Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky
Ruský jazyk a literatura
Gabriela Foldynová
Tvůrčí činnost akademika Viktora Vladimiroviče Vinogradova Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Aleš Brandner, CSc.
2010
Prohlašuji, že jsem předloženou magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a pouze s využitím uvedených pramenů a literatury. .................................................................................. Podpis autora práce
Na tomto místě bych chtěla velmi poděkovat vedoucímu práce doc. PhDr. Aleši Brandnerovi, CSc., za odborné vedení práce, ochotu, cenné připomínky a velikou trpělivost.
OBSAH ÚVOD ..................................................................................................................... 6 1.
LINGVISTIKA ............................................................................................... 8 1.1
2.
DĚJINY LINGVISTIKY ......................................................................... 8
POČÁTKY RUSKÉHO GRAMATICKÉHO MYŠLENÍ ............................ 10 2.1
JAZYKOVÉ ŠKOLY A HLAVNÍ ÚLOHY LINGVISTIKY NA POČÁTKU 20. STOLETÍ...................................................................... 14
2.1.1
Moskevská lingvistická škola ....................................................... 14
2.1.2
Kazaňská lingvistická škola .......................................................... 15
2.1.3
Petrohradská lingvistická škola ..................................................... 16
2.1.4
Formální škola............................................................................... 17
2.1.5
Vinogradovská škola ..................................................................... 18
2.2
JAZYKOVĚDA A REFORMY POREVOLUČNÍHO OBDOBÍ.......... 19
2.3
RUSKÝ SPISOVNÝ JAZYK – PROBLÉMY A ÚKOLY JEHO STUDIA ................................................................................................. 23
3.
ŢIVOT VIKTORA VLADIMIROVIČE VINOGRADOVA........................ 26 3.1
AKADEMIK V. V. VINOGRADOV A JEHO NÁZORY NA VÝVOJ RUSKÉHO JAZYKA ............................................................................ 30
4.
TVŮRČÍ PRÁCE V. V. VINOGRADOVA ................................................. 34 4.1
ROZBOR PRACÍ AKADEMIKA VIKTORA VLADIMIROVIČE VINOGRADOVA .................................................................................. 35
5.
4.1.1
Práce ze současného ruského jazyka ............................................. 37
4.1.2
Práce věnované historickému vývoji ruštiny ................................ 52
4.1.3
Literární věda ................................................................................ 55
4.1.4
Díla věnovaná jazyku a stylu spisovatelů. Stylistika. ................... 55
4.1.5
Výzkum slovanských jazyků ........................................................ 64
4.1.6
Redaktorské práce V. V. Vinogradova ......................................... 65
4.1.7
Textologické práce ........................................................................ 65
4.1.8
Články věnované obecné jazykovědě ........................................... 66
DÍLA VYDANÁ POSMRTNĚ V RUSKU A V ZAHRANIČÍ ................... 67
ZÁVĚR ................................................................................................................. 68 РЕЗЮМЕ .............................................................................................................. 73 Přílohy ................................................................................................................... 81 Pouţitá literatura ................................................................................................... 89
ÚVOD V naší diplomové práci s názvem – Tvůrčí činnost akademika Viktora Vladimiroviče Vinogradova zkoumáme a analyzujeme ţivotní cestu tohoto jazykovědce. Abychom dokázali posoudit jeho významný přínos pro ruskou jazykovědu, musíme nejprve vymezit lingvistiku jako vědu a vše, co s touto disciplínou souvisí. Práci jsme se rozhodli napsat v českém jazyce, protoţe v češtině neexistují ucelené informace o ţivotě a dílech V. V. Vinogradova. A proto cílem naší práce je seznámit české zájemce jak s jeho tvorbou, tak i s jeho ţivotem. Cílem naší práce je popsat situaci v ruské jazykovědě na konci 19. století a ve 20. století, zejména v jeho druhé polovině; především důkladně se seznámit s významným představitelem tohoto období V. V. Vinogradovem. Práce je rozdělena na několik na sebe navazujících kapitol. První kapitola stručně přibliţuje jazykovědu jako disciplínu, dějiny jazykovědy, počátky ruského gramatického myšlení, reformu písma, ruský spisovný jazyk (jeho úkoly a problémy), dále pak studujeme ţivot V. V. Vinogradova, zejména jeho názory na mluvnický systém ruského jazyka a jeho vývoj. V další kapitole rozebíráme tvůrčí činnost V. V. Vinogradova a analyzujeme jeho stěţejní díla. Pro podrobnější analýzu jsme si vybrali tyto Vinogradovovy práce: Современный русский язык 1 – 2 (Москва, 1938), Русский язык. Грамматическое учение о слове (Москва, 1947, 1972), Основные вопросы синтаксиса предложения (Москва, 1955), Очерки по истории русского литературного языка XVII – XIX вв. (Москва, 1934), Язык Пушкина (Москва, 1935), Язык Гоголя (Москва, 1936), Стиль Пушкина (Москва, 1941), Стиль прозы Лермонтова (Москва, 1941), Стилистика. Теория поэтической речи. Поэтика (Москва, 1963), Толковый словарь русского языка под ред. Д. Н. Ушакова (Москва, 1935 – 1940), Словарь русского языка в четырех томах
6
(Москва, 1957 – 1961), Словарь современного русского литературного языка в 17 томах (Москва, 1948 – 1965), Словарь языка А. С. Пушкина (Москва, 1956 – 1961). Pro rozbor těchto děl budu vyuţívat především kniţní fondy Slovanské knihovny v Praze, která je součástí Národní knihovny; tam jsou díla V. V. Vinogradova k dispozici, ovšem pouze prezenčně. Zvolili jsme díla z oblasti gramatiky, stylistiky a lexikografie, která jsme dále rozdělili do podtémat – současný ruský jazyk, historický vývoj ruštiny, literární věda, práce věnováné jazyku a stylu spisovatelů, stylistika, výzkum slovanských jazyků, redaktorské práce, textologické práce, články věnované obecné jazykovědě. V. V. Vinogradov nebyl jediným významným lingvistou v daném období. V práci se zmiňujeme o jeho učitelích, blízkých spolupracovnících i ţácích. Má zásluhu na tom, ţe se ve školách dostala jazyková výuka na vyšší úroveň. Mnoho z jeho prací se stalo základem pro sestavení učebnic ruského jazyka. Na konci naší práce následuje závěr, resumé v ruském jazyce, seznam pouţité literatury a internetových zdrojů, přílohy.
7
1.
LINGVISTIKA Lingvistika je věda, která se zabývá studiem jazyka, odtud také její český
název
jazykověda (srov. Černý, 1996, 6). Je to věda o přirozeném lidském
jazyku, řeči. Jazyk je jev sloţitý, a proto se lingvistika dělí na dílčí obory jako je například rusistika, germanistika, anglistika, amerikanistika, slavistika apod. Tyto lingvistické obory studují buď jeden konkrétní jazyk, nebo celou skupinu jazyků a vztahy mezi nimi. Určit postavení lingvistiky mezi ostatními vědami je nesnadné, ale jelikoţ je jazyk společenský jev, řadí se do věd společenských. Mezi společenskými a přírodními vědami dochází k určitému sbliţování; projevuje se to vznikem pomezních disciplín. Velmi úzký vztah je mezi lingvistikou a literární vědou, a proto se zahrnují pod společnou vědní disciplínu – filologii. K společenským vědám, které sousedí s lingvistikou, patří psychologie, sociologie, filozofie a historie. Dějinami lingvistiky se zabývá obecná lingvistika, zajímá se o metody lingvistického studia, hledá společné a rozdílné jevy v jazycích. Shrnuje poznatky získané při studiu jednotlivých jazyků a jejich skupin. Jazykověda se jako vědní obor zrodila aţ na začátku 19. století v podobě obecné a historicko-srovnávací jazykovědy. 1.1
DĚJINY LINGVISTIKY Uţ starověcí Indové, kteří se zajímali o hlubší studium jazyka, vytvořili
první gramatiky. Uchovala se gramatika indického jazykovědce Pániniho1 (4. stol. př. n. l.), která obsahuje popis morfologického systému a zvukové stavby 1 Pánini – ( nejpravděpodobnější doba jeho ţivota je 4. stol. př. n. l.) - Pánini ţil na konci védského období, vytvořil speciální pravidla, podle nichţ bylo moţné rozluštit archaický
8
sanskrtu. Uţ ve staroindických gramatikách odlišovali kořeny, koncovky, slovní druhy – jména, slovesa, pády a další kategorie. Ve Starém Řecku se problémy jazyka zajímali řečtí filozofové Platón2 (427 př. n. l. – 347 př. n . l.) a Aristoteles3 (384 př. n. l. – 322 př. n. l.). Ve 3. a 2. století př. n. l. se formovala v hlavním městě egyptského státu Alexandrií Alexandrijská škola řecké jazykovědy. Byl zde podrobně popsán gramatický systém a zvuková stránka starořeckého jazyka. Římští jazykovědci uplatnili latinský jazyk v gramatickém studiu alexandrijců, a tak vznikly první latinské gramatiky, které měly další vliv nejen na evropskou jazykovědu. Důleţitý úkol dějin kterékoliv vědní disciplíny je její periodizace. Dějiny jazykovědy můţeme rozdělit do tří základních období: období předhistorické – jedná se o nejdelší období; člověk se podstatou jazyka nezabýval. Bohuţel chybí údaje, které by toto období ve vztahu k jazyku mohly klasifikovat. období předvědecké – zahrnuje starověk, středověk, renesanci, dále 17. a 18. století. Od tohoto období se vytvářely dějiny jazykovědy, ale nejednalo se o vědecký pohled na jazyk. období vědecké – datuje se od poloviny 19. století aţ dodnes. Jde o nejbohatší období, které zahrnuje četné názory a teorie. Začalo studium jazyků na základě vědeckých metod (srov. Černý, 1996, 36).
védský sanskrt. Je znám svým spisem Vjákarana (mluvnice), jeţ obsahuje 3939 gramatických a fonetických pravidel sanskrtu. 2 Platón – vlastním jménem Aristoklés, byl řecký aristokrat, matematik a jeden z nejvýznamnějších řeckých filosofů. 3 Aristotelés byl filosof vrcholného období řecké filosofie, nejvýznamnější Platonův ţák a vychovatel Alexandra Makedonského.
9
2.
POČÁTKY RUSKÉHO GRAMATICKÉHO MYŠLENÍ Počátky ruského gramatického myšlení spadají do období kolem 10. – 11.
století. Nejen kláštery a chrámy byly centrem vzdělanosti a kultury, ale byly to především světské školy, které měly největší zásluhu na rozšiřování písemnictví. Gramatická literatura se na Rusi začínala vyskytovat od 15. – 16. století, v období formování velikoruské, běloruské a ukrajinské národnosti. Moskva byla centrem pravoslavné církve a slovanské kultury. První církevněslovanská gramatika se nazývala Книга философская о осмих частех слова (1522) a měla velký vliv na další gramatiky; především byla vzorem pro slovanské gramatiky. Poté byly vytvořeny první slabikáře. K 16. století patří filologické práce Maksima Greka4 (kolem roku 1480 – 1556) О Грамматике. V roce 1574 byl vydán Букварь, autorem byl Ivan Fjodorov5 (narozen kolem roku 1510 – 1530). První slovanskou gramatikou vytištěnou ve Vilnjusu v roce 1596 Lavrentijem Zizanijem6 byla Грамматика славенска. V 17. století byla významným filologickým dílem Грамматика словенска (Vilnjus 1619) od Meletija Gerasimoviče Smotrického7 (1578 – 1633). Velkou úlohu sehrál Vasilij Kirilovič Trediakovskij8 (1703 – 1769), který se snaţil vymanit ruský spisovný jazyk od církevně slovanských prvků. Problémy
ortografie
se
zabývaly
práce
Aleksandra
Petroviče
Sumarokova9 (1717 – 1777). V druhé polovině 17. století se začíná formovat ruský národní jazyk.
4
Maksim Grek – vlastním jménem Michael Trivolis, ruský filozof a publicista. Autor mravoučných pojednání o správné vládě a rozumně mravném ţivotě, stati o fonetice, gramatice, lexikografii. 5 Ivan Fjodorov – první známý ruský knihtiskař, zakladatel knihtisku. 6 Lavrentij Zizanij – významný běloruský vědec. 7 Meletij Garasimovič Smotrickij – ukrajinský a běloruský publicita a filolog. 8 Vasilij Kirilevič Trediakovskij byl známý ruský vědec a básník. 9 Aleksandr Petrovič Sumarokov – ruský básník, gramatik a literární kritik
10
Významným vědcem-encyklopedistou, který vešel do historie ruské vědy byl Michail Vasiljevič Lomonosov10 (1711 – 1765). Tento geniální ruský vědec dal pevný základ ruské jazykovědě. Byl autorem významné gramatiky Российская граматика (1755). Byla to jedna z prvních gramatik napsaných rusky. M. V. Lomonosov vypracoval teorii tří stylů. Tímto dělením vymezil pouţívání zastaralých církevněslovanských jazykových prostředků a demokratizoval ruský jazyk. Ruská gramatika M. V. Lomonosova byla základem pro mnoho gramatických prací konce 18. století a prvních desetiletí 19. století, například pro gramatiku Aleksandra Christoforoviče Vostokova11 (1781 – 1864) nazvanou Русская грамматика. Vznik historicko-srovnávací jazykovědy jako teoretický a metodologický základ lingvistického bádání v Rusku je spojen právě s tímto jménem. Jako první v dějinách ruské jazykovědy pouţil historicko-srovnávací metody při studiu slovanských jazyků. Významným následovníkem M. V. Lomonosova byl ve druhé polovině 18. století Vasilij Prokofjevič Svetov12 (1744 – 1783). Je znám především jako autor práce Опыт нового российского правописания (1773). Ke konci 18. století a na začátku 19. století byl v gramatických pracích jazykovědců patrný odraz myšlenek západních filologů 18. století. Zaujetí pro obecnou gramatiku vyvolalo řadu školních předpisů a bylo spojeno se jménem Ivana Ornatovského13, autora knihy Новейшее начертание правил российской грамматики (1810). Tato kniha se stala vzorem vyuţití obecných principů gramatiky pro gramatiku ruského jazyka. Metodika výuky ruského jazyka na principech logické gramatiky se odrazila v knize Опытный способ философическому познанию российского языка (1811) Ilji Fjodoroviče Timkovskeho14 (1772 – 1853). Tradice ruské filosofické gramatiky se odrazily ve studiu syntaxe, v níţ centrální místo zaujímá nauka o větě a jeho členech. Principy
10
Michail Vasiljevič Lomonosov – ruský vědec a myslitel, spisovatel, básník, autor mnoha odborných spisů. Jeho názory na sloţení látek ho zařadily mezi zakladatelé chemické atomistiky. 11 Aleksandr Christoforovič Vostokov – filolog a slavista, člen Petrohradské Akademie věd a zakladatel historicko-srovnávací metody v ruské jazykovědě. 12 Vasilij Prokofjevič Svetov – překladatel. 13 Ivan Ornatovskij – profesor Charkovské univerzity 14 Ilja Fjodorovič Timkovski – jazykovědec, učitel.
11
filosofické gramatiky byly zachyceny v díle Начертания всеобщей грамматики для гимназий Российской имерии (1812) od autora Ludvika Genricha Jakoba15 (1759 – 1827). Na těchto principech pokračoval Nikolaj Ivanovič Greč16 (1787 – 1867). S hodnocením jeho prací ostře vystupoval Vissarion Grigorjevič Bělinskij17 (1811 – 1848). V 50. letech 19. století do ruské, ale také evropské jazykovědy začíná prudce pronikat nejenom vývoj historicko-srovnávací metody výzkumu jazyka, ale také nové myšlenky z přírodních věd, a to především z astronomie, fyziky a chemie. Základní kámen historicko-srovnávací metody poloţil ve svých dílech jiţ zmíněný A. Ch. Vostokov. Historické studium ruského jazyka mělo svůj význam v práci Izmaila Ivanoviče Srezněvského18 (1812 – 1880) Обозрение главных черт средства звуков в наречиях славянских (1845). Jeho stěţejní dílo představují Материалы для словаря древнерусского языка по письменным памятникам (1893 – 1912), které bohuţel vyšlo aţ po jeho smrti. Dalším významným jazykovědcem tohoto období byl Fjodor Ivanovič Buslajev19 (1818 –1897). Proslul především svou knihou О преподавании русского языка (1844). Tato kniha obsahuje zajímavé materiály z oblasti historicko-srovnávacího studia ruských slov a forem slov. V roce 1858 vyšla jeho práce Историческая граматика. Významným představitelem ruské jazykovědy a také psychologického směru v jazykovědě byl vynikajicí jazykovědec, profesor univerzity v Charkově Aleksandr Afanasjevič Potebňa20 (1835 – 1891). Jeho psychologické názory na teoretické problémy jazyka byly vyjádřeny v knize Мысль и язык (1862).
15
Ludvik Genrich Jakob – filosof, filolog a ekonom a také profesor Charkovské univerzity. Nikolaj Ivanovič Greč – novinář, redaktor, vydavatel, filolog a také překladatel. 17 Vissarion Grigorjevič Bělinskij – teoretik ruského realismu, publicista, literární kritik, filolog. 18 Izmail Ivanovič Srezněvskij – filolog, slavista, člen Petrohradské Akademie věd. Jeho hlavním zájmem bylo studium historie ruského jazyka s národopisem. 19 Fjodor Ivanovič Buslajev – filolog a folklorista. 20 Aleksandr Afanasjevič Potebňa – ukrajinský filolog, estetik a folklorista. Byl profesorem Charkovské univerzity. Bádal zejména v oblasti syntaxe. 16
12
V 70. letech 19. století spolu s rozvojem historicko-srovnávacího bádání se jazykověda stává předmětem vědeckého výzkumu. Mezi významné ruské jazykovědce konce 19. století patřili například jiţ jmenovaný Aleksandr Afanasjevič Potebňa, Filip Fjodorovič Fortunatov21 (1848 – 1914), Michail Michajlovič Pokrovskij22 (1869 – 1942), Ivan Aleksandrovič Boduen de Courtenay23 (1845 – 1929), Nikolaj Vjačeslavovič Kruševskij24 (1851 – 1887). Konec 19. století v ruské jazykovědě byl obdobím intenzivního výzkumu historických zákonitostí ve vývoji gramatické stavby indoevropských jazyků. Velký vliv na evropskou historicko-srovnávací jazykovědu na začátku 20. století měly výzkumy F. F. Fortunatova, a to v pracích Сравнительное языковедение (1900), Сравнительная фонетика индоевропейских языков (1902). Ruská jazykověda 20. století našla svůj odraz v lingvistických pracích Alekseje Aleksandroviče Šachmatova25 (1864 – 1920), věnovaných historii ruského jazyka, dialektologii, lexikografii, současnému ruskému jazyku a dějinám východních Slovanů. Také práce Dmitrije Nikolajeviče Kudrjavského26 (1867 – 1920) sehrály velkou roli v rozvoji ruské jazykovědy: Психология и языкознание (1905). V předrevolučním Rusku se fonetickým výzkumem zabýval Lev Vladimirovič Ščerba27 (1880 – 1944) (srov. Березин, 1976, 3 – 345). Koncem 19. století vzniklo několik nových lingvistických směrů, které se dále rozvíjely počátkem 20. století. Tyto směry byly velmi různorodé z hlediska předmětu studia a metod práce i filozofického zaměření. 21
Filip Fjodorovič Fortunatov – ruský jazykovědec, zakladatel Moskevské formální nebo také Fortunatovské lingvistické školy. 22 Michail Michajlovič Pokrovskij – Ruský filolog a jazykovědec. Byl profesorem na Moskevské univerzitě a prvním vedoucím katedry klasické filologie. 23 Ivan Aleksandrovič Boduen de Courtenay – polský a ruský jazykovědec. Také studoval indoevropské jazyky. 24 Nikolaj Vjačeslavovič Kruševskij – spolupracovník I. A. Boduena de Courtenaye, polský a ruský lingvista. Patřil mezi významné teoretiky jazyka druhé ploviny19. století. 25 Aleksej Aleksandrovič Šachmatov – ruský filolog, člen Petrohradské AV. Zakladatel historického zkoumání ruského jazyka a literatury. 26 Dmitrij Nikolajevič Kudrjavskij – ruský historik a jazykovědec. 27 Lev Vladimirovič Ščerba – ruský a sovětský jazykovědec, který proslul přínosem pro rozvoj psycholingvistiky, lexikografie a také fonologie.
13
Srovnávací a historická gramatika, představovala hlavní a prakticky jediný jazykovědný směr téměř celého 19. stol., zároveň však souběţně vedle sebe vznikaly a rozvíjely se i nové lingvistické školy na přelomu století. Všechny níţe jmenované školy prodělaly vývoj nezávisle na sobě přibliţně ve stejném období (srov. Černý, 1996, 110). 2.1
JAZYKOVÉ ŠKOLY A HLAVNÍ ÚLOHY LINGVISTIKY NA POČÁTKU 20. STOLETÍ Zásadní rozvoj lingvistiky v Rusku nastoupil na konci 19. století, jenţ je
časovou epochou, která se jeví pro tuto práci stěţejní. Lingvisté se do té doby soustřeďovali v několika krouţcích a školách, ve kterých se rozvíjely různé přístupy ke studiu jazyka: řešení otázek vzniku jazyka, jeho vývoj atd. V tomto období bylo v Rusku zaloţeno několik lingvistických škol. Nejvýznamnější z nich – Moskevskou – zaloţil F. F. Fortunatov a Kazaňskou, která se pojila se jménem I. A. Boduen de Courtenayem. Je to nová etapa v rozvoji teorie gramatiky a historicko-srovnávací indoevropské jazykovědy.
