Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky. Překladatelství ruského jazyka. Bc. Petra Vítečková

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Překladatelství ruského jazyka

Bc. Petra Vítečková Komentovaný překlad částí románu Cizinka (Иностранка) od Sergeje Dovlatova Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Danuše Kšicová, DrSc. 2016



Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ........................................................................................ Petra Vítečková



Zde bych ráda poděkovala vedoucí práce, paní profesorce PhDr. Danuši Kšicové, DrSc., za vedení práce, cenné rady, přínosné připomínky, vstřícnost a čas, který mi ochotně věnovala. Zároveň děkuji Mgr. Martině Opluštilové a Mgr. Polině Zolině, Ph.D. za jazykovou korekturu. V neposlední řadě patří dík mým nejbližším za jejich podporu v průběhu celého studia.



Obsah ÚVOD ............................................................................................................................ 6 1

STRUČNÝ ÚVOD DO PROBLEMATIKY PŘEKLADU............................... 8 1.1 1.2 1.3

2

O AUTOROVI A JEHO TVORBĚ .................................................................. 12 2.1 2.2 2.3 2.4

3

Biografie ................................................................................................................ 12 Vzpomínka na Dovlatova ..................................................................................... 14 Charakteristika tvorby a hlavního hrdiny ......................................................... 15 Jazyk autora .......................................................................................................... 19

PŘEKLAD A SPOJOVACÍ ČÁSTI ROMÁNU ............................................. 21 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6 3.7 3.8 3.9 3.10 3.11 3.12

4

Překlad a překládání .............................................................................................. 8 Postup práce překladatele ..................................................................................... 9 Specifika překladu uměleckého díla ..................................................................... 9

108. ulice ................................................................................................................ 21 Dívka z dobré rodiny ............................................................................................ 24 Když loď ztroskotá ............................................................................................... 27 Talenti a nápadníci ............................................................................................... 37 Pořád ti stejní a Gonzales .................................................................................... 43 Drby ....................................................................................................................... 49 Venku a doma ....................................................................................................... 56 Chci domů ............................................................................................................. 58 Operace „Píseň“ ................................................................................................... 59 Chyťte papouška .................................................................................................. 60 Happy end ............................................................................................................. 66 Dopis Marii Tatarovičové od skutečného autora .............................................. 68

KOMENTÁŘ K VYBRANÝM OKRUHŮM PŘEKLADU .......................... 69 4.1 Styl a jazyk autora při překládání ...................................................................... 70 4.2 Obraty s přechodníky .......................................................................................... 72 4.3 Vlastní jména a názvy .......................................................................................... 73 4.3.1 Antroponyma ..................................................................................................... 75 4.3.2 Chrématonyma ................................................................................................... 77 4.3.3 Geonyma ............................................................................................................ 81 4.4 Ustálené výrazy (idiomy) a frazeologismy .......................................................... 82 4.5 Bezekvivalentní slovní zásoba a reálie ................................................................ 85 4.6 Cizojazyčné prvky ................................................................................................ 86 4.7 Zajímavé překladatelské momenty ..................................................................... 90

ZÁVĚR ....................................................................................................................... 94 РЕЗЮМЕ ................................................................................................................... 97 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .................................................................... 101 4.8 Odborná literatura: ............................................................................................ 101 4.9 Elektronické zdroje: ........................................................................................... 103 4.9.1 České: ............................................................................................................... 103 4.9.2 Cizojazyčné: ..................................................................................................... 104 4.10 Beletrie: ............................................................................................................... 105



4.11 4.12

Slovníky, příručky a encyklopedie: .................................................................. 105 Slovníky, příručky a encyklopedie v online podobě:....................................... 106

SEZNAM POUŽITÝCH FOTOGRAFIÍ .............................................................. 108 PŘÍLOHA: Originál překládaných částí románu ................................................ 109



ÚVOD Naše diplomová práce s názvem Komentovaný překlad částí románu Cizinka (Иностранка) od Sergeje Dovlatova se věnuje překladu vybraných částí tohoto románu oblíbeného ruského spisovatele Sergeje Dovlatova. K výběru díla právě od tohoto autora přispělo hned několik faktorů: oblíbenost jeho tvorby mezi rusky mluvícími, celkově příjemný a čtivý styl, kterým autor píše a zároveň také nedostupnost jeho tvorby v českých překladech. Do češtiny byla doposud z Dovlatovovy tvorby přeložena jen minimální část. Známý český překladatel Libor Dvořák přeložil dvě Dovlatovova díla, která vyšla po sobě v letech 1998 a 1999 a v českém překladu nesou název Lágr (Зона: Записки надзирателя) a Kufr (Чемодан). Český čtenář tak doposud neměl z Dovlatovových románů příliš na výběr. Touto diplomovou prací bychom rádi autora i jeho tvorbu přiblížili. Věříme, že to současný český čtenář ocení. Vždyť samotné dílo autora vznikalo v relativně nedávné době, kterou zajisté mnozí z nás pamatují. V Rusku se Dovlatovovy romány těší velké oblibě zhruba od 90. let minulého století. K našemu prvnímu kontaktu se spisovatelovým dílem došlo zhruba před třemi lety během studií na vysoké škole, kdy na hodinách ruské moderní literatury padla o Dovlatovovi zmínka. Po podrobnějším pátrání jsme zjistili, že v brněnské Moravské zemské knihovně (dále jen MZK) jsou k zapůjčení pouze dva výše zmíněné překlady Libora Dvořáka a že s dostupností originálů v tištěné podobě je to u nás velmi složité. Nezbývalo tedy než prozkoumat Internet. Ten nám v dnešní době přináší skutečné výhody, mezi které patří také knihy v elektronické podobě. Tímto způsobem jsme se dopracovali k elektronickým verzím Dovlatovových děl, mezi nimiž byl také námi překládaný román Cizinka (Иностранка). Později, po přečtení knihy v elektronické formě, jsme se začali zajímat, zdali přece jen nebyl vytvořen nějaký překlad tohoto románu. V archivu periodik MZK jsme narazili na vydání věstníku židovských náboženských obcí v České a Slovenské republice s názvem Roš chodeš: Tevet Švat, v němž byl otištěn vypracovaný překlad první kapitoly nesoucí název 108. ulice. Autorem tohoto překladu byl, jak jinak, Libor Dvořák, který se pravděpodobně jako jeden z mála českých překladatelů Dovlatovovými díly zabýval. Bohužel v překladu zbylých kapitol nepokračoval.



6

Pozitivním poznatkem posledních měsíců je, že se Dovlatovovy romány (ve spoluprací s ruským nakladatelstvím Azbuka) na českém knižním trhu začaly postupně objevovat ve svém původním ruském znění, ovšem v omezeném množství. Dovlatovova díla se těší oblibě právem a to nejen v Ruska, ale i ve světě. Za celou dobu své existence byla přeložena do několika světových jazyků. Autor píše s humorem sobě vlastním a především píše o životních patáliích své doby, které mohou být mnoha čtenářům povědomé. Cílem této práce je vytvoření věrohodného českého překladu zvoleného románu tak, aby odpovídal ruskému originálu se zachováním všech jeho uměleckých hodnot, a následný komentář k vybraným překladatelským problémům. Dále pak přiblížení osobnosti autora českým čtenářům. Z tohoto důvodu je v práci vyčleněna jedna celá kapitola na autorovu biografii a charakterizaci jeho ostatní tvorby, včetně popisu dovlatovovského typického hlavního hrdiny. Posledním, avšak neméně důležitým cílem práce je případné „navnadění“ kolegů překladatelů k překladu ostatních spisovatelových děl. Ostatní části této knihy jsme si pro sebe přeložili a pro úplnost a pro správné porozumění ději jsme je ve velmi zkrácené podobě zahrnuli do naší práce. Tyto „spojovací“ části jsou pak v textu vyznačeny svislou čarou na levém i pravém okraji. Samotný překlad již není nijak graficky odlišen. V příloze diplomové práce najde čtenář původní znění překládaných částí. Celý text originálu je možné číst v online podobě ze stránek ruské elektronické knihovny.1 Na závěr úvodu si dovolíme malou poznámku o žánru díla. To svým rozsahem a povídkovou podobou připomíná novelu, 2 avšak sám autor se o svých knihách vyjadřoval jako o románech, a proto budeme toto jeho mínění dodržovat.

1

ДОВЛАТОВ, Сергей. Иностранка [online]. [cit. 2016-03-19]. ISBN 978-0875010991. Dostupné z: . 2 Novela– epický prozaický žánr středního rozsahu, mezistupeň mezi povídkou a románem. Časová rozloha novelového příběhu bývá nevelká, stejně tak i počet postav. Událost v ní líčená se přidržuje jedné příběhové roviny. In: PAVERA L. a F. VŠETIČKA. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, str. 247.



7

1 STRUČNÝ ÚVOD DO PROBLEMATIKY PŘEKLADU 1.1 Překlad a překládání Vědecká disciplína, která se zabývá zkoumáním procesu překládání a překladu jako výsledku tohoto procesu, se nazývá věda o překladu neboli translatologie. Užším pojmem je potom teorie překladu. Definice překladu mohou být různé, podle úhlu pohledu a podle uplatňovaných charakterizačních kritérií. Mezi nejběžnější definice překladu patří: 1. Překlad je převedení, přetlumočení textu do jiného jazyka. 2. Překlad je překódování informace z jednoho znakového systému do druhého. 3. Překlad je proces přetvoření slovesného díla v jednom jazyce ve slovesné dílo v jiném

jazyce

při

zachování

nezměněného

obsahu,

tzn.

významu.

Pojem překlad ve smyslu „převod informace z jednoho jazyka do jiného jazyka“ v sobě obsahuje dva významy, a to: 1. Překlad jako proces překládání, činnost překladatele, která vede ke vzniku přeloženého textu. 2. Překlad jako výsledek tohoto procesu, tzn. označení samotného přeloženého textu. Při překládání fungují vždy dva texty, z nichž jeden je textem výchozím (originál) a vytváří se nezávisle na druhém textu. Druhým textem je překlad, který vzniká na základě prvního textu cestou určitých mezijazykových operací, tzv. překladových postupů a transformací. Jazyk, v němž se realizuje text originálu, se nazývá jazykem výchozím a jazyk, do kterého se překládá, je jazykem cílovým. Text překladu musí být ekvivalentní textu originálu. Základní klíčová informace musí ve výsledku procesu překládání zůstat nezměněná. A tedy, cílem každého překladatele by mělo být vytvoření tzv. funkčně ekvivalentního překladu, což jsou rovnocenné paralelní jednotky se stejnou platností ve výchozím i cílovém jazyce.3

3 VYSLOUŽILOVÁ, E. Cvičebnice překladu pro rusisty. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci,

2002, str. 7.



8

1.2 Postup práce překladatele Pojem překladatelský postup se v literatuře často zaměňuje pojmy překladatelská metoda, strategie nebo technika překladu. Překladatelské postupy lze chápat jako jisté mezijazykové reorganizace, pro které je charakteristická přestavba elementů výchozího textu, operace se změnou smyslu a reorganizace výchozího textu, nebo parafrázování s cílem dosáhnutí překladatelské ekvivalence.4 Teorie překladu není návodem, jak se stát překladatelem, skýtá však podklad pro účelnou analýzu a kritiku vlastních pracovních postupů, které umožňují, aby tyto postupy nakonec neustrnuly v pouhé rutině. Předmětem vědy o překladu jsou teoretické otázky překládání, hodnocení překladu, technika překladu, metodika výuky překládání a tlumočení.5 Fáze překladatelovy práce se podle českého teoretika překladu Jiřího Levého dělí na následující tři: 1. pochopení předlohy (jejího textu, estetických hodnot a uměleckých celků), 2. interpretace předlohy (mnohdy mateřský jazyk není schopen významově tak širokého nebo mnohoznačného výrazu, jaký se vyskytuje v originále, a proto musí překladatel význam specifikovat jedním z užších významů, k čemuž potřebuje znát skutečnost, která se za textem skrývá; proto při uměleckém překladu doslovný překlad nestačí), 3. přestylizování předlohy (od překladatele se očekává umělecky hodnotné přestylizování předlohy).6

1.3 Specifika překladu uměleckého díla Literární dílo dnes chápeme jako objektivně fixovaný soubor estetických hodnot, který se společensky realizuje až vnímáním. Objektivní materiál se tak přetváří subjektem recipienta. Tvorba a vnímání literárního díla jsou tedy obdobou všeobecného procesu komunikace.

4 STECOVÁ, A. Prekladateľské postupy a ich modely. 2010, str. 1. 5 HRDLIČKA,

M. Translatologický slovník: výběr českých a slovenských prací z teorie překladu. Praha: Jednota tlumočníků a překladatelů, 1998, str. 67. 6 VYSLOUŽILOVÁ, E. Cvičebnice překladu pro rusisty. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, str. 8.



9

Mezi požadavky kladené na umělecký překlad patří také požadavek vystižení stylu originálu. Aktuálně tvoří spolu s požadavkem vystižení smyslu překládaného díla dvojici požadavků nejdůležitějších.7 Překlad je vždy ve vztahu k předloze, metoda jeho překládání může být definována vždy dvěma protikladnými extrémy, jako například metoda: 1. věrného a volného překladu, 2. retrospektivního a perspektivního překladu, 3. receptivního a adaptivního překladu atd.8 Sdělení obsažené v překladovém textu pak dešifruje čtenář. Součástí uměleckého díla je nikoliv skutečnost objektivní, ale autorova interpretace skutečnosti, a tu se také překladatel musí snažit vystihnout. Její nepochopení vede k opravování a „vylepšování“ originálu. Text díla je technický prostředek, kanál, jímž je informace vedena. Překladatel má překládat ideově-estetický obsah, jehož je text nositelem. Proto je nezbytné mnohé hodnoty textu originálu v češtině vyjádřit jinými prostředky. 9 Při překládání uměleckého textu může překladatel narážet na velké množství estetických problémů překladu.10 V próze (ve srovnání s poezií) bývá

stavební jednotkou spíše rozvitější

myšlenka, vyjádřená bohatěji členěnou větou. Do podstatně jiné situace než překladatel prózy se dostává překladatel veršovaných textů.

11

Významné

translatologické práce chápaly literární překlad dokonce jako uměleckou činnost, jako umění svého druhu.12 Překládání krásné literatury je zcela zvláštní oblastí umělecké tvořivosti. Překladatel obyčejně stojí ve stínu tvůrce originálu. Teprve v posledních desetiletích vstupuje překladatel do povědomí kritiky i čtenářů výrazněji jako spolutvůrce díla a překlad sám (jeho dokonalost, věrnost a vnitřní kultura) se stává předmětem diskuze.

7 HRDLIČKA, M. Translatologický slovník: výběr českých a slovenských prací z teorie překladu. Praha: Jednota tlumočníků a překladatelů, 1998, str. 50. 8 LEVÝ, J. Umění překladu. Praha: Apostrof, 2012, str. 33. 9 Tamtéž, str. 43–45. 10 Tamtéž, str. 78. 11 HRDLIČKA, M. Translatologický slovník: výběr českých a slovenských prací z teorie překladu. Praha: Jednota tlumočníků a překladatelů, 1998, str. 71. 12 FIŠER, Z. Překlad jako kreativní proces: Teorie a praxe funkcionalistického překládání. Brno: Host, 2009, str. 66–67.



10

Úvahy o problémech uměleckého překladu, který je svérázným útvarem na pomezí dvou jazykových oblastí, se včleňují do obecné teorie překladu. Sama tvůrčí podstata překládání uměleckého díla, složitost psychických pochodů probíhajících při uměleckém tvoření, otázky estetického hodnocení (často velmi subjektivního), uplatňování momentů ideologických a často ještě plno jiných faktorů vede k tomu, že o uměleckém překladu bývají vyslovována tvrzení nejen rozdílná, ale často přímo protichůdná. 13 Hned řadu takových antinomií uvádí ve své knize o překládání The Art of Translation Theodore Savory: 1. Překlad má doslovně reprodukovat znění originálu. 2. Překlad má reprodukovat ideu originálu. 3. Překlad se má číst jako originální dílo. 4. Překlad má prozrazovat, že je překladem. 5. Překlad má mít barvu doby, ve které vznikl originál. 6. Překlad má mít svěžest doby svého vzniku.14 Přes různost formulace se autoři shodují v tom, že literární dílo je přeložitelné, ale věrný překlad je věc obtížná. Základním předpokladem je interpretace originálu, odhalení jeho struktury a stanovení dominantních rysů. Požadavek naprosté přesnosti většina teoretiků odmítá a klade důraz na uměleckou odpovědnost překladatele.15

13 ČERMÁK, J., A. SKOUMAL a B. ILEK. Překlad literárního díla: sborník současných zahraničních

studií. Praha: Odeon, 1970, str. 5–6. 14 SAVORY, T. H. The Art of Translation. London: J. Cape, 1957, str. 49. 15 ČERMÁK, J., A. SKOUMAL a B. ILEK. Překlad literárního díla: sborník současných zahraničních

studií. Praha: Odeon, 1970, str. 7.



11

2 O AUTOROVI A JEHO TVORBĚ 2.1 Biografie

Sergej Dovlatov, celým jménem Sergej Donatovič Dovlatov-Mečik, se narodil 3. září 1941 (Ufa) do židovskoarménské umělecké rodiny. Jeho otec Donat Isaakovič Mečik byl

divadelním

režisérem

a matka

Nora

Sergejevna

Dovlatovová herečkou a později literární korektorkou. Ve městě Ufa, kam byla rodina přesídlena kvůli 2. světové válce, žili tři roky. V roce 1944 se rodina vrátila do Leningradu. Sergej v roce 1959 nastoupil na filologickou fakultu Leningradské státní univerzity, na katedru finštiny, kde dva a půl roku studoval. V této době se začal stýkat s místními

Obr. 1 - Sergej Dovlatov v armádní službě (1962– 1965).

leningradskými básníky, mezi které patřil například Jevgenij Rejn, Anatolij Najman, Josif Brodskij, spisovatel Sergej Volf nebo umělec Alexandr Neždanov. Ze studií filologie byl vyloučen kvůli špatnému prospěchu a musel nastoupit vojenskou službu.16 V armádě strávil tři roky ve vnitřním vojsku jako vězeňský dozorce v nápravných táborech v Komijské republice. Podle Brodského se Dovlatov vrátil z armády jako Tolstoj z Krymu– se svitkem povídek a zadumaným výrazem ve tváři. Po demobilizaci nastoupil na fakultu žurnalistiky na Leningradské státní univerzitě, kde pracoval jako novinář ve studentské tiskárně. Zároveň byl literárním tajemníkem spisovatelky a novinářky Věry Panovové. Pokoušel se psát své vlastní povídky. Jeho próza oficiálně tištěna nebyla, šířila se v samizdatu, za což byl později pronásledován.17 Od září roku 1972 do března 1975 žil v Estonsku. Aby v Tallinnu získal povolení k pobytu, pracoval dva měsíce jako topič v kotelně a zároveň byl zahraničním dopisovatelem novin Sovětské Estonsko (Советская Эстония). Později dostal práci v deníku Estonský námořník (Моряк Эстонии), kde pracoval na pozici zodpovědného sekretáře. Byl také zahraničním spolupracovníkem městských novin 16 HRALA, M. Ruská moderní literatura 1980–2000. Praha: Karolinum, 2007, str. 694. 17 POSPÍŠIL, I. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha: Libri, 2001, str. 192–

193.



12

Večerní Tallinn (Вечерний Таллин), v nichž v létě roku 1972 získal místo redaktora zpravodajské rubriky. Tato jeho životní zkušenost se stala zdrojem inspirace pro povídky vydané v knize s názvem Kompromis (Компромисс, 1981). Po návratu z Tallinnu v roce 1975 pracoval jako sezónní průvodce v puškinské památkové rezervaci u Pskova v Michajlovském. V té době to byla velmi oblíbená práce pro přivýdělek. Později v Leningradě pracoval pro mládežnický časopis Táborák (Костёр) a zároveň pokračoval v psaní svých prozaických povídek. Ty ale byly ze strany nakladatelů neustále odmítány. Pouze jeho povídka Rozhovor (Интервью) byla roku 1974 otištěna v časopise Mládí (Юность). Náklad jeho první knihy Pět úhlů (Пять углов) byl na příkaz KGB zničen. Dovlatov tak publikoval pouze v samizdatu nebo v emigrantských časopisech Čas a my (Время и мы) a Kontinent (Континент), za což byl roku 1976 vyloučen ze Svazu sovětských novinářů. Roku 1978 kvůli pronásledování státní mocí odcestoval společně se svojí ženou a dcerou do USA. Zařadil se tak mezi emigranty tzv. třetí vlny. Usadil se ve čtvrti Forest Hills v New Yorku, kde se stal spoluzakladatelem a šéfredaktorem týdeníku Nový Američan (Новый Американец), který vycházel v letech 1980–1983. Mezi jeho redakční spolupracovníky a blízké přátele patřila divadelní a baletní fotografka Nina Alovertová. Konečně tak mohl Dovlatov víceméně svobodně publikovat. A to s velkým úspěchem. Noviny si brzy získaly značnou oblibu mezi emigranty a i Dovlatovovy knihy začaly vycházet jedna za druhou. V polovině 80. let už byl známým spisovatelem a jeho povídky byly tištěny v prestižních časopisech jako Partisan Review nebo The New Yorker (ve kterém se před ním objevil z ruských spisovatelů pouze Vladimir Nabokov). Za dobu strávenou v emigraci vyšlo Dovlatovovi v USA a v Evropě okolo dvou desítek knih. Překlady jeho rusky psaných děl se v USA těšily značné popularitě (získal například cenu amerického Penklubu). Převážnou část svých knih tedy napsal S. Dovlatov právě v emigraci a všechny v sobě do jisté míry odráží autorovy paměti, ať už ty předemigrační nebo ty přímo z Ameriky. Ve Svazu jej znali pouze ze samizdatových vydání. Jeho tvorba se k ruskému obecenstvu dostala až díky autorskému čtení v Rádiu Svobodná Evropa (Радио Свобода). Sergej Dovlatov zemřel 24. srpna 1990 v New Yorku, ve věku pouhých devětačtyřiceti let, a to na srdeční selhání během převozu do nemocnice. Je pohřben

13

v arménské části židovského hřbitova Mount Hebron v newyorské čtvrti Queens. Po Dovlatovově smrti a po pádu Sovětského svazu začaly vycházet početné sbírky jeho povídek i v Rusku. Sám Dovlatov nepovoloval nová vydání knih, které vyšly ještě v SSSR do roku 1978.18 Jak prohlásil ruský literární kritik Igor Nikolajevič Suchich: „Dovlatovovy knihy se staly anekdotickou ságou o čase uplynulém, avšak lyrickou prózou o něčem nekončícím.“19 Sergej Dovlatov byl oficiálně dvakrát ženatý. S Asjou Pekurovskou (manželé v letech 1960–1968) měl až po rozvodu dceru

Marii (1970). S další životní partnerkou Tamarou

Zibunovovou měl dceru Alexandru (1975). A s Jelenou RitmanDovlatovovou měl děti dvě– dceru Jekatěrinu (1966) a syna Nikolaje (1981).20

Obr. 2 - S. Dovlatov se synem.

2.2 Vzpomínka na Dovlatova Na počest S. Dovlatova bylo k výročním příležitostem vybudováno několikero památníků. 3. září 2003 byla nainstalována pamětní deska v Tallinnu na ulici Vabriku 41, na které spisovatel v bytě číslo 4 prožil téměř tři roky svého života (1972–1975). Tato pamětní deska vznikla z iniciativy estonského občanského sdružení Dovlatov memo a byla částečné financována Moskevským fondem mezinárodní spolupráce Jurije Dolgorukého. Autorkou pamětní desky je sochařka Irina Ratseppová.21 Přesně o čtyři roky později (2007) byla v Petrohradě slavnostně odhalena pamětní deska na ulici Rubinštejna 23. Tohoto slavnostního setkání se zúčastnily mnohé významné osobnosti umění a kultury a také vdova po S. Dovlatovovi Jelena

18 Roš chodeš: Tevet Švat: věstník židovských náboženských obcí v české republice a v Slovenskej republice. Praha: Federace židovských obcí v České republice, 1990–, str. 120. 19 AKSJONOVA, M. a kol. Enciklopedija dlja detej. Moskva: Mir encyklopidij Avanta, 2006, str. 570– 575. И. Сухих: «Книги Сергея Довлатова стали анекдотической сагой об ушедшем времени. И лирической прозой о чём-то непреходящем.» 20 Сергей Довлатов биография, фото - узнай всё! [online]. 2015 [cit. 2016-01-23]. Dostupné z: . 21 LENTA.RU: Культура. На доме Довлатова в Таллине установлена мемориальная доска [online]. 2003 [cit. 2016-01-26]. Dostupné z: .



14

s dcerou Jekatěrinou. Ta je v současnosti ředitelkou Mezinárodního fondu Sergeje Dovlatova. Autorem pamětní desky je Alexej Archipov, člen ruského Svazu umělců.22 V roce 2011 se v nakladatelství Azbuka (Азбука) chystalo vydání jubilejního alba fotografií Niny Alovertové, které mělo být vydáno k příležitosti Dovlatovových nedožitých 70. narozenin. Pro nedostatek finančních prostředků byl celý projekt odložen. V témže roce byla odkryta pamětní deska ve městě Ufa a to na domě číslo 56 na ulici Gogola, kde spisovatel prožil první léta svého života.23 Podle S. Dovlatova byly pojmenovány dvě ulice. Jedna v jeho domovině ve městě Uchta (Republika Komi) a druhá v New Yorku (7. září 2014).24 Vzniklo dokonce představení s názvem Nový Američan (Новый Американец), které uvedl v roce 1994 režisér Pjotr Štejn v Moskevském uměleckém divadle A. P. Čechova. Představení vzniklo na motivy děl S. Dovlatova, zejména na motivy Lágru (Зона: Записки надзирателя) a Rezervace (Заповедник). Představení se těší velkému úspěchu a na scéně se hraje již více než dvacet let.25

2.3 Charakteristika tvorby a hlavního hrdiny Dovlatov je mistrným povídkovým autorem. Podobně jako ti, kteří mu byli vzorem (například A. P. Čechov, Ernest Hemingway), se Dovlatov uchyluje k jednoduchému a úspornému výrazu. Ve svých povídkách se satirickým podtónem paroduje nesmyslnost sovětského zřízení, poukazuje na lidskou hloupost, tupost a omezenost. Povídky píše v autobiografickém duchu. Jeho tvorba se vyznačuje živým hovorovým jazykem a lehkostí vyjadřování, často s melancholickým vtipem. Ještě před emigrací, když s prózou začínal, se místo napodobování tradičního stylu ruského krásného psaní snažil vytvářet povídky na způsob amerických „short stories” Úspěch paradoxně sklidil až o mnoho let později, kdy už žil v USA. Nejvděčnějším a nejnosnějším tématem se mu stal příběh sovětského občánka,

22 Аркадий

Гайдар. В Петербурге установлена мемориальная доска в честь Сергея Довлатова [online]. [cit. 2016-01-26]. Dostupné z: . 23 ГОЛОС АМЕРИКИ: Темы дня. «Сергей Довлатов сполна реализовал себя в Америке» [online]. 2011 [cit. 2016-01-12]. Dostupné z: . 24 ШВЕЦ, ЛЕРА. Как улицу в Нью-Йорке назвали в честь Сергея Довлатова. The Village [online]. 2014 [cit. 2016-03-13]. Dostupné z: . 25 MXAT. Новый американец [online]. 2010 [cit. 2016-03-19]. Dostupné z: .



15

většinou židovského původu, který se dobrovolně utrhl od mohutného kolosu totalitní vlasti a silou mocí se snažil prosadit jinde ve světě.26 Spisovatel za oceánem nejprve publikoval svazek povídek Neviditelná kniha (Невидимая книга, 1978), v nichž vypráví o odmítání svých příběhů z gulagu k publikaci.

27

Ze služby v trestaneckých pracovních táborech čerpají prózy

soustředěné v knize Lágr (Зона: Записки надзирателя, 1982). Jedná se o věcnou výpověď o poměrech v těchto zařízeních, kde Dovlatov v letech 1962–1965 plnil vojenskou službu jako dozorce. Zvláštností knihy je, že je vytvořena z pohledu jednoho z dozorců, který ani v nejmenším nezastává oficiální stanovisko. Jeho pohled je reálný a realistický, lze dokonce říci, že spojuje životní osudy vězňů i hlídačů, protože všichni jsou vlastně „za“ ostnatým drátem. Dovlatov nesoudí vinu či nevinu uvězněných, nehodnotí ani dozorce, pouze jako pozorovatel popisuje extrémní a lidskému rozumu se příčící situace. Stanovisko spisovatele-vypravěče je velmi specifické, v mnohém připomíná způsob sdělení v povídkách V. Šalamova, zejména svou objektivitou a „suchým“ konstatováním faktů. Z dalších próz uvádíme sbírku

osobních

poznámek

vydanou pod názvem Solo pro psací stroj Underwood (Соло на

Ундервуде: Записные

книжки,

1980),

román

Rezervace (Заповедник, 1983), který Obr. 3 - S. Dovlatov při své práci průvodce.

muzeu

vypráví

o Puškinově

v památkové rezervaci

u Pskova v Michajlovském, kde si Dovlatov přivydělával jako sezónní průvodce. Asi nejznámější knihou je soubor povídek s názvem Kufr (Чемодан, 1986), psaný příznačným „dovlatovovským stylem“. Základem jsou texty, které si přivezl do emigrace. Před samotnou prací na této knize S. Dovlatov zkoumal jazyk charakteristický pro jednotlivé osoby, situace a celkově pro dobu a dané prostředí. Aby dosáhl maximální úspornosti a údernosti výrazů, užíval hutnou lidovou ruštinu, 26 DVOŘÁK L. Něžný barbar na ruský způsob. In: DOVLATOV, S. D. Kufr. Praha: Mladá fronta, 1999,

str. 143. 27 POSPÍŠIL, I. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha: Libri, 2001, str. 193.



16

kterou se dorozumíval veškerý lid tehdejšího Ruska– prodavačky, taxikáři, dělníci, strážníci, kuchařky a další. Tento jazyk pak nese estetickou funkci a kvalitu.28 Hlavní hrdina Kufru (sám Dovlatov) je redaktorem ve vydavatelství. Ještě během života v SSSR se jakýmsi záhadným způsobem vždy ocitne v situaci, ze které pokaždé vytěží neočekávanou odměnu. Někdy velmi přínosnou, jindy zcela naopak. Tímto způsobem přijde například k dvě stě čtyřiceti párům naprosto stejných krepsilonových ponožek, protože je nakoupí od podvodných obchodnic s domněnkou, že se, jakožto zboží z dovozu, budou snadno prodávat. Odsud taky název první z historek Finské krepsilonky (Креповые финские носки). Všechny věci, které se v kufru nacházejí mají svojí „sovětskou“ minulost. Následují povídky se specifickými názvy:

Nomenklaturní

dvouřadý

oblek

polobotky

(Приличный

(Номенклатурные

двубортный

полуботинки),

костюм),

Důstojnický

Solidní řemen

(Офицерский ремень), Bunda po Fernandu Légerovi (Куртка Фернана Леже), Popelínová košile (Поплиновая рубашка), Kožešinová čepice (Зимняя шапка) a poslední z historek Šoférské rukavice (Шоферские перчатки).29 Všechny tyto věci pospolu se jistým způsobem stávají shrnutím let minulých. Hlavní myšlenkou těchto povídek je pocit nenaplněnosti a vědomí absolutní zbytečnosti všeho, co hlavní hrdina dělá. Pro povídky, které vyšly v knize Kompromis (Компромисс, 1981), čerpal S. Dovlatov inspiraci ze své novinářské praxe v tallinnské redakci. Popsal nejen práci redakčního týmu ale také životní příběhy svých kolegů.30 V celé Dovlatovově tvorbě se s humorem odráží jeho vlastní životní zklamání, v povídce Kompromis zejména. Jsou v ní popsány nekonečné pokusy o to, aby byla jeho díla vydávána v rodné zemi, přesídlení z Leningradu do Estonska a další životní kompromisy, ke kterým byl autor osudem donucen. Jako autor získal S. Dovlatov uznání až po emigraci, v Americe se mu podařilo vydat prakticky vše, co v tomto prostředí napsal. Jeho tvorba byla překládána do mnoha světových jazyků, především do angličtiny. Jak se později ukázalo, i Amerika byla plná absurdních situací. Ovšem i přesto se S. Dovlatov chtěl do USA dostat. Stejně jako všichni ostatní ruští emigranti doufající v lepší a svobodnější život. Ne vždy k němu došlo, především proto, že ruští 28 HRALA, M. Ruská moderní literatura 1980–2000. Praha: Karolinum, 2007, str. 694–695. 29 DOVLATOV, S. D. Kufr. Praha: Mladá fronta, 1999, str. 6–140.

30 AKSJONOVA, M. a kol. Enciklopedija dlja detej. Moskva: Mir encyklopidij Avanta, 2006, str. 572.



17

emigranti zůstali i po svém přesídlení téměř nezměnění. Typickým příkladem výše uvedeného je hlavní hrdinka románu Cizinka (Иностранка, 1968), Marusja Tatarovičová. I zde vystupuje postava samotného S. Dovlatova, avšak jeho role není stěžejní. Funguje pouze jako vypravěč, jenž pozoruje a rozebírá osudy všech ostatních emigrantů, kteří se snaží v Americe najít uplatnění.31 V tvorbě S. Dovlatova je na prvním místě banální příběh, hned po něm nálada, smutek, hořkost a plytkost života rozřeďovaná alkoholem, občasným záchvěvem lásky a drobnými intelektuálními vítězstvími nad „těmi hloupějšími“. Dovlatov však nikdy nijak „ty hloupější“ nehodnotil, nezesměšňoval ani neodsuzoval.32 Protagonisty jeho textů trápí typické otázky ruské literatury, jako například životní nesoulad, nejasnost budoucnosti, neurčitost vlastních názorů a pocitů. Stěžejní roli v Dovlatovových povídkách mívá inteligent, často autobiografická postava. Mezi jeho hrdiny nenajdeme takového, který by byl na sto procent pouze kladný nebo záporný. Ale mezi všemi jeho postavami přece jen existuje jedna, ke které je autor nelítostný, jako k nikomu jinému. Je jí sám Dovlatov, respektive jeho psychologický obraz, z jehož pohledu bývá vyprávění často vedeno. Už v jedné ze svých prvních povídek Naši (Наши, 1983), která připomíná rodinou kroniku, Dovlatov vystupuje jako jedna z hlavních figur. Povídka se skládá z několika menších kapitol. Jedná se o směšné a zároveň smutné vyprávění o čtyřech generacích jedné rodiny. Když Dovlatova začátkem 60. let vyloučili z univerzity za špatný prospěch, byl povolán do armády a ocitl se v pozici dozorce v pracovním táboře. Následně na tuto životní zkušenost mnohokrát vzpomínal ve svém díle. Dokonce tvrdil, že si jsou vězni a dozorci v určitém směru podobní. V povídce Lágr (Зона: Записки надзирателя, 1982) tuto svoji myšlenku dovedl k logickému rozřešení– že tábor představuje model státu, přičemž státu Sovětského, a že v táboře funguje diktatura proletariátu (režim) a národ představují vězni a policii dozorci. Sám Dovlatov tvrdil, že své romány nevytvářel, že si pouze důkladně zapisoval slova, která jistým způsobem odpovídala tomu, co kdy kde zaslechl, nebo co mu napovídal jeho „vnitřní hlas“.

31 AKSJONOVA, M. a kol. Enciklopedija dlja detej. Moskva: Mir encyklopidij Avanta, 2006, str. 572. 32 DVOŘÁK L. Něžný barbar na ruský způsob. In: DOVLATOV, S. D. Kufr. Praha: Mladá fronta, 1999,

str. 144–145.



