Masarykova Univerzita Filozofická fakulta. Ústav slavistiky. Magisterská diplomová práce

Masarykova Univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Magisterská diplomová práce

Masarykova Univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Polský jazyk a literatura

Bc. Petr Kolomazník

Síla lásky pod tíhou moci a zla v Osvětimi Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Markéta Páralová Tardy

2016

Prohlašuji a svým podpisem stvrzuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a zdrojů.

_________________ Petr Kolomazník V Brně dne 30. 4. 2016

2

Poděkování Rád bych vyjádřil upřímné poděkování Mgr. Markétě Páralové Tardy za její odborné a vstřícné vedení a také za její trpělivost, úsilí a čas, který mi věnovala. Dále bych chtěl poděkovat své ženě, že se mnou vydržela i přesto, že jsem spoustu svého času, který jsem mohl trávit s ní, věnoval této magisterské práci.

3

Obsah 1.

ÚVOD ...................................................................................................................................................... 5

2.

HISTORICKÝ KONTEXT ............................................................................................................................. 7 2.1.

3.

2.1.1.

Rudolf Höss .................................................................................................................................... 10

2.1.2.

Struktura tábora v Osvětimi .......................................................................................................... 12

MEMOÁROVÁ LITERATURA ................................................................................................................... 14 3.1.1.

4.

Charakteristika memoárové literatury týkající se koncentračních táborů .................................... 16

SÍLA LÁSKY POD TÍHOU MOCI A ZLA V OSVĚTIMI .................................................................................. 20 4.1.

DEFINICE LÁSKY ...................................................................................................................................... 20

4.2.

SÍLA LIDSKÉ PSYCHIKY V OSVĚTIMI............................................................................................................... 21

4.3.

HALINA BIRENBAUM, NADZIEJA UMIERA OSTATNIA........................................................................................ 24

4.3.1. 4.4.

Zobrazení lásky v díle Haliny Birenbaum ....................................................................................... 25 WIESŁAW KIELAR, ANUS MUNDI ................................................................................................................ 30

4.4.1.

Zobrazení lásky v díle Wiesława Kielara ........................................................................................ 31

4.4.2.

Edward Galiński a Mala Zimetbaum ............................................................................................. 33

4.4.3.

Ukázka síly jejich lásky pod tíhou moci a zla v Osvětimi................................................................ 34

4.4.4.

Další zobrazení lásky v díle Wiesława Kielara ............................................................................... 40

4.5. 4.5.1.

5.

KONCENTRAČNÍ A VYHLAZOVACÍ TÁBOR OSVĚTIM ............................................................................................ 9

JERZY BIELECKI, KTO RATUJE JEDNO ŻYCIE .................................................................................................... 41 Zobrazení lásky v díle Jerzyho Bieleckého ...................................................................................... 42

4.6.

SROVNÁNÍ VYBRANÝCH DĚL ....................................................................................................................... 48

4.7.

ZVRÁCENÁ PODOBA OSVĚTIMSKÉHO TÁBORA ................................................................................................ 51

ZÁVĚR ................................................................................................................................................... 54

RESUMÉ ......................................................................................................................................................... 56 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY....................................................................................................................... 59 PŘÍLOHY ......................................................................................................................................................... 62

4

1. Úvod Téma této magisterské práce jsem vybral z toho důvodu, že se zajímám o události spojené s nacistickým režimem, který během pouhých 12 let, co se dostal Adolf Hitler k moci až do jeho smrti, způsobil tak intenzivní zlo, jež nemá v lidských dějinách v mnoha ohledech obdoby. Postupně se začal vytvářet nacistickým státem plně podporovaný systém nadřazenosti a moci, který vygradoval v podobě velikého množství koncentračních a několika vyhlazovacích táborů, v nichž panovala absolutní moc, a každodenní zabíjení se stalo jejich součástí. I přes toto velmi negativní prostředí, jež tu bylo vytvořeno, bude hlavním cílem této práce ukázka toho, jakou sílu měla láska v jednom z těchto táborů, konkrétně v Osvětimi, jak důležitou zde hrála roli a jakým způsobem ovlivnila život některých vězňů. Analýzu budu provádět na základě třech vybraných vzpomínkových děl, první z nich je Nadzieja umiera ostatnia od Haliny Birenbaum, druhou četbou je Anus Mundi napsaná Wiesławem Kielarem a třetím dílem je Kto ratuje jedno życie od Jerzyho Bieleckého. Nejdříve ovšem v první kapitole představím historický kontext, prostřednictvím něhož se zaměřím na okolnosti, které vedly až k vytvoření tzv. „továren na smrt“. Původní účel koncentračních táborů vybudovaných nacistickým režimem totiž rozhodně nebyl takový, jak je známe dnes. Velký důraz jsem kladl na jejich postupný vývoj od přelomového roku 1933, kdy se Adolf Hitler dostal k moci, protože právě v tomto období začaly být koncentrační tábory budovány. Největší a zřejmě nejznámější ze všech těchto táborů byla Osvětim, již se během relativně krátké doby povedlo proměnit v ústřední místo, kam byla směřována značná část evropských Židů. Velkou měrou se na tom podílel první velitel a zároveň zakladatel koncentračního tábora Osvětim Rudolf Höss. Ten zásadním způsobem ovlivnil jeho funkčnost, k čemuž využil vlastní zkušenosti z tábora Dachau, podle jehož vzoru nechal osvětimský tábor vybudovat a zavedený systém se v Osvětimi poté snažil dále zdokonalovat. Zobrazím rovněž jeho strukturu a také některé pobočné tábory spadající pod tento tábor. Jelikož cílem této práce bude analýza vybraných memoárových tvoreb bývalých vězňů tohoto tábora, je vhodné její charakteristiku přiblížit ve druhé kapitole. Memoárová literatura totiž stojí na pomezí několika literárních žánrů, vysvětlím proto, k jakým z nich se tato literatura řadí. Pro vytčenou analýzu bude klíčová memoárová literatura týkající se právě koncentračního tábora Osvětim, z toho důvodu rovněž uvedu i příklady dalších autorů, kteří zde byli a svoje zážitky zdokumentovali. V poslední kapitole se už věnuji ukázkám síly lásky v Osvětimi. Proto nejdříve představím definici tohoto slova, abych tím vymezil, na co se v ukázkách budu zaměřovat. Láska se v táboře objevovala v mnoha podobách, v každém případě měla na vězně pozitivní vliv, což 5

přispělo k jejich lepšímu psychickému rozpoložení. Právě psychika vězně často rozhodovala o tom, jestli v táboře vydrží, protože v jeho nelítostném prostředí, kde lidský život měl zanedbatelnou hodnotu, bylo velmi nebezpečné se vnitřně vzdávat. Samotné analýze budou předcházet krátké medailonky jednotlivých autorů, prvním z nich, z jehož tvorby ukážu různé podoby lásky, je Halina Birenbaum. Ta se do Osvětimi dostala ještě v dětských letech a ze svého dětského pohledu také svoje vzpomínky popisuje. Velkou roli v jejím životě sehrála její maminka, díky jejíž obětavosti dokázala i s dalšími členy rodiny vydržet ve varšavském ghettu až do jeho úplného zničení. Právě její odvaha se stala Halině Birenbaum příkladem skutečné odvahy, z níž právě v Osvětimi později čerpala sílu. Dalším autorem je Wiesław Kielar, který v osvětimském táboře byl skoro po celou dobu jeho existence, pracoval rovněž v ženské části tábora, kde zaznamenal, jaký vliv měla tato skutečnost pro vězně, jímž bylo umožněno zde pracovat, protože jinak byli muži a ženy od sebe povětšinou zcela izolováni. Za nejsilnější ukázku lásky v jeho vzpomínkách ovšem můžeme považovat vztah jeho nejbližšího kamaráda v táboře Edwarda Galińského s Židovkou Malou Zimentbaum. Ačkoliv měl tento vztah tragické vyústění, stal se díky své hloubce možná vůbec nejznámějším vztahem vzniklým v Osvětimi. Poslední vzpomínkové dílo napsal Jerzy Bielecki, ten se dostal do tábora úplně prvním transportem a ve své tvorbě zobrazil svůj útěk z tábora, pro něhož se rozhodl z toho důvodu, aby zachránil židovskou dívku jménem Cyla Cybulska, k níž si v táboře vybudoval hluboký cit. Ačkoliv se už blížil konec války, rozhodl se riskovat vlastní život, aby právě ten její mohl zachránit. Následně všechny tři tvorby srovnám a pokusím se v nich najít společné rysy, k čemuž využiju také jazykové prostředky, jimiž vybrané ukázky lásky ve svých vzpomínkách popisovali. Rovněž porovnám, jak velký vliv měly tyto situace na jejich vlastní životy. Jelikož bylo prostředí osvětimského tábora v důsledku nekontrolované moci rovněž i velmi zvrácené, tak pro představu zobrazím i další vztahy a také určité specifika, s nimiž se tu někteří vězni mohli setkat. Tyto ukázky ovšem už nebudou podrobeny hlubší analýze. Na úplném konci magisterské práce pro lepší představu toho, jak vypadalo prostředí tohoto tábora, je příloha doplněna také několika fotografiemi.

6

2. Historický kontext Koncentrační tábory vytvořené ve 20. stol. třetí říší se staly nedílnou součástí naší novodobé historie. Ačkoliv nebyly vynálezem nacismu, protože člověka v historii v různých obdobích neustále provázely masové vraždy, masakry cizinců, politických odpůrců a etnických menšin, tak dnes si je spojujeme především právě s nacistickým Německem. Z historického hlediska totiž nikdy nevygradoval koncentrační tábor do takového extrému, aby člověk dokázal s pomocí státní správy vytvořit precizní systém, který dokáže beze stopy zničit takřka celý národ a ještě ho „zhodnotit jako surovinu“. Toto státem podporované a průmyslově provozované masové vyhlazování se stalo specifickým fenoménem a nemá v lidských dějinách obdoby.1 Přitom ještě na začátku 20. století nic nenasvědčovalo tomu, že vyspělá Evropa bude centrem takového masového zabíjení, a proto si položme zajímavou otázku z publikace Hitler a Tajné společnosti Philippa Valoda. „Jak se mohla natolik vyspělá země jako Německo, které bylo v roce 1914 druhou světovou průmyslovou velmocí (hned po Spojených státech a na úrovni Velké Británie), propadnout k hrůzám nacismu?“2 Podívejme se na možné důvody. První světová válka přinesla drtivou německou porážku a následné podepsání Versailleské smlouvy odsoudilo tuto zemi k nutnosti zaplatit astronomické reparace, a k tomu ještě Německo ztratilo i část svého území. Koncem dvacátých let navíc přišla hluboká hospodářská krize, která ponechala miliony obyvatel této země bez práce. Tyto události nahrávaly radikálním názorům dělnické strany3 vedené Adolfem Hitlerem, která slibovala, že dokáže najít východisko z krize a už v roce 1930 dokázala získat ve volbách více než 6 milionů hlasů.4 V přímých prezidentských volbách r. 1932 se sice Hitlerovi ještě nepodařilo vyhrát,5 ale jeho sílící vliv a popularita podepřená složitou hospodářskou a sociální situací nakonec vedla k tomu, že se o rok později stal říšským kancléřem. „Od této chvíle Německo pohltila nejtvrdší a nejodpornější diktatura, jakou ve svých dějinách kdy zažilo.“6 Začalo pronásledování, zatýkání, zabíjení oponentů a potlačování všech forem odporu, které vedly až k založení prvních internačních zařízení v roce 1933. „Dne 20. března se pod Himmlerovou záštitou otevřely brány prvního

1

SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Vyd. 1. Praha: Argo, 2006, s. 22. VALODE, Philippe. Hitler a tajné společnosti. Praha: Knižní klub, 2010, s. 7. 3 Celý název byl Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP). 4 Tamtéž s. 75. 5 Získal 36,8 % hlasů, což znamenalo více než 13 milionů voličů. 6 Tamtéž s. 88. 2

7

koncentračního tábora pro politické vězně. Diktatura byla nastolena zcela legálně, přičemž to nejhorší mělo teprve přijít. Demokracie umírala. Německo bylo zahnáno do pasti nacistů.“7 Schválením zákona na ochranu před dědičně postiženým potomstvem byla zahájena sterilizace mentálně postižených, nacionální socialisté chtěli tedy vyprázdnit léčebná zařízení pro duševně nemocné a naopak plnit tábory koncentrační. Tam byli ze začátku posíláni především političtí oponenti a tzv. „osoby štítící se práce“, aby mohli vykonávat práci pro Říši bez jakéhokoli platu, a podílet se tak na obnovení ztracené německé cti. To, co se později proměnilo ve smrtící nástroj, tedy původně vypadalo jako prospěšný nápad, který tak dokázal přijmout i prostý německý lid. Dílo Debórah Dworkové a Roberta Pelty Osvětim: 1270 až současnost to popisuje následovně. „V počátcích nacistické vlády věřili obyčejní lidé i straničtí ideologové, že nově ustavené tábory spíše vychovávají, než trestají. Těžká práce a přísná disciplína měly vrátit zbloudilé syny do náruče nacionálněsocialistické společnosti.“8 Cílem tedy původně bylo převychovat a vtisknout správné politické názory.9 Kolektivní monografie Auschwitz 1940-1945, Węzłowe zagadnienia z dziejów obozu rovněž dokumentuje počátky fungování těchto táborů. „W pierwszych latach istnienia obozów stanowiły one przede wszystkim środek izolowania lub fizycznego eliminowania z życia społecznego obywateli niemieckich stojących w opozycji, względnie negatywnie ustosunkowanych do ruchu hitlerowskiego. Praca będąca obowiązkiem każdego więźnia w obozie i mająca stanowić jeden z czynników kształtujących warunki egzystencji obozowej, w praktyce została przekształcona w narzędzie kary lub szykany.”10 Průmyslové a systematické zabíjení, do něhož tábory později dospěly, tedy rozhodně nebylo nic, co by dopředu někdo naplánoval, bylo to důsledkem absolutní moci, která se v táborech postupně vypěstovala. A jak vysvětluje v knize Řád teroru Wolfgang Sofsky, tak její vygradování nemělo nastaveno v podstatě žádné hranice. „Jakmile byly totiž tábory zřízeny, začala se v nich prosazovat moc, jejíž dynamika nebyla ani plánovaná, ani předvídatelná.“11 Absolutní moc je organizovanou mocí. Vězni žili ve stálém strachu ze smrti a nikdo z nich neměl jistotu toho, že se dožije dalšího dne. Absolutní moc je zbavila veškerých jistot, nevěděli, jak dlouho budou ještě v táboře a jestli se z něho vůbec můžou někdy dostat, což způsobilo, že jeden den pro ně trval déle než týden.12 Z počátku fungování koncentračních

7

VALODE, P. Hitler, s. 90. DWORK, Deborah – PELT, Robert. Osvětim: 1270 až současnost. Praha: Argo, 2006, s. 100. 9 Tamtéž s. 101. 10 CZECH, Danuta [et al.]. Auschwitz 1940-1945, Węzłowe zagadnienia z dziejów obozu, díl II. Oświęcim: Muzeum Oświęcim-Brzezinka, 1995, s. 56. 11 SOFSKY, W. Řád teroru, s. 19. 12 Tamtéž s. 35. 8

8

táborů v nich ještě byli převážně němečtí odpůrci nového režimu a tento stav se udržoval do roku 1937, až o rok později se v nich poprvé objevili vězni cizích národností.13 V té době už byl zaveden také systém klasifikace vězňů, který byl později s příchodem nových vězňů rozšiřován a rozděloval vězně do jednotlivých kategorií podle barevných trojúhelníků, jež museli nosit společně s číslem na levé straně prsou a pravé nohavici. Političtí vězni měli červený trojúhelník, kriminálníci měli přiřazen zelený trojúhelník, černá barva byla určena pro asociální osoby, modrá pro emigranty a hnědá (později rovněž černá) pro Cikány. Homosexuálům byl přiřazen trojúhelník růžové barvy, fialovou barvu nosili svědci Jehovovi a Židé měli místo trojúhelníku šesticípou Davidovu hvězdu. Označení vězňů určovalo i jejich zacházení s nimi, protože některé vězeňské skupiny byli označované za podřadnější než jiné a kromě samotného rozpoznání vězňů tento systém ještě víc posiloval moc nad nimi samotnými.14 Čím dál tím větší počet vězňů vedl k tomu, že bylo mnohem více pracovních sil, než kolik bylo potřeba, a tak se začaly rozšiřovat i mimo německé území. Tábory se tedy postupně měnily, aby se nakonec staly nacistickým symbolem, který se během dvanácti let jejich existence proměnil v dějiště hrůzy a stal se nástrojem tzv. „konečného řešení“. Nejvíce jich bylo vybudováno na území okupovaného Polska za druhé světové války. Právě během války se intenzita zla v koncentračních táborech vystupňovala až k nechvalně proslulým „továrnám na smrt“. „Jeśli przed wojną mimo brutalnego terroru i nierzadkich wypadków mordowania więźniów obozy koncentracyjne były przede wszystkim miejscem czasowej izolacji mniej lub bardziej zadeklarowanych przeciwników hitleryzmu (...), to w czasie wojny, kiedy w obozach w przeważającej większości znaleźli się obywatele krajów okupowanych, obozy pełniły funkcję narzędzi fizycznej zagłady.”15 V této době vznikl také koncentrační tábor Osvětim.

2.1.

Koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim

Ze všech nacistických táborů, vybudovaných během války, byla Osvětim16 tím největším, a to nejen do samotné rozlehlosti tábora, ale také do počtu celkových obětí. Šance na přežití zde byla minimální, přesto mnoho vězňů toto běsnění překonalo a podalo svědectví o tom, co se v Osvětimi odehrávalo. Dnes je toto místo symbolem nenávisti, násilí a pohrdání, kde člověk druhému člověku působil zlo v mnoha podobách. „Oświęcim-Auschwitz był istotną częścią dramatu drugiej wojny światowej i skutkiem ludobójczej polityki hitlerowskich Niemiec. Ogromna liczba ponad miliona ofiar, rozległy zasięg obszarów skąd przywożono 13

Prvními takovými vězni byli Češi. SOFSKY, W. Řád teroru, s. 128. 15 CZECH, D. Auschwitz 1940-1945, díl I., s. 29. 16 Německy Auschwitz. 14

9

ludzi, fakt przeżycia obozu przez znaczną liczbę świadków, przemysłowe metody uśmiercania w komorach gazowych, ocalenie wielu materialnych reliktów i świadectw zbrodni sprawiły, że Oświęcim-Auschwitz jest nie tylko największym cmentarzyskiem świata, kryjącym prochy ponad miliona istnień ludzkich, lecz stał się także symbolem zła, u którego podstaw leżą ksenofobia, rasizm, agresja i narodowy szowinizm.”17 Tábor byl vybudovaný na základě rozkazu Heinricha Himmlera z 27. dubna 1940 a ještě před samotným jeho vznikem byl velitelem tábora zvolen Rudolf Höss. Bez jeho vedení směrem k masovému zabíjení by Osvětim nikdy nefungovala takovým způsobem, jak ji známe dnes. 2.1.1. Rudolf Höss Höss je prvním velitelem a zároveň zakladatelem osvětimského tábora.18 Vedl ho přes tři roky až do listopadu 1943 a v dalším roce se rovněž podílel na organizaci transportů Židů z Maďarska, v tomto období19 bylo zahubeno vůbec nejvíc Židů za celou existenci tábora. Přesto Höss z počátku rozhodně neplánoval, že by tu něco podobného mohlo vzniknout. „Přijel do jižního Polska, aby pomohl zřídit a později převzal velení v malém koncentračním táboře pro politické vězně a další, pro Říši nežádoucí osoby. Ani ve snu ho nenapadlo, že jednou půjde o největší vyhlazovací tábor na světě.“20 Höss měl velký smysl pro řád a z počátku rozhodně nebyl antisemitou, stranu NSDAP považoval za sdružení bývalých vojáků z fronty, kteří chtějí zavést v zemi, sužované následky z první světové války, pořádek. Rasistické rysy této strany považoval ještě v roce 1922, kdy do ní vstoupil, za druhotné, za hlavního nepřítele považoval komunisty. Svůj odpor proti nim naplno ukázal o rok později, kdy spolu s dalšími komplici naplánoval vraždu svého bývalého učitele, který údajně udal jednoho pronacistického bojovníka. Höss byl odsouzen na deset let, ale nakonec byl propuštěn už po pěti letech. Svůj čin ospravedlňoval tím, že udělal pouze to, co musel, věděl totiž, že zrada se v NSDAP trestala smrtí.21 Přísná vězeňská pravidla mu připomínala život v armádě, které se snažil příkladně dodržovat a po celou dobu ve vězení se snažil plnit své povinnosti ke spokojenosti dozorců. Sám se prohlašoval za vzorného vězně a vypěstoval si tu pocit nadřazenosti a zároveň oddanosti své nacistické straně, k čemuž mu ve vězení dopomohla mmj. tvorba Mein Kampf, ale také díla Josefa Goebbelse nebo Alfreda Rosenberberga. Postupně během svého vězení dokonce přijal nacistickou teorii, že právě Židé 17

Czech, D. Auschwitz 1940-1945, díl I., s. 11. Osvětim byla vybudovaná podle vzoru koncentračního tábora Dachau. Rudolf Höss společně se svou rodinou bydlel ve vile hned vedle tábora. 19 Konkrétně na jaře a v létě 1944. 20 BAXTER, Ian. Velitel Osvětimi. Líbeznice: Víkend, 2011, s. 11. 21 Tamtéž s. 24. 18

10

jsou zodpovědní za prohru Německa v první světové válce.22 Přesto se po propuštění vrátil ke své vášni a to zemědělství, žil nějaký čas v ústraní a slíbil si, že už se podruhé nenechá připravit o svobodu. Až jeho starý přítel a bývalý zemědělec Heinrich Himmler, který v Hössovi viděl autoritativní a chladnou osobnost, ho přesvědčil, ať se přidá k jednotkám SS. Höss se tedy připojil ke strážnímu praporu SS přidělenému do koncentračního tábora Dachau, a právě tato událost měla na jeho osobnost zásadní vliv. Důkladně zpracovaný systém brutality a psychického teroru vedeného proti nepřátelům Říše se Höss rozhodl později přenést i do Osvětimi. Což v díle Osvětim: nacisté a „konečné řešení“ popisuje také Laurence Rees. „V Dachau byl také zaveden systém kápů, což bylo později přejato v celé síti koncentračních táborů a hrálo významnou roli při fungování Osvětimi. (…) Vedení tábora ustanovilo jednoho vězně ve funkci kápa pro každý blok nebo pracovní četu, přičemž tento vězeň měl mít nad ostatními spoluvězni enormní moc.“23 Další a zásadní záležitost, kterou Rudolf Höss vypozoroval v Dachau a následně ji aplikoval v Osvětimi, byla práce vězňů. Uvědomil si, že když vězňové dostanou možnost pracovat, tak bude jednodušší je ukáznit, než kdyby byli pouze zavřeni v celách. „Vzpomínal na vlastní vězení v Lipsku a na to, jak díky práci (lepil papírové sáčky) byl schopen přežít každý den při víceméně pozitivním stavu mysli.“24 To nakonec vedlo k přesvědčení o tom, že práce v koncentračním táboře bude mít za následek uklidnění vězňů, které bude jednodušší ovládat. Z Dachau se také převzalo cynické heslo „Arbeit macht frei“25 a bylo umístěno na osvětimskou železnou vstupní bránu. Höss i přesto, že byl odhodlaný plnit veškeré rozkazy i nařizovat tvrdé trestání vězňů, tak ve svých memoárech po válce přiznal, že mu často vězňů samotných bylo líto, věděl ovšem, že kdyby svůj soucit dal najevo, tak by mohl být zbaven vysokého postavení v SS, proto svoje pocity potlačoval a snažil se vyhýbat účasti při vykonávání trestů. I přes jisté pochybnosti u Hösse takřka vždy zvítězil smysl pro povinnost, a to i když se jednalo o sebehroznější rozkazy. Bral to jako povinnost pro uhájení velitelské pozice a postupem času se mnohem víc soustředil na to, jak má úkoly splnit, než jaké důsledky budou mít.26

