Jak je pravda v Ježíšovi?

Jak je pravda v Ježíšovi?

Sa

JA

m

K

ue

l J an

JE

H

ej

zl

ar

PR A V VD JE A Ž ÍŠ O V I?

„ Král e vaš eho u (Jaknřižuji?!“ 19,15 )

Samuel Jan Hejzlar Jak je pravda v Ježíšovi? © Samuel Jan Hejzlar, 2013 Paintings and illustrations © Miroslav Rada, 2013 Graphic design © Ondřej Rada, 2013 ISBN 978-80-260-5043-8

Přátelům Slova Božího

„O tobě přemýšlí srdce mé, že velíš, řka: Hledejte tváři mé. A protož tváři tvé, Hospodine, hledati budu.“ Žalm 27,8 z Bible Kralické

„Všichni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, což skrze tělo působil, podle toho, jakž práce čí byla, buď v dobrém, neb ve zlém. Protož znajíce tu hrůzu Páně, lidem k víře sloužíme, Bohu pak známi jsme.“ II.Korintským 5,10–11

Samuel Jan Hejzlar: Jak je pravda v Ježíšovi?

ÚVODEM „Kážu-li evangelium, nemám se čím chlubit, poněvadž jsem to povinen, ale běda by mi bylo, kdybych nekázal“, napověděl Duch apoštolu Pavlovi, když psal Korintským (1.K 9,16). Duch PRAVDY, potěšení, zvláštní životní souvislosti a vnitřního sjednocení. Duch vysvobození z bídy, nad níž vzdychával (Ř 7,24–8,1). Věřím, že v témže Duchu jsem směl dopsat i třetí knížku o poptávce, jak že je PRAVDA v Ježíšovi, třetí své svědectví o světle, třetí výzvu: „Přesvědči se, pojď se podívat.“ Ano, věřím v Ducha Svatého. Z vršku svých sedmasedmdesáti vidím i kouty a stíny jeho zarmoucení, kdy jsem ho uhašoval, zmýlení, z nichž mne vyváděl a ještě vyvádí. Opravuje hrubky, shovívavě známkuje má nepochopení, radí, kde se v minulém nebo i přítomném nevyznám. Trpělivě mě vrací i tam, kde se necítím, k mým zaviněním a hříchům. Neokřikuje mé interpretace, neumlčuje moje výmluvy, ale přidává mi čas, abych si všimnul jeho odkazů pod čarou. Poznámek taky k tomu, co si člověk od dětství rád opakuje při pomyšlení, že by všecko mohlo být jinak a co by to znamenalo. s.j.h.


1. „Jednou pro hříchy trpěl, spravedlivý kvůli nespravedlivým, aby nás přivedl k Bohu, umrtven ze strany těla, ale obživen Duchem…“ 1P 3,18 „Díky činíme Otci…, který nás vytrhl z moci temnosti a přenesl do království milého svého Syna…“ Kol 1,13 Iz 53,6-8 Všickni my jako ovce zbloudili jsme, jeden každý na cestu svou obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás. Pokutován jest i strápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdož ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých. Z úzkosti a z soudu vyňat jest, a protož rod jeho kdo vypraví, ačkoli vyťat jest z země živých, a zraněn pro přestoupení lidu mého? J 17,13-21 Ale nyní k tobě jdu, a toto mluvím na světě, aby měli radost mou plnou v sobě. Já jsem jim dal slovo tvé, a svět jich nenáviděl; nebo nejsou z světa, jako já nejsem z světa. Neprosímť, abys je vzal z světa, ale abys je zachoval od toho zlého. Z světať nejsou, jako i já nejsem z světa. Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest. Jakož jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě. Ne za tytoť pak toliko prosím, ale i za ty, kteříž skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mne, Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi ty mne poslal.

Dokonáno jest: Iz 53,6-8; J 1 7,1 3-21

13

DOKONÁNO JEST Nával u bran Jeruzaléma před velikonocemi nebýval ničím mimořádným. Do svatého města k Hospodinovým slavnostem směřovaly tisíce poutníků z blízka i z dáli. Galilejští teď k jejich chválám a písním stupňů (Ž 120–134) přidávají dramatizaci dávného zachariášovského vidění (Zch 9,9). Na vypůjčeném oslu jede tentokrát nazaretský Ježíš, o jehož mocném působení se všude mluví. Je-li jaká naděje na změnu, pak je to ON. Uzdravuje, ďábly vymítá, dokonce jakéhosi Lazara z Betanie prý vrátil životu… „Teď kráčí s námi. Ano je to ON!“ jde od úst k ústům. Úlevu a radost setkání zdaleka putujících konečně v cíli, teď umocňuje zpřítomnění prorockého očekávání Izraele. Slavnostním kobercem jsou svršky nadšenců, vlají palmové ratolesti: „Hosanna na výsostech!“… „Požehnaný, který přicházíš ve jménu Hospodinově!“ (Ž 118,26). Hosanna! Podrž nás na svojí úrovni! Zachovej na výši, ať tohle zas nevyšumí do ztracena jen jako štastný sen. Dnes je to víc než jen zbožné přání: „Raduj se dcero Sionská… Hle, tvůj král… spravedlivý a spasení plný, chudý… sedí na oslu“ (Zach 9,9). Bohem poslaný se tě ujímá. „Mzda jeho s ním a dílo jeho před ním“ (Iz 62,11) zvěst a výzva času plnosti.: „Přiblížilo se Boží království. Pracujte na sobě, malověrní, skrze pokání k živé víře: Kraluje tvůj Bůh, Izraeli, jediný On je svrchovaný Pán!“ (Iz 52,7). I jiní s tím přišli, ale tenhle divnou mocí stvrzuje, co říká. Vtahuje člověka do svých vidění a křtí Duchem svatým. Síly škůdce, mocnosti tmy, chaosu, bolesti a smrti mu z cesty ustupují: „Víme, kdo jsi, že ten Svatý Boží. Přišel jsi nás zatratit?!“ (Mk 1,24; Lk 4,34) „Nepřišel jsem soudit, ale zachraňovat“ (J 12,43). Soudí tě tvůj útěk před světlem (J 3,19). Sám sebe soudíš, člověče, svojí vírou či nevěrou. „Kdo mne slyší a věří tomu, který mne poslal, … na soud nepřijde,“ (J 5,24) osměluje Ježíš. Pohledávkami Zákona sklíčení všelijak nedbalí, staršími trestaní a zlořečení teď provolávají slávu dárci naděje, Synu Davidovu (Mt 21,9).

14


V nepřehledných zástupech si o svátcích mohli leccos dovolit. Strážci pravověří na ně nedosáhli i Říman se drží zpátky. Nebyla by to první jejich taškařice, kterou by zašlapal do země, ale dneska se pochechtává. Prskají totiž přední kněží a zákoníci, a on se baví, jak jim ten komik v chrámě uklízí a jejich bezpečnostní služba si s tím rady neví. Slepí prohlédli, kulhaví to rozchodili a lidem je do zpěvu. Nazaretský si je získal a bručounům strčil nos do té jejich Bible: „Z úst nemluvňátek a těch u prsu se jejich Hospodinu prý dostává ovací (Ž 8,3), no SALVE! Takový Ježíšek nám do toho mluvit nebude,“ ušklíbl se vladař a ztratil zájem. „Jak vidno, nebude až tak zle,“ pochvaluje si Šimon co nosí šavli lapkům pro výstrahu, spokojeně nasává obecné nadšení: „Pohoda. Neříkal jsem to?“ A Ježíš? Že se nedokáže trochu odvázat! Zástupy kolem tančí bělostné nádheře našeho města vstříc a on se dává do pláče. Přerývaně mluví jaksi nevhodně, ponuře a z cesty: „Ó, kdybys poznalo i ty, město, aspoň v takový tento tvůj den, které věci by ti byly ku pokoji! K věčné své škodě pro oči nevidíš. Zacláníš si. Skrýváš před sebou (Lk 19,42). Nechcete přijít ke mně, abyste život měli“ (J 5,40). Unavený rozbolavělý člověk Ježíš vzlyká nad tím, z čeho se prve radoval (Mt 11,25), když osvícen chválil Otce, Pána nebe i země, že skrývá svou věc před moudrými a opatrnými a zjevuje ji nemluvňátkům (Lk 10,21; Mt 11,25). Teď nad tragedií tak nešťastné volby a slepoty těch, které miluje, naříká a trpí: „Se zemí tě srovnají a tvé syny v tobě, protože jsi nepoznalo čas svého navštívení“ (Lk 19,44). Jsme s to, na ledacos zvyklí pozorovatelé konkretních lidských neštěstí, nahlédnout zranění takhle předjímanou cízí bolestí? Utrpením, které pro nás v čase ještě není? Zármutek nad skrytou zkázou, která však zítra nevyhnutelně nastane pro dnešní svévoli a zatvrzelost? „Vám,“ říká Ježíš těm kolem sebe, které mu Otec dal, „vám je dáno znát tajemství.“ Uvěřili a jdou za ním domů, ačkoli nikde na světě svůj kout ani zázemí nemá (J 14,2.3.; Lk 9,58)… „Pro vaši lásku ke mně vás Otec miluje; pro víru, že jsem od Boha vyšel a k Bohu jdu (J 16,27.28.), znáte tajemství jeho kralování. Žijete záhadu dobré země, v níž setba vzchází a přináší užitek… Jim dáno není“ (Mt 13,11). Neříká se mu to snadno. S izaiašovským trápením (Iz 6,9;50,6) sleduje učedníky, kteří ho opustili. Zděšení, pohoršení řečmi, že sebe jim dává k jídlu, už s ním nechodí (J 6,66). Nepochopili že zajedno s Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba, s Bohem Mojžíše a proroků se jim takhle v podobnosti těla hříchu obětuje (Ř 8,3). Sebou sytí a napájí pokleslé stvoření, aby je změnil a své království mu zpřístupnil. Přišel Stvořitel


15

a král, aby odumřelé (Ef 2,1.5.) sám sebou křísil, znovu tvořil (2.K 5,17) a živil pro věčnost (J 6,54). „Ukusuj, žvýkej, chutnej a polykej mne jako denně kus toho chleba. Plnými doušky ze mne upíjej: co myšlenka, co slovo, to Duch a Život: „Zůstaňte ve mně a já ve vás“ (J 15,4). Samo tělo nic neprospívá (J 6,63), ačkoli od Janova křtu se pro ně v prachu a potu tváře plahočí cestou necestou. Zranitelné a smrtelné se tady pro ně děje a stává nosičem Ducha toho království, Ducha života. „Po něm pátrejte. Očima k vidění, ušima k slyšení je hledejte a srdcem vnímavým pro jeho spravedlnost vítejte.“ (Mt 6,33). Nebeské se mnou přišlo mezi vás. JSEM.... Jsem v nebi a přitom mezi vámi (J 2,13; Lk 17,21; Mt 12,28). Rozhlédněte se ve světle odjinud. Ještě chvíli. Zorientujte se. Zařiďte se, ať vás tma nezachvátí (J 12,35). Místo šťastnějších možností se schyluje k té nejhorší, nejtemnější. Dějství vrcholí. Kníže tohoto světa bude vyvrženo ven (J 12,31). Viděl jsem ho padat (Lk 10,18). Padal z nebe žalobník bratří, lživý sekýrmajstr, ukrádač světla té SLÁVY (Zj 12,10). Ode dnů Jana Křtitele nebeské království znásilňuje a násilníci je uchvacují (Mt 11,12). Už toho ode mne moc neuslyšíte. Ke slovu přijdou ti jeho. Přichází, ale nic na mně nemá, nic si na mně nevezme. Nic nezmůže (J 14,20). Nad jeho pokleslost a pomíjivost všecky své, vírou v Boží poselství procitlé k věčnému životu, potáhnu k sobě (J 8,44.65;12,32). Končí se, co odedávna v Písmu svědčí o mně. Toto je ta jeho hodina a moc temnosti; dějství podvodu a násilí (Lk 22,37.53.). Každý se obrátíte ke svému a mne necháte samotného. Když bijí pastýře, hledí si ovce kůži zachránit, ale nejsem sám. Otec je se mnou“ (J 16,32)… O t e c. To je, oč tu od začátku běží, jsi-li Syn Boží (Mt 4,3). Však víš, mohli ti zobat z ruky jako vtělené, všech království světa božské, slávě. Vzpomínáš? (Mt 4,8) Ale ty, na tomhle hřišti zelenáč, mne, světa znalého a protřelého, poslals k šípku… Kam my jsme to spolu k větší slávě Boží mohli dotáhnout! Konečně vidíš, že se sem nebeské takhle z čista jasna nehodí: Jak oni si fandí, že Bohu slouží! Řekneš pokrytci, ale oni se vyznají, zatímco ty? Červ jsi a ne člověk, králi (Ž 22,7). Už tě vydali. Už tě mají… Ovšemže hynou, ale tebe pošlou napřed, ty živote. Teď se ukaž, když jim pomoci není, ledaže bys jim Písmo otevřel. Máš na to, jsi-li Syn toho Požehnaného, původce všech věcí… Umej jim hlavy, Ježíši! „Zaklínám tě skrze Boha živého, abys nám pověděl, jsi-li ty Kristus, Syn Boží…“

16


Už tluče kněz na hlavičku hřebík, na kterém tě pověsí. Poslyš, koho tím myslí? To přece nejsi ty! Jako bys stál o jejich moc a vliv a marnou slávu. Blamují se. Smiluj se nad nimi, ať jim svitne. Nevědí, co mluví… Nedávej jim klacek do ruky, jsi-li Syn Boží… „Ty jsi řekl. Avšak pravím vám, od tohoto času uzříte Syna člověka sedícího na pravici moci Boží a přicházejícího na oblacích nebeských“ (Mt 26,63.64.). Jak chceš… Po mojí pravici a se mnou do oblak by sis užil víc. Tímhle tu končíš, Mesiáši, a v čí myslíš že režii se tu předvádíš? Šéfem i nápovědou jsem tu pořád ještě já… „Hoden je smrti,“ oddeklamovali svůj part. Plivají, pohlavkují, bijí… jeho potupě a bolesti se dívají (Ž 22,8.18.). „Tedy král jsi ty?“ s ironickým úžasem to ještě zkouší Mámení v převleku místodržícího s pobavenou tváří zlehka nad věcí… Člověče, Ježíši, snaž se trochu a uvidíš. Pustí tě. Dej krapet císařovo císaři a uvidíš. Jim naschvál tě pustí. Kampak na něj s tímhle o pravdě! Propustí Barabáše. Ještě tě půjčí Antipovi na hraní. Třeba tě taky o hlavu zkrátí, jako toho před tebou. Něco mu předveď, jsi-li Syn toho Nejvyššího. Co takhle plavmo z vrchu chrámu? (Mt 4,6) Nestůj jak zařezaný. Ještě si pomyslí, že jsi paf z jeho královské nádhery, človíčku z Nazaretu. Udělej mu radost a pustí tě. Svatouškům navzdory tě pustí… tě pustí… tě pustí… Vzal tedy Pilát Ježíše a zbičoval a žoldněři ho korunovali trním a potupili (J 19,1nn). „Hle, člověk,“ řekl sběři sehnané žalobci. „Ukřižuj!“ řvali. „Vašeho krále?!“ „Nemáme, než císaře…“ Tehdy jim ho vydal, aby byl ukřižován (J 19,16). Na kříž pak připevnil: „Ježíš Nazaretský Král Židovský“. Kdopak myslíš, že na tebe dá, když takhle končíš? Vrať to. „Jsi-li Kristus! Pomoz sobě i nám…,“ chroptí principál tohoto světa v posledním tažení. Avšak v téže černé brázdě se bělá a nezadržitelně klíčí: „Ježíši, rozpomeň se na mne, když přijdeš do svého království“ (Lk 23,42). Co zahlédl viselec slepý bolestí? Čeho se to zachytil rozdrásanou myslí, Ježíši? „Vozové Izraelští a jezdci jeho!!!“ (2.Kr 2,12;13,14). „Otče, LÁSKO, vezmi Ducha mého…“ A už se uklízí k svátku, aby tu mezi nebem a zemí nestrašil (J 19,31).


17

Už ho sundavají, trosku těla, v němž chtěl spasit svět: prach k rozebrání na svaté ostatky. Tak vidíš, králi Ježíši, kazateli hojnějšího života, do háje konečně s tou tvojí pohádkou! Než zkysnout v památkové péči nebes, radši o tobě ze slušnosti nemluví. Nezacláněj! Úspěchem a slastí to tu kočíruju já. Se mnou by to byl jinší happy end. A peklo? Jen se rozhlédni. Peklo jsou přece ti druzí… Co sis to stvořil k obrazu svému, a k čemus je dohnal?! Jsi-li Syn Boží, kdo jim tohle odpustí? Radši nevěří. Tím kůlem na Golgotě si nebe zbourali. To máš z té jejich svobody. Že jim odpouštíš? Oni si neodpustí…, a opona padá. Roztržená. Hoří SLÁVOU otevření Božího (Mt 27,5; Mk 15,38; Lk 23,45). Hříchem hříšníků k smrti utýrán, umrtven na hříchem pokoušeném, avšak nedotčeném těle, Syn člověka snímá hřích světa: Duchem obživen a zmocněn sestupuje se záchranou do nejtemnějších žalářů. S možností života k splozencům smrti, na jejichž kající povolnost Boží snášenlivost marně čekala a ještě čeká (1.P 3,20). Na kříži zůstává: „Člověče, poznej sebe sám,“ visí tam tvá maska stržená, pokrytče (Kol 2,14). Tohle nevyretušuješ (Kol 2,14). Jako uštknutých tenkrát na poušti, se mění skutečnost toho, kdo, otevřen milosti k pokání, v tom zrcadle na sebe hledí (J 3,14.15). Katarze té katastrofy je Boží. Člověče, přiznej si, jak vypadáš a zalituj. Obrať se a věř. S Kristem to lze pohřbít a začít šťastněji (Ř 6,3.4.). I pro tebe se v novotě života vrátil. Věř Duchu PRAVDY, že zase přišel a bere nás k sobě, abychom kde je on i my byli s ním, v těle z mrtvých vzkříšeni (J 14,3;17,24). Věř v život věčný… A někdy zase nás ozvučí jako z nebes se valící hlas větru prudkého, a křtitel Duchem svatým a ohněm se projde mezi námi. Tehdy vzplane keř společenství, a ON nám dopoví to o tom království (Sk 1,3). Tehdy si zakřiknutí troufnou a vydají svědectví a svět kolem se podiví velikým věcem Božím (Sk 2,12). Někteří pak se na sebe kouknou, jestli snad něco neberem a řeknou: „Kde to žijete?“ a nebudou nás mít rádi, takže jdeme dobře (J 16,33): „Z víry ospravedlněni máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána, Ježíše Krista. Skrze něho jsme směli vírou přistoupit k MILOSTI, kterou stojíme, a chlubíme se nadějí Boží SLÁVY. A nejen nadějí, ale zakládáme si i na té konkrétní nepřízni, protože soužení působí trpělivost a s trpělivostí jde zkušenost a z ní naděje, která nezahanbuje, protože Boží

18


LÁSKA je v našich srdcích rozlita skrze svatého Ducha, který je nám dán“ (Ř 5,1-5). Amen.

V Luhu nad Morání, Hod Boží svatodušní 2011

s.j.h.

„Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc...?“ J 9,10


2. Z písně Davidovy: „Předivné věci podle spravedlnosti nám mluvíš, Bože

spasení našeho, naděje všech končin země i moře dalekého, kterýž upevňuješ hory mocí svou, silou jsa přepásán, kterýž zkrocuješ zvuk moře, ječení vlnobití jeho, i bouření se národů, takže se báti musejí obyvatelé končin zázraků tvých, kteréž nastáváním jitra a večera k plesání přivodíš.“ (Žalm 65,6-9) Lk 1,17 Neboť on předejde před oblíčejem jeho v duchu a v moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům, a nevěřící k opatrnosti spravedlivých, aby postavil Pánu lid hotový. 1.M 22,1-18 Když pak ty věci pominuly, zkusil Bůh Abrahama, a řekl k němu: Abrahame! Kterýžto odpověděl: Teď jsem. I řekl: Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obětuj ho tam v obět zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě. Tedy vstav Abraham velmi ráno, osedlal osla svého a vzal dva služebníky své s sebou, a Izáka syna svého; a nasekav dříví k oběti zápalné, vstal a bral se k místu, o němž pověděl mu Bůh. Třetího pak dne pozdvihl Abraham očí svých, a uzřel to místo zdaleka. A řekl Abraham služebníkům svým: Pozůstaňte vy tuto s oslem, já pak a dítě půjdeme tamto; a pomodlíce se, navrátíme se k vám. Tedy vzal Abraham dříví k zápalné oběti, a vložil je na Izáka syna svého; sám pak nesl v ruce své oheň a meč. I šli oba spolu. Mluvě pak Izák Abrahamovi otci svému, řekl: Otče můj! Kterýž odpověděl: Co chceš, synu můj? A řekl: Aj, teď oheň a dříví, a kdež hovádko k zápalné oběti? Odpověděl Abraham: Bůh opatří sobě hovádko k oběti zápalné, synu můj. A šli předce oba spolu. A když přišli k místu, o němž mu byl mluvil Bůh, udělal tu Abraham oltář, a srovnal dříví; a svázav syna svého, vložil ho na oltář na dříví. I vztáhl Abraham ruku svou, a vzal meč, aby zabil syna svého. Tedy zavolal na něho anděl Hospodinův s nebe a řekl: Abrahame, Abrahame! Kterýžto odpověděl: Aj, já. I řekl jemu: Nevztahuj ruky své na dítě, aniž mu co čiň; neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi neodpustil synu svému, jedinému svému pro mne. A pozdvih Abraham očí svých, viděl, a hle, skopec za ním vězel v trní za rohy své. I šel Abraham a vzal skopce toho, a obětoval jej v obět zápalnou místo syna svého. A nazval Abraham jméno místa toho: Hospodin opatří. Odkudž říká se do dnes: Na hoře Hospodinově opatří se. Zvolal pak anděl Hospodinův na Abrahama podruhé s nebe, A řekl: Skrze sebe samého přisáhl jsem, praví Hospodin, poněvadž jsi učinil tu věc, že jsi neodpustil synu svému, jedinému svému: Požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím símě tvé jako hvězdy nebeské, a jako písek, kterýž jest na břehu mořském; nadto dědičně vládnouti bude símě tvé branami nepřátel svých. Ano požehnáni budou v semeni tvém všickni národové země, proto že jsi uposlechl hlasu mého.

Umění spasitelné: 1 .M 22,1 -1 8; Iz 53

21

Iz 53 Kdo uvěřil kázaní našemu? A rámě Hospodinovo komu jest zjeveno? Nebo před ním vyrostl jako proutek, a jako kořen z země vyprahlé, nemaje podoby ani krásy. Viděliť jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostivi byli. Nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí, a kterýž zkusil nemocí, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili. Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn, a ubit od Boha, i strápen. On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vzložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno. Všickni my jako ovce zbloudili jsme, jeden každý na cestu svou obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás. Pokutován jest i strápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdož ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých. Z úzkosti a z soudu vyňat jest, a protož rod jeho kdo vypraví, ačkoli vyťat jest z země živých, a zraněn pro přestoupení lidu mého? Kterýžto vydal bezbožným hrob jeho, a bohatému, aby byl usmrcen, ješto však nepravosti neučinil, aniž jest nalezena lest v ústech jeho. Taktě se líbilo Hospodinu jej stírati, a nemocí trápiti, aby polože duši svou v oběť za hřích, viděl símě své, byl dlouhověký, a to, což se líbí Hospodinu, skrze něho šťastně konáno bylo. Z práce duše své uzří užitek, jímž nasycen bude. Známostí svou ospravedlní spravedlivý služebník můj mnohé; nebo nepravosti jejich on sám ponese. A protož dám jemu díl pro mnohé, aby s nesčíslnými dělil se o kořist, proto že vylil na smrt duši svou, a s přestupníky počten jest. Onť sám nesl hřích mnohých, a přestupníků zástupcím byl. Mt 18,23-35 A protož podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž chtěl počet klásti s služebníky svými. A když počal klásti, podán mu jeden, kterýž byl dlužen deset tisíců hřiven. A když neměl čím zaplatiti, kázal jej pán jeho prodati, i ženu jeho i děti i všecko, což měl, a zaplatiti. Tedy padna služebník ten, klaněl se jemu, řka: Pane, poshověj mi, a všecko zaplatím tobě. I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil. Vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho z spoluslužebníků svých, kterýž mu byl dlužen sto peněz, a chopiv se ho, hrdloval se s ním, řka: Zaplať mi, cos dlužen. Tedy padna spoluslužebník ten k nohám jeho, prosil ho, řka: Poshověj mi, a všecko zaplatím tobě. On pak nechtěl, ale odšed, dal jej do žaláře, dokudž by nezaplatil dluhu. Vidouce pak spoluslužebníci jeho, co se dálo, zarmoutili se velmi; a šedše, pověděli pánu svému všecko, co se bylo stalo. Tehdy povolav ho pán jeho, dí mu: Služebníče zlý, všecken ten dluh odpustil jsem tobě, nebs mne prosil. Zdaližs i ty neměl se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jako i já smiloval jsem se nad tebou? I rozhněvav se pán jeho, dal jej katům, dokudž by nezaplatil všeho, což mu byl dlužen. Takť i Otec můj nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte jeden každý bratru svému z srdcí svých provinění jejich.

22


UMĚNÍ SPASITELNÉ Ne každého osloví. Ne každý zatají dech nad Božím důvtipem, nad invencí, s níž tvoří člověka. Možná, že někteří „pijeme nepravost jako vodu, “ cizí, nezajímaví a nezajímající se, jak pravil o „ohavném a neužitečném člověku“ jeden z přátel Jobových (Job 15,16). Anebo nás oslovil. Náš život by prý mohl dostat smysl: „Voda ode mne se v tobě stane pramenem prýštícím se k životu věčnému,“ řekl jakési ženě s nevalnou pověstí, „ano, řekou vody živé,“ opakoval pak u oltáře ve svatém městě všem, kteří v něho věří: „Žízní-li kdo, pojď ke mně a napij se...“ (J 4,14;7,38). V té zemi znali smrt žízní. Dar vody vrací do života. Řekl tím, že nejde o krasořečnění: „Nabízím vám, otráveným a bez elánu, smysluplný život a naději.“ „Bylo nám, jako by nás znovu stvořil,“ vyznávají ti, kteří se pro něho rozhodli, „jsme jinak a jinde.“ Objevují souvislosti dávných svědectví: Svůj záměr Stvořitel neopouští. S nepoddajností a odpory bolestně pracuje. V paradoxech a zklamáních se vrací a proměňuje lidskou bytost, utváří ji ve volnosti volby, v riskantní vnitřní svobodě, k obrazu svobodné LÁSKY a milující SVOBODY, jíž je ON sám. Věnuje se člověku, odhodlán být s ním. Vzdělává nás pro BYTÍ v Bohu (Sk 20,32). Stojí o nás: „Kde jsem já, Otče, aby i oni byli se mnou...“ (J 17,24), modlí se Syn nejen za učedníky. Jeho společnost tvoří ti, kteří ve svém životě dali místo světlu (J 3,21). V průvodu světlých postav je Abraham ten muž, který mu uvěřil, a vykročil do rizika svobody. Poznal, že jedině tak slýchá Živého, Silného, Neviditelného, v pravdě. Nezmýlen světelným smogem kaldejských božstev, město opouští, a pod hvězdným nebem Boha poznává, ctí a ze srdce miluje. S ním se ubírá vstříc otevřenému obzoru, k němu se úpěnlivě vztahuje i cestou k hoře Moria. Nekráčí snadno, avšak svobodně. Jako ta ovce zná HLAS. HLAS Pastýře. HLAS stačí. I z mrtvých může vzkřísit (Žd 11,17-19). Ovšem, nemusí. Lidsky sevřen úzkostí se spoléhá, věří: ON ví, co já nevím. Ani


23

v naději proti naději, v krajnosti střetu lásky s láskou, nevede mne slepou cestou... Do třetího už dne putování procitá zborcen krví syna. Ne! Ještě slyší jeho pokojný dech a znovu se odhodlává: Valí kameny, na kusy dřev klade beránka... Zdmýchne světlo svého stáří, v němž mu Dárce života tolik dal a slíbil... V cíli, u oltáře, pak nejen procitá z nočního děsu. Rozednívá se zázrakem. Oba se vracejí z mrtvých vzkříšení. Zodpověděl si snad Bůh nějakou otázku? Zbavil se pokusem nejistoty a pochybnosti, takže teď už ví, co nevěděl? To ty... to já... to člověk stává ve svobodě slepce před množinou možností Bohu zřejmých a dohledných ve svých důsledcích až do konce stvořeného času. Abrahamovi dal teď prohlédnout. Hrůza lidských obětí Kananejců už nezachvívá jistotou jeho bázně Boží, a nadto zrakem mysli vidí děti živé víry, své děti mezi všemi národy země: „Požehnáni budou v tobě a v semeni tvém,... protože jsi uposlechl HLASU mého“ (1.M 22,18-19). Podivné. Tak do krajnosti dát na otřesnou výzvu z neviditelna? Vydat se HLASU, ve všedním drmolení tak snadno přeslechnutelnému, dát víc než vlastní život? Dávno vložil Abraham všecko do rukou nebeského Panovníka, vzácného příznivce, ba přítele a teď, teď jeho vůli měl odkázat nejmilejšího, aby ho vzdálil životu, který mu v časnosti zbývá? A budoucím snad cestu zaslepil? Už neuvidí, neosloví, neobejme...? Ano, tudy vede cesta, a vždycky budou v Izraeli ti, kteří to věří, chápou a jdou, odhodláni svou víru konat, „ať nás vytrhne nebo nevytrhne“. Z ruky Boží Bohu darované znamená získat, nikoli oželet (Dan 3,17-18). Jedním z nich je prorok, řečený Druhý Izaiáš. Tisíc let po Abrahamovi uviděl Božího Služebníka putovat dějinami lidu Hospodinovy Smlouvy, a píše: Před očima jim vyrostl jako proutek, jímž znenadání oživne starý kořen, ve vyprahlé zemi všem spíše vzpomínka nežli naděje. Zrovna teď a takhle se ho nenadáli, nečekají ho a nechtějí. Svými nepravostmi a bláznovstvím se mu slepě postavili a utrápili ho k smrti. On se neohradil. Snesl hřích, jímž se na něho obořili. Svou duši vylil na smrt a přesto (světe žasni!) uzří užitek své práce, dílo své smrti vydané duše. Bude jím nasycen. Dlouhověký uvidí své símě a šťastně se skrze něho bude dít to, co se Hospodinu líbí... Potud prorok. Staletí j eho sepsání čtou a všem se zdá, j ako by to už někdy bylo. Snad při Jeremiášovi či u j iného mučedníka víry se tak krutě zmýlili. Dávno to maj í za sebou, j ako ostatně celé to zaj etí tenkrát a návrat z Babylonu. Na mysl j im nepřij de, že Duch Boží skrze vidoucího před věky rozkryl a rozkrývá hrozbu náboženského zmýlení kdykoli

24


(Mt 23,19). Nepřipustí si, že Hospodin, jehož jménu žehnají, by mezi nimi mohl stanout jako služebník evangelia svého království, a zjevením JMÉNA a SLOVA (J 17,6-8) vykřesat ze starého jejich Zákona a proroků světlo spásy těm, kteří v něho věří. Kteří uvěří, že to BŮH-LÁSKASTVOŘITEL v milém svém Synu sám sebe poslal zestárlému světu. Naplnil se čas a leckomu se to nezdálo. HLAS SVATÉHO ohledávajícího důsledky všech možností až ke konci stvořených věků, SLOVO, má pojednou lidskou tvář, tvář Ježíše z Nazaretu. Přišel na svět, aby vydal svědectví PRAVDĚ. Kdo je z PRAVDY, slyší. JMÉNEM Otce zjevuje věčný život v naději, že zpronevěřilí správcové jeho dobrodiní se zastydí (Mt 21,37). Klade si Bůh snad otázku? Koná na zkoušku, aby se dozvěděl? Abrahamovy syny znovu staví před rozhodnutí ve svobodě, na níž si zakládají (J 8,33). Do situace volby buď osvobodivé nebo usvědčující, aby oni věděli. Ve svobodě slepců si uši zacpávají: „Bože. ne! Takhle jsme si to nepředstavovali, takhle tě nechceme!“ SLOVO, HLAS ŽIVOTA stále častěji provází: „Syn člověka musí..., musí mnoho trpět“ mezi nimi. Pasou sami sebe, jak je viděl prorok. Božího Beránka zbožně požírají a Bohem se budou ohánět na soudu i na popravišti: „To ON! Z vůle Nejvyššího je raněn a ubit Boží trestanec. Rouhal se. Pohleďte, smrtelný Boží Syn! Teď visí k hanbě slávy Izraele: Král, viselec na Golgotě!“ Rukou věřících, kteří HLAS dávno neslyší, krvácí Syn člověka na hoře Moria. Ne, to není sen. Rozhodli se zabít a nikdo je nezadrží. Usmrtí svoji naději, Izáka, cestu, pravdu, život. Kudy povedeš, Bože, zlatou nit svých slibů dál z tohoto spletení? Bezcestím z hory lebek? Zbývá snad ještě naděje proti naději? Otvírají se nebesa. V záři znovustvoření oba kráčejí zázrakem zmrtvýchvstání: Člověk se Synem člověka. Ubírají se krajem, kam ne každý zavítá. Ne každý, pohnut milosrdenstvím odpouštějícího, dech tají. Beznadějný dlužník jím rozveselený, pohnut spíše novou šancí, pro pořádek, oživí své pohledávky (Mt 18,28) a těžce prodělává. Dneska? Dneska by prý pochopil důvod takové Královy milosti: Že zás v platební neschopnosti vlastní jeho Syn zaplatil, ergo vladař ze svého učinil své spravedlnosti zadost. V Synu na nebesích zobchodoval naše dluhy a nepravosti... Varován chápu, že jako věřitel bych za takových okolností šel na věčnost s neodpustitelnou ostudou, takže tedy budiž, odpouštím. Co jsme

25


si, to jsme si. Vždyť i já se chci dostat do nebe, že. Naštěstí vím o podmínce nutné a postačující! Ale proč to neřekli včas tomu v podobenství? Kdyby věděl, jak dopadne, určitě by si pospíšil s omluvou svého dlužníčka z vězení propustit. . . Něco tu nehraje. Co když ty jeho drobné, ani pakatel mých odpouštění, nejsou podmínkou, ale nápovědou? Poptávkou po jakési hlubší podstatné nové kvalitě, kterou nemám? Svědectvím schopnosti slitování? Prostě průvodním ukazatelem stavu snesitelnosti před Králem, či způsobilosti pro království. . . ? Připadám si jako zvenčí. Že by? Tak se vracím. Šourám se pomalu jako ten, co něco hledá. Nad světem rozmilým mezitím pohaslo, ale kříže stále pohotově stojí. Na jednom se bělá běžné „přijdu hned“. Vlastně jako na pranýři tam shledávám seznam svých pořádků, zápis ustanovení, práv a nároků (Kol 2,14), a z popravčího vršku i tímhle mým nečasem se oba pořád ještě vlečou nebo snad vznášejí jako hosté odjinud. V mrazivé mlze kolem jakoby blázen a dítě. Syn člověka se znovu narozeným. “ Silentium. Modlitba: Bože, náš Otče v Pánu Ježíši Kristu, přišli jsme z rozličných svých všedních cest. Toužíme se rozpomenout, jak že se sbíhají k té, jíž ty kráčíš časem svého stvoření, naším časem. Ano, chceme se znovu najít ve tvé blízkosti jako poutníci k městu pevných základů, jehož řemeslníkem a stavitelem jsi ty sám. Díky, že nás spolu živíš chlebem věčným a vodou živou. Dej, prosíme, ať je to v nás zdrojem obživení a potěšení těm kolem nás. Amen.

V Luhu nad Morání, V neděli po sv. Nejsvětější Trojice 2013

s.j.h.


3. Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu. 1K 13,12 Ef4,21 Ač jestliže jste ho slyšeli, a o něm byli vyučeni, jakž jest pravda v Ježíšovi, 2K 4,6-7 Bůh zajisté, kterýž rozkázal, aby se z temností světlo zablesklo, tenť se osvítil v srdcích našich k osvícení známosti slávy Boží v tváři Ježíše Krista. Mámeť pak poklad tento v nádobách hliněných, aby důstojnost té moci byla Boží, a ne z nás. 2K 3,17-18 Nebo Pán jest Duch ten, a kdež jest ten Duch Páně, tu i svoboda. My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně. Mt 6,31-34 Nepečujtež tedy, říkajíce: Co budeme jísti? aneb co budeme píti? aneb čím se budeme odívati? Nebo toho všeho pohané hledají. Víť zajisté Otec váš nebeský, že toho všeho potřebujete. Ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno. Protož nepečujte o zítřejší den, nebo zítřejší den pečovati bude o své věci. Dostiť má den na svém trápení.

Jak je pravda v Ježíšovi?: Ef 4, 21 ; 2K 4, 6-7

27

JAK JE PRAVDA V JEŽÍŠOVI? Předvídavost, prognostika zakládá plánovaní pokroku. Nezadržitelně vpřed se orientuje náš svět... Možná, že takhle před sebou občas hrneme i to duchovní. Máme svá předsevzetí. Říkáme „Pane dej, učiň, kéž nastane...“, kdesi před sebou tušíme, vyhlížíme věc Božího království, místo abychom se rozhlédli ve světle milosti dané nám v Kristu Ježíši před časy věků (2. Tim 1, 9) a hledali je tady a teď tím, co skrze tělo konkrétně působíme, co děláme, a co s námi jde před jeho soudnou stolici (2.K 5,10) jako naše, neodvolatelně naše. Počínáme si účelně. Předjímáme, odhadujeme příčinné souvislosti, činíme přiměřená opatření vůči tomu, co tušíme, že přichází. Míříme na cosi před sebou, směřujeme k vytčenému a dosahujeme svých záměrů. V prostoru zvolených souřadnic konstruujeme své představy a konstrukta pak vrháme vpřed do neznáma přirozeného světa netušíce, co to s budoucností udělá... V Holandsku potkáte lodě plující po loukách. Mlýny tam mají křídla a není divu, že i lodě se místy nad kvetoucími poldry vznášejí. To když břehové hráze přejdou v koryto nad zemí, v jakýsi most pro lodě, či akvadukt. Spletí vodních cest mezi dolním Rýnem u Arnhemu a valonskou řekou Maas jsem se před lety plavil se svými žáky přes Maastricht směrem Liege, Namur, Charleroi do země galského kohouta a takové lodě plující níže jiným kanálem pod námi jsme tam potkávali. Vodní spojení mají v Holandsku ovšem i klidnější kouty, kde mezi obilím se někdy postaru vysune člun, na němž lodník samotář s kusem dřeva v náručí nejpomalejším rytmem obřadně tančí nekonečný šlapák: od zádi po ochozu k přídi, obrat, obouruč bidlem až ke dnu pěkně silou do toho zeleného nezmara pod sebou, po jehož hřbetě se líně se vším všudy plaví, a nepustit, nepolevit, dokud si s pohledem upřeným zpět tím šlapáním na místě nevydupe svůj svět zas o lodní délku kamsi vpřed, k tomu, co přichází, ale co má za zády, do budoucnosti za sebou...

28


Představme si, že míří na východ, kde před přídí právě svítá. Slunce vychází a na hladinu za člunem vrhá jeho stín, pak ten blížící se topolové aleje, k níž teprve připluje, vždy napřed stín toho, co se blíží. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl ze země Egyptské, z domu služby..,“ dívá se Izrael zpátky do minula, do dálky té cesty (taky tak trochu vodní) zaměstnán někdejšími skutky jeho milosrdenství. Záchrany toho, který časnost stvořil, ale vymezen jí není. Nejen že trvá v paměti toho lidu, ale připadají si jako ve snách (Ž 126,1), když dávné jeho vstupy se podivuhodně zpřítomňují jako dávné stíny věcí nastávajících, ožívají, dějí se, stále se dějí, jako že živ je Hospodin. Jsou a zůstávají jeho možností tady a teď. Tak o nich smýšlí víra. Na palubě Izraele sunoucího se vodami času mluví apoštol o ustanoveních Staré Smlouvy jako o stínu toho, co přijde, o nápovědi věcí budoucích (Ef 4,21) jako o pěstounu ke Kristu (Gal 3,24), přičemž PRAVDA, ta znamení vrhající pravá skutečnost (říká) je tělo Kristovo. Tělo ozářené světlem SLÁVY odjinud (Kol 2,17), září slunce. V dáli před přídí svítá (Mal 4,2) a on, Ježíš z Nazaretu je klíčem k šifrám pradávných náznaků a stínů, je tajemstvím PÍSEM i jejich výkladem. „Bůh je světlo a tmy v něm nižádné není,“ čteme (1.J 1,5). „Ve světle nepřistupitelném přebývá“ (1.Tim 6,16). Mojžíše přikryl v rozsedlině skalní, aby pak zákonodárce spatřil toliko záda jeho SLÁVY. Záda té PRAVDY vrhající nápovědu zaslíbení do dějin, do času před Kristem. „Nebudeš moci vidět mou tvář, abys živ zůstal“ (2.M 33,20.23.), ačkoli kupodivu čteme, že k němu Bůh mluvíval tváří v tvář (2.M 33,11) tenkrát, když navštívil svůj lid, aby mu zmapoval místa zrádných mělčin a poradil kudy kam. Stáli zdaleka, ale on směl přistoupit k mrákotě, k omračující záři, kde byl ON, ručitel jejich putování do slíbeného domova (2.M 20,21). Příčina jejich naděje a touhy po lepší vlasti; nebeské, kde jim připravuje město (Žd 11,16). Nemnozí se na to vírou spolehli. Ostatní si nezřídka přihýbali s pohany k poctě bohů cizích. Jen si to, Izraeli, přiznej: „Nebýt pomoci ve jménu toho, který učinil nebe a zemi, navždy bychom uvázli v bahně a v písčinách. Vzduté vody by nás rozlámaly, proudy by zachvátily naši duši“ (Ž 124,4.5.8.). Čas panny, dcery Sionské, by se nenaplnil. Nebýt nepochopitelné věrnosti jeho lásky (5.M 7,8), s níž si tě proradnou a tvrdošíjnou vyvolil mezi lepšími, než jsi ty, a zasnoubil navěky (Oz 2,19.20.), sotva by někdy ve tvé časnosti zplodil Syna SLÁVY, kterého miloval dřív, než byl svět (J 17,5.24.). Zpronevěřilá, za kdekým běhající záletnice (Ez 16,15nn) sotva bys v životě počala a Nejvyššímu (Lk 1,32)

Jak je pravda v Ježíšovi?: Ef 4, 21 ; 2K 4, 6-7

29

Syna porodila, nebýt jeho milosrdenství. Nuže, raduj se a jásej! Potkalo tě, co slibovaly stíny, přestože jsi, jaká jsi: „Narodil se vám dnes Spasitel, jenž jest Kristus Pán...“ (Lk 2,11). Přišel na svět, aby vydal svědectví PRAVDĚ (J 18,32). PRAVDĚ Boha a člověka. SVĚDECTVÍ! Ne další nápovědu znamením naděje, ale SVĚDECTVÍ v pachu až příliš skutečného potu a krve, výpověď o tom, co jsi zač, a jak LÁSKA tím trpí... Vidíš ty dlaně? Dotkni se neuvěřitelného a nebuď nevěřící, ale věrná (J 20,27). Také my na místě, jemuž říkáme přítomnost, opřeni o dno svých možností hledíce na to, co bylo a co nás právě potkává, šlapeme člun vpřed, suneme svůj svět k tomu, co přichází, co máme ještě za sebou. Vírou zahleděni do mlžných dálek biblických příběhů a slov proroků smíme narozdíl od nich z ozářené strany vnímat jejich smysl: Událost IMANUEL, Boha mezi námi, Boha s námi. Od věků si andělé přáli vidět (1.P 1,12), co máme dva tisíce let čerstvě, aktuálně před sebou: Vstup Pána věků do časnosti. Setkání počátku i konce v jeho příchodu, ve zjevení Pána práva k PRAVDĚ (Zj 1,8). Převrat vší pomíjivosti, protože dnes, DNES se děje spasení. „Dnes se sytím tvým obrazem, sotva se probudím,“ modlí se žalmista. Neskonale masivněji než on to prožíváme (Ž 17,15), patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše (Žd 12,2), na obraz Boha neviditelného (Kol 1,15) ve světle vrženém na Krista. V záři, před níž Mojžíš zakryl tvář, aby nepatřil na Boha (2.M 3,6), ačkoli „jako by viděl Neviditelného, tak se utvrdil“ (Žd 11,27). „Slunce z hvězdy již vyšlo, radujte se lidé.“ Milost toho rozeznání aktivuje dávná dění. Činí je naší dnešní spásou. Působí, připravuje nás, abychom snesli světlo Boží blízkosti, abychom obstáli ve městě jeho přebývání (Zj 21,23). Den svobody a slávy jeho synů (Ř 8,21) aby se nám nestal pecí hořící, ale úsvitem slunce spravedlnosti se zdravím na svých paprscích (Mal 4,1.2). Plavíme se jeho směrem. Zrcadlí se v míjejícím a minulém za zádí, vrací se, ožívá, orientuje nás: „JSEM,“ tě vyvedl, „JSEM“ tě povolává a vede... Leckoho ještě připraví o zrak víry netrpělivost, ohlíživá zvědavost. Kdo však svěřil život Pánu Ježíši, ví, že „není naše věc znát časy a příhodnosti času, které Otec v ruce své položil“ (Sk 1,7). Naše krajnost, naše ESCHATON je tady a teď, v časnosti. Zde se jeho SLÁVA zjevuje v tváři Ježíše Krista. Před ním v pokání smíme odkrýt, jací že jsme: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu,“ ujišťuje. Odpouští a mění nám život. Unášeni pomíjivostí srovnáváme si, co nás potkává a chápeme svůj cíl: duchovní obživení a růst v nové stvoření od SLÁVY k SLÁVĚ (Ef 4,15;

30


2.K 5,17; 2.K 3,18), k té za zády, kam směřujeme. Tam je náruč, která tě šťastně popadne a zvedá nad tohle klopýtání a klesání (Fp 3,12). Sám Bůh v Kristu nám kryje záda. Jako všecky metafory, tak i tahle moje šífácká samozřejmě pokulhává, ale píše-li apoštol přátelům, že snažně běží, jako by měl cosi uchvátit (Fp 3,12), tak to pokaždé v rytmu svého misijního zápasu běží k přídi, aby se „tady a teď“ zase ze všech sil vírou opřel, a na tom kterém místě uchvácen Kristem se namáhal dostat nejen svůj člun, ale bárku vší církve za sebou vpřed. Zapomíná-li něco, pak jistě ne damašské setkání se Vzkříšeným a od té chvíle svoji minulou cestu s ním. Tu má před sebou, tam se dívá, když oslaveného Pána zpřítomňuje svým svědectvím. Svědectví je o tom, co bylo. Minulé před ním ožívá, plní ho odvahou vůči Židům i pohanům až do chvíle, kdy Kristu králi stane tváří v tvář. Amen. Modlitba: U tebe, Bože, je počátek i konec. Před tebou leží časnost, kterou jsi stvořil a stejně skutečné jsou tobě i jiné možnosti. Ve svěřené nám přítomnosti volíme z toho, co se nabízí, hledíce na někdejší své dobré a zdařilé, i na zlo svých pochybení, nezdarů a hříchů. Díky, že nám radíš, když se rozhodujeme, a pomáháš, co přidat ke své minulosti, k tomu, co jsme zač. Kde je tvůj Duch, tam je svoboda SLÁVY tvého přijetí navzdory naší ubohosti. Díky, že svým odpuštěním vstupuješ, kam my už nemůžeme, do toho, co bychom rádi změnili, ale vrátit se nedokážeme. Milosrdenstvím otvíráš hotové a uzavřené, rozvazuješ, čím jsme se svázali, navzdory naší nesvatosti posvěcuješ v PRAVDĚ. Tvé je KRÁLOVSTVÍ, MOC i SLÁVA na věky. Amen.

26. 12. 2010 V Luhu nad Morání

s.j.h.

„...mezi vámi ukřižován.“ Gal 3,1


4. Jestliže jste povstali s Kristem vrchních věcí hledejte,... Kol 1,3 J 3,17 Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho. J 19,1-5 Tedy vzal Pilát Ježíše, a zbičoval. A žoldnéři zpletše korunu z trní, vstavili na hlavu jeho, a pláštěm šarlatovým přioděli jej. A říkali: Zdráv buď, králi Židovský. A bili jej hůlkami. I vyšel opět ven Pilát, a řekl jim: Aj, vyvedu jej vám ven, abyste poznali, žeť na něm žádné viny nenalézám. Tedy vyšel Ježíš ven, nesa tu korunu trnovou, a ten plášť šarlatový. I řekl jim Pilát: Aj člověk.

Hle, člověk: J 3,1 7; J 1 9,1 -5

33

HLE, ČLOVĚK Déle než dva tisíce let už mluvíme o dobrodinci odhodlaném změnit člověka a tak zachránit náš svět (J 3,17). Co jich s tím od té doby přišlo, ale s ním pořád nejsme hotovi. Opětovně vychází, aby rozsíval, bezdomovec zvoucí nás domů (Mt 13,3; 8,20). Troufli si i odstrčení a všelijak vadní, co jich tenkrát bylo zvyklých držet se stranou na žebrotě, a on si jich všímal. Dokonce úspěšně léčil. Rozkřiklo se, že vrací zdraví tělu i duši. Šli za ním ti, s nimiž ostatní skoncovali, i pro mizeru měl naději: „Hřích přece není na doživotí.“ (Mt 9,6) Lidí se to zmocňovalo: „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“ (J 8,3). Stal se událostí, zjevením. „Pojďte ke mně a odpočinete si“ (Mt 11,28), říkal udřeným a ztrápeným. „Proč ne? Za pokus to stojí.“ Lidem s ním bylo dobře.. Míval kolem sebe zástupy. „Podívejte se na mě a spatříte toho, který mě poslal. Kdo vidí mne, vidí nebeského Otce; vidí Boha. Já a Otec jedno jsme“ (J 10,30; 14,9). „Neslýchané! To si dovoluje dost!“ mračili se ti, co měli zbožnost v popisu práce: „Platí a vždycky platilo: Na nás se dívej! Na nás je vidět, co chce Bůh. Odkdypak má Hospodin zalíbení ve všivých žebrácích? Ví, co dělá, když hříšníky nešetří. V nás má zastání. Mojžíš se Zákonem jde s námi. I proroci kárají tu sebranku a hrozí...“ A tak trestali (J 9,34), ale líp nebylo. Stále víc lidí odcházelo za tímhle z vesnice, který říká Bohu Otče, ačkoli přišel na svět v Josefově tesařství do obyčejné rodiny, jak ji znali (J 9,34). Pro všechny učiněná návštěva Boží: Veselí se s profláknutým Zacheem (Lk 19,1nn), ani za Alfeova Léviho, na cle kde koho odírajícího, se nestydí (Lk 5,27nn). U Šimona farizeje s požehnáním jí chléb, ale zatrne ti, že snad vidí do toho, co pod pobožností skrýváš. Než ústa otevřeš, ví, na čem s tebou je (Lk 7, 37-48). I bez řečí má jasno, co a jak, co ano, co ne... (Lk 7,37-48). „Poslyšte, není on Eliáš? Oživlý Jeremiáš nebo jiný z velkých proroků?

34


Že by králův opovědník Křtitel z mrtvých vstal?! Svede snad Mesiáš, kterého čekáme, víc než tenhle člověk?“ (Mt 16,14; J 7,31). „Tak dost!“ rozčílil se nejvyšší kněz, a radní pustili do světa fámy: „Kdo ví, co za tím je. Sobotu nesvětí, ruce si nemyje, chrámu si neváží a sotva kdy se postí. Že před ním couvají ďáblové? (Mt 9,34) Právě takhle se kníže temnosti předvádí. Ještě že do toho vidíme! Běda kdo mu naletí! Smrtelný mezi smrtelníky dělá se Bohem, a vy nic?! Nechápete? Nedochází vám, že se rouhá? Nedbáte, co na to Mojžíš?“ (J 10,33) Strkají lidem pod nos kamení: „Pryč s ním!“ (3.M 24,11) A nic. Dav odjakživa chtivý krve nehnutě zírá. „Přitroublí, Sebranka zákona neznalá, povedená stafáž samozvaného Mistra. Zlořečení jsou (J 7,49)! Jaký pán, takový krám. Ale všeho do času, spasiteli. Každý je na prodej i takový, co se s tebou modlí, a půjdem najisto.“ Podali si ho v noci. A ráno? Ráno riskovat, že tě v tom semelou? Radši od toho dál. „Tak vidíš, blázínku, a kdepak zůstal ten tvůj Otec? A parta směšných nohsledů z Galileje, kam se poděli, když Mistru mocného slova i skutku takhle došel dech?“ Nedohledná hlubokost propasti; nezhojitelná je rána toho roztržení! Hrůzu, kterou na sebe vzal, nedomyslíš. V Synu, naší nečistotou hynoucím, svatý Bůh sám sebe opouští. Nenaložil sis příliš, Bože? Milého Syna moří a týrají lidi otrlí hříchem světa. S takovou bolestí v srdci není ti líto, žes učinil člověka? (1.M 6,6) Příliš definitivní je smrt, aby ji kdo dokázal vzít zpátky. Že třetího dne vstane a tenhle sešup do pekel zastaví? Kdo tomu uvěří? Sotva kdo z těch kteří ho nepřijali; ale jsou v koncích i ti, které jsi mu dal, Otče. Je po nich... Avšak, žasněte, malověrní, ON se vrátil, ON se kvůli vám do tohohle slzavého údolí stínu smrti vrátil, aby se s vámi o SLÁVU, kterou měl u Otce dřív než byl svět, rozdělil. SLÁVOU obestřeného jej potkali. Úlek střídá radost. Radost rozptýlila zahanbení, lítost pokání jemu tváří v tvář. Ožili. Bůh je spolu s ním ze smrti znovu stvořil. Znovu je zplodil do živé naděje ke spoludědictví v odvěké Synově skutečnosti SLÁVY, v níž ho směli uvidět (1.P 1,3.4.). Jeho zmrtvýchvstáním se staré, ustrašené, nerozumějící, malověrné učednictví jako ze skořápky vztáhlo k životu smrtí zjevenému, hojnějšímu, věčnému (1.P 1,3-4; J 17). Ale co my, kteří jsme neviděli? Jak nás promění zmrtvýchvstalý Pán k bytí s Bohem? Nás a všechny, jimž nezbývá, než skrze jejich svědectví věřit? (J 17,20) Nuže, Duch toho ŽIVOTA (Ř 8,2) nás nenechá jen věřit dávnému příběhu mezi příběhy, ale obrací nás a osměluje k živé víře v něho: „Srdcem věříme k spravedlnosti (rozhodujeme se v lásce konat

Hle, člověk: J 3,1 7; J 1 9,1 -5

35

PRAVDU). A ústy? Ústy vyznáváme Krista k spasení, které není jen pro nás“ (Ř 10,10). Řekni to dál... Ještě se dějí zázraky. Ještě Bůh naši omezenost v odcizení přemáhá láskou bez mezí: Dávný příběh dobrodiní zakončený do nebe volající křivdou a popravou, sen utápěný v krvi se stává víc než skutečností v čase a prostoru. Je zjevením PRAVDY o člověku a o Bohu. Zjevením z gruntu proměňujícím nejen náš život, ale určujícím smysl a běh světa z hlediska věčnosti.“ Geniální francouzský matematik a fyzik, Blaise Pascal (1623–1662), po svém obrácení 1654 port-royalský samotář a jezuity nenáviděný jansenista, uvěřil, že není odbytých záležitostí před Bohem. Neminuly, nezapadly do vzpomínek skutky jeho milosrdenství a záchrany, aby se jejich památka mohla stát zbožím. Artiklem v církevní pozlacené čekárně na budoucnost, jakousi nabídkou v domě kupeckém, kde kvete předprodej pořadí do spásné destinace Páně, jak se bez ostychu dělo v tom čase. Jakkoli slavně usedl Kristus po pravici Otce v nebesích, Blaise Pascal ho vídá v agonii až do konce věků „Ježíš bude skonávat až do konce světa.“ (Myšlenky, Praha 1937 s. 309). Nemylme se, zranění jsou citlivá a drama trvá. Nepravostí rozmnožujeme jeho trápení a bolest (1.M 6,6). V krajnosti Božího, vždy aktuálního DNES je svět, který miluje, v koncích. Na konci, jako byl tenkrát. Ne z prvokřesťanského zmýlení, jak se někdy hodnotí ono vypjaté očekávání Božího jednání. Nemýlili se zjitřeným vnímáním konce... Není to zdání! Půlnoční křik se ozývá, a leckdo mezi námi duchem mimo se hostiny Božího království neúčastní. Je to padesát na padesát, v církvi varuje Ježíš: „Pět opatrných, pět bláznivých...“ Končíme. Hyneme se svými sny a žádostmi. Po jednom? Po stovkách? Po tisících? Otevřete noviny, pusťte si zprávy. „Váš čas vždycky je hotov“ (J 7,6). Odcházíme a děje se soud. Že ne rázem a globálně, jak jsme si mysleli, ale jaksi případ od případu? SOUD jako diagnóza vleklé choroby. Světlo přišlo na svět. Přišlo v naději, že se KAIROS – úderná chvíle té krajnosti Boží – ještě prolne s něčí časností k záchraně; k zázraku obrácení, k resuscitaci člověka k životu věčnému, ale žel, hříchem ochořelý svět světloplachým zůstává... (J 3,19) To je ten soud... V tom světle věříce účastníme se Kristova vzkříšení, staré ustoupilo novému. „SLÁVU, kterou jsi mi dal, Otče, dal jsem jim, aby byli jedno jako my.“ (J 17,22), modlil se před smrtí. Čím se vzájemně lišíme a co by rozdělovalo, případné spory a nedorozumění činí naděje té SLÁVY

36


(Ř 5,2) vedlejším, v optice a perspektivě toho světla zanedbatelným. „Otče,... kde jsem já, chci aby i oni byli se mnou, aby hleděli na mou SLÁVU, kterou jsi mi dal; nebo jsi mne miloval před ustanovením světa“ (J 17,24). Povstali jsme s Kristem (Kol 3,1 ) a vyčníváme. Mnohým k nelibosti stojíme o něco jiného. Existujeme v jeho světle, v jeho světle spolu komunikujeme, a jeho krev, jeho faktická bolest, nás nenechá vůči hříchu lhostejnými (1.J 1,7). Že by tohle bylo tmelem jednoty? Tahle vzájemnost svatosti? Jak se známe, byl by to zázrak. A vskutku jedině zázrakem, mocí a optikou Kristova vzkříšení, se stáváme svatým shromážděním. Milování, kterým ho Otec miloval, je v nás a i ON, živý oslavený Pán, v nás (J 17,26). Panovník na pravici Otce... A přitom Beránek jako zabitý (Zj 5,6). Kdykoli jíme ten chléb Ježíšova konání mezi námi od křtu po kalvárii, a kalich práce jeho duše, krev myšlení a Slova Nové Smlouvy pijeme, každý sám sebe v pokání zkoušejme přítomnou, v Bohu aktuální jeho bolestí a smrtí. Se zahanbením j i zvěstuj eme, dokud nepřij de (1.K 11,26.28.). Říkáme-li: „... odpusť nám naše viny,“ mysleme v pokání: „Otče, odpusť nám, že jsme zase přidali ke tvé bolesti.“ Jmenovitě, po jednom, adresným oslovením a setkáním koná Bůh spásu světa. V písni „Pane, jenžs mne koupil sobě...,“ se Pascalův o málo starší vrstevník, běženec třicetileté války, Jan Amos Komenský, modlí k trpícímu Kristu: “... ať víc nekřižuji tebe, dej mi k tomu pomoc z nebe.“ („Praxis pietatis“ 1641 ) Amen.

Neděle Kantate 2011, Havířov-Bludovice

s.j.h.


5. Láska zajisté Kristova víže nás, jakožto ty, kteříž tak soudíme, že poněvadž jeden za všecky umřel, tedyť všickni zemřeli, a že za všecky umřel, aby ti, kteříž živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, kterýž za ně umřel i z mrtvých vstal. A tak my již od toho času žádného neznáme podlé těla. A ačkoli jsme znali Krista podlé těla, ale nyní již více neznáme. Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest. To pak všecko jest z Boha, kterýž smířil nás s sebou skrze Jezukrista, a dal nám služebnost smíření toho. 2K 5,14-18 1J 4,7-14 Nejmilejší, milujmež jedni druhé; nebo láska z Boha jest, a každý, kdož miluje, z Boha se narodil, a znáť Boha. Kdož nemiluje, nezná Boha; nebo Bůh láska jest. V tomť zjevena jest láska Boží k nám, že Syna svého toho jednorozeného poslal Bůh na svět, abychom živi byli skrze něho. V tomť jest láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že on miloval nás, a poslal Syna svého obět slitování za hříchy naše. Nejmilejší, poněvadž tak miloval nás Bůh, i myť máme jedni druhé milovati. Boha žádný nikdy nespatřil, ale milujeme-liť jedni druhé, Bůh v nás přebývá, a láska jeho dokonalá jest v nás. Po tomtoť poznáváme, že v něm přebýváme, a on v nás, že z Ducha svého dal nám. A myť jsme viděli, a svědčíme, že Otec poslal Syna spasitele světa.