18

Kromě rysů hlavních postav autor také často vykresloval přírodu a prostředí, ve kterém se příběhy odehrávaly. V jeho tvorbě je vidět snaha o to, aby čtenářův pocit ze čtení byl co nejvěrohodnější. Pro hlavní hrdiny bývá typická všední i duchovní neuspořádanost, často bývají postradatelnými a pro ostatní bezvýznamnými. Nikdo o ně nejeví výrazný zájem. Svým způsobem se tyto postavy podobají těm, které byly stěžejní pro klasickou ruskou literaturu, avšak pod Dovlatovovým rukopisem z nich vznikají figury rozsáhlé. Jako například postava Rafaela Gonzalese z románu Cizinka (Иностранка, 1968). On i všechny jemu podobné postavy žijí v absurdním, překrouceném světě a žádný jiný neznají. V tomto světě se jako jedinou nadějí na spásu člověka jeví smích, protože pouze pocit humornosti naznačuje přítomnost zdravého lidského rozumu. Smích je v Dovlatovových povídkách vždy výsledkem zklamaného očekávání, ke kterému se musí přistupovat s nadhledem. Hrdina Dovlatovovy prózy je ve své podstatě obyčejný člověk hledající své místo ve společnosti. Lidské slabiny a skutečné city nezávisí na státním režimu.33

2.4 Jazyk autora Jak již bylo zmíněno výše, sám autor o své tvorbě prohlašoval, že pouze vypráví to, co někde zaslechl nebo si vymyslel, případně nějak přepracoval. Užívání mnoha vtipů a historek z autorova vlastního života a životů jeho přátel zaručuje humornost a autentičnost jeho tvorby. Životní osudy mnoha jeho blízkých se staly námětem pro některou z hlavních postav. Někteří si dokonce sami přáli, aby je ve svých povídkách zmínil. Zdrojem vtipů a směšných historek se Dovlatovovi staly jeho vlastní poznámkové bloky, do kterých si zapisoval různé bajky, slovní hříčky, anekdoty, nápady a další poznámky ze všedního dění. Často se vzorem pro jeho anekdoty stávaly známé osobnosti, jako například Josif Brodskij, Roman Jakobson nebo Mstislav Rostropovič. Později byly jeho poznámkové bloky vydány pod názvem Sólo pro psací stroj Underwood (Соло на Ундервуде, 1980). Mezi těmito poznámkami můžeme najít i jednu vtipnou historku, kterou později autor přenesl právě do námi překládaného románu. Pouze zaměnil jména účinkujících za smyšlená, což je pro Dovlatovovu tvorbu zcela typické. 33 AKSJONOVA, M. a kol. Enciklopedija dlja detej. Moskva: Mir encyklopidij Avanta, 2006, str. 572–

574.



19

Při jedné sešlosti se pohádal Bitov s Cybinem. A Bitov povídá: „Ti dám pár facek, ty svině!“ A Cybin na to: „To je vyloučený. Protože já jsem tolstojovec. Jestli mě praštíš, nastavím ti i druhou tvář.“ Hosté se mírně uklidnili a když viděli, že žádná rvačka nebude, šli kouřit na balkon. Najedou byl slyšet jakýsi lomoz. Hosté vběhli zpátky do místnosti a viděli na zemi zakrváceného Bitova. Tolstojovec Cybin na něm seděl a mlátil ho svýma obrovskýma pěstma.34 Ruský literární kritik Igor Suchich řekl: „Dovlatovova próza se mění v anekdotickou historii dneška.“35 Profesor Ivo Pospíšil napsal, že S. Dovlatov je mistrem krátké lakonické povídky, v níž zdařile využívá zámlk a podtextů inspirovaných za prvé ruskými klasiky (A. S. Puškin, A. P. Čechov) a za druhé světovou prozaickou tradicí první poloviny 20. století (E. Hemingway). Jindy se S. Dovlatov přidržuje složitější „kolážové“ kompozice skládající se z útržků autentických nebo pseudoautentických textů. V románu Cizinka Dovlatov líčí hledání a nalézání lidské identity na příběhu dívky z „lepší rodiny“ žijící v SSSR, která vybočuje z předurčené dráhy, střídá milence a po rozvodu a následném fiktivním sňatku se sovětským Židem se ocitá v USA. Žije zde nějakou dobu u přátel, ale stále s sebou nese tíži samoty. V občansky svobodném prostředí, kde je každý tak trochu pro sebe, ztrácí ghetto kultury a jazyka svou přitažlivost.36

Битов и Цыбин поссорились в одной компании. Битов говорит: «Я тебе, сволочь, морду набью!» Цыбин отвечает: «Это исключено. Потому что я – толстовец. Если ты меня ударишь, я подставлю другую щёку.» Гости слегка успокоились. Видят, что драка едва ли состоится. Вышли курить на балкон. Вдруг слышат грохот. Забегают в комнату. Видят – на полу лежит окровавленный Битов. А толстовец Цыбин, сидя на Битове верхом, молотит его пудовыми кулаками. 35 AKSJONOVA, M. a kol. Enciklopedija dlja detej. Moskva: Mir encyklopidij Avanta, 2006, str. 571. И. Сухих: «Проза Довлатова превращается в анекдотическую историю современности.» 36 POSPÍŠIL, I. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha: Libri, 2001, str. 193. 34



20

3 PŘEKLAD A SPOJOVACÍ ČÁSTI ROMÁNU Stěžejní postavou celého románu je Marusja Tatarovičová, mladá žena pocházející z dobře zajištěné rodiny. V mládí Marusja nikterak nestrádala. Je to však žena, která neustále očekává od života vzrušení, a to i přesto, že ji taková očekávání v určitých chvílích přináší plno strastí. V některých momentech se hlavní hrdinka může jevit jako sobecká žena (například vůči vlastním rodičům) zahleděná sama do sebe. Celý děj románu se točí kolem její osoby a jejího rozhodnutí emigrovat. Další důležitou roli zastává vypravěč, není jím nikdo jiný než sám autor románu.

3.1 108. ulice New York, domov mnoha ruských emigrantů. Skupina cihlových činžáků okolo supermarketu. 108. ulice je považována za jakousi magistrálu přistěhovalců, na které jsou kromě obchodů s ruským zbožím také školky pro ruské děti, ruský fotoateliér, kadeřnictví, ruská cestovní kancelář, ruská advokátní i realitní kancelář nebo také ordinace lékařů. Kromě jiného se po 108. ulici pohybují ruští gengstři, blázni i prostitutky. Místní Američané jsou spíše bývalí němečtí židé, kromě nich v této čtvrti bydlí také Korejci, Indové a Arabové. Černochů je tu mnohem méně než třeba Latinoameričanů. V této ruské komunitě pracují hned tři ruští taxikáři. Jedním z nich je Ljova Baranov, je mu přes šedesát, je to bývalý malíř, který maloval především a výhradně Molotova. Jeho práce bývaly vyvěšovány na všech možných poliklinikách a místních výborech. Po svržení Molotova se pokoušel malovat Chruščova a Brežněva, ale nakonec skončil u abstraktní tvorby. Začal holdovat alkoholu. A protože se choval výtržnicky a sousedé si na něj stěžovali, nezbylo mu nic jiného než emigrovat. V New Yorku se zklidnil a začal pracovat jako taxikář. Dalším je Jeselevskij, ten učil v Kyjevě marxismus a leninismus. Obhájil kandidátskou práci a chtěl se stát doktorem věd. Když se jednou chystal na konferenci do Sofie, kam byl pozván přítelem, bulharským vědcem, nedostal jakožto žid vízum, a tak se rozhodl odcestovat do Ameriky. Tady se projevilo jeho zklamání z marxismu



21

a začal psát zlostné články do emigrantských novin. Ale ani ty ho nenaplňovaly a tak se rozhodl sednout za volant a stát se taxikářem. A třetím z nich je Percovič, ten šoféroval už v Moskvě. Kromě toho, že v Americe vydělává mnohem víc a má své vlastní auto, se toho pro něj moc nezměnilo. Jevsej Rubinčik vlastní fotoateliér, ale protože neustále nakupuje novou techniku a vybavení, doposud nesplatil svůj dluh za založení firmy. To i přesto, že si půjčil již před více než devíti lety. Se ženou na všem šetří, za zábavou nechodí, a i tak dluh stále přetrvává, protože technika se neustále zdokonaluje a Rubinčik ji také neustále dokupuje. Začínající nakladatel Fima Druker byl v Leningradě považován za významného bibliofila, jenž sesbíral přes šest tisíc ojedinělých či unikátních knih. V Americe se rozhodl stát nakladatelem. Nejprve musel začít jako uklízeč v nákupním centru. Jeho žena se stala zdravotní sestrou. Za rok se jim podařilo něco našetřit a Fima si tak mohl pronajmout útulnou kancelář, kterou si pěkně vybavil. Zaměstnal dokonce sekretářku, vnučku Ilji Erenburga, a svoji firmu nazval Ruská kniha. Mimo jiné navštěvoval mnohé konference a dopisoval si s Věrou Nabokovovou. Dopisy, které od ní dostával si pečlivě uchovával. Postupně mu docházely peníze a tak si začal půjčovat od přátel. Ti ho přesvědčovali, ať se raději věnuje něčemu jinému, třeba masérství. Později dokonce rozprodal část své unikátní sbírky, aby mohl znovu vydat Feuchtwangerův román Žid Süss, o kterém si myslel, že bude pro ruské emigranty zajímavým tématem. Kniha si čtenáře nenašla. Pak se mu kvůli financím rozpadlo manželství. Nyní Druker dospěl do fáze, kdy jako platidlo používá knihy ze své sbírky. I přesto všechno je ve společnosti velmi oblíbený. Majitel obchodu Dněpr, Zjama Pivovarov, se ještě ve Svazu živil jako právník. V Americe nejprve pracoval jako pomocný dělník, potom se stal „holkou pro všechno“ v krámku se zeleninou. Po roce tento krámek odkoupil a začal v něm prodávat vologodské máslo, rižské šproty, gruzínský čaj, ukrajinský salám a další zboží.



22

Novinář Zareckij byl ve Svazu známý svými monografiemi o významných osobnostech kultury, avšak zároveň v samizdatu obíhaly jeho anonymní studie, zejména objemná a nedokončená kniha Sex za totality. Represivní orgány brzy zjistily, kdo je autorem a Zareckij byl nucen emigrovat. V Americe se stal učitelem, ale nejen povoláním, poučuje teď vlastně úplně všechny a o všem. Ze všech sil bojuje za demokracii. Všem se už dávno omrzel a raději ho přestali poslouchat. Vysloužilý disident Karavajev byl v SSSR známým ochráncem lidských práv. Neustále bojoval proti režimu. V lágru si odseděl tři tresty a sedmkrát vyhlásil hladovku. Poté, co si odseděl třetí trest, ho pustili na Západ. Nejprve poskytoval různé rozhovory, přednášel a zakládal jakési organizace. Stále pořádně neumí anglicky, nemá žádný diplom a něco jíst potřebuje. Jenže práce, kterou dělával v lágru (byl třeba pomocným dělníkem nebo kráječem chleba), není v Americe zrovna v kurzu. A tak Karavajev spolupracuje s ruskými novinami, do kterých píše na jedno jediné téma, a tím je budoucnost Ruska. Kvůli nemocem, které si odnesl z lágru, má právo na invalidní důchod. Taky má problém s pitím, z kocoviny se dostává další porcí alkoholu a to hlavně proto, že v Americe je vše k dostání nonstop. Všichni kolem jím pohrdají. Tajemný veřejný činitel Lemkus, který si v USA jezdí chevroletem, byl ve Svazu profesionálním šprýmařem. Pořádal lidové zábavy, podílel se na prvomájových demonstracích, přivydělával si jako bavič na svatbách. Do USA odjel z politických důvodů. Nejprve se živil tím, co uměl. Organizoval výlety emigrantů k Niagarským vodopádům, bavil na židovských obřadech bar micva37 a psal verše. Jenže mu za to málo platili a jemu se navíc narodilo druhé dítě. Seznámil se s baptisty a ti se chytli své šance. Potřebovali totiž v emigrantských kruzích svého člověka. Lemkus pro ně byl ideálním kandidátem díky svému rodinnému založení. A tak je z něj teď církevní aktivista. Dokonce vede jakýsi hlasatelský pořad s názvem Jak spatřit Boha. Všichni v okolí ho považují za podvodníka.

37 Židovský náboženský obřad, během kterého se z chlapce stává nábožensky dospělý muž, který

na sebe přijímá odpovědnost za dodržování přikázání, tzv. micvot.



23

Realitní makléř Arkašа Lerner začínal svoji kariéru jako režisér v běloruské televizi. Jeho žena v ní byla hlasatelkou. Nicméně ředitel celého studia byl silný antisemita, a proto se Lernerovi rozhodli emigrovat. V Americe se Lerner proválel asi rok na gauči. Jeho žena pracovala jako prodavačka a syn chodil do židovské školy. Lerner snil o práci v televizi, byl však zcela netypickým emigrantem a rozhodně se nepovažoval za bývalého laureáta státních cen. Přátelé mu domluvili schůzku s americkým producentem, který chtěl zfilmovat tvorbu ruských klasiků a hledal proto režiséra slovanského původu. Jejich schůzka ale skončila fiaskem. A tak se Lerner válel doma na gauči dál. Po finanční stránce se však nikdy neměl špatně. Patří mezi ty šťastlivce, kterým peníze doslova padají do klína. Občas něco zdědí nebo vyhraje a občas se mu podaří něco výhodně prodat, a právě tímto způsobem se z něj stal realitní makléř.

3.2 Dívka z dobré rodiny Marusjino dospívání ve Svazu bylo poklidné, její rodiče nebyli rození kariéristi, ale okolnosti je k tomu svým způsobem přinutily. Díky různým zatýkacím akcím oba stoupali po kariérním žebříčku vzhůru poměrně rychle. Otec Fjodor Makarovič se brzy stal šéfem oddělení ve fabrice a matka Galina Timofejevna byla dosazena na vedoucí pozici pracovní skupiny, ve které do té doby pracovala jako běžná pracovnice. Později se z Fjodora stal hlavní technolog menšího závodu a z Galiny vedoucí oddělení prodeje. Když začala válka, jejich továrny byly evakuovány. Dcera Marusja se jim narodila v Novosibirsku. V roce 1960 již zase pracovali jako vedoucí pracovníci v závodech. Byli také představiteli místního sovětu. Dařilo se jim velmi dobře. Marusja vyrůstala v zabezpečené rodině. Měli auto, bydleli v domě městského výboru. Dívenka navštěvovala baletní kroužek. Měla klavír, barevnou televizi i pejska. Chodívali do kina, do divadla i do muzeí. Později se Marusja dostala na vysokou školu umění. Věřila, že si najde práci někde v rádiu nebo v hudebním časopise. Ale všechno bylo jinak. Zamilovala se do žida. Jmenoval se Lazar Rubimovič Cechnovicer. Byl hubený, měl dlouhý nos a kudrnaté vlasy. Mimo jiné se učil hrát na housle a to se na něm Marusji líbilo.



24

Zastával však antisovětské názory, což znepokojovalo její rodiče. Tak se matka Galina ze všech sil snažila o to, aby se Lazar cítil ve společnosti Marusjiných přátel méněcenný. Cechnovicer brzy začal Marusjiny přátele nenávidět a v jejich společnosti se záměrně choval nevhodně. To se Marusji zprotivilo a zamilovala se do Dimy Fjodorova, generálova syna, který studoval chirurgii. Byl to opravdu dobrý úlovek. Nejenže měl otce, na kterého mohl být pyšný, měl taky byt, chatu i motorku. Svoji práci miloval. Měl psa i loveckou zbraň. Zbývalo mu už jen najít mladou krásnou dívku z dobré rodiny. Vzali se už po několika týdnech. Jako novomanželský dar dostali dvoupokojový byt a tím se začal Marusjin manželský život. Měli se dobře, chodili do kina, zvali k sobě přátele nebo sami chodívali po návštěvách. Jenže Dima nenáviděl nepořádek. Neustále si psal do notýsku co je kdy potřeba udělat. Tvrdil o sobě, že rozhodně není pedant, ale že se snaží uchránit se před chaosem. A do roka začala Marusja jeho bezchybné chování nesnášet. Dimovi umřel otec, matka alkoholička se dostala do blázince a jeho sourozenci, i přes to, že ty nejcennější věci z generálova domu byly zkonfiskovány, se začali dohadovat o to, co kdo zdědí. Dima začal jako člověk uvadat. Bylo to s ním stále horší a horší. A Marusja mu začala být nevěrná. Nejprve jí to bylo hloupé a tak si vymýšlela různé historky o tom, kde a proč se zdržela. Postupem času si ani s tím nelámala hlavu a prostě mu byla nevěrná s kde kým. I přesto, že bylo Marusji Dimy líto, došlo na rozvod. Přestěhovala se zpátky k rodičům a po nějaké době se zamilovala do dirigenta Každana, poté do známého umělce Šarafutdinova a ještě později do slavného iluzionisty Mabise. Všichni tito muži ji opustili. Každan umřel, Šarafutdinov se vrátil k nemocné ženě a Mabis získal politický azyl ve Frankfurtu, když tam vystupoval. Najednou si Marusja uvědomila, že všechny její kamarádky jsou vdané, ať už šťastně nebo ne, a mají svůj „rodinný krb“. Jí bylo skoro třicet a ještě ani neměla dítě. V té době se v jejím životě objevil estrádní zpěvák Bronislav Razudalov. Odpovídal všem jejím požadavkům. Byl přitažlivý, měl talent, byl populární a hodně vydělával.



25

Nakonec se vzali. Jezdíval po vystoupeních a ona ho ráda doprovázela. Později mu začala pomáhat s přípravami a organizací a stala se jeho uvaděčkou. Po nějaké době začala mít Marusja různá podezření, a to ne bezdůvodně. Podezírala ho z manželské nevěry, protože nacházela takové indicie, jako třeba otisky rtěnky na košili. Žárlivost ji začala ničit. Hrozila manželovi rozvodem, nechápala, proč to dělá. Velice ho milovala. Po roce se jim narodil chlapeček, jenže to nic nezměnilo. Razudalov jezdil po vystoupeních a téměř nikdy nebýval doma. To, že se stal otcem, ho nijak netrápilo. Marusja se tedy znovu přestěhovala k rodičům. Tou dobou už byla její matka v důchodu a otec ještě chodil do práce. Jednoho dne se znovu objevil Cechnovicer. Nechal Marusju přečíst Souostroví Gulag a neustále ji lákal, aby s ním emigrovala. Navrhoval, že se naoko vezmou a jakožto židé odjedou do Izraele, odkud by Marusja mohla odletět do Ameriky. Protože měla pocit, že ztratila veškou životní perspektivu, rozhodla se odejít. Sice jí nic nechybělo, ale zároveň neměla pocit, že ji něco drží. Nevěděla, co bude s rodiči a co si o ní lidé pomyslí. Nevěděla ani čím se bude na Západě živit. Než se nadála, věci se daly do pohybu. Sama začala chodit na výstavy nedovolených malířů, na své Olympii přepisovala zakázané povídky Šalamova i Dombrovského. Nakonec se rodičům svěřila s tím, co má v plánu. Byla si dobře vědoma toho, že už se s nimi nejspíš nikdy neuvidí. V říjnu se s Cechnovicerem zaevidovali, začátkem nového roku obdrželi rozhodnutí a devátého ledna už byli v Rakousku. Cechnovicer se poté změnil, stal se z něj hrdý židovský patriot. Brzy se tedy rozdělili. On odletěl do Izraele a Marusja se synem čekali na americké vízum. Svým způsobem k němu něco cítila, přeci jen to byl jediný člověk z jejího „minulého“ života. Vízum obdrželi a za pár dní už přistávali na Letišti JFK v New Yorku.



26

3.3 Když loď ztroskotá Na letišti na Marusju čekala Lora s Fimou. Lora byla její sestřenice z matčiny strany. Lořina matka, teta Naďa, dělala korektury textů. Její manžel, strýc Savelij, byl učitelem tělocviku. Lora měla po otci příjmení Melinderová. Tatarovičovi Melinderovými nijak nepohrdali. Někdy brávali Loru na chatu. Sami však do Děrgačeva na návštěvu jezdívali zřídkakdy. Marusja dávala Loře své staré šaty a halenky. A většinou při tom poznamenala něco jako: „Vezmi si tu modrou, tu zelenou budu ještě nosit...“ Marusju ani nenapadlo, že to Loru uráží. V podstatě se sestřenice nijak nekamarádily. Marusja byla krásná a lehkomyslná. Lora byla sečtělá a nenápadná. Její smutná tvář vypadala jak z biblického příběhu. Marusjin život byl rušný a veselý, zato Lořin byl pořád stejný, nezábavný. Jednou si Marusja stěžovala: „Všichni chlapi jsou tak sprostí!“ Lora odměřeně zvedla obočí a oponovala: „Tak třeba moji známí se chovají slušně.“ A dostalo se jí odpovědi: „To se máš čím chlubit!...“ Tatarovičovi se Melinderových nestranili. Melinderovi byli zkrátka z jiné společenské vrstvy. Za starých časů se tomu říkávalo „chudí příbuzní“. A proto se dívky vídaly málokdy. Musja od kohosi zaslechla, že se Lora vdala. Že se její manžel jmenuje Fima a že to je aspirant. Možnost seznámit se s ním měla Marusja až v Americe. Pro Loru a Fimu byla emigrace vlastně jejich svatební cestou. Rozhodli se, že se usadí v New Yorku. Za rok mluvili docela obstojně anglicky. Fima se zapsal do kurzu účetnictví a Lora se zaučila u manikérky. Měli se dobře. Za několik měsíců si oba našli práci. Fima se dostal do jednoho velkého textilního podniku. Lora pracovala v kadeřnictví, které mělo převážně americkou klientelu. Povídala: „Rusy prakticky neobsluhujeme. Na to máme příliš vysoký ceny.“ Vydělávala patnáct tisíc za rok a Fima dvakrát tolik.



27

Brzy si koupili vlastní dům. Byl to malý cihlový domek ve čtvrti Forest Hills. V té době nebylo bydlení v této části města nijak drahé. Povětšinou tu bydleli Korejci, Indové a Arabové. „S Rusy se prakticky nestýkáme...“ říkával Fima. Dům si zamilovali. Fima vlastníma rukama opravil vodovodní trubky i střechu. Potom zavedl elektřinu do garáže. Lora mezi tím sehnala záclony a keramické nádobí. Dům měli útulný, krásný a poměrně nenákladný. Novinář Zareckij, se kterým se Lora seznámila v HIASu, 38 ho nazýval mauzoleem. Očividně ten starý páprda záviděl, že se jim tak daří... Byl to mladý šťastný pár. Štěstí pro ně bylo samozřejmé a přirozené jako zdraví. Připadalo jim, že všelijaké nepříjemnosti jsou osudem chorých lidí. Věděli o tom, že někteří emigranti živoří. Ale pro ně to byli s velkou pravděpodobností choří lidé s mizerným charakterem. Něco jako novinář Zareckij. Lora a Fima žili v harmonii. Měli se tak dobře, že někdy Lora až vykřikla: „Fimku, já jsem tak šťastná!“ Dokonce si sami pro sebe vymýšleli různé maličké potíže a nepříjemnosti. Třeba jednou večer zakaboněný Fima řekl: „Víš, že jsem dneska ráno málem srazil cyklistu.“ Lora na něj dělala vyděšené oči a povídala: „Buď opatrnější. Prosím tě, buď opatrnější.“ „Neboj se, Lorinko, vždyť mám dobrej postřeh!“ „A co ten cyklista?“ vyptávala se... Jindy se stalo, že se Fima vrátil domů s provinilým výrazem ve tváři. „Ty jsi naštvanej?“ ptala se ho Lora. „Co je za problém?“ „Nebudeš se zlobit?“ „Mluv nebo se zblázním.“ „Přísahej, že se nebudeš zlobit.“ „Mluv.“ „Hlavně se nezlob. Koupil jsem ti italský botičky.“ „Ty nejsi normální! Vždyť jsme se domluvili, že budeme šetřit. Ukaž je...“ „Hrozně jsem je chtěl. I ta barva je super... Taková hnědá...“ 38 Zkratka

HIAS označuje americkou společnost Hebrew Immigrant Aid Society, která byla založena v roce 1881 a za cíl si klade výpomoc prchajícím Židům.



28

V sobotu ráno dlouho snídali. Potom zašli do obchodu. Dívali na televizi. Zdřímli si na verandě. A pak u nich zazvonil telefon. Byl to telegram z Vídně. Marusja měla přiletět druhý den ráno, letem číslo dvě stě šedesát čtyři. Na letiště museli vyrazit už o půl osmé. Přivítali ji pohostinně. První noc vysedávali až do tří do rána. Chlapeček spal. Televize byla vypnutá. Fima chystal koktejly. Marusja s Lorou si nejprve sedly na zem na koberec, jak měly ve zvyku. Ale potom se stejně přesunuly na pohovku. Lora se už asi po desáté vyptávala: „Proč jsi odjela? A ještě s malým dítětem?“ „Nevím... Prostě se to takhle vyvrbilo.“ „Pochopím, když odjíždí disidenti, židi nebo třeba kriminálníci....“ „Měla jsem špatnou náladu.“ „Což znamená?“ „Přišlo mi, že jsem už všechno měla...“ Marusja si přála, aby ji pochopili. Avšak ani ona sama sebe moc nechápala. „Vždyť jsi opravdu všechno měla, zábavu, nápadníky, dobrý oblečení... A ty si prostě jen tak odjedeš.“ „Zdálo se mi ve snu.“ „Co jako?“ „Jako bych z ničeho nic měla křídla. A pak, jako kdybych letěla nad městem a zhasínala všechny lampy.“ „Lampy?“ zajímal se Fima. „Tak to je jasný, podle Freuda to je sexuální frustrace. Lampy symbolizují penis.“ „A křídla?“ „Křídla,“ odpověděl Fima, „taky symbolizují penis.“ „Koukám, že ten váš Freud nebude o nic lepší než náš Razudalov. Myslí jen na to jedno...“ dodala. „A přesto všechno,“ pokračovala Lora, „proč jsi odjela? Politika tě nepobuřovala. Materiálně jsi byla zaopatřená. Kvůli antisemitismu jsi trpět nemohla...“ „A to mi prostě nestačilo!“ „Tak v čem byl problém?“

29

„No v ničem. Prostě jsem odjela. Chtěla jsem tě vidět... A Fimu...“ Gramorádio hrálo. Ve sklenicích líbivě cinkal led. Vůně horkých topinek se linula z topinkovače. Venku byla mlha. Během noci všem vyhládlo. Lora řekla: „Fimulo, přines nám z lednice dort...“ Byla ráda, že má dům zařízený s nedbalou elegancí, ale dobře. Na zdech jim visely litografie Šemjakina a v lednici mívali zákusky. Byla ráda, že jim v garáži stojí japonské auto a že mají skříně plné kvalitního oblečení. Ještě během dne naznačila Lora svému manželovi: „Ať tu klidně je. Ať tu zůstane tak dlouho, jak bude potřebovat... Nechci se jí mstít za urážky, který jsem od ní zažila v mládí. Nechci nijak ukazovat svoji nadřazenost. To nemáme zapotřebí. Zlo jí oplatíme dobrem... Nad čím přemýšlíš?..“ „Nad tím, jak je dobře, že tě mám!“ „A já zase tebe!..“ Lora dala Marusji svetr a pantofle na doma. A ona si to ani nevyzkoušela. Přenechala jim samostatný pokoj. A Marusja jí ani nepoděkovala. Nabídla jí, ať si z lednice bere co bude chtít, ale Marusja si dělala zásoby chipsů. Divadla Marusju nezajímala. V obchodech si prohlížela pouze dětské hračky. Noční Broadway se jí zdála být rušná a špinavá. Uplynul týden. V sobotu přišla návštěva. G. K. Applebaum, rozverný a hlučný tlusťoch. Byl manažerem v podniku, kde pracoval Fima. Společně všichni čtyři grilovali na verandě párky a pili Budweiser. Tentokrát přišel G. K. sám, ale předtím si vodíval snoubenku Karen Roach. Na otázku, kde je Karen, řekl: „Nechala mě. Byl jsem z toho zoufalej. Potom jsem si koupil nový auto a vyměnil bydlení. A teď jsem spokojenej...“ Applebaumovi se Marusja líbila. Chtěl, aby ho naučila rusky. Marusja mu zazpívala několik častušek. Třeba Sestrojili raketu, až ji pošlou na lunu, přibalím tam svou ženu... A Fima mu to překládal. Když se Applebaum rozloučil a odjel, Marusja poznamenala: „Podle mě je to blbec!“

30

Lora se rozhořčila: „To ne, G. K. je jen typickej Američan s pevnýma nervama. Rusové se pořád kvůli něčemu trápí a stěžují si, ale Američani jsou prostě jiní. Už z principu jsou to většinou optimisti...“ A ještě Marusji vysvětlila: „Amerika má ráda silný, krásný a průbojný. Je to země pracovitých, cílevědomých lidí. Američani opovrhují smolaři. Tady se člověk může spolehnout jenom sám na sebe...“ „V Americe,“ ujal se slova Fima, „se musí každej den nosit jiný oblečení. Jednou jsem to neudělal a Applebaum hned vyzvídal, kde jsem já, starej brach, strávil noc.“ Přes den si hrávala Marusja s Ljovuškou. Neměla vlastně co na práci. Navíc místo klasických plen používala pohodlné a cenově dostupné jednorázové pampersky. Pampersky byly první věc, kterou Marusja na Západě ocenila. Kromě toho si oblíbila chipsy, pistácie a barevné nádobí na jedno použití. Člověk se nají a šup se vším do koše... Obavy měla jen proto, že si urgentně musela hledat práci. Tím spíš, že Ljovušku vzali do školky. Nejprve tam plakával. Ale už po týdnu začal mluvit anglicky. Marusja stále přemýšlela, čemu by se mohla věnovat. Ve Svazu mohla dělat cokoliv a pracovat kdekoliv. Od ministerstva kultury až po regionální noviny. Ale tady? Film, televize, rádio, noviny? Všude potřebuje angličtinu. Nechtěla se stát někým, kdo bude tvořit podle aktuálního programu. A už vůbec nechtěla být zdravotní sestrou nebo chůvou. Čísla, nemoci a děti ostatních lidí ji prostě rozčilovaly. Její pozornost přitáhla reklama na šperkařské kurzy. Ty se zkrátka a jednoduše týkaly něčeho, čemu ona rozuměla. Kurzy se konaly v celém druhém patře temného řadového domu na 14. ulici. Vedl je mistr Higbee, který vypadal jako průměrně nasávající důstojník. Prostřednictvím tlumočníka řekl Marusji: „Deset let jsem studoval malířství, abych se stal nešťastným klenotníkem. Co je to za život?!..“ Jako tlumočník u něj pracoval Ljonja, emigrant z Boryspilu. Ljonja si chtěl v budoucnu otevřít obchod se šperky.

31

Říkal, že to mu vždycky něco vydělá.“ Všichni studenti byli rozděleni do skupin. Každý dostal sadu nástrojů a na stole měl letovací lampu, svěrák a stojan. V rohu neustále pronikavě hučel ohřívač vody. Vedle stál dubový regál, ve kterém byly ve speciálních krabicích uloženy práce bývalých studentů. Marusji připadaly nevkusné. Jakýsi Barry Lewis vykoval ze stříbra miniaturní vaginu... Každá skupina měla učitele. Marusja dostala pana Věnčislava Glinského, uprchlíka z Krakova. Celé dny kouřil a trousil si popel na kalhoty. Nebyla to výuka jako taková. Každý si dělal co chtěl. Někteří pájeli а letovali, jiní vrtali, další vystřihovali sošky z plechu. Mezi studenty bylo několik černochů, kteří dlouhé hodiny poslouchali hudbu a houpali se při tom na stoličkách. Každý z nich měl s sebou tranzistorák. Sem tam Marusja ucítila podivnou vůni. Tlumočník Ljonja jí vysvětlil, že to je marihuana. Vedle ní seděl tichý a milý Číňan, který stejně jako Marusja splétal tenký copánek z měděného drátu. Později Marusja vyřezala z plechu písmeno M. Pilníkem zapravila okraje a prorazila do něj speciální otvor pro řetízek. Vytvořila něco jako přívěsek. Číňan se na to podíval a ukázal pochvalné gesto. Pan Věnčislav se zastavil za jejími zády. Chvíli mlčel a pak zřetelně pronesl: „Prima!“ A utrousil na Marusjin rukáv kus šedého popela... Ve čtvrtek dostala Marusja sedmdesát tři dolarů. Něco jako stipendium. Za ně koupila Ljovuškovi natahovací motorku, sestřenici květiny a Fimovi asi dva litry whisky. Zbývajících čtyřicet dolarů nechala na domácnost. Lora od ní žádné peníze nechtěla. Marusja trvala na svém: „I tak jsem vám dlužná až až.“ „Vyděláš si,“ řekl Fima, „a vrátíš nám to i s úroky...“ Vždy brzy ráno běžela Marusja na stanici metra. Potom strávila asi hodinu v dunícím podzemí New Yorku, které ji děsilo. Byla to její každodenní dávka strachu. New York pro ni byl událostí, koncertem, podívanou. Městem se stal až měsíc nebo dva později. Postupně se z toho chaosu začaly vydělovat postavy, barvy i zvuky. Z rušné obchodní křižovatky najednou vyvstal obchod se zeleninou, kavárna, pojišťovna i obchod s delikatesami. Dlouhá řada aut na bulváru se změnila

32

ve stanoviště taxíků. Vůně teplého chleba se stala neoddělitelnou od pestrobarevné cedule Bakery. Dav dětiček si začala spojovat s cihlovou dvoupatrovou školou... New York Marusju rozčiloval a vyvolával v ní pocit strachu. Přála si být povznesená, sebejistá a mazaná, stejně jako ti mladí černoši v roztrhaných svetrech nebo jako stařenky s deštníky. Přála si, aby jí byl lhostejný hluk z tranzistoráků a zápach čpavku v metru. S jistotou chtěla toto město nenávidět tak, jak může člověk nenávidět jenom sám sebe. Marusja záviděla dětem, chudákům, policajtům, všem, kteří se cítili být součástí tohoto města. Záviděla dokonce panu Glinskému, který si v metru klidně zdřímnul a nebál se černošských chuligánů. Říkával, že komunisté jsou desetkrát horší... Od metra to měla do výuky šperkařství tři sta osmdesát pět kroků. Někdy, když téměř běžela, to bylo jen tři sta osmdesát. Tři sta osmdesát kroků skrz různorodou, zahálčivou hulákající bandu. Oblaky benzinových výparů, tabákového kouře a pachu ze stánků se škvařícími se uzeninami. Po špinavém chodníku podél křiklavě nevkusných výloh. Do výkřiků prodavačů lota zaznívalo troubení aut a nekonečný hluk z ulice. Každodenní dávka strachu a nejistoty... Hodiny šperkařského kurzu pro ni skončily ve středu. Zpočátku šlo všechno dobře. Marusja nad ohněm rozžhavila mosaznou destičku. Držela ji kleštěmi a natáhla se pro kalafunu. Destička jí vyklouzla, letěla obloukem a potom beze stopy zmizela. Brzy se z vršku Marusjiny lakované boty začal linout pramínek dýmu. A za chviličku už její křik přehlušil pronikavé kvílení tranzistoráků. Zip její boty se samozřejmě zasekl a nešel povolit. Ostatní nechápali, co se děje. Kdyby nebylo Šustera, všechno to mohlo skončit poměrně špatně. Šuster pracoval na kurzech jako uklízeč. Před emigrací trénoval mládežnickou boxerskou reprezentaci Rigy. Ve svých padesáti letech si udržoval dynamismus, vyrýsované svalstvo a zdravou agresi. Rozčilovali ho snad jen černoši. Šuster celé dny poklízel. Zametal smetí, doplňoval konvici, přenášel židle. Když se blížil se smetákem k praktikantům, každý se zvedl, aby mu nezavazel. Dělali to tak všichni kromě těch černochů.



33

Mladí černoši si dál kouřili a houpali se na stoličkách. Veškerá snaha jim byla přirozeně cizí. Šuster vždy chvíli počkal. Pak přistoupil blíž, zamáchal koštětem a jakýmsi podivným jazykem výhružně zakřičel: „Ap, sakra!..“39 Jeho tvář začala pomalu ale děsivě rudnout: „Komu jsem to asi říkal! Ap, zatraceně!“ A o chvíli později: „Naposledy se ptám! Ap nebo ne ap?!“ Černochům se vstávat nechtělo a vždy jen zabrblali: „Oukej! Oukej...“40 „Rozumí,“ radoval se Šuster, „i přesto, že jsou z jihu...“ Takže když Marusja zakřičela, objevil se Šuster. V mžiku se zorientoval a ze zadní kapsy vytáhl placatici s brandy. Bez váhání ji vychrstl na Marusjinu lakovanou botu. To pomalu odeznívající syčení mohli slyšet všichni. Onen Šuster jí taky rozepl zaseknutý zip. Marusji vhrkly slzy do očí. „Ať se vám na tu nohu podívá doktor,“ řekl jí, „támhle za rohem je městská nemocnice.“ „Ukažte,“ projevil zájem Glinskij, který se odkudsi vynořil. Ale Šuster ho odtlačil ramenem. Když se na Marusju podíval doktor, dovolil jí, aby z kurzu odešla. Kulhající Marusja jela domů a rozhodla se, že se tam už nevrátí... Fima s Lorou na její rozhodnutí reagovali normálně, skoro až šlechetně. „Střechu nad hlavou máš. O hladu taky nezůstaneš. Tak se nehoň a uč se anglicky. Něco se najde.“ řekla na to Lora. Fima dodal: „Jakápak zlatnice! Ty sama jsi naše zlato!!“ „Jen tak někam vyrazit punc,“ se smíchem dodala Marusja... A tak se z ní stala žena v domácnosti. Fima s Lorou každé ráno pospíchali do práce. Fima jezdil autem a Lora chodila na autobusovou zastávku. 39 Anglické slovo up symbolizuje směr nahoru.

