Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Filologicko – areálová studia
Vendula Hanáková
Útěky z Osvětimi – analýza vybraných děl Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Markéta Páralová Tardy
2014
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
................................................. Podpis autorky práce
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Markétě Páralové Tardy za její laskavé vedení, vstřícný a odborný přístup, podnětné rady a doporučenou literaturu vhodnou ke zpracování této bakalářské práce. Zvláštní poděkování patří Petrovi Kudiovskému za trpělivost a obrovskou podporu během psaní.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 1 1 Koncentrační tábor Osvětim.................................................................................................... 2 1.1 Obecné informace ............................................................................................................ 2 1.2 Věznění lidé...................................................................................................................... 5 1.2.1 Sovětští váleční zajatci .............................................................................................. 7 1.2.2 Židé............................................................................................................................ 9 1.2.3 Poláci ....................................................................................................................... 11 2 Andrej Pogožev: Útěk z Osvětimi ......................................................................................... 13 2.1 Život Andreje Pogoževa ................................................................................................. 13 2.2 Útěk z Osvětimi .............................................................................................................. 13 2.2.1 Pobyt v táboře.......................................................................................................... 13 2.2.2 Útěk ......................................................................................................................... 15 3 Rudolf Vrba: Utekl jsem z Osvětimi ..................................................................................... 18 3.1 Život Rudolfa Vrby ........................................................................................................ 18 3.2 Utekl jsem z Osvětimi .................................................................................................... 19 4 Kazimierz Piechowski: Byłem numerem... ........................................................................... 26 4.1 Život Kazimierze Piechowského .................................................................................... 26 4.2 Byłem numerem... .......................................................................................................... 26 5 Srovnání analyzovaných útěků.............................................................................................. 32 Závěr......................................................................................................................................... 37
Resumé ..................................................................................................................................... 39 Seznam použité literatury ......................................................................................................... 41 Přílohy ...................................................................................................................................... 44
Úvod Tato bakalářská práce se zabývá problematikou útěků z koncentračního tábora Osvětim. Cílem práce je nejen upozornit na ty, kteří riskovali své životy, aby odhalili světu tajemství Osvětimi, ale také odkrýt „slabiny“ tábora, o němž nacisté tvrdili, že jediná cesta ven vede komínem plynové komory. V práci představuji tři vybrané zástupce uvězněných a popisuji, jakým způsobem se jim podařilo uniknout, a co měly úspěšné útěky společné. Polští obyvatelé tvořili nejpočetnější skupinu uvězněných, proto jsem pro analýzu zvolila polského vězně Kazimierze Piechowského. Jako dalšího představitele jsem vybrala sovětského válečného zajatce Andreje Pogoževa. Pogožev naplánoval se svými přáteli hromadný útěk, jenž se zapsal do dějin osvětimského tábora. Slovenského Žida Rudolfa Vrbu uvádím z toho důvodu, že Osvětim je často nazývána jako „miejsce zagłady Żydów.“1 Předkládaná práce je rozdělena do pěti hlavních částí. V první části se zaměřuji na koncentrační tábor Osvětim z obecného hlediska, a dále charakterizuji jednotlivé skupiny vězňů, jejichž zástupce jsem si zvolila pro svou analýzu. Další tři části jsou věnovány představitelům jednotlivých skupin vězňů. Nejprve se zabývám životem konkrétního autora, a poté se věnuji jeho pobytu v táboře a následnému pokusu o útěk. Poslední část shrnuje, v čem byly útěky společné, co museli uprchlíci přichystat před samotnou akcí, a s jakými problémy se museli potýkat. Diplomovou práci jsem v závěru doplnila obrazovou přílohou, která dokresluje údaje udávané v práci, představuje jednotlivé autory a zároveň slouží pro ucelení představy o koncentračním táboře.
1
ŚWIEBOCKA, T., PINDERSKA-LECH, J., MENSFELT, J. Auschwitz-Birkenau. Historia i teraźniejszość.
Oświecim: Państwowe Muzeuem Auschwitz-Birkenau, s. 9.
1
1 Koncentrační tábor Osvětim 1.1 Obecné informace Osvětim (německy Auschwitz), která byla největším nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem, byla založena na Himmlerův rozkaz z 27. dubna 1940 v blízkosti polského městečka Oświęcim.2 V roce 1940 sem byli deportováni první vězni, kteří byli týráni hladem, a navíc je nacisté nutili těžce pracovat. Osvětimský tábor byl velmi tvrdý, na vstupní bráně visel nápis: „Arbeit macht frei!“ (Příloha č. 1). Tento nápis byl míněný jako výsměch všem uvězněným, kteří se odtud nikdy neměli dostat. V březnu 1941 byl tábor rozšířen o komplex Osvětim II - Březinka, kde byly vězněny především rodiny. V březnu 1942 se tábor opět rozšířil, a to o Osvětim III – Monowitz (neboli Buna). Zde byla zřízena továrna na výrobu syntetického kaučuku. V tomto táboře, stejně jako v dalších 45 přidružených táborech, museli pracovat osvětimští zajatci. Útěk z Osvětimi měl být prakticky nemožný. Tábor byl rozdělen na dvě části; vnitřní a vnější. Ve vnitřní části se nacházely budovy, ve kterých byli „ubytovaní“ vězni. Ve vnějším táboře byly situovány koncerny. Zde vězni museli pracovat. Patřila sem továrna na válečnou výrobu Deutsche Aufrűstungswerke, KRUPP a SIEMENS. Vnitřní tábor byl obehnaný dvěma ploty z ostnatého drátu, jež byly nabité vysokým napětím (Příloha č. 2). Ploty měly výšku čtyři metry. Celou noc tábor osvětlovaly obloukové lampy. Na strážních věžích drželi hlídku esesmani se samopaly (Příloha č. 3). Ráno stráž ve vnitřních strážních věžích sestoupila a nová stráž obsadila vnější věže. O bezpečnostních opatřeních v případě útěku píše Rudolf Vrba: „Kdyby se některému vězni podařilo touto sítí proklouznout a kdyby zjistili večer ve vnitřním táboře, že chybí, vnitřní věže by byly obsazeny a byla by přivolána posila – tři tisíce mužů a dvě stě psů by uzavřelo celý vnější prostor. Tato masivní stráž by zůstala v pohotovosti tři dny a tři noci, zatímco jednotky a psi by pečlivě pročesávali tábor mezi vnitřním a vnějším řetězem stráží. Kdyby uprchlíka během té doby nechytli, předpokládalo by
2
ŠTĚPKOVÁ, T., BRŐSSLEROVÁ (VOGLOVÁ), R. a BEDNAŘÍK, P. Osvětim. Holocaust.cz [online].
2
se, že se dostal mimo tábor, kde už hledali další esesáci. Stráž by byla rozpuštěna a záležitost by byla předána jiným orgánům, které nespadaly pod Osvětim.“3 Od příjezdové cesty, neboli z východní strany, byl mateřský tábor obehnán vysokou zdí zakončenou nahoře ostnatým drátem. Ze západní strany bránily tábor budovy úřadu a táborové administrativy. Vstupní brána do tábora se nacházela ze severní strany, neviditelná pro nepovolané osoby. Podle stejných zásad byla vybudována ochrana Březinky. V létě 1941 předal Heinrich Himmler veliteli osvětimského tábora Rudolfu Hößovi příkaz vybudovat v Osvětimi centrum masového vraždění Židů. První plynová komora byla zřízena v Osvětimi I. V ní byly v září 1941 poprvé vyzkoušeny a ověřeny vražedné účinky cyklonu B - látky, která se běžně používala pro deratizaci.4 Na využití této látky přišel sám Rudolf Höß: „Tak jsem přišel i na malou místnůstku, kde byla navršena hromada válcovitých krabic s nápisem: „Giftgas“ a pod tím: „Cyclon B“. Byly to pozůstatky materiálu, který sem dopravila před časem firma Weerle a Frischler z Hamburku, když měla odhmyzit polská dělostřelecká kasárna. Tyto kilové krabice byly hermeticky uzavřeny a já si vzpomněl, že obsahují zelené krystalky, které ve styku s kyslíkem ve vzduchu okamžitě vylučují jedovatý plyn. Vzpomněl jsem si rovněž, že Weerle a Frischler nám poslali dva techniky, kteří si tehdy nasazovali plynové masky a byli při otvírání krabic krajně opatrní. Dospěl jsem proto k závěru, že plyn je stejně nebezpečný pro člověka jako pro hmyz.“5 Následovala stavba dalších čtyř plynových komor v táboře Osvětim II – Březinka. Plynové komory na první pohled vypadaly jako sprchy. Oběti sem vcházely s přesvědčením, že se zde musí osprchovat, než budou poslány do tábora. Posléze však byla do místnosti střešními okénky vhozena látka, která všechny lidi uvnitř pozabíjela. Mrtvoly pak byly zbaveny zlatých zubů, šperků, a také vlasů. Jejich majetek byl roztříděn a posílán do Říše. Německému průmyslu se pak dodávaly
3
VRBA, R. Utekl jsem z Osvětimi, s. 255.
4
ŠTĚPKOVÁ, T., BRŐSSLEROVÁ (VOGLOVÁ), R. a BEDNAŘÍK, P. Osvětim. Holocaust.cz [online].
5
MERLE, R. Smrt je mým řemeslem, s. 239-240.
3
kostní moučka, vlasové matrace a mýdlo z lidského tuku. Zlato po tunách plynulo do říšské banky.6 V koncentračním táboře pracovala tajná organizace odporu, která ve svých řadách soustředila antifašistické složky mezi vězni různých národností, nevylučujíc vězně s národností německou. Hustě propletené vedení organizace udržovalo kontakty s vnějším světem. Díky nim pronikaly za hranice tábora přesné informace o tom, co se v Osvětimi dělo. Odbojová organizace pomáhala vězněným shánět léky a potraviny, dokumentovala nacistické zločiny, pomáhala při útěcích a sabotážích, snažila se prosadit politické vězně do zodpovědných pozic a připravovala zajatce na povstání. Členové organizace se v rámci svých možností snažili vytvořit v táboře takové podmínky, aby bylo umožněno přežití co největšího počtu vězňů. Když se začala k táboru blížit Rudá armáda (leden 1945), pokusili se nacisté o vyklizení tábora. 58 000 vězňů se muselo vydat na pochod smrti, plynové komory a některé dokumenty byly zničeny. Sověti do tábora dorazili 27. 1. 1945. Zbytek vězňů, který se Němcům nepodařil evakuovat, byl zachráněn sovětskou armádou. „Ok. 7 tys. więźniów, pozostawionych przez Niemców w obozie, zostało oswobodzonych przez żołnierzy Armii Czerwonej w dniu 27 stycznia 1945 r.”7 Ačkoliv se polský stát opakovaně pokoušel informovat svět o hrůzách v Osvětimi, teprve až 8. května roku 1945 vyšlo všechno oficiálně najevo. Tehdy sovětský výbor za pomoci polských, francouzských a českých expertů odhalil v plném rozsahu nacistické zločiny proti lidskosti. Počáteční propočet spojenců uváděl tři a půl milionu zavražděných mužů, žen a dětí. Táborový velitel SS Rudolf Höß v Norimberku tvrdil, že jich bylo dva a půl milionu: „V jednom okamžiku prokurátor zvolal: „Zabil jste tři a půl milionu osob!“ Požádal jsem o slovo a řekl jsem: „Promiňte, zabil jsem jen dva a půl milionu.“ Nato se v sále ozval
6
DAVIES, N. Polsko: dějiny národa ve středu Evropy, s. 56.
7
ŚWIEBOCKA, T., PINDERSKA-LECH, J., MENSFELT, J. Auschwitz-Birkenau. Historia i teraźniejszość, s.
12.
4
šum a prokurátor zvolal, že bych se měl stydět za svůj cynismus. A přece jsem neudělal nic jiného, než že jsem opravil nepřesné číslo.“8 V Polsku se konaly dva procesy s válečnými zločinci. Oba proběhly v roce 1947 před Nejvyšším národním tribunálem. Zmínil se o nich Dr. Jan Sehn: „W pierwszym z nich stanął przed Trybunalem były komendant obozu oświęcimskiego Rudolf Hőss. W drugim osądzono 40 osób spośród byłej załogi obozu, zajmujących odpowiedzialnie stanowiska w obozie.”9 Podle Sheldona Kirschnera však mnoho válečných zločinců zůstalo bez trestu: „Of the 6,500 members of the SS who worked in Auschwitz and survived the war, only some 750 ever received punishment of any kind. In other words, close to 90 per cent of the murderers got off scot-free.”10 V bývalém koncentračním táboře Osvětim je vytvořeno muzeum a památník. V průměru Osvětim ročně navštíví kolem milionu osob. Nejpočetnějšími návštěvníky jsou Poláci, potom Američané, Britové, Italové, Němci, Francouzi a Izraelci. Podle míry návštěvnosti je zřejmé, že hrůzy koncentračních táborů si lidé dosud uvědomují a nestaví se k historii zády.