22

BAXTER, I. Velitel Osvětimi, s. 28. REES, Laurence. Osvětim: nacisté a „konečné řešení“. Praha: Knižní klub, 2010, s. 25. 24 Tamtéž s. 27. 25 Tento nechvalně proslulý slogan se později stal jedním z osvětimských symbolů varující před nadřazeností člověka. Na samotném konci této práce v příloze je toto místo zdokumentováno (viz obr. č. 10). 26 BAXTER, I. Velitel Osvětimi, s. 82. 23

11

2.1.2. Struktura tábora v Osvětimi Tábor byl ze začátku určen výhradně pro Poláky a už od svých počátků vybočoval, jelikož měl vyšší úmrtnost, než jakou měly jiné koncentrační tábory v říši. „Původně měl tábor v Osvětimi za úkol věznit a zastrašovat Poláky v období, kdy byla celá země v etnické rekonstrukci, a měl také Poláky jako národ intelektuálně i politicky zničit“27. Podobně účel tábora charakterizuje i publikace Dworkové a Pelty. „Jak již víme, původním úkolem tábora bylo nahnat strach Polákům, kteří pracovali v průmyslu, a nebyli proto deportováni. Osvětim byla přestupní tábor pro odbojné, kteří byli později odváženi na západ, aby tam otročili v jiných táborech.“28 Nebylo tedy náhodou, že se nacházel nedaleko míst, kde se těžil nebo produkoval stavební materiál a vězňové byli využíváni pro ty nejtěžší práce, jež se tam našly (práce v kamenolomech, demoliční práce, stavění nových budov apod.). Až teprve s měnící se politikou třetí říše, která souvisela s vývojem druhé světové války, se měnil účel tohoto tábora. V roce 1942 byl zhruba tři kilometry od hlavního tábora vybudován koncentrační a vyhlazovací tábor KL Auschwitz II - Birkenau29 a už koncem tohoto roku se do Březinky směřovalo v porovnání s ostatními vyhlazovacími tábory nejvíce transportů. Přitom byla původně postavena pro tisíce zajatců z Rudé armády, ale nárůst těchto zajatců postupně s vývojem války klesal, a do Březinky tak začali být posíláni převážně Židé. „První transport Židů byl do Březinky vypraven v březnu 1942. Poměrně mladí a zdatní lidé byli nasazováni na práci. Když v červenci začali přijíždět staří lidé a děti, kteří nebyli schopní vykonávat otrockou práci, zavedli příslušníci SS systém selekce hned na rampě osvětimského nádraží (Judenrampe) a ty, které označili za nepotřebné, ihned likvidovali. V polovině léta 1942 se v Březince již vraždili všichni Židé kromě těch, kterým byla poprava odložena, aby mohli pracovat buď přímo v táboře, nebo v některém průmyslovém závodě jinde v Německu. Vyhlazování bylo také poslední funkcí, kterou osvětimský tábor plnil.“30 Tento tábor byl několikanásobně větší než ten mateřský, oficiálně se nazýval KL Auschwitz I - Stammlager.31 Nacisté vybudovali ještě několik desítek menších pracovních táborů spadajících pod KL Auschwitz, některé z nich fungovaly pouze přechodně, ale značná část těchto táborů zůstala v provozu až do příchodu spojenců. Většina z nich se nacházela v okolí Osvětimi, některé ale byly i stovky kilometrů vzdálené od kmenového tábora.32 V roce 1943 vznikl největší z nich 27

REES, L. Osvětim, s. 32. DWORK, D. – PELT, R. Osvětim, s. 172. 29 V češtině tento vyhlazovací tábor známe jako Březinka. 30 Tamtéž s. 16. 31 Celý název: Konzentrationslager Auschwitz – Stammlager (kmenový tábor). 32 Takovým příkladem byl pracovní tábor v Brně, který fungoval v letech 1943-1945. 28

12

pod názvem KL Auschwitz III - Monowitz, v němž se nacházelo v roce 1944 kolem 6 500 vězňů. V tomto roce ve všech pobočných táborech dohromady pracovalo přes 10 000 vězňů, což bylo nejvyšší číslo, jehož tyto pracovní tábory dosáhly během své existence.33 Höss byl velitelem Osvětimi až do listopadu 1943, kdy byl z funkce odvolán a přeřazen na jiné oddělení. Ovšem stále byl s táborem v kontaktu a na jaře 1944 se stal velitelem veškeré posádky SS pracující v táboře. V té době se začal chystat největší nápor transportů za celou jeho existenci, od května sem totiž byli posíláni Židé z Maďarska, jejich zkáza dostala krycí jméno „akce Höss“. „Nové transporty přijížděly do Březinky každý den. Höss tábor pravidelně navštěvoval a dohlížel na selekce. Občas také kontroloval kremační jámy, aby se přesvědčil, že budou těla zlikvidována před příjezdem dalšího transportu. Během pouhých dvou týdnů od zahájení „akce Höss“ bylo usmrceno zhruba 122 700 vězňů. Jen v Březince zemřelo v plynových komorách zhruba 5 000 až 6 000 Židů denně. Akce Höss představovala nejrozsáhlejší hromadnou likvidaci v dějinách osvětimského tábora.“34 Během své čtyř a půl roku dlouhé historie se Osvětim proměnila v místo, jež se stalo synonymem pro utrpení a potlačování lidských práv víc než kterékoli jiné. Celkem tu zemřelo přes 1 milion mužů, žen a dětí. Z toho většina z nich umřela v táboře v období let 1942-1944, jelikož ještě na začátku roku 1942 v něm nebyly žádné ženy ani děti. Ty se sem dostaly až v březnu tohoto roku, kdy je začaly přivážet první transporty, což už bylo v době zavedení tzv. „konečného řešení židovské otázky“.35 V roce 1944 navíc nacisté zjednodušili systém zabíjení tím, že prodloužili koleje, jimiž transporty převážely vězně, až do tábora.36 Tábor byl osvobozen Rudou armádou 27. ledna 1945 v době, kdy se v táboře nacházelo ještě zhruba 8500 vyčerpaných a zubožených vězňů.37

33

CZECH, Danuta [et al.]. Auschwitz: nazistowski obóz śmierci. Oświęcim: Muzeum Oświęcim-Brzezinka, 2004, s. 36. 34 BAXTER, I. Velitel Osvětimi, s. 183. 35 CZECH, Danuta. Auschwitz, s. 120. 36 Transporty tak jezdily až do tábora a zastavovaly nedaleko plynových komor (viz obr. č. 2). 37 Ještě před vysvobozením tábora se nacisté snažili zamést stopy svých zločinů, a zničili tak spoustu důležitých dokumentů. Navíc odpálili také krematoria a sklady na zboží, kde se umísťovaly věci, které si vězni přivezli do tábora. Po druhé světové válce spoustu nacistů uniklo spravedlivému trestu. Výjimkou byl např. Rudolf Höss, jenž byl popraven na šibenici umístěné přímo v táboře (viz obr. č. 8).

13

3. Memoárová literatura Předmětem této práce je analýza memoárových děl. Produkce těchto děl v minulém století ve srovnání s jinými obdobími výrazně stoupla, jejich rysem jsou vzpomínky pamětníků, kteří se stali například účastníky dramatických nebo významných událostí, jejichž průběh se rozhodli zaznamenat. Memoárová literatura soustřeďující se na vzpomínky týkající se koncentračních táborů může mít v českém prostředí také název literatura táborová nebo vzpomínková, v polské literatuře vystupuje např. pod pojmem „obozowa“ anebo se také dělí podle toho, z jakého prostředí memoáry vznikly na další dvě skupiny, první se označuje jako „lagrowa“ a druhá „łagrowa“. Do první skupiny se řadí zaznamenané vzpomínky z nacistických koncentračních táborů38 a do druhé skupiny ze sovětských koncentračních táborů.39 Memoáry se řadí mezi narativní prameny, jimiž nahlížíme na události prožité v minulosti. Předkládá subjektivní příběhy, které autoři prožili a rozhodli se je převyprávět. Příběh je interpretací života a je to základní prostředek, jak život můžeme lépe poznat, navíc prostřednictvím příběhu získává člověk vlastní identitu a pomocí příběhu se člověk učí životu už od brzkého věku.40 Publikace Libora Pavery a Františka Všetičky Lexikon literárních pojmů definuje memoáry následovně. „Paměti, též memoáry - epický žánr, který tvoří přechod mezi uměleckou a věcnou literaturou. Autor v nich zaznamenává vzpomínky na prožité události, na okruh lidí, s nimiž se stýkal, na své vrstevníky, přátelé a známé, na dobové zvláštnosti apod. Převažuje v nich časová následnost zaznamenaných události. Ve středu spisovatelovy pozornosti nemá být sám autor (pak by šlo o autobiografii), ale lidé, kteří autora obklopovali, a událost, jichž byl svědkem nebo spolutvůrcem.“41 A jak dokumentuje Vlastimil Válek v díle K specifičnosti memoárové literatury, tak ve srovnání s jinými literárními žánry se memoáry nacházejí v reálném světě. „Memoárová literatura je považována za součást literatury dokumentární a charakterizována bývá jako soubor děl, která shrnují autorovy vzpomínky na minulost, na to, co skutečně prožil, čeho se účastnil nebo co viděl a u čeho byl přítomen jako svědek.“42 Díky své rozmanitosti se memoáry neřadí pouze k jedné oblasti literatury, ve svém jádru budou stále určitým dokumentem doby či o době, takže kromě své přináležitosti k literatuře dokumentární má velmi blízký vztah např. 38

Název je odvozen z německého slova „das Lager“, což je v překladu tábor. ZG KOWA, Halina. Praktyczny słownik współczesnej polszczyzny (tom 19). Poznań: Wydawnictwo Kurpisz, 1998, s. 399. 40 Doc.PhDr. Ivo Čermák, CSc.. Česká společnost pro Rorschacha a projektivní metody. www.rorschach.cz. [online]. 20. 9. 2008 [cit. 2016-01-31]. Dostupné z: http://www.rorschach.cz/?p=189 41 PAVERA, Libor - VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 262. 42 VÁLEK, Vlastimil. K specifičnosti memoárové literatury. Brno: Univerzita J. E. Purkyně. 1984, s. 11. 39

14

také k literatuře umělecké.43 Memoáry určitě nejsou jediným žánrem, který zasahuje do jiných žánrů, ale ve srovnání s těmi ostatními je to u memoárové literatury vzhledem k její specifičnosti mnohem obvyklejší. V čem konkrétně memoáry obohacuje právě dokumentární žánr, popisuje Vlastimil Válek ve své další tvorbě s názvem Vztah memoárové literatury k literatuře dokumentární. „Od dokumentární literatury převzal memoárový žánr především faktografičnost a autenticitu v zobrazování minulých dějů, svědecký charakter sdělení a potenciální i faktickou možnost fungovat v soustavě písemných projevů jako dokument sui generis. Tato povaha memoárové literatury způsobuje, že jí bylo a bývá využíváno jako pramene k románu a k jiným epickým prozaickým dílům, že bývá pojímána jako doklad k poznání doby, autora i osobnosti, o nichž pojednává. Její příslušnost k dokumentární literatuře také zajišťuje nefiktivnost zobrazovaných událostí a jevů.“44 Válek ve stejném díle popisuje složky, které právě s dokumentární literaturou souvisí. V prvé řadě je určuje obsahová stránka memoárů, jež je vyprávěna s určitým časovým odstupem, proto je nemůžeme brát doslovně, některé zapsané události pamětníkem můžou být samozřejmě částečně už nepřesné. Dalšími společnými rysy jsou realističnost a autentičnost, tady ovšem v porovnání s dokumentárním žánrem nebývá zachována objektivita, autor vzpomínek často v podstatě zachycuje svůj pohled na prožité události, ale i když je tento pohled subjektivní, stále by měl být samozřejmě v souladu se skutečností. Zaznamenávání přesných informací např. konkrétních jmen, názvy míst a dat nazývá Válek jako vnější, formální znak a právě tyto zevní znaky poukazují rovněž na dokumentární charakter, protože jsou to informace, které už si pamětník nemusí pamatovat, ale může je právě prostřednictvím různých dokumentů vyčíst. Odlišnost oproti umělecké literatuře a náklonnost k té dokumentární vidí Válek také v jazykové stránce. U memoárů totiž dominuje popisná forma a sdělení informací, naopak méně pracuje s metaforou a výklad bývá doplněn úvahovým prvkem. Od umělecké prózy se odlišuje také kompozicí. Snaha o věrohodnost sepsané paměti stejně jako dokumentu nutí autora, aby sepisoval dílo chronologicky, což brání vystupňování příběhu a to rovněž podporuje dokumentární charakter.45 „Z uvedených poznámek je zřejmé, že memoárová literatura je svou podstatou součásti literatury dokumentární, odkud vyplývá její základní poslání informovat o osobně prožitém a viděném, že však má v jejím rámci specifické postavení, odlišné od ostatních dokumentárních děl: je to především pomezní 43

VÁLEK, V. K specifičnosti, s. 11. Vlastimil Válek. Digitální knihovna Filozofické fakulty MU. https://digilib.phil.muni.cz/. [online]. 31. 12. 1984 [cit. 2016-02-05]. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/107731/D_ScientiaeLitterarum_31-19841_18.pdf?sequence=1 strana 138. 45 Tamtéž s. 142-144. 44

15

postavení memoáristiky (čímž je dána labilnost formy), autorova osobní účast na popisovaných událostech a jejich subjektivní interpretace a použití vyprávění v 1. osobě singuláru.“46 I když je memoárová literatura žánr poměrně starý, tak větší popularity se dočkal až ve 20. stol., což bylo důsledkem dramatických událostí, které se v tomto století staly. Právě významné a důležité historické události totiž předznamenávají nárůst děl spadajících do této literatury a pak především např. drsné zážitky přeživších z koncentračních táborů způsobily podstatný nárůst týkající se vzpomínkové literatury. Jejich oblibě mezi čtenáři přispěla její umělecká hodnota autentického zobrazení světa a určitá společenská potřeba dozvědět se více o prožitých událostech přímo od očitých svědků. Válek ve své publikaci poukazuje na skutečnost, že ve druhé polovině 20. stol. v literatuře začaly být memoáry pro svůj hluboký lidský obsah stále více populární a rovněž také nabyly na významu, protože v tomto období vycházelo spoustu memoárů z druhé světové války mmj. právě ze zmiňovaných a pro naši práci zásadních koncentračních táborů.47 Dodojme ještě, že u narativních pramenů není podstatné, jestli jsou považovány za vědecké nebo ne, protože jejich smyslem je vyprávění příběhu, což je univerzální aktivita člověka. A právě tento její rys je pro čtenáře přitažlivý. Memoárová literatura je tedy specifickým literárním žánrem, a na její charakteristiku se podíváme v následující kapitole. V každém případě můžeme memoáry považovat za určitý materiál, díky němuž máme dnes možnost poučit se z chyb, jichž se dopustili naši předchůdci, a jsou navíc varováním před tím, čeho je člověk schopný. Na druhou stranu nám memoáry také mohou dát příklad, jak bychom se měli chovat my v současné době a na čem opravdu v životě záleží. 3.1.1. Charakteristika memoárové literatury týkající se koncentračních táborů S Charakteristikou memoárů spadajících do literatury táborové nám pomůže publikace Ivana Šuši Holokaust v talianskej a slovenskej memoárovej literatúre, prostřednictvím níž se podíváme na její specifika a také rozmanitost, rovněž představíme řadu autorů řadících se do jednotlivých skupin. Šuša za důležitý prvek této literatury považuje v prvé řadě její heterogennost, ale i přes složitost jejího zařazení do nějakého literárního žánru můžeme najít rysy, jež tuto heterogennost mohou narušovat např. tím, že se v nich vyskytuje znak cestopisu, což souvisí třeba s nezapomenutelnou cestou vlakem do koncentračního tábora, kdy bylo 46

Vlastimil Válek. Digitální knihovna Filozofické fakulty MU. https://digilib.phil.muni.cz/. [online]. 31. 12. 1984 [cit. 2016-02-05]. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/107731/D_ScientiaeLitterarum_31-19841_18.pdf?sequence=1 strana 144. 47 Tamtéž s. 137.

16

obvyklé, že pasažéři v těchto vlacích nedostali během několikahodinové (někdy i několikadenní) cesty žádné jídlo ani vodu.48 Dalším rysem memoárové literatury z prostředí koncentračních táborů je retrospektiva a chronologie, kdy autoři popisují události tak, jak se děly po sobě, a díky kterým čtenář lépe porozumí vývoji a dění v táboře, někteří autoři (například Jerzy Bielecki nebo Tadeusz Borowski)49 své chronologické vyprávění občas přeruší např. návratem do časů před válkou, do rodinného domu za svými blízkými, nebo najednou autor v díle promluví přímo ke čtenáři s tím, že nemůže pochopit některé věci z tábora, a odbočí tak od časové posloupnosti.50 Pomocí retrospektivy autor ve svých memoárech často vysvětluje, jak mu během jeho drsného pobytu v táboře pomáhaly právě vzpomínky na své blízké a na již prožité události, díky nimž ovšem dokázal lépe zvládat těžkou situaci, v nichž se vězňové nacházeli. Jak poukazuje Ivan Šuša dále, zajímavé je také autentické zobrazení skutečnosti, v nichž jsou často Židé v táborové literatuře zobrazováni na jedné straně v pozitivním světle (jako lidé, kteří za nic nemohli a přesto je potkal hrozivý osud), ale také ve světle neutrálním (prostý popis některých postav, jejich práce a pozice v táboře) anebo též v negativním světle (mezi takové se řadí příslušníci vězeňského oddílu tzv. „Sonderkommanda“, protože ti měli za úkol pravděpodobně tu nejhorší možnou práci v táboře vůbec, doprovázeli totiž vězně odsouzené k smrti do plynových komor a následně přenášeli těla mrtvých do krematorií51). Do charakteristiky vzpomínek z prostředí koncentračního tábora řadí Šuša rovněž střídání vypravování a popisu. Oba uvedené jevy totiž často stojí v opozici, zatímco popis je důležitý pro lepší čtenářovo orientování se v příběhu a jeho seznámení s novým prostředím, postavami, skutečnostmi apod., tak pro samotné vyprávění je využívána buď ich-forma, nebo wir-forma. Poukázat musíme také na časový odstup a samotný čas vyprávění, protože popisované události se staly v období druhé světové války, ale k jejich samotné publikaci došlo až po jejím skončení. Díla některých autorů byly vydány hned po válce (Seweryna Szmaglewska), ale jsou i případy, kdy byly publikované až po několika desetiletích (Kazimierz Piechowski nebo Czesław Wincenty Jaworski). Takové vzpomínky už jsou samozřejmě určitým 48

Což dokumentuje např. Czesław Wincenty Jaworski v díle Wspomnienia z Oświęcimia: Oświęcim, Brno, Monowice. Ve vagónech navíc bylo občas namačkáno tolik lidí, že se v nich nedalo ani hýbat (viz obr. č. 4). 49 Díla autorů uvedených v závorce jsou v seznamu literatury na konci této práce. 50 Takovým příkladem je Zofia Kossak a její dílo Z otchłani, kde se během svého vyprávění přímo obrací na čtenáře a sděluje mu, že i přes její snahu o autentické vyprávění, čtenář nemůže zcela pochopit, co všechno se v táboře opravdu dělo. 51 V memoárech Rudolfa Hösse jsou zaznamenané dokonce případy, kdy nefungovaly krematoria a obětem plynových komor museli příslušníci Sonderkommanda vykopat hroby a v nich je také pohřbít. Rovněž museli mrtvoly spalovat na hranici, a dokonce Höss popsal případ, kdy při vypuknutí epidemií v táboře byly mrtvoly vykopány a následně je Sonderkommando nechalo spálit.

17

způsobem zkreslené, přesto tím neztrácejí na hodnotě, protože v některých případech prostě pamětník nebyl schopen dříve o svých zážitcích podat svědectví. Ve srovnání s dalšími druhy memoárové literatury je specifický pro tu, která se týká koncentračních táborů určený časový úsek a také časová ukončenost. Základní motivací autora pro sepsání vzpomínek je podání svědectví s přesvědčivým účinkem. Důležitá je sama skutečnost (např. život v koncentračním táboře), jež ovšem nemusí vycházet pouze ze samotné paměti autora v případě, že i on sám vychází k upřesnění některých údajů (celé jména a údaje o velitelích a kápech, názvy jednotlivých koncentračních táborů apod.) z archivních dokumentů. Jedná se tedy o autentické události, které jsou doplněné doložitelnými informacemi.52 Střídání individuálnosti a kolektivnosti se rovněž projevuje v tomto žánru, protože osud jednoho člověka (samotného autora memoáru) je spojen i s osudem ostatních (osud rodiny, přátel, ale také jiných vězňů v táboře), pro představu si uveďme příklad v memoárech Jerzyho Bieleckého, který zaznamenal, jak při útěku jednoho vězně z koncentračního tábora musela celá pracovní skupina, do níž byl tento vězeň přiřazen, stát po celodenním pracovním nasazení bez vody a jídla s rukama položenýma na ramenech, a to tak dlouho, dokud se tento vězeň nenašel.53 Tímto způsobem čekali během jednoho mrazivého říjnového dne a večera přibližně 15 hodin, vlastně tak dlouho, dokud neodpadli vyčerpáním. Uprchlého vězně se nalézt nepovedlo a další den navíc pro výstrahu ostatním byli unavení vězni nuceni ke dvojnásobně tvrdé práci. Na jednu stranu tedy každý bojuje za svoje vlastní přežití, ale jeho rozhodnutí může radikálně ovlivnit osudy ostatních. Mezi další specifika této literatury patří určitý odstup a pragmatičnost, s níž autor s odstupem času hodnotí svoje zážitky. Někteří autoři totiž popisují své někdy i skutečně velmi drsné vzpomínky chladnou a nezaujatou formou.54 Což může být způsobeno určitou otupělostí, do níž autor po čase dospěl, ale také se tím může dávat čtenářovi prostor pro vytvoření vlastního názoru. Reflexivnost je v prostředí memoárů z koncentračních táborů důležitou součástí proto, že čtenář díky ní nemusí být omezený jen na samotná fakta, jež čte, ale může sám přemýšlet nad událostmi, které se dějí před jeho očima. Míra samotné reflexivnosti představená ve

52

Takovým příkladem je tvorba W cieniu krematorium: wspomnienia z dziesięciu hitlerowskich więzień i obozów koncentracyjnych, jejímž autorem je Franciszek Stryj. 53 Jednalo se o několikátý úspěšný útěk v té době ještě stále nedokončené stavby hlavního tábora, vězni museli stát na příkaz velitele tábora Rudolfa Hösse, který se tak rozhodl tímto drsným způsobem odradit ostatní od útěku z tábora. Až do začátku roku 1944 byla v Osvětimi v případě útěku praktikována tzv. skupinová odpovědnost, kdy za útěk vězně byli trestáni ostatní vězni ze stejného pracovního komanda. 54 Mezi takové autory se řadí Wiesław Kielar svojí tvorbou Anus mundi.

