milost & pravda Zatrubte troubou na Siónu Průměrnost je nepřítelem výbornosti III. Slovo úvodem David Wilkerson J. Lillard

milost & pravda z p r a v o d a j

v š e c h

j i h o č e s k ý c h

www.cestazivota.cz [email protected] [email protected]

červenec 2008

c í r k v í ročník 8

Zatrubte troubou na Siónu

Slovo úvodem Jak jen mohli? Tahle otázka mě provází od chvíle, co jsem trochu začala chápat Bibli. Jak mohli učedníci v té (pro Ježíše) nejtěžší chvíli jen tak usnout? Chápu, že když Ježíš celý den pracoval, tak oni jen nepřihlíželi, ale chodili s Ním, pomáhali... a byli určitě utahaní. Ale přesto. Museli pozorovat, že Ježíš není v pohodě, že Ho něco trápí (znali Ho, byli s Ním denně). Navíc, než dorazili na Olivovou horu, oznámil jim všechno, co se bude dít: „Říkám vám totiž, že se na mně musí splnit ještě toto Písmo: `Byl započten mezi zločince.´ Neboť to, co je napsáno o mně, se naplňu− je.“ (Luk. 22:37) Tehdy jim Ježíš řekl: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete. Je přece na− psáno: `Budu bít pastýře a ovce stáda se rozprchnou.´“ (Mat. 26:31) Vzal s sebou Petra a oba Zebedeovy syny a tu se začal rmoutit a mít velikou úzkost. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaň− te tu a bděte se mnou.“ (Mat. 26:37−38) To s nimi muselo pohnout. Muž, který je mistr v povzbuzování, v rozdávání radosti, požehnání, lásky, zdraví...je nejveselejším člověkem, jakého kdy poznali, tu teď před nimi stojí smutný až k smrti. Jak tedy mohli tak klidně usnout? Ano, často se káže: „...a učedníci si klidně dali šlofíčka... a oni klidně usnuli...“ a nebo: „učedníci Ježíše zradili, místo podpůrné modlitby spali.“ Jenže to jsou všechno jen postřehy. Ne odpověď na otázku, co tak dotěrně doráží v mé hlavě, kdykoli se tohoto tématu někdo dotkne. Byli učedníci vůči Ježíšově trápení vážně tak lhostejní? Víte, o tomhle se píše ve třech evange− liích. Četla jsem to mnohokrát. Ale co jsem nikdy neviděla je... „Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli.“ (Luk.22:45) Vidíte to taky? Já to nikdy takhle nečetla. „... zármutkem usnuli.“ Představuji si, jak se dá zármutkem usnout. Z vlastní zkušenosti vím, že trápení spíš člověku nedá usnout. Stále ti něco šrotuje v hlavě a spíš tě to v noci budí. V takové situaci je pro mě Boží milost, když můžu usnout a té bolesti chvíli utéct. Nemívám tak závažná trápení často, ale když už je mám, většinou se stane, že sku− tečně Boží milostí usnu právě při modlitbě za řešení a odpočinutí. Člověk, který je hodně zoufalý, ztrápený, usne pravděpo− dobně i proto, že to jeho tělo už dál nemůže unést. Je vyčerpané. Je to jen moje teorie, ale možná Hospodin nechal učedníky usnout dík své neskonalé milosti, protože byli vyčerpaní smutkem (a Jeho to trápilo, miluje přece svůj lid a chce mu dát odpočinutí), nebo je prostě uspal, aby se jednou netrado− valo, že Ježíš „to“ vlastně nedokázal sám, protože mu vydatně pomohli učedníci (a víme, jaké „paučení“ a „pateorie“ by z toho mohly po tisíciletích vzniknout). Ať je to jakkoli, pro mě je v tuto chvíli důležité „nové“ zjištění, že učedníci nebyli tak „podlí“, že by si v klidu usnuli, když jejich Nejbližší kousek od nich (v potu krve) zápasil. Usnuli zármutkem. A Bůh je nezatratil, že nechali Ježíše na holičkách, i když Ježíš svou otázkou: „Šimone, ty spíš? Nemohl jsi bdít jedinou hodinu?“ (Mar. 14:37), jim asi pěkně nabudil svědomí. Mně to dává naději, že i když Ježíše nějak zklamu, zarmoutím, neposlechnu... je tu ta nenahraditelná možnost – pokání – a pak, že Bůh s námi dál počítá. No vážně. Nebo jste nečetli Skutky apoštolů? Kniha o jednom z těch „spáčů“. U Pána máme stále šanci. ☺ −zdes−

Neboť Den Hospodinův přišel! „Trubte na polnici na Siónu, křičte na poplach na mé svaté hoře, ať se třesou všichni obyvatelé země, neboť přichází den Hospodinův. Je blízko…“ Ó Sióne, svatí Boží lidé, procitněte a uvědomte si zvuk trouby, neboť den Hospodinův je blízko, a náš Král přichází ve slávě se svými vojsky, aby nastolil své království. Ó vy dřímající svatí Nejvyššího Boha, zatřeste se a odložte své zlé činění, oblečte celou Boží zbroj, neboť Boží nepřátelé se rozhodli vést válku proti Hospodinovi a Jeho svatým. „…den tmy a temnot, den oblaku a mrákoty… lid četný a mocný, jakého nebylo od věků, aniž kdy bude po něm až do let posledního pokolení. Před ním je oheň sžírající, za ním sežehující plamen…Národy se před ním svíjejí v křeči, tváře všech blednou.“ (Joel 2:1–6). Sióne, ještě jsi neslyšel, že „před ním se roztřese země, zachvějí nebesa, slunce a měsíc se zachmuří a hvězdy ztratí svou zář?“ (Joel 2:10). Když tedy vidí, že se nebeská tělesa velice brzy rozplynou v horoucím žáru, proč Hospodinův lid lenoší v pohodlných postelích a nedbá toho, jí a pije a veselí se? Cožpak jsi, Sióne, ještě neslyšel, že trouby znějí? Tolik jsi oslepl prosperitou, ohlušil tě tvůj chtíč a starosti tohoto světa, že nemůžeš slyšet? Nedokážeš rozpoznat časy, nevíš, že den Hospodinův je ve dve− řích? Je tohle čas pro bezstarostnost, abys dával všechen svůj čas a energii na své vlastní zájmy? Necháváš plynout dny, aniž bys hledal Jeho tvář, budeš dál zapomínat na toho, kdo tě povolal z otroctví? Budeš zanedbávat Jeho slovo, Jeho dům, Jeho skrytou modlitební komůrku? Budeš se utěšovat slovy: „On ještě nepřichází! Soud není blízko! Budu odpočívat, užívat si svého života a potěšení, a budu s Ním, až uspokojím své touhy“? Duch říká: „Zatrubte troubou na Siónu a volejte na můj lid: ‚Navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. Kdo ví, nepojme−li ho opět lítost a nezanechá−li za sebou požehnání.‘“ (Joel 2:12–14). On ještě teď „znamená znamením na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v něm páchají.“ (Ezechiel 9:4). „Trubte na polnici na Siónu, uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění! Shromážděte lid, posvěťte sbor, sezvěte starce, shromážděte pacholátka i kojence od prsů, ať vyjde ženich ze svého pokojíku a nevěsta ze své komůrky.“ (Joel 2:15,16). Kde jsou Hospodinovi kněží, kteří by měli plakat mezi síní a oltářem? Kde jsou ti proroci, kteří byli probuzeni a hlasitě volají: „Ušetři, Hospodine, svůj lid!“ (Joel 2:17)? Kněží spí! „Nebylo nikoho, kdo by vzýval tvé jméno, kdo by procitl a pevně se tě chopil, neboť jsi před námi ukryl svou tvář a nechal nás zmítat se pod mocí naší nepravosti.“ (Izaiáš 64:7). Ženich Kristus již opustil svou nebeskou komnatu a vyšel, aby se setkal se svou nevěstou. A ještě teď volá Duch na nevěstu, aby se probudila a vyšla, aby se setkala s tím, kterého miluje její duše. Neměli by pastýři ležet na svých tvářích před Bohem, vzlykat, vyznávat své hříchy a hříchy Božího lidu? Neměli by být Hospodinovi kněží vzrušenou nevěstou? Můj Bože, jak jsou Tví pastýři slepí. Zatímco Satanova

C e s t a

ž i v o t a

číslo 7 pro vnitřní potřebu − neprodejné

David Wilkerson

vojska se rovnají do řady, aby vedla válku proti nebi, zatímco Boží vojska a válečné vozy postupují v šiku k poslednímu střetu, pastýři si hrají. „Lidský synu, pro− rokuj proti pastýřům Izraele. Prorokuj a řekni těm pastýřům: Toto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porá− žíte vykrmené, ale ovce nepasete.“ (Ezechiel 34:2,3).

ale není tu žádná Boží bázeň. Přicházející soud? Ne, dokud neuvidí konec svého oblíbeného televizního seriálu. Ne, dokud nevyždímají poslední drobky po− žitků. Ne, dokud snadný život neodteče a nevyschne. Ne, dokud nebudou naplněny všechny tělesné touhy a ambice. „Nepřerušuj nás, Bože,“ zdá se, že říkají: „Vždyť Pánův příchod nebo náhlý soud by nám odepřel všechno, k čemu jsme přiložili svá srdce.“

Obracejí se na svých měkkých postelích, živí se tukem ovcí. Muže svých sborů nabírají na base− ballových hřištích. Jdou vpřed, loví a rybaří, ale nejde jim o lidi. Milují večírky, společenský život, relaxaci u svých model. „Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny. Mé ovce bloudí všude po horách, po kdejakém vysokém pahorku, jsou rozptýleny po celé zemi a není, kdo by je hledal, kdo by po nich pátral.“ (Ezechiel 34:5,6).

Ó, odpadlý lide Siónu, vrátíš se někdy k Pánu celým svým srdcem a odložíš svá cizoložství, smilstva, požitkářské šílenství?

Ó, slepí pastýři Siónu, byli jste povoláni, abyste shromáždili Boží lid ke slavnému shromáždění – ne k nesmyslné zábavě a hrám. „Lidský synu, prorokuj a řekni: Toto praví Panovník: Řekni: Meč, ano meč je naostřen a vyleštěn. Je naostřen, by porážel jako na jatkách, vyleštěn, aby se blýskal. Což nemáme důvod se veselit?“ (Ezechiel 21:14,15). Hospodin zástupů vám přikázal, abyste skláněli své tváře k zemi v po− koře, byli zlomení a činili pokání. Naříkáš, Boží muži? Stydíte se, hospodáři Siónu? Probuďte se, kdo pijete víno, neboť nepřítel přišel do země a vy jste to ne− poznali. Tam bude slyšet „jak pastýři kvílejí, že jejich vznešené nivy propadly záhubě.“ (Zachariáš 11:3). Vinná réva je zpustošena; semeno hnije pod hrou− dou; housenky sežraly pole; a nikdo nenaříká! Každý si hledí jen svého; láska mnohých vychládá; a radost Božích synů uvadá. Protože není žádný pastýř, který by burcoval z kazatelny, nikdo neslyšel zvuk trouby na Siónu; nikdo se neočistil od vší nepravosti a není, kdo by s mocí vyhlašoval den Páně! „Proroci jsou chvastouni, muži věrolomní; jeho kněží znesvěcují, co je svaté, znásilňují zákon.“ (Sofoniáš 3:4). Kdyby byli Pánovi pastýři bdělí a na stráži, Hospodin by mohl uzdravit odpadlíky v tomto národě. Ale oči strážných ztěžkly dřímotou a kněží odmítají mocně volat v Jeho jménu. Jeho hněv by se mohl odvrátit, kdyby byli služebníci v domě Hospodinově na svých tvářích, volali k nebi za odpuštění a uzdravení lidí. Proč děti opouštějí Pánovy cesty? Proč se mladí lidé přátelí s babylonskou dcerou a drží krok s hříš− nými? Proč jsou tak rozzlobení, tak bez víry, tak utvrzeni ve svých světských způsobech? Je to proto, že v této zemi není z kazatelen kázáno čisté, jasné a svaté slovo. Služebníci zatížení břemenem svých vlastních pochybností a hříchů stojí před mocnostmi tmy schoulení, protože ztratili svou duchovní autoritu. Svatý zbytek věrných pastýřů však stále ještě v zemi je. Pláčou nad stádem; jsou zarmouceni hříchy Božího lidu; vrátili se k Pánu se svou veškerou mocí – ale je jich málo. Mnozí proroci se stali korouhvičkami ve větru a Boží lid to tak miluje. Shromáždění na Siónu je zkažené! Hospodinův den je blízko; země je zmatená; je tu bezútěšnost, zpustošení a zkáza hrozí ze všech stran – ale Boží lid si to vůbec nebere k srdci. Církev je v údolí roz− hodnutí; Duch vyšel, aby probudil a pohnul spáči –

