milost & pravda Požehnání ze života v Kristu

milost & pravda z p r a v o d a j březen 2006

v š e c h

j i h o č e s k ý c h

ročník 6

číslo 3

c í r k v í

S l o v o

pro vnitřní potřebu − neprodejné

Požehnání ze života v Kristu

Slovo úvodem Duha, aneb − patříme k sobě ,,To je moje maminka zlatá, milovaná,“ představila mě moje dcera své kamarádce ze školky. Znovu jsem prožila vděčnost Bohu, že nás dal s Terezkou dohromady. Když jsme si ji přivezli z kojeneckého ústavu, byl jí právě rok. Holčička s prázdným obličejíčkem, která se neuměla smát. Stačilo pár let a úsměvem se chlubila: „To je moje maminka zlatá, milovaná.“ Ona je moje zlatá, milovaná holčička. Každý z nás potřebuje být milovaný. Mít své místo, kam patří, lidi kolem sebe, kterým důvěřuje a místo bezpečí, kam se může schovat, když je mu těžko. Bůh nás stvořil k tomu, abychom potřebovali nejen Jeho, ale také druhé lidi. ,,Nechte mě na pokoji, chci být sám!“ pokřikoval můj dospívající syn na souro− zence, kteří se v zaplněné kuchyni neustále přemisťovali kolem něj. Mohl být sám ve svém pokojíčku, komu by tam ale říkal: ,,Nech mě být, chci být sám.“ Potřebujeme jeden druhého a přitom si jdeme docela na nervy. Čím to je? Protože jsme každý jiný. To není špatné, má to své výhody, ale někdy… Přestože jsme každý jiný, můžeme být všichni milovaní. Bůh, náš tatínek, nám otevírá svou náruč. A čím blíž k Hospodinu půjdeme, tím víc budeme mít lásky a porozumění pro druhé lidi. V Bibli mě oslovil jeden verš. Ezechiel připodobnil Hospodinovu slávu k duze. Píše: „Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola, byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy.“ V duze můžeme vidět žlutou barvu, červenou, fialovou… a všechny barvy se vzájemně prolínají. Kdybychom ty barvy do sebe smíchali, vznikla by bílá. Ne ta nemocniční sterilní bílá, ale ta Hospodino− va bílá. Bílá barva svatého Boha, která v sobě obsahuje všechny barvy spektra. Na nás se zrcadlí a rozkládá jeho sláva. Na někom je vidět víc černá, na někom je vidět víc žlutá… Tak můžeme na někom vidět vytrvalost, na jiném pečlivost nebo laskavost a každá z těchto vlastností je vlastnost našeho Boha. A tak i když si nejsme moc podobní, i když si v lecčems nerozumíme. Občas si jdeme na nervy, patříme přesto k sobě a dohromady zrcadlíme Boží slávu. J.Frantíková (převzato z textů vysílání rádia TWR: www.tvr.cz) −

Vytrvalá víra P. Petrášek Bůh nám zaslíbil mnoho nádherných věcí jako například odpuštění hříchů, věčný život, pomoc v čase soužení, v listu Jakuba 1:17 je to výstižně popsáno: ,,Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry a přichází od Otce světel, u něhož není žádná proměna a ani stín posunu.” Co můžeme my obyčejní lidé jako ty a já udělat pro to, aby se tato nádherná zaslíbení naplňovala v našem každodenním životě? „Potřebujete totiž vytrvalost, abyste vykonali Boží vůli a dosáhli zaslíbení (Žid.10:36).” Vedle toho, že musíme věřit, že dobrý Bůh je a dává odplatu těm, kteří ho usilovně hledaní (,,Bez víry je však nemožné se mu zalíbit, neboť ten, kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že těm, kteří ho pilně hledají, dává odplatu (Žid.11:6).”), je nutná vytrvalost v tomto životním postoji. Pouze skrze vytrvalou víru jsme schopni jak vykonat Boží vůli pro nás život, tak dosáhnout úžasná Boží zaslíbení. Je třeba podotknout, že nestačí vytrvalou víru v Boha mít, ale je nutné i v souladu s touto vírou i žít. Věřit, že Boží slovo je pravda, je věc volby, a člověka to zas tak nezatěžuje, ale žít podle Božího slova je někdy náročné. Žít vírou v naději Slova

Pokračování na str. 3

Pavel říká: „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal vším požehnáním duchovním v nebeských věcech v Kristu“ (Ef.1:3) Pavel nám v podstatě říká: „Všichni, kdo následují Ježíše, jsou požehnáni duchovním požehnáním v nebesích, kde je Kristus.“ Jak neuvěřitelné zaslíbení pro Boží lid. Přesto se toto zaslíbení stává pouhým slovem, jestliže nevíme, co tato duchovní požehnání jsou. Jak se můžeme radovat z požehnání, která nám Bůh zaslíbil, když je nechápeme, když jim nero− zumíme. Pavel tuto epištolu napsal „věrným v Kristu Ježíši“ (1:1). Byli to věřící, kteří si byli jisti svým spasením. Efezští byli velice dobře vyškoleni v evangeliu Ježíše Krista a byli si jisti svým nebeským postavením v Něm. Opravdu, byli velice dobře zakotveni v prav− dě, že jsou „posazeni na nebesích v Kristu Ježíši.“ (2:6) Tito „věrní“ plně rozuměli, že Bůh „jej vzkřísil z mrtvých a posadil na své pravici na nebesích.“ (1:20) Věděli, že byli Bohem vyvoleni „před ustanovením světa k tomu, aby byli svatí a neposkvrnění před jeho tváří v lásce.“ (1:4) Pochopili, že je Bůh adoptoval „za syny skrze Ježíše Krista v sebe.“ (1:5) Bůh je přivedl do své rodiny, protože když slyšeli slovo pravdy, uvěřili mu a důvěřovali mu. Věřící v Efezu byli skutečně požehnaní lidé. Radovali se ze svého vykoupení skrze Kristovu krev, znali to veliké duchovní požehnání v odpuštění jejich hříchů. Opravdu, oni byli tak dobře informováni o bohatství Boží milosti, že většina z nich byla schopna vyučovat druhé. Jestliže potkali lidi, kteří hladověli po Bohu, mohli jim ukázat slávu Kříže. Mohli vyučovat o Boží milosti a lásce, o Jeho svatosti, o bezúhonném chození před Ním. Mohli mluvit o Vzkříšení, o Boží dobrotě, o nebi a pekle, o důsled− cích života v hříchu. Věřím, že většina těch, kteří čtou toto poselství, jsou jako tito Efezští: věrní, dobře vyškolení věřící. Znáš moc vykoupení Kristova evangelia. Znáš učení o novém narození. Máš dobré vzdělání a znalosti o milosti, akceptuješ vítězství, které přichází vírou samotnou a ne skrze skutky. Jestliže to popisuje tebe, musím říci něco víc. A to, že mnoho křesťanů nikdy nevstoupilo do radosti, kterou jim Bůh zaslíbil. Dovolte, abych to vysvětlil. Věřím, že většina křesťanů, včetně pastorů, se nikdy nedostala za odpuštění hříchů a naději v budoucí slávu v nebi. Mnozí vykoupení, očištění lidé, kterým bylo od− puštěno, žijí v bídě. Nikdy nepochopili smysl života naplnění v Kristu. Místo toho chodí neustále z vrchol− ků do údolí, z duchovních výšin do depresivních hlubin. Neustále je trápí pocit: „Něco mi schází. Něčeho nemohu dosáhnout.“

Když se podívám zpátky na svůj život, jsem překva− pen všemi těmi oddanými křesťany, které jsem poznal a kteří si nebyli nikdy jisti svým spasením. Obzvláště to bylo pravdou o mnohých letničních, zbožných mužích a ženách, kteří Pánu sloužili až k padesáti le− tům. Znali všechna učení, pravdy a vyučování o víře a věrně sloužili. Ale nikdy nevstoupili do nadpřiro− zené radosti, která jim byla v Kristu k dispozici. Pravdou je, že je možné vědět o všech těchto věcech – o Ježíšově oběti za nás, očišťující moci Jeho krve, ospravedlnění vírou – a přesto nikdy nevstou− pit do plnosti Božích požehnání. Ptáš se, jak je to možné? Protože mnoho křesťanů se nikdy nedostalo přes ukřižovaného Spasitele ke vzkříšenému Pánu, který žije ve slávě. Ve 14. kapitole Jana nám Ježíš říká, že je tu čas pro nás, abychom věděli o svém nebeském postavení v Něm. Vysvětloval učedníkům: „Ještě maličko, a svět mne již neuzří, ale vy mě uzříte; neboť já jsem živý, a i vy budete žít. V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci, a vy ve mně, a já ve vás.“ (Jan 14:19–20) Teď žijeme v „ten den,“ o kterém Ježíš mluvil. Krátce, máme rozumět svému nebeské− mu postavení v Kristu. Ovšem, že většina z nás zná svou pozici v Kristu (že jsme s Ním posazeni na nebe− sích) ale jen jako teologický fakt. Neznáme ji v praxi, neprožili jsme ji. Co míním tímto výrazem „naše pozice v Kristu“? Velice jednoduše, postavení je „tam, kde je někdo umístěn, tam kde je.“ Bůh nás umístil tam, kde jsme, což je v Kristu. A Kristus je v Otci, sedí po Jeho pravici. Proto, jestliže jsme v Kristu, potom jsme skutečně posazeni s Ježíšem v trůnním sále, kde je On. To znamená, že sedíme v přítomnosti Všemohoucího. Na tohle Pavel poukazuje, když říká, že jsme byli „posazeni na nebesích v Kristu Ježíši.“ (Ef.2:6) Možná říkáš: „Ale já jsem se nikdy necítil jako ten, kdo je na nebesích. Stále mám pocit, že jsem na poušti, snáším utrpení a soužení. Jestliže tohle je život na nebesích s Kristem, pak to nechápu.“ Ujišťuji tě, že tvá období zkoušek jsou společná všem věřícím. Ne, fráze „v Kristu, v ne− besích“ (1:3) není něco, čeho můžeš dosáhnout. Je to něco, co o tobě říká Bůh. Jestliže jsi v Kristu, potom jsi v Otcových očích posazen blízko Něho, po jeho pravici. Faktem je, že ve chvíli, kdy dáš svou důvěru Ježíši, jsi vírou přenesen do Krista. Bůh tě uznává za vlastního ve svém Synu a usazuje tě s Ním na nebe− sích. To není jen nějaká teologická myšlenka, ale pravdivá, skutečná pozice. Takže právě když vydá− váš svou vůli Pánu, si můžeš nárokovat všechna duchovní požehnání, která s touto pozicí přicházejí. Samozřejmě, že být „v Kristu“ neznamená, že opouštíš tuto zemi. Nemůžeš si vymýšlet nějaké emoce nebo pocity, které tě vynesou doslova do nebe. Ne, nebe přišlo dolů k tobě. Kristus Syn a Bůh Otec přišli do tvého srdce a učinili si tam svůj příby−

nařízení, vešel do svého domu, kde byla otevřená okna v jeho pokoji proti Jeruzalému, a třikrát za den klekal na svá kolena, a modlíval se a vyznával se svému Bohu, tak jak to dělal dříve.“ (Dan. 6) Daniel se nadále modlil a neslevil ze svého duchov− ního standardu z velmi prostého důvodu: „protože to tak dělal i dříve!“ Jednoduše nedovolil, aby mu okolnosti diktovaly kvalitu jeho modlitebního života. Tolik věřících dnes s Pánem žije jen tehdy, když je to populární. Když jsem se v roce 1990 obrátil, hovořit o duchovních věcech bylo celkem „in“. Dnes, chce−li někdo jít za Ježíšem, musí plavat proti proudu. Říkávám, že každá mrtvá ryba dokáže plavat dolů po proudu. Ale na to, abys mohl plaval proti proudu potřebuješ mentalitu lososa. Musíš mít jasný záměr – oči upřené na autora a dokonavatele naší víry, Ježíše. Musíš mít také vytrvalost a nevzdat se při prvním zaváhání. Úspěšní lidé nejsou ti, kteří nikdy nic nepokazili. Úspešní lidé se akorát odmítli vzdát a pokračovali dál i navzdory dočasným selháním. Winston Churchill řekl, že „smělost je schopnost jít od selhání k selhání a přitom neztratit entuziazmus.“ Ale nemodli se až v kritických situacích. Nezkoušej Boha jako poslední možnost. Životy mnohých jdou od jedné krize ke druhé a zdá se, jakoby se z toho nemohli vymanit. Je tu však vyšší standard! Vítězný a plodný život Boží slovo přirovnává křesťanský život k životu orla. Orel je nádherný pták, který se majestátně vznáší na vzdušných proudech vysoko v horách: „ti, kteří očekávají na Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se na křídlech jako orli..." (Iz 40:31) Mnoho věřících, dokonce služebníků evangelia, vyprahlo. Ale tento verš nás povzbuzuje, abychom svou sílu čerpali od Hospodina. V modlitbě a v životě Slova nabýváme novou sílu a vznášíme se na křídlech jako orli. Není divu, že první apoštolové nechtěli dovolit, aby jim okolnosti a dokonce církevní povinnosti vzaly zdroj jejich duchovní vitality. Když se učedníci

D. Wilkerson

tek: „Kdo mě miluje, má slova bude plnit, a můj Otec jej bude milovat, a k němu půjdeme, a příbytek si u něho uděláme.“ (Jan 14:23) Ano, Ježíš je v ráji, Muž ve slávě. A ano, jeho Duch se pohybuje po celé zemi. Ale Pán také výslovně přebývá v tobě a ve mně. Učinil nás svým chrámem na zemi, svým příbytkem. Uvažuj o Ježíšových mocných tvrzeních: „Kdo mne miluje, bude milován mým Otcem, a já jej budu milovat a zjevím mu sebe samého.“ (14:21) „Aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli… A já slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako i my jedno jsme. Já v nich, a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno.“ (17:21–23) Podívej se ještě jednou na ty verše. Ježíš v podstatě říká: „Sláva, kterou jsi mi dal, Otče, jsem dal jim.“ Kristus tu činí neuvěři−telné prohlášení. Říká, že nám byla dána stejná sláva, jakou dal Otec Jemu. Jak úžasná myšlenka. Ale co je touto slávou, která byla dána Kristu a kterou on dal zase nám? A jak naše životy zjevují tuto slávu? Sláva, která nám byla dána, je otevřený přístup k Otci Sláva, kterou nám dal Kristus, není nějaká aura ani emoce. Ne, velice jednoduše, sláva, kterou jsme přijali, je ničím nerušený přístup k nebeskému Otci. Ježíš nám usnadnil přístup k Otci tím, že pro nás skrze Kříž otevřel dveře: „Neboť skrze něho [Krista] my všichni [my a ti vzdálení] máme přístup v jednom Duchu k Otci.“ (Ef.2:18) Slovo „přístup“ znamená právo vstoupit. Označuje to volný průchod stejně tak jako snadnost přiblížení: „V němž máme smělost a přístup s důvěrou skrze jeho víru.“ (3:12) Víš, co tu Pavel říká? Vírou jsme přišli na místo nerušeného přístupu, přístupu bez překážek, k Bohu. Nejsme jako Ester ve St.zákoně. Musela nervózně čekat na královo znamení, než se mohla přiblížit k trůnu. Teprve poté, co pokynul svým žezlem, získala Ester svolení předstoupit. Naproti tomu ty a já již jsme v trůnním sále. A máme právo a privilegium promluvit s králem kdykoliv. Opravdu, jsme vyzýváni, abychom mu předkládali své prosby: „Přistupme tedy směle s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas potřeby“ (Žid.4:16) Když Kristus sloužil na zemi, měl plný přístup k Otci. Řekl: „Sám od sebe nemohu nic dělat. Dělám jen to, co mi Otec říká a ukazuje.“ (viz Jan 5:19,30, 8:28) Navíc se Ježíš nemusel rychle utíkat modlit, aby se dozvěděl, co si Bůh přeje. Samozřejmě že se modlil často a intenzivně, ale to se týkalo společenství s Otcem. To byla odlišná věc v jeho každodenních aktivitách, ať už vyučoval, uzdravoval nebo vyháněl démony. Ježíš vždycky věděl, že je v Otci a Otec je v něm. Nemusel „stoupat“ k Otci, aby věděl, co má dělat. Otec v něm již přebýval,

Pokračování na str. 2

Nádherný život duchovní svobody Bůh povolal každého křesťana k životu ve vítězství. Celý život, utrpení a zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista bylo o triumfálním vítězství nad hříchem, temnotou, dokonce nad smrtí. O Danielovi, který žil v babylonském zajetí je napsáno, že „na něm byl velký duch“ a že byl „desetkrát zběhlejší v moudrosti“ než všichni mudrci a ministři Babylona. Nesmíme být produktem duchovního prostředí, ve kterém se nacházíme. Bůh nás povolal, abychom ovlivňovali svět okolo nás a vtiskli mu pečeť Božího království. Pán Ježíš řekl: „Vy jste solí země... Vy jste světlem světa!“ (Mat 5:13,14). Neřekl „stanete se solí země“ nebo „jakmile dozrajete budete světlem světa“ či „snažte se být solí země a světlem světa.“ Jednoduše to prohlásil jako fakt: „Vy jste solí země!“ Naší zodpovedností je akorát neztratit slanost! Jakou pečeť nosíš? Nepřítel se bude snažit vtisknout do nás svou pečeť. Bude chtít znečistit naše svědomí, abychom ztratili svou slanost, a nemohli tak naplňovat svoje poslání. Král Nabuchonodozor dal Danielovi jméno Baltazar, „podle jména svého boha“ (Dan. 4:5). Jinými slovy, chtěl ho poznamenat svým náboženstvím. Nepřítel mu chtěl „vypálit cejch na jeho svědomí“ (1Tim 4:2). Ale, sláva Bohu, vždy máme možnost volby. Daniel zůstal čistý ve svém srdci a modlíval se třikrát za den ke svému Bohu přestože už to nebylo populární, ba dokonce, i když to bylo zakázáno zákonem. Po třicet dní se pod hrozbou trestu smrti nikdo nesměl modlit k žádnému bohu. Ďábel se stále bude snažit sáhnout na náš duchovní život. Ví, že v něm je naše síla. Ve veřejném životě budeme úspěšní jen do té míry, jak úspěšní jsme ve svém vnitřním životě. Míra požehnání, kterou zažíváme navenek, je jen odrazem požehnání, které zažíváme uvnitř (Mat 6). Daniel znal toto tajemství. Když přišel zákaz modlitby, Daniel ani neměl o čem uvažovat. Bible nám zanechává tento nádherný verš: „Když se pak Daniel dověděl, že je vydáno toto

ž i v o t a

P. Čuřík (pastor SŽ Bratislava)

množili a bylo třeba zabezpečit víc pastorační a administrativní práce, museli apoštolové hledat řešení. Nesnažili se potřebu, která v církvi vznikla, ignorovat a mít nějaká prázdná prohlášení, která by je zbavila zodpovědnosti. Ale zároveň si uvědomovali, že Boží navštívení, které zažívají, je přímo úměrné kvalitě jejich duchovního života. Především, v církvi musí zůstávat Bůh! V Europě se i do církví snaží protlačit humanismus, který staví na piedestal člověka. Ale lidské potřeby budou naplněny stejně až potom, co se pokoříme a dovolíme Ježíši Kristu, aby zasedl na trůn našich životů a na− šich sborů. Ve Skutcích 6 čteme: Dvanáct apoštolů tedy svolalo shromáždění učedníků a řeklo: "Nesluší se, abychom my opustili Boží slovo a sloužili u stolů. Proto ze sebe, bratři, vyberte sedm mužů dobré pověsti, plných Ducha Svatého a moudrosti, kterým svěříme tu práci. My se však budeme pilně věnovat modlitbě a službě Slova." Církev to přijala. Neřekli: „Víte, tito naši apoštolové si nechtějí špinit ruce mytím nádobí. Nějak jim to apoštolství stouplo do hlavy.“ Ne, raná církev porozuměla, že pokud chtějí vidět divy a zázraky a manifestaci Boží slávy, nestačí dávat Bohu „spropitné.“ V moderní církvi někdy pracuje 20% věřících na tom, aby naplnili potřeby ostatních 80%. Po čase jsou z toho tak unavení, že i oni ztrácejí oheň. Napsali jsme sokolníkům na Slovensku a jeden z nich nám odepsal, že pokud je orel od mala krmený v zajetí neodborným způsobem, může jeho zobák dorůst do takové míry, že se nedokáže sám najíst. My ale nechceme vychovávat mladé orli v zajetí. Nechceme je krmit polopravdami a nezdravým pokrmem a vychovat z nich neschopné jedince. Měli by vyrůst v dospělé orli, kteří se budou svobodně vznášet na svých křídlech, budou schopní přežít i v těžkých podmínkách a stanou se základem pro další generace. Věřím, že po takovém životě toužíme všichni. § (Víťazný život 3/2005)

Požehnání ze života...

