Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav Slavistiky. Filologicko areálová studia. Miroslava Chovančíková

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav Slavistiky

Filologicko–areálová studia Miroslava Chovančíková

Promítnutí kulturních památek v historickém vývoji Spiše a působení Jagellonců v Levoči Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Josef Šaur, Ph.D.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

............................................................................. Miroslava Chovančíková

2

Na tomto místě bych chtěla poděkovat svému vedoucímu Mgr. Josefovi Šaurovi, Ph.D. za jeho rady a připomínky k mé bakalářské práci. Dále bych chtěla poděkovat PhDr. Marií Novotné, ředitelce Spišského muzea v Levoči, za poskytnutí informací ohledně literatury k mé práci a za odbornou pomoc. Taky bych chtěla poděkovat Mgr. Monice Fekiačové za poskytnutí obrázků listin a odborné literatury ze Státního archívu v Levoči.

3

OBSAH 1.

2.

3.

4.

5. 6. 7. 8. 9.

ÚVOD…………………………………………………………….. 5 - 7 HISTORIE SPIŠE DO KONCE 13. STOLETÍ…………………... 8 1.1. Skladba obyvatelstva a vývoj osídlení na Spiši………………. 8-10 1.2. Administrativní a politický vývoj Spiše ……………………...11-14 1.3. Vývoj spišských měst…………………………………………14-16 1.4. Historie raného středověku na Spiši…………………………..16-20 HISTORIE SPIŠE V 14. A 15. STOLETÍ…………………………21-23 2.1. Politické dějiny vrcholného středověku na Spiši……………...23-26 2.2. Administrativní vývoj Spiše vrcholného středověku………….26-28 VÝVOJ KULTURNÍCH PAMÁTEK…………………………….. 29 3.1. Památky raného středověku na Spiši………………………….29-31 3.2. Vývoj hradů na Spiši………………………………………….31-34 3.3. Kultura vrcholného středověku na Spiši………………………34-35 3.4. Písemní památky středověkého Spiše…………………………35-40 Působení Jagellonců v Levoči……………………………………... 41 4.1. Tajné setkání Jagellonců……………………………………….41-45 4.2. Kulturní památky……………………………………………...45-48 ZÁVĚR…………………………………………………………….49-50 RÉSUMÉ…………………………………………………………..51-53 BIBLIOGRAFIE…………………………………………………..54-56 PŘÍLOHA 1………………………………………………………..57-58 PŘÍLOHA 2………………………………………………………..59-73

4

1 Úvod Region Spiš se nachází v Západních Karpatech a je situován na území dvou států – Polska a Slovenska. Severní hranice Spiše se nachází na pravé straně řeky Białky a Dunajce, které dnes patří Polsku. Na východě je hranicí území Branisko sousedící se Šarišem, na jihu jsou to hřebeny Slovenského Rudohoří a na západě je Spiš ohraničena Západními Tatrami, které oddělují Spiš od Liptova. V minulosti byla Spiš jedním z nejvýznamnějších center v střední Evropě. Jak říká Ing. Dušan Bevilaqua: „Klenot Slovenska, Spiš, je lesy oplývající region s největší hustotou přírodních a kulturněhistorických hodnot střední Evropy, je jednou z pramenných oblastí Slovenska s množstvím minerálních vod, koupelí a jedinečných jeskyň, čtyřmi národními parky, pěti městskými památkovými rezervacemi, vzácnými kostelíky, romantickými hrady, zámečky a parky, kterého pracovití obyvatelé se svérázným folklórem dědí vlohy a talent přinejmenším osmi národů a historie jim připomíná časy rozkvětu měst a obcí pocházejícího z rozsáhlých pravomocí a demokracie obecné a regionální samosprávy“1. V časech Uherska si uherští králové vybírali Spiš nejen jako místo konání významných diplomatických jednání, ale také jako jedno z hlavních území, kde sídlili vojáci ve 12.–13. století. Můžeme tedy konstatovat, že Spiš byla vojensky organizované teritorium na hranicích uherského království. Také je to region bohatý na kulturní památky jako Spišský hrad, Spišská Kapitula, různé kostely a klášteře a mnohé jiné pamětihodnosti. Jelikož Spiš ležela na obchodních cestách spojujících západ s východem, mísily se tady rozmanité kultury a tradice z různých částí světa, zejména od německých Sasů. V 13. století začala na Spiši vznikat preindustriální kultura, která využívala především přírodní zdroje – vodu a oheň. Díky tomu se začala na Spiši velice rozvíjet alchymie, chemie a mystika, a právě proto se Spiš „stala v současném Uherském království jedním z nejvýznamnějších center pěstování této pozoruhodné vědy“.2

1

KOPKÁŠ, M. Malý slovník spišských obcí. Abrahámovce: Šafran, 2003, s. 289.

2

HOMZA, M.–SROKA, S. Historia Scepusii Vol. I. Bratislava: Katedra slovenských dejín UK FtF, 2009,

s. 311.

5

Má práce je rozdělená na čtyři části. V první kapitole se budu snažit popsat vývoj Spiše od nejstarších archeologických nálezů až do konce 13. století. Mojí hlavní prioritou v této části je zachycení historického vývoje Spiše v rámci rozvoje Slovenska, Uherského království, Polska a České země. Taky se budu zaobírat prvotním osídlováním a etnicitou Spiše a následným vývojem spišských měst. V poslední řadě bych chtěla vyobrazit administrativní a poltický vývoj Spiše jako takové, i regionu jako součást Uherského království. V druhé kapitole se budu věnovat historii Spiše ve 14. a 15. století, a rovněž jako v první kapitole, se budu taky zaobírat politickým a administrativním rozvojem tohoto regionu ve vrcholném středověku. Ve třetím oddíle budu svou pozornost věnovat vývoji kulturních památek středověké Spiše, se zaměřením na nejvýznamnější památky v regionu v daném období. Tato kapitola bude obsahovat i vývoj a proměny nejznámějších a nejdůležitějších hradů, nejen v historii středověké Spiše, ale i v současnosti. Taky se budu snažit zachytit opis prvních nejvýznamnějších písemních listin a dokumentů pocházejících ze Spiše. V poslední kapitole se budu snažit popsat tajné setkání čtyř panovníků z rodu Jagellonců v Levoči v roce 1494. Budu se snažit vylíčit průběh, předmět a závěr této schůzky. Taky bych chtěla zobrazit kulturní památky (Oltář Panny Marie Sněžné a senátorskou lavici v Kostele svatého Jakuba), které úzce souvisí s působením Jagellonců v Levoči a vznikly z jejich popudu. Záměrem

mojí

prací

je

vytvořit

co

nejstručnější

přehled

historického,

administrativního, politického a kulturního vývoje Spiše do konce 15. století a poskytnout čtenářům ucelený obraz tohoto regionu v daných stoletích. Budu se snažit vyobrazit kontext areálovosti tohoto teritoria s důrazem na historicky důležité události a vznik i vývoj kulturních, písemních a knižních památek na Spiši. Taky bych chtěla obeznámit čtenáře s významnou událostí v Levoči a co nejlépe zachytit průběh tajné schůze Jagellonců, která byla velice významnou události v historii Slovenska, Polska a Uherského království. V závěru práce jsou připojeny obrázkové přílohy, díky kterým se čtenář bude moct lépe seznámit se středověkou Spiší, důležitými listinami a uměním vyvíjejícím se na tomhle území.

6

Ve své práci jsem využila historicko-poznávací metodu, díky které se snažím čtenářům přiblížit a seznámit je s regiónem Spiš a odbornou literaturou, která se ní zabývá. Na tomto místě bych chtěla obeznámit a upozornit čtenáře nato, že názvy měst a vesnic, které se na následujících stranách objevují, jsou psané ve slovenštině, protože některé z nich již zanikly, nebo se nepřekládají do českého jazyka.

7

2 Historie Spiše do 14. století Spiš v rámci Slovenska tvoří skutečně region, který byl jedním z nejbohatších regionů z hlediska historického vývoje. První důkazy a zmínky o osídlení Spiše pochází již z počátků středního paleolitu. Dokazují to různé pozůstatky ohnišť a pravěkých nástrojů. Jedním z nejvýznamnějších nálezů je odlitek lebky protoneandertálce, který byl nalezen v obci Gánovce v roce 1926. Jeho věk byl určen na 105 000 let před Kristem. O 29 let později (v roce 1955) byl objeven odlitek levé vřetenní a lýtkové kosti jedince z mladší doby, jehož originál se ale ztratil. Později byla nalezena další tábořiště a nástroje jako pěstní klín, listové hroty, různé čepele a jiné. V neolitu lidé v této oblasti již začali pěstovat obilí, chovat dobytek, vyrábět keramiku a začínali se budovat první vesnice. V eneolitu nastaly první významné změny ve způsobu života prapůvodních obyvatel, protože se začalo používat radlo a zápřah, začala se dělit práce, objevilo se ryžování zlata. Doba bronzová se začala vyvíjet v duchu otomanské kultury. Mezi objevené památky tohoto období se řadí hroby z Levoče, ze Smižan, z Myší Hůrky a z jiných míst Spiše, ve kterých se našla keramika, šperky a zbraně. Po otomanské kultuře se rozšířila pilinská kultura, jejíž dědictví se objevilo hlavně v Matejovcích a v okolí Žehry na Dreveníku. V přírodní památce Zlatá brázda, která se nachází při Spišském Podhradí, bylo nalezeno 26 bronzových kosáků, které jsou jediným nalezištěm tohoto druhu na Slovensku. V době železné nahradily bronzové nástroje výrobky ze železa, mrtví se pochovávali do uren, využívaly se železné sekyry a také byla v Hrabušicích odkryta dílna s pražící pecí z tohoto období. 2.1

Skladba obyvatelstva a vývoj osídlení na Spiši

Geografické členění Spiše na oblasti určovalo charakter osídlení, proto slovanské osídlování navazovalo již na to starší. Nejvýznamnější osídlované oblasti Spiše Slovany byly křižovatky cest, polnohospodářsky úrodné pásma, části bohaté na nerostné suroviny a okolí Spišského hradu. Významnou úlohu v kolonizaci Spiše sehrávala sídelní aglomerace, z které se později vyvinuly služebnické osady a privilegované kopinícké osady. Původní obyvatelé si během jednotlivých století mohli vybudovat základ místní politické organizace Spiše. Osídlování a vývoj Spiše bylo výrazněji

8

ovlivněno až ve 12.–13. století usazováním cizinců, a to ve funkci strážců královských cest, vojáků, stavebníků nebo horníků. Nejvýznamnější a nedůležitější vojenskou skupinou bylo německy hovořící obyvatelstvo, které přijalo jméno Sasové ze Spiše. První písemná zmínka o životě obyvatelů na Spiši je listina z 12. století, kde se píše o tom, že prvními Germány, kteří se usadili na Spiši, byli pravděpodobně Flanderčané. Tito germánští kolonizátoři nevytvářeli kompaktní etnická území se Slovany obývajícími území Spiše, ale usazovali se samostatně od Slovanů na dosud neosídlených územích. Již z roku 1217, za vlády Ondřeje, máme listinou doložené informace o nově vzniklé zemi „Tomášova zem“, která se nacházela nedaleko od centra Hornádské kotliny. Přibližně v té samé době podobným způsobem vznikla i zem mezi Popradem a Kežmarkem, kterou připravil župan Šebuš pro budoucího krále Ondřeje II., jež pak Ondřej II. daroval své manželce Gertrudě. Další svědectví o vnitrostátním osídlovaní Spiše podává listina z 15. června 1258, která dokazuje existenci „země Trsťany“ při Spišském hradě. Po tomto období kolonizace Spiše nastala třetí fáze rozšiřování území, kterou můžeme zařadit do 20.–80. let 13. století. Rozrůstání tohoto teritoria probíhalo v podobě panovnického darování částí země svým poddaným. Tímto způsobem vzniklo na Spiši mnoho nových obcí, přičemž jejich názvy byly odvozovány od prvních majitelů pozemků. Jiným příkladem kolonizace je osídlování Mariánského údolí ve Spišském Štiavniku, které se začalo za vlády Kolomana v roce 1223. O původu těchto obyvatel nemáme žádné informace z pramenů. Historicky lze ale přepokládat, že „ na základě pozdější etnické skladby tohoto území, kde převládali Slováci, i vzhledem k času, kdy se tato kolonizace začala, lze předpokládat, že šlo o první seriózní pokus panovníka vstoupit do archaických vlastnických vztahů na jednom z centrálních území budoucí Spiše prostřednictvím ověřeného modelu, darování země ne soukromému vlastníkovi, ale církevní instituci“3.

3


s. 178.

9

Se sídelními procesy úzce souviselo usazování hostů, výrobních specialistů a vojáků, kteří později získali identitu jako Spišští Sasové. Typickými osadami specialistů byly Spišské Vlachy, z kterých měli dobrý a nedaleký přístup k Spišskému hradu, na jehož výstavbě pracovali, a Gelnica, kde měli přístup k správcování nerostného bohatství. Vojáci dostávali kusy půdy a na nich si zakládali vlastní usedlosti. Jednou z nejvýznamnějších komunit německých hostů před vpádem Mongolů byla Stará Levoča. Když si král najal někoho z významnějšího rodu daroval majetky převážně zakladateli rodu, které byly mnohonásobně větší, o čemž svědčí například rod pánů z Hrhova. Rod si ale také mohl území podmanit. Příkladem je rod pánů z Veľké Lomnice. V historiografii se tento proces osídlování nazýval kolonizace na německém právu, který lze označit také jako čtvrtou etapu osídlování Spiše. Můžeme také zmínit listinu spišského probošta Mutiméra z roku 1278, která poukazuje na to, že spišská šlechta (někdy po tomto datu) začala vnitřní kolonizaci horní Spiše, tedy prostoru, který ačkoli nemohl být celkem bez osídlení, měl kromě lesnatých území na jih od Hornádu největší možnosti na osídlení, přičemž víme, že král pravidla pro osídlování nevymezil. Král do tohoto procesu zasáhl jen v podobě rady Jordanovi, který si měl najít lidi na osídlení. Právě tímto způsobem se na Spiš dostalo mnoho slovanského obyvatelstva, které bylo převážně polských kořenů, a z kterých vznikla kulturní skupina Goralů. Dalšími kolonizátory spišských území byli páni ze Žehry, o čemž svědčí zmínka v listině z roku 1245, ve které spišský probošt Matyáš dovolil postavit svému příteli Jánu Kostel ducha svatého na území Žehry. Je pravdou, že toto území již Jánovi dědičně náleželo, ale touto stavbou se začala budovat nová země, kterou můžeme zařadit ke královským městům Spiše. Protože Ján dostal čtyři vesnice na královském území Žehry, můžeme konstatovat, že tento rod měl majetek stejně velký jako páni z Veˇkké Lomnice. Posledním rodem ze Spiše, který se podílel na osídlování Spiše, byli páni z Jaklovec. V září 1282 dostal Jakub, zakladatel rodu, od krále Ladislava IV. les při řece Hnilec, ke kterému mu později král přidal ještě další kus lesa, a na těchto pozemcích si zakládali vlastní vesnice. Svá území si ale nejvíc rozšiřovali páni z Hrhova a z Veľké Lomnice. Zakládali si obce, které, i navzdory všem událostem zasahujících do chodu Spiše, zůstaly centrem jejich rodového majetku až dodnes.