Bůh učiní převrat! Náš Král přichází k Siónu, aby vládnul železným prutem. Jestli se Jeho lid nepokoří, nebude vyznávat své hříchy a nevzdá se jich, přijde On náhle do svého chrámu, aby uskutečnil soud. Milost a milosrdenství nade všemi, kdo ho korunují Pánem a Králem. Pokoj a odpočinek a radost všem, kdo ho hledají celým svým srdcem, myslí, duší a silou. Zelené pastviny, živé vody, obnovení pro všechny Boží lidi, kteří se k Němu obrátí od všeho, co je z tohoto světa: jeho cest, jeho věcí, jeho ducha a jeho pokušení a svodů. „Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských.“ (Ezechiel 34:12,14). Ale rychlý soud a smutek na všechny, kteří zavírají své uši a mysli před troubami znějícími na Siónu! On svrhne svůdce lidstva. Svrhne pokrytce a bezcitné. Vlažné vyplivne ze svých úst. Vydá Satanovi všechny, kteří se drží pravdy v hříšnosti. Vydá napospas za− tracené mysli všechny, kteří znali Boha, ale neuctívali Ho jako Boha, ale stali se domýšlivými blázny, kteří uctívají stvoření více než Stvořitele. Svrhne líné pastýře, kteří krmili sami sebe, ale ne svá stáda. „Slyšte tedy, pastýři, slovo Hospodinovo: Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, mé ovce jsou loupeny a stávají se potravou veškeré polní zvěři, protože nemají pastýře a moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou. Proto, pastýři, slyšte slovo Hospodinovo! Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpověd− nosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím své ovce z je− jich chřtánu, nebudou jim potravou.“ (Ezech. 34:7–10). Svrhne všechny, kteří zaměnili Boží pravdu za lež. Je to den děsivé spoušti! Miliony lidí, kteří se ušklíbali při zvuku trouby a kdo si udrželi svou pošetilost a apatii, budou ponecháni na pospas přicházejícímu hněvu. „Slunce a měsíc se zachmuří a hvězdy ztratí svou zář. Hospodin vydá řev ze Siónu, vydá hlas z Jeruzaléma, zachvějí se nebesa i země. Hospodin je útočiště svého lidu a záštita synů Izraele.“ (Joel 4:15,16). Vykupitel přišel! „Vykupitel přijde k Siónu, k těm, kdo se v Jákobovi odvrátili od nevěrnosti, je výrok Hospodinův.“ (Izaiáš 59:20). „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva.“ (Izaiáš 60:1).

Pokračování na str. 2

Průměrnost je nepřítelem J. Lillard výbornosti III.

přirozené přítomnosti, zaopatření, moudrosti a Jeho činů.

Toto je třetí díl mé sheepmailové série – „Průměrnost je nepřítelem výbornosti“.

Učme se být také takoví, skuteční lidé, kteří sami nikdy nemají na to, aby naplnili poslání, které pro ně Bůh má, ale náš Bůh na to stačí.

Kdekoli jsem v posledních pár měsících byl, všude jsem se sdílel o tom, že Bůh chce, abych začal říkat „ANO“. Než mi to řekl, musím přiznat, že jsem měl práce až dost, a právě proto jsem také říkal „ne“. Víte, Bůh chce do našich životů vnést věci, které jsou požehnáním v přestrojení. Skryté občas ve formě „práce“, ano, říkám „práce“. Zjistil jsem, že věci, které mi Bůh přinášel do života, odmítám proto, že jsem se cítil příliš zane− prázdněný, unavený, zmatený, slabý, a tak dále… Znáte staré rčení: „Ten kdo hledá výmluvu, vždycky nějakou najde“?

Poté, co ke mně Bůh o těchto vě− cech mluvil, začal mi do cesty stavět věci (aniž by mi něco z toho dřívějšího ubral), velké věci, a já věděl, že to bude ode mne vyžadovat hodně. Řekl jsem „ano“. Zjistil jsem, že když vstoupím do země nemožného (pro mě nemožného), že přichází Bůh, aby udělal to, co dokáže nejlépe jen On. Také jsem zjistil, že když žiji v zemi nemožného, víc se modlím, protože Ho potřebuji. Když Mu budeme důvěřovat, poslouchat Ho na každém kroku, zažijeme daleko víc Boží nad−

−1−

Mojžíš byl příkladem člověka, který se necítil dostatečně schopný, aby uskutečnil Boží vůli pro svůj život. Snažil se před tím utéci, jen aby zjistil, že Bůh s ním byl celou to dobu.

Nebeský Otče, občas se bojím, že selžu, že vyhořím a nedokončím to, co bych měl dokončit. Je to jeden z mnoha důvodů, proč Ti říkám „ne“ místo „ano“. Nemám za sebou dlouhou řadu úspěchů, ale dnes Ti to chci vše znovu předat a svěřit Ti svůj život, důvěřovat Ti. Dej mi odvahu říkat „ano“ a moudrost hledat Tebe, který mi dáváš schopnost to uskutečnit. Děkuji, že se mnou procházíš vším. AMEN (Jerry Lillard Sheepmail 13.5.08)

Zatrubte... Pokračování ze str. 1 Temnota přikryje zemi a velká tma lidi; ale Pán povstane nad tebou a Jeho sláva bude na tobě. A Hospodinův lid, přemáhající nevěsta, pozvedne svůj zrak a bude zpívat: „Náš Král přichází. Přichází nás zachránit! Opatrovat nás! Přivést nás do hojnosti Jeho svatého města!“

 

A přemožitelé budou postupovat společně, budou jako jeden a zjeví se celému světu jako Kristovo tělo na zemi. Ale tělo bude brzy spojeno se svou Hlavou. Hlavou tohoto slavného těla je Vykupitel Siónu a On se zjeví náhle ve svém chrámu, aby se posadil na svůj trůn. Srdce těch, kteří toužili po Jeho příchodu, se nebudou bát. Důkazem budou jejich chvály, až přijde. Budou Ho uctívat až do chvíle vzkříšení. Dny jejich smutku pominou. Bude nad nimi Hospodinova sláva, a jak uvidí, že se ten den přibližuje, jejich srdce budou skákat radostí. Až On prorazí temné mraky soudu, bude vykoupený zbytek mocně jásat – neboť budou náhle stát před Jeho slavnou přítomností; s láskou pohlédnou na Jeho majestátní tvář; a padnou před Ním se zpěvem a veselím, a budou prohlašovat: „Vy− trvali jsme pro radost, která nás očekávala! Kristus, Král Slávy! Hosanna Králi, který nás vyvedl z velkého soudu, který nás uchovával v ohni, který nás vykoupil svou mocnou paží.“ Kde byl kdysi strach ze smrti a zkázy, tam teď bude jen dokonalost Jeho věčné radosti. Postaví nás na nohy ve skvělé zemi, a On sám bude naším útočištěm, naší svatyní. Již žádná nenávist, žádné další břemeno bolesti – žádné další znepokojení nebo starost o dalších zítřkách – protože budeme doma s Ním! Budeme pít nebeské mléko a jíst pokrmy andělů. Vůbec se neohlédneme zpět; strachy a předtuchy budou navždy pryč. Proč se bojíme umírání? Proč se tak houževnatě držíme tohoto pomíjejícího života? Proč se děsíme skoku do věčnosti? Kdo by mohl vyměnit zlaté město a věčné potěšení Jeho království za nicotnou, ubo− houčkou, hynoucí, porušenou existenci zde na zemi? Vzkříšený život Cožpak nám náš Pán neřekl, že On je vzkříšení a život? A že kdokoliv žije a věří v Něho, nikdy nezemře, ale bude mít věčný život? Tento věčný život si máme užívat právě teď! Pán usiluje o to, aby svůj přemáhající zbytek postavil do MOCI NEKONEČ− NÉHO ŽIVOTA. To je větší než moc Letnic. Větší než moc k uzdrave− ní nemocných, vyhánění démonů a provádění velkých skutků. Je větší než moc svědectví, a dokonce větší než moc ke kříšení z mrtvých. Brzy, velice brzy, již nebude těchto mocí zapotřebí, protože se narodí nový svět. Přichází svět, kde nebude limitována míra Ducha. Nebude tam zapotřebí vyhánět démony, uzdravovat nemocné nebo křísit mrtvé. Potom nebude třeba žád− ného svědectví. Je to věčný svět, kde bude nekonečně plynout věčný život ve všech, kdo byli vykoupeni. Můžeme jen spekulovat, čemu to bude podobné být v plné moci a slávě věčného života. Bůh usiluje o to, aby přivedl svůj svatý zbytek do moci věčného života i teď. Ne že nezemřeme, ale že si moc věčného života přivlastníme v tomto životě – tam bude úplně a dokonale odlišná od světa a jeho tvrzení. Bůh hledá svobodné lidi, zbytek, který je

zcela oddělený ode všeho, co je pozemské a časové. Je možné se přestěhovat do oblasti vzkříšení, kde budeme mimo čas, mimo myšlení tohoto světa, mimo otroctví zdraví, bezpečí a smrti samotné. V přivlastnění si moci věčného života je svoboda. Žít s očima zafixovanýma na věčnost, zaměřenýma na Boží trůn, znamená žít beze strachu z toho, co mohou lidé udělat tomuto lidskému tělu. Žít ve vzkří− šeném stavu mysli je brát na lehkou váhu vše, co je v tomto světě a z tohoto světa. Je Ježíš Kristus pro svůj lid víc než život sám? Ano – ó, ano – On je pro nás věčný život! Křičte to nahlas, Boží svatí, řekněte to světu, tělu a ďáblovi: „Já nikdy nezemřu! Nepatřím tomuto ztracenému a umí− rajícímu světu! Já jsem i teď, v Kristu, věčná bytost. Můj duch bude navždy žít s Ním, a On pro mě obnoví oslavené nové tělo podle Jeho vlastního obrazu! Což tohle není největší moc, kterou může dát Bůh lidstvu – učinit ho věčnou bytostí, nikdy neumírající duší, která bude žít navždy v Jeho přítomnosti? Život, který budu zažívat na věčnosti, proudí ve mně již teď od Božího trůnu. Mám předzvěst tohoto dědictví právě teď.“ Mohu se podívat svrchu na tento starý, kvůli hříchu prokletý svět a radovat se: „Světe špatnosti a hříchu, domove ďáblů – nemáš na mě žádný nárok ani mě nemůžeš držet! Byl jsem uvolněn z tvé moci. Ani hrob v tvém prachu mě nemůže držet ve vězení. Já jsem i teď obdařen nekonečným životem shůry, Božím životem, který nemá začátku ani konce!“ Chop se věčného života, přemáhající zbytku! Život, který teď prožíváš v těle, je jen pára, která brzy zmizí a bude pryč. Věčný život proudí od Božího trůnu a je také ovocem, které budou vykoupení jíst navždy ze stromu života. Bůh se nám snaží zjevit, že je možné jíst toto ovoce teď, v Duchu, vírou. Jaká nevyslovitel− ná radost je to být s Ním skrytý v modlitební komůrce a celé hodiny pít z této fontány věčného života a jíst ovoce stromu života. Z této modlitební místnosti můžeš vždy vyjít na nebeská místa v Kristu Ježíši. Svět ztrácí své kouzlo. Srdce si odvyká od všeho, co kdysi bylo drahé a vzácné. City a touhy jsou převedeny, transformovány do nebeského království, do sféry vzkříšení. Hladovějící srdce – naplňte se! Přemáhající zbytek bude v posledních dnech před záhubou víc a víc hladovět a žíznit. Duch svatý vy− tvoří v Kristově nevěstě nepřekonatelnou touhu po svatosti, čistotě a zjevení. Tady i tam po celé zemi lze vidět hluboké hladovění a žíznivost spravedlivých. Dochází k radikálnímu oddělení od světa a všech jeho model a požitků. Nastává volání po duchu moudrosti a zjevení ku poznání Krista. Materiální věci ztrácí pro tuto nevěstu svou cenu. Duch svatý se jim dvoří a přemlouvá jejich srdce k životu modlitby a zlome− nosti před trůnem. Sobecké touhy, soběstředné plány zůstávají stranou a perfektní Boží vůle je všechno, na čem teď záleží. Lidské království úspěchu, ambicí a vze− stupu dostává smrtelnou ránu a Boží sláva je rozhodující, vše převyšující. Je tu hlas uctívání a vyvyšování a korunování Krista a podrobení se Jeho panství. V těchto posledních dnech před apokalypsou při− pravuje požehnaný Spasitel hostinu dobrých věcí; ne žebrácký chléb tohoto světa a bláznivý materialismus, po kterém touží ti, kdo nemají rozlišení, ale požehnání a radosti samotného nebe. Přemáhající zbytek může čelit jakékoliv ohnivé peci s plně uspokojeným a po− kojným srdcem. Zatrubte troubou na Siónu – Bůh má zabezpečený zbytek, omytý v Kristově krvi, oblečený do nepo−