2.1.1
Moskevská lingvistická škola Jeden z vedoucích směrů lingvistiky konce 19. a 20. století se zformoval
na Moskevské univerzitě v letech 1880 – 1890. Zakladatelem školy byl F. F. Fortunatov, který zformuloval myšlenky vnější a vnitřní historie jazyka. F. F. Fortunatov se zabýval také typologií sestavením jazykových fondů nezávislých na jejich historii a příbuznými vztahy. Je to nová etapa v rozvoji gramatické teorie a historicko-srovnavací a indoevropské jazykovědy nazvaná formální směr ve studiu struktury jazyka. Speciální výzkum byl věnován gramatice a později fonologii. U F. F. Fortunatova studovali Dmitrij Nikolajevič Ušakov28 (1873 – 1942),
Nikolaj
Nikolajevič
Durnovo29
28
(1876
–
1937)
a
další.
Po
Dmitrij Nikolajevič Ušakov byl významný filolog a profesor na univerzitě v Moskvě. Patřil mezi členy korespondenty AV SSSR. Zabýval se pravopisem, obecnou jazykovědou a lexikologii.
14
F. F. Fortunatově odchodu z univerzity v roce 1902 se stali hlavními představiteli a navázali na tradice Moskevské školy. Ţáky této školy je mnoho významných ruských lingvistů jako Michail Nikolajevič Peterson30 (1885 – 1962), Nikolaj Feofanovič Jakovlev31 (1892 – 1974), Grigorij Osipovič Vinokur32 (1896 – 1947), Petr Savvič Kuzněcov33 (1899 – 1968) a řada dalších. Významnou úlohu v ustanovení a rozvinutí myšlenky školy sehrála činnost Moskevské dialektologické komise (1904 – 1931), která se zaměřila na výzkum ruských, ukrajinských a běloruských dialektů (srov. www.krugosvet.ru). 2.1.2 Kazaňská lingvistická škola Kazaňská škola se vyznačovala zájmem o zvukovou a psychologickou stránku jazyka. Vznikla v 70. letech 19. století na Kazaňské univerzitě. V této škole byly spojeny analytické metody vedoucí k odhalení celé řady artikulačněsluchových prvků se syntetickými metodami, které vedly k zjištění a odhalení konstruktivních sociálně-významných zvukových jednotek jazyka – fonémů. Jejím zakladatelem byl ruský jazykovědec polského původu I. A. Boduen de Courtenay. Mezi jeho blízké spolupracovníky patřili např. N. V. Kruševskij a Vasilij Aleksejevič Bogorodickij34 (1857 – 1941). N. V. Kruševskij
se zajímal
o morfologické struktury slov a o problémy tvoření slov. Těmto problémům věnoval knihu Очерк науки о языке (1883). V. A. Bogorodickij dosáhl znamenitých
úspěchů
v oblasti
historicko-srovnávací
jazykovědy.
Popis
gramatiky ruského jazyka podal v knihách Общий курс русской грамматики (1935) a Очерк по языковедению и русскому языку (1939). V pracích 29
Nikolaj Nikolajevič Durnovo – ruský jazykovědec, akademik běloruské AV. Zabýval se ruskou dialektologii, historii ruského jazyka a slovanských jazyků. 30 Michail Nikolajevič Peterson – ruský jazykovědec, představitel fortunatovské školy, profesor. Jeho hlavní činností bylo studium francouzského, litevského jazyka, ruské syntaxe. 31 Nikloaj Feofanovič Jakovlev – odborník v obecné jazykovědě. 32 Grigorij Osipovič Vinokur – jazykovědec. Zajímal se o historii ruského jazyka, teorii slovotvorby atd. 33 Petr Savvič Kuzněcov byl jazykovědcem, profesorem a jedním ze zakladatelů Moskevské fonologické školy. 34 Vasilij Aleksejevič Bogorodickij – ruský jazykovědec, profesor, člen korespondent AV. Zabýval se dialektologii, slavistikou atd.
15
představitelů Kazaňské lingvistické školy se anticipují mnohé myšlenky strukturní jazykovědy, fonologie, morfologie, typologie jazyků, artikulační a akustické fonetiky. Myšlenky této školy měly vliv na Ferdinanda de Soussura35 (1857 – 1913) a také na představitele Moskevské fonologické školy a Praţské lingvistické školy. I. A. Boduen de Courtenay později zaloţil Petrohradskou lingvistickou školu, která zčásti zachovala tradice Kazaňské školy. Kazaňská lingvistická škola měla velký vliv nejen na ruskou jazykovědu, ale také na polskou a českou lingvistiku (srov. www.krugosvet.ru). 2.1.3 Petrohradská lingvistická škola Petrohradská lingvistická škola vznikla na Petrohradské univerzitě počátkem 20. století. Zakladatelem této školy byl I. A. Boduen de Courtenay, který se stal v roce 1900 univerzitním profesorem. Jeho myšlenky se formovaly mnohem dříve, a to v Kazani v letech 1874 – 1883. Jeho ţáky v Petrohradské škole byli Jevgenij Dmitrijevič Polivanov36 (1891 – 1938), L. V. Ščerba, Lev Petrovič Jakubinskij37 (1892 – 1945). Petrohradská lingvistická škola byla jedním z prvních směrů světové jazykovědy, který byl spojen s novým strukturalistickým obdobím. Právě I. A. Boduena de Courtenaye povaţují v Rusku za jednoho ze zakladatelů strukturalismu. Tato škola ovlivnila jazykovědce nejen v Rusku a SSSR, ale také v Polsku a bývalém Československu. Po odchodu I. A. Boduena a E. D. Polivanova se hlavním představitelem školy stal L. V. Ščerba, který zachovával věrnost jejich myšlenkám v polemice s Moskevskou formální školou. Hlavním výsledkem výzkumu v této škole bylo vyčlenění základních jazykových jednotek jako foném, morfém, slovo. 35
Ferdinand de Saussure – švýcarský jazykovědec, který poloţil základy semiologie a strukturní lingvistiky. Byl u počátku Ţenevské lingvistické školy. 36 Jevgenij Dmitrijevič Polivanov byl literárním kritikem, jazykovědcem. Jeden ze zakladatelů sovětské sociolingvistiky. 37 Lev Petrovič Jakubinskij byl sovětským jazykovědcem a literárním kritikem. Jeho práce byly věnovány historicko-srovnávací jazykovědě.
16
K myšlenkám
Petrohradské
školy
inklinovali
Sergej
Ignat´jevič
Bernštejn38 (1892 – 1970), Boris Aleksandrovič Larin39 (1893 – 1964), Viktor Vladimirovič Vinogradov (1895 – 1969), Aleksej Petrovič Barannikov40 (1890 –
1952),
Vasilij
Vasiljevič
Radlov41 (1837
–
1918), Boris Viktorovič
42
Tomaševskij (1890 – 1957) a další (srov. www.krugosvet.ru). 2.1.4 Formální škola Tímto
názvem
se
označuje
skupina
ruských
literárních
vědců
a jazykovědců, kteří se sjednotili v 10. – 20. letech 20. století v Petrohradě a Moskvě. Formální škola měla vliv nejen na vznik současné teorie spisovného jazyka, ale i na rozvoj dalších humanitních věd. V letech 1914 – 1923 existovala organizace ruských formalistů, která se nazývala OPOJAZ (Общество изучения теории поэтического языка) – spolek, který se zabýval studiem jazyka literatury a jeho základních principů. Patřila do ní taková jména významných lingvistů jako byli např. E. D. Polivanov, L. P. Jakubinskij, Osip Maksimovič Brik43 (1888 – 1945), Jurij Nikolajevič Tyňanov44 (1894 – 1943). Hlavním představitelem formální školy byl Viktor Borisovič Šklovskij45 (1893 – 1984) Historie formální školy začíná v roce 1914 jeho statí Воскрешение слова a oficiálně končí statí Памятник одной научной ошибке (1930). Mezi další představitelé patřili Boris Michajlovič Ejchenbaum46 (1886 – 1959), Roman Osipovič Jakobson47 (1896 – 1892). Formální škola měla zvláštní místo v historii ruské kultury 90. let 19. století. 38
Sergej Ignatjevič Bernštejn – ruský lingvista. Počet jeho publikací je nevelký, ale velmi se zajímal o zvukovou stránku jazyka. 39 Boris Aleksandrovič Larin – ruský a ukrajinský jazykovědec. Zabýval se historii spisovného jazyka, sociolingvistikou, litevským jazykem a sanskrtem. 40 Aleksej Petrovič Baranikov – sovětský filolog, zabývající indologii. 41 Vasilij Vasiljevič Radlov – významný ruský etnograf, archeolog. 42 Boris Viktorovič Tomaševskij – textolog, studoval A. S. Puškina. 43 Osip Maksimovič Brik – ruský literární vědec a kritik. 44 Jurij Nikolajevič Tyňanov – ruský a sovětský spisovatel, literární vědec, kritik a dramaturg. 45 Viktor Borisovič Šklovskij – ruský a sovětský spisovatel, scénarista, literární vědec a kritik. 46 Boris Michajlovič Ejchenbaum – ruský literární vědec. 47 Roman Osipovič Jakobson – ruský a americký jazykovědec. Patřil mezi významné lingvisty 20. století. Měl velký vliv na rozvoj humanitních věd.
17
Centrem tvůrčí činnosti byl Moskevský lingvistický kroužek48, který sjednotil více neţ 50 lingvistů z Moskvy a Leningradu. V tomto vědeckém centru se vyvíjely nové myšlenky. S krouţkem se pojí jména S. I. Bernštejn, Petr Grigorijevič Bogatyrev49 (1893 – 1971), G. O. Vinokur a další. Okruh vědeckých zájmů ve formální škole byl velmi široký. Cílem formalistů bylo svými metodami a postupy výzkumu přeměnit literární vědu na současnou úroveň. Například sestavili teorii děje, prozkoumali povídku a román. Také se zajímali o výstavbu básní, analyzovali rytmus a syntax. Zajímali se o parodii, folklor, literární vývoj. Sestavovali příručky týkajících se A. S. Puškina a M. J. Lermontova. Formální škola také vybudovala teorii básnického jazyka. Literárněvědné
myšlenky
této
školy
přijala
strukturní
poetika,
především Jurij Michajlovič Lotman50 (1922 – 1993) a jeho škola (srov. www.philosophy.ru). V sovětském období na Moskevské státní univerzitě a v dalších moskevských lingvistických centrech byl vţdy významný vliv fortunatovských tradicí. V hlavním městě však nebyly uznávaným centrem jen tyto školy, ale také vynikající vědci z jiných škol jako například V. V. Vinogradov. 2.1.5 Vinogradovská škola Vinogradovská škola je jedna ze škol sovětské jazykovědy, která vznikla ve
40.
–
50.
letech
20.
století.
Shromaţďovala
ţáky
a
nástupce
V. V. Vinogradova. Velký vliv na V. V. Vinogradova měly myšlenky A. A. Šachmatova a L. V. Ščerby. Od A. A. Šachmatova přijal metodu historicko-srovnávací analýzy a prohloubeného a systémového popisu jazyka, od L. V. Ščerby převzal zájem o jazyk jako ţivý a aktivní funkční systém. V. V. Vinogradov zkoumal
48
Moskevský lingvistický krouţek – spolek ruských filologů působící v letech od 1915 – 1924. Vznikl sjednocením studentů historicko-filologické fakulty Moskevské univerzity. V roce 1915 – 1918 převládá výuka dialektologie, folkloru, etnografie. Poté se zájmy přesunují do oblasti poetiky a teorie básnické řeči. Zabýval se studiem literárního jazyka a poetiky jako součástí lingvistiky. K tomuto přispělo sblíţení krouţku s Opojazem (ОПОЯЗ). 49 Petr Grigorjevič Bogatyrev – sovětský folklorista, etnograf a překladatel. 50 Jurij Michajlovič Lotman – sovětský literární vědec a kulturolog.
18
jazyk jako společenský jev. Viděl v něm nejen systémový vývoj, ale také vývoj druhů a různorodostí řečí a hovorových forem. V centru pozornosti V. V. Vinogradova je na jedné straně slovo jako centrální jednotka jazykového systému, a z druhé strany text. Jeho koncepce se ale liší například od koncepce F. de Saussura, který popisuje jazyk nezávisle na řeči, a od filologické koncepce Karla Fosslera51 (1872 – 1949), který se orientuje především na expresivně-estetickou funkci jazyka. Do historie studia gramatického systému ruského jazyka patří všechna jiţ zmíněná slavná jména v dějinách ruské jazykovědy. Do tohoto seznamu plným právem patří jméno V. V. Vinogradova (srov. www.tapemark.narod.ru).
2.2
JAZYKOVĚDA A REFORMY POREVOLUČNÍHO OBDOBÍ K významným jazykovědcům porevolučního období patří jiţ zmiňovaní
J. D. Polivanov, L. P. Jakubinskij, D. N. Ušakov, N. N. Durnovo, Aleksandr Matvejevič Peškovskij52 (1878 – 1933), M. N. Peterson a především V. V. Vinogradov. Ve 20. letech 20. století vznikl v Sovětském svazu nový lingvistický směr, který se prudce rozcházel s tradicemi dorevoluční ruské a zahraniční jazykovědy. Zakladatelem tohoto nového učení o jazyce, které on sám původně nazýval jafetské, později materialistické byl Nikolaj Jakovlevič Marr53 (1864 – 1934). Jeho nová jazyková teorie se rozcházela s principy tradiční a z části historickosrovnávací jazykovědy. Ve snaze o jazykovědy marxistickou teorii ji zvulgarizovali, kdyţ hlásal teorii o třídním charakteru jazyka (srov. Černý, 1996, 9).
51
Karl Fossler – německý jazykovědec, zakladatel vlastní lingvistické školy. Aleksandr Matvejevič Pěškovskij – ruský a sovětský jazykovědec, profesor. Zabýval se metodikou vyučování ruského jazyka na školách. 53 Nikolaj Jakovlevič Marr – ruský a sovětský filolog, historik, etnograf, archeolog, zakladatel nového studia o jazyce. 52
19
Sestavilo se kritické seskupení v lingvistice, které znepokojovalo mnoho sovětských lingvistů, jejímţ členem byl i akademik V. V. Vinogradov. N. J. Marr se pokusil vytvořit samostatnou teorii jazyka tím, ţe vnesl do jazykovědy nesprávnou formulaci jazyka. Nové
sovětské
učení
o
jazyce
napadá
především
předpoklad
indoevropského jazykozpytu o jednotném jazyce a národě i o indoevropském prajazyce a pranárodu a z toho vyplývající mínění, ţe veškerý jazykový vývoj záleţel v porušování prvotní jednoty, v postupném rozlišování aţ k dnešnímu pestrému stavu. Toto kritické stanovisko k indoevropskému prajazyku je důsledkem toho, ţe se sovětští jazykozpytci liší od představitelů srovnávaných jazyků indoevropských v základním pojetí, chápání jazyka (srov. Trávníček, 1950, 1-6). Na přelomu 50. – 60. let se v sovětské jazykovědě vedla diskuse týkající se problémů obecné jazykovědy. Z početných konferencí a seminářů, věnovaných problémům teorie jazyka, mělo zvláštní význam zasedání v roce 1963, organizované oddělením literatury a jazyka Akademie věd SSSR. Na tomto zasedání předstoupil s referátem akademik V. V. Vinogradov se základními myšlenkami, které mohou být zformovány v následujících bodech: „Язык нельзя отождествлять с идеологической надстройкой. Но нельзя и полностью отрицать влияние идеологической надстройки на развитие языка. В определнных исторических условиях надстройка может оказывать довольно сильное влияние на развитие языков. Так, напр., возникновение целого ряда европейских национальных языков (английского, французского,
немецкого
централизованных
и
др.)
буржуазных
тесно
связано
государств.
На
с
возникновением
развитие
языков
многочисленных народов СССР большое внимание оказала социалистиче – ская надстройка. Положение Н. Я. Марра о классовом характере языка неправильно, так как в обществе, разделенном на классы, люди разных классов обычно общаются на одном
и том же языке. Но нельзя также утверждать, что
20
язык совершенно безразличен по отношению к классам“ (srov. Kubik, 1977, 132). Na otázku o charakteru jazykových změn V. V. Vinogradov říká, ţe historie jazyků se charakterizuje nejen výskytem postupných přeměn, ale i
výskytem
prudkých
období
vývoje.
Za
bouřlivé
období
vývoje
východoslovanských jazyků označoval V. V. Vinogradov XIII. – XVI. století. Vývoj jazykovědy v Rusku po Velké říjnové socialistické revoluci (1917) se vyznačoval následujícími faktory: a) rozvojem a upevněním sovětského systému a marxistické teorie v Rusku; b) mnohonárodnostním sloţením sovětského státu a vztahů mezi jednotlivými národnostmi, otevřením nových cest pro politický a kulturní rozvoj těchto národů a formováním sovětských republik; c) speciální kulturní úlohou ruského jazyka jako jazyka světového a ruské literatury, kultury a vědy. Odborný výzkum byl v popředí zájmu všech národů Sovětského svazu. Rozvoj jazykovědy byl předurčen především uvedenými faktory. Bez pochopení těchto sociálně-historických příčin a podmínek nelze pochopit jedinečnost a náročnost vývoje sovětské jazykovědy a podat charakteristiku současného stavu. Musíme brát rovněţ v úvahu zvláštnosti podmínek a organizační formy práce sovětských jazykovědců v různých obdobích. Rozvoj kultury všech národů Sovětského svazu, šíření všeobecné vzdělanosti v sovětské společnosti, vyuţití spisovného jazyka – to všechno bylo impulzem k činnosti sovětských jazykovědců, aby se zaměřili na hlubší studium struktury nejrůznějších jazyků obyvatel v Rusku a zákonitosti jejich rozvoje v podmínkách sovětské společnosti. Před sovětskými jazykovědci vznikla řada nových úkolů a problémů velkého významu. Přibliţně v průběhu prvního desetiletí po Velké říjnové socialistické revoluci
hrála
velkou
roli
v rozvoji
na restrukturalizaci školní výuky jazyka.
21
jazykovědy
účast
jazykovědců
Snaha eliminovat propast mezi školní a vědeckou gramatikou probudilo myšlenku, teoreticky se zabývat gramatikou, a to v oblasti fonetiky, ortoepie a stylistiky. Zásady stanovené v referátech F. F. Fortunatova a A. A. Šachmatova na kongresu učitelů vojenských vzdělávacích institucí (1903) se opakovaně promítaly aţ do revoluce ve vysokoškolských kurzech a příručkách I. A. Boduena de Courtenaye, V. A. Bogorodického, Aleksandra Ivanoviče Tomsona54 (1860 – 1935), Viktora Karloviče Porţezinského55 (1870 – 1929) a D. I. Kudrjavského. Rovněţ byly zmiňovány v pracích L. V. Ščerby, D. N. Ušakova, V. V. Vinogradova, Vasilija Iljiče Černyševa56 (1866 – 1949), A. M. Peškovského a dalších. Ale školní výuku v podmínkách carského Ruska neovlivnily. Realizace těchto principů spadá aţ do porevolučního období. Krátce po revoluci u národů, které dosud pouţívali arabské písmo (Tataři, Azerbajdţanci, Kazaši, Kirgizi, Uzbeci, Turkmeni a další), u horských národů severního Kavkazu a také u Iranců-Tádţiků, vzniklo hnutí za přechod na nový systém písma. Jednou z hlavních úloh tehdejšího období byla reforma písma a spisovného jazyka. Přechod k novému systému grafiky vyţadoval od jazykovědců zdlouhavé a sloţité úsilí. Šlo o uskutečnění všeobecně rozsáhlého rozvoje vzdělání, které by vštípilo správnou představu o mateřském jazyce velkému mnoţství lidí, kteří dosud nebyli v kontaktu s jazykovědou. V mnohonárodnostním sloţení ruské společnosti byly etnické skupiny a národy, jejichţ jazyky a nářečí nebyly doposud prozkoumány a kodifikovány. To platilo zejména pro malé národy na severu evropské části Ruska a také pro některé národy na Kavkaze, Sibiři a na Dálném východě. Mezi těmito národy bylo mnoho národností a etnických skupin, které 54
Aleksandr Ivanovič Tomson byl ruský a sovětským jazykovědcem, členem Petrohradské Akademie věd. 55 Viktor Karlovič Porţezinskij – ruský a polský jazykovědec, profesor. Byl členem Polské Akademie věd. Vynikal prácemi z historie morfologie z baltských a slovanských jazyků. 56 Vasilij Iljič Černyšev – ruský a sovětský jazykověd, člen Akademie věd SSSR. Jeho základní díla byla věnována lexikologii, ortografii, dialektologii.
22
dokonce neměly ani písemnosti. Jednou z charakteristik tohoto procesu byla společná práce ruských jazykovědců a zástupců těchto etnik. Potíţe ve vydávání vědeckých prací byly příčinou toho, ţe publikace první poloviny dvacátých let zcela neodráţely skutečnou produkci jazykovědců v tomto období. Vytvoření gramatik národních jazyků Sovětského svazu bylo ve většině případů komplikováno tím, ţe bylo potřeba nejprve stanovit jazykovou normu pro daný jazyk, to znamená vybrat dialekt, který by se stal základem spisovné gramatiky. V souvislosti s tím proběhl velký rozmach dialektologického výzkumu, který se dotýkal velkého počtu dialektů, nářečí. V současné době mají všechny národy Ruska své školní gramatiky jak pro všeobecně vzdělávací školy, tak i pro pedagogické vzdělávací instituce. Spolu s tím jsou také sestaveny vědecké gramatiky téměř všech národních jazyků Sovětského svazu. Vedle psaní gramatik se začaly také sestavovat slovníky. Zpočátku byly dvojjazyčné, přičemţ jeden z jazyků byla vţdy ruština. V současné době jsou tyto slovníky k dispozici téměř u všech národů Sovětského svazu a ve většině případů ve dvou verzích – s překladem do ruštiny a s překladem do národního jazyka. Vytvoření jazykové normy bylo spojeno i s otázkou spisovného jazyka. Na tomto základě vznikla speciální oblast výzkumu sovětské jazykovědy – ruský spisovný jazyk (srov. www.refz.ru). 2.3
RUSKÝ SPISOVNÝ JAZYK – PROBLÉMY A ÚKOLY JEHO STUDIA Akademik V. V. Vinogradov se podílel více neţ kdokoliv jiný na výzkumu
ruského spisovného jazyka. Tento výzkum byl velmi problematický z důvodu nedostatku historických podkladů. Na původ ruského spisovného jazyka stále ještě neexistuje jednotný názor. Jeho výzkumy této oblasti jsou velmi originální a zajímavé a jsou vysoce ceněny.