10

2.2

Administrativní a politický vývoj Spiše

„V historických pramenech se setkáváme s těmito pojmenováními nejstarší územněsprávné jednotky Spiše: Stolice 10 spišských kopiníků, Stolice šlechty ze Spiše, Horní župa nebo také Malá župa. První dvě pojmenování poukazují na status výsostného území. Druhé dvě na vztah stolici k hlavní, ale o něco pozdější, správní jednotce Spiše, k tzv. Velké župě neboli také Dolní župě. Vztah horní a dolní je definován tokem řeky Hornádu“4. Vznik a existence Stolice 10 spišských kopiníků vyvolávala mnoho pochybností a zmatků kvůli nedostatku existujících historických pramenů a nálezů. V současnosti, na základě archeologických nálezů, můžeme říct, že Spiš byla osídlena dávno před rokem 1243, když byla vydána výsadní listina pro spišské kopiníky 5 , ba dokonce i před příchodem předků dnešních Maďarů, a podle všeho tu vytvořilo víc nebo míň pokrevně spojené společenství – „kmenovou župu“. Samostatnou listinou z roku 1243 se tedy provincie jen formálně právně dotvořila“6. Analýzou písemných materiálů o výsadách spišských kopiníků a upřesnění pojmu „spišští šlechtici“, lze zpochybnit existenci kopiníků v Podhradské kotlině ve 13. století, protože pod tímto názvem byli v roce 1274 označeni Poland a Rukolf z rodu pánů z Veľké Lomnice, kteří kopiníky nebyli. Později se na šlechtice začali povyšovat i jobagioni, čímž vznikl nepřehledný právní stav na Spiši. Kopiníkem se mohli stát i cizinci, což potvrzuje Pirin, člověk Bela IV., který v roce 1248 odkoupil Hůrku a nejenže začal spravovat toto území, ale také převzal i vojenskou povinnost předcházejících vlastníků. Lze tedy konstatovat, že kopiníkem byl člověk, který byl vlastníkem území na Spiši. Lidé Malé spišské stolice byli původní obyvatelé Spiše, taky nazýváni hradčany Spiše, protože je vázal vztah k hradu s vojenskou povinností. Byli organizováni do instituce, kterou byli vyňati zpod jurisdikce župana na Spiši a byli přetvořeni na šlechtu Spiše. Tedy název Malá spišská stolice tedy symbolizuje Stolice šlechty. Malá Spišská

4

HOMZA, M.–SROKA, S. Historia Scepusii Vol. I. Bratislava: Katedra slovenských dejín UK FtF,

2009, s. 187. 5

LABANC, P. Vývoj šľachty na Spiši do konca 13. Storočia. : diplomová práca. Trnava: Trnavská

Univerzita, Katedra histórie, Filozofická fakulta, 2007, s. 72. 6

Tamtéž, s. 187.

11

župa byla původní spišskou správní organizaci, kterou tvořili převážně nejstarší obyvatelé Spíše, kteří byli od 13. století povýšeni na základě kolektivního privilegia do šlechtického stavu.7 Od vlády Ladislava IV. byly na šlechtu Spiše povyšovány i jiné skupiny, nejčastěji to byli lidé ze Spišského hradu, jako jobagioni a jejich synové. Začátky vzniku Velké župy, jinak nazývané i Nižná župa, se datují do poslední třetiny 12. století. Zrod župy souvisel s vytvářením hospodářského zázemí potřebného pro budování a fungování Spišského hradu, opěrného bodu královské moci v severovýchodní části Uherského království. Během výstavby Spišského hradu se královská moc na Spiši soustředila na zvyšování počtů obyvatelstva. Jelikož místní obyvatelé byli zatížení vojenskými povinnostmi v rámci expanzívní politiky uherských králů, začali se zvát na Spiš zahraniční hosté. Další vrstvou na Spiši byli jobagiónští synové. Tato osobitá jedinečná vrstva svobodných a privilegovaných lidí uherské společnosti se vytvořila ve 13. století. Počátky této vrstvy jsou spjaté se zvýšenými nároky na armádu během tažení na Haličsko, proto je můžeme znát i pod jménem bojarští synové8. Jobagiónští synové byli tedy novou silou uherské hotovosti. Ovšem neměli stejné postavení ve společnosti jako vlastní

jobagióni.

Byli

nižší

společenskou

vrstvou,

přestože

tvořili

novou

privilegovanou vojenskou vrstvu. První zmínka o přítomnosti jobagiónských synů pochází z roku 1255 ohledně vlastnictví půdy 9 . Dochováno je také několik listin o vlastnictví jobagionů z let 1255 a 1256. Z těchto zachovaných dokumentů se dozvídáme, že jobagiónským synům půda nikdy nebyla králem darována, ale jejich vlastnictví bylo jenom potvrzeno. Jejich jedinečné postavení ve společenské a politické struktuře tehdejší Spiše si vyžadovalo i jiný způsob platby desátků spišskému proboštu. Spišský probošt Jakub se snažil prosadit takovou platbu, která od roku 1279 platila pro všechny na Spiši, tj.

7




s. 195. 9


Univerzita, Katedra histórie, Filozofická fakulta, 2007, s. 68.

12

z každého druhu plodiny měli desátou část nechat na poli. 10 Tento způsob se jim nezamlouval a tak začali vybírat desátky Sasové, kteří to dělali tak jak to vyhovovali jim. To přineslo stížnosti a spory, které vyústily do vzniku nového nařízení, podle kterého mohl probošt Jakub vymáhat desátky od kohokoliv. Další společenskou vrstvou na Spiši byla vyšší spišská šlechta 13. století (šlechtici království), do které se podle rozsahu majetku a jednotlivých práv řadili páni z Veľké Lomnice, z Hrhova, Markušoviec a páni ze Žehry. Hlavním důvodem povyšování a donace území byly hlavně vojenské a jiné zásluhy. Nejstarším rodem byli páni z Veľké Lomnice, o čemž svědčí i nejstarší záznam o nich je z roku 1209–donační listina Adolfovi, která je zároveň první hodnověrní listinou vztahující se na Spiš. 11 Páni z Veľké Lomnice byli původně německy hovořící obyvatelstvo stejně jako i rod pánů z Hrhova. Důvodem povýšení rodu z Veľké Lomnice byly důležité diplomatické mise Adolfa ve jménu Ondřeje II. Za dobu kdy se uherská politika rozdělila na pročeskou a protičeskou se Poland a Rikolf (z rodu pánů z Veľké Lomnice) postavili na stranu krále Štěpána, což jim po smrti Bela IV. přineslo značný majetek. Během Rolandova povstání (1274) proti králi Ladislavovi IV. se postavili za svého krále. Za tyto služby získali darováním další území od Ladislava IV. Změny nastaly za období vlády Ondřeje II., který se přikláněl k pánům z Hrhova. Rod pánů z Hrhova si svá území rozšířil (o velké donace území v roce 1255 a 1256) hlavně díky diplomatickým misím do Polska a na Kyjevskou Rus. Zásluhou těchto misí se tento rod dostal do velice blízkého vztahu s krakovskou kněžnou a dcerou Bela IV. – Kunigundou. Jednou z nejvýznamnějších postav rodu pánů z Hrhova byl Detrik, syn Arnolda, který v roce 1271 stál na čele komunity Sasů a tím se zároveň stal i prvním spišským hraběm12. Po Detrikově smrti převzala hlavní pozici rodu Saská komunita a klíčovou postavou se stal Eliáš, který v těžké politické situaci na Spiši po Rudolfově povstání, pomohl královně Alžbětě (matce krále Ladislava IV.) k upevnění vztahů mezi

10


2009, s. 199. 11



Tamtéž, s. 28.

13

obyvateli a králem. Můžeme tedy říci, že rod pánů z Hrhova plnili ve 13. století funkci důvěrníků královské moci na Spiši a právě tímto se stali zprostředkovatelem zájmu komunity Sasů a Spišské kapituly. Nejbližšími spolupracovníky králů byli také páni ze Žehry a nejznámější postavou tohoto rodu byl Ján, který se podílel na politice Spiše před rokem 1241. Jiným způsobem se ale tento rod nezapojil do dění na Spiši. Jedním z nejdůležitějších rodů na Spiši v tomto období byl rod pánů z Markušovec, o kterém se předpokládá, že byl původním spišským rodem. Poprvé dostali tito páni darováním území až v roce 1264 díky Botizovi. Botiz svou zásluhou v bojích proti Přemyslu Otakarovi II. dostal od Bela IV. les pod Tatrami. Další území (Slavkov a Matejovce) získal v roce 1275 po dobytí Spišského hradu králi. Tímto krokem se Botiz stal také spišským dvorním županem a mluvčím spišské šlechty. 2.3

Vývoj spišských měst

První města na Slovensku vznikala již před mongolským vpádem v roce 1241 (například Zvolen, Krupina, Trnava a jiné). Ve 13.–14. století se Spiš stala regionem s nejvyšší koncentrací center s městským charakterem v Evropě.13Mezi nejstarší města Spiše patří Spišský Štvrtok a Spišská Sobota, jejichž začátky jsou v historických pramenech, zejména písemných, datovány do 13. století. Podle nejnovějších archeologických nálezů se archeologové shodují, že počátky těchto městských center jsou již v 9. století. Díky nálezům archeologa Františka Javorského můžeme mezi první vzniklá města na Spiši také řadit Starou Levoču a Starý Trh (dnešní Kežmarok). Vznik těchto trhových měst v sobě nesl obrovský ekonomický potenciál, čímž se odlišovala od jiných měst, nejen na Spiši, ale také v Uhersku. V tomto období také vznikala významná báňská města Spišská Nová Ves a Gelnica, o jejichž vzniku, hlavně pro jejich účel a využití, není pochyb. Je nám již známo, že hlavní úlohou Spiše bylo tvořit vojenská zázemí pro dlouhodobé expanze na východ, proto se změny v rozvoji infrastruktur objevují o něco později, ale velice rychle. Kvůli posilnění vojenských sil na Spiši se stěhovali cizinci a 13


2009, s. 212.

14

narůstal počet obyvatel, čímž se zvyšovala i poptávka po různém zboží. Takto se rychle začal rozvíjet obchod s okolními zeměmi a úroveň Spiše začala stoupat. Rozvoj spišských měst, stejně jako i rozkvět samotné Spiše pozitivně ovlivnila i obchodní cesta, která vedla přes Spiš a spojovala východ se západem. Ve 14. století vyvrcholil vývoj některých měst tím, že Levoča, Kežmarok, Gelnica a Smolník získala statut svobodných královských měst. V roce 1268 začala vznikat tzv. provincie 24 královských měst. Založení této provincie byl velice složitý proces s rozhodujícím datem 24. listopadu 1271, kdy panovník Štěpán V. vydal kolektivní privilegia spišským Sasům. Tyto privilegia pak v roce 1317 upřesnil a potvrdil Karel Robert. Hlavním centrem komunity Sasů se tehdy stala Levoča, kterou také označovali jako hlavní město saské provincie. „Předlokačním centrem této části Spiše byla aglomerace Stará Levoča. Její název je slovenský. Pochází od potoka Levoča (dnes Levočský potok), levého přítoku Hornádu. Významnějším centrem mohla být již před rokem 1241, jako na to poukazují archeologické nálezy, mezi které patří i základy lodě románského Kostela svatého Mikuláše postaveného před rokem 1241.“14 Po vpádu Mongolů v roce 1241, jak byla zničena Stará Levoča, a obyvatelé se přesídlili na kopec nad levočským potokem a opětovně vytvořili město, opevněné hradbami, pod názvem Nová Levoča. Ze starých listin se dozvídáme, že Nová Levoča začala vznikat v roce 1245/1246 pod názvem Leuchau. Do roku 1263 to byla vesnice Levoča a od roku 1271, kdy byla udělena privilegia spišským Sasům, již vystupuje jako město. Za přibližně stejných podmínek a procesů se vyvíjel i Kežmarok. Hlavní část původního Kežmaroku, tedy Starého Trhu, se nacházela při řece Poprad. V první polovině 13. století vznikla, v sousedství Starého Trhu, osada Sasů, která se nazývala (podle dřevěného kostela) osada Svaté Alžběty. Kromě těchto dvou osad v dnešním Kežmaroku také existovala osada strážců, která měla kamenný kostel Michala Archanděla. Všechny tyto tři osady těžily ze své výhodné polohy při obchodní cestě do

14


2009, s. 216–217.

15

Polska. V roce 1269 získal Kežmarok svá první privilegia, a když v roce 1271 bylo uděleno kolektivní privilegium pro spišské Sasy, z Kežmaroku se začalo tvořit město. Dalšími středověkými osadami byli Poprad, Veľká, Matejovce, Spišská Sobota a Stráže pod Tatrami, které do jednoho celku–Popradu spojil průmyslový a urbanistický vývoj v 19. století. První zmínky o těchto osadách nalezeme v listinách z let 1251–1276. Jelikož osada Poprad a Veľká leželi na křižovatce cest, uherští králové tyto části taky obsadili strážci pro vybírání daní a na ochranu cesty do Polska a na Kyjevskou Rus. V Spišské Sobotě se objevovalo hlavně německy mluvící obyvatelstvo, a proto také byla po vpádů Mongolů kandidátem na to, stát se ústředním místem spišských Sasů. Do společenství spišských Sasů patřil také Spišský Štvrtok, kde se, díky tomu, že ležel na obchodní cestě, se konaly týdenní trhy (proto ho známe také pod názvem Štvrtkový trh). Stejně jako na celém území Spiše, tvořili většinu obyvatelstva Sasové. Spišský Štvrtok byl sněmovním místem spišské šlechty a kostel svatého Ladislava (vznik se datuje do konce 12. století) byl centrem šlechtických aglomerací. Typickou osadou Sasů bylo Spišské Podhradí, které se nachází pod Spišským hradem. Spišští Sasové měli ve své nejstarší pečeti „mohutnou věž stojící na skále se znakem královského dvojkříže. Vzhledem na skutečnost, že tato věž tu stála nejpozději do konce roku 1214 (setkání Ondřeje II. a Leška Bíleho na Spiši), museli se sem Sasové přistěhovat o něco dříve, což nepřímo potvrzuje účast Sasů ve vojsku Ondřeje II. na haličských bojištích.“15 2.4

Historie raného středověku na Spiši

Období od 1.–4. století po Kristu, tedy doba římská, se nesla ve znamení importních tovarů z jihu a z Polska, které byly objeveny v různých částech Spiše. Z těchto století byly objeveny pražící zařízení a tavící pece na Čingově a při Letanovcích, střepy římskoprovincionální keramiky a spony při Spišské Nové Vsi. Změna v osídlování Spiše nastala na konci 4. století a v první třetině 5. století po Kristu. Tehdejší hradiště se měnila na větší hutnická centra, kde byly objeveny železné předměty i z jiných části

15


2009, s. 225.

16

světa, jako například píšťala z indo–pacifické oblasti nebo zlomky kolkové keramiky z Afriky. V 6.–7. století lidé osídlovali hlavně úrodné nížiny. Jelikož je Spiš vysoce položený region, tuto podmínku nesplňoval, ale archeologické nálezy dokazují existenci přepojených hradišť na Čingově z 8. století, která byla zřejmě vypáleny v 9. století v čase připojení Spiše k moravskému státu. Nálezy z 11.–13. století dokazují kontinuitu života v hradišti. Centrálním hradištěm na Spiši bylo tehdy hradiště na Dreveníku nad Spišským Podhradím. Podle vykopávek se existence tohoto hradiště datuje do 9.–11. století, ale stejně jako na Čingově zde byla objevena keramika a mince českého knížete Oldřicha z roku 1024. Po zničení hradiště se postupně začal přesazovat systém zpracování státu a na Spiši začal působit první správce Spiše, který sídlil na Dreveníku. S příchodem Uhrů na velkomoravské území zanikla Velká Morava a Spiš zůstala součástí Nitranska. V roce 955 připojil Boleslav I. Chrabrý Nitransko se Spiší ke své říši. Když zemřel Boleslav I. Chrabrý o vládu nad říší začaly soupeřit dva nástupnické systémy: seniorát a primogenitura. Na místo Boleslava se nastoupil Měšek II., jehož vláda netrvala dlouho. Pak se k moci dostal Ondřej I., který se snažil o vytvoření vztahů mezi Uherskem a Kyjevem. Jelikož přes Spiš vedla jedna z nejdůležitějších obchodních cest, Spiš se stala významným strategickým územím, což se odrazilo i v budoucnosti. Po Ondřeji I. se k moci dostal Ladislav, král Bihorska a později také Nitranska a Uherska. Během Ladislavovy vlády se Nitransko se Spiší staly integrální součástí koruny svatého Štěpána a jeho význam v rámci říše stále rostl, protože se pomocí Spiše mohlo navázat spojenectví se západokyjevskoruskými knížectvími. Později byl králem Štepán II., který se zajímal o ruskou politiku, a po jeho smrti trvala dvouletá vojna o nástupnictví. Byla to vojna, jejímž spínačem bylo povstání Borise Kolomanoviče proti Belovi II. Tuto vojnu bezpochyby vyhrál Bela II., čímž upevnil svou moc a pozici Uherského království v geopolitickém prostoru. V tomto období byla Spiš budována hlavně pro militantní potřeby vojsk, která táhla do Haličska. Postupně se začala zlepšovat ekonomie a komunikační sítě na území Spiše, a také se rozvíjela aktivní politika, kterou uherský panovník řídil ze Spiše. V lednu 1173 se stal uherským králem Bela III., který v letech 1188–1190 spolu s Vladimírem Jaroslavičem dobyl Haličsko. Na haličský trůn dosadil svého syna Ondřeje a Jaroslaviče

17

uvěznil v kamenné věži, z které pak utekl a spojil se s německým králem. Věž, ve které byl uvězněn V. Jaroslavič, byla postavena v druhé polovině 12. století. Ve 12. století se na Spišské hradní věži uskutečnilo první setkání uherského a polského vládce pod názvem „Spišský sjezd.“ Toto první setkání odstartovalo tradici podobných schůzek v tomto pohraničním regionu. Za vlády Ondřeje II. se uskutečnilo několik výprav na severovýchod Uherska, čímž se výrazně posílil význam Spiše. Největší vliv to mělo na infrastrukturu, přičemž centrem se stala první fáze Spišského hradu. Největší událostí Spišského sjezdu byla dohoda o polsko-uherském ovládnutí Haličska. Tato dohoda byla uzavřena sňatkem Kolomana a Salomey, ale pro vzniklé problémy se sňatek uskutečnil později. Později získal Koloman Spiš a od roku 1121–1241 byl prvním známým knížetem Spiše. Nejprve působil Koloman jen na Spiši, kde si nechal postavit románsky palác (Spišský hrad), pak od roku 1227 začal ještě spravovat Slavonsko a Chorvatsko. Na zformování Spiše se nejvýrazněji podílel uherský král Bela IV. V průběhu své vlády se snažil různými prostředky posilnit severovýchodní hranice Uherska před očekávaným vpádem Mongolů. V březnu 1241 překročili Mongolové Verecký průsmyk a zaútočili na Uhersko, jehož prohra byla jednoznačná. Bela IV. se dal na útěk a vrátil se po smrti mongolského chána s cílem obnovení a modernizace uherského státu, k čemuž mu pomohlo hlavně to, že svých sedm dcer provdal napříč Střední Evropou. Z těchto sňatků vznikla z toho rozsáhlá spojenectví. Rok 1260 se pro Uhersko začal bitvou, ve které Bela IV zemřel. Na Spiši v tomto čase král pokračoval v královské politice, obnovovaly se ztracené listiny, začal víc podporovat rozvoj měst a snažil se vybudovat infrastrukturu Spiše. Po smrti Bely IV. převzal severní politiku Uherska Štěpán V., který chtěl bojovat proti Přemyslovi Otakarovi II. Štěpán V. si postavil královskou rezidenci na Šarišském hradu a odsud zasahoval do chodu Spiše.

