Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra českého jazyka
Ortografie tisku Brus jazyka českého (1667) od Jiřího Konstance Magisterská diplomová práce Bc. Daniela Vranovská
Brno 2011
ABSTRAKT: Tato magisterská diplomová práce se zabývá ortografií tisku Brus jazyka českého, který sepsal jezuitský kněz Jiří Konstanc. Text vyńel nákladem jezuitské akademické tiskárny v roce 1667. Ve své gramatice Jiří Konstanc zachycuje obraz čeńtiny tzv. střední doby. Při formulování vlastních pouček přihlíņí k úzu veleslavínské čeńtiny, pokud vńak tento úzus povaņuje za zastaralý, formuluje svá vlastní pravidla. Pro zpracování vlastního tématu jsem vyńla z edice jazykového materiálu, který jsem pořídila ve formě transliterace. Analýza tisku je rozdělena do několika kapitol podle probíraných pravopisných jevů. V úvodu kaņdé kapitoly je vņdy srovnán výklad Jiřího Konstance s výklady jiných představitelů soudobé gramatografické produkce (Václav Jan Rosa, Václav Matěj Ńtejer). Tento výklad je následně srovnán s výsledky analýzy samotného tisku. Cílem je prokázat, zda a popř. do jaké míry se tiskaři či sazeči textu této významné gramatiky drņeli výkladu Jiřího Konstance. Brus jazyka českého vznikl mimo jiné jako reakce na přemíru chybování v tiscích tzv. střední doby.
Klíčová slova: Ortografie, gramatika, graf, doba střední, hláska
ABSTRACT This Master’s Diploma Thesis focuses on a Baroque grammar with the title Brus jazyka českého and its orthography. The author was a Jesuit monk Jiří Konstanc. This linguistic work of his was published by the Jesuit academic printing office in Prague in 1667. In the book Jiří Konstanc provides a depiction of the Czech language in the Baroque period. While formulating his own rules, Konstanc considers the language usage of the Czech language in the late Renaissance period. However, when he finds this old language usage as obsolete, he turns to the contemporary one. To be able to make a thorough analysis I transcribed the whole text turning every single sign from the old scripts into the modern ones. The analysis is divided into several chapters. At the beginning of each chapter I compare the rules of Jiří Konstanc referring to selected orthographical phenomena with the interpretations of other contemporary linguists
(Václav Jan Rosa, Václav Matěj Ńtejer). Consequently, these interpretations are compared with the results of the actual analysis and conclusions are made. The aim is to find out whether the pressmen and proofreaders took the rules of Jiří Konstanc into consideration and if so, to what extent. Key words: Orthography, grammar, graph, Baroque period, speech sound
PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu této práce panu Mgr. Pavlu Koskovi, Ph.D., za jeho cenné rady a připomínky.
Prohlańuji, ņe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuņitím uvedených pramenů a literatury.
___________________ Bc. Daniela Vranovská V Brně, 25.června 2011
OBSAH OBSAH ............................................................................................................................................................... 6 Úvod .................................................................................................................................................................... 8 1 Jiří Konstanc............................................................................................................................................... 10 1.1
Ņivot................................................................................................................................................ 10
1.2
Dílo ................................................................................................................................................. 10
1.3
Brus jazyka českého v kontextu soudobé gramatické produkce...................................................... 11
1.4
Exemplář ......................................................................................................................................... 12
1.5
Brus jazyka českého – obsah ........................................................................................................... 12
2 Označování konsonantických liter ............................................................................................................ 15 2.1
Označování hlásky /s/: .................................................................................................................... 15
2.2
Označování hlásky /z/: .................................................................................................................... 21
2.3
Označování hlásky /ń/: .................................................................................................................... 23
2.4
Označování hlásky /ņ/: .................................................................................................................... 24
2.5
Označování hlásek /c, č/: ................................................................................................................ 25
2.6
Označování hlásky /j/: .................................................................................................................... 26
2.7
Označování hlásky /g/:.................................................................................................................... 30
2.8
Označování hlásek /ď/, /ť/, /ň/: ....................................................................................................... 31
3 Psaní vokálu /ú/ a diftongu au:.................................................................................................................. 36 4 Psaní ů: ........................................................................................................................................................ 38 5 Označování hlásky /v/ a /u/:....................................................................................................................... 41 6 Označování hlásky /l/: ................................................................................................................................ 43 7 Dvojí b: ........................................................................................................................................................ 50 8 Dvojí h: ........................................................................................................................................................ 52 9 Rozlišování i - y: ......................................................................................................................................... 53 9.1
Značení y/i po sykavkách: .............................................................................................................. 55 9.1.1 Značení y/i po c, s, z: ................................................................................................................. 55 9.1.2 Značení i/y po č, ń, ņ: ................................................................................................................. 56
9.2
Značení i/y po ř: .............................................................................................................................. 57
9.3
Značení i/y po g: ............................................................................................................................. 57
9.4
Značení i/y po h, ch, k, r: ................................................................................................................ 58
9.5
Značení i/y po l: .............................................................................................................................. 58
9.6
Značení i/y po p, b, m, w, f: ............................................................................................................ 61
9.7
Značení i/y po d, t, n: ...................................................................................................................... 63
10 Geminace: ................................................................................................................................................... 64 10.1
Zdvojené p, t: .................................................................................................................................. 64
10.2
Zdvojené s, ń: .................................................................................................................................. 65
6
10.3
Zdvojené m, n: ................................................................................................................................ 66
10.4
Zdvojené c, č:.................................................................................................................................. 67
10.5
Zdvojené l: ...................................................................................................................................... 67
10.6
Zdvojené d: ..................................................................................................................................... 68
10.7
Zdvojené f: ...................................................................................................................................... 68
11 Interpunkce: ............................................................................................................................................... 69 12 Označování velkých písmen: ..................................................................................................................... 86 13 Slova cizího původu: .................................................................................................................................. 91 14 Errata: ......................................................................................................................................................... 94 15 Kvantita: ..................................................................................................................................................... 96 16 Závěr: ........................................................................................................................................................ 111 Seznam pouţité literatury ............................................................................................................................. 115 Příloha 1: Pravidla transliterace .................................................................................................................. 120 Příloha 2: Transliterace ................................................................................................................................. 122 Příloha 3: Abeceda ......................................................................................................................................... 225 Příloha 4: Ukázka jednotlivých fontů v tiskových písmech ....................................................................... 229
7
ÚVOD Předmětem této magisterské diplomové práce je detailní analýza ortografické podoby tisku Brus jazyka českého od Jiřího Konstance, která je zaloņena na úplné transliteraci tohoto textu (je uvedena jako příloha práce). Jiří Konstanc byl vzdělaný jezuita, který kromě vlastní rozsáhlé literární tvorby také společně s Václavem Matějem Ńtejerem a Janem Barnerem přeloņil Svatováclavskou bibli. Jeho gramatika představuje významnou jazykovou památku a zároveň svědectví o podobě čeńtiny tzv. střední doby. Při zpracování materiálu mi byl předlohou tisk, který vyńel nákladem jezuitské akademické tiskárny v Praze v roce 1667 a který je dnes uloņen v Moravské zemské knihovně v Brně pod signaturou ST1-0025.225,B. Text gramatiky nebyl dosud jako celek edičně zpracován, a tak je k této práci přiloņená transliteraci pokusem o první ediční přípravu tohoto významného gramatografického textu. Kompletní transliteraci jsem připravila podle pravidel uvedených v Příloze 1. Transliterovaný text jsem zpracovala podle návrhů na přepis jednotlivých liter, které vytvořil vedoucí mé práce dr. Pavel Kosek a které uveřejnil ve svých studiích Grafická stránka kancionálu Fridricha Bridelia Jesličky Staré nové písničky (2008) a Interpunkce českých tińtěných kancionálů 17. a 18. století a její transkripce (2010). V Příloze 3 uvádím abecedu s ukázkami jednotlivých liter ze vńech typů tiskových písem (fraktura, ńvabach, antikva), kterými byl text vysázen. Při klasifikaci těchto tiskových písem jsem vyńla ze studie Vladimíra Kaisera Klasifikace tiskových písem z hlediska pomocných věd historických (1982). Analýza ortografické podoby Brusu jazyka českého vychází z kompletní transliterace textu uveřejněné v Příloze 2. Některé pravopisné jevy jsou pro rozsáhlost zkoumaného materiálu omezeny na sondu, která čítá 40 stran tisku: a1r – a5r, 41 – 50, 152 – 162, 241 – 250. Větńina zkoumaných jevů je vńak dohledávána v celé knize. V některých případech jsou závěry analýzy zpracovány statisticky a následně zaznamenány v tabulce. V úvodu kaņdé dílčí kapitoly je představen výklad Jiřího Konstance týkající se pravidel konkrétní pravopisné oblasti. Jeho stanovisko je následně porovnáno s výsledky dalńích představitelů soudobé gramatografické produkce. Jde o Václava Jana Rosu, který shrnul své poznatky z gramatiky do spisu Čechořečnost, seu Grammatica linguae Bohemicae (1672) a Václava Matěje Ńtejera, který vyjádřil svůj názor na podobu soudobého pravopisného úzu
8
v tisku Ņáček, aneb výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti (2001). Hlavními metodologickými východisky této práce byla Humanistická čeńtina (1983) Jaroslava Poráka, Historická mluvnice československá (1935) Frantińka Trávníčka a 1. díl Historické mluvnice jazyka českého (1963) od Jana Gebauera. K zpřesnění základní terminologie přispěly dvě příručky Writing systems: a linguistic approach (2005) od Henryho Rogerse a Writing systems: a linguistic introduction (1985) od George Sampsona. Autoři v nich zdůrazňují rozdíl mezi termíny graf a grafém. Grafém je stejně jako foném ve fonetice pojem abstraktní, zatímco konkrétní podoba písmen v tisku koresponduje s pojmem graf/ litera/ písmeno. Cílem této práce je prokázat, jak je pravopis doby střední, který je obvykle interpretován jako rozkolísaný, zachycen soudobými gramatografy. Pomocí srovnání stanovisek těchto autorů, která se týkají výkladů jednotlivých ortografických jevů, a následné projekce těchto představ o pravopise do konkrétního gramatografického textu, chci prokázat míru dopadu těchto představ na dobový úzus.
9
1
Jiří Konstanc
1.1 Ţivot Jiří Konstanc se narodil r. 1607 v Řepíně nedaleko Mělníka. Ačkoliv sám pocházel z protestantské rodiny, pobělohorské silně protireformačně zaměřené jezuitské ńkoly z něj vychovaly přesvědčeného katolíka. Po vstupu do jezuitského řádu působil několik let jako učitel na gymnáziích, jako misionář (Ńternberk, Březnice, Kutná Hora, Telč) a nakonec jako duchovní prefekt, tzv. spirituál.
1.2 Dílo Literární tvorba Jiřího Konstance je poměrně rozsáhlá, větńinou se vńak jedná o překlady latinských náboņensko-vzdělávacích spisů. Jako příklad můņe slouņit Cvičení v dokonalosti a ctnostech křesťanských 1–3 Antonia Rodrigueze (1663, 1664, 1665), Serafín neb Ńkola svatého rozjímání Vincenta Caraffa (1666), Rozjímání neb Myslí – modliteb o nejpřednějńích tajemstvích víry nańí…částka (1668 75) Ludvíka de Punte nebo Zrcadlo duńe Bartoloměje Salucia. Vlastní Konstancova tvorba zahrnuje jednak náboņenské spisy psané v čeńtině, Sucurre miseris. Svatohorská Panna Maria… (1652) a Ņivot Krista Pána… (1662), jednak náboņenské spisy latinské. Sem se řadí např.: Epistola P. Claudii Aquavivae de renovatione spiritus (1657), Manuale recens erectae Sodalitatis Telcii (1658), Vita Christi ex quator evangelistis eo ordine temporis, quo acta est, in litanias redacta ad Christum (1661), Foemina stella seu quinque bonae qualitates matronarum prosertim nobilium accomodatae ex aula P. Causini (1661). Míra původnosti těchto spisů je ovńem dosud sporná.1 Od roku 1670 aņ do své smrti spolupracoval Jiří Konstanc s Matějem Ńteyerem a Janem Barnerem na novém českém biblickém překladu, který později vyńel ve Ńteyerově nakladatelství Svatováclavské dědictví jako Svatováclavská bible (1677 1715). (Jakubec 1929: 902) Zajímavé je, jak přistupují k osobnosti Jiřího Konstance a k jeho dílu české literárněhistorické příručky a jejich autoři. Období baroka nebylo v českém literárním
1
Ņivotopisná a bibliografická data převzata z publikace Lexikon české literatury (1993: 839) a Rukovět k dějinám literatury české do konce 18. věku (1875: 387).
10
kontextu vnímáno vņdy pozitivně.2 Obzvláńtě starńí autoři jako Josef Dobrovský či Josef Jungmann nehodnotí oficiální literární produkci doby protireformace příliń kladně. To je moņná důvod, proč oba autoři vynechávají jakoukoliv zmínku o Konstancových náboņensko-vzdělávacích spisech. Josef Dobrovský ve své Ausfühliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (1819: x) udává ke Konstancově osobnosti pouze, ņe se jedná o jezuitu a z díla povaņuje za důleņité zmínit jen Brus jazyka českého, ten pak ovńem hodnotí kladně. Podobně Josef Jungmann v Historii literatury české (1849: 257) zmiňuje jen Brus, který chápe předevńím jako příručku puristickou (o purismu v souvislosti s Brusem viz dalńí kapitoly). Podobně jako Dobrovský chválí Konstance Arne Novák (1993: 155). V souvislosti s naukovou prózou vyzdvihuje Novák autora Brusu nad jeho současníky Václava Matěje Ńteyera a Jana Drachovského, nicméně i on představuje Konstance spíńe jen jako bojovníka „proti nezadrņitelnému úpadku jiņ čeńtiny“. Podobně jako autoři před ním i Josef Jireček ve své Rukojeti k dějinám literatury české do konce 18. věku (1895: 387) pomíjí vlastní Konstancovu tvorbu, nicméně podává poměrně podrobný soupis překladového díla. Překvapivě velký prostor vyhrazuje osobnosti Jiřího Konstance Josef Vlček ve svých Dějinách české literatury I. (1960: 585–588). Vlastní náboņenské spisy Konstancovy jsou zde sice zmíněny jen okrajově, a to jako práce vesměs vysoce derivativní a nepříliń podstatné, Vlček vńak podává poměrně detailní obsah Brusu jazyka českého. Josef Jakubec (1929: 903) spatřuje největńí přínos Jiřího Konstance v práci na Svatováclavské bibli. Konečně komplexní soupis Konstancova díla podává aņ kolektiv autorů Lexikonu české literatury (1993: 840).
1.3 Brus jazyka českého v kontextu soudobé gramatické produkce Pro svou gramatiku zvolil Jiří Konstanc název „brus“. Toto označení pouņil Konstanc v nańí gramatografii vůbec jako první, a to v souladu s literární produkcí antických klasiků Quinta Horatia Flacca a Marka Fabia Quintiliana. (Večerka 2007: 23) Historie ņánru tedy sahá aņ do období antiky. Výsledkem „brouńení“ nebo jak vysvětluje sám Konstanc „odstraňováním drtin“ [4] má být stylisticky elegantní text, na rozdíl od pozdějńích brusů, které jsou „větńinou atomizující soupisy zakazovaných jazykových vad, spojené často s přikazovanou slovníkovou neologizací bez dostatečných znalostí principů slovotvorby ve
2
České literární baroko, potaņmo barokní gramatiky se dostaly poprvé do oblasti seriózního badatelského zájmu aņ díky článku Josefa VAŃICI (1938: 177–188) „Jezuité pobělohorńtí a český jazyk“.
11
skutečném jazykovém úzu“. (Večerka 2007: 23) Z tohoto důvodu nelze, jak dále uvádí Večerka, Konstancův Brus jednoduńe zařadit mezi typické reprezentanty literární produkce puristické a „brusičské“, jak tomu bylo běņné ve starńích jazykových a literárněhistorických publikacích (srov. např. Jelínek 1970: 192–194, Vlček 1960: 586–587). Navíc, jak dodává Jiří Kraus (1985: 146), jeńtě v čeńtině 17. století jsou „stále zdrojem normy klasické texty a klasičtí autoři“, přílińné neologizování by tedy nebylo v souladu s estetickými poņadavky soudobých gramatiků. Nejlépe vystihuje charakter ņánru „brusu“ spojeného s českým prostředím a jeho pozdějńí problematickou recepci Ondřej Koupil. (2007: 198) „Brouńení“, respektive puristická tendence, je podle něj „obecná, v celých dějinách gramatografie a péče o jazyk doloņitelná snaha o „čińtění“ jazyka podle předem daných kritérií jedinečnosti a výlučnosti.“ S touto snahou nemá být – v rozporu s interpretacemi puristických tendencí od 30. let 20. století – spojeno ņádné negativní hodnocení, protoņe v tomto případě soudobé gramatiky čeńtiny jen „zrcadlí jeden z obecných postojů uņivatelů kteréhokoliv jazyka k proměnlivému nástroji, jehoņ uņívají.“ V tomto smyslu byli tedy prvními puristy uņ např. Jan Hus, autoři náměńťské mluvnice, Jan Blahoslav, Matouń Beneńovský a posléze i gramatografové období baroka (Ńteyer, Drachovský). Díky svému názvu a díky své metaforice péče o jazyk jako brouńení je to vńak dílo Jiřího Konstance, které bývá uváděno jako první exemplární příklad projevu puristických snah v české jazykovědě (srov. např. Jelínek 1970: 192).
1.4 Exemplář Při analýze jsem pracovala s výtiskem z roku 1667, který je uloņen v Moravské zemské knihovně v Brně pod signaturou ST1-0025.225,B. Tento exemplář jsem kompletně celý transliterovala (viz Přílohu 2) dle pravidel navrņených p. dr. Pavlem Koskem v nově připravované edici díla Jesličky od Bedřicha Bridela. Přepis reflektuje a zaznamenává vńechny náleņitosti původní grafiky včetně anomálií, jakými byly např. chyby v sazbě.
1.5 Brus jazyka českého – obsah Východiskem pro sepsání této jazykové příručky byla pro Jiřího Konstance ńpatná jazyková úroveň jeho současníků. Autorská intence byla v tomto ohledu jasná – napravit
12
stávající stav, co bylo vnímáno jako nevyhovující, to „zostřit“, „zbrousit“. Práce nebyla zamýńlena jako praktická učebnice čeńtiny, měla spíńe slouņit jako návodná pomůcka pro „doſpělé Poſitory neb liter Skládače a Jmpresſorſké včednjky“ [228] a koneckonců také i pro písaře a vůbec vńechny „milovníky čeńtiny“. Konstanc otevřeně kritizuje ńpatné uņívání jazyka, vzorem a zároveň kritériem správnosti se mu přitom stává vybraná literární produkce doby veleslavínské a některých tisků starńích, na jejichņ čelní představitele se často odvolává. Zároveň, jak udává Radoslav Večerka (2007: 23), se „poprvé v nańí noremně kodifikační gramatografii“ stává kritériem správnosti také „jazyk dobrého autora“. Tím má být Václav Hájek z Libočan nebo Daniel Adam z Veleslavína. V textu lze dohledat přímé odkazy na Hájkovu kroniku, kterou autor Brusu hodnotí velmi kladně,
Komenského Labyrint světa a ráj srdce, Kralickou,
Norimberskou a Melantrichovu bibli, objevují se příklady i z Dalimilovy nebo Trojanské kroniky. Z gramatické produkce Konstanc čerpá předevńím ze spisu Grammatica boemica in V libros divisa Jana Drachovského, gramatiky Emanuela Alvareze či Matouńe Kolína. Stále se nepodařilo jednoznačně vysvětlit, jak mohl Konstanc znát Gramatiku českou Jana Blahoslava, která jeńtě v 17. století existovala pouze v rukopise (srov. např. Duńek 1892: 307–318, Vintr 1992: 167, Koupil 2007: 224). Jiří Kraus (1985: 145) společně s Věrou Petráčkovou (1989: 29) řadí Brus jazyka českého mezi soudobé tzv. práce normativní, příručky, které měly ńirńí záběr a které měly zachytit jazykovou situaci v relativní úplnosti. Názvem „lima“, tedy „brus“ dal Konstanc najevo, ņe konečným cílem jeho snah je text stylisticky kultivovaný, „vybrouńený“. (Kraus 1985: 153) Samotný tisk knihy je velmi zajímavý. Začíná připsáním díla uznávané autoritě – v tomto případě Tomáńi Peńinovi z Čechorodu
coņ bylo součástí soudobé gramatické
konvence. (Koupil 2007: 190) Po tomto připsání následují errata a dodatek k poslední kapitole tisku týkající se ortografie. Koupil (2007: 162) toto zvláńtní členění vysvětluje tak, ņe dedikace, errata a obsah byly dodány v době, kdy uņ byla vytińtěna celá kniha, a to pro úsporu na jeden arch. Zbývalo místo, a protoņe v Ortografii chybělo pojednání o interpunkci, Konstanc ji doplnil právě sem. Hlavním jazykem textu je čeńtina, která je doplňována pasáņemi a četnými příklady z latiny. Např. na začátku tisku přejímá Konstanc pár stránek z Drachovského gramatiky týkající se časomíry, které nepovaņuje za nutné přeloņit. Latina je také místy pouņívána 13
k vlastnímu výkladu gramatických pouček. Konstanc vńak jako barokní patriot staví čeńtinu klasickým jazykům na roveň, v některých případech čeńtina latinu a řečtinu naopak předčí: „quantitates ſcribimus accuratiùs quàm Latini“ [236]. Text Brusu je rozčleněn do čtyř oddílů: 1. De etymologia, 2. De constructione, 3. De prosodia, 4. De orthographia. První, nejrozsáhlejńí oddíl De etymologia pojednává v dneńním slova smyslu o morfologii a slovotvorbě. V úvodních stránkách se ovńem autor také věnuje českým hláskám a vńímá si jejich alternací. Dále Konstanc rozlińuje „osm částek řeči“ (Nomen, Pronomen, Verbum, Participium, Præpoſitio, Aduerbium, Interjectio, Conjunctio). Substantiva se dělí do pěti deklinací podle koncovky genitivu singuláru. V paradigmatech je u některých vzorů udáváno více tvarů, přičemņ první tvar je základní, vyńńí, druhý, po případě třetí jsou odstupňovány jako niņńí: Genitivo Semena/ne/ni [28], Vocativo ó Měſſťani/né/nowé [31]. Slovesa Konstanc rozděluje do tří konjugací podle koncovky 1. os. ind. prézenta: 1. -ám, 2. -i, -y, -u, 3. -ím, -ým. Velkou pozornost věnuje Konstanc přechodníkům. Jejich chybné uņívání bylo pro autora jedním hlavních podnětů, proč Brus vůbec vznikl. Dalńím důvodem bylo chybné uņívání přivlastňovacího zájmena svůj ve 3. os. Ve druhé části tisku nazvané De constructione se autor věnuje uņívání genitivních vazeb, genitivu záporového a partitivního. Třetí část Brusu nazvaná De prosodia mapuje problematiku české kvantity. Konstanc byl po Drachovském vůbec mezi prvními gramatiky, kteří se jí zabývali. (Vintr 1992: 166) Základní poučky jsou přejaty z tisku Drachovského, Konstanc tato pravidla vńak výrazně rozńiřuje a doplňuje, příklady jsou vybrány z knih veleslavínské doby: „kdyņ w obogj zemi neypěkněgi mluwili/ a Jmpresſoři geden přes druhého dobře tiſkli […] okolo léta 1600“. [231] V posledním oddílu nazvaném De orthographia se Konstanc pokouńí o jazykovou reflexi3 soudobého pravopisu. Stejně jako u předcházejících oddílů i zde Konstanc vychází se svých předchůdců a jejich gramatik (Nudoņerský, Drachovský).
3
Termín „kodifikace“ navrhuje KOUPIL (2007: 16) v souvislosti s čeńtinou 16. a 17. století nahradit termínem „ jazyková reflexe“.
14
2
Označování konsonantických liter
2.1 Označování hlásky /s/: Jaroslav Porák (1983: 16) ve své práci Humanistická čeńtina uvádí, ņe hláska /s/ se v souladu se soudobým územ zapisuje a tiskne pomocí několika písmen, minuskulního s, ſ a majuskulního S. V souvislosti s tímto značením navrhuje Jiří Konstanc ve své gramatice tato pravidla: na začátku slov má stát dlouhé ſ, a to i přesto ņe rozkolísaný úzus v čeńtině 16. a posléze i 17. století umoņňuje vyuņít v téņe pozici také literu s. (Porák 1983: 18) Uņití s Konstanc doporučuje pouze v případě velkého písmena a před literou h: „Gediného točeného s zpočátku ſlowců ſe nevņjwá/ mimo werſálnjch […] a kdyņ neſnadno můņe ſtáti dłau é ſ/ gako před literau h shljdám/ shledáwám/ etc. Ač v neylepſſjch Autorů nacházým spečeťugi/ skupugi/ skřiwený/ slepenj/ srozumjwám/ sbjhám ſe/ sformowaný/ stemperowaný/ schowaný etc. Coņ geſtli dobře geſt/ ptám ſe na přjčinu toho/ a laſkawých Cņtenářů ņádám/ aby mi gi wymyſliti pomáhali“ [281]. Ńtejer (2001: 73) rozńiřuje uņití písmena s na vńechna slova derivovaná pomocí předpony s v nevokalizované podobě, v podobě vokalizované se tiskne ſ. Ve slovech začínajících na s, které nemá status předpony, se má tisknout ſ. Rosa (1672: 12) prosazuje psaní malého s jak na začátku, tak na konci slov. V první zmíněné pozici se má tisknout také litera ſ, na konci slov vńak nikoliv. O distribuci s × ſ na konci slov se Konstanc nezmiňuje, Porák (1983: 16) vńak dokládá, ņe se zde tiskne výlučně jen malé s, ſ tu prakticky není doloņeno. Uprostřed slov navrhuje jak Ńtejer (2001: 71), tak Rosa (1672: 12) psaní dlouhého ſ, nikoliv s. Z uvedených pouček tedy vyplývá, ņe alografy s a ſ stojí v komplementární distribuci v pozici uprostřed a na konci slov. V prvním případě se má objevit pouze s, ve druhém pak dlouhé ſ.
•••
Při analýze samotného tisku Brusu jazyka českého jsem s ohledem na zaznamenávání hlásky /s/ dońla k těmto výsledkům: Na konci slov se prakticky výlučně tiskne s: Kus [248], Pás [242], les [155], nás [246], wás [243], gakýs [49], Brus [a5r]. Toto platí i v případě slov přejatých: Kyrys [161],
15
Politykus [161], Faryzeus [162], Kryſtus [162], Partes [162], Pres [162]. Dalńí výskyty jsem zaznamenala ve 2. os. sg. u podmiňovacího způsobu slovesa „býti“: Lečbys [50], bylabys [80], odkudņbys [108], ſſłapalbys [87]. V pozici na začátku slova se tiskaři drņí Konstancova pravidla a tisknou literu ſ, s se objevuje před literou h, kde mu dlouhé ſ nekonkuruje ani v jediném případě: ſtrunář [241], ſwatá [242], ſtraně [243], ſtánek [244], ſemenám [243], ſkoro [245], ſtogjm [244], ſw g [247], ſnad [248], ſproſtj [249]… shnil, shilý [84], shnigi [104], shůry [120], shlť [138]. Dokladem toho, ņe tiskaři této poučky dbali opravdu pečlivě, je rozlińení s × ſ ve dvojím zápise jednoho slova, z nichņ jedna podoba podléhá asimilaci znělosti: shledna neb ſchled [145]. Jako dalńí příklad můņe slouņit spojení shlazuji neb ſtjrám nepřátely [121]. Je zajímavé, ņe podobnou, i kdyņ ne naprosto důslednou, tendenci klást točené s před h zaznamenala také Stanislava Tomková (2010: 11) ve svém výzkumu ortografické podoby tisku Dictionarium von dreyen Sprachen Kańpara Vusína. Konstancovi současníci (Rosa 1672, Ńtejer 2001) podobnou poučku ve svých gramatikách nemají. V pozici před jinými hláskami se tiskne větńinou litera ſ, tiskařská nedůslednost se projevuje jen na třech místech v textu – u adjektiva stařj [15] a u dvou sloves derivovaných pomocí předpony s: sformugeſs [41], spauſſtjm ſe na Boha [121] × ſkonaných [250], ſtrogéce [249], ſklánjm [245] etc. V tomto případě ovńem nejde o nic výjimečného, podobné doklady se objevují např. v tisku Ńtejerova Věčného pekelného ņaláře, kde Tereza Rusoová (2008: 11) dokládá dokonce 21 slov, jejichņ počáteční točené s neslouņí jako iniciační předpona, a tudíņ by se dle pravidel navrņených samotným Ńtejerem mělo značit pomocí ſ. Uprostřed slova se tiskne vņdy jen litera ſ: čiſtjcýho [a4v], oſpaloſt [157], ſmutek [157], nebezpečenſtwj [158], běloſtkwaucý [159], Muņſkých [242], poſłéz [248]. Z přejatých slov např.: Ewangeliſta [162], Poſtylla [162], Magiſter [162]. Majuskule je značena pomocí velkého S: Sněm [a2v], Sestry [157], Slitownice, Stroſkotáwám, Středozemné moře [159]. Z přejatých slov: Sakryſta, Secar [162], Sylabách [241]. Majuskulní S se tiskne na začátku věty nebo ve slově, které autor povaņuje za důleņité. Tomuto zápisu konkuruje značení majuskulního s pomocí litery γ: γlow [90], Malá γtrana [164], před γaudcy [206], na γtraně 30 [252], w poſłednj γylabě [260]. Kvantitativně zcela převaņuje zápis první, druhý se začíná více objevovat aņ v druhé polovině tisku, v celém Brusu lze dohledat pouze 7 dokladů.
16
Ve skupině -ss- se hláska /s/ značí jednak pomocí kombinace sſ, jednak pomocí zdvojeného ſ. Kombinace grafů s a ſ (sſ) je doloņena ve slovech přejatých: Ympresſorſkých [162], Jmpresſorůw, Jmpresſy [a1r], Sſýſſle [162]. V případě dokladu Sſtudenty [162] vńak jde o záznam výslovnosti [š] pod vlivem němčiny4. Spojení s a dlouhého ſ (sſ) se dále objevuje také u několika slov domácích: wesſele [140], sſauņenj [209], sſuņuge [219], sſtihám [257], sſtupugeme [5] 5. Zdvojené ſ se tiskne u dokladů: Paſſionál, Miſſál, Sſýſſle [162]. Vńechna tato slova kopírují původní ortografickou podobu ze svého mateřského jazyka. Paſſionál a Miſſál jsou slova počeńtěná, původem latinská. Paſſionál je odvozen od passio, passionalia6, zatímco Miſſál je odvozený od missalis, missa7. (Machek 2010: 382, 437) Slovo Sſýſſle je výpůjčka německého der Sessel (‘ņidle’) (Balhar – Jančák 1992: 301), která se v českém jazykovém prostředí ujala se značnými nářečními rozdíly8. Tvar Sſýſſle se vyskytuje v nářečích středočeských a jeho uņívání tak koresponduje s oblastí, kde se Jiří Konstanc narodil a později také působil. U této konkrétní podoby navíc dońlo k úņení é > í. V jednom dokladu se setkáváme s literou β, která je jinak, i kdyņ nepříliń často, vyuņívaná spíńe v písařském úzu: (Porák 1983: 17) neceβitate [227]. Tento latinský výraz (necessitas) lze do čeńtiny přeloņit jako ‘nutnost, nevyhnutelnost’. V textu Brusu je vytińtěn antikvou. Ostré β vzniklo původně v gotickém písmu jako ligatura ſ a z, v humanistické antikvě se spojovalo ſ se s. (wikipedia.org) Předloņka se tiskne v celém textu důsledně jako s, ve vokalizované podobě ſe: s nemalau poctiwoſtj [a3r], s hřmotem [158], s naſſj hanbau [162], s gich Neutris [243]; ſe wſſemi poſledněyſſjmi [84], ſe ſtřechy [120].
4
Vztahem mezi němčinou a slovanskými jazyky (čeńtina, slovenńtina) a českými a slovenskými přejímkami z němčiny se zabývá Stefan NEWERKLA (2004) ve své knize Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Newerkla nezmiňuje přímo slovo student, ačkoliv toto je běņnou součástí německé slovní zásoby (der Student), protoņe samo bylo převzato z latiny. Vliv němčiny je vńak nesporný, dále srov. např. ńtajgr < Steiger, ńtempl < Stempel, ńprync < Sprinz(el). Podobu slova student s iniciálním /š/ zmiňuje ze vńech autorů etymologických slovníků pouze HOLUB (1967: 456), vliv němčiny vńak také neuvádí. 5
viz kapitolu o geminaci
6
Passio – umučení, passionalia – skutky svatých (KÁBRT 2000: 380)
7
Missalis – meńní, missa – mńe (op. cit.: 338)
8
Český jazykový atlas (1992: 301) dokládá, ņe tvar sesle se vyskytuje v nářečích středočeských, severovýchodočeských a západočeských, pro nářečí jihočeská je typická seslička. V jihomoravských nářečích se objevuje sesel, a to jen v menńím areálu v okolí měst Jihlava, Havlíčkovův Brod a Brno.
17
•••
Pokud jde o rozlińování předloņky s a z9, Konstanc navrhuje toto: „S/ kdyņ wyznamená de vel ex, cum motu deorſum“ [201], tedy ve významu ‘ze shora dolů’. Toto pravidlo se uplatňuje i v přeneseném smyslu: s hrad w y ze wſy ſauſedé [121]. Dále se předloņka „s/ neb ſe“ pouņívá ve významu cum, tedy ‘s kým/čím’: s bliņnjmi ſwými/ s djkčiněnjm [206]. Poměrně vágní pravidlo navrhuje autor Brusu u případů, kde „ſe wyznamenáwá ſmyſl bez hnutj“. V tomto případě „ſe ſſetřj na ljběgſſj zněnj“. Podobná pravidla platí, kdyņ se s a z „s ginými čáſtkami řeči w gedno ſpogugj“ [121]. Při významu ‘pohyb dolů’ se má psát litera s.10 S se píńe také ve významu latinského ‘con, com’ –tedy ‘dohromady, ve styku přátelském i nepřátelském’. Slovesa s tímto významem v tomto případě také určují, jaká předloņka po nich bude následovat, má-li jí být s nebo z.11 Václav Matěj Ńtejer nepřichází ve svém Ņáčkovi (2001: 72) s ničím novým, jeho gramatické regule se shodují s Konstancovými. Stejně jako Ńtejer (2001: 79) i Konstanc si vńímá problematického rozlińování s/z u slov, která mohou být prefigována pomocí obou předpon, a u nichņ je toto rozlińování významotvorné: ſtjrám vs ztjrám [122].12
•••
V tisku Brusu jsou tato pravidla týkající se předloņek s a z dodrņována celkem důsledně, výjimky se objevují jen zřídka.
9
KOPEČNÝ (1973: 76, 244) uvádí, ņe předloņka s vznikla z pův. psl. *sъn a z z *jьz. Ačkoliv v čeńtině později dońlo k fonologickému splynutí obou předloņek, graficky se stále odlińují. 10
U těchto slov Ńtejer (2001: 72), na rozdíl od Konstance, navrhuje psát dlouhé ſ, naopak malé s se má objevit u dokladů s významem ‘con, com’. 11
Pro více informací o rozlińování předloņek, resp. předpon s a z viz kapitolu o značení hlásky z.
12
Rozdíly v uņití s/z se zabývám podrobněji v následující kapitole o značení hlásky z.
18
Ve významu ‘shora dolů’ se tiskne v souladu s pravidly Jiřího Konstance pouze malé točené s, pokud jde o nevokalizovanou podobu. Pokud se předloņka vokalizuje, pak se objevuje důsledně dlouhé ſ, z není doloņeno ani v jediném dokladu. Toto se týká i spojení s přeneseným významem: s hrad w y ze wſy ſauſedé [121]. Předloņka s se tiskne také důsledně ve významu cum, tedy ‘s kým/čím’: s bliņnjmi ſwými/ s djkčiněnjm [206], s hřmotem [158]. Poměrně vágní pravidlo navrhuje Konstanc u případů, kde „ſe wyznamenáwá ſmyſl bez hnutj“. V tomto případě „ſe ſſetřj na ljběgſſj zněnj… s wečera a z gitra/ z zadu y s předu“ [121]. Doklady tohoto typu se v Brusu vyskytují velmi málo: z počátku [279] × ſpočátku ſlowa13 [281]. Podobná pravidla platí, kdyņ se s a z „s ginými čáſtkami řeči w gedno ſpogugj“. [121] Při významu ‘pohybu dolů’ se tiskne s, resp. ſ: ſklanjm [121]. S a ſ se píńe také ve významu latinského ‘con, com’ – tedy ‘dohromady, ve styku přátelském i nepřátelském’: shlazuji neb ſtjrám nepřátely [121] a ve významu ‘z povrchu pryč’: ſtrawugi ſſpjņi, ſmazugi/ ſłepugi [121]. Takováto slovesa v tomto případě také určují podobu předloņky, jaká po nich bude následovat (s ~ z): Swrhl mocné s ſtolic, ſtjrám pjſmo s tabule, ſklátil owoce ſe ſtromu [122]. U ostatních prefigovaných slov se tiskne z: zchwalugi [122]. V několika případech byli tiskaři zřejmě ovlivněni výslovnostní asimilací znělosti, srov. ſchwalowánjch [a4v], nawſteklý [160], heſky [253] × ztrápenj [158], Ztwrdj ſe [213]. Konstanc si byl podobného chybování vědom, sám např. uvádí, ņe ve slově zpjwati se prefiguje zásadně jen pomocí z (srov. Kańpar Vusín uvádí tvary zpjwati a ſpjwati ve svém slovníkovém hesle jako dublety Tomková 2010: 12). Chyby ve znělosti konsonantů vytýká Konstanc Němcům ņijícím na území českých zemí v rámci habsburské monarchie a mluvícím česky: Hroſnata, Roſdraſchof, má matka Praſe [237].
Ilustrativní výsledky výskytů jednotlivých grafů v prováděné sondě:
majuskule
13
V případě posledně zmíněného dokladu můņe jít o jeden slovní tvar vzniklý ustrnutím. V grafice takovýchto dokladů vńak skutečně docházelo ke kolísání, jak zaznamenává později také Josef Jungman ve svém Českoněmeckém slovníku (1916: 833, 1702), kdyņ uvádí u předloņky s modelový příklad s počátku a dále u předloņky z z počátku.
19
S γ minuskule ſ na začátku slova (předponové) ſ na začátku slova (nepředponové) celkem
45 0
100 % -
42 251 293
14,4% 85,6%
s na začátku slova (předponové) s na začátku slova (nepředponové) celkem
2 4514 47
4,3% 95,7%
ſ uprostřed slova s na konci slova ſſ sſ
383 33 3 8
91,4 % 8,6 % 27,2 % 72,8 %
ſ na začátku slova (předponové) s na začátku slova (předponové) celkem
42 2 45
93,3% 6,7%
ſ na začátku slova (nepředponové) s na začátku slova (nepředponové) celkem
251 45 296
84,8% 15,2%
Závěr: Hláska /s/ je v tisku Brusu jazyka českého označována vícero literami. V souladu s dobovým územ se značí pomocí S a γ v případě majuskule a s, ſ v případě minuskule. Literou ſ se hláska /s/ značí v pozici na začátku a uprostřed slova, nikdy vńak na jeho konci. Na konci slov se zapisuje důsledně jen pomocí malého s. Písmeno s se v několika případech objevuje na začátku slov. Jedná se o doklady, u nichņ prefix s předchází liteře h. Toto pravidlo je formulováno pouze v Brusu, v gramatikách současníků Jiřího Konstance se nevyskytuje (Ńtejer 2001, Rosa 1672). Kromě pozice před literou h se písmeno s objevuje u tří dalńích dokladů. Podobné studentské závěrečné práce zabývající se ortografií vybraných tisků z období baroka (Rusoová 2008, Tomková 2010) vńak dokládají, ņe se nejedná o nic výjimečného. Předloņka s se tiskne jako s v nevokalizované podobě, ve vokalizované podobě ſe. Ve skupině -ss- se s označuje dvojím způsobem, buďto zdvojením
14
Vńechny doklady nepředponového s na začátku slova jsou majuskulní.
20
ſ, nebo kombinací sſ. Předloņka s se tiskne v podobě s ve významech ‘shora dolů’, ‘s kým/čím’.
2.2 Označování hlásky /z/: Hláska /z/ je v textu Brusu označována pouze jedním grafem z: znameney [74], obzwláſſtně [83], gezdjm [83], rozdjlnoſti [103], Způſob [181], meznjky [204], Cyzonárodſkau [236]. Výjimky se objevují pouze u asimilace znělosti a u rozlińování předloņek a předpon s × z. Předloņka z se má podle Konstancových pravidel pouņívat v následujících případech: 1. „Z/ kdyņ ſtogj před gmény materyj neb přjčinu wyznamenáwagjcými/ z které neb kterau ſe nětco dělá“; 2. „Quando eſt ſenſus motus per planum vel ex inferiore loco“ [120] – tedy s významem ‘pohybu po rovině’ či ze ‘zdola nahoru’; 3. Pokud předloņka nenese význam pohybu, má se podle Konstance ńetřit „na ljběgſſj zněnj“ [120]; Ńtejer ve svém Ņáčkovi (2001: 77) parafrázuje Konstancova pravidla týkající se uņití předloņky z u genitivních vazeb, kdyņ „nějaká věc z něčeho pochází, neb z nějaké vnitřnosti vychází“ jako např. běņj gelen z leſa teče wjno z ſudu. Z se klade také tam, kde se „nevyznamenává ņádné tělesné hnutí, neņ toliko duchovní“: činjm to z prawé łáſky. Výńe uvedená pravidla navrņená Jiřím Konstancem se v tisku dodrņují takto: 1. Ve významu ‘materyje’ nebo ‘přjčiny’ se tiskne zásadně jen předloņka z: peče chleb z těſta dělá péro z pyſku počat geſt Kryſtus z Ducha S. [120], z præpoſicý pod [5], z nepozoru Pjſařů [139]. Z se navíc velmi důsledně pouņívá u vńech genitivních vazeb, výjimku tvoří slova, kde se udává význam ‘z povrchu pryč’ a ‘ze shora dolů’. U takovýchto spojení se tiskne důsledně s: s powrchu země [5], s hury dolu [29], padá s lawice [120]. 2. Také v tomto případě jde o důsledné zaznamenávání pomocí litery z: z domu/ z gámy/ měſta/ z koſtela/ [120], z hrſti puſtil [a3v], z měſt Praņſkých [4], zhůru [11]. Přeneseně také ‘z niņńí společenské vrstvy’: s hrad w y ze wſy ſauſedé [121].
21
3. V souvislosti se svou třetí poučkou navrhuje Jiří Konstanc psát: s wečera [120], s gitra [120], dále se objevuje ſpočátku ſlowa [281]15. V tisku vńak lze dohledat doklady i na: z počátku [5], zjitra neb zeytra [126], dále pak z wenku [221], zſſjřj [251], zmládj [266], coņ svědčí o jisté rozkolísanosti dobového úzu. (srov. také Jungmann 1916)
U derivovaných sloves pomocí předpony se dodrņují pravidla podobná těm, která Konstanc navrhuje pro rozlińování předloņek s × z . Prefix z- se tiskne u slov, která nemají význam ‘shora dolů’, ‘dohromady’ nebo ‘z povrchu pryč’. Tyto regule jsou opět poměrně důsledně dodrņovány v celém tisku: ztracenec [107], zwěſtowat [115], zpowjdám [117], zpráva [113], zlatinilá [235], zbjrám [113], zkomonilý gonák [155], zběř [159], zpomjnal ſem [221], zwěděti [238]. Konstanc si podobně jako Ńtejer (2001: 79) vńímá, ņe se velmi často chybuje v ortografii slov, která mohou být prefigovaná jak pomocí předpony s-, tak z-. Chybné uņití těchto předpon totiņ zcela mění smysl slov. Např. vedle ſprawugj [123] rozlińujeme zpráwce [123], vedle zhlednu [104] můņe existovat i podoba s předponou s- ve významu ‘shora dolů’. V tomto smyslu tedy nelze chápat s obecnou platností ani Konstancem navrņené pravidlo, ņe před písmenem h se má psát výlučně jen litera s (shlednu × zhlednu). V tisku Brusu se podobné chyby nevyskytují. V několika málo případech se vńak objevuje psaní předpon podle asimilace znělosti: Stroſkotáwám [160]. U slov cizího původu se podle kritéria výslovnosti preferuje psaní znělého z oproti neznělému s: Faryzeus [162], Filozoffie [162]. Závěr: Hláska /z/ je v tisku Brusu jazyka českého označována výhradně jedinou literou, a to z. Předloņka z se tiskne ve vńech genitivních vazbách s výjimkou těch, které mají význam ‘ze shora dolů’ nebo ‘z povrchu pryč’. Důsledně se z píńe ve jmenných frázích, jejichņ význam je ‘po rovině’ nebo ‘ze zdola nahoru’. Takovéto značení je zcela v souladu s pravidly Jiřího Konstance. U prefigovaných slov navrhuje Konstanc podobná pravidla a vńímá si chyb v ortografii slov, která mohou být prefigovaná jak pomocí předpony z-, tak s-. Takové chyby se v textu Brusu nevyskytují. U slov cizího původu se podle kritéria výslovnosti preferuje psaní znělého z oproti neznělému s.
15
V tomto případě grafika naznačuje, ņe můņe jít o jedno slovo vzniklé ustrnutím. Grafika vńak v těchto dokladech skutečně kolísala, podává o tom svědectví Josef JUNGMANN (1916: 833, 1702) ve svém Českoněmeckém slovníku.
22
2.3 Označování hlásky /š/: Podle Jaroslava Poráka (1983: 18) se š značí několika způsoby. Minuskulní /š/ se objevuje nejčastěji jako zdvojené dlouhé ſ, a to jak na začátku, tak uprostřed slov, na jejich konci ovńem nikdy. V pozici před hláskou /s/ se š označuje nejčastěji jako malé s s umlautem ( ), dále se objevuje s s háčkem nebo vodorovnou čárkou a spřeņka ſs. Na konci slov se tiskne ſs nebo
. Majuskule se značí pomocí spřeņky Sſ.
Jiří Konstanc se v souvislosti se značením hlásky /š/ vyjadřuje jen k několika problematickým věcem, a to k pozici na konci slova a po liteře ſ: 1. „Na koncy pak ſſ ſe pjſſe gediným s s dwaumi punkty/ neб s dlauhým a točeným gakņ tuto widj : ſły
koſs“ [281], 2.
„Kdyņ ſe dwě ſ neб ſſ/ neb gedno ſ a druhé ſſ w proſtřed některého vocabulum trefugj/ tehdy předněyſſj z nich buď točené“ [280].
Při analýze tisku jsem v souvislosti se značením hlásky /š/ dospěla k těmto výsledkům: Spřeņka ſſ se důsledně pouņívá jak na začátku, tak uprostřed slov, v těchto pozicích jí jiný graf nekonkuruje: poſſla [246], pjſſeme [246], někdeyſſj [248], obwzlaſſtně [161], arcyhřjſſnika [48]. Z cizích slov např.: Epiſſtola [162], Apoſſtol [162], Paſſie [162], Muſtrſſrayber [161] ſſetrně [49], ſſiroce, ſſtěſtj [155], ſſerý [157], ſſelmiti ſe [159], ſſamati [159], ſſlapám [243]. Na konci slov se značí pomocí spřeņky ſs: Jareſs/ Jeremiaſs Jowiáſs/ [14], oņiweſs [158], towaryſs [156], nagdeſs [47], sformugeſs, rozſſjřjſs zoſtřjſs [a5r]. Kromě toho se zde tiskne také malé točené s s přehláskou ( ): towary
[39], widj
[281], ná , wá
[243].
Z poučky Jiřího Konstance uvedené na začátku kapitoly vyplývá, ņe uņití spřeņky nebo točeného s s trematem nebylo vázáno na dalńí gramatické pravidlo, které by určovalo, za jakých podmínek a v jakém kontextu se má uņití těchto grafů rozlińovat. Tiskaři si toho byli vědomi, dokládá to následující příklad: ſkonaných na jſs gako Geņj , Moyņj
[250].
V celém tisku Brusu jazyka českého se vyskytuje 153 dokladů uņití spřeņky ſs a 15 se
.
V případě točeného s ńlo předevńím o propria. To, ņe ani dalńí soudobí gramatografové nepociťovali rozdíl mezi uņitím ſs a
potvrzuje Václav Jan Rosa (1672: 12) ve své
Čechořečnosti. Jaroslav Porák (1983: 18) dodává, ņe velkou roli v tomto ohledu sehrálo
23
také vybavení tiskárny a momentální dostatek či nedostatek litery š. Václav Matěj Ńtejer (2001: 71) pokládá obě varianty za správné, sám vńak po vzoru Bible kralické preferuje na konci slov s přehlasované. V případě, ņe se v bezprostředním okolí písmena š tiskne litera s, má se opět uņít malého točeného
: Towary ſtwa [a1r]. Stejné pravidlo předkládá svým čtenářům také Václav Jan
Rosa (1672: 12), místo přehlasovaného s ( ) vńak navrhuje tisknout s s tečkou (ṡ ).16 Ve dvou dokladech se malé točené s s přehláskou objevuje v textu na začátku slova: [b2r],
iroce
lapey [15], jde vńak o výjimky, srov. ſſiroce [a4r].
Také majuskule se tiskne důsledně pomocí spřeņky. Ta sestává z velkého točeného S a dlouhého ſ: Sſlechta [156], Sſłapal ſem [83], Sſlechetné Panny [247], Sſelmjm ſe [159], Sſjlený [160]. Závěr: Hláska /š/ se v tisku Brusu jazyka českého značí zcela v souladu s pravidly navrņenými Jiřím Konstancem. Ta se shodují i s pravidly jiných soudobých gramatografů (Ńtejer 2001, Rosa 1672): na začátku slov se tiskne spřeņka ſſ, ta je také nejčastějńí v pozici uprostřed slov, na konci se ovńem neobjevuje nikdy. Zde je nahrazena buďto kombinací grafů ſs nebo malým točeným s s přehláskou. Distribuce těchto liter, jak dokládá Konstanc i samotní tiskaři na jednom příkladu v textu, není omezena ņádným pravidlem. Majuskule se ve vńech případech značí pomocí spřeņky Sſ.
2.4 Označování hlásky /ţ/: Hláska /ţ/ je v tisku důsledně označována písmenem z s diakritikou (ţ). Neobjevují se případy opomenutí diakritického znaménka ani uņití starńí spřeņky zi – zy, jak tomu bylo běņné ve starńích tiscích (Porák 1983: 20). Uņití spřeņky zi v pozici před vokály a/e/o/u povoluje jeńtě i Rosa (1672: 414), sám uņ vńak upřednostňuje podobu s diakritikou. Tiskárna, která Brus vydala, měla tedy zřejmě litery ţ dostatek, a to včetně majuskulního Ţ: poněwadņ [27], ņiwočichůw [32] Ņaltářem [4] Ņidowſký [16], Ņiwočichy [119].
16
Platí i pro pozici na konci slov: Myṡ .
24
Za tiskařskou chybu lze povaņovat slovo Beņdětkyně17 [47] a zanepráņdněnému [7], objevuje se také jiņ ze staré čeńtiny známý tvar ņjņněl [108].
2.5 Označování hlásek /c, č/: Hláska /c/ je v Brusu tińtěna důsledně literou c, majuskule velkým C: wņdycky [74], Slowácku [86] Cýſařſtwj [a2v], Ctihodného [a1r]. Zajímavějńí je situace u litery c doplněné diakritikou. V případě jejího značení navrhuje Konstanc toto pravidlo: „…v ſtarých ſe cņ […] pſáwali/ wſſak od łet 60. lépegi ſe tiſknau бez z s půlkolečkem poſwrchu/ byt třebas werſáłnj бyly“ [282-3]. Toto pravidlo tiskaři drņí důsledně u minuskulního č: pawučina [26], rodičů [200], řečeného [201]. U majuskule se ale v naprosté větńině případů tiskne stále spřeņka Cţ: Cņárkowých [265], Cņtwrtý [278], Cņeſkém [278]. Důvodem bylo zřejmě nedostatečné vybavení tiskárny majuskulní literou Č. Ta se v tisku sice objevuje, ale jen ve třech dokladech: Čechorod [a2r], Čeſkého [173], Čechowé [264]. Diakritika je v případě hlásky /č/ značena háčkem a apostrofem, někdy je zápis proveden tak, ņe stojí na pomezí mezi oběma znaménky, někdy se blíņi tečce.
tvar s háčkem
tvar s apostrofem
tvar s tečkou
Dále se u Konstance stejně jako ve větńině humanistických tisků, resp. i v tiscích pozdějńích z období baroka (Porák 1983: 23) tiskne skupina tc. V prvním případě se jedná o tc (resp. dc) etymologické: krátce [7], otce [a3r]. U číslovek typu dwadcet/ třidcet/
17
Jde o slovní tvar sloņený z předloņky bez a podstatného jména dětkyně (-yni), derivovaného od muņského tvaru bezdětek (-ьkъ). (HUJER 1961: 49)
25
čtyřidcet18 [63] docházelo větńinou ke zjednoduńení, ne vńak v textu Brusu. Konstanc sám se k tomuto zjednoduńování staví jako k „χanebné ſýle z pankartilých Synkop“, které „do Cņeſſtiny ſe wlaudily“ [139]. Tvary dwacet/ třicet/ čtyrycet jsou pro něj nepřípustné, stejně jako by byl nepřípustný zjednoduńený tvar i dalńích dokladů: ſrdce [28], předce [49]. Ve druhém případě ńlo o tc neetymologické za starńí c: důsledně se tiskne zájmeno nětco [52]. Toto zdvojené c se uņ ale nedrņí ve slovech: owoce [26], moci [13]. Podobně jako tc se tiskne i skupina tč: nětčeho [75], ņiwotčich w [20]. U prvního dokladu jde o genitiv zájmena nětco, u druhého jde o časté substantivum odvozené od slova ņiwot. (Porák 1983: 24) V případě dokladu ņiwotčich w se v textu objevují i tvary zjednoduńené, srov. ņiwočichůw [32], Ņiwočichy [119]. Závěr: Hláska /c/ je označována výhradně jedním grafem c, majuskule C. Hláska /č/ se tiskne jako č, v případě majuskule Cţ, a to i přesto ņe Jiří Konstanc navrhuje uņití diakritiky i v případě velkých písmen. Tiskárna zřejmě neměla dostatek velkého Č. To se v textu sice objevuje, ale jen ve třech případech. Ve skupině tc navrhuje Konstanc nezjednoduńovat.
