milost & pravda z p r a v o d a j
v š e c h
j i h o č e s k ý c h
www.cestazivota.cz
[email protected] [email protected]
Průměrnost je nepřítelem výbornosti I. Pokud míříme na střed místo na vrchol, chceme přežívat, místo abychom měli přetékající život, po− koušíme se být jen součástí skupiny, místo abychom vedli, potom jsme nechali průměrnost, aby ovládla naše životy a zastavila náš postup k největším požehnáním. Jedním z důvodů, proč dovolujeme, aby se to dělo (obzvlášť v křesťanských kruzích) je, že si myslíme, že Bůh dělá všechno sám. V Bibli se píše o tom, že Bůh dává semeno tomu, kdo seje, a chléb tomu, kdo jí. To znamená, že něco máme na práci my a něco dělá Bůh. Izajáš 55:10 Spustí−li se lijavec nebo padá−li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Jím chléb, abych nasytil tělo, abych mohl pracovat a žít. Ale když ho sním, zbytek je automatický proces. Ne− trávím jídlo skutkem své vůle a neposílám živiny do všech částí svého těla. Tento proces jen čeká, až se najím. Stejně tak, když zasadím semeno do země a ono vzejde „úplně samo“, můžeme vidět, že Bůh zahrnul náš podíl na tomto procesu i do přírody. Marek 4:26–29 Dále řekl: "S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň." Boží království se od toho nijak neliší. Musíme rozsévat, musíme zalévat, ale je to Bůh, kdo způ− sobuje, že tato nadpřirozená semena vzejdou. 1. Korintským 3:7−8 A tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Když budeme žít, aniž bychom se zapojili do toho procesu, výsledkem bude průměrnost. Budeme stále jen čekat na Boha a On bude čekat na nás. Kroky víry v tomto přirozeném světě budou na nás, a když pak Bůh uvidí naší víru, dokončí proces. O další myšlenky k tomuto tématu se s vámi podělím příští měsíc. Nebeský Otče, ve Tvém Slově vidím, že chceš požehnat svému lidu, aby byl hlavou a nikoli oháňkou. Nemyslím si, že to vždy znamená větší bohatství nebo status, ale mnohem víc než to – naplněný život, který má cíl a je k Boží slávě. Pomoz mi znovu se zaměřit na svou část v procesu. Pomoz mi vylomit se z rutiny pohodlnosti a vztáhnout se k nebi. Ne abych byl vším, čím bych mohl být, ale abych byl tím, co jsi pro mě naplánoval, čím mám být s Tebou. Řekl jsi, že to, co je pro člověka ne− možné, je s Bohem možné. Amen. Jerry Lillard Sheepmail 22.3.08
Kdo je člověk Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma…(Gen 1:1−2) Bible říká, že země byla nejdříve temným místem. Bůh však temnotu naplnil světlem. Země byla také prázdným místem. Bůh tuto prázdnotu naplnil rostlinami, stromy, rybami, ptáky a dalšími roz− manitými živočichy. Nakonec stvořil člověka z prachu země a z jeho žebra ženu. Všechno tvořil ze svého rozhodnutí, svým Slovem, jen s člověkem si dal práci, a viděl, že to bylo velmi dobré (Gen 1). Od počátku měl Bůh s člověkem velkolepý záměr. Připravil nejlepší podmínky pro to, aby člo− věk mohl plně a radostně žít. Chtěl, aby měl podíl na Jeho životě a díle. Svěřil člověku vládu nad zemí a nad ostatním tvorstvem. Nejenže mu připravil nejlepší podmínky v zahradě Eden, ale i jeho samot− ného skvěle vybavil. Obdařil ho živou, rozumnou a nesmrtelnou duší, a co do poznání, spravedlnosti a svatosti ho učinil podle svého obrazu. Boží zákon mu vepsal do srdce, dal i schopnost jej naplnit. Jemu ku pomoci ustanovil manželství a den odpočinku. Umožnil mu obecenství se sebou. Dal mu svobodu jíst všechny plody země. Neměl jíst jen ze stromu poznání dobrého a zlého. Zároveň varoval před následkem porušení tohoto příkazu, jímž je smrt (Gen 2:17). V Bibli (Gen 3) se dále dozvídáme, jak se stalo, že člověk neposlechl Boha, a jaké to mělo důsledky pro celé stvoření. Začalo to rozhovorem ženy
květen 2008
Nebezpečnost nevíry Málo věrných křesťanů by o sobě přemýšlelo jako o někom, kdo má nevíru. Po léta jsem si nevěděl rady s něčím, co Ježíš řekl: „Až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru?“ (Lukáš 18:8). Tahle otázka vede k závěru, že jde o nedostatek víry nejen na zemi, ale mezi Božím lidem. Proč by to Ježíš říkal? Víra je tématem, o kterém se v církvi mluví nejvíc. Zbožní kazatelé na ni kladou důraz a existuje záplava knih na toto téma. Ve jménu víry byly učiněny veliké skutky, vznikly ohromné projekty. Tak proč nám Ježíš otázkou říká: „Až na− konec polnice vydají svůj zvuk, najdu vůbec nějakou víru?“ Klíč najdeme ve střízlivém varování v Židům 3:12. „Dávejte pozor, bratři, aby někdo z vás neměl zlé a nevěrné srdce, které by se odvracelo od živého Boha.“ Tento verš nám říká, že bychom v sobě měli připustit nevíru, kdykoliv se „odvracíme od živého Boha.“ Ale co to znamená, odvracet se od Pána? Dochází k tomu, když pochybujeme o Boží věr− nosti. Jestliže dopustíme, aby v našich srdcích vyrostlo třeba jen pár semínek nevíry, skončíme v žalostném stavu. Tato pasáž nás varuje: „Stůjte na stráži, a ne− dovolte, aby se jakákoliv nevíra zakořenila. Někdy se může zdát, že se ti Pán vzdálil. Ale nedovol, aby se tvé srdce uchýlilo od skutečnosti, že On je věrný.“ Nedávno se mnou po jednom shromáždění v církvi mluvil pastor z jiného města. Když mluvil, byla jeho hlava skloněná v depresi. Řekl, že se měsíčně schází se skupinou pastorů z různých denominací v jejich městě. „Ale, bratře Davide,“ řekl: „Naše shromáždění se stala tak depresivní. Je nás stále méně, protože víc a víc lidí opouští službu. Vůbec už neslyšíme Slovo od Boha. Mnozí pociťují ohledně své služby přímo beznaděj. Ztratili všechnu svou radost. Jejich man− želky už toho mají dost a nutí je, aby toho nechali. Deprimuje mě to, já ty muže miluji. Hladovím po tom, abychom znovu slyšeli od Pána.“ Vím, že se něco podobného děje v mnoha biblických školách a seminářích. Některé z těchto institucí se skutečně staly semeništěm nevíry. Studenti vstupují přesvědčení o neomylnosti Písma, o Boží schopnosti činit zázraky, o skutečném nebi a pekle. Ale jestliže projeví svou víru ve třídě, profesor je zesměšní. Nazve jejich víru „starou školou,“ a vysměje se jim, že jsou nevzdělaní a nemají jistotu. Tak se stane, že mnozí upřímní mladí lidé dokončí školu bez víry, protože byli okradeni o všechnu důvěru v Boha. Ale Bible nám nezpochybnitelnými slovy říká: „Bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.“ (Židům 11:6).