18

vzpomínkách je ovšem dána intelektem autora, ale taky věkem, kdy prožil popisované události. Mnozí autoři byli totiž v táboře v dětských letech (Halina Birenbaum nebo Bogdan Bartnikowski). Zatímco jedni popisují i po letech události ze svého dětského pohledu, tak jiní svoje dětské vzpomínky zobrazují už z pohledu dospělého, vyspělého člověka.55 V další kapitole se již budeme věnovat jednotlivým memoárům bývalých vězňů Osvětimi, ale představme si ještě metodu, díky níž budeme tyto vzpomínky moci lépe analyzovat. Jedná se o komparativní metodu neboli také o všeobecnou a srovnávací metodu, prostřednictvím níž budeme porovnávat jednotlivé memoárové tvorby. Tuto metodu jsme zvolili pro danou problematiku za nejvhodnější z toho důvodu, že jejím využitím můžeme dojít k lepšímu porozumění zkoumaných jevů a rovněž k novým poznatkům. V naší práci budeme porovnávat sílu lásky pod tíhou moci a zla v Osvětimi. Ačkoliv bylo koncentračních táborů vybudovaných nacistickým režimem mnohem více, pro lepší orientaci v tématu jsme zvolili pro předmět zkoumání pouze ten největší a nejznámější z nich. Komparace nám pomůže srovnat v jednotlivých memoárech vzájemné analogie a také diference, na jejichž základě budeme moci v širším kontextu zkoumat, jaký vliv měla láska na psychiku člověka těžce zkoušeného nepřízní osudu. Předmětem zkoumání je tedy ukázka důležitosti lásky v mnoha formách, jež ve zvoleném prostředí byla jednou z hlavních příčin, díky níž spoustu vězňů osvětimské běsnění dokázalo přežít. Pomocí komparativní metody tedy budeme hledat společné pozitivní rysy, které zásadním způsobem ovlivnily život člověka vězněného v Osvětimi.

55

ŠUSA, Ivan. Holokaust v talianskej a slovenskej memoárovej literatúre: nacisté a „konečné řešení". Brno: Tribun EU, 2009, s. 41-46.

19

4. Síla lásky pod tíhou moci a zla v Osvětimi Na základě třech vzpomínkových tvoreb bývalých vězňů koncentračního tábora v Osvětimi Haliny Birenbaum, Wiesława Kielara a Jerzyho Bieleckého a jejich osobních příběhů budeme analyzovat jazykové prostředky se zaměřením na jeden společný prvek, a to na lásku, jež měla zásadní vliv na jejich život v osvětimském táboře. Zaměříme se především na to, jakým způsobem je láska v těchto dílech zobrazena, a jak měla důležitý vliv na jejich životy i přesto, že se nacházeli na místě lásce nepřejícím. Její přítomnost jim ovšem dala naději a sílu nevzdávat se, i když jim osud nepřál. Nejdříve se ovšem podívejme na definici samotného slova láska, a co si vlastně pod tímto pojmem můžeme představit.

4.1.

Definice lásky

Sociologický slovník Jana Jandourka nám lásku popisuje následovně. „Vztah mezi dvěma lidmi charakterizovaný silnou citovou vazbou, nezištností, stálostí, vytrvalostí, odpovědností a vzájemnou věrností partnerů. Láska je považována za stadium, do kterého může přejít vztah, který začíná nejdříve zamilovaností a silnou erotickou přitažlivostí. (…) V přeneseném smyslu je láska vztah k nějaké skupině lidí (vlasti, národu, církvi), idealizované osobnosti (J. V. Stalin, T. G. Masaryk, papež) nebo ideji (spravedlnost, socialismus), který je tak silný, že jedinec klade sebe a své zájmy až na druhé místo.“56 Láska může tedy vzniknout mezi dvěma osobami a může mít mnoho podob, ale ať už se objeví v jakékoli podobě, tak je v každém případě dobrá, o čemž pojednává Tomáš Akvinský ve své tvorbě s názvem O lásce: výběr otázek z Teologické sumy. „Milovat znamená chtít někomu dobro. Tato láska tedy předpokládá tři věci: vůli (snaživost), která miluje; dobro, k němuž láska směřuje; a osobu, pro niž je dobro zamýšleno. Úkon lásky vždycky směřuje k dvěma věcem: totiž k dobru, které někdo chce pro někoho, a k tomu, pro něhož chce to dobro.“57 Skutečná láska k druhé osobě se vyznačuje vytrvalostí, ochotou a snahou činit prospěšné pro blízkého člověka. V určitých situacích se může stát blízkým člověkem i někdo, koho jsme právě poznali, ale s kým nás pojí např. společný osud. Láska je silný a přirozený cit člověka, který ovšem není automatický a je potřeba ho neustále rozvíjet, protože podobně přirozený je člověku také egocentrismus a vrozená potřeba bojovat sám za sebe a upřednostňovat svoje zájmy, to se ovšem právě prostřednictvím lásky v průběhu života mění, pokud se člověk dokáže více soustředit na dobro lidí ve svém okolí. A pokud navíc je láska k druhé osobě opětována, tak je ještě hlubší a silnější. „Osoba znajduje w miłości największą pełnię swego bytowania, obiektywnego istnienia. Miłość jest to takie działanie, taki akt, który najpełniej rozwija istnienie osoby. Musi 56 57

JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001, s. 139-140. AKVINSKÝ, Tomáš. O lásce: výběr otázek z Teologické sumy. Praha: Krystal OP, 2005, s. 12.

20

to być oczywiście miłość prawdziwa. Co to znaczy: miłość prawdziwa? To znaczy taka, w której realizuje się prawdziwa istota miłości, która zwaca się do prawdziwego (nie pozornego tylko) dobra, i to w sposób prawdziwy, czyli taki, jaki odpowiada jego naturze.”58 Láska je základní lidskou potřebou a dokáže člověku přinést do života opravdové štěstí, určitou jistotu a svobodu, navíc je zbavena veškerých špatných vlastností, nezávidí, neraduje se ze špatnosti, naopak jedná ve prospěch druhých. „Zkrátka tedy láska je touha míti trvale dobro.“59

4.2.

Síla lidské psychiky v Osvětimi

Hned po příjezdu do koncentračního tábora byl vězeň, který prošel selekcí, zbaven veškerých svých osobních věcí, oholen a vytetováním táborového čísla dokonce přišel o vlastní identitu. Od této chvíle se z něj stalo pouhé číslo. Nezbývalo mu tak nic jiného než se přizpůsobit nové roli a věřit ve štěstí, v náhodu, v osud apod. Viktor Emanuel Frankl v knize A přesto říci životu ano popisuje svoje osobní zkušenosti z Osvětimi očima psychologa. Zamýšlí se nad tím, co všechno zvládne člověk snášet, jak se rychle dokáže změnit pod tíhou okolností, a dochází k závěru, že nakonec si člověk dokáže zvyknout v podstatě na vše, a pokud zároveň dokáže neklesat na mysli, tak dokonce může vydržet rovněž v tak drsných podmínkách, jaké panovaly v osvětimském táboře. Důležité je totiž skutečnost, že i když má člověk pocit, že o všechno přišel, tak vždycky mu něco zbude, protože (…) „lze člověku v koncentračním táboře vzít všechno kromě jednoho: kromě nejvyšší lidské svobody, která mu dovoluje zaujmout k daným poměrům adekvátní postoj. A možnost výběru byla!“60 Frankl vysvětluje, že i v těch nejhorších podmínkách mají lidé možnost výběru. I na absolutně bezvýchodnou situaci se tak mohou podívat s nadějí. „Poprvé ve svém životě si uvědomuji pravdu toho, co tolik myslitelů považovalo za moudrost vydestilovanou ze svého života a co opěvovalo tolik básníků: Pravda, že láska je to poslední a nejvyšší, k čemu se člověk může vzepnout.“61 Člověk si většinou váží věcí, jež mají nějakou cenu. Teprve když přijde o všechno, tak si často uvědomí, že to skutečně hodnotné, jako např. láska k naší rodině, přátelům nebo blízkým, naše naděje, sny, vědomí, inteligence, tak ty mu nemůže nic vzít. Jsou tím nejcennějším, co každý člověk má, ale mnohdy z toho důvodu, že jsou vlastně zadarmo, se jim nepřikládá taková hodnota. Přitom jsou na rozdíl od věcí, které se dají koupit

58

WOJTY A, Karol. Miłość i odpowiedzialność. Lublin: Wydawnictwo Towarzystwa Naukowego Katolickiego Uniwersytetu Lubelskiego, 1982, s. 77. 59 PLAT N. Symposion. Praha: OIKOYMENH, 2005, s. 52. 60 FRANKL, Viktor Emil. A přesto říci životu ano. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 77. 61 Tamtéž s. 47-48.

21

nenahraditelné. Do Osvětimi se dostali bohatí i chudí, úspěšní i neúspěšní, mladí i staří, a přesto byli najednou všichni na stejné úrovni, a to bez ohledu na to, co v životě dokázali, kým byli nebo co všechno vlastnili. Nezbylo jim nic, ale přes to pořád měli možnost volby a bylo životně důležité, jestli se rozhodli bojovat, nebo zdali vnitřně rezignovali. Publikace Więźniowie Oświęcimia rovněž dokumentuje o důležitosti tohoto rozhodnutí a síle víry. „Uznanie związku między doświadczeniem religijnym a pomyślnym zdarzeniem w obozie uodparniało nieraz więźnia tak znacznie, że z zastanawiającą łatwością znosił to, co innych łamało natychmiast, a bezwzględnie. (…) Większość więźniów, którzy przeżyli obozy, dysponowała pewną odpornością psychiczną przed uwięzieniem. Niemal wszyscy, którzy temu czynnikowi przypisują znaczenie dla przetrwania obozu, hartowali się już na miejscu, obserwując bezprzykładne wyczyny ludobójców.”62 Důležitá byla pomoc mezi vězni samotnými, často stačilo pouhé povzbuzení proto, aby se člověk v táboře dokázal lépe psychicky obrnit. Zvlášť nebezpečné byly pro vězně první dny v táboře, kdy ještě nevěděli o tom, co je v táboře vlastně čeká a na co je potřeba si dávat pozor. Jak dokumentuje ve svých vzpomínkách bývalý osvětimský vězeň Elie Wiesel ve svém díle Noc, tak v takovém okamžiku mu a celé skupině nových vězňů nejvíce pomohl jeden starší vězeň. „Po kilku minutach szaleńczego wyścigu dotarliśmy do następnego bloku. Więzień-blokowy czekał już na nas. Był to młody Polak. Uśmiechnął się i zaczął mówić, a my, mimo znużenia, słuchaliśmy cierpliwie. – Towarzysze, znajdujecie się w obozie koncentracyjnym Auschwitz. Przed wami długa i pełna cierpienia droga. Ale nie traćcie odwagi. Unieknęliście już najpoważniejszego niebezpieczeństwa: selekcji. A zatem, zbierzcie siły i nie upadajcie na duchu. Kiedyś nadejdzie dla nas wszystkich dzień wyzwolenia. Uwierzcie w życie. Ponad wszystko, uwierzcie. Odrzućcie rozpacz, a wtedy śmierć nie będzie miała dostępu do was. Piekło nie trwa wiecznie. A teraz prośba... a raczej rada: niech między wami będzie koleżeństwo. Jesteśmy braćmi i cierpimy ten sam los.”63 Zaznamenány jsou také situace, kdy vězňům pomáhali dokonce esesmani. Ačkoliv se jednalo o výjimečné případy, tak nejednomu vězňovi takové výrazy soucitu pomohly. Popisuje to v díle Wartości a przemoc Anna Pawełczyńska. „Takie gesty miały zarówno znaczenie dla mechanizmu oporu, jak i dla samopoczucia więźniów, którzy się z nimi zetknęli. Esesman nie zdemoralizowany lub taki, który zachował zdolność do ludzkich odruchów,

62 63

JAGODA, Zenon. Więźniowie Oświęcimia. Kraków-Wrocław: Wydawnictwo Literackie: 1984, s. 139. WIESEL, Elie. Noc. Oświęcim: Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau, 2006, s. 46.

22

stawał się sojusznikiem więźniów. Łamiąc bezinteresownie nakazy regulaminowe działał na rzecz zwiększenia szansy przeżycia więźniów, którzy mu bezpośrednio podlegali.”64 Frankl si v táboře uvědomoval důležitost víry v budoucnost a kladení si osobních cílů. Kdo totiž přestával mít cíle a sny do budoucna, přestával mít také důvody pro samotný život. A právě různé podoby lásky v táboře se řadí mezi ty nejsilnější faktory, které vězňům pomáhaly přežít v těch nejtíživějších situacích. Duchovní stránka člověka zůstalo to poslední, ale také nejdůležitější, co v táboře lidem zbylo, ale zároveň, co už jim nikdo nemohl až do posledního dechu vzít. Udržet si alespoň nějakou vnitřní podporu bylo životně důležité, protože na takovém místě bylo nebezpečnější než kdekoliv jinde začínat se vnitřně vzdávat. „Tego rodzaju przeświadczenia zapobiegały apatii, poczuciu beznadziejności, stwierdzeniom „jutro umrę”, które w niepojęty na pozór sposób okazywały się prorocze dla współwięźniów obserwujących załamanego psychicznie kolegę.”65 Podobně to dokumentuje Frankl. „Z psychologického pozorování lágrových vězňů vyplynulo, že vlivům lágrového světa propadá ve vývoji svého charakteru jen ten, kdo před tím připustil svůj pád po duchovní stránce, když padl lidsky. Tento pád však připustil jen ten, kdo už neměl žádnou vnitřní oporu.“66 Dostatečnou motivací pro některé vězně byl především nějaký blízký člověk, s nímž se buď chtěli ještě setkat, nebo který s nimi byl dokonce v táboře a podporoval je duševně. V táboře tedy člověk musel být velmi odolný především psychicky. Fyzické tresty neměly na vězně takový destruktivní účinek jako duševní bolest. Samotnému Franklovi ke zvládnutí obtížných chvil pomáhala vzpomínka na jeho milovanou manželku. A přitom dokonce nebylo až tak důležité, jestli byla ještě stále na živu, protože ve své paměti si ji uchoval jako zdravou a milující osobu, která s ním byla celé dny, s níž vedl neustále vnitřní dialogy. „Nepotřebuji teď vůbec vědět, zda ten milovaný člověk žije, nebo ne: mou lásku, mé láskyplné myšlenky, milující patření na její duchovní podobu to nemůže nijak ovlivnit. Kdybych byl tehdy věděl, že má žena zemřela, myslím, že by mě toto poznání vůbec nerozrušilo a že bych se oddával této láskyplné kontemplaci s nemenší oddaností, že by tento duchovní rozhovor byl právě tak intenzivní a právě tak naplňující.“67

64

PAWE CZYŃSKA, Anna. Wartości a przemoc: zarys socjologicznej problematyki Oświęcimia. Lublin: Test, 2004, s. 144. 65 JAGODA, Zenon. Więźniowie Oświęcimia. Kraków-Wrocław: Wydawnictwo Literackie: 1984, s. 139. 66 FRANKL, V. A přesto říci životu ano, s. 82. 67 Tamtéž s. 49.

23

V absolutně bezvýchodné a traumatizující situaci, v níž se Frankl nacházel, v sobě dokázal najít pozitivní energii, jež ho naplnila klidem a sebejistotou přesahujícím veškeré zlo a utrpení, které se kolem něho děly.68 Koncentrační tábory umožňují nahlédnout do lidského nitra dvojím pohledem. A totiž, že člověk stejně tak, jak se dokáže pro druhé obětovat, tak je stejným způsobem dokáže zavrhnout. Záleží pouze na jeho rozhodnutí. „Snad ještě žádná generace nepoznala člověka tak, jako ho poznala generace naše. Co je tedy člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je to však současně i bytost, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.“69

4.3.

Halina Birenbaum, Nadzieja umiera ostatnia

Halina Birenbaum se narodila 15. září 1929 ve Varšavě v židovské rodině a do Osvětimi se tak dostala ještě v dětských letech. Když jí bylo 10 let, tak musela z důvodu vypuknutí války ukončit školní docházku, a na podzim roku 1940 se s celou rodinou dostala do varšavského ghetta. Společně s rodinou odolávala jeho nástrahám až do roku 1943, kdy byl její tatínek odvezen do vyhlazovacího tábora Treblinka70 a ona sama společně s maminkou a dvěma staršími bratry byla později převezena do tábora Majdanek. Tam už jí ovšem z celé rodiny zbyl pouze mladší z bratrů jménem Chilek, nejstaršímu sourozenci Markovi se totiž povedlo během cesty do tohoto tábora utéct přímo z vlaku, maminka byla ihned po příjezdu do lublinského tábora poslána do plynové komory. Halina zde strávila dva měsíce, během nichž se blíže poznala s další důležitou osobou, a to s manželkou jejího bratra Chilka jménem Hela, obě se pak společně dostaly do Osvětimi, Halině v době příjezdu bylo pouhých 14 let a obdržela tu číslo 48693. V táborové nemocnici zde později poznala svoji první lásku, a to ošetřujícího 24letého lékaře jménem Abram, který hrál velmi důležitou roli při jejím vyléčení během nešťastné události, kdy byla přímo v táboře postřelena do pravého ramene. Příběh Haliny Birenbaum je pozoruhodný především v ukázce toho, jak důležitou roli hrála pro přežití koncentračního tábora právě láska v mnoha podobách. Její vzpomínky zaznamenané v jejím memoárovém díle Nadzieja umiera ostatnia vydané až v roce 1967,71 jsou plné emotivních zážitků vyprávěných z dětského pohledu autorky i přesto, že samotné dílo bylo 68

Frankl vyzdvihuje důležitost duchovní podstaty lidské duše, ale na druhou stranu přiznává, že v Osvětimi ani v jiných koncentračních nebo vyhlazovacích táborech neplatilo pravidlo, že ti nejlepší zůstali na živu. Sám vyčíslil šanci na přežití koncentračního tábora zhruba na 5 %, ale poukázal na to, že i při cestě „do plynu“ se našli takoví, kteří zpívali písně a jiní zase hrdinně obětovali život pro druhé. Ukázal tedy, že v koncentračních táborech se povedlo zabít ledacos, ale sílu lidského ducha a lásky rozhodně ne. 69 FRANKL, V. A přesto říci životu ano, s. 99. 70 V ghettu se samozřejmě nevědělo o tom, že některé vlaky směřují do vyhlazovacích táborů, protože nacisté tvrdili, že budou přepraveni na místo, kde budou pracovat. Během války bylo jenom v Treblince zavražděno přibližně 800 000 lidí. 71 Motivací pro sepsání svých vzpomínek byl pro Halinu Birenbaum soudní proces s Adolfem Eichmannem.

24

vydáno dlouho po skončení druhé světové války. I po letech se tedy pokusila prožité události popsat tak, jak na ni ve skutečnosti působily. Ačkoliv postupně přicházela o své nejbližší, dokázala v sobě najít sílu vytrvat a nevzdávat se i v nejtěžších chvílích. 4.3.1. Zobrazení lásky v díle Haliny Birenbaum Na Halinu Birenbaum měl velký vliv několikaletý pobyt ve varšavském ghettu. Ještě před příjezdem do Osvětimi zde prožila několik zásadních událostí, které následně výrazným způsobem ovlivnily její život. Právě tady se totiž zformoval hluboký vztah s její maminkou, díky němuž Halina dokázala v ghettu přežít. Ačkoliv její maminka později po převozu z ghetta do tábora Majdanek zemřela, a do Osvětimi se tak ani nedostala, tak s pobytem Haliny v Osvětimi úzce souvisí. Bez jejího odhodlání a vytrvalosti by se zřejmě nemohla osvobození a porážky třetí říše nikdy dočkat. Maminka ji neustále podporovala, chránila a byla jí příkladem toho, jak se nevzdávat a bojovat za vlastní život, za což si k ní její dcera vypěstovala opravdu hluboký vztah. „Ubóstwiałam matkę. Podziwiałam ją za spokój, opanowanie, mądrość, za to, że potrafiła tak dzielnie walczyć o nasze życie, pokonywać lęk, przeciwstawiać się panice w tych ciężkich, okrutnych czasach. Kochałam ją za bezgraniczne oddanie i wielką miłość, jaką żywiła dla nas, dla swojej rodziny i wszystkich napotykanych wtedy ludzi, za uśmiech, który nie schodził z jej warg, nawet w obliczu śmierci, jak wtedy, na Umschlagu, gdy Hitlerowcy wymierzyli w nas karabin maszynowy, a i później w wielu innych, równie straszliwych sytuacjach.72 I když Halina sepsala svoje vzpomínky už v dospělosti, jejímu vyprávění nechybí autenticita, která je navíc podtrhnutá tím, že události popisuje tak, jak je viděla ze svého dětského pohledu. V ukázce pracuje autorka např. s metaforou: „...nawet w obliczu śmierci...”, čímž dramatickou situaci, v níž se nacházela společně s maminkou, ještě více podtrhuje. Emocionálními výrazy zase vykresluje svůj velmi blízký vztah ní. Právě mamince totiž věnuje z počátku ve svém díle nejvíce prostoru, zobrazuje ji jako svého nejbližšího člověka a zároveň jako osobu, již se jí postupně stala v podstatě vším, co Halina měla. Svou bezmeznou důvěrou v ní ukazuje, jak harmonický a láskyplný vztah si spolu vybudovaly. Ačkoliv postupně přichází o členy své rodiny, tak díky mamince dokázala tuto ztrátu překonat a snažila se jí v její odvaze vyrovnat. „Wiedziałam, że każde jej słowo zawiera najszczerszą prawdę. Pragnęłam być do niej podobna. Nie przychodziło mi to łatwo. Bałam się. Bałam się wszystkiego: i hitlerowców, i nieustannych akcji, i ciągłej, towarzyszącej im strzelaniny. A najwięcej bałam się tego, że mogę utracić matkę; wprost dygotałam na samą myśl o tym.