Jako panovník vešel do historie Spiše, protože udělal

několik změn, například konfirmací listiny svého otce Béla IV. umocnil ekonomickou pozici pro Gelnici v oblasti Spiše a 25. srpna 1271 udělil privilegia spišským Sasům. V roce 1272, před svojí smrtí, daroval Korsovi Polanovi z rodu pánů z Veľké Lomnice a Brezovice les od hranice Kežmarku, která procházela Zlatým Vrchem (Hoľa, Galeas),

18

až po bránu konfinie Polska na řece Poprad (při dnešních Bušovicích)16, a tímto aktem vyvolal dlouholeté spory mezi pány z Veľké Lomnice a Brezovice a rodem z Hrhova. V tomto období se začala zahraniční politika Uherska rozštěpovat a tento proces probíhal právě na Spiši. Napětí na Spiši stále rostlo, hlavně mezi církevní autoritou Spiše a Sasy. Právě tyto spory jsou zachyceny v listině z 23. července 1274. V roce 1274 konflikt mezi pány z Veľké Lomnice a Březovice a pány z Hrhova přerůstal v konfrontaci. Páni z Veľké Lomnice podporovali krále a stáli za spišským rytířem Rolandem. Tento spišský župan Roland se snažil vyřešit situaci na Spiši, a tak uspořádal poradu se všemi politicky mocnými rody ze Spiše. První povstání vypuklo v létě 1274 a hlavními motivy povstání byly antiněmecké postoje obyvatelů Spiše a protičeské názory. Pořádek nakonec nastolil Botiz z Markušovec obléháním Spišského hradu, na kterém byl Roland, kterého donutil ke kapitulaci. Pak se stal spišským županem Mojžíš a král v roce 1275 daroval Botizovi spišské vesnice za jeho služby. Tato situace byla stabilizovaná až do roku 1277, kdy opět vypukl podobný spor, který se pokusil vyřešit Roland vymezením hranic. Tenkrát se král Ladislav IV. Kumánsky připojil k táboru Rudolfa Habsburského, čímž byl mír na Spiši ukončen, protože Roland se znovu vzbouřil. Tato Rolandova vzpoura zasáhla celý Spiš, nejen Spišský hrad. Ladislav postupně získával spojence a situace na Spiši se uklidňovala. Pro tyto spojence přinesla podpora krále velká pozitiva, protože král mnohým s vděkem daroval země. V roce 1278 král daroval Eliášovi, pánu z Hrhova, Spišský Hrhov. V tom stejném roce také daroval Polanovi a Rikolfovi vesnici Vlková a část země Pokoj. Král ale daroval půdu, kterou již někdo vlastnil, a tím vznikly spory ve vlastnictví. Tak se v letech 1279–1280 stala Alžběta, matka krále, paní Spiše, jejíž hlavní úlohou bylo dokončit revizi vlastníků půdy. Také nařídila stejné poplatky Sasům a Románům jako Maďarům a Slovákům na Spiši. Nato dohlíželi reprezentanti Sasů–papežský legát Konrád a Eliáš. Tehdy se stal Eliáš ústřední postavou na Spiši, hlavně proto, aby si král Ladislav IV. zabezpečil přízeň spišských Sasů.

16

LABANC, Peter. Vývoj šľachty na Spiši do konca 13. storočia. : diplomová práca. Trnava: Trnavská

univerzita, Katedra histórie, Filozofická fakulta, 2007, s. 13.

19

V letech 1288–1289 se uskutečnilo třetí povstání obyvatelů Spiše, které souviselo s pokusem o nahrazení Ladislava IV. jeho bratem Ondřejem. Obyvatelé Spiše vyplenili Spišskou Kapitulu, ale Spišský hrad se jim nepodařilo dobýt. V té době se na krakovskou stolici dostal velkopolský Přemysl II. a s ním nastala v dubnu/květnu 1289 likvidace povstání na Spiši a rovněž byl z uherského trůnu sesazen Ladislav IV., kterého pak v roce 1290 zavraždili. Před smrtí Ladislava IV. byl korunován za uherského krále Ondřej III., který svými sňatky (1290 s Fennenou a 1295 s Agnešou) posilnil na jistou dobu zahraniční a politické vztahy svého předchůdce a stal se habsburským, rakouským i českým spojencem. Vztahy s okolními zemi zlepšil a také upevnil sňatkem své dcery se synem Václava II. v roce 1298. Protože v té době hrozila na Spiši další povstání, bylo pro Spiš zvolení nového krále velice výhodné. Královy první cesty zamířily právě na Spiš, kde ho v Košicích vítal aktuální hrabě spišských Sasů–Helbrand z Levoče. Z vděku mu pak v roce 1293 Ondřej III. potvrdil vlastnictví vesnice Klčov. Helbranda pak v druhé polovině devadesátých let 13. století nahradil Jordan, synovec Eliáše. Jordan od roku 1293 sehrával důležitou úlohu jako zástupce Sasů na Spiši a také jako dvorský župan a zástupce Balda. Působení Ondřeje III. na Spiši bylo velice pozitivní ve vývoji Spiše, protože vyslal na Spiš jednoho ze svých nejschopnějších lidí–Balda, kterému dal titul spišského župana. Navzdory tomu, že byl Bald cizincem, počínal si velice dobře a za svého působení udělal změny. Snažil se o sladění zájmů církve a krále, usiloval o smíření ekonomických a vojenských sil tehdejší Spiše, který reprezentovala šlechta a spišští Sasové, stabilizoval právní status nižší vrstvy a hostem zdanil jejich novou zemi. Sladění zájmu spišských Sasů a spišské šlechty vedlo k vzniku kartuziánského kláštera Na Skále útočiště v roce 1299. Kromě toho povýšil několik jobagionů do zemanského stavu společenstva spišské šlechty. Právě těmito změnami se králi podařilo prostřednictvím Baldy uklidnit situaci na Spiši a následně začalo převrstvování sil na Spiši. Na druhé straně narůstal církevně právní spor ohledně výběru desátku. Ondřej III. se postavil na stranu spišského biskupa Jakuba a potvrdil jurisdikční právo Jakuba nad Podolíncom, Hniezdnym a Starou Ľubovňou.

20

3 Historie Spiše v 14. a 15. století Náhlá smrt Ondřeje III. 14. ledna 1301 znamenala vymření posledního z rodu Arpádovců a vznik bojů o uherskou korunu mezi Karlem I. Robertem a Václavem II. V tom samém roce zemřel spišský biskup Jakub a Bald odevzdal spišský hrad do českých rukou. Po Ondřejovi III. vyšší šlechta nabídla trůn Václavovi II., který zajistil nástupnická práva svému synovi Václavovi III. a ten nastoupil na trůn v roce 1301stejně jako Ladislav V., kterého podporovali spišští Sasové. V roce 1305 smrtí Václava II. i jeho syna nastal konec česko-polsko-uherské politiky, kterou opětovně obnovil až Bela IV. Tyto vztahy Bela IV. založil na sňatku své vnučky s českým vládcem Přemyslem Otakarem II. Tento sňatek také rozštěpil jednotnou severskou politiku na pročeskou a protičeskou. Poté co umřel i poslední z dynastie Přemyslovců nastoupil v roce 1308 na uherský trůn Karel I. Období 14.–15. století je pro celou Evropu obdobím demografického a hospodářského rozkvětu. Pro Uhersko 14. století znamenalo upevnění moci a vydobytí pozice mocnosti. Polské království se téměř dvojnásobně zvětšilo a české území sa pod vládou Karla IV. Lucemburského velice zviditelnilo. V 14. století svůj největší rozkvět zažilo taky území Řádu německých rytířů, a také Litevské knížectví, které po vítězství nad Tatary obsadilo Kyjev, Smolensk a zvětšilo si území až k Černému moři. Albrecht II. a Rudolf IV. Habsburský ovládli Tyrolsko a Korutánsko, což jim umožnilo dostat se k důležitým obchodním cestám až k Jadranu. 15. století již přináší velký změny. V Polsku nastala krize po smrti Vladislava Jagella, která trvala až do nástupu na trůn Kazimíra IV. Jagellonského, kdy se mu opět podařilo získat silnou pozici a moc v Evropě. Kazimír IV. začal budovat dynastickou politiku, kterou prosadil hlavně tím, že zabezpečil svému synovi Vladislavovi nástup na český a uherský trůn. V Čechách vzbudil Jan Hus po svých církevních reformách nepokoje mezi vyšší a nižší vrstvou. Proto, když se měl stát králem Zikmund Lucemburský (který byl zodpovědný za Husovo upálení) vypuklo proti němu povstání. Pak se v Čechách začaly organizovat výpravy, pomocí s jejichž se snažili rozšiřovat husitskou ideologii. Vláda Zikmunda Lucemburského v Uhersku přinesla nejen prestiž tomuto království, ale jeho politika přinesla také řadu konfliktů s Polskem a Benátkami, což

21

způsobilo obrovské výdaje. Nedostatek peněz v Uhersku zapříčinilo to, že „rok 1412 byl výrazným předělem, jelikož tehdy dal uherský panovník Zikmund 13 spišských měst, patřících do Svazu spišských měst, a další tři města a vesnice z ľubovniasko– podolínské dominie spolu s Ľubovniaským hradem do zástavy polskému králi Vladislavovi II. Tímto aktem se Spiš dostala pod dočasnou správu dvou států, která však trvala 360 let“.17 V této éře měli zájem o uherský trůn také Habsburkové, ale osmanská hrozba byla velká a Albrecht z rodu Habsburků ji nezvládl. Léta 1440–1444 byli charakteristické válkou mezi Vladislavem III. Jagellonským a Alžbětou (vdovou po Albrechtovi) o uherský trůn. Po smrti Alžběty v roce 1442 obnovil Vladislav III. válku s Turky, při které zahynul. Tak nastoupil na uherský trůn Albrechtův syn Ladislav V. Pohrobek, který ale jako sedmnáctiletý náhle umřel. Po něm převzal vládu Matyáš Korvín, který pomocí vojenských a hospodářských reforem upevnil moc v uherském království. Jelikož si Matyáš Korvín budoval a udržoval dobrou a velkou armádu, stále zvyšoval daně, což se uherské šlechtě nelíbilo. Tak se uherská šlechta vydala hledat pomoc ke Kazimírovi Jagellonskému, kterému nabídla uherskou korunu pro svého syna. Ten měl dobýt Ľubovňu, Podolínec a Košice, což se mu ale nepovedlo. Napětí začalo narůstat a vyústilo až v boje mezi českým, polským a uherským panovníkem. Tento konflikt skončil mírovým jednáním při Spišské Nové Vsi v roce 1474. Když Matyáš Korvín zemřel, rozpoutal se nový opětovný konflikt o uherský trůn mezi Jánem Albrechtem a českým králem Vladislavem. Přesto, že dobyl v roce 1490 Ján Albrecht Sabinov a Prešov musel se vrátit do Polska a Vladislav se nechal korunovat za uherského krále. V roce 1494 se konalo tajné setkání Jagellonců v Levoči, kde bylo zřejmě nejdůležitější projednávanou věcí udržení pozice dědice Čech a Uherska, po vymření Jagellonců. „Určení mezníku pro konec středověku v tomto prostoru je značně obtížnější. Za nejdůležitější politický akt na Spiši považujeme setkání Jagellonců v Levoči v roce 1494. Avšak jako konec této dějinné etapy v Uhersku se datuje rok 1526 a bitva při

17

SUCHÝ, Michal. Spišské mestá v poľskom zálohu. In: Richard MARSINA, ed. Spišské mestá

v stredoveku. Košice: Východoslovenské vydavateľstvo, 1974, s. 55.

22

Moháči“.18 Ještě těžší je určení konce středověku v oblasti kultury, protože už koncem 15. století se na Spiši objevuje humanismus a renesance, jejichž rozvoj se díky reformaci v 16. století ještě víc projevuje. Nejvýznamnějším příkladem tohoto projevu bylo umění světoznámého umělce Mistra Pavla z Levoče, který jako sochař pracoval již v 15. století, ale své největší dílo (hlavní oltář v kostele svatého Jakuba v Levoči) dokončil až v roce 1517. 3.1

Politické dějiny vrcholného středověku na Spiši

Ve vztahu k častým změnám panovníků na uherském trůnu, a to za velmi krátkou dobu, se děly změny i na Spiši. Významné rody na Spiši, jako páni z Veľké Lomnice a Brezovice a páni z Hrhova, měli odlišné postoje k uherským panovníkům. Rod pánů z Veľké Lomnice a Brezovice byl na straně Karla I. Roberta a rod pánů z Hrhova podporoval Václava II., který jim dal do vlastnictví Hniezdne, Ľubovňu a Strážky. Po prohře Přemyslovců přešli páni z Hrhova také na stranu Karla I. V tomto čase jim už rod Omodějovců zabral území Hniezdne a Ľubovne, jenž už nemohli získat zpátky. Na přelomu 13.–14. století se snažili páni z Lomnice a Brezovice dostat do vyšších kruhů uherské šlechty, proto v roce 1307 odejmuli páni z Lomnice a Brezovice Hrhovským pánům Strážky, čímž vznikly ozbrojené konflikty. Jelikož všichni na Spiši chtěli, aby byl nastolen mír, byly nadiktovány podmínky dohody pro rody, podle kterých musel Kokoš, vůdce pánů z Lomnice a Brezovice, v Levoči zaplatit hotovost pánům z Hrhova a postavit šest klášterů, což ale Kokoš neudělal. Tehdy poslal na sever Uherska Karel Robert Matouše Čáka, který měl nastolit pořádek ve vlastnictví majetků. Ten si ale majetky přivlastňoval a ztratil svou hodnost. Stejně jako Matouš Čák byl na tom i rod Omodějovců, který zneužíval svá práva a chtěl si podmanit Košice 19 . Když nato král přišel, zkonfiskoval jim část majetku a Omodějovci se přidali na stranu Matouše Čáka a společně se postavili proti králi. Král je chtěl potrestat a tak došlo k rozhodující bitvě 15. června 1312 nedaleko Rozhanovec

18

HOMZA, M.–SROKA, S. Historia Scepusii Vol .I. Bratislava: Katedra slovenských dejín UK FtF,

2009, s. 333.

