milost & pravda z p r a v o d a j září 2006 Slovo úvodem (Znovu)zrození Zrození samo o sobě je úžasný zázrak. Narodí se něco nového, čistého, neposkvrněného... něco, co je připraveno naplnit své životní poslání. Malinký, úplně nový človíček se pomalu učí co se děje kolem něho, co se děje s ním samotným a jak bude vypadat jeho další krůček. V tomto období je velmi důležité, v jakém prostředí a pod jakým vlivem rodičů bude vyrůstat. Naprosto stejné je to se znovuzrozením. Ať už jde o dítě, (které si plně uvědomí svou hříšnost a potřebu Božího odpuštění) nebo o puberťáka, mladíka, do− spěláka či starce. Jakmile kdokoli z nich učiní onen krok k Bohu a projde znovuzrozením, stane se úžasný zázrak. Narodí se něco nového, čistého, neposkvrněného... něco, co je připraveno naplnit své životní poslání. Úplně nový člověk se pomalu učí co se děje kolem něho, co se děje s ním samotným a jak bude vypadat jeho další krok. V tomto období je velmi důležité, v jakém prostředí a pod jakým vlivem bude vyrůstat. Občas slýcháme, že "znovuzrozením jsem udělal tlustou čáru za starým životem", ale ono je to ještě lepší. Ježíš nám dal nový život. Naše hříchy zničil a vzdálil je od nás nekonečně daleko, jako je východ od západu. Starý život je pryč, nemá s námi nic společného, pominul. "Všechno staré pominulo a vše je nové." Ne zakryté, ale nové! Přešli jsme ze smrti do života a před námi se ote− vřely nevídané možnosti. Jsme noví lidé, kteří v této "novotě" života mají naplnit své poslání na modré planetě a pak se vrátit domů k Tatínkovi. Nádherným příkladem nového života nám může být Terezka, které tímto z celého srdce přejeme, aby ji Pán ve své náruči hýčkal a chránil každou vteřinu jejího života. Rodičům blahopřejeme a nechť Vám (ale i tetám a strýčkům ☺) dělá Terezka jen radost.
v š e c h
j i h o č e s k ý c h
ročník 6
číslo 9
Moc odpuštění Odpuštění není jen jednorázový skutek, ale způ− sob života, který nás má dovést do všech požehnání v Kristu: „Já vám však říkám: Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují, abyste byli synové svého Otce, který je v nebesích“ (Mat. 5:44–45). Podle Ježíše není odpuštění o tom, že si vybereme nebo zvolíme, komu bychom měli odpustit. Nemů− žeme říci: „Tys mě příliš zranil, tak ti neodpustím.“ Kristus nám říká: „Neboť milujete−li ty, kdo vás milu− jí, jakou odplatu máte? Zdali i publikáni nečiní to samé?“ (5:46). Nezáleží na tom, kdo k nám může chovat zášť, kdo nás nenávidí. Jestliže se budeme snažit si to udržet, povede to k hořkosti, která otráví každou stránku našeho života. Neodpuštění způsobí du− chovní nouzi, slabost a ztrátu víry, což ovlivní nejen nás, ale každého v našem okruhu. Během padesáti let své služby jsem viděl strašnou devastaci v životech těch, kdo odmítli odpuštění. Jednou jsem viděl muže, který padl mrtev v záchvatu hořkosti, způsobené jeho odmítnutím odpustit. Ně− kdo ho urazil a on své zranění nikdy nepustil. Tak asi minutu kvůli tomu zuřil, svíral pěsti a jak byl tím vším zdrcený, jeho mrtvé tělo se zhroutilo přes stůl. Ale také jsem viděl úžasnou moc ducha odpuštění. Odpuštění mění životy, způsobí, že se otvírají nebeská okna. Naplňuje naše poháry duchovního požehnání až po okraj překypujícím pokojem, radostí a odpočinkem v Duchu svatém. Ježíšovo vyučování o tomto předmětu je velice specifické, a jestliže chcete přejít do této nádherné oblasti požehnání, potom věnujte pozornost Jeho slovům a chopte se jich. 1. Ochota odpustit druhým není u Boha žádná zásluha
15.8.2006, krátce před jedenáctou hodinou večerní se narodila Terezka Pomahačová. Pro rodiče to znamenalo 47 cm veliké radosti a 2,88 kg opravdu milovaného pokladu. −x−
V tomto čísle speciální přílo− ha o skutečně jedinečném Božím národě.
Ježíš nám říká: „Odpustíte−li totiž lidem jejich prohřešky, odpustí váš nebeský Otec i vám. Ale jestliže lidem neodpustíte jejich prohřešky, pak ani váš Otec neodpustí vaše prohřešky vám“ (Mat. 6:14–15). Nemylte se: Bůh se tu s námi nedohaduje. On neříká: „Protože jsi odpustil druhým, odpustím já tobě.“ Nikdy si nemůžeme zasloužit Boží odpuštění. Jedině prolitá krev Krista si zaslouží odpuštění hříchu.
Den modliteb za pokoj Jeruzaléma, nová celosvě− tová iniciativa křesťanů Pán probouzí po celém světě křesťany všech deno− minací, aby se s novou naléhavostí modlili za pokoj Jeruzaléma. Věříme, že žijeme v době, kdy je to nesmír− ně důležité. Pro svou iniciativu vidíme několik důvodů. Izraelští představitelé sami žádají křesťany, aby se mo− dlili za Izrael. Ve světě dochází k alarmujícímu nárůstu antisemitismu, který již připomíná dny před vypuknu− tím druhé světové války. K tomu církev nemůže a nesmí mlčet, zejména ne v Evropě. Přetrvávající konflikt na Blízkém východě produkuje hrozné krveprolití na obou stranách, které by nás mělo vést k pláči a modlit−
D. Wilkerson
Spíš nám tu Kristus říká v podstatě toto: „Úplné vyznání hříchu vyžaduje, abys odpustil druhým. Budeš−li si držet jakékoli neodpuštění, potom jsi nevyznal všechny své hříchy. Opravdové pokání zna− mená vyznání a zanechání veškeré zášti a nenávisti, ukřižování každé stopy hořkosti k druhým. Cokoliv menšího není pokání.“ Tohle jde ruku v ruce s jeho Blažeností ze stejného kázání: „Blaze milosrdným, neboť jim se dostane milosrdenství“ (Mat.5:7). Ukazuje tu: Odpusť druhým, abys mohl přijít do požehnání a radosti synovství. Bůh potom na tebe může vylít projevy své lásky. Opravdu, když Ježíš říká: „Milujte a žehnejte těm, kdo vás proklínají, abyste mohli být dětmi svého nebeského Otce“ (viz 5:44−45), říká nám tím: „Ochota odpouštět je pravá přirozenost Božích dětí. Když odpouštíte, zjevujete Otcovu přirozenost světu.“ „Vy však milujte své nepřátele a konejte dobro… a neočekávejte nic nazpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým. Buďte tedy milosrdní, jako je milosrdný i váš Otec… Odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno. Míru dobrou, natlačenou, natřesenou a přetékající dají do vašeho klína. Jakou mírou totiž měříte, takovou vám bude zase odměřeno“ (Luk. 6:35–38). 2. Je nám přikázáno milovat naše nepřátele Podle Ježíše je nepřítelem někdo, kdo nás proklíná, nenávidí, pomlouvá, zneužívá nebo pronásleduje (viz Mat. 5:44). Podle jeho definice nemáme nepřátele jen ve světě, ale občas v církvi a možná i v hrobě. Mluvil jsem s jednou křesťankou, která v sobě léta nosila nenávist ke svému otci. Už dlouho byl mrtvý, ale ona mu nikdy nebyla schopná odpustit dlouhé roky, kdy ji zneužíval. Tohle způsobilo, že v ní velice rychle zakořenila hořkost a ovlivňovala celý její život. Její radost v Kristu byla umenšena a kdykoliv se modlila, zdálo se, že je nebe jako z bronzu. Později její trápení ještě vzrůstalo, cítila v sobě zvyšující se nepokoj. Tak začala pilně číst Boží slovo a Ježíšova slova v této pasáži ji usvědčila. Pomalu se začala vzdávat veškeré své hořkosti. Dnes tato žena chodí v oblasti požehnání, protože našla sílu v Kristu, aby odpustila
S l o v o
Genesis 17:1 Když bylo Abramovi devětade− vadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: "Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! Všemohoucí! To je slovo! Skutečnou otázkou je, zda−li pravda o tom, kdo je Bůh, a že je všemohoucí, nějak ovlivňuje způsob, jak žijeme. Bůh je všemo− houcí, neomezený. Neexistuje nikdo větší, nikdo, kdo je víc. A opačným extrémem je ďábel. Nemyslím tím to, co učí někteří filozofové, že ďábel má stejnou moc zla jako Bůh dobra. V žádném případě. Ďábel se Bohu nerovná vůbec v ničem. Je to padlé stvoření. Ten, koho Bůh stvořil, se nemůže nikdy v ničem Bohu vyrovnat. Bůh ho odvrhl tak daleko od nebe a své
bám. A v neposlední řadě existuje trvalý biblický man− dát modlit se za pokoj Jeruzaléma (Žalm 122). Cíl iniciativy je prostý: modlit se vždy první neděli v měsíci říjnu za pokoj Jeruzaléma, aby se takto v mo− dlitbách spojilo co nejvíce křesťanů. Hlavním iniciátorem akce je Robert Stearns (Eagle's Wings, USA). Dále ji podpořili např. Jack Hayford, Ravi Zacharias, Mike Bickle, Benny Hinn, Francis Frangipane, Tom Hess, Yonggi Cho, Mahesh Chavda a mnoho dalších. V České republice koordinuje Den modliteb za pokoj Jeruzaléma Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ). Srdečně zveme všechny, kteří se chtějí k této výzvě připojit v neděli 1.10.2006 od 18 h na modlitební setkání, které se uskuteční v prostorách Slova života – Jana Čarka 7, Suché Vrbné, Č. Budějovice. §
přítomnosti, že se tam tomu říká místo naprosté temnoty. Je od Boha tak daleko, že žije v místě smrti. Jeho pravdou je lež, jeho budoucností mučení, a porážka a slabost jsou jeho každodenním životním stylem. Boží slovo a věřící, kteří podle Božího slova žijí, ďábla omezují v jeho moci a schopnosti fungovat tady na zemi. Nechci se v tomto pouštět do nějaké filozofické diskuze, chci mít jen realistický pohled na skutečnost. Ďáblovou jedinou silou jsou lži, které říká a kterým se věří. Většina lží, které říká, jsou zaměřené na umen− šování faktu, že Bůh je Všemohoucí. Přemýšlejte o tom. Všichni rozumově víme, že Bůh dokáže cokoliv. Tak proč je pak pro nás tak těžké věřit? Proč nás problémy, které přicházejí, tak snadno vyděsí? Proč
ž i v o t a
pro vnitřní potřebu − neprodejné svému otci. Řekla mi: „Odevzdala jsem toho ducha neodpuštění Pánu, a nedokážu vám popsat, jak veliká radost se v mém životě uvolnila. Díky Bohu, že jsem poznala moc odpuštění.“ Přemýšlím o strašném zranění, které způsobuje rozvod, a hořkosti, která ho následuje. Mnozí, kdo prošli rozvodem, říkají, že je to horší než smrt, pro− tože často mění dřívější milence a přátele v kruté nepřátele. Naše služba dostává truchlivé dopisy od křesťanů – mužů a žen, jejichž partneři opouštějí manželství, mění se v nenávistné, záštiplné lidi a po− koušejí se zničit to, co z rodiny zbylo. Tohle jsou strašné, bolestné tragédie. Ale Bůh nebere žádný ohled na skrývané neodpuštění. Jak často jste slyšeli tato mrazivá slova od někoho, kdo prošel tragédií rozvodu: „Nemohu mu odpustit.“ „Ty vůbec nevíš, co udělala.“ „Mám pro to své důvody.“ Ale žádná z těchto věcí nebude v Den soudu akcepto− vána. A takové neodpuštění zavírá nebe i pro dnešní život člověka. Podle Božího slova existují čtyři požadavky na úplné odpuštění: 1. Pavel nejdřív nastiňuje dva požadavky pro odpuštění „Snášejte jedni druhé a vzájemně si odpouštějte, má−li někdo proti někomu stížnost. Tak jako Kristus odpustil vám, odpouštějte i vy“ (Kol.3:13). Shoví− vavost a odpouštění jsou dvě různé věci. Shovívavost znamená upustit od všech činů a myšlenek na po− mstu. Jinými slovy říká: „Neber záležitosti do svých rukou. Raději snášej zranění. Slož tu záležitost a nech ji být, nevšímej si toho.“ Ale shovívavost není jen novozákonní pojem. Přísloví nám říká: „Neříkej: Jak mi učinil, tak mu učiním; odplatím tomu muži podle jeho skutku“ (Př. 24:29). Mocný příklad tohoto napomenutí máme v životě Davida. V 1. Sam. 25. kapitole nalézáme Davida v pomsty− chtivé zuřivosti vůči hříšnému muži jménem Nábal. David a jeho muži střežili několik měsíců Nábalova ohromná stáda ovcí a za celou dobu si nevzali ani jednu ovci. Teď David utíká od Saula, skrývá se se svými muži a jejich rodinami, jsou schoulení v jes− kyni, hladoví. Tak David poslal několik svých mužů, aby požádali Nábala, zda by jim mohl věnovat nějakou ovci.
Pokračování na str. 2
Bůh je neomezený, ďábel je omezený
Den modliteb za Jeruzalém „Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil,odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovi ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy. Izajiáš 40:1−2
c í r k v í
J. Lillard
nemoc, chudoba a strach na nás dál mají takový vliv? Protože někde v našem srdci je lež od ďábla, že Bůh není všemohoucí. Vím, že to nechceme přiznat, ale je to pravda. Jinak by verš, který říká: „Je−li Bůh s ná− mi, kdo proti nám“ umlčel jakýkoli argument. Pojďme prozkoumat své srdce a pak dát Bohu místo, které mu patří. VŠEMOHOUCÍ BŮH! Stvořitel nebe i země. Ten věčně živý. Otče, chci, abys byl v mém životě vším, čím Tvé slovo říká, že jsi. Všemohoucí Bůh. Odpusť mi, že jsem věřil lžím nepřítele. Od dnešního dne tě budu vidět jako neomezeného Boha, a ďábla jako toho, který je omezen. Vzpírám se mu ve jménu Ježíše. Amen § (Sheepmail 3/03)
Jak kráva zapomněla, že byla teletem J. Bílý
Jeden příběh hovoří o dvou mužích, kteří seděli pod švestkou. Švestka byla zasazena na okraji okurkového a dýňového pole. Jeden z těchto mužů byl křesťan a snažil se získat svého přítele pro víru. „Vidíš, jak nádherný svět Bůh stvořil? Vidíš tu překrásnou přírodu a oblaka?“ Jelikož byl tento drahý bratr romantik, dokázal krásy přírody a Božího stvoření popsat nevídaným způsobem. Ten druhý muž byl však mrzuta a od kosti veliký skeptik. Říká: „Prosím tě, ten tvůj Bůh je ale nelogický. Vidíš jak veliké dýně stvořil na tak malinkém keříku a tak malinké švestky nechal vyrůst na tak velikém stromě?“
Náš milý křesťan nevěděl, co má na tuto jasně lo− gickou úvahu odpovědět. Vtom se jedna malá, shnilá švestka utrhla a spadla onomu skeptikovi rovnou na hlavu. „Doufám, že jsi nyní náležitě Bohu vděčný za to, že nenechal na stromě vyrůst dýním,“ odvětil velice hbitě křesťan.“ Ano, strom švestky byl předurčen k tomu, aby nesl švestky a keřík dýňovníku byl určen k nesení dýní. Pán Ježíš to jednou vyjádřil těmito slovy: „Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny.“
Pokračování na str. 2
Moc odpuš... (Pokračování ze str. 1) Ale Nábal se jim vysmál. Řekl: „Kdo je David? Není nic víc než slouha na útěku.“ Když to David uslyšel, vjel do něj vztek a přísahal: „Pomozte mi. To mu odplatím.“ Potom shromáždil 200 mužů a mašíroval k Nábalovu táboru, aby ho zabil. Ale Nábalova žena Abigail se o tom dozvěděla a rychle zasáhla. Naložila svého osla jídlem a vyjela, aby Davida zadržela. Zastavila bojovníka těmito slovy: „Nemsti se svou vlastní rukou, Davide. Ať Hospodin bojuje tvou bitvu. On bude jednat s tvými nepřáteli. Teď vyčkej, měj strpení, a tvá duše bude dál svázána v svazku živých u Hospodina, tvého Boha. Máš být králem v Izraeli. Ale jestliže se pokusíš sám sebe pomstít, dožiješ se zklamání.“ David poznal, že tato rada byla od Hospodina. Tak Abigail poděkoval a obrátil se zpátky. Řekl jí: „Zachránila jsi mě před tím, abych se pomstil vlastní rukou.“ Když krátce nato Nábal zemřel, chválil David Boha za jeho zásah: „Požehnaný Hospodin, který pomstil mé pohanění nad Nábalem, a svého služebníka zdržel od zlého.“ David měl ještě další příležitost pro snadnou po− mstu, když našel svého pronásledovatele Saula spícího v jeskyni, v níž se David sám ukrýval. Davi− dovi muži na něj naléhali: „Tohle dělá Bůh. Vydal Saula do tvých rukou. Zabij ho teď a pomsti se.“ Ale David byl trpělivý, zdržel se, místo toho odříznul kus Saulova oděvu, aby mohl později dokázat, že ho mohl zabít. Takové moudré skutky jsou Boží způsob, jak zahanbit naše nepřátele, a to byl ten případ, kdy David ukázal Saulovi jeho oděv. Saul odpověděl: „Spravedlivější jsi než já; neboť ty jsi se mi odvděčil dobrým, já ale zlým jsem ti odplatil“ (1. Sam.24:17). Saulovo rozhořčené, k Davidovi nepřá− telsky kruté srdce teď roztálo. Tohle je moc odpuštění: zahanbuje záštiplné nepřátele, protože lidská srdce nemohou porozumět takové naprosto milující reakci.
kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlou− vají a pronásledují“ (Mat. 5:44). Jeden moudrý starý kazatel řekl: „Jestliže se dokážeš modlit za své nepřátele, můžeš dělat celý zbytek.“ Zjistil jsem, že je to pravda, ve svém vlast− ním životě. Když se modlím za ty, kteří mě zranili, začne Kristus odstraňovat moji bolest, moji touhu se bránit a moje tělesné nutkání to oplatit. A když se modlím, vede mě to k prosbě: „Pane, co bych měl udělat, abych tento vztah opět spravil?“ Někdy mě vede k tomu, abych zatelefonoval, napsal dopis nebo se s tím člověkem sešel tváří v tvář. Když udělám, co mi nařídí, moje duše nasákne jeho pokoj. Samozřejmě, že Ježíš nikdy neřekl, že odpustit bude jednoduchá věc. Když přikázal: „Milujte své nepřátele,“ řecké slovo pro „milujte“ tu neznamená „citový stav,“ ale „morální porozumění.“ Jednoduše řečeno, odpustit někomu není záležitost vyvolání lidských citů, ale znamená to učinit morální rozhod− nutí, že odstraníme nenávist ze svých srdcí. Představ si hluboké zranění jednoho mladíka, který nám popsal svůj život, když se hlásil na naši Biblic− kou školu. Jeho rodiče se rozvedli, když byl ještě hodně malý a on se svým bratrem byli dáni do péče matce. Potom, když mu byly čtyři roky, spakovala matka dva malé kufříky, dala je ven za dveře a řekla chlapcům: „Už nikdy se nevracejte zpátky.“ Bratři zůstali sedět na obrubníku, zmatení a zranění. Na− konec přišel otec a vzal si je. Po léta tento chlapec nenáviděl svou matku za to, že ho nechtěla. Strávil roky v hořkosti, neschopný jí odpustit. Když mu pak bylo třináct, šel do křesťanského tábora, kde přišel k Ježíši. Bůh tam k němu mluvil a řekl mu: „Jestli své matce odpustíš a začneš se za ni modlit, já ji změním.“ Začal se modlit a Pán pomalu měnil jeho srdce vůči jeho matce. Začal ji milovat a během šesti měsíců přišla jeho matka ke Kristu. Jsem přešťastný, že je tento mladík teď zapsán v naší škole a chce se stát evangelistou mladých. Z první ruky zná neuvěřitelnou moc odpuštění. 3. Musíme se také naučit odpouštět sami sobě
2. Kromě shovívavosti musíme ze srdce odpustit
Pro mě je tohle nejobtížnější část odpuštění. Jako křesťané pohotově nabízíme milost našeho Pána světu, ale často ji velice tence rozkouskujeme pro sebe.