72

BIRENBAUM, Halina. Nadzieja umiera ostatnia. 1. wyd. Warszawa: Czytelnik, 1967, s. 38.

25

Nie wyobrażałam sobie życia bez mamy. (...) Odkąd zabrali ojca, więź między mną a matką umocniła się jeszcze bardziej. Nie rozstawałyśmy się z sobą ani na moment, dzieliłyśmy się każdym spostrzeżeniem, każdym uczuciem i przeczuciem, każdą najdrobniejszą uwagą.”73 Intenzita jejich vzájemné lásky je zobrazena otevřeným způsobem, Halina se ve svém díle snaží velmi detailně přiblížit, co všechno pro ni maminka znamenala, a jak významné místo hrála v jejím životě. Pro vykreslení situace zde využívá metaforu: „...towarzyszącej im strzelaniny.”, tímto jazykovým prostředkem umocňuje svůj strach před hitlerovskými jednotkami. Chvíle, které pro ni jako pro dítě byly zvlášť nepříjemné, se snaží přiblížit právě prostřednictvím tohoto jazykového prostředku, díky čemuž dokáže vyjádřit, jak strach vnímala v té době. Ten navíc podtrhuje tím, že několikrát opakuje sloveso bát se. Aby Halina dokázala sama bojovat s nepříznivým osudem, učila se být mamince co nejvíce podobná, což se jí postupně s pomocí empatie a vytrvalosti dařilo, díky čemuž se jejich harmonický vztah začal vyrovnávat a ona sama začínala být stále více samostatná. „Matka zwracała się teraz do mnie jak do osoby dorosłej, do przyjaciółki. W tym okresie nauczyłam się ją rozumieć znacznie lepiej niż za dawnych, minionych, dobrych czasów!... Czytałam i odgadywałam z jej oczu najmniejszą obawę, z każdego jej ruchu troskę lub życzenie. Nie musiała mi nic tłumaczyć, nie musiała nic mówić, sama wiedziałam, czego chce, co przeżywa, co zamierza lub jak się na coś zapatruje.”74 Zde Halina používá k vyjádření blízkosti k mamince rovněž frazeologismus. „Czytałam i odgadywałam z jej oczu najmniejszą obawę...”, jehož prostřednictvím popisuje, jak hluboce se dokázala vcítit do pocitů maminky a bez jediného jejího slova dokázala poznat její rozpoložení. V předchozí větě: „...za dawnych, minionych, dobrych czasów!” zase využitím významově podobných výrazů intenzifikuje zaznamenanou vzpomínku. Podobné zdůraznění je i v poslední větě: „Nie musiała mi nic tłumaczyć, nie musiała nic mówić...” zde opakováním jednoho záporného slovesa zvýrazňuje, že pomocí neverbální komunikace dokázala skutečně poznat, co maminka prožívá. Právě její silná láska k ní i k dalším členům rodiny dodávala Halině odvahu a klid dokonce v situacích, kdy byli tváří v tvář smrti, v ghettu se tak jim oběma, ale také dvěma jejím bratrům, povedlo vydržet až do jeho úplného zničení. Následně byli ovšem všichni převezeni do koncentračního a vyhlazovacího tábora Majdanek. I cestou do tohoto tábora se maminka snažila Halinu a druhé podporovat a věnovala jim poslední zbytky jídla, které s sebou do vlaku pronesla. Sama ale vlivem několikadenního hladovění začala ztrácet síly a po příjezdu do tábora byla při selekci poslána, na rozdíl od své 73 74

BIRENBAUM, H. Nadzieja, s. 38-39. Tamtéž s. 39.

26

v té době už třináctileté dcery, do plynové komory. Stihla ovšem Halinu naučit zásadní věc, chovala se ke své dceři jako k dospělé osobě, protože věděla, že by jako bezbranné dítě v tomto nepřátelském prostředí nemohla přežít.75 Maminčina obětavost přesvědčila Halinu o tom, aby se nevzdávala a pokusila se aspoň ona dočkat vytoužené nacistické porážky. Zásadně jí v tom pomohla její švagrová jménem Hela, s níž si v táboře rychle vypěstovala bližší vztah, a jež jí pomáhala zvládnout nečekanou smrt maminky. Společně se také po dvou měsících dostaly do Osvětimi.76 Motivaci a chuť do života zde čerpala Halina nyní právě ze vztahu s Helou, jíž se povedlo zastoupit prázdné místo v životě Haliny, jejich vzájemný vztah charakterizuje jako velmi blízký a obětavý. Helu popisuje jako oddanou a štědrou osobu, která se dokázala podělit s druhými dokonce i o to, čeho byl v táboře největší nedostatek, konkrétné o jídlo. „Kupioną żywność podzieliła równo na trzy części dla Haliny, dla siebie i dla mnie. Podziwiałam jej zaradność i odwagę. Nabrałam do niej jeszcze większej ufności i szacunku. Nie każda tak chętnie dzieliła się z innymi, zwłaszcza jedzeniem.”77 I přes extrémně nízké denní porce potravin určené vězňům se Hela dokázala o jídlo, které obdržela navíc, podělit.78 Je to další ukázka obětavé lásky, s níž se Halina setkala a výrazy důvěra a úcta přibližuje postoj ke své kamarádce, který se postupně stával intenzivnější. Jejich vztah ve svém vzpomínkovém díle zaznamenává s podobnou otevřeností a oddaností, s níž popisovala svůj vztah k mamince. Určitý rozdíl ovšem najdeme ve formě, ta je sice stále psaná z dětského pohledu, ale prožité události na Halině zanechaly stopy, a ta postupně začíná vidět okolní svět mnohem vyspěleji. Přesto stále klade důraz na zobrazování svých emocí, soustředí se na to, jakým způsobem tyto události prožila. Na rozdíl od své přítelkyně ovšem obtíže života v koncentračním táboře překonávala podstatně lépe. „Pomino wszystko wygłądałam jeszcze dość dobrze: głodowałam, ale nie chudłam, policzki miałam po dawnemu rumiane. Ku mojej rozpaczy Hela chudła i słabła z dnia na dzień. W szarej, skurczonej twarzy oczy stały się ogromne, wypukłe, o spojrzeniu przenikliwym i bezgranicznie smutnym; ręce i nogi suche, cienkie jak u dziecka... Zęby zaczęły jej się ruszać w dziąsłach, a dziąsła krwawiły. W walce o to gasnące życie byłam uzbrojona jedynie w wielką miłość do Heli. Niestety, w warunkach Oświęcimia żadne uczucie nie mogło uratować człowieka od powolnej 75

Děti totiž byly při selekci většinou rovnou posílány do plynových komor. Konkrétně do ženského tábora umístěného v Březince (viz obr. č. 1). Oficiální název části tohoto tábora určeného pro ženy byl Frauenkonzentrationslager neboli FKL. 77 BIRENBAUM, H. Nadzieja, s. 93. 78 Jedním ze způsobů, jak se dostat k další potravě v táboře, bylo např. výměnou za cigarety nebo alkohol. V důsledku neustálého hladovění se také nezřídka objevovaly situace, kdy se vězňové „přiživovali“ na úkor druhých, většinou slabších vězňů, kteří se z nedostatku sil už nedokázali ani bránit, proto můžeme tento příklad, kdy se Hela naopak podělila o jídlo s druhými, považovat za skutečnou dobrosrdečnost. 76

27

śmierci głodowej. W pralni często chowałam Helę w jakimś kącie, przykrywając ją bielizną, aby się trochę ogrzała – ciągle jej było zimno – aby się bodaj zdrzemnęła, a sama pilnowałam, żeby nie zauważano jej nieobecności, żeby ją uprzedzić w porę, gdyby nadeszła aufzejerka czy kapo. Nieraz oddawałam jej swój chleb lub dodatki do chleba, które nam skąpo wydzielano; cienki plastereczek kiełbasy, kawalątek sera, łyżeczkę marmolady; za każdym razem musiałam jej wmawiać, że nie znoszę smaku jedzenia lagrowego.”79 Halina Birenbaum zde dokumentuje, co pro ni Hela v táboře znamenala. „W walce o to gasnące życie byłam uzbrojona jedynie w wielką miłość...”, zaznamenává tím skutečnost, že to co jí v této chvíli dodávalo sílu v táboře bojovat, byl právě její velmi blízký vztah ke své kamarádce. V ukázce využívá popisnou formou doplněnou zdrobnělými výrazy, jimiž autorka vykresluje, jak malé porce v táboře vězňové dostávali. Její život v táboře byl úzce spojen s životem Hely a bála se toho, že by znovu mohla přijít o velmi blízkou osobu. Snažila se jí navíc vracet všechno dobré, co pro ni Hela udělala. Inspirovala se rovněž svojí maminkou, která se pro ni obětovala a byla ji příkladem skutečné lásky, kdy svoje vlastní zájmy člověk klade do pozadí a je pro něj přednější dobro druhého člověka. „Stoimy naprzeciw zielonych, świeżych mundurów, zielonych okrągłych czapek ze sztywnymi daszkami; zimne spojrzenia szacują naszą przydatność, naszą sprawność fizyczną. Przyciskam się do Heli, chcę ją zasłonić własnym ciałem przed ich oczyma. Akurat w tym momencie zatrzymuje się na nas wzrok doktora Mengele. Chłodny, taksujący, ironiczny. Pałeczka unosi się bez pośpiechu i opada rozdzielając mnie od Heli. W prawo – w lewo. Serce przestaje mi bić. Obejmuję Helę ramionami. Nic już nie widzę, niczego się nie boję, wiem tylko, że cokolwiek się stanie, muszę być z Helą.”80 Tuto dramatickou situaci, kdy na jedné z pravidelných selekcí bylo ve vteřině rozhodnuto o osudu její kamarádky, popisuje Halina Birenbaum velmi emotivně, což podtrhuje následující formulací. „Serce przestaje mi bić.” Pomocí tohoto jazykového prostředku zvýrazňuje, jak velmi těžký tento moment byl. Rozhodnutí o jejich odluce zase vykresluje ironickým tónem, který je podobný tomu, jímž charakterizuje v této ukázce Josefa Mengeleho,81 jenž rozhodoval o jejich dalším osudu. „Pałeczka unosi się bez pośpiechu i opada rozdzielając mnie od Heli...”, zdrobnělým výrazem ještě víc umocňuje tuto chvíli, kdy tento nechvalně známý lékař jedním pohybem rozdělil od sebe obě kamarádky. Ovšem jak zaznamenala Halina dále, rozhodla se raději zemřít v plynové komoře spolu s Helou, než aby 79

BIRENBAUM, H. Nadzieja, s. 110. Tamtéž s. 122. 81 Přestože se Josef Mengele do Osvětimi dostal až v květnu roku 1943, tak se z něj stal prostřednictvím hrůzostrašných experimentů nejznámější lékař a možná i nejznámější osoba vůbec, která zde působila. 80

28

znovu podstoupila ztrátu blízkého člověka. Zobrazuje bezvýchodnou situaci, v níž se nacházela a rovněž skutečnou bezmoc, když věděla, že už v podstatě nemůže nic udělat. Ztráta milovaného člověka je pro ni v tuto chvíli horší než smrt, zbavena veškerého racionálního uvažování svoji švagrovou obejme a rozhodne se sdílet její osud. Ukazuje tak skutečnou oddanost a odvahu navzdory absolutní moci panující v táboře, jež kompletně rozhodovala o jejich existenci. Ačkoliv se nyní obě ocitly na straně znamenající smrt, tak měly štěstí, protože jeden z přihlížejících esesmanů rozhodl o tom, že můžou obě dál žít, Halině se tak povedlo zachránit své kamarádce život. Obětovat vlastní život pro druhého člověka je ukázkou opravdu silného citu, jejž si na základě svých zkušeností Halina vybudovala.82 Její osud přesto neodvrátila, jelikož Hela zemřela o několik týdnů později, ale dokázala se aspoň na její smrt připravit a nevzdat se bojovat dál. Posledním zobrazením lásky z její vzpomínkové tvorby je z období těsně před osvobozením tábora, kdy byla střelena do pravého ramene ve chvíli, kdy přes plot mluvila s kamarádkou z jiného bloku, následkem čehož se dostala do táborové nemocnice. Zde se totiž seznámila s ošetřujícím lékařem jménem Abram, jenž jí pomohl se rychle zotavit ze způsobeného zranění. „Ulżyło mi od razu; odpłaciłam mu pięknym za nadobne. Nie obraził się, zrozumiał aluzję, uśmiechnął się i usiadł przy mnie na pryczy. Milczeliśmy, patrzyliśmy sobie w oczy. To były cudowne chwile. A potem Abram przysunął twarz do mojej twarzy i usłyszałam to, czego się już zresztą domyśliłam: że mnie specjalnie unikał, bo już po wyjściu kapo, gdy zostaliśmy sami w poczekalni, pomyślał, że powinien trzymać się ode mnie z daleka: tu, w obozie, nie miejsce na takie uczucie. (...) Na próżno próbowałam zasnąć. Powtarzałam w myślach każde słowo Abrama i za każdym razem na nowo przeżywałam moją radość, taką głęboką radość, jakiej w ogóle dotychczas nie znałam. Świat wygłądał teraz zupełnie inaczej, był ciekawszy, pociągający, pełen pięknych niespodzianek; cierpienia i nieszczęścia były mniej groźne, bardziej odległe i możliwe do uniknięcia.”83 Tady Halina Birenbaum používá otevřenou formu doplněnou emocionálními výrazy a rovněž frazeologismem: „...odpłaciłam mu pięknym za nadobne.” Ten ve vybrané ukázce dokumentuje, že se autorka snažila svými sympatiemi Abramovi vracet pomoc, kterou jí on sám věnoval. Vykresluje, jak bylo v táboře velmi důležité, mít někoho, pro koho stálo překonávat všechny ty složité situace, i když by se často člověk raději nepříznivému osudu rovnou vzdal. Opakováním slova radost zdůrazňuje, jak na ni zapůsobila skutečnost toho, že 82

Podobný příklad najdeme také v kolektivní monografii Auschwitz: nazistowski obóz śmierci autorky jménem Danuta Czech [et al.], kde je popsán příběh kněze jménem Maxmilián Kolbe. Ten se dobrovolně přihlásil na smrt v hladomorně, aby tím zachránil život jinému vězňovi, který byl právě k této smrti vybrán kvůli útěku jednoho vězně z tábora. 83 BIRENBAUM, H. Nadzieja, s. 179-180.

29

jí Abram vyznal svoje city. Dále zobrazuje, jak pozitivně, a hlavně v úplně jiném světle, může vypadat ta stejná situace pouze s přispěním láskyplného postoje druhé osoby. Ačkoliv se musela rychle zotavit z nešťastného zranění, tak s pomocí člověka, který si k ní rovněž vytvořil silný citový vztah a snažil se jí pomoct, měla mnohem více síly všechny obtíže překonat. Bezmocný svět plný nepříjemných zážitků, v němž se nacházela vypadal najednou úplně jinak. Rychle se proměnil na svět, v němž je možné vydržet, a dokonce i zažívat příjemné a radostné chvíle. Objevila v sobě víru v dobro a naději, kterou člověku nemůže vzít absolutně nic. Vztah s Abramem ji postavil zase na nohy a díky němu zvládla další složitou situaci, kdy spolu s 22465 vězni84 musela zanedlouho poté opustit Osvětim a vydat se na tzv. „pochod smrti”. Na cestu od něj dostala med, sklenici mléka a krabičku cigaret, s nimiž se dalo dobře obchodovat za jiné cenné suroviny, a vydala se vstříc dalšímu, v pořadí už třetímu koncentračnímu táboru jménem Ravensbrück. Později byla ještě převezena do tábora v Neustadt-Glewe, kde se dočkala vysvobození. Nutno podotknout, že podmínky v těchto táborech vzhledem k neodvratné nacistické porážce byly snad ještě horší, je-li to vůbec možné, než v Osvětimi. Pouze díky tomu, co všechno už Halina dokázala zvládnout a kolik to stálo úsilí nejen jí samotnou, ale také jejím nejbližším, aby zůstala při životě, jí dodalo sílu vydržet a dočkat se vysvobození. Po konci války jí tak zbyl pouze starší bratr Marek, s nímž ztratila kontakt během varšavského povstání, a u něhož poté bydlela. Druhý její bratr Chilek zemřel stejně jako jeho manželka Hela v Osvětimi. Abram se sice rovněž dočkal svobody, ale krátce poté zemřel na tyfus. Ačkoliv se ho Halina po válce snažila najít, tak už se s ním bohužel shledat nemohla, v každém případě zásadním způsobem ovlivnil její život v posledních dnech strávených v Osvětimi.85

4.4.

Wiesław Kielar, Anus mundi

Wiesław Kielar se narodil 12. srpna 1919 v polském městě Przeworsk, ovšem dětství i dospívání prožil ve městě Jarosław, kde byl také počátkem května 1940 zatknutý nacisty. Dostal se do věznice ve městě Tarnów, z níž pak byl převezen vůbec prvním transportem 14. června 1940 do Osvětimi, kde mu bylo přiděleno číslo 290. Tady byl vězněn skoro celou dobu existence tohoto tábora a dostal se odsud až koncem roku 1944, kdy byl převezen transportem do jiného tábora umístěného v Německu, kde se také dočkal vysvobození. Se svými vzpomínkami z koncentračního tábora se rozhodl podělit až v roce 1966, kdy vydal

84 85

BIRENBAUM, H. Nadzieja, s. 191. BIRENBAUM, Halina. Powrót do ziemi praojców. Warszawa: Czytelnik, 1991, s. 19.

30

memoárové dílo s názvem Anus mundi,86 v němž zdokumentoval svoje zážitky. Jelikož v Osvětimi strávil skoro čtyři a půl roku a byl v ní od jejího úplného počátku až skoro do samého konce, stal se na vlastní oči svědkem toho, jak se postupně z původně převýchovného zařízení stává místo všudypřítomné smrti, strachu a utrpení. Wiesław Kielar byl během svého několikaletého pobytu v táboře vězněn nejprve v kmenovém táboře zvaném KL Auschwitz I, později v pobočných táborech s názvem Harmęże a Buna-Monowice, a nakonec dokonce v Birkenau. Vystřídal rovněž spoustu funkcí, pracoval mmj. jako ošetřovatel ve špitále, zapisovatel v pracovní družině, musel určitý čas také přenášet mrtvoly do krematorií, byl vězeň tzv. „bunkrů“, a ke konci pobytu mu byla dokonce přidělena dokonce funkce Vorarbeitera87 a také Blockältester88 (blokový). Pracoval také jako stolař, díky čemuž se dostal do ženského koncentračního tábora umístěného v Birkenau. Tomuto období jeho pobytu zde budeme věnovat největší pozornost, protože právě tady prožil pro naši práci klíčové momenty. 4.4.1. Zobrazení lásky v díle Wiesława Kielara Do Březinky89 se Wiesław Kielar dostal po více než třech letech od příjezdu do Osvětimi, jako na „starého“ vězně na něj bylo postupně pohlíženo s trochu větším respektem než na vězně, kteří se dostali do Osvětimi později, což bylo i důvodem proč zde měl vykonávat práci stolaře, ačkoliv s tímto řemeslem neměl žádné zkušenosti. Díky tomu se často pohyboval v části tábora určeném pro vězenkyně. Muži a ženy uvězněni v táboře totiž byli od sebe jinak úplně izolováni, takže pouze vybraní vězni zastávající pozice, jež byly důležité pro funkčnost ženského tábora, se na toto místo mohli dostat. Tato skutečnost měla pozitivní dopad na uvězněné ženy, ale samozřejmě také pro vězně, jímž bylo umožněno zde nějakým způsobem pomáhat. „Częściowe opanowanie epidemii tyfusu, polepszenie warunków higienicznych, stopniowa zmiana personelu na właściwy, w ogóle leczenie dzięki zorganizowanej dostawie lekarstw i zastrzyków z męskiego obozu – to zasługa dr. Zbozienia i kilkunastu pielęgniarzy odkomendowanych z Oświęcimia, szczerze oddanych swemu samarytańskiemu posłannictwu, w końcu tych wszystkich, którzy mają możność pod różnymi pretekstami dostać się na FKL, a więc instalatorów, dacharzy, kanalarzy, kominiarzy, elektryków itp., przemycających tu

86

Název Anus mundi v překladu znamená „konečník světa“ a Wiesław Kielar toto pejorativní označení převzal od lékaře SS jménem Heinz Thilo, který takto nazval Osvětim v roce 1942 během pozorování účinku Cyklonu B asi na 800 ženách v plynové komoře. 87 To byl vedoucí pracovní skupiny. 88 Vězeň, který dohlížel na ostatní vězně umístěné ve stejném baráku (bloku). Jeho hlavní odpovědností bylo hlídat počet vězňů, ale také dohlížel na pořádek v bloku, případně rozděloval jídlo nebo zodpovídal za přesný nástup na apely. 89 Vězňové v Březince byli umístěni v přeplněných koňských stájích (viz obr. č. 3).