40 Anglicky psáno okay, významovými ekvivalenty jsou slova dobrá, prima, fajn.



34

Nejprve se Marusja pokoušela chystat jim snídaně. Potom se ukázalo, že to není potřeba. Fima si vždy vypil šálek instantní kávy a Lora snědla jablko po cestě. Marusja vstávala v deset hodin. Tou dobou už Ljovuška sedával u televize. K snídani míval hrst kukuřičných lupínků s mlékem. Potom chodívali do školky. Když se Marusja vrátila, dlouho listovala ruskými novinami a pozorně četla inzerci. Na Manhattanu otevřeli kurz na dámskou kadeřnici. Pojišťovna nabírala mladé ambiciózní zástupce. Do ruského nočního klubu sháněli servírky, nejlépe muže. No přesně tak to tam stálo „servírky, nejlépe muže“. Všechno to bylo reálné, ale málo atraktivní. Koho by asi měla stříhat? Koho by měla pojišťovat? Komu by nosila občerstvení?.. Objevovaly se i takové inzeráty: „Dobře zajištěný džentlmen by se rád seznámil s inteligentní ženou jakéhokoliv věku. Foto nutné.“ A dole byla malým písmem poznámka: „Jen ne z Charbina.“ Marusja se divila, co se tím myslí. Jak to má člověk chápat? Čím ho naštval ten nešťastný Charbin? Možná, že právě on sám je z Charbina? Možná, že ho celý Charbin zná jako mizerného zlodějíčka a intrikáře?.. Dobře zajištěný džentlmen hledá ženu jakéhokoliv věku... Foto nutné... Marusja přemýšlela, na co mu bude fotka. Asi aby se mohl rozčilovat?.. Přes den chodila nakupovat, prala a snažila se učit anglicky. Ve tři vyzvedávala Ljovušku. Kolem šesté se vracel Fima s Lorou. Večery trávili u televize s koktejlem v ruce. O sobotách jezdívali do města. Toulali se po muzeích. Obědvali v japonských restauracích. Zašli si i na hudební komedii s Yulem Brynnerem. Září uběhlo, přišel podzim. Trávníky se ještě zelenaly a přes den bylo teplo jako v květnu... Marusja stále častěji přemýšlela o budoucnosti. Jak moc může být závislá na Loře? Kolik cizího chleba může sníst? Jak dlouho může žít pod cizí střechou? Zkrátka, jak dlouho tohle všechno může trvat?.. Cítila se jako někde na chatě u příbuzných. Jako by se dříve či později měla vrátit domů. Ale kam?



35

Byla sytá a zdravá. Oblečení jí nechybělo. Peníze na domácnost byly vždy v krabici od dortu. Nepřišlo jí to jako život, ale jako ozdravovna pro partajní pracovníky. Stálo to za to, letět kvůli tomu až tak daleko?.. Zkrátka, její úzkostlivý pocit sílil každým dnem... Jednou napsala svým rodičům následující dopis: „Milá mami a tati! Dokážu si představit, jak na mě nadáváte, ale zbytečně. Nemám absolutně o čem psát. Opravdu, vůbec. Lazek odletěl do své historické vlasti, kde jsou všichni až do posledního, pardon, židi. Řekl mi, že se tam snad nějak prosadí. Co mám ještě napsat? Vídeň je klidné město na břehu řeky. Všichni jí říkají Donau, Donau... Ukázalo se, že to je prostě řeka Dunaj a nic víc. Údajně je tam operní divadlo, ale já jsem si ho nevšimla. Lidé se tam oblékají snad hůř než do Domu filmu. Avšak lépe než do Domu vědy a techniky. V Rakousku jsme zůstali tři týdny. Téměř jsme nevycházeli. U vchodu postávaly pořád nějaké… Ale ne jen tak, za peníze. Asi chápete. Jedna měla úplně holou zadnici. Táta by se dost divil. V tomto směru je tam svobody víc než dost. Z peněz jsem koupila Ljovovi vlněné ponožky a svetr. Sobě nic. Do Ameriky jsme letěli asi sedm hodin. V letadle nám pouštěli film. Hádejte co to bylo? To za boha neuhodnete. Sedm statečných. Mělo to cenu letět takovou dálku? Zabydleli jsme se u Lory a Fimy. Ljovka chodí do školky a já pořád přemýšlím, co bych mohla dělat. Svobody je tu ještě víc než v Rakousku. Ve specializovaných obchodech tu prodávají gumové penisy. Chápete to? Na maminku by z toho šly mdloby. Černochy už v Americe dávno nelynčují. Teď je tu všechno naopak. No, prostě jsem se ještě nerozkoukala. Brzy napíšu. A vy taky pište. Objímám vás. Vaše neuvědomělá dcera Marie.“



36

3.4 Talenti a nápadníci Jednou, když Zareckij zjistil, že domácí nejsou doma, přišel za Marusjou a zprvu se projevoval rozpačitě: „Promiňte, že k vám vtrhávám bez zavolání.“ „To nevadí, akorát jsem v županu...“ odpověděla Marusja. O chvíli později už pil kávu a přikusoval bílo-růžový zefír. Moučkový cukr mu padal na pečlivě vyžehlené krimplenové kalhoty... Zareckij měl rád kulturu a ženy. Kultura pro něj představovala zdroj příjmů a ženy zdroj inspirace. Takže se zabýval kulturou z pragmatických důvodů a ženami nezištně. Myšlenka nezištnosti byla podpořena jistým sexuálním nezdarem. Ve skutečnosti Zareckého tyto protichůdné vášně rozčilovaly. Usiloval o ženy, ale přitom je všemožně ponižoval. Jeho vytříbené komplimenty se střídaly s urážkami. Šibalské flirtování ustupovalo před rozrušeným mravním kázáním. Zareckij se horlivě dožadoval morálky a hned na to nabádal k jejímu nedodržování. A navíc už měl svůj věk. Třeba o letadlech mluvil jako o aeroplánech, tak jak se jim říkávalo před válkou... Pojídal zefír, pil kávu a kochal se Marusjinýma nohama. Cípy jejího županu dráždivě vlály. Horní dva knoflíčky u noční košile měla rozepnuté. Zareckij se zajímal: „Čím si ráčíte vydělávat na živobytí?“ „Ještě ničím.“ odpověděla Marusja. „A co chcete dělat v budoucnosti, jestli to není tajemství?“ „Nevím. Jsem v podstatě učitelka ze školky.“ „S vašimi předpoklady bych zapřemýšlel o Hollywoodu.“ „Tam mají dost těch svých. A hlavně, tam potřebují ty šíleně vyhublý.“ „Proberu to se známými,“ slíbil jí. A pak dodal: „Mám na vás prosbu. Dokončuji práci na knize Sex za totality. V této souvislosti jsem dělal rozhovor s více než čtyřmi sty ženami. Údaje jsem zpracoval a vytvořil jsem systému. Prostě, budu vám klást otázky. Odpovídejte jednoduše a bez falešného ostychu. Tuším, že víte, co je to čistě vědecký výzkum. Měšťácké předsudky nejsou na místě. Posaďte se.“



37

Vzal tašku a vytáhl z ní kazeťák, notes a propisku. Kazeťák měl poslepovaný lepicí páskou, aby vůbec držel pohromadě. Řekl jí: „Dávejte pozor.“ A začali. Rychle nadiktoval do mikrofonu: „Objekt čtyři sta třicet devět. Šestnáctého dubna osmdesát pět. Forest Hills, New York, Spojené státy americké. Rozhovor provádí Natan Zareckij.“ Pak se obrátil na Marusju: „Kolik je vám let?“ „Třicet čtyři.“ „Jste vdaná?“ „Rozvedená.“ „Měla jste pohlavní styk před svatbou?“ „Před svatbou?“ „Jinými slovy, kdy jste podstoupila defloraci?“ „Podstoupila co?“ „Kdy jste přišla o panenství?“ „Ach... Slyšela jsem deklaraci.“ Marusja se trošku začervenala. Zareckij v ní budil strach i úctu. Snad si teď nebude myslet, že je měšťačka? „Nepamatuju si.“ řekla mu Marusja. „Co si nepamatujete?“ „Jestli to bylo před nebo po. Spíš před.“ „Před nebo po čem?“ „No, vy jste se ptal, jestli před nebo po svatbě.“ „Takže před nebo po?“ „Myslím, že před.“ „Před nebo po událostech v Maďarsku?“ „Co tím „po událostech v Maďarsku“ myslíte?“ „Před nebo po odhalení kultu osobnosti?“ „Asi po.“ „Konkrétně?“ „Prostě po.“ „Dobře. Masturbujete?“ „Jednou za měsíc, jak se patří.“ „Co jak se patří?“

38

„No to... dámské záležitosti...“ „Ptám se na masturbaci.“ „Ježišmarja!“ vykřikla Marusja. Něco jí bránilo, aby Zareckého zastavila nebo dokonce vyhodila. A cosi ji nutilo, aby rozpačitě zamumlala: „Nevím... Možná... Asi.“ A Zareckij ještě s větším zápalem dodal: „Kašlete na falešný ostych! Zapomeňte na pokryteckou morálku! Lidské tělo je posvátné! Sovětská moc upírá člověku přirozené potěšení! Při totalitě přichází klimakterium mnohem dříve, než v demokratických zemích!..“ Marusja s přikývnutím dodala: „No jistě...“ Zareckij jako by se úplně změnil. Začal jaksi podivně vrtět rameny. Na sobě měl letní fialovou košili. A začal zvučně šeptat, až se u toho zalykal: „Ach, Mášo!“ Ty jsi jako to Rusko! Zneuctěné Mongoly, znásilněné bolševiky, jenom zázrakem sis uchránila panenství!... Pusť mě do svého zeleného údolí!“ Naklonil se dopředu. Z jeho krimplenových kalhot div nešlehaly jiskry. Oči mu zářily stejně jasně, jako chirurgické lampy na operačních sálech. Magnetofon tiše cvakl až docvakal. Zareckij pokračoval: „Dopřej mi kus mé vlasti a já z tebe udělám slavnou!“ Marusja se na chviličku zamyslela. Užitku ten upovídaný stařík asi moc nenadělá a potěšení už vůbec ne. Navíc už bylo načase, aby pádila pro dítě. Zareckij jí dal ruce kolem pasu. Vypadalo to jako pozvaní ke staromódnímu společenskému tanci. Ustoupila. Vzdělaný člověk a takhle se chová. A hlavně už by měla jít pro Ljovu... Zareckij byl zkušený sukničkář. Jeho taktika byla následující. Nejprve bylo potřeba zdržet se u dané ženy dlouho do noci. Oznámit jí, že autobusy už nejezdí a že vzít si taxíka je dost drahé... A potom na ni vybalit otázku: „Dovolila byste mi, abych přenocoval v tom křesle? Nebo bych si možná mohl lehnout vedle vás, čistě kamarádsky?...“ Pak se obvykle začne třást a cosi vykřikuje. A ženy v takových



39

případech nemají dost síly na to, aby ho vyhodily. Z neuspokojené vášně by se mohla vyvinout duševní porucha. A co víc, mohla by skončit infarktem. Zareckij vždy naříkal a vyváděl. Vyhrožoval a dovolával se. Přísahal ženám, že je miluje. Taky jim nabízel, že se budou společně zabývat vědeckou prací. Časem mu propadly i ty nejvíc nepovolné. Takhle to vypadalo v noci. Za bílého dne byly jeho metody neúčinné. Marusja řekla: „Za chvíli přijdu.“ Když se objevila, měla na sobě strohý béžový kostýmek. Zareckij se zamračil, dal si kazeťák do tašky a potom tajemně a pochmurně pronesl: „Marie, ty jsi úplná sfinga!“ „Proč svinstvo?!“ rozčílila se Marusja. „To jsou mi novinky! A co když miluju někoho jinýho?“ Zareckij se sarkasticky pousmál, sebral žeton na metro a odešel. Od tohoto dne už Marusja neměla klid. Měla zástupy ženichů a nápadníků. Nejspíš, jakožto svobodná žena, šířila jakési zvláštní kouzlo. A o to byla půvabnější. Všude, kde se objevila se s ní nějací muži dávali do řeči. V obchodech, na autobusové zastávce, před domem, u novinového stánku. Někdy to byli Američani, ale nejčastěji její krajani. Volali jí. Chodili za ní domů s jakýmisi nepochopitelnými návrhy. Dokonce jí posílali pohlednice s verši. Například, disident Karavajev jí poslal báseň s názvem: Musko! Ty miluješ Rusko?! S Karavajevem se seznámila v lékárně. Pozval ji na demonstraci za záchranu Sacharova. Marusja mu řekla: „A u koho mám nechat syna?“ Karavajev se rozčílil: „Když se každej bude starat jen o svý děti, tak Rusko vyhyne.“ Ohradila se: „Naopak. Když se každej postará o svý děti, tak bude všechno v pořádku.“ Karavajev jí odpověděl: „Jste typická emigrantka, zkažená Západem. Myslíte jenom na sebe.“



40

Marusja se zadumala: „Tak jeden mi tvrdí, že Rusko bylo znásilněno bolševiky a druhej, že ti, co emigrovali jsou zkažení Západem. Tak kdo vlastně jsem?..“ Karavajev jí nabídl, aby společně vedli boj za nové Rusko. Odmítla. Vydavatel Druker ji také vyzýval k boji. Ale za jednotu emigrantů. Řekl: „Je nás málo. Jsme odloučeni a sami. Musíme se spojit kvůli ruské kultuře.“ Druker ji pozval do svého zaneřáděného příbytku. Ukázal jí desítky vzácných knih s podpisy Georgije Ivanova, Nabokova a Chodaseviče. Věnoval jí nebohého Feuchtwangera. A pak zase mluvil o sjednocení: „Spojuje nás mnohé. Jazyk, kultura, způsob myšlení, historie...“ Marusju to nezajímalo. Vztah s Drukerem neřešil její životní problémy. Ji zajímala hlavně budoucnost a ne minulost. Navrhla mu, že budou přátelé. Druker s předstíraným úsměvem souhlasil. Zato taxikáři s ní jednali mnohem rázněji. Percovič jí řekl: „Poletíme na Floridu, oukej? Postarám se o cestu, hotel i zábavu, oukej? Koupím ti módní lodičky, oukej?“ „Ale já mám dítě,“ namítala. „To není moje věc, oukej?“ „Rozmyslím se...“ Jeselevskij se choval skromněji. Nabízel vše v menším měřítku, třeba levný hotel na Long Islandu. A místo bot čokoládu na váhu z obchodu s delikatesami. Když byl odmítnut, ani se nenaštval. Dokonce si s úlevou oddechl... Nejlépe se zachoval Baranov. Ukázalo se, že je nejšlechetnější. Řekl: „Vydělávám sedm set dolarů týdně. Z toho dvě stě pravidelně propiju. Jestli chcete, budu vám stovku dávat. Stejně, pro mě by to bylo dokonce výhodný. Míň bych tak propil.“ „To se nehodí,“ odpověděla Marusja.



41

„Co se nehodí?“ divil se Baranov. „Peněz mám dost... A nemyslete si nic špatnýho. Ženy mě už dávno nezajímají. Před pětadvaceti lety jsem pendloval mezi ženskýma a alkoholem. S tím je konec. V tomto urputným souboji vyhrál alkohol.“ „Rozmyslím si to,“ odpověděla mu Marusja. Jevsej Rubinčik jí také nabídl podporu. A taky nezištně. Slíbil jí brigádu. Vyptával se: „Vy malujete?“ „Záleží co.“ odpověděla Marusja. Rubinčik tedy upřesnil: „Potřebuju vyretušovat nějaký barevný fotky.“ „Jak vyretušovat?“ „Dobarvit rty, tváře... Prostě tak, aby byli klienti spokojení.“ Marusja se zamyslela, takovou práci by snad uměla. „A kolik bych dostala?“ „Tři dolary za hodinu.“ Rubinčik slíbil, že jí zavolá. Církevní aktivista Lemkus se také o Marusju zajímal. Nejprve jí daroval Bibli v angličtině. Potom jí řekl, že Bůh dává přednost nevyrovnaným a osamělým. Nakonec jí přislíbil dobré podmínky v příštím, posmrtném, životě. „A kdy už to bude!“ povzdychla si Marusja. Odpověděl: „Až Bůh dá.“ A zamrkal očima. Rád opakoval, že peníze jsou zlo. „A hlavně ty, který člověk nemá,“ souhlasila Marusja. Majitel ochodu Dněpr, Zjama Pivovarov, jí sem tam zašpital: „Mám čerstvý houstičky. Čerstvoučký jako jste vy...“ Realitní makléř Lerner ji zval: „Co kdybychom se nějak dostali do Atlantic City. Tam může člověk vyhrát i dvacet tisíc.“ Akorát realizovat tento nápad se mu dosud nepodařilo. Byl příliš líný, dokonce i na to, aby si zapsal Marusjin telefon.



42

Tahle uběhly asi čtyři měsíce. Dny se protahovaly, stejně jako igelitové tašky ze supermarketu...

3.5 Pořád ti stejní a Gonzales Tou dobou jsem byl už asi rok a půl právoplatným Američanem. Žil jsem hlavně z peněz za literaturu. Moje knihy se vydávaly ve výborných překladech. A ne náhodou jeden můj kolega rád opakoval: „Dovlatov ve svých originálech viditelně pokulhává...“ Recenzenti ze mě byli nadšení, nazývali mě sovětským Kerouacem, který zároveň připomíná Dostojevského, Čechova či Gogola. V jedné z recenzí stálo: „Dovlatovovy postavy hoří mnohem jasněji než Solženicynovy, avšak v mnohem lehkovážnějším pekle.“ Recenze mě téměř nezajímaly a bylo mi lhostejné, co se o mně píše. Urážel jsem se jen tehdy, když o mě vůbec nepsali... A i přesto se moje romány málo prodávaly. Komerční úspěch se nedostavil. Je jasné, že Američani upřednostňují vlastní literaturu. Přeložené knihy se tu stanou bestsellerem poměrně vzácně. Bible je výjimečný případ. Jeden literární agent mi řekl: „Napiš něco o Americe. Vezmi si nějakej námět z americkýho života. Vždyť tu žiješ x let.“ Mýlil se. Nežil jsem v Americe, ale v ruské kolonii. Jaké tam asi můžou být americké náměty! Mám snad napsat příběh o tom, jak mezi prádelnou a bankou prodává Gruzínec Daritašvili šašliky a jakási ženská si mu stěžuje: „Proč jste dal Lernerovi velkej šašlik a mně úplně maličkatej?“ „Ehm,“ máchá rukou Gruzínec. „No tak proč?“ „Ehmmm,“ opakuje se Gruzínec. „Trvám na tom, nebo si budu stěžovat! Takhle to nenechám! Tak proč?“ Gruzínec s tragickým výrazem ve tváři a zvednutýma rukama k nebi: „Proč? Protože mně se líbí!...“ To je podle mě hotový námět. Akorát nevím, co je v něm amerického?...



43

Jednou mi zazvonil telefon. Ozval se hlas Marusji Tatarovičové: „Přinesl bys mi cigarety?“ „Něco se stalo?“ „Nic neobvyklýho. Mám monokl pod okem. Stydím se jít ven. Peníze ti hned vrátím.“ „Odkud?“ „Co tě to zajímá. Prodala jsem kožich.“ „Nemluvím o penězích. Odkud máš ten monokl?“ „Pohádala jsem se s Rafem.“ „Hned tam budu...“ S Marusjou jsem se seznámil před rokem. Během slavnostní avantýry s ruskou televizí. Dva byznysmeni, Lelick a Maratick, si pronajali kancelář v centru města a dali si reklamu do ruských novin. Přislíbili, že do každé domácnosti namontují speciální reproduktory. Jednoduše se rozhodli, že budou do ruštiny dabovat vysílání americké televize. Tento nápad měl úspěch hlavně u důchodců. Penzisté svoje peníze posílali ochotně. Lelick a Maratick zaměstnali dalších šest lidí. Dvě sekretářky, účetního, ostrahu, reklamního agenta a mě, jakožto tvůrčí osobnost. V práci jsem dopisoval svoji knihu s názvem Kufr. Sekretářky celé dny vykecávaly. Agent se snažil získat peníze od inzerentů na neexistující vysílání. Účetní psal básně. Chlápek z ostrahy, bývalý moldavský šampion v sebeobraně, tu a tam chodíval po flámech. Ostraha byla určena pro Lelicka a Maraticka pro případ, že by se objevili oklamaní klienti. Jednou ze sekretářek byla Marusja Tatarovičová. Líbila se mi hned od začátku, byla vysoká, elegantní a svým způsobem nejistá. Nejistota se v ní mísila se sebevědomím, jak už se to často stává. Rychle jsem pochopil, že není stvořená pro kolektiv. Typickým příkladem bylo, když ta druhá sekretářka dostala od manžela k svátku náramek. Vzala si ho do práce, aby se pochlubila. Marusja si s ním pohrála v ruce a řekla: „Jaká krása! Taky jsem ve Svazu měla takovej. Ale z platiny...“ Od té doby ji ta druhá sekretářka nenáviděla...

44

Marusja příliš často vzpomínala na svá bývalá nomenklaturní privilegia. Příliš často vyprávěla o svém slavném manželovi. A až moc ledabyle odhazovala svůj kožich z ondatry. V kolektivu je nutné skromnější chování. Asi třikrát jsem si s Marusjou dlouho povídal u šálku kávy. Povyprávěla mi celý svůj poněkud nesmyslný příběh. Do jisté míry jsme se spřátelili. Líbí se mi takové nenapravitelné, hynoucí a bezradné drzounky. Vždycky jsem říkával, že kdo tře bídu s nouzí, ten nehřeší... Marusja mi jednou řekla: „Škoda, že jste ženatej. My bychom si sedli... A hlavně, vaše žena je neskutečně zajímavá. Za měsíc by si našla někoho lepšího...“ Jakmile měla Marusja práci, rozhodla se, že si rychle pronajme byt. Peníze si půjčila od Lory. Tehdy bylo možné najít v naší čtvrti bydlení zhruba za čtyři sta dolarů. Jenže Lelick a Maratick náhle oznámili: „První měsíc všichni pracují zadarmo. To je tradice. Koneckonců, zakládáme novou firmu.“ Uběhly čtyři týdny a šéfové stále mlčeli. Když s nimi člověk chtěl mluvit o penězích, přecházeli do angličtiny. Pochopil jsem, že nás podvedli. (A o měsíc později to pochopili i důchodci). Šel jsem za nimi a řekl jsem jim, co si o nich myslím. A řekl jsem to tak, že to bylo slyšet až na chodbu. Marusja se podivovala: „Jsem si myslela, že takový slova ani neznáte.“ Jednoduše, vysílání skončilo ještě dřív, než by se vůbec zrodilo. Lelicka s Maratickem stále ještě hledají oklamaní předplatitelé. Zmizení těchto dvou byznysmenů bylo doprovázeno fejetony v ruském tisku. Fejetonisté vyjadřovali svoje přesvědčení, že Lelick a Maratick byli vysláni státní bezpečností s cílem rozložit kapitalistický systém zevnitř. Jeden z fejetonů se jmenoval: „Zločine rodný, navždy milovaný!...“41 41 Jedná se o slovní hříčku, zesměšnění fráze Край родной, навек любимый, protože anglické

slovo crime (zločin) ve své fonetické podobě [kraim] připomíná ruské край [kraj] neboli země, krajina.



45

Účetní Falkovič řekl: „Já budu klidně dělat správce domu.“ A opravdu, šel pracovat jako inspektor do hotelu Astoria. Ta vdaná sekretářka odletěla za dcerou do Toronta. Reklamní agent začal prodávat magnetofonové nahrávky. Já jsem se vrátil ke své původní nelehké pozici nezávislého umělce. A ten chlápek z ochranky teď pracuje jako bodyguard pro Yakova Smirnoffa. Říká se, že se ho bojí i sám Smirnoff. Marusja se ocitla v prázdném bytě a bez peněz. Asi dvakrát jsem ji vozil svým autem po jakýchsi institucích. Obstaral jsem jí nějaký nábytek. Dal jsem jí naši starou televizi. Co víc jsem pro ni mohl udělat? Ještě abych se tak kvůli ní rozvedl! Občas jsme na sebe narazili na ulici. Bylo hloupé se jí ptát, za co žije. Evidentně se jí podařilo získat nějakou finanční podporu. Marusja mi řekla, že Ljovuška marodí. Že ona se snaží doučovat hudebku a plánuje, že si otevře malou mateřskou školku. Téměř jsem ji neposlouchal. Takové věci ani nemá smysl poslouchat, akorát by se člověk rozladil. Jak se říká, bezradný bezradnému nepomůže... Najednou se objevil onen Latinoameričan. Přesněji řečeno se neobjevil, ale zrodil se. Zrodil se z chaosu cizího, zámořského a nepochopitelného života. Z čeho se zrodil? Z monotónní pulsující hudby, která se rozléhala z tranzistoráků? Ze smíšených pachů pizzerie, kosmetiky a spáleného benzinu? Z různobarevných světýlek, která se vznášela nad horkým asfaltem? Z odrazů výloh na bocích aut, která svištěla kolem?.. Rafael se zhmotnil z celkového pocitu nejistoty. Jak ze svátečního pocitu, tak z pocitu neštěstí, z úspěchu i neúspěchu v této katastrofické féerii. Marusja si nepamatovala na den, kdy se potkali. Nemohla si vzpomenout na okolnosti jejich setkání. Rafael se objevil záhadně a postupně, jako celý fenomén třetího světa. Marusja si pamatovala jen určité drobnosti z jeho dlouhodobé přítomnosti. Letmé úsměvy na schodišti. (Možná považovala Rafaela za někoho z domovní správy.) Jakési růže, hozené směrem k ní z ošuntělého auta. Bonbóny za čtyři centy, které dal Ljovuškovi.



46

Vůně kolínské, kterou cítila v narvaném výtahu. Nadzvednutý klobouk. Velurové sako, doutník, krémové kalhoty. Prsten s falešným briliantem. Kravata v barvě zhroucené naděje. Nejdřív byl Rafael pro Marusju jen součástí ulice, osobou ze zátiší. Součástí daného místa, stejně jako výloha firmy Rainbow, stejně jako vůně ze stánku s řeckým grilem a stejně jako chraplavý bas Adriana Celentana. Nejdřív byl Rafael součástí místa a času. Ale později už Marusja seděla v jeho otlučeném autě. Vraceli se z restaurace Delmonico‘s. Ljovuška jim v autě usnul. A Rafaelova ruka s falešným prstenem hladila Marusju po dlani. „Nou,“42 řekla. A posunula jeho ruku na vyhřáté sedadlo. „Wáj not?“ 43 ptal se Latinoameričan. A něžně se dotkl jejího zaobleného kolene. „Nou.“ řekla Marusja. A položila jeho ruka na svoji dlaň. „Wáj not?“ ptal se znovu. A začal se přibližovat k jejímu výstřihu na blůzce. „Nou.“ A posunula mu ruku na své koleno. A zase: „Wáj not?“ A položil jí ruku na stehno. „Nou.“ Marusja oddělala jeho dlaň pryč. „Wáj not?..“ Jednou rukou rejdil po knoflíčcích na Marusjině blůzce a druhou jí s jistou vytrvalostí odsunoval kolena od sebe. Marusja si pomyslela: „Jak proboha řídí to auto? Teda spíš, čím?..“ Auto jelo víceméně rovně. Jenom jednou ťukli do boku cizího mercedesu. A ani přesto ten Latinoameričan své ruce neoddělal. Pouze lehce hýbal koleny. „Ty nejsi normální,“ zkoušela zvyšovat hlas. „Jsi krejzi!“44

42 Anglicky se částice ne vyjadřující nesouhlas nebo negaci píše no [nou]. 43 Otázka: "Why not?" nese význam: „Proč ne?“.

44 Anglicky slovo crazy označuje něco nebo někoho šíleného, bláznivého.



47

Aniž by zastavil auto, vytáhl z kapsy modrý fix. Přiložil ho ke svému nadmutému hrudníku a na upnutý nylonový svetr rychle namaloval velikánské srdce. A hned se chtěl líbat. Pak se k Marusji obrátil úplně celý. Volantem kroutil (jak tvrdí Marusja) svým ne zrovna malým zadkem... Nechtěla si ho zvát k sobě domů. Styděla se za svůj holý byt. Ljovuška spával v promáčklém koženkovém křesle. Ona sama spala na prohnutém rozkládacím lehátku. To všechno jsme kdysi přitáhli z ulice. V lednici měla promodralá kuřecí stehna. To bylo vše. Jaké si mohla zvát hosty!?.. Potom se stalo následující. Rafael otevřel kufr auta. Vytáhl odtamtud stočenou karimatku v polyetylenovém obalu. Láhev rumu, balení Pepsi, čtyři pomeranče a suchary. Karimatka byla úplně nová, ještě zabalená. V ten moment se Marusja přestala podivovat a zeptala se: „Jak se jmenuješ? Začíná to na er, že? Odpověď zněla: „Rafael Jose Belinda Chicorillio Gonzales.“ „Krátký a výstižný.“ řekla. „Budu ti říkat Raf.“ „Raf.“ potvrdil a dodal: „Mušja!“ Jídlo a pití rychle rozstrkal po kapsách. Ljovušku přehodil přes rameno. Karimatka se (a já sám tomu věřím!) kutálela sama. K tomu všemu ještě volnou rukou hladil Marusju. Přitom kouřil a galantně jí otvíral dveře. Najednou Marusja uslyšela podivné zvuky. Zaposlouchala se a jak se ukázalo, byly to kalhoty onoho Latinoameričana, které jakoby se hlasitě rozpínaly pod tlakem jeho nezkrotného těla. Je potřeba dodat ještě takovou maličkost. Když vystupovali z výtahu, chlapeček se nečekaně probudil. Podíval se na Rafaela obrovskýma kulatýma očima a zeptala se: „Kdo jsi? Můj táta?“ A co si myslíte, že mu ten Latinoameričan odpověděl? No přece: „Wáj not?“

48

3.6 Drby Sedl jsem do auta. Minul tři bloky. Pak jsem si vzpomněl, že chtěla koupit cigarety, tak jsem to zase otočil. Nakonec jsem zabrzdil u jejího vchodu. Měl bych si snad s sebou pro každý případ vzít francouzák? Jako zbraň na sebeobranu? Co když se Rafael bude chtít rvát?.. Nejsem zbabělec, ale jsem v cizí zemi. V podstatě ani neumím místní jazyk. V zákonech se téměř nevyznám. Na zbraně nejsem zvyklý. A tady má každý druhý pistoli, ne-li bombu... Navíc se říká, že Latinoameričani jsou v tomto horší než černoši. Ti byli dvě stě let otroky, tak se to řádně projevilo na jejich mentalitě. A tady tihle? Jsou všichni do jednoho silní, drzí a agresivní... Jasně, že jsem i v Leningradě zažil nějaké rvačky. Ale vždycky se to všechno obešlo bez fatálních následků. Vzpomínám si, jak jsem jednou seděl v jakési podivné společnosti. Prozaik Stukalin se posilnil a řekl literárnímu vědci Zajcevovi: „Ti dám pár facek.“ A ten mu odpověděl: „Ani nápad, já jsem tolstojovec. Odmítám veškerý násilí. Jestli mě praštíš, nastavím ti i druhou tvář.“ Stukalin se zamyslel a prohodil: „K čertu s tebou!“.. Uklidnili jsme se. Bylo rozhodnuto, že žádná rvačka nebude a vyšli jsme na balkon. A Najedou slyšíme jakýsi lomoz, tak se vrátíme zpátky do místnosti a co nevidíme. Stukalin leží na zemi a tolstojovec Zajcev mu dává do ciferníku svýma obrovskýma pěstma... Tam u nás se to všechno odehrávalo jaksi jednoduše. Ale tady?.. No co, šel jsem zazvonit. Dveře mi otevřela Marusja Tatarovičová. Opravdu měla monokl pod okem. Kromě toho měla rozbitý spodní ret a poškrábané čelo. „No nezírej.“ řekla mi.



49

„Já nezírám. Kde je?“ „Raf? Celej naštvanej kamsi utekl.“ „Neměl bych tě odvézt do nemocnice?“ „To nemá cenu. Zapatlu to make-upem.“ „Tak zavolej policajty.“ „Proč? Vždyť mi ten Latinoameričan dal jenom do nosu. Možná tak kdyby mě podřezal nebo zastřelil.“ „Takže nemá cenu je volat.“ „Nemá to smysl,“ opakovala se Marusja. „Třeba by ho na pár dní zavřeli? V rámci prevence?“ „A za co? Za rvačku? V tomto bláznivým New Yorku?! Vždyť tady je těžší dostat se do vězení než na Mars nebo Jupiter! Na to by musel pohřbít aspoň stovku lidí. A to ještě z vyšších vrstev. Tady se čeká na basu klidně i desítky let. A ty mi řekneš, že by ho zavřeli... Nestrachuj se. Já si to všechno zamaskuju...“ Rozhlídl jsem se. Její byt už nebyl tak prázdný a zanedbaný. Všiml jsem si, že v rohu měla stereo sestavu. Po stranách stála dvě sametová křesla. Naproti sedačka. U zdi byla dětská tříkolka. A na oknech visely záclony... Řekl jsem jí: „Zamkni pořádně dveře.“ „To je zbytečný. Má klíče. To ničemu nepomůže...“ Ještě to, pomyslel jsem si, lehčí už to mít nemůže. „On ti pomáhá finančně?“ „Víceméně. Normálně je to dobrej člověk. Kupuje všechny možný krámy. Hlavně pro Ljovku. Je vidět, že Latinoameričanům nejsou děti lhostejný.“ „A ani blondýnky.“ „Přesně tak! V tomto směru je Raf skutečnej přeborník!“ „Nechápeš?! „Jako Pavlík Morozov. Vždy připraven! Nejprve se k něčemu obětuje a pak šup do postele! Někdy si říkám, že by nebylo špatný přivázat ho k turbíně! Aby všechna ta energie nepřišla vniveč... A co se týče peněz, tak to není žádnej chamtivec. Chodíme si jen tak do kina, do divadla, do restaurací. Ale aby dal něco na domácnost, to je mu zatěžko. Lépe řečeno, ho to ani nenapadne. No a já za ten byt něco platit musím...“ Marusja se převlékala za dveřmi od kuchyně.

