Kavárny a občerstvení jsou pro místní bez komfortu a přepychu. V přízemí domů jsou buď kavárny nebo obchody, jejichž majitelé si nedělají hlavu s tím, jestli uspořádání zboží bude působit lahodně oku někdy i nosu turisty. Tady jde o ryze arabské obchodování. Převážně tu jsou velkoobchody, kde mohou své zboží nakoupit ti, kteří vlastní krámky nebo restaurace v turistickém Sharmu. Jsou tu výrobny, pekárny, pražírny kávy, ale také smetiště plné koček,

Čtěte na www.exit316.cz Jak důležité je pro nás přátelství? (Rubrika: Co frčí) K čemu vlastně potřebujeme přátele? Napadlo vás někdy, zamyslet se nad tím? Proč to děláme, že se kamarádíme s jinými lidmi? Nebylo by nám líp samotným? Vždyť ostatní uvažujou jinak než my a nemají vždycky čas, když ho máme my, takže se jim musíme pořád přizpůsobovat... Navíc jim pořád musíme všecko vysvětlovat... No vážně, nebylo by nám líp bez přátel? Dáme si krátkou psychologickou rozcvičku. Na chvíli se soustřeďte jenom na tohle: Kdy jste se naposledy cítili sami? Jak vám v ten okamžik bylo? Co vám chybělo nejvíc? Mám zato, že bez přátel se neobejdeme. Nemu− síme jich mít zástupy, to ani nejde, ale jednoho dva potřebujeme. Člověk je společenský tvor a nedokáže být sám. Potřebujeme se pořád dělit o své prožitky, povídat si, hodnotit, radit se, povzbuzovat se. A přesně to je přátelství, naprostá otevřenost, láska, pomoc v radosti i v slzách, dů− věra, zkrátka nepředstíraný blízký vztah dvou lidí. Když tohle nemáme, je nám zle. Možná se občas cítíme, že by nám bez ostatních lidí bylo dobře, ale to nejspíš nebude problém ostatních lidí. Bude to v nás. Buď jsme se dali dohromady s lidmi, které jsme s tou důvěrou trošku přecenili, a oni naše přátelství neberou tak vážně jako my. Nebo v sobě dusíme nějaký problém, nějakou zlost, něco skrytého špatného, co nám v našem přátelství překáží.

Jak je to s přáteli, jak je můžeme získat – a jak je můžeme ztratit? Jakou cenu má přátelství? Co přátelstvím získám a co musím obětovat? A proč to chci vůbec udělat?

které v Sharmu téměř nespatříte. Turista je tu také vítán neboť turista znamená obchod a obchod pro Araba znamená výdělek, ale už tu vše není turistovi přizpůsobeno. Mezi turisty ale koluje zaručená zpráva, že právě tady se dá nakoupit za neuvěři− telně příznivé ceny a to se určitě dá, jenže... Přijeli jsme do Egypta a pro srovnání jsme měli ceny v Čechách, v Německu nebo Rakousku a tak se nám mnohé ceny zdáli příznivé, pro− tože byly srovnatelné nebo nižší. Když někdo nahodil cenu vyšší, nebyli jsme ochotni ji dát a většinou jsme se pak dostali na 60% nahozené ceny, tedy o dost níže, než by cena za dané zboží byla u nás. To by se dalo nazvat přízni− vou cenou a úspěchem, jenže většinou jsme pak zjistili, že příznivá cena a úspěch to byl, ale pro arabského obchodníka. A tak, jak poznat příznivou cenu, když nemáte správné srovnání. "How much cost the Coce?" "15 pound." "Tak to je pálka, v Sharmu ji máme za 5. Dík, nechci." Odcházíme a víme, že prostě zkoušel co neznalý turista ještě dá. "How much cost the Coce?" Zkoušíme to o pár domů dál. "6 pound." "5 pound." "Ok, it is your." Ke Coca Cole dostáváme ještě turecký med zcela zdarma jako pozornost podniku. "Tak ji máme za stejnou cenu jako v Sharmu, 5 Liber... to je 20 Kč za 1,5 Coly...dobrá cena." "Ale je jasný, že on s ní byl taky velmi spokojenej." "Z toho vyplývá, že by se dalo jít ještě níž." Jdeme dál kolem masny, kde jen tak na ulici visí půlky hovězího a hned vedle zpracovávají ryby. Nějaký muž tu strká dlouhé hranoly z ledu do nějakého přístroje, který led drtí na ledovou tříšť, do které pak ryby ukládají. Míjíme pekařství a nedá nám to, abychom si nekoupili čerstvý chléb. Následuje velkoobchod s domácími potřebami, barvy laky, nářadí pro kutily, velkoobchod s vodními dýmkami, náhrad− ními díly na ně a baleným dřevěným uhlím. Je tu obchod s kořením, šátky, ovoce zelenina a na rohu smaží faláfl. Jsme plni dojmů a vyhládlí, je čas se vrátit do Sharmu. "Myslím, že támhle se dá chytit ten bus." Jdeme směrem k hlavní silnici a stou− páme si na vyvýšený obrubník, kde už stojí docela dost lidí. Po chvíli přijíždí nějaký mi− krobus, ale není modrobílý. Někteří lidé do něj nastupují, za ním parkuje velký autobus a dost lidí jde tam. "Počkej tady, jdu se tam zeptat. Nikam odtud nechoď." Arabská kultura je ryze patri− archální, vše na veřejnosti vyřizuje muž, muž jedná s mužem a žena s ženou. Rozhodnutí se očekává od muže, ten je i dělá a když nějak rozhodne, je to rozhodnutí, které se respektuje. Žena se na veřejnosti nesmí bavit s muži, které nezná a bez svého manžela by se neměla zdržovat ve společ− nosti mužů. Těch pravidel je ještě velmi mnoho, někde jsou přísnější a někde volnější, v něčem někomu vyhovují více a v něčem někomu méně. Mě na dobu naší dovolené

