5038
Purclnised for the
LiBRARY
o\ the
UNIVERSITY OF TORONTO jroMi the
KATHLEEN xMADILL BEQUEST
MÁ
VLAST. BASNE
JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
(1885-1902.)
V PRAZE NÁKLADEM OTTY. J.
—
(veškerá práva vyhrazena.
jí-':'
TISKEM
ESKU GRAFICKÉ SPOLKNOSII V PRAZE.
»UNIE«
Vnování.
vncem ovnená Matko, f ytožtrojím vncem slávy, pádu, vzkíšení, zda sama
víš
po vcích bouí
lítých,
sladko, jak vnuku dnes je bolestno vše prožít boje, vzruchy, nadšení, po stopách cit jít ve nitrech skrytých, tch poupat nerozvitých i
!
II.
Od od od od od co
veleby tvých hor a tvých samot stín, hrad k zátiším tvých mlýn, tichých vesnic k ruchu ilých mst, v slunci spících ek až k spícím tním,
pyšných
kamenitých stezk až k luin vním, tisíc je utajených cest bije, až k tvému srdci, které a mladé vždy, všem bojm na úkor, vstíc nese vzdechy svojí poesie i
nezdolný svj vzdor.
vn
III.
Ó
vlasti
má, tak malá v hor svých kruhu,
t
objímá, tak velká srdci, jež zda skloníš sluch svj k písni sluhy sluh, když náhle v sluch tvj zahímá? Zda pochopíš, co všecko chtl by íci
jak milence hoch
a a
píse tklivá vštba jest
Ve sklonu
žití,
tob do
jest
a
ucha, hímající,
i pedtucha? které celý svt dnes, chudý kvt,
kdys chtlo obejmout
—
co mohu, dávám tob v laur živý nebo uschlý na svém hrob.
KRAJEM
HORY A
Pedtucha
LESY,
jara na horách.
íí dé v skalách plno rýh, tam jen sníh leží, však dále po krajích
ní
trávka
svží.
Azur tak hluboký
bezdným být zdá se, jím svtla pítoky vlní se
v jase.
Ticho! Ni mušky nemih' se kolem,
skivan
se
let
nepozve
na lánu holém.
Pec
zem
ve všem ji
tuší již
v
promna
cítí,
zdivena
adrech svých
kvítí.
Holé jí pruty jiv chudý jsou vínek i
hledí na ten div
jak
dcko
z plínek.
II.
I
o není ješt jaro celé, spíš jeho tucha,
na
vrb snt
pohnula se ztmlé suchá.
Cos jako hudba vzduchem táhne, šum ptaích kídel, jak z plna když se do strun sáhne, ruch zídel.
Bíz kadee
se uklánjí,
a hnízda stará
v erváncích rozkoší se chvjí sny jara!
To
advent pírody, den svátku, pry z duše mraky! Tvá vesna, srdce, pijde v krátku, taky
v,
Ó
této chvíle užij slavné,
a
mdloba padne, kivdy dávné, rmut snhu!
pij
mír a
nhu,
A
radost se jen rozhlaholí, v tvém celém nitru,
bu
skivan, který jásá v poli vstíc jitru!
Naše
U
lesy.
rozvlnné po obzore,
lesy
vy hluboké a velké tmavé lesy! Cos láká k vám, cos volá a zas désí, vás dal nám Bh, když nedopál nám moe!
Vy máte
stejné víry, strže stejné,
propasti a vichry, stejné vení, týž slunný klid a stejné burácení, týž pjesný jásot, stejné náky chvéjné. ty
Vy máte
ím
vše, co kolébá a tší, básník ješt všednost snésti
mže,
své mrtvé a kol skrání jejich rže, své taje, které nikdo nerozeší.
O lesy rozvlnné po obzore, ó tajuplný šume, dsné vláni, z vás vane síla, vznt a odhodlání, ó erné lesy, vy jste naše moe!
12
Ticho v
lese.
Na jednorožce záda temným hvozdem jede,
e Boecklin znal. je posadil, jak
kde melancholie své stíny spádá, všíc na borovic kmeny hndé.
je
Ml,
hlavu polož blíž, stín na srdce mé, kol nás báj jen tluk tvého neslyším sn jednorožec bílý lesem
—
hustý padá svoji
pede,
mj
sluch
jede
.
.
.
hádá:
13
Lesní
strž.
pepadá t v ^ nadúzkost kterou kmen starých ž
se k nebi
že nelze
strži
lesní,
olbími
pnou v své samot tak dsní, vidt nebe nad nimi.
Pes
kluzký mech co do balvan padá, pouze obrovských tch sloup stín, a smutek z všeho se v tvou duši vkrádá pln stín zašlých, promlených vin
jest
.
.
.
Chaloupka v
lese.
Ualeko, daleko v pohádky báby to láká. svádí a vábí.
Chaloupka v
lese stála
tak útulná a malá.
A jen
nebylo k ní cesty pes balvan a klesty.
Mech na došku svit
i
stín
pes
jí
ní
ležel,
bžel.
Kol narovnáno díví, na plotu holub snivý Strž plná a
nad
ní
.
.
stín vedle smrky, jedle.
Tam již
.
stál jsem, zda-li v snní, nevím, has' lesk denní.
La
zachrastila v mlází,
cos, cítím, že
mi
schází.
15
V okénka rámu
prostém
ta,
u níž jsem byl hostem.
Ta
milá
tvá
a stará
pohádka mého
jara!
Daleko, daleko k chat to láká a svádí a vábí.
mé báby
16
Šumav.
Stará pila na
Upuštná, zapomnná v úžlabin leží, v tíšti celá zadní stna a tou tíští lká a sténá
bysten, jež kol bží.
Jakás kletba nad vším visí tušíš jen cos málo z toho, co krov tají lysý, jist dávno, dávno kdysi co se tady stalo!
Bývalo tu veseleji. Co jen? Hádáš stží Kee si cos vyprávjí, bystiny jen vlny v reji jak vždy taní svží. .
Opuštná, zapomnná v úžlabin
leží
.
.
.
.
.
Slunce v lese.
Uervánk ohe po kmenech se taví a padá strom do korun, kol tíš skal jak proud zkamenlé pln ryh a výmol a run.
lávy
To
slzy krvavé se na všem tesou, den knihu sponou stín zavírá, chvat krok, jež se vlhkým mechem nesou, kdes bez ohlasu v dálce umírá .
Má
vlast.
.
.
Samota.
en pi zemi zlata nach, v korunách šer a
kmeny
holé chrámu jak sloupy,
do duše ti padá mír jak svatveer, když v svatyn pítmí se vstoupí.
Dl
v nitru mi tajný hlas:
Hvozdem
jdi dál,
však minulých ztrát svých víc nezel! Tmou šel jsem zpátky, jas, hvozd v nmž již
ze
zem
zmizel
—
v srdci
mém
plál,
ležel
Bílé jedle.
ak díví sny se v azur tyí, jenž kmitá v jejich korunách, v jese máje rozmar h'í ve brusinek a vesu nach. i
Zde jist jednou, bílé jedle, dva stáli v chvilce milosti si rozumli hnedle, a v zpt záí z vaší blosti
em
20
Skála.
Bez
života choulí se tu hluchá,
spárem jen kle objímá Sotva
ptáe
mrak
stín
ji
suchá.
v letu sedne na ni, jen tkne se jejich skrání.
Pustá skálo, v jara smavé vnady jsi smutku pomník tady!
jakého
]\larn ptáš se! Odpovdi nedá zamlklá a ponurá a šedá.
Srdce, utýrané sterým bolem, v tom tesu najdeš holém.
ozvnu Jak
ta skála v
chmurné
—
davu všech se zvedáš,
ale
odpovdi nedáš!
Kou. Qk.am pohlédl jsem: Lesy, lesy, lesy! na píkré skal tesy Na mírnou strá údol tu, tam horu, kol sedly všude i
;
vše pikryly až v nebe do obzoru, a byly tmavé, posupné a šeré. Já cítil, velký smutek z nich se dere a stoupá v duši mou a v srdce padá Nad nimi táhla mraen šerá stáda a kolem ticho, bez života sledu
hvozdy
ty
byly.
se povznes'
Náhle z jejich stedu modrý koue vloek malý,
ros v chochol, v pruh a mráek zamodralý, jak sloup se pozve k nebi vážné, tiše. Hned cítil jsem, že blízko zde kdos dýše
mn a
uhlí
a
chaloupka se skrývá kde veliký dub kývá, chvíli milí tam,
píbuzný,
tam pod
strání,
pálí
a
pi
ohni cikán
ten
modrý kou,
A
leží to,
mn
milý
jenž k nebi tíhnul stále.
klidnjší jsem cestou svou šel dále.
erné
jezero.
skalní stna, f ichá nepeletí pták,
erná, zamyšlená pne se do oblak. Mezi ní a kmen pustou vyvrátí bez šumu a stenu jako v závrati
Nad jezerem divn v srdci
stojíš jat,
vydechnout se ticho odevšad Cítíš jen,
bojíš
—
jak cosi
v hlubší ješt tiš ke dnu pod rákosí táhne tebe níž. Nostalgie sahá
v duši
pro
tob
cit,
jen noha váhá,
nechce odtud
jít?
23
Co dí hloub ta tmavá k duši v tiš a sen? Sestra seste dává tajn ruku jen .
.
.
24
Modlitba na horách.
lak slunná báj
pode mnou se otvírá a v dálku i
že
kraj
modrou
ztrácí,
necítím,
jak dol zím, píkrá cesia nohu utrmácí.
Za orlem v let a v propast zpt se rozhlížím a plný touhy dívám, a duše ples až do nebes a ohlasem šlu zpátky k eským nivám
Kéž by mj lid chtl vždycky být svou povahou jak jeho kolem hory Jak svazy skal mít pst sval a mysl tuhý kemen v boj a spory i
!
Te
síla
mdlá,
bysten
jak
zlá
kéž vzkypla by hromem v našem tichu, tch skalných el kéž lid by ml tu bleskm vzdorující, velkou pýchu!
A orl
vzlet
a rozhled v svt,
by tím víc hájil práh domácích srub, všech do vichic kéž nes' by vstíc tu nepodajnou houževnatost dub!
Ó
pak by snad
svit
v skal klín
i
a v
štstí spad'
na mez,
již
zím
eskou zem
modlitbou, snem
by
vrátilo
se vytoužené štstí!
kvésti,
NIVY A P.OLE
Píse v
kraji.
Uo
dálky rozpjat v slunci si hoví a dímá eský kraj drahý, mlí a pece divnými slovy plnými blaha a vláhy co jen jí poví? hovoí k duši Já budu šasten, již záhy!
—
Oltáem bude každá má
—
chatka,
a rájem každý lán rosný,
hrdinm Slyším
Pro
pt bude matka, budou sosny — jdu, píse je sladká
v kolébky
svobodou to,
znít
tich
!
bych se okrádal o sny
.
?
2S
Polní kvítí.
Bju
pozdraveno na stokrát
ty plné kouzla, plné vnad,
ó kvítí našich luh, obilím se proplítáš, luin i mezi tkás
a a
jich
stobarevnou stuhu.
Krev zem, žhoucí vlí mák, šlehá v zrak jak plameny pln perel na úsvit; kus nebe, chrpa záivá se tveraiv usmívá, než zazvoní srp v žit.
mn
Na stonku stíbra prach sní vážn tichý jitrocel, ekanka touhou stn,
a pel
a svlaec zvedá v jitra svit nad klas šumný aksamit svou íšku pltiou vn.
29
Na
sráznou mez prostý s douškou slez',
kraji pole
žebíek dál
sms
jim
s
jetele
smavá,
velou motýl v peletu
za pelu dárek v odvetu svou dvornou službu vzdává.
Nech
že
vaše je zdeptána, ó prosté kvty, do rána zas povstanete svží! Jak úsmvu jste velý kmit, jejž
na rtech nosí v srdci trud
nech
eský lid, mu leží.
Jen pohled na vás v pole, luh a eský zpv mi zvoní v sluch a srdce divn jato Svou mladost vidím, došky chat, zas musím vit, v boj se dát za všecko, co nám sváto!
30
Vlí mák. západu když boue pehnala se, kdy temní se víc strom skupiny, v pažitu rozvátém ve rudé kráse žhnou máky vlí Jen jak rubíny.
Uo '
Jsou poslední to žehy slunce skvoucí,
odchodu ješt stvol trav chy ? Až pechází zrak, jak jsou div žhoucí, jak na krev poranný lidský cit.
jež na
31
Vrby.
zamlklou lesní tní vrby sní a stní pihoklých svých list vní.
^ ad
svislé
s
asto ve plái
zde dlela,
až se v posled osielá
do vln holubicí schvla.
Peletl
svit
ernou
tní,
doby vrby stní, jak stráž mrtvých bdíce u od
té
ní.
Krajina.
Kdes v dálce huí Labe en louky kol chví ve vtru se vrbin pruty slabé, dál tmí se olšin tlupy, mlhou vzadu .
mdle rýsuje
.
.
se silhouetta hradu.
To Kuntice! kde v v
a
Vzduch
je
mkký,
úzký násep, kolej bží, šedou bílý kou se z dálky
svží,
kvítí
mhu
Vlak
blíží
;
se již
—
ale nevyplaší,
v líné pouti pronikavé hvízdá, na holých vrbách nící apí hnízda.
snáší.
?3
Veer na mrtvém rameni
Ba
Labe.
byla to mladost, byla to ona,
co tenkrát nad labskou tní Svží, bílá a vonná kynula s rmenu a balšámu vní.
mn
.
Snad jsem
aspo
ji
.
.
pece
moh'
zachytit
za okraje ízy
.
.
.
Ach, nevím, co tomu íká jen hloh, co stíbrný kmen bízy! Jen slyšel jsem, jak v jejím peletu se všecko zachvlo blaze; hloh pravil: Já byl zas v a bíza Já v mízy vláze.
rozkvtu
:
mn
Jak teprv mohlo býti ó v as jen ji zachytiti!
Le
zmizela, zmizela,
ty víš to,
Má
vlast.
nad tní
jen,
pelud
sítí!
a
sen,
34
Nad tní. a^nivá hla je tiché vody, stíny jen se inou do ní starých strom, plné shody svoje hlavy k sob kloní, divý rmen a balšám voní.
Jak to dávno!
Rok ady
loka
tady nepistála, ticho všady, pusto všady
pede mnou pro
z
.
.
mrtvá moje Mladost stála? Stála v páry bílé íze,
kynula mi v rozlouení. Olše nahnula se k bíze a
mou
duší táhlo
.
nenadálá
snní
.
Zmizela v tom okamžení.
,
.
35
Vodní kvtiny. I.
V
slzách rostou, v slzách ze slz vláhu pibírají.
zrají,
Bledé barvy nadechnuté, dechem podjesen tknuté bílé,
V
fialové,
žluté.
slzách rostou, v slzách
zrají,
v žehu slunce umírají.
Matn
planou, mdle jen
svítí
.
.
Jak vzpomíná vodní kvítí na tak mnohé marné žití.
V
slzách rostlo, v slzách kvetlo,
jenom
V
Bh
ví,
co je zhntlo.
slzách kvetlo, v slzách zrálo, bylo to jen málo,
teba
eho
se
mu
nedostalo!
II.
jy
a nebi mrana, msíc v nich nakously oranž jak žlutý
nad mrtvým
eky ramenem
se sklání ve vichru sítí
studeném;
a rákosin pruty
se ve vod chvjí bílé jak sníh, nárazem každikým tknuty, podivné kvty velikých kalich
na
vod
v snní vlní se potichu.
Urychli, chodce, krok,
chvatn
jdi
kol
tn;
klamavá, zrádná je te v bahno sláká bludiky tpyt, snadno zvábí kouzelný svit
t
tch
kvt
tak vlhký a
ar
a jich
vn;
kehký
jest jich
stvol,
ln —
divný v jejich spí že nerozeznáš kolem jda po tichu vil bílá adra od kvtných kalich.
37
III.
Mle,
lekníny se vodou houpají, se na veliký pátek zrodil,
le kdo
zí, nahé víly se to koupají, a každý ve bludu že svtem chodil, kdo myslil v luny paprscích
zít
kvtný
že lekníny se
Le ten
sníh,
vodou houpají.
kdo zel, že
dol
za nimi
se víly koupají, jít
musí,
vždy dále jeho tužby stoupají a celiký svt se mu hnusí; za nimi v luny paprscích,
v ten kvtný sníh, v smrt zlíbají ho, jak se houpají.
38
ervánky. í^dyž v tónech blednoucích vše v stín se hah' a ervánek jen rudou pochode nad krajem zvedá, aby též zhas' v dáh', na žití svého celou mysli že!
Ped tebou pole, niva s plným klasem, však mnohé býlí též a planý kvt, vše k srdci tvému mluví klidu hlasem, be obé vdné, jiný není svt! Jen zbude-li ti v srdci upomínka na dobro, jež si vykonati moh', jak po ervánkn slední, matná zmínka, plný štp aneb jen zdraný hloh,
bu
jsi na té brázd žití splatis lidstvu celý dluh, plný klas aneb jen plané kvítí, co prosplo víc rozsoudí jen
Dost vykonal a
pln
bu
—
Bh
!
39
Z povídek starého parku. I.
ijadalo listí, padalo do úžlabiny cest, a než se oko nadalo,
hvzd
co zlatých kolem
Ty
zlaté
hvzdy
s
!
javoru,
buku krvavé oboru park zmnily v pohádky mlhavé. ty s
i
Schodištm pustým samotná šla listím
Ta ty
bez
ztichlá alej
zná
již
ásky
—
dímotná
procházky.
40
II.
msíc
pár minulo a jaro pišlo, div, po hvzdném svitu splynulo
en
do vlhkých, svžích
O
s
jakým citem
niv.
dívaly
se dva dnes do dálky,
v
mhu
zlatou stromy splývaly
a kvetly fialky.
Jich dech táh' z dálek tajemných, jím zmládl starý les, tu nejkrasší však každý z nich ve vlastním srdci nes'.
III.
en pozdji a veer zas vzplál v plném podletí, pak celý ztopen v luny je vidl v objetí.
jas
lun
starý tiše pod nimi sladkým blahem chvl, co v dál nad kvty vodními
se
se slavík rozepl.
Te
berou se
te již
již
se políbí
za ruku,
—
však slavík v lásky souzvuku nikdy nechybí.
v—
42
IV.
v
starém parku babí léto snuje
sn a
pesladký
závoj
bíze habr
tiše vypravuje vše staré pohádky.
On
jako mudrc na všecko se díval tak pkné s vysoká, starý baron kýval když sliné
dám
v
úesu
rokoka.
Zel v tvái
pudr kšticí, líidlo zel pána psíka nést, jen šeptnul štíhlé bíze bledolící:
»To babí
i
léto jest!«
43
Uo vydrolených "
stupních tchto
za sladkých, snivých
schod
veer,
co kráelo jich v duších lásky shodu a luny mkkou nádheru
Te
kol vše tiché. Žádná nožka v letu
se netkne jen zvadlé
tchto opuštných
míst.
uschlého kvtu do misek padá fontánu a hnízd.
