Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky
Filologicko-areálová studia
Daniela Králová Prvky tradiční svatby v moderní době v Rusku a na Ukrajině Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Olga Lytvynyuk
2014
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce
2
Zde bych ráda poděkovala vedoucí práce, magistře Olze Lytvynyuk, za věcné připomínky a rady při tvoření této magisterské diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala celé mé rodině a partnerovi za trpělivost a velkou pomoc. 3
Obsah Úvod ................................................................................................................................................... 6 1.
Terminologie pojmů ................................................................................................................... 9
2.
Svatba u starých Slovanů ......................................................................................................... 10
3.
Nejčastější forma současné ruské a ukrajinské svatby ............................................................. 12
4.
Zvyky a tradice před svatbou ................................................................................................... 16
5.
4.1.
Magické rituály, čarování, amulety a talismany ........................................................... 16
4.2.
Prohlídky nevěst či trhy s nevěstami ............................................................................ 18
4.3.
Námluvy........................................................................................................................ 19
4.4.
Zásnuby ........................................................................................................................ 23
4.5.
Rozlučka se svobodou .................................................................................................. 28
4.6.
Překážky pro uzavření (církevního) sňatku .................................................................. 31
4.7.
Neodmyslitelné prvky pravoslavné církevní svatby ..................................................... 33
4.8.
Příprava ženicha a nevěsty na svatbu .......................................................................... 34
4.9.
Svatební šat ženicha a nevěsty ..................................................................................... 35
4.10.
Svatební kytice a korsáž pro ženicha ........................................................................ 41
4.11.
Svatební oznámení ................................................................................................... 44
4.12.
Svatební rituály před odjezdem na svatbu............................................................... 44
4.13.
Výkup nevěsty .......................................................................................................... 46
4.14.
Svatební průvod ....................................................................................................... 49
4.15.
Lidové pověry před svatbou ..................................................................................... 52
Svatební ceremonie .................................................................................................................. 56 5.1.
Církevní svatba ............................................................................................................. 56
5.2.
Svatební prstýnky ......................................................................................................... 62
5.3.
Období nevhodná pro konání svatby ........................................................................... 64
5.4.
Nejčastěji volené období pro uzavření svatby ............................................................. 65
5.5.
Lidové pověry o svatbě................................................................................................. 67 4
6.
Tradice a zvyky po skončení svatební ceremonie .................................................................... 71 6.1.
Svatební hostina a její pokrmy ..................................................................................... 73
6.2.
Novomanželská noc ..................................................................................................... 86
6.3.
Druhý svatební den ...................................................................................................... 87
6.4.
Třetí svatební den......................................................................................................... 88
6.5.
Lidové pověry po skončení svatební ceremonie .......................................................... 89
Závěr ................................................................................................................................................ 92 Резюме ............................................................................................................................................. 95 Seznam použité literatury: .............................................................................................................. 101
5
Úvod Svatba patří mezi nezapomenutelné a velmi významné okamžiky v životě každého jedince. Člověk ať už chce nebo ne, tak se aktivně či pasivně stane účastníkem nebo jen přihlížejícím nějaké svatby. Vývoj společnosti s sebou nese spoustu změn. V neposlední řadě ovlivnil i oslavy svátků, včetně těch rodinných, mezi něž se řadí i svatba. Požadavky a možnosti současné generace jsou zcela odlišné od jejich předků. Některé zvyklosti a způsoby oslav se podařilo předat napříč generacemi, jiné zanikly, popř. se změnily do jiné podoby. O tom, jak současná mládež vidí svoji budoucnost, rodinný život, tradice svého národa apod. je málo informací. Z tohoto důvodu jsem si zvolila dané téma. Již v bakalářské práci jsem se věnovala tradicím ve východoslovanském areálu, nyní jsem se rozhodla pro prohloubení znalostí v oblasti svatebních rituálů. Dalším faktorem, který vedl k výběru daného tématu, byly osobní důvody, jelikož sama mám před svatbou. Z tohoto důvodu bych se ráda dozvěděla, jaké tradice a zvyklosti jsou pro srovnání u východních Slovanů. Diplomová práce je pojata jako zhodnocení současné svatby na pozadí svatby tradiční a také jako průzkum a analýza požadavků dnešní mládeže a její pohled na svatbu vůbec. Podstatná část práce je věnována minulosti, jaké zvyky byly dříve a jaké se uchovaly, popř. do jaké podoby se transformovaly, protože bez této znalosti by nemohlo dojít k samotnému srovnání. Jelikož specializace mého oboru je zaměřena zejména na ruský jazyk a Rusko, většina zmiňovaných tradic je věnována právě této zemi. Podstatnou část své existence Rusko sdílelo nejen území, ale také zvyklosti se svým nejbližším sousedem – Ukrajinou, proto část práce je věnována i jí. Popisovanou moderní dobou je v této práci myšlena zejména generace ve věku 2030 let, ale také generace předešlá. Práce je zaměřena na období posledních necelých 25let, tj. období po pádu Sovětského svazu. Je to doba, kdy došlo k opětovnému uvolnění v životě lidí, nastala větší svoboda, lidé si mohli začít více vybírat a nebyli svázáni striktními pravidly a různým omezením. Struktura práce je rozdělena do šesti hlavních kapitol, z nich se některé dělí dále na dílčí podkapitoly věnující se jednotlivým prvkům. Na začátku diplomové práce si představíme, jak dříve probíhala svatba u starých Slovanů a jak nejčastěji vypadá v dnešní době. Další velká kapitola je zaměřena na předsvatební rituály. Dozvíme se zde, jak probíhají nejen zásnuby, rozlučka se svobodou, 6
ale také jaké rituály jsou tradiční pro přípravu svatby a co je nezbytné vyřídit před samotným sňatkem. Následující kapitola je věnována církevní pravoslavné svatbě a rituálům s ní spojeným. Poslední kapitolou jsou tradice po skončení svatební ceremonie. Zde si nastíníme, jak probíhá svatební hostina, jaké pokrmy jsou typické pro slavnostní tabuli v Rusku a na Ukrajině a dále, jaké zvyklosti se konají během druhého, popř. třetího dne svatebních oslav. Jelikož je práce zaměřena i na zmapování požadavků a názorů současné generace, důležitou součástí pro tvorbu práce se stal vlastnoručně vytvořený online dotazník. Pomocí něj se podařilo získat odpovědi od svobodných i vdaných, resp. ženatých (50:50) respondentů z měst z Ruska i Ukrajiny. Převážnou část tázaných tvořily ženy ve věku 2030 let. Pro zajímavé srovnání, velice podobný dotazník měli k dispozici též občané České republiky. Součástí většiny témat či kapitol jsou přehledné grafy nebo tabulky znázorňující odpovědi získané v dotaznících, doplněné o doprovodný text hodnotící daný výsledek. Při zpracování informací pro diplomovou práci jsem nejvíce využila cizojazyčnou, resp. ruskou literaturu. Mezi ruské autory, kteří se zabývali svatbou, můžeme zmínit D. V. Nesterovu, A. A. Channikova nebo třeba N. A. Jarkovljevu. Velice přínosnou literaturou byla kniha slovenského religionisty Jána Komorovského, který sepsal srovnání dávných svatebních rituálů a zvyklostí u všech Slovanů. Vděčné doplňkové informace jsem nalezla i v bakalářské práci s názvem „Tradice ruské svatby v porovnání s českou svatbou“ od kolegyně Petry Kláskové ze Západočeské univerzity v Plzni. Vhodným pramenem pro získání informací ohledně slavnostní východoslovanské kuchyně se také stala kuchařka „To nejlepší z ruské kuchyně“ z roku 2008, kde se kromě samotných receptů nachází i krátký pohled do minulosti a do významu daného pokrmu. Pro vysvětlení některých méně často používaných slov nebo pro objasnění termínů jsem používala několik slovníků cizích slov nebo encyklopedické slovníky. Téma svatba se také objevuje v celé řadě krásné literatury. Pro předloženou diplomovou práci byly nejpřínosnější díla A. S. Puškina Evžen Oněgin a zejména dílo Ženitba od N. V. Gogola. Kromě tištěných literárních zdrojů jsem čerpala informace i z dostupných internetových stránek pravoslavné církve nebo ruské online encyklopedie Krugosvet. Nezvyklý zdroj informací o konání svatby jsem nalezla též v reality show ruské verze Четыре свадьбы a ukrajinské verze - Чотири весілля. Zde jsou v krátkosti zachyceny 7
průběhy oslav civilních i církevních sňatků, jejich přípravy i též závěrečná hostina. Vše je doprovázeno komentářem nevěst (popř. i ženichů), sdělují zde svá přání, potřeby i názory na svatbu.
8
1. Terminologie pojmů Než se budeme plně věnovat ruské a ukrajinské svatbě, jejich tradicím a novým moderním zvyklostem, je vhodné si teoreticky rozebrat základní pojmy, se kterými se v práci setkáme. Vysvětlíme si, co se pod daným názvem skrývá a co zahrnuje. Podstatná část bude zaměřena na různé obřady, konající se před svatbou, během svatby i po ní. Obřad Obřad nebo také cizím slovem ceremonie je podle Nového akademického slovníku cizích slov pod redakcí Jiřího Krause „slavnostní obřad, zvyklosti zachovávané při něm podle stanoveného pořádku, společenská formalita; círk. přesně stanovené, ale změnitelné symbolické vyjadřování pocty k Bohu v liturgii; ob. expr. přepjaté společenské chování, zbytečná obřadnost; okázalost, okolky, cavyky“. Mezi jednotlivé obřady kromě svatby můžeme
zařadit
například
pohřeb,
promoci,
křest
nebo
samotnou
mši.
Dále se k ceremoniím přiřazují i veřejně konané události mimořádného charakteru, např. soudní procesy, ukončení školy – státní závěrečná zkouška, promoce, též imatrikulace a v neposlední řadě například slavnostní zahájení sportovních soutěží apod.
Svatba Jak už bylo zmíněno, svatba je jedním z mnoha druhů obřadů. Můžeme se setkat i se synonymním označením sňatek. Výsledkem zdárně uskutečněné svatby je vznik nového manželského svazku. Zásadním pravidlem v mnoha zemích je, aby účastníci byli bezpodmínečně osoby opačného pohlaví, tj. sňatek může uzavřít pouze muž a žena. Nicméně v některých zemích je již povolena svatba mezi dvěma muži nebo ženami, označuje se pod pojmem registrované partnerství či stejno-pohlavní manželství1. Pokud se dvě osoby milují a rozhodnou se spolu strávit zbytek života, většinou následuje svatba, která je jednou z nejdůležitějších a nejkrásnějších událostí v životě člověka. Někdo upřednostňuje svatbu menší, v malé skupině nejbližších lidí (přátel, rodiny), jiný si potrpí na velkolepé svatbě. Tak či onak je to nezapomenutelná událost.
1
Úředně uzavřený sňatek mezi jedinci stejného pohlaví. Co se týče Evropy, tak legalizované je zejména v západní a severní Evropě včetně České republiky. Východoslovanské země tento stav neuznávají.
9
2. Svatba u starých Slovanů Jako u jiných národů, tak i u Slovanů součástí svatby, kterou považovali za nesmírně důležitý akt, byly různorodé ceremonie. Hlavní částí svatby bylo buď unesení nevěsty nebo její řádné vykoupení. „Dívka náležela s ostatními dětmi do moci otcovy a mohla přejíti ve vlastnictví jiného muže buď násilným uloupením nebo smírnou koupí, již otec novému mužovi své právo podstoupil.“2 V době pohanské Slované užívali obě tyto formy sňatku. Zřejmě před nástupem křesťanství se únosy praktikovaly častěji než výkup. Křesťanství jej pak považovalo za hrubý způsob. Bohužel žádné dobové prameny toto ale výrazně nepotvrzují, jak dokládá L. Niederle ve svém díle Rukověť slovanských starožitností. „Ale že nebyl jen formou občasnou, náhodnou a jen lokální, svědčí určitost, s jakou jej Kyjevský letopisec na konci XI. století označil za typický, stálý zjev u některých ruských kmenů, svědčí pro Rusko i Saxo Grammaticus3, svědčí pro Čechy XI. století narážky homiliáře Opatovického a konečně mnoho survivalů únosu, jež se udržely na Rusi, v Čechách, v Polsku i na celém Balkáně do dob historických.“4 Podobný zvyk je též na Kavkaze. L. Niederle ve své knize dále poznamenává, že zároveň existují i záznamy ohledně výkupů nevěst. V oblastech, kde nevěstu neunášeli, většinou svatbu za věno (dar, který otec i matka dávali své dceři) domlouvali ženichovi kamarádi. „Poté byla nevěsta přivedena a svatba počala věnčením a zaručinami čili obručinami, tj. vložením ruky nevěstiny do ruky ženichovy, při čemž si snoubenci dávali navzájem dary. Těmito dary byla nejčastěji jablka jako symbol plodnosti a černá slepice nebo kohout.“5 Darování prstenů se začalo praktikovat až později. Poté byla nevěsta zahalena rouchem a v domě budoucího muže ji uvítali chlebem a medem, zasypali buď obilím nebo mákem či hrachem. Tento rituál měl nevěstě zaručit plodnost a bohatství. Následovala další část obřadu. Podle tradice musela nevěsta třikrát obejít ohniště a poklonit se domácím bohům a posadit se na vyčiněnou kůži. Přítomní hosté museli ochutnat z připraveného svatebního koláče, tzv. karavaje. Závěrečná část ceremonie bylo rozpletení a ustřižení copů nevěsty a následné zahalení do čepce se závojem. V některých oblastech v Rusku a na Ukrajině, na znamení plné oddanosti 2
NIEDERLE, L.: Rukověť slovanských starožitností. Praha: ČSAV, 1953, s. 193 Saxo Grammaticus, kolem 1150 až asi 1220, dánský historik. (Kolektiv autorů: Ilustrovaný encyklopedický slovník Pro-ž. Academia, Praha 1982, s. 226) 4 NIEDERLE, L.: Rukověť slovanských starožitností. Praha: ČSAV, 1953, s. 194 5 Tamtéž s. 195 3
10
nevěsta musela svému muži rozvázat boty a přijmout několik symbolických ran. Přítomné ženy či svědek6 převlékli novomanžele do speciálního oděvu (rubáše7) a doprovodili je na lože. Druhého dne, po svatební noci se novomanželé museli za doprovodu hostí očistit vodou, popř. i ohněm. Celá ceremonie byla doprovázena různými písněmi či chorovody. Tyto zvyklosti z pohanské doby přešly i do doby křesťanské, nicméně církev si je již upravila k obrazu svému. „Z pohanské doby mimo zmíněný únos a výkup doloženo je málo; ale z několika narážek v ruských církevních nařízeních a v letopisech z první doby křesťanské vidíme, že v Rusku modlili se nad karavajem (rus. коровайное моление), že v Rusku a v Čechách vdané ženy měly hlavu zahalenou závojem a že dívka stávala se ihned ženou toho, kdo ji prostovlasé hodil namětku nebo závoj na hlavu a že rozvazovala obuv ženichovi. (…) O starobylé výměně prstenů (ale asi vlivem cizím) jsme se zmínili již výše, „obručení“ nevěsty dokládá Zapověď sv. otců z XI. století a poučení novgorodského biskupa Luky z XII. století a listina metropolity Kyrilla II. z téhož města dokládá vodění nevěst k vodě po svatbě.“ 8 Dokonce ještě dnes tento vliv můžeme vidět např. v ukrajinském jazyce, kdy se snubním prstenům stále říká „obručka“.
6
Svědek nebo též družba: Družba - mužská společenská funkce při svatbě, zejména lidové a velké, také zvaná mládenec; nejčestnější z nich je svatební svědek. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Dru%C5%BEba) 7
Rubaška: rus. mužská košile bluzovitého střihu, u krku uzavřená. (Kolektiv autorů pod vedením Jiřího Krause: Nový akademický slovník cizích slov. Academia, Praha 2009, s. 704) 8 NIEDERLE, L.: Rukověť slovanských starožitností. ČSAV, Praha 1953, s. 196
11
3. Nejčastější forma současné ruské a ukrajinské svatby V této kapitole diplomové práce si nastíníme, jak vypadá současná ruská i ukrajinská svatba. Seznámíme se s nejdůležitějšími tradičními prvky, které se během svatebních ceremonií dodržují. Současná podoba svatby má své kořeny již ve Staré Rusi, ale samozřejmě v nynější moderní době existuje ve svých úpravách přizpůsobená požadavkům doby. Svatba v Rusku, ale i na Ukrajině obvykle trvá 2 dny. Není to podmínkou, jsou páry, které upřednostňují jednodenní svatbu, a také páry holdující vícedenním oslavám. Svatba není levnou záležitostí, ale přesto ruský i ukrajinský člověk je ochoten investovat do svatby nemalé peníze, dokonce se i velmi zadlužit, jen aby se předvedl před ostatními. Zejména na vesnické svatbě jsou přítomni všichni spoluobčané, takže mívá i několik set hostů. Ruskou a ukrajinskou svatbu doprovází spousta hostin a blahopřání budoucím novomanželům. První důležitý krok před církevní svatbou je získání požehnání od obou rodičů. K tomu většinou dochází téhož dne ráno před svatbou. Po kratičkém pohoštění se všichni svatebčané přepraví předem vyzdobenými auty na matriční úřad. Na matrice se odehrává nejdůležitější část svatby. Zde mladý pár stvrdí své rozhodnutí strávit společně rodinný život. Ženich s nevěstou vstupují do sálu nejčastěji za zvuku svatebního pochodu. Svatba je stvrzena, jakmile oba vysloví své „Ano“ a podepíší se do matriční knihy. Od této chvíle jsou mužem a ženou. Jakmile vyjdou z matričního sálu, jsou hosty zasypáni – v současné době již nejčastěji rýží (je dostupnější než pšenice, která byla pro tento účel tradiční), okvětními lístky a drobnými mincemi. Říká se, že to přináší bohatství a lásku do mladé rodiny. V případě církevní svatby se svatební procesí přesouvá do kostela, kde ženich a nevěsta uskuteční svátost manželství, aby stvrdili svůj sňatek nejen před lidmi, ale i před Bohem. Současný svatební obřad trvá asi 40 minut, vzhledem k uspěchané moderní době, v minulosti trval podstatně déle (až několik hodin). Oddaní
novomanželé
se
následně
vydají
na
svatební
procházku
po pamětihodnostech svého města, kde se pořídí první společné fotografie. Obvykle
12
svatební procesí stihne navštívit 2-3 místa, ale někdy je to i více. Vše závisí na množství času do začátku svatební hostiny. Po procházce se novomanželé vypraví do domu rodičů muže, kde dostanou chléb se solí. Muž a žena „okusují“ bochník, ale nedotýkají se jej. Podle tradice, kdo ukousne větší kus, bude v rodině dominantní. Podobný zvyk byl i v České republice, resp. na Valašsku. Lze usuzovat podle staré fotografie mého prastrýce, kde při svatbě novomanželé též kousali do bochníku. Poté rodiče ženicha zvou novomanžele do domu. Tam se uskuteční menší hostina, kde hosté znovu blahopřejí novomanželům k jejich spojení a pronášejí přání a rady do života. Pravda je, že v poslední době se stále více obřad podávání chleba se solí koná v restauraci před začátkem hostiny. Před odjezdem do restaurace na svatební hostinu je zejména pro hosty důležitý krátký odpočinek, aby nabrali sílu na celý večer. Respektive je to „nucený“ odpočinek pro svatebčany, kteří čekají, až se novomanželé vrátí z fotografování, které probíhá u různých památek ve městě. Jakmile si trochu odpočinou, novomanželé spolu se svými příbuznými a hosty odcházejí do restaurace, oslavit svou svatbu hostinou a tancem. Občas bývá hostina i v domě nevěsty či ženicha nebo třeba někde v přírodě. Na svatební hostině opět hosté blahopřejí novomanželům a předávají jim dárky. Začátek svatebního veselí je zahájen prvním novomanželským tancem. K tanci se postupně přidávají i ostatní svatebčané. Po skončení večera (velmi často je to až nad ránem) hosté odcházejí do svých domovů a novomanželé na místo, kde se bude konat jejich svatební noc. Může to být speciální hotelový pokoj nebo jiná místnost, ale obvykle ne pokoj nevěsty nebo ženicha. Ráno se začíná slavit druhý den svatby. Všichni si sdělují pocity z předcházejícího svatebního dne a blahopřejí novomanželům k prvnímu prožitému dni rodinného života. Hostina druhého dne obvykle netrvá dlouho a končí hned po obědě. Hosté odjíždějí a novomanžele čekají líbánky. Poslední dobou se svatby konají častěji na jiném místě než je matrika, např. v lese, parku, zahradě nebo na parníku.
13
Upřednostňujete tradiční nebo moderní svatbu?
Upřednostňujete tradiční nebo moderní svatbu?
Rusko a Ukrajina
Česká republika
Tradiční
Moderní/současná
Tradiční
Moderní
Podle průzkumu prováděného u respondentů v Rusku, na Ukrajině a v České republice, vyplynulo, že východoslovanské země (resp. její mladí občané) více upouštějí od svých tradic a více inklinují k novodobějším tendencím. Naopak občané České republiky si stále uchovávají svatební zvyky, které jsou po generace v národě zakořeněny.
Kde se bude konat, resp. konala vaše svatba?
na úřadě v kostele v přírodě
jinde
Jelikož podstatná část respondentů jsou ateisti (podle uvedených odpovědí v dotazníku), nebo alespoň jeden z partnerů, nejčastěji voleným místem pro konání svatby se stal matriční úřad, neboli rus. „в ЗАГС“9 a ukr. „РАЦС“10. Více jak 1/4 tázaných se 9
ЗАГС – rus.: Отделы записей актов гражданского состояния РАЦС – ukr.: Oргани державної реєстрації актів цивільного стану
10
14
rozhodla pro svatbu i v kostele. Příroda se stala též oblíbeným místem pro oddavky. Několik respondentů by nejraději volilo hory, park nebo též moře. Mezi specifická místa, která v odpovědích zazněla, můžeme uvést např. pokoj rodičů, vlastní domov nebo zkušebna školní kapely.
U českých respondentů kromě již zmiňovaných odpovědí
dominovaly svatby konané na zámcích nebo u mlýnů.
15
4. Zvyky a tradice před svatbou Než dojde k samotnému svatebnímu obřadu, ženicha i nevěstu čeká řada neodmyslitelných úkonů. Mnohdy předsvatební ceremonie začínají ve velkém předstihu před uskutečněním sňatku. Mezi předsvatební zvyky se řadí nejen námluvy, zásnuby, ale také dřívější zvyk, kdy si ženich vybírá svoji nevěstu na trhu nebo současná tradice, která má kořeny v minulosti – výkup nevěsty.
4.1.
Magické rituály, čarování, amulety a talismany
V současné době v civilizovaných oblastech jsou tyto praktiky už zapomenutými, nepoužívanými. Nicméně stále se dají v knihkupectvích a dívčích časopisech najít recepty na vyvolání či přivolání lásky. Ale většinou jsou to jen žertovné praktiky sloužící k pobavení. V dřívějších dobách lidé velmi věřili na různé duchy, bohy a čarovnou moc nejrůznějších předmětů a rostlin. Pomocí kouzelných praktik se snažili zabezpečit dobrý chod domácnosti, vyléčit nemoci, ale dokonce si přivolat lásku nebo se zbavit soka či sokyně. Jednotlivá zaříkávadla a zaklínadla můžeme podle svého charakteru rozdělit na několik skupin, ale v předložené diplomové práci se zmíníme pouze o tzv.“milostné magii11“. Jak už bylo řečeno, pomocí „kouzel“ si lidé snažili zabezpečit náklonnost (ať už jen citovou nebo i sexuální) partnera. Tento druh praktik by se řadil k dobré, bílé magii, ale byli i tací, kteří se pomocí čar a kouzel snažili někomu ublížit. V tomto případě můžeme hovořit o temné neboli černé magii. Tou se většinou zbavovali sokyň v lásce, způsobovali uhranutí, impotenci, neplodnost či potrat. Při milostné magii se používaly
11
Magie: umění, jímž má být pomocí jistých praktik dosaženo výsledků nadpřirozené povahy, kouzelnictví, čarodějnictví; bílá m., která má pomáhat, léčit; černá m., která má škodit, sloužící k vyvolávání démonů (Kolektiv autorů pod vedením Jiřího Krause: Nový akademický slovník cizích slov. Academia, Praha 2009, s. 495)
16
nejrůznější přísady, byly jimi bylinky, zvířata, ale i jednotlivé prvky z lidského těla (vlasy, nehty nebo oblíbenou ingrediencí byla menstruační krev). Můžeme si uvézt i několik příkladů milostné magie z oblasti Ruska a Ukrajiny. „Když chtěl mladík získat srdce milované dívky, chytil o půlnoci nebo při západu slunce žábu, položil ji v hrnci do mraveniště a zakryl bílým šátkem. Když mravenci sežrali žábu, tak, že z ní zůstaly jen kostičky, mladík z nich vzal jednu ve tvaru háčku a druhou podobnou lopatce. Při nejbližší příležitosti chytil háčkem sukni děvčete, až se mu dívka omrzela, strčil do ní lopatkou a láska pominula.“12 Jiný příklad pochází ze západní Ukrajiny, kdy dívka chtěla získat srdce chlapce. „Snažila se získat nit z chlapcovy čepice nebo alespoň trochu prachu z podrážky bot; potom vše zalila voskem a hodila do ohně se slovy: „Aby tvé srdce hořelo touhou po mně, jako hoří tento vosk, aby tvé srdce tálo touhou po mně, jako taje tento vosk.“13 Jak je jistě známo, láska prochází žaludkem, ale dříve se kromě normálního chutného jídla okouzlovalo i netradičními surovinami. V Rusku existovala například praktika se zabíjením holubů. „Muž podřezal holuba, z jeho tuku vytvořil těsto a upekl koláč, který dal sníst milované dívce. Nebo jinou variantou bylo zabití krtka. Dívka ho zabila, vyjmula srdce a to zapekla do chleba, který věnovala chlapci, jehož lásku chtěla získat. Tradovalo se, že po požití tohoto pokrmu bude chlapcova láska k dívce slepá jako krtek.“14 Na vesnicích velkou roli sehrávaly i různé talismany nebo amulety. Mohou je představovat jak jednotlivé druhy plodin, tak i nejrůznější předměty. Mezi nejčastější talismany se řadí cibule, česnek, mák nebo třeba vlna, zvonečky atd. Tyto amulety se používaly na nejrůznější účely. Nejčastěji se jednalo o ochranu proti uhranutí, kdy se do šatů nevěsty zapichovala jehla. Lidé také věřili, že jakýkoli výrobek, který sama nevěsta bez pomoci vytvořila, získal určitou kouzelnou sílu, která chránila před uhranutím a měla moc uzdravit v případě nemoci. V dvořanských rodinách se uchovával zvyk darovat nevěstě v den svatby určitý talisman. Mohl jím být pečetní prsten, kadidlo, brož nebo například medailon, který se dědil z generace na generaci. Aby sňatek proběhl v pořádku, často se před svatbou prováděly magické rituály. Například v Radechivské části Lvoské oblasti na Ukrajině bylo zvykem, aby nevěsta týden 12
KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Univerzita Komenského, Bratislava 1976, s. 34 Tamtéž s. 34 14 Tamtéž s. 36 13
17
před svatbou, uctívala všechny kočky, které potká, popř. aby dala své svatební střevíce v předvečer svatby na parapet. Traduje se, že těmito úkony si zajistí hladký průběh svatby.