V čí prospěch: 2K 5,1 4-1 8; 1 J 4,7-1 4

39

V ČÍ PROSPĚCH? „Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí život za své přátele,“ slyšíme Ježíše podle Jana v ekumenickém překladu (ČEP J 15,13). Ohlíží se tím snad po náporech neblahých svých předtuch a očekávání pronásledujících ho cestou k těm svátkům? Ví, do čeho jde a zdůvodňuje si, proč přesto kráčí vstříc možné své smrti...? „Vy jste moji přátelé,“ dodává, snad aby naznačil, že to jeruzalémské nebezpečí podstupuje kvůli nim...? Ale vždyť svými výroky naopak riskuje, že sám je všecky dostane do maléru. Beztak už jdou po nich a ze synagogy je poženou (J 9,22;12,42). „Pro dobrý skutek tebe nekamenujeme, ale že člověk jsa, děláš se Bohem“ (J 10,33) křičeli nedávno. „Podle našeho Zákona má umřít, protože ze sebe dělá Syna Božího“ (J 19,7) a běda tomu, kdo ho vyzná Mesiášem! Zřejmě svým přátelům i následovníkům působí nesnáze a v té chvíli slovem o lásce jim patrně naznačuje víc, než (jak později sami nahlédnou) že to i kvůli nim mu šlo o život (1.P 1,3). Život příliš spojujeme s fungováním těla a ovšem život položit, dokonce „vydat své tělo k spálení“ lze i bez lásky (1.K 13,3). „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako já jsem miloval vás...“ (J 15,12) „Miloval“- všimněme si toho ohlédnutí po tom, co bylo. To přece nemluví o smrti, která ještě nenastala. Je větší láska, než život položit. Totiž dát, položit, věnovat duši („PSYCHÉ“) jak věrně překládájí Kraličtí bratři: Není větší LÁSKY, nežli z té duše se věnovat. Vší mohutností svého ducha, mysli, myšlení zde do posledního dechu být pro ně (řecky všude stojí „hyper“) pro své přátele. Žít kvůli nim. A o tom Ježíš mluví: „Většího milování nad to, žádný nemá... Vy jste moji přátelé, přidržíte-li se tohoto mého příkladu.“ Tak stůjte při sobě, protože pro mé jméno budete v nenávisti všechněm (Mt 10,22). „Budou vás mordovat a myslet si, že tím Bohu slouží (J 16,2). Nepoznali toho, který mě poslal“ (J 15,21), a světlu přišlému na svět brání. Nenávidí nasvícení své zbožnosti (J 3,19). K smrti se jim protiví samo pomyšlení, že všecko by mohlo být jinak. Nesnesou troufalé nazna-

40


čování, že s Bohem, jak vpravdě JEST, se snad míjejí. Vždyť znamená-li ŽIVOT být s ním skrze víru v tohoto Nazaretského, a posléze jedině tak trefit do nejsvětější Boží blízkosti, kam potom oni svatým svým učením a staroslavnou bohoslužbou vlastně směřují?! Ne! Horšího bludu není! Pryč s ním! Utýráním k smrti člověka umlčí; ale Boha? Toho neokřiknou, nevymění, nepřizpůsobí. Spíše ON vymění je (Mt 21,41 ). Anebo snad zgruntu přetvoří? Znovu zplodí k naději (1 P 1,3), a jejich okoralá srdce změní? (Jr 31,33) „I hněv člověka tě, Bože, musí chválit“ (Ž 76,11 ). I slepotou své zuřivosti a zloby chtíc nechtíc jsou činiteli nového. Světlo, které přišlo na svět, neuhasí a syny světla (1.Tes 5,5) svým kvasem nezmýlí. „Ani hrozbou smrti vás zpět do tmy nesvedou. Nebojte se. Jste moji přátelé. Poznáte že světlo svítí dál, než kam dosáhnou. Vy spatříte SLÁVU LÁSKY, jíž mne Otec miloval dřív, než byl svět (J 17,24). Jste moji přátelé, jestliže učiníte, co vám přikazuji.“ Vzpomínáme si? Ohledáváme své vztahy, abychom jeho přáteli zůstali? Od Křtitelovy nápovědy: „Hle, Beránek Boží, který sníma hřích světa,“ se za ním pustili v naději šťastnějších poměrů (Iz 53,7). Kam jinam, než za tím který radou Boží zhodnotí život pro věčnost? Za Mistrem umění spasitelného, umění milovat, jehož pointa a tajemství jsou v Bohu; jsou u Otce. ON poslal milovaného, svoji LÁSKU do naší vratkosti, zranitelnosti, smrtelnosti pro LÁSKU k nám. „V tom je LÁSKA, ne že bychom my Boha milovali, ale že ON miloval nás a poslal Syna svého, oběť slitování za hříchy naše“ (1.J 4,10). Přišel nás změnit. Změnil náš život. Staré nahradil novým, věčným. Totiž poznáním; věčným poznáváním pravého Boha a toho, kterého ON poslal (J 17,3) v lásce a skrze lásku. „Boží kralování je blízko,“ (Mk 1,15) opakoval člověk Ježíš těm, kteří měli uši k slyšení (Mk 4,11.12.). Zviditelňoval to bezpočtem podobenství a přirovnání. „Tváří v tvář zpřítomňujícímu se králi nebes nahlédněte svoji nehodnost. Čiňte pokání a proberte se. Procitněte k živé víře. Spolehněte se. Otevřte bludný kruh obstarávek své časnosti a vykročte. Pusťte se zdánlivých jistot. Ano, vykročte ze sebe a svojí vůlí spočiňte ve vůli Boží. V bezpečí, jistotě a radosti z očištění a zmocnění. Naplnil se čas; čas zrání, čas završení hynoucího nehynoucím, tělesného duchovním, pomíjivého věčným. Svěř se novému. Je blízko. Je všude kolem jako vítr, který kam chce vane, ale musíš se mu otevřít, musíš ho vdechnout, musíš se do něho narodit, opustit skořápku; opouzdření, které dávno neprospívá. Oživnout z vody a z Ducha do Božího jara k rozkvětu. Přestaň zápla-

V čí prospěch: 2K 5,1 4-1 8; 1 J 4,7-1 4

41

tovat staré (Mk 2,21), jako bys, křesťane, neměl co na sebe. Svlékni to a odvaž se mezi lidi v novém (Ř 13,12-14). Troufni si změnit styl. Žízníš? Napij se ode mne. Voda, kterou ti dám, bude v tobě studnou; pramenem prýštícím se k životu věčnému (J 4,14). Proudy živé vody poplynou z nitra toho, kdo ve mne věří“ (J 7,37.38.; Iz 58,11), řekl o Duchu, kterého slíbil; a vzpomeňme, přátelsky přikázal lásku (J 13,34; 15,17): „Ty prameny, ta oživující vláha z vás se přece řine, prýští vstříc ostatním obtíženým a znaveným mezi vámi; i nerudným, kteří se osopují a všelijak nepříjemným. „Nehledám chválu svou,“ bránil se protivníkům,“ neuplatňuji svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal... Říkám to k vaší spáse, ne k odsouzení“ (J 8,50; 5,30.34.). To je Ježíš od křtu po kalvárii. Z té duše myslel v dobrém i na ty, kteří mu usilovali o život (J 5,16). V naději proti naději (Mt 21,37; Mk 12,6; Lk 20,13) poslal Bůh milého Syna mezi nevděčníky. Oběť, Beránka: Zdálo by se, že uvízlého v trní našich nepravostí ke krvávé oběti pro klid našeho k lidským obětem vždy nakloněného tvrdého svědomí a srdce? Snad zástupně k oltáři, kde bezradně svazujeme svého Izáka? (1.M 22,13) Stal se snad krvavou zástavou zhoubci prvorozených, abychom přežili své otroctví v tomhle Egyptě? (2.M 12,13.) Či ho dokonce učinil za nás provinilé zadostiučiněním sobě, výkupným Bohu, spravedlivému soudci všech? Jak se kupčící a panující církvi hodilo?! NIKOLI! Otec nedává Syna, abychom mu ho obětovali, ale sám se v Synu obětuje nám a slouží nám, aby nás změnil a zachránil k životu a živobytí z něho. Většího milování není. ON je oběť slitováni kvůli („hyper“) našim hříchům (1.J 2,2; 4,10). Stal se obětí naší hříšnosti. Ježíš nepřišel strádat do naší mizerie „aby“ se Bůh slitoval, jak si kde kdo myslí, ale „protože“ se slitoval (J 3,16). Nám se obětuje nebeský Otec v jednotě se Synem. Mateřsky se věnuje hříchem znevolněnému a mrzačenému člověku, protože miluje. Láskou pro lásku. LÁSKOU (darem lásky) jednorozeného Syna pro LÁSKU ke svému stvoření; pro lásku k nám nehodným (J 17,23). Od věků lítostivý, milostivý, dlouhoshovívající a mnohého milosrdenství (Ž 103,8). Jsme s to pochopit takového Dárce chleba z nebe, obživy, jíž dává život světu, duchovní život za takovou cenu? To člověk obětuje tak, že zabíjí. Bůh léčí na své náklady. Člověče, všimni si v zrcadle Velkého pátku, jak před Bohem vypadáš, a slituj se nad sebou. Obrať se a věř tomu, jenž tě koupil sobě (EZ 391, J. A. Komenský), na svoje náklady k tvému dobrému. „Chléb, který já dám,“ pověděl Ježíš, „tělo mé jest, které já dám za život

42


světa“ (J 6,51 ). To řekl o svém působení v těle kazatel evangelia Božího kralování, když z mála nasytil nepřehledný zástup. Jsem živobytím zdravých i nemocných. „Vám jde o ten žvanec, ale pracujte ne o pokrm, který hyne ale o ten pokrm, který zůstává k životu věčnému. Syn člověka vám ho dá, protože toho potvrdil Bůh Otec“ (J 6,27). Dává ho k našim prosbám pro vezdejšek našeho bytí ve svém slovu každý den. Stojíš o to? Když zase zabili v chrámě beránka, aby jedli jeho tělo, rozlomil před nimi chléb, dobrořečil a podal jim: „Vezměte, jezte, to je mé tělo,“ pro vás. . . (Mk 14,22). Na nádvoří viděli krev té němé tváře, kterou prolili, ale on vzal kalich, poděkoval a všichni z něho pili: „Tohle je moje krev té Nové Smlouvy, která se pro mnohé vylévá“ (Mk 14,24). . . Chléb života a nápoj z plodů vinné révy pravé (J 15,8), obětuje Bůh člověku, aby ho změnil. Tak vyložil Ježíš svůj příchod i poslání. Z toho chleba jíme a z kalicha pijeme zpřítomňujíce (aktualizujíce) Boží dobrodiní, jímž žijeme. Avšak, ano, přiznáváme se i k jeho smrti. Hanbu lidství zvěstujeme, dokud nepřijde (1. K 11,26), na svědectví, jak jsme se zachovali. Ještě to někoho vytrhne z lhostejnosti. Ještě se někdo, sebou zklamán a znechucen, pohne k pokání, k obrácení; k rozchodu se sebou, jímž staré umírá (Ř 6,3) a ožívá nové mocí Kristova vzkříšení. Zpoza prahu smrti potvrdil Bůh vzkříšením investici své LÁSKY v Ježíši Kristu do hříchem zjalovělého stvoření. Vzkříšením Ukřižovaného zrušil neodvolatelnost nenávisti k smrti a zmařil usilování zákonických smrtonošů zpochybnit život věčný. Svědčí, že spáchané zlo a v duši vězící jeho věčná recidiva s efektem smrti (Ř 7,5), tvým nevyhnutelným údělem být nemusí. Jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak je obětující se Bůh v časoprostoru dějin všem na očích. Blázni a slepci (Mt 23,13nn) to nechápou. Přes kamenné své srdce nepřenesou, že Svatý se s našimi vinami a hříchy nepočítá (2. K 5,17-19), ale recidivu zla z nás vytěsňuje smířením lásky, abychom mohli být s ním. . . Prohlédni. Poznej Otce, smiř se s tím, že cesta jinudy nevede, než skrze Jezukrista, Boha tak jiného, než ti namluvili. Chop se podané ruky a věř. Najdi se v nabídce poutníků do jeho příbytků (J 14,2. 3. ; 2. K 5,1 ), přidej se s elánem a chutí ke vzrušující hře podle jeho pravidel (Tit 2,14; Ef 2,10). Amen.

VLuhu nad Morání, Judica 2011

s.j.h.


6. Vida pak Ježíš zástupy, vstoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu učedlníci jeho. I otevřev ústa svá, učil je, řka: Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské. Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou. Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi. Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou. Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství důjdou. Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou. Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, nebo jejich jest království nebeské. Blahoslavení budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti, a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne. Radujte se a veselte se, nebo odplata vaše hojná jest v nebesích. Takť zajisté protivili se prorokům, kteříž byli před vámi. Vy jste sůl země. Jestliže sůl zmařena bude, čím bude osolena? K ničemuž se nehodí více, než aby byla ven vyvržena a od lidí pošlapána. Vy jste světlo světa. Nemůžeť město na hoře ležící skryto býti. Aniž rozsvěcují svíce a stavějí ji pod kbelec, ale na svícen; i svítí všechněm, kteříž jsou v domě. Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích. Mt 5,1-16 Zj 19,9 I řekl mi: Piš: Blahoslavení, kteříž jsou k večeři svatby Beránkovy povoláni. A řekl mi: Tato slova Boží jsou pravá.

Na PRAVDĚ Boží: Mt 5,1 -1 6; Zj 1 9,9

45

NA PRAVDĚ BOŽÍ „Přiblížilo se Boží království...“ (Mt 3,2; 4,17) Od jordánských brodů, kde křtil Jan Zachariášův, se to rozléhá nejen Judstvem, ale brzy i vzdálenou Galilejí. Znamená to, že dosud vnímané jako zdaleka v obrysech a stínech se teď zjeví dopodrobna a na dosah? Že Boží skutečnost zavítala do lidské zdánlivosti a neskutečnosti? Bůh ovšem není daleko od jednoho každého z nás. Jím živi jsme, hýbeme se i trváme jako jeho rodina... (Sk 17,28) Všecko stvoření odjakživa o něm svědčí (Ž 19,2) a jeho slávy je plná všecka země (Iz 6,3)... Co, že nám lidem se musel zvlášť, tak překvapivě a neslýchaně, ohlásit? Snad proto, že ze svého soukromého světa kolem sebe, kde jsme si stoupli doprostřed, to míváme k němu daleko? Leccos podnikáme, jako by ho nebylo. Zaskočeni a v rozpacích bereme na vědomí, že přesto jsme a zůstáváme ve sféře vlivu a zájmu a mocenských nároků Pána pánů...: „Povězte to těm nahoře. Mocipánům a hlavounům ať se třesou! Pryč s neobřezanci! Konečně dojde na poživačného Heroda, na intrikující pokrytce! Ale já? Jak se to týká mne?, mé maličkosti? V politice se nevyznám, co já s tím?“ Takhle to snad mohli a mohou brát Boha neznalí. Kdo však měl nějakou zkušenost víry v Hospodina, Boha otců, poznal, že to Janovo „připravujte cestu!“, ona instrukce: „...čiňte pokání a věřte!“ je zřetelně adresována jemu: Spolehni se. Hospodin, tvůj Bůh, Svatý Izraelský je králem nejen zdaleka. Pochop člověče, že sis málo všímal, jak je Pánem i toho tvého občas zatroleného minisvěta a zalituj! Obrať se k němu a věř. Zraku skrytou Boží vládu pak srdcem zblízka pocítíš. Stane se ti skutečnější, bližší a dražší než rozličně se zviditelňující okázalost chrámu, život ti změní. Dodnes, kdo má uši k slyšení, občas zaslechne: „Kudy to chodíš, křesťane, že máš k Bohu tak daleko?“ Býváme jinde a v tom „jinde“, jemuž hrdě říkáme „svět“, opředeni sítěmi médií, se ztrácíme. „Otče náš..., jsme bez signálu. Já-já-já tutá naším vědomím, máš obsazeno, Bože... Nezavěšuj, jsi v pořadí, v pořadí, v pořadí, ozýváme se bezduše přibližujícímu se králi.

46


Zvedni to, člověče! Soustřeď se na neviděné, neslyšené, duchovní, věčné. Čiň pokání a svěř se PRAVDĚ království, které není z tohoto světa (J 18,36), otevři se absolutnímu nároku vysoko nad pravidly a pořádáním církevních služebností v časnosti a přece dostupnému mezi námi. Jedinečná, nejvzácnější perla teď na trhu tvých možností je pro tebe k mání. Je to na tobě. Nárokuje si tě poklad skrytý v poli. Neváhej! Rozluč se se vším, co máš a kup to. (Mt 13,44-46). královsky se ti přiblížil milující Bůh. Sbíhali se mnozí, zvlášť když se rozkřiklo, jak evangelium toho království mění i bědnou situaci posedlých, nemocných a postižených. Říkají, že slovy toho Ježíše se něco děje, krajem prý táhne očividné dobro: zdraví, úleva, odpočinutí všude, kam vkročí. Vrtí hlavou, krčí rameny, nevěří, ale běží... Třeba by z toho taky mohli něco mít... Jsou jich zástupy. Evangelista Matouš i po letech vidí toho, který si je získal, jak zamyšlený stoupá do vrchu, odkud na shromážděné líp uvidí, sedá si a obrací se k těm nejbližším kolem sebe. K učedníkům, kteří se rozběhli, protože věří. Vytušili, že to s tím královstvím není jen tak, jak to s bojem o moc bývá. Že do pomíjivosti vniká, co nepomine a rozsévá se ke sklizni věčné: „Vám je dáno vzklíčit tím tajemstvím” (Mt 13,11), říká jim a vypravuje o tom království. Tentokrát jako o množině blahoslavených: Rozhovořil se o vespolnosti pokorných, těch nízkého o sobě smýšlení, často k slzám sklíčených a zkroušených. Mluvil o tichých, o svědcích bezpráví roztoužených po spravedlnosti, o milosrdných a čistého srdce, působících pokoj...: „Dosvědčováním PRAVDY toho království budete provokovat spravedlnost tohoto světa (J 16,8nn) říká. Budete mít soužení, ale nebojte se, já jsem svět přemohl (J 16,33). Svými postoji a způsoby dospíváte a zrajete k věčnosti. Pracujte na sobě, vaše srdce se změní k radosti Stvořitele. Blahoslavení tvoří poměry toho království“. Takhle uťápnutí? Pomyslel si možná Šimon a moc mu to nesedělo. „To přece nejsme my“, vrtí se brácha Ondřej, „Blahoslavení? Koho tím myslí? Zebedeovce? To je neslyšel smlouvat na tržišti a nad košem ryb dělat ramena. Sotva jsme dost chudí duchem, tiší a pokojní... A vůbec, není to na nás trochu moc? To si neuhlídáme.“ „A přesto, přesto jste sůl země a světlo světa,“ říká Ježíš, jako by slyšel, co si myslí. „Pokáním se vchází a z pokání se rodí tohle ovoce“ (Mt 3,8). Činit pokání a věřit je předpoklad... (J 15,16). Jste svědkové toho, co být má; ukazatelé, směrovky k PRAVDĚ a ospravedlnění. JSTE... Ve zmatenosti lidského sebeospravedlňování, výmluv a ošidného:

Na PRAVDĚ Boží: Mt 5,1 -1 6; Zj 1 9,9

47

Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé (Lk 18,11), jste svící na svícnu pro všecky v domě (Mt 5,15). Přes dobré mínění o sobě byste se k PRAVDĚ nedostali. Vede k ní pokání. Starý počtář v člověku mívá splněno a karatelsky se dívá kolem sebe. Iluze zasloužilosti mu zaclání velkomyslnou šlechetnost spravedlnosti toho království, slávu milosrdenství a slitování. Má to daleko... Nevchází. Nové si žádá nádobu novou (Mt 9,17). Během studií jsem o prázdninách přičichl k nejrůznějším pracem a zaměstnáním. Taky jsem v padesátých letech min. století, jako závozník liberecké mlékárny svážel od vesnice k vesnici dodávky předepsané těm, kdo si troufli zkusit štěstí a hospodařili na vylidněném pohraničním venkově. Postávali v ranní mlze s konvemi a bandaskami, jejichž obsah po kontrole na kyselost jsem vyléval do cisterny na korbě. Vzpomínám, že jedné z těch štací říkal řidič „Na pravdě“. Kat tu prý kdysi dával za pravdu vrchnosti výkonem její spravedlnosti. Jsme dál. Nová vrchnost tam „Na pravdě“ trestala jen vymáháním nemožných kontingentů od soukromě hospodařících troufalců podle tak zvané spravedlnosti revoluční, neboli na základě svévolných zákonů uchváceného (usurpovaného) práva na pravdu. Zastat se těchto utiskovaných by znamenalo způsobit si potíže: „pro“ spravedlnost? nebo „proti“?... Nezbývá, než ohledat jádro víceznačného pojmu „s-pravednost“: jaká že je pravda našeho bytí. Pán Ježíš předpověděl, že Duch bude obviňovat svět ze spravedlnosti, jejímž jádrem se stane podvod a temnost (J 16,10). „Jdu k Otci. Já, světlo přišlé na svět (J 12,46). Víc mne neuzříte...“ „Kdo chodí ve tmě, neví kam jde, protože tma oslepila jeho oči“ (1.J 2,11; J 12,35). Nechápe, že PRAVDA, ta Boží, přesahuje zkušenost jeho smyslů a časnou pravdu jeho výpovědi o ní. Nerozlišením klopýtneme v Bibli o zdánlivé rozpory. Bratru J. S. Trojanovi „Co s těmi podivnými slovy?“ KR 3/2011 například do Ježíšova nabádání k přednostnímu hledání spravedlnosti Božího království (Mt 6,33) prý „nevrle zaskřípalo“ zdánlivě protikladné Kazatelovo napomenutí (patrně přemoudřelého spravedlivce a všeználka): „Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý, nač si dělat problémy“ (Kaz 7,16 svrn. Ř 12,3). Trpět pro SPRAVEDLNOST (toho království) (Mt 5,10) je bezpochyby něco jiného, než dostat za vyučenou jako všetečně spravedlivý, resp. moc chytrý. Sotva lze odtud odvodit, že „pravá (rozumím ježíšovská) spravedlnost, o kterou má svědek evangelia vytrvale usilovat, se v jeho

48


životě má nakonec proj evovat j akoby mimochodem“ (rozumím bezděky) , „bez sebereflexe“ dokonce j ako při almužně, kdy „levice neví co učinila pravice“ (Mt 6, 3) , což j e mimochodem samo o sobě pozoruhodná představa „vytrvalého usilování“ neboli záměrnosti a intencionality. Nicméně, i kdyby se nám poddávali ďáblové (Lk 10,17) , j e j istě lepší, než si fandit pro své výkony, veselit se s blahoslavenými, kteří j sou k večeři svatby Beránkovy povoláni (Lk 10, 20; Zj 19, 9) . Stále

je

živá

a

aktuální

rezoluce,

kterou

předložil

ap.

Pavel

Athé-

ňanům: „. . . Bůh ten, který dává všechněm život i dýchání a všecko, . . . už nyní zvěstuj e

lidem všechněm všudy,

aby činili pokání,

protože

uložil

den, ve kterém bude soudit všechen svět v SPRAVEDLNOSTI skrze toho muže, kterého k tomu vystavil, slouže k víře všechněm vzkříšením j eho z

mrtvých“

(Sk

17, 30-31 ) .

PRAVDĚ (J 18, 37) . DLNOST toho

On,

království

Onen

král, j ako

muž

se

narodil,

j e pravda (J 14, 6) . bytí

s

PRAVDOU

aby

vydal

svědectví

Odtud tedy SPRAVEje

odkazem

ke

(M. J. Hus) , j e zůstáváním v něm (J 15, 4) . Amen.

V Luhu nad Morání, 15.července 2011

s.j.h.

Kristu


7. „...když jste uvěřili, znamenáni jste Duchem zaslíbení svatým, který je závdavek našeho dědictví na vykoupení toho, co jím (Kristem) je vydobyto k chvále jeho SLÁVY.“ Ef1,13b.14.

Mt 11,25-27 V ten čas odpověděv Ježíš, řekl: Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je nemluvňátkům. Jistě, Otče, žeť se tak líbilo před tebou. Všecky věci dány jsou mi od Otce mého, a žádnýť nezná Syna, jediné Otec, aniž Otce kdo zná, jediné Syn, a komuž by chtěl Syn zjeviti. 1K 2,6-16 Moudrost pak mluvíme mezi dokonalými, ale moudrost ne tohoto světa, ani knížat světa tohoto, kteráž hynou. Ale mluvíme tu moudrost Boží v tajemství skrytou, kterouž Bůh předuložil před věky k slávě naší, Jíž žádný z knížat světa tohoto nepoznal. Nebo kdyby byli poznali, nebyliť by Pána slávy ukřižovali. Ale jakož psáno jest: Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují. Nám pak Bůh zjevil skrze Ducha svého. Nebo Duch zpytuje všecky věci, i hlubokosti Božské. Nebo kdo z lidí ví, co jest v člověku, jediné duch člověka, kterýž jest v něm? Takť i Božích věcí nezná žádný, jediné Duch Boží. My pak nepřijali jsme ducha světa, ale Ducha toho, kterýž jest z Boha, abychom věděli, které věci od Boha darovány jsou nám. O nichž i mluvíme ne těmi slovy, jimž lidská moudrost učí, ale kterýmž vyučuje Duch svatý, duchovním to, což duchovního jest, přivlastňujíce. Ale tělesný člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, proto že ony duchovně mají rozsuzovány býti. Duchovní pak rozsuzuje všecko, sám pak od žádného nebývá souzen. Nebo kdo pozná mysl toho Pána, kterýž jej vyučovati bude? My pak mysl Kristovu máme.

Míti Filipa: Mt 11,25-27; 1K 2,6-16

51

MÍTI FILIPA Mluvíme o věcech darovaných nám Pánem Bohem v Kristu Ježíši (v.12.), a děje se tak řečí, která se liší od běžného hovoru o skutečnostech okolního světa i od vypovídání o tom, co vnímáme v sobě, co sami přirozeně cítíme, myslíme a chceme. Slovům, jimiž spolu mluvíme o Boží moudrosti skryté v tajemství (v.7.), vyučuje Duch svatý, „Duch života v Kristu Ježíši“ (Ř 8,2). Přivlastňuje jim svoje významy (v.13.), takže jejich poselství nerozumějí lidé, kteří jsou vůči Bohu bez zájmu nebo v opozici (Ef 2,2; 5,6). Řečí, v níž rozum brali, a jíž se chápou své smyslové zkušenosti, zůstávají mimo věci Boží, sdělení Ducha, které má apoštol na mysli, jim nedochází, mají je za bláznovství. (v.14.) Postrádají základní předpoklad porozumění: Ne modernější překlad Bible, ale vlastní rozhodnutí a zkušenost víry. Víře se zjevuje Kristus s přispěním svatého Ducha, Ducha PRAVDY, Ducha vychovatele synů Božích (Ř 8,14–17). Sami ani nevíme, jak si o to říct (Ř 8,26). To ON v nás za nás prosí: „Bože, ošetři prázdnotu mé nevědomosti“. To ON vede dál, pod povrch tradiční setrvačnosti vnímání formulací a výkladů tak dobrých, že už je dál ani nezkoumáme, ani nedomýšlíme. Duch nabízí „zjevuje“, (píše apoštol v.10.) dosud přehlížené souvislosti. Přesvědčuje a osměluje nás ke změně a obnově. K novému slyšení a poslušnosti; cestou objevného porozumění k věrohodnějšímu konání. Duch Kristův přidává z nevystižitelného jeho bohatství (Ef 3,8) k závdavku našeho dědictví „na vykoupení toho, co vydobyl“ (Ef 1,14; 2.K 1,22). Přidává, co nás věřící vysvobozuje (vykupuje) z vězeňských návyků života bez Krista do větší a větší svobody. Oživuje tak zvěstování „rozličné moudrosti Boží“ této zemi i nebesům skrze církev (Ef 3,10). „Víra je ze slyšení, a slyšení skrze slovo Boží“ (Ř 10,17). Takže když se stane jeho SLOVO, když ON řekne své k tomu našemu, tehdy se rodí víra. Bez jeho přispění, bez nápomoci „anděla vykladače“, působce i tlumočníka pravého pokání (Job 33,23), tápeme. Člověk, zvyklý se opatrovat podle žádostí své tělesnosti („Hlavně to zdravíčko!“), nechápe (Ř 13,14). A nejde jen o lidi tohoto světa. „Zdaliž ještě nejste tělesní

52


a podle člověka nechodíte?“ (1.K 3,3) vytýká apoštol znesvářeným křesťanům v Korintu: „Nemůžu s vámi mluvit jako s duchovně vnímavými“ (3,1). Jakkoli křesťané, přesto zůstávali „nezpůsobných uší“, trvale ve stavu nemluvňat (1.P 2,2), na mléce a v dětském žvatlání (1.K 14,20). Věčně na začátku, vydatnější stravy neschopní, nechápající „slova spravedlnosti“ (Žd 5,12-14). Ježíš se raduje, že nebeský Otec zjevuje své věci nemluvňátkům, aby nemluvňaty nezůstali, ale aby dospěli v duchovní osobnosti „plného věku Kristova“ (Ef 4,13), jak později na jeho učednících vidíme. Jako děti jsme vešli (Mt 18,3) ne abychom dětinsky zakrněli „zmítajíce se a točíce každým větrem učení v lidské nestálosti, v dětském předvádění se a vykutálenosti (Ef 4,14), ale abychom se stali dělníky toho království. Nejen v rozmáchlých evangelizačních kampaních s publicitou hned tady, hned tam (Lk 17,20.21.). Mezilidsky, meziosobně se zpřítomňuje jeho kralování. Roste a sílí ve vztazích „m e z i námi“, říká Pán Ježíš: „Tady hledej nejprve Boží království a jeho spravedlnost“ (Mt 6,33). Nejen pro začátek je přitom dobré mít Filipa: Důvtip, jistě, ale hlavně ve víře staršího bratra, přítele: „Jestlipak rozumíš tomu, co čteš?“ Duch svatý přivedl evangelistu ze skupiny nedávno ukamenovaného Štěpána k vysoce postavenému Afričanovi, který si cestou z Jeruzaléma do Gázy říkal v Izaiášovi: „Víš, co je za těmi slovy? Za přirovnáními dávného proroka? Jaký je smysl toho poselství?“ (Sk 8,30)... Jiný Filip, ten, který na začátku pozval Natanaele k Ježíšovi, se nakonec nevyzná, nepamatuje si, že by kdy viděl Otce, jehož Mistr stále připomíná, a ptá se. Klade otázky za ostatní. Přiznává, že nechápe. Jeho zvídavosti vděčíme za poodhalení tajemství, jak že Ježíš je obrazem neviditelného Boha (Kol 1,15) naprosto jinak než my, které Stvořitel ke svému obrazu zamýšlí (J 14,6-11;1.M 1,26). Natanael i onen ministr etiopské královny svědčí, jak je důležité mít Filipa: Rozumím tomu, co čtu? Pane, rozkryj mi spasitelná tajemství. Probuď mne, kde jsem zpohodlněl v převzatých vzorcích myšlení a obrať mne. Obrať mne, jestliže omletými, oposlouchanými a příliš samozřejmými pravdami překážím MILOSTI šťastnějšího vhledu i tlumočení evangelia a praktikování víry, která se žíví tím, co od tebe přichází (Ř 1,17). Rostu? Rosteme k dospělosti v Kristu Ježíši? (Kol 1,28; Ef 4,13; 1.K 3,16-19; 2.K 6,16; 1.P 2,5) Nezůstáváme se stavbou chrámu Ducha, a Božího domu, jímž být máme, stále u základů „pokání ze skutků mrtvých“ a elementární věrouky (Žd 6,1.2.)? Jakkoli v moudrosti tohoto

Míti Filipa: Mt 11,25-27; 1K 2,6-16

53

světa zběhlí a uznávaní, apoštol by řekl „duchovně v kojenecké nechápavosti bohatství Boží MILOSTI“ (Žd 5,13)? Obvykle a samozřejmě rozumíme milostí laskavé odpuštění toho, co by proti nám mohl Pán Bůh mít. Což není milost prominutí trestu? Věříme, že pro oběť Kristovu jsme vzati na milost. Zůstáváme v konvenčním slovníku. Ježíš však význam posouvá a mluví o MILOSTI jako o těsné bráně, kde s ranci všeho možného leckomu nezbývá, než balancovat na prahu, ačkoli úzká cesta MILOSTI vede dál. Putujeme časem v procesí nových prozření rostouce v poznání Otce a Syna (J 17,3) a spojuje nás to. Sbližujeme se vzájemným sdílením „částek MILOSTI duchovní ve společném potvrzování a potěšování se v PRAVDĚ“ (Ř 1,11.12). V PRAVDĚ, jíž je Kristus Ježíš sám. Opět v novém významu toho slova: Nejen povaha či kvalita myšlenky, věrohodnost výpovědi proti zmýlení a lži, je PRAVDA, ale povaha bytí. Ježíš Kristus sám. Jeho bytostné svědectví PRAVDĚ (J 19,37). Pravost proti nepravosti, v níž bezbožníci PRAVDU Boží blokují (Ř 1,18). Ten, který v pravdě JEST a který v pomíjivosti našeho prchavého „jsem i nejsem“ býti má, ON je cesta i PRAVDA i život (J 14,6). „Živý, ježto byl mrtvý, a hle živý je na věky věků, a má klíče pekla i smrti“ (Zj 1,18). BÝT S NÍM A V NĚM je to, co Bible nazývá s-pravedností – spasením. Stačí-li nám, že přišel, žil a trpěl hlavně aby nám pomohl od zlého svědomí a zbavil nás trestní odpovědnosti, tedy zasloužených pokut za provinění a hříchy, pak jeho prvořadý apel: „Pracujte o pokrm k životu věčnému“ (J 6,27), pracujte na sobě ve smyslu nesení ovoce“, zúrodňujte to, co se při vás pokáním změnilo a mění (Mt 3,8), snadno ve shonu každodennosti zaniká, a motivace ochabuje. Co potom zůstává, je trápení s hříchem, a „ospravedlnění“ útěchou: „Však ON mi zase odpustí...“ Jenomže náš hřích je jeho trápením, a jeho zmrtvýchvstání je naší kvalifikací a zmocněním k PRAVDĚ (Ř 4,25). Čteme, že „zápočet spravedlnosti“ aktivní Abrahamovu víru následně provázel a provází (1.M 15,6). Podobně ospravedlnění provází i víru v drama Kristovy smrti a vzkříšení spíše jako Boží spasitelná procedura, (proces „předzvědění, předzřízení, povolání... Ř 8,29.30.) Procedura zpřístupňující pokoj s Bohem a MILOST porozumění, jíž stojíme v naději Boží slávy (Ř 5,2). „Oslavil“ je cílová etapa toho procesu. Bůh svou lásku, milého svého Syna, kvůli nám učinil hříchem; naším hříchem. Na něm jsme poznali, jak to s námi vypadá, aby to změnil, a učinil nás Boží spravedlností v něm (2.K 5,21). Inspiruje nás

54


k duchovní aktivitě „nového stvoření v Kristu“ (2.K 5,17) a k praktikování poměrů v jeho království (Mt 6,33). „Narozený z Boha si sebe hledí, zůstává v Kristu a nehřeší. Ten zlostník se ho nedotýká“ (1. J 3, 6. 9. ; 5,18). Nehřeší, píše apoštol Jan, všimněme si nedokonavého, tedy setrvalého tvaru toho záporu: Nehřeší; přičemž v tomtéž listu čteme: „Pakli by kdo zhřešil, přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého“ (2,1). ON nás ospravedlňuje, neboli vírou uzdravuje a vrací na cestu PRAVDY do společenství, kde podle MILOSTI sobě dané se stáváme jeden druhému Filipem zpřítomňujícím Krista a ke Kristu zvoucím. MILOST je v této dynamice růstu a zdokonalování se v zadání našeho Mistra a Pána (Mt 5,48). Chápeme se ho vírou skrze lásku aktivní („dělající“) (Gal 5,6). Ve svobodě Božího zmocnění a uschopnění neseme ovoce spravedlnosti (Fp 1,11 ): Jsme, chodíme, vcházíme i vycházíme s PRAVDOU, s živým Pánem Ježíšem Kristem v novém bytí. Jsme prostě jinak. Vynacházíme se jinak. ON nás vede za ruku k hojnějšímu životu účastí na svém vzkříšení (Ř 6,4). Jeho Duch nás připravuje k bytí s ním nejen ve skrytosti tady a teď, ale v naději, že nás v proměněném těle vezme k sobě do příbytků OTCE v nebesích (J 14,2). Zůstanete-li v mé řeči (ujišťuje nás), právě budete moji učedníci, poznáte PRAVDU a PRAVDA vás vysvobodí“ (J 8,32). Vysvobozuje nás k činorodému bytí a zůstávání v něm. Amen.

V Luhu nad Morání, Septuagesimae 2011

s.j.h.

„...rozveselila jsem se v spasení tvém.“ 1.Sam 2,1


8. „Hle, nyní je čas příhodný, aj, nyní dnové spasení“ 2K 6,2

1.M 8,21 I zachutnal Hospodin vůni tu příjemnou, a řekl Hospodin v srdci svém: Nebudu více zlořečiti zemi pro člověka, proto že myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho; aniž budu více bíti všeho, což živo jest, jako jsem učinil. Jr 17,9-10 Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu? Já Hospodin, kterýž zpytuji srdce, a zkušuji ledví, tak abych odplatil jednomu každému podlé cesty jeho, podlé ovoce skutků jeho. Jr 31, 31-33 Aj, dnové jdou, dí Hospodin, v nichž učiním s domem Izraelským a s domem Judským smlouvu novou. Ne takovou smlouvu, jakouž jsem učinil s otci jejich v ten den, v kterýž jsem je ujal za ruku jejich, abych je vyvedl z země Egyptské. Kteroužto smlouvu mou oni zrušili, a já abych zůstati měl manželem jejich? dí Hospodin. Ale tatoť jest smlouva, kterouž učiním s domem Izraelským po těchto dnech, dí Hospodin: Dám zákon svůj do vnitřnosti jejich, a na srdci jejich napíši jej; i budu Bohem jejich, a oni budou mým lidem. Mt 15,10-20 A svolav zástup, řekl jim: Slyšte a rozumějte. Ne to, což vchází v ústa, poškvrňuje člověka, ale což z úst pochází, toť poškvrňuje člověka. Tehdy přistoupivše učedlníci jeho, řekli mu: Víš-li, že farizeové, slyševše tu řeč, zhoršili se? A on odpovídaje, řekl: Všeliké štípení, jehož neštípil Otec můj ten nebeský, vykořeněno bude. Nechte jich, vůdcovéť jsou slepí slepých. Povede-liť pak slepý slepého, oba v jámu upadnou. I odpověděv Petr, řekl jemu: Vylož nám to podobenství. Ježíš pak řekl: Ještě i vy bez rozumu jste? Nerozumíte-liž, že všecko, což v ústa vchází, do břicha jde, a vypouští se ven? Ale které věci z úst pocházejí, z srdce jdou, a tyť poškvrňují člověka. Z srdce zajisté vycházejí zlá myšlení, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání. Tyť jsou věci poškvrňující člověka. Ale neumytýma rukama jísti, toť nepoškvrňuje člověka. Mk 14,23-24 A vzav kalich, a díky učiniv, dal jim. A pili z něho všickni. I řekl jim: To jest krev má smlouvy té nové, kteráž se za mnohé vylévá.

Neskutečná možnost člověk: 1 M 8,21 ; Jr 1 7,9-1 0

59

Žd 9,14-15 Čím více krev Kristova, kterýž skrze Ducha věčného samého sebe obětoval nepoškvrněného Bohu, očistí svědomí vaše od skutků mrtvých k sloužení Bohu živému? A pro tu příčinu nové smlouvy prostředník jest, aby, když by smrt mezi to vkročila k vyplacení přestoupení těch, kteráž byla za první smlouvy, zaslíbení věčného dědictví přijali ti, kdož jsou povoláni. Ř 8,34 Kdo jest, ješto by potupil? Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal, a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás.

NESKUTEČNÁ MOŽNOST ČLOVĚK Zygmunt Bauman, britský sociolog polského původu, v knize „Modernita a holokaust“ ukázal na obyčejné, i v nynější racionální modernitě přítomné, zlo: „Obludné věci nedělají obludy. Skutečná tragédie spočívá v tom, že obyčejní, normální a slušní lidé páchají v určitých situacích zvěrstva.“ Slušní, normální, obyčejní lidé...! Znamená to, že sám svůj, člověče, občas za sebe neručíš? Sami svoji si sotva jsme za všech okolností sebou jisti. Mělo by nás to vylekat. Tragicky jsme touhle dispozicí působit zlo vzdáleni Bohu, ztraceni, z hlediska věčnosti předznamenáni k zahynutí. Smrt zůstává lidstvu vlastní, přestože vrcholí Boží působení na nás k dobrému. Žijeme čas Božího Syna, který Otcem poslán přišel a přichází, aby nás změnil a získal, aby sebou v nás zachraňoval a zachránil svět (J 3,17), leč pozor, bude-li zachraňovaný vírou o to stát (v.16). Jak mezi námi takovými, jací jsme, pochodí? Mezi lidmi s patologickým chováním tak často na krajíčku? Bude zpochybňován, skandalizován, zhanoben a utýrán k smrti a posléze nezřídka falšován a zneužit. Po dvou tisíciletích krčíme rameny: „Co my s tím?“ Avšak kvalifikovaný pozorovatel upozorňuje, že navzdory pokroku v nás cosi někde v suterénu naší osobnosti načasováno přetrvává a hrozí. Ona Boží nevinnost, k smrti znásilněná, potupená na kříži, o nás vypovídá. Davný projev dřímající lidské bestiality varuje: Takoví jste. Je to tu pořád. Bolest a lítost Boží, varování nad naší

60


nevšímavostí a naproti tomu radost nad každým, kdo porozuměl a v pokání se jeho práci na sobě otevřel, a proměnu, umoření té skryté hrozby v sobě, přijal (Ř 8,14-17). „Co přijal? A jak? O čem to mluvíme?“ Krátce než ho pověsili, řekl přátelům: „Až se zas uvidíme..., toho dne se mne už na nic nebudete ptát (J 16,23). Na dně vašich duší přestane hlodat pochybnost: „Pane, nevíme, kam jdeš, jak bychom mohli znát cestu?... Ukaž nám konečně Otce... Tak dlouho jsme s tebou, Mistře, chceš sebe zjevovat nám? Světová veřejnost na to čeká! (J 14,5.8.22.) Je čas... Světu se ukaž, reformátore Ježíši!“ Pravda, slepí vidí, kulhaví chodí, malomocní se čistí a hluší slyší. Mrtví z mrtvých vstávají a chudým se zvěstuje evangelium (Mt 11,5; Iz 35,5.6.), ale je to dost? Mistře, je to dost pro Jana v Herodově žaláři na důkaz, že se nemýlil? Vystačí s tím, až se ukáže, kudy vede cesta Božího Beránka mezi námi? Bože, kdo uvěří mrtvému onu křestní naději života? Dokonce života věčného, jak ujišťoval žáky o tobě, že tě Otec miluje a v plnosti času ti všecko dal do rukou? (J 3,35.36.) Než za dveřmi žaláře, které neotvíráš (Iz 42,7), sekera dopadne a tělo se převalí, pochopí tento největší z proroků (Mt 11,11) MILOST danou nám v tobě před časy věků, a v tom, co se tu teď děje, zjevenou? Že proti smrti vyvádíš na světlo ŽIVOT i NESMRTELNOST skrze evangelium? Skrze zjevení sebe nešetřící přízně a milosti Boha krále k člověku (2.Tim 1,10)? „Až se zas uvidíme, už se mne nebudete ptát...“ A vskutku. Brzy ze Štěpánova nitra na téže cestě bolesti prozáří jas nepochybného poznání a porozumění. Jeho tvář soudcové a kati spatřili jako tvář anděla (Sk 6,15): „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží“ (Sk 7,56). Čas nápovědí a znamení, věk otázek nad prorockými stíny věcí budoucích, střídá spasitelné poznání: MILOST očí k vidění, uší k slyšení, MILOST proměny lidského srdce k porozumění svědectví PRAVDĚ Boha a člověka od křtu Janova přes popraviště za zdí Jeruzaléma, ke slávě zmrtvýchvstání. Skrze Mojžíše daný Zákon se naplňuje: MILOST a PRAVDA se stala a děje v Ježíši Kristu (J 1,17). Omráčené nedověrou Bůh probouzí setkáním se vzkříšeným Pánem: „Znovu nás zplodil k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých“ (1.P 1,3n), svědčí apoštol Petr. Probudil nás. Resuscitoval k věčnému životu, ke srůstu ratolestí s kmenem, Boha s člověkem: „Já v nich a ty, Otče, ve mně, aby dokonáni byli v jedno“ (J 17,23; 15,4). „Zajedno se mnou už nebudete tápat,“ ujišťuje Ježíš. Naše existence


61

se stala bytím pro něho. Ožili jsme životem toho, který pro nás a kvůli nám zemřel, aby zneškodnil to smrtonosné v nás (2.K 5,15), svědčí apoštol. „Chop se toho, člověře! Hynout nemusíš! Kdyby nebyl Bůh, jak si namlouváš, to znamení spásy, ale i včasného varování by nad tebou neviselo.“ (J 3,14.15.) Povolal nás, abychom byli jeho lid. S ostychem a rozpaky čteme, co nám, věřícím v Krista, Petr vzkazuje: „Jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid vydobytý, abyste zvěstovali ctnosti toho, který vás povolal ze tmy do předivného svého světla“ (1.P 2,9). ...Abyste zvěstovali, je aktuální smysl a klíčový význam nového života v Kristu. Proto pěstujeme pohotovost dosvědčit, co jsme v Duchu moudrosti a zjevení (Ef 1,17) nahlédli, v co doufáme a proč (1.P 3,15). Ochotně vyznáváme, že jenom procházíme (2K 5,1.9.), s trvalým pobytem v jeho království (Fp 3,20), občané lepší vlasti (Žd 11,16), kterou hledáme směrováni Duchem k PRAVDĚ. ŽIVOT je jinde. Existujeme z Kristova zmrtvýchvstání (2.K 5,17; Fp 1,21; 4,13 aj.), jako živá směrovka, nabídka, doporučení všem. Dva tisíce let se houfujeme před jeho tváří, křesťané. Změnil nás a pěstuje. Věříme, že kvůli nám, pro naše hříchy, jimiž bychom jinak nekalou možnost a démonii v sobě živili, zemřel a vstal z mrtvých. Zemřel za naše hříchy, aby se nestávaly, za náš život s ním. Spolu s ním ona stará závislost a hříchuchtivost v nás zemřela (Ř 6,3.4.). Odvážil se krajnosti. Překročil práh časnosti cestou k Otci. Osměluje nás k následování. Smrtí starého „já“, umořením hrozby svého jáství děláme místo jemu. Křísí nás k novému chození a zůstávání v PRAVDĚ (J 14,6). Nebo jinak: Stal se naším hříchem. Stal se kořistí toho Baumanem identifikovaného zla v nás. ON, který hřích nepoznal, nás na sobě konfrontoval s tím, co si odmítáme připustit: „Podívej se na utrpení Boží. Zamysli se nad Boží bolestí kvůli nám, ano, taky kvůli tobě, abys našel MILOST k pokání a k bytí s PRAVDOU, ospravedlněn v něm (2.K 5,21). V krvi a bolesti nás vykoupil z ničemnosti a stvořil (Ef 2,10; Jk 1,18) ke svému přebývání v nás a k našemu v něm. Ach, Bože, jak neslavnými ti býváme hosty i hostiteli!... Nejsme všeználkové fungování tohoto světa, ale víme o jeho oklamání. Víme o ohroženosti světa neklidem žádostivého srdce v zapomenutí Boha až po onu obludnou tragedii vyvanutí lidskosti mocí tmy, magií nenávisti a zloby. Záchrana není z nás, ale jsme tu, abychom o ní mluvili. Ne že bychom kde koho milovali, nic si nenamlouvejme, ale ON miluje a to nejen nás. Rmoutí ho, že se nedokážeme modlitebně ozvat

62


k něčí záchraně, někdy ani mezi sebou k něčí potěše a radosti. Ztrácí se nám hlas Pastýře a pouštíme se cestou necestou. Aktivní na vlastní pěst ztrácíme s ním spojení. Jeho nadějné: „Budete mi svědkové,“ (Sk 1,8) strkáme na někoho jiného (J 17,18-20). Dávno před Kristem se dostalo podobného zadání těm, které si Bůh zamiloval (5.M 7,7.8.; Iz 43,10): „Budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi“ (2.M 19,5; 5.M 7,6; 14,2), řekl těm, kteří se valili pouští nevěry, pověry a modlářství jako hrozba těch, jimž se měli stát požehnáním: „Požehnány budou v tobě (v semeni tvém) všecky čeledi (všichni národové) země,“ slíbil Hospodin (1.M 12,3; 22,6-18). Po staletích se po nich ohlíží Bohem inspirovaný samouk Amos (Am 7,14.15.), samozvanec v očích proroků: „Hospodin mne vzal od živnosti a řekl mi: Jdi prorokuj lidu mému Izraelskému.“ Ačkoli poznali otcové Hospodina na hoře Sinai, vrátili se srdcem do Egypta k býku ze zlata, jak byli zvyklí (Sk 7,39n), a Bůh se od nich odvrátil. Vydal je, aby sloužili nebeskému vojsku, záhadám kosmu, Saturnu, hvězdě boha Kijuna či Remfana. Nosili sebou sochu Molocha, strašlivý děti spalující baby-box. Slovy apoštola: zmarnili se myšlením svým a zatmělo se jim srdce. Měvše se za moudré, učiněni jsou blázni, protože směnili Boží PRAVDU a pravost za lež a nepravost. Sloužili raději stvoření než Stvořiteli, požehnanému na věky (Ř 2,1-25). Přesto se Hospodin smilovával, ačkoli jeho spásu natáhli na skřipec svých ustanovení a posléze i Syna, dárce ŽIVOTA pověsili na dřevo a zamordovali (Sk 3,15). Z nich jsou ti v „oblaku svědků víry.“ (Žd 11) Z nich Otec přitrhl k Synu učedníky shromážděné kolem něho (J 6,37.44.65.) „Tvoji byli, Otče, a mně jsi je dal a řeč tvou zachovali“ (J 17,6), modlí se za ně krátce před smrtí, a za ty, kteří skrze jejich slovo mají v něho uvěřit (J 17,20) – za nás, za společenství blahoslavených, za lid Nové Smlouvy, za Boha milující, jimž všecky věci napomáhají k dobrému (Mt 5,1-16; Ř 8,28). Nový Zákon – činitel Ducha života v oslaveném Kristu Ježíšinás vysvobodil od fatální setrvačnosti Zákona hříchu a smrti (Ř 8,2) od hrozeb zlého v nás. Jenomže už v příští generaci Pán církve adresuje pěti kazatelům evangelia ze sedmi: „Mám proti tobě...,“ že jsem kdesi v pořadí jiných tvých zájmů. Že máš ty, kteří učí: „Jen žádné bezhlavé nadšení nebo zneklidňující horlivost. Vše je zadarmo, jen šťastným aktem vědomí a souhlasící víry“. „Nuže, učte se raději, co znamená nakonec nemít dědictví v království Kristově a Božím (Ef 5,5). Vrať se, čiň pokání a první skutky. Miluj z celého srdce, ze vší duše, mysli i síly. Něco pro to dělej, abys vešel, abys zvítězil.“

63


„Pracuj, konej, jednej!“ pověřuje Bůh hned na první straně Bible člověka, kterého stvořil ke svému obrazu, „Činorodý vejdi v radost svého Pána,“ opakuje Ježíš, když mluví o tom, co je ti svěřeno (Mt 25,21; 1.M 1,28). „Kdo zvítězí, obdrží dědičně všecko. Budu jemu Bohem a on mi bude synem,“ čteme v Bibli docela na konci (Zj 21,7). Amen.

V Luhu nad Morání, 27. ledna 2011

s.j.h.


9. Byl pak člověk z farizeů, jménem Nikodém, kníže Židovské. Ten přišel k Ježíšovi v noci, a řekl jemu: Mistře, víme, že jsi od Boha přišel mistr; nebo žádný nemůže těch divů činiti, kteréž ty činíš, leč by Bůh byl s ním. Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího. Řekl jemu Nikodém: Kterak můž člověk naroditi se, starý jsa? Zdali může po druhé v život matky své vjíti a naroditi se? Odpověděl Ježíš: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůž vjíti do království Božího. Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest. Nediviž se, že jsem řekl tobě: Musíte se znovu zroditi. Vítr, kam chce věje, a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází, a kam jde. Takť jest každý, kdo se z Ducha narodil. Odpověděl Nikodém a řekl jemu: Kterak mohou tyto věci býti? Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Ty jsi mistr v Izraeli, a toho neznáš? Amen, amen pravím tobě: Že což víme, mluvíme, a což jsme viděli, svědčíme, ale svědectví našeho nepřijímáte. J 3,1-11 Sk 9,1-6 Saul pak ještě dychtě po pohrůžkách a po mordu proti učedlníkům Páně, šel k nejvyššímu knězi biskupovi, A vyžádal od něho listy do Damašku do škol, nalezl-li by tam té cesty které muže neb ženy, aby svázané přivedl do Jeruzaléma. A když byl na cestě, stalo se, že již přibližoval se k Damašku. Tedy pojednou rychle obklíčilo jej světlo s nebe. A padna na zem, uslyšel hlas k sobě řkoucí: Sauli, Sauli, proč mi se protivíš? Kterýž řekl: I kdo jsi Pane? A Pán řekl: Já jsem Ježíš, jemuž ty se protivíš. Tvrdoť jest tobě proti ostnům se zpěčovati. A on třesa se a boje se, řekl: Pane, co chceš, abych činil? A Pán k němu: Vstaň a jdi do města, a bude tobě povědíno, co bys ty měl činiti.

Jak na to?: J 3 , 1 -1 1 ; Sk 9, 1 -6

65

JAK NA TO? „Jsem Ježíš, kterému ty se protivíš...“ proniklo neskutečně vědomím farizejského radikála. Aktivně pronásledoval a trestal sektáře toho Nazaretského. Veděl všecko o jeho popravě a šel tvrdě po těch, jimž takhle nějak, jako teď právě jemu, přeskočilo. Bleskem toho zjevení oslepl. Oslepl, aby prohlédl. Vítej mezi blázny pro Krista, Sauli! Od té chvíle jiného nezná. Znechucen opustil, co kdy znamenal, na čem si zakládal a co mu záviděli. Pro toho ukřižovaného všecko ztratil a zapomněl, „aby jej získal. S jeho utrpením a smrtí ztotožněn se ho snaží poznat a zakouší moc jeho vzkříšení.“ To je Pavel (Fp 3,8-11 ). Událost onoho setkání, to oslovení odjinud dopadlo jako kladivo, podrobilo si jeho zákonické myšlení a mínění srdce (Žd 4,12). Lovec křesťanů Saul teď za ty, které pro Kristovo SLOVO umlčoval a hubil, témuž SLOVU zjednává pozornost. Slouží lidem k víře v zázrak nadpozemské vůle a krvavé cesty toho Ježíše ke změně a záchraně člověka pro Boha tak jiného, než jsme si mysleli: Proti hynutí člověka zmýleného obrazem z dílen lidské nábožnosti, proti pravděpodobné smrti lidí odcizených a fakticky Boha prázdných, přišel v milém svém Synu mezi nás a koná. Nepravděpodobnou mocí ŽIVOTA působí k záchraně, navzdory naší nehodnosti, vzpouře a pokrytectví. Tohle teď roznáší po světě jeho vyhlášený odpírač, někdejší nebezpečný nepřítel a škůdce jako své životní téma. Vyhlašuje zhola nemyslitelného Mesiáše a zvěstuje ho s neutuchající energií, objevností a inspirací. Tu a tam v lidské tlačenici jako by na to čekali. Jejich srdce Duch Páně otvírá, síť víry a duchovního spříznění rozprostírá nad krajinami a národy. Vyznání Mesiáše Ježíše je sdružuje ve svazek odevzdanosti jeho lásce, která se odvážila krajnosti smrti, a jejíž svědek teď argumentuje sám sebou: „Vždyť jsem ho nesnášel, trestance pověšeného za rouhání, ale ON, on si to snad nechal líbit kvůli mně!, aby mě dostal. Zabitý s římskou důkladností a spolehlivě mrtvý mě potkal... Ano, divnou slávou obestřený mi vkročil do cesty. Zděšením a hanbou jsem umřel, a jestli ještě dý-

66


chám, pak jen jeho laskavostí. Jeho MILOSTÍ jsem to, co jsem. Jsem někdo jiný. Ve zbytkové mojí časnosti přebývá ON. ON žije, ne já (Gal 2,20). ON!! Obraz neviditelného Boha mezi námi. Průsvitkou SLÁVY jeho vzkříšení sálá proti nám biči rozervaný viselec na kříži, Boží Syn. Navěky zřetelné svědectví PRAVDĚ. PRAVDĚ Boha a člověka, aby každý, kdo se v tom najde a v tom světle sám sebe soudí, nezahynul, ale otřesen se změnil k životu, k ŽIVOTU věčnému. „Takhle jste zemřeli v upřímném srdce roztržení (Joel 2,13),“ píše apoštol Kolosským křesťanům, „abyste ožili s ním“ (Kol 3,1-4). Vykoupil vás z dosavadní nesmyslnosti v marnostech tohoto světa a zpřístupnil vám poklady věčné“ (Mt 13,44). Také my, bratři a sestry se tu po dvou tisíciletích shromažďujeme v téže naději jako spoluměšťané svatých a domácí Boží (Ef 2,19). Povstali jsme s Kristem vnímaví pro skutečnost, kterou ON otevřel. Trvale na příjmu v jeho jménu (Mt 18,20) slyšíme a posloucháme, když říká: „Jako jsi mne, Otče, poslal na svět, i já jsem je poslal a posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni byli posvěceni v PRAVDĚ“ (J 17,18.19; 20,21). Tak se modlí v kruhu učedníků krátce před smrtí, ale výslovně prosí i za ty, kteří skrze jejich slovo v něho uvěří (v.20.). Za nás, abychom si věděli rady s jeho posláním učit, kázat evangelium až do posledních končin země (Sk 1,8). V jeho při, kterou svět zametá pod koberec, stát na jeho straně a svědčit. Vydat svědectví PRAVDĚ. Nuže jak? Čím začít? Jak o něm mluvit? Osobně? Že i já jsem ho okřikoval, ignoroval a ze svého života vyháněl v nevěře jako jeho protivníci tenkrát přes práh, odkud se člověk nevrací? Vyznat, že ON se vrátil, jak slíbil a vyšetřil jeden ze svých divů i pro mne, že změnil můj život, když mě oslovil, takže jsem uvěřil? A pavlovsky dodat to o smrti s Kristem ve křtu a o vzkříšení k novotě života? (Ř 6,4) Přijde nám možná, že nám naslouchají, pokud vůbec, tak spíše ze slušnosti. Jako by dnes člověk v smíchu a zapomnění ztratil schopnost žít ve své smrtelnosti. Pomyšlení „co s tím, že umřu“ dávno sundal ze zdi. Krucifix děti traumatizuje a jiná směrovka na jeho hřebíku nevisí. Pavlovo „umři, abys ožil“ příliš neoslovuje. „I bez toho, člověče, máme své živé slušňáky. O dobrodincích a filantropech čti v novinách. Strom jejich života přece i tak nějaký ten vyšší smysl plodí...“ „Moment! Vyšší? Přesahující? Někam dál a výš? Že by svět přece jen nebyl posledním a nejdůležitějším místem našeho života, jakkoli snad právě pro ten přesah příbytkem podstatným? Neprobouzí se ve skutcích

Jak na to?: J 3 , 1 -1 1 ; Sk 9, 1 -6

67

milosrdenství a v nezištném dobrodiní člověka skrytá potřeba život zhodnotit, pozvednout, a své bytí umocnit z rezerv ducha pod závalem pouhého opečovávání sebe sama sotva tušených?“ Nuže, právě tuhle zasutou Boží inspiraci k lidskosti tenkrát rozezněl a dodnes vnímavou duší zachvívá Stvořitelův signál nového dějství toho, „co bylo od počátku“. Tohle zvedl apoštol Jan a zkusme to i my. Možná právě na svědectví tomuto věku mnoha vyprázdnění a zlehčení. Době „nesnesitelné lehkosti bytí“, jak kdosi řekl, v „tekuté modernitě“ našeho světa: „Naplnil se čas, aktualizuje se Boží kralování. Boží „know-how“ tě, člověče, přiblíží k odvěkému záměru toho, kdo tě stvořil. Jemu tváří v tvář něco se sebou dělej. Obrať se a svěř se mu. Nevíš si rady? Všimni si té nejprostší: „Pojď za mnou. Jsem tu od toho. Jsem ten, koho hledáš. Otec mne poslal..,“ tak mluvil Nazaretský od začátku, a bylo znát, že ví, co říká (vzpomíná nejmladší z učedníků). SLOVO se nám před očima stávalo tělem, mocí, životem, zdravím,... „Kdo ve mne věří, (ujistil nás) bude žít i kdyby umřel“ (J 11,25). Ke tvému životu, který hyne, ti přidám, co ke konci nesměřuje (J 6,40; 10,28). Naopak trvá, roste, obnovuje se a košatí den ode dne, plodonosné k SLÁVĚ Nejvyššího (J 15,8). Skrze mne štěpuje Otec ze svého do tohoto přechodného příbytku lidí v časnosti kulturu věčnosti (Jk 1,18). Kdo mne následuje, nebude chodit v temnosti. Nepropadne depresi z prázdnoty a ztráty smyslu, bude mít světlo života“ (J 8,12). Zvláštní člověk byl ten venkovan z řemeslnické rodiny. Slyšeli jsme a na vlastní oči viděli. Hmatali jsme ten ŽIVOT, který nám dával poznat podle vůle toho, jemuž říkal Otče (J 12,50; 1.J 1,1). Když se k nám přidal pohrdaný celník, místo aby Mistr to faux pas přešel v tichosti, veselili jsme se s ním a hodovali (Lk 5,29). Zato u Jákobovy studny, když jsme hladoví konečně prostřeli, mluvil dál Samaritánům o věčném životě s tím, že se živí činěním vůle toho, který ho poslal (J 4,34; 12,50). Brzy vytušil, že ho to přijde draho. Že ho spravedlivci uhubí kvůli tomuhle ŽIVOTU, na který sami nedosáhnou, ačkoli ho od začátku nabízel i jim: (J 10,38). „Naplnil se čas, Nikodéme, mistře v Izraeli.“ varoval jejich mluvčího: „Čas z lůna vyjít, nemá-li se vám stát hrobem. Čas vdechnout inspiraci, která není z tohoto světa, a spláchnout očistky starého k ŽIVOTU ze Smlouvy Nové. Kdo se nenarodí z vody a z Ducha do světla, které přišlo na svět, zůstává ve tmě a hyne svým osobním kvalitám navzdory. Nevejde, ani nezahlédne království, kde sám Bůh hostí ze svého nehynoucím smyslem.“ „Znovu začít? Zas jako děcko? Ničeho se stařec tolik neobává. Ztratit

68


souvislost tolikeré učitelské péče v lidu? Památku almužen a milodarů? Dílo gamalielovské lítosti a dobrotivosti? Bláhově, dětinsky odložit vyšší smysl toho všeho a zapomenout? Snadno se ti to říká ve třiceti, Ježíši. . . “ „Přirozeně a právem se zdůvodňuješ, Nikodéme. Obtížně se odkládá uspokojení ze zbožného plnění. Je nesnadné se sehnout a cele svěřit Boží asistenci vodou a Duchem ŽIVOTA osvobozujícím od toho, čím si možná jeho kralování zacláníš. Přes hromady svých dobrodiní se stěží dostaneš k těsné brance pokání na úzkou cestu jemu vstříc. . . “ Dvojctihodný učitel Izraele Nikodém nad tím krčí rameny. Nepřipouští si, nebere, ale nedá mu to. V židovské radě se ozve proti hlasům odsuzujícím toho Ježíše (J 7,51 ) a nakonec s množstvím vonné směsi mirry a aloe přij de opatřit j eho tělo v hrobě Josefa z Arimatie (J 19, 39) . Úctyhodný představitel vzdělanosti, lidské slušnosti a dobročinnosti. Možná spolustolovník v domě Šimona farizeje (Lk 7,36nn). Mezi publikány a hříšníky u Zachea nebo Léviho by se nejspíš cítil nesvůj, ke stolu Páně jaksi „neoděný rouchem svatebním“ (Mt 22,11 ). Přesto chci věřit, že i jemu svitlo světlem velikonoční neděle. Že mocí Ducha ŽIVOTA v Kristu Ježíši se Starou Smlouvou dobral ke Smlouvě Nové. Chci věřit, že své počáteční „ Víme, že jsi od Boha přišel Mistr,“ (J 3,1 ) šťastně donosil a přivedl na svět janovským: „Víme, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého a jsme v tom pravém i v Synu jeho, Ježíši Kristu. ON je ten pravý Bůh a život věčný“ (1. J 5,20). „Co je to za život?“ ohrne nad tím nos leckterý bonvivan pálící svou svíci chutě z obou konců. „Tajemství,“ přiznejme mu podle Pavla, „mystérion“. Povstali jsme s tím, který usedl Bohu po pravici, takže zaměstnáni svým občanstvím v nebesích (Fp 3,20) se pohledu Boha prázdného okolí poněkud ztrácíme. „S Kristem jsme zemřeli,“ píše apoštol bez obalu do Kolos (Kol 3,3). Užíváme si ŽIVOTA skrytého s Kristem v Bohu, pro nezúčastněného pozorovatele jaksi zneviditelněného. Neviděn je ON s námi po všechny dny. Přichází, působí, vědět o sobě dává, jak slíbil. Víme, proč neopouštíme společná shromáždění. Je mezi námi, těšíme se jeho SLÁVĚ (J 17,22) a v nás chce být přítomen světu. Amen

V Luhu nad Morání, Invokávit 2011

s.j.h.


1 0. I odpověděv Ježíš, řekl jim: Mějte víru Boží. Mk 11,22

Jr 31,34 A nebudou učiti více jeden každý bližního svého, a jeden každý bratra svého, říkajíce: Poznejte Hospodina. Všickni zajisté napořád znáti mne budou, od nejmenšího z nich až do největšího z nich, dí Hospodin; milostiv zajisté budu nepravosti jejich, a na hřích jejich nezpomenu více. Ez 11,17-20 Protož rci: Takto praví Panovník Hospodin: Shromáždím vás z národů a zberu vás z zemí, do kterýchž rozptýleni jste, a dám vám zemi Izraelskou. I vejdou tam, a vyvrhou všecky mrzkosti její, i všecky ohavnosti její z ní. Nebo dám jim srdce jedno, a Ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejmu srdce kamenné z těla jejich, a dám jim srdce masité, aby v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali, a činili je. I budou lidem mým, a já budu jejich Bohem. Žd 11,8-16 Věrou, povolán jsa Abraham, uposlechl Boha, aby odšel na to místo, kteréž měl vzíti za dědictví; i šel, nevěda, kam přijde. Věrou bydlil v zemi zaslíbené jako v cizí, v staních přebývaje s Izákem a s Jákobem, spoludědici téhož zaslíbení. Nebo očekával města základy majícího, jehožto řemeslník a stavitel jest Bůh. Věrou také i Sára moc ku početí semene přijala, a mimo čas věku porodila, když věřila, že jest věrný ten, kterýž zaslíbil. A protož i z jednoho, a to již umrtveného, rozplodilo se potomků, jako jest množství hvězd nebeských, a jako písek nesčíslný, kterýž jest na břehu mořském. Podlé víry zemřeli ti všickni, nevzavše zaslíbení, ale zdaleka je viděvše, jim i věřili, i je vítali, a vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi. Nebo ti, kteříž tak mluví, zjevně to prokazují, že vlasti hledají. A jistě, kdyby se byli na onu rozpomínali, z kteréž vyšli, měli dosti času zase se navrátiti. Ale oni lepší žádají, to jest nebeské. Protož i sám Bůh nestydí se slouti jejich Bohem; nebo připravil jim město.