Ať přijde cokoli, spolehni se na Boha

Pokračování ze str. 1 Když poprvé opouštěl domov, jeho otec ho pravděpo− dobně ujistil, že se může vrátit. Každý milující rodič by to tak udělal: „Moje dveře jsou ti vždy otevřené. A chci, aby sis to teď, když odcházíš, zapamatoval. Věz, že mé srdce je s tebou. Až budeš v koncích, tak se, prosím, vrať. Budeš doma vždy vítán.“ Toto je ni− čím nerušený přístup, otec, který je vždy dostupný. Takže marnotratný syn si řekl: „Vstanu, půjdu k otci svému.“ (Luk.15:18) Uplatnil své požehnání přístupu. Teď byl tento zlomený mladík plný zármutku nad svým hříchem. Písmo říká, že křičel: „Jsem nehodný, zhřešil jsem proti nebi.“ Tohle představuje ty, kdo skrze zbožný zármutek přicházejí k pokání. Chápete ten obrázek? Marnotratný syn se odvrátil od svého hříchu, nechal svět za sebou a vstoupil do otevřených dveří, které mu jeho otec zaslíbil. Šel v pokání a při− vlastnil si přístup. Ale ještě nedosáhl přijetí. Jak tragické místo to je. Tady byl věřící, který se choval dobře, litoval svých minulých hříchů. Byl unavený z nesení vší své viny, hanby a odsouzení. Přesto ne− věděl, zda ho otec přijme. Myslel si: „Můj otec musí být rozzlobený. Asi mě nenávidí za promrhání všeho, co mi dal. Bude plný hněvu a soudu, až mě uvidí.“ Marnotratný syn musel být čím dál víc omrzelý při pomyšlení na všechny způsoby, kterými se sám snažil změnit. Byl utahaný z přemýšlení o tom, jak se polepšit, jak se udržet před pádem. Učinil již dlouhý seznam prázdných předsevzetí, jenže padal znovu a znovu. Bez legrace, já věřím, že tohle je stav mnoha dnešních věřících. Vlastně nám dal Ježíš toto podobenství částečně proto, aby nám otevřel oči pro naše postavení v Něm. A zdůrazňuje: „Jestliže vidíte Otce, vidíte mě. Já a Otec jsme jedno.“ Když se marnotratný syn přibližoval k domovu, jsem si jistý, že se setkal s posly, kteří mu řekli: „Tvůj otec se pro tebe rmoutí. Nazval tě ‚svou ztracenou ovcí.‘ Čas od času vychází a hledá tě.“ Ale mladík jim asi odpověděl: „Vím, že je můj otec milující muž. Ale já jsem hrozně zhřešil. Kdybyste jen věděli, co jsem udělal.“ Neměl vůbec pokoj, protože neznal své postavení. Jak je smutné nemít radost z nebe, ne− mít pokoj, který převyšuje veškeré chápání, protože nevíš, zda jsi přijatý. Podobně jako marnotratný syn jsou zástupy věřících, kteří udělali chybu, přesvěd− čení: „Nejsem hoden, Bůh mě nemůže přijmout.“ Takže co se stalo marnotratnému synovi? „Když byl ještě opodál, uviděl jej otec jeho, a milosrdenstvím pohnut, přiběhl, padl na jeho šíji, a políbil ho“ (Luk. 15:20) Jak nádherná scéna. Hříšný syn nalezl odpuště− ní, objetí a lásku svého otce, naprosto žádný hněv nebo odsouzení. Když ho otec políbil, věděl, že byl přijat. Mnoho křesťanů se domnívá, že příběh končí takto: „Marnotratný syn byl ještě jednou přijat svým otcem. Není tohle to, na čem nejvíc záleží?“ Představujeme si svůj vlastní vztah s nebeským Otcem stejně. Známe jeho milující políbení, jeho milost a odpuštění. Ale to jen pokud jde o navázání vztahu. Zastavujeme se na svém vědomí Boží lásky k nám. Faktem zůstává, že stále ještě nejsme zpátky v domě našeho Otce. Nezaujali jsme své místo na jeho hostině. Podle Ježíšo− va podobenství je tu mnohem, mnohem víc. Náš nebeský Otec nebude nikdy spokojený, dokud se nebudeme těšit ze všech slavností, veselí a radosti v jeho domě. Opravdu, cožpak to není otec, kdo říká: „Hodujme a buďme veselí.“ (15:23) Řecké slovo pro „být vese− lý“ tu znamená „dostat se do radostného stavu mysli.“ Uvažuj o radostné scéně, která se tu koná: „Řekl otec svým služebníkům: Přineste to první roucho, a oblečte jej, a dejte prsten na jeho ruku a obuv na nohy. A přiveďte tele tučné, zabijte…a začali se veselit… [bylo slyšet] hudbu a tanec.“ (15:22–25) Všimni si, co se na této scéně právě stalo. Od marnotratného syna se nežádalo, aby ze sebe setřásl prach a byl očištěn před vstupem na hostinu. Ne, jeho otec ho upravil pro vstup dovnitř. A nevyčistil jen staré oblečení. Dal mu celou novou kolekci šatů, což zna− mená nový život. Syn mohl namítat: „Ale, otče, nejsem hoden.“ Přesto by otec odpověděl: „Nedívám se na tvou minulost. Raduji se, že přijímáš mou lásku. Jsme usmíření a jsme jedno. To je moje radost.“ Prohlašuješ, že jsi přijatý v Kristu? Možná jsi zažil to, co marnotratný syn: Otec tě políbil, zahrnul tě svou láskou, přijal tě do svého domu. Jestliže ano, tak asi věříš: „Sedím s Kristem na nebeských místech.“ Pokud ano, kde je potom tvoje radost? Kde ve svém životě vidíš otcovu slavnost, zpěv, tanec, veselí srdce? Možná nejvíce výmluvná scéna v tomto podoben− ství je ta poslední, když se starší bratr vrací z pole domů. Když se uvnitř domu koná hostina, stojí venku a dívá se oknem dovnitř. Ke svému překvapení vidí svého otce, jak radostí tancuje nad jeho marnotrat− ným bratrem. Měj na paměti, že tento starší bratr byl také přijatý. Ale podobenství objasňuje, že je smutný a ubohý. Proč? Po všechny své roky se svým otcem nikdy nevstoupil do radovánek otcova domu. Nikdy se neradoval z požehnání, která měl od otce k dispo− zici. Vlastně mu na konci jeho otec připomíná, že všechna požehnání byla jeho hned od začátku: „Synu, ty jsi stále se mnou, a všecky mé věci jsou tvé.“ (Luk.15:31) Ptám se tě, zažil jsi plnost požehnání ze svého přijetí? Ježíš to činí křišťálově jasné, máme se radovat a těšit ze svého nebeského Otce. On se z nás raduje. Ale jestliže nikdy nevstoupíme do jeho domu a neod− počíváme ve svém přijetí, okrádáme ho o tuto radost. Naléhám na tebe, zapomeň na své hříchy a stíhání světa, nech to za sebou. Odlož každé tělesné břemeno, které se tak snadno zakoření. A vejdi dovnitř a zaujmi své postavení v Kristu. On tě povolal, abys vstoupil do radosti z Jeho přijetí. Až se potom ráno probudíš, zjistíš, že jásáš: „Haleluja, Bůh mě přijal. Mé srdce přetéká díků činěním a radostí.“ § Copyright © 2005 by World Challenge

Robert Jakš − svědectví Vyrůstal jsem ve Vodňanech v dobré rodině, mám výborné rodiče a starší sestru. Do 15 let jsem o Bohu nevěděl nic. Dobře jsem se učil a byl jsem na Gymná− ziu ve Strakonicích. V době revoluce r. 1989 mi bylo 15 let a tehdy jsem začal přemýšlet o smyslu života. V té době se uvolnila duchovní atmosféra v ČR a stávalo se čím dál tím víc, že lidi kolem byli zasaženi evangeliem a uvěřili. Já v těch 15 letech jsem začal hrát na kytaru a zpívat tehdejší folkové písně − hlavně skupinu Brontosauři, Nezmaři a Spirituál kvintet. Hraní mi šlo a postupně jsem byl váženým hudeb− níkem na trampských akcích. Na gymplu byla parta lidí co se hlásila k trampingu, jezdili jsme na různé

foto: Máťa Kočerová akce kde jsme spali pod širákem, pracovali v lese, blbli jsme, hráli hry venku a tak. Nedá se to popsat, bylo to fajn a utvářelo to můj názor na svět a kamarád− ství. Písně Honzy Nedvěda byl tehdy můj životní názor − žít v souladu s přírodou, trampovat a mít spoustu kamarádů. Toto období vrcholilo tak v 17 letech. Jezdil jsem na srub u Prachatic, kde jsme měli velkou partu, všichni jsme se měli rádi, zpívali jsme a užívali mladého života. Jenže najednou nějak kolem mě spoustu kamarádů začalo věřit v Boha a říkalo se o nich, že chodí do nějaké církve v Prachaticích (Cesta života). Nejvíc jsem jezdil ven s „Yettim“ a „Crazim“, a ti najednou začali u ohňů zpívat písně z církve, třeba: Tys mi dal okrasu, Kdo nemiluje nezná Boha, atd. Když si to tak uvědomím, tak ty písně mě velmi oslovovali a hráli podstatnou úlohu v mém obrácení. Také můj nejlepší kamarád na gymplu ve Stra− konicích, Jirka Trčka, měl zážitky podobné. Byl z Horažďovic, kde vzniklo Křesťanské společenství. Jeho sestra uvěřila a přes noc se ze zaryté materialistky, která se šla pohádat s křesťanem, stala tou "citlivou" křesťankou. A i jiní lidé uvěřili. Jeden z nejchytřejších studentů v mém ročníku na gymplu, který měl pořád samé jedničky, na co sáhl to mu šlo, najednou vedl kře− sťanský kroužek na gymplu a mluvil o tom, jak na evangelizaci nějakých dvou kluků v kulturním domě ve Vodňanech ho Bůh oslovil. Prostě bylo toho dost v mém okolí a já začal přemýšlet. Asi od 16 do 18 let jsem přemýšlel o Bohu, ale zároveň jsem si držel svůj vlastní svět trempování a písní Honzy Nedvěda. Pozvolna jsem si však uvědo− moval, že věřím, že Bůh je, a že Bůh je ten, o kterém píše Bible, ale nechtěl jsem mu plně vydat svůj život, ani jsem nevěděl jak. Chodil jsem po lesích, snil jsem o životě a Bůh mě postupně oslovoval a ukazoval mi jaký je, a že jsem hříšný. Například jsem byl v Záp.

Tatrách a na asfaltce od Tatialkovo jezera, po které jsem šel, bylo napsáno něco jako: Bůh je světlo. Nebo na mém prvním opravdovém vandru na Šumavě jsme s Jirkou Trčkou potkali člověka – kastelána na hradě Velhartice, který nám dal Nový zákon a knížečku o Bibli a mi si to pak při svíčce u vesnice Keply v noci četli a byli jsme úplně hotový. V té knížečce byla logickými úvahami podporová− na pravdivost a spolehlivost Bible. Ty úvahy a příběhy nás skoro šokovali, jen jsme si říkali: „no jo, vždyť to je pravda.“ Pak jsme v noci úplně zmokli a celý druhý den cestou do Železné Rudy pršelo. Když už jsme se vzdali všech nadějí, tak vysvitlo slunce a začalo nádherné počasí, jakoby nám Bůh chtěl ukázat, že je s námi. Od té doby jsem měl doma Nový zákon a občas si četl o Ježíši. Klíčové okamžiky byli asi dva: byl jsem pozván kamarádem Yettim do církve v Prachaticích, kde to bylo dost silné, celý jsem se klepal, Boží moc se mě dotýkala a přemá−hala mě, ale život jsem Pánu ještě nedal, potom jsem do církve docházel a myslel si, že už jsem jasně věřící, ale nebyl. Stále jsem si držel odstup a svůj vlastní svět. Chtěl jsem věřit v Boha, ale po svém – chodit s ním po lesích a brát to tak nějak lidsky. Těžko to popsat. Zásadní změna přišla až když jsem v roce 1992 přišel na Vysokou školu do Prahy a tam jsem se cítil úplně ztracen, sám a vůbec jsem nevěděl, jak to tam přežiji. Tak jsem šel jeden večer do malého parku u areálu vysoké školy a tam jsem se poprvé upřímně modlil a prosil Boha, aby mi ve všem pomohl. Dodnes mám před očima to spadané listí, na které jsem po modlitbě koukal, když jsem otevřel oči. V ten okamžik se vše změnilo, měl jsem pokoj v srdci a během asi týdne jsem se setkal s křesťany na koleji VŠ, kteří mě povzbuzovali a pomáhali ve víře (zejména vzpomínám se slzou v oku na dva bratry černochy z Afriky – Armanda a Tavarese, kteří mě prostě přijali za vlastního). Pak už to šlo jakoby samo. Byl jsem v církvi v Prachaticích pokřtěn Duchem Svatým a po absolvování biblického kurzu pokřtěn vodou a začal zpívat ve chvále. Folkovou hudbu jsem úplně zahodil, nechal jsem to umřít. Byl to boj − vzdát se vlastní slávy, kterou jsem měl z toho, když jsem zpíval pro lidi, vzdát se toho pro Ježíše. Ale dnes jsem rád, že jsem to udělal radikálně a nějakou dobu úplně přestal hudebně fungovat. Po několika letech to Bůh vzkřísil a já jsem dostal inspirace od něj, začal jsem nahrávat a dělat koncerty, v čemž chci dál pokračovat. Tak to je jen tak krátce, bylo to daleko složitější a Bůh měl se mnou práci. Jsem asi člověk váhavý, než se k něčemu rozhodnu, tak to chvíli trvá, stejně to bylo i s mým uvěřením. Byl to asi dvouletý proces přemýšlení, kdy mě Bůh hledal a našel. Základní věc je, že než jsem se plně obrátil k Bohu, tak jsem si pořád myslel, že přijdu o vše co mám rád a co jsem, a ono se to opravdu stalo. Musel jsem se vzdát svého vysněného Nedvědovského světa, kde láska a přá− telství pramení z lidí a ne od Boha. Ale Bůh mi vše po letech vrátil v mnohem větší míře − více hudby, více přátel, více zážitků přírody, prostě život s Bohem může být bohatý a pestrý. Na druhou stranu se také v životě křesťana vyskytují období, které jsou velmi těžké. Já jsem si prožil veliké krize jako věřící, zejména to byly tři období depresí o nichž radši moc psát nebudu, abyste z toho nebyli nějak špatní. Dnes už bych o tom mohl mluvit vyrovnaně a s odstupem, ale nechápu proč jsem tím musel projít, co to mělo znamenat, prostě nerozumím. V prvním případě jsem na to byl sám, v dalších dvou mi byla podporou má žena, které chci na tomto místě velmi poděkovat Chci říct, že krize přijdou, ale ať přijde v životě cokoliv, říkám opravdu cokoliv, spolehněte se na Boha a upřímně k němu přicházejte. Buďme také otevřenější jeden k druhému a pomáhejme si. Po každé krizi přijde něco lepšího, nikdy se nevzdávejte Ježíše, on je to nejcennější. §

Již od Vánoc máte možnost si u Roberta Jakše objednat dvě nová CD. 1. CD „Oldies but Goldies“ tedy staré dobré chvály (Hospodina miluji, Jak úžasná, Tys mi dal okrasu...) 2. CD nejnovějších chval z celého světa, nyní čerstvě přeložených do češtiny, v Robertově podání (Lidé víry, Cítíš jak se hory chvějí, Zázračný kříž, Požehnaní, Nade vším...) Cena za CD je dobrovolná.