1.2 Věznění lidé První vězni osvětimského tábora byli přivezeni 20. 5. 1940 ze Sachsenhausenu. 14. 6. 1940 přijel do Osvětimi první transport Poláků. „Pierwszy transport polskich więźniów politycznych, liczący 728 więźniów, przywieziono do obozu z więzienia w Tarnowie 14
8
MERLE, R. Smrt je mým řemeslem, s. 320.
9
SEHN, J. Obóz koncentracyjny Oświecim-Brzezinka: (Auschwitz-Birkenau), s. 8.
10
REES, L., KIRSCHNER, S. Survivors and perpetrators interviewed for history of Auschwitz [Auschwitz: a
new history]. Canadian Jewish News [online].
5
czerwca 1940 r.”
11
V prvním období existence tábora se do Osvětimi sváželi výhradně
Poláci, později za nimi byli posíláni obyvatelé všech podrobených zemí a dalších okupovaných států. Dr. Jan Sehn tvrdí, že podle zlomku nalezených dokumentů, které nestačili zničit stoupenci Hitlera, byly v Osvětimi vězněny následující národnosti: „Amerykanie, Anglicy, Austriacy, Belgowie, Bułgarzy, jeden Chińczyk, Cyganie, Czesi, jeden Egipcjanin, Francuzi, Grecy, Hiszpanie, Holendrzy, Jugosłowianie, Litwini, Łotysze, Niemcy, Norwegowie, jeden Pers, Polacy, Rosjanie, Rumuni, Słowacy, Szwajcarzy, Turcy, Węgrzy, Włosi i Żydzi palestyńscy.“12 Co se týče počtu uvězněných podle národností, většinu tvořili polští obyvatelé, následně obyvatelé SSSR, obyvatelé Jugoslávie a Francouzi. Věznění Židé byli přiváženi z různých zemí. Nejčastěji se jednalo o Poláky, Maďary, Čechy, Slováky, Němce, Řeky a Holanďany (Příloha č. 4). Drtivou většinu zajatců tvořili lidé, kteří se do tábora dostali z důvodu své národnostní či rasové příslušnosti. Z počtu nejméně 1,3 milionu všech osob, které byly deportovány do Osvětimi, bylo v táboře zaregistrováno a uvězněno okolo 400 000 lidí. Z tohoto počtu bylo kolem 200 000 Židů, téměř 150 000 Poláků, 23 000 Romů, 12 000 sovětských válečných zajatců a 25 000 vězňů jiných národností. Zhruba 200 000 vězňů z celkového počtu bylo převeleno do jiných koncentračních táborů, kde valná většina z nich zemřela. Kromě Židů, Poláků, Romů a sovětských válečných zajatců, nacisté poslali do tábora také 7 000 Čechů, 6 000 Bělorusů, 4 000 Francouzů, 2 500 Němců a Rakušanů, 1 500 Rusů, 800 Slovinců, 600 Ukrajinců. V menší míře se v táboře nacházeli zajatci z téměř všech evropských zemí. I přes silná bezpečnostní opatření byl počet lidí, kteří utekli z tábora, velmi vysoký. Jednalo se o 757 mužů a 45 žen. Konkrétně o jednotlivých útěcích informuje Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau: „Spośród 802 więźniów, którzy podjęli ucieczkę do momentu ewakuacji obozu (18-19 stycznia 1945 r.), najliczniejszą grupę stanowili Polacy – 396 (386
11
ŚWIEBOCKA, T., PINDERSKA-LECH, J., MENSFELT, J. Auschwitz-Birkenau. Historia i teraźniejszość, s.
8. 12
SEHN, J. Obóz koncentracyjny Oświecim-Brzezinka: (Auschwitz-Birkenau), s. 37.
6
mężczyzn i 10 kobiet), po nich obywatele ówczesnego ZSRR – 179 (164 mężczyzn i 15 kobiet, wśród mężczyzn było 50 jeńców wojennych), następnie Żydzi – 115 (112 mężczyzn i 3 kobiety), Cyganie – 38 (36 mężczyzn i 2 kobiety), Niemcy – 31 (22 mężczyzn i 9 kobiet), Czesi – 23 (19 mężczyzn i 4 kobiety), Austriacy – 2 mężczyzn, obywatele Jugosławii – 2 (1 mężczyzna i 1 kobieta) i inni – 16 (15 mężczyzn i 1 kobieta), których narodowości nie ustalono.“13
1.2.1 Sovětští váleční zajatci V září 1941 započaly přípravy na příjezd transportů s ruskými válečnými zajatci. Část bloků byla oddělena ostnatým drátem. Nad bránu byl umístěn nápis: „Obóz pracy rosyjskich jeńców wojennych (Russen-Kriegsgefangenenarbeitslager).“ První transport dorazil do tábora 7. 10. 1941.14 Zajatci sem byli deportováni ze zajateckých táborů Stalag v Neuhammer am Quais a v Łambinowicích. S těmito zajatci bylo nakládáno obzvlášť barbarským způsobem. Do koncentračního tábora byli posláni za účelem vyhlazení. Nejprve se museli ponořit do dezinfekce, a poté byli nuceni běžet nazí do tábora. Často jim nacisté dali oblečení až za několik dní, takže umírali na následky zimy. Při registraci obdrželi speciální čísla, která byla určená pouze pro sovětské válečné zajatce. Tato čísla si našívali na oblečení. Často se stávalo, že si zajatci oblékli oblečení po zemřelých vězních, což způsobovalo chaos v evidenci. Proto se jim čísla začala tetovat na levou stranu hrudníku. „Radzieccy jeńcy wojenni byli pierwszą grupą więźniarską w obozie Auschwitz, której tatuowano numery ewidencyjne.“15 Většina sovětských válečných zajatců pocházela z centrálních a jižních oblastí Sovětského svazu nebo z území Litvy, Běloruska a Ukrajiny. V listopadu 1941 přijela do Osvětimi speciální komise z Katowic, která se skládala ze tří funkcionářů gestapa. Komise vyslýchala všechny ruské zajatce, a potom je rozdělila na
13
ŚWIEBOCKI, H. Ruch oporu. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online].
14
Pozn.: Tímto transportem přijel do Osvětimi i Andrej Pogožev.
15
WONTOR-CICHY, T. Radzieccy jeńcy wojenni. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online].
7
čtyři skupiny. První dvě skupiny byly odsouzeny k smrti, zbytek lidí byl přesunut počátkem roku 1942 do nového tábora v Březince. O této skupině zajatců píše Tadeusz Iwaszko: „W październiku 1941 r. przywieziono do obozu 10 000 radzieckich jeńców wojennych, z których po sześciu miesiącach pobytu w obozie pozostało przy życiu niewiele ponad tysiąc. Byli oni w okrutny sposób zabijani, a kiedy pozostało ich około 900 osób zostali przeniesieni do budowanego w Brzezince obozu.”16 Úmrtnost sovětských válečných zajatců byla skutečně obrovská, navíc nacisté falšovali úmrtní listy. „Zachowana Książka zgonów jeńców radzieckich zawiera wpisy o śmierci jeńców w odstępach 5 – 10 minutowych. Jako przyczynę zgonu wpisywano nazwy chorób w języku łacińskim lub niemieckim; najczęściej były to: udar mięśnia sercowego, niewydolność krążenia, zapalenie jelit, wyczerpanie, zapalenie nerek, zapalenie płuc, zapaść, ropowica, wada serca, odoskrzelowe zapalenie płuc. Były to fikcyjne powody śmierci wybierane z wcześniej przygotowanej listy.“17 Tito vězni se hned po Polácích nejčastěji pokoušeli o útěk z tábora. Největší pokus o útěk byl zrealizovaný 6. 11. 194218 v Birkenau.19 Během posledního nástupu zbylo pouze 96 sovětských válečných zajatců. „Szacuje się, że do KL Auschwitz trafiło co najmniej 15 000 jeńców, z czego 12 000 zostało objętych ewidencją obozową, natomiast około 3 000 nie zarejestrowano w obozie. Tych ostatnich
16
IWASZKO, T. Ucieczki więżniów z obozu koncentracyjnego Oświęcim, s. 36.
17
WONTOR-CICHY, T. Radzieccy jeńcy wojenni. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online].
18
Pozn.: Bývá uváděno i datum o měsíc dříve, a to v dílech: KRAUS, O., KULKA, E. Továrna na smrt, s. 61. a
IWASZKO, T. Ucieczki więżniów z obozu koncentracyjnego Oświęcim, s. 36. 19
Pozn.: S touto skupinou se podařilo uniknout Andreji Pogoževovi.
8
zabito wkrótce po przywiezieniu do obozu.“20 V Birkenau se dnes nachází symbolický hřbitov sovětských válečných zajatců (Příloha č. 5).
1.2.2 Židé „Masowe transporty Żydów do obozu rozpoczęły się w 1942 r., kiedy to Auschwitz na mocy decyzji Himmlera z roku 1941 i po poczynionych wówczas przygotowaniach został włączony do realizacji planu zagłady 11 mln europejskich Żydów.“21 Počátkem roku 1942 nacisté deportovali do Osvětimi Židy společně s nežidovskými polskými obyvateli. Mezi první tisícovkou politických vězňů, kteří byli přivezeni do Osvětimi v červnu 1940 z vězení v Tarnowie a Wiśnicu Nowym, bylo nejméně 21 polských Židů. Všichni zanedlouho zemřeli. Po celou dobu existence tábora bylo se Židy zacházeno velmi krutě. Hodnota jejich života podle esesmanů byla nejnižší. Stávali se obětmi hladu, zimy, přepracování, neustálého zatěžování a zneužívání, byly na nich testovány nejrůznější metody vyhlazování. Valná většina z nich byla poslána do kárného bloku. Židé v táboře museli vytrpět nejrůznější tresty. Židé neměli právo psát dopisy, ani přijímat balíčky. Z těch, kteří byli posláni do tábora, jen velice málo lidí přežilo. Počátkem jara 1942 začaly do Osvětimi přijíždět samostatné židovské transporty. „W latach 1942-1944, w ramach „ostatecznego rozwiązywania kwestii żydowskiej” (Endlösung der Judenfrage), KL Auschwitz pełnił rolę największego nazistowskiego ośrodka zagłady ludności żydowskiej z okupowanych przez Trzecią Rzeszę oraz sprzymierzonych z nią krajów europejskich.“22 Do poloviny července 1942 byla část transportů posílána ihned do plynových komor. Ostatní byli přiděleni na práci v táboře. Na práci nacisté využívali například první Židy ze slovenských transportů.23 Nejpozději 4. července 1942 se začaly mezi Židy 20
WONTOR-CICHY, T. Radzieccy jeńcy wojenni. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online].
21
PIPER, F. Zagłada. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online].
22
STRZELECKI, A. Żydzi. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online].
23
Pozn.: Mezi slovenské Židy, kteří se dostali tímto způsobem do tábora, patřil i Rudolf Vrba.
9
z transportů provádět selekce, kterými prošlo pouhých 20% lidí. Zbytek byl okamžitě poslán na smrt. Od druhé poloviny roku 1942 tvořili Židé většinu tábora. Mezi více než 400 000 zaregistrovaných vězňů většinu tvořili právě Židé. Stávalo se, že se občas esesmani odchýlili od standartního výběru Židů, které umístili do tábora. To se týkalo například transportů, které přijely do Osvětimi v září a v prosinci 1943 a v květnu 1944 z Terezína v Čechách. Celé rodiny byly umístěny do tábora v Březince. O tomto transportu se zmiňuje i Rudolf Vrba: „Nikdo z nás, kdo přežil tábor A v Březince, nikdy nezapomene na 7. září 1943, protože ten den se nepodobal žádnému, který jsme kdy zažili. [...] Do vedlejšího tábora B, odděleného od nás jen několika prameny drátu, proudili muži, ženy a děti oblečení v normálních civilních šatech. Hlavy měli neoholené, obličeje zmatené, ale vykrmené a nezpustošené. [...] Nových vězňů byly asi čtyři tisíce a byli transportováni z terezínského ghetta. [...] Esesáci s nimi jednali šetrně, žertovali s nimi, hráli si s dětmi. Byla to hádanka a záhada a my starší vězňové jsme si byli jisti, že jde o nějaký trik, protože bylo jasné, že novým příchozím se dostává prominentního zacházení.“24 V březnu a v červenci 1944 bylo zhruba 10 000 lidí z těchto transportů zplynováno. Vrba vzpomíná, že tito lidé šli do plynových komor klidně, protože mysleli na své děti. Z plynových komor se ozýval zpěv československé hymny. Kromě českých Židů byli v Osvětimi vražděni i Židé slovenští. „Jak świadczą zachowane dokumenty obozowe (Zugangslisten Juden), spośród 973 Żydów ze Słowacji umieszczonych 17 kwietnia 1942 r. w KL Auschwitz, po blisko czterech miesiącach pozostało przy życiu 88 osób.“25 Smrt v Osvětimi našli i Židé italští a řečtí, kteří byli přivyklí teplému klimatu, a tedy nevydrželi tvrdé podmínky tábora v zimě.