Mějte víru Boží: Jr 31,34; Ez 11,17-20

71

MĚJTE VÍRU BOŽÍ Před čtyřmi desetiletími vyšel z města Ur v jižní Babylonii jakýsi Abram se svým otcem a vším, co měl, daleko na severozápad do města Cháranu, kde se jeho otec Tarach usídlil. Těď v pětasedmdesáti i odtud zamířil dál k západu a jihozápadu. Proč opustil relativní pohodlí a bezpečí kaldejského prostředí, kde byl doma, a vydal se daleko od civilizačních středisek starověku, aby jako pastýř stád malého dobytka bydlel ve stanech a kočoval v Kanánu? Co tam hledal za štěstí? Apoštol po dvou tisíciletích, tedy v jakémsi poločasu mezi Abramem a námi, je přesvědčen, že k němu tenkrát promluvil Bůh a on mu uvěřil. Už otec věděl, že by měl jít tím směrem, ale Abram vidí dál a volání uposlechne. Tohle činorodé chápání označil apoštol vírou a hned ji definuje jako podstatu nadějných věcí a důvod očekávání a těšení se na to, co zatím vidět není a možná vůbec naší optikou viditelné nebude (Žd 11,1). Vírou Abram reagoval na Boží pokyn a vyčlenil se z bezpočtu netečných, kteří nereagovali. Chci věřit, že tu šanci dostali i jiní, ale vyšel Abram (nebo Abramovci?); ne k tomu, co si sliboval a že si věřil. Poslechl Boží výzvu a šel, nevěda kam. Následným ziskem té poslušnosti mu jsou Boží sliby. Žádná pouštní fata morgána, ale očekávání města se základy v neviditelné duchovní skutečnosti, kterou koncipuje a tvoří Bůh. Město jako obec, jako společenství duchovně živých. Máme-li to pochopit, nestačí si na Boha kliknout, něco si o něm přečíst nebo vyslechnout. „Přistupující k Bohu musí věřit, že JE BŮH“ – nikoli objekt věřivého zájmu a intelektuální pozornosti, ale nevýslovný, skrytě přebývající v pravé skutečnosti – „a že těm, kteří ho hledají, se poznat dává“ (Žd 11,6). Zpět však k Abramovu podniku víry. Ze stářím umrtveného těla (vykládá apoštol), tam, kde nebylo co čekat a pohledávat, se rozplodilo množství v bezpočtu jako hvězd nebeských, a všichni zemřeli, aniž by slíbené přijali, aniž by oné duchovní vespolnosti Božího města dosáhli.

72


Vírou to jako v dálce za svým časným skončením viděli a vítali a vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi, hledači vlasti v přesahu a překročení prchavé reality své časnosti. Bůh oné výzvy, Bůh toho HLASU, který poslechli, se k nim přiznal a přiznával. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh nikoli mrtvých, ale živých v příbytcích onoho MĚSTA. Vírou pokračuje exodus abrahamovců proměnami a zvraty dějin, jako pouť Božím SLOVEM ošetřovaného lidu: Hladoví v počtu sedmdesáti duší zapadli na čtyři sta let do Egypta. Rozrostli se tu do tisícových zástupů s povědomím, že sem nepatří (Žd 11,22). „Propusť můj lid, ať mi slouží,“ posílá Hospodin, Bůh otců, Mojžíše k faraonovi (2.M 5,1n). Ten v nich vidí navěky svoje otroky: „Hospodina neznám a Izraele nepropustím…“ (2.M 5,2). „Propusť můj lid…“ Náboženská záminka osvobozeneckého hnutí? Nebo zjevení Boží vůle: „…ať mně slouží“? „Svatí buďte, já svatý jsem“ (2.M 19,5.6.), promluvil pak cestou k těm, které vysvobodil: „Vy a já, já a vy…“ Vzájemností SMLOUVY obnovil Bůh těmto polopohanům (Am 5,26) dávná zaslíbení, přestože v nabyté svobodě vzápětí slouží především sami sobě: Jídlo, pití, bezpečí, štěstí, copak jim to Hospodin nedluží?! Nemnozí vírou překročí hroby první generace v písku pouště a s jejich dětmi vejdou do zaslíbené země. Komu z nich ale vpravdě půjde o přebývání s Bohem? „Jeden každý, co se mu za dobré vidělo, to činil“ (Sd 17,6). Hospodina si brzy pletli s místními udělátky, a proti loupeživým útokům jejich vyznavačů si pak nedokázali vzpomenout a ve víře se vzpamatovat. Duch Boží znovu a znovu uprostřed nich povolával a zmocňoval ty, kteří jejich pozornost obraceli k Svatému Izraelskému, vysvobozovali je a soudili. Ale! Zachtělo se jim krále. Vidět, hmatat slávu některého z nás, krále proti králům! Hned první nedočkavě učinil pobožnost nástrojem své politiky a Hospodin řekl ne. Sebeobslužností vyprázdněná bohoslužba se stane neřestí králů i kněží. Moudrost shůry okřiknou moudrostí tohoto světa, politickým a ekonomickým chytračením. Nejmoudřejší mezi nimi si troufne proti výslovné zápovědi Boží. Pohanské krasavice „naklonili srdce Šalomounovo k bohům cizím“ (1.Kr 11,4). Pro pokoj v rodině jim postaví výsosti naproti Jeruzalému. „Svrchovaně benevolentní Hospodin jistě připustí diskusi ve městě pokoje“, věří si v Boha po svém. Ostatně v učených rozpravách se ho přede všemi duchaplně zastává, jak se vůči domácímu chrámovému božstvu sluší. Domesti-


73

kovaný Bůh Izraele handrkováním se s těmi nebohy pak vítaně zpestřuje kulturní prostředí Jeruzaléma. To se Šalomoun při své moudrosti skutečně nezalekl důsledků otevřeného pohrdání Boží Smlouvou? Roztrhl tím království a s hříchem pohoršení vešla smrt. Po pádu Samaří (722) se nenávratně kdesi v Assyrském zajetí ztrácí deset pokolení severní části, a kladivo v ruce Boží, Nabuchodonozor, dopadne (586) i na Jeruzalém. S chrámem vezme za své vyprázdněná bohoslužba i kmotření se s pohany. Zbytkům toho lidu v Babyloně pak Bůh ústy proroka vzkáže: „Podívejte se do jámy, z níž jste vykopáni, když jsem Abrahama a Sáru, která vás porodila, jediného povolal, požehnal mu a rozmnožil ho“ (Iz 51,1.2.). Během sedmdesáti let mají dost času se rozhlédnout. Ti s očima k vidění pátrají mezi svými po zašantročených svědectvích proroků a sepsáních dávných skutků Hospodinových. Přitom v předabramovských vypravováních svých kaldejských sousedů, ve starobabylonských mýtech, objevují symboly, jimiž Bůh odedávna smrtelníkům nabízel ponětí o sobě (Ř 1,19-20). Bůh silný, vidoucí, živý, skrytý za pomíjivou časností všeho. Shledávají tohoto věčného Stvořitele a Tvůrce všehomíra Bohem svých otců, Hospodinem, který se nad nimi slitovává, a v pokoře s modlitbou víry tomu poznání dělají místo v Bibli i v židovské škole. Kaldejci, potomci nájezdníků, možná už děti dětí těch, kteří je sem v poutech odvlekli, v nich dávno nevidí zajatce a nevolníky. Inteligencí a dovednostmi si dokázali získat respekt a uznání. Jen tou vírou zůstávaj í j aksi záhadou: „Zpívej te nám některou píseň sionskou“ (Ž 137,3). Píseň Hospodinovu cizozemcům? Píseň stupňů, po nichž jsme se ubírali vstříc svatyni, která je v troskách? Nepřijdou pohanům k smíchu naše modlitby a chvály tady ve stínu jejich paláců a věžovitých chrámů? Svědectví o Bohu vysvoboditeli, jak nás vedl z egyptského otroctví? Dnes v téhle nesvobodě? „Kam se poděl?“ řeknou, „když padaly hradby svatého města, jeho svatyně hořela a naše koně šlapaly po vašich mrtvolách? Proč ještě v něho věříte? Proč ho ctíte, když tohle dopustil?! Což sláva Babylonu nedává zapravdu nám a našim ostatně mnohem dávnějším představám a písním? Od nepaměti se zpívaly ve starobylém městě Ur i na cestu tomu vašemu Terachovi, když je s rodinou opouštěl.“ Dokážou Židé v takové chvíli přiznat: „Ne ON! To my jsme se své-

74


volně odcizili Bohu ve svobodě, k níž nás osvobodil a stvořil!“? Řeknou s upřímnou lítostí: „Pohrdli jsme jeho radou k životu a vzepřeli se! Zpronevěřili jsme se, takže hyneme! Sklízíme, co jsme zaseli a jen pro jeho milosrdenství jsme docela nevyhynuli!“ (Pl 3,22; Dan 9,18)? Chápou konečně, že jeho slitování zůstává jedinou jejich nadějí, nemají-li zapřít své poslání a ztratit se mezi národy? „Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh, Pán jeden jest,“ (5.M 6,4) jim tady zní nejen v uších, ale v srdci. Už není zájmem mezi zájmy ani vírou mezi věrami. JEDINÝ. Proto ho touží milovat do krajností celou svou bytostí. V něm je jejich početí i skonání. Počátek i konec všeho ON JEST a není žádného více (Iz 45,5-7). Poznal to pyšný Nabuko a pozná to i poslední z králů říše, až vyslechne tajenku svého „MENE, MENE, TEKEL, UFARSIN„: „Sčetl jsem, sčetl, zvážil a rozděluji“ (Dan 5,25). Té noci dobyl perský Kýros Babylon a Balsazara krále v jeho paláci zavraždili (539). O rok později se prvních třiačtyřicet tisíc Židů vrací: „K Zákonu a svědectví!“ jak praví staré proroctví (Iz 8,20). Změnil Bůh jejich mysl a srdce, jak předjímal Jeremiáš v obleženém městě a Ezechiel v první vlně deportovaných? Obrátil je v dávné víře k mesiášské nadějí? Izrael zajetím jako politická veličina skončil. Kolem svatých Písem Zákona a proroků se ustavuje jeruzalémská náboženská obec do podoby, jak ji po čtyřech staletích osloví volání Jana Křtitele a zastihne Ježíšovo evangelium. Kořeny polarity důrazů v přístupu k Písmu, s níž se oba setkají, lze vysledovat už v dobách obnovy: Syn Xerxe I. (krále Asvera, známého z příběhu Ester) Artaxerx I. – Longimanus, přál Židům a Mojžíšův Zákon vyhlásil královským dekretem za zákon státní (444). „Kdo by neplnil zákon Boha tvého (cituje Ezdráš z králova listu), ať se ihned soud vynese o něm buď k smrti, buďto k vypovězení jeho, nebo aby na statku pokutován byl, aneb vězením trestán“ (Ezd 7,26). Jak vítaným bylo proti Samařanům a ostatním pohanským nepřátelům Židů takové panovníkovo zastání! Naproti tomu kněz a učitel Ezdráš při vší své zbožné snaze cítí spolu s lidem vinu a hřích, který požehnání Božího zbavuje a zákonitě vede ke škodám a do zahynutí. Přitom však věří a pevně se drží jistoty naděje, že obrácením lze dosáhnout záchrany pro milosrdenství Boží spravedlnosti, která člověku neodplácí, ale vrací ho k pravdě. Nemstí minulost, ale otvírá budoucnost. (Ezd 9,9; Neh 8,17.19.27.31n): „Ty jsi, Bože, snadný k odpuštění, milostivý, lí-


75

tostivý, dlouhoshovívaj ící a hoj ný v milosrdenství. “ Nakloní Ezdráš Jeruzalémské Duchu Zákona v pokorném sebepoznání? Chopí se Písma konečně k otesávání sebe v pokání a víře v Boží dobrotu a trpělivost? Nebo ho zvednou j ako hůl a palici trestání j eden proti druhému? Za čtyři sta let uslyší od Bohem poslaného Syna člověka a od proroka přicházej ícího před j eho tváří: „Čiňte pokání a věřte, že Bůh na to má, aby vás změnil pro své království, pro záj my a vztahy ne z tohoto světa“ (Mk 1,15) . „Jdouce, učte se, co j e to, milosrdenství chci a ne oběti“ (Mt 9,13; Oz 6, 6) . „Roztrhněte svá srdce a ne svá roucha“ (Joel 2,16) . Neste ovoce hodné pokání a ne kultického pedantství a rituálního puntičkářství… ! (Mt 3, 8) . Prvního setnou ve vězení, druhého ukřižuj í. Bože, co sis to vybral za společenství?! Lid, j ehož šíj e j e houžev železná a čelo ocelové (Iz 48, 4) , lid tváří tvrdších než skála (Jer 5, 3) . Ještě věříš, že se změní? Znovu a znovu j si mezi nimi probouzel svědky Abrahamovy víry. Přestože j e svévolníci týrali, oni potvrzovali smysluplnost svého života. Neuhnuli sebemizerněj ší bolestivé časnosti „aby lepšího dosáhli vzkříšení“ (Žd 11, 35) . „Posměchy a mrskáním trápeni, ano i ve vězeních a žalářích. Kamenovali j e, sekali, pokoušeli, mečem mordovali… Opuštěni bývali a souženi, zle s nimi nakládáno. Jichžto nebyl svět hoden… “ S úžasem čteme v apoštolově psaní, že teprve nám j sou v Pánu Ježíši Kristu dány j im slíbené skutečnosti a že teprve s námi dosahuj í tihle, mnohem statečněj ší než my, kýženého naplnění a dokonalosti. Jsou oblakem kolem nás a přesvědčivost j ej ich příkladu slouží našemu odhodlání odhodit, co zaclání výhled k tomu od počátku vůdci a dokonavateli víry Ježíšovi. Jej j sme směli poznat j ako důvod nej en Izraele, ale všeho stvoření (Kol 1,15-18) . Místo šťastněj ších možností snesl od nás lidí pohanění a ztýrání k smrti, aby nás před námi varoval. Vstal z mrtvých, aby ukázal ne, že s tím, j ací j sme, nic počít nelze, ale že i nám se nabízí změna k hoj něj šímu životu. . Živý, oslavený potvrzuj e, že platí j eho činy i slova. Stačí k záchraně, ale i k soudu v den, kdy možná přemnožený predátor člověk pohltí a stráví svět v obsluze sebe sama, v Bohem stanovený den poslední. Vzkříšením z mrtvých změnil Bůh náš život a pomáhá naší víře (Žd 1 2,1. 2; Sk 17, 31 ) závdavkem nové lidskosti ve městě, j ehož řemeslníkem a stavitelem j e On sám. V obci a vespolnosti, kde Syn darem slávy sj ednocuj e j ednoho s druhým, člověka s člověkem, bratra s bratrem. Co vzáj emně rozděluj e a zprotivuj e, přemáhá zázrakem vzkří-

76


šení, jímž nás spolutvoří k živé naději. V jejím světle se to stává malicherným a nicotným (1. P 1, 3). Než podstoupil trápení, vyprosil nám u Boha, abychom kde je on, i my byli s ním, a hleděli na jeho slávu, kterou mu dal Otec milující jej před ustanovením světa (J 17, 24).

V Dobříši, 1.srpna 2010

s.j.h.


11. „Každý z vás, kdo se neodřekne všech věcí, kterými vládne, nemůže být mým učedníkem.“ Lk 14,27.33. Lk 14,1-11 I stalo se, když všel Ježíš do domu nějakého knížete farizejského v sobotu, aby jedl chléb, že oni šetřili ho. A aj, člověk nějaký vodnotelný byl před ním. I odpověděv Ježíš, dí zákonníkům a farizeům, řka: Sluší-li v sobotu uzdravovati? Oni pak mlčeli. Tedy on dosáh jeho, uzdravil a propustil. A odpověděv jim, řekl: Čí z vás osel aneb vůl upadl by do studnice, a ne i hned by ho vytáhl v den sobotní? I nemohli jemu na to odpovědíti. Pověděl také i pozvaným podobenství, (spatřiv to, kterak přední místa vyvolovali), řka jim: Kdybys byl od někoho pozván na svadbu, nesedej na předním místě, aťby snad vzácnější než ty nebyl pozván od něho. A přijda ten, kterýž tebe i onoho pozval, řekl by tobě: Dej tomuto místo. A tehdy počal bys s hanbou na posledním místě seděti. Ale když bys byl pozván, jda, posaď se na posledním místě. A kdyby přišel ten, kterýž tebe pozval, řekl by tobě: Příteli, posedni výše, tedy budeš míti chválu před spolustolícími. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen. Lk 14,22-24 Pravil také i tomu, kterýž ho byl pozval: Když činíš oběd neb večeři, nezov přátel svých, ani bratří svých, ani příbuzných svých, ani sousedů bohatých, aťby snad i oni zase nezvali tebe, a měl bys odplatu. Ale když činíš hody, povolej chudých, chromých, kulhavých, slepých, a blahoslavený budeš. Neboť nemají, odkud by odplatili tobě, ale budeť odplaceno při vzkříšení spravedlivých. I uslyšav to jeden z spolupřísedících, řekl jemu: Blahoslavený, kdož jí chléb v království Božím. On pak řekl jemu: Člověk nějaký učinil večeři velikou, a pozval mnohých. I poslal služebníka svého v hodinu večeře, aby řekl pozvaným: Poďte, nebo již připraveno jest všecko. I počali se všickni jednomyslně vymlouvati. První řekl jemu: Ves jsem koupil, i musím vyjíti a shlédnouti ji; prosím tebe, vymluv mne. A druhý řekl: Patero spřežení volů koupil jsem, a jdu, abych jich zkusil; prosím tebe, vymluv mne. A jiný dí: Ženu jsem pojal, a protož nemohu přijíti. I navrátiv se ten služebník, zvěstoval ty věci pánu svému. Tedy rozhněvav se hospodář, řekl služebníku svému: Vyjdi rychle na rynky a na ulice města, a chudé, i chromé, i kulhavé, a slepé uveď sem. I řekl služebník: Pane, stalo se, jakž jsi rozkázal, a ještěť místo jest. Tedy řekl pán služebníku: Vyjdiž na cesty a mezi ploty, a přinuť vjíti, ať se naplní dům můj. Nebo pravímť vám, že žádný z mužů těch, kteříž pozváni byli, neokusí večeře mé.

Host do domu: L 1 4,1 -1 1 ; L 1 4,22-24

79

HOST DO DOMU Vyprávěla mi nedávno jedna sestra často trpící vleklou bolestivou rýmou, že navštívila léčitelku, která předtím pomohla jejímu manželovi od bolestí v zádech. Ta paní, po úrazu na invalidním vozíku, jí prý chvíli prsty prohledávala obličej, rýma se spustila jak ještě nikdy, a podstatně se té sestře ulevilo. Četli jsme, že v sobotu při jídle u farizejského předáka měl Pán Ježíš před sebou postiženého člověka. Cizí trápení ho nenechává lhostejným, avšak neptá se tentokrát: „Chceš-li zdráv býti?“ ale obrací se k přítomným s odpovědí v otázce. Odpovídá na jejich zřetelnou výzvu a provokaci: „Sluší se v sobotu uzdravovat?“ Dostane se mu vyčkávavého, nevraživého mlčení (srv. Lk 13,11 n). Sáhne tedy po tom nemocném vodnatelností, uzdraví ho a propustí. Ten člověk se sebere a odejde. Zřejmě nepatřil mezi stolující. Prostě ho tam, mrzáka, proti Ježíši postavili... v sobotu. „Poslyšte, vola nebo osla byste svátek nesvátek ihned z jámy vytáhli...“ Mlčeli. Výhružně mlčí: „Pomni na den sobotní, abys jej světil... nebudeš dělat žádné dílo...“ (1.M 20,8.10.) Bůh žehná, oni hrozí. Ježíš na tom chudákovi zřejmě před nimi zapracoval nejen slovem či pouhým dotekem. Proti tomu by sotva co mohli v sobotu namítat. V moci Ducha patrně pomáhal a léčil také chiropraxí („chiro-“ od řeckého cheir – ruka) hojivým působením rukou, manipulační terapií („manus“ lat. ruka). (Lk 13,13). Evangelista Lukáš touhle scénou otvírá ve 14. kap. významné téma vztahu tělesného k duchovnímu, resp. duchovního k materiálnímu. Ježíš svým sudičům přesvědčeným, že mají vůči němu, samoukovi z Nazaretu, svou pravdou Zákona přednost, říká: „Netlač se s tím tak samozřejmě dopředu, abys nebyl zahanben. Počkej, až ti dá prostor sám Pán svatby a Hostitel.“ Co vypadá jako bezprostřední komentář chování farizeových hostů, jako banální napomenutí k jakémusi, zdálo by se vypočítavému sebeponížení mezi spolupozvanými ke svatebnímu hodu, je vypravěčem výslovně označeno jako podobenství.

80


Nemyslím, že tu Ježíš radí jen k obratnějšímu chování ve společnosti. Přibližuje spíše (jako ostatně všemi podobenstvími) poměry v Božím království: „Uskrovni se, člověče, se svou pravdou vůči tomu, který je PRAVDA sama. Zapochybuj o sobě a On tě poníženého povýší.“ Jako jde o víc než jen o zasedací pořádek, tak když pořádáš hostinu, přátelskou sešlost, nabídni hladovému ze svého víc než ten kus jídla. Nejen Řekové stáli o to, aby symposion bylo hostinou navštívenou znamenitými milovníky moudrosti. Bezpochyby i vůdčí osobnosti v Jeruzalémě shromažďovali kolem sebe uznávané učitele, vítali zajímavé lidi, kteří mívají, co říct, slibovali si od nich společenský přínos a zpestření. Ježíš sotva napomíná svého hostitele jen k citlivější socialní vnímavosti. Vždyť právě pustil ke svému stolu postiženého. „Děláš jistě dobře, jestliže zveš i ty, kteří se ti revanšovat nemůžou,“ ale přítel publikánů a hříšníků ví o jiné nouzi deklasovaných a tak prokaž krapet vstřícnosti ke společensky nevhodným nejen almužnou, která by je nasytila, ale lidským zájmem. „Zvi taky ty, kteří ti nekonvenují a nejspíš tvoji duchaplnost neocení. Bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých“ (v.14.), je opět nepřeslechnutelný odkaz k tomu království, kde se otvírá peněženka tím, že se změní srdce. (Ovšem něco takového ti dojde jen Boží MILOSTÍ, poznamenal by jistě ap. Pavel Ř 11,6 aj). Boduješ ne svými skutky, ale těmi, které ti ON připravil, abys v nich chodil (Ef 2,10). Je vůbec něco, co se nám započítává? „Blahoslavený, kdo jí chléb v království Božím,“ ozval se kdosi z přísedících. Obecně se soudilo, že kdo svůj chléb dělí s nemajícími, už hoduje v Božím království. Do samozřejmého samospádu odměny po zásluze varovně vnáší Ježíš představu pozvání k veliké večeři. Leckdo je bere zlehka jako nezávaznou inzerci na okraji obstarávek denního pořádku ve frontě nabídek ucházejích se o jeho pozornost ve střetu zájmů této časnosti. Myslíš, že můžeš přijmout nebo odložit, ale Boží oslovení nečeká v pořadí, až domluvíš, až vyhodnotíš. Z celého srdce, ze vší duše a mysli i síly miluje první láska. Milující Bůh nás stvořil, abychom byli s ním. Obklopí se nakonec těmi, kteří o to srdečně stojí, přiznají si svou chudobu a s radostí vděčně obdarování přijmou. Amen.

V Luhu nad Morání, 10. února 2011

s. j. h.


1 2. „Pracujte (říká Pán Ježíš)... pracujte ne o pokrm, který hyne, ale o ten pokrm, který zůstává k životu věčnému, který Syn člověka dá vám. Nebo toho potvrdil Bůh Otec.“ J 6,27

Mt 22,1-14 I odpovídaje Ježíš, mluvil jim opět v podobenstvích, řka: Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž učinil svadbu synu svému. I poslal služebníky své, aby povolali pozvaných na svadbu, ale nechtěli přijíti. Opět poslal jiné služebníky, řka: Povězte pozvaným: Aj, oběd svůj připravil jsem, volové moji a krmný dobytek zbit jest, a všecko hotovo. Poďtež na svadbu. Ale oni nedbavše, odešli, jiný do vsi své, a jiný po kupectví svém. Jiní pak zjímavše služebníky jeho, a posměch jim učinivše, zmordovali. A uslyšav to král, rozhněval se; a poslav vojska svá, zhubil vražedlníky ty, a město jejich zapálil. Tedy řekl služebníkům svým: Svadba zajisté hotova jest, ale ti, kteříž pozváni byli, nebyli hodni. Protož jděte na rozcestí, a kteréžkoli naleznete, zovtež na svadbu. I vyšedše služebníci ti na cesty, shromáždili všecky, kteréžkoli nalezli, zlé i dobré. A naplněna jest svadba hodovníky. Tehdy všed král, aby pohleděl na hodovníky, uzřel tam člověka neoděného rouchem svadebním. I řekl jemu: Příteli, kteraks ty sem všel, nemaje roucha svadebního? A on oněměl. Tedy řekl král služebníkům: Svížíce nohy jeho i ruce, vezměte ho, a uvrztež jej do temností těch zevnitřních. Tamťbude pláč a škřipení zubů. Nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.

Bůh do domu: J 6,27; Mt 22,1 -1 4

83

BŮH DO DOMU Také v Lukášově evangeliu (14,16-24) čteme o hodu Božím (veliké večeři), z něhož se vyloučí ti, jimž se to pro obstarávky časnosti nehodí. Boží pozvání přichází jaksi mimo pořadí, ruší jejich denní pořádek, střetá se s jejich zájmy. Podobenstvím o královské svatbě v sepsání Matoušově odpovídá Ježíš na zjevné nepřátelství. Jdou po něm, protože se našli v tom, co pověděl o zlých vinařích a cítí se tím hrubě poškozeni. Ježíš mluví dál a z toho, co říká, je zřejmé, že Syn v rukách těch zlotřilců nekončí. Přestože ho zabili a z vinice vyvrhli, Otec mu chystá slavnou svatbu a dějí se pozvání. Mezi oba tyto obrazy: vraždy Syna na vinici a vzápětí jeho svatební hostiny, vkládá Ježíš upřesňující připomenutí prorockého slova o Božím kameni staviteli zavrženém, které všichni z Písma znají (Iz 8,14.15; 28,16.; Ž 118,22.23.; Dan 2,34.) Nejvyšší klade do cesty dělníkům na Boží stavbě kámen, bez něhož se neobejdou a který neobejdou. Přehlížen a nevšímán překáží. Kdo přes něj klopýtne, protože ho nevzal na vědomí, pádem na něj se zraní. Jako cizí těleso vadí a zneklidňuje: „Dal jsem jim tvé slovo, Otče, a svět je nenáviděl“ (J 17,14): Kdyby byli ze světa, svět co je jeho, by miloval, ale takhle stojí v cestě a nezapadají. „Nuže, Zákona znalci a farizeové, slovutní hierarchové a kněží, to předzvěděné, nežádoucí na vašich cestách je nazaretský Ježíš. Je nebezpečné ho ignorovat a neméně hrozivé ho zneužít. Zasazen do nepravé stavby se zřítí a stavení strhne. Takového samočistícího účinku Kristova evangelia najdeme v dějinách Božího lidu nejeden příklad. „Kdo by padl na ten kámen, rozrazí se, a na koho upadne, koho zavalí, toho potře“ (Mt 21,44). Po tomto výstražném odkazu k prorokům mluví Ježíš o Božím kralování jako v podstatě o jediném aktu nezměrné Boží lásky a štědrosti: V plnosti času se podobá člověku králi, který strojí svatbu milému svému synu: „S potěšením jeho královská výsost konečně na vědomost dává, že vše

84


j e připraveno k plné spokoj enosti vzácných hostí, přij ďte. . . “ Avš ak hostitel

s mlo u vo u vyhlíží

a

s

vyzname naní nimiž

počítá,

královi

si

to

chráně nci,

rozmysleli.

kte ré

d o b rotivý

Neslýchané,

neuvěři-

telné. Laskavý panovník pozvání důtklivě opětuj e: „Všecko j e tu pro vás v hoj nosti. Poj ďte přece! “ Nedbaj í,

j dou si po

a zástoj ích,

anebo

se

svém.

Raděj i k j akési rozdělané práci,

královu

poselstvu

rovnou

neurvale

po

kšeftech

vysměj í

a j eho

služebníkům dokonce bez skrupulí sáhnou na život. Co cí, a

učiní ten dobrotou

j ehož zapálí

milosrdenství j im

město?

vyhlášený,

je

věčné?

lítostivý,

Pošle

Každopádně

se

svá

od

milostivý,

voj ska?

nich

dlouhoshovívaj í-

Zhubí

odvrátí.

ty

Ten,

z

život i dýchání i všecko j e nechá a vysvobozovat j e přestane. chránil

před

nimi

samými,

je

vydá

v

ruce

nepřátel,

na

vražedníky něhož

ON,

maj í

který j e

pospas

záhubě,

kterou nosí v sobě a sobě působí. Svůj a

dům

chudáky

dobrého,

otvírá

všeho

či

j iným.

druhu,

zlého,

pod

Do

slávy

raduj e

j ednou

se

z

královské každého,

j edinou

hostiny

kdo

vítá

pozvání

podmínkou,

že

mizery

přij me,

svléknou

ať

staré

a svoj i nahotu a hanbu obléknou z královy štědrosti. Obraz Božího království pak Pán Ježíš překvapivě završil rušivou scénou při zaháj ení hostiny: „ Příteli,

j ak

j si

sem

přišel

bez

svatebního

oblečení?

V troufalé

naděj i,

že sám svůj taky budeš a zůstaneš u toho?“ Mlčí. Přátelé,

j ak

j sme

se

j sme Krista? (Gal 3 , 27) Toho,

kdo

si

nedokáže

sem

dostali?

Do

svatého

odložit,

který má

na

j eho vlastních myšlenek znehybní a vystrčí. mimo signál,

vně,

shromáždění?

Oblékli j sme nového člověka? (Kol 3 ,1 0;

ztrácí se.

Riskuj e,

sobě

j en

Bloumá,

to

své,

Oblékli Ef 4, 2 4)

vyhazovači

j ako by tu nebyl,

že mu to zůstane,

je

a nakonec ho od

Boží tváře zaženou andělé. Jak

může

přestat

s

někdo

klamavou

prodej

všecko,

vezma

kříž“

co

(Mt

říct:

„ Klídek,

reklamou.

máš,

1 9 , 21 ;

(svlékni Lk

všecko

Platí

1 8, 2 2 ;

to)

je

vše dej

Mk

zadarmo“ ?

nebo

nic.

chudým

1 0, 21 ) ,

a

anebo

Je

Ano, poj ď, to

čas

konečně

donaha!

„ Jdi,

následuj

mne

aspoň

„ měj ,

j ako

bys neměl, (říká apoštol) protože pomíj í způsob tohoto světa“ (1 . K 7, 31 ) . „ Pane,

my

j sme

opustili

všecko. . . “

zapsaní v nebesích (Mt 1 9 , 27; to

potvrdil

a odplaty. j eme,

j ako

výbornou

Nežij eme sobě.

připomněli

Mk 1 0, 2 8;

investici,

j ako

učedníci,

Lk 1 8, 2 8; zásluhu,

Žd

ti

1 2, 23)

která

prvorození a Pán j im

doj de

uznání

Za své j ediné potěšení v životě i smrti vyhlašu-

že nej sme sami svoj i,

že se vším všudy patříme tomu,

který za nás

85

Bůh do domu: J 6,27; Mt 22,1 -1 4

umřel a z mrtvých vstal. Ježíš to zkrátka a prakticky konkretizuje: „Kdo se neodřekne všech věcí, kterým vládne, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,33). Riskantně jsme ho okřikli slogany typu „sola gratia!“, „sola fide!“ atd. O odplatě v nebesích jako o duchovní motivaci mluví Pán zřetelně v kázání na hoře i jinde v evangeliu. I ap. Pavel ji očekává a těší se na ni (Fp 3,14 aj.). O tom, že se dostane každému podle jeho skutků, nás Bible nenechává na pochybách (Mt 16,27 aj). Oblečeni rouchem svatebním Ježíšova podobenství jsme se stali lidem zvláštním horlivým v dobrých skutcích (Tit 2,14). ON na nás zapracoval. Stvořil nás ke skutkům dobrým, které Bůh připravil, abychom v nich chodili (Ef 2,10). Přezkoumejme tedy, co vlastně máme na sobě, abychom jednou nebyli zle překvapeni, až skončí možnost na tom cokoli změnit. Amen.

10. února 2011, v Luhu nad Morání

s.j.h.


1 3. „Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost...“ Mt 6,33

Mt 13,44-46 Opět podobno jest království nebeské pokladu skrytému v poli, kterýž nalezna člověk, skrývá, a radostí naplněn jsa pro něj, odchází a prodává všecko, což má, a koupí pole to. Opět podobno jest království nebeské člověku kupci, hledajícímu pěkných perel. Kterýž když nalezl jednu velmi drahou perlu, odšed, prodal všecko, což měl, a koupil ji. Mt 13,47-52 Opět podobno jest království nebeské vrši puštěné do moře, a ze všelikého plodu shromažďující. Kteroužto, když naplněna byla, vytáhše na břeh a sedíce, vybírali, což dobrého bylo, do nádob, a což bylo zlého, preč zamítali. Takť bude při skonání světa. Vyjdou andělé, a oddělí zlé z prostředku spravedlivých, a uvrhou je do peci ohnivé. Tamť bude pláč a škřipení zubů. Dí jim Ježíš: Srozuměli-li jste tomuto všemu? Řekli jemu: I ovšem, Pane. On pak řekl jim: Protož každý učitel umělý v království nebeském podobný jest člověku hospodáři, kterýž vynáší z pokladu svého nové i staré věci.

Hledejte: Mt 1 3,44-46; 47-52

87

HLEDEJTE „Hledejte,“ volá ten, který přišel kvůli zahynulým v Izraeli (Mt 15,24). „Hledejte!“ říká postávajícím a posedávajícím kolem, „je v tom víc, než si myslíte. Proste! Tlučte! Není to marné. Boží království se přiblížilo.“ Rozhlíží se po těch, kteří zpozorněli. Co to s nimi udělá? Přišel pro užitky, pro výnos Otcovy vinice, pověděl krátce před tím, než skončil rukou zlých vinařů (Mt 21,33-46; Iz 5,1n). Všechno nasvědčuje tomu, že to Bůh se svým lidem hodlá přivést dál. Dávno na tom pracuje skrze proroky, ale zbožní a vlivní si řekli, že jim to takhle stačí a na Ježíše, který mocně prokazoval své poslání a pověření od Boha, se domluvili, že ho z toho vyvedou. Sáhnou mu na život a uvidí, Syn Boží! Smrtelný mezi smrtelníky jako všichni ti svedení. Půjdou po nich. Ano, Ježíš vidí, že se nic nezměnilo. Zlotřilí správcové Otcovy vinice, moudří sami u sebe a podle svého zdání opatrní, s ním naloží jako s proroky: Syn člověka musí mnoho trpět. Být potupen a ukřižován zemřít, aby se naplnilo, co jim kouká z očí a co se odedávna děje Služebníku Hospodinovu (Iz 52,14). Pak řekl: „Dokonáno jest,“ když ho ve velikých bolestech usmrtili. Nezastal se ho nikdo ani z těch jeho. Nikdo z nás celý ten čas. To jsme celí my... A přešli by k dennímu pořádku: rybáři k sítím (J 21,2n), celník k financím atd., ale spatřili jeho slávu. Stalo se, co jim slíbil a co nijak vážně nebrali. Přišel k nim. Přišel bez výčitek s přáním pokoje a s darem svatého Ducha (J 20,22). „Jsem s vámi, se svými svědky...,“ souvislost toho dvojího mnozí nepochopili a nechápou. Mlčí o něm, takže jim uniká, že s námi je „po všecky dny až do konce světa.“ Sešli jsme se tu, hrstka podivínů, zaměstnáni nesamozřejmostí svého bytí. Příčí se nám tolik rozšířené zdání nahodilosti. Každý se nějak stáváme. Máme svá „odkud a kam“, jakousi souvislost. Avšak z nedohledna minulosti za sebou k nedohlednu budoucnosti před sebou proplétáme svoji totožnost přepevnou životní vazbou: Jistíme se nadějí a vírou v toho, který vidí dál. „Vzhlížíme k věcem neviditelným, věčným.“

88


To jsou paradoxy! Jako by bylo neviditelné k vidění. „Povstali jsme s Kristem! a hledáme, co nás v naší zemitosti přesahuje, píše apoštol (2.K 4,15; Kol 3,1.2.) v duchu slov svého Mistra a Pána. Hledáme nejprve Boží království a jeho spravedlnost (Mt 6,23). Nad řadou podobenství vnímáme svoji omezenost a jeho neuchopitelnost. Spíše než jednou tak a jindy jinak, myslíme i prožíváme přirovnání, jimiž Ježíš ukazuje k tomu, co hledáme, jako části téhož, pohromadě: Tak i tak a znovu souběžně ještě jinak se to má s jeho tajemstvím. Po konkrétní definici pátráme marně. Ví vůbec Mistr, CO je ono království? Proč to neřekne? To Pavel rovnou napíše do Říma s jistotou, že není pokrm a nápoj, tedy že Boží království nespočívá v pravidlech košer jídla, ale že je „spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém“ (Ř 14,17)... Už tedy víme? Sotva. Slovy označujeme a myslíme své předměty a zkušenosti, pocity, přání. Království Boha se nám tak myslet nedaří. „Nezáleží v řeči, ale v moci,“ souhlasí apoštol (1.K 4,20). Na Pilátovo pátravé: „Tedy král jsi ty?“ Odpověděl Ježíš: „Mé království není z tohoto světa.“ Neříká tím, že je nelze tušit, potkat, najít. „Je mezi vámi,“ překvapil zákoníky shánějící se po datech a znameních. Lze je hledat a v životě upřednostnit, avšak narozdíl od našeho konkrétna, „Bůh Duch jest,“ vysvětluje ženě u studny. „Nebeský Otec, Panovník, dokonce lidi v duchu a pravdě se modlící hledá“ (J 4,23.24.). „Duchem choďte,“ radí apoštol (Ř 8,1n), a přestanete se vyžívat v nárocích své masivní smyslovosti a hmotné existence. Vírou ve vašem pomíjivém tělesném způsobu klíčí, rodí se, roste a formuje se bytost duchovní, která se obnovuje den ode dne (2K 4,16). Boží království člověka motivuje, děje se při něm, proměňuje jeho hodnocení, rozhodování, záměry a snahy. Jako kdyby znenadání našel poklad v nezajímavém poli, a aby s ním mohl nakládat, napřed je ne právě lacino získá, říká Ježíš. Anebo jako když člověk najednou nad portfoliem svých dosavadních nikoli nekvalitních zájmů, zálib a hodnotných koníčků objeví vzrušující, nesrovnatelnou nabídku a pochopí, že všecko mít nelze, všecko nestíhá... Prodá sbírku, na které si zakládal a koupí perlu úchvatné, nevídané krásy. Opět, aby se z ní mohl kdykoli radovat a těšit, napřed ji získá. V ní, (světe, div se!) nalézá pak všecko to své dosavadní ušlechtilé a krásné, co opustil; nově, jinak, v plnosti a rozhojnění. Zdálo by se, že Boží království je tím pokladem a skvostnou perlou, ale

89

Hledejte: Mt 1 3,44-46; 47-52

ono se podobá (čteme) člověku, který je konfrontován jedinečnou příležitostí a vtažen do nových poměrů objevem, napjatostí a mocí, která se děje a jeví v převratné změně jeho počínání. Tak Bůh kraluje: Nádherná, vše proměňující moc se o tebe uchází. Jak se rozhodneš? Totéž téma v závěru kapitoly Ježíš pojedná opět radikálně jinak: Mysli přitom, že zvolna mořem času tě sebou bere vše zahrnující globální síť. Vesmírná paměť, jako obří plátno Hieronyma Bosche s ostře nasvícenou detailní situací kdykoli kohokoli z nás, se sbírá a míří k tomu dni. Z hlediska naší konečnosti, zapomínání a míjení všeho, se to nezdá. Jako by to s potěšením víry a naděje, kdy smíme objevovat, královsky se radovat a těšit, nešlo dohromady. Ale pamatuj (říká Ježíš), že nebeské království je taky jako vrš puštěná do moře, vlečná síť ztěžklá vším možným. Až se naplní, vytáhnou ji na břeh (ano, čas má své břehy), posadí se a budou přebírat. Tak tomu bude při skonání světa. Andělé (mocní Boží poslové) tu chaotickou směs a dějinnou spoustu rozdělí. Zlé navalí stranou do místa nářku a zlosti. Pochopili jste? Obrací se Ježíš na nás, své posluchače. Takhle navazuje v Božím království nová lekce na starou. Ještě je Boží síť v pohybu. Den naplnění a skončení ještě čekáme, a pro každého zvlášť zatím trvá možnost šťastného nálezu a rozhodnutí. Nezaslouženě obdarováni vírou jsme prozřeli k duchovní bdělosti. Duch Boží v nás přebývá (Ř 8,11 ). Božský vychovatel nového vkusu a poznání hodnot, jichž si tělesnost neváží, „nás vytrhl z moci temnosti a přenesl do království milého Syna“ (Kol 1,13; Ř 8,16.17.), vyznává apoštol. Víme kdo jsme, o co nám jde a co hledáme. Víme odkud, kudy a kam jdeme (2.K 5,1 ). Amen

V Luhu nad Morání, 12.února 2013

s.j.h.


1 4. Před svojí smrtí říká Pán Ježíš v modlitbě: „...slávu, kterou jsi mi dal (Otče), dal jsem jim (těm, které jsi mi dal i těm, kteří skrze jejich slovo mají ve mne uvěřit), aby byli jedno, jako my jedno jsme. Já v nich a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal a že jsi je miloval, jako jsi mne miloval...“ J 17,20-23 J 15,1-15 Já jsem ten vinný kmen pravý, a Otec můj vinař jest. Každou ratolest, kteráž ve mně nenese ovoce, odřezuje, a každou, kteráž nese ovoce, čistí, aby hojnější ovoce nesla. Již vy čisti jste pro řeč, kterouž jsem mluvil vám. Zůstaňtež ve mně, a já v vás. Jakož ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně. Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé; nebo beze mne nic nemůžete učiniti. Nezůstal-li by kdo ve mně, vyvržen bude ven jako ratolest, a uschneť, a budouť sebrány, a na oheň uvrženy, a shoříť. Zůstanete-li ve mně, a slova má zůstanou-liť v vás, což byste koli chtěli, proste, a staneť se vám. V tomť bývá oslaven Otec můj, když ovoce nesete hojné, a budete moji učedlníci. Jakož miloval mne Otec, i já miloval jsem vás. Zůstaňtež v milování mém. Budete-li zachovávati přikázaní má, zůstanete v mém milování, jakož i já přikázaní Otce svého zachoval jsem, i zůstávám v jeho milování. Toto mluvil jsem vám, aby radost má zůstávala v vás, a radost vaše byla plná. Totoť jest přikázaní mé, abyste se milovali vespolek, jako já miloval jsem vás. Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své. Vy přátelé moji jste, učiníte-li to, což já přikazuji vám. Nebudu vás více nazývati služebníky, nebo služebník neví, co by činil pán jeho. Ale vás jsem nazval přátely, nebo všecko, což jsem koli slyšel od Otce svého, oznámil jsem vám. 2K 5,14-21 Láska zajisté Kristova víže nás, Jakožto ty, kteříž tak soudíme, že poněvadž jeden za všecky umřel, tedyť všickni zemřeli, a že za všecky umřel, aby ti, kteříž živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, kterýž za ně umřel i z mrtvých vstal. A tak my již od toho času žádného neznáme podlé těla. A ačkoli jsme znali Krista podlé těla, ale nyní již více neznáme. Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest. To pak všecko jest z Boha, kterýž smířil nás s sebou skrze Jezukrista, a dal nám služebnost smíření toho. Neboť Bůh byl v Kristu, v mír uvodě svět s sebou, nepočítaje jim hříchů jejich, a složil v nás to slovo smíření. Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze náš žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem. Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.

My v Kristu?: J 15-1-15; 2K 5,14-21

91

MY V KRISTU? Hmatný tep, před ústy zamžené zrcátko, jsou známky života. „Být naživu je pro mě Kristus,“ vzkazuje ap. Pavel z vězení přátelům do Filip (Filippoi v Makedonii byl jeho první evropský sbor) „a smrt? Na té můžu jen vydělat“ (Fp 1,21 ). Zní to extrémně, fanaticky radikálně ve věku kamikadze a sebevražedných atentátníků. Filipští vědí, že nepřehání. Píše jim ten, který zbičován si dokázal spolu s bratrem Silvánem zpívat. Ve smrdutém podzemí vsazeni do klády chválili a oslavovali svého Pána a Spasitele. Přivedli k víře žalářníka s rodinou, když nevyužili příležitost k útěku z prolomeného vězení, která se jim v noci otevřela. Nejspíš už o tom Ježíši něco věděl. Delší čas se z domu zámožné podnikatelky Lydie šíří po městě evangelium a věřící přijímají křest u řeky, kde se ženské modlí, ale úředníci, vůči novinkám přirozeně opatrní, tvrdě zakročili, když mluvčí toho směru poškodil zájmy zavedené věštírny. Přivedl totiž jejich favoritku k rozumu a tím šéfy připravil o tučné zisky. Teď však otřáslo profesionální nedůvěrou a pochybnostmi správce vězení očividné poznání, že tihle dva mají Boží zastání a cosi víc než jen upachtěný život. Jakýsi klid, jehož by se člověk nenadál. Co to je za přesvědčivou cestu: „Páni, co mám činit, abych se dobral toho tajemství? Co podniknout, abych na to dosáhl?“ „Věř v Pána Ježíše Krista a svým životem spočineš v něm. Budeš spasen ty i tvůj dům.“ (Sk 16,9-40). Zbytek noci u prostřeného stolu mu pak Pavel se Sílou přibližují, co to znamená. Vyučují rodinu i čeleď víře. Ráno poslíček přiběhl s povzbudivým vzkazem z úřadu, ať koukají zmizet, jsou volní, a hleďme: Vychází najevo, že útrpným trestáním bez soudu šlápli konšelé vedle. Veřejně ztýrali římské občany, což není jen tak. Jemináčku, proč nekřičeli?! Takovou bolest a hanbu si nechali líbit? Že se jich nikdo neptal? Nejen... Bez Božího dopuštění jim vlas s hlavy nespadne. Se svým životem jsou v jeho skrýši: „Až když se ukáže Kristus, náš život, tehdy i my, tehdy i oni, se s ním ukáží v slávě,“ a tohle je ta chvíle.

92


Nestěžují si, ani odškodnění nežádají, spokojí se s uznáním a omluvou kvůli Lydii a bratřím. Prospěli postavení křesťanů ve městě. Pavel zde má své nejvěrnější přátele. Nepřijde jim zatěžko jeho teologie, tak nezapomenutelně potvrzovaná vlastním tělem a krví. Slyší na jeho výzvy být v Kristu zajedno, jakkoli jsou každý jiný. Pán je zná jménem. To je víc než táhnout za jeden provaz. Spojuje nás křesťany Kristova láska působením na naše vědomí: Kvůli nám zemřel. Nechal si líbit hanbu a bolest k smrti, ale Duchem posvěcení se mocně prokázal být Synem Božím. Vstal z mrtvých ne aby nás stíhal a žádal zadostiučinění. Trpěl pro nás, své trapiče, aby nás získal pro Boha a změnil poměry. Nepřipomíná, že ho máme na svědomí, ale je to v nás, ten pocit, že si tak docela nepatříme. Díváme se po sobě, ale vidíme hlouběji. Apoštol o tom píše do Korintu: „Od chvíle sebenalezení v Kristu už se neznáme podle těla. (Nikoho neposuzujeme svou kritičností, sympatií a antipatií, nebo mírou svého vědění, zkrátka „podle starých svých měřítek“ ČEP). Ani Kristus není, jak jsme ho v těle znávali. Jsme-li v Kristu, jsme nové stvoření... Chodíme v jeho Duchu, jsme jeho“ (2.K 5,16.17.). Možná, že si to až tak nebereme, že si tak navzájem nepřipadáme. Chopme se toho vírou a porozumíme nejen kristovské jednotě v různosti, ale i lásce. Amen.

V Luhu nad Morání, 5.února 2013

s.j.h


1 5. „Bůh ráčil známo učiniti, jaké by bylo bohatství toho slavného tajemství mezi pohany, jímž je Kristus ve vás, ta naděje slávy.“ Kol 1,27 Ř 7,1-6 Zdaliž nevíte, bratří, (nebo povědomým zákona mluvím), že zákon panuje nad člověkem, dokudž živ jest? Nebo žena, kteráž za mužem jest, živému muži přivázána jest zákonem; pakli by umřel muž, svobodná jest od zákona muže. A protož dokudž jest živ muž, slouti bude cizoložnice, bude-li s jiným mužem; pakliť by muž její umřel, jest svobodna od zákona toho, tak že již nebude cizoložnice, bude-li s jiným mužem. Takž tedy, bratří moji, i vy umrtveni jste zákonu skrze tělo Kristovo, abyste byli jiného, toho totiž, kterýž z mrtvých vstal, abychom ovoce nesli Bohu. Nebo když jsme byli v těle, žádosti hříchů skrze zákon moc svou provodily v oudech našich k nesení ovoce smrti. Nyní pak osvobozeni jsme od zákona, když umřel ten, v němž jsme držáni byli, tak abychom sloužili v novotě ducha, a ne v vetchosti litery. Ř 8,1-4 A protož neníť již žádného potupení těm, kteříž jsou v Kristu Ježíši, nechodícím podlé těla, ale podlé Ducha. Nebo zákon Ducha života v Kristu Ježíši vysvobodil mne od zákona hřícha i smrti. Nebo seč nemohl býti zákon, jelikož byl mdlý pro tělo, Bůh poslav Syna svého v podobnosti těla hřícha, a příčinou hřícha, potupil hřích na těle, aby spravedlnost zákona vyplněna byla v nás, kteříž nechodíme podlé těla, ale podlé Ducha.

Kristus v nás?: Ř 7,1 -6; Ř 8,1 -4

95

KRISTUS V NÁS? Apoštol Pavel, jeden z Bohem povolaných svatých, to jest oddělených služebníků evangelia, naznačuje bohatství od věků skrytého tajemství mezi námi pohany, jímž je Kristus ve vás, bratři a sestry, ta naděje slávy. Kristus v nás a my v Kristu je Božím konáním, Božím dílem při nás, „novým stvořením“ (2.K 5,17). Bytostnou proměnu osobnosti skrze víru v Krista popisuje Pavel jako Kristův radikální vstup do její vnitřní podvojnosti (Ř 7,1n). Jako stvořil Bůh muže a ženu, aby byli jedno (1.M 1,27; 2,24), tak shledává apoštol mužskou a ženskou složku psychiky jedince navzájem ve vztahu, který přirovnává k patriarchálnímu manželství a mluví o „bytí v těle“. Psychologicky tuto představu dvou v jednom, třeba jako polaritu vlastností nebo dialektiku autority a protestu, ega a superega a pod., neupřesňuje. Říká jen: „Dokud jsme byli v těle (ve stavu své přirozenosti), žádosti hříchu skrze Zákon provozovaly svoji moc v našich údech k nesení ovoce smrti“ (Ř 7,5). O svém přirozeném „bytí v těle“, kdy byl sám svůj, a zápas s tou mocí v sobě prohrával (Ř 7,14), mluví jako o neblahé minulosti až do chvíle, kdy zasažen pravdou o sobě, poznáním sebe sama tváří v tvář utýranému i oslavenému Kristu, sám sobě zemřel. Přirozenou celistvost oné podvojnosti roztrhl ve smyslu prorokovy výzvy: „Roztrhněte srdce vaše a ne roucha vaše...“ (Joel 2,13). Totéž předpokládá o křesťanech v Římě, že do toho roztržení své identity přijali Krista: Bytostně jsme se v intimitě svého vědomí a života spojili s jiným. Jakože Zákon změnu svazku muže a ženy připouští jen v případě smrti, tak „umrtveni Zákonu skrze tělo Kristovo“ (Ř 7,4), neboli jakožto viníci jeho utrpení a smrti ze Zákona mrtví, v pokání věříce žijeme z jeho vzkříšení. Dal nám sebe za nás. Tak nás od nás vykoupil. „Jsme toho, který z mrtvých vstal, abychom ovoce nesli Bohu“ (Ř 7,4). Smrtí zákonického věznitele v nás jsme obživeni k novému trvalému svazku se Vzkříšeným. Apoštol znovu slavnostně vyhlašuje ŽIVOT ze smrti v Kristu:

96


„ Osvobozeni jsme od Zákona, když umřel ten, v němž jsme byli drženi („ spoutáni“ ČEP), tak abychom sloužili v novotě ducha a ne ve vetchosti litery“ (Ř 7,6). Vzpomíná, jak přirozeným „ bytím v těle“ se trápil milovník Zákona, Saul Tarzenský, až k zoufalému: „ Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ Přes upřímnou snahu žil rozpolcen v rozhádanosti sama se sebou: „ Tentýž já sloužím tomu i onomu: Zákonu Božímu i zákonu hřícha... Až, díky Bohu, vysvobozen skrze Jezukrista, Pána našeho... už žádné to i ono. Zákon Ducha života v Kristu Ježíši mne vysvobodil od zákona hříchu a smrti (Ř 8,2). Duchem živi, Duchem i chodíme v jistotě jeho dětí “ (Ř 8,14.16.).

V Luhu nad Morání, 15. ledna 2013

s.j.h.

„A když odešly kupovat, přišel ženich...“ Mt 25,10


1 6. Neboť ne sami sebe kážeme, ale Krista Ježíše Pána, sebe pak služebníky vašimi pro Ježíše. Bůh zajisté, kterýž rozkázal, aby se z temností světlo zablesklo, tenť se osvítil v srdcích našich k osvícení známosti slávy Boží v tváři Ježíše Krista. Mámeť pak poklad tento v nádobách hliněných, aby důstojnost té moci byla Boží, a ne z nás. 2K 4,5-7

Mt 25,1-13 Tehdy podobno bude království nebeské desíti pannám, kteréžto vzavše lampy své, vyšly proti ženichovi. Pět pak z nich bylo opatrných, a pět bláznivých. Ty bláznivé vzavše lampy své, nevzaly s sebou oleje. Opatrné pak vzaly olej v nádobkách svých s lampami svými. A když prodlíval ženich, zdřímaly všecky a zesnuly. O půlnoci pak stal se křik: Aj, ženich jde, vyjděte proti němu. Tedy vstaly všecky ty panny, a ozdobily lampy své. Bláznivé pak opatrným řekly: Udělte nám oleje svého, nebo lampy naše hasnou. I odpověděly ty opatrné, řkouce: Aby se snad nám i vám nenedostalo. Jděte raději k prodavačům, a kupte sobě. A když odešly kupovati, přišel ženich, a které hotovy byly, vešly s ním na svadbu. I zavříny jsou dvéře. Potom pak přišly i ty druhé panny, řkouce: Pane, pane, otevři nám. A on odpověděv, řekl: Amen, pravím vám, neznámť vás. Bdětež tedy; nevíte zajisté dne ani hodiny, v kterou Syn člověka přijde.

V koncích: 2K 4,5-7; Mt 25,1 -1 3

1 01

V KONCÍCH „Zvoní! Někdo klepe, je tady, přichází...“ No to je skvělé! Všechno spí. Slušný člověk je v posteli. I ti se zvláštním posláním, uvítací výbor, si sedí, hlavy svěšené. Bedra přepásaná, svíce jim hoří, ale pro NOVÉ v rozbřesku SLÁVY jsou mimo. Všichni jsou vedle. Přáli si hospodáře bez meškání s ovacemi vpustit, ale zaspali. S omluvným úsměvem teď hlavy zvedají... Blaze těm, které Pán, když přijde, nalezne, že bdí. Samou radostí je posadí za stůl, sako si odloží, s veselím je bude obsluhovat a hostit: nevídaně, nepředstavitelně (Lk 12,37). Žel, nejsou u toho všichni. Někteří bloumají na tržišti duchovna, nahonem shánějí něco extra, když si všimli, že jaksi nezapadnou. „Abychom snad nepřišli zkrátka vy i my, (slyší) jděte raději..., však víte kam.“ Toho se nenadáli. Lakotí snad ti, jejichž lampy září? Nebo se zkrátka o to, co nastává, už rozdělit nelze? Přichazejícímu je bezpochyby noc světlem kolem nich, ale co má společného světlo s temností (Ž 139,11; 2.K 6,14-16) …? Příliš je na ně vidět u zadních vrátek otevřených jinam. Nedokáží se odvázat radostí domácích Božích. (Gal 4,6; Ef 2,19) „Takhle s prázdnou se vetřít jako chudí příbuzní?!“ Nesvítí. Nezáří. Mají depku... nerozjasní se... Už jim nesvitne. S úderem hvězdné hodiny nočního křiku nestíhají a správce svatby dveře zavírá... Modleme se: Bože, Otče, v těchto dnech nás obzvlášť povzbuzuješ k bdělosti. Vyhlížíme tě, těšíme se z tvého navštívení, tvého přicházení k nám. Přituhlo, berem si svetr navíc. Taky mezi těmi venku, kteří tě neznají a odmítají, nás občas mrazí. Tak jsme tady, abychom toho vnitřního človíčka srdce podle tebe stvořeného tepleji oblékli spravedlností a svatostí pravdy. Vždyť jsme přišli jako naháči k zázraku tvého království, právě zrozená nemluvňata.

1 02


Díky, že nás sytíš a hřeješ. Duši občerstvuješ, obnovuješ, vodíš po stezkách spravedlnosti pro jméno své... Sotva se zahřejeme, jde na nás dřímota. S hlavou na stole tlučeme špačky. Děláme si pohodlí, přestože nás napomínáš opasky nepovolovat, svíčku nezhášet. Jeden druhého postrkujeme k pohotovosti dveřníků Páně, kdybys snad přecejen zaklepal. Víc nesvedeme než otevřít dokořán, tak aspoň to... Ke tvému uctění nemáme co nabídnout, ale ty už nás rozsazuješ a dáváš na stůl, co oko nevídalo, ucho neslýchalo a co jsme si představit nedokázali. Pro tohle, co s tebou přichází, pro tvoji vlamující se skutečnost, jsme všichni mimo. Všichni jedna spící panna, a půlnoční křik nám připadá jako ve snách. Nahonem nastavujeme nádobky, otvíráme rezervu, Bože, ať nám to nezhasne! Ať nám to nad srázem do pekel v kritickou chvíli nechcípne! Ať nejsme z těch, co meškají, když varuješ, že je to půl na půl, padesát na padesát... Amen.

V Luhu nad Morání, 7. prosince 2010

s. j. h.


1 7. „Běda tomu, jenž se chce přít s tím, jenž jej zformoval… Popelem se pase takový, srdce svedené skloňuje jej, aby nemohl osvobodit svou duši, ani říct: Není-liž omylu v předsevzetí mém?“ Iz 45,9; 44,20. „Hlas řkoucího: Volej. I řekl: Co mám volati?... Iz 40,6-8; Ž 103,13-16

Mt 8,1-13 A když sstupoval s hory, šli za ním zástupové mnozí. A aj, malomocný přišed, klaněl se jemu, řka: Pane, kdybys jen chtěl, můžeš mne očistiti. I vztáh Ježíš ruku, dotekl se ho, řka: Chci, buď čist. A hned očištěno jest malomocenství jeho. I dí jemu Ježíš: Viziž, abys žádnému nepravil. Ale jdi, ukaž se knězi, a obětuj dar ten, kterýž přikázal Mojžíš, na svědectví jim. A když vcházel Ježíš do Kafarnaum, přistoupil k němu setník, prose ho, a řka: Pane, služebník můj leží doma šlakem poražený, velmi se trápě. I dí jemu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho. A odpovídaje setník, řekl: Pane, nejsemť hoden, abys všel pod střechu mou, ale toliko rci slovo, a uzdraven bude služebník můj. Nebo i já jsem člověk pod mocí, maje pod sebou žoldnéře, a dím-li tomuto: Jdi, tedy jde, a jinému: Přiď, a přijde, a služebníku svému: Učiň toto, a učiní. To uslyšev Ježíš, podivil se, a jdoucím za sebou řekl: Amen pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl. Pravím pak vám, žeť přijdou mnozí od východu i od západu, a stoliti budou s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem v království nebeském, Ale synové království vyvrženi budou do temností zevnitřních. Tamť bude pláč a škřipení zubů. I řekl Ježíš setníkovi: Jdiž, a jakžs uvěřil, staň se tobě. I uzdraven jest služebník jeho v tu hodinu. Mt 8,14-34 A přišed Ježíš do domu Petrova, uzřel svegruši jeho, ana leží, a má zimnici. I dotekl se ruky její, a přestala jí zimnice. I vstala a posluhovala jim. A když byl večer, přivedli k němu mnohé, kteříž ďábelství měli, a on vymítal duchy slovem, a všecky, kteříž se zle měli, uzdravil, aby se naplnilo povědění skrze Izaiáše proroka, řkoucího: Onť vzal na se mdloby naše, a neduhy nesl. Vida pak Ježíš zástupy mnohé okolo sebe, kázal přeplaviti se na druhou stranu. A přistoupiv jeden zákonník, řekl jemu: Mistře, půjdu za tebou, kamžkoli půjdeš. I dí jemu Ježíš: Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil. Jiný pak z učedlníků jeho řekl jemu: Pane, dopusť mi prvé odjíti a pochovati otce mého. Ale Ježíš řekl jemu: Poď za mnou, a nech ať mrtví pochovávají mrtvé své. A když vstoupil na lodí, vstoupili za ním i učedlníci jeho. A aj, bouře veliká stala se na moři, tak že vlny přikrývaly lodí. On pak spal. A přistoupivše učedlníci jeho, zbudili jej, řkouce: Pane, zachovej nás, hynemeť.

Myslí, tudíž jsme: Mt 8,1-13; Mt 8,14-34

105

I dí jim: Proč se bojíte, ó malé víry? Tehdy vstav, přimluvil větrům a moři, i stalo se utišení veliké. Lidé pak divili se, řkouce: Kteraký jest tento, že ho i větrové i moře poslouchají? A když se přeplavil na druhou stranu do krajiny Gergezenských, potkali se s ním dva ďábelníci z hrobů vyšlí, ukrutní náramně, tak že žádný nemohl tou cestou choditi. A aj, volali, řkouce: Co je nám po tobě, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem před časem trápiti nás. A bylo opodál od nich stádo veliké vepřů, pasoucích se. Ďáblové pak prosili ho, řkouce: Jestliže nás vymítáš, dopustiž nám vjíti do toho stáda vepřů. I řekl jim: Jděte. A oni vyšedše, vešli do stáda těch vepřů. A aj, hnalo se prudce všecko stádo těch vepřů s vrchu dolů do moře, i ztonuli v vodách. Pastýři pak utekli. A přišedše do města, vypravovali to všecko, i o těch ďábelnících. A aj, všecko město vyšlo v cestu Ježíšovi, a uzřevše ho, prosili, aby šel z končin jejich.