4.2.
Prohlídky nevěst či trhy s nevěstami
V současné době, když se chce dívka nebo chlapec seznámit s opačným pohlavím, tak využívají nejčastěji místa, jako jsou například diskotéky, koncerty, výstavy a podobně. Jednoduše řečeno místa, s co největší koncentrací lidí, nejlépe, když je možné u toho popíjet a dodat si více odvahy k prvnímu kroku seznámení. Na tato místa chodí nejvíce nezadaných hledajících nejen zábavu, ale také možný vztah. Zde mají jedinečnou příležitost prohlédnout si jeden druhého a blíže se seznámit. V minulosti existovala podobná setkávání mladých, kterým se v Rusku říkalo Посидeлки nebo Вечорки a na Ukrajině Вечорниці nebo Досвітки. Tento způsob trávení volného času mládeže se konal většinou od podzimu do jara, kdy již nebyla práce v hospodářství. Dívky se scházely ve zvláštních budovách nebo u některého děvčete doma. Společně zpívaly, vyšívaly a dělaly potřebné práce. Přidávali se k nim i chlapci a společně rozděleni do párů hrávali například nejrůznější hry. Byla to jedna z možností, jak se lépe poznat, pobavit a popř. si najít budoucího ženicha či nevěstu. Existenci tohoto jevu dokládá spousta obrazů, jeden z nich ztvárnil např. ruský realistický malíř I. J. Repin. Dalším způsobem hledání partnera byly tzv. trhy s nevěstami. Tak jako na normálních trzích je k dostání všelijaké zboží, zde např. zeleninu nahradily vdavek chtivé dívky. Ač neuvěřitelné, ale dokonce ještě v polovině dvacátého století takové trhy existovaly. O těchto nákupech se zmiňuje i etnograf Čaplovič15 ve svém díle Gemälde von Ungern. „Třikrát v roce byly v Krásném Brodě16 u tamního kostela takzvané dívčí trhy, na které chodívaly i vdovy. Tisíce Rusínů17 tehdy přicházelo k tomuto svatému místu. Dívky měly rozpuštěné vlasy ozdobené věnci, vdovy měly pouze zapletené vlasy ozdobené zelenými listy. Když si muži prohlédli celou zásobu žen a dívek, vyrazili jako střela k té, kterou si vybrali a táhli ji bez ohledu na jakýkoli odpor rovnou do kostela, kde je okamžitě oddali. Od roku 1720, ale byly tyto trhy zakázané.“18 15
Slovenský osvícenský etnograf a publicista Vesnice na Slovensku, kde žili Rusíni 17 Rusínský: týkající se Ukrajinců z karpatské oblasti (Rusínů), (Kolektiv autorů pod vedením Jiřího Krause: Nový akademický slovník cizích slov. Academia, Praha 2009, s. 705) 18 KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Univerzita Komenského, Bratislava 1976, s. 62 16
18
Pokud někdo měl tu možnost přečíst si slavný román ve verších neméně slavného ruského romantického básníka a spisovatele A. S. Puškina Evžena Oněgina, tak se mohl přesvědčit o existenci podobných trhů i u ruské smetánky. V části věnované Tatianě se píše, že k tomu, aby nezůstala na ocet, jí pomůže trh s nevěstami (v podobě bálu) v Moskvě.19 Podobně jako zmíněné trhy, existovaly prohlídky nevěst. „Na ruském severu existoval zvyk, že se mladé dívky a chlapci, chtějící svatbu, každoročně v určitém čase na určitém místě sešli na tzv. prohlídku nevěst. Vdavek chtivé dívky zde měly u sebe výbavu a postavily se s ní do řady na trhu; potom přišli mládenci, kteří si vybrali podle vzhledu a povahy svoji životní partnerku.“20
4.3.
Námluvy
Rusky: cватовство, ukrajinsky: сватання Kdo měl možnost vidět oblíbenou sovětskou vánoční pohádku Mrazík, měl také možnost seznámit se s tím, jak dříve probíhaly námluvy ve východoslovanském areálu. Tento rituál je také krásně zaznamenán v dramatu od N. V. Gogola Ženitba. Obě díla krásně zachycují roli dohazovačky a vyjednávání jednotlivých stran při námluvách. V současné době se s klasickými námluvami už téměř nikde nesetkáme. Pokud se dva do sebe zamilují a chtějí spolu strávit zbytek svého života, tak je to již zcela jejich rozhodnutí. Nicméně žádost o dívčinu ruku zůstává stále zvykem a spousta párů tuto tradici dodržuje, i když to není pravidlem. Rodiče svým dětem vyjádří svůj názor na svatbu, popřípadě jim pomohou s přípravami, ale tím většinou jejich práce končí, již svatbu předem nedomlouvají. Chlapec s dívkou, než se rozhodnou pro sňatek, spolu nějakou dobu chodí a navzájem se poznávají. Po nějaké době se odhodlají vstoupit do svazku manželského, někdy jim k tomu pomůže i blízký příchod potomka.
19
„Olinka, mladší, už je z domu, a Táňa…aby naposled nám nezůstala na ocet! (…) pomůže trh na nevěsty, Moskva! (…) Tam bude ženichů jak vos! (PUŠKIN, A.S.: Evžen Oněgin. KMa, Praha 2008, s. 174) 20 KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Univerzita Komenského, Bratislava 1976, s. 64
19
V Rusku je zvykem, při žádosti o ruku, aby ženich hovořil se svým potencionálním tchánem a tchýní o svých citech k jejich drahé dceři a tím je požádal o její ruku. Při námluvách jak dnes, tak i dříve je na místě, aby se ceremonie účastnili též rodiče nebo blízcí příbuzní ženicha. V případě, že rodiče souhlasí, poté otec nevěsty vloží její ruku do rukou žádajícího muže, tj. budoucího zetě. Následně mladý pár začíná domlouvat další nezbytné náležitosti okolo jejich svatby, jako je datum svatby nebo probíhání samotných zásnub. V minulosti, jestliže se mladý pár rozhodl oslavit svatbu podle veškerých pravidel, znamenalo to, že jejich svatební přípravy začaly s námluvami. Dříve na Rusi jakmile nastala doba, kdy bylo nutné ženit syna, rodiče spolu s blízkými příbuznými začali vybírat nevěstu. Nebo když se chlapec s dívkou rozhodli, že se chtějí vzít, posílali k jejím rodičům nejčastěji dohazovače/dohazovačku21 (rus., ukr. сват/свахa), jindy to byli rodiče ženicha nebo jeho příbuzní (např. v Zakarpatí bylo zvykem, kdy na námluvy spolu s dohazovači chodil bratr nebo sestra ženicha). Nejčastěji to byli zralí, zkušení muži, kteří měli výborné nadání konverzovat a přesvědčovat ostatní. Komorovský ve svém díle Tradičná svadba u Slovanov zmiňuje, že v Rusku v oblasti Nižního Novgorodu, chodíval na námluvy otec ženicha společně s některými příbuznými. Nejčastěji iniciativa jít na námluvy byla ze strany ženicha, ale nebylo to pravidlem, existovaly (ač ne velmi časté) případy, kdy první krok vycházel od strany nevěsty. Nejednou se stávalo, že na jednoho ženicha bylo vyhlídnuto více nevěst, to pro případ, kdyby u některé neuspěl. Rozmluva ohledně svatby se vedla zeširoka o všem možném, jinak řečeno, rodiče nevěsty obvykle s odpovědí moc nespěchali. Málokdy se námluvy uskutečnily hned po prvním setkání. Poslední odpověď se vyslovila až po druhém nebo třetím příchodu dohazovačů, rodiče nevěsty většinou potřebovali ještě několik dní, aby si definitivní odpověď pořádně rozmysleli. „Někdy se tak otálelo jen z jakési vesnické etikety, prostě
21
Tito profesionální dohazovači chodili po vesnicích a městech, měli v hlavě seznamy nevěst a ženichů z celé krajiny a zprostředkovávali sňatky zejména mezi majetnějšími rodinami, u kterých měli dobré vyhlídky na odměnu. Dohazovač přesně věděl, kdo se ke komu hodí a ve kterém hospodářství potřebují peníze a která nevěsta má tolik, kolik potřebují. (KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Univerzita Komenského, Bratislava 1976, s. 74)
20
proto, že se to nemělo. Vypadalo by to, že se chtějí své dcery co nejdříve zbavit, což mohlo i znamenat, že s jejich dcerou není něco v pořádku.“22 Někdy námluvy nebyly jednoduché a v případě, když by nedopadly dobře, byly by ostatním jen pro hanbu. Proto se velmi často konaly nejdříve „zvědy“ nebo námluvy až po setmění, aby je nikdo neviděl. Ke všem těmto úkonům byla pozvána dohazovačka, která se snažila, aby měla dobrou pověst. Proto do námluv či dohazování dávala vše, aby její práce dopadla zdárně. Jinak by ztratila svoji pověst a již více by ji nikdo nepozval. Velmi často musela pro úspěšné námluvy zapojit fantazii a jedné i druhé straně spoustu věcí napovídat. V případě kladné odezvy rodiče nevěsty přijali od dohazovačů chléb a rozdělili ho. V případě, kdy druhá strana se svatbou nesouhlasila, tak říkali, že jejich dcera je na vdavky ještě příliš mladá a vrátili chléb dohazovačům a ti museli odejít. Nicméně, podle pověr to přinášelo smůlu, resp. dívka poté mohla mít problémy se provdat.23 Pokud, ale první námluvy dopadly dobře, tak dohazovači většinou chtěli vidět nevěstu na vlastní oči. Tomu se ale velmi často její rodiče bránili. V tomto případě ženichova strana žertovně o nevěstě tvrdila, že je buď velmi plachá, nebo musí mít nějaké fyzické nedostatky. Jestliže rodiče souhlasili svou dceru ukázat, tak byla přítomna i matka ženicha nebo jiná tomu pověřená osoba (rus.: специальная женщина-смотрительница), aby si svou nastávající snachu dobře prohlédla24. Nevěsta pak čekala v čisté světničce v tom nejlepším oblečení a se zahalenou tváří. Závoj jí sňala až „женщина-смотрительница“, aby si s dívkou mohla promluvit a zjistit, zda je pro jejich chlapce vhodnou ženou. Často se stávalo, že pokud dcera nebyla příliš krásná, tak na námluvy nastrčili jinou, krásnější. V tomto případě byl podvod mnohdy odhalen až na svatbě. Při takovém podvodu měl ženich právo si stěžovat a žádat o zrušení manželství, ale stávalo se tomu jen zřídka. Častěji se musel muž s danou situací smířit a s ošklivou ženou žít. Jindy nevěsta čekala ve vedlejší místnosti, dokud nebyla zavolána. Potom v případě, že se jí ženich líbil (pokud byl na námluvách přítomen), vyšla a usadila
22
Tamtéž, s. 73 ЯРКОВЛЕВА, H. A.: Свадьба, обряды, традиции. МарТ, Москва 2005, c. 6 24 НЕСТЕРОВА, Д. В.: Новая энциклопедия свадьбы. Свадебная церемония. Рипол Классик, 2008, c. 69 23
21
se k ostatním ke stolu. Pokud, ale nebyla s potencionálním budoucím mužem spokojena, utekla a schovala se tak, aby ji nikdo nenašel. Další možnou variantou souhlasu s námluvami bylo odevzdání ručníků. Dívka nebo její strana, pokud se sňatkem souhlasila, dala ženichovi vyšité ručníky. Používání ručníků pro tento účel bylo rozšířené v mnohých východoslovanských zemích. Na Ukrajině dívka tímto ručníkem symbolicky ovázala ruce dohazovače nebo také starosty, jak bylo zvykem na Ukrajině tuto osobu též nazývat.25 Ženichovi budoucí ženu většinou do svatby neukazovali. Pokud přece jenom měl příležitost dívku vidět, tak již neměl možnost svou žádost o ruku stáhnout, byla by to neskutečná hanba. Jakmile byla „prohlídka“ dívky završena, rodiče nevěsty navrhli den, kdy se budou moci dále domluvit, tzv. rus.: день сговора. Tento jev bude blíže popsán v kapitole věnované zásnubám. Podle tradic pro úspěšné námluvy bylo nutné splnit řadu obřadních prvků, které byly spojeny zejména s dřívější vírou v různá „znamení“. Např. se tradovalo, že ve středu a v pátek by se nemělo začínat s jakoukoli činností okolo svatby. „Dodržovalo se i to, aby námluvy a den svatby nepřicházel na 13. den v měsíci. Naopak jiné liché dny, končící na 3, 5, 7, 9 zásnubám a svatbě přinášely štěstí“26. Dohazovat, jak bylo zvykem, se začalo až po západu slunce. Ten, kdo šel na námluvy, se snažil po cestě s nikým nesetkat a nemluvit. Aby dohazování skončilo úspěšně, další zvláštní tradicí bylo svazování pohrabáčů a „uchvatů“27 bezprostředně po odchodu dohazovačů. Prováděl to někdo z domácích (obvykle ženy). V současnosti se s podobným scénářem námluv již nesetkáme. Nynější námluvy mají více dynamický charakter. Avšak podle etikety by měl mladý muž, oděn do obleku s kravatou a se dvěma kyticemi (jedna je určena pro matku jeho vyvolené a druhá pro nevěstu), přijít k rodičům své dívky a požádat o její ruku a jejich souhlas se svatbou. Někdy součástí námluv byla také prohlídka ženichova hospodářství, aby nevěstina strana věděla, že svoji dceru provdá do dobrých rukou. Této ceremonii se říkalo na Ukrajině обзрини a v Rusku смотрины. Bohužel i zde se často stávalo, že se ženichova 25
KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Univerzita Komenského, Bratislava 1976, s. 78 Следили и за тем, чтобы сватовство, как и день свадьбы, не приходило на 13-е число. В то же время такие нечетные числа, как 3-е, 5-е, 7-е и 9-е, в сватовстве и свадьбе играли определенную обрядовую роль, считаясь счастливыми. (ЯРКОВЛЕВА, H. A.: Свадьба, обряды, традиции. МарТ, Москва 2005, c. 7) 27 Speciální vidlice, která sloužila pro vkládání nádob do pece 26
22
rodina pyšnila cizím peřím. Pro daný den si půjčila dobytek od jiných nebo nadstavili sýpky, jen aby to vypadalo, že jsou bohatší. V dnešní době již podobné rituály nejsou, nicméně i tak se sluší pozvat rodiče nevěsty do svého rodného domu. Nehledě na to, aby se rodiče navzájem seznámili dříve než na svatbě, ale aby také věděli, jak a kde mladík vyrůstal.
4.4.
Zásnuby
Rusky:
Помолвка
(зацепление,
обручение),
ukrajinsky:
Заручини
(полюбиини, сватанки) Zásnuby dříve nesly i jiný název - rus.: богомолье, ukr. např. хустки. Pod pojmem zásnuby se skrývá oznámení budoucích manželů, že se rozhodli strávit zbytek života po svém boku. Nejedná se pouze o zastaralý zvyk, ale též o nádherný okamžik a mezník v životě manželů. Od okamžiku zásnub se již muž a žena mohou považovat za nevěstu a ženicha. Zásnuby většinou začínají požehnáním rodičů. Rodiče ženicha a nevěsty jim udělí souhlas se sňatkem a budoucí manželé se třikrát políbí a vymění si prsteny. Tím se z nich stávají snoubenci. Traduje se, že řádně zasnoubená dívka je i řádně darovanou dívkou. Od této chvíle již i rodiče mohou hovořit o svatbě. Tradičně na důkaz udělení požehnání, rodiče nebo dohazovač položil dívčinu i chlapcovu ruku na ručníkem zahalený chléb a obě ruce jim převázali. V Karpatech bylo zvykem, že tento rituál prováděla matka nevěsty. Ta také mladý pár, na znamení štěstí, zasypávala pšenicí a darovala jim med, který symbolizuje jednotu jejich budoucího společného života. Tento složitý postup krásně opsal ukrajinský básník a umělec 19. století T. H. Ševčenko: „Покохавши літо чи два... парубок до дівчиного батька й матері носила старостів, людей добромовних і на таку річ дотепних. Коли батько і мати поблагословлять, то дівчина, перев'язавши старостам рушники через плечі, подає зарученому своєму на тарілці або крамну, або самодільну хустку“28.
28
Po roce známosti nebo po dvou, pošle chalán za rodiči své frajárky dohazovače, kteří umí dobře mluvit a už se v takových věcech vyznají. Když pantáta s panímámou dají své požehnání, přehodí dívka dohazovačům přes ramena vyšívaný ručník a svému chalánovi předá na talířku buď koupený, nebo ručně vyrobený šáteček. (Přeloženo z: http://traditions.org.ua/zvychai-ta-obriady/vesilni-obriady/70-svatannia)
23
Dříve za dob Rusi se zásnuby označovaly názvem rus.: „сговор“. Jednalo se o jeden z nejdůležitějších obřadů konajících se před svatbou. Podle názvu lze usuzovat, že náplní bylo sjednávání, domlouvání apod. Většinou se domluvy okolo svatby prováděly zároveň při námluvách. Pokud tomu tak nebylo, zásnuby se konaly samostatně. Jakmile byl dohodnutý день сговора, tak následně do domu nevěsty přišli rodiče a příbuzní z ženichovy strany. Ještě na zápraží se vzájemně poklonili, až poté mohli vstoupit do domu a usednout ke stolu. Podle starého zvyku první minuty nikdo nic neříkal, pouze v tichosti všichni přítomní seděli proti sobě. Po určité chvíli otec ženicha nebo některý z příbuzných připomněl, proč vlastně přišli. Rodiče nevěsty jim odpověděli, že jsou rádi, že přišli. Následně společně vytvořili soupis důležitých věcí, jako například den svatby, velikost věna, kolik kdo zaplatí v případě zrušení svatby. Jednoduše řečeno vytvořili „předmanželskou smlouvu“. Vše muselo mít řádnou dokumentaci. Domlouvali se mimo jiné na tom, kdy a kde bude probíhat svatba. Dalším možným bodem mohl být např. slib, že ženich nebude bít svoji nastávající ženu. Důležitým prvkem pro vstup do manželství bylo věno nevěsty. Obsahovalo zejména lůžkoviny, oblečení nebo nádobí. V případě bohaté nevěsty byly součástí i nemovitosti, sluhové, peníze nebo různé dekorativní předměty či šperky. Dané věno se převáželo do domu ženicha až po svatbě, výjimečně již po domluvení svatby. Nevěsta bohužel neměla žádného práva se účastnit domluv okolo svatby, ale prostřednictvím svých rodinných příslušníků mohla svému muži a budoucím novým rodičům poslat dárky29. Dárky též zasílal i ženich. Mohly jimi být části oděvu, jako čepice nebo boty, popř. „škatulka“, kde se nacházela rtěnka, prsteny, hřebeny, mýdlo nebo třeba zrcadélko. Jindy mladík daroval dívce domácí potřeby, různé pamlsky nebo třeba rákosku. V případě takových dárků dívku s největší pravděpodobností čekal buď sladký život, nebo „peklo“. Mohlo to o budoucím muži značit, že svoji pilnou a pracovitou ženu bude živit, šatit a řádně o ni pečovat a hýčkat ji, nebo pokud by byla lenivá, tak ji za trest bít darovanou rákoskou.
29
V Rusku si nevěsta musela nejenom nachystat výbavu, ale i připravit dárky pro ženichy příbuzné. Alespoň část z nich musela připravit sama. Dívka si k tomu pozvala své kamarádky. Nevěsta šila, kamarádky dělaly různé ruční práce nebo případně pomáhaly nevěstě šít, vyšívat, pokud sama nestačila. Zvykem bylo při tom zpívat písně. (KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Univerzita Komenského, Bratislava 1976, s. 90-91)
24
V případě, že se jednalo o šlechtickou svatbu, kdy nevěsta byla z vyšší vrstvy, v den zásnub se v jejím sídle konal ples. Během něj otec nevěsty představil nastávající nevěstu a jejího ženicha. Pozvaní hosté jim blahopřáli a následně zamilovaný pár zahájil ples svým tancem, nejčastěji se jednalo o valčík. V tento den též ženich své nevěstě daroval zásnubní prsten s drahokamem. Tento prsten se obvykle nosil do svatby, než jej nevěsta uschovala pro další generace. Zásnuby u nešlechtických městských rodin probíhaly skromněji. Obvykle se jednalo o pouhé oznámení o plánované svatbě v kruhu rodiny, kdy jim rodiče udělili požehnání. Velice často u žehnání byl přítomen kněz. Ten také dohlížel na předávání věna (peněz), které otec nevěsty po udělení souhlasu se svatbou předával otci ženicha. Na vesnicích měly zásnuby lehce rozdílný charakter. Na zásnuby bylo pozváno veškeré blízké příbuzenstvo. Tradicí bylo, nevěstu a ženicha žehnat ikonou svatého a poté jim darovat chléb se solí. V některých východoslovanských oblastech byl další zvyk, kdy se otcové museli sedmkrát poklonit a poplácat si navzájem po rukou a veřejně prohlásit slib, resp. požehnání, který svým dětem dali. Poté se nevěsta odebrala na zápraží, kde se musela téže sedmkrát poklonit na všechny strany a oznámit všem okolo, zejména sousedům a přítelkyním, že je konečně zasnoubená, jak uvádí Ярковлева ve své knize Свадьба, обряды, традиции. Na Ukrajině, na znamení, že ženich s nevěstou jsou již zasnoubení, se používaly nejrůznější prvky. Například ženich nosil květ barvínku a nevěsta červenou stuhu nebo květ ve vlasech. V Bukovině je nahrazovaly různé druhy travin. V západních oblastech Ukrajiny bylo zase zvykem nosit věnce z barvínku nebo potřené medem a pokryté zlatem. V minulosti bylo zvykem při zásnubách si vzájemně vyměnit prstýnky. Dokonce existovaly i zvláštní způsoby této výměny. „Někde se nejednalo jen o obyčejnou výměnu prstenů, ale před budoucí novomanžele postavili dva talíře s různými pochutinami (ořechy, ovoce, sladkosti), mladí lidé si sami položili prsteny na talíře, které si pak posunovali vzájemně k sobě. Dělali to tak, aby vždy skončil talíř s ženichovým prstýnkem před nevěstou a naopak talíř s prstenem nevěsty stál před ženichem.
25
K dalším rituálům patřilo např. nalévání piva. Rodiče nalili do sklenic pivo a ženich s nevěstou do nich vhodili prstýnky. Vzájemně si třikrát sklenice vyměnili a poté je vypili a prsteny si navlékli, ženich nevěstin prsten a naopak.“30 V Rusku byl také dříve zvyk, že zasnoubená dívka, na znak toho, že je již zadaná, si do copu vpletla stuhu, nebo se hůře oblékala, popř. do svatby nikam nevycházela. Ján Komorovský ve své knize Tradičná svadba u Slovanov poznamenává, že v některých východoslovanských oblastech byla tradice, při které ženich mohl svoji dívku do svatby vídat. Dokonce to bylo žádoucí, aby ji každou noc navštěvoval a popřípadě u ní nocoval. V současné době, podobně jako v minulosti, se na zásnuby připravuje slavnostní událost nebo večírek. Tradičně se této ceremonie účastní nejen rodiče, ale také blízcí příbuzní a přátelé, kteří pro budoucí novomanželský pár mnoho znamenají, a kterým se ženich s nevěstou chtějí pochlubit se svým rozhodnutím. V tento den, ženich daruje nevěstě zásnubní prsten. Přijmutím dívka stvrzuje svůj souhlas se svatbou. Tento prsten žena nosí obvykle pouze do svatby a poté jej uschová. Jestliže se manželství vydařilo a bylo šťastné, prsten se poté dědí z pokolení na pokolení. „U církevního sňatku, v případě, že se zasnoubení koná samostatně, pak se po zásnubách snoubenci připravují na den, kdy budou Pána prosit o požehnání jejich manželského svazku, zachovávajíce mezi sebou „svaté přátelství“; tomu pak předchází svatá zpověď za celý předešlý život, aby s čistým svědomím přijali svatou Tajinu sňatku v návaznosti na to i svaté přijímání. Dnes se však koná zasnoubení bezprostředně před sňatkem jako jeden obřad.“31 Církevní zásnuby podobně jako samotná pravoslavná svatba se konají v kostele či chámu. „Po Božské liturgii stojí kněz v oltáři a ti, kdo se chtějí spojit zasnoubením, stojí v předsíni chrámové – muž napravo, žena vlevo. (Podle ruské praxe stojí od sebe v povzdálí, čelem proti sobě; muž na pravé části chrámu (podobně jako je na ikonostase vpravo ikona Spasitele) a žena v levé části (podobně jako vlevo je ikona Bohorodice); v předsíni poblíž vrat chrámových. Na pravé straně svatého prestolu leží jejich dva prsteny: zlatý a stříbrný; stříbrný pro muže po pravé straně, zlatý pro ženu na levé, blízko sebe (dnes bývají oba zlaté).“32
30
KLÁSKOVÁ, P.: Bakalářská práce, Tradice ruské svatby v porovnání s českou svatbou. ZCU, Plzeň 2012, s. 14-15 31 http://www.pravoslavi.cz/download/bohosluzby/svatba.pdf 32 Tamtéž
26
Počátek ceremonie zasnubování začíná kněz, který oděn do tradičního pravoslavného oděvu otevírá carská vrata nebo jinak také královskou bránu. Veškeré přítomné požehná křížem a evangeliem, které drží v rukou a poté je uloží na připravený stolek ve středové části chrámu. Následně v předsíni spojuje ruce budoucím novomanželům. Podle tradice, tak ruka ženichova obepíná ruku nevěstinu. To z toho důvodu, že muž, jako silnější pohlaví a hlava rodina musí chránit svoji ženu. Jejich spojené ruce symbolicky překryje svým rounem a odvede je k oltáři, kde ženichovi a nevěstě daruje zapálené svatební svíce, jimiž je posléze pokřižuje. „V Rusku žehná rukou každého jen jednou (a pak při předávání svíce požehnává ještě touto svící). Svatební svíce opatrují po celý život až do hrobu. Jednou při pohřbu ji kněz bude vkládat do rukou nebožtíka v rakvi.“33 Poté následuje čas na pronášení modlitby a samotnou zásnubní ceremonii. Jakmile je vše u konce, mohou si muž se ženou vyměnit prstýnky, které jsou po celou dobu obřadu přichystané na svatém prestolu34. Sám kněz, jakmile dokončí svůj proslov, je snoubencům přináší. Před samotnou výměnou musí prsteny řádně požehnat. Dříve se 3x nad hlavou ženicha žehnal nevěstin prsten, a dával se mu na prsteníček pravé ruky. Totéž se provádělo s prstenem muže a ten také dával nevěstě na pravý prsteníček. V současnosti se i církev snaží o jisté zjednodušení, proto se žehná už jen jednou a ihned se prsten nasazuje na prsteníček. V minulosti se prsteny i třikrát (ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého) vyměňovaly. Poslední částí zásnubního obřadu je propuštění zasnoubených. Nyní jsou většinou zásnuby součástí samotné svatby, proto se už od propuštění ustupuje. V současné praxi, dle výsledků získaných z dotazníku, se páry berou čistě z vlastní vůle bez přičinění rodičů nebo jiné osoby. Mládenci ve většině případů žádají o ruku pouze svoji dívku, u některých mužů je samozřejmostí žádat o ruku i rodiče budoucí nevěsty. Pouze nepatrné množství respondentů přiznalo, že tento zvyk vůbec nedodržují a na svatbě se jednoduše domluví bez doprovodných ceremonií.