23
Hlavním
důleţitým
problémem
ruského
spisovného
jazyka v jeho
minulosti i v jeho současnosti je vzájemný vztah ruských a církevněslovanských prvků. Je to specifický problém ruského spisovného jazyka, kterým se odlišuje od ostatních slovanských jazyků. Všechny snahy o vysvětlení tohoto problému jsou stále nevyjasněny. Staroslověnština ve své pozdější bulharské verzi byla přijata církví v Kyjevské a Novgorodské Rusi na konci 10. století a zároveň byla přijatá i u ostatních Slovanů – jiţních a západních. U západních Slovanů – Čechů, Slováků a Poláků byl vliv staroslověnského jazyka krátký. U východních a jiţních Slovanů se staroslověnský jazyk stal prostředkem vyjádření duchovní činnost – teologie, filosofie, vědy a literatury. Staleté společenství spisovného ruského jazyka při všech rozdílech politických, kulturních a jazykových dějin východních a jiţních Slovanů bezpochyby ukazují na přednosti staroslověnského jazyka před místními jazyky a dialekty. Přesto tyto místní jazyky nebyly jen ústními; od samého počátku jimi byly psány texty právnického a administrativního charakteru. U východních a jiţních Slovanů v průběhu věků existovaly dva písemné jazyky s různými funkcemi. Jediné co mohlo vyvolávat spory, bylo přivlastnění utilitárního, právnického a administrativního jazyka. Jediným údajně spisovným jazykem mohly být dvě varianty: kniţní a úřední. Dalším problémem bylo, zda mohl ruský jazyk splňovat kromě právnické a administrativní funkce také funkci spisovnou. Jinak řečeno, zda existoval spolu s církevněslovanským spisovným jazykem také ruský spisovný jazyk. Díky morfologické blízkosti staroruského a církevněslovanského jazyka se v kyjevském období mohly jazykové elementy poměrně lehce mísit, a to především v niţších literárních ţánrech. Avšak tento problém byl aktuální jen pro kyjevské období. V průběhu dvou století se spisovný jazyk rozvíjel obecně ve znamení tzv. pletenija sloves.
24
Během moskevského období, od 15. století do poloviny 17. století, jiţ není nutné hovořit o existenci ruského spisovného jazyka, který se liší od církevněslovanského jazyka. Období od poloviny 17. století do poloviny 18. století mělo zásadní význam pro současný spisovný ruský jazyk. Avšak jak probíhal tento proces vývoje tohoto jazyka, je dodnes nejasný. Pro chaotickou první polovinu 18. století je charakteristické, ţe církevněslovanský jazyk začal prudce osvojovat ruská slova především z hovorové řeči. Mnoho z těchto hovorových slov bylo ze spisovného jazyka odstraněno z důvodů, ţe neměly podporu v jazyku konce 18. století, kdy spisovný ruský jazyk přijal za svůj základ jazyk hovorový. K objasnění těchto problémů ruského spisovného jazyka nám mohou pomoci právě koncepce akademika V. V. Vinogradova (srov.danefae.ru). Iniciativu v rozvoji teorie a praxe studia spisovného jazyka projevili odborníci na ruský jazyk, především jiţ zmiňovaný V. V. Vinogradov, ale také Leonid Arsenjevič Bulachovskij57 (1888 – 1961), Sergej Petrovič Obnorskij58 (1888 – 1962), G. O. Vinokur a L. P. Jakubinskij. Historie ruského spisovného jazyka je jednou z mladých samostatných vědních disciplín. Významnou úlohu při jejím vzniku sehrála monografie akademika V. V. Vinogradova Очерки по истории русского литературного языка XVII – XIX вв., která se stala základem pro vyřešení sporného problému o původu spisovné ruštiny (srov. www.danefae.org).
57 58
Leonid Arsenjevič Bulachovskij – ukrajinský a ruský jazykovědec. Sergej Petrovič Obnorskij – ruský jazykovědec, člen AV SSSR.
25
3.
ŢIVOT VIKTORA VLADIMIROVIČE VINOGRADOVA (12. 1. 1895 – 4. 10. 1969) Jméno akademika V. V. Vinogradova je známé nejen v Ruské federaci, ale
také za jejími hranicemi. S touto osobností jsou spojeny významné práce z oblasti jazykovědy. Jako filolog s velmi širokým rozhledem, byl uznávanou autoritou i v otázkách teorie literatury, textologie a historie ruské literatury XVIII. – XX. století. Byl odborníkem na všechny oblasti jazykovědy a členem osmi zahraničních akademií. Patřil mezi nejvýznamnější filology 20. století. Jeho vědecké myšlenky a práce na sklonku 50. let v mnohém definovaly metodologické postupy a výzkum zpracování základních směrů ruské jazykovědy: gramatiky, lexikologie, slovotvorby, stylistiky, současné ruštiny a jazykové kultury. Jeho významný přínos do jazykovědy uznávali nejen filologové. Jako vynikajicí představitel sovětské jazykovědy byl V. V. Vinogradov dobře znám a měl velkou vědeckou autoritu mezi lingvisty, se kterými udrţoval kontakt pomocí osobních styků, dopisováním i výměnou publikací. Dosáhl titulu doktora honoris causa praţské Karlovy univerzity, byl čestným členem Bulharské akademie věd, čestným členem Rumunské akademie věd a Německé akademie věd v Berlíně. V. V. Vinogradov se účastnil mezinárodních lingvistických konferenci a porad. Na mezinárodní konferenci slavistů v Bělehradě v září 1955 byl zvolen předsedou Mezinárodního komitetu slavistů. Jeho velkou předností byla neobvyklá rozmanitost filologických zájmů a také mimořádná sečtělost. Četl veškeré tiskoviny, noviny, almanachy, časopisy, prózu, básně, sbírky zákonů, historii, publicistiku, sborníky soudní řeči, duchovního zaměření, vojenské řády, slovníky atd. Výsledkem této sečtělosti byla jazyková pestrost v jeho dílech. Narodil se 12. ledna 1895 v Zarajsku (starobylé město leţící na řece Osjotr). Jeho otec byl pravoslavným knězem, a tak podle rodinné tradice dal syna studovat na Zarajskou duchovní školu. Od prvních dnů studia vynikal mimořádnými schopnostmi mezi svými vrstevníky a dokonce i učitelé ho nazvali
26
―hvězdou― školy. Na této škole úspěšně ukončil rjazaňský duchovní seminář. V této době byl jeho nejrespektovanějším učitelem ruského jazyka N. V. Giacintov.59 V. V. Vinogradov vyrostl v početné, avšak nemajetné rodině. Uţ jako mladý projevil zájem o humanitní předměty a zajímal se o staré rukopisy. Jelikoţ se početné rodině Vinogradovových ţilo špatně, začal si V. V. Vinogradov ve 14 letech vydělávat soukromými kondicemi. Velmi brzy se u něj projevila láska k mateřskému jazyku a literatuře. Přispělo k tomu i to, ţe se nedaleko od bydliště V. V. Vinogradova konaly trhy, kde se sjíţděli kupci a řemeslníci z různých částí měst, a kde bylo moţné slyšet různé dialekty a slangy. V Petrohradě studoval ruskou historii, paleografii, památky historie jazyka a kultury a starověké jazyky. Jeho učitelem byl profesor Nikolaj Michajlovič Karinskij60 (1873 – 1935). V roce 1918 byl V. V. Vinogradov na doporučení A. A. Šachmatova a N. M. Karinského zařazen do Petrohradské univerzity jako stipendista na přípravu k profesorskému titulu z ruského jazyka a literatury. Na univerzitě studoval literární památky a uměleckou literaturu 20. století z hlediska lingvistického a literárněhistorického. V roce 1919 napsal magisterskou práci – Исследования в области фонетики северно-русского наречия. Очерки из истории звука [Б] в северно-русском наречии. Za tuto práci dostal vysoké ocenění akademika Jevfimije Fjodoroviče Kárského61 (1860 – 1931) a profesora L. V. Ščerby. V roce 1921 začal přednášet na Petrohradské univerzitě. Vedl kurzy současného ruského jazyka, stylistiky a dějin ruského spisovného jazyka. V. V. Vinogradov se aktivně podílel na práci Lingvistického spolku, který vedl L. V. Ščerba, kam ho přilákaly sloţité otázky výzkumu jazyka a stylu literárněuměleckých děl. Tato oblast lingvistiky je blízká k literární vědě a vyvolala u V. V. Vinogradova zájem o otázky studia specifické básnické řeči, zvláště
59
N. V. Giacintov byl autorem několika knih z filologie. Byl to učitel, který uměl jednoduše vysvětlit sloţité záleţitosti syntaxe a gramatiky vůbec. 60 Nikolaj Michajlovič Karinskij – ruský a sovětský filolog, dialektolog, paleograf, doktor jazykovědy. 61 Jevfimij Fjodorovič Karskij – významný ruský filolog, paleograf, etnolog.
27
o jazyk spisovatelů. K Vinogradovovým vědeckým zájmům patřila také historie ruského spisovného jazyka, stylistika, studie o významové stavbě slova, problémy lexikologie, lexikografie a také otázky gramatického systému současného ruského jazyka. Vyššího vzdělání dosáhl ve Filologicko-historickém a archeologickém institutu, které dokončil současně 25. října v roce 192562. V roce 1927 vystoupil mladý V. V. Vinogradov s referátem o koncepci slovních druhů v Leningradském lingvistickém spolku. Gramatické stavbě slova se V. V. Vinogradov věnoval i v následujících letech. V. V. Vinogradov se v roce 1926 oţenil s Naděţdou Matvejevnou Malyševovou63 (1897 – 1990), se kterou se seznámil v roce 1925 v ozdravovně “Узкое“. Jeho ţena mu byla nejbliţším člověkem. Prostřednictvím dopisů, které své ţeně napsal, a které se dochovaly, mohli čtenáři odhalit rysy jeho osobnosti. Uchovalo se jich více neţ 1000 a jsou uloţeny v archívu RAV (PAH – Ruská akademie věd). Pro ukázku uvádím několik z nich v přílohách. Do roku 1929 pracoval v Petrohradě. Poté odjel do Moskvy. Tam zaloţil vlastní lingvistickou školu (Vinogradovskou školu rusistiky). Ve 30. letech, po příjezdu do Moskvy, začíná nová etapa vědecké činnosti V. V. Vinogradova. Začíná pracovat na svých stěţejních dílech, která se zabývají historií ruského spisovného jazyka a jazyka spisovatelů. Studoval například N. V. Gogola, F. M. Dostojevského, L. N. Tolstého, M. J. Lermontova, A. A. Achmátovové nebo A. S. Puškina. Je těţké spočítat všechny jeho práce, kterých je více neţ 500. Po smrti akademika A. A. Šachmatova (1864 – 1920) zkoumal V. V. Vinogradov významný vliv lingvistických myšlenek L. V. Ščerby. Ve svém krátkém ţivotopise uvádí, ţe silný vliv na směr a charakter jeho zájmů měli právě A. A. Šachmatov a L. V. Ščerba. V. V. Vinogradov byl prvním, kdo poukázal na problematiku a tvorbu teoretických základů estetiky slova a poetické řeči.
62
V mnoha zdrojích se uvádí, ţeV. V. Vinogradov ukončil tyto dvě školy současně v roce 1918, ale on sám ve svém ţivotopise uvádí rok ukončení 1925. 63 Naděţda Matvejevna Malyševa byla učitelkou zpěvu a autorkou knihy О пении (1989).
28
V následujících letech napsal řadu monografií a rozsáhlých článků, zasluhujících do analýzy jazyka významných ruských spisovatelů 19. století. 8. února 1934 byl V. V. Vinogradov zatčen ve svém moskevském bytě na ulici B. Afanasevské. Byl uvězněn na samotce v Lubjance. 22. února téhoţ roku bylo vyneseno obvinění, ţe byl údajně účastníkem protirevoluční národněfašistické organizace. Vinogradov měl být údajně zapojen do případu takzvané Ruské národní strany, která měla za cíl, jak uvedla obţaloba, svrţení sovětské moci a vytvoření země fašistické diktatury. Několik dní pobýval v gorkovském vězení, a nakonec byl odsouzen k deportaci na 3 roky. 17. dubna 1934 dostal příkaz odjet do Vjatky. Ve vyhnanství si odpykával trest do 1. května 1936. Dopisy z Vjatky, věnované jeho ţeně, obsahují velké mnoţství materiálů o vědeckých výzkumech V. V. Vinogradova v těchto letech. Zveřejnění těchto dopisů nastíní čtenáři první dny jeho pobytu ve Vjatce. Ty byly poznamenány hlubokou depresí. V. V. Vinogradov ve své tvorbě nadále pokračoval i v exilu. Ve vyhnanství napsal kromě knihy Стиль Пушкина i knihu Современный русский язык, sestavil mnoţství hesel ke slovníkům a také významná díla o N. V. Gogolovi, L. N. Tolstém atd. Většinu z těchto prací chtěl dokončit v Moskvě, ale po návratu z Vjatky měl povolení ţít pouze v Moţajsku. V roce 1938 dostal moţnost působit v Moskvě, ale na konci téhoţ roku mu byla tato činnost zakázána. Do Moskvy mohl jen nelegálně a na krátkou dobu. Těsně před válkou dostal pas a povolení k pobytu v Moskvě, ale klidný ţivot netrval dlouho. Hned na počátku války, 7. srpna 1941, byl V. V. Vinogradov jako bývalý politický vězeň a sociálně nebezpečný element vyhnán i se svou rodinou do Tobolska, kde pobývali do 2. června 1943. V témţ roce se mu podařilo vrátit se do Moskvy. V těchto letech napsal knihy, které mu přinesly světovou popularitu: Стиль Пиковой дамы (1936), Очерки по истории русского литературного языка XVII – XIX вв. (1938), Современный русский язык (1938), Стиль Пушкина (1941), Русский язык. Грамматическое учение о слове (1947).
29
V roce 1944 se stal děkanem filologické fakulty, v jejím čele stál do roku 1948. V letech 1945 – 1969 byl vedoucím katedry ruského jazyka na Moskevské univerzitě. V roce 1946 byl V. V. Vinogradov zvolen členem Akademie věd SSSR. Pod jeho přímým vedením byla zaloţena Mezinárodní asociace učitelů ruského jazyka a literatury (MAPRJaL). V. V. Vinogradov zemřel 4. října 1969 v Moskvě (srov. www.danefae.org/ lib/vvv/). 3.1
AKADEMIK V. V. VINOGRADOV A JEHO NÁZORY NA VÝVOJ RUSKÉHO JAZYKA Bez jeho prací si nelze představit současnou ruskou lingvistiku ani její
další vývoj. V. V. Vinogradov odhalil nové oblasti výzkumu, zejména v sovětské jazykovědě. Díky jeho úsilí se vyčlenila samostatná disciplína – dějiny spisovného jazyka. Dále se zabýval studiem jazyka umělecké literatury. Metodu a originální postupy, které V. V. Vinogradov vypracoval při výzkumu této specifické sféry jazykových jevů, upoutaly pozornost mnohých badatelů. Nejintenzivněji spolupracoval akademik V. V. Vinogradov se svými současníky z Institutu historie umění v oddělení slovesných umění. Mezi jeho spolupracovníky patřili Viktor Maksimovič Ţirmunskij64 (1891 – 1971), S. I. Bernštejn, B. A. Larin, L. P. Jakubinskij, literární vědci Sergej Dmitrijevič Baluchatyj65 (1893 – 1945), Grigorij Aleksandrovič Gukovskij66 (1902 – 1950), Michail Leonidovič Lozinskij67 (1886 – 1955), Julian Grigorjevič Oksman68 (1894 – 1970), B. V. Tomaševskij, J. N. Tynjanov, B. M. Ejchenbaum, Boris Michajlovič Engelgard69 (1887 – 1942). 64
Viktor Maksimovič Ţirmunskij – sovětský a ruský jazykovědec, profesor, doktor filologických věd, člen zahraničních akademií. 65 Sergej Dmitrijevič Baluchatyj – sovětský lingvista a člen Akademie věd SSSR. 66 Grigorij Aleksandrovič Gukovskij – sovětský filolog, kritik. 67 Michail Leonidovič Lozinskij – ruský a sovětský básník, překladatel a jeden ze zakladatelů sovětské školy básnického překladu. 68 Julian Grigorjevič Oksman – doktor filologických věd. 69 Boris Michajlovič Engelgard – ruský filolog, překladatel.
30
Ve 2. polovině 20. století daly Vinogradovovy myšlenky tvůrčí impuls pro vypracování a rozvoj téměř všech oborů sovětské filologie, např. v oblasti současné a historicko-srovnávací slavistiky, pro výzkum jazyků mnohých národů SSSR a západo-evropských jazyků, textologie, heuristiky stylistiky, jazyka umělecké literatury a také výzkumu historie, slovní zásoby, gramatiky, morfologie, jazykové kultury atd. Příslušníci Vinogradovské školy prohlubovali a rozvíjeli všechny tyto směry. Práce Vitalije Grigorijeviče Kostomarova70 (1930), Viktora Petroviče Grigorijeva71 (1925),
Aleksandra Pavloviče Čudakova72 (1938 – 2005)
a dalších byly věnovány stylistice, jazyku umělecké literatury, poetice, umělecké kompozici textu nebo struktuře autorského vypravování. Výzkumu sémantiky slova, metaforám a dalším okruhům lexikologie a lexikografie jsou věnovány práce příslušníků vinogradovské školy, studujících ruský jazyk, další slovanské jazyky nebo jazyky národů SSSR. Zde bychom mohli jmenovat Sergeje Ivanoviče Oţegova73 (1900 – 1964), Nataliji Julijevnu Švedovovou74 (1916 – 2009) a další. Tyto práce podporovaly rozvíjení lexikologie jako samostatné oblasti jazykovědy. Poznatky V. V. Vinogradova o gramatice současného ruského spisovného jazyka poloţily základ obecné i dílčí didaktice ruského jazyka a mnohým učebním příručkám pro střední a vysoké školy. Sovětská jazykověda rozvíjela a prohlubovala mnoho jeho myšlenek v této oblasti. Ţáky Vinogradovské školy byla vytvořena první akademická normativní gramatika Грамматика русского языка (1952). Pod vedením N. Ju. Švedovové byly sestaveny později akademické
gramatiky
nového
typu
–
Грамматика
совремменого
литературного русского языка (1970), Русская грамматика I – II (1980). V těchto gramatikách byly na základě vědeckých koncepcí V. V. Vinogradova
70
Vitalij Grigorijevič Kostomarov – ruský jazykovědec a profesor. Viktor Petrovič Grigorijev zabývá se rusistikou, teorii básnického jazyka ruské poezie 20. století, kulturou jazyka atd. 72 Aleksandr Pavlovič Čudakov – ruský jazykovědec a spisovatel. Specializoval se na tvorbu Čechova. 73 Sergej Ivanovič Oţegov – doktor filologických věd, lexikograf, profesor. 74 Natalija Julijevna Švedovová – doktorka filologických věd, profesorka. 71
31
vyloţena a popsána fonetika, fonologie, morfonologie, tvoření slov, morfologie a syntax. Ţáci Vinogradovské školy uţitečně pracovali také v oblasti syntaxe ruského jazyka a jiných slovanských jazyků, v oblasti struktury textu. Zde můţeme uvést Nikolaje Semjonoviče Pospělova75 (1890 – 1984), N. Ju. Švedovovovou, Alekseje Vladimiroviče Bondarka76 (1930) a další. Pro vědce Vinogradovské školy jsou charakteristické tyto obecné rysy jejich výzkumných metod: Analýza jazykových jevů z hlediska jejich vztahů k dalším jevům a k různým sloţkám jazyka, např. prozkoumání gramatických kategorii v blízkém kontaktu se slovní zásobou, prozkoumávání zákonitosti slovotvorby ve vztahu s pravidly morfologické struktury slov a s jejich gramatickými kategoriemi, studium syntaxe. Pozornost k funkčnímu a stylistickému rozloţení jazykových jevů a oblasti jejich vyuţití. Studium jazykových jevů v plánu „diachronním, synchroním“, pochopení synchronie jako podmínečně zastaveného momentu rozvoj jazyka. Analýza jazykových jevů v rámci historického kontextu, v konkrétnosti porozumění jazykové normy jako historické kategorie, uznání existence funkčně a sémanticky vymezených jazykových variant. Práce pouze s ţivým a bohatým materiálem, vţdy samostatně získaným ze všech potřebných zdrojů. Vybudování teorie se opírá jen o takový materiál, který ji potvrzuje. V. V. Vinogradov navrhl novou systemizaci dělení ruské jazykovědy na:
75
Nikolaj Semjonovič Pospělov – profesor, přednášel o základních tendencích ve vývoji strukturních typů podřadného souvětí ve spisovné ruštině 19. století. 76 Aleksandr Vladimirovič Bondarko – ruský jazykovědec, profesor. Zabýval se gramatikou, slavistikou. Jeden z hlavních zakladatelů funkční gramatiky.
32
a) oblast historicko-lingvistických disciplín – dialektologii, historickou gramatiku, historii jazyka, historii spisovného jazyka, historii jazyka umělecké literatury (byla předloţena nová periodizace dějin ruského spisovného jazyka); b) stylistiku
v jejich
normativních
(jazyková
kultura)
a
historicko-
srovnávacích variantách; c) disciplíny, které obsahují systémový popis současného ruského spisovného jazyka, (slovní zásoba, gramatika, slovotvorba, frazeologie, fonetika); d) vědu o jazyce umělecké literatury a jazyce spisovatelů; e) historii filologických studii (srov. tapemark.narod.ru). V. V. Vinogradov poskytl výzkumné podněty pro všechny tyto oblasti. Jím navrţená systemizace byla z velké části uvedena do praxe.