Le
listí,
pý
lásek fantomy, které zde
žily,
sem táhnou zakukleny v páru z a v septu strom, které vtrem se chví a tesou napoád .
.
.
lad kvílí,
VI.
aÉ)em do té vásy nad schodištm, která ní v agav husté zmti, si ukládaH psaníka svá sterá
neb
Te
hráli
vítr
si
jak dti.
tam jen hází
a jejich
snm
se
žluté
listí
smje
a hýká, ušklíbá se, úpí, svistí
.
.
.
Ach, tak se všemu dje!
Nuž busi!
Nech
to
každé lásky osud,
kvt
dešt v chlad zimy, v ta troska staré vásy. vím to posud, jich
štstím chví se ješt
!
VII.
ihmurná jese šerým stínem v starý park se vkrádá, na Flory a na Pomony žluté listí padá.
Pod severu chladným vtrem rybník zimomivý chvje se a eí, zdouvá vzdychnou staré jívy.
—
Celá vesna, celé léto louí se v tom vzdechu, chvíli pozdní ve posledním echu.
pak vše dozní v
46
VIÍI.
Aáo. scházeli se veer v blaha chvílích, moh' o tom každý povídat by strom, pi svitu luny po tch schodech bílých jak listím hrával mdlý
Te
paprsk
lom.
bludná se tu noha nezastaví,
jen ztajený vzdech z vod zní hlubiny, kde v svitu luny na stíbro se taví a ku hvzdám zí bílé lekníny .
.
.
47
IX.
Kde
park se koní v údolu, tlum stojí vlašských topol, jichž lupen dole bílý se k vlhké hlati chýlí. zdá se vždy ze starých utkvlo nco v jejich hlasu,
Mn
as
že cosi zachytily.
Kdys dlouhou honbou umdlelá se kavalkáda vracela
sem v rokokové dob, zde odpoinout sob, dva vzadu zbyli, on a ona, cos v ouško ekli si, še vonná, kol ticho jako v hrob.
Pak mísily se v druhých dav, jak etikety kázal mrav, háv bílý, háv erný však to, ím šastni byli v tom lednom mžiku, topoly i
od
rok
šastn
k
rokm
hlaholí,
to zachytily!
Báa.
Báa
stojí
vážn
z
na pasece,
dýmá,
lulky
slunce ped ním leží v ece, za ním stádo dímá.
Báovi sny kde jsou
letí
hlavou,
jejich sledy?
Letí v dál hrou kolotavou dýmky kou jak šedý.
Báa
hledí
do daleka,
mu vzplane hnvn: Nech svt do kola se vzteká, zrak
já tu
stojím
pevn.
Stojím na svých co mi cizí soudy Žiju
spoe,
žiju
otc
pd,
?
chud,
však jsem pán své hroudy.
A
tu hájím pro své dti,
má chlouba jistá. S panstvem koár kolem
to
já se
nehnu
z
místa.
letí,
49
houk" na mne z mraku na peruti boue, nevím, zda bych pozve zraku, odfouk' vloek koue!
A by hrom
Má
vlast.
Jablon. a známá f jak
druhdy plna prachu, plane v úblu a nachu hlédneš, kvt, ba kráíš v cesta,
svítí,
Kam
kvt
na každé snítce
aspo pt
jich
A
mladá jablo zrovna jako stará
si
básní velkou, snivou
a stará jako
vel
co
a
píse
jara,
mladá nepoítá,
pták
a co srdcí schytá
Svit slunce zlatý jen se listím
cos dvorného do ucha a
kvty mrouce vní
na stezku v
moi,
hoí
mkké
!
smekne,
kvtm
tiše
ekne, kanou
tráv vyšlapanou
na brázdy polí táhnoucí se za ní, na píkop, jejž plot stemchy zkvtlé chrání, na silnici, prach šedý stranou druhou, že tato zdá se kvetoucí být duhou.
A kvty prší dívkám k ece pro vodu
do kadeí,
jdou, když se šeí, na hlavy skotu a na ovcí záda, na babky kolovrátek déš jich padá.
jež
51
a místo almužny v dla žebrákovi. Co kolem lidí jde a nevysloví tu
nhu
Svt
jich a
celý v
vni,
a
ji
—
cítí.
kvtech jabloových
svítí!
52
Pastel.
5 olem Do
sukn
vsi
pestí se a šátky. z mše jdou zpátky.
venkovanky
Mezi osením,
hle,
cestou dlouhou
klikatou se pestrou vlní prouhou.
V
svtlou zele nach vlího máku, chrpy azur k oslnní zraku
sms tch šátk
šije
Jablon
kvty
a hlohu
roztomile. bílé
n
každým dechem vánek na a nad nimi v modru skivan
schvívá zpívá.
53
Cestou.
^e
tíšt
kde
skal a srázných
potky mech
a z dumné noci starých vlak náhle v pole vyjel.
Jich
ada
tes,
vpíjel,
les
v dálce obzor splítá,
buk v nich ani lípa; na pravé stran lány žita, na levé samá ípa. ni
A
krajinou na pohled chudou hmí a se toí,
vlak dál až pítel leh' v
mj
tou znaven nudou kout a zavel oi.
prosté, Já dojat zel ty lány jež projeli jsme letem, a žehnal jsem jim, neb z nich roste chléb, zdraví našim
dtem.
Zimní
krajina.
Jak je asi nyní venku, kde znl hovor náš a smích? Pusto v sad, na nádvoí,
dsné
ticho v alejích!
Cesta jako po vymení,
snhu modrý stín, mlí eka, jez a mlí mlýn;
všudy
mlí mlí
les a
Topoly jak obelisky plny perel trí v mrak,
koví palác gnom, ptáka darmo hledá zrak.
Jcaždé
Pole v dálku zasnžena, darmo hledáš smry cest, tye, dráty telegrafu jsou jak stkány z bílých hvzd.
Ticho!
—
Mžikem jako pízrak
krajinou vlak proletí, kotou jisker, dým a rachot a zas ticho v záptí.
55
Jenom
kou
stále
ist modrý
se vine z nízkých chat,
jakby ptal se, zda bh lásky nad svtem bdí posavad ?
POD CHATAMI.
ervená
U ervené
karkulka.
karkulce
pohádka
stará,
kos ji hvízdá žežhulce ve písních jara.
Svt
se ídí podle
hned
stará, stará
Nevíš
ní,
prohlédneš,
ji
?
k zbláznní
—
.
Tam bž
.
58
ertv Ulšin a
mlýn.
habr odvký
stín,
na pustém svahu klepával mlýn.
Neklepá více, v rozvalech sní, pouhá jen troska v mrak spch ní. Zborcené kolo, místo vln stín honí se v trouchni, kde roste
Mleek
tu
znly pokik
poslední ohlas íkali, tady
na steše
ozvny
áblv
leží
a smích,
ztich'.
jest
vný
blín.
mu
mlýn, stín
mzdu
Stárkem prý ert byl, duše v v pomluvách, v klevetech
ddk
stavení zpustlo v
mlynákou úboí skal.
Mrtvo
nmý
INIlynáe v posled s
kol, ticho,
v olších a habrech
i
vzal,
skal klín,
ertv
tlí
mlýn.
shrab'
bab.
Zlatý
kvt
kapradí.
en v noci svatého Jana prý kvete kapradí, kdo v lásce mnoho trpl, vše prý mu nahradí.
A
já
pro
jsem trpl mnoho tlo tvé,
bílé
až divá bolest z toho mi bídné tlo rve.
A
já jsem trpl mnoho pro sladkou duši tvou, až ztrácím rozum z toho smysly najednou
i
Já až
pjdu za kapradím, plnoc odbije,
svou cestu neprozradím,
a
mne
to zabije
1
Je utrhnu a zlata mi spoustu dá ten kvt, že z bídy svojí bláta se vzpnu nad celý
svt!
A potom
se
tyspežím
pro dívku zajedu, a ne — a mrtev ležím krkavcm k obdu !«
Tak dl
a vyšel v noci
do pustých, strmých kde kouzelnou mocí
kvt
skal,
zlatý vyrstal.
Po skaliskách se šplhal, zel sbor kepících dv, až úzký chodník zvlhal, to byla jeho krev.
Tu vtve jen se chytil, kvt zlatý ped ním stál,
—
a se sítil on vzpjal se v bezedno hustvch skal.
Zakletý zámek.
Uastucha dole v údolí
skrá snivou vzhru zve. Roh teskn v skalách hlaholí, nad hlavou I
je
mraen
zahledí se ve
oslnn zí
let.
mrana,
plát,
skrz vlákna jejich przraná zí velký, starý hrad.
Se
v skály, hledí ku lesm Což býval tady kdys? Aj, jak se tyí k nebesm mohutných vží rys!
.
Však bez hlásníka každá vž, bez
stráží
pust je
val,
most zvedací je prázdný bez vody bysten skal. Bez tabul okna, na ímse si neusedne pták, a nežli blíže povším' se,
vše splývá do oblak
,
.
.
též,
.
Pastucha dole v údolí mne vyjevený zrak .
.
.
Roh teskn v skalách hlaholí. Byl pelud to i mrak?
—
Vodník.
yíšero
pro
zelená,
píšero
siná,
pak's mi unesla milého syna
?
Co
s ním chceš v hloubi, jaká v tom vina, píšero zelená, píšero siná !
Šel se jen vykoupat, ubohé dít, jsi jej poouchle zdrhl v své sít
pro
A
?
hodný a byl tak milý ho ráda mám z duše své síly.
byl tak
a já
Píšero zelená, píšero siná, k tob jdu, prosím t, navra mi syna!«
Z hluboká
zní to checht a smích, bubliny perlí se v prsténcích.
A
chraptivý chrí
z
dola hlas
jakoby smál se pekelný as: »
Nechápeš, duše, bloudící v zmatku, jsem ti syna, že chtl jsem matku.
vzal
A
tak
spo
kletbami a tak
spo
laním,
vdl
jsem jist, že pijdeš za ním
Znám
lásku
tož pijde
A za
ti
matky pro svého syna, ta píšera siná!« vhod
doek' matkou zvíil
sotva
i
—
vzmach
a skok,
se jezerní tok.
Vidní na hbitov. Vzkíšené tajemnou mocí z
hrob
svých
povstaly v noci.
Vichicí hnaly se kolem, úply, vzdychaly bolem. Bílý háv, kostnaté líce
ve hnátech držely svíce.
Mlhou víící
a v
znly
msíné jich
jasy
hlasy.
Slavné jak sborové
pní
asket v mystickém bdní. Zoufalý, vzteklý ryk jeden jakby kdos k poprav veden. Nyjící v tón mdlých zmti jakoby zpívaly dti.
Vášnivé, jásavé, šastné jak v smrti shledání krásné.
Má
vlast.
65
Hnaly se kolem tak nocí vzkíšené tajemnou mocí.
Všecky od
vk
ty jásoty, mdloby, jež spjaly hroby.
Celé v nich lidstvo se chvlo, cit, rozum tlo.
váše,
i
—
Vichicí hnaly se kolem A já svým chápal je bolem.
Hadí studánka.
Utevtež, milá sousedko !« kdos z vní v okno klepe.
»Co
slyším, vaše
nemluvn
že zrodilo se slepé?
O znám já dobrý prostedek Kde studánka je hadí, pro bezpený si dojdem lék tam do
skal^
had
Jen
tch
je
i
do kapradí
nesmíte se bát,
tam do
sytosti,
a lekat nesmíte se, stát, když uvidíte kosti; jen chut mezi balvany
najdte cestu berlí, tam, kde jsou v jícnu rozklány, tam studánka
se perlí.
Jak erný kišál erná však prhledná a istá, ni
a
je,
vážka nad ní nehraje, neuvidím Krista!
sílu tu má zázranou, slepým jí potít zraky, zí slunce hned, sms oblanou, matiku svou taky!
Však
i
Ta voda
proto istá
jest,
že v skrytém ve kapradí
hvzd
pouze záe
se zhlíží
koupá plém hadí; sluch, tam istí sob zrak by znali, lé kde vstává, by slyšeli, v plnoní vzduch a
i
jak roste
tiše
tráva
!
Nešastná matka vstala v ráz a slepé dít vzala, a tmavou nocí pes klest, sráz se s družkou svojí brala. Kol nebetyných skalin svor se jedna k druhé adí,
dímá
u pat jich
hadí sbor,
dál studánka sní hadí.
stedem!
Jich projít spjal
msíc
plál již
víka
v
t
Hadm
sen
v této chvíli jako plný den,
se
matka
chýlí:
»Ó, vodo, dobrou vodou bu, zrak navra mému dcku,
dám i
za to život,
lásku
Bh
matky všecku
to !«
su,
69
Již
víka déku
potírá
vodou studánky hadí, hle, dít oi otvírá a ústka v
V
úsmv
ladí.
tom dsný sykot
za sebou
zí
had
bdná
uslyší
máti,
zm — kéž pospíší — —
však darmo
blíž
!
se hnáti!
Jak drahokamy zaplane zlá zele jejich oí, zí jazyky jich dvojklanné jak za lupem se toí; v dít pustí zdšena skok! sama za ním spje, a hadí syk slyš, ozvna
t
—
.
jak
píšern
.
.
se
smje!
Zaarovaný
les.
JNech pavouky jich sít tkát, radš pohádku poj poslouchat *
Kdys byla jedna princezna tak pemilá, tak líbezná
Byl
ženich hned plný
le
otec, ten
Tu
v
ji
uchaze
princ z daleka
hrad,
nechtl vdát. pišel
—
byl
rej
arodj.
A
když byl otcem zamítnut, zvd' kouzelnický výše prut.
A
s
kletbou
dsnou pejel most
a zaklel hrad
Sto
pavouk
i
kolem hvozd.
se zakmitlo,
a všady kol se zachytlo.
Od vtve
k vtvi dál a dál
a každý piln tkal a tkal.
Od
stromu, k
valm, ke
hrázi,
ty niti byly provazy.
Vse
opjaly, vše sevely,
král s
dcerou hlady vymeli.
Jen prales bujel, prales kvt* hýil svt. a pavouci v
nm
Hrad zaros kovím, lebedou
Co pavouci
jen dovedou!
.
Zimní ballada.
snhem
V od
nech mne, matko, spát, netoužím víc ani vstát, když nesmím, co chci, milovat!
v,
Sníh vru dobrý píkrov jest na konci bludných, lidských jak nebe tisíc má on hvzd!
cest,
Pod mlícími nebesy kišály své zavsí
sníh
nad chaty,
ploty,
Kdo mrtvý pod necítí
A
—
lesy.
ním, tichý
zradu, lest a
dobe
spí
nad
však to stejn
jarem sníh když roztaje do máje,
a vše se vzbudí
sníh
aspo
již
tíž,
v slzu zahraje
!«
iq víš
I
73
Chaloupka arodjnice. Zcrovna jako v pohádce, kterou bába vyprávla, nízká, zcuchaná a ztmlá v zasmušilém lese spí.
Jakby v stíny zapadlá, z pedu má dv nohy kuí, v zadu, kde se prales chmuí, splývá v jedno se zemí.
Stecha z došk dravá, stny plísní oprýskané, vlhkost
dvée
z
z
nich jak slzy kane,
kry, plné
rýh.
Jakby zvedací byl most starý žebík vylámaný ku záhrobci z jedné strany v stedu kostí zblelých.
V
jednom na klu oích lebka civí, vzadu pístnek se kiví, plotu
stíny v
kocour sedí na steše.
Balvany, jež do kola rozházeny se tu válí, bizarní
tvá
mají z dáli
mnící
se v
každý mžik
Z komínu se
valí
kou,
sedá šedý na výmoly, co tam babka kuchtí, smolí, nevyzradí hnusný puch.
Jist hadí jazyky, myší ouška, spáry supí, zemžlu a svinské chlupy v tmavý nápoj kouzelný.
A
má srdce obmkit tvrdé ze vsi krasavice
;
pimíchán do kravské píce, a má mléko zmnit v krev.
Chodec, který kolem jde, zápach cítí z dálky ostrý, suché klestí jako kostry tlít zí mezi balvany.
O
sto
krok
zajde dál,
zadrží dech, ustupuje,
pobožn
se pokižuje,
rychlej' chvátá
po špikách.
Kocour
mouká
na steše,
v rokli hladový drak
baba vaí,
mrana
kuí,
vítr fuí,
shání k
chat
níž.
Ta
se pomalu v nich ztrácí, okénka jen ve chumái
jisker žhnou,
bludným
dv oi
chodcm
draí, výstrahou
Ped muzikou ak zrcadlo podlaha vydrhnuta, jas odpolední proudem po ní bží,
každým obrázkem chvj trí svží,
za
na kredenci plá mnohá mísa
žlutá.
Ve stedu krmy koka nepohnutá ve sfingy póse mhouíc oi leží, much bzukot s oken rozeznáváš stží, v sluch zní ti jako struna houslí tknutá. Ba
visí
na
zdi,
ekajíce pán,
sní klarinet a trouba v v
tom
tichu
kout
s
basou
nedlního odpoledne.
Však, ekl bych, dnes potrvá to k ránu, než obklopený výskající chasou vsi Don Juan svou k stropu zvedne,
ob
Po muzice.
^e
svitem
jitra
zápasily svíce
jen chab již, na sen jako tžká
hudc
mra
zítelnice
kídla
kla;
tomu smyec náhle z ruky pa onomu jak pimražen tkvl ret
hle,
a
u klarinetu, nespoet' bys pt, u stolku dímal slavný sextet celý, jak taneníci by jej zapomnli.
Ba zapomnli
—
trochu tpytných cetek, pár z kotillonu, pestrých tretek, pár srdcí prostelených z papíru tu zbylo, stužek pár a krajek zbytky, pak uválené bílé pouzdro z kytky,
ád
všecko bacchantickém po víru, po laškování, žertech s tanenicí, a pak náš slavný sextet dímající. to
A
dobe tito chudáci. dobe vykonané po práci, pár tón jen — neb kvapík nedohráli, ve vzduchu plném dýmu utkvlo.
jak
spali
—
blíž, skítkové to malí na nos jim lezou, k ústm, na elo,
Však pihlédni
tváe výraz su, jaké množství luzných obraz
je šimrají; dle
sn pod leb unavenou kreslí, ba mnohému ráj celý v duši vnesli!
jim do
Tu
tenký skítek s kídly prhlednými, na nichž se chvjí azurové žilky, duch tónu houslového od kobylky, komáím bzukem zpívá tenké rýmy do ucha hudci, který kývá hlavou; hle v tvá tu vousatou a usmívavou, co povídá mu as ta píse sladká? Chudák je doma; v okn stará matka jak
obyejn punochu
na kamnech zpívá
zas plete,
klubko dtí
cosi,
kout — žena jizbu mete, on vyspává po tžké noní práci, si
hraje v
tím horší, že již zná vše po pamti, však o všem ví a na oko jen ztrácí se v sladký spánek; chce se protáhnout, v tom v zernalý trám vrazí hlavou, bloud posud ne doma v posteli, je v a brue proklíná všech hudc osud, a usne dál, jen skítek provází jej smíchem v nové dále obrazy.
krm
Ten druhý se ve snu to skítek
mu
v bok
s
vojenskou tam epicí
toí v kole tveraivý z ji
pižeh' v
s
holicí, klarinetu
ader bouném vzntu,
ten ferina je pravý šotek pekla, jím po tanci je každá holka vzteklá, a tato, kterou v snu dal sumái, té rozkoš, zdraví dýchá ze tváí. Co poád jiným hrát? Též sobe jednou, a v rej se fábory a sukn zvednou, a skítek chechtá se v ty frašné reje, a chudák šuma se i ze sna smje.