Iva Zettlová s hadem. Had lstivě překroutil Boží zákaz, když se ptal ženy: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gen 3:1) Ve skutečnosti to nebyla pravá otázka – had to řekl ženě proto, aby mířil přímo do centra její důvěry k Bohu, aby ji postavil proti Němu. Žena dotčeně reaguje slovy, podle kterých nejspíš nepochopila Boží příkaz: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plo− dech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.«“ (Gen 3:2−3) Také nám se často stává, že nechápeme Boží přikázání, a ze strachu, abychom se Bohu zalíbili, zajdeme v příkazech raději dál. Bůh se nám pak stále víc jeví jako ten, kdo nepřeje životu, kdo člověka o něco obírá a omezuje ho. To byla lež, kterou had obelstil ženu. Důvěra byla narušena, Teď žena věří více hadovi než Bohu. Had může pokračovat ve lži: „Nikoli, nepropadnete smrti… otevřou se vám oči a budete jako Bůh…“(Gen 3:4−5) Skutečně se jim otevřely oči. Místo toho, aby byli jako Bůh, poznali svou bídu. Uviděli, že jsou nazí. Není tím myšlena jen nahota lidského těla. Znamená to, že už nebyli schopni zůstat jeden před druhým a před Bohem průzrační, v postoji důvěry a otevřenosti. Začali si nasazovat pomyslné masky. Měli potřebu bránit se a ospravedlňovat se jeden před druhým, před sebou a před Bohem. Najednou je člověk v situaci, kdy utíká od Boha, se kterým donedávna trávil osobní chvíle. S hrůzou svědomí
c í r k v í
ročník 8
ž i v o t a
číslo 5 pro vnitřní potřebu − neprodejné
David Wilkerson
Dovolte, abych vám ukázal, jak vážně bere Bůh náš hřích nevíry. 1. Nevíra je hřích, který Boha popouzí V 17. kapitole Exodu došel Izrael na poušť zvanou Sin. Nebyla tu v dohledu žádná pitná voda a lidé rozzlobeně peskovali Mojžíše: „Dej nám vody, abychom pili“ (Ex.17:2). Zacházeli s Božím pomaza− ným, jako by byl jejich osobním činitelem zázraků. Ale nikdo z nich se neobrátil v modlitbě na Hospodina. Nikdo neřekl: „Podívejte, Bůh už pro nás udělal mnoho zázraků s vodou. Rozdělil Rudé moře, aby nás vysvobodil od faraóna. A osladil hořké vody v Marah. Jistě nám tu obstará pitnou vodu.“ Zbytek příběhu znáte. Bůh nařídil Mojžíšovi, aby se postavil před skálu a udeřil do ní. Když to udělal, vyvalily se proudy vody, víc než dost, aby uhasily žízeň lidí. Ale Bůh tuto epizodu nazval nevírou. Pojmenoval to místo Massah, což znamená provokace, stejně jako rozezlený, popuzený, otrávený, podráž− děný. Bůh říkal Izraeli: „Svou nevírou jste mě opravdu rozzlobili.“ Prosím, pochopte, Hospodin tu nebyl jen trochu zarmoucený, ale byl popuzený až k hněvu. Ale nebyl vyprovokován pouze lidskými stížnostmi. Bylo to mnohem horší: Obvinili Ho, že je v jejich zkoušce opustil. Řekli Mojžíšovi: „Proč jsi nás vyvedl z Egypta? Abys nás i s našimi syny a dobytkem umořil žízní? … Je mezi námi Hospodin, nebo ne?“ (Ex. 17:3,7). Jejich závěr byl: „Je−li Bůh s námi, kde je teď? Nevidíme žádné znamení Jeho přítomnosti nebo moci. Je Hospodin mrtvý nebo živý? Jak můžeme věřit v Boha, který dopustí tolik strašných věcí?“ Možná si říkáš: „Ubohý Izrael. Všechno, co chtěli, byla voda pro jejich plačící děti. Každý by vyprahnul, kdyby šel bez vody. Kdo by si nestěžoval?“ Ale tady nešlo o nedostatek vody. Ani o to, že by jim Bůh zadržoval svá požehnání. Vždyť Izrael právě dostal všechnu vodu, kterou potřebovali, ze skály. Ne, Bůh měl dobrý důvod, proč byl rozhněvaný. Nalézáme ten důvod v Písmu později, když Mojžíš připomínal epizodu v Massah. Řekl: „Vzepřeli jste se příkazu Hospodina, svého Boha. Nevěřili jste mu a neposlechli ho. Bouřili jste se proti Hospodinu ode dne, kdy jsem vás poznal!“ (Deut. 9:23–24). Mojžíš Izraeli říkal: „Byli jste ve vzpouře proti Hospodinovi už od té doby, co vás znám. Nikdy jste neposlechli, ani nevěřili Božímu slovu.“ Takže, o co šlo, co bylo tím skutečným problémem? Podle Mojžíše to bylo to, že Izrael nikdy neměl oprav− dovou víru. Nikdy se plně nevydali Hospodinovi, aby Mu zcela důvěřovali. Izraelci vlastně od začátku potají ukrývali modly. Stále měli ve svých stanech
a strachem, který do této chvíle nepoznal, se před Bohem ukrývá. (Mimochodem, nepřipomíná ti to něco?) Ztratil svoji přirozenost, nesmrtelnost a stal se nakloněným všemu zlu. Je odloučen od Boží přítomnosti. Všichni potomci Adama a Evy a celé stvoření si nesou následky „prvotního hříchu“ – převrácenost, zlo, smrt. Když Bůh volá Adama k odpovědnosti, Adam se odvolává na ženu, kterou mu Bůh dal: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ (Gen 3:12) V důsledku jako by říkal, že za to může vlastně Bůh. Žena dává vinu hadovi: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ (Gen 3:13) Stále máme pocit, že za naše hříchy může někdo jiný. Bůh hledá člověka a volá ho, ne aby ho potrestal, ale aby se ho ujal. Bůh stojí proti hříchu, který nás ničí, ne proti nám. Bůh říká ústy proroků: „Vraťte se, synové odpadlí, já vaše odpadlictví vyléčím.“ (Jer 3:22) Jakože jsem živ, praví Panovník Hospodin, nemám zalíbení ve smrti ničemy. Chci raději, aby se ničema od své cesty odvrátil a žil! (Ez 33:11b) Apoštol Jan mluví o Boží lásce k nám ve svých listech: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a po− slal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“(1.Jan 4:9−10) Bůh chce náš život. Chce, abychom byli jeho dětmi. Proto přišel Ježíš, aby obnovil Boží plán v ještě krásnější míře, aby odkryl Boží podobu v nás. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně,
−1−
C e s t a
schované malé bůžky, po nichž sahali pokaždé, když je Bůh zklamal. Hospodin řekl: „Obětovali jste snad mně své oběti a dary… na poušti…vztyčili jste stánek Molocha a hvězdu svého boha Remfana, obrazy, jež jste si udělali, abyste se jim klaněli!“ (Sk. 7:42–43). Dovedete si teď představit Boží zlost na tyto lidi? Obviňovali Ho kvůli svému nedostatku vody, dota− zovali se: „Proč Bůh neodpověděl na naše modlitby?“ Ale po celou dobu se obraceli k cizím bohům, aby je osvobodili. Boží hněv tady nebyl nějakým testem víry Izraelců; bylo to hřímavé volání k pokání. Vůbec od nich svou přízeň a laskavost neodvracel. Nedávno mi napsal jeden mladý pastor o zkuše− nosti, podobné té Izraelců. Řekl: „Když jsem přišel k Pánu, nevzdal jsem se své světské hudby. Nezajímalo mě, jak zlí a zvrhlí mohou být hudebníci. Byla to moje hudba a žádný kazatel mě nemohl přimět k tomu, abych se jí zřekl. Dokonce jsem ji zavedl ve skupině mladých, kterou jsem vedl. Chtěl jsem získat zástupy dětí tím, že jim dám hudbu, kterou chtějí. Hráli jsme hard−rock, punk, rap. Ale potom začala skupina mladých duchovně umírat. Přestali poslouchat Boží slovo a moje vyučování, a propukly mezi nimi všechny druhy nemorálnosti. To byla naprostá smrt. Modlil jsem se a modlil, aby je Bůh nějak probudil, ale nic se nestalo. Jednoho dne mi Duch svatý bez obalu odpověděl: ‚Přivedl jsi svou cizí modlu do mého domu. Je to tvoje bezbožná hudba, kterou, jak víš, já opovrhuji a nenávidím. A teď jsi s ní zkazil celé stádo. Odstraň tuhle modlu ze svého srdce a dej ji pryč od těchto mladých. Potom se mezi vámi budu pohybovat.‘ Okamžitě jsem se té hudby zbavil. A zavedl jsem místo toho hudbu chval a uctívání. Svá poselství jsem učinil jednoduchá a adresná, přímo z Písma. A brzy se opět začal pohybovat Duch svatý. Teď moji mladí duchovně vzkvétají.“ To je přesně to, co chtěl Bůh udělat v Izraeli. Říkal svému lidu: „Nezadržuji před vámi žádnou věc. Když jste mě požádali, abych uhasil vaši žízeň, okamžitě jsem se pohnul, abych vám vyvedl vodu ze skály. Teď se jen snažím získat vaši pozornost. Chci k vám mluvit o skrytých věcech ve vašem životě.“ Věříš, že Bůh vidí tvé skryté věci? Věříš, že Pán žehná křesťanům, kteří se Mu snaží sloužit a přitom si snaží udržet svou skrytou žádost nebo chtíč? Tohle je opravdový hřích nevíry: něco v sobě tajně skrývat a nepřivést to do Božího světla k vysvobození. Jedna věc je být spoután chtíčem, prováděným ze zvyku, a nenávidět ho. Takový člověk nenávidí svůj tajný hřích a mocně s ním bojuje. Volá k Bohu o osvo− bození a vyhledává zbožné rady od druhých. Tento služebník si může být jistý, že s ním během jeho boje bude mít Pán trpělivost.