50

„Chceš kafe?“ „Ne, díky... A co vlastně dělá?“ ptám se. „Nemám ponětí.“ „Po tom všem?“ „Něco prodává. A asi i něco nakupuje. Kdesi se měsíc nebo dva učil... No, holt není to žádnej Spinoza. Třeba, když se mě zeptal odkud jsem a řekla jsem mu, že z Leningradu, tak mi odpověděl, že je to v Polsku... Úplně mě překvapilo, když jsem ho jednou viděla číst noviny. Gramotnej je, díky aspoň za to...“ Marusja si nalila kávu a pokračovala: „Je tu celej jejich klan: máti, bratři, sestry. A všechno to jsou víceméně slušný lidi, kromě Rafaela. Jeho mamá má čtyři domy v Brooklynu. Jeden bratr má taxislužbu. Druhej prádelnu. A Raf obecně na podnikání není. Peníze ho netrápí. Je línej si nasadit i kalhoty.“ Ptám se jí: „No dobrá, a co bude dál?“ „A co?“ „Jaký máš vyhlídky do budoucna? Chce si tě aspoň vzít?“ „Už jsem ti řekla, co chce. Nic víc. Všechno ostatní jsou náklady na provoz.“ „Takže nemáš žádnou jistotu?“ „Jakou můžu mít jistotu? A co můžu říkat o budoucnosti? Co se týče budoucnosti, tak to chodí jen ve Svazu a v povídačkách. Ale tady prostě musíš žít a hotovo...“ „Ale musíš myslet na Ljovušku.“ „Musím. I na sebe musím myslet. Ale vdávat se, to není nutný. Už jsem byla vdaná dvakrát, a co z toho?.. Něco ti řeknu. Kdysi jsem jezdívala po vystoupeních, bývala jsem ubytovaná v hotelech, ve kterých nocovali i chlapi, kteří byli na služebních cestách. Dostávali dva rubly čtyřicet na den. S takovou almužnou museli přežívat. Navíc třikrát denně jedli. Plus cigarety, doprava a další drobný výdaje. Jo a samozřejmě něco měli na chlast. A ještě si odkládali na dárky pro manželky. A i na ženský, když měli tu možnost. No pardon, ale to všechno za dva rubly a čtyřicet kopějek...“ „A proč o tom mluvíš?“ „Od té doby všechny ty pracovníky na služebních cestách nesnáším. Nebo spíš jima pohrdám.“ Marusja zlostně přimhouřila oči:



51

„Jen se podívej kolem. Mluvím o našich emigrantech. Vždyť to všechno jsou takoví pracovníci na služební cestě. Každej z nich má dva čtyřicet. To už je lepší ten Rafael i s tím, čemu říká láska...“ Zeptal jsem se: „Já mám taky dva čtyřicet?“ „Řekněme, že ty máš čtyři osmdesát... Vlastně ti ještě dlužím za cigarety... Ale většina má dva čtyřicet... Je tu jeden z Černovic, majitel servisu. Jeho žena pracuje ve zdravotnictví. Společně vydělávají asi šedesát tisíc. A víš jak se baví po večerech? On si vleze do černýho oldsmobilu a poslouchá kazety Tomky Miansarovové. Dělá to každej večer. Přísahám. Jeho žena sedí na lavičce a čte si Panoramu od a až do z. A Felix? Ten si poslouchá kazety. Co je to za život? To už je fakt lepší ten blázen Raf než vlastenecký tupec.“ „No ale myslím si, že ten aspoň svoji ženu nemlátí.“ „Samozřejmě. Příliš moc se jí nedotýká...“ Poté, co se převlékla a namalovala, se osmělila. Monokl vystupoval i pod vrstvou make-upu a dalších líčidel. Ani škrábanec nad obočím nedělal zrovna dobrý dojem. Jen rozbité rty se jí podařilo zamalovat fialovou rtěnkou... Najednou někdo zazvonil ze spodu. Marusja stiskla růžové tlačítko a řekla: „Návrat Fantomase...“ A potom tiše dodala: „Jestli se bude chtít rvát nebo cokoliv, tak mu dej co proto.“ „Páni, tak to je zajímavý! Co já s ním? Prej je celkem velkej?“ „Jak gorila. Vidíš támhle to světlo?“ Podíval jsem se na světlo visící na pokroucené šňůře. „No a co?“ „Pokaždé o něj zavadí.“ dodala. „Podívej, taky o něj zavadím.“ „Jenže ty hlavou a on ramenem...“ Pak kdosi znovu zazvonil. Ale tentokrát už to byl zvonek z chodby. Zároveň se ozval klíč v zámku. Pak se do dveří protlačila podivně těžkopádná postava.



52

Byl to asi padesátiletý muž v hnědém tričku s nápisem Hello! a v úzkých sportovních kalhotách. Na hlavě měl bílý obvaz z gázy. Pravou ruku měl v gypsu a nohu za sebou vláčel jako starou brokovnici. S úlevou jsem si vydechl. Ten chlap nevypadal jako predátor, ale spíš jako kořist. Ve tváři mu zamrzl výraz strachu, hořkosti a potupy. V místnosti zasmrádl jód. „Jen se pokochej tím strašidlem,“ řekla Marusja. Když mě Raf uviděl, sebral odvahu a řekl: „Ona mě zmlátila, pane! Za co?.. Nejprve mě mlátila ramínkem, ale to se zlomilo. Pak mě začala mlátit deštníkem. No ale i ten se zlomil. Potom popadla tenisovou raketu, no a za chvíli se zlomila i ta raketa. A potom mě pokousala. Ještě ke všemu mýma vlastníma zubama. Zubama, který si nechala nasadit za moje peníze. Tak kde je nějaká spravedlnost?..“ Smutný Raf pokračoval: „Šel jsem do nemocnice, poslali mě k chirurgovi. Ten si myslel, že jsem byl ve spárech teroristů. A já mu řekl, že teroristi nekoušou! Že to byla ruská ženská...“ „Začal sis,“ řekla Marusja. Raf pokračoval: „Já ju miluju. Nosím jí kytky. Skládám jí komplimenty. Jezdím s ní po restauracích. A co se mi dostane za odpověď? Že jsem hnusnej starej negrita. Pořád potřebuje peníze. Ona... Těžko se mi to říká, ale stejně to řeknu. Dneska mi plivla na mýho tygříka...“ Nadzvedl jsem obočí. „Na mýho veselýho kašpárka...“ Nechápal jsem. „No prostě mi plivla na můj ztopořený úd. Nevím, možná je to v Rusku v pohodě? Ale mě to urazilo...“ Zeptal jsem se Marusji: „Co se tu opravdu stalo?“ „Nic zvláštního. Potřebovala jsem peníze na nájem. A on mi řekl, že nic nemá, že věčně potřebuju prachy. Tak jsem mu řekla, že je nicka, že jsem deset let byla manželkou velkýho umělce, ruskýho Sinatry a že by si Raf nezasloužil ani dělat mu čističe bot. Ten černošskej syfilitik. A on mi na to řekl, že mě miluje a ať se na to, jak moc mě miluje, podívám. A najednou si sundával kalhoty, chápeš. Tak mu povídám,



53

že mu tak akorát na ten jeho poklad plivnu. No a plivla. Pak mi řekl, že jsem děvka. A tak jsem vzala plastový ramínko.... No a ve finále z toho byla bitka...“ „Ale všimněte si,“ dodal Rafael, „nekladl jsem žádnej odpor. Jenom jsem si kryl obličej. Ona mě dostala do kouta. Byl jsem donucenej ji odstrčit...“ Rafael působil jako skromný a mírný člověk. Vyvolával v člověku skoro až lítost, nebo alespoň soucit. Ostýchavě si přisedl na kraj sedačky. Řekl jsem Marusji: „Myslím, že byste se měli udobřit. Udělej mu aspoň kafe.“ „Radši bych panáka rumu.“ „A co ještě?“ dodala Marusja. I přesto vytáhla z ledničky placatici. Vznikla nám tu pěkně podivná společnost. Žena s monoklem a její Latinoameričan, kterého si zmrzačila. Já jsem se tu objevil neznámo proč a uprostřed toho všeho stála otevřená láhev rumu. Marusja řekla Rafaelovi: „Hele, podívej se na Sergia. On je vynikající spisovatel. Jasně, že má taky problémy, co se týče peněz... Ale co jsi ty? Vždyť jsi zírou45, nula! Kdybys aspoň vydělával jak se sluší!..“ A Rafael jí na to upřímně odpověděl: „Hm, fakn Raša! Krejzi Rašn wumn!..“46 Opakoval jsem Marusji: „Mně přijde fajn. Dej mu pokoj. A navíc, nějakej ten užitek ti přece jen přinesl. Podívej se, jak jsi se rozmluvila anglicky.“ Marusja na to: „Jo, přesně kvůli tomu jsem se tu angličtinu naučila, abych mu mohla nadávat všemožnýma slovama...“ Dali jsme si pár skleniček. Marusja postavila vodu na čaj. Rafael zářil radostí. Dokonce i když jsem zavadil o jeho nataženou nohu.

45 Anglickým ekvivalentem pro číslovku nula je zero. 46 Přepis

celé této věty s pejorativním obsahem by byl následující: "O, fucken Russia! Crazy Russian woman!" à A překlad by potom zněl: „Hm, seru na Rusko! Bláznivá ruská ženská!“



54

Když ten Latinoameričan zapomněl na všechna svá zranění, zjevně toužil po nějaké té laskavosti. Hleděl na Marusju oddanýma lesknoucíma se očima a neustále se snažil dotýkat jejích šatů. O to víc jsem byl překvapen, když jsem se dozvěděl, že Rafael je marxista. Před tím jsem věřil, že chtíč a politika jsou neslučitelné. Ale Rafael zvolal: „Já si Rusů vážím. Jsou to báječní lidé. Jsou něco jako Poláci, akorát mluví jidiš. Vážím si jich pro to, že dosáhli spravedlnosti. Vyvlastnili peníze milionářů a rozdali je chudým. A teď ti milionáři zase celý dny makají a chuďasi je komandují a popíjí u toho. To je spravedlnost. V čele říjnové revoluce byl proslulej partyzán Tolstoj, kterej potom napsal Souostroví Gulag...“ „Bože můj,“ řekla Marusja. Hispánec pokračoval: „V Americe není spravedlnost. Milionáři jsou jako filmový hvězdy a chuďasi jako dělníci z továren. Tak kdeže je ta spravedlnost? Všechno by mělo být všech. Auta, peníze, ženy...“ „Podívej se na něho, na zatracenýho snílka,“ vložila se do toho Marusja. „Copak je to správný, když má jeden miliony a druhej almužnu? Je potřeba všechno spravedlivě rozdělit.“ Přerušil jsem ho: „To je k ničemu. Někteří se narodí jako milionáři a jiní jako chudáci. Co se změní, když se všechno rozdělí stejným dílem? Za pár let si peníze zase najdou cestu zpátky k milionářům. A chuďasům se vrátí jejich starosti a žal.“ „Možná, že máš pravdu. Tím spíš v Americe k revoluci hned tak nedojde. Tady je příliš moc boháčů a policajtů. Ale myslím si, že v budoucnosti se jí nevyhneme. Donutíme ty doktory a advokáty, aby celý dny makali a obyčejný lidi tak budou moct poslouchat jazz, kouřit marihuanu a flirtovat s ženskýma.“ „Vidíš, co je to zač?“ zeptala se Marusja. „Achich.“ „Dej mu pokoj. Vždyť není zlej. Uvažuje asi jako Plechanov nebo možná jako Černyševskij...“ Ještě trochu jsme popili a já jsem si všiml, že Rafovi už jaksi vadí moje přítomnost. Sice Marusji řekl, ať u nich klidně ještě zůstanu, že určitě nikam nespěchám. A chtěl, abychom ještě chvíli poseděli, doslova řekl tři minutky.



55

Stejně jsem odpověděl, že už musím jít. Rozloučili jsme se. Raf celý zářil blažeností. Přátelsky mě šťouchl do břicha svojí zasádrovanou rukou. Marusja vyšla za mnou na chodbu. „Tady máš za ty cigarety.“ „Blbost,“ odpověděl jsem. „Ale, ale! Pochopila bych to, kdybychom spolu žili!“ Pak jsem ji políbil a v ten moment se rozevřely kovové dveře od výtahu a uslyšel jsem: „Čáo!“47 Šel jsem domů a z nějakého důvodu jsem se cítil nešťastně. Chtěl jsem se opít, a to pořádně. Ale jakmile jsem uviděl svoji dceru, všechno mě to přešlo.

3.7 Venku a doma Na 108. ulici se neustále něco dělo, i k sehnání tu bylo všechno možné, marihuana nebo dokonce i nájemný vrah. Každý na každého něco věděl. Bylo snadné se tu o všem dozvědět. Zjamovi Pivovarovovi se narodil vnuk. Ochránce práv Karavajev napsal stať na obranu Brežněvovy dcery, která se stala obětí totality. Fima Druker předělával sbírku Japonská erotika. Baranov, Jeselevskij a Percovič si společně koupili bistro. Jevsej Rubinčik ještě pořád nekoupil své ženě žádný ovčí kožich. Lemkus provdal svoji potvoru Afroditu. Šťastlivec Lerner zase náhodou vyhrál tři sta dolarů. Zareckij jel potají dělat rozhovor se Solženicynem. Na ulici se probírala Marusja a ten její Latinoameričan. Ženský Marusju odsuzovaly a mužský s ní soucítili. O Rafovi si chlapi mysleli, že to je gengstr, ne-li terorista a ženský, že je to opilec. Protože Marusja nebyla typickým příkladem ublížené ponížené ženy, kterou by mohl někdo litovat, nikdo z našich žen ji nepřišel na pomoc. Byla pro ně až příliš samostatná a s Rafem se špatně neměla. I když nikdo pořádně nevěděl, čím že se to živí. Pravděpodobně měl přísun peněz od rodiny a taky si neustále někde půjčoval. Pořád jen hýřil a na následky nemyslel.

47 Pozdrav ciao, původně převzatý z italštiny, významově odpovídá českému čau, ahoj a používá

se převážně při loučení.



56

Ti dva si spolu žili a bylo jim jedno, co si o nich ostatní myslí. Nikdo sice nechápal, proč si pohledná Marusja vybrala zrovna jeho, ošklivého, ne příliš chytrého Rafaela. Zjama Pivovarov se o jejich vztahu vyjádřil jako o „podlehnutí nedostatkovému zboží“… Ne že bych se s Rafaelem nějak přátelil, ale jelikož byla naše čtvrť dost malá, stávalo se, že jsme na sebe naráželi často. A několikrát nás sama Marusja pozvala k nim domů. Sice neustále Rafaela napomínala a snažila se ho vychovávat, ale on si stejně dělal svoje. Pokaždé nám vyprávěl o svých podnikatelských plánech, se kterými chtěl zbohatnout. Chtěl vyrábět jedlé dětské knížky, jedlé šachy až dospěl k jedlým dámským kalhotkám. Jediné co mu vždy chybělo byl kapitál. Ten si chtěl obstarat u bratrů. Jedenkrát chtěl zbohatnout na výrobě a prodeji umělých gumových dámských bradavek, které by si ženy připevňovaly na podprsenky, aby to vypadalo tak, že nemají spodní prádlo. Akorát neměl ten kapitál. Marusja si o něm myslela, že je blázen, ale na druhou stranu se pěkně choval k Ljovkovi. Kupoval mu hračky, bral ho na ryby i do bazénu. Prostě si rozuměli. Jednou se k nám zastavila na kávu a čekala, až Raf přiveze Ljovušku ze školky. Jenže když se Rafael objevil, dítě s sebou nevedl. Ještě ve dveřích do sebe kopl panáka a pak přiznal, že Ljovušku nejspíš ztratil někde po cestě, že mu asi vypadl z auta. V ten moment jsme všichni čtyři letěli ven. Díkybohu jsme po chvíli narazili na skupinu lidí, která obklopovala malého uplakaného chlapce s odřenými koleny. Byl celý! V červenci slavila Marusja narozeniny. Sešlo se u ní mnoho hostů, všichni jí popřáli a čekalo se na Rafaela, který se někde zdržel. Když se konečně objevil, držel v ruce obrovský hnědý balík, ve kterém cosi hvízdalo a sápalo se ven. Všechny zajímalo co to je. Když konečně šum utichl, Rafael se vítězoslavně podíval na své publikum a z balíku vyklopil velkého zeleného



57

papouška a pronesl: „Jmenuje se Lolo.“ V ten moment začal Lolo řádit po celém bytě a nespokojeně vykřikoval: „Šit, šit, fak, fak…“.48 Rafael ale nepřinesl žádnou klec, nezbyly mu na ni peníze. Nakonec se nám společnými silami podařilo zahnat papouška do skříně. Škrábal se sice ven, ale po chvíli se unavil a usnul. Po tom všem se teprve mohlo začít slavit a hodovat. Rozešli jsme se asi v jednu ráno.

3.8 Chci domů Na podzim jsem se s Marusjou vídal celkem často. Neustále si stěžovala na svoji domácnost, na Rafaela i na papouška. Říkala, že ti dva jsou jako dvojčata a Lolo je kolikrát ten chytřejší. Marusja byla stále nešťastná a nespokojená až nakonec upadla do depresí. Pořád mi nebylo jasný z čeho žili. Věděl jsem, že Marusja měla sem tam nějakou práci, ale nikdy v ní dlouho nevydržela. Hlavně proto, že měla problém s mužskými, kteří na ni vždy dotírali. Jednou z ní vypadlo, že by se za každou cenu chtěla vrátit domů a že se obrátí na sovětské velvyslanectví a vyprosí si odpuštění. Nevěřil jsem jí. Jenže 108. ulice je příliš malá, takže jsem se z místních drbů brzy dozvěděl, že se Marusja na velvyslanectví opravdu obrátila a že se jejím případem zabývá třetí tajemník Balijev. Nezbývalo mi nic, než jí zavolat a nechat si to vše vysvětlit. Sešli jsme se na Austin Street u presbyteriánského kostela, posadili jsme se do trávy a tam se mi přiznala. Řekla mi, že jí nařídili, aby svou zradu odčinila. Nechápal jsem. Pak jsem se dozvěděl, že si jednou zašla na promítání sovětského filmu Dauria, kde se seznámila s celkem sympatickým diplomatem Olegem Vadimovičem. Zapovídali se a ona mu až příliš otevřeně přiznala, že je nespokojená, že byla bláhová, když opustila Rusko a že svoboda, kterou ji Amerika poskytuje je jí k ničemu, že by se nejraději vrátila domů.

48 Jedná se o fonetickou podobu nadávek shit a fuck, které bychom mohli do češtiny přeložit jako

vulgární vyjádření typu: do hajzlu! a do prdele!



58

Řekla mi, že jí volali nějací dva chlápci z velvyslanectví. Mezi tím zapadlo slunce a my jsme se přesunuli do baru. Tam mi pověděla o tom, že se Rafael zase zbláznil a že si založil firmu na prodej ticha, protože hluku je prý všude až až. Pak jsme se vrátili k tomu telefonátu. Řekli jí, že se sejdou v restauraci Shanghai a že se nemá opozdit. Nevěděla, jak je pozná, ale oni ji uklidnili tím, že si ji najdou sami. Oleg Vadimovič je prý dobře informoval. Když se sešli, ten starší se jí představil jako Balijev a ten mladší jako Žora. Při obědě jí naznačili, že úspěch její žádosti o navrácení se do Svazu bude záviset převážně na jejich tak zvaných „doporučeních“… Ve finále po ní chtěli, aby sepsala svůj příběh, že ho vydají jako ponaučení pro ostatní. Vyfotili si ji do protokolu a dali jí adresu velvyslanectví, kam se měla dostavit, a tím jejich schůzka skončila. Do Washingtonu, kde sídlilo velvyslanectví, se dostala časně ráno. Přivítali ji tam rovnou tři muži, Balijev, Žora a za KGB Borisovič. Nejprve jí kladli neúčelné otázky ohledně její cesty a pak přešli na vážnější téma. Borisovič s chladným tónem shrnul fakta o jejím útěku z vlasti, poučil ji, že tak jednoduché to nebude a že si návrat musí zasloužit. Nařídili Marusji, že zmiňovaný článek musí napsat pěkně dopodrobna. A pokud by jí snad došla inspirace, rádi by jí s ní pomohli. V ten moment se Marusja zmínila o mně. Že prý by mi tu práci mohla zadat, že jsem na psaní třída. Povídali jsme si tak dlouho, až jsme v baru zůstali téměř sami. Když jsme se vydali domů, venku lilo jako z konve a pořádně se ochladilo. Jako naschvál jsme dlouho nemohli chytit taxíka. V autě mi Marusja naznačila, že žádný článek psát nehodlá, leda bych jí s ním opravdu pomohl já a s tím jsem nesouhlasil. V tom jsem si všiml, že náš taxikář má na spolujezdci ruské noviny a jeden z titulků zněl: Následující představení Bronislava Razudalova. Ukázal jsem to Marusji a ta vykřikla: „Bože! To mi tak ještě chybělo!“

3.9 Operace „Píseň“ Razudalovova vystoupení měla trvat tři týdny. Postupně se plakáty o jeho turné začaly objevovat po celé naší čtvrti. Všichni si špitali o tom, jestli se ti dva, Marusja a Razudalov, setkají tváří v tvář. Všichni totiž věděli, že Ljova je Razudalovovův syn.



59

Lidé z našeho okruhu se rozdělili na dva tábory, jedni chtěli vystoupení Razudalova tvrdě bojkotovat a druzí nechápali proč. Dokonce kolovaly řeči o tom, že ke koncertnímu sálu někdo nastraží bombu nebo že ti, kteří se koncertů zúčastní, přijdou o sociální podporu. Marusja mi řekla, že se rozhodla na vystoupení jít i s Ljovuškou. A taky že šla. Pak mi vyprávěla, jaké to bylo. Údajně vše proběhlo normálně. Diváci tleskali a vtipkovali, žádné demonstrace se nekonaly. Zajímalo mě, jestli se s ním setkala osobně. Řekla, že se jí podařilo poslat mu papírek s telefonním číslem a s adresou. Pak už byl konec představení. Rafael na ně tou dobou čekal v autě na ulici. Prý se bál, aby mu Marusja s tím ruským Lennonem neutekla. Hodinu po půlnoci Razudalov Marusji přece jen zavolal. Hlas se mu třásl, mluvil tiše. Řekl jí, že byl upozorněn na to, že existuje jakási dohoda o tom, že utečence budou posílat domů. Chtěl vědět, jak se jim s Ljovuškou daří. Razudalov chtěl syna vidět, a proto se spolu dohodli, že ráno v jedenáct se Marusja s Ljovou projde kolem hotelu Rome, který má v přízemí kavárnu s příznačným jménem Maria’s. Co si po telefonu slíbili, to udělali. Když se blížila jedenáctá, Marusja se s chlapcem vydala směrem ke kavárně. Prošli kolem okna, u kterého seděl Razudalov. Ten hbitě zaplatil a chtěl vyběhnout za nimi. Nesebral ale odvahu a zůstal přešlapovat na místě. Nebyl však sám, kdo chtěl za nimi. Celou dobu byl Marusji v patách také žárlivec Rafael, protože slyšel její noční telefonát, který ho znepokojil. Bál se, že mu jeho láska opravdu uteče. Když Rafael procházel kolem kavárny, podíval se Razudalovovi přímo do očí, pomyslel si svoje a spěchal dál skrze davy lidí. Ljovuška se zastavil u stánku se zmrzlinou a dožadoval se jí. Marusja mu rázně naznačila, že nic nebude. Jenže v ten moment kousek za nimi někdo zakřičel, že zmrzlinu zaplatí a ať si chlapec vybere. Byl to samozřejmě Rafael. A o chvíli později už jeli společně taxíkem domů.

3.10 Chyťte papouška Uběhl asi rok. Za tu dobu bylo zničeno polské společenské hnutí Solidarita. V Jižní Africe sežrali švédského diplomata Iana Tornholma. Na Filipínách kdosi



60

zastřelil šéfa opoziční strany. U Melitopolu havaroval Tupolev Tu-129. Manžel Geraldine Ferrarové byl obviněn z podvodu. Ale v naší čtvrti šel život poklidně. Fima s Lorou byli v Brazílii. Prý se jim tam nelíbilo. Majitel fotoateliéru Jevsej Rubinčik koupil místo nové techniky psa erdelteriéra. Lemkus si při hlasování na zasedání baptistů vykloubil rameno. Natan Zareckij v tisku ostře zkritizoval místní podnebí, televizní vysílání Danky Rosse, ale i správu metra. Zjama Pivovarov si ve svém obchodě Dněpr nainstaloval kávovar. Arkadij Lerner koupil během garážového výprodeje za tři dolary železný větrák, nakonec se ukázalo, že to byl ztracený poklad od modernisty Chirica. Jefim G. Druker přejmenoval svoje vydavatelství na Neviditelnou knihu. Karavajev napsal článek na obranu teroristy a zloděje Buendia, kterému zabavili řidičák. Baranov, Jeselevskij a Pivovarov vyměnili bistro za rybářský člun. Musja už od října nezavolala. Povídalo se, že pracuje v jakési neslušné instituci. Snad prý i hraje v nějakém pornografickém filmu. Dvakrát jsem jí marně volal. Odstřihli jí telefon, protože neplatila účty. Divné, říkal jsem si. Copak pornografie a chudoba jdou dohromady?! Šuškalo se, že má Musja aspoň pět milenců, nepočítaje Rafaela. Jedním z nich měl být důstojník KGB. To vše ve mně vyvolávalo jakési pochybnosti. Myslel jsem si, že život bez telefonu je nemožný. Dokonce se mluvilo o tom, že se Marusja vrací domů. Nebo spíš, že už je dávno v Moskvě. Že už ji vyslýchají v Lubjanské věznici. To naše ženy pěkně rozčilovalo. Kdo by takovou ženskou potřeboval?! Jakoby pobyt v Lubjance byl nějaké vyznamenání. Mluvilo se i o Rafaelovi. Že prý obchoduje s heroinem a marihuanou. Že už ho nějaký ten rok pronásleduje policie. Že je to obyčejný chuligán i velký gengstr zároveň a že stejně skončí ve vězení. Čili zase v Lubjance, jenom v nějaké místní. Dejme tomu v Alcatrazu. Nebo jak se to tady u nich jmenuje?.. Mně se tou dobou dařilo. Lágr mi vyšel v angličtině. V Rádiu Svobodná Evropa jsem vysílal čím dál tím víc svých týdenních pořadů. Starý rozmlácený Chrysler jsem vyměnil za slušnější Impalu a začal jsem přemýšlet o koupi chalupy a tak dále. Ovšemže mě znepokojovala cizí nepřízeň osudu. Ale už v mnohem menší míře než dřív. Tak to prostě bývá.

61

Stále častěji jsem opakoval: „Zasloužilí lidé v mém věku nepatří společnosti ale Bohu a rodině…“ A najednou mi zavolala Marusja. (Zjevně ten účet za telefon zaplatila.) „Katastrofa!“ „Co se stalo?“ „Jsem v pěkný bryndě! To nepřežiju!“ „Co se děje? Raf? Ljovuška? Řekni mi, co se stalo?!“ Dala se do breku a to už jsem se dost vylekal. „Musjo,“ říkám, „uklidni se! Co je? Všechno se dá napravit…“ Ale ona vzlykala a nemohla pořádně mluvit. A to lidi, jako je Marusja, brečí jednou za uherský rok. A ještě se musí přemáhat… Nakonec jsem přes všechen ten pláč uslyšel výkřik neuvěřitelné beznaděje: „Lolo!“ „Panebože, co je s ním?“ Musja (jasně a zřetelně, při snaze překonat zármutek) vykoktala: „U-le-těl!“.. Jak se ukázalo, ten mizerný papoušek rozbil svoji nejnovější klec. Převrhl vázu s mečíky. V ložnici rozpatlal Marusjinu kosmetiku a v kuchyni snědl vanilkové sušenky. Nakonec vletěl na záchod, kde zpozoroval otevřené okno. A byl ten tam. Co ho k tomu vedlo? Pocit viny? Láska ke svobodě? Touha po dobrodružství? Těžko říct… Začal jsem Marusju utěšovat. Říkám jí: „Hele, on se vrátí. Bude se chtít nažrat a přijde. Teda spíš přiletí.“ Marusja začala znovu brečet: „Ani za nic! Na to je Lolo příliš hrdej. Nedávno jsem ho praštila novinama…“ A pak: „Byl to jedinej mužskej ve Forest Hills… Nikdo mi nebyl bližší…“ A brečela a vzlykala. Tak takhle se to projevilo. Pohár Marusjina trápení přetekl. Lolo byl jeho, jak se říká, poslední kapkou. Tak už to bývá. Znám to podle sebe. Někdy to holt v životě neklape, dluhy, třeštění v hlavě po několikadenní kocovině, jímá tě strach a hrůza. Tvůrčí stagnace. Nejnovější rukopis ti leží v nakladatelství už kolikátý rok. V časopisech se objevují

62

hloupé recenze. Nutně bys měl jít k zubaři. Dcerka na tom není dobře. Žena ti vyhrožuje rozvodem. Nejlepší přítel je ve vězení. Zkrátka, všechno je špatně. A pak se jednou člověku zasekne, dejme tomu zip na kalhotách. Nebo se ti po holení objeví vyrážka na hubě. A v tu chvíli prostě věříš, že kdyby nebylo toho zaseknutého zipu nebo těch otravných fleků na tlamě, žilo by se ti mnohem líp! Poklidněji… Musja pořád vzlykala: „Zatracený Rusko, emigrace, Amerika!...“ „Odkud mi voláš?“ „Z domu.“ „Přijď ke mně.“ „Nemůžu, musím dát Ljovuškovi najíst.“ A Raf by se měl každou chvílí objevit… Co jim asi řeknu?! Bože, co jim asi řeknu?!...“ A dál usedavě brečela. Běh následujících událostí byl asi takový, kolem šesté se objevil Raf a zeptal se: „Co se děje?“ Musja sotva slyšitelně pronesla: „Lolo!“ A Raf okamžitě odběhl. Utrousil jen jediné slovo: „Čekej!“ V půl sedmé už byl ve čtvrti Jamaica, kde má jeho bratr Raul taxislužbu s názvem Cikcak štěstěny. Mladý dispečer mu řekl, že tam bratr není. Že jel ke svému zubaři a že přijde zítra ráno. Rafael mu řekl: „To je ale škoda.“ A pak dodal: „Vstaň.“ Mladý dispečer překvapeně nadzvedl obočí. „Vstaň,“ zvýšil hlas Rafael. Odstrčil dispečera a sehnul se k panelu s blikajícími světýlky. Mikrofon v jeho ruce připomínal spíš sklenici s vínem. Přesněji sklenici s jakýmsi ďábelským léčivým nápojem. Pomalu, zřetelně a jasně pronesl:

63

„Pozor! Pozor! Pozor!“ Pak udělal pauzu a pokračoval: „Přátelé!..“ A za sekundu: „Poslouchejte mě! U mikrofonu je Rafael Belinda Chicorillio Gonzales!..“ Jako by v jeho hlase zněly meziplanetární kosmické tóny: „Všichni, co jste na trase! Všichni, co jste na trase! S pasažéry nebo bez. S plnou či prázdnou šrajtoflí. Se smutkem v srdci nebo radostným úsměvem na tváři... Obracím se k vám, přátelé moji!..“ Jeho hlas se stále více nesl městem. Jeho slova se rozléhala do prostoru jako roj broků: „Zmizel zelený papoušek! Chyťte ho! Slyší na přezdívky Stará pldel, Myzera, Kletén a Zasraněc…“ Vytrvale a důrazně opakoval: „Zmizel zelený papoušek! Chyťte ho!...“ Tak taková šílenství se odehrávala v naší pozoruhodné čtvrti. Po venku jezdily asi tři desítky aut s blikajícími světly. Sirény neustále někde houkaly. Rafael, stále sehnutý nad panelem, dostával takovéto informace: „Haló! Tady třicet osm dva jedenáct. Stáčím to ke Continental Parku. Ve třech čtvrtinách jsem viděl zelený neidentifikovatelný objekt… Promiňte šéfe, ale je to semafor!...“ „Háj!

49

Tady

Lou

Ramirez.

Mířím

po

Šedesáté

čtvrté

směrem

k obchoďáku Alexander‘s. Na radaru mám jakýhosi zelenýho rychlýho ptáka. Budu ho pronásledovat. Už ho skoro mám. Ach hrome! To je Boeing Alitalie …“ „Hej, šéfe! Tady Freddy Alamo, dvanáct čtyřicet šest. Jedu po bulváru Yellowstone směrem k Jewel Avenue. Sleduju dvě okouzlující Filipínky. Čekám na vás, šéfe!.. Cože?.. Papoušek? Tak to je jiná, měním kurz na západ… O hodinu později byly všechny silnice čtvrti Forest Hills plné hlídek. Hlášení neustále přicházela: „Šéfe! Je to zelený a štěká to! Myslím, že je to nabarvenej jezevčík!... „Šéfe! Chytil jsem ho a zavřel jsem ho do kufru. Je to obrovskej mluvící papoušek. On sám tvrdí, že je Morghulis…“

49 Anglické hi nese význam pozdravu typu ahoj, čau a používá se při setkání.



64

„Šéfe! Jak to jde s tím pávem?... Co? Odkud že volám? Ze zoo v Meadow Parku…“ Všechno se u nás šíří rychle. Kolem deváté na trasu vyjel Baranov, Jeselevskij i Percovič. Hned za nimi spěchal Jevsej Rubinčik ve svém Oldsmobilu. Pivovarov ve své chladírenské dodávce. Arkaša Lerner v zeleném Volvu. Lemkus vyrazil na svém rozbitém Harleyi. Toho dostal od baptistické komunity. Karavajev a Zareckij dělali pěší hlídku a Zareckij přitom nesl obrovský transparent: „Chyťte papouška a Jefima Drukera!“ A na otázku, co s tím má Druker co do činění, vysvětloval: „Měl vydat moji práci Sex za totality. Už tři roky se ho snažím chytit…“ Zajímavé je, že Jefim G. Druker také hlídkoval na jedné z hlavních silnic. Ale daleko od nich… Nad čtvrtí Forest Hills se rozléhalo: „Chyťte papouška! Chyťte papouška! Chyťte papouška!..“ Mezitím Marusja dala Ljovuškovi najíst a zapnula si televizi. Zrovna tam svým vysokým hlasem zpíval vyparáděný a na ženu se podobající Michael Jackson: Well I’m going to prove my love to you, Each day that I live my life with you… Through good and bad weather We’re together (together)?!. Zvenku doléhal křiky hispánských kluků. Ljovuška stál před zrcadlem, na nose měl Marusjiny plážové brýle. V topinkovači v kuchyni křupaly topinky. Z koupelny byl cítit zápach mořských řas. Musja vytáhla z ledničky láhev rumu a pomyslela si: „Jen si loknu a budu brečet až do rána. Nebo taky usnu v punčochách…“ „Napiju se,“ řekla nahlas, „a skoncuju se životem…“ A najednou čísi hlas panovačně pronesl: „Žít!“ Marusja se ohlédla, ale nikoho neviděla. A pak ten hlas ještě přísněji a rázněji dodal: „Fakt!“

65

Marusja se zvedla od stolu. A znovu: „Žít!“ A za dvě sekundy: „Fakt!“ A nakonec se skoro jako říkanka ozvalo: „Šit, šit, šit. Fak, fak, fak, fak… Šit, šit, šit, šit, fak, fak, fak…“ „Lolo!“ vykřikla Marusja a hnala se k oknu. Odhrnula závěs. Stál na parapetu. Zelený, se zrzavou chocholkou, oranžovými kotletami a černým jestřábím zobákem. Jeho bojovně vypadající semitský profil vyvolával lítost i něhu. Jen ocas měl napůl vyškubaný. Zazvonil telefon. Marusja k němu přiběhla a Raf se podezíravě zeptal: „Ty nejsi sama?“ „Nejsem,“ vykřikla Musja, „přijeď. Hlavně přijeď co nejrychleji!..“

3.11 Happy end K Marusjinu domu přijížděly mraky aut. Když hosté ze svých vozů vytahovali různé balíčky, krabice a košíky v barevných obalech s mašlemi, zámky jejich prostorných kufrů jen cvakaly. Baranov, Jeselevskij a Pivovarov si ani nesundali pestré kravaty a hned se pustili do práce. Rovnou na širokém chodníku montovali přivezené díly bílé manželské postele. Jevsej Rubinčik sotva táhl klec, která byla svařená ze železa. Byla určená pro Lolu, ačkoliv by se do ní vešel i Rafael. Arkaša Lerner šel k Marusji nalehko. Přinesl jí sázenku do newyorské loterie, kterou koupil za jeden dolar. V ten den se hrálo o čtyři miliony a nějaké drobné. Majiteli obchodu Dněpr chyběla představivost. Zase přitáhl vozík plný všelijakých delikates. Ale tentokrát byl ten vozík z melchioru. Druker přivezl jenom sto osmnáct dílů Světové knihovny fantastickodobrodružné literatury. Grigorij Lemkus vyndal z kufru čtvercový lakovaný futrál. Byla v něm cypřišová loutna s ozdobným vykládáním. Když nástroj Musji předával, poučil ji:



66

„Zušlechťuje člověka.“ Účtenku si schoval a záhadně u toho zamumlal: „Teksdidaktibl.…“50 Všechny zaskočil ochránce práv Karavajev. Objevil se téměř střízlivý a zasmušilý. Chtěl uspořádat na počest Marusji Tatarovičové malé soukromé sebeupálení. Přímo u výtahu. Podařilo se ho uhasit francouzskou brandy značky Liu Amel. Jak se nakonec ukázalo, jeho zelené syntetické sako bylo ohnivzdorné. Karavajev se postupně zklidnil a zdvořile se zeptal: „Bylo by možný uhasit mě i uvnitř?“ Dostal ještě jednu sklenici té stejné brandy navíc… Novinář Natan Zareckij všechny dojal. Dal Marusji hodnotný a unikátní suvenýr. Přesněji, vlastnoručně napsanou tajnou zprávu disidenta Šafareviče. Stálo tam: „Jen stěží.“ A nedbalý podpis: „Šafarevič. Dvacátého prvního dubna šedesát sedm…“ Kolem sedmé se k Murusjinu domu přihnala luxusní černá limuzína, ze které s randálem vylezlo čtrnáct Hispánců s příjmením Gonzales. Byl to Teofilio Gonzales, Jorche Gonzales, Jessica Gonzales, Chris Gonzales, P. H. R. Gonzales, Losarillio Gonzales, Mario Gonzales, Filumenio Gonzales, Nick Gonzales a Raul Gonzales. A tak dále. Dokonce mezi nimi byl i Aaron Gonzales. Jemu se nedá vyhnout. Jak se ukázalo, limuzína byla jejich dárkem pro ženicha. Pro nevěstu měli serenádu… Stůl byl prostřen. Láhve byly v plné polní. Okvětní lístky orchidejí, mečíků a tulipánů čarovně padaly přímo do porcelánové mísy s nenaporcovanou krůtou. Rafael měl smoking, nevěsta bílé šaty s krajkou. Všichni hosté se usmívali. Lolo výjimečně nemluvil sprostě. A Ljovuškovi se, jako obvykle, rýsoval bonbon za škraní. Hudba hrála. A všichni někoho očekávali. A já si upřímně řečeno myslím, že vím koho. Skutečného autora.