Te
divný pavouk tam se vydral z basy, nemotorný, nemá ani kídel, je dobrák upímný a bez osidel; jak chrobák tžkým letem pohrává si kol zemdleného nosu sumáova a podivná mu šeptá v ucho slova, tak jako »Ješt jednu v stoje poslední! Jen hloub do zlata mého nahlédni, tam jedin se v širém svt pní lék pro vše, pohova a zapomnní, jen staten si trochu pihni ke dnu! všecko praskne! Nuže ješt jednu !« Tak z basy šotek pivním basem zpívá a šuma usmívá se, hlavou kývá. je
—
A
A
—
v jiné tvái plný božský klid ten nechce tanit, snít a nechce pít, ten netrápí se v žádné marné touze, chce na chvilku si odpoinout pouze bez citu, myšlenky a bez trampot, jak brašna na zemi, jak balík not. Tak sedli v kruh jak pepadlo je spaní. Jak zaklejou, až ostrý paprsk ranní
bO
je probudí, až
zas tlupy
Pak
vklouznou v nástroje
skítk
bavící je v snách!
zane, do boje pro chleba kus, pro malé štstí rodin. zas to znova
Ó zaplate jim v azur, lesk a nach, vy slední zbytky lehkokídlých hodin!
II.
PRAŽSKÉ OBRÁZKY
Má
vlast.
Stará Praha. Malíi V. Janpovi.)
faká v starých
byla.
v
dómu
as
Z prospekt Sadelera sbírkách,
pochmurné devorytby
z
vky k srdcím generac nových.
Víta mluvila
jde Saturn, požírá vlastní dti,
nová božství; Poteba, Nutnost zvaná. lepší posud nenajdeš pro jméno
—
n
k slovu se
—
hlásí.
Mizí stará zákoutí, staré chrámy, tiché,
pes
mrtvé ulice velkopanské, bílou jediný kde se sklánl oech neb kaštan.
ze
Mizí úzké Uliky kivolaké s štít starých, barokních facadami, kde jen chudá svítilna rudo kmitla v pozdní krok chodce,
84
jenž se hluným ohlasem tratil v dálce; mizí ghetto mystické, ped sabatem
v tíse
dav
bludná kde svtla tryskla v synagog mížích.
Mizí stará nábeží, nová kynou, fádní, prázdná, s
strom
moderních s
spleenem, duše šepotem korun.
V šastné chvíli zázraky Tvj chy šttec, srovnal štíty,
dom
není, ptactva z nich prchla
oMinulosti
souzvuk,
vše, zladil v
ímsy, palác heraldické fresky a znaky.
Dnes když chodec zbloudilý noní chvílí kráí mstem zkaženým novou dobou, ani neví, netuší, co let vírem ztratili
Teprv doma co vše
pak sen
listy
probíraje
—
pochopí vzdychne, usne, Tvojich obraz jde mu hlavou o staré Praze
ztratil,
z
Tvé
vnuci.
.
.
.
Praha v kvtu.
zelen fodoeŽižkova
kvtu
a
ku Petínu
Jako zázrak jiných svt leží Praha v strání klínu Jak labut mraky v letu nad ní bží, tak že leží v jasu chvíli, chvíli v stínu.
Rozeznáváš hlohu kytky,
snžné kupy
akacií,
v kaštanových
kvt
zbytky ilimník se vpíjí, staré vtve, mladé snítky, zlatý
stromy, kol zdí
kee
šee
v jasu,
kvtný vnec
svijí.
Rudé stechy a zdi siné smjí se v té smsi tón, se stíbrem eka vine skrze zlaté páry clonu.
jíž
Chmurné bán, vže
stinné
v slunci chvatem vzplanou zlatem, výsknou ústy sterých zvon!
S pohnutím
vnoen jak tu
o
sníš,
trvají ty
By
i
zím
Tob, matko!
k
Tvé sláv ve ach, žel jen
krátko,
pec
na tvých vráskách
jako v
krátko
hody Vesny!
zít, jak svítí jas a
A
sny,
kvt
je
sladko
žití,
úsmv
plesný.
symbolicky
te
se šatíš, vidt v duchu, lidský, kam jen dosáhne v jiskení hlav, páží v ruchu,
vk
t
vždycky, v štstí rozkvtu v písni ptaí, jež se tlaí vítzn mi zevšad k sluchu!
Stará vštba.
Až
zapráská kdys forman
—
pdu
biem
—
zvst zkypí rýem,
dí Sibylinská
»až sedlák kde nyní Praha jest,
pak svta konec bude
již«
—
ó viz! ó slyš!
Z dob dtských tato zkazka zvoní mi v ulekaný sluch; a hlava v
To nedá
Zím
dla
se v
dum
vný Bh
kloní:
!
v obzor staveb rsti rys ó slyš! ó viz!
—
Jsou úzké behy Vltavíny pro tebe, msto mst, ba noní když se vzepnou stíny, jsou sestry samých hvzd Svrhni tíž, tvá svtla! ó vizi ó slyš!
—
Vk
nový velké Praze vstává, Libušin splnn zjev, jde bosonohá za ní Sláva jak Saladinv lev; co potkan jí zrádných hryz ó slyš! ó viz!
—
Zní slavné zvony z chrámu Víta jak hrudi eské vzdech, a Bruncvíkova zbra kde skryta,
tam posud
stojí
Vltava zpívá v
Cech!
noní
tiš
—
ó viz! ó slyš!
A
slza do oí se vkrádá, kde dumá Vyšehrad, kde velikých spí mrtvých ada sta živých musí vstát! Lev steše s hívy mrzký hmyz
ó slyš! ó viz!
Ty
zmizet, matko, ze povrchu. pak zmizí také ech !
Nuž mlniiny na to sprchu a starých všteb nech Jaké jsi matky synem, víš!
Ó
viz,
ó slyš
Ulice.
^a
o polednách voz hlukem hmíte, v dálku veer se jak hroby tmíte, slunce žeh i luny matné lesky vám v dlažbu kladou svtlé arabesky,
a
a a
iní okny, svítilnami, pusté ticho roztáhne se vámi,
vítr
jež stráže vy, ulice,
krok neb hovor chodce vždy jednu máte duši,
miluji ve sterých
již
Vy
shonu,
vav,
ruší,
zjev masce
nenávisti, lásce
již v domech vašich bydlí, v duši s kídly, pouty na rukách, jste zrcadlo vždy nové a vždy vrné. Já miluji ty vaše domy erné a zasmušilé, po nichž vlhkost kane, já chodníky též rád mám vyšlapané, kde pes kolesa sterých kar a voz a kroky tisíc a ve hlomozu se chytá tráva mladiká a svží. Já miluji vás s konturami vží na obzoru, jenž mrak vrstvou žíhán. A asto znaven prací, nudou stíhán
a
a
snahám tch, s
a
90
se vrhnu ve hluící vaše moe, kde radost, úzkost, nadj, vzruch a se vlní v jedné bezstarostné smsi. Vy ulice mi nahradíte lesy hukot oceánu, neb z vás svítí ve, volá ono, po nmž práhnu, žití.
i
hoe
Pípitek Mikuláši Alešovi.
éž jsem noní tulák býval, -^Mikuláši! I
Na
staré se štíty díval,
jak tam straší, v pláš se schoulil, neškub' rtoma, rád,
když byl jsem doma.
Te,
co sgrafita a freska Tvoje, miste, sem tam hledí v srdce eská, jde se byste, jsem jak doma v noní chvíli, dojít,
nemám
Hetmani
píli.
a bojovníci,
markytánky, rázné hlavy
smdých
pod copánky, král starých
staré
klidem zjasní zraky.
lící
znaky
92
Kus
naší epopeje
té
srdce svírá, síla
nová v
hru
se leje,
stará víra:
na zdích malováni,
jak
ti
zas
my budem
Vše
to
páni!
hraje, vše to zraje
ve Tvém šttci, rušné msto, tiché kraje
bute svdci! Pipijme té sláv brate ^likuláši
naší,
93
Cestou
pes námstí Staromstské.
y v samých divech žijem.
my
tomu
—
—
Však
Nevíme
to;
asem
srdce se ozve pec na tchto svatých místech. Tu radnice jest, na ní starý orloj zvykli
již.
úderem zíš apoštoly, smrt kývá hlavou, lichvá škube a Kristus žehná z branky dnes a kohout kokrhá a vše jde dále, by za hodinu zjevilo se opt.
a hodin
i
mšcem zítra
Pár dobrých venkovan vždy se najde, naivn na tuto hledí scénu, a sotva apoštol když slední zašel, si oddechnou a myslí ve svém nitru: jíti, posud »Zas mužem klidn je stará Praha vším, co byla otcm.
již
dom
Sta
upomínek dávných k
duši mluví.
Kdo míjí radnici dnes, nevzpomene tch bouí, které ped vky zde hmly.
Le
každý, kdo je zná, ten vidí posud, jak stéká pode vraty u radnice pruh krve mistra Jana Želivského .
Pár krok dál ta dlažba nezmní .
kde
stálo
.
.
Budovce
nech se, i
kol se
.
.
mní
doby,
popravišt
Jesenského,
moru sloup s obrazem svaté Panny starý Týn s dvojicí svojich vží.
dál a
Zíš posud zlatý kalich ve výklenku, dávno zmizel rouhavou srván pstí,
a
zíš stará podloubí, zíš Alikulášských tvar a
A
vží
pohnut
chmurné šero Jediná jest Praha
týiti se v cítíš
:
v starém orloji to
svj bohá ždímá
opt
mšec
cinká, a smrt kývá
a dál se valí nový, silný život.
Housle. (Památce Josefa Gabriela.)
ijidys tichou ulicí v odlehlé tvrti spící
mne denn povinnost vždy v stejný vedla as; malého domku vždy jsem slyšel žalující a chvéjný hou?lí tón dnes jako vera zas. z
Vždy jedním nápvem
se chvly struny tyto, jako modlitba a pl jak úsmv mdlý, jak chtly íci by: Nám života je líto, jenž lupen v jeseni - co nejdív pro vždy stlí.
pl
—
Když slunce
svítilo,
tu rozlétla se z
koen
pl
okna, ve kterém jsem zhledl obliej, byl bledý, vyzáblý a dlouhou bídou zmoen; to jist hudec byl, jenž hrát obyej.
ml
Když mlha napadla
a
do
ulice trávy
se snesl vlhavý šer jiter podzimních, tu
oknem zaveným znl žalni nápv
lkavý,
jak housle tušily by chladno, led a sníh.
96
vn:
Jak housle pohbily by v sob všecky od staré vedle zdi šeíku sladký dech akacií kvt, jak perly na korun jenž strom míhá se a splývá ve hroznech. i
mže
A s kvty
lesk a svit, jenž vbec vkrást se v tu pustou, odlehlou a spící ulici, kde starou legendou jsou plnokvété rže a dtskou báchorkou pjící slavíci
v houslích tch se chvlo, velo, znlo, jako modlitba a pl jak úsmv mdlý
To všecko
pl a a
tlo oko
houslisty víc
pi tom hubenlo
plálo víc, jak
list,
než pro vždy
stlí.
Pak jednou na jae se splnil jeho osud hudce vynesli, kam všecko žene as
a
však zázrak podivný
tch
houslí kvílivý a
Zní pustou
ulicí,
kde
!
Jdu
ulicí a
chvjný
posud
slyším hlas.
rostla tráva spora,
vlhkého prjezdu a z oprýskaných vrat a chví se podél zdí a navrací se shora, jak táh' by od eky a stinných od zahrad. z
vn
tajil v sob by zas všecky známé od staré vedle zdi šeíku sladký dech, akacií kvt, jak perly na korun jenž strom míhá se a splývá ve hroznech.
Jak i
97
Neb tak je veliká ta síla melodie, že hmotu necitnou a tvrdou proniká, jak zídlo Mojžíše se jednou v kámen
skryje,
by perlou roztála ve hrdle slavíka.
Ó
hudce neznámý, to tchou být ti mže, píse posud zní tou pustou uHcí, v ní žárem dýchají ty. jichž jsi neznal, rže, v ní hvzdy sálají, v ní pjí slavíci.
tvá
Má
vlast.
98
U palác byl f testarý sprostý inžák
kašny.
dob rokoka;
z
to,
dm
prchodicí.
Na dvoe jeho tichém zpívající ní mramorová kašna hluboká. Ve výklenku se tají sousoší, jež ptactvo s
asem
pustoší.
rázem padne tob do oka, kde škeble vnou rosena je vlahou, kde náek zní a vzdech, faun starý, který drží nymfu nahou v svých ramenech. 1
Zím
v minulost, ký hovor, smích a ruch
po schodišti, tam uniforma blýští a parfumy je plný kolem vzduch, tu kavalír, jsa dvorným rytíem, se kloní k dám, která vjíem ho odhnala jak roj dotrných much; se ozýval tu kdysi
tu frak se tmí,
však
úsmv dí:
tlumen oka žárnou vlahou
Žiješ v mojich snech,
faun starý, který drží nymfu nahou v svých ramenech.
99
Dnes ovšem
jinak
Sotva
podveer
plyn kivolakých uliek tmou šlehne, sem s džbány, putnami se dvat sbhne dost hezkých služek, nižší tídy dcer, a voda zvoní klidn v nádoby a prchá
as
a
rzné osoby
se vystídají tady v
mlžný
Tu
šer.
klep se vine anekdoty drahou, tu vtip raketou šleh', faun starý, který drží nymfu nahou v svých ramenech.
—
Tam
naproti,
kde okny kmitá zá,
as s knihou zjeví, však brzy díví zaplaší ho zjevy od fontánu zpt v chladný seminá. Však brzy k oknu se zas potácí se
mladý
klerik ob
a roztržit listy obrací, až vypadne mu z ruky breviá; objal nebe vdou, vírou, snahou,
by
—
vždy v hrudi plá mu žeh, faun starý, který drží nymfu nahou v svých ramenech.
Je tma a noc, kol kašny pusto jest a fontán stále zpívá, stále zvoní, sta stín po zdech vlhavých se honí,
na vlnách pluje odlesk tichých hvzd.
temn dunící se pustou, tichou ozvou ulicí na kižovatce u ztracených cest. Kdes kroky ješt
100
A
piják
muen
v
plnoc trapnou žáhou
na stupe kašny
—
leh',
žel nedrží nymfu nahou faun starý v svých ramenech.
z Ghetta. J^o v parném bylo odpoledni
léta,
kdy do uliek zabloudil jsem Ghetta, v sí kivolakou nachýlených dom a špinavých, kam hukem dálných hrom znl voz hlomoz, tlumen kikem dtí. Zde v smsi odpadk a rum, smetí jsem vidl v shluku, povyku a kiku, jak uštvanou výsmšky uliník se potáceti ženu. Obraz dsný! Ve žluté tvái slední zbytky Vesny se ztrácely pod špíny husté šeí,
ve vlasech rozcuchaných množství peí, šat záplata a chze vrávoravá.
A výsmch výrostk kol Pro smáli se, já zvdav
neustává. byl a blíže
jsem pihlédnul a poznal, svatá tíže, tíž mateství pod clonou vetchých cár, že tak ji zhntla, zbavila všech tvar, že
mohla v laciný být
a v tom,
V A
dm
co v
posmch
luze,
nejsvtjší, k hrze. starý vešla provázena skekem. žití
já jsem v duši splakal nad lovkem ono místo písma šlo mi hlavou, kde lovk korunován ctí a slávou
a
málo menší andl tvých, Pane! Taj nevystihlý sfingy nezbádané mne schvátil a já snil, jak z také ženy, jíž mnohý surový škleb ve tvá hodil, v as, celý svt kdy v tmu byl pohroužený, Spinoza se zrodil. jak zoe jitra
jest
—
103
Jeptišky.
I^ anního
vzduchu zlatou ve záplavu
noí chlumy za mstem, jenž vinou v modrou dálku. Náhle v svží trávu,
se se
kde zahýbá se cesta v klenbu stinnou malého lesíka, ve zlaté svtlo jak bílých
A
holub
se stádo slétlo.
stádo pomalu se rovná v
blíž
pihlédnu se
z
adu;
okna svého chýle,
jdou ve klášterním sadu, holubi jsou plachetky jich bílé. Tak, co já denn zasedám k své práci,
to jeptišky ti
jich
prvod
v lesík den co den se ztrácí.
Tu knihu ihned odkládám péro, zím za nimi, jak v ad zvolna táhnou, i
jak v mladých bíz se tratí svtlé šero, jak mnohé pro kvt u cesty se nahnou a poslední když z prvodu se ztratí,
sám nevím pro, u okna musím
státi.
Pod nimi Praha
leží, v ranním vzduchu v pozdrav jitru rozhoupáno, sta voz burácí tam v shonu, ruchu, sta kladiv, stroj v dílnách rozpoutáno, jak výhe jedna msto ve a bouí a tmí se zvolna v komín sta koui.
sta
Zde
zvon
ním jenom málo hon, zele tich^xh sester asyl, daleka zní vážný hlahol zvon,
dále, za
se ztrácí v
sem
z
to poslední, co,
svátkem v
když vše
lovk
zkazil,
v života vír všední, a volá k duši: Zvedni kídlo, zvedni!
zní
nitro,
Zde v mladých strom kruhu mír vlá svží, zde ješt perly blýskají se travou. Jak obrovský zmok msto kolem leží, tam sahá ohonem a tam již hlavou a z tlamy chrlí dýmu val a plamen, vše zdrtit chce ve objetí svých ramen.
V v
nm život, nm vava,
jenž se rouhá každé síle, v níž se ztopí srdce rádo.
nmu
Co proti ty plachetky bílé, v háj mizící vždy holubí jak stádo Tam ovšem klid a pokoj ale tady ve skutenost a v ní náš život mladý. .?^
—
-
V
ten kotel, v kterém míchá alchymista jsou holubic tch kídla, jichž rozlet na pou mystickou se chystá, kde láska otvírá svá zídla
budoucnost,
vná
ím
ku andl a hvzd jásavé písni, kde života kal duši nepotísní?
A v myšlenkách u okna dlouho stoje zím starý problém v nové opt masce, cos v mír mne láká, cos v života boje, cos k rozkoši, cos k isté boží lásce plachetky ty zpsobily,
To všecko
jež v trávu padly,
holub
roj
bílý.
Své epopeje bohatýrskou sloku dál msto zpívá v ruchu, kiku, vav, a za ním dále nkolik jen krok se spádá tichá báse v svží tráv, já nad obma stojím s myslí šerou a
A
ptám
se,
slyším
a z
kterou vtlit v skutek, kterou
z ulic
eky pokik
.-
vozy hmíti v shonu z
parník
a
vor
hlomoz vpadá hlahol zvon a slyším píse modlitby a vzdoru a holub roj, když se zpátky vrací po vršku stezkou — vracím se k své a v dílen
práci.