24
VRBA, R. Utekl jsem z Osvětimi, s. 227.
25
STRZELECKI, A. Żydzi. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online].
10
V období od května do října 1944 byli v oddělených sekcích v Birkenau zadržováni maďarští a polští Židé. Nebyli registrovaní, a toto místo pro ně mělo být jakýmsi přechodným táborem. Vedení SS mělo rozhodnout, zda budou posláni do plynových komor, nebo na práci v táboře. Část z nich byla nakonec zaregistrována do tábora, a někteří byli posláni do dalších koncentračních táborů zřízených nacisty. Největší skupina Židů do tábora přijela transporty v době od dubna do srpna 1944 z Maďarska. Jednalo se o počet okolo 430 000 vězňů. Celkem v Osvětimi našlo smrt kolem 1,1 milionu Židů. Většina z nich zemřela v plynových komorách.
1.2.3 Poláci Během okupace v Polsku se nacisté pokoušeli Poláky eliminovat a opuštěná místa germanizovat. Od počátku okupace se nacisté snažili dosáhnout oslabení polské inteligence. Podrývali morálku národa, k čemuž využívali zatýkání a věznění lidí v tranzitních táborech. Prvním táborem na polském území se stala Osvětim. Sem byli první dva roky skutečně posíláni pouze Poláci. Kromě osob, které byly podezřelé z činnosti v hnutí odporu v Polsku, byli do tábora deportováni především představitelé polské inteligence. Všechny tyto osoby byly zařazeny do kategorie politických vězňů, a to bez ohledu na skutečný důvod umístění do tábora. Zatýkání probíhalo mimo jiné i v ulicích, kdy se do rukou nacistů často dostali nevinní lidé. „W pierwszym transporcie 1666 osób przywiezionych z Warszawy 15 sierpnia 1940 r. znajdowały się 1153 osoby schwytane w łapankach.“26 Někteří Poláci byli drženi jako rukojmí. Tyto osoby se nacistům podařilo zadržet během hnutí odporu. Často Poláci dorazili do tábora již odsouzení k trestu smrti a byli okamžitě zastřeleni. Další kategorií polských vězňů byli lidé, kteří byli posláni do Osvětimi „na převýchovu“. „Więźniowie ci nie byli zaliczani do więźniów politycznych, lecz mieli specjalny status więźniów wychowawczych
26
PIPER, F. Polacy. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online].
11
(Erziehungshäftlinge − EH).“
27
Tito vězni zde měli strávit zhruba 8 týdnů, praxe však byla
často jiná. Celkem bylo v této kategorii asi 11 000 vězňů. V Osvětimi nacisté vraždili staré lidi a duševně nemocné z řad Poláků, kteří z hlediska nacistické ideologie měli nulovou hodnotu. Poslední velká skupina Poláků dorazila do tábora v srpnu a v září 1944. Bylo zde zhruba 13 000 mužů, žen a dětí deportovaných z Varšavy. Celkem bylo v táboře zhruba 150 000 Poláků. Do tohoto počtu ovšem nejsou zahrnuti ti, kteří ihned po příjezdu směřovali do plynových komor a nebyli tudíž zaneseni do dokumentace.
27
Tamtéž.
12
2 Andrej Pogožev: Útěk z Osvětimi 2.1 Život Andreje Pogoževa Andrej Pogožev (Příloha č. 6) se narodil roku 1912 v Doněcku na Ukrajině. Před válkou pracoval jako horník a důlní inženýr.28 5. 7. 1941 dostal povolávací rozkaz a byl nucen bojovat jako velitel dělostřelecké čety proti nacistům. Byl zajat Němci, když se společně s dalšími ruskými vojáky pokoušel vyrabovat opuštěné sklady. V září 1941 se dostal do tábora Stalag 308 nedaleko města Źagań. Zde se s několika dalšími zajatci pokoušeli vykopat tunel ven. Bohužel byli odhaleni a posláni do osvětimského tábora. Z Osvětimi uprchl, ale zanedlouho poté byl chycen a převezen do jiného tábora. I odtud se mu však podařilo uniknout. Pogožev se již nikdy nezúčastnil aktivní vojenské služby. Po válce se vrátil ke své práci důlního inženýra.29 Roku 1965 působil jako svědek obžaloby v soudním procesu s nacistickými válečnými zločinci. Andrej Pogožev zemřel v roce 1990.30
2.2 Útěk z Osvětimi 2.2.1 Pobyt v táboře Andrej Pogožev dorazil do Osvětimi transportem 7. 10. 1941. Nejprve mu byly spolu s ostatními vězni ostříhány vlasy, a poté se konala hromadná dezinfekce. Pogožev byl už krátce po příjezdu terčem bití esesáků, kteří si libovali v různých formách fyzického týrání. Zatímco spal, jeden z kápů zapálil na jeho nahém boku vatu. Zanedlouho poté ho zbili tyčí na nošení polévky. Několikrát musel Pogožev s ostatními vězni nastoupit do řady a kápové se bičem strefovali do jejich genitálií. Kromě toho byl nucen chystat mrtvoly do krematoria, což 28
POGOŽEV, A. Útěk z Osvětimi, s. 202.
29
Tamtéž, s. 202.
30
Tamtéž, s. 202.
13
s sebou neslo velkou psychickou zátěž. Strach v něm vyvolal výslech gestapa, kde se rozhodovalo o životě a smrti jednotlivých zajatců. Záleželo třeba jen na momentální náladě vedení tábora, jestli vězně poslali rovnou do plynové komory, nebo mu dali ještě šanci na přežití. Po výslechu bylo Pogoževovi přiděleno číslo 1418, které si musel nechat vytetovat na hruď. Všechny ruské zajatce po tetování čekala ledová koupel a byla jim navrácena jejich sovětská výstroj. Rusové byli dojatí, ale netušili, že právě jejich milované věci jsou zárodkem pro smrtelnou nemoc tyfus. Proti tyfu bylo zahájeno vykuřování místností, jež způsobilo mnohým vězňům otravu. Pogožev všechny tyto situace přežil a společně s ostatními zajatci, kteří zůstali naživu, byl přestěhován do Březinky. Zde je čekala dřina a opět otřesné podmínky a neustálé bití. „Časem jsme tvrdé práci přivykli. Naučili jsme se pracovat s minimálním nasazením sil. Postupně jsme se naučili, jak se vyhnout typickým zbraním – holi, pěsti, okovaným botám. Naučily nás tomu chyby kamarádů, naučila nás tomu jejich krev a zbytečná smrt. Ty zbraně byly používány zcela bez omezení, bili nás esesáci, bili nás kápové i vorarbeiteři. Bili nás za špatnou práci, za chvilku oddechu od únavy, za pomoc odpadlým kamarádům, za nevlídný pohled na některého z našich mučitelů, nebo jen proto, že se člověk dostal na dosah. Bít zesláblé a bezbranné se považovalo za výraz loajality vůči vedení koncentračního tábora.“31 V lednu roku 1942 proběhla další selekce nemocných. „Každý vězeň, když přistoupil ke Klehrově stolu, musel nahlásit číslo, načež tlumočník vyštěkl rusky: „Dřep! Vztyk! Čelem vzad! Pro zubožená, ochablá těla byly ty cviky nesmírně náročné. Špatné zacházení a mizerná strava vykonaly své. Z dřepu bylo hodně těžké zvednout tělo na zesláblých nohou, spousta lidí to bez cizí pomoci nezvládla, mnozí upadli na zem. Značnou roli tu měl i příšerný strach, vždyť každý chtěl přece žít, dokonce i v paranoidním prostředí koncentračního tábora. Tahle nedůstojná procedura probíhala před očima desítek shromážděných vězňů, a to jen umocňovalo lidské ponížení. Celá záležitost nebyla ničím jiným než chytře promyšlenou ukázkou psychologické převahy s cílem nahnat strach a vštípit respekt vůči árijské rase.“32 Z mnoha tisíců zbylo pouze 666 ruských zajatců, kteří byli spolu s Pogoževem v Březince. 31
Tamtéž, s. 83.
32
Tamtéž, s. 85 – 86.
14
Na Pogoževa se zanedlouho po selekci usmálo opět štěstí. Byl vybrán mezi 25 mužů, kteří měli na starosti správu chodu Březinky. S novou prací se nově objevila i myšlenka na útěk z tábora. Zatím se útěk odehrával pouze v rovině snění. 30. března 1942 byl Pogožev postřelen do ruky hlídkou strážní věže. Byl dopraven zpět do hlavního tábora a dostal se zde do nemocnice (Příloha č. 7). Měl strach, jelikož v táborové nemocnici zpravidla lidi neléčili, ale vraždili fenolovou injekcí. Pogožev se však dostal do rukou vedoucího lékaře, který ho nechal operovat. Místo amputace mu ruku zachránili. V nemocnici musel Pogožev opět přetrpět selekci, tentokrát ji vedl hlavní lékař SS. Pogožev prošel, a navíc se zde dozvěděl o existenci podzemního hnutí. Počátkem července 1942 se Pogožev přesunul zpět do Březinky. Zde se setkal s Viktorem Kuzněcovem a Pavlem Stěnkinem. Tito dva muži pro něj měli zásadní význam pro pozdější plánování útěku. V Březince se objevili první ruští uprchlíci, kteří byli bohužel dopadeni a pro výstrahu veřejně popraveni. Ani tato událost však v zajatcích neutlumila myšlenky na útěk. Díky příznivé referenci z nemocnice se dostal Pogožev do speciální pracovní čety, která měla za úkol střežit pracovníky sonderkommanda.33 Vzhledem k tomu, jak psychicky náročnou práci sonderkommando vykonávalo, narůstal v jejich řadách počet sebevražd. Z toho důvodu byly vytvořeny noční čety z ruských zajatců, které se pokoušely zabránit členům tohoto komanda, aby si vzali život. První noční četě se podařilo přestřihnout dráty a uniknout. Tato situace přivedla Pogoževa a jeho přátele na myšlenku hromadného útěku z tábora.
2.2.2 Útěk „Útěk! Kolik nadějí i úzkosti, radosti a emocí to slovo obsahovalo. Útěk byl tajným snem každého v táboře smrti. Nabízel šanci na přežití, protože pokusit se o útěk znamenalo buď svobodu, nebo smrt. Přes všechna ponížení, neustálý hlad, hrozbu krutého mučení a
33
Pozn.: Sonderkommando pracovalo v plynových komorách a hloubilo jámy pro mrtvé.
