Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav slavistiky

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Ruský jazyk a literatura

Typologie postav v ruské lágrové próze MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Autor práce: Bc. Martin Vodák Vedoucí práce: prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc.

Brno 2014

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne ...........................

..............................................

Poděkování

Děkuji vedoucímu své práce prof. PhDr. Ivo Pospíšilovi, DrSc., za rady a připomínky k mé diplomové práci.

Úvod ..................................................................................................................................................................................... 5 1.

O Gulagu ....................................................................................................................................................................... 8

2.

Díla zabývající se táborovou tematikou ...................................................................................................................... 12

2.1 Vývoj táborovej témy, jej žánrové modifikácie v ruskej literatúre 20. storočia a česko-slovenské pozadie ....................................................................................................................................................12 2.2 Ruské dilema – Společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska .......................................17 2.3 7000 dní na Sibiři ....................................................................................................................................23 3.

Téma literární postavy - její hodnocení a vystupování v díle ...................................................................................... 28

3.1 Alexander Isajevič Solženicyn – V kruhu prvním ..................................................................................29 3.2 Jevgenija Ginzburgová - Strmá cesta .....................................................................................................36 3.3 Jiří S. Kupka – Krvavé jahody ................................................................................................................39 3.4 Varlam Šalamov – Kolymské povídky ...................................................................................................40 4.

Prvek prostředí v ruské lágrové próze ......................................................................................................................... 42

4.1 Alexander Isajevič Solženicyn – Jeden den Ivana Denisoviče ...............................................................43 4.2 Varlam Šalamov – Kolymské povídky ...................................................................................................44 4.3 Jiří S. Kupka – Krvavé jahody ................................................................................................................45 4.4 Sergej Dovlatov – Lágr ...........................................................................................................................48 4.5 Jevgenija Ginzburgová – Strmá cesta .....................................................................................................49 5.

Typologie postav v souvislosti se syžetem díla ........................................................................................................... 51

5.1 Kolymské povídky – Varlam Šalamov ...................................................................................................51 5.2 V kruhu prvním – Alexander Solženicyn ................................................................................................52 5.3 Krvavé jahody - Jiří S. Kupka .................................................................................................................53 5.4 Strmá cesta – Jevgenija Ginzburgová .....................................................................................................54 5.5 Jeden den Ivana Denisoviče – Alexander Solženicyn .............................................................................55 6.

Obraz ženy v lágrové próze – Jevgenije Ginzburgová ................................................................................................ 57

7.

Závěr............................................................................................................................................................................ 60

8.

Resumé ........................................................................................................................................................................ 64

9.

Seznam použité literatury ............................................................................................................................................ 67

Úvod Ve své diplomové práci jsem se rozhodl zaměřit se na problematiku nápravně pracovních táborů a GULAGů (Главное управление лагерей – Hlavní správa [pracovních] táborů) v bývalém Sovětském svazu (dále SSSR). Diplomová práce s názvem Typologie postav v ruské lágrové próze si klade za cíl podat obraz typologie postavy v souvislosti s jinými literárními faktory. Vzhledem k tomu, že tato problematika byla, je a asi stále bude živá a aktuální a je o ní sepsáno již mnoho, pokusím se ukázat ji z poněkud jiného zorného úhlu. Konkrétně se zaměřím více na jednotlivé postavy v dílech. Na to, jak byly ztvárněny jednotlivými autory, jak se vyvíjely v toku času a v neposlední řadě na jejich vzájemné porovnání. Pokusím se podat rovněž obraz postav cizích, tedy neruských autorů, s cílem konfrontovat ho s ruskými. Cílem této práce bude postupným rozborem děl ruské lágrové prózy dojít k typologii postav, které se zde objevují. Stěžejním bodem bude literární postava jako téma člověka v literárním díle. Zaměřím se na to, jak se prolínají jednotlivé tematické a tvarové složky díla v literární postavě (jazyk, styl, narace a hodnotové založení). Úvodní část bude mít za úkol poskytnout vhled do života v táborech, ale poskytne i několik obecnějších informací o nápravně pracovních táborech. Na tomto pozadí ukážeme na některá díla zabývající se lágrovou prózou a porovná je. Hlavní část pak bude věnována analýze vybraných děl ruských autorů, ale i těch zahraničních, samozřejmě s důrazem na popisy typů hlavních postav v souvislosti s dalšími faktory. Jedna část bude rovněž věnována popisu prostředí, které je v tomto druhu literatury dosti extrémní a má tak obrovský vliv na vývoj a měnící se charakter postav jednotlivých děl. Stěžejními autory nám budou: Alexander Solženicyn, Jevgenije Ginzburgová, Varlam Šalamov, Sergej Dovlatov a pro srovnání také jeden „neruský“ spisovatel píšící však také o lágrové tematice, a to Jiří S. Kupka. Závěr pak bude pokusem o vyhraněnější vlastní pohled s vazbou na tematologii. Impulsem k výběru právě tohoto tématu mi bylo zhlédnutí televizního zpracování knihy Kam až mě nohy donesou německého spisovatele Josefa Martina Bauera pod názvem Bílé peklo. Německá filmová adaptace líčí osud německého válečného zajatce Clemense Forella. Ten je odsouzen k 25 letům nucených prací a společně s ostatními zajatci vláčen vlakem v nelidských podmínkách kamsi na Sibiř. Je vystaven kruté práci v dole. Po celou dobu zdejšího pobytu 5

přemýšlí o útěku. Po několika neúspěšných pokusech unikne a několik let putuje drsnou sibiřskou krajinou až ke svému domovu. Cestou potkává sibiřské domorodce, tuláky a další pochybné existence. Občas blouzní a zdá se mu, že mu jsou táboroví dozorci v patách. Nakonec se setká se svým strýcem, ten ho však zpočátku nepoznává hlavně vinou několikaletého odloučení. Pozná ho teprve tehdy, když mu Clemens ukáže fotky z rodinného alba. Celý příběh působí velmi věrohodně a největší část je věnována právě útěku. Říká se, že kvalitnější je vždy knižní zpracování, i to mohu potvrdit, i když lze nalézt některé odchylky obou verzí. Například knižní předloha uvádí jiná jména osob a místy se lehce liší i samotný děj. Dalším záměrem při volbě tématu bylo nejen poskytnout obraz jednotlivých postav v lágrové próze, ale také získat co možná největší znalost problematiky nápravně pracovních táborů neboli GULAGů především vzhledem k vysoké míře jejich medializace. V neposlední řadě si myslím, že na hrůzy, které se odehrály v první polovině dvacátého století, by se nemělo zapomínat, а tо především z výchovného a mravního hlediska. Domnívám se, že každý by se měl alespoň občas nad touto problematikou zamyslet a vážit si svého života. Vždyť to, co se kdysi odehrávalo na Sibiři, Dálném východě, ale i v evropské části Ruska, si lze jen stěží představit. Následující práce nám alespoň pomůže do této třinácté komnaty ruských dějin nahlédnout. Každopádně se jednalo o jeden z největších terorů v dějinách lidstva, ne-li ten úplně největší. Období, kdy stát a budování komunismu bylo nadevše a cena člověka nebyla prakticky žádná, by se nemělo nikdy v budoucnu opakovat. Lidé byli nuceni orgány státní bezpečnosti k doznání k něčemu, co nikdy nespáchali. Následně museli podstoupit transporty smrti, které trvaly několik týdnů a překonávaly obrovské vzdálenosti, které mnoho jedinců nepřežilo. Dosti ironickým se jeví název pracovně - nápravné tábory, který se používal ještě před zavedením pojmu GULAG. Ironicky působí především část nápravné. Copak se vězni mohli v těchto podmínkách nějakým způsobem napravit? A bylo mnohdy vlastně co napravovat? Většina autorů píšících o lágrech se zmiňuje o osobách, které byly po pár měsících v táboře naprosto bez života, bez naděje a ztratily poslední naděje na změnu k lepšímu. V táborech pracovaly v nelidských a krutých podmínkách a často umíraly hladem. Odhaduje se, že v táborech přišlo o život na 20 miliónů lidí.

6

Jedním z hlavních autorů lágrové prózy, snad dokonce nejdůležitějším, byl ruský dramatik, prozaik a publicista Alexander Solženicyn, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Jako naprostá většina jeho kolegů - spisovatelů tohoto žánru, také on sám strávil v různých táborech osm let a po propuštění objížděl bývalé přeživší spoluvězně a pod svými a jejich dojmy složil několik děl. Snad nejznámějšími jsou Jeden den Ivana Denisoviče а Souostroví GULAG. Mimo jiné také určil směr sovětské literatury na několik dalších let a ovlivnil řadu dalších autorů literatury faktu. Jeho díla budou sloužit jako materiálový základ této diplomové práce. Jako další zdroje budou sloužit díla jiných známých autorů lágrové prózy, mezi něž patří autorka autobiografie Strmá cesta Jevgenija Ginzburgová, jejíž dílo bývá svým rozsahem občas přirovnáváno k románu. Varlam Tichonovič Šalamov, který byl odveden do táborů na Uralu a na Kolymě, napsal na základě vstřebaných dojmů Kolymské povídky. Toto dílo představuje soubor několika povídek, ve kterých vystupují skuteční trestanci. Vše je líčeno do detailů, napětí ději dodávají časté rozhovory odsouzených. Na opačném pólu stál Sergej Dovlatov (celým jménem Sergej Donatovič Dovlatov-Mečik). Ten působil jako vězeňský strážce v táboře v republice Komi, odkud napsal román s lágrovou tematikou s příznačným názvem Lágr. Všechna tato díla lze nazvat literaturou faktu. Ta zachycovala bezprostřední myšlenky autorů po návratu na svobodu. Slovo „svoboda“ je ale nutno brát s rezervou. Člověk, který prožil takové hrůzy, je má stále před očima a jen těžko se jich zbaví. Hlavně literatura faktu nám pak bude sloužit jako pramen.

7

1. O Gulagu Ve vyspělé západní civilizaci je zřejmě jen málo lidí, kteří netuší, co znamená ona hrůzná zkratka GULAG. Jde o patrně největší a nejrozsáhlejší síť pracovně nápravních táborů v dějinách lidstva. Počátky lze datovat již ke konci dvacátých let minulého století, přesněji k roku 1919. Tento rok rozpracoval koncepci pracovních táborů šéf NKVD1 Felix Dzeržinskij. Ten trval na využití všech vězňů k práci na různých státních projektech, od stavby továren, průmyslových objektů až po budování železnic a silnic. Sám Dzeržinskij ve své zprávě ze 17. 2. 1919 píše: „Ani dnes se zdaleka nevyužívá práceschopnost trestanců na obecných pracích. Navrhuji, aby se v koncentračních táborech využívala práce panstva, které teď sedí s rukama v klíně, které nikdy nezačne pracovat bez donucení… “2 Už tyto věty naznačují, že pozdější zatýkání se nevyhne ani lidem z vyšších sfér, umělcům, literátům a prakticky celé inteligenci. První koncentrační tábory se však objevily již v roce 1918, krátce po VŘSR3. Byli sem odváděni hlavně odpůrci nového komunistického režimu, především za údajnou protisovětskou agitaci, kontrarevoluční trestné činy nebo kontrarevoluční agitaci. V neposlední řadě také zloději vrazi a jiné kriminální živly. Do táborů se dostal prakticky každý, kdo měl trest delší než tři roky. Není snad ani nutno dodávat, že mnohá z obvinění se ani zdaleka nezakládala na pravdě. Velkou roli hrálo též udavačství a různé vykonstruované případy. Spolu s koncepcí Dzeržinského došlo ve stejném roce k přejmenování koncentračních táborů na tábory nucených prací. Tato změna byla v praxi vyzkoušena poprvé v táboře na Soloveckých ostrovech v Bílém moři. Mezi plně pracovní tábory pak patřily systémy táborů Bělomorsko-Baltských (sever evropské části Ruska), dále Kolymských (severozápadní Sibiř) a v neposlední řadě taktéž systém táborů Bajkalsko-Amurských (východní Sibiř). V roce 1930 se pak na místo označení táborů nucených prací vžila známá zkratka GULAG. Právě na přelomu desetiletí začalo soustavné a cílevědomé budování sítě táborů a jeho struktur, které vytvořily základ stalinského státního zřízení. Nemalý vliv na rozšíření GULAGU a prakticky celého systému měla krize z let 1932-1933, jejímž největším a nejtragičtějším důsledkem byla obrovská vlna hladomoru. V dalším roce (1934) pak bylo ve všech táborech 1

Ministerstvo vnitra SSSR

2

Istorija političeskij represij i soprotivlenija nesvobodě v SSSR. Mosgorarchiv, Moskva 2002. S. 181.

3

Velká říjnová socialistická revoluce.

8

dohromady na půl milionu vězňů. To však bylo ještě před vlnou nejrozsáhlejších represí. Vězni měli dokázat, že jejich práce je obrovským ekonomickým plusem pro mladou rozvíjející se republiku. V tomto období započala stavba významného Bělomořsko-Baltského kanálu, která měla nakonec tyto výhody podepsat. Avšak nestalo se tak především z důvodu, že stavba probíhala bez technického plánu a navíc v hrůzných a nelidských podmínkách. Mokro, zima a bídný příděl jídla způsobily, že vězni umírali v průměru po dvou až třech měsících práce. I přesto se však nakonec systém ukázal jako výhodný. V roce 1940 už vězni zabezpečovali několik odvětví sovětského průmyslu. Pracovali v metalurgickém a stavebním průmyslu, nebyli ušetřeni ani těžby dřeva. Díky nim také vyrostla města na Dálném východě a na Sibiři jako Magadan, Vokruta, Bratsk, Norilsk, Nachodka a mnoho dalších. Existovaly však i tábory s mírnějším režimem. Zde pobývali především klíčoví vědci. Podmínky v těchto táborech nebyly zdaleka tak nelidské jako ve většině dalších. Pouze v letech Stalinovy hrůzovlády prošlo pracovními tábory několik milionů lidí, jedná se o období mezi lety 1929-1953. K tomu lze ještě připočítat přibližně šest milionů, pravděpodobně ale i více, lidí žijících ve vyhnanství. Ti však měli životní podmínky zpravidla lepší a nevykonávali tak náročné práce. Během celé existence SSSR pak vzniklo minimálně 476 táborových komplexů, které sdružovaly tisíce táborů. Za vrchol existence GULAGů je považován přelom 40. a 50. let. Podle amerického historika Roberta Conquesta dosáhl v roce 1948 počet vězňů přibližně 10 milionů, na konci Stalinovy vlády v roce 1952 pak téměř 13 milionů. V tomto období existovalo přibližně 200 táborů nucených prací na Dálném východě, Sibiři a Arktidě. Nutno také poznamenat, že do GULAGů se nedostávali jen občané Ruska, nýbrž i lidé ze zemí, které SSSR patřily. V táborech se tak ocitly masy Poláků, když si SSSR rozdělil s Hitlerem polská území. Po vytlačení vojsk Třetí říše z Maďarska se deportace nevyhnuly ani občanům této země. Celkem bylo posláno do táborů přibližně 300 000 Maďarů, polovina se jich nakonec nikdy nevrátila. Do GULAGů putovalo rovněž mnoho ze 4 tisíc zajatých Finů, kteří byli zajati během Zimní (listopad 1939 až březen 1940) a Pokračovací války (1941 až 1943). Oficiální zrušení celého systému táborů proběhlo v lednu 1960. Je však velmi pravděpodobné, že tábory, ač s mírnějším režimem a nejspíše i na jiných místech existovaly až do konce komunismu. Poslední mediální informace však dokazují, že špatně je s vězni zacházeno i dnes. Mnozí jistě znají případ uvězněné členky punkové kapely Pussy Riot Naděždy Tolokonikové. 9

Co se týče skladby vězňů, do táborů byli posíláni jak muži, tak i ženy, bez rozdílu věku. Všichni bez výjimek pak museli pracovat, jak už bylo psáno, většinou v nehumánních podmínkách. Do lágrů se dostávali hlavně zloději, část tvořili vrazi a gangsteři. V nejhorší pozici byli političtí vězni, ti stáli na nejnižším společenském stupni, často tvrdě pracovali, snad ze všech nejvíce a bohužel také nejvíce umírali. Na opačném konci naopak stáli vrahové a nejtěžší kriminálníci. Ti, jak se říká, „v tom uměli chodit“. Často si vše dovedli zařídit tak, aby nemuseli příliš tvrdě pracovat a navíc mohli šikanovat ostatní trestance. Když už přišli k práci, tak zpravidla dostali tu nejlehčí. Postavení žen v lágrech bylo složitější, to hlavně díky příšerným hygienickým podmínkám, díky kterým často ženy onemocněly. Trápily je především gynekologické problémy. Kvůli těžké práci se jim deformovaly vnitřní orgány, na denním pořádku byly například vyhřezlé dělohy, což znamenalo vzhledem ke zdejším podmínkám téměř jistou smrt. Navíc jim každý den hrozilo znásilnění ostatními vězni, dozorci či strážci. Často se hrály karty o majetek, ale vzhledem k tomu, že prakticky nikdo žádný majetek neměl, hrávalo se mnohdy o vězenkyně. Znásilnění, před kterými nebylo úniku, bývala často hromadná a končila zpravidla smrtí. „Muži hromadně znásilňovali ženu pod velením „výpravčího“, který čas od času máchnul rukou a zakřičel: „Další kůň!“ Na povel „Končíme!“ se muž z ženy svalil a neochotně ustoupil místo dalšímu, který už stál v pohlavní hotovosti vedle. Mrtvé ženy odtahovali za nohy blíž k východu a skládali je na hromadu u dveří. Živé ženy zkoušeli křísit, polévali je studenou vodou. V mžiku se u nich tvořila zase řada. Pokud vím, za hromadné znásilňování nebyl nikdy nikdo odsouzen. Ani ti, co znásilňovali, ani ti, co jim pomáhali – třeba vojáci, kteří hlídkovali venku nedaleko dveří…“4 Avšak i v těchto podmínkách se našli jedinci, kteří se vzepřeli osudu a nepřemýšleli jen nad jídlem, spánkem a smrtí. Zde je pro přiblížení výpověď trestankyně Zoji Marčenkové hovořivší se svojí spoluvězeňkyní a autorkou autobiografie „Strmá cesta“ Jevgenií Ginzburgovou.

4

Notonlyrussia [online]. Dostupné z:

[6. 9. 2014].

10

„Žeňa Ginzburgová seděla na horních pryčnách, vyhublá, s ohromnýma očima. Sotva se držela na nohou. O lágru jsme nemluvily. Přednášela nám verše. Recitovala Bloka, Achmatovovou… nejrůznější autory i vlastní básně. Já jsem si z jejích básní zapamatovala spojení slov „třpytivý akvamarín“, týkalo se dlouhé cesty po otevřeném moři. Zase se dělo to, co před tím: všechno kolem zmizelo. Příděly chleba, příšerné mundůry, otřískaný barák, ve kterém jsme seděly. Byli jsme jednou ucho. My jsme sály poezii. Rozumíte mi? Najednou v nás vzniknul pocit, že máme něco nejasného, ale jistého, co z nás nemůžou vybít ani přídělem, ani karcerem, ničím.“5 Do spárů GULAGu se nedostávali jen běžní zločinci, z různých důvodů sem byla posílána i nemalá část inteligence. Lidé, kteří vyznávali duchovní styl života a ani zde se ho nechtěli vzdát. Ať už při těžkých pracích či na samotkách si v hlavě skládali svá díla, důvodů měli několik. Tím hlavním byl však únik ze světa nepráví, dřiny a psychického i fyzického utrpení. Rodila se přátelství a tvoření dávalo zúčastněným pocit sounáležitosti, přesto však byl GULAG jednou z nejhorších věcí, která mohla člověka potkat.

5

Notonlyrussia

[online].

Z

rozhovoru

Radky

Bzonkové

se

Zojou

Marčenkovou.

[6. 9. 2014].