MYSLÍ, TUDÍŽ JSME Max Planck (1858–1947), německý nositel Nobelovy ceny za fyziku 1918, autor hypotézy o nespojitém vyzařování elektromagnetické energie v určitých množstvích, která jsou násobky elementárního účinkového kvanta, na základě svého bádání prohlásil: „Hmota jako taková neexistuje. Všecka hmota vzniká a zaniká toliko působením síly, která rozkmitává částice atomu a udržuje tento nejnepatrnější solární systém pohromadě. Za touto silou musíme předpokládat existenci vědomé a inteligentní mysli. Tato mysl je živnou půdou všech věcí“ (konec citátu podle R. Adamce, K.R. 2/2011). Je pak naše „objektivní realita“ dost objektivní? Když o tom, jak se věci mají si můžeme nechat jen zdát? Že přední vědec důvodně zpochybní naše vnímání toho, co máme před očima, co ohmatáváme a mnozí považují za nezničitelnou podstatu skutečnosti, kdo by se toho nadál? Co s mantrou materialismu o poznatelnosti všeho, jestliže jsme odkázáni na MYSL TVŮRCE, takže nejhlouběji jsou tajemství spíše duchovní než předmětně uchopitelná? Francouz Louis de Broglie, který dostává Nobelovku o tři roky později (1921) vyslovil hypotézu, která každé částici přiřazuje vlnové vlastnosti (de Broglieovu vlnovou délku jakožto podíl Planckovy konstanty a hybnosti částice, a vlnovou frekvenci jakožto podíl celkové energie částice a Planckovy konstanty).

1 06


Tenhle „podvojný projev“ Planckem předpokládané rozkmitávající a konstitutivní síly označil Dán Niels Bohr (N.C. 1922) „principem komplementarity“ tedy jakési „párovosti“. „Nesmírně pozoruhodné je, že Bohr tento svůj princip neomezuje na fyzikální oblast. Dvojici komplementárních pojmů pro něho tvoří nejen vlna a částice, nýbrž také např. spravedlnost a milosrdenství či Zákon a milost...“ (J. Nečas, K.R. 4/2011). Jsme přesvědčeni, že jejich doplňující se úhrnnosti (komplementárnosti) vyučuje Duch Boží ty, kteří vírou dali do uvozovek moudrost a logiku své člověčiny a svěřili se proměňující moci Boží zjevené v Pánu Ježíši Kristu (1.K 2,1-16). Moderní hypotézy nad tajemstvím sil tvořících viditelný svět se setkávají s tím, co věříme (Jr 29,11-13) o MYSLITELI a TVŮRCI, o iniciátoru a působci prostoru a času, jak sleduje své cíle. „Vírou rozumíme, že věky jsou učiněny SLOVEM BOŽÍM (tedy „myslí Boží“) takže z NIČEHO (z nepředstavitelné singularity, jak říká věda,) vytrysklo, co učiněno jest“ (Žd 11,3). „Nevěra nerozumí. Letošní Nobelovka za fyziku byla udělena za objev zrychlující se expanze vesmíru. Že se vesmír rozpíná, to se dnes už učí děti ve škole, takže bereme na vědomí, že se rozpíná stále rychleji. Zarmucující je, že se o rozpínání zasazuje neznámá temná síla, o které se v podstatě nic neví, třebaže se na složení vesmíru podílí ze tří čtvrtin (73%). K tomu přidejte temnou hmotu (23%) a dojdete k závěru, že o podstatě prostředí, v němž žijeme a jímž jsme my sami, nevíme zhola nic. No, a pak nevěřte v Boha,“ spráskl nad tím ruce známý publicista Ondřej Neff (LN 10.10.2011). „Fascinuje mě, že ve hmotě je skryto potenciálně nekonečné množství nových organismů, které vlastně stále a stále vznikají“, říká katolický kněz, přírodovědec, přednosta Ústavu lékařské etiky na 3.lékařské fakultě UK, Marek Orko Vácha: „V evoluční biologii možná víc než jinde (nebo možná zřetelněji než jinde) se člověk jakoby dotýká ruky Boží.“ (Brána 9/2011) Ruky toho, který své dílo zde završil bytostí ke svému podobenství a jako LÁSKU zjevil svoji skrytou, nám nepochopitelnou MOC nad tím, co zamýšlí, co stvořil a tvoří. Stvořil lidské „ty“, aby myšlenkou, imaginací, citem i vůlí zrcadlilo, rezonovalo, opětovalo LÁSKU láskou „z celého srdce, ze vší duše a mysli a síly...“ (5.M 6,5; 1.J 4,8.16.). Zpozorněme k duchovní nápovědi, kterou zaznamenali jedinci vnímaví k HLASU STVOŘITELE, abychom zaslechli, jak to s námi myslí. Objevujeme se na scéně těch dávných sepsání hned v první kapitole: „Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství


107

našeho, a ať panují... nad ostatními tvory na zemi“ (1.M 1,26; 9,6). „Bůh Duch jest“ (J 4,24) a ke svému podobenství stvořil duchovní bytost. Člověka schopného reflexe, vztahu a paměti, aby s pochopením navázal vztah přátelství a pojmenoval svět stvoření (1.M 2,19.20). Mysl a vůle LÁSKY stvořila na sklonku šestého DNE podmínky jeho duchovního bytí s Bohem a v Bohu pro DEN sedmý, DEN Božího odpočinutí, Božího ŠALÓM, pokoje, který rozumnost převyšuje (Fp 4,7). Tuto ochrannou atmosféru Božího odpočinutí člověk navzdory varování (1.M 2,17) opouští. Dává prostor pokušení svého rozumu a svévolně se rozhoduje pro nepokoj mezi dobrem a zlem. Poznává strach a hanbu, duchovnímu setkání se vyhýbá a před tváří Hospodina Boha se uprostřed rajského stromoví skrývá. Vzdaluje se a ztrácí spojení, na bludné pouti časností neschopen přátelství se Stvořitelem. Predátor stvoření směřuje ke smrti jiných i své vlastní, dílo jeho rukou povstává proti němu. Nezničitelný vklad Božího Ducha hyne v prázdnotě a ztracenosti (1.M 3,17-19; J 12,50). Stvořitel svůj záměr neopouští, jeho milosrdenství je věčné Ž 138,8). Z LÁSKY stvořil a s LÁSKOU se po člověku ohlíží. Rozkrývá mu jeho situaci a skrze proroky zviditelňuje východiska. Vždy znovu potkávali události SLOVA Hospodinova ti, které zvolil nositeli své záchrany a spásy. Slyšení jeho HLASU jim bývalo pomocí včas, pokud nezatvrzovali svá srdce (Ž 95,7.8.; Žd 3,7.8; 2.K 6,2); až se SLOVO stalo tělem (J 1,14), a od jordánských brodů se rozlehlo: „Jdi do sebe, člověče, a připrav cestu tomu tenkrát chodícímu po ráji k větru dennímu (1.M 3,8)... Už se neschovávej, nechápavý, vystresovaný hříšníče v obstarávkách své časnosti. Už neuhýbej PRAVDĚ, nevracej se ke svým pravděpodobnostem a iluzím. „Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království. Čiň pokání a spolehni se: věř Králi králů...“ (Mk 1,15). Sotva bychom si toho všimli těkajíce časoprostorem v omezení na svou smysly uchopitelnou zemitost, kdybys, Bože, ve své MOCI nepovstal, neprotrhl nebesa (Iz 64,1) a nesestoupil do naší nízkosti... A tak jsi v lůně galilejského děvčete stvořil dítě, Syna člověka k obrazu svému (Kol 1,15), který v míře své lidské volnosti s tebou zajedno (J 10,30) se účastnil zázraků tvého JMÉNA, LÁSKY, jíž jsi ho miloval dřív, než byl svět (J 17,6.24.). Oznámil nám tvé JMÉNO, Otče, a dal nám tvé SLOVO... a jak to viděl prorok, hory se od tvé přítomnosti rozplynouti musely.

1 08


Už jste ho potkali? Kde kdo se po něm ptá. To si nenechte ujít! Táhnou se za ním zástupy... Copak o ty řeči, ale On vidí dovnitř: nejen co si myslíš, ale kde tě co bolí a trápí, a dokáže s tím hnout. Poroučí neřádům rozkladu a zmatku, kazisvětům v duši i těle. Na SLOVO couvají. Musejí zpátky s tím, co pobrali, co maří: Mrtví přicházejí k sobě, vlastním očím nevěříš. Připlahočí se a přilezou a vírou v něho odcházejí domů zdraví. Odkud to má? „Sám od sebe nemluvím...Otec ve mně přebývá, vidí do toho a jedná.“ (J 14,10) „Říkejte: Otče náš...tvé je království...“ Tvrdí, že se přiblížilo. Vrchnost tomu slavobrány stavět nebude. Kde to žiješ, Ježíši? Sotva ses narodil, starý ukrutník tě málem dostal a čtvrtáci po něm nejsou o nic lepší: „Jana jsem já sťal, a co je tenhle zač?!“ chvástá se šelma Antipas (L 9,9; 13,31.32.). Pilátových neobřezanců všude spousty, a ty pořád: „Věř tomu Izraeli, kraluje Bůh tvůj… a že časy se mění: Co se ti, člověče, zdálo daleko, je tu teď pro tebe zblízka. Obrať se, udělej tomu místo. Změň život od pokrytectví k PRAVDĚ, od povrchnosti a mělkosti do hloubky! Ne oběti, ale milosrdenství! Ne co jíš (košer-nekošer), ale čím srdce přetéká a z převrácené mysli vychází, to k smrti poskvrňuje...“ Učitelé se mračí a kněze štve, že s ním v polích je to prý víc než chrám, a rostou zástupy těch, co jim vrtá hlavou, jak je všechno jinak. Galilejské dubové palice si to vzali osobně a táhnou s tím krajem, změnit člověka, změnit svět... Pár bezvýznamných rybářů se kvůli němu znemožní a zavřou krám. Co jim slíbil? Na co je nachytal? Kdo ho nastrčil a kdo to platí? Neviditelná lobby pod heslem „Otec“? Představenstvo je z něj nervózní. Což o ty řeči. Hned o zrní a kvasu, o vinici, o poli, ovcích a o stromu fíkovém atd. V politice se s tím nechytá. Kdepak království, Ježíši! Vesnici nezapře, ale u chudáků, lidí země, to zabírá. Ulevuje jim od posedlostí, léčí, ďábly vymítá. Timeův syn od malička slepý z čista jasna vidí a náčelník odírajících nás celníků? To si nechte vyprávět. Od setkání s ním není Zacheus při smyslech. Teď rozdává ze svého a vrací, oč koho ošidil...Svět je vzhůru nohama: Kulhaví chodí, malomocní se čistí a pro chudé má, že s nimi počítá. Pochopitelně to synagogy neberou. Radní nad tím krčí rameny: „Mesiáš z Nazaretu? K smíchu! Ďáblem ďábly vymítá. Uzdraví tělo, aby zatratil duši. Komu to myslí, jde od toho dál. Srocuje ty, které jsme odepsali. Ohýbá Zákon a na to dojede. Otcem volá toho Požehnaného, jakoby jedna ruka s ním. Dolož to, Mistře! Prokaž se znamením z nebe, nazaretský tesaři! Přitesáváš si kůl, na kterém tě pověsí...


109

Kdo se tě zastane Ježíši? Je vskutku užitečné, aby za všecky jeden umřel, Kaifáši?! (J 11,50; 18,14) Od toho pátku všichni jsme od krve... Tak zmizel z ulic Jeruzaléma a galilejských polních cest, ale všude je ho plno: Chleba duším hladovým zhůry sestupujícího a té krve jeho Nové Smlouvy. Setba jeho dobrodiní klíčí a hledá si cestu mezi lidi. Co si šeptali s obavou v pokojích, už vykřikují na střechách. Včera jim pomohl na nohy a dneska běží. Včera slepí, teď do toho vidí. Včera malomyslní, dneska duchaplní tváří v tvář tisícům a tisícům, kteří o to stojí slyšet, že ten Galilejský vstal z mrtvých a Duchem mocně nablízku je potkává a všecky volá, zve k slavnému pochodu na hostinu toho království. Padají pevnosti holých fakt obezděné řečmi o mýtech a legendách (Mt 28,13). Lidem svítá. Nadějí a vírou se chápu PRAVDY Pána klíčů vší skutečnosti zjevné i skryté, peklu a smrti navzdory. Kde On otvírá, žádný nezavírá (Zj 3,7). Avšak běda, když zavře... Je to jinak, než když zabedněn sis zavřel sám anebo sám ses ztratil. Sám proti sobě to vždycky ještě zkus. S prosíkem tluč a hledej, ale kde On zavře, tam se ozývá jen: „Neznám vás. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti...“ (Mt 7,23; 25,12; Ř 1,18). Bůh však si nelibuje ve smrti bezbožníka, ale aby se odvrátil od své zlé cesty a živ byl (Ez 33,11; 18,23.32.; Iz 55,7). Tak otřásl smrtihlavem z Tarzu, když to všecko o Ukřižovaném vyzvěděl od těch, které týral a hubil (Gal 1, 13.14). Mocí Vzkříšeného byli silnější v jeho zákonickém svědomí proti němu (Ř 7,12-14). Silnější a silnější, až ho porazil do prachu damašské cesty (Sk 9,4) a smrtonoše učinil vykladačem smrti a z ní vzešlého ŽIVOTA. Služebníkem SLOVA kříže Kristova a moci Boží k spasení každému věřícímu. Zahradníkem a správcem mohutnícího stromu s hnízdy ptactva ve větvích, jemuž se podobá Boží království (Mt 13,32). Jako zvíře, hledající na spálené stepi, vídal prorok člověka pachtícího se s hmotou ve vleku tělesných žádostí (Jk 1,14; Ř 7,5), doufajícího v dílo svých rukou: „Popelem se pase takový. Svedené srdce ho sklání, aby nemohl osvobodit svou duši, ani si položit otázku, zda se ve svých předsevzetích nemýlí.“ (Iz 44,20) Kristovo evangelium je svědectví o bolesti Boží LÁSKY (1.J 4,9.10.), s níž v té vyprahlosti tvoří z červů popela světem nemilovaná stvoření

110


odjinud (J 17,14; Mt 10,22; 24,29). Vyrušují a zneklidňují nepochopitelným zájmem o nevykazatelnou skutečnost Kristovu a Boží (Kol 3,1 ), kde přece lidské většině stačí: „Rozmnož se a buď tu o trochu déle, ještě chvilku pobuď na návštěvě v tomto úžasném světě, který je z pětasedmdesáti procent (vlastně z 96%) ukryt v neznámu možná nepoznatelném.“ (Ondřej Neff, „Poslední slovo“ LN 10.10.2011 ). „Na viditelnou hmotu včetně všech planet, hvězd, galaxií, mezihvězdného prachu a plynu připadají pouhá čtyři procenta.“ (Eva Vlčková, „Vesmír je nekonečný“, LN 12.10.2011 ). „Jsme hosté a příchozí na zemi“ (Žd 11,13). Nikoli však dílem náhody v temné nepoznatelné cizině. „ON učinil nás, ne my sami sebe“ (Ž 100,3), vyhodnocujeme zkušenost své víry. „Jsme příchozí a podruzi u tebe, Hospodine, jako všichni otcové naši“ (Ž 39,13). „Neukrývej před námi svá přikázání, svá ustanovení, své soudy“ (Ž 119,19. 23.149. ). Amen.

Podzim 2011 v Luhu nad Morání

s.j.h.


1 8. Amen, amen pravím vám: Kdož nevchází dveřmi do ovčince ovcí, ale vchází jinudy, ten zloděj jest a lotr. Ale kdož vchází dveřmi, pastýř jest ovcí. Tomuť vrátný otvírá, a ovce hlas jeho slyší, a on svých vlastních ovec ze jména povolává, a vyvodí je. A jakž ovce své vlastní vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním; nebo znají hlas jeho. Cizího pak nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho; nebo neznají hlasu cizích. To podobenství pověděl jim Ježíš, ale oni nevěděli, co by to bylo, což jim mluvil. Tedy opět řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že já jsem dvéře ovcí. Všickni, kolikž jich koli přede mnou přišlo, zloději jsou a lotři, ale neslyšely jich ovce. Já jsem dvéře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne. Zloděj nepřichází, než aby kradl a mordoval a hubil; já jsem přišel, aby život měly, a hojně měly. Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce. Ale nájemník a ten, kterýž není pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, i opouští ovce i utíká, a vlk lapá a rozhání ovce. Nájemník pak utíká; nebo nájemník jest, a nemá péče o ovce. Já jsem ten dobrý pastýř, a známť své, a znajíť mne mé. Jakož mne zná Otec, a já znám Otce, a duši svou pokládám za ovce. A mámť i jiné ovce, kteréž nejsou z tohoto ovčince. I tyť musím přivesti; nebo hlas můj slyšeti budou. A budeť jeden ovčinec a jeden pastýř. Protož mne Otec miluje, že já pokládám duši svou, abych ji zase vzal. Nižádnýť jí nebéře ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe. Mám moc položiti ji, a mám moc zase vzíti ji. To přikázaní vzal jsem od Otce svého. J 10,1-18 J 10,19-31 Tedy stala se opět různice mezi Židy pro ty řeči. A pravili mnozí z nich: Ďábelství má a blázní. Co ho posloucháte? Jiní pravili: Tato slova nejsou ďábelství majícího. Zdaliž ďábelství může slepých oči otvírati? Bylo pak posvícení v Jeruzalémě, a zima byla. I procházel se Ježíš v chrámě po síňci Šalomounově. Tedy obstoupili jej Židé, a řekli jemu: Dokudž duši naši držíš: Jestliže jsi ty Kristus, pověz nám zjevně. Odpověděl jim Ježíš: Pověděl jsem vám, a nevěříte. Skutkové, kteréž já činím ve jménu Otce svého, tiť svědectví vydávají o mně. Ale vy nevěříte, nebo nejste z ovcí mých, jakož jsem vám pověděl. Ovceť mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne. A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. Otec můj, kterýž mi je dal, větší jest nade všecky, a žádnýť jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého. Já a Otec jedno jsme. Tedy zchápali opět kamení Židé, aby jej kamenovali.

Dveřník: J 1 0,1 -1 8; J 1 0,1 9-31

113

DVEŘNÍK Od nepaměti se člověk srovnává s němou tváří. Odpozorované chování a vlastnosti zvířat užívá k výpovědím o sobě. Zvířecí bajka je významným druhem výchovné (didaktické) literatury: Jednoduchým vyprávěním ze života zvířat ztělesňujících typy lidské povahy jinotajně (alegoricky) míří bajka k mravnímu nebo praktickému poučení. Autor jejich snad vůbec prvního souboru z 6.st.př.Kr., nevzhledný hrbáč Aisopos (Ezop), žijící v otroctví na ostrově Samu v Egejském moři, dosáhl svým důvtipem a moudrostí osvobození, zcestoval tehdejší svět a zahynul prý rukou závistivých delfských kněží, kteří ho obvinili ze svatokrádeže a svrhli ze skály. I jazyk Bible mnohdy vypovídá o člověku přirovnáními ze světa zvířat, a zvířecími metaforami dokonce znázorňuje i počínání Boží: „Brky svými přikryje tě a pod křídly jeho bezpečen budeš,“ říká např. žalmista tomu, kdo bydlí ve skrýši Nejvyššího (Ž 91,4). „Jako orlice ponouká orličátka, sedí na mladých svých, roztahuje svá křídla a nosí je na nich, tak činil Hospodin svému lidu“ (5.M 32,11), čteme v Mojžíšově písni a vybaví se nám Ježíšův nářek nad Jeruzalémem: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvá dítka, jako slepice shromažďuje svá kuřátka pod křídla, a nechtěli jste“ (Mt 23,37). Nakonec před stolicí své velebnosti shromáždí národy a „rozdělí jedny od druhých jako pastýř ovce od kozlů“ (Mt 25,32). Četli jsme, jak Ježíš ezopským jazykem mluví o těch, které mu Otec dal. Jeho posluchači (učedníci) chápou zprvu jen základní významovou vrstvu a připadá jim jaksi nesoběstačná. Uniká jim proč to Mistr říká: „Nevěděli, co by to bylo, co jim mluvil“ (J 10,6), když začal o ničemných vetřelcích, kteří do ovčince ovcí nevstupují dveřmi, zpravidla střeženými, ale vnikají jinudy. Narušují ochranu ovčince, což je usvědčuje. Jsou to zloději a lotři. To je první obraz. Posluchači odkojení Biblí, jako Židé v té době Zákonem a proroky, ovšem znají širší, zde přímo nevyslovenou skutečnost a vybavují si: „Hospodin je můj pastýř“, a že jsou ovcemi jeho pastvy ze

114


žalmů 23, 79, 95, 100 aj. O škůdcích stáda, kteří pasou sami sebe, vědí z Ezechiele (34) a jiných proroctví (Zch 11 ; Jer 10, 23, 50). Kdo vchází dveřmi a ovce se k němu hlásí, je pastýř, jemuž ovce patří, říká Ježíš. Zdá se to samozřejmé: a přece jak chápat v utajené avšak podstatné vrstvě významů tohle jeho poznávací znamení: otevřené dveře a zájem ovcí? „Vrátný mu otvírá, ovce slyší jeho hlas a jdou za ním,…“ Jak identifikovat dveře a dveřníka, který povolanému otvírá, abychom podle toho jednoznačně rozeznali pastýře od vetřelců? Přenesený nepřímý význam Ježíšova podobenství zůstává učedníkům skryt. Tváří se nechápavě a následuje překvapivé vysvětlení: „Já jsem dveře ovcí…“ (v.9.) Ty dveře, které vrátný otvírá jednak pastýři, jednak ovcím? Ale vždyť vzápětí řekne: „Já jsem ten dobrý pastýř…“ (v.11.) ve dveřích. Jsem dveřmi k pravé skutečnosti: Jsem naplněním Zákona a otevřením Písem. Slova, která mluvím, nemluvím sám od sebe. Otec ve mně přebývaje, ON činí skutky (J 14,10). Bůh Duch jest (J 4,24) a Duch otvírá skrze mne přístup ke spáse. Skrze mne otvírá vcházejícím dovnitř, do shromáždění ovcí i vycházejícím ven ke zvěřinci tohoto světa, k těm, kteří nejsou z mých ovcí (v.26.). Duch svatý otvírá, takže hledajíce tam i onde, ve shromáždění i ve světě, se mnou duchovní pastvu naleznou. Pastýř vede stádo na dobrou pastvu, ale sousta si ovce hledají samy. Sousta Boží pastvy, toho pokrmu, který zůstává k životu věčnému (J 6,27). O ten pracujte, povzbuzuje nás Ježíš, k životu, kterým je poznání Otce, jediného pravého Boha a toho, kterého ON poslal, Ježíše Krista (J 17,3). Vidíme, že ovcí tohoto podobenství je míněn vnitřní duchovní člověk v nás. O jeho prosperitě, obživě, růstu a vzdělání se zde mluví. O tom, co nás živí k věčnému bytí s Bohem. V tom smyslu apoštol radí: „Upřímně se majíce v lásce, rosťme všemožně v toho, který je hlava, totiž v Krista“ (Ef 4,15). Mluví o „vykrmení slovy víry a pravého učení“ (1.Tim 4,6). Jsem dveřmi k tajemství Otcova království, říká Ježíš. Jsem Duch PRAVDY, Duch utěšitel, který vám otvírá jednak k naději toho, co přijde, ale konečně i Písma dávných vidoucích a hledačů tohoto mesiášského otevření. Vzpomeňme Mojžíše a Eliáše na svaté hoře setkání a Ježíšova proměnění (Lk 9,30.31.), nebo na povelikonoční poutníky do Emauz: Zdali srdce naše v nás nehořelo, když mluvil nám na cestě a otvíral nám Písma? (Lk 24,32). Já jsem v těch dveřích dobrý pastýř a vrátný Duch svatý mi k těm „Aj, dnové jdou, v nichž řeknou: Blahoslavené neplodné... Tehdy začnou říkat horám: Padněte na nás...“ Lk 23,29.30.

116


mým otvírá. Mám důvěru svých ovcí uprostřed zvěřince tohoto světa, odkud se jinudy o své újmě a na svůj vrub vlichocují cizí často v atraktivních převlecích, jimž vrátný neotvírá. Strůjci duchovního chřadnutí, ovečkožrouti a škůdci. Dobrý pastýř se věnuje svým ovcím, i když jde o život. „Proto mne Otec miluje (říká). ON mi je dal a následují mne do hojnějšího věčného života s ním. V jeho a mojí ruce jsou v bezpečí. Jsem dveře ovcí. Důvěrně každou oslovuji jménem. Ezopovsky řečeno vískám je v kožichu a hladím. Máme osobní kontakt. Je jim se mnou dobře, jak se do všeho pouštějí skrze mne u vědomí, že se beze mne neobejdou“ (J 15,6). Amen V Luhu nad Morání, ke Dni reformace 2011

s.j.h.


1 9. „Dám vám srdce nové a ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité. Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili a soudů mých si hleděli a činili je.“ Ez 36,26.27. Jk 1,13-18 Žádný, když bývá pokoušín, neříkej, že by od Boha pokoušín byl; neboť Bůh nemůže pokoušín býti ve zlém, aniž také on koho pokouší. Ale jeden každý pokoušín bývá, od svých vlastních žádostí jsa zachvacován a oklamáván. Potom žádost když počne, porodí hřích, hřích pak vykonaný zplozuje smrt. Nebluďtež, bratří moji milí. Všeliké dání dobré a každý dar dokonalý shůry jest sstupující od Otce světel, u něhož není proměnění, ani pro obrácení se jinam zastínění. On proto, že chtěl, zplodil nás slovem pravdy, k tomu, abychom byli prvotiny nějaké stvoření jeho. Mt 13,9-17 Kdo má uši k slyšení, slyš. Tedy přistoupivše učedlníci, řekli jemu: Proč jim v podobenstvích mluvíš? On pak odpověděv, řekl jim: Proto že vám dáno jest znáti tajemství království nebeského, ale jim není dáno. Nebo kdož má, dáno bude jemu, a rozhojníť se; ale kdož nemá, i to, což má, bude od něho odjato. Protoť v podobenstvích mluvím jim, že vidouce, nevidí, a slyšíce, neslyší, ani rozumějí. A plní se na nich proroctví Izaiáše, řkoucí: Slyšením slyšeti budete, ale nesrozumíte; a hledíce, hleděti budete, a nepoznáte. Nebo ztučnělo srdce lidu tohoto, a ušima těžce slyšeli, a oči své zamhouřili, aby někdy neviděli očima, a ušima neslyšeli, a srdcem nesrozuměli, a neobrátili se, abych jich neuzdravil. Ale oči vaše blahoslavené, že vidí, i uši vaše, že slyší. Amen zajisté pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví žádali viděti to, co vidíte, ale neviděli, a slyšeti to, což slyšíte, ale neslyšeli.

Trestání?: Jk 1 ,1 3-1 8; Mt 1 3,9-1 7

119

TRESTÁNÍ? Ve výpravném evangelikálním časopisu Brána (11/2011) nabízí právník, Daniel Macek, zajímavou představu: „Trestní řízení Boží“ odhalující náš hřích v plné nahotě a obhajobu hříšníků spočívající v tom, že Ježíš si sedá na lavici obžalovaných namísto nás. „Boží trestní řízení a jeho milý jednorozený na lavici obžalovaných.“ Pokusme se tuhle metaforu ze soudnictví biblicky ohledat. V evangeliích čteme o trestním řízení vedeném veleknězem a římským místodržícím v hrdelní při proti Ježíši z Nazaretu: „Synem Božím se činil. My Zákon máme a podle Zákona našeho má zemřít, protože člověk jsa, dělá se Bohem...“ Všichni přece víme, jak má Mesiáš vypadat. Tento se rouhá, hoden je smrti (J 10, 33; 19, 7; Mk 14, 61 -64). Po způsobu mocností tohoto světa ho ztrestali jako jednoho z bezpočtu jiných. Pověsili na kříž mezi kříži v duchu toho, který dělá v synech vzpoury (Ef 2,2; 1.K 2,8). V intencích odvěkého sudiče a žalobníka (Zj 12,9) tahajícího za nitky a postrkujícího aktéry své aktuální inscenace, tentokrát Kaifáše, Annáše, Jidáše, Piláta... Lhář od počátku a vražedník, v němž zbla pravdy není (J 8,44). To on je tu bezesporu při díle proti Synu i Otci. Jeho je to hodina a moc temnosti (Lk 22,53), kdy Otec, LÁSKA, slyší Syna, s ním trpí na lavici obžalovaných, slyší jeho ponížené prosby s velikým křikem a slzami, a vyslýchá ho v tom strachu. Silou vidění a poznání je u toho. Vůlí, aby své svědectví PRAVDĚ člověk Ježíš vydržel; aby obstál, připraven duchem, leč nemocného těla (Mt 26,41), na znamení, že lidi ho zahrnuli s nešlechetnými, a utrápili k smrti svým hříchem, hříchem mnohých (Žd 5, 7; Iz 53, 6.12; J 17, 25; 12, 50) v čase lhářů. Odtud apoštolská opatrnost v pojmosloví tohoto světa a výhrady vůči slovům, jimiž mluvíme o zkušenostech svých smyslů. Boží věci je přesahují a vyučuje jim Duch svatý slovy, jimž přivlastňuje významy a obsahy duchovní, tělesnému člověku cizí a nepřijatelné (1.K 2,6-14). Jejich výklad nezáleží na rozumu (2.P 1,20), ale vírou na moci Boží (1.K 2,5). „Dal jsem jim tvé slovo, Otče,“ modlí se Pán Ježíš před smrtí,

1 20


„a svět je nenáviděl... Posvěť je ve své PRAVDĚ. Tvé slovo je PRAVDA.“ (J 17,14.17). Jakkoli Pána Boha zaměstnáváme svými hříchy a obtěžujeme nepravostmi, už prorok ví, že jeho řízení s námi není trestní, ale člověka proměňující (Iz 43,24.25; Jer 31,33; Ez 11,19; 36,25-28). Jak je koná vzhledem k tomu, čeho jsme zjevně schopni vůči jeho dobrodinci na Golgotě? Jak právě tím chce člověka, dosud drženého na uzdě strachu z trestu, změnit? Znamení, které vztyčil Mojžíš k životu, a které Pán Ježíš, jako stín budoucích věcí připomíná (J 3,14), musel tenkrát v poušti smrtí ohrožený člověk spatřit, aby přežil (4.M 21,8.9.). Jak se stane, že zrakem, jímž jsme zvyklí pozorovat sami sebe, pojednou Krista, mezi námi ukřižovaného, spatříme k životu? Že k němu vzhlédneme ze své marnosti a smrti vzkříšeni k smysluplnosti života a naději? „MILOSTÍ Boží jsem to, co jsem,“ říká apoštol. A jinde: „Podle MILOSTI sobě dané, základ jsem založil poznáním, že trestanec Ježíš je Kristus.“ Těší se na návštěvu křesťanů, aby jim udělil částku nějakou MILOSTI duchovní k jejich potvrzení... Milost, slovo, jemuž svět rozumí jako prominutí trestu, tady zřejmě znamená něco jiného. Je mu na základě jedinečné duchovní zkušenosti přivlastněn význam spasitelného poznání, o které je apoštol hotov se rozdělit. MILOST Boží je dar očí k vidění, uší k slyšení a chápavého srdce (Mt 13,16; 1.K 3,10; Ř 6,23; J 17,3), jemuž se to znamení nad světem, znamení naší převrácenosti a Božího východiska stává klíčem k sebepoznání a dle Pavla k sebeznechucení až k smrti (Ř 7,6). Ze Zákona mrtví pak vírou ve vzkříšeného Pána procitáme k životu. Bůh tuhle velkopáteční obludnost v nás, ano, v nás obyčejných slušných lidech (obludnost, o které mimochodem rozjímá např. Z. Bauman v knize Modernita a holokaust) přemáhá vzkříšením Syna mezi námi utýraného. Darem MILOSTI světla k pravému pokání z mrtvých vstáváme s Kristem, k bytí s ním a v něm v novotě života (Ř 6,4; Kol 3,1 ; 2.K 5,17). Jde o osobní událost. Zázrak, který je podstatou Pavlova evangelia: duchovní probuzení, znovuzrození, nové stvoření vykoupením; vytěsněním jáství a Bohu vzdorující svévole Kristem v nás, tou nadějí slávy (Kol 1,27). Změna jíž Stvořitel svoje odcizené stvoření přivádí k sobě, k bytí s ním na věky (J 3,16 aj.). Trestní řízení ve světě končívá kompetentním rozhodnutím o vině a trestu, jímž se soudy snaží spravedlivě učinit zadost zákonem kodifi-

1 21

Trestání?: Jk 1 ,1 3-1 8; Mt 1 3,9-1 7

kovanému právu. O jejich trestající spravedlnosti se říká, že drží váhy (patrně na to minulé) a meč (jako nástroj toho, co přijde) a že je slepá (ve smyslu nezaujatosti „každému, co jeho jest, padni komu padni“). Přikázání Otce je život věčný (J 12,50) a tomu Zákonu činí zadost i jeho spravedlnost, pochopitelně bez těchto rekvizit. Soud, o kterém mluví Pán Ježíš, spočívá v tom, že člověk milostivé Boží řízení ke změně odmítne (J 3,19). Před světlem jeho MILOSTI uhne, protože doufá, že potmě leccos schová a se svými přešlapy se spíše nenápadně ztratí. Soud je, že pak netrefíš. Ztracen ve tmě sám sebe soudíš i trestáš. Ozvi se konečně. Ještě tě hledá. Ještě přijímá do společnosti s ručením neomezeným cesty, pravdy a života. Avšak do času, protože uložil DEN. Hvězdnou hodinu rozeznání a rozdělení všech lidí. Ty ve tmě vidí prorok, že toho DNE budou jako strniště vůči peci hořící. Zatímco světlem Boží MILOSTI, v Kristu adaptovaným a změněným, vzejde ten DEN úsvitem slunce spravedlnosti se zdravím na svých paprscích (Mal 4,1. 2. ; Sk 17,31.; Mt 25,31.32.). Amen.

V Luhu nad Morání, Neděle věčnosti 2011

s.j.h.


20. „Víme, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsme v tom pravém i v Synu jeho, Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a život věčný“ 1.J 5,20

Mt 25 Tehdy podobno bude království nebeské desíti pannám, kteréžto vzavše lampy své, vyšly proti ženichovi. Pět pak z nich bylo opatrných, a pět bláznivých. Ty bláznivé vzavše lampy své, nevzaly s sebou oleje. Opatrné pak vzaly olej v nádobkách svých s lampami svými. A když prodlíval ženich, zdřímaly všecky a zesnuly. O půlnoci pak stal se křik: Aj, ženich jde, vyjděte proti němu. Tedy vstaly všecky ty panny, a ozdobily lampy své. Bláznivé pak opatrným řekly: Udělte nám oleje svého, nebo lampy naše hasnou. I odpověděly ty opatrné, řkouce: Aby se snad nám i vám nenedostalo. Jděte raději k prodavačům, a kupte sobě. A když odešly kupovati, přišel ženich, a které hotovy byly, vešly s ním na svadbu. I zavříny jsou dvéře. Potom pak přišly i ty druhé panny, řkouce: Pane, pane, otevři nám. A on odpověděv, řekl: Amen, pravím vám, neznámť vás. Bdětež tedy; nevíte zajisté dne ani hodiny, v kterou Syn člověka přijde. Nebo jako člověk vycházeje na cestu, povolal služebníků svých, a poručil jim statek svůj. I dal jednomu pět hřiven, jinému pak dvě, a jinému jednu, každému podlé možnosti jeho, i odšel hned na cestu. Odšed pak ten, kterýž vzal pět hřiven, těžel jimi, i vydělal jiných pět hřiven. Též i ten, kterýž dvě, získal i on jiné dvě. Ale ten, kterýž vzal jednu, odšed, zakopal ji v zemi, a skryl peníze pána svého. Po mnohém pak času přišel pán těch služebníků, i činil s nimi počet. A přistoupiv ten, kterýž byl pět hřiven vzal, podal jiných pět hřiven, řka: Pane, pět hřiven dal jsi mi, aj, jiných pět hřiven získal jsem jimi. I řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého. Přistoupiv pak ten, kterýž byl dvě hřivně vzal, dí: Pane, dvě hřivně jsi mi dal, aj, jiné dvě hřivně získal jsem jimi. Řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého. Přistoupiv pak i ten, kterýž vzal jednu hřivnu, řekl: Pane, věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozsíval, a zbíraje, kde jsi nerozsypal. I boje se, odšel jsem a skryl hřivnu tvou v zemi. Aj, teď máš, což tvého jest. A odpovídaje pán jeho, řekl mu: Služebníče zlý a lenivý, věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozsíval, a zbírám, kdež jsem nerozsypal. Protož měl jsi ty peníze mé dáti penězoměncům, a já přijda, byl bych vzal, což jest mého, s požitkem. Nu vezmětež od něho tu hřivnu, a dejte tomu, kterýž má deset hřiven. (Nebo každému majícímu bude dáno, a bude více míti, od nemajícího pak i to, což má, bude odjato.) A toho neužitečného služebníka uvrzte do těch temností zevnitřních. Tamť

Triptych o konci světa: 1 J 5,20; Mt 25

1 23

bude pláč a škřipení zubů. Když pak přijde Syn člověka v slávě své, a všickni svatí andělé s ním, tedy se posadí na trůnu velebnosti své, a shromážděni budou před něj všickni národové. I rozdělí je na různo, jedny od druhých, tak jako pastýř odděluje ovce od kozlů. A postaví ovce zajisté na pravici své, kozly pak na levici. Tedy dí Král těm, kteříž na pravici jeho budou: Poďtež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa. Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne; nah, a přioděli jste mne; nemocen jsem byl, a navštívili jste mne; v žaláři jsem seděl, a přicházeli jste ke mně. Tedy odpovědí jemu spravedliví, řkouce: Pane, kdy jsme tě vídali lačného, a krmili jsme, neb žíznivého, a dávaliť jsme píti? Aneb kdy jsme tě viděli hostě, a přijali jsme, neb nahého, a přioděli jsme? Aneb kdy jsme tě viděli nemocného neb v žaláři, a přicházeli jsme k tobě? A odpovídaje Král, dí jim: Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili. Potom i těm na levici dí: Jděte ode mne zlořečení do ohně věčného, kterýž jest připraven ďáblu i andělům jeho. Neboť jsem lačněl, a nedali jste mi jísti; žíznil jsem, a nedali jste mi píti; Hostem jsem byl, a nepřijali jste mne; nah, a neodívali jste mne; nemocen a v žaláři, a nenavštívili jste mne. Tedy odpovědí jemu i oni, řkouce: Pane, kdy jsme tebe vídali lačného, neb žíznivého, neb hostě, neb nahého, neb nemocného, aneb v žaláři, a neposloužili jsme tobě? Tedy odpoví jim, řka: Amen pravím vám: Čehož jste koli nečinili jednomu z nejmenších těchto, ani mně jste nečinili. I půjdou tito do trápení věčného, ale spravedliví do života věčného.

TRIPTYCH O KONCI SVĚTA Kam to povede? Jak dál pokročí Boží kralování? Představením o třech dějstvích, uzavírá Ježíš, podle sepsání svatého Matouše, svá kázání evangelia toho království, s nímž před časem vyšel od Janova křtu do Galileje (Mt 4,17). Jakou má budoucnost při apokalypse, při skonání světa, které předpověděl v předchozí kapitole? „Bděte!“ opakuje svým židovským posluchačům, „protože nevíte kdy, v kterou hodinu... Ještě krátce je s vámi světlo. Choďte, pracujte na své životní orientaci, ať vás tma nepřekvapí, ať vás nezachvátí v bezradnosti kudy kam“ (J 12,35,36). „Bděte!“ (Mt 24,42) je rámec hned prvního obrazu, ačkoli vzápětí nechává vypravěč všecko únavou usnout. Úvod – expozice dramatu je protahující se čekání, vyhlížení, těšení se na slavnost, na svatební veselí. Ovšem nejen na ovace, které s příchodem ženicha propuknou.

1 24


Mnohem osobnější, intimnější je touha čekající nevěsty (Zj 22,17), slíbený happyend, toho čekání: radostné objetí, nádhera štěstí být s ním. Deset panen na scéně představuje spíš než učesanou stafáž tleskajících družiček nebo smluvený či dokonce najatý doprovod, proroky a apoštoly předjímanou Beránkovu nevěstu (Zj 21,2; J 3,29). Ježíš ji prorocky vidí jako shluk bytostně zaujatých vdavekchtivých panen, jak berou své lampy a jdou vstříc královskému ženichovi. Svítí si na cestu, ovšem, ale především ať na ně vidí vytoužený... Proto přece ošetřuje každá své světlo. Hned zkraje se tu už ale krčí zárodek kolize toho natěšeného společenství královy lásky: Přemýšlivější z jeho ctitelek si předvídavě berou sebou do zásoby to, čím si svítí, zatímco ty trochu do větru jdou nalehko. Spíš si vezmou parádu do vlasů, na krk něco šik a tak... Koho by napadlo, že si dá ženich tak nemožně na čas. Kdo ví, co s ním je a jak to vlastně myslel? Už se tomu ani věřit nechce. Štěbetání utichá, usnuly všechny. Když vtom nad polehávající ekumenou spáčů se ozývá: „Vzhůru, děvčata, stálo to za to! Ženich jde!“ V radostném zmatku toho překvapení zazáří lampy. Lampy staré nezahanbující naděje, paměť dávných zaslíbení. Tváře se rozjasní láskou rozlitou v srdcích skrze svatého Ducha... (Ř 5,5) Proč ale oči některých nesvítí (Mt 6,22)? Odkud ty stíny? Myslely, že přece vědí co a jak, a že to tak stačí. Když vanul Duch MILOSTI k vidění a slyšení a ke změně srdce, ten průvan jim nevoněl. Šlo to mimo ně... Že by tím nevratně navždy rozhodly a přivodily si tuhle už neřešitelnou, nezhojitelnou krizi? Čekaly ho jinak a jindy. Nestíhají. Bezradné nad hlušinou svých zdání a zbožných představ, trochu mu zazlívají ten převoz a vytržení z pohodové dřímoty, ale budiž, tedy vzhůru! Přes vnitřní své skrupule a zábrany, jestli to snad není přepjatá výstřednost či sen, jdou k prodavačům..., improvizují a po peripetii nákupní horečky na trhu duchovna končí u svých zavřených dveří: „Pane, Pane, otevři nám,“ vlastně ani nevědí, co chtějí. Z klece té neznámosti už cesta nevede. Katastrofou je ženichovo: „Neznám vás“. Už vždycky jen nicování bez něho. Opona padá a Pán Ježíš říká: „Nebo taky takhle.“ Mění scénu a na tentýž námět: „Budoucnost Božího království“ staví před oči nový obraz: Na scéně čilý ruch. Ani stopy po ospalosti protagonistů z prvního dějství. Domácí pán se chystá na dalekou cestu a svěřuje služebníkům domácnost.

Triptych o konci světa: 1 J 5,20; Mt 25

1 25

K dychtivému zájmu lásky nevěsty, s níž měla prve vyhlížet ženicha, připojuje teď Ježíš neméně významnou a nepostradatelnou ctižádost účastníků nebeského království: Zájem o jeho prosperitu a vědomí odpovědnosti. Pánova důvěra zakládá vědomí závazku a povinností, ale nejen to. Už tady se uplatňuje klíčový fortel: Nejen v duchu služby k bázni ale v zaujetí o dědictví Duchem synovství (Ř 8,15-17). Nepřeslechnutelný je vlastnický vztah Božích dětí. Tihle dělníci hospodáře a krále dělají pro sebe: „Tu jednu plonkovou hřivnu přidejte tomu, který jich má deset.“ MÁ! Ne že prostě spokojenému zaměstnavateli odevzdal výtěžek jeho investice. Tady platí: Majícímu bude dáno a rozhojní se. Otec se raduje z tvého úspěchu, křesťane. Jde o něco tvého. Rosteš tedy ve známosti Otce a Syna v Duchu svatém? Svědčíš o Kristu? Duchovně tím investuješ a podnikáš ve svém. Dobrovolně, nadšeně, svobodně a s radostí dáváš do oběhu svěřené hodnoty ve vlastním svém zájmu, nad málem věrný. Docela jinak se k tomu staví ten s jednou hřivnou. Pracuje jaksi ve mzdě jako na cizím, aby se nepřetrh‘. Zná svá práva, ale „Ducha Kristova nemá,“ řekl by apoštol (Ř 8,9). Radši se do ničeho moc nehrne: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“ Věc Páně není jeho vlastní: „Tady máš, Pane, co je tvé... Stačí. Co bys ještě nechtěl, že.“ Je mimo, mimoběžný od začátku a tudíž bez účasti na Pánově radosti. A přitom to myslel tak dobře, naříká venku a skřípe zuby. Prostě to nechápe... Opona padá. V závěrečném dějství představení Božího království pojednává Pán Ježíš globalizaci věčného panství Syna člověka a planetární rozměr jeho panství, které se neruší (Dan 7,14.27). Přijde ve své slávě s anděly svatými neboli se suitou svého poselstva, s družinou nejmenších svých bratří (Mt 10,42; Mk 9,41; J 13,20; Lk 10,16). Když se ujme svrchovanosti a moci, neboli usedne na trůn své velebnosti, učiní tento „lid svatých výsostí“ (jak čteme u proroka Daniele) ukazatelem duchovního stavu národů. Na obrazovkách a displejích jejich vědomí se v té chvíli objeví prostý test, a lidstvo nedokáže myslet na nic jiného, než jak na tom jsou ve vztahu k jeho bratřím. K těmto jeho přehlíženým věrozvěstům a poslům, poníženým, nepatrným až k neviditelnosti. Tehdy, už bez opravných možností, poznají jedni své předpoklady a druzí nezpůsobilosti. Tehdy zrealizují svoji takto rozeznanou někdejší volbu a z ní plynoucí dispozici: Jedni se pustí k životu, druzí nastoupí svou cestu k trápení.

1 26


„Když dokončil Ježíš všecky tyto řeči, řekl učedníkům: Jak víte, za dva dny budou velikonoce. Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován...“ (Mt 26,1.2.) Modleme se: Pane náš, děkujeme za tento čas usebrání a MILOSTI. Děkujeme za tvé slovo. Dej ať porozumíme, žes je pověděl v těžké chvíli se smrtelnou vážností. Amen.

V Luhu nad Morání, 3. neděle adventní

s.j.h.


21. Neboť se nestydím za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu, Židu předně, potom i Řeku. Nebo spravedlnost Boží zjevuje se skrze ně z víry u víru, jakož psáno jest: Spravedlivý pak z víry živ bude. Zjevuje se zajisté hněv Boží s nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, pravdu Boží v nepravosti zadržujících. Ř 1,16-18

Pokus o odpověď: Ř 1 ,1 6-1 8

1 29

POKUS O ODPOVĚĎ Na titulní straně druhého letošního čísla KJ předkládá bratr Ivo Kraus k úvaze otázku „Co je spravedlnost?“ Vychází z Božího napomenutí: „Nebudete přijímati osoby v soudu“ (5.M 1,16.17.). „Nepřijmeš osoby chudého, aniž šanovati budeš osoby bohatého; spravedlivě souditi budeš bližního svého“ (3.M 19,15). Ne ovšem proto, že „zákon je zákon“, jak stojí v článku, ale: „Já jsem Hospodin.“ (Opakuje se jen v této kapitole šestnáckrát.) Jako „idealistické představy“ spravedlnosti, zmiňuje autor marná záslužnická, resp. rovnostářská stýskání a ptá se: „Existuje alespoň dokonalá spravedlnost Boží?“ Odpovídá si, „že na tomto světě jen částečně... Vše se děje z Hospodinovy vůle,“ a on nenaděluje všem stejně. (Že by sám soudce soudců nadržoval? Odstup to.) „Je tomu tak, protože tomu tak je od počátku světa“, soudí br. Kraus, „stále však zůstává otázka: Kde je tedy ta spravedlnost, po které člověk tolik touží? Ježíš nám říká ve svém podobenství O pšenici a koukolu, že dokud nenastane soudný den, žádná spravedlnost nebude.“ Otevřme tedy 13. kap. Mt o stavu nebeského království mezi námi (jehož spravedlnost mimochodem jest nám především hledati (Mt 6,33). Což ztrácí smysl, jestliže žádná není. Ověřuju si z Ježíšova výkladu, že „pole je tento svět, dobré símě jsou synové toho království, ale koukol synové toho zlostníka, a nepřítel, který jej rozsívá je ďábel. Sklizeň pak je skonání světa a ženci jsou andělé“ (Mt 13,38.39.). Spravedlnost toho království je nepochybně v existenci jeho synů (2.K 5,21). Že tu jsou, je smyslem toho pole a konec konců průběžně přispívá k jeho záchraně (srvn. v jaké souvislosti opakuje Hospodin „nezahladím“ 1.M 18). Ne vše se děje z Boží vůle. Mnohé je pohříchu dílem lidské svévole. Čas od času se vaříme ve vlastní šťávě. Bůh tak miluje svět, že věřící v Krista z toho zachraňuje, vysvobozuje a očišťuje, vede svým duchem k tomu synovství (J 3,16; Ř 8,14). Mezi řádky bratr Kraus připomněl, že „Zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se“ (J 1,17). Ano, „máme milost odpustit... nesoudit.“ Milost očí k vidění,

1 30


uší k slyšení a chápavé srdce ochotné ke spravedlnosti tady a teď, resp. k bytí s PRAVDOU (J 14,6; 15,4). Nejen k životu v pravdě podle Václava Havla ve shodě slov a činů, k jednání bez falše, pokrytectví a předstírání, v jednotě se sebou, ale zůstáváme v PRAVDĚ, která není z nás. Jeden každý sebe sama soudíme obžalováni a usvědčeni křížem z trápení a usmrcení věčného Božího dobrodince mezi námi. Nejsme už sami svoji (2.K 5,15). Mocí Ježíše Krista, vzkříšeného z mrtvých, nás Otec znovu tvoří, oživuje závdavkem Ducha a nadějí bytí s ním (1.P 1,3), k činění ovoce spravedlnosti. Bratr Kraus píše o Synu Božím, že „za spravedlnost nejen bojoval, nýbrž skrze svou obětovanou krev nad ní zvítězil.“ Obávám se, že autor článku nerozlišuje SPRAVEDLNOST Boží lásky zjevující se z víry pro víru („z víry k víře“ Jer. Bible, Ř 1,16.17.) od spravedlnosti tohoto světa, z níž svatý Duch PRAVDY svět obviňuje („prokazuje vinu světa co do spravedlnosti“ Jer. Bible, J 16,8.10.; Ř 1,18) a jejího žalobce přemáhá (Zj 12,10.11). Jde zjevně o dvojí význam téhož slova.

V Luhu nad Morání, 2.n. po sv. Zjevení Páně

s.j.h.


22. „Boha žádný nikdy nespatřil, ale milujeme-li jedni druhé, Bůh v nás přebývá a jeho LÁSKA dokonalá je v nás.“ 1.J 4,12

1.K 12,31 – 13,3 Snažujte se pak dojíti darů lepších, a ještěť vyšší cestu vám ukáži. Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem měď zvučící aneb zvonec znějící. A bychť měl proroctví, a povědom byl všelikého tajemství i všelikého umění, a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, lásky pak kdybych neměl, nic nejsem. A kdybych vynaložil na pokrmy všecken statek svůj, a bych vydal tělo své k spálení, a lásky bych neměl, nic mi to neprospívá. 1.K 13,12 – 14,1 Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu. Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska. Stůjtež o lásku, horlivě žádejte duchovních věcí, nejvíce však, abyste prorokovali.

K situační etice: 1 K 1 2,31 -1 3,3; 1 K 1 3,1 2-1 4,21

1 33

K SITUAČNÍ ETICE Když apoštol chválí a vyzdvihuje korintským křesťanům způsob života ve svaté LÁSCE, mluví závěrem o částečnosti svého poznání, o předběžnosti toho, co pověděl. Není univerzálních návodů, nejsme vševědoucí a každá chvíle je jiná. Život je putováním měnící se scenérií, překvapuje nás novými situacemi, v nichž smíme očekávat vždy znovu radu svatého Ducha, toho Ducha PRAVDY. Chodíme Duchem (Gal 5,16.25), ale vidíme jako v zrcadle (snad tenkrát ve vyleštěné mosazné nebo zlaté ploše, tedy matně, s jistou přibližností) a skrze podobenství (která zpravidla pokulhávají). Až v okamžiku Jeho příchodu, až při zjevení Dokonalého (Mt 5,48), tehdy ve světle té slávy poznám, jak k tomu budu uschopněn. „Jakož i známostí obdařen budu“ (Kral.), resp. „Jak ON mne zná“ (ČEP). Ale teď? Abych se vyznal v momentální situaci a zachoval se Bohu i lidem, pomocí zůstává víra, naděje a LÁSKA, to trojí, ale největší z nich je LÁSKA. Jako by říkal: vírou a nadějí k LÁSCE. Láska je Kristovou tvořivostí v nás; činorodostí jeho Ducha. Stůjte o ni. Výčtem jejích ctností představuje Pavel, způsob takového života v LÁSCE, co za plody vyrůstá z dobrého kořene, abychom se o sobě nemýlili a nezaměnili ji něčím, čemu se také říká láska. Podívej se, křesťane, do větví své existence, zhlédni se v matném zrcadle své sebereflexe, jak prospíváš ve škole spasitelného umění. Neangažuješ se bez LÁSKY? Hned úvodem apoštol povzbuzuje: „Usilujte o Duchovní dary. Nesmiřujte se s tím, že zkrátka a dobře jste, jací jste. Ukážu vám vyšší cestu.“ Svůj chvalozpěv pak shrnuje: „Stůjte o LÁSKU, horlivě žádejte, vyprošujte si duchovní věci...“ Lze LÁSKU získat? Apoštol Jan ve zkratce jde rovnou k věci a říká: „Bůh LÁSKA jest. (ON v nás a my v něm.) Kdo v LÁSCE přebývá, v Bohu přebývá a Bůh v něm“ (1.J 4,16). „Všecky vaše věci ať se dějí v LÁSCE“ (2.K 16,14). Pán Bůh je přítomen. „Zůstaňte ve mně a já ve vás,“ nabádá nás Pán Ježíš, a modlí se za nás: „Já v nich a ty ve mně, Otče, aby je to sjednotilo (J 17,23). Jako ratolest nemůže nést ovoce oddělená od kmene, tak ani vy... Beze mne nic nemůžete“ (J 15,4.5.). „O mne se opírá vaše víra, naděje i lás-

1 34


ka,“ tři aspekty jednoho duchovního stavu. Pavel shrnuje: „S Kristem jsem ukřižován. Živ jsem už ne já, živ je ve mně Kristus.“ (Gal 2,20). Vydáváme se na cestu zpravidla v naději, že dosáhneme cíle. Cíl je věcí naděje. Nevidím ho, ale věřím, a tak jdu. Věřím slibům na ukazatelích cesty. To, že věřím, resp. jdu, dává mé naději smysl. Tak se odvíjí abrahamovský příběh těch, kteří zaslechnou Boží „jdi“ a jdou. I v Nové Smlouvě: „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření“ (Mk 16,15), posílá vzkříšený Pán nás věřící: Věříš? Tak zvedni tu naději pro ostatní... „ a jsem s vámi.“ Jako poslové evangelia jsme ve škole jeho LÁSKY každý den (Mt 28,20). Na zádrhele a komplikace svých situací nejsme sami. Ještě stále je tu ON. Dobře se podívej. Dej na to, co říká a zařiď se. Z něho je tvoje dobré, PRAVDA z nepravosti vysvobozující (J 8,31-36). Bohem zjevená PRAVDA LÁSKY: „Kristus v nás, ta naděje slávy“ (Kol 1,27). Jak tvoří Bůh v nás tuhle substituci, náhradu našeho „já“ Kristem? Milující Otec (J 3,16) v míjení času, který stvořil, připravil chvíli, kdy posílá Syna, aby zvěstoval věřícím možnost té LÁSKY a cestu: „Čiňte pokání a věřte, že takhle je Bůh král.“ Bezpočtem podobenství a skutků LÁSKY rozváděl, jak že se cíl odvěké naděje stvoření přiblížil. Proč u pragmaticky milujících, v almužnách štědrých zákoníků a farizeů nepochodil? Vždyť znali shrnutí Zákona v pokynu k lásce i cenu milosrdenství (Mk 12,32.33. aj.). Nakonec Ježíš běduje nad jejich odmítnutím v galilejských městech, kde všude jsou školy zbožnosti. Nad poutním městem bohoslužby pláče: „Ó kdybys poznalo aspoň ty, co by ti bylo ku pokoji..., ale pro oči nevidíš!“ (Lk 19,42). Přes aplaus nejvěrnějších to v místní reálné politice na úspěch nevypadá. S tvými novotami, Ježíši, je konec, a vyhecovat obyčejného člověka nebude problém. Kdopak si jen tak nechá od pravdoláskaře mluvit do svědomí, že! A tak se to nějak semlelo, že jsme ho ukřižovali, když o to ti lepší tolik stáli. Snad vědí, co dělají. To oni. Co my s tím, když Bůh to tak nechá? Ano, to jsme my. Jeho kříž je svědectvím, jak na tom jsme: Obludné věci nedělají obludy (Z. Bauman), za určitých okolností slušný, normální i zbožný člověk je schopen způsobit utrpení, potupu a smrt bez milosti i dobrodinci, v němž ho potkává sám Bůh. Ježíš ví, že milovaní, kteří ho přijali, ho v tom nechají, ale řekl jim: „Neopustím vás, sirotky. Zase k vám přijdu“ (J 14,18). Proti našemu znemožnění v situaci, která v tomto světě nemá řešení (1.K 15,17): Zabils? Pykej...!, zjevuje Bůh své možnosti.

K situační etice: 1 K 1 2,31 -1 3,3; 1 K 1 3,1 2-1 4,21

1 35

Syn člověka ukřižován umřel. Byl pohřben. Sestoupil do pekel..., ale třetího dne všemu navzdory vstal z mrtvých pro nás; abychom hleděli na jeho slávu, kterou mu Otec dal. Vždyť ho miloval před ustanovením světa (J 17,24). Tak vydal svědectví PRAVDĚ nejen člověka, ale PRAVDĚ Boha, a otevřel nám cestu k ŽIVOTU (1.P 3,18; 1.J 4,10). Bůh nás znetvořené znovu tvoří k ŽIVÉ NADĚJI mocí, jíž námi utrápeného vzkřísil z mrtvých (1.P 1,3), vyznává apoštol. Jak nepravděpodobné už tenkrát! A dnes? Kříž – transparent i našeho zla, projekce také naší viny a smrti se nepřehlédnutelně tyčí nad světem. Umučení Boha mezi námi zjevuje, co v nás vězí. Krvavé dějiny to potvrzují. Dva tisíce let máme co činit s Božím svědectvím, že to tak zůstat nemusí. Dva tisíce let Boží vůle k smíření: Každý, kdo věří a v pokání se toho chápe, nezahyne. Procitá ze smrti změněný tak jistě, jako že ON, prvorozený z bezpočtu mrtvých, oslavený z mrtvých vstal (Kol 1,18). Ještě mluvíme o tom krvavém dějství, ještě jsme obnažováni ve své lhostejnosti a nelásce a ještě trvá pozvání k resuscitaci ŽIVOTA s ním. Ještě kážeme Krista ukřižovaného. Ještě na místě Kristově, ano, tak jako on nemilováni, spolu s ním na pranýři tohoto světa, prosíme, člověče, prohlédni a věř, že ten, který křísí mrtvé a povolává i to, co není, jako by bylo (Ř 4,17), skrze Ježíše Krista tě se sebou smiřuje (2.K 5,20). Smiř se s ním. Osvítí oči tvé mysli (Ef 1,8), abys ho poznal a vždy ještě poznával (J 17,3). Účastníš se věčného, jímž vstoupil a vstupuje do naší časnosti. Jeho samého se účastníme na CESTĚ ŽIVOTA v PRAVDĚ. On v nás a my v něm (J 15,4; 17,21). Nové vytěsnilo staré, už nejsme sami svoji. Apoštol Pavel mluví o ospravedlnění z víry, neboli o přivedení na CESTU PRAVDY VÍROU. Na ní se chlubíme NADĚJÍ Boží slávy. V naději takového cíle pak oceňujeme i časné soužení. I na svůj úkor a ke své časné škodě se rozhodujeme v Duchu poznané jeho vůle vědouce, že přijaté trápení působí trpělivost. Trpělivostí pak získaná zkušenost zpětně živí a posiluje ono svaté doufání (Ř 5,1-5). Naději máme v Bohu živém (1.Tim 4,10). Nikoli těšínská jablíčka rozčarování a zklamání na způsob marných šidítek časnosti, říká apoštol, ale naději, která nezahanbuje, protože Duch svatý rozlévá v našich srdcích Boží LÁSKU. Ta nás ospravedlňuje. Ta je v nás praxí Boží spravedlnosti v Kristu (2.K 5,21). Jsme zpět u klíče a zdroje onoho nedostatkového zboží, jehož poptávkou jsme začali. S Boží LÁSKOU v srdci se nestydíme chovat naději

1 36


proti naději (Ř 4,18). Naději o sobě, o druhém, o kdejakém jiném mizerovi beznadějně hříšném, pro tuhle nepochopitelnou štědrost Boží. Sami na to nemáme. Vždyť „v tom je LÁSKA, ne že my, ale že ON. ON v naději svého milování, v naději o nás hříšnících podniká nepředstavitelně bolestivé a těžké dílo naší záchrany... Boží LÁSKA ve věřícím srdci a jen ona má nezahanbující naději i pro nemožně hříšného a zlého bližního. Jen ona. Bez ní snahou o kázeň a pořádek, ale i mravní benevolencí po svém, chtíc nechtíc zůstáváme v panství žalobníka našich bratří. Před Boží tváří neobstál a čteme, ostatně i zakoušíme varovné „běda“: „Běda zabydleným na zemi i na moři. Ďábel sestoupil k vám maje hněv veliký, věda, že krátký čas má“ (Zj 12,10.12). A nemylme se. Ten starý lhář a otec lži (J 8,44) se nezřídka vetře a podbízí v převleku anděla světlosti (2.K 11,13-15), aby nabídl jaksi všehoschopnou lásku po svém. Pavlovu smrtelně vážnou operaci kříže, krvavý implantát živého Krista v nás, obchází kupecké duši přijatelnější právnickou logikou zástupné transakce v nebesích, anebo novelizací starého: „Člověče, buď si sám laskavě mírou a rozhodčím všech věcí.“ Variaci na to téma najdeme např. v knížce bývalého křesťana a profesora z Cambridge, Massachusetts, pana Josepha Fletchera o tom, čemu říká situační etika (Kalich 2009). V situacích mravního rozhodování se i tento učitel přimlouvá za lásku. Aby se vyhnul nedorozumění mezi významy, které se obecně lásce přivlastňují, upřesňuje, že myslí spravedlnost. Nikoli ovšem tu Božího království (Mt 6,33), ono bytí s PRAVDOU, o níž Ježíš říká, že ze služby hříchu vysvobozuje (J 8,31-36). Měřítkem Fletcherovy „nové morálky“ je v té které situaci praktická účelnost. Jeho spravedlnost neboli láska sleduje podle svého situačního uvážení optimální konkrétní prospěch co největšího množství lidí, tedy to, co se jim v tomto jejich „tady a teď“ vyplatí. Apoštol Pavel ovšem soudí, jak jsme četli, že právě to je dobře možné i bez pomoci a prostředkování svaté LÁSKY, bez Božího ošetření našich snah a posvěcení našich iniciativ. Můžu třeba jako lídr „nové morálky“ strhnout masy světobornými nápady a jazykem andělským. Nebo prorokovat, vyznat se v záhadách, vyniknout v umění magie, dokonce vírou hory přenášet. Můžu se všeho zříci, aby se hladoví najedli, pro ideál či na protest třeba i shořet... Ne že by to samo o sobě muselo být k ničemu, ale bez pohnutí LÁSKY mně to všechno bude jen zastíracím manévrem ducha bludu (1.J 4,6.7.). „Já“ – staré ego – zůstane postaru středem a hybatelem a mírou všeho. Bez jedině pravé svaté LÁSKY Boží, „... vzali roucha jeho ... a sukni.“ J 19,23

1 38


říká apoštol, jako bych faustovsky duši zaprodal. Vší tou angažovaností jsem jen ozvučená věc. Nic mi to neprospívá. I kdybych všechen svět měl na své straně, s duší odcizenou Bohu nic nejsem. Jak je to možné? Kdo si dovolí takhle znicovat svět v jeho „laskavé spravedlnosti a spravedlivé lásce“? V jeho lidumilném úsudku a víře ve spravedlivější budoucnost lidstva? „Duch, kterého pošlu,“ říká Ježíš, „bude svět obviňovat ze spravedlnosti opuštěné PRAVDOU, protože já jdu k Otci. Víc mne neuzříte“ (J 16,7-11). Sejdu z očí, sejdu z mysli. Zmýleni knížetem tohoto světa ztrácíte s PRAVDOU i CESTU a taktéž jediný smysluplný každodenní cíl, jímž je život, ŽIVOT VĚČNÝ. Soudíte mezi dobrým a zlým, ale pracujete s úsudkem soudce dávno odsouzeného. Amen.

