milost & pravda z p r a v o d a j Leden 2008
Slovo úvodem „Jeden za všechny a všichni za jednoho“ Kdo by neznal toto tak slavné prohlášení z knihy pana Dumase. Jak příhodné heslo i dnes pro nás. „Jeden za všechny...“ zemřel už dávno. Vstal z mrtvých a dal svůj život nám. „Všichni za jednoho“ by měli položit svůj život, aby On mohl žít v nich. Aby ti, kdo žijí, už nežili jen pro sebe, ale pro Toho, který zemřel a znovu vstal. Je to stejné jako... Semínko, které zaseješ do správné půdy nejprve zemře, aby pak znovu povstalo v rostlině, která vydá další semínka. Dokud semínko nezemře, jeho potenciál množení „neožije“. Nemá se kde duplikovat. Nemá kam vložit svůj život. Kam předat genetické informace. Je zajímavé, že nová semínka se nebrání žít život svého „předchůdce“, prostě ho žijí, a když jsou zaseta, umírají jako „on“ a stejně jako „on“ přináší a duplikují „jeho“ život do dalších semínek. A tak...
Pokud jsme jednou zemřeli sami sobě a přijali život Ježíše, svého Pána, neměli bychom se vzpírat novému životu. Bylo by podivné, kdyby se ze semínka ječmene zrodil klas se semínky, která se chystají po zasetí vyplodit jahody nebo mrkev. Je v nich přece geneticky zakódován život ječmene. Buďme tím, čím nás náš Stvořitel zamýšlel mít. Jeden za všechny a všichni za Jednoho. ☺ 2. Kor. 5:14−15 „Vždyť Kristova láska nás zavazuje. Máme zato, že jestliže jeden zemřel za všechny, pak zemřeli všichni; a on zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, již nežili sami pro sebe, ale pro Toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých. − zdes −
Požehnaný rok 2008, dobré plány i jejich naplnění, každodenní Boží přítomnost, dobré zdraví, radost a plnost v duchu, duši i těle... Vám všem přeje map.
v š e c h
j i h o č e s k ý c h
ročník 8
číslo 1
Bůh tě nepřehlédnul Chci vás vzít zpět do jednoho z nejtemnějších dnů v historii Izraele. Právě v tento den stála jedna vdova před třemi rakvemi, obklopená naříkajícím davem. V tomto truchlícím davu byly stovky pla− čících vdov, právě tak jako spousta raněných vojáků, některým jejich zranění stále krvácela. Uprostřed této scény byla bezejmenná vdova, která stěží dokázala stát před třemi rakvemi. Těhotná a v bolestech, na pokraji zhroucení, musela být pod− pírána dvěma služkami. Tato žena byla duchovně i duševně mrtvá, žádný život v ní nezůstal, byla zcela přemožena svým zármutkem a bolestí. V jedné rakvi ležel její osmaosmdesátiletý tchán Eli, kněz v Izraeli. V další ležel její švagr Ofni, také kněz. Ale ta jedna rakev, nad kterou se tato žena nejvíc nakláněla, byla ta třetí, v ní leželo tělo jejího manžela Fínese. V tomto okamžiku historie Izraele postihla národ veliká katastrofa. Před pár dny vyšla izraelská armáda bojovat s filištínskými a byla přemožena. V bitvě zahynulo asi 30 000 mužů, včetně dvou synů Eliho, Ofniho a Fínese. Když se nejvyšší kněz dozvěděl, že nepřátelé ukořistili archu úmluvy, a jeho dva synové jsou mrtví, spadl ze stoličky na záda a zemřel, zlomil si vaz. Písmo dál říká, že tato bezejmenná Fínesova vdova do určité míry milovala Boží věci. Měla úctu k Hospodinově přítomnosti a bědovala nad Filištíny ukořistěnou archou (viz 1. Samuel 4:19). Určitě se také trápila tím, jak Boží dům upadl do apatie a cham− tivosti během doby, kdy v chrámu sloužil její tchán. Když byl Eli nejvyšším knězem, odvraceli Boží pastýři oči od všech druhů hříchu. Eliho vlastní syn Ofni byl hříšným knězem, který se dopouštěl ci− zoložství uprostřed zdí Božího domu. Fines byl také odpadlý cizoložný kněz, jehož nekontrolovatelný chtíč přinášel neustále hanbu Božímu chrámu. Po léta znělo této politováníhodné vdově v uších prorocké varování, které do Eliho domu přinesl nejmenovaný prorok.
Bůh ohně
c í r k v í
Bible se více než pětsetkrát zmiňuje o ohni, a ve spojitosti s Bohem devadesátkrát. Bůh v akci – skutečný oheň. „Národy budou vypalovány jako vápno, jako posekané trní vzplanou v ohni.“ (Izaiáš 33:12) Vápno hoří pozvolna a trní okamžitě, to je síla Božího ohně. Oheň je považován za to, co tvoří Boží podstatu. „Neboť Hospodin, tvůj Bůh, je oheň sžírající...“ (Deut. 4:24) Prorok Ezechiel často připomíná oheň, mluví o Bohu − „ Vylil jsem tedy na ně svůj hrozný hněv, v ohni své prchlivosti jsem s nimi skoncoval, jejich cestu jsem jim uvalil na hlavu, je výrok Panovníka Hospodina." (Ezechiel 22:31) Je takový váš Bůh? Bůh ohně, jedinečný a neopa− kovatelný. Náš Bůh je podoben ohni, který na své cestě všechno zapálí. Světlo, které Bůh vyzařuje, není světlo chladné Luny. To je světlo Slunce – jasné a hřejivé. Cokoli dělá, vychází z Jeho nezvratné vůle a ohnivého odhodlání. A proto Pán nestrpí vlažnost. V Něm není stínů. Takový je náš Bůh. Berete Ho takového, jakým je? Izaiáš se ptal: „...Kdo z nás může pobývat u sží− rajícího ohně? Kdo z nás může pobývat u věčného žáru? (Izaiáš 33:14) Věru, kdo bude moci? Takto řeší problém Eliáš: „...Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh.“ (1. Královská 18:24) Pokud chcete být i vy jako Eliáš – potřebujete mít Boha, který je schopen odpovědět skrze oheň. Vybírejte! Přejete si mít ohněm žhavé křesťanství, evangelium, nebo dokonce – přejete si mít ohnivou víru? Nebo preferujete vlažnou víru a bezstarostný vtah s Bohem?
D. Wilkerson
„Jestliže někoho z vás neodetnu od svého oltáře, oči mu vyhasnou a jeho duše se usouží. Celé to množství tvých potomků zemře předčasně. Důkazem toho ti bude to, co přijde na tvé dva syny Chofniho a Pinchase: oba zemřou v jediný den.“ (1. Samuel 2:33–34). Představ si neuvěřitelnou bolest této vdovy, kterou teď u hrobů podpírali. Její manžel sváděl ženy v chrá− mu, ženy, kterým mělo být pravděpodobně slou− ženo. Služba byla zcela hnána žádostí a chtíčem, byla plná chamtivosti a lhostejnosti k Božím věcem. Opravdoví Boží proroci po léta varovali před blížícím se soudem, zaviněným zkažeností kněžstva. A lidé byli čím dál víc rozčarovaní z pokrytectví služebníků i služby. Teď ze všech stran udeřily katastrofy. A nej− horší ze všeho bylo to, že nepřátelé zabavili archu, která představovala Boží přítomnost. V mysli této ubohé ženy Boží nepřátelé trium− fovali. Všude kolem ní byla církev v troskách a celý národ byl zbaven vší naděje. Nezůstalo doslova nic, na co by se kdokoliv mohl těšit, kromě soudu. Navíc si tato žena nesla svou osobní bolest kvůli zradě svého cizoložného manžela. Právě teď, když pohřbívala své blízké, na ni přišly porodní bolesti. „Jeho snacha, Pinchasova manželka, byla těhotná a měla rodit. Když uslyšela zprávu, že Boží truhla je v zajetí a že její tchán i manžel jsou mrtví, zhroutila se a porodila, neboť ji přemohly bolesti. Ženy, které jí pomáhaly, jí ve chvíli, kdy umírala, řekly: ´Neboj se, máš syna!´ Ona však neodpovídala, jako by nevnímala.“ (4:19–20). Na pohřebišti byly i další ženy, které ztratily v bit− vě s Filištíny manžely. Pokoušely se Fínesovu vdovu povzbudit, říkaly jí: „Vzchop se. Je tu naděje, tenhle chlapeček pro tebe znamená nový začátek. Bůh tě vůbec nepřehlédnul.“ Uprostřed vší smrti a chaosu viděly, že tu začíná naděje. Ale Fínesova vdova již byla přesvědčena: „Hospo− din se mě zřekl. Podívejte na všechnu tu katastrofu,
Bůh Eliáše a Iza− iáše byl vždy pln energie a působil na plný výkon (hor− livě). „...Horlivost Hospodina zástupů to učiní!“ (2. Král. 19:31) Ve třetí kapitole Izaiáše se mluví o sžírajícím Božím hněvu, kde Bůh byl ohněm nepřátelům Izraele. Pak nastal převratný moment a ohni nestálo nic v cestě. „Hříšníci na Sijónu dostali strach, rouhačů se zmocnilo úzkostné chvění: Kdo z nás může pobý− vat u sžírajícího ohně? Kdo z nás může pobývat u věčného žáru?“ (Izaiáš 33:14) Ať už na Sionu nebo za jeho hranicemi – On je ohněm všude.
Neměnný Bůh Bůh stále zůstane neměnným pro každého. Je v církvi i za jejími dveřmi. Máme co dělat s Bohem, který se stále hněvá na hříšníky. Nemění se. Být s Bohem znamená být v ohni. Bůh ohně nebude mít nic společného s „vlažňáky“, s těmi, kdo jsou vychladlí a nespolehliví. Bůh se neskloní před člo− věkem, to my jsme povinní poddat se Jemu. Takový Bůh vám nejde pod nos? Až moc horlivý a žhavý? Pastoři církví musí kázat Boha ohně. Naše služba spočívá v tom, že přinášíme konkrétně takového Boha, aby lidé mohli přijmout tento oheň ve svých srdcích. Ježíš křtí ohněm. (Mat. 3:11, Luk. 3:16−17). Jan Křtitel řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Du− chem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce, aby
−1−
ž i v o t a
pro vnitřní potřebu − neprodejné
Reinhard Bonnke
„...Kdo z nás může pobývat u sžírajícího ohně? Kdo z nás může pobývat u věčného žáru?“ (Izaiáš 33:14)
C e s t a
odpadlictví, trosky. Moje modlitby nebyly vyslyšeny. Není tu žádná naděje.“ Byla naprosto neutěšitelná. Nechtěla se dokonce po porodu ani podívat na své dítě, odstrčila ho stranou. Její poslední slova předtím, než zemřela, byla: „Chlapce pojmenovala Ichabod, Nesláva, neboť řekla: „Sláva se vytratila z Izraele.“ To kvůli zajetí Boží truhly a kvůli svému tchánu a man− želovi řekla: „Sláva se vytratila z Izraele, Boží truhla je pryč!“ (viz 4:21–22). Jednoduše řečeno vzdala boj a s tím zemřela. Věřím, že skutečný důvod, proč tato ztrápená žena zemřela, byla hluboká beznaděj. Dodnes znamená slovo „Ichabod“ ztrátu Boží přítomnosti a nedostatek naděje pro Jeho lid. Ve svém zoufalství a bolesti mluví bezejmenná vdova k dnešním Božím lidem Každý křesťan čelí stejným třem proudům bolesti, kterou trpěla Fínesova vdova: bolest nad stavem národa, bolest nad stavem církve a bolest nad osob− ním trápením a ztrátou. Stejně jako ona žijeme v čase morálního a du− chovního úpadku. Téměř denně vidíme přicházet útoky proti jménu Krista. Nepřítel pomalu odsekává naše morální hodnoty, které sloužily jako základ nejen pro náš národ, ale pro mnoho dalších. Viděli jsme, jak byla modlitba vypovězena z amerických škol. Deset přikázání je odstraňováno z federálních a státních soudních budov. Některé státy píší zákony, které zakazují kněžím vzývat jméno Ježíš. Právě v tomto okamžiku hrozí státní soudy pěstí Boží autoritě a pouhé zmínce jeho jména. Vypadá to, že homosexuálové a jejich mocní přátelé jsou nezastavitelní ve své posedlosti ustanovit manželství gayů. Nově uváděný film o dvou ho− mosexuálních kovbojích je navrhovaný na cenu Akademie a někteří pozorovatelé ho nazývají nejlepším filmem, jaký kdy byl vyroben. Je pro− pagován jako film, který navždy změní naši společnost. Můžete si být jisti, že je to pouze první z mnoha dalších filmů tohoto druhu.
Pokračování na str. 2 pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“ Vědci se zaobírají otázkou, jestli Jan Křtitel mluvil v podobenství nebo měl vidění. Někteří se domní− vají, že hovořil o Ježíši, a oheň znamenal očištění Izraele a soud. Jsem přesvědčen, že se mýlí. Jan mluvil o křtu Duchem a ohněm, to bylo za− slíbení, a vůbec ne hrozba, přestože nějaká varování v jeho slovech jsou. V Písmu, od začátku do konce, přichází Boží oheň jako očišťující, i jako žehnající. Boží oheň tu není proto, aby nám zajistil spo− kojený život, ale aby nás učinil svatými a pozdvihl k dobrému. Když Mojžíš uviděl hořící keř, byl okamžitě varován, že stojí na svatém místě, načež mu Bůh objasnil vše, co bylo třeba udělat, aby za− chránil Izrael z rukou faraona. Když byl Izaiáš v chrámě a zjevil se oblak svaté Boží přítomnosti, aby učinil Izaiáše svým poslem, upozornil ho Bůh na nutnost očištění. Jestliže Bůh ohně koná, potom zahálčivě sedící na Sionu nebudou mít klidu. Samotná myšlenka naplnění Duchem tu není proto, abychom si užili příliv emocí a milé obecenství v církvi. Cílem je – získat moc ke svědectví o Bohu. Ježíš se k tomu vyjádřil jednoznačně: „...ale přijmete moc Ducha Svatého přicházejícího na vás a budete mi svědky...“ (Skutky apoštolské 1:8) Je tak úžasné mít pomazání, ale nesmíme zapomínat, že sloužíme pro dané dílo, ne pro své osobní uspokojení.