11

Dostupné

z:

2. Díla zabývající se táborovou tematikou Tato kapitola bude mít za úkol obeznámit s některými základními přístupy k problematice lágrů a pracovně - nápravních táborů, ale nejen jich, v literatuře. Připomeneme i krutost samotného stalinského zřízení, které s problematikou táborů bezpochyby souvisí. Jak už bylo zmíněno výše, existuje mnoho a mnoho prací týkajících se tohoto tématu. Každé však zkoumá tuto otázku z jiného úhlu pohledu a v centru zkoumání stojí jiný problém. Jedno může popisovat samotný táborový život, další se může zabývat například systémem fungování jednotlivých táborů. Přístupů je mnoho. Zmíněna budou i fakta týkající se umělců, spisovatelů či hudebníků, kteří sice tábory neprošli, ale komunistický režim se jich přesto dotkl. K tomu poslouží kniha esejů Ivany Ryčlové pod názvem Ruské dilema. Dalším zmíněným dílem je životní příběh vídeňského rodáka Karlo Štajnera. Zamyslíme se a rozebereme autobiografické dílo 7000 dní na Sibiři. Jako první se však budeme zaobírat disertační prací doktorky Kúchové z brněnské univerzity.

2.1

Vývoj táborovej témy, jej žánrové modifikácie v ruskej literatúre 20. storočia a československé pozadie V roce 2011 vznikla na Ústavu slavistiky v Brně disertační práce pod názvem Vznik a vývoj táborovej témy, jej žánrové modifikácie v ruskej literatúre 20. storočia a česko-slovenské pozadie (porovnávacie žánrovo-areálové štúdiá), jejíž autorkou je Eva Kúchová. Stěžejním bodem této práce je tematika nápravně pracovních táborů a GULAGů, která bude podávána ve spojitosti s areálem Ruska a prakticky celé východní Evropy, to znamená, že bude zpracovávána v kontextu historických, společenských a literárních faktorů. Pomůže tak objasnit okolnosti a příčiny vzniku táborů a defakto celého systému včetně lágrové literatury. „Koncepcia areálových štúdií sa pri spracovávaní témy dizertačnej práce ukázala ako dôležitá z hľadiska orientácie na vzájomné prepojenie sociálnych a filologických vied. Vlastný výskum uskutočnený na konkrétnom areáli, ktorým sa zabezpečí požiadavka prelínania historického hľadiska s hľadiskom jazykovým, literárnym a všeobecne kultúrnym, nám umožní vytvoriť nový pohľad na jazyk a literatúru, rovnako ako aj na jednotlivé sociálne vedy.“6 6

KÚCHOVÁ, Eva. Vznik a vývoj táborovej témy, jej žánrové modifikácie v ruskej literatúre 20.

storočia a česko-slovenské pozadie (porovnávacie žánrovo-areálové štúdiá): Brno. 2011. Strana 13. 12

Pro pochopení literatury je třeba znát i historické, politické a společenské souvislosti v daném regionu. Z tohoto důvodu je úvodní část věnována popisu ruského regionu, hlavně jeho kulturní části. Autorka se dále zaměřuje i na geografickou polohu Ruska, když zdůrazňuje jeho velikost, která měla také vliv na tvorbu mnoha autorů. Kúchová uvádí také negativní stránky ohromného ruského území. Cituje zde ruského filozofa N. Berďajeva: „Ruský národ bol vyčerpaný ohromnou stratou síl, ktorú spôsobila rozľahlost ruského štátu.“7 Kúchová se také zmiňuje o politické situaci počátku a první poloviny 20. století. Hovoří se o situaci Ruska před první světovou válkou, kdy patřilo z hospodářského hlediska k nejmocnějším státům světa, dále také o následných politických i společenských zvratech jako revoluce, občanská válka, hladomor, nová ekonomická politika a pozdější Stalinovy kolektivizace a industrializace. Pozornost je věnována i druhé světové válce, kdy byla sovětská ekonomika na útlumu. Hospodářství trápilo sucho a v některých oblastech docházelo k hladomoru. Ani smrt Stalina neznamenala velký posun kupředu. Ten nastal teprve v roce 1990 s přechodem na tržní hospodářství. Praktiky a systém stalinského zřízení dokládá autorka kapitolou, kde se zabývá hladomorem na Ukrajině. Jednalo se však o hladomor umělý, uměle vyvolaný. Vždyť Ukrajina byla státem, který neměl s hospodářstvím a obživou nikdy problémy. Nejednalo se o hladomor, který by souvisel s přírodními či sociálními podmínkami. Opět tak byly postaveny zájmy státu nade vše. Otázkou hladomoru, při kterém podle odhadů zemřelo 3 – 6 miliónu lidí, se zabývala různá shromáždění, která došla k závěru, že se zcela zjevně jednalo o akt genocidy uplatněné na vlastním národě. Sama autorka říká: „Súčasnosť priniesla nespočetné množstvo dôkazov a faktov o tom, že celej tragédií bolo možné predísť, pretože potravín bolo dostatok, avšak štát ich napriek tomu systematicky konfiškoval pre vlastné potreby. Keď sa v roku 1932 ozvali ukrajinskí komunisti, dožadujúci sa zvýšenia prídelu obilia pre Ukrajinu, ktorý Stalinove mocenské orgány plnili len na 44 %, začali sa vyskytovať prvé problémy a na následky hladomoru zomierali prví ľudia.“8

7

KÚCHOVÁ, Eva. Vznik a vývoj táborovej témy, jej žánrové modifikácie v ruskej literatúre 20. storočia

a česko-slovenské pozadie (porovnávacie žánrovo-areálové štúdiá). Brno. 2011. Strana 13. 8


a česko-slovenské pozadie (porovnávacie žánrovo-areálové štúdiá). Brno. 2011. Strana 25.

13

Pro objasnění historicko - společenského podloží se doktorka Kúchová zabývá rovněž židovskou otázkou. Židé měli svého času v SSSR velmi silnou pozici a zastávali mnohé vysoké funkce. Teprve s vládou Stalina narůstal antisemitismus vůči nim. Dalším významným faktem jsou deportace Čečenců a Ingušů, které začaly v únoru roku 1944. Obyvatelé oblastí okolo Kavkazu byli násilně deportováni do států střední Asie (Kazachstán, Kyrgyzstán), prakticky přišli o svoji kulturu a o svůj jazyk. Počet deportovaných Ingušů a Čečenců se pohyboval okolo 400 tisíc. Není třeba se ani hluboce zmiňovat o tom, že mnoho starých a nemocných lidí tyto transporty nepřežilo. V úvodních kapitolách této práce podává autorka ucelený obraz sociálního, kulturního a politického podloží, na kterém se později realizovaly ještě větší hrůzy než samotné transporty a vysídlování území. Popisuje historicko - společenské souvislosti, zejména ty, které souvisejí s pozdějším založením koncentračních, nápravně - pracovních táborů a GULAGů. Nastiňuje i vývoj ruské kultury. Důvodem je hlavně bližší poznání a možnost následného pochopení zločinů páchaného v táborech na nevinném obyvatelstvu. Důvodem toho všeho byla touha po moci a upevnění komunistického režimu v SSSR. Následující kapitoly práce se už týkají samotných táborů. Autorka se věnuje jejich vzniku a historii, kdy první koncentrační tábor byl britským vynálezem. Následně popisuje rozvoj táborů a důvody jejich zakládání prakticky po celém světě. Jsou popisována fakta a uváděna čísla týkající se počtu zavlečených, přeživších a také obětí koncentračních táborů. Samotné základy pak byly položeny během Jihoafrické války, kdy vznikly první koncentrační tábory. „Keď sa začiatkom 19. storočia Briti zmocnili provincie Kapsko a Búrov zahnalido vnútrozemia, nikto nepredpokladal, že to na konci storočia vyvrcholí do založenia koncentračných táborov, ktoré tak navždy zmenia sled dejinných udalostí vo svete a na dlhú dobu umožnia „legálnymi prostriedkami masovo vyvražďovať nepohodlných ľudí.“9

9


a česko-slovenské pozadie (porovnávacie žánrovo-areálové štúdiá). Brno. 2011. Strana 40.

14

Dále autorka podává vysvětlení, jak bylo možno vlastně pojem koncentrační tábor chápat, uvádí, že lze najít mnoho vysvětlení. Poté už je popisován především systém koncentračních táborů v Německu, věnuje se jejich rozdělení a správě. Postupně je pak podán i obraz a vývoj táborů v Sovětském svazu. Tady spatřuje rozdíl oproti koncentračním táborům v Německu. Budování táborů v Sovětském svazu probíhalo z důvodu nastolení komunismu a pozvednutí hospodářské úrovně státu. Kúchová se uceleně věnuje rozvoji od počátků až do jejich vrcholu ve 40. letech 20. století. V souvislosti s vývojem táborů zmiňuje i zvláštní systém Sovětského trestního práva, který neměl s trestním právem svobodných a demokratických států nic společného. Čtenáři je dáván popis vesměs nepochopitelných zatýkání, která často probíhala na základě něčeho, co dotyčný spáchal už v minulosti a dokonce už za to byl potrestán. Navíc pro důvěryhodnost jsou uvedena různá vyhlášení, nařízení a usnesení. Dále je pak zmíněno několik kapitol zabývajících se jednotlivými obdobími existence táborů, přičemž každé se nějakých způsobem lišilo, například v každém jednotlivém období byly odváděny jiné sorty lidí, v různých obdobích sloužily tábory k odlišným cílům. V další části je v několika kratších kapitolách popsán samotný systém fungování tábora GULAGU. Je popsána struktura tábora, vězeňská kartotéka, složení vězňů (političtí, kriminální a všeobecní). Kategorie režimu (všeobecný, přísný, kárný, izolační a svobodný), zmiňuje se i o táborovém pořádku, což je vlastně program dne od budíčku do večerky. Autorka podává informace týkající se stravy, korespondence a číslování táborů. Pro úplnost se autorka zmiňuje i o systému vyhnanství, kdy bylo zařazení vězňů do táborů nedostačující. V několika málo předešlých kapitolách je tak uveden přehledný popis sítě táborů a každodenního života v nich. Táborů, ve kterých se odehrávaly nelidské hrůzy. Táborů, kde zahynuly miliony nevinných občanů. Autorka se také zabývá lágry, které byly budovány na území tehdejšího Československa. Jde především o oblast okolo severočeského Jáchymova. Zde byly tábory zřizované Němci a těžil se zde hlavně uran. Další byly například na Příbramsku či v okolí Horního Slavkova. V několika větách jsou zmíněny i deportace československých občanů do sovětských táborů.

15

„V priebehu roka 1945 za pomoci špeciálnych jednotiek NKVD odvliekli sovietske orgány za tichého súhlasu československej vlády 7 422 176 občanov Česko-Slovenska, pričom najväčšiu časť z nich tvorili Slováci, a početnejšie zastúpenie mali aj príslušníci ruskej, rusínskej a ukrajinskej národnosti.“10 Pro pochopení děl táborové prózy je nutné znát i prostředí samotných lágrů, tomu je také věnována kapitola popisující všední život v táborech. Ten byl plný nenávisti ke komunismu a státnímu zřízení. Většina vězňů byla duchovně založena a v duchu tvořila různé verše a díla. Zvláštním jevem je pak specifický táborový slovník, který oplýval množstvím slov, která lidé na svobodě

neznali.

Zajímavostí

je,

že

v táborech

byla

zakládána

i

jakási

divadla,

i například v táborech zvláštního určení na Soloveckých ostrovech. „S talentom a schopnosťami spievali, tancovali, písali divadelné hry, smelé a výrazné rýmy. Literárna nevzdelanosť sa kompenzovala umením cítiť diváka, želaním páčiť sa publiku.“11 Následující kapitoly práce už jsou zaměřeny ne na samotný popis tábora a věcí s ním souvisejících, ale do popředí je dán spíše literární kontext. Je rozebíráno téma GULAGu ze všech možných úhlů pohledu a do popředí jsou stavěny jeho zvláštnosti. Autorka se zmiňuje o tom, že táborové téma je stěžejním tématem sovětské, potažmo ruské literatury. Výchozím bodem všech děl pak bylo ztvárnění objektivní reality, odtud vzešel i název „literatury faktu“. Autorka dále píše o tom, co bylo základem táborové prózy a jakým způsobem vznikala. Pojednává o literárních jevech: zmiňuje faktografičnost, dramatičnost (zejména okolnosti, za jakých autoři tvořili), memoárovost (její zvláštnosti: časová ohraničenost, důležitý byl i přehled autora), zabývá se typologií, hovoří o epické dominanci. Říká, že v díle může být uplatňována i fikce. Je například podán i autor z pohledu, jak se všímá děje a jak ho vypráví. „V spomienkových12 prózach sa v oblasti rozprávačských postojov stretávame vo väčšej či menšej miere so štyrmi základnými typmi, a to s rozprávačom autorským, personálnym, priamym a rozprávačom „oka kamery.“13 10

KÚCHOVÁ, Eva. Vznik a vývoj táborovej témy, jej žánrové modifikácie v ruskej literatúre 20. storočí a česko slovenské pozadie (porovnávacie žánrovo-areálové štúdiá). Brno. 2011. Strana 87.

11



Z hlediska žánru je táborová próza řazena mezi memoárovou prózu.

13



Mezi další zkoumané oblasti patří drama v souvislosti s bytím v táborech. Své malé místo měla v dílech i lyrika a poezie, která měnila jazyk a styl díla. V další části je pak už věnován prostor konkrétním dílům jednotlivých národních literatur. Důraz je kladen zcela pochopitelně na tu ruskou, jakožto základní pro tuto práci, nejsou však opomenuty ani česká a slovenská literatura. Hlavní část je ale věnována dvěma ruským spisovatelům zabývajících se táborovou tématikou. Tím prvním je „otec“ táborové prózy Alexander Solženicyn a druhým pak Varlam Šalamov, který pobýval několik let v táborech na Kolymě. Solženicynovo stěžejní dílo Souostroví GULAG, na kterém pracoval deset let od roku 1958 do roku 1968, je velmi detailně rozebíráno. Jeho zápisky jsou svědkem oněch nelidských činů, stalinských represí, krutých výslechů a krutého života v táborech. Dílo vypovídá o krutosti stalinského režimu a je podpořeno dokumenty a spisy ruských archivů, ke kterým se Solženicyn dostal. Lze říci, že se jedná o pravděpodobně nejrozsáhlejší historický dokument zabývající se nejčernějším obdobím ruských dějin. Kolymské povídky Varlama Šalamova zase vynikají svoji autentičností a dokonalým popisem děje. Dílo obsahuje několik krátkých povídek, které na sebe nenavazují. V tomto díle autor vylíčil zážitky všedního dne vězňů, ze kterých mnohdy mrazí. Celkově lze říci, že se jedná o komplexní rozbor táborové prózy v kontextu s otázkami historickými, sociálními a kulturními dané oblasti. Práce osloví čtenáře hlavně detailním popisem, který je podepřen mnoha konkrétními fakty a údaji.

2.2

Ruské dilema – Společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska Dalším dílem je soubor esejů Ivany Ryčlové pod názvem Ruské dilema – Společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska. Předem je nutno zdůraznit, že dílo souvisí s tématem práce jen volně. Zařadit jsem se jej rozhodl ale i proto, že sama autorka byla studentkou brněnské univerzity. Samo dílo není výkladem historie ruských dějin, avšak dává spíše nahlédnout do těžkých osudů umělců, jakými byli Tojstoj, Bulgakov, Pasternak a mnoho dalších. S pomocí odtajněných spisů z ruských archivů autorka poodkrývá temné komnaty spisovatelů a další inteligence. V centru nestojí ani tak přímo tématika táborů nebo komunistického zřízení, nýbrž osobní osudy hrdinů, které však byly se společností mnohdy spojeny. Jako první je zde zmíněn osud významného ruského romanopisce 19. století, autora Vojny a míru Lva Nikolajeviče Tolstého. I zde autorka pracuje s různými původními ruskými 17

dokumenty a spisy, které mimo této kapitoly provází takřka celou knihu. Sama kapitola Konec mýtu o Lvu Tolstém? pojednává o dvou tvářích předního ruského autora, který byl, jak už bylo řečeno, vynikajícím v oblasti prózy a románu, avšak podstatně méně se uplatnil na poli dramatu. To možná způsobilo i zvrat v jeho životě, kdy se zpočátku ideálně fungující manželství se Sofií Tolstou začalo díky Tolstému spisovatelskému trápení hroutit. Jeho dramata nebyla nikdy přijata. Sám však kritizoval Shakespearea i svého krajana Čechova: „Jaký to má smysl ukazovat na scéně, jak se nudí tři slečinky? A co tam kromě nudy ukázal?“14 Toto pronesl na adresu divadelní inscenace Čechovových Tří sester. Kromě Shakespeara a Čechova neuznával také Ibsena. Nutno poznamenat, že za vším stála závist. Možná právě toto způsobilo zvrat v jeho životě. Významným divadelním hercem, režisérem a teoretikem byl Konstantin Stanislavskij. Do jeho života nepochybně zasáhla revoluce (jak do tvůrčího, tak do osobního). Kapitola s názvem Konstantin Stanislavskij uznávaný i nenáviděný pojednává o díle a životě této ikony ruského divadla. Pocházel z bohaté rodiny, kde byl kladen velký důraz na vzdělání, i proto znal několik světových jazyků. Autorka se v kapitole zaobírá jeho hereckou dráhou, prací divadelního režiséra až k založení MCHAT15 roku 1902 společně se svým uměleckým kolegou Nemirovičem - Dančenkem. Jak už bylo řečeno, divadlo bylo spjato především s tvorbou Antona Pavloviče Čechova. Do vývoje divadla, jako i do osobního života autora, zasáhla významně revoluce a následný převrat v roce 1917. Divadlo mělo být na nařízení vlády zpřístupněno lidovým vrstvám a rok a půl se dokonce neprodávaly lístky. To způsobilo na scéně nemalé problémy, protože publikum tvořily vrstvy, které divadlu příliš nerozuměly. „Hlediště tvořené novou vládnoucí třídou se hlasitě bavilo, kouřilo, konzumovalo přinesené zásoby jídla atd. Tehdy musel Stanislavskij nejednou vstupovat na předscénu a kategoricky vyžadovat nezbytný klid, aby herci mohli představení dohrát.“16 Nemluvě o tom, že divadlo mělo sloužit k ideologickým účelům, s čímž se Stanislavskij nehodlal smířit. Problémy jej však potkali i v soukromí. Vystěhování do neobyvatelného bytu či zákaz vstupu na dvůr, kde bylo dřevo sloužící k topení. To vše nepůsobilo dobře na autorovo zdraví a psychiku. Odjel tak na léčebný pobyt do Evropy (1928), ze kterého se v říjnu 1930 14

RYČLOVÁ, I. Ruské dilema – Společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska. Brno, 2006. Strana 24. 15 Московский художественный академический театр 16

RYČLOVÁ, I. Ruské dilema – Společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska. Brno2006. Strana43. 18

vrátil, zejména proto, aby předešel problémům své rodiny. Závěrečné období jeho života je pak poznamenáno nemocí, snahou o dokončení poslední několikadílné práce a velkým politickým i mediálním zájmem. Stanislavskij umírá 7. srpna 1938. Další kapitola je věnována rovněž světoznámému divadelnímu režisérovi Vsevoldu Mejercholdovi. Narodil se v německo - ruské židovské rodině. Autorka si všímá hlavně dvou pólů jeho osobnosti. To, co před revolucí uznával a co obdivoval, to naopak po revoluci odsuzoval a hanil. Ryčlová to dokládá na inscenaci Lermontovy hry z doby před revolucí. Jednalo se o satiry na sovětský systém. Díky tomu začal hon na jeho osobu. Byl označen za trockistu17 a 2. února 1940 v Ljubljance zastřelen. Kapitola pod názvem Serapionův bratr Lev Lunc pak popisuje boj mladého židovského spisovatele za čistou literaturu, která se po revoluci začala měnit v ideologickou. Sám Lev Lunc byl nemladším členem literární skupiny Serapionovi bratři18, avšak pro své postoje a názory byl považován za nejdospělejšího. Autorka se v této eseji zaměřuje především na jeho boj s tehdejší proletářskou a ideologicky zaměřenou literaturou a společností vůbec, stejně jako na ve 20. letech vzrůstající antisemitismus v Rusku, který se ho vzhledem k jeho židovskému původu velmi dotýkal. Sám Lev oplýval navzdory ke svému mladému věku obdivuhodnými encyklopedickými znalostmi, obdivoval západoevropskou literaturu. Považoval se však za Rusa a svoji zem miloval nadevše, avšak díky stále rostoucímu antisemitismu byl nucen odjet za rodiči do Hamburku, kde mu zbýval necelý poslední rok života. Zemřel 9. května 1924.