2.6 Označování hlásky /j/: Úzus pro značení hlásky /j/ byl jeńtě v 17. století značně nejednotný, jak je patrné i v textu samotného Brusu. Hláska /j/ můņe být v tisku značena několika literami: j, y, g, pokud se jedná o minuskuli, a J, Y, G v případě majuskule. Zdaleka nejčastěji je hláska /j/ realizována pomocí litery g. Porák (1979: 85) upřesňuje, ņe písmeno g v platnosti hlásky /j/ získává převahu jak v tiskařském, tak v písařském úzu uņ ve 2. pol. 16. stol. V souvislosti se značením hlásky /j/ navrhuje Jiří Konstanc toto: 1. V pozici před zadními vokály se tiskne g, v některých případech se ovńem po vzoru starńích autorů můņe stále objevit i y; 2. U 2. a 3. stupně adjektiv se „ſylaba před ſſj pozuſtawená ſkonáwá na y neb i ne pak na g“ [56];
18
Vývoj těchto číslovek byl následující: čtyřidesát > čtyřidcet > čtyřicet. (TRÁVNÍČEK 1935: 330)
26
3. U 2. stupně adverbií se má tisknout pouze litera g;
Při analýze tisku jsem dospěla k následujícím závěrům: Litera g se tiskne : 1. na začátku slova před předními vokály: geſtli [41], gednjm [45], gedlowým [158]. V tomto případě jde o vliv středověké latiny, kde se litera g před předními samohláskami vyslovovala j; (Komárek 1958: 93) 2. na začátku slova před zadními vokály: gako [45], gazyka [49], gonák [155]; Zde písmenu g konkuruje litera y, ovńem jen v několika málo případech: yakņ [210], yakowá práce [211], yazyk [220], yak, yaký [210] × gazyk, gazyče [44], gak [48]. Konstanc tuto dvojakost v zápise reflektuje tak, ņe navrhuje psaní y u zájmena yá (v tisku vńak značeno větńinou s literou g: celkem 24 výskytů oproti 11 s y), a u několika dalńích, ve staré čeńtině frekventovaných slov: yako/ yádro/ yáma [14] × z gámy [120], gáma [232], gádro [265]. Z analýzy tisku ale vyplývá, ņe jasnou převahu mají doklady s literou g. Porák (1979: 84) dále uvádí, ņe uņití malého y v platnosti hlásky /j/ bylo součástí starńího úzu, dokud se v této pozici nestalo progresivnějńí písmeno g. S tím ovńem vyvstal problém, jak odlińit dvojí hláskovou platnost této litery. Konstanc nepochybně pod vlivem Kralické bible navrhuje značit literu g v platnosti hlásky /g/ pomocí diakritického znaménka – ġ. Uvědomuje si ovńem, ņe ne kaņdá tiskárna je pro to dostatečně vybavena. Toto platí i v případě sazby Brusu. V tisku nejsou s diakritikou značeny ani příklady, které Konstanc v souvislosti s touto poučkou vyjmenovává: „Litera g kdyņ ſe za Rņecky gamma wyſłowuge, ut Gabryel/ geben […] znamená ſe powrchu punktem“ [14-15]. Lze tedy s jistotou říci, ņe tiskárna, která gramatiku vytiskla, grafem ġ skutečně nedisponovala: Magdaléna, Gothart [16]. (srov. Rosa také rozlińuje mezi g v platnosti /j/ a ġ v platnosti /g/, na rozdíl od Brusu v tisku jeho gramatiky vńak sazeči s literou ġ počítají 1672: 2) 3. na začátku slova před konsonanty: gména [47], gſau [247]; 4. u prefigovaných slov: pogmenugem [50], zagetj [106]; 5. v zavřených slabikách uvnitř slova, zde vńak pravopis kolísá, liteře g konkuruje y: obyčegně [7], Důſtognému [a2r], Kregčjho [42] × tehdeyſſj [a2v], kreyčjho [28], neypředněgſſj. Toto kolísání zaznamenává i Konstanc, v předponě ney- vńak navrhuje psát vņdy y. Toto pravidlo je v tisku důsledně dodrņeno. „Superlativorum prwnj ſylaba geſt ney/
27
ne pak neg: gako neypěkněyſſj/ neylepſſj [147]. Stejný způsob zápisu navrhuje také Václav Matěj Ńtejer ve svém Ņáčkovi (2001: 74). U druhého a třetího stupně adjektiv se má tisknout litera y. Ačkoliv Konstanc sám preferuje tuto variantu, později v tisku podotýká, ņe moņný je i zápis pomocí písmena g: „ale předpoſlednj týchņ y gegich Comparatýw geſt gak ey tak eg: mileyſſj y milegſſj“ [147]. V tisku je vyuņíváno obou, tvary s y vńak převaņují: weyſs [24], oſtřeyſſj [40] × bilegſſj [55], hodnegſſjch [7]. Komparativy, resp. superlativy adverbií jsou zaznamenávány důsledně pouze s literou g: oſtřegi [12]; Ve skupinách ay, ey19 (ze starńího ý) se tiskne také g: ſlepeyſs [24], peyř [24], beyti [81] tegránj [261]. V souvislosti s diftongizací ý > ej autor Brusu na jednom místě v gramatice zmiňuje, ņe: místo dobrey má být dobrý [6], nicméně tvary diftongizované se v tisku v souladu s dobovým územ objevují zcela běņně: bjley [53], beyti [81], několik weyminek [34]. Zajímavé je v tisku uspořádání diftongizovaných a nediftongizovaných tvarů v paradigmatech. Konstanc nepostupuje při řazení podle diachronického hlediska, důleņité je pro něj sjednocení tvarů se stejným základem (Koupil 2007: 201):
Nom:
Bjley/bjlý:
bjlá:
bjlé/bjlý:
G.
bjlého/lýho:
lé/lý/ley:
lého/lýho:
Nom:
bjlj/lá:
lé/lý/ley:
lá/lý:
G.
ljch/leych:
lých/leych:
lych/leych: [53-4]
V Brusu se dále velmi důsledně objevuje skupina ey v imperativech: ohlédey [a4v], pomáhey [3], znameneyte [5], oбkládeyte [5], ſſłapey [147]. Doklady výskytu skupiny ay jsou dvojího typu: 1. imperativy – day to geſt dey [12], počkay [15], 2. citoslovce – ay [209], hay [130]. V obou případech je uņití této hláskové skupiny příznakové. „Sſłapay dle Regule
19
Ve 14. a hlavně pak během století 15. proběhla hlásková změna popisována jako diftongizace ý > ej, zasáhla vńechna nářečí česká (kromě jihozápadu), na Moravě kelečská a dolská, nedotkla se naopak nářečí východomoravských a slezskomoravských (LAMPRECHT 1977: 94) aņ do konce 16. století se uņívaly zároveň podoby s ý, ej, aj (GEBAUER 1963: 282).
28
a po Slowácku20: ale my Cņechowé pro lepſſj zněnj měnjme to a w e/ a řjkáme ſſłapey. Někteří mjſto y kladau g ſſłapeg/ hněweg“ [86]. V tisku jsem zaznamenala celkem 4 doklady slovesných tvarů v imperativu se skupinou ay a 77 s ey. 6. na konci slova: ſwůg [a4r], ſtrog [a4v], můg [a5r], zájmeno geg můņe mít na konci jak literu g – 3 doklady, tak y – gey – 2 doklady, g se tiskne také u několika imperativů: conjugůg [104], nezabigeg [214]; 7. v cizích slovech, výslovnost litery g se před předními vokály řídila podle latinského úzu, písmeno g se vyslovovalo jako j: Angelu, Angelowi [32], Ewangeliſta [162]; Litera j v platnosti hlásky /j/ se objevuje u slov latinských, na která se vztahují jiná ortografická pravidla: Conjugatione [a5v], Adjectivum [27], Trojana Hiſtoria [54]. Jedinými doklady pro uņití litery j v platnosti hlásky /j/ jsou vlastní jména Troja [14], Kaja [15] a příslovce zjitra [126]. U značení majuskule je situace obdobná. Větńina dokladů je tińtěna pomocí litery g – v pozici před konsonanty, předními i zadními vokály: Gméno [18]; Giřjho [a1r], Geņjſſowa [a1r]; Gazyka [a1r], Gakoņ [29]. Před zadními vokály se objevuje několik dokladů s Y: Yakkoliw [149], Ympreſy [51], Yá [66]. U několika slov se zaznamenává pomocí malého i, které se tiskne jako J, větńinou jde o vlastní jména přejatá z cizích jazyků (latina, němčina), ve kterých byla hláska /j/ původně značena literou I: Janowi [a2r], Joáb, Jorám [265], Jákob, Jerobáal [267], Jmpresſorům [a1v], Jgnácyus [16] × Ympreſor/ Ympreſy [51].
Záznam výskytu jednotlivých liter v platnosti hlásky /j/ (sonda byla provedena v celém tisku):
na začátku slova před vokálem na začátku slova před konsonantem předpona nejuvnitř slova před vokálem
g 1722 301 0 1145
% 94,7% 93,2% 95,5%
20
y 45 4 66 41
% 2,5% 1,2% 100% 3,4%
j 51 18 0 13
% 2,8% 5,6% 1,1%
Skupina aj je dodnes charakteristická pro slezská a východomoravská nářečí. (BĚLIČ 1972: 287), uņ Jan Blahoslav ve své Gramatice české (1857: 26) popisuje uņívání skupiny aj v souvislosti s těmito konkrétními oblastmi. Ay se u Blahoslava objevuje taktéņ u citoslovcí a imperativů, postupně je uņ ale vytlačováno skupinou ey.
29
uvnitř slova před konsonantem na konci slova
218 129
64,3% 54,2%
121 109
35,7% 45,8%
0 0
-
Závěr: Analýza Brusu jazyka českého potvrdila, ņe hláska /j/ je nejčastěji zaznamenávána pomocí písmena g, a to prakticky ve vńech pozicích, vyjma předpony nej-. Starńí značení pomocí litery y je realizováno jen u několika málo dokladů, samotný Jiří Konstanc jiņ povaņuje tento způsob zápisu za zastaralý a povoluje jej jen u několika vybraných slov. U druhého a třetího stupně adjektiv se tiskne jak litera g, tak y, a to i přesto ņe autor Brusu upřednostňuje první variantu. Písmeno g v platnosti hlásky /g/ má být po vzoru Kralické bible značeno pomocí diakritiky. Tiskárna, která text Brusu vysázela, vńak touto speciální literou zřejmě nedisponovala. Slovní tvary vzniklé po diftongizaci ý > ej se zaznamenávají nejčastěji pomocí y, u několika málo dokladů se objevuje i g. Předpona nejse v souladu s pravidly navrņenými Jiřím Konstancem a Václavem Matějem Ńtejerem tiskne výlučně jen s y. Litera j se objevuje jen vzácně, větńinou ve vlastních jménech na začátku slov.
2.7 Označování hlásky /g/: Označování /g/ větńinou splývalo se značením hlásky /j/, protoņe ne kaņdá tiskárna měla k dispozici písmeno g s diakritikou (ġ): „Litera g […] znamená ſe powrchu punktem/ kdyņ ſe w Impresſy nacházý“ [16]. Porák (1983: 87) uvádí, ņe tato litera je charakteristická jen pro tzv. vzorné tisky21, do běņného tiskařského úzu plně nepronikla. Konstanc sice její uņití navrhuje, ale ġ se v tisku Brusu neobjevuje (srov. shodné závěry vykazují také dalńí studentské závěrečné práce zabývající se ortografií barokních tisků: Tomková 2010: 20, Rusoová 2008: 19, Ondicová 2009: 24). V Brusu jazyka českého se tedy hláska /g/ značí důsledně literou g. Ta se v souladu s latinským pravopisem vyslovuje jako g v pozici před zadními vokály. Tuto výslovnost popisuje Konstanc jako výslovnost „polowičnjho k: gako Gabryel/ Gothart […] w Cyzonárodſkých ſlowjch po Cņeſku pſaných za Rņecky gamma.“ [16] Platí i v pozici před konsonanty: Jgnácyus/ Magdaléna [16], Grammatykáři [7] a částečně před předními
21
Větńinou gramatiky, objevuje se v tiscích leńenských, ivančických, kralických.
30
vokály: geben. [15] Jak uvádí Porák (1983: 88) výslovnost s k namísto g byla u slov cizího původu velmi rozńířená a rozdíly mezi pravopisným a tiskařským územ byly stylistické – výslovnost s g byla častějńí a závaņnějńí u vzdělaných mluvčích, zatímco k bylo více častějńí v běņné mluvě. Důkazem pro kolísání výslovnosti k/g ve slovech cizího původu je doklad Purgkrabj [161], jde zároveň o doklad jediný, srov. purgmiſtr [161]. Před předními vokály se větńinou hláska /g/, taktéņ pod vlivem latinského pravopisného úzu, četla jako j: Ewangeliſta, Angel, Ewangelium [162], regiſtrum22 [4], Magiſter [161].
2.8 Označování hlásek /ď/, /ť/, /ň/: V souvislosti se značením hlásek /ď/, /ť/, /ň/ navrhuje Jiří Konstanc toto: „Nad d, n, […] t […] kdyņ ſe w potřebě z tenjčka pronáſſegj: gako děkugi/ němý […] pjſſe ſe gaks tu widěl půl kolečka/ mjſto i podłé nich někdy ſtáwagjcýho nepak nad a e o u po nich ſtáwagjcými: negináč neņ gako nad č ř ņ kdyņ ſe oſtře wyſlowugj gako čas/ řek/ ņák. Přjčina toho aſpoń tato ſe býti zdá/ ņe nad vocalem v. g. nad a u/ čaſto accent ſtáwá/ gako ďábel/ ſſnůra etc. a takťby gedno druhému překáņelo: ať mlčjm ņe začaſty takowé litery ſyłabu ſkonáwagj a předce to polokolče mjwagj/ gako wiď/ chyť/ drņ [281]. Stejně jako Jiří Konstanc i Václav Matěj Ńtejer (2001: 67–68) preferuje oproti starńím spřeņkám značení pomocí diakritiky: „Mnozí také po d, n, t, z, kladou i místo puňktíčku, který by měl státi aneb na dotčených literách, aneb na hned nasledujícím e“. Následně také dodává, ņe diakritika by se měla tisknout důsledně i v případě majuskule (2001: 70). Václav Jan Rosa (1672: 414) navrhuje taktéņ značení pomocí diakritiky, ta se vńak u něj jeńtě v souvislosti se starńím územ místy objevuje nad souhláskovou literou: „Conſonantes liquefactæ, notantur puncto. Ut weďeti/ ſcire,[…] ďábeł diabolus, ňáký/ aliquis, ze e/ terra &c“.
Samotná analýza tisku Brusu jazyka českého přinesla tyto výsledky:
22
Odtud pak podoba lejstro a rejstřík. (TRÁVNÍČEK 1935: 135)
31
Hlásky /ď/, /ť/, /ň/ jsou v tisku zaznamenávány větńinou diakritikou Ta můņe mít podobu háčku, apostrofu, v případě /ň/ také vlnovky.
háček
apostrof
ť
vlnovka -
ď
-
-
ň
ť ď ň celkem
háček 90 76 65 231
% apostrof % vlnovka % 42,9% 120 57,1% 100% 50,8% 47 36,7% 16 12,5% 55,8% 167 40,3% 16 3,9%
Ve skupinách dě, tě, ně se palatálnost značí diakritickým znaménkem, které je z konsonantu přesunuto na následující vokál. Jaroslav Porák (1983: 27) uvádí, ņe tento způsob zápisu převládl nad původním označováním pomocí spřeņky od 30. let 16. století. Takovémuto značení odpovídají např. tyto doklady z tisku: widěl [a3r], Děwče [23] Wytiſſtěný [a1r], opauſſtěgjc [17] neypředněgſſj [a2v], obſſjrněgi [7]. Výjimek z tohoto pravidla se vyskytuje v celé gramatice několik, větńina se týká skupiny dě, dvě jsem zaznamenala u skupiny ně: v případě dokladu Anďel [148] se v souladu se starńím územ (Porák 1983: 27) značí souhlásková litera, jde vńak o jediný doklad tohoto druhu, ve vńech ostatních případech se tiskne důsledně -dě-. Naopak u adjektiva mědenný [146] se měkkost neznačí vůbec. Jaroslav Porák (1983: 29) uvádí, ņe u podstatného jména měď stejně jako u vńech slov od něj odvozených se vņdy tiskne pouze -de- (srov. měd [146]). Měkkost se
32
neznačí také u jednoho dokladu se skupinou ně: hodnegſſjch [7], v tomto případě jde vńak o tiskařskou chybu. Dalńí chybný tvar jsem nalezla u skupiny tě ve slově čtěnj [212]. V tisku Brusu jsem dále zaznamenala několik případů se starńími spřeņkami die, tie, nie, vńechny doklady jsou doslovné citace ze starńích tisků, větńinou z Trojánské kroniky23, na nichņ autor demonstruje zastaralost konkrétních pravopisných jevů: „mniech/ totiņ, nalezl ſem/ mněl ſem“ [153], „Djtě/ to tě má krátké/ byť ſe ono prw pſáwalo za ie/ Djtie“ [237], diegiech [223], wiedie, powiedie [152], Sſpanielſké wjno [175]. Ve skupině di/dí, ti/tí, ni/ní se palatálnost nijak zvláńť neoznačuje, prostředkem k odlińení měkkosti je samotný vokál i. Proti měkkým slabikám di, ti, ni stojí v opozici tvrdé dy, ty, ny: rozdjl [18], Djtě [34] poctiwoſtj [a3r], Cņeſſtiny [a1r] ničeho [11], znamenitých [47] × Rady [a2v], tedy [a4v] čiſtoty [a2r], wotypka [24] nynj [a3r], přjčiny [13]. V případě cizích slov přejatých do čeńtiny se zapisuje podle měkké či tvrdé výslovnosti: Tytuł [2], tytulugj [4], Arytmetyckých, Grammatycy [12], Dyftongem [6]. Naproti tomu u slov do čeńtiny nepřejatých se dbá na jejich původní ortografii: vertigo [25], Partibus [a5v], Adjectivis [a5v]. V ostatních skupinách se značí diakritikou důsledně jen souhlásková litera. Ď jsem zaznamenala v těchto pozicích: 1. u imperativů plnovýznamových sloves a slovesa býti – buď [224], hleď [3], nenáwiď [a8r], klaďte [278]; 2. před zadními vokály – hleďal, wiďal24 [108], ďábelſtwj [213]. U posledně zmíněného dokladu se objevuje taktéņ značení pomocí starńí spřeņky dia. Tyto podoby se ovńem vyskytují jen ve spojení se značením pomocí diakritiky, Jiří Konstanc na nich demonstruje zastaralost starńího pravopisného úzu: ďábel za diabel [234], ďiábel w ďábli [138]; 3. na konci i-kmenových substantiv – zpověď [129], loď [40];
23
Datum prvního vydání Trojánské kroniky je dodnes předmětem sporů, někdy za něj bývá povaņován rok 1468. Přední badatelka Emma Urbánková vńak po zhodnocení typografické podoby vńech známých prvotisků posunula vznik do 70. let 15. století. (VOIT 2006: 502) 24
Kmenotvorná přípona a je u dokladů tohoto typu důsledkem neprovedení přehlásky ä > ě způsobené tvrdostí následujícího konsonantu. (LAMPRECHT – ŃLOSAR – BAUER 1986: 64) Nepřehlasované a v této pozici (a dokonce i v infinitivu) zachovala větńina východomoravských nářečí mimo západní okrajové úseky a nářečí slezská. (BĚLIČ 1972: 123)
33
U těchto dokladů jde o ď sekundární, které vzniklo analogií s nepřímými pády těchto substantiv. Tato změna začala pronikat do písemných památek na začátku 15. století (Gebauer 1963: 403). Tisk původních podob s náleņitým d, které vznikly díky historické depalatalizaci, vńak není nic výjimečného: zpowěd [112] a svědčí o rozkolísanosti dobového úzu (dále srov. např. Tomková 2010: 15, Rusoová 2008: 14). Litera ť značená diakritikou mimo skupiny tě a ti/tí se vyskytuje v těchto pozicích: 1. u imperativů plnovýznamových sloves: shlť, ſehlť [138], kveť [146]. V celém textu jsem zaznamenala pouze dva doklady s neoznačenou měkkostí, oba u slova dopuſt [190, 224]. V tomto případě jde vńak zřejmě o tiskařskou nedůslednost, protoņe na jiných místech v Brusu se tento doklad značí diakritikou zcela běņně: dopuſť [224]; 2. u příklonky ť (včetně spojek a částic): Pánť [143], anť, chodilť, milowánť, někdyť [144], owſſemť [65]; ať [79], neboť [68], ņeť [277]; 3. před zadními vokály: procyťugi [113], pjſſťala [270], vťat [96], Měſſťanů [262]; Posledně zmíněný doklad se v tisku objevuje několikrát se zápisem pomocí starńí spřeņky tia: Měſſtianu [60] (celkem 5 výskytů oproti 20 značených s diakritikou). Tento dvojí způsob zápisu se uplatňuje také u podstatného jména křesťan: Křeſtian [122] × Křeſťané [32]. Spřeņku tia jsem konečně nalezla také v jednom případě u slova Sſtiaſnj [167]; 4. u ja- a jo-kmenových substantiv: ſýť [273], déſſť [268], pláſſť [162], i-kmenová feminina podle vzoru kost se vńak v tisku značí důsledně pomocí t: pečet, záwrat, woprat [25], pamět [25, 73, 222]; Litera ň s diakritikou se tiskne: 1. u imperativů plnovýznamových sloves: proměň [108], v případě slova wymiň [14] se objevují dva doklady, v nichņ tiskaři značení měkkosti opomněli – wymin [255, 242]; 2. u substantiv (jo- a ja-kmeny) a příslovcí zakončených na ň: zaroweň [125], oheň, bázeň, lázeň [24]; 3. před zadními vokály: ňáký [74], rozhogňugjcých [57], koňůw, [125], v textu jsem v této pozici zaznamenala celkem tři případy opomenutí značení měkkosti: Nezatemnůg [280], proměnugj [103], ſſnůra [282]; 4. uprostřed slov před konsonantem: u dokladů auhrňkem [129], traňk [161] a puňkt [132] jde zřejmě o asimilaci nk > ňk. Podle Trávníčka (1935: 170) k této asimilaci dochází, protoņe „ň se článkuje dále vzadu neņ n, blíņe ke k“;
34
Závěr: Hlásky /ď/, /ť/, /ň/ se značí v souladu s pravidly Jiřího Konstance diakritikou. Ta má nejčastěji podobu háčku („půlkolečka“), čárky, v případě /ň/ pak vlnovky. Ve skupinách dě, tě, ně se znaménko klade nad samohláskový komponent, v textu jsem vńak také nańla jeden doklad, v němņ se diakritikou značí souhláska. V několika případech se objevuje uņití starńích spřeņek die, tie, nie. U těchto slov jde vńak o doslovné citace ze starńích tisků, na nichņ Jiří Konstanc dokládá zastaralost starńího pravopisného úzu. Ve skupinách ti, di, ni slouņí k rozlińení měkkosti samohláskový komponent. V opozici k nim stojí tvrdé dy, ty, ny. U slov cizího původu, která byla přejata do čeńtiny, se zapisuje podle měkké či tvrdé výslovnosti. Slova, která do čeńtiny přejatá nebyla, dodrņují svou původní ortografii. Spřeņka tia, dia se tiskne u slov Křeſtian a diabel. Ď, ť, ň s diakritickým znaménkem se objevují, jak dále udává Jiří Konstanc, na konci slov, popř. uprostřed před konsonantem nebo zadním vokálem.
35
3
Psaní vokálu /ú/ a diftongu au:
Grafika diftongu au úzce souvisí se změnou ú > ou, která proběhla na konci 14. století. Lamprecht (1986: 110–111) uvádí, ņe vokál /ú/ se tehdy diftongizoval v /ou/, zapisoval se vńak jako au, popř. av, aw a velmi ojediněle také ow. Tato nejednotnost v zápisu byla zřejmě zapříčiněna původní výslovností. Litery a, o v diftonzích au a ou zřejmě neoznačovaly přísluńné samohláskové komponenty, ale přechodný vokál, který byl oběma výslovnostně blízký – o artikulované více vpředu a artikulačně blízké a. V 15. století se tento přechodný vokál změnil v o, diftong au vńak v grafice přetrval aņ do pravopisné reformy v roce 1849. (Trávníček 1935: 89) Výslovnosti diftongu au, resp. ou u svých současníků si vńímá i Jiří Konstanc: „Sylabu pak au wyſłowugem gako ou w ſłowjch bauda/ budau/ ſwau/ etc.“ [15]. Co se grafiky týče, Konstanc preferuje diftong au v pozici na začátku slova, kde se po vzoru Kralické bible tiskne písmeno v v platnosti dlouhého /ú/. Způsob zápisu s iniciálním v vńak nezavrhuje: „Vgezd/ vklad/ vráņka/ vraz/ vřednjk/ vſkok/ vtok/ vtočiſſtě/ vzkoſt/ a těm podobná dobře/ gruntowně/ s dobrau deriwacý/ y obwykle pjſſeme a mluwjme. Předloņené k nim a/ aby bylo augezd/ etc. nyněgſſj obyčeg wymluwná činj“ [137] (podobně srov. Rosa 1672: 427). Také Ńtejer (2001: 74), který se větńinou zastává úzu Kralické bible, v tomto případě navrhuje zápis podle soudobé výslovnosti: „…A tak bezpochyby mělo by se psáti. Nicméně poněvadņ nyní vyslovujeme ou, já raději píńi ouřad, oupad neņli uřad, upad.“25 Vokál /u/ v platnosti diftongu au nemá podle Konstance – na rozdíl od /ú/ za diftong uo – „accentu gako wſſemohucý/ tuņebný/ umyſł“ [13], takovéto doklady jsou vńak „nouiter per au ſcribuntur & pronuntiantur“ [14]. Při analýze celého tisku Brusu jazyka českého jsem zaznamenala, ņe diftong ou je v grafice velmi důsledně značený pomocí au. Au se vņdy tiskne v pozici uprostřed slova: brauſyt [a1v], ponaukánjch [a4v], kladauce [6]. Prakticky výlučně se objevuje také na konci slov: přepěknau [a2v], negednau [4], gſau [168]. Zde jsem zaznamenala také jeden slovní tvar se zápisem pomocí diftongu ou: zwou [98]. Jeden výskyt s ou se objevuje také na začátku slova: ouwe [209]. V této iniciální pozici ovńem dle Konstancova pravidla
25
V edici Ņáčka z roku 2001, se kterou jsem pracovala, nebyl rozlińen rozdíl v zápisu otevřeného u a zavřeného v. Podobně také diftong au a ou se v textu zapisoval jednotně jako ou. Tyto zásahy do původní grafiky vysvětlil a okomentoval autor edice v závěru.
36
převládá způsob grafiky s diftongem au, i kdyņ mu zde v souladu se starńím územ konkuruje litera v: vwazek [267], vſylj [146], vklad [137]. Některá slova lze dokonce dohledat s dvojím zápisem: Vřednjk [279] × auřadůw [210], Vgezd [137] × Augezdě [a3v]. Větńina výskytů s iniciálním v jsou příklady, které Konstanc vybral z Kralické bible 26, aby na nich demonstroval rozdíl mezi starńí a novějńí podobou úzu. I přesto se vńak v tisku objevuje několik dalńích dokladů se zavřeným v. Můņeme tedy říci, ņe grafika s inicialním v a au v tisku kolísá, coņ svědčí o jisté nejednotnosti soudobého úzu27. Diftong au se tiskne také u vlastních jmen: Matauſs [16], Paulin [133]. V několika dokladech jsem zaznamenala značení diftongu au pomocí krátkého vokálu /u/ do grafiky zaneseného jako u: wſſemohucý/ tuņebný/ umyſł [14], mudry ſud, wyſtupiti, winidu, winiku [154]. Vńechny tyto výskyty se vztahují ke starńímu pravopisnému úzu.
na začátku slova uprostřed slova na konci slova
ou 1 1
% 2,4% 0,3%
au 25 435 347
% 59,5% 100% 99,7%
v 16 -
% 38,1% -
26
JANEČKOVÁ (2009: 21) uvádí, ņe zhruba od poloviny 16. století dochází ke dvěma vývojovým liniím: monoftongizované tvary upřednostňují tisky kralické a literatura náboņenská a náboņensky-filozofická, zatímco tvary s au- jsou spíńe typické pro tisky, které uplatňují výrazy z běņné denní praxe. 27
Větńí četnost dokladů s diftongizovaným au- zaznamenala JANEČKOVÁ (2009: 31) v Konstancově překladatelské tvorbě. Kolísání v~au v nich ubývá.
37
4
Psaní ů:
V pozici uprostřed a na konci slov se v tiscích objevuje litera ů, která vznikla monoftongizací uo > ů. Tato změna proběhla v 15. století, psaní uo se vńak v grafice udrņelo aņ do poloviny 16. století. Důvodem změny byla postupující převaha u-ového komponentu nad o-ovou sloņkou v rámci diftongu uo. (Lamprecht – Ńlosar – Bauer 1986 : 113) Podle Jaroslava Poráka (1983: 63) se nově vzniklý vokál /ú/ tiskl nejdříve bez označení kvantity, později byla kvantita značena čárkou. Litera ů začala převaņovat ve 2. polovině 16. století. Důsledně ji uņívaly ivančické a kralické tisky. Jiří Konstanc navrhuje značit vokál /ú/ vzniklý z diftongu uo jak pomocí čárky, tak malého indexového o: „U kdyņ geſt dlauhé a pocházý od uo/ má nad ſebau o : gako Bůh/ můg : nebo ſtreyſſek: gako á é: Búh/ etc.“28 [14] (podobně srov. Rosa 1672: 405). Svůj výklad rozńiřuje dále v tisku na tato pravidla: Ů se tiskne: 1. u slov, v jejichņ kořeni dochází k alternaci ů ~ o: dům ~ domu, a toto pravidlo platí i v případě slov do čeńtiny přejatých (< němčina, latina): chorus ~ kůr [261]; 2. „in Diminutivis, která in Primitivo měla o“: gahoda ~ gahůdka; 3. „in Genitivis & Dativis Pluralibus primæ, ſecundæ & quintæ Declinationis“29: prſtů prſtůw/ prſtům; 4. u zájmen můg, twůg, ſwůg [262]; 5. „in Imperativis Singularibus na g/ & Pluralibus na ůgte“; 6. „in Præpoſitionibus do/ po/ pro/ wo: quando hæ componuntur cum alijs partibus orationis: ut důwod“ [263]; Václav Matěj Ńtejer (2001: 85-87) taktéņ zaznamenává ú a ů a jejich uņití navíc rozlińuje takto: ú se má tisknout v adjektivech typu Janú, Petrú, zatímco litera ů se vyuņívá u sloves v imperativu: milůg, u substantiv zakončených na j, l, ň, r, š, z, ţ a dále pak u jmen s genitivem a dativem plurálu na -ů, -ůw, -ům: těchto kazatelů. Ů se nakonec také tiskne u slov s předponou do, po, pro: původ.
28
Psaní ú se zde váņe k písařskému úzu (PORÁK 1983: 64).
29
Jiří Konstanc rozlińuje celkem 5 jmenných deklinací podle těchto vzorů: 1. semeno, měſſťan, 2. zem(ě), kazatel, 3. sýla, 4. kregjčj, 5. prſt.
38
Při analýze Brusu jazyka českého jsem dońla k těmto závěrům: Litera ů se tiskne důsledně: 1. u slov s alternací ů ~ o v kořeni: Bůh [6], dwůr we dwoře, ſůl ſoli [11], hůl, půle [23], dopomůņe [52], a to včetně slov přejatých: růņe roſa, wůně odor [26]; 2. v genitivu a dativu plurálu maskulin: Milownjků [a2r], muņům [a2v], Dwořanůw [a3r], Semenům [29], Kazatelů [35]. Stejné české koncovky -ů, -ůw, -ům jsou přidávány k latinským výrazům, které se řídí vlastními ortografickými pravidly a které jsou v textu Brusu navíc odlińeny jiným typem písma: Nominatiwů [a7r], Genitiwů [28], Solœciſmů [170]; 3. u slov s předponou do, po, pro, wo: půwod [76], důwod, wůkol [119]; 4. u imperativů: Conjugůg [104], ſtůg [110], vwaņůg ſe [112], neſwozůg [128]; 5. u zájmen a číslovek: dwůg/ trůg/ obůg [64], můg/ twůg/ ſwůg [66]; 6. u vlastních jmen a přejatých slov v jejich základu: Jůda [14], Tenákulům, Dywirzoriům [162]; Kromě litery ů jsem v tisku zaznamenala také písmeno u s malým indexovým e ( ). Distribuce ů a
není vázána ņádným pravidlem. Dokládá to fakt, ņe
se objevuje ve vńech
výńe uvedených skupinách, jeņ mapují výskyt litery ů: K ň [36], D m [45] Jmpresſor w [a1r], auřad m [a3v] p wod [119] deklin g [70], Nezahanb g [121] J dowa [14]. Některá slova se dokonce objevují s dvojím zápisem: h l [215] × hůl [23], w kol [141] × wůkol [119], J dowa [14] × Jůda [14], Bůh [166] × B h [168]. Ačkoliv jsou si oba způsoby grafiky v textu rovnocenné, zápis s literou ů zcela převládá. V textu jsem nalezla 412 dokladů s ů a 107 s
.
V tisku jsem také nalezla 7 dokladů se starńí spřeņkou uo. Ve vńech případech se jedná o způsob grafiky, který jiņ Jiří Konstanc povaņuje za zastaralý a na základě kterého pak formuluje svá vlastní pravidla: „ab antiquo puole omiſſo u bude pole“ [146], „Stařj […] Bůh můg řjkali Buoh/ muog“ [6]. V osmi případech jsem zaznamenala čárkové ú, a to u několika posesivních adjektiv v nominativu: Adamú, Petrú, Aronú, Aronúw, Hoſpodinú, Hrnčjřú, Pawlú [260]. Jedná se o slova, u nichņ, jak Jiří Konstanc vysvětluje, nesmí na poslední slabice chybět „accent“, v tomto případě čárkové ú. Naopak u substantiv v genitivu a dativu plurálu se tiskne ů
39
s krouņkem, srov. Hroznatů/ Hroznatůw: Sláwat/ Slawatů/ Slawatůw [38], Aronů neb Aron w/ těmto Aron m [260]. Závěr: Původní diftong uo se v tisku Brusu jazyka českého zapisuje v souladu s bratrským pravopisem literou ů. Pravidla navrņená Jiřím Konstancem jsou důsledně dodrņována a vesměs se shodují s pravidly navrņenými Václavem Matějem Ńtejerem. Ńtejerova regule o psaní ů u slov zakončených na j, l, ň, r, š, z, ţ se zhruba shoduje s regulí Jiřího Konstance, která se týká slov, v jejichņ základu dochází k alternaci ů ~ o. Litera ú se jak u Ńtejera, tak u Konstance objevuje v nominativu posesivních adjektiv typu Petrú, Janú.
40
5
Označování hlásky /v/ a /u/:
Hláska /v/ je v Brusu jazyka českého značena důsledně pomocí grafu w, a to jak v pozici na začátku slova – widěl [a3r], waſſinec [22], wěņe [25], tak uprostřed – pooprawenj [a1r], chwálenému [a2r], oprawdu [a4v], i na konci – Saudůw [a3v], Patryarchůw [6], ohlaw [21]. Slova přejatá z cizích jazyků se buďto zcela vyrovnávají domácímu pravopisnému úzu – Wokálůw [12], wokabulář [16], nebo se adaptují pouze zčásti – vocal w30 [12].
V souvislosti se zápisem hlásky /v/ v platnosti vokalizované předloņky v zmiňuje Jiří Konstanc několik pravidel: „V někdy ſtáwá za w obwzláſſtně před Conſonanty: gako: v welikém počtu pro w welikém počtu. Ale kdyņby z toho náſ edowal mylný ſmyſl/ má ſetrwati w/ gako: w welebné Swátoſti/ ne tak omylně djſs/ gako v welebné Swátoſti.“ [119] „V a w/ in, ſe ſlowy hnutj: v wjtr metám: w ruce twé poraučjm. Jtem/ ſe gmény čas znamenagjcými: gako: w den zlý/ w tu hodinu.“ [204] „V a w/ s ſlowy pokoge a bydlenj w nětčem: Býti w koſtele: ljboſt má w přikázanjch. V pokogi lehnu a ſpáti budu.“ [205]
V tisku Brusu je nevokalizovaná předloņka v tińtěna důsledně jako w, a to zcela v souladu s pravidly Jiřího Konstance. S ablativem se pojí s významem ‘místa’ a ‘času’: w Praze/ w Jmpresſy Akademické [a1r], w mnohých Exemplářjch [a2v], w koſtele [32], w krátkém čaſe [a2v], w Létu 834. [6]. S akuzativem: wěřjm w Boha [5], w gednu moc [13]. V případě, ņe se předloņka w pojí s výrazy začínajícími na w-, zanáńí se do grafiky jako písmeno v. V tomto případě jde o důsledek disimilace bilabiálního w před retnicemi (Lamprecht – Ńlosar – Bauer 1986: 97): v wyſlowenj [178], zklácen Křeſtian v wjře [122], Lidmila v weliké měla tu modlu poctiwoſti [179]. Ve vokalizované podobě se tiskne důsledně we-: we gméno Otce [5], we wſſech caſibus [33]. Pokud se týká prefixů u sloves, tiskne se také w-, resp. wy-: wyrozuměgj [7], wſtupugeme [5]. Jedinou výjimku jsem zaznamenala v dokladu vraubiti, vrubiti [154].
30
V tisku je tento doklad vysázený dvěma typy písma, základ slova je vytińtěný antikvou, koncovka -ůw ńvabachem.
41
*** V souvislosti se značením vokálu /u/ navrhuje Jiří Konstanc následující pravidlo: „Zawřený v z počátku ſ owců: otewřeny w proſtředku y na koncy.“ [286] Václav Matěj Ńtejer (2001: 74) toto pravidlo rozvádí dále, kdyņ uvádí, ņe: „v. píńe se vņdycky na začátku slova jako: včený, vrozený, vzený. A takové v zůstává také tehdáņ, kdyņ se to slovo s jinou částkou spojí jako tuto: dovčiti se, vyvčiti, nevčený, etc. Vymiň: naučiti se, naučení, která snad ani není sloņeno z slova včím. u. Krom dotčeného sloņení zavřené v nepíńe se nikdy ani v prostředku, ani na konci slova, ale v těch místech klade se otevřené u, které na začátku neklade se nikdy […] tu rozumu nabudu.“ Václav Jan Rosa (1672: 5) v podstatě jen opakuje poučky svých předchůdců, kdyņ sám píńe, ņe: „De u/ tamen hoc eſt obſervandum, quod ab initio clauſum, ſcilicet tale, v/ ſcribi debeat, ut vmělý/ doctus, vņitečný/ utilis, & in negativis, quando ab initio apponitur, ne/ ut nevmělý/ indoctus, nevņitečný/ inutilis.“
V tisku je vokál /u/ značený zcela v souladu s poučkami výńe uvedených gramatiků. Litera v se klade na začátku slov: vměnj [a3v], včiti [109], v kmeni těchto slov zůstává zachována i tehdy, jsou-li tato slova prefigována: nevņiwala [113], nevčinili [236], dále se objevuje jako předpona v-: vkřjņowán [111], vwaņůg ſe [112], a jako předloņka v: v giných Cņeſſtiny milownjkůw [a5r], v Cņechů platj to prawido [133]. U tohoto jevu jsem nezaznamenala ņádné kolísání.
42
6
Označování hlásky /l/:
Existence dvojího l ~ ł je v čeńtině doloņena od 15. století. Tvrdé ł se tehdy podle návrhu autora spisu Orthographia bohemica31 značí tečkou, rozlińování dvojího l v grafice vńak není v soudobém úzu běņné. (Porák 1983: 81) Důsledně se l ~ ł rozlińuje v tiscích bratrských, zejména pak v Kralické bibli. (Gebauer 1963: 360) V 17. a 18. století je úzus značně rozkolísaný. Řada tisků dvojí l neodlińuje vůbec, naopak tisky, ve kterých se toto dvojí l objevuje, vykazují často hodně odchylek oproti původnímu rozloņení tvrdého a netvrdého l. To je patrně způsobeno tím, ņe rozlińování dvojího l uņ nemělo oporu v souhláskovém systému centrálních nářečí v Čechách, l a ł splynulo ve výslovnosti v jedno uņ na přelomu 14. a 15. století. (Porák 1983: 82)
O tom, ņe rozlińování dvojího l bylo jiņ záleņitostí pouze pravopisnou, svědčí poučky v gramatikách Jiřího Konstance (1667), Václava Jana Rosy (1672) i Václava Matěje Ńtejera (2001). Jiří Konstanc: „Zawřený ł dlé zdánj některých Ortografu ſe kłade w ſylabách ał/ eł/ ił/ ył/ oł/ uł otewřený pak w ſylabách la/ le/ li/ ly/ lo/ lu“ [286].
Rozlińování l a ł v Čechořečnosti Václava Jana Rosy popisuje Jaroslav Porák (1983: 83). Ten uvádí, ņe u Rosy: 1. se důsledně zachovává rozdíl ve slabikách li – ły; 2. ł se tiskne na konci slova (ovńem ne zcela důsledně); 3. ł se tiskne před souhláskou; 4. ł se tiskne před a, o, u, e;
Také Václav Matěj Ńtejer (2001: 6-13) formuluje vlastní poučku, kde rozlińuje, v jakých pozicích se má tisknout tvrdé a netvrdé l:
31
Datace tohoto latinského traktátu je poměrně nejednoznačná, Jana PLESKALOVÁ (2005: 283) uvádí dokonce 5 pravděpodobných letopočtů: 1406, 1410, 1411, 1412, 30. – 40. léta 15. století. Podobně sporná je také otázka autorství. Rukopis objevil v třeboňském archivu Frantińek Palacký a přisoudil jej Janu Husovi. (op. cit. 284)
43
1. tvrdé ł se má klást vņdy před y; 2. před o, a, u se tiskne větńinou ł; 3. u substantiv, která v genitivu končí na -e, -i se má tisknout „otevřené“ l (= ‘netvrdé’); 4. u substantiv, která v genitivu končí na -a, -u se má klást ł „zavřené (=‘tvrdé’); 5. u substantiv, která v nominativu končí na netvrdé -l se má toto l podrņet v celé deklinaci, vyjma případů, kde stojí před koncovkou -y; 6. substantiva, která v nominativu končí na tvrdé -ł, resp. -ła, -ło, si toto tvrdé ł ponechávají přes celou deklinaci, vyjma případů, kdy končí na -e, -i, -ích. Tvrdé ł se také ponechává u slov od těchto jmen odvozených; 7. u substantiv, která v genitivu plurálu končí na -l, se tiskne ł; 8. tvrdé ł se má psát důsledně v l-ových participiích; 9. u l-ového participia, které je součástí přísudku s podmětem v muņském rodě se klade netvrdé l, naopak u participií, která jsou taktéņ součástí přísudku a jejichņ podmět je v rodu ņenského se klade tvrdé ł; 10. u sloves, která končí na -ím a u vńech jejich odvozenin se má klást netvrdé l, naopak slovesa, která se skonávají na -ám mají ł tvrdé; 11. slovesa v imperativu mají na konci netvrdé l; 12. kdyņ po l následuje č, m,n, je toto l větńinou netvrdé (ale ņałm, ņałtář, půłnoční etc.); 13. před e se klade větńinou netvrdé l (ale łeņ, łest, etc.); 14. u adjektiv, která končí na -é se klade tvrdé ł (rychłé), ale u adverbií, která jsou z těchto přídavných jmen odvozena, se píńe netvrdé l;
***
Značení tvrdého a netvrdého l v Brusu jazyka českého:
l
44
pouze jako ligatura ſ )
ł
Tvrdé ł se v tisku značí jak pomocí kličky, tak vodorovné čárky. V případě ł s vodorovnou čárkou jde zřejmě o ligaturu ſł32. Svědčí o tom fakt, ņe tato podoba tvrdého ł se objevuje pouze ve spojení s grafem ſ. Tyto způsoby zápisu, tj. ł s kličkou a vodorovnou čárkou, se nacházejí
v jednom typu písma – ńvabachu, a proto jsem se je rozhodla
typograficky odlińit. Je vńak důleņité zdůraznit, ņe obě litery graficky znázorňují jeden foném – tvrdé ł. Podoba l s kličkou je v úzu obvyklá, proto ji značím obvyklým způsobem, pomocí grafu ł. Pro ńvabachovou ligaturu ſł, kde je ł značeno vodorovnou čárkou, jsem vybrala znak
(ſ ). Toto rozlińení také důsledně dodrņuji v celé edici (viz Přílohu 2).
Ukázka uņití grafu ł a ligatury ſ
ve ńvabachu:
[239]
[50]
Ve fraktuře je ligatura ſł značena pomocí grafu ł s kličkou:
[175]
32
Petr VOIT (2006: 819) uvádí, ņe výskyt ligatur v tiskových písmech 15. století byl zvláńtě častý u souhlásek s volnou horní či dolní vlasovou dotaņenicí, k nimņ se přidávala opěrná samohláska, která zabezpečila křehký a snadno zlomitelný výběh. Od počátku 16. století jejich podíl ve ńvabachu a fraktuře klesal.
45
Pro samotnou analýzu Brusu jazyka českého jsem zvolila princip etymologického třídění, který uvádí Jan Gebauer (1963: 360–364) na stránkách své Historické mluvnice jazyka českého. Sám při něm vychází z úzu Kralické bible. Mým cílem je vysledovat, do jaké míry se sazeči tisku tohoto úzu stále drņí a v kterých případech uņití ł a l matou. Tvrdé ł a netvrdé l tiskne: Tvrdé ł: 1. Za pův. la je české ła: např. předeſłati [a4r], Boleſław [21], ſławné pauti; 2. Za pův. lo je české ło (łů): např. ſłowu [4], ſłoņených [214], ſłowutný [4]; Středové (bezpříznakové) l je naopak ve skupině lo, která vznikla zruńením přehlásky z psl. e: např. Králowé [38], vdělowal [138], Kazatelůw [35]; 3. Za pův. lu je české łu (łau): např. ſ uge [221], zaſ auņj [228], ſługjce [172]; 4. Za pův. ly je české ły (łey): např. ſłyſſj [20], vſłyſſewſſi [177], ſſły ņeny [75]; 5. Za pův. lą je české łu (łau): pouze doklady s netvrdým l: holubice [180]; 6. Za pův. lъ je české ł(e): např. aumyſł [a4r], Tytuł [2], ſmyſ
[122];
7. Za starńí slabikotvorné ḷ bývá łu (łau): např. ſłunéčko [256], dłauhá [258], młuwj [233]; Netvrdé l: 8. Za pův. ľa je české le: např. Krále [182], wůle [57], ſmyſſlenými [47]; 9. Za pův. le a ľe je české le: např. náleņelo [2], Welebnau [a2r], boleſt [41]; 10. Za pův. ľu je li, lu: např. lid [50], ljtoſtjm [41], ſlibili [151]; 11. Za pův. li a ľi je české li: např. toliko [2], maličké [15], wſſelikého [19]; 12. Za pův. ľą je české li: např. wůli [72], 13. Za pův. lê je české le: např. chléb [167], rychle [158], vměle [164]; 14. Za pův. lę je la, le: např. tele [26], Pachole [23], kolena [177]; 15. Za pův. lь, ľь je české l(e): např. řemeſlnjk [250], zřetedlněgi [38], lnu [137]; 16. V koncovkách ohebných slov se střídá l a ł: např. w těchto řemeſłych [285], řemeſly [285]; 17. Za novočeské slabikotvorné -l- (uprostřed slova) je ł za pův. lъ: např. ſłzý [145], a l za původní lь: např. mlčečky [129], mlčjm [a4v]; 18. V přejatých slovech je za cizí l větńinou ł, někdy také l: např. ſyłabu [237], Lucye [140];
46
Z analýzy tisku jsem vńak zjistila, ņe případy matení ł a l se vyskytují téměř ve vńech výńe uvedených skupinách. U bodu 1 jsem zaznamenala, ņe oproti náleņitému tvaru s tvrdým ł u propria Boleſław [21, a3v, 164, 240] se objevují i doklady s netvrdým l: Boleſlawſku [21], Staroboleſlawſkého [151], Boleſlawſké Kronyce [223]. Netvrdé l lze dále dohledat např. u dokladů láſky [a3r, a4r], mladý [55], hlas [24], klas [24], Chwála [216], zlaté [54], zlatto [140]. Vńechna tato slova se v tisku Brusu nevyskytují ani v jediném dokladu s tvrdým ł. Odchylku jsem také zaznamenala u podstatného jména leyno [280], kde se za pův. skupinu laj- dříve vyslovovalo a tisklo łej-. Naopak nenáleņité ł se v celém tisku důsledně objevuje u slovesa ſſłapám [76, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 90, 93, 94, 95, 96, 97, 101]. Celkem jsem dohledala 98 výskytů, ani jeden vńak s netvrdým l. U bodu 2 se objevuje dvojí způsob zápisu u dokladu ſłoņených [214] s náleņitým tvrdým ł a ſloņená [45, 127], ſloņjc [117] s l netvrdým. Kolísání jsem dále zjistila u podstatného jména ſłowo a u vńech jeho odvozenin (73 výskytů), tvary s netvrdým l jsou vńak daleko častějńí, celkem jsem zaznamenala 127 výskytů. U dalńích dokladů se starńí skupinou lo se uņ větńinou objevuje pouze l netvrdé: klobauk [44], loket [44], člowěk [32, 36, 57, 126, 156], lodj [112], plodj [83]. Náleņité tvrdé ł lze dohledat pouze u podstatného jména máſło [194, 285], ve dvou slovesných infinitivech přiłoņiti [239] a włoņiti [287] (× zaloņiti [6], předloņjm [7]) a v případě několika l-ových participií: ſe prawiło [238], ſe pſáwało [237] (× neobtjņilo [7], ſe chybowalo [8]). Ani v jednom případě jsem ł nezaznamenala u slovesa býti v minulém čase – bylo [12, 17, 21, 42] × była dłauhá [237] Grafika skupiny łu za pův. lu taktéņ kolísá. Vedle náleņitého zaſ auņj [228], ſłauhowé [226], ſłauņj [208] lze dohledat ſlauņjm [190], ſlauņj [172, 186], Sluņebnjk [a5r]. Dvojí způsob zápisu má také tvar ſługjce [172], ſłaul [104, 108] × ſlauti [51, 153] a ſłuſſnoſti [a4r] × ſluſſněgj [189]. Náleņité tvrdé ł se vńak drņí důsledně v dokladech Nepoſłaucháte [188], poſłauchagjcýho [218]. Naproti tomu v případě slovesa milugi (23 výskytů) jsem jej nezaznamenala ani jedenkrát, podobně srov. také dalńí doklady: chalup [24], wylupiti [154], pluhař [241], Přelud [159]. V případě bodu 4 jsem zjistila dvojí způsob zápisu u dokladů ſłyſſj [20], vſłyſſewſſi [177] × ſlyſſel [21, 96]. Grafika také kolísá u sloves v préteritu s podmětem rodu ņenského v mnoņném čísle: neſły ſłepice [285] × ņeny předly/ geptiſſky zpjwaly [286]. Je-li podmět rodu středního, tiskne se netvrdé l: oči widěly/ vſſi ſłyſſely [285]. Je-li vńak podmět rodu muņského ņivotného, tiskne se netvrdé l a po něm následuje měkké i: Kraganowé ſe
47
wzděláwali [a4r], zde jsem zaznamenala dvě odchylky v případě dokladu Petr a Pawel…ſſłi weſeli [179] a za cyzymi Bohy odeſſłi [206]. Netvrdé l jsem dále zaznamenala ve slovech lyſý, lyſyna [285]. U dokladů spadajících pod bod 5 jsem nalezla pouze netvrdé l: holubice [180], blud [175]. V případě dokladů, u nichņ je ł za původní lъ, jsem zjistila kolísání u podstatného jména ſmyſ
[122]. To se v textu vyskytuje celkem osmkrát s náleņitým tvrdým ł, podoba
s netvrdým l vńak převaņuje. Lze ji dohledat u 22 výskytů tohoto slova. Dvojí způsob zápisu jsem zaznamenala také u dokladu aumyſł [a4r]. Toto podstatné jméno má v textu celkem čtyři podoby s ł a jednu s l. U ostatních slov spadajících do této skupiny se objevuje vesměs pouze netvrdé l: ďábel [234], lháti [128, 166], rozmyſl [26], ſtůl [261], poledne, půlnocy, weſpolek [12]. U dokladů, u nichņ je za starńí slabikotvorné ḷ skupina łu, grafika kolísá u podstatného jména ſłunéčko [256] × Slunce [179], dłauhá [258], dłauχoſt [259] × dlauhé [14], dlauhoſt [71], v případě slovesa mluviti jsem zaznamenala celkem 72 výskytů s l oproti 3 s ł, srov. např. młuwj [233] × mluwiti [2], mluwenj [18]. Netvrdé l jsem dále zjistila u dokladů: hluboký [183, 57] a zeměņluč [46]. V případě bodu 9 jsem zaznamenala nenáleņité tvrdé ł, které se objevuje důsledně v celém tisku, a to u dokladů: poſłednj [32, 55, 82, 94, 114, 246, 249, 256, 259, 260, 275] a náſłedowati [84, 119, 133, 187, 210, 236]. U bodu 11 kolísá způsob zápisu u slovesa slíbiti: vedle jednoho výskytu s měkkým l: ſlibili [151] jsem nalezla 9 dokladů s ł: ſłib [271], zaſłjbenj [225], ſłjbjm ſe [271]. U bodu 15 jsem zaznamenala kolísání u dokladu řemeſlnjk [250] × řemeſłnjčj [60], řemeſłnjk [138]. Grafika také výrazně kolísá u podstatného jména myſl [7, 23, 26, 130] × myſł [28, 145, 156, 160, 285]. Tvrdé ł se objevuje také před měkkým krátkým i dlouhým i: hnutj myſłi [267], myſłjte [128] × wymyſlili [17].33 V případě dokladů spadajících pod bod 16 kolísá způsob zápisu u podstatného jména řemeslo – w těchto řemeſłych [285] × řemeſly [285]. Nenáleņité tvrdé ł se objevuje v dokladu kaſſel kaſſłi [35]. 33
O psaní i/y po l a ł viz kapitolu 9.
48
U podtypu 17 jsem zaznamenala kolísání u podstatného jména slza – ſłzý, ſłz [145] × ſlz y ſlzy [38]. V přejatých slovech se tiskne nejčastěji měkké l: Lucye [140], Sálim [267], literau [17], Sylaba [17] × ſyłabu [237].
*** Kromě dvojího l se objevují také dva grafy pro záznam hlásek b a h.
49
7
Dvojí b:
Dvojí b se objevuje uņ v Náměńťské mluvnici – její autoři ņádají, aby se otevřené b kladlo před přední vokály, zavřené б před vokály zadní a před a. (Porák 1983: 37) Proti rozlińování b ~ б se později naopak staví Jan Blahoslav ve své Grammatice české, protoņe mu slabiky bi, by výslovnostně splývají: „Buď ņe řekneß by nebo bi, litera b ſwůg zwuk předce geden a týņ má.“ (Blahoslav 1875: 27) Václav Matěj Ńtejer (2001: 14) uvádí, ņe neexistuje jasné pravidlo, neboť v otázce toho, kde se má klást jaké b „se v tom nesnáńejí i ti nejpřednějńí knihtlačitelé čeńtí“. Sám volí, po vzoru Kralické bible, tisk pouze jednoho otevřeného b. U tisků, které dvojí b rozlińují, doporučuje psát „tenké b“ před i, í. Stejné rozlińení navrhuje i Václav Jan Rosa (1672: 9): „…quia b/f/l apertum eſt ſemper liquidum: clauſum б/ff/ł ſemper naturalem fonum retinent, & ſic poſt clauſum б/ff/ł ſemper ſcribendum eſt y.“ Jiří Konstanc ve svém Brusu jazyka českého zavřené б vůbec nezmiňuje. Podle Pavla Koska (1998: 98), který zpracoval ortografii tisku Jesličky Bedřicha Bridela, je distribuce zavřeného б v tomto textu řízena striktně pozičně – je vázaná na začátek nebo konec slova, i v těchto pozicích mu vńak můņe konkurovat b otevřené.
Analýza tisku prokázala výskyt obou grafů, jak b, tak б. b
б
V textu gramatiky jsem zaznamenala výskyt zavřeného б celkem v 89 dokladech.
50
б začátek slova34 konec slova uprostřed slova celkem
28 24 37 89
% 31,4% 27% 41,6%
Z tabulky vyplývá, ņe nejpočetnějńí skupinu výskytů tvoří doklady s б uprostřed slova, např. podoбném [239], mnohoſylaбnj [258], zhruбa [282]. Ve vńech výńe uvedených pozicích konkuruje grafu б litera b, např.: neb (334 výskytů) × neб (17 výskytů), způſob (12 výskytů) × způſoб (4 výskyty), býti (38 výskytů) × бýti (3 výskyty), dobře (24 výskytů) × doбře (2 výskyty). To tedy dokazuje, ņe distribuce b ~ б není vázána ņádným pravidlem a je tedy spíńe nahodilá. Písmeno б se běņně objevuje před y, srov. např. oбyčegných [224], zбytečné [136], hruбým [280], nezjistila jsem ani jediný případ, kdy by se tisklo před i. Větńí četnost grafu б jsem zaznamenala v druhé polovině knihy.
34
včetně prefigovaných sloves
51
8
Dvojí h:
Pomocí dvou grafů je značena také hláska h – otevřené h a zavřené χ. h
χ
Z dobových gramatiků se k distribuci h ~ χ vyslovuje pouze Václav Jan Rosa (1672: 9), který uvádí, ņe „Poſt χ […] ſemper ſequitur y breve vel longum.“ Pavel Kosek (1998: 99) u analýzy tisku Jesličky Bedřicha Bridela uvádí, ņe zavřené χ není příliń frekventované a jeho distribuce je řízena kombinatorně. Zavřené χ se příleņitostně objevuje před nepředními samohláskami a neměkkými konsonanty, i v těchto případech mu vńak konkuruje h otevřené.
V textu Brusu jazyka českého jsem zaznamenala celkem 82 dokladů se zavřeným χ. Ve větńině z nich stojí χ v pozici před zadními samohláskami, zjistila jsem jej vńak i před vokály předními, srov. např. mnoχonáſobnjch [52], obſaχuge [233], dłauχoſt [259] ~ mnoχém [168], druχém [231], ničeχo [221]. Pokud se χ objevuje před konsonanty, jde větńinou o konsonanty tvrdé, srov. moχlo [222], χnutj [203], nawrχlo [104]. Jedinou výjimku tvoří doklad χřjſſnjkůw [181]. Ve vńech těchto pozicích vńak zavřenému χ konkuruje graf h, srov. mnohonáſobnjm [58], dlauhoſt [13], neobſahugj [253].