vyhovovaly velmi. Doma se musím stále o něčem roz− hodovat, v práci musím denně řešit desítky situací, kdy se během okamžiku musím rozhodnout a očekává se, že toto rozhodnutí bude správné. Naše evropská spo− lečnost mě nutí být stejně schopná jako muž a někdy i schopnější. Muži v evropské kultuře mě často přivádí do situací, kdy očekávají, že budu rozhodovat a to nejen za sebe, ale také za ně. Často je to náročné a často jsem z toho velmi unavená. Jet potom na dovolenou někam, kde se ode mě nic takového, jako od ženy, neočekává je velmi příjemné, odpočinkové a občerstvující. Bůh to prostě všechno ví a dává to, co je pro nás nejlepší a je skvělé to poznávat. Tady v Egyptě se na všechno chodí ptát Michal a než to zjistí, já si mohu užívat odpočinku, sluníčka a pozoro− vat lidi a okolí. Cenu sjednává také vždy Michal a pokud mi arabský obchodník něco nutí a já to nechci, stačí se česky domluvit s Michalem a ten pak prostě jen řekne, že nic takového se kupovat nebude a je po nabízení. Nabídky se dávají Michalovi, jeho na ulicích oslovují a já o ničem z toho nemusím přemýšlet, na nic reagovat a na rozhodování mám čas. Super nápad, tahle dovolená. "Tak co?" "Zájezdový autobus, tím jet nemůžem." "Aha, a jak víš, že to jezdí odtud?" "Myslel jsem si to, když tu stálo tolik lidí, ale teď jsme tu sami." Rozhlížíme se pátravě kolem. "Támhle jede modrobílý mikrobus a odbočuje támhle na ten plácek." "Jenže ten má ty barvy opačně... dole měl být modrý a nahoře bílý." "Jenže tamhle je spousta těch samejch a žádnej není bílomodrej." "Jo, já vím. Možná ten chlápek ty barvy přehodil a jsou to tyhle." Jdeme na prostranství vzdálené asi 20 kroků a najednou přijíždí další mikrobus a zastavuje u nás. "Hi, where do you go?" "To Sharm, do you go there?" Řidič kývá na souhlas a pobízí nás k nastoupení. "How much for us? We are two." "10 pound." To snad ne, to smlouvání je tady fakt národním sportem. Jezdí za 1 na osobu, ale řekne si pětkrát víc. "4 for 2." "8" Nahazuje novou o něco nižší cenu, ale trváme na 4. Nechce se mu s cenou dolu a to navrhujeme cenu o 100% vyšší, než za jakou to běžně jezdí. Náhle ale přiskakují další dva Arabové a skáčou do našeho smlou− vání. Nabízí nám své mikrobusy ke svezení a je znát, že začíná bitka mezi řidiči o to, kdo nás poveze a námi nabízené 4 Libry získá. Řidič tedy souhlasí a rychle nás pobízí k nastoupení. Během cesty se snaží ještě znovu usmlouvat vyšší cenu, ale nakonec platíme ony 4 Libry. Řítíme se dolů do Sharmu a styl jízdy je stejný jako cestou na Old market. Asi tu všichni řidiči městské chodí do stejné autoškoly. Mikrobus je plný místních obyvatel... dvě arabské ženy s malou holčičkou a arabští muži různého věku, někteří v džínách, jiní v pracovním a další v oble− ku s kravatou. Řidič náhle zatroubí a pak prudce zastavuje u chodníku...asi někdo vystupuje. Ale ne, vždyť tu už není žádné volné místo a ti lidé chtějí přistoupit. Do mikrobusu přistupují další tři muži a ostatní jim dělají místo. Rozjíždíme se a ti, kteří právě přistoupili posílají po ostatních řidiči peníze. Někteří přesně, některým řidič posílá zpět na vrácení. Opět brzda a zastavujeme vedle skupinky několika mužů s velkými cestovními taškami. Tak to chci vidět, kam se sem nacpou. Ženy s holčičkou vystupují a muži si navzájem pomá− hají, aby dovnitř dostali nových pět pasažérů i s jejich

než je křesťanství, nelze jej k něčemu tlačit. Nicméně jedinečnost křesťanství je v osobě Ježíše Krista. Skrze Krista přichází do světa rozměr milosti, na jejímž základě se s Bohem mohu setkat ne díky svým zásluhám či dobrým skutkům, ale na základě odpuštění, které je nezasloužené. Na druhou stranu toto odpuštění stálo život Božího syna.

Jak mohl Ježíš tím, že zemřel na kříži vzít na sebe naše hříchy?

Z dotazů... Jakto, že Bůh, Ježíš a Duch svatý jsou jedno, když jsou tři? Jedná se o tři osoby, které mají jednu podstatu. Mohli bychom to přirovnat k trojúhelníku. Trojúhelník má tři úhly a přesto se jedná o jeden trojúhelník. Jako jiné přirovnání bychom mohli použít páru, led a vodu. Jedná se o tři skupenství, ale jednu podstatu. Bůh je láska. Pokud ale hovoříme o láce, potom musí být ten, kdo miluje (Otec) ten kdo je milovaný (Ježíš) a duch lásky (Duch svatý). Jinými slovy i láska má charakter trojjedinosti. Proč bych si měla vybrat zrovna Boha, když je na světě tolik náboženství? V životě je zcela normální volit. Čeština zná krásné přísloví "nelze sedět na dvou židlích". Dále je třeba napsat, že každé náboženství si tvoří nárok na jedinečnost. Nakonec i názory že "všechny cesty vedou k Bohu" nebo že "Bůh neexistuje" si kladou nárok na jedinečnost. Proto se každý člověk musí pro něco rozhodnout a tím vyloučit jiné možnosti. Pochopitelně pokud si někdo vybere jiné náboženství

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl věčný život.

Pokračování na str. 8

Pravdou je, že to skutečně mohl udělat jen Ježíš a to proto, že byl Bohem a že nikdy nezhřešil. Tím se stalo, že nevinný trpěl za vinné − za nás. Zločinec těžko může na sebe vzít trest za jiného zločince. Toto může udělat jen nevinný. A to se stalo v pří− padě Ježíše Krista. Když zhřeším a řeknu to Bohu, tak mi jako odpustí? Bůh mi skutečně odpustí, pokud o jeho odpuštění ovšem stojím. Důležité je, zda svoji touhu po odpustění myslím upřímně. Jiným slovy to není tak, že si dělám co chci a vždycky večer to Bohu řeknu abych si další den opět dělal co chci. Důležitým znakem toho, že myslím svoji touhu po odpuštění upřímně je lítost nad tím co jsem udělal, vědomí, že tím co jsem udělal jsem zranil nejen určitého člověka, ale i Boha a potom snaha to neopakovat. Kde se Bůh zjevuje?

Proč je tolik církví, když je jeden Bůh? Protože Bůh je Bohem různosti, což vidíme nejlépe v přírodě. Pokud někdo chce uniformitu, nalezne ji v sektě. Církve se od sebe odlišují, protože věřící lidé praktikují různé formy, co se uctívání Boha týká nebo je pro ně určitý aspekt Ježíšova učení důležitější než pro jiné věřící. Jiná a smutná věc je, že církev se skládá s chybujících lidí, kteří se čas od času pohádají a založí jinou církev. Nicméně podstata církve by měla být stejná − je to víra v Krista a následování jeho učení.

Bůh se zjevuje či zjevil skrze: Rozum, Historii, Bibli, Zkušenosti, Svědomí, Židovský národ, Přírodu, Ježíše Krista. Každý z uvedených bodů by byl na dlouhé psaní… Byl svět tři dny bez Boha, když Ježíš zemřel? Nebyl, protože Kristus zemřel tělesně. Jeho duch šel k Otci. Pořadí a data vysílaných témat budou následující: Odvaha 1.11. Závislost 8.11. Sex 15.11. Pravda a lež 22.11. Hněv 29.11.

Víra 6.12. Dark side 13.12. Úspěch 20.12. Smysl života 27.12.