33
4.
TVŮRČÍ PRÁCE V. V. VINOGRADOVA Jak jiţ bylo uvedeno, V. V. Vinogradov za svůj ţivot vytvořil více neţ 500
prací a odborných statí. Tyto práce se zabývají dějinami ruského spisovného jazyka a ruské jazykovědy, jazykem ruských spisovatelů 18. – 19. století, současným ruským jazykem, slovní zásobou, frazeologií, ale také problémy obecné jazykovědy. Ve vědeckých kruzích lze V. V. Vinogradova srovnávat pouze s takovými lingvisty, jako byli například A. A. Potebňa, A. A. Šachamatov, L. V. Ščerba. Ve všech oblastech jazykovědy stojí jeho jméno na předním místě mezi badateli. Současní jazykovědci se často obracejí k pracím V. V. Vinogradova a čtenáři z jeho knih neustále čerpají důleţité poznatky a myšlenky. Za 37 let vědecké a vědecko-pedagogické činnosti publikoval více neţ 200 prací, i kdyţ jich vytvořil více neţ 500, jak uţ jsme se zmínili výše. Jeho první vědecká práce napsaná v roce 1917 nesla název Орфография и язык Жития Саввы Освященого по рукописи XIII века. V roce 1922 napsal podrobný přehled o tvorbě A. A. Šachamatova, kde poukázal na úlohu a významný přínos svého učitele v ruské jazykovědě. Jméno tohoto významného jazykovědce se zapsalo do historie lingvistiky nejen v Rusku, ale na celém světě. Vinogradovovy práce odkryly nové stránky i novou problematiku v různých oblastech ruské jazykovědy a literární vědy. Jeho vědecké zájmy byly mimořádně široké. Patří mu zásluhy za velký přínos do dvou lingvistických disciplín, a to do historie ruského spisovného jazyka a vědě o
jazyce
umělecké
literatury
a
stylistice.
Jeho
dílo
Русский
язык.
Грамматическое учение о слове (1947), bylo v roce 1951 vyznamenáno státní cenou. V. V. Vinogradov vytvořil klasifikaci způsobu lexikálního významu slova a frazeologických jednotek, které se pouţívají dodnes na vysokých školách. Jako první v historii rusistiky předloţil teoretický výklad o lexikálním významu slova. Vypracoval teoretické základy ruské frazeologie a klasifikoval frazeologické
34
jednotky. Společně s G. O. Vinokurem poloţili teoretické základy ruské morfologie a věnovali pozornost sloţitosti vztahu studia lexikologie a gramatiky. Akademik Vinogradov koncipoval studium frazeologie jako zvláštní oddíl jazykovědy. Stanovil tři typy frazeologických jednotek: frazeologická spojení, frazeologické celky a frazeologické srostlice. Odhalil a stanovil základní charakteristické rysy kaţdé skupiny frazeologických jednotek. Při studiu frazeologie poukázal na zvláštnosti ruského jazyka. Prohlásil, ţe bohatství ruského jazyka není pouze z hlediska slovní zásoby, ale také v různorodosti konstruktivních modelů. 4.1
ROZBOR
PRACÍ
AKADEMIKA
VIKTORA
VLADIMIROVIČE
VINOGRADOVA Úkolem v naší diplomové práci je analyzovat vybraná díla akademika V. V. Vinogradova. Pro potřeby diplomové práce nejsou díla seřazena chronologicky, nýbrţ dle tematických okruhů: 1) Současný ruský jazyk (gramatika, lexikologie, frazeologie, lexikografie) 2) Historie ruského jazyka (historická fonetika, historie ruského spisovného jazyka, historická lexikologie) 3) Literární věda 4) O jazyce a stylů spisovatelů. Stylistika. 5) Výzkum slovanských jazyků 6) Redaktorské práce 7) Textologické práce 8) Články věnované obecné jazykovědě Do seznamu jsme zařadili Vinogradovovy práce výzkumného charakteru, jak větší monografie, tak i jednotlivé články z časopisů.
35
Pro analýzu jsme vybrali následující stěţejní díla, která jsme rozdělili následovně: Mezi gramatická díla jsme zařadili: 1) Современный русский язык 1-2 (Москва, 1938) 2) Русский язык. Грамматическое учение о слове (Москва, 1947; 1972) 3) Основные вопросы синтаксиса предложения (Москва, 1955) Z oblasti stylistiky: 1) Очерки по истории русского литературного языка XVII-XIX вв. (Москва, 1934) 2) Язык Пушкина (Москва, 1935) 3) Язык Гоголя (1936). Избранные труды: Язык и стиль русских писателей. От Карамзина до Гоголя (Москва, 1990) 4) Стиль Пушкина (Москва, 1941) 5) Стиль прозы Лермонтова (Москва, 1941) 6) Стилистика. Теория поэтической речи. Поэтика (Москва, 1963) Slovníky: 1) Толковый словарь русского языка под ред. Д. Н. Ушакова (Москва, 1935 – 1940) 2) Словарь русского языка в четырех томах (Москва, 1957 – 1961) 3) Словарь русского современного литературного языка в 17 томах (Москва, 1948 – 1965) 4) Словарь языка А. С. Пушкина (Москва, 1956 – 1961) V naší diplomové práci se také krátce zmiňujeme i o dalších dílech akademika V. V. Vinogradova.
36
4.1.1 Práce ze současného ruského jazyka Gramatický popis současné ruštiny Velký význam v odborné činnosti V. V. Vinogradova představují práce zaměřené na problematiku gramatického systému současného spisovného jazyka, kterému věnoval mnoho let. Teorie gramatiky ruštiny nebo zásady a zákonitosti její výstavby můţeme najít v jeho nejvýznamnějších pracích, a to například: Современный русский язык, вып. 1. Введение в грамматическое учение о слове (1934) Современный русский язык, вып. 2. Грамматическое учение о слове (1938) Русский язык. Грамматическое учение о слове (1947, 1972) Основные вопросы синтаксиса предложении (1955) Dlouholetý výzkum v oblasti ruského tvarosloví a podrobné studium všech gramatických kategorii se spojilo v jedno velké dílo, které bylo vydáno ve dvou svazcích v roce 1938 pod názvem Современный русский язык. Kniha je rozdělena do dvou kapitol
Введение
в грамматическое учение о слове
a Грамматическое учение о слове. První svazek byl věnován kritickému rozboru vývoje gramatických myšlenek v průběhu dvou století. V druhé kapitole prvního svazku normativní gramatiky ruštiny je vyloţeno studium slova z pozic dialektického materialismu. Kritizoval zde individualistické teorie burţoazních vědců. Druhý svazek byl věnován detailnímu výkladu učení o gramatické stavbě ruského jazyka v oblasti morfologie. Tuto knihu autor důkladně přepracoval a vydal ji v roce 1947 jako monografii Русский язык. Грамматическое учение о слове. V. V. Vinogradov zde důkladně přepracoval své myšlenky. Věnoval se nejdůleţitějšímu problému – nauce o slově. Kniha dokazuje originálnost ruského vědeckého myšlení v oblasti jazykovědy, zachycuje více neţ stoletou etapu ve vývoji ruského gramatického myšlení a patří mezi fundamentální díla; na širokém historickém pozadí odráţí současnou etapu vývoje ruského spisovného jazyka. Liší se metodologicky
37
i obsahově od všech předchozích gramatik počínaje M. V. Lomonosovem aţ po A. A. Šachmatova. V. V. Vinogradov analyzoval gramatické teorie A. A. Potebni, D. N. Kudrjavského, F. F. Fortunatova, D. N. Ušakova, M. N. Petersona, A. A. Šachmatova, I. A. Boduena de Courtenaye, D. N. Ovsjaniko-Kulikovského, N. V. Kruševského, V. A. Bogorodického, A. I. Tomsona a dalších. Jednotlivé kapitoly pak věnoval analýze gramatických prací A. Ch. Vosotkova, A. A. Potebni, M. V. Lomonosova, A. A. Šachmatova, L. V. Ščerby. V. V. Vinogradov je prvním z ruských jazykovědců, který obrátil pozornost na materialistické základy gramatického výzkumu M. V. Lomonosova. Dílo Русский язык. Грамматическое учение о слове překonalo hranice běţné učebnice, poslouţilo jako vědecký základ pro sestavení pozdějších gramatik ruštiny. Vydání této knihy předcházely některé myšlenky, které V. V. Vinogradov shrnul do svého, do té doby nejrozsáhlejšího díla, které vyšlo pod názvem Современный русский язык 1 – 2 (1934, 1938); v něm byly poprvé nastíněny hlavní gramatické koncepce autora. Mezi těmito knihami sice existovaly jisté souvislosti, avšak v pozdějším vydání ruské gramatiky jsou tyto koncepce rozebírány a zkoumány mnohem hlouběji a obsáhleji. Akademik V. V. Vinogradov si zde stanovil za hlavní cíl nejen vysvětlit svůj systém gramatické nauky, ale také ukázat cesty, po kterých se posouvalo lingvistické myšlení při vyhledávání řešení hlavních otázek týkajících se gramatického systému ruštiny. V. V. Vinogradov zde rozvíjí nejlepší stránky gramatických výzkumů A. A. Potebni, A. A. Šachmatova a L. V. Ščerby, které poslouţily jako základ pro vytvoření systému nauky o slovních druzích v současném ruském jazyce. Problematikou slovních druhů se v prvním oddíle knihy autor zabývá velmi podrobně. Z názorů autora je zcela zřejmé, ţe i při řešení fungování slovních druhů v jazyce, kladl velký důraz na sémantiku slova: „К частям речи не принадлежат ни модальные слова, ни междомения, ни связочные слова или частицы речи. Круг частей речи ограничивается
38
пределами слов, способных выполнять номинативную функцию или быть указательными эквивалентами названий“ (srov. Виноградов, 1972, 40). Co do významu největší a tedy nejdůleţitější myšlenky se nacházejí v oddíle, který se zabývá problematikou slova a jeho místem v gramatickém systému jazyka.
Slovo představuje vnitřní, konstruktivní jednotu lexikálního
a gramatického významu – to znamená, ţe se v něm snoubí vzájemné působení gramatických kategorií jazyka. Slovo je proto základní jednotkou jazyka. Gramatika je centrem jazykového systému, protoţe: „семантические котнуры слова, внутренняя связь его значений, его смысловой обьем определяется грамматическим строем языка.“ (srov. Виноградов, 1972, 66). Odtud pramení jedna z dalších tezí Vinogradova, a to, ţe zkoumání mluvnických pravidel je moţné jen v případě, ţe se bere v úvahu, jak jejich lexikální, tak i gramatický význam. Normativní gramatika nazvaná Русский язык. Грамматическое учение о слове obsahuje mnoho poznatků z oblasti vývoje ruského lexika a tvoření slov. Všechny zkoumané jevy jsou doprovázeny příslušnými komentáři, které dokazují vývoj a změny ve slovní zásobě, či její posun z pohledu historické stylistiky. Například v části zabývající se odvozováním podstatných jmen se uvádí, ţe substantiva, tvořená pomocí sufixu – „щин“ se často odvozují od slov, která označují osoby, jejichž činnost představuje charakteristický znak pro danou epochu či období, režim, společenské jevy, myšlenkové směry, nebo vyjadřující jejich podstatu. Tato slova v ruském jazyce vznikají a začínají se objevovat od poloviny 19. století, avšak později – na začátku 20. století, získávají větší expresivitu (ср.– уголовщина, кружковщина). Na tomto příkladu lze vidět, ţe Vinogradov nepracoval s pouhým výkladem pravidel, ale zkoumal je i z pohledu jejich vývoje a změn (srov. Виноградов, 1972, 118). Kromě slovních druhů se zabýval taktéţ problematikou modality. Modální slova povaţoval za zvláštní gramatický druh, a to hlavně proto, ţe nikdy nebylo moţno přesně stanovit, ke kterým slovním druhům je moţno modální slova přiřadit. Dřívější teorie uváděly, ţe modální slova jsou nejblíţe příslovcům, později však přišel A. A. Potebňa ve svém díle Из записок по русской
39
грамматике (1874) s myšlenkou, ţe modální slova vznikla z původních vsuvek – vsunutých modálních vět – a na tomto základě zdůrazňoval jejich nezávislou pozici od ostatních slovních druhů. Ovšem i později se jazykovědci vraceli, k dřívějším představám a spojovali je s novými názory na tuto problematiku. A. A. Šachmatov, s jehoţ některými myšlenkami Vinogradov souhlasil, předloţil koncepci postupných syntaktických procesů sbliţování a směšování modálních slov s přislovci. Z těchto a mnoha jiných koncepcí vytvořil Vinogradov vlastní charakteristiku modálních slov, která spočívá: v těsné spojení různých typů modálních slov s příslovci; v pouţívání vedle modálních slov velkého mnoţství modálních částic; v stejnorodosti funkcí modálních slov a částic, jeţ vystupují v pozici slovesného způsobu; v rozšíření modálních významů v mnoţině ostatních druhů částic, (kromě předloţek); ve funkční blízkosti modálních slov, částic a vsunutých modálních vět (srov. Виноградов, 1972, 571). Zastáncem poslední uvedené myšlenky, která vychází z potebňovských teorií, byl i A. A. Šachmatov. Dále se rozvíjela tato myšlenka v pracích a D. N. Ovsjaniko-Kulikovského a A. M. Peškovského. Gramatiku V. V. Vinogradov pevně spojoval se stylistikou. Podle jeho názorů kaţdý předmět zkoumaný gramatikou je třeba studovat zároveň jak z pohledu jeho formy, tak i z pohledu jeho funkce. V knize tak nacházíme mnoho příkladů fungování gramatických pravidel a norem v rámci různých mluvnických stylů a ţánrů včetně umělecké literatury. Zřejmé je také spojení „ruského jazyka― a vinogradovských myšlenek týkajících se oblasti stylistiky uměleckého projevu. V celé knize je moţno najít mnoho úryvků z děl nejznámějších autorů domácí lingvistické literatury, na nichţ Vinogradov dokazuje svá tvrzení.
40
Zpracovaný
jazykový
materiál
uvedený
v knize
Русский
язык.
Грамматическое учение о слове pomáhá pochopit vnitřní zákonitosti vývoje gramatické soustavy ruského jazyka a porozumět v mnohotvárných formách vyjádření gramatických významů. Sleduje průběh vnitřního vývoje slovních druhů a gramatických kategorií v současném ruském jazyce. Tato kniha se stala příručkou kaţdého lingvisty, který studuje gramatickou soustavu ruského jazyka. Autor povaţuje za nejdůleţitější ty otázky ruské gramatiky, které nebyly dostatečně objasněny předešlou generací jazykovědců: týkají se lexika i gramatiky. V části věnované gramatice je pozornost zaměřena na klasifikaci slovních druhů, přiţemţ modálnost slova představují zvláštní gramatický typ slov. Vinogradovova zásluha spočívá v tom, ţe věnuje pozornost formální stránce gramatických jevů. Kladl důraz na jejich sémantiku, na jejich funkci v řeči, na syntaktické funkce a vazby, na sémantiku slova, na souvztaţnost formální a funkční stránky gramatických jednotek. Kromě toho zdůrazňoval organickou spojitost morfologických a syntaktických významů, genetickou souvztaţnost morfologie se syntaxí. Toto dílo bylo věnováno jednomu z nejdůleţitějších problému – nauce o slově. V knize V. V. Vinogradov zobecnil všechny předešlé poznatky z ruské jazykovědy. Kniha poukazuje na originalitu jazykovědního myšlení. Popisuje zde problémy gramatické formy. Pojetí gramatické formy je charakteristické pro fortunatovskou školu. První vydání z roku 1947 je nyní povaţované za bibliografickou vzácnost. Druhé vydání vyšlo v roce 1972. Další dílo týkající se problematiky ruského mluvnického systému vyšlo pod názvem Основные вопросы синтаксиса предложения. Je to studie, která se nachází ve sborníku Вопросы грамматического строя (1955). První oddíl sborníku se věnuje problémům teorie gramatiky, druhý morfologii a třetí oddíl syntaxi. Třetí část obsahuje právě jmenovanou stať V. V. Vinogradova Основные
41
вопросы синтаксиса предложения. V tomto článku vysvětluje syntaktické pojmy a jmenuje zde mnoho významných lingvistů, kteří se této problematice věnovali. Hodně místa je věnováno například výzkumu A. A. Potebni, A. A. Šachmatova, A. Ch. Vostokova a dalších. V popředí syntaktického bádání V. V. Vinogradova je teorie věty a slovního spojení, predikace, modality a také teorie syntagmatu. K problematice syntaxe uvádí ukázky. V kaţdé replice dialogické řeči se obnovují vypuštěné větné členy. Příklad z Pikové dámy A. S. Puškina: Случай! – сказал один из гостей. – Сказка! – заметил Германн, zde V. V. Vinogradov analyzuje zvolací větu Случай! a Сказка! (srov. Виноградов, 1955, 256). Ve struktuře věty rozlišuje dva členy – podmět, ve kterém hledá a často nachází shodu s přísudkem, který pojímá jako vyjádření predikátu. Společně s tím uvádí, ţe v ruském jazyce, jako i u ostatních jazyků, který patří k indoevropské skupině, formálně převládá tento větný typ: tvar nominativu podstatného jména a osobní forma slovesa. Například: Весна наступает, Мальчик бегает, Птица летит atd. U této ukázky V. V. Vinogradov poukazuje na příklad A. A. Potebni: Орел – хищник, Соловей – певчая птица (srov. Виноградов, 1955, 257). V. V. Vinogradov pochybuje o tom, ţe v kaţdé větě nečleněného charakteru jako Ну и ну! То-то! Ваня! Еще бы! Вот тебе на! Ай, ай, ай! se gramaticky vyjadřují přísudková spojení podmětu a přísudku, ale nelze pochybovat o tom, ţe těmto výrazům je vlastní intonace sdělení (srov. Виноградов, 1955, 264). V. V. Vinogradov se také věnuje rozdělení typu vět, popisuje problematiku dvoučlenných a jednočlenných vět. Objasňuje specifické zvláštnosti jednočlenných vět – jejich strukturu a podrobně je rozebírá. Porovnává dvojčlenné věty s jednočlennými na příkladu: Градом побило рожь. Tato věta se nachází v synonymickém gramatickém spojení s dvojčlennou větou Град побил рожь. (srov. Виноградов, 1955, 266). U jednočlenných vět se zabývá jejich funkcemi, které vedou k jednoduchému souhlasu nebo nesouhlasu – да a нет. Dále věnuje velkou pozornost intonaci a predikaci. Důraz klade na intonační prostředky. Dále se věnuje syntaktické platnosti kategorii času. Rozebírá věty jednoduché a souvětí na příkladu věty: Днем на мерзлую землю выпал сухой,
42
мелкий снег… (Горький. Мать). Přídavná jména сухой a мелкий se bezprostředně vztahují ke slovu „sníh“ve funkci přívlastku. Stavebním materiálem není slovo a slovní spojení, nýbrţ jednoduchá věta. Například analyzuje povídku A. P. Čechova Скрипка Ротшильда, která začíná souvětím, skládajícím se ze čtyř částí. Tyto části jsou spojeny spojkami a spojovacími výrazy, které vytváří jeden významový a intonační celek: Городок был маленький, хуже деревни, | и жили в нем почти одни только старики, | которые умирали так редко, | что даже досадно. Na této větě předvádí důkladnou analýzu souvětí (srov. Виноградов, 1955, 271). V této stati je definovaná věta jako předmět syntaxe. Také zde rozebírá gramatické vlastnosti věty: přísudek a intonaci sdělení. Predikaci autor posuzuje jako vztah mluvčího k reálné skutečnosti, kterou ovlivňují syntaktická modalita, čas a osoba. V. V. Vinogradov
kritizuje snahu dávat do protikladu termíny
„věta“ a „fráze“. Další části článku jsou věnovány problémům struktury věty a jejímu členění. Článek menšího rozsahu Величие и мощь русского языка (1944), který byl napsán v době Velké vlastenecké války v časopise Русский язык и литература в школе, № 2, str. 1 – 17, se stal základem pro knihu Veliký ruský jazyk (Великий русский язык, 1945). Lexikologie. Frazeologie. Lexikografie. V. V. Vinogradov byl take významným lexikologem a lexikografem. V letech 1927 aţ 1928 začal pracovat s kolektivem jazykovědců na prvním porevolučním výkladovém slovníku ruského jazyka (Толковый словарь русского языка, 1 – 4, Moskva 1935 – 1940), který vycházel za redakce D. N. Ušakova v letech 1935 – 1940 ve čtyřech dílech. Spoluautory byli V. V. Vinogradov, G. O. Vinokur, B. A. Larin, S. I. Oţegov, B. V. Tomaševskij. Slovník obsahuje přes 85 000 slov. Kromě celé řady slovníkových hesel, se v tomto slovníku V. V.