23

východně od Košic20, kde je porazil. Po porážce Omodějovců získal jejich majetek rod Drugetovců, který se tak stal nejmocnějším rodem na severovýchodě Uherska a Filip Druget se stal spišským županem. V roce 1409, kdy probíhala válka mezi Polskem a Litevskem proti Řádů německých rytířů, stál Zikmund na straně křižáků a snažil se jim pomoct. Poslal Ctibora s vojskem za hranice, kde dobyl a obsadil polské město Starý Sonč. Když křižáci prohráli, Ctibor se stáhl a polská vojska ho pronásledovala až do Bardějova, kde celé vojsko porazili. Tak došlo 15. března 1412, v Ľubovni, k týdennímu setkání Zikmunda s Vladislavem, kde došlo k mírově dohodě, a Zikmund se zavázal ke spojenectví s Vladislavem. „Vladislav II. půjčil Zikmundovi 37 000 kop českých grošů na doporučení svých rádců údajně i proto, aby si císaře zavázal plnit dohodu týkající se Řádu německých rytířů“21(byla to dohoda o tom, že Vladislav II. ani jeho bratr Vitold nemohli napadnout Řád německých rytířů a Zikmund zato pošle poselství k velmistru řehole a bude napomáhat k ukončení války). „Za uvedenou půjčku císař Zikmund dal Vladislavovi II. do zástavy 13 spišských měst patřících do Svazu 24 spišských měst, a to Spišskou Belou, Ľubicu, Vrbov, Tvarožnú, Ruskinovce, Spišské Podhradí, Spišské Vlachy, Spišskou Novou Ves, Poprad, Veľkou, Matejovce, Spišskou Sobotu a Stráže. Spolu s těmito městy dal do zástavy Ľubovniaský hrad a podolíněckou pevnost s městy Starou Ľubovňou, Podolíncem a Hniezdnym, jako i půl vesnice patřící k ľubovniasko–podolínckýmu dominiu“ 22 . Tímto krokem mohl Zikmund pokračovat v bojích proti Benátkám a Dalmácii. Toto zálohování se stalo složitým politicko–společenským problémem, který zkomplikoval řešení otázek vnitřní a zahraniční politiky v Uhersku. Když v letech 1431 a 1433 pronikli husité na Spiš, císař Zikmund si uvědomil, jakou důležitou roli sehrává území Spiše v Uhersku a jaký význam má v řešení zahraničních politických otázek, proto se snažil toto území vymanit ze zálohy.

20

RÁBIK, V.–LABANC, P.–TIBENSKÝ, M. Slovenské stredoveké dejiny II. Trnava: Filozofická fakulta

Trnavskej univerzity, 2013, s. 17. 21

SUCHÝ, Michal. Spišské mestá v poľskom zálohu. In: Richard MARSINA, ed. Spišské mestá

v stredoveku. Košice: Východoslovenské vydavateľstvo, 1974, s. 57. 22

Tamtéž, s. 58.

24

Až po Zikmundové smrti v roce 1437 si zodpovědní začali uvědomovat, že zástava začala nabírat znaky trvalosti. V témže roku z rozbité Provincie 24 spišských měst vznikly dvě odlišné province. Na čelo zálohovaných měst se postavil hrabě 13 městXIII civitatum spolu se Starou Ľubovňou, Hniezdnym a Podolíncem.23 O rok později nezálohovaná města měl hrabě 11 měst Spišské krajiny–XI civitatum terrae Scepusiensis. Zpočátku to byli Levoča, Kežmarok, Žakovce, Mlynica, Spišský Čtvrtek, Velký Slavkov, Hrabušice, Iliašovce, Odorín, Bystrany a Kurimany“. 24 Později z tohoto svazku vystoupily Levoča a Kežmarok, které nahradily Harichovce a Vlkovce. Tento svazek 11 spišských měst se v roce 1465 stal součásti Spišského hradu. Po Albrechtově smrti v roce 1439 se uherská šlechta snažila na uherský trůn dosadit Vladislava III., který 8. března 1440 vydal listinu, kterou se zavázal, že po korunovaci na uherský trůn zruší zástavu 13 spišských měst. Jenomže cesta do Uherska stála Vladislava hodně peněz. Ty mu poskytl krakovský biskup Zbigniew a tomu pak na splacení svého dluhu spišská města odevzdal. Spišská města byla opět připojena k Uhersku až v období druhého dělení Polska, tedy v roce 1772, díky Marii Terezii. Boje o uherský trůn přetrvávaly dlouho i po smrti Alžběty a Vladislava a tato situace se odrážela i na Spiši. Když v roce 1453 Ladislav Pohrobek vyhnal Jána Jiskru z krajiny a zbavil ho občanských práv, Jiskrova vojska se vzbouřila. Začala se měnit etnická skladba obyvatelstva, které se organizovalo do různých skupin a říkalo si bratrstva. Stejně jako husité začaly loupit a zakládat své tábory po celé zemi. Mezi nejvýznamnější tábory na Spiši patří tábor na Zelené hoře a v Haligovcích. V tom stejném roce povolali Jiskru zpátky, protože si král nemohl poradit s bratřími, aby s nimi částečně udělal pořádky. Definitivně je porazil až král Matyáš Korvín v roce 1458 při Blatném Potoku. Těchto bojů se zúčastnil i Imrich Zápolský, kterého koncem ledna

23

ŠTEVÍK, M. K vývoju sídelných pomerov na území Spišského záloh v rokoch 1412–1772. In: Ivan

CHALUPECKÝ, ed. Z minulosti Spiša XX.: Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči. Levoča: Spišský dejepisný spolok, 2012, s. 42. 24


2009, s. 343.

25

1472 král Matyáš vyjmenoval dědičným spišským županem25 a po něm, v roce 1487, jeho úlohu spišského župana převzal jeho brat Štepán. 3.2

Administrativní vývoj Spiše pozdějšího středověku

V roce 1271 vznikla, na základě kolektivních privilegií Štěpána V. pro spišské Sasy, provincie Sasů na Spiši. Do provincie nepatřil Kežmarok (Bela IV. ho daroval premonstrátům z Turce) a Spišské Vlachy. V 13. století se vytvořila právní podoba této provincie, jejíž nejvyšší moc byla kongregace s vlastní pečeti (podoba Spišského hradu s dvojkřížem). Kongregaci tvořili starší a reprezentantem byl hrabě s konzuly (pravděpodobně to byli rychtáři měst). Listina Karla Roberta z roku 1317 dokazuje to, že provincie nikdy netvořila uzavřené území, protože se skládala z různých obyvatel a vesnic, které jenom přijali a využívali práva Sasů. Je známo, že Spiš byla jedním z nejvíc urbanizovaných regionů v Uhersku, hlavně díky výhodné poloze. Například město Levoča velice vyzdvihovalo úroveň Spiše, protože byla jedním z největších měst v Uhersku a velkým obchodním střediskem na evropské úrovni. Velmi rychlý hospodářský rozvoj byl i v Kežmarku, a to díky poloze na obchodních cestách do Polska. V průběhu 14. století se Kežmarok i Levoča staly svobodnými královskými městy, které si navzájem konkurovaly. Kežmarok se ale rychle odlišil od Levoče, protože v roce 1411 získal právo na uspořádání dvou jarmaků, o rok později byl osvobozený od cla a v roce 1438 získal právo meče. „V roce 1440 polský král Vladislav III. Jagellonský, v čase výpravy po uherskou korunu, vyhlásil návrat teď již Provincie 23 měst, jejichž centrem, jako náhrada za podporu udělenou Vladislavovi, se měl stát Kežmarok a ne volenému královi nepřátelská Levoča“. 26 Jenomže plány Vladislavovi nevyšli, protože Kežmarok se dostal do rukou Jána Jiskry a král v roce 1444 zahynul. Dalším rychle se rozvíjejícím městem byla Spišská Nová Ves, která se vyvíjela díky hutnickým pracím. Podle historika Ivana Chalupeckého a jeho teorie z roku 1971 vznikla Spišská Nová Ves „splynutím původního slovanského Iglova s obcí německých 25

ULIČNÝ, Ferdinand. Poľské vojenské vpády na Slovensko v druhej polovici 15.storočia. Historické

štúdie XV. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej Akadémie Vied, 1970, roč. XV., s. 253-262. 26


2009, s. 353.

26

kolonistů Novou Villou, která vyrostla v jeho těsné blízkosti. Proces spojení obou obcí začatý v 2. polovině 13. století se podle něho završil začátkem 14. století.“ 27 V roce 1453 získala právo na využívání lesa pro hutnické účely a právo svobodného kontaktu s kupci jiných zemí, a o 14 let později byla osvobozena od mýta. Díky dvojí státní příslušnosti, polské a uherské, měla velké množství výhod, které ji umožňovaly rozkvět, díky kterému se v 17. století stala největším městem na Spiši a zůstala jím až do dnes. Je samozřejmé, že se rozvíjely všechny obce, městečka a města, ale neměly takový velký rozmach jako Kežmarok, Levoča a Spišská Nová Ves. 29. září 1299 se poprvé setkáváme se souhrnně zformovanou mocí Sasů na Spiši v podobě Společenského zřízení Sasů. Na čele tohoto společenství stál hrabě (volen v sakristii Kostela svatého Jakuba), který od roku 1274 sídlil v Levoči. Nejvyšším orgánem byla generální kongregace, která v roce 1307 spolu s hraběm a rychtáři nastolila mír na Spiši určením podmínek mírové dohody pro rod pánů z Veľké Lomnice a Brezovice a pánům z Hrhova. Tímto aktem se koncem 13. století definitivně zformovaly orgány provincie s centrem v Levoči. Zde společné shromáždění starších rozhodovalo o důležitých záležitostech provincie a řešily se soudní spory. O těchto orgánech nás informuje Spišské právo z roku 1370, do kterého byly zařazeny některé dokumenty z předchozích let. V roce 1440 nastal rozpad Provincie 24 měst na Provinci 13 a Provincii 11 měst. Provinci 13 měst kontroloval a řídil úřad starostovství. Těžké to bylo s Provinci 11 měst, protože ani Kežmarok ani Levoča nechtěli být součástí tohoto svazku. V roce 1465 se města a vesnice staly poddanskými vesnicemi dominie Spišského hradu. Levoča v tom čase vystoupila z Province a tím narostl význam rychtářů a 12 rádců levočské městské rady. „Na konci 13. století se vedoucím činitelem regionu stala šlechta. Královský komitát neboli hradní župa se začala měnit na šlechtickou stolici. Šlechtická stolice byla institucí šlechtické samosprávy, autonomie“28, která se vyvíjela stejně složitě, jako byla

27

ŽIFČÁK, F. Spišská Nová Ves vo svetle najstarších listín. In: Ivan CHALUPECKÝ, ed. Z minulosti

Spiša XVI. : Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči. Levoča: Spišský dejepisný spolok, 2008, s. 49. 28


2009, s. 366.

27

složitá i struktura Spiše. V roce 1291 vydal Ondřej II. listinu, kterou povolil představitelům stoličné šlechty rozhodovat o záležitostech týkajících se království, a to přineslo šlechtě velkou moc. Jak nám je již známo, nejvýznamnější šlechtické rody na Spiši byli páni z Veľké Lomnice a Brezovice, páni z Hrhova, páni z Markušovec a rod Drugetovců. Nejbohatším rodem byli páni z Lomnice a Brezovice, jejichž postavení se oslabilo hlavně kvůli sporům s německými Sasy a kvůli vůdci tohoto rodu, Kokošovi, který zneužil svou moc a proto mu král zkonfiskoval některé majetky. Mariašovci, tedy rod pánů z Markušovec, zpočátku neměl takovou moc, jako měli jiné rody na Spiši. Jejich síla zesílila díky těžbě kovové rudy při Spišské Nové Vsi a následně si začali zakládat vesnice a rozšiřovat svůj majetek. „V polovině 14. století bylo jejich území tak velké, že panovník Ludvík Velký vyslal v roce 1339 tří hradní velitele na výměru jejich půdy. V 13. století otvírají první hutě, v roce 1344 získávají od panovníka právo na těžbu rud“29. Mariašovci měli své majetky taky v Gemeri (Krásna Hôrka a Brzotín), které si v roce 1352 rozdělili. V 14. století se stal nejbohatším rodem Spiše rod Drugetovců, který měli nejvyšší státní hodnosti a byli spišští župani. Po boji při Rozhanovcích získali majetky Omodějovců a v roce 1330 převzal palatýn Viliam Druget po Kokošovi pozemky v Zamaguří.

29


2009, s. 368.

28

4 Vývoj kulturních památek „Základ kultury středověké Spiše položila rozmanitost struktury spišské společnosti tak, jako se vytvořila nejpozději v druhé polovině 13. století. Byl to však i hraniční charakter spišského regionu, který se podepsal na formě, jakou se spišská kultura vryla do dějin evropského i světového kulturního dědictví. […] Elitní evropská kultura, která se na Spiš dostala na konci 12. století, a zejména pak v průběhu 13. století nemohla zůstat bez vlivu na domácí spišské obyvatelstvo. Právě ono tvořilo základ budoucího kulturního vzorce Spiše.“30Původní obyvatelé žili stejně jako i jiné slovanské národy, žili tedy v menších osadách a věnovali se polnohospodářství a lovu. Akulturace probíhala nejen ve vztahu královský dvůr a poddaní, ale také v rámci osídlování na základě německého práva, čímž si původní obyvatelé osvojovali výdobytky německé kultury. 4.1

Kultura raného středověku na Spiši

„Za nejvýznamnější kulturně–politický počin původního obyvatelstva Spiše je třeba pokládat vybudování několika hradišť, která nebyla jen centry politiky a ekonomiky regionu, ale zároveň i jeho prvními interakčními kulturními body“. 31 Tady se panovníci snažili přizpůsobit kulturní a společenské vazby novým a přesazovali nové mocenské a ideologické struktury. Vývoj společenské struktury na Spiši ovlivnilo i vojsko, které vytvořilo ze Spiše vojensky organizované území, kterému se musel přizpůsobit i kulturní obraz Spiše. Právě tyto vojenské motivy byly od 13. století na Spiši nejčastějšími motivy literární, sochařské a malířské tvorby, které zároveň stáli proti duchovní tvorbě. Příkladem je motiv opěry klenbových žeber v Kostele svatého Antona (jeden z nejstarších) v Spišské Bele, kde proti sobě stojí kněz s Biblí v ruce a nahý voják s přilbou a mečem. Vojenské prvky se také odrazily ve výstavbě několika podlažních kamenných domů (v Levoči, Spišském Podhradí, Kežmarku atd.), které plnily obrannou a obytnou funkci a zároveň zvýrazňovayi jejich postavení.

30


2009, s. 285. 31

Tamtéž, s. 286.

29

Šiřiteli literárních a kulturních konceptů na Spiši byli klerici, kteří se dostávali do bezprostředního kontaktu s literaturou a kulturou. „Centrem, okolo kterého se na konci 12. století sdružili a z kterého v průběhu následujících desetiletí doslova vyžahla první hmatatelnější fáze spišské kultury, byl církevní komplex v Spišské Kapitule“ 32 . V sakrálních prostorech Spišské Kapituly byl objeven velký poklad v podobě domácího oltáře, misálu a kalichu v Kapli blahoslavené Panny Marie. V kostele svatého Martina se zachoval hlavní oltář z roku 1478, oltář Panny Marie, oltář svatého kříže a jiné. V roce 1317 vznikl v Kostele svatého Martina známy a významný obraz korunování Karla Roberta, na objednávku Henřicha. V druhé polovině 13. století vznikl Kostel svatého Vavřince v Hrabušicích, jehož podoba spišských jednolodí a jejich rozšíření poukazuje nato, že „tento typ kostela přišel na Spiš s prvními německy mluvícími hosty. Podobné stylové a architektonické prvky jako vykazuje Kostel svatého Vavřince v Hrabušicích lze identifikovat i na Kostele svaté Kateřiny ve Veľké Lomnici, Kostele svatého Mikuláše v Staré Levoči, Kostele svatého kříže v Huncovcech, na farském Kostele Panny Marie v Spišském Podhradí, Kostele Nanebevzetí Panny Marie v Spišské Nové Vsi, či Kostele svatého Serváce ve Vrbově“33. V roce 1247 se v kronikách nacházejí první zmínky o kostele, již v Nové Levoči, na Olivové hoře. Tuto stavbu v roce 1311 Levočani přestavěli zásluhou levočského faráře Henřicha de Leucza34. Kostel na Mariánské hoře byl zasvěcen Panně Marii a okolní obyvatelstvo ho uctívalo, proto ho následně v roce 1470 farář Servác opět přestavěl a také zvětšil. Z kostela se stalo poutnické místo, kam lidi chodí dodnes. Z dalších kostelů v Levoči byl podle historických výzkumů vystavěn kostel minoritů a to v roce 1308. Následně, po dokončení této stavby se prý začalo s výstavbou kostela svatého Jakuba,

32

HOMZA, M., F. -SROKA, S. Historia Scepusii Vol. I. Bratislava: Katedra slovenských dejín UK FtF,

2009, s. 292. 33

Tamtéž, s. 306.