Mnohem víc než jen včas posekaná tráva... Pavla Kvapilová 6.− 8.6. se uskutečnila neobvyklá a v České republice výjimečná konference pro Izrael. Po Kladně a Pardubicích nesl 3. ročník název: Konference smíření. Dostávala jsem po celý rok příprav informace o tom, co je nového, a vždy mě tyto informace naplnily velikou radostí z toho, že se chystá něco velikého v plné Boží režii. Moje nadšení z toho, co konferenci předcházelo, i z to− ho, co se na ní dělo, je veliké, a proto vám musím některé věci napsat. Všechno začalo před rokem na 2. ročníku, kde přišel na svět nápad, že další ročník by mohl být v našem krajském městě. Zakladatelkou těchto konferencí, o které mají už zájem další města na příští roky, je paní Ludmila Hallerová, o které na konferenci zaznělo, že „proizraelské“ aktivity měla už v době totality, kdy to nebylo tak lehké jako teď. Je to paní, která má veliký vztah k zaslíbené Boží zemi, o které vyprávěla s tak velikou láskou, že myslím v nejednom posluchači vyvolala opravdovou touhu vidět zem, v které se narodil a žil náš Spasitel a v které byla napsána Bible. Je to nebojácná paní, která pořádá poznávací zájezdy, a byla jedna z mála, kterou neodradilo tyto zájezdy pořádat ani po vyhlášení intifády

v roce 2001, kdy izraelské hotely byly téměř prázdné. Konference se konala pod záštitou organizace ICEJ za podpory místních církví. Účastnili se i členové rakouské pobočky, je to organizace s působností v mnoha zemích. Jejich aktivity a podpora Izraele vychází z uvědomění, že vše, co je nám křesťanům drahé, pochází od židovského národa. Na zahájení byla tisková konference, z které se vysílalo několik vstupů do Českého roz− hlasu a rádia Proglas. Na toto vysílání reagoval po skončení konference například ředitel kolejí a menz Jihočeské univerzity, který říkal, že by bylo dobré v odkazu této akce určitě nějakým způsobem pokračovat, aby byli lidé více informovaní, a pokud k tomu budou moci posloužit opět prostory JU, bude rád. (A to i přes to, že jsme mu odloupli omítku v aule, když jsme sundávali ze zdi izrael− skou a českou vlajku. ☺)

skvrněného roucha, oddělený pro Krále slávy, se stále hořícími lampami vychází vstříc setkání s Ženichem v moci věčného života! Napijte se dosyta, Boží svatí – pijte z fontány věčného života! Vyjdi z něho, Můj lide „Vyjděte z něho, lide můj, abyste se nepřiúčast− ňovali hříchům jeho a abyste nepřijali z jeho ran“ (Zjevení 18:4). Vyjděte ze spících, mrtvých církví. Vystupte z cham− tivých, prosperitu hledajících kultů. Vyjděte z vlažných, životů ve společnosti přizpůsobených sborů, které ztratily Hospodinovu slávu. Vyjděte ze zkompromi− tovaných, hříchem obtížených chrámů. Vyjděte z katolické církve uctívající Marii. Vyjděte z jakékoliv, ze všech církví a skupin, kde není žádný oheň Ducha svatého, žádné usvědčení z hříchu, žádný hlad po svatosti. Vystupte ze zákonických církví a společenství, kde se káže spasení skrze skutky. „Utečte z Babylóna, zachraňte se každý, ať pro jeho nepravost nezajdete, neboť toto je čas Hospodinovy pomsty, on mu odplatí za to, co spáchal. Zlatým kalichem byl Babylón v Hospo− dinově ruce, opájel všechny země; pronárody pily jeho víno, proto pronárody třeštily. Avšak Babylón náhle padne a roztříští se. Kvilte pro něho, na jeho bolest vezměte balzám, snad bude vyléčen.“ (Jer.51:6–8). Vyjděte z doktrín, které podporují touhu po pe− nězích, slávě a úspěchu. Vyjděte ze všech náboženských institucí zaměřených na člověka, které jsou dvakrát mrtvé a vytržené z kořenů. „Vyjděte z něho, můj lide, zachraňte se každý před Hospodinovým planoucím hněvem.“ (Jerem. 51:45). Vyjděte a zřekněte se falešných proroků, jejichž oči jsou zaměřené na zlato a slávu. Vyjděte a od− mítněte každého pastora nebo evangelistu, který vám připravuje pohodlí na Siónu, uklidňuje a utěšuje křesťany falešným bezpečím a jistotou. „Pryč, pryč odtud, vyjděte z Babylóna! Nedotýkejte se nečistého! Vyjděte z jeho středu! Očisťte se, vy, kdo nosíte Hospo− dinovo náčiní!“ (Izaiáš 52:11). „Neboť její hříchy dosáhly až k nebi a Bůh se rozpomněl na její nepravosti.“ (Zj.18:5). Čí hříchy? Hříchy odpadlé, vlažné církve a celospolečenské hříchy národa, jejichž pohár nepravostí je plný. Jak se odvažujeme věřit, že Bůh nevidí naši nenapra− vitelnou špatnost! Muži z Ninive a Sodomy volají po spravedlnosti. Oni jsou našimi žalobci. Ninivetští činili pokání po jednom kázání – Amerika odmítla lavinu evangelizačních volání a varování. Sodoma neměla žádné evangelium; neměla žádnou armádu kazatelů, ani nebyly jejich radiové vlny zaplaveny varováním o nastávajícím soudu. Jako u Sodomy, jako u Ninive, jako u Jeruzaléma a Judy, dosáhly naše hříchy až k nebi a Bůh seslal své soudy. Oni všichni jsou pryč a teď my stojíme před Jeho soudem. Kdo procitne a bude věnovat pozornost Hospodi− novu volání, aby vyšel a oddělil se, aby se očistil od všech nepravostí církve a společnosti? Nedělej to, co udělal Izrael, nemysli si, že dny soudu jsou ještě daleko. „Lidský synu, hle, izraelský dům říká: »Vidění, které on vidí, se splní za mnoho dnů; on prorokuje pro vzdálené časy.« Proto jim řekni: Toto praví Panovník Hospodin: Už nebude odloženo žádné mé slovo. Promluvím slovo a ono se splní, je výrok Panovníka Hospodina.“ (Ezechiel 12:27,28) Slova útěchy pro Boží svatý zbytek na Siónu

skutky jiskrou; vzplane spolu obojí a nikdo to ne− uhasí.“ (Izaiáš 1:27,31). „Kvilte, blízko je den Hospodinův, přijde od Všemoc− ného jak zhouba.“ (Iz. 13:6). „Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: "Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit." Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sión s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.“ (Iz. 35:3,4,8–10). „Hlas toho, jenž praví: "Volej!" I otázal se: "Co mám volat?" "Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane−li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky." Vystup si na horu vysokou, Sióne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: "Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“ (Iz. 40:6–11). „Hospodin potěší Sión, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků a prozpěvování. Má spravedlnost je blízko, má spása vzejde, všechny lidi bude soudit má paže. Ve mne skládají naději ostrovy, čekají na mou paži. Pozvedněte své oči k nebi, pohleďte dolů na zem! Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá.“ (Iz. 51:3,5–6). „Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: "Tvůj Bůh kraluje!“ (Iz. 52:7). „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům pro− puštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Siónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je "Stromy spravedlnosti" a "Sadba Hospodinova" k jeho oslavě.“ (Iz. 61:1–3). „Vyzdvihněte korouhev na Sionu, zmužile se mějte, nepostávejte; neboť já uvedu zlé věci od severu, a ve− likou zkázu“ (Jeremiáš 4:6). „A Hospodin řváti bude ze Sióna, a z Jeruzaléma vydá svůj hlas, takže se budou třást nebesa i země; neboť Hospodin je útočiště svého lidu, a síla synů Izraelských“ (Joel 3:16). „Avšak na hoře Siónu budou ti, kteří vyvázli, a bude svatá, a Jákobův dům obsadí ty, kdo jej obsadili.“ (Abdiáš 1:17).

„Sión bude vykoupen soudem a ti v něm, kdo se obrátí, spravedlností. Nejzdatnější bude koudelí a jeho

Copyright © 2005 by World Challenge

přítomnost pana plukovníka Malého na pietním aktu, který se dostavil ve vojenské uniformně z 2. světové války. Pozvání přijala i jeho manželka. Je to starý pán, který žije v Č. Budějovicích. Je to bývalý pilot, který létal za války v Anglii a po válce na letišti v Plané u ČB, trénoval izraelské piloty, kteří se poté aktivně podíleli při vzniku státu Izrael. Byl mezi nimi i pozdější sedmý izraelský prezident Ezer Weizman. Pietní akt se konal v místě, kde stála druhá největší synagoga v Evropě, která byla za 2. světové války zničena. Pro ty, kteří stejně jako já netušili kde to bylo, je na tomto místě u zimního stadionu za finančním úřadem památník ve tvaru ruky se sedmi prsty. Styděla jsem se za svoji neznalost, protože tento památník už dvakrát zneuctili neofašisté, kteří věděli kam mají jít, a já křesťanka ne− znala místo, kde byl chrám našeho Boha, kam se cho− dili Židé radovat, plakat a uctívat našeho Pána.

hými přítomnými policisty nejvíce střežen host vrchní rada izraelské ambasády v ČR. Promluvil také profesor JU pan Dr. Jan Podlešák, který je znám svým velikým zájmem o židovské dějiny a zná podrobně historii židovských obcí nejen v jižních Čechách. Celou vzpomínkovou akci zahájil a ukončil nádherným zpěvem host komunitní rada židovské komunity Bejt Simcha a kantor zpěvu Mgr. Michal Fořt.

Na pietní akt přijal pozvání i hejtman Jiho− českého kraje a pro− mluvil s úctou k tomuto místu velice pěkně. Asi hned po něm byl mno−

Při přípravách bylo někdy až nadpřirozeně zprostředkováno mnoho setkání s lidmi, kteří poté přijali pozvání k účasti. Mne dojala

−2−

Na konfe− renci byla s laska− vým

svolením zapůjčena a vystavena i velice cenná věc, Tóra. Tato Tóra je ve správě Teologické fa− kulty JU v ČB. „Strážcem“ je pan Papírník, který byl aktivistou klubu přátel Izraele, který možná opět nějakým způsobem obnoví svou činnost. Je to pán, který ochotně, důstojně a s úctou říkal zajímavé informace každému, kdo něco chtěl

Pokračování na str. 5

Jídlo jako Boží dar Zemanová Pavla

M r k e v  v  š u n c e (Recept pro malé jedlíky − 4 osoby) 2 svazky mrkve; sůl; 250 g ementálu; 200 g krůtí šunky; 1 lžíce másla; čerstvá petrželka

Nikdy nezapomínejte, že pro náš život je důležitý nejen pokrm v podobě jídla, ale hlavně i pokrm duchovní. Dle Jana 6:27: „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“

Mrkev očistíme, oloupeme a v osolené vodě je v celku asi 12 minut povaříme. Mrkev vyjmeme, zchladíme a necháme okapat. Zapékací formu vymažeme máslem. Každou mrkev obalíme plátkem šunky a vložíme do formy. Závitky rovnoměrně poklademe sýrem a navrch ještě vločkami másla. V předehřáté troubě na 180°C pečeme 20 minut dozlatova. Hotový pokrm ozdobíme petrželkou.

Jan 6:32−33: „Ježíš jim řekl: Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Dle Jana 6:35: „Ježíš jim řekl: Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Jan 6:48−51: „Já jsem chléb života.Vaši otcové jedli na poušti manu a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“

Mrkev je mimořádně cennou potravinou pro vysoký obsah betakaroténu, životně významného vitamínu A. Obsahuje velké množství selenu, který je nejdůležitějším stopovým prvkem v našem imunitním systému. Chrání buňky před volnými radikály. Mrkev obsahuje také vitamíny skupiny D, E, K, vlákninu, lecitin, jod, draslík, měď, kobalt, železo, vápník, fosfor, hořčík. Mrkev však může obsahovat jedovaté látky. Pokud ji důkladně oškrábeme a odstraníme vrchní část, je mrkev prakticky zbavena všech chemických látek. Vaříme ji rovněž jako brambory jen v malém množství vody a zakrytou pod pokličkou. Krájíme a strouháme až těsně před úpravou.