52
9
Rozlišování i - y:
Rozlińování i - y v grafice barokních tisků velmi úzce souvisí se dvěma hláskovými změnami, které se uskutečnily v průběhu 14. a 15. století. Jednalo se o zánik párové korelace měkkosti konsonantů a o následné postavení y ve vokalickém systému čeńtiny, které později vyústilo ve změnu i > y. První z výńe uvedených změn proběhla tak, ņe dońlo ke splynutí měkkých souhlásek a jejich tvrdých protějńků, vyjma ĺ. (Komárek 1982: 49) Ztvrdnutí měkkých párových konsonantů navíc způsobilo, ņe po tvrdých souhláskách mohl nyní stát i vokál i. Výslovnost y ~ i uņ tedy nebyla nadále podmíněna tvrdostí nebo měkkostí předcházející souhlásky a protiklad y ~ i tak začal na čas slouņit k odlińování mluvnických nebo slovních významů (chlapi ~ chlapy). (Komárek 1962: 81) Grafice vokálů y/i, jejich rozdílnému uņití a výslovnosti věnují velkou pozornost také autoři kodifikačních příruček z období baroka. Václav Jan Rosa (1672: 7–9) formuluje základní poučku, kdyņ píńe, ņe: „post conſonantes liquefactas ſcribendum est jota: quando autem non liqueſcunt, tunc ſcribendū est ſemper y.“ Měkké i, resp. j se tak tiskne po dentálách ď, ť, ň, sykavkách č,
(ſſ), ţ, liteře ř a g. Stejné pravidlo navrhuje ve svém
Brusu Jiří Konstanc: „Nikdý ſe pak po těch půlkolečkowých conſonancých/ ani po ř ſſ ņ nepjſſe weliké o neb točeného y“ [282] a Václav Matěj Ńtejer (2001: 4–6): „kdyņ nad těmi literami (c, r, z) stojí punktíček, jako tuto: č, ř, ņ, tedy po nich klade se toliko krátké tenké i, aneb dlouhé í.“ U značení i, resp. y po š vńak Ńtejer vyslovuje pochybnost. Sám se přiznává, ņe píńe pod vlivem úzu Kralické bible měkké i, svému Ņáčkovi vńak doporučuje y tvrdé: „Já následuji těch, kteří po ń kladou toliko tenké i neb í […] Tobě bude snáze po kaņdém ń toliko točené y psáti.“ V souvislosti s grafikou sykavek je jistě zajímavé zmínit, jakým způsobem ovlivnil jejich fonetické hodnocení regionální původ autorů gramatických příruček z dřívějńí doby (tj. 16. století). Jan Blahoslav, rodák z Přerova, ve svém spisu Grammatika česká (1857: 43) zmiňuje, ņe: „Zdáť ſe, ņe by było pěkněgi, aby ſſ za sebau małé i měło […] ale wņdycky téměř właſtnoſti welikého y hłahoł zawznj.“ Naproti tomu Václav Filomates, který se narodil v Jindřichově Hradci, doporučuje bez výhrad měkké i. (Bělič 1972: 87) Y se naopak tiskne po velárách a nepalatálních sykavkách: „c, χ, k, q, r, s, x, z, ch“ (Rosa 1672: 9), srov. také Ńtejer (2001: 3). Samotný Jiří Konstanc pak navrhuje tisk y
53
u litery h a k „litery pak h a k mají wņdycky hrubé y/ nemohauc ſe ony z tenka mluwiti“ [283]. Obtíņnějńí situace nastává u retnic, kde se v mluveném jazyce dříve vyslovoval jak foném y, tak i. V době Jiřího Konstance a jeho současníků ńlo vńak v tomto ohledu uņ spíńe jen o záleņitost pravopisnou. (Porák 1983: 46) Na jiném místě v Brusu se Konstanc totiņ zmiňuje, ņe „nam y est hic idem quod i“ [10]. „Po b f m/ kdyņ ſe ztenka wyſlowugj/ byť se nepůlkolečkowaly/ malé/ neb oбdýlné j ſe kłaſti má: gako bjda/ fjſſek/ mihadla: kdyņ pak zhruбa hrubé: byl/ myl [282]. Stejné pravidlo pro rozlińování y/i po retnicích vztahuje Ńtejer (2001: 14) také na tvrdé dentály d, t, n: „po těchto literách b, d, f neb ff, m, n, p, t, v, kdyņ se mají vyřknouti zhruba…klaď po nich točené y […] Naproti tomu mají-li se vyřknouti tence […] poloņ krátké tenké i“. O tom, ņe rozdíl ve výslovnosti y/i po retnicích uņ mluvčí v 17. století příliń necítili, svědčí rozmluva Ńtejerova ņáčka s mistrem: „Jiņ o těchto literách (d, t, n) nemám těņkosti, ale o druhých, totiņto b, f, m, p, v, tu já s těņkem domakám se pravdy.“ (Ńtejer 2001: 16) Rosa (1672: 9) dokonce graficky rozlińuje retozubné hlásky měkké a tvrdé: „b, f, l quæ â Boëmis vocantur apertæ, ſemper ponendam eſt jota […] clauſum б/ ff/ ł ſemper naturalem formam regiment […] poſt б/ ff/ ł ſemper ſcribendum eſt y“. Grafika y/i také kolísá po liteře l. Jiří Konstanc navrhuje tisk litery y v těchto případech: 1. „Kdyņ ſylaba ly ſtogj za ley: gako w Adjectiwjch gediného počtu Muņſkého y Neutrius pohlawj/ milý“, 2. v plurálu substantiv, jejichņ kořen končí na l: Kazately × singular: tomuto kazateli, 3. u feminin zakončených na la: modly, 4. u neuter zakončených na lo: vdidly, 5. ve slovech lyſý a lyſyna, plynu, blyſſtjm, ſłyſſjm, 6. u sloves s kmenem zakončeným na -ly, lym, jsou-li ve shodě s podmětem rodu ņenského: yá ņena kaſſły/ myſłym a přátelym ſe 7. v préteritu sloves, která jsou taktéņ ve shodě s podmětem rodu ņenského: neſły ſłepice × enklitikon li má vņdy měkké i [283–5]. Ńtejer (2001: 8) rozlińuje kladení y/i podle toho, zda stojí po měkkém či tvrdém l/ł: „Před točeném y vņdycky se klade toliko zavřené ł. Před tenkém pak í neb i vņdycky se klade toliko otevřené l“. U Rosy (1672: 9) platí stejná pravidla jako pro retnice: „poſt clauſum ł […] ſemper ſcribendum eſt y […] poſt l […] ponendum eſt jota“.
54
9.1 Značení y/i po sykavkách: 9.1.1
Značení y/i po c, s, z:
Způsob zápisu y/i se po sykavkách ustaluje poměrně brzy. Po zániku párové měkkosti konsonantů se zde začíná tisknout důsledně y, coņ svědčí o posunu artikulace i > y po těchto hláskách. (Porák 1983: 44) Uņ Jan Blahoslav (1857: 28) ve svém spisu Grammatika česká konstatuje, ņe v případě slabiky cy: „zřetedlné geſt, ņe ta ſyllaba wņdycky tupě znj, pro litery c włastnj způsob: a protoņ druhau literu také tupau mjti chce, má-li wſſecka ſyllaba potom tupě wznjti“. Při analýze celého tisku Brusu jazyka českého jsem dońla k těmto závěrům: litera i se vyskytuje pouze ve slovech cizího původu, která se řídí jinými ortografickými pravidly: Societate [a5r], pronunciatione [a5v], ſimul [172], Metatheſis [148]. Y se tiskne ve vńech slovech od původu českých. Největńí četnost litery y ve slabikách cy, sy, zy jsem zaznamenala v těchto případech: 1. uprostřed slov v jejich základu: Gazyka [a1r], zymnice [193]; ſylný [85], neſneſytedlné [187]; Cyſterna [136], procyťugi [113], 2. u sloves v jejich kmenotvorné příponě prézentní či infinitivní a v prézentních koncovkách: nechcy [105], wlécy [106] ſcházý [6], popauzým [194] muſyl [107], zkuſyti [195], 3. v koncovkách participií: wězyc, hleděcy [93], 4. u substantiv rodu muņského ņivotného i neņivotného skloněných podle tvrdých vzorů pán a hrad: ſedlácy [32], Grammatycy [12], čaſy [203], punktjcy [3] a měkkých vzorů muņ a stroj: Němcy [51], Morawcy [53], na koncy [6], dále pak v souladu s etymologií u substantiv rodu ņenského podle vzoru ņena: ſlzy [38], woſy [40] a měkkých vzorů růņe a kost: Epenthezý [139], Jmpresſy [a5r] ze wſy [121], nocy [190]. Y se objevuje také u slov cizího původu, která byla do čeńtiny přejatá, a jejichņ ortografie se vyrovnala domácímu pravopisnému úzu: pronuncyacý [236], compozycý [45], præpoſycý [10]. Sám Jiří Konstanc poznamenává v souvislosti s výslovností a grafikou slabiky cy, ņe: „giných národu ſlowa za wlaſtnj přigatá ſwým obyčegem wyſlowugeme y pjſſeme […] ſproſtě gak wyſlowugj/ hrubým y/ a literau c“ [17]. Podobně adaptovaná jsou i vlastní jména: Dyoklecyánem [124], Jgnácyus [16], Sydrachem [198].
55
Dlouhé ý se také tiskne důsledně v koncovkách adjektiv měkké deklinace (u těchto dokladů není vņdy dodrņeno značení kvantity): wraucý, huſý, telecy, howězý [60], stejně jako u přídavných jmen deklinace tvrdé: mnozý [147], Pauzým [199]. V jednom dokladu jsem zaznamenala zápis litery ý pomocí starńí spřeņky ye: ſwátcyech [262], jde o jediný výskyt, na základě kterého se Jiří Konstanc vyslovuje vůči zastaralosti předchozího pravopisného úzu. Způsob zápisu i/y po nepalatálních sykavkách je tedy plně v souladu jak s pravidly navrņenými Jiřím Konstancem, tak s poučkami dalńích soudobých gramatografů (Ńtejer 2001, Rosa 1672).
9.1.2
Značení i/y po č, š, ţ:
Pokud se týče grafiky i/y po č, š, ţ, je tiskařský úzus značně nejednotný. V bratrských tiscích kralických a ivančických se po vńech literách postupně prosadilo měkké i, j, tento způsob zápisu se ovńem plně neujal u hlásky š. Jaroslav Porák (1983: 42) uvádí, ņe v 17. století se v řadě tiskáren ustaluje úzus kladení y po š v krátkých slabikách a j, ij ve slabikách dlouhých, ostatní tiskaři se drņí úzu kralického nebo prosazují značení pouze pomocí točeného y. V Brusu jazyka českého je hláska i ve slabikách či, ši, ţi značena pouze pomocí měkkého i, popř. dlouhého j, coņ je zcela v souladu s pravidly navrņenými jak Jiřím Konstancem, tak i Václavem Matějem Ńtejerem a Václavem Janem Rosou. V celém tisku jsem nenalezla ņádný výskyt s y. Měkké i, resp. j lze dohledat ve slabice či/čí, ţi/ţí, ši/ší: 1. v pozici uprostřed slova: přjčiny [7], Mečjřowic [60], vņitku [a1r], ſſiroce [a4r], 2. u sloves jako kmenotvornou příponu a v prézentních koncovkách: končili [31], včjm [107], podpaņiti [41], pronáſſjme [16], 3. v koncovkách substantiv vńech rodů ņivotných i neņivotných skloněných podle měkkých deklinačních vzorů ņenských: kost – Rņeči [a1r], píseň – ſſpjņi [121], muņských: muņ – Skladači [7], towaryſſi [36], středních: stavení – bodláčj [265], podpaņj [41], moře – loņe [204], 4. objevuje se také u substantiv, která se skloňují jako přídavná jména: kreyčj [28], půhončj [158], kněņj [36], 5. v koncovkách měkkých a posesivních adjektiv: Barbořin [60], Matčin [250], Boņj [48], tehdeyſſj [a2v], owčj [60], wlčj [251]. Způsob zápisu s literou i jsem zaznamenala i ve vlastních jménech: Geņj Peſſinowi [a2r].
56
[250],
O tom, ņe grafika i/y po liteře š byla skutečně rozkolísaná, svědčí údaje vybrané z dalńích studentských prací zabývajících se ortografickou podobou tisků z barokní doby. Stejné značení slabiky ši pomocí malého měkkého i zaznamenává Tereza Rusoová (2008: 24) v tisku Věčného pekelného ņaláře vydaného Václavem Matějem Ńtejerem. Naopak značnou rozkolísanost uvádí Olga Navrátilová (2006: 25), která provedla analýzu tisku Evangelického kancionálu Václava Klejcha a Stanislava Tomková (2010: 30), která se věnovala rozboru slovníku Dictionarium von dreyen Sprachen Kańpara Vusína. Tomková dokonce zaznamenává větńí četnost slabiky šy neņ ši. Z výńe uvedeného tedy vyplývá, ņe Ńtejer a Konstanc byli nejen blízcí spolupracovníci, ale zřejmě je spojoval i stejný názor na pravopisný úzus související s grafikou i/y po sykavkách, při němņ byli oba ovlivněni územ bible Kralické. Jimi navrņená pravidla pak tiskaři důsledně dodrņeli.
9.2 Značení i/y po ř: Značení i/y ve slabice ři je zcela důsledné. Je realizováno v souladu s pravidly Jiřího Konstance pouze pomocí litery i, v případě dlouhé slabiky pak j. Skupinu ři je moņné dohledat v pozici: 1. uprostřed slova – břicho [a6v], přjzně [a3r], 2. u slov prefigovaných předponou při-: připutowaw [a3v], přichowám [116], přjdawek [27], 3. u sloves jako jejich kmenotvorná přípona – zchytřiti [65], wěřjm [5], 4. v koncovkách posesivních adjektiv: Barbořin, Mateřin [60], 5. u substantiv skloněných podle měkkých deklinačních vzorů muņských ņivotných: muņ – Bibláři [84], paſtýři [170], ņenských: píseň – twáři [a7v] a středních: moře – moři [185]. Objevuje se také ve vlastních jménech: Litoměřické [a2r], Giřjho [a1r], Přjbram [46].
9.3 Značení i/y po g: Pokud se týče grafiky i/y po liteře g v platnosti hlásky g, dońla jsem k těmto výsledkům: Vńechny doklady v tisku jsou slova cizího původu. Y jsem zaznamenala v jednom slově Egypt [283], v ostatních případech se značí pomocí i: regiſtrum [279], Magiſter [162], religie [213], Adagiych [220]. Tento způsob zápisu je zcela v souladu s poučkou Jiřího Konstance na s. 283 tisku Brusu jazyka českého: „Literu g w gedné a téņ ſylabě wņdycky
57
naſleduge malé i/ nebť ſe wņdycky z tenka pronáſſj/ ſamý Egypt a gſauli která giná Cyzonárodſká wlaſtnj gména wymiń“. Zápis i/y po liteře g v platnosti hlásky j se realizuje pouze pomocí měkkého i, popř. dlouhého j. Slabiku gi/gj je moņné dohledat: 1. ve vlastních jménech: Giřjho [a1r], Gilgj [251], 2. v zájmenech a číslovkách: mogi [253], trogj [20], 3. uprostřed slov: wěgička [147], z gitra [121], 4. v prézentních koncovkách sloves: wyſlowugi [6], magj [30], 5. v druhém stupni příslovcí: obſſjrněgi [7], raděgi [34], 6. v dativu a lokálu substantiv měkké deklinace podle vzoru stroj – w pokogi [205], včj bogi [196] a píseň – w Kollegi [213], 7. u participií: milugice [174], opauſſtěgjc [17].
9.4 Značení i/y po h, ch, k, r: Jak uvádí Jaroslav Porák (1983: 43), hlásky h, ch, k, r byly před zánikem korelace měkkosti pouze tvrdé a stálo po nich vņdy jen y. Po zániku této korelace a po změně y > i se vńak po nich mohlo objevit i měkké i. V tisku Brusu jazyka českého se značí prakticky výlučně pomocí litery y. Slabiky hy, chy, ky, ry se objevují nevíce v těchto pozicích: 1. v koncovkách substantiv skloněných podle tvrdých vzorů muņských: pán – Bohy [191], ņiwočichy [119], lotry [203], hrad – ſáhy [183], hřjchy [122] a ņenských: ņena – Prahy [151], wjry [193], 2. uprostřed slov: hyn [145], kýwám [114], chytryně [65]. Také u cizích slov a vlastních jmen se projevuje tendence přizpůsobit jejich původní ortografii pravopisnému úzu domácímu: Monarchya [161], kronyký [150] Hyrám [165], Gabryel [15], Marya [98]. V případě dokladu Hyſtoryk [a2v] jsem v textu zaznamenala i původní latinskou podobu slova s měkkým i – Hiſtoria [54].
9.5 Značení i/y po l: Jak Václav Matěj Ńtejer (2001: 8), tak Václav Jan Rosa (1672: 9) udávají poučky, v nichņ korespondují tvrdé ł a y a měkké l a i35. Pravidla Jiřího Konstance jsou vńak sestavena podle jiných kritérií a tiskaři Brusu jazyka českého se jimi drņí důsledně.
35
Pro konkrétní znění těchto pouček viz úvodní dvě strany této kapitoly.
58
Točené y se tedy objevuje v těchto případech: 1. pokud ly stojí za ley: vmělý [a2v], celý Brus [8], přemilý člowěk [57], čas pominulý [92], celých ſylab [135];
Z uvedeného vzorku Brusu jazyka českého ovńem vyplývá, ņe toto pravidlo má své výjimky. Při analýze zkoumaného materiálu jsem zjistila, ņe u adjektiv, která stojí ve shodě s podstatnými jmény rodu muņského v mnoņném čísle, se klade dlouhé měkké i do grafiky zanesené jako j, a to ve vńech pádech: od nevměljch Jmpresſorů [189], maljch punktů. V tisku jsem nalezla pouze dvě výjimky z tohoto pravidla: celých ſmyſl , od ſkutkůw waſſjch zlých [188]. Literu j jsem také zaznamenala v jednom dokladu u shody adjektiva se substantivem rodu ņenského: oſobami w tom zběhljmi a zwyklými [161]. V tomto případě uņ jde vńak o zřejmou tiskařskou nedůslednost. 2. v mnoņném čísle substantiv, jejichņ kořen končí na -l: v nominativu podle vzoru muņ – tito Kazately36 [35], Krály [38] a pán – Angely [32] v akuzativu podle vzoru muņ – ſtjrám
36
Jaroslav Porák (1979: 40) uvádí, ņe tisk litery y byl poměrně pravidelný v koncovkách substantiv rodu muņského ņivotného zakončených na -tel. Koncovka -tel byla původně koncovkou substantiv skloněných podle tvrdých deklinačních vzorů. V 17. století se zde ale začala objevovat koncovka i.
59
nepřátely [121] a pán – ďábly wymjtati budau [6] v instrumentálu podle vzoru muņ – přátely [35]; 3. u feminin zakončených na -la: nominativ – pradly [22] × ale praly pradli [265], genitiv – chwály [157], sſkoly [181], ſýly [28]; 4. důsledně u neuter, jejichņ kořen končí na -lo: vdidly, řemeſly [285]; 5. ve slovech lyſý, lyſyna, plynu, ſłyſſjm, v případě jednoho dokladu s y ve slově blyſſtjm jsem zaznamenala dva výskyty s měkký i: bliſſtjm, zabliſſtjm [109]. Podle Jaroslava Poráka (1983: 39) jde o kolísání, se kterým se lze v tiscích z barokní doby setkat poměrně často (srov. Tomková 2010: 28); 6. u sloves ve shodě s podstatnými jmény ņenského rodu: ony byly [169], čárčičky měly [233], včily ſme [107]. Tisk litery y jsem zaznamenala také u sloves ve shodě s neutry: zemdlely oči mé [188]; 7. v kořeni cizích slov, která byla přejata do čeńtiny: deklynowána [62] × zde vńak oproti y zcela převaņuje podoba s i: deklinowánj [20]. Oproti 32 výskytům s i stojí pouze dva doklady s y; 8. ve slově klýh [270] jde o odchylku od etymologického psaní;
Naopak měkké i, popř. dlouhé j se tiskne: 1. ve slabice li, jde-li o enklitikon: nercyli [a4r], kladauli [118], zůſtaneli [12], Gſauli [45]; 2. uprostřed slov: lid [44], neyrozſſjřliwěgſſj [60], ſſkodliwoſt [65], ljtoſt [41], haljř [24]; 3. u podstatných jmen v singuláru, jejichņ kořen končí na -l: dativ – přjteli [a1v], tomuto kazateli [35], poddáwam ſe wůli [72], lokál – ſoli, poli [a6r], popeli [36], instrumentál – pytli [36]; 4. ve shodě slovesa s podmětem rodu muņského ņivotného nebo s podmětem vńeobecným: wzděláwali a milowali (kraganowé) [a4r], muņi ſſli [75], mohli (my) [7] Dále pak u slovesného kmene prézentního a infinitivního v kmenotvorné příponě: poděliti [155], chwálil [96], bydlil [188]. Odchylku jsem zaznamenala u prézentního tvaru dělý ſe [49, 136] × dělj [49, 19, 20, 27], Rozděljm [8], nedělj ſe [81];
60
5. v kořeni vlastních jmen: Dalimila [150], Libuſſe [151], Zhořelice [157]; 6. v přejatých slovech cizího původu: replika [161], Ewangeliſta [162], liter [6], Librář [50]; Na rozdíl od pravidel navrņených Václavem Matějem Ńtejerem (2001: 8), který poņaduje, aby se i/y rozlińovalo podle toho, zda stojí po měkkém či tvrdém l ~ ł, v Brusu jazyka českého je grafika zcela vázána na vlastní výklad Jiřího Konstance na s. 283–5 tisku. To, ņe Ńtejerova poučka týkající se grafiky li ~ ły v Brusu nefunguje, dokazují příklady typu: myſł/ myſłi/ ſýla/ ſýly [20]. Podstatné jméno ſýla je femininum, jehoņ kořen končí na la, podle pravidla na s. 284 se tedy tiskne ve slabice li y. Naopak myſł do této kategorie nespadá, proto se zde objevuje měkké i. Tento způsob zápisu tedy dokazuje, ņe v 17. století uņ neexistoval rozdíl ve výslovnosti l ~ ł37 a ņe rozlińování dvojího l uņ bylo pouze záleņitostí grafiky. (Trávníček 1935: 134) Závěr: Způsob zápisu i/y je po liteře l realizovaný v souladu s pravidly Jiřího Konstance. Odchylky od původního etymologického psaní jsem zaznamenala u dokladů bliſſtjm, zabliſſtjm [109] a klýh [270]. Dalńí odchylku tvoří skupina adjektiv, která stojí ve shodě s podstatnými jmény muņského rodu v mnoņném čísle. V jejich koncovkách se tiskne důsledně měkké i, resp. j. U shody podmětu s přísudkem se psaní i/y dodrņuje velmi důsledně - je-li podmět rodu ņenského či středního, tiskne se y, je-li podmětem maskulinum, tiskne se i.
9.6 Značení i/y po p, b, m, w, f: Grafika i/y po retnicích, tedy po p, b, m, w, f je v tisku Brusu značena poměrně důsledně. Slabiku py/pý jsem zaznamenala nejvíce u těchto slov: pýcha [234, 237], pýrko [146], pytel [36, 61]. Rozlińování etymologického psaní se dodrņuje důsledně u těchto dokladů: pitel (‘pijan’) [117] × pytel [36]. Měkké i se ve slabice pi/pj objevuje v těchto pozicích: 1. uprostřed slov: piwnice [26], zápiſ [44], 2. u sloves jako kmenotvorná přípona infinitivní a v prézentních koncovkách: ſkaupiti [41], ſſlapiti [76], pochopj [175], 3. v cizích slovech: Pikardi [56], Epiſſtola [162], 4. ve vlastních jménech: Jupiter [14], Pilátem [123]. Ve spojení s literou b se y tiskne: 1. u slov odvozených od slovesa býti: zbytečné [4], bydlo [89], byt [117], bywſſe [82], 2. v koncovkách substantiv rodu ņenského a muņského
37
Pro vice informací o rozdílu l ~ ł viz kapitolu 6.
61
neņivotného skloněných podle vzorů tvrdé deklinace: ņena – poroby [209], ozdoby [211] a hrad – zuby [7], způſoby [75]. Měkké i jsem naopak zaznamenala: 1. v základu slov: holubice [180], bitwě [130], hřbitow [25], 2. v cizích slovech: Labiryntu [49], Bibliotek [150]. Důsledně se rozlińuje mezi tvary byli (‘existovali’) [45] × bil (‘tloukl’) [96], hřjchobitce [48]. Rosa (1672: 9) navrhuje zápis dvojího b (b~б), který má reflektovat odlińnou výslovnost obou hlásek a který je následně rozhodující pro kladení i/y v grafice. V Brusu jazyka českého se sice litera б vyskytuje, její výskyt je vńak ojedinělý a nesystematický. Y se také tiskne ve slabice my: 1. u slov myſl, omyl, hmyz a jejich odvozenin: aumyſl [a4r], Nezamyſl [46], mylným [115], Hmyzým ſe [158], 2. v koncovkách genitivu podstatných jmen rodu ņenského skloněných podle vzoru ņena – z gámy [120], Yá ſtwoře tmy [218]. Naopak měkké i se objevuje: 1. v základech slov: Milownjků [a2r], Miloſti [a3r], 2. v koncovkách 2. os. sg. sloves v imperativu: wymiň [14], Přigmiņ [a2v], 3. v koncovkách instrumentálu substantiv vńech rodů v plurálu : roņjčkami [a6r], penězmi [36], Semenjmi [30]. Slabika wy/wý se tiskne: 1. u derivativ s prefixem wy- : wydaného [a2v], Wytiſſtěný [a1r], 2. důsledně v základu těchto slov: wy [67], wyņle [26], zwykloſti [6], wyſoce [a2r], 3. v koncovkách tvrdých a posesivních adjektiv: ſyrowy [148], Petrowych [6], 4. v koncovkách substantiv skloněných podle tvrdé deklinace: ņena – kus Předmluvy [150], hrad – mrawy [155], město – ſlowy [47], 5. v cizích slovech, jejichņ ortografie se vyrovnává s domácím územ: Wynklhák [162] × ale wikář, konwikt [51]. Měkké i lze dohledat: 1. v kmenotvorné příponě sloves 4. konjugace: wymluwiti [6], ſtřjzliwiti [65], 2. v základech slov: widěl [a3v], lawice [26], gmenowitě [6], 3. v koncovkách dativu podstatných jmen rodu muņského ņivotného: čerwjkowi [32], Tomáſſowi [a2v], dlouhé j se pravidelně objevuje u podstatných jmen rodu středního podle vzoru stavení – pohlawj [21], Konſſelſtwj [124] 4. v koncovkách participií sloves 4. konjugace: mluwic [7], 5. v koncovkách adjektiv typu: Janowic, Jakobowic [60], 6. ve vlastních jménech: Dawidowě [57], Jowiáſs [14]. Slabiku fy jsem zaznamenala v dokladu Ortograffy (= ortografii) [8] a v akuzativu plurálu substantiva tryumfy [161], kde se y klade podle analogie. Měkké i ve slabice fi je daleko častějńí a objevuje se pouze u slov cizího původu: puryfikátoř [122], Filozoff [162] a ve vlastních jménech: Filip [136].
62
Odchylky od etymologického psaní se vyskytují jen výjimečně: bylina [146] × bilina [148], třpytjm [147] × třpitjcy ſe [159], kamynek [148].
9.7 Značení i/y po d, t, n: Kladení i/y po dentálách je v Brusu jazyka českého velmi přísně rozlińeno, protoņe i označuje palatálnost souhlásky: ſaudit [5], dokonaloſti Cņeſſtiny [a1r], včiniti [a3r], knih [a3v]. Tvrdé slabiky dy, ty, ny se tisknou vńude tam, kde k měkčení nedochází: 1. uprostřed slov: tedy [a4v], wņdycky [72], 2. v koncovkách substantiv skloněných podle tvrdých vzorů: ņena – Rady [av2], wody [132], Cņeſſtiny [a1r], z ſtrany [95], čiſtoty [a2r], hrad – přjklady [170], město – lety [a4v], 3. v koncovkách n-ového participia: stolice ſau poſtaweny [99], 4. v cizích slovech přejatých do čeńtiny, která se vyrovnala domácímu pravopisnému úzu: Grammatykáři [7].
63
10 Geminace: Jaroslav Porák (1983: 92) uvádí, ņe geminace byla ve starńí čeńtině dosud popsána jen v případě dvou stejných nebo blízkých souhlásek ve skupině starńího původu. Ke vzniku zdvojené souhlásky docházelo větńinou po zániku slabých jerů, lze je zaznamenat také u slov na jejich morfematickém ńvu. V tiskařském a písařském úzu byly gemináty zaznamenávány poměrně důsledně, coņ lze vysvětlit jak ortografickou tradicí, tak přetrvávající oporou ve výslovnosti. Ke zjednoduńování docházelo sloņitě, u různých skupin v různě době a s nářečními rozdíly. Pokud se týká výslovnosti těchto hlásek Frantińek Trávníček (1935: 160) uvádí, ņe nejdříve se vyslovovaly hlásky obě. Později dońlo k zániku rekurze prvního konsonantu a k prodlouņení artikulace. Gemináty starńího původu, tj. etymologické se v témņe slově zjednoduńovaly v celém jazyce a téměř vņdy. Jaroslav Porák (1983: 93) uvádí, ņe geminace původních jednoduchých souhlásek a gemináty nebo dlouhé souhlásky vzniklé asimilací lze dohledat u těchto souhlásek: s, š, c, č, d, t, p, j, l, n.
V tisku Brusu jazyka českého jsem zaznamenala gemináty u s, š, c, č, d, p, t, l, j, m, n, f.
10.1 Zdvojené p, t: Jiří Konstanc se ke geminaci p, t vyslovuje takto: „Slowuttnému/ etc. per geminum t/ & Oppatrný per geminum p ſcriptum, eſt vitium in Boëmica lingua: nam unum ex eis eſt ſuper fluum: ſiquidem Oppatrný deriuatur ab opatrugi: unde cùm primitivum opatrugi ſcribatur per unicum p etiam eius deriuatum Opatrný ſic ſcribi debet. Idé ſuo modo dic de Slowutný“ [3]. Zdvojené p jsem kromě výńe uvedeného případu zaznamenala pouze v jednom dokladu Oppatrnému [4]. Jde vńak pouze o dalńí modelový příklad na jiném místě v tisku, kde autor opakuje poučku ze str. 3.
64
U zdvojeného t je situace o trochu komplikovanějńí. Kromě dokladů Slowuttnému [3] a zlatto38 [140], které pro Konstance představují „drtiny“, se v tisku objevuje jako příklad epenteze slovní tvar „Swattoſt Sanctitas“, kde t musí zůstat zdvojené, aby se odlińilo od podstatného jména „Swátoſt sacramentum“ [139]: „Kdeņ widjſs ņe ſe duplikuge…t/ pro rozdjl wyznamenánj gednoho ſlowa od druhého“. Zdvojené t se pak také tiskne u dvou slov, jejichņ ortografie podléhá soudobému německému úzu: Laſt vns betten [164], Měſta Kuttenberg [201] a Kasſa [162]. V případě prvního dokladu jde o německé sloveso beten (‘modlit se’), u kterého se dvojí t tiskne patrně pod vlivem podobné formy bitten (‘prosit’), jde vńak o zřejmou chybu, geminaci t ve slově beten zabraňuje zdlouņená výslovnost vokálu /e/. (Siebenschein 2006: 285, 308) U propria Kuttenberg (‘Kutná Hora’) se dvojí t přenáńí z německého slovesa kutten (‘těņit nerosty’) (Machek 2010: 309) a podstatné jméno Kasſa je výpůjčka z něm. die Kasse, slovo samotné pak pochází z italského cassa (‘schránka’). (Machek 2010: 244)
10.2 Zdvojené s, š: Geminace ss je do tisku Brusu jazyka českého graficky zanesena jako ſſ či sſ. První z výńe uvedených uskupení grafů je charakteristické pro pozici uprostřed slova, druhé lze dohledat jak uprostřed, tak na začátku slov. Pro způsob zápisu zdvojeného š uvádí Jiří Konstanc vlastní pravidlo39, tisknout se má výlučně jako kombinace
ſſ.
V tisku Brusu jazyka českého jsem v jednom dokladu zaznamenala novějńí geminaci původní jednoduché souhlásky s u příslovce wesſele. V případě tohoto slova se vńak autor Brusu zasazuje o zjednoduńení: weſele [140] (srov. časté kolísání wesſele × weſele v tisku Evangelického kancionálu Václava Klejcha; Navrátilová 2006: 31). Jaroslav Porák (1983: 94) pro tuto novějńí geminaci uvádí několik dalńích příkladů, ņádné z nich jsem vńak v tisku nezaznamenala, srov. zaſe [105], wyſoký [126]. Zdvojené s lze dále dohledat u vlastního
38
Konstanc uvádí tyto dva doklady záměrně, protoņe se v nich v humanistických a barokních tiscích chybovalo velmi často. PORÁK (1983: 97) uvádí, ņe geminace t je u podstatného jména zlatto a v dalńích slovech z něj odvozených doloņena ve 40 titulech. Totéņ platí pro vńechny doklady, které Jiří Konstanc ve svých poučkách přímo zmiňuje (wesſele, radda, muſſj, Oppatrný). 39
Viz kapitolu o grafice š.
65
jména Manasſes40 [18] a u apelativa Jmpresſor w [a1r], Jmpresſorům41 [a1v]. U obou těchto dokladů je patrný vliv ortografické tradice jazyka, ze kterého byla slova přejata (latina). U posledně zmíněného dokladu jsem ovńem zaznamenala i několik podob s jedním s: Jmpreſých [7], Ympreſor/ Ympreſy [51].42 O tiskařskou chybu jde v případě zápisu dlauhoſs [24]. Geminace s se objevuje důsledně u slov, která byla prefigovaná pomocí předpony s- a u nichņ dońlo k zániku jerů ve slabě pozici: sſal [104], sſtjhám [137], sſtupugj [123], sſauņenj [209]. Zdvojené š jsem zaznamenala pouze u 2. a 3. stupně adjektiv na jejich morfematickém ńvu: wy ſſj [281], neywy ſſj [279].
10.3 Zdvojené m, n: Zdvojené m se vyskytuje u několika cizích slov přejatých z latiny, která se zčásti vyrovnala domácímu pravopisnému úzu, ale geminace m v nich zůstala zachovaná. V první řadě jde o důsledný zápis dokladů: Grammatykáři [7], Grammatyka [162], ſummau [17], ſummě [18]. Dvojí m ve slově summa komentuje Jiří Konstanc takto: „ut Summa/ quia Boëmicè ſignificat compendium, & Suma eſt accuſativus nomini, Sum hoc eſt Piſcis phyſeter diĉti: tum priùs illud ſcribimus duplici m/ poſteriùs ſimplici“ [17]. Zdvojené m v lat. summa tedy slouņí k odlińení od akuzativu sg. českého podstatného jména sum (‘sumec’). Autor Brusu chce tímto způsobem zápisu zabránit neņádoucí homografii. Geminace n je nejčastějńí u adjektiv látkových: kamenný [55], dřewěnný [149], mědenný [146] a ńiroce vztahových Lennjho Saudu [a3v], hrdinný [55]. Zdvojené n se dále tiskne ve jménu Panna Marya [98, 120, 139], zde jsem nezaznamenala ani jedinou odchylku. Jiří Konstanc také doporučuje rozlińovat mezi slovními tvary typu: winna rex, wina culpa [139]. Ani u těchto výskytů nelze dohledat ņádné kolísání. Zdvojené n se objevuje konečně také v propriích cizího původu: Johanna [238], Anná
[241].
40
Manasses je latinská či řecká podoba pův. hebrejského jména Manasseh (wikipedia. org).
41
impressio = otisk, odtud pak impressí = knihtiskárna. (KÁBRT 2000: 267)
42
V tisku lze dohledat celkem 18 výskytů se sſ a 3 se ſ.
66
10.4 Zdvojené c, č: Zdvojené c ve skupině tc (resp. dc) etymologického původu se tiskne u: krátce [7], otce [5], ctnoſt [139]. V těchto dokladech se tc objevuje důsledně v celém tisku. Jiří Konstanc navrhuje tato slova nezjednoduńovat, stejně jako číslovky dwadcet, třidcet, čtyřidcet [139]. Tvary dvacet, třicet, čtyřicet pro něj představují „ſýlu z pankartilých Synkop a Epenthezý, které do Cņeſſtiny ſe wlaudily“ [139]. Zjednoduńovat se nemá ani v případě dokladů ſrdce [26], ſrdcých [128], předce [49, 109, 140, 188], u nich jsem vńak zaznamenala kolísání, srov. ſrce [198], přece [139]. Skupina tc neetymologického původu za starńí c se tiskne u zájmena nětco43. Toto zdvojené c se uņ ale nedrņí ve slovech: owoce [26], moci [13]. Skupinu tč jsem zaznamenala u dvou dokladů: nětčeho [75], ņiwotčich w [20].44
10.5 Zdvojené l: Zápis dvojího l komentuje Jiří Konstanc takto: „…vocabula aliena pro noſtris accepta, ſi quas conſonantes geminant, nos per vnicam ſcribimus & proferimus: ut Collegium dicimus tato Koleg/ ſyllaba Sylaba“ [17]. Toto pravidlo vńak tiskaři při sazbě textu Brusu úplně nedodrņeli, srov. ſyllaba [97], Kollege [181], Kollegi [213].45 Zdvojené l jsem dále zaznamenala u několika dalńích slov převzatých z latiny, jejichņ původní ortografie se zčásti přizpůsobila domácímu pravopisnému úzu. Důsledně je takto zapisováno podstatné jméno Poſtylla [162, 212], Poſtylle [149], Poſtylly [47]. Jeden doklad jsem nalezla pro deſtyllowati, Apellacý [161] a proprium Achylles [124]. U adjektiva bedllwému [153] jde o tiskařskou chybu.
43
U zájmena něco jsem v textu Brusu jsem zaznamenala 44 výskytů se skupinou tc a 2 výskyty s c.
44
Zájmeno nětčeho se ve zjednoduńené podobě v tisku neobjevuje. Naproti tomu apelativum ņivočich má 1 doklad se skupinou tč a 2 s č. 45
V textu Brusu jazyka českého jsem slovo kolej nalezla celkem pětkrát: dva doklady s ll a tři s l. Sylaba měla 80 výskytů: 79 s jednoduchým l a 1s ll.
67
10.6 Zdvojené d: U geminace d mimo starńí skupinu -dd- uvádí Jiří Konstanc toto: „Epentheſes pak zubaté tyto čjtám […] poddrobugj/ radda/ conſilium […] Kteréņ takto nebrauſýſs […] podrobugi/ rada“ [140]. Toto pravidlo dodrņují tiskaři v textu velmi důsledně, srov. Rada [a3r, a3v, 117, 130]. Zdvojené d naopak zůstává zachováno ve starńí skupině -dd-: poddáwám ſe [72], oddýcháme [3], oddjl [137], poddané [219].
10.7 Zdvojené f: Geminaci konsonantu f zmiňuje Jiří Konstanc pouze u pozice na začátku slova: „Sproſtě bez Protheſi dobře pjſſeme: Faleſs/ faukám/ filec/ Filip/ fjk/ fjſſek/ foch/ forma/ fortuna/ etc. gediným f/ předloņiſſli k tomu geſſtě gedno f/ gako ffaleſs/ etc. bude zbytečné“ [136]. O zdvojení grafu f píńe také Václav Matěj Ńtejer ve svém Ņáčkovi (2001: 73–4). Při formulaci vlastních závěrů při tom vychází z úzu Kralické bible, kde není geminace f příliń častá, a proto i Ńtejer soudí, ņe „by se dvojité ff zřídka mělo klásti“. Pokud se týče kladení f na začátku slov, zaznamenala jsem celkem čtyři výjimky z pravidla u apelativ: ffaleſs, ffalſe [149], ffortuně [160], ffractura [235]. V pozici uprostřed slova se zdvojené f objevuje důsledně v dokladu Kſſafft [6, 230, 248] a ve vńech derivátech slovesa doufati: dauffagjce [179], dauffánj [185] (srov. pod. téņ Tomková 2010: 41). Dvojí způsob zápisu jsem zaznamenala u slov: dyfftongu [233, 234, 237, 238, 248, 249] × Dyftongem [6], Dyftongus [7], Dyftong
[12]; treffj [178], treffjwá [187], treffjť [280],
treffně [49], treffugé [44] × trefugi, trefjm [115]; Ortograffý [278], Ortograffy [8] × Ortografu [284], Ortografie [287]; Filozoffie, Filozoff [162] × Filozofie [a2r]. Tato dvojakost svědčí o tom, co uņ dříve uvedl ve své poučce Ńtejer, ņe soudobý úzus byl v otázce kladení jednoduchého nebo zdvojeného f značně rozkolísaný. Dvojí f se objevuje také na konci slov hauff [23] × ſſif [23], ve vlastním jménu: Kayffá [241] a v dokladu Hoffmiſtr [161], kde jde o patrný vliv německého pravopisného úzu (der Hoff = ‘dvůr’).
68
11 Interpunkce: Podle Duńana Ńlosara (1966: 166) se nejstarńí staročeská interpunkce46 zakládá jak v nejstarńích dochovaných písemných památkách, tak v památkách doby humanistické, na principu pauzovém, nikoli syntaktickém. To znamená, ņe interpunkčními znaménky se nevyznačují hranice syntaktických celků, ale přestávky v řeči. Stanislav Králík (1967: 16) rozvíjí tuto teorii dále, kdyņ uvádí, ņe členění textu interpunkčními znaménky se ve výńe uvedených stádiích historického vývoje českého jazyka „neřídí obvyklými zřeteli gramatickými, respektujícími předevńím hierarchii syntaktických vztahů ve větném celku, jako spíńe principem přirozeného členění promluvy výdechovými pauzami na úseky odpovídající jejímu rozčlenění psychologickému, na více nebo méně samostatné větné úseky významové.“ V nejstarńím období historického vývoje doloņeného písemnými památkami v čeńtině se interpunkce objevuje nejčastěji v rukopisech psaných ve verńích a v dílech, která byla primárně určena k hlasitému přednesu. Jedná se vņdy pouze o znaménka jednoho druhu. (Ńlosar 1966: 164) V próze se interpunkce buďto neznačí vůbec, nebo se jí opět vyznačují jen přestávky v řeči. V období humanistické čeńtiny, tedy v 16. a na počátku 17. století dochází opět k uplatňování pauzového principu, ovńem s tou změnou, ņe interpunkce uņ není obligatorní, ale fakultativní, čímņ výrazně stoupá počet znamének v rukopisech a tiscích. (op. cit. 166) Změnu přinesl aņ počátek národního obrození, kdy byla formulovaná syntaktická teorie, která podala návod k interpunkci zaloņené na principu syntaktickologickém. (op. cit. 169) Tento způsob členění textu se v čeńtině pouņívá dodnes.
***
46
Česká interpunkční znaménka byla převzata z latiny. (ŃLOSAR 1966: 166)
69
1. Čárka: Rozlińuje se mezi virgulí (/) a commou (,).47 Podle Králíka (1967: 18) se oba typy znaků v textu funkčně nerozlińují a často se jich uņívá promiskue i v rámci jednoho tisku. Čárku a její uņívání v soudobém tiskařském úzu hodnotí Jiří Konstanc takto : „Comma, to geſt / půl kołečka neb čárčička takowá (,) mezy ſlowem a s ſlowem / kdyņ geſſtě propowjdka nenj doplněná; nýbrņ toliko gedno / neб pár / neb y wjce ſlow / něgak gedno od druhéχo rozdjlných: gako: wáņně/ rozſſaffně a tiſſe ſobě počjná. Kdo milugeſs Boha / nenáwiď neprawoſti. Ač Conjunctiones a y / téņ Relativa který/ genņ/ njmņ etc. mjſto té čárčičky poſtačj: gako Mnņ maudrý a včený. Kryſtus geſt Bohem y člowěkem: Bůh genņ nemiluge hřjchu (w ſtarých Cņeſkých Jmpresſých magj dlauhé čárky/ které někdy kladau mjſto dotčeného půl kolečka / někdy pak mjſto mediæ notæ a někdy mjſto dwauch punktů: owſſem zle; neboť gſau cos proſtřednjho mezy půl kolečkem a media nota: Semeno po wýchodu Slunce vwadlo/ a proto ņe nemělo kořene vſchlo )“.48 [Supplementum 1–2] Z poučky vyplývá, ņe autor Brusu nechápe čárku gotickou a renesanční jako rovnocenné, virgule podle něj stojí na pomezí čárky a středníku. V tisku samotném se ovńem virgule v platnosti čárky objevuje zcela pravidelně. Distribuci obou znaků, zda je jich
v textu
skutečně
uņíváno
promiskue,
či
zda
stojí
v některých
pozicích
v komplementární distribuci, zachycuje následující analýza:
1.1 Virgule
1.1.1 Před spojkou a, i u souřadného spojení vět i větných členů. Zde se značení řídí z větńí části pauzovým principem. Čárka se obvykle netiskne v případech, kdy se spojují
47
Objevuje se i jiné označení, např. Pavel KOSEK (1999: 11) hovoří o virguli jako o gotické čárce a o commě jako o čárce renesanční Toto chronologické hledisko v terminologii je velmi vhodné, částečně vysvětluje, proč Jiří Konstanc zmiňuje v souvislosti s uņíváním čárky v textu pouze jediný typ, a to commu (viz poučku níņe). 48
Část Brusu jazyka českého týkající se interpunkce vznikla později, autor ji chtěl zařadit na konec, tam uņ vńak na archu nezbylo místo, proto pouņil arch nový a tento dodatek byl zařazen na začátek po dedikaci a erratech. Tím vńak Konstanc zcela nezaplnil místo na tomto novém archu, proto přetiskl výklad Jana Drachovského o prozódii. Celkem jde o 5 stran o interpunkci a 5 stran o prozódii. Tyto strany nejsou číslované. (KOUPIL 2007: 161) Pro snazńí dohledatelnost v tisku značím těchto deset stran jako Supplementum 1–10.
70
dva nerozvité větné členy, pravidelně se vńak objevuje, kdyņ se spojují věty nebo větné členy rozvité (srov. podobnou interpunkci tisku Hory Olivetské od Matěje Tannera; Kosek 2002: 122): „…můņe ſe to we gméno w ſwé zwykloſti ponechati/ a takto wymluwiti…“ [6] „…téņ Wýſadnj Cýrkwe Wyſſehradſké/ y Katedrálnj Łitoměřické Kanownjkowi/ a Ĥyſtorykowi Morawſkému wyſoce chválenému…“ [a2r]
„Z těch Regiſtřjku y z Regul napřed poſtawených…“ [274] „Wjce gakby ſě některá ſlowa měla pſáti a tiſknauti/ nagdeſs…“ [287]
1.1.2 Část východisková od části jádrové „Nezatemnůg ſe čitedłnoſt Pjſma/ protahowánjm/ neb ginak miſterným ſtawenjm některých liter…“ [280] U oddělování jádra a východiska vńak značení velmi kolísá, čárka často chybí: „…wſſechny giných národu ſlowa za wlaſtnj přigatá ſwým obyčegem wyſlowugeme y pjſſeme…“ [17] Při kladení čárky bylo také zohledňováno hledisko syntaktické, protoņe toto členění značně pomáhalo zlepńit vnímání textu49: „Kdyņ ſe w gednom vocabulum ze dwauch včiněném pohodlně mohau zachowati litery obauch/ magj ſe zachowati a to proto/ aby ſe Cņtenář domyſlil/ z če o ſe to compoſitum vdělalo.“ [286]
1.1.3 K oddělování hlavních vět od vedlejńích: „Y gináč o Participijch Paſsivis ņenſkých s gich Neutris, kteráņ wſſechna magj krátké a…“ [243] Čárka vńak dost často chybí, a to jak v kratńích, tak v delńích vedlejńích větách:
49
Tento způsob členění je pro dobu střední doloņený ve spisech Jana Amose Komenského (KRÁLÍK 1970: 22), zjistil jej také Pavel KOSEK (2002: 126) ve své analýze tisku Jana Tannera Hora Olivetská.
71
„téņ Imperativi gednoſylabnj beř/ lib ſe/ měg/ kwil/ piſs/ řiď/ etc. byť wſſechny od dlau ého ſlowa neб themate pocházely…“ [232] „Aneb w giſtotě proto ņe ſe za ſtarodáwna ti caſus tiſkli per uo diphthongum.“ [262] „Ale gá tu okazugi coby ſe mělo činiti.“ [261]
1.1.4 Před korelativními výrazy uvozujícími vedlejńí větu, pokud se její hranice kryje s hranicí promluvového úseku: „…mnohopočetnj Dwaupočetnjho pro wymluwenj těch wěcý vņjwáme/ kterých na těle ņiwotčich w po páru býwá.“ [20] Pokud tomu tak není, čárka se dle poučky Jiřího Konstance u korelativních výrazů neklade: „O těch gménech která ſama od ſebe w řeči obſtáti nemohau…“ [52] „…yá Pán genņ ſtwořjm ſwětlo…“ [218]
1.1.5 Věty vloņené se oddělují z obou stran: „Ta/ gakņ ſme nedáwno prawili/ na am ſe ſkonáwagjcý/ má Vocalem Characteriſticam a: gako: Dám/ dáſs/ dal/ dáti/ etc.“ [82] Zde ale značení velmi kolísá, zaznamenala jsem také souvětí, kde se věta vloņená odděluje jen z jedné strany: (srov. podobný způsob zápisu téņ ve spisu Grammatika česká Jana Blahoslava; Ńlosar 1964: 129) „Vocalis, to geſt ſamozwučná litera/ kdykoliw z dyfftongu na ſtraně II. wyčtených geſt včiněná čárčičku mjti má…“ [233] „…kdyņ to/ čeho ſe w přjpowjdce nedoſtáwá z бljzka ſe ſyce také бráwá/ ale s proměnau některé geho přjpadnoſti…“ [221] nebo není věta vloņená oddělená vůbec50: „Gakoņ y naproti tomu která Primitiva in Diminutivis magj o pjſſj ſe s kolečkovaným ů…“ [262] 50
Podle Duńana ŃLOSARA (1964: 128) jsou nejčastěji neoddělovány krátké vedlejńí věty, přičemņ nerozhoduje jejich syntaktický druh, ale délka.
72
1.1.6 U přechodníků, pokud se jejich hranice kryje s hranicí promluvového úseku: „nětco ſem z Patera Drachowſkého wytáhl a wjce ſem wyſkaumal/ napřed weřegně o tom młuwě takto.“ [233] „wáņný ſſediwec/ do ſtaré Boleſławě připutowaw/ téhoņ Vkalegona odemne ſobě darowaného wděčně přigaw/ hned čjſti počal…“ [a3v]
1.1.7 U apozice, jestliņe se její hranice kryje s hranicemi promluvových celků: „P. Tomáſſowi Janowi Peſſinowi z Čechorod/ Vměnj ſwobodných a filozofie Doktora: Hlawnj o Koſtela Praņſkého So Wjta : téņ Wýſadnj Cýrkwe Wyſſehradſké/ y Katedrálnj Łitoměřické Kanownjkowi/ a Ĥyſtorykowi Morawſkému wyſoce chwálenému.“ [a2r] ale: „Otcy rowný ſtarſſj ſyn/ P. Jan Pawel Leopold de Valderode Pán na Řepině/ Ljbeni a Augezdě…“ [a3v]
1.1.8 V asyndetickém spojení několikanásobných větných členů a ve výčtech: „…téņ Imperativi gednoſylabnj beř/ lib ſe/ měg/ kwil/ piſs/ řiď/ etc.“ [232] „…která ſe w giſtý pořadek ſkonáwánjm/ deklinowanjm a konjugowánjm vweſti mohła…“ [239]
1.1.9 U rozvitých větných členů, které nemají těsné syntaktické vztahy k ostatním větným členům: (příčina) „gakoņ ſe takowé dokonce rozdjlným pjſmem kladau/ pro patrnoſt.“ [279] „Ale tuby ſe giņ nad o punktjk kláſti měl/ na znamenj ņe o geſt contraĉta Dyftongus.“ [7] (přívlastek) „…ſpoluzwučná litera/ mezy dwaumi vocalemi neb ſamozwučnými poſtawená / má ſe k té přiłoņiti/ ku které gi ſyce přikládáſs…“
73
(příslovečné určení) „Piſſte ſe a klaďte gednoſtegné neb gednoho dru a regiſtrum litery/ w celých ſłowjch neb čáſtkách řeči…“ [279]
1.1.10 V souladu s pravidlem Jiřího Konstance se čárka klade také u větných členů či vět spojených v poměru odporovacím. „…odkudņ netak řezagj/ gako ſſkrtagj a ſtřjſkowé drtiny dělagj.“ [2] Výjimečně zde čárku nahrazuje středník: „…negſau gakby náleņelo hladká a oſtrá nýbrņ tupá a zubatá…“ [2]
1.1.11 Před spojkami neb ve funkci eventualitní či identifikační a jako: „…a předce to polokolče mjwagj/ gako wiď/ chyť/ drņ.“ [282] „…buď ona poſlednj/ druhá/ třetj/ neb čtwrtá od konce…“ [232] U neb vńak často čárka chybí „…w Inſtrumentálnjm neb náſtrognjm ſkonánj…“ [20] „Wymiń předně wlaſtnj gména Łatinſká neb zlatinilá…“ [235]
1.1.12 Čárkou se naopak neoddělují: vokativy: „Kryſte genņ gſy ſwětlo teņ den…“ [277] „Kryſte celého tobě ſebe mám gediné za to dáti.“ [277]
citoslovce: „O byť přeſtalo giņ gednau Lidſké na ſwětě trápenj.“ [Supplementum 10] „A tak hle tu widjſs…“ [89]
vokativy a citoslovce: 74
„O gediný Boņe můg rač Stráņným mým wſſudy býti“ [276]
1.2 Comma (,)
1.2.1 Comma se objevuje důsledně jak v latinských pasáņích tińtěných v antikvě, tak v plynulém textu českém, do kterého jsou latinská slova vloņena. V tisku Brusu jsem zaznamenala jasnou tendenci preference commy po výrazech v latině, virgule se naopak tiskne po výrazech českých. Nejpatrnějńí je tato tendence u výčtů, resp. u modelových příkladů, které Jiří Konstanc uvádí, aby na nich demonstroval právě probírané gramatické jevy. Toto rozlińení se drņí důsledně v celém tisku. „…gako Chriſtus, Kryſtus/ Phenenna, Penenna/ Marta/ Matheus, Matauſs…“ [16] „mezy tjm pak ſkonáwánj/ to geſt Caſus, gménu podobných mimo Nominatywa nemá.“ [75]
1.2.2 Před neb ve funkci eventualitní (po latinský výrazech): „…končj na Vocalem, neb na Conſonantem…“ [37]
Renesanční čárka neboli comma se dále objevuje:
1.2.3 Při oddělení jádra a východiska výpovědi: „Obzwlaſſtně pak Gerundium in do, wykládame ſkrze Participiale præſentis temporis.“ [89]
1.2.4 U souřadného spojení vět v souvětí: „Muņ in Plurali Nominativo a Accuſativo má muņj y muņi, K ň in Nominativo a Accuſ: Plurali má koně y koni.“ [36]
75
1.2.5 Před korelativními výrazy uvozujícími vedlejńí větu, pokud se její hranice kryje s hranicí promluvového úseku: „…w tom mjſtě má po ſobě mjti Locálnj caſus, gegņ za Ablatiwum máme…“ [6]
1.2.6 K vzájemnému oddělení několikanásobných větných členů při spojení asyndetickém: „…honoſně, s nemalau W. W. D. poctiwoſtj rozdati poručiti ráčil…“ [a3r]
1.2.7 K oddělení přechodníkové konstrukce: „ſłowo vobiſcum wyſlowugi vobiſcom, o za u kladouce…" [6] „GMéno,
iroce mluwě, ſe dělj w Subſtantivum ſamoſtatné a w Adjectivum
neſamoſtatné…“ [27]
Závěr: Z analýzy tisku Brusu jazyka českého vyplývá, ņe navzdory tomu, ņe Jiří Konstanc preferuje ve funkci čárky commu, protoņe virgule pro něj stojí na pomezí mezi čárkou a středníkem, sazeči toto pravidlo nedodrņují a sázejí namísto commy virguli. Renesanční čárka se v tisku objevuje spíńe ve spojení s latinskými výrazy vloņenými do českého textu, a to na místech, kde by v plynulém českém textu stála virgule (asyndetické spojení několikanásobných větných členů, před neb). Comma vńak v některých případech odděluje i české přechodníky a asyndeticky spojené věty a větné členy. (srov. podobně téņ Ondicová 2009: 41) V těchto případech se jí uņívá promiskue s virgulí. Doklady tohoto typu jsou vńak daleko četnějńí se zápisem pomocí gotické čárky. (srov. interpunkci tisku Hora Olivetská Jana Tannera; Kosek 2002: 121) Virgule se naopak klade v pasáņích psaných česky v souladu s územ doby humanistické, resp. střední, (Ńlosar 1966: 166) a to při oddělování vět v souvětí (včetně parataxe), dále pak při oddělování jádra a východiska výpovědi (zaznamenala jsem tendenci k syntaktickému členění), několikanásobných větných členů a větných členů s volnějńími syntaktickými vztahy k ostatním členům ve větě. Kromě toho jsou také oddělovány delńí vedlejńí věty, přechodníky a apozice, pokud se jejich hranice kryjí s hranicemi promluvových celků. Neoddělovány naopak nejsou vokativy a citoslovce.
76
2. Středník: Pro uņívání středníku formuluje Jiří Konstanc toto pravidlo: „2. Media nota, to geſt / taņ čárčička s punktjčkem nad nj tehdaņ ſe kladau / kdyņ po protiwných ſobě weſpolek ſlowjch giná naſledugj / podoбně protiwná: gako: Maudrý / blázen malý / weliký bohatý / chudý. Kdeņ znamenáſs / ņeby půl kolečka bylo málo; dwa pak punkty mnoho: a tak mediâ notâ, to geſt / proſtřednj / mezy tjm dwogjm přeſtáwky geſt potřebj: nebťбy ſe dwaumi punkty бěh řeči přjliſs pozaſtawil. Téhoņ půl kolečka s punktjčkem nad njm tehdáņ ſe vņjwá / kdyņ ſe kuſowé celé propowědi tak weſpolek dělj / ņe kdyby ſe toliko čárčička / neb čárčička s punktjčkem nad nj pſala rownaby předeſſlé neforemnoſt naſłedowala: Rozum včj / ņe ſe w neſſtěſtj nemáme přjliſs rmautiti; w ſſtěſtj pak máme ſe mjrně radowati; a tak we wſſem mjrnoſtj vņjwati.“ [Supplementum 2] Z uvedeného tedy vyplývá, ņe Jiří Konstanc povaņuje za hierarchicky nejniņńí znaménko čárku, po ní následuje středník, nejvýńe pak stojí dvojtečka. Středníkem se mají oddělovat protikladné jevy a pomáhá také zpřehlednit sloņité periody.