17

Trockismus - Toto názorové hnutí vzniklo jako protiváha stalinismu. Liší se mimo jiné v pojetí socialistické

revoluce, která má být v trockismu permanentní. Dostupné z: [23. 10. 2014] 18

«СЕРАПИОНОВЫ БРАТЬЯ» — Объединение писателей (прозаиков, поэтов и критиков), возникшее в

Ленинграде 1 февраля 1921. Название его заимствовано из цикла новелл немецкого романтика Э.Т.А.Гофмана «Серапионовы братья», в к-рых описывается литературное содружество имени пустынника Серапиона. Членами объединения были: Л.Лунц, И.Груздев, М.Зощенко, В.Каверин, Н.Никитин, М.Слонимский,

В.Шкловский,

Вл.Певзнер,

Е.Полонская,

К.Федин,

Н.Тихонов,

Вс.Иванов.

В своих декларациях объединение в противовес принципам пролетарской литературы подчеркивало свою аполитичность.

Dostupné

z:

[23. 10. 2014]

19

Kapitola Bojím se budoucnosti se pak věnuje představiteli antiutopie Jevgeniju Zamjatinovi. V centru stojí jeho román My. Zpočátku se však autorka této eseje zabývá, jak už je jejím zvykem, životem spisovatele, jeho postojem k revolucím a sovětské ideologii. Zamjatin vystudoval Polytechnický institut v Petrohradě, věnoval se stavbě lodí. Později toto uplatnil i v zahraničí, zejména v Anglii. Už po revoluci v roce 1905 vstoupil do řad bolševiků, pravděpodobně díky svému mládí a neznalosti politiky. Nakrátko se poté dostal do vězení. Přelomovým je pro Zamjatina, tak jako pro většinu, revoluční rok 1917. Prvotní okouzlení mizí a počátkem 20. let dokončuje román My, ten kritizuje sovětskou společnost a má až příliš podobného se Stalinským zřízením. Román tak byl zpočátku vydáván pouze v zahraničí, doma ho nakladatelství odmítala. To pak zapříčinilo, že Zamajtin si u Stalina vymohl, aby mohl odejít se svojí manželkou ze země. Usadil se ve Francii, kde však, díky těžké nemoci, příliš netvořil. Zemřel v Paříži 10. března 1937. Ryčlová se ve své knize věnuje i osobě a osudu významného literáta Michaila Bulgakova, jehož proslavil román Mistr a Markétka. Tato esej je zaměřena opět na autorův konflikt s mocí. Do popředí je však stavěn vliv jeho tří životních manželek. Bulgakov vystudoval medicínu, kde se potkal i se svoji první ženou Taťjanou Lappa. Je vylíčen jejich těžký život, kdy žili především díky Taťjanině otci a jejich aristokratickému původu. Bulgakov kromě konfliktu s mocí bojoval významnou část života i s nemocemi, při ošetřování malého pacienta se nakazil záškrtem, s nímž se léčil velmi dlouho. Zlom v jeho spisovatelské kariéře představoval román Bílá garda, ten začal vycházet koncem roku 1924, krátce poté, co se Bulgakov rozvedl se svoji první manželkou. Druhá polovina 20. let, kterou strávil se svoji druhou ženou Ljubov Belozerskou, je pak ve znamení boje s ideologickými principy Autorovi přestali vydávat jeho díla, což ho přivedlo do finanční a materiální nouze. Poslední nadějí mu tak bylo vyplacení honoráře za román Bílá garda, který vyšel ve Francii a se kterým mu pomohl jeho bratr studující v Paříži. Rozhodl se zažádat o svolení k odjezdu ze země, to mu však bylo, i přes opakované žádosti, neustále zamítáno. Několikrát dokonce žádal Stalina a napsal mu i dopis, ve kterém líčí své umělecké strádání. Poslední období svého života pak zasvětil psaní románu Mistr a Markétka, s nímž pomáhala nemocnému Michailovi jeho třetí žena Jelena Šilovská. Věnuje se rovněž práci v divadle MCHAT, pro které ztvárnil hru s obrazem Stalina. Tu však Stalin odmítl a sebral tak umělci poslední naději. Díky tomu se jeho stav postupně zhoršuje a 4. března 1940 umírá. Zajímavý je nepochybně i osud režiséra u nás snad nejslavnější ruské pohádky Mrazík (zfilmováno 1964) Nikolaje Erdmana. Jeho satiry namířené proti tehdejší byrokracii, společnosti a celkovému stalinskému zřízení ho dostaly až na Sibiř. Osudným se mu stal večírek, kdy k sobě 20

Stalin zval své oblíbené herce. Opilý Vasilij Kačalov začal recitovat Erdmanovy kritické bajky. Druhý den byl Erdman na cestě na Sibiř, kde strávil období mezi lety 1933-1936. Po návratu byl zbaven práva pobytu v pěti největších ruských městech. Na základě přímluv mu byl v roce 1942 Berijou19 zrušen zákaz pobytu v Moskvě. To se začal jeho život obracet k lepšímu. Byl opět přijat do Svazu sovětských spisovatelů a roku 1951 získal jeho snímek Smělí lidé Stalinovu cenu. Zemřel v dubnu 1970. S komunistickou ideologií je svázán i osud Borise Pasternaka, autora světoznámého románu Doktor Živago. Esej Živago, znamená „ten kdo přežil, vyobrazuje autorka jeho mladá léta až po boj s cenzurou a státní mocí. Ryčlová se věnuje především slávě Pasternaka v zahraničí, se kterou kontrastují těžkosti, které prožíval v rodném Rusku, kdy se nechtěl podvolit ideologické tvorbě. „V létě roku 1937 byl Pasternak Svazem spisovatelů vyzván, aby i on připojil svůj podpis k prohlášení „Nedáme žít nepřátelům Sovětského svazu“, a projevil tak souhlas s rozsudkem smrti pro maršála Tuchačevského a další „špiony“ a „zrádce“ z řad velení Rudé armády.“20 Pasternak to odmítl. „Restart“ jeho spisovatelské činnosti představovala válka. Po jejím konci začl pracovat na románu Doktor Živago. V tu dobu potkal svoji osudovou ženu Olgu Ivinskou, která se dostala, nejspíše i díky Pasternakovi, dvakrát do GULAGu. Jeho dílo bylo Svazem spisovatelů odsouzeno kvůli kritice ruských poměrů. Sám Pasternak byl donucen zříct se Nobelovy ceny. Dílo tak vyšlo nejprve v Itálii (1956), doma spatřilo světlo světa až v roce 1988. Pasternak zemřel 30. května 1960. Další esej s názvem Víc než kouzlo her pojednává o životě a tvorbě Vladimira Nabokova. Autorka staví do popředí hlavně jeho život a dílo v kontextu s židovskou tématikou, která mu byla blízká zejména díky jeho manželce - židovce. Sám autor měl pak mezi Židy také spoustu přátel. Nabokov vyrůstal s rodinou v Petrohradu. Po příchodu bolševiků k moci však rodina odchází do Berlína. Roku 1925 se oženil s Věrou Slonimovou. Jak říká Ryčlová, její židovský původ měl velký vliv na pozdější odchod do Ameriky (1940). Důvodem bylo samozřejmě 19

Lavrentij Pavlovič Berija (*29. březen 1899 – 23. prosinec 1953) byl sovětský politik jeden z vykonavatelů

Stalinových čistek ve 30. letech, od roku 1940 je jako šéf vnitra řídil. Po Stalinově smrti neustál souboj s Chruščovem o moc a byl za podíl na Stalinových zločinech a za zločiny vlastní odsouzen k smrti a popraven. Dostupné z: [28. 10. 2014]. 20

RYČLOVÁ, I. Ruské dilema – Společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska. Brno, 2006.

Strana 149. 21

pronásledování Židů v hitlerovském Německu. Jako reakci na totalitní režimy v Německu i v Rusku napsal román Ve znamení levobočka. V USA se pak stal profesorem literatury a sepsal své pravděpodobně nejznámější dílo Lolita. V Americe rovněž napsal román Pnin 21. Předobraz podivínského emigrantského profesora je do jisté míry autobiografickým portrétem spisovatele a je rovněž spjat s židovskou tématikou. Roku 1960 odjíždí do Švýcarska, kde měl v plánu mimo jiné sepsat dílo týkající se fašismu a holocaustu. Místo toho se však věnoval z velké části pouze překladům. Zemřel 2. července 1977. Irina Ratušinská je také jednou z těch, kteří doplatili na svoji svobodnou tvorbu. Odmítnutí spolupracovat s mocí a KGB22 jí dostalo až na Sibiř. Narodila se v roce 1954 v Oděse. Od roku 1979 žila se svým manželem Igorem a společně vyjadřovali nesouhlas s režimem. Pracovníci KGB se je dokonce pokusili otrávit. Osudovým se Irině stalo druhé zatčení 17. září 1982. Po sedmiměsíční vyšetřovací vazbě dostala sedm let v táboře v Mordovii v Malé zóně a pět let vyhnanství. I zde však tvořila a její básně se dostávaly do světa. Díky „lidským“ přisluhovačům tábora se její verše dostaly do USA. Po nástupu Gorbačova byla nucena podat žádost o milost, to však odmítla. Znamenalo by to mimo jiné doznání k trestnému činu. Dá se říci, že ji vysvobodila až kampaň nelevicově orientovaného světa. V současnosti žije autorka v Moskvě, kde stále tvoří a bojuje proti zlu ve společnosti. Ve stati Viktor Jerofejev jako klíč k pochopení duše Ruska podává autorka obraz života významného představitele ruského undegroundu. Život a dílo Venedikta Jerofejeva notně ovlivnil alkohol. Brzy byl vyhozen z univerzity a ve velmi mladém věku začal pít. Rovněž Jerofejev se svojí tvorbou stavěl proti tehdejšímu totalitnímu režimu. Jak píše autorka, „Jerofejev chápal celý svůj život jako útěk před skutečností.“23 Dále popisuje jeho tvorbu, která se mnohdy odehrávala v dosti nezvyklých podmínkách a často v alkoholovém opojení. Díky tomu rukopisy svých děl často zapomínal na různých místech (ve vlaku, na nádraží atd.). Ryčlová si všímá hlavně stylu jeho tvorby a jazykových zvláštností (například slova jako skutečnost, andělé apod. psal zásadně velkým písmenem, aby zdůraznil jejich významovou nadřazenost). Svůj obraz 21


Strana 169. 22

Výbor státní bezpečnosti, byl název hlavní sovětské tajné služby, která současně plnila úkoly špionáže,

kontrašpionáže a tajné policie v Sovětském svazu. Dostupné z: [28. 10. 2014]. 23


Strana 184.

22

ztvárnil v poemě Moskva - Petušky, kde cestuje příměstským vlakem v alkoholovém deliriu a vede různé rozhovory s nadpřirozenými bytostmi, které ho v závěru dostihnou a jeho život skončí. I v osobním životě autor doplatil na alkohol, umírá na zhoubný nádor v květnu 1990. Soubor esejů Ivany Ryčlové podává konkrétní příběhy spisovatelů, režisérů a jiných umělců, kteří doplatili (každý jiným způsobem, někomu moc zakázala vydávat, jiný byl poslán přímo do Gulagu) na svoji tvorbu, která se příčila tehdejší ideologii. Důraz je kladen jak na tvorbu, tak na osobní životy v kontextu s tehdejší politickou situací v SSSR.

2.3

7000 dní na Sibiři Autorem autobiografického díla je rakouský spisovatel Karlo Štajner. Dílo podává svědectví očima trestance tábora. Štajnerovo memoáry jsou chudé různých zamyšlení, odbíhání od tématu apod. Kniha vzpomínek líčí „den po dni“ jeho 7000 dní zajetí v sibiřských nápravně pracovních táborech. Na svobodu se Štajner dostal teprve po dlouhých dvaceti letech, avšak po propuštění z tábora musel žít nějaký čas jen na „relativní“ svobodě ve vyhnanství. Kniha memoárů působí velmi uceleně, jak už bylo řečeno, autor se příliš neodklání od základního tématu, kterým je všední život v táboře (v tomto ohledu je dílo podobné například Kolymským povídkám Varlama Šalamova). Ten čas od času dává do souvislosti se sovětskou politickou scénou. Samotný příběh autora se začíná odvíjet v jeho moskevském bytě, kdy byl 4. prosince 1936 zatčen. „Když jsem otevřel dveře dokořán, uviděl jsem trojici uniformovaných lidí - důstojníka a dva vojáky. Důstojník a jeden voják vstoupili současně s domovníkem do bytu, zatímco druhý voják zůstal na chodbě. Pohybem ruky důstojník odhalil plášť. Spatřil jsem distinkce poručíka NKVD. „Máte zbraně?“ To bylo první, co řekl. „Nemám,“ odpověděl jsem a byl jsem překvapen, jak jsem najednou klidný. Nebezpečí bylo tu a bylo známé. Důstojník mě začal prohledávat jistými rutinovanými pohyby. Byl plavovlasý, velice štíhlý člověk, asi třicetiletý. Jeho rolnická tvář nezanechávala žádný dojem. Podal mi kousek papíru a prohlížel si mě jako lovec zvíře, které ulovil, - ale s mnohem menším zájmem. „Rozkaz k zatčení,“ pravil tvrdě. Vrátil jsem mu papír. Zakázal mi, abych si sedl, a vstoupil do druhé místnosti.“24

24

Štajner, K. 7000 dní na Sibiři. Praha 1991. Strana 11. 23

Následně jsou popisovány dny strávené ve vyšetřovacích celách moskevských věznic Ljubljanka a Butyrky. V popředí stojí metody výslechů, kdy byl Štajner obviněn z členství v kontrarevoluční organizaci, která připravila vraždu Kirova, a také byl označen jako člen gestapa. On však tato obvinění vytrvale popíral. Celým dílem se rovněž nese postava Štajnerovi ženy Soni, od které byl odtržen díky svému zatčení a na kterou během celého příběhu vzpomíná a píše jí dopisy. Asi nejhorší podmínky v cele během vyšetřování zažil autor ve vojenském vězení Lefortovo. Po několikastránkovém popisu výslechů a pobytu v cele se Štajner pomalu dostává k samotné cestě do lágrů: „Kam nás vezou? Do Karélie? Tam jsou velké tábory - staví se Bělomořský kanál. Putovali jsme do nejistoty. Vlak zastavil v polovině cesty mezi Leningradem a Murmanskem na stanici KEM. Zase nás hodili na slepou kolej. Bylo časně ráno, dívali jsme se okny na nějakou smutnou šedivou krajinu. Na jedné straně les, na druhé Bílé moře, u tratě několik domů. Okolo se páslo hodně koz, ale lidí zde bylo málo. Spatřili jsme skupinu vězňů pod stráží. Byli to první táboroví vězni, které jsme viděli. Když přecházeli kolem našeho vagónu a nahlíželi dovnitř, voják se na ně rozkřičel…Loď, která plula k nám, byla již blízko pobřeží. Zavládlo vzrušení. Mohli jsme dobře číst její jméno S.L.O.N. (Soloveckij lager osobovo naznačenija). To znamená, že nás posílají na Solovecké ostrovy…“25 Následuje popis dalších procedur při nástupu do tábora, řazení, nástupy apod. První Štajnerovo stanicí byly skutečně Solovecké ostrovy. Je podán obraz a charakter táborů. Není opomenuta ani samotná atmosféra mezi trestanci na celách. Štajner vypráví rovněž o svých spolubydlících, systému dorozumívání mezi celami, který byl samozřejmě zakázaný. Jako o zajímavém a zdrcujícím faktu se zmiňuje o skutečnosti, kdy trestanci pracující na těžbě dřeva si schválně usekávali prsty a společně s dřevem je posílali do zahraničí jako zprávu o hrůzách páchaných na lidech na Sibiři. Po pobytu na Soloveckých ostrovech byl Štajner odvezen lodí a vlakem do tábora k uhelnému dolu v táboře Naděžda. Opět následuje popis všedního života, rozprávění mezi trestanci. Nemálo prostoru je věnováno, tak jako v celém díle, stravě. Ta hrála v táborovém životě stěžejní roli. Vykreslen je neustálý boj o každý krajíc chleba, porci polévky a jiné potraviny. Zanedlouho následoval přesun do tábora v Norilsku. Kromě tradičního popisu všedních starostí a práce se autor čím dál častěji zmiňuje o výsleších NKVD, které měly za cíl přinutit trestance pod nejrůznějšími výhrůžkami k doznání se k tomu, co dotyčný ani nespáchal. 25


Ve Štajnerově případě to bylo obvinění z protirevoluční agitace a spojení s gestapem. To však Štajner opakovaně odmítal. „Poslyšte, Štajnere,“ řekl, „vy jste spáchal velký zločin proti Sovětskému svazu a vaše odsouzení bylo přespříliš mírné. Dostal jste deset let, ale měli vás zastřelit. Měl byste být sovětské moci vděčný, a vy zatím dál podněcujete kontrarevoluční agitaci!“ Žádného zločinu jsem se nedopustil,“ odpověděl jsem rozhodně, „a ani teď v táboře neprovádím žádnou agitaci.“ „Vy tedy pokračujete ve staré taktice! Všechno popíráte?“ „To není žádná taktika, ale pravda, já nikoho neagituju.“ „Mohu vám říct pouze to,“ přerušil mě, „že tentokrát tak lehce nevyklouznete. Podepiště!“ Přisunul mi protokol z výslechu. Odmítl jsem. Podíval se na mě udiveně. „Proč nechcete podepsat?“ „Na žádný papír NKVD nedám svůj podpis!“ „A proč?“ „Když jsem byl v roce 1936 uvězněn v Moskvě a odsouzen na deset let vězení na základě jakýchsi fantastických obvinění, byl jsem přesvědčený, že se tahle lež někdy napraví: tu víru jsem dodnes neztratil. A vy nyní proti mně zahajujete znovu vyšetřování. Vím ze zkušenosti, že vyšetřování NKVD ani rozsudek soudu nemají žádnou oporu v zákoně. Rozhodl jsem se, že ani v budoucnu nedám žádné prohlášení a že nepodepíšu žádné protokoly.“26 Toto však nebyl první ani poslední výslech, který měl za cíl přinutit obžalovaného k doznání. Podobné výslechy se opakovaly s železnou pravidelností. V Norilsku vystřídal Štajner různá povolání. Pracoval jak manuálně s lopatou a krumpáčem, tak například i jako výhybkář nebo jako kuchař. Ani jedna práce však neměla dlouhého trvání, často se střídaly. Stejně jako místa jeho pobytu. Po táboře v Norilsku přišel transport do přístavu v Dudince, kde Štajner pracoval například na železnici, poté následoval opět návrat do Norilska, aby byl po čase několikadenním transportem převezen do irkutské oblasti do městečka Tajšent. Tyto transporty byly pověstné svojí krutostí a nelidskými podmínkami. Ostatně Štajner ve své knize to jen potvrzuje. „Když člověk poprvé přijížděl vlakem do Ruska, neměl obvykle ani potuchy, že k vlakové soupravě je připojena i filiálka vězení NKVD. V těch letech bylo jen málo vlaků, které by nevezly alespoň jeden či dva „stolypinské vagóny“. Zvnějšku se neodlišují od druhých. Podobají se poštovním. Ve vagónu je dlouhá chodba. Na ní lidé v uniformě, s čepicemi podobnými talířům, obroubenými tmavě-modrým nebo rudým suknem. To jsou mučitelé, které znají vězňové NKVD. Podél chodby vedou dveře do asi deseti oddělení, v nichž je normálně místo pro osm vězňů. 26


V některých i pro šestnáct. Jsou to cely, do kterých nacpou dvacet až třicet vězňů. Na dveřích jsou silné mříže jako v karceru. Okna tu nejsou. Světlo proniká jen z chodby, po níž stále procházejí dvojice vojáků, kteří trestance napomínají, aby byli potichu. Nás pětadvacet strčili do jedné takové cely. Doslova ji přecpali lidmi a věcmi. Vojáci byli brutální. Strkali a kopali do nás, aby nás přinutili k rychlejšímu nástupu. Bylo jim lhostejné, jak budeme v této mučírně překonávat stovky a stovky kilometrů. Časem jsme se nějak umístili. Někteří padli na dlouhou pryčnu, na níž se dalo ležet, několik z nás se usadilo na lavicích a ostatní si sedli na podlahu. Stěny i podlaha byly obloženy tlustým plechem. Ačkoli jsme byli tak namačkáni, byla nám velká zima. Když vlak po dlouhé době konečně opustil stanici, ozvalo se ze sousední cely klepání. „Proč klepete?“ štěkl voják z chodby. Pusťte nás konečně na záchod!“ odpověděl někdo. „Už jsem vám řekl, že klozet pouze dvakrát denně,“ odpověděl voják. „Tak co máme dělat?“ „Pusťte to do kalhot.“ odsekl voják. Tak začalo naše putování a nebyla naděje, že pokračování bude lepší. Bylo slyšet, jak v druhých odděleních naříkají a žádají vodu. Vojáci nadávali a vyhrožovali. Jak krásné byly ty dny v Dudince!“27 V této oblasti prošel Štajner opět několika lágry. Stejně jako v předcházejících táborech, pracoval Štajner i zde na železnici nebo v kuchyni. Kromě toho zmiňuje i osudy svých spoluvězňů z různých zemí a různých kultur. Významným mezníkem ve Štajnerově vyprávění je pak smrt Stalina, kdy všechny trestance zaplavila nová vlna naděje, že se vše obrátí k lepšímu: „Jednotvárný život se v těchto dnech nenadále rozbouřil. Lidé si navzájem sdělovali novinu: Stalin je těžce nemocen. 5. března se svět dozvěděl o jeho smrti. V našem táboře to působilo jako úder blesku, všichni v prvním okamžiku oněměli. Zpráva se velmi rychle rozšířila. 7. března jsme dostali i černě orámované noviny. Psalo se, že „5. března ve 21.50 hodin zemřel veliký vůdce.“ Byl jsem vzrušen, ale pocítil jsem i ulehčení. Už před mnoha lety jsem úplně skončil se všemi iluzemi a v duši jsem choval naději, že tento den jednou přijde. Člověk, který řídil obrovský mechanismus, jenž drtil můj život, již nebyl. Co se změní?“28 Ve skutečnosti už zbývalo Štajnerovi jen pár měsíců trestu. 22. září 1953 bylo jeho posledním dnem v táboře. Fakticky však musel Štajner ještě několik dní čekat v etapové stanici na definitivní propuštění. Po něm byl odvezen do Krasnojarska, kde rovněž strávil pár dní v cele. Nakonec byla za místo jeho pobytu určena „novostavba“ přibližně tři sta kilometrů od Krasnojarska, kde pracoval na kácení dříví. Místo vyhnanství mu pak bylo ještě několikrát 27

Štajner, K. 7000 dní na Sibiři. Praha 1991. Strana 145.