15
věčně přítomný strach myšlenka na útěk nikdy neopustila většinu vězňů, kterým ještě zbyl aspoň kousek odvahy. Ani neuvěřitelně kruté sankce v případě dopadení neodstrašily ty, kteří už neměli co ztratit.“34 Pogožev a další sovětští zajatci založili výbor na přípravu společného útěku. Výbor přišel nejprve s návrhem realizovat útěk během pátrací služby. Problém byl však v tom, že se Rusové na hledání uprchlíků nikdy nepodíleli. Bylo nutné vyvolat dojem, že po této práci velmi touží, a budou ji vykonávat svědomitě. Jelikož se Rusové během pátrání osvědčili jako horliví, byla jim tato funkce přidělena. Členství v pátrací četě s sebou neslo řadu výhod. Kromě toho, že se mohli pohybovat za vnitřním oplocením, měli také příležitost si poměrně rychle zmapovat terén kolem tábora a vypracovat tak podrobný plán úniku. Nakonec nalezli i cestu, kudy by se dalo nejsnáze utéci. „Během pravidelných pátracích služeb bylo přesně stanoveno místo, kde se akce uskuteční. Připadalo nám, že nám snad to místo někdo záměrně připravil! V severozápadním rohu oplocení zela v drátech snad dvacetimetrová díra, průchod, kudy byli vyváděni členové sonderkommanda do práce a kudy se dodával rovněž stavební materiál na rozestavěné parcely, protože už byly položeny základy nového krematoria a plynových komor. Nějakých 10 až 15 metrů od průchodu stála strážní věž a hlídka SS. Vzadu se táhl nevelký řídký les.“35 Útěkový výbor stanovil pro útěk datum 6. listopadu 1942. Shodou okolností připadlo na druhý den 25. výročí Velké říjnové revoluce, jež je ještě více motivovalo. Zajatci byli rozhodnutí dát své vlasti dar v podobě útěku a ukázat nacistům, že ruští lidé se nedají lehce zlomit. Ne všichni zajatci však s připravovaným útěkem souhlasili. „Opravdu se nedá vylíčit stav vězňů během následujících dnů. Snad jen dvěma slovy – horečné rozrušení. Někteří se chvěli strachem z rizika, jiní se otevřeně stavěli proti. Ustavičně propukávaly hádky, padala obvinění ze zbabělosti, docházelo až k urážkám. Odpůrci útěku argumentovali tím, že situace, podmínky i nastupující roční období jsou pro chystaný útěk krajně nevhodné, že akce nemůže přinést pranic dobrého. Zkrátka že není zapotřebí. Vlastně byla pravda, že jak situace, tak roční období stály proti nám, ale naprostá většina našich tomu podniku stranila. Kdyby jen to, byla tu přímo urputná touha odvážit se smělého a odvážného činu, oprávněná touha. Vždyť 34
Tamtéž, s. 135.
35
Tamtéž, s. 175.
16
jsme přímo cítili horký dech obránců Moskvy za betonovými zdmi a ostnatými dráty. Útěk byl jediným přínosem, kterým jsme mohli přispět společnému boji za osvobození a definitivní porážce fašizmu. To byl silný vlastenecký impulz a s tím bylo nutno počítat.“36 Všichni potenciální uprchlíci měli za úkol překrýt táborové číslo jiným tetováním (Příloha č. 8). Aby měli členové pátrací čety možnost dostat se k místu úniku, bylo zapotřebí zosnovat fingovaný pokus o útěk, který se naštěstí zdařil. „Podle plánu se mělo najít tělo mrtvého vězně a tajně je pohřbít na předem určeném místě, a nesměl to být v žádném případě Rus, jinak by nás do pátrací čety nevyslali.“37 Během obvyklého přepočítávání vězňů esesmani zjistili, že skutečně někdo chybí a povolali pátrací směnu. Vězni se snažili natlačit do řady k pátrací směně, ale všichni bohužel jít nemohli. Po západu slunce byla zahájena akce. Uprchlíci měli kapsy plné těžkých předmětů, které naházeli na strážní věž a zbořili ji. Poté proběhli dírou v plotě do lesa a přebrodili se přes řeku. Na útěku je pronásledovala střelba ze samopalů, až za řeku se podařilo proniknout pouze osmi zajatcům. Zanedlouho se dostali do obklíčení esesmanů a museli se rozdělit do dvou skupin po čtyřech. Pogoževova skupina se ponořila do bažiny. Přes bažinu se přebrodil pouze Pogožev a Viktor Kuzněcov. Podařilo se jim přeběhnout silnici a schovat se v ruině stavení. Pokračovali směrem k Německu, aby zmátli pronásledovatele, a potom se stočili k československým hranicím do Tater, kde se ukrývali partyzáni. Vlakem poté cestovali dále na východ, ale naneštěstí byli zadrženi a předvedeni na policejní stanici. Zde se jejich cesty rozešly. Pogožev byl vyslýchán a poslán do jiného tábora. Odtud se mu také podařilo utéci a mohl tak v roce 1945 svědčit v soudním procesu s nacistickými válečnými zločinci.
36
Tamtéž, s. 176.
37
Tamtéž, s. 175 - 176.
17
3 Rudolf Vrba: Utekl jsem z Osvětimi 3.1 Život Rudolfa Vrby Walter Rosenberg (Příloha č. 9), který si později změnil jméno na Rudolfa Vrbu, se narodil v roce 1924 v Topoľčanech na Slovensku.38 Během 2. světové války se kvůli svému židovskému původu musel potýkat s řadou omezení. Nebylo mu dovoleno studovat, bylo pro něj velmi těžké najít práci, bez povolení směl cestovat pouze do určité vzdálenosti a stejně jako ostatní Židé nosil Davidovu hvězdu. Když byly na Slovensku prosazeny zákony o deportacích, rozhodl se uprchnout do Anglie, a zde se připojit k Československé armádě. Jeho snahy byly bohužel neúspěšné. Poprvé byl chycen maďarským pohraničníkem a jen náhodou vyvázl živý, podruhé ho chytil slovenský žandár a roku 1942 byl převezen do tranzitního tábora v Novákách. Z Nováků se mu podařilo uprchnout, ale vzápětí byl dopaden a transportován do Osvětimi, kam dorazil 30. 6. 1942. V dubnu 1944 společně s Alfrédem Wetzlerem z Osvětimi utekl a podal svědectví o koncentračním táboře a nacistických praktikách. Na podzim roku 1944 se přidal k partyzánskému oddílu na Slovensku, kde přijal jméno Rudolf Vrba. Po válce začal žít v Praze, zde studoval chemii a biochemii. V roce 1958 odešel ze země a dva roky pracoval v Izraeli v knihovně výzkumného ústavu Rechovot. Roku 1960 přijal pozvání do Anglie, kde se věnoval výzkumu Britské lékařské vědecké rady. V Anglii mimo jiné přispíval do deníku Daily Herald svými vzpomínkami na Osvětim. Později byl osloven, aby spolupracoval s německými organizacemi, které soudně stíhaly německé válečné zločince. V roce 1963 ho britský mlékař nepřímo podnítil k tomu, aby napsal knihu o hrůzných událostech, jež v mládí ovlivnily jeho život. Vrba si uvědomil, že musí vysvětlit příčiny, které vedly k masovému vraždění Židů. Napsal knihu Utekl jsem z Osvětimi. „Už jsem žil v Anglii a stále jsem přemýšlel, jak by šlo anglickému publiku, které o „tom“ málo vědělo, událost podat. V podstatě mne k psaní opravdu podnítil mlíkař, jak o tom píšu v 38
STRÁNSKÝ, M. Útěk Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera z Osvětimi a jejich zpráva (1944). Holocaust.cz
[online].
18
předmluvě. A jak to napsat, aby kniha neměla dva tisíce stran, ale ani dvacet, jsem přemýšlel skoro dvacet let. Snažil jsem se psát, aby to bylo čitelné, a hlavně aby tomu rozuměla mládež.“39 Rudolf Vrba zemřel roku 2006 v Kanadě. Zanechal za sebou nejen cenné svědectví o holocaustu, ale také řadu prací o chemických procesech v mozku a několik studií o cukrovce a rakovině.
3.2 Utekl jsem z Osvětimi Rudolf Vrba do Osvětimi dorazil transportem 30. 6. 1942 ve 21:00 a bylo mu přiděleno číslo 44070. Od první chvíle myslel na útěk. Dokonce i ve vlaku sledoval cestu a pokoušel se ji zapamatovat. Po příjezdu do koncentračního tábora dělal všechno pro to, aby se naučil přežít. Snažil se na sebe zbytečně neupoutávat pozornost. Pozoroval situace, které vedly k bití vězňů, a dával si pozor, aby se jim vyhnul. „Toho rána, například, se jeden z mužů najednou rozběhl k drátům. Zastřelili ho dávno předtím, než se k nim dostal. […] Zapamatoval jsem si, že se nesmím přiblížit k drátům, protože jenom podezření na útěk znamenalo smrt. Později jsem promluvil na svého souseda normálním hlasem. Kápova hůl mě srazila obličejem na zem. Naučil jsem se tedy být zticha. Viděl jsem muže, které bili za triviální poklesek. Pohybovali se příliš pomalu. Zapomněli sejmout čepici, když okolo procházel esesák. A všiml jsem si, že ten, kdo snášel bití pokojně, vyvázl poměrně lehce. […] Naučil jsem se tedy stát klidně a tiše, když na mně hole a pěsti pracovaly.“40 Poté, co si osvojil návyky, které mu měly dopomoci k přežití, zkoušel vytěžit z těchto hrozných podmínek výhody pro sebe. Díky několika šťastným náhodám, schopnosti přizpůsobit se krutým podmínkám a svému pozorovacímu talentu, měl daleko větší šanci, že zůstane naživu. Mimo jiné se mu podařilo vytvořit síť kontaktů, které mu později mnohokrát dopomohly k přežití. 39
STECHER, D. Chystám se přežít všechny padouchy: Rozhovor s Rudolfem Vrbou, Lidové noviny, 11. 12.
1999. In: www.ceskatelevize.cz [online]. 40
VRBA, R. Utekl jsem z Osvětimi, s. 79-80.
19
Dostat se z Osvětimi vypadalo na první pohled naprosto nereálně, jelikož zde panovala silná bezpečnostní opatření. Tábor byl obehnaný dvojitým drátem vysokého napětí a prstencem strážních věží. Všude se neustále pohybovalo světlo, které vyvolávalo dojem, že se nikde nedá ukrýt. Kromě těchto opatření podrývali sebevědomí vězňů i kápové, kteří je psychicky a fyzicky týrali. Nedostatek stravy, těžká fyzická práce, nemoci a všudypřítomné bití. To všechno způsobovalo masové vymírání lidí. Vrbovi se též nevyhnuly choroby zapříčiněné táborovým režimem. 29. 8. 1942 proběhla kontrola na skvrnitý tyfus. Lékař nad Vrbou vyřkl rozsudek smrti a Vrba byl poslán do řady mezi vězně, kteří měli být spáleni v peci. Na poslední chvíli ho zachránil jeden z dozorců. Zanedlouho se naskytla Vrbovi příležitost, aby se v Osvětimi dostal k jídlu a méně kruté práci. Přihlásil se do komanda, kterému se v osvětimském táboře říkalo Kanada. Zde byl tříděn zkonfiskovaný majetek. Když se Vrba poprvé ocitl v komandu Kanada, byl to pro něj psychický šok. Zde si naplno uvědomil, kolik lidí už v koncentračním táboře zahynulo. „Byl to neuvěřitelný pohled. […] Nejdřív ze všeho mě ale udeřila do očí hora lodních kufrů, kufříků, ruksaků, tašek a balíčků narovnaných uprostřed dvora. A vedle další hora, tentokrát přikrývky, padesát tisíc, možná sto tisíc přikrývek. Byl jsem tak ohromen pohledem na ty velehory předmětů, že jsem v tu chvíli vůbec nepomyslel na to, kde jsou asi jejich majitelé. […] Po levé straně jsem uviděl stovky dětských kočárků. […] Díval jsem se na ně s posvátnou hrůzou, ale stále ještě jsem se nepozastavoval nad tím, kam se poděly děti.“41 Kromě odnášení kufrů a dalších věcí, které byly zabaveny vězňům tábora, přenášel Vrba tajně dárky mezi dozorcem a dozorkyní. Poté, co byl přistižen s jednou takovou „zásilkou“, dostal neskutečně krutý výprask, který mu způsobil velká zranění. Musel být operován a opět mu přálo štěstí, když prošel selekcí nemocných. Jelikož nemohl pracovat, byl poslán na rampu, kde pracoval dlouhých osm měsíců. Bohužel se táborem přehnala druhá epidemie skvrnitého tyfu a Vrba onemocněl. Díky kontaktům se mu podařilo sehnat sanitáře, který byl ochotný riskovat svůj život a aplikovat mu injekce. Od něj se Vrba dozvěděl o podzemním hnutí v Osvětimi, a tak začala druhá etapa jeho působení v továrně na smrt.
41
Tamtéž, s. 159.