Pojďme si hrát na detektiva. Vánoční příběh Josífek netrpělivě šmejdil po bytě. Nemohl se dočkat večera, kdy ho rodiče konečně pustí do tajemného pokoje. Jednou za rok se totiž ložnice pro hosty zamkne a nikdo tam nesmí. Klíč je pečlivě střežen v kapsičce tatínkovy sváteční košile. Druhý klíč má už jen Ježíšek, který přinese nádherně ozdobený stromeček a pod něj položí hromadu dárků. „A maminko, opravdu můj dopis Ježíšek dostal?“ ujišťoval se Josífek, zatímco máčel prstíky v rozehřáté čokoládě. Maminka se užuž nadechovala, že mu vyčiní, ale slavnostní atmosféra ji přemohla. Trpělivě utřela rozcákanou čokoládu a pohladila synka po vlasech. „To víš, že ano. Viděla jsem, jak andělíček proletěl kolem okna a vzal si tvé psa− níčko z parapetu,“ řekla přesvědčivě a znovu se vrátila ke zdobení lineckých koláčků. Josífek si ulehčeně oddychl. Letos byl vážně celkem hodný a rád by od Ježíška dostal tu stejnou motorku jakou má Vašík od sousedů. Tajně sezobal z vánočky pár mandliček a šel hledat tatínka. Ten právě balancoval na stoličce a snažil se zavěsit na lustr pozlacené jmelí. „Tatínku, půjdeš si se mnou hrát?“ zakňoural Josífek a vzhlížel vzhůru ke svému otci. „Teď nemůžu, Josífku,“ vysvětloval trochu podrážděně, protože se mu dlouhá mašle ze jmelí zamotala do skleněných cingrlátek lustru, a on už se s ní dobrých deset minut marně potýká. Navíc ho už notně bolí dlouho zdvižené ruce. „A kdy?“ nenechal se synek odbýt. Otec mrknul na hodiny a vytřeštil oči: „To už je tolik?“ „A kdy, tati?“ zvýšil svůj dětský hlásek. Otec se zoufale podíval na mašli. Zdálo se, že rozmotáváním vzniklo několik dalších zádrhelů. Nějak mašli přehodil, aby to vypadalo alespoň trochu upraveně a slezl ze stoličky. „Josífku, promiň, ale musím teď na důležitou schůzku. Pusť si pohádku, ano?“ snažil se chlapce něčím zabavit. Byl nejvyšší čas okatě zmizet, aby mohl tajně ozdobit stromek a nanosit pod něj dárky. „Hmmm, tak jo,“ nepříliš nadšeně souhlasil a usadil se před televizi do tátova ušáku. Přepínal programy a hledal nějakou pohádku. Všude vyhrávaly koledy, zvonily zvonečky a rolničky.

„Tak děti, pěkně se usaďte, a podívejte se na Babiččino vyprávění o Vánocích…,“ řekla hlasatelka. Místo ní se na obrazovce objevil útulný dětský pokojíček s kupou dětí, sedících kolem houpacího křesla. V něm seděla stříbro− vlasá babička. Usmála se na děti kolem sebe a otevřela velikou knihu na svých kolenou. „Vítám vás, děti,“ kývla hlavou na pozdrav a pak Josífkovi zamávala z obra− zovky. Ten instinktivně zvedl ručku a zamával na oplátku babičce. „Dnes si budeme povídat o tom, jak to tenkrát bylo s tím malým Ježíškem,“ začala. Josífek si okamžitě vzpomněl na dárečky, které dnes večer Ježíšek přinese a zatetelil se radostí. „Mamíííí, ta babička bude vyprávět o Ježíškovi,“ křičel směrem ke kuchyni. „Tak se pěkně dívej, zlatíčko,“ ozvala se maminka. Byla spokojená, že Josífka konečně něco zabavilo. Už od sedmi hodin ráno pobíhá po bytě a opakuje stále to stejné: Kdy už přiletí Ježíšek? Babička v televizi pokračovala: „Jednou v daleké zemi, městě Nazaretu, přišel k mladé dívce anděl z nebe. Zvěstoval jí, že sám Bůh si ji vybral, aby měla miminko, které jednou změní celý svět.“ Sehnula se a zvedla postavičku anděla a Marie z malého Betlémku u svých nohou. „Ta dívka se moc divila, protože nebývalo zvykem mít miminko před svatbou a navíc bez manžela. Anděl jí ale vysvětlil, že to bude jeden veliký zázrak, a ona přikývla.“ Znovu se sehnula a zvedla mužskou postavičku: „Josef se bál. Chtěl si Marii vzít za ženu, ale copak si může vzít dívku, která bude mít miminko? Všichni se mu jistě budou smát a ukazovat si na něho prstem.“ Babička obratně hrála malé divadlo, jak anděl ve snu uklidňuje Josefa, aby Marii neopouštěl, že to miminko je svaté a bude nazváno Božím synem. „Jé, mami, ten pán se jmenuje jako já,“ radoval se Josífek. „Mamííí?“ „Ano, ano, slyším…,“ nakoukla maminka do obýváku a nepřestávala v dlaních válet kokoso− vou kuličku.

Kdo dostane jaký dárek?

Josífek visel očima na obrazovce. „…a když Josef s Marií přicestovali do Betléma, aby se nechali zapsat v rodném městě, měla už Marie opravdu veliké bříško. Hledali nějaké ubytování, ale všude bylo plno. Jenže někde přece spát musejí,“ rozpřáhla babička ruce. Ukázala prstem na Betlémek, „jediné volné místo našli v maštali, kde se mohli vyspat na seně. Všude kolem nich byla domácí zvířátka…“

„…tři dny byl v hrobě a pak ho nebeský tatínek oživil. A jestli s ním chceš být kamarád,“ zadívala se k Josífkovi a pak po dětech kolem sebe, „pověz mu to. Popros ho, ať ti vyčistí srdíčko.“ Babička vrátila figurku miminka do Betlémku u nohou. „Jsou Vánoce, a my dnes, děti, slavíme narozeniny Ježíše. A vidíte? Zatímco při narozeninách dostává dárečky oslavenec, při narozeninách Ježíše, do− stáváme dárky my.“

Josífkovi svitlo: Aha, proto je tolik zvířátek v tom Betlémku, co tatínek postavil na zahrádce pod okny. No tééda, to je něco.

Babička zaklapla knihu a dodala: „Tak a teď už víme, proč si na Vánoce stavíme Betlémy, co slavíme a proč si to připomínáme koledami. Přeji vám všem spoustu krásných dárečků a pěkný večer s maminkou, tatínkem, babičkou a dě− dečkem…“

„…a protože Marie cítila, že miminko se chce už narodit, neměli čas hledat něco pohodlnějšího a tak tam zůstali. Když se miminko narodilo, pojme− novali ho Ježíš. A přestože se narodil v maštali, všichni ho chtěli přivítat. Anděl totiž oznámil pastýřům, kteří tam hlídali své ovečky,“ babička začala předčítat z veliké knihy, „dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“

Josífek už babičku v televizi moc neposlouchal. Všechno mu to nějak probíhalo hlavinkou. Poprvé pochopil, proč jsou v Betlémku ty postavičky, co tam dělají a proč tam mají tolik zvířátek. Rychle utíkal za maminkou, která právě obalovala řízky z kapra. Všechno jí vyprávěl a při tom jí pomohl prostřít stůl ke slavnostní večeři. U dveří zazvonil zvonek. To přišli děda s babičkou. Josífek jim běžel otevřít a než maminka dosmažila řízky, zazpíval si s dědou několik koled. Najednou věděl, o čem se v nich zpívá a to ho opravdu potěšilo.