31

jedzenie, lekarstwa, grypsy, bieliznę, opaski higieniczne, papierosy, słowem wszystko, co mogą zdobyć, a czego kobietom brak. W zamian więźniarki darzą nas zaufaniem, wdzięcznością, a niektórych nawet... miłością. Prawie każdy z mężczyzn tu przychodzących ma swoją sympatię, kogoś z rodziny lub nawet żonę. Każda z kobiet pragnęłaby mieć swojego opiekuna, świadomość tego dodaje im sił, by przetrwać w warunkach, w jakich nawet zwięrzęta nie wytrzymałyby.”90 Wiesław Kielar zde popisnou a pragmatickou formou ukazuje, jak velký vliv měla na uvězněné muže i ženy skutečnost, že měli v táboře někoho, kdo jim byl ochoten pomoci nebo naopak, komu mohli pomoct oni. Výrazy pašovat nebo moták91 dokumentuje, že jejich prospěšná činnost byla v táboře zakázaná, ale ani hrozící riziko trestu neodradilo vězně od této formy pomoci, což jim vězenkyně vracely svou vděčností, ale také důvěrou, která se nezřídka změnila i na silnější city. V extrémně nepřátelském prostředí osvětimského tábora totiž měly dobrosrdečné činy o to pozitivnější dopad na psychiku člověka. Proto se rychle vytvářely velmi blízké vztahy mezi vězni, potřeba dobra v jakékoli podobě zde totiž byla opravdu nutkavá. Wiesław popisuje, že téměř každý vězeň pracující v této části tábora tu s někým měl vytvořený bližší vztah, a naopak všechny uvězněné ženy v Březince by zde chtěly mít svého ošetřovatele, nějakého člověka, který by jim alespoň vlídným slovem dodal energii, aby se nevzdávaly a nepoddávaly se nepřízni osudu. On sám se zde také brzy seznámil s jednou vězenkyní jménem Sylwia. „Niemal każdą wolną chwilę spędzałem z nią na rozmowach, rozmowach może naiwnych, za naiwnych jak na więźniów obozu koncentracyjnego: różowe dzieciństwo, dom, wycieczki, sport, kino, pierwsze randki... Słowem, mówiliśmy o wszystkim, z czego składały się nasze szczęśliwe lata nastolatków. Trzymając się za ręce i patrząc sobie w oczy, zapominaliśmy o otaczającym nas świecie, o nędzy, głodzie i chłodzie, o brudzie i robactwie, gwałcie, przemocy, szpilowaniu i gazowaniu, selekcjach i masowych mordach, o... naszej zagładzie. Pochłonięci sobą, byliśmy upojeni szczęściem, jakie dawała nam ta czysta, platoniczna miłość, platoniczna, innej bowiem, tej cielesnej, nie znaliśmy jeszcze.”92 Tato pragmaticky zaznamenaná vzpomínka ukazuje, jak se prostřednictvím retrospektivy dokázali vězňové dostat k lepšímu psychickému rozpoložení. Opakováním některých výrazů zde autor přibližuje, jaké rozhovory spolu vedli ve volných chvílích: „...spędzałem z nią na rozmowach,

rozmowach

może

naiwnych,

za

naiwnych

jak

na

więźniów

obozu

koncentracyjnego...”, ačkoliv jejich rozhovory označuje jako naivní s ohledem na situaci, 90

KIELAR, Wiesław. Anus mundi. Wrocław: ATUT, 2004, s. 186. Vězeňský slangový výraz pro tajně poslaný dopis nebo psaní. 92 Tamtéž s. 191. 91

32

v níž se nacházeli, tak právě v takových momentech se aspoň na malou chvíli společně vraceli k pozitivním zážitkům ze svého dosavadního života. Oba se tak vzdálili od všeho negativního, jímž byli obklopeni a soustředili se na hezké zážitky, které v nich probouzely štěstí, z něhož pak mohli později čerpat sílu. K popsání těchto prožitků využívá Wiesław Kielar také zdrobnělé výrazy, které dává do kontrastu s negativními výrazy jako bída, násilí, záhuba apod., protože se snaží v ukázce zobrazit na jedné straně to, jak pozitivně na něho tyto chvíle působily, ale na druhé straně pořád nezapomínal na to, na jakém místě se nacházeli. Takto rychle vzniklé vztahy, o nichž autor píše, často také ovšem rychle končili. Stačilo, aby jeden z nich byl přesunut, tak jako se to později stalo Sylwii, na jiné místo, na němž už se spolu dále nemohli stýkat. Přesto i tyto krátké vztahy měly na vězně pozitivní dopad. V táboře byly jakékoli bližší kontakty mezi vězni samozřejmě zakázané a velmi přísně trestány, takže vězni museli být velmi opatrní, aby si jich nevšiml nějaký esesman, s čímž měl osobní zkušenost i Wiesław, následkem čehož mu byl vyměřen trest v podobě stání v bunkru, a to po dobu 20 po sobě jdoucích nocí.93 Za největší zaznamenání lásky v jeho tvorbě ovšem můžeme považovat vztah jeho nejbližšího kamaráda v táboře, jehož jméno bylo Edward Galiński s Židovkou jménem Mala Zimetbaum, jejichž vzájemná láska je dnes vnímána jako jeden z nejsilnějších příběhů, které se v Osvětimi staly, proto si ještě pojďme tyto dvě jména blíže představit. 4.4.2. Edward Galiński a Mala Zimetbaum Edward Galiński se narodil v roce 1923 nedaleko polského města Jarosław, kde byl na jaře 1940 zatčen a do Osvětimi se dostal společně s Wiesławem Kielarem 14. června 1940. Zde mu bylo přiděleno číslo 531 a ze začátku pracoval v zámečnické dílně v kmenovém táboře, dlouho plánoval, že uteče z Osvětimi, ale teprve s přesunem do Březinky začal tento plán realizovat. Původně chtěl utéct právě s Wiesławem, povedlo se mu i navázat kontakt s někým, kdo bydlel zhruba 30 km od tábora a byl mu schopen při útěku pomoct. Navíc mu jeden esesman byl ochoten prodat uniformu, zbraň a pás, aby se právě v esesmanské uniformě dostal ven z tábora. Zásadní pro něj ovšem bylo poznání Maly Zimetbaum, k níž si vypěstoval opravdu hluboké city, a nechtěl ji nechávat v táboře napospas osudu, změnil původní plán, aby mohli utéct ve třech, to už se ale Wiesławovi zdálo příliš nebezpečné, takže slíbil pouze, že jim pomůže, ale sám zůstane v táboře. Byli také spolu domluveni, že pokud to vyjde, tak

93

Vězeň odsouzený ke stání v bunkru musel přes den normálně pracovat, takže takový trest se často rovnal v podstatě trestu smrti. Wiesław Kielar přežil jenom díky tomu, že mu jeho kamarád, s nímž pracoval v jednom komandu, umožnil přes den schovávat se v jejich bloku, kde mohl několik hodin denně spávat a čerpat tak alespoň nějaké síly do dalších dnů.

33

Edek nechá poslat uniformu se zbraní i s pásem Wiesławovi a ten pak může útěk stejným způsobem zopakovat.94 Mala Zimetbaum byla Židovka polského původu, která se narodila v polském městě Brzesko, ale když měla deset let, tak její rodina emigrovala do Belgie, odkud se právě do Březinky v září roku 1942 dostala. Bylo jí přiřazeno číslo 19880. Znala několik jazyků, což jí také zachránilo, protože v táboře dostala práci překladatelky a později plnila funkci pomocníka rapportführera,95 často stála vedle hlídky pod vstupní bránou a byla k dispozici dozorkyním např. Margot Drechsel nebo Marii Mandel a plnila jejich rozkazy. Byla v táboře oblíbená i mezi esesmany. Ačkoliv se jí povedlo dostat se na velmi vlivnou pozici, na rozdíl od jiných to její povahu nijak nezměnilo. „Mimo pozycji i władzy, którą posiadała, została jedną z nielicznych, którym ta władza nie uderzyła do głowy. Nie stała się tak nieczuła, jak wiele innych prominentek.”96 Navíc měla ještě jednu funkci. Z táborové nemocnice jí byly přiřazeny vězenkyně, kterým se povedlo přežít, a byly určeny za práce schopné. Bylo na jejím rozhodnutí, do jakého bloku je zařadí. Mala se snažila slabší vězenkyně zařazovat mezi komanda, která měla trochu lehčí práci a kde teda měly větší šanci na přežití. Sama byla mezi vězenkyněmi známá jako velmi úctyhodná, zdvořilá a klidná osoba. Dařilo se jí dělat svojí práci dobře a nepotřebovala k tomu násilí, křik ani vyhrožování, což byla obvyklá metoda spousty jiných vězenkyň i vězňů vykonávajících podobné funkce. Mala vzbuzovala v ostatních vězenkyních naději, aby se nevzdávaly, snažila se jim vštípit myšlenku, že je jen otázka času, kdy přijdou lepší zítřky a upřímně je informovala o každé nové zprávě napovídající o blížící se porážce třetí říše a o postupu Rudé armády. Svou vlídností a odvahou dávala vězenkyním sílu, aby vydržely a věřily, že budou brzy osvobozeny. Nebylo tedy divu, že si v Osvětimi našla i svého nápadníka, o jejichž vztahu jedné ze spoluvězeňkyň prohlásila: „kocham i jestem kochana“,97 a právě odsud čerpala sílu překonávat všechny obtíže a zároveň pomáhat druhým. 4.4.3. Ukázka síly jejich lásky pod tíhou moci a zla v Osvětimi Myšlenka na útěk z tábora zásadním způsobem ovlivnila budoucnost Edka Galińského, právě kvůli ní se totiž zasloužil o to, aby byl přesunut do Birkenau, kde později Malu poznal. „A wiesz co?... – odezwał się Edek po dłuższym namyśle. – Może by tak spróbować, co?... Trzeba tylko to mądrze przemyśleć!... No, pociągnij sobie, teraz na ciebie kolej! Stąd, 94

SOBAŃSKI, Tomasz. Ucieczki oświecimskie. Warszawa: Wydawnictwo Ministerstwa Obrony Narodowej, 1980, s. 64-65. 95 Rapportführerem byl obvykle esesman odpovědný za stav počtu vězňů na apelu. 96 LANGBEIN, Hermann. Ludzie w Auschwitz. Oświecim: Państwowe Muzeum, 1994, s. 197 97 CYRA, Adam. Pozostał po nich ślad: życiorysy z cel śmierci. Oświęcim: Państwowe Muzeum AuschwitzBirkenau, 2006, s. 37.

34

z Birkenau, jest łatwiej wiać!... Nasze komando ma być w krótce przeniesione na stałe. To by ułatwiło... Warto o tym pomyśleć, nie uważasz?”98 V ukázce autor používá hovorové výrazy a dále také elipsu: „No, pociągnij sobie, teraz na ciebie kolej! Stąd, z Birkenau, jest łatwiej wiać! (...) To by ułatwiło...”, prostřednictvím nichž Edek sděluje svému kamarádovi svůj záměr utéct z Osvětimi. Což bylo velmi riskantní a oba kamarádi po několika letech strávených v táboře dobře věděli, že v případě dopadení utečence je mu vyměřován ten nejvyšší trest. Proto pouze skutečně silný důvod mohl člověku dodat odvahu a přesvědčit ho, aby se rozhodl útěk zrealizovat.99 A potřebnou sílu Edkovi dodala až jeho dívka, do níž se v Březince zamiloval, což opět dokumentuje Wiesław Kielar ve svých vzpomínkách. „Zaczął mówić szeroko o swym stosunku do Mali. Zdziwiło mnie to, bo dotychczas był na tyle dyskretny, że raczej unikał tego tematu, a w każdym razie nie wynurzał się do tego stopnia, jak to czynił w tej chwili. Zna ją tak długo, jest do niej bardzo przywiązany, żyją ze sobą, a to tak bardzo łączy... Trudno mu będzie rozstać się z nią, tym bardziej że jest przecież chora na malarię... Gdy pomyśli, że prędzej czy później będzie musiała podzielić los wszystkich Żydów... Teraz jest jej dobrze. Jest nawet pupilką Drechslerki. Wszyscy ją lubią, nawet esesmani. Ale przyjdzie moment, że pierwsza Drechsler pośle ją do gazu... Tak, co do tego i ja nie miałem najmniejszych nawet wątpliwości. Ale do czego Edek dążył, mówiąc mi to wszystko? Domyślałem się, że wymawiając słowo „przywiązanie”, przyznawał się do miłości. Kochał ją, to było jasne. Znałem go. Nie chciał tylko tego powiedzieć wprost. Zawsze krył się z uczuciami, chcąc robić wrażenie cynika. Kochał ją i trudno będzie mu się z nią rozstać.”100 Pro vykreslení situace volí Wiesław opět pragmatickou formu doplněnou zdrobnělým výrazem oblíbenkyně, jímž zobrazuje Malu jako osobu, jíž pozice v táboře byla o proti většině ostatních vězňů výhodnější a nehrozilo jí bezprostřední ohrožení, přesto autor dále bez větších emocí ironickým tónem dodává, že nemá pochybnosti o tom, že by se tato situace mohla kdykoliv změnit. „Ale przyjdzie moment, że pierwsza Drechsler pośle ją do gazu... Tak, co do tego i ja nie miałem najmniejszych nawet wątpliwości.” Tímto způsobem upozorňuje na skutečnost, že v osvětimském prostředí si totiž nemohl být žádný vězeň jistý tím, že se mu povede dočkat se vysvobození. A ačkoliv mu to Edek nikdy neřekl, bylo mu jasné, jak

98

KIELAR, W. Anus mundi, s. 227. Pro představu toho, jak bylo obtížné z osvětimského tábora utéct, uveďme informaci z periodika Zeszyty oświęcimskie nr 28 z článku autora jménem Piotr Setkiewicz [et al.], že z tábora se celkem pokusilo o útěk přibližně 900 vězňů a pouze kolem 140 z nich nebylo chyceno. V případě chycení byl vězeň vyslýchán, aby se zjistilo, kdo mu všechno v jeho útěku pomáhal, načež byl později pro výstrahu ostatním většinou pověšen na šibenici. 100 Tamtéž s. 304-305. 99

35

hluboké city k její osobě skrývá. Z jeho ukázky je patrné, že byl mezi nimi hluboký cit, který Edkovi nedovolil nechat Malu samotnou v Osvětimi, i když by útěk bez ní byl pravděpodobně mnohem jednodušší. V jeho slovech je ukryta skutečná odvaha poháněná silnou láskou k jeho dívce. Edek je popisován jako velmi silný člověk, pro něhož je těžké popsat své city, ale přesto je staví do popředí a je pro něj nejdůležitější dobro Maly. Také Wiesław Kielar svoje vzpomínky zaznamenává, stejně jako zde, věcně a více se soustřeďuje na samotné popsání toho, co prožil, než skutečnosti, jak to na něj vlastně působilo. Emocionální výrazy začíná více používat až v souvislosti s dramatickými okolnostmi útěku Edka a Maly, jinak si autor vzpomínek povětšinou drží určitý odstup od svých prožitků. Pro zrealizování útěku potřebovali dvě esesmanské uniformy, nakonec se jim ale povedla sehnat jenom jedna,101 což zkomplikovalo jejich plán a Wiesław se s Edkem musel domluvit, jak útěk zrealizovat a jestli o něm Mala vůbec ví. „Nie! Nie wie jeszcze nic! I to mnie trapi. Nie mogę tak dalej utrzymywać jej w nieświadomości. Nie mogę jej zostawić!... – powiedział prawie szeptem. – To byłoby nieuczciwe z mojej strony. Mala pójdzie z nami!... Zrozum, że ja wobec Mali mam zobowiązania. Mam pomysł, który jest łatwy do zrealizowania. A do tego właśnie potrzebna jest Mala. Plan ucieczki pozostaje nie zmieniony. Dojdzie tylko Mala przebrana za więźnia...!”102 Wiesław ukazuje důrazným způsobem Edkovu rozhodnost uskutečnit jejich útěk společně s Malou. Změnil dokonce způsob útěku, aby v něm bylo zapotřebí právě jeho dívky. Je přesvědčený o tom, že jeho plán je jednoduchý a všem třem se povede utéct. Emocionálně zabarveným výrazem trápit navíc podtrhuje, jak důležité pro něj bylo, aby mohl utéct společně s ní. Na rozdíl od Wiesława neuvažoval racionálně a neuvědomoval si, jak těžké a zároveň nápadné bude projít přes bránu s někým, jehož tvář je v táboře velmi známá. Přesto se Edek nevzdával a byl ochoten podstoupit takové riziko. I když nakonec Wiesława nepřesvědčil, aby šel s nimi, tak na svém rozhodnutí utéct nic nezměnil. Posílen silnou touhou zachránit Malu a dostat ji do bezpečí začal realizovat plán, ačkoliv byla Mala oslabená nemocí. „Żal mi jej było bardzo w tej chwili, współczułem Edkowi, a na siebie byłem wprost wściekły. Jak on sobie da radę z tą słabą dziewczyną. Przecież ona nie przejdzie nawet paru kilometrów! W tej chwili byłem gotów pójść z nimi. Nie odważyłem się jednak teraz tego proponować.”103 Tady již ve svém memoárovém díle sám autor vyjadřuje svému příteli lítost, čímž dává najevo, jak i pro něho samotného byla tato situace náročná. Zobrazuje ale silnou partnerskou 101

Za 200 dolarů se jim ji povedlo koupit od jednoho esesmana společně se zbraní i pásem. KIELAR, W. Anus mundi, s. 305. 103 Tamtéž s. 320. 102

36

vazbu mezi jeho kamarádem Edkem a Malou, kteří posíleni vzájemnou láskou podstoupili riziko smrti, aby mohli být spolu. Ač by jim sám rád pomohl, tak neměl tolik odvahy, a především neměl takový důvod pro útěk jako právě Edek, jehož Wiesław i před samotným útěkem popisuje sebejistě a kontrolovaně jako by se jim nemohlo nic stát. Byl tak aspoň svědkem toho, jak Edek převlečený za esesmana vede Malu104 směrem z tábora. Poté čekal, jestli se jim útěk vydařil nebo ne. „Syrena milczała. Najgorsze mają już za sobą. Drogą wiodącą do Bud nie prowadzono z powrotem nikogo. Są już wolni!”105 Radostnou formou zobrazuje, jak se oběma jeho kamarádům povedlo skutečně utéct z tábora, k čemuž využívá také personifikaci. „Syrena milczała.” Tento jazykový prostředek mu pomáhá popsat, co se muselo dít poté, když siréna zůstala vypnuta i přesto, že dva vězni byli na útěku z tábora. Spustila se až večer, kdy se vracely pracovní komanda a kontrolovaly se počty, čímž se teprve zjistilo, že někdo chybí. Brzy na to se potvrdilo, že utekl Edek Galiński a Mala Zimetbaum, nikdo nepochyboval o tom, že unikli společně. „Dopiero podczas trwającego apelu zorientowano się, że nie ma Mali. Rapportführerin Drechsler, sądząc, że Mala gdzieś zesłabła albo zemdlała, kazała jej szukać po całym obozie. Wiedząc o chorobie Mali cierpniącej na ataki malaryczne, nie przypuszczała, aby nieobecność jej mogła być spowodowana czymkolwiek innym. Toteż szukano Mali wszędzie i apel, mimo że zaczął się wcześniej nieco niż na męskim obozie, przeciągał się. Musiano w końcu zarządzić alarm, kiedy stwierdzono, że oprócz Mali brak też jednego z więźniów z komanda instalatorów pracujących w obrębie kobiecego obozu. Domyślano się słusznie, że uciec musieli razem. Skarcona przez Mandel w obecności całego obozu, Drechsler posiniała ze złości. Za to tysiące kobiet nie posiadało się wprost z radości.”106 Zde Wiesław Kielar zaznamenává popisnou formou prostřednictvím hyperboly, jak upřímnou radost jejich úspěšný útěk vzbudil: „...Drechsler posiniała ze złości. Za to tysiące kobiet nie posiadało się wprost z radości.” Pomocí určité nadsázky tu zdůrazňuje, co jejich útěk způsobil v ženském táboře. Bylo to navíc vůbec poprvé, kdy z Osvětimi utekl společně nějaký pár. Takové momenty, kdy se někomu povedlo přelstít esesmany, samozřejmě pozitivně působily také na psychiku ostatních vězňů. Systém kontroly vězňů v táboře a rovněž v okolí tábora byl totiž natolik precizní, že se mnohdy zdálo nemožné ho nějakým způsobem obejít. Esesmani navíc v táboře působili velmi suverénně, jako by se situace v táboře nemohla nikdy obrátit, ale právě tyto chvíle, kdy ostatní vězňové viděli jejich rozhořčení z toho, že si 104

Wiesław z dálky viděl, jak Mala na hlavě nese něco jako umyvadlo nebo klozetovou mísu, což jí alespoň částečně zakrývalo její charakteristickou a v táboře známou tvář. Pod vězeňským úborem měla oblečené šaty, aby pak mohli vypadat jako esesman, který je na procházce se svojí dívkou. 105 KIELAR, W. Anus mundi, s. 322. 106 Tamtéž s. 327.

37

někdo dovolil narušit jejich přísný řád, jim dodávalo naději toho, že je jen otázku času, kdy konečně skončí jejich nastolený systém nadřazenosti a absolutní moci. Za několik dní obdržel Wiesław psaní. „Był to gryps od Edka. „Bez przeszkód dotarliśmy na miejsce – czytałem. – Mala niosła muszlę parę kilometrów – dzielna! Za Budami porzuciliśmy ją wraz z kombinezonem w zbożu. Polami doszliśmy do Kóz pod wieczór. Nocowaliśmy w kopie siana na skraju wsi. Mala czuje się dobrze, bolą ją tylko ramiona. Wieczorem idziemy dalej. Serwus!”107 V této ukázce popisuje, že ho Edek prostou formou informoval o průběhu jejich útěku. Wiesław k tomu využívá také jeden z vězeňských slangových výrazů. Přestože museli ujít skoro 30 kilometrů, povedlo se jim to během jednoho dne. To, že se Edek snažil zkontaktovat s Wiesławem, i když už byl na svobodě se svou dívkou, ukazuje na to, že i mezi nimi vznikl v Osvětimi hlubší kamarádský vztah, který stejně jako jeho vztah s Malou brzy prošel velkou zkouškou, a to ve chvíli, kdy Mala s Edkem byli po necelém měsíci na svobodě chyceni a přivezeni zpátky do tábora. Táborové gestapo v té chvíli začalo pátrat po tom, kdo všechno jim v útěku pomohl. Pro Wiesława to teda byla hned dvojnásobně špatná zpráva. „Zrazu nie chciałem w to uwierzyć. Jak to możliwe? Teraz?! Po tylu dniach...? Niestety, była to okropna prawda. Jeszcze wczoraj po południu przyprowadzono ich na blok 11. i zamknięto w bunkrze. Zaczną się teraz przesłuchania na Politische. Obleciał mnie okropny strach. Co będzie, jak nie wytrzymają badań?”108 Zde již vidíme úvahový prvek v podobě silných obav, s nimiž se Wiesław Kielar v době věznění Edka s Malou potýkal, pro bližší popsání svých pocitů používá také elipsu. „Po tylu dniach...?” Právě pomocí výpustky celou tuto dramatickou situaci ještě umocňuje. V této chvíli, kdy se jeho nejbližší kamarád nacházel v nejhorším osvětimském bloku,109 kde byl pravděpodobně brutálním způsobem vyslýchán, aby prozradil detaily svého útěku z tábora, se Wiesław obával také možných restrikcí i pro sebe. Přes drsnou situaci, do níž se Edek dostal, posílal svému kamarádovi z tohoto bloku průběžně zprávy a ujišťoval ho o tom, že on ani Mala nikoho neprozradí. „Pragną się dowiedzieć, w jaki sposób uciekli, a przede wszystkim, skąd dostali mundur i broń. Tego oczywiście nie dowiedzą się nigdy! (...) Dwa czy trzy dni później otrzymałem znowu gryps od Edka. Utrzymany był w jeszcze bardziej minorowym

107

KIELAR, W. Anus mundi, s. 329. Tamtéž s. 331-332. 109 Blok č. 11 (viz obr č. 6) byl izolovaný od ostatních bloků a plnil funkci vězení, v němž se rozhodovalo o výrocích smrti, a také mučírny. Vězni tu byli týráni za různé prohřešky v podobě hladovění, několikadenního stání, zastřelení u zdi smrti (viz obr. č. 7), pověšení se svázanýma rukama za zády tak, že se jim po určité době vykloubily ramena a jinými tresty. Většina vězňů se z tohoto bloku nikdy nevrátila. 108