43
Vinogradov věnoval především vypracování velmi obtíţné části, výkladu pomocných slov: předloţek, spojek, částic, modálních slov. Jeho objasnění významu a funkce pomocných slov v jazyce zůstává aţ do současnosti nepřekonatelný. Vinogradov se zaslouţil, ţe byly při sestavování slovníku vypracovány zásady stylistických a gramatických poznámek. Slovník má standardní charakter. Autoři slovníku v plné míře zachycují význam uvedeného slova. Důkladně zaznamenali zastaralé a znovu vznikající výrazy. Tento výkladový slovník zůstává významným dílem ruské lexikografie a je nenahraditelnou příručkou při práci s texty 19. století a první poloviny 20. století. Slovník zahrnuje slovní zásobu umělecké literatury – od A. S. Puškina po M. Gorkého, a také rozšiřuje oblast vědecké a společensko-politické slovní zásoby. Ze zastaralých slov jsou ve slovníku uvedeny typické historické, společensko-politické i běţné názvy, známé z uměleckých děl a vědeckopopulárních prací. Vslovníku jsou slova, která byla z jiných jazyků a zaujímají své místo v umělecké literatuře. Ve slovníku nejsou zkratky a úzce odborné termíny. Ve čtvrtém díle najdeme v přílohách seznam hesel, která se nevešla do slovníku. Tento slovník je po všech směrech novátorský. Obsahuje slovní zásobu z různých oblastí uţívání, např. nářeční a hovorová slova, profesionální a speciální termíny, zastaralou i novou slovní zásobu. Slovník není omezen pouze na výklad slov, ale informuje také o jejich správné výslovnosti, způsobu psaní a etymologii. Toto dílo se stalo vzorem pro pokračující ruskou lexikografii. Slovník je určen filologům, překladatelům, ale také všem čtenářům, kteří se zajímají o ruský jazyk. Příklady ze str. 112, 115, 703: Веди, нескл., мн. Устар. Название третьей буквы («В») в церковнославянской и старой русской азбуке. – Аз, буки, веди, глаголь, добро, – медленно произносил Чертопханов
и вдруг неистово воскликнул: – есть!
есть! есть!.. Тург. Чертопх. и Непод. – Др. –русск.: ВЋДЋ; Слов. Акад. 1806: веди.
44
Вёдро, а, ср. (иногда употр. Во мн. вѐдра). Ясная, солнечная весеннаяя или летняя погода. Часов восемь утра вдруг все петухи разом запели. – Погода разгуляется, будет ведро, - - - говорили казаки между собой. Арсен. По Уссур. тайге, гл. 9. – С чего бы, кажись, ботюшка, быть ныне недороду? простодушно вымолвил парень, – ишь какие стоят вѐдра! За прошлую вѐсну, помнится, об эту пору дождику переводу не было. Григор. Чет. врем. года, I. Серые дымки, пророча долгое вѐдро, медленно поднимались над. чуть видными посѐлками. Данил. Черный год, ч. II, гл. 16. В образной речи. Сумрак и ясность, ненастье и ведро, сменются теперь в душе моей, подробно как в непостоянном апреле. Карамз. Письма русск. пут. (IV, 39). Вёдрышко, а, ср., ласк. О хорошей ясной погоде или о солнце. Хороший день будет завтра, вѐдренный; косить уж около дворов начали – работа в вѐдрышко спорее пойдет. Салт. пошех. Стар., Х. Жмурясь и щурясь, силятся они (ребятишки) своими глазенками прямо смотреть на солнышко и, резво прыгая, поют ему весеннюю песню: Солнышко, ведрышко, Выглянь в окошенко. Печер. В Лесах, ч. II, гл. 7. Ведреный и ведряный, а я, о е; р е н и р я н, р е н а и р я н а, о. Ясный, солнечный, сухой. Денек разыгрялся хороший. Небо синее, ведрянное. Невер. По-новому, III. Лето стояло ведреное и знойное. Корол. Смиренные, II. Наступающие после долгого ненастья ведряные дни бывают как-то особенно хороши: воздух, еще несколько влажный, мягок и свеж.., по голубому небу весело бегут белые облака. Златовр. Зол. сердца, IX. Ведрéно и ведряно, в знач. сказ. Дождь, словно занавесь, постепенно закрывает предметы и близится к нам, наконец сечет нас. Прячемся.. Опять ведренно, выхожу из засады. Гриб. Пут. Зап., XI. Ведренéть, неéт; вéдреть, atd. – Др. -русск.: ВЕДРО; ср.-русск. (XV. – XVI вв.): ВЕДРѫНЫЙ, ВЕДРЕНЫН, ВЕДРЕННЫН, Полиарпов, лекс. 1704: ВЕДРО; Нордстет, Слов. 1780:
вéдреность,
вéдренный; Соколов, Слов. 1834: вéдрить, вéдриться; Слов. Акад. 1847: вéдреть; Даль, Слов.: ведренéть.
45
Вослéд, нареч. и предлог. 1. Нареч. То же, что вслед в 1-знач. Вестового отостал к командиру бригады, чтобы тот пришел в штамб, куда придет вослед и он, Чапаев. Фурм. Чапаев, V. 2. II. Предлог, употр. Ц дат. Над. То же, что вслед во 2-м знач. Пушкин! Тайную свободу пели мы вослед тебе! Блок. Пушк. дому. Вослéд за кем. За ним вослед неслись толпой Сии птеницы гнезда Петрова.. Пушк.Полтава, III. – Др. -русск.: ВЬСЛЭДЬ; Слов. Акад. 1891: вослéд. – Ср.: вслед. Mezi další Vinogradovovy činnosti patří i spolupráce na dalších slovnících: Словарь русского языка в четырех томах (Москва, 1957 – 1961), Словарь современного русского литературного языка в 17 томах (1948 – 1965), Словарь языка А. С. Пушкина (Москва, 1956 – 1961). V roce 1936 V. V. Vinogradov vypracoval v přílohách k šestnáctidílnému Собиранию сочинений Пушкина menší slovník nesrozumitelných slov s jejich výkladem a ilustrativními příklady s názvem Словарь языка А. С. Пушкина. V roce 1938 začala skupina jazykovědců pod vedením profesora G. O. Vinokura pracovat na puškinovském slovníku. U vzniku tohoto slovníku stáli dva významní lingvisté, profesor G. O. Vinokur a akademik V. V. Vinogradov. Byla proto sestavena hlavní redakce autorů, kterou vedl akademik V. V. Vinogradov. Autoři pracující na slovníku se neustále měnili. Vypracování čtyř dílů slovníku jazyka A. S. Puškina zabralo 5 let, od roku 1956 do roku 1961. Je to první úplný slovník ruského jazyka spisovatele ţijícího od konce 18. a do první třetiny začátku 19. století sestaveného na základě děl jednoho autora. Tento slovník zahrnuje abecední seznam všech slov vyskytujících se v textu výboru z díla A. S. Puškina (Собрание сочинений А. С. Пушкина). U kaţdého slova je uvedeno číslo, které znázorňuje frekvenci jeho pouţití v jeho tvorbě. Slovník má lexikografickou hodnotu. Kaţdý díl obsahuje také přílohu, ve které je představen informační aparát knihy. Slovník slouţí jako výborná příručka pro detailní výzkum dějin ruského spisovného jazyka 19. století a zároveň pro výzkum umělecké tvorby tohoto
46
významného ruského básníka. Je zde vyloţeno více neţ 20 000 ruských slov, a to nejen z uměleckých a publicistických děl A. S. Puškina, ale také z jeho korespondence. Pro kaţdé slovo je vypracován slovníkový aparát, ve kterém je znázorněn počet příkladů jeho pouţití v textech A. S. Puškina, zformulován je jeho význam, který je ilustrován citáty a vybaven plným seznamem všech způsobů vyuţití slova. Slovníkový aparát obsahuje návod na pouţití gramatických tvarů a odvolává se na všechny texty, v nichţ se s daným slovem setkáme. Zvlášť je uvedena funkce slova ve frazeologickém spojení. Ve slovníku nenajdeme jen vlastní jména skutečných osob a hrdinů uměleckých děl, ale také zeměpisné názvy, za předpokladu, ţe nejsou pouţity A. S. Puškinem v nominálním nebo přeneseném významu. Slovníkový aparát je zaměřen na charakteristiku významu a uţití daného slova a je sestaven tak, aby si čtenář udělal jasnou představu o všech jeho významech v jazyce A. S. Puškina. Slovník obsahuje slovní zásobu ruského jazyka, avšak cizojazyčná slova například francouzských textů, jejichţ autorem je A. S. Puškin, v něm nenajdeme. Zároveň ve slovníku nenalezneme číslovky, pokud jsou v Puškinově textu napsány číslicemi. Nalezneme v něm pouze číslovky, které jsou počáteční například 18-летний. K lepšímu pochopení sloţení slovníku uvádíme několik příkladů hesel ze stran 224, 360: ВЕДИ (1). Старинное название буквы В. Буквы, составляющие славенскую азбуку, не представляют никакого смысла Аз, буки, веди. глаголь, добро, etc. Суть отдельные слова, выбранные только для начального их звука. ♦ веди: Ж2 180.20. ВЁДРО (3). Ясная, тихая погода. – Бог дал вѐдро, пора бы сено убирать: а вы, дурачье, целые три дня что делали? КД 382.39. На нем был черный фрак, побелевший уже по швам, ---, шершавая шляпа, казалось, видала и вёдро и ненастье. ЕН 265.12. ♦ Ед.В.Вёдро: Ц 137 ЕН 265.12.КД 382.39.
47
ВОСЛЕД (во след) (40). 1. Позади, следуя за кем-, чем-н., вдогонку (33). Толпа валит в пустых равинах. Ослы перекидных корзинах Детей играющих несут, Мужья и братья, жены, девы, И стар и млад вослед идут, Ц 81. Она бежит, он всѐ вослед: И сил уже бежать ей нет. EO v 14.13 І в о с л е д за кем, чем: Индейки с криком выступали Вослед за мокрым петухом. ГН 69. Бегут смятенною толпой Вослед за быстрой колесницей С2 28.30. І в о с л е д кому, чему: Я ей принес увядши розы Отрадных юношества дней, и вслед пошел, но лил я слезы, Что мог итти вослед лишь ей! C2 93.36. Едет ли он в Калугу вослед своей возлюбленной? Пс 602.11. І в о с л е д кого, чего: Граф подарил мне на память турецкую саблю. Она хранится у меня памятником моего странствования вослед блестящего Героя по завоеванным пустыням Армении. ПА 482.16 ІІ По направлению к кому-, чему-н. (удаляющемуся). Волшебник силится, кряхтит И в друг с Русланом улетает. . . Ретивый конь вослед глядит, РЛ v 55. 2. После, спустя некоторое время, вскоре (7). в о с л е д за кем, чем: Барон. --- Послушна мне, сильна моя держава, в ней счастие, в ней честь моя и слава! Я царствую - - но кто вослед за мной Примет власть над нею? СР II 82. ІІ в о с л е д кому, чему: Увы! На жизненных браздах Мгновенной жатвой поколения, По тайной воле провиденья, Восходят, зреют и падут, Другие им вослед идут . . . ЕО II 38.8. ІІ в о с л е д кого, чего: А я, неведомый Пиита, В Восторге новом воспою Во след Пиита знаменита Правдиву похвалу свою С2 258.33. ♦ вослед: А я, неведомый Питя, В восторге новом воспою Во слéд Питя знаменита Правдиву похвалу свою C2 258.33 вослед:1. C1 50.116, 53.220, 83.60, 93.36, C3 84.28, RL I 184, 50505450 II 47, III 300, IV 25, V 55, 412 С81 GN 69 P III 207 EO I 58.11, V 14.13, VII 13.2 BG I 3 R I 114 PD 239.21 EN 275.1, PA 482.16, PS 395.9, 602.11; 2. C2 246.3 C3 180.27 KP II 160 EO II 38.8 SP II 82; вослед: 1. C1 38.12, 45.15, C2 28.30, 65.66, 146.91 C3 86.9 C 411; 2. C2 258.33 D 163.30 Словарь современного русского литературного языка в 17 томах (1948 – 1965) nebo také большой академический словарь je nejvýznamnějším
48
slovníkem ruského jazyka z hlediska rozsahu normativní slovní zásoby. Slovník vyšel za redakce V. I. Černyševa. Dílo obsahuje běţnou slovní zásobu ruského spisovného, kniţního a hovorového jazyka od A. S. Puškina aţ po současnost. Slovní zásoba předchozího období (od M. V. Lomonosova do A. S. Puškina), pokud jiţ byla zastaralá, se ve slovníku odlišuje pro puškinské a postpuškinské období. V 18. století se hojně pouţívala slovesa typu воспящать, воспятить, která jsou doloţena ještě u některých spisovatelů puškinského období, a proto jsou začleněna do tohoto slovníku. Do slovníku jsou zahrnuta také příslovce typu зело, která se pouţívala nejen v 18. století, ale také v první polovině 19. století. Najdeme zde rovněţ hovorovou slovní zásobu, například обдирала (vydřiduch), разгильдяй (hajdalák), мямлить (mumlat). Ve slovníku nalezneme nejen nářeční, nespisovná slova jako například посконная рубаха, булатный нож, поленица, коваль, ale také slova zobrazující domácí, hospodářskou a kulturní stránku ţivota vesničanů: лядина, огрех, выть, матица. Z termínu různých oborů techniky, které vešly v jednotný jazyk, a které se pouţívají v literatuře bez vysvětlivek, jsou sem začleněna například slova амфибия, предсердие, логарифм, випер, теплоемкость. Cizojazyčná slova, která mají více či méně široké pouţití ve spisovném jazyce, jsou ve slovníku postavena na stejném principu a uvádějí se citáty z umělecké literatury. Z geografických názvů jsou zařazena jen ta slova, která jsou v přeneseném významu, nebo v neobvyklých, přenesených výrazech typu Рубикон, Вандея, Цусима. Rovněţ přídavná jména etnických a geografických názvů jsou ve slovníku jen v případě, pokud jsou ve spojení s podstatnými jmény: американский дядюшка, русские сапоги, лейденская банка, вавилонское столпотворение. Z etnických jmen a názvů obyvatel zemí jsou ve slovníku tato pojmenování: 1) všeobecně známých současných národů (болгары, сербы, французы). 2) zaniklých národů a kmenů, které sehrály velkou roli v historii národů SSSR (вавилоняне, галлы, обры, печенеги, хозары). Nenajdeme zde pojmenování obyvatel měst a oblastí jako například астраханец, ani vlastní jména lidí, kromě těch, která se pouţívají v nominálním
49
významu, jako Фома (Фома неверный), a také vlastní jména historických a mytologických osob a postav literárních děl, pokud mají, nebo měly široké pouţití v nominálním a symbolickém významu: Геркулес, Дон-Хуан, Меценат, Обломов. Kombinace podstatných jmen s přídavnými jsou ve slovníku uvedeny, pokud se jedná o vědecké, literární nebo technické termíny: авгиевы конюшни, бальзаковский возраст, пиррова победа. Začleněny jsou i části sloţených slov, pokud jsou produktivní při tvoření slov: все-, лесо-. Ve slovníku najdeme okolo 120 000 slov současné spisovné ruštiny. Odráţí se zde slova a obraty řeči široce pouţívané v ţivotním stylu, ve vědeckém a profesionálním prostředí, to znamená ve všech oblastech ţivota rusky hovořícího člověka. Dále se zde vyskytují ojedinělá slova omezeného pouţívání, a to např. slangové, nářeční, úzce speciální atd. Příklady str. 239, 240, 370: ВЕДИ, нескл., ср Старинное название буквы «в». ВЁДРО, а, мн. нет, ср. (простореч.).. Теплая ясная сухая погода (не о зимней поре). В дождь избы не кроют, а в. в. и сама не каплет. Пословица. После ненастья в. ВОСЛЕ´Д, нареч. и предлог (поэт. устар.). То же, что вслед. В. За патриархом к монастырю ушел и весь народ. Пшкн. Словарь русского языка в четырех томах vycházel v letech 1957 – 1961 a obsahuje 82 159 slov. Slovník vyšel za redakce Anastasii Petrovny Jevgeněvové77 (1899 – 1985), která byla jeho organizátorkou. Zahrnuje běţnou slovní zásobu a frazeologii ruského spisovného jazyka od A. S. Puškina aţ po současnost. Je to normativní slovník soudobého ruského spisovného jazyka. Slovník reprezentuje soudobý stav slovní zásoby spisovné ruštiny a také obsahuje Anastasija Petrovna Jevgeněvová – filolog. Byla redaktorkou knihy Очерки по синонимике совр. русского лит. языка (1966) а mnoha dalších děl. 77
50
část široce pouţívaného lexika, které je potřebné znát pro pochopení děl umělecké, publicistické a vědecké literatury 19. a 20. století. Hlavním úkolem slovníku bylo ukázat nynější situaci v lexiku spisovného jazyka. Velkou úlohu zde zaujímají také ilustrativní příklady, které představují citáty z literárních děl, ať uţ uměleckých, publicistických nebo vědeckých. Tyto ilustrace slouţí jako doplňující prostředek charakteristiky slova. Poukazují na stylistické zvláštnosti a oblast jejich pouţití. U cizích slov, která ruština přijala, jsou uvedeny etymologické informace. Ve slovníku nalezneme dva různé typy ilustrací. Jde buď o citáty z uměleckých, publicistických a vědeckých děl, nebo o slovní spojení, která jsou typická pro pouţití daného slova v současném spisovném jazyce. Nejsou zde ale ilustrovány frazeologické obraty a kombinace výrazů, pokud mají dva a více významů, nebo kdyţ mají některé zvláštnosti při pouţití. Stylistické poznatky ve slovníku slouţí jako charakteristika té části slovní zásoby současného spisovného jazyka, která má omezené pouţití. Slova jsou řazena podle abecedy a význam slova vysvětluje krátký výklad. U některých slov místo vysvětlení najdeme synonyma. U všech výrazů je uveden správný přízvuk. Ve slovníku je nejen výklad frazeologických obratů a stabilních výrazů současné ruštiny, ale také slovní spojení, která vystupují ve funkci příslovce, předloţky, spojky (viz. str. 9, díl první): в тупик, с помощью, тем не менее. Dále ve slovníku najdme ustálené slovní spojení, které představuje široce pouţívané sloţené pojmenování a termíny typu железная дорога. Příklady slov ze strany 145, 214: Slovo ВÉДИ, нескл., ср. Устарелое название буквы „ В― Slovo ВЁДРО, а, ср. Устар. и прост. Ясная, солнечная, сухая погода. Часов восемь утра вдруг все петухи разом запели. – Погода разгуляется, будет ведро, - - - говорили казаки между собой. Арсеньев, По Уссурийской тайге. Sloveso ВОСЛÉД, нареч. Устар. 1. То же что в с л е д (в 1 знач.). И зачем ты бежишь торопливо За промчавшейся тройкой вослед! Н. Некрасов, Тройка.
51
2. в знач. предлога с дат. п. То же что в с л е д (во 2 знач.). Задумчиво безмолвный хан Душой вослед ему (Руслану) стремится. Пушкин, Руслан и Людмила. День уходил на запад, вослед солнцу. Шолохов, Тихий Дон. Ve slovníku nenalezneme vlastní jména a spojení slov, která jsou snadno pochopitelná, zkratky a také odvozená příslovce na – o, -e a - ски, např.: автоматически atd. Velký význam má také článek v časopise Вопросы языкознания №5, který je věnován této problematice nazvaný Основные типы лексических значений слова (1953).
V. V. Vinogradov v něm rozdělil typy lexikálních
významů slova a podal jejich charakteristiku. 4.1.2 Práce věnované historickému vývoji ruštiny Badatelské práce z historie ruského jazyka se začaly intenzivně rozvíjet po lingvistickém zasedání v roce 1951. Na počátku 70. let si rusisté předsevzali hlavní úkol, a to sestavit fundamentální popis všech úrovní ruského jazyka. V této době bylo vydáno několik děl, která rozebírala dějiny ruského jazyka 18. – 19. století. Bylo to například dílo Очерки по исторической грамматике русского литературного языка XIX века (1964) za redakce V. V. Vinogradova. Historická fonetika V. V. Vinogradov se začal věnovat historické fonetice v roce 1919 ve své magisterské práci pod názvem Исследования в области фонетики севернорусского наречия. Очерки из истории звука «ять» в севернорусском наречии. Historie ruského spisovného jazyka Ve 30. letech poloţil V. V. Vinogradov základ nové oblasti jazykovědného výzkumu – dějinám ruského spisovného jazyka, a to z pohledu historie jednotlivých stylů. Vypracoval celkovou koncepci vývoje jednotného spisovného jazyka, která je popsaná v knize Очерки по истории русского литературного
52
языка XVII – XIX вв., vydané v roce 1934. Toto dílo, které se řadí mezi významné práce je rozděleno do 10 kapitol. V. V. Vinogradov v nich poukázal na proces vývoje spisovného ruského jazyka na základě různorodosti jeho stylů. V knize analyzuje jazyk jednotlivých spisovatelů. V. V. Vinogradovovi se podařilo poukázat na úlohu významných vědců, publicistů a spisovatelů, kteří se velkou mírou podíleli na utváření ruského spisovného jazyka v jeho vývoji, a to v oblasti slovní zásoby, frazeologie, gramatiky a stylistiky. Tato jeho kniha překonala úroveň obvyklé učebnice. V Очерках по истории русского литературного языка XVII – XIX вв. prozkoumal neprobádané cesty vývoje vědy o ruském jazyce. Vytvořil zde novou disciplínu – dějiny spisovného jazyka, která do té doby neměla pevné základy. Obzvláště velký význam přikládal autor Puškinově tvorbě ve vztahu k utváření novodobého jazyka, a proto v tomto díle věnuje hlavní šestou kapitolu jazyku Puškina (Язык Пушкина и его значение в истории русского литературного языка, s. 250) a jeho úloze při utváření norem ruského jazyka. Puškinův význam je stručně charakterizován těmito slovy: „Язык Пушкина, отразив прямо или косвенно всю историю русского литературного языка, начиная с XVII в. до 30-х годов XIX в., вместе с тем определил во многих направлениях пути
последующего
развития
русской
литературной
речи
и продолжает служить живым источником и непревзойденным образцом художественного слова для современного читателя“ (srov. Виноградов, 1934, 250). Nejen Puškinův jazyk se stal předmětem podrobného studia. Sedmá a devátá kapitola této knihy se zabývá studiem jazyka M. Ju. Lermontova a N. V. Gogola. Dále věnoval pozornost jazyku G. R. Děrţavina a A. N. Radiševa, N. M. Karamzina a I. A. Krylova, V. G. Bělinského a V. I. Dalja. V knize se krátce zmiňuje rovněţ o jazyce L. N. Tolstého a F. M. Dostojevského. Význam tohoto díla však nespočívá pouze v rozboru jazyka jednotlivých spisovatelů a jejich děl, podstatou této knihy je dostatečné seřazení chronologického a metodologického sestavení historie ruského spisovného jazyka a analýza sloţitého procesu přechodu od jeho staroruského počátku k novému stádiu v 17. a 19. století. V. V. Vinogradov také poukázal, ţe církevněslovanský
53
jazyk nebyl jediným jazykem v 17. století. Do Moskevské Rusi kromě moskevského místního typu církevněslovanského jazyka pronikal také jazyk jihozápadní Rusi. V díle jsou originálně a všestranně prozkoumány jazykové poměry v Rusku za Petra Velikého a v průběhu celého 18. století. Další článek věnovaný této disciplíně byl vydán pod názvem Пушкин и русский литературный язык XIX в. v knize Пушкин – родоначальник новой русской литературы (1941). Poté V. V. Vinogradov napsal knihu nesoucí název Veliký ruský jazyk (Великий русский язык, 1945), která byla přeloţena do češtiny. Tato kniha seznamuje čtenáře s lexikálním bohatstvím ruského jazyka. Těmito pracemi zahájil V. V. Vinogradov začátek nové lingvistické disciplíny – dějiny ruského spisovného jazyka. Jsou to články otištěné v časopisech – Вестник АН СССР, Вопросы языкознания, Русский язык в школе, Известия АН СССР. Вестник АН СССР, № 2 – 3, str. 88 – 108: Пушкин и русский язык, (1937). Вопросы
языкознания,
№
1:
Вопросы
образования
русского
национального литературного языка, (1956). Русский язык в школе, № 3 str. 1 – 15, № 4, str. 1 – 8, a № 5, str. 1 – 9 : Основные этапы истории русского языка, (1940) – toto dílo má hodnotu a je velkým přínosem pro disciplínu spisovného jazyka. Jako i v jiných pracích zde V. V. Vinogradov odkrývá bohatství a sílu jazyka ruského lidu. Opakovaně poukazoval na formování a vývoj spisovného ruského jazyka. Известия АН СССР, vydání 3, str. 223 – 238: О задачах истории русского литературного языка, преимущественно XVII – XIX вв. (1946).