V Brusu jazyka českého jsem středník zaznamenala: 2.1
V souladu s pravidlem Jiřího Konstance se objevuje u souvětí, kde jsou oddělovány
věty nebo větné členy, které jsou vůči ostatním větám nebo větným členům v poměru odporovacím: „Za přjklad toho buď: otewřenýma očima ſpj/ pozornýma vſſjma ſłyſſj; nepak otewřenými očimi/…“ [20]
2.2
Odděluje větu řídící a větu závislou, pokud má věta závislá ráz dodatku: „O Prawidlu kaņdého wlaſtenſkého ſlowa/ ſamého w ſobě powaņowaného; gakoņ ſe
potřeba přitomného naſſeho wěku býti widěla.“ [a5r]
2.3
Klade se mezi skupiny souřadně spojených výrazů – u výčtů, mezi věty hlavní a
vedlejńí: (Králík 1970: 25)
77
„K čemuņ gſau náſſi předkowe pohodlně hrubé y Rņeckému τ podobné wymyſlili; k vņiwánj ho tehdáņ/ kdyņ geſt toho potřebj w ſylabách zhruba s literau i zněgjcých: o čemņ dole w Proſodyi obſſjrněgi pſáti budu.“ [17]
2.4
K rozčlenění sloņitého souvětí na tzv. střední úseky – větńí a samostatnějńí neņ ty,
které se oddělují čárkou: (Králík 1979: 25) „Oſtřj ſe také Cņeſſtina a rozhogńuge/ kdyņ z gednoho Subſtantivum giná/ gak Subſtantiva tak Adjectiva, Diminutiva, Compoſita, Verba, Adverbia, &c. ſe formugj: ne wſſechna ze wſſech/ ale některá z některých/ v wětſſjm počtu neb menſſjm z těch tato/ giná z giných některá giņ w vņjwánj vwedená/ některá ne…“ [48]
3. Dvojtečka: V souvislosti s členěním textu pomocí dvojtečky navrhuje Jiří Konstanc toto pravidlo: „Duo puncta, to geſt / dwa takowj (:) punktjcy tu ſe dobře vņjwagj/ kde w čtenj některého dokonałého ſmyſlu řeči / nětco dé=egi oddýcháme / neņ na předeſſlé proſtřednj přeſtáwce: totiņto kdyņ ſe celoſmyſlná řeč na dwě neb wjce čaſtek děłý / an tu kaņdá čáſtka ſwé wlaſtnj ſłowo nebo vocabulum verbi partis má: gako tuto: Ač kaņdý dobrý člowěk / kdekoliw bydlj / rowně tak těņce neſe zkázu wěcý obecnjch / gako ſwých wlaſtnjch: nicméně wjce to zlé cýtj / na které ſe muſý djwati / neņ o kterém někdo giný toliko ſlyſſj /“ [Supplementum 3] Dvojtečka má tedy zpřehlednit vnitřní organizaci souvětí, a to tak, ņe odděluje relativně samostatné části sloņitého souvětí. Navíc představuje znaménko hierarchicky vyńńí neņ středník.
V Brusu jazyka českého se vyskytuje v těchto pozicích: 3.1
Odděluje relativně samostatné části v rámci sloņitého souvětí:
„Podobně včinil geho w Rodu/ w vměnj a w gemnoſti k auřad m Otcy rowný ſtarſſj ſyn/ P. Jan Pawel Leopold de Valderode Pán na Řepině/ Ljbeni a Augezdě / ſlawné Komory Cņeſké a Saudůw Komornjho a Lennjho Rada: Muņ w čtenj knih/ gak ſwému Stawu/ tak Duchownjm lidem ſwědčjcých nad mé wyprawenj pilný. [a4v]
78
3.2
V rámci sloņitého souvětí můņe jít o oddělování vět hlavních: „GMéno geſt takowá Cņáſtka mluwenj/ gakowá má Caſus/ to geſt/ giſtých ſwých ſedm
ſkonáwánj: a od verbum tjm ſe neywjce dělj/ ņe newyznamenáwá giſtého čaſu přitomného/ minulého a budaucýho…“ [19]
3.3
Odděluje předvětí a závětí v rámci sloņitého souvětí, přičemņ v závětí se
odůvodňuje, rozvíjí, doplňuje a vyjadřuje důsledek sdělení z předvětí (Králík 1970: 24): „Takowý ſyce / prawjm / W. W. W. D. Latinjk gſa/ a moha wětſſj podobné wáņnoſti/ láſky/ přjzně/ y wěčně ſſiroce trwagjcýho gména/ Latině Morawſkau Hyſtoryi wydáwage nabýti/ nicméně gi Cņeſkým yazykem pſáti ráčj: gakoņ geſt giņ y gegjho Prodroma neb Herolta předeſłati/ a týmņ yazykem aumyſł ſwůg rozwolati dáti ráčil: wſſe owſſem z láſky k wlaſten ké řeči/ a z ņádoſti/ aby ſe W. W. D. Kraganowé w nj wzděláwali/ a gi dlé ſłuſſnoſti milowali.“ [a4r]
3.4
V některých případech nahrazuje dvojtečka čárku: „Ale druhé pořadj geſt pro z oſtřenj naſſeho gazyka: a neſwědčj wſſem gménům: nýbrz
toliko břemenu/ plémenu/ pramenu/ ramenu/ řemenu/ a řjdkým giným: gakoņ ſe také geho Nominativus končj na j dlauχé: ale tehdáņ mimo mimo Inſtrumentalem ſingularem ſemenjm/ a Pluralem Dativum ſemenjm/ Localem ſemenjch / Inſtrumentalem ſemenjmi/ manet indeclinabile.“ [29]
3.5
Dvojtečkou se pravidelně – v souladu s dobovým i dneńním územ (Ńlosar 1964: 24)
– oddělují příklady a výčty, na kterých Jiří Konstanc demonstruje probírané gramatické jevy; obvykle ve spojení s gako. Následuje-li pak po těchto příkladech dalńí komentář, tiskne se dvojtečka obvykle i po nich: „Ba y w Sneſſenj Apoſſtolſkým Wěřjm w Boha někteřj řjkagj y pjſſi: Wſtaupil do pekel: geſſto magj pſáti sſtaupil do pekel: poněwadņ toliko nahoru neb porowině někam wſtupugeme/ neb wyſtupugeme: dolu pak/ gako s powrchu země do proſtřed země sſtupugeme.“ [5] „…měloby ſe w prwnjm ſlowu pooprawiti a řjkati: We gménu: proto ņe Præpoſicý w/ w tom mjſtě má po ſobě mjti Locálnj caſus…“ [6]
79
3.6
Ve dvou případech jsem zaznamenala, ņe se původní uvozovací funkce rozńířila i na
oddělování vět obsahových: (srov. Ondicová 2009: 42) „…můņe ſe to we gméno w ſwé zwykloſti ponechati/ a takto wymluwiti: ņe Stařj to u wyſlowowali Dyftongem uo…“ [6] „Přjčina té Excepcý ſe býti tato zdá: ņe poněwadņ my Cņechowé gakſy přirozeně nebo z chtiwoſti krátce wſſeho pronáſſenj/ wſſechny ſylaby gednoſtegnau krátkoſti wyſlowugeme.“ [235]
4. Tečka: Tečku a její uņití popisuje Jiří Konstanc takto: „Punctum, to geſt / gediný punkt ſtáwey po dokonanj řeči dokonalého ſmyſlu: Sotva s Turkem pokog bude / hleď ſe opatřiti. Ačkoliw mezy dwěmi neb třjmi takowými kratičkými řečmi dwa punktowé poſtačj […]. A kdyņ po gednom punktu naſleduge ſmyſl předeſſlému podobný / počjney ſe od litery / to geſt / gediného s ginými literami regiſtrum; ne pak od werſálnj: gako: w Staré Bolesławi na Matku Boņj kořennau y ſemennau ſławné pauti ſe drņj. některý tiſýc lidu ſe z měſt Praņſkých y giných okolnjch ſcházý […] Pakli nercyli giný / ale y giného důwodu ſmyſl bude / tomu ſe netoliko punkt a weliká litera předkłada / ale také doſti dlauhým prázdným mjſtem ſe ctj / neb dokonce početjm nowého řadku.“ [Supplementum 3–4] Uņití tečky se tedy od uņití novočeského lińí tehdy, kdyņ se s její pomocí oddělují ukončené výpovědi, které na sebe navazují, např. u vyprávění, kaņdá dalńí začíná vņdy od malého písmene. Naopak pokud na sebe výpovědi nenavazují, začíná se od litery velké.
V tisku Brusu se tečka tiskne: 4.1
Ve zkratkách: „G. M. Cýſ…“ (‘jeho milost císařská’) [a3r]
4.2
Na konci uzavřených větných celků: „Gak gedno tak dwě ani ſtáwagj za ne: gako: Ani proſba/ ani obět můņ to změniti.“ [127]
80
V tisku jsem zaznamenala dva případy několika výpovědí, které spolu těsně obsahově souvisí a které jsou od sebe odděleny tečkou, nová ale začíná malým písmenem: „Skonaná na ec w Vocatiwu magj c: gako naſſinec naſſinče/ palec palče. přidey Kněņ Kuěņe.“ [36] „a někteřj latinſké ſłowo vobiſcum wyſlowugi vobiſcom, o za u kladauce. a Kſſafft Patryarchůw dj: Gelenom ceruis.“ [6] Jde vńak o naprosté výjimky. Výpovědi, které spolu úzce obsahově souvisí, jsou větńinou oddělovány dvojtečkou nebo středníkem.
4.3
U výčtů se klade v souladu s pravidlem Jiřího Konstance spíńe dvojtečka: „…gako: Přiſſel Jan negeda/ ani pige: wyſſel z něho křiče a welmi gjm lomcuge.“ [219]
Závěr: Při analýze tisku Brusu jazyka českého jsem dońla k následujícím závěrům. Středníku, dvojtečky a tečky se v textu uņívá ve shodě s dobovým územ. (Králík 1970, Ńlosar 1964) Středník v textu odděluje v několika dokladech věty či větné členy v poměru odporovacím a podobně jako dvojtečka pomáhá zpřehlednit vnitřní stavbu sloņitého souvětí. Dvojtečkou se oddělují výčty a příklady, které Jiří Konstanc uvádí k právě probíraným gramatickým jevům, s její pomocí se také člení relativně samostatné části v rámci sloņitého souvětí a v některých případech nahrazuje čárku. Ve dvou dokladech jsem zaznamenala, ņe se její původní uvozovací funkce rozńířila i na oddělování vět obsahových. Tečka odděluje výpovědi, které na sebe obsahově navazují i nenavazují. Pokud na sebe výpovědi navazují, kaņdá dalńí začíná obvykle velkým písmenem.
5. Otazník a vykřičník: V souvislosti s těmito interpunkčními znaménky formuluje Jiří Konstanc tyto poučky: „Wykřikowánj / tauņenj a nařjkánj takto ſe znameneyte : Ach gá neſſťaſtný ! běda mně bjdnému ! naſtogte ! ó kyņ vmru !“ „Otázky ſe takto ſkonáweyte (§) gako: Kolik chlebů máte?“ [Supplementum 5]
81
Otazník a vykřičník se vzhledem k charakteru tisku příliń neobjevují, pokud ano, je jich uņito v souladu s výńe uvedeným pravidlem. Věty zvolací, přací a tázací jsou s jejich pomocí značeny poměrně důsledně. „O kyņ ſme/ ſte/ gſau neb ſau!“ [80] „…ó by mi ty pomohl!“ [87] „…ſkoroliņ mne potěſſjſs? ſkoroli přigdeſs?“ [127]
Interpunkční znaménko chybí pouze výjimečně: „Boņe přiſpěg aby mne wytrhl: poſpěſs aby mi ſpomohl.“ [87]
6. Parenteze: Vsuvku navrhuje Jiří Konstanc oddělit pomocí uvozovek: „Parentheſes ſe oбkládeyte takowými půlkołečkami : gako : Kljma géſt (s odpuſſtěnjm) ſſibal.“ [Supplementum 5]
Tímto pravidlem se tiskaři řídí důsledně: „Neboť (ach wěčná Cņechům hanba!) netoliko w mluwenj a w pſánj liſtůw/ ale y tiſſtěnj knih/ od let čtyřidcýti y wjc na ſwětlo wydaných a wydáwaných/ neylepſſj řečnjcy Solœciſmů proti nj ſe dopauſſtěli a dopauſſtěgj: takto (ať přjklady poloņjm) tiſknauce…“ [170]
„…gako v Rņekůw (gimņ ſme w tom rownj) s přidánjm po ni liter a ſylab/ gakņ formula teď náſledugjcý vkazuge…“ [83]
7. Dělení slov: Pro dělení slov navrhuje Jiří Konstanc toto: Při koncy řádku začatá a wſſak nedokonaná ſlowa tjmto znamenjm ſe přetrhůgte (=) gako: děku=gi. A tehdáņ conſonans, neb ſpoluzwučná litera/ mezy dwaumi vocalemi neb ſamozwučnými poſtawená / má ſe k té přiłoņiti/ ku které gi ſyce přikládáſs / kdyņ ſ abikugeſs: pod=vſſka…“ [Supplementum 5]
82
V tisku jsem v souvislosti s dělením slov zjistila: 7.1
U slov rozdělených na konci řádku je dělící znaménko uņito vņdy v souladu s výńe
uvedeným pravidlem Jiřího Konstance51: to=liko [38], ſý=la [39];
7.2
Znaménko pro dělení slov se objevuje i v kompozitech, která na konci řádku dělena
nejsou52: Staro=Cņeſké [53] (× po StaroCņeſku [88]), gedno=ſylabnj [244] (× gednoſylabnj [232]), Swato=Pjſemſkých [215] (× Swatopjſemſká [279]);
7.3
Dohromady jsou vytińtěna dvě rozdílná slova, která mají jeden přízvuk: a) předloņka a podstatné jméno: podezdmi [205], odedworu [208], zezloſti [119]; b) předloņka a přídavné jméno: předemnau [191], nademnau, wewſſech [119]; c) předloņka a číslovka: odedwauch [119];
7.4
V několika případech je naopak jedno slovo typograficky rozděleno do dvou částí: w
zhůru [11], y hned [148], w χodných [124], z čeſſtil [50]. V celém textu Brusu jazyka českého se navíc důsledně objevuje rozdělené deverbativum z oſtřenj [29, 47, 51, 52, 54, 56, 65, 74, 125, 131];
8. Zkratky53: V textu se objevuje několik druhů zkratek. Pro větńí názornost uvádím jejich podobu v tisku a následný přepis v tabulce:
&
51
V tomto případě není dělící znaménko zaneseno do transliterace (viz Přílohu 2).
52
V tomto případě je do transliterace dělící znaménko zaneseno (viz Přílohu 2).
53
Zkratky nejsou interpunkčními symboly, do této kapitoly jsem se je rozhodla zařadit proto, ņe interpunkce se podílí na jejich podobě.
83
etc.
So
gt’
Symbol & (= ‘et’) se uņívá ke spojení několikanásobných větných členů či prvků ve výčtu. Petr Voit (2006: 819) uvádí, ņe jde o vůbec nejčastějńí typ ligatury. V rotundě54 byl tento znak často sázen jako okrouhlé obrácené ‘r’ Tento specifický způsob zápisu jsem nalezla pouze v jediném dokladu (viz tabulku): „…we wſſech numeris y caſibus, ſwé j & ý dlauņegj.“ [75] „…ba také i & y ſe w ně proměńuge: gako chwálil chwálen: proſyl proſen.“ [97]
Zkratka etc. (= ‘et cetera’) se uņívá, kdyņ chce autor naznačit, ņe prvky ve výčtu, které sám uvádí k demonstrování určitého jevu, jsou jen součástí rozsáhlé mnoņiny takovýchto prvků: „…Sſlapagj/ ſſlapagjcý: řkau/ řkaucy: wlekau/ wlekaucý/ etc.“ [96]
Zkratka So je kontrakce adjektiva Svatého. V textu se objevuje ve třech dokladech: So Wjta [a2r], S° milowánj [288], S° Pawla [174].
54
Písmo vyvinuté z rané gotické minuskuly rukopisů liturgických a právnických knih v Itálii, jiņní Francii a Ńpanělsku v závěru 13. století. V Německu se poprvé objevuje v roce 1472. Západní knihtisk jí vńak uņ na počátku 16. století přiřkl pouze funkci vyznačovacího písma. (VOIT 2006: 761)
84
Zkratka gt’ (= ‘jest’) patří společně s So mezi nejčastějńí typy zkratek, které se začaly ńířit v průběhu 14. století v bastardě, tj. v latinském písmu v gotickém období. U obou výńe uvedených dokladů dochází k slabikové suspenci. Vynechání písmen u podobných případů dříve nejčastěji naznačovala vodorovně poloņená vlnovka55 (Ńebánek 1975: 56–57), v případě dokladu gt’ v Brusu jazyka českého pak tuto funkci plní apostrof nad t. „…dal mu wenduſſky/ to gt’/ dal mu gedu pjti…“ [214]
55
Doklady s vlnovkou jsou v textu Brusu jazyka českého zcela běņné v latinský pasáņích vytińtěných
v antikvě.
85
12 Označování velkých písmen: Podle Karla Kučery (1980: 14) se velká písmena v čeńtině střední doby pouņívala častěji, neņ je typické pro úzus čeńtiny novodobé. Tiskaři a písaři se při jejich kladení řídili jen několika důleņitými zásadami. Majuskule se obvykle objevovala na začátku větných celků a u vlastních jmen. Kolektiv autorů Fidlerová – Dittmann – Vladimírová (2010: 289) navíc dodávají, ņe ve 2. polovině 17. století existovala patrně pod vlivem německého pravopisného úzu u některých tiskařů tendence tisknout substantiva s velkým písmenem. Toto slovnědruhové hledisko vńak Jiří Konstanc odmítá. (op. cit. 289) Dalńí uņití majuskule uņ bylo pouze fakultativní, a tudíņ značně nesystematické. Velkým písmenem se označovala slova, která autor textu či tiskaři povaņovali za vhodné zdůraznit.
Pro Jiřího Konstance bylo chybné kladení velkých a malých písmen v soudobé literární produkci jedním z hlavních důvodů, proč byl Brus jazyka českého vůbec sepsán: „W Ortografiy ſe ſkůro neywjce Zubů/ Bruſu potřebugjcých/ dělá/ kladenjm welikých neb malých liter/ kdeby neměli býti.“ [278] Sám pak v souvislosti s kladením majuskule či minuskule uvádí toto pravidlo: „Piſſte ſe a klaďte gednoſtegné neb gednoho dru a regiſtrum litery/ w celých ſ owjch neb čáſtkách řeči aniņ ſe werſalnjch (od začjnánj werſſůw tak nazwaných) vņjwey/ krom při počinánj některého pſánj/ a po hrubým punktu/ a z počátku gmen właſtnjch/ neb auřad wyznamenáwagjcých/ neb pro poctiwoſt těmi gmény miněných oſob: gako Jan/ Vřednjk/ Neywy ſſj: a kdyņ ſe cytuge ňaká Swatopjſemſká/ neб od giných ſlawných muņů proneſſená přjpowjdka gakoņ ſe takowé dokonce rozdjlným pjſmem kladau/ pro patrnoſt ač toho ſtaři/ málo regiſter mjwagjcý/ nečinili. A giſtě neſluſſj/ ano gakſy proti rozumu geſt/ tak dobře blechu/ gako Boha welkým B ctjti: tak weſs gako Welebnau Swátoſt welkým W ſlawiti: rowně leyno a čerwjčka/ gako Leopolda Cýſaře hruбým L y C pſáti: a toho tuto přjčinu dáwati/ ņe rowně blecha/ weſs/ leyno/ čerwjk gſau Subſtantiva nomina, gako Bůh/ Welebná Swátoſt a Leopold Cýſař…“ [279–280] „Łitery A / B / Y / O / V / W / ſamotné z počátku pſánj neб po punktu ſtogjcý negſau na překáņce / aбy ſe po nich nepočinało od werſálnj litery: gako: O Cņlowěče. V Widěnj. W Slowu Boņjm.“ [Supplementum 4–5]
86
V případě souvislého textu, v němņ na sebe jednotlivě věty myńlenkově navazují, navrhuje Jiří Konstanc kaņdou větu oddělit tečkou, po ní ale začínat od malého písmena. Jak bylo vńak jiņ uvedeno v předchozí kapitole, tímto jeho poņadavkem se tiskaři při sazbě Brusu jazyka českého neřídili. V tisku se majuskule objevuje v těchto funkcích56: 1. Členící – velké písmeno je diktováno pozicí slova ve větě. Majuskule se klade pravidelně na začátek nového větného celku po tečce. „COnjunkcý gednu Cņáſtku řeči s druhau ſrownáwá a ſpoguge. Pro z oſtřenj gegjm proſtředkem naſſeho gazyku toto znamenám…“ [131] „Přjčina toho geſt rozdjl ſeu differentia ab alijs caſibus i breve habentibus. Sem přináleņegj Genitivi Duales nominum očj a vſſj. Wiz gich deklinowánj na γtraně 30.“ [252]
2. Pojmenovací – ke specifikaci pojmu nebo objektu - propria osobní a místní: P. Tomáſſowi Janowi Peſſinowi z Čechorod [av2], Ewrópa [a2v], Boleſławě [a3v]; - společenský status, funkce, titulatura: filozofie Doktora [a2r], Katedrálnj Łitoměřické Kanownjkowi [a2r], wzácný Hyſtoryk [a2v], Rņj ſký dwořſký Sekretář [a3r], Oppatrný, Slowuttný57 [3], Králowé [38], dobrý Pjſař, Jmpresſor [123]; - majuskule jako znak úcty ke konkrétním osobám58: k auřad m Otcy rowný ſtarſſj ſyn [a3v], včený a ſaudný Pán P. Jan de Valderode [a3r], - pojmenování lidských společenství na základě přísluńnosti k městu, národu či vyznání: Cņech [10], Morawec [11], s Rņeky [20], s Łatinjky [21];
56
Způsob členění byl převzat ze studie Pavla KOSKA (2008: 104–105) Grafická stránka kancionálu Fridricha Bridelia Jesličky Staré nové písničky. 57
Oppatrný věrný náń milý byl ustálený typ stavovské titulatury měńťana. Jiří Konstanc toto adjektivum zmiňuje jako příklad chybné geminace p. Ostatní slova, která autor Brusu k výkladu tohoto jevu uvádí, jsou vńak vytińtěná minuskulí, proto se domnívám, ņe pomocí dokladu Oppatrný Jiří Konstanc naráņí na chybnou ortografii v titulaturách úředních dokumentů. Podobně adjektivum Slowuttný (= famosus) představovalo běņný přídomek, který si měńťané ve středověku začali klást před své jméno v listinách a městských knihách. Jednalo se o označení niņńí ńlechty. (NODL – ŃMAHEL 2002: 410) 58
Kolektiv autorů FIDLEROVÁ – DITTMANN – VLADIMÍROVÁ (2010: 290) dokládají na biblických textech raného novověku, ņe v titulech a předmluvách se vyskytují velká písmena jako výraz úcty i u obecných jmen.
87
- názvy jazyků, přísluńnost k těmto jazykům: řeči Cņeſké [3], Łatinſkých ſlowjch za Cņeſká přigatých [16]; - roční období, dny a jejich části: w Łétu 834. [6], Léto [140] (× léto [208, 232, 268]); - slova s alegorickým významem: Spaſytel [88], We Gménu Otce/ y Syna/ y Ducha S. [113], v welebné Swátoſti [119]; - názvy konkrétních institucí: prwnj čeſký Koſtel [6], na ſwým Ĥradě gménem Ĥradcy [6]; - majuskule má často anaforickou funkci, uņitím autor upozorňuje a odkazuje na určitý konkrétní jev dohledatelný v textu: y ti neylepſſj Cņechowé proti té Reguly činj [20], tato Prawidla z neylepſſjch Grammatyk w wybraná [8]; - postavy, předměty či činnosti spojené s náboņenským kultem: Angely, Křeſťané [32], Boņſký [48], Kázati [88], Nebeſká roſa [123]; - v případě českých termínů vytvořených podle cizí terminologie jsem zaznamenala tendenci psát velké písmeno tam, kde jej v tisku Jiří Konstanc klade u cizích výrazů: Indicativus Modus […] neb w Cņaſu Přjtomném [78], Conjunctivus Modus […] Spogugjcý Zp ſob [81], Nomen, Pronomen, Verbum […] tak y v Cņechů: Gméno/ Miſtogméno/ Slowo/ [18], toto se týká i slov přejatých: Komparatýw [57], wyſlowowali Dyftongem [6];
3. Informační – pomocí majuskule se značí slova, která jsou důleņitá z hlediska informační nasycenosti textu (= téma ~ réma). „Gména včiněná takto Deklinug" [100] „Slyſſjm mluwjcýho Cņlowěka a zněgjcý Cymbál.“ [101]
Po zdobné iniciále ve velikosti 2–5 řádků následuje velké písmeno: SAmý Tytuł [2], POněwadņ [10], GMéno [27], GSau [57], GAkkoliw [75], DObře [138]. Tisk majuskulní litery po iniciále popisuje kolektiv autorů Fidlerová – Dittmann – Vladimírová (2010: 288) jako v 17. století vńeobecně rozńířenou praxi. Má-li být tímto druhým písmenem ě, zaznamenala jsem ve třech případech značení pomocí spřeņky. Ta byla obvyklá spíńe pro písařský úzus (srov. podobné spřeņky v tisku Jesličky Staré nové písničky; Kosek 2008:
88
104): PJekně [47], BJedugi [141], BJeņně [185] × Wěz [66]. Diakritika schází u majuskulních vokálů: GJná [154], MJmo [264]. Velké písmeno po předloņce, která je v souladu s poučkou Jiřího Konstance zanesena do grafiky taktéņ pomocí majuskule, se běņně objevuje v nadpisech, ovńem ne bezpodmínečně: O Prawidlu [9], O Gménu [19], O Početnjch dobrému Cņechu [62] (× O oſmj Cņáſtkách mluwenj [18], O pooprawenj a naoſtřenj řeči Cņeſké [2]). Dvě velká písmena jsem ve dvou případech zjistila také u pojmenování osob spojených s náboņenským kultem: BOha [187], GEņjſs [217]. Jde vńak spíńe o výjimky, srov. w Boha [5], Boha [121, 147], Geņjſſowa [a1r], Geņjſſek [170], Geņjſſe [179]. Značí-li se pomocí velkého písmena jiné slovní druhy neņ substantiva, jde předevńím o příklady, které Jiří Konstanc uvádí k demonstrování konkrétních gramatických jevů: např. Slowuttnému [3], Bjley [53], Shnigeme [104]. Majuskulí se značí také adjektiva, která modifikují podstatná jména ve smyslu geografického určení: Ewropſſtj/ ne Łatinſſtj Grammatykáři [7].
Označování velkého S, Š, Ţ, Č: Velké /s/ je v Brusu jazyka českého graficky znázorněno písmenem S: Sněm [a2v], Sestry [157], v několika málo případech se objevuje litera γ: γlow [90], Malá γtrana [164], před γaudcy [206], na γtraně 30 [252], w poſłednj γylabě [260]. Mezi S a γ není funkční rozdíl. Zatímco γ se objevuje pouze v 7 dokladech a jen u substantiv, S jsem zaznamenala u 335 dokladů u substantiv, adjektiv, zájmen, sloves, příslovcí a předloņek. Majuskulní /š/ se v celém tisku značí důsledně pomocí spřeņky Sſ: Sſlechta [156], Sſłapal ſem [83], Sſlechetné Panny [247]. U velkého /ņ/ se objevuje pouze varianta s diakritikou: Ņeby [a4r], Ņidowſký [16], Ņiwočichy [119]. Velké /č/ se v naprosté větńině případů tiskne pomocí spřeņky Cţ: Cņárkowých [265], Cņtwrtý [278], Cņeſkém [278]. Důvodem bylo zřejmě nedostatečné vybavení tiskárny majuskulní literou Č. Ta se v tisku sice objevuje, ale jen ve třech dokladech: Čechorod [a2r], Čeſkého [173], Čechowé [264] oproti 253 dokladům se spřeņkou Cţ.
89
Označování velkého Ř: Majuskulní /ř/ se značí pouze pomocí spřeņky Rţ. Důvodem patrně bylo – podobně jako v případě velkého /č/ - nedostatečné vybavení tiskárny majuskulní literou s diakritikou: Rņeči [a1r], Rņj ſký [a2v], Rņeků [18], Rņeka [47].
Označování velkého J: V pozici před konsonanty, předními i zadními vokály se tiskne litera G: Gméno [18]; Giřjho [a1r], Geņjſſowa [a1r]; Gazyka [a1r], Gakoņ [29]. Před zadními vokály jsem zjistila také několik dokladů s Y: Yakkoliw [149], Ympreſy [51], Yá [66]. U několika slov se zaznamenává pomocí malého i, které se do grafiky zanáńí jako J, větńinou jde o vlastní jména přejatá z cizích jazyků (latina, němčina), ve kterých byla hláska /j/ původně značena literou I: Janowi [a2r], Joáb, Jorám [265], Jákob, Jerobáal [267], Jmpresſorům [a1v], Jgnácyus [16] × Ympreſor/ Ympreſy [51].
90
13 Slova cizího původu: Obohacování českého lexika o nová slova cizojazyčného původu je podle autorů Příruční mluvnice čeńtiny (1995: 100) podmíněno politickými, ekonomickými a kulturními kontakty mezi jazykovými společenstvími. Největńí vliv na české jazykové prostředí měla v minulosti dvě taková jazyková společenství – německé a latinské. Zatímco výrazivo přejaté z němčiny se týká spíńe předmětů, jevů a činností spojených s kaņdodenním ņivotem, případně s určitým řemeslem, lexikum přejaté z latiny se objevuje spíńe v oblasti terminologické, pro kterou je výhodná mezinárodní srozumitelnost a nezatíņenost druhotnými významy. (op. cit.: 100–101)
Jiří Konstanc sepsal svůj Brus jazyka českého pro milovníky čeńtiny, kteří svůj mateřský jazyk jiņ ovládali a kteří zároveň touņili po jeho zdokonalení a očistě. Uņití cizích slov mělo být eliminováno na nejvyńńí moņnou míru, rozvíjet se naopak měla slovní zásoba domácí: „Wſſech těch Cyzonárodſkeych způſobů mluwenj pilné ſe ſtřjzti mame/ a raděgi ſwých hleděti [226]. Na druhou stranu lze ovńem na stránkách Brusu dohledat také seznam „cizomluvů“ vhodných, které se z jazyka odstranit nemusely. Jedná se o profesionalismy, pro které čeńtina střední doby neměla vhodný ekvivalent: např. Kancljř [161], Rektor [162]. Ovńem v případě ņe čeńtina takovým původním českým termínem disponovala, chápal Jiří Konstanc uņití cizího slova jako „bezpotřebné“: „nemáme pláſſť mantljkem/ rádnj dům rathauzem/ wozatage formanem […] a tak dále s naſſj hanbau nazýwati“ [162].
Ve svém Brusu jazyka českého uņívá Jiří Konstanc velké mnoņství latinské terminologie z jazykovědy, např. deklinowánj [20], Reguly [20], Wokálůw [12], liteře [57]. Český text navíc často samovolně přechází v čistě latinský bez jakéhokoliv autorova dodatečného komentáře. Tento jev vysvětluje Karel Kučera (1980: 98) jako postup v čeńtině doby střední zcela běņný. Soudobí vzdělanci tehdy získávali vyńńí vzdělání prakticky jen v latině a jejich díla byla větńinou určena jiným vzdělancům té doby, takņe autoři necítili potřebu cizí slova ani vloņené pasáņe překládat. Do kategorie těchto děl spadá také Brus jazyka českého, který Jiří Konstanc určuje pro: „doſpělé Poſitory neb liter Skládače a Jmpresſorſké včednjky“ [228]. Přejímky z němčiny se týkají řemeslnického slangu, např. Trukař, Wynklhák [162], Muſtrſſrayber [161].
91
Cizí slova lze rozdělit do tří skupin podle míry jejich vyrovnání se s domácím územ59: 1. Lexikum je jiņ zcela zdomácnělé, povědomí o cizím původu uņ se vytratilo: např. Koſtela [a2r], Angelé Angelowé [32], Formě [a2v], Křeſťané [32]; 2. Lexikum je stále pociťováno jako cizí, v pravopise můņe docházet ke kolísání: a) V rámci rozlińování y/i probíhá vyrovnávání s domácím pravopisným územ: 1. u vlastních jmen přejatých z latiny: Jgnácyus [16], Roderycyuſowi [288], z řečtiny: Kryſtus [16], či hebrejńtiny: Gabryel [15], 2. u apelativ a jejich odvozenin: Kontrybucy [16], Retoryka [162], Ĥyſtorykowi [a2r]. Zvláńť patrná je tendence přizpůsobit grafiku i/y u cizích slov ve slabikách dy, ty, ny: 1. vlastní jména: Dyoklecyánem [124], Judyt [243], Tymoteus [179], 2. apelativa: Dyftong w [12], Dykcyonář [239], Tytuł [2], Arytmetyckých [12], Poſtylla [162], Kronyku [99], Łatynyſmi a Germányſmi [187]. Vedle toho jsem zaznamenala několik slov, která se navzdory své výslovnosti vyrovnala domácímu úzu v grafice jen zčásti: tiſſtuchem [162], Meditacý [50], Daniele [198]; b) V textu jsou latinské pasáņe od českých typograficky odděleny, tiskaři je sází jiným typem písma – humanistickým písmem. Jazykovědné termíny v latině vńak často prolínají do textu českého a přebírají českou flexi, kořen slova se tak často typograficky lińí od koncovky: Declinacy [27], Datýwum [30], Participiim [55], Grammatycké [287]. Výjimečně se lze setkat s lexikální jednotkou, jejíņ ortografická podoba se zcela vyrovnala domácímu pravopisnému úzu: Wokálůw [12] × vocal w [12]. Karel Kučera (1980: 98) dále uvádí, ņe z latinského ńkolení soudobých vzdělanců také vyplývá automatické uņívání latinských slov naznačujících postup výkladu. Takto lze v textu běņně dohledat výraz item (‘také’): např. Jtem ņe ſe některá z ſtrany počtu ſylab vkracugj [57]; c) Řada lexikálních jednotek, které se jinak zcela vyrovnávají domácímu pravopisnému úzu, si často ponechává původní zdvojení souhlásek: Summau60 [218], Manasſes [18], Kasſa [162], Hoffmiſtr [161]; d) Slovesa přejatá z latiny se skloňuji podle vzoru kupovati: temperowati [50], regulugi [51], tryumfowati [161]; e) Přizpůsobení cizích slov se často projevuje i ve značení kvantity, která se objevuje nad přísluńným vokálem: Joáb, Balák [a7v], Heródes/ w Sydóně [13], Jákob, Jowiáſs, Jůda
59
Členění je převzato podle Příruční mluvnice čeńtiny. (KARLÍK – NEKULA – RUSÍNOVÁ 1995: 100–101)
60
U tohoto slova Jiří Konstanc obhajuje původní zdvojení -mm-, protoņe podoba s jedním m uņ je v čeńtině obsazena jiným významem. Dále viz kapitolu o geminaci.
92
[15], Ráchel/ Ráma/ Sába/ Sále/ Sálem [267], Betſám/ Dalilá [265]. Odchylku jsem zaznamenala u dvou dokladů Jerobáal a Ráab [267], kde je kvantita značena dvakrát – jak pomocí zdvojeného vokálu a, tak pomocí čárky. V některých případech zůstává kvantita výjimečně neoznačena: Jeronym [14], Stetin [286]; f) Počeńťování slov cizího původu se projevuje také vkládáním hiátových hlásek: Vloņené -j- jsem zaznamenala u dvou vlastních jmen: Lucyge/ Maryga [140]. Tuto podobu vńak Jiří Konstanc hodnotí jako „Epentheſes zubaté“. Správně se má podle něj tisknout Lucye/ Marya [140]. Proprium Marya [98, 169] bez vkladného -j- se v textu objevuje zcela běņně. Hiátové -j- jsem nezjistila ani v řadě dalńích apelativ: Materyi [a2v], Proſodyi [17], Hyſtoryi [a4r]. U dokladu Izrael [122] se v dobových tiscích běņně objevuje také podoba s vloņeným -h- (srov. Navrátilová 2006: 48), v Brusu jazyka českého vńak není doloņena. 3. Lexikum si zachovává původní pravopis a nepřejímá české koncovky: takovéto doklady jsem v tisku nezaznamenala.
93
14 Errata: V textu Brusu jazyka českého se nachází značný počet chyb způsobených tiskařskou nedůsledností, z nichņ některé Jiří Konstanc vyjmenovává v úvodu. Větńina z nich se týká chybného označování kvantity. Tyto případy vńak v této kapitole záměrně vynechávám, protoņe kvantitě a jejímu značení je věnována celá kapitola následující. Chybování v Brusu jazyka českého, které zapříčinila nepozornost sazeče či korektora, je do značné míry paradoxní, protoņe Jiří Konstanc sepsal tuto gramatiku mimo jiné kvůli neutěńené pravopisné úrovni dobových tisků. Chyby lze rozdělit do tří hlavních oblastí: 2. chyby ve značení paginace: u stran 102 a 230 jsem zjistila, ņe dońlo k záměně číslic a tyto jsou tak chybně značeny jako 120 a 320. Dále jsem zaznamenala, ņe po úvodní části po dedikaci, obsahu a erratech následuje oddíl o ortografii, který čítá 5 stran a dále 5 stran o prozodii. Těchto deset stran není číslováno. Kvůli snazńí orientaci v textu a zpětné vazbě na primární zdroj značím tyto strany jako Supplementum 1–10. V tomto případě vńak nejde o chybu v pravém slova smyslu, protoņe těchto deset stran byl narychlo pořízený dotisk; 3. chybná sazba konkrétních liter: v jediném dokladu Pɐ rentheſi [214]
4. chyby na úrovni jednotlivých slov: a) slovo, popř. jedna jeho část je vytińtěno dvakrát: neb neb [28], geſt geſt [103], Maſcuſculina [23], mlumłuwě [275]; b) přeskupení hlásek: Wlhtawa [47], zemGén [92]; c) chybějící hlásky: dru(*hu) [279]; tdtiņ [173], obráńſs [181], pře(*d)kládá [87]; d) záměna konsonantických liter: -
n → g: Pán → Pág [218];
-
w → m: kraſomluwně → kraſomlumně [129], neſkrýwey → neſkrýmey [200];
-
ř → č: přeběda → pčeběda [130];
e) záměna konsonantických liter za vokalické a naopak: -
n → u: Subſtantiva → Subſtautiva [83], o rozličných → o rozličuých [55], náſſi → uáſſi [71];
-
u → n: Odkudņ → Odkndņ [79], Subtrakcy → Snbtrakcy [162];
-
c → e: Participiale → Partiepiale [95];
94
-
t → a: Nominativi → Nominaaivi [144];
5. chyby v diakritice61: ctenj [171], rekl [213], ſſnůra [282]; To, ņe chybování v sazbě tisků ze střední doby nebylo nijak výjimečné, dokládají závěry dalńích studentů, kteří se ve svých závěrečných pracích věnovali ortografii tisků z barokní doby (srov. např. Tomková 2010: 49–50; Navrátilová 2006: 52–53; Ondicová 2009: 80–81). Tyto zkoumané tisky vykazují podobné mnoņství chyb, jaké lze nalézt v Brusu jazyka českého, přičemņ největńí četnost mají doklady, v nichņ dochází k záměně konsonantických či vokalických liter.
61
Jedná se pouze o vynechávání nebo o nadbytečné kladení háčků.
95
15 Kvantita: Značení kvantity62 věnuje Jiří Konstanc nejvíce pozornosti, protoņe „TEn Kus Bruſu geſt Jmpreſsorům neyplatněyſſj a neypotřebněyſſj“ [227]. Tuto profesní dedikaci vysvětluje Karel Hádek (1970: 44) tak, ņe od 16. století bylo vńe tińtěné daleko více upravováno tiskaři nebo korektory v tiskárnách, a to předevńím proto, ņe se v rukopisech významově méně důleņitým jevům věnovala menńí pozornost. Z tohoto důvodu tedy Jiří Konstanc povaņuje za nutné, aby „doſpělý Poſitor neb liter Skládač a Jmpresſorſký včednjk/ brzy toho/ aby za wyvčenau w Cņeſſtině doſtal […] nacházegic tuto poſpolu ſk ro wſſechny Sylaby/ nad kterými ſe accenty neb čárčičky klaſti magj“ [228]. Kdyņ se „některá Sylaba dlauze/ to geſt/ dwakrát délegi neņ krátká pronáſſeti má“ [229], značí se pomocí „accentu ſupra ſtantes“ [228]. Tehdy „nad vocalem a e i o u y znamenj klademe […] j ſe pak dolu protahuge“ [229]. V souladu se značením kvantity si vńak Jiří Konstanc vńímá také velkých dobových nářečních rozdílů: „někteřj dlauze/ někteřj krátce/ někteřj proſtředně/ a w gednom Kragi Cņeſké y Morawſké země tak/ w dru ém ginák mluwj“ [231], a proto předepisuje pravidla kvantity, která přebírá z českých a moravských tisků z veleslavínské doby „okolo léta 1600 […] kdyņ w obogj zemi neypěkněgi mluwili/ a Jmpresſoři geden přes druhého dobře tiſkli“ [231]. Svá pravidla Jiří Konstanc z části „z Patera Drachowſkého wytáhl a wjce ſám wyſkaumal.“ [233] Odlińnou kvantitou vokálů od novočeského stavu se v tisku Brusu jazyka českého zabýval Josef Vintr (1995: 36–45). V této kapitole reflektuji poučky Jiřího Konstance, ať jiņ ve shodě či v rozporu s novočeským územ, a jejich následné dodrņování tiskaři. Pravidla jsou řazena chronologicky podle toho, jak je uvádí sám autor Brusu. Jednotlivé oddíly jsou pro větńí přehlednost rozděleny podle slovních druhů. Jako první jsou vņdy uvedena pravidla Jiřího Konstance a po nich následuje oddíl, v němņ je analyzováno, do jaké míry byla tato pravidla tiskaři respektována v praxi.
Podstatná jména – pravidla Jiřího Konstance:
62
O psaní ú a ů je pojednáno v samostatných kapitolách.
96
1. „accent in antepenultimæ ſyllabæ“ nemají podle pravidel Jiřího Konstance deverbativa zakončená na atel/ etel/ itel/ otel/ utel: kazatel [35], řiditel [232]; 2. bez označení samohláskové kvantity jsou také dvojslabičná slova v genitivu plurálu: chwal, čar, gmen, let s výjimkou bjd [232] a genitivu plurálu substantiva práw × pro rozdíl od imperativu praw [239]; 3. kvantita podstatných jmen se můņe měnit v průběhu jejich skloňování: chléw chlewa/ Pán Pane/ kámen kamenem [234]; 4. propria přejatá z latiny a původně zakončená na -us se vyrovnávají domácímu pravopisnému úzu, ale „dlauhoſti gegich a/ e/ i/ o/ u/ nepřipauſſtjme“: Adamus Adam/ Balbinus Balbin [235]. Výjimku tvoří vlastní jména zakončená na -an, protoņe „takowé naſ edugj gména Pán“: Julián/ Maxmilián [236]. U slov, kde Čeńi cítí potřebu zdůraznit rozdíl mezi českou a cizí výslovností, mohou původní krátkost vyslovovat dlouze: „Libán horu/ Balſſám balſamum, Golbán Galbanum dlauhým á pronáſſjme/ a oni krátkým“ [236]; 5. dlouhou koncovku mají deverbativa na -ánj × „Ač kázanj/ přikázanj/ pſanj/ přepáſanj/ a málo giných giņ krátíme“ [245] a -njk: panowánj/ panownjk [238]; 6. dále pak substantiva na ýc/ a jſs: Tiſýc [250] (×biřic, Diwiſs) × feminina na ice/ neb yce jsou krátká: pſyce [250]; 7. krátká jsou podstatná jména zakončená na -ič, -čin: topič, Gičin [250] (podobně srov. také Ńtejer 2001: 63); 8. deminutiva často „quantitatem contrariam magj ſwému primitiwu/ aſpoń w prwnjch Sylabách […] obwzláſſtně w literách a e i y: gako Stan ſtánek/ had hádek hádě/ bába babka/ ņába ņabka [240]. Rozdílnou kvantitu mohou mít téņ deminutiva na předposlední slabice: zahrádka [244], koſſjček [256] × hlawička [256] (Ńtejer 2001: 21 navrhuje psát dlouhé -í v koncovkách deminutiv na -íček, -íčko, -írek, -ířek, -ířka, -íńko); 9. podstatná jména, která mají ve svém základu dlouhou samohlásku, tuto samohláskovou kvantitu ztrácejí, jsou-li s jejich pomocí utvořena kompozita, podobně téņ substantiva, k nimņ je připojen afix: ſláwa Bogiſława, pád caſus in Liſtopad, Pán Kumpan [240]; 10. „Accentowý á na koncy magj mnohá gména na ač/ ak/ an/ ař/ a / ſkonaná: dráč/ bráč/ ņráč × Wymin brak/ drak/ mrak/ Cýſař/ knihař/ kuchař/ pekař/ piſař/ pluhař/ letkwař/ a malo giných [241],
97
11. samohlásku s délkou v poslední slabice mají dále „Mnohá giná gednoſylabnj gména na giné po a litery ſkonaná: čáp/ chám × ne Liſtopad/ odpad/ západ/ etc. ani Participium pad“ [241]; 12. substantivum Pán má ve svém základu a s délkou, pokud po něm následuje sloveso, naopak pokud po něm následuje jiné podstatné jméno, píńe se krátce: Pán widj × Pan Prýmas. Krátí se také ve vokativu singuláru: Pane Otče [242]; 13. zpodstatněná participia „dlau oſt na ſe berau“: blahoſławená [243]; 14. dlouhou koncovku mají také podstatná jména první a třetí deklinace v dativu a lokálu plurálu: Měſtečkám, ſýlách [243]; 15. vokalickou kvantitu v předposlední slabice mají vńechna jména končící na -árna, jrna/ neb -ýrna : pekárna [244]; 16. dlouhou samohlásku v poslední slabice mají substantiva přejatá z němčiny: Centnéř/ haléř/ taljř [246]; 17. v poslední slabice mají dlouhý vokál také nesklonná podstatná jména středního rodu: objlé, obilj [246] a substantiva zakončená na -j, -ý podle vzoru znamení: modlenj/ pomezý [250] (podobně srov. Ńtejer 2001: 66); 18. vokalickou kvantitu v poslední slabice mají dále podstatná jména v nominativu a vokativu plurálu první, druhé a třetí deklinace: Saudcowé [247], Towaryſſj [251]. V případě koncovky -j v nominativu plurálu umoņňuje Jiří Konstanc tisk také krátkého -i; 19. substantiva první, druhé a páté deklinace mají v lokálu plurálu dlouhou poslední slabiku: ſwátcých [252]; 20. substantiva derivovaná od sloves, která sama postrádají vokalickou kvantitu, nemají dlouhý vokál v předposlední slabice, pokud jsou zakončená na -ač a v třetí slabice od konce, jsou-li zakončena na -ánj: zaklinač, lihánj [257] (srov. Ńtejer 2001: 18 uvádí také slovesa s vokalickou kvantitou, z nichņ se odvozují činitelská jména pomocí sufixu -ač, tato substantiva přízvuk nemají: číhati ~ čihač); 21. u cizích slov se klade čárka nad o v předposlední slabice: Móloch, Sydon w Sydóně [259] × slova přejatá z latiny: Brunona, Doktora [260]; 22. řada substantiv má v předposlední slabice dlouhé -á: bodláčí, blázen (× blaznjm) [265], včetně přejatých proprií z hebrejńtiny: Háran [267]; 23. řada substantiv má v předposlední slabice dlouhé -é: plénky [269]; 24. dlouhé -j se běņně vyskytuje v kořeni jednoslabičných slov: wtjp [269];
98
25. dlouhé -j se vyskytuje v předposlední slabice víceslabičných slov: holjnka, obljčeg [270]; 26. v předposlední či poslední slabice můņe být také -ý: cýwka [273];
Podstatná jména – analýza tisku: 1. první pravidlo Jiřího Konstance o deverbativech zakončených na atel/ etel/ itel/ otel/ utel, která nemají dlouhý vokál „in antepenultimæ ſyllabæ“, není dodrņováno vņdy. Vedle systémových ctitel [88], pitel [117], Stwořitel [181] jsem v textu nalezla dvě výjimky: Kázatel [88] – tento doklad lze vńak dohledat mezi erraty na str. a7v a čjtatel [88]; 2. u dvouslabičných substantiv v genitivu plurálu jsem nezaznamenala kolísání, zapisují se krátce, srov. gmen [21]. Jednu výjimku jsem nalezla v dokladu gmén [28], tento tvar je vńak také uvedený jako erratum; 3. zcela běņně kvantita kolísá v kořenech substantiv při jejich skloňování: Dům [13] ~ z domu [120], wůl ~ wola [261], B h ~ Boha [261], K ň ~ koni [36]; 4. s ohledem na pravidlo Jiřího Konstance, ņe propria přejatá z latiny zakončená sufixem -us, nemají po vyrovnání se domácímu pravopisnému úzu přízvuk, jsem v textu nalezla několik výjimek: Jgnácyus [16], Jacobus Jákob [235], Romanus Rņjman [235]. Podstatná jména přejatá z latiny, která jsou zakončena na -an, mají přízvuk zcela běņně: Dyoklecyánem [124], Publikán [162]. Výjimku tvoří doklady Jan [a3v], Jwan [236]; 5. V případě dějových substantiv zakončených na -anj/-ánj jsem nalezla celkem 38 dokladů, v nichņ se kvantita značí podle toho, jaká slabika tomuto sufixu předchází. Duńan Ńlosar (1969: 341) uvádí, ņe tento způsob zápisu odpovídá starńímu stádiu ve vývoji čeńtiny: přidanjm [55], deklinowanj [73]. Pravidelně se objevuje kázanj, přikázanj. Tato dvě podstatná jména tvoří celou třetinu substantiv odvozených pomocí sufixu -anj63. Tento způsob zápisu vńak v jednom dokladu kolísá: okázánjm [52]. Kolísání v grafice jsem dále zaznamenala u dokladu Pſánj [170] (× Pſanj [4]). Větńina deverbativ se vńak dlouņí: -ánj. Dokladů s touto koncovkou je v Brusu celkem 192: hledánj [139], napomjnánj [167]. Substantiva zakončena sufixem -njk jsou značena poměrně důsledně. V tisku jsem zaznamenala pouze dvě výjimky: arcyhřjſſnika [48], třjdnik [137]. Marie Janečková (2009:
63
Četné doklady kolísání samohláskové kvantity u koncovky -ánj v případě deverbativa kázánj uvádí také
Marie JANEČKOVÁ (2009: 122).
99
129) uvádí, ņe tendence krátit příponu -njk se objevuje díky vlivu mluveného jazyka také v jiných tiscích z tzv. doby střední; 6. substantiva zakončená na ýc/ a jſs jsou značena velmi pravidelně, nezaznamenala jsem u nich ņádné kolísání: Tiſýc [63], měſýc [179], Geņjſs [94], Moyņj
[250]. Feminina se
sufixem -ice, -yce nemají dlouhý vokál v předposlední slabice: medwědice [156], piwnice [26]. V případě sufixu -ice jsem vńak zaznamenala jeden zajímavý případ kolísání u dokladu lwjce [271], který Jiří Konstanc uvádí jako modelový příklad pro kladení délky v předposlední slabice, coņ je v rozporu s pravidlem, které uvádí na straně 250 tisku; 7. u podstatných jmen zakončených na -ič grafika kolísá. Vedle dokladů bez samohláskové kvantity v poslední slabice typu ſolič [250] jsem nalezla tři doklady s j namísto i: měřjč, gezdjč, chodjč [83]. Marie Janečková (2009: 128) uvádí, ņe koncovka -ič vykazuje v tiscích z barokní doby tendenci k dlouņení. Koncovka -čin se mimo modelové příklady uvedené Jiřím Konstancem v tisku nevyskytuje: Račin [250]; 8. pravidlu, ņe deminutiva mají často rozdílnou kvantitu oproti slovnímu tvaru, ze kterého byla derivována, odpovídají následující doklady: Hrad [46] ~ hrádek [244], wjra wirka [240], kámen [234] ~ kamenek [146]. K ņádné změně naopak nedońlo v případě substantiv: chytrák/chytráček [65], Jan [a3v] ~ Janek [128] a Geņjſs [94] ~ Geņjſſek [170]. Pravidelné dlouhé í jsem zaznamenala v koncovkách -íček, -íčko(-ýčko): ſrdýčko/ ſłunýčko [256], ſlowjčko [2], boņjček [48].64 Výjimku tvoří zdrobnělina poliček [256]. Krátké i v základu slova liſtek [256] lze vysvětlit tak, ņe Jiří Konstanc rozlińuje mezi tvary ljſtj (‘folia arborum’) a liſty (‘litteræ’) [270], v případě dokladu liſtek jde o druhý z výńe uvedených významů; 9. samohláskovou kvantitu si ve svém základu neponechávají podstatná jména, z nichņ byla utvořena kompozita, či k nimņ byl připojen afix: Liſtopad/ odpad/ západ [242], Boleſławě [a3v]; 10. dlouhý vokál v poslední slabice jsem zaznamenala u slov zakončených na -áč: pláč [219], pekáč [269] (× ne femininum pawlač [145]). Krátké jsou naopak Skládač [228], zaklinač [257]. Dlouhou koncovku -ák mají Chytrák [65], ſſłapák [83], dvojí způsob zápisu umoņňuje Jiří Konstanc v případě podstatného jména ptak [241], ptak w/ ptákům/ y ptakům
64
Duńan ŃLOSAR (1969: 341) při svém ortografickém rozboru spisů Adama Michny z Otradovic naopak
uvádí, ņe odvozovací přípony -ik, -iček, -ičko jsou v jím zkoumaných textech převáņně krátké.
100
[244]. Dlouhou samohlásku v poslední slabice mají dále substantiva na -án: dņbán [138], Cykán [241], břečtán [264]. Důsledně se takto tiskne podstatné jméno Pán [a3v], u něj jsem vńak také zjistila dva starńí způsoby grafiky, pomocí nichņ se Jiří Konstanc vyslovuje vůči zastaralosti dřívějńího úzu: Páán [12], Paan [230]. Krátkou koncovku -an mají např. měſſťan [31] a pigan [117]. Dlouhé -ář mají např. tiſkář [241], Kowář [83], krátké jsou naopak zcela důsledně Pjſař [35], Cýſař [138], dále Wikař [51], lékař [268] a Trukař [162]. Dlouhé á je v koncovce -ář důsledně zachováno i v ostatních pádech a v nominativu plurálu: Cņtenáři [7], Bibláři [84], Oltáři [199]. Přízvuk tiskaři ponechali i u podstatného jména pekářka [269]. Koncovku -á
jsem nalezla u proprií Gidá
[241], Jowiáſs [14].
Grafika kolísá u dokladu Jeremiaſs [14]. Marie Janečková (op. cit.) uvádí, ņe v tiscích z tzv. střední doby existovala tendence k dlouņení původně krátkých sufixů -ař, -ač, tendenci ke krácení vykazovaly naopak sufixy -ák a -án. 11. u jednoslabičných jmen s přízvukem na a jsem zaznamenala jen výjimečné kolísání: drát/ káď [242], Král [237], Chrám, Krám [23] × ſſal [23]; 12. toto pravidlo je v tisku dodrņováno poměrně pečlivě: Pan Geņjſs [120], Pan Roza [123], Pane Děkane [98] ~ Sem Pánem/ budu otrokem [198], důsledně se píńe Pán ve spojení s Bůh – můņe být i v elipse: wěrný Pánu (= Bohu) [184], dauffey w Pána (= Boha) [188], komu Pán Bůh/ tomu wſſichni ſwatí [220]. Výjimku tvoří dva doklady Pánu P. Tomáſſowi [a2r] a Pán P. Jan de Valderode , kde by mělo být podle pravidla Jiřího Konstance a krátké; 13. dlouhý vokál v poslední slabice mají zpodstatnělá participia a adjektiva: wywýſſený [238], Wſſem wſſudy wņdycky lidem přjgemná [Supplementum 10], Swrhl mocné s ſtolic [122]; 14. tato substantiva jsou značena velmi důsledně: dcerám [73], měſtečkám [30], kolečkách [30], rukách [38]. Kolísání v grafice jsem zaznamenala pouze v dokladu oſobam [4] (× oſobám [88])65; 15. takovýchto podstatných jmen v textu příliń není, pokud ano, značí se v souladu s pravidlem Jiřího Konstance: Bohárna [48], mučjrna [256]; 16. dlouhý vokál v poslední slabice mají některá slova přejatá z němčiny: Wynklhák [162], taljř [51], Kancljř [161];
65
Tendenci ke zkracování samohlásky v koncovce lokálu plurálu u feminin zjistil Karel HÁDEK (1790: 46) ve spisech J. A. Komenského.