28


změněno a stejně jako v táboře vykonával nejrůznější práce, ovšem už ne pod neustálým dohledem dozorců a strachem z týrání. Dojemně působí setkání se ženou po dlouhých letech v březnu následujícího roku (1954): „9. března jsem si šel brzy lehnout, abych se snáze dočkal příštího dne. Probudilo mě klepání na dveře. Vyskočil jsem z postele a rozsvítil. Byla jedna hodina po půlnoci. Je možné, že by to byla ona? Pomyslel jsem si. Běžel jsem ke dveřím. „Kdo je?“ „Bydlí tu Štajner?“ „Ano, to jsem já.“ „Otevřete!“ Rozechvěný a rozčílený jsem otevřel dveře. Byl to ředitel pily Savanin. „Přivezl jsem vám vaši ženu.“ „Kde je?“ vykřikl jsem. Čeká dole u mého vozu.“ Chtěl jsem běžet dolů jen v kalhotách a bačkorách, ale Savanin mě napomenul: „Co blázníte? Venku je čtyřicet pod nulou, oblečte se!“ Rychle jsem si obul boty a s čepicí v ruce běžel na ulici. Již zdaleka jsem poznal tvář své ženy. Nohy běžely samy. Když uslyšela kroky na zmrzlém sněhu, ohlédla se. Pevně jsme se objali, mlčky. Jak dlouho jsme tak stáli…?“29 Následuje série kroků jak ženy, tak i Štajnera k navrácení se do Moskvy. Přes určité potíže se dostává do Moskvy, kde ho zpočátku odmítli přihlásit k pobytu. Vše se však dalo do pořádku a po čtyřměsíčním čekání na výjezdní vízum nakonec 30. června 1956 Štajner se ženou opouští Moskvu a odjíždí do Jugoslávie. Kniha oproti předchozím dvěma uvedeným dílům vyniká svoji autentičností. Jak už bylo řečeno, jsou popisována hlavně fakta. Různá líčení, například přírody, zde čtenář prakticky nenajde. Jde o memoáry přímého účastníka stalinské mašinerie se vším všudy. Jedná se o pohled člověka, který prožil významnou část svého života v ruských lágrech pod neustálým strachem ze smrti, nelidskou rukou dozorců a všudypřítomným hladem.

29


3. Téma literární postavy - její hodnocení a vystupování v díle Literární postava je, dá se říci, stěžejním prvkem literárního díla. Nelze ji ovšem chápat jako něco reálného, alespoň ne zcela. Do jisté míry je, někde více a někde méně, smyšlena. Literární postava je, mimo jiných postav, vyjádřena v hlavním hrdinovi díla. To charakterizoval Ivo Pospíšil takto: „Zveličení úlohy postavy v literatuře má ovšem své terminologické konsekvence: zvyšuje se frekvence pojmu „hrdina“ (rus. geroj, pol. bohater, angl. hero) nebo charakter (angl. character): hrdinou se obvykle myslí dominantní postava nesoucí nějaké výrazné ideové poselství nebo výrazný životní příběh přesahující k emblému nebo symbolu (dodnes se literárněvědná terminologie zmítá v promiskuitních výskytech pojmů, které se liší v řadě jazyků - pouze v odstínech: rus. geroj, personaž, lico, jen někdy charakter, angl. hero, person, character, figure, čes. hrdina, postava, charakter: rozdíly lze dedukovat z etymologie nebo indukovat z praktického použití).“30 „Literární postava je součástí literárního díla a současně složkou, která jej přesahuje, která z něho vyčnívá, která je průvodcem a ukazatelem rozporů, „zašitými nůžkami“ literární vědy.“31 Důležité je rovněž zdůraznit, že každé období (romantismus, realismus‚ moderna) chápalo literární postavu, nebo jak zmínil Josef Hrabák ve své Poetice, téma člověka jinak. Pro každé období jsou charakteristické jiné vlastnosti postavy. Například jinak byla postava chápána v romantismu a jinak ji chápali a popisovali ruští pozitivisté. Totéž platí i pro jednotlivé národní literatury, které se svými postavami (hrdiny) také lišily. Ruský literární teoretik A. A. Potěbňa chápal literární postavu jako psychický obraz autora, ruští pozitivisté potom jako odraz tehdejší ruské společnosti. Po roce 1917 se pak hrdina stal vlastně i tvůrcem dějin, což je vidět v dílech Šolochova nebo Leonova. V druhé polovině 20. století pak probíhá jakési navrácení charakteru postavy, ta je viděna jako přirozená antropologická dominanta díla. Navzdory těmto rozdílům se později vyskytly snahy literární postavu unifikovat, tyto snahy se však ukázaly jako marné.

30

Pospíšil, I. Literární postava jako „zašité nůžky“ literární vědy. Slavica

Litteraria, X 4, 2001. s. 52. 31

Pospíšil, I. Literární postava jako „zašité nůžky“ literární vědy. Slavica Litteraria, X 4, 2001.

Litteraria, X 4, 2001. s. 58. 28

Prostřednictvím literární postavy vlastně nahlížíme do díla a také se toto dílo snažíme pochopit, proto je tento prvek důležitý. Co se týče literární postavy a hrdiny v dílech ruské lágrové prózy, lze říci, že v každém díle najdeme postav mnoho. Není proto v našich silách zamýšlet se nad osudy všech zmíněných postav, z nichž většina má jen epizodický charakter a vystupuje pouze v části díla. Důraz bude kladen především na několik postav hlavních a důležitých. Nutno také poznamenat, že hlavní literární postavy bývají zpravidla v těchto dílech sami vězni, respektive sami autoři (Solženicyn, Ginzburgová, Šalamov a mnoho dalších). Lágrová próza je specifická především prostředím, ve kterém se odehrává. Jde o extrémní prostředí. To má pak ve většině případů za následek naprostou citovou prázdnost trestanců, apatičnost k bezpráví, které je na nich pácháno. Toto vše pak zanechává výraznou stopu po celý pobyt v táboře a případně i po propuštění na svobodu. Lze říci, že ten, kdo se dočkal konce svého trestu, už nikdy nebude tím člověkem, jakým býval před uvězněním. V nepolsední řadě je nutno zdůraznit, že postavy - hrdinové v lágrové próze jsou, dá se říci, „výjimeční“. Zejména pak v konfrontaci s hrdiny z klasických děl, především románů.

3.1

Alexander Isajevič Solženicyn – V kruhu prvním Osobitost tohoto díla otce lágrové literatury Alexandra Solženicyna spočívá především v samotné skladbě vězňů Marfinkého kriminálu. Zde trestanci nevykonávali fyzicky těžké práce v nelidských podmínkách tak jako v drtivé většině ostatních. Jednalo se o takzvaný „fešácký kriminál“, do takovýchto vězení byli umísťování klíčový vědci, fyzikové, matematici, kteří se podíleli na důležitých výzkumech v SSSR. V Marfinském kriminále měli za úkol vývoj přístroje, který měl rozpoznávat lidské hlasy. Život v takovýchto vězeních byl samozřejmě mnohem jednodušší, ani zde se ale vězni nevyhnuli šikanování a ponižování. Krom toho museli zvládat i několik let bez kontaktu s rodinou a nejbližšími. Spíše než fyzicky tak trpěla jejich psychika. Sám autor nazývá toto vězení prvním stupněm pekla neboli kruhem prvním. Вы знаете, Лев Григорьич, от этого наплыва впечатлений, от этой смены обстановки у меня кружится голова. Я прожил пятьдесят два года, явыздоравливал от смертельной болезни, я дважды женился на хорошеньких женщинах, у меня рождались сыновья, я печатался на семи языках, я получал академические премии, - никогда я не был так блаженно счастлив, как сегодня! Куда я попал? Завтра меня не погонят в ледяную 29

воду! Сорок грамм сливочного масла!! Черный хлеб - на столах! Не запрещают книг! Можно самому бриться! Надзиратели не бьют зэков! Что за великий день? Что за сияющая вершина? Может быть, я умер? Может быть, мне это снится? Мне чудится, я - в раю!! Нет, уважаемый, вы по-прежнему в аду, но поднялись в его лучший высший круг - в первый…“32 Zde Solženicyn na příkladu rozhovoru Rubina s dalším odsouzencem poukazuje na to, že podmínky ve zdejším vězení byly o mnoho příznivější. Lidé si to uvědomovali a z této skutečnosti byli „šťastni“. Podstatou díla je vyprávění uvězněných, kteří už dávno přišli o vše, avšak neztratili svoji hrdost a tvář. Dílo je plné zamyšlení o smyslu bytí a lidskosti. Zvláštní postavou je Žid Lev Grigorjič Rubin, který navzdory svému původu trávil čas s německými zajatci. Ti ho kupodivu přijali bez větších problémů. Jako jediný nebyl ani matematik, ani fyzik, nýbrž filolog. Rubin ale není jedinou důležitou postavou vystupující v tomto díle. Hlavním hrdinou jako by bylo celé společenství vězňů. My si však nebudeme všímat celého tohoto společenství, nýbrž jen vzorku vězňů, jejich dozorců a hlavních inženýrů, jakožto symbolu tohoto společenství. Prakticky

všichni

jsou

od

počátku

konfrontováni

s prostředníky

tehdejšího

komunistického režimu. Setkávají se s ponižováním a výsměchem. Časté jsou jejich vzájemné rozhovory, v počátku pak hlavně s inženýrem Glebem Něržinem o tématech politických, filozofických a obecně tématech společnosti. Ostatně i Něržin je další významnou postavou díla a má ve vězení prakticky stejný úděl. Avšak jako jeden z mála, možná jediný, dokazuje to, co bylo popsáno už dříve. Navzdory hrozbě trestu a možnosti případného vyhnání do nejtěžších lágrů dokazuje lidskost tím, že si zachoval svou tvář. Gleb Něržin totiž podlehl svádění mladičké Simušky, která v akustické laboratoři vykonávala „dohled“ nad pracujícími vědci. „Симочка была в артикуляции одним из дикторов. Полагалось следить, чтобы чтение всех дикторов было стандартным по степени внятности.“ „Где ж я вас проверю в таком шуме?“ „А…в будку пойдемте.“ - Она со значением посмотрела на Нержина, взяла таблицы, написанные тушью на ватмане, и прошла в будку. Нержин последовал за ней. Закрыл за собой сперва полую, аршинной толщины дверь на засов, потом протиснулся в маленькую 32

Knijky.ru [online]. Dostupné z: [8. 9. 2014]. 30

вторую дверь и, еще шторы не сбросил, Сима повисла у него на шее, привстав на цыпочки, целуя в губы. Он подобрал ее на руки, легкую, - было так тесно, что носки ее туфель стукнулись о стену, сел на единственный стул перед концертным микрофоном и на колени к себе опустил. „Что вас Антон вызывал? Что было плохого?“ „А усилитель не включен? Мы не договоримся, что нас через динамик будут транслировать?“ „…Что было плохое?“ „Почему ты думаешь, что плохое?“ „Я сразу почувствовала, когда еще звонили. И по вас вижу.“ „А когда будешь звать на "ты"?“ „Пока не надо.…Что случилось?“ Тепло ее незнакомого тела передавалось его коленям и через руки, и по всей высоте. Незнакомого до полной загадки, ибо всякое было незнакомо.“33 Neržin se rovněž zmiňuje o svém rozhovoru s nadřízeným hlavním inženýrem oddělení zvláštní techniky Jakonovem. Ten chtěl, aby Něržin pracoval nově v šifrovací skupině, on to však odmítl. Začal podléhat obavám, že bude díky tomu transportován do táborů na Sibiři. To představovalo velký zlom v jeho táborovém životě. Mimo jiné je to i příklad toho, že Něržin se jako jeden z mála dokázal vždy ozvat proti bezpráví. Nastaly ovšem ale i chvíle, kdy netrpěli jen „muklové“. Čas od času se dostali na kobereček ke státním představitelům i velitelé a hlavní inženýři věznice Marfino a akustické laboratoře. Práce na „vokodéru“, jak byl přístroj na rozpoznávání hlasů pracovně nazýván, byla samozřejmě během na dlouhou trať. Státní moc však dávala na sestrojení doslova šibeniční termín, se kterým nezbylo velení laboratoře než souhlasit. Když pak nebyl termín dodání několikrát po sobě splněn, zavolal si ministr obrany Abakumov své podřízené. Ti pak zažívali podobné situace, jaké přichystávali pro své podřízené inženýry. 33


„В общем, так…Вы мне голову морочите сколько? Два года? А по плану вам было пятнадцать месяцев? Когда будут готовы два аппарата?“ Иугрожающе предупредил: - „Не врать! Вранья не люблю!“ Именно к этому вопросу и готовились три высоких лгуна, узнав, что их троих вызывают вместе. Как они и договорились, начал Осколупов. Как бы вырываясь вперед из отогнутых назад плеч и восторженно глядя в глаза всесильного министра, он произнес: - „Товарищ министр!…Товарищ генерал-полковник!“ - (Абакумов больше любил так, чем "генеральный комиссар") – „Разрешите заверить вас, что личный состав отдела не пожалеет усилий…“ „Лицо Абакумова выразило удивление: „Что мы? - на собрании, что ли? Что мне вашими усилиями? - задницу обматывать? Я говорю - к числу к какому?“ И взял авторучку с золотым пером и приблизился ею к семидневке-календарю. Тогда по условию вступил Яконов, самим тоном сво-им и негромкостью голоса подчеркивая, что говорит не как администратор, а как специалист: - „Товарищ министр! При полосе частот до двух тысяч четырехсот герц, при среднем уровне передачи ноль целых девять десятых непера…“ „Херц, херц! Ноль целых, херц десятых - вот это у вас только и получается! На хрена мне твои ноль целых? Ты мне аппарата дай - два! целых! Когда? А?“ - И обвел глазами всех троих. Теперь выступил Селивановский - медленно, перебирая одной рукой свой серо-седой бобрик: „Разрешите узнать, что вы имеете в виду, Виктор Семенович. Двусторонние переговоры еще без абсолютной шифрации…“ „Ты что из меня дурочку строишь? Как это - без шифрации? - быстро взглянул на него министр…“34 Postava Jakonova je specifická. Zajímavé je líčení, kdy je na cestě z kanceláře ministra Abakumovova. Plný výčitek, strachu z toho, co ho čeká, prochází noční Moskvou. Ví totiž, že termín, který na této schůzce slíbili Abakumovovi, v žádném případě není možné dodržet. A tak se šel, můžeme říci „vyléčit“ z tohoto zážitku. Procházel známými místy, bloumal a filozofoval o nejrůznějších věcech. Rovněž vzpomínal na svou mladickou lásku Agnes. V této části pak popisuje vývoj jejich vztahu. 34


Lze tak usoudit, že i tito čelní představitelé měli v sobě cosi lidského a nebyli pouhými vykonavači zla a přisluhovači Stalina. I zde jsou pak vzpomenuty jejich společné rozhovory, opět především o společnosti a filozofii. Vraťme se ale zpět do Marfina a k osudům jeho inženýrů a vědců. Zvláštní událostí bylo vždy setkání s rodinnými příslušníky, zejména se ženami. Napjatá atmosféra strachu a obav byla v okamžiku vystřídána pocitem naděje v setkání s nejbližším člověkem na světě. Nejinak tomu bylo i v případě Něržina, který měl povolenou návštěvu ženy jen jednou do roka, přesně jako ostatní. „Подполковник оставил Нержина дожидаться в коридоре штаба тюрьмы, ибо вообще Нержин был арестант дерзкий и всегда доискивался законов. Расчет подполковника был верен: долго простояв в коридоре, Нержин не только обезнадежился получить свидание, но и, привыкший ко всяким бедам, ждал чего-нибудь нового плохого. Тем более он был поражен, что через час едет на свидание. По кодексу высокой арестантской этики, им самим среди всех насаждаемому, надо было ничуть не выказать радости, ни даже удовлетворения, а равнодушно уточнить, к какому часу быть готовым - и уйти. Такое поведение он считал необходимым, чтобы начальство меньше понимало душу арестанта и не знало бы меры своего воздействия. Но переход был столь резок, радость – так велика, что Нержин не удержался, осветился и от сердца поблагодарил подполковника. Напротив, подполковник не дрогнул в лице…“35 To však byl jen jeden z mála radostnějších okamžiků v Něržinově životě. Zatímco Něržin čekal na návštěvu, znenadání přišla docela nečekaná situace. Pocit očekávání a radosti vystřídal u Něržina pocit napětí a nervozity. Do výzkumného ústavu totiž přijel náměstek ministra Abakumovova. Solženicyn zde věcně vystihuje shon a chaos, který byl pro tyto okamžiky tak příznačný. Zvláště proto, že náměstek s generály přijel v neděli, kdy byla pracovní morálka na bodu mrazu. S náměstkem Selivanovskim pak byli konfrontováni právě Něržin spolu s Rubinem. Měli podat názornou ukázku fungování přístroje, který zde byl vyvíjen, a následně rozluštit, co přístroj zaznamenal. Nervózní atmosféra by se v tu dobu dala krájet. Něržin s Rubinem se však s nastalou situací vypořádali náramně a zachovali si tak čest před nejvyšším nadřízeným, což bylo v této době nejdůležitější.

35

Knijky.ru [online]. Dostupné z: [8. 9. 2014].