33
Tamtéž Prestol (rus.), trůn, panovnický stolec. (Kolektiv autorů: Ilustrovaný encyklopedický slovník J-Při. Academia, Praha 1981, s. 953) 34
27
4.5.
Rozlučka se svobodou
Další součástí předsvatebních rituálů je loučení se svobodou. Někteří si svou rozlučku chtějí užít v kruhu nejbližších přátel v komornější atmosféře, jiní upřednostňují dynamičtější charakter. Ve většině případů ženich a nevěsta svoji rozlučku oslavují separátně. Ale existují páry, které ji slaví společně. V každém případě, i tento zvyk má svoji historii a slaví se už po staletí. Rozlučka se svobodou nevěsty nebo-li „Dámská jízda“ Rusky: девичник, ukrajinsky: дівич-вечір
Místy se můžeme setkat i s ruským názvem вечерины. Podle tradice by se rozlučka měla konat v předvečer svatby, kdy nevěsta pozve své přítelkyně, aby společně strávily poslední chvíle jejího nemanželského života. Budoucí mladá paní v tento večer obvykle dostává drobné dárky, které jí za pár let budou připomínat, jaký byl život před svatbou. Rozlučka se může konat na různých příjemných místech. Během ní si dívky připíjí na ženicha, ale také je to příležitost, kdy si „naposledy“ může nevěsta vylít své srdce a ulevit svým citům v kruhu spřízněných duší. Některé nevěsty upřednostňují v tento večer trošku relaxovat, proto konání rozlučky směřují do relaxačních center, jako jsou sauny, welness35 a podobně. Není to otázka pouze posledních let, ale odpočinek u vody byl oblíbený již za dob Rusi, kdy nevěsta v předvečer svatby chodívala do lázní. Poslední den nebo také večer či týden před svatbou se obvykle označoval jako rozlučka se svobodou. Dříve bylo zvykem, aby v den svatby brzo ráno nebo v předvečer nevěsta zvala na návštěvu své kamarádky a šly společně do lázně.
Vše doprovázely
obřadní svatební písně a přípravy nevěsty na svatbu. Dívky ještě předešlý večer krášlily nevěstu jako čistou pannu. Zejména květinami a pentlemi. Vodu do lázně její přítelkyně přinášely z různých studánek. Při mytí musela nevěsta použít metličku, kterou jí přinesli z domu ženicha nebo darované mýdlo. Ženich 35
Wellness: program pro zlepšování, zlepšení tělesné i duševní kondice (Kolektiv autorů pod vedením Jiřího Krause: Nový akademický slovník cizích slov. Academia, Praha 2009, s. 860)
28
zase musel použít speciální ručník a též metličku od nevěsty. Důležitým krokem během lázně bylo rozčesávání nevěstiných vlasů. Přítelkyně budoucí mladé paní při tom mohly například pronášet: «Отдаем мы подруженьку змею подколодному. Отдаем в чужую сторонушку…»36 Je dobré poznamenat, že jak ženicha, tak i budoucí rodinný život nevěsta viděla v tmavých barvách, málokdy se mohla vdávat z lásky. Proto pronášené verše měly ubohou dívku chránit před případným zlem nebo uhranutím, které by ji mohlo čekat. Po skončení této lázeňské ceremonie nevěsta darovala pentle svým sestrám nebo blízkým kamarádkám, a tím se vzdala svého panenského života. Rozlučka byla i vhodnou příležitostí si naposledy poplakat a zanaříkat a tím se rozloučit se svým dívčím svobodným životem. Pláč nevěsty byl málokdy předstíraný. Přece jenom se dříve nevdávala z lásky. Postupem času se pláč stával povinností. Pokud se dívce do pláče nechtělo, tak aby se neporušila tradice, pomáhala si mnohdy i cibulí nebo si zvaly profesionální plačku. Ráno v den svatby je též ještě považováno za rozlučku se svobodou. Nevěsta se definitivně loučí s mladistvou krásou, s přítelkyněmi a s rodným domem. Rozlučka se svobodou pro ženicha nebo-li „pánská jízda“ Rusky: мальчишник, ukrajinsky: парубочий вечір Místy se můžeme setkat též s ruským názvem парничник. Podobně jako nevěsta, tak den před svatbou spolu se svými kamarády slaví rozlučku s mládeneckým životem i ženich. Nejčastějším místem konání jsou domácí prostory nebo odlehlá chata. V moderní době se čím dál více setkáváme s překvapením pro ženicha v podobě dortu s krásnou dívkou. Obecně platí, že rozlučka je proto, aby se ženich uvolnil a potěšil svoji duši v posledních chvilkách nemanželského života. Ale samozřejmě podobně jak je tomu při dámské rozlučce, ani zde by neměl chybět přípitek na počest nevěsty. Ženich spolu s kamarády pozvednou své číše např. šampaňského, vypijí je a poháry rozbijí o zem.
36
НЕСТЕРОВА, Д. В.: Новая энциклопедия свадьбы. Свадебная церемония. Рипол Классик, 2008, c. 71
29
Ярковлева ve své knize Свадьба, обряды, традиции poznamenává, že bohužel o tom, jak v minulosti probíhala pánská rozlučka se svobodou nejsou dochované obsáhlé dokumentace. Jako tradice se objevila později, nemá takovou historii jako rozlučka se svobodou nevěsty. Ještě za dob Rusi, v předvečer svatby chodíval ženich též do lázně, ale sám. Jak již bylo zmíněno u rituálů koupání nevěsty, tak ženich ve své lázni musel použít metličku od nevěsty a speciální ručník. Jakmile se vykoupal, vracel se domů ke svým rodičům a celý večer mlčel, aby nepřivolal bídu.
Dodržujete rozlučku se svobodou? Rusko a Ukrajina
ano ne
neuvedeno
Nadpoloviční část respondentů se kladně obracela k otázce slavení rozlučky se svobodou. Pokládají to za krásný zvyk a příležitost uspořádat večírek. Všichni kladně odpovídající se shodli na strávení posledních svobodných chvil se svými přáteli. Necelá čtvrtina respondentů nepovažuje tento zvyk za důležitý a proto jej ani neslaví. Zhruba stejné množství tázaných se k této otázce ani nevyjádřilo. Pro srovnání, podobně jako respondenti v Rusku a na Ukrajině, tak pouhá ¼ všech tázaných občanů České republiky byla proti slavení rozlučky se svobodou nebo rozlučku nepokládá za důležitou. Objevily se i názory, že rozlučka není důležitá, protože život po svatbě nepovažují za nesvobodný. Zbylá část respondentů byla pro slavení. Někteří tento zvyk považují dokonce za neopomenutelnou a důležitou část svatby. Většina
30
svoji rozlučku strávila odděleně se svými přáteli v pohodlí oblíbeného podniku při skleničce alkoholu, na chatě, v nějakém tanečním klubu nebo na horách.
4.6.
Překážky pro uzavření (církevního) sňatku
Jako u jiných obřadů, tak i při církevním sňatku je nutné dodržování určitých pravidel. Ta podléhají kánonu a jsou odlišná od pravidel náležícím pro pouhý civilní sňatek. Z tohoto důvodu ne každé manželství, které bylo uzavřeno na úřadě, může též dostat požehnání „shůry“ při Svátosti manželství. Před samotnou svatbou, aby bylo zjištěno, zda budoucí manželé splňují veškeré podmínky, vyplňují předsvatební dotazník. Zde si kněz musí především ověřit, zda nejsou kanonické překážky uzavření manželství. V případě jakýchkoli překážek pro udělení požehnání je možné se obrátit na nejvyšší církevní orgán - tzv. archijerej37. Ten daný problém může přezkoumat a ve zvláštních případech udělit mimořádné povolení. Například páry, které mají za sebou již tři a více manželství nemohou mít další svatbu v kostele. Církevní orgány to povolují pouze v případě, když jim partner zemřel. Uskutečnění druhého nebo třetího manželství již nebývá tak slavnostní. V takovém případě ženich s nevěstou nedostávají svíce ani věnce. Muž a žena nesmí být v blízkém příbuzenském poměru či v pokrevním příbuzenství38 (a to až do 4. stupně, tj. vlastníci nemohou dostat požehnání pro uzavření manželství), pěstoun a osvojenec. Pokud nejsou oba pravoslavnými křesťany, řídí se kněz pokyny archijerejského synodu pro takové případy. Musejí být oba plnoletí (+18 let), nesmí být jeden z nich mnich.“39
37
Archijerej: (v pravoslavné církvi) název duchovních čtyř nejvyšších hodností (biskup, arcibiskup, metropolita, patriarcha). (KLIMEŠ, L.: Slovník cizích slov. SPN, Praha 1981, s. 33), popř. Označení pro biskupy všech stupňů (PŘÍHODA, M.: Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska, tradice a alternativy. Pavel Mervart, 2005, s. 195) 38 Manželství nepřímých pokrevních příbuzných (tzv. linie pobočná:strýc/teta-synovec/neteř) se bez výjimky zakazuje do 4. stupně; ve vyšších stupních může biskup sňatek povolit; švagrovství (poměr mezi jedním manželem a příbuzným druhého manžela): např. pro muže je zakázán sňatek se sestrou bývalé manželky (2.stupeň) nebo s neteří manželky (3.stupeň), vyloučen je sňatek s vdovou po rodném bratru či se sestrou zetě; bratr jednoho manžela si nemůže vzít dceru sourozence druhého manžela (5. stupeň). (Převzato z: http://www.pravoslavi.cz/download/bohosluzby/svatba.pdf) 39 Tamtéž
31
V pravoslavném křesťanství existují (pro někoho) absurdní tradice, kdy je zakázáno, aby se vzali např. kmotra a křtěnec či rodič křtěnce. To znamená, že jsou spolu v blízké duchovní příbuznosti.40 Pokud jsou ženich nebo nevěsta, popř. oba, zapřisáhlí ateisté a chtěli by mít svatbu v kostele, ať už z jakéhokoli důvodu (byli přinuceni rodiči, partnerem nebo pouze chtějí tuto zvláštní atmosféru) tak jim povolení nebude uděleno. To stejné platí i v případě, kdy oba z páru nejsou pokřtění. Zvláštností je, že pokřtění musí být také svědkové. Pochopitelně, pro uzavření sňatku je důležité, aby muž i žena byli svobodní a již nesetrvávali v žádném jiném manželském vztahu. Další z možných překážek může být sňatek dvou rozdílných náboženství. Například, pokud jeden z budoucích manželů se hlásí k nekřesťanské víře (islám, hinduismus, buddhismus nebo třeba pohanství) a druhý je katolík nebo protestant, a zároveň jsou přesvědčeni, že své děti budou vychovávat v pravoslavné víře, je nutné požádat o svolení archijerej. Dále svatba není povolena těm, kteří dříve byli řeholníky nebo přijali kněžskou hodnost. Církevní orgány na rozdíl od světských neberou tolik zřetel na plnoletost, psychické či fyzické zdraví budoucích manželů, je pro ně nejdůležitější dobrovolná vůle pro vstup do společného svazku. Církev má svou teorii, že úřady se sice dají oklamat, ale vševědoucího Boha oklamat nelze. Hlavní překážkou by v tomto případě bylo svědomí ženicha a nevěsty. Další zdánlivou překážkou se může jevit to, že danému páru nepožehnají jejich rodiče. Ale opak je pravdou. Je to sice smutná záležitost, že rodiče jsou proti sňatku, ale jejich požehnání může být nahrazeno požehnáním kněžským. Nejlépe od duchovního otce jednoho z páru, který je velmi dobře zná. Nutno podotknout, že pouze v případě plnoletosti ženicha i nevěsty. Často se totiž stává, pokud jsou rodiče zapřisáhlými ateisty41
40
Zákaz sňatku duchovně příbuzných se omezuje na dva stupně: např. kmotr/kmotra/ nemůže si vzít svého křtěnce a nemůže si vzít ani jeho rodiče (to je naprosto zakázané z důvodu duchovního příbuzenství; takové příbuzenství však nevzniká mezi tělesnými dětmi kmotra a jeho křtěnce, ani mezi těmi, kteří mají stejného kmotra, a proto mohou spolu uzavírat sňatek; stejně tak je dovoleno manželství vdovce s křestní dcerou jeho zesnulé manželky); duchovní příbuzenství se považuje za bližší než příbuzenství pokrevní. (převzato z: http://www.pravoslavi.cz/download/bohosluzby/svatba.pdf) 41 Ateismus, popírání existence bohů (Kolektiv autorů: Malý encyklopedický slovník A-Ž. Academia, Praha 1972, s. 67)
32
a jejich plnoleté děti se rozhodnou pro církevní sňatek, tak jejich nesouhlas se svatbou v kostele sňatku zabránit nemůže.
Neodmyslitelné prvky pravoslavné církevní svatby
4.7.
Než dojde k samotnému sňatku, je nutné svatbu předem ohlásit. Dříve bylo nutností, aby se sňatek uzavíral veřejně. Tajné svatby sice byly platné, ale v podvědomí ostatních zcela nepřípustné. Nutné byly ohlášky, které svatbě předcházely, aby se mohli ostatní vyjádřit s případným nesouhlasem se sňatkem, aby se odhalily nejrůznější překážky umožňující uzavření sňatku. Další důležité kroky jsou následující: Je nutné si zabezpečit speciální svatební svíce. Ty je možné zakoupit v daném kostele v den svatby. Důležité je, aby je manželé po svatbě střežili po celou dobu jejich manželství. Dalším důležitým elementem jsou ikony. 42 Ty jsou podobně jako svíčky k dostání v kostele. Nutno mít na paměti, že oba manželé mají rozdílné ikony. Pro nevěstu je určena ikona Matky Boží a pro ženicha ikona Spasitele. Budoucí manželé si také nesmějí zapomenout obstarat menší kobereček utkaný z bílé nebo růžové tkaniny. Na něm při korunovaci novomanželé stojí. Může jím být např. světlý ručník. Po skončení svatby tento kobereček zůstává v kostele. Co se týká svatebních šatů, měly by dosahovat minimálně pod kolena. V případě, že si nevěsta zvolila šaty bez rukávů, je vhodné se do kostela přiodít rukavicemi, které dívce zahalí ruce až po lokty. Pokud nevěsta chce ještě více odhalit svoji postavu v šatech s hlubokým výstřihem nebo odhalenými rameny, je nutností se 42
„ Kult posvátných obrazů: Křesťanské církve připisují značný význam rovněž kultu obrazů svatých (ikon) zobrazení Boha a svatých. Nebylo tomu tak vždy. V osmém století a na počátku století devátého probíhaly urputné spory, zda je třeba uctívání obrazů jako prvku přežívajícího z dřívějších náboženství zavrhnout. (…) Křesťanství převzalo spolu s jinými prvky z polyteistických náboženství a kultů také kult ikon. Dávní předkové se totiž domnívali, že duchové, jimž se klaněli, mohou přebývat v různých předmětech. Tyto předměty považovali za božské a obdařené nějakou nadpřirozenou mocí. Víra, že pomocí zobrazení boha je možné působit na něho samotného, pramení ve fetišismu a v uctívání obrazů předkřesťanských náboženství. Po prosazení kultu měli v ikonách duchovní významný prostředek vlivu na lidi. Přesvědčovali věřící, že je třeba se před ikonou sklonit, pokřižovat, a tak obrácením se k Bohu lze dosáhnout v pozemském životě (slzavém údolí) ulehčení od strádání a obtíží, neboť je hledána cesta řešení tam, kde ji nelze nalézt.“ (ŠŮSTEK, V.: Kapitoly o náboženstvích a jejich vlivu v českých zemích. Vlastním nákladem, Vyškov 2008, s. 176)
33
po dobu církevního obřadu zahalit. Vhodné jsou doplňky jako pelerína43 (neboli plášť přes ramena), šál nebo závoj44. Ženichův oblek musí být jednoduchý a v temných odstínech a výjimečně bez pokrývky hlavy. Při vcházení do kostela je nutné mít na paměti, že všichni přítomní svatebčané musejí mít pokrývku hlavy. Mohou jimi být závoje, různé druhy klobouků nebo šátek.
4.8.
Příprava ženicha a nevěsty na svatbu
Dříve se na Rusi dodržoval zvyk, kdy v den svatby ženich posílal ke své nevěstě prostřednictvím dohazovače nebo dohazovačky, popř. po své tetě tzv. „škatulku ženicha“. Zde se ukrývalo hned několik věcí. Mezi ně patřil například závoj pro nevěstu, umělé květy, svatební svíce, snubní prsteny, několik hřebenů, parfém, jehly, špendlíky aj. Jakmile tuto škatulku nevěsta obdržela, mohla se začít připravovat na svůj velký den. V ustrojování jí pomáhala dohazovačka. Ta ji spolu s nevěstinými kamarádkami oblékala i česala. V rodinách z vyšší společenské vrstvy, pro vytvoření krásného účesu si povolávali přímo kadeřníka. Existoval též jeden zvyk, kdy při přípravě nevěsty na svatební obřad, pomáhal tzv. „svatební otrok“. Stával se jím většinou mladší bratr nevěsty nebo jiný blízký příbuzný. V kupeckých rodinách zase měli zvyk vkládat nevěstě zlaťák do jejího střevíčku. V bohatých rodinách svatebního otroka využívali nejen k obouvání nevěsty, ale také k podávání nejrůznějších doplňků, např. rukavic na stříbrném podnose, závoje atd., aby se vše stihlo, než si pro nevěstu přijel její ženich. V domě ženicha se také konaly určité zvyky. Například ráno ženicha česala jeho matka. Oblečen musel být do nového šatu. Hlavní součástí tradičního oděvu byla košile vlastnoručně vyšitá nevěstou. Při oblékání ženicha pomáhal jeho strýc z matčiny strany. Ten měl za úkol, podle některých tradicí, vložit do pravé boty minci.
43
Pláštěnka s prostřiženými otvory pro ruce; pův. přehoz bez rukávů nošený poutníky. (Kolektiv autorů pod vedením Jiřího Krause: Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Academia, Praha 2009, s. 608) 44 O pravidle zahalování žen v křesťanství je psáno v samotné Bibli, resp. v 1. Epištole sv. Pavla ke Korintským v 11. kapitole (NOVÝ ZÁKON. Åhlén & Åkerlunds offsettr., Stockholm 1945, s. 177)
34
4.9.
Svatební šat ženicha a nevěsty
Při výběru svatebního oblečení je vhodné promyslet veškeré jeho části dopodrobna. Vždyť i takové nenápadné spodní prádlo a jeho střih může zcela změnit celý výsledný vzhled svatebních šatů. Důležitá je i vhodně zvolená délka šatů a samozřejmě účes nevěsty, který všemu dodá ten správný efekt. Nevěsta si může vybrat z celé řady střihů šatů. Měla by mít však na paměti, že ne každý střih se hodí k její postavě a vše pořádně zvážit, aby byla opravdu tou nejkrásnější dívkou svého svatebního dne. Důležité je také popřemýšlet nejen o střihu, ale i o materiálu a barvě. Zvyk oblékat si bílé a zejména nové šaty je starý asi 450 let. Bílá barva tradičně symbolizuje mladost a nevinnost, nenošené šaty značí vstup do nového života. Dříve si takový luxus mnoho žen nemohlo dovolit. Tradice bílých svatebních šatů pochází z Francie ze 16. století, resp. z roku 1558. Tehdy byla oddána Marie Stuartovna45 v nádherných bílých šatech. Do té doby bylo zvykem se oblékat do šatů červených. Dnes je již striktní tradice bíle oděné nevěsty a ženicha v černém obleku přežitkem. Existuje celé spektrum barevných variací. V současnosti jsou velice módní kombinované svatební úbory. I výběr materiálů je pestrý. Od hedvábí, přes satén46, krajku, atlas47 až po tyl nebo taft48. Závoj může být též vytvořen buď z tylu49, nebo jemné krajky. Dříve bylo zvykem chodit na svatbu v místních krojích. K němu se přidávaly nejrůznější doplňky a elementy, které znázorňovaly přechod nevěsty z dívky v ženu, resp. přechod ze svobodného života do stavu manželského. Svatební oblečení bylo poslední možností, kdy dívka mohla vypadat ještě jako svobodná slečna. Znakem, který ji odlišoval od vdaných žen, byla zejména pokrývka hlavy. „Holou hlavu mít, copánky nosit, věnečkem se zdobit bývalo výsadou panenskou.“50 45
Stuartovci, dynastie vládnoucí 1371 až 1714 ve Skotsku a 1603-1714 v Anglii, mimo 1649-60 a 16941702, kdy byla v emigraci. Členy rodu byli dále např. Marie Stuartovna. (Kolektiv autorů: Ilustrovaný encyklopedický slovník Pro-ž. Academia, Praha 1982, s. 436) 46 Satén, tkanina s lesklým povrchem, docíleným atlasovou vazbou, z bavlněné nebo směsové příze. (Tamtéž, s. 222) 47 Atlas, hedvábná tkanina s hladkým lesklým povrchem. (Kolektiv autorů: Malý encyklopedický slovník A-Ž. Academia, Praha 1972, s. 68) 48 Taft: tkanina z přírodního umělého hedvábí plátnové vazby, zvláštní úpravou ztužená. (KLIMEŠ, L.: Slovník cizích slov. SPN, Praha 1981, s. 714) 49 Tyl, bavlněná, popř. hedvábná síťová látka vyráběná na zvláštních stavech. (Kolektiv autorů: Malý encyklopedický slovník A-Ž. Academia, Praha 1972, s. 1282) 50 KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Univerzita Komenského, Bratislava 1976, s. 129)
35
Při církevní svatbě, svatební šat, podobně jako svíčky, novomanželé uchovávají po celou dobu jejich života. Nesmí se prodat, protože byl během svatby posvěcen přímo od Boha. Pro ženicha je složitější vymyslet zajímavý, zvláštní oblek. Obvykle šat ženicha se skládá z úhledného obleku s přihlédnutím na danou módu a roční období. Pokud by muž chtěl být co nejblíže klasickému pojetí, mohl by sáhnout po variantách jako např. černé kalhoty, bílá košile s černou výšivkou, bílé sako, kravata či motýlek. Další možnou variantou mohou být černé kalhoty, tvídové sako51 v barevných kombinacích (bíločerné nebo černošedé), čistě bílá košile, klasická kravata z bílého hedvábí s černou sponou nebo broží. Oblek může být také z tmavě hnědé látky. Při této variantě je vhodné zvolit košili s odstíny od bílé po světle krémovou, resp. béžovou. Šedá varianta s bílou košilí je také považována za klasickou. Moderní varianta a velice oblíbená je černý nebo sytě šedý smoking či klasický oblek společně s barevnou vestou, doplněný bílou košilí s motýlkem nebo kravatou. Boty by ženich měl volit elegantní a ve vhodné barevné kombinaci s ohledem na jeho oblek. Důležité podotknout, že volba ponožek, by měla být v nenápadných barvách, rozhodně nevolit křiklavé odstíny. Doplňky ke svatebnímu šatu nevěsty Na rozdíl od jiných svátků, které pravidelně slavíme, svatba je unikátní událostí, proto veškeré detaily v oblečení nevěsty mají svůj význam a vhodný výběr doplňků uzavírá celkový vzhled budoucí novomanželky. Šaty jsou bezpochyby nejdůležitějším prvkem z kompletního oblečení nevěsty. Ale mimo nich jsou důležité i jiné prvky, jako jsou střevíce, závoj nebo klobouk, rukavice, punčochy, spodní prádlo a další různé doplňky.
51
Podle skotského m. Tweedu; silnější vlněná, polovlněná nebo bavlněná tkanina s nejméně dvoubarevnou osnovou i útkem. (Kolektiv autorů: Ilustrovaný encyklopedický slovník Pro-ž. Academia, Praha 1982, s. 655)
36
Závoj Zvyk nosit svatební závoj je jedním z nejstarších. Římské nevěsty nosily závoj již před 2000 lety. Závoj se nosil zejména jako symbol skromnosti a tajemství, pouze manžel jej mohl po skončení svatební ceremonie sejmout. V některých východních zemích závoj umísťovali mezi muže a ženu po celou dobu svatby, aby se zajistilo, že se neuvidí a nedotknou se navzájem, dokud svatba nebude dovršena. V současné době si většina nevěst vybírá klasický styl pro svůj šat. Tj. dlouhé bílé šaty a závoj. Zejména závoj dodá dívce patřičný slavnostní a romantický vzhled. V minulosti se na své svatbě nevěsta musela objevit zásadně se zahalenou hlavou. Nejdříve se používala tenká pokrývka, poté ji vystřídal závoj. Nyní se tato tradice tak striktně nedodržuje. Nevěstin účes může být doplněn a ozdoben pouze květy nebo jinými doplňky jako jsou perličky apod. Závoj již povinný není. Vše záleží na vkusu nevěsty. Pokud se přece jenom dívka rozhodně pro závoj, tak si může vybrat z různých střihů i délek. Jestliže nevěsta zvolí závoj, jehož okraje jsou ozdobeny lesklou stuhou nebo výšivkou, měla by být v harmonii se samotnými šaty. Též při svatbě v kostele vypadá krásně závoj, který přechází do vlečky nebo závoj s věnečkem z květů. Velice oblíbeným je bohatý závoj z více vrstev různé délky, vypadající jako jemný vodopád. Může se elegantně spojit i s věnečkem nebo jím jen tak ozdobit účes nevěsty. Většinou se nevěsta řídí pravidlem, čím delší šaty, tím i delší může být závoj. Samotný závoj je též možné kombinovat i s jinými doplňky jako jsou např. věnečky, květiny nebo mašle. Jak již bylo zmíněno, závoj není nezbytnou součástí svatebního oblečení, proto je možné jej vyměnit za umělé či dokonce živé květy, diadémy nebo korálky či perličky. Vše záleží na zvoleném účesu, tvaru obličeje a samozřejmě fantazii a vkusu nevěsty. Ale i zde je dobré pamatovat, že někdy méně znamená více. V minulosti závoj nahrazovaly i svatební věnečky. Například Oleksa Voropaj ve své knize věnované zvykům na Ukrajině zmiňuje, že věnečky měly kdysi stejný význam jako nyní závoj nebo jiná pokrývka hlavy. Tato pokrývka měla mimo jiné mladou dívku chránit před uhranutím. Podle tradice, se věneček připravoval ze zeleného barvínku, jako symbol dlouhotrvající lásky. Většinou v předvečer svatby, na rozlučce se svobodou nevěsta kromě jiných rituálů připravovala i svatební věneček. Při tvorbě ji kamarádky doprovázely pěním obřadních písní. Věnečky bylo možné si připravovat kompletně vlastní 37
nebo předem koupený korpus dotvořit již zmíněným barvínkem. Obřadní písně se nezpívaly jen u tvorby věnečku, ale např. na Západní Ukrajině existovaly písně pro první nasazování věnečku na hlavu nevěsty. Na konci statě autor smutně poznamenává, že je škoda, že současné dívky od této tradice upouštějí a raději inklinují k novodobějším cizím tradicím používání závoje. Vlečka Pokud nevěsta ke svému šatu zvolí i vlečku, tak by jí měla věnovat patřičnou pozornost. Vezmeme-li v úvahu, že nevěsta průměrně stráví asi půl hodiny celé svatby otočená zády k hostům, měla by si dát záležet na tom, aby její vlečka byla dokonalá. Je to část oděvu, na kterou budou pohledy hostů při svatbě padat nejčastěji. Vlečka se může jednoduše uvázat v zadní části šatů, popřípadě ji lehce připevnit zdobnými,
nenápadnými
mašlemi
či
půvabným
řemínkem.