101
17. grafika příliń nekolísá u substantiv středního rodu zakončených na -j, -é: obydlj [146], obilé y obilj, vſylj [146], towaryſſenj [36], pooprawenj [a1r], zagetj [106] × wědomi [264] (uvedeno v erratech), vſyle [146]66. Kolísání u koncovky -j jsem naopak zaznamenala ve větńí míře v instrumentálu singuláru podstatných jmen skloněných podle vzoru kost: Přikryti buďte lehkoſtj [217] × s miloſti Boņj [206], ņádoſti [218], krátkoſti [235], s wyſoſti [123]. Takovýto nedostatek kvantity u i-ové instrumentálové koncovky feminin uvádí také Duńan Ńlosar (1969: 340) při své analýze textů Adama Michny z Otradovic; 18. v nominativu a vokativu plurálu maskulin 1. a 2. deklinace skloněných jak podle tvrdých, tak měkkých deklinačních vzorů zcela převaņuje koncovka -i: Skládači [7], Pjſaři Jmpresſoři, [199], Měſſťani [31]. Podle Karla Hádka (1970: 45) dlouhé -j následuje zpravidla po koncovkách -ař/-ář, -iř/-íř, -ač/-áč, -ič/-íč, po zakončení na -ec se naopak tiskne bez výjimky krátké -i. V Brusu jazyka českého se vńak koncovka -j objevuje pouze velmi ojediněle: Towaryſſj [36] a muņj [36]. Koncovka -é je u substantiv 1. a 2. deklinace důsledně dlouhá: Kraganowé [a4r]. Dlouhé -é jsem také zjistila v nominativu plurálu podstatných jmen páté deklinace: přjdawkowé [52]. Zde kvantita v jednom dokladu kolísá: předkowe [17]67; 19. zde je samohlásková délka značena poměrně důsledně: gazycých [44]. Zaznamenala jsem celkem tři případy kolísání: Adagiych [220], řemeſłych [285], Towaryſſich [74]68; 20. substantiva s těmito sufixy jsou značena v souladu s pravidly Jiřího Konstance: Skládač [228], Skládánj [185], wykládač [173], wykládánj [6] ~ přetwařowánj [134], wyznamenánj [49]. Podstatné jméno ſwitánj [272] je odvozeno od verba s dlouhým j v základu, proto jej Jiří Konstanc uvádí jako výjimku (podobně téņ hlidač [257]); 21. dlouhé ó se tiskne pravidelně v cizích propriích, která se vyrovnala domácímu pravopisnému úzu: Ewrópa [a2v], pod Nerónem [124]. Běņně se také objevuje jako citoslovce: ó my [68]. Nadbytečné kladení vokalické délky jsem zaznamenala v dokladu přirózenému [187]; 22. dlouhé á se v předposlední slabice značí poměrně důsledně: zákon [31], náſtrog [23]. Výjimku jsem zaznamenala u dokladů: Cņaſtku [75] (× čáſtky [163]), kradce69 [117] (×
66
Karel HÁDEK (op. cit.) zaznamenává podobné ojedinělé odchylky také ve spisech J. A. Komenského a vysvětluje je jako tiskové chyby. 67
Kolísání kvantity v koncovce -é v nominativu plurálu substantiv muņského rodu skloněných podle měkkých i tvrdých deklinačních vzorů zjistil také Duńan ŃLOSAR (1969: 341) v tiscích Adama Michny z Otradovic. 68
Kolísání kvantity v koncovce lokálu plurálu maskulin a neuter zjistila Marie Janečková (2009: 133, 135).
102
krádeņ [117]), pořadek [239] (× pořádku [239]), nadměrné kladení čárky jsem zjistila v jednom případě u apelativa pohláwj [92] (× pohlawj – celkem 11 výskytů); 23. také dlouhé é se v předposlední slabice objevuje velmi důsledně: plémě [30], Léto [140]. Nedůslednost v zápisu jsem zjistila pouze u dokladů gmenech [295] (× gménech [47]) a peči [230]; 24. v případě jednoslabičných slov, v jejichņ kořeni se objevuje j, grafika kolísá u dvou dokladů: ſſif [23], wtip [24] (× wtjp [269]);70 25. dlouhé j se běņně objevuje v kořeni víceslabičných slov: djtě [23], přjklad [65]. Odchylku od tohoto způsobu zápisu jsem zjistila u dokladů kniņky [1], kořinek [148], kniņe [156] (× Knjņe [23]), Wideň [141]. Doklady přikop, přiſtup [24] uvádí Jiří Konstanc v erratech jako příklady ńpatné samohláskové kvantity. Substantiva tohoto typu s neoznačenou samohláskovou kvantitou se vńak v tisku objevují: litoſt [142], přiſahu [203], a to patrně jako důsledek vyrovnání těchto tvarů s infinitivy sloves, ze kterých byly derivovány; 26. dlouhé ý v předposlední či poslední slabice se tiskne poměrně důsledně: kortýna [16], Apellacý [161]. Výjimku tvoří doklady: kamynek [148], ſyť [25], mocy [190] (7. pád sg. od substantiva moc); 27. neoznačenou vokalickou délku na poslední slabice jsem zjistila v případě 6 substantiv muņského rodu v genitivu plurálu, která mají v tomto pádě běņně koncovku -ů: v Latinjku [17], Měſſtianu, Měſſtianuw, Kazatelu [60], národu [17], muņu [47]71;
*** Přídavná jména – pravidla Jiřího Konstance: 1. „Adìectiva Ņenſká“ jsou v nominativu singuláru zakončená na -á: ſwatá, v genitivu a dativu singuláru mají koncovku -é: malé [247], podobně téņ přídavná jména středního rodu v plurálu: gaſná nebeſá, maskulina mají v akuzativu plurálu koncovku -é: maudré Muņe
69
Marie JANEČKOVÁ (op. cit.: 130) uvádí tendenci ke krácení samohlásky základu u substantiv zakončených na -ce. 70
Podle JANEČKOVÉ (op. cit.: 132) se v základu jednoslabičných slov muņského rodu objevuje spíńe tendence k dlouņení. 71
Marie JANEČKOVÁ (op. cit.) uvádí, ņe kolísání kvantity v koncovce genitivu plurálu maskulin a neuter (ů) je jev poměrně běņný.
103
[247], dlouhá jsou adjektiva vńech rodů zakončená na -j, -ý: owčj, cyzý [251] × adjektiva posesivní pojící se s podstatnými jmény středního rodu v plurálu délku nemají: Pawlowa kázanj [242]; 2. posesivní zájmena zakončená na -in jsou krátká: Mateřin [250]; 3. vńechna adjektiva v komparativu a superlativu mají koncovku -j [254] (podobně srov. Ńtejer 2001: 66); 4. adjektiva na -ičký, -ičká nemají dlouhou samohlásku v předposlední slabice: pěkničká [256] (podobně srov také Ńtejer 2001: 22);
Přídavná jména – analýza tisku: 1. u adjektiv skloněných podle tvrdého vzoru mladý jsem zaznamenala kolísání u následujících dokladů: ſłowjch Cyzonárodſkych [14], nebozy [222], cely [238], gineho [229] (× giného [109]), ctihodneho [a1r], neoznačenou kvantitu jsem také zaznamenala u jednoho jmenného tvaru: mlad [55]. U přídavných jmen skloněných podle měkkého vzoru jarní chybí délka u těchto tvarů: telecy [60] (× např. huſý [60]), cyzymi Bohy [206], dwaupočetni [20]. Kolísání jsem zjistila také u několika adjektiv posesivních: ſłow Kryſtowych a Petrowych [6], pole hrnčjřowe [204], w Karlowe Kollegi [213]. ; 2. u posesivních adjektiv zakončených na -in kvantita kolísá u dokladu Káčjn [60] (× Babčin [60]); 3. v koncovce adjektiv v komparativu a superlativu jsem kolísání nezaznamenala: neypředněgſſj [a2v], wětſſj [a3r]; 4. adjektiva zakončená na -ičký, -ičká se tisknou zcela v souladu s pravidly Jiřího Konstance: kratičkými [Supplementum 3], gediničký [58];
***
Zájmena – pravidla Jiřího Konstance: 1. značená délkou jsou „Pronomina gednoſylabnj yá/ má/ twá/ ſwá/ nás/ wás/ ná / wá “ [243], mé/ twé [248]; 2. dlouhý vokál v předposlední slabice mají zájmena: náſſe/ wáſſe [245]; 3. dlouhá jsou zájmena: gjm/ njm/ tjm/ wſſjm: Jtem ņenſké wſſj a gegj [253];
104
Zájmena – analýza tisku: 1. jednoslabičná zájmena yá/ má/ twá/ ſwá/ nás/ wás/ ná / wá
jsou značena důsledně
s délkou. Jedinou výjimku představuje doklad ſwe [213], který Jiří Konstanc uvádí jako doslovnou citaci z Trojánské kroniky; 2. víceslabičná zájmena mají vokalickou kvantitu ve svém základu značenu pouze v nominativu a vokativu singuláru i plurálu: náſs [19], Náſſi [71] × naſſeho [a5r, 29], naſſjm [16], naſſj [17, 41]; 3. dlouhý vokál mají běņně zájmena v genitivu singuláru: wſſj [98], gegj [a2r] (× gi [a3r]), v textu se důsledně rozlińuje mezi tvary instrumentálu singuláru zájmen gjm [109, 258], njm [151] a dativem plurálu: gim [8, 151], nim [138, 253];
***
Číslovky – pravidla Jiřího Konstance: 1. dlouhý vokál v předposlední slabice mají: „Gména početnj pátý/ dewátý/ deſátý/ dwadcátý/ etc. na áty ſkonáwaná“ [245], dále pak na -cýtma a -ýti [257];
Číslovky – analýza tisku: 1. dlouhý vokál v předposlední a poslední slabice mají číslovky zakončené na -átý: pátý, deſátý [245]; 2. neoznačenou kvantitu jsem nalezla v dokladu obe [114], druhym [167]. Podobnou tendenci ke krácení zaznamenala Marie Janečková (2009: 145);
***
Slovesa – pravidla Jiřího Konstance: 1. krátké mají být vņdy jednoslabičné imperativy typu: beř/ lib ſe/ měg/ kwil/ piſs/ řiď [232];
105
2. u sloves zakončených na -ugi má být slabika před touto koncovkou vņdy krátká: kralugi od Král/ panugi od Pán [237] × participia utvořená od těchto sloves mají tuto slabiku dlouhou: wywyſſugjcý [238], imperativy těchto sloves mají v poslední slabice dlouhý vokál: wywyſſůg (podobně srov. také Ńlosar 1969: 340); 3. dlouhou koncovku -án mají „Participia paſsiva Primæ Conjugationis“: hledán [244], participia muņského a ņenského rodu zakončená na -écy, -jcý: modlécý, ſeděcý [249] a muņská participia na -ný a -jn: wěřjn × participia zakončená na -d, -n, -t jsou krátká [253] (podobně srov. Ńtejer 2001: 65); 4. zdlouņený základ mají „Mnohá præterita muņſká/ gedno=ſylaбnj Modi Indic.“: kál × ne pak ſtal/ od ſtanu [244]; 5. dlouhý vokál v předposlední slabice mají slovesa první konjugace v singuláru a v prvních dvou osobách plurálu: chrápám, oſtřjháme [257] × Wimiń chmatam/ přiſáhám [245], běņně jej mají slovesa třetí konjugace: chwáljm × „Wymiń waljm ſe, klanjm ſe kwapjm/ wadjm/ a málo giných/ zwykem znamých“ [246], dlouhé -j mají téņ imperativy sloves třetí konjugace [254]; 6. dlouhé -j v předposlední slabice mají infinitivy vńech konjugací (j je zde za ě): odpowědjti [258], lze jej také dohledat v základu slov: njņjm [270]; 7. některá slovesa mají v předposlední slabice dlouhé -é: Hlédám [268];
Slovesa – analýza tisku: 1. kvantita
nekolísá
v imperativech
jednoslabičných
sloves:
piſs
[71],
hleď
[Supplementum 3], buď [154]; 2. kolísání jsem nezaznamenala u sloves, která v 1. os. sg. indikativu prézenta končí na -ugi: ſſkuſſugi [7], participia utvořená od těchto sloves mají zcela běņně dlouhý vokál v předposlední i poslední slabice: náſledugjcý [10]. U imperativů jsem zaznamenala kolísání v jednom dokladu deklinug [46] (× deklinůg [45]). Marie Janečková (2009: 126) popisuje tendenci k prodluņování vokálu -u- v imperativech sloves podle vzoru kupuji jako jev pro barokní texty charakteristický. Neznačení kvantity v případě dokladu deklinug lze tedy chápat jako nedůslednost ze strany tiskaře či korektora textu;
106
3. u participií zakončených na -án, -ána jsem nezjistila kolísání: ſſłapán [96]. Kvantita naopak velmi kolísá u participií muņského a ņenského rodu zakončených na -cý72. Vedle náleņitých tvarů jako např. modlécý [249], náſledugjcý [10] jsem zaznamenala řadu dokladů, u nichņ kvantita označena není: magjcy [135] (× magjcý [13]), gſaucy [99] (× gſaucý [a2v]), modlécy ſe [169], modlicy ſe [172], ſeděcy [177], včecy [249]. Kolísání jsem zaznamenala také u participií rodu muņského s koncovkou -jn. Podle pravidla Jiřího Konstance má být v koncovce dlouhé j. Tento náleņitý způsob zápisu jsem nalezla pouze v 8 z celkových 23 dokladů: widjn [237], zawřjn [255] × odin [97], wěřin [97], praņin [96]. Kolísání v kvantitě participií a přechodníkových vazeb v tiscích z tzv. doby střední zaznamenává v hojné míře Marie Janečková (op. cit.: 121), která tento dvojí způsob zápisu přičítá vlivu mluveného jazyka; 4. kolísání kvantity ve zdlouņeném základu jednoslabičných sloves ve 3. osobě sg. préterita jsem zaznamenala jen u dokladu přiodil × odjl [108]. Podle Marie Janečkové (op. cit.: 114) je tento způsob kolísání na předposlední slabice u slov tříslabičných, resp. čtyřslabičných s předponou velmi častý; 5. neoznačenou kvantitu na předposlední slabice sloves první konjugace ve třetí osobě singuláru a v první osobě plurálu jsem zaznamenala u následujících dokladů: wykládame [89], znamename [13], předklada [Supplementum 4], býwa [214], netrwa [73], znamena [125]. Kvantita dále chybí v základě několika slov 1. konjugace73: vņiwá ſe [79], rozſywati [224], radiwáwagj ſe [226], 2. konjugace: pronaſſeti [117], budu chwaliti [188], neminjm [1], pochazegj [59], litoſtj ſe [226] a 3. konjugace: wykazati [51], lezti na ſtřechu [203], naſleduge [283] (× náſledowati [15]), klaſti [228] (× kláſti [4]). V jednom dokladu se naopak objevuje nadměrné značení: chýbowati [174]. Značení vokalické kvantity na poslední slabice chybí také u několika sloves 3. konjugace ve 3. os. sg.: ſtogi mne ta wěc [197], tagi ſe [221], ſe rozumi [221], mrzy [128], muſy ſe [226], obracy [237] (podobně srov. také Ńlosar 1969: 341). V případě dokladu myſłite [215] (× činjte [215]) chybí přízvuk na předposlední slabice. Podle Marie Janečkové (2009: 113) mají dvouslabičné infinitivy typu nésti, psáti pod vlivem mluvené čeńtiny doby střední tendenci krátit první slabiky, trojslabičné infinitivy sloves jak se slabičnými předponami, tak bez nich mají obvykle 72
Tendenci ke krácení u těchto tvarů zaznamenala Marie JANEČKOVÁ (2009: 140).
73
Jiří Konstanc uvádí tři slovesné konjugace: 1. skupina sloves, jejichņ „poſ ednj ſylaba Thematis geſt a“, 2. skupina sloves, která se „in Themate na j y u ſkonáwagj“, 3. skupina sloves „na jm neb ým in Themate ſkonaná“.
107
vńechny slabiky krátké – pomstiti. Toto kolísání popisuje Marie Janečková (op. cit.) jako v dobových tiscích zcela běņné. Dosti rozńířená je podle Janečkové (op. cit.) také tendence krátit koncovku ve 3. os. sg. indikativa prézentu i futura u sloves 1. a 3. konjugace. 6. zde je značení zcela v souladu s pravidly Jiřího Konstance: mjti [a5r], wygjti [135], odpowědjti [110], mluwiti, včiti [1]. Výjimku tvoří 3. osoba sg. préterita od slovesa odjti, kde jsem zjistila v jednom dokladu kolísání: přiodil [108] × odjl y oděl [108]. Marie Janečková (op. cit.: 114) dokládá tento způsob kolísání u trojslabičných sloves s dlouhým vokálem v předposlední slabice jako poměrně běņný. 7. kolísání v grafice sloves, která mají v základu dlouhé -é- jsem zjistila ve dvou případech: hledám [146] × dohlédám [146], géſt [Supplementum 5] × 308 dokladů bez přízvuku geſt. V prvních z výńe uvedených dvojic dokladů jde o běņný způsob kolísání, ve druhém jde vzhledem k četnosti výskytů s neoznačenou kvantitou pravděpodobně o chybu.
***
Příslovce – pravidla Jiřího Konstance: 1. Jiří Konstanc uvádí jako správné dubletní tvary dokawád i dokawad [240], pomálu y pomalu [266], sám vńak poznamenává, ņe takovýchto případů není mnoho. Adverbia v tisku větńinou dlouhý vokál nemají: weſele × zagiſté, gediné [247], odewſſád [264]; 2. adverbia zakončená na -ičko jsou krátká: maličko [256]; 3. dlouhé ý mají: někdý/ nikdý [273];
Příslovce – analýza tisku: 1. u příslovcí dokawad a pokawad povaņuje Jiří Konstanc za správné i značení pomocí samohláskové délky v poslední slabice: dokawád, pokawád. Doklady s délkou vńak v textu mírně převaņují. U adverbia dokawad jsou to 4 výskyty s délkou oproti 2 výskytům bez označení kvantity, pokawad se objevuje ve dvou dokladech s délkou a pouze jedenkrát bez délky. Kolísání jsem dále zaznamenala v poslední slabice adverbií v komparativu či superlativu, kde tiskaři kladou buďto krátké -i nebo dlouhé -j. Krátké -i jsem zaznamenala celkem ve 33 dokladech oproti 7 výskytům s -j: kráſněgj [7], raděgj [86], wlaſtněgj [132], lépegj [133], čaſtěgj a pěkněgj [138], ſluſſněgj [138] × obſſjrněgi [17], zřetedlněgi [38].
108
Přízvuk na poslední slabice v adverbiálních komparativech dokládá také Duńan Ńlosar (1969: 340) ve spisech Adama Michny z Otradovic. Karel Hádek (1970: 48) hodnotí toto -j jako důsledek vlivu sklonných komparativů adjektiv; 2. kolísání jsem nezaznamenala u adverbií zakončených na -ičko: maličko [256]; 3. u adverbií
někdý/ nikdý74 zcela převaņují doklady bez samohláskové délky.
Příslovce někdy jsem zaznamenala celkem 42× oproti 2 dokladům s délkou: někdý. Nikdy se objevuje 1× bez označení kvantity a 2× s označením kvantity: nikdý;
***
Předloņky – pravidla Jiřího Konstance: 1. dlouhé é v poslední slabice mají: podlé/ wedlé [268] (podobně srov. také Ńlosar 1969: 341);
Předloņky – analýza tisku: 1. předloņky wedlé a podlé jsou v tisku zcela důsledně zaznamenány se samohláskovou délkou na poslední slabice. Nezjistila jsem ani jediný doklad, ve kterém by byla tato délka vynechána;
*** Citoslovce – pravidla Jiřího Konstance: 2. ó se píńe s čárkou [259];
Citoslovce – analýza tisku: 1. u citoslovce ó jsem oproti 48 dokladům důsledného značení pomocí délky zaznamenala 2 případy, kdy tiskaři tuto délku označit opomněli: o byť přeſtalo [Supplementum 10], o země [33]. Citoslovce ó v majuskuli jsem v tisku nezaznamenala;
74
Tyto tvary dokládá Duńan ŃLOSAR (1969: 342) také v tiscích Adama Michny z Otradovic.
109
110
16 Závěr: V této magisterské diplomové práci jsem se zabývala ortografickou podobou tisku Brus jazyka českého, který vyńel nákladem jezuitské akademické tiskárny v roce 1667. Autorem byl vzdělaný člen řádu Tovaryństva Jeņíńova Jiří Konstanc. Jazyk díla lze popsat jako spisovnou čeńtinu tzv. doby střední. Ortografický úzus tohoto období se řídil zásadami bratrského pravopisu, který spojoval principy diakritické a spřeņkové soustavy. Obecně lze říci, ņe diakritika je v tisku běņná u minuskulních liter, zatímco velká písmena se díky svému menńímu funkčnímu vytíņení značí pomocí spřeņky, protoņe tiskárny majuskulní litery s diakritikou větńinou nevlastnily (srov. Cţ, Rţ ~ č, ř). Výjimku tvoří velké Ţ a tři doklady s Č. Diakritika u malých písmen můņe být značena pomocí háčku (ď, ř, ť, ţ), apostrofu (ć, ń, ŕ), vlnovky (ñ) a trematu ( ). Kromě posledně zmíněného případu jde o způsob značení realizovaný ve vńech pozicích ve slově. s trematem se v souladu s pravidlem Jiřího Konstance objevuje pouze uprostřed slova ve skupinách -šš- či -šs-. Palatálnost konsonantů ď, ť, ň ve slabikách dě, tě, ně se značí pomocí diakritického znaménka nad vokálem e, ve slabikách di, ti, ni vyjadřuje palatálnost i-ový komponent. Výjimečně se objevují případy, kdy je ve slabikách dě, tě, ně diakritikou značena souhlásková litera. Starńí zápis pomocí spřeņky dia, tia se objevuje jen v několika málo dokladech a větńinou se jedná o doslovné citace přejaté z tisků z humanistického období. Větńina souhláskových liter je značena ve shodě s novočeským územ. Výjimku tvoří vícečetný způsob zápisu hlásky /j/, /s/, /l/, /h/ a /b/. Toto značení je vńak také zcela v souladu s dobovým pravopisným územ. Hláska /j/ je ve větńině případů do grafiky zanesena jako g, v pozici před literou a se v několika dokladech objevuje starńí způsob zápisu pomocí grafu y. Y se pravidelně tiskne také v superlativním prefixu nej- u adjektiv. Písmeno J jsem zaznamenala pouze v majuskuli. Hláska /g/ by měla být podle Konstancova pravidla značena pomocí písmene g s diakritikou (ġ), ovńem pouze za předpokladu, ņe je jím tiskárna vybavena. V textu Brusu jazyka českého jsem vńak tento speciální znak nezaznamenala. Foném /s/ je v tisku označován vícero literami. V souladu s dobovým územ se do grafiky zanáńí pomocí S a γ v případě majuskule a s, ſ v případě minuskule. V pozici na začátku a uprostřed slova se tiskne ſ, na konci se objevuje pouze s. L se tiskne jako měkké l a tvrdé ł. Analýza textu prokázala, ņe původní etymologické rozloņení měkkého a tvrdého l značně kolísá. Kromě l a ł se v textu vysázeném frakturou dále objevuje ligatura
111
ſ . Také hláska /b/ je v tisku realizována pomocí dvou grafů: b a б. Distribuce těchto písmen není vázána na ņádné pravidlo a je tedy spíńe nahodilá. Hláska /h/ se objevuje jako h a χ. Zatímco h se tiskne ve vńech pozicích, χ jsem v tisku zaznamenala předevńím před zadními vokály. Foném /v/ se v textu důsledně tiskne jako w, pomocí grafu v se označuje náslovné ú. Vokál /ů/ se v pozici uprostřed a na konci slov tiskne jako ů, v řadě dokladů se objevuje u s nadepsaným indexovým e (=
).
Brus jazyka českého respektuje dobový úzus i v případě kladení i ~ y. Y se objevuje důsledně po sykavkách c, z, s, velárách h, ch, k a liteře r, tento způsob grafiky se objevuje i u slov, která se vyrovnávají domácímu pravopisnému úzu. Měkké i je naopak zcela běņné po palatálních sykavkách č, ţ, v případě š se názory soudobých gramatografů rozcházejí. Zatímco Václav Jan Rosa (1672: 9) společně s Jiřím Konstancem (1667: 282) navrhují bez výhrad tisk měkkého i, Václav Matěj Ńtejer (2001: 6) poznamenává, ņe sám pod vlivem úzu Kralické bible tiskne i, svému ņáčkovi vńak jiņ doporučuje y tvrdé. Měkké i se dále objevuje po literách g a ř. Velmi podrobná pravidla sepsal Jiří Konstanc pro kladení i ~ y po písmenu l. Na rozdíl od Václava Matěje Ńtejera (2001: 8) a Václava Jana Rosy (1672: 9), kteří poņadují tisk y po ł a i po l, jsou Konstancovy regule propracovanějńí a tiskaři se jich drņí poměrně důsledně. Výjimku tvoří koncovky adjektiv, která stojí ve shodě s podstatnými jmény muņského rodu v mnoņném čísle. Pro kladení i ~ y po retnicích b, f, m, p, v a dentálách d, t, n platilo pravidlo, ņe pokud se hlásky vyslovovaly tvrdě, kladlo se y, pokud tence, kladl se vokál i. Václav Jan Rosa (1672: 9) dokonce graficky rozlińuje mezi b, f, l a б/ ff/ ł. Také interpunkční znaménka se v textu značí v souladu s dobovým územ (srov. Ńlosar 1964, 1969, Králík 1967). Čárka slouņí k oddělování několikanásobných větných členů, hlavních vět od vedlejńích, přechodníků a apozicí. V textu se rozlińuje mezi commou a virgulí. Zatímco virgule běņně prolíná do českého textu, comma spíńe odděluje výrazy v latině. Pomocí středníku se člení sloņité souvětí, dvoječkou se odlińuje vlastní text knihy a příklady uváděné k demonstrování konkrétních gramatických jevů. Tečka se klade na konci ukončených výpovědí. U výpovědí, které na sebe navazují, prosazuje Jiří Konstanc psaní tečky a po ní malé písmeno. Tento způsob zápisu se v tisku Brusu jazyka českého prakticky nevyskytuje.
112
Ostře vystupuje Jiří Konstanc proti zdvojeným hláskám ve slovech Slowuttnému, zlatto, radda. Geminace je vńak v tisku zcela běņným jevem. Zdvojené s lze dohledat u slov prefigovaných pomocí předpony s-: sſal a ve slovech přejatých: Jmpresſor w. V přejatých slovech se běņně objevuje také zdvojené m, l a f. Geminace n je běņná u adjektiv látkových a ńiroce vztahových (hrdinný). Slova cizího původu se větńinou vyrovnávají domácímu pravopisnému úzu. Pokud tomu tak není, jsou odlińena jiným typem písma – písmem humanistickým, tzv. antikvou. Také majuskule se klade v souladu s dobovým územ (Fidlerová – Dittmann – Vladimírová 2010). Nejčastějńí je u substantiv, kde se s její pomocí označují propria osobní a místní, apelativa označující společenský status, pojmenování lidských společenství na základě přísluńnosti k městu, národu či vyznání, názvy jazyků a institucí, slova s alegorickým významem a postavy či předměty spojené s náboņenským kultem. Velké písmeno u jiných slovních druhů neņ u substantiv se objevuje větńinou na začátku nové výpovědi či jako příklady ve výčtech uváděné Jiřím Konstancem. Tisk vykazuje větńí mnoņství chyb, přičemņ největńí četnost mají doklady se záměnou konsonantických či vokalických liter. Velký prostor věnuje Jiří Konstanc výkladu týkajícímu se označování vokalické kvantity. Její značení v tisku je v souladu s dobovým územ (srov. Ńlosar 1969, Hádek 1970). Při formulování
vlastních pouček se Jiří Konstanc hlásí k úzu čeńtiny doby
veleslavínské. S tímto svým postojem seznamuje také své čtenáře a vyjmenovává seznam autorů a spisů, v nichņ je čeńtina na takové úrovni, ņe je jich moņné vyuņít jako pramenů pro vlastní zkoumání (Václav Hájek z Libočan – Kronika česká, Trojánská kronika). Úzu doby veleslavínské se vńak Jiří Konstanc nedrņí vņdy, v některých případech to jiņ není moņné, protoņe dobový úzus čeńtiny mluvené se jiņ této bývalé jazykové praxi příliń vzdálil (srov. Konstancova preference iniciálního au- oproti v-) Tento rozkol mezi starńím územ a aktuálními potřebami soudobých mluvčích zachycují také jiní gramatografové – Václav Matěj Ńtejer a Václav Jan Rosa. Jak Konstanc, tak Ńtejer i Rosa se snaņí překlenout tento rozdíl pomocí formulování vlastních pravidel, která reflektují starńí stav, ale zároveň přihlíņí k čeńtině novodobé (psaní i ~ y po sykavkách, po grafech l a ł, označování velkých písmen, vokalická kvantita). Tato vlastní pravidla sepsaná na stránkách gramatik vńak ne vņdy
113
pronikla do běņné tiskařské praxe. To se z velké části týká i Brusu jazyka českého Jiřího Konstance. Text vykazuje značné mnoņství chyb, řadu z nich opravuje sám Jiří Konstanc v oddíle nazvaném Errata. Grafika kolísá u kladení i ~ y po měkkém l a tvrdém ł. Nejzřetelněji vńak vyvstává rozdíl mezi autorovými pravidly a tiskařskou praxí v souvislosti se značením vokalické kvantity. Ta je sice značena v souladu s dobovým rozkolísaným územ, k poučkám Jiřího Konstance vńak tiskaři příliń nepřihlédli.
114
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY BALHAR, J. – JANČÁK, P. Český jazykový atlas 1. Praha: Academia, 1992. BĚLIČ, J. Nástin české dialektologie. Praha: SPN, 1972. BLAHOSLAV, J. Grammatika česká. Vídeň: nakl. L. Grunda, 1875. CUŘÍN, F. Vývoj českého jazyka a dialektologie. Praha: SPN, 1964. ČEJKA, M. – ŃLOSAR, D. – NECHUTOVÁ, J. Gramatika česká Jana Blahoslava. Brno, 1991. DOBROVSKÝ, Josef. Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache [online]. 1809 [cit. 14. července 2011]. Dostupné z:
. DUŃEK, V. J. Pokud Jíří Konstanc uņil grammatiky Blahoslavovy. In Časopis musea král. českého. Praha: Museum král. českého, 1892, roč. 66, s. 307–318. FIDLEROVÁ, A. – DITTMANN, R. – VLADIMÍROVÁ V. Uņívání velkých písmen v českých tińtěných Biblích raného novověku. In Dějiny českého pravopisu. eds. Čornejová M. – Rychnovská L. – Zemanová, J. Brno, v tisku. GEBAUER, J. Historická mluvnice jazyka českého 1. Hláskosloví. Praha: Československá akademie věd, 1963. HÁDEK, K. Ke kvantitě samohlásek v čeńtině 17. století. In Listy filologické, 93, 1970, s. 44– 53. HOLUB, J. – LYER, S. Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha: SPN, 1967. HUJER, O. Slovanská kompozita obsahující předloņku bez. In Příspěvky k historii a dialektologii českého jazyka. Ed. Kurz, J. Praha: Československá akademie věd, 1961, s. 41–51. JAKUBEC, J. Dějiny literatury české I. Praha: Jan Leichter. 1929. JANÁČKOVÁ, M. K jazyku českého baroka. Hláskosloví, pravopis a tisk, označování
115
kvantity. Praha: ARSCI, 2009. JELÍNEK, M. O českém purismu a antipurismu. In O české literatuře a jazyce. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1970. JIREČEK, J. Rukověť k dějinám literatury české do konce 18. věku. Praha: nákladem B. Tempského, 1875. JUNGMANN, J. Českoněmecký slovník. Praha: J. Otto, 1916. JUNGMANN, J. Josefa Jungmanna Historie literatury české, aneb, Saustawný přehled spisů českých s krátkau historií národu, oswícení a jazyka. Praha, 1849. KÁBRT, J. Latinsko-český slovník. Praha: Leda, 2000. KAISER, V. Klasifikace tiskového písma z hlediska pomocných věd historických. In Sborník archivních prací, 32, 1982, s. 446–479. KARLÍK, P. – NEKULA M. – RUSÍNOVÁ, Z. Příruční mluvnice čeńtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. KOMÁREK, J. Historická mluvnice česká 1. Hláskosloví. Praha: SPN, 1962. KOMÁREK, J. Nástin fonologického vývoje českého jazyka. Praha: SPN, 1982. KOPEČNÝ, F. Etymologický slovník slovanských jazyků. Předloņky, koncové partikule. Praha: Československá akademie věd, 1973. KOSEK, P. Grafická stránka kancionálu Fridricha Bridelia Jesličky Staré nové písničky. In Omnibus fiebat omnia. Kontexty ņivota a díla Fridricha Bridelia SJ (1619–1680), Antiqua Cuthna, 4, 2008, s. 95–112, v tisku. KOSEK, P. Interpunkce českých tińtěných kancionálů 17. a 18. století a její transkripce. In Dějiny českého pravopisu. eds. Čornejová M. – Rychnovská L. – Zemanová, J, Brno, v tisku. KOSEK, P. Interpunkce ‘Hory Olivetské’ Matěje Tannera. In Listy filologické, 125, 2002, s. 120–138.
116
KOSEK, P. Interpunkce písní kancionálu Slavíček rajský J. J. Boņana. In Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18. století. Rychnov nad Kněņnou, 1999, s. 9–22. KOUPIL, O. Grammatykáři: gramatografická a kulturní reflexe čeńtiny 1533–1672. Praha: Karolinum, 2007. KRÁLÍK, S. Větná interpunkce v českých spisech Jana Amose Komenského. In Listy filologické, 90, 1967, s. 16–27. KRAUS, J. K zdrojům normativnosti českých gramatik 16.–17. století. In Práce z dějin slavistiky X. Praha: Univerzita Karlova, 1985, s. 143–154. KUČERA, K. Jazyk českých spisů J. A. Komenského. Praha: Univerzita Karlova, 1980. LAMPRECHT, A. – ŃLOSAR, D. – BAUER, J. Historická mluvnice čeńtiny. Praha: SPN, 1986. LAMRECHT, A. Vývoj fonologického systému českého jazyka. Praha: SPN, 1977. Lexikon české literatury. Praha: Akademie věd ČR, 1993. MACHEK, V. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. NAVRÁTILOVÁ, O. Ortografie Evangelického kancionálu Václava Klejcha [online]. 2006 [cit. 10. března 2011]. Dostupné z:
. NEWERKLA, S. Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch: Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen un Slowakischen: historische Etwicklung. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004. NODL, M. – ŃMAHEL, F. Člověk českého středověku. Praha: Argo, 2002. NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české. Brno: Atlantis, 1995. ONDICOVÁ, S. Ortografie nejstarńích českých novin [online]. 2009 [cit. 10. března 2011]. Dostupné z:
. PETRÁČKOVÁ, V. Výrazné osobnosti českého mluvnictví 16.–17. století. In Studia
117
comeniana et historica. č. 38, 1989, s. 28–36. PLESKALOVÁ, J. Jan Hus a nabodeníčka. In Oratio et ratio. Sborník k ņivotnímu jubileu Jiřího Krause. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, 2005, s. 283–287. PORÁK, J. Humanistická čeńtina. Hláskosloví a pravopis. Praha: Univerzita Karlova, 1983. ROGERS, H. Writing systems: a linguistic approach [online]. 2005 [cit. 23. dubna 2011]. Dostupné z:
. RUSOOVÁ, T. Ortografie Věčného pekelného ņaláře [online]. 2008 [cit. 10. března 2011]. Dostupné z:
. ROSA, V.J. (1. vyd.) Čechořečnost. Praha, 1672. SAMPSON, G. Writing systems: a linguistic introduction [online]. 1985 [cit. 23. dubna 2011]. Dostupné z:
. SIEBENSCHEIN, H. a kol. Velký německo-český slovník. A–L. Voznice: Leda, 2006. ŃEBÁNEK, J. Základy pomocných věd historických I. Latinská paleografie. Praha: SPN, 1975. ŃLOSAR, D. Poznámky k vývoji české interpunkce v 16. století. In Listy filologické, 87, 1964, s. 126–135. ŃLOSAR, D. Průřez vývojem staročeské interpunkce. In Listy filologické, 89, 1966, s. 164– 169. ŃLOSAR, D. Samohlásková kvantita v době Adama Michny z Otradovic. In Listy filologické, 92, 1969, s. 340–345. ŃTEJER, V.M. (4. vyd.) Ņáček. ed. Nečas, D. Praha: Akropolis, 2001. TOMKOVÁ, S. Ortografie slovníku Dictionarium von dreyen Sprachen Kańpara Vusína [online]. 2010 [cit. 10. března 2011]. Dostupné z:
. TRÁVNÍČEK, F. Historická mluvnice československá. Praha: Melantrich, 1935. VAŃICA, J. Jesuité pobělohorńtí a český jazyk. In České literární baroko, Praha, 1938, s.
118
177–188. VEČERKA, R. Mluvnická tvorba období humanistického: Od počátku 16. století do Bílé hory. In Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007. VINTR, J. „Lima linguae Bohemicae – To jest Brus jazyka českého“ Jiřího Konstance z roku 1667. In Listy filologické. Supplementum II. Praha: Ústav pro klasická studia ČSAV, 1992, s. 159–170. VINTR, J. Pravidla označování kvantity vokálů v barokní čeńtině podle „Brusu“ Jiřího Konstance z r. 1667. In Pocta Duńanu Ńlosarovi, Boskovice: Albert, 1995, s. 36–45. VLČEK, J. Dějiny české literatury I. Praha: Nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960. VOIT, P. Encyklopedie knihy. Praha: Libri, 2006.
Wikipedia [online]. [cit. 5. března 2011]. Dostupné z:
.
119
PŘÍLOHA 1: PRAVIDLA TRANSLITERACE Při edici textu Brus jazyka českého jsem vycházela z tisku z roku 1667, který je uloņený v Moravské zemské knihovně pod signaturou ST1-0025.225,B. Při zpracování jazykového materiálu jsem postupovala tak, ņe jsem převedla kaņdou literu výchozího textu pomocí jí jednoznačně odpovídající liteře docovského typu. Tímto způsobem jsem zachovala hlavní princip transliterace zaloņený na metodě převodu „znak za znak“. Účelem přepisu bylo zpřístupnit text Brusu jazyka českého jazykovědnému zkoumání. Vznikla tak edice filologická, ve které jsem zachovala vńechny náleņitosti původní grafiky, a to včetně tiskařských chyb. Z edice jsem naopak vypustila původní rozloņení textu na straně, které s ortografií tisku nijak nesouviselo (dělení slov na konci řádků zůstalo zachováno). Při transliteraci jsem postupovala podle pravidel navrņených panem Mgr. Pavlem Koskem, Ph.D., která publikoval ve svých studiích Grafická stránka kancionálu Fridricha Bridelia Jesličky Staré nové písničky (2008) a Interpunkce českých tińtěných kancionálů 17. a 18. století a její transkripce (2010). Pro klasifikaci tiskových písem jsem vycházela z práce Vladimíra Kaisera Klasifikace tiskového písma z hlediska pomocných věd historických (1982).
Text Brusu jazyka českého je vysázený pomocí tří typů písma: fraktury, ńvabachu a antikvy. Ńvabachových liter je uņito pro vlastní výklad Jiřího Konstance, příklady určené k demonstraci konkrétních jazykových jevů jsou odlińeny frakturou a latinské pasáņe či jednotlivá slova, která prolínají do českého textu, jsou vysázeny pomocí antikvy (pro ukázku jednotlivých fontů viz Přílohu 4). Samohlásky: -
dvojhláska ou, která se v textu důsledně značí jako au, je ponechána jako původní au
-
dlouhé í do grafiky zanesené jako j je zachováno jako j
-
iniciální u-, včetně potenciálně dlouhého ú, do grafiky zanesené jako v je značeno v souladu s původní ortografií jako v
-
diakritické znaménko u vokálů je ve větńině případů čárka či krouņek, pokud se vńak v původním textu objevuje znaménko jiné, je do transliterace zaneseno pomocí speciálního znaku ( )
120
-
kvantita je značena důsledně podle původního tisku
-
ě se objevuje jak s háčkem (ě), tak s čárkou (é)
Souhlásky: -
v textu je zachován dvojí způsob grafiky hlásek b: b ~ б a h: h ~ χ, resp. H ~ Ĥ
-
důsledně se rozlińuje mezi dlouhým ſ a „okrouhlým“ s
-
hláska š se značí jako
-
rozdíl je ponechán ve dvojím způsobu zápisu hlásky l: l ~ ł. Třetí znak -
, ſſ či ſs se
objevuje pouze jako ligatura ſ -
hláska g je značena pomocí grafu g bez diakritiky a hláska j se značí pomocí grafů j, gay
-
hláska v je zachována jako w
-
diakritická znaménka jsou realizována pomocí háčku (ď, ř, ť, ţ), apostrofu (ć, ń, ŕ), vlnovky (ñ) a trematu ( ). Pokud je diakritika v textu realizována pomocí starńí spřeņky, objevuje se tento starńí způsob značení také v transliteraci (tia, ďi, die)
-
důsledně jsou zachované zdvojené souhlásky (ss, mm, nn a pod.)
-
paginace je dvojího typu, buďto je pravidelně označována pomocí čísla uvedeného ve vlastním textu v záhlaví stránky, nebo se značí pomocí značky signatury tiskových archů, která je vņdy ohraničena z obou stran lomítky (/a1r/). Druhý z výńe uvedených způsobů zápisu se objevuje v úvodu, kde doposud nejsou jednotlivé stránky číslovány. V textu lze také dohledat celkem 10 stran, které nejsou číslovány vůbec, jde o oddíl vloņený mezi úvod a vlastní text Brusu. Pro jednoduńńí vazbu na primární zdroj značím tyto strany jako Supplementum 1–10.
-
dělení slov pomocí znaménka (=) není v transliteraci označeno, pokud se jedná o dělení na konci řádků, zachováno je naopak u kompozit, která na konci řádků dělena nejsou.
-
majuskule se značí důsledně podle toho, kde jsou velká písmena kladena v tisku Brusu jazyka českého
121
PŘÍLOHA 2: TRANSLITERACE /a1r/ LIMA LINGVÆ BOHEMICÆ To geſt: BRVS Gazyka Cžeſkého. Neb SPJS O pooprawenj
a naoſtřenj Ržeči Cžeſké. Wydaný k ljboſti Milownjkůw čiſtoty a dokonaloſti Cžeſſtiny y K vņitku a newyhnutedlné potřebě Jmpresſor w a Pjſařůw Cņeſkých. Od Ctihodneho Kněze Giřjho Konſtancya z Towary ſtwa Gežjſſowa. S powolenjm Wrchnoſti Wytiſſténý w Praze/ w Jmpresſy Akademické/ 1667. /a1v/ Bis ad limam, Semel ad linguam. Tak Mudřec řeč brauſyt wełj Dřjw/ prey/ neņ co djſs k přjteli Dwakrát ſe rozmys/ doбřeli. Coņ wjc k Jmpresſorům čelj. /a2r/ Připſánj Bruſu/ Welebně Důſtognému a wyſoce Včenému Pánu/ P. Tomáſſowi Janowi Peſſinowi z Čechorod/ Vměnj ſwobodných a filozofie Doktora: Hlawnj o Koſtela Praņſkého So Wjta : téņ Wýſadnj Cýrkwe Wyſſehradſké/ y Katedrálnj Łitoměřické Kanownjkowi/ a Ĥyſtorykowi Morawſkému wyſoce chwálenému. Welebně Důſtogný Pane. WAſſi Welebnau Důſtognoſt vznáwám za gednoho z přednjch Milownjků řeči Cņeſké y gegj čiſtoty a do= /a2v/ a dokonaloſti. Nebo gſaucý ſyce W. W. D. Latinſký tak vmělý a wzácný Hyſtoryk/ gak náſſe Ewrópa giņ od pětj Let ſeznala/z geho Vkalegona přepěknau Latinſkau řečj w krátkém čaſe od něho ſłoņeného a na ſwětlo wydaného. Kterýņ Vkalegon předně zde w Cņechách wſſem včeným muņům ſe y w Materyi y w Formě zaljbil/ ņe geden neypředněgſſj P P. G M K. zde Mjſtodrņjcých/ geg w mnohých Exemplářjch na Rņj ſký tehdeyſſj Sněm poſłati a mezy Wolence Cýſařſtwj Rņjmſkého y gich Rady hono= /a3r/ noſně, s nemalau W. W. D. poctiwoſtj rozdati poručiti ráčil. Z čehoņ také W. W. D. v Dworu Geho Cýſařſké Miloſti takowé přjzně a láſky doſſła / ņe Pſánjm od gednoho z Dwořanůw tagných G. M. Cýſ. wěcý powědomého k tomu nabádána geſt / aby nawrhla / gakáby ſe gi náhrada/ dánjm něgaké wětſſj Duchownj Důſtognoſti / včiniti mohla. Sám ſem widěl / gak tehdáņ Rņj ſký dwořſký Sekretář/ nynj pak ſpolu dwořſká Rņj ſká Rada/ wyſoce vrozený / včený a ſaudný Pán P. Jan de Valderode třj a ſedmdeſatile= /a3v/ letý wáņný ſſediwec/ do ſtaré Boleſławě připutowaw/ téhoņ Vkalegona odemne ſobě darowaného wděčně přigaw/ hned čjſti počal / a ſotwa z hrſti puſtil / dokud celýho nepřečetl.
122
Podobně včinil geho w Rodu/ w vměnj a w gemnoſti k auřad m Otcy rowný ſtarſſj ſyn/ P. Jan Pawel Leopold de Valderode Pán na Řepině/ Ljbeni a Augezdě / ſlawné Komory Cņeſké a Saudůw Komornjho a Lennjho Rada: Muņ w čtenj knih/ gak ſwému Stawu/ tak Duchownjm lidem ſwědčjcých nad mé wyprawenj pilný. Takowý ſyce / prawjm / W. W. /a4r/ W. D. Latinjk gſa/ a moha wětſſj podobné wáņnoſti/ láſky/ přjzně/ y wěčně ſſiroce trwagjcýho gména/ Latině Morawſkau Hyſtoryi wydáwage nabýti/ nicméně gi Cņeſkým yazykem pſáti ráčj: gakoņ geſt giņ y gegjho Prodroma neb Herolta předeſłati/ a týmņ yazykem aumyſł ſwůg rozwolati dáti ráčil: wſſe owſſem z láſky k wlaſtenſké řeči/ a z ņádoſti/ aby ſe W. W. D. Kraganowé w nj wzděláwali/ a gi dlé ſłuſſnoſti milowali. Ņeby pak W. W. D. nercyli Cņeſſtinu/ ale y wjce gegj čiſtotu a dokonaloſt milowala/ tjm znáti /a4v/ ti dáwá / ņe před pětj lety ſtrog tohoto mého čiſtjcýho Bruſu widěwſſi / hned ſobě z něho nětco zaznamenati ráčila pro budaucý ſwého Morawopiſu Jmpresſory. Aťmlčjm o giných dalſſjch gegjch této mé práce a ſnaņnoſti ſchwalowánjch a k wydánj gi na ſwětlo ponaukánjch. Přigmiņ tedy Wáſſe W. D. wděčně/ co tak laſkawě miluge/ a k čeho wůbec wydánj tak miloſtně ponauká; a ohlédey takéli ſe tu co ſwé rozmyſłné náchylnoſti oprawdu hodného nacházý. Gegj o tom mně přjzniwý ſaud mi poſtačj k nadánj /a5r/ nj ſe / ņe y v giných Cņeſſtiny a gegj čiſtoty milownjkůw můg Brus ſwau hodnau wáņnoſt mjti bude. Dátum w Jmpresſy Akademické 20. Octobris Léta 1667. Waſſi W. Důſtognoſti Neymenſſj Sluņebnjk P. Georgius Conſtantius è Societate Jesu. /a5v/ INDEX INDEX Titulorum & materiarum, Exempla malarum locutionum indigentium limâ,
pag. 3.
Diviſio limæ,
8.
Pars I. De Etymologia, & ad eam prolonquiú
9.
Mutatio literarum alterius in alteram,
11.
De numero diphthongorum & earum compendio,
14.
De pronunciatione literarum & syllabarum,
14.
De Oĉto Partibus Oraiionis, & I. de Nomine,
18.
De Nomine, Caſibus, Numeris,
19.
123
De Declinationibus Subſtantivorum,
27.
De Declinatione Compoſitorum,
44.
Quĭ ampliari poſſit lingua per Compoſita & Derivata,
47.
De Nominibus Adjeĉtivis & eorum Declinatione,
53.
De Comparativis & Superlativis,
57.
De varijs Adjeĉtivis pro copia linguæ,
57.
De Numeralibus & eorum Declinatione,
63.
De Pronominibus & eorum Declinatione,
67.
De Verbo & ejus Generibus atq; thematib:
75.
De tribus Conjugationib. & earú termin:
77.
De Conjugatione Verbi Sum,
78. De
/a6r/ INDEX. Prima Conjugatio,
83.
Participialia,
91.
Participia Aĉtiva & Paſſiva,
94.
Participia mutata in Nomina quomodo declinentur,
100.
Secunda Conjugatio & Tertia,
102.
Conjugatio Verbi Paſſivi,
110.
Frequentativa & Semifrequent: Verba
112.
Heteraclita Verba,
114.
De Præpoſitione; præcipuè de s/z & pod,
118.
De Adverbio & ejus elegantijs,
125.
De Interjeĉtione,
130.
De Conjunĉtione & ejus eleganti uſu,
131.
De Metaplaſmo & ejus multipliciatate,
134.
Protheſis exempla bona & mala,
136.
Syncopes exempla probanda & elegantia,
138.
Epentheſis exempla bona quædam, ſed plura mala,
139.
Apocopes exempla elegantia & Poëtis proficua,
142.
Paragoges exempla plura elegantia,
143.
124
Antitheſis exempla bona & quædam elegantia,
145.
Antitheſes reprobandæ,
148.
Metatheſis & Tmeſis exempla,
149.
De Archaiſmo Etymologico: ubi multæ elegantiæ,
150.
De vocabulis peregrinis,
160.
Limæ Pars II: De Conſtruĉtione,
163.
De Conſtruĉt; Intraſit; ubi Append: elegt
165. No=
/a6v/ INDEX. Nomina Adjectiva, ubi Adpendices I. & II. valde notandæ,
169.
De Conſtruĉtione Patticipij, valde neceſſaria doĉtrina,
175.
De Conſtruĉtione Tranſitiva Nominum,
181.
De Conſtruĉtione Pronominum præcipuè Reciproco,
185.
De Conſtruĉtione Verborum, ubi notanda negativa,
191.
De Conſtruĉtione Præpoſitionum,
199.
De Conſtruĉtione Adverbij, Interjeĉt: Conjunĉtione,
203.
Figurata Conſtruĉtio, ubi elegantiæ,
211.
De Archaiſmo Syntaĉtico, Latiniſmo, Helleniſmo, &c.
222.
Limæ Pars III. De Proſodia,
227.
Regulæ pro quantitate deprehendenda,
241.
Themata producentium duas ultimas,
264.
De facilitate cudendi carmina Boëmica,
276.
Limæ Pars IV. De Orthographia,
278.
Quando poſt l ſcribatur lit: y & quando ł /
283.
Citantur loca quomodo quædam peculiaria vocabula ſint 287. ſcribenda, Regulas Interpunĉtionum & pro quantitate carminis ponam paulò poſt hane paginam,
/a7r/
125
ERRATA Pag.
lin.
ſtat
debet ſtare.
4
4
cakto
takto
4
4
Slowutnemu
Slowuttnému
16.
4 à fin:
per c ſed per t
per t ſed per c
17
7
wyſlowugi
wyſlowugem
26
5
čim
čjm
24
11
přikop/ přiſtup přjkop/ přjſtup
24.
5 à fin:
ſſlepeyſs
ſlepeyſs
28
7
gmén /
gmen
30.
6 à fin:
vſſi
vſſj
31
8
ſkonanych
ſkonaných
9 à fin:
měſſťanum
měſſťanům
ultima
žiwych
žiwých
32
13
chlew
chléw
35
8
timto
tjmto
35
15
Kazateljch
Kazatelých
38
7
znátu Sláwat /
znatu Slawat
40
6
twáři
twářj
40.
2 à fin:
lodi
lodj.
45
5
Nominatiwu
Nominatiwů
47
11
mužu
mužů
47
16
wlhtawa
whltawa
58
4
gednj
gedni
60.
7 à fin:
um
uw
62
2
Cžechomym
Cžechowym
63
11
Třemi
Třemi.
68
11
ó my
ó mý
71
10
naſſemu
naſſeho 75
126
/a7v/ ERRATA Pag.
lin.
ſtat
debet ſtare.
75
14
No=num
Nominum
88.
3 à fin:
Kázatel
Kazatel
92
14
zemgen
ze gmen
95
8
Partieipiale
Participiale
96
5
ſſlapaná
ſſlapána
96
17
cwičin/odin etc.
cwjčin/ etc.
97
4 à fin:
wěřin/ wnřina wěřjn/ wěřjna
115
2
přednj a
přednj
134
13
Veterani
veterani
170
8
vzřewſſi
vzřewſſe
197.
4. à fin:
aleganter
eleganter
200
4
zpatřenj
opatřenj
200
12
wýminku
wýmjnku
200.
3 à fin:
twář
twáři
203
II
viň
včiň
203.
4 à fin:
Sſe
Sſel
218.
8 à fin:
Pag
Pán
224
medio
tedáž
tehdáž
228
10
Auktoru
Auktorů
264
medio
coreptæ
correptæ
264
medio
wědomi
wědomj
265
1
Balék
Balák
265
2
Joab
Joáb
266
10 à fin: plapol
plápol
266
8 à fin:
pracno
prácno
267
6
trawa
tráwa
127
odjn
278
3 à fin:
287.