I bez jídla bychom na zemi zemřeli, proto i dnes jsem vám připravila dobré recepty.

Krůtí guláš se zelím

Jahodový nápoj s bezinkovou šlehačkou

(Recept pro 4 osoby)

(L e d o v é p o v z b u z e n í d o h o r k ý c h d n ů) Potřebujeme: 1 šalotka (malá cibulka); 400 g kyselé− ho zelí; 1 jablko; 1 lžíce olivového oleje; 1 lžička majoránky; 1 lžička sladké papriky; 125 ml zeleninového vývaru; 1 středně velký brambor; 100 g kyselé smetany; sůl; pepř; 250 g krůtích prsou; 1 červená a 1 zelená paprika; 1 lžíce másla; 2 lžíce sekané petrželky

Tento jemný nealkoholický nápoj se výborně hodí i pro děti. Připravíme ho z 12 velkých čerstvých jahod. Plody rozmixujeme se 200 ml grapefruitové šťávy, 50 ml jahodového sirupu a 4 rozdrcenými kostkami ledu. Pak omyjeme 100 g bezinek, očistíme je a rozmixujeme se 2 lžícemi cukru. Ušleháme dotuha 100 ml smetany a vmícháme do bezinkového pyré. Nejprve naplníme do 4 sklenic jahodové pyré, pak opatrně přidáme bezinkovou šlehačku.

B r o s k v o v ý d o r t

Šalotku nasekáme, zelí nakrájíme, jablko oloupeme a nakrájíme na kostičky. Na oleji ohřejeme šalotku, přidáme majoránku, papriku, zelí a jablko. Zalijeme vývarem. Přiklopíme a dusíme asi 20 minut. Brambory nastrouháme najemno, zamícháme do zelí, přidáme smetanu, uvedeme do varu, osolíme a opepříme. Maso nakrájíme na kostky, papriku na větší kousky a s masem na másle smažíme 5 – l0 minut. Poté osolíme a vmícháme do zelí. Posypeme petrželkou.

R e c e p t p r o z d r a v í z  k y s a n é h o z e l í 350 g kysaného zelí; 1 jablko; 2 lžíce rozinek; 1 lžíce olivového oleje Kysané zelí pokrájíme, jablko i se slupkou nakrájíme na velmi malé kousky a vmícháme do zelí. Nakonec přimícháme rozinky. Jednoduché, ale zdravé! Mimořádně důležitou složkou v kysaném zelí je vitamín B12, který je nezbytný pro odolnost proti stresu, metabolismus bílkovin a tvorbu červených krvinek. Je nositelem vitamínu B6 (pyridoxinu), bez něhož by nebyly využity bílkoviny. V zelí je obsaženo velké množství vitamínu C pro imunitní systém a tvorbu hormonů. Je zdrojem draslíku pro vylučování vody, zinku pro vazivové tkáně, hořčíku pro svaly a srdce a rovněž železa pro tvorbu krve.

Na piškot: 4 vejce; 160 g cukru; 100 g polohrubé mouky; 75 g škrobové moučky; 2 rovné lžičky kypřícího prášku; 1 lžíce loupaných mandlí Krém: 1 plechovka broskvového kompotu; sáček čiré želatiny; 50 g cukru;1 limeta; 500 g nízko− tučného tvarohu; 600 ml smetany ke šlehání; 2 lžičky ztužovače šlehačky; 50 g mletých ořechů Vejce, 2 lžíce vody a cukr ušleháme do bělavé pěny. Navrch prosejeme mouku, škrobovou moučku a kypřící prášek, přidáme mandle a opatrně promícháme. Hmotu naplníme do rozvírací formy a pečeme v předehřáté troubě na 180°C asi 35 minut. Korpus necháme vychladnout, vodorovně rozpůlíme a ohradíme dortovým prstencem. Broskve necháme okapat, šťávu zachytíme. Ve čtvrt litru šťávy necháme nabobtnat želatinu asi 10 minut, poté ji ohřejeme, aby se rozpustila, ale nesmíme vařit. Tvaroh promícháme s cukrem, limetou, přidáme rozpuštěnou želatinu a vmícháme 400ml ušlehané smetany. Trochou krému potřeme dolní piškotový plát, rovnoměrně rozložíme nakrájené broskve (2 půlky broskví si ponecháme na ozdobu) a zakryjeme zbývajícím krémem. Přiložíme druhý plát a necháme ztuhnout v ledničce. Dortový prstenec odstraníme, zbývající smetanu ušleháme dotuha se ztužovačem a celý dort potřeme. Povrch dortu ozdobíme broskvemi a boky dortu posypeme mletými ořechy. Broskve jsou ovoce mírně projímavé a močopudné. Vysoký podíl niacinu (vitamín B3) zlepšuje náladu a potlačuje nervozitu. Je podpůrným prostředkem při kašli a astmatu. Broskve odvodňují a jsou důležitým elementem při redukční dietě. Účinnou látkou je také karoten, jež chrání před volnými radikály. Broskve jsou typickým ovocem proti stresu. DOBROU CHUŤ !

Víte že... Nezaručujeme, že vše zmíněné je pravda, ale rozhodně to zní zajímavě :o)) Motýli vnímají chuť nohama. Slon je jediné zvíře, které neumí skákat. Je možné vést krávu nahoru po schodech... nikoli však dolů. Ženy mrkají dvakrát tolik, co muži. Je nemožné olíznout si loket. Naše oční bulvy jsou stejně velké už od narození, zatímco nos a uši nepřestávají úplně růst nikdy. Krokodýli nemůžou vypláznout jazyk. Víte, že 111 111 111 x 111 111 111 se rovná 12345678987654321 ? Pštros má větší oči než mozek. Šnek může spát tři roky. Nezaručujeme, že vše zmíněné je pravda, ale víte, že skoro každý, kdo tohle čte, se pokusil olíznout si loket?

☺

☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺

☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺

☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺

☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ −3−

Známe se? K L Á R A

M R Á Z O V Á

Eliška Plchová

Křižovatku. A kdo je zvědavý, o jakou akci se jedná, nechť se podívá na www.krizovatka.org.

CESTA ŽIVOTA České Budějovice

Proč sis vybrala zrovna softball? Co tě baví na softballu? Nevím, proč zrovna softball, naskytla se mož− nost ho vyzkoušet, já ji využila a už u něj zůstala. Baví mě „všestrannost“, člověk musí alespoň trochu umět běhat, házet, chytat, pálit... a taky spolupracovat s ostatními v týmu.

Bydliště: Něchov Povolání: zatím studentka Oči: zelené, když se málo vyspím, tak i červené. A snažím se je mít otevřené (v noci tedy ne) Vlasy: umyté, hnědé delší Oblíbený verš: Kdo jsem Když bývám zoufalá píšu básně když veselá básně se píší ve mně Kdo jsem když nepíšu (R. Auslanderová) Oblíbené jídlo: nemám žádné vyhrazené, ale rohlík a sýr mi často stačí Záliby, koníčky: trávení času s přáteli, kecání o všemožném možném i nemožném, ponocování, noční turistika, návštěvy a kakao u Plchů, softball, filmy, hudba, literatura ...

Dětství Vyrůstala jsi společně s o rok mladší ségrou. Jak si spolu rozumíte? Teď už dobře. Velkou holkou. Chodila jsi do hudební školy. Na jaké nástroje jsi hrála? Hrála jsem na zobcovou flétnu a pak na příčnou. Hraješ ještě?

Na filozofické fakultě, obor humanistika, tzn. v mém případě se jednalo převážně o směs filozofie a religionistiky (obor studující vznik a vývoj náboženského

Měla jsi trému při ústní zkoušce a obhajobě bakalářské práce? Měla. Ale ne tak velkou, jak jsem předpokládala. Chceš pokračovat dál ve studiu?

Jaké téma obsahovala tvoje bakalářská práce?

Chci. Jsem přijatá na navazující studium, však ještě přemýšlím, jaký obor si vyberu. Ale hlavně to musím prodiskutovat s vrchním Kapitánem. ☺

Charismatické hnutí jako fenomén v církvi?

Kde by si chtěla jednou pracovat?

Kde jsi čerpala poznatky?

Zatím nad tím nepřemýšlím.

myšlení a různých náboženství – pozn.redakce).

Kde se dalo. Ovlivnilo tě toto téma? Určitě. Myslím, že tomu bylo i naopak.

Bylo nebylo... Roztomilá stařenka se stříbrným drdůlkem seděla v křesle kousek od lavic mladých lidí ve třídě. Už léta ji trápí revma a nevydrží dlouho stát na svých tenoučkých nožkách. Světle béžové, poněkud staromódní šaty jakoby úmyslně pod− trhávaly barvu jejích hlubokých čokoládových očí. Držela za ruku stařečka, který seděl vedle ní a druhou rukou si stírala slzičku, stékající po vrásčité tváři. Smutné vzpomínky znovu ožívaly. Hrůzné příběhy, které tichým hláskem vyprávěla, zněly tak neskutečně. Děvčata dojetím ani nedýchala a kluci natahovali krky, aby jim neuteklo ani slovo. Stařeček pohladil ruku své ženy a pokračoval ve vyprávění. „Holokaust je nejotřesnějším svědectvím o tom, jak krutě se může člověk postavit proti člověku.“ Dívenka v první lavici nesměle zvedla ručku. „Ano?“ podíval se stařeček jejím směrem. Dívenka se způsobně postavila v lavici. „Víte, pane, vím co holokaust je, ale nikdy jsem se nedozvěděla, kde se pojmenování té hrůzy vzalo. Vy to víte?“ Znovu se posadila a čekala, jestli dostane uspokojivou odpověď. Stařeček zamyšleně pokýval hlavou. „Slovo holokaust je odvozenina z řeckého holokauston (zápalná oběť, tedy vlastně celopal), což je označení pro náboženskou obětinu, která se celá spálí.“ Dívenka se při tom pomyšlení otřásla odporem. „Židé,“ pokračoval stařeček, „hojně používají biblický výraz šoa, to znamená zničení, záhuba, zmar, který je omezen právě na druhou světovou válku.“ Stařeček dál vyprávěl a stařenka ho doplňovala svými zážitky. „A v Osvětimi jsme se na konci války poznali,“ vyprávěla stařenka zasněně. „Byl to jeden z mála pěkných okamžiků, který jsme za ty roky v lágru zažili.“ Třídou kolovaly zažloutlé černobílé fotografie. Některé dívky se na ně nedokázaly ani podívat. Vychrtlé stíny místo lidí. Děti s vyvalenýma očima a příšerně dospělým po− hledem. Haldy brýlí, haldy zubů, haldy hraček..., to vše jako by byla němá a přesto křičící vzpomínka na zmařené životy. Paní učitelka s dojetím poděkovala manželům Krausovým za velmi osobní vyprávění. Pak se otočila ke třídě a dala prostor k otázkám.

No − na kytaru. ☺

V Plzni navštěvuješ různé křes− ťanské akce. Jaké? Zrovna příští týden se chystám na

Zdena Sedláčková Dívka ve třetí lavici se snažila krýt vlhký pohled. Z vyschlého hrdla vyšla jen krátká otázka: „Proč?“ Na lavici před ní ležela fotografie s dřevěným vozíkem, na který někdo ledabyle poházel několik kostnatých mrtvých těl. Stařenka se zhluboka nadechla. Mnohokrát v životě viděla, jak se její vyprávění hluboce dotýká lidských srdcí. Mnoho mladých lidí už tyto skutečnosti chladně zařazuje do dávné historie a rychle zapomíná, že se něco takového kdy stalo. „To je tak, děvče,“ začala vysvětlovat. „Židovský národ je v Knize knih popsán jako Hospodinův vyvolený. To bývá často trnem v oku. Satan nesnáší nic, co Hospodin miluje, a bojuje všemi prostředky. Pak se někde objeví silná osobnost, která kolem sebe dostatečně dlouho šíří nenávist k tomuto národu, a pokud se nikdo nepostaví proti, dopadne to moc zle.“ Stařenka sáhla po knize na stolečku po její levici. „V této knize je popsán příběh královny Ester. Za jejích časů povstal jistý Aman, který toužil vyvraždit celý židovský národ. Lstivě si vyžádal povolení od krále a bývalo by to dopadlo velmi špatně, kdyby Ester s Hospodinovou pomocí nezasáhla a svůj lid neochránila, přestože ji samotnou to mohlo stát život. Hitler dostatečně dlouho šířil lži a nenávist vůči Židům. Už jeho hrůzný název „konečné řešení židovské otázky“ jasně ukazuje na jeho nenávist. Minimálně 6 000 000 osob z mého lidu zbytečně podlehlo této kruté nenávisti.“ Stařenka si znovu stírala slzičku. Ještě několik mladých lidí se zeptalo na citlivá témata ohledně osvětimského tábora. Zdálo se, že debata je uzavřena, když se na poslední chvíli zvedla ještě jedna ruka. „Ano, Ondro?“ vyzvala chlapce paní učitelka.