Pokračování na str. 2 a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě − to vše mocí Ducha Páně. (Kor 3:18) Jenom skrze Něj se v nás může znovu obnovit náš pravý obraz, abychom se stali skutečně chválou slávy živého Boha ( viz Ef 1:3−12), jak jsme byli stvořeni. Jaký význam to má pro náš život? Víme, že všichni jsme na tom stejně špatně, pokud nepřijmeme Boží milost a odpuštění, které nabízí Bůh v Ježíši Kristu. Bůh odpouští nám, i my máme odpouštět druhým lidem. Bůh miluje nás, i my máme milovat druhé. Můžeme se poučit z Jeho milosrdenství a lásky k nám. Víme, že hrát si s Bohem „na schovávanou“ nemá význam. Bůh je náš Stvořitel, ví o nás všechno, zná nás lépe než my sami. Důležité je přiznávat svoje hříchy před Bohem i před sebou samým a nevy− mlouvat se na okolnosti nebo dokonce svádět svůj hřích na někoho jiného. Víme, kdo jsme, kdo je Bůh, k čemu jsme zde, proč nás Bůh stvořil. Můžeme pomoci dalšímu člověku ukázat smysl života a jeho úkol na tomto světě. Víme, že hřích nepatří k našemu životu a Bůh se staví proti hříchu, který nás ničí. Bůh stojí vždy při nás, nikdy ne proti nám. Učí nás dívat se na druhé Jeho očima – milovat je, ale stavět se proti hříchu. Víme, že Bůh je dobrý a Jeho úmysly jsou dobré. Nenechme si vsugerovat žádným hadem, že Bůh je zlý a chce nás o něco okrást. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ (Řím 8:28)
Nebezpečno... Pokračování ze str. 1 Přemýšlejte o tom: Izraelci v Massah stále nosili své modly. To znamená, že na nich lpěli, že se jich drželi mezi rozdělenými vlnami Rudého moře. Snažili si je udržet, i když na ně doléhala faraónova armáda. A skrývali je i poté, co Bůh uzdravil vody v Marah. Teď v Massah je Bůh opět bez soudu vysvobodil, naplnil jejich břicha chladnou vodou. Opravdu, od za− čátku Bůh Izraeli žehnal, navzdory jejich modlářství. Ale lidé dál skrývali svůj hřích. Chválili Hospodina, radovali se z jeho ochrany pod oblakem ve dne a ohni− vým sloupem v noci. Proč to dál dělali? „Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla.“ (Kazatel 8:11).
Nevíra Izraele neměla nic společného s Boží mocí je osvobodit. Viděli Ho, jak pro ně činí zázrak za zázrakem. Ne, tito lidé prostě nebrali Boží přikázání vážně. A ve svém hříchu se hezky zabydleli, protože je za to Bůh hned nesoudil. Neměli strach z důsledků; ostatně, žádné z jejich dětí nezemřelo, a stále měli k jídlu manu z nebe. Stručně řečeno, Izraelci ztratili Boží bázeň. Tajně si mysleli: „Měli bychom být teď stravováni svatým ohněm za pochybování o Božím hněvu. Ale On náš hřích nikdy neodsoudil. Tak v tom můžeme pokračo− vat a současně s tím uctívat.“ Brali za samozřejmé Jeremiášův výrok: „Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí.“ (Pláč Jer. 3:22). 2. Nevíra brání veškerému vysvobození z moci a nadvlády Satana Jsem přesvědčen, že každý nepotlačený hřích je způsoben nevírou. A právě teď bojují zástupy křesťanů ztracené bitvy se svým hříchem. Ve skutečnosti mnozí svůj boj již vzdali. Jsou přesvědčeni, že si v nich ně− jaký mocný démonický duch postavil pevnost a není možné ho vyhnat. Tak žijí v ubohosti, spoutáni zakořeněným hříchem. Pavel vyslovuje volání jejich srdce: „Jak ubohý jsem člověk! Kdo mě vysvobodí z to− hoto smrtelného těla?“ (Řím. 7:24). Ale Pavel na svou otázku odpovídá v následujícím verši: „Děkuji Bohu – skrze Ježíše Krista, našeho Pána!“ (Řím. 7:25). Jinými slovy: „Ježíš Kristus mě osvobo− zuje od moci a nadvlády hříchu.“ Jak je to? Je to pouhá teologická pravda, kterou musíme přijmout? Nebo by to mělo v našem životě prakticky fungovat? Jak nás Kristus doopravdy osvobozuje? Odpověď je tak jednoduchá, že o ni často nestojíme. Je příliš jednoduchá pro hinduisty, kteří ji odmítají, neboť dávají přednost skutkům. Raději by se míle plazili, ve snaze usmířit si Boha za své hříchy. Židé tuto pravdu také odmítají, preferují více než 630 pravidel a předpisů, a doufají, že tím vyváží své hříchy. Muslimové by se raději vrhli tváří k zemi a činili dobré skutky ve snaze usmířit si Alláha za svou nedokonalost. I mnoho křesťanů by raději přidali nějaké pravidlo důvěry v sebe sama pro své vysvo− bození. Dávají Bohu sliby a snaží se potlačit touhy svého těla ve své vlastní síle. Ale je tu jednoduché, nekomplikované evangelium: kdekoliv je opravdové pokání, tam je okamžité odpuštění. A je tu okamžité očištění, a také neustále otevřená cesta k Božímu trůnu. Jestliže věříme těmto pravdám, pak jsme osvobozováni.“ Hřích způsobuje, že se chceme skrýt před Boží přítomností Tady je podstata nevíry mezi křesťany: jestliže hřešíme, opomíjíme Boha, máme tendenci utíkat z Jeho přítomnosti. Myslíme si, že je příliš rozhněvaný, aby s námi chtěl rozmlouvat. Jak by s námi mohl eventuálně sdílet důvěrné přátelství, když jsme tak těžce zhřešili? Tak se přestaneme modlit. Ve svém studu si myslíme: „Nemohu jít v tomto stavu k Bohu.“ A začne− me se pokoušet vytvořit svou vlastní cestu zpět do Jeho milosrdenství. Jsme přesvědčeni, že potřebujeme jen čas, abychom dosáhli svého očištění. Myslíme si, že když dokážeme zůstat pár týdnů čistí, vyvarujeme se svého hříšného zvyku, tak se ukážeme být hodni toho, abychom se opět přiblížili k Jeho trůnu. To je hřích nevíry, a v Božích očích je to zločin. Když vyznáme svůj hřích, včetně našich zakořeněných zvyků, Bůh nezačne s výslechem. Nepožaduje důkaz pokání, neptá se: „Opravdu je ti to líto? Nevidím žádné slzy. Slibuješ, že to nikdy neuděláš znovu? Teď jdi, posti se dvakrát týdně a každý den se hodinu modli. Když to budeš dělat dost dlouho, aniž bys ochabnul, budeme spolu zase mluvit.“ To není nikdy možné. Když nás Ježíš na kříži usmířil s Bohem, bylo to napořád. To znamená, že jestliže zhřeším, nemusím se vůbec s Bohem znovu smiřovat; nejsem od Pána najednou oddělený, neusmířený. Ne, závoj oddělení zůstal na Kříži navždy roztržen, a já mám skrze Kristovu krev navždy přístup k Božímu trůnu. Dveře pro mě nejsou nikdy zavřené: „V něm a skrze víru v něj máme možnost přistupovat k Bohu směle a s důvěrou.“ (Ef. 3:12). Bible jasně říká, že jestliže kdokoliv z nás zhřeší, máme u Otce přímluvce – Ježíše Krista. Můžeme stát vně, za dveřmi Jeho trůnního sálu, cítit se mizerně a ne− čistě. Ale jestli tam zůstaneme, jestli odmítneme vstoupit, nejsme pokorní; jednáme v nevíře. „Proto přistupme k trůnu milosti se smělou důvěrou, abychom
došli milosrdenství a našli milost, když potřebujeme pomoci.“ (Žid. 4:16). Kdy je náš čas „potřeby pomoci“? Je to vždy, kdykoliv jsme zklamali našeho požehnaného Pána. V ten moment, kdy hřešíme, potřebujeme milost a milo− srdenství. A Bůh nás zve, abychom směle přistoupili k Jeho trůnu, s důvěrou, abychom přijali všechno, co potřebujeme. Nemáme k němu přicházet, jen když se cítíme spravedliví nebo svatí, máme přicházet vždy, když potřebujeme. Navíc, nemusíme čekat, abychom dosáhli očištění svých duší. „Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý − odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti.“ (1. Jan 1:9). Jan říká, že se nemáme snažit pracovat na tom, abychom byli očištěni, hodiny, dny nebo týdny; stane se to okamžitě, jakmile přijdeme k Pánu.