V současné
době,
aby se přípravy v oblékání nevěstě co nejvíce zjednodušily, se vlečky již dají jednoduše odepnout. Klobouček Velmi roztomilým doplňkem je klobouček. Může být ozdobený např. korálky, peřím nebo perlami. Klobouček se nadmíru hodí nevěstám, které si vybraly krátké, úzké nebo přiléhavé šaty nebo kostýmek s krátkou sukní. Součástí kloboučku často bývá i drobný závoj, kterým si nevěsta před svatbou zahalí tvář.
Kabelka Dalším možným doplňkem k svatebním šatům může být malá kabelka ve tvaru psaníčka nebo pytlíčku. Nejenže vypadá elegantně, ale je i velmi praktická. Dívka si zde může schovat např. pudřenku, rtěnku či lesk, popř. kapesníčky.
Rukavice Délku rukavic je třeba volit v závislosti na střihu a délce šatů. Platí jednoduché pravidlo nepřímé úměry. Čím více šaty zahalují tělo nevěstě, tím méně látky je třeba na rukavicích. Tzn. při volbě šatů bez rukávů, budou rukavice dosahovat až nad lokty; šaty
38
s krátkým rukávem – rukavice po lokty nebo kousek nad zápěstí; šaty s ¾ rukávem – rukavice by neměly přesahovat příliš přes zápěstí.52
Boty U výběru bot není tolik důležité, zda budou otevřené či nikoli nebo budou kožené či z látky, s vysokým nebo nízkým podpatkem. Důležité je, aby byly vybrány ve stejném barevném tónu jako samotné šaty. Nicméně jsou i takové nevěsty, které si potrpí na výstřednosti a k čistě bílým šatům si zvolí např. výrazně modré střevíce na jehlovém podpatku53. Opět vše záleží na vkusu a stylu, ve kterém je zvolena celá svatba. Při volbě podpatků by si nevěsta měla uvědomit, že se musí cítit hlavně pohodlně, přece jenom v botách stráví podstatnou část celých svatebních oslav.
Podvazky Pokud se nevěsta může chlubit krásnou postavou, nic jí nebrání v tom, aby si vybrala trošku koketní druh doplňku a to podvazky. V současné době v Rusku a na Ukrajině je již hojně rozšířený zvyk, podle amerického vzoru, že v závěru svatební zábavy ženich své vyvolené sundává podvazek a hází jej mladým, svobodným mladíkům. Ten, který jej chytí, se bude ženit jako další v pořadí. Je to podobný zvyk, jako házení svatební kyticí. Účes Zásadou tvorby účesu je, aby byl jednoduchý a elegantní zároveň. Musí podtrhovat individuálnost nevěsty a ladit nejen s tvarem obličeje, ale i se stylem svatebních šatů. Měl by být odlišný od běžných účesů, které nevěsta nosí, přece jenom svatba je výjimečný den. Jestliže si nevěsta zvolila jednoduché šaty, o to více kreativní může být její účes. Naopak pokud jsou její šaty výrazné, plné volánků nebo krajek, účes by měl být o to decentnější. Za klasický styl účesu se považuje např. pramínek ozdobený květy, pentlí nebo sponkou. Stále oblíbené jsou též vlasy sčesané do culíku.
52
Ярковлева H.A.: Свадьба, обряды, традиции. МарТ, Москва 2005, c. 40 Vlastní zkušenost při mém studijném pobytu v Kyjevě, kdy jsem měla možnost takovou nevěstu vidět na vlastní oči 53
39
Pokud má nevěsta dlouhé vlasy, neměla by je skrývat, ale volit účes, kde její krása vynikne. Dlouhé vlasy se také považují za bohatství. Krásné vlasy od přírody nepotřebují přílišného zdobení, stačí pár pentliček, sponek nebo kytiček a z dívky je v momentě krásná romantická nevěsta.
Líčení Ne pouze šaty, doplňky a účes, ale též líčení hraje nemalou roli v celkovém vzhledu nevěsty. Co se líčení týče, mělo by se volit vždy jemné. Tmavé, výrazné líčení pro tuto příležitost není zcela na místě. Nicméně vždy záleží na vkusu a stylu v jakém je svatba pojatá. Nejideálnější je lehké nenápadné líčení doplněné jemnou nevtíravou vůní parfému. Šperky Již nejednou zmíněné pravidlo „méně znamená více“, platí i při výběru vhodných doplňků. Čím více jsou zdobené šaty nevěsty, tím méně výrazných doplňků jako jsou náhrdelníky, náušnice apod. dívka potřebuje. Naopak, jestliže jsou šaty jednoduché, tím více si nevěsta může dovolit svůj zevnějšek zpestřit patřičnými doplňky. V konečné fázi, hlavním doplňkem ať už nevěsty, tak i ženicha jsou snubní prsteny.
Doplňky pro ženicha Při výběru doplňků pro ženicha je třeba myslet na veškeré detaily. Jelikož právě ony dodávají jednoduchosti obleku tu správnou jiskru. Motýlek Tradičně ženichův výběr doplňků končí při zvolení vhodného motýlka. Problém může nastat, jestli si mladík neumí motýlka správně uvázat. V současnosti existují již předem připravené, uvázané motýlky, které se jednoduše připnou kolem límečku košile.
Kravata Klasická kravata se hodí k jakémukoli obleku. Důležité je při volbě kravaty, zvolit správnou délku a umístění, tak aby se jednotlivé konce nerozcházely. K tomu slouží speciální špendlíky či sponky. Klasická kravata by měla být dlouhá tak, aby dosahovala 40
k opasku kalhot. Pro slavnostní příležitosti jsou nejvhodnější kravaty z přírodního nebo umělého hedvábí. V poslední době je velice módní i krátká kravata, která se váže na široký uzel. Ta se jednoduše připíná k límečku košile, podobně jako motýlek. Další podobnou variantou kravaty je tzv. „kravata-šarpej“ nebo také francouzské kravaty. Jedná se o kratší variantu kravat s velkým řasením a velkým uzlem. Tento druh se hodí k jakémukoli límečku, ale vždy se nosí s vestou. Při výběru kravaty je důležité se řídit jednoduchým pravidlem. Barva kravaty by měla být ve stejné barvě jako sako, pouze v jiném tónu - světlejší či tmavší, pouze takto jej krásně doplní. K černému obleku s bílou košilí se nejlépe hodí kravaty šedých nebo modro-šedých odstínů, k hnědému obleku nejvíce ladí kravaty béžových tónů, zlatožlutých nebo zelených. K modrému obleku se světle modrou košilí je ideální kombinací šedá kravata nebo višňově červená. I zde samozřejmě vše záleží na vkusu, náladě a celkové barevné variantě celé svatby. Každopádně jako doplněk k obleku ženicha musí být buď motýlek nebo kravata. Absence tohoto elementu je nepřípustná i v tom největším letním horku. Jedinou přípustnou variantou může být pánský šátek nebo šála. Při tomto je důležité prověřit velikost výstřihu vesty. Vhodnější je, když je vyšší, lépe drží šátek na místě a je menší pravděpodobnost, že se nechtěně vyvleče zpod vesty. Podle etikety, při výběru šály ji nenosí pouze ženich, ale též jeho svědek, hosté by měli mít kravaty. Pokud ženich chce působit nostalgicky, může jako doplněk zvolit i elegantní klobouk nebo hůl.
4.10.
Svatební kytice a korsáž pro ženicha
Svatební kytice Svatební kytice je druhým nejdůležitějším elementem pro nevěstu. Kytice nejenom, že zdobí šat nevěsty, ale celkově doplňuje její vizáž. V současné době se svatební kytice stávají doslovným floristickým uměním. Málokdy se setkáme s tím, že nevěsta v ruce drží jednoduše poskládanou kytici. Svatební kytice je jedním ze symbolů čistoty a plodnosti. Tradiční smysl kytic už téměř zmizel, v současnosti má roli pouhého estetického doplňku. Dříve tento doplněk nebyl jen okrasou, ale nesl v sobě určitý význam.
41
Současný obraz svatební kytice, se objevil relativně nedávno. Jeho objevení předcházela dlouhá historie, během které se měnily, jak použité rostliny, tak i vnější tvar kytice. Prvotní kytice pro nevěstu byly tvořeny z trav, bylin a různého koření. Nebyla to kytice, jakou ji známe dnes, ale věnec, který nosila nevěsta na hlavě. Měl roli jak kytice, tak závoje, který mnohdy nahrazoval. V některých svatebních věncích byl zastoupen dokonce i česnek. Bylinky a koření zde symbolizovaly plodnost a nový život, česnek zase odháněl zlé síly a démony od mladé rodiny. U Slovanů bylo zvykem, aby si svatební věneček vytvořila sama nevěsta. Hlavní složkou byly luční květy a bylinky. Věneček se považoval za talisman a ještě dlouhé roky po svatbě se schraňoval. Později se do věnečků začaly vplétat klasy obilí jako symbol hojnosti. Svatební kytice, jakou známe dnes, se postupně začala objevovat až na konci 19. století. Na začátku století následujícího se staly módními dlouhé, převislé kytice ve tvaru vodopádu. Květy vždy symbolizovaly čistotu a nevinnost. Květinami se často mohly vyjadřovat i pocity. Například, jestliže tajný ctitel k sladkostem přidal kytičku fialek, vyjadřoval tím svoji věrnost k dívce. Dříve každá květina a barva něco vyjadřovala. V současné době se nad tímto již nikdo moc nepozastavuje a daruje květinu pouze podle vzhledu, nikoli podle symboliky. Zde je několik příkladů, co která květina vyjadřuje: Konvalinka značí štěstí Jasmín – rodinné štěstí Lilie symbolizuje krásu Orchidej zase lásku Růžový karafiát odvahu a bílý pro změnu talent Chryzantéma symbolizuje bohatství a hojnost Frézie je odrazem nevinnosti Pivoňka v sobě nese význam plachosti Tulipán značí vášnivou lásku54
54
Více o symbolice květin je např. v článku http://www.studiodepict.ru/articles_wedding5.html
42
Nicméně časy a zvyky se mění, proto i svatební věnce z květin vystřídaly nynější formy svatebních kytic. V současnosti v kyticích jsou obsaženy květiny, které si vybere nevěsta podle vlastního vkusu a v souladu s jejími šaty. Tradiční svatební kytice by měla být tvořena z bílých nebo světlých květin, např. z růží, lilií, orchidejí nebo jasmínu. V praxi se od těchto jemných kytic upouští a čím dál více nevěst volí jasnější a zajímavější varianty květin. Tvar a velikost kytic může být různý. V současné době se většinou svatební kytice tvoří na speciálním (nejčastěji umělohmotném) držátku, kde se v jeho středu nachází aranžérská houba nasáklá vodou nebo roztokem pro delší životnost květin. Květiny se poté zapichují do této připravené houby. Tvar kytice může být jak kulatý, tak převislý či též v netradičním tvaru. Tradiční svatební kytice se doplňuje tylovou sukénkou, která nejen kytici dozdobí, ale též rafinovaně přidržuje zeleň, která se přikládá k vybraným druhům květin. Samozřejmě to není jediný způsob zdobení svatební kytice. Velice oblíbené jsou doplňky z perliček, lýka apod. Místo tylové sukénky je možné zvolit i jiný druh látky nebo materiálu – např. plsť nebo bílou síťku. Vše by mělo harmonizovat s barvou šatů nevěsty. Též pokud je kytice tvořená na speciálním držáku, tak ten je zakryt látkou v barvě šatů, popř. pokud je kytice volně vázána, tak látka připadá na holé stonky květin. Mezi nejoblíbenější květiny pro svatební kytice patří bezpochyby růže, kaly, tulipány nebo orchideje. Existuje velice známá tradice s házení kyticí. Nevěsta po ukončení svatební ceremonie za sebe hází svoji svatební kytici. Dívka, která ji chytí, se brzy sama stane nevěstou. Korsáž pro ženicha Jedná se o jeden z povinných elementů, kterými si ženich zdobí svůj oblek. Málokdy se stane, že jej ženich odmítne. Korsáží je míněna malá kytička, kterou si muž připne na levou klopu svého saka. Důležité je, aby byl tvořen ze stejné květiny a ve stejné barvě jako kytice nevěsty. Podobně jako u nevěsty, tak i korsáž se jemně zdobí zelení a stonek může být zahalen ozdobnou pentlí. Na klopu saka se poté připevňuje speciálním špendlíkem nebo magnetkem.
43
V některých regionech se tyto korsáže používají i pro nevěstu, hosty nebo rodiče mladého páru.
4.11.
Svatební oznámení
Dá se předpokládat, že svatební oznámení je zřejmě stejně staré jako samotná svatební ceremonie. Nicméně ze začátku mělo formu ústní nikoli písemnou. O svatbách se dříve pozvaní hosté dovídali prostřednictvím poslů. Svatební oznámení je dopis, kterým ženich s nevěstou dávají vědět, kdy a kde se bude konat jejich svatba, popř. kdy se uskutečnila. Pokud je to možné, osobám, které jsou mladému páru nejbližší, své oznámení doručí osobně. Slušností bývá na oznámení odpovědět, nejlépe v písemné podobě. Svatební oznámení je vhodné zasílat v zalepené obálce, nikdy ne na pohlednici apod. Některé nevěsty si své oznámení tvoří vlastnoručně, ale většina si jej nechá vytvořit ve specializovaných firmách. Podle tradice tato pozvání rozesílá buď nevěsta s ženichem, nebo jejich rodiče. Většinou jestliže se oslava svatby bude konat v domě nevěsty, tak pozvánky a oznámení rozesílají rodiče dívky. Jestli se ale koná na veřejném místě, např. v restauraci, tak je zvykem, aby oznámení rozesílali rodiče z obou stran. Je vhodné pozvánky, resp. oznámení zasílat s velkým předstihem, tj. aby je adresát obdržel alespoň měsíc před plánovaným datem svatby.
4.12.
Svatební rituály před odjezdem na svatbu
Dříve za dob Rusi, před odjezdem na svatbu rodiče nevěsty znovu mladému páru blahopřáli a žehnali pomocí ikony a chleba. Aby dali najevo svůj definitivní souhlas se svatbou, otec nevěsty vložil dívčinu ruku do rukou jejího vyvoleného se slovy: „Napájej, krm, obouvej, oblékej, do práce posílej a před potupou ochraňuj!“55 Aby byl mladý pár ochráněn od uhranutí při odchodu z domu nevěsty, byl převeden přes cestu, na které byly zapáleny louče nebo hořící otýpky slámy. Tyto otýpky byly rozloženy 55
ЯРКОВЛЕВА, H. A.: Свадьба, обряды, традиции. МарТ, Москва 2005, c. 17
44
po cestě k ženichovu domu a též na jeho dvoře, ve vratech a na prahu domu. Aby byla ochrana dokonalá, svědek obešel celý svatební průvod s ikonou a pokropil jej svěcenou vodou. Tyto rituály se prováděly jak při odjezdu od domu nevěsty, tak i u ženichova domu. Ярковлева ve své knize Свадьба, обряды, традиции popisuje další velice rozšířený zvyk. Byl jím rus.: „обряд о пяти приборах“. Konal se jak v domě nevěsty, tak i u ženicha. Důležité bylo, aby se jej účastnilo celkem 5 lidí - rodiče, ženich nebo nevěsta, dohazovačka a poslední osobou je svědek. V době před odjezdem na svatbu se stůl prostíral pro 5 účastníků. Během toho rodiče svému dítěti požehnali ikonou a následně všichni chodili kolem prostřeného stolu a dopřávali si lehký předkrm. Další popisovanou ruskou tradicí v knize Свадьба, обряды, традиции je rus.: „обряд сводов“. Pod názvem cводы si můžeme představit symbolické spojení ženicha a jeho nevěsty uprostřed pokoje nebo na dvoře za doprovodu tomu určených obřadních písní. Svědek ev. dohazovač přivede ženicha a nevěstu k sobě a spojí jim nebo sváže ruce speciálním ručníkem. Další velice rozšířená varianta tohoto obřadu je, kdy nevěsta s ženichem třikrát obejdou stůl nebo díži na těsto. Velice oblíbenou tradicí, jak v Rusku, tak i na Ukrajině je rituál spojený s chlebem. Například svědek odkrojil krajíček chleba z bochníku nevěsty a z bochníku ženicha, který si sebou přivezli. Ty poté svázal dohromady červenou stužkou a předal je kmotře, která měla za úkol uložit je na stůl. Jinou tradicí bývá lámání chleba. Ten se musel rozlomit nad hlavami sedících budoucích novomanželů. Polovina z ženichova chleba se poté darovala otci nevěsty a druhá nevěstina polovina se dala svědkovi ženicha. Poslední dvě poloviny se svázaly dohromady a stejně jako u předchozího zvyku se uložily na prostřený stůl. Všechny tyto rituály znázorňují spojení mladého páru a jejich budoucí pevné manželské pouto. V současné době má tento zvyk svou modernější variantu. Chléb nahrazují dvě láhve dobrého šampaňského, spojené pentlí. Aby se uchovala tradice chleba, tak se symbolicky na každou láhev položí po jednom preclíku. Z těchto lahví poté při hodování u stolu nalévají nevěstě i ženichovi. Jakmile jsou obě láhve prázdné, tak se nevyhazují, ba naopak novomanželé je po celý rok schovávají. Asi nejrozšířenější tradicí je zasypávání chmelem (má význam plodnosti), semeny, ořechy nebo ovsem, který jsme si již dříve zmínili. Výjimkou nebylo ani sušené ovoce či slunečnicová semínka. 45
4.13.
Výkup nevěsty
Rusky: Выкуп невесты, ukrajinsky: викуп нареченої Začátek svatebního dne, byl v minulosti, pro nevěstu smutný. Naposledy se mohla vyplakat svým přítelkyním. Zároveň to byl čas pro různé obřady, které měly dívku ochránit před uhranutím. Podobné rituály se děly i v domě ženicha. V mnohých regionech v Rusku a na Ukrajině, bylo tradicí, aby si ženich svoji nevěstu vykoupil. Dříve se opravdu jednalo o výkup za peníze. Rolnická rodina si de facto kupovala pro své hospodářství další pracovní sílu a osobu, která jim dá dalšího nositele jejich jména a krve. Dnes má výkup nevěsty jen symbolický význam a lidé ho považují za humornou událost. Součástí
výkupu
nevěsty
jak
v minulosti,
tak
i
nyní
je
v mnoha
východoslovanských oblastech a mnoha rodinách zvyk ženichovi nejdříve nabídnout falešnou nevěstu. Ján Komorovský ve svém díle Tradičná svadba u Slovanov popisuje, že v některých regionech nepravou nevěstu zastupovala panenka. „Například na svatebním stole byl postavený stromeček a na jeho vrcholu byla připevněná panenka v závoji, která představovala nevěstu a po jejích stranách byly další dvě panenky-její družičky. (…) Vše začalo vyjednáváním, dívky chválily nevěstu a při tom ukazovaly na panenku, která ji představovala. Po delším dohadování musela strana ženicha zaplatit.“56 Tento zvyk se uchoval do dnešní doby. Jestliže strana nevěsty není ochotna ženichovi prodat pravou nevěstu, nabídnou mu falešnou. Může jí být jiná dívka nebo dokonce i převlečený muž. Bratr nebo synovec nevěsty může ženichovi prodat její copy, ve kterých je uchována její krása. Součástí výkupu nevěsty bývají také různé „zkoušky“ pro ženicha, který musí rodičům nevěsty dokázat, že je pro jejich dceru ten pravý. Proto by se ženich na tento okamžik měl určitým způsobem připravit. Měl by se naučit nějaké verše, písně a udělat si nějakou zásobu sladkostí či drobných mincí, které mu poslouží jako výkupné. Ženich by měl být připraven na jakoukoli situaci. Strana nevěsty by mu mohla dát ty nejrůznější záludné úkoly. Například, aby zazpíval nějakou píseň, aby předvedl své kulinářské umění (např. škrábání brambor) nebo aby ukázal, zda bude dobrý otec a ví, jak se třeba přebaluje miminko. 56
KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Univerzita Komenského, Bratislava 1976, s. 165
46
Hlavními účastníky výkupu jsou kamarádky nevěsty-prodavačky a ženich se svými kamarády-kupujícími. Když se ženich se svědkem dopraví k domu nevěsty, musí to dát hlasitě najevo. Tradičně není tento hluk proto, aby upoutali pozornost, ale aby zahnali zlé síly, které by mohly zmařit celou svatbu. Jakmile ženich přijel k domu nevěsty, pak nastává čas pro její kamarádky, které většinou zpívají svatební písně nebo častušky57. Dívky ženichovi dávají nejrůznější druhy otázek a žertovné úkoly. Za každou špatnou odpověď nebo čin musí mladík zaplatit, ať už penězi nebo sladkostmi. Například, jestliže nevěsta bydlí vysoko a schody, které vedou k jejímu bytu, jsou dlouhé, kamarádky nevěsty mohou ženichovi cestu „znepříjemnit“ tím, že na každý schod musí vymyslet nějaký verš apod. Když už se muž dostal před dveře vedoucí k jeho milované, čeká ho zajisté ještě nějaký úkol. Např. musí najít klíč k její komnatě. Prodávající mu mohou přichystat několik menších skříněk, kde jsou různé klíče. Ženichovým úkolem je najít správný. Pokud si vybere nesprávný, musí za něj zaplatit. Když už se mu podaří najít ten správný a otevře dveře, většinou jeho úsilí nekončí. Místo nevěsty na něj může čekat její kamarádka a podávat mu dvě skleničky s vodou. V jedné bude rozpuštěný cukr a v druhé sůl. Jedná se o další zkoušku toho, jaký bude jejich následující život, resp. jaký si ženich vybere - zda ho bude mít sladký nebo nepříjemný. Podle výrazu v jeho obličeji bude hned vše jasné. Dalším zvykem během výkupu nevěsty v některých východoslovanských regionech bývá snaha zout nevěstě střevíc. Jestli se to některému z ženichových kamarádů podaří, tak další ceremonie už nejsou nutné a nevěsta se musí vydat bez výkupu. Aby byla tato tradice více humorná a zajímavá, je třeba vše náležitě připravit. Scénu účastníci mohou ozdobit např. plakáty s veselými obrázky nebo žertovnými nápisy. Mohou to být např. „Прокат невест, Организации срочно требуется молодой человек на должность жениха, (Имя жениха), ты видел летающую тарелку? Нет?! Так женись – увидишь!, Все невесты хороши, но откуда берутся сварливые жены?“, jak uvádí Д. В. Нестерова ve své knize Новая энциклопедия свадьбы. Свадебная церемония. Na plakátech se mohou objevit i nápisy, pořekadla nebo různá přísloví ohledně svatby a výkupu nevěsty. Např. „Жених да невеста парочка, что твой баран да ярочка; Не женат – не человек; Холостой – полчеловека; Коли милый по душе – проживем
57
Častuška: pův. ruský vesnický popěvek (od pol.19.stol.); později příležitostná umělá píseň lyrická, žertovná, satirická. (Kolektiv autorů pod vedením Jiřího Krause: Nový akademický slovník cizích slov. Academia, Praha 2009, s. 147)
47
и в шалаше!; Жена не лапоть, с ноги не сбросишь; Всякая девица для своего жениха родится; Иссушила молодца чужая девичья краса; Всякая невеста ждет своего места; Выбирай такого дружку, чтобы загадки разгадывал; Денежки на стол, и девушку за стол.“58 V některých oblastech v Rusku a na Ukrajině vykoupení končí, jakmile ženich udělá všechny zkoušky, dostane se k nevěstě a předává jí svatební kytici, kterou pro ni předem připravil. Nevěsta mu na oplátku připíchne na sako malou kytičku. Podobnou potom dostanou i svědkové. Když je výkup završen, všichni přítomní mohou usednout do připravených aut svatebního průvodu a vydat se na matriku. Dobré je poznamenat, že úkolům a druhům scénáře výkupu nevěsty se fantazii meze nekladou. Každý si ho může připravit k obrazu svému a nemusí se držet žádných daných kritérií.
V současné praxi, podle respondentů z Ruska a Ukrajiny, není výkup nevěsty tolik oblíbenou tradicí. Čím dál tím méně párů k této ceremonii inklinuje, nicméně asi 1/3 dotázaných se bez této humorné části svatby neobejde.
58
НЕСТЕРОВА, Д. В.: Новая энциклопедия свадьбы. Свадебная церемония. Рипол Классик, 2008, c. 81
48
4.14.
Svatební průvod
Rusky: свадебный кортеж , ukrajinsky: Bесільний кортеж Dříve bychom se mohli setkat též s ruským názvem свадебный поезд nebo s ukrajinskou variantou весільний поїзд. Procesí odjíždělo nejdříve z domu ženicha. Po společné modlitbě rodiče ženichovi požehnali, ten se jim 3x poklonil, společně se vydali k nevěstě a poté na samotný obřad. Svatební průvod byl též doprovázený řadou rituálů, které měly kouzelnou moc, např. ochránit novomanžele od zlých sil nebo jim zajistit v novém životě, resp. v nové rodině spoustu dětí. V některých oblastech v Rusku a na Ukrajině byl zvyk, kdy členové svatebního průvodu museli být těsně před odjezdem zasypáni chmelem, ovsem nebo pšenicí. Podle jiné tradice museli popíjet domácí pivo nebo víno. Svědek pomocí ikony žehnal tomuto procesí a kropil nejen vozidla, koně ale také lid svěcenou vodou. K této ochraně mohl být pozván i zkušený čaroděj. Jakmile tento rituál skončil, byl svatební průvod nachystán na cestu k nevěstě. Ярковлева ve své knize Свадьба, обряды, традиции zmiňuje, že v ruské svatbě velkou roli sehrál zvyk příjezdu ženicha k nevěstě, kdy průvod nebyl k nevěstě okamžitě připuštěn. Nejdříve svědek přes zavřená vrata vedl rozhovor s otcem nevěsty nebo oběma rodiči, kdy jim připomínal dohodu při zásnubách. Například pronesl: „My jsme kupci obchodující s krásným zbožím“ nebo „Zabloudili jsme a prosíme o přenocování“59 atd. Po tomto rozhovoru, popř. zaplacení „poplatku“ byl průvod vpuštěn za bránu. V současné době forma svatebního průvodu má jiný charakter. Tvoří ho nejčastěji slavnostní průvod automobilů, nebo některé páry upřednostňují tradiční, romantický způsob v podobě kočáru s trojspřežím.