Například teď jsem pomáhala s ,,rojením včel“, ale na kance chodí ségra.

Máš ráda nějakého konkrétního autora?

Úplně poprvé sousedka, začala jsem chodit na „nábíko“ a potom do kostela. Ale později jsem přišla na budějovickou mládež, kam mě pozval Kuči. Hodně jsme ve škole diskutovali, tak mi chtěl zřejmě nabídnou širší diskuzní kroužek. ☺ Dostala ses do mládeže. Bylo to pro tebe hodně nové? Bylo. Bylo to pro mě hodně divoký. Ale zároveň jsem cítila, že ty lidi mají něco, co já nemám. Máš pravidelný čas s Bohem? Ano. Když tak přemýšlím nad tím slovem „pravidelný“, neodpustím si jeden poznatek, který mi Pán před nějakou dobou ukázal. Pravidelný totiž nemusí znamenat každodenní, takže se snažím mít nejen pravidelný, ale také každodenní čas s Ním. Jakou máš zkušenost s modlitbou?

Dobrou.

Jaké knihy z Bible ráda čteš? Momentálně to je Jonáš, Ageus a v čase příprav na státnice Žalmy.

Pavla Poláčka a Karla Haška… ☺ Co plánuješ na prázdniny? Plánuju, že ne− budu muset tolik p l á n o v a t . . . v podstatě plánuju volno, brigádu, cesto− vání atd. Kdybys měla možnost cestovat a nezáleželo by na financích, kam by ses ráda podívala a co bys tam dělala? Do severských zemí. A co bych tam dělala? To by se vidělo. Díky za rozhovor.

které během vyprávění kolovaly třídou, a slíbila, že zamýšlí vytvořit na chodbě prvního pavilonu školy rozsáhlou výstavu s popisky a u paní ředitelky již zařídila školní výlet do některého vyhlazovacího tábora, který dnes slouží jako muzeum.

„Rychle si pospěšme domů, než tu bude hlídka,“ radil laskavě muž.

Manželé se pomalu a ztěžka zvedli ze svých křesel, pozdravili třídu a pomalu se šourali ke dveřím.

„Tak už utíkej, nemáme moc času,“ pobízel ho muž trochu nervózně.

Stařenka se ještě na moment otočila a podívala se směrem k poslední lavici. „Ondro, chlapče, přeji ti, abys nikdy nezažil nic tak krutého a ponižujícího jako já. Nepřála bych to ani tomu nejhoršímu člověku.“ Mluvila laskavě a s jemným úsměvem na tváři.

Ondra si prohlížel toho podivně oblečeného muže. Byl už trochu naštvaný, že ho stále bez vysvětlení postrkuje někam pryč.

Ondra seděl jako opařený, protože tímto se na něho strhla pozornost celé třídy, a to nebylo právě nejpříjemnější. Klopil zrak a mumlal si něco pod vousy, dokud nezazvonilo a třída se nerozprchla. „A stejně to není důkaz. Byli děsně staří, nemůžou si už nic moc pamatovat,“ žbrblal si dokola, aby obhájil svůj názor aspoň sám před sebou. „Brácha se přece dost vyzná.“ Sbalil si věci do tašky a chystal se domů jako ostatní. „Deš s náma?“ zeptal se Jirka a ukázal ke dveřím na partu kluků. „Ne, ještě si potřebuju něco zařídit,“ zalhal Ondra, aby se kluků zbavil. Neměl náladu jít s nimi kouřit za kostel a poslouchat nějaké hloupé žvatlání o nesmyslech. Chtěl být chvíli sám. Šoural se pomalu po cestě a tak trochu přemýšlel nad dnešní besedou. Nějak mu to stále nezapadalo do toho, co říkal jeho brácha. Brácha je fakt dobrej. Všichni v partě ho poslouchají na slovo. Taky by chtěl jednou do jejich party patřit, ale brácha říká, že je ještě moc malej. Ale jednou... „Áááá!“ vykřikl, když padal ze stráně u cesty. Nevšiml si výmolu a noha se mu zvrkla. Kutálel se dolů a keříky ho škrábaly do obličeje. „Jauvajsss!“ zaúpěl, když se při posledním saltu praštil o kámen do hlavy. Zůstal ležet. Všechno se mu před očima zamlžovalo, až celý obraz zmizel. Ležel bez hnutí několik minut.

V posledních letech manželé Krausovi četli a slyšeli několikrát od určitých skupin, že holokaust je výmysl a čísla obětí jsou úmyslně zkreslená. Ovšem pokaždé je překvapilo, když to někdo řekl nahlas přímo jim.

Chvíli mžoural do sluníčka a třel si bouli na hlavě. Snad to nebude nic vážného. Ztěžka se posadil a snažil se zaostřit. Někdo ho jemně chytil za rameno. Uslyšel neznámý mužský hlas. „Chlapče, tady nemáš co dělat. Rychle se vrať, než tě tu někdo uvidí. Útěkem se nezachráníš.“

Paní učitelka se na Ondru výrazně zamračila a pak se obrátila zpět ke stařičkým manželům. Rozloučila se s nimi za celou třídu. Vrátila jim všechny fotografie a předměty,

Ráda čteš knihy. Po jaké literatuře nejraději sáhneš? Záleží na tom, jakou mám náladu. Ale poezii můžu skoro kdykoliv.

„Brácha říkal, že je to výmysl. Že se to nikdy nestalo,“ vyskočil mladík v poslední lavici. „Bůh je taky výmysl, takže bych věřil, že všechno tohle...,“ zarazil se, když si všiml stařenčina výrazu.

„Ale já tam byla, chlapče,“ řekla s takovým smutkem, že se Ondra okamžitě posadil a skryl za ostatními.

Nad tím taky přemýšlím. Asi umím napodobovat medvěda (a ozvalo se hluboké zavrčení).

Tatínek je včelař a myslivec. Zajímáš se o myslivost a o včelky nebo jenom ráda mlsáš med?

Kdo ti řekl o Bohu?

Škola Před pár dny jsi prošla státní bakalářskou zkouškou. GRATULUJEME!!!! Na jaké fakultě jsi studovala a jaké zaměření má tvůj obor?

Občas ti říkají Klára medvědice. Kde se vzalo toto spojení?

Čím jsi chtěla být jako malá holka?

Zvedl hlavu. Skláněl se nad ním nějaký starší muž v klobouku. „Pojď, pomůžu ti,“ natahoval k němu starou ruku. Ondra pomoc s radostí přijal. Trochu se mu motala hlava a stále ještě nemohl pořádně zaostřit.

−4−

Ondra nějak nechápal, o čem mluví. Jaká hlídka? Proč by tu neměl co dělat? Chodí tudy ze školy každý den a zatím si nikdo nestěžoval, že by snad chodil přes soukromý pozemek.

Ten ho ale nečekaně prudce strhl k zemi a zacpal mu ústa. Ondra ani nestačil vykřiknout. Kulil oči na toho starého muže a vyděšeně pozoroval, jak se kolem ostražitě rozhlíží. „Je pozdě,“ šeptal muž. „Ani se nehni, jestli nechceš, aby tě ti dva odvedli za porušení zákazu.“ Ondra byl v šoku. Zpoza keřů sledoval, jak nahoře nad strání kráčí dva ozbrojení muži v uniformě. O něčem spolu mluvili, ale nerozuměl jim. Na chvíli se zastavili těsně nad keřem, kde se se starcem krčili. Ondrovo srdce se rozbušilo. Netušil, co se to tu děje. Jediné, co vycítil, bylo, že mu hrozí nebezpečí a jen ten stařec vedle něho to s ním myslí dobře. Muži v uniformě si zapálili cigaretu a pokračovali dál. Oběma skrytým se ulevilo. „Tak a teď hybaj rychle domů,“ varoval muž. Popadl Ondru za ruku a táhl ho městskými uličkami někam dozadu. Rozhodně to nebylo k nim domů. Stále se trochu třásl strachy a tak muži neodporoval. Vůbec to tady neznal. Trochu to tu vypadalo jako město ve městě. Jako by tady to místo žilo svým vlastním životem. Procházeli kolem obchůdků, holičství, cukrárny... Ondra se zahleděl na konec malého náměstíčka. Vypadalo to, jako by se tam shromažďoval nějaký zájezd. Lidé tam posedávali na svých kufrech a čekali zřejmě na autobus. Ondra se chtěl muže na něco zeptat, když ho někdo chytil za límec a táhl blíž k těm turistům. „Schnell! Schnell!“ štěkal někdo za jeho zády. Klopýtal tedy hrubě popostrkován dál a pokoušel se opatrně podívat, kdo to za jeho zády křičí. Nemohl se pořádně ani nadechnout. Za ním a starcem šli dva muži v uniformě a mířili na ně zbraní. Ani nemukl a postavil se k turistům. Až teď si všiml, že kolem stojí další ozbrojenci. Nedokázal si to vysvětlit. „Co se to tady děje?“ zeptal se starce, do kterého hrubě strčili a jen tak tak neupadl na dlažbu. „Transport,“ řekl stručně.

Pokračování na str. 6

Mnohem víc... Pokračování ze str.2 vědět. Na noc se Tóra v době konference ne− mohla nechávat v Bobí− ku, tak ji tatínek bral domů. Já jsem u rodičů přes víkend „bydlela“. V pátek se rodiče vrátili domů kolem půlnoci. Probudilo mě, jak si taťka zpíval nějakou hebrej− skou písničku, a než položil Tóru v obýváku na stůl, tak si tak nějak tancoval. Vybavily se mi hned obrazy ze Starého zákona, jak lidé tančili u schrány úmluvy. Byla jsem rozespalá, ale pro− bral mne nádherný pocit radosti a pokoje z toho, že Bůh je dobrý a je Bohem, který dává prožít pocity naplnění a klidu, které se nedají s ničím jiným srovnávat. O taneční skupině RUT psala už Zdenička, já bych jen opakovala totéž. Byla to chvála tancem, bylo to nádherné. Představila se také organizace Operace Ester, která v Čechách pomáhá židovským rodinám, většinou velice starým lidem, se základními věcmi běžného života. V neděli dopoledne byly čteny dějiny, spíše pohromy, které národ Izrael prožíval roztroušen po různých zemích. Zněla slova a svědectví o nenávisti, se kterou byli všude provázeni a také vražděni. Vůbec jsem netušila, že obviňování z toho, že Židé jsou lichváři a zloději, plynula z politicky promyšlených zákonů, které Židům nedovolovaly živit se něčím jiným než půjčo− váním peněz, aby nenávist k nim vzrůstala. Proto také, když byly jejich obce ničeny, byly hledány dlužní úpisy a páleny, aby nemusely být spláceny. Vvrcholením konference byla kající boho− služba. Předstoupili představitelé církví (i naší) a četli verše z Bible (např. 2 Par. 7,14) a důvody,

proč činit pokání z našeho vztahu, nebo spíš nezájmu o dějiny vyvoleného národa. Měla jsem radost, že mezi pastory byl i kazatel Církve bratrské (do které jsme dříve chodili), protože se

Tak nějak mi všechny informace o tom, že Izraelci jsou Bohem milovaní, vychová− vaní a hlavně vyvolení, a my křesťané jsme na ně narou− bováni, sestoupily z hlavy do srdce. A proměnily se v úctu. (Řím.11. kap. hlavně verš 18 a 20) Letos je 60. výročí založení státu Izrael. Na oficiálních oslavách řekla jedna vrcholná politička, že jim při budování nepomohly žádné zázraky, ale že vše je díky lidem. Pomyslela jsem si, že ten Izrael je „opravdu daleko od Boha“. Na konferenci jsem si na to vzpomněla a musím tam o Izraeli moc nemluvilo (tedy kromě kázání pana Sulka, který se vždy nějak dostal k Abrahamovi, jeho zamilované biblické postavě, a kromě přímluvných a věrných modliteb Ivanky Ranglů).

přemýšlet, jestli to ode mne byly myšlenky nového antisemitismu. Dneska kolem nás nežijí Židé, o kterých bychom věděli, nemusí být označeni, vlastně se o nich vůbec neví. Nenávist je namířená proti státu Izrael, je to cítit z televizních novin a zpráv. Díky Bohu, že české zpravodajství není úplně protiizraelské, ale většinou rozlišuje, kdo je agresor a kdo se brání, minimálně informují neutrálně. Také někteří politici se nebojí říct nahlas, že Izrael je stát, který se brání agresi okolních států, které usilují o jeho zničení. Celá konference byla velice poklidná a přitom burcující k přemýšlení. Organizačně všechno probíhalo velice dobře, bylo mnoho lidí, kteří dali k dispozici svůj čas, dovolenou, peníze, auta, kuchařské umění, organizační schopnosti, sílu při stěhování, aparaturu a nábytek církevní i sou− kromý, prostě všechno klapalo v Boží režii. I tráva byla včas posekaná v místě, kde se uskutečnila společná akce, která by se v metr vysoké trávě udělat asi nemohla. Všichni účastníci podle předem vytvořené šablony z provazu na zemi vytvořili Davidovu hvězdu. Fotka je ke stažení v článku Zdenky na www.cestazivota.cz a ještě na webových sránkách: www.konferencesmireni.cz. Také mnoho zajímavých informací je na stránkách www.icej.cz. Jsem velice ráda, že se tato výjimečná akce konala v našem kraji. Ohlasy jsou kladné a jsou lidé, kteří chtějí nějakou činností navázat na odkaz konfe− rence.