Život bez ohně Můžeme žít bez ohně? Ne na této planetě. Sta− rověcí lidé věřili, že oheň byl darem bohů. V každém případě si ho ceníme. Oheň, jako i voda a vzduch, byly stvořeny Bohem pro tento svět a život na ze− mi. Bez tepla by populace země zmrzla. Bez ohně bychom nemohli připravit jídlo, neměli bychom kovy, zlaté a stříbrné výrobky, sklo... Nikdy bychom nepoznali parní stroj, neviděli vlaky, parochody. Vesmír je plný ohně. Slunce – rozžhavené ne− beské těleso, hvězdy, které vyzařují světlo, dokonce
Pokračování na str. 2
Bůh tě ne... Pokračování ze str. 1 Naše služba dostává spousty dopisů a emailů od zarmoucených milovníků Krista z celé země i ze světa. Ptají se: „Co se to děje Americe? Kdysi byla známá jako země, jejíž misionáři přinášejí světu světlo evangelia. Ale teď je to úplně jiný příběh. TV programy jsou naprosto hnusné, zesměšňují křesťany, morální standardy a Krista samotného. Tyto show oslavují homosexualitu a strhávání hodnot rodiny.“ „Soudy zesměšňují křesťanství nalevo i napravo. Křesťany považují za fanatiky nebo tupce jen proto, že věří. Kde to skončí? Zdá se, že nic nemůže zastavit morální úpadek. Kdy tomu všemu Pán učiní konec?“ Výsměch se neděje jen v sekulární sféře. Bláz− novství, nesvaté věci se usídlují v Božím domě po celé zemi. Před pár týdny jsem se dozvěděl o něčem, co se nazývá „zápasící církev“, v nichž jsou kazatelny nahrazeny ringem. Zápasníci, kteří vyznávají Krista, si navzájem třískají židlemi o hlavu, prýští falešná krev a pak vydávají svědectví. Ne! To by se nemělo dít v žádné církvi. Každý služebník Božího Slova ví, že takové násilí bylo pravým důvodem, proč Bůh zničil svět potopou. V tisících církví dnes není ani zmínka o hříchu, kříži, oběti, soudu nebo pekle. Božím strážným není dovoleno mluvit, a není tam nic, co by rozněcovalo srdce. Místo toho se církve zaměřují na úspěch, každé kázání je záměrně připravené tak, aby se lidé cítili dobře. Tohle všechno je výsledek lhostejnosti, cham− tivosti, soběstřednosti a tvrdosti studeného srdce. A všude to způsobuje bolest zbožným věřícím, když vidí, že je Boží jméno zneuctíváno. Představte si podobný obrázek v Izraeli. Když Fínesova vdova viděla hříchy v Sílo, které dosáhly až do nebe, poznala, že s takovým lidem nemůže Boží přítomnost zůstat. Hospodin se ničeho z toho neúčastní. Na církvi v Sílo, kterou pastoroval Eli, nám Bůh ukazuje, jak soudí soběstřednou církev zamě− řenou na člověka „Tehdy opustil svůj příbytek v Šílu, stan, v němž mezi lidmi přebýval.“ (Žalm 78:60). Bůh zcela opustil chamtivou církev, vzdálil svou slávu od tohoto od− padlého tělesného domu. A soudil ji, napsal nad dveře této církve „Ichabod.“ Když se podíváme skrze roky až do dnů Jeremiáše, zjistíme, že prorok mluví ke stejně chamtivé, sobecké církvi. Jeremiáš prohlašoval, že se každý člověk stará jen o sebe, pastýři kážou jen pokoj, štěstí a prospe− ritu. Tito pastoři udělali z lidí „zboží,“ bohatli na útraty vdov a dalších bezbranných lidí ve společnosti. Hospodin Jeremiášovi prostě řekl: „Tohle není moje církev. To je ohavnost.“ Potom prorokovi řekl, aby kněží varoval: „Kvilte, pastýři, a úpěte, válejte se v prachu,…Pro pastýře nebude žádného útočiště, nebude úniku pro vznešené vůdce stáda.…neboť Hospodin pustoší jejich pastvu…pro prchlivost jeho hněvu...“ (Jeremiáš 25:34–36,38). Posléze Bůh řekl: „naložím s tímto domem jako se Šílem ...“ (26:6). Ve stručnosti říkal: „Takto budu soudit každou tělesnou, chamtivou církev v každém věku.“ A nařídil Jeremiášovi: „Postav se na nádvoří Hospodinova domu a mluv…všechna slova, která jsem ti přikázal, abys jim mluvil; neubereš ani slo− víčko.… Kněží, proroci i všechen lid slyšeli Jeremjáše
Bůh ohně Pokračování ze str. 1 střed naší země je ohnivý – žhavé jádro. Vulkán – živá ilustrace Božího charakteru. Bůh – boží Vesuv, nesoucí život a energii. Někteří kážou, že Bůh dohasíná, osmělují se dokonce psát díla, kde toto téma rozvíjejí. Copak se stalo s Bohem? Je to téměř to samé, jako se ptát, co se stalo s hvězdami. Jestliže už tolik nezáří, pak se stalo pouze to, že naše atmosféra je příliš znečištěná. To je cena, kterou platíme za život ve velkoměstech – všude jsou světla lamp a hvězdy není vidět. V naší době by bylo těžké vidět Betlémskou hvězdu. Toto je takové moderní připodobnění. Lidé nenalézají cestu k Ježíši kvůli velkému stupni znečištění. Stali jsme se příliš moudrými. Nikdo už nemůže rozeznat Boha skrz kouřovou clonu pochyb− ností a hříchu. Ale Pán září dál. V den Letnic přišel oheň se silným větrem. Vítr rozhání mlhu a prach, čistí vzduch. Učedníky neo− pouští pochybnosti ani poté, co Ježíš vstal z mrtvých, ukázal se jim a hovořil s nimi. Čteme že: Ježíš se ukázal jedenácti učedníkům, když spolu hodovali. Někteří uvěřili zjevenému, jiní pochybovali. Ježíš
mluvit v Hospodinově domě všechna tato slova. “ (26:2,7). Jak lidé na Jeremiášovo poselství reagovali? „Když Jeremjáš domluvil, co mu Hospodin přikázal mluvit ke všemu lidu, kněží, proroci i všechen lid ho chytili a křičeli: 'Zemřeš! Proč jsi v Hospodinově jménu pro− rokoval, že tento dům bude jako Šílo a že toto město bude v troskách, bez obyvatele?' Všechen lid se proti Jeremjášovi v Hospodinově domě srotil.“ (26:8–9). Přemýšlej o veškeré prosperitě, která se dnes v církvi káže. Nedávno jsem byl u jedněch lidí na návštěvě, měli televizi naladěnou na křesťanský kanál. Každý program byl zaměřený na prosperitu. Bible byla zmiňována minimálně, a pokud ano, bylo to přizpůsobené poselství k propagaci sebe sama. Byl jsem přemožen žalem. Toto samoobslužné evangelium zbohatnutí a konkurenční církevní systém, který to propaguje, je teď pod klatbou Ichabod. Je to všechno prokleté a mrtvé, a brzy uvidíme Boha dělat to, co řekl, že udělá Izraeli: „Naložím s tímto domem jako v Sílo.“ Bůh srazí symboly jejich štěstí a prosperity a bude následovat veliká zkáza a zpustošení. Všichni námezdní pastýři budou čelit bankrotu a jejich mohutné církevní programy budou přes noc pryč. Dobrá zpráva je, že uprostřed Božího soudu má Bůh pravou církev, která je plná Jeho slávy – Samuelovu společnost Zde je to, o co Fínesova vdova přišla: Bůh z ruin Eliho chamtivé církve přináší novou věc. Činil nad− přirozené dílo, aby navrátil svou slávu. A to všechno se dělo přímo před očima této ženy, v jejím vlastním domě. Víš, uprostřed Sílo, zatímco na Izrael dopadal soud, pozvedal Bůh Samuelovu společnost. Byli to lidé, kteří odvykli světu. Znali Hospodinův hlas a byli mu zcela oddáni. Podobně má Bůh Samuelovu společnost v této generaci. Pozvedá je z trosek chamtivé církve a po− volává si je. A nikdy se jich nevzdá. Potkávám členy této neviditelné Samuelovy společnosti na celém světě. Slyší jasně od Pána a nebojí se přinést slovo varování jeho církvi. Navíc má Bůh zástupy skrytých, neznámých proroků a ti jsou trénováni ve škole strádání a utrpení. Jsou součástí Samuelovy společnosti a vědí, co přichá− zí, protože Bůh jim to řekl. Navzdory přicházejícímu soudu jsou tito zbožní lidé plní naděje a radosti, protože vidí přicházet nový den. Faktem je, že Fínesova vdova neměla žádný důvod dělat si starosti kvůli arše úmluvy. Protože ta byla opatřena slitovnicí. Vysvětlím to. Ve starodávném Izraeli představovala archa Hospodinovo milosrdenství, mocnou pravdu, která přišla a byla ztělesněna v Kristu. Máme přijmout Jeho milosrdenství, věřit v zachraňující krev Jeho milosti a být na věky spaseni. Takže, můžeš ze− směšňovat zákon, můžeš se vysmívat svatosti, můžeš strhávat všechno, co hovoří o Bohu. Ale když ze− směšňuješ nebo se posmíváš Boží milosti, přijde soud a přijde rychle. Jestliže pošlapáváš Jeho krev milosti, budeš čelit Jeho strašnému hněvu. Tohle je přesně to, co se stalo filištínským, když uloupili archu. Přišla na ně strašlivá zkáza, dokud si nepřipustili: „Tohle není jen náhoda. Boží ruka je nepochybně proti nám.“ Uvažujte o tom, co se stalo, když archu postavili do chrámu pohanského boha Dagona, aby zesměšnili a zpochybnili Izraelského Boha. Uprostřed noci se slitovnice na arše stala
je obvinil z malověrnosti. Ale v momentě, kdy se Boží vítr prodral do horní místnosti, všechny pochybnosti byly rozptýleny. Uragán a jazyky ohně, které se usadily nad hlavou každého z přítomných, nebyly přeludem. Ježíš pronikl v samou hlubinu vesmíru, jak zaslíbil. Dodržel své slovo. Moc za hranice hrobky Tohle všechno učinil Pán po svém vzkříšení. Neuvěřitelné! Možná to chvíli vypadalo, že Pán umřel a zapomněl. Jak by ale mrtvý mohl požehnat ohněm sto dvaceti lidem? Ačkoli se to tak nestalo doslova, Pán nestál uprostřed nich, aby řekl „přij− měte křest Duchem svatým“. Nám připadá, že v tomto případě, natolik důležitém a rozhodujícím, by se mohl On sám přímo účastnit. Ale to se nestalo. Duch svatý zaplnil Jeho místo – přišel Utěšitel. Je způsobilý ke všemu, co mohl Ježíš. Navíc, vše co dělal Ježíš, bylo díky Duchu. Copak to jsou Letnice? Nelze nijak snižovat význam této události. Ježíš se narodil v Betlémě, příchod Utěšitele se stal v Jeruzalémě, a Duch svatý přichází ke každému osobně. Je to tak, jako by Ježíš sám osobně přišel ke každému z nás, jako ke svému učedníku. (Z www.cfan.org. − překlad z ruštiny: zdes)
metlou soudu. Následující den nalezli modlu Dagona sraženou obličejem k zemi před archou, její hlava a ruce byly oddělené. Milovaní, tam by měla být dnes Amerika. Měli bychom být již dávno souzeni. Říkám všem, kdo zesměšňují a zpochybňují Boží milosrdenství: Pokračuj, vyzkoušej všechno, co chceš, abys dostal Kristovu církev pod moc sekularismu nebo agnosticismu. Ale jestliže zesměšníš Kristovu milost, Bůh srazí všechnu tvou moc a autoritu k zemi. Jeremiáš říká: „Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí.“ (Pláč 3:22). Ale když lidé toto veliké milosrdenství, kterým je Kristus, zesměšňují, soud je jistý. Je to jen a jen Pánovo milosrdenství, že odkládá soud. A právě teď je Amerika tímto milosrdenstvím podpírána. Je to neuvěřitelné, naše země závodí se zbytkem světa v odstraňování Boha a Krista ze společnosti. Ale Bůh nebude zesměšňován; Jeho milosrdenství trvá navěky a On tento národ miluje. Věřím, že proto na nás stále vylévá svá požehnání. Jeho touhou je, aby nás jeho dobrota vedla k pokání (viz Římanům 2:4). Samuelova společnost zbožných mužů a žen to ví. Nezoufají si nad současným stavem v Americe nebo nad strašlivě chamtivou Eliho církví. Na to se prostě nezaměřují. Ano, jsou zarmouceni hroznou zkažeností, korupcí, výsměchem a hříchem, a vědí, že soud přichází. Ale mají naději, protože vědí, že Bůh má všechno pod kontrolou. Víš, sami okusili Boží milost v Kristu a vědí, že Jeho milosrdenství trvá navěky. A na rozdíl od Fínesovy vdovy nikdy nepřipustí, že nepřítel vyhrává ve válce proti Kristu a Jeho pravé církvi. A konečně, je tu také osobní bolest Chci mluvit k těm, kdo zažili něco z bolesti této zraněné ženy. Mluvím o druzích bolesti, které jsou prudké a kruté, je to neustálá bolest, která se dotýká těla, srdce, ducha. Jedna starost se vrší na druhou a vypadá to, že konec není v dohledu. A ta bolest je nepopsatelná. Tvou bolestí je možná bolest ze ztráty vzácného a drahého milovaného člověka…bolest z vysilující nemoci…bolest z odmítnutí…strašlivá bolest z roz− padlého manželství…bolest z dětí, které žijí v hrozném hříchu…bolest, kterou nemůže nikdo jiný pochopit. Nedávno jsem mluvil s pastorem, který žije v ta− kové fyzické bolesti, která ho vždy v strašlivých mukách skolí k zemi. Tento muž chodil od doktora k doktorovi, ale nikdo nebyl schopen vysvětlit nebo vyléčit jeho stav. Je nucen žít v neustálých mukách, které jsou doslova nevysvětlitelné. Potom jsou bolesti, které jdou hluboko do duchov− ního světa, pronásledování mysli. Některá duševní utrpení jsou tak zdrcující a nepřekonatelná, že nejsou pouhým testem naší víry, ale otřásají přímo základy naší důvěry v Boha. Tato lidská bolest nás vede k to− mu, že křičíme: „Pane, opustil jsi mě? Slyšel jsi některou z mých modliteb? Jsi tu ještě?“ Není neobvyklé, že křesťan zažívá „železné nebe,“ kdy je z kruté zkoušky zcela zmatený. Vůbec nemá chuť se modlit, a když se modlí, je to bez vášně. Je příliš zatížený břemeny nebo unavený úsilím soustředit se na Boží slovo, takže když se snaží číst Bibli, ani to neregistruje. A tehdy vtrhne Satan. Přichází k nám právě na vrcholu naší bolesti a trápení a zasazuje ďábelskou lež z pekla. Je to stejná lež, kterou vštěpoval do mysli Krista během ukřižování: „Bůh tě opustil. Zřekl
Požehnání...