V Luhu nad Morání, neděle Estomihi 2012

s.j.h.


23. „Žádnému nebývejte nic dlužni, než to, abyste se vespolek milovali. Nebo kdož miluje bližního, zákon naplnil.“ Ř 13,8.

Ž 103,1-12 Dobrořeč duše má Hospodinu, a všecky vnitřnosti mé jménu svatému jeho. Dobrořeč duše má Hospodinu, a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho, kterýž odpouští tobě všecky nepravosti, kterýž uzdravuje všecky nemoci tvé, kterýž vysvobozuje od zahynutí život tvůj, kterýž tě korunuje milosrdenstvím a mnohým slitováním, kterýž nasycuje dobrými věcmi ústa tvá, tak že se obnovuje jako orlice mladost tvá. Činí, což spravedlivého jest, Hospodin, a soudy všechněm utištěným. Známé učinil Mojžíšovi cesty své, synům Izraelským skutky své. Lítostivý a milostivý jest Hospodin, dlouhoshovívající a mnohého milosrdenství. Nebudeť ustavičně žehrati, ani na věky hněvu držeti. Ne podlé hříchů našich nakládá s námi, ani vedlé nepravostí našich odplacuje nám. Nebo jakož jsou vysoko nebesa nad zemí, tak jest vyvýšené milosrdenství jeho nad těmi, kteříž se ho bojí. A jak daleko jest východ od západu, tak daleko vzdálil od nás přestoupení naše. Mt 18,23-35 A protož podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž chtěl počet klásti s služebníky svými. A když počal klásti, podán mu jeden, kterýž byl dlužen deset tisíců hřiven. A když neměl čím zaplatiti, kázal jej pán jeho prodati, i ženu jeho i děti i všecko, což měl, a zaplatiti. Tedy padna služebník ten, klaněl se jemu, řka: Pane, poshověj mi, a všecko zaplatím tobě. I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil. Vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho z spoluslužebníků svých, kterýž mu byl dlužen sto peněz, a chopiv se ho, hrdloval se s ním, řka: Zaplať mi, cos dlužen. Tedy padna spoluslužebník ten k nohám jeho, prosil ho, řka: Poshověj mi, a všecko zaplatím tobě. On pak nechtěl, ale odšed, dal jej do žaláře, dokudž by nezaplatil dluhu. Vidouce pak spoluslužebníci jeho, co se dálo, zarmoutili se velmi; a šedše, pověděli pánu svému všecko, co se bylo stalo. Tehdy povolav ho pán jeho, dí mu: Služebníče zlý, všecken ten dluh odpustil jsem tobě, nebs mne prosil. Zdaliž i ty neměl se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jako i já smiloval jsem se nad tebou? I rozhněvav se pán jeho, dal jej katům, dokudž by nezaplatil všeho, což mu byl dlužen. Takť i Otec můj nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte jeden každý bratru svému z srdcí svých provinění jejich.

Dluhová past?: Ž 1 03,1 -1 2; Mt 1 8,23-35

1 41

DLUHOVÁ PAST? Máme před sebou šťastného člověka, který se raduje a bezpochyby vděčně velebí nad očekávání milosrdného panovníka. Vždyť doufal při nejlepším v odklad: „Poshověj mi a všecko ti zaplatím...“ ačkoli ví, že nezaplatí, že je beznadějně ztracen. Dluh nevyrovnají děti ani děti dětí. Co zavinil, je na generace... Teď jásá. Je spasen, je zachráněn, je mu odpuštěno. Co to s ním udělá? Jsme svědky, jak samo velkorysé odpuštění člověka nezmění. S radostí bere. Darované svobody se chápe, ale královo dobrodiní se ho netkne. Jeho „já“, jeho srdce, zůstává tvrdé, nemilosrdné, jak vyjde najevo z jeho počínání vůči spoluslužebníku. Neschopen milosrdenství a slitování se v poměrech toho království znemožní, vypadne z panovníkovy milosti kamsi mimo království nebeské, protože o něm je řeč v tom podobenství. Izrael má dávnou zkušenost zjevení Hospodina, Boha silného, lítostivého a milostivého, dlouhočekajícího a hojného v milosrdenství a pravdě, který odpouští nepravost a přestoupení i hřích (2M 34,7). Už na Sinai takto učinil Mojžíšovi známými své cesty a skutky. (Ž 103,7-12). Avšak po staletích Ježíši nezbývá, než učitele těchto cest na proroky odkázat: „Jděte a učte se, co je to, milosrdenství chci a ne oběti (Mt 9,13,12,7; Oz 6,6; Mich 6,8). Buďte milosrdní, jako váš Otec v nebesích (Lk 6,36). Své stěžejní zvěstování: „Naplnil se čas, přiblížilo se Boží kralování,“ Ježíš v podobenství upřesňuje: Král hodlá se služebníky účtovat (Mt 18,23). Co počít vůči takovému věřiteli?! „Čiňte pokání, obraťte se. Přehodnoťte a změňte život. Věř, že tvůj Bůh, Izraeli, jak ho znáš od věků slitovného, je Král. Věř! Spolehni se a vykroč! Pusť se cestou jeho milosrdenství a ne vymáhání pohledávek.“ Tohle spasitelné volání se v plnosti času ozvalo v Judstvu na poušti a u Jordánu. Když pak Herodes nechal kazatele křtu pokání uvěznit a popravit, zvedl tutéž výzvu nazaretský Ježíš dál do Galileje a Samaří (Mt 4,17). Posílá s tím učedníky před sebou do městeček a vesnic. Obdařen mocí prokazuje dobrodiní a bezpočtem podobenství představuje Boha Krále a poměry v jeho království. Mluví o tom, jak spatřit a vejít (J 3,3.5.), jak být

1 42


při tom, co není z tohoto světa (Lk 19,10) a koná přesvědčen, že je to člověku možné, že má jeho galilejská misie smysl a naději. Lze to vyčíst z trpkosti jeho zklamání nad nekajícími městy: Čekal spasitelnou změnu, vlnu pokání..., obrácení. „Běda tobě Korozaim, Betsaido, Kafarnaum atd. Ninivetští vás zahanbí, protože k Jonášovu kázání hromadně pokání činili a víc než Jonáše vám Bůh do cesty posílá dnes.“ (Mt 11,20-24)... Vzápětí se jeho „běda“ pozoruhodně láme. Jako by nově ve své jednotě s Otcem osvícen, říká: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl ty věci před moudrými a opatrnými a zjevils je nemluvňátkům. Jistě, Otče, tak se ti zalíbilo“ (Mt 11,25). Bezelstní jako děti vcházejí (Mt 18,3). Takových je tvé království (Mt 19,14). Nejen že se náboženská vrchnost své příležitosti nechopila, ale netají se odporem a nepřátelstvím. Stále zřetelněji Ježíši na mysl přichází, že Syn člověka pro své svědectví PRAVDĚ „bude muset mnoho trpět, být potupen od starších a předních kněží a zákoníků, že bude zabit. Ve třech dnech pak nepředstavitelně vstane z mrtvých,“ (Mk 8,31; 9,31; 10,33.34) podle Písem. Ano, podle Písem. Nic se z těch dob při člověku nemění. Je tímtéž neurvalým správcem vinice (Mt 21,33 nn) jako v časech prorockých trpitelů, jak je poznal např. Izaiáš (53). O smysl té předtuchy zápasí Ježíš až do konce, kdy v zahradě se mu pot řine v krůpějích jako krev z otevřené rány (Lk 22,44). K tomu, který ho mohl zachovat od smrti, se modlí s křikem a slzami, a je v tom strachu vyslyšen. Zarmoucen až k smrti (Mk 14,34), i tady zajedno s Otcem, poznává, jak právě tudy se stane všem sebe poslušným původcem, věčné spásy (Žd 5,7-9). Tudy jim otevře cestu pravého pokání a tak přístup k Otci a BYTÍ s ním. V síle tak jistého smyslu se odvážil hanby. Trpěl a snášel to od nás, nám k dobrému, když jsme ještě byli hříšníci, vyznává apoštol. Ano, trpí a snáší od všech ještě hříšníků taková proti sobě odmlouvání (Žd 12,2.3.; Ř 5,6.8.; 1.J 4,10). „Ne má, ale tvá vůle, Otče.“ Tvá vůle i to nejodpornější vydržet, obstát. Nechává si od hříšníků trápení líbit až do vítězného: „Dokonáno jest. V tvé ruce, Otče, poroučím svého ducha“ (J 19,30; Lk 23,49). Tady vítězí Beránek jako zabitý. Pán klíčů, Pán pečetí (Zj 5,5.6.). Zabitý od počátku světa (Zj 13,8). Tak odvěké je Boží trápení s milovaným stvořením (1.M 6,6). Hle, milost nám daná v Kristu Ježíši před časy věků, nyní zjevená (2.Tim 1,9.10.). Leckdo si zběsilost lidské zvůle na Golgotě plete s vůlí Boží, jako by Otec tohle Synu připravil. Ale to my! Vpravdě protože jsme, jací jsme, došlo to s námi vůči Božímu dobrodinci tak daleko. Můžeš se v tom, člověče, najít

1 43

Dluhová past?: Ž 1 03,1 -1 2; Mt 1 8,23-35

a poznat, aby ses, otřesen a zraněn Bohu způsobenou bolestí, dobral pokání, a mohl před Boží tvář k životu, k bytí s ním. Od nepaměti cesta jinudy nevede. K smrti přirovnává apoštol otřes toho sebepoznání. Avšak jak si troufnout? Jak se přes práh té nové existence odvážit? Apoštol Petr svědčí, že Ježíšovy přátele umrtvené strachem, bezradné v pokání nad svým hříchem a selháním, nebeský Otec našeho Pána a Spasitele znovu zplodil k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých (1.P 1,3). Znovu je stvořil ke svému obrazu. K obrazu svého Syna, aby on byl prvorozený mezi mnohými bratry (Ř 8,29). Nuže, také mezi námi, otřesenými poznáním nejen vin minulých, ale toho, co se v nás krčí jako neblahá možnost ve dveřích našeho vzájemného vcházení a vycházení, také tím námi křižován, kvůli tomu trpí, aby to změnil a nás Bohu posvětil (J 17,19). Hle, mrtvý, živý je na věky věků a má klíče i našeho pekla a smrti. (Zj 1,18). Také v nás živý (Gal. 2,20). Skrze něho a jedině v něm jsme nové stvoření. Staré pominulo, hle, všecko činí novým (2.K 5,17). To všecko je z Boha, který nás, nepřátele, se sebou smířil skrze Jezukrista. Chlubme se takto poznaným Bohem, který nás činí služebníky toho smíření (2.K 5,18). Jím vykoupení, dokud zde trváme, nejsme sami svoji. Žijeme tomu, který kvůli nám takto pro nás a za nás umřel a vstal z mrtvých k slávě Boha Otce (2.K 5,15). Jsme posly evangelia, dobré rady a zmocnění jak obstát před nebeským věřitelem a Králem. Jeho dobrotivost se neptá na minulé, kdo to zaplatí. Nehledá náhradu nebo zadostiučinění, ale ohledává v mém a tvém srdci, jak jsme na tom s milosrdenstvím a láskou. Vyhlíží při nás lidství nového stvoření, stav svého přebývání v nás a našeho v něm (J 17,22-23). Amen.

VLuhu nad Morání, Velikonoce 2012

s.j.h.


24. „Pohleděv pak Ježíš, řekl jim: U lidí je to nemožné, ale u Boha všecko možné jest.“ Mt 19,26; Lk 18,27

Ef4,11-16 A onť dal některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné pak evangelisty, jiné pak pastýře a učitele, pro spořádání svatých, k dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova, až bychom se sběhli všickni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova, abychom již více nebyli děti, zmítající se a točící každým větrem učení v neustavičnosti lidské, v chytrosti k oklamávání lstivému; ale upřímě se majíce v lásce, rosťme v toho všelijak, kterýž jest hlava, totiž v Krista. Z kteréhož všecko tělo příslušně spojené a svázané po všech kloubích přisluhování, podlé vnitřní moci v míru jednoho každého ouda, zrůst, jakž na tělo přísluší, béře, k vzdělání svému v lásce. Mt 18,1-7 V ten čas přistoupili učedlníci k Ježíšovi, řkouce: Kdo pak jest největší v království nebeském? A zavolav Ježíš pacholátka, postavil je u prostřed nich, a řekl: Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského. Protož kdož by se koli ponížil jako pacholátko toto, tenť jest největší v království nebeském. A kdož by koli přijal pacholátko takové ve jménu mém, mneť přijímá. Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.

Doopravdy: Ef4,1 1 -1 6; Mt 1 8,1 -7

1 45

DOOPRAVDY (Ještě k diskusi „Co řekneme dětem“)

Kážeme Krista Božího, toho od věků, který má slávu u Otce dřív než byl svět (J 17,8), toho lidmi přibíjeného na dřevo, věšeného, křižovaného. Budíme prastarý, pobavený smích, krčení ramen, míjení, odcházení. Mluvíme o Božím Beránku zabitém od počátku světa (Zj 13,8). Zvěstujeme jeho smrt, dokud nepřijde. Smrt Pána, který přichází. Někoho tím otravujeme, jiným jsme tak trochu na hlavu: „Nestrašte, jak může přijít, když zemřel? Žertujete?“ Kážeme Krista. Zpřítomňujeme, aktualizujeme. Boží moc, Boží moudrost (1.K 1,24). Proč to děláme? Proč s tím chodíme na tržiště světa? Posílá nás. Svědčíme o své zkušenosti s ním, že poselství jeho slov a činů je mocí k záchraně každému, kdo věří. „Neblázněte,“ řeknou nám. „Řítíme se snad do neštěstí, abychom se museli ohlížet po spáse? Adrenalin v zábavných šlajsnách tekuté modernity střídá pohoda. Jsme v pohodě. O čem to, křesťani, vedete řeč?“ Bůh ví, že pro hledače smyslu pobytu v časnosti to takový špás nebývá, a záchranou se stává, že mu svitne. Že si ho to Boží najde, že ho dostane. Pozná, přijme a vykročí. I v peřejích slyší hlas toho BYTÍ na světě, nikoli ze světa, hlas Kristův. Přebývá v PRAVDĚ, je z PRAVDY, jak ON o tom mluvil, a jde za ním. Učením šíříme křesťanskou osvětu, ale přiznejme si, není to v řeči, ale v MOCI. Evangelium Ježíše Krista není předně příběhem mezi příběhy, ani studijním materiálem nebo receptem slušného chování. Kontaktujeme a vzýváme MOC, která v člověku překonává odpory hříchu a lidskou přirozenost mění. Ze sháňky po nových a dalších ochutnávkách údajného života naplno ho vymaňuje nadějí, která není marná. Nadějí, která nezahanbuje rozčarováním, ale inspiruje k umění milovat skrze Ducha, který je nám dán (Ř 5,5). Osměluje ke křesťanskému životu víry.

1 46


Nepřevlékáme nehorázný paradox Pána Ježíše Krista stydlivě do jakéhosi civilu pod záminkou srozumitelnosti (1.K 2,14). Bez vyprázdnění skryté podstaty se navenek přijatelnějším sotva stává. Duch svléká z Boha-prázdné seberealizace (Ef 4,22) a obléká své stvoření do svého (Kol 3,9-10). Bere nás kající, jací jsme, ale nenechává nás v kdejakém kabátě. Osobní otřes setkání s Boží opravdovostí, událost konfrontace pravdy člověka s PRAVDOU BOHA v Kristově kříži a zmrtvýchvstání, sdružila první křesťany kolem pamětníků do shromáždění a sborů. Nahlédli, čeho jsou, Boha prázdní a nachýleni ke zlému, schopní. Rozeznali, co jsou zač, a co v Kristově světle nejen být mají, ale i můžou. Osvícení myslí a srdcí (2.K 3,18;4,6) od první chvíle podnítilo živou poptávku: Hledají, shánějí se po tom, oč vlastně šlo tomu, „který se prokázal být Synem Božím mocně podle Ducha posvěcení a skrze zmrtvýchvstání“ (Ř 1,4). Ptají se, s čím přišel Ježíš Nazaretský, aby se to stávalo mocí nového života i jim: „Což není způsob, jak zde přebýval, oním chlebem jeho těla pro nás? Chlebem zrna drceného únavou na cestách mezi křtem a kalvárií? SLOVO od Otce, jeho BYTÍ s ním (s námi a přitom v nebesích J 3,13) přece bylo oním zmocněním, jímž čelil tak mnohé nepřízni a působil dobro. Nuže, ať je zdrojem síly i nám. Nebeským chlebem, který dává život světu (J 45-58). Což není jeho myšlení, jeho otvírání Písem, duší té krve posléze kvůli nám i námi prolité? Krve Nové Smlouvy, krve proměněných našich srdcí (Jer 31,33)? Což neřekl, že spolu žít znamená spolu jíst, čím on nás živí? Spolu být, spolu se přijímat a zůstávat vzájemně v náklonosti, při chuti jednoho vůči druhému, dokud nepřijde?“ Díky této tak brzké poptávce věřících po zdroji oné MOCI, přetrvává ústřední Ježíšovo téma o plnosti času a příhodnosti chvíle nezměněno až do našich dnů. Proto opakujeme: Boží království se přiblížilo. Je tak blízko, že nelze než činit pokání a aktivně věřit. „Svěř se. Neprodleně se svěř Králi. Ještě trvá chvíle, kterou si Bůh dělá pro milované, bolest mu působící stvoření (1.M 6,6), pro člověka, pro tebe. Ohledej své svědomí, svůj život“, říká Ježíš. Rozsvěcuje světlo a staví před tebe, před nás zrcadlo, zázrak evangelia: řadu podobenství, SLOV, neslýchaných událostí a dobrodiní, aby nás seznámil s tím královstvím a obdaroval jeho SLÁVOU (J 17,22). Ukazuje, jak jsme jinde a pomáhá nám k pokání a víře. Podle Jana ujišťuje o osvobodivém účinku svých SLOV: „Jestliže zůstanete v mé řeči, budete mými učedníky. Poznáte PRAVDU a PRAVDA vás vysvobodí.“

Doopravdy: Ef4,1 1 -1 6; Mt 1 8,1 -7

1 47

Pochop, člověče, jsi nevolník: „Kdo činí hřích, je chtě nechtě jeho služebník, služebník hřícha“ (J 8,31.34.). Hřícha, jímž hyne tento svět (1.J 2,17). Hřícha nevěry ve mne a v toho, který mne poslal (J 16,9). Jakkoli liberálně naladěn, mimo jeho SLOVO zůstáváš sluhou. Možná oslněným vlastní nápaditostí a chytráctvím: „Takliž jest, že řekl Bůh...?“ Takliž JEST, jak stojí psáno? Ve službě hříchu prvních pochybností, jako v rauši beztíže volného pádu, ti přijde: „To přece nelze brát vážně, Ježíši, co o tobě píšou. No uznej, že to není doopravdy, to s tím chozením po vodě nebo těla z mrtvých vzkříšení a vůbec..., tyhle kdovíjak následně účelové rekonstrukce. Chápeme, že křesťani ti tenkrát nad otázkami a problémy svých společenství šikovně přímou řečí leccos podstrčili dodatečně k autorizaci, co nás dneska mate. Jak jinak, že. Berme to s rezervou. Zázrakuchtivým nalejme čistého vína, že to není doopravdy. Ať si na to zvykají už děti.“ Za Harryho Pottera a Pána prstenů si to v pohodě zařadí. „Touhle poctivostí je nepřipravíme o víru, už proto, že mají smysl pro tajemství a pravdu příběhu,“ uklidňuje nás závěrem diskuse o tom, co řekneme dětem (K 13/2012), br. far. Trusina, pokud by snad někoho napadlo, že racionálním zpochybňováním Písma přece jen jaksi dává do uvozovek svůj modlitbami ošetřovaný výchovný záměr. Starostí ovšem není nepřipravit dítě o to, co zpravidla beztak ještě nemá. Na místě je obava, zda skutečně prospíváme vzdělání dítěte ve víře, která se v Bibli opírá o bezpečný zdroj PRAVDY, jestliže ho necháme při tom, že jeho zvídavá věřivost, jíž poznává a kriticky se chápe svého přirozeného světa, je tou spasitelnou vírou. Utvrdíme-li ho v omylu, že nad Biblí je to tatáž rozumem kontrolovaná kritická aktivita duše „co ano, co ne,“ čím se vyznačuje a na čem spočívá křesťanský životní postoj. Řekneme-li děcku, vydanému nám intelektuálně na milost a nemilost, že něco není doopravdy, sotva v tom bude hledat PRAVDU onoho zmocnění ke svobodě. Nebylo by šťastnější maličko změnit slovník? „Do-opravdy“ směřuje k pravdě. „Opravdu“ je stažené „ó pravdu máš“ (V. Machek, Etym. slovník), narozdíl od „skutečně“. Skutečnost (Tatsache) je věcí našich skutků, jejich opakovatelnosti a nápodoby („skutiti“, Machek), našich možností a jejich prostředí. Neskutečné bývá překvapivé, mimo náš dosah, mimo naši běžnou zkušenost, nikoli však proto mimo PRAVDU. S neskutečností má dozajista, resp. doopravdy co činit naše víra. „Vírou rozumíme, že učiněni jsou věkové SLOVEM Božím, takže z ničeho je učiněno, co vidíme...“ (Žd 11,3). Neslýchané! Nepravděpodobné! Neskutečné!

1 48


Pravděpodobným v našem vesmíru a v tomto světě se jeví chaos, hřích, rozpad, vyhasnutí, zánik, smrt. . . Ve světě těchto pravděpodobných skutečností jsme osloveni nepravděpodobným Bohem, nepravděpodobnou PRAVDOU a ŽIVOTEM, jemuž Ježíš říká věčný. Svěřené děti vystavujeme přítažlivosti jeho království, které není z tohoto světa. Tahu (elevaci) této nepravděpodobné MOCI Ducha a svobody. Není ze světa jejich přirozené věřivosti. Odjinud se týká Boží království jejich běžných zájmů, účelů, dějů a obvyklých skutečností, a přitom je. Je doopravdy takových jako ony, jako děti. To nabízíme křesťanskou výchovou a v povědomí dětí živíme naději, že s Boží pomocí dojdou plné jistoty a dospělosti VÍRY. Té, která není vrozená ani vekřtěná, ale Bohem darovaná a živená, vítězná (1.J 5,4). Tak při nich pracujeme na proměně litery Bible v Ducha obživujícího, na proměně neskutečného v doopravdické (J 6,63; 2.K 3,6). Amen

V Luhu nad Morání, Quasimodogeniti 2012

s.j.h.


25. Mnozí říkají: Ó bychom viděti mohli dobré věci. Hospodine, pozdvihni nad námi jasného oblíčeje svého, I způsobíš radost v srdci mém větší, než oni mívají, když obilé a víno jejich se obrodí. Ž 4,7-8 L 12,13-21 I řekl jemu jeden z zástupu: Mistře, rci bratru mému, ať rozdělí se mnou dědictví. A on řekl jemu: Člověče, kdo mne ustavil soudcím aneb děličem nad vámi? I řekl jim: Viztež a vystříhejte se od lakomství; neboť ne v rozhojnění statku něčího život jeho záleží. Pověděl pak jim podobenství, řka: Člověka jednoho bohatého hojné úrody pole přineslo. I přemyšloval sám v sobě, řka: Co učiním? Nebo nemám, kde bych shromáždil úrody své. I řekl: Toto učiním: Zbořím stodoly své, a větších nastavím, a tu shromáždím všecky své úrody i zboží svá. A dím duši své: Duše, máš mnoho statku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pí, měj dobrou vůli. I řekl jemu Bůh: Ó blázne, této noci požádají duše tvé od tebe, a to, cožs připravil, čí bude? Takť jest, kdož sobě poklady shromažďuje, a není v Bohu bohatý. L16,19-31 Byl pak člověk jeden bohatý, a obláčel se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den stkvostně. A byl jeden žebrák, jménem Lazar, kterýž ležel u vrat jeho vředovitý, žádaje nasycen býti těmi drobty, kteříž padali z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho. I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. Umřel pak i bohatec, a pohřben jest. Potom v pekle pozdvih očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama zdaleka, a Lazara v lůnu jeho. I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; nebo se mučím v tomto plameni. I řekl Abraham: Synu, rozpomeň se, žes ty vzal dobré věci své v životě svém, a Lazar též zlé. Nyní pak tento se těší, ale ty se mučíš. A nad to nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kteříž chtí odsud k vám jíti, nemohli, ani od onud k nám přejíti. I řekl: Ale prosím tebe, otče, abys ho poslal do domu otce mého. Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk. I řekl jemu Abraham: Majíť Mojžíše a proroky, nechť jich poslouchají. A on řekl: Nic, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel s nim, budou pokání činiti. I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a proroků neposlouchají, aniž byť kdo z mrtvých vstal, uvěří jemu.

Beznadějně úspěšní: L 1 2,1 3-21 ; L 1 6,1 9-31

1 51

BEZNADĚJNĚ ÚSPĚŠNÍ Oba jsou bohatí. Nic proti tomu. Také patriarchům požehnal Hospodin pozemskými statky. Ale dnes (říká Ježíš) dnes snadněji projde velbloud uchem jehly (což snad byla jakási nouzová branka v hradbách města, kudy se velbloud dostal s bídou po kolenou) spíše proleze on, nežli bohatý do Božího království (Lk 18,25). „Kdo tedy může být spasen?“ diví se ti kolem, zvyklí, že boháčům všecko projde. Bohatí na to mají, setrvat v čistotě, i na dobročinnost, na zbožnost a nároky spravedlnosti Zákona. Když ne oni, tak kdo?! „Co je nemožné u lidí, je možné u Boha,“ říká Ježíš, věrozvěst závažnosti dané chvíle a blízkosti jeho království. Volá hříšné k pokání, ale Bůh může osvítit a pokořit i spravedlivce, který myslí, že tu potřebu nemá, i jej může probudit a obrátit k víře v evangelium. Není snadné se uživit a přežít. Kdo nemá, živoří. Marnotratný syn hyne hlady v daleké cizině mezi pohany. Avšak v Izraeli vědí o Božím milosrdenství. Znají nejednu výzvu Zákona a proroků k pomoci vdovám a sirotkům, lidem bez prostředků. Slušní boháči s almužnou neváhají. Co tedy Ježíš sleduje? Co ilustruje těmi dvěma skicami okolností, kdy jim není pomoci? Prosperující podnikatel v obilí se věnuje perspektivní investici: Aby rozumně ošetřil překvapivě hojnou úrodu, rozhoduje se pro modernější sila. Bourá, staví, rekonstruuje. Má na to lidi. I daňové záležitosti a nějakou tu almužnu běžně vyřizuje sekretářka. On sám přemýšlí, jak co nejdřív a už napořád se uvelebit v pohodě: Odpočívej, má duše, jez, pij, měj dobrou vůli, ať z toho života něco máš... Na mysl mu nepřijde, že je na slepé koleji. Druhého Ježíš vidí už v té pohodě zabydleného. Pořádá opulentní mejdany a rauty, pokud investuje, tak do módy, reprezentuje se v šarlatu a kmentu. O nešťastníka páchnoucího u vrat dbá, aby se neotřel. Nóbl hosté sice zvedají obočí, ale jakáž pomoc. I psy pustil a čekal, že odtáhne, ale ty bestie se k němu mají. Nezbývá, než se vyhnout. Neškodí, živí se odpadky, budiž. Nech brouka žít. Lazar, zkrácené „Eleazar“, znamená „Hospodin pomáhá“..., ale vždyť vředovitý umřel, řekl si boháč. Jakáž pomoc?

1 52


Ano, už ti umřel. Hospodin pomáhá, ale ty si hledíš svého dobrého po svém. Taky tohle je tajenka té story. Chudým, Lazarům se zvěstuje evangelium (Lk 7,22; 4,18), že i tak to má SMYSL: Království Boží se přiblížilo. I v soužení a utrpení otvírá svá tajemství. Ne bolest a smrt, ale Bůh je král. Naproti tomu boháče ani ve snu nenapadne, že se u vrat vyhýbá Boží pomoci. Má ji snad zapotřebí? Je „za vodou“. Hojnost je mu jistotou a náplní života, a ovšem i zlatou klecí: „Prachy, prachy, prachy nečekají. Jen po nich sáhneš, už tě mají,“ vyzpěvuje známý bonviván. Už jim patříš, už ti nepřijde, že přes ně dál nevidíš. Ostatně, co když žádné „dál“ není, že... V jádře celkem slušní ti dva mají holt štěstí, tak to berou. Dost možná, že si i přikázaní hleděli od své mladosti (Lk 18,21). Takových mezi námi je! Příjemně jim běží čas, pohodlně zvažují kde nakoupit, co si vybrat, co vidět a co si užít, co nezmeškat... Rok co rok listují v nabídkách cestovky, až kápnou na to žádoucí, co pro ně má smysl, a zas je nač se těšit, zase to bude „super“. Štěstí, že nám žádný Lazar u dveří neleží, ale i tak tohle nedělní promlouvání zrovna klidu nepřidá. Zas bylo ve zprávách o těch, co to na cestách vzali zkrátka. „Této noci, říkáš? Takže letenky propadnou? Snad to děti někomu dají..., a o to po nás se doufejme nepoperou. Ještě moment, Ježíši, poslyš, copak jen někteří?... Fakticky málokdo? Což nemnozí jsou ti, kteří mají být spaseni? Neřekls jinde, že Otcovo přikázání je život věčný? Že by tak málokomu byl k mání?“ „Snažte se,“ odpověděl komusi z poutníků. „Snažte se vcházet těsnou branou (Lk 13,24). Ta vede k životu a málokdo ji nalézá“ (Mt 7,14). Málokdo ji hledá. Úspěšní v podobenství vědomě volí širokou. Svedené srdce je shýbá. Svou duši nedokážou osvobodit k pomyšlení: Nemýlím se ve svém předsevzetí? Nejsem nakonec vedle se svým životem?“ (Iz 44,20). Určitě mají svůj náboženský vedlejšák a sedmý den světí, ale srdcem jsou u svého (Lk 12,34). Mají své dobré v tomto svém životě a o jeho zpochybnění nestojí. Mají hodnoty, v nichž se potvrzují a o jiné se snažit nemíní. Černá kronika ani chudáci takřka u dveří je k zamyšlení nepřimějí. Ještě tak k almužně ze slušnosti. „Snažte se“ nemůže přece znamenat, že je to na nás. Což neplatí, že skrze víru jsme spaseni milostí? A to ne sami za sebe? Že je to dar Boží? Ne ze skutků, aby se někdo nechlubil? (Ef 2,8.9.). Milostí! A ta se přece udílí trestanci bez podmínek, bez výhrad. Zadarmo. Než si však takhle oddechneš, člověče, poslyš téhož apoštola, jak píše křesťanům do Říma i do Korintu, že jim udělí nějakou částku sobě dané

Beznadějně úspěšní: L 1 2,1 3-21 ; L 1 6,1 9-31

1 53

milosti (Ř 1,11; 1.K 3,10). Zjevně tím myslí své duchovní obdarování. Vhled do tajemství toho království. Spasitelnou milostí rozumí nejen odpuštění vin a zproštění trestu, ale osvícené oči mysli (Ef 1,18), ony oči k vidění, resp. „uši k slyšení“ (Lk 14,35 aj.). Jistě. Už první krok, už samo poznání a volba, samo ocenění Ježíšovy těsné brány je dar té milosti. Avšak Zákon a proroci, křest Janův, zvěstování Syna člověka a svědectví apoštolů jsou zadáním trvalého růstu a rozhojnění. „Zmocni se v milosti, která je v Kristu Ježíši.“ (2.Tim 2,1). Strom pravého pokání nese ovoce. „Skrze Ježíše Krista máme přístup k té milosti, kterou stojíme,“ a narozdíl od těch dvou beznadějně úspěšných, „chlubíme se nadějí Boží slávy“ (Ř 5,2). Nadějí, jak se přivítáme plni radosti se svými v Kristu ze všech končin země, až vstane Hospodář a dveře zavře (Lk 13,25n). „A co my?“ připomenou se zvenčí ti po svém opatrní. „Což jsme před tebou, Pane nejedli tentýž chléb a z kalicha nepili? V našich kostelích jsi učíval. Co naše prognózy ve tvém jménu? Aktivně jsme i ďábly vymítali a divy konali“ (Mt 7,22). Ale dveře se zavírají, a oni rozpačitě řeknou: „My se známe? Pane?“ Duchem jinde, sami v sobě zbloudilí, dívají se cize na ty, co se veselí radostí, jíž se slov nedostává (1.P 1,8.9.; Fp 4,4). Radostí v slzách, radostí vytrysklou ze smrtelné vážnosti lásky toho na kříži. Že nevolal právem: „Běda! Bože, ty to vidíš! Nenech bez pomsty, že mne nevinného věší! Vyřiď si to s nimi!“ ale zjevil, jak nesnesitelný je nám Bůh, aby to změnil. Ne! Nikoli ten přísný dávných zjevení, ale Otec věčný se Synem k smrti trýzněný tiše trpí v naději, že s někým pohne že někoho zasáhne bolest Beránka zraňovaného od věků (Zj 13,8), a pochopí: že i jeho hříchem Bůh trpí a má v srdci bolest, jako kdysi, když přišla zkáza za dnů Noe, a zachvátila všecky (Mt 24,39; 1.M 6,6). „Bože, odpusť jim..., nevědí...“ Přímluvou nejen prosí: „Ať je nezachvátí, co si způsobují,“ ale „Otče, odkliď v nich, co tě zaclání, že nevědí, že nechápou. Odpusť jim, ať prohlédnou, že to jejich mrtvoly tu visí odkázané na tvoji MILOST vzkříšení.“ Tady se země otřásá (Mt 27,51). Tady se otřásáme ve své zemitosti, bratři a sestry, a milost k pokání nás z našich parádních blahobytných rakví křísí k živé víře a k oné radosti s ním nyní i věčně. Bůh dokonává stvoření člověka ke svému podobenství. Z mrtvých vstává ten, v němž má Otec zalíbení (Mt 3,17), a s ním i my, aby ON byl prvorozený mezi mnohými bratry (Ř 8,29). „Budiž tedy táž mysl při vás, jako při Kristu Ježíši,“ píše Pavel přátelům. Pracujeme na tom? Kolik mám času? Kolik mám ještě času na úklid? Kolik mám času, abys

1 54


i ve mně, Kriste, zapracoval svou milostí k duchovní dospělosti? Nemyl se. Nemáš čas. V j eho ruce j sou časové tvoj i (Ž 31,16) . Tvoj e j e dnes a DNES j e čas příhodný. Máš víc než Moj žíše a proroky. Přestaň vnímat

j eho

SLOVO

j ako

z

druhého

břehu

nepřekročitelné

propasti:

DNES čiň pokání a ON tě vzkřísí k vědění i k blahoslavenému činění (J 13,17) . Amen

Modlitba: Pane Bože, náš Otče v Pánu Ježíši Kristu, Bože zázraků, děkuj eme, že se nám dáváš poznat. světě

naší

Že nás chceš a tvoříš.

zaneprázdněnosti

tolika

j inými

Zveš nás a povoláváš ve

možnostmi

k

dílu

svému. . .

A my se do toho nehrneme. Máme svých starostí dost. Prosíme, odpusť nám to. Chceme dnes poznat své mrtvé skutky. Chceme j e opustit a přidržet se toho, co máš pro nás ty, ale znáš nás. Naše rozpaky, naši hanbu. Radši nové navlékáme na staré, než abychom se před tebou svlékli, a to svoj e odložili.

Bývá nám nevalně.

Uzdrav nás,

lékaři a Vykupiteli těch,

kteří

sedí ve tmách svázáni škodnými návyky a závislostmi. Bože, který křísíš mrtvé a povoláváš, co není, j ako by bylo, znovu rozsviť v naš ich s rd c ích,

ať nám zazáří tvá s láva v tváři J e žíš e Kr ista,

ať

j sme s to j i dosvědčit těm doma i ostatním. Všem nám svět svítí do očí a my osleplí, oslnění marností, se nevyznáme.

Odpusť nám,

prosíme,

že tě spíše zacláníme.

Pod převisem svých

zanedbání si netroufáme někoho tvým j ménem oslovit, ale osměluj e nás tvé milosrdenství. Rozpomínáme se na tvá dobrodiní. Díky, Otče svatý, že přikrýváš škody a trápení našich přešlápnutí a že nás vracíš. Díky za každý tebou ošetřený kousek cesty.

Díky,

Bože,

Duchu PRAVDY,

že ve

tvé svobodě se nám přece leccos povedlo. Amen.

VLuhu nad Morání, 21. června 2012

s.j.h.

„A byl den připravování a sobota se začínala.“ Lk 23,54


26. „Kdo mne miluje, bude si hledět mého slova a můj Otec ho bude milovat. K němu přijdeme a u něho budeme přebývat. Kdo mne nemiluje, nehledí si mých slov; a slovo, které slyšíte, není mé, ale toho, který mne poslal, Otcovo.“ (J 14,23.24.)

Mk 10,1-16 A vstav odtud, přišel do končin Judských skrze krajinu za Jordánem ležící. I sešli se k němu zase zástupové, a jakž obyčej měl, opět je učil. Tedy přistoupivše farizeové, otázali se ho: sluší-li muži propustiti ženu? pokoušejíce ho. On pak odpovídaje, řekl jim: Co vám přikázal Mojžíš? Kteříž řekli: Mojžíš dopustil lístek rozloučení napsati a propustiti. I odpověděv Ježíš, řekl jim: Pro tvrdost srdce vašeho napsal vám to přikázaní. Ale od počátku stvoření muže a ženu učinil je Bůh. Protoť opustí člověk otce svého i matku, a přídržeti se bude ženy své. I budou ti dva jedno tělo. A tak již nejsou dva, ale jedno tělo. Protož což Bůh spojil, člověk nerozlučuj. A v domě opět učedlníci jeho otázali se ho o též věci. I dí jim: Kdož by koli propustil manželku svou a jinou pojal, cizoloží proti ní. A jestliže by žena propustila muže svého a za jiného se vdala, cizoloží. Tedy přinášeli k němu dítky, aby se jich dotýkal. Ale učedlníci přimlouvali těm, kteříž je nesli. To viděv Ježíš, nelibě to nesl, a řekl jim: Nechte dítek jíti ke mně, a nebraňte jim, nebo takovýchť jest království Boží. Amen pravím vám: Kdož by koli nepřijal království Božího jako dítě, nikoliť do něho nevejde. A bera je na lokty své, a vzkládaje na ně ruce, požehnání jim dával. Mk 10,17-22 Potom když vyšel na cestu, přiběhl jeden, a poklekna před ním, otázal se ho: Mistře dobrý, co učiním, abych života věčného dědičně došel? I řekl mu Ježíš: Co mne nazýváš dobrým? Žádný není dobrý, než jediný Bůh. Přikázaní umíš: Nezcizoložíš, nezabiješ, neukradneš, nevydáš falešného svědectví, neoklamáš, cti otce svého i matku. A on odpověděv, řekl jemu: Mistře, toho všeho jsem ostříhal od své mladosti. Tedy Ježíš pohleděv na něj, zamiloval ho, a řekl jemu: Jednohoť se nedostává. Jdi, a cožkoli máš, prodej, a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi; a poď, následuj mne, vezma kříž.

O život: Mk 1 0,1 -1 6; Mk 1 0,1 7-22

1 57

O ŽIVOT Končí se rozsáhlá evangelizační kampaň nazaretského Ježíše v Galilei a okolí, jak ji zaznamenal evangelista Marek. „Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangelium.“ Když Antipas umlčel Jana Křtitele, chopil se jeho výzvy ten, kterého označil za křtitele Duchem svatým a ohněm (Mk 1,8.15). Mocně spolu s učedníky a přáteli ji vyhlásil městům a vesnicím té končiny. Bezpočtem podobenství káže, jak Bůh kraluje, a neslýchanými činy přímo dosvědčuje proroky dávno předjímanou skutečnost Boží. Teď s tím půjde do Judstva, do Jeruzaléma, odhodlán posvětit sebe samého za své nejbližší, aby i oni byli posvěceni v PRAVDĚ (J 17,19). Cestou se významně vysloví ke třem podstatným lidským zájmům: ke vztahu mužžena, žena-muž, ty a dítě a konečně živobytí, resp. k majetku a bohatství. Ještě naposled v Kafarnau, při jejich sporu o kompetence v blízkém království, obrátil pozornost k dětem z ulice: „Toužíte vyniknout? Něco znamenat v Božím království? Zkuste to mezi nimi. Mezi nemilovanými pro tvrdost lidských srdcí. Běda! Člověče, jak snadno pohoršíš a zkazíš dítě, a nedbáš vlastní své hrozné a definitivní škody v místě trápení. Červ tam neumírá, oheň nehasne“ (Mk 9,37.42nn). Zajordáním putují k brodům, u Jericha, kde Zachariášův Jan Ježíše pokřtil. Tenkrát tam v Duchu svatém přijal Otcovo nebeské potvrzení. Jan je mrtvý a v jedné z posledních hospod se zrovna dohadují o závaznosti manželské smlouvy. Místní mentoři sice na toho z Nazaretu moc nedají, ale schválně: „Poslyš, Mistře, jak je to s rozvodem? Může si slušný člověk přivést domů mladší a pohlednější?“ Asi by to farizeové takhle natvrdo neřekli. K rozlukovému lístku podle Mojžíše dokážou šikovnějším pláštěm přikrýt ukrutnost svých srdcí, jak je znal už prorok Malachiáš (Mal 2,16). Ježíš ho připomene a dodá: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Kdo střídá manželku nebo manžela, cizoloží a k cizoložství svého partnera postrkuje.“ Jak rigidní, jak konzervativní je ten Ježíš! A přitom se po něm kde kdo ptá...

1 58


Celodenními pochody utrmácený, sklíčený jejich překrucováním Mojžíše, najednou oživne: „Nechte je!“ volá. Houf z Galileje totiž neušel pozornosti a než mohli učedníci zakročit, hrnou se k Ježíši mámy s mrňaty, aspoň si sáhnout, dotknout se vyhlášeného dobrodince Božího. „Co s těmi nemluvňaty Mistra obtěžujou,“ bručí Šimon. „Jen je nechte! Pusťte je přece ke mně!“ směje se Ježíš. „Právě takových je to království. A ten do něho vchází, kdo se poníží a Boží panování takhle přijímá. Ujímáš se děcka v mém JMÉNU? Ujal ses mne a se mnou přijímáš toho, který mne poslal“ (Mk 9,37; Mt 10,40). I tohle berou jako Mistrovu řečnickou nadsázku: Přijetím krále se poddávám jeho vůli a nároku. Přijímám poddanství, vcházím do království, ale co s tím má společného dítě? „Pochop,“ říká Ježíš, „že to Boží se v časnosti podobá nadějné možnosti: pokladu skrytému v poli, kvasu ve třech měřicích mouky, zrnu vhozenému do země, tak i děcku. V mém JMÉNU, přesněji v mé JMÉNO, je přijmout, je víc než živit a snášet a pečovat o růst a vzdělání človíčka vrženého do života. To přece konáš v rodině ve jménu svém. Královské zadání je, abys mu otvíral možnost poznat a přijmout Boha krále a tak abys mne přijímal a zpřítomňoval i sobě (Mt 18,20).“ Ráno mu mávají, když kdosi přibíhá a Ježíšovi do cesty si kleká: „Mistře..., Mistře dobrý, co mám dělat, abych dosáhnul na dědictví v životě věčném? Už napořád v Boží blízkosti, živý mezi živými v jistotě spasení?“ „Proč mně říkáš dobrý? Dobrý je jedině Bůh. Ještě je spolehnutí na starobylou cestu jeho ustanovení a soudů. Člověk, který by je činil, živ bude v nich (3.M 18,5). S tím začni. Přikázání umíš?“ Přede všemi jako prvňáčka z abecedy zkouší Ježíš věřícího Izraelitu. Kdyby se zeptal plníš?, dodržuješ?, ale on: „Umíš?“ a vypočítává mu na prstech z druhé desky Zákona pravidla slušného chování. „Mistře, toho všeho si hledím od mládí. Vím, co nedělat, čeho se vyvarovat, ale co bych dělat měl? Do čeho se pustit, abych si přitom mohl říct, to je ono a nic si nenamlouval. Musí to přece být pocit! Věčně žít.“ Jiný by se oháněl svou bezúhonností, ale tenhle o sobě pochybuje. Hledá nezpochybnitelný smysl a cíl. Ježíše zaujal, jak prostě dává nahlédnout do své duše, zřetelně cítí, že postrádá právě to, co on, Syn, od Otce přináší... Zamiloval si ho. V Janově podání by ho patrně ujistil: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má, co hledáš: má život věčný a na soud nepřijde, ale přešel ze smrti do života“ (J 5,24).

O život: Mk 1 0,1 -1 6; Mk 1 0,1 7-22

1 59

U Marka k tomu mezi řádky slyšíme: „Obrať se a věř. Staň se cele závislým na Bohu KRÁLI. Spolehni se a žij z toho. Na co se ptáš, je přece to dávné Boží: „Svatí buďte pro život se mnou,“ jádro první části Smlouvy, SMLOUVY ŽIVOTA, po které se sháníš, jak ji pověděl skrze Mojžíše: – Neupřednostníš nic přede mnou, abys měl pro mne jenom část svého času a srdce. – Mé jméno nespojíš s marností. – Pamatuj na sedmý den, abys ho světil. JÁ JSEM stvořil, JÁ vysvobozuji. JSEM počátek i konec. JSEM cesta, pravda, život. Není to na nebi, ani za mořem, ale velmi blízko tebe je SLOVO: Ve tvých ústech, ve tvém srdci, abys to činil“ (5.M 30,12-14). Taky tohle ovšem zná od dětství ten milý člověk. Než vypočítávat a opakovat, shrnuje mu to Ježíš do prostého: Pojď za mnou. „Jde ti o pravý, hojný ŽIVOT, o ŽIVOT věčný? A správně tušíš, že akce, čin je to, bez čeho se neobejdeš, nemá-li ti zůstat záhadou? Jdi, cokoli máš, prodej. Dej to chudým. Srdcem je člověk u svého bohatství a ty ho budeš mít v nebi, ve skutečnosti pravé a věčné. Tam pak cele obrátíš svou pozornost. Pojď, vezmi kříž, vezmi pranýř tohoto Božího povolání a poslání v časnosti. Následuj mne. Jsem tu, abych hledal a spasil hynoucí, které mi Otec dává, a jsem záchranou i těch, kteří skrze jejich slovo mají ve mne uvěřit. Pojď jim to říct. Přidej se. Ptal ses, co dělat...“ Žertuje? Vždyť jsem mohl investovat do jeho publicity, do jeho kampaně, do jeho práce...! Místo aby se ten sympatický muž zaradoval, zírá: Že by za tímhle byl Bůh zámožných patriarchů a Davida krále? Až tak příkrou cestou se mám pustit k ŽIVOTU věčnému?! Na mizině sotva svedu v čistotě a zbožnosti zůstat sám sebou. Vždyť přece nechceš zůstat. Myslels na jiné dědictví, vzpomněl si, ale hned to zakřiknul... Smířit se, že Hospodin je Bohem tohoto tak nerozumného, ano nehorázného pozvání? To snad ne! Víc o něm nečteme, ale napadne nás, jak mohl Marek takhle s jistotou napsat o Ježíšově náklonnosti k němu tak na první pohled. Kdo si mohl všimnout Mistrova zalíbení a lásky při tak kratičkém setkání, když pak všem cizí muž přidal do kroku a ztratil se mezi ostatními cestou k těm svátkům? Stranou pak hrůzných událostí toho dne před velkou sobotou, jichž musel být svědkem, mu možná teprve došlo, na čí stranu se odmítnutím Ježíše postavil. Jestliže Boží posel věčného ŽIVOTA pro lásku a svědectví pravdě takhle mezi námi pochodil, o co se to opírám? Kam se v pohodlí svého majetku poděju?

1 60


Mrtvý..! až strašlivě bezduchý na kříži teprve přemáhá a vyprazdňuje jeho odporování. V slzách hanby se roztéká jeho „ne“. Pojď za mnou, nabízel z lásky... a došel sem. Bože, snad i kvůli mně? Taky mou vinou tu krvácí? Přežil by, kdybychom si dali říct? Mohl být naší vírou, naším přivolením, naší ochotou k cestě ŽIVOTA věčného před tímhle zachráněn? Kdybychom se ho zastali a všichni šli za ním? Ach, jak rád by teď šel! To musel Mistr až sem, aby ho o PRAVDĚ toho ŽIVOTA přesvědčil a s Bohem tak náročné LÁSKY smířil? „Šel bych,“ říká si, ačkoli stará pochybnost se v koutku krčí, „šel bych, ale je pozdě. Tak jako tak pozdě.“ Pozdě?! Ježíš si ho zamiloval... To není na chvíli. Věřím, že ten člověk, jako typ nás všech, zahrnut sítí Božského rybáře, se sblížil s ostatními těmi jeho, a brzy zaslechl „Žije!“ Člověče, věř! Chop se toho! Jakkoli naším „ne“ utýraný a křižovaný, žije tím ŽIVOTEM, do něhož nás zve. Zasáhlo ho to a změnilo. Není pozdě. Ještě platí: Následuj! Ještě hledá, aby zachránil ty, jimž je dáno od Otce (J 6,44.65.). A tak vzpomínka, zprvu padající do tmy výčitek a lítosti, se rozsvítila stálicí naděje mezi těmi, kteří nejen „prodávali vladařství a statky podělujíce všecky, jak komu potřebí bylo“ (Sk 2,45), ale společným učinili i bohatství své paměti, navzájem ošetřujíce a zvěstujíce evangelium království svého Pána a Spasitele. Tudy i nám, litujícím svých vin a nešťastných kroků, svitem své LÁSKY dává Kristus Pán klíčit, vzcházet a prospívat ŽIVOTU, který je věčný. Amen. Modlitba: Otče náš, který jsi v nebesích, Posvěť se tvé JMÉNO v našich myslích, srdcích i ústech. Ať ve tvém JMÉNU neproducírujeme sami sebe. Obrať nás, prosíme, od marnosti, abychom tě vzývali v čistotě, upřímnosti a PRAVDĚ. Díky, že jsme směli v tebe uvěřit a že nás k PRAVDĚ přivádíš. Ošetři, prosíme, naše vědomí svým pokojem. Zjev nám svou SLÁVU, ať dokážeme ze své představivosti vytěsnit, co tě zarmucuje a Ducha uhašuje. Zjev nám SLÁVU svého království, ať nás přitáhne, když se vzdálíme, když nedoslýcháme, usínáme a zmýleni nepravostí se ztrácíme tobě i sobě navzájem. Díky za světlo Pána Ježíše Krista, za radu a východiska z našich zablo-

1 61

kovaností a záští i zmatků. Díky, že tvá vůle je ŽIVOT věčný pro nás. Otče, jsme houf tvých dětí. Živíme se chlebem tvého SLOVA a toužíme po přebývání s tebou a přitom se málo staráme jeden o druhého a občas nás to spolu nebaví. Odpusť nám naše viny. A tak prosíme o Ducha Utěšitele nejen pro sebe. O Ducha pravdivého zájmu o tebe mezi námi ve shromáždění. Obnov nás, prosíme, v upřímné vstřícnosti a přidej moudrost k účinnému ohledu a povzbuzení, ať nikoho cestou neztratíme. Ať se šťastní dostaneme k tobě domů všichni. Prosíme a děkujeme. Amen

V Luhu nad Morání, 21. července 2012

s.j.h.


27. „Nemylte se, Bůh nebude posmíván. Co by člověk rozséval, to také sklidí.“ (Gal 6,7) Iz 61,1 -7 Duch Panovníka Hospodina jest nade mnou, proto že pomazal mne Hospodin, abych kázal evangelium tichým. Poslal mne, abych uvázal rány skroušených srdcem, abych vyhlásil jatým svobodu, a vězňům otevření žaláře, abych vyhlásil léto milostivé Hospodinovo, a den pomsty Boha našeho, abych těšil všecky kvílící, abych způsobil radost kvílícím Sionským, a dal jim okrasu místo popela, olej veselé místo smutku, oděv chvály místo ducha sevřeného. I nazvání budou stromové spravedlnosti, štípení Hospodinovo, abych oslavován byl. Tedy vzdělají pustiny starodávní, pouště staré spraví, a obnoví města zpuštěná, pustá po mnohé národy. Nebo postaví se cizozemci, a pásti budou stáda vaše, a synové cizozemců oráči vaši a vinaři vaši budou. Vy pak kněží Hospodinovi nazváni budete, služebníci Boha našeho slouti budete, zboží pohanů užívati budete, a v slávě jejich zvýšeni budete. Za dvojnásobní zahanbení vaše a pohanění prozpěvovati budete, z podílu jejich a v zemi jejich dvojnásobní dědictví obdržíte, a tak veselé věčné míti budete. L 4,14-30 I navrátil se Ježíš v moci Ducha do Galilee, a vyšla pověst o něm po vší té okolní krajině. A on učil v školách jejich, a slaven byl ode všech. I přišel do Nazaréta, kdež byl vychován, a všel podlé obyčeje svého v den sobotní do školy. I vstal, aby četl. I dána jemu kniha Izaiáše proroka. A otevřev knihu, nalezl místo, kdež bylo napsáno: Duch Páně nade mnou, proto že pomazal mne, kázati evangelium chudým poslal mne, a uzdravovati skroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti ssoužené v svobodu, a zvěstovati léto Páně vzácné. A zavřev knihu, a vrátiv služebníku, posadil se. A všech v škole oči byly obráceny naň. I počal mluviti k nim: Že dnes naplnilo se písmo toto v uších vašich. A všickni jemu posvědčovali, a divili se libým slovům, pocházejícím z úst jeho, a pravili: Zdaliž tento není syn Jozefův? I dí k nim: Zajisté díte mi toto podobenství: Lékaři, uzdrav se sám. Které věci slyšeli jsme, žes činil v Kafarnaum, učiň i zde v své vlasti. I řekl jim: Amen pravím vám, žeť žádný prorok není vzácen v vlasti své. Ale v pravdě pravím vám, že mnoho vdov bylo za dnů Eliáše v lidu Izraelském, když zavříno bylo nebe za tři léta a za šest měsíců, a když byl hlad veliký po vší zemi, však Eliáš k žádné z nich není poslán, než toliko do Sarepty Sidonské k ženě vdově. A mnoho malomocných bylo v lidu Izraelském za Elizea proroka, a však žádný z nich není očištěn, než Náman Syrský. I naplněni byli všickni v škole hněvem, slyšíce to. A povstavše, vyvedli jej ven z města, a vedli ho až na vrch hory, na níž město jejich bylo vzděláno, aby jej dolů sstrčili. Ale on bera se prostředkem jich, ušel.

Kdo nás tak zmámil I.: Iz 61 ,1 -7; Ga 3,1 -3

1 63

Ga 3,1-3 Ó nemoudří Galatští, kdo vás tak zmámil, abyste nebyli povolni pravdě, kterýmž před očima Ježíš Kristus prvé byl vypsán, a mezi vámi ukřižován? Toto bych jen rád chtěl zvěděti od vás, z skutků-li zákona Ducha jste přijali, čili z slyšení víry? Tak nemoudří jste? Počavše Duchem, nyní tělem konáte?

KDO NÁS TAK ZMÁMIL I. Ježíš z Nazaretu přijal v Judsku Janův křest. Nebeský Otec se přitom k němu veřejně přiznal: „Ty jsi ten můj milý Syn. Tebe jsem si oblíbil“ (Lk 3,11 ). Člověk Ježíš s tím jde na poušť. Potřebuje být sám. V pustině mu přijde: Jak se uživíš, jsi-li Syn Boží? Jak dojdeš náležitého uznání a vlivu? Patřičné autority při takovém pověření nebesy? Jak prosadíš vůči královstvím tohoto světa kralování Otcovo a jeho poslání, jsi-li Syn Boží? Leccos se nabízí. Leccos si dokáže představit, ale pamatuje přitom, co stojí psáno v Duchu svatém skrze proroky a tím vyhodnocuje svádivé vize a nápady Duchu cizí. Rozkrývá zbožně se tvářící mámení, moc žádostí těla a světa. Odstup to! Odmítá se tím zabývat. Zmocněn Duchem se pak vrací domů do Galileje. „Káže ve školách a slaven je ode všech.“ (Lk 4,15). Do podrobností jde evangelista teprve, když Ježíš vystoupí v sobotním shromáždění nazaretské školy, kde byl vychován. Povstal, že bude číst. Podali mu knihu proroka Izaiáše a oči všech byly na něho upřeny: „Kluk naší Marie? Tovaryš z Josefova tesařství? No, to se podívejme!“ Vyhledal šedesátou první, kterou jsme právě vyslechli, ale po dvou verších vrátil knihu šámesovi a posadil se. „Tak copak nám povíš, Ježíši?“ „Dnes se toto dávné Písmo naplnilo. Dneska se vašemu sluchu dostává plnosti dalekosáhlého smyslu těchto prorockých slov.“ Všem se to líbí. Stačí ten začátek, nápověda slíbené šťastné politiky. Nemusí pokračovat. Oni přece vědí, jak je to dál, že přijdou gójové a k slávě Hospodinově i naší, obnoví, co kdy rozbořili. Cizozemci se postarají o naše

1 64


stáda, zorají naše pole, ošetří vinohrady, zatímco my, my se mezi nimi ujmeme věčného kněžství služebníků Boha našeho. To bude teprve život! Kdo by nezatleskal, že k tomu je nakročeno už dnes? Možná právě poutěmi, vyhlášenými svátky ve svatém městě?... „Jejich zboží budeme užívat a dvojí cti se nám v jejich slávě dostane“ (v.6.). Ježíš jim vidí na očích, na co se třesou: „Předveď, co se rozkřiklo, žes činil v Kafarnau a možná, že k těm zářným zítřkům půjdeme za tebou. Lékaři, jde o tvé renomé, je to na tobě. Uzdrav se sám… „Jenomže, rodino, přátelé, dnes, stejně jako za Eliáše či Elizea, je to na vás a na Bohu. Vaše vyvolení není nárokem, ale milostí osvícení mezi národy: Omilostněním k pravdivému sebepoznání v pokání a k poznání Hospodina. Na vás je, necháte-li jej k sobě promluvit, jak ho slýchal prorok. Uvěříte-li tomu, kterého ON poslal, abyste se dočkali toho, co slibuje. A dnes, dnes je ta chvíle. Dnes se plní předpoklady té spásy, jak ze zmýlení a zmatků ven, vstříc Božímu království. „Že by tady? Že by odtud, z téhle naší vesnické malosti a bídy mezi námi, mohla vzejít proroky vyhlížená spasitelná iniciativa Boží? Co tomu řekne Jeruzalém? Poslyšte, on toho Izaiáše snad vztahuje na sebe! Že bys právě ty, člověk z takových poměrů, do toho viděl líp než my?! Kohopak z uznávaných kapacit máš za sebou? Jakýchže autorit se dovoláváš? Koho cituješ? Duch Páně nade mnou, protože mne pověřil? To by mohl říct každý. Nebo to o blízkosti Božího království: bez konkrétně ověřitelných znamení mezi nebem a zemí?, bez zřetelné evidence? Prý: Čiňte pokání! Jak neoblíbené! Jak nepopulární! Vždyť známe ta svoje obrácení! V Boha ovšem věříme, ale že tudy je možná ta gruntovní změna poměrů? To že je to evangelium?! Tisíce let si nás pěstuje a najednou že by z kamení byl s to Abrahamovi vzbudit syny? To přece nemůže! Má nás! A vůbec, co si to tenhle námi zplozený o Bohu myslí? Co nám to tu, svým učitelům a otcům, vykládá?! Rouhá se! Pryč s ním, než nás dostane do maléru!“ To byl začátek. Tehdy ho nedokázali, právem domovské obce (5.M 21,21 ) stranou za plotem, sprovodit ze světa. Šel prostě mezi nimi pryč z toho nebezpečného místa. Netroufl si žádný. Káže dál, dál veřejně koná evangelium všem na očích: „Hle, zblízka se podívej, jak Bůh kraluje, a věř! Čiňte pokání, obraťte se a věřte… “ Nakonec je z toho náboženský monstrproces kněží, i laiků a lidí z ulice: „Hoden je smrti, dělá se Synem Božím. Ukřižuj! Vynucují si na pohanovi, který neví o co jde. „Protiví se císaři,“ otočí to političtí šíbři, aby mu to došlo, „ukřižuj!“

Kdo nás tak zmámil I.: Iz 61 ,1 -7; Ga 3,1 -3

1 65

Jenomže svým Synem ho prohlásil a zjevuje ten v nebesích, a kdo má uši k slyšení, poznává, že od Boha přišel a k Bohu jde. Kráčí dějinami stvoření a modlí se za ty, které mu Otec dal, i za ty, kteří ještě skrze jejich slovo mají v něho uvěřit (J 17,9.20.). „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř“ (J 10,16). Svým kritikům, tehdy z nejzbožnějších, řekl: „Nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Mé ovce můj hlas slyší…“ Jako tenkrát v Nazaretu i ve sborech a církvích, ochotně z Písma slýcháme sami sebe. Co se nám zamlouvá, co nás potvrzuje, co slyšet chceme. „Ó nemoudří Galatští, kdo vás tak popletl, abyste nebyli povolní pravdě, přestože Kristus tak živě vám stanul před očima, i mezi vámi křižován?“ (Gal 3,1 ), píše apoštol církvi, tomu sboru už tenkrát. „… i mezi vámi křižován…“ I svými hříchy, svýma rukama od krve, přibíjeli mezi sebou Krista, Božího Syna, dobrodince. Tak masivně, tak aktuálně se poznávali být aktéry a spolupůsobci jeho trápení k smrti. Zázrakem víry, mocí Ducha svatého vytrženi ze všední lhostejnosti a pověry k nesnesitelnému sebepoznání: „Nám se vydal. Kvůli nám za nás umíral Boží Syn, Spasitel. Naším zaviněním. To my jdeme lhostejně kolem. To my jsme mezi chytráky v šklebícím se publiku nebo rovnou mezi jeho katy.“ Otřesné! S tím už nehodlali žít. Zřekli se způsobu „světa v sobě“. Toho „světového“, co je od dětství zformovalo a formuje mezi hříšníky k hříchu. Beránek Boží z nich to zprotivení, odcizenost Bohu, a nechuť – hřích světa – sejmul. Přestali žít sami sobě, svěřili se tomu, který z mrtvých vstal. Tak je vykoupil. Otřáslo jimi visící tělo Kristovo. Sobě umrtveni se chopili vzkříšení k jinému, novému životu (Ř 6,4). Takový je Bůh. Mění nezměnitelné. I ze smrti vyvádí. Na světě vyvoluje a zmocňuje k životu ne ze světa. Ne z toho dosavadního. Už neexistují z toho, v čem si libovali, co obdivovali. Učinil je vynalézavými hledači a objeviteli svého království. Nové a nové tvůrčí motivy je zúrodňují pro Boha: radost ze spasení, smysluplná naděje slávy jeho vyznavačů. Tak si je vychovává k nehynoucímu společenství s Bohem. „Položil svou duši v oběť za hřích, aby viděl símě své“ (Iz 53,1,), své vlastní. Také Galatské křesťany. Oni ale teď k tomu něco po svém přidávají: „Povstavše Duchem, nyní tělem konáte?“ komentuje to apoštol. Nové zadělání kyne starým kvasem vykazatelné zbožnosti Zákona.