34

DLUGOŠ, F. Mariánska hora v Levoči. In: Ivan CHALUPECKÝ, ed. Z minulosti Spiša IX.–X.. :

Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči. Levoča: Spišský dejepisný spolok, 2002, s.231.

30

tedy na přelomu 14.–15. století. Podle nejnovějších archeologických objevů vedených Františkem Javorským byly odkryty základy sanktuária kostela z konce 13. století35. Celé 13. století se na Spiši neslo v realizaci sakrální architektury, s čím souvisela i kamenářská výzdoba objektů. V těchto kostelech se tedy objevují kamenno–sochařské detaily v interiérech, ale také se setkáváme s kombinací vegetativních a figurálních motivů, a taky se objevují první kamenná a rozetová okna. Otázkou je, jak vypadaly kostely před příchodem německého obyvatelstva na Spiš. Nejvýznamnějším příkladem je Kostel svatého Mikuláše v Staré Levoči, který zanikl v roce 1431. Z historických pramenů nám je známo, že tento kostel měl obdélníkovou loď s apsidou a po přestavbách měl prodloužené presbyterium. Také jsou na Spiši kostely, které mají rotundy a oktogony, jejichž počátky se datují do 9.–11. století. Je to Kostel Ducha svatého na Kacvinkli v Levoči (vznik v roce 1045) a Kostel svatého Antona Opata v Spišské Bele (1072). 4.2

Vývoj hradů na Spiši

Středověké hrady historické Spiše představují pestrý vzorek opevněných sídel dobové společenské špičky. Na poměrně malém území bývalé Spišské župy se nachází celé spektrum hradů. Z první kapitoly víme, že první dřevěná opevněná sídla byla hradiště na Čingově a Dreveníku z 9. století. Kamenná hradní architektura se objevuje již ve 12. století. Historický výzkum dokazuje, že nejstarším hradem na Spiši je Spišský hrad, jehož předchůdcem bylo opevněné sídlo púchovské kultury. Ústřední stavbou Spišského hradu byla obytná věž a obvodová hradba. Tyto počátky výstavby Spišského hradu se datují do období vlády Bély II a jeho syna Ondřeje II. Další etapa výstavby probíhala v časech vlády Kolomana, který nechal postavit hradbu obklopující celou plochu vrcholné terasy hradní skály36, přičemž na jihozápadní straně stěny byla vybudována věžní brána. Po krátkém čase byla postavěna, na okraji hradního brala, budova hradního paláce. Z poznatků o původním paláci víme, že Spišský hrad je

35

KARABINOŠ, A. Archeologický výskum juhozápadnej kaplnky Kostola svätého Jakuba v Levoči. In:

Ivan CHALUPECKÝ, ed. Z minulosti Spiša XV. : Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči. Levoča: Spišský dejepisný spolok,2007, s. 229. 36

HOMZA, M., F. -SROKA, S. Historia Scepusii Vol. I. Bratislava: Katedra slovenských dejín UK FtF,

2009, s. 452.

31

třípodlažní stavba a v minulosti byla celá budova zastřešena. V roce 1452 se stali vlastníky hradu Turzovci, kteří pocházeli z kopinické šlechty z Betlanovec. V roce 1460 od nich odkoupili hrad Zápolskovci, kteří se na hrad přistěhovali v roce 1465, když se stali spišskými dědičnými župany. Ti se věnovali rekonstrukci hradní kaple, kterou v roce 1470 dokončili v pozdním gotickém stylu. Další postavenou částí hradu bylo předhradí, které také bylo opevněné hradbou. Historici ho označili za dílo probošta Matyáše, jehož tímto úkolem pověřil král Bela IV. v roce 1249. Tenhle opevněný prostor byl rozdělen na jižní část, ve které byla přistavěna budova čtvercového půdorysu, a na severní část, která vytvářela koridor podél úpatí hradní skály37. Svou rozlohou, vybavením, různými stavbami a členěním areálu je Spišský hrad výjimečným hradem realizovaným v 12. a 13. Století, který sloužil jako reprezentační centrum Spiše. V roce 1463 se stal majitelem hradu Imrich Zápolský, který spolu s bratem Štěpánem začali s náročnější přestavbou hradu 38 . Vybudovali nový komplex obytných budov v západní a částečně východní části hradu. V západní části vznikly dva obytné trakty a jižní palác měl velkou reprezentativní místnost. Severní část, kde byla i kaple, byla s jižní části propojena uličkou, která vedla k tzv. okrouhlé Červené věži39. Hradem centrální moci na Spiši byl také hrad na Zelené hoře při Hrabušicích, jehož výstavba z královské iniciativy, se podle historických pramenů datuje do první poloviny 13. století. Zbytky tohoto tzv. Marcelova hradu, tvoří velký hradní areál, který má po svém obvodě mohutnou hradbu, a do kterého je v nejvyšším bodě severní strany vystavěna okrouhlá obytná věž. Na východní straně se nachází věž s bránou. Svou rozlohou a vybavením se řadí k typickým královským hradům 13. století, které plnily reprezentativní funkci. V polovině 15. století se na tomto hradě usadilo vojsko bratříků,

37


2009, s. 454. 38

CHALUPECKÝ, I. Zápoľský a Spiš do roku 1526. In: Ivan CHALUPECKÝ, ed. Z minulosti Spiša

XIII.: Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči. Levoča: Spišský dejepisný spolok, 2005, s. 40. 39

Tamtéž, s. 468.

32

kteří ho opevnili pro své potřeby40. Po jejich odchodu z hradu ho Levočani zbořili, a proto se také nezachoval. Hradem, který vznikl zřejmě z iniciativy panovníka je (teď již) zřícenina hradu v Gelnici, jehož vývoj úzce souvisí s blízkým banským městem a sloužil na jeho ochranu. Výstavba tohoto hradu se začala pravděpodobně ještě před vpádem Mongolů a svou rozlohou a chybějícími částmi připomíná Marcelův hrad. V roce 1249 se v listině krále Ondřeje III. objevuje první zmínka o hradě Plaveč. V tomto dokumentu je zmínka, že šlechtic Arnold vystavěl hrad z pověření krále na své náklady 41 a taky tímto soupisem mu král zrušil dispoziční právo na hrad. Hrad vznikl nad řekou Poprad v bývalé osadě Polovce. Dnes z tohoto hradu zůstala jenom zřícenina, která ho opisuje, jak asi mohl hrad v minulosti vypadat. Podle historických výzkumů byl dalším vzniklým hradem, zřejmě v roce 1307, hrad Ľubovňa a jeho zakladatelem by měl být Omodej Aba42. Prvotní forma tohoto hradu byla založena na úzkém vrcholu skály a nejstarší část hradeb se nachází v současném západním hradním paláci. Výstavba tohoto hradu stagnovala až do konce 14. století, kdy se vybudovalo předhradí, do kterého se vstupovalo bránou s padacím mostem. Kromě toho byl také přestavěn a rozšířen hradní palác a hrad se rozdělil na horní a dolní hrad. 43 Podle archeologických a historických výzkumů největší rozkvět stavby hradu Ľubovňa bol dosažený v roku 1564. Impulzem těchto změn bylo pravděpodobně zálohování Spiše Polsku. Téměř v tom samém čase vznikl i hrad Dunajec (Nedeca), postavený Janem nebo Rikolfem z Veľké Lomnice a Brezovice, na vysokém skalisku nad Dunajcem. První zmínka o hradě, kterou potvrzují i archeologické výzkumy, je listina z roku 1325. Tehdy měl hrad jenom dřevěné opevnění, což se změnilo, když byli vlastníky hradu

40

ŠÁŠKY, L. Umenie stredovekého Spiša. In: Richard MARSINA, ed. Spišské mestá v stredoveku.

Košice: Východoslovenské vydavateľstvo, 1974, s. 142. 41


2009, s. 460. 42

Tamtéž, s. 461.

43

ŠTEVÍK,M–ČESLA, J. Pokus o rekonštrukciu hradu Ľubovňa na základe popisu z roku 1564. In: Ivan

CHALUPECKÝ, ed. Z minulosti Spiša VII.–VIII.: Ročenka dejepisného spolku v Levoči. Levoča: Spišský dejepisný spolok, 2001, s. 54.

33

Drugetovci. Viliam Druget nechal hrad přestavět na kamennou podobu v letech 1327– 1330. Výstavba pozdně středověkého hradu v Kežmarku je spojená s rodem Zápolskovců. Hrad se začal stavět s povolením Matyáše Korvína v roce 1463. Komplex měl jednoduchou skladbu a byl situován při Kostele svaté Alžběty. K severní části opevnění hradu, které tvořilo již vystavěné opevnění města, byl vybudován hradní areál. 4.3

Kultura vrcholného středověku na Spiši

V polovině 13. století se na Spiši rozvíjí školství, přičemž nevýznamnější a nejstarší škola byla škola při Spišské Kapitule, která vychovávala studenty na duchovní povolání. Jiné školy, které na Spiši vznikaly, byly farské, které se pak změnily na městské školy, jako například škola v Kežmarku z let 1382–1392, městská škola v Levoči a farská škola v Lučivné z roku 1417 a jiné. Je pravděpodobné, že na Spiši bylo mnoho škol v tomto období, ale mnoho z nich také zaniklo kvůli husitům nebo bratříkům. Jak nám je již známo, v období raného středověku se na Spiši vyvíjely knihovny, z nichž nejznámější byla knihovna Spišské Kapituly, která se až do roku 1604 považuje za nejvýznamnější bibliotéku v Uhersku. Podobně můžeme mluvit i o knihovně při Kostele svatého Jakuba v Levoči, kterou vytvořil Jan Henckel. “Kulturní obraz Spiše doplňují řezbářské, malířské a kovářské umělecké památky. Někteří spišští řemeslníci– umělci pracovali i za hranicemi Spiše, zejména v Krakově“44(nejznámější jsou zvony Mariánského kostela v Krakově). Ve 14.–15. století dominoval na Spiši gotický styl, jehož příkladem je Kostel svatého Jakuba v Levoči. Kostel v Spišské Kapitule byl doplněn o gotické prvky při rekonstrukci probošty Janem Stockem a Gašparem Backem po ničení bratříkami. V gotickém slohu byly postaveny i jiné památky, jako například radnice a dům městské váhy v Levoči, hradby a městské pevnosti, domy, fary atd. „První radnicí na Spiši byla radnici v Kežmarku; postavil ji již v roce 1461 mistr Jiří ze Spišské Soboty. V Levoči v 15. století postavili na náměstí tržnici, kterou však již v následujícím století přestavěli na radnici“ 45 . Období gotiky se odrazilo také v malířství, protože ve 14. století se 44


2009, s. 434. 45

ŠÁŠKY, L. Umenie stredovekého Spiša. In: Richard MARSINA, ed. Spišské mestá v stredoveku.

Košice: Východoslovenské vydavateľstvo, 1974, s. 141.

34

změnili objednavatelé. V mnohých dílech, hlavně pro královský dvůr, se objevoval svatý Jiří, který byl patronem rytířů. Když měli zájem o umělecká díla měšťané nebo duchovní, hlavním motivem byly životy světců na základě Nového zákona, evangelií nebo Zlaté legendy Jakuba de Voragina. Typickou městskou objednávku umění nalezeme v Levoči v podobě farského Chrámu svatého Jakuba. V 15. století malby na gotických oltářícch představovaly hlavně světce, mučedníky nebo jejich životy. V tomto období se mnoho lidí přestěhovalo na Slovensko, usadili se a stali se občany Levoče, jako například Mistr Pavel (sochař; od roku 1515 byl zvolen do předsednictví Bratrstva Božího těla) anebo Sperfogel (byl členem městské rady a také rychtářem). Tato etapa je charakteristická propojováním malířství, sochařství a řezbářství, proto je to také éra tzv. pěkných madon, které vznikaly díky vzájemnému prolínání kultury Spiše, Malopolska a Slezska. Nejznámější je oltář Panny Marie Sněžné ze setkání Jagellonců v Levoči, který vznikl v roce 1496. Okolo roku 1400 vznikaly na Spiši také tzv. krásné madony a nejznámější pochází z Lomničky při Staré Ľubovni. Od starých madon se odlišovaly rozvinutím záhybového pláště. V mnoha kulturních památkách se jejich autoři přikláněli k tradicionalizmu, ale samozřejmě byli i tací, kteří vnášeli do svých děl prvky inovace. „Napětí mezi tradicí a inovací charakterizuje i dílo jedné z největší osobnosti sochařství na území dnešního Slovenska–Mistra Pavla z Levoče“ 46 . Z jeho dílny pochází množství sochařských památek a také několik oltářů, které se nachází v Kostele svatého Jakuba. Jsou to například „skupina Narození (zač. 16. století), Oltář svatého Mikuláše (1507), Oltář svaté Anny (okolo 1520), jako i sousoší svatého Jiřího v rovnoměrné kapli při kostele“47 a jeho nedůležitější dílo–hlavní Oltář svatého Jakuba. Díky dobovým historickým zprávám o zrodu tohoto oltáře víme, že vznikal v několika etapách v letech 1508–1517 a závěrečné zlacení se realizovalo o několik let později.

46


2009, s. 447. 47

Tamtéž, s. 447.

35

4.4

Písemné památky středověké Spiše

Znalost a používání písemních památek se ve středověku váže na křesťanskou kulturu. Centry písemné kultury byly tedy až do poloviny 13. století kláštery a kapituly. Na přelomu 13.–14. století se ke klášterům a kapitulám přidaly i městské farnosti a administrativa. Písemné dějiny středověké Spiše se vyvíjely stejným způsobem jako i jiné části Slovenska. Hlavním faktorem rozvoje písemné kultury na Spiši bylo intenzívní osídlování ve 12.–13. století. První písemná zmínka je listina z roku 1209, která poukazuje na osídlení Spiše v 11.–12. století slovanským obyvatelstvem. „Z posledního desetiletí 12. století se zachovala zpráva legáta apoštolské stolice Gregora o sporu mezi sedmihradským biskupem a sibiňským proboštem o rozsahu proboštského obvodu. Říká se v ní o Flanderčanech (Flanders), kteří za panování Gejze II.(1141–1161) přišli do Sedmihradska“48. Mezi první písemné zmínky patří také liturgické knihy–sakramentář, lekcionář, epistolář a které pochází z 11.–12. století, které využívali benediktinští mniši v klášteře na Pažitci. Je pravděpodobné, že tito mniši vlastnili i písemní regule, tedy pravidla monistického života, nebo základní právní příručku. Výskyt vlastních úředních listin na Spiši v období 12. a začátku 13. století nepředpokládáme, protože v této době měly v Uhersku právní váhu jenom královské listiny. Nařízení krále nebo královských hodnostářů se tehdy dostávaly na Spiš jenom v ústní podobě. Orální formou byly také podávány i přehledy majetkových poměrů, soudní rozhodnutí a také administrativní a soudní agenda. V historických archivech se ale objevuje starší donační listina krále Ondřeje II. z roku 1209, která poukazuje nato, že král daroval proboštu Adolfovi a jeho sestře pozemky při řece Poprad z oblasti Veľké Lomnice. Tento dokument se zachoval jenom v odpisu z roku 1246, z roku 1302 a 1336.49 V této listině se také objevují začátky právních zvyků, které výrazně rozšířily etnickou a sídelní organizaci Spiše.

48

VARSIK, Branislav. Pôvodné slovanské osídlenie Spiša a korene spišských miest. In: Richard

MARSINA, ed. Spišské mestá v stredoveku. Košice: východoslovenské vydavateľstvo, 1974, s. 15. 49

WAGNER, C. Analecta Scepusii et profani Pars I. Viennae: Joan Thomae Trattnern, 1774, s. 469. (viz.

Obrázek č.20 v obrázkové příloze, zdroj: ŠA–LE, p. LE).