se tě a přehlíží tě.“ Tyto útoky jsou neústupné, přinášejí lež, obviňování, a přidávají k bolesti břemeno viny. Šeptá: „Nemůžeš to zvládnout. Už se ani nemodlíš. Jak můžeš doufat, že jsi spasený?“ Jeho cílem je, abys následoval příkladu Fínesovy vdovy, podlehl beznaději a přestal bojovat. Tato žena, ochotná bojovat, udělala osudovou chybu, díky které skončila v strašné bolesti: „Bůh se mnou není. Opustil mě.“ V tu chvíli to úplně vzdala, zavrhla svou víru. To mě přivádí k jednomu z největších břemen, které jako Boží pastýř mám. Neustále jsem volal k Pánu: „Pane, jak mám přinést naději a útěchu věřícím, kteří prožívají tak velikou bolest a pro− cházejí takovým trápením? Dej mi poselství, které vymaže jejich pochybnosti a strach. Dej mi pravdu, která vysuší slzy truchlících a vloží píseň do úst těm, kdo ztratili naději.“ Poselství, které slyším od Ducha svatého, je velice jednoduché: „Jdi do mého Slova a stůj na mých zaslíbeních. Odmítni své pochybovačné pocity.“ Veškerá naděje se rodí z Božích zaslíbení. Nedávno jsem dostal dopis, který obsahuje nád− herné, živoucí objasnění této pravdy. Je od matky, která píše: „Mé dceři je šestnáct let. Má fyzickou degeneraci svalů, šlach a kloubů, a dvacet čtyři hodin denně trpí nesmírnými bolestmi. Přišla jsem o syna, který v roce 1997 spáchal sebevraždu kvůli stejné bolesti. Bylo mu dvacet dva let. Po devíti letech utrpení si vzal život. Nedokázal tu bolest zvládnout.“ „Moje dcera byla baletka a těšila se, že půjde do Juilliardovy školy v New York City. Ale její sny se roztříštily, když ji postihla stejná nemoc, která mučila jejího bratra. Lékaři řekli, že její bolest ve stupnici od 1 do 10 je na stupni 14. Množství léku proti bo− lesti, které by potřebovala, aby pro ní byl skutečně efektivní, by zničilo její ledviny, takže si léky vzít nemůže.“ „Ona miluje Pána, a je radost být jí nablízku. Je skvělou básnířkou, její texty vyšly ve více než pat− nácti publikacích a je zapsána v ‚International Who's Who in Poetry.‘“ Tváří v tvář všemu, uprostřed neustupujících otřesů těla a duše, vložila tato matka a její dcera svou naději do Božího slova, které jim Bůh dal. A získaly pokoj. Snaží se ti nepřítel namluvit, že tě Bůh přehlíží? Byl jsi v pokušení dojít k závěru, že Pán není s te− bou? Téměř jsi vzdal svou víru? Vlož svou naději do Božího slova, které ti říká: − „Vždyť on řekl: Nikdy tě nenechám a ani neopustím“ (Židům 13:5). − „Hospodin je útočištěm utlačených, útočištěm je v dobách soužení. Ať v tebe doufají, kdo tvé jméno znají, neopustíš, Hospodine, ty, kdo tě hledají!“ (Žalm 9:10−11). − „Kroky člověka Hospodin potvrzuje, když jeho cestu schvaluje. I kdyby zakolísal, přece neupadne, Hospodin za ruku drží jej. Býval jsem mlád a už jsem starý, nikdy jsem ale neviděl, že by byl spravedlivý opuštěn a jeho potomci že by žebrali...Hospodin totiž miluje právo, nikdy se nezřekne věrných svých. Bídáci budou navěky vyhlazeni, potomci ničemů vymizí.“ (Žalm 37:23–25,28). − „Ze všech stran zakoušíme soužení, ale nebýváme zdrceni; býváme bezradní, ale ne zoufalí; býváme pronásledováni, ale ne opuštěni; býváme sráženi, ale nejsme zničeni. “ (2. Korintským 4:8–9). Copyright © 2005 by World Challenge
E. Plchová
Říkáme si:,,Bůh tě požehnej!“ a já vám o jednom požehnání chci napsat. Moje 12letá neteř má ráda kaktusy. Doma na okně jí stojí malá ,,poušť“ posázená spoustou pícháčků. Chtěli jsme Haničce nějaké dovést. Zašli jsme do květinářství a kou− kali jsme se na pichlavou nádheru, ale výběr velký nebyl. Kaktusy byly stejné. Vzali jsme jeden květináček a mí− řili si to ke kase. Paní prodavačka řekla cenu, otočila se, rukou sáhla do regálu za sebe, vyndala ještě jeden, krásně zabalený malý kaktus a přidala nám ho s přáním krásných Vánoc. Každý, kdo si něco koupil, dostal takový dáreček navíc. Zalily se mi oči vděčností a cítila jsem….tak moc mám Haničku rád.
−2−
Díky Pane.
Úplně jinej rozměr Připravuji se na sraz třídy a do kabelky si ukládám jeden výtisk své knihy. Možná ji ani nevyndám, říkám si. Ale co kdyby? Možná se najde někdo, komu bych ji mohla věnovat jako dárek. A je to tu. Po (neskutečných) dvaceti letech se setkávám s lidmi ze základní školy. Netušila jsem, jaké to bude potkat se s dospělými jedinci, které povětšinou znám (naposledy) jako pu− berťáky v rozpuku. A byla jsem docela mile překvapená. Mnozí si byli stále podobní (snad jen kluci měli o pár vlasů méně), takže jsem hodně zatápala jen v jednom případě, a to u spo− lužačky, která ve škole mívala krásné vlnité blond vlásky až po pás a nyní má vlasy černé rovné sestřihané po ramena. ☺ Bývalo nás ve třídě někdy až 34 (inu, silný ročník ☺) a sešlo se nás kolem pětadva− ceti. Pozvány byly všechny tři naše třídní učitelky a bylo milé, že na setkání přišly. (Také se skoro nezměnily.) Po dlouhém popovídání předstoupila (bý− valá) předsedkyně třídy a pronesla přípitek. Poté vyzvala „žáky“, aby se představili novými jmény (tedy především ženy) a při− blížili, co se s nimi dělo. Představování probíhalo podle abecedy (rodných jmen), takže když se blížilo „Č“, rozbušilo se mi srdce trémou. „Nejsem zvyklá mluvit, takže kdybych vám to mohla napsat, bylo by to pro mě daleko snazší...,“ řekla jsem v úvodu a několika slovy naznačila, co se za minulých dvacet let událo v mém životě.
Z. Sedláčková
Především kluci na konci svého vyprávění velmi zřetelně zmínili své firmy nebo místa podnikání (reklama se prodere prostě všude ☺), a tak jsem se osmělila a ukončila svůj krátký proslov zmín− kou o svém psaní. Zaujala jsem je, a tak... „...jestli se někdo z vás aspoň trochu vyzná v Bibli, mám tu jeden výtisk...,“ řekla jsem a vytáhla knihu z kabelky. Při pohledu na ty maminy a táty od ro−
din jsem upozornila, že je kniha možná spíš pro mládež. A hlavně „...kdo má pojem o Bibli, uvidí
v knize i druhý rozměr, který běžný člověk nepo− chopí.“ Když představování skončilo, rozprchli jsme se zpět do povídacích skupin. Po chvíli si jeden ze spolužáků, David, přesedl proti mně a na mou knihu se vyptával podrobněji, a že by si ji rád přečetl. (Už je jeho.) Znovu jsem ho upozornila, že kniha je sice psaná pro všechny a každý si v ní něco najde, ale lidé, co znají Bibli, v ní uvidí něco mnohem hlubšího. Měla jsem takový ten pocit malého zoufalství, kdy nedokážete popsat nějakou svou myšlenku. V tuto chvíli to byl právě ten „úplně jiný rozměr“. Slova nedokážou vyjádřit tu skutečnost, kterou v duchovním ži− votě prožívám. Ne někomu, kdo to nikdy neprožil. Uvědomila jsem si, že moje knížka běžnému člověku předá asi tak 10% toho, co jsem chtěla sdělit. Ten druhý rozměr totiž obsáhne mnohem víc. Jde o něco daleko hlubšího, daleko− sáhlejšího. Věřím, že každý křesťan (žena, muž, mládežník, studentka, děd, bábinka, intelektuál, sekretářka, pokladní, baletka...) tenhle jiný rozměr zná. Že když čte mou knihu, rezo− nují mu v srdci Boží pravdy. Po pár letech s Pánem si velmi rychle zvykáme na duchovní život. Připadá nám to normální a běžné. Nedokážeme duchovno oddělit. Už si neumíme dostatečně představit, jak se cítí člověk, který duchovní rozměr neprožil a je− ho život je tak nějak plochý. Čteme Bibli a rozumí− me jí. Dávno vybledla vzpomínka na dobu našich začátků, kdy jsme Boží slovo četli s vyvalenýma
Malá zamyšlení nad rodičovstvím S manželem jsme nikdy nechtěli zůstat u jednoho dítěte, i když jsme si vyzkoušeli, co to vše obnáší. ☺
Opět se vše zdařilo ☺ a Bůh nás obdaroval dru− hým miminkem. Druhé těhotenství probíhalo poněkud rychle a akčně, v tom smyslu, že jsem už nemohla polehávat, kdy se mi zachtělo, měla jsem přece
Takže druhý den v sobotu mi oznámili, že mi vyvolají porod. Lehce jsem se vylekala, nikdy jsem nechtěla, aby mi píchali provokovačky…atd.
Po zkušenostech starání se o klučíka jsem prohlašovala, že bych chtěla ještě dva kluky. Nedokázala jsem si představit mít holčičku, takže když mi pověděli, že čekáme holčičku, nějak mě to překvapilo. Nechtěla jsem tomu uvěřit, myslela jsem si své − prostě a jasně se doktoři spletli a na ultrazvuku pořádně není poznat, co to vlastně je. Opět mě moc dojímalo se dívat na po− hybující se miminko uvnitř mě přes ultrazvuk. Je milé, že Bůh vytvořil skrze lidi ultrazvuk. ☺
Nejdříve mi dali injekci, po které nic nepřišlo, žádné kontrakce, prostě nic. Tak pan doktor řekl, že mi napomohou k porodu tak, že mi propíchnou plodovou vodu. Byla jsem tak vyplašená, že jsem se modlila a modlila, ale cítila jsem, že je vše v pořádku. Nějak jsem pociťovala Boží přítomnost, že se vše děje pod Jeho vůlí. Miminko je v pořádku i ty jsi na tom dobře, neboj se! − jsem stále měla v mysli. Po propíchnutí plodové vody se pomalu roz− jížděly kontrakce, bylo po šesté hodině večer a Nikolka se nám narodila v osm hodin a dvacet minut večer. Bylo to neuvěřitelně rychlé a pocit poté byl báječný.
Nikolka byla opravdu větší než jsme čekali. ☺ Byla jsem šťastná, když jsem ji viděla! Jsem skutečně ráda, že mám holčičku! Bůh jasně ví, co prostě zvládnu!
Co mi jiného zbývalo, než se s tím smířit ☺. klučíka, o kterého jsem se musela starat. A ten čas tak letí, co jsou děti.☺ Kupodivu jsem nebyla ani tolik unavená. Veške− ré testy, které se dělají v těhotenství, vyšly dobře. Díky Bohu! Když jsem měla jít k doktorce na kontrolu, Danečka pohlídala buď babička a nebo tatínek. Dalo by se říct, že vše probíhalo poklidně. Náš Nebeský Otec mi opět dokazovat, jak je stále se mnou a v žádném případě mě neopouští! To jen já jsem ta, která je nevěrná a občas utíkám pryč od mého Dokonalého Otce, který má pro mne jen to nejlepšejší. (Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů, v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří. Efez.1,3−4) Asi tak tři měsíce před termínem porodu jsme začali s manželem teoreticky připravovat Danečka
D. Krédlová
na to, že tu s námi už brzy bude nový člen rodiny. Daniel byl báječný ☺, hladil mi bříško a dával mi pusinku na pupík. Pokaždé mě to dojímalo.
Během těhotenství jsem byla na ultrazvuku asi třikrát a pokaždé řekli: „Hm, vypadá to na tu holčičku.“
Nějak pomalu jsem se začala rozplývat nad dětským holčičím oblečením a také jsme pár oblečků koupili. Nakonec jsem to prostě přijala, budem mít holčičku, tečka. Když finišovalo moje těhotenství, paní doktorce se nějak nelíbilo, že mám obrovské břicho, větší než bývá zvykem. Říkala mi, buď máte obrovské dítě a nebo moc plodové vody. No uvidíme… Zbývalo mi čtrnáct dní do prvního termínu po− rodu a paní doktorka mě poslala do nemocnice, ať si mě tam radši zkontrolují sami. A tak se stalo, ve čtrvrtek jsem navštívila nemocnici, tam mě zkon− trolovali a řekli, že druhý den půjdu na příjem a nechají si mě tam. Nějak se jim nelíbilo moni− torování (kontrola pulsů děťátka a maminky). V pátek ráno jsem nastoupila a vůbec jsem netušila co se bude dít, nevěděla jsem jak dlouhý pobyt to bude. Monitorovali mě třikrát za den a stále se jim to nelíbilo, nějak to nesedělo, jak by to mělo.
−3−
očima a nerozuměli téměř ničemu. Duch nám jednoduše dal nahlédnout do všech těch duchov− ních hloubek. Znovu jsem si uvědomila, o jak moc bohatší je můj život než životy těch lidí, sedících se mnou u stolu. Skoro se stydím, jak to někdy nedoceňuji. Jak nedostatečně jsem vděčná za to, co mám. Už jen to, že mi Bůh dal ten nejsprávnější protějšek, se kterým jsem už čtrnáct let opravdu spokojená. V církvi mi to nepřijde až tak bombastické, když potkávám převážně spokojené manžele. Ale teď tu kolem mě najednou sedí několik děvčat, která se stihla vdát, rozvést a znovu si najít někoho jiného. Moji spolužáci řeší běžné životní problémy a zápasí s nimi sami jak jen můžou. Já mám na své straně úžasného Zastánce a Pomocníka. Nikdy na nic nejsem sama. Na srazu jsem se mimo jiné dozvěděla, že existují naše webstránky na „spolužácích“. Hned, když jsme dorazili domů, jsem si svou třídu vyhle− dala. Už deset dní po srazu byl na webu třídy vzkaz od onoho spolužáka: „Děkuji Ti za knížku, je úžasná, myslím, že s ní vyrazím za naším knězem...“ Musela jsem se usmát. Nevím jistě, jestli David zná „jiný rozměr“, tak daleko jsme se tehdy v de− batě nedostali, ale mám jistotu, že ta knížka se dostala do správných rukou a minimálně může Davida k „jinému rozměru“ nasměrovat. A to jsem si původně říkala: „Mám si tu knížku s sebou opravdu brát? Nebude to zbytečné?“ A nebylo. Možná máš naléhavý pocit si dát do batohu nějakou brožuru nebo Nový zákon, přestože nejsi ten typ, co odvážně rozdává Boží slovo neznámým lidem. Nebo máš naléhavý pocit, že bys měl někam zajít. Určitě nad tím nemávej rukou, že je to zbytečné. Koneckonců, v batohu nebo v kabelce není obsah vidět ☺ a procházka může být pří− jemná. Kdo ví na koho narazíš. Věz, že v tom „naléhavém pocitu“ má často prsty Bůh.