Teď se dostáváme k odpuštění, které zahrnuje další dvě přikázání: 1. milovat své nepřátele a 2. modlit se za ně. „Já vám však říkám: Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm,
Uvažujte o králi Davidovi, který spáchal cizolož− ství a potom zabil manžela, aby svůj přečin zakryl. Když byl jeho hřích odhalen, David činil pokání a Bůh poslal proroka Nátana, aby mu řekl: „Byl jsi
Jak kráva za...
Ano, růst a nesení ovoce je zcela přirozeným proce− sem, a to nejen stromů, ale i církve. Někdy máme jako křesťané pocit, že musíme více pracovat, aby strom, např. našeho sboru, začal růst a nést ovoce. Tak jsme to dělali i s naší jabloní. Prořezávali jsme ji a hnojili, ovšem bez úspěchu. Jako křesťané máme občas problém. Klademe špatné otázky a smutné je, že na špatnou otázku mů− že existovat pouze špatná odpověď.
(Dokončení ze str. 1) Je zcela přirozené, že na podzim sklízíme jablka z jabloní a hrušky z hrušní. Představme si, že by jabloň zapomněla, že má nést jablka. Je to naprosto nesmyslná úvaha, protože toto se prostě nestává. Stává se však, že některý strom z různých příčin onemocní a přestane nést ovoce. Tehdy je třeba zku− šeného zahradníka. Pamatuji si na jabloň, která roste na zahradě mého otce. Od doby, kdy se mí rodiče přestěhovali do do− mu, který kdysi koupili, jsem neviděl, že by měl tento strom na podzim více než deset jablek. Přitom se jedná o velmi krásný, dobře rostlý a dospělý strom. Uvažovali jsme různě. Dokonce nás napadaly i ty nejradikálnější myšlenky: „Setneme jej.“ Později jsme se rozhodli, že naši zahradu trošku zkrášlíme, a tak jsme vyřezali některé blízké lísky. Rostly v řadě s naší hezkou, ovšem neplodnou jablo− ní. Jaké bylo naše překvapení, když jsme ve stejný rok sklízeli stovky jablek z našeho „neplodného“ stromu. Bylo jich tam tolik, že jsme museli podepřít některé větve, aby se nezlomily. Byly to lísky, které zastínily a dusily naši hezkou jabloň. Ano, od každého stromu se očekává, že ponese ovoce podle svého druhu. Nejinak je to i s Hospodi− nem. Ustanovil na této zemi svou církev, aby nesla ovoce, které pro ni určil. Nevyhledává na ní ovoce, které nevložil do jejího tzv. „genetického vybavení“, ovšem očekává, že ponese to ovoce, které má nést. Jinými slovy: „Bůh dal své církvi své poslání a je naprosto jisté a přirozené, že toto ovoce vyhledává.“
Říkáme: „ Co způsobí, aby náš sbor rostl a nesl ovoce? Co máme učinit, aby se naše církev proměnila v misijně smýšlející církev a začala vysílat misioná− ře?“ Tyto otázky jsou špatné. Správná otázka je: „Co brání našemu sboru, aby rostl a nesl ovoce? Co brá− ní naší církvi v tom, aby byla misijně smýšlející církví?“ Pro každý zdravý a živý organizmus je totiž zcela přirozené, že roste, rozvíjí se a nese ovoce. Kéž nám Bůh pomůže, abychom dokázali identifi− kovat nemoci, které nám brání v činění Boží vůle. Vždyť „Velké poslání“, jak nazýváme Kristův příkaz jít a kázat evangelium všemu stvoření, je tím nejdů− ležitějším úkolem církve. Nezapomeňme, že církev je zde hlavně kvůli svě− tu, to znamená kvůli lidem v tomto světě. Hlavním posláním církve je totiž uctívání Boha a nesení evan− gelia těm, kteří ještě nepoznali milost našeho Pána Ježíše Krista. Nezapomeňme, že i my jsme kdysi byli ve stejné situaci jako statisíce lidí v této zemi i okolních ná− rodech, bez naděje a bez Boha na světě. I my jsme byli navěky ztracení a na cestě do záhuby. Ovšem našel se někdo, kdo k nám v Boží lásce a s odvahou přistoupil a zvěstoval nám tu nejnádhernější a nejdů− ležitější zvěst, jakou člověk může slyšet. Jak smutné je, že na to někdy zapo− mínáme, na to kým jsme byli a kým jsme z Boží milosti nyní. Stejně jako kráva může snadno zapomenout, že i ona byla kdysi teletem. Ovocné stromy byly stvořeny k tomu, aby nesly ovoce, každý podle svého dru− hu. Okrasné stromy mají za úkol krášlit. Církev má za úkol nést evangelium tomu− to světu. Kéž nám Bůh pomůže, abychom tento princip jako církev chápali. (Jaromír Bílý je předsedou Správní rady N.f. Nehemia. Článek je převzatý z webo− vých stránek: www.nehemia.cz )
omilostněn.“ Ale přestože David věděl, že mu bylo odpuštěno, ztratil svou radost. Modlil se: „Dej mi slyšet radost a potěšení, tak ať se potěší mé kosti, které jsi potřel… Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ (Žalm 51:8,12). Proč byl David stále tak znepokojený? Tento muž byl před Hospodinem ospravedlněný a měl pokoj díky Božímu slibu odpuštění. Avšak, je možné mít své hříchy vymazané z Boží knihy, ale ne ze svého svědomí. David napsal tento žalm, protože chtěl, aby ho jeho svědomí za jeho hříchy neodsuzovalo. A David prostě nedokázal odpustil sám sobě. Snášel teď trest, protože si držel neodpuštění – neodpuštění namířené vůči jemu samému – a to je ztráta radosti. Víš, Pánova radost k nám přichází jen jako ovoce toho, že přijmeme jeho odpuštění. Před lety jsem byl velice ovlivněný životopisem Hudsona Taylora, zakladatele China Inland Mission. Taylor byl jedním z nejúspěšnějších misionářů v hi− storii, zbožný muž modlitby, který zakládal církve po celém rozlehlém čínském vnitrozemí. Ale po léta sloužil bez radosti. Byl sklíčený svými boji, mučil se tajnými touhami a myšlenkami nevíry. Ve své ko− respondenci se svou sestrou v Londýně se vyznával: „Sužují mě myšlenky, které Pána nepotěšují. Bojuji tolik bitev ve své mysli a ve svém duchu. Nenávidím sebe, svůj hřích, svou slabost.“ Potom, v roce 1869, zažil Hudson Taylor revoluční změnu. Viděl, že Kristus má všechno, co on potřebuje, ale žádná z jeho slz pokání v něm nedokázala tato požehnání uvolnit. Řekl své sestře: „Nevím, jak dostat všechno, co Kristus zaslíbil, do té své nádoby.“ Taylor poznal, že existuje pouze jedna cesta ke Kristově plnosti: skrze víru. Každá smlouva, kterou Bůh s člo− věkem uzavřel, vyžadovala víru. Tak se Taylor rozhodl, že svou víru roznítí, ale i toto úsilí se ukázalo marné. Nakonec, v jeho nejtemnější hodině, mu dal Duch svatý zjevení: víra nepřichází snažením, ale odpočíváním na Božích zaslíbeních. To je tajemství pro proniknutí do Kristových požehnání. Teď začal Taylor odříkávat Ježíšovy sliby, znovu a znovu: „Zůstávej ve mně a poneseš ovoce.“ „Ni− kdy tě neopustím a nikdy se tě nevzdám.“ „I kdybys nevěřil, já zůstanu věrný.“ Taylor přestal napodo− bovat Krista a místo toho začal odpočívat v Ježíšově zaslíbení o neustálém spojení s ním. Napsal své sestře: „Bůh mě vidí jako mrtvého a pohřbeného u Kříže, na kterém za mě Kristus zemřel. A teď mě vyzval, abych se viděl tak, jak mě vidí On. Tak
odpočívám ve vítězství, které pro mě získala Jeho krev a spoléhám na to, že to tak je [počítám s tím]. Jsem schopný hřešit tak jako vždy, ale teď vidím, že Kristus je se mnou, jako nikdy předtím. Když své hříchy rychle vyznám, věřím, že jsou mi okamžitě odpuštěny.“ Taylor odpustil sám sobě hříchy, které, jak řekl Ježíš, už byly vrženy do moře. A protože spoléhal na Boží zaslíbení, mohl se stát radostným služeb− níkem, když všechny své starosti neustále vrhal na Hospodina. Tak je to, když my všichni vstoupíme do smlouvy s Bohem: jakmile odpočíváme v Jeho Slově k nám a spoléháme na Jeho zaslíbení. Mám pro vás závěrečnou otázku Věříš, že tvé hříchy z minulých let a měsíců jsou odpuštěné. Vyznal jsi je a přijal Boží zaslíbení odpuš− tění. Ale věříš v to samé ohledně včerejších hříchů? Podobně jako Hudson Taylor, vyznal jsi je rychle a věříš, že byly okamžitě odpuštěny? Bůh nikdy nevkládá časový limit mezi moment našeho vyznání a Jeho odpuštění. „Odpověděl jsi mi v den, kdy jsem tě volal, dodal jsi mé duši sílu.“ (Žalm 138:3). „Nepřipomínej nám staré nepravosti, pospěš nám vstříc se svým slito− váním, jsme naprosto vyčerpáni.“ (Žalm 79:8). Hebrejské slovo „rychle“ tu znamená: „Pošli nám své milosrdenství rychle, ještě teď.“ Řekni mi, jaká jsou tvoje rána? Probouzíš se s temným mrakem nad hlavou? Máš pocity viny a začínáš si okamžitě v duchu přehrávat své chyby? Je tvou první myšlenkou: „Jsem tak slabý a hříšný“? A takováto by měla být tvoje rána podle Božího slova: „Zpívejte Hospodinu, dobrořečte jeho jménu, zvěstujte den ze dne jeho spásu,“ (96:2). Boží milosrdenství jsou nová každé ráno. Takže bez ohledu na to, cos udělal včera, nebo dokonce právě v této hodině, pokud jsi to opravdu vyznal, je všechno pod očišťující krví Krista. Jestliže věříš v jeho milosrdenství okamžik za okamžikem – jestliže Mu důvěřuješ, že je mnohem víc ochotný ti odpustit, než ty vyznávat – potom ráno povstaň a řekni ďáblovi: „Toto je první den odpočinutí mého života. Nechávám tyhle věci v mi− nulosti – všechny své minulé hříchy, chyby a selhání – a dožaduji se dneška s novým začátkem. Dnes je den Hospodinova spasení!“ § Copyright © 2005 by World Challenge
Antidemonstrace
A. Michalcová
Pán mi nadpřirozeným způsobem vložil do srdce lásku k svému vyvolenému lidu a zemi a tak nikoho asi nepřekvapí, že sleduji v různých médiích zprávy informující o situaci v Izraeli.
Uprostřed Náměstí míru se schází příznivci mu− slimských organizací, ke kterým se přidává skupinka mladých komunistů pyšně nesoucí rudou vlajku se srpem a kladivem.
Velmi mě trápí jejich častá nevyváženost a neob− jektivnost. Nechci zde popisovat kořeny a příčiny současných konfliktů, ani mi to nepřísluší a tak jen cítím, že chci potěšovat staletími těžce zkoušený židovský lid tak jak nás Hospodin vyzývá v Izaiáši 40:1 "Potěšujte, potěšujte lidu mého, dí Bůh váš."
Za silnicí, ale také na náměstí, se pomalu rozrůstá skupina přátel a sympatizantů Izraele. Početní stavy v obou táborech se zdají vyrovnané.
Když vidím početné demonstrace konající se po celém světě proti Izraeli, kde pálí izraelskou vlajku a vyzývají k zničení domova těch, kteří po dva tisíce let žádný domov neměli, moje srdce se bouří. Cožpak nejsou lidé, kteří mají jiný názor? Proč také nevyjdou do ulic? Jak to dopadne s námi se všemi pokud bude− me jen nečinně přihlížet propagaci a podpoře teroru? Neuplynulo ani 14 dní, kdy se mi tyto myšlenky honily hlavou, a hle, je to tady. Už to není jen záležitost okolního světa, ale nás tady doma. 26.7.2006 svolalo několik muslimských organizací na Náměstí míru v Praze demonstraci na podporu libanonského lidu a odsouzení izraelských útoků. Obratem zareagovala ICEJ a opatřila povolení pro demonstraci v ulici ústící na Náměstí míru, kde se mohou sejít lidé mající jiný názor. Když jsem dostala e−mailem pozvánku, hned mě napadlo: „Bože ty jsi mě snad slyšel.“ Následující den usedám s narychlo vyrobeným transparentem do vlaku a uháním ku Praze.
Uprostřed náměstí se z mikrofonů linou proslovy připomínající doby snad už dávno minulé. A u nás? Náměstím se rozezní troubení ze dvou šófarů, za kterým následují židovské písně zpívané v hebrejštině. Tolik lásky, podpory a nadšení vidím ve tvářích bratrů a sester. Některé znám a vím, že vážili dalekou cestu na tuto podvečerní demonstraci, aby mohli vyjádřit veřejně svůj názor. Z transparentů čtu: STOP Hamasu a Hizbalahu, STOP sebevražedným atentátníkům, STOP únosům vojáků… Na ohlášeném konci demonstrace stojí uprostřed náměstí už jen malá skupinka lidí. Na naší straně jsou téměř všichni. Přesně ve 20 hodin skláníme po upo− zornění policistů transparenty a vlajky k zemi a jako prostí občané přicházíme do středu Náměstí míru, na místo, odkud se ještě před chvílí ozývaly protiizraelské výzvy. Sborově zazpíváme naší a izraelskou hymnu a v po− koji se rozcházíme. „Děkuji ti Pane za lásku, podporu, společen− ství… za všechno.“ §
Suché kosti, hejbejte se! Sportovně, ale i zábavně založná akce pro všechny!!! Sporty, zábava, opékání buřtů, povídání s přátely, hudba... na co si jen vzpomenete. (Oběd do 50,− Vám bude zajištěn, pokud se včas nahlásíte buď L. Štrbkové 603 103 191, nebo P. Wízerovi 602 441 808 nejdéle do 4. září!) Vítáni jsou i Vaši nevěřící přátelé. Akce se bude konat v sobotu:
9. 9. 2006 v 9 hod. sportoviště Kájov (první obec za Č. Krumlovem, směr Černá v Pošumaví. Fotbalové hřiště u hlavní silnice.)
Pastorace 4. Otázka: Jaké vlastně existují způsoby pastorace? Asi nejdůležitější formou pastýřské péče je pastýřský rozhovor. O ten může pastýř být požádán, ale může jej i sám iniciovat. Mnoho lidí si totiž netroufá druhé "obtěžovat" svými problémy. Pokud lidé sami požádají o rozhovor, je to tehdy, když potřebují poradit, chtějí se na něco zeptat, potřebují se někomu svěřit, vyznat před někým svou vinu, když hledají útěchu či povzbuzení, dále když touží po změně, jsou nespokojeni se svým životem, anebo když prostě potřebují pomoci. Na pastýřský rozhovor je dobré se připravit. Už při sjednání schůzky je dobré si říci, o čem bude řeč. Pastýř si před rozhovorem ujasňuje stanoviska, hledá u Boha moudrost. Výjimečně je nezbytná i modli− tební podpora druhých. Pro pastýřský rozhovor je třeba se připravit i prakticky a pro jeho průběh mít na paměti několik důležitých zásad. Je dobré promyslet si, na jakém místě se má pastýřský rozhovor uskutečnit. Někdy je lepší jít do cukrárny či čajovny, nežli být v bytě či kanceláři. Asi je dobré nezanedbat občerstvení, připravit čaj, v případě delšího rozhovoru nějaké jídlo. Pro rozhovor je dobré zajistit klid a příjemnou atmosféru. V pastýřském rozhovoru je asi nejdůležitější být citlivý a vnímavý. Vždyť mnohdy řešíme s člověkem problém, který vznikl kvůli necitlivému a brutálnímu jednání druhých. Pastýř vždy musí potlačovat svou zvědavost, touhu dozvědět se něco zajímavého. Není zde kvůli sobě, ale je na místě Kristově. Jde o to, jak chce Kristus jednat s tím člověkem, s nímž si pastýř povídá. Proto je nutné přistupovat k němu s láskou, citlivě taktně. Vždy by si pastýř měl položit několik otázek: Přijímám toho člověka takového, jaký je? Chci jej s jeho problémem přijmout bez podmínek? Dokážu si vážit toho, že se jedná o osobnost, i když nežije podle Božích rad? Stává se, že se člověk dostane do vzpoury, provokuje, zůstává zatvrzelý. Ani v tom případě však není naším úkolem takového člověka zlomit. Naším úkolem je být na místě Kristově. Máme jako pastýři tlumočit Boží stanovisko jak k problému, tak k samotnému člověku. Jestliže nám selžou nervy, či se budeme cítit uraženi, anebo se začneme chovat arogantně, vysíláme dotyčnému člověku signál o tom, že Bůh je netrpělivý a nervózní, uráží se, je arogantní a necitlivý. Pastýř se stále musí vzdávat svých představ o tom, jak by bylo nejlépe věc řešit, jak by ten druhý měl žít. Musí si také být vědom toho, že leckdy je třeba ještě nějaký čas počkat, aby věc uzrála. Jedním z velkých pokušení pastýřů je, že dávají sebe, svůj život, své zážitky a zkušenosti druhému jako vzor a příklad. Snad ještě nebezpečnější je dávat jiné konkrétní lidi za příklad, ať už pozitivní či negativní. Velkým pokušením pastýře je možnost ovládat druhého, uplatňovat nad ním svou moc. Takový pastýř se brzy stává vlkem, aniž si však toho je vědom. Jaké jsou další pasti pastýřské práce? Např. to, že se pastýř nechá nakazit pocity a agresivitou člověka, který u něj hledá pomoc. Jinou pastí je nechat se zapřáhnout, tedy neustále plnit přání a požadavky nespokojených. Jsou lidé, kteří jsou schopni zaměstnat ne jednoho, ale několik pastýřů na plný úvazek. Před touto manipulací se musí pastýři bránit.