36

Hlavním centrem knižní kultury Spiše v 13. století byla Spišská Kapitula, ve které za několik desetiletí vznikla sbírka rukopisů. Kromě toho se z roku 1273 „zachoval testament probošta kapituly Mutimíra, ve kterém, mimo jiné, probošt odkázal kapitule i své knihy. Představují sbírku základních církevních textů: na prvním místě je uvedená Bible, dále daroval probošt kapitule dvě tituly z okruhu praktické pastorace[…]: traktát Gregora I. o pastoraci a spis Petra Lombardského“50. Velice významným darem byla i proboštova sbírka knih kanonického práva a misál, který byl v Uhersku v daném čase velice výjimečným testamentem (tehdy existovalo jenom sto padesát titulů, přičemž Mutimír z nich vlastnil devět). „Za nejstarší z archivních fondů považujeme Soukromý archiv Spišské kapituly. Jde o dokumenty, které vyprodukovala během svého působení Spišská kapitula–poradní sbor spišských proboštů a později biskupů. Tento archiv byl kdysi umístěn ve staré sakristii, tzv. depozitoriu, v Kapli Zápolských, v Katedrále sv. Martina“51. Iniciátorem administrativních písemností v kapitule bylo rozšíření institucí, s tím, že kapituly a regionální instituce se staly světskými administrativními centry, kde se uzavíraly kupní smlouvy, řešily se spory a vydávaly se zprávy. „Z administrativní činnosti Spišské kapituly a jejích členů se zachovalo z 13. století přibližně 120 textů[…]. Již i z tohoto z kvantitativního měřítka je zřejmé, že 13. století je skutečně jen obdobím začátků diplomatické praxe ve Spišské Kapitule“ 52 . Za jednu z nejstarších listin na Spiši se považuje listina probošta ze 17. srpna 1245, jenomže podle databáze uherských listin se považuje za nestarší text odpis listiny kapituly z 10. prosince 124453. Představiteli spišských kapitol byli probošti, kteří měli dvorní funkci a vydávali královské listiny (například probošt a vicekancléř Ladislava IV.–Bartoloměj napsal listinu králi v roce 1283). Mezi první listiny proboštů patří povolení probošta Matyáše

50


2009, s. 487. 51

OLEJNÍK, V. Písomné poklady Spišskej Kapituly. In: Mária NOVOTNÁ. Acta Musaei Scepusiensis.

Levoča: Slovenské národné múzeum–Spišské múzeum, 2008, s.10. 52


2009, s. 489. 53

Tamtéž, s. 489.

37

z roku 1245, aby si Jan ze Žehry mohl postavit na svém majetku kostel54. Stejně jako probošti vydávali listiny i spišští župané, přičemž první listina oficiálně vydaná spišským županem, zachovaná v originále pochází zřejmě až z roku 1262. Kromě proboštů Spišské Kapituly a županů vydávali listiny i cisterciáti z kláštera v Štiavniku. Jednou z jejich nejstarších listin je rozsudek arbitrážní komise čtyř farářů a čtyř laiků ve sporu farářů ze Spišské Soboty a obyvatelů Matejovec z 18. listopadu 1287.55 Dalším dokumentem byla první zmínka o přítomnosti jobagionských synů; pochází z roku 1255. Byla to listina, ve které v rámci revize královského teritoria na Spiši, potvrdil magistr Ákoš ve jménu Bela IV. vlastnictví země (kterou již vlastnili) Mišeletovi a Ďurkově vdově se syny za službu ve vojsku. Samozřejmě, že o přítomnosti jobagiónských synů na Spiši svědčí i další listina synům Dedača od krále Bela IV., kterou jim potvrdil vlastnictví země Čakany za jejich vojenskou službu a službu králi. Další listiny z roků 1255 a 1256 dosvědčují, že jakýsi Vitko a Hosce dostal zemi při Spišském Hrušově.56 Z těchto zachovaných dokumentů se dozvídáme, že jobagionským synům půda nikdy nebyla králem darována, ale její vlastnictví bylo jenom potvrzeno. Začátkem 13. století začaly na Spiši kláštery a v každém z nich se zrodila základní literatura. Kromě klášterů a kapituly se na rozvoji knižní kultury začala více podílet i města a kostelní knihovna. Ve 14. století pronikly do písemné kultury neslovanské jazyky a nejstarším dokumentem je listina, podle které se řídil život ve spišských městech psaná v němčině. Tehdy „v roce 1370, v důsledku úsilí 24 rychtářů, přísežných a starších Saské provincie přišlo k sepsání souboru práv a statutů provincie, počínajíc privilegii Štěpána V. Takto vznikl právní sborník (právní kniha) nazvaný Spišský Wilker, neboli Všeobecná vůle anebo dohoda (Zipser Willkühr), jinak známá i jako Spišské právo. Obsahoval právo a obyčeje přinesené Němci na Spiš, ale modifikované

54




2009, s. 492. 56

LABANC, P. Vývoj šľachty na Spiši do konca 13. storočia. : diplomová práca. Trnava: Trnavská

Univerzita, Katedra histórie, Filozofická fakulta, 2007, s. 69.

38

pod vlivem získaných výsad, jako i místních okolností“.57 Tento právní soubor mluví o volení orgánů provincie, o soudním pořádku a o soudních imunitách obyvatelů. Ve 14. století začaly ve městech vznikat první úřední knihy a začaly se zakládat archivy, které jsou ale dnes velice poškozeny (například v 1330 shořel archiv v Levoči a v roce 1431 vyhořelo téměř celé město). V 15. století pronikají na Spiš texty, které jsou psané v češtině nebo v slovakizované češtině. Prvním slovenským textem jsou pravděpodobně Spišské modlitby58, které byly sepsány v roce 1480. V tomto období se rozšiřují knihovny, ve kterých jsou dochovány kodexy, liturgické texty, kázně, spisy o životě světců a mnohé rukopisy nejen ze Slovenska, ale i z Česka a z Malopolska. Neznámější knihovnami byli knihovna v Lechnici, v Spišské Kapitule a v Levoči. V současnosti vlastní knihovna Spišské Kapituly jenom dva rukopisy: graduál Jiřího z Kežmarku z roku 1426 a antifonář z první poloviny 15. století59. Zajímavé je, že badatelé se snažili identifikovat levočské kodexy podle různých indicií. „Varjú si např. všiml specifických znaků spišské knižní vazby, vyhotovené profesionálním znalcem, pokud ne speciální dílnou, produkující své charakteristické výrobky v druhé polovici 15. století nejprve v Levoči. Jde o druh pozdě gotické kožené vazby s vtlačenou výzdobou, která se evidentně liší od současných polských, uherských i jiných vazeb zejména zvláštním rozvrhnutím a uspořádáním výzdobných komponentů po celé ploše přední i zadní desky“60. Velkým projevem tvořivosti bylo psaní kronik. Nejznámější je Kronika anonymního kronikáře z Lapis Refugii61 sepsána v 16. století, která zobrazuje období let 1299–1513. Vzhledem na obsahující informace ji můžeme pokládat za první edici spišských

57


2009, s. 353. 58

Tamtéž, s. 503.

59

Tamtéž, s. 505.

60

SOPKO, J. Stredoveké rukopisy na Spiši. In: Richard MARSINA, ed. Spišské mestá v stredoveku.

Košice: Východoslovenské vydavateľstvo, 1974, s. 106. 61


2009, s. 433.

39

středověkých listin62. Když v roce 1550 shořel levočský archiv, nabyly kroniky ze Spiše velký význam, protože díky nim je možné rekonstruovat dějiny Spišské stolice.

62


2009, s. 433.

40

5 Působení Jagellonců v Levoči V současnosti, stejně jako v minulosti, dynastie Jagellonců byla a je jedním z nejvýznamnějších polských rodů, který má litevské kořeny. Jagellonský rod vládl v Polsku v letech 1386–1572 a 1587–1668, také v Litvě v letech 1377–1401 a 1440– 1572, rovněž i v Čechách v letech 1471–1526 a v Uhersku v letech 1440–1444 a 1490– 1526. Vláda Jagellonců začíná v Polsku v roku 1386, kdy na Polské území přichází Jogaila z litevského rodu Gediminů a za svou manželku si vezme uherskou princeznu Hedviku z Anjou, přijímá křest v Krakově jako Vladislav II. Tím se Vladislav II. stává polským králem a vzniká Polsko-litevská unie. Vláda Jagellonců v Polském, Českém a Uherském království se upevnila sňatkem mezi Kazimírem IV. a Alžbětou Habsburskou a jejich třinácti dětmi (dvě z nich zemřely), přičemž čtyři ze šesti synů byli králi v Polsku, Uhersku, Česku a v Litevském knížectví. 5.1

Tajné setkání Jagellonců v Levoči

Jak je nám je již známo, Levoča byla kdysi velice významným městem Spiše, protože „byla stanicí obchodní cesty, která spojovala Balt s Levantou. Tato výhoda dělala z Levoče téměř nejvýznamnější město v Horním Uhersku“63. Díky tomu bylo na Spiši, právě v Levoči, uspořádáno několik setkání panovníků a vyslanců jiných zemí. Po smrti Matyáše Korvína se rozpoutal spor o uherskou korunu mezi Vladislavem a Janem Albrechtem. Ve snaze o lepší politický vztahy byl mezi panovníky uzavřen mír při Košicích v roce 1491 a následně se konalo setkání bratů Jagellonců v Levoči.64 „Dva roky po smrti Kazimíra Jagellonského, v dubnu roku 1494, sešli se v Levoči, městě spišské země, jeho synové: králové, český a uherský Vladislav, Jan Albrecht polský, jejich dva mladší bratři, princ Zikmund a kardinál Fridrich, hnězdenský arcibiskup–primas, zároveň krakovský biskup. Alexandr, velké litevské kníže,

63

„egyik állomása volt annak a nagy kereskedelmi transzverzális útnak, mely a Levantét a Balti tengerrel

összekötőtte. Ez a kedvező kőrűlmény tette Lőcsét a XVI–ik évszázban Felső-Magyarország egyik leggazdagabb városává”. DIVÉKY, Adorján. Az 1494. Evi locsej fejedelmi kongresszus. Lócse: Reiss Józs. T. Kőnyvnyomó intézete, 1913, s. 1. 64

KEŠEĽÁKOVÁ, Z. Uhorsko–poľské styky v 14. a 15. storočí (a ich hopodárske pozadie): diplomová

práca. Bratislava: Univerzita Komenského, Filozofická fakulta, 2004, s.83.

41

nepřicestoval na sjezd do Levoče, zatím co se zúčastnil Fridrich Hohenzollern, brandenburský markrabata, „bratranec“ to je švagr Jagellonců, Sofiin manžel, dcery Kazimíra“65. Přípravy obyvatelů Levoče začaly již na začátku roku 1494, protože tito panovníci se v Levoči sešli 6. dubna a svá jednání a pobyt ukončili až 7. května téhož roku. Fakt, že se tato schůze konala v tomto časovém úseku, víme z nápisu v Kostele svatého Jakuba. „Z jiného pramene víme, že Vladislav se 10. dubna jistě nacházel v Levoči, protože odsud psal list Palu Kinizsiovi, ale podle Bonfiniho musel ještě čekat na svého bratra, polského krále. Polský historik Miechowita píše, že schůze se konala 17. dubna, co je zřejmě i datum příchodu polského krále“66. Král Vladislav přišel do Levoče s velkým doprovodem. Ten ho, rovněž jako i pobyt v Levoči, stál hodně peněz. Jelikož Vladislav nebyl jako král moc bohatý, půjčil si peníze od Štěpána Zápoľského a od probošta Pavla z Budína 67 . Za tyto peníze si nakoupil koně, kožešiny, nejlepší víno z Budína a Malvazie. Pro sebe si nechal ušít sedm šatů zlatem vyšívaných a pro svůj průvod, oligarchy a hodnostáře, nechal zhotovit také nový oděv68. Kromě toho si Vladislav vzal do Levoče svého hlavního mistra koní Mikuláše Cheneházyho, šest kuchařů, čtyři dvorské kaplany a Hermanna, který hrál na trubku. Vzácní hosté byli ubytováni u místních obyvatelů, podle tradice Vladislav

65

„W dwa lta po śmierci Kazimierza Jagellończyka, w kwietniu roku 1494, zjechali się w Lewoczy,

mieście zemi spiskiej, synowie jego: królowie, Władysław czeski i węgierski, Jan Olbracht polski, dwaj bracia ich młodsi, królewicz Zygmunt i kardynał Fryderyk, arcibiskup-primas gnieźnieński, oraz biskup krakowski. Aleksander, wielki księżę litowski, nie przybył na zjazd do Lewoczy natomiast wziął w nim udział Fryderyk Hohenzollern, margrabia brandenburski, „siestrzeniec”, t. j. Szwagier Jagiellonów, mąż Zofii, córki Kazimierza” FINKEL, Ludvík. Zjazd Jagiellonów w Lewoczy r. 1494. Kwartalnik Historyczny : organ Towarzystwa Historycznego. Roč. 28, rok 1914, č. XXVIII., s. 317. 66

„Egy más adatból tudjuk, hogy Ulászló április 10-én már biztosan Lőcsén volt, mert levelet ir innen

Kinizsy Pálnak, de Bonfini szerint még várnia kellett testvérére a lengyel királyra, mert ez a rossz utak miatt nem érkezett meg idejére. Miechowita lengyel tőrténetiró szerint április 17–én volt az ősszejővetel, ami bizonyára a lengyel király érkezésének idejét jelenti“. DIVÉKY, Adorján. Az 1494. evi locsej fejedelmi kongresszus. Lócse: Reiss Józs. T. Kőnyvnyomó intézete, 1913, s. 6. 67

Tamtéž, s. 2.

68

Tamtéž, s. 3.

42

pobýval u Bobestovců a polský král v domě Thurzovců69. V městě se konaly turnaje rytířů a zábavy, kterých se zúčastňovali Češi, Maďaři a Poláci, a v tržnici se postavila kuchyň, ve které se podávala lidová jídla. Italský humanista, Antonio Bonfini, který přisel na královský dvůr do Budína a na pověření krále Matyáše Korvína napsal uherské dějiny, taky psal o tomhle setkání Jagellonců v Levoči. „Tak oni v dlouhém zástupu vyšli s králem v ústrety, blížícímu se do města Albrechtovi, kdy pomalým krokem došli k pátému kameni, král badajíc scházejícího se z protilehlého vrchu Albrechta, rozkázal pánům se tu zastavit, a sám zase z důvodů velké radosti pohnul se s dvanácti jezdci rychleji. Protože zase uprostřed Poláků postupujících v čtverném šiku, zbadal Albrechta s bratry jdoucího v středě před prvním šikem, ponáhlajíc se vyšlapanou cestou ukázal se jim nečekaně z boku. Tu, po vzájemném srdečném pozdravu, všichni zasedli z koní a krátce se objímajíc uvízly v bozcích. Králi toužili přemluvit, ale zabránil jim sladký pláč z nadbytku přání vzrušených neobvyklou radostí citů. Mezitím vojsko, závodíc se přáními králů, s hlasitým výkřikem opakovalo také volání: „Ať žijí páni šťastného Polska! Ať žijí králi Vladislav a Albrecht! Ať žijí osvícený kardinál Fridrich, Alexandr a Zikmund! Ať žije Maďarsko, Polsko a Česko! Ať věčný pokoj a mír stráží ti tří králů a spojenectví nenarušené trvá věčně!“70Navzdory tomu, že Bonfini tohle setkání panovníků opisuje, jakoby se ho zúčastnil, bližší informace o setkání neposkytuje.

69

DIVÉKY, Adorján. Az 1494. evi locsej fejedelmi kongresszus. Lócse: Reiss Józs. T. Kőnyvnyomó

intézete, 1913, s. 6. 70

„Tak oni w długim szeregu wyjechali z królem naprzeciw zbliżającego się do miasta Olbrachta; gdy

powolnym krokiem dotarli do piątego kamienia, król spostrzegłszy zjeżdżającego z przeciwległej góry Olbrachta, rozkazał zatrzymac się tutaj panom, sam zaś z powodu wielkiej radości pomknąl z dwunastu jeźdźcami szybciej. Ponieważ zaś wśród Polaków, w poczwórnym szyku postępujących, zobaczył Olbrachta z braćmi w środku przed pierwszym szykiem jadącego, spiesząc ścieżką na przełaj ukazał się im niespodziewanie z boku. Tu, po wzajemnym serdecznem pozdrowieniu, wszyscy zsiedli z koni a ściskając się krótko uwieżli w pocałunkach. Królowie pragnęli przemówić, ale przeszkodził słodki płacz z nadmiaru życzeń wzruszonym niezwyklą radością uczuciom. Tymczasem wojsko, współzawodnicząc z życzeniami królów, donośnym okrzykiem powtarzało takie wolania: Niech żyją panowie szczęśliwej Polski! Niech żyją królowie Władysław i Olbracht! Niech żyją światobliwy kardynał Fryderyk, Aleksander i Zygmunt! Niech żyją Węgry, Polska i Czechy! Niech wieczny pokój i zgoda strzeże tych trzech królestw a sojusz nienaruszony trwa ciągle!” FINKEL, Ludvík. Zjazd Jagiellonów w Lewoczy r.