59
Ярковлева H.A.: Свадьба, обряды, традиции. МарТ, Москва 2005, c.16
49
Zdobení svatebního průvodu O tom, jak bude vypadat svatební průvod, je vhodné popřemýšlet s dobrým časovým předstihem. Pokud ovšem někdo nemá kreativního ducha nebo se raději bude věnovat jiným starostem, není nic jednoduššího, než si na výzdobu zavolat specialistu. Svatební průvod lidé zdobili již dlouho předtím, než se objevila první auta. Pojezd, na kterém jel mladý pár, zdobili květy a barevnými pentlemi. Koně měli zase na popruzích zvonečky, aby při jízdě lidem kolem dávaly zprávu, že se koná radostná událost. Věřilo se, že tyto zvonečky odhánějí zlé duchy. V současné době se k tradičním způsobům zdobení přidaly i další, nové. Např. nafukovací balónky, postavičky ženicha a nevěsty apod. Pokud se pár rozhodne i pro pronájem svatebního vozu či limuzíny, nejčastěji si vybírá auta ve světlých barvách, ne-li přímo bílé. V těchto barvách by měly být především automobily určené ženichovi a nevěstě. Všechna ostatní auta svatebního průvodu by měla být decentně ozdobena, ale na barvě už tolik nezáleží. První vůz nebo také vůz ženicha se obvykle zdobí dvěma prsteny různých velikostí. Automobil určený pro nevěstu bývá výrazněji vyzdoben, než ten pro ženicha. Většinou se na přední kapotě nachází malá panenka znázorňující nevěstu. Při výběru barev by se mělo přistupovat vždy s opatrností, přílišné kombinace nejenže nemusejí vytvářet dobrý efekt, ale také ne vždy dobře lahodí oku. Zdobení musí být vidět, ale při tom by mělo být vkusné a decentní. Chybu
člověk
neudělá,
jestliže
zvolí
různé
odstíny
od
jedné
barvy.
Hlavní je popřemýšlet, které barvy se k sobě hodí, aby se navzájem nepohlcovaly nebo naopak nebudily pocit výstřednosti, ale aby dokonale ladily. Proto je vhodné jít např. od nejsvětlejší po nejtmavší nebo naopak. Pro světlá auta se hodí barevnější, jasnější barvy pentlí, na tmavších zase více vyniknou světlé barvy mašlí. Důležitý je zde efekt kontrastu. Budoucí novomanželé si mohou vybrat z široké nabídky různých zdobných elementů, např. umělé květiny, pentle, panenky, falešné snubní prstýnky aj. V současné době se málo párů věnuje vlastní tvorbě těchto ozdob, nejčastěji si zvolí nejjednodušší variantu, a to si koupit již hotové výrobky v některém ze svatebních salónů.
50
Prstýnky Velice častým a oblíbeným prvkem přízdoby svatebního průvodu jsou prstýnky. Je možné si je pouze zapůjčit v nejrůznějších salónech věnujících se svatbám nebo si je vyrobit či koupit. Těmito symbolickými prstýnky se zdobí pouze jedno auto z celého procesí. V něm po svatbě bude odjíždět novomanželský pár. Květiny Dalším často používaným zdobným prvkem jsou květiny. Na auta svatebčanů se připevňují např. v podobě košíků, věnečků ve tvaru prstýnků nebo srdcí tvořených z živých květin. Jednoduchou výzdobu si může každý majitel automobilu lehce vytvořit sám, s pomocí dlouhé stuhy. Jeden konec se nechá asi 10-15cm volný, zbytek se namotá na dlaň, až zůstane i druhý konec volný do požadované délky. Ten se pak přes vzniklé prstýnky na dlani protáhne a sváže s první částí pentle. Pak už stačí jemně vzniklé prstýnky rozevřít a růžička je na světě. Balónky Neméně oblíbenou záležitostí ve výzdobě svatebního průvodu se staly různobarevné nafukovací balónky. Svatebčané by měli mít na paměti, že zdobení nesmí řidiče omezovat v jeho výhledu.
Pentle Pentle a mašle dodávají autům svatebního průvodu velice romantický a slavnostní nádech. Nejčastěji se používají silonové nebo papírové (krepové) pentle. Buď jsou v jednom barevném tónu, nebo mohou být s různou dekorací, popř. doplněné umělými květy. Tyto pentle se nejčastěji umísťují ve třech rovnoběžných liniích nebo do tvaru „V“ na kapotě auta a také přes střechu kufru.
51
4.15.
Lidové pověry před svatbou
Rusky: поверье, ukrajinsky: повір'я Některé jsou příjemné, jiné zase nikoliv. Vždy je potřeba je brát s velkou rezervou a nebrat si je k srdci doslovně. V takovém případě by žádná svatba nemohla proběhnout bez problémů a manželé by nebyli v životě šťastní. Nicméně je dobré se nad některými pověrami zamyslet. Přece jenom „na každém šprochu, pravdy trochu“, jinak by pověry nevznikly. Nicméně pokud se snoubenci navzájem milují a respektují jeden druhého, tak vždy bude jejich život plný štěstí, nehledě na nějaké pověry. Příklady předsvatebních pověr z oblasti Ruska a Ukrajiny mohou být následující: Vhodí-li dívka do ohně jadérko z jablka, tak pokud se rozpukne, její láska bude opětována, ale pokud shoří na prach, její milý láskou k ní nehoří. Aby rodinný život mladého páru byl spokojený, měli by před svatbou zlomit větvičku vavřínu na polovinu a obě části pečlivě schovat po celou dobu svého života. Při námluvách, když jde ženich žádat o ruku svoji dívku, musí si omýt ponožky vodou. Dívka se poté v této vodě musí opláchnout a pronést zaříkávadlo: rus.: «По твоему следу пойдут ко мне сто женихов» nebo velikým koštětem zamést jeho stopy před domem a též při tom zaříkávat. Když dívka nesouhlasí s žádostí o ruku, daruje muži nůž. Neštěstí postihne mladý pár, který oznámí svůj záměr se vzít v poslední čtvrtině roku a svatbu uskuteční během následující čtvrtiny. Lidový zvyk koupat se v lázni v předvečer svatby, je symbolem čistoty manželského lože a celkové plodnosti. Existuje pověra, kdy nevěsta na rozlučce se svobodou musí nebo by měla plakat: «Не плачешь за столом, будешь плакать за столбом», jinak po svatbě bude její manželství nešťastné a bude tuze plakat. V předvečer svatby by měla nevěsta spát v domě rodičů nebo v případě, že již se snoubencem žijí společně, tak v jiném pokoji. Kýchnutí vpředvečer svatby značí rodinné štěstí.
52
Aby se nevěsta očistila od svých neduhů a neštěstí, je nutné, aby v den svatby rozdala peníze chudým lidem před kostelem. Traduje se, že veškeré špatnosti, které doposud nosila na svém břemeni, se rázem vytratí. Za neštěstí se považuje, jestliže nevěsta před svatbou rozbije zrcadlo nebo ztratí rukavici. Před odjezdem na obřad, pokud nevěsta chce, aby se její sestry brzo vdaly, musí zlehka zatáhnout za ubrus prostřený na stole. Předtím než budoucí novomanželé pojedou na svatbu, měl by se pod práh položit zámek. Jakmile tento práh překročí, zámek se uzamkne a klíč daleko zahodí. Zámek je poté nutno dobře uschovat, aby jejich život byl spokojený. Traduje se, že pokud během cesty na svatbu začnou zvonit zvony, přináší to neštěstí. V případě, když svatební průvod cestou potká pohřeb, musejí se vydat jinou cestou, aby na sebe nenachytali bídu. Při cestě na svatbu, proběhne-li mezi mladým párem kočka, hrozí, že si mladá rodina nebude rozumět. Pokud ženich přijede do domu nevěsty s potřísněným oblekem, zakládá si tím na zbytečných pomluvách na svatbě. Další pověra je, jestliže ženich před domem nevěsty omylem vstoupí do louže, nevěstě hrozí, že si bude její muž libovat v alkoholu. Jestliže ženich před domem nevěsty zakopne, může to znamenat, že si zcela není jistý vstupem do svazku manželského. Jestliže se ženich s nevěstou rozhodnou pro tradici výkupu nevěsty, tak svatební kytici má u sebe ženich po celou dobu výkupu. Ti, kteří se chtějí vdávat nebo ženit ještě v témže roce, musejí se dotknout šatů nevěsty, právě v době, kdy jde kolem analoje60 v kostele. Asi nejčastější a nejznámější pověra: uvidět nevěstu před svatbou již v oblečených svatebních šatech, přináší ženichovi smůlu. To stejné platí i pro nevěstu.
60
Analoj - podstavec pod knihu nebo ikonu, liturgický nábytek používaný převážně v pravoslavných kostelech. Název analoj pochází z řeckého názvu analogion, přizpůsobený ruskému jazyku. Analogion je vysoký stůl, zpravidla ze dřeva, čtyřhranný nebo na čtyřech nohách, jeho vrchní část je šikmo zkosená. Používá se zejména na uložení evangelia nebo ikony, vždy je ozdoben pruhem textilie. Může být pevný, přenosný nebo skládací. (Převzato z: http://www.obnova.sk/slovnik/heslo/analoj)
53
Nesmí se na sebe podívat do zrcadla, pokud je již celá přichystaná. Proto je lepší svůj vzhled ohodnotit ještě předtím, než si navleče rukavice a obuje střevíce. Nevěsta nesmí v den svatby dovolit své kamarádce, aby si před ni stoupla před zrcadlem. Znamenalo by to, že ona bude nevěstou a ukradne jí ženicha. Při oblékání svatebního oblečení, si pro štěstí a ochranu před uhranutím, musejí ženich i nevěsta rafinovaně schovat špendlík do svých šatů.
V jiných oblastech v Rusku a na Ukrajině je zvyk nedávat nevěstě do šatů jehly, nýbrž je darovat sousedovi, aby si novomanželé zajistili štěstí a zamezili bídě v domácnosti.
Aby byla v manželství nevěsta naprosto šťastná, náušnice by jí měla nasadit kamarádka, která má výborný vztah se svým manželem. Svatební šaty by neměly být zelené, jedná se o špatné znamení. Aby svatba byla úspěšná, nevěsta by se měla vdávat ve starých střevíčkách. Během svatebního dne se nedoporučuje, aby nevěsta komukoli dávala svoji kytici. Dělila by se tak o své štěstí. Peníze, které mladý pár dostane na svatbu, musí ženich rovnoměrně rozložit do všech kapes svého obleku, aby si zabezpečil, že bude mít vždy dostatek financí. Menší obnos též věnuje své ženě, aby i u ní byly vždy peníze na potřebné věci. Miluje-li ženich kočky, vypovídá to o něm, že bude laskavý muž, miluje-li psy, bude přísný, ale oddaný.
54
Máte rádi svatební tradice a dodržujete je?
Máte rádi svatební tradice a dodržujete je? Česká republika
Rusko a Ukrajina
ano
ne
jen některé
ano
ne
jen některé
K otázce dodržování tradic se tázaní respondenti obraceli velice různorodě. Většina tázaných z Ruska a Ukrajiny přiznala, že tradice sice mají rádi, ale osobně dodržují jen některé, které jsou jim blízké nebo nejvíce zažité. Podobný stav vyplynul i z dotazníku v České republice. Zde skoro polovina respondentů připustila, že tradice mají velice rádi a se samozřejmostí mnohé dodržují. Další podstatná část se přikláněla pouze k názoru dodržování konkrétních typů tradic. Striktnější, resp. odměřenější k dodržování tradic podle průzkumu jsou lidé v Rusku a na Ukrajině, zde více, jak 1/3 tázaných byla proti tradicím. Naproti tomu, v České republice proti tradicím byla zhruba pouhá osmina dotázaných. Z analýzy dotazníku tedy vyplývá (s přihlédnutím na fakt, že více jak polovina dotázaných v Rusku a na Ukrajině byla mládež ve věku 20-30 let), že současná východoslovanská generace tolik nelpí na dodržování tradic svého národa a více inklinuje k dobovým trendům nebo ke svému osobitému stylu.
55
5. Svatební ceremonie
Církevní svatba
5.1.
Oddavky nebo korunovace a Svátost manželská Rusky: венчание, ukrajinsky: вінчання Rusky:Таинство Брака, ukrajinsky: таїнство Подружжя Církevní obec manželství považuje za svátost, ve které si před knězem v kostele muž a žena slibují vzájemnou věrnost ve společném životě. „Svátosti jsou kultovní úkony definované katolickou církví jako „viditelná a působivá znamení neviditelné milosti, která jsou ustanovena Ježíšem Kristem k posvěcení lidí. Původní křesťanská církev akceptovala jen křest a eucharistii (svátost oltářní). Později bylo s rozvojem křesťanských obřadů přibráno pět dalších svátostí. Oficiálně bylo sedm svátostí uznáno na lyonském koncilu v roce 1279.“61 Mezi považované svátosti patří již zmíněný křest, eucharistie, svátost pokání, biřmování, svátost stavu manželského, svátost pomazání nemocných a posledním je svěcení kněžstva. Pro
předloženou
diplomovou
práci
je
nejdůležitější
svátost
manželská,
proto se jí budeme věnovat nejvíce. Václav Šůstek ve své publikaci Kapitoly o náboženstvích a jejich vlivu v českých zemích zmiňuje, že sňatek jako církevní obřad se začíná objevovat nejpozději od 16. století. V té době byl začleněn do křesťanské liturgie. Církev se vždy snažila zasahovat do života lidí od jejich narození až po smrt. Proto přijala i sňatek za svůj obřad a jakkoli jinak uzavřené manželství nepovažovala za právoplatné. To se však časem v některých zemích obrátilo. V současnosti, ve východoslovanských zemích není samotný církevní sňatek uznán jako právoplatný, je nutné mít úřední zápis na matrice, který se provádí při civilním sňatku. „Křesťanské obřady, jejich lesk a rituál, vybroušený před věky, ovšem přitahují prosté lidi, kteří usilují o slavnostní ráz této životní události – uzavření manželství. Církev také činí vše pro to, aby zachovala vnější lesk obřadů a tím působila silně 61
ŠŮSTEK, V.: Kapitoly o náboženstvích a jejich vlivu v českých zemích. Vlastním nákladem, Vyškov 2008, s. 163
56
emocionálně. Od vstupu do chrámu až do ukončení obřadu se manželům vštěpuje myšlenka, že jejich manželské štěstí závisí na přízni boží. Vzniká nová rodina a církvi záleží na tom, aby byla rodinou křesťanskou, aby manželé a jejich děti zůstali věrnými údy církve.“62 Svatbou v kostele, se jakoby do manželství symbolicky vtiskne i svazek Ježíše Krista s církví. Šůstek dále zmiňuje, že církev se vždy snažila stát za svým názorem, že pouze manželství, které dostalo požehnání přímo od Boha v jeho svatostánku, může být po celou jeho dobu šťastné a spokojené. Ale každý by si měl uvědomovat, že důležitější než požehnání je vzájemné porozumění obou manželů a jejich tolerance a láska. Důležitým prvkem je také často opomíjená rovnoprávnost mezi mužem a ženou. Církev tuto rovnici neuznává. Pro ni je vždy žena, z důvodu Evina hříchu, podřadnější. Když se pár rozhodne pro uzavření sňatku v kostele, je nutné svůj záměr předem ve vybraném kostele nahlásit. Během liturgie se kněz jménem ženicha a nevěsty zeptá přítomných, zda někdo nezná překážku, která by mohla stát v uzavření manželství. Poté se již může uskutečnit samotný obřad. Svátost manželská se vždy koná v kostele nebo chrámu za přítomnosti svědků. Církevní sňatek se dělí na dvě části. První jsou zásnuby a druhá uzavření manželství. „V případě, že se obřad zasnoubení koná bezprostředně před oddavkami, pak se již před zásnubami v blízkosti svatých dveří postaví malý stolek, pokrytý ze všech stran, a na něj se položí evangeliář, kříž, koruny (věnce), pohár (nádobka) s červeným vínem a případně zásnubní prsteny a svěcená voda.“63 Při zásnubní ceremonii kněz pokládá doprostřed chrámu kříž a Evangelium, jako symbol neviditelné přítomnosti samotného Krista. Pak následuje požehnání ženichovi a nevěstě a následně jsou jim darovány zapálené svíce, které znázorňují jejich čistotu. Po přečtení příslušných modliteb, pověřené osoby přinášejí posvěcené prsteny, které si navzájem budoucí novomanželé vymění.
62 63
Tamtéž, s. 169 http://www.pravoslavi.cz/download/bohosluzby/svatba.pdf
57
Obřad korunovace Dříve nebylo zvykem uskutečnit svatbu jen na přání mladého páru. Bylo nutné nejprve získat souhlas rodičů a jejich požehnání. Toto požehnání musel také udělit jejich duchovní otec, jinak k svatbě zpravidla nemohlo dojít. Při žehnání bývalo tradicí, aby si nevěsta zanaříkala na důkaz toho, že se nechce rozloučit se svojí matkou a otcem. Jestliže se svatba konala na podzim nebo na jaře, cesta mladých od kostela byla vysypána okvětními lístky růží, dokonce mnohé kupecké rodiny, cestu vystýlaly speciálními koberci. Tato upravená cesta vedla přes celou chrámovou předsíň kostela až po obřadní pultík (analoj), kde pro ně bylo nachystané místo ze sobolí kůže. Zde si nevěsta s ženichem vyslechli liturgii a poté je kněz oddal, resp. korunoval. V případě, že byla svatba naplánovaná na večerní hodiny, byl mladý pár korunován neprodleně. Při oddávání kněz novomanželům podal číši s vínem, ze které se ženich i nevěsta museli třikrát napít. Jakmile bylo víno vypito, muž číši upustil na zem a společně se svojí ženou po ní nohami podupávali a pronášeli: «Пусть так же под ногами нашими будут потоптаны те, которые станут сеять между нами раздор», aby ochránili své rodinné štěstí.64 Po skončení této ceremonie, mohla být nevěstě odhalena tvář. Kněz při tom pronesl několik novomanželských poučení, vzal ženu za ruku a vložil ji jejímu muži do dlaní. V tomto
okamžiku
si
mohli
dát
svůj
první
novomanželský
polibek.
Následně mladá paní poklekla k nohám svého muže a přísahala mu svoji věrnost. Ten jí lehce zahalil svým kaftanem65 na důkaz toho, že ji bude chránit. Svědek se po skončení obřadu následně vydal k rodičům obou novopečených manželů, aby jim oznámil, že jsou již mužem a ženou a že vše proběhlo v naprostém pořádku. Také měl za úkol přinést připravený, rozkrájený svatební obřadní chléb-karavaj jako symbol spojení nové rodiny. Jestliže se svatba konala přes den, dobu po obědě si ještě všichni užívali v pohodlí vlastních domovů. Nevěsta ke svému muži vyrazila až večer a svatební oslavy mohly dále pokračovat. Naopak, jestliže se „korunovace“ konala až ve večerních hodinách, následná cesta byla již přímo do domu ženicha.
64 65
НЕСТЕРОВА, Д. В.: Новая энциклопедия свадьбы. Свадебная церемония. Рипол Классик, 2008, c. 73 Kaftan: orientální dlouhý volný plášť, (KLIMEŠ, L.: Slovník cizích slov. SPN, Praha 1981, s. 321)
58
V současnosti na průběh církevního sňatku nemá vliv světská právní síla. Z toho důvodu se nejdříve uskuteční právoplatná svatba na úřadě, poté teprve, v případě zájmu, v kostele. Církevní svatba dává mladému manželskému páru své požehnání pro společné soužití, zrození dětí a následnou jejich výchovu. Celý svatební obřad se skládá z několika částí. První jsou zásnuby v kostele, samotné oddání a nakonec pronesení speciální modlitby-molebna66. O přesné době, kdy proběhne svatba je příhodné se s dostatečným předstihem domluvit s příslušným duchovním. Ženich a nevěsta musejí být při církevním sňatku oba pokřtěni v pravoslavné víře a během obřadu mít na sobě malý křížek na řetízku. Aby byl sňatek právoplatný, musejí se i při církevní svatbě prokázat dokladem totožnosti a mít potvrzení o sňatku na úřadě. „Při církevní svatbě snoubenci vcházejí do chrámu takto: kněz jim nejprve opět spojuje ruce - ženich má ruku na ruce nevěsty (zatím však nejsou svázané); kněz jejich ruce pokrývá koncem epitrachilu67, a tak drže je za ruce, vede je z předsíně do středu chrámu, kde je už na podlaze rozprostřeno čisté bílé plátno; snoubenci kráčejí s rozžatými svícemi, před nimi kráčí kněz a před ním přisluhující se svící s kadidelnicí.“68 Všechny doprovodné prvky nejsou zastoupeny při svatební ceremonii náhodně, nýbrž v sobě nesou určitou symboliku. „Zapálené svíce představují duchovní světlo Tajiny (svátosti) a kadidlo znamená, že na cestě životem jsou povinni následovat Boží přikázání a jejich dobré skutky se budou vznášet k Bohu jako libá vůně kadidla; tento vonný dým připomíná snoubencům také tajemné seslání Svatého Ducha. Dle současné praxe však kněz kadidlo nést nemusí.“69 Při obřadu nevěsta s ženichem stojí uprostřed chrámu před stolkem, na kterém je kříž a evangeliář, popř. též i věnce. Ty jinak mohou držet přisluhující nebo jsou uloženy na svatém prestolu. Následuje proslov kněze ohledně svátosti manželské a významu manželství vůbec. Poté mohou budoucí manželé složit slib, ve kterém si slibují vzájemnou věrnost. Tento slib si nedávají pouze jeden druhému, ale také Bohu, který nad nimi dohlíží. Následuje proslov kněze. Až poté přicházejí na řadu koruny nebo též věnce. „Kněz žehná korunou každému 66
Moleben je kratší společná modlitba v církvích byzantského obřadu obracející se na Krista, Bohorodičku, nebo nějakého svatého. (Převzato z: http://sk.wikipedia.org/wiki/Moleben) 67 Epitrachil je roucho, které si dává kněz kolem krku a které sahá až po nohy. Tento bohoslužebný oděv znamená Kristovo jařmo, které kněz přijímá kněžským vysvěcením. Bez epitrachilu nemůže kněz vykonávat ani jeden bohoslužebný úkon, nebo obřad! (Převzato z: http://www.zoe.sk/?zoepedia&heslo=Epitrachil) 68 http://www.pravoslavi.cz/download/bohosluzby/svatba.pdf 69 Tamtéž
59
zvlášť na způsob kříže – dá mu políbit ikonu na koruně (nebo samotný věnec) a klade korunu (nebo věnec) na jeho hlavu.“70 Tyto věnce znázorňují poctu jejich neposkvrněnému životu před svatbou. „Koruny znamenají vítězství nad vášněmi a hříchem a připomínají královskou důstojnost prvé lidské dvojice – Adama a Evy, kterým Bůh dal do vlastnictví všechno pozemské stvoření (…) Korunovace také znamená darování „plodu lůna“ a moc nad budoucími potomky.“71 Předtím než muži a ženě kněz nabídne číši s vínem, požehná jim evangeliářem. Oba se střídavě 3x napijí z jedné číše. Nejprve smí muž, až po něm jeho choť. Číše by měla být odlišná od té, která se používá při běžných obřadech, nebo se používá i tzv.“kovšik“. Následně jsou ženichovi a nevěstě opět spojeny ruce, a v některých oblastech v Rusku a na Ukrajině též převázaný ručníkem nebo šátkem. Společně s knězem a svědky, kteří jim podrží koruny nad hlavami, 3x obejdou analoj. Tento rituál má značit první novomanželskou pouť ve tvaru nekončícího kruhu jako symbolu věčnosti. Poté jim svědkové mohou sejmout koruny. „Po snímání korun je v ruské tradici zvykem, že kněz zhasne svatební svíce a předá je manželovi, a poté žehná novomanželům jejich svatebními ikonami; nejprve ikonou přesv. Bohorodice, kterou pak dá políbit manželovi a jeho manželce, a ta ji přijme; následně pak ikonou Spasitele, kterou dá políbit manželovi a jeho manželce a odevzdá ji manželovi. Při modlitbě „Otec, Syn i Svatý Duch“ předává první ikonu. Poté může číst modlitbu pro odložení korun a při ní předává druhou ikonu.“72 Následně kněz žehná všem přítomným, a novomanželům vštěpuje poslední důležitá ponaučení. Na úplném závěru, tak jako na každé svatbě přichází první novomanželské políbení. Nyní již mohou všichni hosté blahopřát novopečenému muži a jeho ženě. V některých východoslovanských oblastech se tradičně, svatby v kostele nesmějí zúčastnit oba rodiče – otec i matka, jak nevěsty, tak ženicha. Jinde tento „zákaz“ platí pouze pro jejich matky. V některých ruských či ukrajinských oblastech je zvykem nevěstu s ženichem po ukončení korunovace zasypat např. chmelem, semínky konopí nebo lnu.
70
Tamtéž Tamtéž 72 http://www.pravoslavi.cz/download/bohosluzby/svatba.pdf 71
60
Jinde je zvyk, kde se přítomní hosté snaží symbolicky a žertovně odtrhnout nevěstu od jejího
nového
muže,
ta
se
naopak
vší
silou
svého
chotě
drží.
Církevní nebo civilní sňatek?
Církevní nebo civilní sňatek?
Rusko a Ukrajina
Česká republika
civilní
církevní (i civilní)
neuvedeno
civilní
církevní
obě
neuvedeno
Většina respondentů se přiklání pouze k světské svatbě, resp. civilnímu sňatku na matrice. Důvodem je ateistické vyznání obou partnerů nebo alespoň jednoho z nich, popřípadě jako kompromis při rozdílných vyznáních. Církevní svatbu volili věřící nebo ti, kteří lpí na dodržování tradic. Někteří respondenti uvedli, že chtějí mít svatbu nejen na matrice, ale také v kostele, jelikož taková je tradice. Pro jiné je sňatek uzavřený v kostele důležitější než jen na úřadě, protože se jedná o svátost manželskou. Několik respondentů uvedlo, že v době jejich svatby neměli možnost výběru. Za dob Sovětského svazu, bohužel sňatky v kostele nebyly možné, proto měli pouze civilní sňatek na matrice. Podle výzkumu prováděného pomocí dotazníku, vyplynulo, že páry se pro svatbu rozhodly nejčastěji po roční až dvou roční známosti. V celkovém průměru by se dalo říci, že společný vztah před svatbou mezi mužem a ženou trval cca 3 roky. Co se týče věkových rozdílů partnerů, nejvíce respondentů uvedlo, že mezi nimi a jejich partnerem jsou 3 roky rozdíl.