S Martinem jsme chtěli mít děti věkově blízko u sebe (asi tak dva nebo tři roky od sebe). A ono se nám to podařilo. Daneček je věkově od Nikolky jeden rok a jedenáct měsíců. Prostě paráda. Věděla jsem teoreticky, že to bude náročné na fyzičku i psychiku, mít děti takhle u sebe. Ale věděla jsem, že se budu snažit dát do toho vše, abych to zvládala s Boží pomocí! Jsem Bohu vděčná, že mám tu příležitost být matkou dvou krásných dětí. Jsem Bohu vděčná za svého manžela, který mi tolik pomáhá a tak báječně to zvládá! Nyní si dáme s manželem delší pauzu a pak snad se podaří mít i třetí mimčo. ☺☺☺ Přeju všem maminkám i tatínkům pevné nervy, silnou trpělivost, samou radost s dětmi a žádné trápení. I když je to opravdu převelice těžké, někdy i nad naše síly, mějme radost, že můžeme mít děti, které patří našemu Pánu. Buďme hrdí rodiče! Bůh vám mocně žehnej!!!
Jídlo jako Boží dar P. Zemanová Na prosinec a leden při− padá svátek Chanuka, Svátek zasvěcených, kdy Židé kon− zumují jídla smažená na oleji, aby se tak připomněl zázrak, jenž se stal poté, co Juda Ma− kabejský dobyl Jeruzalém a obnovil bohoslužbu v Chrámu. Podávají se tradičně různé druhy latkes, bramborové, ale i sýrové placky smažené na oleji, koblihy, opečená bram− borová roláda nebo smažené bramborové trojhránky. Děti se těší na dárky, peníze a na dreidel (káču), typickou hru tohoto svátku. B r a m b o r o v é t r o j h r á n k y Potřebujeme: 1 kg brambor; 2 – 3 vejce; 6 lžic hrubé mouky; 2 lžíce bramborové moučky; 1 lžička soli Náplň: 1 lžíce oleje; 1 cibule; 1/2 kg mletého hovězího masa; 5 stroužků česneku; 1 paprika; sůl a pepř; Na obalení 2 vejce a strouhanka
osolíme, opepříme, ochu− tíme muškátovým oříškem a zvolna dusíme. Mezitím napůl uvaříme mrkev a celer a nahrubo je nastrouháme do farfelu.
K vypeckovaným višním a šťávě z kompotu přidáme podle chuti cukr, citronovou šťávu, uvedeme do varu a na mírném ohni vaříme 5–8 minut. Nakonec přidáme bramborovou moučku rozmíchanou ve vodě a krátce povaříme (ne déle než 2 minuty, jinak moučka ztrácí zahušťovací schopnost). Pak višně přecedíme, šťávu odložíme a višně necháme vychladnout.
Přidáme nakrájenou petrželku, promícháme a necháme částečně vy− chladnout.
Těsto tence rozválíme a vykrájíme z něj kolečka. Na každé kolečko dáme lžičku višní, těsto přehneme a okraje pevně spojíme. Pirožky va− říme v mírně osolené vodě, dokud nevyplavou na hladinu. Podáváme je polité zahuštěnou višňovou šťávou a ozdobené kopečkem zakysané smetany.
Krůtí prsa rozkrojíme na plát, naklepeme, osolíme a potřeme náplní. Maso svineme a převážeme bílou nití. Plněná krůtí prsa pečeme 40 – 50 minut doměkka. Během pečení přeléváme vypečenou šťávou a podléváme vývarem nebo vodou. Farfel: 1 hrnek hrubé mouky; 1 hrnek krupice; 2 vejce; 1 lžíce vody Z mouky, krupice, vajec a vody vypracujeme na válu velmi tuhé těsto. Rozdělíme ho na tři části a každou ještě zvlášť prohněteme. Není−li těsto dostatečně tuhé, přidáme trochu mouky. Pak ho nahrubo nastrouháme a do druhého dne necháme na válu proschnout. Druhý den farfel v mírně rozehřáté troubě opečeme do světle hněda. Farfel, načechraná, kyprá drobenka z nudlového těsta, se při− pravuje především na svátek Roš ha−šana, kdy je každý ponořen do svého nitra a modlí se za odpuštění všech svých hříchů. Symbolizuje zrnka obilí jako příslib hojné úrody v příštím roce. V a r e n i k e s
Příprava: Na oleji osmahneme nakrájenou cibuli, přidáme maso a opečeme. Pak k masu přidáme prolisovaný česnek, nakrájenou papriku, podle chuti osolíme, opepříme a dusíme doměkka. Brambory uvaříme ve slupce, oloupeme a necháme vychladnout. Na válu vypracujeme z nastrouhaných brambor, vajec, mouky, bramborové moučky a soli těsto, vyválíme ho na placku silnou asi 1 cm a vykrájíme z ní čtverce o straně 10 cm. Na čtverce klademe po lžičce náplně, přeložíme je do tvaru trojúhelníků a okraje pevně spojíme. Trojhránky namočíme ve vejcích rozšlehaných s trochou vody, obalíme ve strouhance a v rozehřátém oleji smažíme dozlatova.
/Pirožky s višněmi/
Potřebujeme: 1 hrnek polohrubé mouky; 1 vejce; 1–2 lžíce vody; 1/4 lžičky soli; 1 hrnek zakysané smetany na podávání; Náplň: 3 hrnky kompotovaných višní; šťáva z 1 višňového kompotu; 1/2 − 3/4 hrnku cukru; 2 lžičky citronové šťávy; 1 lžička bramborové moučky; 1 lžíce vody
Fíky, hrozny, datle a především granátová jablka bylo ovoce oblíbené ve starožidovské kuchyni. Plody granátových jablek, která obsahují velké množství semen obalených červenou šťavnatou dužinou svěží sladkokyselé chuti, představovaly symbol plodnosti. Připravoval se z nich hustý sirup na polévání pokrmů nebo k namáčení chlebových placek. Díky Bohu, že jste přišel, pane doktore. Mám úplně zkažený žaludek. Umírám. Moje žena si myslí, že jsem snědl něco špatného, ale jedl jsem jen to, co každý šábes. Nejdřív jsem vypil víno, pak jsem si dal barches, kousek gefilte fiš, studený mrkvový cimes od pátečního večera… Víte, studený cimes je po pravdě daleko chutnější. Pak plněné drůbeží krky – to vám je delikatesa! No a pak běžný oběd. Nejdřív polévku – á pardon, něco jsem zapomněl. Měl jsem ještě malý předkrm – gehakte leber a k tomu jen ředkvičky. Potom tedy tu polévku – goldene jojch s macesovými knedlíčky, pořádně hustou a silnou. Nemám rád čiré tekutiny, vodu si mohu natočit i z kohoutku, nemám pravdu? Pak hlavní chod – šoulet s husou a přirozeně rýžový kugl, dobře oslazený, se skořicí, ten moje žena umí. A to je snad všechno. Ne, moment. Po jídle byl samozřejmě jablkový štrůdl –jen dva kousky. A takhle to vlastně dělám celý život. Počkat, počkat, přece jen bylo něco jinak. Nakonec jsem si dal šálek čaje. A to bude ono, pane doktore. Ten čaj mi nesedl…. Dobré
ch u t n á n í ! !
P l n ě n á k r ů t í p r s a Potřebujeme: 1 kg krůtích prsou Na náplň : 1–2 lžíce drůbežího sádla nebo oleje; 1 cibule; 1 hrnek farfelu (bude v návodu); 1 hrnek vývaru; sůl a mletý pepř; špetka nastrouhaného muškátového oříšku; 1 mrkev; 1/4 celeru; 1/2 hrnku nadrobno nakrájené petrželky Na sádle nebo oleji zpěníme nakrájenou cibuli, přidáme farfel, krátce osmahneme a zalijeme vývarem /můžeme použít i vodu/. Podle chuti
☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ Malý Míša se ptá mámy: "Mami, prosím tě, řekni mi pravdu, ve škole nás učí, že děti se rodí, a mně každý říká, že jsem tátovi z oka vypadl."
Ach jóóóó!!!
Zemře programátor. Žel, dostane se do pekla. Po týdnu volají z pekla Bohu: "Co jsi nám to sem poslal za blázna? Zničil celé peklo, pobil většinu démonů a teď tu pobíhá a ptá se, jak se dostane do druhého levelu.
Mark Twain vypráví následující historku... „Jednoho dne kázal místo faráře misionář, který měl nádherný hlas. S úchvatnou přesvědčivostí vyprávěl o utrpení černochů a o tom, že nutně potřebují pomoc. Byl jsem tak pohnut, že jsem místo padesáti centů, které jsem chtěl dát do sbírky, dar zdvojnásobil. Líčení misionáře bylo stále důraznější a já jsem si předsevzal, že svůj dar ještě zvýším: na dva, tři dolary, na čtyři, pět dolarů. Nakonec jsem měl slzy v očích a všechny peníze, které jsem měl při sobě, se mi zdály být málo, takže jsem chtěl řečníkovi vystavit slušný šek. A misionář mluvil a mluvil a nakonec mi to začalo být zdlouhavé. Postupně jsem zavrhl nápad s šekem. Můj dar byl stále menší. Misionář stále ještě mluvil a dosáhl tím toho, že jsem při sbírce dal do košíčku deset centů.“ Tati? Co je to pokrytec? To je například člověk, který napíše knihu o vědeckém ateizmu a potom se modlí, aby se dobře prodávala. Dva arabští šejkové stojí v galerii před obrazem "Narození Pána" a jeden z nich říká: "Ti křesťané jsou ale divní! Na šaty nemají, spí ve chlévě na slámě, ale musí se nechat namalovat od Rembrandta!"
Co je to sarkasmus? Když se kanibal zeptá, jestli zůstanete na oběd.
Mnich takhle před kostelem opravuje prken− ný plůtek u zahrádky. Poblíž postává malý kluk a zamyšleně jej pozoruje. Mnich se po chvíli zeptá: "Chceš se mnou hovořit, dítě?" "Ne, já tu jen čekám." "Na co čekáš?" "Chci vědět, co řekne mnich, když se praští kladivem do prstu."
Jára zjistil, že udělal chybu v písemce. Utíká proto po škole do kostela a před oltářem se modlí: „Pane Bože, dej, aby se Řím stal hlav− ním městem Španělska.
Všeho zkuste; což dobrého jest, toho se držte. (1.Tes. 5:21)
Paní Alžběta říká nové služebné: „My jsme všichni vegetariáni. Bylo by pěkné, kdybyste se k nám přidala.“ „Vyloučeno“, říká dívka, „já zůstanu evangeličkou!“
Diakon hovoří s rabínem : − A ty, diakone, jsi u vás hodně vysoko postavený? − Ale kdeže, nade mnou je farář. − A ty můžeš být farář? − Měl bych být, co nevidět mne vy− světí. − A kdo je nad farářem? − Děkan. − A ty můžeš být děkanem? − V podstatě by to možné bylo... − A kdo je vyšší? − Biskup. − A to můžeš být? − Teoreticky ano, ale je to neprav− děpodobné.