Zaznělo mnoho věcí, o kterých musím ještě stále přemýšlet a o kterých jsem nevěděla. Třeba to, že Hitler si pro svou nenávist převzal motivy a slo− va od křesťanů jako byl třeba Martin Luther, který prý chtěl obracet Židy na křesťanskou víru, a když se mu to nedařilo, tak svou „misijní“ činnost obrátil v nenávist. Byly čteny otřesné skutečnosti o upalování Židů v syna− gogách, ve vlastních domech, třeba při příležitosti Vánoc a Velikonoc. A že 2. světová válka byla vlastně vyvrcholením veškeré nenávisti, kterou musel Boží lid ve vyhnanství snášet, než se mohl vrátit do své země.

Zřítelnice oka Když jsem byla malá, můj úplně první názor (motivován dějepisem) na židovský národ byl − „Uf, jsem tak vděčná, že nejsme židovského původu. Jsme v bezpečí.“ Nezjišťovala jsem kdo jsou Židé, jak žijí, proč nejsou populární a jestli nesou nějakou vinu. Věděla jsem jen to, že je neměl Hitler moc rád a dost po nich šel. A tahle historie mě docela děsila. Neměla jsem vůči Židům nějaký negativní postoj (nikdy se o nich u nás doma nemluvilo s posměchem a ani okolí mě neočkovalo tím, že můžou za všechno špatné – toho jsem byla ušetřená)... spíše jsem byla jakoby neutrální a nezasvěcená. V roce 1990 jsem se setkala s Kristem. Poprvé jsem slyšela o Izraeli, o Ježíšově původu, o vyvo− lení tohoto národa... a tak nějak mi přirostl k srdci. Ne, nebyla jsem takový ten nadšenec, který chce každou chvíli jet do Izraele (popravdě, nikdy jsem tam nebyla), ale vnímala jsem, že ten národ je zvláštní, speciální. Ráda jsem občas slyšela nějakou přednášku lidí, co navštívili Jeru−zalém, prohlížela si se zaujetím fotky, ochutnala kávu (přiznávám, že ten vzorek chutnal děsně), poslechla si úryvky z místní hudby. A to mi k životu bohatě stačilo. To bylo v devade− sátých letech. Až dlouho, dlouho poté se u nás na domácí skupině zjevila žena, která ať začala mluvit o čemkoli, naprosto jistě skončila u Izraele. Vždycky jsem si v duchu říkala: Ano, jistě...každý máme něco. Mě baví psát a zpívat Bohu. A jí chytla země Izrael. A před nedávnem přišla s tím, že se v Českých Budějovicích chystá konference (jak jinak) týkající se Židů. Ani mě nepřekvapovalo, že se v tom bude angažovat. Když se konference připravovala, říkala jsem si, že bude zajímavé se tam podívat, ale nějaké „povolání“ nebo uvědomění si důležitosti? To mě naprosto míjelo. Ráda jsem pomohla s tím, čím jsem mohla, strávila několik hodin nad výrobou některých věcí. Alice využívala skutečně každou příležitost k probírání potřeb a příprav konference, takže nejlepší nápady přišly třeba v ordinaci několik vteřin poté, co mi píchla tetanovku. ☺

Nemohla jsem ani všechno poslouchat, protože jsem brečela. (Citace z kající bohoslužby − Kéž nám to zlomí srdce, když vidíme táhnout vyvolený Boží lid staletími, ubohý a pohrdaný, vypovídaný a vyháněný, plný bolesti jako ten trpící Služebník Hospodi− nův z 53. kapitoly Izajášovy. Pohled na Tvůj lid nám připo− míná našeho Pána a Spasitele.)

Například vzniká místní ekumenický tým pod zášti− tou ICEJ, který se bude scházet k  m o d l i t b á m a přípravám dalších aktivit.

Zdena Sedláčková

Termín konference se blížil a na internetu se mi přihlásilo jen asi 20 lidí. To mně osobně připadalo celkem málo. Navíc se dost věcí dolaďovalo a mnohé teprve zařizovalo. To je na zázrak, říkala jsem si pro sebe, protože jsem nechtěla Alici zbytečně rozrušovat. Měla toho na bedrech už tak dost. A tak jsme se dál modlili. Je pátek 6.6. 2008 a my přijíždíme s manželem do známých prostor. Bobík už se hemží lidmi z úklidu, občerstvení, dekorace, recepce, aparatury... Dohro− mady pomáhalo více než 40 lidí. To je úžasné. Bereme si kartičku a vstupujeme do sálu. Hudební skupina z Křesťanského společenství ladí a připravuje se. Do začátku zbývají ještě tři hodiny. Dekorace v sále je přesně taková, jak jsme o ní mluvily s Alicí. Jednoduchá, srozumitelná a přitom seriózní pro tento typ konference. Když si vzpomenu na ty před− přípravy, jak se to (ve vší úctě) lepilo na koleni... vidím v tom velký zázrak, že je všechno tak, jak má být. Občerstvení funguje. Recepce funguje. Knižní pultíky se plní. V sále na stojanech podél bočních zdí jsou vystavena díla Václava Lamra. Po levé straně pódia je vystavena Tóra. Pět knih Mojžíšových. U jednoho ze stolků si můžete ručně napsat verš z Bible. Já si to zkusila a získala jsem certifikát. Svazky těchto ručně opsaných veršů budou uchovány v Domě Bible v Údolí Bible na cestě do Jeruzaléma. V sedm hodin večer nás všechny Alice přivítala a konference byla oficiálně zahájena. Vzhledem k nízkému počtu přihlášených mě upřímně překvapila účast. Je logické, že jsme začali chválou Pána. Skupině z KS vypomáhal na své housle i Sergej Popov, který je profesionálním houslistou. Jeho sympatie k Židům ho vedou do republik bývalého Sovětského svazu, aby tam povzbuzoval židovské občany k návratu do Izraele. Za pultíkem se během tří dnů vystřídalo mnoho hostů – Ulla Järvilehto (významná finská lékařka

a politička), Mojmír Kallus (předseda ICEJ), PhDr. Jan Podlešák, Ludmila Hellerová... Celá konference se skládala ze střípků, které do sebe výborně zapadaly. Když můj manžel s Alicí sledovali časový rozvrh programu, téměř na minutu se shodoval se skutečností. Tehdy jsem si poprvé plně uvědomila, jak moc má Bůh tuhle akci v rukou. Mysleli jsme si, že bude potřeba nějakého člověka, který bude kontrolovat čas, aby se program dodržel v naplánova− ném sledu. Alice myslela, že by tím „dohlížitelem“ mohl být můj manžel. Ten ale odmítl, a lidem, kteří mu děkovali, jak to pěkně udržuje v časovém plánu, vysvětloval, že to skutečně byl někdo daleko vyšší, kdo to má pod kontrolou. Podruhé jsem si „speciálnosti“ téhle konference všimla, když se vepředu objevila taneční skupina RUT. Nejsem z těch, kdo vyhledávají taneční představení, ale tohle bylo něco úplně jiného. Děvčata se doslova vznášela a muži pluli po parketu skoro jako po ledové ploše. Vím, že mnoho lidí tančí před Pánem a pro Pána, ale viděla jsem opravdu jen málo tanečníků, kteří svým tancem „mluví a chválí“. Když poprvé pozvedli ruce a tváře k nebi, něco se ve mně pohnulo. Znáte ten pocit, když se vás něco dotkne až hluboko uvnitř? Když vás něco osloví tak, že to nemůžete ani vypovědět? Nevěděla jsem, jestli ti tanečníci jsou Židé nebo křesťané (ale jedno z toho určitě), protože tohle se „zahrát“ nedá. Většina těch jejich pohybů skutečně mluvila. Třetí věc, která mě na této konferenci zasáhla (kromě svědectví babiček o hrůzných životních zážitcích – jenže to se nedá psát, to musíte slyšet přímo od nich), bylo veřejné čtení jmen česko− budějovických obětí holocaustu. Manžel na jednom přípravném setkání navrh− nul, že by se na plátně za každé jméno mohla rozsvítit hvězda. (Nakonec se mu to podařilo i vyrobit.) Už při tom nápadu mě to dostalo, ale být na místě a vidět to na plátně... Byl to velmi silný zážitek. Ta jména ožívala. Uvedený věk obětí (v době transportu) ještě více dokresloval představu o lidech čtených ze seznamu. Mojmír Kallus čtení zahájil prvním listem. Postupně se plátno plnilo dalším souhvězdím. Ženy jen těžko a v slzách četly předložené seznamy

−5−

a mnoha mužům se hlas zadrhával. Z očí mi nekontrolovaně tekly slzy (a nejen mně). Čtení zakončil posledním listem opět Mojmír Kallus. To už byla opravdu hvězdná obloha. Když jsme tam tak stáli a kantor Židovské obce v Liberci Michal Fořt mocným hlasem zpíval pod tím hvězdným nebem, vytanula mi na mysli slova ze Starého zákona. Hospodin tam (tehdy ještě) Abramovi říká: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš−li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ (Genesis 15:5) Žel, právě tyhle hvězdy vyvoleného národa byly násilně a ne− dobrovolně zhasnuty. Asi nikdy nebudu tak zapálená pro Izrael jako Alice, ale z téhle konference jsem si rozhodně odnesla ještě pevnější ujištění, že Židé jsou opravdu „jiní“ v tom nejlepším smyslu slova. Bůh na ně v žádném případě nezapomněl. Nevyměnil je za jiný národ. Důkazem, že Mu Židé nejsou lhostejní, byla roz− hodně i tato konference. Probíhala tak hladce, že nemohlo být pochyb, že si ji On sám řídil. Co se dotýká lidu, z něhož sám vyšel, týká se bezprostředně Jeho. Byla jsem toho svědkem. Proběhlo mi hlavou... My všichni jsme Kristovo tělo. Ale tím nejcitlivějším místem – zřítelnicí Kristova oka – je Izrael. Toto praví Hospodin zástupů, který mě poslal pro svoji slávu k pronárodům, které vás plenily: Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka. (Zach.2:12)