20
Poté, co se Vrba stal členem podzemního hnutí, ukázalo se, že je jeho postavení v Osvětimi o něco lepší. Hnutí mu pomohlo při rekonvalescenci a zařídilo pro něj lehčí práci. Vrba nejprve třídil brýle, pak nosil koberce do vlaku. V komandu Kanada se postupně začaly šířit drobné krádeže. Z toho důvodu bylo celé komando převeleno do Březinky. V Březince se Vrba spojil s dalšími členy podzemí a byla mu přidělena funkce zapisovatele. Mohl tak čerpat informace o obětech, které se chystal oznámit veřejnosti. Vrba ani zde nezapomněl na své plány týkající se útěku. Nicméně podzemní hnutí ho nechtělo podpořit, jelikož se jim zdál být příliš mladý a zbrklý. „Už dávno předtím, než jsem se tou myšlenkou začal zabývat, se podzemí soustředilo na to, jak ukázat světu Osvětim, jak odhalit její tajemství a varovat evropské Židy před skutečností, která se skrývá za slovem deportace. Jejich pohnutky byly ryze nesobecké a hledali jen správný plán, správný okamžik a správného člověka. Když jsem k nim jaksi pokusně přišel s vlastními plány, rozhodně nebyli nadšeni. V prvé řadě měli pocit, že jsem příliš zbrklý na to, abych uspěl, že to může dokázat jenom muž s velkými zkušenostmi a dokonalou kázní. A pak – mysleli, že jsem příliš mladý, abych přesvědčil svět o tom, co se v lágru děje.“42 Když se Vrba dozvěděl o nejnovějším plánu nacistů, tedy o vyhlazení milionu maďarských Židů, začal jednat na vlastní pěst. Útěk pro něj nyní neznamenal pouze touhu informovat veřejnost o zvěrstvech, která se odehrávají za ostnatými dráty, ale chtěl zároveň odvrátit další vlnu masového vraždění. „A bylo absolutně nezbytné, aby se někdo dostal z Osvětimi a varoval svět, protože vyhlazovací mašinérie vyvíjela obrovské úsilí, aby byla schopna vypořádat se s největším masakrem, jaký kdy svět ve své krvavé historii poznal. […] Jak se zdálo, rampa se brzy měla stát minulostí. Nebudou žádné selekce, žádné oddělování mladých a zdravých. Pouze přímá linka k smrti. […] Podle našich odhadů se nacisté chystali zabít nejméně milión lidí. Chvíli nám nebylo jasné, ve které zemi zbývá tolik Židů. Ale postupně, jak k nám pronikaly jednotlivé záchytné body, jsme se dozvídali, kdo je určen, aby zlomil všechny rekordy. Maďaři.“43 42
Tamtéž, s. 275-276.
43
Tamtéž, s. 249-250.
21
Od jeho záměru ho neodradilo ani to, že ostatní vězni, kteří se pokusili o útěk, byli zanedlouho chyceni a sprovozeni ze světa. S jeho plány mu pomohl Rus Dmitrij Volkov, který mu poskytl spoustu cenných informací, jež mu později na útěku několikrát zachránily život. Kromě toho se učil i z chyb těch, kteří se pokusili utéct, ale neúspěšně. Prvotně se měl Vrba dostat z tábora nákladním autem, které vyváželo dřevo. Společně s dalším vězněm by vlezli do bedny s nářadím a auto by je odvezlo ven z tábora. Nákladní auto se však zpozdilo a Vrba odešel z místa určení, aby si dal mezitím polévku. Útěk promeškal. Vrba posléze zjistil, že mu opět přálo štěstí, protože řidič nákladního auta vězně zradil a zastřelil ho. Další šanci na únik viděl Vrba v uvolněném prkně na rampě, o které náhodou zakopl. Pod prknem byla desetimetrová díra, do které se plánoval schovat. Jeho plány naneštěstí zhatil sám velitel tábora Rudolf Höß, když nechal rampu vyztužit betonem. Třetí šance se mu naskytla vzápětí. Oslovil ho esesman, jenž mu nabídl, že ho vyvede ven jako vysokého důstojníka SS a posadí ho do vlaku. Vrba z opatrnosti odmítl a místo něj nabídku přijal jiný vězeň. Tento pokus skončil úspěchem a uprchlík se dostal do Čech. Vrba kromě spřádání plánů na útěk také dopomohl čtyřem vězňům k realizaci jejich úniku. Vězni se ukryli do hromady složených prken a Vrba je sem chodil tři dny informovat, jak vypadá situace v táboře. Když se čtvrtý den neozvali, bylo Vrbovi jasné, že se z tábora dostali ven. Rozhodl se tedy využít stejnou cestu. Vrba společně s Wetzlerem naplánovali svůj útěk na 3. dubna 1944, ve dvě hodiny odpoledne. „Byli jsme s Fredem téměř připraveni k odchodu. Měli jsme šaty, drahé holandské obleky a teplé kabáty a vysoké boty – pocházely ze skladu komanda Kanada. Ruský tabák už byl namočen v benzínu a usušen. Podařilo se nám sehnat dva Poláky, kteří nad námi zavřou prkna, jakmile proklouzneme do díry.“44 K samotnému úkrytu pod prkna došlo až o čtyři dny později, 7. dubna 1944. Do škvír mezi prkny natlačili ruský tabák, jenž je měl uchránit před psy, kteří s esesmany prohledávali okolí. Tři dny byli uvězněni pod prkny. Poslední den napadlo dva německé vězně, že by se mohli pod prkna podívat. Při jejich odsouvání je naštěstí vyrušil falešný poplach, takže Vrba s Wetzlerem nebyli vyzrazeni. 10. dubna byly hlídky
44
Tamtéž, s. 285.
22
z vnějších strážních věží odvolány a oba uprchlíci mohli opustit nepozorovaně tábor. „Poprvé jsem viděl noční Osvětim zvenku. Jasná světla kreslila v temnotě měkkou žlutou stezku a dodávala celému místu tajuplnou auru, která byla téměř krásná. My jsme ale věděli, co ta strašná krása znamená, že v těch barácích lidé umírají, hladovějí, skrytě za každým rohem spřádají intriky a zabíjejí.“45 Ještě tu noc potkali skupinu vězenkyň s doprovodem a skupinu Hitlerjugend, před nimiž se museli ukrýt. Našli křoví, kde se rozhodli přespat a přečkat den, protože se mohli pohybovat pouze v noci. Ráno zjistili, že jsou ve veřejném parku a ne v lese, jak si bláhově mysleli. V křoví je objevily dvě německé děti, ale naštěstí si jejich otec myslel, že jsou homosexuálové. Potom zamířili do hraničních hor, tedy do Beskyd. Zabloudili dvakrát do civilizace, což je mohlo stát život. Poprvé museli oslovit někoho z místních, aby jim pomohl. Vybrali si dům, ve kterém bydlela starší paní. Ta jim za naštípání dřeva poskytla jídlo, peníze a nocleh. V noci je navedla na správnou cestu do hor. Na kopci, kde se uložili ke spánku, je nepřipravené zastihla střelba německé hlídky. Unikli. Další den narazili na polskou venkovanku, která uprchlíkům také byla nápomocná. Poslala jim jídlo a sehnala muže, jenž je převedl přes hranice na Slovensko. Na Slovensku oslovili rolníka, aby jim pomohl. Ten jim dal oblečení a za tři dny je vzal s sebou do Čadcy, kde se zkontaktovali s židovským doktorem Pollakem. Pollak je u sebe nechal přes noc a následující den, 25. dubna, je odvedl k zástupcům Židovské obce v Žilině, kde vypověděli svůj příběh. Nejprve mužům nikdo nevěřil a prověřovali je, potom požádali o dvě na sobě nezávislá prohlášení. „Hodiny jsem diktoval svoje svědectví. Podal jsem jim podrobné statistiky o mrtvých. Popsal jsem každý krok odporného podvodu, pomocí kterého bylo do dne našeho útěku z tábora nalákáno do plynových komor 1 750 000 lidí. Vysvětlil jsem mašinerii vyhlazovací továrny a její komerční stránku, obrovské zisky, plynoucí z rabování zlata, šperků, peněz, oblečení, umělých končetin, brýlí, kočárků a lidských vlasů. Vyprávěl jsem, že dokonce i popel se používá jako hnojivo. Podal jsem jim vlastně celý příšerný obraz, informace, které jsem tak dlouho a pečlivě shromažďoval. A když jsem skončil, zopakoval jsem první slova, která jsem jim řekl. „Má zemřít milión Maďarů. Osvětim je na ně připravená. Když jim teď ale řeknete pravdu, vzbouří se. Nikdy nepůjdou do pecí. I vy
45
Tamtéž, s. 297.
23
přijdete na řadu. Teď ale udeřila hodina Maďarů. Musíte je okamžitě informovat.“46 Představitelé Židovské rady jim slíbili, že jejich prohlášení se dostanou do rukou vůdců maďarských Židů. Zařídili pro oba uprchlíky šaty a falešné doklady, aby se mohli volně pohybovat. Zprávu obdržel doktor Kastner, ale přesto se maďarští Židé ocitli v deportačních vlacích. Oba uprchlíci zažili velké zklamání. Později byli posláni do Liptovského Sv. Mikuláše, kde si měli užít zasloužený odpočinek. Papežský nuncius přečetl jejich zprávu a pozval si Vrbu, aby mu podal vysvětlení. Když spolu probrali jednotlivé body zprávy, slíbil, že zprávu doručí Mezinárodnímu Červenému kříži v Ženevě. Odtud se zpráva dostala k papeži, k ministerskému předsedovi Winstonu Churchillovi a k prezidentu Rooseveltovi.47 O Vrbovi a Wetzlerovi se zmiňuje i Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau na svých oficiálních stránkách: „W kwietniu 1944 r. zbiegli z Auschwitz dwaj Żydzi ze Słowacji – Rudolf Vrba (w obozie Walter Rosenberg) i Alfred Wetzler. W Żylinie spotkali się potajemnie z przedstawicielami słowackiej Rady Żydowskiej, którym złożyli relacje o obozie. Na podstawie tych relacji powstało obszerne sprawozdanie w języku słowackim i niemieckim. Zawierało ono opis wydarzeń w KL Auschwitz od kwietnia 1942 do kwietnia 1944 r., z uwzględnieniem okresu wcześniejszego. Sprawozdanie to zostało następnie różnymi drogami przesłane do rządów państw alianckich, Światowego Kongresu Żydów, Międzynarodowego Czerwonego Krzyża, Watykanu. Za pośrednictwem mediów zostało rozpowszechnione w krajach alianckich i Szwajcarii, przy zachowaniu anonimowości autorów.“48 Mimo jiné o těchto uprchlících píše i Tadeusz Iwaszko: „Alfred Wetzler uciekł z obozu w Brzezince w dniu 7 kwietnia 1944 r. wraz z Walterem Rosenbergiem (obaj Słowacy) i korzystając z pomocy polskich partyzantów z okolic Zwardonia, dotarli do Czacy (Słowacja), a później w Żilinie spotkali się z delegatem Międzynarodowego Czerwonego Krzyża, któremu przekazali
46
Tamtéž, s. 317.
47
Tamtéž, s. 328.
48
ŚWIEBOCKI, H. Informowanie świata. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online].
24
napisany przez siebie raport. Taki sam raport wręczyli nuncjuszowi papieskiemu Dr Josefowi Bursio.”49 Deportace byly konečně zastaveny a svět se dozvěděl o hrůzách, jež se odehrávaly za zdmi osvětimského tábora. Vrba se přidal k členům podzemního hnutí a bojoval po jejich boku proti SS až do konce druhé světové války.
49
IWASZKO, T. Ucieczki więżniów z obozu koncentracyjnego Oświęcim, s. 35-36.
25
4 Kazimierz Piechowski: Byłem numerem... 4.1 Život Kazimierze Piechowského Piechowski (Příloha č. 10) se narodil 3. 10. 1919 v Rajkowach, ale od dvou let žil v Tczewi. Byl tělem i duší skaut, což bylo v období 2. světové války nebezpečné. Aby si zachránil život, rozhodl se emigrovat. 12. 11. se s kamarádem vydal do Maďarska. Odtud se chtěli dostat do Francie a schovat se u dalších skautů. Těsně před hranicemi s Maďarskem je chytili Němci a předali je gestapu. Po brutálním výslechu byl Piechowski převezen do vězení v Sanoku. V polovině března ho nacisté deportovali do vězení v Krakově a zanedlouho poté skončil v pracovním táboře Nowy Wiśnicz. Odtud byl poslán transportem do osvětimského koncentračního tábora. Přesně po dvou letech strávených v táboře, tedy 20. 6. 1942, společně s dalšími třemi vězni utekl. Přidal se k partyzánům, po jejichž boku bojoval až do konce války. V květnu roku 1945 se vrátil k rodičům. Zapsal se na studium polytechniky. Komunisté však zjistili, že patřil k partyzánům, a poslali ho na deset let do vězení. Ve vězení Piechowski strávil sedm let. Když opustil vězení, začal pracovat v loděnici v Gdaňsku. Napsal knihu Byłem numerem, podle které byl natočen film Uciekinier. V lednu 2006 mu byl udělen titul čestného občana v Tczewi. Ve filmu Uciekinier sám Piechowski říká: „Przez całe swoje życie ciągle uciekałem. Podczas wojny uciekałem przed Niemcami, w Auschwitz kilka razy uciekłem przed śmiercią, po wojnie uciekałem przed czerwonymi, teraz uciekam w świat, żeby nie stetryczeć.“50
4.2 Byłem numerem... Kazimierz Piechowski byl poslán do Osvětimi transportem 20. 6. 1940, a to společně s dalšími 313 vězni. Nejprve se podrobili registraci, a poté museli vydržet tzv. „sport“. 50
Uciekinier. [film].