V případě zájmu kontaktujte, prosím, přímo Roberta: e−mail: [email protected]

Výklad aneb jak se kope v Božím slově Čtenáři, máte připravené lopaty, krompáče, rukavice, dobré boty a svaly? Přicházíme na tvrdší terén, ale věřte, že se vyplatí věnovat úsilí, abyste mohli příště vše ,,vykopané“ správně použít, využít a uplatnit. Pokud jste zatím nepoužili papír, tužku, modlitbu a jeden vámi vybraný text, prosím, vraťte se na začátek a zkuste to. Co je to výklad? Je to vysvětlení významu faktů, vysvětlení daného textu – co daná pasáž znamená. Proč je to důležité? 1) abychom mohli správně použít Boží slovo 2) automaticky nemusíme hned chápat správný vý− znam, chce to dobře pozorovat text Co je třeba udělat pro dobrý výklad? a) přečíst text b) důkladně pozorovat daný text c) začít si klást velké množství otázek Jaké otázky? Takové, abychom pochopili: a) co autor říká?

a

4

sám se dával poznat. A Ježíš za sebou vždy slyšel slo− vo, které říkalo: „Toto je cesta, tady to se má udělat…“ Dnes nám byl dán přesně stejný stupeň přístupu k Otci, jaký měl Kristus. Možná si myslíš: „Počkej chvilku, to je ohromující. Já mám stejný přístup k Otci, jaký měl Ježíš, Stvořitel a Pán vesmíru?“ Nepleť se: podobně jako Ježíš se máme modlit často a horoucně. Máme být vyhledávači Boha, máme očekávat na Pána. Ale v našem každodenním chození (našich přícho−dech a odchodech, našich vztazích, našem rodinném životě, naší službě) se nemusíme utíkat rychle modlit, abychom Boha úpěnlivě prosili o slovo, sílu nebo směr. Žije v nás jeho vlastní Duch. A Duch svatý nám zjevuje myšlení a vůli Otce. Jeho hlas je vždy za námi a říká: „Toto je cesta, po ní jdi.“ Pravda o naší jednotě s Kristem byla pro církev skrytým tajemstvím, dokud se na scéně neobjevil Pavel Duch svatý si použil Pavla, aby odkryl toto tajem− ství, kterým je: „Kristus ve vás, ta naděje slávy.“ Samozřejmě že církev učila o milosti spasení. Věděli, že spasení je z víry, a ne ze skutků. Ostatně sloužili Ježíši dřív, než přišel Pavel. Věděli o pokání a zažili Otcovo milosrdenství. Ale potom se ukázal Pavel a řekl: „Pokání a dobré skutky nestačí. Nestačí, že jste přišli ke Kristu a uvěřili, nebo že teď máte veliké duchovní vědomosti. Potřebujete něco víc než jedno− duše věřit v Krista. Teď musíte chodit v požehnáních a plnosti v Něm.“ „Proto jako jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte.“ (Kol.2:6) O čem tu Pavel mluví? Co míní tím „chozením v Kristu?“ Cožpak to tito věřící po léta nedělali? Jedno− duše řečeno, Pavel mluvil o požehnáních ze života v Kristu. A říkal církvi nezpochybnitelně, že nepozna− li plné zjevení těchto požehnání. Popisoval odlišné stanovisko, které říká: „Nechci o svém spasení vědět jen ve své hlavě. Chci ho prožívat. Chci vědět, co to znamená chodit v plnosti Kristova spasení. Nechci jen vědět o nebi. Chci každé nebeské požehnání, které pro mě učinil Bůh dostupné dnes. On zaslíbil ‚každé duchovní požehnání,‘ a zemřel, aby mě přivedl blízko k sobě, kde se mohu radovat z těchto požehnání. Chci, aby můj život tento fakt odrážel. Chci, aby každá duchovní pravda o nebi byla částí mého součas− ného každodenního chození. Tato požehnání jíž nemohou být pouhé teologické pojmy. Musí se stát realitou.“ Milovaný, tohle není žádná složitá věc. Jednoduše se zeptej sám sebe: přijal jsi Ježíše nejen jako svého Spasitele, ale jako korunovaného Pána v nebesích? A uznáváš, že korunovaný Pán žije v tobě? Jestliže ano, jaké důsledky pozoruješ ve svém životě? Jaký to má vliv vstávat každé ráno s vědomím, že tě Kristus nejen spasil před hříchem, ale že žije v tobě? Jaký účinek má poznání, že dal svůj život, aby strhnul zdi oddělení a mohl ti být blíž, milovat tě a mít s tebou společenství? Bylo nám dáno nebe, je v našich duších. Ano, tohle ochutnání nebe je zamýšleno jako předzvěst slávy, která nás čeká. Ale dostali jsme je také jako část svého dědictví, abychom ho používali právě teď. Náš Spasitel Ježíš Kristus přišel, aby nám dal mnohem víc než vykoupení. Přišel, abychom mohli mít každý den plnost života. To neznamená, že již nezažijeme bolest nebo smutek. Každý křesťan bude dál čelit pokušení a těžkostem. Ale uprostřed našich zkoušek budeme překypovat díků činěním, kvůli Jeho neko− nečné laskavosti, kterou k nám má. Pavel říká, že tohle je přesně to, proč nás Bůh posadil spolu v Kristu: „Aby ukázal v budoucích časech nesmírné bohatství své milosti, ze své dobroty k nám v Kristu Ježíši.“ (Ef.2:7) Tohle je efekt, který máme vidět ve svých každodenních životech: Bůh nám prokázal svou milující dobrosrdečnou a soucitnou laskavost. Proto se můžeme probudit a jásat: „Haleluja! Bůh, Kristus a Duch svatý chtějí být blízko u mě.“ Další požehnání se stává naším, když jsme posazeni na nebesích Co je tím požehnáním? Je to privilegium přijetí: „Přijal nás v milovaném [Kristu]“ (Ef.2:6 angl. pře− klad). Řecké slovo pro „přijatý“ tu znamená velice zvýhodněný, privilegovaný, protekční [v kralické Bibli „Vzácné nás učinil v milém Synu svém“]. To je odlišné od termínu použitého v angličtině, který lze vykládat ve smyslu „přijatý jako vyhovující.“ To naznačuje něco, co lze snést; vnucuje se postoj: „Mohu s tím žít.“ Ale to není případ Pavlova řeckého použití. Jeho použití pro „přijatý“ se překládá jako: „Bůh nás velice zvýhodnil. Jsme pro Něho velice zvláštní, protože jsme na svém místě v Kristu.“ Víš, protože Bůh přijal Kristovu oběť, vidí teď jen jednoho společného, korporačního člověka: Krista a ty, kdo jsou k Němu připoutáni vírou. Krátce, naše tělo v Božích očích zemřelo. Jak? Ježíš na kříži odstra− nil naši starou přirozenost. Takže teď, když se na nás Bůh podívá, vidí jen Krista. A my se naopak musíme naučit vidět se tak, jak nás vidí Bůh. To znamená nezaměřovat se pouze na své hříchy a slabosti, ale na vítězství, které pro nás Kristus získal na Kříži. Podo− benství o marnotratném synovi poskytuje mocnou ilustraci přijetí, které přichází, když je nám dáno nebeské postavení v Kristu. Znáte ten příběh: mladík si vzal své dědictví od svého otce a promrhal je na hříšný život. Potom, když byl syn úplně na mizině (morálně, citově a fyzicky) přemýšlel o svém otci. Byl přesvědčen, že přišel o všechnu jeho přízeň. A bál se, že je jeho otec vůči němu plný hněvu a nenávisti. Kdysi byl tento mladík uznávaným členem domác− nosti, spolu se svým otcem. Okusil požehnání, řád a výhody života v otcově domě. Ovšemže marnotrat− ný syn představuje odpadlíky, ty, kdo Bohu uboze selhali. Marnotratník téměř zemřel hladem, než pomyslel na návrat domů. Přesto se nakonec, když už byl unavený ze svého hříšného života, rozhodnul vrátit se ke svému otci. Tohle představuje cestu k pokání.

E. Plchová

b) proč použil zrovna tato slova? c) co znamená toto slovo? d) jak spolu souvisejí odkazy? e) vím o jiných pasážích, které mi objasní text? f) jsou jednotlivé myšlenky postaveny jedna po druhé? Důležité je: Písmo si nikdy neprotiřečí! Podívejte se na kulturu. Nahlédněte do historického pozadí, mnohdy Vám budou odhaleny popsané postoje, reakce lidí. Pocho− píte hlubší význam určitého jednání. Konzultujte. Použijte užitečné druhotné zdroje, jako je: Biblický slovník, Konkordance, biblické atlasy, příručky nebo komentáře. Nejdůležitějším zdrojem však zůstává Bible. Rozluštěte, zda se jedná o obrazný jazyk. Zamyslete se, proč autor tuto obraznost použil. Odpovězte si na napsané otázky. Vyberte si z nich nejzajímavější a nejdůležitější. Proveďte shrnutí textu. Stručně popište, k čemu jste se dopátrali

Svědectví §

P. Vaďura

Být křesťanem není nic samozřejmého. Ani já nejsem křesťanem od narození. Naopak, pocházím z rodiny, v níž se o Bohu nemluvilo. Já sám jsem po něm začal toužit až během vysokoškolských studií. Nevěděl jsem, že toužím po Bohu, ale bylo tomu tak. Vždyť co jiného jsem hledal na stránkách mnoha stovek knih, které jsem při studiu literatu− ry přečetl, nežli východisko z lidské marnosti a bez− cílnosti života?! Proč žít? Jak žít? Proč dělat dobro? A co je vlastně dobro? Kde také vzít sílu ke kvalitnímu životu? Jak to udělat, abych nepodléhal tomu špatné− mu ve mně? To byly otázky, které mě pálily stále víc.      Zlom do mého života přinesla modlitba, kterou jsem se modlil, aniž jsem věřil, že ji někdo slyší. Teh− dy jsem řekl něco v tom smyslu, že nevím, zda Bůh je, ale pokud je, tak ho prosím, aby on sám mě k sobě přivedl, protože já to neumím. Nedělo se nic zvláštní− § ho, ale dnes vím, že Bůh mě opravdu vedl. Tak jsem se dostal do společenství věřících, ve kterém jsem poprvé slyšel, co je napsáno v Bibli. Také jsem zde byl konfrontován s obrovským skutkem Boží lásky, kterým byla Kristova oběť za mne. Po určitém čase Bůh vyslyšel mou modlitbu a přivedl mě k sobě. Ve svých 24 letech jsem pochopil, že díky Kristově oběti mám věčný život, jsem Boží dítě a že jsem už přešel ze smrti do života.      Mé obrácení bylo počátkem života, který jsem vědomě vydal Bohu. Bylo pro mne obrovskou ctí, že smím Bohu sloužit. Už tři roky po obrácení jsem začal pracovat v církvi. Nejprve ve sboru, s mladými lidmi, potom v misii a při budování nového sboru. Vždy jsem toužil po tom přivádět ke Kristu další lidi. Také jsem s radostí uváděl věřící do četby a interpre− tace biblických textů. Ty tisíce přečtených stran růz− ných knih nebyly k ničemu: díky nim jsem se naučil interpretovat text, jít do jeho podstaty. Také mé histo− rické vzdělání mi pomohlo chápat Biblické zprávy v kontextu doby, v níž se odehrávaly a v níž byly na− psány. Od roku 1993 žiji jako Boží služebník "na volné noze", tedy ve víře, že Bůh se postará o hmotné potřeby svých pracovníků prostřednictvím podpory od těch, které k tomu pošle. Nikdy jsem ve svém očekávání a spoléhání na Boží péči nebyl zklamán nebo zahanben. Bůh se o mne, mou rodinu i práci, kterou konám, vždy postaral a finančně i jinak ji za− bezpečil. Je to pro mne obrovské povzbuzení!      Zhruba před sedmi lety jsem začal spolupracovat s TWR. Nejprve jsem dělal hudební pořady o textech vokálních děl klasiků vážné hudby. Později jsem na− hrával evangelizační promluvy, různé úvahy, až přišel rozsáhlý cyklus pořadů Otazníky, v němž jsem se so− bě i druhým snažil odpovídat na otázky, které často zůstávají v církvi nezodpovězeny.      V roce 1997 jsem se s rodinou přestěhoval z Prahy do Tachova, malého sudetského města. Zde pracuji jednak na misijním poli, jednak odtud dojíždím do Českého rozhlasu Plzeň, pro který připravuji přibližně sedm hodin křesťanského vysílání měsíčně (z toho jsou tři hodiny v rámci vysílání TWR). Současně s tímto rozhlasem spolupracuji jako externí zpravodaj okresu Tachov. Pro TWR pracuji také jako koordinátor plzeňského vysílání i jako redaktor při nahrávání příspěvků dalších autorů.      Práce v rozhlase je službou, kterou beru jako dar: mohu zde uplatnit své schopnosti i vzdělání, mohu lidem říkat evangelium, mohu s nimi dokonce vytvá− řet na dálku velmi osobní a silné vztahy. Jsem šťastný, že toto vysílání je právě na vlnách ČRo Plzeň, tedy v oblasti, která byla krutě postižena válečnými i pová− lečnými událostmi, komunistickým drancováním i sametovým konzumismem podpořeným snadností, s jakou lidé vydělali obrovské finanční sumy v Ně− mecku. Kde jinde než mezi nemocnými má působit Boží lékařská služba! Mým přáním je, aby přibývalo těch, kteří budou zachráněni a uzdraveni, a aby bylo stále více křesťanů, kteří se do služby duchovně ne− mocným a umírajícím postaví. §

Role muže 1. Jaký má být opravdový muž? 22. žalm je všeobecně brán jako žalm mesiášský. Vyjadřuje tedy pocity, prožitky a modlitby našeho Pána. Dovolím si vyjít z předpokladu, že Ježíš Nazaretský byl dokonalým a pravým mužem. Zkusme tedy prozkoumat tento žalm jako odraz Ježíšova mužství. Možná nás leccos bude inspirovat. Co je v žalmu na první pohled nápadné, je hloubka prožitku, jež je zde zachycena. Žalmista vyjadřuje otevřeně a velmi expresivně své emoce. Naříká, pláče, doslova křičí. Ačkoli je součástí jakéhosi celku s dlouhou tradicí ("V tebe doufali naši otcové..."), pociťuje mučivou samotu. Samota je o to tragičtější, že v žalmistovi zvítězil pocit opuštěnosti nejen ze strany lidí, ale i od Hospodina. Úvodní otázka se ptá po příčině této opuštěnosti. "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Oslovení zůstává osobní: Bože můj, přestože Bůh nereaguje a neodpovídá. V žalmistovi zůstávají i v době největších krizí konstanty, které jej ukotvují. První a největší z nich je vědomí toho, že patří Bohu. Nechápe jeho jednání, snad s ním v duchu nesouhlasí, křičí a volá, aby Boha probudil, ale oslovuje jej stále s přívlastkem "můj". Žalmista při vší obtížnosti své situace neupadl do rezignace. Hledá. Jeho druhý apel směřuje přímo k Bohu. Opakuje další konstantu:  Ty však trůníš ve svatyni,chloubo Izraele! Bůh je stále tam, kde má být. Je ve svatyni, uprostřed svého lidu. Není jen jakýmsi privátním Bohem, je to Bůh Otců, Bůh Izraele. Je největším bohatstvím tohoto lidu, jeho chloubou. A žalmista ví, že do tohoto lidu patří i on. Proto se obrací k Bohu znovu, už nejen jako ke svému Bohu, ale jako k Bohu Izraele, Bohu zaslíbení daných otcům, ale i Bohu milosti, který tolikrát v minulosti reagoval na volání svých dětí. Tehdy nebyli zklamáni ti, kterým hrozil zánik a u Boha hledali své útočiště. Žalmista po těchto slovech ovšem opět upadá do deprese. Vždyť on už tolikrát volal a Bůh mlčí. Není tedy asi hoden jeho odpovědi, nestojí mu za to. Svědčí o tom situace, ve které se nachází.  Já však jsem červ, a ne člověk,na pohanu lidem, na potupu chátře. Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou: "Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, má−li ho rád!" Zdá se, že ti, kdo ho haní, mají pravdu. Jestliže Bůh neodpovídá na prosby a volání žalmisty, není skutečně hoden pouze posměchu a lání? Zřejmě se dříve dosti sebevědomě a jednoznačně vyslovoval o tom, jak je mu Bůh blízko. Je−li tomu skutečně tak, proč se jej tedy Bůh neujme? Utrpení žalmisty je dvojí: pohana ze strany lidí a hlodající pochybnost o tom, zda to vše skutečně nebyl velký omyl a mystifikace. Proto se žalmista uchyluje k další konstantě. Bůh je přeci jeho Stvořitelem. Byl to on, kdo jej vyvedl ze života matky, on, kdo jej zachoval při životě. Proto je to opět on, kdo nese za své stvoření odpovědnost. Nemůže−li tedy žalmista apelovat na nic jiného, apeluje alespoň na to.  Nevzdaluj se ode mě, neboť jsem v tísni, buď blízko, vždyť nemám pomocníka.  Následuje popis obrovského soužení a utrpení. Básnickými prostředky, pomocí metafor, je vylíčen ubohý žalmistův stav. Trpí fyzicky i duševně. Je trápen a hrozí mu úplný zánik. Zde jakoby ani nejde

Na politiku kašlu Přesně tahle věta mě napadla, když jsem naposled slyšel o korupci politiků, o předvolebních „hrách“, o politických „obchodech“ a já nevím jak ještě tu špínu senzacechtivá média prezentují. Jenže jsem si uvědomil, že jsem ve škole slyšel docela chytrou a ne−li moudrou větu, že na politiku člověk může kašlat a nadávat, ale člověk byl, je a bude politikou více méně zasažen. Tento názor je podle mě „pravdivej“, protože jsem si vzpomněl, že Ježíš také platil daně. Kolik? Tolik, kolik chtěl císař. Politiku chápu jako správu veřejných věcí, jako řízení státu. Politika má i více významů, ale bezprostředně se mně dotýká tím, že žiju v České republice, a mimo jiné platím daně a uznávám české právo, ústavu, zákony, vyhlášky a pokyny. A doufám, že ty také. Jak vypadá řízení státu u nás? No, já vím, že bys mohl odpovědět jedním slovem s pesimistickým tónem, ale pro všechny raději udělám laický minivýklad z ústavy. Náš stát je založen na občanském principu, což znamená, že obyvatel České republiky může být pákistánské národnosti, ale občan České republiky, tudíž může být zvolen teoreticky i prezidentem po splnění věkového limitu.