Josífek si podepřel bradičku a nespouštěl zrak z televize. Pozorně poslouchal, co babička dál vyprávěla. Ta držela na dlani několik postaviček. „Z dalekých krajů přišli mudrcové, aby viděli to zázračné miminko. Přinesli mu mnoho dárků a ještě se mu poklonili. Věděli, že až vyroste, bude moc důležitou osobou.“ Josífek sledoval, jak babička zvedla figurku miminka. „A to miminko rostlo, až vyrostlo. Z Ježíška miminka vyrostl mladík Ježíš. Věděl o svém zázračném narození. Věděl, že jeho pravým tatínkem není Josef, ale Bůh. Když mu bylo třicet let, začal chodit po městech a ves− ničkách. Vyprávěl o svém nebeském tatínkovi a o tom, jak moc nás má rád.“ Babička dál vyprá− věla o tom, jak Ježíš obětoval svůj vlastní život, aby se naše srdíčka mohla znovu rozzářit a mluvit s nebeským tatínkem. Při tom si položila ruku na srdce a ukazovala na děti kolem sebe a nakonec i k Josífkovi. „Ale Ježíš nezůstal na tomhle velikém kříži…“ Babička otočila velikou knihu směrem k Josífkovi a ukázala na obrázek. Josífek instinktivně otočil hlavičku k hodinám na zdi, pod kterými visel zlatý kříž s přilepenou postavou.

A to už tu byl i tatínek a všichni se šli navečeřet. Pak nastala ta dlouho očekávaná chvíle. Tatínek slavnostně zalovil v kapsičce a odemkl tajné dveře. Zavoněly hořící svíčky a dýmající františek. V přítmí pokoje zářil nádherný stromeček a pod ním spousta dárků. Josífek radostí vypískl. V zápětí se pustil do rozbalování té kopice, která měla jeho jmenovky. Když byl asi u šesté, nádherně zabalené krabice, zamyslel se. Vzal kousek zla− tavého papíru a utíkal do obýváku. „Kam letíš?“ ptal se tatínek. „Jen se podívám na zahrádku jak nám svítí Betlém,“ vysvětlil ve spěchu. „Pořádně se obleč a já jsem tam za minutku u tebe,“ slíbil tatínek a políbil maminku za právě vybalenou pletenou šálu. Josífek vzal z misky ten nejkrásněji ozdobený koláček a snažil se ho zabalit do lesklého papírku. Ovázal ho stužkou tak nejlépe, jak mu jen ne− obratné dětské prstíky dovolily. Oblékl se a vyběhl na zahrádku. Bylo chladno, z pusinky mu vychá− zely bílé obláčky horkého dechu. Sledoval vločky sněhu, které se snášely na zem a třpytily se ve světle nádherně nasvíceného Betlému. Dřevěná stříška vyřezávané maštale byla vysoká tak akorát, že mohl pohodlně projít. Postavil se vedle dřevě− ného Josefa a díval se na figurku miminka. Položil malý zlatý balíček k ostatním darům dřevěných mudrců a zašeptal: „Veselé naroze− niny, Ježíšku.“

-zdes-

Kde najdeme příběh o narození Ježíše? >>>

Pečeme cukroví

Jiřinka, Pavlík a Klárka dostali pod stromeček dárky. Najdeš podle správné cestičky dárek, který dostane Jiřinka, který patří Pavlíkovi, a který je pro Klárku? Různě barevnými pastelkami si označ správné cestičky.

Také rádi pomáháte mamince, když na Vánoce peče cukroví? Možná pečete i takové cu− kroví, které je na obrázku. Najdeš některé kousky, které jsou úplně stejné? Vybarvi cukroví tak, jak se zdobí barevnou polevou nebo jako perníčky. Dokážeš to?

Kapříkovská matematika

Co hřeje a co studí?

Kapříci na sobě mají jedno− duché početní příklady. Podle výsledků poznáš, kteří k sobě patří. Vybarvi kapříky (se stejným výsledkem) stejnou pastelkou.

Zakroužkuj červenou pastelkou obrázky, které hřejou, a modrou pastelkou obrázky co studí. Znáš i jiné věci, které hřejí nebo studí?

5%ML2 f☺VCL9DjM0B%L2 DOBVMf9 L5%ML2 M0B%L2 DOBV9LD

5%ML2f☺VCL9DjM0B%L2 DOBVMf9 5D☺V%MfCL9D%M☺CL9D

%x5%Mf9D☺VCL%0☺2jM0BV%LfDO9xO05☺jOf

%x5%Mf9D☺VCL%O0☺2jM0BV%%LfDO9xO05☺jOf

Egypt... Pokračování ze str. 6 obrovskými zavazadly. Takto zastavujeme ještě asi třikrát, vždy někdo vystoupí nebo nastoupí. Ale jak jsem pochopila, tak jezdit tu s plně obsazeným mikro− busem je nevytížená doprava. Nejlépe, aby na každé sedadlo byli stále alespoň dvě osoby, pak je řidič teprve spokojen. Proč Michal leze ven? Možná si chce přesednout ke mě dozadu a někoho pustit na sedadlo k řidiči. A asi ještě někdo vystupuje. "Máťo, pojď ven, vystupujeme, už jsme na místě." "Aha, my už vystupujeme?" Pozorovala jsem okolí a přemýšlela si a zapomněla jsem vystoupit, tak to je teda bomba. Večeře je opět výborná a den byl skvělej. A teď nás ještě čeká ta káva. "Salaam ahleikum." Michal zdraví příchozí skupinku Arabů, dvě starší ženy sportovně oblečené se zahalenými hlavami a dva starší muži. Sedají si k vedlejšímu stolu a co chvilku se na nás dívají, usmívají se na nás a pak si něco říkají arabsky. "Teď jsi nám to zavařil, myslí si, že jsme Arabové." "Proč myslíš?" "Mluví o nás a stále se sem dívají." "Jak můžeš vědět, že se baví o nás?" "To je přece vidět, ještě, aby se s námi nechtěli bavit. Ti muži vypadají jako doktoři." Dojídáme večeři a do− mlouváme se s klukama v kolik se kde setkáme. "Prima, tak máme ještě asi půl hodiny. Půjdem se převléci a vzít si foťák." Odcházíme z jídelny a skupinka Arabů na nás pokyvuje na pozdrav. "Zajdu ještě pro peníze do sejfu. Počkáš tu na mě?" "Ok, sednu si tady u bazénu." Chviličku na to přichází skupinka postarších Arabů, které jsme potkali u večeře. Posadili se k vedlejšímu stolu. Jen, aby se se mnou nechtěli bavit, než přijde Michal. "Uff, ještě, že už jsi zpátky. Ti Arabové se s námi určitě budou chtít bavit." "Proč myslíš?" "No jo, už na nás posunkují, ať si přisednem." Zvedáme se a jdeme k vedlejšímu stolu, kde nám tyto dva arabské páry nabízí místa. Jedna z žen, která umí nejlépe z nich anglicky, se ujímá vedení a představuje nás. Představuje nám svého manžela, doktora umění a toho druhého muže, doktora filozofie a jeho manželku. Obě učí tělocvik na uni− verzitě v Alexandrii, kde všichni žijí. Tady jsou na dovolené. Zajímají se o to, co děláme my. Jsou velmi milí a přátelští. "Are you muslim?" "Sorry, but we are not muslim." "And arabic?" "No, either no arabic." "But you know arabic?" Vysvětlujeme, že ani arabsky neumíme nic, kromě pár základních zvořilostních frází. Ještě chvíli si pak poví− dáme o Alexandrii, o Alexandrijské knihovně a o jejich práci. "I´m sorry, but our friends are expecting us." Loučíme se a přidáváme se k Hanymu a Osamovi. "Where are we going?" "It depens on you." "Ok, café at Old market." Super, tam už jsme dneska byli a tak trochu už víme, co čekat. Nastupujeme do mikrobusu spolu s dalšími Araby a vyrážíme vpřed stylem plný plyn, plná brzda. Co chvíli mikrobus zastaví, aby přistoupili další pasažéři, výjimečně i někdo vystoupí. Za chvilku už jdeme ulicí na Old market. "Have you been here yet?" "Yes, today afternoon." "And do you know AsirAsab?" "No, what is it?" Kluci zahnou za roh do ma− lého přístěnku, hned vedle arabského rychlého občerstvení. V místnosti stojí pult a na něm půl− litry, ale jen čtvrtlitrové. Ve výklenku je vidět nějaká bedna z nerezu s otvorem, je to lis a do otvoru strká arabský mladík stonky cukrové třtiny. Otvorem dole pak do kbelíku vytéká nazelenalá zakalená hustě napěněná tekutina, kterou jiný mladík rozlévá do připravených půllitrů. Hany nám každému podává jeden z nich...voní to jako čerstvě posečená tráva, možná to i tak chutná, nevím, čerstvě posečenou trávu jsem nikdy neochutná− vala... a je to velmi, velmi sladké. Kluci čekají, jak nám tento tradiční arabský nápoj bude chutnat a když vidí, že chutná, vysvětlují nám co to je. Na cestu si bereme stonek cukrové třtiny, jehož dužinu žvýkáme a vysá− váme z ní sladkou šťávu. Jdeme dál ulicemi, které jsme už odpoledne procházeli, zastavujeme se v pekařství a pak nám kluci ukazují, kde bydlí. Jsou ubytováni v jedné z místních ubytoven...dům s mnoha místnostmi