. 33

„Загудел ВИР. Нержин ушел в будку (ах, как позорно выглядела сейчас обтягивающая

ее

мешковина!…вечная

эта

нехватка

материалов

на

складе!),

непроницаемо заперся там. Зашумел механизм, и двухметровая мокрая лента, испещренная множеством чернильных полосок и мазаных пятен, была поданана стол Рубину.“36 S přibývajícím časem a dešifrací věty, kterou pronesl Něržin v budce, začala nervozita opadávat. Dokonce i Selivanovikij žasl nad umem místních vězňů – vědců. „Последнее слово - "по телефону", это сочетание настолько часто у нас встречается, что я к нему привык, сразу вижу. Вот и все. - „Поразительно!“ - повторял Селивановский. – „Вас, простите, как по имени отчеству?“ - „Лев Григорьич.“ - „Так вот, Лев Григорьич, а индивидуальные особенности голосов вы можете различать на звуковидах?“ - „Мы называем это - индивидуальный речевой лад. Да! Это представляет как раз теперь предмет нашего исследования.“ - „Очень удачно! Кажется, для вас есть ин-те-ресное задание…“37 Následně plynul život vězňů ve stejných kolejích. Nutno jen poznamenat, že Solženicyn zachycuje hlavní dějovou linii vyprávění pouze v horizontu tří dnů. To nám ovšem nebrání zaměřit se na některé typologické vlastnosti postav. Jak je zřejmé, jednou z hlavních postav je inženýr Gleb Něržin. Ten, tak jako mnoho jeho spoluvězňů, strávil několik let v nejtěžších lágrech. Dalo by se říci, že pobyt v marfinském „fešáckém“ kriminále bere jako výhru a je rád, že se dostal zrovna sem. Za svoji lágrovou minulost se naučil být apatickým k výslechům i osobním prohlídkám a na krutost dozorců vůči „muklům“ reaguje dosti svérázně. Neděsí se a nepodléhá nátlaku, je poučen z minulosti. Trestanci podléhají tlaku jen do doby, než jim je vše vzato. Poté už jsou opět svobodní. Přesně duchu tohoto hesla reaguje na prohlídku, kdy odjíždí k návštěvě své ženy.

36

Knijky.ru [online]. Dostupné z: [9. 9. 2014].

37


„На черте обыска Нержина встретил протянутыми руками один из самых злопридирчивых надзирателей - Красногубенький, и сразу спросил: - „В карманах – что?“ „Нержин давно уже отстал от той угодливой суетливости, которую испытывают арестанты-новички перед надзирателями и конвоем. Он не дал себетруда отвечать и не полез выворачивать карманы в этом необычном для него шевиотовом костюме. Своему

взгляду на Красногубенького он придал сонность и чуть-чуть

отстранил руки от боков, предоставляя тому лазить по карманам. После пяти лет тюрьмы и после многих таких приготовлений и обы-сков, Нержину совсем не казалось, как кажется понову, что это – грубое насилие, что грязные пальцы шарят по израненному сердцу, - нет, его нарастающе-светлое состояние не могло омрачить ничто, делаемое с его телом…“38 Po několika hodinách se pak Něržin konečně dočkal své ženy. Cestu na místo setkání společně s ostatními spoluvězni si krátil vzpomínáním, očima se toulal po krajině a přemýšlel o chvílích následujících. Když pak konečně uviděl ženu, byl nevýslovně šťasten. Vězeňská pravidla však nedovolovala si na nic stěžovat, návštěvy podléhaly přísným pravidlům. Půlhodinová návštěva ženy pak do budoucna ovlivnila Něržinovo bytí ve věznici více než předpokládal. Prožíval další a další skličující nálady a jeho život se vracel do zajetých kolejí. Co když ho pošlou do dalekých Sibiřských lágrů? Zároveň však byl plný myšlenek na svou Naďu. Viděl ji jako nejdokonalejší ženu pod sluncem, vždyť na něho dokázala tak dlouho čekat. „В Нержине приятно-тонко ныло разбуженное чувство к жене. Как будто в драгоценной пыльце были те места пальцев, которыми он на прощанье касался ее рук, шеи, волос. Годами живешь без того, что отпущено на земле человеку. И по самое горлышко - забот об общественном благе. Кажется - афинский гражданин, идеал человека. А косточки - нет. И одна эта женская любовь, которой ты лишен, словно перевешивает весь остальной мир. И простые слова: - „Любишь?“ - „Люблю! А ты?“ - сказанные там взглядами или шевелением губ, теперь наполняют душу тихим праздничным звоном. Сейчас Глеб не мог бы представить или вспомнить 38


каких-либо недостатков жены. Она казалась сплетенной из одних достоинств. Из верности.“39 Takto zachycuje Něržinovo rozpoložení Solženicyn krátce po setkání s Naďou, kdy se přišel možná vypovídat, možná jen uklidnit, k malíři Ivanovovi. Podobné pády a vzestupy nakonec zažíval za svoji vězeňskou kariéru snad každý trestanec. Budeme-li pokračovat v tomto Solženicynově díle, zjistíme, že co se týče hodnocení postav, tak zde se jedná o společné působení všech tří prvků. Jako nejčastější však lze pozorovat hodnocení prostřednictvím druhých postav. To vyplývá z častých vzájemných rozhovorů mezi vězni, ale nejen mezi nimi. Například i z dialogů vězňů s dozorci nebo nadřízených s ministry a představiteli Sovětského svazu v čele se Stalinem. Na tomto je možno vidět mnoho stran lidské (vězeňské) povahy. Nadšení, radost, ale i strach a beznaděj se střídají v závislosti na každodenních situacích. Stejně tak je možno pozorovat různé stránky povahy těch, co stojí v táborové hierarchii nad vězni. Na jedné straně suverénnost právě před vězni, na straně druhé malost v porovnání s nejvyššími představiteli SSSR. Tento znak je obsažen prakticky ve všech Solženicynových dílech. Jiný znak je pak k vidění v třídílné dokumentární knize Souostroví Gulag. I zde se však najdou prvky románu, jsou však v menšině. Hlavní postavou je pochopitelně autor sám, stejně jako v povídce Jeden den Ivana Denisoviče.

3.2

Jevgenija Ginzburgová - Strmá cesta Můžeme se také zaměřit na hlavní hrdinku autobiografického románu Strmá cesta, kterou je pochopitelně sama autorka Evgenije Ginzburgová. Zde je osobnost hlavní hrdinky založena především na retrospektivním pohledu samotné Ginzburgové, která zde vzpomíná a hodnotí události, které prožila. Autentičnost pak dávají románu časté dialogy se spoluvězeňkyněmi, se kterými se „Žeňa“ při svém putování po moskevských, kazaňských a jaroslavských věznicích setkává. Samotný příběh začíná na počátku Stalinských represí, kdy byli zatýkáni všichni, kdo se nějakým způsobem příčili sovětskému režimu. Často však byla obvinění, jak už bylo řečeno na počátku této práce, smyšlená a nebyla v nich ani trocha pravdy. Ginzburgová, absolventka univerzity a matka dvou synů, se dostává do konfliktu s mocí, kdy je obviněna z podpory trockistické činnost. To však při výsleších trvale popírá. Vždyť byla vždy oddanou komunistkou

39


a vědomě se nikdy nepostavila proti straně. Nakonec je obviněna, že neodhalila teoretické omyly v článku svého kolegy z univerzity Elvova, i tak málo stačilo tehdy k odsouzení a následnému pobytu v lágrech. Zaměříme-li se na to, jak jsou postavy v díle hodnoceny, zjistíme, že často se tak děje na základě vzájemných rozhovorů odsouzených a v mnoha případech i ve vlastních myslích vězeňkyň. Následující citace dokazuje, že ve vězeních a lágrech nebyli jen sadističtí dozorci a strážci, ale při troše štěstí „mukl“ narazil i na humánnějšího strážce, dozorce nebo přímo velitele věznice. „И главное — сменен начальник тюрьмы. Мне удалось еще застать старого. Он приходил на другой день после приезда моего в Ярославль. Я слышала о нем еще в Бутырках. Это был типичный представитель старого "политизоляторского" стиля. Ведь до 1937 года здесь отнюдь не добивались смерти заключенного. Добродушный круглолицый человек, чуть приоткрыв дверь, спросил: „Можно?“ А войдя, поздоровался, потом спросил, какие претензии у меня есть, какие просьбы. Успокоил, что библиотека скоро откроется, принял заявление на переписку с матерью и ушел, оставив ощущение порядочности. Каждым словом, мимикой этот человек как бы говорил: "Я только служу, и без всякого воодушевления. А что от меня зависит — рад сделать.“40 Vzápětí ovšem přichází jiný, už „klasický“ velitel. Jeho povaha a způsob jednání s vězeňkyněmi je shodný s většinou ostatních. Ginzburgová ho v díle líčí takto: „Через пять-шесть дней дверь моей одиночки резко открылась, и вошел очень черный человек в военной форме. Он по-верблюжьи глубоко сгибал при ходьбе колени и смотрел в одну точку, мимо человека, к которому обращался. Новый начальник тюрьмы. — „Вопросы есть“? — отрывисто бросил он. „Типом лица и выражением его новый начальник напоминал грузинского киноактера в гриме злодея. С такими лицами двуногие коршуны Грузинской киностудии клевали и заклевывали насмерть белую голубку — Нату Вачнадзе. Я сразу окрестила его фамилией Коршунидзе, а после повторных его визитов добавила: "урожденный Гадиашвили". В дальнейшем он всегда именовался в наших этапах именно так, и многие стали всерьез считать это его фамилией. Говорил он, сцепив длинные зубы и выталкивая 40

Modernlib.ru. Крутой маршрут. Dostupné z:

[5. 10. 2014]. 37

слова, точно преодолевал глубокое внутреннее отвращение. „Вопр-р-росы у вас есть?“ „Скажите, долго я буду находиться в одиночке?“ „Разве вы не знаете своего приговора? Десять лет!“41 Bohužel takovéto jednání s vězni a podobná arogance byla v lágrech a věznicích na denním pořádku. Často se ovšem jednalo i o mnoho horší „projevy úcty“ k odsouzeným. S postupem času lze vypozorovat i některé změny v chování a v uvažování Jevgenije. Zatímco zpočátku si byla naprosto jistá, že se ničeho zásadního vůči straně nedopustila a při řadě výslechů se snaží dokázat svoji nevinu, tak časem převládá jakási rezignace na svůj osud. Nejčastěji si toho lze všimnout i v dialozích s jejími spoluvězeňkyněmi a také při uvažování nad svým osudem. To je patrné hlavně při neustálých transportech z jednoho místa na druhé. Z míst, kde je táborový život snazší, jako například nemocnice, do končin, kam si žádný trestanec nepřeje být poslán. Takovým místem je například lágr ve městě Elgen, kde panují doslova nelidské podmínky a osazenstvo kriminálu tvoří hlavně zlodějky, vražedkyně a také prostitutky. Začíná převládat strach o její blízké, zejména pak o dva syny. Zvrat v jejím myšlení nastává, když se dozvídá, že byl zatčen i její manžel a o děti se nebude mít kdo postarat. Dalším významným bodem v lágrovém životě Jevgenije je pak samotný konec trestu. V díle je nazván příznačně „zvoněním“. Nutno podotknout, že pobyt v lágru brala hlavní hrdinka statečně. Z jejich výpovědí je rovněž cítit jakási sounáležitost s ostatními, to je pak nápadné hlavně v době, kdy Ginzburgová pracovala jako zdravotní sestra. V nemocnici se také seznámila s doktorem Antonem, což lze označit jako jeden z mála světlých okamžiků v jejím táborovém životě. S ním pak žila i po konci svého trestu, kdy pracovala zprvu jako vychovatelka ve školce v sibiřském městě Magadan. Tato práce ji však neustále připomínala její dva syny Vasku a Aljošu, se kterými se stále nemohla setkat. Konec trestu sice byl určitým vysvobozením, ale konec psychických útrap však neznamenal. I nadále se Jevgenije topila v depresivních stavech a přemýšlela, co bude dál. Zvláště pak, když v jejím okolí probíhalo další a další zatýkání. Nakonec byla ještě jednou zatčena i Jevgenije. Zcela nepochopitelně za „pokračování v teroristické

činnosti“.

Člověk

tak

ztrácel

poslední

zbytky

naděje

na

návrat

a rehabilitaci a víru v alespoň nějakou spravedlnost. Tu však neztratila napořád. Po dvou měsících strávených ve vězení se opět dostává na „svobodu“, je postupně rehabilitována a její život a uvažování postupně nabírá mnohem optimističtější směr. Vždyť je jednou z mála, které se podařilo přežít hrůzy v sovětských Gulazích. 41

Modernlib.ru. Крутой маршрут. Dostupné z:

[5. 10. 2014]. 38

3.3

Jiří S. Kupka – Krvavé jahody Částečně podobným dílem je příběh Češky Věry Sosnarové. Ta se společně se svojí matkou Ludmilou a mladší sestrou Naďou dostala do spárů gulagu především díky matčině někdejšímu přátelství s českým legionářem, jenž kdysi utekl z Ruska. V tomto díle vystupuje velké množství postav. My se ale zaměříme na ty nejdůležitější, a to na hlavní hrdinku Věru, její matku a malou Naďu. Rodina žila v přízemním bytě na okraji Brna. V předtuše osvobození Rudou armádou, bylo jaro pětačtyřicátého roku optimistickým obdobím. Ne však pro Libuši a její dvě dcery. Osudným se jí stalo zmíněné přátelství s tehdejším českým legionářem a útěk před hrůzami občanské války ve dvacátých letech. Právě vpád vojsk Rudé armády způsobil v životě Věry, její matky a sestry zásadní zlom. Zatímco všude panovalo všeobecné veselí, život rodiny se ubíral do pekel. Transport pod dohledem krutých důstojníků srazil Libuši na samé dno, vždyť se vracela na místa odkud tehdy tak statečně utíkala. V porovnání s oběma sestrami byl její psychický stav zdaleka nejhorší. Naďa s Věrou pochopitelně netušily, co je čeká, takže z tohoto pohledu tak psychicky netrpěly jako jejich matka. V počátku transportu do ruských Gulagů je z brněnských obyvatel cítit především víra v rychlý návrat zpět domů, odhodlání bojovat proti nepráví, víra ve spravedlnost. Všichni byli přesvědčení o tom, že se o ně budou zajímat sousedi a že se vše vysvětlí. Hodně také spoléhali na pomoc obyvatel z vesnic, jimiž procházeli. Ti však namísto podpory vyjádřili skupince opovržení „Ještě dvacet kroků, ještě deset. Vtom nějaký mladý chasník zakřičel na hlouček civilistů, ve kterém kráčela Věra s matkou a Naďou: „Němčouři! Táhněte, odkud jste přišli!“ Panebože, zhrozila se matka. Tak tohle si myslí. „My nejsme Němci!“ Jenže dav si její nečeský přízvuk vyložil po svém. Ozvaly se hlasy, překrývaly se, slovům nebylo rozumět. Jakýsi vtipálek zvolal: „To teď říkajó všici. Já nebýt Němec, moje bratr Sokol.“ Sklidil pochvalný smích. „Sedm let jste nás tejrali,“ vykřikla nějaká žena, „kradli a vraždili. Tak teď si vyžerte, co jste si nadrobili.“42 A tak jejich víra s přibývajícími kilometry a se zvětšující se vzdáleností od domova slábla. Zcela se pak vytratila, při transportech přes značnou část Ruska, kde si jak matka, tak i její dcery prošly bitím, znásilňováním a obecně pošlapáváním lidské důstojnosti. Zásadním okamžikem a zlomem v životě Věry a Nadi byla smrt jejich maminky. To by se dalo označit jako

42

KUPKA, Jiří, S. Krvavé jahody. Praha 2008. Strana 28. 39

osobitost tohoto díla. V žádném z předešlého zmíněných děla totiž nedošlo tak brzy k sebevraždě jednoho z hlavních hrdinů. Z předešlého jednání je však patrné, že pro ni to bylo spíše vysvobození z prožívaných útrap, které pro ni naplno začaly prakticky při transportu ve vlaku v Bukurešti, kde byla ona i její dcery znásilněny důstojníky. Autor pak zachycuje atmosféru po znásilnění žen takto: „Když Věra začala opět vnímat okolí, uslyšela nejprve nárazy kol na kolejnice ve spojích. Při prvním pohybu ucítila bolest v klíně a v místech, kde měla odřenou kůži, modřiny od bití a stopy od zubů. Matka seděla opřena o stěnu vagónu, šaty potrhané, nohy rozhozené, jednu botu obutou, druhá se povalovala opodál. Ustrnulý pohled upřený do neznáma. Prameny vlasů spadané do obličeje, zakrývaly modrožlutou podlitinu pod pravým okem a ret natržený v levém koutku. Na bradě jí zaschnul pramínek krve.“43 Od té doby byla matka psychicky na samém dně. Po dalším znásilnění byla pohozena venku, kde umrzla. Od tohoto okamžiku byly hlavními hrdinkami její dvě dcery. Ty pak zažívaly podobné hrůzy mnoho dalších let. Vláčeny po Sibiři se nakonec po osmnácti letech dočkaly návratu do vlasti. Věra si zde nakonec vzala Václava Sosnara, ten jí tak alespoň částečně vynahradil prožité útrapy.

3.4

Varlam Šalamov – Kolymské povídky Jako další typické dílo lágrové literatury lze uvést Kolymské povídky Varlama Šalamova. Co se týče postav, lze říci, že zde je hlavním hrdinou celé společenství vězňů. Autor zde popisuje každodenní příhody a typický den v lágru. Do detailů je popisována práce, život, ale i třeba korekce v kolymských lágrech. Povídky jsou typické svoji autentičností díky častým rozhovorům odsouzených. Z toho vyplývá, že „hlavní hrdina“ je posuzován a hodnocen především na základě výpovědí ostatních. V menší míře je pak hodnocení závislé na vlastní výpovědi autora. Vesměs tedy dílo pojednává spíše o autorových spoluvězních než o něm samotném. Často však podává autor čtenáři oddych v podobě kapitol, které popisují spíše přírodu na Kolymě než samotné postavy a život v lágru. Typickým znakem snad všech děl lágrové prózy je otupělost vězněných. Jakoby si už navykli na zdejší život a ten minulý je pro ně snad jen pouhým snem, kterému ani nevěří, že se

43

KUPKA, Jiří, S. Krvavé jahody. Praha 2008. Strana 53. 40

jednou vrátí. Lágroví odsouzenci se většinou nebáli ani smrti, pro podstatnou část by totiž byla spíše vysvobozením. Tak jako pro Šalamova spoluvězně Potašnikova. „Надо было на что-то решаться, что-то выдумывать своим ослабевшим мозгом. Или – умереть. Смерти Поташников не боялся. Но было тайное страстное желание, какое-то последнее упрямство – желание умереть где-нибудь в больнице, на койке, на постели, при внимании других людей, пусть казенном внимании, но не на улице, не на морозе, не под сапогами конвоя, не в бараке среди брани, грязи и при полном равнодушии всех. Он не винил людей за равнодушие. Он понял давно, откуда эта душевная тупость, душевный холод. Мороз, тот самый, который обращал в лед слюну на лету, добрался и до человеческой души. Если могли промерзнуть кости, мог промерзнуть и отупеть мозг, могла промерзнуть и душа. На морозе нельзя было думать ни о чем.“ 44 Tak popisuje Šalamov ve svém díle pocity svého spoluvězně, kterému je už lhostejný i vlastní život. Lze říci, že Kolymské povídky, jako jedno z mála děl, nejsou chronologickým vyprávěním určitého příběhu, nýbrž se jedná o několik samostatných povídek inspirovaných autorovým pobytem v jednom z nejtěžších lágrů v okolí řeky Kolymy.