106
Koledníci.
Ud
chaty k paláci vesele jdou eští koledníci, dnes úsmvu paprsk na ele
—
a zítra
slzu v
líci.
Jdou rok co rok, a mráz, a vždy s touže písní chodí,
dve
v té
sníh,
asech
vždy, že v
zlých
se lidstvu spasitel zrodí.
Ty, lhostejn jenž se ubíráš kol, což neslyšíš — píse to eská, v ní starý ten dávný, utkvlý bol znl ped vky jako zní dneska.
Ne koledník ubohá tvá, to eské slovo t prosí a z
nho
se line betlémská zá,
až slzou
Ó
oko
se rosí!
chtl bych, by svt
Kdy nám
Kam
je
poslouchat moh'
se spasitel zrodí?
pohlédneš, kámen a pichlavý hloh žebrotou chodí
a národ
—
—
107
Staveništ. I.
!] m je
starý bourají; už místy
stecha
dole, azur
istý
se dívá v šerých jizeb kh'n,
nad nimi mraky v letu stanou, na tapetu zí malovanou, tu skvrnitou, tam potrhanou a vrhají
tam erný
stín.
Jak po požáru stny holé ní k nebi, obrazy s nich dole, sms rumu v dveích veliká jen stále roste
pod nimiž chví i
prohnilé
již
pod ranami, se oken rámy
stropu trámy,
jež rve a trhá motyka.
Strom sousedního sadu dívá se zvdav sem a hlavou kývá, pták polekán sem zaletí; strom vzdychne »Co se tu vše stalo Pták: >Tady se kdys milovalo !« A vítr: »Vru jak to málo, co trvá v lidské pamti !« :
108
A kik sta
hlomoz dále hluí,
a
motyk
tu a kladiv
zvuí
pád a pily hvizd a lidských blud, lidské práce, sn, vášní, boj, resignace se hroutí jedna dekorace a seker
msta
a z knihy
rve se
list.
Zda z tch, již pracují tu v potu, kdos jedinou jen pojme notu té
dozpívané písn zde
Dav hluí
?
dále, kol se rojí
a mechanicky, kola v stroji, za prací svojí v léta znoji
bez myšlenky jak ve snách jde.
A pece
za tím
oknem tady
zel asto k hvzdám snílek mladý. tam sladký lampy hoel svit, a vedle v jizb dívka dlela, ve zlatých vlasech uklánéla za
kvtináem úbl ela
na jehly jednotvárný kmit.
Co výbojných sn, touhy sladké, jak dlouhé boje, štstí krátké zde choval tento starý dm, v schodišt, práh, stna holá jsou románu jen kapitola, jenž nedožit, jen vyten zpola, se rozpadává v prach a rum.
nmž
109
A
brzy nových trám ada na obrovitou sí se spádá a brzy v obzor mlhavý, jejž kou a dusná pára kryjí, pro chmurnou žití poesii se nové jevišt tu sbíjí, a herci
A
—
ti
nový shon
se dostaví.
a
práce nová
a hlasný plá, bol beze slova
dm
nový budou slavit vjezd. pak se zavrou okna, dvée, a co se bude hráti v šee, jen tuší, kdo se tudy bére kol spících dom v zái hvzd. v
A
110
II.
ové stavby, nové domy rostou a se týí, v každé ješt nová duma budoucnosti klíí.
Ií
domy tratí se a mizí, nech krov náš byl, duch však byl
Staré stavby, staré
a
si
mizí,
v nich
cizí!
Vesele mi pi všech stavbách v motyk, hák ruchu, íš svou novým stavbám zvedám, novému v nich duchu Naším bude, z našich pstí, z našich srdcí vstává, nad nov^m se bude vznášet stará eská sláva
Patinu dá stechám, vžím, prodchne všecky kouty, a vnuk nesmí v nové Praze starými tást pouty! Tak mi vzrstej, tak mi tryskej, nová Praho, k nebi, jen naše, jiného víc není zapotebí!
bu
111
Na Bertramce. kídla andl se chýlí v letu ^ am a kde zavadí o stromy a kee,
tam vzplane haluz v bílém, rudém kvtu, tam najdeš hnízda ve haluzí šee, se a z onch píse line z tch a z obou štstí v lidstva stezky stinné.
vn
Co hnizd tu visí po keích a sadech Co kvt bují podle cesty všude Co písní kol se v perel vodopádech, co ine kol chaty chudé! Žel,
a
I
vn vn
písn
s
—
i
kvty
zem
pestré ízy ptáky v podjeseni zmizí. s
s
zželelo se Bohu, že je krátké
to štstí z hnizd a
kvt
jako vesna,
odkud sladké hudba plesná,
tož hnízda jiná stvoil, se perlí
zkad ta
písn, jásot, dýše
vn
vn
hnízda
rovnž
stejná,
svží;
u cest lidských leží
112
To
místa svatá, genius v nichž prodlí v své tvrí práci, z tchto hnizd se ine proud hudby, v níž se lidstvo modh'. proud která s vesnou nezahyne To cítím vždy, když v jarní písni ptaí
vné vn,
se
ku Bertramce procházka
má
stáí.
113
Pražské zvony.
Ze
vží staré zvony hímají. hloubi hrdin legiony dímají. Nevzbudí zvon staré reky, krále, vnuk jde za své doby cílem dále, nová žezla starých rab dti tímají. sta
V
Ze sta vží rány zvon h'tají; do všednosti prachu, shonu kmitají se jich tóny v triumfalném hlasu, s
Má
as
se, duchové že starých novými se tsném ve objetí chytají
zdá
vlast.
114
Vyhlídka.
Vše
shledáno a smluveno. Již zítra snad bude svatba. Jak se ten as vlee! Však vru, co tu shonu, trudu, pée, než píse štstí, skivan, vzletí z nitra.
Sám
obstaral vše do poslední nit, a vše rozestavil
sám zavsil vše
ve strachu, by ni prášek neunavil to drahé, smavé, nepraktické dít.
Pak hrd ek'
jí:
»Konen
jsme doma!«
A
pátel, hostí když se povyk ztratil, po krátké parkem procházce se vrátil a lehce dotk' se její vlásk rtoma.
A
pravil: »Poj si pece prohlédnouti, co pro tebe tu všecko uchystáno!* A v smíchu ona ekla: »Chceš-li, ano.«
A adou pokoj Tu
se dali poutí.
salon, jídelna tam, vše tak vlídné,
po pavlai, krok tlumen koberci zde budoir a za ním ješt sladší i
kout lásce schystán, tiché hnízdo klidné.
Zde cesty cíl. Jak ptáe zapadává po vyzpívané písni do obilí, tak jejich život v tento kout se chýlí, kam v blahu klesne vedle hlavy hlava.
A
ader hled
sladkou
ztišit
muku
vyhlídkou on tiše Hle, jasmín vzduchem dýše ji k oknu ve. Tisk' -její ruku. a v koví jásá pták a
rozptýliti
—
1
Noc
Pro Pro si
byla tmavá, hvzdná vsak a vlahá. zachvli se oba dsem náhlým s
vyteštným zrakem, vzdechem táhlým
padli v
se chtli
náru, jakby svého blaha
zjistit,
pitisknout je k hrudi, v dálku ?
umakat, by neprchlo jim Co zavinilo tuto cit válku? Co v nejsladší mžik života je
je
Hle, naproti jich jich postelím
trudí.?
oknu a vstíc práv
dsný
kolos zdvihá, v nesetných oknech rudá zá se míhá, jak oi v hlav zmoka plane žhav se
To stavení jest vysoké a šeré, jak balvan vražen v kvtné msta sady; stráž ve dne, v noci rozstavena všady, svit
charý oken
mížemi
se dere.
116
Za nimi obas oholená hlava a obliej tak vyzáblý a žlutý, v nmž výtky hlod a svdomí hlas krutý, Memento dsné v lidskou velkost, vstává.
A
etz
tesk v uchu stejn v noci jako ve dne
v povel vojska
zní stále
a ruce chytají ty a kvil a láni zní
míže bdné, Gehenny duch.
z
A v noci rázem vzplanou okna žhav jak oi zmoka, na koist jenž íhá; ta se zdvíhá hrázo! a píšera ta, jim v oknech proti postelím jich práv.
—
—
Jak možno, pod nimi že šeík kvete? Jak možno, v noci že tu slavík zpívá? Ta potvora se stem svých oí dívá, v ples ptactva zvoní etzy vždy kleté.
Jak možno, aby líbali se tady? Jak možno, aby tiskli k ústm ústa? Nech žalusie spadne clona hustá, ta
Ta
okna
svítí
trestnice, ta vidí všady.
jako
hvzdy
a prokleté ložnice
zatracené
vonným šerem.
Jim zdát se bude, dsným nad kráterem že mladiké to hnízdo jich se klene.
že v lásky ples jak dsné »Veto!« vstane a objeví ve rámci erných míží v té chvíli, kdy se ret ku retu bh'ží, se
dsný
profil
hlavy ostíhané.
118
Kvtná nedle v mst. (Otokaru Mokrému.)
ráno. Obvyklý ruch nezalehnul zachmuených ad. v šer ulic, v jen kradmo jitra slabý paprsk vbhnul
e
dom
po ímsách se tiše k oknm kra. jist neprobudí pozdní spáe, jak uká si na okna zkalená, s ním rozumí si pouze šedé ptáe a eknou si: Jak vesna vzdálená a
Ten
že cosi z polí, z dálných
ím
kypí zem
A mha
a
les
táhne,
vzduch tak divn vláhne
se zvolna sráží v hustou clonu,
ímsy, štíty, stechy pochová a po chodnících taní v bystrém honu se šumnou zvstí prška dubnová; jí vyhýbá se mrzut chodec ranní,
jež
jenž z nutnosti práh domu opouští, však v té zní rovnž cos jak pousmání, jak paprsk, který vniká do houští, a každá krpj víná tvoíc kola »Jde se mnou vesna, probute se!« volá.
U
kostel jsou otevená vrata padá v tichou ulici na šedé schodišt svic záe zlatá. Zvuk varhan, jindy tskn kvílící, cos jásavého tají v slavné not. Ó kouzlo jara, všecko pronikáš, život v hmot, tebou se hlásí a jimi
vný
srdce zvon ty se dotýkáš, zda dotkneš srdcí žen se aspo v taji, jež koiky na stupních prodávají? i
Na míst
palem, které
stlali
v cestu
kdys Kristu zástupové hluící, pár proutk z vrbin šedivého klestu, svázaných líkem v prostou kytici, kde ve koiek stíbro tklivou nhu si žlutý kvítek mochny ukrývá, neb snženka, jež vzrostla v stopách snhu, se v slzách mroucí zimy usmívá: To severu jsou palmy prosté, chudé, zda s nimi jara požehnání bude?
Zda s nimi vrátí se mír v jizby šeré, tvj úsmv jeden, vesno spanilá? Zda ruka, jež je tesoucí se bere, zná symbol, v
Zda íše
nmž
zla se
se pravda ukryla?
pece jednou dumy vybízí
zhroutí? v jaké vážné to zelenavé, stíbrem zkvetlé proutí, ženoucí chvatem jarní do mízy
O
a hlásající,
ples
a
mu
život
zmaen,
máje v chvjících se rukách staen?
A
dojat necítím van
vtru
více,
pršky šleh zím olšin rokytí. kam podél eky zkvetlé do vrbice se chudé ptaí hnízdo zachytí,
ni
zím
pl
tichý kraj, jenž v tuše jara
sluncem vyzlacen
a pólo v
v chorálu varhan, jenž
te
dímá, mhách,
slavné hímá,
po kvetoucích sahám koikách, a jak z nich vane jara zvst a záe, je odnáším v svou jizbu samotáe též
Vy první chudé šperky z lemu ízy, do které vesna zemi obléká, ó vlijte aspo tolik svží mízy ve hluku msta v srdce básníka! By, kdykoliv zrak zvedne roztržitý a za obrazem uzí schnouti vás, zdroj tchy cítil v hloubi duše skrytý a skivánkovy písn sladký hlas,
by
sílu
v boj
ml, k bíd
a v škleb a hanu
—
soucit pravý,
úsmv
shovívavý!
Slavík v
jjo '
mst.
denním hlomozu
a shonu,
když msto usne, obr mdlý, na jednom starém na balkonu,
kdy v
ulicích jen stíny
dlí,
ve oleandr tmavé šei slyš, náhle slavík ozve se tak stejné, jako v rodném kei
kdys dlával
Tu
starý
to
dm
po
lese.
a oprýskaný,
rokokových arabesk, jenž celý den ní zadumaný v hluk chodc, dtí shon a vesk pln
se usmívat zdá, celý
pi
zmnn
hlasné písni slavíka,
pohár
jíž
brillianty
zpnn
šumné víno petýká.
jak
A
slavík volá, jásá, tlue,
to
povzdech, výskot
a každý, hle,
je
a kvil
kdo kol spchá rue,
v údivu se zastavil.
122
Zí chodec v pustých ulic šero, kde ku domu se chýlí dm, a v každý
padá perel stero dum.
a celý liják plesných
A
jakby lákán touto písní
msíc, nebe samotá, se náhle prodral mlhy
i
tísní
a na štíty svou rozlil zá.
A
chodec stane v noní
kol
vn^
a do
kde
sn slavík
Zí rodný
tiši,
klid a samota,
jemu hvozdy
rovnž
kraj
dýší,
klokotá.
v té písn ruchu,
cíp lesa s velkou pasekou,
nad jejímž koncem, roven duchu, se msíc plouží nad ekou
zí starý mlýn nad šedým jezem, jak zní ten nápv podivný, erným pol zarostlý bezem krov pohostinné myslivny; i
zí
laní
stádo ve
oboe
a rosou pažit zperlený, a
a
rozšumné hvozd moe kapra a mech zelený ;
123
zí krátce báj
báj tu lesa celou, mládí, které ztratil te,
a neví, v ulici že ztmlou zí, ku zdi kde se tlaí ze.
O
zpívej,
duch
Ve tvém zpvu
ptáku!
svých pout, v tvé písni shonu na úlevu zbyl z ráje mládí svží kout. necítí víc tíž
Ó
zpívej,
vyki
duši svoji
ve
zpvu
ztav
ržence,
ji
pj, rozkoš kde svj pohár
pj
v tichou jizbu
Však nejvíc již
a
líbají
zpívej milujícím,
se v svitu
básníkm
strojí,
uence!
v zdech
neb osud tvj
i
hvzd,
msta
jejich jest.
snícím,
124
Betlém.
Uélnické domky na zelené stráni se chytly svorn dvojnásobnou adou, jak v amfitheatru se šik jich sklání, jak stupn pod sebe se dol kladou. a shon msta nedoléhá, hluku jeho poslední jsou hrází; za nimi bezu vn, hlohu nha, i továren kou pod nimi se plazí.
Sem vava ty
Byl máj a nedle, kdy jednou dolem se stáel v kvetoucích niv scestí, krok kdy píroda se zdá být velkým stolem,
mj
kde každý
V
pít
mž'
nadj, vzruch
blankytu jásal skivan
z
a štstí.
plna hrdla,
šeík pes noc zkvetlý, tam kde zem ztvrdla
a v roklích dýchal i
u cihelny,
pod krokem chodc, travin
A schdky
v skalnou
pdu
ke
plál
pruh svtlý.
vytesané
plotem, pod živým nad zahrádky, kde jablo v kvtu plane, se stechy pozvedaly s štít hrotem. se ztrácely
126
pkn
Dlnické domky vedle sebe jak sýkorky na telegrafním drátu, výš nid mstem blíž oblak a nebe vždy poslední a první v slunce zlatu
Klid nedlní je opanoval všecky,
do oken otevených proudem svtlo se hrnulo, sem tam znl povyk drtský od zahrad, kde vše vonlo a kvetlo.
Do okna
z
okna le la soused starý íslem novin k sousedovi,
se sklánl s
u studny dál, jak v
moi
.zlaté
páry,
hoch k dívce mluvil stlumenými slovy
Na prahu
usedla
si,
v ruce
šití
píse mnohá žena, ob as, msto kde se tmí a svítí
a na rtu tichou
v dál jak pelud, dívala se zamyšlena.
Klid všady, mír, že musí íci každý Zde Dydlí štstí, zde jest eden sladký! Co v zátiší tom válek hluk a vraždy, stran vení, zápasy a divé zmatky }
Co již
kletba, která utlaené stíhá, darmo tesou pouty ve svém vzdoru
msta jak strašidlo se zdvihá pochodní vzpoury v psti na obzoru.?
a jejichž s
126
Co továren
hluk- a vzduch jejich tsný, kde kh'í choroby jak v paeništi, kde záští tajné ve na vichr bsný,
než rozpoutá se v bh'zké
dob
píští?
Co kik: »Chcem chleba !« Zdvižené co pst Ó chudé domky, zatopené svtlem nad kráterem, jenž bouí dole v mst, zda ironicky
lid
vás zove Betlém?
Ó chudé domky, na oko tak vlídné, zda vskutku ve vás štstí modré ptáe v sen zpívá, mozolné když ruce klidné se složí po práci pod hlavu spáe ? Což nelze bou tu zažehnati láskou? Což nelze docíliti shodou, smírem, by radost vzplála oblieje vráskou, by štstí doma bylo v svt šírém?
By nadj plodným nebyla jen hostem na ímsách oken, by vnit byla doma, by práce veselá všech byla skvostem, by žehnání, ne kletby chvly rtoma ?
Dlnické domky v
zeleni a
kvtu,
kol zatopené jarním, zlatým svtlem, ne zde, le všady, vlasti jako svtu,
ó
bute
lepší
budoucnosti Betlém
127
Vzpomínka vánoní. sme v chudé jizb, která v smsici stech tiskne svoji lomenici prosou, však dobe známou hvzdám, msíci., sny zlaté pod ní v skráni pvce rostou: sem pišel ped lety, byl chudý jun, tam daleko svj drahý domov nechal, slávy v msto spchal. v jásavý zvuk strun, ó píliš ideálem srdce spíjel. místo lauru trn do vi ce svíjel,
za vidinou,
O
píliš
te te
snem
vil
—
sedí sám, noc tichá
své šeré stíny k
bíd
nad ním pne
necitné.