Síla okamžiku
Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji,
P. Vaďura Jinou pastí je, že se pastýři začne bortit jeho sou− kromí. Takový pastýř je totiž i ve svém soukromém životě neustále vyrušován návštěvami a telefonáty. Mám zkušenost, že mi lidé většinou telefonují v době oběda a v době, kdy se před spaním věnuji dětem. Musíme se naučit telefony nebrat a neohlášené návštěvy odmítat. Zvláště děti exponovaných služebníků v církvi se stávají brzy alergickými na zvonění telefonu a na zvuk domovního zvonku. V takovém případě je nutné pastýřskou práci vykonávat v kanceláři či v už zmíněné cukrárně. Domov je místem soukromí, kam by měl i pastýř pustit pouze toho, kdo toto soukromí nebude rušit. Jinou pastí pastýřské péče je pletichaření a poli− tikaření. Pastýř se nikdy nesmí přidat k nějaké straně proti straně druhé. Vždy je třeba zachovat přísnou neutralitu, dobře se seznámit se stanovisky obou stran a i potom se pokusit být nadstranický. Existují i další chyby, jichž by se pastýři měli vyvarovat. Např. je nebezpečné dělat příliš ukvapené diagnózy. Vzpomínám si, jak mě to uráželo, když jsem kdysi mluvil s jedním pastýřem a on mi po několika větách dal najevo, že je mu problém jasný, začal mluvit a mluvil a mluvil, jenže úplně o něčem jiném, než co mě trápilo. Jako studená sprcha též působí na člověka, když se po zpovědi najednou od pastýře dočká moralizování a zákonického hodnocení problému. Velmi nepříjemná je generalizace, když pastýř udělá všeobecné závěry z jednoho faktu. Např. se pastýři svěřím s problémem neschopnosti si ráno přivstat a modlit se. On z toho udělá rázem problém mého vztahu s Bohem a začne mě brát jako člověka, který je v duchovní krizi. Stejně ponižující je baga− telizace problému. Mladý člověk se svěří pastýři s tím, že se zamiloval, a dočká se jen mávnutí rukou, jako by se jednalo o něco naprosto nedůležitého. Zkusme si teď ještě říci, jaké jsou prvky správně vedeného rozhovoru: Pastýř by se měl zeptat na přání a očekávání toho, kdo prosí o rozhovor. V samotném rozhovoru je třeba se dobrat k vlastnímu problému, k pravé příčině trápení. Pastýř by měl chtít nechat si vypravovat příklady související s daným problémem. Měl by projevit pochopení, měl by nějak reflektovat to, co je mu říkáno. Je důležité, aby dal najevo, že se do situace vciťuje. Téma a tempo rozhovoru by měl určovat ten, kdo hledá radu či pomoc. V rozhovoru by neměl mít nikdo strach vyslovit odlišné pohledy a stanoviska. Příliš příjemný není ani paternalistický přístup pastýře ke klientovi, kdy se staví pastýř do pozice všemoudré a řešení vždy znající autority. Takový přístup nevzbuzuje příliš důvěry. Pastýřská služba je tou nejtěžší službou v církvi. Buďme proto shovívaví k chybám pastýřů. Odpou− štějme jim je. Někdy nám ublíží, ale nikdy to nedělají schválně. Zvláště mladí lidé se v pastoraci dopouštějí mnoha chyb, a proto by se pastýřské službě a řešení vážných problémů měli věnovat lidé starší, moudří a zkušení, s dostatkem životních zkušeností, kteří unesou to, co na ně v pastorační práci bude vloženo. Pastýř se setkává s příběhy plnými zla, nenávisti, ale i nevěry, sexuálních úchylek, duchovních svá− zaností a okultních praktik. Takové rozhovory nepřicházejí jednou za měsíc, ale je jich mnohdy i několik denně. Pokud pastýř není zralou a vyrov− nanou osobností, nemá kvalitní rodinné zázemí, není citově zcela vyrovnaný, pokud nemá dobré zázemí v církevním společenství, bude snadno zraněn (z vysílání TWR−www.twr.cz) a dopustí se mnoha chyb. §
B. Matulík
zaháněli na útěk vojska ci− zinců; ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšeni. (Žid. 11,32−35)
Obrazy nebo fotografie zachycují vždy jen jeden jediný moment. V tom je jejich síla a řekněme přímo síla okamžiku. Divákům je umožněno zastavit se nad setinou či tisícinou vteřiny. Celé hodiny můžeme na obraz hledět a meditovat, co znamená v životě člově− ka jediná konkrétní chvíle. Z tisíců takových a jiných chvil se pak skládá celý život. Tak nějak si také představuji Boží pohled na člověka a věčnost v sou− vislosti s pozemským časem. Pán Bůh se dívá na náš život, jako my na obraz. Pro všemohoucího a vševi− doucího Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. V jediném okamžiku je zachyceno velmi mnoho či dokonce všechno. A obráceně, všechno lze umístit do jediné chvíle…
Vina a odpuštění Vina a odpuštění (Mt 18,21−35) – to je základní téma dnešního zamyšlení. Vlastně témata dvě, ale ona jsou tak neoddělitelně navzájem spojena, že opravdu tvoří téma jediné. Je to zároveň jeden z pi− lířů křesťanské víry. Jak to bylo živé téma svědčí i začátek textu z evan− gelia: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší?“ ptá se Petr Ježíše; „Snad až sedmkrát?“ On nemá na mysli, že by to odpočítával a po osmé už neodpustil, chce tím vyjádřit, zda má odpustit naplno, důsledně – sedmička byla číslem dokona− losti, dokonalého naplnění. Ježíš to ještě stupňuje, když odpovídá: „Nikoli sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát,“ tzn. do úplného naplnění, vždycky, způ− sobem zcela vyčerpávajícím. To je ale zase něco, co přesahuje úroveň našeho chápání. Bezpodmínečné odpuštění, to se nám asi moc nezdá. Ano, odpouštět jsme jistě připraveni, odpuštění považujeme za nezbytné, ale… Klademe tam vždycky nějaké to „ale“, zkrátka odpustíme, ale za určitých podmínek. Jak bychom k tomu přišli, jak by k tomu přišel celý svět, jak by k tomu přišlo dobro jako takové, kdybychom všichni odpouštěli absolutně a bez− podmínečně, vždyť tím bychom jen nahrávali zlu, a vlastně bychom škodili dobru. Býváme podobni tomu starozákonnímu Jonášovi, který sice vystupoval ve jménu Hospodinově, ale víc se asi sám cítil být tím poslaným a povolaným soud− cem, protože se ho pak velice dotklo, když Hospodin svůj plán změnil a Ninive nezatratil. Však to byl pak právě ten Jonáš, komu Hospodin dal, mírně a lás− kyplně sice, přece ale důrazně napamětnou. S tím skočcem (Jonáš 4:6...), vzpomínáte? Abychom mohli ten požadavek bezpodmínečného odpuštění připustit a pochopit, nesmíme ho odpo− jovat od toho druhého, nerozlučného − a to je právě VINA. „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům,“ modlíme se. Jde to opravdu neod− dělitelně ruku v ruce, i zde to vidíme. Jedním dechem vyznáváme, že jsme viníci a hříšníci a prosíme Boha, aby nám to odpustil, abychom s tím neunesitelným, nesnesitelným břemenem nemuseli žít. Abychom mohli zase volně vydechnout. „Jako i my odpouštíme našim viníkům, těm, kteří se provinili proti nám,“ říkáme zároveň. Dokonce přesněji lze přeložit: „Jako i my jsme odpustili těm, kteří se provinili proti nám.“ „Odpusť nám – hleď – my už jsme odpustili,“ modlíme se. Trochu to zní, jako kdybychom šli Pánu Bohu příkladem – podívej se, my už máme náskok, my už máme to své odpuštění za sebou, teď je řada na tobě, teď odpusť, laskavě, ty nám. Ale ne, tak to pochopitelně není. Bohu nemůže žádný člověk jít příkladem, před Bohem v ničem nemůžeme mít náskok. A on ani není povinen navázat na naše skutky nebo dokonce nějak jednat podle našeho vzoru. My těmi slovy zkrátka dáváme najevo, že jsme si vědomi nezbytnosti a váhy odpuštění. To, co se stalo, nemůže se odestát. Když se do− pustím něčeho zlého, mohu pak navršit tisíc dobrých skutků a ten jeden zlý nesmažu, ten už způsobil ránu a zanechal jizvu. Lze jen odpustit, lze jen prosit o odpuštění, jiná možnost opravdu není. To, o co prosíme Boha, je nesmírné. On nezná jenom to, co uděláme veřejně, o čem se obecně ví – on zná i hlubiny našeho srdce; už tam se Samson inspiroval mnoho světových umělců. Jed− ním z nich byl i holandský malíř Rembrandt van Rijn. Ten v roce 1636 namaloval Samsona v jeho nejstraš− nějším okamžiku života. Obraz svědčí o pravém opaku toho, co jsme četli o hrdinech víry v epištole Židům. Bezmocný, právě oslepený izraelský soudce napíná všechny své svaly, řve ukrutnou bolestí, zatíná pěsti na rukou i palce u nohou a není nikoho, kdo by mu pomohl, ani Pán Bůh ne. Právě ztratil své zasvěcení. Nad ním Dalíla, drží v jedné ruce nůžky a ve druhé pramen Samsonových vlasů, možná na památku. Z její tváře lze vyčíst mnoho. Všude kolem triumfující Pelištejci, kteří si na Bohem opuštěném Nazorejci vybíjejí všechnu zlost, vztek, dřívější ponížení a pomstychtivost. Díváme se na skučícího Samsona a zdá se nám nemožné, že ještě před nedávnem to byl doopravdy on, kdo svou vírou uskutečňoval Boží spravedlnost, dosahoval toho, co mu bylo zaslíbeno, zavíral tlamy lvům, unikal ostří meče, v slabosti nabýval sílu, vedl si hrdinsky v boji a zaháněl na útěk vojska cizinců. Všechny tyto slavné okamžiky jsou zapomenuty a potlačeny okamžikem jediným, kdy se nebohému Samsonovi zarývá do pravého oka nepřátelská dýka.
M. Kubíček
rodí zlo, už hluboko v srdci spočívá vina a hřích. Proto je ta prosba o odpuštění nedozírná. Když ale zároveň říkáme, že my jsme už svým bližním, svým viníkům (a kdo si nejsme navzájem viníky?!) od− pustili, dáváme tím najevo, že víme, oč jde, že víme, o jak vážnou věc prosíme. O tom je i to podobenství, které Pán Ježíš vyprávěl svým učedníkům, když ho k tomu Petr svou otázkou vyprovokoval. Ten nemilosrdný služebník, to je kaž− dý z nás. Respektive to může být každý z nás. Každý, kdo stojí před Bohem jako nesmírný dluž− ník, neschopný zaplatit ani malou částečku svého dluhu, odkázaný jenom na milosrdenství, na milost a odpuštění. A zároveň každý takový, který ve spra− vedlivém hněvu hřímá, že kam prý by to vedlo, kdybychom všechno a všem odpouštěli, tím bychom přece napomáhali darebákům, tím bychom vlastně nahrávali zlu a škodili dobru. Ano, odpouštíme, ale… − vidíte, zase jsme u toho známého „ale“, zase už si klademe podmínky. Na Bohu bychom chtěli, aby nám odpustil, úplně, bez dalších podmínek, má to přece „v náplni práce“, navíc já přece nejsem zase tak docela špatný, ostatně, kdo si tu a tam něčím nezahřeší, že? Ale proti „oprav− dovému“ zlu, „opravdové“ vině je přece naší svatou povinností brojit, bránit. Jaképak tady odpouštění! Jenomže co je před Bohem „opravdová“ a co „neo− pravdová“ vina? Bůh nerozlišuje na malý a velký hřích, každé, i to sebemenší provinění znamená znevážení Boha, zneuctění jeho řádu, každým sebe− menším zlem se mu vysmíváme a popíráme jeho moc, svatost, lásku, ba i jeho samého. Nelze odčinit – lze jen prosit za odpouštění. A jak jinak mohu dát najevo, že jsem si vědom velikosti své viny a nesmír− nosti daru odpuštění, než tím, že mohu už při té prosbě upřímně říci: „Pane, hleď, vždyť já už jsem odpustil, já už jsem se smířil se svým bratrem.“ Nesmírná je moc odpuštění. Dokáže opravdu proměnit člověka, zničit zlo v něm zakořeněné, za− hladit jeho viny. Jistě znáte román Victora Huga „Bídníci“. Vzpo− mínáte na to, jak Jean Valjean šel z vězení, kde strávil dvacet let, nikdo ho jako galejníka nechtěl zaměstnat, až ho vzal alespoň na večeři a na nocleh jeden biskup. Jean Valjean se mu „odvděčil“ tím, že mu ukradl stříbrné příbory. Četníci ho ale chytili, znamenalo to pro něho doživotí na galejích. Co však udělal ten postižený biskup? Řekl snad: „Dobře, že jste ho chytili, takový lump je nenapravitelný, ať shnije na galejích?“ Ne, on řekl něco nepochopitelného: „Příteli, a proč jste si s těmi příbory neodnesl rovnou i ty stříbrné svícny? Vždyť ty jsem vám také dal.“ Tohle bylo něco, co by ten dotyčný nečekal ani omylem. A právě to byl základ jeho proměny. Trest ho mohl nanejvýš ještě víc, asi už nenapravitelně, zatvrdit. A mohl to být trest tisíckrát spravedlivý a zasloužený. Co ho proměnilo, bylo zcela nezaslou− žené odpuštění. V odpuštění je obrovitánská moc lásky. Takové, kterou hlásal a hlavně žil Pán Ježíš. Jen díky jemu mohlo být odpuštěno i každému z nás naše nesmírné provinění, smazán náš hřích. Bohu nemáme co předložit. Jestliže ale zde je nějaká podmínka, kterou je třeba splnit, abychom mohli přijmout jeho odpuštění, je to ta, která nám ukládá odpouštět svým viníkům. Vždyť my odpou− štíme vlastně jen maličko – ve srovnání s tím, co nám odpouští náš nebeský Otec. § (z vysílání TWR−www.twr.cz)
Rembrandtův obraz může připomenout naše temné okamžiky, které se nám vryly do paměti tak, že i kdy− bychom byli oslepeni, navždy je budeme vidět před sebou. Ublížení, které jsme utržili či uštědřili, zradu, manželskou nevěru, hysterickou scénu, zlá slova, promarněné příležitosti, ztrátu nevinnosti, ztrátu soudnosti, okamžik autonehody, setinu vteřiny, kdy nám praskaly kosti, všelijakou trapnost, hanbu atp. Vzdor tomu, vzdor fatálnímu zaslepení s trvalými následky, které v životě postihlo nejen Samsona, zvěstu− jeme Krista ukřižovaného, jehož smrt na kříži (také nastala v jediném okamžiku) má moc překonat i tak definitivní konec, jaký vidíme na obraze holandského mistra. Pán Ježíš umíral a byl vzkříšen proto, aby naše definitivní porážky, které jsme si zavinili, vzal na sebe. Nyní záleží na tom, zda sami sebe budeme identifikovat jen na přemoženém Samsonovi anebo také, či přede− vším, na Kristu. Celý zbytek života můžeme pronaříkat nad svými pády anebo celý zbytek života můžeme chvá− lit Boha, který uvalil naše nepravosti na svého jediného Syna. K tomu druhému nás povzbuzuje i Samsonův příběh, který neskončil okamžikem vyražených očí a přemožení nepřáteli. Zvěstujeme vzkříšení mrtvých. Amen. §
(z vysílání TWR−www.twr.cz)
Jsi nejlepší ze všech Sedíme s kamarádkou v sametových křeslech divadelního hlediště a nedočkavě vyhlížíme, kdy už dojde řada na ty naše baletky. Právě totiž probíhá slavnostní vystoupení baletního oddělení naší základní umělecké školy, které navštěvují naše dcery. Pravda, ještě toho moc nedovedou, co byste taky za dva roky chtěli? Ale nepohrdej dnem malých začátků, říkám si a vzpomínám, jak jsem takhle vystupovala před mnoha lety i já. Jak jsem se vypínala, aby mě moje maminka určitě viděla. Jak jsem přeháněla každý pohyb, aby bylo zřejmé, že to dobře umím. Jak jsem se snažila, aby nikdo nepochyboval, že jsem nejlepší. Á, tohle už bude ono. Poznávám hudební doprovod, moje holubička to doma prozpěvuje už dobré tři měsíce, když v pokoji za zavřenými dveřmi zkouší nacvičené tanečky. No jistě, už kráčejí. Skupinka holčiček se nese jako prima− baleríny. Jejich prosté sukničky se v jejich očích změnily v nadýchané baletní sukénky, malinké bílé piškoty jsou nyní těmi pravými baletními špičkami. Jeviště dělá svoje. Nakláním se ke kamarádce: „Jsou nádherné, viď.“ Mlčky přikyvuje. Já už teď mám oči jen pro svou dcerušku. Pozoruju napjatě každý její pohyb a přiznávám, jsem dojatá. Kde se v tom stvořeníčku vzala ta grácie? Ta lehkost pohybu, ta něha ve výrazu… Když si vzpomenu, jak dramatický byl její životní start, vypadala jako stažený králíček, nevážila tenkrát ani dvě kila a teď tady baletí. Ta moje je nejkrásnější ze všech, to je jasné. Taky nejlíp tančí. Nadšeně tleskám a jsem pořádně pyšná.
H. Pinknerová
Pak to promyslím. Když tedy holčičky s uzardělými tvářičkami vycházejí z divadelní šatny a vrhají se do náručí svých maminek, šeptám té své do ouška, že byla nejkrásnější a tančila ze všech nejlépe. Ona se usmívá. Je šťastná. Já taky. Když pak sedíme v cukrárně u horké čokolády, přemýšlím o té pýše. Já sama jsem se s komplexy méněcennosti rvala dlouho. Pamatuju si, co úsilí jsem vyvinula, abych mamince dokázala, že jsem dobrá, chytrá, šikovná. Jak jsem si chtěla zasloužit, aby mě měla ráda. A taky si pamatuju, jak hrozně mě zraňovalo, když mi pokaždé před zrcadlem říkávala: „Ty křivozubko.“ Později jsem studovala v jiném městě, pracovala jsem při studiu, měla jsem prospěchové stipendium, vyhrávala jsem vědecké i umělecké soutěže, tolik jsem se snažila, aby mě maminka pochválila. Ale většinou jsem slyšela, že jsem nepořádná, mám velký zadek nebo špatný účes, že se tak divně oblékám. Když jsem se snažila o něco v kuchyni, moje káva nebyla nikdy dost horká, bábovka dost nadýchaná, chlebíčky nikdy nebyly dost pikantní a úklid dost kompletní. Co bych byla dala za to, abych slyšela: „Jsi nejkrásnější ze všech a tančilas nejlíp.“ Většinou maminka říkala: „Ta Magda, ta má vlasy, co?“ Nebo „Ta Lenka, ta tancuje, no to má po mamince.“ Jak to, že jsem jim nebyla dost dobrá? Jak to, že jsem pro své rodiče nebyla tou ze všech nejkrásnější, nejmilejší, nejšikovnější a nejvtipnější, jako jsou mé děti pro mne?
Poplašeně na mne kouká a odvětí: „To neříkej, hlavně ne před ní, vždyť by mohla zpychnout.“
Trochu rozpačitě koukám na dceru, která má teď fousy od čokolády a nejzářivější oči v celém širokém okolí, a na mysl mi vstoupí věta: „Nemohli ti dát, co sami neměli.“ Celou mou bytostí proudí vděčnost Bohu, že mne vysvobodil z mých komplexů a ukázal mi mou hodnotu. Že mi dal muže, který mne oceňuje a dává mi to najevo.
To mě trochu zmrazilo. No jo, na tom něco je. Znám pár nafoukaných lidí, ačkoli… spíš znám zástupy těch zakomplexovaných, se sebevědomím na nule, kteří nikdy nepřiznají, že něco udělali dobře, že se jim něco povedlo. Pro tuto chvíli se rozhoduju řídit se srdcem.
Vycházíme z cukrárny, držíme se za ruce a moje sladká malá hopsanda se ptá: „A co řekneš tatínkovi?“ S odpovědí neváhám ani na chvilku: „No že jsi byla nejlepší ze všech.“ §
Co je to láska
neuvěřitelně něžný, úplně jsme cítili tu jeho lásku k ní, upřímnou a hlubokou.
Když pak po vystoupení čekáme s kamarádkou u šatny, ptám se: „Taky ti ta tvoje připadala jako nejkrásnější ze všech?“
V. Jelínková Na konferenci v Beskydech jsem poznala ženu – byla na vozíčku. Připomínala mi Joni Eareckson. Zaplakala jsem nad ní a prosila Ježíše o její uzdravení. Ptala jsem se "proč"? Stalo se to na začátku konference. Někteří z nás navštěvovali semináře a na konci konference pak předváděli co se na seminářích naučili. Jeden ze seminářů se jmenoval Píseň písní. Je to ukázka jak máme milovat jeden druhého. Tato žena se svým mužem tam také účinkovali. Velice to na nás působilo, někteří i plakali. Ten muž byl na ní
Kuchařka plná dobrot D. Krédlová „Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností. Halíš se světlem jak pláštěm, rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu. Mezi vodami si kleneš síně, z mračen si vůz činíš a vznášíš se na perutích větru. Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy. Zemi jsi založil na pilířích, aby se nehnula navěky a navždy…“ Žalm 104,1−5 Náš Bůh je tak mocný! Poslední dobou si při− pomínám a uvědomuji si, že ta Boží milost, ta Boží láska, ta Boží trpělivost je pro nás vskutku nepo− chopitelný akt. Tělesnou myslí tohle nepoberem. Musíme být celým srdcem u Ježíše a poté pochopíme, pocítíme to teplo lásky, milosti, trpělivosti. Naše slova nedokážou niterně popsat tu velikost, svatost, všemohoucnost, láskyplnost našeho Nebeského Táťky. Jsem Mu tolik vděčná za spoustu věcí, které pro mne učinil. Se svým postavením dokázal, dokazuje a bude dokazovat neuvěřitelné skutky. I když to někdy vypadá, že ďábel má silné, nepře− možitelné zbraně, tak přec je tu někdo silnější, který láme veškeré ďáblovo skutky−Ježíš Kristus−pravý, nepřemožitelný Bůh. Jeho svatá krev nás obmývá od všeho zlého. To je tak úžasně neuvěřitelné. Držme se celým svým srdcem Pána, upřeme na Něho svůj zrak, buďme trpěliví a prožijeme úžasné vítězství v našich duchovních bojích. Ať milost Boží je se všemi vámi! „…u Boha je možné všechno.“ (Marek 10,27) Tak jdem na nějaké to vaření, ne?! Máte doma spousty čerstvého ovoce a nevíte co s tím? Pojďme si upéct:
Veselý ovocný dezert
:o) Co potřebujeme na piškot: 3 vejce, 6 lžic cukru, 6 lžic hladké mouky, 200g čerstvého ovoce
(z vysílání TWR−www.twr.cz)
Ráno, když jsem se sprchovala, tak mi Bůh dal odpověď na můj pláč a prosbu za její uzdravení. ŘEKL: "Já ji miluji takovou jaká je. A toho, co jsem jí dal, je hodně. (Připomnělo mi to Pavla.) Dal jsem jí milujícího muže, aby poznala jak ji miluji 24 hodin denně. A dal jsem jí dítě." Když jsem s ní ráno mluvila, řekla mi, že má doma ještě jedno. Odpovězme si, kolik takových opravdu milujících a upřímných vztahů je mezi zdravými manželi. Měli bychom se nad tím zamyslet, než někomu řekneme: "Miluji tě." Protože ta láska není na chvíli, ale na 24 hodin denně po celý život intenzivní péče o osobu, které jsme to řekli. §
Co potřebujeme na pu− dink: 0,5 l mléka, 1 pudinkový prášek, 2 lžíce másla, 2 lžíce rybízové marmelády, 100− 200g kandovaného a čerstvé− ho ovoce Postup: Žloutky našle− háme s cukrem. Do tohoto základu vmícháme dotuha ušlehaný sníh a mouku. Rozetřeme na plech vyložený pečícím papírem, pečeme v dobře vyhřáté troubě. Do pudinku připraveného běžným způsobem přidáme máslo a marmeládu (nebo ovocný rosol) a nadrobno nakrájené čerstvé a kandované ovoce. Polovinu takto doplněného pudinku rozetřeme na půlku plátu piškotu. Překryjeme druhou polovinu piškotu a povrch potřeme zbylým pudinkem. Před podáváním dobře vychladíme. Krájíme na kostky a povrch ozdobíme ovocem. A jestli vám zbylo ještě nějaké ovoce, tak upečte ještě jeden a věnujte ho sousedce − ta bude koukat :o))) A byli jste na houbách? Prý se jich letos hodně urodilo :o) Tak si uvaříme:
Houbové kyselo Co potřebujeme: 300g brambor, 300g hub, 10g tuku, petrželku, 0,25 l zakysané smetany, 2 lžíce mouky,kmín, bobkový list, celý pepř, nové koření, sůl, 1,5 l vody Postup: Oloupané brambory uvaříme v osolené vodě s kmínem, bobkový listem, celým pepřem a novým kořením. Nadrobno pokrájené houby podusíme na tuku a přidáme k dovařeným, mírně rozmačkaným bramborám. Polévku zahustíme za− kysanou smetanou, rozmí− chanou s moukou. Přeji dobrou chuť :o)
Známe se? ZUZKA LUXOVÁ; SŽ Prachatice povolání: myslím, že teď masérka manžel: Jirka děti: Lukáš (18) a Martina (16) oči: hnědé vlasy: hnědé motto: „všechno má svůj čas“ zvláštní znamení: puchýře od strun (nebo spíš mozolky ☺) Záliby: mám ráda časopisy, kde je vaření. Ráda si je prohlížím a dá se říct, že u toho spokojeně odpočívám...