byli nejistí, nepokojní, pochybovali o Božím vedení, obávali se o svou budoucnost. Proč? Neustále v nich byly zakořeněné kvasnice nevíry. Všechna jejich oddanost a aktivita byla kvůli tomu neúčinná. Věřící služebník lpí na Božím novozákonním zaslíbení: „Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ (Ez. 36:27). Také lpí na tomto slově: „Jeho vznešený vůdce bude pocházet z něho, jeho vládce vzejde z jeho středu. Dovolím mu přiblížit se a on bude ke mně přistupovat …Dovedu je k potokům, jež mají vodu, cestou přímou, na níž neklopýtnou.“ (Jer. 30:21,31:9).
Takže, máte víru, abyste věřili v Boží okamžité odpuštění? Dokážete přijmout okamžité, nepřerušené společenství s Otcem? To je přesně to, k čemu nás Písmo vybízí, přesně to máme udělat. Víte, stejná víra, která nás spasila a odpustila nám, je tou samou vírou, která nás uchovává a drží nás. Petr říká, že jsme „Boží mocí střeženi skrze víru ke spasení připravenému, aby bylo zjeveno v posledním čase“ (1. Petr 1:5). Jak neuvěřitelná pravda. Ale naše nevíra nám brání ve zpřístupnění Boží opatrující moci. A za čas, jak čelíme neustálým prudkým útokům hříchu, si můžeme začít zoufat. Milovaní, tak to prostě být nemá. Bůh nám dal nádherná novozákonní zaslíbení. Ale nejsou nám nic platná, pokud jim nevěříme a nepřivlastníme si je. Náš Pán se zavázal, že dá svůj zákon do našich srdcí, bude pro nás Bohem, zabrání nám v selhání, vloží do nás svou bázeň, dá nám moc, abychom byli poslušní, přiměje nás, abychom chodili po jeho cestách. Ale musíme tomu úplně věřit. 3. V 1. kapitole Lukáše je jeden z nejjasnějších případů nebezpečnosti nevíry Vzpomeňte si na příběh zbožného Zachariáše, otce Jana Křtitele. Zachariáš byl oddaný a věrný kněz, který trpěl pro jedinou epizodu nevíry. Jeho příběh objasňuje, jak vážně bere Bůh tento hřích. Písmo říká, že Zachariáš byl „v Božích očích spravedlivý a chodil bezúhonně ve všech Pánových přikázáních a ustanoveních“ (Luk. 1:6). Tady je zbož− ný muž, který nosí roucho svého váženého postavení. Sloužil u oltáře, zapaloval kadidlo, které představo− valo modlitbu a poníženou prosbu, skutky ryzího uctívání. Stručně řečeno, Zachariáš byl věrný a po− slušný služebník, který toužil po příchodu Mesiáše. Jednoho dne, když přišla řada na Zachariáše, aby sloužil v chrámu, poslal Bůh anděla Gabriela, aby mu řekl, že jeho manželka bude mít syna. Gabriel řekl, že synovo narození bude důvodem radosti pro mnohé v Izraeli, a dal Zachariášovi detailní pokyny, jak má chlapce vychovat. Přesto, když anděl mluvil, třásl se Zachariáš strachy. Náhle byla mysl tohoto zbožného muže plná pochybností a podlehnul strašné nevíře. Zeptal se anděla: „Podle čeho poznám, že mi říkáš pravdu? Vždyť jsem stařec a také má manželka je v pokročilém věku“ (viz Lukáš 1:18). Bůh vůbec nebyl laskavý k Zachariášovým po− chybnostem, a takto kněze odsoudil: „Protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svůj čas naplní, hle, budeš němý a nepromluvíš až do dne, kdy se ty věci stanou.“ (1:20). Co nám tato epizoda říká? Říká, že nevíra zavírá naše uši pro Boha, i když k nám jasně mluví. Uzavírá nás před čerstvým zjevením. A brání nám v důvěrném společenství s Pánem. Najednou, protože již neslyšíme od Boha, nemáme nic, co bychom kázali nebo o čem svědčili. Nezáleží na tom, jak jsme možná věrní nebo pilní. Podobně jako Zachariáš si přivodíme ochrnutí obou našich uší a jazyka. Nakonec jsme konfrontováni tímto veršem z epiš− toly Židům: „Vidíme tedy, že nemohli vejít kvůli nevěře.“ (Židům 3:19). Jen jeden hřích zabránil Izraeli vstoupit do zaslíbené země: nevíra. Kanaán představuje místo odpočinku, pokoje, plodnosti, zabezpečení, jistoty, spokojenosti, všeho, po čem pravý věřící touží. Je to také místo, kde Pán jasně mluví ke svému lidu, kde jim ukazuje cestu, vede je: „Toto je ta cesta, po ní běž.“ Ale Izrael nemohl vstoupit do Zaslíbené země kvůli jednomu hříchu. Tím hříchem nebylo cizoložství (a Písmo nazývá Izraelce cizoložnou generací). Nebyla to jejich stou− pající rozvodovost (Ježíš řekl, že Mojžíš povoloval rozvody této generaci, protože měli tak tvrdé srdce). Nebyl to vztek, žárlivost, lenost nebo pomluvy. Nebylo to ani jejich tajné modlářství. Všechny tyto hříchy byly důsledkem nevíry. Ne, byl to ten jeden hřích, nevíra, který zabránil Božímu lidu vstoupit do Kanaánu. Proto na nás pisatel Židům naléhá: „Usilujme tedy vejít do toho odpočin− ku, aby snad někdo nepadl kvůli neposlušnosti, kdyby následoval jejich příkladu.“ (Žid. 4:11). Znal jsem mnoho křesťanů, kteří se rozhodli brát své chození s Bohem vážně. Rozhodli se, že budou pilnější ve studiu Jeho slova, postili se a modlili s obnoveným přesvědčením. Ve svém srdci se v každé situaci svého života drželi Boha. Když jsem pozoroval jejich životy, myslel jsem si: „Všechna jejich oddanost určitě přinese záři radosti. Jinak tomu být nemůže, budou jen odrážet Boží pokoj a klid.“ Ale příliš často byl opak pravdou. Mnozí nikdy nevstoupili do Božího zaslíbeného odpočinku. Stále
−2−
Záměna
A konečně, v epištole Židům se prohlašuje: „Někteří do něj mají vstoupit“ (Žid. 4:6). Pisatel v podstatě říká: „Někdo musí vstoupit do tohoto neuvěřitelného zaslíbení.“ A já se ptám: Proč ne ty, věřící? Proč ne já? Jestliže nás naše nevíra drží vně, měli bychom se modlit: „Pane, pomoz mi od mé nevíry. Odstraň moji nevíru. Dej mi hojnost víry.“ Náš Bůh pro nás učinil neuvěřitelná zaslíbení. A přeje si, abychom se těchto zaslíbení chopili. Takže, chopme se Jeho nádherného Slova. Ať každý z nás vstoupí do Jeho zaslíbeného odpočinku. Potom budou naše životy zářícím svědectvím pro tuto generaci. Copyright © 2005 by World Challenge
Z. Sedláčková