50 Z anglického tax-deductible, což znamená daňově uznatelné, odpočitatelné z daní.



67

V tu chvíli jsme se se ženou a dcerou objevili. Až to Marusju dojalo. Ještě dlouho si otírala slzy do krajky… Teď už budu raději ticho. Protože nejsem schopen mluvit o dobrých věcech. Je mi souzeno objevovat jen to směšné, ponižující, hloupé a ubohé. Pomlouvat a nadávat. A to je hřích. Zkrátka, už mlčím…

3.12 Dopis Marii Tatarovičové od skutečného autora MÍSTO EPILOGU Musjo! Dost často jsi se ptala, zda již nejsem impotentní. Želbohu, zatím ne. A jestli ano, tak si tento fakt minimálně zaslouží komentář. Dovol, abych ti řekl, že moje impotence se jmenuje Jelena, Nika, máma. Celkem jasný. Ano, jsem spoutaný. Ale mnohem závažnější je, že své řetězy, pouta, okovy, třmene, oje či ostruhy miluji. Z celého srdce… Ty jsi postava, já jsem autor. Jsi můj rozmar. Všechno co slyšíš, to také říkám. Vše, co se stalo, jsem prožil. Nejspíš mi není vzdálená touha po poctě, pocit ponížení, mohu být třeba i zlý a možná nemám ani drobet talentu, ale jsem autor. Ti, které jsem znal, žijí ve mně. Jsou mojí neurastenií, hněvem, jistotou, bezstarostností. A tak dále. Nejkrvavější válkou je bitva iluzí. Já jsem autor, vy jste mí hrdinové. Živé bych vás neměl rád tak silně. Věřte tomu, že někdy skoro až vykřiknu: „Panebože! Jaká to čest! Jaký jsem to získal nezasloužený dar, že znám ruskou abecedu.“ Zkrátka, nejsme si nic dlužni. Nechť vám dá Bůh hodně štěstí! A tak dále. A jestli Bůh neexistuje, budeš se muset, Musjo, postarat sama. Tím končím. Tečka.



68

4 KOMENTÁŘ K VYBRANÝM OKRUHŮM PŘEKLADU V této části diplomové práce jsme se věnovali problematickým oblastem, se kterými jsme se během procesu překládání setkali. Konkrétní příklady z textu jsme doplnili ukázkami s případným komentářem (který jsme v textu graficky vyznačili následujícím symbolem *). Docílení optimální komunikační hodnoty překládaného textu a tím i jeho adekvátního komunikačního efektu na čtenáře by mělo být jedním ze základních překladatelových úkolů. V mnoha případech se ovšem jedná o úkol značně obtížný. Lze říci, že v podstatě každý překlad je více či méně zdařilým pokusem o dosažení tohoto cíle. Avšak sám pojem adekvátnost překladu může být poměrně relativním, protože v potaz musí být brán jeho proměnlivý charakter, dobová a společenská determinovanost a zakotvenost. Požadavek na dosažení absolutně stejného komunikačního účinku a téže komunikační ekvivalence výchozího a cílového textu, včetně stejných funkcí předlohy a překladu je poměrně problematický.51 Při jakémkoliv překladu bývá velmi složité vypořádat se s převodem frazeologismů a ustálených slovních obratů. Dále se také překladatelé setkávají s tzv. bezekvivalentním lexikem, při jehož překladu si často musí vystačit s opisem. Vždy je však důležité, aby byl překladatel dobře seznámen s textem originálu a aby správně pochopil příběh, který se v něm odehrává. Při překladu uměleckého díla není vhodné uchylovat se k mechanickému až doslovnému překladu, a proto musí být překladatel i v těch nejsložitějších pasážích tvůrčí a vytrvalý, avšak vždy za předpokladu, že text nebude nijak korigovat, vylepšovat či jinak pozměňovat. Jak již bylo výše zmíněno (viz 1.2 Postup práce překladatele), pro práci každého překladatele jsou důležité všechny tři fáze překladatelského procesu: pochopení zdrojového textu, interpretace a přestylizování. Pro správnou interpretaci textu v mateřském jazyce je nezbytné, aby překladatel pozorně četl a pochopil zdrojový text. Je proto vhodnější soustředit se na překlad myšlenek a ne na pouhý mechanický překlad. Velkou pozornost musí překladatel věnovat také slovosledu. Výchozí (ruština) i cílový jazyk (čeština) spadají do stejné jazykové skupiny, tj. mezi

51 RÁDY, A. 14x o překladu. Praha: Jednota tlumočníků a překladatelů, 1998, str. 21.



69

jazyky slovanské. Velmi snadno tak dochází k ovlivňování překladatele, který se může uchýlit k použití větné konstrukce, jež bude v cílovém jazyce krkolomná. V závěrečné části jsme se zabývali několika zajímavými překladatelskými momenty, na které jsme narazili.

4.1 Styl a jazyk autora při překládání Při vlastním překladu uměleckého díla je důležité, aby překladatel zachoval styl autora a co nejadekvátněji přiblížil jeho dílo čtenáři. Jazyk díla studujeme ve vztahu ke struktuře jazyka a poznáváme v něm prvky jednotlivých útvarů daného jazyka (například rozsah slovní zásoby nebo tendence větné vazby). Důležitá je také estetická funkce díla.52 Tak jako všechna díla Sergeje Dovlatova, je i jeho román Cizinka napsán velmi čtivě a zaujme snad každého čtenáře. Dílo není nikterak dlouhé a není v něm použito příliš složité lexikum. Jazyk, který autor ve svých dílech používá se vyznačuje krátkými frázemi. Nenajdeme u něj komplikovaná souvětí, ve kterých by se nezkušený čtenář (případně začínající ruštinář) ztrácel. Dovlatovova tvorba je typická specifickým vypravěčským stylem. V románu se vyskytují jak slova zabarvená (především hovorová), tak i nespisovné lexikum. Pro věrohodnost překladu je důležité, aby byl styl autora zachován co nejvíce, a to včetně pasáží s hovorovými a nespisovnými výrazy, proto jsme tyto pasáže taktéž překládali hovorovou (tj. mluvenou formou spisovné češtiny) a nespisovnou (neboli obecnou) češtinou. Příklady hovorových a nespisovných slov a slovních spojení: – Их здесь целый клан: мамаша, братья, сестры. à „Je tu celej jejich klan: máti, bratři, sestry.“ – …Эплбаум спросил меня: "Ты где ночевал, дружище?!.."à „…Applebaum hned vyzvídal, kde jsem já, starej brach, strávil noc.“ Образовалась связь между толпой ребятишек и кирпичной двухэтажной школой… à Dav dětiček si začala spojovat s cihlovou dvoupatrovou školou... 52 ČECHOVÁ, M., M. KRČMOVÁ a E. MINÁŘOVÁ. Současná stylistika. Praha: NLN, Nakladatelství

Lidové noviny, 2008, str. 297.



70

– По-моему, он дурак! à „Podle mě je to blbec!“

У одной была совершенно голая жэ. à Jedna měla úplně holou zadnici. – Я кому-то сказал – ап, блядь! à „Komu jsem to asi říkal! Ap, zatraceně!“ Папка бы ахнул. à Táta by se dost divil. Мамуля бы сейчас же в обморок упала. à Na maminku by z toho šly mdloby. Зарецкий был опытным ловеласом. à Zareckij byl zkušený sukničkář. Охранник, бывший чемпион Молдавии по самбо, то и дело ходил за выпивкой. à Chlápek z ostrahy, bývalý moldavský šampion v sebeobraně, tu a tam chodíval po flámech. Может, весь Харбин его знает как последнего жулика и афериста?... à Možná, že ho celý Charbin zná jako mizerného zlodějíčka a intrikáře?... Руль поворачивал (как утверждает Муся) своим не очень тощим задом… à Volantem kroutil (jak tvrdí Marusja) svým ne zrovna malým zadkem... – Здесь очередь в тюрягу, я думаю, примерно лет на сорок.à „Tady se čeká na basu klidně i desítky let.“ – Уж лучше полоумный Рафа, чем отечественное быдло.à „To už je fakt lepší ten blázen Raf než vlastenecký tupec.“ – О, Господи, – сказала Муся. à „Ježišmarja!“ vykřikla Marusja. – А он мне говорит – ты сука. à „Pak mi řekl, že jsem děvka.“



71

– Всякое барахло покупает. à „Kupuje všechny možný krámy.“ – Почему вы дали господину Лернеру большой шашлык, а мне – совсем крошечный? à „Proč jste dal Lernerovi velkej šašlik a mně úplně maličkatej?“ Или же, к примеру, раздражение на морде от бритья. à Nebo se ti po holení objeví vyrážka na hubě. Příklady zastaralé slovní zásoby: Грузин с трагической физиономией воздевает руки к небу… à Gruzínec s tragickým výrazem ve tváři a zvednutýma rukama k nebi… * V tomto případě bylo nezbytné použít opisnou formu, protože samotné slovo fyziognomie (ač významově odpovídá) se běžně v české řeči neužívá. Самолеты называл аэропланами, как до войны… à Třeba o letadlech mluvil jako o aeroplánech, tak jak se jim říkávalo před válkou... "Вряд ли." à „Jen stěží.“ Увы, пока что – нет. à Želbohu, zatím ne.

4.2 Obraty s přechodníky Jedním z výrazných rozdílů v porovnání ruské a české syntaxe je hojné užívání tzv. slovesných kondenzátorů (tj. takových slovesných tvarů, které připomínají větu tím, že vyjadřují obsahově závažný vedlejší děj závislý na ději hlavním, ale vyjadřují jej zkráceně, zhuštěně) v ruštině. Mezi tyto polovětné útvary patří také přechodníky. Přechodníky vyjadřují okolnosti příslovečného charakteru (čas, podmínku, příčinu atd.). Překladateli obvykle nezbývá nic jiného, než využít odlišného jazykového prostředku (vedlejší věty příslovečné, věty souřadné se spojkou a nebo s příslovečným určením), protože používání přechodníků není pro současnou češtinu typické, ba naopak přechodníky mohou znít příliš knižně až archaicky. V hovorové češtině se přechodníky nepoužívají vůbec.53

53 ŽAŽA, S. Ruština a čeština v porovnávacím pohledu. Brno: Masarykova univerzita, 1999, str. 81.



72

Příklad přechodníků a jejich překlady: Узнав, что хозяев нет дома, выразил смущение… à Jednou, když Zareckij zjistil, že domácí nejsou doma, přišel za Marusjou a zprvu se projevoval rozpačitě… * V ruské větě byl použit přechodník minulý, v českém překladu vedlejší věta příslovečná časová. Друкер, криво улыбаясь, согласился. à Druker s předstíraným úsměvem souhlasil. * Původně ruský přechodník přítomný byl v překladu nahrazen předmětem. Будучи отвергнут, Еселевский не расстроился. à Když byl odmítnut, ani se nenaštval. * Ruský přechodník minulý od slovesa být (быть – будучи) byl nahrazen vedlejší větou příslovečnou časovou. Переодевшись и накрасившись, Маруся явно осмелела. à Poté, co se převlékla a namalovala, se osmělila. * Oba přechodníky minulé byly nahrazeny souřadnými vedlejšími větami příslovečnými časovými. Сирены выли не переставая. à Sirény neustále někde houkaly. * Použitý přechodník přítomný byl do češtiny nahrazen příslovečným určením času.

4.3 Vlastní jména a názvy Při překladu téměř každého uměleckého díla je překladatel postaven před úkol poradit si s překladem vlastních jmen postav příběhu (antroponym) a názvů míst (geonym). Přístupů k překladu jmen je více, ale v současnosti vítězí tendence ponechávat jména v původní podobě. Při řešení jazykové podoby pojmenování osob v překladu je třeba brát v úvahu především tyto okolnosti: 1

grafické systémy daných jazyků,

2

stupeň frekvence jména a stupeň jeho „domestikace“ (neboli osvojení),

3

dobové zvyklosti.



73

Při překladu jmen je zásadní o jaké dva jazyky se jedná (geneticky blízce příbuzné, či naopak geneticky a areálově vzdálené) a jaký je vztah jejich grafických systémů– zda se jedná o stejné nebo zcela odlišné grafické systémy, jakými jsou například latinka a cyrilice.54 Ruská příjmení se v češtině realizují dvojím způsobem: v přepisu odborném (v bibliografii) a v přepisu běžném (v beletrii). U křestních jmen je rozdíl mezi jmény v cizích jazycích větší, zejména u jejich domáckých, familiárních podob (jelikož zde působí různé tendence, například krácení začátku Antonín – Toník, nebo krácení konce Naděžda – Naďa), přičemž pro překladatele může být velmi složitým úkolem najít vhodný korelát ke zkrácenému jménu z originálu. Adekvátní překlad rodných jmen v beletrii je důležitý, protože hrdinové čtenáře provázejí celým příběhem a nevhodný překlad jmen může celé dílo nepříznivě poznamenat. Křestní jména mají v celé řadě jazyků své paralely, někdy blízké, jindy vzdálené (české Helena – ruské Jelena; české Vlasta – francouzské Patricie). Pokud je však potřeba přeložit jméno, které se v češtině nevyskytuje, převádí se s hláskovou modifikací.55 Mezi nejčastěji využívané překladatelské postupy pro překlad jmen řadíme transkripci a transliteraci. Transliterace je stanovený způsob přepisu písmen jedné abecedy písmeny jiné abecedy. Transkripce je přenášení zvukové podoby cizojazyčného slova.56 Některá cizí, avšak osvojená křestní jména si zachovávají svou podobu, i když pro ně v češtině máme odpovídající jméno (ruské Ivan – české Jan).57 Převod jmen z ruského grafického systému do českého není vždy tak jednoduchý a jednoznačný, jak se může zdát a bývá doprovázen značným kolísáním a to převážně v otázce kvantity. Délka samohlásky se v přepisu ruských křestních jmen neoznačuje, i když je samohláska ve výslovnosti zdloužena. Výjimku však tvoří samohlásky á a í v některých známých křestních jménech, která již nabyla charakteru

54 STRAKOVÁ, V. Překládání a vlastní jména. In: KUFNEROVÁ, Z. Překládání a čeština. Jinočany:

H&H, 1994, str. 172.

55 Tamtéž, str. 173–174. 56 VYSLOUŽILOVÁ, E. Cvičebnice překladu pro rusisty. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci,

2002, str. 12. 57 STRAKOVÁ, V. Překládání a vlastní jména. In: KUFNEROVÁ, Z. Překládání a čeština. Jinočany: H&H, 1994, str. 174.



74

českých jmen a jejich výslovnost i psaná forma jsou ustáleny tradicí. K takovým jménům řadíme například Dáša, Máša, Káťa, Táňa, Míša. Ostatní křestní jména jsou psána a zpravidla také vyslovována bez délky (přestože u některých z nich existuje výslovnost i pravopisná podoba s délkou). Jsou to například jména Saša, Darja, Varja, Nataša, Zina, Nina, Irina, Tamara. Stejně tak se píší krátce i jména po otci (patronyma), například Nikolajevna (ne Nikolájevna). Nominativ (první pád) jednotného čísla mužských příjmení adjektivních ponecháváme v původním tvaru s koncovkou –ij. V ostatních pádech užíváme normálního skloňování adjektivního (–ého, –ému, –ého, –ém, –ým). Ženská příjmení většinou nepřejímáme v původní podobě, nýbrž odvozujeme podle zásad platných v českém jazyce s pomocí zakončení –ová.58 4.3.1

Antroponyma Text románu obsahuje velké množství jmen více či méně známých osobností.

V našem případě nebylo nutné jména nijak speciálně převádět, stačilo najít jejich ekvivalent běžně užívaný v latince. Mezi taková jména řadíme: Фрейд à Freud Шемякин à Šemjakin (ruský umělec) Юл Бриннер à Yul Brynner (ruskoamerický herec) Набоков à Nabokov Фейхтвангер à Feuchtwanger

Спиноза à Spinoza Томка Миансарова à Tomka Miansarovová (ruská estrádní zpěvačka) Синатра à Sinatra

Толстой à Tolstoj Плеханов à Plechanov (ruský politik) Керуак à Kerouac Чернышевский à Černyševskij (ruský spisovatel, literární kritik a publicista) Достоевский à Dostojevskij Фантомас à Fantomas Чехов à Čechov Кирико à Chirico (řecko-italský malíř a grafik) Гоголь à Gogol Майкл Джексон à Michael Jackson Солженицын à Solženicyn Шафаревич à Šafarevič (ruský disident) Сергей (Серджио) Довлатов à Sergej Сахаров à Sacharov (ruský fyzik, (Sergio) Dovlatov disident) Яков Смирнов à Yakov Smirnoff (rusko- Георгий Иванов à Georgij Ivanov americký bavič) (ruský spisovatel)

58 ILEK, B. O převodu ruských vlastních jmen do češtiny [online]. 2011 [cit. 2016-03-19]. Dostupné

z: .



75

Павлик Морозов à Pavlík Morozov

Ходасевич à Chodasevič (ruský básník)

Адриано Челентано à Adriano Celentano (italský zpěvák a komik) Další skupinu jmen tvoří jména cizojazyčná. Jedná se například o jména: Джи Кей Эплбаум à G. K. Applebaum

Рафаэль, Рафка, Раф Хосе Белинда Чикориллио Гонзалес à Rafael, Rafek, Raf Jose Belinda Chicorillio Gonzales a ostatní z Rafaelova rodinného klanu: Марио à Mario Филуменио à Filumenio Ник à Nick Пи Эйч Ар à P. H. R. Лосариллио à Losarillio Рауль à Raul Теофилио à Teofilio Хорхе à Jorche Джессика à Jessica Крис à Chris Арон à Aaron

Карен Роуч à Karen Roach Хигби à Higbee Барри Льюис à Barry Lewis Лу Рамирес à Lou Ramirez Иен Торнхольм à Ian Tornholm Вуэндиа à Buendia Лоло à Lolo Лелик à Lelick Маратик à Maratick Фреди Аламо à Freddy Alamo Моргулис à Morghulis

Při překladu jmen čistě ruského (příp. východoslovanského) původu bylo využito transliterace a transkripce se všemi výše zmíněnými pravidly. Nebylo nutné hledat adekvátní překlady pro jména hodnotící, všechna jména a příjmení vyskytující se v románu byla tzv. nehodnotící. Aby byla zachována estetická stránka díla, byla transkripce a transliterace použita i při převodu jmen, která v češtině svůj ekvivalent mají (srov. Marusja – Maruša, Marfuša). Pro věrohodnost a pro zřejmé zařazení díla do ruské beletrie jsme v překladu ponechali mnohem více rusky znějící podobu jména. Případné použití tvarů Maruša a Marfuša by znělo „až příliš česky“, navíc konotace těchto jmen může v čtenáři

vyvolávat

dojem

hrubosti

a

negativnosti.

To

stejné

platí

pro

tzv. hypokoristika, jména zdrobnělá (familiární), při jejichž překladu byla také upřednostněna transliterace a transkripce (srov. Musja – Majka, Mája). U příjmení s ruskou koncovkou –ий bylo nutné nezapomenout na její zachování (Еселевский à Jeselevskij, Зарецкий à Zareckij, Глинский

à Glinskij). A při překladu příjmení ženských bylo nutné dodržovat přidávání zakončení –ová (Татарович à Tatarovičová, Мелиндер à Melinderová).



76

Мария, Маруся, Муся, Маша Татарович à Marie, Marusja, Musja, Máša Tatarovičová (pro základní tvar jména jsme použili českou adaptovanou podobu s koncovkou –ie) Лазарь, Лазек à Lazar, Lazek

Лора, Лорик Мелиндер à Lora, Lorinka Melinderová (u jména Lora jsme při přenesení do češtiny délku nezachovali i přesto, že v ruštině se o dlouze vysloví) Ефим, Фима, Фимка, Фимуля à Jefim, Fima, Fimek, Fimula Надя à Naďa Савелий à Savelij Натан Зарецкий à Natan Zareckij Леня à Ljonja Венчислав Глинский à Věnčislav Glinskij Лева, Левушка, Левка à Ljova, Ljovuška, Ljovka Евсей Рубинчик à Jevsej Rubinčik Зяма Пивоваров à Zjama Pivovarov Аркадий, Аркаша Лернер à Arkadij, Arkaša Lerner

Бронислав Разудалов à Bronislav Razudalov

Шустер à Šuster (při skloňování tohoto příjmení s koncovkou –er, jehož nositelem je cizinec, jsme zachovali pohybné –e– i ve 2. p., à Kdyby nebylo Šustera…)59 Ефим Г. Друкер à Jefim G. Druker

Перцович à Percovič Еселевский à Jeselevskij Баранов à Baranov Григорий Лемкус à Grigorij Lemkus Дариташвили à Daritašvili Фалькович à Falkovič Стукалин à Stukalin Зайцев à Zajcev Феликс à Felix (shluk souhlásek –кс jsme do češtiny převedli za pomoci běžně užívaného –x) Данко Росс à Danko Ross

Mezi češtinou a ruštinou můžeme pozorovat jeden zajímavý rozdíl– že v ruském textu se vlastní jména vyskytují velmi často, je jimi uváděna téměř každá věta. Čeština v těchto případech využívá spíše osobních nebo ukazovacích zájmen. Aby se překlad dobře četl a nezněl příliš kostrbatě, na některých místech bylo potřeba dané vlastní jméno nahradit vhodným zájmenem a v některých konstrukcích bylo možné jej zcela vynechat. 4.3.2

Chrématonyma Kromě vlastních jmen osob se v překládaném textu vyskytuje velké množství

názvů spojených s oblastí kultury (chrématonym). Jedná se o vlastní jména pro propriální objekty materiální i nemateriální povahy, které jsou výsledkem lidské Internetová jazyková příručka. Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku [online]. 2008 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: . 59



77

činnosti a které nejsou zakotveny v přírodě, nýbrž v ekonomických, politických a kulturních vztazích.60 Mezi chrématonyma řadíme vlastní jména firem a podniků, kulturních, vědeckých i zákonodárných institucí, názvy knih, výtvarných i filmových děl, názvy periodik nebo vlastní jména výrobního typu (jako například značky, modely atp.) Při překladu chrématonym anglického původu jsme postupovali tak, že jsme název zachovali v angličtině. Některá z překládaných chrématonym byla všeobecně známá, proto nebyl problém s dohledáním jejich původního znění. Chrématonyma ruského původu jsme do češtiny překládali nebo jsme použili jejich český ekvivalent. Příklady chrématonym a jejich překlad: … и пили "Бадвайзер". à … a pili Budweiser. Запах горячего хлеба стал неотделим от пестрой вывески "Бекери". à Vůně teplého chleba se stala neoddělitelnou od pestrobarevné cedule Bakery. – Я заканчиваю работу над книгой "Секс при тоталитаризме". à „Dokončuji práci na knize Sex za totality.“ Библия – исключительный случай.à Bible je výjimečný případ. Хозяин магазина "Днепр". à Majitel obchodu Dněpr. Я дописывал на работе свою книгу "Чемодан". à V práci jsem dopisoval svoji knihu s názvem Kufr. …наряду с витриной фирмы "Рейнбоу",… à …stejně jako výloha firmy Rainbow,… Что они возвращаются из ресторана "Дель Монико". à Vraceli se z restaurace Delmonico‘s.

60 ŠRÁMEK, R. Úvod do obecné onomastiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999, str. 165.



78

Только раз они задели борт чужого "мерседеса".à Jenom jednou ťukli do boku cizího mercedesu. * Z vlastních jmen značek se mohou stávat jména druhová (neboli obecná), která píšeme s malým počátečním písmenem.61 …связку пепси-колы, четыре апельсина à …balení Pepsi, čtyři pomeranče… И действительно, пошел работать супером в Асторию. à A opravdu, šel pracovat jako inspektor do hotelu Astoria. * V případě tohoto názvu jsme při překladu upřesnili, že se jedná o hotel. – Жена на лавочке читает "Панораму" от и до. à „Jeho žena sedí na lavičce a čte si Panoramu od a až do z.“ Разбитый "Крайслер" я сменил на более приличную "Импалу". à Starý rozmlácený Chrysler jsem vyměnil za slušnější Impalu… * Použitá jména jsou v tomto případě považována za konkrétní název značky a model auta, proto je píšeme s velkým počátečním písmenem.62 – Впоследствии он написал "Архипелаг ГУЛаг"…à „…potom napsal Souostroví Gulag...“ В Польше разгромили "Солидарность". à …bylo zničeno polské společenské hnutí Solidarita. * Při překladu této věty bylo zapotřebí upřesnit, že se jedná o určitý druh odboru (hnutí). …разбился ТУ-129. à …havaroval Tupolev Tu-129. …переименовал свое издательство в "Невидимую книгу". à …přejmenoval svoje vydavatelství na Neviditelnou knihu. 61 Internetová

jazyková příručka. Velká písmena – výrobky, odrůdy, plemena [online]. 2008 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: . 62 Internetová jazyková příručka. Velká písmena – výrobky, odrůdy, plemena [online]. 2008 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: .



79

Ее уже допрашивают на Лубянке.à Že už ji vyslýchají v Lubjanské věznici. * Z našeho pohledu bylo vhodné, uvést alespoň při první zmínce o Lubjance, že se jedná o věznici. Допустим, в Алькатрасе. à Dejme tomu v Alcatrazu. На радио "Свобода" увеличилось число моих еженедельных передач. à V Rádiu Svobodná Evropa jsem vysílal čím dál tím víc svých týdenních pořadů. * Při překladu byl použit název rádia, který bývá v češtině obyčejně užíván. Вышла "Зона" на английском языке. à V angličtině mi vyšel Lágr. …где его брат владел кар-сервисом "Зигзаг удачи".à …kde má jeho bratr taxislužbu Cikcak štěstěny. – Следую по Шестьдесят четвертой к "Александерсу". à „Mířím po Šedesáté čtvrté směrem k obchoďáku Alexander‘s.“ * Aby český čtenář dobře pochopil souvislosti, doplnili jsme, že Alexander’s je obchodní dům. – Это "Боинг Ал Италиа"…à „To je Boeing Alitalie…“ * Zde jsme si museli poradit se skloňováním názvu italské letecké společnosti. Лемкус на разбитом мотоцикле "Харлей Дэвидсон",… à Lemkus vyrazil na svém rozbitém Harleyi,… * V hovorové češtině bývá název motocyklů této značky užíván pouze zkráceně, proto jsme do překladu použili právě tuto podobu. Следом поспешил Евсей Рубинчик в "Олдсмобиле". à Hned za nimi spěchal Jevsej Rubinčik ve svém Oldsmobilu. * Viz body číslo 61 a 62 výše. Лернер на зеленой "Волве". à Lerner v zeleném Volvu.

80

* Zde jsme museli dbát na použití správného rodu (srov. ženský v ruštině, ale střední v češtině).

Друкер ограничился ста восемнадцатью томами "Мировой библиотеки приключений и фантастики". à Druker přivezl jen sto osmnáct dílů Světové knihovny fantasticko-dobrodružné literatury.

…французским бренди "Люамель". à …francouzskou brandy značky Liu Amel. * Název této brandy byl pravděpodobně smyšlený, proto jsme přistoupili k překladu pomocí transkripce. Museli jsme dbát na správné užití rodu (srov. mužský v ruštině, ale ženský v češtině). 4.3.3

Geonyma Jsou to vlastní jména pro druhy onymických objektů, které leží v krajině a jsou

kartograficky

fixované

v mapách.

63

Důležitou

součástí

překladu

jsou

také

tzv. toponyma– místní zeměpisná jména oblastí, států, měst a veřejných prostranství (neživých přírodních i člověkem vytvořených objektů). V podstatě se ve všech případech (viz níže) jednalo o známá místa, jejichž názvy už mají v češtině svoji zažitou podobu. Často jsme se setkávali s rusky psaným přepisem amerických či evropských měst, tudíž nebylo složité najít jejich latinkou psané ekvivalenty. Pokud se jednalo o názvy známých amerických měst, dodržovali jsme pravidlo psaní názvů nezměněným pravopisem.64 Příklady toponym z textu a jejich překlad: Názvy zemí: Америка à Amerika, Австрия à Rakousko, Соединённые Штаты Америки à Spojené státy americké, Россия à Rusko, Флорида à Florida (USA), Молдавия à Moldavsko (1944–1991 součástí SSSR), Польша à Polsko, Южная Африка à Jižní Afrika (resp. Jihoafrická republika), Бразилия à Brazílie, Филиппины à Filipíny. Názvy měst: Нью-Йорк à New York, Вена à Vídeň, Дергачево

à Děrgačevo, Краков à Krakov, Рига à Riga, Борисполь à Boryspil (Ukrajina), 63 ŠRÁMEK, R. Úvod do obecné onomastiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999, str. 163. 64 M., D. Budapešť — Ujpest, Kispest [online]. 2011 [cit. 2016-02-23]. Dostupné z:
rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4163>.



81

Харбин à Charbin (subprovinční město v Čínské lidové republice, které leží nedaleko hranice s Ruskem, po říjnové revoluci 1917 do tohoto města přišly desetitisíce emigrantů z Ruska), Атлантик-Сити à Atlantic City (New Jersey, USA), Торонто à Toronto (Kanada), Ленинград à Leningrad (SSSR, nyní Petrohrad), Черновцы à Černovice (dnes Ukrajina), Мелитополь à Melitopol (Ukrajina), Москва à Moskva. Názvy městských čtvrtí, okrsků a ulic: Форест Хиллс à Forest Hills (NY), Манхэттен à Manhattan (NY), Голливуд à Hollywood (Los Angeles, Kalifornie), Бруклин à Brooklyn (NY), Джамейка à Jamaica (NY), ЛонгАйленд à Long Island (NY), Бродвей à Broadway (NY), zde jsme museli dbát na správné použití rodu (srov. v ruštině mužský, v češtině ženský), Елоустоун à ve skutečnosti se jedná a rozlehlou třídu s názvem Yellowstone Boulevard (NY), Джуэл авеню à Jewel Avenue (NY). Názvy parků a řek: Медоу-парк à Meadow Park (NY), ve skutečnosti celým názvem Flushing Meadow Park, Континентал à Continental park (NY), Донау (fonetický přepis názvu řeky z němčiny do ruštiny) à Donau, Дунай à Dunaj. Názvy planet (kosmonyma): Марс à Mars, Юпитер à Jupiter.

4.4 Ustálené výrazy (idiomy) a frazeologismy Termín frazeologie bývá vykládán různě. Například Mokijenko považuje frazeologickou jednotku za relativně stálé, opakované a expresivní slovní spojení mající ucelený význam. Přičemž je nezbytné zdůraznit relativitu frazeologických charakteristik, mezi něž patří právě stálost, opakovatelnost, expresivnost a sémantická ucelenost.65 Profesor Skorupka na základě kulturologického přístupu dělí frazeologismy na přirozené a konvenční. Za přirozené považuje ty frazeologismy, které bývají společné pro větší množství jazyků, a byť vznikaly nezávisle na sobě, vyskytují se víceméně v jednotné formě. Mají totiž společný základ v přírodních jevech a v lidském pozorování těchto projevů přírody. Za konvenční potom považuje 65 MOKIJENKO, V. a L. STĚPANOVA. Ruská frazeologie pro Čechy: Russkaja frazeologija dla Čechov.

Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008, str. 12–13.



82

frazeologismy, které odráží specifika jak materiálního, tak duševního rozvoje daného národa.66 Slovní zásoba každého jazyka je tvořena nejen jednotlivými slovy, ale také více či méně ustálenými výrazy, slovními spojeními a rčeními, díky kterým se vyjadřování v daném jazyce stává pestřejším, barvitějším a zajímavějším. K jejich vnějším znakům patří stručnost, výstižnost, hutnost a lapidárnost. Ustálená rčení zároveň dodávají jazyku příslušné země národní osobitost.67 Frazeologii

považujeme

za

specifickou

vrstvu

lexikálního

bohatství

i lexikálního potenciálu určitého jazyka, a to přes některé dílčí mezijazykové shody, i přes výrazný univerzální charakter situací, jimiž je vznik a užívání frazeologismů pragmaticky motivováno.68 S frazeologismy se v bohaté míře setkáváme nejen v mluvené, ale samozřejmě i v psané podobě. Umělecká literatura se bez nich prakticky neobejde. A právě tady vzniká překladatelský problém, protože překlad textu nasyceného takovými výrazy může být pro překladatele velmi komplikovaný. Výhodou dnešní doby je, že existuje mnoho frazeologických slovníků, které jsou pro překladatele bezpochyby velkým pomocníkem. Určitou nevýhodou však je, že frazeologie je dynamickou oblastí, tudíž se stále objevují nové a nové frazeologismy a správné vystižení jejich významů může být obtížnější, než se na první pohled zdá. Při překladu frazeologismů nejde často paradoxně ani o překlad jako spíš o nahrazení či dosazení toho, co se v daném jazyce a v dané situaci používá a říká. Jinými slovy, frazeologismy nelze překládat po částech podle komponentů, ale globálně, tj. jako frazeologický celek.69 Text románu Cizinka obsahuje převážně kratší formy ustálených frází, v některých momentech se jedná spíše o kolokace samostatných lexikálních jednotek, které svým spojením vytváří jednotku sémantickou, nesoucí frazeologický význam.

66 MOKIJENKO, V. a L. STĚPANOVA. Ruská frazeologie pro Čechy: Russkaja frazeologija dla Čechov.

Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008, str. 25–26. 67 HEČKO, B. Dobrodružství překladu. Praha: Ivo Železný, 2000, str. 137. 68 STRAKOVÁ,

V. K překládání frazeologie. In: KUFNEROVÁ, Z. Překládání a čeština. Jinočany: H&H, 1994. str. 86. 69 Tamtéž, str. 85–86.



83

Příklady ustálených frází z textu a jejich překlad: Хлопот особых не было. à Neměla vlastně co na práci. – Крыша над головой у тебя есть. à „Střechu nad hlavou máš.“ – Голодной ты не останешься. à „O hladu taky nezůstaneš.“ – Беру на себя дорогу, гостиницу и развлечения… à „Postarám se o cestu, hotel

i zábavu…“ – Это не моя забота. à „To není moje věc.“

– Понятия не имею. à „Nemám ponětí.“

– Я сейчас тебе морду набью. à „Ti dám pár facek.“ – Ни в коем случае. à „Ani nápad.“ – Ну и хрен с тобой! à „K čertu s tebou!“ – …читает "Панораму" от и до. à „…čte si Panoramu od a až do z.“

– Вдруг он к тебе полезет драться? Если что, ты дай ему как следует. à „Jestli se bude chtít rvát nebo cokoliv, tak mu dej co proto.“ – Оставь его в покое. à „Dej mu pokoj.“

Но я сказал, что мне пора. à Stejně jsem odpověděl, že už musím jít. – Все пропало! à „Jsem v pěkný bryndě!“

И был таков. à A byl ten tam.



84

– Ни за что! à „Ani za nic!“

…плачут раз в сто лет. à …brečí jednou za uherský rok. Чаша Мусиного горя переполнилась. à Pohár Marusjina trápení přetekl. Лоло явился тут, что называется последней каплей. à Lolo byl jeho, jak se říká, poslední kapkou.

– Как жаль. à „To je ale škoda.“

Бутылки изготовились к атаке. à Láhve byly v plné polní. Короче, мы в расчете. à Zkrátka, nejsme si nic dlužni.