10. fin:
neměli
neměly
počtku
počátku
à
De Orthograpia. Ne ſequentes pagellæ vacent, addo hîc, quod in fine Orthographiæ paginâ 288. properanti excidit, de Interpunctionibus. Přeſtáwky w pſánj/ ano y w tiſſtěnj/ kdyņ ſe w Jmpresſý magj tyto ſe a takto dělagj. I. Comma, to geſt / půl kołečka neb čárčička takowá (,) mezy ſlowem a s ſlowem / kdyņ geſſtě propowjdka nenj doplněná; nýbrņ toliko gedno / neб pár / neb y wjce ſlow / něgak gedno od druhéχo rozdjlných: gako: wážně/ rozſſaffně a tiſſe ſobě počjná. Kdo milugeſs Boha / nenáwiď neprawoſti. Ač Conjunctiones a y / téņ Relativa který/ genž/ njmž etc. mjſto té čárčičky poſtačj: gako Mnž maudrý a včený. Kryſtus geſt Bohem y člowěkem: Bůh genž nemiluge hřjchu (w ſtarých Cņeſkých Jmpresſých magj dlauhé čárky/ které někdy kladau mjſto dotčeného půl kolečka / někdy pak mjſto mediæ notæ a někdy mjſto dwauch punktů: owſſem zle; neboť De Orthographia. boť gſau cos proſtřednjho mezy půl kolečkem a media nota: Semeno po wýchodu Slunce vwadlo/ a proto že nemělo kořene vſchlo ) 2. Media nota, to geſt / taņ čárčička s punktjčkem nad nj tehdaņ ſe kladau / kdyņ po protiwných ſobě weſpolek ſlowjch giná naſledugj / podoбně protiwná: gako: Maudrý / blázen malý / weliký bohatý / chudý. Kdeņ znamenáſs / ņeby půl kolečka bylo málo; dwa pak punkty mnoho: a tak mediâ notâ, to geſt / proſtřednj / mezy tjm dwogjm přeſtáwky geſt potřebj: nebťбy ſe dwaumi punkty бěh řeči přjliſs pozaſtawil. Téhoņ půl kolečka s punktjčkem nad njm tehdáņ ſe vņjwá / kdyņ ſe kuſowé celé propowědi tak weſpolek dělj / ņe kdyby ſe toliko čárčička / neb čárčička s punktjčkem nad nj pſala rownaby předeſſlé neforemnoſt naſ edowala: Rozum včj / že ſe
w neſſtěſtj nemáme přjliſs rmautiti; w ſſtěſtj pak máme ſe mjrně radowati; a tak we wſſem mjrnoſtj vžjwati. 3. Duo De Orthographia. 3. Duo puncta, to geſt / dwa takowj (:) punktjcy tu ſe dobře vņjwagj/ kde w čtenj některého dokonałého ſmyſlu řeči / nětco dé=egi oddýcháme / neņ na předeſſlé proſtřednj přeſtáwce: totiņto kdyņ ſe celoſmyſlná řeč na dwě neb wjce čaſtek děłý / an tu kaņdá čáſtka ſwé wlaſtnj ſ owo nebo vocabulum verbi partis má: gako tuto: Ač každý dobrý
člowěk / kdekoliw bydlj / rowně tak těžce neſe zkázu wěcý obecnjch / gako ſwých wlaſtnjch: nicméně wjce to zlé cýtj / na které ſe muſý djwati / než o kterém někdo giný toliko ſſyſſj / 4. Punctum, to geſt / gediný punkt ſtáwey po dokonanj řeči dokonalého ſmyſlu: Sotwa s Turkem pokog bude / hleď ſe opatřiti. Ačkoliw mezy dwěmi neb třjmi takowými kratičkými řečmi dwa punktowé poſtačj: neſrownáwagj ſe rady: geden hat druhý čihy | táhnauti welj: geſt náſſe pře w nebezpečenſtwj: Bože pomáhey. A kdyņ po gednom punktu naſleduge ſmyſl předeſſlému podobný / počjney ſe od lite
128
De Orthographia. tery / to geſt / gediného s ginými literami regiſtrum; ne pak od werſálnj: gako: w Staré Bolesławi na Matku Božj kořennau y ſemennau ſławné pauti ſe držj.
některý tiſýc lidu ſe z měſt Pražſkých y giných okolnjch ſcházý přes celé dny a nocy ſe zpowjdagj. mſſe ſe od půlnocy až přes poledne vſtawičně držj. kázanj gedno po druhým mezy Žaltářem a zpjwanými mſſemi / nynj Cžeſkým / nynj Německým yazykem trwagj. Bohu a Rodičce Božj ſe čeſt a chwála děge / a náramně mnoho giného dobrého ſe tehdáž tam prowozuge. ſkuſſugj toho ſám těchto let. Pakli nercyli giný / ale y giného důwodu ſmyſl bude / tomu ſe netoliko punkt a weliká litera předkłada / ale také doſti dlauhým prázdným mjſtem ſe ctj / neb dokonce početjm nowého řadku. Býwagj pak menſſj a wětſſj Periody neb celých ſmyſl obſaņenj: tak ņe kde někteřj Auctores vņjwagj toliko maljch punktů ginj tam kladau weliký punkt. Łitery A / B / Y / O / V / W / ſamotné z po= De Orthographia. z počátku pſánj neб po punktu ſtogjcý negſau na překáņce / aбy ſe po nich nepočinało od werſálnj litery: gako: O Cžlowěče. V Widěnj. W Slowu Božjm. 5. Otázky ſe takto ſkonáweyte (§) gako: Kolik chlebů máte? 6. Při koncy řádku začatá a wſſak nedokonaná ſlowa tjmto znamenjm ſe přetrhůgte (=) gako: děku=gi. A tehdáņ conſonans, neb ſpoluzwučná litera/ mezy dwaumi vocalemi neb ſamozwučnými poſtawená / má ſe k té přiłoņiti/ ku které gi ſyce přikládáſs / kdyņ ſ abikugeſs: pod=vſſka: nebť ſe ſkládá z præpoſycý pod / a gména vſſka: gakobys řek to/ co ſe pod vſſka klade: přeſta=wka / od přeſtáwám. 7. Parentheſes ſe oбkládeyte takowými půlkołečkami : gako : Kljma géſt (s odpuſſtěnjm) ſſibal. 8 Wykřikowánj / tauņenj a nařjkánj takto ſe znameneyte : Ach gá neſſťaſtný ! běda mně bjdnému ! naſtogte ! ó kyž vmru ! De De Proſodia. De Quantitate Carminis ex P. Drachovio. Quantitas carminis ſequentibus non gulis continetur: I. Quantitas pronunciationis etiam in carmine locum habet. Unde děwečka puella. králowſtwj / regnum. podvſſka pulvinar, corripi poſſunt, & ratione positionis produci in penultima. 2. Poſitio eſt, quando in una dictione, vel duabus poſt vocalem ſequuntur duæ conſonantes, vel una ex duplicibus ut obſervatur apud Latinos: vel quando utraque conſonans, vel una ex duplicibus ponitur in altera dictionæ, ut ſit apud Græcos. Hujus tamen poſtremæ poſitionis non ſemper ratio habetur, ita ut in priori dictione vocalis brevis corripi, vel produci poſsit. 3. Vocales ſequente mutâ & liquidâ more Latinorum communes ſunt, licet in pronunciatione ſemper corripiantur, ut noſydlo / feretrum. vtěradlo / emunctorium. zrcadlo / ſpeculum. diwadlo / ſpectaculum. Vo De Proſodia. Vocales breves in medio ſemper coripiuntur, excepto e / quod in certis locis naturâ longum eſt. In ſine diĉtionis omnes vocales ſunt communes. Vocales, ſicut & Diphthongi in diverſis ſe diĉtionibus ſequentes elidi, vel non elidi poſſunt more Græcorum. 4. Diphthongi in carmine ſemper producuntur, ſequente tamen vocali, vel aliâ diphthongo corripî poſſunt: ſicut oy / ě / quæ etiam non ſequente vocali, aut diphthongo, ratione pronunciationis licet corripere. 5. Conſonantes in ſine diĉtionum, ſequente vocali, communes ſunt : excepto, ſi adjunĉtam quamcunque haberent diphthongum, ut člowěk / homo. klobauk / pileus. 6. Ancipites ubique communes ſunt. Communes & ſunt ultimo ſyllabæ cujusvis metri. De pedibus carminum. Pedes ijdem ſunt, qui apud Latinos. Unde pro Latinis, quibus has paginas com
129
De Proſodia. complemus, eos hic ponere non opus. De Generibus Carminum. Genera carminum tot ſunt apud Boëmos, quot apud Latinos, ijſdémque conſtant pedibus. Quare ijs, tanquam ex Latina Proſodia notis, recenſendi ſuperſedebimus. Hexametrum, aliàs Heroicum. Na tenké ſſtěſtj ſwěta geſt zawěſſeno njtce. Pentametrum. Prwé než ſe člowěk naděge/ čaſto hyne. Proba. Na ten/ké ſſtě/ſtj ſwěta / gt’ za/wěſſeno/ nitce. Prwé / než ſe člo/wěk / naděge / čaſto hy/ne. Na ten/ eſt ſpondeus. Prima longa quia commune a/ ex Reg: 6. ſecunda longa poſitione. ké ſſtě/ ſpondeus. Prima longa, ſecunda longa diphthonga & positione. ſtj ſwěta/ dactylus. Prima longa, j/ longo, ſecunda brevis pronunciatione, tertia etiam brevis ex Reg: 8. geſt za ſpondeus, utraque longa poſitione, quia w/ duplex eſt. wěſſeno/ dactylus Pri De Proſodia. Prima longa diphthongo & poſitione. quia ſſ/ eſt duplex, ſecunda & tertia eſt brevis, ex Reg. 3. nitce/ ſpondeus. Prima longa poſitione, ſecunda longa ex licentia carminis, quorum finis ſemper eſt communis, ex Reg. 6. Prwé/ ſpondeus. Prima poſitione, ſecunda longa ex Reg. 3. než ſe člo/ dactylus. Prima longa poſitione, ſecunda & tertia brevis, ex Reg. 3. ſe/ corripitur, etiamſi in ſequenti dictione ſequatur poſitio, člo/ ex Reg. 2 wěk/ remanens ſyllaba longa poſitione ex diphthongo. naděge/ dactylus. Prima longa ex Regula 6. ſecunda & tertia brevis, ex Reg: 3. čaſto by/ dactylus. Prima longa, ſecunda brevis ex Reg: 3. tertia brevis ex Regula 6. ne/ ſyllaba remanens in fine carminis communis eſt. Jambicum Senarium. Přeblaze zachowagjcým Páně ſłowa. Jambicum Dimetrum. Na wěky s njm bydlet budu. Pro= De Proſodia. Proba. Přebla/ze za/chowa/gjcým/ Páně/ ſłowa. Na wě/ky s nim/ bydlet/ budau. Aſclepiadeum. Bůh náſs geſt weliký w ſkutku a zázracých. Proba. Bůh náſs/ gt’ weliký/ w ſkutku a/ zázracých. w ſkutku a/ dactylus. Prima longa poſitione, ſecunda brevis ex Reg: 3. tertia brevis ex Reg: 6. Epionicum, ſeu Horatianum. Ctnoſt ſwé nemůže ozdoby pozbýti/ Aniž lze na nj ſpatřiti auhony/ Bleſkem přemáhá pomluwy zlých/ Wſſem wſſudy wždycky lidem přjgemná. Glyconicum conſtans tribus pedibus. O byť přeſtalo giž gednau Lidſké na ſwětě trápenj/ Gednau přiſſło potěſſenj. Adonicum ſolitum jungi Sapphico. Bože wſſemohaucý/ Zahnati rač ſám/ Wogſka nepřátel. LI LIMA LINGVÆ BOEMICÆ, SEV COMMENTARIOLVS DE RESTAVRATIONE IDIOMATIS BOEMICI IPſe titulus & primum vocabulum huius Com~entarioli indicat me hic non velle docere eam lingvam illos, qvi de illa nihil antea callent; verúm eos, corrigere, qui quamvis ſat expeditè Boëmicè loquantur attamen impingunt in Grammaticæ Boëmicæ præcepta, vel ſaltem perfectiùs, quàm rude vulgus facit, loqvi deberent. Quemadmodum in lima vel coticula tantùm ea ferraméra limamus quæ formam cultri vel gladij aut ſerræ habentia, non ſunt ſatis acuta; verùm obtuſa denticulata; unde non tam ſcindunt, quàm frangunt & comminuunt. A BRVS
BRVS Gazyka Cžeſkého. To geſt: Spis O pooprawenj a naoſtřenj řeči Cžeſké. SAmý Tytuł a prwnj ſlowjčko této Kniņky to nawrhuge/ ņe tu neminjm včiti řeči Cņeſké ty/ genņto
130
gj prw nakrátce nevměgj alebrņ ponaprawiti těch kteřj ſyce doſti čerſtwě čeſky mluwjce o něgaká Prawidla gegj zawazugj neb aſpoń nětco oſtřegi/ neņ ſe obecně děge/ mluwiti magj. Gako na Bruſe a Pilnjku toliko ta ņeleza brauſýme/ která magjce formu noņe neb pjly/ negſau gakby náleņelo hladká a oſtrá nýbrņ tupá a zubatá: odkudņ netak řezagj/ gako ſſkrtagj a ſtřjſkowé drtiny dělagj. Exem= /a2r/ Brus Gazyka Cņeſkého. 3 Exempla malæ Boèmicæ locutionis & ſeriptionis vides in primis hic ſuppoſitis Bohemicis paginis, quas & omnes reliquas, pro puris Boëmis Boëmicè conſcripſi, & pro faciliori animaduerſione minore typo imprimi curaui ea, quæ in exemplum adduco. Imò totam hanc Limam primâ vice ſolo Boëmico idiomate, ut vides in toto contextu, conſcripſeram: verùm quia aliqui pro Latina explicatione inſtabant, & absq´; hoc multa non niſi latinè tradere oportet (quia ita uſus fert etiam in aliarum nationum Grammaticis) ideò ſolùm tam multùm Latinæ explicationis inſero, quàm multùm neceſſarium eſt, & ſufficit latinè tallenti, qui ex hoc commentariolo velit Boëmicè diſcere. Přjklady toho ſſkrtánj a drtin w řeči Cņeſké wſſem pauhým Cņechum známé vkáņj. Primùm ergo exemplum in ſequenti pagina Slowuttnému/ etc. per geminum t/ & Oppatrný per geminum p ſcriptum, eſt vitium in Boëmica lingua: nam unum ex eis eſt ſuper fluum: ſiquidem Oppatrný deriuatur ab opatrugi: unde cùm primitivum opatrugi ſcribatur per unicum p etiam eius deriuatum Opatrný ſic ſcribi debet. Idé ſuo modo dic de Slowutný. In eodem exéplo vltimum vocabulum gmilému/ g habet ſuperfluum: eò quòd deriuetur â verbo milůgi/ amo: at hoc ſcribimus ſine g/ ergò & illud ſcribendum eſt ſine g. Et tamen pleriq; Scribæ atq´; alij /a2v/ 4 Brus alij, etiam Senatorij ordinis, alias optimi Boëmi, iam adducta tria vocabula tam vitiosè ſcribunt. Začaſty ſe Pſanj k měſtſkým oſobam takto tytulugj: Slowutnému a Oppatrnému muņi N. N. mně w K. P. gmilému: geſſto gedno z těch dwauch ſpolu ſtogjcých tt a pp/ y gmilému/ geſt zbytečné a drtina gakoņ znáti geſt ze ſlow opatrugj/ ſłowu a milugj/ od nichņ opatrný ſłowutný a milý pocházegj. Sic non ſemel audio muſſjm vel muſſel ſem proſýti almužnu: ſine dubio malè: nam primum horum vocabulorum eſt ſcribendum unico ſ/ non autem duplici, quale eſt ſſ Idem dic de muſſel. Téņ negednau ſlýchám: muſſj neb muſſel ſem proſyti almužnu: owſſem zle: neboť ſe prwnj ſłowo má pſáti gendjm ſ; ne pak dwogjm: gakéņ geſt ſſ: a poſlednj má ſe kláſti w Genitýwu: proto/ ņe proſým regit Genitivum caſum. Imò & altera huius muſſel ſyllaba eſt craſſus barbariſmus, dum ſſel ſtat proſyl: & proſyti almužnu eſt Solœciſmus; cùm proſyti regat Genitivum, proſyti Almužny non verò Accuſativum/ qui eſt Almužnu. Imò & in Symbolo Apostolorum aliqui dicunt & ſcribunt: Wſtaupil do pekel: cùm debeant ſcribere sſtaupil: ſiquidem quando eſt motus ſurſum vel in plano, utimut præ /a3r/ Gazyka Cņeſkého. 5 præpoſitione w; in motu autem deorſum præpoſitione s/ ut oſtendam ſuo loco. Ba y w Sneſſenj Apoſſtolſkým Wěřjm w Boha někteřj řjkagj y pjſſi: Wſtaupil do
131
pekel: geſſto magj pſáti sſtaupil do pekel: poněwadņ toliko nahoru neb porowině někam wſtupugeme/ neb wyſtupugeme: dolu pak/ gako s powrchu země do proſtřed země sſtupugeme. Vlterius in eodem Symbolo ferè omnes dicunt, & Impreſſores imprimunt: Přigde ſaudit žiwých y mrtwých; cum manifeſto Solœciſmo: nam ſaudit regit Accuſativum caſum žiwých autem & mrtwých/ ſunt Genitiui: unde dicendum žiwé y mrtwé. Dále w témņ Sneſſenj řjkagj: Přigde ſaudit žiwých y mrtwých: arcy zle: nebť ſlowo ſaudjm má po ſobě Accuſativum caſum: žiwých pak a mrtwých gſau caſus Genitivi: magjť tedy řjkati: přigde ſaudit žiwé y mrtwé. Et cùm nos ſignamus cruce, plerumq; dicimus: We gméno Otce/ etc. cùm ſit dicendum: we gménu: ſiquidem præpoſitio we hoc loco regit caſum localem. Tak náſſe ſwatoſwaté ņehnánj We gméno Otce/ y Syna / y Ducha ſwatého: dle ny= /a3v/ 6 Brus nyněgſſýho dobrého Cņeſkeho mluwenj / měloby ſe w prwnjm ſlowu pooprawiti a řjkati: We gménu: proto ņe Præpoſicý w/ w tom mjſtě má po ſobě mjti Locálnj caſus, gegņ za Ablatiwum máme. Gako w dobrém wykládánj ſłow Kryſtowych a Petrowych čteme: We gménu mém ďábly wymjtati budau/ a we gménu twém rozeſtřu ſyti. Wſſak nicméně ņe w Ĥágkowi tak začaſty nacházým/ a gmenowitě w Łétu 834. kterak Bořjwog na ſwým Ĥradě/ gménem Ĥradcy/ kázal prwnj čeſký Koſtel zaloņiti we gméno ſwatého Kljmenta: můņe ſe to we gméno w ſwé zwykloſti ponechati/ a takto wymluwiti: ņe Stařj to u wyſlowowali Dyftongem uo : gako Bůh/ můg řjkali Buoh/ muog: mohliť gſau tedy při přeſtánj toho/ a dwauch liter uo w gedno obrácenj u opuſtiti a o zachowati: totiņ mjſto dobrey řjkáme dobrý: a někteřj latinſké ſłowo vobiſcum wyſlowugi vobiſcom, o za u kladauce. a Kſſafft Patryarchůw dj: Gelenom ceruis. Ale tuby ſe giņ /a4r/ Gazyka Cņeſkého. 7 giņ nad o punktjk kláſti měl/ na znamenj ņe o geſt contraĉta Dyftongus. Pro takowé tedy Cņeſkého gazyka zuby/ a pro popuzenj dobře mluwjcých k lepſſjmu a oſtřegſſjmu mluwenj/ bude tento Brus. Ņe pak tak krátce pſáti minjm/ aņby ſe w ginſſjch hodnegſſjch wěcech pilně zanepráņdněnému Cņtenáři toho Spiſu ohlédati neobtjņilo/ toliko drobet obſſjrněgi to předloņjm/ w čem neyčaſtěgi a neyhanebněgi chybugeme/ mluwic/ pjſſic a tiſknauc/ y to w čembychom mohli kráſněgj řečiti: giné wſſechno krátce/ a ſamé to/ bez čeho nemůņe býti; přidáwage ſwého zdánj přjčiny/ kde mi k wjře podobné ma myſl připadnau. Mnoho pak ſłow pro tauņ krátkoſt Latině (gako ginj Ewropſſtj/ ne Łatinſſtj Grammatykáři činj) poloņjm/ a někdy Cņeſkým pjſmem doloņjm: tak ņe tomu neylépe wyrozuměgj ti/ kteřj aſpoń Łatinſſtj Grammatyſtowé byli: gacýņ obyčegně gſau Poſitoři/ neb Skládači Łiter w Jmpreſých: pro něņ neywjce to na ſwětlo wydáwám. Nebo dáwage gá některé na Cņeſko přeloņené knihy/ tiſknauti/ ſſkuſſugi toho /a4v/ 8. Brus Gazyka Cņeſkého. toho gakby ſe w nich mnoho a obzwláſſtně w Ortograffy/ chybowalo/ odkudņ přinucen ſem gim tato Prawidla z neylepſſjch Grammatyk w wybraná předloņiti: kterých geſtli zachowagj/ giſtě mnoho w ſwém Vměnj proſpěgj. Diuidam totam hanc
132
Limam in 4 Partes: Etymologiam, Syntaxim, Proſodiam, Orthographiam. Rozděljm pak celý Brus na čtyry Kuſy: Prwjn bude Etymologia: Druhý Syntaxi: Třetj Proſodia: Cžtwrtý Orthographia. LIMAE /a5r/ LIMÆ LINGUÆ | BOEMICÆ Pars. I. Bruſu Gazyka Cžeſkého Kus Prwnj. De Etymologia. O Prawidlu každého wlaſtenſkého ſlowa/ ſamého w ſobě powažowaného; gakož ſe potřeba přitomného naſſeho wěku býti widěla. Proloquium. SIquidem vocabula ex ſyllabis una vel pluribus, ſyllabæ autem ex literis componuntur: de vtrisq´; autem purus Boëmus absq´; mea inſtuctione ſufficientem notitiam habet, tantùm pro ſequenti literarum multotie; tum Latinâ tum patriâ lingvâ compella= /a5v/ 10 Bruſu Kus prwnj tione, & pro vnius ab altera diſtinctione hæc dicam: Přjprawa k tomu Prawidłu. POněwadņ ſe ſłowa z ſylab ſkládagj a ſylaby z liter: o těch pak obogjch pauhý Cņech prw dobrau wědomoſt má/ toliko mu pro čaſté náſledugjcý gich po Łatinſku y po Cņeſku gmenowánj/ a pro gedněch od druhých rozdjl to připomenu: 1. Quòd vocales habeamus 5. nimirum a/e/ i/o/u. (nam y eſt hic idem quod i.) & quòd reliquæ omnes literæ ſint Conſonantes. Předně/ ņe ſamozwučných Łiter/ latinſky vocales řečených/ geſt pět: totiņ a e i o u: nepočitage tu y/ proto/ ņe w té přjčině geſt s i zagedno) a ņe giné wſſecky Conſonantes/ to geſt/ Spoluzwučně ſlugj. 2. Quòd conſonantes in declinando & conjugando altera in alteram mutentur v. g c ſimplex in duplicem Conſonantem cz/ch in ſſ. vel. sſ/ h. in z/ k. in c/ r. in ř/ ſk. in ſſt/ z. in ž/ ů. in o. Et contra cz. in c/ &c. Exempla Latinus videat hic ſtatim infra in Boëmica inſtructione, quod illi ſemel pro ſemper dico. Po= /a6r/ Etymologia. II Podruhé ņe ty Conſonantes w Declinowánj a Conjugowánj ſe weſpolek proměnjwagj: c ſyce bez punktu/ to geſt/ bez půl kolečka nad ſebau roņjčkami w zhůru obráceného/ ſe proměnjwá w č punktownj: gako nic ničeho/ Morawec Morawče. ch ſe proměńuge w ſſ: gako břicho w břiſſe/ ticho w tiſſe. h w z: gako Praha w Praze/ dlauho dlauze/ draho draze. k w c: gako Berka Berce/ Smrčka Smrčce/ děwečka děwečce. r w ř: gako: dwůr we dwoře/ hora hoře/ komora komoře. ſk w ſſt: gako nebeſký nebeſſtj/ pekelſký pekelſſtj. v w o: gako ſůl ſoli/ půl na poli. z w ž : gako Kněz Kněže & contra. 3. Quòd Diphtongi ſint 5 ay / au/ ey/ oy/ uy/ vt aliqui Grammatici credunt: & ſi quæ ex illis occultatur, tū remanens ex illis, a/ vel e/ vel y/ vel u/ ſit longa; in cuius longitudinis ſignum notatur ſupernè accentu. Aliqui ad eum numerum addunt ie/ & uo/ & adhuc aliqui alij ye. Potřetj ņe Diphtongůw/ to geſt/ dwauch ſamozwučných Łiter/ obauch moc dwauch /a6v/
133
12 Bruſu Kus prwnj dwauch drņjcých/ geſt pět totiņ ay/ au/ ey/ oy/ uy; gakņ někteřj Cņeſſtj Grammatycy mněgj/ a přjklady gjch wykazugj na těchto ſylabách: day to geſt dey/ mau/ ey/ oy/ huy/ Interjectivè: A kdyņ ſe gedna z těch Wokálůw kryge/ zůſtaneli na obauch mjſtě vocalis a/ neb e/ neb y/ neb u/ tehdy to bude dlauhé/ a znamená ſe na wrchu čárčičkau od prawé ruky drobet k lewé protaņenau takto: á/ é/ ý. Ginj k těm přidáwagj ie/ ia/ uo/ a dáwagj přjklad na Dietie/ Bůh: a geſſtě ginj ye/ a takby gich bylo oſm. Ego autem ex antiquis libris, qualis eſt Boëmicus Petrarcha, Biblia Venetijs, impreſſa, &c. deprehendo diphtongos fuiſſe tot, quot dantur, Arithmeticæ combinationes quinq; vocalium, ſi binæ inuicem ſumantur: ut apparet in hiſec antiquis vocabulis: nááſs/ Páán/ Buoh/ dietie/ duom/ etc. Gá pak wjc/ neņ ti Grammaticy znamenám/ ņe těch Dyftong w v ſtarých Cņechů bylo tolik/ kolik můņe býti Arytmetyckých combinacý/ neb weſpolek ſpogenj dotčených pěti vocal w; po páru ge berauc: gakoņ widěti geſt w těchto ſlowjčkách ſtaročeſkých nááſs Páán Buoh/ neebrž/ /a7r/ Etymologia. 13 neebrž/ dietie/ diem/ etc. ale ty wſſechny my nynj obracýme w gednu/ moc obauch magjcý/ a na znamenj té gich mocy ge čárčikau znamename. Parvum i cùm idcircò longum ſit, non notatur ſupernè acentu; verùm deorſum protrahitur: ut djl/ djm/ ſpjm; fors ideò, quòd absq´; hoc habet ſupra ſe punctum. Quamvis nihilominus poſſet accentu notari, ſicut in bene correctis Latinis Miſſalibus ſolemus videre accentum circumflexū vel acutū ſupra idem ì: & apud Boëmos vocalis o ex natura ſua ſemper breuis, notatur accentu in vocabulis Hebraicis: ut Herodes w Sydòně/ etc. Malé i kdyņ z té přjčiny dlauhoſt na ſebe béře/ nečárkuge ſe po ſwrchu/ proto/ ņe bez toho punktjk nad ſebau mjwá ale dolu ſe pod ſebe protahuge: gako djl/ djm/ ſpjm: mjſto ſtaročeſského diil/ diim/ ſpiim. Ačby ſe také mohla čárka nad njm pſáti: gakoņ ſe y nad o pjſſe/ kdyņ některá Cyzonárodſká ſłowa w tom o dlauhá/ po Cņeſku pjſſeme: gako Heródes/ w Sydóně. U ex diphtongo uo longum factum ſupernè o notatur: ut Bůh / Dům: factum verò ex au/ nullūmihi occurrit: nam tužebný wſſemohucý/ etc. ſunt per ſe & primitiua, atq; nouiter per au ſcri= /a7v/ 14 Bruſu Kus Prwnj ſcribuntur & pronuntiantur Euphoniæ gratiâ hinc non ſunt longa nec accentu notanda. U kdyņ geſt dlauhé a pocházý od uo/ má nad ſebau o : gako Bůh/ můg : nebo ſtreyſſek: gako á é: Búh/ etc. Kdyņ pak pocházý od au/ nemá accentu gako wſſemohucý/ tužebný/ umyſł. Boëmicæ literæ ac ſyllabæ, in Boëmicis vocabulis ita proferuntur, ut Latinæ, & ut in alphabeto ſonant. Cņeſké litery a ſylaby w Cņeſkých ſłowjch ſe tak pronáſſegj/ gak w Abecedě ſtogegj. Excipe i literam, quando ht conſonans & literam comprimit in Latinis vel Hæbraici, Boëmizatis: tunc enim exprimitur ut g: Jákob/ Jan/ Troja:/ etc. Wymiň malé i/ kdyņ za Conſonu ſtogj w ſłowjch Cyzonárodſkych a počjná ſylabu/ mage po ſobě vocales a e o u: nebť tehdáņ znj gako g: w přjkladu buďte Jákob/ Jan/ Jareſs/ Jeremiaſs/ Jeronym/ Job/ Jowiáſs/ neb Krolowec/ Jupiter/ Jůda/ J dowa pokolenj/ etc. Excipe & y in pronom: ya, & in quibusdam antiquis yako/ yádro/ yáma: & in ſine ſyllabæ poſt a & e ut bjley/ počkay/ hledey: nam hic etiam ſonat ſicut g. Po=
134
Etymologia. 15 Podobně wymiñ hrubé y w Mjſtogménu yá a nakoncy ſylaby po a neb e: Troja/ Kaja: nebť také za g znj: gako ay/ počkay/ počkey/ lapey/ hledey/ bjley/ ſkreyſſey/ etc. gakoņ stařj taky yáma/ etc. yako/ yádro/ y za g pſali. A wymiń napoſledy literu z/ kterauņ někteřj z nepozoru/ a z gakés maličké v wyſlowenj neſnáze/ obracegj w ſw ſlowjch zjwám/ zpowjdám/ zp ſob/ zpráwce/ etc.; ale zle. Ex ſyllabis autem excipe au: quod apud nos vitio quodam Nationis ſonat ut ou: v. g. budau/ ſwau/ ſau. Sylabu pak au wyſłowugem gako ou w ſłowjch bauda/ budau/ ſwau/ etc. A tu platj ta propowjdka Ĥoracyuſowa ad Piſones lib: I. ņe máme náſledowati toho : | - - - - - - - - quod volet vſus. Quem penes arbitrium eſt & jus & norma loquendi. Conſonans g/ quando Græcum gamma exprimit in vocabulis alienæ linguæ ſonat ut gamma, ut Gabryel/ geben/ etc. Łiteru g kdyņ ſe w Cyzonárodſkých ſlowjch po Cņeſku pſaných za Rņecky gamma wy 16 Bruſu Kus Prwnj wyſłowuge/ my polowičnjm k pronáſſjme: gako Gabryel/ Gothart/ Jgnácyus/ Magdaléna: k čehoņ rozeznánj znamená ſe powrchu punktem/ kdyņ ſe w Impresſy nacházý: c pak w Łatinſkých ſlowjch za Cņeſká přigatých naſſjm k pronáſſjme, pjſſeme: gako koruna/ kortýna/ wokabulář. In q exprimendo Latinos imitamur: ut Aqwitánſký. Łatinſké q týmņ k pronáſſjme; ale nepjſſeme: gako Aqwiſgránum/ Aqwitánſký. Græca χ, Φ, θ tantùm unâ priori conſonante ſcribimus & proferimus, ut Penenna/ Kryſtus/ Matauſs. Rņecký a Ņidowſký χ, Φ, θ, to geſt ch/ ph th/ toliko prwnj z těch dwauch liter pjſſeme y wyſlowugeme: gako Chriſtus, Kryſtus/ Phenenna, Penenna/ Marta/ Matheus, Matauſs/ Koryntſſtj/ Sobota. Podobně rozuměg o Německých/ gako fortel/ rynk/ etc. Et in summa omnia aliarum gentium vocabula pro noſtris recepta more noſtro proferimus & ſcribimus; omittendo quasdam literas illis proprias: v. g. Kontrybucy/ non per c ſed per t: non per i ſed per y craſſiuſcule ſonans: non per k in ultima ſyllaba ſed per c/ quia ſic illæ literæ ſonant. A ſum Etymologia. 17 A ſummau/ wſſechny giných národu ſlowa za wlaſtnj přigatá ſwým obyčegem wyſlowugeme y pjſſeme: opauſſtěgjc gegich přes naſſj potřebu přidáwaný neb gináč pſaný litery: gako Kontrybucy nepjſſj maljm i ani per t/ za c v Łatinjku zněgjcý: ale ſproſtě gak wyſlowugj/ hrubým y/ a literau c. K čemuņ gſau náſſi předkowe pohodlně hrubé y Rņeckému τ podobné wymyſlili; k vņiwánj ho tehdáņ/ kdyņ geſt toho potřebj w ſylabách zhruba s literau i zněgjcých: o čemņ dole w Proſodyi obſſjrněgi pſáti budu. Similiter vocabula aliena pro noſtris accepta, ſi quas conſonantes geminant, nos per vnicam ſcribimus & proferimus: ut Collegium dicimus tato Koleg/ ſyllaba Sylaba: niſi æquiuocatio ſequeretur: ut Summa/ quia Boëmicè ſignificat compendium, & Suma eſt accuſativus nomini, Sum hoc eſt Piſcis phyſeter diĉti: tum priùs illud ſcribimus duplici m/ poſteriùs ſimplici. Podobně ze dwauch liter/ v giných národů kladených/ gedny ponecháwáme/ gako Syllaba. Collegium, po Cņeſku kladem Sylaba/ Koleg. Łečby gináč æquivocationi wyhnati lze nebylo: gako ſumma 18 Bruſu Kus Prwnj ma řeči/ w ſummě textu: pro rozdjl od ſuma ryby/ w ſumě rybě. A lečby to Cyzonárodſké ſlowo w ſwé celoſti zůſtalo/ od nás neſčeſſtile: gako Manasſes. DE
135
OCTO PARTIBVS ORATIONIS. O oſmj Cžáſtkách mluwenj. Rowně gako v Łatinjků Cņáſtek mluwenj neb řeči (od Rņeků v nás tak nazwané) geſt oſm: Nomen, Pronomen, Verbum, Participium, Præpoſitio, Aduerbium, Interjectio, Conjunctio: tak y v Cņechů: Gméno/ Miſtogméno/ Slowo/ etc. DE O Gménu. 19 DE NOMINE. O Gménu. HIc datur definitio Nominis, ſimilis Latinæ, & recenſentur Caſus. GMéno geſt takowá Cņáſtka mluwenj/ gakowá má Caſus/ to geſt/ giſtých ſwých ſedm ſkonáwánj: a od verbum tjm ſe neywjce dělj/ ņe newyznamenáwá giſtého čaſu přitomného/ minulého a budaucýho/ gako ono: nýbrž wſſelikého čaſu pomjgj. Ti pak caſus gſau: Nominativus, Genitivus, Dativus, Accuſativus, Vocativus, Localis, Inſtrumentalis. Ablativo carent Boëmi ſicut Græci. Localem & Inſtrumentalem habent: quorum vſum ipſum nomen indicat. Ablatýw my Cņechowé nemáme/ rowně gako Rņecký Národ/ náſs před wěky w zemjch wýchodnjch bljzký ſauſed a towaryſs: Locálnj pak (gakobys řek mjſtownj 20 Bruſu Kus Prwnj wnj) máme/ a gey proto tak nazýwáme ņe obyčegně mjſto vyznamená: gakoņ Inſtrumentálnj/ to geſt/ Náſtrognj máme a tak mu proto řjkáme/ ņe wyſlowuge to čim ſe nětco gako náſtrogem dělá. Numeros cum Græcis tres habemus: quorum vſus hic explicatur. Počtůw znamenánj také s Rņeky trogj máme: totiņ Numerum Singularem, na Cņeſko gednopočetnj/ Dualem dwaupočetnj/ Pluralem, mnohopočetnj Dwaupočetnjho pro wymluwenj těch wěcý vņjwáme/ kterých na těle ņiwotčich w po páru býwá: gako očj/ vſſj/ rukau/ noh/ etc. Ten pak dwaupočetni Numerus nic ſe w deklinowánj nedělj od mnohopočetnjho/ neb Plurali Numero; krom ņe ſe w Inſtrumentálnjm neb náſtrognjm ſkonánj na a končj; gakoņ y gemu přjleņjcý Adjectivum. Za přjklad toho buď: otewřenýma očima ſpj/ pozornýma vſſjma ſłyſſj; nepak otewřenými očimi/ ani holými rukami/ boſými nohami. A gakkoliw y ti neylepſſj Cņechowé proti té Reguly činj/ mjſto ſkonánj na ma vņjwagj mi: y mjſto mi O Gménu. 21 mi/ má/ obzwláſſtně w Adjectiwu; nicméně/ dlé mého zdánj/ neměliby toho činiti: a to pro rozdjl mezy těmi popárnjmi audy/ a mezy nepopárnjmi. Hic ulterius in Boëmicis agitur de Generibus quæ dicuntur eſſe quinq; vt apud Latinos. GEnera/ to geſt/ Pokolenj neb pohlawj s Łatinjky máme patery: Maſculinum, Mužſké: Fœmininum, Ženſké: Neutrum, ni Mužſké/ ni Ženſké; nýbrņ cos od obauch rozdjlného: Commune mužſké y ženſké a Omne wſſechno troge. Mužſkého/ Ženſkého a Neutrius pohlawj gmen geſt neſčiſlný počet: a kteréby kterého pohlawj bylo/ pauhý Cņech ſám od ſebe wj: krom ņe w některým Kragi Cņeſké Země některá gſau muņſkého/ w giným pak ņenſkého pokolenj: gako w Boleſlawſku navčil ſem ſe řjkati tato Boleſław/ tato obruč/ tento ohlaw; ginde gakņ ſem čet y ſlyſſel/ řjkagj/ Mladey neb Starey Boleſław/ tento obruč/ tato ohlaw. Com 22 Bruſu Kus Prwnj Commune neb muņſkého y ņenſkého ſpolu pohlawj zřjdka která máme: a naſſinec y waſſinec za takowá počjtagj. Omne neb Troge pohlawj ſamým Adjectivum ſwědčj: gako nedělnj/ ſwátečnj/ etc. obogj/ čtwery/ patery/ etc. De Generibus Nominum Subſtantivorum. Hæc pro ſolis linguâ peregrinis ſubijcio: nam puri Boêmi hàc doctrini non
136
egent, Genera apud Boëmos cognognoſcuntur Vel ex Significatione, non ſecus ac apud Latinos Quæ maribus ſolùm tribuuntur maſculo ſunto, ut hoſpodář hoſpes, přjchozý aduena. Fœmineum dices quod Fœmina ſola repoſcit, ut matka mater, pradly lotrix. Excipe diminutiua aut diminutivorum terminatione gaudentia: quæ licet alterutrum iam dictum ſexum vel etiam ſimul utrumq´; ſignificent, De Genere. 23 cent, tamen ſunt ſolùm neutra: ut djtě infans, Hrabě Comes, Knjže Princeps, Pachole Puer, Děwče Puella. Vel ex Terminatione, ut & quidem Maſcuſculina ſunt definentia in b. Vt hrob ſepulchrum, způſob modus. c č. vt hrnec olla, meč enſis. Excipe kleč burris, klec cauta, křeč ſpaſmus, lauč tæda, leč rete, moc poteſtas, noc nox, řeč ſermo. Ex quibus plurima per Paragogen: addunt e: ut peče/ ſeče pece. d. Cùm, & ſine puncto auřad officium, oběd prandium, poklad theſaurus. Sola Germanica ut hauff turma, ſſif navis. g. Vt náſtrog inſtrumentum, pokog pax. Excipe apocopata zbrog arma, wog temo prodag merces: pro zbroge/ woge/ prodage. h. Vt kožich pellicium, ořech nux. k. Vt potok rivus, otok tumor. l. Vt omyl error, popel cinis. Excipe běl ſimilago, hůl baculus, kaudel stupa, myſl mens, ocel chalybs, poſtel lectus, ſůl ſal. Item apocopata: ut dýl longitudo, kratochwjl jocus, myſl mens, půl medium, pro dýle/ kratochwjle/ myſle/ půle/ quæ ex ſua terminatione fæminina ſunt, ſſal/ ſſale/ patena. m. Maſculina ſunt, ut Chrám templum, Krám/officina mercatorum, Klam mendaciū, Ná= 24 Bruſu Kus Prwnj Nágem conductio, pokrm cibus, přjgem acceptum, Rozum intellectus. n. Sine puncto, ut čeledjn famulus, dčbán/ amphora, prſten annulus. Adde punctuatum, Oheň ignis, ſtržeň/ medulla, ſtupeň gradus. Reliqua n finita cum puncto fœminina ſunt, ut bázeň timor, kázeň diſciplina, lázeň balneum. Nec mirum pleraq; enim ſunt apocopata arma/ zbraň, pro zbraně. Sic, kázně/ bázně/ přjzeň/ přjzně. p. Vt náſyp vallum, přikop fouca murorum přiſtup acceſſus, wtip ingenium záſtup/ turba. Wotep/ pro wotypka manipulus, chalup/ pro chalaupka/ tugurium ſunt fœminina. r. Cum & ſine puncto maſculina, ut haljř obolus, keř rubus, odpor contradictio, pazaur unguis, piljř columna, ſochor fuſtis, twor creatura. Fœminina ſunt, peyř lanugo, twář facies, zběř turba, zwěř fera. s. Maſculina ſunt, Brus cos, hlas vox, klas ſpica, nápis inſcriptio, ocas cauda, vbrus mappa. Fœminina, hus anſer, wes pagus, wos axis. š. Maſculina ſunt, dlauhoſs longurio, rubáſs/ induſium, ſſlepeyſ/ anguis. Fœminina ſunt, weſs pediculus, myſs mus. & apocopa faleſs dolus, peleſs ſpelunca, rozkoſs/ voluptas, weyſs/ altitudo, pro falſſe/ podwod/ leſt/ peleſſe/ rozkoſſe/ weyſſe. t. Vt De Genere. 25 t. Maſculina ſunt: ut chomaut thomex, déſſť pluvia, liſt folium, moſt pons, počet numerus, prſt digitus. Plura tamen Fœminina in ſt/ & ſſt/ ut ctnoſt virtus, radoſt lætitia, hauſſť denſitas, pauſſť ſolitudo. His adde chuť ſapor, drobet mica, nit filum, oběť ſacrificium, pamět memoria, pauť peregrinacio, pečet ſigillum, peruť ala, rtuť argentum vivum, rukowěť capulus manubrium, ſmrt mors, ſyˇt rete, woprat reſtis, záméť convulatio nivium, záwrat vertigo. w. Maſculina ſunt ut hřbitow cœmeterium, oděw veſtitus, okow ſitula, oſtrow inſula, podſſew ſolea, diw miraculum, čerw vermis. Quædam in ew dicta per Methateſin, alias
137
ſimpliciter dicenda per we/ut konew cantharus, korauhew vexillum, pánew/ pro konwe/ korauhwe/ pánwe/ſunt fœminina. z. Sine puncto maſculina ſunt, ut auraz læſio, nález decretum, nebozez terebrum, obraz imago, prowaz funis. Cum puncto fœminina, ut lež mendacium. mládež juventus, laupež præda, ſtráž cuſtodia, wěž neb wěže turmis. Quibus adde hráz ager, kolomaz axungia, moſaz æs, rez ærungo. Maſculina ſunt křjž crux, nuž culter, ráž globulus. Fœ= 26 Bruſu Kus Prwnj Fœminina autem ſunt definentia in a/ ut ſláwa gloria, woda aqua, tma tenebris čára linea, djra foramen, obluda monſtrum, pawaučina tela aranearum. Et c. cum & ſine puncto ut růže roſa, wůně odor, země terra, lawice ſcamnum, láhwice agens, piwnice cella cereviſiæ, krabice pixis. ſſté/finita, ſunt neutri generis ut chwoſſtjχo ſcopæ, paſtwjſſtě paſcua, tržjſſtě emporium. Diminutiva aut dimunutis ſimilia, itidem neutra ut čápě ciconiola, dobytče pecus, ložce lectulus, hřjbě pullus eqvinus, nedochodče immaturus partus, gehně agnellus, kuře pullus gallinaceus, robě infans. ſſtěně catulos, wěderce urna. Hic adde břjmě onus, hoře luctus, lože lectus, moře mare, nebe cœlum, owoce fructus, plémě ſýmě ſemen, pole campus, poledne meridies, praſe nefrens, ramě humerus, tele vitulus, ſlunce ſol, ſrdce cor, ſtádce grex, wegce ovum, woge temo, wole ſtruma, wyžle canis venaticus, zwjře fera, ſlowce verbum, ljce maxilla. Neutra ſunt definentia in j & in o / ut dřjwj ligna, droždj fæces, gměnj poſſeſſio, kořenj aroma, ſtwořenj creatura, yádro nucleus, djlo opus. Eccipe fœminina, biblj kopj lancea, lodj navis, rolj ager. Cōposita ſeqvuntur leges ſimpliciū : exceptis compoſitis à myſl quæ ſunt maſculina, ut aumyſl intentio, neſmyſl amētia, obmyſl dolus, rozmyſl. /b2r/ De Declinatione. 27 DE NOMINIS SVBSTANTIVI DECLINATIONE. To geſt: O Formách a ſkonánjch Gména Samoſtatného Nomen eſt Subſtantivum & Adjectivum. GMéno, iroce mluwě, ſe dělj w Subſtantivum ſamoſtatné a w Adjectivum neſamoſtatné/ neb ſpoluſtatné/ a gako přjdawek k ſamoſtatným. Ulterius dicitur ſubſtantivorũ eſſe qvinqv Declinationes, ſecundùm numerum totidem vocalium, in qvas ſingulas ſingulæ in ſuo Genitivo terminantur. Subſtantivum má pět Declinacy neb forem ſkonáwánj/ dlé počtu pětj liter vocalůw/ a e i o u: poněwadņ pořádně kaņdá z nich gednu z těch liter na /b2v/ 28 Bruſu Kus Prwnj. na koncy Genitiwů Singulari má : I. o ſemeno ſemena. 2. e/zem země. 3. i nebo y myſł myſłi/ ſýla ſýly. 4. o kreyčj kreyčjho 5. u prſt prſtu/zármutek zármutku. PRIMA DECLINATIO. A tak prwnj Forma ſkonáwánj gmén ſamoſtatných ſe w Nominatiwu končj neb na Vocalem ſamozwučnau/ neb neb na Conſonantē ſpoluzwučnau. Paradigma in vocalem definentium. Forma na Vocalem ſkonaných geſt tato: In Singulari. Nominativo
Semeno
138
Genitivo
Semena/ne/ni
Dativo
Semenu/ni
Accuſativo
Semeno/ni
Vocativo
o Semeno
Locali
w Semeno/ně/ni
Inſtrumentali Semenem In /b3r/ De Declinatione. 29 In Plurali. Nominativo
Semena
Genitivo
Semen
Dativo
Semenům/nám/
Accuſativo
Semena
Vocativo
o Semena
Locali
w Semenjch/nách/nech/
Inſtrumentali Semeny/nmi/námi Hic ulterius explicatur varietas quorundam caſuum. Tuhle w prwnjm s hury dolu pořadj gſau ſkonánj té Declinacý na ſamozwučnau obecná/ gako práwo/ſłowo/zrno/etc. Ale druhé pořadj geſt pro z oſtřenj naſſeho gazyka: a neſwědčj wſſem gménům: nýbrz toliko břemenu/ plémenu/ pramenu/ ramenu/ řemenu/ a řjdkým giným: gakoņ ſe také geho Nominativus končj na j dlauχé: ale tehdáņ mimo mimo Inſtrumentalem ſingularem ſemenjm/ a Pluralem Dativum ſemenjm/ Localem ſemenjch / Inſtrumentalem ſemenjmi/ manet indeclinabile. Gakoņ y ſemeno gináč ſlowe ſýmě/ rameno/ rámě /b3v/ 30 Bruſu Kus prwnj rámě/ plemeno/ plémě. A tak giná gména ſe ginak a ginak w některých ſkonánjch končj. Nebo Localis ſingularis obyčegně má gak u tak e: gako w břichu a w břiſſe/ w howadu y w howadě/etc. A w Locálnjm Plurálnjm některá gména magj gak ich tak ech/ w ſłowjch w ſłowech: některá ach/ w gapkách: coņ wſſem diminutýwum ſwědčj: gako měſtečkách/ kolečkách: kteráņ y w Datýwum magj gako am tak ům/ měſtečkám měſtečkům. Oko a vcho w Duálnjm gſau ņenſká/ a takto ſe declinugj: Nom: Acc: Voc:
Oči
Vſſi
139
Genitivo
Oči/
vſſi.
Dativo
Očim/
vſſim.
Locali
Očich/
w vſſich.
Inſtrumentali
Očima/
vſſima.
Paradigma in Conſonantem definentium. For= /b4r/ De Declinatione. 31 Forma gmén na Conſonantem neb ſpoluzwučnau ſkonanych geſt ta: Singulariter. Nominativo
Tento Měſſťan.
Genitivo
tohoto Měſſťana.
Dativo
tomuto Měſſťanu neb nowi.
Accuſativo
tohoto Měſſťana.
Vocativo
ó Měſſťane.
Locali
w tom Měſſťanu.
Inſtrumentali tjm Měſſťanem. Pluraliter. Nominativo
tito Měſſťani/né/nowé
Genitivo
těchto Měſſťan /n w.
Dativo
těmto Měſſťanum.
Accuſativo
tyto Měſſťany.
Vocativo
ó Měſſťani/né/nowé.
Locali
w těchto Měſſťanjch/nech.
Inſtrumentali těmito Měſſťany. Stařj Gen: Sing: také na u končili/ ut Zákon Zákonu. Obogj tu wykázaný Dativum Singularem magj gména wěcý ņiwych: gako /b4v/ 32 Bruſu Kus prwnj gako Angelu Angelowi/ člowěku člowěkowi/ čerwjku čerwjkowi: giná toliko u: gako koſtel koſtelu/ les leſu. Vocativi e geſt obecnj wſſem ſpoluzwučným: gako chlebe a zemane ale gména gichņto litery w poſ ednj ſylabě ſe měnj/ gako ginoch/magj také u/ totiņ ginoſſe ginochu/ ležáče ležáku/ ſedláče ſedláku/ etc. Localis u
140
geſt ņiwočichůw/ neb ņigjcých wěcý/ gako w člowěku: nebť neņigjcý magje/ w leſe/ w koſtele. Některá to e punktugj: gako chlew w chléwě: neywjce pak na ť ſkonaná/ gako kaut w kautě. Mnohopočetnj pak trogj Nominativus geſt mnohým gak ņigjcým tak neņigjcým wěcem obecný: gako Angely Angelé Angelowé/ manžely manželé manželowé/ přátely přátelé přátelowé/ mandely mandelé mandelowé/ Křeſťanj Křeſťané Křeſťanowé. Dwogj pak Nominativus geſſtě wjce: ſedlácy ſedlákowé/ koſtely koſtelowé. Bratr /b5r/ De Declinatione. 33 Bratr přes to okázané ſkonánj in Plurali má přepěkné we wſſech caſibus dlauhé j/ tito bratřj/ těchto bratřj/ těmto bratřjm/ etc. gakoņ w Bibljch znamenám. Locálnj ech zřjdka ſe nacházý. SECVNDA DECLINATIO. Druhá Declinacý/ e w Genitiwu Singulari magjcý ſe podobné w Nominatiwu ſkonáwá neb na Vocalem neb na Conſonantem. Forma na Vocalem ſkonaných geſt tato: Singulariter. Nominativo tato Zem neb země. Genitivo
této země.
Dativo
této zemi.
Accuſativo
tuto zem neb zemi
Vocativo
o zem neb země
Lo /b5v/ 34 Bruſu Kus prwnj Locali
na této Zemi.
Inſtrumentali tauto zemj. Pluraliter. Nominativo
tyto Země.
Genitivo
těchto zemj.
Dativo
těmto zeměm/zemim.
Accuſativo
tyto země.
Vocativo
ó země.
Locali
na těchto zemjch.
Inſtrumentali těmito zeměmi.
141
Má ta forma několik přjdáwku a weyminek: gako ņe Hrabě/ Knjže/ Pachole/ w Plurali gſau Prwnj Declinacý: Djtě ņe ſe taky tam ſrownáwá s Pátau Declinacý / y Saudce/ Rádce/ Smjrce/ etc. ņe w Inſtrumentali raděgi im neņ em magj: a ņe Localis Pluralis čaſto má ech/ gako baulech/ přech Ale ņe vmělým čeſky pjſſi/ pomjgjm mnoho bez gich ſſkody. Forma na Conſonantem ſkonaných geſt tato: Sin /b6r/ De Declinatione. 35 Singulari. Nominativo
Tento Kazatel.
Genitivo
tohoto Kazatele.
Dativo
tomuto Kazateli/lowi.
Accuſativo
tohoto Kazetele.
Vocativo
ó Kazateli.
Locali
při tomto Kazateli.
Inſtrumentali timto Kazatelem. Plurali. Nominativo
tito Kazately/zatelé/zatelowé.
Genitivo
těchto Kazatelů/zatelůw.
Dativo
těmto Kazatelům.
Accuſativo
tyto Kazatele.
Vocativo
ó Kazately/zatelé/zatelowé.
Locali
při těchto Kazateljch.
Inſtrumentali těmito Kazately. W Datywu Singulari dwognáſobně ſe ſkonáwagj toliko gména wěcý ņiwých: gako Přjtel/ přjteli/ přjtelowi: Pjſař/ pjſaři/ pjſařowi: giná na prwnjm přeſtáwagi: gako kaſſel/ kaſſłi. Accuſativi e magj toliko ņiwot magjcý: giná gſau Nominativu podobná /b6v/ Bruſu Kus prwnj. 36 bné/ gako kámen/ popel: gemuņ ſe y w Vocatywě rownagj: lečbys člowěka nazýwal popelem a wolal: o prachu a popeli. Mnoho=početnj Inſtrumentalis taky ſe na mi ſkonáwá: gako penězy penězmi/ pytel pytli pytlemi/ přátelé přjtelé/ přátelmi/ a přjtelmi/ a přátely. Skonaná na ec w Vocatiwu magj c: gako naſſinec naſſinče/ palec palče.
142
přidey Kněž Kuěže. W mnohém pak počtu Kněz gako y Bratr mimo giņ vkázanau formu má wſſudy dlauhé j/ a to eleganter a po Swatopjſemſku: takto ſe pak tam z cela declinuge: Nom: Gen: Accuſ:
Kněžj/bratřj.
Dativo
Kněžjm/bratřjm.
Locali
Kněžjch/bratřjch.
Inſtrumentali
Kněžjmi/bratřjmi.
Muž in Plurali Nominativo a Accuſativo má mužj y muži, K ň in Nominativo a Accuſ: Plurali má koně y koni/ a k tomu in Nominativo koňowé. Towaryſſj y towaryſſi s dlauhým i krátkým i. TER= /b7r/ De Declinatione. 37 TERTIA DECLINATIO. Třetj Declinacý i neb y krátké neb dlauhé in Genitivo magjcý také in Nominativo končj na Vocalem, neb na Conſonantem. Prawidlo na Vocalem ſkonaných geſt tato: Singulari.
Plurali.
Nom:
Sýla.
Nom:
Sýly
Gen:
Sýly
Genit:
Syl
Dat:
Sýle
Dat:
Sýlám
Accuſ:
Sýlu
Accuſ:
Sýly
Voc:
o Sýlo
Voc:
o Sýly
Loc:
w Sýle
Loc:
Sýlách
Inſtr:
Sýlau
Inſtr:
w Sýlámi
Quæ hic immediatè ſubijcio ſpectant tantúm ad peritiores Boëmos. Dativus ſingularis maſculinus hic finitur tam in e punctuatum & ſine eo, quàm in owi: Lopotě Lopotowi/ Wládyce Wládykowi: Nominativus verò /b7v/ 38 Bruſu Kus Prwnj verò Pluralis tam in y quàm in é/ Krály Králowé/ nechuty nechutowé/ ruky ruce/ ryby rybě: imò rybě & ſtraně ſunt etiam Accuſativi: ut geſt mládeneček zde/který má dwě rybě Ioan: 6. 9. meč na obě ſtraně oſtrý: Pſ: 149. 6. Et dicta maſculina habent triplicem Genitivum: ut Hroznát/ Hroznatů/ Hroznatůw: Sláwat/ Slawatů/ Slawatůw/ ſlz y ſlzy dicimus. Knihy knih tantùm, non verò kněh In Locali w rukách & w rukau. In Inſtrumentali Wládyky & Wládykami/ etc. Hoc, qvod leqvitur, punctum dicit: Neutrorū finitorum in j eſſe ſequentem Declinationem, & plurima talia haberi, vocariq´ verbalia. Kdyņ Vocalis, na kterau ſe tato Declinatio w Nominatýwu ſkonáwá/ geſt dlauhé j
143
Neutrorum, tehdy ſe toliko declinuge in Inſtrumentali Singulari & Dativo Plurali na jm: w Localnjm Pluralnjm na jch/ a w Inſtrument: na jmi. Coņ zřetedlněgi in hoc Paradigmate vzřjſs. In Singulari. Nominativo toto gměnj Genitivo
tohoto gměnj
Dativo
tomuto gměnj
Accuſativo
toto gměnj
Vo= De Declinatione. 39 Vocativo
ó gměnj
Locali
w tomto gměnj
Inſtrumentali tjmto gměnjm In Plurali. Nominativo
tato gměnj
Genitivo
těchto gměnj
Dativo
těmto gměnjm
Accuſativo
tato gměnj
Vocativo
ó gměnj
Locali
w těchto gměnjch
Inſtrumentali těmito gměnjmi A takowých gmen geſt weliká ſýla/ a ſlowau verbalia gako dědictwj od dědjm/ přátelſtwj od přjtel/ towaryſſenj od towaryſſjm/ towary ſtwj/ od towary / bohatſtwj od od bohatý/ etc. Prawidlo na Conſonantem ſkonanych měg toto: h. c. In conſonam definentium eſt hæc inflexio. Singulariter. Nominativo tato twář Geni= 40 Brus Gazyka Cņeſkého. Genitivo
této twáři
Dativo
této twáři
Accuſativo
tuto twář
Vocativo
o twář
Locali
w této twáři
144
Inſtrumentali tauto twáři Pluraliter. Nominativo
této twáři
Genitivo
těchto twářj
Dativo
těmto twářem/řim
Accuſativo
této twáři
Vocativo
o twáři
Locali
w těchto twářech
Inſtrumentali těmito twářmi/řemi. Totum quod hic ulterius ſequitur eſt pro varietate quorundam caſuum. Také ſme zwykli podlé druhé Declinacý řjkati twář twáře: ale toto declinowánj geſt Swatopjſemſké a oſtřeyſſj. Podobné ſe declinugj tato ohlaw/ této ohlawy/ tato obůw/ této obuwy/ tato půl/ této poli/ wos woſy/ loď lodi/ neb s dlauhým j. in obliqvis declinatur ut gměnj. W ſa= De Declinatione. 41 W ſamým Dati: ſingulari má krátké i. Hic ulterius fuggeritur derivatio verborum ex nominibus. Ze gmen té Declinacý na ſt ſkonaných zoſtřjſs/ a pěkně rozſſjřjſs naſſj řeč/ geſtli z nich sformugeſs ſlowa/ přidánjm ſylaby jm: gako boleſt boleſtjm/ ljtoſt ljtoſtjm/ žaloſt žaloſtjm. Ne ze wſſech. Magj tu moc y některá giných Declinacý gména: gako pažj podpažj/ pažiti podpažiti/ ſen ſnjti/ traud trauditi/ rota rotiti/ kupec kupčiti/ ſkaupý ſkaupiti. & quidem omnia eleganter. QUARTA DECLINATIO Huius Rectus eſt ſola vocalis maſculini generis. Cžtwrtá Declinacý o w Genitýwu magjcý/ w Nominatýwu ſe toliko na vocalem ſkonáwá mužſkého Pohlawj. For= 42 Bruſu Kus Prwnj. Formu neb Prawidlo gegj měg toto: Singulari. Nominativo
tento Kregčj
Genitivo
tohoto Kregčjho
Dativo
tomuto Kregčjmu
Accuſativo
tohoto Kregčjho
Vocativo
ó Kregčj
Locali
při těchto Kregčjch
Inſtrumentali těmito Kregčjmi Plurali.