D. Knížek

Jsme parlamentní republikou, což znamená, že nejvíce pravomocí má parlament a nikoli prezident. Stát má vykonávat vůli lidu pomocí tří mocí. Moci výkonné – prezident, vláda, hejtmani, primátoři, starostové. Moci zákonodárné – parlament složený z poslanecké sněmovny a senátu, krajské zastu− pitelstvo, obecní zastupitelstvo. Moci soudní – ústavní soud, nejvyšší, vrchní, krajský, okresní soud. V jedné písni se zpívá: „…proměněná země je náš cíl, my budeme bojovat až do vítězství!“ No, a o to právě jde. O politickou moc u nás usilují strany a hnutí. Každé čtyři roky jsou volby do poslanecké sněmovny. Kým se zaplní 200 (!) křesel? Jak to ovlivní naši společnost? Jak to ovlivní vítěze v křesle, který zvednutím ruky bude proměňovat naši zem? Každých šest let se konají volby do třetiny senátu, kdo z 81(!) senátorů tě v senátu zastupuje? Co vlastně my, lidé knihy, chceme a co od politiků očekáváme? I letos nás čeká volební guláš. Víš, že jsi také politik? Ano, k mé hanbě, jsem velmi líný politik, ale to mi nebrání ti říct pravdu, že politikem jsi i ty.

P. Vaďura

Vytrvalá víra... Pokračování ze str. 1

o zachování života, ale o existenci tohoto člověka na věčnosti. V. 13−19 Bašanští tuři ukazují na duchovní rozměr zápasu, neboť pocházejí z oblasti, kde byl rozšířen baalovský kult. Následující modlitba postrádá jakékoli expresivity, s výjimkou označení nepřátel, kteří jej ohrožují svými "drápy psa, lví tlamou a rohy jednorožců." Ačkoli cítíme slabost, snad i rezignaci, neutuchá zde modlitební úsilí. Žalmista to prostě nevzdal. Následuje lakonické sdělení: "A tys mi odpověděl." Nenásleduje popis Božího řešení, není zde uvedeno, jak Bůh odpověděl svému lkajícímu služebníku. To není podstatné. Cílem žalmu není pojednávat o Bohu, ale o trpícím žalmistovi, o vnitřním mužném zápasu o víru a věrnost Bohu v té nejnepříznivější situaci. 23. verš přináší zlom. Subjektivní prožitky přestávají být důležité, na první místo se dostává poslání. Posláním žalmistovým je vydávat svědectví. To svědectví ale není ničím vymyšleným, není to nic laciného. Kvalita se zrodila z utrpení. Je to svědectví určené "bratřím", "Jákobovu potomstvu, Izraelovu plemeni." Svědectví je především určeno všem, kteří trpí. Jeho podstatným sdělením je:  Nezošklivil si ubožákovu bídu, nepohrdl jí, neskryl před ním svou tvář, vyslyšel ho, když před ním křičel." Proto je Bůh hoden chvály. Žalmista zjevuje Boží charakter. Bez onoho hlubokého propadu by ale toto svědectví nebylo autentické. Po mohutném vyznání Božích nároků na vládu nad všemi národy ústí žalm opět do komornější roviny. Nejprve je zde vyznání: "I má duše bude pro něho žít..." Nikdo už nikdy nemůže vytrhnout ze vztahu s Hospodinem toho, kdo prošel dnem, údolím smrti. Možná právě zde, na dně, v úplné tmě, beznaději a slabosti, se rodí mužnost. Mužnost, která si je jasně vědoma toho, co znamená být na dně. Která zná své slabosti a selhání, svou nedůvěru a nevěru, svá provinění a hříchy. Mužnost, která prožila největší pokoření, největší pohanu a pohrdání. Mužnost, která bude už navždy vědět, že není její hodnota v ní samé, v tom, jak se na dotyčného muže dívají druzí, co si o něm myslí a jak jej hodnotí. Mužnost, která také ví, že její podstata není ani ve výkonech, velkých věcech, které vykoná. Že tato velikost není ani v drsňáctví, nezávislosti, rozhodnosti, odolnosti, vytrvalosti a tvrdosti. Tato mužnost ví, že její podstatou je skutečnost, že Hospodin ji jako mužnost označil.  "To udělal Hospodin!" Svědectví o tom, co udělal Hospodin, setrvání v pozicích dobytých Hospodinem, obětavá služba Hospodinu, to je podstata mužnosti. Nejen Kristovy, ale i té mé. Na cestě k její plnosti, již nalezneme až v nebi, je legitimní plakat, křičet, projevovat své emoce. Na této cestě budeme prožívat pocity samoty, deprese, budeme se účastnit duchovního zápasu. Budeme hledat Boha, který bude jakoby mlčet. Ale chceme− li zůstat muži, musíme jít stále dopředu. Bůh nám připravil dvojí poslání, které musíme splnit, nechceme−li se minout cíle. Tím jedním je být mužem na svém místě v církvi. Tím druhým je být mužem na svém místě v rodině. § (převzato z textů vysílání rádia TWR: www.tvr.cz)

I ty svým jednáním můžeš ovlivňovat naši společnost, českou republiku. A jak? Přímluvnou modlitbou! A… Ano, bez modlitby, by žádné tvoje politické počínání nemělo začít. Proto ti doporučuji se zamyslet nad tím k čemu máš milost. Jaké jsou tvé možnosti působení na veřejnou sféru? Například: 1. Napsat krátký, zdvořilý a jasný dopis příslušným lidem, kteří mají moc danou situaci ovlivnit. 2. Navštívit tyto lidi osobně se zájmem pochopit jejich úhel pohledu a zároveň být připraven prezentovat zdvořile a fundovaně vlastní stanovisko. 3. Napsat do rubriky "dopisy čtenářů" v místních novinách nebo přesvědčit novináře, aby vás podpořili svým vlastním článkem. V demokracii jde především o vliv na voliče a daňové poplatníky. Přesto je dobré dát lidem, kterých se situace bezprostředně týká, šanci reagovat dříve, než na ně začnete veřejně vyvíjet tlak. 4. Vytvořit jednostránkový souhrn vaší argu− mentace k široké distribuci − místním politikům, novinářům, atd. 5. Bojkotovat určitý podnik, obchod nebo produkt. 6. Uspořádat veřejné shromáždění, na kterém budou moci relevantní osoby vystoupit a prezentovat svůj pohled před zdvořilým publikem a diskutovat s vámi i mezi sebou. 7. Využít soudní cestu.

Božího za všech životních okolností, i v těch pro nás nepříznivých, není skutečně vždy jednoduché. Jak se projevuje, když Boží lid nežije vírou v těžkých situacích života? Reptá! Když se dostaneš do náročné životní situace, kdy se ti život, který žiješ, vymyká z kontroly, co děláš? Snažíš se hledat Boha a Jeho řešení? Přemýšlíš konstruktivně s nadějí v srdci: ,,Vždyť On řekl: ,,Nikdy tě nenechám a ani neopustím (Žid.13:5)", a nebo v nevěře reptáš na všechny příčiny svého problému? Když si vezmeme příklad Izraelců na poušti, jejich reptání bylo opodstatněnou reakcí na reálnou příčinu! Už sis představil, jaké to je být na poušti s rodinou tři dny bez vody? Už sis představil jíst stejný druh jídla každý den? Už sis představil životní prostor na poušti, kdy tě obklopuje pouze písek a pustina? Už sis představil dny, týdny a měsíce nekonečného pochodu do neznáma s možností, že zaútočí nepřátelská armáda, aby tě zotročila? K tomu všemu tě vede podivín, který ani nezvládá své povinnosti správce celého národa, a nechá tě klidně samotného v nejistotě čekat celé týdny v pustině, aby si šel “prý“ povídat s Bohem, kterému vlastně vůbec nerozumíš, protože nejen že mocně zničil sílu Egypta, ale On svůj soud obrací i na svůj vlastní lid, když je neposlušný. Podobné výzvy okolností však zažívá Boží lid v každé době. I ty se občas dostáváš do nedostatku a vyprahlosti v oblasti svého ducha, duše nebo těla a občerstvující pramen nikde. I ty máš jíst stále stejný pokrm Slova Božího. I tebe obklopuje pustina bezbožného světa, z které čas od času přijde útok zla. Přitom všem Boží lid vedou podivíni, kteří nesplňují tvé představy o správném vedení církve. A aby toho nebylo málo, Bůh někdy jedná způsoby, jimž vůbec nerozumíš, a Jeho spravedlivé soudy nedopadají pouze na tvé nepřátele, ale i na tebe. Jak se v těch všech náročných situacích chováš ty? Reptáš a nebo pokorně ve vytrvalé víře hledáš u Boha řešení. Bůh nám ukazuje na příkladu Izraelců, které vyvedl z otroctví v Egyptě, proč Boží lid reptá, když se jeho život neodvíjí podle jeho představ ,,Na koho se pak hněval čtyřicet let? Zdali ne na ty, kteří hřešili a jejichž těla padla na poušti? A komu odpřisáhl, že nevejdou do jeho odpočinku? Přece těm, kdo byli neposlušní. Vidíme tedy, že nemohli vejít kvůli nevěře (Žid.3:17−19).“ Když víru máš, ale vírou nežiješ, nedokážeš být Bohu poslušný, nedokážeš být pokorný, nedokážeš v čase těžkostí nereptat, a tudíž nedokážeš dosáhnout Božích zaslíbení. Pouze když vytrvale žiješ vírou v naději Božího slova, nenecháš se odradit tím, že ne vždy všechno jde podle tvých představ, že to někdy bolí být Bohu věrný. Pouze když v pokoře před Bohem budeš trpělivě hledat řešení svých životních zkoušek, pouze když sám sobě nedovolíš reptat, ale budeš vytrvale věřit Bohu a Slovu Jeho milosti, dosáhneš Božích zaslíbení. § 8. Uspořádat veřejný pochod nebo pokojnou manifestaci. 9. Petice − pokuste se získat podporu lidí mimo církev. 10. Pomoci jiným lidem, aby se k problému vyjádřili. (Obětem policejního násilí nebo rasové nenávisti, zneužívaným zaměstnancům, starým lidem, kterým hrozí, že se budou muset vystěhovat z pečovatelského domu, odborníkům na životní prostředí, atd.) Nejde o to stavět na odiv člověka, ale pomoci, aby tito lidé mohli promluvit alespoň sami za sebe. 11. Dlouhodobá možnost − modlitba a ti praví křesťané, kteří by se snažili zaujmout vlivná postavení. A to není všechno! Významné může například být pořádání dětského dne a opékání vuřtů a vedení sportovního kroužku a vůbec něco dělat mimo církev, mimo rodinu ve prospěch veřejnosti. P.S. Těch jedenáct bodů mě vážně nenapadlo, ale opsal jsem je z www.ea.cz − Jak mohou sbory ovlivnit své město − Praktický průvodce − Julia−Doxat Purser (EEA, 5.8. 2003). Příště bych mohl napsat, jak oslovit a napsat politikovi – poslanci, senátorovi, atd., no jenom jestli bude zájem. Jinak návody najdete na tom samém webu. Připomínky k článku mi můžete napsat na [email protected] . Zdraví David

Duše a duch

Nový biblický slovník

DUŠE

po otevření páté pečeti se výraz psyché objevuje v souvislosti s mučedníky, které je vidět pod oltářem (Zj 6:9) /Heslo: Duše; strana: 190/

Obvyklé hebr. slovo s tímto významem _ nepeš... se ve SZ vyskytuje 755x. Jak jasně vyplývá z Gn 2:7, základní význam je „mající život“. Proto se užívá často i pro zvířata (Gn 1:20,24,30; 9:12,15; Ez 47:9). Někdy se tento výraz ztotož− ňuje s krví jako s něčím, co je pro fyzickou existenci nezbytné (Gn 9:4; Lv 17:10−14; Dt 12:22−24). V mnoha případech symbolizuje životní princip. Tento význam je běžný v knize Žalmů, i když ne pouze v ní.

Dualismus – duch a hmota. Dualismus je filozoficky vyjádřen tak, že činí mezi duchem a hmotou absolutní rozdíl. Převažuje tendence považovat ducha za dobrého a hmotu za zcela špatnou nebo přinejlepším za přítěž ducha.

Četné případy, kdy se tento pojem týká duševní oblasti, zahrnují různé stavy vědomí: a) sídlo tělesné chuti ( Nu 21:5; Dt 12:15,20,23; Jb 33:20; Ž 78:18, 107:18; Kaz 2:24; Mi 7:1) b) zdroj emocí (Jb 30:25; Ž 86:4, 107:26; Pís 1:7; Iz 1:14) c) vůle a morální jednání (Gn 49:6; Dt 4:29; Jb 7:15; Ž 24:4, 25:1, 119:129,167) _

>

V některých textech nepeš kromě toho označuje jedince či osobu (Lv 7:21, 17:12; Ez 18:4) nebo se zájmennou příponou označuje nitro člověka (Sd 16:16; Ž 120:6; Ez 4:14). Pozoruhodným rozšířením tohoto pojetí je to, že se někdy vztahuje i k mrtvému _ tělu (Lv 19:28; Nu 6:6; Ag 2:13). O nepeš se obvykle předpokládá, že při smrti odchází (Gn 35:18), ale výrazu se nikdy neužívá o duchu mrtvého. Protože se hebrejské psychologii nedostávalo přesné _ − (lebab) − − a ruah terminologie, užívají slov nepeš leb se někdy kryje. _

>

Ř. psyché, odpovídající NZ výraz pro nepeš. Vyskytuje se v Evangeliích s podobnými významy, ale v určitých případech se ve vztahu k životu týká spíše tělesného života, který končí smrtí (Mt 10:39; Mk 8:35; L 17:33, 21:19; J 12:25) Ve všech čtyřech Evangeliích pneuma, ekvivalent ruah, označuje někdy životní princip, i když jinde znamená vyšší stupeň duševního života. Z 12 případů výskytu tohoto slova u Pavla představuje: 6x život, 2x osobu, a 4x duševní oblast, přičemž 3x z toho označuje touhu a 1x poukazuje na cit. Vyšší aspekty běžného života a zejména duchovní život křesťana vyjadřuje apoštol pojmem pneuma. V souladu s tím pak užívá přídavných jmen psychikos a pneumatikos (1 K 2:14). Když vedle sebe staví psyché a pneuma (1 Tes 5:23), popisuje pouze tutéž nehmotnou část člověka v její nižší a vyšší podobě. U jiných NZ autorů lze najít příklady poněkud zesíleného užití slova psyché. Boží slovo ji může spasit a vyvedení z omylu ji zachraňuje od smrti (Jk 1:21, 5:20) Výsledek víry je spasení psyché (Žd 10:29; 1 Pt 1:10), zatímco touhy těla jsou jí nepřá− telské (1 Pt 2:11). Je pevně zakotvena v naději na to, co přijde (Žd 6:19). V popisu událostí následujících

Toto morální znehodnocení hmoty jako pro− tikladu ducha je v rozporu s křesťanským učením o stvoření a s biblickým chápáním hříchu. Situace je v určitém smyslu lepší, než jak ji líčí dualismus, v jiném ovšem horší. Na jedné straně hmota není sama o sobě špatná – Stvořitel viděl, že všecko, co učinil, je dobré (Gn.1:31). Na druhé straně zlé důsledky vzpoury proti Bohu ovlivňují nejen materiální, ale i duchovní sféru. V nadzemských oblastech existují duchové zla (Ef.6:12) a duchovní hříchy patří k těm nejod− pornějším. Bible nepřijímá ani metafyzické odlišení ducha a hmoty... Dnešní pojetí vnitřního vztahu mezi energií a hmotou je blíže biblickému pohledu než platónský či idealistický dualismus. „Bůh je duch“ (J 4:24), avšak „Slovo se stalo tělem“ (J 1:14) Dualismus – duše a tělo Zvláštním příkladem toho, jak se hebr. vyhýbá dualismu, je biblické učení o člověku. Řecké − myšlení... považovalo tělo za vězení duše: soma − sema = tělo je hrob. Mudrc sledoval jediný cíl, aby dosáhl vysvobození ze všeho tělesného, a tak osvobodil duši. Bible však nevidí člověka jako duši v těle, ale jako celek, jednotu duše a těla, která je tak skutečná, že dokonce i při vzkříšení, ačkoli tělo a krev nemohou obdržet království Boží, budeme mít těla (1 K 15:35) /Heslo: Dualismus; strana: 180,181/ Duchové ve vězení Jedinou výslovnou zmínkou je zde 1 Pt 3:19, kte− rá pravděpodobně souvisí s 4:6. Patristický výklad 3:19 považoval „neposlušné“ z doby Noemovy za typické hříšníky, kteří před Ježíšovým vtělením neměli žádnou možnost slyšet evangelium a činit pokání. Období mezi Ježíšovou smrtí a vzkříšením se později začalo, zejména ve východní církvi, chápat jako příležitost, kdy Kristus svým sestoupením do jejich „vězení“ nabídl těmto duchům život. Jiná teorie o významu tohoto výrazu (Reicke, Dalton) ho spoju− je s vyhlášením Kristova vítězství po jeho umučení padlým andělům (srov. 2 Pt 2:4; Ju 6...) Ve prospěch této hypotézy hovoří užití blíže neurčeného výrazu pneumata (duchové), jímž se jinde v Bibli označují jen nadpřirozené bytosti, nikoli zemřelí lidé. /Heslo: Duchové ve vězení; strana: 185/ §

„Být duchovní nestačí − je třeba narodit se z Ducha. (P. Kosorin) „Projevy Ducha svatého jsou důležitější než projevy o Duchu svatém.“ (P. Kosorin)

Židovský kalendář Židovský svátek PURIM se slaví 14. adaru (v přestupném roce v adar šeni) tj začátek března, jako připomínka záchrany Židů žijících v Perské říši v době krátce po zničení prvního jeruzalémského chrámu Babyloňany. Jde o veselý svátek, při němž se předčítá svitek Ester, peče se tradiční sladké pečivo "Hamanovy uši" a hrají se hry. Připomíná křesťanský masopust. Příběh megilat (svitku) Ester. Začíná své vyprá− vění na hostině uspořádané na oslavu desetiletého panování perského krále Achašveroše. Král Achašveroš vládl nad 127 zeměmi známého světa a všechny své ministry, vojevůdce, velvyslance a guvernéry pozval do hlavního města Šušan (dnešní Susa) na mnohadenní oslavy. Opojen vínem přikázal přivést svou ženu Vašti, aby se pochlubil její krásou (zřejmě v „Evině rouše“). Vašti odmítla a na rozkaz krále byla vyhnána z paláce. Hosté odjeli, palác se vylidnil a král Achašveroš si uvědomil, že bez králov− ny se mu těžko žije. Rozeslal posly po celé své říši, aby vypátrali nejkrásnější dívku v zemi a přivedli mu ji za ženu.