1 66


Mojžíšův Zákon se nám dneska do křesťanství příliš neplete. Možná spíše „kyneme“ potřebou kulturně, humánně, charitativně se zviditelnit pro takový ten pocit… Ale Zákon? Svojí rozvolněnou věřivostí to dnes tak nebereme. Že by nás někdo mámil, si nepřipouštíme. „Nejsme přece pod Zákonem, ale pod milostí“ (Ř 6,14), připomínáme si rádi z Pavla to šťastné vyklouznutí ze zasloužených pokut a trestů, neboť Pán Ježíš byl za nás potrestán, takže nás, co tomu věříme, milost vždycky opláchne… Jenomže… milostí v Kristu Ježíši myslí apoštol světlo duchovního prohlédnutí, jímž nás nebeský Otec „v pokušení neuvodí, ale zbavuje od zlého“. Milost je lékařství Boží a ovšem prevence. „Ne podle našich hříchů s námi nakládá“ (Ž 103,10). Dozajista odpouští, když se odvracíme od cesty své zlé, ujišťují proroci dávno před tím, než jsme Krista umučili. Nezemřel, aby pohnul Otce k odpuštění, k němuž je od věků ochoten. Avšak: „Synu, dej mi své srdce,“ volá Moudrost, Duch Kristův Staré Smlouvy. Novou Smlouvou krve námi mučeného Syna Bůh naše vědomí, naše staré kruté srdce obnažuje a paradoxně mění v nové. Věděl o tom Jeremiáš a Ezechiel. Mění nás, abychom mohli být s ním. „Naši krutost, obludnost Syn člověka na svém těle sám vnesl na dřevo“ (1.P 2,24) ano, naše hříchy jsou ty hřebíky na kterých visí. Zviditelňuje, jak naší nepravostí Bůh trpí a my že jsme vinni. Nevěř, že je to odbytá záležitost! Kristus je v agonii až do konce věků. (B. Pascal, Myšlenky, Laichter 1937, s. 309) Námi utýraný Syn člověka a přitom vzkříšený Pán. Beránek jako zabitý a přitom Lev z Judy, Pán slávy, Pán pečetí knihy, kterou přijímá z ruky sedícího na trůnu (Zj 5,5,6). Nikoli nevolník prostoru a času jako my, ale Stvořitel. Poslal ho Bůh mezi nás v podobě našeho těla. Nejen že jsme ho nepřijali, lékaře nemocí našeho sebepoškození, sebemrzačení hříchem, ale on jako by neuspěl, jako by s Božím dobrodiním na rozbujelou zhoubu v nás nestačil: „Vidíte ho? Už visí! Jiným pomáhal, sám sebe spasit nemůže…“ Tak je nám nesnesitelná přítomnost Boží v Synu. Nesnesitelná tomu v nás, co se Bohu vzpírá a život ohrožuje – nejen náš. Syn člověka to v potu, krvi, hanbě a bolesti až k smrti rozkryl. Obnažil, co si nepřipouštíme, co zastíráme svou spořádaností a slušností, nebo i horlivou nábožností atd. „Ale jdi,“ řeknou ti s křížkem nebo kalíškem na krku, „co to tak vyhrocuješ!?“ Ano, kdo tušil na křehkém těle, do něhož se všichni rodíme smrtelní, náchylní k zlému, že to Ježíš takhle vyhrotí? Že potupí tohle naše sebechlácholení hřícha: že jinak být nemůže? Mizerii závislosti, na níž se vy„ . . . jděte, střezte ho, jak víte. “ Mt 27, 64

1 68


mlouváme? Vstal z mrtvých, kam jsme ho odklidili. Stal se cestou z naší nemožnosti. Vyvedl ŽIVOT z uvozovek a závorek časnosti vstříc věčnému bytí s ním. To je spasení: „Spravedlnost Zákona (jeho duchovní smysl a PRAVDA) není odložena. Nepomíjí. Je vyplněna v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha.“ Pavel (Ř 8,1-4). „Otec podle svého mnohého milosrdenství nás znovu zplodil k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých,“ káže Petr (1.P 1,3), a u Jakuba čteme: „Otec světel, protože chtěl, zplodil nás slovem PRAVDY, abychom byli prvotinami jeho stvoření“ (Jk 1,18). Protože chtěl… Protože chce, působí v nás chtění i skutečné činění podle dobře libé své vůle“ (Fp 2,13). Protože chce, živí nás svým slovem, abychom jím rostli (1.P 2,2). Jiného důvodu není. Tak Bůh miluje svět. Učinil všecko, abychom i my chtěli a mohli. Už jsme na to přišli, jak otročíme sami sobě? (Ř 7,5) v žádostech, náladách, zlozvycích, závislostech? Nuže dal nám sebe, aby nás, jak jsme sami svoji, od nás koupil a my byli cele jeho. Draze nás vykoupil: „S Kristem ukřižován jsem,“ píše o odstranění toho zhoubného bujení v sobě ap. Pavel,“ živ jsem už ne já, živ je ve mně Kristus“ (Gal 2,20). „No jo, Pavel! Dneska jsme jinde. Musíme slevit,“ pádlujeme v tom fofru a ohlížíme se po svých možnostech a šancích. Až zevnitř, pod hladinou, pod turbulentní vrstvou své každodennosti, pod tím, co běžně považujeme za rozumné, mu možná dáme za pravdu… A tak zavři za sebou a přes brejle mámení pozdrav v tom koutku Pána Ježíše (Mt 6,6). Ne, on tě neopouští, pevný základ Boží stojí, maje znamení toto: Zná Pán ty, kdo jsou jeho, a: Odstup od nepravosti každý, kdo vzývá jméno Kristovo“ (2.Tim 2,19). Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. Jiné skály není. Ještě na ní chová svou církev. Ani dnes ji brány pekelné, ano ty zajímavé a zábavné slavobrány bezbožnosti, jakkoli lákavé, nepřemohou. Amen V Luhu nad Morání, ke dni reformace 2012

s. j. h.


28. „Otče spravedlivý, tebe svět nepoznal, ale já jsem tebe poznal a tito poznali, že jsi ty mne poslal. Známé jsem jim učinil jméno tvé a známo učiním, aby milování, kterým jsi mne miloval, bylo v nich, a i já v nich.“ (J 17,25.26.) 1.P 1,3-9 Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, kterýž podlé mnohého milosrdenství svého znovu zplodil nás v naději živou skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, k dědictví neporušitelnému a nepoškvrněnému a neuvadlému, kteréž se chová v nebesích, vám, kteříž mocí Boží ostříháni býváte skrze víru k spasení, kteréž hotovo jest, aby zjeveno bylo v času posledním. V čemžto veselíte se, maličko nyní, (jestliže kdy potřebí jest), zkormouceni jsouce v rozličných pokušeních, aby zkušení víry vaší, mnohem dražší nežli zlato, kteréž hyne, a však se v ohni zkušuje, nalezeno bylo vám k chvále, a ke cti i k slávě při zjevení Ježíše Krista. Kteréhož neviděvše, milujete; kteréhož nyní nevidouce, a však v něho věříce, veselíte se radostí nevymluvnou a oslavenou, docházejíce konce víry své, spasení duší. 2.P 1,16-21 Nebo ne nějakých vtipně složených básní následujíce, známu učinili jsme vám Pána našeho Jezukrista moc a příchod, ale jakožto ti, kteříž jsme očima svýma viděli jeho velebnost. Přijalť zajisté od Boha Otce čest a slávu, když se stal k němu hlas takový od velebné slávy: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se zalíbilo. A ten hlas my jsme slyšeli s nebe pošlý, s ním byvše na oné hoře svaté. A mámeť přepevnou řeč prorockou, kteréžto že šetříte jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte, až by se den rozednil, a dennice vzešla v srdcích vašich, toto nejprvé znajíce, že žádného proroctví písma výklad nezáleží na rozumu lidském. Nebo nikdy z lidské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé.

Kdo nás tak zmámil II.: 1 P 1 ,3-9; 2P 1 ,1 6-21

1 71

KDO NÁS TAK ZMÁMIL II. Zas jednou přivedli k Ježíšovi slepce, aby se ho dotkl. Tentokrát v rybářské Betsaidě. Že poznají, jak je to s těmi zázraky. Lidi toho napovídají, teď se ukáže. Mají svého nevidomého: „Jsem Ježíš,“ řekl možná vstříc prázdným očím, tázavým prstům, a nic... Slepě dál šátrá ten člověk, podané ruky se drží. Až za městem, zbaveni zvědavců, ho slinou a dlaněmi svých rukou uzdravil. „Nevracej se, nic jim nevykládej. Běž domů.“ Tak to napsal Marek (9,22-26), možná, abychom si všimli, oč strastněji bude Ježíš zápasit s duchovní slepotou svých přátel. Skoro nazapřenou, tedy bez obvyklých zástupů, zamířili na sever Iturejskou krajinou k horám do městeček kolem výstavné Cezareje Filipovy. „Jako rosa Hermon sestupující na hory Sionské, tak utěšená je bratrská jednomyslnost,“ zpívá David o té kráse (Ž 133,3). Studený vzduch z vrcholků stále pod sněhem (2800m) sráží pobřežní vlhkost horkých vzdušin nad Galileou, zavlažuje rovinu Sáronskou v Samaří, až ke Gaze a Judeji. Úbočím z pěti set metrů nad mořem se bujnou zelení řine jeden ze tří jordánských pramenů. Bývala tu pomezní citadela Dan severního cípu království. V tomhle půvabném koutě znenadání začal Mistr v úzkém kruhu nejbližších o čemsi neslýchaném, nepředstavitelném: Syn člověka musí mnoho trpět... Dávno si všimli, že se trápí odmítavostí zbožných učitelů Zákona, ale teď mluví rovnou o potupě, ranách, dokonce o smrti z jejich rukou. Přikazatel, jemuž démoni jdou z cesty. Kristem ho před chvílí s určitostí prohlásil Šimon, ten z rybího trhu v Kafarnau. Před časem nechal solidní živnosti. Už tenkrát vytušil, ale teď si troufnul: „Mistře, ty jsi Mesiáš. Ty jsi svatým olejem Božího Ducha vyznamenaný Král. Kam bychom se poděli! Ty máš slova věčného života...“ Svatyní hodnou těch slov je tu polní cesta a veleknězem rybář. „To nemáš ze sebe, synu Jonášův. Blahoslavený jsi ve světle mého nebeského Otce“, vyznamenal ho Ježíš, „jako že jsi Petr, bude na té skále stát živý dům Boží a svůdné pekel brány, ho nezmůžou. Dám ti klíče nebeského

1 72


království. Rozvážeš, bude rozvázáno. Svážeš, zůstane tak. Nejen na zemi, ale i v nebesích, ale zatím...“ Důrazně jim přikázal, aby ho neprozrazovali. Chápou. Sám dá v pravý čas znamení a zjeví svou moc a slávu. Bude to veliké, závratné... Tím méně chápou teď tohle o bolesti, o hanbě, o ubití k smrti, a záhadném zmrtvýchvstání. Zas jedno z obtížných podobenství? Dívají se po sobě, až právě pochválený Petr to nevydrží, rybářskou tlapou kolem ramen stranou Ježíši šeptá: „Pane..., jsme přece s tebou a zůstaneme. V nás, co tě máme rádi, máš zastání. Nedojde k nejhoršímu.“ „Odstup!“ Ježíš rázně setřásá to chlácholení a dívá se cize, „člověčino, nechápeš, co je Boží. Pohoršením jsi mi. Jdi za mnou, satane!“ ale hned dodává, „jsou to paradoxy, přátelé. Sebe zachovat? Sebe uskutečnit? Nuže, za mnou to bude spíš sebe zapření a pranýř. Avšak kdo pro mne ztratí, nalezne. Duši k věčnému životu zachová.“ Šest dní se k tomu vrací: „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil. Ale kdo o to stojí?“ ohlíží se Ježíš, „ještě tak, komu něco schází. Jinak: Proč hned tak zhurta že? Rovnou se obracet a zrovna teď jako novorozeně z vody a Ducha začínat? Však Boží milosrdenství je věčné. Nakonec Hospodina, jméno jeho budiž požehnáno, beztak lítostí pohnou k odpuštění. Což nestojí psáno, že nebude ustavičně žehrat ani na věky držet hněv? Otec lítostivý a milostivý? Otec... Jenomže co oni?! Pokání, které proměňuje srdce a přibližuje k Bohu už zítra ani ve zlostném pláči najít nemusí. Dnes je ta chvíle, ale kdekomu se zdá, že si zatím tak zle nestojí... A tak Syn člověka musí. . . Musí strpět, co se skrývá za plentou slušnosti a zákonické zbožnosti, aby vydal svědectví PRAVDĚ.“ Rybář na pustém jezeru. Bůh. Zjevení Boha hledajícího, aby z propastné neznámosti vyvedl k ŽIVOTU, aby před zahynutím zachránil, protože miluje. Přišel co nejblíž, ale takoví, jací jsme, ani tak zblízka ve své časnosti ho nesneseme. Na jejím prahu pak, kam se podějeme? Po týdnu práce v terénu si vyšel do hor a s ním Petr a oba Zebedeovci. Ostatním se možná moc nechce, ale dlouhou chvíli mít nebudou. Široko daleko se už ví, že je tu Ježíš, prorok mocný v slovu i skutku. Trousí se zvědavci. Kvečeru, v obležení zástupem z okolí, se Mistra dočkat nemohli. Mezitím ti tři, ztraceni s ním v horách, prožijí nezapomenutelnou proměnu toho, co mají před očima: V jedné chvíli... Zrak je šálí? Pán před nimi se sněhobíle skví a v té záři pozorují, že není sám. Vytrženi z časnosti vidí s ním zákonodárce a proroka a Mistr pln světla s nimi rozmlouvá. S odvěkou Boží stráží lidu, bok po boku se sloupy Izraele. Myslí jim táhne, co


1 73

od něho v těch dnech slýchali. Připomíná se obraz té hrůzy, avšak v jakési nevypověditelné slávě. Zůstat zachtělo se Petrovi, trvale spočinout. Zabydlet se tu s Mistrem, Mojžíšovi a Eliášovi na dohled. Ostatní svět, národy nechť sem putují k tomuto místu, k jejich stánku a svatyni. Samo nebe ho napomenulo, ať si nevymýšlí: „Tento je ten milý můj Syn, jeho poslouchejte.“ Při sestupu jeden druhému potvrzuje: ne, nebyl to sen. Nejsou zdáním tyhle nebeské souvislosti, k nimž je přivedl ten, který je povolal. Směli zahlédnout, co Mistr znamená v tom království odj inud. Nesnadné putování s ním jim teď připadá jako přípravný čas slávy. Až se rozkřikne „Ať žije král!“, Syn člověka vystoupí ze skrytosti, vstane z mrtvých svého inkognita a skvělým začátkem tohle skončí. S elánem se vracejí, ačkoli Pán to vidí jinak: „I Eliáš už přišel, a jak dopadl...“ V táboře pod horou našli těch devět v houfu křiklounů a místních všeználků, jak stojí nad případem, s kterým nehnuli: „Pane, jestli na to máš, pomoz. Ti tvoji to nesvedli,“ oči prosebníka se roztékají marnou lítostí a hořkým zklamáním. „Ó národe nevěrný, až dokud. . . ?“ Ježíš se rozhlíží po zvědavých i zlostných a bezradných tvářích: „Věříš, že můžu? Věříš, abych mohl...?“ „Ach, věřím, pomoz..., pomoz mé nedověře!“ vzdává se otec padoucnicí stiženého chlapce. Večer než se uložili, řekl pak učedníkům: „Tohle pokolení? Tahle generace? Jedině skrze modlitbu a půst...“ Blíží se velikonoce. Projdou Galilejí a pak s poutníky Zajordáním do Judska. Cestou z vlídné krajiny Heroda Filipa Mistr znovu zápasí s chandrou. Svěřuje se s vidinami, jak ho bijou, vydaného rukám neurvalců, ho pověsí, zabijí..., ale třetího dne z mrtvých vstane. Veselí společného: „Pojďme do domu Hospodinova,“ se vytrácí. Kterak s hlasitým plesáním a díkčiněním žádat pokoj milovanému městu pro dům Boha našeho, když... A tak přidá do kroku a sám se svými děsy jde napřed, ale jeho trápení všecky zaměstnává. Kráčejí mlčky, až Petr s Janem a Jakubem znovu připomenou, jak bylo na horách a že je Ježíš ještě všecky určitě slavně překvapí. Proč tedy mluví o utrpení? Namítá Tomáš a Filip přizvukuje. U Kafarnau si to už berou osobně, kdo že do toho vidí líp. Kdo je tím pádem kompetentní a něco znamená proti takovým jen hodným, co na to nemají. U prvního rybářského domku si hrají děti. To se Ježíš pokaždé rozzáří. Zvedá nejmenšího caparta, cípem mu utře nudli:

1 74


„Tak copak jste cestou mezi sebou řešili?“ Nikdo nic..., jen děcko se směje, jak s ním ten cizí pán dovádí. „Poslyšte, první bývají mezi posledními, v království Božím je největší, kdo se dětsky poníží. Kdo se mezi vámi bere moc vážně, sám si zaclání. Připadá si první, ale bude poslední a služebníkem všech“ (Mt 18,3.4.). Po takových lekcích to přijde Šimonovi zase trochu vzhůru nohama a on, co na srdci, to na jazyku: „Mistře, jak je to s námi? Vždyť jsme první všeho nechali a šli za tebou?“ „Teď víš o tom pokušení, Petře, ale jestliže jste co pro mne opustili, už v tomto nenávistném věku se vám to vrátí, a ten budoucí se otevře životem věčným. Avšak vcházíme do Jeruzaléma. Odsouzeného mne vydají pohanům k posměchu a bičování, k poplivání a na smrt. Třetího dne pak...“ Ne, nikdo už nezlehčuje, co se Mistrovi utkvěle vrací: tíseň vědomí, že nakonec v tom bude sám... Jan hledá, jak se mu těsněji přiblížit, potěšit, zřetelněji projevit a opětovat lásku: „Mistře, dej nám, tuhle s Jakubem, být ti víc po ruce. Po pravici a po levici v té podivné slávě, z níž jde hrůza, ať je to cokoli.“ „Víte vy, co je ve hře? Ostatně režie i obsazení je v rukou Otce.“ Mezi ostatními je ovšem oheň na střeše. Nevěří odhodlání těch dvou chopit se kalicha hořkosti a podstoupit křest Ježíšova trápení. Předběhli je. Co si o sobě myslí? Všecky to štve, a Ježíš? Ježíš zesmutní: „Řeknu království a vám hned naskakují představy vlády, moci, panování. Říkáte mi Pán a Mistr. JSEM. Dávám sebe na vykoupení za mnohé. Vy? Vy všichni jste bratři. Nenazývejte se mistry a pány, ani „otče“ si neříkejte. Znamená to něco jiného v nebesích. Nejste ze světa, jako já nejsem.“ Moment, co slíbená moc klíčů? Napadlo Petra, ale zrovna teď si netroufá... „Ze světa jsem vás vyvolil, ale všichni se rozprchnete. Zůstanu sám, ale nejsem sám. Otec je se mnou.“ Tohle ovšem už Šimon jen tak přejít nedokáže: „Kdyby všichni, Mistře, já tedy ne. I do žaláře a na smrt...“ Hledí si do očí, oba mlčí... Ach, co s tebou bude, až mne povedou Šimone? Z Kaifášova dvora uvidíš, jak mě fackují, a co, až kohout zazpívá? Kudy se propotácíš, Petře, k prázdnému hrobu? Modlím se za tebe... Kolikrát se rozpláčeš než pochopíš, co si ohlídat, co v duši ošetřit, abys mohl pást ne svoje..., moje beránky a ovce. Šimone Jonášův. Miluješ mne? To jsou ty klíče království. Vejde ten, kdo

1 75


se nově z vody a Ducha narodí a tobě dám spasitelné umění pomoci. Miluješ mne, abys byl platným pomocníkem života? Života věčného? Miluješ mne? Pak svazuj duchovní zlosti a rozvazuj, co spoutává a brání... Otvírej! A vzpomeň si: „Kdo by měl má přikázání a hleděl si jich, on je ten, který mne miluje. Kdo mne miluje, bude milován od mého Otce a já jej budu milovat a zjevím mu sebe samého“ (J 14,21 ) Miluješ Pána Ježíše, křesťane? Pak i tobě dává klíče toho království, abys s ostatními vcházel i vycházel. Jsme bezpochyby jeho lidem, bratři a sestry, ovcemi jeho pastvy. Přitom možná každý jsme v tom houfu někomu světýlkem, někomu směrovkou, stráží, pastýřem. Amen. Modlitba k adventu: Pane Bože, náš Otče v Pánu Ježíši, děkujeme za shromáždění. Tady a teď tě hledáme v časnosti, kterou nám svěřuješ. Stvořiteli, jsi nablízku vítaný i nevítaný s námi každý den. Tak své stvoření miluješ. Tvoříš z lásky tento svět i nás. Jsi při početí i skončení, Pane Ježíši Kriste, a otvíráš pečetě záměrů toho, který sedí na trůnu. V tobě je smysl a završení všeho. Beránku zabitý těmi, které miluješ. Živý, ježto jsi byl mrtvý a hle, jsi živý na věky věků a máš klíče pekla i smrti. Druhdy tělo našeho těla, krev naší krve – tady a teď dokonáváš dílo Otce svého i našeho. Tady a teď jsi chlebem z nebe sestupujícím a dáváš život světu. Tobě zvedáme svršky svých bran, ty Králi SLÁVY. Svoje klenby a stropy, jimiž vymezujeme vcházení i vycházení sobě i jiným. Ty otvíráš dokořán. Tvoje jsou brány všečasu. Nad pilíři počátku i konce všeho se tobě zvedá a protrhuje i klenba nebes, kterou jsi stvořil a tvoříš nade vším. Přicházíš, abychom vírou prohlédli. . . A tak se znovu a znovu tebou těšíme, Pane náš, tebe očekáváme a vítáme. Amen

VLuhu nad Morání, Neděle věčnosti 2012

s.j.h


29. „Všecko zajisté, co se narodilo z Boha, přemáhá svět; a to je to vítězství, které přemáhá svět, víra naše. Kdo jest, kdož přemáhá svět? Jedině, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží.“ 1.J 5,4.5. Lk 4,1-13 Ježíš, pak, pln byv Ducha svatého, vrátil se od Jordánu, a puzen jest v Duchu na poušť. A za čtyřidceti dní pokoušín byl od ďábla, a nic nejedl v těch dnech. Ale když se skonali, potom zlačněl. I řekl jemu ďábel: Jestliže jsi Syn Boží, rci kamenu tomuto, ať jest chléb. I odpověděl jemu Ježíš, řka: Psánoť jest: Že ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem Božím. I vedl jej ďábel na horu vysokou, a ukázal mu všecka království okršlku země pojednou. A řekl jemu ďábel: Toběť dám tuto všecku moc i slávu; nebo mně dána jest, a komuž bych koli chtěl, dám ji. Protož ty pokloníš-li se přede mnou, budeť všecko tvé. I odpověděv Ježíš, řekl jemu: Jdi pryč ode mne, satanáši; nebo psáno jest: Pánu Bohu svému budeš se klaněti, a jemu samému sloužiti. Tedy vedl jej do Jeruzaléma, a postavil ho na vrchu chrámu, a řekl mu: Jsi-li Syn Boží, pusť se odtud dolů. Nebo psáno jest: Že andělům svým přikáže o tobě, aby tě ostříhali, a že tě na ruce uchopí, abys neurazil o kámen nohy své. A odpovídaje, dí mu Ježíš: Povědínoť jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého. A dokonav všecka pokušení ďábel, odšel od něho až do času. Mt 12,43-45 Když pak nečistý duch vyjde od člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí, ale nenalézá. Tedy říká: Navrátím se do domu svého, odkudž jsem vyšel. A přijda, nalezne prázdný, vyčištěný a ozdobený. Tedy jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších, nežli jest sám, a vejdouce, přebývají tam, i bývají poslední věci člověka toho horší nežli první. Takť se stane i tomuto zlému pokolení.

Řekni si ne: Lk 4,1 -1 3; Mt 1 2,43-45

1 77

ŘEKNI SI NE Lukáš, snad lékař nežidovského původu ze Syrské Antiochie, přítel apoštola Pavla (půjde s ním až do římského vězení) dává si práci jako spisovatel. Nepíše memoáry, ale ohlíží se po důvodech a okolnostech toho, co prožil s prvními křesťany. Zkoumá a vysvětluje Ducha toho, co se kolem něho děje. Do všech stran se šíří pospolitosti nového života, tichá vstřícnost a přitom neohrožené nadšení a vzlet. Nové poměry, ne z milosti osvícené vrchnosti, ani z vůle povstávající spodiny, jejíž hlas mocným občas připadá jako nebezpečný hlas božstva. Div ozdravění života a vzkříšení naděje v tom umírání, o kterém lékař ví své, nepřivodila moudrost Hippokratova léčitelství. Děje se v jednom jediném JMÉNU, v němž Duch svatý Stvořitel navštívil svět, a smrtelnost, pomíjivost v čase, dostala smysl: Chudým se zvěstuje evangelium a bezvýznamní se pohledem víry k neviditelnému, věčnému odvažují změny života. Lukáš to musí zapsat pro přítele Theofila, pro všecky milující Boha, jak že je Hospodin spása. Líčí, jak uvěřil a prohlédl k události Ježíše z Nazaretu. Poznal Syna člověka, Syna Božího, který dosvědčil pravdu o stavu člověka. Znechutil a zpochybnil náboženské autority i laiky: Přiblížilo se Boží království. Ozřejmil duchovní nouzi, která běžně nevadí, ztracenost v marnosti, která člověka nenapadne. Až na pár zneklidněných si to nepřipustili. Jenomže právě pro těch pár přišel. Ukazoval jim, jaké místo patří Bohu králi, vysvoboditeli a zachránci před nebezpečím, jímž jsme sami sobě. Jak se vírou narodit do poměrů, které nejsou z tohoto světa (1.P 2,2; J 3,3), jak v nich růst a dospět k odpovědnému konání a hospodaření občanů nebes a služebníků království (Fp 3,20; Kol 1,13; Ef 4,15). Lukáš píše o moci Kristova vzkříšení, o křtu Duchem svatým, o ohni, který zapaluje srdce a mění svět. Jako lékař důvěrně zná smrt i lidskou bezmocnost. Na nevyléčitelné zlo a životní bezradnost až k zahynutí, poznal v Kristu lék, a tak píše. Píše o naději pro každého, kdo v něho uvěří. Píše o stvoření vnitřního duchovního bytí, které se vírou děje a koná, obnovuje se a trvá živeno Bohem (J 17,3; 2.K 4,16; Kol 3,10). Je to neu-

1 78


věřitelné? Ztichni a naslouchej. Hned zkraje stařec Zachariáš ztratil řeč, protože pochyboval. Oněmělý pak sledoval neuvěřitelné: těhotenství své v neplodnosti stárnoucí ženy Alžběty. Až když nad nemluvnětem napsal, JAN je jeho jméno (Jóchánán – „Jahve je MILOST“), směl vypovědět, co mu Duch svatý v čase mlčení zjevil: Prorokuje a velebí Boha, spasitelné umění Hospodinovo (Lk 1,77). Brzy porodí i nazaretská Marie utrmácená cestou do domovské obce Betléma. Oslaví to nebesa s pastýři, a po osmi dnech nad svým prvorozeným opakuje rodička vzkaz poslů Božích: „Hospodin je SPÁSA“, JEHOŠUA, Ježíš. Po týdnech se znovu k tomu vrátí stařík Simeon. Poznává v tom děcku spasení, které Bůh připravuje před obličejem všech lidí. Mluví o slávě, ale i o odporech a o meči v matčině duši. Zvídavému Lukášovi přišlo, že z mnoha vyprávění nesmí vynechat Ježíšovy dvanácté velikonoce: „Co že jste mne hledali?“ záhadně se ozval synek na maminčino ustarané pokárání, když se zapovídal v chrámě s učenci a tři dny ho sháněli: „Nevěděli jste, že mé místo je ve věcech mého Otce?“ jako by už v dětství při něm mohli poznat víc. Mnohem později, takřka na konci cesty, řekne v kruhu přátel: „Tak dlouhý čas jsem s vámi, Filipe, a nepoznal jsi mne? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak můžeš říci: Ukaž nám Otce! Nevěříš?“ (J 14,9.10.). Kvůli našemu odcizení v hříchu, kvůli hrozbě navěky nepoznat Stvořitele, poslal Otec Syna v naší podobě. V těle vystaveném pokušení, tedy v těchže podmínkách, v jakých svoji bezbožnost žijeme (Ř 8,3). Po Janově křtu se během duchovní přípravy na poušti připomenou Ježíši možnosti seberealizace jako nám. Uvědomuje si moc Ducha a poznává své nadání. Jen bláhový šanci nevyužije. Kdo z nás by zjevnému talentu nevyhověl? Jsi-li Syn Boží, neváhej, prožívá Ježíš sílu svých obdarování a lákání sebevědomí. Ohlíží se však po Bibli. Radí se s Otcem. Chce spatřit přirozené možnosti svého sebezdůvodnění ve světle jeho vůle. Přemáhá ponoukání svévole a sporné ambice rozhodně odmítá. Potupil hřích na těle stejném, s jakým máme co do činění i my. Řekl si: S ďáblem NE! A tak ho opustil (čteme Lk 4,13) až do času. Ještě se mu přilepí na paty. Ještě po něm půjde. Ještě se ho vlastní člověčina kvůli nám něco natrápí. Od počátku vystupuje ve školách. Rozkřikne se, že setkání s ním uzdravuje. „Lidi ho chválí. Slaven je ode všech“ (Lk 4,15). Čekali bychom, že člověku s veřejným posláním se bude růst popularity zamlouvat, ale opírá se o PRAVDU odjinud. Nesvěřil se obecné přízni. Ví, co je v člověku (J 2,24.25.).

Řekni si ne: Lk 4,1 -1 3; Mt 1 2,43-45

1 79

„Odkud myslíte, že byl křest Janův, křest pokání a víry v Boha Krále? Z nebe? Z lidí?“ odpoví otázkou, až se ho budou ptát, kde že takovou moc vzal (Mk 11,28-33). Satan, „kníže tohoto světa“ (J 12,31) a překážeč Boží, ho zbaví jediného přítele, který jej poznal, a který do toho vidí: Herodes Jana uvěznil a záhy popravil, ale neumlčel. Ježíš zvedl jeho výzvu od jordánských brodů do Galileje i do Samaří a Judska: „Je načase! Obraťte se k Bohu a věřte! Jediný je Král! (Mk 1,1). Jakkoli Boží Smlouvou a Zákonem ošetřováni, vězíte v pokrytectví,“ řekne zpříma farizeům a učitelům. Nesmlčí Boží „běda!“ třebaže nesoudí (J 8,15; 12,47.48.). V Nazaretu žije třicet let, všichni ho tu znají. Mnohé překvapil a v sobotu je ve škole středem pozornosti. Jak oni si libují v proroctví Izaiáše! Podají i jemu knihu a pověst nelhala. Mariin syn, jeden z nás a jak pěkně čte. Přímo okřívají: Už je to tady... Zas budeme hrát v regionu prim, jak nám Hospodin slíbil. Visí mu na rtech: „Řeknete mi: Tak se ukaž, předveď se. Leccos jsme se doslechli, ale lékaři, uzdrav se sám... Inu, nemívá to snadné prorok doma mezi svými.“ Vzápětí strnou, uším nevěří: Jak může někdo do staré dobré naděje Izraele jedním dechem smotat uzdravení neobřezance Námana za časů proroka Elizea? Góje a pohana, přestože dost bylo doma malomocných v ten čas?! Nebo že Eliáš zachránil sidonskou pohanku, ačkoli bezpočet vdov hynulo hladem mezi vlastními? „Chceš snad říct, že Ebed Jahve půjde, jako tenkrát Eliáš, k pohanům, když u nás hned nepochodí?! Se spásou k nim místo k nám? Že Hospodin (jeho jméno budiž pochváleno) se zastane gójů jako kdysi toho Syřana?! Poslyšte, on v tom snad i dneska vidí reálnou možnost? Dokonce léto Páně vzácné?! Tak dost, spletli jsme se, Ježíši. Sousedé, hřáli jsme si hada na prsou! Skončeme to!“ Málem přišel o život hned takhle zkraje. Proč si to, prosím vás, nenechal pro sebe a nezůstal v pohodě bodrého poplácávání po rameni? Proč vytahuje tyhle v pohraničí tak choulostivé záležitosti? Pouť Služebníka Hospodinova v podání Lukáše, křesťana z pohanů, takhle konfliktně začíná i pokračuje. Pro svědectví PRAVDĚ povede cesta reptáním a nenávistí. Nezbytně? Od Knížete pokoje a mírotvorce (Iz 9,6), který „nepřišel soudit, ale spasit svět“ (J 12,47), bychom se nadáli větší diplomatické obezřetnosti. Že bude urovnávat neshody, snižovat napětí a celkově zlepšovat vztahy. Musel situaci takhle vyhrotit? Nakonec sám přizná, že „Syn člověka musí mnoho trpět. Potupen bude viset mezi nebem a zemí, člověk v Bo-

1 80


hu, Bůh v člověku, lidmi mučen a křižován“ (Lk 17,25; Mk 8,31). „Chceš-li za mnou, chceš-li mě poznat, zapři se. Vezmi svůj kříž a přijmi i ztrátu pro mne.“ Tohle první křesťané nedokázali přeslechnout (Lk 9,23; Mk 8,34; Mt 16,24). Navzdory těžkým protivenstvím pro svědectví víry v Krista církev rostla. Křesťané jistotou a elánem svého přesvědčení v životě, i mučednickým odhodláním a odevzdaností ve smrti, získávali širokou pozornost a vliv. Evangelium si brzy nachází cestu k císařskému dvoru. V prostředí moci posléze představení zvláště bohatších sborů, unaveni stálým ohrožením a vlnami násilí, až na výjímky, s úlevou a vděčností vítají možnost být trpěni, oceňují otvírající se prostor jednání a dohody. Církev se stává politicky zajímavou měkkou silou a vyhlídka na přízeň mocných věřící povzbuzuje. Křesťanství se šíří i v legiích. Císař Konstantin, možná ovlivněn vírou milované matky Heleny, vezme kříž, ale za Kristem se nepustí. Učiní ho v kritické chvíli standartou svého vojska. Zvítězí a svoji novou politiku vůči církvi prohlásí milostí vítězného Krista. Trpící církev se mění v oslavenou a starý známý se starými nápady je opět u toho: kameny někdejšího kamenování jsou dnes chlebem a kristovci, neseni mocí, se z chrámů pouštějí mezi zpacifikované pohany a křížem se spíše ohánějí. Dech se tají, co církvi kyne, jestliže se loajálně (zajisté ve jménu Otce, Syna i Ducha) mocným pokloní (Lk 4,6-7). Zájmu a nabídce vstříc přadlena teologie spřádá myšlení nového věku, leč přízi souká nejen z přediva evangelia a Slova Božího. Už přece pravdu má. V Ježíšovi. Vůči nevyzpytatelnému průvanu Ducha se jistí dogmaty o tom, jak Pán musel, abychom my nemuseli. Svým „dokonáno jest“ vyprázdnil kalich hořkosti za nás věřící a nám, církvi, svěřil správu své bezbřehé milosti a spásy. Vítaný bianko – šek bezpečného krytí vin nových a dalších. Zplozen teologickými zkratkami se světem rozjídá otesánek laciného vyvinění. Ze žalujícího symbolu naší spoluviny na bolesti Boha plného milosrdenství, z palčivého ohniska pokání, které by osmělilo hříšníka vzhlédnout k zázraku vzkříšení a chopit se vírou moci k novému životu, se stal prostředek zadostiučinění, jímž Bůh sám sobě platí naše dluhy. Císaře Konstantina Velikého, jakožto Bohem poslaného osvoboditele (mimochodem s rukama od krve nejen svého syna Crispa a manželky Fausty) prohlásil Eusebios Caesarejský (asi 260–340), křesťanský teolog a historik, obrazem Loga, Syna Božího. Jak by bývala mohla církev jeho uznáním a ochranou pohrdnout! Ostatně se strukturami sil a zájmů lidí, kteří Boha neznají, když na to

1 81

Řekni si ne: Lk 4,1 -1 3; Mt 1 2,43-45

přijde, přistupujeme na oboustranně výhodnou plichtu i my a nadějeme se pohody. Myslíme, že za poměry na politicko-sociálním kolbišti „pánů světa temnosti tohoto věku a duchovních zlostí vysoko“ (Ef 6,12) tak nějak spoluodpovídáme. Ďáblovi ovšem říkáme jasné NE, ale se světem? Se světem to obezřetně jako hadové a sprostní jako holubice táhneme. Posláni mezi vlky s nimi občas tančíme, ale hodláme zůstat ovcemi (Mt 10,16). Ovcemi Ježíšova stáda, učedníky, které poslal na svět, jako Otec poslal jej. „Posvěcuji sebe samého za ně,“ řekl o svých ten dobrý Pastýř krátce před smrtí, „aby i oni byli posvěceni v PRAVDĚ... Pro dar Otcova slova, SLOVA PRAVDY, vás budou nenávidět.“ Člověka zahřeje, když nám zatleskají. Trvalo to, než nás docenili! „Jsou jinde,“ modlil se Ježíš, „odjinud, z jiného těsta. Jsou ve mně a já v nich,“ pravil, „ne, nejsou ze světa, jako já nejsem, Otče, posvěť je ve své PRAVDĚ. Tvé SLOVO je PRAVDA. A nejen za ně prosím, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo mají ve mne uvěřit, aby byli jedno, jako my... já v nich a ty ve mně“ (J 17,16-21 ). Určitě jsme dneska jinde. Ale v onen den s ním bezpochyby budou ti, které měl tenkrát na mysli. I o nás má naději, že vírou srovnáme krok, poddávajíce se předivné kooperaci jeho lásky, spravedlnosti a moci na naší křesťanské existenci. Amen.

V Luhu nad Morání k Vánocům 2013

s.j.h.


30. „Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení. Duch zajisté hotov jest, ale tělo nemocno. Opět podruhé odšed, modlil se řka: Otče můj, nemůže-li tento kalich minouti mne, než abych jej pil, staniž se vůle tvá. I přišed, nalezl je, a oni zase spí; nebo byly oči jejich obtíženy.“ Mt 26,41-43

Ř 8,24-28 Nebo nadějí spaseni jsme. Naděje pak, kteráž se vidí, není naděje. Nebo což kdo vidí, proč by se toho nadál? Pakli čehož nevidíme, toho se nadějeme, tedy toho skrze trpělivost očekáváme. Ano také i Duch pomocen jest mdlobám našim. Nebo zač bychom se měli modliti, jakž by náleželo, nevíme, ale ten Duch prosí za nás lkáními nevypravitelnými. Ten pak, kterýž jest zpytatel srdcí, zná, jaký by byl smysl Ducha, že podlé Boha prosí za svaté. Vímeť pak, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteříž podlé uložení jeho povoláni jsou. Mt 6,5-8 A když bys se modlil, nebývej jako pokrytci. Obyčej zajisté mají, v školách a na úhlech ulic stojíce, modliti se, aby byli vidíni od lidí. Amen pravím vám, žeť mají odplatu svou. Ale ty když bys se modlil, vejdi do pokojíka svého, a zavra dvéře své, modliž se Otci svému, kterýž jest v skrytě, a Otec tvůj, kterýž vidí v skrytě, odplatí tobě zjevně. Modléce se pak, nebuďtež marnomluvní jako pohané; nebo se domnívají, že pro tu svou mnohomluvnost vyslyšáni budou. Nepřirovnávejtež se tedy jim, neboť ví Otec váš, čeho jest vám potřebí, prvé než byste vy ho prosili. J 4,23-36 Ale jdeť hodina, a nyníť jest, kdyžto praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se modlili jemu. Bůh duch jest, a ti, kteříž se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti. Dí jemu žena: Vím, že Mesiáš přijde, kterýž slove Kristus. Ten, když přijde, oznámí nám všecko. Dí jí Ježíš: Jáť jsem, kterýž mluvím s tebou.

Modleme se: Ř 8,24-28; Mt 6,5-8; J 4,23-36

183

MODLEME SE Málokterá oblast křesťanského života je v naší době tak znesnadněna, opomíjena i vyprázdněna jako modlitba. Pro mnohé dnes, pokud ji vůbec vezmou v potaz, bývá překonaným způsobem klamného sebeutěšování. Leckdo z taky věřících si vzpomene ještě tak na říkanku z dětství nebo sáhne po návodu, po sbírce modliteb většinou vzdálených skutečné potřebě a stavu duše. Že by se mu takto modlitba mohla stát životodárnou silou? A radostí z Boží blízkosti? Zaměstnávají ho naléhavější úkoly a užitečnější práce. Jen občas v nějaké tísni mu přijde, co kdyby, že. Anebo si s něčím vzpomene, s nějakou touhou, a oroduje za své přání, někdy čistě materiální, a bývá zklamán (Jk 4,2-3). A konečně člověk v krizi, ve vleku okolností, na které nestačí, by se třeba i rád pomodlil, ale má pocit, že to patřičně neumí, že tomu nerozumí... Tři časté podněty a přístupy k modlitbě: modlitebník občasný jaksi pro jistotu, účelový „možná, že to funguje“, a konečně couvající „vždyť na to nemám.“ Modlitba je tu pokaždé jakýmsi přídavkem, často v krajnosti, oním stéblem, jehož se tonoucí chytá, nebo pojistkou vlastního výkonu a vůle uspět v životě, resp. v dané situaci po svém. Není projevem životního postoje víry, ale jedním z prostředků dosahování vlastních cílů. Taková modlitba je ovšem modlitbou asi jako občasná návštěva kostela zbožností. Píše-li Pavel do Tessaloniky: „Bez přestání se modlete (1.Tes 5,17), má na mysli životní styl. Závěrem epištoly připomíná, že věřit znamená žít v Duchu a PRAVDĚ a tak se i modlit. Být, zůstávat s Otcem skrze slovo Kristovo (Žd 4,12; 1.P 1,23). Janovsky řečeno ve stavu šťastného zalíbení a první lásky. To je v nejširším slova smyslu křesťanská modlitba. I dnes, pro postmoderní svět oslovovaný celým spektrem spiritualit, zůstává modlitba klíčem k záhadě, jíž je účinná, opravdová zbožnost. Záviděníhodnou sebereflexí, přiznával druhdy marxista Milan Machovec v šedesátých letech m.st., a to mluvil o potřebě vnitřního dialogu. Křesťané vědí, že nejde o psychologii, ale o lásku k Bohu. Známe mod-

1 84


litbu j ako bezpečné spočinutí v záplavě dnešního mediálního vševědění, j ako duchovní moc vůči hrozbám technické všehoschopnosti. „Šimone Jonášův, miluj eš mne?“ ptá se Pán Petra po všem, co spolu prožili.

Ptá

se

ho

třikrát,

abychom

to

nezamluvili:

„Šimone,

miluj eš

mne?“ Odcizení přichází samo. Milovat musíš chtít. Hledět si milovaného.

Na modlitbu nemáš v tom fofru čas? Po večerních zprávách si ani

nevzpomeneš? Šimone, j e to j eště láska? „Moment!

To j ako při všem tom se j eště extra věnovat Bohu? Snad

každý den? To tedy pardon, j istě chápete. Neříká snad někde apoštol, že Duch se za nás přimluví? Nechme to tedy na něm, že. “ Bez modlitby se ti slovo Kristovo, ON sám, brzy ztratí v šumu hlasů. Mít ho na zřeteli znamená se po něm dívat.

Jak j inak než modlitbou?

Neobracíš-li se k Bohu, obracíš se j en sám k sobě. Sám se sebou se radíš, snad se svým „lepším j á“. Spoj ení se zdroj em věčného BYTÍ ztrácíš, zůstáváš sám. Životní potřebu Božího „TY“ j si nahradil sebou a usazen na j eho místě docházíš pomalu k závěru, že se ti docela dobře žij e bez něho. Bez-božnost se vkrade sama. Vytěsní Boha. Nakonec ti přij de, že snad

ani

žádný

není.

Lásku

dávno

vystřídala

lhostej nost.

Takové

to

„nikdy neříkej nikdy“, zavoláme si. . . Ovšem,

až budu něco chtít.

Až o to budu stát. . .

To j e hned všecko

j inak. To se i pečlivěj i modlíme, když si od Pána Boha něco slibuj eme. Jenomže láska? Láska zaslibuj e sebe. Je nej en záj mem, j e odevzdaností. Možná,

že

se

nemodlíš,

abys

rovnou

něco

dostal.

Hledáš

povznesení,

pocit uspokoj ení a nenacházíš. Jako bys mluvil do prázdna: „Nic mi to nedává, nic necítím. “ O te c j istě

sto j í o

ty,

kte ří s e

k ně mu

v D u chu

a PRAVD Ě mo d lí

(J 4, 23) , uj išťuj e Ježíš. Neznamená to však, že j e našim smyslům a citům k dispozici. Čekal j si zážitek a. . . . Teď se před dobrým Bohem nudíš a usínáš? Jsi na smrt unaven? Sklíčený odpovědností a starostí? Příliš zavalen prací na to, aby ses j eště sebral k modlitbě? Nuže, právě v tom udělej

m í s to

to m u ,

k

němuž

se

mo dlíš .

U zn e j

p ře d

ním

s vo u

nemohoucnost a neptej se hned, co z toho nebo co za to. Nech j ednat svoj i víru a modlitba dostane základ a smysl, stane se pravým uctíváním v lásce. Nemůžeš? Neumíš? Chtěj se modlit. Už svoj í upřímnou vůlí se k Bohu vztahuj eš a modlíš.

Prostě se skloň,

otevři svou mysl,

své vědomí,

své

srdce a pracuj (Kol 4,1 2 aj . ) . Ano, modlitba z naší strany se neobej de bez přičinění a námahy. nás.

Ze strany Boží j e pak působením j eho Ducha při

Vyhlížíme zvláštní vněj ší podmínky? Kdybychom měli čas,

trochu

Modleme se: Ř 8,24-28; Mt 6,5-8; J 4,23-36

185

klidu a chvilku samoty? Překážkou si býváme sami. Svůj svět máš sebou: představy, myšlenky, dojmy i vášně. Jsi roztržitý? Není divu... Co z mysli vykážeš, se vrací? Netrap se, ale pozoruj to spolu s tím, k němuž se modlíš. S ním pátrej po příčinách. To je ta práce. Těžké starosti?, zraňující malichernosti?, líbivosti a pokušení? Nic si nezastírej, svěř to Bohu. S otevřeností pros pokorně za odpuštění. Hřešil jsi celou svou bytostí? Miluješ celou svou bytostí? Tak se taky celou svou bytostí modli. Nerozhoduje, že nejsi v kondici. Otec tě hledá, řekl Ježíš. V Duchu PRAVDY můžeš k němu vždycky. Stvořil nás jako bytosti duchovní. Chraňme se duchaprázdných gest. Čím hlubší láska, tím méně posunků a slov. Modlitba se zjednodušuje. Svěřme se škole Ducha svatého (1.K 2,13; Ř 8,26). On otvírá mysl i rty. Stýskáš si, žes nebyl vyslyšen? Že jsi Boha nepřemluvil, aby to či ono změnil? Modli se, aby změnil tebe. A věř, že ti dá prohlédnout abys chtěl, co chce on. V epištole k Židům je zvláštní povědění o Kristu, že za dnů svého těla s velikým křikem a slzami obětoval modlitby a ponížené prosby k tomu, který ho mohl zachovat od smrti, a byl vyslyšen v tom strachu, píše apoštol. (Žd 5,7) Jestliže byl Ježíš v Getsemane vyslyšen, a přesto trpěl a zemřel strašnou smrtí, o co v potu tváře prosil? V čem ho Otec vyslyšel? „... ne, co chci já, ale co ty“ (Mk 14,36). Modlí se s vědomím, že Otcovo přikázání, Otcova vůle, je život věčný pro ty, které mu Otec dal (J 12,50 a j.), kteří v něho věří. Nepřijdou o to, až ho spatří viset a umírat? Se slzami a velikým křikem duše obětuje... Duchovní smysl oběti v Izraeli je v obnově porušeného vztahu k Bohu. Se srdcem zkroušeným a potřeným (Ž 51,19) se mohla oběť stát lávkou nad roztržením. Nad odcizením Živému a Svatému, nad kráterem a vyvřelinou hřícha bezbožnosti. Modlitbami a poníženými prosbami Ježíš prostředkuje naději proti naději sobě i nám. Je vyslyšen darem vhledu a přepevné jistoty, s níž pak stojí před svými soudci a katy, že a jak právě tudy je navěky Kristem. Naším zlem trpící Ježíš je pro nás tou CESTOU zkroušení a potření srdce, které se skrze víru v něho v tom zlu poznává a činí pokání. Je PRAVDOU Boha a ŽIVOTEM s Bohem, resp. existováním v novotě života k slávě Otce (Ř 6,4). „Staň se tedy, Otče, co jejich proměně pro věčnost poslouží.“ Jsme u vlastního požehnání modlitby v jeho JMÉNU (J 14,13.14, a j.;

1 86


Mt 7,7). Spočívá v osvícení očí mysli (Ef 1,18), abychom Otcovu vůli poznávali a přijímali za svou, a tak jako dědicové (Ř 8,16.17.), ne po svém, ale po jeho, brali na sebe službu tomuto spasitelnému poznání (J 17,3). Amen. Modlitba: Beránku Boží, Pane Ježíši Kriste, přišli jsme za tebou, tvoji lidé, tebou spříznění přátelé. Děkujeme, že jsi z nás sňal a snímáš hřích světa. Hřích odcizení tobě, hřích Boha-prázdnoty, lhostejnosti a pýchy. Díky, že jsi nás potkal a povolal. Dal jsi nám víru v tebe, vnímavost a chápavost tvého SLOVA, život v jeho hodnotách a měřítcích. Děkujeme za evangelium, za růst ve spasitelném poznání tebe a tvého kralování. Díky za naději věčného života, za smysl a radost bytí s tebou ve vzájemnosti tohoto společenství bratří a sester. Ještě se děje zázrak tvé církve na světě. Dobrořečíme ti, že na hraně své omezenosti a časnosti smíme být přitom. Díky za tvé záchranné sítě nad marností, a že i nás jsi zachytil. Tak se k sobě tiskneme ve jménu tvém. Tebe vyhlížíme a vítáme. Amen. V Luhu nad Morání, 30. prosince 2012

s.j.h


31 . „Opět podobno jest království nebeské pokladu skrytému v poli, kterýž nalezna člověk, skrývá, a radostí naplněn jsa pro něj, odchází a prodává všecko, což má, a koupí pole to.“ Mt 13,44 Fp 3,1-12 Dále pak, bratří moji, radujte se v Pánu. Jednostejných vám věcí psáti mně se jistě nestýště, vám pak to bezpečné jest. Vizte psy, vizte zlé dělníky, vizte roztržku. Neboť myť jsme obřízka, kteříž duchem sloužíme Bohu, a chlubíme se v Kristu Ježíši, a nedoufáme v těle, ačkoli i já mohl bych doufati v těle. Zdá-liť se komu jinému, že by mohl doufati v těle, já více. Obřezán jsa osmého dne, jsa z rodu Izraelského, pokolení Beniaminova, Žid z Židů, podlé zákona farizeus, a z strany horlivosti protivník církve, z strany pak spravedlnosti zákonní jsa bez úhony. Ale to, což mi bylo ziskem, položil jsem sobě pro Krista za škodu. Nýbrž i všecky věci pokládám škodou býti pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše Pána svého, pro nějž jsem to všecko ztratil, a mám to jako za lejna, abych Krista získal, a v něm nalezen byl nemající své spravedlnosti, kteráž jest z zákona, ale tu, kteráž jest z víry Kristovy, tu spravedlnost, kteráž jest z Boha, a u víře záleží, abych poznal jej, a moc vzkříšení jeho, i společnost utrpení jeho, připodobňuje se k smrti jeho, zda bych tak přišel k vzkříšení z mrtvých. Ne že bych již dosáhl, aneb již dokonalým byl, ale snažně běžím, zda bych i uchvátiti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše. Mt 8,28-34 A když se přeplavil na druhou stranu do krajiny Gergezenských, potkali se s ním dva ďábelníci z hrobů vyšlí, ukrutní náramně, tak že žádný nemohl tou cestou choditi. A aj, volali, řkouce: Co je nám po tobě, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem před časem trápiti nás. A bylo opodál od nich stádo veliké vepřů, pasoucích se. Ďáblové pak prosili ho, řkouce: Jestliže nás vymítáš, dopustiž nám vjíti do toho stáda vepřů. I řekl jim: Jděte. A oni vyšedše, vešli do stáda těch vepřů. A aj, hnalo se prudce všecko stádo těch vepřů s vrchu dolů do moře, i ztonuli v vodách. Pastýři pak utekli. A přišedše do města, vypravovali to všecko, i o těch ďábelnících. A aj, všecko město vyšlo v cestu Ježíšovi, a uzřevše ho, prosili, aby šel z končin jejich.

Něco to stojí?: Fp 3,1 -1 2; Mt 8,28-34

1 89

NĚCO TO STOJÍ? Nedávno zase pořádali ostrostřelci z vesnice kolem naší samoty hon. Domluvili se na prasata, která v okolí už probrázdila kde co. Zpravidla se činí po nocích, ale někdy je i ráno zahlídneme. Spořádaně v zástupu za nejvyšším hřbetem další a další až po nějaké to sele na konci. Nad spouští na louce i v zahradě se utěšujeme: Snad na ně myslivci vyzrají. Naši lovci, nejeden s nadváhou nebo věku dávno důchodového, ve svazích a skalách vltavských břehů brzy ztrácejí dech, ale nakonec prý přece jen zahnali pár zvířat do kouta k jezeru. Leč ouha! Při první ráně milá prasata ze břehu křáchla do ledové vody a hleďme, plavou, a jak! Bodejť ne, když jde o život. Blízko městečka Gadary v krajině Desíti měst se znenadání utopilo stádo vepřů a všichni vědí, že se to nestalo jen tak. Ježíš z Nazaretu zbavil to místo postrachu, pro který se mu pocestní vyhýbali. Běs tam bydlel v hrobech a nijak se nedařilo ho zkrotit (Lk 8,27n). Až Ježíš toho zuřivce, vlastně podle Matouše ukrutníky dva, osvobodil od posedlosti. „Jestliže nás vymítáš, dopusť nám vejít do stáda těch vepřů,“ zkrotle zaprosili divousové ponoukáni svou zmateností, svými démony. Možná chudáci potřebovali uvidět, přesvědčit se, že je to vskutku opouští. Každopádně Ježíšovu terapii provází scéna, kdy se stádo vepřů z blízkého návrší v panice vrhá dolů do jezera a utone. Jižně od říčky Jarmurk v okolí je prý sráz, z něhož pád by mohl být pro zvířata smrtelný, ale v příběhu je podstatná smrtonosná iniciativa mocností zla opanovávajících člověka. Nečistí duchové vepře v jezeře zahubí, aby si našli místo v duších těch, kterým čuňata patří. Z města a vesnic, kam se pastýři rozutekli, se seběhlo všecko množství okolní krajiny, čteme. Najdou obávaného zuřivce oblečeného rozumně sedět Ježíšovi u nohou (Lk 8,35; Mk 5,15), ale radost z toho nemají. Božího dobrodince, který takhle dokáže zachránit člověka, změnit zpackaný život, nevítají. Vidí především, co to udělalo s jejich vepři a zděsili se. Cosi mocného k nim zavítalo. Neslýchané se přiblížilo, ale kdo to zaplatí?! Nečistí duchové nám vešli do prasat a je po nich. Jak

1 90


k tomu přijdeme? Všichni jsou proti, a tak se poděkují. Uprosí Ježíše, aby toho nechal, aby z jejich končiny odešel (Mt 8,34). Přece jen byznys je byznys, že. Naproti tomu Boží království nezobchoduješ. Je jako poklad skrytý v poli. Kdo ho nenajde, drží se zpátky. Leká ho, na kolik to přijde, a jako Gadarenským je mu Ježíš neúnosný a riskantní. Největším činem Páně při nás je, když nám svitne, že vlastně každá myslitelná protihodnota je k smíchu proti příslibům bohatství, které smíme tušit v objevené polní skrýši jako tajemství své všední existence, tajemnosti změny života, pro kterou se nám oči mysli otevřou. Že pochopíme jedinečnou životní příležitost. „Vše nebo nic“ kupce sběratele nad perlou nevídané krásy. Nabídku, která se neodmítá (Mt 13,46.47.). Království Boží tě potkává jako šance. Popadni ji. Radostí naplněn pro ten poklad přehodnotíš svůj život. S potěšením opustíš, na čem jsi dosud lpěl, abys nesrovnatelně slavnější bytí získal. Apoštol Pavel píše z římského vězení přátelům, že Pánu Ježíši Kristu právě v tom porozuměl a od chvíle svého duchovního prohlédnutí a obrácení prožívá proměnu svých někdejších hodnot. Sotva si dokážeme představit, jak si odjakživa zakládal na své zákonické bezúhonnosti. Co pro něho znamenalo pravověrné židovství spojené s horlivostí v pronásledování sekty toho Nazaretského, až se s ním potkal. Ten nenáviděný ho zastavil. Směl v něm poznat Krista a uslyšel jeho povolání. „Pro něho jsem všecko to prestižní opustil a ztratil..,“ píše. Obětoval? Vždyť sám sobě tím páchne jako nečistotou (v.8.)! Domnělými zásluhami škodil: ruhač, protivník, ukrutník (1.Tim 1,13). Co považoval za zisk, shledává bolestnou ztrátou. Jediné, co může nabídnout, jediné, co má a dává, je místo. Místo pro Krista: „Všechen prostor srdce a života jemu, abych ho získal, a v něm nalezen přestal se blamovat zachovalostí ze Zákona, páchnout vlastní sebechválou a svojí spravedlností. Nemám nic. ON vůni své známosti zjevuje skrze mne na každém místě (2.K 2,14). ON mne činí spravedlností z víry Kristovy, spravedlností, která je z Boha a ve víře spočívá; v díle a podnikavosti pro něho.“ Apoštol cítí, že ten, který ho povolal, s ním má ještě práci. Není hotovo. Ještě je na trati, ještě běží, ještě se snaží dosáhnout, načež po něm pokaždé sáhne ON sám, Ježíš Kristus. Amen

V Luhu nad Morání, 1. února 2013

s.j.h.


32. „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo.“ Lk 19,10 „Bůh není Bohem mrtvých, ale Bohem živých, nebo všichni jsou jemu živí.“ Lk 20,38 Iz 52,7.13-15 Ó jak krásné na horách nohy toho, ješto potěšené věci zvěstuje, a ohlašuje pokoj, toho, ješto zvěstuje dobré, ješto káže spasení, a mluví k Sionu: Kralujeť Bůh tvůj. Aj, služebníku mému šťastně se povede, vyvýšen, vznešen a zveleben bude velmi. A jakož mnozí se nad ním užasnou, že tak zohavena jest nad jiné lidi osoba jeho, způsob jeho nad syny lidské: Tak zase skropí národy mnohé, i králové před ním zacpají ústa svá, proto že což jim nebylo vypravováno, to uzří, a tomu, o čemž neslýchali, porozumějí. L 15,1 -10; 25-32 Přibližovali se pak k němu všickni publikáni a hříšníci, aby ho slyšeli. I reptali farizeové a zákonníci, řkouce: Tento hříšníky přijímá, a jí s nimi. I pověděl jim podobenství toto, řka: Kdyby někdo z vás měl sto ovec, a ztratil by jednu z nich, zdaliž by nenechal devadesáti devíti na poušti, a nešel k té, kteráž zahynula, až by i nalezl ji? A nalezna, vložil by na ramena svá s radostí. A přijda domů, svolal by přátely a sousedy, řka jim: Spolu radujte se se mnou, nebo jsem nalezl ovci svou, kteráž byla zahynula. Pravímť vám, že tak jest radost v nebi nad jedním hříšníkem pokání činícím větší, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteříž nepotřebují pokání. Aneb žena některá mající grošů deset, ztratila-li by jeden groš, zdaliž nezažže svíce, a nemete domu, a nehledá pilně, dokudž nenalezne? A když nalezne, svolá přítelkyně a sousedy, řkuci: Spolu radujte se se mnou, nebo jsem nalezla groš, kterýž jsem byla ztratila. Takť, pravím vám, že jest radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem pokání činícím... Byl pak syn jeho starší na poli. A jda, když se přibližoval k domu, uslyšel zpívání a hluk veselících se. I povolav jednoho z služebníků, otázal se, co by to bylo. A on řekl jemu: Bratr tvůj přišel, i zabil otec tvůj tučné tele, že ho zdravého přijal. I rozhněval se, a nechtěl vjíti. Otec pak jeho vyšed, prosil ho. A on odpověděv, řekl otci: Aj, tolik let sloužím tobě, a nikdy jsem přikázaní tvého nepřestoupil, a však nikdy jsi mi nedal kozelce, abych s přátely svými vesel pobyl. Ale když syn tvůj tento, kterýž prožral statek tvůj s nevěstkami, přišel, zabils jemu to tele tučné. A on řekl jemu: Synu, ty vždycky se mnou jsi, a všecky věci mé jsou tvé. Ale veseliti a radovati se náleželo. Nebo bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest.

Veselí: Iz 52,7.1 3-1 5; L 1 5,1 -1 0; 25-32

1 93

VESELÍ Smlouva bývá výrazem vůle a shody smluvních stran. Upravuj e společný zájem, stanoví podmínky a závazky. Bůh se dal poznat těm, které vykoupil a osvobodil, jako Bůh Smlouvy. Dárce požehnání se zavazuje a zavazuje si svoje stvoření: „Oznámil ti, člověče, co je dobrého a čeho Hospodin vyhledává od tebe (shrnuje prorok Micheáš, co se může zdát nepřehledným): „Jediné: abys činil soud (hleděl si Božího slova, překládá Luther), miloval milosrdenství a pokorně chodil s Bohem svým“ (Mich 6, 8). Jaký zájem na tom, jaký prospěch z toho Všemohoucí má? Co získá otec, když uzavře smlouvu, že děcko za splnění úkolů odmění? Odhlédneme-li od následného uspokojení vychovatele ze školních výsledků ratolesti, užitek obou plnění sklízí dítě, ale vykládejte mu to. Zatím ho motivuje a láká, co za to, a že by nahlédlo prospěch i rodičovského kárání, že ho nechali, aby si spálil prsty? Jako za trest (3.M 26; 5.M 28 aj.)? Pochop to Izraeli, poznej Boha Otce. V tom spočívá tvůj smysl a život (5.M 11,26; 30,15). Ne v nějakém smluvním „něco za něco, něco já Bohu a něco ON mně“. „Budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi... národ svatý“ (2.M 19,5.6.). Dávno si na tom zakládají, ale hříšníci to kazí. Ohrožovali a ohrožují společenství. Jsou neštěstím, zbavují požehnání. Škodí. I tím, co je právem stíhá, poškozují všechny. Soud a kolektivní exekuce, ubití kameny, snad vzbudí bázeň a odvrátí trestání, ale co to dělá s člověkem, s lidským srdcem, vyhledává-li Hospodin od něho, aby miloval milosrdenství? A tak moudří učitelé Zákona a zbožní aktivisté v roli strážných se snažili lid vychovávat a nepravostem předcházet. Ezechielovi, kterého s první vlnou zajatců kdysi odvlekli do Babylonu, uložil Hospodin: „... abys slyše slovo z úst mých, napomínal je ode mne“ (Ez 3,17). Jde o hodně: Hříšníka nenapomenout znamená před Bohem nést odpovědnost: „Jeho krev budu vyhledávat z tvé ruky.“ Pakliže by napomenut svévolník přesto v nepravosti setrval a umřel, ty svou duši vysvobodíš (v.18.19.).