38

nastroju niż poprzedni. Donosił, że czekają na wyrok, że nikogo nie wydali, że Mala trzyma się dzielnie. Spodziewają się najgorszego, ale żywi nie oddadzą się w ręce kata.”110 Ve své tvorbě dále vzpomíná, jak Edek neztrácel ani na tomto bloku odvahu, čímž přesvědčil Wiesława, že se opravdu nemusí obávat toho, že by něco prozradili. K přiblížení situace využívá také frazeologismus: „żywi nie oddadzą się w ręce kata.” Čímž autor podtrhl jejich odvahu a odhodlání bojovat až do samotného konce. Edka s Malou natolik sblížila vzájemná láska, pro níž riskovali vlastní životy, že nechtěli, aby ještě někdo další musel kvůli nim trpět. Prokázali tak dobrosrdečnost Wiesławovi, ale rovněž dalším lidem, s nimiž byl jejich útěk provázán. Ani fyzické tresty teda nezlomily jejich hluboké pouto. Vězeň jménem Bolesław Staroń, který nějaký čas byl s Edkem v jedné celi v bloku. č. 11, později popsal, že po večerech Edek s Malou pískali jeden druhému navzájem ze svých cel stejnou melodii na znamení toho, že oba jsou stále na živu a na znamení vzájemné oddanosti a podpory.111 Edek byl během věznění v tomto bloku celkem v šesti celách a v každé z nich do omítky vyryl následující nápis. „Edward Galiński číslo 531, Mally Zimetbaum číslo 19880, 6 VII 1944. Vedle jmen opakoval několikrát datum posledního dne na svobodě po útěku z tábora, kdy byli pravděpodobně zadrženi, asi chtěl, aby si příští generace pamatovaly na ten, pro ně šťastný den. Svou lásku k Mali projevoval rovněž tím, že namaloval na zdi cely číslo 20 a 23 její podobu a vedle jmen vyryl též srdce.“112 Což je jen další ukázka silného vzájemného vztahu, který si mezi sebou Edek s Malou vybudovali. Přesto zhruba po měsíci od jejich dopadení, kdy od nich gestapo nezjistilo žádné bližší informace, byla pro každého připravena šibenice, jedna na FKL pro Malu, a v mužské části druhá pro Edka. Rozsudek se uskutečnil při večerní apelu. Oba navíc dodrželi slovo, že se živí katovi nepoddají a narušili průběh výkonu trestu. Na svém osudu sice už nic nezměnili, ale ukázali ostatním výjimečnou odvahu, jíž je doprovázela až do úplného konce. Oba nakonec zemřeli ve stejný den v rozmezí několika hodin. Ten den ještě autor obdržel psaní, u kterého si Edek přál, aby mu bylo předáno s tím, že pokud přežije válku, tak ji má zanést jeho otci. „W bloku w obecności Jankiela i fryzjera sprawdziłem zawartość zawiniątka. Na karteczce były nazwiska Edka i Mali i ich numery obozowe: Edward Galiński nr 531, Mali Zimetbaum nr 19 880, a w złożonym papierku kępka włosów: krótkie Edka i zwinięte w pukiel o złotym kolorze – Mali. Tym razem rozbeczeliśmy się wszyscy troje. A potem wypiliśmy. Niewiele mi to pomogło. Znowu zawładnęła mną ta nie dająca się opisać pustka.”113 110

KIELAR, W. Anus mundi, s. 332-334. CYRA, A. Pozostał po nich ślad, s. 38. 112 GA EK, Michał. Miłość w cieniu zagłady. Oświęcim-Babice: K&L Press, 2012, s. 39. 113 Tamtéž s. 339. 111

39

Emotivním způsobem pomocí zdrobnělých výrazů popisuje svoje pocity, když krátce po smrti nejbližšího přítele a jeho dívky obdržel jeho vzkaz. Svou následnou reakci vykresluje také prostřednictvím hovorového výrazu rozbrečet. Ačkoliv už byl v táboře více než čtyři roky a viděl nesčetněkrát někoho umírat, tak ho tato situace velmi poznamenala. Ovšem síla jejich vzájemné lásky, vytrvalost a bojovnost, s níž se postavili esesmanům i přes tragické vyústění jejich příběhu, zanechala nejenom v něm hluboký a nezapomenutelný zážitek. Jejich vztah je ukázkou toho, jak silná dokáže být láska v prostředí, v němž panovala absolutní moc a těžce popsatelné zlo. 4.4.4. Další zobrazení lásky v díle Wiesława Kielara Po dramatické smrti Edka s Malou začal být Wiesław Kielar lhostejný ke své budoucnosti a jediný v celém táboře, kdo ho podporoval k tomu, aby neupadal k rezignaci, byla Elżunia, s níž se stihl seznámit ještě před plánovaným útěkem. Elżunia byla veselá a živá dívka, navíc disponovala zvláštní vlastností, protože když přestala mluvit, tak si zpívala, byla vytrvalá a pomáhala Wiesławovi překonat jeho apatii. „Od śmierci Edka zobojętniałem na wszystko. Poddawałem się biernie losowi i czekałem, co mi on przyniesie. Elżunia, z którą widywałem się prawie co dzień, wyczuwała we mnie ten dziwny stan. Starała się mnie wyrwać z marazmu. Była mi bratem i siostrą. Jedynie w rozmowie z nią znajdowałem jakieś ukojenie. Obopólna sympatia pozbawiona była wszelkich erotycznych pierwiastków. Pod jej wpływem powoli wracałem do normy.”114 Zde opět používá pragmatickou, nezaujatou formu, která je navíc doplněna přeneseným výrazem a oxymóronem. „Starała się mnie wyrwać z marazmu. Była mi bratem i siostrą.” Těmito prostředky zobrazuje, jak se mu Elżunia snažila po smrti Edka pomoct, aby neupadal k rezignaci a celkové otupělosti. Právě díky ní se pomalu dostával zpátky do lepšího psychického rozpoložení. Když se mu povedlo tento stav překonat, tak se poté sám snažil pomáhat jiným vězňům tím, že je udržoval v kontaktu s vězenkyněmi, jelikož měl na rozdíl od nich možnost dostat se na FKL. Jedním z takových vězňů byl Wojtek, který dlouhou dobu pracoval se svojí ženou v cikánském táboře, ale po jeho likvidaci byli oba rozděleni. „Wojtek nie miał teraz możliwości widywać się ze swoją żoną – bo z Jadzią związany był już słowem – toteż korzystał z moich usług, gdyż znałem ich oboje dobrze. Jako pracującemu na FKL nie było dla mnie większym problemem utrzymywać ich łączność listowną. Jadzia była wiecznie zapłakana, a i Wojtek zdawał się być bardzo przygnębiony, gdyż obawiał się wywiezienia

114

KIELAR, W. Anus mundi, s. 340.

40

w głąb Rzeszy, dokąd od pewnego czasu coraz częściej wysyłano transporty więźniów z naszego obozu. A to oznaczało już całkowite zerwanie kontaktu z ukochaną.”115 Ukázka toho, jak opravdu stačilo někdy v táboře velmi málo proto, aby mohl člověk někomu pomoci. Autor vzpomínku popisuje informativní formou bez vlastních emocí, pouze komentuje pocity osob, jimž pomáhal v udržení kontaktu. Využívá k tomu výrazy uplakaná, posmutnělý, čímž přibližuje jejich rozpoložení, ale sám se nad jejich situací víc nepozastavuje. Ke konci svého pobytu v Osvětimi si totiž už nedělal žádné iluze, navíc zanedlouho i on jedním takovým transportem z tábora po skoro 4 a půl letech odjel. Z Osvětimi byl převezen do Německa, kde byl ještě vězněný v několika dalších koncentračních táborech, ale nakonec se mu povedlo dočkat se konce války. Po propuštění z tábora byl odvezen na práce v Německu a do Polska se vrátil až v roce 1946. Zde vystudoval polskou filmovou školu v Lodži a začal pracovat jako kameraman. Společně se svojí ženou se usídlil ve Vratislavi, kde už také zůstal. Po válce ještě splnil poslední přání jeho kamaráda, aby jeho otci donesl památku po Edkovi a Male s vysvětlením toho, jaké byly okolnosti jeho smrti. Otec to ovšem nepřijal, jelikož Malu považoval za viníka jeho smrti, navíc byl už nemocný a zanedlouho po jejich společném rozhovoru také zemřel, a tak Wiesław Kielar tuto památku symbolizující velikou lásku dvou bývalých osvětimských vězňů daroval muzeu v Osvětimi.116

4.5.

Jerzy Bielecki, Kto ratuje jedno życie

Jerzy Bielecki se narodil 28. března 1921 v obci Słaboszów, studoval v Krakově a po vypuknutí války se rozhodl společně se svými kamarády dostat se do Maďarska, aby se mohli připojit ke spojencům a bojovat proti nacistům. Při cestě přes hranici, která byla hlídaná nacisty, byli ovšem chyceni a umístěni do vězení ve městě Nowy Sącz. Ve vězení Jerzy poprvé poznal krutost nacistického režimu, začal tu popisovat především neustálý hlad, což byl poté jeho stálý společník pro nadcházejících několik let. Následně byl odvezen do dalšího vězení ve městě Tarnów. Odkud pak pochodem přes centrum tohoto města společně s dalšími vězni117 došli až k nádraží, kde je čekal vlak směřující do Osvětimi. Jerzy Bielecki byl podobně jako Wiesław Kielar jedním z prvních vězňů vůbec, kteří se do tohoto tábora dostali, a obdržel tu číslo 243. Prožil tu celkem 1495 dní, během nichž se dokonce dostal také do jedenáctého bloku, aby nakonec vzal osud do svých rukou a pokusil se z tábora utéct. Motivací pro něj byla Židovka jménem Cyla Cybulska, do níž se zamiloval a chtěl zabránit 115

KIELAR, W. Anus mundi, s. 347. CYRA, A. Pozostał po nich ślad, s. 39. 117 Tímto prvním transportem do Osvětimi přijelo přesně 728 politických vězňů, což dokumentuje v kolektivní monografii Auschwitz: nazistowski obóz śmierci autorka jménem Danuta Czech [et al.]. 116

41

tomu, aby v Osvětimi našla smrt, protože čím více se blížila nacistická porážka, tak tím intenzivnější bylo zabíjení Židů v plynových komorách, proto se rozhodl riskovat pro ni vlastní život. O svém neobvyklém příběhu napsal dílo s názvem Kto ratuje jedno życie vydané až v roce 1990. 4.5.1. Zobrazení lásky v díle Jerzyho Bieleckého Před tím než Jerzy poznal Cylu, strávil v táboře dlouhé tři roky, během níž musel prvních zhruba 18 měsíců dennodenně tvrdě pracovat za jakéhokoliv počasí běžně i dvanáct hodin např. na odklízení rutin nebo vykopávání základů. Práce byla náročná nejen svou podstatou, ale také surovým zacházením s vězni, s nimiž kápové a esesmani neměli žádné slitování. Často se tak setkával se smrtí a bezradností, ale díky veliké psychické odolnosti, kterou živili ze začátku pobytu v táboře především jeho kamarádi, s nimiž se do tábora dostal, dokázal vydržet. Až teprve znalost německého jazyka118 mu začátkem roku 1942 umožnila dostat se konečně k práci méně namáhavé, a především práci pod střechou. Poprvé po dlouhých měsících aspoň Jerzy Bielecki nebyl vystaven práci za deště, v mrazech nebo pod pařícím sluncem, začal totiž pracovat v mlýně, a navíc se brzy od jednoho svého kolegy dozvěděl o možnosti pomoci od místních lidí, což zaznamenal do svých vzpomínek. „Ty pewnie jeszcze nie wiesz, że co jakiś czas dostajemy tu dobre rzeczy od miejscowej ludności: masło, smalec, dżem, cukier, papierosy i sporo innych przysmaków. Organizują to wszystko rodzice Heli i ich bliscy znajomi, a Helenka jest w tej całej akcji łączniczką i nocą podkłada przygotowane paczki pod rampę”119 Pomoc v jakékoli podobě byla pro vězně koncentračního tábora velikou psychickou podporou, k čemuž Jerzy Bielecki využívá popisnou formu doplněnou zdrobnělým výrazem, jímž vyjadřuje vděčnost osobě, která po večerech schovává pod rampu balíčky s různými věcmi pro vězně. I za takovou pomoc ovšem mohli místní lidé kdykoliv zaplatit vlastním životem, takže Jerzy v ukázce popisuje rovněž velkou odvahu, s níž se setkal na nové pozici. Na táborové možnosti vysoce nadstandardní práce v mlýně pro Jerzyho Bieleckého a jeho spoluvězně skončila ve chvíli, kdy jeden z jejich kolegů utekl. Což pro ostatní znamenalo patřičné důsledky, navíc byli všichni přeřazeni jinam. On sám ovšem opět získal práci pod střechou, konkrétně v pisárně a právě zde se seznámil s Židovkou jménem Cyla Cybulska, jež zásadním způsobem ovlivnila jeho budoucnost v táboře. „Tak zrodził się zalążek wielkiej

118

Znalost němčiny byla pro vězně v táboře velkou výhodou. Vyhnuli se tak dodatečným trestům za nepochopení rozkazu, a také rozuměli, co si nacisté mezi sebou říkají, díky čemuž mohli předejít hrozícímu nebezpečí, a hlavně jim znalost němčiny mohla zajistit lepší práci. 119 BIELECKI, Jerzy. Kto ratuje jedno życie. Nowy Targ: Zakład Poligraficzny "MK": 2011, s 167.

42

przyjaźni, która w przyszłości miała zadecydować o całkowitej zmianie naszych więźniarskich losów.”120 Touto pragmatickou formou zdokumentoval první společné setkání s Cylou, k popsání tohoto okamžiku používá též přenesený výraz: „…zrodził się zalążek wielkiej przyjaźni...”, jehož pomocí vykresluje, že z počátku mezi nimi panovalo přátelství. Cyla se s rodinou dostala do Osvětimi začátkem roku 1943 a obdržela číslo 29558. Její maminka s devítiletou sestrou byly hned po příjezdu poslány do plynové komory a tatínek i oba dospělí bratři zemřeli v následujících pár týdnech. Právě její drsný příběh Jerzyho zasáhl a snažil se jí pomáhat a ulehčovat jí pobyt v táboře. „Najczęściej rozmawialiśmy przez drziukę w desce szalunku, powstałą po wyjętym sęku. Parokrotnie, z zachowaniem największej ostrożności, rozmawialiśmy w czasie przerw obiadowych przy otwartych drzwiach, stojąc w kącie wąziutkiego przedsionka. Mogłem wówczas dotknąć jej włosów, pogładzić, a nawet pocałować w policzek. Co tu zresztą ukrywać – już po tych kilku dniach Cyla stała się dla mnie osobą bliską i drogą. Była jak promyk słońca w tej potwornej obozowej szarzyźnie.”121 K popsání jejich vzájemného vztahu zde již využívá otevřenou formu doplněnou mnoha zdrobnělými výrazy. Těmi se snaží přiblížit to, jak Cylu vnímal, postupně totiž jejich kamarádský vztah začal přecházet v silné pouto, díky němuž se Jerzy dokázal aspoň na nějaký čas v myšlenkách soustředit na pozitivní věci, což dokumentuje v závěru ukázky prostřednictvím kontrastu. „Była jak promyk słońca w tej potwornej obozowej szarzyźnie.” Tímto způsobem zaznamenává, co pro něj Cyla v tom nepřátelském prostředí, v němž se nacházel, znamenala. Od chvíle, kdy ji poznal, věnuje jí ve svých vzpomínkách nejvíce prostoru. Stala se pro něho velmi rychle nejbližší osobou, pro niž byl ochoten i riskovat, aby s ní mohl trávit více času. Postupně se autor ale začal obávat toho, na co se v táboře nejvíc těšil, a to svobody. S blížící se porážkou třetí říše, která v roce 1944 byla každým dnem pravděpodobnější, totiž narůstalo zběsilé zabíjení Židů.122 „Dla mnie przerażającą wizją była świadomość, że w ostatnich dniach wojny Cyla może zginąć tak, jak zginęło wiele setek tysięcy Żydów zabijanych bez przerwy od lat w gazowych komorach Auschwitz. Ciągle gnębiła mnie myśl o takim końcu mojej wielkiej miłości.”123 Zde už otevřeně Cylu nazývá jako svoji velkou lásku, o níž má velký strach. V ukázce doplněné úvahovým prvkem a přirovnáním se zamýšlí nad tím, jak moc ohrožen je život jednoho člověka v porovnání se všemi již zabitými lidmi za několik let fungování tábora. 120

BIELECKI, J. Kto ratuje, s. 213. Tamtéž s. 215. 122 Rok 1944 byl také co do počtu obětí rokem vůbec největšího jejich zabíjení. 123 Tamtéž s. 230. 121

43

Uvědomoval si, jak nejistý osud Cylu, ale také samozřejmě jeho samého, čeká, proto se rozhodnul, že s Cylou z tábora utečou. Dlouho plánoval, jakým způsobem to provést, čímž byl tak zaneprázdněn, že se začal s Cylou začal stýkat méně často. „Cylusiu, uwierz mi, że to nie ma nic wspólnego z moim uczuciem do ciebie. Wiesz przecież, jak bardzo ciebie lubię. Myślami wciąż jestem z tobą, a w niedalekiej przyszłości może przekonasz się, co gotów bym dla ciebie zrobić, moja droga. Teraz musisz mi zaufać – patrzyłem jej głęboko w oczy. Musisz uzbroić się w cierpliwość. I jeśli nawet zdarzy się, że będę bardziej zajęty, czy może któregoś dnia mniej rozmowny, pamiętaj, że to wszystko dla nas i dla naszej przyszłości.”124 Tady Jerzy Bielecki emotivním způsobem přesvědčuje Cylu o tom, aby se ničeho neobávala a byla trpělivá, protože jí brzy ukáže, co je pro ni ochoten udělat, k čemuž mu pomáhá rovněž metafora. „Musisz uzbroić się w cierpliwość.” Tímto jazykovým prostředkem Cylu připravuje na to, aby byla trpělivá, protože všechno, co se chystá uskutečnit, tak dělá právě pro ni. O plánovaném útěku ji ještě neinformoval a nechal ji tak v určité nejistotě, na druhou stranu ji ovšem upřímným způsobem ujišťoval o tom, že jeho city k ní se nijak nezměnily, k čemuž mu pomáhá také zdrobnělý výraz. Stejně jako Edward Galiński nakonec vymyslel, že uteče v esesmanské uniformě, kterou se mu brzy povedlo rovněž získat, potřeboval pouze naplánovat, jakým způsobem se ale dostane z tábora, s čímž mu ovšem později zásadním způsobem pomohl jeho kamarád, jenž se sám ve prospěch Jerzyho s Cylou rozhodl příležitost útěku z tábora přenechat jim. „Nie mogłem po prostu pojąć, że ten ofiarny chłopak naraża się na śmiertelne niebezpieczeństwo sam rezygnując z nadarzającej się okazji. (...) Ani wówczas, ani nigdy w przyszłości nie pomyślałem nawet, że Tadkowi mogło zabraknąć odwagi na podjęcie życiowej decyzji; przecież to, co robił, dostarczając mi esesmańskie wyposażenie, wymagało nie tylko szalonej odwagi, ale po prostu heroicznego bohaterstwa!”125 S pocitem veliké vděčnosti popisuje přítelovu pomoc, kterou navíc ještě zvýrazňuje několika emocionální výrazy. Obětavost, již musel prokázat, přisuzuje Jerzy jeho skutečné dobrosrdečnosti. Vylučuje možnost, že by důvodem toho, že se vzdal možnosti sám utéct, byl strach, což dokumentuje prostřednictvím eufemismu: „...Tadkowi mogło zabraknąć odwagi...”, jelikož on sám velmi riskoval už jenom tím, že obstaral esesmanský oblek, což autor vykresluje gradační formou: „...co robił (...) wymagało nie tylko szalonej odwagi, ale po prostu heroicznego bohaterstwa!” V každém případě si Jerzy Bielecki velmi vážil toho, že mu jeho kamarád umožnil se z tábora společně s Cylou dostat. Když poté Jerzy získá od něj 124 125

BIELECKI, J. Kto ratuje, s. 242-243. Tamtéž s. 246-247.