a v nich mnoho postelí, skoro žádné soukromí. "And from this telephon I call to my mum." Je to zvláštní, často jsem si Araby představovala jako velmi tvrdé nepřístupné lidi, kteří své city nikdy nedávají najevo. Asi je to dojem z toho, jak se stále v našich sdělovacích prostředcích mluví o arabských teroristech, Palestincích a vše je provázeno záběry z Iráku, kde zuřiví arabští extrémisté útočí na mírové jednotky, které jim přijeli pomoct. Ale tihle lidé tady kolem mě jsou velmi citliví, často tihle muži dají najevo své city více než muži v Evropě. Jsou vstřícní, milí, laskaví, umí se bavit, milují své ženy, mají problémy, něco je těší a z něčeho jsou smutní, něco je baví a naplňuje a něco dělají, protože to jinak nejde, mají své sny a taky své prohry. Je moc fajn to poznat a být toho součástí. Hany je z městečka, které leží poblíž Káhiry, má tři sourozence a rodiče, které navštěvuje, když má volno a to je jednou za dva měsíce. Pracovní týden tu má šest pracovních dnů a délka pracovní doby je denně dvanáct hodin, jeden den v týdnu mají volný. Hany a Osama pracují sedm dnů v týdnu a volné dny si vybírají najednou, obvykle tedy pracují celých sedm týdnů a pak mají sedm dnů volna. Osama má osm sourozenců a je z Káhiry, původní profesí je učitel dějepisu, ale práce není a tak pracuje tady v Sharmu jako číšník. Hany je původní profesí účetní. Oba by raději dělali něco jiného, ale sehnat jiné dobře placené místo je na zázrak a tak alespoň doufají, že se časem dostanou do více hvězdičkového hotelu, kde jejich plat několika− násobně vzroste. Teď mají plat 400−500 egyptských liber (1 libra je asi 4 Kč), ale pak by mohli mít měsíční příjem kolem 2000 liber. Jenže už v tomhle hotelu je někdy hodně těžké se zavděčit turistovi a v těch více hvězdičkových přibude ještě jeden nešvar, kterému turisté holdují a to je konzumace alkoholu ve vysokých dávkách. Alkohol je v těchto "lepších" hotelech podáván v průběhu jídla a často pak číšníci musí z jídelny vynášet hosty, kteří nejsou schopni odejít po svých vlastních nohou. Taková situace není nijak příjemná a tady se navíc stává v zemi, kde lidé téměř vůbec alkohol nepijí a ani nechápou, proč to někdo dělá. Konzumaci alkoholu, nevázané vztahy mezi ženami a muži a další ne příliš dobré věci pak považují za výsledek křesťanství a křesťanskou kulturu s tím mají spojenou a to většinou i proto, že mnozí z nich nikdy neopustili Egypt a svět za hranicemi své vlasti znají jen z televizní obrazovky nebo od turistů. "This café is good for you?" Došli jsme až na větší pro− stranství mezi domy, kam tu− risté jistě na svých toulkách za nákupy jen tak nepřijdou. Prostranství je zaplněno plasto−

vými židlič− kami a téměř všechny jsou obsazené. Tu a tam je malý stolek. Jako ve správ− né arabské kavárně tu je televize, kavárna je rozlehlá a tak tu jsou dvě, aby každý dobře viděl. Sedáme si do ústraní a hned přichází obsluha a přistavuje nám stoleček. Všichni si dáváme černý čaj. "Would you like play domino?" To by bylo prima, ale my ho neumíme hrát. "We will explain it to you." Hany a Osama vypadají jako malí kluci, kterým září oči radostí, kteří se co chvíli pošťuchují a dobírají si jeden druhého. Vysvětlují nám hru a učí nás jak si vzít do ruky hrací kameny a jak je nejlépe klást. Je vidět, že je to baví a že konečně mají trochu času být sami sebou a zapomenout na škrobenost, kterou vyžaduje jejich práce. V televizi dávají záznam zápasu žen v ringu, nelíbí se mi to, jak ženy z té naší kultury dokáží zahodit všechno, co je dělá krásnými a jedi− nečnými a chovat se hůř než nějaké stvůry. Muži v kavárně se tím ale baví, smějou se tomu.

Vi z e j i h o č e s k ý c h s b o r ů S L O V O Ž I V OTA : Kol.1:28−29 Jeho zvěstujeme, když se vší moudro− stí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu. O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou. (ČEP)

Kol.1:28−29  Kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého člověka a učíce všelikého člověka ve vší mou− drosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O čež i pracuji, bojuje podle té jeho mocnosti, kteráž dělá ve mně dílo své mocně. (BK 1613)

2. Paral. 7:14  a můj lid, který se nazývá mým jmé− nem, se pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi. (ČEP)

2. Paral. 7:14  A ponižujíce se lid můj, nad nímž jest vzýváno jméno mé, modlili by se, a hledali by tváři mé, a odvrátili by se od cest svých zlých: i já také vyslyším je s nebe, a odpustím hřích jejich, a uzdravím zemi jejich. (BK 1613)

Izajáš 54:2  Rozšiř místo ve svém stanu, ať na− pnou stanové houně tvých příbytků. Nerozpakuj se! Natáhni svá stanová lana a upevni kolíky. (ČEP)

Izajáš 54:2  Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. (BK 1613)

"Do you like it?" "It is funy, isn´t it?" Vysvětlujeme jim, že se nám to ne− líbí, že v ně− čem je ta

Trapní rodiče M. Hauserová Když jsem byla malé dítě, měla jsem nejlepší rodiče na světě.