43

Toto setkání bylo hodně utajováno vzhledem k situaci a vztahům panovníků a zemí v Evropě, proto také nebyly zachovány žádné záznamy ani spisy z této porady. Z tohoto důvodu je pro historiky a badatele velice těžké najít odpověď na otázky, co bylo předmětem setkání a k jakým závěrům panovníci došli. Z uherských zdrojů se dozvídáme jenom o přípravách na kongres; Kartouzský anonym, Leibická kronika a Kašpar Hein vzpomínají setkání jenom okrajově. Nejvíce se dozvídáme z polských pramenů, které „mluví o tom, že oba králové se dohodli na spojenectví ve vojně proti Turkům a společnými silami chtějí vyhnat z Moldavska bána Štěpána, na jehož místo dosadí Zikmunda“71. Z polských pramenů se zachovali dvě vydání Miechowitové kroniky z roku 1519 a1521. V první z nich Miechowit tvrdí, že předmětem jednání v Levoči bylo obsazení Moldavska, v kterém měl pak vládnout Zikmund, kterému by to zabezpečilo moc a postavení72. Podle všeho byla válka Jagellonců proti Moldavsku velice důležitá, protože na tažení měli své důvody. Rodinným důvodem bylo dosazení Zikmunda do Moldavska a politickým důvodem byla východní otázka. Jagellonci věděli, že tažením do Moldavska by vzbudili obrovský zájem o tuto zemi u Turků, Rusů a Tatarů a proto se také kongres v Levoči konal v tajnosti. Jelikož se setkání v Levoči nezúčastnil Alexandr, litevský velekníže, Albrecht považoval za velice důležité informovat ho o výsledcích jednání v Levoči a požádal ho o pomoc a připojení své armády do války. Tato výprava do Moldavska se skončila Albrechtovou porážkou.73 S Miechowitovým tvrzením, že předmětem jednání na kongrese v Levoči bylo právě tažení do Moldavska, souhlasí i historici F. Bostel, A. Pawiński, Borzemski, J. Caro a Lucas.

1494. Kwartalnik Historyczny : organ Towarzystwa Historycznego. Roč. 28, rok 1914, č. XXVIII., s. 319. 71

„A lengyel kútfők általában véve azt mondják, hogy a két király szővetséget kőtőtt egymással, hogy a

tőrőkőt megtámadják és bosszút állanak nagybátyjunak Ulászlónak megőletéseért, másrészt pedig elűzik István vajdát Moldvából és Zsigmond herceget últetik a helyébe.“ DIVÉKY, Adorján. Az 1494. evi locsej fejedelmi kongresszus. Lócse: Reiss Józs. T. Kőnyvnyomó intézete, 1913, s. 3. 72

FINKEL, Ludvík. Zjazd Jagiellonów w Lewoczy r. 1494. Kwartalnik Historyczny : organ Towarzystwa

Historycznego. Roč. 28, rok 1914, č. XXVIII., s. 319. 73


intézete, 1913, s. 14.

44

V druhé Miechowitové kronice z roku 1521 se dozvídáme již o jiném názoru. V této knize Miechowit tvrdí, že předmětem schůze v Levoči bylo sestavení plánů tažení proti Turkům a pomsta smrti Vladislava I., který padl ve válce při Varně. Jelikož byla tato kniha velice cenzurována, nejdůležitější

informace jsou

vynechány. S tímto

Michiewitovým názorem ale souhlasí Lewicky, který tuto teorii podporuje zkoumáním rukopisu z Královského státního archivu (Konigiberg). Z rukopisu se dozvídáme, že Jan Albrecht píše Vladislavovi II. o tom, že dva hrady obsazené Turky budou od nich vzaté a dané vajdovi moldavskému.74 Také zjišťujeme, že ještě před tažením vajda Štěpán zradil krále a spolu s Turky napadl Halič a Kolemea. Když se to král dozvěděl, poslal vyslance k Vladislavovi, který mezi tím začal tažení do Moldavska. Toto tvrzení Lewického zpochybňuje Borzemski, protože podle rukopisu Vladislav také uzavřel s Turky mír. Tento fakt může být důkazem, že se v Levoči nerozhodovalo o vojně proti Turkům.75 „Všechny okolnosti nám ukazují, že Jan Albrecht začínal tažení proti Moldavsku a na čelo tohoto tažení chtěl postavit Zikmunda, aby se nadále již nebylo potřebné o něho starat“76. Také víme, že obsazení Moldavska bylo v rozporu s uherskými zájmy, proto se pravděpodobně Vladislav snažil přesvědčit Jana Albrechta, aby tažení zastavil. Z toho vyplývá, že si nemůžeme být ničím jistí kromě toho, že předmětem kongresu v Levoči byla jednoznačně otázka Moldavska. 5.2

Kulturní památky

Jak je již známo, v roce 1494 se konalo setkání Jagellonců v Levoči. Z této tajné mírové schůze máme zachovány dvě velice významné kulturní památky, které se nacházejí v interiéru Kostela svatého Jakuba v Levoči. Jednou z nich je Oltář Panny Marie Sněžné, který patří mezi historicky nejcennější a nejrozměrnější oltáře pozdě gotického umění. „V nejstarších pramenech se oltář

74


intézete, 1913, s. 15. 75

Tamtéž, s. 17.

76

„Minden kőrűlmény amellett bizonyit, hogy János Albert Moldva ellen akart hadjáratot inditaniés

annak élére őccsét Zsigmondot helyezni, hogy ne kelljen tőbbé róla gondoskodnia.“ DIVÉKY, Adorján. Az 1494. evi locsej fejedelmi kongresszus. Lócse: Reiss Józs. T. Kőnyvnyomó intézete, 1913. s. 18.

45

objevuje pod označením „Altare gloriosae Beatae Virginis Mariae mysteriosum“ (oltář Mariino tajemství). V pozdějším období je označován jako „Der XIII Städte Altar“ (oltář třinácti spišských měst) a zhruba od poloviny 19. století se objevuje současný název Oltář Panny Marie Sněžné.“77 Tento oltář poprvé popsal Václav Merklas ve své studii v roce 1858 a 1862, přičemž již tehdy oltář spojoval s rodem Jagellonců. Dále se zabývali oltářem Imrich Henszelmann (1878), Divaldy a Vajdovszky v díle o uměleckých památkách spišské župy (1906), Dionýz Csánky (1937), Karol Vaculík spolu s Antonem C. Glatzem a Jaromír Holonka (1972). Nachází se na čelním místě severní lodě Kostela svatého Jakuba. Vznikl v řezbářské dílně v Levoči, ve které také vznikl oltář svatého Petra a Pavla. V předělu se nachází reliéf Krista na trůně a je zdoben řezbou akantového listu, který tvoří podklad polychromovaným erbem nacházejícím se po obou stranách. Na jedné straně je erb Levoče a na druhé je polská orlice, z čehož můžeme soudit, že peníze na výstavbu oltáře dali bratři Jagellonci. Erb Levoče a symbol Polska zobrazuje nejen historickou událost, tedy kongres Jagellonců v Levoči, ale také je symbolem problému zrušení zálohu spišských měst Polsku. Podle toho se oltář Panny Marie Sněžné taky nazývá oltářem třinácti spišských měst. Oltář se skládá z mohutné skříně, kterou vyplňuje sto osmdesáti centimetrová socha Panny Marie, která má na hlavě korunu a v náručí drží dítě a žezlo. Tímto zobrazením představuje tato socha ikonografický typ Panny Marie, tzv. Regina coeli–královna nebes, která se objevovala v mystické literatuře v 12. století.78 Její splývající plášť drží dva andělé, kteří stojí u jejich nohou. Na stranách skříně, kde stojí socha Panny Marie s dítětem, se nacházejí ve výklencích po stranách sochy čtyř světic: sv. Barbory, Doroty, Kateřiny a Margity. Na stranách skříně jsou pevné a pohyblivé oltářní křídla s tabulovými obrazy. „Oltářní skříň korunuje rozměrní nadstavec v tvaru trojúhelníka s množstvím fial. V centrální osy nadstavce je situována postava Bolestného Krista–ikonografický typ Vir Dolorum–Muž Bolestí, adorována dvojicí andělů. Nad Bolestním kristem je plastika sv. 77

NOVOTNÁ, M. Oltár Panny Márie Snežnej v Chráme sv. Jakuba. In: Ivan, CHALUPECKÝ, ed.

Z minulosti Spiša V.–VI. : Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči. Levoča: Spišský dejepisný spolok, 1999, s. 169. 78

Tamtéž, s. 169.

46

Jakuba staršího v poutníckém obleku, s typickými atributy. Sochařskou výzdobu ve vrcholu korunuje symbol Ducha sv.–holubice. Tabulové malby, tvořeny vždy dvojicí tabulí, spojených do jednoho křídla fixním rámováním, jsou v případu pohyblivých křídel, malované oboustranně. Na dvanáctých tabulích je rozvinutý mariologický cyklus, přičemž chronologie dějů je čitelná horizontálně zleva do prava. Slavnostní strana oltáře představuje čtyři základní scény ze života P. Marie–Zvěstování, Navštívení, Narození a Klanění se tří králů. Na zatvořené straně jsou další výjevy. V horní řadě–Obětování Krista v chrámu (Uvedení Krista do chrámu), Dvanáctiletý Kristus v chrámu (Dišputa se zákoníky), Vraždění neviňátek a Útek do Egypta. V dolní řadě pokračuje výjevy–Vzkříšený Kristus se zjevuje Matce, Nanebevstoupení Krista, Smrt Panny Marie a Korunování Panny Marie.“79 Malby na slavnostní straně oltáře zobrazují nově zákonní texty, v kterých malíř zvýraznil božskost a výjimečnost událostí spojené s narozením Krista a životními události Marie (například poslední motlitba Marie, její korunovace, smrt). Obzvlášť velkou pozornost autor věnoval detailům tváří Panny Marie, v které zachytili její proměny z děvčete na ženu a matku. „V architektuře oltáře bylo objeveno datum 1496, který se nachází v horní části oltářní skříně a tím byla daná definitivní odpověď na otázku datování tohoto díla.“80 Druhou kulturní památkou na setkání Jagellonců je senátorská lavice nacházející se taky v Kostele svatého Jakuba v Levoči. První zmínky o lavici v literatuře pocházejí z 80. let 17. století v Hainové kronice. Později ji pak ještě vzpomínají Merklas (první polovina 19. století), Barány, Kotrba a jiný. Právě Kotrba poukazuje na bohatou výzdobu na jižní straně a na improvizaci v technické části i v řezbě, které nám potvrzují, že lavice byla vyrobena velice rychle kvůli politickému kongresu Jagellonců.81

79

NOVOTNÁ, M. Oltár Panny Márie Snežnej v Chráme sv. Jakuba. In: Ivan CHALUPECKÝ, ed.

Z minulosti Spiša V.–VI. : Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči. Levoča: Spišský dejepisný spolok, 1999, s. 170. 80

Tamtéž, s. 175.

81

BADAČ, P. Medzi umením a remeslom: neskorogotické stolárstvo a dekoratívne rezbárstvo. In: Dušan

BURAN, ed. Gotika: Dejiny slovenského výtvarného umenia. Bratislava: Slovenská národná galéria : Slovart, 2003, s. 770.

47

Senátorská lavice se nachází v zadní části Kostela sv. Jakuba, oproti hlavnímu oltáři vytvořenému Mistrem Pavlem z Levoče. Je zhotovená z lipového dřeva a tvoří ji devatenácti sedadlový řad–čtyři oddíly, přičemž nad každým sedadlem se nachází ornament jiného květu. „Obměňovány jsou velké růžice květů s vícenásobným okroužením s hustě překrojovaným obrysem, strapaté hlavy z bizarně spletených lupínků anebo článkované tykvové plody.“ 82 Na třetím a čtvrtím obrazu se objevují mladé stromečky a na pásce vpletené do koruny stromu je datum 1494.

82

BADAČ, P. Medzi umením a remeslom: neskorogotické stolárstvo a dekoratívne rezbárstvo. In: Dušan

BURAN, ed. Gotika: Dejiny slovenského výtvarného umenia. Bratislava: Slovenská národná galéria : Slovart, 2003, s. 771.

48

ZÁVĚR Spiš je regionem, který má specifické mikroklima, množstvo vodních pramenů a surovinových zdrojů, spoustu úrodných kotlin vhodných pro rozvoj polnohospodářství a vysoké kopce pro výstavbu hradů a opevnění před nepřítelem. Tyto a mnohé další faktory byli velice vhodnými podmínkami pro osídlování a rozvoj měst na Spiši i regionu jako takového. Jelikož měl Spiš mnoho výhod pro život, osídlování slovanským obyvatelstvem probíhalo již před příchodem Germánů a po vpádu Tatarů splynulo s početnými saskými přistěhovalci, kteří rychle asimilovali i zbytky staršího germánského osídlení a v druhé polovině 13. století již vystupují jako germánští kolonisti - Sasi. Spiš původně tvořila osobité královské teritorium. „Kromě vlastní Velké spišské župy zahrnovalo ještě několik autonomních území více–méně závislých jen od královské moci, ke kterým třeba připočítat i dvě v evropských relacích významné svobodné královské města–Levoča a Kežmarok.“83 V prvních dvou kapitolách své práce se věnuju počátkům historie a osídlování na Spiši a opisu jejího historického vývoje do konce 15. století jako regiónu, který je součásti Slovenska i jako oblasti, která je důležitou součástí dějin jiných okolních zemí jako je Uherské království, Polsko a České země. Snažím se popsat vztahy a vplyvy těchto zemí na politický, administrativní a historický průběh tvoření dějin Spiše. Také se usiluju o zobrazení etnických poměrů obyvatelů na Spiši před příchodem Tatarů v roce 1241, a následní vývoj etnicity na tomto území související s přistěhováním obyvatelů z různých zemí, protože zprvu byla Spiš vojensky organizovaným územím a cizinci se na Spiši usídlovali ve funkci strážců královských cest nebo vojáků. Tento etnický vývoj úzce souvisí se vznikem a rozvojem prvních měst a obcí, které byly zakládané zejména v okolí Spišského hradu, a které mají dodnes bohatou historii a velký význam. V další kapitole se snažím obeznámit čitatele s vývojem středověké kultury na Spiši do začátku 16. století. Tato část zahrnuje vznik a historii jednotlivých kulturních

83


2009, s. 17.

49

památek v různých obdobích Spiše do konce 15. století. Jednou velice významnou součásti tvoření dějin nejen z historického hlediska, ale i z hlediska kulturního a politického je vznik a vývoj hradů na Spiši. V minulosti byli hrady na Spiši velice důležitou části vývoje Spiše, protože v prvních stoletích měla většina z nich (zejména Spišský hrad) reprezentativní funkci královských rodů. Většina hradů byla vystavěna z iniciativy významných panovníků na Spiši, pro které byl daný hrad centrem jejich moci. Za zmínku stojí vzpomenout bohatou písemnou kulturu a vývoj knihoven na Spiši, která se vyvíjela po dlouhá staletí. Již v raném středověku se na Spiši vyvíjeli knihovny, ze kterých nejznámější, ve Spišské Kapitule, byla až do roku 1604 jednou z nejdůležitějších knihoven v Uhersku. Cílem mé práce je poukázat na historický, administrativní a politický vývoj areálu Spiš v raném a pozdějším středověku v rámci vývoje Slovenska a Uherského království. Taky se snažím zachytit vplyv okolních zemí, jako je Polsko a České země, na genezi tohoto teritoria. Nepochybnou součásti historie každého regionu, rovněž i Spiše, je rozvoj kulturních památek, kterým svou pozornost věnuju taky, a se kterými se čtenář může seznámit i díky obrázkové příloze na konci mé práce. Opisem vzniku a rozvoje knižné a písemné kultury na Spiši v daných obdobích se snažím čtenáře lépe obeznámit s historickými událostmi, které Spiš ovlivňovali. V poslední řadě se usiluji co nejlépe popsat setkání čtyř bratrů Jagellonců v Levoči v roce 1494 a vyobrazit čtenáři kulturní památky (Oltář Panny Marie Sněžné a senátorská lavice v Kostele sv. Jakuba), které jsou vzpomínkou na tenhle kongres.