145
Nominativo
tito Kregčj
Genitivo
těchto Kregčj
Dativo
těmto Kregčjm
Accuſativo
tyto Kregčj
Vocativo
ó Kregčj
Locali
při těchto Kregčjch
Inſtrumentali těmito Kregčjmi Ĥrabě in Plurali v Starých bylo také té declinacý. 43 De Declinatione. QVINTA DECLINATIO. Hæc eſt tantùm maſculinorum in conſonantem finitorum. Pátá Declinacý u w Genitýwu magjcý w Nominatýwu ſe na Conſonantem toliko ſkonáwá/ ſamých mužſkého pohlawj. Prawidlo gegj geſt toto: Singulariter. Nominativo
tento prſt
Genitivo
tohoto prſtu
Dativo
tomuto prſtu
Accuſativo
tento prſt
Vocativo
ó prſte
Locali
na tomto prſtě
Inſtrumentali tjmto prſtem Pluraliter. Nominativo
tito prſti neb prſtowé
Genitivo
těchto prſt neb prſt w
Dativo
těmto prſt m
Accu= 44 Bruſu Kus Prwnj. Accuſativo
tyto prſty
Vocativo
o prſti neb prſtowé
Locali
na těchto prſtjch neb prſtech
Inſtrumentali těmito prſty
146
Některá in Vocativo také magj u/ gako o ſmutku/ gazyk toliko gazyče/ zápis zápiſe. A w Localnjm Plur: toliko w gazycých. Prs Gen. Plur: nacházým prſý/ etc. Mnoho gmén té Declinacý ſe také treffugé na prwnj Declinacý: gako zázwor/ klobauk/ etc. několik také na druhau/ gako loket lokte/ den dne/ lid w Genitivo Plurali má lidj/ gako y den dni. DE DECLINATIONE NOMINVM COMPOSITORUM. Hic dicitur in Compoſitis tantùm rectum caſum declinari, ſi verò ſit utrumq´ nomen recti caſus utrumq declinatur. GMéna ze dwauch Cņáſtek řeči buď gmén neb giných w gedno ſpogená/ rowně ſe tak dekli= De Decl: Compoſ: 45 klinugj gako ſproſtá a obyčegně ſe pjſſj gednjm ſlowem: gako D m Páně/ Nowé Měſto/ Cžechorod/ Králowe Hradec/ ſpoluchudce. Gſauli ze dwauch Nominatiwu ſloņená obě dwě Cņáſtky ſe deklinugj: pakli ne/ tedy ta toliko/ která geſt Nominativus gako v Łatinjků/ tak: Nominat: Nowé=Měſto/ Genitivo Nowého=Měſta/ Dativo Nowému=Měſtu/ etc. nebť gſau byli obadwa Nominativi. Králowe Hradec pak ņe Králowe geſt Genitivus takto: Nominativo
Králowe=Hradec
Genitivo
Králowe=Hradce
Dativo
Králowe=Hradcy
Accuſativo
Králowé=Hradec
Vocativo
o Králowe=Hradče
Locali
w Králowe=Hradcy
Inſtrumentali Králowe=Hradcem Podobně deklinůg Králowé=Dwůr/etc. A tak drtiny dělagj/ kdo pjſſj z Králowého Hradce/ w Králowym Hradcy/etc. Některá takowá gména/ byť w ſwé compozycý ņádného Nominat: nemě= 46 Bruſu Kus prwnj měla/ nicméně ſama ge ſobě aſpoń na koncy vdělagj: Doležal/ Přjbral neb Přjbram/ Cžechorod. Nebo to poſlednj byť ſe zdálo pocházeti z Nominatýwu rod wſſak nepochází: ſyceby w Genitýwu muſylo býti Cžechorodu: ale pocházý a dělá ſobě Nominativum od rodjm ſe: odkudņ ſe na prwnj/ ne pak na pátau Deklinacý deklinuge: Cžechorod/ Cžechoroda/ Cžechorodu/ neb Cžechorodowi/ etc. Tak deklinug Ctirad Ctirada/ Hroznata/ty: Nezamyſl Nezamyſla/ Slawata/ty: Wáclaw Wáclawa/ Wſſudybuď Wſſudybuda. Wyſſehrad pak ņe w ſkutku od Nominatiwu Hrad pochází/ gako ſproſtý Hrad ſe deklinuge. Takowá gſau wobruč/ zeměplaz/ zeměžluč/ etc. Hic agitur quantùm ampliari & acui poſſit lingua Boēmica pec compoſitionem & derivationem. O z o= De Compoſ: Daclin: 47 O z oſtřenj a rozſſjřenj Cžeſké Ržeči proſtředkem compoſicý a deriwacý gmen Subſtantiva řečených. PJekně ſe pak Cņeſká Rņeč oſtřj a rozſſiŕuge
147
takowými gmény y ſ owy dwaučaſtečnjmi/ w hodně ſmyſſlenými gakņ widěti geſt w Ĥágkowi na gménech prwnjch Knjņat Cņeſkých/ neb giných znamenitých muņu/ ņen měſt/ hradů/ řek/ etc. obzwláſſtně kdyņ ta gména gakowoſt té wěcý/ které ſe dawagj/ wyznamenagj: gakáņ gſau Bohdal/ drwoſſtěp/ jamcoložnjk/ maſculorum concubitor: Wlhtawa Ržeka/ od whltánj tak nazwaná: Dobrohoſtow/ od dobrého χoſtěnj/ Podbrdſký/ od Podbrd. Takowých mnoho nagdeſs w Cņeſkým Cyceronowi Scypionowi: gako pag: 6. Swátečnj Poſtylly/ Beždětkyně/ Samodruhá/ etc. Et quædam talia ex præpoſitionibus & verbia vel 48 Bruſu Kus prwnj vel nominibus compoſita melius uno vocabulo ſcribuntur, quám divisè, ut zegmena P ſal: 1460, Oſtřj ſe také Cņeſſtina a rozhogńuge/ kdyņ z gednoho Subſtantivum giná/ gak Subſtantiva tak Adjectiva, Diminutiva, Compoſita, Verba, Adverbia, &c. ſe formugj: ne wſſechna ze wſſech/ ale některá z některých/ v wětſſjm počtu neb menſſjm z těch tato/ giná z giných některá giņ w vņjwánj vwedená/ některá ne: W přjkladu buď Bůh: z toho ſe formuge neb derywuge Božſtwj/ Božſký/ ſká/ ſké/ ten/ tá/ to Božj/ zbožný/ zbožilý/ pobožný/ bezbožný/ nepobožný/ pobožně/ zbožně/ zbožile/ bezbožně/ božjm/ božiti/ zbožjm zbožiti/ Bohuchwal/ Bohuſław/ Bohárna/ Bohdánec/ Bohdalow/ Bohdalice/ Bohutice/ z Bůhdarma/ Božený/ ná/ né/ Božek/ božíček/ Bozeň/ etc. Tak hřjch dá
hřjſſnjka/ hřjſſného/ hřjſſnoſt/ hřeſſenj/ hřeſſitele/ hřjſſnictwj/ přehřjſſného/ arcyhřjſſného/ prohřjſſnoſt/ prohřeſſenj/ hřjchoſňatele/ hřjchobitce/ hřjchoplatce/ hřjchoſmyka/ arcyhřjſſnika/ hřjſſka/ hřjſſička. Hic /c1r/ De Decl: Compoſ: 49 Hic ulteriu. fuggeritur modus faciendi nova nomina qvibus indigemus pro verſionibus ex alienis lingvis. A obzwláſſtě neſſkodiloby pro rozſſjřenj Cņeſkého Gazyka nowá vocabula (gako Scypio w ſwém Bezņenſtwj y ginde/ a gakýs Morawec w ſwým Łabiryntu neywjc pagina 72. 73. včinili) wſſe ſſetrně a ſtřjdmě wymeyſſleti: gmenowitě pak gedno ze dwauch dělati aſpoń tehdáņ/ kdyņ některého cyzonárodſkého ginak w geho wyznamenánj wymluwiti nem ņeme/ a předce wymluwenj ho nepotřebugeme. Za přjklad buď contemplatio, pokud ſe ta od meditatione, neb ſproſtého rozgjmánj dělý tu, dlé mého zdánj, treffně myſłopatřenjm nazweme: neboť w ſkutku kdo contemplatur, myſ w gedné wěcý gako pohřizenau má a ſtále na tauņ wěc ſwau myſlj patřj. Item modeſtiam, gak ſe dělj od tichoſti a krotkoſti/ dobře nazweme mrawopočeſtnoſtj: gakņ gi tak ſám P. Rode= /c1v/ 50 Bruſu Kus prwnj dericius 2. p. tr: 2. c. I. wypiſuge. Indifferentiam, gak o nj Aſcetæ ſmeyſſlegj, pogmenugem nerozdjlnowolnoſtj mjſto gedinkoſproſtého ſłowa hotowoſti neb mjſto mnohoſlowné wolnoſtj k tomu wſſemu co by ſe rozkázalo. Neſſkodiloby yInfirmariam, to geſt nemocných pokog/ Nemocnicý nazwati. Hic doceo poſſe nos aliarum nationum vocabula Boëmizare, ut Latini Græca & Germani Latina. Gallica, &c. ſua faciunt. Łečbys raděgi mjſto toho wſſeho přeſtal na Łatinſkých ſ owjch a z čeſſtil ge/ čeſkými literami pjſſe Kontemplacý/ Meditacý/ Jnfirmarie/ etc. temperowati/ moderowati/ etc.
148
neboť ſe to tak dobře m ņe w zwyk vweſti/ gako ſe vwedli Brewiář/ Librář/ Herbář/ Sſkola/ Wokabulář/ etc. a gako nynj Rozáryum: čemuņ od ſtarodáwna řjkáme Páteře: ale nynj lid ſproſtey počjná nerozuměti coby to bylo Páteře/ ba ani co R ženec: rozumj pak co Rozaryum. A dále pak pro tauņ přjčinu/ neoſteychey /c2r/ De Decl: Compoſ: 51 cheyme ſe některých německých ſlow giņ w zwyk vwedených vņjwati/ za které nám giných Cņeſkých a wlaſtnjch wykazati nelze: gako fortel/ rynk/ ſſanugi/ ſſumůgi/ taljř/ wandrugi. Neboť gakņ ſem teď prawil/ bez toho nowá ſlowa wymeyſſleti máme. Neſtyděgj ſe Łatinjcy χroznau ſýlu Rņeckých vņjwati: a Němcy Łatinſkých/ Wlaſkých/ Francauzſkých: pročby to y nám w potřebě neſwědčilo: Aniņ zamjteyme Łátinſkých Katedra/ Kortýna/ Ympreſor/ Ympreſy/ Wikař/ Kancelář/ Konwent/ Konwikt/ etc. Giná tě wěc kdyņ wlaſtnj Cņeſká gména máme gako: Rádnj Dům/ Zwonjk/ etc. za Rathauz/ pulſant. etc. Ale ať tu o z oſtřenj geſſtě to doloņjm/ Slowa na ugi ſkonaná téměř obyčegně od Subſtantýw pocházegj gako Regule regulugi: Abeceda/ abecedugi: bratr/ bratrugi: dar darugi: Cýſař/ Král: ſſtěp/ woſk/ etc. A ta mohau ſlauti verba Nominalia DE /c2v/ 52 Bruſu Kus prwnj DE NOMINIBVS ADJECTIVIS ET EORUM Declinatione. To geſt: O
těch gménech která ſama od ſebe w řeči obſtáti nemohau: proto že ſrozumitedlného ſmyſłu nečinj ale gſau toliko gako přjdawkowé a wykládánj gména Subſtantiva řečených. TA w deklinowánj téměř ņádné neſnáze nemagj: obzwláſſtně kdyņ pauhý Cņech gen Łatinſkau Principij vmj. Nebotě chodě do ſſkoly řjkal: ſwatý/ ſwatá/ ſwaté/ dobrý/ lepſſi/ neylepſſi/ etc. Wſſak nicméně ņe w některých caſibus okázánjm gich mnoχonáſobnjch ſkonánj/ Cņeſká řeč ſe nětco z oſtřiti m ņe/ poloņjm tu to/ co k témuņ z oſtřenj dopomůņe. Pa= /c3r/ o rozličných Adjektýwjch. 53 Paradigma definentium in ey & y: In qvo oſtendo qvàm diverſimodè definant aliqvi eorum caſus. Forma deklinowánj na ey a na y ſkonaných. Singulariter, hoc eſt, Gednopočetně. Femininum. Maſculinum.
Neutrum.
Nom:
Bjley/bjlý:
bjlá:
bjlé/bjlý:
G.
bjlého/lýho:
lé/lý/ley:
lého/lýho:
D.
bjlému/lýmu: lé/lý/ley:
lému/lýmu:
Znameney ņe to bjley w Ņenſkým Genit: a Datýwu geſt Staro=Cņeſké: řjkaliť ſau zagiſté Swatey Háty/ Swatey Hátě. A Morawcy geſſtě tak mluwj. Et Genitivus atq Dativus eſt æqve
149
Neutrorum ac Maſculinorum. Simplices tamen Maſculinorū penultimam ſyllabam exprimunt per y bjlýho/ & Neutrius per e bjlého: & me judice bene, pro diſtinctione Generis Maſculini à Neutro. A. bílého/lýho: lau/ lé/lý: V. gako w Nom: we wſſech Pokolenjch. L.w /c3v/ 54 Bruſu Kus prwnj. L.
w bjleym lém/lým: lé/ley/lý: lém/lým/leym
Inſtr:
bjleym/lým:
lau:
lém/lým/leym
Pluraliter neб mnohopočetné. Fœmininum Maſculinum Nom:
bjlj/lá:
Neutrum
lé/lý/ley:
lá/lý:
Quod Nominativus Pluralis in Maſculino finiatur in a videre eſt ſæpe in Hágek. Trojana Hiſtoria dicit: Zlaté rauno ſtřehau dwa býky hrozná. G.
ljch/leych:
lých/leych: lych/leych:
D.
bjljm/leym:
lým/leym:
lym/leym:
A.
bjlé/lj/lá:
lé/lý:
lá:
Voc.
bjlé/bjlj bilá
lé/lý:
lá:
L.
w bjljch/leych: lých/leych: lých/leych:
Inſtr.
bjljmi/lemi:
lými/leymi: lými/leymi:
W kteréņto Formě mimo Etymologie widjſs Proſodyj z ſtrany dlauhých j/y ſpolu gich Ortografij: a znamenáſs ņe ſamý rozdjl mezy pokolenjm/ a mezy mnohým počtem přjčina geſt/ proč ſe někdy w ſylabě ej nepjſſe hrubého y. A dále k z oſtřenj Cņe= /c4r/ o rozličuých Adjektýwjch. 55 Cņeſſtiny znameney/ ņe podobná Adjectiva třjforemnj w muņſkém pohlawj pěkně poſ ednj y opauſſtěgj w Nominatiwu ſingulari: gako mladý mlad/ ſtarý ſtar/ miloſtiw/ etc. A to neywjce ſwědčj Participiim: přeſwědčený/ přeſwědčen/ ſwedený ſweden/ etc. Multa talia Adjectiva definentia in y a e derivantur à ſubſtantivis, ut hrdinný/ hrdinná/ hrdinné ab hrdina: kamenný á é/ à kámen/etc. DE COMPARATIVIS ET SVPERLATIVIS ADIECTIVORVM. Flunt comparativa addendo ad Poſitivi ey ſyllabam ſſj/ & qvidem in omni Genere, ten/ ta/ to bilegſſi. Quod fuſius Boëmice ſic explico: DOtčená Adjectiva třjforemnj na y a e ſkonaná ſe comparugj/ gako v Łatinjku: to geſt/ wětſſj a neywětſſj to býti prawj co wyznamenáwagj. Coņ ſe děge in comparativo přidanjm k muņ=
150
/c4v/ 56 Bruſu Kus prwnj k Muņſkému Nominatywu ſſj: gako bjley bjleyſſj: a nadto k Superlatýwu předloņenjm ney: neybjlegſſj. A geſt to obogj tak zwětſſené Adjectivum trogjχo pokolenj: Muņſkého bjleyſſj neybjleyſſj: Ņenſkého bjleyſſj/neybjleyſſj / Neutrius bjleyſſj neybjleyſſj: tak ſwatý/á /é/ ſwětěgſſj neyſwětěgſſj/ etc. W čemņ widjſs ņe ſylaba před ſſj pozuſtawená ſe ſkonáwá na y neb i ne pak na g. Cņehoņ přjčina geſt Formacý od Poſitivo ey bjley: a tak in Comparativo bjleyſſj/ in Superlativo neybjleyſſj. Wiz Kus Cņtwrtý o liteře y po l. Pikardi pjſſj g. Coņ ſe in Comparativis Adverbiorum ma djti: ut mile milégi: pěkně pěkněgi: ne pak in Comparativis nominum. Quæ ſeqvuntur ad Elegantiam ſpectant. Pro z oſtřenj těch Komparatýw znameney/ ņe bjlý ſwatý a podobná w ſwém zwětſſowánj třetj od konce ſylabu lépegi punktownjm ě pronáſſegj/ neņ vocálnj literau/ která w té ſylabě prw ſtála: gako bjlý/ běleyſſý: ne bjleyſſj: ſwětěgſſj/ ne ſwatěgſſj. Jtem /c5r/ o rozličných Adjektywjch. 57 Jtem ņe ſe některá z ſtrany počtu ſylab vkracugj: hluboký/ hlubſſj/ mladý mladſſj/ ſtarý ſtarſſj etc. Gakoņ y ſwá Anomala magj: gako dobrý/ lepſſj/ neylepſſj: zlý/ horſſj/ neyhorſſj/ etc. Mjſto těch Copmaratýw a Superlatýw pěkně ſtáwagj před Poſitýwem některá Adverbia: gako: dobře ljbezná wůle/ přepěkný dům/ přemilý člowěk. De varijs Adjectivis pro copia lingvæ. O Rozličných Adjectiwjch řeč náſſi rozhogňugjcých. GSau také Adjectiva na ě punktownj ſkonaná indeclinabilia w gedné formě trogjho pokolenj: gako Dawidowě/ Judowě/ Páně/ Pawlowě/ Petrowě/ etc. gichņ vņjwagj Cņeſká Ewangelia: gako ten dům/ ta wůle/ to ſłowo Páně. Gſa /c5v/ 58 Bruſu Kus prwnj Gſau y giná na en ſkonaná: gako geden/ ſwoboden/ wſſechen/ žáden. Geden w Inſtrum: má gednjm: a in Rectis pluralibus gednj. Z něhoņ také pocházegj giná Adjectiva/ ſtwrzugjcý to/ co ono wyznamenáwá: Gako gedinký/ gediničký. Adjectivum wſſechen, ņe ſwým mnohonáſobnjm w deklinowánj končenjm řeč Cņeſkau nemála rozhogńuge, celé tu poloņjm, gak ge v Pátera Drachowia nacházým. De Adjectivo omnis, qvàm variè in caſibus definat. Singulariter. Maſculinum. Fœmininum.
Neutrum.
Wſſechen
wſſechna
wſſechno
Wſſechen
wſſechna
wſſechno
&
Wſſecek
wſſecka
wſſecko
V.
Weſſkeren Weſſken
Wſſe
Wſſe.
Wſſeho
wſſj
wſſeho
N.
G.
151
Dat:
A.
Wſſemu
wſſj
wſſemu
Wſſechen
wſſechnu
wſſechno
Wſſecken
wſſecknu
wſſeckno
Accu= /c6r/ o Rozličných Adjektýwjch. 59 Acc:
Wſſecek
Wſſecku
Weſſkeren Loc:
Insſtr:
Wſſeho
wſſecko weſſken
wſſj
wſſe.
We wſſem we wſſj
we wſſem.
Wſſjm
wſſjm.
wſſj
Pluraliter. Maſculinum.
Fœmininum. Neutrum.
N.
Wſſickni/
wſſechny
wſſechna
V.
Wſſickni
wſſechny
wſſechna
G.
Wſſech neb per omnia
genera.
& L.
Wſſechněch
D.
Wſſem/wſſechněm
per omn:
gener:
Wſſechny
wſſechny
wſſechna
Wſſeckny
wſſeckny
wſſeckna
Wſſecky/
wſſecky
wſſecka
Acc.
Inſtr:
Wſſemi/wſſechněmi per omn:
&
gen:
De alijs unius formæ Adjectivis, qvantam corum copiam habeamus. Gſau geſſtě giná trogjho pokolenj Adjectiva na owic ſe ſkonáwagjcý/ genņ ſe nedeklinugj: a ņe od Subſtantyw tam Appellativis qvàm Proprijs pochazegj/ proto pro rozſſjřenj Cņeſſtiny mnoho platj. Gako Filopowic/ Ja= /c6v/ 60 Bruſu Kus prwnj Jakobowic/ Janowic/ Mečjřowic/ Sauſedowic. A geſſtě giná trogjχo pokolenj na in w muņſkým ſkonaná/ rowně tak ſnadná k formowánj/ a platná k Cņeſſtiny rozſſjřenj: Gako Barbořin/ Dorotin/ Káčjn/ Kryſtýnin/ Maryin/ Mateřin/ Newěſtin/
152
Bábin/ Babčin. Ņenſká z nich budau přidánjm a: Neutra přidánjm e: A nad ta giná j neb y na koncy Nominatywu magjcý/ wſſech pokolenj/ podobné ſnadnoſti a platnoſti: Gako Božj/ cyzý/ domácý/ howězý/ huſý/ owčj/ poddácý/ pſý/ řemeſłničj/ telecy/ zwjřecý/ wraucý/ wſſemohaucý: y giná z Participium včiněná gména. De Adjectivis in u vel um/ maximè Boëmicam lingvam augentibus. Poſledně neyrozſſjřliwěgſſj řeči Cņeſké Adjectiva gſau na u neb um w pokolenj Muņſkém ſkonaná: nebť pocházegj odewſſech Subſtantivis Prwnj/ Druhé a Páté Deklinacý: gegich Genitivum Pluralem w gméno obracegjcý/ gako: Tento Měſſtianu/ neb Měſſtianuw: Kazatelu neb Kazateluw/ /c7r/ o Rozličných Adjektýwjch. 61 teluw: Prſtu Prſtuw: Králuw: Petruw: Pawluw: pytluw: ſſewcuw. Pro Ņenſké poχlawj ſe přidáwá a: gako Králowa: a k Neutru e/ Králowe Takto ſe pak celá Deklinugj. Singulariter. Maſculinum. N.
Fœmininum. Neutrum.
Cžechuw
&
Cžechowe Cžechowa
Cžechowy
V.
Cžechu
G.
Cžechoweho/
Cžechowe/
Cžechowyho/
Cžechowy/ Cžechowyho
Cžechowa/
Cžechowa/
Cžechowa
Cžechowemu/
Cžechowe/
Cžechowemu
D.
Cžechowo Cžechoweho
Cžechowymu
A.
L.
Cžechowa
Cžechowy
Cžechowa
Cžechowu
Cžechowy
Cžechowu
Cžechoweho/
Cžechowau/ Cžechowe/
Cžechowyho/
Cžechowu/ Cžechowy/
Cžechowa/
Cžechowa/
Cžechowa/
W Cžechowem/ chowe/
chowem/
W Cžechowym/ chowy/
chowym/
W Cžechowa/
chowa/
chowa/
W Cžechowu/
chowe/
chowu/
Cže= /c7v/ 153
62 Bruſu Kus prwnj In:
Cžechowem/ Cžechowau/
Cžechowem
Cžechymym/ Cžechowau
Cžechowym
Cžechowa/
Cžechowa/
Cžechowa
Cžechowu/
Cžechowu/
Cžechowu
Pluraliter. Maſculinum.
Fœmininum.
Neutrum.
N.
Cžechowi/
Cžechowe/
Cžechowa/
& V.
Cžechowy/
Cžechowy/
Cžechowy/
Gen: & Loc:
Cžechowych in omni genere.
D.
Cžechowym in omni genere.
A.
Cžechowy/
Inſt:
Cžechowym/ in omni genere.
Cžechowy/
Cžechowa/
Kdeņ widjſs Proſodyi/ ņe ņádné dlauhé Sylaby nemagj. De Adjectivis Numeralibus. Ubi oſtendo eorum Declinationem. O Početnjch dobrému Cžechu toho k zoſtřenj geho gazyku poſkytugi/ že tři a čtyři w Biblii takto deklynowána býti znamenám. Hoc o Rozličných Adjektywjch. 63 Hoc eſt tres & tria ſic eleganter declinantur & ſcribuntur. Maſculinum.
Fœmininum.
Neutrum.
N.
Tři čtyři/
Tři čtyři/
Tři čtyři/
& V.
Třj čtyřj
G.
Třj čtyř
D.
Třem čtyřem
A.
Tři čtyři
L.
Třech čtyřech
I.
Třjmi/čtýřmi/třemi.
In omni genere.
Třemi od pětj aņ do ſta tak deklinůg: N. A. V. Pět. Loc: Inſtr: Pětj. Wſſechny giný početnj Adjectiva od pětj aņ do dewadeſátj ſe ſkonáwagj na t. Ač od gedenáctj počna můņe ſe tomu t přidati e/ krom dwadcet/ třidcet/ čtyřidcet: Kteráņ také w Genitýwu/ Datýwu/ Locali, Inſtrumentali oſtřegi ſe Łiterau ý neņ e wyſlowugj: Dwadcýti/ třidcýti/ čtyřidcýti/ neņ dwadceti/ třidceti/ čtyřidceti. Sto geſt Decl: Tiſýc druhé. Dwogj/ obogj/ trogj/ čtwery/ patery/ etc. aņ do dwadcatery gſau wſſechno trogjho pokolenj: A přednj dwě
154
64 Bruſu Kus prwnj dwě Numeri Singularis a Dualis: Oſtatnj pak Numeri Singularis a Pluralis: a takto ſe deklinugj a pjſſj y wyhlaſſugj. h. e. duplex, triplex, qvaduplex, &c. ſic declinantur. Maſculinum.
Fœmininum. Neutrum.
N. & V.
Dwogj/
dwogj/
dwogj/
G.
Dwogjho/
dwogj/
dwogjho.
D.
Dwogjmu/
dwogj/
dwogjmu.
Acc:
Dwogjho/
dwogj/
dwogjho.
L.
W dwogjm/
w dwogj/
w dwogjm.
Inſtr:
Dwogjm/
dwogj/
dwogjm.
Seqvitur animadverſio de qvantitate literæ j. Kdeņ mimo Etymologiam pěkně znamenáſs dlauhoſt j: gakņ o tom prawj gakys Grammatyk: ale gá w poſlednj Biblj nacházým Neutrum býti dwoge/ troge/ oboge/ čtwero/ patero/ etc. Aņ do dewadeſatera. Stařj Maſculinum řjkali dwůg/ trůg/ obůg/ neb trog/ obog: odkudņ poſawad řjkáme: Geden B h/ trog w oſobách. QVO= o Rozličných Adjektywjch. 65 QVomodo multiplicentur vocabula per derivationem ex Adjectivis? O z oſtřenj a rozſſjřenj Cžeſſtiny ze gmen Adjectiva řečených. GAko ſem při koncy Subſtantivorū okázal gakby ſe z nich Cņeſſtina rozhogniti mohla/ tak ſe nětco podobného na Adjectýwjch okázati můņe. Za běņný přjklad buď Chytrý/ chytrá/ chytré: To za towary ſtwo má Chytrák/ chytráček/ chytryně/ chytroſt/ zchytraloſt/ zchytralý/ zchytřiti/ chytře/ s chytroſtj/ přechytře/ přechytil/ etc. Hrdina/ hrdinſtwj/ hrdinně/ hrdinſký/ ſſkodliwý ſſkodliwoſt. Tak ſtřjzliwý přepěkně ſtřjzliwiti a ſtřjzwiti ſtřjzliwoſt/ etc. vdatný/ vdatenſtwj/ vdatnoſt. Wjce na pamět přigde pilnému řečj Cņeſké Promotoru. Owſſemť Subſtantiwa na ec ſkonaná/ gako ſtarec/ mu= 66 Bruſu Kus prwnj mudřec/ etc. čaſto od Adjectýw pocházegj: ač čaſtěgi od ſ ow/ gako zaſnaubenec/ ſſediwec/ od ſnaubjm/ ſſediwjm. DE PRONOMINE To geſt: O té Cžáſtce
řeči která mjſto gména w mluwenj zaſtáwá a giſtau do ginad dorozumělau Oſobu znamená. Hic dicitur Pronomen eſſe duplex. Wěz to/ ņe Pronomen předně geſt dwogj/ Primitivum/ to geſt přednj a od giných nepocházegjcý: Yá/ ty/ on/ ten/ onen/ týž: A Derivativum/ od těch prwnjch ſwé gméno beraucý: Gako můg/ twůg/ ſwůg/ naſſinec waſſinec. K Přednjmu z ſtrany Etymologiæ pauhý Cņech ſotwa Bruſu potřebuge De Pronomine. 67 ge Łeč wědomoſti o tom/ ņe gá/ ty/ ſui, w giných mjſto Rectorum caſuum ſkonánjch ſe takto deklinugj a dwogenjm ſe řeč Cņeſkau oſtřj. Declinatio Pronominis: Ego, Tu, Sui. Singulariter.
155
Nominativo Yá/
ty/
ſui,
Genitivo
mne/
tebe/
ſebe/
Dativo
mně mi/ tobě tj/ ſobě ſy/
Accuſativo
mne mě/ tebe tě/ ſebe ſe/
Vocativo
ó gá/
Locali
we mně/ w tobě/ w ſobě/
ó ty/
Inſtrument: mnau/
ó ſe/
tebau/
ſebau/
Pluraliter. Nominativo My/
Wy/
Genitivo
nás/
wás/
ſebe ſe/
Dativo
nám/
wám/
ſobě ſy/
Accuſativo
nás/
wás/
ſebe ſe/
Vocativo
ó my/
ó wy/
Locali
w nás/
w wás/
w ſobě/
In= 68 Bruſu Kus prwnj Inſtrum:
námi/
wámi/
ſebau/
Odkudņ pros za mně zlé řekneſs: neboť to mne zde geſt Accuſativus/ který nemá nad e punktu: ale máſs řjcý za mne. Aniņ dobře djſs: Dey za mně clo: Ale dey za mne clo: tak dobře djſs požádey mne: Zle pak požádey mně: Neboť mne geſt tu Genitivus, mně pak Dativus. Widjſs tu také ņe my/ wy/ nos, vos, magj kratičké y. Gináč rcy ó my/ meæ. To ſy geſt málo w vņjwánj/ krom w rytmjch. On/ ona/ ono/ mimo obyčegnau deklinowánj formu/ gako in Genitivis onoho/ oné/ onoho: Dativo onomu/ oné/ onomu/ etc. Také takto deklin g/ a w tom deklinowánj znameney Proſodij a Ortographij. Singulariter. Nomin:
On/
ona/
ono/
Gen:
geho něho/
gj/
geho něho/
Dat:
gemu němu/ gj nj/
gemu němu/
Accuſ:
gey něg/
ge ně/
gi ni/
Voc= De Pronomine. 69
156
Voc:
ó on/
ó ona/
ó ono/
Loc:
w něm/
w nj w gi/
w něm
Insſtr:
gjm njm/
gj ni/
gjm njm.
Oni/
ony/
ona/
Genitivo Gich/
gich/
gich/
Dativo
Gim/
gim/
gim/
Accuſ:
ge ně/
ge ně/
ge ně/
Vocativo ó oni/
ó ony/
ó ona/
Pluraliter. Nomin:
Locali
W gich nich/ in omni
genere.
Inſtrum:
gimi nimi/
in omni
genere.
Podobně o Pronomine ten/ ta/ to/ tento/ tato/ toto/ znameney/ ņe toliko Fœminini Dativus té této/ a Inſtrum: Maſculinus y Neuter tjm tjmto/ qvantitatis longæ ſunt. Pronomen Derivativum můg takto deklinůg/ a ſpolu znameney geho Proſodiy a Ortographiy: to geſt Łiter a e j w giſtých ſkonánjch dlauχoſt. Hic obſervanda eſt Pronominum meus, tuus, ſuus, Ortographia & Proſodia. Sin= 70 Bruſu Kus prwnj Singulariter.
Maſc:
Fœmin:
Neutr:
Nom:
Můg/
má moge/
mé moge/
Gen:
Mého mýho/
mé my/
mého mýho/
Dat:
Mému mýmu/
mé mý/
mému mýmu/
Accuſ:
Mého mýho/
mau/
mé my/
Voc:
ó Můg/
má moge/
mé moge/
L:
W mém w mým/
w mé/
w mém w mým/
Inſt:
Mým/
mau/
mým/
Pluraliter.
Maſculinum
Fœmininum. Neutrum.
Nom:
Mý/
mé/
má/
& Vocativo
Mogi/
moge/
moge/
Gen:
Mých/meych/mogjch
in om: g.
Dativo
Meym/ mogim
in om: g.
Accuſativo
Mé/my/moge/
in om: g.
157
Locali
w mých
in om: g.
w meych
in om: g.
w mogjch
in om: g.
Inſtrumentali Mými/meymi/mogimi. Podobně deklin g twůg a ſwůg. Y Derivativum náſs/ náſſe/ náſſe. Má ſwá znamenánj hodná koncowánj a w gi= De Pronomine. 71 giſtých mjſtech/ gakņ tu vhlédáſs/ dlauhoſt Łiter a j. Seqvens Declinatio Pronominis noſter, noſtra, noſtrum eſt maxime obſervanda propter ortographiam & Proſodiam. Singulariter. Nominativo
Náſs/
náſſe/
náſſe/
Genitivo
naſſeho/
naſſj/
naſſeho/
Dativo
Naſſemu/
naſſj/
naſſemu/
Accuſativo
Naſſeho/
naſſj/
naſſemu/
Vocativo
ó náſs/
náſſe/
náſſe/
Locali
na naſſem/
naſſj/
naſſem/
naſſj/
naſſjm.
Inſtrumentali naſſjm/ Pluraliter. Nominativo
Náſſi/
náſſe/
náſſe/
Genitivo
naſſich/
naſſich/
naſſich/
Dativo
naſſjm/
naſſjm/
naſſjm/
Accuſativo
náſſe/
náſſe/
náſſe/
Vocativo
uáſſi/
náſſe/
náſſe/
Locali
při naſſich/ naſſich/
naſſich/
Inſtrumentali naſſimi/
naſſimi/
naſſimi/
Duali
in omni
genere
naſſima
Negináč deklinůg a piſs wáſs/ wáſſe/ wáſſe. Naſſinec/ noſtras noſtratis/ a wa= 72 Bruſu Kus prwnj waſſinec veſtras veſtratis/ gſau Muņſkého y Ņenſkého pokolenj/ a deklinugj ſe na Třetj ſproſtau Declinacý. Hic ſeqvitur de Derivativo geho/ qvod ſit Indeclinabile. Derivativum geho geſt Relativum indeclinabile pokolenj Muņſkého a Neutrius: ſrownáwá ſe s těmi wěcmi/ které w pamět vwozuge/ w kterým koliw illorum caſu: Tak ņe
158
kdybych tjm geho rozuměl Muņſké pohlawj/ rozuměg w přjkladu Kryſta/ tedybych w Nominativu řekl: B h geſt Otec geho: W Genitivu, žádám Otec geho: W Datiwu poddáwam ſe wůli geho/ poraučjm ſe dobroljbeznoſti geho: Swěřugi ſe řjzenj geho/ etc. Paklibych tjm geho rozuměl Neutrum genus/ gako w přjkladu Nebe/ rowněbych wěcý wſſeho trogjho pokolenj k němu patřjcý we wſſech ſkonánjch a wſſech počtjch/ k němu obracel anby zatjm to geho wņdycky w ſwé neproměnitedlnoſti trwalo. W Plur: pak w témņ dwogjm pokolenj má gegich/ s krátkým i. Ale /d1r/ De Pronomine. 73 Ale Derivativum a ſpolu Relativum ņenſké gegj také tak vņjwané netrwa w takowé neproměnitedlnoſti nýbrņ ſrownáwá ſe s tjm pokolenjm které w pamět vwozuge: Pročeņ toto geſt geho deklinowanj. Hic ſequitur Declinatio Derivativi ſuus, ſua, ſuum. Singularitet. Maſc.
Fæmin:
Neutrum.
N.
Gegj muž/
gegj dcera/
gegj zbožj.
G.
gegjho muže/
gegj dcery/
gegjho zbožj.
D.
gegjmu muži/
gegj dceře/
gegjmu zbožj.
A.
gegjho muže/
gegj dceru/
gegj zbožj.
V.
ó gegj muži/
gegj dcero/
gegj zbožj.
L.
gegjm muži/
gegj dceře/
gegjm zbožj.
I.
gegjm mužem/
gegj dcerau/ gegjm zbožjm.
Pluraliter.
Maſc.
Fæmin:
Neut:
N.
Gegj mužj/
dcery/
zbožj/
G.
gegjch neb gich mužů/ dcer/
zbožj/
D.
gegjm muž m/
dcerám/
zbožjm/
A.
gegj muže/
dcery/
zbožj/
dcery/
zbožj/
V.6 /d1v/ 74 Bruſu Kus prwnj V.
ó gegj muži/
L.
w gegjch neb gjch mužich/ dcerách/
zbožjch/
159
I.
gegjmi mužmi/
dcerami/
zbožjmi/
Kdeņ pro z oſtřenj Proſodye a Ortographiæ widjſs ņe w tom ņenſkém Relatiwu gegj to geſt wņdycky dlauhé. De Pronominibus co/ něco/ kdo/ toliko w Inſtrumentálnjm znameney/ ņe w něm dlauhé j magj: čjm/ něčjm/ kým Cžj pak generis omnis, a ký generis maſculini, wewſſech numeris y caſibus, ſwé j & ý dlauņegj. Deklynugj ſe gako Křegčj. To téņ rcy a Towaryſſich kýho/ gaký/ taký/ ňáký. Genž a geſſto gſau Relativa wſſech pokolenj a wſſech počtů indeclinabilia. An/ ona/ ano/ a ani/ any/ ana gſau toliko Nominativi: giných caſus nemagj. DE VERBO. O Slowu Hic /d2r/ De Verbo. 75 Hic de eo dicitur quod modos & tempora habeat: non caſus. GAkkoliw wſſemu/ co vſty pronáſſjme/ a co ſwé wyznamenánj mjti m ņe/ Slowo řjkáme/ (magjc wlaſtněgi Slowce řjkati) wſſak nicméně obzwláſſtnjm zde tu Cņaſtku řeči gménem Slowo rozumjme/ která ſe konjuguge/ a časy y způſoby nětčeho činěnj wyznamenáwá: mezy tjm pak ſkonáwánj/ to geſt Caſus, gménu podobných mimo Nominatywa nemá. Ulterius dicitur quòd Genera ſimilia Nonum habeant in Præterito, & in eis temporibus quæ ab eo formantur. Ač Genera má/ in Præterito Indicativi: Nebo Maſculinum Singulare ſe ſkonáwá na l. Plurale na i: Fæmininum Singul: na la/ Plural: na ly: Neutrum Singul: na lo. Plural: na la: Gako ſſel muž/ ſſli muži: ſſła žena/ ſſły ženy: ſſło zwjře/ ſſła zwjřata. Habet & duo themata: vnum Præſentis, quod præſens tempus ſignificat. Má také dwoge Thema, quod eſt prin= /d2v/ 76 Bruſu Kus prwnj principium reliquorũ temporum, unde ea formantur, to geſt/ půwod/ z kterého ſe ginſſj ſkonánj téhoņ Slowa formugj. Prwnj a přednj Thema geſt prwnj oſoba Præſentis Indicativi: A to magj toliko ta Slowa/ která w přjmým ſmyſlu wyznamenáwagj čas přjtomný: Gako ſſłapám/ hnigi/ včjm. Od nichņ ſe formugj ſſłapal/ ſſłapey/ ſſłapati/ ſſłapage: hnil/ hnig/ hnjti/ hnige: Včil/ vč/ včiti/ vče. Alterum Thema eſt Futuri temporis, quod in primo & recto ſenſu ſignificat futurum quid. Druχé a to ne tak přednj Thema geſt prwnj oſoba Futuri Indicativi. A to Thema geſt těch Slow/ která w přjmým a ſproſtým ſmyſlu wyznamenáwagj čas budaucý: ſſłapjm/ ſſłapnu djm/ kleknu. Et hoc in pathetico ſenſu ſignificat etiam tempus præſens. W Patetyckým také čas přítomný: od njchņ ſe formugj ſſłapil/ ſſłap/ ſſłapiti/ ſſłápě: klekl klekni/ kleknauti/ klekna. Prima illa themata non habent proprium futu= /d3r/ O Słowu gſem gſy geſt 77 turum ſed conficiunt illud ſibi ex ſuo Infinitivo & futuro verbi ſum. Prwnj Themata nemagj wlaſtnjχo Futuri Indicativi, od ſebe formowanýho ale dělagj ge ſoбě z ſwéχo Infinitivo a Slowjčka budu: Gako: budu ſſłapati/ etc. Druhá pak Themata ſau ſama Futurum. Má také numerum Dualem, gako Rņekowé. W ginſſjch přjpadnoſtech ſe s Łatinjky ſrownáwá. Sequitur de Conjugationibus Verbi Activi: & hic dicitur quod ſint tres I. in m. 2. in a u y. 3. in im/ vel ym. O Conjugacých Slow Activa řečených. Conjugacý neb ſklońowánj
160
Slow gſau tři: Prwnj in Indicativo Præſenti ſe končj na am. Druhá na i u y. Třetj na jm neb ým. A ņe /d3v/ 78 Bruſu Kus prwnj A ņe na ſkonáwánj Slowa Subſtantivum Gſem gſy geſt/ ſkonáwánj wſſech Conjugacý w Præteritu a we Futuru Indicativi, &c. y w Slownjch Pasſiva řečených záleņj: téņ ņe ſyce to ſamé Gſem gſy geſt/ Bruſu potřebuge/ pro geho zbytečně pſáwanau prwnj Łiteru g/ in Præteritis, &c. a ņe w Optativu někteřj ſſ za ſ kladau/ proto ge tu takto nabrauſſené přigmi. CONIVGATIO VERBI SUM. Cujus uſus eſt per omnes tres Conjugationes in Præteritis & Futuris: & in Paſſivis per totum. Indicativus Modus. To geſt: Rozprawěgjcý Způſob mluwenj. Præſens neb w Cņaſu Přjtomném. S. Gſem neb ſem/ gſy neb ſy/ geſt neb ge/ P. Gſme neb ſme/ gſte neb ſte/ gſau neb ſau/ Od= /d4r/ o Słowu gſem ſy geſt, 79 Odkndņ ty ſe tu es, geſt drtina Vņiwá ſe to Præſens za Præteritū, kdyņ ſtogj při Participium Pasſivum: gako: Trápena geſt ta Swatá třj dni. Præter:
neb w Cņaſu Pominulém. Muņ Byl ſem/ byl ſy/ byl.
Singul:
Ņen: Byla ſem/ byla ſy/ byla. Neut: Bylo ſem/ bylo by/ bylo. Muņ: Byli ſme/ byliſte/ byli.
Plural:
Ņen: Byly ſme/ bylyſte/ byly. Neut: Byla ſme/ byla ſte/ byla.
Stařj také in Maſc: Num: Plur: řjkati byla: ut Ta dwa bratřj byla mladá. Futurum, neб w Cņaſu budaucým. Singulariter. Budu/ budeſs/ bude. Pluraliter. Budeme/ budete/ budau. Imperativus Modus. To geſt: Rozkazugjcý Způſob mluwenj. Præſens neb w Cņaſu Přjtomném. Singulariter. Buď/ buď on/ neb ať geſt. Pl: Buďme/ buďte oni/ neb ať gſau/ Fu= /d4v/ 80 Bruſu Kus prwnj Futurum včinjſs/ přidáſſi potom/ dlé Łatinſkých Principij. Optativus Modus. To geſt: Žádagjcý Způſob. In Præſenti w Přjt: čaſu. Singul: O kyž ſem/ ſy/ geſt! Plural: O kyž ſme/ ſte/ gſau neb ſau! In Præterito w Pomjn: čaſu. Singulari. Muņ:
ó kyž ſem byl/ kyž ſy byl/ kyž byl!
Ņen:
ó kyž ſem byla/ kyž ſy byla/ kyž byla!
161
Neut:
kyž ſem bylo/ kyž ſy bylo/ kyž bylo!
Plurali. Muņ:
ó kyž ſme byli/ kyž ſte byli/ kyž byli!
Ņen:
ó kyž ſme byly/ kyž ſte byly/ kyž byly!
Neut:
ó kyž ſme byla kyž ſte byla/ kyž byla!
Neb taky takto: S. Muņ:
Bylbych/ bylbys/ bylby!
Ņen:
Bylabych/ bylabys/ bylaby!
Neut:
Bylobych/ bylobys/ byloby!
Neб
ó bych byl/ ó bys byl/ ó by byl/ etc.
P. Muņ: /d5r/ o Słowu ſem ſy geſt. 81 P. Muņ:
Bylibychom/ bylibyſte/ byliby!
Ņen:
Bylybychom/ bylybyſte/ bylyby!
Neu:
Bylabychom/ bylabyſte/ bylaby!
Wſſudy ſe tu rozumj ó a prw: a to bys někdy ſtáwá bez s gako: Cžas geſt aby ſe přičinil Hoſpodine Pſ 118. 126. Præteritum Pluſquam Perfectum z toho vděláſs/ přidáſſi k tomu poſlednjmu byl: gako: ó bylbychbyl/ bylbys byl/ bylby byl/etc. Conjunctivus Modus. Hic ab Indicativo tantum differt in eo, quòd ei præponatur conjunctio Cùm. Spogugjcý Zp ſob ſe od Indicativo gináč nedělj/ neņ předloņenjm Conjunkcý když: gako: Když gſem/ když gſy/ když geſt/ etc. Neb geſtli ſem/ geſtliže ſem/ etc. Infinitivus Modus To geſt/ negiſtého čaſu/ počtu/ a oſoby: Býti neb beyti/ neb byt/ neb beyt. PAR= /d5v/ 82 Bruſu Kus prwnj PARTICIPIALIA. Præſens: to geſt w čaſu Přitomném. Sing. Muņ: a Neu: gſa. Ņen: gſaucý gſauc. Plur: in omn: gen: Gſauc neb gſauce. Præter: to geſt: w Cņaſu Pominulém. Sin: Muņ: Byw: Ņen: a Neu: bywſſi. Plur: in omn: Gen. bywſſe. W Compoſitu Negſem třetj Oſoba má nenj/ mjſto negeſt. PRIMA CONIVGATIO Quæ habet Characteriſticam a durantem per totam Conjugationem: ſicut & reliquæ Conjugationes ſuas per totum durantes juxta morem Græcorum. Ta/ gakņ ſme nedáwno prawili/ na am ſe ſkonáwagjcý/ má Vocalem Characteriſticam a: gako: Dám/ dáſs/ dal/ dáti/ etc. Geſt pak
162
Characteriſtica w gedné kaņdé Conjugacý ta litera poſ ednj ſylaby Thematis, která trwá přes celau Conjugacý/ méně neb wjce/ /d6r/ Prwnj Conjugacý. 83 ce/ gako v Rņekůw (gimņ ſme w tom rownj) s přidánjm po ni liter a ſylab/ gakņ formula teď náſledugjcý vkazuge. Indicativus Modus. Præſens.
Sſłapám/ ſſłapáſs/ ſſłapá/ Sſłapáme/ ſſłapáte/ ſſłapagj. Hic ulterius pro copia vocum oſtenditur ex verbis in am fieri nomina ſubſtantiva. Mnoha té y giných Conjugacý Themata, obzwláſſtně na m ſkonaná/ plodj z ſebe gména Subſtautiva na k/ č/ t/ ř/ etc. ſkonaná: gako ſſłapám calco, ſſłapák calcator měřjm metior měřjč menſor kowám/ kowář chodjm/ chodjč a chodec gezdjm/ gezdjč a gezdec/ etc. Præteritum. M.
Sſłapal ſem/
ſſłapal ſy/
ſſłapal/
Sſłapali ſme/
ſſłapali ſte/
ſſłapali/
Veteres dicebant:
Sſłapala dwa
bratřj.
F.
Sſłapala ſem/
ſſłapala ſy/
ſſłapala/
Sſłapaly ſme/
ſſłapaly ſte/
ſſłapaly/
N. Sſła= /d6v/ 84 Bruſu Kus prwnj N.
Sſłapalo ſem/ ſſłapalo ſy/
ſſłapalo/
Sſłapala ſme/ ſſłapala ſte/
ſſłapala.
Sequitur modus formandi hujus temporis à Præſenti: mutando m in l. Formuge ſe od Oſoby prwnj Præſentis m proměně w l/ a přidage we wſſech Conjugacých Præſens ſlowa ſem/ ſy/ etc. bez prwnj geho litery g. Po třetj oſobě ſe nic nepřidáwá: nebťby bylo zbytečné: gakņ Melantrých/ ſe wſſemi poſledněyſſjmi Bibláři ſaudj: w čemņ gich máme wſſichni náſłedowati. Łečby hrubě potřebi bylo. Sequitur modus derivandi Verba frequentativa & Nomina Adjectiva. Těmi Præteriti Indicativi Modi řeč náſſe ſe rozſſjřj/ formowánjm Frequentatýw/ proměně l w ſylabu wám: gako: Sſłapal ſſłapáwám: ſſłapil ſſłapjwám/ etc. Jtem gmén Adjectyw/ přidage k liteře l literu ý neb ſylabu ey: padl/ padlý neb padley: shnil/ shnilý neb shniley: ſměl ſmělý/ etc. Ač ne wſſechna Slowa tu gemnoſt magj. Některá z těch tak včiněných Adjectyw poſlednj /d7r/
163
Bruſu Kus prwnj 85 dnj ný pěkně měnj w en: gako/ prázdný/ prázden ſylný/ ſylen. Pluſquam Perfectum. Maſculinum.
Sſłapal ſem byl/
ſſłapal ſy byl/
pal byl/
ſſłapali ſme byly/
pali ſte byli/
pali byli/
Fæmininum.
Sſłapala ſem byla/ pala ſy byla/
pala byla/
ſſłapaly ſme byly/ paly ſte byly/
paly byly/
Neutrum.
Sſłapalo ſem bylo/ palo ſy bylo/
palo bylo/
ſſłapala ſme byla/
pala byla/
pala ſte byla/
Také y giné dwě Conjugacý ſamé byl/ etc. nad Præteritum přidáwagj. Futurum.
Budu ſſłapati/
budeſs ſſłapati/
bude pati/
Budeme ſſłapati/
budete pati/
budau pati.