54
Všechny zmíněné články vynikají hlubokým patriotizmem a láskou k ruskému jazyku a jeho nositelům. V těchto pracích poukazuje, ţe v průběhu historického vývoje pronikly do ruštiny církevněslovanské prvky. Historická lexikologie V. V. Vinogradov zaznamenal také přínos do studia dějin ruského jazyka svými pracemi o slovní zásobě. Jeho jméno je také spojeno s výzkumem vývoje jednotlivých slovních spojení a původu slov v ruštině. Napsal celou řadu článků o jejich etymologii. Etymologický výklad více neţ 100 slov a výrazů, (srov. небосклон, вдохновить, мракобесие, однокашник, личность, точить лясы, обобществить, подвергать свою жизнь a mnoho jiných) je uvedeno v časopise Русский язык в школе, № 2, str. 12 – 19, 1941. V. V. Vinogradov také vypracoval zásady studia historie slovní zásoby. Jako lexikolog věnoval velkou pozornost problémům analýzy frazeologických prostředků v jazyce. 4.1.3 Literární věda Od roku 1925 se V. V. Vinogradov začal věnovat studiu jazyka a literárnímu stylu ruských spisovatelů. Vytořil řadu literárněvědeckých děl: Гоголь и натуральная школа (1925) – tato kniha je věnována problémům studia děl N. V. Gogola. Эволюция русского натурализма (1929) v knize Гоголь и Достоевский – zkoumá proces literárního vývoje gogolevského a dostojevského období. О художественной прозе (1930) – kniha se věnuje teorii prózy. 4.1.4 Díla věnovaná jazyku a stylu spisovatelů. Stylistika. Kromě výše uvedených knih zveřejnil V. V. Vinogradov v roce 1934 článek О стиле Пушкина. O rok později, v roce 1935 vydal knihu Язык Пушкина. Dílo je sestaveno z devíti kapitol. V první a druhé kapitole analyzuje vztah A. S. Puškina k národnímu jazyku a ve spojitosti s tímto vysvětluje hlavní
55
specifiku a charakteristiku Puškinova jazyka. V. V. Vinogradov došel k závěru, ţe A. S. Puškin inklinoval k ruskému národnímu jazyku. Třetí, čtvrtá a pátá kapitola je věnovaná církevněslovanským prvkům v jazyce Puškina, ujasnění jeho pozic v boji západníků a slavjanofilů a také postupům stylistického pouţití církevní slovanštiny v literatuře. Šestá a sedmá kapitola se zabývá problémy převzatých cizích prvků v Puškinově jazyce, zkoumá vývoj evropského myšlení. Kapitola osmá nastiňuje postoj A. S. Puškina k přerodu, kterým ve 20. – 30. letech 19. století procházel ruský kniţní jazyk a vyjasňuje základní linie boje A. S. Puškina proti všem, kteří usilovali o likvidaci stylů psaného, církevně-kniţního jazyka. V poslední deváté kapitole V. V. Vinogradov analyzuje prvky národní mluvené řeči, které se dostaly do jazyka Puškina. Problémy Puškinova jazyka líčí na širokém pozadí historie ruské spisovné řeči. V básni Медный Всадник zobrazení багряницы V. V. Vinogradov odhaluje zajímavou slovně-sémantickou analýzu tohoto výrazu a vychází přitom z materiálů nejrůznějších jevů ruské poezie, která začíná M. V. Lomonosovem. Kniha obsahuje mnoţství mimořádných věcných postřehů a výjimečně nápaditých připomínek. V knize Язык Пушкина s podtitulem Пушкин и история русского литературного языка je vnitřní vývoj jazyka Puškina porovnáván s historickým procesem vývoje ruské spisovné řeči v první polovině 19. století. Detailně se zkoumá, jak se ve slovní zásobě Puškina sjednocovaly hlavní archetypy utváření ruského spisovného jazyka.
Vysvětluje se, jak se realizovala postupná
demokratizace jazyka Puškina. Kniha Язык Пушкина (1935) zůstává dodnes nepřekonaným modelem analýzy slovní zásoby děl Puškina. V díle nazvaném Стиль А. С. Пушкина (1941) V. V. Vinogradov úspěšně odhalil zákonitosti vytvoření stabilních básnických metod. V této monografii zaznamenal, ţe mladý Puškin a Puškin poloviny dvacátých let psali rozdílnými jazyky. Autor na konkrétním materiálu vysvětluje mnohoznačné pouţití určitého slova v básnickém jazyce A. S. Puškina, zkoumá cesty vývoje
56
jeho básnické frazeologie, odhaluje nové formy syntaktické soustavy jeho básnických děl. Stanovuje hlavní rysy stylu Puškina a charakterizuje jeho základní principy. V knihách Стиль Пушкина a Язык Пушкина prozkoumal hlavní etapy vývoje uměleckého stylu básníka a poprvé jej představil jako zakladatele spisovného jazyka. Na materiálech získaných z uměleckých děl A. S. Puškina představuje V. V. Vinogradov syntézu odlišných jazykových prvků a sjednocení prostředků ţivé ruské řeči. Utvářel se jednotný spisovný jazyk, který do sebe vstřebával kniţní prvky a prvky národně-poetického jazyka. V roce 1947 se V. V. Vinogradov opět vrací ke studiu jazyka a stylu Puškina v časopise Известиях Академии наук. Отделение литературы и
языка.
V
roce
1949 byl
zde
publikován
článek
А. С. Пушкин
–
основоположник русского литературного языка, a v časopise Русский язык в школе – vyšel článek К изучению языка и стиля пушкинской прозы, kde spatřuje velký význam tvůrčí činnosti A. S. Puškina v tom, ţe odstraňoval bariéry mezi starými ţánry literatury a tvořil ţánry nové. Byl zde opět zdůrazněn důleţitý význam A. S. Puškina ve vývoji ruského spisovného jazyka. Kromě monografií a článků věnovaných jazyku A. S. Puškina patří V. V. Vinogradovi práce: Язык Гоголя (1936) – viz. níţe Стиль Пиковой дамы (1936) – kniha dodnes zůstává jednou z hlavních prací věnované poetice prózy Puškina. Několik kapitol tohotо výzkumu zůstalo neopublikovanými. Язык Лермонтова (1938) – je to článek, který byl otisknut v časopise Русский язык в школе №3, s.38. О языке Толстого (1939) – Zde Vinogradov odkrývá originalní směs archaických forem uţívaných téţ v moderním jazyce. Стиль прозы Лермонтова (1941) – viz. níţe
57
Stať Язык Гоголя sepsaná v roce 1936 byla později zařazena do souhrnného Vinogradova díla vydaného v roce 1990 – Язык и стиль русских писателей. От Карамзина до Гоголя. Vinogradovu zkoumání předcházely koncepce jiných lingvistů a literárních vědců, avšak Vinogradov fakticky poloţil základy pro zkoumání Gogolovy tvorby a jeho jazyka. Autor hned na začátku přichází se zajímavým postřehem, a sice, ţe tzv. gogolovské období se jeví jako revoluční doba v dějinách ruského spisovného jazyka. Ve 30. – 40. letech 19. století totiţ začal pomyslný boj mezi tzv. šlechtickým a měšťanským literárním stylem. Šlechtická jazyková kultura právě zaţívala svou krizi. Společensko-politické skupiny a spolky bojovaly proti starým tradicím včetně jazyka a jazykové kultury. Řešil se problém vztahu spisovného jazyka k národnímu lidovému jazyku a k jeho teritoriálním variantám. Proto i N. V. Gogol dlouho hledal svůj vlastní postoj k této problematice a snaţil se jazykově vytříbit svůj literární styl. Tvůrčí cesta Gogola proto byla proměnlivá a byla ztíţena jeho dvojjazyčností, neustálým mícháním prvků ruského jazyka s prvky jazyka ukrajinského, pouţívání tzv. kancelarizmů s příměsí úřednického ţargonu a v neposlední řadě také vyuţívání romantických stylů ruského uměleckého a publicistického projevu. Podle V. V. Vinogradova se u mladého Gogola zřetelně zformovala koncepce lidového jazyka v jehoţ rámci „простонародные украинизмы в языке Гоголя становятся провинциализмами в составе русского просторечия“ (srov. Виноградов, 1990, 283). Ukrajinský jazyk je tím pádem chápán jako varianta východoslovanského nářečí dané oblasti. V jazyce a stylu Gogola se podle Vinogradova slučují a vyrovnávají ţivly ukrajinštiny a ruštiny, které často vyuţívá pro zřetelnější a barvitější vylíčení rozdílů v různém sociálním prostředí. Je nutno mít na zřeteli, ţe v době Gogolovy tvorby byl ukrajinský jazyk povaţován za jazyk provinčního vesnického prostředí. Vinogradov také připomíná, ţe příměs ukrajinských jazykových prostředků N. V. Gogol často pouţíval pro popsání charakterů svých hrdinů. Obdobně s tímto rozdílným uţitím dvou jazyků pracoval, kdyţ nastala potřeba vyrovnat se s diferenciací dvou
58
různých sociálních prostředí. Například v Вечерах на хуторе вблиз Диканьки hrdinové mluví barvitým jazykem s příměsí nářečí hovorového jazyka. Ovšem kdyţ se děj přenese do Petrohradu celá atmosféra řeči se mění a vystupují zde uměle vytvořené náznaky rozdílnosti ruského a ukrajinského jazyka. Tato práce Язык Гоголя vznikla jako pokračování výzkumu jazyka Puškina v historii ruského spisovného jazyka. V. V. Vinogradov se zde soustředil na obecné tendence, které vstupovaly do jazyka a stylu obou spisovatelů. Mezi další Vinogradovova díla patří Стиль прозы Лермонтова. V této studii, která vyšla v roce 1941, se uvádí, ţe na dílo M. Ju. Lermontova měli velký vliv významní ruští prozaici 30. let – A. S. Puškin a N. V. Gogol. Vinogradov analyzuje styl Lermontovovy prózy od Vadima po Hrdinu naší doby. Popisuje zde dřívější styl M. Ju. Lermontova, který byl těsně spjat se stylem Marlinského, avšak ve své další tvorbě od toho stylu ustupuje. Popis Vadima se bezprostředně spojuje s určením umělecké metody M. Ju. Lermontova a vniká do oblasti světového názoru obou spisovatelů. V knize Kněžna Ligovská V. V. Vinogradov analyzuje tzv. gogolovské počátky a dochází k závěru, ţe Lermontův styl se na povrchu přibliţuje ke stylu N. V. Gogola, ale udrţuje si od něho určitý odstup. V tomto díle se Vinogradov snaţí zachytit rovněţ počátky Puškinovy tvorby. Puškinův prozaický styl pociťuje jako literární základ, ze kterého vychází tvorba Lermontova. Vinogradov se zabýval také stylem vyobrazení jednotlivých postav v Lermontovově díle. Sledoval zde jak prvky typicky puškinovské – charakteristický a ironický výčet vlastností a činů postavy, tak i elementy gogolovské – nakupení komických aţ groteskních detailů ze ţivota popisované postavy. M. Ju. Lermontov směřoval k syntéze těchto stylů. Na úryvcích z díla Kněžna Ligovská můţeme pozorovat další z vyuţívaných postupů při popisování charakteru postav, hojně vyuţívaný jak N. V. Gogolem, tak i M. Ju. Lermontovem. Jde o vykreslení charakteru postavy na základě směsice cizích názorů a postřehů: " Катерина Ивановна была дама не глупая, по словам чиновников, служивших в канцелярии ее мужа; женщина хитрая и лукавая, во мнении
59
других старух; добрая, доверчивая и слепая маменька для бальной молодежи " (srov. www.russianway.rchgi.spb.ru). V románu – Hrdina naší doby se podle Vinogradovova veškerý styl líčení postavy G. A. Pečorina zjevně srovnává podle Puškinova způsobu. Charakter zobrazovaný A. S. Puškinem se občas odhaluje čtenáři v analytickém průřezu. U M. Ju. Lermontova je detailní individuální portrét zaloţený na principu psychofyziologického paralelismu, na slabé psychologické analýze. Povaha díla Hrdina naší doby není pouze zobrazován, ale je autorem komentován. Tyto autorské komentáře často nesou prvky publicistického stylu a jsou nástrojem pro společenskou satiru, čímţ M. Ju. Lermontov sjednotil v harmonický celek všechny vytvořené prostředky uměleckých výrazů Puškinovy doby. Avšak toto pronikání prvků publicistického stylu odporovalo uměleckému stylu A. S. Puškina. Byla realizována nová stylistická syntéza dosaţení básnické a prozaické jazykové kultury. Prvky publicistického a vědecko-filosofického jazyka se staly organickou součástí stylů umělecké prózy. Podrobná analýza Hrdiny naší doby přivádí V. V. Vinogradova k závěru, ţe hlavním klíčem stylu románu je problém autora. V romantické kultuře uměleckého slova objevil M. Ju. Lermontov nové prostředky psychologického zobrazení osobnosti. Básnický jazyk Puškinovy doby dosáhl většího sblíţení s ţivou řečí, neţ tomu bylo v próze. M. Ju. Lermontov přenesl tyto úspěchy básnického jazyka do oblasti prozaického jazyka. Dá se říci, ţe M. Ju. Lermontov dosáhl v próze toho, co A. S. Puškin v poezii. Práce akademika V. V. Vinogradova představuje ojedinělý široce pojatý výzkum, který byl speciálně věnován právě Lermontovově próze. Své názory na výzkum jazyka a stylu prezentoval V. V. Vinogradov v roce 1948 při setkání vedoucích kateder ruského jazyka a jazykovědy. Lingvistům předloţil následující problémy, které vyţadovaly upřesnění, rozpracování a prohloubení, a to v oblastech, které se týkaly: vztahu jazyka spisovatelů k běţně mluvenému jazyku vztahu jazyka a stylu spisovatele v uměleckém díle
60
vymezení hranic lingvistické a literární analýzy jazyka a stylu spisovatelů jazyka spisovatelů 18. – 20. století v porovnání s jazykem spisovatelů předcházejícího období (srov. www.danefae.org).
Větší pozornost je třeba věnovat také pracím z oblasti stylistiky. V roce 1923 ve svém článku О задачах стилистики. Наблюдение над стилем „Жития преподобного Аввакума“ V. V. Vinogradov zdůrazňoval, ţe hlavním úkolem stylistiky jako vědecké disciplíny je výzkum jednotlivých stylů. Důleţité pro jazykovědce jsou takové práce, které jsou výsledkem dlouholetých výzkumů a odhalení zákonitosti vývoje jazyka a stylů umělecké literatury. Řadí se sem: О языке художественной литературы (1959) – v knize Vinogradov zkoumá nejen studium jazyka umělecké literatury v sovětském období, ale také celkové problémy a úkoly studia jazyka ruské umělecké literatury, jazyk uměleckých děl atd. Проблема авторства и теория стилей (1961) – kniha je v těsném spojení jiţ s jmenovanou prací nesoucí název О языке художественной литературы. Сюжет и стиль (1963) – toto dílo se zabývá historicko-srovnávacím studiem modifikací téhoţ syţetu v domácí i světové literatuře. Poslední a nejdůleţitější z publikací této oblasti je Стилистика. Теория поэтической речи. Поэтика (1963), ve které V. V. Vinogradov analyzuje tři oblasti filologické vědy: stylistiku, teorii básnické řeči a poetiku. Kniha je pokračováním jeho předchozích prací О языке художественной литературы a Проблема авторства и теория стилей. Analýzou se Vinogradov snaţil určit obsah kaţdé z těchto oblastí, na tomto základě vytvořit její specifiku a ukázat, ţe jsou zde tři zcela odlišné, ale úzce související a vzájemně se proplétající vědní disciplíny. Autor se snaţil zabránit jejich často se vyskytujícímu mísení a určit nejlepší způsob jejich pouţití.
61
Stylistiku dělí na: 1) stylistiku jazyka 2) stylistiku řeči 3) stylistiku umělecké literatury Popisuje všechny tyto disciplíny, poukazuje na to, čím se která zabývá, a co zkoumá. Rovněţ popisuje různé vztahy stylů. Vyčleňuje styl hovorový, úřední, styl oficiálních písemností, styl odborný, publicistický a umělecký. Dále uvádí příklady stylistické analýzy z literárně-uměleckých děl. Například v povídce L. Tolstého Зерно с куриное яйцо uvádí, ţe se obnovuje osobitý znak poetiky a styl národní pohádky. L. Tolstoj běţně pouţívá formu násobného slovesa v minulém nebo předminulém času: покупывал (покупать), раживался (родиться), севал (сеять) se záporem ne i bez něj: Не знаешь ли, дедушка, где такое зерно родилось? Сам на своем поле не севал ли хлеба такого или на своем веку не покупывал ли где такого зерна. Нет, – говорит, – на своем поле хлеба такого севать не севал и жинать не жинал, и покупать не покупывал. Слыхал я от батюшки – в его время хлеб лучше против нашего раживался, и умолотнее и крупней был. Хлеб такой на моем веку везде раживался. Ale ve srovnání: „Скажи же – говорит царь, – мне еще два дела: одно дело – отчего прежде такое зерно рожалось, а нынче не родится?“ (srov. Виноградов, 1963, 8) V. V. Vinogradov uvádí, ţe pro analýzu gramatických variant je nutné i celkové sledování fakt z pohledu gramatické stylistiky a stylistiky ruského jazyka ve 2. polovině 19. století. V knize popisuje výzkumy významných lingvistů, kteří se zabývali touto problematikou a vţdy uvádí příklady spisovatelů. Dále také zkoumá jazykové ţánry, typy ústního spisovného jazyka, které jsou široce rozšířeny ve společenské praxi a které jsou spojeny s výzkumem monologické a dialogické řeči. Ke kaţdé problematice uvádí opět jména vědců, kteří se touto problematikou uţ zabývali jako např. E. F. Budde, L. V. Ščerba, L. P. Jakubinskij a další.
62
V. V. Vinogradov určuje také způsoby pouţití jazyka a jeho stylů v různých formách monologické a dialogické řeči. Věnuje se změně stylu v řeči v průběhu století. Pozornost věnuje také profesnímu ţargonu. Ve svém díle uvádí mnoho příkladů např. od A. P. Čechova. Autor hovoří o systému literatury v aspektu jejích hlavních stylistických forem a ţánrových druhů a v aspektu srovnání a proti srovnání individuálních uměleckých stylů. V. V. Vinogradov definuje několik plánů v oblasti stylu jazyka: 1) стилистическое изучение массовой коммуникации и ее жанров; 2) стилистическое изучение ограниченной и персональной коммуникации в ее основных общественно-речевых разновидностях; 3) социально-групповые, в том числе и прфессионально-призводственные стили речи; 4) композиционные системы главных жанров или конструктивных разновидностей общественной речи – устно-разговорной и письменной; 5) индивидуальное речетворчество и речеупотребление, его тенденции и его отражения и отслоения в системе языка; 6)
типические
способы
проявления
в
речи
внутренних
свойств
общественной личности и основные типы речевых структур национальных и социально-групповых характеров (srov. Виноградов, 1963, 202). Výzkum těchto otázek z oblasti stylistiky je spojen s novými kategoriemi a pojmy vycházejícími daleko za hranice stylistiky jazyka. V. V. Vinogradov tak odhaluje systém stylistiky. Od stylistiky přechází autor k teorii básnického jazyka. I zde se snaţí definovat charakteristiku této oblasti jazykovědy. Kategorii básnické řeči V. V. Vinogradov spojuje s poetickou funkcí jazyka. Odděluje básnické od uměleckého. Tzn., ţe „umělecké“ v jeho podání je kategorie ústní dovednosti a „básnické“ je kategorie ústní tvorby. Také zde uvádí, ţe v některých knihách se vyskytuje prolínání prózy a poezie. Touto problematikou se zabýval Konstantin Paustovskij, kdyţ rozebíral dílo od Ivana Bunina Жизнь Арсеньева. Básnický jazyk je pro V. V. Vinogradova estetickou i historickou kategorií. Uvádí, ţe ve všech svých historických přeměnách, jeţ jsou definovány různými sociálními podmínkami si básnický jazyk uchovává jeden a tentýţ základ. V této
63
kapitole také uvádí příklady básní, ve kterých slova nedávají ţádný smysl a postrádají myšlenku, např. Обильное лаской, младое дыхание моря. (srov. Виноградов, 1963, 140). V. V. Vinogradov také věnuje pozornost formám gramaticko-sémantickému výkladu vzoru Горя v národní písni А и горе, горе, гореваньице. Analyzuje zde Горе, jak je v této v této písni představováno. V této knize důkladně rozebírá styly umělecké literatury, které odkrývají vlastnosti básnického jazyka. Poslední oddíl věnoval V. V. Vinogradov poetice, kde opět specifikuje tuto disciplínu literární vědy a odděluje ji od stylistiky a od teorie básnického jazyka. V. V. Vinogradov například stanovil hlavní úlohu poetiky jako výzkum pravidel a zákonů formování a stavby různých typů ústně-uměleckých struktur v různých historických obdobích ve spojení s vývojem literárních ţánrů a jejich stylů. Autor uvádí, ţe poetika je historická věda, stejně jako básnický jazyk. V závěru knihy se orientuje na prozkoumání otázek stylistiky ruského jazyka v pracích M. V. Lomonosova. V. V. Vinogradov rozlišuje stylistiku běţné umělecké řeči a individuálního stylu spisovatelů, ale zároveň poukazuje na jejich těsnou souvislost. 4.1.5 Výzkum slovanských jazyků Výzkumu slovanských jazyků se V. V. Vinogradov věnoval v těchto článcích: Об изучении общего лексического фонда в структуре славянских языков (1946) – v periodiku Научный бюллетень Ленинградского государственного университета, №11. Основные вопросы изучения современных славянских литературных языков (1949) – tento článek se nachází v periodiku Вестник МГУ, №7. Изучение славянских языков в СССР за последнее десятилетие (1955) – s tímto referátem Vinogradov předstoupil na Mezinárodní konferenci slavistů v Bělehradu.