50

Résumé Spisz jest regionem położonym na terytorium Polski i Republiki Słowackiej, granice którego się podczas wieków często zmieniały. W czasach dzisiejszych jest Spisz ograniczony na wschodzie pagorkiem Branisko, z południowej strony grzbietami Słowackiego Rudohoria, z zachodniej strony szczytami Zachodnich Tatr a na północy wyznacza granice rzeka Białka i Dunajec, która jest częścia Polski. Na Spiszu są odpowiedne warunki dla rolników, rzemieslników i polityczno administracyjny rozwój a mimo tego że najstarsza pisemna wiadomość o Spiszu jest z roku 1209 wiadomo nam, że tworzenie historii tego regionu było długo przedtym. Spisz był jednym z najważniejszych obszarow w historii Królestwa węgierskiego. Nie tylko, że kiedyś na Spiszu odbywały się ważne i decydujące negocjacie dyplomatyczne między monarchiami, ale również w tej części Węgier był rozwój polityki zagranicznej i stosunków zagranicznych dzięki doskonalej lokalizacji. Tak samo ze względu na położenie Spisz stal się specjalnym a samodzielnym militarnym terytorium. Terytorium to dla Węgier było istotnie ważne i z tego powodu, że wybudowaniem Królewskiej rezydencji–Spiszskiego Zamku mieli węgierscy władcy możliwość poszerzać swoje terytorium i prowodzić ekspanzje na wschód. Jedna z najważniejszych części tworzenia historii Spisza są zamki, których jest i była wielka ilość. Ponieważ Spisz był ważnym obszarem średniowiecznego Królestwa Węgier, wielu monarchów w tym terytorium zbudowało zamki, które służyły do ochrony ważnych rodów i ich poddanych przed wrogami. Niektóre zamki, jak na przykład Zamek Spiszski albo tak zwany Zamek Marcelów (który już nie istnieje) pełnił reprezentacyjną funkcję Króla lub funkcję władcy. Bardzo ważnym zamkiem był też Zamek w Kieżmarku, gdzie mieszkali strażnicy, którzy pobierali cło i pilnowali ważną handlową drogę do Polski na której to leżał Zamek w Kieżmarku. Możemy powiedzieć, że Słowacja jest centrum Europy Środkowej a w przeszłości był takim centrum właśnie Spisz. Ze względu na jego centralne polożenie na Spiszu odbywały się różne spotkania i dyskusję znaczących władców. Jednym znaczącym kongresem było spotkanie braci Jagielończyków w Lewoczy w 1494 roku, które historycy uważają za najważniejszy akt zakończenia średniowiecza w historii Spisza. Pomimo faktu, że spotkanie odbyło się potajemnie i nie ma żadnych

51

dokumentów z tego kongresu, można na podstawie rozwoju sytuacji politycznej i stosunków międzynarodowych załozyć z tematem nagocjacji była kwestia Moldawii i dojścia do panowania Zygmunta Jagiellończyka na tron. Dzięki różnorodnoćci obywateli Spisza (w przeszłości stanowiła większość ludność niemiecka) rozwijała się od podstaw różnorodnie spiszskiej towarzyskiej struktury. Na wybudowanie różnych zabytków, domów, zamków i kościołów miała wpływ głównie niemiecka kultura spiszkich Sasów, katolicka kultura a elitna kultura europejska, która na Spiszu pojawiła się pod koniec 12. wieku. Ze względu na fakt, że Spisz znajduję się na głównych drogach handłowych (najważniejsze i najbardziej znaczące znajdują się na trasie wiodace przez Lewocze i Kieżmark) bardzo szybko się rozwijał też handel i różne targi ludowe. Moja praca koncentruje się na opisie historycznego Spisza i jest podziełona na cztery części. Pierwszy i drugi rozdział zajmuję się historycznym rozwojem Spisza do konca 15 wieku. W tych rozdziałach staram się uchwycić najważniejsze wydarzenia historyczne regionu na Słowacji także wpływ wokół sąsiadów (Królestwo Węgierskie, Polska i Czechy) na tym terytorium. Czytelnikowi staram się przedstawić rozwój administracyjnego członu i sytuacji politycznej na Spiszu. Moja praca odnosi się również do początkowego rozwoju osiedlania Spiszu populacji o różnym pochodzeniu i powstaniem pierwszym spiszskich miast i wsi. W kolejnej częćci skupiam się na historycznych i kulturowych zabytkach Spisza. Czytelnika staram się zapoznać z rozwojem poszczególnych zabytków powstałych przed najazdem Tatarów (1241 rok) na ten teren i też pojawnieniem się nowych zabytków w latach następnych aż do początku 16 wieku. W mojej pracy pojawia się opis istotnych pisemnych informacji na Spiszu a ich zmian w poszczególnych porach. Ostatni rozdział zawiera opis wpływu Jagiellończyków w Lewoczy w 1494 roku, kiedy odbyło się tajne spotkanie i negocjacje czterech braci (Władysław, Zygmunt, Fryderyk i Ferdynand). W tym okresie, aby uczcić pamięć tego Kongresu stworzone zabytki (Oltarz Panny Marii Snieżnej i Senatorska Ławka) które są przechowywane w Kościele Świętego Jakuba w Lewoczy. Celem mojej pracy jest wprowadzenie czytelnika w historyczny, polityczny, administracyjny i kulturalny rozwój Spisza. Również staram się o definicje jego położenia w obrębie Słowacji, Królestwa Węgierskiego, Polski i Czech. Ponieważ praca

52

ta jest poćwiecona głównie historii średniowiecznego Spisza, swoją uwagę kieruję głównie na dziedzictwo kulturowe na Spiszu, pomiędzy które zaliczamy na przykład i Zamek Spiszski, Kościół Świętego Jakuba, Spiszska Kapitula i wiele innych. Warto też zauważyć bogate spisy i księgi średniowiecznego Spisza i znaczące pisemne dokumenty i wzmianki, z którymi czytelnik może się zapoznać i dzięki dołączonym załącznikom.

53

BIBLIOGRAFIE BURAN, Dušan. Gotika : Dejiny slovenského výtvarného umenia. Bratislava: Slovenská národná galéria : Slovart, 2003. 880 s. ISBN 80–8059–080–X. DIVÉKY, Adorján. Az 1494. evi locsej fejedelmi kongresszus. Lócse : Reiss Józs.T.Kőnyvnyomó intézete, 1913. 19 s. FINKEL, Ludvík. Zjazd Jagiellonów w Lewoczy r. 1494. Kwartalnik Historyczny : organ Towarzystwa Historycznego. Roč. 28, rok 1914, č. XXVIII., 317–350. HOMZA, M.–SROKA, S. Historia Scepusii Vol. I. Bratislava: Katedra slovenských dejín UK FiF, 2009. 663 s. ISBN 978–80–968948–2–6. HOMZA, Martin. Štúdie z dejín stredovekého Spiša. 1. Vyd. Kraków: Spolok Slovákov v Poľsku, 1998. 152 s. ISBN 83–907855–7–9. Historické štúdie XV. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej Akadémie Vied, 1970, č. XV. CHALUPECKÝ, Ivan, ed. Dejiny Levoče 1. 1. vyd. Košice: Východoslovenské vydavateľstvo N.P., 1974. 404 s. ISBN 83–037–74. CHALUPECKÝ, Ivan, ed. Z minulosti Spiša V.–VI.: Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči. 1. Vyd. Levoča: Spišský dejepisný spolok, 1999. 198 s. ISBN 80– 966964–5–9. CHALUPECKÝ, Ivan, ed. Z minulosti Spiša VII.–VIII.: Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči. 1. Vyd. Levoča: Spišský dejepisný spolok, 2001. 256 s. ISB 80– 966964–6–7. CHALUPECKÝ, Ivan, ed. Z minulosti Spiša IX.–X. : Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči. 1. Vyd. Levoča: Spišský dejepisný spolok, 2002. 318 s. ISBN 80– 966964–7–5. CHALUPECKÝ, Ivan, ed. Z minulosti Spiša XIII. : Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči. 1. Vyd. Levoča: Spišský dejepisný spolok, 2005. 302 s. ISBN 80– 969456–0–2.

54

CHALUPECKÝ, Ivan, ed. Z minulosti Spiša XV. : Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči. 1. Vyd. Levoča: Spišský dejepisný spolok,2007. 303 s. ISBN 978–80– 969456–2–7. CHALUPECKÝ, Ivan, ed. Z minulosti Spiša XVI : Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči. 1. Vyd. Levoča: Spišský dejepisný spolok, 2008. 297 s. ISBN 978–80– 969456–3–4. CHALUPECKÝ, Ivan, ed. Z minulosti Spiša XX. : Ročenka spišského dejepisného spolku v Levoči.1. Vyd. Levoča: Spišský dejepisný spolok, 2012. 286 s. ISBN 978–80– 969456–8–9. KEŠEĽÁKOVÁ, Zuzana. Uhorsko–poľské styky v 14. a 15. storočí (a ich hospodárske pozadie): diplomová práca. Bratislava: Univerzita Komenského, Filozofická fakulta, 2004. Vedúci diplomovej práce Marián Skladaný. KOPKÁŠ, M. Malý slovník spišských obcí. 1. Vyd. Abrahámovce: Šafran, 2003, s. 288. ISBN 80–901408–5. LABANC, Peter. Vývoj šľachty na Spiši do konca 13. storočia. : diplomová práca. Trnava: Trnavská univerzita, Katedra histórie, Filozofická fakulta, 2007. Vedúci diplomovej práce Vladimír Rábik. MAJERIKOVÁ, Milica. Vojna o Spiš : Spiš v politike Poľska v medzivojnovom období v kontexte česko–slovensko–poľských vzťahov. Krakov: Spolok Slovákov v Poľsku, 2007. 144 s. ISBN 978–83–7490–093–5. MARSINA,

Richard,

ed.

Spišské

mestá

v stredoveku.

1.

Vyd.

Košice:

Východoslovenské vydavateľstvo, 1974. 172 s. NOVOTNÁ, Mária. Acta Musaei Scepusiensis. 1. Vyd. Levoča : Slovenské národné múzeum–Spišské múzeum, 2008. 336 s. ISBN 978–80–85167–39–9. NOVOTNÁ, Mária. Levoča v obrazoch. 1. Vyd. Spišská Nová Ves: Bambow, 2004. 95 s. ISBN 90–969269–9–3. NOVOTNÁ, Mária. Terra Scepusiensis–Terra Christiana. 1209–2009 : 800 rokov prvej písomnej zmienky o Spiši. Spišský hrad, Spišská Kapitula dve centrá v dejinách Spiša.

55

Levoča: Slovenské národné múzeum–Spišské múzeum Levoča, 2009. 223 s. ISBN 978– 80–85167–41–2. RÁBIK, V.–LABANC, P.–TIBENSKÝ, M. Slovenské stredoveké dejiny II. Trnava: Filozofická fakulta Trnavskej univerzity, 2013. 62 s. ISBN 9978–80–8082–600–0.

56

PŘÍLOHA 1 SLOVNÍK Bán Titul vévody ve Slavonsku, které tvořilo banát Chorvatského království. Chorvatským bánem byl zejména člen vládnoucí uherské dynastie. Tito slavonský báni byl zpravidla i pány Spiše. Bratříci Bratříci byly vojenské oddíly složeny z bývalých husitských bojovníků, kteří samostatně působili na Slovensku, Moravě, v severním Rakousku a v jižním Polsku v letech 1445–1467. Jejich hlavním úkolem bylo šíření idey husitství. Desátek Daň vybírána pro potřeby církve. Faráři byly odváděny desítky z usedlostí v jeho farském obvodu a z nich se část odváděla i papežské kurii. Hradčané Byla to vrstva svobodného obyvatelstva žijící na majetcích patřících župnímu hradu v ranním středověkém Uherském království. Hradčané žili v komunitách, tzv. občinách, se společním uživatelským právem na jim věřený majetek. Jejich hlavní úlohou bylo odevzdávat naturální dávky hradu a vybrat zpomezi sebe vojáky do komitátního vojska. Jobagioni Byli to příslušníci vojenské vrstvy v ranním středověkém Uhersku, jejichž úlohou byla vojenská služba, za kterou dostávali pozemky v okolí hradu. Kopiníci Kopiníci byli šlechtici/zeměpán, kteří byli osvobozeni od placení daní, cla na jarmacích a celních úřadech. Volili si sudce, kteří měli právo soudit v menších věcích. Tato drobná šlechta působila již od první poloviny 13.století.

57

Komes Šlechtický titul člena královské družiny. V písemních dokumentech se používá taky pro župana. Německé právo Byl to systém ekonomického rozšiřování majetku zeměpánů, kterého iniciátoři v Uhersku byli zejména německy mluvící hosté. Na Spiši se tohle právo přesadilo hlavně v poslední třetině 13. století a ve 14. století. Probošt Byl to člověk, který stál na čele kapituly a předsedal kapitolskému shromáždění. Na území své kapituly měl každý probošt všechna práva jaké měl biskup na území své diecézi. Prvním známým proboštem na Spiši byl Adolf, opomínán již v roce 1209. Strážcové Byla to speciální polo svobodná skupina obyvatelů, kteří ochraňovali krajinské cestní komunikace (výměnu tovarů) a cestujících, vybírali poplatky pro ústřední moc.

58

PŘÍLOHA 2

Obr.1. Mapa Spiše (hoře), obr. 2. Myší hůrka – model opevněného sídliště otomanské kultury

59

Obr. 3. Předpokládaná rekonstrukce předvelkomoravského hradiště na Čingově.

Obr. 4.

Obr. 5. Románská fáze Spišského hradu s královským palácem.

60

Obr. 6. Středověké město Kežmarok vzniklo spojením tří osad: 1. Osada svatého Michala, 2. Osada svaté Alžběty, 3. Osada Svatého Kříže.

Obr. 7. Antifonář ze Spišské Kapituly.

61

A.

C.

B.

D.

Obr. 8. – A. – Pečeť spišského župana Balda., B. – Pečeť komunity spišských kopiníků z druhé poloviny 14. století., C. – Nejstarší pečeť spišských Sasů ze 14. století. D. – Pečetidlo Provincie 13 spišských měst z 15. Století.

Obr. 9. Titulní stránka Sperfolgové kroniky.

62

Obr. 10. Listina o volbě spišského probošta Jana I. z 13. února 1323.

Obr. 11. Vítězství Karla Roberta z Anjou v bitvě u Rozhanovcůch.

63

Obr. 12. Testament spišského probošta, magistra Mutimíra (Mothmerius), v kterém odkazuje o. i. kapitule své knihy, bohoslužební náčiní a věnuje jisté osobní věci na financování stavby druhé věže Kostela sv. Martina. Zdroj: Státní archiv v Levoči, SASK, Scr. 12, Fasc. 1, Nro. 1.

Obr. 13. Senátorská lavice v Kostele svatého Jakuba.

64

Obr. 14. Oltář Panny Marie Sněžné

postavěn

v roce

1496 na památku setkání Jagellonců v Levoči, v roce 1494.

Obr. 15. Oltář Panny Marie Sněžné se zatvořenými křídly.

65

A.

B.

Obr. 16. A. – Městský erb Levoče na Oltáři Panny Marie Sněžné, tzv. hovoří erb. Ze zeleného trojverší vyrůstá stříbrný dvojkříž (symbol Arpádovců), který drží stříbrné lvy (lidová etymologie lev- Levoča) se zlatou korunou (královské město)., B. – Královský erb Jagellonců z levočského Oltáře Panny Marie Sněžné , který Jagellonci fundovaly na znak vděky městu Levoči poté, co je město v roce 1494 během důležitých rokování o jejich středoevropské politice.

Obr. 17. Socha Panny Marie na Oltáři Panny Marie Sněžné.

66

Obr. 18. Tabulové malby z oltáře Panny Marie Sněžné z roku 1496.

Obr. 19. Listina spišského župana Filipa Drugeta s pečetí.

67

Obr. 20. Zmínka o donaci krále Ondřeje II. proboštu Adolfovi a jeho sestře pozemků při řece z oblasti Veľké Lomnice, taky první hodnověrná zmínka o Spiši z roku 1209. Zdroj: Fotografie z knihy Wagner Carolus: Analecta Scepusii et profani Pars I. v ŠA–LE.

68

Obr. 21. Listina Belu IV. z roku 1249 s nejstarší zmínkou o Levoči. Zdroj: ŠA LE, Nr. 2.

Zdroje obrázků:

Obr. 1–Zdroj: http://www.spis.sk/mapy/r/r1932.html Obr. 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 11, 16–Zdroj: HOMZA, M. –SROKA, S. Historia Scepusii Vol. I. Bratislava: Katedra slovenských dejín UK FiF, 2009. 663 s. ISBN 978–80– 968948–2–6. Obr. 10, 19–Zdroj: NOVOTNÁ, Mária. Terra Scepusiensis–Terra Christiana. 1209– 2009 : 800 rokov prvej písomnej zmienky o Spiši. Spišský hrad, Spišská Kapitula dve centrá v dejinách Spiša. Levoča: Slovenské národné múzeum–Spišské múzeum Levoča, 2009. 223 s. ISBN 978–80–85167–41–2. Obr. 13, 14, 17–Zdroj: Fotka autora práce Obr. 15, 18–Zdroj: NOVOTNÁ, Mária. Levoča v obrazoch. 1. Vyd. Spišská Nová Ves: Bambow, 2004. 95 s. ISBN 90–969269–9–3.

69

Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav Slavistiky. Filologicko areálová studia. Miroslava Chovančíková

Recommend Documents