61
V kolika letech chcete vstoupit do svazku manželského? Rusko a Ukrajina
Podle
dalšího
zkoumání,
nejčastější věk, ve kterém se mladí
lidé
vstoupit
rozhodnou
do
manželského
svazku
se
u
žen
pohybuje v rozmezí 22-31 let a
u
mužů
24-34
let.
Resp. nejvíce párů mělo svoji svatbu mezi 25-27 rokem, 22-24
5.2.
25-27
28-30
31-33
34 a více
popř. mezi 28-30 lety.
Svatební prstýnky
Tradici výměny snubních prstenů pravděpodobně vymysleli Egypťané. Kulatý tvar prstenu značí věrnost, nekonečné štěstí a lásku mezi manželi. Jedinečný kov, ze kterého je prsten vytvořen, je zase symbolem čistoty a pevného vztahu. V minulosti existovala pověra, že prsteníček levé ruky je tzv. prst srdce73 a prsten na něm symbolizuje spojení dvou zamilovaných srdcí. Proto když někdo na tomto místě nosí prstýnek, dává ostatním najevo, že je již zadaný. Tato tradice setrvává i do dnešních dob, přitom malý nenápadný kroužek na prsteníčku je jeden ze starých a krásných symbolů. V řadě evropských zemí samotný svatební obřad předchází ceremonie zasnoubení, kdy muž zdobí levou ruku své dívky zásnubním prstenem. Snubní prsten v den svatby poté zaujímá vážené místo na pravé ruce. Jinde oba prsteny nevěsta nosí společně na levé ruce. Tradice nosit snubní prsten na pravé ruce není pouze zvykem u pravoslavných křesťanů, ale také v některých německy mluvících zemích nebo třeba v Polsku. 73
Již starořecký spisovatel Plútarchos73 vysvětloval, proč se prsteny nosí právě na prsteníčku levé ruky. Tvrdil, že již staří Řekové nosili prsten na prstu nejblíže levému malíčku. Tento zvyk byl též u Římanů. Důvodem bylo, že při pitvách bylo zjištěno, že právě u tohoto prstu jsou tenké nervy nejblíže k srdci, proto si jedině on zaslouží být ozdoben.
62
V drtivé většině zemí, lidé nosí snubní prsteny na prsteníčku levé ruky. Jednak proto, že většina populace jsou praváci a prstýnky jim v tomto případě tolik nezavazí při práci, ale také se říká, že levá ruka je blíže k srdci. Existuje i jiné lidové vysvětlení proč zrovna levý prsteníček je nejvhodnější pro snubní prsten. Když si člověk spojí dlaně k sobě, krásně prst na prst, pouze prostředníčky schová do dlaně, tak, aby se klouby o sebe opíraly, tak prsteníčky jsou jediné, které nejdou od sebe oddělit. Znamenají pevný manželský svazek, který by neměl být nikým a ničím rozdělen. Původní jednoduchý vzhled prstenů se s vývojem společnosti také vyvíjí. Čím dál více jsou oblíbené kombinace více kovů, zdobené rytinami, kameny apod. V Rusku a na Ukrajině původně existovaly dvě rozdílné varianty prstenů. Prsten darovaný na zásnuby a na svatbě nebyl jeden a ten samý. Zásnubní může být drahý a do očí bijící, ale snubní by neměl být tak výrazný. Zásnubní prsten měl potvrdit rozhodnutí obou, že chtějí vstoupit do svazku manželského. Jestliže nevěsta prsten přijala, souhlasila se svatbou. Kdyby se svatbou nesouhlasila, podle tradice by prsten přijmout nemohla. Podle tradice do svatby by nevěsta zásnubní prsten neměla sundávat. V současném Rusku i na Ukrajině se rozdíl mezi těmito prsteny mnohdy stírá. Je to dáno s největší pravděpodobností tím, že velmi často se obřad zásnub koná současně s oddavkami. Proto si manželé vyměňují prstýnky již jen jedenkrát. Na svatebním trhu je nepřeberné množství druhů a variant prstýnků. Mezi stále nejpopulárnější
a
nejoblíbenější patří
jednoduché
hladké
snubní
prstýnky.
I když v poslední době jde kupředu poptávka i po originálních dizajnech. Tj. prstýnky se zajímavým drahokamem nebo spojení rozdílných kovů a barev. Cena kamenu může dosahovat až k 90% z ceny celého výrobku. Spousta párů čím dál více upřednostňuje rytinu na svých prstýncích. Mohou si zde nechat napsat např. den svatby, heslo, krátký citát nebo ženich si může nechat zhotovit jméno nevěsty a nevěsta jméno svého vyvoleného. Fantazii se meze nekladou, jen je vhodné, aby text byl co nejkratší a nezabíral příliš místa. Tento text se zpravidla píše na vnitřní stranu prstenu. Někteří volí i nápisy v latině, například: „ Ad infinitum; Ad futuram memoriam; Ad multos annos; Benedicite!; Ex animo; Fortiter ac firmiter“74
74
ЯРКОВЛЕВА, H. A.: Свадьба, обряды, традиции. МарТ, Москва 2005, c. 48
63
Období nevhodná pro konání svatby
5.3.
Při výběru dne, kdy se bude konat církevní svatba, musí být pár obezřetný, existují určitá pravidla, která se musí dodržovat. Jak se níže přesvědčíme, vhodné datum pro konání církevní pravoslavné svatby se stanovuje velice těžko. Církevní svatba není možná v průběhu všech půstů, které trvají déle jak jeden den. Při svatbách, jak je známo, se hodně jí, pije a hoduje a to není zcela v souladu s dodržováním
půstů.
„Půst
je
podle
akribie
přijímání
„suché
stravy“
(tj. nemastného jídla: chléb, voda, sůl, vařená zelenina) bez (olivového) oleje a vína-jen jednou denně a to až po deváté hodině církevního času (myslí se tím po třetí hodině odpolední). (…) Běžnou postní stravou rozumíme tedy pokrmy bez masa, mléka, sýrů, tvarohu, másla, vajec apod.“75 „Půst se drží pět týdnů v květnu a červnu, dva týdny v srpnu, šest týdnů před Vánocemi a sedm týdnů před Velikonocemi-ten je jediný, který dodržují všechny společenské vrstvy.“76 Během oslav Masopustu O Velikonocích, nejdůležitějším svátku pravoslavného křesťanství77 V zimě od 7. ledna do 19. ledna78, tj. během pravoslavných Vánoc V předvečer jakéhokoliv dne, který náleží k 12 velkým svátkům79 75
Převzato z: http://www.pravoslav.or.cz/kalendarium/kalendar-karton-pusty.pdf FIGES, O: Natašin tanec. Beta-Dobrovský, Praha 2004, s. 267 77 Tak zvaný svátek všech svátků neboli Velký den. Pro pravoslavné věřící Velikonoce jsou jedním z nejvýznamnějších svátků v roce. Tento svátek je připomínkou vzkříšení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. (KRÁLOVÁ, D.: Bakalářská práce, Východoslovanské církevní svátky a tradice, MU, Brno 2012, s.22) 78 Epifanea neboli Zjevení Páně, je posledním dnem pravoslavných oslav Vánoc. Slaví se 19. ledna, podle starého kalendáře. Tímto dnem je završen cyklus osmi slavnostních dní. (KRÁLOVÁ, D.: Bakalářská práce, Východoslovanské církevní svátky a tradice, MU, Brno 2012, s. 17) 79 Církevní svátky můžeme rozdělit na několik skupin. Podle jejich významu a vznešenosti je rozdělujeme na velké, střední a malé.
Velkých je celkem dvanáct. Tyto nejvýznamnější svátky označují zásadní okamžiky z života Ježíše Krista a Panny Marie. Narození přesvaté Bohorodice - 8. září (21. září) Povýšení svatého Kříže Páně - 14. září (27. září) Uvedení přesvaté Bohorodice do Chrámu - 4. listopad (21. listopad) Narození Pána Ježíše Krista - 25. prosince (7. leden) Zjevení Páně - Křest Pána našeho Ježíše Krista - 6. ledna (19. února) Obětování Páně - Hromnice - Setkání Pána a Boha a Spasitele Ježíše Krista (se Simeonem Bohopříjemcem) - Stretjenije)- 2. únor (15. února) Zvěstování Přesvaté Bohorodice - 25. března (7. březen) Vstup Páně do Jeruzaléma (Květná neděle) - neděle před Velikonocemi Nanebevstoupení Páně - 40 dní po Velikonocích
64
V úterý, čtvrtek a v sobotu obecně, během celého roku 11., 26. a 27. září. Jedná se též o dobu spojenou s přísným půstem 80 V předvečer zvláštních svátků, které mají jednotlivé pravoslavné chrámy Jak jsme si již zmiňovali, zpravidla se v tyto dny svatby nekonají, nicméně při mimořádných okolnostech je to možné, ale vždy na speciální svolení, které udělí archijerej.
5.4.
Nejčastěji volené období pro uzavření svatby
Vždy záleží na tom, zda se ženich s nevěstou rozhodnou pro církevní svatbu nebo nikoli. V minulosti dalším kritériem pro zvolení vhodného data byl původ ženicha a nevěsty. Zda byli z vyšší vrstvy nebo byli z rolnických rodin a samozřejmě na dalších podmínkách a místních zvyklostech. Dříve se nejvíce volilo zimní nebo pozdně podzimové období (přelom října a listopadu a popř. doba okolo Masopustu - leden/únor81), protože nebylo tolik práce na polích a okolo hospodářství. Na jaře a na začátku podzimu se svatby konaly výjimečně a to z výše zmíněného důvodu, kvůli práci v hospodářství. Co se týče konkrétního dne v týdnu, tak nejčastěji se volila neděle, protože se tou dobou konaly církevní obřady, jejíchž součástí se pak stávala i svatba. V současné době drtivá většina párů pro svoji svatbu volí datum začátkem léta, během léta, popř. na začátku podzimu.
Svatá trojice, Seslání Svatého ducha na apoštoly, Letnice - 50 dní po Velikonocích Proměnění Páně - 6. srpna (19. srpna) Zesnutí přesvaté Bohorodice - 15. srpna (28. srpna) Velké svátky se neslaví pouze v ten jeden den, ale součástí oslav jsou i tzv. přípravné dny, které oslavám předcházejí a dny po konání oslav. (KRÁLOVÁ, D.: Bakalářská práce, Východoslovanské církevní svátky a tradice, MU, Brno 2012, s. 12)
80
11, 26 и 27 сентября (в связи со строгим постом ради Усекновения главы Иоанна Крестителя и Воздвижения Креста Господня), (ЯРКОВЛЕВА, H. A.: Свадьба, обряды, традиции. МарТ, Москва 2005, c. 29) 81 Masopustní týden je oslavován osm týdnů před Velikonocemi. Jelikož se slaví v dobách, kdy práce na polích skončily a nové jsou ještě v nedohlednu, tak se využíval čas, kdy se milenecké páry sezdávaly, hojně se pilo a jedlo. Je to doba veselí a nejrůznějších radovánek. (KRÁLOVÁ, D.: Bakalářská práce, Východoslovanské církevní svátky a tradice, MU, Brno 2012, s. 21-22)
65
Podobně jako v minulosti i v současném trendu konání svateb dominuje varianta víkendových oslav. Je to také dáno tím, že pokud svatby trvají více dní, lidé si na jejich oslavy nemusí brát dovolenou z práce.
Respondenti z Ruska a Ukrajiny byli výrazně pro konání svatby během sobotního dne. Podstatná část se přikláněla i k pátečním oslavám. Podobný výsledek je i u českých občanů. 2/3 dotázaných by si pro svůj svatební den vybralo sobotu, zbylá část uvedla zejména čtvrtek a pátek.
Rusko
Jaro
Léto
Podzim
Ukrajina
Jaro
Zima
Léto
Podzim
Zima
Co se týče výběru ročního období pro konání svatby,
Česká republika
tak
největší
část
respondentů,
ze
všech
dotázaných zemí (Ruska, Ukrajiny a České republiky) se shodla na názoru, že svatba během letního, resp. teplého období je nejlepší. Objevovaly se názory, že léto Jaro
Léto
Podzim
Zima
je ideální díky svému teplému počasí, nevěsta v takovém
66
případě se může vdávat a následně pohodlně se procházet v krátkých svatebních šatech. Podobným názorem bylo, že v létě je více možností udělat krásné fotografie a na následné svatební cestě si mohou novomanželé odpočinout a koupat se. Druhým nejžádanějším ročním obdobím (zejména v Rusku a na Ukrajině) se stal podzim. V důsledku toho, že je to čas, kdy se příroda zahaluje do nezapomenutelných barevných kombinací a je všeho dostatek – jedná se o období sklizně a v neposlední řadě, počasí není horké, ale také ještě není chladno. Jaro volila asi pouhá ¼ tázaných respondentů. Důvodem byla krásná probouzející se příroda, rozkvetlé květy a stromy a nepříliš teplé počasí. Pro konání svatby v zimě se rozhodla jen nepatrná část tázaných. Dokonce ani jeden z ukrajinských respondentů neprojevil zájem o svatební ceremonii během zimního období. Ale objevily se názory, že zima v sobě skrývá nesrovnatelné kouzlo sněhu a mimo jiné, během zimního období jsou veškeré služby levnější, než např. během léta.
Lidové pověry o svatbě
5.5.
Podobně jako v předchozí části jsme si zmínili lidové předsvatební pověry, zde si uvedeme některé příklady pověr týkajících se svatebního obřadu, které se tradují v Rusku a na Ukrajině. Podle některých z nich se dá určit hlava rodiny, podle jiných zase jak bude vypadat jejich společný rodinný život. Během svatebního obřadu, ten z budoucích manželů, který jako první stoupne na podstavec, bude v jejich rodině dominantní. Kdo z mladého páru během obřadu stoupne jako první na speciální kobereček nebo ručník, ten bude hlavou domácnosti. Dále během svatby v kostele, komu z páru déle bude hořet svíce, ten se dožije také více let. Při tradiční církevní svatbě musejí být věnce-koruny nasazeny na hlavách ženicha a nevěsty, nehledě na to, že jsou poměrně těžké. Jestliže nebude přímo na hlavě, říká se, že tato svatba je neplatná a považuje se to za špatné znamení.
67
Během svatební ceremonie si nesmí muž se ženou přímo pohledět do očí, značilo by to manželskou nevěru. Jestliže během svatebního obřadu začne ženichovi svědit levá dlaň, znamená to, že jeho rodina bude mít vždy všeho dostatek, jestli pravá - vždy u nich bude plno hostů. Ten z manželů, který při nasazování prstenů tomu druhému jej nasadí až na samotný konec prstu, bude v rodině dominantní. Jestliže při navlékání prstenu jednomu z páru upadne, znamená to, že si budou nevěrní. Velké snubní prsteny značí hojnost v budoucí společné rodině. Jestliže se nevěstě během svatby natrhnou šaty, její tchýně ji nebude mít v lásce. Jestliže se nevěstě během svatby zlomí podpatek, tak její rodinný život bude pokulhávat. Svatba po západu slunce podle lidové pověry nevěstě zaručuje život bez radosti, ztrátu dětí nebo brzkou smrt. V době svatby, by se nevěsta s ženichem měli snažit vyjít z těch dveří, kterými přišli, jinak jim hrozí bída. Svatební svíce je nutné uschovat po celý zbývající život. Existuje pověra, že právě tyto svíce pomáhají při těžkých porodech. Ručník, na kterém stojí mladí manželé během obřadu, se nesmí nikomu věnovat a je třeba jej řádně chránit po celý život. Tento ručník je symbolem dlouhé životní cesty dvou milujících se srdcí. V budově, kde se konala světská svatba, novomanželé nechávají láhev šampaňského pro pár, který tam bude mít svatbu po nich, aby jim darovali kousek svého štěstí.
68
Následující tabulka zachycuje nejčastěji volené názory ruských a ukrajinských respondentů, proč je pro ně svatba důležitou událostí v jejich životě. Je pro vás svatba důležitá? Ano
Ne tak docela
ne
Ano, protože je to důkaz lásky a koná se jen jednou za život
Podle mého názoru, svatba není tolik důležitá, jak by měla být, ale je to krásný obřad. Byla by hloupost nevyužít možnosti mít další vlastní svátek.
Ne, nemám ráda "показуху" (předvádění)
Myslím si, že je to jeden z velkých kroků kupředu
Jedná se pouze o slavnostní ceremonii
Ano je důležitá, je to přechod v novou fázi života
Důležitější než samotná svatba, jsou city a vzájemné porozumění ženicha a nevěsty
Ano, je to tradice
Svatba byla důležitá asi jen pro rodiče a příbuzné
Svatba – je to začátek nového života, změna statusu a svátek nejen pro manžele, ale také pro rodinu a přátele
Ne tak docela, je to prostě tradice
Ano, protože se tímto dnem nevěsta navždy zaváže rodinným životem Ano, svatba je důležitá, je to začátek nového (rodinného) života Velmi důležitá. Je to slavnostní moment oficiálního zrození rodiny, za přítomnosti blízkých lidí
69
Nová etapa života s milovaným člověkem
Valná většina respondentů (95% tázaných byly ženy) z Ruska a Ukrajiny stojí za názorem, že svatba je pro jejich život velice důležitá. Je to další velký krok a přelomová událost. Podstatná část tázaných nepovažuje sňatek za důležitý, ale vzhledem k dodržování tradic se rozhodli i pro svatbu, popřípadě ji uskutečnili jako oslavu pro rodinu a přátele.
70
6. Tradice a zvyky po skončení svatební ceremonie Na svatbu se tradičně jezdí za doprovodu písní, to samé platí i pro cestu zpět. U domu ženicha mladý manželský pár čekala matka muže se svící, oděna do ovčího kožichu, symbolicky posypala syna s jeho vyvolenou pšenicí nebo jáhly, aby jim zajistila ochranu a bohatství. Společně s otcem mladým manželům požehnali a doprovodili je ke svatebnímu stolu. V současnosti také rodiče často vítají novomanžele u prahu svého domu a hostí je chlebem se solí. V případě, že po registraci manželství cesta novomanželů směřuje rovnou na oslavu, chléb se solí mladý pár obdrží až zde. Na dlouhý červený ručník je položen bochník černého chleba s důmyslně zapravenou slánkou uprostřed. V prostorách, kde by se měla konat svatební hostina a následně volná zábava, mohou pozvaní hosté přivítat mladý pár tzv.“uličkou štěstí“, na jejímž konci stojí jejich rodiče. Všichni hosté při průchodu nevěsty a ženicha pozvedávají skleničky se šampaňským. Skleničky pro novomanžele jsou připraveny na konci uličky u matky ženicha. Většinou někdo z přítomných hostů po příchodu mladého páru pronáší uvítací řeč. Té se ve většině případů chopí tchýně ať už ze strany ženicha nebo nevěsty. Proslov může být následující: rus.: «Дорогие дети! Поздравляем со вступлением в законный брак, желаем счастья, здоровья, долгих лет супружеской жизни. Милости просим в наш дом – ваш дом. Отведайте наши хлеб-соль, а мы посмоирим, кто в доме хозяином будет»82. Jak už bylo zmíněno, existuje tradice, podle které se určí hlava rodiny. Novomanželé si z připraveného chleba ukousnou nebo odlomí kousek a podle toho, kdo si odloupne větší, tomu bude náležet „hlavní slovo v domácnosti“. Poté se manželé mohou chopit připravených skleniček se šampaňským, přiťuknout si se svými hosty a před zraky všech přítomných skleničky upustí na zem. Jakmile je tato ceremonie u konce, může se usednout za slavnostní tabuli. Než začne samotná svatební hostina, volný čas se může vyplnit předáváním darů. Jako první, ve většině východoslovanských regionů, s přáním začínají rodiče, poté blízcí příbuzní a nakonec ostatní hosté.
82
ЯРКОВЛЕВА, H. A.: Свадьба, обряды, традиции. МарТ, Москва 2005, c. 19
71
Podobně jako jiné prvky v tradiční svatbě, tak i zasedací pořádek u slavnostního stolu má svá pravidla. Uprostřed, resp. v čele sedí samozřejmě ženich s nevěstou. Nevěsta se nachází po pravici svého muže a zároveň po její pravici usedají tchán s tchýní. Po stranách pak ostatní hosté. V přehledné tabulce jsou zachycené nejčastěji zvolené tradiční prvky, které mladý pár (z Ruska, Ukrajiny i České republiky) měl, popř. chce mít na své svatbě. Jaké tradiční prvky byly nebo budou obsaženy ve vaší svatbě? Rusko
Ukrajina
Česká republika
Oblečení: bílé svatební šaty pro nevěstu, závoj, podvazky, svatební
Oblečení nevěsty: bílé šaty,
prstýnky, svatební kytice
něco půjčeného, modrý
Výkup nevěsty zábavnou formou
podvazek
Vysypaná cestička pro ženicha a
Nevěstu k oltáři vede její otec
nevěstu do kostela
Oblečení: Bílé šaty
Výměna prstýnků
Svatba na matrice
pro nevěstu, černý
Házení svatební kyticí
Zasypávání novomanželů
kostým pro
Nasazení chomoutu
Svatební procházka
ženicha,
ženichovi
Pokládání kytic u věčného ohně
rozlučka se
Rozbití talířku
Pohoštění u rodičů ženicha i nevěsty
svobodou
Únos nevěsty
Vypouštění holubic
speciální ručník
Vzájemné krmení
Limuzína pro ženicha a nevěstu
s chlebem a solí
novomanželů
Troubení svatebního průvodu na
výšivka
První tanec v kruhu
hlavním náměstí ve městě
Krájení dortu
První tanec novomanželů
Ženich přenáší nevěstu přes
Společná oslava, kdy hosté zpívají,
práh
tancují, pijí a zvolávají "горько",
72
6.1.
Svatební hostina a její pokrmy
Ján Komorovský ve své knize Tradičná svadba u Slovanov poznamenává, že v minulosti, jakmile skončily svatební ceremonie v kostele, tak v domě nevěsty veškeré svatebčany čekal společný oběd83. Dříve se jednalo o oběd v pravém slova smyslu, nikoli pouze „raut“ v podobě švédských stolů, jak je tomu zvykem nyní. Jindy bylo zvykem po svatbě jít hned do hostince na zábavu. Zde byla shromážděna téměř celá vesnice a odtud teprve vedla cesta na společný oběd k nevěstě. Usazování
ke
stolu
mělo
v patřičných
regionech
svůj
vlastní
postup.
„Například ve Vinnycké oblasti na Ukrajině se jako první musela usadit nevěsta, tak, že přešla stůl a překročila na něm položený chléb. Když se usadila na své místo, vedle ní si sedl ženich, pak dohazovači, svědci a další. Dohazovač měl za úkol položený chléb pro novomanžele uschovat.“84 I v Rusku existoval určitý zasedací pořádek. O ten se nejčastěji staral svědek. Hlavní místa u stolu, tak jako v jiných zemích a regionech patřila ženichovi a nevěstě. V Rusku se často těmto místům říkalo knížecí, protože ženichovi a nevěstě v den svatby se říkalo kníže a kněžna. Svatební
hostina
začínala
obvykle
polévkou
jako
prvním
chodem.
Nejčastěji se vařil vývar s nudlemi nebo boršč. Poslední chod byl též teplý. Během hostiny existovaly nejrůznější zvyky. „Například na Ukrajině bylo zvykem, aby novomanželé měli před sebou položenou misku a dvě lžičky do kříže převázané červenou nití. Mělo to symbolizovat jejich jednotu. V Rusku mladý pár jedl obvykle odděleně od svatebního stolu, obvykle v komoře, a to z jednoho talíře a jednou lžící. Společná lžíce symbolizovala též jednotu manželského svazku.“85 Pokud nevěsta s ženichem během hostiny byli u jednoho stolu s ostatními hosty, jídla se většinou nedotýkali, bylo určeno zejména jejich hostům. Tradovalo se, že se tak mladý manželský pár ochrání před zlem, které by se jídlem do nich mohlo dostat. „Například na Západní Ukrajině novomanželé pouze seděli v čele stolu. Až později jim bylo připraveno jídlo z převařeného mléka a vajec, kterým je hostili o samotě. V některých oblastech Ruska mladí jedli odděleně od ostatních. Při hostině se museli jen líbat. Když někdo, kdo povznesl pohár do ruky, ochutnal kořalku a pronesl, že je „hořká“, 83
Buď se konal nejdříve v domě nevěsty, nebo po převezení výbavy nevěsty v domě ženicha. KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Univerzita Komenského, Bratislava 1976, s. 195 85 Tamtéž, s. 170 84
73
znamenalo to, že je ji třeba osladit polibkem.“86 Tento zvyk se uchoval až do dnešních dob a je velmi oblíbeným. Během svatby bývá hodně veselo, hlučno, koná se spousta her a samozřejmě se tancuje. Proto kromě svatebního obědu, bylo zvykem mít k dispozici i jiné pohoštění. Co se týče druhů jídla na svatební hostině, tak to bylo ovlivněno tradicí daného kraje, možnostmi a vkusem či chutí ženicha a nevěsty. Ale vždy byla snaha, aby stůl byl co nejpestřejší. Podle tradice Slovanské kuchyně, tak na svatební hostině by neměl chybět kohout nebo slepice. V podvědomí lidu právě tato drůbež měla zabezpečit plodnost v rodině. V symbolice slepice znázorňovala nevěstu a kohout ženicha. V některých oblastech v Rusku a na Ukrajině se můžeme setkat se zvykem, kdy se připravují společně v jednom hrnci. Tradiční ukrajinská svatební hostina se nemohla obejít bez velkého množství různých pokrmů z masa. Často byl slavnostní stůl obklopený voňavými domácími klobáskami, jelity, slaninou a dalšími masitými pokrmy. Zejména na vesnické svatbě nesmělo chybět pečené sele, které se stávalo dominantou slavnostní tabule a znázorňovalo bohatost hostitele a blaho mladé rodiny. V dnešní době se s tímto pokrmem již málo setkáváme. Další neodmyslitelnou součástí ukrajinské svatební hostiny dříve bývaly varenyky. Dnes je tento pokrm považován za obyčejné jídlo, ale dříve se jedly zejména o svátcích. Jedná se o těstovinové taštičky s bohatou náplní. Tradičně se plnily bramborem, sýrem, houbami, zelím, luštěninami nebo také ovocem (zejména višněmi), popř. mákem. Dnes tento tradiční ukrajinský pokrm není na svatbách tolik oblíbený. Dříve na každé ukrajinské i ruské slavnostní tabuli, včetně té svatební bývaly tzv. rus: голубцы, ukr: голубці. Jedná se o zelné listy plněné masem, prosem (v modernější variantě rýží), zeleninou a kořením. Obecně lze říci, že jak ruská, tak ukrajinská kuchyně se vyznačuje velkou rozmanitostí chutí a nečekaných kombinací. „V současné době k hlavním pokrmům svatebního stolu patří různá studená jídla k zakousnutí, husa s jablky nebo pečené sele, svatební pečivo kurnik a dále různé rasstěgaje, kulebjaky a pirožky. A nakonec svatební oslavy: kavaraj. Tento sváteční chléb
86
KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Univerzita Komenského, Bratislava 1976, s. 197-8
74
byl nadán magickou silou“.87 V současnosti toto svatební pečivo často nahrazuje svatební dort, jindy jsou na hostině zastoupeny oba pokrmy. Zejména v Rusku je zvykem, vedle karavaje mít na svatebním stole velký sýr kulatého tvaru, symbolizující bohatý život.