44

Modernlib.ru[online]

Dostupné z: [5. 8. 2014]. 41

4. Prvek prostředí v ruské lágrové próze V následující kapitole se zaměříme na popis prostředí, ve kterém se konkrétní díla odehrávala a které mělo na trestance, společně se šikanou dozorců, zásadní vlil. Je na místě zdůraznit, že se jedná o extrémní prostředí, které je vylíčeno především v dílech lágrové prózy. Můžeme říci, že se jedná zpravidla přímo o Gulagy, často je ale popisován i život ve vězení, jako v případě díla Strmá cesta, které je, dá se říci, autobiografickým dílem. Zde popisován i život předcházející samotnému zatčení, vazba a poté už samotný život v lágru. Pro větší přehlednost se budeme zabývat totožnými autory jako v kapitole předcházející. Jen u Alexandra Solženicyna se zaměříme na dílo Jeden den Ivana Denisoviče. Jediným autorem, který nebyl zmíněn v předchozí kapitole, bude Sergej Dovlatov. Jeho dílo Lágr (v originále - Зона) je specifická tím, že je psána z pohledu dozorce. Sám Dovlatov totiž působil jako strážce v nápravných táborech v republice Komi.45 Téměř všechna díla se odehrávají na ruském Dálném východě či Sibiři, k tomu v těch nejhorších podmínkách, které si člověk dokáže představit. Prakticky ve všech dílech najdeme alespoň zmínku o průběhu prací vykonávaných vězni. Ti často trpěli v mrazech přesahujících čtyřicet stupňů. Tento faktor způsoboval v kombinaci s hladověním, což byl následek nekvalitního a minimálního množství potravy, hromadné umírání trestanců. Každé dílo má však svá specifika a odlišnosti, každý autor popisuje prostředí lágrů trochu jinak. Někdo si všímá jen a pouze života v lágru, popisuje detailně průběh prací, či život v celách. V jiném díle zase klade autor nemalý důraz i na líčení přírody a dává tak dílu jiný obraz, který v důsledku možná nepůsobí tak tragicky. Alespoň já jsem při čtení podobných děl měl takový pocit.

45

Dostupné z: [5. 8. 2014]. 42

4.1

Alexander Isajevič Solženicyn – Jeden den Ivana Denysoviče V tomto díle se Solženicyn zaměřil především na detailní popis života v lágru a v jeho bezprostředním okolí. Důraz je kladen hlavně na popis života na cele, stravování, cesty na práci a z práce a samotný průběh prací. Solženicyn je ve svém vyprávění velmi konkrétní a nepoužívá nic, co by nijak nesouviselo se samotným dějem. Nejčastěji se děj odehrává na nucených pracích a na cestách, nezřídka je také popisována situace v jídelně, kde se, ač se to může zdát zvláštní, často rozhoduje o přežití a smrti. Každý gram stravy navíc může vězni pomoci. Dá se říci, že prostředí je v tomto případě velice konkrétně vymezeno a autor neodvádí pozornost čtenáře popisem čehokoliv jiného, jak to má ve zvyku například Šalamov v jeho Kolymských povídkách. „Вошли Павло с Шуховым и с Гопчиком в столовую – там прямо один к одному стоят, не видно за спинами ни столов куцых, ни лавок. Кто сидя ест, а больше стоя. 82-я бригада, какая ямки долбала без угреву полдня, – она-то первые места по гудку и захватила. Теперь и поевши не уйдет – уходить ей некуда. Ругаются на нее другие, а ей что по спине, что по стене – все отрадней, чем на морозе.“ „Пробились Павло и Шухов локтями. Хорошо пришли: одна бригада получает, да одна всего в очереди, тоже помбригадиры у окошка стоят. Остальные, значит, за нами будут.“ – „Миски! Миски!“ – повар кричит из окошка, и уж ему суют отсюда, и Шухов тоже собирает и сует – не ради каши лишней, а быстрее чтоб. Еще там сейчас за перегородкой шестерки миски моют – это тоже за кашу. Начал получать тот помбригадир, что перед Павлом, – Павло крикнул через головы: – „Гопчик!“ – „Я!“ – от двери. Тонюсенький у него голосочек, как у козленка. – „Зови бригаду!“ „Убег.“ „Главное, каша сегодня хороша, лучшая каша – овсянка. Не часто она бывает. Больше идет магара по два раза в день или мучная затирка.“46 46

100bestbooks.ru. Dostupné z: [5. 8. 2014]. 43

To je jen část, kdy se autor zmiňuje o tom, jaké poměry panovaly při rozdělování stravy. Takových je v díle samozřejmě více a je z nich vidět, jak důležitý aspekt života v lágru to byl.

4.2

Varlam Šalamov – Kolymské povídky Z hlediska popisu prostředí jsou Kolymské povídky zcela odlišné od Jednoho dne Ivana Denisoviče. Zde se autor popisem prostředí zabývá poněkud obšírněji. Pro něj je důležité také časové rozpětí, ve kterém se děj odehrává. Zatímco u Solženicyna je to pouze jeden jediný den, v díle Šalamova je popisován časový úsek dlouhý několik let. Nevěnuje se jen životu v lágru tak jako Solženicyn, avšak zaobírá se i líčením přírody. Je ovšem nutno také poznamenat, že děj není celistvý, dílo je tvořeno několika povídkami, které na sebe přímo nenavazují, každá je z jiného roku Šalamova pobytu v táboře. Dokonce jedna samotná kapitola nese název Limba, jedná se o malou borovici, která roste především v oblasti Sibiře. „На Крайнем Севере, на стыке тайги и тундры, среди карликовых берез, низкорослых кустов рябины с неожиданно крупными светло-желтыми водянистыми ягодами, среди шестисотлетних лиственниц, что достигают зрелости в триста лет, живет особенное дерево – стланик. Это дальний родственник кедра, кедрач, – вечнозеленые хвойные кусты со стволами потолще человеческой руки и длиной в два-три метра. Он неприхотлив и растет, уцепившись корнями за щели в камнях горного склона. Он мужествен и упрям, как все северные деревья. Чувствительность его необычайна.“47 Domnívám se, že v tvorbě Solženicyna bychom takové pasáže týkající se přírody jen těžko hledali, přeci jen to byl spíše spisovatel - dokumentarista. Šalamov však v tomto popisu prostředí zachází ještě dál a znovu se rozepisuje o limbě. Sice to s životem v táboře přímo nesouvisí, ale určitě se jedná o oživení textu. Šalamov se tak na rozdíl od Solženicyna věnuje i popisu prostředí, které přímo nesouvisí s pobytem v lágru. „Поздняя осень, давно пора быть снегу, зиме. По краю белого небосвода много дней ходят низкие, синеватые, будто в кровоподтеках, тучи. А сегодня осенний пронизывающий ветер с утра стал угрожающе тихим. Пахнет снегом? Нет. Не будет

47

Modernlib.ru. Dostupné z:

[7. 8. 2014]. 44

снега. Стланик еще не ложился. И дни проходят за днями, снега нет, тучи бродят где-то за сопками, и на высокое небо вышло бледное маленькое солнце, и все по-осеннему…“48 Není ale opomíjeno klasické prostředí lágrů a vše, co k životu v něm patří. Toto prostředí však není popisováno tak konkrétně jako v případě Solženicyna. Do popředí pak dává Šalamov popis života na celách: „Жара в тюремной камере была такая, что не было видно ни одной мухи. Огромные окна с железными решетками были распахнуты настежь, но это не давало облегчения – раскаленный асфальт двора посылал вверх горячие воздушные волны, и в камере было даже прохладней, чем на улице. Вся одежда была сброшена, и сотня голых тел, пышущих тяжелым влажным жаром, ворочалась, истекая потом, на полу – на нарах было слишком жарко. На комендатские поверки арестанты выстраивались в одних кальсонах, по часу торчали в уборных на оправке, бесконечно обливаясь холодной водой из умывальника. Но это помогало ненадолго. Поднарники сделались вдруг обладателями лучших мест. Надо было готовиться в места «далеких таборив», и острили, по-тюремному, мрачно, что после пытки выпариванием их ждет пытка вымораживанием.“49

4.3

Jiří S. Kupka – Krvavé jahody Co se týče popisu prostředí v díle Jiřího Kupky, lze říci, že je zde odsunut jaksi do pozadí. Autor se zdaleka nezabývá popisy přírody a okolí tak jako Šalamov v Kolymských povídkách. Jedná se spíše o chronologický sled událostí a vypravování osudů rodiny Mělkinových. Prostředí je zde vyjádřeno spíše celkovou atmosférou v době osvobozování Československa Rudou armádou. Vzhledem k tomu, že děj neprobíhá pouze v táborech, ale je situován do delšího časového úseku od zatčení, pobytu v lágru až po propuštění a následný návrat domů, můžeme popis prostředí rozdělit na zhruba tři části. Samozřejmě podle časové osy a sledu událostí. V první části je tak vyobrazena atmosféra okrajové brněnské části Slatina, kde

48


[7. 8. 2014]. 49


[7. 8. 2014].

45

matka společně se dvěma dcerami žila. Jak už bylo řečeno, celé dílo je skoupé jakýchkoli líčení a detailních popisů. Spíše je nutné si je domyslet a hledat je tzv. “mezi řádky“. Následující úryvek vyobrazuje pozitivní atmosféru v době osvobozování Rudou armádou na sklonku války. „Ráno za svítání slyšeli obyvatelé Slatiny hluk silného motoru a řinčení kovu. Věra vyběhla před dům. Nejprve ji upoutaly československé prapory, které domkáři vyvěsili. Některé jen tak z okna ve vikýři, jinde na žerdi, což byla nejspíš tyč od smetáku. Teprve pak uviděla na konci ulice tank. Z poklopu dělové věže a z otevřeného průzoru řidiče vykukovali tankisté. Na hlavách měli motoristické kukly s jitrničkami vycpávek. Od uší jim vedly kablíky k radiopřístroji. Na věži se od šedozeleného podkladu odrážela rudá pěticípá hvězda. Za ní byla bílou barvou napsána dvě písmena ruské abecedy. Z domků vybíhali lidé, mávali na tankisty a cosi volali. Nejčastěji „Nazdar“!. Dva muži s puškami dali posunky najevo, že chtějí nastoupit. Tank zastavil a muži vylezli nahoru. Tank se rozjel a kluci jej doprovázeli.“50 Takovouto příznivou atmosféru však nesdílela právě rodina Libuše Mělkinové, nyní už Šímové. Atmosféra, která provázela zatčení Šímové a jejich dcer, byla pochopitelně zcela opačná než ta, která vládla jinde v Brně. Tam obyvatelé vítali Rudou armádu s nadšením. V další části pak převažuje popis cesty do ruských lágrů a samotného pobytu v nich. Ten je v případě Kupky velmi detailní. Líčeny jsou každodenní situace. Dá se říci, že co se týče popisu prostředí, stojí toto dílo někde mezi díly Solženicynovými a díly Varlama Šalamova. Popisu prostředí zde není věnován zdaleka takový prostor jako třeba v Kolymských povídkách, ale ani se nejedná „dokumentaristickou“ literaturu jako v případě Solženicyna. Takto například popisuje Kupka část cesty vlakem do lágrů. „Vlak je unášel k neznámému cíli. Celé dny viděli zajatci převážně jen lesy. Města ani trati nebyly rozbité, protože Němci se za Moskvu nedostali. Třetího dne po prvním poletu vloček byla už pokrývka sněhu souvislá, a když pak vlak zastavil na opuštěném místě, sněhu leželo na zemi odhadem do poloviny lýtek dospělého člověka, Nadě po kolena.“51 Poté už se věnuje víceméně sledu událostí v samotném lágru. I v této části díla je popis prostředí spíše „schován“ v textu než aby byl vyjádřen jednoznačně. Když už se autor rozhodne věnovat se popisu prostředí, jedná se zpravidla o strohý popis, zdaleka ne tak květnatý jako u již

50

Kupka, Jiří, S. Krvavé jahody. Praha 2008. Strana 13.

51

Kupka, Jiří, S. Krvavé jahody. Praha 2008. Strana 60. 46

zmiňovaného Šalamova. Jde spíše o popis, ze kterého bude čtenář schopen ihned rozpoznat okolí, které doprovází samotný děj. „Tábor obehnaný drátěným plotem byl rozdělen na větší část mužskou a menší ženskou. Obě části odděloval plot s brankou. Zatím se nikdo nepokusil projít…“52 „Sědov se lišil od českých vesnic. Dřevěné chalupy nebyly nahloučeny kolem návsi s hasičským rybníkem, ale roztroušeny po pasekách, jak osadníků přibývalo. Jejich malá hospodářství jim poskytovala skromné živobytí. Drželi koně pro práci v lese a za vydělané rublíky nakupovali to, co nedokázali vyrobit. Na dvou větších lánech hospodařil státní statek, sovchoz. Muži padli ve válce, pracovali tam jen ženy a dědkové. „Režie“ statku pohltila jeho výnosy.“53 Z tohoto popisu je nakonec patrný rozdíl v líčení Šalamova a popisu prostředí v tomto díle Jiřího Kupky. Jak už bylo řečeno, rozdíl je především v detailnosti popisu. Poněkud optimističtější směr nabírá dílo až v samotném konci, kdy se Věra společně se svou mladší sestrou Naďou vrací po devatenácti letech opět do Brna, aby vypomáhaly v jednom zemědělském družstvu. Zde se definitivně usadí a provdá se. „Od prvního stisku rukou nemohla Věra uvěřit, že to není jen sen, že je opět v Brně, odkud ji před devatenácti lety odvlekli jako čtrnáctiletou. Bylo jí třiatřicet. Poznala ulici před nádražím a vpravo ten velký hotel. Tamhle se jde na Zelný trh a kus dál tím směrem je velké náměstí. Ulice se dnes jmenují úplně jinak, ale jsou stejně rušné jako tenkrát. Skončila pracovní doba a tramvaje rozvážejí lidi do okrajových částí. Jestlipak je sem ještě slyšet zvon od Jakuba?“54 Dle mého názoru je toto dílo, co se týče struktury, dosti podobné románu Strmá cesta od Ginzburgové. Zpočátku je v obou dílech vyobrazen život před zatčením, následuje zatčení a deportace na východ, pobyt v lágrech a po několika krutých letech návrat zpět domů do „normálního“ života.

52


53


54


4.4

Sergej Dovlatov – Lágr Stejně jako předešlá díla této kapitoly i děj Lágru se odehrává v drtivé většině v samotném trestaneckém táboře bez dalších odbočení. Hlavní rozdíl však spočívá v tom, jak je na děj nahlíženo. Zatímco v předchozích dílech bylo na osudy vězňů a život v Gulazích nahlíženo z pohledu trestanců, zde je to naopak. Vždyť Sergej Dovlatov působil v lágrech jako dozorce. Popis prostředí je tak velmi specifický. Dalo by se říci, že způsob vypravování a způsob líčení děje je podobný tomu Solženicynovu, jen na něj nahlíženo jaksi shora, očima dozorců a strážných. Děj tím pádem nemusí působit tak tragicky jako v dílech předešlých. To však může být pouze můj subjektivní dojem. Dějová linie je pak proložena dopisy, které Dovlatov posílal nakladateli. V těch se věnuje především zamyšlení nad svou tvorbou a také samotnému fungování v lágrech. Nechybí ani různé filosofické a psychologické úvahy. Zároveň se také snaží přesvědčit nakladatele o kvalitě svého díla. Následující citace seznámí čtenáře s prostředím, kde se právě nalézala rota vojáků společně se samotným Dovlatovem. „Наша рота дислоцировалась между двумя большими кладбищами. Одно было русским, другое – еврейским. Происхождение еврейского кладбища было загадкой. Поскольку живых евреев в Коми нет. В полдень с еврейского кладбища доносились звуки траурных маршей. Иногда к воротам шли бедно одетые люди с детьми. Но чаще всего там было пустынно и сыро. Кладбище служило поводом для шуток и рождало мрачные ассоциации. Выпивать солдаты предпочитали на русских могилах…“55 V dalším úryvku popisuje Dovlatov cestu dozorců sibiřskou přírodou. Věnuje se například krátkému popisu městečka, kterým procházejí. „Cestou k pasekám bylo třeba jít kus podél železniční vlečky. A předtím překonat po vratkých můstcích vodu, vybělenou prudkým sluncem. A ještě předtím projít osadou Čebju, přetékající zmátožeností a strachem. „Takovýhle je její portrét - přesněji řečeno fotografie. Alabastrové lyry nad zatlučenými dveřmi místního klubu. Maličký krámek, přecpaný perníky a chomouty. Umělecky vyvedené grafy, které obyvatelstvu slibovali maso, vejce, vlnu a také další měšťanské rozkoše. Plakát

55

БОЛЬШАЯ БЕСПЛАТНАЯ БИБЛИОТЕКА. Dostupné z: [8. 11. 2014]. 48

zpěváka Leonida Kostrici. Mrtvola nebo opilec u krajnice. A nad tím vším se vznáší štěkot psů a ohlušující řev dřevařských katrů…“56

4.5

Jevgenija Ginzburgová – Strmá cesta Podobně jako Kupkovy Krvavé jahody, tak i Strmá cesta je vlastně pamětí sovětské občanky na hrůzy, které na ní, ale i na ostatních občanech byly páchány. Jedná se o vlastní popis událostí v SSSR v době Stalinských represí. Na rozdíl od předchozích děl probíhá děj především ve vyšetřovacích věznicích, celách a korekcích. Hlavně ale pak v prostředí lágrů. V počátku je vyobrazena atmosféra 30. let 20. století, respektive jejich druhé poloviny, než byla sama Jevgenija zatčena. „Между исключением из партии и арестом прошло восемь дней. Все эти дни я сидела дома, закрывшись в своей комнате, не подходя к телефону. Ждала... И все мои близкие ждали. Чего? Друг другу мы говорили, что ждем отпуска мужа, который был ему обещан в такое необычное время. Получит отпуск — поедем опять в Москву, хлопотать. Попросим Разумова... Он член ЦК.“57 V období Velkého teroru (Velké čistky) byla nakonec zatčena, uvězněna a popravena řada lidí z různých vrstev sovětské společnosti, nevyjímaje inteligenci. Toto potkalo i mladou kazaňskou vědeckou pracovnici Jevgeniji Ginzburgovou, ženu člena Tatarského oblastního výboru. Výslechy, psychický nátlak a vydírání, přesně takový byl obraz poloviny třicátých let. Jednoduše řečeno dusná atmosféra, která se ještě vyostřila se zatčením a uvězněním Ginzburgové. Takto sama autorka popisuje svůj příjezd do věznice, kam byla transportována po pobytu ve vyšetřovací věznici na Černém jezeře: „Я поднимаюсь с надзирательницей по выщербленной каменной лестнице на второй этаж. Здесь уже не подвал, но запах плесени, грязи, параш еще острее, чем на Черном озере. Я называю составные части этого запаха. В целом же они составляют, в сочетании с еще чем-то неуловимым, запах тюрьмы.Вони и грязи здесь больше, чем на Черном озере, но сразу чувствуется более 56

Dovlatov, Sergej, D. Lágr. Praha 1998. Strana

57

Modernlib.ru. Dostupné z: < http://modernlib.ru/books/ginzburg_evgeniya/krutoy_marshrut/read> [8. 11. 2014].

49

слабый режим. Тюрьма долгое время существовала как уголовная и еще не успела перестроиться применительно к потребностям. Разве на Черном озере, с его безмолвными надзирателями, был бы возможен подобный разговор при обыске?“58 V dalším průběhu příběhu se prostředí příliš nemění, odvíjí se stále ve stejných kolejích. Výslechy, vězení a nezřídka kdy i korekce. Časté jsou i přesuny z jednoho lágru do jiného, často na velké vzdálenosti. Společným znakem pro všechna díla je pak vysoká negativita prostředí, které doprovází dějovou linii děl. Každý autor ji však podává v jiném světle. Z tohoto důvodu nemusí být někdy tato negativita na první pohled patrná, je proto důležité se nad prostředím zamyslet poněkud hlouběji.

58

Modernlib.ru. Dostupné z: < http://modernlib.ru/books/ginzburg_evgeniya/krutoy_marshrut/read> [8. 11. 2014]. 50

5. Typologie postav v souvislosti se syžetem díla V této kapitole se bude analyzovat, jak jsou propojeny hlavní postavy společně se syžetem (to, jak jsou uspořádány jednotlivé tematické celky jako děj, prostředí, čas a postavy), neboli systémem uspořádání díla. Také se zde bude zkoumat, jak jednotlivé postavy do děje zasahují a vstupují. Nebudeme si však všímat popisu postav jako takových, ale zaměříme se na to, jak jsou hlavní postavy zobrazeny v souvislosti se strukturou a syžetem daného díla. Zjistíme především, jak se tento prvek liší u autorů zmíněných už v předešlých kapitolách.