Původně jsi vlastně švadlena. Baví (bavilo) tě šít pro druhé nebo jen pro sebe a své blízké? Po pravdě řečeno, mě vlastně šít vůbec nebaví a ni− kdy mě nebavilo. Dnes už skoro stroje nevyndávám. V zimě jsem šila Matesce šaty (bylo to po dlouhé době) a zjistila jsem, že to asi ještě umím. Jinak se šití úspěšně vyhýbám. Mínila ses někdy živit jako švadlena? Po vyučení jsem s tím byla nešťastně smířená, ale naštěstí pro mě vše dopadlo jinak. Vlastně mě šití přivedlo k manželovi, ale to by byl příběh na dlouhé psaní. Nyní jako masérka pracuješ rukama víc než kdy jindy. Máš pak ještě sílu držet kytaru? Síla určitě je. Někdy ruce trochu bolí, ale myslím, že když začnu hrát, tak na to ani nevzpomenu. Mohlo by ve tvém případě masírování bolavých zad znamenat tak trochu i příležitost ke vzkládání rukou. ☺ Určitě. Když končím masírování, tak ještě uvolňuji svaly hlazením a zahříváním dlaněmi. To je okamžik, kdy se mohu v myšlenkách v jazycích modlit. Být masér pro mne není jen práce, ale spíš poslání nebo dar. Co pro tebe znamená hudba? Máš vyhraněný styl? Hudba je něco nádherného. Člověk se může naprosto uvolnit a jenom se nechat nést. Moc se mi líbilo, když ještě vedl v Prachaticích chválu Kája Sedláček a měli jsme čas od času modlitební chvalitební. Bylo to něco úžasného cítit až hmatatelně Boží přítomnost, ale myslím, že to určitě při chválách zažil každý. Styl vyhraněný nemám. Je pravdou, že mě asi nejvíc oslovuje tvrdší hudba, ale mohu poslouchat i jiné žánry. Ráda poslou− chám chvály a stejně tak si poslechnu rockovější skladby. Mám také ráda i vážnou hudbu nebo i taneční písničky. Prostě asi tak od každého něco. Hrála jsi v dětství na nějaký nástroj? Protože na kytaru hraješ až posledních několik let. Už v dětství jsem chtěla hrát na klavír, ale maminka mi řekla, že jsem se zbláznila. Měli jsme malý domek (v té době) a začínali jsme přistavovat. První kytaru jsem si vyfňukala v osmé třídě (koupil mi ji brácha). Byla za tři stovky a měla vyhnutý krk, takže se nedala naladit. Tím jsem na čas zahořkla na hudební nástroje, ale přišel okamžik, kdy ve mně Bůh znovu vzbudil touhu zpívat a hrát. Ale to už jsem byla dospělá a také znovuzrozená. Vedeš k hudbě děti (případně i manžela ☺)?
Děti to dostaly alespoň trochu darem do genů. Luky hraje na saxofon (nevím, jestli to ještě po dvou letech, co už nemá hudební hodiny, umí) a Macka hraje na klavír tedy vlastně piano. A Jirka? Ten zkusil hrát na každý nástroj, který se mu dostal do ruky. Na kytaru asi umí nejvíc (4 akordy).
E. Plchová mohla jsem se ani hnout. Naprosto sevřená. V tu chvíli, kdy jsem si uvědomila svou bezmocnost, se proti mně a za mnou probourala cesta. Měla jsem na výběr kam jít. Za mnou jsem cítila jakoby plameny a červené světlo. Nebylo to příliš příjemné. Nechtěla jsem tudy jít. Přede mnou byla nádherná zlatá záře, která jakoby hladila po duši. Bylo to velmi příjemné a bylo rozhodnuto. Cesta mě vedla do zatáčky, kterou když jsem prošla, tak jsem se musela zastavit. Stála proti mně mužská postava, ze které ta zlatá záře vystupovala. Byl to nepopsatelný pocit. Chvíli jsme tam proti sobě stáli a mlčeli a On najednou vztáhl svoje ruce ke mě. Měla jsem pocit, že mě zve do Své náruče. Dával mi pocit jistoty, že se nemusím ničeho bát a jen jít dál, že tam, kde teď jsem, je to v pořádku. Všechny moje otázky a nejistota, kterou jsem měla, byly najednou pryč. Otevřela jsem oči. Seděla jsem na pohovce s Mar− tinkou v náručí a s naprostou jistotou, že jsem v bezpečí. Bylo to tak silné ujištění. Často čtu, že velcí Boží mužové měli třeba jen jedno jediné vidění za celý život. A já tomu dnes rozumím. Já ho měla před několika lety, ale i dnes, když o tom mluvím, je to pro mě stále živé a skutečné, že mám až husí kůži. Bylo to nezapomenutelné. Co tě opravdu v životě baví? Čím si uděláš radost? Jsem dokonale rodinný typ, takže mám ráda vše kolem rodiny a domácnosti (jen ne uklízení). Radost mám, když můžu do bytu koupit něco nového a pěk− ného a tím zútulnit to naše hnízdečko. Vím, že je to jen hmotné a pozemské, ale mě to činí potěšení. Možná bych se měla zabývat duchovnějšími záležitostmi, ale já mám prostě ráda hezké věci kolem sebe. A přeci, žijeme na tomto světě, i když nejsme z něj. Začala jsi podnikat, staráš se o manžela, děti a domácnost. Hraješ a zpíváš ve sboru. Věnuješ se ženské části církve... Máš nějaký fígl, jak to všechno stihnout a neuštvat se? Já ani nevím. Nikdy jsem nad tím vlastně ani nepřemýš− lela. Každá žena, která je manželkou nebo také matkou, chodí do práce a má toho určitě tolik, že jí na vlastní věci moc času nezbývá. A také nad tím asi moc nepřemýšlí. Myslím, že jsem jako každá jiná a mnohé, které znám jsou lepší v tom, v čem já pokulhávám. A i přes to jsem někdy „uštvaná“ a „unavená“. Ale co. Jde se dál. Zmiňuješ se o zálibě čtení "o vaření". Raději čteš nebo vaříš? Ráda vařím a peču a mám z toho dobrý pocit, když je rodina spokojená a chutná jim. Samozřejmě, čtení je jednodušší a zašpiní se při tom méně nádobí.☺ Tvoje "mraky" byly v církvi vyhlášené už v době, kdy je snad ještě nikdo jiný nepekl. Je to náročná záležitost? (pozn. "mraky" – výborný krémový zákusek)
Myslím, že ne. Ráda se někdy se všemi podělím o recept, který mám od maminky. Pekla je už v době, kdy jsem byla malá holka. Moje maminka je výborná kuchařka a cukrářka (odtud pochází má láska k jídlu). Vždy o Vánocích se snažím upéct něco, co ještě nezná a čekám na její pochvalu. Mám radost, když to právě ona ocení. Co se ti jako první vybaví pod termínem "přátelství"? Je to hluboký vztah a naprostá důvěra. Ráda říkám lidem u nás ve sboru přátelé a myslím to s vážností, které tohle slovo má. Bůh v Bibli na mnoha místech mluví o přátelství úžasným způsobem. Jsem vděčná, že mluví o mně jako o svém příteli a chtěla bych to prožívat jako třeba Abraham, který měl s Bohem velmi blízký vztah. V mém životě byli a jsou opravdoví PŘÁTELÉ dva lidé, kteří jsou již dlouho manželé. Oni ví, že mluvím o nich a nemusím je ani jmenovat. Znamenají v mém životě hrozně moc a stále cítím jejich modlitby jako štít a oporu. Ale největší přítel mého života je můj manžel. Je pro mne nejdražším a nejdůležitějším z lidí a jsem Bohu vděčná za naše manželství. Jirka mi dnes a denně dává svou lásku, pocit bezpečí a důvěry a stále větší hloubku našeho vztahu.
Mívali jste doma roztodivný zvěřinec. Je tomu tak i dnes? Co všechno jste vlastně zkusili chovat?
Jak se doma žije s teenagery? Je to radost (nebo spíš někdy docela sranda) a taky trochu k vzteku. Každý, kdo má doma puberťáky, se teď určitě směje a pokyvuje hlavou. Člověk musí být tak trochu jako oni, aby si s nimi měl co říct. Naučili jsme se s našima skoro dospělákama poslouchat stejnou hudbu. Ze začátku to chtělo vrátit se trochu do vlastní puberty, ale dnes i Jurášek má své oblíbené (Delirious?), o které se dělí s Lukym a Marťou tak jako oni s námi o ty své (Day of fire − mám je moc ráda). Také ale musíme zůstat alespoň trochu těmi zodpovědnými rodiči a tam to vždycky malinko zaskřípe. Občas slyšíme, že prostě něco nechápeme, nebo že je to jasný a tak proč to pořád říkáme atd. atd. … Vždyť to většina z Vás zná. Přesto jsou hodní a zlatí a my je moc milujeme. Jak říká Jirka: „Máme ty nejlepší a nejskvělejší děti na světě.“ Ale to ví o svých dětech asi každý rodič. Někteří lidé říkají: "Viděl jsem Ježíše." A ty jsi jedna z nich. Je to tak? Bylo to asi půl roku po mém znovuzrození. Právě jsem kojila malou Martinku a hlavou se mi honila spousta otázek. Jsem ve správné církvi? Žiji správně? Věřím skutečně? Měla jsem opravdu těžkou hlavu. A jak jsem tam tak seděla se zavřenými víčky, najednou jsem měla pocit, že jsem někde jinde. Ocitla jsem se nad takovým bludištěm (jak bývají ty dětské hry, že máš správnou cestou dokutálet kuličku do středu). Dívala jsem se na něj, jako když se nad ním vznáším a viděla jsem jen uprostřed volné místo. Najednou jsem se ocitla přímo v něm, obklopená velkými kamennými kvádry a ne−
Jsem děvče z vesnice a tak se bez nějakých mazlíčků neobejdu. Jako první zvíře jsme měli morče. Děti byly ještě malé a mně se podařilo ukecat Juráška a tak mi dal se slovy: „Tady máš a jdi si ho tedy koupit,“ dvacet korun a já šla vítězně pro naše první zvířátko. Násle− dovala ještě dvě další morčata, zlatohlávci, říční krab, pakobylky, andulka, rybičky a vodní šlechtění šneci a v neposlední řadě činčila a moje „třetí dítě“ kočka Miss. Žije už jen andulka, vodní živočichové a naši chlupatí mazlíčci, ale jistě to nejsou poslední zvířecí členové naší domácnosti (podle toho, co ještě Jirka vydrží). Kvalitní masírování je samo o sobě "sport", máš poté chuť si ještě zasportovat? Jsem neskutečně nesportovní typ. Při pohledu na mě je to určitě jasné. Jediný sport, který uznávám je dobré jídlo a radost z něj (nejsem žravá, ale pouze „gurmán“). §
Nejen chlebem je živ člověk, ale každým Božím slovem. Většinou za přítomnosti i našich nevěřících přátel.
<<< Stavění prvního tábora dalo všem pořádně zabrat. Některé jsme museli opravovat. Ale na konci pobytu už každý věděl jak na to.
Prázdninová sborová akce SŽ Český Krumlov po řece Vltavě na raftech „HORKÁ LINKA DO NEBE…“ se uskutečnila od pondělí 24. do pátku 28. července 2006 za účasti 8 dospělých, 6 mládežníků a 12 dětí.
nemohli sehnat potřebný počet dospě− lých, ale po modlitbě jsme museli zamluvit ještě další raft pro naše sourozence v Kristu z Církve bratrské a nové nevěřící přátele z Kaplice, kteří se nebáli jet s křesťany, a ani toho potom nelitovali. Termín konání byl domluven s rodiči dětí, aby všechny měly čas. „Náhodou“ se shodl s jediným volným termínem pro zapůjčení raftů.
Program plavby: 1. den: Vyšší Brod 2. den: V. Brod – Rožmberk 3. den: Rožmberk − Český Krumlov 4. den: Český Krumlov – Zlatá Koruna
>>>
Po hře Noemova archa všichni už uměli pádlovat, někdo i padat a potápět se z raftu, a tak se ráno všichni netrpělivě těšili na vyplutí Vyšší Brod – Rožmberk.
Povinné nákupy tentokrát v Rožmberku.
se s Vámi chtěla podělit o radost, vděčnost a zkušenost, jak se dá na vlnách Ducha Svatého splout Vltava.
Z. Sedláčková
"Jauvajs! Že já na to...!"
Jdu domů. Strhávám ze zápěstí kapesník přilepený zaschlou krví. Mým grimasám by se leckdo s chutí zasmál, ale mě to opravdu bolí. Hlavně, že už to tolik neteče. Voda z kohoutku nádherně chladí. Zbytky zaschlé krve se odlupují a mizí v umyvadle. Rychle čistý kapesník, a je to. A až to zaschne, nechám to otevřené, jak známo, rána musí dýchat... „Crrrr...“ To už je sedm? Vůbec se mi nechce vstávat. S nechutí šátrám po budíku. „Jaaau,“ skučím bolestí a sta− huji ruku zpět. Budík zmlknul, ale rána na mojí ruce se pěkně ozvala. Nekrvácí. To je dobré znamení. Akorát se kolem rány objevují zarudlá místa. Zřejmě vedlejší produkt. Krčím rameny a chystám se do práce. Děsně to bolí. Možná by se to přece jen mělo obvázat? Později si na to dám obklad... Proč se to nehojí? Nechápu.(6) Teď už to není jen zarudlé, ale v ráně se objevuje něco žlutého. Fuj. Navíc se cítím tak podrážděně. Každou chvíli na někoho štěknu.(7) Kolegyně o mě nešetrně zavadila. Z očí by mi vyšlehly blesky, kdyby to bylo možné. Ona neví, že mám na ruce tu bolestnou ránu, ale nemohla dávat větší pozor?! K čemu je mi její omluva, že to udělala "nerada", když já teď šíleně trpím?(8) To ale přece nejsem já, uvědomuji si. Necítím se ve své kůži. Bolest v ráně mi bez přestání tepe. Možná by se to mělo někomu ukázat?(9) Ne ne! Pošlou mě k doktorovi a to teď nemám zapotřebí. Radši o tom pomlčím,(10) tak zlé to ještě není... "Ale fuj!" zacpávám si nos. Z rány mi přes noc něco vyteklo a nepříjemně to páchne. Omývám se pod sprchou. Ruka mě bolí až k rameni.(11) Jak to zvládnu v práci? Rychle
> −−− Za celých pět dní se nikomu nic nestalo, všichni si vzájemně pomá− hali, nikdo nereptal, i když první den po probuzení se táborem neslo jenom: au, moje záda, au, moje ruce, nohy, já to do pátku nevydržím apod. a večer mnozí chodili pro kávu, aby
Vše začalo tak nevinně u jednoho stolu při Hodech lásky, kde Tomáš Maršálek pronesl mezi řečí, že by měl možnost půjčit rafty. Slovo dalo slovo a pak už se nedalo vycouvat.
Hřích je jako infekce
No to jistě. Vím, jak je to nepříjemné. Pálí to a štípe. K tomu mě nikdo nedonutí.(5) Pěkně si to omyju vodou a ono se to zahojí.
<<< Na Zlatých pískách se rozhořela jedna z mnoha nemilosrdných bitev. Všimněte si nejlépe střeženého a nejdůležitějšího před− mětu naší výpravy v Petrových rukách. Ostatně, kromě ještě několika málo vyvole− ných se k němu nikdo další nedostal.
a se všemi věcmi, kterých nebylo zrovna málo.
Původně jsme zamýšleli sborovou dovolenou rodičů s dětmi, pak jenom dětský tábor, a nakonec to bylo něco mezi. Dlouho jsme
Držím si krvácející zápěstí. Něco mi říkalo,(1) ať na to nesahám, jenže... Mohl to být nějaký historický artefakt... Vypadalo to tak zajímavě(2), a v té vodě na to nebylo skoro vidět. Kdo mohl tušit, že je to jen kus rezavého plechu? Kdo mohl tušit, že ta voda tak zkresluje? Kdo vůbec mohl tušit, že tam náhodou bude ta malá rybička, já se jí leknu a...(3) Kapesník prosakuje. Co teď s tím? V hlavě mi září rudý nápis: Dezinfekce!(4)
Úžasné bylo sledovat, jak jsme z par− koviště odjeli včas, všichni (i když jeden dospělý měl v týdnu zánět zubu)
Oblíbené koupání do zmodrání.
5. den: Zlatá Koruna – Boršov nad Vltavou, návrat do Českého Krumlova Byla to opravdu velká milost od Boha, že jsme akci mohli zorganizovat a že vše klaplo do posledního detailu. Za sebe musím přiznat, že se mi dosud žádná podobná akce tak lehce neorganizovala. Proto bych
Na odvoz věcí tam a zpět bylo potřeba čtyř aut, posledního možného řidiče jsem potkala „náhodně“ před lékárnou ve Velešíně. Měl čas i káru.
(1) ...Přímluvce.. přijde a ukáže světu, v čem je hřích... Jn 16:7,8 (2) Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. Jak.1:15 Buďte střízliví, bděte; neboť váš protivník ďábel chodí kolem jako řvoucí lev a hledá, koho by spolkl. 1.Pt.5:8 ...On (ďábel) byl vrah od počátku... je lhář a otec lži. Jn 8:44 (3) A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí." Jn 8:32 ..."Blaze těm, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je." Lk 11:28 Říkám však: Duchem choďte a žá− dost těla nedokonáte. Gal 5:16 (4) Proto čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány... Sk 3:19 (5) ...a rouhali se nebeskému Bohu pro své bolesti a pro své vředy, avšak nečinili pokání ze svých skutků. Zj 16:11 (6) "Kdo přikrývá svá přestoupení, nepovede se mu šťastně... Př 28:13“ Řekneme−li, že jsme nehřešili, děláme z něj lháře a jeho slovo v nás není. 1.Jn 1:10 (7) Skutky těla jsou ovšem zjevné... nepřátelství, sváry... hněvání... roztržky... Gal 5:19−21 (8) Buďte pak k sobě navzájem laska− ví a milosrdní. Odpouštějte jedni dru− hým, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Ef 4:32 (9) Vyznávejte jedni druhým svá provinění a modlete se jedni za dru− hé, abyste byli uzdraveni. Jak 5:16 (10) Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ž 32:3 (11) Nic není celého v těle mém pro tvou hněvivost, nemají pokoje kosti mé pro hřích můj. Ž 38:4
Dvě mladá děvčata z Holandska najela lodí do mostního pilíře tak nešťastně, že nemohla dál sama s rodiči pokračovat v plavbě (jedna měla naražený kotník a těžký šok), a tak jsme je do Zlaté Koruny svezli. nezaspali noční hry. Mluvím samozřejmě o dospělých, děti malá nepohodlí ve stanu snášejí jinak a mají energie na rozdávání, a to většina z nich byla na vodě poprvé.