Svatební Karavaj Jedná se o speciální kulatý chléb sloužící k rituálním účelům. Zejména právě během svateb. Nejvíce je rozšířený nejen v Rusku, ale i Bělorusku, Ukrajině a dokonce i v Polsku. Samotný název karavaj se používá zejména u východních a jižních Slovanů. U západních Slovanů se pro tento rituální chléb používá označení „koláč“. Žádná tradiční svatba východních Slovanů se bez tohoto speciálního pečiva nemůže obejít. Tradice svatebního chlebu, který se v den svatby daruje čerstvým novomanželům, pochází až z dalekého Egypta. Odtud se tento zvyk dostal do Říma a dále díky rozšiřování křesťanství i ke Slovanům. Svatební chléb existoval již za dob Rusi, kdy většina lidu se obracela na pohanskou víru. Byl též kulatého tvaru, jako symbol slunce. Dříve lidé považovali za největšího ochránce všeho právě Dažboga-Boha Slunce. Proto tento „sluneční chléb“ byl darován nové rodině na jejich ochranu. „Chléb byl na Rusi vždy symbolem plodnosti, hojnosti a štědrosti matky země. A karavaj byl vždy zlatým hřebem oslav svátků. Některá ruská nářečí používala výraz karavaj jako označení svatby. „Ještě nemá upečený karavaj“ znamenalo, že někdo má na ženění ještě čas.“88 Jak již bylo zmíněno, žádná východoslovanská svatba se neobejde bez karavaje. Jeho pečením začínají přípravy svatební hostiny. „Svatební karavaje se pekly večer před svatbou, kdy nevěsta zvala přítelkyně na „děvičku“, tj. rozlučku – proto se v některých oblastech karavaj nazýval „děvičnik“.“89 Příprava tohoto slavnostního pokrmu má svá pravidla, která je vhodné dodržovat. Pečení karavaje je spojeno s celou řadou různých obřadů, které trvají i po několik dní. Ještě za dob pohanství byl při tomto rituálu přítomen i pohanský kněz.
87
VOSKOVÁ, M.: To nejlepší z ruské kuchyně. Perfekt, Bratislava 2008, s. 176 Tamtéž, s. 176 89 Tamtéž, s. 196 88
75
Podobně jako u jiných rituálů, i při zadělávání karavaje se pěly písně, tzv. karavajnické. Tvorba slavnostního chlebu byla určena vdaných ženám, zasloužilým matkám. Podle názvu samotného pokrmu nesly tyto ženy i příhodné označení „karavajnice“. „Starší karavajnice mohla být jedině řádná žena dbalá rodinného života, tj. žijící s mužem v souladu a vychovávající zdravé a hodné děti. Lidé věřili, že rodinný soulad karavajnice bude skrze karavaj předán novomanželům“90 Svatební karavaj se tradičně zdobí složitými vzory z těsta, živými klásky a větvičkami kaliny. Vše má svůj smysl. Klásky pšenice symbolicky značí všeho dostatek. Listy nebo hrozen kaliny zase lásku v rodině. Na Krymu tento obřadní chléb zdobili též zeleným barvínkem, bobulemi nebo červenými stužkami. V Poltavské a Černovické oblasti Ukrajiny je zvykem karavaj převazovat speciálním červeným ručníkem. Karavaj jeho tvůrkyně zdobily mimo jiné obrazcem slunce a měsíce, dvěma prsteny nebo párem labutí. To vše mělo značit lásku a věrnost. Často jej zdobily až ráno v den svatby, společně s oblékáním nevěsty. Obecně se karavaj považuje za symbol štěstí a hojnosti. Čím lépe byl karavaj upečen, tím šťastnější a bohatší život měli podle pověr jeho noví majitelé-novomanželé mít. Proto bylo snahou tento chléb upéci v co největším rozměru, aby nová rodina byla obdařena co největší mírou štěstí a spokojenosti. „V některých oblastech bylo zvykem péct karavaj přes celý stůl. A někdy, jak se zpívalo v karavajných písních, ho pekli přes celou pec, takže museli dokonce vybourat u dvířek pece cihly, aby ho dostali ven“.91 Podle tradice se novomanželům tento slavnostní chléb přinášel na speciálním ručníku. Pro knížecí nebo carské novomanžele byl chléb uložen dokonce na speciálních nosítkách se sametovým podkladem. Karavaj poté rozděloval kmotr ženicha nebo nevěsty. Vrchní část chlebu náležela manželům, střední část hostům a ta nejnižší část se věnovala hudbě, resp. muzikantům. Společně s kousky svatebního chlebu se novomanželé dělili s hosty i se svým nesmírným štěstím. Jak už bylo zmíněno, karavaj je symbolem domácího blahobytu a štěstí. Karavejem může být jak pšeničný chléb ozdobený symbolickými ornamenty, tak i obyčejný chléb ze žitného těsta. Výzdoba a vzhled karavaje závisely do značné míry na příležitosti,
90 91
Tamtéž, s. 196 Tamtéž, s. 196
76
pro kterou byl připraven. Pro různé životní události byly určeny různé typy karavajů. Když se vítali hosté „chlebem a solí“ - vítali se karavajem. Karavaj jako říkanková hra Například při příležitosti oslav jmenin se tančily chorovody92 a zpívaly písně: „Karavaj, karavaj, koho máš rád, vybírej“93. Touto říkankou se děti zároveň baví jak ve školce, škole, tak i na různých oslavách. Pravidla hry jsou následující: Hráči se postaví do kruhu. Doprostřed se postaví např. oslavenec. Ostatní kolem něj chodí do kruhu a zpívají písničku. „«Как на Мишины именины Испекли мы каравай Вот такой вышины! (při tom zvednou ruce a stoupnou si na špičky) Вы такой нижины! (při tom spustí ruce a dřepnou si) Вот такой ширины! (při tom se pustí a zvětší kruh) Вот такой ужины! (při tom spojí ruce a jdou v kruhu více do středu) Каравай-каравай Кого любишь — выбирай!» Poté oslavenec uprostřed vybere z kruhu druhého hráče: «Я люблю, конечно, всех, Только <имя> — больше всех!»“94 Spolu tancují uvnitř kruhu. Poté hra pokračuje od začátku s novým hráčem.
92
Chorovod: 1. sborový tanec ruských dívek doprovázený zpěvem, 2. taneční rej, obřadný tanec, zpěv k takovému tanci. (KLIMEŠ, L.: Slovník cizích slov. SPN, Praha 1981, s. 271) 93 Tamtéž s. 196 94 http://bosichkom.com/игры-для-детей/каравай
77
Karavaj v příslovích a pořekadlech Dále karavaj není v povědomí jen jako obřadní pokrm, ale také se objevuje i v různých pořekadlech a příslovích. Karavaj neboli dříve korozaj je, jak už víme velký kulatý chléb. Dříve měl velkou roli zejména při svatbách nebo se jím hostili vážení hosté. Obřadnost tohoto pokrmu je svázána s dřívější symbolikou chleba jako znamení úrody, síly, lásky a v neposlední řadě odráží roli hlavního zdroje obživy. Proto, pokud se někdo pokusil zmařit výrobu nebo i hotový cizí chléb, považovalo se to za velký hřích. Rolnické rodiny si obvykle pekly chléb sami ve vlastních pecích. Tento zvyk v sobě odráží i některé varianty přísloví: „На чужой каравай рот не разевай, а пораньше вставай, да свой затевай; На чужой каравай рта не разевай губ не надувай, а пораньше вставай да свой затирай; На чужой каравай рот не разевай, а пораньше вставай, да свой приспевай наживай“ nebo ukrajinská varianta tohoto přísloví je „На чужий коровай очей не порывай, а рано вставай та собі учиняй.“95 Tímto příslovím by se dalo říci, aby se člověk nespoléhal na ostatní, aby nedoufal, že dostane něco, co mu nepatří. Neměl by usilovat o cizí věci, ale obdařit se vlastními. V současnosti se již častěji setkáme jen s první částí tohoto přísloví. Karavaj vs. svatební dort
6
Současná v užívání
praxe
5 4
Karavaj Svatební dort
3
Karavaj i svatební dort Bez karavaje i dortu
2
karavaje na svatbách je taková, že čím dál tím
více
párů inklinuje
1
k modernější variantě
0
Rusko
Ukrajina
–
ke
dortu.
svatebnímu Na Ukrajině
dokonce 100% dotázaných (z oblasti Kyjeva a Lvova) zvolilo svatební dort. Ten považují
95
Převzato z: http://pogovorok.ru/all_f/gloss.php?nb=1447836637&d=5
78
za chutnější variantu pohoštění pro hosty. Karavaj nepovažují za sladký dezert. Nicméně část respondentů volila obě varianty. Například v Petrohradě je zvykem tradiční karavaj rozřezávat na začátku hostiny a sladký svatební dort na konci oslav.
Kosovik „Se svatebními obřady souvisí i piroh pro zetě (ženicha) – tzv. kosovik. Jeho název je prý odvozen od jeho polokruhového tvaru: srpku měsíce; zeť se jako hlava mladé rodiny podle lidových tradic srovnává s měsícem, rusky kosovičkem. V národních tradicích se jinoch, mladík, či budoucí zeť ztotožňoval s měsícem.“96 Podle staré tradice kosovik pekli v době, když do domu přicházeli dohazovači nebo ti, kteří domlouvali svatbu. Proto také existuje ještě jeden název pro tento svatební pokrm – rus.: „свательные пироги“. Tradičně první placku – tzv. rus.: „сканец“ měla za úkol vytvořit sama nevěsta. Dohazovači a ženich v procesu tvoření všemožně překáželi, kazili tvorbu a usilovali jakýmkoli způsobem zničit výtvor. Existovala totiž pověra, že pouze v takovém případě může být svatba úspěšná. Existuje mnoho variant příprav. Co se týče těsta, tak to může být neslané máslové nebo kynuté. Pro náplň se nejčastěji používá cukr, kaše, tvaroh, zelí, lesní plody, jablka a jiné. Tyto pirohy se následně smaží na pánvi. Proto se někde můžeme setkat i s dalším názvem rus.: „праженцы nebo смаженцы“.
Kurnik Je to vrchol ruského kulinářského umění. Jedná se o druh ruského kulatého pirohu s několika vrstvami. Často nazývaný králem pirohů, carským nebo také slavnostním pirohem. Obvykle se na náplň v největší míře používá slepičí maso, vařené kohoutí hřebínky, skopové, hovězí, hřiby, rýže, vařená vejce a zelená petrželka, dále se tam objevují ořechy, brambory a další přísady. Dříve se kurniky pekly s pohankovou kaší97, kterou později vystřídala rýže.
96
VOSKOVÁ, M.: To nejlepší z ruské kuchyně. Perfekt, Bratislava 2008, s. 176-7
97
Pohanka: pěst. jako obilovina, se používá jako potravina, krmivo. (Kolektiv autorů: Ilustrovaný encyklopedický slovník J-Při. Academia, Praha 1981, s. 894)
79
Kurnik se považoval za slavnostní jídlo, které se podávalo zejména na svatbě nebo na svátek svaté Trojice. Svatební kurnik se jeho tvůrci snažili připravovat velký, vysoký a v neposlední řadě krásně zdobený. Připravovaly se jak v domě ženicha, tak i nevěsty, bylo totiž zvykem jej darovat oběma z páru. „Ženichovi podávali tento piroh zdobený figurkami lidí zhotovených z těsta, což byl symbol budoucí rodiny. Nevěsta dostávala kurnik zdobený květy, jež byly znakem dívčí čistoty a něhy.“98 Existují i různé pověry spojené s tímto pokrmem. Používal se při svatebním obřadu, rozlamoval se nad hlavami manželského páru. Tradovalo se, že čím více z něj vypadlo zrn, tím více peněz bude mít mladá rodina. Dnešní příprava je již zjednodušená, nejčastěji se používá listové těsto. „Dobře upečený kurnik se vyznačuje rozmanitou chutí. V minulosti se dělal z mnoha vrstev máslového těsta a okázale ho zdobili. Kynuté těsto se při pečení příliš nedeformuje a díky tomu dokázaly šikovné hospodyně zdobit kurnik velmi složitými ornamenty.“99 Původ názvu tohoto slavnostního pokrmu má více teorií. Jedna z teorií tvrdí, že název pochází od slepičí náplně. Jinde, zejména na severu Ruska, zase stejným názvem označují pirohy plněné rybou. Další teorie o původu názvu pochází z dob kozáků100. Protože piroh připomínal obydlí kozáků, kulatý kopec. Kurnik toto stavení nejvíce připomínal, když se čerstvý rozlomil nebo rozřízl a vycházela pára, jako kouř z chaty kozáka. V současnosti si ho člověk může objednat i v restauracích. Je to jeden z oblíbených či vyhledávaných pokrmů, které si žádají cizinci při návštěvě Ruska. Jestliže si jej člověk chce připravit sám v pohodlí domova, nic mu v tom nebrání. Jen je dobré si na to vyčlenit dostatek času. Nejedná se o pokrm, jehož příprava je rychlá. Obvykle se kurniky připravují z blinů (palačinek), náplně a těsta na zakrytí celého pirohu. Podle tradičního receptu, tak největší část náplně je tvořena kaší, zejména pohankovou, dále vejci se smaženou cibulkou. Další ingredience, které se objevují v náplni, mohou být houby, lesní plody, kyselé zelí nebo maso. Když jsou veškeré ingredience připravené, tak se samotný kurnik může poskládat. Nejprve se z tuhého těsta vyválí větší kulatý plát, na ten se postupně vrství bliny proložené 98
VOSKOVÁ, M.: To nejlepší z ruské kuchyně. Perfekt, Bratislava 2008, s. 54 Tamtéž, s. 54 100 Kozáci, pův. nevolníci uprchlí ze stř. Ruska, usazovali se v 15.-16.st. na již. pohraničí ruského a pol.litevského státu. (Kolektiv autorů: Malý encyklopedický slovník A-Ž. Academia, Praha 1972, s. 568) 99
80
jednotlivými druhy náplně. Nakonec se vše překryje dalším vyváleným plátem těsta a pevně se přitiskne ke spodnímu dílu. Aby byl kurnik zajímavější, tak se ze zbylého těsta mohou vytvořit zdobné ornamenty, které se s pomocí vajíčka přilepí na střechu pirohu. Do vrchní části kurniku se poté udělá dírka, aby pára při pečení mohla unikat, podobně
se vidličkou
udělají
miniaturní
otvory
po
bocích.
Hotový pokrm se může podávat samotný nebo s omáčkou ze švestek, popřípadě s vývarem, který zůstal po vaření slepice. Každá rodina může mít svůj osobitý recept, který se předává po celé generace. Svatební preclík Jedná se také o tradiční svatební pokrm, který si mladý manželský pár pořizuje společně. Proto tento preclík symbolizuje, podobně jako snubní prstýnky, nekonečnost jejich vzájemné lásky a rodinného štěstí. Toto pečivo se na rozdíl od jiných nekonzumuje, ale uchovává se společně s jinými rodinnými relikviemi nebo fotografiemi ze svatby. Podobně jako karavaj nebo kurnik, tak i tento preclík musí být náležitě ozdoben. Jedná se o slavnostní výrobek, proto musí ze sebe vyzařovat zvláštnost, jedinečnost a svatební symboliku. Pro zdobení se používají elementy vytvořené z těsta. Mohou jimi být provázky, růžičky, třílístky, hrdličky nebo holoubci, popř. labutě jako symbol věrnosti a oddanosti. Dalším způsobem zdobení mohou být nařezané okraje a vytvarované do stočených lokýnek. Již hotový svatební preclík se tradičně ženichovi a nevěstě podává na speciálním vyšitém ručníku.
Kulebjaka Jedná se o druh pirohu s bohatou a různorodou náplní. Řadí se též mezi tradiční ruské pokrmy. Základní rozdíl kulebjaku od jiných druhů pirohů je v jeho složité náplni. Ta se nejčastěji tvoří z několika druhů mletého masa, které se vrství mezi tenké palačinky nebo též jinak řečeno blinčiky. Tímto způsobem se docílí toho, že při rozkrojení je piroh krásně vrstvovitý a na průřezu je možné vidět veškeré náplně.
81
Dalším rozdílem je poměr náplně ke zbylému těstu. Celková náplň činí asi polovinu z celé hmotnosti pokrmu. Při tom těsto musí být dostatečně tenké, ale i silné. Náplň, jak už bylo řečeno, se připravuje ze dvou až čtyř druhů mletého masa. Jednotlivé kulebjaky se liší taky jeden od druhého. A to nejen množstvím různých náplní, ale i způsobem, jakým se uvnitř vrství. Mohou se dávat vodorovně nad sebou nebo také kolmo. Z důvodu složité přípravy se často upouští od klasického vrstveného stylu a tvoří se jednoduché masové záviny. Mnoho lidí kulebjaky považuje za univerzální pokrm. Záleží na druhu těsta, které se při tvorbě použije. Může sloužit ať pro účel pouhého předkrmu, tak i jako hlavní chod nebo příloha. Některé východoslovanské oblasti dokonce místo masové náplně raději zvolí sladkou variantu a závin použijí i jako dezert. Jestliže se podává jako samostatné jídlo, nejčastěji se polévá rozpuštěným máslem nebo zakysanou smetanou. V minulosti se tyto pirohy pekly z kynutého těsta a s náplní ze zelí, pohanky, vajec vařených na tvrdo, ryb, z hub a dalších ingrediencí. Tímto druhem jídla se dříve stravovaly všechny vrstvy obyvatelstva. Bylo dobré jak pro chudé, tak ani bohatí jím nepohrdli. Tradičně, podobně jako jiné pirohy, se vrchní část kulebjaku zdobí ornamenty z těsta. Buď copánky, větvičkami, listy apod. Mezi další svatební pečivo, které se na hostině může objevit, patří například ukrajinské koláče, které mají názvy- dyveň, který symbolizuje ženicha a nevěstu; bývá ozdobený dvěma holoubky jako symbol věrné lásky; borona – nebo-li svatební koláč připomínající hospodářský nástroj „bránu“; ležeň, perepijec, trijčatka atd.101 Dyveň Jedná se o ukrajinský obřadní chléb podobný karavaji. Tvoří se převážně pletením a následným stočením do kruhu. Tradičně se zdobí pomocí ovoce, větvičkami nebo ornamenty z těsta. Tento pokrm je nejtypičtější zejména pro oblast Poltavy a severovýchodní
část
Ukrajiny (historická
oblast
rus.:
Слободская
Украина,
ukr.: Слобiдська Україна). V některých oblastech se dyveň pekl ve speciálních formách a zdobil se stuhami. Při vkládání chlebu do pece se často pronášela symbolická zaříkávadla: „Світи, жар, у печі ясно, печись, дивень, красно: гостям — на велике
101
KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Univerzita Komenského, Bratislava 1976, s. 205
82
диво, молодим — на щастя, на долю, на свою родину. Печись, дивень, не схились, не пригори, молодім серця та й не зсуши!“102 Hotový pokrm je symbolem mladého manželského života. Traduje se, pokud se podaří tento chléb dobře upéct, život manželského páru bude šťastný. Ležeň Ležeň je jedním z druhů ukrajinských velkých, oválných svatebních rituálních chlebů, resp. koláčů. Podobně jako u jiných pokrmů, i zde se vrchní část zdobila ornamenty z těsta. Tradičně se tvořily ve dvou provedeních. Mladý pár je darovával svým tchýním a dělil se na druhý den svatebních oslav. Pokrm je typický zejména pro levobřežní Ukrajinu. Věrč Tento ukrajinský svatební obřadní chléb tradičně nevěsta darovávala své nové tchýni a ženich zase matce své ženy. Podobně jako u ostatních svatebních koláčů – obřadních chlebů i věrč má kulatý nebo oválný tvar a jeho vrch se zdobí ornamenty. Šišky Dalším ukrajinským svatebním obřadním pečivem jsou tzv. šišky. Ty se tradičně pekly z těsta, které se používalo k výrobě karavaje. Tradičně se tvořily z menšího kousku těsta, jehož okraje se nařezaly a vytvořily se zoubky. Pečivo tím získalo tvar podobný opravdovým šiškám. Mohou se tvořit i stočením do tvaru housky. Těmito šiškami se často zdobil již zmíněný karavaj nebo dyveň a také se darovávaly přítomným svatebním hostům.
102
Převrato z: http://traditions.org.ua/kukhnia/obriadovi-stravy/1445-dyven
83
Nápoje V dnešní době je těžké si představit, že naši předkové (zejména východní Slované) se obešli bez tvrdého alkoholu, zejména vodky. Dříve se více pilo pivo nebo víno, jehož způsob tvorby se k východním Slovanům donesl z Řecka. V mnoha regionech v Rusku a na Ukrajině bylo zvykem nalitou číši vždy vypít až do dna, protože se tím vyjadřovalo přání, aby všichni (hostitelé i hosté) žili v blahobytu. V současnosti si Rusové či Ukrajinci málo dokážou představit, že by se jejich svatební pohoštění obešlo bez vodky. Velice často předtím než se hosté pustí do jídla, se pronese přípitek nebo se pouze povznesou skleničky s nějakým aperitivem, aby se zahnala žízeň či probudil se ten správný apetit. Není pravdou, že aperitivy musejí být vždy alkoholický nápoj. Mohou jimi být stejně dobře různé šťávy, minerální vody nebo lehké vinné střiky. Pokud někdo přece jenom upřednostňuje alkohol, jako aperitiv je výborné šampaňské, koňak, vermut, vodka a jiné. Aperitivy můžeme rozdělit na několik skupin. První jsou tzv. běžné, obyčejné – ty se skládají z jednoho druhu nápoje. Další skupinou jsou kombinované – skládají se z více nápojů nalitých do skleniček na stopce nebo do koňakových skleniček. Mohou jimi být jak vína, tak minerální vody nebo koňak či vodka. Posledním druhem jsou míchané aperitivy. Jedná se o speciálně namíchané nápoje, tzv. koktejly. Ty se mohou jednoduše a přitom krásně ozdobit nakrájeným ovocem nebo okrajem skleničky obaleným v cukru.
Jaká jídla upřednostňujete na svatební hostině? V následující tabulce jsou zaznamenány nejčastěji volené pokrmy, které respondenti uvedli, že je upřednostňují na jejich svatební tabuli. Rusko a Ukrajina
Česká republika
Něco lehkého, ne příliš těžkého
Svíčková
Něco neobvyklého, ale zároveň zdravého
Řízek s bramborovým salátem
Stavební stůl musí být pestrý
Sushi
Předkrmy teplé i studené – sýry, klobásy, Ovoce, zelenina
84
lehce slaná ryba Obyčejná, tradiční jídla
Švédský stůl
Nějaká ryba, maso
Cukroví
Sleď v županu
Dort
Švédské stoly
Obložené mísy
Dort
Ryba nebo maso
Masové a rybí závitky
Vývar s knedlíčky
Pirohy
Vepřo knedlo zelo
Salát mimosa a cézar
Krkovička na grilu
Alkohol
Pečené sele
Zeleninové saláty
Šunková rolka Horké maliny se zmrzlinou
Nejvíce respondentů z Ruska a Ukrajiny se přiklání k volbě lehkých pokrmů ve formě salátů, jednohubek a ryb. Obyvatelé České republiky, resp. současná generace i generace předchozí se nejvíce přiklání k staré dobré klasice – ke svíčkové na smetaně a nudlové polévce s knedlíčky. Všechny tři zmíněné země si potrpí na pestrosti slavnostní tabule, aby všichni hosté měli možnost co největšího výběru, dle svých chutí. Proto dost často volí švédské stoly a obložené mísy.
Chcete mít malou nebo velkou svatbu?
Rusko a Ukrajina Malá
Počet hostů
Střední
Počet hostů
Velká
Počet hostů
Bez hostů
45
40
Pouze blízcí
100
50
15-20
100
50 a více
85
30 40-45 50-60
V oblasti velikosti svatby jde, podle získaných výsledků, vyvodit rozdílnost člověka v určování míry. Neexistuje jednotné měřítko pro definici malé, resp. velké svatby. Pro jednoho 50 hostů je stále malá svatba, pro jiného velká. Jiný si stojí za názorem, když na jejich svatbě je 100 lidí, není to ani malá, ani velká svatba. Nicméně, nejčastěji volený počet hostů se pohybuje kolem 40-50. Pro srovnání rozdílnost mezi velkou a malou svatbou u respondentů v České republice nebyla tak výrazná. Zde se za malou (podle získaných odpovědí) považuje svatba s celkovým počtem hostů 20-40, velká naopak v rozmezí 70-100. Nejčastěji volené množství hostů se pohybovalo mezi 20-60. Podstatná část respondentů se též přikláněla k velké svatbě s cca 80 hosty. Velmi často se počet lišil, jednalo-li se o odpolední oběd nebo již o večerní hostinu, ta měla ve všech případech podstatně více účastníků.
6.2.
Novomanželská noc
Po skončení veškerých svatebních ceremonií, hostiny a zábavy čekala na novopečené manžele jejich první společní noc. I v minulosti pověřené osoby po slavnostní hostině vyprovázely novomanžele do lázní a následně na seník nebo do chléva. První noc bylo zvykem strávit mimo domov, aby byli muž se ženou uchráněni od uřknutí a pomluv. Před vchodem na seník stála speciálně pověřená osoba, která měla za úkol mečem odhánět negativní sílu. Novomanželé do seníku vcházeli
společně
s dohazovačkou a
svědkem.
Ti jim pomáhali se svléknout a poté je nechali o samotě a šli se připojit k ostatním hostům na hostinu. Jakmile zůstali novopečení manželé o samotě, museli před zahájením svých manželských „povinností“ splnit ještě několik rituálů. V některých oblastech v Rusku bylo zvykem, že manželka vyzouvala svého muže na důkaz pokory a oddanosti. V jedné botě se měla nacházet mince a v druhé bičík. 86
Jestliže žena nejprve zula botu s mincí, její manželství se mělo stát šťastným a plným radosti. Naopak, pokud zvolila jako první botu s bičíkem, muž ho uchopil do ruky a ženu bil. V současné době by se společná první novomanželská noc měla konat ve speciálním pokoji. Jak už jsme si zmínili na začátku diplomové práce, neměl by jím být pokoj nevěsty ani ženicha.
6.3.