naše společnost možná svobod− nější než ta jejich, ale na druhou stranu jsme tu svobodu využili k prosazení sebe sama nad druhými. Ženy se chtějí vyrovnat mužům a v mnohém je i předčit a jde to až tak daleko, že dnes už ani neví, proč vlastně mít muže doma. K čemu vlastně je tento tvor, který se občas doma vyskytuje a na kterého žena musí vydělávat, živit ho a šatit ho a v čem je pří− nosem jinak fungující neúplné rodině. Osama se hodně ptá na věci, které buď slyšel nebo viděl v televizi a chce vědět, jestli to tak opravdu v naší společnosti funguje. Sám není spokojený s některými požadavky, zákony a nařízeními, které musí dodržovat ženy v muslimském světě. Chtěl by pro ně větší svobodu pohybu, více pracovních příležitostí a možnost se svo− bodněji rozhodovat. Na druhou stranu má rád kulturní i náboženské zvyky společnosti, ve které žije. V mnohém má velmi zkreslené představy o svobodě v naší západní kultuře a když mu vysvětlujeme některé aspekty té "naší západní svobody", nechce tomu věřit. Ptá se, jestli je skutečně možné, aby žena u nás měla děti s mužem, který není její manžel a bylo to normální. Vysvětlujeme, že pro nás a našeho Boha to normální a dobré není, ale pro naši společnost to normální je a není to žádný problém. Nechápe ani když mu pak ještě řekneme o tom, že pro naší společnost dokonce není problém, aby dva lidé stejného pohlaví uzavřeli manželství. Raději měníme téma našeho rozhovoru, kluky zajímá jak to u nás v Čechách vypadá, jak teplé je tu moře a jaké jsou teploty v létě a v zimě. Šokuje je zjištění, že v zimě jsou u nás teploty pod bodem mrazu a napadne sníh, který leží několik měsíců. A už vůbec nechápou, jak můžeme žít někde, kde tak často prší a kde je v létě taková zima. Vyptávají se kolik co u nás stojí, jaké máme platy a jaké jsou životní náklady a také kolik stojí u nás studium na univerzitě. "And your wages are enough for living here? Because it is very small amount of money, isn´t it?" Hany nám vysvětluje, že kromě platu, který dostává, mu zaměstnavatel zajišťuje uby− tování, stravu a pracovní oděv. Životní náklady jsou tu také velmi nízké. Celoročně je tu teplo a tak v domech nepotřebují topit, mít zimní oblečení a boty do sněhu. K jídlu stačí arabský chléb, olej a zelenina. A co budoucnost? Oba by chtěli založit rodinu, mít ženu, se kterou si budou rozumět a vychovávat děti a dělat to, co by je bavilo a uživilo. Jsou prostě úplně normální. "Ok, we are going back. Thank you very much for all and see you tomorow." Kluci nás ještě doprovází na stanoviště mikrobusů, nasedáme do jednoho z nich a už nám Old market mizí z dohledu. "Pojď, už vystupujem." Soukáme se z busu a míříme promenádou k našemu hotelu.

Pokračování příště

Maminka měla nejkrásnější vlasy, nádherně voněla, nosila vkusné šaty – byla jsem na ni opravdu pyšná. Tak hezkou maminku jste ještě neviděli! A tatínek – ten byl nejchytřejší z celé fabriky, kde pracoval. V podstatě tam všechno stálo na něm. Nebyl sice ředitel, ale schopnostmi ředitele mnohonásobně převyšoval. A jaké měl svaly! Když byl nablízku, nemohlo se vám absolutně nic stát. Nevím, co se vlastně stalo, ani nemohu přesně určit, kdy ta změna nastala, ale když mi bylo asi tak 12 let, rodiče se začali rapidně zhoršovat. Šlo to s nimi den ode dne s kopce. Snažila jsem se jim pomáhat. Vy− světlovala jsem jim, že jsou trapní, že takhle se žádní rodiče nechovají, ale nedali si říct. Maminka, která si vždy potrpěla na hezké oblečení, úplně ztratila soudnost. Styděla jsem se s ní vyjít na ulici. A táta? Ten inteligentní skoro ředitel velké fabriky plácal takové nesmysly, že se to ani nedalo poslouchat. A ty jeho věčné zákazy a rozkazy! Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že vím sama nejlépe, co mám dělat. Nedal si říct. Byl neuvěřitelně tvrdohlavý, a tak jsem to vzdala. Nemělo to cenu, stejně za chvíli vypadnu z domu… Pak jsem vypadla, vdala se a měla děti. Rodiče pomalu přicházeli k rozumu. Chvíli to ještě trvalo. Ty jejich zastaralé názory na výchovu dětí a sklony k poučování mě ještě stále dráždily, ale už se to dalo vydržet, zvlášť když pohlídali vnoučata, odpustila jsem jim ledacos. A dnes? Moje třináctiletá dcera je chudák. Má fakt nemožnou a trapnou matku. Stydí se za mě, snaží se mi pomáhat, ale znáte to, starší člověk se mění pomalu… Ale jedno vám povím: Já mám nejlepší rodiče na světě! (ze Zpravodaje rádia Proglas převzala E. Plchová)

Sbírka pro Domeček Pokud chcete finančně podpořit toto středisko, které pomáhá dětem i dospělým smysluplně prožít volný čas, aniž by pociťovali svůj handicap, můžete svůj příspěvek zaslat na účet číslo: 19−0563095349/0800

Karel Zettl statutární zástupce a ředitel střediska Domeček, Trhové Sviny v ulici Branka 588. tel.: 386 322 545, 607 814 868 fax: 386 321 577 e − mail: [email protected] http://www.domecek.org/

Slovenský Continentals S radostí oznamuje: Toto ti nesmí uniknout. Zapoj se do jarního evangelizačního tažení s novým programem: „Důvod k radosti“ Je tu místo pro tebe! Neváhej a přihlas se! Volná jsou místa: zpěváci (S A T B), technici, tanečníci.

Přihlásit se můžete do 15. prosince 2006 na adrese:

Termín: jarní prázdniny 2006

nebo e−mail na: [email protected]

Tréninkový tábor se uskuteční v krásném prostředí Veĺké Fatry!

Další informace jsou na: www.continentals.sk a nebo u Elišky Plchové: [email protected]

Věková hranice: 15−30 let.

Continental Ministries Slovakia Zátišie 12 831 03 BRATISLAVA 3

Rozpis shromáždění sborů: Prachatice

České Budějovice

Agitační středisko Pod Hradbami neděle od 15:30

Jana Čarka 7, Suché Vrbné modlit. procházky − St 18:00 modlitební ve sboru − St 18:00

Český Krumlov,

budova Ambit neděle od 9:00 modlitební − čtvrtek od 18:30

Vimperk,

Čelakovského 345 neděle od 15:00

(+dopolední půst za partnery)

neděle 15:00

Setkání mládeže v Č. Krumlově − sobota 16:00 v Č. Budějovicích − pátek 17:30

Tento zpravodaj si vyhrazuje právo nezodpovídat za případné chyby dodané s příspěvky jednotlivých autorů. Děkujeme za pochopení.

Jedinečná planeta 1.část

vysledován až k objevu, ke kterému došlo na vrcholku hory (Mount Wilson), shlížející na Los Angeles.