Ranní snídaně. Nacpi se co můžeš, ať přežiješ! Pak byla teplá až večeře.
Večeře vařily sestry ze sboru, které se dobrovolně nabídly, že se této důležité činnosti ujmou, a vždy nám je přivezly včas na určené místo, někdy i s nákupem či buchtou. Bez nich by nám bylo fakt ouvej.
si ránu obvazuji, ale to žluté prosakuje skrz gázu. Nemám čas to celé převazovat. Snad to rychle zaschne. Asi to budu muset přece jenom někomu ukázat. Normálně už by to mělo být zahojené. Sbírám odvahu a jdu za Petrou. Srdce mi buší až v krku, když obnažuji zhnisanou ránu. Třeští oči, jako by to viděla poprvé. Ukazuje prstem na mou ruku a se zacpaným nosem varuje: „Koukej s tím rychle něco dělat!“(12) Jde pryč. "Ne, to ne," úpím, když v zrcadlovém stropu vidím, jak Petra zaplula do boxu ke kolegyni. Podle gest usuzuji, že jí barvitě vypráví, co právě zjistila.(13) Zahanbeně stahuji rukáv, protože se blíží Alice. Nemám chuť si zopakovat předchozí scénu. „Jé, ahoj,“ zdraví už z dálky a já tuším, že setkání se nevyhnu. Bolestí sykám, když mi přátelsky tiskne ruku. Snažím se o úsměv. Alice mou ruku nepouští a naopak se zaměřuje na vlhký flek, který nemilosrdně prosakuje skrz můj rukáv. Stydím se jako nikdy. Je to nevyhnutelné. Zápach už se dotkl i mého nosu, nemohla si toho nevšimnout. Teď se zřejmě omluví a po anglicku zmizí. Jen si jdi. V boxu sedum až dvanáct to zřejmě ještě nevědí a... „Můžu se podívat?“ překvapuje mě Alice svým upřímným zájmem.(14) Krčím rameny. Už je mi všechno jedno. Moje čest je ta tam. Ruka mě bolí a mám pocit, že omdlím. Je mi vážně zle. „S tím musíš k lékaři,“ nekompromisně hodnotí Alice a dál soucitně drží mou zraněnou ruku.(15) „Ne. Víš jak by se na mě vyřádil?“ zdráhám se přijmout neodvratnou skutečnost a dál kroutím hlavou.(16) Musím se posadit, je mi vážně zle jako nikdy. „V tom případě je s tebou konec,“ říká s kamennou tváří. Hledám v jejím výrazu sebemenší známku ironického hu− moru. Ale ona nevtipkuje. „Jestli teď nepůjdeš k lékaři, můžeš zemřít.“(17) Dochází mi vážnost jejích slov. To, že je zdravotní sestrou, dodává jejím slovům na věrohodnosti. „Nezvládnu to,“ přiznávám bez okolků. „Půjdu s tebou, dokud zase nebudeš v pořádku,“ sli− buje.(18) Věřím jí. Nechci zemřít.(19) Kdybych hned na začátku... Pozdě bycha honiti, když už je po všem. Snad jen tu dezinfekci(20) příště snesu raději, než pozdější řezání u doktora. § Hřích je jako infekce. Když už se „zraníme“, jednej− me rychle. Skrývání rány (před sebou i druhými) infekci nezničí! „Kdo přikrývá svá přestoupení, nepovede se mu šťast− ně; ale kdo je vyznává a opouští, milosrdenství dojde.“ (Přísloví 28:13)
dokončení na str. 8 (12) Budou−li bratr nebo sestra nazí a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: `Odejděte v pokoji, zahřejte se a nasyťte se´, a přitom jim nedáte to, co potřebují pro své tělo, co je to platné? Jak. 2:15−16 (13) ...připomenu jeho skutky, které činí, když nás pomlouvá zlými slovy... kdo činí zle, Boha neviděl. 3.Jn 1:10,11 ...neuznali za dobré poznávat Boha ...dělali, co se nesluší... Jsou napl− něni veškerou nepravostí... špatností, jsou plni závisti... sváru, lsti, zlomy− slnosti, jsou donašeči, pomlouvači... nemají lásku ani slitování. Řím 1:28−31 (14) Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. 1.Jn 4:7 Neboť celý Zákon je naplněn v jed− nom slovu: `Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.´Gal 5:14 (15) ...odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí... Žd 12:1 Cožpak nevíte, že jste Boží chrám a že Boží Duch přebývá ve vás? 1.Kor 3:16 (16) Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce... Řím 6:12 (17) ...A nebudete−li činit pokání, zahynete podobně všichni. Lk 13:3 ...Vězte, že se vám váš hřích vymstí. Num 32:23 (18) Neste břemena jedni druhých a tak naplňte zákon Kristův. Gal 6:2 (19) ...A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila mi− lost... Řím 5:20 ...Hospodin přenesl hřích tvůj, neu− mřeš... 2.Sam 12:13 (20) ...Nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání? Řím 2:4 ...Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Ž 32:1
(Inspirováno nedělním vyučováním K.S.)
Egypt 4.část čtvrtek 30.3.2006 "Vidíš něco?" "Nic, všude je jen tma a asi nefunguje topení. Je tu pěkná zima a mlží se okýnka." "Máš dost oblečení?" "Snad jo. Mám i rukavice. Možná jsme měli vzít ty deky, ale zase se s nimi táhnout až nahoru?" "Venku je strašně moc hvězd. Když jsi spal, tak jsme jeli podle veselého koníka, ale teď jsme se stočili a je tam vyjevenej oslík. Koukni, vidíš ho? Je moc roztomilej." "Wow, to je paráda. Vidím celýho Škorpióna. Kdy tam budem?" "Nevím, nic neříkal, ale mělo to být tři hodiny cesty a to už skoro bude. Už několikrát jsme jeli policejní kontrolou. Hele, teď je ukazatel st. Katarina." "St. Katarina rovně, zahli jsme doleva. To je jasný, když ukazatel říká rovně, musí se jet doleva." Jede nás šest Čechů a jedeme mikrobusem, který nás vyzvedl u hotelu. Jízda po zdejších silnicích je dost rozdílná od toho, co známe. Hned za Sharmem začíná poušť a celou cestu jsme jeli jen pouští. Všude, v Sharmu i po cestě, je hodně členů turistické i státní policie, kteří dbají na bezpečnost turistů. Tady dále od Sharmu je silnice obousměrná, ale v Sharmu a jeho okolí je silnice, která se podobá několikaproudé dálnici uprostřed oddělené záhonem s palmami. Tyto silnice nemají křižovatky a pokud chcete zabočit do vedlejší ulice, která je na druhé straně než po které jedete, musíte dojet až do místa, kde je tzv. U turn. V tomto místě je prostřední záhon přerušen a vy tu prostě přeje−dete do proti−směrného pruhu a v něm pokračujete zpět až do míst, kde je odbočka, kte− rou chcete jet. "Jsme tu. Tady vystou− píme a já vám ukážu váš průvodce, on
Dopis sboru. EXIT 316 je nový, křesťanský, publicisticko− vzdělávací pořad pro mladou generaci, který při− pravuje KAM pod dramaturgickým vedením ČT. Rozpoznáváme velký projev Boží milosti ve skuteč− nosti, že v únoru 2006 podepsala Křesť. akademie mladých s Českou televizí licenční smlouvu na odvysílání 17 dílů tohoto cyklu. Záměrem ČT je zahájit vysílání v září tohoto roku. Mat.7,13−14 ...prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. Název EXIT 316 znamená sjezd z široké cesty na úzkou, která představuje jiné hodnoty a cíle, než na které jsou mladí lidé mezi svými vrstevníky zvyklí. Sjezd na tuto úzkou cestu je v biblickém verši Jan 3,16. Televizní obrazovka je „věrný přítel„ mnoha teenagerů. Připravovaný pořad je příležitostí ukázat mladým lidem na to, že skoro dva tisíce let stará Bible nám má co říct i v dnešní době. Každý díl pořadu EXIT 316 je tématicky zaměřený (Jiná dimenze, Láska, Přátelství, Konflikt, Odpuštění, Image, Zklamání, Strach, Odvaha, Pravda a lež, Sex, Závislost, Hněv, Víra, Okultismus, Úspěch, Smysl života), obsahuje také videoklip k danému tématu, anketu, životní příběh a na závěr nabízí biblické východisko – „exit„ z dané problematiky jako alternativu klasických řešení. Cílem projektu bude zkoumat víru očima mladých lidí, přinést pravdivý obraz o Bohu a Bibli a představit praktic− ké a aktuální křesťanství a vyvolat diskuzi. ČT má jako veřejnoprávní médium ze zákona za úkol prezentovat názory menšinových skupin, mezi něž jsou počítáni i křesťané. Zákon jí však zakazuje jakoukoli formu náboženské reklamy. Pořady EXIT 316 však přinesou podněty a vyvolají
Náš průvodce je Arab, který studoval v Káhiře tři roky češtinu a rok byl na stáži v Praze. Není muslim, ale příslušník kopské církve a je velmi hrdý na to, že je křesťan. Ale jak se ukázalo, nikdy nečetl Bibli, o setkání Mojžíše s Hospodinem a o tom jak Mojžíš dostal desatero moc neví. Zato je specialista na různé skazky o pan− ně Marii, věč− ně zeleném hořícím keři, relikviích a sva− tých. Venku je pěkná zima, ale při výstu− pu se určitě zahřejeme. Vrchol hory je ve výšce 2285 m nad mořem a je to druhá nejvyšší hora v Egyptě. Je to místo položené uprostřed kamenité pouště, kde se Mojžíš setkal s Hospodinem v hořícím keři a kde obdržel desatero. Na úpatí Mojžíšovi hory leží klášter svaté Kateřiny a i dnes slouží svému účelu (vlastní ho kopská církev). Přístupný pro veřejnost je jen kostel. Na vrcholu hory je pak kaple sv. Kateřiny. Na horu se vystupuje v noci, aby turisté mohli pozorovat východ slunce v poušti. Ten bude v 5:45 ráno. Vydáváme se na cestu spolu s mnoha dalšími turisty z různých zemí a celou cestu nás doprovází beduíni, kteří co chvíli nabízí za 10$ pronájem svého
velblouda a vyvezení až pod vrcholek hory (poslední úsek výstupu je tvořen stupni, nepravidelnými schody, kterých má být údajně kolem 700). Máme baterky, ale oči si rychle zvykají na tmu a lépe se nám jde bez baterky. Nad námi je neuvěřitelné nebe poseté miliardami hvězd, něco naprosto úžasného.
C W -->
< <
mluví anglicky. On beduín a do− vede vás nahoru. Až vystoupíme, ukážete vaše pa− sy kde vy máte egyptské víza. Potom půjdeme a ukážu vám, kde budu ráno v 8 hodin čekat na vás a půjdeme na naše snídaně. Taky vám ukážu kde můžete teď používat toaletu a to stojí jednu egyptské libry."
M. Kočerová
.
otázky, na které může církev navázat. Vnímáme, že jako křesťané nebýváme otevření tak, jak bychom mohli být a nehrajeme ve společnosti úplně aktivní roli. Chceme proto v rámci paralelní kampaně Turbo 316 povzbudit všechny křesťany k tomu, aby této příležitosti využili a osobně se zapojili do otevřené diskuse k tomuto pořadu s lidmi, kteří budou mít zájem dívat se na řešení každoden− ních problémů pohledem Bible. Řím.12,4−5 Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás... Pořadem budou provádět Aleš Juchelka a Johanka Veselá v roli andělů, kteří budou reportážním způsobem informovat „nebeskou televizi„ o lidech. Celou produkci a režii zabezpečuje rodinná firma Hlavsových, ZoomFILM Produc− tion, producentem je Dave Patty, scénáristou Adam Parma, dramaturgem za ČT Petr Raus; projektovým managerem za KAM je Honza Škraňka. Na paralelní kampani TURBO 316 se podílí Petr Húšť, Lucie Řehořová a další. 1.Kor.3,9−11 Jsme spolupracovníci na Božím díle... Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Výše uvedená skupina lidí vytvoří pořad EXIT 316, ale není schopna sama zvládnout následnou práci po jeho odvysílání v televizi. Pořad zdaleka nevyužije svůj potenciál, pokud nebudou vedle diváků křesťané, kteří odpoví na jejich otázky. Proto vás prosíme o spolupráci na tomto díle. Naším přáním je nezatížit sbory a mládeže
Každých 200 metrů je odpočívadlo s chýší, kde je možné se občerstvit a odpočinout. Na posledním odpočí− vadle si je možné za 10 egyptských liber půjčit i deku. Nejprve jdeme po− hromadě, ale po chvíli se naše skupina trhá a mísí mezi ostatní. Každý má své tempo a čekáme na sebe na odpočívadle, kde se pak ozývá: "Rose, rose hear." Rose je krycí jméno naší skupiny, aby nás v té tmě a v tom davu lidí mohl náš průvodce vůbec nějak svolat dohromady.
Čím vystupujeme výše, tím je chladněji. Tma pod námi je černočerná a v ní je vidět šňůra světel, které vystupují vzhůru. Takhle nějak asi vypadá karavana jdoucí v noci pouští. Jsme na posledním odpočívadle a náš průvodce nám ukazuje kudy teď, poslední úsek tvořený stupni s námi nejde. To prý zvládneme sami a navíc není kam spadnout. Jsme nahoře, moc místa tu není na to, že sem míří celé davy lidí. Jsou tu turisté, které láká pouze ten východ slunce nad pouští, ale je tu také mnoho křes− ťanů, kteří stejně jako my chtěli stát na místě, kde kdysi stál Mojžíš a tváří v tvář mluvil s Hospodi− nem. Modlí se a chválí Pána, přidáváme se k nim. Pro zbytek naší české výpravy jsou to fanatici, kteří se chovají jako šílenci. Pro nás je to rodina a po− vzbuzení. Zkoušíme si najít místo, odkud bychom mohli fotit východ slunce. Lezeme na skalní převis novým projektem, kterému by museli věnovat další čas a energii, ale pomoci jim prostřednictvím pořadu Exit 316 naplňovat jejich vlastní misijní potřeby a cíle. Celý projekt není financován státem, výroba pořadu ani Českou televizí a proto spoléháme na Boží pomoc skrze Jeho lid. Náklady na výrobu jednoho dílu, zajištění
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl věčný život.
materiálů a koordinaci paralelní kampaně dosahují téměř 300 000 Kč. Dříve, než se začnou pořady vysílat, prosíme všechny, kdo se cítíte být tímto projektem osloveni, abyste se jednak připojili k modlitbám, jednak o něm informovali své známé. Je možné vytvořit diskusní skupinky, kterým můžeme nabídnout pracovní materiál, v němž bude každá lekce přímo navazovat na jednotlivé díly pořadu. Lidé si mohou dát společně večeři, sledovat Exit 316 v televizi a pak přirozeně pokračovat v hovorech, které mají ukazovat na Krista. Rádi bychom do konce června představili Exit 316 vedoucím mládeže v různých denominacích a hledali s nimi, jak pořady co nejlépe použít. Také jsme připraveni do konce srpna prezentovat Exit 316 na
a pod námi je černá tma. Asi za půl hodiny slunce vyjde, podle záře nad obzorem je možné očekávat kde. Je zima, ale ne tak velká, jak se zdálo, že bude a při vzpomínce na sníh ležící doma se to dá dost dobře vydržet. A je to tady, slunce vylézá a trvá to skutečně jen pár desítek vteřin a je celé venku. Soumrak i svítání tu trvají pár minut, ne tak dlouho jako u nás v Čechách. Stopli jsme soumrak a od chvíle, kde ještě svítilo slunce nad obzorem do úplné tmy uplynulo 10 minut. Jdete koupit vodu do obchodu a slunce ještě svítí a vyjdete ven a je tma a stejné je to se svítáním. Světlo ozářilo vysoké pouštní hory všude kolem nás a najednou se nám zatajil dech, když jsme zjistili nad jakou propastí sedíme. Ten prostor byl uchvacující a na fotkách naprosto nezachytitelný. Kolem nás postávají hloučky věřících, čtou z Bible o tom, jak Mojžíš obdržel desatero a modlí se. Škoda, že s námi tu také namohou teď být bratři a sestry z naší církve, abychom na tomto místě společně chválili našeho Pána, který je chvály hoden. Sestup je náročnější než výstup. Pouštní prach klouže, slunce začíná pořádně pálit, jdeme za sebou krůček po krůčku jako kačenky, pouštní vzduch zkresluje a nejsou k rozeznání skutečné vzdálenosti, smazány jsou nerovnosti. Vše je v rovině a kousek, ale skutečnost je jiná, ta cesta je nekonečná... A jsme tady, konečně hradby sv. Kateřiny, to musí být už jen kousek...není a přišli jsme pozdě. Náš beduínský průvodce na nás čekal u hradeb a vede nás rychlým krokem do místní jídelny, kde máme mít snídani. Ostatní už tam jsou, chyběli jsme jen my a on dostane zaplaceno teprve, až dovede celou skupinu a tak mu na nás teď ještě záleží.
(Pokračování na str. 8) konferencích, festivalech a dalších akcích. Připravuje− me více než 50 ambasadorů, kteří mohou během května a června osobně představovat Exit 316 ve všech sborech v naší zemi. Současně připravujeme webové stránky Exitu i Turba 316. Na www.exit316.cz bude chat, kde každý může vyjádřit své názory. Otevře se zde křesťanům prostor pro diskusi a svědectví. Web Turba, www.turbo316.cz, bude zaměřený na přípravu a podporu křesťanů zapojených do projektu. Paralelní kampaň Turbo 316 vyvrcholí víkendo− vým setkáním 1.−2.9.2006 (pátek a sobota) na Moravě a 8.−9.9.2006 v Čechách. Tato setkání jsou určena pro vedoucí mládeže, jejich týmy, vedoucí skupinek a pro všechny, kdo se chtějí do Exitu 316 zapojit. Setkání budou motivací a přípravou pro osobní evangelizaci, vedení skupinek E316, následnou péči pro nově obrácené a jejich začlenění do církve. Je potřeba celé Církve, celého Těla, aby tento projekt naplnil své poslání. Modlete se prosím s námi, aby Bůh požehnal tomuto dílu, které On započal i připravil. Pokud Vás Bůh vede, abyste se podíleli na tomto díle nebo máte jakékoli dotazy, napište nám na
[email protected], za Křesťanskou akademii mla− dých, Dušan Drabina Premiéra pořadu se bude vysílat vždy ve středu v 18.05 večer na programu ČT 2. Takže si nalaďte své televizní bedýnky a sdělte vysílací čas všem zvědavcům, fanouškům Exitu a samozřejmě vašim přátelům, známým, sousedům... Pořadí a data vysílaných témat budou následující: Jiná dimenze 6.9. Závislost 8.11. Láska 13.9. Sex 15.11. Přátelství 20.9. Pravda a lež 22.11. Konflikt 27.9. Hněv 29.11. Odpuštění 4.10. Víra 6.12. Image 11.10. Dark side 13.12. Zklamání 18.10. Úspěch 20.12. Strach 25.10. Smysl života 27.12. Odvaha 1.11.
Pojďme si hrát na detektiva. Tentokrát budeme hledat jméno muže, o kterém se dočteme především ve Starém zákoně. Má v Bibli dokonce svou vlastní knihu. Byl to opravdu Boží služebník. Modlil se často a rád, dokonce i kdyby ho to mělo stát život. Možná ti ve tvém hledání pomůže jeho asi nejznámější příhoda. Tady je...
Probuzení „He−he−hepčíííík,“ ozvalo se tlumené kých− nutí. Posa− dil se a mnul si nos. Mžoural do paprs− ků slabého světla, které se prodíraly kolem kamen− ného poklopu nad jeho hlavou. „Co mě to…“ Znovu pocítil, jak se hebká srst otřela o jeho tvář. Lev, který se k němu celou noc tulil se začal rozespale protahovat. Vzbudilo ho kýchání jeho dneš− ního nocležníka. Ostatní lvi se líně procházeli okolo a trpělivě čekali, až někdo odklopí kámen, aby si užili svítání.