44

rovněž propustku, tak jí konečně oznámí o chystaném útěku s ujištěním toho, že všechno dobře naplánoval. „Cylutko, zapewniam cię jeszcze raz – szeptałem. Przygotowałem wszystko. To musi się udać. Wyprowadzę cię już niedługo z obozu. A potem całe życie przed nami! Wszystko, co teraz ci powiedziałem, zachowaj w absolutnej tajemnicy, tym bardziej że wyprowadzać cię będę w przebraniu esesmana.”126 Jerzy Bielecki ve své tvorbě od momentu seznámení se s Cylou zachovává povětšinou emotivní formu v této ukázce doplněnou též zdrobnělým výrazem, s nímž oslovuje Cylu a zobrazuje tak skutečně blízký vztah, z něhož nabral odvahu zorganizovat společný útěk. Zaznamenává, jak důležité pro něj bylo ji z tábora dostat. V podstatě si nepřipouští ani žádné možné komplikace, z jeho vypravování lze vyčíst rozhodnost a sebedůvěru, kterou v něm rozhodnutí záchrany mladé Židovky vzbuzovalo. Útěk naplánoval nedlouho poté, co se mu povedlo získat propustku z tábora, jelikož se každý den bál o život Cyly. Ve stanovený čas se pod záminkou, že jde obstarat jídlo, vzdálil od svého pracoviště,127 převlékl se do uniformy, která dokázala zamaskovat jeho vězeňský vzhled. V pisárně pozdravil dozorující esesmankou a sdělil jí, že dostal příkaz odvést vězenkyni Cylu Cybulskou na výslech, následně oba vyšli směrem k bráně. „Jurku, nie gniewaj się na mnie, ja naprawdę chcę być odważna, robię wszystko, aby się nie bać, ale jakoś mi trudno... Rozbroiła mnie swoją bezradnością i zrobiło mi się jej żal, toteż dla złagodzenia poprzednich słów powiedziałem: Cylusiu, bądź spokojna, połowa ryzyka poza nami. Jeszcze dosłownie kilkanaście minut, a będziemy już przy szlabanie. A wiesz przecież, że z tamtej strony – wolność. Uśmiechnęła się smutno i przeniosła wzrok na linię dalekiego horyzontu: Właśnie najbardziej boję się tego szlabanu. Cylu, to tylko nerwy. Staraj się je opanować. Twój lęk jest niepotrzebny, bo widzisz przecież, że dotąd wszystko poszło jak najlepiej.”128 Jerzy Bielecki nejprve ukazuje, jak se během prvních okamžiků na útěku cítila Cyla, jíž se na rozdíl od něj nedařilo situaci zvládat s takovým klidem, což autor umocňuje rovněž pomocí výpustky: „...robię wszystko, aby się nie bać, ale jakoś mi trudno...”, její reakce je vzhledem k situaci, v níž se nacházela pochopitelná, na což dále Jerzy reaguje prostřednictvím personifikace. „Rozbroiła mnie swoją bezradnością i zrobiło mi się jej żal...”, čímž vykresluje, jak mu bylo Cyly líto, přesto už nebylo cesty zpět, tak se jí aspoň snažil podpořit, k čemuž využil zdrobnělý výraz a rovněž eufemismus: „...Cylusiu, bądź spokojna, połowa ryzyka poza nami.” Těmito prostředky se Jerzy Bielecki pokoušel Cylu uklidnit, aby dokázala 126

BIELECKI, J. Kto ratuje, s. 248-249. Nutno upřesnit, že možnost takhle se vzdálit ze svého pracoviště měl Jerzy jenom díky tomu, že dobře vycházel s vedoucími esesmany hlídajícími vězně. Jednomu z nich sdělil, že půjde do jiného bloku obstarat klobásu, o níž se s ním pak rozdělí, načež měl přibližně hodinu času utéct s Cylou z tábora. 128 Tamtéž s. 283. 127

45

v sobě najít sílu při posledních okamžicích před blížící se závorou. Právě slovo závora je v této ukázce určitým symbolem svobody, ale zároveň také symbolem absolutní moci panující v táboře. V každém případě nyní věděli, že stačí pouze projít bránou nacházející se za závorou a už bude cesta z tábora volná. Po více než 4 letech, které v táboře autor strávil, přesně znal, co musí esesman vedoucího vězně udělat proto, aby mu byla závora otevřena. Tímto způsobem navíc denně projdou desítky, možná stovky esesmanů, takže předpokládal, že pro hlídkujícího esesmana nebude jeho neznámá tvář a fiktivní jméno129 na propustce překážkou. Svého plánu se zhostil s velkou odvahou a počítal s tím, že čím přesvědčivěji bude působit, tím větší bude šance na úspěch. „Zbliżaliśmy się do strefy śmierci, nieosiągalnej dla zwyczajnego więźnia bez niezbędnej asysty uzbrojonego wachmana. Z drewnianych wież wartowniczych strzegły przedpola ciemne, oksydowane lufy erkaemów stojących na specjalnych statywach. (...) W odległości stu metrów, na linii wielkiej postenkety, przy drodze zastawionej szlabanem, stała niska wieżyczka osłonięta od góry rodzajem zadaszenia, a po bokach obita okrąglakami.”130 Popisnou formou pomocí zdrobnělého výrazu zaznamenává poslední překážku na cestě z tábora, a to závoru. Jerzy Bielecki tuto chvíli dramatizuje tím, že vykresluje toto místo jako prostor, kam obyčejný vězeň bez ozbrojeného doprovodu nemá právo vstupovat, což podtrhuje zmíňkou o připraveném kulometu na hlídkující věži,131 jenž má odradit i ty nejotrlejší vězně od něčeho podobného. Přes všechno toto nebezpečí, o němž musel Jerzy dobře vědět, se takové riziko kvůli Cyle nebál podstoupit. Její záchrana pro něj byla to nejdůležitější a představa toho, že ji dostane do bezpečí a nebude se muset již obávat o její život mu dodávala potřebnou kuráž pro úspěšné zvládnutí jeho plánu. Esesman obsluhující závoru nezaznamenal na zfalšované propustce žádné nesrovnalosti a pustil je oba na svobodu. První noc na útěku strávili v lese zhruba 2 kilometry od tábora. Od té doby se pravidelně přes den schovávali v nějakém nalezeném úkrytu v přírodě a pohybovali se převážně v noci. Měli namířeno do rodné vesnice Jerzyho a s přibývajícím časem jim rychle docházely zásoby jídla i energie. „Bardzo zmartwił mnie jednak stan Cyli, bez wątpienia nadchodził fizyczny kryzys. Szliśmy dalej, gdy Cyla znów potknęła się nie wiedzieć już po raz który i zanim zdążyłem temu zapobiec upadła na kolana, wspierając się rękami o błotnistą rozmiękłą grzędę. Natychmiast pospieszyłem z pomocą. (...) Było mi Cyli bardzo żal. Wiedziałem, że robi wszystko, aby trzymać się dzielnie i nie dać poznać sobie, że goni resztkami woli.“132 129

Vymyslel si jméno Steiner Helmut. BIELECKI, J. Kto ratuje, s. 285. 131 Tyto věže byly umístěné po celém táboře, strážní z nich totiž měli velmi dobrý výhled (viz obr. č. 5). 132 Tamtéž s. 315. 130

46

V ukázce zobrazuje otevřenou formou silnou touhu společně přežít, na konci je doplněna rovněž zdrobnělým výrazem: „…goni resztkami woli.” Čímž autor podtrhuje, že Cyla byla po několika dnech neustálého chození již skutečně unavena, ovšem s pomocí silné vůle a podpory Jerzyho se nevzdávala. Z jeho vzpomínek lže vyčíst, jak složité bylo dostat se až do jeho rodné vesnice, což se jim nakonec po více než jednom týdnu od útěku z tábora skutečně povedlo. Překvapení a také radost rodiny Jerzyho Bieleckého bylo obrovské. Jelikož bylo ale nebezpečné schovávat oba dva uprchlé vězně společně, tak se museli Jerzy a Cyla na nějaký čas rozdělit. „Idąc, tuliłem ją do siebie. Dławiła mnie świadomość, że są to ostatnie chwile przed rozłąką. Ale jak długa będzie ta rozłąka? Jak długo potrva jeszcze wojna? Doszliśmy właśnie do gruszy, do ostatniego świadka naszych zaklęć i pożegnań. Tu, na prostej, drewnianej ławce, przytuleni do siebie przysięgaliśmy sobie dozgonną miłość i wierność. Tu całowałem wargami płynące z jej oczu łzy. Przytuleni do siebie trwaliśmy tak w milczeniu z rzadka wracając wspomnieniami ku naszym wspólnym, pięknym przecież, choć również bardzo smutnym przeżyciom.”133 Emotivním způsobem doplněným úvahovým prvkem popisuje poslední společné okamžiky před odloučením. Přestože kvůli vzájemné lásce tolik riskovali, na žádost rodiny Jerzyho museli souhlasit s tím, že se oba budou ukrývat na jiných místech. Tuto situaci přibližuje rovněž řečnickými otázkami a pro dokreslení pro něj velmi citlivého okamžiku používá též metaforu. „Doszliśmy właśnie do gruszy, do ostatniego świadka naszych zaklęć i pożegnań.” Pomocí tohoto jazykového prostředku Jerzy Bielecki umocňuje momenty před odlukou s dívkou, kvůli níž riskoval vlastní život. Pro dokončení příběhu uveďme, že osud lásce mezi Jerzym a Cylou nepřál. Cyla se ukrývala u přátel Bieleckých, kam se Rudá armáda dostala už začátkem ledna 1945. Naopak Jerzy se skrýval v opuštěné chatce ve vesnici Igołomia, kde se ovšem spojenci dostali až koncem ledna, a tak začátkem února 1945, když se Jerzy vydal za svojí Cylou, tak už ji na místě, kde se ukrývala, nenašel. Čekala na něho několik týdnů během ledna od chvíle, kdy tu byli spojenci a chvilku před tím, než pro ni Jerzy přijel, se rozhodla odjet do rodného městečka omża s tím, že se brzy vrátí. Ovšem nevrátila se. Utekly dva roky, když zjistil, že rodině, u níž se Cyla schovávala, chodí dopisy ze Švédska. Bylo mu řečeno, že dopisy byly od Cyly, která vážně onemocněla a nedávno ve švédské nemocnici také zemřela. Uběhlo dlouhých 39 let, když tehdy už 62letému Jerzymu Bieleckému zavolal někdo z New Yorku. Na druhé straně se ozval plačící hlas Cyly Cybulské. Během měsíce za ním Cyla přijela do Polska a poprvé od rozluky se tak viděli. Jejich lásce během války nepřál 133

BIELECKI, J. Kto ratuje, s. 371.

47

nejen osud, ale ani jejich blízcí, kteří je vzájemně „usmrtili“, a proto trvalo tak dlouhou dobu, než se Cyla náhodou dozvěděla o tom, že Jerzy Bielecki je stále naživu. Ačkoliv tedy příběh lásky mezi nimi měl trpký osud, tak zásadním způsobem ovlivnil životy a nejspíš i přežití obou dvou. Konci války se dočkal i Tadeusz, který velice pomohl Jerzymu s útěkem a jehož osud byl rovněž spojen s úspěchem jeho odvážného úniku. Autorova kuráž tak zasáhla nejen do budoucnosti Cyly, ale i jiných vězňů, kteří později o tomto odvážném útěku vypovídali.

4.6.

Srovnání vybraných děl

Tři vybrané díla určené k analýze ukázek týkající se lásky v mnoha podobách sice popisovali odlišné příběhy s různými vyústěními, přesto obsahovaly určité prvky a jazykové prostředky, jež najdeme ve všech vybraných dílech. Halina Birenbaum, Wiesław Kielar a také Jerzy Bielecki zaznamenali ve svých tvorbách partnerské vztahy, které buď sami prožili anebo byli jejich svědkem. V každém díle ovšem měl tento příběh na život samotného autora nebo dalších osob velký vliv. Jerzy Bielecki se kvůli Židovce jménem Cyla Cybulska rozhodl pro útěk z tábora, v podstatě stejný příběh vykresluje Wiesław Kielar, pouze s tím rozdílem, že dokumentuje útěk z tábora jeho kamaráda jménem Edward Galiński s dívkou Malou Zimetbaum. Oba byli Poláci a nezávisle na sobě se rozhodli zachránit dvě židovské dívky i přesto, že už se psala polovina roku 1944 a bylo jasné, že dřív nebo později nacisté válku prohrají. Navíc oba dva byli v táboře už čtyři roky a měli zde rozhodně lepší postavení, které je bezprostředně neohrožovalo na životě, přesto se rozhodli riskovat vlastní život, aby zachránili život někomu jinému. Zajímavostí je rovněž to, že Jerzy Bielecki utekl společně s Cylou Cybulskou z tábora pouze zhruba o měsíc později, co utekl Edward Galiński s Malou Zimetbaum. Obě dvojice se dokonce vydaly podobným směrem, podstatným rozdílem teda bylo pouze to, že jeden tento útěk dopadl úspěšně, zatímco druhý skončil veřejnou popravou. Jerzy Bielecki k popsání svého vztahu k Cyle Cybulské využíval povětšinou otevřenou formu doplněnou emocionálními a zdrobnělými výrazy, díky nimž vykresloval svůj blízký vztah k její osobě, který postupem času sílil, aby ho nakonec dovedl až k riskantnímu útěku. Oproti němu Wiesław Kielar používal k popsání vztahu Edka s Malou mnohem více jazykových prostředků. Málo využíval zdrobnělé a emotivní výrazy a spíše zvolil pragmatickou formu vyprávění, což podtrhl i používáním hovorových a slangových výrazů. Víc se soustředil na popis událostí, k čemuž využíval nejen tyto výrazy, ale také např. nadsázku nebo elipsu, čímž čtenáři dával prostor udělat si na prožité události vlastní názor. Halina Birenbaum ve svých vzpomínkách rovněž zdokumentovala vztah, který prožila v táboře, konkrétně s jejím ošetřujícím lékařem jménem Abram, díky němuž se jí povedlo 48

zotavit se ze zranění způsobeného střelnou ránou. Jejich vztah měl sice krátké trvání, protože ho poznala nedlouho před osvobozením Osvětimi, ale pomohl jí zvládnout tzv. „pochod smrti”, při němž musela i přes vyčerpání ujít několik desítek kilometrů směrem k dalšímu nacistovskému táboru. K vykreslení jejich vztahu využila podobně jako Jerzy Bielecki otevřenou formu, emocionálně zabarvené výrazy a frazeologismus, prostřednictvím nichž vyjádřila svou náklonnost a vděk Abramovi. Osobní zkušenost se vztahy vzniklými v táboře měl i Wiesław Kielar, popisoval je pragmaticky, bez emocionálních a zdrobnělých výrazů, k jejich popsání využil jiné prostředky např. oxymóron nebo kontrast, jejichž prostřednictvím stále poukazoval na negativní prostředí, v němž takové vztahy vznikly, a celkově se na ně ve svých vzpomínkách nesoustředil tolik jako právě Jerzy s Halinou, mnohem více prostoru věnoval zmiňovanému vztahu Edka s Malou. Ať už vybraní autoři popisovali svoje vlastní vztahy nebo vztah někoho jiného, najdeme u nich jeden společný prvek, ani jeden z těchto vztahů totiž neměl po válce pokračování. Přestože se všechny vztahy vyvíjely jiným způsobem a rovněž měly úplně jiné vyústění, jejich konec byl v podstatě vždy stejně tragický. Ačkoliv nám síla lásky v jejich příbězích ukázala, že i pod tíhou moci a zla panující v Osvětimi měla někdy i zcela zásadní vliv na budoucnost jednotlivců, přesto zřejmě v daných podmínkách vznikaly spíše přechodné vztahy, které pomáhaly vězňům zmírňovat tíhu absolutní moci, která je v táboře neustále sužovala. V tomto specifickém a hrůzu nahánějícím prostředí totiž v podstatě jakýkoli dobrý čin působil na vězně velmi pozitivně a často také mohl úplně změnit celou situaci. Vztahy vzniklé v Osvětimi měly tedy spíše podpůrný charakter pro psychiku a osoby zde uvězněné, které byly konfrontované s každodenním zabíjením, těžko mohly přemýšlet nad budoucností, když si nemohly být jisti ani tím, jestli zítra budou ještě naživu. O to zajímavější jsou zmiňované dva příklady útěků z tábora, kdy Jerzy Bielecki i Wiesław Kielar se právě kvůli společné budoucnosti se svými dívkami rozhodli riskovat vlastní život, a ač se jim sice povedlo dostat se daleko z Osvětimi, nebylo jejich vzájemné lásce stejně přáno. Další podobou síly lásky v Osvětimi byly vztahy kamarádské, nejsilnější z nich přestavila ve svém díle Halina Birenbaum. Ta zobrazila skutečnou oddanost své švagrové jménem Hela, jejich vztah zobrazovala otevřenou formou s emocionálními a zdrobnělými výrazy, v jeden moment dokonce byla ochotna pro ni riskovat vlastní život, protože si nedokázala představit, že by v táboře musela být dále sama bez ní. Rovněž Wiesław Kielar zaznamenal sílu přátelství ve chvíli, kdy jeho kamarád Edek byl uvězněn v 11. bloku, kde byl podroben zřejmě brutálnímu výslechu, aby prozradil, kdo všechno mu v útěku pomáhal. K vykreslení událostí 49

zde autor použil i úvahový prvek v podobě silných obav, jelikož se bál o život přítele, ale rovněž o svůj vlastní život. Situaci dramatizoval prostřednictvím výpustky a také frazeologismu. Právě až k popsání dramatických souvislostí souvisejících s útěkem jeho kamaráda využíval jinak v jeho díle zřídka používané emocionální výrazy, což jen podtrhovalo, jak silně vyústění jejich nešťastné lásky prožíval. Přes své uvěznění v nejhorším osvětimském bloku ho ale Edek neprozradil a umožnil tak alespoň jemu dočkat se konce války. Jerzy Bielecki zase ukázal pomoc svého kamaráda jménem Tadeusz, který sám mohl z tábora utéct, ale vzdal se ho právě ve prospěch jeho a Cyly Cybulské. Pro vyjádření vděčnosti svému příteli, využil autor opět ve svém díle velmi často používané zdrobnělé výrazy, a prostřednictvím gradace ještě znásobil svoji radost z naskytnuté příležitosti. Velmi silnou ukázku lásky najdeme v díle Haliny Birenbaum při popisování jejího vztahu s maminkou. Což autorka ještě podtrhuje tím, že vzpomínky zaznamenala ze svého dětského pohledu. Než o maminku přišla, stihla se od ní naučit, jak je důležité se nevzdávat a bojovat do posledního okamžiku. K vykreslení jejich vztahu používala otevřenou formu a emocionální výrazy, z nichž bylo patrné, jak harmonický vztah si spolu vytvořily i přes velmi negativní prostředí, v němž se obě nacházely. Z dalších výrazových prostředků využila např. frazeologismus nebo metafory a prostřednictvím opakování některých slov se snažila ukázat, jak emotivně prožívala nebezpečné chvíle a rovněž, jak rychle si s pomocí empatie vytvořila s maminkou natolik blízký vztah, že rozuměla, co chce říct pouze prostřednictvím neverbální komunikace. Halina Birenbaum s postupem času popisovala svoje vzpomínky stále vyspěleji, což odpovídá tomu, kolik měla let v době, kdy se tyto události děly. Zatímco na začátku jejího díla má pouhých deset let a je plně odkázaná na pomoc druhých, tak v době vztahu s Abramem a blížícím se konci války už měla patnáct let a dokázala se už v podstatě sama o sebe postarat. Jerzy Bielecki i Wiesław Kielar se dostali do tábora stejným transportem v době, kdy oba byli sotva dospělí, přesto se museli rychle přizpůsobit novým podmínkám, aby v nich dokázaly vydržet. Sílu lásky ve svých dílech představovali jiným způsobem. Jerzy Bielecki podobně jako Halina Birenbaum využíval otevřenou formu plnou zdrobnělých a emocionálních výrazů. Kto ratuje jedno życie a také Nadzieja umiera ostatnia byly rovněž doplněny metaforami, frazeologismy a působily velmi silným expresivním dojmem. Naopak Wiesław Kielar zobrazoval události ve své tvorbě Anus mundi nejčastěji pragmatickou formou bez větších emocí, snažil se hlavně popsat prostředí a situace, které ho obklopovaly, k čemuž také ze všech tří autorů využíval nejvíce jazykových prostředků. Pouze v jeho tvorbě se objevil např. oxymóron, ale také slangové nebo hovorové prostředky, jimiž se snažil 50

přiblížit skutečnou podobu osvětimského tábora, jakou si uchoval ve své paměti.

Toto

specifické prostředí totiž s sebou přinášelo občas rovněž specifický jazyk, prostřednictvím něhož spolu vězni komunikovali. K vykreslení vybraných ukázek na druhou stranu nepoužíval metafory, prostřednictvím nichž Halina Birenbaum i Jerzy Bielecki přibližovali některé emočně vypjaté situace, ty Wiesław Kielar ve své tvorbě zaznamenával zřídka a pro jejich popsání volil spíše hovorové a zdrobnělé výrazy. Nejemotivněji ze všech autorů popisovala svoje zážitky Halina Birenbaum, jejíž život láska v táboře také ovlivnila zřejmě nejvíce. Z počátku totiž byla zcela závislá na pomoci druhých, bez níž by pravděpodobně neměla šanci v Osvětimi dlouho přežít. Rovněž na konci jejího věznění zobrazila sílu lásky prostřednictvím jejího vztahu s Abramem, díky němuž dokázala v podstatě přežít poslední týdny jejího uvěznění v Osvětimi. Na rozdíl od zbylých autorů neměla možnost útěku z tábora, Wiesław Kielar se této možnosti vzdal, ale umožnil tak společný útěk Edkovi s Malou, kteří svojí vzájemnou oddaností ukázali, že opravdovou lásku nemůže zlomit ani tíha toho nejintenzivnější zla a Jerzy Bielecki zase láskou k Cyle Cybulské dokázal zachránit její život, který byl ohrožen, protože intenzita zabíjení Židů v té době byla vůbec nejsilnější za celou existenci tohoto tábora. Na všechny autory tedy láska v táboře působila a také výrazným způsobem ovlivnila jejich budoucnost zde. Přestože díla napsali až po více než 20 letech od války a Jerzy Bielecki dokonce až po 45 letech, tak přesto na tyto silné okamžiky nezapomněli a podali svědectví o tom, že člověku i na tom nejhorším místě, může vždy pomoci láska a že má smysl bojovat až do posledního dechu.

4.7.

Zvrácená podoba osvětimského tábora

V práci se zaměřujeme na pozitivní ukázky odvahy lidského ducha v tíživých podmínkách. Vybrány byly především takové situace, které mohou být pro druhé příkladem toho, co člověk dokáže vydržet, a že i v nejtěžších životních momentech má možnost volby a je na jeho rozhodnutí, jestli zvolí to, co je nejlepší pro něj anebo pro druhé. Extrémní a zvrácené prostředí osvětimského tábora s sebou rovněž přinášelo abnormální a zvrácené chování, které bychom mohli najít jak mezi samotnými vězni, tak rovněž mezi esesmany. Ačkoliv by tato problematika svým rozsahem mohla být tématem samostatné diplomové práce, a také proto se v naší práci nebudeme tímto tématem hlouběji zabývat, uveďme si alespoň okrajově pro příklad některé z těchto zvrácených podob, jež dokumentuje Wybór opowiadań od Tadeusze Borowského a také Wiesław Kielar ve své tvorbě Anus Mundi.

51

Jedním z takových příkladů byl táborový nevěstinec134 určený pro potřebu esesmanů, ale také privilegovaným vězňům. „Do środka można się dostać jedynie przez szrajbsztubę za karteczką, która stanowi nagrodę za dobrą i pilną pracę.“135 Pro prostituci byly vybrané některé táborové vězenkyně, s nimiž bylo zvlášť zacházeno, a které byly pro snazší rozpoznání označeny černým trojúhelníkem. Wiesław Kielar zaznamenal, že některé z těchto vězenkyň braly svou složitou úlohu jako ochranu před prací vykonávanou venku za jakéhokoli počasí, kde by byly denně vystaveny smrti. „Liza to też prostytutka… Ale czysta i spokojna. Całymi dniami tylko leży i śpi lub spogląda w lusterko, malując się. Nic ją poza tym nie obchodzi.”136 Tadeusz Borowski poznamenává, že táborový nevěstinec byl jen dalším demoralizujícím činem nacistů, ti si tímto krokem jenom upevňovali svoji už tak nepopsatelnou moc. „Naokoło puffu stoi tłum prominencji lagrowej. Jeśli Julii jest dziesięć, to Romeów (i to nie byle jakich) z tysiąc. Stąd przy każdej Julii tłok i konkurencja. Że Romeowie stoją w oknach przeciwległych bloków, krzyczą, sygnalizują rękoma, wabią. Jest lageraltester i lagerkapo, są lekarze ze szpitala i kapowie z komand.”137 Dalším podobným specifikem v táboře byl tzv. „pipel”, což byl vězeň určený, aby sloužil např. kápovi, Tadeusz Borowski ho charakterizoval následovně. „Pipel – chłopiec do posług u blokowego lup kapy. Zwykle dzieciak ocalały z żydowskiego transportu. Odpowiednik kobiecy: kalifaktorka.”138 S takovým vězněm se setkal, když sám plnil funkci Vorarbeitera a k jednomu kápovi byl přidělen na práci v pobočném táboře s názvem Harmęże. „Pipel patrzy na mnie badawczo. Jest to młody, ale bardzo sprytny chłopak. Niemiec, był w wojsku, choć ma dopiero szesnaście lat. Szmuglował. – Tadek, mów od razu, przecie się rozumiemy. Na koho chcesz mnie napuścić? Wzruszam ramionami. – Na nikogo. Ale przypatrz się dobrze gęsiom. – A wiesz, że wczoraj znowu zginęła jedna gęś, a unterscharführer zbił kapę po pysku i zabrał mu ze złości zegarek? No, idę i popatrzę.”139 Kápové a jiní vězňové zastávající vyšší funkce, jímž byl pipel k dispozici, ho nezřídka využívali také k sexuálním účelům. Pipel sice díky tomu měl lepší pozici v táboře v porovnání s jinými vězni, ale zase musel být v podstatě ke všemu svolný, aby o tuto pozici nepřišel. Nejenom v podobě těchto sloužících vězňů se homosexuální vztahy staly nedílnou součástí osvětimského tábora. Vytvářely se například v důsledku izolace mužské a ženské části tábora. Wiesław Kielar, jenž v ženském táboře pracoval, zaznemanal,

134

Tadeusz Borowski používá ve svém díle pro popsání táborového nevěstince slovo „puff“. Nacházel se v kmenovém táboře v bloku č. 24 (viz obr. č. 9). 135 BOROWSKI, Tadeusz. Wybór opowiadań. Warszawa: Wydawnictwo "Kama", 1994, s. 76. 136 KIELAR, Wiesław. Anus mundi. Wrocław: ATUT, 2004, s. 186. 137 BOROWSKI, T. Wybór opowiadań, s. 76. 138 Tamtéž s. 236. 139 Tamtéž s. 137-138.