<<< „We shall not cease from exploration and the end of all our exploring will be to arrive where we started. And know the place for the first time.“ T. S. Eliot (Nikdy nepřestaneme bádat a na konci veškerého našeho bádání dojdeme tam, kde jsme začali. A poprvé budeme ono místo znát.)

V letech 1921 až 1926 astronom Edwing Hubble pomocí tohoto dalekohledu

E. Hubble

Koncem léta 1977 byla odstartována historická prů− zkumná mise. Dvě kosmické sondy, pokřtěné − Voyager 1 a 2 – se osvobodily od zemské přitažlivosti a vydaly se na cestu k vnějším sférám Sluneční soustavy.

Mount Wilson Observatory California

Jejich hlavním cílem byly čtyři velké vnější planety této soustavy – Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Po dobu 13 let sondy Voyager zkoumaly tyto tajemné světy zblízka, shromažďovaly data a vysílaly zpět na Zemi úžasné snímky.

učinil jeden z největších objevů v historii vědy. Štěrbinou observatoře na Mount Wilsonu Hubble odhalil skutečnou velikost vesmíru.

Mezi tisíci snímky planet a měsíců byl ten snad nej− pamětihodnější zachycen 14. února 1990, když se Voyager 1 přiblížil až k samému okraji Sluneční soustavy... a potom se obrátil zpět ke Slunci. Běžnými a širokoúhlými kamerami sonda zachytila dosud nevídané pohledy na naši domovskou hvězdu a šest planet, které kolem ní obíhají. Jedna z nich se jevila jako malý světlý bod zalitý paprsky slunečního světla.

Robert Jastrow: „V době, kdy se Hubble věnoval své práci, mnoho astronautů věřilo, že Galaxie – naše Galaxie – představuje konečnou hranici vesmíru, za níž už nic není.“

Voyager 1 a 2

Edwin Hubble toto vnímání vesmíru změnil, když použil nejvýkonnější dalekohled své doby, aby vyfotografoval nezřetelné objekty v kosmu, u nichž se dlouho předpokládalo, že se jedná o blízká mračna složená z plynu a prachu. Habble určil, že tyto světlé skvrny jsou vlastně samostatné galaxie – mnohé stejně velké nebo větší než naše vlastní Mléčná dráha. Robert Jastrow: „Důsledkem jeho objevu bylo zjištění, že vesmír se ve skutečnosti skládá z miliard galaxií, přičemž každá z nich čítá miliardy hvězd a planet... A byl to vesmír tak bohatý kvantitativně i svou rozmanitostí, že to přesa−

Byla to Země ze vzdálenosti téměř šesti a půl miliardy kilometrů. Zatímco svět užasle zíral na tento světelný bod, nekonečné otázky o jeho významu, účelu a důležitosti náhle získaly novou platnost. A opět – jako v dobách minulých – jsme začali uvažovat o roli naší planety v rámci onoho velkého vesmírného systému.

Pátrání po smyslu ve vesmíru Tajemství významu Země ve vesmíru je výzvou pro filozofii a vědu už více než 2000 let. Prvotní představy byly utvářeny díly řeckých učenců Aristotela a Ptolemaia. Učili, že Země sedí nehybně uprostřed nebes, zatímco Claudius Měsíc, Slunce a ostatní hvězdy Aristoteles Ptolemaius Koperník a planety ji obíhají. Tato geocen− trická teorie byla základem západní kosmologie po 18 století. Potom, v roce 1543, polský astronom Mikuláš Koperník, doslova podnítil revoluci. Ve své knize „O pohybech nebeských těles“, Koperník tvrdí, že Země není nehybná, ale naopak, že obíhá spolu s dalšími planetami okolo Slunce. <<< Dennis Danielson (univerzitní profesor a editor knihy „O kosmu“) : „Poprvé bylo správné pochopení mechaniky a uspořádání Sluneční soustavy na dohled. Zdálo se, že představa pohybující se Země hrubě porušuje některé základní principy. Ale Koperník měl onu potřebnou duševní sílu. Představit si to, co se dokonce i jemu zdálo absurdní. Tak pomyslel na nemožné – Země se pohybuje. A když už si představíte, že se pohybuje Země (namísto Slunce), matematika celého toho kosmického stroje začíná dávat smysl. To byl ten klíč, který odemknul bránu jednoho z velkých tajemství vesmíru.“ Koperník položil základní kámen moderní astronomie. 400 let po jeho objevu se empirický fakt, že naše planeta není středem Sluneční soustavy, vyvinul do toho, co je dnes známé jako „Koperníkův neboli kosmologický princip“ – tedy myšlenka, že Země nezaujímá ve vesmíru žádné přednostní místo. Jay Richards (Philosopher Discovery Institut): „Koperník měl teoretický způsob <<< vysvětlení domnělého pohybu planet po obloze. To bylo vše. Nebyla to ovšem teorie, která by nám řekla, jestli Země je nebo není vyjímečná. Nebo jestli my hrajeme v celém tom schématu nějakou významnou roli. Nebo jestli každé místo ve vesmíru je stejné. Přesto bylo toto přehodnocení Koperníka ve 20. století velmi významné. Často se nazývá „princip průměrnosti“. Tato teorie říká, že naše místo a postavení jsou průměrné. Nejsou vyjímečné. A výsledek? Neměli bychom se domnívat, že jsme jakýmkoliv způso− bem privilegovaní, nebo že vesmír byl vyprojektován s ohledem na nás nebo na bytosti nám podobné.“ Koperníkův princip – a představa zemské nevýznamnosti – byly popularizovány během sedmdesátých a osmdesátých let minulého století zesnulým astronomem Carlem Saganem. Ve své populární knize „Bleděmodrá tečka“ Sagan napsal: Kvůli odrazu slunečního světla se zdá, že Země sedí v paprscích světla, jako by tento malý svět měl nějaký zvláštní význam.

„Vesmír je osídlen nespočetnými zeměmi a možná i nespočetnými formami života.“ hovalo představivost laiků i astronomů. Hubble tak vlastně rozšířil hranice vesmíru.“ Hubble odhalil, že Mléčná dráha (galaxie čítající více než miliardu hvězd včetně našeho Sluce), je pouhý světelný bod ve vesmíru. Robert Jastrow: „Když Hubble objevil, že existuje mnoho galaxií, zjistili jsme, že naše galaxie není vůbec ničím významná – je jen jednou obyčejnou galaxií mezi miliardami dalších. A to je skutečně rozšíření Koperníkova principu.“ Od okamžiku, kdy Edwin Hubble došel ke svému objevu, uplynulo již více než 80 let, a přesto ještě dnes jeho zásadní důsledky vyvolávají zcela základní otázku: Potvrzují poznatky současné vědy skutečně původní tvrzení Koperníkova principu, že Země a život na ní existují ve vesmíru bez účelu či významu? „Vesmír je osídlen nespočetnými zeměmi a možná i nespočetnými formami života.“ (Robert Jastrow) Z Koperníkova principu vyplývá víra, že v celé naší galaxii a v celém kosmu existuje hojný počet obyvatelných planet a vyšších forem života. Snad žádné vědecké úsilí nebylo touto myšlenkou ovlivněno silněji než výzkumný program nazvaný „SETI“. <<< Seth Shostak (senior astronomer SETI institute): „SETI (což samozřejmě znamená hledání mimozemské inteligence) se právě o tohle snaží. Pátráme po mimozemské inteligenci, jinými slovy hledáme mimozemšťany, kteří jsou alespoň tak chytří jako my. Tedy nesnažíme se o to tak, že bychom se za nimi někam vydali (jak se to dělá ve filmech), nebo že bychom čekali, až oni dorazí k nám... Snažíme se nalézt tyto cizince, chcete−li, doma, na bázi naslouchání signálům, které by mohli vysílat směrem k nám... A tak používáme velké dalekohledy, mířící k jiným hvězdným sou− stavám a snažíme se nalézt nějaké signály, které by vypovídaly o tom, že tam někde existuje nějaká kosmická společnost.“ Od roku 1960 používají výzkumní pracovníci programu SETI radioteleskopy po celém světě, aby monitorovali

...jevila se jako malý světlý bod zalitý paprsky slunečního světla. Byla to Země, ze vzdálenosti téměř šesti a půl miliardy kilometrů. vysílání ze vzdálených oblastí Mléčné dráhy.