Brrr, tady je ale zima. I v tomhle šeru vidím, jak se můj dech mění v bílou páru. Třesu se po celým těle, ale nic pro zahřátí v týhle děsný vymrzlý kobce není. Co už by tak asi za luxus mohli dát vězni odsouzenýmu na smrt? Slyším, jak po chodbě cinkají klíče. To zrovna žalářník odvádí souseda na popraviště. Hmmm, mně už se to taky krátí. Slíbili mi mnicha, aby se mi jako ulevilo na duši. Ale dá se ulevit od mých nočních můr? Pronásledujou mě ve dne v noci. Nemůžu se zbavit těch bezmocných pohledů těsně před tím, než jejich oči úplně vyhasly. Ne, toho mě zbaví asi jenom smrt. Nemám ani hlad. Sotva můžu pozřít kus tvrdýho chleba. Smrt mi dejchá za krk a můj žaludek to ví. Je to tak zvláštní. Doteď jsem měl já vládu nad životem a smrtí druhých. Hrál jsem si s nima, ovládal je. Povznášel mě ten pocit moci. A brzo to budou ti druzí, kdo ze mě nechaj vyprchat život. Proč brečím? Proč plejtvám slzama? Nic už nezmění ani lítost ani omluvy. K čemu to je, že se zrovna teď probouzí moje svědomí? To mi krk nezachrání. Tak akorát to drásá moje srdce, ale verdikt už je danej. Nic se nedá vrátit. Nikdo už se nade mnou neustrne. Každej ke mně cítí jenom nenávist. Budou tak akorát tleskat nad mojí mrtvolou. Hrůza. Možná si potřebuju zdřímnout. Ne, stejně neusnu. A jestli usnu, vzbudí mě ty nesnesitelný pohledy mých obětí. Co můžu dělat? Co s tím jenom můžu dělat? Musím se uklidnit nebo zešílím dřív, než mě dovedou na popraviště. Kdybych se třeba mohl projít venku a zase vidět nebe a hvězdy. Hvězdy. Jo, ten pohled mě vždycky uklidňoval. Dívali jsme se na ně s tátou hodiny, dokud mě nepřemohl spánek. Táta. Chudák. Ještě že se tohohle nedožil. Styděl bych se mu podívat do očí. Můj drahej táta. Co to je? Proboha, slyším klíče. Ale dneska už měl bejt klid. Co ten žalářník chce? To ne! On stojí u mý kobky. Ne! Ještě nemůžu jít na popravu. Je brzo. Nejsem na smrt připravenej. Mám ještě den nebo dva. To přece... Vyděšeně mžourám do šera. Dveře se těžko− pádně otevřely a v nich stojí žalářník s nějakou osobou. Uf, to je ten slíbenej mnich. Srdce mi bije jako by mělo každou chvíli puknout. Držím se za hrudník, ale nemůžu srdce zklidnit. Nevidím mu do tváře, celou ji zakrývá široká kápě. Mnich čeká, až žalářník zavře dveře a pak sestupuje po schodech směrem ke mně. „Jdete zbytečně, otče. Jsem moc velkej pa− douch na vaše poměry,“ říkám muži, kterej si sedá na špinavou kamennou podlahu vedle mě. Vytahuje z pod černý řízy vlněnou látku a podává mi ji. Zkřehlýma prstama si ji beru a vděčně do ní balím svý podchlazený tělo. Čekám, kdy na mě spustí svojí latinskou hatmatilku. Už pro tenhle hřejivej dar to vydržím. Jenže ten chlap je učiněnej blázen. Říká mi, že je můj přítel. Že ví, co jsem všechno vyváděl a že je mi to teď líto. A navíc, že mě má rád.
Mám chuť mu říct: Chlape, co to říkáš. Vůbec mě neznáš a já neznám tebe. Jenže on pokračuje a říká něco neuvěřitelnýho. „Jsem tu kvůli tobě. Jestli chceš, dám ti svůj oděv a ty mi dáš tvůj. Zůstanu v kobce místo tebe a ty budeš volný.“ Sedím s otevřenou pusou. Ten chlap je šílenec. Tohle přece normálního člověka nikdy nemůže napadnout. Ne. Už mi svítá. Všechno je jinak. Žalářník se mi chce pomstít za to, že jsem před rokem odkrouhnul jeho švagrovou. Teď mi poslal nějakýho chlápka převlečenýho za mnicha, aby mě před smrtí ještě trochu potrýznil falešnou nadějí. Ten bídák. Chlápek si z hlavy stahuje kapuci. Je tu šero, ale stejně docela dobře vidím pohled jeho očí. „Nabízím ti svobodu. Věř mi. Skutečně tady zůstanu místo tebe...“ „A necháš se místo mě oddělat?“ skáču mu ironicky do řeči. „Ano.“ Odpověděl mi tak klidně. Bez ná− znaku škodolibosti. Dívám se mu do očí a je mi jasný, že ten chlap to myslí vážně. Nemůžu pořádně dejchat. To rozrušení mě pohlcuje. Ten chlap si zřejmě nedělá srandu a já bych fakt... Může to bejt pravda? Je to moc snadný. Nic na světě není snadný. A proč by to kvůli mně... „Jsem tvůj přítel. Mám tě opravdu rád,“ říká chlápek, a já mám podezření, že mi čte v hlavě. Co můžu ztratit? Stejně mě čeká smrt. Buď chlápek na poslední chvíli cukne zpátky nebo budu venku. Svobodnej. Budu moct začít úplně novej život. Když popraví jeho pod mým jmé− nem, budu pro tenhle svět prostě mrtvej. Nemůžou mě popravit dvakrát. Měl bych druhou šanci. Třeba bych si našel hodnou ženu. A možná se zase začal zajímat o hvězdy a možná... Jenže to je moc krásnej sen na to, aby to byla pravda. To se nemůže nikdy stát. Nemůžu uvěřit, že by to šlo tak snadno. Já jsem vraždil. Jsem v cele smrti a to je jediná jistota, kterou teď jasně vnímám. Nikdo mě ne− snáší. Zejtra nebo pozejtří zemřu a všemu bude konec. Zázraky se nedějou. Ve dveřích zarachotil klíč. Muž mě naléhavě prosí, ať si to ještě roz− myslím, ale já tomu prostě odmítám věřit. Svoboda? To se přece nikdy nestane. Žalářník vlezl dovnitř a chraplavým hlasem říká: „Otče, ten vězeň vedle nedá pokoj. Mlátí mi na dveře až má ruce vod krve, a že s váma musí ještě jednou mluvit. Prej si to rozmyslel.“ Chlápek se pomalu zvedá a tak nějak smutně se na mě dívá. Objal mě a fakt bych přísahal, že se mu v očích zaleskly slzy. To už asi mniši takhle prostě s odsouzencema prožívaj poslední hodiny. Nasazuje si kápi zpátky na hlavu a odchází pryč z mý cely. Hlavou se mi honí krásnej sen o novým životě a jaký by to bylo, kdyby to všechno, co říkal, byla fakt pravda. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (Jan 15:13)
Jako malé děti, které si zakryjí oči
Iva Zettlová
Proč je nutné pokání? Je vůbec nutné? Je jasné, že hřích nás odděluje od Boha. Někdy se vědomí hříchu v našem životě snažíme zakrýt různými výmluvami a omluvami pro naše svědomí. Ale nefunguje to. Pokoušíme se před Bohem ukrývat, ale jsme jako malé děti, které si zakryjí oči a myslí si, že nejsou vidět. Čím delší dobu trvá tahle „schovávaná“, tím těžší je pro nás předstoupit před Boží tvář. Cítíme se jako nazí. Ale takoví před Bohem jsme. Bůh na nás volá, jako tenkrát na Adama: „Kde jsi?“ Bůh po nás touží stále a chce, abychom se vrátili do Jeho náruče. Pro nás to znamená změnit směr, OD BOHA −−> K BOHU. Bůh si pro nás přeje život a ten najdeme jen u něho. A protože v Boží přítomnosti nemůže být hřích, musíme se od hříchu oddělit. To je možné díky Ježíši Kristu. Bez pokání není život. Jakože jsem živ, praví Panovník Hospodin, nemám zalíbení ve smrti ničemy. Chci raději, aby se ničema od své cesty odvrátil a žil! (Ez 33:11b)
Jídlo jako Boží dar
Pavla Zemanová Avokádo je dodavatelem bílkovin, tuků a sacharidů. Je tedy výbornou a zdravou přesnídávkou. Obsahuje velké množství vitamínu B6, podporuje tvorbu červených krvinek. Pro svůj vysoký obsah tuku je vhodnou potravinou pro ty, kteří nemohou ze zdravotních důvodů konzumovat živočišné tuky. Navíc obsahuje ještě zvláštní druh cukru, který dává energii chronicky unaveným lidem a je vhodný pro snižování nadváhy. Z pecek lze vypěstovat doma pokojovou rostlinu.