Bylo nebylo... Pokračování ze str. 3 „Transport? Jaký transport? Kam? Proč?“ chrlil ze sebe Ondra. „Transport Židů z ghetta,“ dovysvětlil muž. Ondra se hystericky rozesmál. „Židů? Já ale nejsem Žid. Nikdo z naší rodiny nikdy nebyl Žid.“ Muž ukázal na Ondrův rukáv. „Nemáš to pro nic za nic.“ Až teď si Ondra uvědomil, že má na sobě nějaký tuhý kabát, který by si na sebe dobrovolně nikdy nevzal. Kde je jeho sportovní bunda? Zíral na rukáv toho divného tříčtvrťáku. Zářila na něm našitá žlutá hvězda. Nechtěl tomu věřit. Kroutil hlavou a nevěřil tomu, co se tu děje. To už ozbrojení muži popoháněli lidi s kufry ulicí někam dál. Na dohled bylo vlakové nádraží. Dav lidí, postrkovaný zbraněmi, ho strnul s sebou. „Já nikam nejdu, ne, já sem nepatřím, já...“ jeho výkřiky zanikaly v pláči žen a dětí. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Bránil se vlézt do vagónu, ale za ním se už tlačili další. Byl do něho doslova vtlačen. Částečně si oddechl, že zahlédl starého známého kousek opodál. Nebude tu úplně ztracený. „Fůůůj,“ zacpal si nos. „Tady snad převáželi prasata nebo co.“ Dveře se s rachotem zavřely. Všude bylo šero, jen malým okénkem úplně nahoře pronikalo pár paprsků světla. Stál opřený o stěnu a odmítal si sednout na špinavou podlahu, ale když se vlak rozjel, kolena se mu podlomila. Dopadl vedle starého muže. „To je humus. Nemohli nám dát normální kupé? Copak jsme zvířata?“ Starý muž ho vzal kolem ramen. „Neboj synku. Snad nepojedeme tak daleko. Jak ti říkají?“ „Ondra,“ odpověděl zoufale. „A já jsem Jákob,“ podal mu stařec ruku na znamení přátelství. Ondra měl pocit, že z něho ten vagón vytřese duši. Mnozí spali. Tu a tam se ozvalo vzlykání dětí a bolestné vzdechy jejich matek, které s danou situací nemohly vůbec nic udělat. Jeli už tak strašně dlouho. Chtěl se podívat na mobila, kolik je hodin, ale v kapse kabátu našel jen kapesník a pár seschlých kaštanů. Starý muž se snažil Ondru uklidnit. „Jedeme do pracovního tábora. Nebude to tak zlé. Uvidíš.“ Ondra se ošíval. Celá ta absurdní situace mu naháněla strach. Připletl se mezi cizí lidi. Ke všemu Židy. Jestli ta stará paní ve škole měla pravdu... Mohlo se to vážně tenkrát stát? A jestli jo, co když se zrovna teď historie opakuje? Ne, nechtěl myslet na nejhorší. Jak se do toho mohl tak hloupě připlést? Určitě se brzy všechno vysvětlí a on se vrátí domů. Převlékne se do svých šatů a sedne si k počítači. Dá si nějakou máminu ňamku... Uvědomil si, že mu docela kručí v žaludku. Kdyby tak bylo něco k snědku. Proč jenom dneska nešel ve škole na oběd? Teď by tou čočkou vůbec nepohrdl. To kodrcání mu lezlo na nervy. Byl unavený, hladový a zápach vagónu se mu zažíral hluboko do šatů. Bylo mu z toho na zvracení. Vlak konečně zastavil. Bylo šero. Ospalí a unavení lidé vyskákali ven a řadili se v nějakém uzavřeném prostoru, do kterého kupodivu vedly koleje. Ondra mžoural kolem sebe a teprve teď si všiml, že není večerní šero, ale svítá. Ve vagónu byla taková tma a cítil se tolik otupělý, že si vůbec nevšiml, že cestovali celou noc. Ondra sotva stál na nohou. Ten vlak byl nekonečný a z vagónů vyskakovalo stále více lidí. Nakonec si mohl gratulovat, že v jejich smradlavém vagónu bylo alespoň místo k sezení. V těch dalších museli být jako sardinky. Ozbrojení muži už je znovu postrkovali dál a řadili lidi do fronty. Ondra neviděl, co se daleko ve předu děje, ale fronta postupovala tak líně, že usínal ve stoje. Podvědomě si hlídal místo poblíž starce. „Schnell! Schnell!“ bylo slyšet daleko za Ondrou na konci fronty, kde se stále ještě řadili další lidé. Začalo svítat. Ondra už toho měl po krk. Chtěl rychle vysvětlit, že došlo k omylu, nasednout na zpáteční vlak a ve slušném kupé se trochu prospat. Snil o vaně s horkou vodou a pěnou. O hamburgeru s dvojitým sýrem. O... „Laß sehen zähne!“ vyrušil ho vysoký chlap ze snění. „Cože?“ nerozuměl mu Ondra ani slovo. Ten chlápek vypadal děsivě. Pod bílým pláštěm měl uniformu a zpříma ho pozoroval. Ondra si ho podvědomě nazval „doktor Frankenstein“. Přiohnutý chlápek v pruhovaném pyžamu, který stál hned vedle doktora, rychle řekl: „Máš otevřít pusu, aby se ti podíval na zuby.“ Ondra si dal bojovně ruce v bok. „To snad ne? Co je mu do mých...au!“ Doktor nečekal a násilně otevřel Ondrova ústa. „Schöne...schöne...,“ pomlaskával si doktor, zatímco se Ondra snažil vymanit z jeho sevření. Chlápek v pyžamu souhlasně pokýval hlavou. „Takže jdi támhle doleva, tam už se o tebe postarají.“ Ondra byl pěkně namíchnutý. „Podívejte se. Já sem nepatřím. Já nejsem Žid. Je to chyba. Musíte mě vrátit domů,“ chrlil ze sebe. Doktor pozdvihl nechápavě obočí. „Was?“ Chlápek v pyžamu mu řekl něco v němčině, kterou Ondra neovládal. Oba se pobaveně zasmáli a ukázali směrem doleva. „Pane, věřte mi,“ snažil se zoufale přesvědčovat, a v tom si všiml znaku na doktorově uniformě, ve kterém se odráželo právě vyšlé sluníčko. „No pecka, tenhle odznak nosí brácha a mně ho taky sežene,“ ukazoval. Doktor měl pocit, že jde

o útok a zkroutil Ondrovu ruku. Mávl na muže v uniformě a ti ho odvedli ke skupině lidí vlevo. Ondra si stíral slzy. Takové ponížení. Co si o sobě ten Frankenstein vůbec myslí? Sledoval frontu, kde s ním stál stařec. Proč ho sem neposílají? Tak moment, proč ho vedou na druhou stranu? Nééé. Teď je nesmí rozdělit. Je to jeho jediný přítel. „Jákobééé!“ zavolal zoufale na vzdalujícího se starce. Muž se otočil. V jeho pohledu byl veliký smutek. Zvedl ruku na pozdrav a pomalu se šoural za ostatními starými lidmi. Něčí ruka strčila do Ondry a skupina se dala do pohybu. Zavedli je do nějaké obrovské děsivé koupelny. „Svlíkat!“ řekla žena v pruhovaném županu a stejně pruhovaném šátku. Tahle látka tu asi teď celkem letí, myslel si Ondra. Žena stála těsně u Ondry a čekala na jeho šaty. „Tak počkat. Děláte si srandu, že jo? Nebudu se svlíkat před váma ani před támhletěma puberťačkama,“ kroutil hlavou. Žena nehnula ani brvou, jen suše opakovala: „Svlíkat!“ „Ne!“ dupnul si Ondra. Otočil se na podpatku a zamířil k východu. Chvíli se díval do hlavně samopalu a pak začal pomalu couvat zpátky k ženě. Mnozí z jeho skupiny už byli nazí a stáli pod sprchou. Žádné kabinky. Žádné soukromí. Žena nekompromisně natáhla ruku. Ondra nechápavě kroutil hlavou a přitom pomalu shazoval svršky. Kousal se do rtu. Nemohl snést, že ho tady stíhá jedno ponížení za druhým. Rychle se umyl divným mýdlem a prošel na druhou stranu, kde mu vydali přesně to pyžamo, co měl ten Frankensteinův poskok. Na rozdíl od ostatních ho nemuseli stříhat. Svůj tří− milimetrový sestřih si úzkostlivě udržuje už od páté třídy, co si brácha koupil mašinku na vlasy. To pyžamo ho na zádech děsně kousalo. Několikrát si zašmátral pod vršek a vytáhl pár stébel slámy. „To je fakt neskutečný,“ podotkl. To už mu do rukou vrazili příšernou kousavou deku a vedli ho s ostatními do nějakého dřevěného srubu. Byl tedy o hodně větší, než ty které znal, spíš jako kravín, nebo co. Vešli dovnitř. Teď už byli odděleni muži a ženy zvlášť. Ondra si prohlížel dřevěné hluboké regály po celém obvodu. Nemohl uvěřit vlastním očím, když na některých místech zahlédl ležící lidi. „V tom máme spát?“ vyděsil se a bez hnutí zíral, jak si ostatní hledají místo na odpočinek. Prostředkem se táhl necelý metr vysoký dřevěný sokl s dírami. Málem omdlel, když si všiml muže, jak sedí se staženými kalhoty na jednom z otvorů. „Ne, to není pravda, to nemůže... Tohle je záchod? No fůůůj!“ Ondra už to nevydržel. Přiběhl k nejbližší díře a začal zvracet. Bylo toho na něj moc. „Já jsem Sam, teda Samuel,“ řekl mladík skoro stejně starý jako Ondra. „Na,“ podával mu kus nějaké ušmudlané látky. Ondra si do ní utřel pusu a posadil se do jedné z kójí. „Já jsem Ondra,“ představil se. „Za pár dní se na to dá celkem zvyknout,“ uklidňoval ho Sam, „akorát mě děsí, kolik lidí poslední dobou zmizelo a nevrátilo se. Ale na to teď nemysli. Chceš kousek chleba? Schovávám si ho od včera. Omylem mi dali trochu větší příděl. Vyčistíš si pusu.“ Sam zašátral v kapse pyžama a vytáhl kousíček ztvrdlého chleba. Ondra ho chvíli žmoulal v puse. Něco tak hrozného snad nikdy nejedl. Ale přece si nerozzlobí nového přítele. Kdoví, kam odvedli Jákoba a kdy se s ním zase uvidí. Měl naléhavou potřebu se natáhnout. Najednou mu bylo skoro jedno kde je a jak to kolem něho vypadá. „Promiň Same, asi si trochu zdřímnu,“ podíval se omluvně na přítele. Ten chápavě přikývl a ukázal, kde spává on. Ondra se nasoukal vedle něho. Slámy na tvrdých prknech bylo poskrovnu. Každý pohyb ho tlačil. Hodil přes sebe vyfasovanou prořídlou deku a okamžitě usnul. „Vy dva, vstávat!“ šťouchal do něho a Sama Franken− steinův poskok. „Nechte mě spát, zrovna jsem usnul,“ kňoural Ondra. „Taky můžete jít úplně jinam. Další transporty tu budou co nevidět a potřebujeme další místa,“ řekl poněkud výhružně. Sam okamžitě vylezl. Měl v očích hrůzu. Tahal Ondru zpod deky. „Pojď, nedráždi ho,“ skoro prosil. Ondra se v polospánku vysoukal ven. Bylo mu jasné, že to „úplně jinam“ asi nebude prima místo. Sam vypadal vážně vyděšeně. Následovali poskoka až do lazaretu. Sama odvedli někam dozadu a Ondru posadili do provizorní vyšetřovny doktora Frankensteina. Začala mu klesat hlava, chtělo se mu hrozně spát. „Ááá, ein Junge mit shönnen Zähne,“ zahlaholil spokojeně doktor, který právě přišel. Ondra leknutím vyskočil. Poskok ho usadil zpět. „Doktor ti dá vakcínu, abys mu tady mohl pomáhat,“ pokýval hlavou. „Máš štěstí, že jsi v tak dobrém stavu, hned tak tě tady něco neporazí,“ zazubil se a odešel pryč. Doktor ho chytil za paži a aniž by mu ji otřel jakoukoli dezinfekcí, vrazil mu do ramene koňskou jehlu snad z druhý světový. Aplikoval mu vakcínu tak rychle, že se Ondra ani nestihl prát. „Tak tohle si musíme vyjasnit. Nenechám ze sebe dělat pokusnýho králíka na vaše vakcíny!“ vykřikl důrazně. „Ššššš. Ruhe. Patienten!“ zašeptal mu doktor přímo do obličeje, že mohl cítit jeho prokouřený dech. Ondru ten pohled zmrazil. Posadil se zpět do židle a třel si bolestně propíchnuté rameno. V nějakém zadním pokoji lazaretu se ozval příšerný křik. „To je Sam!“ vyskočil Ondra a chtěl mu běžet na pomoc. Doktor ho rázně usadil zpět a odešel. Za moment tu byl jeho poskok, aby Ondru hlídal. „Co je se Samem?“ ptal se vyděšeně.

„Je v pořádku... Jen se trochu... Ehmmm popálil,“ řekl dost nedůvěryhodně poskok. Pak vysvětlil Ondrovi, co bude mít za práci, a ukázal mu malou místnůstku s postelí.

Frankenstein kousek popošel. Teď si Ondra všiml, že doktor na zdravé místo nanáší kdovíco, a to kdovíco požírá zdravou kůži. Pacient znovu zařval a vzápětí omdlel bolestí.