Z dálky zaslechl zoufalé volání svého jména. Přestože bylo časně ráno a všichni ještě zajisté spali, někdo si přivstal a běžel k jámě. Zaslechl jak volá: „Žiješ? Zachránil tě tvůj Bůh, příteli?“ Tón hlasu zněl zoufale. Jen jiskřičky naděje čas od času probleskly v králově křiku. Rychle vstal a škvírkou mezi okrajem jámy a kamenného poklopu zavolal: „Živ buď navěky, králi. Jsem v pořádku. Můj Bůh poslal anděla, a ten lvům zavřel hladové tlamy.“ „Rychle ho vytáhněte!“ rozkázal král. Byl radostí bez sebe, že se jeho příteli nic nestalo. Jakmile ho vytáhli a on očistil svůj oděv od prachu, obrátil se ke králi: „Nic proti tobě, králi, ani proti Bohu jsem neudělal.“ Král souhlasně poky− voval hlavou. Do jámy nechal vhodit ty, jenž se snažili jeho přítele očernit a zahubit. Bylo s podivem, že lvi, ještě před chvílí krotcí a jako by byli sytí, nenechali zlé služeb− níky ani dopad−
nout na zem. Pozřeli je v okamžiku. Nyní ne− bylo pochyb, že Bůh této noci vykonal veli− ký zázrak pro svého věrného služebníka. Král odvedl svého přítele do paláce a povýšil jej do ještě vyšších funkcí nad jeho zemí. Nad to celá země měla respekt k Bohu, který dokáže vytrhnout i z tlamy hladového lva.
-zdesJméno osoby osoby,, kterou jsme dnes hledali je >>>
5%ML2 f☺VCL9DjM0B%L2 DOBV9
5%Mf9☺VCLg☺VCL2 jM0BV%%L2 C
%x5%Mf9D☺VCL%0☺2jM0BV%LfDO9xO05☺jOf
%x5%Mf9D☺VCL%0☺2jM0BV%LfDO9xO05☺jOf
Čí je která boudička? Každý pejsek na obrázku má svou vlastní boudičku. Poznáš která je čí? Aprotože už je po prázdninách, matema− tika ti trošku pomůže. Spoj boudičku se správným pejskem.
)V
O TOM, ŽE NÁŠ
ŽIVOT NENÍ JEN O A NEBO OBLÉKÁNÍ. TO VŠE NÁM BŮH DÁ. VEM SI A ZMĚŘ SE, ALE NEDO− KÁŽEŠ SE SÁM ZVĚTŠIT ANI O . TO UMÍ JEN BŮH! KRMÍ I , KTERÝ NESEJE ANI PAK NESKLÍZÍ . PROČ BY I NÁM NEDAL ? JEN SE PODÍVEJ NA JAK JE KRÁSNÁ. I TAKOVÁ , KTERÁ TŘEBA ZÍTRA USCHNE, MÁ PĚKNĚJŠÍ NEŽ MĚL SÁM ŠALOMOUN. PROČ BY TEDY NEDAL I NÁM? VŽDYŤ NÁŠ OTEC (Luk.12:23−30) VÍ, CO POTŘEBUJEME > −−
5D☺V%MfCL9D%M☺CL9D
%x5%Mf9D☺VCL%O0☺2 jM0B%%fDO9xO05☺jOf Znáš už nějaká písmenka abecedy? Ne? Tak zavolej tatínka nebo mamin− ku, oni ti pomohou. Vezmi si pastelky a místa s písmenky vybarvi takto: P,p − vybrvi modrou S,s − hnědou M,m − zelenou L,l − žlutou
JIŘÍK SI
cm
L5%ML2 M0B%L2 DOBV9LD
Kdopak se to skrývá na obrázku?
%x5%Mf9D☺VCL%O0☺2jM0BV%%LfDO9xO05☺jOf
Egypt... Pokračování ze str. 6 Jak byla v noci v autě zima, tak je teď horko. Jedeme rozpálenou pouští, kolem nás nic než poušť. Míjíme beduínské tábory, projíždíme několika policejními kontrolami a stále jen poušť, ale je uchvacující. Poušť není nikdy stejná, má různé barvy, různé tvary, stále se mění...je nádherná... "How are you? Are you fine?" Ptá se nás Hany, náš přítel, se kterým jsme se seznámili v našem hotelu, kde pracuje jako číšník. Vysvětlujeme, že jsme byli na Moj− žíšově hoře a Hany nám přeje dobrý odpočinek. Ten určitě potřebu− jeme, ale odpočívat se dá i jinak, než ležet v hotelu, když je venku ještě tolik neprozkou− maných věcí a míst. Sprcha je příjemná, modlím se, aby mi z té vody nic nebylo a za chvíli už vyrážíme z hotelu na korálové útesy. "Hi, where are you from?" Jejda zase ta známá otázka, kterou to vždy začíná... ale tady na útesu? Třeba nám chce jen říci, že tu nemůžeme být? Je to jeden z těch Arabů, co nás tady včera pozorovali. Ale vždyť přece ví, že jsme tu jen šnorchlovali, nic jiného. "Are you Czech? Great! What is your name? What? Ah, Mišel. My name is Mohamed." Jak časté jméno tady. "Whole name? It is very easy... Mohamad Ahmed...Alí. And your whole name?" "Michal Kočer...it is very easy." "Oh, no. It isnt easy, my name is easy...Mohamad Ahmed...Alí." Smějeme se společně tomu, jak jsou naše jména rozdílná...má tolik jmen, že my si je ani nestačíme zapamatovat a přece jemu přijde mnohem těžší vyslovit Michalovo celé jméno přesto, že se skládá z pouhých dvou slov. "What it is there?" "Where? This? It is sea cucumber." Na kameni tu leží něco, co vypadá asi jako kůže ztažená z nějaké ryby nebo hada. "It is very special. It is for turists. They will buy it because it is like viagra." Mohamad se směje a je zřejmé, že turisté jsou ochotni utratit své peníze za cokoli a místní toho obratně využívají. Mohamed sbírá v moři tyhle živočichy, kteří se česky nazývají sumíši, suší je na slunci a pak je rozemele na prášek, který pak prodává turistům za nemalé peníze. Turisté koupí kdeco, jen když jim to zaručí méně vrásek, lepší stáří, věčné mládí, více sexu, méně starostí...a že to není pravda? Ale zkus dokázat, že to tak není. Více se platí za klam než za pravdu a tak proč ho nenabídnout tomu, kdo si ho ve své pošetilosti žádá. Mohamad nám ukazuje další mušle a zdá se, že mu tady na útesech nevadíme...chtěl jen vědět, co jsme zač a co tu děláme. "Wow, no to je paráda a už mi ta voda skoro vůbec nevadí." "Ale neplav moc daleko. Jo a zkusil jsem sahat na ten útes a je to v pohodě, tak se neboj plavat blízko kolem něho." Vychutnávám si pohled na tu nádheru pode mnou a vedle mě. Jůůů a támhle je další korálový útes...sice
menší, ale o to nádhernější a tolik barevných rybek kolem. Co chvíli si kontroluji svou polohu vykou− knutím z vody...ale kde jsou všechny ty ryby? Otáčím se a hele, oni mě sledovali...no ne, ony si ke mě snad čuchnou jak jsou zvědavé. A co je támhleto? Užívám si jak mě voda nese aniž bych musela něco dělat a sleduji stále se měnící život pod hladinou. "Tak tu budeš u věcí? Ale jsou tam klíče, tak nechoď daleko." Michal se noří pod vodu a já si užívám slunce a toho, jak je voda čistá. Na útesu je asi 30cm vody a mírně s přílivem přibývá, ale přesto je jasně vidět různobarevné korály různých tvarů a také černé bodliny mořských ježků. Pomalu si zvykám na tenhle útes a už mi ani ti ježci nepřijdou tak nebezpeční. Kolem 16. hodiny opět klesá in− tenzita slunce a tak je čas jít z vody. Pomalu procházíme kolem celé plážové zátoky, písek se nám sype mezi prsty a nikam nechvátáme. Před večeří ještě dojít koupit vodu a pak... zase vynikající večeře. "Dáš si kafe nebo něco jiného?" "Já bych si docela dala jen kar− kadé a co ty?" "Já bych zas chtěl zkusit salep." "Super, tak já si dám karkadé a ty si dej salep." "Počkej, tudy ne, musíme touhle uličkou s těmi třešněmi. Jinak se zas budem motat kolem těch obchůdků." Konečně jsme si to zapamato− vali. "To je fakt super zkratka, ale proč je tu ta fronta?" "Ale asi tu jsou je− diné dva telefonní automaty v celém Sharmu, tak je tu na ně fronta." "Kam si sednem?" Sedáme si tak, abychom dobře viděli na telku, kde opět běží arabská hitparáda. Některé písničky a zpěváky už poznáváme. "Jeej, to je ta s kolou, tu dávali i včera." "No jo...dejte si kolu, kolu, kolu..." Arabsky neumíme, ale ten text zní fakt jako reklama na kolu. "Hello, how are you? Your café with sugar." Vítá nás arabský mladík, který pracuje tady v kavárně jako číšník a nalévá nám kávu z kovových džezviček. "Ty kokso, tady se člověk stane štangastou ani neví jak." "Dvakrát jsme si tu dali to samé a už jsme stálí hosté." Působí to velmi příjemně, být součástí života těchto lidí. "Zkusíš ještě ten salep?" "Ale ani nevím kolik stojí." "To máš jedno, stejně nic nakupovat nechcem a zas tak drahej nebude." "Ok, tak já zkusím objednat sobě salep a tobě karkadé." Pokus jsme sice učinili, ale stejně nám přinesli jen karkadé, protože stálý štangasta má zřejmě i stálé objednávky. Ještě máme co objevovat. "Vadí?" "Neva, tohle mi taky moc chutná." "A kdy jedeme?" "Ve 2:15 se pro nás staví autobus." "Tak to ani nemá cenu jít spát, ne?" "Trochu bychom si odpočinout měli." Zvedáme se tedy a míříme do hotelu. Na odpočinek máme necelé tři hodiny.
Pokračování příště
Vi z e j i h o č e s k ý c h s b o r ů S L O V O Ž I V OTA : Kol.1:28−29 Jeho zvěstujeme, když se vší moudro− stí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu. O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou. (ČEP)
Kol.1:28−29 Kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého člověka a učíce všelikého člověka ve vší mou− drosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O čež i pracuji, bojuje podle té jeho mocnosti, kteráž dělá ve mně dílo své mocně. (BK 1613)
2. Paral. 7:14 a můj lid, který se nazývá mým jmé− nem, se pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi. (ČEP)
2. Paral. 7:14 A ponižujíce se lid můj, nad nímž jest vzýváno jméno mé, modlili by se, a hledali by tváři mé, a odvrátili by se od cest svých zlých: i já také vyslyším je s nebe, a odpustím hřích jejich, a uzdravím zemi jejich. (BK 1613)
Izajáš 54:2 Rozšiř místo ve svém stanu, ať na− pnou stanové houně tvých příbytků. Nerozpakuj se! Natáhni svá stanová lana a upevni kolíky. (ČEP)
Izajáš 54:2 Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. (BK 1613)
Horká linka...
Počasí nádherné, teploty vysoké na koupání. Večer nikomu zima nebyla. Závěrečný odjezd z Boršova byl předběžně s řidiči domluven na 17.00 hod. Po doplutí všechna auta dojela do deseti minut, protože už byla na cestě k nám, takže jsme nemuseli dlouho čekat. Při nakládání začal foukat vítr a večer, když už jsme byli doma, začalo pršet.
dokončení ze str. 5
Nemohu Vám zatajit, že téměř všichni doma dostali střevní jedno až dvoudenní potíže různé intenzity virového původu. Tato malá nemoc nikomu z nás radost nevzala a určitě nezastíní nádherný, jedi− Následující snímek ne zcela vypovídá, o urputných vodních bitvách muže proti muži, muže proti ženě, které jsme svedli cestou. Pravidlo znělo: Shoď do vody koho můžeš, cákej, cákej, cákej! Všimněte si kotlíku opět v Petrových rukou, o který se sváděl nelítostný boj na život a smrt. Kousání a škrábání povoleno! (pozn. vedoucího: Málem nás o něj lstivě připravil můj syn Josífek, který se nechal ukecat protivníky, přelezl na náš raft a zradu málem dokonal vyhozením kotlíku z raftu. Zachytili jsme ho v poslední chvíli.) nečný, neopakovatelný zážitek z plavby, spoustu legrace a blízké vztahy, utužené několikadenním nepohodlím. Fakt to stálo za to. Dáli−li Pán, za rok jedeme určitě znovu. § připravila Lenka Štrbková
Poslední modlitba a poděkování. A pak se už všichni zaručeně těšili domů na teplou koupel a svoji postýlku.
☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ Pilát se ptá Josefa z Arimatie: „Proč chceš dát svůj nový hrob tomu ☺ ☺ kriminálníkovi, kterého zvou Ježíš?“ ☺ ☺ Josef odpověděl: „Vždyť je to jen na víkend.“ ☺ ☺ Konverzace na moři: Toto je kopie skutečné rádiové konverzace mezi americkou ☺ ☺ námořní lodí a Kanaďany − nedaleko pobřeží Newfoundlandu, říjen 1995. ☺ ☺ KANAĎANÉ: Odkloňte, prosím, Váš kurz o 15 stupňů ☺ směrem na jih, abyste se vyhnuli srážce. ☺ AMERIČANÉ: Doporučuji, abyste Vy odklonili Váš kurz o 15 stupňů na ☺ sever, ☺ abyste předešli srážce. ☺ KANAĎANÉ: Zamítnuto. Vy musíte odklonit kurz o 15 stupňů na ☺ jih, abyste předešli srážce. AMERIČANÉ: Tady je kapitán americké námořní lodi. Znovu opakuji ☺ − okamžitě ☺ odkloňte Váš kurz. ☺ KANAĎANÉ: ☺ Zamítnuto. Opakuji − VY MUSÍTE odklonit kurz. ☺ AMERIČANÉ: Tady je letadlová loď USS Lincoln − Atlantická námořní flotila ☺ ☺ Spojených Států. Jsme doprovázeni třemi torpedoborci a třemi křižníky s plnou leteckou ☺ na tom, abyste VY změnili kurz o 15 stupňů severně − opakuji, 15 stupňů na ☺ podporou. Trvám ☺ sever nebo počítejte s opatřeními, která zajistí bezpečnost naší skupiny. ☺ KANAĎANÉ: My jsme maják. Čekáme na Vaši odpověď. ☺ ☺ ☺ Kněz s pastorem stojí u silnice a drží ceduli s nápisem: "KONEC SE ☺ ☺ PŘIBLÍŽIL! OBRAŤTE SE, NEŽ BUDE POZDĚ!" Dohodnou se, že ceduli ☺ ukážou každému projíždějícímu autu. ☺ ☺ „Nechte si to pro jiný, vy jedni náboženští fanatici!“ zakřičí první řidič a prosviští ☺ kolem nich. Za zatáčkou ☺ zakvílejí pneumatiky a ozve se hlasité šplouchnutí. ☺ „Nemyslíš,“ ptá se jedennáhle ☺ duchovní druhého, „že bychom měli raději pořídit ☺ ceduli: ZBOŘENÝ MOST?“ ☺ ☺ ☺ Ach Bože! Kde je Denny? ☺ „To snad ne!“ zalapal po dechu, když před sebou uviděl tu katastrofu. Měl co ☺ dělat, ☺ aby se mu z té hrůzy nepodlomila kolena. Za celých 40 let svého života nic ☺ podobného ☺ neviděl. Jak jen by v tomhle někdo mohl přežít? Chytal se v zoufalství ☺ za hlavu. Mohl jen doufat, že někde uprostřed té zdrcující zkázy najde svého ☺ syna. Jen malá jiskřička naděje, že Dannyho najde, mu bránila ☺ šestnáctiletého ☺ se a uprchnout z té strašlivé scény. Zhluboka se nadechl a postoupil kupředu. ☺ otočit Chůze byla v podstatě nemožná, s tolika věcmi roztroušenými kolem. Postupoval jen velmi pomalu. ☺ ☺ „Danny, Danny,“ šeptal si pro sebe. Zakopl a několikrát téměř upadl. Náhle zaslechl, jak se někdo, ☺ ☺ nebo něco, pohnulo. Alespoň si myslel, že něco zaslechl. Možná jen doufal, že něco zaslechl. Potřásl ☺ hlavou a cítil, jak se mu sevřel žaludek. ☺ Nedokázal pochopit, jak se to mohlo stát. Bylo tu šero, málo světla na to, aby ☺ ☺ něco viděl. Něco studeného a vlhkého se mu otřelo o ruku. Odporem ucukl. ☺ V zoufalství udělal další krok a zastřeným hlasem zavolal: „Danny!??“ ☺ ☺ Z nedaleké kupy neidentifikovatelného materiálu zaslechl svého syna. ☺ ☺ „Ano, tati?“ řekl hlasem tak zesláblým, že ho bylo sotva slyšet. ☺ „Je čas vstávat a jít do školy,“ oddechl si muž, že splnil svůj úkol a při odcho− ☺ du se ještě otočil ve dveřích: „A pro všechno na světě, ukliď si ten pokoj!“ ☺ ☺ ☺ ☺ Jednoho bohatého podnikatele smete během velkého rybolovu vlna přes palubu. Dostane se ☺ ☺ na pustý ostrov. Po dlouhých sedmi letech se konečně objeví nějaká loď. Posádka v úžasu zjistí, ☺ ☺ že si podnikatel během pobytu na ostrově holýma rukama postavil tři přepychové domy. ☺ čemu slouží tato budova?“ ptá sa jeden ze zachránců. ☺ „K ☺ je dům, kde bydlím.“ ☺ „To ☺ „A ta druhá?“ ☺ „To je sbor, do kterého pravidelně chodím − každou středu a neděli.“ ☺ ☺ „A co je potom tenhle třetí dům?“ ☺ ☺ „No, víte, to je sbor, do kterého jsem chodil dříve.“ ☺ ☺ ☺ Krátké shrnutí každého židovského svátku: Oni nás chtěli pozabíjet, my jsme se nedali, ☺ ☺ dobrou chuť! ☺ ☺ ☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺
Rozpis shromáždění sborů: Prachatice
České Budějovice
Agitační středisko Pod Hradbami neděle od 15:30
Jana Čarka 7, Suché Vrbné modlit. procházky − St 18:00 modlitební ve sboru − St 18:00
Český Krumlov,
budova Ambit neděle od 9:00 modlitební − čtvrtek od 18:30
Vimperk,
Čelakovského 345 neděle od 15:00
(+dopolední půst za partnery)
neděle 15:00
Setkání mládeže v Č. Krumlově − sobota 16:00 v Č. Budějovicích − pátek 17:30
Tento zpravodaj si vyhrazuje právo nezodpovídat za případné chyby dodané s příspěvky jednotlivých autorů. Děkujeme za pochopení.