V Danielovi 1:11–16 se dočteme: „Daniel tedy navrhl opa− trovníkovi, kterého určil velitel dvořanů nad Danielem, Chananjášem, Mišaelem a Azarjášem: Zkus to se svými služebníky po deset dní. Ať nám dávají k jídlu zeleninu a k pití vodu. Potom porovnáš vzhled náš a vzhled jinochů, kteří jedli královské lahůdky, a učiň se svými služebníky podle toho, co uvidíš. Opatrovník je v té věci vyslyšel a zkusil to s nimi po deset dní. Po uplynutí deseti dnů se ukázalo, že jejich vzhled je lepší: byli statnější než ostatní jinoši, kteří jedli královské lahůdky. Opatrovník tedy odnášel jejich lahůdky a víno, které měli pít a dával jim zeleninu.“
Doporučuji vám i následující velmi dobrý koláč s meruňkami.
Č o k o l á d o v ý k o l á č s m e r u ň k a m i 1 meruňkový kompot; 100 hořké čokolády; 250 g másla; 220 g cukru; 3 vejce; 250 g polo− hrubé mouky; 1/2 balíčku prášku do pečiva; 5 g sekaných mandlí; 3 lžíce moučkového cukru
Bůh vytvořil opravdu rozmanité druhy zeleniny. Zelenina je vždy chutná a lahodná, pokud ji šetrně uvaříme a jemně okořeníme. Některé druhy zeleniny, např. rajčata, okurky, listové saláty jsou nejchutnější syrové. Navíc se zeleninou se dostává do těla i mnoho životně důležitých a zdravých látek. Minerály, vitamíny a vlákniny se starají o to, že všechny naše orgány, od srdce přes žaludek až ke kůži, získávají z rostlinné stravy. Jsou chráněny zevnitř a jsou tak vyzbrojeny proti množství chorob.
Troubu předehřejeme na 175°C. Meruňky vyjme− me z plechovky a necháme okapat. Čokoládu nastrouháme. Máslo vyšleháme s cukrem do pěny, postupně vmícháme vejce. Mouku s kypřícím práškem a mandlemi střídavě s čokoládou zapracujeme do máslové hmoty. Na dno dortové formy rozetřeme polovinu těsta, poklademe meruňkami a rozdělíme zbylé těsto. Pečeme asi 55 minut. Před podáváním posypeme moučkovým cukrem, můžeme ozdobit šlehačkou.
Následující recepty uvítá každý, kdo chce jíst zdravě, energeticky málo vydatné pokrmy, a navíc si pochutnat.
P e č i v o s t v a r o h o v o u p o m a z á n k o u (Příprava asi 30 minut; pro 2–4 osoby) 1 bageta; 300 g tvarohu; 50 ml zakysané smetany; 4 – 5 lžic sekané pažitky; 1 prolisovaný stroužek česneku; sůl; pepř; 2 kedlubny nakrájené na nudličky; 1 mrkev; petrželka; pažitka; 150 g hrášku
Čerstvé meruňky posilují sliznice, zlepšují stav našich vlasů, nehtů a kůže. Pozitivně působí na sliznici plic u silných kuřáků. Karoteny nás chrání před škodlivými volnými radikály. Meruňky pomáhají při únavě a nesoustředěnosti. Podporují tvorbu nových buněk a zlepšují náš krevní obraz. Kromě toho obsahují kyselinu listovou, pantotenovou, vitamín C, B5. Pro vysoký obsah mědi by neměli nadměrně meruňky konzumovat lidé se sklonem k průjmům.Pecky jsou jedovaté.
Tvaroh rozetřeme se zakysanou smetanou, sekanou pažitkou a česnekem. Směs osolíme a opepří− me.Toasty potřeme silnější vrstvou pomazánky. Kedlubny, mrkev a hrášek krátce povaříme v osolené vodě. Zeleninu zchladíme pod studenou vodou a necháme odkapat. Toasty obložíme zeleninou, posypeme sekanou petrželkou a pažitkou.
A nakonec si namíchejte jarní životabudiče!
Plněná rajčata
K o k t e j l s k i w i
(Příprava asi 25 minut; pro 2–4 osoby)
Na jednu porci:
Z omytých rajčat odkrojíme vršky. Lžičkou rajčata vydlabeme. Avokádo oloupeme, nakrájíme na kousky a dužinu rozmělníme vidličkou. Rajčatovou dužinu smícháme se sýrem, česnekem, citronovou šťávou, s chilli, kmínem a solí. Okurku oloupeme a nakrájíme na kostičky, jarní cibuli očistíme, omyjeme a nakrájíme na tenká kolečka. Okurku a cibuli zamícháme do sýrového krému a naplníme jím rajčata. Plátek citronu rozkrojíme na čtvrtky a ozdobíme naplněná rajčata. Není−li avokádo zcela zralé, zabalíme je do novinového papíru a necháme dozrát.
Jarní setkání žen Domeček, Trhové Sviny, 11.−12.4. 2008 Pět let jsme se setkávaly s ženami z Církve bratrské, Církve československé husitské a křesťanské církve Cesta života, abychom se dozvěděly o službě ženám.
Službu nám přislíbily čtyři starší sestry, jedna z Prahy a ostatní z Českých Budějovic. Téma bylo Chodit s Bohem II. Chtěly jsme se s nimi zamýšlet nad Jákobovým (naším) zápasem u po− toka Jabok. Sestra Augustina (Duďka) Vernerová přijela z Prahy už v pátek v do− provodu naší milé učitelky Marilyn. V odpoledních hodinách jsme seděly kolem ohně na zahradě u modlitebny Církve bratrské pod modrou oblo− hou se zapadajícím sluníč− kem. Byl to poslední teplý den připravený od našeho Pána přímo pro nás. Sešlo se nás okolo třinácti. Díky bratrům z CB jsme měly připravené dřevo na oheň a tak stačilo jen napíchnout na bodec nařezaný vuřtík a po− chutnat si na této dobrotě.
Kiwi obsahuje velké množství vitamínu C, který pomáhá formovat postavu a posiluje imunitu. Minerální voda dodá tělu potřebné stopové prvky a banán draslík. Z Domečku jsme se pře− stěhovaly do modlitebny, protože se počet žen rozrostl asi na 25.
Eliška Plchová
Sestry z různých církví začaly chválit Pána za doprovodu kytary, kte− rou vzala do ruky Lenka Jakešová.
Nechyběla modlitba a po− děkování Bohu za Jeho milost, za krásné počasí a možnost setkání. Mohly jsme
Do Českých Budějovic za námi jezdila z Prahy z Evangelického teologického semináře Marilyn Farníková a učila nás mít vnímavé srdce pro ženy v našem okolí. I když škola skončila v roce 2005, stále se scházíme a plánujeme další akce pro ženy v našem okolí. Po konferenci v Církvi bratrské v Českých Budějovicích s Hankou Piknerovou v červnu 2007 jsme naplánovaly setkání žen v Trhových Svinech.
Na jednu porci:
půlku kiwi a půlku banánu rozmačkejte vidličkou a smíchejte se dvěma lžícemi smetany. Při− slaďte 1 lžičkou medu a rozmí− chejte s minerálkou.
4 rajčata; 1 zralé avokádo; 150g Lučiny; 2 nasekané stroužky česneku; šťáva z 1/2 citronu; špetka chilli; 1/2 lžičky mletého kmínu; sůl;1/3 salátové okurky; 1 jarní cibule; 1 plátek citronu
se mezi sebou sdílet. Užívala jsem si místa vedle sestry Duďky a dozvěděla jsem se, že se narodila v roce 1928. Jé, vždyť ona bude letos slavit kulaté narozeniny! Její dlouholetá zkušenost s Bohem jí dává nadhled nad starostmi a přitom slyším v každém jejím slově velikou pokoru před Božím majestátem. Své vyprávění o životě prokládá nenásilně verši z Písma. Je to součást jejího života. Nechaly jsme oheň pomalu dohořet a ode− braly jsme se společně do Domečku, kde bylo krásně připravené ležení pro sestry, které chtěly přespat do druhého dne. Po chválách a modlitbě se s námi po− dělila o své vyprávění životního zápasu sestra Jarka. A místo naplánovaných her jsme poslouchaly další životní zkušenosti. Prostě pohodový večer.
Sobota Sobotní ráno se probudilo do deštivého dne. Opět jsme pocítily Boží milost za to, jaký jsme měly krásný a suchý večer u ohně.