5.1

Kolymské povídky – Varlam Šalamov Syžet je v porovnání s dalšími díly zcela odlišný. Celá kniha je vlastně souborem povídek z různých let spisovatelova pobytu v kolymských lágrech. Vzhledem k velkému množství postav zde vystupujících nelze rozebrat jejich typologii tak detailně jako v jiných dílech. Je nutno na ně nahlížet zvláštním způsobem. Hlavním hrdinou je vlastně mnoho postav současně. Některé vystupují v několika kapitolách, jiné mají pouze epizodický charakter. V tomto díle je také patrné, že v lágru se ocitlo mnoho různých lidí z nejrůznějších vrstev společnosti a nejrůznějších povah. Celý soubor povídek je propojen jednou postavou, autorským vypravěčem, který pak v některých povídkách i sám vystupuje a podává obraz všedních dnů v táboře prostřednictvím sama sebe či lépe řečeno svých pocitů - nebo popisuje jednání druhých. Nutno poznamenat, že Kolymské povídky nejsou jen svědectvím o hrůzách v nápravně pracovních táborech, ale podávají komplexní obraz každodenního života trestanců. Jedná se o povídky z různých let táborového života. Díky tomu se pak hlavní hrdina - vypravěč mění prakticky kapitolu od kapitoly. Přesněji řečeno, mění se styl jeho vystupování, vyprávění. Jednou je vyobrazen jako apatický vězeň, kterému je vše jedno a jen čeká na vysvobození. Vysvobozením je pak v drtivé většině myšlena smrt. Podruhé se zas pokouší zmrzačit sama sebe ve strachu z budoucích událostí a otrocké práce. „Из этой тяжести недоброй я думал создать нечто прекрасное – по словам русского поэта. Я думал спасти свою жизнь, сломав себе ногу. Воистину это было прекрасное намерение, явление вполне эстетического рода. Камень должен был рухнуть 51

и раздробить мне ногу. И я – навеки инвалид! Эта страстная мечта подлежала расчету, и я точно подготовил место, куда поставлю ногу, представил, как легонько поверну кайлом – и камень рухнет. День, час и минута были назначены и пришли. Я поставил правую ногу под висящий камень, похвалил себя за спокойствие, поднял руку и повернул, как рычаг, заложенное за камень кайло. И камень пополз по стене в назначенное и вычисленное место. Но сам не знаю, как это случилось, – я отдернул ногу. В тесном шурфе нога была помята. Два синяка, три ссадины – вот и весь результат так хорошо подготовленного дела.“59 Jindy zase autor podává čtenáři například obraz kolymské přírody nebo popisuje systém fungování tábora. Nezřídka také tehdy, když se jedná o konfrontaci dvou či více vězňů. V jiné části pak zase cítí určitou naději na změnu k lepšímu životu, např. v případech, kdy je převelen na jiné pracoviště, a dostane se tak k lepší a ne tak náročné práci.

5.2

V kruhu prvním – Alexander Solženicyn Co se týče typologie postav v tomto díle „otce“ lágrové prózy Alexandra Solženicyna, lze říci, že charakter a vystupování vězňů je zcela odlišné od většiny děl lágrové prózy. Jak už bylo uvedeno v předešlých kapitolách, hlavní hrdinové zde nejsou vystaveni tak krutým podmínkám jako v klasickém lágru. Rozdíl oproti Kolymským povídkám je především ve vzájemných rozhovorech vězňů, zejména Gleba Něržina a Rubina. Vzhledem k obrovskému rozsahu díla se pokusím nastínit typologii postav v souvislosti se syžetem na základě především první ze tří částí tohoto souboru. Lze říci, že chování, vystupování a obecně vývoj postav v tomto obsáhlém díle je dosti specifický. Především z důvodu, že se nenacházeli v klasickém prostředí lágrů, nýbrž ve vězení, které bylo určeno vědcům a lidem důležitých pro fungování státu. Vezmeme-li v úvahu například Rubina s Něržinem, zjistíme, že zdaleka nepropadali bezmoci a depresi tak jako hrdinové ostatních děl. Odloučení od nejbližší snášeli ovšem s obtížemi. Díky povoleným návštěvám a korespondenci, která nepodléhala tak striktní cenzuře jako v klasických táborech, měli zdejší život přece jen lehčí.

59


[9. 11. 2014]. 52

Zaměříme-li se na vývoj postav v díle, zjistíme, že k zásadním proměnám charakteru prakticky nedochází, a to opět díky prostředí, ve kterém se dílo odehrává. Hlavními hrdiny jsou především inženýři, kteří se měli nějakým způsobem provinit proti režimu. Díky mírnějšímu režimu jsou povoleny i určité vycházky a kontakt s příbuznými.

5.3

Krvavé jahody - Jiří S. Kupka Budeme-li zkoumat aspekt vývoje a změny charakteru hlavních hrdinů, zde spíše hrdinek, zjistíme, že tento prvek je diametrálně odlišný od předchozího Solženicynova díla. Vzhledem k tomu, že se jedná o chronologické vyprávění z prakticky nejhorších lágrů, je zde proměna osobnosti obrovská. V počátku je podán obraz spokojené brněnské rodiny (matka s dvěma dcerami) v době osvobození Rudou armádou. Díky svému původu, respektive díky původu matky Libuše Šímové, je radost z osvobození v mžiku ta tam. Zdaleka nejhůře na toto reaguje Libuše, která už jednou z Ruska utekla. V počátku transportu na Sibiř je však ještě zobrazena naděje, že se o situaci dozvědí přátelé a sousedi ve Slatině, kde matka s dcerami žila. S přibývajícími kilometry a s rostoucí vzdáleností od Brna je i tato naděje opouští. Během pobytu v mnoha lágrech pak do děje volně vstupují další postavy, ty však mají jen epizodní charakter. Ústředními postavami jsou prakticky od počátku díla, resp. od smrti matky, obě sestry. Ty jsou v dalším průběhu ukázány jako prakticky „jedna osoba“. Prožité události je stmelily, v krutém táborovém životě jsou si vzájemně oporou. V jediný okamžik se jejich názory na pár chvil rozešly. Plukovník jim totiž nabídl sovětské občanství, především kvůli tomu, že se prakticky neměly čím prokazovat. Neměly ani práci a peníze. „Teď už to nenapravíme. Jediné možné řešení je přijmout sovětské občanství…Nech mě domluvit,“ řekl Věře, když viděl, že se nadechuje k protestu. „Ptal jsem se na tebe vedoucího slévárny. Když přijmeš občanství, pošle tě na večerní průmyslovou školu. Budeš mistrová. Závod staví pro dělníky domy. Dají vám byt. Provdáte se. Teď mi neříkejte nic. Popřemýšlejte o tom. Stačí jeden podpis na formuláři.“ „Já to podepíšu,“ řekla večer Naďa. „To nemyslíš vážně!“ Věra si něco takového nedokázala představit. Celých sedmnáct let si nepřipustila myšlenku, že odloučení od domova je navždy. Už tam nikoho neměly, ani cizí se na ně nebudou pamatovat. Ani Rozinka už nežije. Ale byl to domov, cosi, po čem celá léta toužila. Opředla jej sny a nemohla být jinde než na Moravě.“ 53

„Nemysli si, že mě to těší,“ řekla Naďa, „ale plukovník má pravdu. Začnou nám konečně vyplácet mzdu. Můžeme se obléknout, uvařit si. Už mám dost toho potloukání po lágrech bez kopějky v kapse. Když dostaneme byt, můžeme založit rodiny.“60 Nakonec se však v roli zachránců obou sester objevili dva Češi, kteří jim domluvili práci v zemědělském družstvu na Moravě. Důležitým prvkem je pak také postava Václava Sosnara, který, i přes počáteční Věřinu nedůvěru, ji obdaruje „novým životem“, bere si ji za ženu a alespoň částečně a na pár chvil ji dává zapomenout na hrůzy, které prožila.

5.4

Strmá cesta – Jevgenija Ginzburgová Zaměříme-li se na hlavní hrdinku tohoto díla, zjistíme, že za jakýchkoliv okolností a v jakýkoliv čas se snaží dokázat svoji nevinu. To ji neopustí ani přes časté kruté výslechy. V porovnání s ostatními díly hlavní hrdinka, alespoň z mého subjektivního pohledu, více bojuje proti křivému obvinění a bezpráví, které je na ní pácháno. I když většinou jen to boj pouze vnitřní, snaha o vyrovnání se s nastalou situací. Tento aspekt je podle mého názoru odlišný oproti jiným dílům lágrové prózy. V dalším průběhu díla přijme svoji roli a zvyká si na táborový život. Časem ji tak nepřekvapují neustálé přesuny z jednoho tábora do druhého. Lze zjistit, že Jevgenije se snaží brát si ze všeho alespoň něco pozitivního a radovat se z maličkostí a to vše i přes její složitou životní situaci, ve které musí neustále myslet na své dvě děti. Také se snaží vycházet s ostatními, zbytečně nevyvolávat spory a konflikty. Při životě ji rovněž udržuje láska s doktorem Antonem, která ji ovšem nejednou přivede do problémů. Vydrží jí však až do samotného propuštění z lágru a přežije ještě další uvěznění i strach z dalších výslechů a zatčení. O charakteru Jevgenije pak vypovídá i to, jak se starala o německého vojáka v době, kdy pracovala jako zdravotní sestra. „Он стал мне дорог, как всегда нам дороги плоды наших усилий. И когда он перешел в разряд выздоравливающих, а температура его нормализовалась, я нарочно писала ему в истории болезни тридцать семь и пять, чтобы он успел получше окрепнуть, чтобы подольше пробыл вдали от прииска Бурхала. Я отдавала ему половину своей еды. Это было совсем нетрудно, потому что от тяжелого труда и спертого воздуха я почти

60

Kupka, Jiří, S. Krvavé jahody. Praha 2008. Strana 54

совсем потеряла аппетит. А он ел с жадностью возрожденного к жизни смертника и на глазах наливался здоровьем.“61

5.5

Jeden den Ivana Děnisoviče – Alexander Solženicyn Dějová linie díla, která je velmi důležitá pro utváření charakteru hlavní postavy, je situována do určitého časového úseku. Přesně se jedná o jediný den, během něhož se příběh odehrává. Z tohoto důvodu nelze podat jakýsi ucelený pohled na vývoj postavy v díle. Můžeme se však zaměřit na charakter či spíše aktuální psychické rozpoložení hlavního hrdiny - vězně Ivana Denisoviče Šuchova v danou chvíli. Pokud tak máme podat obecnou typologii vězně Ivana Denisoviče Šuchova oficiálně odsouzeného za velezradu, lze říci, že se jedná o velmi prostého a skromného člověka. Nesnaží se jakýmkoliv způsobem vybočovat z řady a jakkoli na sebe upozorňovat. Jediným jeho hlavním cílem je v pořádku se dočkat konce trestu. To však neznamená, že by se nechal někým zesměšňovat či dokonce šikanovat. Sám si také dokáže zjednat u druhých trestanců respekt. Další zajímavou postavou je pak Ťurin který má mezi vězni výsadní postavení. Vystupuje sebevědomě a u ostatních má přirozený respekt. Je tak pravým opakem Ivana Denisoviče, kterého těší fakt, že za pár měsíců má být propuštěn, a nechce si tak způsobit další problémy. Zajímavá a všeříkající je pak konfrontace právě mezi Ťurinem a Šuchovem. …Я и перед командиром батальона дрожал, а тут комполка! "Красноармеец Тюрин по вашему распоряжению…" Из - под бровей диких уставился: "А зовут как, а по отчеству?" Говорю. "Год рождения?" Говорю. Мне тогда, в тридцатом году, что ж, двадцать два годика было, теленок. "Ну, как служишь, Тюрин?" --

"Служу

трудовому народу!" Как вскипятится, да двумяруками по столу -- хлоп! "Служишь ты трудовому народу, да кто ты сам, подлец?!" Так меня варом внутри!…Но креплюсь: "Стрелок-пулеметчик, первый номер. Отличник боевой и полити…" "Ка-кой первый номер, гад? Отец твой кулак! Вот, из Каменя бумажка пришла! Отец твой кулак, а ты скрылся, второй год тебя ищут!" Побледнел я, молчу. Год писем домой не писал, чтоб следа не нашли. И живы ли там, ничего не знал, ни дома про меня. "Какая

61

Modernlib.ru Dostupné z: [9. 11. 2014]. 55

ж у тебя совесть, орет, четыре шпалы трясутся, обманывать рабоче-крестьянскую власть?" Я думал, бить будет. Нет, не стал.“62 Toto dílo se jako jedno z mála vyznačuje tím, že se na rozdíl od většiny ostatních snaží podat hlavně obraz běžného života v lágru. Na tom je postavem i syžet tohoto Solženicynova díla. Postavy zde zobrazené tak nejsou hlavním prvkem povídky. Můžeme říci, že spíše dokreslují to, co je pro tuto povídku základním stavebním kamenem. Tím je průběh jednoho obyčejného dne pohledem konkrétního vězně.

62

Lib.Ru: Библиотека Максима Мошкова. Dostupné z:

[10. 11. 2014]. 56

6. Obraz ženy v lágrové próze – Jevgenije Ginzburgová Specifickým prvkem v lágrové literatuře je vyjádření ženských postav v dílech. Ačkoliv už bylo o těchto dílech pojednáváno v předešlých kapitolách, rozhodl jsem se věnovat ženským postavám kratší samostatnou kapitolu. Jako jedna z mála autorek se dokázala svým dílem Strmá cesta proslavit Jevgenije Ginzburgová. V naprosté většině psali o hrůzách v táborech především mužští autoři a většina z nich je také prožila. Považuji tak za důležité upozornit na tuto výjimečnost a zamyslet se nad životem Ginzburgové, který je autobiograficky ztvárněn v díle Strmá cesta, trochu podrobněji. Pokusím se zdůraznit, v čem se liší tvorba autorky, která prošla lágrem od ostatních spisovatelů, kolegů. Od počátku díla je všudypřítomná nervozita. Represe, zatýkání, to samozřejmě nemohlo na psychiku Jevgenije působit příznivě. První odlišnost spatřuji především v líčení politické situace a celého komunistického zřízení, které poslalo Ginzburgovou na Sibiř. Nikdo jiný, alespoň ne v dílech, která jsou zmíněna v této práci, se tomuto tématu nevěnoval tak detailně. Pokud ano, pak to byla díla spíše dokumentárního typu, například Solženicynova. Je také potřeba podotknout, že ženy snášely mnohem hůře otřesné hygienické podmínky než muži. Často si na ně dozorci více dovolovali. Nejotřesnějším zážitkem však pro mnoho vězeňkyň byla častá znásilnění. Velký prostor je dán, kromě hlavní dějové linie, také různým zamyšlením, vzpomínkám (především na autorčiny tři potomky). Oproti Kupkovým Krvavým jahodám je děj Strmé cesty více propojen politickými a společenskými událostmi, které hrají v životě odsouzených velkou roli a které jsou každou chvílí diskutovány. Je také patrné, že především zpočátku, ale prakticky celý osmnáctiletý pobyt v lágrech, se nese ve znamení stesku a útrap. Hlavně odloučení od rodiny bylo pro Ginzburgovou snad ještě horší než samotný pobyt ve věznicích a táborech. Toto u autorů-mužů také příliš nenajdeme. Kontrast v chování je patrný především v konfrontaci s ostatními vězeňkyněmi. Ginzburgová od počátku odmítala podepsat obvinění, že byla členkou ilegální teroristické skupiny. Stála si za tím, že se ničeho proti straně nedopustila. Stejně se však nezachovali někteří její kolegové či kolegyně, ať už z univerzity nebo přátelé z osobního života. Zarážející jsou scény, kdy s nimi byla Jevgenije konfrontována u výslechů‚ např. se svou bývalou spolužačkou z fakulty Naďou Kozlovovou.

57

„Коварно улыбаясь, Бикчентаев задает вопрос, который должен меня доконать: Считаете ли вы контрреволюционные связи обвиняемой случайными? Или она имела такие же и в студенческие годы? И моя подружка Налька — милая, смешная, богемистая Наташа Козлете — отчеканивает как по писаному: Нет, ее связи с троцкистским подпольем нельзя считать случайными. Еще в ранней юности она дружила с ныне репрессированными Михаилом Корбутом, Григорием Волошиным. Скорее всего, их связывало политическое единомыслие.“63 Dalším dílem líčícím v roli hlavního hrdiny ženu je román Krvavé jahody, které však na rozdíl od Strmé cesty není autobiografickým románem. Vzhledem k tomu, že je zde hlavním hrdinou žena, má poměrně dost společných znaků s novelou Ginzburgové. V některých věcech se ale přece liší. Například Jevgenije se v díle Strmá cesta neustále přes všechny kruté výslechy snaží dokázat svoji nevinu, odmítá podepsat obvinění. To Mělkinová se více podává osudu. Spíše doufá ve včasné vyřešení záležitosti, kterou považuje za nedorozumění. „Podestýlka pro dobytek,“ řekl profesor Davydov. „Vypadá to, že tu zůstaneme,“ usoudila matka. „A to je dobře?“ otázala se Věra. „Jsme pořád doma,“ odpověděla matka. „Jestli Řehák šel na tu policii, můžou nás ještě najít.“ „Co kdyby začalo pršet?“ „Snad by nám dovolili jít do chlíva…snad.“ „Naštěstí nepršelo a noc byla teplá.“64 Další odlišnost lze spatřit v původu a předchozích životních zkušenostech obou žen. Zde je rozdíl mezi hlavními hrdinkami v obou dílech zřejmě největší. Jevgenija byla od mládí oddanou komunistkou. Nikdy se proti straně ničím neprojevila a v životě pro ni hrála jednu z hlavních rolí. Dokonce v počátcích hromadných zatýkání si ani náhodou nepřipouštěla, že ji by se mohlo stát něco podobného. To Mělkinová (později Šímová) utekla z Ruska společně s českými legionáři v době Říjnové revoluce. To si jí bohužel vymstilo. Když ji pak společně s dcerami zatkli příslušníci Rudé armády, věděla, co ji čeká, avšak, jak už bylo řečeno, stále doufala v dobrý konec. Oproti Jevgeniji Ginzburgové nebojovala tak úporně za svou nevinu. Zřejmě tušila, že je to zbytečné.

63

Modernlib.ru. Dpstupné z: [11. 11. 2014]

64


Další diferenci pak nalezneme v okamžiku, kdy do té doby hlavní hrdinka díla Libuše Šímová byla znásilněna, stejně jako její dvě dcery. Po této události v transportním vagonu se pokusila zabít jak sebe, tak svoji dceru Věru. Nakonec po dalším znásilnění byla pohozena venku, kde umrzla. Od této doby jsou hlavními postavami především její dvě dcery Věra s Naďou. To Ginzburgová vystupovala jako hlavní postava po celou dobu. Můžeme říci, že na rozdíl od Libuše Šímové byla psychicky odolnější. Možná díky tomu, že nebyla znásilněna. Avšak fyzické a psychické týrání se jí také nevyhnulo. Několikadenní pobyty na samotce, kde mohla například jen stát, na ni samozřejmě také negativně zapůsobily. Nikdy se ale nedopustila toho, že by se pokusila zabít ať už sebe či někoho druhého. Oproti dílům, kde jsou hlavními hrdiny muži, je patrné to, jak byly sestry jedna na druhé doslova závislé. Lze říci, že všechny prožité útrapy a strádání jejich vztah nejvíce posílilo. To se pak projevuje především v závěru díla, kdy se po příjezdu do Československa, Věra zamiluje do Václava Sosnara a poměrně dlouhou dobu si není jistá, jestli se v budoucnu obejde bez své sestry Nadi. Osobně mě také zaujalo to, jak se vyvinula situace u hrdinek obou děl v závěru. Dá se říci, že v obou případech je společným faktorem muž – partner obou žen, který má významný vliv na závěrečné dny v lágru a první dny na svobodě, i když slovo svoboda je nutno brát s rezervou. Zatímco Věra potkala osudovou lásku až po příjezdu do vlasti, Jevgenije se seznámila s Antonem už při pobytu v lágrech. Společným znakem obou vztahů jsou pak složitosti, které ho provázely. V případě Věry to byly hlavně obavy z možného dalšího zatčení a deportace zpět na Sibiř. To Jevgenije trpěla především odloučením od Antona; ten totiž po jejím prvním propuštění stále zůstával v lágru. Doposud byla v této kapitole srovnávána dvě díla, která mají společné především hlavní hrdinky, těmi byly ženy, což je jistá rarita. Většinou vystupují v rolích hlavních hrdinů muži. Je tak potřeba si také ujasnit v čem se liší jednání a vystupování Jevgenije, Libuše Šímově a jejich dvou dcer od jejich mužských protějšků v dílech Solženicyna, Šalamova a Dovlatova. Jak už bylo řečeno, ženy nesly pobyt v táboře mnohem hůře než muži. Podle mého názoru je to dáno především hlubším citovým založením žen. Ty měly často na svobodě své potomky a právě tento fakt byl jedním z těch nejtíživějších. Velmi často pak musely pracovat stejně tvrdě jako muži, což mělo za následek častější onemocnění a poměrně velkou úmrtnost.