„Bůh Duch je Stvořitel, ale ostatní duchové jsou jen stvoření.“ (P. Petrášek) A. Michalcová

strem stal Hamán. Hamán toužil po moci, po majetku, ale hlavně: 14. adar Hamán nenáviděl Židy. Považoval PURIM je za pátou kolonu, vnitřního ne− přítele, nebezpečný národ, který se nechce asimilovat a vůbec představuje to nejhorší. Nenáviděl Morde− chaje, který se mu odmítal klanět jako lidskému bohu a − začal spřádat plány. Po čase pro ně získal i králův souhlas. Se svými stoupenci vylosoval vhodný den, 13. adar. Ten den se chtěl pod záštitou královského výno− su nenáviděných Židů zbavit jednou provždy, (pur = los, proto purim). O jeho plánech se však dozvěděl Mordechaj. Díky jeho moudrosti a královně Ester, která se v pravý čas svého lidu u krále zastala, vděčí Židé za svou záchranu. Královna Ester ve chvílích nejtěžších uspořádala ve svých komnatách hostinu, a když krále dostatečně posilnila vínem, prozradila mu tajemství svého půvo− du a prosila jménem svého národa o pomoc. Král vyslyšel její prosby a proradného Hamána i jeho nej− bližší dal pověsit na šibenici.

V té době v žil v Šušanu židovský exulant jménem Mordechaj s krásnou neteří Ester, která se nakonec stala perskou královnou. Na strýčkovu radu však zatajila králi, k jakému národu patří. V paláci se čas od času objeví zrádci, kteří usilují o králův život.

13. adar se sice zbytky Hamanových jednotek ještě pokusily o organizovaný pogrom na Židy, ten však byl odražen a jeho aktéři pochytáni a po právu odsou− zeni. Poté Židé v celé Persii oddechli a oslavili své zachránění.

I v tomto příběhu se dva takoví objevili − Bigtan a Tereš. Mordechaj však jejich spiknutí odhalil a ozná− mil králi. Tím se dobře zapsal jako věrný králův služebník. Po čase se Achašverošovým prvním mini−

Pouze v hlavní městě Šušanu, kde bylo nejvíce Hamanových stoupenců, probíhaly potyčky ještě 14. adaru. Na připomínku purimových událostí a záchra− ny od smrti se slaví svátek purim dodnes.

OTÁZKY A ODPOVĚDI

P. Hoffman B.A., M.A., M.Div.

Otázka: Zajímalo by mě, kam odchází duch člověka po smrti, než bude vykonán poslední soud? Nevím jak odpovědět na otázku nevěřících, kterým se dějí zvláštní znamení 3 dni po smrti babičky. Může to být ona? Prosím o přesné biblické odkazy k prostudování. Odpověď: Bible napovídá, že lidské duše jsou po smrti v aktivním stadiu v době, než bude vykonán Poslední soud. Duše nikdy nepřechází do dlouhodobého spánku či neexistence (anihilace). Někteří tvrdí, že duše po smrti “spí” až do chvíle, než stane před Soudem. Argumenty se opírají o ně− kolik biblických veršů. V Matouši 9:24 Ježíš říká o mrtvé dívce, že neumřela, ale “spí” (viz i Mk 5:39; Lk 8:52). Totéž říká o Lazarovi v Janu 11:11−14. V těchto případech se však dá hovořit o metafoře. Ježíš si byl vědom, že oba vzkřísí z mrtvých, a tudíž se mu jevili, jako kdyby pouze spali. Je sice pravda, že zde použité řecké slovo koimaomai znamená zároveň spánek i smrt (“smrt” je stylisticky zjemněna na slovo “spánek”—něco jako české slovo “zesnul”). Míněn je však akt smrti samotné. Nelze vytvořit asociaci, že duše doslovně spí. Není přesně jasné, kde duše po smrti přebývají, ale bylo by zjednodušené nazývat jejich stav pouhým spánkem. 1 Tes 5:16 říká, že “zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti kdo zemřeli v Kristu vstanou nejdříve…” (viz i 1 Kor 15:51−52). Podle Jana 5:28 mají mrtví vstát z hrobů, ale bude to skutečně tak, že se rozhrne hlína a mrtví poplují k nebi? Jen o čtyři verše výše se totiž praví, že kdo věří Ježíšovu slovu, má život věčný, nepodléhá soudu a přešel již ze smrti do života. (v.24) Starozákonní obraz této reality asi nejlépe dokres− luje Ježíšův příběh o chudém Lazarovi a bohatém muži v Lukáši 16. Zatímco boháč trpěl na temném místě, Lazar byl v lůně Abrahama a těšil se dobrému zdraví. Hojnému zdraví se těšili i Mojžíš a Eliáš, když se s Ježíšem setkali na hoře Proměnění. Někdo namítne, že Eliáš nikdy nezemřel, ale o Mojžíši každopádně Bible hovoří jako o někom, kdo byl pohřben (Dt 34), ale nyní se bavil s Ježíšem. Ačkoli tedy nesouhlasím s teorií, že lidé bezděčně spí v hrobě, nedá se ani říci, že by už došli plnosti radosti nebo utrpení. Zj. 20:6 hovoří o tom, že blaho− slavení jsou ti, kteří mají účast na prvním vzkříšení. Pokud tedy máme být vzkříšeni k “něčemu lepšímu,” musí k tomu být důvod. Tím může být například svatba Beránkova, která svaté teprve čeká (Zj 19).  Co se týče nevěřících, v Žalmu 16:10 David vy− jadřuje naději, že ho Hospodin neponechá v “pod− světí,” kam jsou tradičně pasováni ti, kteří za života v Boha neuvěřili. Hebrejské slovo sheol a řecký ekvivalent hádes mluví o podsvětí jako o říši mrtvých. Mrtví jsou ne proto, že by snad neměli vědomí, ale hlavně z toho důvodu, že nezažívají žádnou Boží přítomnost. Je to tedy říše stínu, mezistádium mezi pozemským životem a Posledním soudem pro nevěřící. Není to však klasické peklo (řecky gehenna) ve smyslu ohnivého jezera, kam jsou odsouzení uvrženi až po Soudu. Těžko říci, nakolik se změnila situace věřících poté, co Ježíš vstal z mrtvých. Je pravděpodobné, že už nepřebývají v lůně Abrahama, ale jsou přímo s Pánem. Zločinci na kříži Ježíš řekl, že ještě dnes s ním bude v ráji (Lk 23:43). Esteřin půst. Dlouho si již nezavolal král Acha− šveroš svou manželku Ester a vstoupit bez vyzvání do místností královské rady byl v tehdejší době pova− žováno za smrtelný hřích. Královna Ester se tři dny postila a prosila Boha o pomoc. Nakonec se odvážila a riskujíc vlastní život, vstoupilo do síně královské rady. Král se na ni nerozhněval, naopak, slíbil, že jí splní každé její přání. Tehdy prozradila Ester králi, že je Židovka a prosila o záchranu svého národa. Na památku Esteřina půstu se Židé, v předvečer svátku purim, 13. adaru, od východu do západu slunce, postí. (14. adaru, v den oslav vítězství nad Hamanovými stoupenci, slaví svátek purim. Pouze v Šušanu, kde potyčky trvaly o den déle a v městech, která měla v době Jehošuova vstupu do Izraele hradby, například v Jeruzalémě, se slaví purim až o den po− zději, 15. adaru, kterému se říká šušan purim.) Čtyři povinnosti. Nejvyšší rabínský soud, sanhe− drin, stanovil na 14. adar čtyři povinnosti: 1. číst megilu − přečíst si večer a ráno svitek knihy Ester a připomenout si tak události ve starověké Persii. 2. hostina − 14. adaru se má během dne uspořádat pořádná hostina, na níž nesmí chybět víno, se kte− rým je purimový příběh pevně spojen (opilý Achašveroš vyhnal královnu Vašti, vínem posilněný král vyslyšel Esteřiny prosby). 3. mišloach manot (posílání porcí jídla) − alespoň dvě porce jídla či pití jednomu člověku, aby měli na purim všichni dostatek jídla a pití. 4. matanot leevjonim (dary chudým) − dva dary alespoň dvěma chudým, aby i oni měli na purim, tak jako ostatní Židé, radost. § (čerpáno z textů židovské obce)

Také Pavel apoštol naznačuje, že není daleko od setkání s Pánem: “Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás” (Fil 1:23−24). Zřejmě by takto nemluvil, čekala by ho vidina několika− tisíciletého spánku, než by se s Pánem opravdu setkal. Konečná fáze a vstup do věčnosti bude následovat po Soudu. Bible rozeznává čtyři rozličné soudy: 1)  Kristův soud pro věřící, kdy se budou rozdělovat odměny za vykonanou práci (Řím 14:10; 2 Kor 5:10; 1 Kor 3:11−15; 1 Kor 11:32) 2)  Soud Izraele, kdy národ musí projít Velkým sou− žením, ale bude zachráněn (Zach 12 a 13; Mal 3:5) 3)  Soud ďábla a (padlých) andělů (1 Kor 6:3; Mat 25:41) 4)  Soud Bílého trůnu, kterým jsou odsouzeni ti lidé, kteří nepřijmou Krista a posléze navěky trpí v ohnivém jezeře (Zj 20) Co se týče zemřelé babičky, pokud přijala Krista, raduje se nyní spolu s ním, pokud ho nepřijala, pravděpodobně se její duše nachází v podsvětí. Bible však implicitně naznačuje, že ať už je její duše v kte− rémkoli z těch dvou míst, nemá přístup do našeho fyzického světa. Písmo zakazuje mít se zemřelými kontakt, protože by odváděl pozornost od Boha. Hovory s mrtvými dušemi jsou typické pro vědmy a věštce. Už v Lev 19:31 se píše, že “neobracejte se k duchům zemřelých a nevyhledávejte vědmy a ne− poskvrňujte se jimi.” Okolní národy byly za podobné věci kritizovány (Dt 18:14). Zachariáš dokonce tvrdí, že to, “co viděli věštci, byl klam” (Zach 10:2). Lidé často u zemřelých duší hledají naději, že jim zjeví jejich vlastní budoucnost. Ta je však v rukou samotného Hospodina, jak plyne z výše uvedených veršů. Bytosti, které skutečně věštci vyvolávají, jsou spíše duchovní mocnosti (démoni), kteří dotyčného imitují a tvrdí polopravdy. Možná byli s dotyčnou osobou osobně spjati a znají všechny její detaily. Když Saul pro svůj hřích neslyšel Hospodinův hlas, v zoufalé situaci se obrátil na vědmu (1 Sam 28:7), ačkoli chvíli předtím paradoxně vyvolávače duchů vymítl (v. 3). Žena mu vyvolala zemřelého proroka Samuele. My se můžeme jen dohadovat, byl−li to skutečně velectěný prorok. Ačkoli Saulovi vyložil budoucnost správně (že v boji i s Izraelem padne), zmínil zajímavou věc, že “zítra budeš ty i tvoji synové u mne” (v. 19). Nabízí se rétorická otázka: měl skutečně hříšný Saul místo v lůně Abrahama spolu se Samuelem, nebo mu imitující démon naznačoval, že bude spolu s ním v podsvětí?” Pokud se tedy dějí pozůstalým znamení pramenící ze smrti jejich blízkých, může se jednat o duchovní mocnosti s nimi spjaté, které se ještě jednou chtějí manifestovat. Ve světě stále probíhá válka mezi anděly a démony, takže obecně vzato, jakákoli strana může přijít s nadpřirozeným zjevením. Není ovšem biblické tvrdit, že znamení způsobila sama zemřelá osoba. Kdyby nic jiného, Písmo s nimi kontakt zakazuje. § (převzato z www.filadelfie.com)

Jákobův zápas

M. Šimek a M. Homolka Bohatýr úsvitu si klade ruce v bok, vítězně řinčí naleštěnou zbrojí. Zchromený Jákob kulhá přes Jabok, voda je soucitná a čerstvou bolest hojí. Co ranil Bůh, však zatraceno není, na svitku Časů nejsou místa bílá. Vždyť skrze bolest spějem k probuzení a Boží slabost platí víc, než síla. Zas povede své ovce ke studnám, stráň révy dá mu vypít svoji krev. A jeho Syn nám bude darován, na loži ze dvou překřížených dřev. Na místě Penuel obstál v boji, z Jákoba stal se − Izrael. Potomky tvé Bůh si vyvolil, Sijón jim za dědictví dal. Ten kdo ti žehná, bude požehnán. Staletí útisku a přesto žiješ dál! (Text ke stejnojmenné písni skupiny Ram Adonai podle Gen.32:23−33)

Čest maminkám Krátce před Vánocemi jsem po dlouhé době měla příležitost navštívit několik společenství věřících maminek s dětmi. Žen v domácnosti, téměř ještě děvčat, která věří, že když přijaly děti ve jménu Ježíše Krista, přijímají domů samotného Krista. Někde v koutku srdce jsem očekávala, že se setkám s hrdými, šťastnými rozzářenými křesťan− kami. Ale skutečnost byla úplně jiná. Zjistila jsem, že přijímat děti je v dnešní době snad ještě těžší, než za komunistů a to i tehdy o děti nikdo moc nestál. Mladé ženy, se kterými jsem se sešla, byly všechny krásné, statečné, věrné a chudé, ale všechny měly slzy na krajíčku. V závěrečných modlitbách, kterými jsme se ve všech společenstvích obracely k Bohu Otci, se plakalo nezastřeně a nahlas. A já od těch dnů pociťuji nesmírnou potřebu povzbudit právě mladé mámy. S dětmi to asi nikdy nebylo jednoduché. V ži− dovském náboženství sice nemít děti byla pohana, dokonce jakoby následek hříchu a projev Božího nepožehnání, ale v ostatním světě měly zřejmě cenu jen některé děti. Připomeňme si Herodesa, který klidně vyvraždil všechny chlapce do dvou let, aby se zbavil jediného. V první polovině osmnácté kapitoly Matouše vidím velké Ježíšovo zastávání se právě dětí. Jeho: "Nebudete−li jako děti, nevejdete do Božího království ... mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých,“ alarmuje napříč staletími. A přesto si troufám říci, že v Ježíšově době všichni dospělí věděli, že na stáří budou na své děti odkázáni. Dnes je situace o to složitější, že to čemu říkáme sociální zabezpečení a důchodový systém jsme postavili na bázi peněz a úplně oddělili od člověka. Nejen od člověka jako pracovní síly, ale i od člověka jako komunikující bytosti. Zatímco Šalomoun tisíc let před Ježíšem věděl, že jeho synové jsou pro něho něco jako šíp v ruce bohatýra (Ž 127), to znamená, že dosáhnou v budou− cnu dál, než on, tak jako šíp doletí dál, než dosáhne ruka střelce, my jsme si udělali syny ze zaměstnání. Říkáme: "Pozor, děti mohou ohrozit tvou kariéru. Budeš−li doma s dětmi, nebudeš mít důchod, zahrabeš se, ztratíš postavení, ztratíš svou cenu na trhu práce." A myslíme to vážně. Hodnota našeho života spočívá pouze v úspěchu měřeném množstvím peněz. To není problém jen naší země, to je problém celé Evropy, ba možná celého kulturního světa. A protože jsme dnes televizí zcela propojeni, tento kult proniká i do domácností křesťanů. Nejstatečnější bytosti v této zemi, mladé ženy, které se rozhodly jít úplně proti proudu a chtějí rodit a vychovávat děti, stavíme do nejponíženějšího, nejchudšího, nejposmívanějšího a nejméně pocho− peného postavení. Ale kdo zajistí slušný důchod oněm "chytrým a rozumným," co si místo dětí raději pořídí pejska? Budoucnost národa není v našem dnešním poznání, to bude překonáno. Budoucnost je opět jenom v člověku. I kdyby se narodily všechny děti, které jsou dnes v Čechách počaté, nebude to do budoucna moc. Jedno, dvě děti jsou málo. Současný blahobyt Ameriky je výsledkem toho, že v padesátých, šede− sátých a sedmdesátých letech měly americké rodiny běžně po čtyřech dětech. I dnešní Amerika upouští od dětí, ale dopad pozná až za dvacet či padesát let. Kdežto my už víme, o co jde. O to je zarážející, že se nechceme poučit. Děti mohou být přijaté jen tehdy,

Vliv ženy 1.