Příběh Jákoba u po− toka Jabok s někým, kdo má až do kon− ce utajenou identitu, nám přiblížila sestra Augustina. Její pomalé ale poutavé vyprávění tohoto Božího slova nám ukázalo nové věci pro naše osobní životy. Ano, právě ten nejmenovaný dovolil Jákobovi dobojovat svůj vlastní boj až do konce. Přiznává se ke svému jménu Jákob, což je „Úskočný“, a od Hospodina dostává nové jméno Izrael – „Bůh bojuje“. Od té doby Bůh bojoval za něj a je to vidět hned při setkání s bratrem Ezauem. To, co Bůh zaslíbí, splní. Po tomto vyprávění jsme měly možnost v malých skupinkách přemýšlet nad našimi životními zápasy. Nechyběl tu prostor pro modlitby i osobní svědectví. Oběd byl domluvený v restau− raci Junior. Kdo nechtěl jet autem, mohl si protáhnout tělo příjemnou procházkou a rozhýbat se po dopoledním sezení. Po čase oběda na nás čekala tři životní svědectví od dalších sester. Lýdie Sulková začala svůj příběh vyprávěním o cestě na
−3−
K o k t e j l s m e r u ň k a m i Rozmixujte 4−5 půlek kompotovaných meruněk, přidejte 30 ml grapefruitové šťávy a 125 ml bílého jogurtu. Živé jogurtové kultury prospívají střevům i ce− lému imunitnímu systému. Grapefruitová šťáva obsahuje dostatek „tukožroutského“ vitamínu C, v meruňkách najdete betakaroten, který chrání buňky. D o b r é ch u t n á n í !!!
sraz zdravotnické školy. Nechtělo se jí jet, ale po domluvě s manželem se přece jen vydala. Její cesta skončila předčasně. V autobuse si sundávala kabát, řidič prudce zabrzdil a ona si zlomila obratel. Když ležela v nemocnici a nemohla se hýbat, přemýšlela, jestli to byla Boží vůle, aby jela na zmíněný sraz. Za několik dní jí dovezli na pokoj paní. Jaké bylo pro ni překvapení, když v ní poznala ženu, za kterou se před několika málo měsíci náhodně modlila v autobuse městské hromadné dopravy, aby ji Bůh zachránil. A teď měla možnost jí svědčit o Boží milosti. Sestra Vlasta Sovová nás povzbuzovala svým příbě− hem, abychom byly v obecenství s ostat− ními křesťany vní− mavé a měly zájem o druhé. Stačí se občas jen zeptat: „Jak se máš?“ nebo jen poslat sms: „Co je s te− bou, nepotřebuješ něco? Už jsem tě dlouho neviděla.“ Máme se také vyvarovat sebelítosti, protože je to akce toho zlého, a toho se braňme. Opravdu malá vzrůstem, ale veliká v Božích očích, je Eliška Dvořáková. Svůj velký životní boj bojovala právě v okamžiku, kdy se měla přiznat veřejně k Ježíši Kristu. Bylo to v době, kdy byla slečnou a zorgani− zov a l a zájezd tří autobusů jejich vrstevníků na evangeli− zaci.
Pokračování na str. 4
Známe se?
Eliška Plchová ZUZKA RENDLOVÁ CŽ České Budějovice
Povolání: personální manager Manžel: Václav
Záliby, koníčky: malování, zpěv, zahrada, dekorace, četba
ale většinou mi to nedá a učím se – není času nazbyt. ☺. Chvála
Je to dálkové studium, obory: psychologie a sociologie. Kdy bys měla končit? Teď jsem ve 4. semestru (2. ročník), končit bych měla příští rok na jaře bakalářskými zkouškami, ale uvažuji o pokračování v navazujícím dvouletém magisterském studiu. Spíš při tak dlouhé cestě, a nebo využíváš čas k učení nebo čtení? Skoro vždycky se mi chce spát ☺,
Co ty a zvířata? Když jsem byla malá, tak přestože jsme bydleli ve městě, chovali jsme snad všechny druhy drobného zvířectva. Od králíků a slepic po rybičky, strašilky, andulky nebo potkany. V tomto ohledu nás rodiče nechali „vyřádit“.
Na TeenStreet jsem byla vedoucí dvakrát, jednou jsem měla mladší děvčata a podruhé ty starší. Bylo to fajn. Pokaždé to byla trochu jiná zkušenost. Když se podívám zpětně, tak mne to naučilo i dost věcí o mně samé.
Zuzčina malba na sklo
Modlíte se společně s manželem?
2 roky.
Ano, ale ne pravidelně.
Na kytaru.
Co pro tebe znamená chválit Boha?
Poslední dobou jsi hodně vy− tížená. Studuješ při zaměstnání vysokou školu v Brně. Co je to za školu?
Z Písku.
Jakou zkušenost máš z TeenStreet, když jsi byla vedoucí starších děvčat?
Oblíbené jídlo: skoro všechno – takže uvedu spíš neoblíbené: kandované ovoce, tlusté maso a mléčná polívka
Škola
Odkud vlastně pocházíš?
Bůh nás učil, jak stát ve víře za naše potřeby. Tam jsem taky poznala svého manžela.
Oblíbený verš: každý rok jiný ☺ letos II. Kor 12:10
Na jaký obor?
Užívám si taky vytváření různých dekorací do bytu.
Teď bych to klasifikovala jako náročné, ale v té době to pro mě byl opravdu zajímavý čas, který jsme si všichni užili ☺. Bylo to krátce po mém uvěření, takže mi všechno připadalo zázračné a dobrodružné.
Oči: šedomodré
Chodila jsi do ,,hudebky“?
Dřív jsem vyráběla hodně různých šperků z korálků, kůže, mo− duritu a provázků, potom mě začalo bavit malování na sklo.
Před lety jsi šla na bib− lickou školu do Brna. Bylo to náročné?
Bydliště: Kamenný Újezd Vlasy: plavé
Teď už toho moc nevy− rábím, ale když je příležitost, tak ráda zkusím i něco nového.
Ačkoliv to vypadá možná divně, ale asi i díky tomu jsem už od mala často uvažovala o tom, že musí být něco víc. V šestnácti jsem se setkala s Luckou M., která mi o Bohu řekla. Seznámily jsme se, když prodávala kosmetiku. Trvalo mi však ještě asi 3 roky, než jsem vydala život Ježíši.
Ráda bych se vyhnula takovým těm „klišé“…., často se říká, že je to naše oběť Bohu, pro mě je to spíš pocta. Jak jsi se o Bohu dozvěděla?
Tvůj manžel je správcem církve, má na starosti hromadu organizačních věcí a věnuje církvi hodně svého volného času. Jak se na to díváš jako manželka? Musím říct, že z toho mám r a d o s t . Vždycky byl hodně ča− sově
Zvířata mám ráda, ale nyní mi doma bohatě stačí náš psí mazlík.
To byl běh takříka− jíc na dlouhou trať. Moje babička byla věřící – katolička, učila nás takové ty modlitbičky: Andělíčku, můj strážníčku… apod.☺ Oba rodiče ale byli (a zatím stále jsou) nevěřící.
Tvoje práce, škola i služba v církvi zabere čas. Jak od− počíváš? Musím se přiznat, že poslední dobou moc neodpočívám a někdy to na sobě už docela cítím. Těším se na léto, až budu mít prázdniny a budu chodit „jen“ do práce☺ . To si určitě přečtu ně− jakou knihu, budeme jezdit na výlety a konečně uskuteč− níme ná− vštěvy u přátel, které tak dlouho od− kládáme...
Jarní setkání... Pokračování ze str. 3 Každý večer chodili dopředu pro modlitbu spasení její kamarádi i kamarádky a ona věděla, že má jít dopředu taky. Bojovala svůj boj, že přeci nemůže jít, co by si o ní pomysleli. Při výzvě seděla a držela se židle. Jenže Bůh měl jiný plán. Věděla, že jestli nevstane, přijde o věčnost. Třetí den vstala sice i se židlí, kterou nakonec pustila, a šla si pro modlitbu spasení. Byl to její boj, který vybojovala. Dnes to vykládá jako úsměvnou historku, i když jí tenkrát bylo úzko. Prožít dva dny se žena− mi, které více jak šest de− sítek let chodí s Bohem ve svých výšinách, hlubi− nách
vytížený, takže jsem na to docela zvyklá. Snaží se ale, abychom měli taky čas sami pro sebe, a toho si cením. Zahrada a záliby Zahradu si každý může užívat po svém. Jsi milovnice sázení ředkviček a salátů nebo kytiček a okrasných stromků s posezením venku?
i rovinách, je víc než obo− hacující. Domluvily jsme se, že využijeme dál jejich ochotu sloužit, a naplánovaly jsme podzimní setkání žen. Rády vám dáme zavčas vědět termín, setkání žen je otevřené pro jakou− koliv ženu.