52

jak velký vliv na vězně tato skutečnost měla. „Z rozmów, jakie prowadzono w czasie kolacji, wywnioskowałem, że bliskość obozu kobiecego wywarła niemały wpływ na psychikę Petra, jak

i

Georga,

sprawującego

nieoficjalnie

funckję

zastępcy

lagerältestera

HKB

(Häftlingskrankenbau). Georg był częstym gościem kobiecego obozu i ponoć miał tam swoją dziewczynę. Tak samo Peter. Gdy się pamiętało ich skłonności jeszcze z Oświęcimia, wydawało się to nawet dziwne. Zatem „tamto” było tylko namiastką, było środkiem zastępczym z braku kobiet. Zmienili upodobania, stając się normalnymi mężczyznami w całym tego słowa znaczeniu.”140 Jejich vztah ukazuje, jak moc rychle se člověk ve zvráceném a nelidském prostředí dokáže změnit a přizpůsobovat se novým podmínkám, aby uspokojil své potřeby, nebo dokonce, aby si zachránil vlastní život. Uvedené příklady slouží ovšem pouze pro představu toho, jakým jiným způsobem se v Osvětimi také navazovaly bližší vztahy. Tato problematika by jistě vyžadovala hlubší analýzu, jež by ovšem přesahovala rámec této závěrečné práce.

140

KIELAR, W. Anus mundi, s. 189.

53

5. Závěr Cílem této magisterské práce byla ukázka síly lásky pod tíhou moci a zla v Osvětimi. Ta se zde objevovala v mnoha podobách a stala se tak nedílnou součástí tohoto tábora stejně tak, jako smrt více než jednoho milionu lidí, kteří sem byli dopraveni. Právě kontrast mezi dobrem, které představovaly ukázky z děl vybraných autorů a zlem v podobě absolutní moci panující v táboře, představil člověka jako bytost, jež na jedné straně dokázala působit zlo v extrémní míře, ale na druhé straně jako jedince, který se i pod tíhou toho největšího zla uměl postavit nepřízni osudu čelem a s láskou v srdci. Důležité bylo rovněž poukázat na historické souvislosti, jež předcházely vytvoření míst určených k masovému zabíjení, ačkoliv zřejmě nikdo ještě ve třicátých letech dvacátého století neplánoval, že by mohlo vzniknout místo, kde se denně bude zabíjet tisíce lidí vč. žen a dětí, tak už dávno před jejich vznikem se objevovaly náznaky budoucí katastrofy. Jelikož ovšem byla myšlenka o nadřazenosti jedné rasy nad druhou postupně přijímána stále větším množstvím lidí, tak vznikl za podpory státu prostor pro výchovná zařízení, které se proměnily během pár let na nástroje vykořisťování a nelidského zacházení. Příkladem toho, že v takových zařízeních měli moc obyčejní lidé je Rudolf Höss. Otec pěti dětí ve svých memoárech po válce přiznal, že mu vězňů samotných nejednou bylo líto, ale jelikož jako velitel osvětimského tábora nemohl dát najevo svůj soucit, tak se ho rozhodl raději maskovat a slepě poslouchal a plnil hrůzostrašné rozkazy, jež dostával. O to větší pozornost si právě zasloužily příklady opačné, kdy si vězni i přes toto negativní prostředí dokázali udržet lidskou tvář. Jelikož analýza síly lásky byla čerpána z memoárových děl bývalých vězňů Osvětimi, byla rovněž představena problematika memoárové literatury. Tento literární žánr je v podstatě součástí také literatury dokumentární, protože jedním ze základních poslání memoárů je informovat o tom, co autor prožil a čeho byl svědkem, ale na druhou stranu v sobě má rysy také literatury umělecké, protože prezentují subjektivní pohled autora na prožité události. V osvětimském táboře se vězňové setkali s různými podobami lásky, já jsem se v této práci ovšem zaměřil pouze na ty dle mého názoru nejsilnější z nich, jež jsem na základě provedené analýzy ve vybraných dílech objevil a které zároveň měly na jejich život největší vliv. Ačkoliv i samotná práce objevila, že i ty nejsilnější příklady lásky zaznamenané v Osvětimi, nezaručovaly vězňům přežití, což dokumentoval Wiesław Kielar vztahem Edka s Malou, přesto měla síla lásky v Osvětimi velmi důležitou roli, protože působila pozitivně i na další vězně, jímž její přítomnost v táboře dodávala naději na přežití a posilovala jejich vlastní psychiku. Právě ta totiž často rozhodovala o tom, jestli dokážou v táboře vydržet, 54

protože rezignující stavy zde byly životně nebezpečné, s čímž se setkávali vězni, kteří už neměli žádnou vnitřní oporu. Proto se člověk pro větší šanci na přežití musel neustále snažit hledat nějakou motivaci pro život, čímž mohla být, jak vykreslila Halina Birenbaum, např. kamarádka, s níž si během věznění autorka vytvořila velmi blízký vztah a vzájemnou pomocí jedna druhou podporovala. Ukázky různých podob lásky ve vybraných dílech zaznamenaly, jakou sílu v sobě člověk může najít, když se upne na to nejzákladnější, co v sobě má a co mu vlastně nemůže nikdo vzít. Láska ovlivnila výrazným způsobem také život Jerzyho Bieleckého, ten se ho rozhodl riskovat proto, aby zachránil židovskou dívku Cylu Cybulskou. Byl to také z ukázek jediný zaznamenaný vztah, který měl možnost pokračování ve chvíli, kdy se oba dostali z Osvětimi do bezpečí. Ovšem i tento vztah rychle skončil a teda stejně jako všechny ostatní měl nešťastný konec. Prostředí osvětimského tábora totiž bylo natolik specifické, že vztahy zde byly často založeny velmi rychle a nahrazovaly vězňům absenci základních sociálních potřeb, které byly v táboře v podstatě zakázány. Vlivem izolace ženské části tábora od mužského vznikaly také homosexuální vztahy mezi vězni, někteří vězni byli dokonce využíváni k službám např. kápovi a dalším specifikem, s nimiž se vězňové v Osvětimi mohli setkat, byl táborový nevěstinec. Zmíněné příklady ovšem už nebyly podrobeny analýze, slouží pouze pro představu toho, s jakými dalšími vztahy a specifiky se vězni v táboře mohli setkat. Kromě vztahů partnerských všichni autoři ve svých dílech zobrazili rovněž vztahy kamarádské, ty se objevovaly např. v podobě různé pomoci a podpoře mezi vězni. Někdy navíc stačilo opravdu málo k tomu, aby vězňové udělali pro jiného člověka něco dobrého. Halina Birenbaum vykreslila ve své tvorbě také sílu mateřské lásky, její maminka jí totiž byla příkladem toho, aby se nevzdávala, protože naděje skutečně umírá až jako poslední. Ve vybraných ukázkách jsem se zaměřil taktéž na jazykové prostředky, jimiž autoři popisovali svoje vzpomínky a také na způsob, jaký zvolili pro popsání prožitých událostí. Všichni tři napsali svoje díla až dlouho po válce, zatímco Wiesław Kielar svoje vzpomínky popsal s určitým nadhledem a věcností, tak dílo Haliny Birenbaum i Jerzyho Bieleckého je psáno z pohledu člověka, který dané události také prožíval, takže je psáno pomocí množství expresivních výrazů, jimiž tito autoři i po letech zaznamenali svoje pocity. Láska v mnoha formách ve vybraných ukázkách nám teda pomohla ukázat, že i v těch nejhorších podmínkách ji nelze vymýtit. Skutečnost, že i na takovém místě, kde lidský život měl zanedbatelnou hodnotu, se objevilo dobro v mnoha podobách, dokazuje, jakou sílu člověk v sobě má. V každém jedinci je ovšem ukryta nejen ta pozitivní, ale i negativní stránka a právě v Osvětimi, jako málokde jinde, byl kontrast mezi dobrem a zlem nejmarkantnější. 55

Resumé Niniejsza praca magisterska nosi tytuł „Siła miłości pod ciężarem mocy i zła w oświęcimskim obozie koncentracyjnym”. Wybrałem ten temat, ponieważ interesuję się wydarzeniami związanymi z reżymem hitlerowskim, który pod koniec lat trzydziestych XX wieku spowodował rozpoczęcie II wojny światowej oraz powstanie wielkiej ilości obozów koncentracyjnych, a także kilku obozów zagłady. W obozach tych panowała władza absolutna i życie człowieka nie miało tam najmniejszej wartości. Mimo że były to miejsca nieludzkie i okrutne, celem niniejszej pracy będzie pokazanie siły miłości i jej wpływu na życie więźnia w jednym konkretnym nazistowskim obozie, który po niemiecku otrzymał nazwę Auschwitz. Jako materiał źródłowy do swojej pracy wybrałem trzy książki trojga polskich autorów, spośród których wszyscy byli w obozie koncentracyjnym w Oświęcimiu, a o swoich przeżyciach napisali pamiętniki. Pierwszą książką jest „Nadzieja umiera ostatnia”, autorstwa Haliny Birenbaum, drugim dziełem jest „Anus Mundi” Wiesława Kielara, a trzecim „Kto ratuje jedno życie” Jerzego Bieleckiego. Najpierw jednak w pierwszym rozdziale przedstawię kontekst historyczny i za jego pośrednictwem skupię się na okolicznościach, które spowodowały powstanie obozów koncentracyjnych. Ich pierwotnym celem zdecydowanie nie było zrobienie z nich tzw. „fabryk śmierci”, pełniły one z początku raczej funkcję wychowawczą, był to również sposób na odizolowanie od życia publicznego

ludzi negatywnie ustosunkowanych do

nazistowskiego reżymu. Jednak szybko zostały przekształcone w miejsca, gdzie panowała władza absolutna, która powoli odebrała człowiekowi nawet prawo do życia. W ciągu tylko dwunastu lat ich istnienia, od momentu uzyskania władzy przez Adolfa Hitlera w 1933 roku, naziści zdążyli zamordować w obozach miliony ludzi. Największym i chyba też najbardziej znanym, był obóz koncentracyjny Oświęcim. Wyjaśnię jego skomplikowaną historię, przedstawię także sylwetkę jego pierwszego komendanta i założyciela Rudolfa Hösse. Właśnie on bowiem w wielkiej mierze przyczynił się do tego, iż niedługo po założeniu macierzystego obozu, powstał też obóz w Brzezince, z niemiecką nazwą Birkenau, który szybko stał się centralnym miejscem zagłady Żydów z prawie wszystkich państw Europy. Drugi rozdział dotyczy literatury pamiętnikarskiej, gdyż analiza mojej pracy opiera się właśnie na pamiętnikach trojga byłych więźniów oświęcimskiego obozu, dlatego też pokażę, czym właściwie się ten gatunek charakteryzuje. Pamiętniki bowiem ze względu na swoją specyfikę nie zaliczają się tylko do jednego gatunku literackiego. Są one z jednej strony częścią literatury dokumentalnej, bo jednym z ich podstawowych przesłań jest informowanie o tym, czego autor doświadczył, jednak z drugiej strony mają w sobie też rysy literatury 56

beletrystycznej, ponieważ prezentują subiektywny pogląd autora na przeżyte wydarzenia. Przedstawię w tym rozdziale także innych polskich autorów, którzy na podstawie swoich wspomnień z tego miejsca również napisali pamiętniki. W ostatniej części niniejszej pracy poświęcę uwagę poszczególnym przykładom miłości. Najpierw jednak wyjaśnię definicję słowa „miłość”, która w oświęcimskim obozie przejawiała się na wiele sposobów, niemniej jednak miała na więźniów pozytywny wpływ, co przyczyniło się do ich lepszego psychicznego stanu. Właśnie psychika więźniów często decydowała o tym, czy przetrwają w obozie, ponieważ postawy takie jak rezygnacja z powodu przeciwności losu były tutaj prawdopodobnie niebezpieczniejsze niż gdziekolwiek indziej. Analizy siły miłości pod ciężarem mocy i zła w Auschwitz dokonam na podstawie trzech wybranych dzieł; na początku przedstawię jeszcze sylwetki poszczególnych autorów. Pierwszym z nich jest Halina Birenbaum, która trafiła do obozu jeszcze w latach dziecięcych i swoje wspomnienia opisuje właśnie z perspektywy dziecka. Na jej życie miało wielki wpływ oddanie jej matki, która była dla swojej córki przykładem prawdziwej odwagi i dzięki której autorka wytrzymała kilka lat w warszawskim getcie. Chociaż do oświęcimskiego obozu Halina Birenbaum dostała się już bez niej, wielka ofiarność jej matki dodała jej siły, aby wierzyła, że przynajmniej ona może doczkać się końca wojny. Drugi pamiętnik napisał Wiesław Kielar, który był w obozie prawie od początku do końca jego istnienia. Pracował także w kobiecej części obozu w Birkenau, gdzie stwierdził, jak wielki wpływ na więźniów miała możliwość pracowania tutaj, gdyż mężczyźni byli od kobiet w większości przypadków całkowicie odizolowani. Najmocniejszym przykładem miłości w jego dziele był związek jego najlepszego kolegi Edwarda Galińskiego i Żydówki Mali Zimetbaum. Mimo że ich miłość skończyła się tragicznie, dzięki swojej potędze do dziś pozostaje chyba najbardziej znaną relacją, która zrodziła się w tym miejscu. Ostatnim wybranym przeze mnie autorem jest Jerzy Bielecki, który przyjechał do Auschwitz pierwszym możliwym transportem, ponieważ próbował uciec za granicę, gdzie chciał dołączyć do sojuszników i walczyć z nazistami, jednak został razem ze swoimi kolegami uwięziony. Po kilku latach więzienia, kiedy z każdym dniem zbliżał się koniec wojny, spróbował uciec z obozu, bo chciał uratować życie Żydówce imieniem Cyla Cybulka. Zdecydował się zaryzykować własne życie, bo bał się, że ona może stracić swoje tak, jak wiele setek tysięcy Żydów w tym obozie. Nąstępnie wszystkie trzy dzieła porównam i spróbuję znaleźć w nich wspólne cechy. Chociaż ich historie są zupełnie inne, właśnie siła miłości miała wielki wpływ na przeżycie 57

obozu przez wszystkich wspomnianych autorów. W analizie skupię się głównie na środkach językowych, których autorzy wspomnień używali w swoich dziełach najczęściej. Spróbuję również wyjaśnić, co za pośrednictwem tych środków językowych chcieli czytelnikom przekazać. Ze względu na panującą tam władzę absolutną, obóz był również miejscem zwyrodniałym, gdzie pojawiały się zdegenerowane zachowania. Przedstawię niektóre takie relacje między więźniami oraz konkretne exempla zachowań, z którymi więźniowie w obozie mogli się spotkać. Przytoczone przykłady jednak nie będą już poddane głębszej analizie. Na samym końcu praca magisterska jest, dla lepszego zobrazowania, uzupełniona również kilkoma zdjęciami.

58

Seznam použité literatury Primární literatura BARTNIKOWSKI, Bogdan. Dzieciństwo w pasiakach. Oświęcim: Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau, 2007, s. 265. BIELECKI, Jerzy. Kto ratuje jedno życie: opowieść o miłości i ucieczce z Obozu Zagłady. Nowy Targ: Zakład Poligraficzny "MK", 2011, s. 403. BIRENBAUM, Halina. Nadzieja umiera ostatnia. Warszawa: Czytelnik, 1967, s. 214. BIRENBAUM, Halina. Powrót do ziemi praojców. Warszawa: Czytelnik, 1991, s. 232. BOROWSKI, Tadeusz. Wybór opowiadań. Warszawa: Wydawnictwo "Kama", 1994, s. 240. FRANKL, Viktor Emil. A přesto říci životu ano: psycholog prožívá koncentrační tábor. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 175. JAWORSKI, Czesław Wincenty. Wspomnienia z Oświęcimia: Oświęcim, Brno, Monowice. Warszawa: Pax, 1962, s. 302. KIELAR, Wiesław. Anus mundi. Wrocław: ATUT, 2004, s. 370. KOSSAK, Zofia. Z otchłani: węzłowe zagadnienia z dziejów obozu. Warszawa: "Książka i Wiedza", 2004, s. 110. SZMAGLEWSKA, Seweryna. Dýmy nad Birkenau. Praha: Slovanský literární klub, 1947, s. 382. WIESEL, Elie. Noc. Oświęcim: Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau, 2006, s. 119. Sekundární literatura AKVINSKÝ, Tomáš. O lásce: výběr otázek z Teologické sumy. Praha: Krystal OP, 2005, s. 247. BAXTER, Ian. Velitel Osvětimi. Líbeznice: Víkend, 2011, s. 254.

59

CORBINEAU-HOFFMANN, Angelika. Úvod do komparatistiky. Praha: Akropolis, 2008, s. 207. CYRA, Adam. Pozostał po nich ślad: życiorysy z cel śmierci. Oświęcim: Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau, 2006, s. 106. CZECH, Danuta [et al.]. Auschwitz, 1940-1945, Węzłowe zagadnienia z dziejów obozu, díl I. Założenie i organizacja obozu. Oświęcim: Muzeum Oświęcim-Brzezinka, 1995, s. 290. CZECH, Danuta [et al.]. Auschwitz, 1940-1945, Węzłowe zagadnienia z dziejów obozu, díl II. Więźniowie - życie i praca. Oświęcim: Muzeum Oświęcim-Brzezinka, 1995, s. 403. CZECH, Danuta [et al.]. Auschwitz: nazistowski obóz śmierci. Oświęcim: Muzeum Oświęcim-Brzezinka, 2004, s. 328. DWORK, Deborah - PELT Robert. Osvětim: 1270 až současnost. Praha: Argo, 2010, s. 512. GA EK, Michał. Miłość w cieniu zagłady. Oświęcim-Babice: K&L Press, 2012, s. 40. GRZEG RSKA, Lidia [et al.]. Przystanek Auschwitz: węzłowe zagadnienia z dziejów obozu. Warszawa: Wydawn. Ministerstwa Obrony Narodowej, 1981, s. 110. CHOJECKA, Krystyna. Czy to jest miłość? Siedlce: Wydanie własne autorki, 2010, s. 31. JAGODA, Zenon [et al.]. Oświecim nieznany: węzłowe zagadnienia z dziejów obozu. Kraków: Wydawn. Literackie, 1981, s. 319. JAGODA, Zenon [et al.]. Wieźniowie Oświecimia: węzłowe zagadnienia z dziejów obozu. Kraków: Wydawn. Literackie, 1984, s. 247. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001, s. 285. LANGBEIN, Hermann. Ludzie w Auschwitz. Oświecim: Państwowe Muzeum, 1994, s. 599. PAVERA, Libor - VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 422. 60

PAWE CZYŃSKA, Anna. Wartości a przemoc: zarys socjologicznej problematyki Oświęcimia. Lublin: Test, 2004, s. 248. PLAT N. Symposion. Praha: OIKOYMENH, 2005, s. 86. REES, Laurence. Osvětim: nacisté a "konečné řešení". Praha: Knižní klub, 2010, s. 320. SETKIEWICZ, Piotr [et al.]. Zeszyty oświęcimskie nr 28. Oświęcim: Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau, 2013, s. 292. SOBAŃSKI, Tomasz. Ucieczki oświecimskie. Warszawa: Wydawnictwo Ministerstwa Obrony Narodowej, 1980, s. 223. STRYJ, Franciszek. W cieniu krematorium: wspomnienia z dziesięciu hitlerowskich więzień i obozów koncentracyjnych. Katowice: ląsk, 1965, s. 324. STRZELECKI, Andrzej. Ewakuacja, likwidacja i wyzwolenie KL Auschwitz: węzłowe zagadnienia z dziejów obozu. Oświęcim: Państw. Muzeum Auschwitz-Birkenau, 2008, s. 319. ŠUŠA, Ivan. Holokaust v talianskej a slovenskej memoárovej literatúre. Brno: Tribun EU, 2009, s. 170 VÁLEK, Vlastimil. K specifičnosti memoárové literatury. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1984, s. 160. VÁLEK, Vlastimil. Memoárová literatura 20. století. Brno: CERM, 2000, s. 20. VALODE, Philippe. Hitler a tajné společnosti. Praha: Knižní klub, 2010, s. 229. WOJTY A, Karol. Miłość i odpowiedzialność. Lublin: Wydawnictwo Towarzystwa Naukowego Katolickiego Uniwersytetu Lubelskiego, 1982, s. 255. ZG

KOWA, Halina. Praktyczny słownik współczesnej polszczyzny (tom 19). Poznań:

Wydawnictwo Kurpisz, 1998, s. 470. Internetové zdroje www.rorschach.cz www.digilib.phil.muni.cz 61

Přílohy Obrázek 1: Přední pohled na tábor KL Auschwitz II – Birkenau, který byl vybudován až v roce 1942.

Obrázek 2: Pohled do tábora z hlavní budovy. Koleje směřující do tábora zde byly až na jaře roku 1944, nacisté tím zjednodušili systém prováděných selekcí.

62

Obrázek 3: Budova původně koňské stáje, kde bylo zde umístěno i přes 400 vězňů.

Obrázek 4: V takovém vagónu se převáželo někdy i kolem 70 osob.

63

Obrázek 5: Pohled na strážní věž, za níž jsou vidět baráky umístěné v KL Auschwitz I.

Obrázek 6: Blok č. 11 byl nejobávanějším blokem, z něhož se málokdo dostal živý. Vzadu je vidět stěna smrti, kde se nejčastěji odbývaly výroky smrti.

64

Obrázek 7: Stěna smrti se nacházela mezi 10. a 11. blokem mateřského tábora Auschwitz I.

Obrázek 8: Zde v roce 1947 byl symbolicky nedaleko baráku táborového gestapa a také vily, v níž bydlel se svou rodinou, pověšen Rudolf Höss.

65

Obrázek 9: Táborový nevěstinec zvaný „puff“ se nacházel nedaleko brány s nápisem „Arbeit macht frei“.

Obrázek 10: Známý nápis umístěný na bráně mateřského tábora.

Zdroj obrazových příloh: Fotodokumentace Petr Kolomazník, duben 2016.

66