64
4.1.6 Redaktorské práce V. V. Vinogradova Velké zásluhy má V. V. Vinogradov v oblasti redaktorské činnosti. Publikoval jak monografické výzkumy, speciální sbírky, časopisy, tak slovníky, učebnice atd. V roce 1950 za redakce V. V. Vinogradova vyšel sborník Вопросы синтаксиса современного русского языка. V tomto sborníku patří V. V. Vinogradovovi 3 významné članky: Идеалистические основы синтаксической системы
проф.
А. М. Пешковского,
ее
эклектизм
и
внутренние
противоречия, Синтаксис русского языка акад. А. А. Шахматова a Понятие синтагмы в синтаксисе русского языка. V těchto článcích kriticky posuzuje práce z oblasti syntaxe A. M. Peškovského a A. A. Šachamtova. Byly vydány tři díly Материалы и исследования по истории русского литературного языка (1949, 1951, 1953). Vyšly dva díly sborníku
Против вульгаризации
и извращения марксизма в языкознании (1951, 1952) a mnoho dalších. Mezi další jeho redaktorské práce patřily časopisy Русский язык в школе, Известия АН СССР. Dále to byl Проект словаря языка Пушкина (1949). Na Moskevské univerzitě M. V. Lomonosova po dobu svého působení ve funkci vedoucího katedry, připravil V. V. Vinogradov sedm vydání sborníků Докладов и сообщений, organizoval a vedl kurz přednášek Современный русский язык (морфология)1952. 4.1.7 Textologické práce Ve druhé polovině 30. let V. V. Vinogradov vynaloţil mnoho úsilí také textologickým prácím. Byl jedním z hlavních redaktorů akademických vydání děl Puškina do kterých lze například zařadit tato díla: Пушкин. Полное собрание сочинений, том восьмой, 1 (1938) и том восьмой, 2 (1940). Романы и повести. Путешествия. Пушкин. Полное собрание сочинений, том десятый (1938).
65
4.1.8 Články věnované obecné jazykovědě Problematice obecné jazykovědy se V. V. Vinogradov věnoval v mnoha odborných článcích: Дискуссия о языке (1950) О лингвистической дискуссии и работах И. В. Сталина по вопросам языкознания (1950) Советское языкознание на новом пути (1952) Марксизм и вопросы языкознания И. В. Сталина (1954) a další. Za významné práce v oblasti ruské a obecné jazykovědy byl akademik V. V. Vinogradov odměněn Řádem Lenina, Řádem Rudého praporu. V. V. Vinogradova se zaslouţil o to, ţe bylo sestaveno mnoho učebnic pro střední a vysoké školy. V. V. Vinogradov vyčlenil jazyk spisovatelů do zvláštní kategorie filologického výzkumu. Všechny práce nabídly nové metody výzkumu (srov. www.danefae.org/pprs/vvv0/biblio.htm).
66
5.
DÍLA VYDANÁ POSMRTNĚ V RUSKU A V ZAHRANIČÍ Vinogradovovy práce byly vydávány také posmrtně, především díky jeho
ţeně N. M. Malyševové-Vinogradovové. Jednalo se například o monografie: О теории художественной речи (1971), šest dílů Избранных трудов (1975 – 1990), seznam prací pod záhlaví История русских лингвистических учений (1978), Проблемы русской стилистики (1981), nově byly vydány Очерки по истории русского литературного языка XVII – XIX веков (1982) a dvakrát (1972, 1986) Русский язык (Грамматическое учение о слове). V roce 1994 vyšla История слов. Toto dílo je věnováno výzkumu historie ruské slovní zásoby a frazeologie. Vinogradovovy práce se vydávají také v zahraničí. Například. Stilistika e poetika (Milano 1972), Основные проблемы изучения образования и развития древнерусского литературного языка (Leipzig 1974) atd. Kaţdoročně se pořádají Vinogradovská čtení, především v Institutu ruského jazyka RAV (Ruská akademie věd). U nás na Karlově univerzitě v Praze v 80. letech proběhlo 5 besed Vinogradovských čtení.
67
ZÁVĚR V naší diplomové práci Tvůrčí činnost akademika Viktora Vladimiroviče Vinogradova jsme se zabývali vývojem jazykovědy v Rusku od konce 19. století aţ do 2. poloviny 20. století. Konkrétně jsme se zaměřili na ţivot a tvorbu předního ruského jazykovědce akademika Viktora Vladimiroviče Vinogradova. Tento významný jazykovědec se věnoval po celý svůj aktivní ţivot studiu ruského jazyka. Svými výzkumy povznesl ruskou jazykovědu na vysokou úroveň. Jeho práce se staly východiskem pro nové učebnice a nacházely další inspiraci u řady jazykovědců. V. V. Vinogradov však nebyl jediným představitelem jazykovědy ve své době. V naší diplomové práci se zmiňujeme také o dalších významných osobnostech tohoto období. Viktor Vladimirovič Vinogradov byl ruský, sovětský jazykovědec, doktor filologických věd, akademik Akademie věd SSSR. Proslavil se především pracemi z oblastí jazykovědy, ale také literárněvědními studiemi o stylech spisovatelů jako byli A. S. Puškin, N. V. Gogol, F. M. Dostojevskij, A. A. Achmatovová a další. V. V. Vinogradov byl ţákem významných ruských jazykovědců jako A. A. Šachmatova a L. V. Ščerby. L. V. Ščerba vedl lingvistický spolek na Petrohradské univerzitě. Ve 20. letech V. V. Vinogradov vedl přednášky na Petrohradské univerzitě o současném ruském jazyce, stylistice a historii ruského spisovného jazyka. V tomto období vznikly jeho práce z dějin umělecké literatury a o jazyce spisovatelů. K tomuto období se vztahují knihy Гоголь и натуральная школа (1925), О поэзии Анны Ахматовой (1925), Этюды о стиле Гоголя (1926), Эволюция русского натурализма (1929), О художественной прозе (1930) aj. Ve 30. letech byla jeho vědecká činnost spojena nejen s prací na výkladovém slovníku ruského jazyka (Толковый словарь русского языка) pod vedením D. N. Ušakova, ale také s dalšími díly jako Очерки по истории русского литературного языка XVII – XIX вв. (první vydání 1934, a druhé přepracované 1938), Язык Пушкина (1935), Стиль Пушкина (1941), Русский язык. Грамматическое учение о слове (1947).
68
Za jeho nejproduktivnější období lze bezesporu povaţovat 60. léta, kdy vydal celosvětově významná díla a sice О языке художественной литературы (1959), Проблема авторства и теория стилей (1961), Сюжет и стиль (1963), Стилистика. Теория поэтической речи. Поэтика. (1963) Akademik V. V. Vinogradov byl členem 8 zahraničních akademií, doktorem Paříţské a Karlovy univerzity a také prezidentem Mezinárodní asociace učitelů ruského jazyka a literatury. Více jak 10 let vedl Institut ruského jazyka AV SSSR. V akademii věd stal v čele Oddělení literatury a jazyka. Také redigoval časopis Вопросы языкознания, mnoho let pracoval jako jeho hlavní redaktor. Byl předsedou Mezinárodního komitetu slavistů (1957 – 1969). V. V. Vinogradov vychoval mnoho ruských lingvistů, kteří nadále rozvíjejí myšlenky svého učitele. Cílem naší diplomové práce bylo provést ucelenou podrobnou analýzu tvůrčí cesty tohoto významného jazykovědce. Vzhledem k tomu, ţe doposud nejsou dostupné ţádné materiály v českém jazyce, které by se zabývaly činnosti tohoto významného jazykovědce, můţe tato práce poslouţit všem, kteří se zajímají nejenom o ţivot a tvorbu V. V. Vinogradova, ale rovněţ těm, kteří doposud nenašli ucelené informace o vývoji jazykovědy v Rusku v období od konce 19. století aţ do 2. poloviny 20. století. Hlavními zdroji pro vypracování diplomové práce pro nás byly Vinogradovovy práce, které se z velké části nacházejí ve Slovanské knihovně v Praze, jedné z částí Národní knihovny. A díla je moţné si zapůjčit pouze prezenčně. Dále jsme pouţívali encyklopedické slovníky a samozřejmě internet. Diplomová práce se skládá z 5 kapitol a také podkapitol. V první kapitole jsme se zaměřili na vymezení termínu lingvistiky jako vědní disciplíny. Následně jsme se zabývali jejími všeobecnými dějinami, kde stručně popisujeme období od starověkých Indů, zmiňujeme se také o řeckých filozofech, a o tom, jak u římských jazykovědců vznikaly první latinské gramatiky.
69
V první podkapitole pod názvem Dějiny lingvistiky jsme dějiny jazykovědy rozdělili do tří základních období: předhistorické, předvědecké, vědecké. Dále pokračujeme kapitolou číslo 2. Počátky ruského gramatického myšlení, kde jsme popsali celkovou situaci ruské jazykovědy a zmínili se o mnoha dalších významných lingvistech, kteří do tohoto období patřili a kteří se proslavili svou tvorbou. Velkou pozornost jsme věnovali charakteristice lingvistických škol – Moskevské, Kazaňské, Petrohradské, Formální a Vinogradovské. Uvedli jsme zde jejich zakladatele, hlavní představitele, čím se jednotlivé školy zabývaly a jaká byla jejich úloha z pohledu jazykovědy. Další podkapitolou třetí kapitoly jsme se zaměřili na hlavní úlohy lingvistiky na počátku 20. století, vývoj jazykovědy v porevolučním období a také na samotný ruský spisovný jazyk – jeho problémy a úlohy jeho studia. Ve třetí kapitole jsme se podrobně věnovali ţivotu Viktora Vladimiroviče Vinogradova, kde jsme se snaţili zaměřit na důleţité mezníky jeho ţivota. Jelikoţ se V. V. Vinogradov podílel více neţ kdokoliv jiný na výzkumu ruského spisovného jazyka, podali jsme na konci této kapitoly stručný nástin jeho názorů na vývoj ruského jazyka, Na závěr zmiňujeme i další jazykovědce, kteří se zabývali touto problematikou, k nimţ patřili například – L. A. Bulachovskij, S. P. Obnorskij, G. O. Vinokur a L. P. Jakubinskij. V hlavní části naší práce jsme rozebrali tvůrčí činnost V. V. Vinogradova. Jak jsme jiţ zmínili tento významný jazykovědec napsal během svého ţivota více neţ 500 prací a statí, přiţemţ jich opublikováno bylo kolem 200. V naší diplomové práci podrobněji analyzujeme třináct stěţejních Vinogradovových děl. Zvolili jsme díla z oblasti gramatiky, stylistiky a lexikografie. Abychom poukázali, čím se stavby slovníků lišily, uvedli jsme u rozboru jednotlivých děl vţdy stejné příklady slov. Konkrétně se jedná o slova: веди, вѐдро, вослед. Díla jsme rozdělili do 8 okruhů, kterými se V. V. Vinogradov zabýval: 1) Současný ruský jazyk (gramatika, lexikologie, frazeologie, lexikografie) 2) Historie ruského jazyka (historická fonetika, historie ruského spisovného jazyka, historická lexikologie)
70
3) Literární věda 4) О jazyce a stylů spisovatelů. Stylistika 5) Výzkum slovanských jazyků 6) Redaktorské práce 7) Textologické práce 8) Články věnované obecné jazykovědě Naše analýzy se týkaly okruhu současného ruského jazyka, historie ruského jazyka, jazyka a stylu spisovatelů, stylistiky. Pro úplnost jsme v ostatních okruzích uvedli pouze díla tohoto významného jazykovědce bez podrobnější analýzy. Do okruhu prací ze současného ruského jazyka jsme zařadili a analyzovali díla z gramatiky: Современный русский язык, вып. 1. Введение в грамматическое учение о слове (1934) Современный русский язык, вып. 2. Грамматическое учение о слове (1938) Русский язык. Грамматическое учение о слове (1947, 1972) Основные вопросы синтаксиса предложени (1955) Dále k tomuto okruhu prací patří práce z lexikografie: Толковый словарь русского языка (1935 – 1940) Словарь языка А. С. Пушкина (1956 – 1961) Словарь современного русского литературного языка в 17 томах (1948 – 1965) Словарь русского языка в четырех томах (1957 – 1961) Do prací věnovaným historickému vývoji ruštiny řadíme dílo: Очерки по истории русского литературного языка XVII – XIX вв. (1934) K dílům věnovaným jazyku spisovatelů a stylistice řadíme tyto práce: Язык Пушкина (1935) Стиль А. С. Пушкина (1941)
71
Язык Гоголя (1936) Стиль прозы Лермонтова (1941) Стилистика. Теория поэтической речи. Поэтика (1963) V závěru dipolomové práce jsme se věnovali pracím vydaným po smrti V.V. Vinogradova, mezi které jsme zařadili О теории художественной речи (2005), šest dílů Избранных трудов, История русских лингвистических учений (1978), Проблемы русской стилистики (1981), také byly nově vydány Очерки по истории русского литературного языка XVII – XIX веков (1982), a Русский язык. Грамматическое учение о слове (1972). V roce 1994 vyšla История слов. A také jsme uvedli dvě díla vydaná v zahraničí Stilistika e poetika (1972), Основные проблемы изучения образования и развития древнерусского литературного языка (1974). Na konci práce jsme zařadili ruskojazyčné resumé, seznam pouţité literatury a elektronických zdrojů, přílohy.
72
РЕЗЮМЕ Настоящая дипломная работа под названием «Творческая деятельнос ть академика Виктора Владимировича Виноградова» посвящена исследован ию и анализу творческого пути этого выдающегося филолога. Для того, чтоб ы потвердить его значительный вклад в русское языкознание, сначала мы должны уточнить, что представляет собой языкознание как наука, и все, что связано с этой дисциплиной. Основными источниками для написания нашей дипломной работы послужили книги В. В. Виноградова78, которые, главным образом, находятся в Славянской библиотеке в Праге, и которая является одной из частей Национальной библиотеки. Далее мы также использовали специализированные словари и конечно же Интернет. Целью нашей работы является описание лингвистической ситуации в России в конце XIX века и второй половины XX века, и особенно тщательное ознакомление с трудами известного представителя русского языкознания – Виктора Владимировича Виноградова. Наша работа состоит из 5 глав. Главы разделены на несколько последовательных частей. В первой главе подаем информацию о лингвистике как термине. Сразу же в этой главе мы рассмотрели ее всеобщую историю, где описываем период от древних индийцев до
греческих философов. Здесь
мы разделили историю
языкознания на три основных периода: доисторический, преднаучный и научный. В 2 главе под названием «Начало русской грамматической мысли», мы описали общее положение русского языкознания и упомянули многих других выдающихся лингвистов, которые принадлежат к этому периоду. Большое внимание было уделено характеристике языковых школ – Московской, Казанской, Петербургской, Формальной и Виноградовской. Далее мы назвали основополжников этих школ и главных представителей, а также чем занимались каждая из нами приведенных школ и какую роль сыграла с точки зрения лингвистики. 78
Эти работы можно взять только стационарно.
73
Московская лингвистическая школа – один из направлений лингвистики XIX - XX вв. Была создана в Московском университете в 1880 - 1890 годах. Основателем школы был Ф. Ф. Фортунатов, который сформировал идею внешней и внутренней истории языка. Ф. Ф. Фортунатов занимался также типологией составлением языковых средств, независимо от их истории и связанных с ними отношений. Казанская
лингвистическя
школа
–
характеризуется
интересом
к звуковой стороне языка. Возникла в 70-е годы XX века в Казанском университете. В этой школе были соединены аналитических методы, что привело
к
раскрытию
ряда
артикуляционно-слуховых
элементов
синтетических методов, которые привели к обнаружению и открытию конструктивных социально-значимых звуковых единиц языка – фонем. Основателем был русский лингвист польского происхождения И. А. Бодуэн Куртенэ. Петербургская лингвиситческя школа –
возникла в Петербургском
университете в начале XX века. Основателем этой школы был И. А. Бодуэн де Куртенэ, который стал в 1900 году профессором университета. Его идеи были созданы гораздо раньше, в Казани, между 1874 – 1883 гг. Формальная школа – этот термин относится к группе русских литературоведов и лингвистов. Эти ученые объединились в 10 – 20 годах XX века в Петербурге и в Москве. Формальная школа имела влияние не только на возникновение современной теории литературного языка, но и на развитие других гуманитарных наук. Главным представителем формальной школы был Виктор Борисович Шкловский. Виноградовская школа – одна из школ русского языкознания советского периода, которая возникла 40-ые – 50-ые годы XX века. Включала учеников и последователей
В. В. Виноградова. Для ученых Виноградовской школы
характерны следующие общие черты их научно-исследовательского метода: • анализ языковых явлений в их отношении к другим явлениям, к разным сторонам языка, например рассмотрение грамматических категорий в тесной связи с лексикой, природой, значением и окружением слова; рассмотрение
74
законов словообразования в связи с правилами морфологического строения слов и с грамматическими категориями; изучение синтаксиса не просто как правил синтагматики, а как такого уровня языка, единицы которого обладают не только синтагматическими, но и парадигматическими характеристиками, в своѐм строении и функционировании неразрывно связаны с лексикой и лексической идиоматикой. Язык художественной литературы, язык и стиль писателя изучаются, с одной стороны, в связи с историей общенационального литературного языка, с другой стороны, — в связи с историей общественной мысли и общественной жизни; анализ образа автора — в связи с языком произведения и с его сюжетной тканью; анализ строения текста и все эвристические разыскания — в связи с историей литературного процесса в целом, и. т. д.; • внимание к функциональной и стилистической распределѐнности языковых явлений, к сферам их употребления; • изучение языковых явлений в плане «диахронической синхронии»: понимание синхронии как условно остановленного момента развития языка и отсюда анализ языковых явлений в границах исторического контекста, в частности понимание языковой нормы как исторической категории, признание сосуществования функционально и семантически разграниченных языковых вариантов; • работа только с живым и богатым материалом, всегда самостоятельно извлечѐнным из всех необходимых источников; построение теории опирается только на такой материал и подтверждается им. Далее мы обращаем внимание на ключевую роль лингвистики в начале XX века на развитие и реформирование лингвистики в послереволюционный период, а также на русский литературный язык, его проблемы и задачи исследования. Развитие лингвистики в России после Великой Октябрьской социалистической
революции характеризовалось следующими факторами:
75
1) утверждением и развитием в России социалистического общественного строя и марксистской теории; 2) многонациональным составом Советского государства и коренными изменениями в нем положения народов и отношений между ними, открытием новых путей для политического и культурного развития этих народов и формированием социалистических наций; 3) особой культурной ролью русского языка как языка мировой по значению русской литературы, культуры и науки, дальнейшим повышением его международного и межнационального значения, фактом, что его изучение стало кровным делом всех народов Советского Союза и все шире распространяется за рубежом. Одной из основных задач этого периода была реформа графики и правописании. Лингвистика занималась основной центральной проблемой – именно реформой шрифта и литературного языка. Академик В.
В.
Виноградов
участвовал
более
чем
кто-либо
в исследовании русского литературного языка. Это исследование было весьма
проблематично
из-за
отсутствия
исторических
документов.
О происхождении русского литературного языка до сих пор не существует единое мнение. Его исследования в этой области являются очень оригинальными
и
интересными,
Глава 3 посвещена
и
получили
высокую
оценку.
жизни академика Виктора Владимировича
Виноградова, где мы попытались сосредоточиться на важные вехи его жизни. Виктор Владимирович Виноградов был русский лингвист, доктор филологических наук, академик Академии наук СССР. Он был известен благодаря работатам в областях лингвистики, например, из истории литературного языка а также благодаря литературно-научных публикаций о стилях писателей, как А. С. Пушкин, Н. В. Гоголь., Ф. М. Достоевский, А. А. Ахматовой а дальше. Без его работ нельзя представить современное русское языкознание и его дальнейшее развитие. В. В. Виноградов открыл новые направления исследований, особенно
76
в языкознании советского периода. Благодаря его усилиям выделилась отдельная дисциплина – история литературного языка. Он также занимался изучением которые
языка художественной литературы. Оригинальные методы, В. В. Виноградов разработал при исследовании в этой сфере
языковых
явлений,
привлекли
внимания
многих исследователей.