26
Jednalo se o různé náročné „cviky“, které měly zlomit jejich vůli a ihned v zárodku udusit všechny myšlenky na vzpouru. Za dva dny byla jeho skupina poslána pracovat do tábora. „Najpierw trzeba było zdusić duszę w człowieku, zabić w nim jego ego, zrobić z niego szmatę, zmienić go w stworzenie, które tylko chce jeść i nic więcej. Kiedy już to się udało, można było skierować takich stłamszonych, przybitych, poniżonych do roboty.“51 V té době tábor tvořilo pouze několik budov polských dělostřeleckých kasáren. Piechowski pracoval na oplocování tábora a na jeho rozšiřování. Každý z uvězněných obdržel táborové číslo a označení ve tvaru trojúhelníku. Oboje bylo našité na levé straně jejich oblečení. Na psychiku Piechowského měla tato událost velmi silný vliv. „Zostaliśmy numerami. Esesmani, z symbolem trupiej główki, przedstawiciele „czystej rasy”, nadludzie, nie znali naszych nazwisk ni imion. Byliśmy – numerami. Setki tysięcy oznaczonych numerami. Nazywałem się – dziewięćset osiemnaście. Numer 918 Auschwitz, drugi transport. Bity, męczony, pokorny.”52 Zanedlouho po příjezdu do Osvětimi se Piechowski setkal s prvním pokusem o útěk. Vězeň byl chycen a musel na shromáždišti bubnovat do skonání. Na těle měl navíc cedulku s nápisem: „Hurá, už jsem zase zpátky!“. Piechowski pracoval v různých komandech. Účastnil se výstavby prvního krematoria, kdy přes deset hodin denně bez přestání vozil kámen nebo zeminu. Často u této práce musel běhat, za neposlušnost dozorce vězně zabíjel. Při návratu z práce zpět do tábora museli vězni pochodovat a zpívat německy. Zemřelé vezli na trakaři. Každý měsíc pravidelně uvěznění psali dopisy svým rodinám. Vždy museli uvádět, že se mají dobře, pracují a brzy se snad s rodiči setkají. Nejvíce ze všeho Piechowského trápil hlad. „Czy wiesz czytelniku, jak wygląda głód? To długie umieranie? Głowę masz w wiecznym gorączkowym uścisku. Powiew wiatru zatacza twoim ciałem. My wiemy, jak się żebrze o łyżkę strawy. Obelgi, przekleństwa i kopniaki. Wolno ciągną się godziny, na spieczone wargi spływa ślina. Chora fantazja męczy
51
PIECHOWSKI, K. Byłem numerem… : historie z Auschwitz, s. 26.
52
Tamtéž, s. 31.
27
makabrycznie. Bochen chleba. Ach, zębami porozrywać. Żądza jedzenia... Kąsać... Połykać. Wreszcie na języku czuć, w ustach czuć i w żołądku mieć błogą sytość.”53 Nedostatek jídla Piechowského dohnal k tomu, že se pokusil ukrást trochu polévky z kotle, jenž stál u kuchyně. Bohužel byl chycen a tvrdě potrestán. Musel hodinu viset za ruce na řetězu, přičemž se jeho nohy nesměly dotknout země (Příloha č. 11). Po této zkušenosti se snažil najít pro sebe lehčí práci, ideálně takovou, kde by se dalo snáze dostat k jídlu. Naskytla se mu příležitost, když esesman hledal kuchaře do kuchyně. Piechowski se přihlásil, ale esesman poznal, že lže, a do kuchyně ho nepřijal. V listopadu 1941 ho kamarád dostal do Leichenkommanda, jež mělo na starosti odvážení mrtvol. Tuto práci vykonával pouze pět týdnů. Práce v Leichenkommandu byla velmi psychicky náročná. Jelikož byla postavena popravčí zeď mezi bloky 10 a 11, bylo komando nuceno odvážet odtud zabité vězně (Příloha č. 12). Mrtvoly byly často ještě teplé. Z této práce byl poslán rovnou do táborové nemocnice, jelikož dostal svrab. V nemocnici dostával dvakrát denně najíst a třikrát denně se namáčel do modré tekutiny. Prošel selekcemi, které se zde pravidelně odehrávaly. Nemoci se mu však nevyhnuly nadlouho. Začátkem roku 1942 začal otékat. Přivolaný medik mu doporučil, aby týden nepil tekutiny a jedl jen přesušený chleba, jinak nepřežije. Piechowski vydržel a uzdravil se. Potřeboval však lehčí práci, jelikož stále nebyl fyzicky v pořádku. K „lepší“ práci mu dopomohl německý kriminálník, jenž ho přiřadil do komanda HWL. Toto komando pracovalo v hlavním skladišti SS. Piechowski pomáhal při nakládce a vykládce vagonů. Zde se dostal k jídlu, a jelikož pracoval ve vnitřních prostorách, zlepšila se jeho fyzická kondice. V květnu roku 1942 se zde setkal s Eugeniuszem Benderou, mužem, který byl vězněm v táboře a pracoval jako automechanik pro příslušníky SS. Tento Ukrajinec měl relativně velkou svobodu oproti jiným vězňům. Opravená auta mohl projíždět i mimo tábor. Bendera dostal informaci, že je na seznamu vězňů, kteří mají být zavražděni, a tak začal plánovat útěk. Oslovil Piechowského, který nakonec souhlasil. „Popatrzyłem na niego jak na człowieka, który zupełnie nie wie, co mówi. Wyrwać się stąd – bagatela. Ale kiedy trochę
53
Tamtéž, s. 47.
28
zastanowiłem się nad sytuacją kolegi, zmieniłem nastawienie. Nad moim przyjacielem wisi jednak ten „miecz Damoklesa” – w każdej chwili mogą go „rozwalić”. Wtedy zacząłem i ja myśleć, czy coś takiego jak ucieczka jest w ogóle możliwe.”54 Bendera byl schopný připravit auto k útěku. Piechowski vymyslel, jak se dostat k uniformám SS, aby nebyli nápadní během útěku. Zjistil, že v budově, kde pracují, je situován sklad s oblečením SS. Kromě toho se zde nacházely i zbraně a munice. Náhodou přišel také na to, jak se do budovy dostat, když se nebude pracovat. Bunkry s uskladněným koksem se zavíraly na šroub zevnitř, takže ho stačilo jen odstranit, a průchod do skladu byl volný. Piechowski měl však ještě jeden problém. Za každého utečence mělo zaplatit životem deset jeho kolegů. Piechowski však našel řešení. Aby nikdo místo něj nemusel zemřít, musí utéci všichni jeho kolegové naráz. Vymyslel tedy, že založí speciální komando. Tím mělo být Rollwagenkommando. „Rollwagenkommando – grupa więźniów stanowiąca siłę pociągową obozowego środka transportu, na przykład ruchomej platformy.”55 Vozy, které používalo komando při práci, byly dvojího typu. Prvními se vozily cihly na stavbu. Ty druhé, menší, sloužily například pro odvoz odpadu. Piechowski s Benderou zvolili pro svoje plány menší vůz, do kterého se řetězy upínali čtyři vězni. Museli tedy oslovit další dvě osoby, které by se s nimi podílely na útěku. Zeptali se kněze Józka Lemparta a Staszka Jastera. Oba dva souhlasili, takže plán na útěk byl v této chvíli dokončený. „Plan ucieczki został zamknięty. Role i czynności podzielone. Ustaliliśmy poza tym, że na terenie obozu w żadnym przypadku nie użyjemy broni. W razie niepowodzenia likwidujemy samych siebie. Kiedy znajdziemy się poza obozem, w przypadku pościgu, nie oddajemy skóry bez walki.”56 Den útěku nastal 20. 6. 1942. Bylo to přesně dva roky poté, co se Kazimierz Piechowski dostal do Osvětimi. Všichni se řídili podle plánu. Bendera připravil auto, Jaster sehnal pro Piechowského žlutý pásek Vorarbeitera. U kuchyně sebrali smetí a táhli ho na
54
Tamtéž, s. 65.
55
Tamtéž, s. 286.
56
Tamtéž, s. 72.
29
vozíku ke skladišti. Prošli bránou s nápisem „Arbeit macht frei!“ a dostali se až k bunkru s koksem. Zde nastal první zádrhel, jelikož poklop, na kterém Piechowski uvolnil šroub, nešel otevřít. Nakonec se jim podařilo poklop odstranit a prošli dále do skladiště. Zde si vzali zbraně, munici a převlékli se do uniforem. Poté se vloupali ho hlavní kanceláře a ukradli klíče od dveří k vozovému skladu. Další problém se objevil u výjezdu z tábora, kde byla závora a strážní věž. Piechowski zachoval chladnou hlavu a přikázal esesmanovi, aby závoru otevřel. „Ocknąłem się. Otwieram drzwiczki. Wystawiam ramię, żeby zobaczył dystynkcje i krzyczę: „Mach auf! Śpisz do cholery, czy co?! Ile mamy tu czekać?!” Esesman podskoczył do korby i unosi szlaban. Wolno przejeżdżamy. Esesmani pozdrawiają nas, podnoszą wyciągnięte ręce. Podnoszę i ja, jakby od niechcenia. „Heil Hitler!” Jesteśmy poza szlabanem.”57 Projeli skrz závoru ven, ale později nemohli najít cestu z vnějšího tábora. O útěku skupiny kolem Piechowského informuje Tadeusz Iwaszko: „Mimo tak ostrych zarządzeń w dniu 20 czerwca 1942 r. czterech więźniów, przebranych w mundury SS i zaopatrzonych w broń zabraną z magazynów, wyjechało skradzionym samochodem SS.”58 Uprchlíci dvakrát zabloudili a všude naráželi na příslušníky SS, což jim značně ztížilo situaci. Když se uprchlíkům podařilo vzdálit se od Osvětimi, rozbilo se jim auto. Museli pokračovat pěšky. První noc přečkali v lese, a potom se vydali dále na východ, konkrétně do Czortkowa, kde měl Bendera rodinu. Kněz Lempart nevydržel náročnou cestu, a museli ho nechat v kostele v nejbližší vsi, kde se o něj postaral jiný kněz. Po dalších třech dnech jim pomohl horal, jenž jim dal civilní šaty a spálil jejich uniformy. Jaster se rozhodl pokračovat sám do Varšavy za rodinou a Piechowski s Benderou zůstali sami. Nejprve se drželi původního plánu cesty, situace je však donutila trasu změnit. Dostali se do oblasti plné Ukrajinců, kteří pomáhali Němcům a zabíjeli Poláky. Piechowskému zde hrozilo smrtelné nebezpečí. Vydali se tedy do Lasku a ukryli se u Benderových známých. Dva týdny čekali na nové doklady, ale dostal je pouze Bendera. Ten se vydal za svou rodinou a Piechowski se nechal zaměstnat ve mlýně. Mlynářská rodina poznala, že 57
Tamtéž, s. 79.
58
IWASZKO, T. Ucieczki więżniów z obozu koncentracyjnego Oświęcim, s. 11-12.
30
Piechowski něco tají. Když se posléze přiznal, že utekl z Osvětimi, výrazně mu členové rodiny pomohli. Sehnali pro něj falešné doklady na jméno Władysław Sikora a pomohli mu začlenit se mezi partyzány. Mezi nimi strávil zbytek války.