Trojí povolání Izraele Základ křesťanské podpory Izraele Bůh přišel k Abrahamovi a dal mu trojí povolání. Tomuto trojímu povolání se pokusíme porozumět na základě zkoumání různých situací, v nichž Bůh při− chází k Abrahamovi, aby mu svou smlouvu oznámil a obnovil. Povolání zrodu První povolání nebo úloha, které židovskému ná− rodu v historii připadlo, můžeme nazvat povolání zrodu. Bůh říká v Genesis 12, že v Abrahamovi budou požehnány všechny čeledi země. „Tobě, Abrahame a národu, který z tebe vzejde, učiním něco, co bude požehnáním pro každý národ na zemi.“ Jinak řečeno, izraelský národ přivede na svět dílo vykoupení. Příběh spásy je tedy ve skutečnosti ži− dovský, vše, co je nám drahé a čeho si vážíme jako Boží lid, je ve skutečnosti židovské. Pavel nám to připomíná v 9. kapitole epištoly Římanům. Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný apoštol, oddělený pro Boží evangelium, které Bůh předem za− slíbil skrze své proroky ve svatých Písmech, ohledně jeho Syna − který podle těla povstal z Davidova semene a kte− rý byl podle Ducha svatosti mocně označen za Božího Syna skrze vzkříšení z mrtvých − našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož jsme přijali tuto milost, totiž apoš− tolství pro jeho jméno, k poslušnosti víry mezi všemi národy, (Řm 9:1−5) Ježíš to potvrzuje také v evangeliu sv. Jana, ve 4. kapitole, kde říká, že „spasení je ze Židů.“ ( Jan 4:22) Všechny věci, které jsou nám drahé a které jako křesťané milujeme, jsou židovské − včetně Bible samotné. Jak už bylo v této knize zmíněno dříve, apoštol Pavel říká, že hlavním důvodem vzniku Izraele bylo a je být správci Božího slova. Izraelský národ byl vyvolen, aby sloužil světu. Ve 12. kapitole knihy Zjevení měl apoštol Jan zjevení ohledně izraelského národa. Viděl znamení těhotné ženy, která byla oděna sluncem, měsícem a hvězdami. A na nebi se ukázalo veliké znamení: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě koruna dvanácti hvězd. Byla těhotná a křičela v po− rodních bolestech a trpěla, aby porodila. (Zj 12:1−2) Tato žena představuje Izrael. Tato ilustrace totiž pochází z knihy Genesis. Josef pak měl ještě další sen a vyprávěl ho svým bratrům: „Měl jsem další sen. Hle, klanělo se mi slunce, měsíc a jedenáct hvězd!“ A když to vyprávěl otci a bra− trům, otec ho okřikl: „Cos to měl za sen? To se ti já s tvojí matkou a bratry máme klanět k zemi? A tak na něj bratři nevražili, ale otec o tom všem přemýšlel. (Genesis 37:9−11) Toto je příběh Josefa, který je tak trochu snílek − a jeho sny všechny rozzuří. Dá se pochopit, proč šel svým bratrům na nervy. Byl nejmladší a asi by vás vyvedlo z míry, kdyby k vám přišel váš mladší bratr a řekl vám: „Víš, minulou noc jsem měl sen a zdálo se mi, že jste ke mně všichni přišli a klaněli se mi.“ Je zcela jasné, že Zjevení 12 používá stejný obraz. Je to izraelský národ, dvanáct kmenů Izraele. A co víc, žena Izrael je těhotná. Zde je ono povolání ke zrodu: „Požehnám těm, kdo ti žehnají, a toho, kdo ti zlořečí, prokleji. Všechny rodiny země dojdou požehnání v tobě.“ (Genesis 12:3) Proč budou národy požehnány? Protože skrze ni přijmou nebeský vykupitelský záměr. Ale především bude existovat pro Mesiáše. Pokud se podíváte na Zje− vení 12, příběh pokračuje a říká nám, že přivede na svět mužského potomka, Syna, který bude vládnout světu železným prutem. Velmi zajímavé. Ale když porodila syna, muže, který má pást všechny národy železným prutem, byl její syn vytržen k Bohu a jeho trůnu. (Zjevení 12:5) Ta žena existuje kvůli Synovi, jehož osudem je, že se jednoho dne vrátí na zem, kde bude pást národy železným prutem. To je pozoruhodné povolání Izraele v historii. Žena ve Zjevení 12 není církev, jak se mnozí domnívají, protože církev Ježíše na svět nepřivedla, na svět jej přivedl Izrael. A byl to Ježíš, kdo přivedl církev do světa nebo jí dal vzniknout. Zde se opět potvrzuje povolání Izraele ke zrodu. Proto děkujeme Bohu za vše, co jsme od židovského národa přijali. Je úžasné, že národ, který se nijak neliší od ostatních, který je stejně slabý a hříšný jako kdokoliv jiný, který je početně malý a možná menší než většina ostatních a slabší než většina ostatních, nám dal tyto úžasné dary. Dary, které nás vedou k poznání Boha, osvobozují nás od hříchu, dávají nám věčný život a nakonec nás dovedou do onoho města. Povolání utrpení Druhé povolání, které Bůh dává izraelskému národu, najdeme opět v 15. kapitole Genesis. Řekl mu: „Já jsem Hospodin, jenž tě vyvedl z chaldej− ského Uru, abych ti dal za dědictví tuto zem.“ Abram odpověděl: „Hospodine, Pane můj, podle čeho po− znám, že ji zdědím?“ Řekl mu: „Přines mi tříletou jalovici, tříletou kozu, tříletého berana, také hrdličku a holoubě.“ Abram mu všechna ta zvířata přinesl, rozťal je napůl a položil jednu část proti druhé; ptáky však neroztínal. K mrtvým tělům se snášeli dravci, ale Abram je odháněl. Když pak slunce začalo zapadat, přišel na Abrama hluboký spánek. Náhle jej sevřela hluboká, děsivá tma. (Gen. 15:7 −12)
M. Hedding
Na tomto místě dochází k uzavření Abrahamovské smlouvy s Bohem. Abraham přináší poražená obětní zvířata na místo, kde bude uzavřena smlouva, a rozpůlí je. Potom tam náhle přiletí supi, aby na smlouvu, kterou Bůh s Abrahamem uzavírá, zaútočili. Sup je symbolem zla a démonických mocností te− mnoty. Jsou to zlomyslně vyhlížející tvorové, mohutní, mají lysou hlavu, dlouhý zobák a pařáty a v divočině se masově slétávají nad místy, kde je mrtvé zvíře. Lev zabije jelena, žirafu nebo jiné zvíře a když se nažrali lvi, gepardi a leopardi a konečně i hyeny, přicházejí na řadu supi. Snesou se dolů a roztrhají mršinu na kusy. Ale přitom, když ji v zuřivosti trhají, aby z ní dostali maximum, trhají se na kusy i navzájem. Padlý svět, postižený úplnou zkažeností, kterému vládne ďábelská, démonická skutečnost, nemůže než nenávidět Boha a jakoukoliv entitu, která ho na zemi představuje. Apoštol Pavel, když mluví o situaci lidské společnosti, nás popisuje následovně: A vzkřísil i vás, mrtvé v proviněních a hříších, v nichž jste kdysi chodili podle běhu tohoto světa, podle mocného vládce ovzduší, toho ducha, který nyní působí v synech neposlušnosti, mezi nimiž jsme také my všichni kdysi žili v žádostech svého těla, když jsme dělali to, co chtělo tělo a mysl, a byli jsme přirozeností dětmi hněvu tak jako ostatní. (Ef. 2:1−3) Takoví jsme byli. Byli jsme mrtví, ovládáni a určeni k záhubě. Byli jsme naprosto zkažení, bez jakékoliv schopnosti milovat Boha nebo Ho hledat a Bible říká, že jsme Ho nenáviděli. Když Bůh povolal Abrahama do této zvláštní role ke spáse světa, bylo součástí tohoto povolání rovněž utrpení. Od tohoto dne se slétávají supi na židovský národ a snaží se jej likvidovat a ničit. Ďábel věděl, že kdyby se mu podařilo zmařit Boží plán s Izraelem, učinil by konec velkému Božímu záměru přivést do Božího města milióny mužů, žen a dětí. Židovský národ zástupně trpěl, a to za celý lidský rod. Trpěli za tebe a za mě, protože se stali nositeli vykoupení světa. Kvůli tomu, aby nám přinesli Boží slovo, zaplatili ohromnou cenu. Žádný jiný národ na celém světě neměl tuto zvláštní úlohu. Kvůli světu trpěli proto, aby mu dali poznat vykoupení. Apoštol Jan píše ve Zjevení 12 nejen o zvláštním povolání Izraele ke zrodu, ale také o dalším znamení, které jde ruku v ruce s tímto povoláním. Je jím utrpení, práce ku porodu a konflikt. Izrael rodí uprostřed působení sil zla. A na nebi se ukázalo veliké znamení: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě koruna dvanácti hvězd. Byla těhotná a křičela v po− rodních bolestech a trpěla, aby porodila. Tehdy se na nebi ukázalo jiné znamení: hle, veliký rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy, a na těch hlavách sedm korun. Jeho ocas vlekl třetinu nebeských hvězd a svrhl je na zem. A ten drak se postavil před ženu, která měla porodit, aby její dítě sežral, jakmile ho porodí. Ale když porodila syna, muže, který má pást všechny národy železným prutem, byl její syn vytržen k Bohu a jeho trůnu. (Zjevení 12:1−5) Na tomto místě Nový zákon potvrzuje obraz z Genesis 15, že se supi budou neustále stavět před ženu, aby ji pohltili a roztrhali. Je pravda, že židovský národ historicky trpěl za vlastní vzpouru a vlastní hříchy. Proto máme velké proroky Izaiáše, Jeremiáše a Ezechiele a také menší prorocké knihy. Nicméně také musíme přiznat, že utrpení izraelského národa má nadpřirozenou a dé− monickou dimenzi. Historicky snad nejdémoničtějším vyjádřením tohoto utrpení byly útoky křesťanské církve na židovský národ. Jak se to mohlo stát? Je neuvěři− telné, že mocnosti temnoty použily Ježíšův plášť a ďáblův meč, aby bojovaly proti židovskému národu. To je velké zlo. Lidé, kteří přijali židovské dílo vykoupení, se sami stali supy a jako kořist jim posloužil židovský národ. Vím, že mnozí namítnou: „ Ale to nebyli opravdoví křesťané.“ Milí přátelé, bohužel někteří z nich byli. Kromě toho není na židovské komunitě řešit, kdo je pravý křesťan a kdo ne. Tyto hrozné věci se staly ve jménu křesťanství. V 15. kapitole knihy Genesis Abraham nejenom musí odhánět supy, ale také se dozvídáme, že když usnul, padlo na něho zděšení. To je zajímavé: právě přece uzavírá smlouvu s Bohem, jejímž vyvrcholením bude vstup mužů a žen do Božího města. (Vyšel, aby hledal město.) Člověk by čekal, že po uzavření takové smlouvy s Bohem se mu bude zdát o městě, které je plné ulic ze zlata, andělů a nádherných staveb, které je tak úžasné, že se to slovy nedá vypovědět. Ale to se nestalo. Když usínal, jeho duši naplnilo zděšení. To Bůh historie řekl: „ Abrahame, jestli toto uděláš kvůli světu a jestliže lid, který z tebe vzejde, zrodí psané Slovo a živé Slovo, musíš vědět, že tvůj národ bude vržen do konfliktu s mocnostmi zla, jaký nebude muset podstoupit žádný jiný národ na celé zemi.“ Způsob, jakým jsme my křesťané popírali onu těhotnou ženu, je ostudný. Okradli jsme ji, použili jsme chytrou teologii, abychom ji vydědili, dovolili jsme supům, aby se uhnízdili na našich kazatelnách a v našich kongregacích − to je docela zdrcující. Konec konců, ona byla a je nositelem vykoupení světa. Kněžské povolání Třetí role, kterou Bůh svěřil Abrahamovi, je tato: Bůh chtěl, aby Abraham věděl vše o Jeho plánu. Proto
mu říká: chci, abys vzal svého syna, kterého jsi nadpřirozeně dostal, šel s ním na horu Moria …a tam ho budeš muset zabít.
„A my jsme svědkové všeho toho, co dělal v judské zemi a v Jeruzalémě. A toho pověsili na dřevo a zabili.“ (Sk 10:39)
Po nějaké době se Bůh rozhodl Abrahama vyzkou− šet. Zavolal: „Abrahame!“ Ten odpověděl: „Zde jsem.“ A on řekl: „Vezmi svého syna, svého jediného, svého milovaného Izáka, a jdi do země Moria. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na hoře, kterou ti určím.“ Abraham vstal časně zrána. Osedlal svého osla, vzal s sebou dva služebníky a svého syna Izáka. Nasekal dříví pro zápalnou oběť a vypravil se k místu, jež mu Bůh určil. Když Abraham třetího dne pozvedl oči, spatřil to místo v dálce. Tehdy řekl svým služebníkům: „Vy tu zůstaňte s oslem. Já a chlapec půjdeme až tam, pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám.“ Abraham vzal dříví pro zápalnou oběť a naložil je na svého syna Izáka. Sám nesl v ruce oheň a nůž. A tak šli oba spolu. Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odpověděl: „Ano, můj synu?“ „Vidím oheň a dřevo,“ řekl Izák. „Kde je ale beránek k zápalné oběti?“ „Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu,“ odpověděl Abraham. A tak šli oba spolu. Když přišli na místo, jež mu Bůh určil, Abraham tam postavil oltář a narovnal dřevo. Pak svázal svého syna Izáka a položil ho na dřevo na oltáři. Abraham vztáhl ruku a vzal nůž, aby svého syna zařízl. Vtom na něj zavolal Hospodinův anděl z nebe: „Abrahame! Abrahame!“ Odpověděl: „Zde jsem.“ A on mu řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku a nic mu nedělej! Už jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi kvůli mně neušetřil svého syna, svého jediného.“ (Gen. 22:1−12)
Tak bych mohl pokračovat. Je pravda, že Bible říká, že se pohané a Římané smluvili, aby se toto stalo (Sk 4), ale apoštolské kázání kříže jasně stanoví, že Ježíše zabili Židé.
To je velmi dojemný obraz. Kniha Židům uvádí, že Abraham byl tak dokonale poslušný, že ve skutečnosti přijal Izáka zpět z mrtvých, protože v jeho srdci už Izák mrtev byl. Kdyby Bůh nezasáhl, Izák by ten den Abrahamovou rukou zemřel. Vírou obětoval Abraham Izáka, když byl zkoušen; ten, který přijal zaslíbení, obětoval svého jediného syna, o němž bylo řečeno: „Tvé símě bude povoláno v Izá− kovi.“ Počítal totiž s tím, že Bůh je schopen i křísit z mrtvých; a odtud ho také (obrazně řečeno) přijal. (Židům 11:17−19) V Nové smlouvě nacházíme nejúžasnější část tohoto příběhu. Když Abraham obětoval Izáka na obětním oltáři, něco se s ním stalo. Můžeme pouze spekulovat, že na něj sestoupil Duch Boží a přenesl ho do dva tisíce let vzdálené budoucnosti. Když se probral, octl se v Jeruzalémě okolo roku 33 n.l. Když se rozhlédl, zjistil, že je na tom samém místě, a po bližším zkoumání uviděl kopec tvaru lebky. Hora lebky je totiž v podstatě výchoz hory Moria. Pak se podíval ještě pozorněji a spatřil někoho s dřívím na zádech stoupat do kopce. V tom okamžiku si myslel, že vidí Izáka, protože ten člověk měl dříví na zádech a táhl je na úpatí hory. Myslel si, že vidí, jak Izáka pokládají na dřevo, ale pak mu došlo, že to je Mesiáš. Bible říká, že to, co viděl, ho tak přemohlo, že začal tančit a radoval se. Při pohledu na agónii, která musela člověku rvát srdce, neplakal ani neroztrhl svůj šat. Bible říká, že sklonil hlavu a děkoval Bohu s radostí. Jak to vím? Říká se to v Janovi 8:56. Ježíš zde říká: „Abraham se těšil, aby viděl můj den; uviděl ho a zaradoval se.“ (Jan 8:56) V předurčeném Božím úradku a záměru bylo od počátku obsaženo, že židovský národ dá světu Ježíšovu smrt. Bůh to Abrahamovi ukázal. Dva tisíce let později, v plnosti času, Ježíš přišel. Zvláštní je, že „plnost času“ nastala zrovna v okamžiku židovské historie, kdy národ neznal Boha, ani Zákon nebo Proroky. To je kontext Ježíšova vtělení. Přichází ke svým vlastním, ale ti Ho nepoznali ani nepřijali. Ale jako velekněze ho vzali na horu Moria a tam ho ukřižovali. Neboť cesta do toho města může vést pouze skrze kříž. Nejsou to Ježíšovy zázraky, které nás zachrání, i když za ně děkujeme. Nezachrání nás ani Jeho učení, za které rovněž Bohu děkujeme. Zachrání nás pouze Jeho smrt. Ježíšova smrt Tuto smrt nám dal izraelský národ. Pokud se mě zeptáte: „Kdo zabil Ježíše?“ Odpovím: „Židé.“ Jsou tedy „vrazi Krista“? NE: Jsou vinni bohovraždou? NE: Jsou pod generační kletbou? NE. Následující místa z Nového zákona hovoří jasně o tom, že Židé Ježíše zabili. Je to kázání apoštolského poselství kříže. První apoštolové kázali toto, bez jaké− hokoli vysvětlování nebo omlouvání: „Izraelité, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského, toho muže, kterého mezi vámi Bůh prokázal divy, zázraky a znameními, které skrze něho Bůh dělal uprostřed vás, jak sami víte, toho jste, vydaného z Božího uložené− ho rozhodnutí a předzvědění, vzali a zabili ukřižováním skrze ruce bezbožníků.“ (Sk 2:22−23) „Ať tedy ví s jistotou všechen dům Izraele, že Bůh ho učinil Pánem a Kristem − toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali.“ A když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: Co máme dělat, bratři?“ (Sk 2:36− 37) „Zřekli jste se toho Svatého a Spravedlivého a vy− žádali jste si, aby vám byl vydán vrah. Zabili jste Původce života, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých; a my jsme toho svědky.“ (Sk 3:14 −15) „Ať je známo vám všem i všemu lidu Izraele, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, jehož Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze toho stojí před vámi tento člověk zdravý.“ (Sk 4:10) „Bůh vašich otců vzkřísil Ježíše, kterého jste vy pověsili na dřevo a zabili.“ (Sk 5:30) „Tvrdošíjní a neobřezaného srdce i uší, vy stále jen vzdorujete Duchu Svatému − jak vaši otcové, tak i vy! Kterého z proroků vaši otcové nepronásledovali? A zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, jehož jste se vy teď stali zrádci a vrahy.“ (Sk 7:51−52)
Ale − velké ALE − učinili to z nevědomosti. Nejsou vrazi Krista. Nejsou vinni bohovraždou ani nejsou pod generační kletbou, protože Boží Syn řekl „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Abrahame, vezmi svého syna, svého jediného Syna, kterého jsi zplodil, a nalož mu na záda dříví. Až přijdeš na horu Moria, polož ho na to dříví, protože ti říkám, že lid, který z tebe vzejde, bude muset světu přinést Mesiáše a Jeho smrt dát národům. Ve Skutcích 3. kapitole se k tomuto váže zásadní místo. Je to známý příběh: Petr jde spolu s Janem k bráně, zvané Krásná, uzdraví chromého a všichni se shromáždí v Šalamounově sloupoví. Petr začíná kázat od verše 13 o Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba. Proč? Proč je oslovuje tímto způsobem? Bůh Abrahama je Bohem smlouvy, Bůh Izáka je Bohem oběti nebo smíření a Bůh Jákobův je Bohem proměny. Pokud se tě Bůh ujme, už nebudeš nikdy stejný. On je Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba. On je Bůh našich otců. „Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy vydali a jehož jste se zřekli před Pilátem, když se rozhodl, že ho propustí. Zřekli jste se toho Svatého a Spravedlivého a vyžádali jste si, aby vám byl vydán vrah. Zabili jste Původce života, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých; a my jsme toho svědky. Skrze víru v jeho jméno dalo jeho jméno sílu tomuto muži, kterého vidíte a znáte. Ano, víra, která je skrze něho, mu dala toto plné zdraví před očima vás všech. Teď však vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové.“(Sk 3:13−17) Udělali to z nevědomosti! Nevědomost znamená skutečně nevědomost! To znamená, že nevěděli, co dělají. Petr je neobviňoval z toho, že by byli vrahy Krista, ani nenaznačoval, že oni a jejich další generace jsou proklety a nikdy nenajdou cestu zpět k Bohu. Místo toho ukazuje na historický prorocký Boží záměr, který na ně byl vložen už od počátku. „Teď však vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové. Bůh však takto naplnil, co předpověděl ústy všech svých proroků: že Kristus bude trpět. Proto čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány a přišly časy osvěžení od Pánovy tváře.“ (Sk 3:17−19) Poté jim nabízí dar pokání. Apoštol Pavel řekl totéž ve Skutcích 13: „Bratři, synové rodu Abrahamova a kdokoliv se mezi vámi bojí Boha, vám bylo posláno toto slovo spasení. Obyvatelé Jeruzaléma ani jejich vůdcové ho totiž nepoznali a odsoudili, a tak naplnili hlasy Proroků, kteří se čtou každou sobotu.“ (Sk 13:26−27) Nepoznali Ho. Natolik se odchýlili od vlastních Písem, že když přišel, tak Ho odmítli. Přesto tímto odmítnutím a neschopností Ho rozpoznat naplnili to, co Bůh od nich chtěl už od začátku, Ježíšovu smrt. Ve Skutcích 3. kapitole spojuje Petr Ježíšovu smrt s Abrahamovskou smlouvou. „Ano, také všichni proroci, kteří mluvili od Samuele a po něm, předpovídali tyto dny. Vy jste synové proroků a smlouvy, kterou Bůh uzavřel s našimi otci, když řekl Abrahamovi: 'Ve tvém semeni budou požehnána všechna pokolení země.' Vám jako prvním vzbudil Bůh svého služebníka Ježíše a poslal ho žehnat vám, aby každého odvrátil od jeho nepravostí.“ (Sk 3:24−26) Jak budou přivedena domů všechna pokolení země? Jak budou požehnána? Jedině skrze kříž. Není žádný jiný způsob. Návrat Izraele domů Bible učí, že v historii dojde ke dvěma vyhnanstvím a dvěma návratům židovského lidu. Izaiáš 11:11 o tom mluví jasně. V onen den ještě podruhé vztáhne Panovník ruku, aby získal pozůstatek svého lidu, který zůstal v Asýrii, Egyptě, Patrósu, Kúši, Élamu, Šineáru, Chamátu a na ostrovech mořských. (Iz 11:11) První vyhnanství Izraele proběhlo v roce 586 př.n.l a druhé v roce 70 n.l. Nyní se podruhé a naposledy vrátil do země, kterou Bůh slíbil Abrahamovi jako věčné vlastnictví. Bible dále v prorocích říká, že tento druhý a konečný návrat proběhne ve dvou fázích. Za prvé fyzicky a za druhé jako fáze duchovní. To znamená, že Židé se vrátí domů jako sekulární lidé a potom dojde k tomu, že na ně bude vylita Boží láska a Boží Duch a budou duchovně obnoveni. Vezmu vás z pronárodů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší země. Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. Pak budete sídlit v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já vám budu Bohem. (Ezechiel 36:24−28) Podle Ezechiele nastane tato obnova kvůli Božímu zaslíbení danému otcům. Kterým otcům? Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Jinými slovy, poslední obnova Izraele se koná díky Abrahamovské smlouvě. Boží lid, který umožnil narození, se vrátil domů. „Žena“ je opět doma a my jsme se posunuli k závě−
dokončení >>>
Trojí povolání...