Академик В. В. Виноградов был членом восьми иностранных академий, доктором Парижского, и Карлова университета в Праге а также президентом Международной ассоциации преподавателей русского языка и литературы. Более чем 10 лет возглавлял Институт русского языка АН СССР. Был во главе Отдела литературы и языка в Академии наук. Также был
членом
главной
редакции
2-го издания Большой
Советской
Энциклопедии. Кроме того, редактировал журнал Вопросы языкознания, много лет работал
как
его
главный
редактор.
Также
был
председателем
Международного комитета славистов (1957 – 1969). В. В. Виноградов привел многих русских лингвистов, которые продолжают развивать идеи своего учителя. Имя
этого
замечательного
лингвиста
записалось
в
историю
лингвистики, не только в России, но и во всем мире. Работы Виноградова показали новые места и новые проблемы в различных областях русского языкознания и литературы. Его научные интересы были необычайно широки. Ему принадлежит заслуга за большой вклад двум лингвистическим дисциплинам, в том числе истории русского литературного языка и науки о языке художественной литературы. В. В. Виноградов был учеником известных русских лингвистов А. А. Шахматова и Л. Щербы, который руководил Лингвистическоим обществом в Петербургском университете. В. В. Виноградов предложил новую систематизацию разделения русского языкознания на: а)
серию
историко-лингвистических
77
дисциплин —
диалектологию,
историческую грамматику, историю языка, историю литературного языка, историю языка художественной литературы (была предложена, в частности, новая периодизация истории русского литературного языка); б)
стилистику в еѐ
нормативной
(культура
речи)
и
историко-
сравнительной (функциональные и авторские стили) разновидностях; в) дисциплины, содержащие системное описание современного русского литературного языка (лексика, грамматика, словообразование, фразеология, фонетика), в т. ч. история слов и теория нормы; г) науку о языке художественной литературы и языке писателей; д) историю филологических учений. Академик В. В. Виноградов выделил фразеологию, как особый раздел лингвистики.
Определил
три
типа
фразеологических
единиц:
Это
фразеологические сращения или идиомы, фразеологическеие единства и фразеологические сочетания.
Открыл и установил основные характерные
черты каждой группы фразеологических единиц. В ходе исследования фразеологии он указал на конкретные особености русского языка. Сказал, что
богатство
русского
языка
состоит
не только в плане
лексики, но и в различных конструктивных моделях. В. В. Виноградов участвовал и более чем кто-либо в исследовании русского литературного языка. Мы подали краткое изложение его взглядов на развитие русского языка. Мы упоминаем также о других лингвистах, которые занимались этим вопросом. Это были, например – Л. A Булаховский, С. П. Обнорский, Г. О. Винокур и Л. П. Якубинский. В центральной части нашей работы мы проанализировали творческий путь В. В. Виноградова и провели анализ некоторых из его работ. Для более детального анализа, мы выбрали следующие работы: Современный русский язык 1 – 2 (Москва, 1938), Русский язык.
78
Грамматическое учение о слове (Москва, 1947), Основные вопросы синтаксиса предложения (Москва, 1955), Очерки по истории русского литературного языка XVII-XIX вв. (Москва, 1934), Язык Пушкина (Москва, 1935), Язык Гоголя (Москва, 1936), Стиль Пушкина (Москва, 1941), Стиль прозы Лермонтова (Москва, 1941), Стилистика. Теория поэтической речи. Поэтика (Москва, 1963), Толковый словарь русского языка под ред. Д. Н. Ушакова (Москва, 1935 – 1940), Словарь русского языка в четырех томах (Москва, 1957 – 1961), Словарь современного русского литературного языка в 17 томах (Москва, 1948 – 1965), Словарь языка А. С. Пушкина (Москва, 1956 – 1961). лексикографии,
Мы выбрали работы из области грамматики, стилистики, которые
мы
разделили
наследуйущие
подтемы
-
современный русскоий язык, историческое развитие русского языка, творчество
посвященное
языку
и
стилю
писателей,
стилистике,
литературоведению, текстологические работы, исследования южнославянских языков, редакционная работа и статьи, посвященные общей лингвистике. Наш анализ касался проблемы современного русского языка, русской истории, языка и стиля писателей и стилистики. Для полного представления в прочих сферах мы ввели только произведения этого замечательного лингвисты, без детального анализа. Чтобы указать на различные структуры словарей, мы привели примеры словарных статей одинаковых слов. Речь идет о словах: веди, вѐдро, вослед. В заключеню, мы уделили внимание также работам изданным после смерти Виноградова, среди которых вошли произведения О теории художественной речи, 6 томов Избранных трудов, История русских лингвистических учений, Проблемы русской стилистики, а также были изданнные Очерки по истории русского литературного языка XVII - XIX веков и Русский язык (Грамматическое учение о слове). В 1994 году вышла работа под названием История слов. А также у нас есть два произведения, которые входят в работы
79
изданные за рубежом, а именно: Стилистика и поэтика (1972), Основные проблемы изучения образования и развития древнерусского литературного языка (1974).
80
Přílohy 21 августа 1925 г. Москва Чудесная Надежда Матвеевна! Хочу найти для Вас слова — тихие, но звучные. Но боюсь: они непокорны, как оборотни. Правда сквозь них может представиться лживой. А в душе я ложь расцениваю как трусость. И верьте мне. Вы мне стали странно близки. Мне кажется (простите эту самонадеянность), что в те короткие и немногие дни я успел пройти через приемную Вашей души, открытую для всех, несколько глубже. То, что я сумел узнать в Вас, мне — родное: и Ваша наивная фантастичность, и мягкая растерянность (быть может, слегка истерического характера), и мечтательность — такая нежная, женственная, и Ваш юмор — тонкий — при резкой иногда внешней оболочке — мне понятны и радостны. Я никогда ни о чем вперед не думаю и не гадаю. Но я не хотел бы, чтобы наше знакомство осталось только минутной, легкой встречей на узкой дороге. Внутренний такт мне подсказывает, что на этих строках я должен остановиться и не лить воду в вино. В ―Узком‖ все так и осталось узким. Ваш Виктор В. До новых встреч!
81
4 сентября 1925 г. Ленинград Любимая моя! Не терзайтесь раньше времени, не забывайте меня. Не буду говорить банальных истин, что без ударов боли, наносимых близким, сквозь жизнь не пройдешь. Я чувствую ту внутреннюю тяготу, которую Вы приняли на себя. Но сохраняйте свои силы — для того, чтобы при встрече не только твердо идти по своему собственному пути, но и другого поддержать в его неврастенических борениях. Я не хочу, чтобы Вы думали о боли, мне наносимой. Но я не хочу также, чтобы Вы налагали на себя жертвенную миссию. Если в Вас победит власть прошлого и Вы вновь (не с отчаянием долга) с радостью устремитесь под ее покров, — что я могу противопоставить этой силе? Мне тяжело: я совсем одинок. Но я молод. Жажду работы — и славы. Я честолюбив, хотя не всегда признаюсь в этом даже самому себе. Мое сердце совсем юно: ведь только ―от счастья и славы безнадежно дряхлеют сердца‖. А я не могу пока похвастаться ни тем, ни другим. Это — все, что у меня есть и с чем я останусь, если Вы покинете меня. Ведь я сам одного боюсь: Вы — в Москве, я — здесь, вдали. И препятствие к тому, чтобы рядом быть, — деньги, деньги. У меня — материальный кризис. Я служить остался лишь в Университете (90 руб. в месяц). Издательства лопаются. Кто будет читать книги по языку и литературе?.. Я готов перейти в Москву. Но где служба, квартира?.. Хорошо бы хоть чем-нибудь пока связать себя с Москвой, чтобы раз в месяц быть у Вас. Устроить в печать книжку? Есть одна — наготове — о Гоголе. Но кто ее возьмет? Ездить читать куда-нибудь лекции? Где? — в какой-нибудь литературной студии? Но ведь в Москве есть свои специалисты без работы. Мысль о том, что я не смогу связать себя с Москвой, мучит меня нестерпимо. И здесь —
82
какой-то дух общего уныния. Вместе со мной — из ряда Высших учебных заведений удалены мои друзья — Б. М. Энгельгардт и ДолининИскоз. Вчера мы горестно мечтали о журнале, где могли бы печатать свои статьи, журнале с определенной литературно-художественной физиономией. Мое настроение — упадочное. ―Ни сна, ни отдыха измученной душе‖. Но все же перебираю давно начатую работу о Гоголе и привожу к концу. От той девушки, о которой я Вам рассказывал, я себя решительно изолировал. Словом, я один, один. Буду работать, чтобы скопить деньги на поездку в Москву в конце сентября. Думаю о Вас много, много. — И люблю. Ваш В. В.
23 октября 1925 г. Ленинград Дорогая моя! Не упрекайте меня за то, что я редко пишу. Ведь я прикован к столу. Не думайте, что незначительное количество часов, занятых чтением лекций, дает мне свободу. У меня — 4 разных курса: 1. Курс современного литературного языка. 2. Практические занятия по грамматике литературного русского языка. 3. Стиль Некрасова. 4. Лирика Влад. Соловьева. Кроме того, я уже написал две статьи — 1) о поэтическом языке; и 2) о романе Де-Куинси ―Исповедь англичанина, употреблявшего опиум‖.
83
Я прочитал всю корректуру книги по стилистике (она выходит на днях). Сейчас вновь сижу над книгой о Гоголе. Ее надо спешно закончить, потому что она пойдет в ―Вопросы поэтики‖, издаваемые Российским Институтом Истории Искусств. Присоедините к этому: отсутствие дров — и холод в комнатах. Плохое настроение — по случаю отсутствия денег... Сужение сферы быта, так как отношения (без взаимной стесненности) со многими людьми у меня оборвались. И все вместе это создает настроение какой-то душевной рассеянности. Ужасно хочу видеть Вас. Но когда сяду писать письмо, являются по смежным ассоциациям (от чернильницы, стола, ручки и т. п.) мысли о статьях, слова кажутся такими же вялыми, как в этих статьях. Письмо для меня (писателя) — не личная, а профессиональная беседа. И в писании есть что-то от ремесла. Слово устное я ценю как интимный знак гораздо больше. Вот почему я не люблю читать лекций. И все знают, что лекции для меня — игра и даже некоторое издевательство ума. Это привлекает, как острое, но отталкивает, как всякая деланность. Поэтому не сердитесь и не платите мне тем же. Я люблю получать от Вас письма. Ведь и я меньше двух писем в неделю Вам писать не могу. Что же в жизни моей нового? Ничего. Хожу на ученые доклады. Приехали некоторые приятели из заграничных командировок. Новости. Часто бываю у Радловых (3 семьи: Сергей Эрнестович — режиссер, его жена — поэтесса, Николай Эрнестович — художник, его сестра — драматическая артистка, преподаватель декламации). Зовут в театр. Даже мой сомученик по писанию драмы артист В. С. Чернявский предлагает контрамарку. Схожу. Дни текут быстро и как-то бесследно. Очень скучаю по Вас. Хочется ласки. И томительно одиночество. Жду и люблю. Ваш В. В.
84
15 или 19 ноября 1925 г. Ленинград Дорогая! Нет бумаги почтовой, конверта. Но есть время. Суббота и воскресенье — дни домоседства. И вот я пишу Вам. Все в мире странно. Вы — сейчас мне самый близкий человек. А ведь я почти не знаю Вас — осязаемо, живо, как зрительный, яркий образ. И ужасно хочу увидеть Вас скоро-скоро. Ваш друг В. С. Смышляев в своей книжке любит повторять слова древнего философа Гераклита, что ―ни один человек не входит дважды в ту же самую реку‖, потому что ―все течет‖. И мы с Вами — течем. Мы изменились за те два с половиной месяца, что не видимся. И объективно, и в сознании друг друга. И вот хочешь представить себе конкретно — Вас сегодняшнюю — и не можешь. Люблю, но не могу видеть и осязать. И не только физически, но и психически. В этом — романтизм. Но в этом — и трагедия одиночества. Поэтому мне было бы мучительно и пусто, если бы Вы забыли меня или изменили мне. Я знаю, что во всей истории наших отношений есть отпечаток странной своеобычности. Она — оригинальна до того, что кажется нежизненной. Но с моей точки зрения это — плюс. Реализовать в жизни то, что чуждо мелкой и расчетливой рассудительности, — это удел не всех. Особенно если — нет лжи, грязи и пошлости. Между нами этого нет и не должно быть. Вот почему я не взвешиваю, прочно ли и надолго я люблю Вас. Сейчас — это глубокое и хорошее чувство. Нет никаких мелких и пошлых примесей. И это — главное. Когда же начинаются и, томительно повторяясь, живут мелочные обманы, раздоры и взаимные раздражения, я предпочитаю уходить. Но в Вас (это — не комплимент и не лесть) я вижу незаурядную личность. Некоторые из Ваших писем — доказательство несомненное этому. Они — художественны с формальноэстетической точки зрения. И я нахожу радость
85
в беседах с Вами и письмах Ваших как эстет. И я уверен, что пошлости и мелочей мы избегнем в своих отношениях или отнесемся к ним как большие люди. У меня есть одна ненормальность, которая много вредила мне в жизни. Я очень люблю в женщине внешность, изящество форм лица, тела, красивое платье, стиль разговоров и манер. Если я сам меньше всего выдерживаю критику с этих точек зрения, все же я болезненно воспринимаю все уклоны от какой-то эстетической нормы. Пожалуйста, не уклоняйтесь. И, пожалуйста, не пишите грустных, сиротливых писем. Вы — одна у меня. Верьте этому и не требуйте, чтобы я повторял это часто. Иначе это будет буднично. Попросите Юрия Ал.2 написать мне. Ваш В. В. PS. Не впадайте в неврастению и не терзайтесь мыслью, что кто-то на ком-то выезжает. Любите просто, пока любится. Утешения Б. М. Энгельгардта — это наставления человека, знающего лучше меня тех людей, которые меня окружают.
86
2 декабря 1925 г. Ленинград Дорогая моя! Я уже писал Вам, что меня на почте обокрали. Читал доклад. Был сделан он сложно и мудрено, но оригинально. Многие одобрили. Я читал четко и раздельно (этим больше всего доволен, обычно я несусь без остановок к радостному концу). В общем, атмосфера у меня — безоблачная — сохранилась. Так как доклад я написал очень быстро — и большой, — то все стали смеяться, что я решил конкурировать по ―скорописи‖ с моим приятелем, но принципиальным (по вопросам поэтики) противником Борисом Михайловичем Эйхенбаумом, известным историком литературы (не надо смешивать с Бор. М. Энгельгардтом, который вернулся черным из Крыма и тоже одобрил мою речь). Сочинил один литератор, Юр. Ник. Тынянов, частушку: Борис Михайлович Эйхенбаум Пишет том в два месяца. Или он, иль Виноградов — Кто-нибудь повесится. Но — не я. Раз Вы меня любите. В Москву я перевестись согласен. Но как это сделать? Без Университета мне невозможно. Надо списаться с Д. Н. Ушаковым4. Ведь у меня очень мало личных связей с Москвой, хотя меня там специалисты и знают. Но на Рождество Вы ко мне приезжайте обязательно. Лескова я не очень принимаю эстетически. У него — кудри вместо головы, и все лицо ими скрыто. А ниже — фрак, сшитый у ловкого портного, и лакированные ботинки со скрипом (русским). А все вместе — смесь церковной колокольни, цирка и русского трактира на большой дороге — с бывалыми людьми — с сказочниками из парикмахеров. Не сердитесь. Это я — от души.
87
А Толстой — художественный инсинуатор. Метод его изображений покоится на чисто женской недоверчивости, ревности и кокетливом самолюбовании. Он — обманутый любовник человеческой души. Ходит, подглядывает и клевещет, хоть и мучится. Он — большевик от духовной импотенции и от мелочной подозрительности ко всем высоким духовным обнаружениям. Но — талант у него своеобразный. Он только имитирует калеку, нуждающегося в костылях философии. Это — особый прием художественного творчества. Вот какие умные письма могу писать я, когда хочу. Но больше хочу Вас целовать. Люблю. В. В.
88
Pouţitá literatura ČERNÝ, J.: Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc 1996. KUBÍK, M., FORMANOVSKAJA, N. I.: Основы языкознания для русистов. SPN, Praha 1981. KUBÍK, M., KONDRAŠOV, N. A.: Русский язык глазвми лингвистаслависта. SPN, Praha 1981. VINOGRADOV, V. V.: Veliký ruský jazyk. Svoboda, Praha 1948. БЕРЕЗИН, Ф. М.: Очерки по истории языкознвния в России, конец XIX – начало XX в. Москва, Наука, 1968. БЕРЕЗИН, Ф. М: История лингвистических учений. Москва, Высшая школа, 1975. БЕРЕЗИН, Ф. М.: История советского языкознания. Хрестоматия. Москва, Высшая школа, 1988. БУЛАХОВ, М. Г.: Восточнославянские языковеды. Минск, Белорусский государственный университет имени В. И. Ленина, 1978. ВИНОГРАДОВ, В. В.: Гоголь и натуральная школа. Ленинград, Образование, 1925. ВИНОГРАДОВ, В. В: Этюды о стиле Гоголя. Ленинград, 1926. ВИНОГРАДОВ, В. В.: Очерки по истории русского литературного языка XVII – XIX вв. Москва, Государственное учебнопедагогическое издательство, 1934. ВИНОГРАДОВ, В. В: Язык Пушкина. Москва, Academia, 1935. ВИНОГРАДОВ, В. В.: Современный русский язык. в. 1 – Введение в грамматическое учение о слове. Москва, 1938. ВИНОГРАДОВ, В. В.: Современный русский язык. в. 2 – Грамматическое учение о слове. Москва, 1938. ВИНОГРАДОВ, В. В: Стиль Пушкина. Москва, Гослитиздат, 1941. ВИНОГРАДОВ, В. В.: Вопросы грамматического строя. Москва, Академия наук СССР, 1955.
89
ВИНОГРАДОВ, В. В.: Из истории изучения русского синтаксиса. Москва, Московский университет, 1958. ВИНОГРАДОВ, В. В.: О языке художественной литературы. Москва, Государственное издательство художественной литературы, 1959. ВИНОГРАДОВ, В. В.: Стилистика. Теория поэтической речи. Поэтика. Москва, Академия наук СССР, 1963. ВИНОГРАДОВ, В. В: Сюжет и стиль. Москва 1963. ВИНОГРАДОВ, В. В: О теории художественной речи. Москва, Высшая школа, 1971. ВИНОГРАДОВ, В. В.: Избранные труды. Исследования по русской mграмматике. Москва, Наука, 1975. ВИНОГРАДОВ, В. В.: Избранные труды. Исследования по русской грамматике. Москва, Наука, 1975. ВИНОГРАДОВ, В. В: Избранные труды. Поэтика русской литературы. Москва, Наука, 1976. ВИНОГРАДОВ, В. В: История русских лингвистических учений. Москва, Высшая школа, 1978. ВИНОГРАДОВ, В. В: Язык и стиль русских писателей: от Гоголя до Ахматовой. Москва, Наука, 2003. ВИНОГРАДОВ, В. В: Язык и стиль русских писателей: от Карамзина до Гоголя. Москва, Наука, 1990. ВИНОГРАДОВ, В. В: О языке художественной прозы: избранные труды. Москва, Наука, 1980. ЗВЕГИНЦЕВ, В. А.: История языкознания XIX – XX веков в очерках и извлечениях. Часть I. Москва, Государственное учебно-педагогическое издательство министерства просвещения РСФСР, 1964. МАЛЫШЕВА – ВИНОГРАДОВА,
Н.
М.:
Страницы
жизни
Виноградова. Русская речь 1989, № 4, 83 – 88. ФИЛИН, Ф. П.: Очерки по теории языкознания. Москва, Наука, 1982.
90
В.
В.
Slovníky a encyklopedie: SÁDLÍKOVÁ, M., a kol.: Velký česko-ruský slovník. Leda, Český Tešín 2005. ŠROUFKOVÁ, M., VENCOVSKÁ, M., PLESKÝ, R.: Rusko-český, česko-ruský slovník. Leda, Praha 2003. ВВЕДЕНСКИЙ, Б. А. (ред): Энциклопедический словарь. Том 2. Москва, Государственное научное издательство „Большая советская энциклопедия,― 1954. ВИНОКУР, Г. О.: Словарь языка Пушкина I – IV. Москва, Академия наук СССР, институт языкознания, 1956 – 1961. ДАЛЬ, В.: Толковый словарь живого великорусского языка. Том I-IV. Москва, Государственное издательство иностранных и национальных словарей, 1955. ЕВГЕНЬЕВА, А. П.: Словарь русского языка. В 4 томах. Москва, Государственное издательство и национальзых словарей, 1957 – 1961. КУЗНЕЦОВ, С. А. (ред): Большой толковый словарь русского языка. СанктПетербург, Норинт, 2003. ОЖЕГОВ, С. И.: Словарь русского языка. Под редакцией Н. Ю. Шведовой. Москва, Русский язык, 1975. УШАКОВ, Д. Н.: Толковый словарь русского языка I – IV. Москва, Государственное издательство и национальзых словарей, 1935 – 1940. ФИЛИН, Ф. П. (ред): Русский язык – энциклопедия. Москва, Советская энциклопедия, 1979.
Internetové slovníky a encyklopedie: http://www.slovnik.seznam.cz
http://www.gramota.ru/ http://www.krugosvet.ru/ http://www.tolkslovar.ru/ http://bse.sci-lib.com/
91
Internetové zdroje http://www.google.cz/
http://www.danefae.org/
http://www.wikipedie.cz/
http://www.yandex.ru/
http://www.atlas.cz/
http://www.bnb.ru/ http://www.feb-web.ru/ http://www.wikipedia.org/ http://www.magazines.russ.ru/
92