31
5 Srovnání analyzovaných útěků Útěky, jež jsem si vybrala pro svou analýzu, mají řadu podobností. Všichni tři uvěznění byli do tábora deportováni velmi mladí. Nejmladší Rudolf Vrba do Osvětimi přijel jako osmnáctiletý a přetrpěl zde téměř dva roky. Kazimierz Piechowski měl v době deportace 21 let, z Osvětimi utekl přesně dva roky po registraci v táboře. Nejstarší, devětadvacetiletý Andrej Pogožev, strávil v táboře nejkratší dobu – 1 rok. K přežití v krutých podmínkách Vrbovi s Pogoževem dopomohlo podzemní hnutí, jež pro ně sehnalo lehčí práci s větším přídělem jídla. Vrba se tak dostal k funkci zapisovatele v Březince a Pogožev působil jako strážník Sonderkommanda. Oba dva se o existenci podzemního hnutí dozvěděli během svého pobytu v táborové nemocnici. Piechowski se v nemocnici s členy odboje neseznámil, k lepší práci byl přidělen náhodou jedním z německých dozorců. Všichni tři vězni byli přestěhováni z hlavního tábora do Březinky, odkud se jim následně podařilo utéct. Podle Tadeusze Iwaszka byla Březinka nejčastějším místem pro útěk uvězněných. Zdůvodňuje to takto: „Większa ilość więźniów, przypadająca na jednego SSmana w Brzezince, dawała większą szansę dla dokonania ucieczki. Ponadto wydaje się, że zabezpieczenie obozu w Brzezince było słabsze od zabezpieczenia obozu w Oświęcimiu, co również nie pozostawało bez wpływu na liczniejsze występowanie ucieczek w tym obozie.”59 Přestože místo úniku měli tito vězni společné, rozdílem byla jejich motivace a první myšlenky na útěk. Rudolf Vrba nad tím, jak se dostat ven z tábora, přemýšlel už během deportace. Mapoval si trasu cesty, aby trefil zpět domů. Nejprve myslel pouze na svou záchranu. Od chvíle, kdy se dozvěděl o plánovaném vyhlazení maďarských Židů, stala se jeho motivací touha varovat svět a zachránit nevinné životy. „Věděl jsem, že tohle je moje chvíle. Téměř dva roky jsem myslel na útěk. Nejdřív sobecky, protože jsem toužil po svobodě. Potom z daleko obecnějšího důvodu: chtěl jsem světu sdělit, co se v Osvětimi děje. Nyní jsem měl svrchovaně naléhavý důvod. Už nešlo jen o to, podat zprávu o zločinu. Důležitější bylo, zda se podaří zločinu předejít. Varovat Maďary, vyburcovat je, zverbovat armádu o miliónové síle, která
59
IWASZKO, T. Ucieczki więżniów z obozu koncentracyjnego Oświęcim, s. 47-48.
32
bude raději bojovat než umírat.“60 Pogožev chtěl také upozornit další potenciální vězně. Na reálný plán útěku poprvé pomyslel ve chvíli, kdy se podařilo noční četě ruských zajatců přestřihnout drát a uprchnout. Útěkem se jeho mysl zabývala už dříve, ale jen v teoretické rovině. Úspěch viděl v hromadném útěku. „Útěk našich měl velký vliv na morálku zajatců, nejvíc však na nás. Ne, nacističtí vrazi zdaleka nejsou všemocní! A žádné výhružky nemůžou ze srdcí vymazat touhu po útěku, sen, který naši kamarádi odvážně uskutečnili. To byl velmi silný impulz, a ten impulz přetrvával. […] Mocnou překážkou však byly dráty vysokého napětí a ta překážka byla jak obludná hora. Bylo jasné, že jednotlivec se tudy nemůže dostat, že bude zapotřebí organizované síly. Že jedině soudržnost a spojené úsilí mohou překonat i největší překážku.“
61
Oproti tomu Piechowski byl požádán jiným vězněm, aby společně s ním
z tábora unikl. Motivovala ho jeho matka, na kterou v táboře často vzpomínal. Piechowski sice nemyslel na to, že by varoval svět, ale z druhé strany nechtěl obětovat svoje kamarády, kteří by museli zemřít za něj, pokud se pokusí o útěk. Z toho důvodu chtěl vytvořit fiktivní komando, ve kterém by byl pouze on a všichni ti, kteří budou utíkat spolu s ním. „No to ładnie. Ja ucieknę, a za mnie dziesięciu straci życie. Uratowanie jednego życia miałoby kosztować życie dziesięciu innych? Jak to przeskoczyć?”62 Uprchlíci měli podrobné plány a stanovené datum, kdy se pokusí uniknout. Nejprve však bylo nutné seznámit se se systémem zabezpečení. Vrba jako zapisovatel měl relativní svobodu pohybu po táboře, takže si mohl všechno obhlédnout. Pogožev si terén zmapoval během pátrací služby. Piechowskému k tomu dopomohla práce v hlavním skladišti oddílu SS. Během pracovní činnosti připravil únikovou cestu přes vagon s koksem. Důležité bylo také sehnat věci, jež potřebovali uprchlíci pro útěk. Jednalo se zejména o oblečení. Piechowski objevil sklad s uniformami, kam se v průběhu útěku s kamarády vloupali. „Więźniowie ci musieli przygotować odpowiednią ilość kluczy dopasowanych do zamków w magazynach
60
VRBA, R. Utekl jsem z Osvětimi, s. 250-251.
61
POGOŽEV, A. Útěk z Osvětimi, s. 164.
62
PIECHOWSKI, K. Byłem numerem… : historie z Auschwitz, s. 69.
33
odzieżowych SS, w rusznikarni oraz garażu.”63 Vrba vše potřebné sehnal při práci v komandu Kanada. Pogožev civilní oblečení neřešil, měl pouze svou sovětskou uniformu. Oproti tomu si jako jediný nechal překrýt táborové číslo jiným tetováním. Ani jeden z uprchlíků neutíkal sám. Vrba se nejprve pokoušel utéci s pomocí podzemního hnutí. Bohužel pro ně nebyl dost důvěryhodný, tudíž se rozhodl jednat na vlastní pěst. Měl kolem sebe několik dalších spolupracovníků, kteří mu poskytli cenné rady a pomoc. Nakonec utekl společně se svým kamarádem Wetzlerem, i když o několik dní později, než bylo původně v plánu. Inspirovali se úspěšným pokusem předchozích uprchlíků, kteří se schovali pod hromadu uložených prken. Vrba je sem chodil tři dny informovat, čtvrtý den však pod prkny nikdo nebyl, a bylo jasné, že jejich úkryt byl bezpečný. „Byli volní! Zachvátilo mě nadšení, nejenom proto, že se dostali přes první překážku, ale protože za sebou nechali perfektní odrazový můstek k úniku, který bylo možné znovu použít. Mluvili jsme o tom s Fredem celou noc a rozhodli jsme, že budeme další na řadě, kdo půjde pod prkna. Shodli jsme se ovšem na tom, že bude moudré počkat, dokud nevypracujeme podrobný plán.“ 64 Vrba se jako jediný ukryl v prostorách mezi vnitřním a vnějším strážním řetězem. Přečkal tři dny, které byly esesmany stanovené pro pátrání, a potom se v noci se svým přítelem vydal dál. Oba dva uprchlíci přežili. Pogožev se zúčastnil hromadného útěku ruských válečných zajatců. S nápadem přišel jeden z jeho přátel. Ten navrhl, aby vytvořili útěkový výbor ze sedmi (případně osmi) lidí. Každý z nich by pak měl mít kolem sebe skupinu dalších dvanácti lidí, které bude připravovat na útěk. Tito vybraní lidé nemuseli být nutně ruské národnosti, výbor byl otevřený pro všechny vězně. Většina uprchlíků byla nakonec dopadena, zachránil se pouze Pogožev a Viktor Kuzněcov. Piechowski se z tábora dostal společně s dalšími třemi přáteli. Jako jediní se nevydali na cestu pěšky, ale využili dopravní prostředek. Podařilo se jim ukrást auto z garáží SS. „Jedziemy jednak z nadzieją. Jesteśmy w mundurach SS, mamy
63
IWASZKO, T. Ucieczki więżniów z obozu koncentracyjnego Oświęcim, s. 24.
64
VRBA, R. Utekl jsem z Osvětimi, s. 281-282.
34
samochód z rejestracją SS – samochód komendanta, Steyer 220.”65 Během útěku se rozdělili, ale esesmani nezajali ani jednoho z nich. Po vydařeném útěku se Piechowski přidal k partyzánům. „Niedługo po otrzymaniu Kennkarte66 poszedłem z Krysią do „Pieca”, to był pseudonim człowieka, który był łącznikiem oddziałów partyzanckich. U niego […] złożyłem akowską przysięgę.”67 Stejně tak učinil i Rudolf Vrba, který se zapsal do oddílu na Slovensku. Jediný Pogožev, jenž byl před deportací členem aktivní vojenské služby, se k žádnému partyzánskému oddílu nepřipojil. Tadeusz Iwaszko se domnívá, že k partyzánskému hnutí se během útěku přidávalo více uprchlíků: „Wielu z uciekinierów wstępowało do szeregów partyzanckich a orientując się w sprawach obozowych i dzięki istniejącym kontaktom z obozem, udzielało wydatnej pomocy innym więźniom podczas ucieczki.”68 Partyzáni později pomohli sehnat falešné dokumenty pro uprchlíky, aby se mohli volně pohybovat na svobodě. Pro Vrbu doklady zařídila židovská obec na Slovensku, Piechowskému k nim pomohla rodina, u které se ukrýval v Lasku. Vzhledem k tomu, že Pogožev neměl falešné dokumenty, byl zanedlouho zadržen a poslán do jiného tábora. I odtud se mu však podařilo dostat. Vrba i Pogožev dostáli svému předsevzetí informovat svět o osvětimském teroru. Vrba diktoval své svědectví členům židovské obce na Slovensku. Později poskytl své vzpomínky deníku Daily Herald. „Wiadomości przekazywane przez uciekinierów były istotnie wykorzystywane w podziemnej prasie polskiej, a dzięki udanej ucieczce Alfreda Wetzlera69 również i zagranica uzyskała potwierdzenie o niewiarygodnych okrucieństwach i zbrodniach
65
PIECHOWSKI, K. Byłem numerem… : historie z Auschwitz, s. 78.
66
Pozn.: Doklad totožnosti.
67
Tamtéž, s. 92.
68
IWASZKO, T. Ucieczki więżniów z obozu koncentracyjnego Oświęcim, s. 16-17.
69
Pozn.: Spoluvězeň Rudolfa Vrby.
35
w obozie oświęcimskim.”70 Dále Vrba spolupracoval na přípravě procesu s nacistickými válečnými zločinci, ve kterém vystoupil jako svědek obžaloby Andrej Pogožev. „Ještě jednou připravil osud Andrejovi obrat v jeho životním příběhu. Psal se rok 1965 a on odjel do Německa jako svědek obžaloby v soudním procesu s nacistickými válečnými zločinci. Tam, v soudní síni ve Frankfurtu nad Mohanem, stál znovu a naposledy bývalý vězeň číslo 1418 Andrej Alexandrovič Pogožev tváří v tvář svým věznitelům…“71 Piechowski se procesu nezúčastnil, ale stejně jako oba předešlí uprchlíci sepsal své vzpomínky do knihy.
70
Tamtéž, s. 35.
71
POGOŽEV, A. Útěk z Osvětimi, s. 187.