Dokud jsme neměli baráček, tak mne ani ve snu nenapadlo, že by mě to mohlo takhle bavit. Baví mě hlavně květiny, keře a stromy. Určitě nejsem „klasický“ zahrádkář. Spíš ráda vymýšlím kompozice květin, jejich kombinace, tvarování keřů apod. Kromě zahrady tě známe i jako výtvarnici drobných dárkových maličkostí. Vyrábíš tyto věcičky jen tak pro radost?
dati vzkládati Mk 16:18 „...na nemocné ruce vzklá budou, a dobře se míti budou.“ Luk 4:40 „Při západu pak slunce všickni, kteříž měli nemocné rozličnými neduhy, vodili je k němu, a on na jednoho každého z nich ruce vzkládav, uzdravoval je.“ Mk 10:16 A bera je na lokty své a vzklá− daje na ně ruce, požehnání jim dával. Skutky 19:6 A když vzkládal na tyto ruce Pavel, sstoupil Duch svatý na ně, i mluvili jazyky rozličnými, a prorokovali.
−4−
A na závěr jednu fan− tasticky ujetou otázku ☺ : Kdybys „našla prsten z Arabely“, jaké přání by tě napadlo jako první? To si raději nechám pro sebe …. ☺
ImagiNations XVI.
M. Kočerová
Středa 1.11.2006 Dopoledne jsme balili naše kufry a podařilo se nám zabalit vše, co jsme potřebovali. Došli jsme se ještě rozloučit s některými přáteli tady v Marlette a v pět odpoledne jsme nasedli do auta s Donem a Sherryl, Barbarou a Timmem a rozjeli jsme se do Detroitu. Asi na půli cesty jsme měli sraz s Danem a Suzie, kteří vezli Jeremyho a Natašu na letiště už ráno. Setkali jsme se v jednom velkém obchodě s elektronikou. Don a Sherryl se odtud vraceli zpět do Marlette a my jsme s Danem a Suzie pokračovali na letiště. Ještě zastávka v rychlém občerstvení na večeři a už projíždíme Detroitem k letišti. Jestli bylo dost těžké dostat se přes všechny kontroly do USA, dostat se ven bylo velmi jednoduché. Otisky prstů nám snímal automat, kontroly byly spíše formální. Měli jsme ještě čas, a tak jsme se zašli podívat do jedné z letištních hal na světelnou show. Jedna chodba je ozvučená, stále tu hraje hudba a ta je umocňována světelnými efekty. Moc pěkné, jen škoda, že tu nejsou lavičky. A pak fontána. Nevypadala nic moc, když byla vypnutá. Byla uprostřed velké letištní haly, kterou projížděl elektrovlak z jednoho konce na druhý, aby Američané ne− museli chodit pěšky tak daleko. Ale když se ta fontána zapnula, byla to jedna z nej− úžasnějších fontán, kterou jsme kdy viděli. Trysky vyflu− sávaly proudy vody, které zalé− zaly jako hadi nebo poskako− valy jako žabky. Tolik variant, úchvatné.
A pak už do letadla. M á m e sedadla až vzadu, za námi je už jen WC. Aspoň si budeme moct sklopit sedadla a ni− komu to ne− bude vadit. Venku je tma. Rozbalujeme si deku a po− nožky a v na− bídce televize jsou „Auta“. V letadle už sedělo hodně lidí, když jsme nastoupili. Asi ten let začínal někde jinde a tady je mezipřistání. A opět známé instrukce o případných haváriích letadla a jak se při nich chovat. A nezapomeňme se připoutat. Najíždíme na startovací dráhu a rozjíždíme se a ještě rychleji a rychleji......a teď ten super okamžik, co mě tak baví....a letíme. Letuška obchází s nápoji. Nejdříve studenými a pak teplými. Prosím jí o jablečný džus s vodou a ona opravuje mou výslovnost. No jo, úplně jsem zapomněla, že letíme s Britama. Jaká to byla pohoda v Americe, když si tam každý mluví jak chce. Sice jsme se moc nenaučili správnou gramatiku, ale zase jsme se pěkně naučili mluvit, protože nám nikdo nedával najevo, že mluvíme hrozně. V Anglii se člověk asi naučí moc dobře anglicky, ale možná také nevydrží to ustavičné opravování výslovnosti a dávání najevo, jakže jim tu jejich angličtinu kazíme. Prosím o čaj a čekám na opravu své výslovnosti. A skutečně, letuška opakuje se správnou britskou výslovností, že si dám čaj. „Mě ty auta nebaví.“ „Mě taky ne. Vypla jsem to a koukám na Garfielda, je to super. Zkus to.“ Je to aktuální díl Garfielda do naší situace, a tak nás to moc pobavilo. V tomto dílu totiž dojde k záměně
− 5−
skutečného amerického kocoura Garfielda s anglickým kocourem, který je Garfieldovi velmi podobný. Anglický kocour je princ a najednou mluví hroznou neurvalou angličtinou, chová se nemožně a ten přízvuk a výslovnost, no hrůza. Následovala večeře a pak jsme se probudili až nad Severním Irskem před snídaní. Chvíli na to jsme přelétli nad centrem Londýna a přistáli na Heathrow v Londýně. Měli jsme na přestup asi tři hodiny. Seděli jsme v letištní hale a pozorovali lidi, proudící sem a tam. Tři hodiny utekly velmi rychle a už jsme zase seděli v letadle z Londý− na do Vídně. Modlili jsme se za to, aby se tentokrát ne− ztratilo žádné naše zavazadlo, a skutečně jsme na transportním pásu našli všechna. Haleluja! Vešli jsme do le− tištní haly vídeňského letiště a omráčil nás divný smrad a nedý− chatelno. Chvíli jsme nechá− pali, co se děje. A pak nám to došlo.... V Americe lidé nekouří, a to ani v restauracích, na letišti ani na ulici. Bylo to tu jak v nějaké putyce. Lidé seděli v letištních restauracích, popíjeli pivo a víno a kouřili. Byl to neskutečný smrad, a to i před halou, kde stály davy kouřících lidí. Také atmosféra tu byla taková nějaká jiná než tam, odkud jsme právě přiletěli. To nám došlo až chvíli potom, že to, co tu atmosféru vyvolává, je duchovní klima v Evropě. V USA je ještě stále atmosféra požehnání, které je zaslíbeno do tisíce pokolení těch, kteří se bojí Hospodina.
− 6−
Tady v Evropě to byla atmo− sféra prokletí, které visí nad Evropou jako těžká deka, která zabraňuje volně se nadechnout. Na některé věci jsme v Americe rychle zapomněli, a teď si budeme muset opět zvykat na evropskou realitu. Po chvíli čekání pro nás přijel Pavel Zoul a už jsme ujížděli z Vídně k českým hranicím. Domů jsme se dostali kolem desáté hodiny večerní ve čtvrtek 2.11.2006 a v tu chvíli jsme ještě netušili, jak těžké bude si opět zvyknout na život tady, v centru Evropy. Ale to už by bylo do jiného deníku.
Námraza na okně letadla
(Konec)
Blížící se akce: n n
6.−8.6.2008 Konference smíření (více na www.konferencesmireni.cz) 14.−18.6.2008 Slovenský „TROJBOJ“2 (více přímo u Roberta Jakše nebo na www.cestazivota.cz)
Vize církve CESTA ŽIVOTA: Kol.1:28−29 Kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého člověka a učíce všelikého člověka ve vší mou− drosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O čež i pracuji, bojuje podle té jeho mocnosti, kteráž dělá ve mně dílo své mocně. (BK 1613) 2. Paral. 7:14 A ponižujíce se lid můj, nad nímž jest vzýváno jméno mé, modlili by se, a hledali by tváři mé, a odvrátili by se od cest svých zlých: i já také vyslyším je s nebe, a odpustím hřích jejich, a uzdravím zemi jejich. (BK 1613) Izajáš 54:2 Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. (BK 1613)
Shromáždění: České Budějovice Sokolovna, Sokolský ostrov 1 neděle 15:00 Č e s k ý K r u m l o v, budova Ambit neděle od 9:00 Prachatice Agitační středisko Pod Hradbami neděle od 17:00 Setkání mládeže v Č. Krumlově − sobota 14:00
Tento zpravodaj si vyhrazuje právo nezodpovídat za případné chyby dodané s příspěvky jednotlivých autorů. Děkujeme za pochopení.