Stl pokryt
verši, stohem papíru, nad ložem jen díví hlavinku zíš smát se z rámku, v kvítí barvínku a stužkách z plesu). Ó jak ve víru je mnohý peet', v pochvalu kýv' hlavou, a mladík moh' to teba zváti slávou, však co tch mušek zlatokídlých teba, než z kidélek jich jest jen krajíc chleba! (zdi
holé,
—
Svt
verši
dobýt dnes
je
pošetilé;
být správním radou a kupóny stíhat, na amateura hrát si z dlouhé chvíle, v as v divadle, na koncertech se míhat,
tak obas koupit nco na výstav a potají to dráž prodati židu, svj hladit bich a ignorovat bídu: tak dojde k vážnosti se lehce, hrav, a asopisy, lidské slávy stráž,
se dají v
pokik: »Ejhle mecenáš
!«
Však najít nkde v tvrtém poschodí pi chudé lamp ubledlého hocha, z tch jednoho, jichž moc se nerodí, a dív než shasne poesie trocha pod bídy mrakem v jeho skráni mladé,
mu a a
podat ruku a s ní pevný štít, vtev, kam své hnízdo ptáe klade, tonoucímu spasnou lodí být,
ten talent najít v duši dítte
—
a pízi sn na bohatý háv snovat vy radj k hrdlu kabát upnete a dít: Nevím, pro se exponovat! A kdo jsou ješt lepší mezi vámi, ti kií: Student, zdali zkoušky má? A nemá-li jich, ihned konec drámy, teba hlad a smrt mu zahímá na dvée jizby, kde sny bohatý nad uvadlými pláe poupaty.
a
Te
sedí sám, a štdrý veer na nebi planou miliony hvzd,
jest,
129
sníh chrupe
pod nohou a pesladký
zvuk jeho vzbouzí staré pohádky, o dtství, mladosti, o krásných dnech, kdy žití máj spal ješt v pupenech,
—
Kde bude veeet, on a neptá se, však
neví ješt upomínek dešt
inou jako hvzdné kaskády do jeho dumy, jež se setmívá, v snech, dít posud, hledá náhrady, a pero kleslo on se usmívá
se
—
.
.
.
Zí rodný
kraj, je na venkov, doma, zí zasnžené rysy polí, lad, rampouch plný okap je sad, a v písni vánoní on hýbá rtoma, neb každá chýž se snžnou beranicí má v oknech svtla, jesle za nimi, i
má strmky, s má slzu v oku kol stolu
všechnm má úsmv v
dary
hojnými,
a
líci,
matka miláky své sítá,
zde všichni jsou a zdraví pohromad, a chybí-li pec nkdo v družné ad, to slza dí, jež na brv se kmitá tam dti ruky roztahují schvatem po oechách, po jabkách, které v zlatém se pyšní kožiše, po hraek smsi, jichž
vn
erné pipomíná
lesy;
jabka a dle hvzdky jader se rzné tužby nesou z mladých ader, a dívky pantoflíek pehazují pes hlavinky, jež hravý zvdav pl žertem a pl v studu záplav
tam
Má
krájí
vlast.
9
130
na vdavky myslí. Venku vytrubují, dvanáctou, v to padl zvon ples, a v slavném tichu mlí vše a slouchá, strá zadumaná, na obzoru les, slyš,
jen hvzdy z noci asnatého roucha se kloní k zemi a chví jedin se na unylé vodní hladin; a zvony zní, a na ples jejich celá se zvedla ves a chvátá do kostela, tu štkne pes, tam ješt vrátka klapnou,
hovor na návsi a tichem cest, ty nohy unavené šlápnou, tam klíí v odvet sta drobounkých hvzd, a nech to fií, u kostela vrat si každý oddychne a vejde rád. zní
a
kam
Tak bývalo
a jest a
bude vždycky,
a veliký ten dlouhý zápas lidský
vždy do
se v posled rád
kde pohádka a
pvci konin
první cestu všech a as,
si
poesii nevymyslí vtší.
A
všecko to
ó kolikráte
sn
mu
—
dtství
vrátí,
zlatí,
eí,
snil hoch ten sám ješt bude sníti,
a sám,
než vlastní silou za pravdu dá vám, že dobýt musí lovk sob žití? Když ovšem pijde se ku dráhy cíli, tu lehce já
pak se krouží
pkná pec
prožil totéž všecko, a
bych sotva
asi
ml,
to prožít
slova síly
znova
.
.
.
131
U
semináské zahrady.
ptaí zpév a v ^ olikrát mne pekvapily chodce,
záe samotáe
listí
na Petín, kde se
s
vrchu rozkládá
dol semináská
zahrada.
Jak asto modrou vídával jsem parou za šedou, polo sesutou zdí starou, tu jít
keem stemchy a tam šeíku adu klerik.
na procházku
vážn, zvolna s nachýlenou hlavou, jarní, nezdupanou travou, šli bez všeho hovoru ve stínu mladých bíz a javor. Sli
tou svží, jak stíny
Jak zakleté a ztracené již mládí tak zadumáni šli a sotva rádi, a ernou stuhou do zelena trav se mísil v snivém svtle jejich
Pod nimi v
háv
slunci Praha stovžatá.
Ve každém okn
plála jiskra zlatá.
Jsem rozkoš, radost! Zpíval pták jen miluj život a jen v lásku
ví
i
ke,
Za nimi pate v dál jsem náhle cítil, jak podivný cit v duši mé se nítil, cit ptáka, na volné jenž haluzi zí, za míží jak úpí soudruzi! .
Hradany pi
Ve
západu.
smaragd starých strom
moe
mezi vže, stechy, jak jehly lítaly kol dlouhé
štíty,
se
lilo
a v
každém
okn
zlata
svity,
zlatá jiskra
vzata.
A barev bakchanálem vzpláti chvátá ten obraz hradu, ztopen v jas a tpyty; co plamen plá azur sytý, noc v hlubin se valí crnošatá.
moem
A obraz Hradan záící a skvlý jak fáta morgana se ze tmy noí, jak v staré slávy oživly by lesku.
Ó
poutníku, jenž jdeš tu osamlý, ten západ chvíli za novou zoi, na chvíli ulev zoufalému stesku!
mj
134
Motiv
íidys
z
Hradan.
Hradany jsem kráel; na námstí
stanul, byla temná noc a parná. rudá svítilen jen chab v scestí se vkrádala a kašny jednotvárná jen píse znla zpoždnému chodci v té hluché, tžké, dusné letní noci.
jsem
Zá
V tom náhle stlumený ev znl mi k uchu, by zmírající, jak v poušti hýkla a ticho zase, jen hodina duch se nesla v dálku s vží v msto spící. chvla se noc tmavá A zase ev ten jak nádherný ev lva, jenž dokonává.
zv
.
A
.
.
To pelud,
—
tak se kojím mi jen zdálo, však znovu zase, trochu dál kde stojím, to naposledy bolné zastenalo od kašny, lev kde s rozdrcenou lebí do plnoní tmy bolestn se šklebí. ticho zas ...
a chci dál
jíti,
to se
135
Vidní v chrámu
U
sv. Víta.
svatého Víta,
kameny kde skrytá eských král tla dávno zpráchnivla, denn o plnoci tajuplnou mocí víka
s
hrob
sletí
v divných stín zmti.
Ti jdou s hlavou holou a ti s aureolou, jiní v kápi mnich vzdychající v tichu, v krunýích a plátech, z hermelínu šatech a
po boku
s
ped oltáem
mei kleí.
Vojsko stín bledé svatý Václav vede, v ruce, jež se tese,
korunu on nese,
136
k oltái
ji
vznáší
v tryznu sudby
našij
toužebn ji vzpíná k trnu Hospodina.
eské zem
svtci
za ním jako
svdci
modliteb a vzlyk
tchto stinných šik, které k nebi krouží, mši co Václav slouží o za
plnoní chvíli eský lid milý.
Prokop, Vojtch, Jií
elo nad
rytíi
povznášejí v sláv, Karel v zlatohlave,
záný mezi mnichy
Husv
stín
ní
tichý,
nade všemi v zbroji
Vdce
slepý
Tak v
se modlí
asu
oko za
stojí.
stálé
rosí
denn,
zmn,
vláhou
eskou zem drahou
oni pamtliví,
na
nemyslí živí ve dne parném shonu, s citem milion
137
Konají zde v stínu,
k Hospodinu, nepestanou, pokud nezaplanou jako okna v jase lkají
lkáti
ve prvotní kráse s vzdoru bleskem v každém srdci eském! síla
138
U V
troskách
snící,
asto noha s
svatého Jií.
odvká
basiliko,
stanula u tvé brány;
citem vtší
nadje k tob nyní lehí
se vrací.
Vidím, kterak s kamenem pne se kámen dílem pilným piety pozdních vnuk, zím tvé vže, do dálky kterak svítí za
Cítím,
jsi
nám,
dómem
vnukm,
též
Víta.
zachránná,
velký symbol ztajené síly eské, která nedá zahynout víe s láskou ve srdcích dtí.
Bu
mi zdráva! V prosince kalných mlhách jako v žehu palného léta asto kolem tebe bloudíval v neklid štvaný, zmítaný krok mj.
Ticho noci pražskými ulicemi mávlo žezlem, dímaly štíty, ímsy, v mlze spaly paláce starých rod v
erb
svých
plísni.
139
Obklíeni zástupem lech, vladyk,
rovnž zpupných, hamižných, vlády skrývajících
chtivých,
pod krzny dýku vraždy s
úklad
jedy.
Zbožný, slabý Boleslav s rusým bratrem škodolibým, Jaromír slepý, chorý, útisk z Nmec, malátný, chabý národ s
Matné
stíny nešváru,
Vršovc
hesly.
dlouhých ptek,
které vky zdírají nitro lidstva, v dnešek ješt symboly kárající
domácích spor.
Vážné zjevy biskup, svatých knží; chytrý Sebi, rozvážný Tidag, Izzo, tato svtlá, stíbrná labu, Kosma,
Herodot eský.
Co
se zatím plížila
šerem zmije,
v patu národ uštknula, než se nadál,
zmije chtivá cizoty, které
adra
nabídli
vždycky
Tvoje dti, Libuše, vštko svtlá! Mohla pec by nmecké abatyše o tom více vyprávt, kterou rozkop Spitihnv kníže.
z dálky temné Vltava pouze lkala, matná svtla chvla se v kalné vod,
svtc
co se snuly za nimi stíny s
Však
dv
vže,
bílé
to
vk
Karlova mostu.
vže
tvoje,
které zely perut táhnout kol svých skrání, nadjí svtlou k nebi
kynuly
ic
výši.
tob pod okap v dešti schoulen jsem v dumách nejednou, pate k tob.
Proti stál
chmurný svdku
nejstarší minulosti
otc
Ped mým okem Pemyslovc,
i
dd.
praskaly staré rakve
vstávaly mrtvé stíny,
dávné hroby vyvrhly koist
svoji
v chorálu zvuku:
»Zahynouti
nám
i
budoucím nedej,
svatý kníže, vévodo
Kolem
eské zem!«
táhly veliké, zašlé stíny
knížat a
Mnohá pst
se zvedala v
rek.
hnvu marném,
vstával bratr naproti bratru svému, ctižádosti ostruhou, loutkou zisku,
o vínek v boji.
141
Staré boje! Ped zrakem vidím posud, slepý kterak Jaromír lidem cestu
sob,
klestí
za ruku Betislava
davy jak vede
!
Z chrámu zatím doznívá hymnus otc » Zahynouti nám budoucím nedej !« Slepec lidu uvádí ackého reka i
:
»Ejhle, váš kníže
Mluví dále rozhorlen v svatém ohni, nezí, neví, podráždn jeho eí, kterak oštp Vršovec chystá v taji, kterým jej zbodne.
Staré boje, bratr vždy proti bratru! Tenkrát nemoh' pradávný chorál otc zkrotit mysle zbouené, ani láska
k spolené
Mž'
to nyní
?
O
dnes
he
prastará basiliko, vy stíny, které se po zdích šerých plížíte s bázní!
Víš to i
po vcích
vlasti.
nejlíp,
budoucím nedej !« ^Zahynouti nám stejn od Víta kathedrály, knz to zpívá v nedli s lidem, nesa rozžatou svíci. i
zní to
142
V
kapli tvoji kráejí, svaté kníže
Je zde víra
s
S klidem patí
nadjí v obrat lepší? chrlii, masky dómu, v slavný ten prvod,
Jenž se ztrácí pod klenbou dýmu plnou, krok pár co naproti, basiliko, v stínech dímáš, nejstarších knížat hrobka
chmurná
a sirá
III.
TOUHY
A VZKAZY
Sochy na
most
Josefu
Palackého.
Myslbekovi.
L
Lumírova píse. jsi, ó písni Lumírova? Zkad ozýváš se po letech ? My pracn kroužíme jen slova, však kde jest silný dech ? Zda utkvl aspo v tomto vzduchu, v té pd, v burném kolem ruchu, v tom kamení a v tchto zdech?
\i de
dd
Ó
jak se djinami nesla,
tu
mohutná, tu líbezná,
ta vedla
me,
tu rádlo, vesla,
tam vítzná, když zaznly tžké cepy,
tu pracovna,
a
v jich rytmus padla velkolepý, s ní
Má
vlast.
táhla volnost
bezmezná. 10
146
orá zpíval ková notil
za
tásly se
klenby les,
svým pluhem, buše v kov, ji dlník vzdychal v jamu tuhém, vlaštovkou slétla v jizby krov, a jako bzuná, zlatá vela na dívím rtu se smavá chvla a asto znla beze slov. Ji
ji
Jí
i
kde Perun ctn
i
a ve zbožnosti v
Svantovít,
stejném plesu
v chrám
kesanský hlas Tou osud tžkou
její
lkal:
poutí
nám
nedej, nedej zahynouti!
V
perla srdce spala
ní
—
vh',
cit.
Kam podla
se, s Bílé hory když kleslo naše slunce v hrob? V kvil babský otcv pešly vzdory a z bohatýra stal se rob. Zda leží na dn Vltavíne, zda v skály Vyšehradské klín
nmá
spí
jak
my
v
Zda jednou se k nám s ní
O
mdlob
tíži
opt
?
vrátí,
volnost, vzlet a nadšení?
pohle, slunce práv
—
zlatí
v kameni! Vchod steží k Libušinu mstu, co Lumír ukazuje cestu, kde Vyšehrad sní v mlení.
zjev luzný její
147
Ó miste, jist pešla tob v myšlenku hlavy, v srdce krev, jak symbolicky k píští dob v ruch msta hledí její zjev, jak chtl by íci Život chvatem nech burácí, v ryzím zlatem jak otcm vám znj eský zpv! :
nm
lí.
vštba
Libušina.
Il mlh se tyí, do kterých smavá Zora jako v plénky halívá spící msto, dív než v nový života ruch a hlomoz zbudí
Z mlh se tyí velebné
je
slunce
knžky
postat',
cudné své bílé íze, v šperku pouze na oblé ruce hraje štíhlá,
útlá v
paprslek zlatý
ji vidl velebný, starý Kosma nad své listy sklánje bílou bradu,
Tak tak
ji
vidl, vštící velkost
msta
budoucím dobám.
Musa starých dotkla se v oné chvíli ret kmeta, dojemné když psal verše o »tom mst velikém, jehož sláva k
hvzdám
až sahá!<
149
Tak's ji vidél kolos tvrce v snech svých, jako pelud mihla se z bílé páry, zrovna jako v myslích všech žije knžna matka.
ech
i
vztyil na prahu nové doby mostem Uence, v djin strže jenž se spustil s pochodní svtla, velký
Tak's
ped
ji
tím
národa Otec
Davy! Davy! kol se bráti v
!
—
Nesetné budou davy hamižném shonu, v péi,
v hluku, víru, pachtní, jak to život
porouí
drsný.
smr
Lidé nových ideí, nových v shon jich laný patiti budeš stále, velká knéžko, s poklidnou boh tváí v lesku své krásy
Budeš nmá, mluvit však bude Krása, která v tebe vtlena mistra dlátem, paprsk svtla z odvké božství tváe metati bude.
vdk
nmým
Pod tím heroldem luzných vzrstat bude mohutné, pyšné msto, jako velká vládkyn v kesle svojich
vrch
si
hovíc.
15
Zdráva budiž královská, velká, slavná, vidl s Libuší starý Kosma, jak naše Praho Pomoziž syn láska
t
!
vštby
ty splnit
I
151
III.
Ctirad a Šárka
ak's je zaklel v balvany
vzácným umním, vazby jich jsou strhány
noním mlením.
K
skrá
Šárce zvedá Ctirad v dálku napjav sluch,
Vyšehradská kde se strá erný tyí vzduch.
v
— Neslyšíš tesk temných ran? Zda to duní hrom ? Perun jede z noci bran, v skály
hmí strom msto kol,
.^
i
Nikoli, spí
bledý Vltava
msíc
sní,
svj šumí
bol
a kvil její zní.
Vidíš?
—
Radj nehle
tam,
radj v mj pat klín. Povz, udeit v roh mám? ptá se druhý
stín.
152
Co zím,
nelze chápati,
v žilách stydne krev, hlava teští v závrati,
srdcem bouí hnv.
Rozumím Kéž lze
již
ránám
vn
tm
.
.
.
spát!
Pro vždy být již kamenem; slyšíš, Vyšehrad, Vyšehrad si boí vnuk rázem kladiv svých, skálu tíští divý tluk
hrom
moderních.
Lip nám bylo, píteli, v šerém pravku, my jen velkost vidli klíit v lovku.
Tuto chátru nezleká,
ped ímž chvl nenajdeš v nich
se dd, lovka,
ani srdcí sled.
Vše, co posvtila báj luzným tajemstvím, ziskuchtivá zprzní láj
hloupým vtipem svým kácí jen a netvoí, vrtá v hrudi skal,
pro silnici rozboí, co duch stkal.
vk
Ránám
tm
již
Jak by v moji
rozumíš
hru
padaly, jich cítím
kámen,
sestro,
tíž,
bu!
Bozi, zda ty bídáky
stud jme
boit
zít v to
Na z
konen,
dd
zázraky,
neten!
jen dláto mistrovo
žuly zvedlo nás?
Dílo zkázy hotovo, slyš ten hromný hlas! Za skalou se shroutí též svatý Vyšehrad, v hmoty sen se vrátit spš,
v,
jsem balvan rád.
154
IV.
Záboj JP:ak
vyšli
kde v
i
Slavoj.
spolu ze stínu prales,
tíšti divé
krev erná v hodokvas
olbímích zásek
Nmc
usýchala
havran
krákajících.
Tak
vyšli spolu. Zemdleni eží zlou, druh tiskl druha v bratrské objetí, co na zbrocených krví elech vítzství zpívalo plesnou píse:
»Svj pohled zjasni ztemnlý ve slzách, ó Matko! Zahnán, zkrušen jest starý vrah,
Tvém
na prahu jest zlý zmok ubit, svíjí se v slední kei.
pod mlatem
Je naše sláva! Ne, naše není!
Naše je vítzství! Tvojím jest. Vlasti má!
Ne Tvojím,
ale jesti
nad mraky
sídlících,
boh vkožízných
.
.
.
155
Ti v paže naše vdechnuli síly vzdor, ti v oích našich rozžehli plameny, že jeden písní, druhý
zburcoval
z
mlatem
dímoty chabá
srdce.
odvký úkladník, v svá vlastní v hvozdech zaple se osidla, ní z naloupených zbraní hora v zdeptaných zásek erné tíšti.
Jest zahnán, zkrušen
Te
vzpiate
ohn
od chlumu
ke chlumu
v kraj širý rudým štknte jazykem: Je naše sláva, naše vnce!