− A kdo je nad biskupem? − Vetšinou je to už přímo papež. − Fíha, a ty bys mohl být pa− pežem? − Nuž, jak ti to vysvětlit, teore− ticky... − A nad papežem už nikdo není? − No, už jen Pán Bůh. − A to bys ty, jako katolík, mohl být? − Jsi snad šílený? Jak bych se já mohl stát Pánem Bohem?! − No vidíš a od nás se to jedno− mu povedlo…
☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ −4−
ImagiNations XII. Pondělí 23.10.2006 I tento týden stále pokračují naše ranní modlitby za Marlette a za náctileté tady v Marlette. Chvály tento týden by měly být zase více hudební, ale každý den je vede někdo jiný. Po chválách bude každý den následovat chvíle s Bohem při osobním biblickém studiu a pak vyučování s Denise. Celý tento týden je nazván „putting it all together“, tedy poskládání všeho co jsme se do teď naučili. Dnešní téma je "Where I´ve been & I´m going" (Kde jsem a kam jdu). Každý máme tužku a papír a naším prvním úkolem je namalovat si jakousi cestu z jednoho konce papíru na druhý. Někde přibližně uprostřed té vzdálenosti pak namalovat dveře, které symbolizují dnešní den. Vše, co je na cestě od kraje papíru ke dveřím, je naše minulost... to bylo. A vše ode dveří na konec papíru je naše bu− doucnost... to bude. Do minulosti si pak každý z nás napsal své sny, které od svého narození do dnešního dne měl. Já jsem si tyto sny ještě rozdělila na ty, které jsem měla, a buď se naplnily, usku− tečnily nebo jsem od nich upustila. A na ty, které jsem měla, které se ještě neusku− tečnily a stále o nich sním. Na cestu do budouc− nosti jsme si pak napsali sny, které máme právě dnes a chtěli bychom je v budoucnos− ti uskutečnit. Pro naše sny nebylo dáno žádné jiné kritérium, a tak každý z nás mohl napsat to, co chtěl. Bylo zajímavé pak slyšet, co kdo z nás měl a má za sny a čeho se týkají. V mých a Michalových snech se objevily věci hmotné i nehmotné, drobné i velké, duchovní i zcela praktické. Prostě naše sny. Někteří to ale pojali tak, že když jsme křesťané, tak bychom měli snít jen duchovní sny a jen velké sny. Jiní se cítili provinile a sobecky, když snili o něčem pro sebe, a tak uvedli jen takové sny, které zahrnovaly druhé lidi a z nichž prospěch plynul někomu jinému, než jim samým. Sytili tak hladové, přinášeli spásu ztraceným a snili sny o celosvětové misii. Každý jsme jiný a každý sníme své sny. Ne každý jsme ale zatím vstoupili do toho, kým nás Bůh stvořil a kým jsme. Bůh nás stvořil každého stejně jako člověka, a přesto každého zcela jiného, originálního, ale každého krásného a jedi− nečného. Bůh sní své sny a nás stvořil ke svému obrazu, a jeho vůle je, abychom snili sny, které On nám dává do srdce. A Bůh se nestydí za to, že nás nechává snít o nových botách, o dovolené u moře, o nových zakázkách pro firmu, kterou nám svěřil. Stejně tak, jako nás nechává snít své sny o spasení našich blízkých, o naplnění potřeb potřebných nebo o probuzení lidí v naší vlasti. Bůh s tím problémy nemá. To jen my, křesťané, někdy chceme být duchovnější než Bůh a máme pocit, že každý sen o naplnění našich vlastních potřeb je so− bectví a pro dobrého křesťana se to nehodí. Jenže Ježíš nezemřel proto, aby z nás byli dobří křesťané. Ježíš sám nebyl křesťan a zemřel proto, abychom mohli přijít k Bohu a být Jeho dětmi. A když naše děti sní o novém plyšákovi nebo autodráze, máme snad pocit, že jsou to špatné děti? Nebo jako jejich rodiče máme radost z toho, když rozbalí novou autodráhu a oči jim září radostí? Bůh nás stvořil ke svému obrazu a tak se i On raduje z toho, když vidí naší radost. No a někdy máme radost z nových lyží a jindy z toho, že Bůh uzdravil našeho souseda, když jsme o to prosili. Nebuďme dobrými křesťany, buďme tím, kým nás Bůh stvořil. Jen tak totiž budeme schopni snít Boží sny a v Boží čas do nich vstupovat. A tím se také naplní to, pro co nás Bůh povolal. Náš život pak nebude o tom, kolik jsem toho pro Boha udělal a o od− souzení, že málo. Ale bude o vztahu s naším Otcem a s lidmi kolem nás. (Mimochodem, o tomhle si Bůh myslí, že to je to největší přikázání.) A Bůh říká, že podle lásky (k Němu a mezi námi) poznají (lidé), že On je Bůh. „Počkej na mě, prosím, ještě musím na záchod.“ „Tak honem běž. Dan čeká venku, aby nás od− vezl na middle school.“ Dneska je asi poslední den, kdy budeme na oběd na middle school. Ve čtvrtek ještě high school a pak už jedem domů. „Máš flašku?“ „Mám a Suzie mi dala novej provázek.“
M. Kočerová
„Super.“ Větší děcka nemají zájem o skákání přes flašku, ale těm menším se to moc líbí. „Budeš tady? Já se půjdu domluvit s tím fyzikářem, kdy má fyziku, že bych se šel podívat do hodiny.“ „Ok. Budu tady nebo tě pak někde najdu.“ Hodně dětí, náctiletých, ale i dospě− lých tu má fixní aparát (rovnátka). U nás je to poměrně drahá věc a teď už asi žádná zdravotní pojišťovna na tuto léčbu nepřispívá. Tady v USA také nejsou rovnátka hrazená z pojištění a každý si na ně musí nějak našetřit. Přesto má rovnátka i několik dětí v jedné rodině. Ale kolik tady léčba fixním aparátem stojí, to jsme nezjistili. Vůbec zdravotní pojištění je tu dost individuální zále− žitostí. Nějaká taková povinnost si platit zdravotní pojištění tady ne− existuje. Lidé si buď nějaké pojištění sjednají a pak si musí různé zdravotní zákroky plánovat tak, aby na ně z pojištění měli nebo si připlatit. A nebo prostě musí každé ošetření hradit sami. Stejně tak je to tu s důchodovým pojištěním. Buď si nějaké sjednáš a spoříš si a pak máš důchod a nebo ne. Pokud je někdo státním zaměstnancem, pak má tato pojištění hrazena a je tomu rád. Pokud ale ne, pak se o sebe musí prostě starat a myslet i na svou budoucnost. A to tady platí vlastně ve všech oblastech života. „Jak ses domluvil?“ „Tu fyziku má ráno. To se nehodí. A vlastně ho víc zajímá lov zvěře než fyzika. Zkusím to ještě na high school.“ Odpoledne pokračujeme mluvením o našich snech. Denise mluví a mluví a mluví...a čas ubíhá a pro množství slov ani už nevím, o jakých snech to mluvíme teď. Tento týden je pro nás asi nejméně přínosný, co se týká vyučování. Ale pro většinu naší skupiny je to moc důležitý čas. Mohou přemýšlet o sobě, o tom kým jsou, kde jsou, jaké sny mají a jestli si vůbec troufnou snít. „Hi Jenn. Do you know about somebody who will go to the WalMart?“ „Do you like to go there?“ Ano, chtěli bychom zajet ještě jednou do WalMartu, ale v Sundasky a ne− chce se nám zase říkat Donovi a Sherryl. Mají teď starosti s dokončením nové farmy pro děti bez rodičů a jsou tam nějaké komplikace. Don si potřebuje odpočinout a ne s námi stále někde jezdit. A Jenn je nejlepší spojka v Marlette, když něco potřebujete. Je doma s dětmi, ale při tom je všude. Někdy mám pocit, že může být i na více místech najednou. A ví téměř o všem, co se kde děje a co kdo plánuje. Ale teď právě neví o nikom, kdo by dneska jel do Sundasky na nákup a ani Jenn neplánuje tam jet. No nevadí. „Co bys řekl na smažená vajíčka k večeři a je tam ještě kousek toho chleba, co jsem pekla.“ „Tak to beru. A večer je v tělocvičně ta světelná show.“ „Aha, no jo. A co to bude?“ „Nevím, ale chtěl bych se tam po− dívat.“ „Jej, tele− fon. Mů− žeš to, prosím, zved− nout?“ „Hi Jenn. How are you? Yes, she is here. To je pro te− be.“............................. „Wow, thank you very much. You are fantastic. Ok, I will be there. Thanks. By. Jenn maminka jede do WalMartu a vzala by mě s sebou.“ „Ale co ta show?“ „To je v pohodě, půlku toho stihnu a ty jezdit nemusíš.“ „A nebude ti to vadit?“ „Jasně, že bych raději, kdybys jel se mnou, ale zvládnu to. Vždyť mám ten seznam a na ty věci už jsme se dívali.“ Světelná show byla skvělá. Bylo to v tělo− cvičně v "high school" a byl to koncert školní− ho hudebního souboru. Všichni měli na sobě takové ty různobarevné světelné tyčky, které když ohnete, tak začnou svítit. Měli je připevně− né na černém oblečení a měli je vytvarované
do různých obrazců, sukýnek, doplňků a, také je měli připevněné na hudebních nástrojích. Tanečníci jimi měli omotané i násady, kterými různě točili do hudby nebo je vyhazovali do vzduchu. V tělocvičně bylo zhasnuto a svítily jen ty světelné tyčky. Byl to super nápad a vypadalo to moc krásně. „Tak já jdu.“ „A fakt to zvládneš sama?“ „Určitě ano, neboj.“ Nakonec jsme nejeli jen s Jenn maminkou, ale jela i Jenn a LJ, který potřeboval koupit nějaký převlek na halloweenovou párty ve škole. Nákup šel docela rychle, protože ve WalMartu v Sundasky jsem už byla po několikáté, a tak už jsem věděla, kde co je. Super bylo nakupovat trička pro Míšovo taťku. V Čechách je docela problém sehnat tak veliká trička, aby mu nebyla na těsno, ale tady v USA je jeho po− stava podprůměrná. Nakoupila jsem pohodlně trička velikosti 2XL a také 3XL a výběr byl více než bohatý. Mám pocit, že to budou jedny z mála triček, která budou taťkovi možná i velká. Na sebe jsem ani raději nic nezkoušela sehnat, protože velikost XS tu prostě nevedou. „Do you have everything what do you need?“ „Nearly. I need the lemonade powder. Do you know where is it?“ Běžíme zpátky obchodem, Jenn maminka ví, kde citronádu hledat. „Ok, know I have everything.“ „Then we can go.“ Jejda, ale tady jsem ještě kartou neplatila. Michal tam vždycky něco musí mačkat a pak tam něco píše. No snad té paní budu rozumět, co mám udělat. Uff, je to za mnou. No pěkně se mi třesou kolena, to je ale adrenáč. Jejda, něco po mě chce, ale co? „I´m sorry.“ Chce nějakou kartu? Ale jakou? Vždyť tu kreditní jsem jí už dala a všechno proběhlo dobře. Nechápu. No třeba jí chce znovu. Podávám pokladní znovu svou kartu a ta na mě trochu udiveně kouká. Ach jo, ta moje hluchota, asi jsem jí špatně slyšela. „I´m sorry, but I´m here the first time. Do you need anything else?“ „No problem. Do you have your passport?“ Jo aha, ona chtěla ID card a já to nechytla. Po Michalovi tady nikdy pas nechtěli a pořád platí kartou. Podávám jí pas a ona něco kontroluje a pak mi vše vrací s tím, že vše je v pořádku. Usmívám se, děkuji a "Good bye". Vyjíždíme na hlavní silnici. Venku už je tma. Jenn maminka nastavuje na tempomatu rychlost na 60 mil za hodinu (povolená rychlost je tu 55 mil za hodinu, ale toleruje se 60, a tak tu většina lidí jezdí 60). Všichni tu používají auta s automatickým řazením. Normální auto, kde musíte řadit ručně sami, tady skoro nikdo nepoužívá a je tu tudíž výjimečné a tedy i dražší. Automatická převodovka řadí sama podle toho, jak je potřeba, řidič šlape jen plyn a brzdu a točí volantem. Ve standardní výbavě aut byl i tempomat. Na tem− pomatu nastavíte rychlost, kterou chcete jet, a automat udržuje tuto rychlost ať jedete s kopce nebo do kopce, prostě víc nejedete, dokud nestisknete plyn nebo brzdu – takže pak jen kroutíte volantem. Tedy v Michiganu si moc volantem nezakroutíte, protože silnice jsou tady rovné jako podle pravítka a propletené do sítě jako na čtverečkovaném papíře. Takže jízda vypadá tak, že jedete s tempomatem stále rovně a pak u kři− žovatky, kde je stejně většinou stopka, zastavíte, auto otočíte požadovaným směrem a zase jedete rovně pěkně s tempomatem na 60. Jenn maminka, když řídí, sedí tak pootočená ke spolujezdci, aby viděla trochu i na nás dozadu a mohla si s námi povídat, stejně na těch rovných silnicích nemá co za volantem dělat. Přijde mi to trochu nebez− pečné, ale asi je tak zvyklá jezdit. „Ufff, did you see the deer?“ Jo, to jsme viděli. Skoro nás ta laň sejmula. Možná by bylo lepší si nepovídat a raději se otočit dopředu a koukat na cestu. No dobře, tak asi ne. Super, už jsme v Marlette. „Thank you and see you tomorow. Bye, Jenn.“ „Ahojky, už jsem tady.“ „A jaké to bylo?“ „No, o stylu řízení Jenn maminky raději mluvit nebudu. Ta laň nás, chvála Bohu, minula. A jinak mám asi všechno, co bylo na tom lístku.“ „Fakt? To je super. Pojď mi to ukázat. Wow, ta trika jsou obrovská. To bude taťkovi snad i velký, super.“ „A teď jdu spát, protože jsem docela utahaná.“ „Tak to se k tobě rád přidám.“ Úterý 24.10.2006 Dneska pokračujeme přemýšlením o našich snech, a to dopoledne i odpoledne. Ale před tím ještě chvály. Dneska opět kreativní chvály. Uprostřed místnosti stojí krabice s korálky a na zemi leží přes obývák natažená tkanička. Každý z nás si může vybrat nějaký korálek a pak ho jako chválu navléci na tkaničku, a tak nám vznikne náhrdelník pro Boha z naší chvály. Nahlas pak máme vždy říci naši chválu Bohu, když ji navlékáme na tkaničku. Po chvíli tu leží náhrdelník, který tvoří naše chvály, jako například chvála Boha za to, že je. Nebo chvála za to, že je láska, že je svatý, že mě našel, že Ho mohu chválit, že Ho každý den mohu obejmout, že mi rozumí, že mě stvořil..... V poledne máme společný oběd u Dona a Sherryl a večer je nějaká "baby" párty. Corine z Chile je těhotná a tady v USA je zvykem, že v době těhotenství uspo− řádá nastávající maminka "baby" párty. "Baby" proto, že je to oslava toho miminka, ale asi také proto, že na ní mají přístup jen baby (ženy a dívky). Každá pak
−5−
přinese nějaký dárek pro miminko (dupačky, hračky, deky atd.), připraví se dort a nějaké občerstvení a hraje se jedna hra, která spočívá v tom, že každý kromě maminky má papír a tužku. Na papír si do tabulky napíše slova, která nějak souvisí s miminkem a o kte− rých se asi ten večer bude mluvit (dudlík, plínky...). Tato slova se pak celý večer nesmí použít, a pokud je někdo vysloví a někdo jiný na to upozorní, má bod. No nějak tak se to hrálo. Corine je původně z Holandska a tam takovýto zvyk nemají a byla dost překvapená. Ale hodilo se jí to a byla ráda, protože dostala výbavičku pro mi− minko a určitě jí to ušetřilo dost peněz. V Holandsku není zvykem o svém těhotenství někoho informovat nebo o tom nějak moc mluvit. Teprve až když se miminko narodí, přicházejí návštěvy a přinášení dárky. A to ještě dokud je ta maminka s miminkem v po− rodnici. To je vlastně stejné i u nás v ČR. Když to ale slyšely tyto Američanky, tak se dost zděsily. Přišlo jim hrozné, že hned po porodu a v prvních týdnech po něm, kdy maminka má nejvíce práce, všechno je nové, nic moc se necítí a někdy ani nic moc nevy− padá, by k nim měl někdo přicházet na návštěvu. Jedna dokonce vyprávěla, že od někoho slyšela, že někde se stalo, že po porodu se na celý týden do domácnosti s miminkem nastěhovala babička s tím, že bude pomáhat. Tato představa vyděsila i další přítomné americké maminky. Začaly okamžitě spo− lečně přemýšlet o hrůznosti takové situace. Corine je ale uklidnila, tedy alespoň jejich hlasité komentáře, když podotkla, že její maminka přijede i s tatínkem, a to na celý měsíc a ona je tomu ráda. Prostě jsme rozdílní a máme rozdílné zvyky, a to, co děsí americké matky šesti a více dětí, může někomu jinému působit radost a vyvolávat v něm pocit bezpečí. „Tak co? Jaké to bylo?“ „Ále, byly tam samé ženské. Ale povídala si se mnou Shelsi maminka, a to bylo prima. Ptala se mě na Kathleen a na to, jak se tu máme a tak. Je docela prima, ale je tak silná, že má asi problémy s koleny. Kdybys viděl, jak skoro nemůže chodit a je to docela mladá ženská. No nic, jdu spát.“ Středa 25.10.2006 Dnes jsme se, stejně jako i jiné dny, sešli ráno k mod− litbám za Marlette a náctileté a pak jsme chválili našeho Otce v nebesích. Každý z nás se pak rozprchl po domě a našel si místečko, kde se v klidu mohl soustředit na čas s Bohem, studovat Boží slovo a modlit se. Dopolední program jsme dnes měli pouze s Denise a byl na téma: Values (Hodnoty). Každý jsme dostali balíček lístečků, na kterých byly napsány různé situace a tvrzení. Stálo tam například: podílení se na rozhodo−