L. Hallerová

Kdosi moudrý prohlásil, že „ruka, která hýbe kolébkou, hýbe celým světem“. Měl pravdu. Vždyť to, co dítě vnímá v nejútlejším dětství, co přijme v prvním roce svého života, zůstane už navždy základem jeho osobnosti. A to je doba, kdy je vydáno na milost a nemilost matce; doba, kdy ovzduší domova pevně fixuje budoucí způsob chování. Tehdy se do podvědomí ukládá vztah muže a ženy na modelu otce a matky a jejich vzájemného chování. Dříve než jsem začala ostře vnímat zvrácený vztah mužů a žen v současné době, kde místo muže−dobyvatele hraje hlavní roli žena−svůdkyně, otřásly mnou některá místa ze stránek Písma. Tohle vidí Izajáš někdy v 8. století před Kristem: čti Izajáš 3, 16−26 A tohle je tři tisíce roků starý postřeh moudrého Šalomouna, který sám na ženách ztroskotal a zapříčinil tak rozpad izraelské říše: čti Přísloví 2, 16−19 Žena, která byla stvořena jako pomoc a požehnání pro muže, se stala jeho záhubou, příčinou pádu. Jen ji sledujme na stránkách Bible i kolem sebe, v dějinách i v přítomnosti, tu chytračku, která manipuluje muže na zlé cesty: Sára, která vnutila Abrahamovi svou egyptskou otrokyni a zkomplikovala tak až po dnešek přes potomky Izmaele život národa, který vzešel ze syna zaslíbení Izáka. Rebeka, která podnítila svého syna Jákoba k podvodu a do smrti jej už neuviděla, protože místo aby se mohl ujmout dědictví, musel prchat před svým oklamaným bratrem. Ráchel,

M. Frydrychová

jestliže vytvoříme podmínky pro život matek. Český zákonodárný sbor dal ženě plné právo se rozhodnout, jestli dítě chce nebo nechce. Je−li tu tedy zákon, že žena se smí rozhodnout nejen, že dítě nechce, ale že ho také chce, pak by měla mít podmínky, aby jako matka byla oceněna, a aby mohla žít ve stejné důstojnosti a ve stejných finančních a materiálních podmínkách, jako žena která dítě nechce. Skutečnost je však taková, že náš ekonomický systém je postaven na tom, budou−li ženy pracovat, respektive vydělávat peníze nebo ne. Pracuje−li v rodině i žena, pak má rodina naději být bohatá. Jakmile však žena přestane vydělávat a věnuje se výchově dětí, automaticky je rodina odsouzena k nižšímu standardu. Tak to je. Děti jsou přítěží. Rodit a vychovávat děti se klasifikuje jako lenost žen. Žena nic nedělá, ona má sice čtyři děti, ale je líná, protože není zaměstnaná. Pokud hodnota lidství je daná jen tím, jaké mám zaměstnání, pak by početí a plná výchova dvou a více dětí měly být pokládány za zaměstnání a měly by být honorovány. Uznávám, že tyto myšlenky jsou utopií a nedělám si iluzi, že nějaký stát bude honorovat matky, natož pak náš stát. Ale vyzvednout prestiž mateřství je naší povinností. Povinností křesťanů. Apoštol Petr napsal ve svém prvním listu: Muži, když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. (1Pt 3, 7) Kraličtí překládají: spoludědičkami života milosti. Ježíš je život. To nejcennější co máme, je život. A život lze předávat jenom životem. Náš život pokračuje jenom v našich dětech. Není převtělování. Život pokračuje pouze novou generací, které buď dovolíme nebo nedo− volíme, aby se narodila. Mají−li se děti vůbec narodit, je třeba urychleně začít prokazovat úctu matkám. Na prvním místě to mají dělat manželé. Nedávno jsem nabízela jedné mladé mamince, která čeká třetí děťátko: "Pojď, poslechneme si spolu Proglas, bude tam mluvit Vlastík Kolegar, který má šest dětí." Ale ona mi na to odpověděla: "Pro mě není důležité, co říká pan Kolegar, pro mě je důležité, co říká můj muž." Ano, bratře, máš−li doma ženu, která je ochotná přijímat děti, která je ochotná k nim v noci vstávat, obětovat jim sama sebe, své ambice, úctu ve společnosti, velkou nulu na osobním finančním kontě, ženu, která je kvůli dětem ochotná oblékat se věčně v secondhandu, bydlet v malém bytě, šetřit každou korunu, věř, že máš doma poklad nejvzá− cnější, ženu statečnou, cennější než perly. Kvůli takové ženě stojí za to poprat se s životem. Kvůli takové ženě stojí za to překonat své já. Taková žena si zaslouží být pochválena. O takové ženě stojí za to říci na veřejnosti: statečně si vedou mnohé, ale moje žena je všechny předčí. A taková žena si rozhodně nezaslouží prožít celý život na hranici bídy. A nám ostatním si dovoluji říci. Jen tyto ženy mají ve svém rozhodnutí, zda tu budou v našem stáří ruce, které nám podají sklenici vody, zda tu budou oči, které snesou naše stařecké vrtochy a dokáží se na nás usmát, zda tu budou ústa, která řeknou: "Babičko, prababičko, dědečku, já tě mám ráda," a to v době, kdy už nám nikdo jiný tuhle větu neřekne. Pozvedněme před Bohem i před lidmi své dcery a snachy, které chtějí děti. Dělejme v té věci i něco v legislativě. Přijde totiž čas, a nebude to trvat dlouho, kdy právě děti těchto žen budeme velmi potřebovat. § (převzato z textů vysílání rádia TWR: www.tvr.cz) skrývající pod sedlem modly, se nemohla stát matkou vyvoleného Judy, Dina, příčina krvavé lázně... Obludná vražedkyně Jezábel, žena samařského krále Achaba, která vrhá svůj stín až k posledním dnům v ženě, o níž vyvýšený Pán praví: čti Zjevení 2,20−23 Šikmá dráha začíná už od kolébky. Malá parádnice je středem pozornosti. Pobaveně se smějeme jejím "úspě− chům", když se začíná batolit mezi ostatními, dorostenku nebrzdíme v přesvědčení, že jejím úkolem mezi kamarády je okouzlovat a dobývat. Jak aktuální je Izajášův popis dcer sijónských a jak se hodí i na ty naše české! Vím, o čem mluvím. Mám dvě dcery a tři vnučky a sama jsem ve výchově nadělala spoustu chyb. Hrozným důsledkem je pak záhuba rodiny i národa, jak jsme to četli ve všech zmíněných oddílech: Izajáš: "Tvoji mužové padnou mečem a bohatýři v boji." Šalamoun: "Propadla smrti i se svým domem." Pán Ježíš: "Její děti zahubím..." Vím, není snadné plavat proti proudu. Křesťanská výchova, která má naše dcery vrátit zpět ke stvořitelskému pořádku, nebude populární, dokonce ani u našich dcer. Budeme potřebovat velkou míru Boží moudrosti a lásky, abychom Boží obraz ženy učinili našim dcerám žá− dostivým, aby samy o jeho naplnění ve svých životech usilovaly. Znamená to především, aby život křesťanských matek byl z nitra proměněný Duchem svatým tak, aby jejich příklad se stal pro dcery tělesné i duchovní následování hodným. § (Zápas o duši 4/97 č. 51)

Někdo mi šeptal, abych tam skočila

M. Di Donato

V jeden prosincový podvečer zvoní telefon: „Musíš všeho nechat a přijet na nádraží, později ti vše vysvětlím,“ říká můj manžel. „Jsem tu s jednou černoškou, má u sebe malé dítě...“ Odkládám rozdělanou večeři pro naší dcerušku a odjíždím spolu s Rebeccou na vlakové nádraží vzdálené necelé dva kilometry. Už z dálky slyším plačící dítě v golfových holích, zabalené do několika háčkovaných dek. Mladá dívka, matka tříměsíční holčičky nasedá do auta, jeví se téměř depresivně, duchem nepřítomná. Dítě nepřestává plakat. Pokouším se zjistit, co je důvodem ustavičného brekotu. „Už tři dny nemohu kojit, nemám mléko,“ sděluje matka. Zdá se mi téměř nepředstavitelné, že by tak malé dítě přežilo tři dny bez potravy, ale možné je všechno, říkám si. S Pascalem máme namířeno do nejbližšího obchodu, abychom obstarali mléko pro kojence. Ve frontě u kasy předbíhám všechny lidi a vysvětluji, že máme v autě kojence, který potřebuje nutně pít. S úsměvem a porozuměním jsem rychle zpět, míříme domů. Přemýšlím, jakou lahev musím vyvařit, aby mohla malá černošská holčička pít. Naštěstí jsem dostala takové, které už naše Rebečka neupotřebí, jelikož mají jen jednu dírku a mléko protéká pomalu. Po příchodu domů spěchám lahev vyvařit a za− nedlouho přikládá Pascal lahev dítěti, zatímco se matka sprchuje. Miminko spokojeně pije. (Mimochodem je to poprvé, co oba držíme tak malého černouška v náručí..., je tak krásná, směje se na nás a spokojeně usíná.) Rebecca přihlíží, co se vlastně děje, moc tomu všemu zřejmě nerozumí. Je hodná, hraje si, jakoby se nic nedělo. Po dvaceti minutách sprchování slyšíme divné zvuky z koupelny a neustále tekoucí voda nás zneklidňuje. Klademe si otázku, proč se tak dlouho sprchuje? Přináším jí čisté oblečení, nosí stejnou velikost jako já. V tom slyším, jakoby bojovala proti ďáblu, najednou mluví anglicky. Upozorňuji jí, aby neplýtvala teplou vodou, máme pouze dvousetlitrový bojler. Téměř po hodině vychází z koupelny, telefonuje s někým francouzsky a zmi− ňuje cosi o krvi Ježíše. Mezitím přibyl do obýváku bratr v Kristu – Peter. Během rozhovoru vyplývá, že zmíněná černoška je též věřící jako my. Vypráví o církvi, jenž v Curychu navštěvuje, rozhovor přerušují neustále telefonické hovory. Ujišťuje svého snoubence, že je v pořádku a přijede domů na druhý den. Shodujeme se na tom, že začneme chválit Ježíše, jelikož zachránil její život. Skočila totiž z perónu na koleje, chtěla spáchat sebevraždu. Dítě nechala ležet v golfkách nedaleko od místa činu. Díky Bohu situaci

2

3

zahlédlo pár kolemstojících a volalo na ní, aby se vrátila zpět na perón, během několika sekund má přijet vlak. Stihla se vrátit a právě v tom okamžiku jí zahlédnul můj manžel. Křičela šílenstvím, že se zbláznila apod. U nás pak vyprávěla, že slyšela nějaké hlasy, které jí šeptaly, aby tam skočila... Modlili jsme se pak, aby nám Pán ukázal, jaká je příčina jejího počínání. (Kořeny pocházely z rodiny, žijící v Africe na Pobřeží slonoviny, zasvěcené čarodějnictví.) Svého činu pak litovala, dělala pokání a společně jsme pak slavili Večeři Páně, modlili se za Epifany (zvláštní jméno, že?) a nakonec všichni povečeřeli. Ráno jsme jí s malou odvezli na vlak, měla domluvenou schůzku s lékařem. Navázali jsme ihned kontakt s rodinou, kde pobývala o víkendech během studia. Dostala se do Švýcarska v šestnácti letech, neměla z internátu kam jít a tak se jí ujmula jedna švýcarská rodina. Přijala jí jako svou dceru a dodnes se navštěvují. Předpokládali jsme, že nám mohou pomoci. Dělali jsme si vážné obavy o to, zda se vůbec může o dítě postarat. Nemělo totiž na sobě za mrazivém počasí ani žádné ponožky, pouze bavlněné kalhoty a ka− bátek, vše o tři velikosti větší. Zmíněný večer jsem se nabídnula, že malou přebalím a když jsem jí svlékla z toho velkého oblečení, zjistila jsem, že nemá žádné plínky ani body. S tak zanedbaným dítětem jsme se ještě nesetkali! Rodina přislíbila zavolat sociální pracovnici, která má Epifany na starosti, měli její telefonní číslo. Možná máš ve svém okolí někoho, o kom je zřejmé, že potřebuje pomoc a ty stále váháš a pře− mýšlíš, jestli mu máš pomoci. Ano, právě tebe Bůh zasadil na sídliště nebo do čtvrti, kde se hromadí každý večer mládež a ty přihlížíš, jak pokuřují marihuanu a zkouší první lehké drogy. Nebo jsi v důchodu a denně míjíš osamělé starší lidi, kteří by s tebou určitě rádi prohodili pár slov, aby jim den rychleji utekl. Třeba jsi doma s dětmi a máš plné ruce práce jako já. Přesto na nás každý den čeká situace, ve které můžeme zareagovat anebo dělat, že se nás to netýká a schovat se za své povinnosti či křesťanské aktivity. Přitom právě ten nebo onen člověk by potřeboval pomoc někoho, komu může svěřit své trápení, strach, protože neví jak dál v životě. V bibli čteme příběh o služebníku Abrahama, kterého vyslal do Kananejské země, aby vybral ženu jeho synu Izákovi. Služebník se modlil k Hospodinu, aby mu dopřál s dotyčnou setkání a prokázal tak své milosrdenství. (Gen.24/12) Můžeš se modlit na základě tohoto Slova a oče− kávat, že ti Bůh zprostředkuje nadpřirozené setkání s lidmi, se kterými by jsi se například už dlouho rád setkal a sloužil jim. Způsob služby přenechej Pánu. Bůh ti žehnej na tvé cestě! §

Milé sestry

Kdy? Sobota, duben 2006 (datum

Zveme Vás k posezení, na kafíčko, na slovíčko...

Co s sebou? Hlavně sebe a mů−

Kam? Do církve Slovo života

upřesníme v příštím čísle).

žete vzít povzbuzení, potěšení, ale i své starosti, o které se mů− žete podělit a modlit se za ně.

v Českých Budějovicích.

Těší se Eliška, Zdena a spol.

Domeček − středisko pro volný čas a integraci Domeček slouží jako víceúčelové zařízení. Hlavním cílem je integrace handicapovaných mezi zdravou populaci formou volnočasových aktivit pro děti, mládež i dospělé. Přínosem však je také to, že děti ze zdravé populace (kterých je větší část) se učí pochopit handicapované, vcítit se do jejich situace a pomáhat jim. Domeček, středisko DM CČSH je nestátní nezisková organizace, která spolupracuje s dobrovolníky od svého počátku. Dobrovolnická činnost je pro Domeček důležitá, až nepostradatelná. V roce 2003 jsme požádali Ministerstvo vnitra ČR o akreditaci − to umožnilo využívat dotace ze státního rozpočtu. Díky pomoci MV ČR jsme schopni sprostředkovávat našim dobrovolníkům různá školení a zajistit dobré podmínky pro jejich práci. Dobrovolníci pracují např. jako: osobní asistenti těžce handicapovaných lidí, vedoucí táborů, praktikanti na LT, kuchaři, zdravotníci, zásobovači... Domrovolníkem se může stát každý, kdo dovrší 15 let věku a uzavře se střediskem dobrovolnickou smlouvu. Pokud budete mít zájem stát se dobrovolníkem střediska Domeček můžete nás kontaktovat na těchto stránkách: www.domecek.org přes rubriku „Napište nám“ a náš koordinátor Vám odpoví na Vaše dotazy.

g .or 5 ek 54 8 c e 22 8 y om 3 5 in .d 386 nka é Sv w : ra v 01 ww tel. B rho 74 T 3

Podpořit činnost Do− mečku můžete i tím, že si zakoupíte některý výrobek z rukou handi− capovaných účastníků „řemeslné dílny“. Že jde o zdařilá dílka, (za velmi příznivé ceny) jsme se sami mohli pře− svědčit na konferenci Jihočes. SŽ. Bližší info Vám rád podá K. Zettl.

Z krajů vzdálených... Známe se? PAVLA KVAPILOVÁ, Český Krumlov

Odpovídá: Micael Lundin Několik let jsi působil jako misionář v Indii. Když to porovnáš s misií ve východní Evropě, jaké byly největší rozdíly? V Indii je odlišné skoro všechno. Kultura, jídlo, náboženství, tradice... Ze začátku jsem byl velmi zklamaný, ale potom mi pastor Ulf řekl něco, co mi velmi pomohlo. Řekl: „Micaeli, ne ty změníš Indii, ale Indie změní tebe.“ Samozřejmě, nemyslel tím, že bych se měl stát hinduistou, ale že nejsem nositelem Evropské kul− tury, ale zvěsti o Ježíši. Museli jsme začít myslet novými způsoby, a oblíbit si pro nás neznámé věci. Postupně, jak jsme k tomu přiložili svá srdce, za− čali jsme se z práce radovat. Když se mluví o víře, Evropany je třeba vést k přesvědčení, že Bůh skutečně existuje. Indové však věří v mnoho bohů, takže tam je potřeba zvěstovat, že existuje jediný pravý Bůh a jedinou cestou k němu je Ježíš. Z počátku jsme měli spolupracovat s jedním sborem v Bombaji, z toho však nakonec sešlo. Znovu jsem byl velmi zklamaný, ale hodně jsem se modlil. Potom ke mně Bůh promluvil o městě New Delhi (Nové Dilí). Nikoho jsem tam neznal, ale pastor sedmisetčlenné církve v New Delhi se modlil, aby mu Bůh poslal někoho na pomoc, protože všichni jeho členové byli čerstvě obrácení hinduisté. Bůh nás zázračně spojil a začali jsme spolu− pracovat. Toto bylo jedno z nejúžasnějších období mého života. Rok nato, když nás vyhostili ze země, jsme měli až 20 000 lidí, kteří pravidelně přicházeli na nedělní setkání a každý týden jsme byli svědky velkých Božích zázraků.

hlavně za misii, hodně cestuji. Opět silně vnímám, že bych měl více sloužit ve východní Evropě. Jak vidíš budoucnost probuzeneckého křesťanstva v Evropě? Co je v tomto období pro církev v Evropě nejdůležitější? Když se v současnosti podívám na Evropu, vidím, že se vede skutečný boj o náš kontinent. Vidím, jak se ďábel snaží církev uspat. Mnoho křesťanů je unavených, ztratili svou vizi a sílu pracovat pro Pána a přesně o toto ďáblovi jde. Jestli existuje doba, kdy je třeba se vzbudit, a kdy musíme být silní, je to právě teď. Toto byla další věc, která mě při návštěvě vašeho sboru (pozn. sbor Slovo života v Bratislavě) povzbudila, protože jsem ve vašem středu viděl život a víru. Ježíš nám řekl, že máme být solí a světlem ne v církvi, ale ve světe, a myslím, že přesně toto po nás Bůh nyní chce. Máme být bdělí, být solí země a světlem světa, což znamená, že potřebujeme žít neustále blízko Boha. V knize Zjevení čteme, jak Bůh vyčítá sboru v Efezu, že ztratil první lásku, a to vystihuje i stav dnešní církve v Evropě. Ale věřím, že přichází čas, kdy mnohé církve povstanou a zaujmou svoje místa. I proto chci více cestovat po Evropě. V poslední době také jasně vnímám, že Evropa potřebuje vidět příklady křesťanských sborů, které rostou. Jestliže věřící v církvích budou zažívat průlom ve svých životech, bude to mít vliv na celý kontinent. (Rozhovor v plném znění: Víťazný život 4/2005)

Tamější sbor měl tehdy 6 let a nyní jsme spolu oslavili desáté výročí jeho založení. Pracuji tam jako asistent pastora, ale protože jsem zodpovědný

Potřebují číst Boží slovo. Musí vědět, co o nich Bůh říká a být si vědomí autority, která jim byla daná. Kromě toho potřebují mít vztah s Duchem Svatým, toužit po tom, aby je vedl. Pomůže jim, když se budou víc modlit v nových jazycích, protože to uvolní Boží moc. Myslíš si, že máš speciální dar na uzdravování, anebo je to pomazání, které je dané všem věřícím bez rozdílu? Pomazání na základní úrovni je normální, vše− obecné, ale také působím v daru činění zázraků. Tento dar se vyznačuje demonstrací moci a slouží k budování těla Kristova. Kdy jsi pocítil, že ti Bůh dal takový dar? Před několika roky jsem cítil, že se mám modlit za lidi a dělat to, co dělal Ježíš. Modlil jsem se tedy a lidé byli uzdravení. Ti, co byli okolo mě, jako první rozpoznali, že jsem obdržel tento spe− ciální dar, protože se to dělo neustále. Všechno to však začalo poslušností tomu, co říká Bůh v Pís− mu Svatém. Pokud nikdy nepoložíš ruce na nemocné, nedáš Bohu ani možnost, aby potvrdil své Slovo. Mohl bys nám říct o největších zázracích během posledního roku ve své službě? V Indii jsem viděl jednu mladou, 23−letou ženu, která byla od tří let úplně chromá. Byli tam i její dva bratři, kteří dosvědčili, že je absolutně bez− vládná. Ale po modlitbě se její tělo náhle v křečích narovnalo. Bylo to fantastické! Doposud nemohla používat dokonce ani invalidní vozík, mohla jen nehybně ležet. Její bratři ji po modlitbě zdvihli a ona začala chodit. V Pákistánu jsme viděli jedno děvče, které bylo chromé od narození. Před pěti tisíci lidmi se najed− nou postavilo a začalo běhat. Další den přišel na shromáždění i lékař, který uzdravení potvrdil. V ten večer na výzvu k přijetí Ježíše reagovalo více než 4000 muslimů. Hned potom jsme v tom

Oči – modré Vlasy – světle hnědé

Máš ráda sport, který? Volejbal a lyžování. Ale lyžovat jsem už pěkně dlouho nebyla a s tím volejbalem to není o moc lepší. ☺ Jaké je to být manželkou ,,rockera☺“?