Dalekým
Tak pla co
zazni to
sláva na
eským
krajem
!«
ele vítz,
nezdolní kráeli ku skály štítu, která krajm vládnula daleko z erných les. tito
silní,
A nžný Slavoj k statnému Záboji zrak upel snivý, písní pln, holubí: dobrý brate, »Jsi spokojen, na skálu vystoupíš z erná lesa
mj
te
s
lehím srdcem?* Záboj
vážn
se
odmlel,
hlavou pokynul: » Vítzství jest ovšem naše, hle, jak v dálku s oblaky v závod hmí ptaí hav!
jen
156
Na spoust mrtvol
hýiti pospíchá Vlast dýše volna Dkuje písni tvé. co v pažích spalo, že svým kouzlem vzkísiti dovedla žalující. .
.
.
.
.
.
Poj, brate Píse podíl má olbímí na našem díle, petrvá století, !
ba k vnukm ješt o dni slávy dvojice bratrské zahlaholí!
Rez
mee píse
jen jest
schvátí mlaty i kladiva, ze strun varyta vylétlá
vná,
brate, tož
vítzství, slávy
V
tmy šlehne
má
lví
tvoje
vk,
podíl
píse!
jako ty plameny,
jež v obzor dálný vidíš se zažíhat;
v,
dokud písni národ vren, nesmrtní bohové jsou s ním vždycky
!«
157
Pozdrav Labi.
B udiž
bouným
proudné Labe,
a
pozdraveno plesem zlatá žílo
ech,
se vineš hvozdy, skalin tesem,
nivou žírnou, pes brunátný mech, budiž zdrávo! Luzné tvoje vlny šumí bájí a pohádek plny kolem hrad, vesnic, samot, mst; již v olších modrým kmitneš okem, se nivou valíš burným tokem, kraje šperk jsi a zrcadlo hvzd!
a a
Jako obi mlžní zakuklenci kolébku tvou steží kol a kol v malebném svých vzpjatých štít vnci, pochmurný kde dumá Sedmidol.
Tamo
víné vody slapy. kdy slunce zlatý hrot svj taní duhy kvtným hávem niv, kapky tvé jsou slzy Krakonoše, sbíráš
v nichž
v trávu rozsypané perlí koše z
jeho
o vtrem
zdutých hív
stápí,
158
Letem orla v plesném tanci plyneš stedem sosen, vážných borovic, jak sen
zem
chaty tiché mineš,
prahy jejich líbáš stíbrem kštic, Hory posledním jakT^ve pozdravu se a mizí ve dálavu,
níží
luin smaragd kypí se všech stran; nových zídel vlna k tob chvátá, na
behu
co klas
vlní se jak žírný
tíse
zlatá
oceán
Báje rajský pták svá rozpjal kídla, šumné, drahé Labe nad tebou; otc zkazka svatá tvoje zídla svtila své krásy velebou! Svatý odkaz, duma tvoje znla,
Truta dla když rozpáhla se s
mlatem
smlá
proti sani bsící.
Ó kéž vln tvých šlehne píse junná, vštíc vítzství co zlatá struna ve nynjších boj smsici
Vncem Králové
luin obklopen kde dímá noho, pou svou stav;
Dvr,
úcta s bázní varyto mé jímá, slova jindy víná jako splav se tlumí, bohu žalováno! Tam kde vlasti drahé slavné ráno
te
zpvu
Zábojova hlas, matky, o drahou o pí zem každou, o zpv sladký dlužno vnukm vcházet ve zápas!
vítal
po
staletích
e
159
Pehluš, Labe, pehluš vln svých
hnvem
dsný boj ten, k jihu dál mne nes, msta Dobroslava vlídným zjevem nad hradby kde stech a vží kyne vážn tisíc upomínek
sms
;
v hrudi ve, se splítá v pestrý vínek, pítomnosti nezkalí je rmut. V právo, v levo kraje luzné krásy .
.
.
O
jen šumte, šumte, zlaté klasy, zlatý zde jest prut! eské
zem
Však pro orá náhle nad svým pluhem v písni veselé se zastavil ? Na bojišti, ve zápasu tuhém zlatý zrn déš z krve se mu lil, z krve dtí, ztichni, zvsti stará Celá zem pro není dcerou jara ? Kdo ji žene v záš, kdo šije krev? Musí pluh na bílé zarýt kosti, musí vzpomínkou se v minulosti stavt v hrdle smích a na rtu zpv?
Dále
s
Labem spj
a zjasni líce,
rosa vláhy skane na úhor,
by vzplál kvtem. Šedé Kuntice se noí vážn nad obzor!
již
adro dme
se,
slza v
oku víí!
Ducha, srdce bohatýr, náš Jií, všady nechal stopy krok svých; o
nm
pje
vlna a
list
kee,
nad stechami chat se o svatá
povst
z
as
nm
bere krásnjších.
160
Jeho jménem zvuí Podbrady, jeho srdcem cítí pozdní vnuk, v zmti boj, útok a zrady v eská srdce každý míí luk, se zdvíhá: v eské hlavy každý Podbrade, kéž tvj zjev se míhá pít nad námi, ó dej nám eské síly, statenosti kalich! Ó kéž v bojích dsných, neustálých
me
vn
jméno tvé nám ochranný
je štít!
zadumání co se ztrácí temn duch, jímž zmítá divých cit spor, z dálky duní cos a chví se zem,
V
pozdrav mrtvých je to z Kuten Hor! Tesou v hlubinách se šachty staré, z nich se valem rojí stíny charé, jedni v ruce kalich, druzí kíž, poslední vzdech zmírá, dumy z
Kaku
noc kvaí kídlem netopýra avšak s nocí jitro chvátá blíž! a
—
Tvoje jitro, vlasti, matko drahá, kdy jen zrosí luhu tvého lem, kdy na šíji odvkého vraha vstoupíš, blesky v oích, andlem? Nadje, ty iákáš vždy a znova, v tebe splývá píse Vácslavova, a z chat eských roste v jeden proud, roste z místa, kde padnul sklán bratem, roste bouí, vichicí a chvatem Ty nám nedáš, nedáš zahynout :
i
161
Nech
i
zašlí vlna
výše stíká,
mohutnji zní ten duchíi zpv, v odvet jemu bouí od Mlníka z paty Ripu, Karlových kde rév granát svítí, nové hromné sloky, Labe v tvoje zmohutnlé toky, až se ohlasem jich tese beh Zijem pece, teba nech jak ptenci pod ostížem, v malebných hor vnc budem žíti, kde žil Cech!
vn
Má
vlast.
11
162
Píse
Chod
na stráži v zásekách Sumavskj^ch
Vy,
již
tam na západ
Slávských rod, vy acké plém Chod, ve živl drsné vád jak skalných sráz jedle
jste stráží
—
otužení bdíte ó pozor, vrah je vedle,
již
vy
víte
Bou hle, již
nad eskými hvozdy, táhne od Haltravy, duní erchov tmavý,
máš své drozdy? každý pevný v sedle,
kde, lese,
Bu me
v ruce ostražité
—
ó pozor, vrah je vedle,
vy víte
Hoj, stojí Domažlice, jsou pevnou vlasti tvrzí, a perly eských slzí se
inon od
Sušice,
163
chmury zpt, blesky v tísni
hoj, zpátky,
sšedlé, lité
—
ó pozor, vrah je vedle,
vy víte
Jak vojem Betislava, jak pluky, jež Jií, krev otc ve vás víí,
ve
bu
silou jejich sláva!
as jama
pejde
hnedle,
jen vzhru vy, kdo spíte ó pozor, vrah je vedle,
vy víte
!
164
Oko.
I
o
již
tvj
údél, písni, v
eské
zemi,
pvce
ruky mezi rumy, hbitovních že strom haluzemi se míhá peru tvá, snivé dumy že spádáš v starých hradu rozvalinách neb v tichých koutech opuštných mst a kvílíš hvozdy, u rybník v ttinách pak s vtrem v závod žaluješ svou zvst, na zašlé myslíc doby, ty zvykla jsi již pouti mezi hroby. že slétáš
s
bu
bu
A
pán tvj sokolník je smutný vru pustí tebe kam chce po koisti, a bloudíš nivou nebo v les šeru, vždy pod nohou mu svadlé šustí listí; skivan v blankytu si vesel jásá, u nás je podzim, u nás mlhy tíž, !
A a
nám v zrak jen minulost svj popel stásá, kam v eském kraji nohou zavadíš, tím stokrát citelnjší,
ím
ona vtší
—
my ím
malátnjší.
165
Hle, loví hrádek Rožmberských ironicky zvaný Kratochvíh';
pán,
te
zapádá pavouk okna mu a
vru dobe
krátí
zde
si
i
bránu, chvíli.
Fresk nuzné zbytky vyblcdají na do kaple hledí betanový list,
zd
mohutné
te
s
vtrem dešt
zdi,
brázdí,
strop asylem je prázdných ptaích hnizd a štuk se stropu slétá, jej
asem
v kout barbarská ruka smetá.
Zde v smsi odpadk, ve zlomku zmti a v ornament, arabesek tíšti,
hromad smetí lepší dob píští, náš vzdlaný ve kusech girland, fantastických pták, krbu pláš, jež zdobily zde strop jež odkazuje na
vk
i
oko namanulo zraku, ze sádry oko stranou ležíc zvláš, tak smutn zelo z rumu, v své zítelnici ztuhlou nesouc dumu. se lidské
Na strop tla nebylo kam patilo to oko z
hlavy, sádry.
tance hravý vlnivými adry }
Zda dívce patilo, v jež chystala se s
ni
bílé
i
rej
rytíi, po nmž tam zbyl me. holý, proroku tam ve chumái lvic ? neb arodji, na jiném jenž poli tam stíná berlou hlavy makovic, tak chtje symbolicky osud lidskv' los moci naznait
i
i
166
Co v
vídalo zde druhdy toto oko
tch
útulných a skvostných komnat
neuhodneš
to
víc,
má smutná
stínu,
sloko,
kídlem žaln biješ v rozvalinu! Jak asto od stropu tam s vzdušné výše do plných pohár se dívalo, a v chvíli nhy, když doznly íše a v mramorných se krbech stmívalo, jak mrtvé toto oko se v živé zahledlo pehluboko?
jež
Ba v
živé,
láskou nyjící a žhoucí,
v pána svého objetí se smálo, co vítr neustával v okna tlouci, pod polibky se pouze zavíralo!
jež
Kde
je to živé, ptáš se, vášní zpité
nhou líbezn r oko ze sádry v strop zdobn vryté o vky petrvalo vítzn A te, když spadlo dol, víc ješt ví v svém nmém, tichém bolu.
a sálající Je
to bílé oko, sotva
ze smetí a rumu schopen slova
tu jeho smutnou,
mlelivou dumu
I
zvedám zbožn
a
te
jizba básníkova! pohostí Když stmí se veer a když vítr duje, nad knihou klesne v ruku zmdlená skrá, zvsti lepších dob mi vypravuje,
a
kdy
roh
plesem hlaholila strá
hluné tesky znl hrd panskou síní hlahol eský. a v íší
Ó
pec výmluvný svdku
mlící a
dn
lepších, moci, velkosti a slávy,
tob z djin velkých pedk oko nám v kout ader tmavý. Jak výitka tak leká nás a dsí ó rovno plá jiné
a ptá se:
ím
jste
byli
dív,
ím te?
zím, a v sluch mi huí lesy, a vzdech mj chytá mlelivá ze; tím okem v slávy zbytky pln a výtky. zí k nám duch otc, Je stále
hnv
Zí k nám
a praví: Pokolení slabé
dd,
tupé k sláv Vltava a pláe Labe,
a lhostejné a oj,
kvílí
když tekou
jejich
Vy zapomnli
jste,
svár trhá vás
i
velkých skutku v sledu! vás deptá mdloba,
záští prokleté,
však soudu váhu píští nese doba, ím v její misce vy pak budete? Kéž moje blesky vznítí vám v ledu ader nové Vesny žití! Na zámku
»Kratochvíle«.
1Ó8
Popelnice.
jMa antické jsem vidl popelnici ti krásné ženské postavy, v jich líci taj divný jako hádanka se skrýval, kol rt tah Veteno jedna i
tichou hudbou splýval.
v ruce svojí
mla
hebké s nho navíjela, nit vážn z ruky sestry druhá brala, bh její sledujíc se dumat zdála, a vlákno
pl
bolest v tazích a
pl úsmv
pak tenké vlákno petínala
To
dtí,
tetí.
nebyly však ony chmurné Parky, vk je zbájil, ženy dsné, jež od kolébky již a Vesny plesné nás vedou až v kraj Charonovy bárky, jichž vrásky v rozbrázdné tvái hlubé jsou hnízda háat, kde se bolest škube, a zklamání a odíkání, ztráty, zmij, která uštkne hru uštkne paty, by lovk, poznav života bh pestrý a dopiv do dna hoký kalich žlue, již nedokav na krok tetí sestry jak starý
i
169
se tšit musel, až jí do nárue po své dlouhé pouti, vše složí kde má!o tší nás, le mnoho rmoutí.
bím
Zde umlec byl jiným citem veden; syn slunce Hellady on vil v eden. On vil v klid a jas, on chápal štstí, a ty jen mohly jeho šttec vésti, když na pochmurnou, temnou smrti vázu, kde krása, nha, mládí padá v zkázu, moh' jako píse žití vítzící ale s klidnou lící. ti Parky vdechnout ti Parky v kvtu mládí, ve úsmvu, jež lehce jako v tanci, jako v zpvu
—
a
penesou pes každé nebezpeí, s mateskou vedou péí hrav, skoro ve snu, ve všem shodu,
ji
navlékají do
se
nit života
hvzd
chorovodu.
Ba myšlenku on vdech' v svou kresbu jemnou, na první plachý pohled oku temnou, však hlubokou. Ti sestry jeho vážné tak skoro stejný byly krásy vdkem a pvabem a skoro stejný vkem, v hlavy sklonech. v tla držení Jak hvzdný promyk v letní noci vlažné a jako rozdíl v sousedících tónech zeTs chvílemi jim ve tváích to hráti, že tžko bylo ihned rozeznati, kdo dcera as, kdo cho, kdo starší družka, ba vlákno, které vedly ve souzvuce v své jemné, bílé, prsvitavé ruce, i
i
se zdálo býti mystická spíš stužka. jež
s
žitím
lovka
i
jejich
žití
pvabem
v báj luznou spíná,
jež svítí.
zamyšlen jsem ped tou vázou stanul. Parky splynuly mi v jednu ženu a v moje nitro svtlý paprsk skanul, já v tvá zel nejkrasšímu lidstva vnu. Od kolébky, kde hlídá dcka snní, zda matka sama první Parkou není,
A
Ti
tou nejsladší, jež nit
života?
A
chvním
s
kdo
ji
navinuje
dále snuje?
To milenka
a žena stejn vlídná, v štstí, v boue zmatku klidná, a když jí hasne život v los noci, kdo druže se k ní, jde jí ku pomoci,
úsmvná
a
starší sestra to,
hned vyjasní
i mladá
se dráha
mlhou
dcera, šerá,
a zase dále to jde ve souzvuku.
Tak matka žen, dcei dává
ruku,
by vedly na výsluní štstí muže.
O ženy Edenské vy smavé rže, vy Parky žití našeho tak milé, vy vely jste na lásky velkém díle, stavíce ustavin, muž nech boí. Vy mírné hvzdy, jichž svit vlídný hoí na každou stezku, v osud plný zmny, v svém každém zjevu buce pozdraveny'! Vy matky budoucnosti, vlákno žití celého národa vám v ruku dáno, zda z vašich srdcí zkvete ono ráno jež voláme ve boue vlnobití? !
Vám
v
dla
ó hlete,
a
život
a
je
dáno ono vlákno
svaté,
je ryzí "zachováte,
vdkem
žen a láskou matek, sester pízní i
dcer
nhou nebeskou
nám
celý jako rajská hudba vyzní všední shon a rzných ^boj zmatek,
pes
umlec snil plaše. eské ženy naše:
by, antický co to dokázaly
kde s nhou pvab v souzvuk rozkoší jest žíti! nad vším láska
že tam, a
—
svítí
Píse zvonu na
poplach.
Ijotické staré na zvonici
pod zšedivlým trámovím do vichru, v déš a blýskavici se dívám a tžce sním. Pod srdcem mým se domy tísní,
nm
dál klasný lán a lesný
me
nezahluím k až rozzvuel by kol
žel,
pruh, písni,
se vzduch:
Ven z loží, ven Noc budiž áen\
O
krev, ó zrada,
vlas padá cizáku v pleni
O Mám asu se v
ven
dost, na staré
asy
samot
své rozmýšlet a vítat lín denní jasy a stíhat
mlh
a
mraen
let.
A
—
vzpomínat
již
námstím strach pes lomenice, štíty co
jak zoufalý
mj
dom
hlahol houk':
Ven
z
Pry
kvil
O
dávno tomu, v buben tlouk'
ven!
loží,
a sten!
krev, ó zrada,
vlas padá cizáku v plen!
O
ven
!
Mj strážce, Chod to šedobradý, povážn dlouhou bradou kyv', jak vidl, hád skokem zrady že trysklo v zele eských niv. Však dív, než
oh
odleskem
jichž plápol
vidl prvý, kov mj blysk'
on, já
že blízko vrah, neb
jako v ku obloze
krvi,
trysk'.
Ven z loží, ven! Co s nákem žen?
O
krev, ó zrada,
vlas padá cizáku v plen
O
ven
Ten požár divý jej
kovový
mj
byl
mi bratem,
stíhal
co na blankytu temn se odrážely rysy hor.
zor,
vzatém
174
Žár každému šleh' z ela kopci co duch vážná výstraha a na hlas od obce k obci ros poplach a s ním odvaha.
mj
Ven z loží, ven! Spí padouch jen, Ó krev, ó zrada, vlast'
padá
cizáku v plen O ven!
!
Já patil v rozhoupání divém, jak ozáen kraj daleký,
jak v hvozdech každým mojím kyvem na hradby rostly záseky, a v seker hmotné dopadáni a v mlat pád a hvizdot pil na kídlech vrchem, plání
vtr
se mísil
boulivý
mj
kvil
Ven z loží, ven Zdí budiž kmen Ó krev, ó zrada, vlast'
padá
cizáku v pleni Ó ven!
A
brzy v tanec velkolepý
se rozvášnil boj ze všech stran,
do hromu mlatu tískly cepy, hvozd vzdychal z tisícerých ran.
Krev tekla kolem ruejemi, vzduch prachem se, stel deštm tml, jak Cheruba hlas dol k zemi mj hímavý hlas zahuel:
Me
pochvy ven!
z
Do vrah
O
jen
krev, ó zrada,
padá
vlast'
cizákm
Ó
v plen ven!
Tu mrak zel jsem jak boje sup
nad vavou tu Betislav,
svj
!
ve chumái,
vzpínal spár,
duch
vír
stáí,
se
tam Otakar.
Co svatý Vévoda náš mává na další pochod korouhví, kde orlice se ernohlavá na bílém poli zán stkví.
Ven
z vlasti, ven Se skalných stn krev tryskem padá! I
Vlas zrada nechytne v plen! O ven I
Tak
bývalo.
ped
lety
to v
ústraní
Co
me
v
nemohlo se si
blesku
stát,
našlo stezku
do našich palác
i
chat.