vání, potřeba uznání, přátelé, svoboda se rozhodnout atd. Naším úkolem bylo rozdělit si tyto lístky na tři hromádky. První hromádka obsahovala lístky, na nichž bylo napsáno to, čemu nepřikládáme ve svém životě příliš velkou váhu. Druhá hromádka obsahovala to, co je pro nás docela důležité, a třetí hromádka mohla ob− sahovat pouze osm lístků. Na nich bylo napsáno to, co je pro nás velmi důležité. Takto nám vyšlo to, co ovlivňuje náš život, protože jsou to hodnoty, které jsou pro nás velmi důležité, a nejsou−li v našem životě naplněné, pak strádáme, neprožíváme uspokojení, a často ani nevíme, kam vlastně směřuje náš život. Pro některé z nás to nebylo nic nového, protože už došli k poznání a přijetí toho, kým jsou, a tím také toho, jaké hodnoty jsou důležité v jejich životě. Pro některé to bylo ale velmi zajímavé a někdy i pře− kvapivé, zvláště jestliže se nad tím nikdy před tím nezamýšleli. Hodně věcí v jejich životě najednou začalo dávat smysl a zase o kousek víc poznali, kým jsou a jak jsou Bohem stvořeni. Možná jen škoda, že jsme se nad tím nezamýšleli hned na začátku našeho pobytu tady, protože by asi nemuselo dojít k některým nepřijetím či nedorozuměním. Pokud se totiž setkáme s člově− kem, který má naprosto jiné hodnoty ve svém životě než my, můžeme dojít k závěru, že není možné se domluvit. Ale víme−li, že to není o nesympatiích, ale o hodnotách, pak můžeme spolupracovat a doplňovat jeden druhého. Pak se nebudeme snažit druhého přimět být stejným a mít stejné pohledy, jako máme my, ale přijmeme to, jak ho Bůh stvořil, jako jedinečné a nádherné, a můžeme tím být obohaceni i my. Bylo úžasné pozorovat, jak se naše charaktery a hodnoty promítaly už do toho, jak třídíme tyto lístky, jaké hromádky tvoříme a jaký systém třídění volíme. Každý jsme byl jiný, a přece to nebyla chyba, ale Boží kreativita a pestrost. Teď je čas na „Shhh time“, který je také součástí
Pokračování na str. 6
Pokračování ze str. 5 našeho denního programu. Je to čas, kdy je každý z nás půl hodiny jen s Bohem. Nečte si, nepovídá si s ostatními, nemodlí se a nic nedělá....užívá si jen čas spolu s Bohem. A pak honem do auta a jedeme k Eren, která bydlí v domě kousek za Marlette. Je středa a tak odpoledne trávíme kluci zvlášť a holky zvlášť. Kluci šli dneska společně do pizzerie a pro nás Eren objednala pizzu k nim domu. Tato odpoledne jsou hlavně o sdílení našich potřeb, tužeb, snů. Dnes je poslední společná středa tady v Marlette. Příští středu už budem sedět někde v letadle a budem se vracet do svých domovů. V krbu je zatopíno a line se z něj příjemné teplo po celé místnosti. Venku je podzimní chladno, ale tady je krásně teplo a klid. Velkým oknem je vidět do kukuřičných polí a ze stromů před domem poletuje listí a snáší se pomalu na zem. „Wow, there is a racoon. Do you see it?“ Denise ukazuje směrem k jednomu ze stromů před domem. Mačkáme se u okna a pozorujeme mývala, který se ospale snaží někam dolézt po kmeni stromu. „I’ll take a picture.“ Opatrně otvírám dveře na terasu, aby se mýval nevyplašil, a bosíma nohama našlapuji do spadaného listí....brrr, děsně to studí. Jenže ať obcházím strom kolem dokola, mývala nevidím. Přece není možné, že tak ospalý pomalý mýval by najednou byl tak hbitý a utekl....jenže, kde tedy je? A nespletla jsem si ty stromy? Koukám do koruny stromu, do míst, kde se kmen rozvětvuje do silných větví, ale žádný mýval tam není. „Did you take the picture?“ „No, I didn’t. It is gone but where? Did you see him to run away?“ „No, but there is a hole in the tree and he disapeared there in that hole.“ Aha, tak proto, zmizel tak rychle, protože tam má někde v díře doupě přímo na stromě. Tam přes den spí a v noci vyleze a bufetí ve smetí. Stále z okna sleduji stromy před domem, ale už není žádného mývala vidět. Po chvíli se zvedáme a jedeme zpátky do Marlette. „Míšo, Míšo, viděla jsem mývala. Byl na stromě.“ „Wow, ty se máš. A kde byl?“ „Byl na stromě u Eren domu. Asi tam v nějaké dutině toho stromu bydlí. Ale než jsem ho stačila vyfotit, tak zmizel.“ „Hm, to je škoda. Ale třeba ještě nějakého uvidíme. Máš teď něco v plánu?“ „Chtěla bych zajít do obchodu, jestli tady náhodou nedostaneme ty věci, co chce přivézt Drahuš a Janet. A pak večer biblická v církvi.“ „Ok, tak můžem jít pěšky, ať se trochu projdem.“ Pomalu jdeme ulicemi a pozorujeme teď už velmi známé domy. Všude leží spadané listí a přípravy na Hallooween vrcholí. „Také bychom měli zajít za Kathleen, rozloučit se a dát jí ten dárek.“ „To můžem udělat příští pondělí. Minulý týden jsem tam byl s Donem a Sherryl.“ „Grandma„B“ se ten dárek líbil, viď?“ „Myslíš tu svíčku? Ta jí udělala radost, má ráda jahodovou vůni. Já jsem rád, že se jí líbí ta knížka.“ „To já taky. Čte si jí každý den. Už je skoro ve čtvrtině.“ „Hm, tak tady je to zase jako před zrušením. Vůbec nedoplňují zboží.“ „Ale ty konzervy pampkin paye pro Janet měli, vidíš? Je tu cenovka, ale regál je úplně prázdný.“ „Jo, vypadá to spíš jak v Rusku za totality než v Americe. Tak jdem. Buď nás ještě Don a Sherryl vezmou do WalMartu nebo to prostě Janet nepři− vezem.“ „Dovedeš si představit, že jsme zase zpátky u nás doma?“ „Dovedu, ale nedovedu si představit, že už nikdy nebudu tady.“ „Wow, podívej! To auto.“ „Juj, tak to je koksárna.“ Po ulici jede auto a na střeše veze velikou zastřelenou laň. Hlava jí visí přes okraj střechy dolů a vypláznu− tým jazykem otírá postran− ní okénko u spolujezdce. „Jdu si udě− lat čaj. Chceš taky?“ „Ano, pro− sím. A pak půjdem do církve.“ Pastor Timm byl dnes velmi nervóz− ní a působil dojmem vel− mi unaveného člověka.
Přivítal nás, jako obvykle, a také každého, kdo přišel. Nebylo nás tam mnoho. V neděli tu bývá více lidí, ale na biblické studium ve středu chodí průměrně tak pět lidí. Kromě těchto pěti je také setkání dětí a mládeže. Stále studujeme Žalm 119, ale pastor Timm je zneklidněn čím dál více. Přípravu měl ve svém no− tebooku, ale je pryč. Ať hledá sebevíc, nemůže najít, kam si soubor uložil. Všichni přítomní čekají, co bude. Pastor vysvětluje, že je zmaten a že neví, co dělat. Je jako dítě, které nedokáže zhodnotit situaci a najít nějaké řešení. Stále znovu a znovu prohledává soubory v počítači a mezi tím vyzval jednoho z pří− tomných bratří, aby se sdílel s tím, co mu v poslední době Bůh ukázal. Bratr se sdílí, ale to vystačí tak na pět minut a pak už opět všichni sledují pastorovo zoufalství. „Míšo, proč se prostě nemodlíme a pak si nepře− čteme ten Žalm? Duch svatý tu přece je a povede nás.“ „Taky na to myslím. Jdu se za něj modlit, aby měl moudrost, co dělat, a taky aby viděl Boží velikost i v této situaci.“ Michal vstává z lavice, jde k Tim− movi, pokládá mu ruku na rameno a modlí se za něj a za dnešní studium. My se modlíme spolu s nimi. Pastor Timm přestal hledat v počítači to, co tam stejně není, posadil se na stupínek před kazatelnou a vložil si ruce do dlaní. Po chvíli se začal sdílet s tím, jak náročný týden má. Kromě toho, že je pastorem této církve (Lion of Juda je velmi mladá církev tady v Marlette a svou práci tady teprve ustanovuje), chodí ještě do práce. Ve škole tento týden začaly hallo− weenové párty, a vzhledem k tomu, že je tátou sedmi dětí a každé chodí do jiné třídy, musel být od začátku týdne na několika těchto třídních slavnostech. Na „middle school“ navíc tento týden pořádali školní slavnost pro žáky a rodiče, a tady v USA je samo− zřejmostí, že rodiče se všech těchto akcí účastní. Je to nepsané společenské pravidlo a také se podle toho sleduje zájem rodičů o své děti. Rodiče si kvůli účasti na těchto akcích musí někdy i vzít volno v práci, protože akce se koná během dne a práci pak nadělávají jindy. Do toho všeho se jim doma něco porouchalo a bylo nezbytné to řešit. Dále jako pastor musel vy− konat své pravidelné návštěvy u lidí z církve, kteří jsou nemocní a nemohou do církve nebo mají nějaké jiné problémy....atp....atd... Timm tu seděl ne jako pastor, ale jako člověk, který je unavený a vyčerpaný a který potřebuje vědět, že má kolem sebe lidi, kteří mu rozumí a kteří ho drží, když on nemá sil. Seděl tu a potřeboval obejmout a prožít porozumění svých blízkých. Modlili jsme se za něj a pak jsme se rozešli, aby i Timm mohl jít domů a odpočinout si. „Víš co?“ „Co?“ „Já jsem ráda, že nám Bůh dal tady v Marlette tuhle církev. Je to tak prima, když pastor je člověk a ne− bojí se to přiznat.“ „A že k tomu vůbec v té církvi má prostor.“ „Ano, protože v těch skvěle naplánovaných kul− turních církví by si tohle dovolit nemohl. Tam je placenej za to, aby byl vždy připraven a byl per− fektní.“ „Myslím si, že kdyby tam nějaký pastor udělal to, co Timm dnes tady, tak přijde o místo pastora.“ „Asi ano a to je hustý. Míšo, to se nikdy nesmí v naší církvi stát. Musíme se za to modlit, aby náš pastor měl vždy prostor pro to, být člověkem!!“ „Chceš jít ještě do CC’s?“ „Ani ne, ale asi bychom se tam měli stavit kvůli té párty v sobotu. Ale mluvila jsem s holkama a jedou v sobotu k mamince do Port Huron. Možná bychom tu rozlučkovou párty mohli udělat až v pondělí, ale nevím, jestli v CC’s bude volno.“ „Hm, pondělí asi bude lepší. Až uvidím Tobiho, tak se ho zeptám.“ „OK, tak já bych si šla číst a pak spát.“ Čtvrtek 26.10.2006 „Ty nebudeš vstávat?“ „Můžu zůstat dopoledne spát? Není mi moc dobře, asi se potřebuji vyspat.“ „Tak já pro tebe přijdu, než půjdeme na oběd do školy, jo?“ „Ok, moc díky.“ Dnes je poslední den, kdy jsme na „high school“. „Nechtěla jsi ještě odpočívat?“ „Ne, už je mi mnohem lépe. A taky chci být ještě s děckama. A co jste dělali dopoledne?“ „Přemýšleli jsme o globálním postmoderním nácti− letým, jak by asi vypadal.“ „Wow, to mohlo být dobrý. A na co jste přišli?“ „Mám to napsaný. Dám ti to pak přečíst.“ „Co si dáš k obědu?“ „Asi tu housku se salámem, co jsem měla minule.“ Jenže housku neměli, ale měli párky v těstíčku a ty jsou docela dobré, a tak jsem si dala ty. Michal si dal takko (mexická placka) plněnou zeleninou a masem a k tomu hranolky.
−6−
nehlídá, protože se tu nekrade. Nebo, že si tu lidé věří to co říkají, protože prostě nelžou. Na otázku, proč nekradou nebo nelžou, když by mohli a je tu spousta příležitostí, vám každý odpoví, že je to prostě nena− padne. Prostě tak nepřemýšlí. Možná by je to začalo napadat, kdyby se přestěhovali do ČR, kde by je společnost ovlivnila, možná také ne. Ale stejně tak, by určitě americká společnost pomohla mnohým Čechům změnit jejich zaběhnutý pohled a myšlení. Ale jak to? Jsou to jiní lidé? Jinak stvoření? Ne, ale je to tím, jak funguje tato společnost. Začala na křesťanských principech a na těch stojí dodnes. Najdou se i tady lidé, kteří kradou a lžou a i zabíjí, ale není to běžné. A pokud se na něco takového přijde, není trestem jen výše pokuty, která je velmi velmi vysoká, nebo vězení v těch nejhorších případech, ale i spo− lečenský tlak. Lidé, kteří něco takového udělali, jsou společností, ve které žijí, odmítnuti, možná ztratí i práci a novou jim nikdo nedá. Ztratí přátele, jejich děti jsou vyčleněni z kolektivu a trvá velmi dlouho, než opět získají důvěru. Většinou takovou situaci řeší tak, že se odstěhují na jiný konec Spojených států, a pokusí se začít znovu a doufají, že nikdo nezjistí, co že někdy v minulosti udělali. Hodina fyziky byla u konce a my jsme byli rádi. Bylo prima vidět styl výuky tady a v mnohém má velké klady, ale jinak to byla hodně nudná hodina. Pokud americké studenty nenapadlo vyrušovat, tak my jsme museli hodně bojovat se silným pokušením začít rušit. „Tak já se jí jdu ještě zeptat na ty jednotky.“ „Na jaký?“ „Proč používala metry a kilometry, když běžně v životě používají míle.“ „Ok, tak já tu počkám.“ „A co teď?“ „Dal bych si něco k jídlu a pak bychom mohli jít stáhnout emaily a podívat se na Exit316. Včera jsme ho neviděli.“ „Ok, a mohli bychom domluvit s Tobym to pon− dělí.“ V CC’s skoro nikdo nebyl, protože bylo hned po škole, a tak tu byl klid. Musela jsem připravit nějaké finanční přehledy pro OM a vystavit několik faktur za výuku angličtiny. Internetové spojení bylo docela rychlé, a tak šlo dobře se po internetu dostat na můj počítač v kanceláři OM−ČR v Budějovicích a potřebné věci vyřídit. V CC’s jsme zůstali až do zavíračky. Docela často se nám stávalo, že jsme tady byli jako poslední, ale mělo to jednu výhodu. Prodávali tady kromě jiného i výborné koblihy a těm někdy procházel datum spotřeby. Nejdříve byly o polovinu levnější, a když se stejně neprodaly, tak je pak rozdali zadarmo, a to krátce před zavírací dobou. I dnes jsme dostali koblih a byl vynikající. Další obrázky k tomuto týdnu naleznete na http:// www.koceri.net/gallery/imagiNations'06/
P. Egnerová
Banket aneb Hody lásky v Českém Krumlově Každý, kdo si udělal čas a poslední neděli před svátky zamířil na vánoční banket do Českého Krumlova, nelitoval. Po dobrém obědě na nás čekal bohatý program, kterým nás pro− Fanda vedl Fanda >>> moderátor Petrášek. Honza s Martinou Jako první nám zahrála chvála, a to obohacená o dvě slečny: Martinu Rolinkovou – zpěv a Kristýnu Kvapilovou – basa. Potom jsme si po− slechli trio Terka W., KikiQ a Míša M., a hrály moc dobře. Chvály ze své dílny předvedla Martina R. s Honzou K. − pěkné. Na své si přišli i milovníci tišší hudby – holky Pípalovy to s houslemi a violoncellem vážně umí. Na housle rovněž brilantně zahrál Lukáš Dašek. Tak to byli naši mládežníci. Na řadu přišly i děti, které pro nás připravily indiánskou divadelní hru a také nám zazpívaly. Hru na housle nám předvedl Máťa Petrášek, David a Kubík Dašků, na klávesy hrála Maruška Kučerů. Po setmění jsme shlédli již tradiční ohňostroj. Program byl pestrý, stoly plné dobrot a nálada výborná. Společně strávený čas nás všechny obohatil.