Žádný luxus, ale byla tam opravdová postel. Ondra se k ní cítil být magicky přitahován.

„Same!“ vyrazil ze sebe Ondra. „Same, co ti to dělá!“ křičel hystericky a proplétal se zástěnou k příteli.

„Jen jdi, teď tě doktor nepotřebuje. Vyspi se,“ odváděl ho poskok do místnůstky. Ondra okamžitě usnul. Prospal celý den a celou noc. Napomohla tomu i vakcína, která dala jeho tělu pořádně zabrat. Asi v sedm ráno ho vzbudil doktorův poskok. Přinesl mu snídani. Na talířku ležel kousek chleba se zažloutlým margarínem a trochu čaje, který se zdál být už několikrát vylouhovaný. Poskok se usmíval: „Královský dlabanec, viď?“ Vytáhl z kapsy trochu scvrklé jablko a podal mu ho: „Tohle máš navíc, abys nepřišel o ty krásné zoubky.“

Doktor ho odstrčil a ukázal prstem: „Heraus! Sofort!“

Ondra zíral na talířek. První šok z pohledu na to úděsné jídlo přebil šok druhý, že poskok tu královskou snídani vůbec nemyslel jako vtip. Neodvažoval se pomyslet, co tady znamená „běžná“ snídaně. Podle toho, kolik lidí tu má příšerně vpadlé tváře a kostnaté ruce, to asi nebude nic moc. S nechutí se pustil do jídla. Když dobojoval s posledním kouskem okoralého chleba, zakousl se do jablka. Jindy by ho určitě zahodil, ale teď mu to nakyslé padavče docela chutnalo. Kdyby neměl takovou žízeň, čaje by se ani nedotkl. Jenže už víc než 24 hodin nic nepil. Obrátil do sebe hrnek a s odporem polykal. Minutu poté si ho vyzvedl poskok. Nasadil Ondrovi látkovou roušku a vedl ho za plenty. Ukázal mu, jak kterému pacientovi čistit rány, jak je převazovat. Ondra tajil dech. Kolem pacientů se často šířil zápach z hnisajících ran. Zvedal se mu žaludek, kdykoli poskok odkryl gázu. Rány mokvaly a byly neskutečně hluboké. Pacienti sténali bolestí. Ondrovi se chtělo omdlít. Poskok mu přisunul židli. „To je první den, bude to lepší,“ uklidňoval ho. Ondra se vypotácel ven na čerstvý vzduch. Strhnul si roušku a zhluboka dýchal. Pozoroval tábor, kde se co děje. Daleko, na druhém konci tábora, dva muži v pruhovaných pyžamech nakládali na vozík nějaké klády. Zkoušel zaostřit. Vyndavali je z nějaké místnosti. Možná to bylo skladiště dřeva. Vozík táhli do stavení s obrovským komínem kousek vedle. Pár větví jim přepadávalo přes vozík, ale nevšímali si toho. Neviděl moc dobře na tu dálku. Napadlo ho, že to je asi kotelna, která nějak vytápí celý tábor, protože kouř z komína stoupal téměř nepřetržitě. Zaslechl, jak na něho poskok volá, ať už se vrátí. Vešel dovnitř trochu občerstvený a pokoušel se pomáhat. Už mu zase kručelo v břiše. „Bude oběd?“ zeptal se poskoka. „Ty už bys zase jedl? Sice tu budeš mít trochu lepší život, ale jídlo dostaneš jen ráno a večer. I to je víc než dostávají ti venku.“ Ondra si nasucho polkl a dál běhal v patách poskoka. „Jak dlouho tu budeme? Kdy nás pustíte domů,“ zeptal se nečekaně. Měl toho všeho po krk. Kdyby tu nebylo tolik ozbrojených mužů, dávno by se pokusil o útěk. Strach mu ale svazoval nohy. „To já nevím, moc se ptáš,“ odsekl mu poskok a vyměnil gázu na boku mladého podvyživeného muže. „Dodělej to,“ houkl na Ondru. Večer mu poskok přinesl nějakou divně hnědou kaši. Mělo to neurčitou chuť a vůni. Pokusil se jí trochu sníst, protože jeho žaludek byl úplně vymetený. Ten ale nereagoval tak jak měl a při každém soustu měl Ondra pocit, že tu hmotu vyzvrací. Hodně ji zapíjel vodou, čímž vše bylo poněkud stravitelnější. Rád by se šel podívat na Sama, ale poskok mu vysvětlil, že musí být chvíli ve sterilním prostředí, aby se mu do rány nedostala infekce. Dobře, zajdu za ním zítra, myslel si Ondra. Byl za celý den tak utahaný, že padl do postele a hned usnul. Celou noc se převracel. Tlačila ho ta divná kaše a doléhalo k němu sténání pacientů. Když ho poskok ráno vzbudil, měl pocit, že se vůbec nevyspal. Umyl se v míse s poněkud kalnou vodou. Vypadalo to, že je to ta stejná od včera. Neskutečně tu šetřili vodou, jídlem, pitím, odpočinkem... Vším. „Dneska musím pomáhat ve spal..., jinde. Budeš tu sám s doktorem. Nelez mu na nervy, je podrážděný a má moc špatný den,“ varoval poskok a zmizel ve dveřích. Na stole stál talířek s krajíčkem chleba a margarínem. Čaj dnes nevypadal o nic líp a na ovoce zřejmě zapomněli. Měl takový hlad, že žluklý margarín prostě ignoroval a chleba zhltnul jako malinu. Doktor nakoukl do místnosti, kde Ondra snídal, a mávl na něho, že už má jít do práce. Ondra rychle vyžunknul odporný čaj a šel k prvnímu pacientovi. „To je divný,“ mumlal si pro sebe. „Vsadil bych se, že včera měl tenhle chlapík jen jednu ránu tady na břiše, ale teď má další dvě čerstvý na prsou,“ kroutil hlavou Ondra. Možná je to nějaká nemoc, co teprve propuká, myslel si a opatrně vyměnil gázu na ranách. Sykal bolestí za pacienta, protože rány byly veliké a gáza se lepila na mokvající ložiska. Šel dál. Druhý pacient měl sice stále jen jednu ránu na boku, ale zato se rozlezla o několik centimetrů po celém obvodu a zdálo se, že mu dokonce začíná černat noha. Taky další tři pacienti se ani trochu nezlepšili. Pomalu se mu začalo dělat špatně. Ne, nesmí zvracet. Kdo ví co bude k večeři, a když vyzvrací tu malou snídani, bude celý den hlady. Vyběhl se nadýchat čerstvého vzduchu. Už zase vozí ty klády, všiml si. Podle typické houpavé chůze poznal i na tu dálku, že s nakládáním pomáhá doktorův poskok. Ještě jednou se nadechl chladného ranního vzduchu a vrátil se zpátky. Zaslechl zase ten nelidský křik. Potichu se proplížil zástěnami a škvírkou nakoukl, co se děje. Frankenstein se shýbal nad nějakým pacientem. Ondra pořádně neviděl, co dělá, ale běhal mu mráz po zádech, když pacient znovu zakřičel bolestí.

− 6−

Ondra byl jako nepříčetný. „Vy ty lidi neléčíte. Vy jim ani trochu nepomáháte. Děláte na nich pokusy nebo co? Sam byl úplně v pořádku než sem přišel! Jste zvíře. Frankensteine!“ Vzteky bušil do doktora a křičel na něho spoustu nadávek. Doktor si ho celkem snadno hodil pod paži a vynesl ven. Zařval vztekle na vojáka: „Wache! Im Gas!“ Voják převzal Ondru a dostrkal ho ke skupině lidí, která se tlačila kousek od ošetřovny. Zařadil se tedy mezi ně a snažil se trochu uklidnit, protože už zase na něho mířila hlaveň. Otočil se, jestli ještě uvidí Frankensteina, aby mu aspoň pohledem dal jasně najevo, jak jím pohrdá, ale ten už byl uvnitř. Voják naznačil zbraní, aby se skupina hnula kupředu. „Kam to jdeme?“ ptal se Ondra dědy, co sotva stíhal tempo. Ondra ho vzal za rámě, aby se mu šlo snadněji. Děda vděčně zvedl hlavu a odpověděl: „Prý jdeme do sprchy.“ Ondra si oddechl. Aspoň že tak, docela se těším, až ze sebe smeju ten puch z nemocnice, pomyslel si. Trochu ho mátlo, že se blíží k tomu skladišti dřeva. Byly to kupodivu sprchy. Když byli všichni uvnitř, voják jim přikázal, aby se svlékli. Nějaká žena rychle posbírala jejich pyžama a zmizela. Voják zavřel dveře, ale tentokrát zůstal venku. Ondra se ohlížel, kde by našel mýdlo. Na poličce ho zahlédl. Šel si pro něj, ale hned na první dotek zjistil, že to není mýdlo. Byl to světlý kámen. Hlavou mu projela vzpomínka z vyprávění staré paní Krausové. „Tohle není... My nejsme ve sprše,“ sípal přiškrceně. Ostatní muži celkem v klidu stáli pod sprchami a čekali, až někdo pustí vodu. Ondra zaslechl syčení. Vycházelo z hlavic sprch. Je to tady! Nebudu dýchat, rozhodl se. Zadržel dech. Stál čelem ke kachlové zdi a opíral se rukama. Vnímal paniku mužů, kterým pomalu docházelo, že nejsou ve sprše a házeli na zem kamenná mýdla. Ondra cítil tlak na prsou. Instinkt byl silnější. Ty hloupé plíce se chtěly stůj co stůj nadechnout, i když do sebe budou nasávat jedovatý plyn. Už to nevydržím, křičel sám v sobě. Musel se nadechnout. Cítil se omámeně. Sledoval mátožné postavy a mžoural ospale do místnosti. Zahlédl muže, který se zřejmě zapomněl svléknout. Obratně chodil mezi muži, kteří jen tak tak stáli na nohou. Než dopadli na zem, bral do rukou jejich hlavy a něco jim říkal. Ondra měl pocit, že každou chvíli omdlí. Pud sebezáchovy ho nutil bušit do dveří spolu s dalšími muži. Chtěl ven. Pryč odtud. Vojáci ale dělali, že je neslyší. Viděl, jak se k němu blíží ten podivný muž. Příliš nevnímal, co mu říká, ale jeho hlas zněl tak pokojně. Neviděl mu do tváře. V tuhle chvíli už to mohlo být jen mámení z účinku plynu. Nebyl si jistý vůbec ničím. Cítil, jak se mu podlamují kolena. Dopadl na zem. Jeho hlava narazila na bílé kamenné mýdlo. „Jauvajsss!“ zaúpěl Ondra a třel si bouli na hlavě. Snad to nebude nic vážného. Ztěžka se posadil a snažil se zaostřit. Někdo ho jemně chytil za rameno. Uslyšel neznámý mužský hlas. „Chlapče, jsi v pořádku?“ Skláněl se nad ním muž ve sportovním oblečení. „Viděl jsem tě, jak koulíš salta ze stráně. Bál jsem se, že už se neprobereš.“ Ondra se ztěžka zvedl. „Díky, budu v pořádku.“ Trochu zmateně se díval kolem sebe. Zvedl školní batoh a vyškrábal se zpátky na cestu. „Mám tě dovést domů?“zeptal se muž. Ondra zakroutil hlavou. „Ne, já už ten kousek zvládnu. Děkuju.“ Pocítil hlad. Vždyť ani neví, kdy se naposledy pořádně najedl. Zamířil domů a těšil se na nějakou máminu ňamku.

l l l

Paní učitelka vyzvala třídu, aby opustila autobus. Když byli všichni venku, ukázala na objekt. „Tak tohle býval vyhlazovací tábor,“ řekla a pokynula třídě, aby ji následovala. „Támhle jsou staré koleje, které vedou až dovnitř tábora. Za druhé světové války sem byli vlakem dopravováni Židé, Rómové a další lidé, kterých se němečtí vůdci chtěli zbavit.“ Ukázala doleva. „Tamhle je táborový lazaret a v těchto budovách lidé bydleli. Pojďme si je prohlédnout uvnitř.“ Ondrovi se stáhl žaludek, když viděl tak důvěrně známá místa. Vzpomněl si na Jákoba a Sama. Když paní učitelka zamířila k plynové komoře a celkem bez emocí vstoupila dovnitř, udělalo se Ondrovi zle. Nemohl dovnitř. Nedokázal to. Jako by znovu ožilo těch pár chvil, co tu prožil. Nebo neprožil? Dodnes z toho měl pořádný zmatek. V jednom měl ale jasno. Holokaust existoval a nikdy se na to nesmí zapomenout.