176
Mé
ezem,
srdce potáhlo se
a sova jen a netopýr
zvuk
nad zmlklým bdí,
mj
stežíce
mojicli
jezem
tupý mír.
O tžký sen O trapný sten, jenž z mých stn padá. Ó zrada Je noc, je den? !
O
ven
Ven chtl bych vyhoupnout se znovu, svj hlahol zmnit v boue ev, svým chtl bych tískat srdcem z kovu té eské pýchy na rakev. Vše rozpoutati nebes hromy, kdo v bíd vlasti hluch a slep, bu houknouti mu do svdomí, i radj roztíštit mu leb:
Ven
z
Bu
život jen
Kéž
jitro vzplane,
a v
bludu, ven!
vstane
mé
vlasti
sten
zas den!
Pozdrav Alois Jiráskovi ke dni 23. srpna 1901.
svým pasem temných bám' spousty štrku s tpytným jasem
lak horník nesa kahan za stoupá, z do hlubin
zem
by z trosek prasvta a na svtlo vynes' jiskru drahého kovu, v umném zpracování jež záila by ve korunním šperku; a nedbá tmy, ni srázné dol dráhy, ni otravného dechu zhoubných plyn, ni proud tajných hukotu kdes v stínu, ni potu na šíji a skráni, za svtlem kahance své záné snahy dál spje bez únavy, nezná léí, jež zlob.iý sket podzemních král strojí, až pes vír nebezpeí v mozolné dlani tímá koist svoji: Tys, miste, od prvn ch všech mládí vznt byl kovkopem ve historie báních a neustas, až na zmuených skráních tvé matky zaplál v nejryzejším kvtu lesk velké, slavné její minulosti 1
Jak badatel ze snšl.y vetchých kostí a málo znatelných jc:i otisk Má
vlast.
12
pravké fauny staré svty kísí. tká zlomky v celek, trhliny pak tmelí, je vtipem tu, tam obrazností mísí, až v prvotního tvaru záblysku se objeví jich rysy a pomalu svt pohben vstane celý; Ty z nepatrných zlomk zniklých zvstí Jsi stkal nám celou velebáse o žaslých dobách, s pádným mlatem v pstí. Tys roztrh' tžké clony hrubou táse, kam Minulost se halí žárliv, že zíme ddy svoje v pravém svtle, jak o víru se peli horliv, jak milovali, válili a pili. se pro
myšlenky volnost slavn
bili,
a a
v pláni bojem holé, v niv zkvetlé, s krve kalichem i s íší vína. Jak »mezi proudy* tužeb dob svých stáli^ o zem pí, o svty pravd se rvali s tou silou, kterou nás zapomíná,
vk
že
tením
du.še líná
pout vybaví se mdloby moderní, oko zaplá, ruka v pst se spíná matnému vnuku, v mlze veerní
z
že
jenž potácí se, že vzplá nadšením skrz voz dunní a bitev hrom a dým.
A
proudy po
svt
se rozlily
ve svitu obrovité hranice tam z behu Kostnice,
a
básnili pak snivé idylly dob ujamených panského jha a písní kísili nás nebo knihou, z
tíhou,
179
Tys otevel jich mohyly svtle plném rosy slitování Tys vínek života jim stkal kol skrání; a v
velebné a tklivé postavy že bližší jsou dnes trnoucímu vnuku, ty
jenž vidí, sen jich mlhavý jak tlem stal se zvolna, ruka v ruku jak v etz pevným spínaly se svorem, jenž silou eskou spjat eským vzdorem. i
Co v duchu našich djin nesmrtelné, vše zachytilo Tvoje péro dlné: chat poesii i s palác leskem, pastušky dudy s bitev hromoteskem, vzdech elegie
ím ím
z
jásá,
ím
emigranta hrudi,
bouí
srdce naše
se a trudí,
ím
se kruší,
se
chvje,
zpt se leje z Tvých knih nám v chabé a malátné mozky jak láva, jejíž ohe promní po letech mízu v rév v nápoj božský to
všecko
a tento v prsou v nadšení!
Jak hora, která roste vzdáleností ve zraku chodce, zvláš když veer mroucí JÍ hodí na bedra nach ervánkový, tak roste význam práce budoucností. Dnes tžko vyznaiti slovy, co velkého jest v souasník práci, co jako obelisk se v slunci stkvoucí
ped
námi zvedá
Však na Tvém
a se v
díle
mraky
eský
jak na horách, k nimž
ztrácí.
zrak vždy prodlí
Hindu
v zanícem'
180
zrak zvedá a se dojat modlí, ze pouti své i sn svých vyplnní.
—
Let práce ticet Padesát Kde plnou dlaní vzíti to nevadnoucí kvítí, I
žití
1
—
Tvé? Jen v díle Tvém tom vdomí, že nebylo snem,
jež sluší skráni a v
let
em
ruku vzpjal ve tužbách mládí: skvost nám, který veky ztracen a jehož cenu nikdo nenahradí, Tvým umem vynesen, Tvým srdcem zlacen plá v ryzí kráse, a nech asy pádí,
po
Tys
Jsi
vrátil
nech mní se vkus tkavého davu vždy ozáí v svém jasu, a jak osvítil dávnou naši slávu, náš vrchol síly, pád probuzení, vše boje minulých i dnešních se v slávy paprsk na Tvém ele zmér)!, neb láskou pstn byl a láskou zrál. i
as
—
Ty v odvet pravíš: Dal! Dík! Ideál Tvj nebyl marným snem, jdem za Tebou. Ty pravíš: Proti všemi Díkl šeptáme.
—
Rodnému
méstu.
lak hocha orel kdysi, tak mne, dít, chy osud, zanes' v dál a v svoje sít
tak zaple shon mých jednotvárných dn, že do dneška v té o chléb bídné jsem nemoh' spatit krovy tvoje vlídné,
vav
kde matin hlas mi do dtských
Zevv nebyl to, by k hodu vznesl na Olymp, kde v lad a shodu osud v šastnou píse zrál';
orel
Žel,
mne by
znl sn.
pvcv
jiní zapražený v pluhu jamo svou brázdu táhnu ve strachu, že darmo, jak jiní žebrák, pouze v snech svých král.
jak
Však vrátím-li se jednou po své
práci,
ne vítz, pouze jak se dlník vrací, když skonil den se hroudou v zápolu tu, rodné msto, ne vavínu snítku, jen asyl tichý
a
dopej
ve sklonu jsme
dn
aspo
:
mých zbytku, pospolu.
182
Však zatím na
me
stráži
stj,
msto
rodné,
každý odraz, než se v tebe vbodne, v strach nepíteli stj, sv3'm k útše, by po staletích ješt pes mé kosti se chorál
eský
v slavné velebnosti
ns' mocnou klenbou mistra Beneše!
1«3
Stará modlitba k svatému Jií.
Urakobijce svatý s námi bu!
A
sa ra
Jií,
zmaru jak chce hýí,
hru!
v
ji
Kopí Tvoje, svatý
dobe
Bh
Jií.
míí,
su!
to
Jinak bylo v našem
Ty to víš Pi dudách a pi
kraji,
šalmaji
vela íš supí rod te, svatý
Jií,
kol nás víí,
hýká Je-li
již!
svatý Václav
síla
Síla s
nhou
v sval Síla s
a
nha,
Tys i
a
nám
šlehá
rys
nhou,
se šíí
jako kdys!
svatý Jií,
184
Bodej draka, svatý Jií, pímo v chtán Zdeptej netopýí nezdolán;
hav
rozvj zlobu, svatý jako pýí do všech stran!
Jií,
185
V J^
oc
bouná
sníh s
je kde
.
zimní noci.
.
.
Vichr, šakal, vyje,
drobným deštm v okna
bije;
krásná zimy poesie, teplo,
pohoda
a
zá
se šíí z krbu, který praská,
kde v oích svíií ples a láska, kde polibkem se shladí vráska a
úsmvem
se jasní
tvá
Jak ale nemyslet na chudé jizby stmlé, kam v okna kreslí mráz jak výsmch kvty své. kde šero v koutech jest v myslích po dny celé, kde duši zoufalství a bída tlo rve? i
ím
venku
víc
bou
soptí divá,
tím tklivj samovar si zpívá, a mladá sliná dívka snivá se kloní nad knihu neb rám,
pod rukou jí sta drobných vyrstá rychle jako v letu,
te
kvt
nad básníka vzletnou vtu klam
se chýlí, v sladký jata
Jak ale nemyslet na ubohé ty ruce,
do krve, z nichž padá jehla již ješt naposled se vzepnou k nebi v muce, však nebe hluché jest a mrtvá kolem tiš?
jež zdrány
a
A jako vloky snhu v reji v tanení síni párky spjí, za krajkou se krejí tu rozpaky, tam vyzvání ze šampaského letí zátka,
vjí
v to smíchu zazní hudba sladká, ó miluj, žití doba krátká, as jako vichr uhání.
Jak ale nemyslet na stoly nepokryté, o krku poslední kde divý zápas ve, kde hladem v zoufalství ó hvzdy, vy to víte na snhu podušce sám chudiny syn me?
—
A váše jak hmí sálem,
!
—
o
bez otží nad nímž kletba
leží.
zde hromady se zlata vží a rozmar hry je pánem všech, a zla* a víc a karta a
výsmch, kik
a v
stíbrák
jí
letí
ve záptí.
nové zmti
žár hrabivosti k nebi šleh'.
Jak ale nemyslet na ulice, kde vdova dti rve s vtrem, potácí, ped krámem stane te a rozmýšlí se znova a v dlani mozolné groš slední obrací.^
se v strachu o
Ó
propasti, ó bídy
lovk me
tn,
neb hladem stn, sbor Eumenid ve vašem se skrývá, avšak nedímá, pozlátkem lidskosti jen tnjí se ds váš zhouby na pokraji ó dokažte mu^ že jest bájí, než na dvée nám zahímá! kde
ln
—
Ó pomoc ubohým, již v bídy tmách se brodí! V tch nocích boulivých, kde kvílí vichr snm,
mn a
zdá se, po zemi že Kristus, žebrák, chodí zimou chvje se a pláe nad svtem!
188
Sen noci novoroní. noc f ajemnádivý Písni,
Kam
as
novoroní svj poni! .
.
.
rej
tvj
let
zamí,
dvanáctá než udeí?
A
již
pes
hmíme lán
vtrem
s
snžný,
v sporu
spící horu,
nad msty, jež ve mraku rovnají se pízraku.
Nad msty, kde v hluné vav v hostincích v té chvíli práv pi plzeském v orgii mroucí rok se
zapíjí.
Po vlastenské deklamaci, spokojena se svou prací, k bulce slavná beseda s mšdnostou zasedá dál v snhu tpytu; posnženém na pažitu
Letíme
kotlavých vrb tichý
píšern
se
snm
chýlí v zem.
Cos tam šuká
a
se míhá,
stín rej se v tanci stíhá kolem kotl, pod nímž svit rudý šlehá na pažit.
K nám se vetchá babka plouhá. Kdo jsi, zjeve? — »Lidská touha, stárnu, stárnu rok co rok.« tu vaíš? »Divný mok
—
Co
Podivný mok bájné síly, jímž chci lidstvu vlíti v žíly jarost, nadj, mládí kvt, odvahu a k svtlu vzlet.
Každým rokem se tu svíjím, illusemi lidstvo spíjím, ale marná moje hra,
mok
mj
A mne
pes rok vyvtrá
kruší trud a
pée,
mj
o berlách se krok vlee, jako svt už stará jsem, s lidstvem se již chýlím v zem.
Koínky
vše
arodjné
sypou moje ruce chvjné v kotel — darmo, kvtem nevzplá lidský suchopár.
jar
190
Mudrc
sny,
sypu tam,
vštc dumy
jak to šumí, jak to syí, zpívá tam, ale všecko sen a klam slyš,
Co v ten koteJ ješt hodit, by z té smsi moh' se zrodit nový nápoj sílící v dalších
boj
vichici
?«
A
zas k žáru nachýlená pikládala k ohni žena, v mlze náhle houklo cos a se mihlo nad rákos.
A
již vzduchem kolem víí dav jak kídla netopýí,
sterých šotk zástup v ráz zatoil se kolem nás.
»Co mi neseš ve svém
— Rodných »Ho
bratí
to v kotel !«
modrý plamen
z
plášti?«
hnv
a záští!
kik
na ten
nho
stik'.
»A co ty máš?« — Lidskou zlobu, svt co deptá ve porobu, farizejských
smok
vtip
.
.
.
»Rychle v kotel mi to vsyp!«
»Co tvých kídel asy hostí ?« — Zlý koínek nesvornosti, pomlu\'u a klep a
»V
kotel
»Co
—
hle,
ty
sem
lež.
to hodit
spš!«
vsypeš v moji láze?* plachou báze,
Noní mru, tu
udavaství
»Do kotl
s
štír
tím v
bsný
vír
!«
to v kotli kypí, pláe, píšer zástup kolem skáe, aj tam jeden ješt zmok zpoždný sem stáí krok.
Již
A sám plevy
v kotel rychle hází
ošumlých
moravských
frází,
též kritik cár;
div vzkypí smolný
var.
Skítk sbor si v dlan dýchá, arodjka míchá, míchá, a jak šlehá
ohn
mládnout vidím
zá, tvá.
její
Vetchá babka trpaslií v postavu se velkou tyí,
divným leskem plá jí zor nadj, síla, vzdor.
a v
nm
192
Od východu
trysknul v pláni
rudý žár jak pi svitám^ nový než nastoupil rok, do vaen by bájný mok. i
Jako cherub vítzící lidská touha s jasnou
lící
sáhla v kotel, vznesla
z
vln
pohár, ten byl svtla pln.
Chabost mloka s vášní, zmijí, ducha kruší, svíjí, pedsudky, zlo, lež a klam
vše, co
zkrušil, ztaA
il
ohn
plam.
V nápoj silný, v nápoj zdravý hlavy, jímž se jasní hru jímž se ruka k inu chví: v lásku v íši bratrství! i
A Na
já
chy
zdar
ji
—
nadje
vn
doušek dlouhý i
touhy,
—
platež jako dnes! Dvanáctá v tom bila kdes.
193
Slzy Vyšehradu.
I.
I
ruchlí skála
Vyšehradu
troska šedá, hledí dol ve vln vádu, siarou slávu v hloubi hledá, starou slávu eské zem, velkost, sílu, nadšení
i
ta její
—
V
smutnou odve pouze bouí vody šumní.
Svdek
starých, slavných
temn
as
v naši dobu, zdeptanou v prach vidí krásu, vidí, ponížení, mdlobu, vidí, kterak etz svírá matce Praze hru bok, bez moci lev chabý zmírá neekaje na útok. zírá truchle
i
Když
to vidí skála stará,
v tvrdé
a a Má
vlast.
ji
to hrudi bolí,
vonné kvty jara, sníh leží po vkolí,
již
13
194
zachvje
se
zádumivá
ve své hloubi
vité
proud tžkých slzí splývá po tvái jí vrásité.
a
Vyšehradu
slzy
svaté
na kamenné jeho
líci
kvty zlaté, zim jíní pi msíci zái hvzd se smutn lesknou.
z jara
jsou to
v v Poutnice, jenž kráíš kol, pochop aspoíi myslí tesknou bol mrtvé skály ;
nmý
Bože, boj ten bude vybojován? nám na hrdlo se brousí; je sázkou vždycky Slovan,
IJLciy,
Zas nový nž v he hazardní a ten,
A
kdo vyhraje, ho klidn
vlastní
rdousí.
dti trpce pochybují.
— pro
Jich otci zázrak stvoili
jak tísky,
lunky papírové
po proudu, o své
já se
dti
plují
musí chvti?
vn
Evrop jsme trnem v oku? zrovna nás zlý osud klínem vrazil do hrdopyšné Germanie boku, by naším posláním pych její zmrazil? Což
Pro
Jest Prozetelnost s úelností jistou, že pradd musil pes ti kráet eky?
že na hranici Hus mel s duší istou, jak bílá labu hmící v píští vky?
Že spát jsme musili a a
i
vstáti
opt
svtu
ukázati svoji sílu? máme teprv epopej svoU'
Pro
—
doptr
chabá ruka nezvedá se k
dílu
í*
196
III.
^jev
krásy a mládí a volnosti zjev
kdys nocí nevlídnou, temnou v žilách všecku vzbouily krev,
mn
rvaly se o život se
Ml
první v ruce opojnou
ml
a druhý a tetí nes'
s
v klínu svém
íš
rže
dýku krvavou výš hoden sn muže!
a tento byl
Co
mnou
mládím-
jen náhled,
To padne! Co s krásou? Ta mody a doby:
však volnost, ach volnost je to andl, jenž otvírá hroby!
vná
lovk tu k sob blíž slunce vše zlatí, kvt mládí krásy opojnou íš mu teprve vtleny vrátí!
A
strhne-li
pak
její
i
:
plen
jen,
197
IV.
v
tom tžkém, dlouhém
boji
odvkém,
v nmž stále zápasit náš musí lid, jen proto, že chce svým být lovkem, vlastní cit, svou hájit myšlenku v tom boji, v sled jejž Evropa by celá, jen kdyby chtla, pochopiti mla, jen krátký najít asyl, krátký klid i
I
Žel,
sveepost svou tyí tuí
šíj
a neuznává nejsvtjších práv. nám mocný, vnitní volá hlas: Dál
K
Máš
vlastní
svt
i
život, vlastní
mrav
žij! !
Jak tžko chápat, tžko rozeznávat tomu, kdo zvyk žezlem moci mávat a haliti se ve pesily háv.
je
Však vznesme srdce! Nad ten
boj a shon prapor pravdy, prapor síly vzpjat. Ves nesouzvuk pak splyne v jeden tón, jenž uí lidstvo v boji vytrvat soudí práce ducha soudí as, Co potom, celá Evropa že hluchá, když chce se Slovan o své právo rvát
bu
A
a
My
všichni v nové
doby zaplání
to cítíme, co nelze urvat nám.
My
stále
le v
nevíme
v klekání,
má tmám. Náš základ pevný sluje lidskost ryzí a komu pojem^ svobody je cizí, zmlkne Cech si zvyk' vždy býti sám.
a
jitra
žalm, jenž eliti
—
199
s vt
necháme
jít
kol a nemyslíme,
to zvláštní již se
musí pípad
stát,
že všednosti jho protrhnem a sníme a cítíme van od vnosti vrat;
Soud djin, logika jich, v žití chvatu jež dávno zvadly v starých frází škvár,
ped ped
námi tyí se v svém majestátu, kterým chví se otrok jako cár.
Žel, že
ty
jdou píliš zní
pozd
velké lekce souvislosti pozd skutkm v záptí, z pravidla v dny budoucnosti
a stojí tolik
marných obtí!