>>>
ImagiNations XII.
„Kam jdeme odpoledne do hodiny?“ „Domluvil jsem se s fyzikářkou a můžem tam ve dvě přijít.“ „Ok, fyzika mě moc nebere, ale chci to vidět. Jdu taky.“ Fyzika je tady na škole vyučována v rámci předmětu, který se jmenuje „science“ tedy „věda“. Do tohoto předmětu patří kromě fyziky také matematika, biologie a chemie. Zní to možná divně, ale v praxi to vypadá moc dobře. Ve všech těchto předmětech se to− tiž nejen některé informace opakují, ale hlavně spolu velmi úzce souvisí. Pokud se například v matematice naučíte počítat velikosti úhlů nebo převod jednotek, využijete to ve fyzice při řešení různých fyzikálních úloh. Právě tak vědomosti z biologie uplatníte v che− mii a naopak. V našem českém školství se mnohé informace opakují v různých předmětech, a přece žákům dělá problémy si uvědomit jednotlivé návaznosti a podívat se na různé situace více globálněji s využitím vě− domostí z fyziky, matiky, chemie a dalších předmětů. Žáci ve třídě, kde jsme se byli podívat, neměli problém s tímto propojením vědomostí z různých předmětů. Zároveň nebyli učeni pouze nic neříkajícím vzoreč− kům, ale museli vědět, co se za těmito vzorci skrývá. Nebyla například chyba, když si nevzpomněli, jak se značí některé veličiny, ale přesto byli schopni úlohu vyřešit, protože znali princip. V průběhu hodiny spolupracovali s učitelkou a společně procházeli probíranou látku. Předávaných informací nebylo tak mnoho, jako v našich školách. Cílem nebylo mít velké množství informací, kterým stejně většina žáků nerozumí, ale porozumět probí− rané látce a umět ji aplikovat. Samozřejmě, že hodně náctiletých fyzika nebaví stejně jako u nás, ale způsob vyučování dává žákům vědomosti, které dokáží použít v běžném životě, a to včetně umění se vyjádřit a pře− mýšlet o svém životě. Překvapení jsme byli z toho, že žáci tady nevyrušují, ale dávají pozor, a to i když je to příliš nebaví. Tak prostě tahle společnost funguje. Určitě to ale není přísností učitele nebo systému, protože atmosféra tu byla přátelská a mnohem ote− vřenější, než jak to známe z našich škol. Panovala tu mnohem větší svoboda. Učitelka se chovala jako normální člověk a ne jako vystresovaný tvor, který si dobývá svou autoritu tím, že je nepříjemně odměřený, ječí nebo se chová povýšeně. Když někdo něco potřeboval na druhé straně třídy, prostě vstal a došel si tam, bez toho, aby se dovoloval učitelky.....a jí to nijak nerušilo. Když měl někdo žízeň, prostě se došel napít a zase se vrátil do lavice. Když někdo potřeboval ořezat tužku, vstal a došel si ke katedře a tužku si ořezal. (V USA málokdo používá pentilky. Jako u všeho tady platí, že stačí to, co splní svůj účel a stojí to co nejméně. Takže v případě tužek jsou to obyčejné tužky, které si ořezáte, když je potřeba. Ve třídách jsou proto u katedry umístěná elektrická ořezávátka, do kterých tužku zasunete, přitlačíte a tužka je ořezaná.) Chování žáků ve škole je pro Čecha dost nepo− chopitelné, stejně tak, jako to, že tu nikdo nikoho
Trio: Terka W., KikiQ a Míša M.
Děvčata Pípalů
POJĎME SI HRÁT NA DETEKTIVA Na vlastní oči „Kam jsem ho jen dal?“ Starý muž se rozhlížel po svém skromném příbytku. Ještě před chvílí tu ležel nožík, a nyní netuší, kam jej odložil. Stačilo jen několik minut, aby si doběhl promluvit se sousedem, který na něho zavolal, a nožík je kdoví kde. Soused byl nadšený dobrou zprávou od Hospodina, kterou mu předal po tomto starci, a přinesl mu čerstvý chléb. „Co jsem dělal naposledy?“ přemýšlel a vracel se v paměti zpět, do chvíle, než vyšel ven. „Ááá, chtěl jsem si dát kus ovčího sýra.“ Odsunul hroudu zabalenou ve vlhkém plátně o kousek na stranu. „Tak tady tě mám,“ usmál se. Paměť mu sloužila čím dál méně, ale přesto jej lidé dál vyhledávali. Velmi jasně cítili, že v tomto starém muži přebývá Duch svatý. Aby ne. Trávil mnoho času v Boží přítomnosti, Hospodin si jej oblíbil a dával mu nahlédnout do svých plánů. I dnes se chystal do chrámu. Možná opět potká starou známou, Annu. Půjde, jen co pojí trošky sýra a krajíce voňavého chleba. Vešel do chrámu a jako vždy se nejprve přimlouval za svůj národ. Pocítil, že Hospodin k němu dnes znovu promluví. Ještě než dokončil svou přímluvu, ujistil jej Hospodin, že než naposledy vydechne na této zemi, dá mu možnost vidět naplněné zaslíbení. Odcházel domů šťastný. Uvědomil si, že naplnění dávných zaslíbení, která po léta čítal v Písmech, nemůže být tak daleko. Vždyť každým dnem cítí ve svých starých kostech větší a větší únavu. Ale Hospodin slíbil, že uvidí Spasení na vlastní oči. „A On mě nikdy nezklamal...,“ zašeptal vděčně. Vyhlížel naplnění tohoto slibu, přesto dál vytrvale prosil za svůj lid.
Netrvalo dlouho a on pocítil silné bušení vlastního srdce při pohledu na nenápadnou rodinu. Blížili se k němu muž a žena, kteří právě přinášeli své miminko do chrámu k naplnění pradávného Hospodinova zákona. Sledoval, jak vystupují po schodech. Byl tolik vzrušený. Vyšel manželům vstříc, a když bral dítě do rukou, chválil Hospodina: „Nyní mohu v pokoji odejít, protože tak, jak Hospodin zaslíbil, mé oči spatřily Jeho spasení.“ S proroctvím na rtech vrátil dítě mladé ženě. Byl naplněn vděčností, jakou milost mu prokázal sám Hospodin.
Stalo se jednoho dne, že jej Duch svatý pobídl, aby spěchal do chrámu. Měl právě něco na práci, chtěl do chrámu zajít o něco později. Výzva Boží ale byla tolik naléhavá, že nemohl odolat. Nechal všeho a spěchal, nakolik mu jen staré tělo dovolovalo. Stál na chrámových schodech, kam jej Duch vedl, a sledoval dění kolem sebe. Netušil, co přesně se stane a koho vlastně vyhlíží, a tak jen trpělivě postával.
− zdes −
Jak se jmenuje muž a jak dítě? .......................................................................................................
Bludiště
Spojovačka
Jak se dostat bludištěm k chatce? Najdeš správnou cestičku?
Copak je to na obrázku? Stačí spojit čísla pěkně za sebou a obrázek se ukáže. Zkus to a pak obrázek pěkně vybarvi.
−7−
Známe se?
Cvičíš jenom v církvi nebo máš i jiné možnosti?
E. Plchová protože nebyli členy církve. Tak taťka zavolal Petra Petráška, jestli by mohl dát požehnání Danče a Martinovi. Požehnání bylo opravdu požehnané ☺. A Petr nabídl Danče a Martinovi, jestli by se chtěli podívat do církve (tenkrát ještě) Slovo života. Zeptal jsem se, jestli bych mohl taky, a jel jsem na první návštěvu jiné církve. To byl zážitek, když jsem viděl tu chválu, řekl jsem si: jo, to je ono, takhle se má chválit Pán. A to slovo, které jsem slyšel, to mě doslova dostalo. Nad čím jsem přemýšlel, tak to Petr v kázání řekl, to bylo kázání nad všechna kázání ☺.
David „Popi“ Novotný; CŽ České Budějovice Zaměstnání: stavební
truhlářství Vlasy: plavé Oči: modré Oblíbené jídlo: Rybí
filé s hranolkami Oblíbené zvíře: pes Oblíbený verš:
Žid. 10:23−24 a ještě Žid. 11:6
Jak vzpomínáš na křest?
Většinou cvičím v církvi. Chodil jsem hrát k učiteli a od něho jsem odkoupil bicí, které jsou v církvi. Hraješ i na jiný nástroj? Ne, nehraji na jiný nástroj, ale přemýšlím nad kytarou, že bych to zkusil. Pár akordů umím, tak uvidím ☺. Nedávno jsi seděl ve školní lavici a teď pra− cuješ. Je to velký rozdíl? Jsou to tři
Na křest vzpomínám moc rád, byl to skvělý a požehna− ný čas.
Záliby, koníčky:
hudba, sport, PC Ne všichni čtenáři asi ví, jakým způsobem jsi dostal přezdívku Popi. Můžeš to přiblížit? ☺ Tak tahle přezdívka
vznikla náhodně, když jsme byli s mládeží na pobytu v Ktiši. A ke konci toho pobytu jsme s ostatními mládežníky pomáhali uklízet a všimli si, že mi to jde ☺, to jsem zrovna zametal podlahu, a někdo řekl, že to zvládám jako Popelka. Ale nevybavuji si už, kdo to byl ☺. A od té doby mi začali říkat Popelka. A po nějaké době to jméno se zmoderni− zovalo na Popi. ☺
Před...
při...
... a po.
Máš nějaký systém ve čtení Bible? Nevím jestli to je systém, ale čtu si evange− lium, potom část Starého zákona a zase Nový zákon. Takto to střídám.
Tak trochu v tísni ☺
Martina, Pavla, Danča, Lenka a Bedřiška jsou tvoje sestry. Jaké je to vyrůstat mezi holkami?
Začteš se rád do knihy? Tak určitě podle toho, jaká kniha to je, a když mě nadchne. V církvi chválíš s palič− kami za bicími. Co proží− váš?
Kdo to nezažil, tak si asi musí říct: „chudák chlapec“ ☺. Sestry jsou fajn, mám je rád. A někdy to mezi námi skřípalo. I když nemám bráchu, tak jsem se choval trošku jinak než asi ostatní. Byl si od nich ,,hejčkaný“?
Vyrůstal jsi ve věřící rodině. Co bylo rozho− dující, že jsi sám pozval Ježíše do svého srdce? Ano, vyrostl jsem ve věřící rodině a odmala jsem slyšel o Bohu a o Ježíši. Chodil jsem do Církve bratrské i na mládež, ale tu jsem navštěvoval i nenavštěvoval z povinnosti a nijak jsem tam ne− sloužil. Takto to pokračovalo do mých devatenácti let. A je to tady ☺. Koncem července, léto 2003, mě moji rodiče přihlásili na křesťanský tábor blízko Č. Budějovic, který pořádali bratři baptisti. Věřím tomu, že mě tam nepřihlásili jen tak, že Pán v tom měl určitě plán.Tak abych to dokončil ☺. Na konci toho tábora byla výzva, kdo chce mít osobní vztah s Ježíšem Kristem, ať jde dopředu a vyzná ho svým Pánem a Spasitelem. V tu chvíli jsem si uvědomil, jestli žiji tak jak mám, a že žít z víry druhých lidí to nejde. Pán Ježíš touží po každém jednotlivci. Po krátkém přemýšlení jsem se rozhodl, šel jsem do− předu a vyznal jsem, že Ježíš je Pánem a Spasitelem mého života. Po modlitbě s mladým pastorem se mi rozšířil pohled na různé věci.
„I na úklid dobrý je! Vše důkladně vysaje.“
Asi se divíte, jak jsem se dostal do Cesty života. To má pokračování − moje sestra Daniela měla svatbu s Martinem na moje narozeniny 15. srpna ve stejný rok. Chodili jsme do Církve bratrské a Da− niela chtěla mít po− žehnání od kazatele, ale to jim neumožnili,
Nééé, to není znamení šelmy na čele, to je jen razítko pošty. ☺ Mně se líbí, když je chvála spontánní a má jednotného ducha ve chválení, jak při hlučných tak i tichých chválách. To potom prožívám chválení s nadšením a větším odhodláním. I bicí jsou ná− strojem, kterým je možné chválit Pána Ježíše. Jak ses dostal za bicí? Před nějakou dobou jsem v mládeži zkusil hrát na bongo. To mě chytlo a chtěl jsem hrát ve chvále. Na bongo jsem se naučil, chytil jsem rytmus
Tak když někdy dělám sám a zrovna neřežu na pile nebo ne− vrtám, abych se soustředil a když to jde, tak občas poslouchám mp3 ☺.
Jako „kingál“ v pohádce „Princezna s goldóvo hvězdó na řepě“.
Kdybys měl mož− nost jet na koncert a nehrála by roli vzdá− lenost, čas ani finance, kam bys jel?
roky, co jsem se vyučil truhlářem. Rozdíl to je určitě . Ve škole jsme se učili teorii s praxí a teorie pře− vládala, ale praxe je jiná. Je to moje první zaměstnaní a ještě jsem studoval dálkové studium, ale to jsem nedodělal, protože jsme často jezdili na montáže. Studium bylo jednou týdně, když jsem chyběl týden nebo dva, tak to bylo obtížný do− hánět. V práci, ve které jsem, se toho chci naučit co nej− Mihnul se víc, když dělám i u MIXáku stejnou práci, tak ji zkouším dělat ji− ným způsobem nebo postupem. Co vzniká pod tvýma rukama?
Určitě od nejstarších sester, ale to jsem byl asi menší. ☺
Rád pomůže nést břemena druhých...
V práci dělám dřevěné rámy, to jsou panely na dřevostavby, které se potom pobijí deskami v dílně nebo na stavbě. Na ty rámy používáme velké utahovací lisy, ve kterých se to snadno smontuje a udělá. Dá se říct, že pod mýma rukama vznikají dřevostavby. A taky občas dělám nábytek z lamina (dřevotříska) nebo z masívu. Ale většinou dělám ty rámy na dřevostavby a jezdím na montáže.