Druhý svatební den
I v minulosti se svatba slavila po dobu několika dnů. Druhý den po uzavření sňatku se všichni pozvaní hosté, vydávali k novomanželům na seník, aby je „nakrmili“. V některých východoslovanských oblastech bylo zvykem, že svědek měl na starosti přinést kuře, od kterého mladý manželský pár odlomil křídlo, nohu a hodil je přes rameno za sebe. Poté kuře manželé pojedli spolu s ostatním přichystaným jídlem a zapili vínem. Následně manžele opět uložili na lože a hosté se vrátili k hostině a pokračovali v oslavách. V jiných regionech bylo zvykem, že na druhý den ráno mladý manželský pár byl odveden do lázně, kde se omýval vínem a medem. Nutno podotknout, že se myli odděleně. Bývalá nevěsta šla spolu s dohazovačkou a novou tchýní, aby jim dokázala svoji čistotu a nevinnost. Muž se zase koupal společně se svědkem. Manželka musela svému choti poslat čistou košili, kterou mu připravila ještě za svobodna. Poté se manželský pár vrátil na seník, kde pokračovala jejich hostina. Najedli se kaše, která byla uvařena ve dvou menších hrncích, zabalených do sobolí kůže, aby nevystydla. V některých oblastech Ruska a Ukrajiny existoval zvyk, kdy rozřezávání svatebního karavaje připadalo až na druhý den. V dalších východoslovanských regionech měli novomanželé za úkol všem příbuzným a hostům ukázat, jak umějí hospodařit. Muž měl předvést sekání dřeva a žena, jak vaří polévku. Jinde býval zvyk, kdy druhý den ráno muž bral svoji ženu do náruče a přenášel ji přes práh svého domu. To aby obelstil místní rarášky a ochránil před nimi svoji manželku. V dnešní době už tento rituál ztratil svůj původní význam, nicméně se tento zvyk dochoval a stále jej mnoho párů na celém světě provozuje.
87
Třetí svatební den
6.4.
V případě delších oslav, třetí den svatebního veselí se přesouval do domu nevěsty. Rodiče zde opět žehnali páru a darovali jim nějaké dary. Nevhodné bylo darovat peníze, vždy se jednalo o nějakou věc. V minulosti nejčastějším dárkem byly cenné a potřebné věci
do
domácnosti
a
pro
život,
např.
koně
nebo
dobytek.
Po skončení všech svatebních ceremonií bylo zvykem dary vzít na trh, aby je ocenili. Podle některých východoslovanských tradic, měl muž za úkol, během roku daroval všem, co byli na svatbě dárek minimálně v té hodnotě, v jaké ho dostal on. Jestliže to nezvládl vykonat, musel darovat dárek ještě cennější.
Vzhledem k uspěchané moderní době a finančním možnostem, čím dál tím více párů (téměř ¾ všech dotázaných z Ruska a Ukrajiny) se přiklání k oslavám svatby během jednoho dne. Nicméně stále se někteří z nich přiklání k tradičnímu způsobu, kdy svatba trvá dva až tři dny.
88
Lidové pověry po skončení svatební ceremonie
6.5.
Po skončení svatebního obřadu na znamení úspěšně uzavřeného manželství by měla nevěsta s ženichem poděkovat církvi čerstvě upečeným chlebem, ukrytým pod lněným plátýnkem. Dívka, která vytáhne špendlíky ze svatebního oblečení nevěsty, se během roku vdá. Ale jestliže se tento špendlík ohne, značí to, že ona dívka skončí jako stará panna. Špendlík ze svatebního oblečení by se měl schraňovat u kamarádky, aby zaručoval štěstí a kamarádce brzké vdavky. Během svatební procházky musejí novomanželé vyhodit krabičku od snubních prstenů do řeky, nejlépe z mostu. Pak by měli spálit sepsaný seznam nepříjemností, které by se mohly objevit v jejich rodině a popel nechat větrem rozmetat. Dále se traduje, kolik dětí chce pár mít, tolik by měli během svatební procházky nechat panenek v dětské školce. Předtím než vstoupí do místnosti, kde se bude konat svatební oslava, musejí si novomanželé navzájem dát kousnout karavaje se solí. Jejich rodiče jim z podnosu s tímto obřadním chlebem vytvoří most, pod kterým projdou. Při tom mají jedinečnou příležitost si něco přát a dané přání se vyplní. Když novomanželé na oslavě usednou za přichystaný stůl, měli by si překřížit nohy, aby mezi nimi nemohla ani kočka proběhnout. Zabezpečí si tím, že se u nich nestane nějaká nemilá roztržka nebo skandál. Aby novomanželé žili v bohatství a bez starostí, měli by u slavnostního stolu sedět na kožešině, která je položena srstí nahoru. Když se někomu na svatbě podaří rozbít nádobí, přináší to štěstí. Dívka, která získá od nevěsty kousek sýru, který ukrojila, než odešla zpoza stolu, se stane budoucí nevěstou. Při krájení dortu se musejí zapojit oba manželé. Dívka, která se jej pokusí nakrojit sama, riskuje, že bude bezdětná. Proto jí musí ženich pomáhat levou rukou. Kdo z novomanželů jako první vstoupí do společného bytu, bude dominantní.
89
Polovina dotázaných respondentů uvedla, že na pověry nevěří, ale mnohé zná, dokonce, že se v některých skrývá určitá pravda. Následující tabulka zachycuje příklady pověr, které respondenti uvedli v anketě. Na jedné straně jsou pověry z oblasti Ruska a Ukrajiny a na druhé straně pro zajímavost pověry z České republiky. Pokud se obsahově některé shodovaly, jsou uvedeny na jednom řádku.
Rusko, Ukrajina
Česká republika
Ženich nesmí vidět nevěstu v šatech před svatbou; nebo nesmí vidět samotné šaty před svatbou, znamenalo by to neštěstí; ženich nesmí vidět nevěstu ráno před svatbou
Ženich nesmí vidět nevěstu v šatech před svatbou, ale až u oltáře
Svatba se nesmí konat v květnu, jinak se budou celý život trápit
Svatba v máji – blízké máry. Svatba v máji – manželství nevydrží. Svatba v máji, nevěsta do roka v háji.
Jestliže je svatba za deště, manželství bude úspěšné
Když na svatbě prší - prší štěstí
90
Jestliže upadne prstýnek, je to špatné znamení Nevěsta musí mít zavřené střevíce, aby jí neuteklo štěstí Není dobré mít dvojí svatbu – půlí se štěstí Nevěsta by neměla mít na krku perličky – přivolává tím rozvod Nevěsta by neměla být u pečení svatebního dortu
91
Závěr Cílem práce bylo objasnění přetrvávání tradičních prvků ve svatebních ceremoniích v moderní době a dále požadavky současné generace. Ze získaných informací při zpracovávání této diplomové práce vyplynul fakt, že spousta svatebních prvků z minulosti se stále dodržuje i v dnešní době, nicméně již nemají takový význam, jak tomu bývalo dříve. Začneme-li od začátku, tak funkce dohazovače či dohazovačky jako jednotlivce je již velkým přežitkem. V současné době se muž a žena sami rozhodnou, zda k sobě patří, mají se rádi a chtějí spolu strávit zbytek života. Nečekají, až za nimi přijde pověřená osoba a životního partnera jim najde. Nutno ale podotknout, že tato profese zcela neopustila světlo světa. Jsou lidé, kterým seznamování s lidmi a hledání lásky stále dělá problémy. Může to být jejich nedůvěrou k ostatním nebo zejména v sebe sama, strachem, špatnou předešlou zkušeností apod. Proto se obracejí s žádostí o pomoc ke specializovaným firmám, které zprostředkovávají schůzky mezi jedinci se stejným problémem. Jedná se o tzv. seznamovací agentury. Doba je již natolik moderní, že k seznámení může velmi snadno dojít i prostřednictvím internetu, přes virtuální „seznamku“. Ceremonie zásnub v dnešní době již také nemá svůj původní význam, kdy bylo zvykem během této události činit nepřeberné množství doprovodných rituálů. Již se obě rodiny nesetkávají a dohromady neprobírají nutnosti kolem svatby, vše nechávají jen na ženichovi a nevěstě. Mnohdy se o jejich zásnubách ani nedovědí. Nicméně v mnohých oblastech, nejen ve východoslovanském areálu, se stále dodržuje zvyk, kdy ženich žádá o ruku nejen svoji dívku, ale také její rodiče. Pokud se pár rozhodně o církevní svatbu, tak ceremonie zásnub v dnešní době se velmi často koná bezprostředně před svatbou, nikoli jako samotný obřad. Proto v současnosti v mnoha případech, východoslovanské nevěsty mají již jen jeden prsten. Původní význam rozlučky se svobodou je též minulostí, ale zvyk jako takový se dodržuje po staletí. V současné době je tato slavnost pro dívku veselou událostí, již není důvod, aby před svojí svatbou plakala a loučila se s rodným domem. Do sňatku vstupuje z vlastní vůle a z čisté lásky, proto, pokud nějakou slzu uroní, bývá to slza štěstí. Velice zachovaným svatebním obřadem, byť v mnoha regionech a u mnoha párů ne moc oblíbeným je výkup nevěsty. Dříve se opravdu vykupovalo za peníze. Výkup nevěsty má svoji roli ještě dnes. Ženich si svoji dívku musí vykoupit např. různými připravenými
92
úkoly. Scénář výkupu nevěsty jejich aktéři sehrávají podle původní „předlohy“, ale v humornějším provedení. Jedná se již jen o zábavné oživení svatebních oslav. Nejpůvodnějším zvykem, resp. svatebním obřadem stále zůstává církevní sňatek. Obecně církevní obřady v sobě nesou mnohé původní prvky, které se vývojem společnosti tolik nemění. Průběh korunovace v dnešní době probíhá velice podobně, jak tomu bylo např. před sto lety. Nicméně i zde církev v některých detailech polevuje. Dříve bylo neodmyslitelné, aby při pravoslavné svatbě měla nevěsta odhalená ramena apod. Dnešní praxí je, že pokud se svatba koná pouze v kapli a ne přímo v chrámu, od této povinnosti se opouští a nevěsta se může vdávat v šatech, jaké si vybrala a nemusí se zahalovat. Podmínkou nezůstává ani pokrývka hlavy. Dalším zachovaným zvykem je zasypávání novomanželů nejrůznějšími plodinami. Dřívější, tradičnější pšenici, oves, chmel dnes jen vystřídala dostupnější a levnější varianta – rýže. Z původních pokrmů, které se v minulosti objevovaly na svatebním stole, zůstává svatební karavaj. Ten je stále v mnoha regionech Ruska a Ukrajiny na svatbách zastoupen, ale bohužel i od tohoto zvyku se velmi často opouští a nahrazuje ho chutnější varianta svatebního dortu. Vzhledem k uspěchanosti současné doby a dalším okolnostem, většina mladých nyní volí svatební oslavu pouze během jednoho dne. S tradiční formou, kdy se veselka konala až po dobu tří dnů, se již téměř nesetkáme. Nicméně stejně, jak tomu bylo dříve, tak i v současnosti jsou mladí lidé ochotni za svatbu utratit nemalé peníze a jejich velký den si náležitě užít, tak aby se na něj jen tak nezapomnělo. Podle analýzy odpovědí z dotazníku vyplývá fakt, že současná generace čím dál více inklinuje k západním tendencím a zvyky svého národa tolik nedodržuje. Možná je to dáno velkou mírou urbanizace. Je obecně známo, že zvyky na venkově se vždy více uchovávaly, než ve městě. Dalším faktorem může být možnost většího cestování a poznávání zvyků v jiných krajinách, míšení národností. Lidé se neberou jen pouze v rámci jedné vesnice, popř. oblasti. Velkým ovlivňujícím faktorem je stále větší převaha ateismu nad křesťanskou vírou. Ta se vždy snažila tradice a zvyklosti dodržovat. Bohužel zřejmě vlivem dlouhodobé vlády komunismu v bývalém Sovětském svazu, kdy křesťanství bylo zakazováno a nová generace neměla tolik možností své potomky ve víře vychovávat, upadá i zvyk dodržování tradic. Z tohoto důvodu též vyplývá fakt, že dnešní mladí lidé více volí civilní sňatek než sňatek v kostele.
93
Přínosem této práce je zmapování současného stavu dodržování svatebních tradic v Rusku a na Ukrajině, a následné zaznamenání potřeb a názorů současné ruské a ukrajinské populace na svatbu do přehledných grafů a tabulek. Během shromažďování informací vyplynuly další oblasti, na které by bylo vhodné se zaměřit a blíže je prozkoumat. Například již zmíněný fakt, že v Sovětském svazu byly zakázané církevní svatby. Vhodné by bylo zanalyzovat, v jakém postavení byly věřící, jak se s tímto omezením vyrovnávali apod. Velice zajímavou oblastí zkoumání by mohla být role dohazovače a jeho zánik, popř. transformace do nové podoby seznamovacích agentur. V neposlední řadě, vhodnými tématy ke zpracování další práce jsou jednotlivé svatební pokrmy, jejich role při obřadech, způsoby tvorby, rozdílnosti v rámci zemi nebo regionů apod.
94
Резюме Тема данной дипломной работы – «Элементы традиционной свадьбы в современной России и Украине». Работа ориентируется на анализ современного соблюдения свадебных традиций и также на требования и отношение современного поколения к свадьбе. Самый важный источник информации представляет собственноручный опросник, который заполнили респонденты из России и Украины (прежде всего из городов Москва, Санкт-Петербург, Киев и Львов). Большинство опрошенных были женщины, возраст – 20-30 лет. Дипломная работа распределена на шесть основных частей, некоторые из которых разделены на другие главы. В начале дипломной работы мы говорим о свадебной традиции давних славян и также мы кратко опишем, как выглядит современная свадьба в России и в Украине. Мы узнаём, что сегодня, после всех свадебный церемоний, точнее, после заключение брака в загсе или после венчания в соборе, молодожёны идут на свадебную прогулку по их городу, где вблизи достопримечательностей делают свои первые новобрачные фотографии. Ещё мы узнаем, что после брака, как в старину, так сегодня гости жениха и невесту засыпают, например, хмелем, пшеницей или рисом. В следующих разделах говориться о том, как происходят традиции и обряды перед вступлением в брак. Здесь мы узнаем, например, как люди раньше колдовали и работали с магией. Всё для того, чтобы приобрести взаимную любовь. Далее мы узнаем, что такое рынок невест, как происходило сватовство, помолвка или обручение, девичник и мальчишник, выкуп невесты, какие обычаи ещё существуют, у каких изменилось значение и т.д. Мы узнаем, что сегодня большинство обычаев уже не существует или празднуют его по другому способу. В старину считалось, что магия помогает юноше или девушке приобрести любовь. Они занимались разными необычайными практиками. Они часто пользовались странными ингредиентами, например, волосами, ногтями или кровью (прежде всего менструальной). Во время сватовства большую роль играла сваха или сват. Эти специальные люди договаривались о свадьбе по желанию семьи жениха. Очень часто сваха со стороны невесты (часто тоже со стороны жениха) говорила неправду, чтобы 95
достичь успеха и удачно договаривалась о свадьбе и пользовалась хорошей репутацией. В настоящее время свадьба уже только личное решение жениха и невесты, уже не надо помощи свата или свахи. Молодые люди женятся из чистой любви и добровольно. В прошлом, во время помолвки, обе семьи (семья жениха и невесты) встречались и договаривались о сваьбе их детей. В старину это называли «день сговора». Потом молодая женщина и её будущий муж могли обменяться кольцами. Важной частью этой церемонии является благословение родителей. В настоящее время помолвка происходит только символично, когда мужчина делает предложение его девушке. А случае церковной свадьбы помолвка происходит как составная часть таинства венчания. Постоянно традиционно жених делает предложение не только его девушке, но ещё и спрашивает разрешения у её родителей. Но для ответов в опроснике, жених делает предложение прежде всего только своей будущей жены, уже очень часто не спрашивает разрешения у её родителей. Девичник и мальчишник, это очень любимый праздник перед свадьбой. Его люди соблюдали уже в давные времена. В прошлом традиционно невеста ходила со своими подружками в баню. Здесь они проводили несколько ритуалов. Это была последняя возможность, когда невеста могла поплакать. Такая была традиция. Девушка на следующий день шла в другую семью, мужа часто не любила, потому ей пришлось проронить немало слёз. Сегодня для невесты, это уже приятный праздник. Она выходит замуж добровольно и своего будущего мужа очень любит. Она прощается с холостой жизнью, но уже не надо плакать, если у неё появится какая-то слеза, это слеза счастья. Она этот праздник празднует со своими близкими подружками. Мальчишник в старину тоже проходил около воды. Но для жениха в прошлом это не был грустный праздник, как для невесты. В настоящие времена этот праздник любит много людей. Согласно опроснику, его соблюдают женщины и мужчины в их любимом клубе, на даче или во время путешествия, например, в горы. Выкуп невесты, это тоже обычай перед свадьбой, корени которого очень давние. В бывшие времена семья жениха выкупала невесту действительно деньгами. Они покупали фактически нового работающего человека для их хозяйства и также мать их продолжатела рода. Сегодня у этого обряда уже нет столько любителей. Если его молодая пара празднует, у выкупа весёлый способ празднования. 96
Жених только символически выкупает свою невесту. Ему придётся сделать несколько
экзаменов,
которые
выдумали
подружки
невесты.
Например,
ему придётся показать, имеет-ли он готовить, пеленать ребёнка и т.д. Просто выкуп невесты нынче – шуточная сценка, где главную роль сыграют жених-покупатель и подружки невесты-продавщицы. Когда выкуп закончится, все присутствующие гости могут отправиться в украшенных машинах свадебного кортежа в загс. Свадебный кортеж люди украшали уже в старину. Они использовали элементы для украшения – ленты, колокольчики (они своим звонком обращали внимание окружающих на то, что проходит весёлое событие) и т.д. В настоящее время, кроме уже упомянутых элементов, люди свои автомобили украшают цветами (например, в форме ковшика, сердца или кольца), искусственными кольцами, воздушными шариками, куколкой в белом плате
символом невесты и т.д.
В дипломной работе мы узнаем, как в старину украшали невесту и жениха, что первое свадебное платье появилось во Франции в 1558 году. Дальше мы узнаем какие свадебные букеты раньше имели невесты, что эти букеты имели форму венка из трав и цветов. Традиционно эти венки должна была приготовить невеста, чаще всего во время девичника на-кануне её свадьбы. Сегодня этот букет выглядит совсем иначе. Формы могут быть круглые, каскадные и т.д. Ещё здесь написано немного о символике цветов, что какой цвет значит. К элементам для украшения невесты принадлежат фата, шлейф, шляпки, сумочка, перчатки, подвязка или макияж. Элементы для украшения жениха – бутоньерка, галстук, бабочка или, например, шляпа и трость. Если молодая пара хочет также венчание в храме, после свадьбы в ЗАГСе их путь лежит в это место. В соборе или храме происходит обряд венчания. В соответствующей главе дипломной работы мы узнаём, как этот обряд выглядит, какие практики в нём делают. Мы узнаем, какими элементами молодожёны пользуются во время венчания. Это прежде всего венчальные венцы,
иконы
и полотенце. Этот обряд – составная часть литургии. Дальше узнаем какие препятствия запрещают возникновению нового брака. Ещё мы здесь узнаем, когда можно осуществить таинство венчания, точнее, когда это невозможно. Например, таинство венчания невозможно провести во время какого-нибудь поста, который длится более, чем один день. Для ответов из опросника большинство людей из России и Украины предпочитают их свадьбу во время лета, потому что в это время прекрасная и тёплая погода, ещё большая часть хочет свадьбу осенью, потому 97
что погода не жаркая, не холодная и всего достаток – время урожая. Меньшинство предпочитает зиму, потому что услуги для свадьбы дешевле, чем летом. Далее большинство людей предпочитает свадьбу в субботу. Для многих любимое место свадьбы природа. Согласно ответам из опросника всё больше молодых хочет свадьбу только в ЗАГСе, точнее не церковную свадьбу. Последняя глава дипломной работы говорит о традициях после заключения брака, то есть, как выглядит свадебный пир, какие блюда по-традиции должны быть на банкете, каким блюдам сегодня оказывают предпочтение и т.д. Дальше мы узнаем, как происходит второй и третий день свадебного торжества. В прошлом молодая пара во время свадебного застолья не кушала вместе со своими гостями. Им пришлось кушать специальные блюда в другой комнате. Когда они были вместе со своими гостями, они должны били целоваться, каждый раз, когда кто-нибудь из гостей поднял стакан и сказал «горько». Это значит, что напиток горький и его надо сделать приятным с помощью поцелуя. Этот обычай содержался до современности, и он очень популярный среди молодёжи. На свадьбе в России и Украине в старину надо было иметь испечённый каравай. Это ритуальный хлеб, круглой формы, очень красиво украшенный. Его пекли женщины каравайницы. Они должны быть опытными матервми и жёнами, у которых хорошие отношения со своим мужем. Считается, что своими руками они передают молодой паре их семейное счастье. Потому они старались сделать каравай самым большим и красивым, чтобы молодой семье передать много счастья. Его традиционно пекли на кануне свадьбы. Каравай – очень важный элемент восточнославянской свадьбы, он появляется даже в играх или поговорках. К сожалению, сегодня всё больше молодые пары для своей свадьбы предпочитают свадебный торт. Следующее русское блюдо, о котором говорит дипломная работа
косовик.
Это пирог для жениха или для зятя. Его прежде всего готовят со сладкой начинкой, его надо жарить, его форма – полумесяц. Потому его зовут косовик. Косовик – полумесяц. Следующее блюдо курник, очень сложное для приготовления. Это русский большой многослойный пирог из блинов и из нескольких видов начинки. Как и каравай, курник тоже прекрасно украшен. Традиционно на свадьбе бывают два курника. Один для невесты – он украшен цветами, и второй для жениха – он украшен человеческой фигурой из теста. 98
Часто на свадебном пире появляется свадебный крендель. Тоже он бывает очень прекрасно украшен. Он является символом любви и верности жениха и невесты. В России на свадебном застолье появляется ещё один многослойный пирог – кулебяк. Его приготовление похоже на приготовление курника. Этот пирог состоит тоже из блинов и из многих начинок, но выгладит как рулет. Его можно кушать как закуску или тоже как десерт (это в случае, что он со сладкой начинкой). Он считается универсальным блюдом. В этой части дипломной работы мы узнаем не только немного о русских свадебных блюдах, но тоже о украинских. Более об этом можно узнать, например в книге «To nejlepší z ruské kuchyně» или в интернете, прежде всего на сайте «http://traditions.org.ua/kukhnia/obriadovi-stravy». Украинское свадебное блюдо дивень. Это обрядовый хлеб (прежде всего из центральной Украины) подобный караваю. Приготовленное тесто творцы плетут и потом формируют в круглую форму – он выгладит как венок, или его можно дать в специальную форму для выпечки. Следующее украинское свадебное блюдо – верч. Это тоже обрядовый хлеб, который по традиции жених и невеста даруют своим свекрови и тёще. Следующие хлебобулочные изделия – шишки. Шишки украшают каравай или дивень.
Они
изготовлены
из
каравайного
теста.
Их
на
свадьбе
дарят
присутствующим гостям. В старину традиционными напитками были вино и пиво, со временем у восточных славян появилась водка. Последняя часть дипломной работы говорит о том, как в прошлом происходила первая новобрачная ночь жениха и невесты. Тоже мы здесь узнаем, как выглядит второй и третий день свадебного торжества. Из ответов опросника мы узнаем, что сегодня большинство молодых людей предпочитает свадьбу только в течении одного дня. В старину люди отмечали их свадьбу несколько дней. Из информаций, которыми мы пользовались во время творения этой дипломной работы, появился факт, что многие свадебные элементы из древних времён существуют до сих пор, впрочем у них уже нет такого смысла, как раньше. Например, свата или сваху заменило во многих случаях брачное агенство. У некоторых обычаев уже нет только сторонников, вообще можно сказать, что люди из России и Украины в настоящее время всё больше тяготеють ко культуре 99
и традициям других стран и не соблюдают свои традиции, как например их предки. Одна из причин этого явления – переселение многих людей из деревни в город. Здесь жители не соблюдают традиции, как в деревне. Кроме того всё больше людей объявляет себя атеистами (согласно ответам из опросника). Церковь стремится к соблюданию своих традиций, но часто ей надо приспосабливаться требованиям современных людей. Впрочем, современные традиции церковной свадьбы очень похожи на давние традиции венчания. Большой вклад этой дипломной работы, это прежде всего анализ состояния требования сегодняшних людей в России и в Украине, записанный в наглядных графиках и таблицах.
100
Seznam použité literatury: Knižní zdroje: FIGES, O: Natašin tanec. Beta-Dobrovský, Praha 2004 KLÁSKOVÁ, P.: Bakalářská práce, Tradice ruské svatby v porovnání s českou svatbou. ZCU, Plzeň 2012 KLIMEŠ, L.: Slovník cizích slov. SPN, Praha 1981 Kolektiv autorů: Ilustrovaný encyklopedický slovník J-Při. Academia, Praha 1981 Kolektiv autorů: Ilustrovaný encyklopedický slovník Pro-ž. Academia, Praha 1982 Kolektiv autorů: Malý encyklopedický slovník A-Ž. Academia, Praha 1972 Kolektiv autorů pod vedením Jiřího Krause: Nový akademický slovník cizích slov. Academia, Praha 2009 KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Univerzita Komenského, Bratislava 1976 KRÁLOVÁ, D.: Bakalářská práce, Východoslovanské církevní svátky a tradice. MU, Brno 2012 NIEDERLE, L.: Rukověť slovanských starožitností. Československá akademie věd, Praha 1953 NOVÝ ZÁKON. Åhlén & Åkerlunds offsettr., Stockholm 1945
PUŠKIN, A.S.: Evžen Oněgin. KMa, Praha 2008 PŘÍHODA, M.: Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska, tradice a alternativy. Pavel Mervart, 2005 ŠŮSTEK, V.: Kapitoly o náboženstvích a jejich vlivu v českých zemích. Vlastním nákladem, Vyškov 2008 VOSKOVÁ, M.: To nejlepší z ruské kuchyně. Perfekt, Bratislava 2008 ВОРОПАЙ, О.: Звичаï нашего народу. Велес, Київ 2005 НЕСТЕРОВА, Д. В.: Новая энциклопедия свадьбы. Свадебная церемония. Рипол Классик, 2008 ХАННИКОВ, A. A.: Энциклопедия свадьбы. Мельников И.В. 2000 ЯРКОВЛЕВА, H. A.: Свадьба, обряды, традиции. МарТ, Москва 2005 Internetové zdroje: http://www.obnova.sk/slovnik/heslo/analoj http://www.pravoslav.or.cz/kalendarium/kalendar-karton-pusty.pdf http://www.pravoslavi.cz/download/bohosluzby/svatba.pdf http://sk.wikipedia.org/wiki/Moleben http://www.zoe.sk/?zoepedia&heslo=Epitrachil http://krugosvet.ru/enc/kultura_i_obrazovanie/religiya/TAINSTVA_PRAVOSLAVNIE.ht ml http://pogovorok.ru/all_f/gloss.php?nb=1447836637&d=5 http://www.studiodepict.ru/articles_wedding5.html http://traditions.org.ua/kukhnia/obriadovi-stravy/1445-dyven http://www.videostudio.lviv.ua/wedding/advices/690.html
101