Ale je to jen ná− hoda, dílo geometrie a optiky. Podívejme se znovu na tu tečku. Je tady. Je to náš domov. To jsme my... >>> Naše vnímání sama sebe, naše představa vlastní důležitosti, sebeklam, že máme jakési privilegované postavení ve vesmíru – a jako výzvu k úvaze zde máme tuto malou tečku slabého světla. „Naše planeta je osamělým světlým bodem v rozlehlém kosmu zahaleném tmou.“ Carl Sagan. Jeden z důvodů pro obecné přijetí Koperníkova principu může být

Ačkoli dosud ještě nebyly odhaleny žádné konkrétní známky inteligentního života, uvedla tato pátrání do pohybu řadu spekulací a možnosti existence mimozemských civilizací. Seth Shostak: „Odhady se na různých místech liší. Carl Sagan se domníval, že by mohly existovat milióny civilizací, které jsou jakýmisi našimi současníky. Dokážu si představit, že v Mléčné dráze jde počet současných inteligentních civilizací, myslím, pravděpodobně, řádově do tisíců, možná statisíců. Ale základem toho, když se lidé ptají: „proč si myslíte, že tam někde jsou,“ je fakt, že vesmír je mimořádně bohatý a mimořádně veliký. V kosmu existuje asi jedna miliarda triliónů hvězdných systémů. Takže pokud na naší Sluneční soustavě a na naší planetě Zemi není něco velmi zvláštního, či chcete−li zázračného... Pokud na ní není něco mimořádně neobvyklého, pak to, co se stalo zde, se muselo stát v historii vesmíru mnohokrát.“ Pokračování příště

Známá lidová rčení... poznáš je? 1. Donace individua rodu Equus neopravňuje akceptora k vizuální percepci dentální soustavy tohoto jedince. 2. Odolnost rostliny opatřené žahavými chloupky vůči poklesu teploty pod 273,14 Kelvinů je dokonalá. 3. Blokování svislého informačního kanálu nelze kompenzovat finanční transakcí typu emptio venditio ve výdejně léků.

9. Striktní dodržování zásad občanského soužití vede k maximální délce pěšího transferu jednotlivce, který se tak chová. 10. Podmínkou koexistence jedince druhu Homo sapiens a společenství druhu Canis lupus je sjednocení akustické signální soustavy. 11. Občan záměrně poskytující klamné informace současně neoprávněně, což je axiom, převádí do svého vlastnictví majetek spoluobčanů nebo společnosti.

4. Odolnost rostliny opatřené žahavými chloupky vůči poklesu teploty pod 273,14 Kelvinů je dokonalá.

12. Prognózu optimálního okamžiku pro své akce proveď podle modelového vztahu domestikovaného vodního opeřence k plodenství kulturních trav.

5. Kinetická energie bilaterálního a zpravidla heterosexuálního vztahu, který je podmíněn upřednostňováním druhého, může být použita k transferu vysokých geologických útvarů.

13. Dne 2. února vydává drobný opeřenec své typické akustické signály bez ohledu na s tím spojené nebezpečí letálního poklesu teploty.

6. U závodů na zpracování obilí řízených Láskou je poměrně nízká produktivita práce vyvážena naprostou spolehlivostí.

14. Entropie průchodu lichokopytníka se zádovými zásobníky tuku vodicím otvorem kovového hrotu je obecně vyšší než entropie přechodu jedince druhu Homo sapiens vyznačujícího se statisticky významně vyšší životní úrovní ve srovnání s průměrem množiny jedinců sdílejících s ním stejný časoprostor do říše našeho Stvořitele.

8. Přenos informace od jedince s kalorickým deficitem k jedinci s kalorickou potřebou již saturovanou je blokován.

1.Darovanému koni na zuby nehleď; 2. Mráz kopřivu nespálí; 3. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí; 4. Mráz kopřivu nespálí; 5. Láska hory přenáší; 6. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě; 7. Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem; 8. Sytý hladovému nevěří; 9. S poctivostí nejdál dojdeš; 10. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti; 11. Kdo lže, ten krade; 12. Dočkej času jako husa klasu; 13. Na Hromnice musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout; 14. Spíše projde velbloud uchem jehly, nežli boháč vejde do Božího království.

7. Při zjištění záměrného transportu části horniny od občana A k občanu B je posledně jmenovaný povinnen uskutečnit zpětný přesun po stejné dráze, tedy v opačném směru, k prvně jmenovanému, avšak s použitím žitného pečiva.

Uzavírá se V E L K Á S O U T Ě Ž pro všechny, kdo rádi fotí, kreslí, malují, črtají, kolážují...

Téma bylo: Nejoriginálnější reklama na noviny "milost&pravda"

Číslo 5 autor: Josífek Štrbko (téměř 6 let) „Opravdu každý z naší rodiny čte M&P“

Pravidla soutěže: Výtvor měl být dvojrozměrný (ne − sochy, busty, plastiky...☺) o maximální velikosti papíru A4. Zúčastnit se mohl kdokoli. Kdo předal nebo poslal své dílko do konce listopadu, byl zařazen do soutěže. (Pro opozdilce máme ještě termín do začátku Banketu − doneste na místo konání) Hlasování: Každý čtenář milosti&pravdy může posléze hlasovat (každý má pouze jeden hlas) pro dílo jemu nejbližší. Pokud již nyní víte, že nebudete přítomni na Banketu 2006, můžete hlasovat e−mailem již nyní. Ostatní mohou hlasovat na místě konání. Výherce: Na Vánočním Banketu 2006 bude autor nejpopulárnějšího díla odměněn. Soutěžní díla: Číslo 1 autor: Máťa Kočerová; „Na výlet k pyramidám jedině s méďou a novinami M&P“ Číslo 2 autor: Michal Kočer; „Ani muslimský svět neodolá přečíst si nové číslo M&P“ Číslo 3 autor: Eliss Plchová; „S.O.S. zpráva“ Číslo 4 autor: Danča a Martin Krédlovi; „M&P, noviny i pro nejmenší.“

Číslo 8 autor: domácí skupina Otěvěk „M&P noviny pro jednotlivce i rodiny“

Číslo 6 autor: Honzík Zettl (téměř 6 let) „Milost a pravda není černobílá“

Číslo 7 autor: Jarda Novák „M&P na vrcholu Greifenberg 2618 m“