1 94


Nezbývá než prevence. Pilně takové kárat. Do chrámu ani do školy nesměli. Společný stůl, projev přízně, uznání a respektu, nebyl pro ně. Vyobcované k jídlu nezvali. Neobřezanec pohan a zjevný hříšník, nevěstka či publikán byli nečistí. Slušný člověk se jim vyhnul s neskrývaným odporem a učitel Zákona neváhal se slovem odsouzení. Prorok ovšem slovem ve jménu Hospodinově měl bezbožného od cesty jeho zlé odvracet, aby živ byl. Nikoli především činit zadost své povinnosti a tak jen setřásat odpovědnost (Ez 33,11). Nazaretský Ježíš do toho nezapadá. Nezlořečí nehodným, ani je neodmítá, ale ujímá se jich a jí s nimi. Skandál! Do synagogy nesmějí, tak se hrnou za ním. Veřejně tím zlehčuje exemplární účinek jejich vyhoštění a kazí morálku. Takhle si zvěstování věcí potěšených ani ohlašování pokoje nepředstavují. Rozkřiklo se sice, jaká že dobrodiní kdekomu prokazuje, takže zástupy všelijak nepřijatelných se na něho samozřejmě lepí, ale on, místo aby je odkazoval do patřičných mezí, jim káže spasení. Co je zač, tenhle samozvaný mluvčí Božího kralování? Kam se poděla starobylá svrchovanost Boha otců a Smlouvy? Svatého Izraele, který je ohněm spalujícím a nic nečistého před ním neostojí (5.M 4,24)? Neříká prorok jasně, že benevolencí se ničemové spravedlnosti neučí? Že v zemi řádu a vlády práva ve svých mrzkostech půjdou dál, důstojnosti Hospodinovy nedbajíce (Iz 26,10)? Ježíš na to reaguje třemi podobenstvími. Ukazuje, jak uspokojení mravokárce, snaha být z obliga, je k ničemu; a především trpce se nesnáší s poměry v nebesích. Natřikrát se pokouší svým natvrdlým posluchačům i nám povědět cosi podstatného o radosti před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí (nejen deklaruje, ale činí) pokání: Znovu nalezená ovce? Znovu nalezený groš? Kdo by se nezaradoval, když najde, co ztratí, ale, co si budeme povídat, základní praktickou radostí v takovém případě by bylo, že mám v ovčinci konečně všecky pohromadě, a na kontě, odkud mi někdo desetinu odsál, že to nějak dohledali a zase mám původní zůstatek a nejsem ve ztrátě. Fajn, radost ze znovunalezeného se rychle rozpustí v téhle základní šťastné spokojenosti. Asi s tím na sousední partaje nezazvoním... Ježíš nás zná (J 2,25), a měl své posluchače přečtené už tenkrát, a tak přidává výpravnější story: Slavné podobenství o otcově radosti nad kajícníkem, ale i o zahanbující bratrské neschopnosti ji sdílet. Tomu neuhnou a sedí to i nám. Závěrem rodinného dramatu starší spravedlivý syn neskousne ot-

Veselí: Iz 52,7.1 3-1 5; L 1 5,1 -1 0; 25-32

1 95

covu velkodušnost k neřádovi a hanbě rodiny, a říct si nedá. Toho mizeru dávno odepsal. Bůh ví, co to zas na tátu zkouší. . . Zkraje neblahých tušení blížících se velikonoc se j eví otevřený příběh otce a dvou bratrů jako varování. „Veseliti a radovati se náleželo. Vždyť tento tvůj bratr byl umřel, a zase ožil; zahynul byl a nalezen jest“ (Lk 15, 32). Jak s tímhle rozhodnutím otce zdárný a zasloužilý syn naloží? Ještě ho stařec prosí. Ještě může vejít do jeho radosti. Ještě se rozhoduje, jak bude dál, jak to dopadne. Teprve se ukáže, jak se ukřivděné výčitky zatnou do živého, a co si milosrdný Otec nechá od milovaného staršího líbit, totiž ten, který ujišťuje: „Já a Otec jedno jsme“ (J 10, 30; 14,11 aj. ). Mnoho bude muset trpět Syn člověka (Lk 17, 25), má-li i spravedlivý přijít k sobě a vyznat: „ Otče, zhřešil jsem. . . Zhřešil jsem proti nebi a před tebou. . . “ (Lk 15,18). Ve své zarputilosti spáchá zločin, s kterým si neporadí. Způsobí nezměrno bolesti, než pochopí, že i on je odkázán na Otcovo milosrdenství, a právě on, ten lepší. Bez pokání se neobej de, má-li bolest ustoupit radosti. Ano, radosti v nebesích, už se všemi, které Otec přenesl do království milého svého Syna (Kol 1,13). Bůh ví, že to muselo tak daleko dojít, abychom nahlédli své vlastní zahynutí a otevřela se i nemarnotratným šance spásy podobně, jako pohrdanému mladšímu bratrovi. Není spravedlivce, který by se bez pokání jakkoli přiblížil nebeské radosti a slávě vzkříšení. Amen

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za tento předvelikonoční čas, kdy nás bereš sebou svojí nesnadnou cestou do Jeruzaléma. Ve světě mnoha zmýlení a předstírání, ano zraňujících a vražedných iniciativ zlého, jsi vírou otevřel naše životy pro pravou svoji skutečnost a iniciativu spásy. Učiň nás jejími přesvědčivými mluvčími, prosíme. Díky, Bože, svatý Duchu Pravdy, že nás povzbuzuješ k věrohodnosti. Chceme být s tebou v životě, který má nepomíjející smysl. Ani my zde nemáme město zůstávající, ale ono budoucí hledáme, ačkoli do pohanění, kterým tě svět častuje, se nám moc nechce. To vyznáváme. Bože Otče, Stvořiteli časnosti, roztrhni oponu naší omezenosti, ať námi znovu otřese, že trpíš, že hříchem zjitřujeme tvoji bolest, kterou čas nehojí.

1 96


Ty ještě hledáš a vítáš, co se ztracené a hynoucí vrací, ale my, milovníci dobré zábavy, máme přece své zkušenosti a tak přitom nebýváme příliš veselí. Odpusť nám. Jsme zdrženliví, ztrácíme smysl pro radost v nebesích a tak s tebou dost pilně nehledáme a čas se krátí. Smiluj se nad námi prosíme, a změň nás. Amen

V Luhu nad Morání, k neděli Laetare 2013

s.j.h.


33. „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní.“ Žalm 103,2. Ř 8,12-17 A takž tedy, bratří, dlužníciť jsme ne tělu, abychom podlé těla živi byli. Nebo budete-li podlé těla živi, zemřete; pakli byste Duchem skutky těla mrtvili, živi budete. Nebo kteřížkoli Duchem Božím vedeni bývají, ti jsou synové Boží. Nepřijali jste zajisté ducha služby opět k bázni, ale přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, totiž Otče. Tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží. A jestliže synové, tedy i dědicové, dědicové zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi, však jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni byli. 1.M 28,10-19 Vyšed pak Jákob z Bersabé, šel do Cháran. I trefil na jedno místo, na kterémžto zůstal přes noc, (nebo slunce již bylo zapadlo,) a nabrav kamení na místě tom, položil pod hlavu svou, a spal na témž místě. I viděl ve snách, a aj, žebřík stál na zemi, jehožto vrch dosahal nebe; a aj, andělé Boží vstupovali a sstupovali po něm. A aj, Hospodin stál nad ním, a řekl: Já jsem Hospodin, Bůh Abrahama otce tvého, a Bůh Izákův; zemi tu, na kteréž ty spíš, tobě dám a semeni tvému. A bude símě tvé jako prach země; nebo rozmůžeš se k západu, i k východu, na půlnoci, i ku poledni; nad to požehnány budou v tobě všecky čeledi země, a v semeni tvém. A aj, já jsem s tebou, a ostříhati tě budu, kamžkoli půjdeš, a přivedu tě zase do země této; nebo neopustím tebe, až i učiním, což jsem mluvil tobě. Procítiv pak Jákob ze sna svého, řekl: V pravdě Hospodin jest na místě tomto, a já jsem nevěděl. (Nebo zhroziv se, řekl: Jak hrozné jest místo toto! Není jiného, jediné dům Boží, a tu jest brána nebeská.) Vstav pak Jákob ráno, vzal kámen, kterýž byl podložil pod hlavu svou, a postavil jej na znamení pamětné, a polil jej svrchu olejem. Protož nazval jméno místa toho Bethel, ješto prvé to město sloulo Lůza.

Výš: Ř 8,1 2-1 7; 1 .M. 28,1 0-1 9

1 99

VÝŠ Jákob má před sebou dlouhou pouť z Bersabé (studnice sedmi), kde Abimelech, král Gerary, žádal kdysi na Abrahamovi smlouvu pokoje. Kníže Boží mu tehdy dal sedm jehnic na svědectví o svém právu na studnu, kterou tam vykopal. Od této studnice přísahy, z míst památných zjevným Božím požehnáním, míří Jákob do Cháranu (vzdušnou čarou dobrých tisíc kilometrů na severovýchod) tam, odkud tenkrát na Boží pokyn Abraham odešel. Jde k příbuzným své matky, aby si tam našel nevěstu věřící v živého Boha, ale také a především, aby unikl hněvu svého bratra. Ezau se netajil s úmyslem pomstít se za to, že ho úskokem připravil o otcovské požehnání. Se skrovnými prostředky, patrně pěšky a sám, má za sebou první asi stovku kilometrů. Rychle se snesla noc. Z několika balvanů si chystá kout, kde by hlavu složil a ukládá se k spánku. Mladý muž, svou silou a úskočností schopný se postarat sám o sebe, bez nářků nese důsledky svých rozhodnutí. A tady, mezi kamením místa, jemuž se říkalo Lůz (mandloň), na prahu své dospělosti, má sen. Divné vidění, o němž si budou vyprávět generace, a které Jákobovci nikdy nezapomenou: Kdo kdy slyšel, aby andělé sestupovali z nebe po žebříku? Žebřík potřebuje člověk, má-li vystoupit vzhůru, má-li se dostat výš. Však taky ten ve snu nevisí, není spouštěn jako komunikace pro spojení nebe se zemí. Stojí na zemi (čteme), jakkoli se k nebi tyčí a do nebe dosahuje. Je tu pro tebe, člověče, a potkáš-li na něm anděly, poslal je Hospodin. Bůh mocně potvrzuje Jákobovi, co mu už dříve dával znát. Mladší Izákův zde jasně vidí, co tušil, když tolik stál o prvorozenství a volil roztržku s bratrem pro otcovské požehnání, že totiž existují schody do nebe. Nad všemi cestami lidí, že je jedna Boží, vedoucí smrtelníka nad všecko pomíjivé a zemité Bohu vstříc. Cesta, na níž se lze setkat s posly j eho slova a požehnání. Tak Bůh sám konfirmuje Jákoba. Utvrzuje víru dědice zaslíbení, který se ubírá do končin Aram-Naharaj im nebo také Pádan Syrské. Pro Kananejce prostě „za řeku“, kde je svatyně měsíčního boha Sin a jde se

200


tudy do Ninive a Assuru, do země stupňovitých chrámů zikkuratů, babylonských věží. Mágové tam sahaj í po nebi hvězd, aby si učinili j méno a nebyli rozptýleni na zemi (1. M 11, 4) . Jákob tam míří k semitskému ostrůvku Aramej ců, kteří maj í ponětí o živém Bohu. Hodlá se tam přiženit do rodiny matčiny přízně. Útrapami a nebezpečím tak daleké cesty ho ovšem žene i strach z ranaře Ezaua. Utíká vlastně tam, odkud Bůh otce vyvedl, zpět do bábelského zmatku východního světa a Bůh zasahuj e. Tady ho zachraňuj e poprvé. Jákob nesmí opustit Kanán se špatným svědomím, s pocitem, že Svatý Abrahamův a Izákův s ním nej de. Až uvidíš věže čnící k hvězdnému nebi, pamatuj , j sem s tebou. Mysli na j edinou cestu výš k nebi Boha živého a věř. JSEM Silný Abrahamův a Izákův, vysvoboditel z nicoty a marnosti. Požehnány budou v tobě a semeni tvém všechny čeledi země. “ Když procitl ze sna, věděl, kdo že ho oslovil: „Vpravdě Hospodin j e na místě tomto (říká) a j á j sem nevěděl. . . Hle, dům Boží a brána nebeská. . . . “ Na památku vztyčil balvan, kterým si v noci chránil hlavu a polil ho olej em. Nazval to místo Bethel, „Dům Boží“. V té pusté kamenité kraj ině poblíž kananej ského Lůz? Mnohem výš než lze pomyslet, přebývá Hospodin a tenhle osamělý poutník a psanec už ví, že j eho pouť nepovede nepřátelskou cizinou. Boží j e země. (3. M 25, 23) . Všude j e j eho dům a není místa, kde by člověku nemohl přistavit žebřík. U něho j sme hosty, připomíná Bethel. Půj deš svou cestou, ale přitom se hleď dostat výš. Máš zastání. Jsi na útěku? Opuštěn? Mysli na Boha živého a zahlédneš svoj i situaci odj inud. Jákobovské osamění, vykořeněnost, odcizení, útěk, strach co bude dál, j sou silné pocity člověka i dnes. Jak se vyšvihnout, abychom nebyli rozptýleni a znicotněni? Postavit si svůj soukromý zikkurat, malou Bábelku, branku v tlačenici hlava nehlava? Hospodin dosud nám unaveným oživuj e starý Jákobovský sen: sám se nevydrápeš, ale j e tu žebřík. Nad tím, co pod sebe hrabeš, j e tu možnost Boží. Přiznej si a vyznej : „Jsem příchozí a podruh u tebe, Bože (Ž 39,13) “, a přestaneš si ve svém doupěti, pohodlném a vlastním, připadat j ako v nepřátelské cizině. „U tebe, Bože, u tebe, třeba s kamenem pod hlavou. . . Neukrývej přede mnou svá přikázání“ (Ž 119,19. ) . Jsme zapomětliví. Rozptylováni marností ztrácíme ze zřetele podstatné. Zdá se nám, že se skrylo, co vlastně podle Boží vůle máme udělat. Vědomí přikázání Božích se ztratilo s Bohem, j emuž se ztrácíme. . .

201

Výš: Ř 8,1 2-1 7; 1 .M. 28,1 0-1 9

Nevyznáme se. Docela na konci své dlouhé písně, která je oslavou skutečnosti, že Bůh se zjevuje a mluví, přiznává prorok, že voláním „neukrývej!“ myslí: „Bloudím jako ovce ztracená, hledej služebníka svého“ (Ž 119,176.). Ví, že se dovolá. Bůh nás hledá. K bezpočtu svých mluvčích poslal svého milého Syna, aby znovu a nově zjevil jméno Otce a ztraceným cestu, pravdu a život, život věčný (J 12,50, 14,6): Hledající, na útěku, v asylu a bez domova nenechává v nejistotě: „Já jsem ta cesta... Budu-li povýšen, všecky potáhnu k sobě“ (J 12,32.). Nenechme se mýlit tradiční aviatickou podobou andělů, jejich okřídleností, ani představou výšky nebo prostoru. Říká-li Ježíš: „Čiňte pokání, věřte evangeliu,“ (Mk 1,15.), apoštol to rozvádí: „Nechte se vést Duchem synovství..., žijte jako Boží dědicové“ (Ř 8,17) upřesňuje vlastně dávný Jákobův sen (I.M 40,8.). Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův nás ujišťuje, že i s námi chce navázat jako s předky, změnit nás a učinit požehnáním. Bůh silný, Otec a Král přijímá jako své děti ty, kteří se vírou v Pána Ježíše Krista vracejí. Dědice zaslíbení a účastníky Kristovy slávy. Amen.

V Berouně, Příbrami, Dobříši, 27. srpna 1989

s.j.h.


34. „Pojďte, vizte skutky Boží, jak hrozný je ve správě při synech lidských.“ Žalm 66,5 Zj 10,6 A přisáhl skrze živého na věky věků, kterýž stvořil nebe i to, což v něm jest, a zemi i to, což na ní jest, a moře i to, což v něm jest, že již více času nebude.

Již více času nebude: Ž 66, 5; Zj 1 0, 6

JIŽ VÍCE ČASU NEBUDE Mám se zvednout a jít? Od toho co mě baví, k nejasným tušením dávných pozvání? „Pojď a viz!“ řekla Janovi čtyři zvířata plná očí. Beránek poznamenaný smrtí vzal knihu od toho na trůnu a otevřel pečetě její. Je popsaná z obou stran. „Pojď a viz!“ slyší Jan lva, býka, člověka a letícího orla, a promluvilo sedm hromů. Po tisících let tu zázrakem leží Bible. Polehávám. Teatrum mundi mě táhne na vařené nudli, střídám role v šantánu Svět. Někde vítr podvrací hory. Jsem Eliáš. Země se třese, hoří, sliz těl z obrazovky stéká, ale není v tom představení Hospodin, a já nejsem na hoře Boží Oreb, abych uslyšel ten HLAS. Hlas jako z dálek, hlas PRAVDY: „Co tu děláš, Eliáši?!“ Musel bych s pravdou ven. Musel bych z jeskyně, zavinout si tvář, abych viděl. Tiše a temně mi přišlo, jak hrozný je ve správě při synech lidských. Syn má jméno a tvář jako já. Jmenovitě míří PRAVDA do jeskyně. I za mnou do mých skrýší a mění mi život. Veliké změny přicházejí na holubičích nožkách, vyčetl z Bible Friedrich Nietzsche. Křtitel ji uviděl se vracet, sestupovat v plnosti času. Olivovou snítku v ústech přináší Beránek. Tenkrát už nepřišla a Noe ji nepostrádal. Uklidil po potopě a pod Araratem se věnuje vinařství. Sto dvacet let doufal, že spasí svět.

203

204


V dunění kladivem na vyhlášený div světa ještě slyší turisty žertovat o artefaktu své pošetilosti, ale už ví, že za ním Bůh zavře, a že víc času nebude. Stihlo to osm duší a bezpočet němých tváří. Pod duhou je všecko jinak, ačkoli jako za dnů NOE, tak bude příchod Syna člověka. NOE si už nemyslí, že změní svět. Sám v sobě vězněm sypu sýkorkám, zatímco voda opadá. Ptačím drápkem se připomíná naděje a průzorem dokořán vklouzly hvězdy. Dny plynou po sedmi nebo po sedmkrát sedmi. Mezitím kážu ženě a dětem: „Pojďte a vizte skutky Boží.“ Brouzdám se kýlovou špínou. Koudelí se smolou zatloukám prosakující živel zkázy. „Hle, jak hrozný je ve správě při synech lidských...!“

V Luhu nad Morání, Velikonoce 2013

s.j.h.


35. „Zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se.“ J 1,17

Mt 22,1-14 I odpovídaje Ježíš, mluvil jim opět v podobenstvích, řka: Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž učinil svadbu synu svému. I poslal služebníky své, aby povolali pozvaných na svadbu, ale nechtěli přijíti. Opět poslal jiné služebníky, řka: Povězte pozvaným: Aj, oběd svůj připravil jsem, volové moji a krmný dobytek zbit jest, a všecko hotovo. Poďtež na svadbu. Ale oni nedbavše, odešli, jiný do vsi své, a jiný po kupectví svém. Jiní pak zjímavše služebníky jeho, a posměch jim učinivše, zmordovali. A uslyšav to král, rozhněval se; a poslav vojska svá, zhubil vražedlníky ty, a město jejich zapálil. Tedy řekl služebníkům svým: Svadba zajisté hotova jest, ale ti, kteříž pozváni byli, nebyli hodni. Protož jděte na rozcestí, a kteréžkoli naleznete, zovtež na svadbu. I vyšedše služebníci ti na cesty, shromáždili všecky, kteréžkoli nalezli, zlé i dobré. A naplněna jest svadba hodovníky. Tehdy všed král, aby pohleděl na hodovníky, uzřel tam člověka neoděného rouchem svadebním. I řekl jemu: Příteli, kteraks ty sem všel, nemaje roucha svadebního? A on oněměl. Tedy řekl král služebníkům: Svížíce nohy jeho i ruce, vezměte ho, a uvrztež jej do temností těch zevnitřních. Tamťbude pláč a škřipení zubů. Nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených. J 2,1-11 Třetího pak dne stala se svadba v Káni Galilejské, a byla matka Ježíšova tam. A pozván jest také Ježíš i učedlníci jeho na tu svadbu. Když se pak nedostalo vína, řekla matka Ježíšova jemu: Vína nemají. Dí jí Ježíš: Co mně a tobě ženo? Ještě nepřišla hodina má. Dí matka jeho služebníkům: Což by koli vám řekl, učiňte. I bylo tu kamenných stoudví šest postaveno, podlé očišťování Židovského, beroucí v sebe jedna každá dvě neb tři míry. Řekl jim Ježíš: Naplňte ty stoudve vodou. I naplnili je až do vrchu. I dí jim: Nalévejtež již, a neste vrchnímu správci svadby. I nesli. A jakž okusil vrchní správce svadby té vody, vínem učiněné, (nevěděl pak, odkud by bylo, ale služebníci věděli, kteříž vážili vodu), povolal ženicha ten vrchní správce, A řekl mu: Každý člověk nejprvé dobré víno dává, a když by se hojně napili, tedy to, kteréž horší. Ty zachoval jsi víno dobré až dosavad. To učinil Ježíš počátek divů v Káni Galilejské, a zjevil slávu svou. I uvěřili v něho učedlníci jeho.

Má hodina a díl se mnou: Mt 22,1-14; J 2,1-11

207

MÁ HODINA A DÍL SE MNOU Modlitba: Pane Bože, náš Otče v Pánu Ježíši, tvoje království je jako svatební hod Syna Králova. Díky, že jsme mezi pozvanými. Že jsi nás našel a nasměroval k městu, jehož stavitelem jsi ty sám. Ano, nemáme zde místo zůstávající, ale budoucí domov hledáme... Díky, že k nám mluvíš, občerstvuješ nás a hostíš. Dáváš smysl a spojitost našim dnům. Prosíme, abys nás očistil, oblékl a posvětil pro bytí s tebou nyní i vždycky. Amen. Slovo k dětem: Co myslíme slovem časnost? Míjení? Pomíjivost? Plynutí vteřin, hodin, ale i epoch? Řekněme, že časnost je oblast, sféra, v níž plyne čas. Nám plyne všude. Někdy uteče, ani se nenadějeme, jindy se vleče... V Berouně na věži je nápis: „Všeho do času, Pán Bůh navěky.“ Bohu čas neplyne, věřil ten, kdo to tam napsal. Věčností řeka času neteče. Taky my věříme v toho, který tyhle vesmírné hodiny časnosti sestavil, natáhl a rozhýbal. Jako hodinář zná v hodinkách každý šroubek, tak se Stvořitel časnosti vyzná. Mezi hvězdami, ale i v tom nejnepatrnějším, kde specialisté pochybují, jestli jde o projev hmoty nebo energie. Duchovní podstata všeho zraku uniká, jen ji tušíme. Věříme, že ON tam k tajemným příčinám veškerenstva může vstoupit a změnit, na co jsme zvyklí. Věříme v Boha zázraků. Kázání: Jan, nejmladší z učedníků, předpokládejme, že biskup efezského sboru, nepíše jakýsi dodatek nebo komentář toho, co se o Pánu Ježíši už po sborech čte, ale předkládá svébytné svědectví, evangelium Ježíše Krista, Syna Božího. Z mnohého, co léta vypravuje a káže, má jistě navybranou. Po slavné první kapitole o světle a životu z Božského Slova sáhl tento teolog po prostém příběhu o svatbě v Káni. Zpozorněme, jestli touhle oblíbenou příhodou takřka z Ježíšova domova, jako ze skrytu za zrcadlem,

208


neprosvítá podstatnější zjevení. Jeho učedníci tady prohlédli, čteme. Poznali kdo za Mistrem stojí a uvěřili, že Bůh ho poslal (J 17,8). Šest štoudví stojí v předsíni. Hrubé, asi stolitrové nádoby z pálené hlíny („míra“ mívala 38 litrů). Ta šestice připomíná Hospodinovu svatost i všední naši potřebu očišťování pro obecenství s ním. Ano, i naši, jakkoli bezúhonně si připadáme (1.J 1,8-10). „Šest dní pracovati budeš a dělati všeliké dílo své, ale dne sedmého odpočinutí je Hospodina Boha tvého...“ (2.M 20,9.10a). Čas nevšední, čas svatosti. Houfy svatebčanů vzaly zavděk vodou dle ustanovení Mojžíšova zákona, ale k uhašení žízně ve svatebním reji se nadějí něčeho lepšího. Ještě se zdaleka nekončí, když domácí zesmutní. Přepočítali se. Hostů je víc a s vínem to nevychází. Nu což, snad se tolik neděje. Dobré vody v hluboké studni je pořád dost, potěšil by novomanžele kdejaký dobrák, ale mamince Marii je jich líto. A tak nad splasklými měchy Ježíš po malém zdráhání upozorní, že venku nádoby na očišťování zejí prázdnotou. Divná starost v té trapné chvíli. Víno došlo a on, místo aby poslal služebníky shánět po okolí, než se to u stolů rozkřikne, zaměstná je tak zdlouhavou a nesnadnou prací. Možná, že se právě vrátili s prázdnou. Nejen dotykem nečistého se člověk znečistí. Do duše se hlouběji zažere, když třeba soused sousedovi lakotně vlastní sklípek zavře. Neříkejte, že momentálně v Káni není nikde ani kapky... Nuže, nalévejte a neste vrchnímu ochutnávači a správci té veselky. Jako slepý k houslím přijde pak milý ženich k uznání, jak že se postaral o nejlepší nakonec, a Marii v hlavě leží synovo: „Co mně a tobě, ženo? Co my s tím? Ještě nepřišla moje hodina...“ Nepřišla? Vždyť z vody na očišťování je tu víno! Tak blízko je nebeské království, že naděje užitků Boží vinice se jeví na dosah.Což může být chvíle příhodnější? Galilejští rybáři kolem Ježíše teď narychlo a nalehko vykročí, rozestřou síť k lovení: „Čiňte pokání! Věřte v toho, který tvoří z vody víno! Všeho nechte a pojďte... Dejte na něho! Dejte na Syna, poslal ho Otec.“ Zas jako vždy kampaň brzy odezní... „Když on je tak nějak zvláštní,“ řeknou. A z domova se za ním vypraví, aby udělali konec řečem. Život přece není veselka (Mt 12,46). Ale zpátky k začátku těch divů v Galileji! Ježíš zjevil svou slávu a uvěřili v něho ti, které mu Otec dal (J 2,11). Odteďka je bude zasvěcovat do PRAVDY Božího kralování a obdaří je MILOSTÍ jejího poznání: Oznámí jim Otcovo JMÉNO a dá jim jeho SLOVO. A svět? Svět se na to

Má hodina a díl se mnou: Mt 22,1-14; J 2,1-11

209

přátelsky tvářit nebude (J 17,14) . „Víte, že mě dřív než vás měli v nenávisti. Nemůže vás svět milovat,“ (J 15,18) Kde to žiješ? řeknou... Okřiknou vás, odstrčí... „Nejste ze světa. Vyvolil jsem vás. Budete tu mít trápení, ale doufejte. Já jsem svět přemohl“ (J 16,33). Než ho potupí a umučí, bude se s učedníky modlit, aby měli plnou jeho radost v sobě (J 17,13): „Otče, přišla hodina. Oslav svého Syna, aby i tvůj Syn oslavil tebe“ (J 17,1 ). Tohle přece není o smrti. To není kšaft umírajícího. Na prahu časnosti vidí SLÁVU. Není fascinován smrtí j ako my. Jeho hodinou j e zmrtvýchvstání. Jeho SLÁVOU je ŽIVOT, život věčný. Sláva u Otce prvnější než svět. Dokážeme přijmout, že to Stvořitel časnosti se v Synu rozhlíží po hodovní síni? Ačkoli Syn člověka ještě musí mnoho trpět naší zvůlí. Kvůli nám, kteří si o sobě naprosto nemyslíme, že jsme takoví. Obětuje se nám, aby každý, kdo v něho uvěří, a v pokání svůj díl na Boží bolesti pozná, prožil osobní změnu; a přijal pozvání Vzkříšeného. Působením Ducha své znovustvoření do Boží blízkosti; svoje probuzení k účasti na jeho království v rouchu svatebním. Jak je nám mezi svatebčany, přátelé? V Káni Galilej ské se voda na očisťování dosud perlí naděj í schůdnějších možností. Avšak stále zřetelněji se zvěstované přiblížení Boží vlády podobá člověku králi, který schystal svatbu svému Synu, ale pozvaní nebyli a nejsou hodni. Nejen že odmítnou, ale poselstvo zhanobí a zabijí, slyšíme v podobenství. Zle na to doplatí. Král pak k připravenému hodu sezve kdejakého vandráka a špindíru. Proto každému připravuje zvláštní, člověka bytostně proměňující, svatební šat. Jednotný? Snad bílý, jak viděl Jan (Zj 7,9)? Nemyslím. Mezi všemi v bílém by se vetřelec vyparáděný po svém tak daleko nedostal. Jenže každý je jiný, každý přichází sám za sebe. Až před Pánem a Tvůrcem se ukáže, kdo je kdo. Zná každého jménem a ví, jaké nás chce u svého stolu mít. Tady se v houfu neschováš a sám svůj, soběstačný, jakkoli důstojný a elegantní neobstojíš... V Káni to skončilo, ale Boží království se dál svatbě podobá a ukazuje se, co jsme zač. Taky tohle podobenství (Mt 22,1 -14) jim Ježíš řekne, než se nakonec sejdou opět při vodách očišťování. V předvečer svátku se cestou možná vrátili ke sporu, kdo z nich v tom království něco znamená. K obvyklé službě u stolu se nikdo nemá. Možná, že to jen žádného nenapadlo. Zvedl se Ježíš. Vzal si zástěru, chopil se umyvadla a všem jim umyl denní chůzí ukoptěné nohy. Ano, i Jidášovi (vzpomíná Jan).

21 0


Sedí jako zařezaní, až Šimon to trapno nevydrží: „Musel bych se hanbou propadnout. Mně tedy, Pane, v žádném případě!“ „Poslyš, Šimone, i na tvém svatebním rouchu se pracuje. Jestliže tě neumyji, jsi mimo. Nebudeš mít díl se mnou. Rád bych ostatně,“ ohlíží se zpříma po každém z nich, „rád bych, abyste si to takhle zkoušeli na moji památku.“ Nepochybně i chuť chleba a vína se stala nezapomenutelnou výpovědí té chvíle, ale o tom už hodně napsali jiní. Jan vyzdvihl tohle jako vzácný Mistrův odkaz. Jeho Ježíš, už když za ním před časem někteří přišli, aby jim zase dal bezpracně najíst, už tenkrát nabídl k obživě sám sebe. Svůj život, tělo i krev, své činy i myšlenky, chléb z nebe sestupující dávno dal za život světa (J 6,51n). Teď mu jde o učedníky o přátele, o jeho nejbližší. A připomíná tu vodu; vodu na očišťování vespolek pro společné obecenství ve světle. (1.J 1,7) Podá skývu Jidášovi a začne odpočítávání. Než Mistra z Getsemane povedou, vtěsná apoštol do téměř čtvrtiny svého sepsání Ježíšovo několikahodinové promlouvání: od třinácté do osmnácté, slavných pět kapitol poslední večeře s ním. „Otče, známé jsem jim učinil tvé jméno a známé učiním, aby milování, kterým jsi mne miloval, bylo v nich i já v nich.“ Amen. Modlitba: Pane Ježíši Kriste, také my jsme lidé ukoptění všedností, lecjakým přešlapem zranění a zahanbení i snadno zraňující a zahanbující. S úsměvem děláme, že to nic, že to nevidíme, jen abychom se nikoho nedotkli. Zdá se nám, že už tím činíme vzájemné snášenlivosti a lásce zadost. Díky, že nám jdeš příkladem, jak se navzájem obnovovat ve vzácnosti. Neváhal ses v choulostivé situaci přátel dotýkat, abys prospěl jejich stolnímu společenství. Děkujeme za tvojí školu laskavého zájmu. Pomoz nám, prosíme, odklízet, co nám překáží, abychom šťastně ošetřovali jeden druhého. Dej, Otče, našemu sboru, abychom chodili ve světle, a tak krev Ježíše Krista, tvého Syna, ono aktuální zjitření tvé bolesti nad každým naším hříchem, nás vedlo k pokání a obnovovalo nás v obecenství s tebou. Amen.

V Luhu nad Morání, Velikonoce 2013

s.j.h.


36. Pán Ježíš praví: „... beze mne nic nemůžete učiniti. Nezůstal-li by kdo ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne...“ J 15,5.6. L 13,1-9 Byli pak tu přítomní času toho někteří, vypravujíce jemu o Galilejských, kterýchž krev Pilát smísil s obětmi jejich. I odpověděv Ježíš, řekl jim: Co mníte, že ti Galilejští byli větší hříšníci nežli všickni Galilejští, že takové věci trpěli? Nikoli, pravím vám. Nýbrž nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete. Aneb oněch osmnácte, na kteréž upadla věže v Siloe, a zbila je, zdali se domníváte, že by oni vinni byli nad všecky lidi, přebývající v Jeruzalémě? Nikoli, pravím vám. Nýbrž nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete. Pověděl pak toto podobenství: Člověk jeden měl strom fíkový štípený na vinici své. I přišel, hledaje ovoce na něm, ale nenalezl. I řekl vinaři: Aj, po tři léta přicházím, hledaje ovoce na tom fíku, ale nenalézám. Vytniž jej. Proč i tu zemi darmo kazí? On pak odpověděv, řekl jemu: Pane, ponechejž ho i tohoto léta, ažť jej okopám a ohnojím, zdali by nesl ovoce. Pakliť neponese, potom vytneš jej. Ef2,8-10 Nebo milostí spaseni jste skrze víru, (a to ne sami z sebe, darť jest to Boží), ne z skutků, aby se někdo nechlubil. Jsme zajisté jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši k skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil, abychom v nich chodili. Mk 11,11-22 I všel do Jeruzaléma Ježíš, i do chrámu. A spatřiv tu všecko, když již byla večerní hodina, vyšel do Betany se dvanácti. A druhého dne, když vycházel z Betany, zlačněl. A uzřev z daleka fík, an má lístí, šel, zda by co nalezl na něm. A když přišel k němu, nic nenalezl kromě lístí; nebo nebyl čas fíků. Tedy odpověděv Ježíš, řekl jemu: Již více na věky nižádný z tebe ovoce nejez. A slyšeli to učedlníci jeho. I přišli do Jeruzaléma. A všed Ježíš do chrámu, počal vymítati ty, kteříž prodávali a kupovali v chrámě, a stoly penězoměnců a stolice prodávajících holuby převracel. A nedopustil, aby kdo nádobu nesl skrze chrám. I učil je, řka jim: Zdaliž není psáno, že dům můj dům modlitby slouti bude u všech národů? Vy pak učinili jste jej peleší lotrů. Slyšeli pak to zákonníci i přední kněží, a hledali, kterak by jej zahubili; nebo se ho báli, proto že všecken zástup divil se učení jeho. A když byl večer, vyšel z města. A jdouce ráno, uzřeli ten fík, an usechl z kořene. Tedy zpomenuv Petr, řekl jemu: Mistře, aj, ten fík, kterémuž jsi zlořečil, usechl. I odpověděv Ježíš, řekl jim: Mějte víru Boží.

Suchý fíkovník: L 1 3,1 -9; Mk 1 1 ,1 1 -22

21 3

SUCHÝ FÍKOVNÍK Modlitba: Nebeský Otče, hledíme si toho a neseme životem, co jsme od předchozích přijali. Kážeme Ježíše z Nazaretu, námi lidmi ukřižovaného tvého Dobroděje, Pána a Krista, na svědectví sobě navzájem i tomuto světu. K smrti raněn a ztrápen naší nepravostí jsi živý, Pane náš, živý na věky věků a máš klíče pekla i toho dnešního aktuálního lidského zoufalství a smrti. To vyznáváme. Přišli jsme, abys nám otevřel, abychom u tebe našli, co nacházeli ti statečnější před námi. Bože, Duchu svatý, ať neskomíráme ke své hanbě a tvému zarmoucení, ať nevázneme znehybněni na mělčině. O to prosíme. Pronikni závalem našeho vševědění, prolom slupku naší slušné kulturnosti i bezděčné pobožnosti, ať se dobereme pravého sebepoznání a pokání. Znejistěni tvým svědectvím pravdě o nás, jsme směli změnit směr a svěřit se tobě. Nejsme a nechceme být sami svoji. Jdeme za tebou. Díky, že nás přijímáš. Dej nám teď, prosíme, znovu své slovo osobně každému z nás. Amen. Poznámka k dětem: Jak nám radí Pán Ježíš se modlit? Kdopak by neuměl Modlitbu Páně!? Jestlipak jsme si už všimli, že to jsou samé prosby? Od první „posvěť se jméno tvé“, až k poslední „zbav nás od zlého,“ vždyť na to, Pane Bože, máš „neboť tvoje je království, tvoje je moc i sláva na věky“. Vlastně i to „amen“ je prosba. Nejen konec, jak někdo myslí, když řekne „s tím je amen“. My víme, že se teď něco vpravdě stane, že něco začíná. Prosíme, přijímáme, bereme a někdy zapomínáme, že je toho dost, co sami můžeme a máme. Jen se do toho pustit. Nebeský Otec to od nás očekává. ON hledí k srdci, vidí, jak opravdově si uvědomujeme, oč si říkáme. Člověk snadno něco řekne a myslí přitom na něco jiného. Pán Bůh pozná, o co doopravdy stojíš a jestli ses už sám krapet do toho opřel. ON hledá ty, kteří se modlí v duchu a v pravdě. Ujímá se jich, aby je změnil a pohnul i s jejich nesnadnou situací.

21 4


Kázání: „Hle, ubírá se k tobě tvůj Spasitel. S ním jeho mzda a před ním jeho dílo“… Druhý Izaiáš, pět století před Kristem: „Z Hospodinova příkazu to provolejte k dceři Sionské na sám kraj světa….“ Vy, kteří připomínáte Hospodina, nemlčte. Nenechávejte na pokoji lid, který si dávno zvykl za řekou a přizpůsobil se kaldejským poměrům“ (Iz 62,6.11.). Dřív než Ježíš povolá první učedníky, cituje ve shromáždění, kde byl vychován, tohoto dávného buditele zajatců kdysi zdomácnělých v Babylonu (Lk 4,16n). „Duch Panovníka Hospodina nade mnou, abych kázal, těšil, osvobozoval... Hle, Boží rok milosti, léto Páně vzácné“ (Iz 64,1.2.). Zavřel knihu, posadil se a dodal: „Dneska se naplnilo to Písmo. Ještě vám zní v uších.“ Dávno se rozhlížejí s nadějí, že je někdo povolaný konečně osloví, jak Hospodin slíbil, a všecko se změní… Vida, náš tesařský tovaryš, jeden z nás. Dělá jim to dobře, ale troufli si i jiní a jak dopadli. Vzápětí je rozčílí pomyšlením, že by Spasitel mohl, zklamán, zamířit od nich mezi pohany. Zdá se tedy, že ani tenhle to za šťastný konec zrovna nebere. Přesto jeho obliba v lidu roste. Kde se objeví, sbíhají se: „Co když právě on vykoupí Izraele. To by byl král živitel!“ (Lk 24,21; J 6,15). Všiml si toho i Heródes, ale nechal to plavat (Lk 13,31): „Království Boží? Hlavně ať se s tím tady do mého neplete. Že by znovu Křtitel? Kazatel o sekeře u kořene stromu (Lk 3,9)? Toho jsem já sťal. Vstal snad z mrtvých a koná zázraky?“ (Mk 6,14). Mrzutě a nepřátelsky sledují Ježíše představení škol, strážci Zákona a chrámového provozu: „Co je psáno, to je dáno. Milosrdenství a slitování má své meze. Šanuje hříšníky. Kdyby jen řečnil! Ale kam vkročí, prokazuje dobro těm, co si to nezaslouží.“ Místní autority mají na něho spadeno: „Podezřele před ním couvají ďáblové. Ne já, to můj Otec v nebesích,“ všude vykládá. Nazaretského tátu, má ovšem dávno v lůnu Abrahamově, jenomže, Bůh nás netrestej, on myslí Hospodina!“ (J 5,19n). Krátce se zdálo, že bude od něho pokoj, ale to se jen zdržel doma v Galileji. Určitě se dostaví k podzimním slavnostem. Co lidu se po něm ptá. Nejvyšší čas to řešit. Avšak s galilejskými přišli jen jeho bratři a v půli týdne si sotva kdo vzpomene. Svátek stánků, radostná památka pouštního putování, je v plném proudu: Zpěvy, tance mezi přístřešky a stánky z větví, živá, skutečná je Boží spása, ta dávná i očekávaná. Díkůčinění, chvála stíhá chválu, když v tom kdosi nahlas osloví zástup shromážděný k modlitbám: „Blízko je


21 5

Boží kralování. Co zdávna vyhlíželi proroci, se přiblížilo. Čiňte pokání...“ Nad hlavami poutníků se nádvořím chrámu nese poselství dobré Boží vůle podle Písem. Galilejský příchozí a tak jistý v Zákoně a prorocích? Odkud to má? Kde na to bere? „Nehledám svou chválu. Chválen buď ten, který mne poslal. Avšak, Mojžíš vám dal Zákon, a žádný z vás ho neplní. Proč mě chcete zabít...?“ „Co to pleteš, chaote? Kdo ti tu ukládá o život?!“ Až někdo řekl: „Ježíš!... Psanec z Nazaretu, a svobodně mluví? Poznali snad naši moudří a opatrní, že je to přece jen Kristus? Proč vlastně po něm jdou? Ustanovení si prý nehledí. Uzdravil člověka v sobotu...“ To je zajímá. Chtějí ho slyšet. Šourají se první slepci a chromí. Zbědovaní lidé okřívají, zástupy žasnou a velebí Boha: „Čekáme snad od Krista mocnější divy a znamení?“ V největší den těch svátků, při závěrečném procesí a slavnostním vylévání vody na znamení, že „vyjde studnice z domu Hospodinova a budeme s radostí vážit vodu ze studnice toho spasení“ (Joel 3,18; Iz 12,3), postavil se Ježíš k oltáři všem na očích: „Žízní-li kdo, pojď ke mně a napij se. Sám se tak staneš pramenem. Kdo ve mne věří, poplynou z něho vody živé“ (J 7,37-39). „Je to ON! Je jistě tím prorokem,“ už nešeptají. Hučí to ze zástupu autoritám k zlosti. „Nikdy člověk takhle nemluvil,“ brání se chrámoví strážní, že ho nesebrali, nevedou, že na něj nedosáhli. „I vás svedl? Kdo z kněží nebo zákoníků v něho uvěřil? Než Zákona neznalí, spodina. Zlořečení jsou!“ „Zákon náš soudí člověka, až když je usvědčen,“ ozval se Nikodém. Jediný se v radě přimlouvá za řádné slyšení a spravedlivý soud pro Ježíše. Chce dát prostor tomu, co přináší. Co potvrzuje činy, které přece nejsou jen tak (J 3,2). „Kdo se Bohu staví na roveň, ohled nezaslouží,“ okřikli ho. „Nejsi snad taky Galilejský?“ A opět se blíží velikonoce. Pokusí se Ježíš ve shromáždění lidu o velikém svátku pesach znovu vyhlásit, jak se to má s Božím královstvím? Evangelisté shodně svědčí, že v mnohé úzkosti a děsech putoval z Galileje. Včera se zdálo, že obavy setřásl: Svatým olejem požehnaný král pokoje za mohutného HOSANNA! vjel na oslu záplavou zeleně přes prostírané svršky poutníků do města. Někteří si všimli, že před branami plakal (Lk 19,41). V chrámě pak opět uzdravoval a děti oslavovaly Syna Davidova. Jen zákoníci a přední kněží se zachmuřili:

21 6


„Zrovna on? Tenhle Galilejský? Spadl snad z nebe? Neslyšíš, Ježíši, jak se rouhají? (Mt 21,16) Římanům jsme pro smích. To že chce Hospodin?!“ Nepoznali svou příležitost, svou chvíli. Správci Jerúšálájim, „sídla pokoje,“ zaslíbený věk, léto Páně vzácné, zmeškají. Nevítán, se Syn v podvečer ještě zastane svatosti Otcova domu. Vyžene kramáře z místa modliteb, vyčiní v chrámě kupcům a směnárníkům, než s prázdnou odejde na noc k přátelům do Betanie (Mt 21,12n; Mk 11,11). Ráno se pak cestou do města pustil ke vzdálenému fíkovníku. Asi má hlad, ale musí přece vědět, že touhle dobou na stromě nic nenajde! Ještě si počká do sklizně... Jak je to dávno, kdy ujistil učedníky, u Jákobovy studny: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal jeho dílo“ (J 4,34). To je nenapadá, že když nasytil zástupy pěti chleby, jistě by našel, kdyby hledal? Ovšemže se od začátku vydal pro ovoce, pro užitky Otcovy práce. Marně. Zlotřilí vinaři nakonec dědice z vinice odklidí a zabijí (Mt 21,39). „Navěky z tebe žádný ovoce nejez!“ řekl smutně a slyšeli to učedníci. Patrně s podivem, stejně jako my, zajatci svých příčinných souvislostí: Nebyl přece čas fíků... Nezmýlil se? Od dárce života bychom se toho nenadáli. Jak k tomu přijde strom, který v čas fíků býval občerstvením poutníků, že jako vykřičník zůstane zlořečenou souší?! Ježíš pak městu a světu znovu vyhlásí evangelium Božího království a v posledních podobenstvích naznačí úděl Syna, mezi nájemníky a zlými, zpronevěřilými správci: „Ó, Jeruzaléme, vrahu proroků, který kamenuješ k sobě poslané“ (Mt 21,33-46; 23,37)! Dál marným voláním do pouště zůstane jeho výzva k pokání. Večer pak opět vyšli z města, aby radši přespali v Betanii. „Mistře, pohleď...“ Máloco tak smutně z krajiny vyčnívá jako od kořene uschlý, odumřelý strom. Jakému asi podobenství učí? Kdo porozumí smutku toho kázání? Rok s rokem se sešel a planý strom Izrael, navzdory péči zahradníka, dál jen zemi daremně kazí... „Když se ošetřen své šance nechopí, potom vytneš jej,“ rozhodl pán zahrady. Kdo zaslechne pláč ještě nenarozených, už zahynulých dětí, aby pochopil Boží bolest a věčné škody? „I přesto...,“ řekl jim Ježíš, „i přesto, že to tak dopadne, mějte víru Boží. Činorodou víru. Té nic není nemožné“ (Mk 11,24). Amen

21 7


Modlitba: Milosrdný Bože, náš Otče v Pánu Ježíši Kristu, děkujeme za milost, že jsme uvěřili. Že nám svitlo a smíme tě poznávat. Rozhojnil jsi náš život. Orientuješ nás a zachraňuješ z ohrožení, jímž býváme sami sobě. Vděčně a s radostí přijímáme, ale ošíváme se při pomyšlení, že od nás něco očekáváš. Bože, Duchu svatý, prosíme, polož nám na srdce, co dělat. Ať každý osobně pochopíme zadání tvojí milosti. K čemu že se pokáním zavazujeme? Ať konáme ve smyslu toho postoje a vyznání. Odpusť nám, prosíme nedůslednost, nevěrohodnost, že to, co nalézáš, nebývá ovoce, jímž bys byl oslaven. Nedej nám zplanět a uschnout. Vždyť neúrodní se ztrácejí. Odklizeni hráběmi marnosti mizí ze svatého shromáždění, odcizují se tvé věci, zájmu tvého království. Smiluj se nad námi, ať víme, jak myslet a konat z tvojí milosti své spasení. Amen. V Luhu nad Morání, Quasimodogeniti 2013

s.j.h.


37. „Ne silou ani mocí, ale Duchem mým,“ praví Hospodin zástupů. Zach 4,6 „Přijdou od východu a od západu, ze severu a z jihu a budou stolovat v království Božím.“ Lk 13,29

Mt 8,5-13 A když vcházel Ježíš do Kafarnaum, přistoupil k němu setník, prose ho, a řka: Pane, služebník můj leží doma šlakem poražený, velmi se trápě. I dí jemu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho. A odpovídaje setník, řekl: Pane, nejsemť hoden, abys všel pod střechu mou, ale toliko rci slovo, a uzdraven bude služebník můj. Nebo i já jsem člověk pod mocí, maje pod sebou žoldnéře, a dím-li tomuto: Jdi, tedy jde, a jinému: Přiď, a přijde, a služebníku svému: Učiň toto, a učiní. To uslyšev Ježíš, podivil se, a jdoucím za sebou řekl: Amen pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl. Pravím pak vám, žeť přijdou mnozí od východu i od západu, a stoliti budou s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem v království nebeském, ale synové království vyvrženi budou do temností zevnitřních. Tamť bude pláč a škřipení zubů. I řekl Ježíš setníkovi: Jdiž, a jakžs uvěřil, staň se tobě. I uzdraven jest služebník jeho v tu hodinu. Ř 1,14-17 Nebo Řeků i kterýchkoli jiných národů, i moudrých i nemoudrých, dlužník jsem. A tak, pokudž na mně jest, hotov jsem i vám, kteříž v Římě jste, zvěstovati evangelium. Neboť se nestydím za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu, Židu předně, potom i Řeku. Nebo spravedlnost Boží zjevuje se skrze ně z víry u víru, jakož psáno jest: Spravedlivý pak z víry živ bude. Sk 10,1-20; 34-48 Muž pak nějaký byl v Cesarii, jménem Kornelius, setník z zástupu, kterýž sloul Vlaský, nábožný a bohobojný se vším domem svým, čině almužny mnohé lidu. A modlívaje se vždycky Bohu, viděl u vidění zřetelně, jako v hodinu devátou na den, anděla Božího, an všel k němu, a řekl jemu: Kornéli. A on pilně popatřiv naň, a sstrašiv se, řekl: Co chceš, Pane? I řekl jemu: Modlitby tvé a almužny tvé vstoupily na pamět před tváří Boží. Protož nyní pošli muže do Joppen, a povolej Šimona, kterýž má přijmí Petr. Tenť hospodu má u nějakého Šimona koželuha, kterýž má dům u moře. Onť poví tobě, co bys ty měl činiti. A když odšel anděl, kterýž mluvil Korneliovi, zavolal dvou služebníků svých, a rytíře pobožného z těch, kteříž vždycky při něm byli. A oznámiv jim všecko to, poslal je do Joppen. Nazejtří pak, když oni šli, a přibližovali se k městu, všel Petr na horu, aby se modlil, okolo hodiny šesté. A potom velice zlačněv, chtěl pojísti.

Vyvolení: Mt 8,5-1 3; Sk 1 0,1 -20;34-48

21 9

Když pak oni strojili, připadlo na něj mysli vytržení. I uzřel nebe otevřené a sstupující k sobě nádobu jakous jako prostěradlo veliké, za čtyři rohy uvázanou, ana se spouští na zem, na níž byla všeliká zemská hovada čtvernohá, a zvířata, a zeměplazové, i ptactvo nebeské. I stal se hlas k němu: Vstaň, Petře, bí a jez. I řekl Petr: Nikoli, Pane, neboť jsem nikdy nejedl nic obecného aneb nečistého. Tedy opět podruhé stal se hlas k němu: Cožť Bůh očistil, neměj ty toho za nečisté. A to se stalo potřikrát. I vzata jest zase ta nádoba do nebe. A když Petr sám u sebe rozjímal, co by znamenalo vidění to, kteréž viděl, aj, muži ti, kteříž posláni byli od Kornelia, ptajíce se na dům Šimonův, stáli přede dveřmi. A zavolavše, tázali se: Má-li zde hospodu Šimon, kterýž má přijmí Petr? A když Petr přemyšloval o tom vidění, řekl jemu Duch: Aj, muži tři hledají tebe. Protož vstana, sejdi dolů, a jdi s nimi, nic se nerozpakuje; neboť jsem já je poslal... Tedy Petr otevřev ústa, řekl: V pravdě jsem shledal, že Bůh není přijimač osob. Ale v každém národu, kdož se ho bojí, a činí spravedlnost, příjemný jest jemu; jakž to oznámil synům Izraelským, zvěstuje pokoj skrze Ježíše Krista, kterýž jest Pánem všeho. Vy sami víte, co se dálo po všem Židovstvu, počna od Galilee, po křtu, kterýž kázal Jan: Kterak Ježíše od Nazaréta pomazal Bůh Duchem svatým a mocí. Kterýž chodil, dobře čině, a uzdravuje všecky posedlé od ďábla; nebo Bůh s ním byl. A my jsme svědkové všeho toho, což činil v krajině Judské a v Jeruzalémě. Kteréhož zamordovali, pověsivše na dřevě. Toho Bůh vzkřísil třetího dne, a způsobil to, aby zjeven byl, ne všemu lidu, ale svědkům prvé k tomu zřízeným od Boha, nám, kteříž jsme s ním jedli a pili po jeho z mrtvých vstání. A přikázal nám kázati lidu a svědčiti, že on jest ten ustanovený od Boha soudce živých i mrtvých. Jemuť všickni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdožkoli uvěřil by v něho. A když ještě Petr mluvil slova tato, sstoupil Duch svatý na všecky, kteříž poslouchali slova. I užasli se ti, kteříž z obřezaných věřící byli, kteříž byli přišli s Petrem, že i na pohany dar Ducha svatého jest vylit. Nebo slyšeli je, ani mluví jazyky rozličnými, a velebí Boha. Tehdy odpověděl Petr: Zdali může kdo zabrániti vody, aby tito nebyli pokřtěni, kteříž Ducha svatého přijali jako i my? A rozkázal je pokřtiti ve jménu Páně. I prosili ho, aby u nich pobyl za některý den.

VYVOLENÍ Být u toho v Božím království, být uvnitř, účastnit se hodu Božího s Abrahamem, Izákem a Jákobem... Každá židovská hostina bývala toho předzvěstí a předobrazem. Kdo byl očištěn a směl zasednout k hodovnímu stolu, toho bytostnou bázeň Boží a respekt k Svatému Izraelskému prostoupila radost. Veselí z jeho blízkosti a proto i potěšení navzájem ze svědectví víry, vtipu, rozumnosti a moudrosti. Také Řekové

220


znali hody ducha, společné stolování milovníků moudrosti (symposion), ale Židé nadto chovali naději slávy v království Božím. Výhled ke kraji lidského času (eschaton), do krajnosti, kde Hospodin vítá svůj lid na hostině Boží. Na to Ježíš navazuje: Nebýt u toho, děsivá alternativa této šťastné účasti, není nebytí, ale vyvrženost, bytí mimo, zahnání do vnější temnosti a prázdnoty, do míst zlostného pláče a zoufalství (Lk 13, 28). Vlastní duchovní odcizení vás vyžene. Uvidíte to všechno takřka na dosah a přece tě otráví pomyšlení: „Ne, to pro mě není. Nezájem!“ Odpor k předloženému, vlastní strašlivá nechuť a nuda tě sváže a vykáže do temné bezvýchodnosti nářku a zlosti bez Boha. „Zdaleka přijdou, o kterých jste se toho nenadáli, a vaše místa obsadí. Místa synů království, domácích a druhdy Bohu vlastních“ (Mt 8,12). Neslyšeli to rádi (Lk 4, 28). Tisíciletí si zakládají na své vyvolenosti, jejímž tvůrcem a ručitelem je Hospodin. On rozhodl, aby prostředkovali jeho spasení a požehnání všem národům. Přičiňují se získat přívržence (proselyty), novověrce (Mt 23,15). Univerzálnost evangelia Smlouvy vidí v obrácení všech k Sionu a tak k Bohu otců: „Dejte se k nám!“, což ovšem samozřej mě nakonec potvrdí a učiní sám Hospodin. Je to na něm. (Iz 2, 2. 3. ). Řeči o cestě do Božího království mimo Izrael, dokonce i bez něho, převracejí jejich sebepochopení v dějinách a očekávání. Nehoráznost! Ježíš Kristus soustředil vše k jednomu jsoucímu, k Otci, místo k otcům. Boží milost není podmíněna tvými výkony ani omezena ustanovenímí člověka. Spočívá v pokání, v duchovním usebrání vstříc přibližujícímu se jeho království. Ve víře v toho, kterého on poslal. Přední učedník to má nově pochopit z podivného aviatického vidění v domě Šimona koželuha v městě Joppe. Uchýlil se tam, do tohoto přístavního městečka, před pronásledováním, když v Jeruzalémě ukamenovali diakona Štěpána. Čeká na pozvání ke stolu a někde na střeše se modlí, když v tom se k němu snáší cosi jako vzducholoď, gondola, veliké prostěradlo uvázané za čtyři rohy mezi nebem a zemí. Blíží se, a zase k nebi stoupá po třikrát. Petr nahlíží přes okraj. Na dosah ho míjejí všechna zvířata země, čistá s nečistými, jako by starý Noe tentokrát do plachty svolal onu zvířecí společnost a třikrát apoštol slyší: „Zabij si něco a sněz!“ Nakonec přízrak, jehož by se zdráhal byť jen dotknout, mizí v nebi. Divná loď všeho stvoření. Loď spásy? Nebo pokušení? Něco při mně nesouhlasí. Něco poměrům Božího království neod-

Vyvolení: Mt 8,5-1 3; Sk 1 0,1 -20;34-48

221

povídá. V něčem se mýlím, cosi je jinak. „Co Bůh očistil, co Bůh bere tam, kde nic nečistého neobstojí, co sám vzal na milost, ty neměj za nečisté.“ Třikrát mu domlouvá neviditelný posel. Pravověrný Žid, aby se zachoval svatému Bohu, by nikdy nic z poskvrňující havěti nepřijal. Teď očím a sluchu nevěří... Všecko je jinak. A dole u dveří už se mezitím po něm shánějí. Jakýsi Kornelius, setník elitní italské legie, pohan, avšak zbožný muž z přímořské Cezareje se nechá poroučet a prosí apoštola o návštěvu. „Jdi s ním,“ vnímá Petr pokyn Ducha, „já jsem ho poslal.“ Cestou si nemohl nevzpomenout na jiného taky pohana. Tenkrát v Kafarnau prosil Mistra o život svého na smrt nemocného služebníka (Lk 7,5). Kafaurnamští starší, které k Ježíšovi vyslal, se za něho přimlouvali: „Je toho hoden. Miluje náš národ, postavil nám školu.“ Šli tedy. Avšak setník jim vstříc posílá družinu svých přátel: „Pane, nejsem hoden tě přijmout, ba ani se s tebou, já pohan, osobně setkat. Nezdržuj se se mnou. Věřím ve tvou moc nad škodnými duchy a démony, spoléhám na tvé slovo...“ (Lk 7,6-8)... Neobřezaný, věděl, že on i jeho příbytek je pro Žida nečistý, ale projevil hlubší duchovní poznání a zkušenost víry než kdokoli, koho potkali v Izraeli a Mistr to ocenil. Otázkou setníka nebylo, zda Ježíš něco tak neslýchaného dokáže, ale zda jej nesvatého přijme, zda se pro něj nehodného rozhodne. To měl za prvořadý Boží div a zázrak. Učedníkům to tehdy přišlo jako čestná výjimka, asi jako když se štěňatům dostane sousta ze stolu jejich pánů. To zas jindy o sobě pokorně vyznala syrofénická prosebnice (Mk 7,28), rovněž pohanka. Ježíš jasně řekl, že je poslán jen k ovcem zahynulým z domu Izraelského (Mt 15,24), zapamatoval si Petr. Co se to tedy děje? Už nejen Izraele se týká Kristovo pozvání ke spáse? Jak tedy trvá jedinečnost toho lidu, jeho vyvolení? Svých darů a povolání Bůh nelituje (Ř 11,29) a dílo svých rukou neopouští (Ž 138,8). Avšak obnovil dávnou svoji Smlouvu a k úžasu všech ji nyní novelizuje, jak dávno tušili proroci. Napříč dosavadním vytýčením, navzdory našim představám, bohoslužebným řádům a ustanovením, vyvoluj e svůj lid, lid Smlouvy Nové. Nedbá pokrevních příbuzností ani předpokladů učenosti a kvalifikace. Ničím mu nejsou elitářské jistoty, sebevědomí zákonné bezůhonnosti a správnosti. Jeho spravedlností je bytí v PRAVDĚ. Novelizuje Izraele. V Kristu ho činí požehnáním všech pokolení země. „Vy jste rod vyvolený, královské kněž-

222


stvo, národ svatý, lid vydobytý, abyste hlásali ctnosti ne své, ale toho, který vás povolal ze tmy. . . “ píše Petr později obecně všem křesťanům. (1. P 2,9). V Cezareji prvně pohané uvěřili v Ježíše Krista a přijali dar Ducha svatého, Ducha moudrosti a zjevení k poznání Otce a Syna. K poznání, které je život, ŽIVOT VĚČNÝ (J 17,3). Přišli k nezadatelné osobní zkušenosti a proměně. K tajemství vespolnosti řády a regulemi nezajištěné, neuchopitelné nezorganizovatelné. Do společenství, které je zázrakem jako ekumena zvířat v nebeském prostěradle. „Otče svatý, ochraňuj ty, které jsi mi dal, ve svém JMÉNU, aby byli JEDNO jako my,“ podle Jana prosil Ježíš za ten div předtím než trpěl (J 17,11 ). Výslovně se modlí za ty, kteří skrze slovo apoštolů mají v něho uvěřit, tedy i za nás: „. . . aby i oni v nás, Otče, byli jedno, aby uvěřil svět, že jsi ty mne poslal. . . “ Agitací? Křesťané všech zemí spojte se? Nebo evangelikálové všech zemí? Charismatici? Staráme se, aby nás bylo víc? Duch svatý nás posílá vyhledat, oslovit, zachytit ty jednotlivé, které Otec dává Synu. Žádná masovost. Ježíš v této poslední společné přímluvě k Otci dotřetice říká: „Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonáni v JEDNO, a svět aby poznal, že jsi ty mne poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mne“ (J 17,11. 20-23. ). Modlí se, aby ho učedníci slyšeli (v.13. ). Nenabádá „spojte se“, neříká „sjednoťte se“. Ptejme se tedy, co za dar SLÁVY má pro nás Syn od Otce. Lze se jí dobrat pompézností?, populismem? Objevit ji ve skvostech? V nádheře ornátu či mitry? Nebo v dech beroucí výstavnosti svatostánků? či naopak v učeností? řečnickém výkonu? Sotva. A přece tě musí zajímat jak a kudy se děje Ježíšovo BYTÍ v tobě a Otcovo v něm, završení BYTÍ JEDNOHO před očima světa v každém z nás, aby poznal svět Božství Syna a otcovskou lásku Boží k jeho bratrům. Amen Modlitba: Bože, náš Otče v Pánu Ježíši Kristu, díky, že i dnes jsi nás shromáždil. Duchovně ospalí a mátožní přicházíme, abychom se probrali k tomu, co jsi nám svěřil. Lanaří nás marnost a tvoje dílo přichází zkrátka u nás doma i navenek v našich vztazích i aktivitách. Jsme polovičatí, vlažní, zvyklí na kompromisy. Před tebou si to uvědomujeme a stydíme se, že nám to většinou nevadí. Opakujeme „odpusť“ jako „pardon“ a myslíme spíš na vlastní škodu než

223

Vyvolení: Mt 8,5-1 3; Sk 1 0,1 -20;34-48

na tvůj zármutek. Snadno zapomínáme, máloco se změní. To vyznáváme. Nedostává se nám toho, co slibuješ přidat hledačům svého království. Neuvědomujeme si, jak nám žehnáš, nebýváme vděční. Odpusť nám, prosíme, naše viny. Svoji roztěkanost máme zase sebou. Naše obstarávky i obavy a úzkosti skřípou v tom, čím nás sytíš k životu věčnému. Tobě je chceme odevzdat a svěřit se svými omyly. Posvěť nás, prosíme a očisti, dobrotivý Otče, lékaři a pomocníku. Dej nám spatřit východiska. Chceme vyslechnout a poslechnout tvoji radu k životu. Učiň ať zůstáváme v tobě a ty v nás. Amen.

V Luhu nad Morání, neděle Jubilate 2013

s.j.h.


38. Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plná je všecka země jeho slávy...“ Iz 6,3 Iz 6,1 -9 Léta, kteréhož umřel král Uziáš, viděl jsem Pána sedícího na trůnu vysokém a vyzdviženém, a podolek jeho naplňoval chrám. Serafínové stáli nad ním. Šest křídel měl každý z nich: dvěma zakrýval tvář svou, a dvěma přikrýval nohy své, a dvěma létal. A volal jeden k druhému, říkaje: Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plná jest všecka země slávy jeho. A pohnuly se podvoje veřejí od hlasu volajícího, a dům plný byl dymu. I řekl jsem: Běda mně, jižť zahynu, proto že jsem člověk poškvrněné rty maje, k tomu u prostřed lidu rty poškvrněné majícího bydlím, a že krále Hospodina zástupů viděly oči mé. I přiletěl ke mně jeden z serafínů, maje v ruce své uhel řeřavý, kleštěmi vzatý z oltáře, a dotekl se úst mých, a řekl: Aj hle, dotekl se uhel tento úst tvých; nebo odešla nepravost tvá, a hřích tvůj shlazen jest. Potom slyšel jsem hlas Pána řkoucího: Koho pošli? A kdo nám půjde? I řekl jsem: Aj já, pošli mne. On pak řekl: Jdi, a rci lidu tomu: Slyšte slyšíce, a nerozumějte, a hleďte hledíce, a nepoznávejte. J 3,1 -21 Byl pak člověk z farizeů, jménem Nikodém, kníže Židovské. Ten přišel k Ježíšovi v noci, a řekl jemu: Mistře, víme, že jsi od Boha přišel mistr; nebo žádný nemůže těch divů činiti, kteréž ty činíš, leč by Bůh byl s ním. Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího. Řekl jemu Nikodém: Kterak můž člověk naroditi se, starý jsa? Zdali může po druhé v život matky své vjíti a naroditi se? Odpověděl Ježíš: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůž vjíti do království Božího. Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest. Nediviž se, že jsem řekl tobě: Musíte se znovu zroditi. Vítr, kam chce věje, a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází, a kam jde. Takť jest každý, kdo se z Ducha narodil. Odpověděl Nikodém a řekl jemu: Kterak mohou tyto věci býti? Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Ty jsi mistr v Izraeli, a toho neznáš? Amen, amen pravím tobě: Že což víme, mluvíme, a což jsme viděli, svědčíme, ale svědectví našeho nepřijímáte. Poněvadž zemské věci mluvil jsem vám, a nevěříte, kterak, budu-li vám praviti nebeské, uvěříte? A jistě žádnýť nevstoupil v nebe, než ten, kterýž sstoupil s nebe, Syn člověka, kterýž jest v nebi. A jakož Mojžíš povýšil hada na poušti, takť musí povýšen býti Syn člověka, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho. Kdož věří v něho, nebude odsouzen, ale kdož nevěří, jižť jest odsouzen; nebo neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Totoť pak jest ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu

Povolání: Iz 6,1 -9; J 3,1 -21

225

nežli světlo; nebo skutkové jejich byli zlí. Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla, a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho. Ale kdož činí pravdu, jde k světlu, aby zjeveni byli skutkové jeho, že v Bohu učiněni jsou.

POVOLÁNÍ Neděle po svatodušních svátcích je slavností Nejsvětější Trojice. Křesťané slaví plnost a dokonalost Božího zjevení: K záchraně a spáse svého stvoření učinil všecko. Příštích čtyřiadvacet nedělí mezidobí se soustředíme na bdělou poddanost Otci, Synu i Duchu, aby „Bůh byl všecko ve všech“ (1.K 15,28). Vždycky a kdykoli, neboť „den Páně a skonání věků přijde jako zloděj v noci“ (1. Tes 5,2). Bůh korunuje své stvoření, náš život, dobrotivostí v potřebách časných i věčných. Vnímáme to doopravdy? Vidíme dobře, nebo to jen tak příležitostně jako věřící opakujeme pohlceni problémy pobytu tady a teď? Nejsme zaujati vidinou své prosperity tak, že duchovní člověk, kterého v nás Boží oslovení přivedlo k životu, zanedbán chřadne a živoří? Modlíme se, Bože dej, ale je na nás procitnout a prohlédnout. Neuhýbat s pocitem nevole, nemhouřit oči do SVĚTLA, které přišlo v Ježíši Kristu na svět (J 3,19). Ještě nás budí do své skutečnosti, pravé a nehynoucí, třebaže zájmům těla skryté. Ještě osvěcuje svou tvář nad námi i tehdy, když se zasníme a zdání se nám zamlouvá, jenjen se rozběhnout za svádivým přeludem v okouzlení něčí pohádkou a fantazií v naději, která vyšumí. Ještě nám přijde... Ještě se ptáme, zda je v tom vidění Hospodin. Proto jsme zde. Ať se znovu dostane do našeho zorného pole Boží království, a my nejen spatříme, ale dokážeme to povědět a dosvědčit. Chceme se stát prostředníky zázraku prohlédnutí jiných. Dochází nám, přátelé, že stojíme vlastně o to, z čeho proroka obešla hrůza? „Běda! Jistě zemřu. Jsem poskvrněných úst. Jeden z těch, kteří jsou na tom podobně..., a Krále Hospodina zástupů jsem spatřil těmahle očima... Dnes Nejsvětější Stvořitel z nás v Kristu snímá ten strach: „Nebojte se!“ Avšak naše nesvatost jistě patří k nejzávažnějším překážkám PRAV-

226


DY. Našeho duchovního člověka ohrožují slova nadarmo. Prázdnými slovy se umírá na bezpočet způsobů. Pozůstalí pak zůstáváme prázdní a vyhaslí v tělesné nechápavosti a únavě. Prorokovi vidění „Sedícího na trůnu“ a výstraha nebeských tvorů napomínajících se: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů...,“ zůstaly převratným rozhojněním života ve svobodě Boží a vrcholným tématem navždy. Nevídané, jen jemu zjevené, co nemá obdoby, však musí pojmenovat, má-li svědčit. Musí řečí přivlastnit Božímu obecně člověčí zkušenost, něco ze sebe. Chápeme jeho zděšení? Strach Izaiášův? Mezi spatřením věcí Božích a způsobilostí k veřejné civilní výpovědi o nich, leží všelijak smrtonosně a rozkladně poskvrna našich rtů, nepravost, hřích.. Vlastní řeč bývá klecí, bludištěm, v němž se nevěrohodně motáme a propadáme. Poskvrněné rty nemohou beztrestně vypovídat o Bohu, jakkoli si přivlastní Krista přídavným jménem „křesťanský“. Poskvrněné rty o něm vypovídají daremně, nepřiměřeně. Ježíš to naznačil Nikodémovi, který ho uznale oslovil: „Mistře, víme, že jsi od Boha přišel Mistr, protože divy, které ty činíš, člověk svede jedině, když Bůh je s ním.“ Vždyť jsi, Ježíši, jeden z nás, je slyšet mezi řádky. Na mysl mu nepřijde, s kým má tu čest. „Hodnotíš Boha tím, co je před očima? Odtud nenahlédneš, natož abys vešel do jeho království. Pochopit a vpravdě o tom promluvit, lze jen zrozenému do nové duchovní existence, znovu narozenému z vody a Ducha. Jedině z Ducha se rodí Duch, Duch PRAVDY. Hlas možná zaslechneš, jako slýcháš šumění větru, ale Bohem nezasvěcený nevíš, co s tím. Odkud jde to Boží vanutí a kam míří... Říkáš, že jsem od Boha Mistr, ale nevíš, co znamená přijít od Boha.“ Dotek řeřavého uhlí z oltáře, (nepochybně nic příjemného, stejně jako pravé pokání) spalující žár prorokovi osvítil, jak že se to, co vidí, týká právě jej. A nejen to. Duch mu vnuká a prostředkuje SLOVO poselství Boha krále. To ho osmělí. Pochopí HLAS Pána, Boží poptávku po dobrovolnosti: „Koho pošlu? Kdo ve vřavě agitátorů, mluvčích vzhůru se deroucích duchovních zlostí světa, právě nám půjde? Kdo půjde, přestože ohlas bude mizivý, o věhlasu nemluvě?!“ „Aj, já, pošli mne.“ Opakují po něm proroci, apoštolové, kazatelé, svědkové. Zní to směle až osobivě. Za všecky apoštol rozhádaným Korinťanům přiznává, že koná z vnitřního nezbytí, ano, z nouze svědomí: „Kážu-li evangelium, nemám se čím chlubit, plním povinnost. Ale běda by mi bylo, kdybych nekázal“ (1.K 9,16). Amen.

227

Povolání: Iz 6,1 -9; J 3,1 -21

Modlitba: Bože, náš Otče, ty jsi nás v Pánu Ježíši Kristu pro sebe stvořil. Obdarováváš nás, Duchu svatý, životem časným i věčným. Jsme tvým dílem, ovcemi tvé pastvy. Díky, že k nám mluvíš, že nám zjevuješ své myšlení o nás, svůj záměr. Rozprostíráš ho před námi jako šťastnou možnost v každé naší chvíli. Děkujeme, že jsme poznali a přijali. Že nás ve víře sdružuješ. Nejsme a nechceme být svévolně sami svoji, ale hledáme a ptáme se na tvoji vůli. Ty jsi zdrojem dobré vůle mezi námi, působcem pokoje i radosti. Světlem, když se o nás uchází duch tobě odporující, duch tohoto světa a naší zemitosti. Nárokuje si nás prostředí, které zformovalo naší člověčinu, naše vědomí. Přišli jsme se proto znovu zorientovat. Prosíme o osvěžení naděje a víry. Pomoz nám, prosíme, abychom se přes omezenost svých smyslů přiblížili tvé svatosti a slávě. Posvěť nás ve své PRAVDĚ. Tvé SLOVO je PRAVDA. Pro Ježíše Krista, který posvětil sebe samého za nás, abychom porozuměli a přijali, rádi se znovu rozhodujeme pro tvoji nabídku a možnost. Ty nás vidíš, Bože. Chceme ji upřednostnit ve svém životě. Amen V Luhu nad Morání, svátek Nesvětější Trojice

s.j.h.


39. „Dnes, kdybyste uslyšeli jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ Žd 3,7-8.; 4,7 L 8,4-8 Když se pak scházel zástup mnohý, a z měst hrnuli se k němu, mluvil v podobenství: Vyšel rozsevač, aby rozsíval símě své. A když on rozsíval, jedno padlo podlé cesty, i pošlapáno jest, a ptáci nebeští zzobali je. A jiné padlo na skálu, a vzešlé uvadlo, proto že nemělo vláhy. Jiné pak padlo mezi trní, a spoluzrostlé trní udusilo je. A jiné padlo v zemi dobrou, a když vzešlo, učinilo užitek stý. To pověděv, volal: Kdo má uši k slyšení, slyš. Žd 4,12-13 Živáť jest zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě strany ostrý, a dosahujeť až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i mozku v kostech, a rozeznává myšlení i mínění srdce. A neníť stvoření, kteréž by nebylo zjevné před oblíčejem jeho, nýbrž všecky věci jsou nahé a odkryté očima toho, o kterémž jest řeč naše.

Možnost: L 8,4-8; Žd 4,12-13

229

MOŽNOST (Mým spolužákům) Modlitba: Bože stvořiteli, náš milující Otče, ty nám děláš místo na světě. Uprostřed svého stvoření jsi nám ustoupil ve svobodě své lásky. Tolik jsi nám, každému zvlášť, svěřil. Vnímáme své možnosti a příležitosti každý den. Víme o počátku i skončení své časnosti a smíme se s tím vztahovat k tobě. Dáváš se nám poznat. Přišli jsme i dnes ti vzdát díky a chválu. Bože, Svatý Duchu, rozhrň v naší mysli, co tě zaclání, ať tě ve slovu poznáme, SVĚTLO za promluvenou řečí, a v něm pravdivě sami sebe. Pomoz nám, prosíme, v naší zemitosti k pravému pokání: K upřímné lítosti, že jsme zase přidali k bolesti Kristově a tvému zarmoucení... a k novému odhodlání být ti blíž. Ať z moci vzkříšení žijeme v radostné naději. Nasyť nás poznáním své vůle, ať se ve svém rozhodování a konání znovu nemýlíme, ať nás znovu nepřelstí naše mysl a srdce. Posvěť nás ve své PRAVDĚ. Tvé SLOVO je PRAVDA. Amen. Vzpomeňme si, jak sama skutečnost, že myslí a pochybuje, se jevila René Dekártovi, francouzskému vědci a mysliteli 17. st. (Descartes 1596–1650) jistotou, že jest. Všemu osvícenému rozumu moderny pak bylo oporou sebevědomí: Jsme „myslící věcí“ vedle „rozprostraněné věci“ přírody. „Myslím, tudíž jsem,“ a moje sebevědomé „já“ se ptá, ověřuje si, pochybuje. Dnes, po staletích jaksi rozpuštěni v přívalu informací a zpochybněni na světě, býváme bytostně ohroženi svými vymyšlenostmi. Dílo našich rukou povstává proti nám. Nafouklé agresivní racionalitě vzduch uchází a my pádlujeme tekutou modernitou nevědouce dne ani hodiny s pocitem: „Přestože myslím, ještě snad jsem.“ Když jsme, každý tenkrát ve svých počátcích, šťastně vyklouzli z lůna matky, moc jsme o tom nepřemýšleli. Do světa jsme se rozkřikli. To dítě dělá, aby si ho všimli: „Jsem tu... Nemyslím, ale jsem. Nebo teprve budu?“ Konečně jsme pak napodobili něco z maminčiny nápovědy a ona

230


úsměvy posilovala náš pocit přijetí. „Máma, táta. . . “, slovo. Postupně jsme zjistili, že ten zvuk něco znamená a i my něco znamenáme. Začali jsme konat své bytí a sem tam i myslet. Jak vidno, svým vědomím, svou myslí, jsme u toho na začátku nebyli a tudíž se marně rozpomínáme. Co se nás týče, předtím než jsme na svět přišli, neshledáváme nic. Tušíme j akousi nepředstavitelnou předpočáteční nicotu. V básni připsané králi Davidovi starověký modlitebník říká: „Hospodine,. . . trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všichni oudové moji zapsáni jsou i dny, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo. Protož u mne, ó j ak drahá j sou myšlení tvá, Bože silný. . . “ (Ž 139,16-17). V nedohledném svém předpočátku hledá a oslovuje ten člověk Boha: „Hospodine, myslel jsi mne, tudíž jsem,“ i příroda je mu jakousi „kuchařkou Boží“, kronikou postupů stvoření a šifrou geneze veškerenstva (Ž 19). Bože, LÁSKO, chtěl jsi mne, proto jsem. Z tebe je moje možnost být. Nevynalezl jsem ji, nevytvořil, jen přijal. Necítí se vržen chtě nechtě do života, nýbrž pozván. Obdarován a uschopněn. Zajištěni dnes genetikou, nukleární fyzikou, komunikačními zázraky atd. v bezbřehosti svých vědění nic nám nebrání předpokládat, před tím než jsme se stali, před vlastním vstupem, před svým entrée do existence, nedohledatelnou možnost. Možnost se stát. Možnost být. Možnost složitě strukturovanou (jak tuší žalmista) ze které žijeme. Narozdíl od Davida si ji označme bezpříznakovým M1 . Stejně předpokládejme, že posléze takto přestaneme. Dočkáme se „možnosti radikální nemožnosti být“, jak se vyslovil o smrti Jan Patočka. Složitý systém funkcí se rozpadne. . . „Roztrhne se kolo nad studnicí a navrátí se prach do země, jakž prve byl, duch pak navrátí se k Bohu, který jej dal“ (Kaz 12,6-7). Označme ji M2. Mimo svůj interval M1 – M2 nic neprožíváme, nezakoušíme. Filozof, zkoumající co se jeví jasným a zřetelným, soudí, že míříme z nicoty do nicoty. Starověký milovník moudrosti, žalmista, naproti tomu podivuhodně zná a ctí Pána možností. Respektuje toho, „který lapá moudré v chytrosti jejich“ (Job 5,13; 1. K 3,19), neboť ON z titulu Stvořitele mu poodkryl nadějný výhled k neviditelnému. Perspektivu, která moudrým pro samu moudrost v totalitě rozumného, bývá skryta (Mt 11,25). Zahleděni k bezprostředně zjevnému se tam nedívají a na přesah své časnosti se neptají. Otázka jak BÝT za prahem radikální nemožnosti být, přece postrádá smysl! Zajisté, smrtí končí možnost být. Být tak, jak jsme, jak to známe.

Možnost: L 8,4-8; Žd 4,12-13

231

Víra...? Víra navzdory smrtelnosti osvěcuje oči mysli pro možnost BÝT jinak. Víra zakládá naději v neviditelném... Otvírá možnost BÝT v zorném úhlu Boží skutečnosti. Označme si ji M3. Obdobně jako jsme se mateřštinou chopili svého bytí v časnosti, přijímáme vírou nápovědu úst Božích (5.M 8,3; Mt 4,4). Víra je dychtivost. Jako mléka beze lsti jsme žádostivi Božího slova (1.P 2,2). Postupně vnímáme smysl a Ducha SLOVA. Posiluje v nás vědomí přijetí a domova: „...přebývati budu v domě Hospodinově za dlouhé časy,“ raduje se žalmista z prutu a hole Pastýře, a křesťan vyznává: „Ten Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme děti Boží“, vnímáme mateřský úsměv Ducha Utěšitele (Ř 8,16n; Kol 1,13). „Jsme v Kristu,“ píše apoštol. Konáme své BYTÍ v možnosti M3, pro níž ona radikální nemožnost být jak momentálně jsme, je vedlejší. Smrt se stává vedlejším příběhem života věčného (Mk 9,23). „Jsme-li Duchem živi, Duchem i chodíme“ (Gal 5,25) a v jeho intencích i myslíme (1.K 2,10.16). Jsme jinak... Neoslovené, od lidí izolované mládě člověka ztrácí možnost lidsky být. Dvojice evangelíků, psychologové Zd. Matějček a Josef Langmeier, v díle „Psychologická deprivace v dětství“ uvádí případ dospělého lidského nalezence kdesi ve francouzské kolonii odchovaného vlky. I mezi lidmi zůstal na animální úrovni. Zcela lidským jedincem se už nestal. Neoseté pole zůstává úhorem. Podobně bez Božího OSLOVENÍ není BYTÍ ve skutečnosti abrahamovské víry pnoucí se nad časnost, není oné jinakosti. Bez Boha a jeho SLOVA jsme nutně vně, mimo M3. V zabydlené ohradě intervalu M 1 – M 2 , kde superčlověk tekuté modernity rafinovanými nástavci svých smyslů ohledává a kontroluje virtuální skutečnosti, to zní opovážlivě a nehorázně. Člověk se udělal pro sebe a věří si. Nepatřičným a z řady důvodů zneklidňujícím by byl v nedohlednu jakýkoliv Stvořitel a Iniciátor jeho bytí. Hned zkraje nežádoucím už pro sám vtírající se pocit, že mi něco podstatného vypadlo. Znáte to: ne a ne si vzpomenout... Zadání? Úkol? Snad Tvůrcem sledovaný záměr s námi? Jinudy šťastněji pokračující smysl života? Kudy? Zaposlouchat se? Hledat? Ptát se?... Letmo procitlý zájem bývá setřesen do závalu objektivně daných obstarávek (co jich jenom každý den máme) a zpravidla končí. Řetěz okolností člověka unáší, nezbývá než v realitě „žít pro život“, pokračovat i kdyby měl zbýt jen „holý“. Máme snad navybranou? V naivitě „smyslu na chvíli“ jedeme dál v malých radostech od jednoho vytouženého „mání“ k dalšímu, jedeme dál nevyhnutelnou prázdnotou pouhých obstarávek obživy a užívání si ze dne na den v malosti animálního živo-

232


bytí... V našem značení, řekněme možnost nulová, M0 možnost nicující. „Nicující?! Vždyť co se nabízí skvělých počinů kultury! Co výzev, jak z útržkovosti života vybřednout, co faktických svědectví úctyhodné zacílenosti! Nebuďme přece slepí k příkladům charakterní celistvosti lidského života v naší křesťanské civilizaci, ale i jinde! Jaká humánní starost o člověka v tísni, jak obětavé dílo lékařů bez hranic atd.! Boha k tomu volá málokdo.“ „Jen na vás, věřte mi, záleží, kdy přijde čas, kdy pro vás bude nebe na zemi...“ troufla si nezapomenutelná dvojice vynikajícího Osvobozeného divadla (1927–38) Voskovec-Werich, než je okřiknul Hitler. Ostatně i kdyby, vždycky s tímhle, jací jsme, se obstaráváme v časnosti, tedy do času. Sebevětší chutí k životu interval M1 – M2 nepřekročíme; nejen časově, ale ani v poptávce po přesahu a smyslu. Klíč od těch závor drží Stvořitel. Bůh Duch jest, (J 4,24), ale SLOVO ze sebe, „to SLOVO, které bylo u Boha a které byl Bůh“ (J 1,1), učinil tělem. Vírou mu pak někteří odčítali ze rtů, jak BÝT v novotě života a jak trvat v naději, která nehyne (1.K 2,12-16; Žd 5,13-14). Ostatní se dívali jinam. Lidí svým způsobem zbožných se tenkrát zle dotkla sama myslitelnost tak polidštěného Boha mezi nimi a zůstali, jak jsou. Nejenže pohrdli možností být jinak. Rozhodli se jej znemožnit, odstranit: „Však zmlkne, až narazí na svou možnost radikální nemožnosti být!“ Leč „kde Bůh otvírá, žádný nezavírá“ (Zj 3,7), a tak se zjevila jeho spasitelná moc všechněm lidem“ (Tit 2,11). Boží možnost nad naší nemožností. „Proto kážeme ukřižovaného Krista,“ volá apoštol Pavel. „Beránka zabitého od počátku světa“ (Zj 13,8), od počátku lidského představení, kterému Jan říká svět. Ode dnů Kaina a Ábela se v nás krčí kazisvět a pošlapáváme své dobré. Ježíš na kříži je toho svědectvím i vykoupením: Vstal z mrtvých Kristus, první v naší ohradě časnosti (1.K 15,20). Vstal z mrtvých Stvořitel možnosti být jinak, být vírou v Syna podle vůle Otce v Duchu svatém. Navzdory zločinu, který není odbytou záležitostí (Boží bolest čas nehojí), vtělené SLOVO ŽIVOTA připomíná člověku a světu jinakost jeho bytostného určení: Poznej, že svou bezbožností jitříš jeho trápení. Ukřižovaný varuje, že zůstáváš toho schopen vůči komukoliv, a nic s tím nenaděláš. Tak hluboko pod slupku své zbožnosti a humánnosti nedosáhneš. Mnohými to nehne. Námi otřásl a vzkřísil nás: Svým Duchem nás proměňuje obnovením mysli (Ř 12,2) a disponuje nás k BYTÍ JINAK.

233

Možnost: L 8,4-8; Žd 4,12-13

Pokud tě to osloví, máš šanci. Nezatvrzuj se vůči tomu pomyšlení. Dělej s tím něco dnes. Chop se toho! Věř v Pána Ježíše Krista a procitni do zapomenutých možností svobody (J 8,32). Spáči dál vedou svou, že je to čirý sen. Amen. Modlitba: Pane Ježíši Kriste, všichni jsme na jednom poli, jímž je tento svět. Koukol spolu s dobrou setbou, synové tvého království s dětmi toho zlého; a pole plevelem zarůstá, když spíme. Ty jsi Pánem žně. Chvíle, kdy se situace vyjasní, kdy rozsoudíš a oddělíš všecka pohoršení a ty, kteří činí nepravost. Posvěť a zachovej nás dnes, prosíme, ve svém království pro přebývání s tebou nyní i vždycky. Jaké štěstí, že tvoje dobrota a tvé milosrdenství nezávisí na našich přímluvách! Přimluv se, stůj při nás, Duchu PRAVDY a potěšení. Jsme nepozorní, nevšímaví, neteční, mnohé nám uniká, na mnohé zapomínáme. Díky, že nás přesto shovívavě slyšíš a vyslýcháš. Rozšiř, prosíme, svou láskou naše srdce pro ty, kteří spolu s námi k tobě vzhlížejí a v tebe věří. Také pro ty, kteří se nám nezdají lásky hodnými, ať spolu víc porozumíme tvé dobrotě. Vtáhni nás do zázraku a tajemství svého milování i těch, kteří tě trápí. Amen.

V Luhu nad Morání, neděle Exaudi 2013

s.j.h.


40. „Co prospěje člověku, kdyby všechen svět získal, a své duši uškodil? Čím člověk vykoupí svou duši?“ Mk 8,36.37. L 10,25-37 A aj, jeden zákonník vstal, pokoušeje ho, a řka: Mistře, co čině, život věčný dědičně obdržím? A on řekl jemu: V zákoně co jest psáno? Kterak čteš? A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého. I řekl mu: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš. On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní? I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericho, i upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, odpolu živého nechavše. I přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou, a uzřev jej, pominul. Též i Levíta přišed až k tomu místu, a uzřev jej, pominul. Samaritán pak jeden, cestou se ubíraje, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest. A přistoupiv, uvázal rány jeho, naliv oleje a vína, a vloživ jej na hovado své, vedl do hospody, a péči o něj měl. Druhého pak dne odjíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl jemu: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já když se vrátím, zaplatím tobě. Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry? A on řekl: Ten, kterýž prokázal milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též. 1J 4,7-12 Nejmilejší, milujmež jedni druhé; nebo láska z Boha jest, a každý, kdož miluje, z Boha se narodil, a znáť Boha. Kdož nemiluje, nezná Boha; nebo Bůh láska jest. V tomť zjevena jest láska Boží k nám, že Syna svého toho jednorozeného poslal Bůh na svět, abychom živi byli skrze něho. V tomť jest láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že on miloval nás, a poslal Syna svého obět slitování za hříchy naše. Nejmilejší, poněvadž tak miloval nás Bůh, i myť máme jedni druhé milovati. Boha žádný nikdy nespatřil, ale milujeme-liť jedni druhé, Bůh v nás přebývá, a láska jeho dokonalá jest v nás. Mt 6,1-4 Pilně se varujte, abyste almužny své nedávali před lidmi, proto abyste vidíni byli od nich, jinak nebudete míti odplaty u Otce svého, kterýž jest v nebesích. Protož když dáváš almužnu, netrub před sebou, jako pokrytci činí v školách a na ryncích, aby chváleni byli od lidí. Amen pravím vám, majíť odplatu svou. Ale ty když almužnu dáváš, nechť neví levice tvá, co činí pravice tvá, Aby almužna tvá byla v skrytě, Otec pak tvůj, kterýž vidí v skrytě, odplatí tobě zjevně.

Ekonomie: L 1 0,25-37; 1 J 4,9-1 2; Mt 6,1 -4

235

EKONOMIE „Peníze až na prvním místě!“ slýcháme od správců věcí veřejných. Limitují, co si můžeme dovolit. Peníze, lat. pecunia, jmění, vlastně původně dobytek. Platilo se ovcemi nebo skotem. Pecus je ovce i peníz. Dnes jsou peníze univerzální zboží, prostředek ekonomické směny, uchovatel bohatství, a působí ve všelijak ještě složitější roli a funkci. „Ke všemu dopomáhají“, čteme u starověkého kazatele (Kaz 10,19). Zdálo by se, že boháči hýbou světem, ale finanční trhy si podrobují je, prachy s nimi cloumají, určují je. Člověk se před nimi plazí, všanc dává svoji důstojnost, slouží jim. O tom píše stárnoucí apoštol Timoteovi: „Kořen zajisté všeho zlého je milování peněz, kterých někteří žádostivi byvše, pobloudili od víry a sami se naplnili bolestmi mnohými“ (1.Tim 6,10). Srdce nerozdělíš. Nemůžeš sloužit Bohu i mamonu. Pro jedno odflákneš druhé. Císaři jenom císařovo a především Boží Bohu, praví Mistr (Mt 22,21), ale církev už ve 4. století dohaduje i Bohem svěřené se světskou vrchností. „Synáčkové, nemilujte svět, ani ty věci, které jsou na světě. Miluje-li kdo svět, není v něm Otcovy lásky“ (1.J 2,15), varuje Ježíšův nejmilejší Jan, a Jakub, bratr Páně, dodává: „Což nevíte, že přízeň světa je nepřítelkyně Boží? A proto, kdo by chtěl býti přítelem tohoto světa, Božím nepřítelem učiněn bývá“ (Jk 4,4), což se nejednou křesťanské církvi přihodilo. Světem je tu lidské představení na Božím jevišti, na scéně, která je Boží. V darované svobodě a časoprostoru od něho se dávno režie chopil emancipovaný, Bohu odcizený člověk, člověk tohoto světa. Počítej, křesťane, s jeho nepřízní a nelibostí. Jestliže ti tleská, zpozorni a zkoumej svědomí. „Pilně se varujte,“ říká Ježíš učedníkům, kteří, tak jako on, z tohoto světa nejsou. Vyvolil je a poslal na scénu se zvláštním zadáním. Do krajnosti utrpení k smrti za ně sebe samého posvěcuje, aby i oni byli posvěceni v PRAVDĚ (J 17,17-19; 15,19). „Učiněni jsme divadlem tomuto světu, andělům i lidem, my blázni pro

236


Krista...“ píše apoštol do Korintu o křesťanské odlišnosti před dvěma tisíciletími (1.K 4,9-10), o svatosti kterou panující církev záhy prohospodařila. Dodnes si připadáme před Ježíšem jinak a jinde. Uvažujeme ekonomicky, od OIKOS (dům) a NOMOS (zákon, řád). OIKOMÉNE označuje všechny v domě, lidstvo, svět. Myslíme v řádech tohoto svého světa. Jsme přece světovým náboženstvím. S Ježíšovým partem se sice na scéně občas ztrácíme, ale o sobě ke cti a slávě Boží rozhodně vědět dáme: Pomůžeme ze svého a lidem se to líbí. Cílevědomě spojujeme síly, sponzory vítáme potleskem a zveřejníme. Zprůhlednění dotací je samozřejmostí, jinak na leckterý bohulibý záměr nezbyde. Příklady táhnou. Ve světě to tak chodí. Jiné poměry, jiná pravidla. Když řekl: „Moje království není z tohoto světa,... ani vy nejste, takže s vámi svět nekamarádí“ (J 15,19; 18,38), přijde nám, že myslel tenkrát tamten svět. V našem křesťansky ochočeném by jistě byl jiného mínění... „Pilně se varujte zveřejnění své štědrosti?“ a co odpisy z daní? Při dnešním shánění prostředků na dobročinný účel by si to Ježíš určitě rozmyslel. Provoz kostela něco stojí. „Psáno jest: Obveselím vás v domě svém modlitebném. Můj dům (praví Hospodin) bude vyhlášeným domem modlitby u všech národů, ale vy,“ rozhlédl se Syn svého Otce po správcích svatostánku, „vy jste jej učinili peleší lotrů“ (Iz 56,7; Mk 11,17). Apoštol upřesňuje: „Chrám Boží svatý jest, jenž jste vy“ (1.K 3,16-17). Ani tenkrát tam samozřejmě nikdo nikoho nepřepadal, ani zjevně neokrádal. Z rozumného střediska výnosných náboženských služeb se prostě jen vytratila modlitba v duchu a pravdě (J 4,23). No a co? Není to záležitost povýtce privátní? Na svatém místě i neviditelná ruka trhu chválí Hospodina. „Ó kéž bych tisíc jazyků měl a tisícerá ústa k nim!“ zažertoval nedávno významný představitel církve slovy Bašteckého chvalozpěvu (1877) nad opulentně prostřeným pohoštěním po skončení bohoslužeb. Tisícero úst pro tolikerá slastná ochutnání... Ježíšově práci na záchraně člověka se zjevně příčilo každé „něco za něco“. Galilejskou evangelizaci podnikl bez peněz, bez proviantu. Dokonce snad naboso poslal učedníky kázat za kus jídla (Mt 1,15). Léčivou, osvobodivou moc jeho zvěstování nelze zobchodovat. „Zadarmo jste vzali, zadarmo dejte“ (Mt 8,7n). Brzy to odeznělo. Ve městech jako Kafarnaum, Betsaida, Korozaim nepochodil (Mt 11,21-24). Zbožní jsou přesvědčeni, že věčný život a účast na vytouženém Božím kralování je záhodno si zasloužit. „Mistře,

Ekonomie: L 1 0,25-37; 1 J 4,9-1 2; Mt 6,1 -4

237

co čině, život věčný dědičně obdržím?“ ptá se zákoník. „Jak přij du spolehlivě do nebe?“ On vlastně dobře ví. Jen si to ověřuje a tak trochu tuhle celebritu z pochybného Nazaretu zkouší. Káže v polích a na ulici, k respektovaným učitelům a směrům se nehlásí. . . , tak co, Mistře? „Jasně, že milovat Pána Boha, jak nejlíp dovedu. To se ví. No a bližního. . . Ale poslyš, Ježíši, abychom si to ujasnili, kdo je můj bližní? Na koho se mám dobročinně soustředit? Jak tu nemožnou všeobecnost a šíři přikázání upřesnit a prakticky nasměrovat? Kdo z těch kolem mne patří k nejmenším bratřím Syna člověka, když říkáš, že to na soudu rozhodne? Abych snad něco, nedej Bože, tragicky nezanedbal! Aby i mně se dostalo uznání v nebesích?“ Nějaké rozlišení, nějaký výběr tady přece být musí. “ Ježíšova odpověď se stáčí ke známému příběhu kněze, levíty, a Samaritána na cestě z Jeruzléma do Jericha: „Kdo z těch tří se ti zdá být bližním tomu polomrtvému u cesty?“ „Ten milosrdný. Ten, který se slitoval. “ „Tak jdi a nepropásni svou příležitost. “ Zákoník na to nic neříká, ale má své zkušenosti: „To přece nejde, Mistře,“ myslí si, „Samařan jedná v pohnutí milosrdenstvím. On si přece nevzpomněl honem na přikázání, na povinnost a pokyn, který mi teď tady dáváš. Jemu to prostě nedalo. Jak tedy se stane, že mnou taky včas hne milosrdenství, notabene takhle stranou, když dobře vím, že jsem, jaký jsem, a moc téhle pohotovosti v sobě nemám?“ „Vidíš,“ řekl by mu Ježíš, „proč se ptáš po bližním, jak si vybrat komu ano a komu ne, aby ses nepředal? Po Bohu se ptej, o kterém si myslíš, že jako zákoník hodně víš. ON zůstává i tvojí velikou neznámou a jen ON s tebou může v pravou chvíli hnout, natvrdlé srdce změnit a rozpohybovat k milosrdenství. Nebeský OTEC činí člověka milosrdným, jako sám milosrdný jest (Lk 6,36). Nevěříš? Po něm se ptej! K NĚMU SE OBRAŤ! Nebe se nad tebou rozveselí. “ Byl by to zázrak, kdyby si dal říct, protože spravedliví, jak známo, pokání (obrácení) nepotřebují (Lk 15,7). Ačkoli tenhle přemýšlivý člověk by patrně rád nasměroval a uschopnil své srdce k milosrdenství i tehdy, když se nikdo nedívá. . . Zákoník byl trhovcům, všelijakým pouličním špindírům a lidem země jistě dobrým příkladem. S almužnou neotálí, ale není mu proti mysli, když si toho někdo všimne. Uznání si zaslouží. To je přece jediné, co z toho má. „Chválí tě? Tleskají? Zvedá ti to sebevědomí? Škoda. Mohls to mít k dobru v nebesích. Zaboduješ u lidí a připadáš si vylepšený, dokonce

238


posvěcený a hoden společnosti Boží? Čti proroky: Duchovní zmocnění a nové srdce je nezasloužený výsostný dar Boží“ (Jer 31,33; Ez 11, 19). Na tom něco je. Bude to muset promyslet. Mezitím však přišly velikonoce a s nimi obvyklá exekuce pro výstrahu. Spravedliví nemilosrdného srdce pověsí věrozvěsta milosrdenství. Závidí mu moc nad zlem. Pro ohlas nezištného dobrodiní ho vydají katům pod záminkou, že co dělá, inzeruje jako způsob Boží. Synem Boha se činil (Mk 15,10; Mt 27,18). Zjevně mu tím ukrádal z jeho božství (Fp 2,6.7.; J 19,7), ale víc jim asi vadí, že si před tisícovými zástupy nebere servítky: „Nejpředněji se varujte kvasu farizeů, jímž je pokrytectví, a ovšem lakomství.“ (Lk 12,1; 16,13.14.). „Má problém s našimy příjmy! Ohrožuje prosperující ekonomiku! Pryč s ním!“ Někteří, co s ním chodili, uvěřili v něho a poznali, kdo ho poslal (J 17,25), utekli, zapřeli ho, neobstáli... Milosrdný Bůh přesto smrti a ďáblu strčil nohu do dveří. Zlomil odvěké závory, které uložil časnosti a obrátil běh příběhu. Prodaného, opuštěného, veřejně zhanobeného a k smrti utýraného z hrobu vyvedl. Vzkřísil ho z mrtvých a oslavil. Kdo uvěříš, že to ON ho poslal, můžeš být u toho. I v zoufalé nevratnosti dokonaného svého zločinu se máš, člověče, vírou čeho chopit. Sotva bys jinak unesl vědomí své spoluviny na Božím zármutku a bolesti. Moc jeho lásky a přízně nepochopíš, ale můžeš věřit. „Znovu nás zplodil k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých,“ vyznává záhadu té zkušenosti apoštol (1.P 1,3). Beránek Boží se ubírá dějinami svého stvoření jako zabitý (Zj 13,8). Vykoupil nás otřesným svědectvím PRAVDĚ (J 18,37). Pravdě záhuby v nás a spasitelné PRAVDĚ Boha. Nám náleží zahanbení tváře (Da 9,7). Na nás je na rozcestí se rozhodnout a radikálně přehodnotit život v pokání. MOCÍ nového stvoření skrze Pána Ježíše Krista je při díle ON sám, Bůh zázraků. ON je cestou, pravdou a životem. Jinudy žádný domů k Otci nepřijde (J 14,6). V něm jediném je záchrana, ten posun lidského srdce k milosrdenství. Spravedlivec Saul Tarzenský s rukama od krve, když ho poznal a uvěřil, užasl, že Bůh své trapiče nezavrhuje, ale svým utrpením nám cestu k pokání otvírá (Ř 5,8). Jak nemnozí se po ní pustí! Všichni jsme dostihli ty před sebou. Všichni jsme popadli štafetu hříchu, káže Pavel. Smrt Krista je krvavým dílem nás všech. Boží Syn, týraný hříchem světa, je varovným zjevením zhoubné možnosti v nás, „ I přinutili nějakého Šimona..., aby nesl kříž jeho.“ Mk 15,21

240


která nás tak bolestivě odcizuje Bohu a hrozí se kdykoli ničivě zpřítomnit. O zánik světa se přičiňují nenávistná, nemilosrdná a chamtivá srdce. Ale skončení i soud je v ruce Boží. Poslal svého Syna v naší podobě s východiskem (Ř 8,3). Stejně zranitelný jako my, v tomtéž běhu lidských zástupů Ježíš štafetu pohoršení nepřevzal. Svému pokušení, této iniciativě zla zabydlující se v nás, nepodlehl (Mt 4,1-11). Mocí svého Ducha se o své vítězství dodnes dělí s těmi, kteří mu naslouchají. Některé rozladí a mnozí odejdou: „Vždyť, jak se může člověku dát k jídlu, že!? Prý je chlebem zhůry sestupujícím, který dává život světu. Neslýchané! Co je to za podezřelou ekonomii?!“ (J 6,52.66.). Dál s ním nejdou. Tarzenský zákoník, když se jako křesťan k tomu vrací, mluví o slovu kříže, které je hynoucím pošetilostí, ale nám, kteří dosahujeme spasení je mocí Boží (Ř 1,16; 1.K 1,18). Je mocí ke změně, je zasvěcením do utrpení Božího: „S Kristem jsem ukřižován,“ píše Galatským, „živ jsem už ne já, ale živ je ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Tak hospodaří šafáři království Božího v leckterém koutě země dodnes. Doslova na hraně, v koncích, s evangeliem ukřižovaného Mesiáše na pranýři. Den ze dne napohled hynou, ale uvnitř obnovováni trvají. Moc, která nás živí skutečností vzkříšení, neochabuje (2.K 5,17). Nerozpakujme se a neostýchejme! Chlubme se nadějí bytí s Kristem! (Ř 5,2; 2.K 5,17). Co se jeví přežitým a vzdáleným, nechť ožívá jako předpoklad aktuálního rozhodování, Boží předpoklad ekonomie spásy a věčného života i dnes. Amen. Modlitba: Pane Bože, náš Otče, pomíjivostí a mnohou marností hledáme cestu k tobě. Přidrž nás u toho, co má naději. U svého SLOVA i dnes nám dáváš nahlédnout. Obrať náš zrak pod povrch, vyveď nás z mělkosti, lhostejnosti a prázdnoty. Otevři nás k modlitbě v duchu a pravdě. Díky, že jsme někteří od útlého dětství směli duchovně zpozornět. Díky, že j si tříbil naše vrozené předpoklady, vůli i samovolnost, bezděčnost. Díky za pohnutky i zábrany našeho rozhodování, za to, co se zdařilo i za zahanbení nad tím, co jsme nezvládli. Nedokážeme se odvděčit za generace těch, kteří tě milovali a hleděli si tvé vůle před námi. V nich jsi i nás navštívil a navštěvuješ svým milosrdenstvím. Znepokojeni znovu chceme vědět, jak hospodaříme.

241

Ekonomie: L 1 0,25-37; 1 J 4,9-1 2; Mt 6,1 -4

Co zůstáváme dlužni? Jaký je výnos toho, co zkusmo děláme, a čas nám běží? Čím tě trápíme a co je špatně? Bože, Duchu Stvořiteli, Duchu Písem i živého slova PRAVDY a potěšení, ty se neměníš. Prosíme, dej, ať pochopíme, co máš proti nám a slyšíme, co nám radíš. Díky, že ve své dobrotě neskrýváš, v čem i při nás nacházíš zalíbení. A tak dej, Pane Ježíši Kriste, ať spatřujeme tvoji SLÁVU, když tvůj Duch nás proměňuje ke tvému obrazu. Amen.

V Luhu Nad Morání 25.února 2013

s.j.h.


41. „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím. Faráři Laodicenského sboru piš: Toto praví Amen, svědek ten věrný a pravý, počátek stvoření Božího: Vím skutky tvé, že nejsi studený ani horký. Ó kdybys byl studený nebo horký! Ale že jsi vlažný, vyvrhnu tě ze svých úst.“ Zj 3,13-16 Iz 42,1 -8 Aj, služebník můj, na kteréhož se zpodepru, vyvolený můj, jehož libuje duše má. Ducha svého dám jemu, onť soud národům vynášeti bude. Nebude křičeti, ani se vyvyšovati, ani slyšán bude vně hlas jeho. Třtiny nalomené nedolomí, a lnu kouřícího se neuhasí, ale soud podlé pravdy vynášeti bude. Nebude neochotný, ani přísný, dokudž soudu na zemi nevykoná, a učení jeho ostrovové očekávati budou. Tak praví Bůh silný Hospodin, kterýž stvořil nebesa, a roztáhl je, kterýž rozšířil zemi, i to, což z ní pochází, kterýž dává dýchání lidu na ní, a ducha těm, jenž chodí po ní. Já Hospodin povolal jsem tě v spravedlnosti, a ujal jsem tě za ruku tvou; protož ostříhati tě budu, a dám tě v smlouvu lidu, a za světlo národům, abys otvíral oči slepé, a vyvodil z žaláře vězně, a z vězení ty, kteříž sedí ve tmách. Já jsem Hospodin, toť jest jméno mé, a slávy své jinému nedám, ani chvály své rytinám. Zach 9,9-12a Plésej velice, dcerko Sionská, prokřikuj, dcerko Jeruzalémská. Aj, král tvůj přijde tobě spravedlivý a spasení plný, chudý a sedící na oslu, totiž na oslátku mladém. Nebo vypléním vozy z Efraima a koně z Jeruzaléma, a vypléněna budou lučiště válečná; nadto rozhlásí pokoj národům, a panování jeho od moře až k moři, a od řeky až do končin země. Anobrž ty, pro krev smlouvy své vypustil jsem vězně tvé z jámy, v níž není žádné vody. Navraťež se k ohradě, ó vězňové v naději postavení. Mt 12,8-21 Syn zajisté člověka jest pánem i soboty. A odšed odtud, přišel do školy jejich. A aj, byl tu člověk, maje ruku uschlou. I tázali se ho, řkouce: Sluší-li v sobotu uzdravovati? aby jej obžalovali. On pak dí jim: Který z vás bude člověk, ješto by měl ovci jednu, a kdyby ta upadla do jámy v sobotu, i zdaliž nedosáhne jí a nevytáhne? A čím lepší jest člověk než ovce? A protož slušíť v sobotu dobře činiti. Tedy řekl člověku tomu: Vztáhni tu ruku svou. I vztáhl, a přivedena jest k zdraví jako druhá. Farizeové pak vyšedše, drželi radu proti němu, kterak by jej zahladili. A věděv to Ježíš, šel odtud. I šli za ním zástupové mnozí, a uzdravil je všecky. A s pohrůžkou přikázal jim, aby ho nezjevovali, aby se naplnilo povědění skrze Izaiáše proroka, řkoucího: Aj, služebník ten můj, kteréhož jsem vyvolil, ten milý můj, v němž se dobře zalíbilo duši mé. Položím Ducha svého na

Politika: Iz 42,1 -8; Zach 9,9-1 2a; Mt 1 2,8-21

243

něj, a soud národům zvěstovati bude. Nebude se vaditi, ani křičeti, aniž kdo na ulicích uslyší hlas jeho. Třtiny nalomené nedolomí, a lnu kouřícího se neuhasí, až i vypoví soud k vítězství. A ve jménu jeho národové doufati budou.

POLITIKA „Ústa Hospodinova mluvila,“ (Iz 1,20; 40,5; 58,14). Prorokovu metaforu chápeme jako zjevení Boží vůle, přímou událost SLOVA, projev stvořitelské a zachraňující moci Boží. Pokrm – ústy přijímané – znamená obživu, sdílení, ztotožnění (J 6,48n). „Vyvrhnu tě ze svých úst,“ vypovídá o nestravitelnosti a znechucení: „Přestanu tě oslovovat. Přestanu si tě brát do úst. Nezájem!“ slyší kazatel prosperujícího shromáždění křesťanů, jimž se zdá, že všecko funguje: „Bohatý jsem, zbohatl jsem. . . “ přičinil jsem se a obejdeme se. Žádného nepotřebuju. Prostě ideálně samostatný, soběstačný sbor. Pohoda, jen kdyby jim Duch do toho nemluvil. Na evangnetu pověsil svůj investigativní komentář. Naštěstí: „Vím o tvých skutcích. . . , o kompromisech a obojakosti zlaté střední cesty. Znám tvoje sebevědomí a spokojenost. Nevíš, že jsi bídný a mizerný, chudý, slepý a nahý. Nech si poradit. Obrať se ke skutečným hodnotám, abys prohlédl a neztrapňoval se hanbou své nahoty. Nerozhodný jako bys vyhasl, jako bys nebyl. Hleď v pokání znovu navázat a chop se zaslíbení vítězů“ (Zj 3,17-22) . Boží nevoli nelze přeslechnout. O Králi a Služebníku Hospodinově, oslaveném Pánu církve (Iz 9,6) naproti tomu čteme a věříme, že nalomenou třtinu nedolomí a doutnání lnu neuhasí, a dokreslujeme svědectvím žalmisty: „Lítostivý a milostivý je Hospodin, dlouho- shovívaj ící a mnohého milosrdenství. Nebude ustavičně žehrat ani navěky držet hněv“ (Ž 103,8). Jiskřičku netípne a polovičatosti dá šanci. Naproti tomu zbožnou vlažnost Laodicenských kupodivu nesnáší. Jak je to? Za Ježíšem se táhly zástupy všelijakých marodů a uzdravil je všecky. ON je ten milosrdný, který ubitého u cesty nepřekročí (Lk 10,33n). Naplňuj e tím prorokovo předzvědění, že Mesiáš nalomení nedolomí

244


a doutnání neuhasí, které Matouš cituje? Spolu s ostatním izaiášovským viděním pozitivních akcí Hospodinova Služebníka (obvazuje zkroušená srdce, rozsvěcuje světlo národům atd. Iz 60,1n; 61,1) určitě i zacelí a jasně rozzáří. Vždyť i neúrodnému dává šanci a ještě rok v naději, že ovoce ponese (Lk 13,8). Prostě to nenechá být. Jenomže to nejsou Ježíšovy divy, co v té chvíli evangelista slovem proroka komentuje. Ježíš překvapil příkazem s pohrůžkou, aby o jeho nevídaném dobrodiní a zmocnění nemluvili (v.16), aby se naplnilo to povědění. Připomeňme že, na rovných střechách se česával len a při hromadách pazdeří znali nebezpečí samovznícení (Joz 2,1-6). Nalomenou třtinu lze v Bibli najít třikrát, vždy jako varování před mocenskou politikou Egypta. (Srvn. „Svědectví o světle“, SJH, Eman 2006, Angažované nevměšování, str. 317) Je sobota a Ježíš k radosti všech zosobňuje naději beznadějných. Odchází ze synagogy, kde v den přísně stanoveného svatého klidu slovem a skutkem pobouřil a k smrti rozhněval ty nejzbožnější. V den Páně, u vědomí, že si to odnese, před nimi uzdravil zmrzačeného člověka a prohlásil: „Dobro se sluší konat i v sobotu“ (v.12.). Rozhorleně se zvedli, aby se poradili, jak ho zlikvidují. Nepostavil se jim. Jde jim z cesty. Tak jej zdáli viděli proroci: „Nedolomí, neuhasí.“ Zjevně má zástupy na své straně. Od lídra království bychom se nadáli, že to politicky zužitkuje, že publicitou spojí síly, takže si to protivníci s konfrontací rozmyslí. Avšak ON i ty dvojice učedníků jako předřečníky posílá zchudlé, neatraktivní, a své potencionální příznivce zpochybňuje výzvou k pokání. Divné politikum! Kampaň s programem „císařovo císaři a Boží Bohu!“ se radikálům zdá pochybná. „O co ti jde, Ježíši? Co roztínáš mečem, který, jak říkáš, přicházíš uvést na zemi (Mt 10,34)? Jaký oheň pouštíš (Lk 12,49)? Když stojí psáno, že nedolomíš a neuhasíš? Zvedni nás svatost Hospodinova proti pokrytcům a proti Římu, jako tenkrát Judu z Makabejců proti Antiochovi...,“ napověděli by mu, ale on, „věda, že by měli přijít a chytit jej, aby ho učinili králem, odešel na horu opět sám jediný“ (J 6,15). Podivné. Vždyť od Janova křtu se angažuje pro věc veřejnou! Kde se ukáže, jdou za ním, ačkoli nekřičí, nevyvyšuje se, co řekne na ulici, musí učedníci dávat dál... Tiše vynáší soud. Soud národům podle PRAVDY, soud Syna člověka... Až k závěrečnému obrazu, kdy ve své SLÁVĚ se svatými anděly, s těmi, které posílal, usedne na trůnu své velebnosti (Mt 21,31n) a rozdělí národy. Tehdy rozhodne, jak nakládali s jeho posly, jak se zachovali k nejmenším jeho bratřím, jimž byl a je přítomen.

Politika: Iz 42,1 -8; Zach 9,9-1 2a; Mt 1 2,8-21

245

„Co jsou zač, že naší pozornosti unikli?“ namítnou mu mocní. „Na hřišti svých sil a zájmů je nepotkáváme. Všecko se děje po našem a tak nám přijde, Pane, že snad ani nejsi. Kdyby byl nějaký Bůh, odklidil by ty proti nám, věrolomné škůdce lidstva. Zločince by určitě dolomil.“ Hospodinův Služebník doutnání jejich nenávisti ani oheň na střechách nehasí... Kdy politická scéna světa nedoutnala? Kdypak nepáchla požárem? A která mocnost občas neprobodla spoléhající se na ni paži?! Velkokrálové i papaláši, od 4. st. řečení „z Boží milosti“, ruku v ruce s církví ochotně přeslechli, že Král králů a Pán pánů za ně „nedolomí ani neuhasí“. Přicházející Pán SLÁVY, před nímž se zvedají vrata věčná (Ž 24,7), se nevměšuje. Před jeho soudem je to cele na nich, přestože církev jeho jménem kde co splachovala a skomírání konejší: „ON přece neopustí dílo svých rukou“ (Ž 138,8), zbožně utěšuje a přitom myslí všelijak usmolené, nezřídka krvavé dílo své vlastní. Boží věcí je zbloudilá ovce a odcizený marnotratný syn. Věčný Pastýř a Boží Beránek Ježíš tady začíná. Taková je Nová Smlouva v jeho krvi. Nesnadno, s trápením od věků nad každé naše pomyšlení (Zj 13,8), dělá Syn politiku Otce a mění člověka. Starostí o konkrétní duši stojí a padá jeho starost o věc veřejnou (Mt 16,24-27). Začal, (začne, začíná) změnou u tebe a u mne. Jinak mu nelze milovat a spasit svět (J 3,16). Dvanáct Židů, dvanáct učedníků vypustil z jámy, v níž nebylo žádné vody (J 4,14; 7,37n), jak stojí psáno (Zach 9,11-12), ale „oči jejich byly obtíženy“ (Mk 14,40). A pak je Otec Stvořitel probudil. Znovu je zplodil k živé naději skrze jeho vzkříšení z mrtvých (1.P 1,3). Pro krev své Smlouvy vrací vězně k ohradě, ke mříži klece časnosti. Mezerami prohlédají ze tmy do světla, z iluzí a klamů ke skutečnosti Boží (Zach 9,11-12; J 3,19-21). Vězeňské návyky, vlastní zlo nás postrkuje do šera. Posiluje tmu a možná si i zkroušeně lžeme do kapsy (1.J 1,6): „Pane Bože, ty víš, že jsme hříšní lidé (nic s tím nenaděláš), ale víme, že k tobě můžeme kdykoli a ty nám odpustíš... (Zase to spláchneš)...“ Dávno nás neděsí, co ho to stojí. „Nejúčinnějším čistícím prostředkem je přece krev Kristova,“ usmál se kdosi nad svým bonmotem, a jako by si v duchu zamnul ruce. Jenomže ona teče, jak svým hříchem jeho rány rozdírám. Trpí. Bůh trpí kvůli mně, kvůli nám, abychom poznali, co jsme zač; nahlédli pravdu o sobě a našli cestu pokání. Námi zraňovaný nás obdarovává ŽIVOTEM z PRAVDY BOHA mrtvé křísícího. Věř a procitneš z lhostejnosti. Víra je denně aktuální praxí jeho politiky. Přikázáním Otce a jeho programem je ŽIVOT VĚČNÝ (J 12,50). Tady se sluší říct AMEN.

246


Dodejme však, co oslavený Vykupitel, Syn na pravici Otce, dává Janovi nahlédnout tam, kde tvůrčí doteky Božího formování časnosti se prostírají netoliko v paměti, jak jsme s to pochopit, ale v neutuchající aktuálnosti: „Viděl jsem nebesa otevřená...“ (Zj 19,11). Viděl skutky Hospodinovy, které v pomíjivosti se zdají jako stopy, jako byvší události a minulost. Ve skutečnosti Boží drama trvá v plejádě jiných a ostatních možností před jeho tváří. Z nich svobodně volíme, smrtelní v časnosti. Bůh LÁSKA tvoří s bolestí. Jeho divem na nebi jsou knihy otevřené, živá množina jmen činitelů jeho SLOVA, jmen oponentů draka a šelmy, kniha života Beránka zabitého od počátků světa (Zj 13,8). Tak naznačuje apoštol, co vidí. Zachytil z toho pro nás, co svedl svými prostředky veden Duchem svatým. „Minulost i budoucnost se setkává v současnosti.“ (P. Tillich) Silentium. Modlitba: Jak nepřesvědčivě jsme, Pane Ježíši Kriste, alternativním společenstvím úzké cesty! Místo abychom se chlubili perspektivami a nadějí nesnadnější cesty, děláme si pohodlí, přizpůsobujeme se. Mlčíme, bojíme se nedorozumění. Pomoz nám, prosíme, pochopit, že tvá bolest pohana a smrt, z rukou lidí jako jsme my, ba zbožnějších, se stala a děje pro zlo, kterému i my svými nepravostmi děláme místo. I my ji činíme těžší, bolestivější, vždy s odpovědností úměrnou své svobodě až do konce věků, až na kraj časnosti. Díky, že se dosud dáváš poznat, že dosud probouzíš víru. I dnes mocí vzkříšení snímáš hřích světa z toho, kdo v duchu a pravdě o to stojí (J 6,37). Amen. Poslání: Pán Ježíš praví: Chce-li kdo za mnou přijít, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž, a následuj mne. (Mt 16,24)

V Luhu nad Morání, září 2013

s.j.h.


PÍSEŇ O PŘEDIVNÉ MOCI Poctivost hledání, jak že je pravda v Ježíšovi, a odhodlání v poznaném stát a jednat, přivedlo křesťana, Dietrich Bonhoeffera, do nacistického žaláře. Mezi dopisy, v nichž upřesňoval své nenáboženské tlumočení evangelia nenáboženskému člověku tohoto světa, je báseň, resp. píseň o podivuhodné duchovní skrýši. Na prahu nového roku ve spárech vraždící moci svědčí, jak obklopen mocnostmi dobra zůstává i ve vězeňské samotě nablízku svým milým. Prožívá spojení se svatým společenstvím víry a potěšován jde s Bohem vstříc tomu, co přichází. Se završující se porážkou nacistů bude devátého dubna na přímý rozkaz vůdce popraven. Ten si pak sám hanebně sáhne na život koncem téhož měsíce roku pětačtyřicet. Překládána a zhudebněna vešla báseň v obecnou známost a patří do vyznavačské šperkovnice dnešního křesťanstva. Ve vynikající české verzi od manželů D. a P. Pokorných (zpěvník „Svítá“) se ústřední refrén osobního vyznání, které šest slok v originálu provází, stal první slokou, ačkoli autor sám začíná uvedením do situace. Tím, že mile překvapen si s modlitbou uvědomuje: „Věrně, tiše obklopen dobrými mocnostmi jsem divuplně chráněn a potěšován, a tak chci žít tyto dny s vámi a s vámi jít do nového roku.“ Z téhle svojí zázračné zkušenosti pak opakovaně v refrénu vychází a připomíná duchovně prožívanému společenství, že mocnosti dobra je podivuhodně skrývají a těší v očekávání toho, co se může stát, neboť s večerem i zrána je Bůh s námi a zcela jistě každý nový den. Tato výsledná jistota, mocný cantus firmus celé písně, spočívá na osobní zkušenosti, o níž autor předem podává zprávu. Uvedením v první sloce, tedy úvodem písně, se z jedinečnosti šťastného prozření v náruči mocností dobra činí opět obecně křesťanská pravda Deklarace osvědčeného učení, jehož se autor přidržel, a které i my

249

Píseň o předivné moci

samozřejmě, ochotně a rádi přijímáme, někdy jaksi přehlížejíce vlastní loajalitu k mocnostem docela jiným. Vězeň svědomí, Bonhoeffer, účastník a trpitel na straně duchovních mocností dobra v apokalyptickém střetu s nečistými duchovními silami a zlostmi vysoko, (Ef 6,12), ve svém případě až do toho bojování s tělem a krví (účastí na pokusu usmrtit zločinného diktátora a tyrana), vychází však z klíčového niterného prožitku, odkud volá své: „Nalezl jsem!“ V okolnostech, kdy „chorál lidstva“ duní kobercovými nálety a tanky rozemílají lidi v sutinách, v čase, kdy minometné fortisimo Stalinových varhan střídá mrtvolné mlčení koncentráků, se trestanec v hlubině ticha na pryčně cely zaposlouchal jinde, a svůj oblak svědků vyzývá: „Slyšíme naplno hlas toho světa, který neviděn se klade kolem nás, výsostný zpěv chval, Bože, všech tvých dětí. “

V Luhu nad Morání, 1.srpna 2013

s.j.h.


OBSAH Úvodem.............................................................................................. 10 Dokonáno jest (1.P 3,18; Kol 1,13; Iz 53,6-8; J 17,13-21 )....................... 13 Umění spasitelné (Ž 65,6-9; Lk 1,17; 1 M 22,1 -18; Iz 53; Mt 18,23-35)...................................................................................... 22 Jak je pravda v Ježíšovi? (1 K 13,12; Ef 4,21 ; 2K 4,6-7; 2K 3,17-18; Mt 6,31 -34)...................................................................... 27 Hle, člověk (Kol 1,3; J 3,17; J 19,1 -5)................................................... 33 V čí prospěch? (2K 5,14-18; 1 J 4,7-14)................................................ 39 Na PRAVDĚ Boží (Mt 5,1 -16; Zj 19,9).................................................. 45 Míti Filipa (Ef 1,13b.14.; Mt 11,25-27; 1 K 2,6-16)................................. 51 Neskutečná možnost člověk (2K 6,2; 1.M 8,21 ; Jr 17,9-10; Jr 31,31 -33; Mt 15,10-20; Mk 14,23-24; Žd 9,14-15; Ř 8,34)................ 59 Jak na to? (J 3,1 -11 ; Sk 9,1 -6)............................................................ 65 Mějte víru Boží (Mk 11,22; Jr 31,34; Ez 11,17-20; Žd 11,8-16).............. 71 Host do domu (Lk 14,27.33; Lk 14,1 -11 ; Lk 14,22-24).......................... 79 Bůh do domu (J 6,27; Mt 22,1 -14)...................................................... 83 Hledejte (Mt 6,33; Mt 13,44-46; Mt 13,47-52)...................................... 87 My v Kristu? (J 17,20-23; J 15,1 -15; 2K 5,14-21 ).................................. 91 Kristus v nás? (Kol 1,27; Ř 7,1 -6; Ř 8,1 -4)........................................... 95 V koncích (2K 4,5-7; Mt 25,1 -13)....................................................... 101 Myslí, tudíž jsme (Iz 45,9; 44,20; Iz 40,6-8; Ž 103,13-16; Mt 8,1 -13; Mt 8,14-34)...................................................................... 105 Dveřník (J 10,1 -18; J 10,19-31 ).......................................................... 113 Trestání? (Ez 36,26.27; Jk 1,13-18; Mt 13,9-17)................................. 119 Triptych o konci světa (1.J 5,20; Mt 25)............................................. 123 Pokus o odpověď (Ř 1,16-18)............................................................. 129 K situační etice (1.J 4,12; 1.K 12,31 -13,3; 1.K 13,12-14,21 )................ 133 Dluhová past? (Ř 13,8; Ž 103,1 -12; Mt 18,23-35)............................... 141 Doopravdy (Mt 19,26; Lk 18,27; Ef 4,11 -16; Mt 18,1 -7)...................... 145 Beznadějně úspěšní (Ž 4,7-8; L 12,13-21 ; L 16,19-31 )......................... 151 O život (J 14,23.24.; Mk 10,1 -16; Mk 10,17-22).................................. 157 Kdo nás tak zmámil I. (Gal 6,7; Iz 61,1 -7; L 4,14-30; Ga 3,1 -3)........... 163

Obsah

Kdo nás tak zmámil II. (J 17,25.26; 1.P 1,3-9; 2.P 1,16-21)................. 171 Řekni si ne (1.J 5,4.5.; Lk 4,1-13; Mt 12,43-45)................................. 177 Modleme se (Mt 26,41-43; Ř 8,24-28; Mt 6,5-8; J 4,23-36)................ 183 Něco to stojí? (Mt 13,44; Fp 3,1-12; Mt 8,28-34)................................ 189 Veselí (Lk 19,10; Lk 20,38; Iz 52,7.13-15; L 15,1-10; 25-32)................ 193 Výš (Ž 103,2; Ř 8,12-17; 1.M 28,10-19).............................................. 199 Již více času nebude (Ž 66,5; Zj 10,6)............................................... 203 Má hodina a díl se mnou (J 1,17; Mt 22,1-14; J 2,1-11)......................207 Suchý fíkovník (J 15,5.6.; L 13,1-9; Ef 2,8-10; Mk 11,11-22)............... 213 Vyvolení (Zach 4,6; Lk 13,29; Mt 8,5-13; Ř 1,14-17; Sk 10,1-20;34-48)............................................................................. 219 Povolání (Iz 6,3; Iz 6,1-9; J 3,1-21).................................................... 225 Možnost (Mým spolužákům) (Žd 3,7-8; 4-7; L 8,4-8; Žd 4,12-13)....... 229 Ekonomie (Mk 8,36.37.; L 10,25-37; 1J 4,7-12; Mt 6,1-4).................. 235 Politika (Zj 3,13-16; Iz 42,1-8; Zach 9,9-12a; Mt 12,8-21)...................243 Píseň o předivné moci....................................................................... 248

S am u el J an H ej zl ar

JAK JE PRAVDA V JEŽÍŠOVI?

Obrazy a ilustrace Miroslav Rada Obálka a graf. úprava Ondřej Rada 1. vydání El. přepis Manuela Cardová Sazba Adam Wojnar Biblické texty podle posledního vydání kralického z roku 1613 Vytiskla tiskárna PBtisk Příbram Náklad 1000 výtisků Kniha vychází vlastním nákladem, její režijní cenu 150 Kč uhraďte laskavě svému křesťanskému shromáždění nebo místnímu sboru. Zvláštní poděkování: Ak. malíři Miroslavu Radovi, svému dlouholetému příteli za ilustrace a poskytnutí fotografií obrazů. (www.rada-atelier.com)

ISBN 978-80-260-5043-8

Jak je pravda v Ježíšovi?

Recommend Documents