Tak kdybych měl možnost, tak bych rád jel na všechny zahra− niční skupiny, které jsem napsal ☺. V úzkém kruhu máš i další přezdívku – Malý Gimel. Proč? Tak tuhle přezdívku jsem získal od mého švagra Martina Krédla, když viděl tolik cédéček v mojí poličce ☺ a ptal se odkud je mám, já jsem řekl, že z Gimelu. Kdo to neví, www.Gimel.cz je internetový obchod s křesťanskou hudbou a nejen hudbou. Je zima, dny jsou krátké a ohříváme se u to− pení. Jaké roční období si nejvíc užíváš? Tak určitě nejvíc si užívám zimu, protože mám rád zimní sporty − hokej, lyžování, zkrátka zimní radovánky☺.
„Nejvíc si užívám zimu...“
Chtěl bys u této práce zůstat a nebo toužíš zkusit něco jiného? Přemýšlím, že bych zkusil jinou firmu, která dělá dřevostavby jiným způsobem, a nebo úplně jinou práci, ale to koukám hodně do budoucna.
Začalo to bongem a pokračuje u bicích...
Jakou hudbu rád poslou− cháš? Rád poslouchám rock i tvrdší rock. Skupiny P.O.D., Pillar, Kutless, Relient K, Switchfoot, Sonicflood, Delirious, Newsboys, Hill− song United, a z českých skupin Jiný rytmus a bývalou sku− pinu Ram Adonai. Můžeš poslouchat i při práci nebo je to přes pilu, vrtačku a jiné nástroje nemožné?
☺ a potom jsem se zeptal Káji
Sedláčka, jestli bych mohl hrát ve chvále. Řekl, že jo, tak jsem byl moc rád. Po nějakém čase se mě Kája zeptal, jestli bych chtěl zkusit hrát na bicí, tak jsem řekl ano, jdu do toho ☺.
−8−
J e nějaké jídlo, k t e r é opravdu nemusíš ani vidět? Rajs− kou mů− žu vidět, ale nemu− sím ji ☺.
Při sportu ☺
Banket 2007 15. prosince 2007 v 16,10 od− startoval další, v pořadí ani nevím kolikátý, vánoční Banket. Oproti loňskému roku jsme se vrátili do prostor českobu− dějovické Cesty života.
Fanda Petrášek se svým dulcimerem předváděl neobvyklou, ale nádhernou hudbu. I tobě, Fando, díky.
E. Plchová
2. dáreček
3. dáreček Jak nejlépe začít...chválou a modlitbou
Máťa a Jarda nás přímo vtáhli do na− rozeninové oslavy, a to s úplně jiným pohledem. Vánoce jsou připomenutím narození Ježíše Krista, ale co se od té doby změnilo? Například se začal odpočítávat náš letopočet, dárky začal v Česku nosit Ježíšek, maminky začaly mít důvod, proč péct vánoční cukroví a české státní rybářství našlo odbyt pro své kapry. Zajímavé pohledy.
Moderátoři dál diskutovali o druhém pohledu na Vánoce. Jenže Jarda se zaposlouchal a tvrdil, že zaslechl nějaké podivné hlasy.
A jak nejlépe začít oslavu? Chválou a modlitbou. Mluvíme o druhém pohledu a tímto podvečerem nás provázela i píseň: Druhý pohled (Ketka Plchová) Provázeli nás Máťa a Jarda Žijeme ve světě, který rychle mění svoje barvy, mění tvar. Co bylo dobré včera, dnes už není. Změna je teď nový módní hit. Z mraků informací na nás prší, od rána do večera, celou noc. Není čas na přemýšlení. Vše se dozvím, jen když budu chtít. Ale zkus tak druhý pohled mít na svět kolem nás, na všechno co dýchá. Zkus tak druhý pohled mít, možná objevíš, co neviděl jsi z blízka. Zkus tak druhý pohled mít, více přemýšlet a vlastní názor získat. Zkus tak druhý pohled mít, potom uvidíš, jak to doopravdy je.
Prý to bylo kručení v ža− 4. dáreček ludku a vyhlásil přestávku na společné popo− vídání i občerst− vení. A že bylo z čeho si vybí− rat, za to děkuje− me sestrám Zuzce, Vlastičce a ostat− ním, kdo přiložili ruce k dílu. Č t v r t ý m dárečkem pod našim banketovým stromečkem byla ,,mamka“ Libuška a její děti. Že nevíte, kdo to je? Jen se z blízka podívejte. Kováčovi už i s malým Davídkem a jejich věrnou pomocnicí Libou při chvále ,,Je dokonáno“ roztleskali a rozezpívali celý sál. Díky Vám.
Svět není černobílý, je barvami posetý. Život není obyčejný, když je s Bohem prožitý. Nejsme jen tak opuštění, bez lásky na světě. Získej i druhý pohled, skutečnost přivítá tě.
5. dáreček
První dáreček pod banketovým stromečkem byl v podání našich dětí. Pod vedením Dáši Novákové a s doprovodem Roberta Jakše zazpívaly děti několik songů. Pozor, nebylo to obyčejné vystoupení. Nechyběly druhé hlasy a kánony.
1. dáreček Předposledním dárkem nás přišel potěšit pěvecký sbor, který pod vedením Roberta Jakše zkouší necelý rok. Od minulého vystoupení nám předvedli krásné hlasy a plnou odhodlanost sloužit svými hrdly ostatním lidem. Zůstaňte v tom věrní, a také díky, překvapili jste. Říká se: to nejlepší na konec. Na podiu jsme přivítali skupinu TWB. S písní Lukáš nám dali námět na zamyšlenou. Další písně potěšily všechny příznivce rockové hudby. I vám děkujeme. TWB byl poslední dárek banketu 2007. A tak nezapomínejme, že rok 2008 je rokem různých pohledů.
6. dáreček
A na závěr nám děti ukázaly, jakým způsobem umí chválit našeho Pána tancem. Opravdu překvapily…Vám všem, díky za tento dárek. Druhý dáreček přišel v podobě Roberta Jakše. Předvedl to, co ho naučil Elvis. Díky, Robi. Před přestávkou jsme se ještě zaposlouchali do staré hudby ze zapomenutých nástrojů.
−9−
Zveme Vás na přednášku Pavla Kábrta
Evoluce nebo Stvoření aneb
Tragické omyly pana Darvina Proč přijít: Stvořil život na Zemi Stvořitel,nebo to bylo tak, jak nás učili ve škole?
Máte dojem, že vám chybějí základy? Nebo pouze potřebují oprášit? Je tu pro vás Základní biblický kurs.
Kdy: 25.1.2008 v 18:00 hodin Kde: Církev bratrská, Baarova 64, ČB Rozvrh přednášky: 1. výchozí uvedení do problematiky dvou vědeckých interpretací původu života 2. promítání obrazové dokumentace 3. závěrečné slovo 4. diskuze
Srozumitelně podané základní vyučování pro každého. V devíti lekcích se seznámíte s těmito tématy:
.. ..
Proč Bible Kdo je Ježíš Evangelium
.. .
Znovuzrození
Pokání Nový život Tvoje postavení v Kristu
. .
Církev − křest do Kristova těla Křest vodou
„ZBK – Objevte svou Bibli!“ Fr. Petrášek − MASORET; P.O.Box 42; Č. Krumlov; tel: 380 711 226;
[email protected]
Knižní pult Františka Petráška nabízí: Cestou touhy, John Eldredge A5, 156 stran, překlad D. Drápal, tvrdá vazba
Rozbité sny, Larry Crabb Cena: 189,−
V srdci každého z nás dříme tajemství. Mnohdy si ho ani nepovšimneme, zříd− kakdy se nám daří vyjádřit ho slovy, a přece nás provází každým dnem našeho života. Většinou zůstává skryto někde v hlubinách našeho já. Je to touha po životě, jak měl původně vypadat. Což jste tento život po všechny své dny nehledali? To hledání si nemusíte vždy uvědomovat. Jsou chvíle, kdy se zdá, že už jste to vzdali. Ale touha volající po životě, jak si ho představujeme, se k nám vrací stále znova. Ano, většinou nám uniká. Zdá se, že přichází a mizí, jak se jí zachce. Uplyne doba, než se zase vynoří. A ač se zdá, že nás jen škádlí, ač nám někdy způsobí mnoho bolesti, když se vrátí, víme velmi dobře, že má nezměrnou hodnotu. Kdybychom tu touhu dokázali znovu nalézt, vydolovat ji odkudsi zespodu, pod tím vším, co nás rozptyluje, kdybychom ji mohli obejmout jako svůj nejhlubší poklad, objevili bychom tajemství své existence. „Zdá se, že pokud jsme naživu, nikdy nás neopustí touhy a sny. Jsou věci, které vnímáme jako krásné a dobré, a nemůžeme po nich netoužit.“ (George Eliot) John Eldredge v knihách, které doposud napsal, zaujal čtenáře svým neobvyklým pojetím popisu skrytých tužeb našeho srdce. Nebojí se pracovat s těmi nejsilnějšími obrazy jak klasické literatury, tak i úspěšných filmů, aby poodhalil roušku našich nejzapadlejších tajemství – touhu prožít něco mnohem většího, než nám nabízí život. V knize Cestou touhy nás zve na dobrodružnou pouť, která nám sice přinese bolest, až se budeme vyrovnávat se ztrátou, ale která zároveň nabídne povzbuzení v našem zápase a snad znovu rozdmýchá doutnající uhlíky naší touhy. Protože skutečným nepřítelem nám není vášeň, nýbrž apatie…
Cena: 185,−
A5, 156 stran, měkká vazba
V každé generaci je jen hrstka lidí, kteří věří, že poznání Boha váží víc než jakékoli jiné požehnání. A zdá se, že ti, kdo tomu opravdu věří, na to přišli jen prostřednictvím utrpení. Štěstí musí být násilím odňato, než se objeví radost. Jinak nedoceníme ty sny, jejichž naplnění vede ke skutečné radosti. Je tragické, proplouvají−li křesťané životem, aniž jim dojde, že jejich štěstí se v ničem neliší od štěstí nevěřících, jimž se zrovna daří dobře. Obávám se, že milionům křesťanů to nedošlo, a tak dál pijí ředěný mošt, ačkoli by mohli pít vynikající víno. Nejsem si však jistý, zda se na to dá vůbec přijít jinak než tím, že projdeme bolestí zborcených snů. Každý z nás sní své skromné sny a netušíme, že jsou nějaké lepší. Sníme o krásném manželství, talentovaných dětech, pevném zdraví a dostatku peněz, jež nám dovolí, abychom si život opravdu vychutnali. Sníme o smysluplné práci a příležitostech měnit svět k lepšímu. To vše jsou dobré věci. Je zcela přirozené, že po nich toužíme. Problém tkví v tom, že je považujeme za věci nejlepší. Právě proto nám Bůh říká, že jsme bláhoví. Dobrý život už není největším požehnáním. Vlastně jím nebyl nikdy. Největším požehnáním je teď setkání s Bohem. My to ale nevidíme. Bůh se tedy pouští do práce a chce nám pomoci, abychom viděli jasněji. Jeden ze způsobů, jímž na nás pracuje, spočívá v tom, že dovolí, aby se nám ty skromnější sny zhroutily. Dovolí, aby nás to bolelo, a nezasahuje, aby nás z toho dostal.…
Vi z e j i h o č e s k ý c h s b o r ů C E S TA Ž I V OTA : Kol.1:28−29 Jeho zvěstujeme, když se vší moudro− stí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu. O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou. (ČEP)
Kol.1:28−29 Kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého člověka a učíce všelikého člověka ve vší mou− drosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O čež i pracuji, bojuje podle té jeho mocnosti, kteráž dělá ve mně dílo své mocně. (BK 1613)
2. Paral. 7:14 a můj lid, který se nazývá mým jmé− nem, se pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi. (ČEP)
2. Paral. 7:14 A ponižujíce se lid můj, nad nímž jest vzýváno jméno mé, modlili by se, a hledali by tváři mé, a odvrátili by se od cest svých zlých: i já také vyslyším je s nebe, a odpustím hřích jejich, a uzdravím zemi jejich. (BK 1613)
Izajáš 54:2 Rozšiř místo ve svém stanu, ať na− pnou stanové houně tvých příbytků. Nerozpakuj se! Natáhni svá stanová lana a upevni kolíky. (ČEP)
Izajáš 54:2 Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. (BK 1613)
− 10 −
Krátká zamyšlení M. Frydrychová Běda těm, kdo nařizují ničemná nařízení, těm, kdo předpisují plahočení, nuzákům odmítají možnost obhajoby a utištěné mého lidu zbavují práva: jejich kořistí jsou vdovy a sirotky olupují. Ale co si počnete v den navštívení, až se zdálky přižene zkáza? Ke komu se utečete o pomoc, kde zanecháte svoji slávu? (Iz 10:1−2) ...ptá se prorok Izaiáš. Je jednoduché vyhlásit, že Bůh není, zdá se jednoduché řídit bez Boha společnost, vymýšlet bezbožné zákony, schvalovat bezbožné jednání. Ale co až se celá společnost bezbožně rozjede a začne se šířit jenom anarchie a zká− za? Vláda a zákonodárci, kteří neposlouchají Boha, nemohou očekávat, že je bude poslouchat národ. Toho, jenž vzejde z tvých beder, dosadím po tobě na trůn. Dodrží−li tvoji synové mou smlouvu a i toto mé svědectví, jemuž je budu učit, navždy budou též jejich synové sedat na tvém trůnu. (Ž 132:12) Všichni máme nějaký životní cíl a všichni tou− žíme po tom, aby nás naše děti v dobrém slova smyslu následovaly. Bůh sám proti tomu nic nenamítá, ale podmínkou našeho zdaru je poslušnost Bohu. Budeme−li poslušni Božích pravidel, budou−li naše děti poslušny Božích pravidel, máme zaslíbeno, že budou skutečně sedat na našich trůnech. Já však odsouzen zákonem, jsem podle zákona mrtev, abych byl živ Bohu. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A ži− vot, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mě zamiloval a vydal sebe samého za mne. Nepohrdám Boží milostí. Kdybychom mohli do− sáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná. (Gal 2:19−21) Ježíš Kristus si tě zamiloval. Víš to? Sám sebe za tebe vydal, a když ty tomu věříš, je tvoje hříšná při− rozenost spolu s ním ukřižovaná a on žije v tobě. Jak úžasné. Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Křesťanství není jedno z mnohých náboženství. Evangelium je zvěst o tom, že Bůh chce přebývat v člověku, a už nežiji já, ale žije ve mně Kristus, který si mě zamiloval. Nepohrdejme Boží milostí. z textů www.twr.cz
R o z p i s s h r o m á ž d ě n í s b o r ů Cesta života jižní Čechy: České Budějovice
Prachatice Agitační středisko Pod Hradbami neděle od 17:00
Český Krumlov,
budova Ambit
neděle od 9:00 modlitební − čtvrtek od 18:30
Jana Čarka 7, Suché Vrbné modlitební procházky − (info u M. Kočerové)
modlitební ve sboru − St 18:00 neděle 15:00
Setkání mládeže v Č. Krumlově − sobota 14:00
Tento zpravodaj si vyhrazuje právo nezodpovídat za případné chyby dodané s příspěvky jednotlivých autorů. Děkujeme za pochopení.