200
Ví
k poslednímu spánku oi. chtl bych vidti jen z dáli, to že smutku mrak, jenž naše nivy halí, ustoupí slunci, jež k nám pro vždy vkroí.
zavru F ež aspo
Že poslední to zrno na kkkoi, mozolnou tu eskou ruku páh',
jež
se sveze, žernov do prachu se svalí, se dcma zoí. hnte nás, že
ech
jenž
To aspo, aby rtové nemusili se denn chvti zoufalým tím
slovem, jímž gladiator do arény vcházel
Bych nebyl v posmch vlastních sn a síly, bych nevidl vlast celou jedním rovem, se smíchem syn házel kam kosti
dd
VII.
ela myslitele dlan dlníka do svta tak smle,
ež tryskáš i
z
mozolité
z
se ítíš
sama nevíš, jak jsi veliká, myšlenko tvrí! Jiskrou vzplaneš,
ty
mocným ohnm vstaneš, svtem proniká!
a brzy
jenž
DíLch otec tvj a matka Práce. první tobé povzlet zapjil, Práce tebe pstovala sladce ve trudu nocí ze všech sil v ní plála neúmorná stálost, a nesmrtelná vytrvalost jí padla za podíl
Duch
má
dn
i
I
Ku
otci
Duchu, k matce Práci,
svém shonu nikdy nelení, pidal, pekážky kdo všecky kácí,
jež ve se to
posvátného dech byl A''adšenif trojicí pak teprv dílo
Tou
se vzpjalo, rostlo, vrcholilo a
as
je
nezmní.
—
202
Když první naše skromné kvty dnes pehlížíme v lásce pospolu, na nové ekáme již vznty v sil nezteneném novém plápolu. Druh pochode tak dává druhu, klenouce spolné práce duhu
pi íší
hlaholu.
Zde žádná práce malá není, z níž klíit mže nové dobro
zas,
zde vytrvání jen se cení, dobré vzejde zrno, jež dá To vdomí nám stait musí, všech pochyb jist býlí zdusí nás vedouc ve zápas.
a
klas.
Jen krátká pausa dnešní chvíle zápasníkm statným dopána
bu
A zítra zanou v nové síle, neb daleko jest ješt do rána. A nám když nedopáno pti, to budou jist naše dti :
ty zanotí již
Hosanna
VIII
dou
národové cestou štstí, národové k met slávy: tká jen osud hloží nám kol hlavy
jiní
jdou
pro
jiní
a
bouemi
A
nejsou
le pevn
nás vrhá stále v scestí?
než my na ddictví
jiní
potem vtší, otc sedí,
když zmírá dd, bezpen a jist hledí v tmu budoucna, o vnuky nemá péí.
Nám se
stejn jak jiným
lije
dar, nadání
a
v
ducha dílny
vlohy,
Cerery nám skytá zlaté stohy, jako vsí ruch práce pilný.
klín
hmí mstem
jiní mnohem chudobnjší vru macešsky se píroda k nim chová,
Jsou a
však jistá jest jich skála granitová ve oceánu píbojích, v mlh šeru.
Co máme
z
toho, velkých
djin osy
že vždy se v naší protínaly zemi?
Že
míem
všem jsme, odhozeným všemi,
že smí se o nás otít každý kdosi?
že
rváti se
nám
jest o
krku
chleba,
nmž
duše kií, co plátno, v srdcích že nám touha klíí, když hlady po tom vem co nejvíc teba?
jejž
Tak
tlo ždá a po
ptal
jsem se
bou úder já
každým
se o
slyšel tisícerá hesla
stran tisícerých jak
Jak v nových
lo
doby
vží
a náhle se sta
plnoci snesla
mým
srdcem bží.
zmatk peeje
naší vjíždí, já
jsem
a víry cítil
bych pevn a nikde hvzdy v píboj kalný, a nikde vesla, jež
chytil šírý.
Má
ústa se jen jednou prosbou chvla, co zrak se v zrak Nového roku díval, jen jednoho se dožít v bed všech píval, v tom pání moje byla duše celá:
A
Osudy
se valí
s
vším, jak chtjí,
každý útok nésti chci již v jen jedno, Bože, dej, bych dále nemusil pestat zpívat o nadji jich
klidu, lidu
Ne, bych jej šálil klamy, illusemi, však nový plamen odvahy a síly bych vlívati moh' v ochablé mu žíly a nejvíc lásku k rodné jeho zemi.
l'J5
mj zpv
By skepse žlu v bych,
na by
teba
sdrán,
vše, co velké
zel
s
se nevplížila,
okem
víry prosté
mezi námi roste,
závist mojí šíje nesnížila;
Bych, maje za své rže bráti trní, necítil od svých, jak to oste bodá, bych v posled z všeho, co mi Osud podá, brát mohl hrstku živícího zrní:
A
—
jako dnes by s trpkou dumou v oku bych mohl ervánk lem aspo zíti, že, Vlasti, nad tebou se zalo dníti, by v posledním to žití mého roku!
206
Srbm I
bych
ml
sílu
lužickým.
dumy svtem
KoJlárovy,
šírým létla zapadlé již rovy svým ostrým skekem vrhla zážeh svtlal Žel v rovy jen! A pece život nový zas v zemi vypuel, již zloba zhntla, a národ malý v divém boje reji si ješt zpívá píse o nadji.
jak orlice jež a v slávských
kmen
—
Tu
sílu
vdechlo božství v slávské kmeny,
neb Sprév nebo Labi, že blesky zryty, vichrem pokáceny pec odolají, proti nim že slabý je každý boj, že v popel utajený a£ na Visle
jich žár jen
dímá, k rozletu
dech volnosti, by rozletl se a pikryl poušt nových
in
jejž švábí
svtem kvtem.
Boj o život je doby naší heslo, vše mu vzato. Slovan
je nejvíc zkusil
—
i
písné šperk,
vše, srdce
me
ím
boje, plavby veslo,
je láskou
k vlasti vzato. se vzneslo,
Však nadarmo! Zas k oblakm
co nesmrtelné! Proto ryzí zlato ve korun Slávu národ malý, tryzn nezdolaly. jejž dlouhé
bu
Že
vk
lid
ten
žije,
zdá se
pímo
bájí,
že neurval ten ostrov píval cizí!
Dva bohatýi kmen
ten podpírají,
plod jeho každý v sýpky Slávy sklízí jich neúmorná snaha, kterou plají, jich nadšení a lásky plápol ryzí; dva bohatýi ducha jarou silou kmen Srb pstí Slávy nad mohylou.
e
otc
—
ddictví to pebohaté, písn, báje drahých v prach zašlapané každé zrnko zlaté, ti steží jako vely plástvy medu, pak silou slova duše mdlobou jaté zas budí, kísí z netenosti ledu, až národ jako snženky kvt vstane z té slavné pdy zryté, udupané. a zkazky,
To
dd,
naše útcha a naše pýcha, neznal svt nás, že se k sob známe, že víme, všem nám jaro v adra dýchá, že v srdcích vlastních spásu svoji máme! Nech oráv pot eká mnohá lícha,
by
pec že
tato nadje nás neoklame, umlován, tupen, v jamo skován,
kde jednou
stál,
zas
Psáno ku
bude
státi
slavnosti jub.
Slovan.
Hórnika a Smolee
v Budváín.
209
Obtem
katastrofy v Moste.
Vstal. Ženu políbil a objal dti, v pst nástroj vzal, vtknul za pas kahanec, a brzy erné šachty ve objetí mužnou plec šíj sklonil svalnatou a nevdl, Smrt jde mu ve záptí, i
ten píšerný a
nevdomý
žnec.
Pro ženu, dti za svou skývou kráel na jistou smrt, jež mohla pijít dív, s ní denn rval se, její stín se stáel jak jeho stín by za ním, pokud živ. vodou, plyny zhoubnými se vláel, kde úzkou prorvou blankyt jen mu kýv'.
A
odhodlan s fatalisty tváí. Tak zhynout otec mohl, tak dd. Co jemu svt, jenž v zájmech svých se sváí Zel ženu, dít jen, k tm spchal zpt! Ne cetku zlata, ne skvost, který záí, celý jeho svt! jen erné uhlí Šel
i
—
Má
vlast.
14
?
Co bleskem asi letlo mu skrání, když kehkou stnu strhl vody proud ? Zda kletba byla to, i odíkání a komu svdil tento živl soud? Výš píval stoupá, hímá v temném jkání darmo! Nemže se hnout. Chce prchat .
—
po všem. Dtí tmou se tesou ruce Ach, na den zpátky k nim, den jediný Vše marn. Vody rostou v temném shluce se hroutí stropy šacht a v hlubiny proud podráží mu nohy, rve jej prudce Ó vlásky dtí! jNlatek šediny!
Jest
.
,
I
.
.
Tak
padl bohatýr ... Za kousek uhlí, by našim kvasm, našim továrnám
Te
jas nescházel a teplo.
trup ztuhlý
moálu kalném leží tich a sám. Je diademem víko jeho truhly za život vnovaný všechnm nám.
v
Pad' v boji o chleb zlý živel urval
Co nad tou
mu
.
.
jej
rakví v
.
Neodnes'
dtem,
jej
v slední mžik
bahn chceme
s
.
.
.
kvtem,
kde hladových se dtí hlásí kk.í* Chleb! Heslo jediné, jež letí svtem, je každý muenník! kdo pro chleb kles'
—
Vae
I
victis
!
en starý pokik vítzného Galia se po vcích vždy ob as lidstvu vtírá, když nadj na vítzství práva malá, když mizí v dobro víra;
Pod barbar jhem jak znl v ústech zloby, nových kultur doba zpt zas nese,
jej
pes
otrok jež vní svt znovu rozlehne
trávu,
v
hroby, se.
chrám troskami a prachem, stroj hvizdu a v komínu koui, zní nad slzami nad krve nachem v odboj nových boui. Zní spadlých
zní v
i
V žalá a
chodbách okovy on chestí krotkým pst zatínat v hnvu uí,
snm
jak Mefisto se vysmívá v íš illusí jsa žluí. Jej
chudina zná nad vyhaslým krbem, hanba na své pryn, Golgaty znl kdysi nad pahrbem,
jež láska zve se, již
štstí
zní
svtem ustavin.
—
Neb EU! Eli! Pemoženým bda! Jen variant je poslední té písn, za kterou stín se zapomnní zvedá v sny odsouzených písn.
My
skoro zvykli v havraní ty skeky, kterými zloba vždy svj návrat hlásá, nad hlavou znly dlouhé vky
dd
i
vnuka až
to drásá!
dít, cítí staec nad hrobem kterému jazyk z úst má vyrván býti. muž, s kladivem i s perem od úsvit
Je
i
jenž o své rve se
žití.
O
sílu mít, kde není smilování, kde pokrytstvím a lží jsou djin ádky na váhu soud vných v umírání je moci vrhnout zpátky !
U
tí
bubn Salv,
chiesetta del
mio cantol Carducci.
Prdý
vale
topol rozšumlých,
který obzor ze všech stran ovládaje kyneš z dálky s kostelem, hrstkou chatek
pohledu chodce;
Jak se zvedáš z roviny! tveroslupem jakby šiky vojenské stály v adách v každém rohu se zbraní napaženou slídíce v údol
Vidíš dnes jen hamižný rozvoj práce o žních v polích k obzoru lnoucích zevšad, jinak šumí topoly tvoje tiše v rozlehlá lada.
Místo
šik
k útoku sestavených patí zástupy zlatohlavé, vozy dlouhé, úrodou vrchovaté,
v
snop
táhnoucí
dom.
Kterak asto znavená tady noha klesla v trávu topolu rozšumelých
tichou hudbou, zatím co zlaté svity
mroucího slunce
Oko v dálce stíhalo rozvlnné, kterak plály prstencm zlatým rovny,* hrály v jiskrách v kolejích úvozových rozjetých silnic!
Dnes však teprv poprvé otevíti dal jsem sob kostelík opravený; zdroje potu stíraje s ela vstoup' jsem v pedsíni jeho.
Vidl prostý, vesnický vnitek chrámu, pouze jedním mátlo se v šeru oko, celá stavba kynula rozplena, jako z dvou ástí.
Toto
dv oltá
plení dál šlo chrámem, lod, Madonna po pravici
zvláštní
tu
má
tu,
na levo svatý Jií ve hlavní
Mluvte zkazky starých
Pro
dd
!
lodi.
Otevtež minulosti
zapadlá vrata
to divné kostela
z
koen!
rozdlení s
oltái spolu
A
djin ve varhan slyším zvuku, mluví hlaholem dojímavým, co jsem use pod krem kdosi zahrál v myšlenky moje. hlas
vážn
—
Spadly ticha peet dávnovké, echa stnami odražená jakby náhle dostala kídla, znla z minulých písní
vk.
A jak znla, postavy rozeznával zrak mj, zástupy vidl bratr, jedné ei, jednoho byly kroje, rzné
však víry
V jedné pli kostela spoleného starovrci kleeli, v druhé nové víry dti,
kalicha
vyznávai chválící Bjha.
Rzným
kultem, pod jednou, pod obojí. zde se sešli v kostele prostém svorné, v nesvornosti v roztržce vzácný píklad míru a shody.
Slavn hymny vítzné církve znly v smutné žalmy potomk exulantských, v jedné pouze modlitb svorné spolu k svatému Jií.
216
A
já slyšel
mohutnou jako
eku
od stn chudých prostého kostelíka dunt slavn tajemnou píse otc s
trojitým Krleš
V
této písni národa bytost cela pla, znla, chvla se na modlitbách, již kalich tímala neb kíž v mocné
a
mohutné psti.
chrámku v topolech rozšumlých
Prostý »u tí
bubn*
hlásej
vnukm,
hlídaje
eské
kraje
kterak lze svorným býti v základech síly.
Která tvoí podstatu, jádro všeho. Jak se otci snášeli v malém chrámku svorn pli pod jednou stechou muži rozdílné víry.
V jednom silní v spolené lásce k matce, v jednom pevni v obran vlastní pdy. Šumte, šumte topoly »u tí bubn
záv
tu
vnukm
Dozpv.
X
domácí
pdy
hrst
luního
kvítí,
rodná strá, jak hvozdy pstí je svítí, zda rosa nevyschne, jež na než podá vám je chvjící se dla i
nm
ím
srdce lkalo, co mi
ím
k
pla
tucha,
letu vzpjal se, bílý motýl, cit, zda nevyzní jak známá frase hluchá,
kov známý v kadlub verše pracn
mn
Dost možná, co že erstvý kvt v
mé
vlit?
posud v snní zdá teplé ruce
dlí,
co jeho cítím dech, zím barvu v jase, že herbáe jen odlesk již to mdlý.
A pece to
vím
to:
V tvrí
chvíli
znlo v adrech jako v šastný byl v té odvahy mél do práce
já
vonné, v boj.
tísni
já chvíli
i
oné
úlu roj,
se^
Mlh závojem, v nmž naše žití skryto, vidl pláti zoru lepších dn, kde zdupán lán vlnilo se žito, kde pouš já slyšel ševel pramen.
já
—
— mn
Nad rodnou líchou hor na úboí dumnou toulkou v ruchu pražských mst, i
i
a
mlha v srdce kladla se oi, dvrou zel toto kvítí kvést. i
já s
Tak
trhal
jsem
je,
a
tak je skládám v kytku,
teskno u nás jako pod mrakem: váš stejný cit sle ptákem na mou snítku, a suchá oživne hned zázrakem.
Já pouze jedné jsem a tu
si
chovám v
si
vdom
Já svtlo hledám, kde se já v svojí vlasti
viny,
srdci jako skvost:
vím
mraí
stíny
budoucnost!
A touto vírou, z níž jen puí skutky, jak zvon se rozhoupá mé písn hlas, pes naši tíse, spory, vavu, smutky i zvadlé to mé kvítí zaplá zas!
Poznámka
bibliografická.
i\si polovika básní této knihy vyšla r. 1889 v zaniklých Poetických Besedách Nerudových a Vá-
lekových s názvem »Na domácí pd6«. Jiná ást vyšla loni ve skvostném vydání s obrazy mistra Engelmiillera s názvem: »Nálady a Pohádky « a je ást tvoí tudíž málo pístupna, jinou novjší skladby. Podržel jsem základní plán celku
konen
pvodního, prohloubiv hlavn a kruh obrázk Pražských. Vydání toto je deíinitivní.
V
Praze, na podzim roku
partii
krajináskou
1902. y.
v.
OBSAH Vnování. Ty
trojím
vncem
3
Krajem.
I.
Hory a Pedtucha Naše lesy Ticho v Lesní
jara na horách
lesj.
II
I.
7
11
12 13 14
lese
strž
Chaloupka v lese Stará pila na Šumav Slunce v lese Samota
.
.
.16 1"^
18
19 20
Bílé jedle
Skála
Kou erné
Strana
21 22 24
jezero
Modlitba na horách
Nivy a pole.
Píse
v kraji
27 28
Polní kvítí
Vlí mák
30
Vrby
31
Krajina Veer na mrtvém rameni Labe
32 33 34 35 38
Nad tní Vodní kvtiny I.— III
ervánky Z povídek
Báa
starého parku
I.
— IX
39—47 48
Strana
.....
Jablon
_^
Pastel
'2^
'.'.']
Cestou Zimní krajina
-o '^^
]
[
Pod chatami. ervená Karkulka
ertv
mlýn
.
.
.
.
Zlatý kvt kapradí Zakletý zámek
.
.
.
Vodník
Vidní na hbitov Hadí studánka Zaarovaný
les
.
.
.
.
.
Zimní ballada Chaloupka arodjnice Ped muzikou Po muzice .
n. Stará Praha
....
Praha v kvtu Stará vštba
...
Pražské obrázky. oq
••.'".'
'.'.".'.
q>7
Ulice
-93 ...'....
Pípitek Mikuláši Alešovi Cestou pes námstí Staromstské Housle U kašny Z Ghetta
'
'
.
:••••••
98
':::
^
II
Kvtná nedle
v
107
mst
,^q
............. .
mst
.
....
.
Betlém .
Hradan
Vidní v chrámu
U
.
.
. '
"
.
Jll.
Touhy
a vzkazy.
Sochy Mysibekovy na most Palackého: I. Lumírova píse
I43
Vštba Libušina
Ctirad a Šárka IV. Záboj Slavoj
114 118 121 ^^^ 127 131
l33 134 135 138
.
sv. Víta
svatého Jií
II.
103
m
.
Vzpomínka vánoní U semináské zahrady' Hradany pi západu z
,q, ..q^
Staveništ I. Bertramce Pražské zvony Vyhlídka
Na
Slavík v
II 91
95
jfp^^y^ Kolednici
Motiv
85
^
.
.
.
.
.
.
.
.
!
!
III.
i
148 151 154
Strana
Pozdrav Labi
Píse Chod na Oko
stráži
v zásekách Šumavských
Popelnice Piseu zvonu na poplacli Pozdrav Alois Jiráskovi
Rodnému mstu Stará modlitba k svatému Jií V zimní noci
Sen noci novoroní Slzy Vyšehradu I.— VIII
Srbm Obtem Vae
U
193—203
lužickým katastrofy v
206 209
Most
victis
tí
157 162 164 168 172 177 181 183 185 188
211 213
bubn
Dozpv. z domácí
pdy
hrst
217
PG 5038 F8A17 1895 díl U5
Frida, Emil Bohuslav Souborné vydání básnických spisu
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
FROM
THIS
POCKET
UNIVERSITY OF TORONTO LíBRAR\>