Záliby – rodina a sport Pocházíš z velmi početné rodiny. Mělo to vliv na rozhodnutí, že i vaše rodina rozkvetla do pěkného počtu? Myslím, že ne, plánovali jsme první dvě děti, Anička byla překvapení. Pojmenování vašeho synka je celkem logické. Jak jsi ale vybírala jména pro dcerky? (Nebo to byl nápad manžela?)

Ha, ha, tak tím jsi Martinovi určitě zalichotila. Není až tak hudebně vyhraněný, ale rockovou hudbu má rád. Pro mne to znamená sdílet s ním sny o elektrické kytaře a všem možným doplňkům, které ke hraní na ní patří, sdílet nadšení z každého nového CD Delirious, Hillsong, nebo třeba Newsboys, mít v rodinném rozpočtu každý měsíc rezervu na jedno nové cédéčko a nepočítat s ním, když má na hlavě sluchátka.☺“

Jméno Kristýna se nám s Martinem líbilo, když jsme spolu chodili. Až když byl Kristýnce rok a půl, tak jsme zjistili, jaký má toto jméno pěkný původ. Na Aničku jsme přišli tak, že když jsme se podle ultrazvuku dozvěděli, že čekáme holčičku, tak jsme si doma jen tak říkali jména a jejich zdrobněliny a Anička se nám líbila nejvíc. Chtěli jsme nějaké pěkné české jméno, taky až později jsme zjistili, že pochází z hebrejštiny a má taky pěkný význam. Jaký? Kristýna znamená křesťanka a Anna milostiplná. Čím jsi byla, než ses stala úspěšnou maminkou? Spíš bych řekla než jsem se stala maminkou, jestli úspěšnou to se dozvím až podle toho, co mi řeknou děti, až budou dospělé. Po škole jsem byla v Rakousku jako au−pair a mezi mateřskýma jsem vystřídala víc zaměstnání. Nejdéle jsem byla u dvou  firem jako personální vedoucí.

Ano. Boží Slovo a Ježíš byl součástí rodinného života, tak jsem nikdy o existenci Boha a Ježíšovo lásce nepochybovala.  Základ položili rodiče a za to jsem jim moc vděčná, ale potom přišel čas, kdy jsem pocítila touhu a potřebu žít s Ježíšem osobní vztah. To mi bylo 16 let a také to souviselo s mojí  touhou po křtu.“

Poté, co jsme se přestěhovali zpět do Uppsaly, jsem několik let sloužil jako cestující kazatel. Nejprve jsme začali vnímat, že Bůh nás posílá sloužit do sboru ve Švédském městě Örebro.

Co by měli podle tebe dělat věřící, aby víc proudili v Boží moci ?

Děti – Kristýnka 13, Martin 7, Anička 10 měsíců

Pravděpodobně mnozí čtenáři M+P znají tvé rodiče a sourozence z různých církví. Vyrůstala jsi v křesťanské rodině od malička?

Řekni nám, co děláš pro Pána nyní.

Otázky klade: P. Čuřík Odpovídá: evangelista Bill Smith

Manžel – Martin

a neměl k úsměvu daleko, mám se dobře, Ježíš je úžasný, manžel taky. S tím životním stylem nevím přesně, co máš na mysli, ale žádný vědomě neudržuji.

městě začali církev. Pán řekl, že slepí budou vidět, chromí chodit, všechny druhy chorob budou uzdravené. I my jsme toho dnes svědky, dokonce vidíme uzdravení z AIDS. Všiml jsem si, že tě Pán vede především k uzdra− vování zad. Nebo je to možná tím, že většina lidí má problémy se zády? Bible mluví o darech uzdravování v množném čísle. Znám lidi, kteří když se modlí za uzdravení očí, mají skoro 100% úspěšnost. Jiní se modlí za uzdravení z rakoviny, a také mají téměř 100 % výsledky. Moje služba uzdravování začala uzdra− vovaním zad. Je pravdou, že právě v této oblasti cítím největší obdarování a efektivitu. Prozraď nám, jak tě Bůh ochránil při nehodě s autem. Bylo to u mého přítele v opravně. Měli tam auto, které nebylo řádně zajištěné. Lehl jsem si pod auto, abych něco zkontroloval, ale auto se uvolnilo a spadlo na mě. Když jsem tam tak ležel, ďábel mi řekl, že mám prasklou lebku: „Prorazil jsem ti lebku a ty zemřeš.“ Cítil jsem, jak mi po tváři sté− ká krev, ale náhle jsem ucítil, že se auto zdvihá. Vylezl jsem zpod něho a postavil se. Podíval jsem se, kde je můj přítel. Běžel v šoku dolů ulicí a křičel: „Zabil jsem ho!“ Když jsem se podíval na auto, bylo opět na zemi. Nikdo to nedokázal vysvětlit. Jsem přesvědčený, že to byli andělé, kteří auto nadzdvihli, abych mohol vylézt. V mém Duchu se pak ozvalo: „Satane, ty jsi lhář, nemůžeš mi vzít život, protože já žiju v poslušnosti mému Pánovi.“

Jedna z tvých pokrevních sester se v rubrice ,,Kuchařka plná dobrot“ zmiňuje, že se občas všichni scházíte u rodičů. Kolik se vás sejde? Čtrnáct a brzy nás bude patnáct. Tvoje záliba je rodina a sport. Co nejraději společně děláte jako rodina? Rádi jezdíme na výlety, to je záliba, ve které se dá vyhovět všem našim dětem najednou a nás s Martinem to taky baví. Společně rádi čteme knížky a občas se podíváme na pěkný film, komedii nebo disneyovku ☺.“ V jakém smyslu je rodina tvojí zálibou?“ Baví mě úplně obyčejné věci, které souvisí s tím, aby rodina fungovala, ráda vařím a peču, ráda vozím děti za jejich zájmy a taky mám ráda takový ten normální rodinný "šrumec". „Stálý úsměv na tvé tváři, okolí i nás prozáří.“ Jak to děláš? Je to dědičné ☺? Nebo se máš tak dobře? Může za to Ježíš? Manžel? Životní styl? Nebo jde o zdařilou kombinaci toho všeho? Pořád se nesměju, "i já mám své dny." Ale když jo, tak je to asi všechno dohromady, tatínek nikdy nemá

Šumák

To hlavně Martin, já mu jen občas přehodím nebo vyměním nějaká slova. Myslím, že to náročné není ani pro Martina, protože ho to baví, a pak u toho může být s těmi sluchátky. Co pro tebe osobně znamená chválit Boha? A jak ho nejraději chválíš? Chvála je úžasný, osobní a jedinečný způsob, jak Bohu mohu vyjádřit svůj vztah a kdy On je se mnou. Ráda poslouchám chvály doma, ale nejlepší je to v církvi. Jakou hudbu nejraději posloucháš ty? Hudbu mně  naučil poslouchat Martin. Já mám vždy období, kdy se mi líbí nějaké CD a to nějaký čas poslouchám. 99% hudby, kterou doma máme je křesťanská, teď se mi líbí poslední Jars of Clay.“ Každý má několik tajných snů a přání. Prozradíš alespoň jedno? Moje tajné sny a přání jsou asi opravdu tajné, tak je neprozradím. A ještě otázka na tělo. Mlsáš ráda? Pokud ano − prozradíš nám co? Mlsám moc ráda, někdy kdykoliv a cokoliv. Moc ráda mám tiramisu, když bude Daniela chtít, poskytnu jí recept do její kuchařské rubriky. §

z+

shromáždění mládeže se koná opět v prostorách SŽ ČB

4.3.2006 v 16:00

č

2 0 erven 0 6 ec

způsobem odpovídajícím jejich věku. Dát jim zakusit, že Bůh je živý, má o ně a jejich život zájem, počítá s nimi, má pro ně plán a chce jejich prostřed− nictvím šířit své Království už nyní, v jejich věku a na místě, kde právě teď žijí. Letošní TS se ponese v duchu témata: „Stroj času“

Doktoři mě odvezli do nemocnice, přičemž mi nedávali šanci přežít déle než do večera. Nakonec mě přece operovali a manželce řekli, ať počká ve vestibulu. Po operaci lékař nevěřícně kroutil hlavou. Všechny kosti byly na svém místě! Dokonce i jedna, co vy− padla. Bůh mi řekl, abych šel a říkal o tom lidem. Namítal jsem, že tomu nikdo neuvěří. Na to mi odpověděl, abych si nedělal starosti. Mám jednodu− še říct, co v mém životě udělal. (Rozhovor v plném znění: Víťazný život 3/2005)

Proslýchá se, že s manželem překládáte texty chval do našeho jazyka. Je to náročná práce?

;

Otázky klade P. Čuřík

Maminka na mateřské dovolené

E. Plchová

Konat se bude 1.−8. července 2006. Bližší info Vám podají M+M Kočerovi (v příštích číslech M&P) nebo www.teenstreet.cz TeenStreet je týdenní mezinárodní konference pro náctileté. Jde o revoluci, kdy povstává něco nového, živého, dále se šířícího. Naším cílem je na TeenStreet povzbudit mladé lidi − náctileté k životu s Kristem na 100% tak, aby žili „radostné a nakažlivé křesťanství“

DVEŘE Cinky, cink, cinky cink! „Dobrý den!“ „Á dobrý den, mistře, tak jste tu s těmi dveřmi?“ „Ano, hned se pustím do montáže, dveře vám učni pod mým dohledem nalakovali i zárubně jsou nala− kovány. Na lak dávám záruku sedm let! Použili jsme výborný český lak na dubové dřevo, přesně jak jste si to přál!“ „Ukažte, mistře, no, vý− borně. To je ono, přesně tak jsme si to s manželkou vysnili. Víte, že jste nám splnil sen? Dnes je tedy díky vám krásný den!“ „Pustím se do díla, tak tady máme otvor o rozměrech 104 x 204 cm. Výborně! Do zárubní jsem si připravil kovové proužky, které se zapustí do zdí. Tááák. Pokusím se nasadit dveře a uvidíme, jestli půjdou zavřít. Áá ještě tady je potřeba podstrčit levou zárubeň klínkem. A je to! Ještě zastříkám zárubně izolační pěnou. A s chutí do toho, půl je hotovo! Ale vždyť už je to hotovo celé!“ „Mistře, ukažte! Děkujeme, ty kliky jste báječně vybral!“ „I kdepak, ty si vybrala vaše choť z našeho katalogu!“ „Aha, pak to tedy mělo být překvapení, a to se povedlo! Kolik jsem dlužen?“ „Tady jsem vám to vyfakturoval. Je to 6.490,−Kč i s DPH.“ „Tak tady máte a příjemný den!“ „Ať vám slouží a nashledanou!“ Nové dveře. Jedinou věc, kterou tato tichá a mírná domácnost ještě potřebovala byly voňavé dubové průhledným lakem natřené nové dveře se zárubněmi. Je to pastva pro oči i pro naši poetickou duši. „Miláčku, miláčku! Pojď se na to podívat!“ „Hned jsem dole u tebe!No ne, přesně takhle jsem si je celou dobu představovala a teď je tu máme. Myslíš, že mají dveře duši? Mají kliku a ten lak jim báječně sluší!“ „Kliku mají nádhernou a duši... Nevím, co vše už slyšely a uslyší, pokud mají uši. Tak to jsou dveře z chodby do kuchyně.“ „Něco chci dát nad ty naše dveře. Můžeš, prosím, hřebíček a kladívko vzít do ruky. Podívej se obrázek.“ „Ukaž, to není jen obrázek. Takhle, bude to té tabulce slušet? Je to tak dobrý? Podívej se na to od stolu.“

D. Knížek „Ano, takhle je to dobré! Bude nám to připomínat, abychom byli vděční jeden druhému a našemu Pánu!“ Ťuk, ťuk, ťuk. „Tak, odnesu kladívko.“ „Mohu jít s tebou?“ „A a ano!“ A tak slavnostně prošli novými dveřmi. Jak je báječná, pomyslil si on, jak je šikovný a chápavý pomyslila si ona. Dveře byly spokojeně usazeny v té− měř stálé teplotě 21 stupňů Celsia. Jaká to byla slast. Z malého žaludu spadlého na zem stal se keřík, keř, stromeček, stromek, strom, urostlý strom. Vše mu hrálo do karet. Tu vyhrál nad lesními hlodavci žaludovým esem. Tamhle zase nad lesní zvěří nekonečným počtem sedmiček, samozřejmě žaludových. Každým rokem vyzrál nad počasím. Zimní mráz ho sice pálil, ale jakoby ze sebe v tu chvíli vyždímal to nejlepší. Totiž zárodky nových lístků. Jarní i podzimní deště a vichry ho tvarovaly tak, že měl úžasně košatou korunu. Letní vedra byla zase časem, kdy se mu vyplatilo hluboké zapuštění kořenů tam dolů, kam ani krtek nehrabe, kde je stálá teplota a rovnoměrné vlhko. A kolik milenců mu svěřilo své v srdci vyryté monogramy! E+D byl jeden z posledních. A kolika jazyky slyšel mluvit lidské tvory, kteří neustále něco budují. Němčinu, češtinu, ruštinu a naposled zase český jazyk. Bylo zrovna 14. listopadu, když ho pracovníci Staveb silnic a dálnic a.s. prachsprostě podřízli. Nevěděli nic o historii toho dubu „Metuzaléma“, jak mu tak hezky místní občané říkali. Za deset minut byla jeho sláva dole. Všechny trumfy, esa, žolíky mu nebyly nic platné. Najednou se z nich staly falešné karty. Strom musel ustoupit mezinárodní dálnici D8. Kmen stromu pak bez většího zájmu byl rozřezán tak, že z něj nešly udělat trámy. Ale naštěstí se dostal k mistrovi, ten jej usušil a udělal z něj nejprve stůl a pak dveře do bytu těch „miláčků“. „Kdyby jen věděli, že je znám. Pamatuji si na jejich obavy a radosti. Na jejich debaty o Bohu, Boží vůli, o utrpení a uzdravení. Vím o jejich slzách radosti i smutku. A jsem rád, že i v tomto způsobu života je mohu dál poznávat! Snad do mne nebudou kopat, nebudou mnou mlátit (mám svá léta), rád jim zateplím jejich kuchyni, rád oddělím chodbu od místnosti, kde je má další část. Čtyři nohy s deskou.“ „Dobré ráno miláčku!“ „Dobré ráno, miláčku! Dáš si kávu nebo čaj?“ „Svařím si mléko a dám si kakao. Chceš taky?“

„Ne, dám si jen čaj a rohlík“ „Miláčku, víš dnes jsem nemohla spát a teď ráno...“ „Myslíš, že se nám dnes narodí miláček?“ „Asi jo. Mám sbaleno. Vezmeš mne do porodnice raději již teď po snídani. Stejně bys mne tam musel vzít zítra ráno.“ „To je to už tak daleko? Tak, ano vezmu tě do porodnice, ale že tam nebudeš dlouho, viď? Budeš mi chybět!“ „Já vím, návod k pračce, myčce, plynovému sporáku a elektrické troubě najdeš ve skříni v přihrádce vlevo dole.“ „Ale, takhle ne. Budeš mi chybět jinak však víš...Miluji tě!“ Mlask! „Tak jedem. Tašku ti beru“ „Nutno říci, že miláček, on, čekal jen týden a byli tu tři − přibyl miláček, ono. Ten Vám, ale rostl. A kolikrát do mne narazil, kopl, bacil až jednou vzal za kliku a otevřel na chodbu. Ten miláček chtěl mít kliku.“ „Oběd. Ke stolu!“ „Baruch ata adonaj elohejnu melech ha olam hu moci lechem min ha arec“ „Ámen! Do−brou−chuť!“ „Komu přidám?“ „Něco k pití?“ „Má−ma, tá−ta, do−ma, dě−da, ba−bi, pa−pu, mlí− ko,...“ neustále se ten malý miláček učil. Učil se jako dub. Ne příliš rychle jako bambus, ale za to stále jako dub. Po mnoha dnech: „Miláčku, máš nějaké domácí úkoly?“ „Ano, mám.“ „Tak pojď honem ke stolu. Napíšeme to. Spočítáme to. S chutí do toho a půl je hotovo!“ „Mně se teď nechce, musím?“ „Teď je ten čas na domácí úkoly. Kde máš notýsek? Tak pojď jdeme na to!“ Po více než mnoha dnech: „Máš domácí úkoly?“ „Ano, už je mám hotové.“ Po mnoha a mnoha dnech: „Pojďte si hrát!“ „Tak ano, třeba na 'schovku'!“ „A se stavebnicí! Postavíme si vláčky! A auto− dráhu!“