59

7. Závěr Diplomová práce Typologie postav v ruské lágrové próze měla za cíl podat obraz postav jednotlivých nejvýznamnějších autorů tohoto druhu literatury v souvislosti s dalšími prvky, jako jsou děj, čas a prostředí. Dalším úkolem pak bylo vzájemné porovnání, nalezení shodných a odlišných znaků a pokus o ucelenou vlastní typologii postav. Podkladem pro zpracování této diplomové práce mi byla především díla nejznámějších sovětských autorů tohoto literárního směru. Základním stavebním kamenem práce byla díla Alexandra Isajeviče Solženicyna označovaného za otce gulagu či otce lágrové prózy. Práce se však zabývala také tvorbou Dovlatova, Ginzburgové a Šalamova. Pro srovnání jsem se rozhodl zařadit i dílo českého spisovatele Jiřího S. Kupky, které se však rovněž zabývá stejnou tématikou jako předešlí autoři. Pramenem pro tuto práci mi byly především české překlady zmiňovaných autorů a to z důvodu nepříliš velké dostupnosti ruských originálů v plzeňských a brněnských knihovnách. Citace jsem pak za účelem větší autentičnosti uváděl především v ruštině a to především za pomoci online knih vyhledaných ruských webových stránkách. Úvodní kapitola O Gulagu měla posloužit jako obecný exkurz do světa nespravedlnosti, krutosti, hladu a týrání. Měla za cíl obeznámit čtenáře se základními fakty a historií Gulagu vůbec. Rovněž měla posloužit jako základna pro pochopení dalších událostí. Zde jsem se snažil popsat především to, za jakým účelem byly tábory zakládány. Jednalo se hlavně o využití pracovní síly vězňů na různých státních projektech od stavby silnic a železnic, přes budování plavebních kanálů až po stavbu továren a závodů. Pozornost je věnována také tomu, kdo byl do lágrů odváděn (zloději, vrazi, političtí odsouzenci), ale i národnostnímu složení. Do Gulagů zdaleka nebyli odvádění jen sovětští občané, ale i občané zemí, které patřily SSSR. Nutno říci, že podobný systém táborů se objevoval jinde ve světě už předtím. Stalin a jeho komunistický aparát ho však dovedly k „dokonalosti“. Díky znalosti této problematiky si dovolím tvrdit, že co se týče krutosti, se jednalo o srovnatelný systém, který zavedl v nacistickém Německu Adolf Hitler. Bezpochyby můžeme toto srovnávat z hlediska zacházení s lidmi a pošlapání jejich lidské důstojnosti.

60

Druhá kapitola je pak věnována třem odlišným dílům, které „zkoumají“ otázku lágrů a tehdejšího komunistického režimu každé z jiného pohledu a každé se zaměřuje na něco jiného. Dohromady však podává tato část jakýsi obecný vhled do způsobu, jakým byla upevňována komunistická moc a jak bylo zacházeno s lidmi, kteří se jakýmkoliv způsobem příčili nebo odporovali tehdejšímu režimu. Tuto část jsem do své diplomové práce zařadil jako praktický a reálný pohled na kapitolu první, která byla spíše teoretickým pojednáním o systému Gulagů. Záměrně jsem se snažil vybrat obsahové a typově co nejrůznorodější díla, abych tak podal co nejkomplexnější pohled na praktické fungování táborů jakožto i celého sovětského komunistického systému. Opřel jsem se tu o práci E. Kúchové, která ve své práci podává ucelený obraz fungování táborů a jejich vzniku v souvislosti s areálem Ruska a se sociálním a historickým podložím. Krom samotného systému Gulagů se pak věnuje i dvěma největším postavám lágrové prózy, a to Alexandru Solženicynovi a Varlamu Šalamovi. Z jiného hlediska mě inspiroval soubor esejů Ivany Ryčlové. Ne vždy byli nepohodlní lidé odváděni rovnou do táborů. Umělci, literáti, herci a režiséři často trpěli spíše psychicky. Bylo jim zakázáno tvořit, nebyla jim vydávána díla, byli vykazováni ze země nebo jinak psychicky doslova ničeni. To autorka dokládá na životních příbězích osobností, jako byli Tolstoj, Nabokov, Stanislavskij, Pasternak a další. Třetí dílo už mělo za úkol dokreslit směr této kapitoly o reálný pohled na konkrétního jedince, který si prošel peklem stalinistického zřízení. Rakouský spisovatel Karlo Štajner sepsal svůj životní příběh od zatčení přes pobyt v lágru až po propuštění. Toto dílo se už charakterem shoduje s díly, které byly rozebírány v dalších částech a jedním z jeho hlavních přínosů je podání skutečného obrazu lágrů, jak ho utvářeli komunističtí dozorci. Třetí kapitola už se cele věnuje lágrovému tématu. I zde, tak jako v předchozí kapitole, jsem se snažil zvolit ta díla, která jsou si navzájem co nejméně podobná, pokud jde o různé literární prvky. Rozhodl jsem se tak především z toho důvodu, aby bylo patrné, že každý autor staví do popředí popis něčeho jiného. Jeden se zaobírá jen životem v lágru potažmo ve vězení, druhý pak podává například obraz okolní přírody, tak jako Šalamov.

61

Zaměřil jsem se tak na tvorbu Solženicyna (V kruhu prvním), Ginzburgové (Strmá cesta), Jiřího S. Kupky (Krvavé jahody) a Šalamova (Kolymské povídky). Snažil jsem se všímat si hlavních postav, především toho, jak v díle vystupují, čili charakteru, a jak jsou hodnoceny. Většinou se tak dělo na základě rozhovorů s dalšími trestanci, často také ale podává hodnocení sám autor. Rozdílně jsou vyobrazeny postavy v díle V kruhu prvním Alexandra Solženicyna, Strmá cesta a Krvavé jahody. Klasický lágrový život pak líčí soubor povídek Varlama Šalamova Kolymské povídky, kde vystupuje velké množství postav, které jsou propojeny hlavní postavou vypravěče (Šalamova). Oproti tomu předchozí tři díla mají společný menší počet hlavních hrdinů,

kteří

se

v toku

času

příběhu

mění

a

vyvíjejí

se.

To

je

však

první

a poslední věc, kterou lze označit za společnou. Solženicyn podal obraz postav, které trávily svůj trest ve „fešáčkem“ kriminále, zatímco Jevgenije a Věra s Naďou si prošly nejhoršími lágry tehdejšího komunistického režimu. Na tom pak samozřejmě záviselo jednání a vývoj postav. Deprese a strach z násilí, hladu a těžké práce se nesly táborovými životy Jevgenije, Věry i Nadi. To Solženicynovi inženýři měli život podstatně jednodušší hlavně díky tomu, že byli pro režim nepostradatelní, na rozdíl od Jevgenije a sester Mělkinových, za ty by se bohužel našla náhrada okamžitě. Důležitým faktorem táborové prózy je pak prostředí, které bylo určující pro charakter a vývoj trestanců. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl zařadit zvláštní kapitolu, která měla za úkol podat popis prostředí, v němž se odehrávaly jedny z nejhorších hrůz v dějinách lidstva. Předně je nutno zdůraznit, že se jednalo o extrémní prostředí, které prakticky nemá srovnání v jiném období ruské literatury. Autoři se vesměs snažili vyobrazit prostředí, které mělo za následek špatný psychický i fyzický stav vězňů. Naprostá většina zasadila svá díla do těch nejhorších lágrů na Dálném východě a Sibiři. Tam se pak také odehrávala podstatná část příběhů. Nemalá část se snažila podat i popis událostí, které předcházely zatčení nebo které následovaly po propuštění. Například Ginzburgová ale i Kupka tak ve svých dílech líčí atmosféru zatýkání a vyšetřování, respektive samotnou cestu do vězení a Gulagů. Zde je pak ukázán strach, obavy a deprese, které byly na denním pořádku díky tehdejší atmosféře. Specifikem je pak popis prostředí a dějové linie Dovlatovova Lágru. Ten působil jako dozorce a jeho popis podle mého názoru nepůsobí ve srovnání s ostatními tak tragicky.

62

Následující kapitola se zabývala typologií postav v souvislosti se stavbou samotného díla a také tím, jak se v průběhu díla mění a jak do něho zasahují. Tato část měla podat komplexní charakteristiku postav v daných dílech ve spojitosti s dějem, časem a dalšími literárními prvky. Také měla poukázat na prvky podobné u daných autorů, stejně jako na ty odlišné. Na základě prostudovaných děl jednotlivých autorů lze říci, že každý má své hlavní postavy v něčem výjimečné. Každá postava, každý hrdina reagoval na události jiným způsobem. Někdo se uzavřel sám do sebe a v duchu trpěl, jiný se snažil více bojovat. Každý autor vlastně vyjádřil sebe ve svém hlavním hrdinovi. Poslední šestou kapitolu jsem se rozhodl věnovat specifickému pojetí obrazu žen v lágrech a vězeních. Pro tento účel jsem si vybral snad nejznámější ženskou autorku lágrové prózy Jevgeniji Ginzburgovou. Toto dílo jsem pak srovnával s dílem Jiřího S. Kupky Krvavé jahody, kde byly hlavními postavami rovněž ženy. Obecně lze říci, že lágrovému tématu se věnovali spíše mužští autoři, to však neznamená, že by se do lágrů dostávali jen oni. Byly to naopak ženy, které snášely táborový život hůře. V této kapitole jsem se snažil nalézt to, co mají obě díla společné a rozdílné. Podle mého názoru byla společným znakem především struktura díla. Rozdílným prvkem pak byly hlavní hrdinky, zejména co se týče jejich jednání v díle. Odlišnosti pak patrné také zapříčinilo to, že Ginzburgová napsala dílo podle vlastních zkušeností a zážitků. Při podání ucelené charakteristiky postav vystupujících v lágrové próze je nutno brát zřetel na to, že každý hrdina se nacházel v jiném typu lágru. Od toho se pak odvíjelo jeho jednání, jeho morální a povahové vlastnosti a především jeho psychický stav. Jinak samozřejmě nesly zatčení a pobyty v táborech ženy a jinak muži. Ti snášeli život v lágru přece jen o něco lépe. Ženy totiž častěji trpěly nemocemi a logicky byly fyzicky slabší. Při zpracovávání diplomové práce bylo také nutno brát v potaz původ trestanců, neboť právě ten měl na jejich další jednání a povahu vliv. Celkově je však u všech trestanců patrný odpor ke všemu sovětskému. Ke komunismu, Stalinovi, dozorcům…Zvláštním okamžikem je vždy smrt Stalina, kterou prožívá každý po svém. Vesměs je však patrná naděje, že se vše obrátí postupně k lepšímu.

63

8.

Resumé

Целью магистерской работы является отражение персон в русской лагерной литературе. В магистерской работе былы использованы работы Солженицына, Довлатова, Шаламова и Гинзбурговой. Настоящая работа также включает произведение чешского писателя Кубки, который тоже занимался лагерной темой. Первая глава описывает систему Гулага на Дальнем востоке и Сибири. Были показаны основные факты о жизни в лагере. Первая глава занимается вопросом: «Почему были основаны лагеря и для кого были исьпользованы. Здесь я хотел показать жестокие условия жизни людей и безпомощность их положения. Дальше меня заинтересовало, что в лагерях не были только заключенные из СССР, но и из других стран. Я узнал, что лaгеря в Сибири не были первые в мире. Раньше уже существовали аналогичные системы лагерей и в других странах мира. К сожалению, Коммунистическя партия использовала систему лагерей и улучшила ее. Следующая глава содержит три разные произведения, занимающиеся вопросом лагерей. Каждое произведение рассматривало лагеря со своей точки зрения. Вторая глава показывает то, что я описывал в первой главе, но глазами трёх разных писателей. Первым произведением второй главы была дисертация Евы Куховой. Ева Куховая здесь описывает систему лагерей в контексте с ареалом России и социально–политической обстановкой в истории России. Дальше она занимается двумя известными писателями этой эпохы, конкретно произведениями Солженицына и Шаламова. Я тоже вдохновился произведением Иваны Ричловой. Она описывает судьбы известных людей, которые сопротивлялись Коммунистической партии. Поэтому они страдали не только физически но и психическими проблемами. Они были изгнаны из своей страны и жили в западных странах Европы. Целью третьего произведения ялвялось, показать реальную судьбу конкретного человека, который пережил несколко лет в лагерях. Австрийский писатель Карло Штайней изобразил историю своей жизни.

64

Третья глава занималась лагерной темой, конкретно литературными лицами. Здесь я старался выбрать различные произведения, чтобы показать различия конкретных авторов. Я занимался произведениями Солженицына – В круге первом, Гинзбурговой – Крутой маршрут, Кубки – Кровавые ягоды, Шаламова – Колымские рассказы. Все перчисленные писатели описыивали своего главного героя по разному. У каждого писателя изменились в течение времени по другому. Важным фактором в лагерной прозе является обстановка или место, где жили заключённые. Опять здесь каждый писатель описивает обстановку по своему. Некоторые писатели занимаются только обстановской в лагерях, другие описывают и природу вокруг лагерей. Например Гинзбургова и Кубка занимаются собитиями перед заключением и после освобождения. В болшинстве произведений изображено опасение и тревога а также депрессия. Пятая глава описывает литературные лица уже более конкретно. Показывает как главные герои изменились в зависимости от обстановки, времени и действия. Целью пятой главы являлось показать комплексную характеристику лиц разных авторов. Каждый герой проявился по разному. Кто-то замкнулся в себе а кто-то старался более боротся и сопротивлятся. Вообще можно сказать, что каждый писатель выразил сам себя через своего главного героя. Шестая

глава

занимается

специфическим

фактором

женщин

в

лагерях

и тюрмах. В большинстве случаев об этом писали авторы – мужчины, но это не значить, что в лагерях не были женщины. Наоборот женщины более страдали в этих условиях. Много об этом написала Евгения Гинзбургова в книге Крутой маршрут, в которой рассказывет о своей судьбе. Это произведение я сравнивал с книгой Кровавые ягоды, которую написал Йиржи С. Кубка. В обоих произведениях главными героями были женщины, у которых было много общего (жизненая судьба), но также различного (их поведение в борбе против режима). Что касаться комплексной характеристики главных лиц лагерной темы, нужно сказать, что каждый главный герой находился в другом типе лагеря. Это повлияло на их поступкы, обстановку, характер и психическое состояние. Вообще можно сказать, что все заключённые выступали против всему советскому. Против Сталину, коммунизма 65

и также против надзирателям. Специфическим моментом является всегда смерть Сталина, когда все надеются, что всё изменится к лучшему.

66

9. Seznam použité literatury Odborná literatura:

[1] BAUER, Josef Martin. Kam až mě nohy donesou. 1. vydání. Praha: Naše vojsko, 1994. 271 s. ISBN: 80-206-0381-6. [2] BZONKOVÁ, Radka; BABKA, Lukáš. Jen jeden osud. Antologie Sovětské lágrovéprózy. Edice Paměť. Praha: Academia, 2009. 650 s. ISBN: 978-80-200-1701-7. [3] DOVLATOV, Sergej Donatovič. Lágr. 1. Vydání. Praha: Volvox Globator, 1998. 164 s. ISBN: 80-7207-174-2. [4] FOŘT, Bohumil. Literární postava: vývoj a aspekty naratologických zkoumání. I vydání. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008. 111 s. ISBN: 978-80-85778-61-8. [5] GINZBURG, Jevgenija. Strmá cesta: Kronika z časů kultu osobnosti. 1. vydání. Praha: Odeon, 1992. 728 s. ISBN: 80-207-0394-2. [6] CHLEVNJUK, Oleg Vitaljevič. Historie Gulagu: od kolektivizace do „velkého teroru“. 1. vydání. Praha: BB/art, 2008. 477 s. ISBN: 978-80-7381-462-5. [7] KUPKA, Jiří S. Krvavé jahody. I. vydání. Praha: Mladá fronta, 2009. 205 s. ISBN: 978-80204-2153-1. [8] KÚCHOVÁ, Eva. Vznik a vývoj táborovej témy, jej žánrové modifikácie v ruskej literatúre 20. storočia a česko-slovenské pozadie. Brno: Ústav slavistiky - Filozofická fakulta, 2011. 217 s. [9] POSPÍŠIL, IVO. Literární postava jako „zašité nůžky“ literární vědy. Slavica Litteraria, X 4, 2001, s. 51-58. [10] RYČLOVÁ Ivana. Ruské dilema = Russkaja dilemma: společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska. I. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. 221 s. ISBN: 80-7325-063-2. [11] SOLŽENICYN, Alexandr Isajevič. Jeden den Ivana Denisoviče. 1. vydání. Voznice: Leda, 2011 ISBN: 978-80-7335-289-9. 67

[12] SOLŽENICYN, Alexandr Isajevič. Souostroví GULAG: 1918 – 1956: pokus o umělecké pojednání. I. díl, 1. vydání. Praha: Academica, 2011. 566 s. ISBN: 978-80-200-1660-7. [13] SOLŽENICYN, Alexandr Isajevič. Souostroví GULAG: 1918 – 1956: pokus o umělecké pojednání. II. díl. 1. vydání. Praha: Academica, 2011. 584 s. ISBN: 978-80-200-1661-4. [14] SOLŽENICYN, Alexandr Isajevič. V kruhu prvním. I. díl, 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1992. 372 s. ISBN: 80-204-0331-0. [15] SOLŽENICYN, Alexandr Isajevič. V kruhu prvním. II. díl, 1. Vydání. Praha: Mladá fronta, 1992. 364 s. ISBN: 80-204-0332-9. [16] ŠALAMOV, Varlam. Kolymské povídky. 1. vydání. Praha: GplusG, 2011. 254 s. ISBN: 978-80-87060-43-8. [17] ŠIRAJEV, Boris Nikolajevič. Věčné světlo: Solovecké ostrovy v epoše GULAGu. I. vydání. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011. 374 s. ISBN: 978-80-87378-91-5. [18] ŠTAJNER, Karlo. 7000 dní na Sibiři. 1. vydáni. Praha: Naše vojsko, 1991. 231 s. ISBN: 80206-0278-X.

68

Internetové zdroje:

[19] KNIJKY.RU [online]. URL: [8. 9. 2014]. [20] LIB.RU. БИБЛИОТЕКА МАКСИМА МОШКОВА. [online] URL: [10. 11. 2014]. [21] MODERNLIB.RU, КРУТОЙМАРШРУТ.[online]. URL: [5. 10. 2014]. [22] MODERNLIB.RU, КОЛЫМСКИЕ РАССКАЗЫ [online]. URL: [5. 8. 2014]. [23] NOTONLYRUSSIA [online]. URL: [6. 9. 2014]. [24] WIKIPEDIA [online]. URL: [23. 10. 2014].

[25] WIKIPEDIA, DOVLATOV [online]. URL: [5. 8. 2014]. [26] WIKIPEDIA, Lavrentij Pavlovič Berija, [online]. URL: [28. 10. 2014]. [27] WIKIPEDIA, Výbor státní bezpečnosti [online]. URL: [28. 10. 2014]. [28] 100BESTBOOKS.RU [online]. URL: [5. 8. 2014].

69

[29] БОЛЬШАЯ БЕСПЛАТНАЯ БИБЛИОТЕКА [online]. URL: [8. 11. 2014]. [30] СЕРАПИОНОВЫ БРАТЬЯ [online]. URL: [23. 10. 2014].

70

Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav slavistiky

Recommend Documents