4.5 Bezekvivalentní slovní zásoba a reálie Bezekvivalentní slovní zásobou označujeme případy, kdy v jednom jazyce určitému výrazu neodpovídá žádná lexikální paralela. Jedná se o absenci přímé korespondence mezi dvěma jazyky v lexikální oblasti (nejčastěji v odborné terminologii nebo lexiku z oblasti reálií). Teoretikové obvykle shodně navrhují čtyři možnosti řešení překladu: 1

transliterace (převzetí původní grafické, resp. zvukové podoby původního výrazu; řada takto převedených slov se mnohdy integruje do cílového jazyka),

2

kalkování (doslovný překlad morfémů původní lexikální jednotky),

3

opisný překlad (neboli vysvětlující způsob překladu),

4

přibližný překlad (hledání nejbližšího podobného domácího protějšku, neboli analogie, která by se s původním významem shodovala v základních rysech).70

70 HRDLIČKA, M. Překladatelské miniatury. Praha: Univerzita Karlova, 1995, str. 73–75.



85

Příklady bezekvivalentního lexika: Маруся спела ему несколько частушек.à Marusja mu zazpívala několik častušek. * Pojmem častuška se označuje ruská lidová píseň s žertovným nebo satirickým obsahem (často improvizovaným). Náměty těchto písniček bývají zpravidla sociální, milostné nebo agitační. Он ел зефир, пил кофе и любовался Марусиными ногами. à Pojídal zefír, pil kávu a kochal se Marusjinýma nohama. * Mezi bezekvivalentní lexikum můžeme zařadit i tuto oblíbenou ruskou pochutinu. Jedná se o cukrovinku růžovo-bílé barvy, často s čokoládovou polevou. Jako menší zákusek se podává k čaji nebo kávě. Vzhledem k tomu, že se děj románu odehrává v USA, dalo by se také spekulovat o americké cukrovince s názvem marshmallow, kterou místní velmi rádi konzumují s kávou nebo horkou čokoládou. Usoudíme-li však, že se v prodejně Dněpr prodávalo mnoho produktů z Východu, je nasnadě zachovat v překladu právě zefír. Между прачечной и банком грузин Дариташвили торгует шашлыками. à …mezi prádelnou a bankou prodává Gruzínec Daritašvili šašliky… * Jedná se o pokrm z marinovaného masa, které je střídavě se zeleninou napícháno na špíz a ugrilováno. Šašlik je oblíbený zejména v zemích bývalého Sovětského svazu. * Mezi další příklady bezekvivalentního lexika lze zařadit ruské rubly a kopějky. И все это на два, пардон, рубля сорок копеек… à „No pardon, ale to všechno za dva rubly a čtyřicet kopějek...“

4.6 Cizojazyčné prvky Protože se děj románu odehrává v Americe, je pochopitelné, že byl text originálu prosycen velkým množstvím anglicismů, které byly do ruštiny převzaty. Formální adaptace anglicismů do češtiny je rozsáhlým tématem. V potaz musí být brán rozdíl mezi zvukovou a grafickou podobou. Anglicismus v původní pravopisné podobě působí v českém textu cizorodě a pro uživatele neznalého angličtiny se stává fonetický „neprůhledným“. Menší grafická adaptace (počeštění) zasahuje také anglicismy, které se přejímají v původní grafické podobě. V současném



86

jazyce převládají adaptované podoby slov. Většina anglicismů se tedy v češtině, zpravidla po určité době fungování v původní grafické podobě, pravopisně přizpůsobuje. Základem pro novou grafickou podobu bývá původní grafická podoba nebo naopak výslovnost. Proces grafické adaptace vede k tomu, že vedle sebe v určitém okamžiku fungují dvojice i trojice variantních podob jednoho lexému a proto je výběr z několika variant subjektivní záležitostí.71 Příklady anglicismů do češtiny již přejatých a běžně užívaných: Переводные

книги

здесь

довольно

редко

становятся

бестселлерами.

à Přeložené knihy se tu stanou bestsellerem poměrně vzácně. Исчезновение двух бизнесменов сопровождалось… à Zmizení těchto dvou byznysmenů bylo doprovázeno… – Хорошо устроенный джентльмен мечтает познакомиться… à „Dobře

zajištěný džentlmen by se rád seznámil…“ * Při překladu původem anglického slova gentleman má český překladatel na výběr ze dvou použitelných variant džentlmen – gentleman. …а Фиме – полгаллона виски. à …a Fimovi asi dva litry whisky. …за три доллара… à …za tři dolary…

…конфеты за четыре цента. à …bonbóny za čtyři centy. …Он был менеджером в корпорации, где… à Byl manažerem v podniku, kde… Фима готовил коктейли. à Fima chystal koktejly. * V tomto případě má překladatel opět na výběr a to hned ze tří variant, které jsou v češtině akceptovatelné cocktail – koktajl – koktejl.

71 REJZEK,

Jiří. K formální adaptaci anglicismů [online]. 2011 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: .



87

Мигом сориентировавшись, он достал из заднего кармана фляжку бренди. à V mžiku se zorientoval a ze zadní kapsy vytáhl placatici s brandy. – …люди будут слушать джаз, курить… à „…lidi tak budou moct poslouchat

jazz, kouřit…“ * I přesto, že v češtině podoba slova džez existuje, mnohem používanější je internacionální pojem jazz, proto byl také do překladu zvolen. * U některých slov vůbec nedochází ke vzniku počeštěné podoby. Původní podobu si ponechávají především sousloví a složeniny citátového charakteru. 72 Příkladem takové kolokace může být název jedné z kapitol: Хэппи энд à Happy end, který jsme proto nijak nepřekládali. …довольствовала картофельными чипсами. à …si dělala zásoby chipsů. * Český ekvivalent pro anglické slovo chips sice existuje (brambůrky/smažené bramborové lupínky), avšak samotný pojem chipsy se v češtině běžně užívá, proto byl jednoslovný výraz upřednostněn (viz také o adaptaci hromadných pojmenování níže, bod 74). …в коричневой футболке с надписью "Хелло!" à …v hnědém tričku s nápisem Hello! V textu se kromě anglicismů běžně užívaných i v češtině nachází i takové, pro které čeština nemá žádnou zažitou podobu. Proto muselo být při překladu těchto slov využito opisu nebo bylo zvoleno slovo české s odpovídajícím nebo alespoň s co nejpřesnějším významem.

72 REJZEK,

Jiří. K formální adaptaci anglicismů [online]. 2011 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: .



88

Příklady anglicismů, které se v češtině běžně nevyskytují, nebo nemají svoji adaptovanou podobu, popřípadě nebylo vhodné jejich použití, a proto byly nahrazeny českým ekvivalentem: – Жду вас, босс! à „Čekám na vás, šéfe!“

* Vzhledem k nutnosti skloňování při oslovení bylo použito oslovení šéfe, které do textu svojí podstatou zapadá a věta zní přirozeněji než, kdyby bylo použito: „Čekám na vás, bossi!“ Боссы помалкивали. à Šéfové stále mlčeli. * Zde bylo české šéfové použito především kvůli množnému číslu a také z přesvědčení, že pro českého čtenáře bude tato forma (kvůli konotacím) při čtení příjemnější, než kdybychom použili bossové. U některých anglicismů může počeštění bránit homonymie se slovy domácími.73 …Маруся использовала удобные и недорогие дайперсы. à …používala pohodlné a cenově dostupné jednorázové pampersky. * Místo českého slova pleny/plenky, byl zvolen neologismus pampesky, který se již v běžné mluvě užívá. Hromadná pojmenování se mohou adaptovat nahrazením koncovky, někdy se však tato původní anglická koncovka stává pevnou součástí přejatých lexémů a české koncovky i případné přípony se připojují až za ni (pampers – pampersky).74 …бежала к остановке сабвея. à …běžela na stanici metra. * Původní význam slova subway je podchod, později se slovo začalo užívat pro označení americké podzemní dráhy. Do češtiny však tento anglicismus nepřešel, proto byl použit termín metro. – …принеси нам кейк из холодильника… à „…přines nám z lednice dort...“

* Anglické slovo cake (označující dort) do češtiny nepřešlo, proto bylo nahrazeno slovem typicky českým se shodným významem.

73 REJZEK,

Jiří. K formální adaptaci anglicismů [online]. 2011 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: . 74 MRAVINCOVÁ, J. Přejímání cizích lexémů. In: MARTINCOVÁ, O. Neologismy v dnešní češtině. Praha: Ústav pro český jazyk Akademie věd České republiky, 2005, str. 196.



89

Маруся завидовала детям, нищим, полисменам – всем, кто… à Marusja záviděla dětem, chudákům, policajtům, všem, kteří… * Anglické slovo policeman bylo sice přejato do ruštiny, v češtině se však neujalo. Приставил его к своей выпуклой груди, обтянутой нейлоновым джемпером. à Přiložil ho na svůj nadmutý hrudník a na upnutý nylonový svetr rychle namaloval… * Podobně jako u výše zmíněných pojmů, anglické jumper (označující svetr) do češtiny nepřešlo, proto bylo nahrazeno. – Она меня избила, сэр! à „Ona mě zmlátila, pane!“

* Protože oslovení sire (od anglického sir), by do kontextu nezapadalo, upřednostnili jsme české pane. …приобрел на гараж-сейле за три доллара… à …koupil během garážového výprodeje za tři dolary… * Pojem garage-sale označuje americkou reálii. Jedná se o prodej všeho nepotřebného přímo u prodejce doma v jeho garáži. …обменяли ланчонет на рыболовный катер. à …vyměnili bistro za rybářský člun. * Z anglického luncheonette, které označuje menší restauraci, v níž se podávají jednoduchá a rychlá jídla. Významovými ekvivalenty v češtině jsou tedy bistro a bufet. …на своем рефрижератор-траке. à …ve své chladírenské dodávce. * Označení refrigerator truck se používá pro dodávky rozvážející chlazené produkty.

4.7 Zajímavé překladatelské momenty Pro překlad některých slov přejatých z angličtiny bylo zapotřebí správně porozumět celému kontextu díla. Příkladem je složené slovo кар-сервис (carservice), které by samostatně stojící mohlo být zavádějící. Pod anglickým pojmem



90

car-service by si překladatel mohl automaticky představit autoservis, avšak z kontextu celého románu vyplývá, že se jedná o soukromou taxislužbu. V textu se také objevilo několik anglických slov a frází, které byly při překladu záměrně ponechány ve své fonetické podobě. Jednalo se pouze o krátké části dialogů. V komentáři ke každému příkladu jsme uvedli, jak by vypadala jeho správně psaná anglická podoba a jaký je jeho význam. Příklady: – O'кей! à „Oukej!“

* Anglicky psáno okay, významovými ekvivalenty jsou slova dobrá, prima, fajn. – Я кого-то в последний раз спрашиваю – ап?! Или не ап?! à „Naposledy se

ptám! Ap nebo ne ap?!“ * Anglické slovo up symbolizuje směr nahoru. – Вай нот? à „Wáj not?“

* Otázka: "Why not?" nese význam: „Proč ne?“. – Ноу. à „Nou.“ * Anglicky píšeme částici ne vyjadřující nesouhlas nebo negaci jako no [nou]. – Ты ненормальный, – она старалась говорить погромче, – крейзи! à „Ty nejsi normální,“ zkoušela zvyšovat hlas. „Jsi krejzi!“ * Anglické slovo crazy označuje něco nebo někoho šíleného, bláznivého. – Ты же – зиро, ноль! à „Vždyť jsi zírou, nula!“

* Ekvivalentem pro číslovku nula je v angličtině zero. – О, факен Раша! Крейзи рашен вумен!... à „Hm, fakn Raša! Krejzi rašn wumn!“... * Přepis celé této věty s pejorativním obsahem by byl zhruba následující: "O, fucken Russia! Crazy Russian woman!" à „Hm, seru na Rusko! Bláznivá ruská ženská!“



91

– Чао! à „Čáo!“ * Pozdrav ciao, původně převzatý z italštiny, významově odpovídá českému čau, ahoj a používá se převážně při loučení. …затараторил

с

недовольным

видом:

– Шит,

шит,

фак,

фак…à …a nespokojeně vykřikoval: „Šit, šit, fak, fak…“ * Jedná se o fonetickou podobu nadávek shit a fuck, které bychom mohli do češtiny přeložit jako vulgární vyjádření typu: do hajzlu! a do prdele! – Хай! Я – Лу Рамирес. à „Háj! Tady Lou Ramirez.“

* Anglické hi nese význam pozdravu typu ahoj, čau a používá se při setkání. Таксдидактибл… à Teksdidaktibl.… * Z anglického tax-deductible, což znamená daňově uznatelné, odpočitatelné z daní. Dalším zajímavým momentem bylo překládání přezdívek pro Lolu, které pravděpodobně Rafael odposlouchal od Marusji, když papouška oslovovala rusky. V jednom momentu se Rafael snažil tyto přezdívky napodobit, avšak s chybami ve výslovnosti. Vznikly tak hanlivé nadávky: Стари Джопа, Пос, Мьюдилло a Засранэс,

jimž

správně

odpovídají

podoby:

Старый

Жопа,

Пёс,

Мудила a Засранец. Nejprve jsme museli najít nejadekvátnější český výraz pro tato sprostá oslovení: Stará Prdel, Mizera, Kretén a Zasranec a pro zachování komičnosti jsme záměrně z těchto pojmenování vytvořili gramatické zkomoleniny: Stará pldel, Myzera, Kletén a Zasraněc. Překlad záměrných pravopisných a gramatických chyb v beletrii není příliš častý, což způsobilo, že v teorii překladu byly tyto otázky málo zpracovány. Neprávem, protože i zdánlivým maličkostem je nutno při překládání věnovat pozornost, neboť i ony se podílejí na celkovém charakteru textu. Záměrné

pravopisné

a

gramatické

chyby

mají

v jednojazyčném

i vícejazyčném textu různé funkce (charakterizační, komickou, zesměšňující, vyjadřující roztomilost apod.). Při překladu je proto nutno převést je adekvátně do cílového jazyka.75

75 HRDLIČKA, M. Překladatelské miniatury. Praha: Univerzita Karlova, 1995, str. 33.



92

Mimo papouškovy přezdívky zkomolil Rafael také Marusjino jméno, když se s ní seznamoval. V originálním textu tedy zaznělo: Мусья, které jsme přeložili jako: Mušja, abychom napodobili Rafaelovu změkčenou výslovnost. Na závěr uvádíme poznámku o rozdílném číslování poschodí budov. To, co u nás označujeme jako přízemí, bývá v ruštině nazýváno первый этаж, a tak by mohlo snadno dojít k záměně. Proto při překladu musíme dbát na to, abychom z textu originálu vždy odvodili správné patro. V našem případě se jednalo o větu: Ювелирные курсы занимали весь третий этаж мрачноватого блочного дома на Четырнадцатой улице. à Kurzy se konaly v celém druhém patře temného řadového domu na 14. ulici.



93

ZÁVĚR Tématem předkládané magisterské diplomové práce byl komentovaný překlad vybraných částí uměleckého díla, přesněji románu Cizinka (Иностранка) známého ruského spisovatele Sergeje Dovlatova. Hlavním cílem práce bylo vytvoření maximálně

adekvátního

překladu

s následným

komentářem

k

vybraným

problematickým okruhům. Dalším cílem bylo českým čtenářům podrobněji představit autora románu, Sergeje Dovlatova. Přestože Dovlatovova tvorba vznikala v době nedávné (80.–90. léta minulého století), málokterý český čtenář se s jeho jménem setkal. I my sami jsme se o autorovi dozvěděli až během studií na vysoké škole. V práci jsme se ovšem nevěnovali jen biografii spisovatele, uvedli jsme také menší přehled a popis jeho ostatní tvorby. Největším zdrojem inspirace pro autorovu prozaickou tvorbu se staly jeho osobní životní zkušenosti. My sami jsme se při četbě o jeho životě dozvěděli mnoho nových faktů. Narazili jsme i na webové stránky plné fotografií ze spisovatelova rodinného archivu. I přes to, že autor již mnoho let nežije, se jeho tvorba ve světě stále těší velké popularitě. Proto se domníváme, že by mohla zaujmout i českého čtenáře. V teoretické části se stručně zabýváme charakteristikou uměleckého překladu. Vybrané části zvoleného románu jsme přeložili v praktické části. Při samotném překladu jsme se opírali o znalosti, které jsme načerpali při přednáškách a z dostupné odborné literatury zabývající se translatologií. Práce na překladu románu Cizinka pro nás byla velkou zkušeností. Ačkoliv jsme do češtiny překládali pouze některé části, bylo nezbytné, abychom román několikrát přečetli jako celek. Zajisté by bylo zajímavé věnovat se překladu celého románu. Následně by tak mohl doplnit dosavadní dva překlady děl z Dovlatovovy tvorby, kterými jsou soubor povídek Kufr (Чемодан) a román Lágr (Зона: Записки надзирателя). Při samotném překládání jsme si také velice rozšířili slovní zásobu, narazili jsme na několik reálií z ruského prostředí a mohli jsme si všimnout zajímavého rozdílu mezi oběma jazyky– ruština je ve srovnání s češtinou mnohem více otevřena přejímání cizích slov.



94

Velkou výhodou pro nás bylo, že text románu je dostupný v elektronické podobě. Díky tomu jsme jej nemuseli nijak složitě přepisovat z knížky. Pro využití zkopírovaného textu z online knihovny bylo nutné opravit menší nedostatky a formální členění textu. Úpravy jsme prováděli na základě tištěného originálu, který se nám podařilo získat díky jednomu českému knihkupectví, jež spolupracuje s ruským nakladatelstvím Azbuka (Азбука). Nesporný přínos pro urychlení práce představoval počítačový slovník od firmy Lingea s. r. o., který jsme společně s online slovníkovou databází dic.academic.ru hojně využívali. V případech, kdy počítačový nebo papírový česko-ruský a ruskočeský slovník nedostačoval, nám pomohl některý ze známých výkladových slovníků (například slovník S. I. Ožegova), které mají svoji elektronickou verzi dostupnou online na Internetu. Pokud jsme si některým pojmem opravdu nebyli jisti, prodiskutovali jsme jeho význam s rodilými mluvčími. Další velkou výhodou pro nás byla dobrá znalost angličtiny. Hlavní část praktického úseku tedy zabírá překlad sedmi kapitol z celkového počtu dvanácti. Samotný překlad je prokládán zkráceným, jakoby volně převyprávěným „překladem“ ostatních kapitol. Alespoň tímto způsobem jsme čtenáři chtěli umožnit poznání celkového příběhu. Na překladu jsme pracovali zhruba od konce srpna do prosince roku 2015. V praktické části jsme dále analyzovali a komentovali různé problematické překladatelské okruhy. Vždy jsme uvedli příklady a u některých bodů jsme také zařadili stručný výtah z teoretických poznatků. Celý román obsahuje velké množství dialogů. Právě v nich si lze nejlépe všimnout užitého hovorového stylu, který jsme se snažili co nejvíce zachovat. Leckdy jsme se v přímé řeči setkali také s vulgarismy. Bez zachování hovorovosti by dialogy ztratily na autentičnosti. Nějaký čas jsme také strávili nad překladem vlastních jmen a názvů. I přesto, že se většina užitých jmen jevila na první pohled jasně, bylo potřeba se vždy ujistit, že jsme převod provedli správně. Ze syntaktického hlediska jsme si při překladu z ruštiny do češtiny museli poradit s překladem přechodníků, jelikož jejich užití v češtině (natož v hovorovém projevu) není vhodné. Přechodníkem zhuštěné informace jsme tak obyčejně rozkládali



95

do vedlejších vět příslovečných. Vždy se nám podařilo najít vhodný způsob, jak daný přechodník přeložit. Ruská souvětí sice mohou být velmi dlouhá a komplikovaná, v případě námi překládaného románu se jednalo spíše o věty krátké, avšak obsažné. Sám autor volil tuto formu psaní proto, aby byla jeho díla čtivá a dobře srozumitelná pro všechny. Velmi

zajímavá

byla

práce

s

ustálenými

idiomatickými

výrazy

a frazeologismy. Snažili jsme se volit takové české fráze, aby co nejvíce významově vystihovaly své předlohy. Na závěr můžeme konstatovat, že práce na překladu i na analýze byla sice náročná, ale obohacující. Z výsledku vidíme, že je stále v čem se zlepšovat. I když jsme práci již několikrát přečetli, při každém dalším čtení narážíme na body, o kterých by se dalo znovu a znovu spekulovat. Každý překlad slouží k tomu, aby překladatele posunul dál a my můžeme říci, že i v tomto případě tomu tak bylo.



96

РЕЗЮМЕ Темой настоящей дипломной работы является комментированный перевод художественного произведения с русского на чешский язык. Посредством

художественного

перевода

чешский

читатель

может

познакомиться с литературными произведениями зарубежных писателей (в нашем случае – русского), а также глубже проникнуть в культуру страны писателя. Кроме того, читатель может узнать много об атмосфере времени, в котором разворачивается действие самого произведения. Работа посвящена произведению «Иностранка» Сергея Довлатова. Из данного текста мы выбрали несколько частей для перевода, остальные части романа мы лишь изложили в кратком пересказе. В приложении дипломной работы

находятся

только

те

части

романа,

которые

мы

переводили

и комментировали. Полный текст романа доступен в электронной форме в онлайн библиотеке. Дипломная работа состоит из десяти глав: введение, теоретическая глава, посвящённая проблематике художественного перевода, фактографическая глава, посвящённая биографии писателя и его творчеству, перевод избранных частей романа, комментарий к проблемным частям перевода, заключение, резюме,

список

использованной

литературы,

список

использованных

фотографий и приложение. Первая глава представляет собой введение, которое объясняет выбор темы и цель работы. Целью работы является создание художественного перевода

нескольких

частей

вышеупомянутого

романа

с

сохранением

авторского стиля. Здесь особо подчёркивается важность соответствия чешского перевода русскому оригиналу. Теоретические знания о процессе перевода и о специфике работы переводчика мы приводим во второй главе нашей дипломной работы. Наш собственный перевод опирался на эти теоретические основы. В третьей главе описана биография Сергея Довлатова, характеристика его творчества, героев и стиля. Сергей Донатович Довлатов родился 3 сентября 1941 в Уфе. С 1944 жил в Ленинграде. В начале шестидесятых годов был отчислен со второго курса



97

Ленинградского университета за неуспеваемость, был призван в армию и оказался в лагерной охране. Полтора десятилетия, которые провёл Довлатов в СССР после окончания службы в лагерной охране, были отданы творческому поиску и бесплодным попыткам издать свои книги. Автор работал корреспондентом в многотиражной газете

Ленинградского

кораблестроительного

института,

затем

уехал

в Эстонию, где сотрудничал с газетами «Советская Эстония» и «Вечерний Таллинн». Писал рецензии для журналов «Нева» и «Звезда». В семидесятых годах появились первые публикации его произведений на Западе. В 1978 году писатель был поставлен перед необходимостью эмигрировать. Он уехал в Вену, а затем в США, где стал одним из создателей русскоязычной газеты «Новый Американец» и с 1980 по 1982 был её главным редактором. В Америке проза Довлатова публиковалась в известнейших американских газетах, например в «Нью-Йоркер». Большую часть своих произведений Довлатов написал в эмиграции. Он уехал в возрасте тридцати семи лет. Непростое советское прошлое, весь связанный с ним жизненный опыт нашли своё отражение в текстах автора, уже живущего на чужбине. Вплоть до своей смерти (он умер в нью-йоркской машине скорой помощи 24 августа 1990 года) Довлатов создавал книги, в числе которых: циклы рассказов «Соло на Ундервуде» (1980), «Наши» (1983), «Невидимая книга» (1978), «Чемодан» (1986), «Компромисс» (1981), повести «Зона» (1982), «Заповедник» (1983), «Иностранка» (1986) и др. Все они в той или иной степени отражают историю жизни самого рассказчика – до и после эмиграции. Среди многочисленных героев Довлатова есть один такой, к которому автор относится беспощаднее, чем к кому бы то ни было. Этот персонаж – сам Довлатов. Довлатовскому герою постоянно сопутствуют бытовая и душевая неустроенность и заброшенность. Его жизнь никому не нужна. Все его персонажи живут в абсурдном, перевёрнутом мире, но другого и не знают. Любимый довлатовский приём – обманутые ожидания. Герой довлатовской прозы – обыкновенный человек, который ищет своё место под солнцем. Сергей Довлатов получил своё долгожданное признание только после того, как уехал в Америку. Там ему удалось издать практически всё, что он



98

написал за период эмиграции. И его произведения были переведены на многие языки мира. На родине Довлатова начали издавать лишь с 1990 года. Четвертая

глава

настоящей

дипломной

работы

является

самой

значительной. В ней содержится перевод избранных частей романа, а также пересказы прочих частей. Для более удобной ориентации в тексте мы графически выделили пересказанные части текста – вертикальной линией по обоим сторонам текста. В главе, посвященной некоторым проблемам, с которыми переводчик часто сталкивается в процессе перевода,

мы привели несколько примеров

с комментарием данных проблем. Эта глава подразделена на несколько подглав, и каждая из них касается своей отдельной проблематики. Мы занимались проблематикой перевода слов из разных слоев языка, а также слов с разной стилистической окраской, которые появляются прежде всего в диалогических частях романа. Следующим важным пунктом здесь был перевод деепричастий. В чешском языке деепричастия почти не употребляются, так как они воспринимаются как книжные или архаические. Потому мы их переводили с помощью придаточных предложений, сложносочиненных предложений или путём использования обстоятельств. Что касается структуры оригинального текста, мы сохранили его членение на главы и абзацы. Кроме того, мы стремились сохранить принцип использования коротких предложений. Самая большая разница при переводе с русского на чешский заключалась в различном способе выделения прямой речи. В тексте на чешском мы использовали кавычки, которые являются для чешского читателя более понятными. В следующей подглаве внимание было уделено процессу перевода собственных имен (антропонимов), имен продуктов человеческой деятельности (хрематонимов)

и местных названий (геонимов), которые переводились

с помощью транскрипции и транслитерации. Далее

рассматривается

перевод

устойчивых

словосочетаний

и фразеологических единиц. Так как их использование является характерным для разговорной речи, мы с ними сталкивались в диалогах. Важная задача – найти соответствующие возможности их перевода, чтобы сохранить их значение и избежать семантических искажений, чтобы перевод звучал естественно.



99

Во время работы над переводом мы также столкнулись с так называемой безэквивалентной лексикой, т. е. со словами, не имеющими свой эквивалент в других языках. Такую безэквивалентную лексику мы переводили с помощью транслитерации. Это были такие слова как «зефир» и «шашлык». Одну из подглав мы посвятили переводу слов, происходящих из английского языка, которыми текст подлинника был насыщен. Иногда было возможно использовать адаптированную форму данного слова, но иногда нам требовалось использование чешского синонима, чтобы текст перевода звучал естественно. В конце комментариев представлены единичные интересные случаи, с которыми мы встретились во время работы над переводом. Также как и во всех предыдущих подглавах, здесь в заключительной части мы также привели несколько примеров из оригинального и переведённого текстов, которые мы дополнили различными интересными замечаниями. Конечно, кроме уже упомянутых выше проблематических моментов, в процессе перевода мы столкнулись и с прочими трансформациями, такими, например, как: трансформация частей речи, использование другого порядка слов в предложениях или перевод однословных выражений многословными и прочее. Так как оба языка (русский и чешский) принадлежат к группе славянских языков, то переводчик должен быть осторожным, чтобы не поддаться влиянию так называемой интерференции – негативному межъязыковому переносу. Шестая глава содержит заключение, в котором осуществляется обобщение настоящей дипломной работы с её коротким описанием и выводами о проблемах перевода. Седьмая глава – резюме. В

следующей,

восьмой,

части

читатель

может

найти

список

использованной литературы. Предпоследняя глава представляет собой список использованных фотографий. И в последняя, десятая, главе содержит текст частей для перевода в оригинальной версии.



100

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 4.8 Odborná literatura: BINOVÁ, Galina Pavlovna a Ivo POSPÍŠIL. Panoráma ruské literatury. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1995, 413 s. ISBN 80-85834-04-9. ČECHOVÁ, Marie, Marie KRČMOVÁ a Eva MINÁŘOVÁ. Současná stylistika. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 381 s. ISBN 978-807-1069-614. ČERMÁK, Josef, Aloys SKOUMAL a Bohuslav ILEK. Překlad literárního díla: sborník současných zahraničních studií. 1. vyd. Praha: Odeon, 1970, 555 s. ISBN 01-055-70. FIŠER, Zbyněk. Překlad jako kreativní proces: Teorie a praxe funkcionalistického překládání. 1. vyd. Brno: Host, 2009, 320 s. ISBN 978-80-7294-343-2. GAČEČILADZE, Givi Raždenovič. vzaimosvjazi. Moskva, 1972, 262 s.

Chudožestvennyj

perevod

i

literaturnyje

GANIJEV, V. i kol. Chudožestvennyj perevod: vzaimodejstvija vzaimoobogaščenije literatur. Jerevan: Jerevanskij universitet, 1973, 534 s. HEČKO, Blahoslav. Dobrodružství překladu. Vyd. 1. Editor Emil Charous. Praha: Ivo Železný, 2000, 275 s. ISBN 80-237-3620-5. HRABÁK, Josef. Poetika. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977. 368 s. ISBN 22-027-77. HRALA, Milan. Ruská moderní literatura 1980–2000. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007, 767 s. ISBN 978-80-246-1201-0. HRDLIČKA, Milan. Překladatelské miniatury. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova, 1995, 82 s. ISBN 80-706-6987-X. HRDLIČKA, Milan a Ivana ČEŇKOVÁ. Bibliografie českých a slovenských prací o překladu a tlumočení. 1. vyd. Praha: Jednota tlumočníků a překladatelů, 1995, 120 s. ISBN 80-901698-8-0. HRDLIČKA, Milan a Edita GROMOVÁ. Antologie teorie uměleckého překladu: (výběr z prací českých a slovenských autorů). 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2004, 344 s. ISBN 80-7042-667-5.



101

HREHOVČÍK, Teodor. Prekladateľské minimum. Bratislava: Iris, 2006, 113 s. ISBN 80892-5602-3. JANECOVÁ, Emília a Barbora, KÁĽOVÁ. Tvorivé prekladateľské reflexie: umelecký preklad v teórii a praxi. 1. vyd. Brno: Tribun EU, 2011, 201 s. ISBN 978-80-7399-352-8. KNITTLOVÁ, Dagmar. Teorie překladu. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Palackého 1995, 140 s. ISBN 80-7067-459-8. KUFNEROVÁ, Zlata. Překládání a čeština. 1. vyd. Jinočany: H&H, 1994, 260 s. ISBN 80-85787-14-8. LEVÝ, Jiří. České teorie překladu. 2. vyd. Praha: I. Železný, 1996, 273 s. ISBN 80-2371735-9. LEVÝ, Jiří. Umění překladu. 4., upr. vyd. Praha: Apostrof, 2012, 367 s. ISBN 978-8087561-157. MARTINCOVÁ, O. Neologismy v dnešní češtině. Praha: Ústav pro český jazyk Akademie věd České republiky, 2005, 248 s. ISBN 80-86496-21-X. PODLESNYCH, Ajona. Ruské idiomy: Russkije frazeologizmy. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2011, 379 s. ISBN 978-80-251-2779-7. POPOVIČ, Anton. Umelecký preklad v ČSSR: výskum-bibliografia. 1. vyd. Martin: Matica slovenská, 1974, 119 s. ISBN 95-011-74. PUTNA, Martin C. Rusko mimo Rusko: Dějiny a kultura ruské emigrace 1917–1991 (1). 1. vyd. Brno: Petrov, 1993, 200 s. ISBN 80-85247-45-3. PUTNA, Martin C a Miluše ZADRAŽILOVÁ. Rusko mimo Rusko: Dějiny a kultura ruské emigrace 1917–1991, (2). 1. vyd. Brno: Petrov, 1994, 301 s. ISBN 80-85247-53-4. RÁDY, Andrej. 14x o překladu. 1. vyd. Praha: Jednota tlumočníků a překladatelů, 1998, 94 s. ISBN 80-902208-7-8. SAVORY, Theodore Horace. The Art of Translation. 1st publ. London: J. Cape, 1957, 159 s. STECOVÁ, Adriána. Prekladateľské postupy a ich modely. Jazyk a kultúra: Štúdie a články. 2010, č. 1. ŠABRŠULA, Jan. Teorie a praxe překladu. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2000, 141 s. ISBN 80-7042-567-9.

102

ŠRÁMEK, Rudolf. Úvod do obecné onomastiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999, 191 s. ISBN 80-210-2017-X. ŠVANKMAJER, Milan. Dějiny Ruska. 6. dopl. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství lidové noviny, 2010, 601 s. ISBN 978-807-4220-265. VYSLOUŽILOVÁ, Eva. Cvičebnice překladu pro rusisty. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, 291 s. ISBN 80-244-0411-7. ŽAŽA, Stanislav. Ruština a čeština v porovnávacím pohledu. 2. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1992, 122 s. ISBN 80-210-2058-X.

4.9 Elektronické zdroje: 4.9.1

České:

HAVRÁNEK, Bohuslav. Psaní ruských jmen v češtině [online]. 2011 [cit. 2016-03-19]. Dostupné z: . ILEK, Bohuslav. O převodu ruských vlastních jmen do češtiny [online]. 2011 [cit. 201603-19]. Dostupné z: . KNAPPOVÁ, Miroslava. K překládání osobních jmen [online]. 2011 [cit. 2016-03-19]. Dostupné z: . M., D. Budapešť — Ujpest, Kispest [online]. 2011 [cit. 2016-02-23]. Dostupné z: . Internetová jazyková příručka. Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku [online]. 2008 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: . Internetová jazyková příručka. Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ 6. p. j. č. [online] 2008 [cit. 2016-02-28]. Dostupné z: . Internetová jazyková příručka. Velká písmena – výrobky, odrůdy, plemena [online]. 2008 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: . REJZEK, Jiří. K formální adaptaci anglicismů [online]. 2011 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: .



103

4.9.2

Cizojazyčné:

Аркадий Гайдар. В Петербурге установлена мемориальная доска в честь Сергея Довлатова [online]. [cit. 2016-01-26]. Dostupné z: . Виктор Некрасов: сайт памяти писателя [online]. 2014 [cit. 2016-01-19]. Dostupné z: . ГОЛОС АМЕРИКИ: Темы дня. «Сергей Довлатов сполна реализовал себя в Америке» [online]. 2011 [cit. 2016-01-12]. Dostupné z: . ДАНИЛЮК, Александр. Сергей Довлатов [online]. 1999 [cit. 2016-01-21]. Dostupné z: . ДОВЛАТОВ, Сергей. Иностранка [online]. [cit. 2015-10-9]. ISBN 978-0875010991. Dostupné z: . LENTA.RU: Культура. На доме Довлатова в Таллине установлена мемориальная доска [online]. 2003 [cit. 2016-01-26]. Dostupné z: . Люди: Peoples. Сергей Довлатов: Sergey Dovlatov [online]. 2002 [cit. 2016-01-19]. Dostupné z: . MXAT. Новый американец [online]. 2010 [cit. 2016-01-24]. .

Dostupné

z:

ПАВЛОВ, Александр. Врев и исторические окрестности [online]. 2005 [cit. 201601-19]. Dostupné z: . ПЛОТНИКОВА, Анна. В честь Сергея Довлатова. INTERNET ARCHIVE. Way back machine [online]. 2004 [cit. 2016-01-19]. Dostupné z: . ПОПОВ, ВАЛЕРИЙ. Писатель и его герой [online]. 2000 [cit. 2016-01-20]. Dostupné z: . Сергей Довлатов биография, фото - узнай всё! [online]. 2015 [cit. 2016-01-23]. Dostupné z: .



104

СУХИХ, Игорь. ASBOOK. Сергей Довлатов: время, место, судьба. [online]. 2014 [cit. 2016-02-18]. Dostupné z: . ШВЕЦ, ЛЕРА. Как улицу в Нью-Йорке назвали в честь Сергея Довлатова. The Village [online]. 2014 [cit. 2016-03-13]. Dostupné z: . Энциклопедия Кругосвет: Универсальная научно-популярная онлайнэнциклопедия. Довлатов, Сергей Донатович [online]. 1997 [cit. 2016-01-29]. Dostupné z: .

4.10 Beletrie: DOVLATOV, Sergej Donatovič. Inostranka. Sankt Peterburg: Azbuka-Attikus, 2015, 156 s. ISBN 978-5-389-02278-2. DOVLATOV, Sergej Donatovič. Kufr. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999, 149 s. ISBN 80-204-0814-2.

4.11 Slovníky, příručky a encyklopedie: AKSJONOVA, Marija i kol. Encilkopedija dlja detej. Tom 9.: Russkaja literatura. Časť 2. 1. vyd. Moskva: Mir encyklopedij Avanta, 2006, 688 s. ISBN 5-98986-015-3. HORÁLEK, Karel, Bohuslav ILEK a L. KOPECKÝ. Česko-ruský slovník. 7. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986, 13, 1242 s. HRDLIČKA, Milan. Translatologický slovník: výběr českých a slovenských prací z teorie překladu. 1. vyd. Praha: Jednota tlumočníků a překladatelů, 1998. 99 s. ISBN 80-9022089-4. KASACK, Wolfgang. Slovník ruské literatury 20. století. Praha: Votobia, 2000, 622 s. ISBN 80-7220-084-4. KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981, 790 s. KROUPOVÁ, Libuše a Josef FILIPEC. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 4. vyd. Praha: Academia, 2005, 647 s. ISBN 80-200-1347-4.