„A postavíme draka!“ „Já myslel, že se v zimě staví sněhulák.“ „Budeme malovat obrázek pro maminku!“ „Stavím model Mig−21!“ „Jdu hrát karty na počítač.“ „Hraju HoneyCave2!“ Po více než mnoha mnoha dnech: „Večeřé! Haló, kdo je kdé! Ke stolu!“ „Poděkujeme našemu Pánu. „Amen a haleluja! „Představ si, že mne vedoucí v práci pochválil a povzbudil mne, abych šel do výběrového řízení na místo personalisty. Prý umím jednat s lidmi, dokážu jim naslouchat, vcítit se do jejich situace a dát jim možnosti nebo dokonce rady.“ „To je úžasné! Vážím si tě!“ „Víš, že náš kamarád má přítelkyni?“ „Ne, Luboš? No, to je parádní zpráva!“ „Ano, to je. Mám z toho dobrý pocit. Bůh mne před lety vedl, abych Lubošovi svědčila o našem Pánu, pozvala jsem ho do našeho sboru v Dejvicích a on uvěřil. Víš, říkala jsem si, že jestli si najde holku ve světě bez Boha, tak...“ „... vím, jsi šťastná, protože jsi o něj měla péči jako o malé a Bůh k němu přivedl ženu, která je věrná Bohu. Raduji se s tebou! To, že mi to říkáš vůbec neberu jako vychloubání podle těla, ale jako chlubení se v Pánu, tedy česky řečeno, oslavení a dokázání Boží moci i v takovéto věci!“ „A kolikrát měl Luboš namále, aby to vzdal.“ „O to větší patří Bohu sláva! A ty máš odměnu v nebesích!“ Dveře sice nemají oči, ale dozajista mají uši a svůj vlastní příběh uchovaný v duši. Každé dveře by mohly vyprávět, co všechno slyšely. Kolik lidí mělo kliku v ruce? Stejně tak stůl uprostřed kuchyně je svědkem tolika rozhovorů a zamyšlení, legrace a slz. Jsou to němí svědci naší minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Jsou obrazem svých Pánů. Jsou těmi, kteří i chrání před zimou, zlodějem a pohladíme je na klice nebo desce každý den. Snad by mohl tento příběh nepříběh pokračovat anebo skončit. To však nechám na čtenářově fantazii. Příběh by však nebyl úplný, kdy v něm nebyla vyjádřena touha našich dveří dozvědět se, co je na tabulce nad dveřmi. Stojí tam to, co neplatí jen pro strom „dubovitý“, dveře nebo stůl, ale to, co by mělo platit v dobrém slova smyslu pro každého člověka: „...jenž byl věrný Tomu, který ho ustanovil, jako byl i Mojžíš věrný v celém jeho domě.“ Epištola Židům 3. kapitola 2. verš

5%Mf9x5f9D☺VCLO02j


























Pomotaná jablíčka

Kuchtík chtěl dětem rozkrájet jablíčka na půlky, ale miska upadla a jablíčka se pomíchala. Najdeš ty správné kousky, které k sobě patří? Pomoz kuchtíkovi a vymaluj jedno jablíčko (tak, aby byly obě půlky) žluté, jedno zelené, jedno červené a to poslední třeba žlutočervené. Kuchtík bude moc rád.

Hádejte, co je to?

Přiřaď ke každé hádance obrázek, který k ní patří

1. Jedna druhé jsme si pododné. Chodíme celý den a v noci spíme ve skříni. 2. Jmenuje se beránek a přesto ho na louce nenajdeš. 3. Oběd si loví do sítí, do kterých rybář nic nechytí. 4. Čtyři rohy, žádné nohy, přesto chodí. 5. Polštářek s jehlami pochoduje za námi. 6. Dva nože, dvě oči, za čím se otočí, toho je míň. 7. Mám hodně žeber a jednu nohu, když svítí slunce, stojívám v rohu. 8. Jdu a nevím kam. Biju a nevím koho. Ukazuji a nevím co. 9. Pletu, pletu chlíveček pro pět malých oveček.

Znáš už některé geometrické tvary? Ne všechny? To vůbec nevadí. Obrázek vybarvi takhle:

__ všechny trojúhelníky na obrázku červeně,

_

Ahojky děti, chcete si chvilku hrát?

_

p ¡

čtverce vybarvi žlutě, všechny kruhy, malé i velké, modře, obdélníky a obdélníčky vymaluj zeleně, a všechny ostatní tvary oranžově.

˙

5%Mf9x5f9D☺VCLO02j

%x5%Mf9D☺VCL%O0☺2jM0BV%%LfDO9xO05☺jOf Jsi stromem ke spálení nebo dobrý k výrobě nábytku?

Potom si vezmi papír a zkus obrázky namalovat podle předlohy. Začni těmi jednoduššími. Vymyslíš si sám i jiné obrázky?

%x5%Mf9D☺VCL%O0☺2jM0BV%%LfDO9xO05☺jOf

Krátká zamyšlení M. Frydrychové Iz 44, 6

(BK 1613) Židům 11:1  

(NBK) Židům 11:1  

Víra pak jest nadějných Víra je podstata věcí, v něž věcí podstata, a důvod doufáme, důkaz skutečností, neviditelných. jež nevidíme.

„Víra není to, že naivně věřím všemu, co slyším.“ (KS 2/06) „Neříkej: Já už nemyslím, já věřím. “ (PP 2/06) „Francouzské slovo croire znamená věřit a současně myslet. Právě tak bychom měli věřit v Boha. (PK 1/94) „To, že Boha nevidíš, ještě neznamená, že není!“ (PP 1/06) „Evangelium je to, že bez Boha jsi ztracen.“ (KS 2/06) Ř 8,33−39 Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsou− dí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: "Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku." Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Nic nás neodloučí od Boží lásky. Bůh na tebe nezapomněl, miluje tě. Ďábel nemá právo s tebou manipulovat, on tě nikdy nekoupil, on tě ukradl! Ježíš tě vykoupil, máš cenu Ježíšovy krve. (JP 5/91) „Není smutnější pohled než na nevěřícího věřícího.“ (KS 2/06) „Proč nám stále hrozí pád? Proč nad námi vítězí ten Zlý? Protože pod námi je stále ještě propast − nevíra ve vítězství toho Dobrého.“ (PK 1/94) „Nevěřící věřící formálně vyznává správné věci, chodí do správné církve, zpívá správné písně, správně odpovídá, slyší správná kázání − ale nevěří tomu. Nepřikládá k tomu srdce. A víra je věcí srdce.“ (KS 2/06) „Otevřeme−li své srdce dokořán, může vejít kdokoli. Otevře−li nám srdce Bůh, může vejít jedině Kristus.“ (PK 1/94) „Srdečnost předpokládá mít srdce na pravém místě − to jest v hrudi, nikoli na jazyku.“(PK 1/94) „Má−li někdo z vás za to, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, ale klame své srdce, jeho náboženství je marné.“ (Jakub 1:26)

„V bolesti pro Krista je radost z Boha.“ (PK 1/94) Důvod, proč se tak často nemodlíme za nemocnou maminku, za spasení blízkých... není lenost, nevěra v zázrak spasení, nevěra v zázrak uzdravení. Je to bolest, kterou cítíme. Lítost nad tím stavem, kdykoli si ho uvědomíme. A při modlitbě si samozřejmě tento stav připomínáme pokaždé. To, že se za někoho pomodlím „Buď zdráv, amen,“ to ještě nic neznamená. Ale když s ním cítím, není mi jeho stav volný, to je to pravé nošení břemene dru− hých. (MiK 2/06) „Možná právě ty máš překonat tu bolest a vzít břímě za svou rodinu. To přináší život těm nespaseným.“ (PP 2/06) Bůh nepočítá hříchy, už je za ně zaplaceno. Stačí přijmout Jeho milost. Ježíš nás vystřídal v cele smrti a my můžeme vyjít ven − do skutečného Božího života. Neseznamuj lidi s křesťanskou kulturou, to jim ke spáse nepomůže. (JP) „To, co říkáš dnes, to budeš zítra. Co uděláš dnes, to ovlivní tvou budoucnost.“ (KS 2/06) „Nemusíš padnout do nějakého speciálního tranzu, abys mohl sloužit druhým. Potřebuješ, aby z tebe proudila láska. Musíš být člověk, abys mohl sloužit lidem.“ (PP 2/06) „ Bůh má na srdci i ty lidi, kteří nám leží v žaludku.“ (PP 1/06) „Jsi povolán být Božím přítelem.“ (PP 1/06) „Boží slovo je Pravda, ostřejší než skalpel. Ale skalpelem můžeš ošetřit ale i zabít!“ (KS 1/06) „Mnoho nejbolestivějších zranění přichází od křesťanů – o to více je to citlivější. Nechovejme se podle přísloví: Nalomenou třtinu dolomíš.“ (PP 27.11.05)

Když je mi úzko, když nepravost kolem se rozmáhá až k nevíře, když moje vlastní síly jsou na doraz, pak otevírám Písmo na takovýchto místech. A Boží slovo čtu nahlas a dovoluji mu, aby skrze mé uši a můj rozum pronikalo až do mého srdce. A věřte nebo nevěřte, je to ta nejlepší terapie proti stresu. Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen ať se ozve! §

Kdo je čistý? Slušný, vzdělaný člověk? Humanista?

Plněné žampióny Vykrojíme vnitřek čerstvých žampiónů− vzniknou nám tzv. košíčky Mleté maso smícháme z nastrouhaným sýrem a přidáme nadrobno nakrájené vnitřky z žampiónů. Touto směsicí naplníme košíčky žampiónů. Poté si připravíme omáčku: 2 šlehačky smícháme s kečupem s kari kořením a s vymačkaným česnekem − podle chuti. Na vymazaný pekáček máslem pokládáme košíčky žampiónů a polijeme je omáčkou. Pečeme zhruba 45min. Ňamiňami. Můžeme podávat s hranolky nebo s bramborami, podle toho co máte radši.

Švýcarský koláč

„Ježíš je klíč. Ale klíčem se na dveře neútočí. Klíč se má vložit do zámku a dveře se otevřou.“ (JP12/91)

Neříkej, že nemůžeš dělat to, co Ježíš. To nejsou nedosažitelné skutky. On sám nás k nim povolal! Ježíš je tvůj mistr. Žádný mistr nechce, aby se jeho učedník plazil po dílně a říkal: „ Ó mistře, ty jsi tak veliký, ty to všechno musíš udělat sám.“ Ježíš chce, abys byl jako On. (J.P. 7.4.91) „Bůh nás chce učit nést Kristův obraz.“ (PP 1/06) „Život bez Krista je kříž, Život s Kristem je Kristův kříž. (PK 1/94)

Měli jsme kdysi topení na pevná paliva. Večer jsme přiložili a ráno bylo ještě trochu teplo. Když jsme se večer vrátili ze školy, bylo topení studené, protože celý den nikdo nepřiložil. Možná „to v tobě“ ještě trochu hoří, ale vychládá. Jestli nepřikládáš do ohně své víry, pomalu vy− chladne. Jednou si možná sáhneš: „V pořádku, ještě je to vlažné, ještě věřím,“ ale pozor, vyhasínáš. Až Ježíš přijde (Žid. 10:35−39) budeš ten „věřící− nevěřící“? Pochybovač? Nebo věřící? (KS 2/06)

Ježíš nikdy nedělal teologické přednášky. On kázal živé Boží slovo. Kdo potřeboval uzdravit, byl uzdra− ven. Nebylo to mrtvé náboženství, ale živé Boží slovo. Nejde žít Boží slovo bez Boha. (JP 12.5.91) A tam žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. (Mar. 1:22) Bez víry je však nemožné se mu zalíbit, neboť ten, kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že těm, kteří ho pilně hledají, dává odplatu. (Žid. 11:6) VP − Vlaďka Pomahačová, MiK − Michal Kočer, PP − Petr Petrášek, JP − Jindřich Prokeš, KS − Karel Sedláček, PK − Pavel Kosorin.

K

Listové těsto z jednoho balíčku vyválejte na pomou− čeném vále. Vyložte jím, tukem předem vymazanou dortovou formu až k okrajům. Těsto poklaďte 350g uvařené brokolice rozebrané na růžičky, 200g tuňáka a zalijte dobře rozmíchanými 4 vejci s 280 ml smetany, špetkou soli, pepře, muškátu a pažitky. Pečte v troubě vyhřáté na 220°C asi 30min.

„Budeme−li se řídit lidmi, zabloudíme. Povede−li nás Bůh, nalezneme ty, kteří bloudí.“ (PK 1/94)

„Boží slovo je základem pro víru, a také víra (Řím.1:16−17) je základ pro víru.“ (KS 2/06)

D. Krédlová

Zima se nám už pomalu vzdaluje a na dohled tu máme jaro. Já se moc těším na teplejší, delší, sluneční dny. Je to pěkný pohled na probouzející se přírodu ze zimního spánku. Stromy nám začínají pučet, kvetou kytičky různých barev a vůní. Ptáčci projevují svou radost zpěvem. Je skvělé že nám Bůh dal čtyři roční období, každé to období má něco do sebe. Jsem Bohu vděčná za to, že pro každého z nás má nějaké to roční období, které nám vyhovuje. Stejně tak, nám Bůh dává přátele, kteří jsou nám poblíž když nám zrovna není dobře. Jsem ráda, že mám někoho s kým si rozumím. Mám radost, že vám můžu psát dobroučké receptíky a každý si může uvařit to co mu chutná. Přeji dobré chutnání ☺

Souzen bude ten, kdo v blud uvedl i ten, kdo je v bludu. Jestli sedíš ve špatném vlaku, tak v něm pojedeš, ať tomu věříš nebo ne, a nezmění to ani fakt, že tě někdo úmyslně navedl. (KS 1/06)

„Bible je nejdůležitější dopravní značka na všech našich duchovních cestách.“ (PK 1/94)

Ne. Čistý je ten, který nechal svou hříšnou přiro− zenost vykoupit Ježíšovou krví, a zemřel hříchu, aby mohl žít s Kristem v jeho spravedlnosti. Bez Ježíšovy oběti není žádné čistoty. Kdo odmítá Ježíše Krista z Nazareta, i kdyby sebevíc prohlašoval, jak Boha zná, je odporný, neposlušný a neschopný jakéhokoliv dobrého skutku. To neříkám já. To říká apoštol Pavel. § (převzato z textů vysílání rádia TWR: www.tvr.cz)

Kuchařka plná dobrot

„Tvá slova můžou povzbudit nebo zabít.“ KS 2/06

„Pod ohněm musíš přikládat, aby hořel.“ (KS 1/06)

„Život člověka Ježíše Krista je život pokory.“ Jan 6:38 (PP 1/06)

Čistým je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopní jakéhokoliv dobrého skutku.

Kiwi−shake spaluje tuky rychlostí blesku ☺ Jak na to: 1 kiwi oloupete a rozmixujete, smícháte s 50 ml jablečné šťávy a 1 polévkovou lžíci citrónové šťávy. Dolijete minerálkou.

Zeštíhlující efekt: Kiwi jsou známy tím, že vůbec nejrychleji odbourávají tuk! Rozhodující přitom je vysoký obsah vitaminu C a en− zym actinidin, který odbourávání tuku urychluje. Kromě toho zesilují flavonoidy (rostlinná barviva) účinek vitaminu C o dvacetinásobek, díky čemuž jsou pak tuk odbourávající hormony produkovány v ještě větší míře a rychleji.

VEČER CHV AL CHVAL

se koná od 18. hodin dne 25.3.2006 v Prachaticích. V Pečovatelském domě (vedle Gymnázia).

Rozpis shromáždění: Prachatice Agitační středisko Pod Hradbami neděle od 15:30

Český Krumlov

budova Ambit

neděle od 9:00 modlitební − čtvrtek od 18:30 mládež − sobota

2

Když někoho miluji a chci ho víc poznat: Chci s ním být co nejčastěji, poslouchat ho a říkat mu svoje radosti a starosti. (Modlitba) Chci se o něm dozvědět co nejvíce, ale ne z do− slechu, ale to co je pravdivé. (Boží slovo) Chci být společně s lidmi, kteří ho také znají a milují. (Církev) (VP 11/05)

„Život bez Ježíše je absolutně mrtvý život.“ (JP 5/91)

X

Víra není nic zvláštního. Každý něčemu věří. Když si sedáš na židli, věříš, že je pevná. Když se díváš do jízdního řádu a za 2 minuty ti něco pojede, tak asi nepůjdeš pěšky: „Ne, tomu nevěřím.“ Vždycky jednáme podle toho, čemu věříme. Píšou, že to jede = nepůjdu pěšky. Židle je pevná = nepřemýšlím o tom, jestli si sednu nebo ne. Věřím. (KS 2/06)

(Roh) Židům 11:1  

A viera je podstatou toho, na čo sa človek nadeje, presvedčením o veciach, ktoré sa nevidia.

Tit 1, 15−16

Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží! ... Nestrachujte se a nebuďte zmateni!

Vimperk,

Čelakovského 345 neděle od 15:00

České Budějovice Jana Čarka 7, Suché Vrbné modlit. procházky − St 18:00 modlitební − St 18:00 (+dopolední půst za partnery)

neděle 15:00 mládež − pátek od 17:30

Tento zpravodaj si vyhrazuje právo nezodpovídat za případné chyby dodané s příspěvky jednotlivých autorů. Děkujeme za pochopení.