v Izraeli, je to− ho dokladem. Jak jinak by se 50% Evropanů mohlo domní− vat, že Izrael je největší hroz− bou pro světo− vý mír?
dokončení z předchozí str. rečnému aktu lidské historie. Události, které se dnes odehrávají na Blízkém východě, vyvrcholí v návratu „Syna“. Až přijde Mesiáš, veškerý démonický vliv nad světem skončí. (Zjevení 20:1−3) Je tedy zřejmé, že pokud „supové“ odporovali tomuto lidu po 4 000 let, budou mu teď odporovat ještě mnohem více než jakékoliv jinému národu, protože jeho fyzická a duchovní obnova znamená zánik démonického vlivu a moci nad světem. Izrael přivede Krále domů, Jeho nohy stanou na Olivetské hoře, On bude vládnout a národy se již nebudou učit válce. Bude panovat železným prutem, protože je lvem z kmene Juda. Jeho jméno je Ježíš! Mnoho lidí si myslí, že blízkovýchodní konflikt je sekulární politický konflikt. Není tomu tak. Ve všem souvisí s konečným Božím záměrem vykoupení světa. Proto se ve Zjevení 16:13−16 říká, že z úst draka budou do celého světa vycházet nečistí duchové podobni žábám. To je ten samý ohnivý drak, který ve Zjevení 12 stál před těhotnou ženou. Tři nečistí duchové jdou, aby svedli krále a politiky světa. K čemu? Aby přistoupili k boji proti malému Izraeli. Supové už letí! Kniha Zjevení uvádí, že promlouváním těchto nečistých duchů bude sveden národ za národem. Překrucování faktů v médiích, pokud jde o konflikt
Nyní přejde− me k závěru ve Skutcích 3. ka− pitole. Apoštol Petr uvádí: Teď však vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové. Bůh však takto naplnil, co předpověděl ústy všech svých proroků: že Kristus bude trpět. Proto čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány a přišly časy osvěžení od Pánovy tváře a aby poslal Toho, který vám byl předem kázán, Ježíše Krista, kterého musí nebe držet až do časů nápravy všech věcí, o nichž Bůh mluvil od věků ústy všech svých svatých proroků. (Skutky 3:19−21) Až se Izrael duchovně obnoví, tato obnova bude spouštěcím mechanismem pro návrat Ježíše. Blízko− východní konflikt se tedy vlastně týká vykoupení Izraele. Týká se Hospodinova trůnu na Siónu a Dítěte, jehož osudem je vládnout národům železným prutem. Toto je základ biblického sionismu a naší podpory Izraele. § (Převzato z periodika "Slovo z Jeruzaléma". Autor je výkonný ředitel ICEJ. Ze série teologických prací „Biblický sionismus“ přeložila Marcela Folbrechotvá.)
Jak vidím Izrael já
A. Michalcová
V roce 2001 jsem uvěřila. Blízkovýchodní konflikt jsem vnímala jako fanatický střet dvou mě neznámých kultur, který mě navíc nezajímá, protože se mě netýká a navíc jsem o této zemi a národu nic nevěděla. V roce 2002 mi Pán nadpřirozeně vložil do srdce lásku a touhu poznávat a chránit izraelský lid a zem. Přečetla jsem několik historických knih o dějinách Izraele a židů a začaly se mi otevírat oči. Navíc jsem měla milost tuto zemi již dvakrát navštívit a poznat zdejší realitu. Je tolik odlišná od prezentace médií. Jak to, že to svět nevidí?! Vždyť každý si může přečíst historická fakta. Jak může černé být prezentováno jako bílé? V dnešním světě může. Kdybych nevěděla nic o duchovním významu Izraele pro vývoj světa, tak to nepochopím dodnes. Víte, že Světová rada církví (SRC) sdružující 340 církví ze 100 zemí světa kritizuje Izrael a vyzývá k uvolnění sankcí proti Hamasu z důvodu podpory rodící se demokracie? Víte, že anglikánská církev bojkotuje zboží vyrobené izraelskými firmami na takzvaném sporném území? Jak si v tomto chaosu utvořit správný náhled? Jsem moc šťastná, že patřím do církve, která si uvědomuje důležitost a význam našich židovských kořenů, lidu Izraele a Svaté země a pravidelně se za vše modlí. Je mi trochu líto, že někteří to činí z „pouhé poslušnosti a proto, že bible si to žádá“. V posledním čísle Slova z Jeruzaléma mě přímo nadchl článek Malcolma Heddinga o základech křesťanské podpory Izraele. Přesně definuje proč máme být podporovateli a přáteli Izraele. Ten článek nám může pomoci otevřít srdce a uvědomit si, že jsou i jiné důvody pro podporu Izraele týkající se mě, mojí rodiny a národa tady a teď. Jsem moc vděčna redakci novin, že tento článek přetiskla. Doporučuji k přečtení i článek Dr. Janečka, kde na historii ukazuje kam nevšímavost a představy, že já (národ) se mohu ubránit a vyhnout zlu pokud budu dostatečně loajální a nenápadný může dojít . §
Co si myslet o reakcích izraelské a židovské veřejnosti na výroky Pata Robertsona a o potížích Židů s evangelikály vůbec
Dr. M. Janeček
„Slovo z Jeruzaléma“ uveřejnilo ve svém čísle z ledna − února 2006 články o reakcích Izraelců a amerických Židů na výroky Pata Robertsona, podle kterého „žádný izraelský státník nemá právo rozkrajovat a rozdávat zemi Izrael“, kterou „Bůh považuje za svoji“. Jako praktikující Žid bych chtěl k tomu připomenout několik faktů, které – bohužel – mnoho dnešních Židů, a i mnoho Izraelců, ztrácí z dohledu: Co charakterizuje židovský národ, co ospravedlňuje jeho existenci, je služba Bohu, který si ho vyvolil aktem své ničím neomezené vůle, již nám nepřísluší nijak zpochybňovat – a zásluhy našich praotců, jichž jsme dědici, nezávisle na naši vůli. Na to je samozřejmě možné odpovědět, že tato vize je výrazem náboženské víry, kterou někteří sdílejí a jiní nesdílejí a která vHžádném případě není racionální jistotou. Jistě, víra není racionální jistotou. Existuje ale určité množství faktů, které mluví v stejném smyslu jako naše víra. Za prvé, jak si vysvětlit, že židovský národ od staletí dává světu tolik významných osobností, které do tak velké míry určují celý jeho vývoj? Jak si vysvětlit zázračné přežití a udržení se židovského národa, jak si vysvětlit, že po devatenácti staletích roztroušení v celém světě se znovu seskupil ve své staré vlasti, vrátil se ke skoro již zapomenutému hebrejskému jazyku a vytvořil nový, prosperující a silný národní stát? Na druhé straně, každý Žid si musí být vědom, že pokud by tato víra byla mylnou, pak generace jeho předků, kteří pro ni snášeli tolik útisku a tolik utrpení, zbytečně, ba hloupě, trpěli kvůli nesmyslům – když tak dlouho bylo snadné přijmout náboženství většiny – a když jakékoli náboženství, jakékoli přesvědčení, není ničím nežli iluzí. A můžeme si též položit otázku, zda to byla pouhá shoda okolností, pouhá náhoda, že dokud se velká většina Židů odmítala vzdát své totožnosti, národy byly ochotny přijmout mezi sebe ty z nich, kteří už neměli odvahu a sílu nést „břemeno vyvolení“. Když ale tato tendence, dosud menšinová, se začala mezi Židy nebezpečně rozšiřovat, když se objevil „reformní judaismus“, který vyloučil z ži− dovských modliteb všechny zmínky o návratu na Sion, když němečtí Židé chtěli být pokládáni za dobré „Němce Mojžíšovského vyznání“, tak se na druhé straně objevil nový antisemitismus, daleko brutálnější nežli tradiční antijudaismus církví − antisemitismus, podle kterého se Žid v žádném případě nemůže zbavit své totožnosti, své specifičnosti, nemůže se stát „někým jako kdokoli jiný“. A též si můžeme položit otázku, zda to byla pouhá náhoda, že „reformní judaismus“ se objevil v Německu, dříve než se rozšířil do dalších západních zemí. Raši, slavný středověký komentátor Tóry, napsal, že Amálek (který chtěl vyvraždit všechny Židy v perské říši a který, podle rabínské tradice, se objevuje v nejrůznějších formách znovu a znovu ve všech generacích) je „hlídacím psem Izraele“. Tedy tím, kdo nechává v klidu ty, kteří se drží uprostřed stáda, ale štěká na ty, kteří by se chtěli rozprchnout. Je jasné, že všichni Židé tuto vizi nepřijímají. Mnoho z nich si asi v hloubi duše myslí, že už si toho vytrpěli dost − jako hrdina filmu „Šumař na střeše“,
který prosí Pána Boha, aby byl tak laskav a vyvolil si pro změnu zase nějaký jiný národ. Taková reakce je lidská a přirozená – i když, z hlediska ortodoxního judaismu, na ni nemáme právo. A je třeba chápat i Izraelce, kteří samozřejmě už netrpí diskriminacemi a útiskem, jako jejich předkové v diaspoře, kteří ale musí snášet atentáty a útoky Arabů a kteří dobře vědí, že jsou nenáviděni miliony islamistů, že prezident Íránu – shodou okolností vlasti původního Amáleka – sní o tom, že je všechny vyvraždí, až bude konečně mít svou nukleární zbraň. To všechno není snadné snášet – obzvlášť, když vedle toho značná část světových sdělovacích prostředků jim stále vyčítá neústupnost a rozpínavost, opakuje jim, že jejich stát byl uznán mezinárodní veřejností a přijat do OSN pouze v rámci linií příměří z roku 1949, že představují nejvážnější hrozbu světovému míru. Mnozí z nich si tedy začínají myslet, že by snad nějaký kompromis s arabským světem přece jenom mohl být možný, za cenu velkých územních ústupků – tak jako v roce 1938 tolik občanů západních demokracií, kteří nechtěli znovu umírat v zákopech, se domnívalo, že Hitler se snad spokojí s odstoupením Sudet. Pat Robertson připomněl izraelské veřejnosti, že více nežli hlasům svých nepřátel, a více než hlasu svého vlastního strachu a své únavy, musí naslouchat hlasu Božímu. Připomeňme, že velký rabín z Lubaviče Schneerson opakoval, že Izrael nemá v žádném případě právo odstoupit Arabům žádné z území, které mu Bůh odkázal. Ne všichni rabíni se vyjádřili v tomto duchu. Podle některých máme právo dělat územní ústupky, pokud za tuto cenu zachráníme lidské životy. K tomu je třeba říci jenom jedno: bylo by naivní se domnívat, že takovéto ústupky uklidní nenávist našich nepřátel a přivedou je ke skutečnému míru. Islám přikazuje svým věřícím vést „džihád“, svatou válku, tak dlouho, dokud nedobudou celý svět. A na prvním místě jim přikazuje znovu dobýt všechny země, které už někdy muslimům patřily. Jak si může někdo myslet, že se smíří se ztrátou země Izraele, území, které ovládali po staletí a které se zeměpisně nachází přímo v centru jejich světa, na rozhraní Asie a Afriky! Islámský svět dnes projevuje tak velkou agresivitu, formuje tak nestoudné požadavky, právě proto, že ze strany Západu nenaráží na skutečný odpor, že cítí jeho strach, jeho neochotu se bránit. Dnešní islámští extrémisté, jak je můžeme pozorovat od 11. září 2001 až po jejich současné výpady a zločiny, se v mnohém podobají nacistům. Dobrá znalost historie vývoje nacismu a průběhu druhé světové války je velmi užitečná k porozumění současné situaci a k správnému předvídání bu− doucnosti. A též je užitečné dobře analyzovat duchovní a mravní síly jak nacismu, tak islamismu. Lidé jako evangelikál Pat Robertson jsou dnes nejvýznamnější překážkou v postupu islamistů, tak jako věřící křesťan Sir Winston Churchill byl ve své době nejvýznačnější překážkou v postupu nacistů. Nelze popřít význam účasti Stalinova Ruska v boji proti nacistickému Německu. Nezapomínejme ale, že Sovětský svaz uzavřel s Hitlerem v srpnu 1939
spojeneckou smlouvu, podle které dodával Německu rudy a naftu, které mu umožnily bleskově porazit a obsadit Polsko a pak Dánsko, Norsko, Belgii, Lucembursko, Nizozemí a Francii, podle které sovětské a německé tajné služby spolupracovaly při potlačování hnutí odporu v obou okupačních zónách Polska a Sovětský svaz vydal nacistům německé a rakouské antifašisty, kteří v něm nalezli azyl. Sovětský svaz vstoupil do války teprve když Němci, přes všechnu jeho dobrou vůli, ho jednoznačně napadli. A masa sovětských občanů bojovala s od− vahou a odhodláním, když Němci jasně ukázali, že jim nikterak nejde o to je osvobodit od Stalinovy diktatury, že jejich cílem je přeměnit je v národ svých otroků. Zcela jiná byla situace Velké Británie. Hitlerovým snem bylo se s ní dohodnout, nechat jí její koloniální říši a vybudovat si svou vlastní říši ve východní Evropě. Churchill všechny tyto návrhy jasně odmítl. Od léta 1940 do léta 1941 Velká Británie sama nesla celou tíhu německého náporu, ke kterému se navíc přidala fašistická Itálie. Velká Británie prokázala toto hrdinství ne proto, že by neměla jinou volbu. Na rozdíl od Ruska měla možnost se s Německem dohodnout. Jestliže Churchill tuto možnost odmítl, učinil tak čistě z důvodů morálních a náboženských. To je něco, na co nemáme právo zapomenout. Je třeba si též pamatovat, že i když Hitler uzavřel na začátku své vlády dohodu s Vatikánem, i když nepronásledoval křesťanství se stejnou brutalitou jako komunisté, tak v zásadě připravoval zničení všech duchovních a mravních hodnot, vycházejících z po− selství Bible. To, že mnoho pravicově orientovaných křesťanů hledalo jeho spojenectví, nebo že ho − přinejmenším − vidělo jako „menší zlo“ nežli komunisty, ba nežli socialisty či levicové liberály, je jenom jedním ze zásadních omylů, které bohužel určitá část křesťanů spáchala – a za které dodnes celé křesťanstvo platí. Tak jako před pětašedesáti lety nacismus narazil na odpor Velké Británie, vedené Churchillem, tak dnešní islámský extremismus naráží především na odpor anglosaského světa a na prvním místě právě evangelikálních křesťanů. Isi Leibler, který řadu let vedl Světový židovský kongres, má zcela pravdu, když říká, že „chování velké většiny evangelikálů vůči Židům a Izraeli je motivováno opravdovou láskou vůči těm, které považují za Boží vyvolený lid.“ Snad je možné k tomu dodat, že tak jako ve své době Churchill cítil, že nacismus je zásadně neslučitelný se všemi hodnotami, se kterými byl spjat jeho život a život jeho národa, tak dnes lidé jako Pat Robertson si uvědomují totéž o islamistech. Proto jim nehodlají ustupovat a nesouhlasí se všemi, ať už Židy či křesťany, kteří jsou ústupkům vůči nim ochotni. Na druhé straně je možné chápat, že někteří Izraelci si mohou říkat něco jako: „Jim se nás snadno vyzývá k odvaze a k odmítání všech kompromisů. Oni pak budou sedět v křesle a dívat se v televizi, jak na nás padají íránské rakety s nukleárními hlavicemi.“ Faktem je, že je trochu snadné vyzývat jiné k od− vaze, pokud nám nehrozí stejné nebezpečí jako jim.
Ale na druhé straně islamisté určitě ukáží, co už ukázali nacisté: že poté, co se pokusí zničit Židy, budou se snažit zničit či ujařmit i jiné. Islamismus je stejně neslučitelný s poselstvím Bible, jako nacismus a komunismus. A též se bude snažit dobýt a obsazovat další a další země, v rozporu se všemi svými sliby a ujišťováním. Židé si musí být vědomi jedné věci, která je podstatná: křesťanství umožnilo přiblížit poselství Bible miliónům lidí všech světadílů. Všechny hádky a spory mezi judaismem a křesťanstvím jsou jenom hádky uvnitř rodiny. To se dlouho mohlo jevit jinak. Ale dnes, když křesťané uznali své minulé chyby a snaží se je napravit, a když jsme postupně museli společně prožít konfrontaci s nacismem, s komu− nismem a s islamismem, je už snad vše jasnější. Všechny tyto totalitarismy byly a jsou zásadně nepřátelské jak vůči Židům, tak vůči křesťanům. Jsou zásadně neslučitelné s poselstvím Bible, žádný kompromis s nimi není možný. Ti, kteří to nechtějí vidět, kteří si myslí, že ústupky a slabostí dosáhnou smíru, tak − budou−li vůbec chtít přežít − budou muset bojovat později, z pozic, které pak pro ně bude podstatně obtížnější hájit. To nás učí historie, to je lekce z Mnichovských dohod či z chování těch, kteří ve Francii nechtěli v roce 1939 „umírat kvůli Gdaňsku“. Ti, kdo budou uvádět příklad „studené války“, která nakonec skončila bez nukleárního střetnutí, nesmí zapomínat, že ji vyhrál svobodný svět díky roz− hodnosti a odvaze státníků jako Ronald Reagan a Margaret Thatcherová a díky všem těm, kteří padli v bojích proti komunistickému útlaku a komunistické rozpínavosti – v Koreji, ve Vietnamu, v Budapešti, v Poznani, v Berlíně a na tolika jiných místech. Dnes též víme, že začátkem padesátých let Sovětský svaz aktivně připravoval útok proti západním demokraciím a že svět unikl třetí světové válce jen o vlásek, díky nepředvídané smrti Stalina. To byla velká a velmi šťastná náhoda – a nebo možná Boží prozřetelnost. Doufejme, že i současná konfrontace s islamismem skončí vítězstvím svobodného světa a že dosáhneme tohoto vítězství bez nukleární války. Ale doufat, že se této válce vyhneme, můžeme jenom tehdy, jestliže budeme ochotni – v případě nutnosti – ji podstoupit. Už staří Římané měli úsloví „si vis pacem, para bellum“ (chceš−li mír, připravuj válku). Věděli dobře, že svět respektuje pouze sílu a že jedinou naději vyhnout se útoku mají ti, kdo jsou schopni se bránit. Máme tím více naděje, že se dožijeme vítězství, jestliže zůstaneme svorní v boji proti tomuto novému nepříteli. Používám−li první osoby množného čísla, mám na mysli všechny svobodymilovné obyvatele světa – a na prvním místě všechny Židy a všechny křesťany. Neboť se vším respektem, který dlužíme všem slušným a svobodymilovným lidem všech vyznání a názorů, my Židé a křesťané jsme strážci a dědici biblického poselství, které je a zůstává hlavním zdrojem hodnot, na nichž byl vybudován ten svět, který chceme a musíme bránit. § (Dr. Martin Janeček je členem ortodoxní židovské komunity, žije v Paříži. Psáno pro Slovo z Jeruzaléma. Článek převzat z www.icej.cz)