105

MARTINCOVÁ, Olga. Pravidla českého pravopisu: Školní vydání. Praha: Pansofia, 1993, 383 s. ISBN 80-901373-6-9. MOKIJENKO, V. a A. WURM. Česko-ruský frazeologický slovník. 1. vyd. Olomouc, 2002. 659 s. ISBN 80-244-0406-09. MOKIJENKO, Valerij Michajlovič a Ludmila Stěpanova. Ruská frazeologie pro Čechy: Russkaja frazeologija dlja Čechov. 2. rozšíř. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008, 259 s. ISBN 978-80-244-1916-9. PALA, Karel a Jan VŠIANSKÝ. Slovník českých synonym. 3., dopl. vyd. Praha: Lidové noviny, 2001, 479 s. ISBN 80-710-6450-5. PAVERA Libor a František VŠETIČKA. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, 422 s. ISBN 80-718-2124-1. POSPÍŠIL, Ivo. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2001, 680 s. ISBN 80-7277-068-3. Roš chodeš: Tevet Švat: věstník židovských náboženských obcí v České a Slovenské republice. Praha: Federace židovských obcí v České republice, 1990–. ISSN 1210-7468. STĚPANOVA, Ludmila. Rusko-český frazeologický slovník. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, 878 s. ISBN 978-802-4417-509. ŠROUFKOVÁ, Miroslava, Marta VENCOVSKÁ a Rostislav PLESKÝ. Rusko-český, česko-ruský slovník: Russko-češskij, češsko-russkij slovar‘. 2. vyd. Voznice: Leda, 2010, 979 s. ISBN 978-80-7335-246-2.

4.12 Slovníky, příručky a encyklopedie v online podobě: ABZ: slovník cizích slov [online]. 2005 [cit. 2016-02-19]. Dostupné z: . ABZ slovník českých synonym [online]. .

2008

[cit.

2016-01-9].

Dostupné

z:

Академик: Словари и энциклопедии на Академике [online]. 2000 [cit. 2016-01-10]. Dostupné z: . AZET: Slovník cudzích slov [online]. .



[cit.

2016-03-12].

Dostupné

z:

106

LINGEA. Slovníky Lingea: moderní on-line slovníky[online]. [cit. 2016-01-21]. Dostupné z: . Russian-English slang dictionary: Словарь русского мата и неформального языка [online]. 1997 [cit. 2016-03-19]. Dostupné z: . ГРАМОТА: русский язык для всех [online]. 2000 [cit. 2016-01-15]. Dostupné z: . Толковый

словарь

Ожегова [online].

2009

[cit.

2016-04-19].

Dostupné

z:

. Энциклопедии & Словари: Коллекция энциклопедий и словарей [online]. 2009 [cit. 2016-02-22]. Dostupné z: .



107

SEZNAM POUŽITÝCH FOTOGRAFIÍ76 Obr. 1 - Sergej Dovlatov v armádní službě (1962–1965). .......................................... 12 Obr. 2 - S. Dovlatov se synem. ................................................................................... 14 Obr. 3 - S. Dovlatov při své práci průvodce. .............................................................. 16

76

Zdroj použitých fotografií: ДАНИЛЮК, Александр. Сергей Довлатов [online]. 1999 [cit. 2016-01-21]. Dostupné z: .



108

PŘÍLOHA: Originál překládaných částí románu Сергей Довлатов Иностранка Одиноким русским женщинам в Америке – с любовью, грустью и надеждой. 1) Сто восьмая улица […] 2) Девушка из хорошей семьи […]

3) После кораблекрушения В аэропорту Марусю поджидали Лора с Фимой. Лора была ее двоюродной сестрой по матери. Лорина мама – тетя Надя – работала простым корректором. Муж ее – дядя Савелий – преподавал физкультуру. Лора носила фамилию отца – Мелиндер. Татаровичи не презирали Мелиндеров. Иногда они брали Лору на дачу. Изредка сами ездили в Дергачево. Маруся дарила сестре платья и кофты. При этом говорилось: – Синюю кофту бери, а зеленую я еще поношу… Марусе и в голову не приходило, что Лора обижается. В общем, сестры не дружили. Маруся была красивая и легкомысленная. Лора – начитанная и тихая. Ее печальное лицо считалось библейским. Марусина жизнь протекала шумно и весело. Лорино существование было размеренным и унылым. Маруся жаловалась: – Все мужики такие нахальные! Лора холодно приподнимала брови: – Мои, например, знакомые ведут себя корректно. И слышала в ответ: – Нашла чем хвастать!.. Татаровичи не избегали Мелиндеров. Просто Мелиндеры были из другого социального круга. В старину это называлось – бедные родственники. Так что сестры виделись довольно редко. Муся от кого-то слышала, что Лора вышла замуж. Что муж ее – аспирант по имени Фима. Но познакомиться с Фимой ей довелось лишь в Америке… Эмиграция была для Лоры и Фимы свадебным путешествием. Они решили поселиться в Нью-Йорке. Через год довольно сносно заговорили по-английски. Фима записался на курсы бухгалтеров, Лора поступила в ученицы к маникюрше.



109

Дела у них шли прекрасно. Через несколько месяцев оба получили работу. Фима устроился в богатую текстильную корпорацию. Лора трудилась в парикмахерской с американской клиентурой. Она говорила: – Русских мы практически не обслуживаем. Для этого у нас слишком высокие цены. Лора зарабатывала пятнадцать тысяч в год. Фима – вдвое больше. Вскоре они купили собственный дом. Это был маленький кирпичный домик в Форест-Хиллсе. Жилье в этом районе стоило тогда не очень дорого. Жили здесь, в основном, корейцы, индусы, арабы. Фима говорил: – С русскими мы практически не общаемся… Фима и Лора полюбили свой дом. Фима собственными руками починил водопровод и крышу. Затем электрифицировал гараж. Лора тем временем покупала занавески и керамическую утварь. Дом был уютный, красивый и сравнительно недорогой. Журналист Зарецкий, с которым Лора познакомилась в ХИАСе, называл его "мавзолеем". Старик явно завидовал чужому благополучию… Лора и Фима были молодой счастливой парой. Счастье было для них естественно и органично, как здоровье. Им казалось, что всяческие неприятности – удел больных людей. Лора и Фима слышали, что некоторым эмигрантам живется плохо. Вероятно, это были нездоровые люди с паршивыми характерами. Вроде журналиста Зарецкого. Лора и Фима жили дружно. Они жили так хорошо, что Лора иногда восклицала: – Фимка, я так счастлива! Они жили так хорошо, что даже придумывали себе маленькие неприятности. Вечером Фима, хмурясь, говорил: – Знаешь, утром я чуть не сбил велосипедиста. Лора делала испуганные глаза: – Будь осторожнее. Прошу тебя – будь осторожнее. – Не беспокойся, Лорик, у меня прекрасная реакция! – А у велосипедиста? – спрашивала Лора… Бывало, что Фима являлся домой с виноватым лицом. – Ты расстроен, – спрашивала Лора, – в чем дело? – А ты не будешь сердиться? – Говори, а то я заплачу. – Поклянись, что не будешь сердиться. – Говори. – Только не сердись. Я купил тебе итальянские сапожки. – Ненормальный! Мы же договорились, что будем экономить. Покажи… – Мне страшно захотелось. И цвет оригинальный… Такой коричневый… В субботнее утро Фима и Лора долго завтракали. Потом ходили в магазин. Потом смотрели телевизор. Потом уснули на веранде. Потом раздался звонок. Это



110

была телеграмма из Вены. Маруся прилетала наутро, рейсом 264. К семи тридцати нужно было ехать в аэропорт.

Встретили ее радушно. Засиделись в первую же ночь до трех часов. Ребенок спал. Телевизор был выключен. Фима готовил коктейли. Маруся и Лора сначала устроились на ковре. Лора сказала: "Так принято". Затем они все-таки перешли на диван. Лора в десятый раз спрашивала: – Зачем ты уехала, да еще с малолетним ребенком? – Не знаю… Так вышло. – Понятно, когда уезжают диссиденты, евреи или, например, уголовники… – У меня было плохое настроение. – То есть? – Мне показалось, что все уже было… Маруся хотела, чтобы ее понимали. Хотя сама она не понимала многого. – У тебя, действительно, все было – развлечения, поклонники, наряды… А ты вдруг – раз, и уезжаешь. – Мне сон приснился. – Например? – Вроде бы у меня появляются крылья. А дальше – как будто я пролетаю над городом и тушу все электрические лампочки. – Лампочки? – заинтересовался Фима. – Ясно. По Фрейду – это сексуальная неудовлетворенность. Лампочки символизируют пенис. – А крылья? – Крылья, – ответил Фима, – тоже символизируют пенис. Маруся говорит: – Я смотрю, ваш Фрейд не хуже Разудалова. Одни гулянки на уме… – И все же, – спрашивала Лора, – почему ты уехала? Политика тебя не волновала. Материально ты была устроена. От антисемитизма страдать не могла… – Этого мне только не хватало! – Так в чем же дело? – Да ни в чем. Уехала и все. Тебя хотела повидать… И Фиму… Играла радиола. Уютно звякал лед в стаканах. Пахло горячим хлебом из тостера. За окнами стояла мгла. Ночью все проголодались. Лора сказала: – Фимуля, принеси нам кейк из холодильника… Лоре было приятно, что дом хорошо и небрежно обставлен. Что на стенах литографии Шемякина, а в холодильнике есть торт. Что в гараже стоит японская машина, а шкафы набиты добротной одеждой. Лора еще днем говорила мужу:



111

– Пусть живет. Пусть остается здесь сколько угодно… Не хочу я ей мстить за обиды, пережитые в юности. Не хочу демонстрировать своего превосходства . Мы будем выше этого. Ответим ей добром на зло… О чем ты думаешь?.. – Я думаю – как хорошо, что у меня есть ты! – А у меня – соответственно – ты!..

Лора подарила Марусе свитер и домашние туфли. Маруся их даже не примерила. Лора предоставила Марусе с ребенком отдельную комнату. Маруся Лору даже не поблагодарила. Лора предложила ей: "Бери из холодильника все, что тебе захочется". Но Маруся, в основном, довольствовалась картофельными чипсами. Театры Марусю не интересовали. В магазинах она разглядывала только детские игрушки. Ночной Бродвей показался ей шумным и грязным. Так прошла неделя. В субботу появился гость, Джи Кей Эплбаум, развязный и шумный толстяк. Он был менеджером в корпорации, где работал Фима. Вчетвером они жарили сосиски у заднего крыльца и пили "Бадвайзер". На этот раз Джи Кей пришел один. До этого, сказала Лора, он приводил невесту – Карен Роуч. На вопрос: "Где Карен?" – менеджер ответил: – Она меня бросила. Я был в отчаянии. Затем купил себе новую машину и поменял жилье. Теперь я счастлив… Эплбауму понравилась Маруся. Он захотел учиться русскому языку. Маруся спела ему несколько частушек. Например, такую: "Строят мощную ракету, посылают на Луну. Я хочу в ракету эту посадить мою жену…" Фима перевел. Когда Эплбаум попрощался и уехал, Маруся сказала: – По-моему, он дурак! Лора возмутилась: – Просто Джи Keй – типичный американец со здоровыми нервами. Если русские вечно страдают и жалуются, то американцы устроены по-другому. Большинство из них – принципиальные оптимисты… Лора объясняла Мусе: – Америка любит сильных, красивых и нахальных. Это страна деловых, целеустремленных людей. Неудачников американцы дружно презирают. Рассчитывать здесь можно только лишь на одного себя… – В Америке, – брал слово Фима, – нужно ежедневно переодеваться. Как-то я забыл переодеться, и Эплбаум спросил меня: "Ты где ночевал, дружище?!.." Днем Маруся возилась с Левушкой. Хлопот особых не было. Тем более что вместо пеленок Маруся использовала удобные и недорогие дайперсы. Эти самые дайперсы – первое, что Маруся оценила на Западе. Кроме того, ей нравились чипсы, фисташки и разноцветная бумажная посуда. Поел и выбросил…



112

Муся испытывала беспокойство. Ей надо было срочно искать работу. Тем более что Левушку определили в детский сад. Сначала он плакал. Через неделю заговорил по-английски. А Маруся все думала, чем бы заняться. В Союзе она была интеллигентом широкого профиля. Работать могла где угодно. От министерства культуры до районной газеты. А здесь? Кино, телевидение, радио, пресса? Всюду, как минимум, нужен английский язык. Программистом ей быть не хотелось. Медсестрой или няней – тем более. Ее одинаково раздражали цифры, чужие болезни и посторонние дети. Ее внимание привлекла реклама ювелирных курсов. В принципе, это имело отношение к драгоценностям. А в драгоценностях Маруся разбиралась. Ювелирные курсы занимали весь третий этаж мрачноватого блочного дома на Четырнадцатой улице. Руководил ими мистер Хигби, человек с наружностью умеренно выпивающего офицера. Он сказал Марусе через переводчика: – Я десять лет учился живописи, а стал несчастным ювелиром. Разве это жизнь?!.. Переводчиком у него работал эмигрант из Борисполя – Леня. В будущем Леня собирался открыть магазин ювелирных изделий. Он говорил: – На этом я всегда заработаю свою трудовую копейку… Всех учащихся разбили на группы. Каждому выдали набор инструментов. У каждого на столе была паяльная лампа, тиски и штатив. В углу постоянно гудел никелированный кипятильник. Рядом возвышался дубовый стеллаж. Там в специальных коробках хранились работы бывших учащихся. Они показались Марусе безвкусными. Какой-то Барри Льюис выковал из серебра миниатюрный детородный орган… В каждой группе был преподаватель. Марусе достался пан Венчислав Глинский, беженец из Кракова. Он целыми днями курил, роняя пепел себе на брюки. Занятий фактически не было. Каждый делал все, что ему хотелось. Одни паяли, другие сверлили, третьи вырезали фигурки из жести. Среди учащихся было несколько чернокожих. Они часами слушали музыку, покачиваясь на табуретках. Возле каждого на полу стоял транзистор. Иногда Маруся ощущала странный запах. Переводчик Леня объяснил ей, что это марихуана. Марусиным соседом был китаец, тихий и приветливый. Он скручивал из медной проволоки тонкую косичку. Маруся занялась тем же самым. Потом она вырезала из жести букву "М". Обработала напильником края. Проделала специальное отверстие для цепочки. Вроде бы получился кулон. Китаец взглянул и одобрительно помахал ей рукой. У Маруси за спиной остановился пан Венчислав. Несколько секунд он молчал, затем раздельно выговорил: – Прима!



113

И уронил Марусе на рукав бесцветный столбик пепла…

В четверг Маруся получила 73 доллара. Что-то вроде стипендии. На эти деньги она купила Левушке заводной мотоцикл, сестре – цветы, а Фиме – полгаллона виски. Оставшиеся сорок долларов предназначались на хозяйство. Лора брать деньги не хотела. Маруся настаивала: – Я же вам и так должна большую сумму. – Заработаешь, – говорил Фима, – отдашь с процентами… Рано утром Маруся бежала к остановке сабвея. Дальше – около часа в грохочущем, страшном подземном Нью-Йорке. Ежедневная порция страха. Нью-Йорк был для Маруси происшествием, концертом, зрелищем. Городом он стал лишь месяц или два спустя. Постепенно из хаоса начали выступать фигуры, краски, звуки. Шумный торговый перекресток вдруг распался на овощную лавку, кафетерий, страховое агентство и деликатесный магазин. Череда автомобилей на бульваре превратилась в стоянку такси. Запах горячего хлеба стал неотделим от пестрой вывески "Бекери". Образовалась связь между толпой ребятишек и кирпичной двухэтажной школой… Нью-Йорк внушал Марусе чувство раздражения и страха. Ей хотелось быть такой же небрежной, уверенной, ловкой, как чернокожие юноши в рваных фуфайках или старухи под зонтиками. Ей хотелось достичь равнодушия к шуму транзисторов и аммиачному зловонию сабвея. Ей хотелось возненавидеть этот город так просто и уверенно, как можно ненавидеть лишь одну себя… Маруся завидовала детям, нищим, полисменам – всем, кто ощущал себя частью этого города. Она завидовала даже пану Глинскому, который спал в метро и не боялся черных хулиганов. Он говорил, что коммунисты в десять раз страшнее… От метро до ювелирных курсов – триста восемьдесят пять шагов. Иногда, если Маруся почти бежит, триста восемьдесят. Триста восемьдесят шагов сквозь разноцветную, праздную, горланящую толпу. В облаках бензиновой гари, табачного дыма и запаха уличных жаровен. Мимо захламленных тротуаров и ослепительных, безвкусных витрин. Под крики лотошников, вой автомобильных сирен и нескончаемый барабанный грохот… Ежедневная порция страха и неуверенности… Занятия на ювелирных курсах прекратились в среду. Сначала все шло нормально. Муся раскалила на огне латунную пластинку. Держа ее щипцами, потянулась за канифолью. Пластинка выскользнула, описала дугу, а затем бесследно исчезла. Вскоре из голенища Марусиного лакированного сапога потянулся дымок. Еще через секунду Марусин крик заглушил пронзительные вопли транзисторов. Застежка-молния, конечно же, не поддавалась. Окружающие не понимали, в чем дело. Все это могло довольно плохо кончиться, если бы не Шустер.



114

Шустер работал на курсах уборщиком. До эмиграции тренировал молодежную сборную Риги по боксу. Лет в пятьдесят сохранял динамизм, рельефную мускулатуру и некоторую агрессивность. Его раздражали чернокожие. Целыми днями Шустер занимался уборкой. Он выметал мусор, наполнял кипятильник, перетаскивал стулья. Когда он приближался со шваброй, учащиеся вставали, чтобы не мешать. Все, кроме чернокожих. Черные юноши продолжали курить и раскачиваться на табуретках. Всякое рвение было им органически чуждо. Шустер ждал минуту. Затем подходил ближе, отставлял швабру и на странном языке угрожающе выкрикивал: – Ап, блядь!.. Его лицо покрывалось нежным и страшным румянцем: – Я кому-то сказал – ап, блядь! И еще через секунду: – Я кого-то в последний раз спрашиваю – ап?! Или не ап?! Черные ребята нехотя поднимались, бормоча: – О'кей! О'кей… – Понимают, – радовался Шустер, – хоть и с юга… Так вот, когда Маруся закричала, появился Шустер. Мигом сориентировавшись, он достал из заднего кармана фляжку бренди. Потом без колебаний опорожнил ее в Марусин лакированный сапог. Все услышали медленно затихающее шипение. Тот же Шустер разорвал заклинившую молнию. Маруся тихо плакала. – Покажите ногу доктору, – сказал ей Шустер, – тут как раз за углом городская больница. – Покажите мне, – заинтересовался, откуда-то возникнув, Глинский. Но Шустер оттеснил его плечом. Врач, осмотрев Марусю, разрешил ей покинуть занятия. Маруся, хромая, уехала домой и решила не возвращаться… Фима с Лорой отнеслись к ее решению нормально, даже благородно. Лора сказала: – Крыша над головой у тебя есть. Голодной ты не останешься. Так что не суетись и занимайся английским. Что-нибудь подвернется. Фима добавил: – Какой из тебя ювелир! Ты сама у нас золото! – Вот только пробы негде ставить, – засмеялась Маруся… Так она стала домохозяйкой. Утром Фима с Лорой торопились на работу. Фима ехал на своей машине. Лора бежала к остановке автобуса.



115

Сначала Маруся пыталась готовить им завтраки. Потом стало ясно, что это не требуется. Фима выпивал чашку растворимого кофе, а Лора на ходу съедала яблоко. Просыпалась Маруся в десятом часу. Левушка к этому времени сидел у телевизора. На завтрак ему полагалась горсть кукурузных хлопьев с молоком. Затем они шли в детский сад. Вернувшись, Маруся долго перелистывала русскую газету. Внимательно читала объявления. В Манхэттене открывались курсы дамских парикмахеров. Страховая компания набирала молодых честолюбивых агентов. Русскому ночному клубу требовались официантки, предпочтительно мужчины. Так и было напечатано – "официантки, предпочтительно мужчины". Все это было реально, но малопривлекательно. Кого-то стричь? Кого-то страховать? Кому-то подавать закуски?.. Попадались и такие объявления: "Хорошо устроенный джентльмен мечтает познакомиться с интеллигентной женщиной любого возраста. Желательно фото". Ниже примечание мелким шрифтом: "Только не из Харбина". Что значит – только не из Харбина, удивлялась Маруся, как это понимать? Чем ему досадил этот несчастный Харбин? А может быть, он сам как раз из Харбина? Может, весь Харбин его знает как последнего жулика и афериста?... Хорошо устроенный Желательно фото…

джентльмен

ищет

женщину

любого

возраста…

Зачем ему фото, думала Маруся, только расстраиваться?.. Днем она ходила в магазин, стирала и пыталась заниматься английским. В три забирала Левушку. К шести возвращались Фима и Лора. Вечера проходили у телевизора за бокалом коктейля. По субботам они ездили в город. Бродили по музеям. Обедали в японских ресторанах. Посмотрели музыкальную комедию с Юлом Бриннером. Так прошел сентябрь, наступила осень. Хотя на газонах еще зеленела трава и днем было жарко, как в мае… Маруся все чаще задумывалась о будущем. Сколько можно зависеть от Лоры? Сколько можно есть чужой хлеб? Сколько можно жить под чужой крышей? Короче, сколько все это может продолжаться?.. Маруся чувствовала себя, как на даче у родственников. Рано или поздно надо будет возвращаться домой. Но куда? А пока что Маруся была сыта и здорова. Одежды у нее хватало. Деньги на хозяйство лежали в коробке из-под торта. Не жизнь, а санаторий для партийных работников. Стоило ли ради этого ехать в такую даль?.. В общем, чувство тревоги с каждым днем нарастало…



116

Однажды Маруся написала такое письмо родителям: "Дорогие мама и папа! Представляю себе, как вы меня ругаете, и зря. Дело в том, что абсолютно нечего писать. Ну, абсолютно. Лазька улетел на свою историческую родину, где одни, пардон, евреи. Но он говорит – ничего, мол, пробьемся. Что еще сказать? Вена – тихий городок на берегу реки. Все говорили тут – Донау, Донау… Оказывается – река Дунай и больше ничего. Вроде бы имеется оперный театр. Хотя я его что-то не заметила. Люди одеты похуже, чем в Доме кино. Однако получше, чем в Доме науки и техники. В Австрии мы жили три недели. Почти не выходили из гостиницы. У входа дежурили эти самые, которые не просто, а за деньги. В общем, ясно. У одной была совершенно голая жэ. Папка бы ахнул. В этом плане свободы больше чем достаточно. Леве из вещей купила носки шерстяные и джемпер. Себе ничего. В Америку летели около семи часов. В самолете нам показывали кино. Вы думаете – какое? В жизни не догадаетесь. "Великолепная семерка". Стоило ли ехать в такую даль? Поселилась я у Лоры с Фимой. Левка ходит в детский сад. А я все думаю, чем бы мне заняться. Свободы здесь еще больше, чем в Австрии. В специальных магазинах продаются каучуковые органы. Вы понимаете? Мамуля бы сейчас же в обморок упала. Чернокожих в Америке давно уже не линчуют. Теперь здесь все наоборот. Короче, я еще не сориентировалась. Скоро напишу. И вы пишите. Обнимаю. Ваша несознательная дочь Мария".

4) Таланты и поклонники Как-то раз появился Зарецкий. Узнав, что хозяев нет дома, выразил смущение: – Простите, что врываюсь без звонка. – Ничего, – ответила Маруся, – только я в халате… Через минуту он пил кофе с бело-розовым зефиром. Сахарная пудра оседала на тщательно выглаженных кримпленовых брюках… Зарецкий любил культуру и женщин. Культура была для него источником заработка, а женщины – предметом вдохновения. То есть культурой он занимался из прагматических соображений, а женщинами – бескорыстно. Идея бескорыстия подчеркивалась явным сексуальным неуспехом. Дело в том, что Зарецкого раздирали противоречивые страсти. Он добивался женщин, но при этом всячески их унижал. Его изысканные комплименты



117

перемежались оскорблениями. Шаловливые заигрывания уступали место взволнованным нравственным проповедям. Зарецкий горячо взывал к морали, тотчас же побуждая ее нарушить. Кроме того он был немолод. Самолеты называл аэропланами, как до войны… Он ел зефир, пил кофе и любовался Марусиными ногами. Полы ее халата волнующе разлетались. Две верхние пуговки ночной сорочки были расстегнуты. Зарецкий поинтересовался: – Чем изволите зарабатывать на пропитание? – Я еще не работаю, – ответила Маруся. – А чем, ежели не секрет, планируете заниматься в будущем? – Не знаю. Я вообще-то музработник. – С вашими данными я бы подумал о Голливуде. – Там своих хватает. А главное – им уж больно тощие нужны. – Я поговорю с друзьями, – обещал Зарецкий. Потом он сказал: – У меня к вам дело. Я заканчиваю работу над книгой "Секс при тоталитаризме". В этой связи мной опрошено более четырехсот женщин. Их возраст колеблется от шестнадцати до пятидесяти семи лет. Данные обработаны и приведены в систему. Короче – я буду задавать вопросы. Отвечайте просто и без ложной застенчивости. Думаю, вы понимаете, что это – сугубо научное исследование. Мещанские предрассудки здесь неуместны. Садитесь. Зарецкий вытащил портфель. Достал оттуда магнитофон, и авторучку. Корпус магнитофона был перетянут изоляционной лентой.

блокнот

– Внимание, – сказал Зарецкий, – начали. Он скороговоркой произнес в микрофон: – Объект четыреста тридцать девять. Шестнадцатое апреля восемьдесят пятого года. Форест Хиллс, Нью-Йорк, Соединенные Штаты Америки. Беседу ведет Натан Зарецкий. И дальше, повернувшись к Марусе: – Сколько вам лет? – Тридцать четыре. – Замужем? – В разводе. – Имели половые сношения до брака? – До брака? – Иными словами – когда подверглись дефлорации? – Чему? – Когда потеряли невинность? – А-а… Мне послышалось – декларация… Маруся слегка раскраснелась. Зарецкий внушал ей страх и уважение. Вдруг он сочтет ее мещанкой? – Не помню, – сказала Маруся.



118

– Что – не помню? – До или после. Скорее все-таки – до. – До или после чего? – Вы спросили – до или после замужества. – Так до или после? – Мне кажется – до. – До или после венгерских событий? – Что значит – венгерские события? – Доили после разоблачения культа личности? – Вроде бы после. – Точнее? – После. – Хорошо. Вы занимаетесь мастурбацией? – Раз в месяц, как положено. – Что – как положено? – Ну, это… Женские дела… – Я спрашиваю о мастурбации. – О, Господи! – сказала Маруся. Что-то мешало ей остановить или даже выпроводить Зарецкого. Что-то заставляло ее смущенно бормотать: – Не знаю… Может быть… Пожалуй. С нарастающим воодушевлением Зарецкий говорил: – Отбросить ложный стыд! Забыть о ханжеской морали! Человеческая плоть священна! Советская власть лишает человека естественных радостей! Климакс при тоталитаризме наступает значительно раньше, чем в демократических странах!.. Маруся кивала: – Еще бы…

Зарецкий вдруг совсем преобразился. Начал как-то странно шевелить плечами, обтянутыми лиловой бобочкой. Вдруг перешел на звучный шепот. Задыхаясь, говорил: – О, Маша! Ты – как сама Россия! Оскверненная монголами, изнасилованная большевиками, ты чудом сохранила девственность!.. О, пусти меня в свою зеленую долину! Зарецкий двинулся вперед. От его кримпленовых штанов летели искры. Глаза сверкали наподобие хирургических юпитеров. Магнитофон затих, тихонько щелкнув. – О, дай мне власть, – шептал Зарецкий, – и я тебя прославлю! Маруся на секунду задумалась. Пользы от этого болтливого старика – немного. Радости – еще меньше. К тому же надо спешить за ребенком.



119

Зарецкий положил ей руки на талию. Это напоминало приглашение к старомодному бальному танцу. Маруся отступила. Ученый человек, и так себя ведет. А главное, пора идти за Левой… Зарецкий был опытным ловеласом. Его тактические приемы заключались в следующем. Первое – засидеться до глубокой ночи. Обнаружить, что автобусы не ходят. Брать такси – дороговато… Далее – "Разрешите мне посидеть в этом кресле?" Или – "Можно я лягу рядом чисто по-товарищески?.." Затем он начинал дрожать и вскрикивать. Оттолкнуть его в подобных случаях у женщин не хватало духа. Неудовлетворенная страсть могла обернуться психическим расстройством. И более того – разрывом сердца. Зарецкий плакал и скандалил. Угрожал и требовал. Он клялся женщинам в любви. К тому же предлагал им заняться совместной научной работой. Порой ему уступали даже самые несговорчивые. Так бывало ночью. недействительными.

В

свете

дня

приемы

часто

оказывались

Маруся сказала. – Я скоро приду. Через минуту появилась, одетая в строгий бежевый костюмчик. Зарецкий, хмурясь, уложил магнитофон в портфель. Затем таинственно и мрачно произнес: – Ты – сфинкс, Мария! – Почему же свинство?! – рассердилась Муся. – Это что еще за новости! А если я люблю другого? Зарецкий саркастически расхохотался, взял жетон на метро и ушел.

С этого дня Марусе уже не было покоя. Женихи и ухажеры потянулись вереницей. Видимо, свободная женщина распространяет какие-то особенные флюиды. Красивая – тем более. Мужчины заговаривали с ней всюду, где она появлялась. В магазинах, на автобусной стоянке, перед домом, около газетного киоска. Иногда американцы, чаще – соотечественники. Они звонили ей по телефону. Являлись в дом с какими-то непонятными предложениями. Даже посылали ей открытки в стихах. Например, диссидент Караваев прислал ей такое стихотворение. "Марусь! Ты любишь Русь?!" С Караваевым Маруся познакомилась в аптеке. на демонстрацию в защиту Сахарова. Маруся сказала:

Он

пригласил

ее

– С кем я оставлю ребенка? Караваев рассердился: – Если каждый будет заботиться только о своих детях, Россия погибнет.



120

Маруся возразила: – Наоборот. Если каждый позаботится о своем ребенке, все будет хорошо. Караваев сказал: – Вы – типичная эмигрантка, развращенная Западом. Думаете только о себе. Маруся задумалась. Один говорит – сама Россия, изнасилованная большевиками. Другой – эмиграция, развращенная Западом. Кто же я на самом-то деле?.. Караваев предложил ей сообща вести борьбу за новую Россию. Маруся отказалась.

Издатель Друкер тоже призывал ее к борьбе. Но – за единство эмиграции. Он говорил: – Нас мало. Мы разобщены и одиноки. Мы должны объединиться на почве русской культуры. Друкер пригласил Марусю в свое захламленное жилище. Показал десяток редких книг с автографами Георгия Иванова, Набокова, Ходасевича. Преподнес ей злополучного "Фейхтвагнера". И вновь заговорил насчет единства: – Нас объединяет многое. Язык, культура, образ мыслей, историческое прошлое… Марусе было не до этого. Объединение с Друкером не разрешало ее жизненных проблем. Интересовало Марусю, главным образом, не прошлое, а будущее. Она предложила: – Будем друзьями. Друкер, криво улыбаясь, согласился.

А вот таксисты действовали более решительно. Перцович говорил ей: – Летим во Флориду, о'кей? Беру на себя дорогу, гостиницу и развлечения, о'кей? Покупаю модельные туфли, о'кей? – Но у меня ребенок. – Это не моя забота, о'кей? – Я подумаю… Еселевский вел себя поскромнее. Действовал с меньшим размахом. Предложил ей дешевый мотель на Лонг-Айленде. А вместо туфель – развесной шоколад из деликатесного магазина. Будучи отвергнут, Еселевский не расстроился. Кажется, даже вздохнул с облегчением…

Лучше всех повел себя Баранов. Оказался самым благородным. Он сказал:



121

– Я зарабатываю долларов семьсот в неделю. Двести из них систематически пропиваю. Хотите, буду отдавать вам сотню. Просто так. Мне это даже выгодно. Пить буду меньше. – Это неудобно, – сказала Маруся. – Чего тут неудобного, – удивился Баранов, – деньги есть… И не подумайте худого. Женщины меня давно уже не интересуют. Лет двадцать пять назад я колебался между женщинами и алкоголем. С этим покончено. В упорной борьбе победил алкоголь. – Я подумаю, – сказала Маруся.

Евсей Рубинчик тоже предложил содействие. И тоже бескорыстно. Обещал ей временную работу. Он спросил: – Вы рисуете? – Смотря что, – ответила Маруся. Рубинчик пояснил: – Надо ретушировать цветные фотографии. – Как это – ретушировать? – Подкрасить губы, щеки… В общем, чтобы клиенты были довольны. Маруся подумала – дело знакомое. – А сколько мне будут платить? – Три доллара в час. Рубинчик обещал позвонить.

Религиозный деятель Лемкус тоже заинтересовался Марусей. Сначала он подарил ей Библию на английском языке. Затем сказал, что Бог предпочитает неустроенных и одиноких. Наконец, пообещал хорошие условия в иной, загробной жизни. – Когда это будет! – вздыхала Маруся. – На то Господня воля, – опускал ресницы Лемкус. Он же любил повторять, что деньги – зло. – Особенно те, – соглашалась Маруся, – которых нет…

Хозяин магазина "Днепр" Зяма Пивоваров иногда шептал ей: – Получены свежие булочки. Точная копия – вы… Торговец недвижимостью Лернер приглашал: – Поедем как-нибудь в Атлантик-Сити. Выиграешь тысяч двадцать. Реализовать свою идею Лернеру пока не удавалось. Он ленился даже записать Марусин телефон.



122

Так пролетело месяца четыре. Дни тянулись одинаковые, как мешки из супермаркета…

5) Те же и Гонзалес К этому времени я уже года полтора был натурализованным американцем. Жил, в основном, на литературные заработки. Книги мои издавались в хороших переводах. Не случайно один мой коллега любил повторять: – Довлатов явно проигрывает в оригинале… Рецензенты мною восхищались, называли советским Керуаком, упоминая попутно Достоевского, Чехова, Гоголя. В одной из рецензий говорилось: "Персонажи Довлатова горят значительно ярче, чем у Солженицына, но в куда более легкомысленном аду". Рецензии меня почти не интересовали. К тому, что пишут обо мне, я совершенно равнодушен. Я обижаюсь, когда не пишут… И все-таки мои романы продавались слабо. Коммерческого успеха не было. Известно, что американцы предпочитают собственную литературу. Переводные книги здесь довольно редко становятся бестселлерами. Библия – исключительный случай. Литературный агент говорил мне: – Напиши об Америке. Возьми какой-нибудь сюжет из американской жизни. Ведь ты живешь здесь много лет. Он заблуждался. Я жил не в Америке. Я жил в русской колонии. Какие уж тут американские сюжеты! Взять, например, такую историю. Между прачечной и банком грузин Дариташвили торгует шашлыками. Какая-то женщина выражает ему свои претензии: – Почему вы дали господину Лернеру большой шашлык, а мне – совсем крошечный? – Э-э, – машет рукой грузин. – И все-таки почему? – Э-э-э, – повторяет грузин. – Я настаиваю, я буду жаловаться! Я этого так не оставлю! Почему? Грузин с трагической физиономией воздевает руки к небу: – Почему? Да потому, что он мне нравится!.. По-моему, это готовый сюжет. Только что в нем американского?..

И вот однажды раздается телефонный звонок. Слышу голос Муси Татарович: – Принеси мне сигареты. Можешь? – Что-нибудь случилось?