36
Závěr Cílem této práce bylo vybrat tři zástupce uvězněných a poukázat na to, že se jim i přes velmi silná bezpečnostní opatření podařilo z koncentračního tábora uniknout. Během analýzy bylo zjištěno, že jsou v publikacích uváděna dvě rozdílná data útěku Andreje Pogoževa. V memoárech samotného zajatce je útěk stanoven na 6. 11. 1942. V knize Oty Krause a v článku Tadeusze Iwaszka je však uvedeno datum o měsíc dřívější, útěk měl proběhnout v říjnu. V práci se vychází z memoárů, uvádí se tedy listopad. Na základě analýzy vybraných útěků byla zjištěna celá řada podobností. Přestože všichni tři uprchlíci utíkali z Březinky, pouze jeden z nich, a to Rudolf Vrba, se ukryl ještě v prostorách tábora. Odtud pokračoval po třech dnech, tedy po zrušení poplachu. Zbylí dva uprchlíci se snažili co nejrychleji opustit tábor, Kazimierz Piechowski dokonce využil dopravní prostředek. Ani jeden z mužů neutíkal sám. Pogožev se zúčastnil hromadného útěku ruských zajatců, Piechowski opustil tábor se třemi přáteli a Vrba utíkal ve dvojici. Vybraní uprchlíci měli dobré předpoklady pro to, aby přežili v táboře minimálně do doby útěku. Byli mladí, měli lepší práci, než ostatní vězni, dostali se k většímu přísunu jídla. Pogoževovi a Vrbovi pomáhalo podzemní hnutí, Piechowski se musel spolehnout pouze na své vlastní kontakty a schopnosti. V době útěku se pouze Pogožev nepřidal k partyzánům. Motivace pro provedení útěku byla různá. Vrba chtěl varovat maďarské Židy, kteří měli být deportováni v blízké době do tábora a masově vyhlazeni. Pogožev toužil také varovat svět, ozývala se v něm jeho ruská hrdost a silné vlastenectví. Oba muži se později podíleli na soudním procesu s nacistickými válečnými zločinci. Vrba spolupracoval na přípravách, Pogožev se zúčastnil jako svědek obžaloby. Piechowski jako jediný nebyl motivovaný záchranou lidských životů. Chtěl se znovu setkat s rodiči, respektive s matkou. Na myšlenku útěku nepřišel sám, oslovil ho jiný vězeň. Útěkem z Osvětimi vězni mnohé riskovali. V první řadě jim hrozily represe, pokud budou chyceni. Většina uprchlíků skončila v bloku 11, kde byli zastřeleni, nebo oběšeni. 37
Smrti předcházelo ještě mučení a vyslýchání. Pokud byli usmrceni během útěku, vystavili nacisté jejich tělo na shromáždišti s nápisem: „Hurá, už jsem zpátky!“ Represe ovšem hrozily i v případě, že uprchlík chycen nebyl. Nacisté vymysleli mnoho způsobů, jak se pomstít. Pokud vězni někdo pomáhal během útěku, byl okamžitě poslán do bloku 11, kde ho čekal stejný osud, jako chyceného uprchlíka. Často bylo náhodně vybráno několik vězňů ze stejné skupiny, jako byl zběh. Tito lidé byli okamžitě odsouzeni k trestu smrti. Dokonce se stávalo, že nacisté nechali přivézt do tábora členy rodiny uprchlíka, kteří museli trpět za něj. Byli uvězněni na shromáždišti a dostali cedulku s nápisem, který informoval, kvůli komu v Osvětimi musí být. Tyto represe velmi často zajatce od útěku odrazovaly. Piechowski se jako jediný zaobíral případnými represemi, když plánoval útěk. Nechtěl, aby za něj museli zemřít jeho kamarádi. Proto vytvořil speciální komando ze čtyř členů, kteří utíkali společně. Všichni ti, kteří se pokusili o útěk, projevili velkou dávku odvahy. V Osvětimi jim dozorci sráželi sebevědomí, týrali je hladem a bitím. Přesvědčovali je, že nejsou lidé, ale odpad. Přesto se našli ti, kteří zvedli hlavy a odporovali.
38
Resumé Praca licencjacka nosi tytuł „Ucieczki z Oświęcimia – analiza wyselekcjonowanych prac. Motywacją do podjęcia tego tematu był fakt, że 27 stycznia nadejdzie 70. rocznica wyzwolenia Oświęcimia. Praca koncentruje się wokół wybranych przypadków, kiedy udało się komuś uciec z Oświęcimia. Praca oparta jest o analizę trzech wybranych ucieczek. Jako materiał źródłowy wykorzystane zostały pamiętniki uciekinierów i komendanta obozu, artykuły, prace zbiorowe oraz publikacje dotyczące historii obozu. Ponadto, skorzystano również z Internetu, przede wszystkim oficjalnych stron internetowych Muzea Auschwitz – Birkenau. Głównym celem pracy było opisanie możliwości ucieczki z obozu, który stał się miejscem zagłady milionów ludzi. Praca składa się z pięciu rozdziałów. W pierwszym rozdziale opisano historię obozu oraz przedstawiono trzy kategorie więźniów, z których wybrano uciekinierów. W pierwszej kategorii znaleźli się radzieccy jeńcy wojenni, których przywieziono do obozu 7 października 1941. „Do obozów koncentracyjnych kierowano ich w zasadzie na wyniszczenie.”72 W drugiej kategorii przedstawiono Żydów, przede wszystkim ze Słowacji. Oświęcim powstała jak miejsce zagłady Żydów. Do obozu przywożono Żydów różnych narodowości. Transporty Żydów rozpoczęły się w 1942 roku. Trzecia kategoria to Polacy. Ci stanowili najliczniejszą grupę więźniów. W pierwszych dwóch latach istnienia obozu byli w Oświęcimiu tylko obywatele polscy, pierwszy transport przybył 14 czerwca 1940. 73 Co więcej, Polacy najczęściej uciekali z obozu. W końcu najlepiej znali teren i język. Następne trzy rozdziały dotyczą konkretnych uciekinierów. Najpierw zostało opisane ich życie, a potem ich pobyt w obozie a ucieczka. Uciekinierzy to Andrej Pogožev, radziecki jeniec wojenny, potem Rudolf Vrba, słoweński Żyd oraz Kazimierz Piechowski, polski 72
SEHN, J. Obóz koncentracyjny Oświecim-Brzezinka: (Auschwitz-Birkenau), s. 102.
73
SEHN, J. Obóz koncentracyjny Oświecim-Brzezinka: (Auschwitz-Birkenau), s. 36.
39
więzień. Pogožev uciekł po pierwszym roku w obozie wspólnie z grupą więźniów. Ta grupa spowodowała zawalenie się wieży wartowniczej.74 Rudolf Vrba spędził w Oświęcimiu dwa lata. Uciekł ze swoim przyjacielem. Ukryli się w drewnie między małym i dużym łańcuchem straży. Po trzech dniach zdecydowali się na kontynuację ucieczki. Kazimierz Piechowski uciekł dokładnie po dwóch latach spędzonych w obozie. Piechowski oraz kolejni trzej więźniowie ukradli samochód i mundury SS, a potem wyjechali z obozu jako członkowie SS. W ostatnim rozdziale ucieczki zostały porównane, w związku z czym nasunęło się kilka znaczących podobieństw. Po pierwsze, wszyscy trzej uciekinierzy wydostali się z Brzezinky, która nie była tak dobrze zabezpieczona jak obóz w Oświęcimiu. W dodatku, w Brzezince była większa ilość więźniów i mniej dozorców. Kolejnym znaczącym podobieństwem jest fakt, że uciekinierzy wykonywali w obozie łatwiejszą pracę niż pozostali więźniowie. Często również współpracowali z ruchem oporu i z innymi więźniami. Ich ucieczki były bardzo dobrze zaplanowane. Na podstawie tej pracy wykazano, że ucieczki z Oświęcimia były możliwe. Istotne było posiadanie wielu kontaktów, znalezienie łatwiejszej pracy w obozie oraz dobre rozplanowanie ucieczki. Ponadto, więzień miał większą szansę na sukces kiedy współpracował z ruchem oporu oraz nie uciekał w pojedynkę. Wreszcie, uciekinier potrzebował trochę szczęścia. Nie należy zapominać, że uciekinierzy byli odważni i wielu ryzykowali – w tym nie tylko swoje życie, ale również życie innych więźniów.
74
IWASZKO, T. Ucieczki więżniów z obozu koncentracyjnego Oświęcim, s. 36.
40
Seznam použité literatury Primární literatura PIECHOWSKI, Kazimierz. Byłem numerem...: historie z Auschwitz. Wyd. 2. popr. Warszawa: Wydawnictwo Sióstr Loretanek, 2010. ISBN 83-725-7140-6. POGOŽEV, Andrej. Útěk z Osvětimi: šokující skutečný příběh člověka, jenž unikl z pekla Osvětimi. Líbeznice: Víkend, 2009, 207 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-80-7222-606-1. VRBA, Rudolf. Utekl jsem z Osvětimi. Praha: Sefer, 1998, 437 s. ISBN 80-85924-17-x.
Sekundární literatura DAVIES, Norman. Polsko: dějiny národa ve středu Evropy. V českém jazyce vyd. 1. Praha: Prostor, 2003, 481 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-7260-083-4. IWASZKO, Tadeusz: Ucieczki więżniów z obozu koncentracyjnego Oświęcim. In: Zeszyty Oświęcimskie, roc. VII, 1963, s. 3-53. MERLE, Robert. Smrt je mým řemeslem. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, 345, [2] s. SEHN, Jan. Obóz koncentracyjny Oświecim-Brzezinka: (Auschwitz-Birkenau). 2. nakl. wyd. 2 przejrzany i popraw. Warszawa: Wydaw. Prawnicze, 1961, 175 s., příl. ŚWIEBOCKA, Teresa, PINDERSKA-LECH, Jadwiga, MENSFELT, Jarko. AuschwitzBirkenau. Historia i teraźniejszość. Oświecim: Państwowe Muzeuem Auschwitz-Birkenau, 2010, 31 s.
41
Internetové zdroje PIPER, Franciszek. Polacy. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online]. 1999-2014 [cit. 2014-10-30]. Dostupné z:
. PIPER, Franciszek. Zagłada. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online]. 1999-2014 [cit. 2014-10-30]. Dostupné z: . REES, Laurence a Sheldon KIRSCHNER. Survivors and perpetrators interviewed for history of Auschwitz [Auschwitz: a new history]. Canadian Jewish News [online]. 2005, vol. 35, issue 4 [cit. 2014-11-03]. Dostupné z: . STECHER, David. Chystám se přežít všechny padouchy: Rozhovor s Rudolfem Vrbou, Lidové noviny, 11. 12. 1999. In: www.ceskatelevize.cz [online]. 1999 [cit. 2014-09-23]. Dostupné z: . STRÁNSKÝ, Matěj. Útěk Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera z Osvětimi a jejich zpráva (1944). Holocaust.cz [online]. 2011 [cit. 2014-09-23]. Dostupné z: . STRZELECKI, Andrzej. Żydzi. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online]. 1999-2014 [cit. 2014-10-30]. Dostupné z: . ŚWIEBOCKI, Henryk. Informowanie świata. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online]. 1999-2014 [cit. 2014-10-30]. Dostupné z: .
42
ŚWIEBOCKI, Henryk. Ruch oporu. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau [online]. 19992014 [cit. 2014-10-30]. Dostupné z: . ŠTĚPKOVÁ, Tereza, Růžena BRŐSSLEROVÁ (VOGLOVÁ) a Petr BEDNAŘÍK. Osvětim. Holocaust.cz [online]. 2001, 26. 7. 2013. Dostupné z: . Uciekinier. [film]. Režie Marek Tomasz PAWŁOWSKI. Polsko, 2006. WONTOR-CICHY, Teresa. Radzieccy jeńcy wojenni. Państwowe Muzeum AuschwitzBirkenau [online]. 1999-2014 [cit. 2014-10-30]. Dostupné z: .
43
Přílohy Příloha č. 1.: Vstupní brána do hlavního tábora Osvětim
Zdroj: Archiv Venduly Hanákové. Příloha č. 2.: Ostnatý drát, jež byl kolem celého tábora ve dvojité řadě
Zdroj: Archiv Venduly Hanákové.
44
Příloha č. 3.: Strážní věž SS
Zdroj: Archiv Venduly Hanákové. Příloha č. 4.: Transporty Židů podle zemí
Zdroj: ŚWIEBOCKA, Teresa, PINDERSKA-LECH, Jadwiga, MENSFELT, Jarko. Auschwitz-Birkenau. Historia i teraźniejszość. Oświecim: Państwowe Muzeuem AuschwitzBirkenau, 2010, 31 s.
45
Příloha č. 5.: Hřbitov sovětských válečných zajatců
Zdroj: Galerie muzea Auschwitz-Birkenau. Dostupné z.: http://pl.auschwitz.org/m/index.php?option=com_ponygallery&func=detail&id=1199&Itemid =17. Příloha č. 6.: Andrej Pogožev
Zdroj: POGOŽEV, Andrej. Útěk z Osvětimi: šokující skutečný příběh člověka, jenž unikl z pekla Osvětimi. Líbeznice: Víkend, 2009, 207 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-80-7222-606-1.
46
Příloha č. 7.: Táborová nemocnice
Zdroj: Archiv Venduly Hanákové. Příloha č. 8.: Tetování, kterým si Andrej Pogožev nechal zakrýt číslo.
Zdroj: POGOŽEV, Andrej. Útěk z Osvětimi: šokující skutečný příběh člověka, jenž unikl z pekla Osvětimi. Líbeznice: Víkend, 2009, 207 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-80-7222-606-1.
47
Příloha č. 9.: Rudolf Vrba
Zdroj: VRBA, Rudolf. Utekl jsem z Osvětimi. Praha: Sefer, 1998, 437 s. ISBN 80-85924-17x. Příloha č. 10.: Kazimierz Piechowski
Zdroj: PIECHOWSKI, Kazimierz. Byłem numerem...: historie z Auschwitz. Wyd. 2. popr. Warszawa: Wydawnictwo Sióstr Loretanek, 2010. ISBN 83-725-7140-6.
48
Příloha č. 11.: Mučicí nástroj, kde Piechowski musel viset za ruce a nohy na řetězu
Zdroj: Archiv Venduly Hanákové. Příloha č. 12.: Popravčí zeď mezi bloky č. 10 a 11.
Zdroj: Archiv Venduly Hanákové.
49