123

– Ничего особенного. У меня синяк под глазом. На улицу стесняюсь выйти. Деньги сразу же верну. – Откуда? – Тебе какое дело? Шубу продала. – Я не про деньги говорю. Синяк откуда? – С Рафкой поругалась. – Я сейчас приеду… С Марусей я познакомился за год до этого. В дни знаменитой авантюры с русским телевидением. Двое бизнесменов, Лелик и Маратик, сняли офис в центре города. Дали объявления в русских газетах. Пообещали установить в каждом доме специальные репродукторы. Короче, взялись дублировать на русский язык передачи американского телевидения. Затея имела успех, в особенности – среди пенсионеров. Старики охотно высылали деньги. Лелик и Маратик пригласили на работу шестерых сотрудников. Двух секретарш, бухгалтера, охранника, рекламного агента и меня как творческую единицу. Я дописывал на работе свою книгу "Чемодан". Секретарши целыми днями болтали. Агент вымогал у рекламодателей деньги под несуществующее телевидение. Бухгалтер писал стихи. Охранник, бывший чемпион Молдавии по самбо, то и дело ходил за выпивкой. Охрана предназначалась Лелику с Маратиком. На случай появления обманутых клиентов. Одной из секретарш была Маруся Татарович. Она мне сразу же понравилась – высокая, нарядная и какая-то беспомощная. Бросалась в глаза смесь неуверенности и апломба. Так чаще всего и бывает. Я быстро понял, что она не создана для коллектива. Вот, например, характерный случай. У второй секретарши был муж. Он подарил жене браслет на именины. Та захватила его на работу – похвастать. Маруся повертела его в руках и говорит: – Какая прелесть! У меня в Союзе был такой же. Только платиновый… После этого секретарша ее возненавидела… Маруся слишком часто вспоминала о своих утраченных номенклатурных привилегиях. Слишком охотно рассказывала про своего знаменитого мужа. Чересчур размашисто бросала на диван ондатровую шубу. Коллектив предпочитает, чтобы люди в ее обстоятельствах держались поскромнее. Раза три я подолгу беседовал с Марусей за чашкой кофе. Она рассказала мне всю свою довольно-таки нелепую историю. В какой-то степени мы подружились. Я люблю таких – отпетых, погибающих, беспомощных и нахальных. Я всегда повторял: кто бедствует, тот не грешит… – Плохо, – говорила Маруся, – что вы женаты. Мы бы поладили… А главное, ваша жена – потрясающе интересная дама. Через месяц завела бы себе когонибудь получше…



124

Устроившись на работу, Маруся поторопилась снять квартиру. Деньги она заняла у Лоры. Тогда в нашем районе еще можно было отыскать жилье долларов за четыреста. Внезапно Лелик и Маратик объявили: – Первый месяц все работают бесплатно. Это традиция. Ведь мы создаем новую фирму. Прошло четыре недели. Боссы помалкивали. Если с ними заговаривали о деньгах, переходили на английский язык. Я понял, что нас обманули. (Старики это поняли еще через месяц.) Зашел к нашим боссам. Сказал им все, что думаю о них. Так, что даже в коридоре было слышно. Маруся удивилась: –Я и не подозревала, что вы знаете такие слова.

Короче, телевидение закрылось, не успев родиться. Лелика с Маратиком все еще разыскивают обманутые подписчики. Исчезновение двух бизнесменов сопровождалось фельетонами в русской прессе. Фельетонисты выражали уверенность, что Лелик и Маратик засланы госбезопасностью. Цель – разложение капиталистической системы изнутри. Один из фельетонов назывался: "Крайм родной, навек любимый!.."77 Бухгалтер Фалькович сказал: – Подамся в управдомы. И действительно, пошел работать супером в Асторию. Замужняя секретарша улетела к дочке в Торонто. Рекламный агент стал торговать магнитофонными записями. Я вернулся к бедственному, но родному положению свободного художника. Охранник работает телохранителем у Якова Смирнова. Говорят, Смирнов его побаивается. Маруся оказалась в пустой квартире и без денег. Раза два я возил ее на своей машине по каким-то учреждениям. Раздобыл ей кое-что из мебели. Подарил наш старый телевизор. Что еще я мог для нее сделать? Не разводиться же мне было по такому случаю! Иногда мы сталкивались на улице. Глупо было расспрашивать: на что ты живешь? Вероятно, ей удалось добиться какого-то пособия. Маруся говорила, что Левушка болеет. Что она пытается давать уроки музыки. Предполагает открыть небольшой детский сад. Я почти не слушал. В таких делах, если начнешь прислушиваться, одно расстройство. Как говорится, беспомощный беспомощному – не помощник…

77 Каламбур В. Бахчаняна.



125

Тут как раз и появился этот латиноамериканец. Точнее говоря, не появился, а возник. Возник из хаоса чужой, заморской, непонятной жизни. Что его породило? Однообразная вибрирующая музыка, долетающая из транзисторов? Смешанные запахи пиццерии, косметики и бензиновой гари? Разноцветные огни, плавающие в горячем асфальте? Отблески витрин на бортах проносящихся мимо автомобилей?.. Рафаэль материализовался из общего чувства неустойчивости. Из ощущения праздника, беды, успеха, неудачи, катастрофической феерии. Маруся не помнила дня их знакомства. Не могла припомнить обстоятельств встречи. Рафаэль возник загадочно и неуклонно, как само явление третьего мира. Марусе вспоминались лишь черты его давнишнего присутствия. Какие-то улыбки на лестнице. (Возможно, она принимала Рафаэля за человека из домовой хозобслуги.) Какие-то розы, брошенные в ее сторону из потрепанной автомашины. Протянутые Левушке конфеты за четыре цента. Был запах дорогого одеколона в лифте. Теснота между дверьми. Приподнятая шляпа. Велюровый пиджак, сигара, кремовые брюки. Кольцо с фальшивым бриллиантом. Галстук цвета рухнувшей надежды. Сначала Рафаэль был для Маруси – улицей, особенностью пейзажа. Принадлежностью данного места наряду с витриной фирмы "Рейнбоу", запахом греческих жаровен или хриплым басом Адриано Челентано. Сначала Рафаэль был обстоятельством места и времени. Затем оказалось, что Маруся сидит в его разбитом автомобиле. Что они возвращаются из ресторана "Дель Монико". Что Левушка уснул в машине. И что рука с фальшивым перстнем гладит Мусину ладонь. – Ноу, – сказала Муся. И переложила чью-то руку на горячее сиденье. – Вай нот? – спросил латиноамериканец. И ласково потрогал ее округлое колено. – Ноу, – сказала Муся. И прикрыла его рукой свою ладонь. – Вай нот? – спросил латиноамериканец. И потянулся к вырезу на ее блузке. – Ноу. Она переложила его руку на колено. – Вай нот? Он положил ей руку на бедро. – Ноу. Маруся потянула вверх его ладонь. – Вай нот?.. Одна его рука возилась с пуговицами на блузке. Вторая с некоторым упорством раздвигала ей колени. Маруся успела подумать: "Как он ведет машину? Вернее – чем?.."



126

Автомобиль тем не менее двигался ровно. Только раз они задели борт чужого "мерседеса". При этом рук своих латиноамериканец так и не убрал. Лишь шевельнул коленями. – Ты ненормальный, – она старалась говорить погромче, – крейзи! Рафаэль, не останавливая машины, достал из кармана синий фломастер. Приставил его к своей выпуклой груди, обтянутой нейлоновым джемпером. Быстро нарисовал огромных размеров сердце. И сразу полез целоваться. Теперь он развернулся к Мусе целиком. Руль поворачивал (как утверждает Муся) своим не очень тощим задом… Приглашать его домой Маруся не хотела. Она стеснялась пустой квартиры. Левушка спал в продавленном дерматиновом кресле. Сама Маруся – на погнутой раскладушке. Все это мы когда-то притащили с улицы. В холодильнике лежали голубоватые куриные ноги. И все. Какие уж тут могут быть гости!?.. Затем произошло следующее. Рафаэль откинул багажник. Извлек оттуда свернутый колесом матрас в полиэтиленовом чехле. За ним – бутылку рома, связку пепси-колы, четыре апельсина и галеты. Матрас был совершенно новый, в упаковке. К этому времени Маруся перестала удивляться. Она спросила: – Как тебя зовут? Вот из ер нейм? В ответ прозвучало: – Рафаэль Хосе Белинда Чикориллио Гонзалес. – Коротко и ясно, – сказала Маруся, – буду звать тебя Рафа. – Рафа, – подтвердил латиноамериканец. Затем добавил: – Мусья! Еду и выпивку он быстро рассовал по карманам. Левушку тащил на плече. Матрас (я лично верю этому!) катился сам. К тому же свободной рукой латиноамериканец поглаживал Мусю. При этом курил и галантно распахивал двери. Вдруг Маруся уловила странное потрескивание. Прислушалась. выяснилось, это штаны латиноамериканца трещали от напора буйной плоти.

Как

Следует отметить еще и такую подробность. Когда они выходили из лифта, мальчик неожиданно проснулся. Он посмотрел на Рафаэля безумными, как у месячного щенка, глазами и спросил: – Ты кто? Мой папа? И что, вы думаете, ответил латиноамериканец? Латиноамериканец ответил: – Вай нот?



127

6) Разговоры Я сел в автомобиль. Проехал три квартала. Вспомнил, что Маруся просила купить сигареты. Развернулся. Наконец затормозил около ее подъезда. Может, думаю, гаечный ключ захватить на всякий случай? В качестве орудия самозащиты? Что, если Рафаэль полезет драться?.. Я не трус. Но мы в чужой стране. Языка практически не знаем. В законах ориентируемся слабо. К оружию не привыкли. А тут у каждого второго – пистолет. Если не бомба… При этом латиноамериканцы, говорят, еще страшнее негров. Те хоть рабами были двести лет, что отразилось соответственно на их ментальности. А эти? Все, как один, здоровые, нахальные и агрессивные… Драки, конечно, в Ленинграде бывали. Но обходилось все это без роковых последствий. Сидели мы, помню, в одной компания. Прозаик Стукалин напился и говорит литературоведу Зайцеву: – Я сейчас тебе морду набью. А тот ему отвечает: – Ни в коем случае, потому что я – толстовец. Я отрицаю всякое насилие. Если ты меня ударишь, я подставлю другую щеку. Стукалин подумал и говорит: – Ну и хрен с тобой!.. Мы успокоились. Решили, что драка не состоится. Вышли на балкон. Вдруг слышим грохот. Бежим обратно в комнату. Видим, Стукалин лежит на полу. А толстовец Зайцев бьет его по физиономии своими огромными кулаками… Но дома все это происходило как-то безболезненно. А здесь?.. Ну, ладно, думаю, пора идти. Звоню.

Дверь открывает Муся Татарович. Действительно, синяк под глазом. К тому же нижняя губа разбита и поцарапан лоб. – Не смотри, – говорит. – Я не смотрю. А где он? – Рафка? Убежал куда-то в расстроенных чувствах. – Может, –спрашиваю, – в госпиталь тебя отвезти? – Не стоит. Я все это косметикой замажу. – Тогда звони в полицию. – Зачем? Подумаешь, событие – испанец дал кому-то в глаз. Вот если бы он меня зарезал или пристрелил. – Тогда, – говорю, – можно уже и не звонить. – Бессмысленно, – повторила Муся.



128

– Может, посадят его суток на двенадцать? Ради профилактики? – За что? За драку? В этом сумасшедшем городе Нью-Йорке?! Да здесь в тюрьму попасть куда сложнее, чем на Марс или Юпитер! Для этого здесь надо минимум сто человек угробить. Причем желательно из высшего начальства. Здесь очередь в тюрягу, я думаю, примерно лет на сорок. А ты говоришь – посадят… Главное, не беспокойся. Я все это сейчас подретуширую… Я огляделся. Марусино жилище уже не казалось таким пустым и заброшенным. В углу я заметил стереоустановку. По бокам от нее стояли два вельветовых кресла. Напротив – диван. У стены – трехколесный велосипед. Занавески на окнах… Я сказал Марусе: – Дверь запри как следует. – Бесполезно. У него есть ключ. Еще, думаю, не легче… – Он тебе хоть помогает материально? – Более или менее. Он вообще-то добрый. Всякое барахло покупает. Особенно для Левки. Испанцы, видно, к маленьким неравнодушны. – И еще – к блондинкам. – Уж это точно! Рафа в этом смысле – настоящий пионер! – Не понял? – Вроде Павлика Морозова. Всегда готов! Одна мечта: поддать – и в койку! Я иногда думаю, не худо бы его к турбине присоединить! Чтобы энергия такая зря не пропадала… А в смысле денег он не жадный. Кино, театры, рестораны – это запросто. Однако на хозяйство сотню дать – жалеет. Или, скорее всего, не догадывается. А мне ведь надо за квартиру платить… Маруся переоделась, заслонившись кухонной дверью. – Хочешь кофе? – Нет, спасибо… Чем он вообще занимается? – спрашиваю. – Понятия не имею. – Ну, а все-таки? – Что-то продает. А может, что-то покупает. Вроде бы, учился где-то месяц или два… Короче, не Спиноза. Спрашивает, например, меня: "Откуда ты приехала?" – "Из Ленинграда". – "А, говорит, знаю, это в Польше…" Как-то раз вижу, газету читает. Я даже удивилась – грамотный, и на том спасибо… Маруся налила себе кофе и продолжала: – Их здесь целый клан: мамаша, братья, сестры. И все более-менее солидные люди, кроме Рафы. У его маман четыре дома в Бруклине. У одного брата – карсервис. У другого – прачечная. А Рафка, в общем-то, не деловой. И деньги его мало беспокоят. Ему лишь бы штаны пореже надевать… – Ну, хорошо, – говорю, – а все-таки, что будет дальше? – В смысле? – Каковы перспективы на будущее? Он хочет на тебе жениться?



129

– Я тебе уже сказала, чего он хочет. Больше ничего. Все остальное – так, издержки производства. – Значит, никаких гарантий? – Какие могут быть гарантии? И что тут говорить о будущем? Это в Союзе только и разговоров, что о будущем. А здесь – живешь и ладно… – Надо же о Левушке подумать. – Надо. И о себе подумать надо. А замуж выходить совсем не обязательно. Я дважды замужем была, и что хорошего?.. И вот что я тебе скажу. Когда-то мне случалось ездить на гастроли. Жила я там в гостиницах с командированными. Платили им два сорок. Это в сутки. На эти жалкие гроши они должны были существовать. А именно: три раза в день питаться. Плюс сигареты, транспорт, мелкие расходы. Плюс непременно выпить. Да еще и отложить чего-то женам на подарки. Да еще и бабу трахнуть по возможности. И все это на два, пардон, рубля сорок копеек… – К чему ты это говоришь? – С тех пор я всех этих командированных упорно ненавижу. Вернее, дико презираю. Маруся зло прищурилась: – Ты посмотри вокруг. Я говорю о наших эмигрантах. Они же все – командированные. У каждого в руке – два сорок. Тогда уж лучше Рафаэль с его, что называется, любовью… Я спросил: – И у меня в руке – два сорок? – Допустим, у тебя – четыре восемьдесят… Кстати, я тебе должна за сигареты… Но у большинства – два сорок… Есть тут один из Черновиц, владелец гаража. Жена по медицинской части. Вместе зарабатывают тысяч шестьдесят. Ты знаешь, как он развлекается по вечерам? Залезет в черный "олдсмобиль" и слушает кассеты Томки Миансаровой. И это – каждый вечер. Я тебе клянусь. Жена на лавочке читает "Панораму" от и до, а Феликс слушает кассеты. Разве это жизнь? Уж лучше полоумный Рафа, чем отечественное быдло. – Владелец гаража свою жену, я думаю, не избивает. – Естественно. Не хочет прикасаться лишний раз… Переодевшись и накрасившись, Маруся явно осмелела. Хотя синяк под слоем грима и косметики заметно выделялся. Да и царапина над бровью производила удручающее впечатление. А вот разбитую губу ей удалось закрасить фиолетовой помадой…

Тут снизу позвонили. Маруся надавила розовую кнопку. Сказала: – Возвращение Фантомаса… Затем добавила спокойно: – Вдруг он к тебе полезет драться? Если что, ты дай ему как следует.



130

– Ого, – говорю, – вот это интересно! Я-то здесь при чем? Он что, вообще здоровый? – Как горилла. Видишь эту лампу? Я увидел лампочку, свисающую на перекрученном шнуре. – Ну? – Он ее вечно задевает, – сказала Муся. – Подумаешь, – говорю, – я тоже задеваю. – Ты головой, а он плечом… Тут снова позвонили. Теперь уже звонок раздался с лестничной площадки. Одновременно повернулся ключ в замке. Затем в образовавшуюся щель протиснулась громоздкая и странная фигура. Это был мужчина лет пятидесяти в коричневой футболке с надписью "Хелло!" и узких гимнастических штанах. На голове его белела марлевая повязка. Правая рука лежала в гипсе. Ногу он волочил, как старое ружье. Я с некоторым облегчением вздохнул. Мужчина явно выглядел не хищником, а жертвой. На лице его застыло выражение страха, горечи и укоризны. В комнате запахло йодом. – Полюбуйся-ка на это чучело, – сказала Муся. Увидев меня, Рафа несколько приободрился и заговорил: – Она меня избила, сэр! За что?.. Сначала она била меня вешалкой. Но вешалка сломалась. Потом она стала бить меня зонтиком. Но и зонтик тоже сломался. После этого она схватила теннисную ракетку. Но и ракетка через какоето время сломалась. Тогда она укусила меня. Причем моими собственными зубами. Зубами, которые она вставила на мои деньги. Разве это справедливо?.. Рафа скорбно продолжал: – Я обратился в госпиталь, пошел к хирургу. Хирург решил, что я был в лапах террористов. Я ответил: "Доктор! Террористы не кусаются! Я был у русской женщины…" – Заладил, – сказала Муся. Рафа продолжал: – Я ее люблю. Я дарю ей цветы. Я говорю ей комплименты. Вожу ее по ресторанам. И что же я слышу в ответ? Она говорит, что я паршивый старый негритос. Она требует денег. Она… Мне больно это говорить, но я скажу. Сегодня она плюнула на моего тигренка… Я приподнял брови. – На моего веселого парнишку… Я не понял. – Короче, она плюнула на мой восставший член. Не знаю, может быть, в России это принято? Но мне стало обидно… Я спросил у Муси: – Что же все-таки произошло?



131

– Да ничего особенного. Мне понадобились деньги, за квартиру уплатить. А он говорит – нету. Тебе, говорит, вечно нужны деньги. А я говорю, ты ничтожество. Я десять лет была женой великого артиста, русского Синатры. Ты ему ботинки чистить недостоин. Ты, говорю, паршивый черномазый сифилитик. А он говорит – я тебя люблю. Смотри, как я тебя люблю. И вдруг, ты понимаешь, стаскивает брюки. А я говорю – плевать мне на твое сокровище. И плюнула ему на это дело. А он мне говорит – ты сука. А я беру пластмассовую вешалку… И в результате, происходит драка… – Учтите, – вставил Рафаэль, – я не сопротивлялся. Я только закрывал лицо. Она меня загнала в угол. И я был вынужден ее толкнуть… Рафаэль производил впечатление скромного и незлобивого человека. Вызывал если не жалость, то сочувствие. Застенчиво присел на край дивана. Я сказал Марусе: – Думаю, вам надо помириться. И еще: – Предложи ты ему чашку кофе. – Я бы предпочел стаканчик рома. – Еще чего?! – сказала Муся. Тем не менее вытащила из холодильника плоскую бутылку.

Образовалась довольно странная компания. Женщина с подбитым глазом. Изувеченный ею латиноамериканец. И я, неизвестно почему здесь оказавшийся. А в центре – начатая бутылка рома. Маруся говорила Рафаэлю: – Ты посмотри на Серджио. Он – выдающийся писатель. Естественно, что у него проблемы в смысле денег… А ты? Ведь ты же – зиро, ноль! Так хоть бы зарабатывал как следует!.. В ответ на это Рафаэль беззлобно повторял: – О, факен Раша! Крейзи рашен вумен!.. Я твердил Марусе: – Он мне нравится. Оставь его в покое. К тому же от него есть прок. Смотри, как ты заговорила по-английски. Маруся отвечала: – Для того язык и выучила, чтобы ругать его последними словами… Мы немного выпили. Маруся вскипятила чайник. Рафаэль сиял от удовольствия. Даже когда я спотыкался об его вытянутую ногу. Забыв про все свои увечья, латиноамериканец явно жаждал благосклонности. Он смотрел на Мусю преданными и блестящими глазами. Все норовил коснуться ее платья. Тем сильнее я был поражен, узнав, что Рафаэль – марксист. До этого я был уверен, что вожделение и политика – несовместимы. Но Рафаэль воскликнул:



132

– Я уважаю русских. Это замечательные люди. Они вроде поляков, только говорят на идиш. Я уважаю их за то, что русские добились справедливости. Экспроприировали деньги у миллионеров и раздали бедным. Теперь миллионеры целый день работают, а бедняки командуют и выпивают. Это справедливо. Октябрьскую революцию возглавил знаменитый партизан – Толстой. Впоследствии он написал "Архипелаг ГУЛаг"… – О, Господи, – сказала Муся. Латиноамериканец продолжал: – В Америке нет справедливости. Миллионерам достаются кинозвезды, а беднякам – фабричные работницы. Так где же справедливость? Все должно быть общее. Автомобили, деньги, женщины… – Смотри-ка, размечтался! – вставила Маруся. – Разве это хорошо, когда у одного миллионы, а другой считает жалкие гроши? Все нужно разделить по справедливости. Я перебил его: – Мне кажется, что это бесполезно, "одни рождаются миллионерами, другие бедняками. Допустим, можно разделить все поровну, но что изменится? Лет через пять к миллионерам возвратятся деньги. А к беднякам вернутся, соответственно, заботы и печали. – Возможно, ты прав. Тем более что революция в Америке произойдет не очень скоро. Здесь слишком много богачей и полицейских. Однако в будущем ее, я думаю, не избежать. Врачей и адвокатов мы заставим целый день трудиться. А простые люди будут слушать джаз, курить марихуану и ухаживать за женщинами. – Видишь, что за тип? – сказала Муся. – Это ж надо! – Оставь ты, – говорю, – его в покое. Он же в принципе не злой. И рассуждает, в общем-то, на уровне Плеханова, а может, даже Чернышевского… Мы снова выпили. Я начал замечать, что Рафу тяготит мое присутствие. Хотя он трогал Мусю за руку и говорил: – Пусть Серджио останется. Куда ему спешить? Давайте посидим еще минуты три. Буквально три минуты. Но я сказал, что мне пора. Мы попрощались. Рафа излучал блаженство. Ударил меня дружески в живот тяжелой гипсовой рукой. Маруся вышла следом на площадку. – Получи, – говорит, – за сигареты. – Глупости, – сказал я. – Еще чего! Вот если бы ты жил со мной. Тогда я понимаю! И тут я вдруг поцеловал ее. И сразу отворились металлические двери лифта. – Чао! – слышу… Я шел домой и почему-то чувствовал себя несчастным. Мне хотелось выпить, но уже как следует. Как только я увидел дочку, все это прошло.



133

7) На улице и дома […] 8) Я хочу домой […] 9) Операция Песня […] 10) Ловите попугая! Прошло около года. В Польше разгромили "Солидарность". В Южной Африке был съеден шведский дипломат Иен Торнхольм. На Филиппинах кто-то застрелил руководителя партийной оппозиции. Под Мелитополем разбился ТУ129. Мужа Джеральдин Ферраро обвинили в жульничестве. А у нас в районе жизнь текла спокойно. Фима с Лорой ездили в Бразилию. Сказали – не понравилось. Хозяин фотоателье Евсей Рубинчик вместо новой техники купил эрдельтерьера. Лемкус, голосуя на собрании баптистов, вывихнул плечо. Натан Зарецкий гневно осудил в печати местный климат, телепередачи Данка Росса и администрацию сабвея. Зяма Пивоваров в магазине "Днепр" установил кофейный агрегат. Аркадий Лернер приобрел на гараж-сейле за три доллара железный вентилятор, оказавшийся утраченным шедевром модерниста Кирико. Ефим Г. Друкер переименовал свое издательство в "Невидимую книгу". Караваев написал статью в защиту террориста и грабителя Буэндиа, лишенного автомобильных прав. Баранов, Еселевский и Перцович обменяли ланчонет на рыболовный катер. Муся не звонила с октября. Ходили слухи, что она работает в каком-то непотребном заведении. Мол, чуть ли не снимается в порнографическом кино. Я раза два звонил, но безуспешно. Телефон за неуплату отключили. Странно, думал я. Как могут сочетаться порнография и бедность?! Говорили, что у Муси, не считая Рафаэля – пять любовников. Один из них – полковник КГБ. Что тоже вызывало у меня известные сомнения. Без телефона, я считал, подобный образ жизни невозможен. Говорили, что Маруся возвращается на родину. И более того – она давно в Москве. Ее уже допрашивают на Лубянке. Характерно, что при этом наши женщины сердились. Говорили – да кому она нужна?! Так, словно оказаться на Лубянке было честью. Говорили и про Рафаэля. Например, что он торгует героином и марихуаной. Что за ним который год охотится полиция. Что Рафаэль одновременно мелкий хулиган и крупный гангстер. И что кончит он в тюрьме. То есть опять же на Лубянке, правда, местного значения. Допустим, в Алькатрасе. Или как у них тут это называется?..



134

Мои дела в ту пору шли неплохо. Вышла "Зона" на английском языке. На радио "Свобода" увеличилось число моих еженедельных передач. Разбитый "Крайслер" я сменил на более приличную "Импалу". Стал задумываться о покупке дачи. И так далее. Чужое неблагополучие меня, конечно, беспокоило. Однако в меньшей степени, чем раньше. Так оно с людьми и происходит. Я все чаще повторял: "Достойный человек в мои года принадлежит не обществу, а Богу и семье…" И тут звонит Маруся. (Счет за телефон, как видно, оплатила.) – Катастрофа! – Что случилось? – Все пропало! Этого я не переживу' – В чем дело? Рафа? Левушка? Скажи мне, что произошло?! Она заплакала, и я совсем перепугался. – Муська, – говорю ей, – успокойся! Что такое? Все на свете поправимо… А она рыдает и не может говорить. Хотя такие, как Маруся, плачут раз в сто лет. И то притворно… Наконец сквозь плач донесся возглас безграничного отчаяния: – Лоло! – О, Боже. Что с ним? Муся (четко и раздельно, преодолевая немоту свершившегося горя): – У-ле-тел!.. Как выяснилось, мерзкий попугай сломал очередную клетку. Опрокинул вазу с гладиолусами. В спальне разбросал Марусину косметику. На кухне съел ванильное печенье. Под конец наведался в сортир, где увидал раскрытое окно. И был таков. Что им руководило? Ощущение вины? Любовь к свободе? Жажда приключений? Неизвестно… Я стал утешать Марусю. Говорю: – Послушай, он вернется. Есть захочет и придет. Вернее – прилетит. Маруся снова плачет: – Ни за что! Лоло ужасно гордый. Я его недавно стукнула газетой… И затем: – Он был единственным мужчиной в Форест Хиллсе… Нет у меня ближе человека… Плачет и рыдает. Видно, так уж получилось. Чаша Мусиного горя переполнилась. Лоло явился тут, что называется последней каплей. Все нормально. Я такие вещи знаю по себе. Бывает, жизнь не ладится: долги, короста многодневного похмелья, страх и ужас. Творческий застой. Очередная рукопись в издательстве лежит который год. Дурацкие рецензии в журналах. Зубы



135

явно требуют ремонта. Дочке нездоровится. Жена грозит разводом. Лучший друг в тюрьме. Короче, все не так. И вдруг заклинит, скажем, молнию на брюках. Или же, к примеру, раздражение на морде от бритья. И ты всерьез уверен – если бы не эта пакостная молния! Ах, если бы не эти отвратительные пятна! Жил бы я и радовался! Ладно… Муся все кричит: – Будь проклята Россия, эмиграция, Америка!.. – Откуда ты звонишь? – Из дома. – Заходи. – Мне надо Левушку кормить. И Рафа должен появиться… Что я им скажу?! О, Господи, ну что я им скажу?!.. И Муся снова зарыдала.

А дальнейший ход событий был таков. К шести явился Рафа. Он спросил: – В чем дело? Муся еле слышно выговорила: – Лоло! И Рафа сразу вышел, обронив единственное слово: – Жди! В шесть тридцать он был на Джамейке. Там, где брат его Рауль владел карсервисом "Зигзаг удачи". Молодой диспетчер сообщил, что брата нет. Что он поехал к своему дантисту. Будет завтра утром. Рафаэль сказал: – Как жаль. Затем добавил: – Встань-ка. Молодой диспетчер с удивлением приподнял брови. – Встань, – повысил голос Рафаэль. И, оттолкнув диспетчера, склонился над мигающими лампочками пульта. Микрофон в его руке напоминал фужер. Причем фужер с каким-то дьявольским, целительным напитком. Медленно, отчетливо и внятно Рафа произнес: – Внимание! Внимание! Внимание? Затем он выждал паузу и начал: – Братья!.. И через секунду: – Слушайте меня! У микрофона Рафаэль Хосе Белинда Чикориллио Гонзалес!.. В голосе его теперь звучали межпланетные космические ноты:



136

– Все, кто на трассе! Все, кто на трассе! Все, кто на трассе, с пассажиром или без. С хорошей выручкой или пустым карманом. С печалью в сердце или радостной улыбкой на лице… К вам обращаюсь я, друзья мои!.. – Все шире разносился его голос над холмами. Разрывными пулями неслись в эфир слова: – Исчез зеленый попугай! Ловите попугая! Отзывается на клички: Стари Джопа, Пос, Мьюдилло и Засранэс… Рафаэль упорно и настойчиво твердил; – Исчез зеленый попугай! Ловите попугая!..

Что-то странное происходило в нашем замечательном районе. Вдоль по улицам неслись десятка три автомашин с зажженными мерцающими фарами. Сирены выли не переставая. Рафаэль, склонившийся над пультом, черпал информацию: – Алло! Я – тридцать восемь, два, одиннадцать. Сворачиваю на Континентал. Вижу под углом три четверти – зеленый неопознанный объект… Простите, босс, но это светофор!.. – Хай! Я – Лу Рамирес. Следую по Шестьдесят четвертой к "Александерсу". В квадрате "ноль один" – зеленая стремительная птица. Вышел на преследование… Догоняю… О, каррамба! Это "Боинг Ал Италиа"… – Эй, босс! Я – Фреди Аламо, двенадцать, сорок шесть. Иду по Елоустоун к Джуэл авеню. Преследую двух чудных филиппинок. Жду вас, босс!.. Что?.. Попугай? Тогда меняю курс на запад… Час спустя все магистрали Форест-Хиллса были полностью охвачены дозорами. Отчеты поступали беспрерывно: – Босс! Оно зеленое и лает! Думаю, что это крашеная такса!.. – Босс! Я задержал его и посадил в багажник. Крупный говорящий попугай. Конкретно, говорит, что он – Моргулис… – Босс! Как насчет павлина?.. Что? Откуда я звоню? Из зоо-секшн в Медоупарке… Слухи у нас распространяются быстро. К девяти часам на трассу выехали Баранов, Еселевский и Перцович. Следом поспешил Евсей Рубинчик в "Олдсмобиле". Пивоваров на своем рефрижератор-траке. Аркаша Лернер на зеленой "Волве". Лемкус на разбитом мотоцикле "Харлей Дэвидсон", который выдала ему баптистская община. Караваев и Зарецкий выставили пешие дозоры. Публицист Зарецкий нес огромный транспарант: "Ловите попугая и Ефима Друкера!" А на вопрос – при чем здесь Друкер, разъяснял: – Он должен был издать мою работу "Секс при тоталитаризме". Вот уже три года я пытаюсь изловить его… Занятно, что Ефим Г. Друкер тоже патрулировал одну из магистралей. Но



137

– вдали от Караваева с Зарецким… Рев стоял над Форест-Хиллсом: – Ловите попугая! Ловите попугая! Ловите попугая!..

Тем временем Маруся накормила Левушку. Включила телевизор. Разодетый и похожий на хорошенькую барышню Майкл Джексон тонким голосом выкрикивал: Я лечу сквозь тучи, Я мчусь сквозь годы… Что может быть лучше Дурной погоды?!..78 С улицы долетали крики латиноамериканских мальчишек. Левушка стоял перед зеркалом в Марусиных пляжных очках. На кухне потрескивал тостер. Из уборной доносился запах водорослей. Муся вынула из холодильника бутылку рома и подумала: "Напьюсь и буду плакать до утра. Потом засну в чулках…" – Напьюсь, – сказала вслух Маруся, – жизнь кончена… Вдруг чей-то голос повелительно и строго молвил: – Жить! Маруся огляделась – никого. Все тот же голос еще строже и решительней добавил: – Факт! Маруся поднялась из-за стола. И снова: – Жить! А через две секунды: – Факт! И наконец скороговоркой: – Шит, шит, шит. фак, фак, фак, фак… Шит, шит, шит, шит, фак, фак, фак… – Лоло! – воскликнула Маруся, бросившись к окну. Откинула портьеру. Он стоял на подоконнике. Зеленый, с рыжим хохолком, оранжевыми бакенбардами и черным ястребиным клювом. Боевой семитский профиль выражал раскаянье я нежность. Хвост был наполовину выдран. Прозвенел звонок. Маруся подбежала к телефону, Рафа подозрительно спросил: – Ты не одна? – Я не одна, – воскликнула Маруся, – приезжай. Но только приезжай скорей!.. 78 Перевод В. Голованова



138

11) Хэппи энд К дому Муси Татарович подъезжали вереницы легковых автомашин. Приятно щелкали замки вместительных багажников. Оттуда извлекались свертки, ящики, корзины в разноцветной упаковке, перевязанные лентами. Баранов, Еселевский и Перцович, не снимая ярких галстуков, орудовали дружно молотками. Собирали на широком тротуаре привезенную частями белую двуспальную кровать. Евсей Рубинчик нес, шатаясь, клетку из сварного предназначалась для Лоло, хотя в ней мог бы уместиться Рафаэль.

чугуна.

Она

Аркаша Лернер шел к Марусе налегке. Он ей принес билет нью-йоркской лотереи, купленный за доллар. А разыгрывалось в этот день четыре миллиона с небольшим. Владелец магазина "Днепр" фантазией не обладал. Он снова прикатил Марусе целую телегу всяческих деликатесов. Но сама телега в этот раз была из мельхиора. Друкер ограничился ста восемнадцатью томами "Мировой библиотеки приключений и фантастики". Григорий Лемкус вынул из багажника квадратный полированный футляр. В нем помещалась кипарисовая лютня с инкрустациями. Лемкус пояснил, вручая Мусе инструмент: – Облагораживает душу! Чек он сохранил, загадочно при этом высказавшись: – Таксдидактибл… Всех удивил правозащитник Караваев. Он явился неопохмелившийся и мрачный. Захотел устроить в честь Маруси Татарович небольшое личное самосожжение. Буквально возле Мусиного лифта. Караваева успели потушить французским бренди "Люамель". Зеленый синтетический пиджак его, как выяснилось, был огнеупорным. Караваев понемногу успокоился и вежливо спросил: – Нельзя ли потушить меня внутри? Ему был выдан дополнительный стакан того же "Люамеля"… Всех растрогал публицист Натан Зарецкий. Подарил Марусе ценный, уникальный сувенир. А именно – конспиративную записку диссидента Шафаревича, написанную собственной рукой. Она гласила: "Вряд ли". И размашистая подпись: "Шафаревич. Двадцать первое апреля шестьдесят седьмого года…" Около семи к Марусиному дому подкатил роскошный черный лимузин. Оттуда с шумом вылезли четырнадцать испанцев по фамилии Гонзалес. Это были: Теофилио Гонзалес, Хорхе Гонзалес, Джессика Гонзалес, Крис Гонзалес, Пи Эйч Ар Гонзалес, Лосариллио Гонзалес, Марио Гонзалес, Филуменио Гонзалес, Ник



139

Гонзалес и Рауль Гонзалес. И так далее. Был даже среди них Арон Гонзалес. Этого не избежать. Как выяснилось, лимузин предназначалась серенада…

был

их

подарком

жениху.

Невесте

же

Стол был накрыт. Бутылки изготовились к атаке. Орхидеи, гладиолусы, тюльпаны – завороженно роняли лепестки в фаянсовое блюдо с неразрезанной индейкой. Рафаэль был в смокинге. Невеста в белом платье с кружевами. И все гости улыбались. И Лоло не сквернословил. И у Левушки привычно ощущалась неизменная конфета за щекой. И музыка наигрывала. И все кого-то ждали. И я, честно говоря, догадываюсь, в общем-то, – кого. Живого автора. И тут явились мы с женой и дочкой. И Маруся вдруг заплакала. И долго вытирала слезы кружевами… Тут я умолкаю. Потому что о хорошем говорить не в состоянии. Потому что нам бы только обнаруживать везде смешное, унизительное, глупое и жалкое. Злословить и ругаться. Это грех. Короче – умолкаю…

12) Письмо живого автора Марии Татарович ВМЕСТО ЭПИЛОГА Муся! Ты довольно часто спрашивала – уж не импотент ли я? Увы, пока что – нет. А если – да, то этот факт, как минимум, заслуживает комментариев. Позволь тебе сказать, что импотенцию мою зовут – Елена, Ника, мама. В общем, ясно. Да, я связан. Но куда серьезней то, что я люблю мои вериги, путы, цепи, хомуты, оглобли или шпоры. Всей душой… Ты – персонаж, я – автор. Ты – моя причуда. Все, что слышишь, я произношу. Все, что случилось, мною пережито. Я – мстительный, приниженный, бездарный, злой, какой угодно – автор. Те, кого я знал, живут во мне. Они – моя неврастения, злость, апломб, беспечность. И т. д. И самая кровавая война – бой призраков. Я – автор, вы – мои герои. И живых я не любил бы вас так сильно. Веришь ли, я иногда почти кричу: "О, Господи! Какая честь! Какая незаслуженная милость: я знаю русский алфавит!" Короче, мы в расчете. Дай вам Бог удачи! И так далее. А если Бога нет, придется, Муся, действовать самой.



140

На этом ставим точку. Точка.



141