A tak ſe componugj wſſechna ſlowa Thema Præſens magjcý. Nebť ſſłapjm a ſſłapnu gſau Themata Futuri, a nemagj Præſens Indicativum, ut dictum eſt p. 77. Ne wſſechna ſlowa magj takowé trogj Thema: Některá přeſtáwagj na /d7v/ 86 Bruſu Kus prwnj na dwogjm/ gako kopám/ kopnu: Některá na gednom: gako řwu/ etc. Imperativus Modus. Præſens, neb raděgj Futurum: poněwadņ toliko to rozkazugem/ co ſe budaucně má dělati. S. Sſłapey ty/ ſſłapey on/ P. Sſłapeyme/ ſſłapeyte/ ſſłapeyte oni. Sequitur formatio huius & inſtructio cur characteriſtica a mutetur in e. Formuge ſe od prwnj oſoby Singularis Indicativi Præſentis, Sſłapám/ proměně m w y bude Sſłapay dle Regule a po Slowácku: ale my Cņechowé pro lepſſj zněnj měnjme to a w e/ a řjkáme ſſłapey. Někteří mjſto y kladau g ſſłapeg/ hněweg. Optativus Modus. Docetur hic non differe Optat: Indicat: niſi per Adverbium optandi: quod hic præponitur vel poſtponitur. Ten ſe celey/ a we wſſech Conjugacých ſrownáwá s Indicatýwem: Krom Prwnj Conjugacý 87 Krom ņe ſe pře kládá ó/ neb kyž: neb to obe: nebo obe ſe opauſſtj: gako in præſenti, ó kyž ſſłapám! etc. Nebo w témņ Præſenti po kaņdé perſoně Indicativi Præteriti klade ſe Interjectio bych/ bys/ by: bychom/ byſte/ by. Gako: ó ſſłapalbych! ó ſſłapalbys! ó ſſłapalby! etc. Kteréņto Interjectionis litera s in ſecunda perſona aliquando eclypſatur, ut: ó by mi ty pomohl! Hinc Pſ. 69. Bože přiſpěg aby mne wytrhl: poſpěſs aby mi ſpomohl: In Præterito pak ſe nad to geſſtě přidáwá byl/ byla/ bylo/ etc. Gako: ó ſſłapalbychbyl! ó
164
ſſłapalbysbyl! etc. Futur: geſt rowně Præſenti: přidada po kyž potom neb budaucně: gako: ó kyž budaucně ſſłapám! Conjunctivus Modus. Dicetur hic non differre hunc modum ab Indicat: niſi per præpoſitionem Conjunctionis Cùm, když. Ten podobně geſt rowney Indicativo krom ņe ſe ke wſſem čaſům a oſo= 88 Bruſu Kus prwnj ſobám předkládá když: gako: když ſſłapám/ etc. W Præteritjch pak hned po když klade ſe Verbum ſem/ ſy/ etc. gako: Když ſem ſſłapal/ když ſy ſſłapal. Infinitivus, Sſłapati. Traditur hic formatio Infinitivi. Formuge ſe we wſſech Conjugacých od Præteritum: proměně l w ti: gako: Sſłapal/ ſſłapati ſſłapnul/ ſſłapnuti/ po StaroCņeſku: Neboť nynj před u ſtawjme a/ aby bylo ſſłapnauti/ etc. Syceby bylo nomen Verbale proměněnjm krátkého poſlednjho i w dlauhé: gako: ſſłapnutj/ kleſnutj/ ſednutj/ etc. Ulterius docetur per infinitivum augeri copiam vocabulorum Boëmicorum. Tjm Infinitivum Cņeſſtina ſe rozſſiřuge: proměńowánjm poſlednjho i w el: a to w některých toliko ſ owjch: Gako: ctjti/ ctitel Kázati/ Kázatel mluwiti/ mluwitel ſpaſyti/ Spaſytel čjtati / čjtatel ſtawěti/ ſtawitel. Jtem poſle= Prwnj Conjugacy 89 ſlednjho ti w adlo/ ut práti prádlo/ přiſtáwati přiſtawadlo/ býti bydlo. Hic docetur nos carere Gerundijs: ſed pro illis ſervire nobis verbalia in am enj utj finita: vel modum infinitivum: vel participia. Sed hæc eo peritioribus. Gerundyj nemáme ale mjſto nich vņjwáme gmen/ Verbalia řečených/ na am/ enj/ utj/ ſkonaných: gako: Sſłapánj/ včenj/ hnutj/ etc. nebo ſlow Infinitivi modi: gako: Eſt tempus ludendi: Geſt čas hranj/ neb geſt čas hráti. Ludendo tempus perdidi: Hranjm čas ſem zmařil. Neb doplńugeme to per Participium: Hrage čas mařjm: Padage ſe vrážjm. Hortor te ad ſtudentum: nabjzým tě k včenj. Studentum mihi eſt: Mám ſe včiti. A tak hle tu widjſs/ ņe wſſechna tři Gerundia ſnadno wykladáme. Obzwlaſſtně pak Gerundium in do, wykládame ſkrze Participiale præſentis temporis. Hic ulterius traditur modus ſupplendi defectum Supinorum. Su= 90 Bruſu Kus prwnj Supin také nemáme nýbrņ na um ſkonaná wyſ owugem také tjm gménem Verbalnjm/ etc. přidáwagjce k němu k: Eo luſum: gdu k hranj: Neb per infinitum: gdu hráti. Supinum na u ſkonáwané rowně tak wyſlowugem/ přidánjm Præpoſicý od: gako: Venio à luſu, gdu od hranj. Deinceps dicitur hic Nomina verbalia eſſe ea quæ ex verbis formantur & quomodo: Gſau pak gména Verbalia ta/ která ſe formugj ze γlow: A to ſyce dlé prawidla od pominulého čaſu Indicativi, ſkonanýho na al neb el/ proměně literu l w ſylabu nj: gako: ſſłapal w ſſłapánj/ ſtonal w ſtonánj/ etc. Skonaná na il měnj to w enj: gako wſtaupil wſtaupenj: Skonaná pak na nul/ l proměñugj w tj/ gako napomenul/ w napomenutj. Která ſe tjm prawidlem nezaprawugj/ zwyk ge známá činiti musý. Ultimo hic docetur nos Futurum Infinitivum ſupplere verbo mám/ & Infinitivo ejus verbi quor exprimere velimus. K wy= Participiálnj Způſob. 91 K wyſlowenj Futuro Infinito vņjwáme budu neb mage a Infinitivo toχo ſlowa které wyſlowiti chceme: gako: luſurus: mage hráti/ neb který má hráti/ neb bude 165
hráti: luſura, magic hráti/ neb která má hráti/ etc. PARTICIPIALIA. Hæc quidam
Laurentius Benedictus Tevtobrodenſis Rector vocat modum Participialem: quem cùm compendiosè deſcribar, ego in gratiam, amantium brevitatem ſic eum ejus verbis refero: Modus Participialis eſt duplex: Primus, eujus præſentis & futuri temporis ſingularis numerus definit in ě/ vel a/ pro Maſculino & Neutro genere: in e/ vel ey/ pro Fœminino, in c ultimâ, in ic penultimâ correpta: pluralis in jce/ & auce pro omni genere. Maſculinum & Neutrum formatur à thematis tertia plurali, j verſo ě, vel ab au detracto u/ ut činj čině/ milugj miluge/ berau bera: Fœmininū činje & činěcy/ beruc & berucý: Plural: omn: g: činjce berauce. Sed in Plurali frequens eſt apocope, činje berauc. Par= 92 Bruſu Kus prwnj. Participialis modus ſecundus eſt, qui in ſinaulari numero temporis Præteriti definit in w/ pro maſculino, in wſſi/ pro fæminino & neutro genere: in plurali in wſſe/ pro omni, ut včiniw/ včiniwſſi/ včiniwſſe. Maſculinum formatur à præterito, l vertendo in w. Maſculinum tamen interdum eſt in d/ unde reliqua genera ſunt in dſſi/ ut wyſſed/ wyſſedſſi. Gá pak na Cņeſko takto Participialia wypiſugi: Participialia gſau vocabula, to geſt/ ſ owa verbi partis, gakobys řek/ přjpadnoſti Gmén a γlow ſpolu aučaſtná: ačkoliw zemGén ne participugj wjce neņ Nominativum caſum a Numerum ſingularem vel pluralem: odkudņ ſnad proto ſe nazýwagj Participialia, nepak Participia. Ze γlow pak participugj čas přjtomný/ pominulý a budáucy. Gſau pak Participialia toliko Activa a Neutra. Na a e gſau Præſentis & Futuri temporis a to Muņſkého y Neutrius pohláwj Numeri ſingularis. Formugj ſe od třetj oſoby mnohopočetnj Thematis: au proměně w a: gako: ſſła= Participiálnj Způſob 93 ſſłapnau ſſłapna: j pak proměně w e: gako ſſłapagj ſſłapage: dadj wſſak má dada/ ne pak dadě: a gedj geda. A ņe třetj Cōjugacý tu oſobu někdy má dwognáſobnj/ gako: Mužj hledj/ a Mužj hleděgj/ proto také to Participium geſt dwogj/ totiņ: hledě a hleděge/ etc. Adhuc ulterius docetur formatio Fæmininorum & Neutrorum. Z těch ſe formugj/ ņenſká/ a gakņ w některých Autořjch proti ſwému zdánj nacházým y Neutra na gednoſtegnau terminacý c neb cy/ přidanau k a neb k e: gako ſſłapna/ ſſłapnauc/ neb ſſłapnaucy: hledě/ hleděc neb hleděcy/ gakņ Ĥágek mluwj: neb změněnjm e w i hledě/ hledic/ hledicy: wěze/ wězyc/ wězycy/ gakņ nynj mluwjme. Fœminina ſingularia, patiunt pluralia omnis generis. Dále z těch ņenſkých gednopočetnj formugj ſe Participialia mnohopočetnj generis omnis, proměněnjm toho c neb cy w ce: Gako ſſłapnauc/ neb ſſłapnaucy/ ſſłapnauce/ hledjce/ wě= 94 Bruſu Kus prwnj wězýce dlauhého předpoſ ednjho j ý. Participia pak také poſlednj ý dlauχé magj. Docetur Participialia in w eſſe Præteriti temporis, & formari à Præterito mutato l in w. Na w gſau Præteriti temporis a formugj ſe od prwnj muņſké oſoby Præteriti Indicativi ſingularis, l proměně w w: gako ſſłapal/ ſſłapaw: včil/ včiw: Docetur ulterius aliquando finiri in d vel in aliam ſimilem conſonantem. Někdy ſe wſſak ſkonáwagj na d/ neb h/ neb na ginau conſonu tehdáņ/ totiņto/ kdyņby na w zle znělo: gako za ſſew/ ſedw/ mohw/ chrkw/ etc. rcy ſſed/ ſed/ moh/ chrk: a obyčegně kdyņ ſe Præteritum Indicativi končj na dwě conſony, tehdy ſe poſledněgſſj conſonans odkládá. Někdy pak ſe nem ņe tak zlepſſiti: gako: Báw/
166
braw/ znaw/ etc. A tehdáņ mjſto nich vņjwáme Participiálnjch Præſentis temporis: gako: boge ſe řekl: bera Gežjſs djtky na lokty ſwé: znage myſſłenj gegich. Z těch muņſkých ſe formugj ņenſká přidánjm ſſi: gako: Participiálnj Způſoб 95 ko ſſłapaw/ ſſłapawſſi: včiw/ včiwſſi: ſſed/ ſſedſſi i moh/ mohſſi/ etc. Neutra gſau podobná muņſkým: gako: Semeno padna w zemi dobrau neumřeli: loan: 12. 24. Aby djtě vkáže ſe před Hoſpodinem tam zuſtalo: I. Regum. I. 22. ubi ly vkáže eſt Participiale Neutrum. Přidáſſi pak ſe/ tedy bude Partieipiale mnohopočetnj omnis generis: gako padſſe a wſtawſſe muži/ ženy/ zwjřata. Z ſtrany těch Participiálnjch ſlowjček řeč Cņeſká geſt bohatſſj/ neņ Łatinſká: poněwadņ gich Łatinjcý nemagj. PARTICIPIA. HÆc propriè ſic dicta (quia à Nominibus participant genera, numeros & caſus: à verbis autem tempora & perſonas) ſunt terminatione thematis duplicia: Activa ſcilicet & Paſſiva. Activa terminantut in cy, & ſunt omnis generis: temporis autem tam futuri, quàm præſentis. Et hæc formantur à tertia perſona præſentis Indicativi Numeri Pluralis, addendo ad 96 Bruſu Kus prwnj ad ejus terminationem ſyllaba cý: Sſlapagj/ ſſlapagjcý: řkau/ řkaucy: wlekau/ wlekaucý/ etc. Paſſiva autem terminantur in n: Genere maſculino: cui additur a pro Genere Fœminino, & o pro Genere Neutro: ut ſſlapán/ ſſlapauá/ ſſlapáno: ſlyſſen/ ſlyſſena/ ſlyſſeno: wěřjn/ wěřjná/ wěřjno: pſal pſán/ etc. Et hæc ſunt ſolius Præteriti temporis: formanturq´ à Præterito Activo ſui Verbi, Perſona primâ Numeri ſingularis illius l mutato in n: ut ſſłapal/ ſſłapán milowal/ milowán: ſlyſſal/ ſlyſſán: ſlyſſel/ ſlyſſen. Vocales i & y ante illud finale l ſtantes ſolent mutari in e ut: chwálil/ chwálen: podobil/ podoben: proſyl/ proſen. Poſt punctuatas autem literas quales č ď ň p ř ſſ ť ž illud parvum ſeu tenue i eleganter perſeverare ſolet: ut cwičin/ odin/ minin/ trpin/ wěřin/ ſnáſſin/ klátin/ pražin. Aliqua pro n aſciſcũt t ut gal gat/ vťal vťat/ bil bit. Et aliquando ultima litera præteriti activi cùm immediate præcedente vocali omittitur: ut hotow pro hotowen. Hæc pro puris Boëmis ſic explico: TA gedna gſau Activa, a to Præſentis Temporis na cý dlauχé ſkonana/ generis omnis. Formugj ſe od třetj oſoby mnohopočetnj Præſentis Indicativi, přidánjm toho cý: gako ſſłapagj/ ſſłapagjcý: ſſłapnau/ ſſłapnaucý: řkau/ řkaucý. Dru= /e1r/ Participiálnj Způſoб 97 Druhá gſau Paſsiva, a to Præteriti temporis, w Pokolenj Muņſkým na a ſkonaná. Formugj ſe od ſlow Activi Generìs Præteriti Indicativi, od prwnj oſoby Muņſké/ proměnjc l w n/ a krátké a před l ſtogjcý w dlauhé: gako ſſłapal/ ſſłapán. Pakli před l ſtálo e krátké/ to ſe tak necháwá: gako ſłyſſel/ ſłyſſen: ba také i & y ſe w ně proměńuge: gako chwálil chwálen: proſyl proſen. Ač to i někdy po punktownjch Conſonantjch č/ ď/ ň/ p/ ř/ ſſ/ ť/ přepěkně w těch Participijch trwá: gako: cwičin/ odin/ pokauſſin/ minin/ rozražin/ wěřin/ trpin/ ſnáſſin: některá za n magj t: gako gat/ vťat/ bit/ etc. A někdy ſe poſlednj ſyllaba opauſſtj hotowil hotow. Ņenſké Participium z toho Muņſkého včinjſs přidánjm krátkého a: ſſłapan/ ſſłapána: ſłyſſen ſłyſſena: wěřjn/ wěřjna: Neutrum pak přidánjm o/
167
ſſłapáno/ etc. Slowa Neutrius Generis, gakoņto nemagjcý po ſobě ņádného caſus, neformugj toho participium: neboť /e1v/ 98 Bruſu Kus prwnj boť kde nenj Actio, tu nenj Paſsio. Neutris verbis ſimilia ſunt quæ regunt tantum propriæ perſonæ Accuſativum: modjlm ſe oro, ſtydjm ſe pudet me, &c. Unde carent Participio Paſſivo. Ulterius docetur fieri ex his Paſſivis nomina addita maſculinis y/ etc. Ta Paſſiva Participia w gména obrátjſs/ přidada Muņſkým dlauhé ý/ a ņenſké krátké a ſměně s dlauχým á Neutrius pak o s dlauhým é: aby tak z proměněn/ proměněna/ proměněno/ bylo proměněný/ proměněná/ proměněné/ etc. Adhuc ulterius dicitur de Activis Participijs quòd etiam in Nomina mutentur: cujus mutationis factæ ſignū eſt, ſi tempus non adſignificent. Předeſſlá pak Activa Participia na cý ſkonáwaná/ beze wſſj w ſobě proměny w gména ſe obracý. Znamenj ņeby gak Activa tak Paſsiva Participia w gména proměněna byla/ geſt/ kdyņ newyznamenáwagj čaſu: gako: Blahoſławená Panna Marya: Welebný Pane Děkane: Zwou zwučjcý: zwjřata běhagjcý: ubi abſtrahitur à tempore. Ale w těchto přjpowjdkách: Stolice gſau po= /e2r/ Participium. 99 poſtaweny Pſ. 121. 5. Gſaucy Matkau Djtek Pſ: 112. 9. Newěſta přiwedena bude Pſ: 44. 15. poſtaweny a přiwedená/ gſau Participia, gſaucy pak geſt Participiale: Neboť ſe w nich ſ yſſj čas/ gſaucy ſyce Præſens, ſau poſtaweny Præteritum, a bude přiwedená Futurū Et finiūtur brevi vocali. Aſſumunt tempus per verbum Sum: ut ſem welebný/ byl ſem welebný/ budu welebný. Hæc Paſſiva Participia aliquando aſſumūt ſignificationem temporis indefiniti, ſicut Latina Adjectiva in bilis & bile definentia, v. g. newyprawné a newymluwné ſſkody: t newyprawitedlné/ etc. inenarrabiles. wiz Kronyku Trojánſkau: Tak doбře řjkáme: nenabyté ſſkody/ za nenabytné: neſkonaný za neſkončliwý: zažitá krmě/ pro zažiwná: nepřemožený za nepřemožitedlný/ etc. Veteres Præterita Activa Indicativi modi in al/ el/ il/ ul/ mutabant in Participium, terminatione quidem Paſſivum, ſignificatione verò Activum, &c. Ut Chronica Trojana: Lit: J 4 ultima editione Aby ráčil pomocen a raden býti: to geſt: pomáhati a raditi: ubi Infinitivus pomocý explicatur per pomocen býti. Hinc adhuc dicimus: neyſem toho žáden/ to geſt/ nežádám toho. Prawé o Participium nikdy gináč po= /e2v/ 100 Bruſu Kus prwnj poloņeného nenacházým/ leč w Nominatywu neb Vocatýwu. Odkud znamenj geſt/ ņe ſe taky nedeklinugj a nagdauli ſe w giných caſibus, wěz to/ ņe ſe w gména proměnila: nebť ſtogj bez čaſu. Ex aliquibus derivantur nomina na ec: wypowěděn/ wypowěděnec: wyhnán/ wyhnanec etc. Participia Præſentis mutata in nomina ſic declinantur: To geſt: Gména včiněná takto Deklinug. Singulariter. Maſcul:
Fœmin:
Neutr:
168
N. & V.
Včjcý
včjcý
včjcý
G.
Včjcýho
přes celý
včjcýho
D.
Včjcýmu
včjcýmu
A.
Včjcýho včjcý
včjcý
L. & I.
Včjcým
včjcým
Plu= /e3r/ Druhá Conjugacý 101 Pluraliter. N. A. V.
Včjcý
G. & L.
Včjcých
D.
Včjcým
I.
Včjcými
we wſſech pokolenjch
Negináč deklinůg ſſłapagjcý/ ſſłapnaucý/ ſſłapjcý/ etc. Jtem giná gména Adjectiva omnis generis: gako Božj/ Cžlowěčj: wſſechna Comparativa a Superlativa, Numerale tiſýcý: Pronomen čj a gegj. Maſculina in Singulari magj dwa Accuſatýwy/ prwnj pro Ņiwočichy/ druhý pro giné: gako: Slyſſjm mluwjcýho Cžlowěka a zněgjcý Cymbál. Præterita deklinůg gako Swatý/ ſwatá/ etc. včený/ á/ é/ včeného etc. A to buď doſti o Etymologij wſſech Participij nebť ſe w giných dwauch Conjugacých rowně tak formugj a deklinugj. SECUNDA CONIVGATIO. Thematis j y u Characteriſticæ e/ ſic ſonat. Dru= /e3v/ 120 Bruſu Kus prwnj Druhá Conjugacý TA/ dlé nawrhnutj/ in Themate ſe na j y u ſkonáwá: a má Characteriſticam e. Conjuguge ſe pak na tuto formu. Indicativi Præſens. Skonáwaných na i. S.
Hnigi/
hnigeſs/
hnige/
P.
Hnigeme/
hnigete/
hnigj.
Skonaných na y. S.
Treſcy/
treſceſs/
treſce/
P.
Treſceme
treſcete/
treſcý.
bledneſs/
bledne.
Skonaných na u. S.
Blednu/
169
P.
Bledneme neb
blednete/
blednau.
blednem/ Hæc Tyronibus
ſufficiunt.
Kdeņ widjſs/ ņe Slowa na i y ſkonaná w třetj oſobě mnohopočetnj to j ý prodluņugj owſſem pro rozdjl od gednopočetnjho w prwnj oſobě. Pro pooprawenj pak některých ſproſtěgſſjch gak Morawc / tak Cņechů znamenáſs/ ņe ſe newſſechna ſ o= /e4r/ Druhá Conjugacý 103 ſ owa této Conjugacý ſkonáwagj na u: gako oni řjkagj hnigu/ treſcu/ hnigau/ treſcau. Præteritum Imperfectum, geſt geſt rowně prwnj Conjugacý. Præteritum Perfectum podobně/ gak z ſtrany Formy/ tak z ſtrany Formacý: krom ņe dlé rozdjlnoſti ſkonánj Præſentis, rozdjlná ſkonánj in Præterito, gak tu okáņj/ má/ a ſwau charakteryſtyku obyčegně měnj. I. Skonaná na i proměnj ge w al: kaſſłi kaſſłal/ ſtřebi ſtřebal: a geſtli před tjm i ſtogj Conſonans mutabilis, gako č ř ſſ ž/ etc. tedy ſe dlé gich práwa ſwrchu na ſtraně II. zapſaného/ mutuge: gako ſkáčj ſkákal/ žehřj žehral/ wážj wázal: totiņ punktownj w nepunktownj. 2. Na gi ſkonaná proměnugj ge w l: hragi hral/ ligi lil. 3. Na ugi w owal: litugi litowal: obětugi obětowal: wymiń kugi/ kul. 4. Na /e4v/ 104 Bruſu Kus prwnj. 4. na u ſkonaná měnj ge w l teku tekl/ wleku wlekl. 5. Na nu přidáwagj l/ bohatnu/ bohatnul: táhnu/ táhnul: kteráņ ſe také oſtřj opuſſtěnjm nu: bohatl/ tahl/ tluſtl/ per Syncopen. 6. Na eru ſkonaná měnj ge w ral: beru bral/ peru pral/ žeru žral. Některá ſlowa té Conjuagacý na u ſkonaná magj obzwláſſtnj Præteritum: gako čtu četl/ gdu ſſel/ gedu gel/ lhu lhal/ melu mlel/ řku řekl neb řek/ roſtu roſtl neb roſt/ řwu řwal/ ſłowu ſłaul/ ſtelu ſtlal/ ſſtwu ſſtwal/ sſu sſal/ ženu hnal/ zwu zwal/ žwu žwal/ etc. Præteritum Pluſquã Perfectū. Gako w I. Conjugacý. Futurum. S.
Shnigi/
shnigeſs/
shnige.
P.
Shnigeme/
shnigete/
shnigj.
Podobně Conjugůg z treſcy/ zhlednu. Z čeχoņ widjſs to/ co ſe při Futurũ prwnj Conjungacý nawrχlo/ ņe Futu= /e5r/ Druhá Conjugacý 105 tura ſwau formacý berau od compoſitis z Præpoſicý na/ do/ etc. A to welmi čaſto: neboť wlaſtnjch Futur nemagj/ mimo těch/ která gſau Thematibus rowna: gako káži/ koſſtugi/ naděgi ſe/ zwěſtugi. Imperativi Futurum. S.
Hnig ty/
hnig on/ neb
ať hnige/
170
P.
Hnigme my/ hnigte wy/
hnigte oni/ neb ať hnigj.
Kdeņ zaſe widjſs/ ņe to/ gako w prwnj Conjugacý/ ſe formuge z prwnj oſoby Singularis, odloņe poſlednj literu i y u/ bude hnig/ etc. Ač u obyčegně ſe w i proměñuge: gako chřadnu chřadni/ wládnu wládni. Wymiñ ſkonaná na cy/ která tu gſau rowná Themati: gako treſcy treſcy. Přidey k tomu kaſſłi. Chcy wſſak a nechcy/ magj chtěg a nechtěg. Některá ſlowa w tom Imperatiwu měnj proměnitedlné litery: gako lhu/ lži: řku/ řcy: wru wři: teku/ tec: wleku/ wlec. /e5v/ 106 Bruſu Kus prwnj Optativus & Conjunctivus. Gſau rownj Prwnj Conjugacý. Infinitivus podobně hnil/ hnjti. Kráſně ſe měnj w Nomen Verbale přeneſſenjm dlauχoſti předpoſlednjho i e na poſlednj i gako gitj profectio: pitj bibitio: getj captio: zagetj captivitas. Geſtli l před ſebau má literu proměnitedlnau/ tedy gi tu měnj: gako tekl/ técti/ técy wlekl/ wlécti/ wlécy. Která in Præterito nul magj/ měnj ge w nauti/ tiſknul tiſknauti/ wanul wanuti. Gdu ma gjti/ chcy chtjti. TERTIA CONIVGATIO. Thematis in m/ Characteriſticæ j vel ý. Třetj Conjugacý. TA, gakņ ſem napřed prawil, na jm neb ým in Themate ſkonaná/ má charakteryſtyku j neb ý: Formu pak conjugowánj takowau. In= /e6r/ Třetj Conjugacý. 107 Indicativi Præſens. S. Včjm/ včjſs/ včj: muſým/ muſýſs/ muſý. P. Včjme/ včjte/ včj/ neb včegj: muſýme/ etc. Kdeņ widjſs ņe třetj oſoba Singularis Numeri geſt s třetj oſobau Pluralis Numeri gednoſtegná: ač ſe ta třetj Pluralis někdy také na egi ſkonáwá obzwláſſtně w pochybném ſmyſlu: gako včj ſe pachole/ včegj ſe pacholata. A někdy na jgj gako: pjm pjgj/ bjm bjgj/ occido. Od ſlow té Conjugacý pocházý mnoχo Subſtantiw na ec: gako chodec/ holenec/ praſſiwec/ ſſediwec/ ſpaſenec/ včenec/ ztracenec/ zatracenec. Præteritum Perfectum. Singulariter. M.
Včil ſem/ včil ſy/ včil:
muſyl ſem/ etc.
F.
Včila ſem/ včila ſy/ včila:
muſyla ſem/ etc.
N.
Včilo ſem/ včilo ſy/ včilo:
muſylo ſem/ etc.
M.
Včili ſme/ včili ſte/ včili:
muſyliſme/ etc.
F.
Včily ſme/ včily ſte/ včily:
muſylyſme/ etc.
N.
Včila ſme/ včila ſte/ včila:
ſyla ſme/ etc.
Pluraliter.
Cha= /e6v/
171
108 Bruſu Kus prwnj Characteriſtica i y zachowati ſe má přes celau Conjugacý ačkoliw in Præteritis, &c. krátká: odkudņbys zlé řjkal/ žjžněl/ žjžněti: kwjlel kwjletj/ etc. Ač bydljm má bydlil y bydlel: odjwám/ neb ſtaré odjm má odjl y oděl/ přiodil y přioděl. Hic ulterius recenſentur Verba mutantia Characteriſticam in e. Wymiń pak tato/ a proměñ i w e: bdjm/
běžjm/ bliſſtjm/ dnjm/ hanjm/ házým/ hlaupjm/ hledjm/ klanjm/ krwawjm/ lakomjm/ ležjm/ pjſſtjm/ ſtawjm/ ſedjm/ ſwrbjm/ rozumjm/ ſłyſſjm/ ſázym/ ſmáčjm/ ſkaupjm/ ſtřjljm/ trpjm/ vmjm/ widjm/ wězým/ zaháljm a málo giných. Additur hic etiam I. & 2. Conjugationem in hoc pati ſuas exceptiones. Gakoņ y Prwnj y Druhá Conjugacý ſwé wýminky magj: neboť treſcy/ treſtal/ treſtati: ſłowu/ ſłaul/ ſłauti: sſu/ sſal: ženu/ hnal/ etc. dobře řjkáme nedbagjc na charakteryſtyku. Wiďal/ hleďal/ ſeďal/ běžal/ ležal/ etc. mjſto widěl/ hleděl/ etc. Ĥágek čaſto vņjwá: gako w liſtu I33. ſtraně 2. Naſſeχo wě= /e7r/ Třetj Conjugacý. 109 wěku to giņ zatuchlo: lečbys předce tak mluwiti chtěl pro varietate. Adduntur quædam Anomala præterita. Obzwláſſtnj Præteritum magj bogjm bál/ gjm gedl/ házým házel/ ſpjm ſpal/ ſtogjm ſtál/ wjm wěděl ſem. Præteritum Pluſquam Perfectum. Geſt rowně Prwnj Conjugacý. Futurum. S. Budu včiti/ budeſs včiti/ bude včiti: Pomuſým/ pomuſýſs/ pomuſý/ P. Budeme včiti/ budete včiti/ budau včiti: Pomuſýme/ pomuſýte/ pomuſý neb pomuſegj. To Pomuſým nenj z ſtrany wyznamenánj wlaſtnj. Ale giného nenacházým Futurum té Conjugacý ſe obyčegně béře ze předkládaných tomu ſproſtému ſlowu w hodnych Præpoſicý/ dlé toho/ co ſe w prwnj Conjugacý prawilo: gako běžjm poběhnu bliſſtjm zabliſſtjm ležjm poležjm. Imperativi Futurum: S. Vč ty/ ať včj neb vč on: mus ty/ etc. P. Včme/ včte/ ať včj neb včte oni: muſme. Ten /e7v/ 110 Bruſu Kus prwnj Ten Imperativus někdy ſe ſkonáwá na ey gako Imperativus prwnj Conjug: ut wcházým wcházey/ ſázým ſázey. Subijciuntur anomali Imperativi. Obzwláſſtnj Imperativum magj/ gjm gez/ wjm wěz/ ſtogjm ſtůg/ widjm wiz. Optativus a Conjunctivus gſau rownj předeſſljm. Infinitivus podobně: gako: včjm včiti/ muſým muſyti: některá ſlowa na ětj w Infinitu ſkonaná pěkně to ětj obracý w jti: gako odpowěděti w odpowědjti. De Conjugatione Verborum Paſſivorum. O Conjugowánj Slow Paſſiva řečených. TO conjugowánj ſe nedělj od Participium Paſsivo, kromě přidánjm ſlowa gſem gſy geſt w ſproſtých ſlowjch neb ſlowa býwám/ býwáſs/ býwá w ſlowjch, Frequentativa řečených, to geſt w těch/ která wyzna=
o Conjugowánj Paſſiva 111. znamenáwagj čaſté nětčeho opětowanj. Præſens. Singulariter. M.
Dán
F.
Dána
gſem/ gſy/ geſt neb býwám/ býwáſs/ býwá.
172
N.
Dáno
Pluraliter. M.
Dáni
F.
Dáne
N.
Dána
gſme/ gſte/ gſau/ neb býwáme/ býwáte/ býwagj.
A ten čas také ſtáwá za Præteritũ: gako vkřjžowán gſem ſy geſt/ etc. Ano w ſkutku wjc znamená čas pominulý/ neņ přjtomný. Præteritum. Singulariter. M.
Dán/ neb dáwán ſem byl/ ſy byl/ byl/
F.
Dána/ neb dáwána ſem byla/ etc.
N.
Dáno/ neb dáwáno ſem bylo/ etc.
A tak conjugůg oſtatek toho/ y budaucý čas/ y giné dále in omnibus Modis. Infinit: Dán/ dána/ dáno býti/ neb dánu býti in omni genere. Sta= 112 Bruſu Kus prwnj Stařj těch ſlow čaſto vņiwali: ut připrawený buďte lodj, ſcilicet od wás, kladli mjſto Activum: wy připrawte lodj: Klaďte ſe penjze čaſně: drž ſe ſaud každotýhodně: zpráwce a zpowěd ſe pjſſte literau z. Qnâ auctoritate fretus ſæpè in Ludovico de Ponte dico: Rozgjmey ſe tu: vwažůg ſe: připomjneyte ſe/ etc. & in ortographia hujus Limæ: piſs ſe/ pjſſte ſe/ etc. Verba Frequentativa & Semifrequentativa. Docetur quid ſint & quotuplex ſit eorum uſus. TA wyznamenagj čaſté ñákého djla opakowánj: gako čjtám čaſto čtu: ſtáwám čaſto ſtogjm: wozým čaſto wezu/ etc. Oбyčegně ſe toliko na am a na im/ neb ym končj. Některá na ugi ſkonaná in Præterito a Infinit: gſau Frequentativa: gako kupugi/ kupowal/ kupowati/ etc. A takowá z ſebe geſſtě giná Frequentativa formogj: gako kupowal/ ku= Verba Frequentativa. 113 kupowáwal: chytal chytáwal. Newjm/ w čemby wjce Bruſu potřebovala/ mimo napomenutj/ aby ſe gindy nevņiwala/ neņ kdyņ ſe zpráwa činj/ ņe ſe nětco čaſto dělá: a naproti tomu aby Primitiva mjſto nich neſtáwala/ lečby ſpolu měla wyznamenánj ſlowa čaſtokráte dělánj: gako ſedám/ wſtáwám/ plnjm/ etc. Odkudņ ráno wſtáwagjce dobře kaņdý pro ſebe takto řjkáme: We Gménu Otce/ y Syna/ y Ducha S. wſtáwám бychom to toliko ten gedenkrát dělali: a takowá gſau chwatám/ chytám/ padám/ počjnám/ zbjrám. Slowa na ugi ſkonaná gſau gakořka polowičná Frequentativa: v. g. procýtim eſt ſimplex & Primitivum: procyťugi eſt ſemifrequentativum: procýtjwám eſt Frequentativum. Quod intellige ſaltem in præſenti, & de compoſitis ab eo. Eandem vim habent, quædam alia, præcipuè compoſita ex præpoſitionibus, ut napágjm/ wywádjm/ kráčjm/ wygjždjm. VER=
173
114 Bruſu Kus prwnj Verba Heteroclita, Seu Variarum Conjugationum. Ex quibus apparet quantam copiam habeamus vocabulorum Verbi partis. O Slowjch rozdjlného conjugowánj. Tak bohatá geſt řeč Cņeſká/ ņe welikau ſýlu Slow téměř gednoſtegnéχo wyznamenánj má/ která ſe dlé rozdjlného ſkonánj někdy na dwě/ někdy na tři Conjugacý conjugugj: Gako I. Kýwám a kynu obe Thematis Præſentis: Padám pak a padnu: počjnám/ počnu: zbjrám/ zberu: hýbám/ hýbnu neb hnu: řjkám řku řeknu/ etc. Předněgſſj Thematis Præſ: I. Conjugationis zadněgſſj pak Thematis Futuri, gſau 2. Conjugationis. II. Chwátám a chwátjm: chytám chytjm/ etc. prwněgſſj Thematis Præſentis a I. Conjugationis poſ edněgſſj pak Fut: a 3. Conjugationis. Verba Heteroclita. 115 III. Neſu/ noſým wezu/ wozým oboge Thematis Præſentis a přednj a ſecũdæ Conjugationis, druhé tertiæ. IV. Dowěřugi dowěřjm/ trefugi trefjm/ etc. Præſentis & Futuri Thematis prwnj 2. druhé 3. Conjugationis. V. Léhám/ lehnu/ ležjm klekám/ kleknu/ klečjm/ etc. pokragnj Præſentis, proſtřednj Futuri temporis/ kaņdé giné Coujugationis. VI. Swozugi/ ſwedu/ ſwodjm wywožugi/ wywedu/ wywodjm. etc. proſtřednj Fut: poſtrannj Præſ: Temp: 2. a 3. Conjug: VII. Dám/ dáwám/ etc. oboge I. Conjug: obracým/ obrátjm/ etc. oboge 3. Cõju: VII. Zwěſtugi/ oſtřjhám/ djm/ djſs/ dj/ etc. gſau Them: Præſ: & Fut: nebť wyznamenagj annuncio y annuneiabo cuſtodio y cuſtodiam dico y dicam odkudņ w mylným ſmyſłu in Futuro ſe měnj w budu zwěſtowat/ budu oſtřjhati. Hic ulterius ſuggeruntur modi ſupplendi Futurum Indicativi modi in Verbis carentibus proprio Futuro. A tak hle kdyņ Themata Præſentis tem= 116 Bruſu Kus prwnj temporis nemagj Futur regulariter formowaných/ tehdy ge doplńugj některým z naſledugjcých zp ſobů: I. nynj dotčenými podobnými ſobě ſlowy: gako lehám/ lehnu. 2. ſwým Infinitem a ſlowem Subſtantivum budu/ budeſs/ bude/ etc. gako Rņecký národ činjwá. 3 přidánjm za prwnj ylabu v/ po/ pu/ a geſtli ſe co Præpoſicým podobné přidati můņe: gako činjm/ včinjm wleku/ powleku gdu/ půgdu/ etc. 4. předloņenjm některé oprawdowé præpoſicý z těch: do/ na/ ob/ od/ po/ pod/ před/ při/ pro/ roz/ s/ w/ z/ za: gako chowám/ zchowám/ zachowám/ dochowám/ přichowám/ etc. Držjm zdržjm/ zadržjm/ dodržjm/ přidržjm/ etc. Nebť ſe wņdy aſpoň některé k ſmyſlu nám předloņenému treffj. 5. Někdy ſamým litery neb ſylaby proměněnjm Præſens ſe w Futurum obracý, buď w gedné Conjugacý: gako: Kráčjm/ kročjm obracým/ obrátjm házým/ hodjm: nebo rozdjlné: gako ſſłapám/ ſſłapnu neb ſſłapjm padám/ padnu ſedjm/ ſednu kupugi/ kaupjm. A těmi Verba Heteroclita. 117 mi trogjmi poſledněgſſjmi ſoбě pomáhati magj Němcy/ kdyņ tak circũ ſcriptivè náſſe Futura pronaſſeti chtěgj/ gako ſwá: řjkagjce: Jch werde gehen/ budu gjti Jch werde kauffen/ budu kaupiti: neboť magj řjkati: půgdu kaupjm. Mnoχá ſlowa plodj z ſebe giných čáſtek vocabula: gako hrám/ hra/ hranj/ hráč: kradu/ kradce/ krádež: odpjrám/
odpor/ odpůrce radjm/ rada/ rádce wodjm/ wůdce ſaudjm/ ſaud/ ſaudce ſwjtjm/ ſwjce/
174
ſwětlo/ ſwjcen/ ſwjcenj zpowjdám/ zpowěd/ zpowědnjk/ zpowědnice. Obzwláſſtně na jm ſkonaná ſloņjc jm gména gſau: Saudjm/ ſaud klidjm/ kliď ſwodjm/ ſwod bydljm/ byt widjm/ wid/ oſtrowid/ etc wtjpim/ wtip pjm/ pigi/ pigan/ pitj/ pitka/ pitel/ pigan: a gména na dlo ſkonaná neywjce ſe od ſlow formugj: držadlo od držjm/ ſtawadlo/ ſtawidlo: Verba Amphibologica Dantur apud Boëmos utriuſque tàm Paſſivæ, quàm Activæ ſignificationis: hujus cùm addito ſe/ ut ſtraſſjm ſe timeo: illius ſine ſe: ſtraſſjm timere facio, vel timorem incutio. Talia ſunt děſým terreo, děſým ſe terreor: 118 Bruſu Kus prwnj or: včjm doceo, včjm ſe diſco: trápjm crucio, trápjm ſe crucior: wozým veho, wozým ſe vehor: káljm maculo, &c. DE PRÆPOSITIONE. Hic pręcipuè id explicatur quãdonam Præpoſitiones in Conſonantem definentes, poſt ſe vocalem per Epentheſim admittant, & quando ſit uſus Præpoſitionis s & z & k & pod/ etc. TA Cņáſtka řeči w tom hrubě Bruſu potřebuge/ aby ſe Łatinſké ergo Cņeſkým proti newykládalo/ nýbrņ Præpoſicý k neb ku: gako kdyņ někteřj to: Eſt erga illum propenſus, obracý na náſs gazyk: Geſt proti němu náchylný: zle owſſem: nebť magj řjcy: Geſt k němu náchylný. W tom taky dobré Cņechy pamatugi/ ņe tyto Præpoſicý s/ z w/ k/ bez/ nad/ od/ pod/ před/ kladauli ſe před vocabulum o Præpoſicý. 119 lum odedwauch conſonancý počatého/ tehdy pro lepſſj zněnj magj po ſobě mjti e: gako ſehltiti/ zezloſti/ wewſſech/ ke dworu/ beze wſſech/ nademnau/ odepſal/ podeſtřel/ předeſſel. Ač ſe toχo čaſem nezachowáwá obzwláſſtně w Rytmjch: čaſem pak y před gedinau conſonau to ſe předkládá/ gako odepána ze země. V někdy ſtáwá za w obwzláſſtně před Conſonanty: gako: v welikém počtu pro w welikém počtu. Ale kdyņby z toho náſ edowal mylný ſmyſl/ má ſetrwati w/ gako: w welebné Swátoſti/ ne tak omylně djſs/ gako v welebné Swátoſti. A to ſe téņ rozuměg o wſſech giných čáſtkách řeči mylný ſmyſl činjcých: nebo řeč má býti ſnadno ſrozumitedlná a gaſná. Præpoſicý k/ mjſto e někdy má u/ gako ku Králi. Do/ po/ pro/ wo/ ſwé o někdy w u měnj: ač ſe tehdáņ to o nad dotčeným u klade takto: důwod/ p wod/ průwod/ wůkol. Præpoſicý o před ſlowem ſtogjcý činj ge někdy Neutrum: gako: očerſtwugi fio excitatus: ožiwugi re= 120 Bruſu Kus prwnj reviviſco: ale Præpoſicý ob činj ge Activum: gako očerſtwugj/ recreo aliquem: obžiwugi/ do vitam. Łatinſké cum wņdycky wyznamenáwá s: cum Petro, s Petrem/ s Matkau: ale Łatinſké de, e. ex, někdy wyznamenagj s/ někdy z. s eſt in uſu, quando ſtat ante nomina materiam vel cauſam efficientē ſignificantia: geſt pak 1. Tehdáņ z/ kdyņ ſtogj před gmény materyj neb přjčinu wyznamenáwagjcými/ z které neb kterau ſe nětco dělá: gako:
peče chleb z těſta dělá péro z pyſku počat geſt Kryſtus z Ducha S. narodil ſe z Marye Panny. Et quando eſt ſenſus motus per planum vel ex inferiore loco. 2. Tehdáņ/ kdyņ ſe vņjwá w ſmyſ u hnutj po rowině/ nebo z d lj na χoru: gako: wycházým z domu/ z gámy/ měſta/ z koſtela/ ze ſklepu/ ze ſtudnice/ etc. Quando verò eſt motus deorſum s eſt in uſu. Ale kdyņ geſt ſmyſl hnutj dolů znamenagjcý/ s býwá w vņjwánj: padá s lawice/ prſſj s nebe/ ſe ſtřechy/ ſſel Pan Gežjſs shůry. Obé=
175
/f1r/ o Præpoſicý. 121 Obého přjklad Krony: Troján: J. 3. s hrad w y ze wſy ſauſedé. Pakli geſt ſmyſl bez hnutj/ tehdy ſe ſſetřj na ljběgſſj zněnj: gako w Biblj nacházým s wečera a z gitra/ z zadu y s předu/ s ſtaral ſem ſe/ ſenui. Non aliter dic de ijſdem s & z incompoſitis in motu deorſum. Négináč rozuměg o týchņ s a z in compoſitis, to geſt/ kdyņ ſe s ginými čáſtkami řeči w gedno ſpogugj: gako spauſſtjm ſe na Boha/ ſklanjm/ ſmazugi/ ſłepugi/ ſcházým ſe ſchodu kdeņ ſe rozumj hnutj dolu. K čemuņ přidey wyznamenánj Łatinſkého con neb com: gako: shlazuji neb ſtjrám nepřátely/ contero & comprimo inimicos: ſtrawugi ſſpjži/ conſumo victualia: ſkládám/ compono. Alias in ſimilibus compoſitis ſemper z locum habet. Gindy takowá compoſita wņdycky z magj: gako: ztrawa pabulum, zhlazugi papjr/ plátno/ rauſſku: levigo chartam, telam, velum: ztjrám barwu/ pepř /f1v/ 122 Bruſu Kus prwnj pepř zpjrám korporál/ puryfikátoř zkáza/ zkaženj zmazali ſe
hřjchy/ zpjčil ſe Izrael/ ztluſtl/ zpuſtl/ zpauſtka/ zproſſťugj/ zpaura/ zpurný/ zchwalugi/ zpjwám/ zpěw/ zpowjdám/ zpowěd/ způſob/ zpráwa/ zpuſſtěnj/ zpět/ nazpět/ etc. Tu hle pro mnoņſtwj přjkladu z Biblj/ z Ĥágka a z Grammatykůw Cņeſkých/ o tom ſchwalně pjſſjcých/ maudrý Cņtenář mi za prawo dá. A gakás za dwadcet let cōponowaná Grammatyka to per antitheſes takto vkazuge: Swrhl mocné s ſtolic/ depoſuit potentes de ſedibus: zwrhlo ſe wjno/ vinum vitiatum eſt: ſklátil owoce ſe ſtromu/ decuſſit fructus ex arbore: zklácen Křeſtian v wjře/ dubitat Chriſtianus in fide: ſnial hřjchy/ ſuſtulit peccata: znial ſe oheň/ excitatus eſt ignis: ſtjrám pjſmo stabule/ detero ſcriptum de tabula: ztjrám křjdu kamenem/ contero cretam lapide, &c. Někdy ſyce y tu æquivocatio & evphonia, to geſt/ mylný ſmyſ a lepſſj zněnj přjčinau býwagj/ ņe ſe s za z & contra, klade/ gako w compoſitis, tak ſpro= /f2r/ o Præpoſicý. 123 ſproſtě: gako: Nawſſtwjil nás přiſſed s wyſoſti/ a tekau wody z wyſoſti neb zwrchowiſſtj: ſprawugj/ ſprawedlnoſt zpráwce/ zpráwa ſtwrzugj práwa měſtſká/ ztwrdl chleb sſtupugj ſe Králowé zemſſtj/ zkupuge ſe ſukno ſtaupil na ſchod/ ztupl na wtipu/ to geſt/ tupý geſt včiněn/ ſrazen/ zrazen/ etc. A ten mylný ſmyſl také mjſto má w proſtřed ſ owjček/ byť s a z neбyly Præpoſicý: gako Nebeſká roſa/ Pan Roza/ Proſba/ Proza/ etc. Coņ wſſe dobrý Pjſař wěděti ma arcy pak Jmpresſor. Præpoſitio pod ſub, æque, ac apud Latinos cum verbis motus Accuſativũ regit: gako: vado ſub petram, gdu pod ſkálu: ſed cum verbis quietis Iſiſtrumentalem ſedeo ſub petra: ſedjm pod ſkálau. Někdy s týmņ Inſtrumentálnjm wyznamená tak mnoχo/ gako dwě ſlowjčka za čaſu/ za panowánj/ za wládařſtwj/ za Konſſelſtwj/ etc. Neboť takto z wobyčege řjkáme: Trpěl pod Pontſkým Pilátem: to geſt: za čaſu neb wladařſtwj Pontſkýho Piláta. Ale nenacházým wj=
176
/f2v/ 124 Bruſu Kus prwnj wjce w χodných toho wyznamenánj přjkladů: tak ņe mi ſe zdá Cņeſký Paſsionál w tom nětco meze dobré Cņeſſtiny přeſtupowati/ kdyņ pro krátkoſt a pro wyhnutj Æquivocacý téměř wņdycky mjſto za/ začaſu/ etc. klade pod: Trpěli tito a tito pod Alexandrem/ pod Dyoklecyánem/ pod Nerónem/ etc. Cýſařem/ pod Sewerem Wladařem: geſſto Cņeſké pod wlaſtně wyznamená hmotné mjſto ne pak čas: lépegiťby ſe řjkalo za Cýſařowánj/ za králowánj/ za Rektorſtwj/ za Konſſelſtwj toho a toho: neņ pod Rektorſtwjm/ etc. pod Papežem. Alias frequens uſus fuit Præpoſitionum apud veteres in vocibus cōpoſitis pro varia valdè, tūc propria ſignificatione: quæ jam obſolevit: v. g. opatřený/ to geſt widěný: přezřjm/ přehljdám/ diſſimulo: wywádjm wůli twau/ to geſt/ plnjm: přiſtanu/ conſiſto: vnos/ vneſſenj/ odneſſenj: vradowali ſe Achylles s Patroklem: vtageno/ to geſt/ tagno/ vrodjm/ vrodil/ to geſt/ porodil. Teku/ tekám/ přitekám/ přiteku/ přitekl: Wytekám/ wytekl/ wyteknu: ſumptũ neutraliter, ſignificat wyſkakugi/ wyſkytám/ v. g.
Když w bog /f3r/ De Adverbio. 125 w bog na Reky wytekl/ a přitekl/ mnoho koňůw vſtraſſil. Záſoba proviſio: záſtawnjk pignus: zaručenj rukau ſłibenj: zaroweň gednoſteyně/ gak geden tak druhý. Hæc omnia collegi ex Hiſtoria Trojana. DE ADVERBIO. Hic inprimis docetur quomodo Adverbia fiāt ex Adjectivis omnium graduum & ex Numeralibus, atq´ ſubſtantivis nominibus. Poſtee elegātiæ quædam aliquorum Adverbiorū explicātur. O Té Cņáſtce řeči/ která giným Cņáſtkám přidaná gegjch wyznamenánj wykládá a ge k nětčemu giſtému zawazuge/ doſti mnoχo k z oſtřenj přichází. Neboť I. rozhogňuge ſe počet Adverbiorum ze gmén Adjektýw na ſký/ ný/ ſkonaných/ proměně poſlednj dlauχé y w krátké: gako mužſky viriliter, angelſky angelice, &c. neb w o: pracný pracno hodný hodno/ diwno/ hněwno. Item z týchņ in poſitivo gradu gináč/ neņ na ſky ſkonaných/ /f3v/ 126 Bruſu Kus prwnj ných/ poſlednj dlauhá vocalis ſe měnj w krátké e: gako: dobrý dobře: ſwatý ſwaté tuhý tuze wyſoký wyſoce. W Cōparatýwjch a w Superlatýwjch egſſj ſe měnj w egi: gako prudčegſſj/ prudčegi neymilegſſj/ neymilegi. A tjm ſe mohau hágiti Jmpresſoři/ kdyņ Comparativos a Superlativos nominum literau g před tjm ſſj kladau: gako milegſſj neymilegſſj. Rozhogńugj ſe také z početnjch: gednau/ dwakrát/ čaſtokrát/ etc. Také Subſtantiva počet Adverbiorum mnoņj: gako: den dnes/ dům doma gitro zjitra neb zeytra wečer wčera řád řádem/ pořád hrdina hrdinně pole polně wůle wolně. 2. Adver: tehdy/ tehdáž/ tehda/ tunc/ má literu h: Conjunctio pak ergo tedy/ gj nemá: gako: ergo eas, tedy gdi. 3. Gednák ſignific: aliquando gako: gednák ten/ gednák onen. Item pene, téměř: Ĥágek dj: Tehdáž ſe gednák wſſechni na hledánj ſtřjbra wydali. Item denique/ ſummau: gako gſemť gednák člowěk. 4. Ec= /f4r/ 177
De Adverbio. 127 4. Ecce čaſtěgi wykládáno nacházým ſlowjčkem ay/ neņ hle. 5. Utique pěkně wyloņjſs per ano/ giſtě/ owſſem/ negináč/ w prawdě. 6 Skoro dobřj Cņechowé wjce vņjwagj za brzo/ neņ za téměř: gako ſkoroliž mne potěſſjſs? ſkoroli přigdeſs? Viget hæc ſignificatio apud Moravos. 7. An/ ana/ ano klade ſe za & ecce: gako: an ſedj/ ana ſe modlj/ ano ſe paſe. Item za že: ſłyſſel ho an čte. Item za ba: gako: dámť to ano y toto. 8. Dwě ſ owa z Adverb: ne ſloņená/ a proſtředkem Conjunkcý ani ſpogená mohau ſyce ſpolu w gedné propowědi obſtáti: gako: Negedl ani nepil/ až ſe pomſtil: wſſak nicméně mně ſe zdá ņeby ſe druhé z nich lépegi opuſtilo: Negedl ani pil/ prw než ſe pomſtil: nebťby to ani bylo mjſto poſledněgſſjho ne. Ale pro copia phraſium vņi obého. Gak gedno tak dwě ani ſtáwagj za ne: gako: Ani proſba/ ani obět můž to změniti. Gináč rcy o týmņ Adverbium ne bez /f4v/ 128 Bruſu Kus prwnj bez Conjunkcý ani: gako Nižádný wás neſwozůg/ kdeņ má druhé ne. 9. Když pěkně ſtogj za poněwadž: Kdyžť ſmj lháti/ takéťby y vkradl. 10. Tu pěkně za tehdy: Tuť gá ho w řeči poſtihnu. Tu Janek bledne. 11. Co za gako: Mrzy mne co pes: vmjſs co gá. Item za proč: Co myſłjte zlé wěcý w ſrdcých? Co ſtogjſs gako pěň? Co ſe ſſkrabeſs? 12. Obych/ obys/ oby w giſtých mjſtech pěkněgi znj neņ kyž: Tady za tudy hâc čaſto nalézám. 13. Wždy pěkně djſs za práwě/ dokonce: Aby wždy bylo nic na nic: aby wždy widěl a poznal: aby wždy bylo dobře. Item za an/ anť: ut wždyť geſſtě na nebi negſau. 14. Onde y onde znamená hic & hic. Ale gediný onde znamená někde/ tu neb tam v. g. mnoho rad ſme y onde ſkuſſowali. 15. Ondy pak a onehdy znamenagj nuper. 16. Wěru a giſtě/ giſtotně/ zagiſto/ w giſto= /f5r/ De Adverbio. 129 ſtotě/ arcy/ w prawdě/ owſſem/ nepochybně wyznamenáwagj vere, omnino. Item negináć/ na krátce. 17. Mlče/ mlčem/ mlčečky znamenagj tacitè. 18. Sotwa/ ledwa a gedwa ſunt ſynonima. 19. Auhrňkem/ hromadně/ wrchowatě/ fere ſynonima. 20. Brzděk a mermo coactè, lermo pak a larmo wzχůru znamená. 21. Konečně mimo wyznamenánj dokonce/ giſtě a owſſem/ také wyznamená penitus, finaliter Pſ: 43. Nezahanb g nás konečně/ to geſt/ dokonce. 22. Gako zle ſtáwá mjſto než poſt Cōparativos nominum: Nic wětſſjho ſtrachu ďáblu nenahánj gako dobrá Zpowěď: máſs řjcy než dobrá Zpowěď. Nebot neřjkáſs: Gáť ſem lepſſj gako Žid/ nýbrņ než Žid. 23. Dwě Adverbia ſuperlativi gradus zagedno kraſomlumně poloņená nacházým gako: Přeſſiroce náramně: náramně přeſylný Hektor. Co /f5v/ 130 Bruſu Kus prwnj Co pěkně ſtáwá za gak mnoho: newjſs co vgde/ co nevgde/ etc. Proſtě za dokonce omnino: ut zljbj ſe proſtě wſſem ta rada. DE INTERIECTIONE. Datur hic definitio ejus & varia exempla. TA wyznamenáwá rozličná myſli popuzenj: gako litugjce nětčeho řjkáme ay/ ey/ ach/ běda/ pčeběda/ naſtogte. Kdyņ ponaukáme řjkáme hey/ hay/
178
hola/ medle neb mnedle/ nu/ nuže/ weſelé/ wzhůru. Kdyņ chwálime řjkáme Bohpomozy neb Bopomozy/ mehoděk. Kdyņ za hanbu klademe řjkáme pfy/ pf g/ hanba. Kdyņ proſýme/ woláme/ diwjme ſe/ wykřikugeme/ litůgeme/ etc. řjkáme ó! DE /f6r/ De Conjunctione. 131 DE CONIVNCTIONE. Definitur & dantur aliquæ elegantiæ atq raritates. COnjunkcý gednu Cņáſtku řeči s druhau ſrownáwá a ſpoguge. Pro z oſtřenj gegjm proſtředkem naſſeho gazyku toto znamenám. Ņe Conjunkcý ale někdy ſtawá za aſy/ neb ſnad: Nebudauli ale zahanbenj? Item za aſpoň: Poď ale ty/ Judic: 9. w 14. an/ ana/ ano/ ſtáwagj za že: By za aby/ zdaby za zdaliby/ zda za zdali: bychť/ byſte/ za kdybyſ kdybyſte. Až mjſto že čaſto vņjwá Ĥágek: gako w liſtu 3. ſtraně 1. Rozhněwal ſe až ho zabil. Tak zběhlý geſt w Cņeſkém gazyku/ až Grammatiku ſmj wydáwati. Ginj pak y za takže/ téhoņ až vņjwagj: gako: Tak ſobě to oſſkljwil až mu pſal. Item za nybrž/ neb za ano/ neb za ba: gako běſſe/ to geſt/ býwal ſem/ geſt w vņjwá= /f6v/ 132 Bruſu Kus prwnj wánj Boſńák m/ Cχarwát m/ aņ y těm Srbům: Sedjſſe pak Slezákům/ Morawanům/ aņ y Cņech m: gako: Angel genž ſedjſſe. Pak a tožť/ pěkně ſtogj po puñktu za potom/ etc. By latině ſi pěkně ſe předkládá před ſlowa Optativi Modi/ s přiloņeným ch k prwnj oſobě/ a s k druhé: gako obych/ obys/ oby: abych/ abys/ aby: bylbych/ bylbys/ bylby: kdybych/ kdybys/ kdyby: lečbych/ lečbys/ etc. Ač druhá oſoba někdy dobře bez s ſtogj: gako: Pomni aby den ſwátečnj ſwětil ačbys wlaſtněgj řekl pomni abys/ etc. Ač netoliko znamená Łatinſké quamvis neb Cņeſké ačkoliw/ ale y Łatinſké ſiquidem, to geſt/ geſtliže: gako: Každý kdož proſý béře ač ſe hřjchů waruge/ to geſt/ geſtli že ſe hřjchů waruge. Hned někdy ſſlechetně ſtáwá za Łatinſké vel: gako: Co oni pokautně činj/ hanba geſt hned mluwiti: quæ occulte agunt turpe eſt vel loqui. Conjunkcý y geſt, nercyli Copulativa. /f7r/ De Conjunctione. 133 va, gako a/ ale také Illativa, gako: pročež neb tedy/ hoc eſt, ergo: gako: Žádoſtiw byl Paulin aby/ etc. y pſal k Jeronymowi: Biblia Nornbergica, pag. 1. Klade ſe téņ za nercyli/ y za také/ y za ale také: gako: Vkřižowán/ vmřel y pohřben geſt: Otážiť y gá wás na gednu wěc/ kterauž powjteli mi y gáť wám powjm. Y ſám B h y dobrý Cņlowěk hřjchu nenáwidj. Y za a tak: gako: Dal ge Pohanům y panowali nad njmi: Pſ: 101. Stáwá téņ za třebas: gako: Neobljbilbys oběti/ bychť gi y dal: Pſ: 50. 18. Neb a nebo ačkoli gſau gednoſtegného wyznamenánj/ wſſak nicméně před náſ edugcý vokálnj literau lépegj znj neb neņ nebo: gako: Bůh neb Angel lépegi djſs neņ nebo Angel: gakoņ y nebo před Conſonau lépegj ſtogj neņ neb. A to ſe rozuměg y o giných ſlowjch na vocalem neb na conſonantem ſkonáwaných: neboť y v Cņechů platj to Rhetorycké prawidlo: Hiulcam reddit orationem vocalium concurſus & aſperam aſperarum conſonan=
179
/f7v/ 134 Bruſu Kus prwnj nantium colliſio. Takowá vocabula ſau krom kromě/ gjt gjti/ prázden prázdný/ gat gatý/ etc. Wiz njņe Paragogen. Dwě Conjunkcý gednu a tauņ wěc wyznamenáwagjcý křtaltowně ſpolu ſtáti znamenám: ginak maudroſti neobrņjm: gediné lečby mi to Bůh dal: Sap: 8. Tak ginde Biblj: Gediné toliko/ nechažt/ nechať ale/ y také/ wſſak nicméně/ ſyc ginák. DE METAPLASMO. De hoc tantùm veterani neceſſe habent ſcire: Tyronum captum excedit. CO Emmanuel Alvarus při koncy ſwé Proſodye dokládá de Metaplaſmo/ to geſt přetwařowánj/ neb proměńowánj některých ſlow neb Vocabul, ſkrze přidánj neb odnětj/ neb přeloņenj gegich liter/ čaſem y ce= De Metaplaſmo. 135 y celých ſylab/ kdyņ toho potřeba Werſſůw vkazuge/ to zde přjhodně po Etymologij kladu: poněwadņ dobře k nj, obzwláſſtně in Thematibus patřj, (ač y Orthographij zprawuge.) O Werſſjch pak málo pſáti minjm/ proto/ ņe od ginſſjho Cņeſſtiny Promotora ſem vgiſſtěn/ o geho brzy na ſwětlo wygjti magjcy Grammatice/ kdeņ o werſſjch a rytmjch pſáti chce. Geſt pak Łatinſký (a podobně Cžeſky) Metaplaſmus dewětnáſobnj/ těmito werſſjky wypſaný: Protheſis apponit caput id, quod Aphereſis aufert. Syncopa de medio tollit, quod Epentheſis addit. Apocope demit finem, quem dat Paragogæ. T meſis verba fecat, Meta ſed theſis ordine ſpreto. Transfert literutam, Antitheſis ſalvo ordine mutat. To geſt: K ſproſtým ſlowům literu neb ſylabu Pro= 136 Bruſu Kus prwnj Protheſis napřed přidáwá/ Aphereſis napřed бráwá/ Syncope z proſtřed odkládá/ Epentheſis pak tam wkládá/ Apocope z zadu krade/ Paragoge pak tam klade/ Methates: pořádnoſt měnj/ Antitheſis s ginau měnj. T meſis ſlowo na dwě dělý/ A w proſtřed nětco přiwtělý. Přjkłady ſe to wyſwětlj. Protheſes Exempla neb Přjkladowé. Sproſtě bez Protheſi dobře pjſſeme: Faleſs/ faukám/ filec/ Filip/ fjk/ fjſſek/ foch/ forma/ fortuna/ etc. gediným f/ předloņiſſli k tomu geſſtě gedno f/ gako ffaleſs/ etc. bude zбytečné. Cyſterna y čiſterna: dokud y aždokud ať y nechať y nechážť. Ale před ſlowa Oběd/ obět/ okauſám/
okno/ oko/ okolek/ opice/ opilý/ opigjm/ opjm ſe/ ořech/ oſel/ oſtřjm/ oſtrowtipný/ owce/ ožjrám ſe/ etc. Někteřj předkládagj De Metaplaſmo. 137 gj w. Sed multiplicant entia ſine neceſſitate: to geſt: ale bez potřebně. Vgezd/ vklad/ vrážka/ vraz/ vřednjk/ vſkok/ vtok/ vtočiſſtě/ vzkoſt/ a těm podobná dobře/ gruntowně/ s dobrau derywacý/ y obwykle pjſſeme a mluwjme. Předloņené k nim a/ aby bylo augezd/ etc. nyněgſſj obyčeg wymluwná činj. Syce gá tu/ y w celým tomto Bruſe wņdycky tlačjm na grunt/ na přjčinu/ na derywacý/ na potřebu. Dřjmánj/ hřeſſil/ ſtjhám/ ſužugj/ třeſſně/ třjda: hoc eſt alternatio: třjdnik/ alternis vicibus aliquid agens: řjdko/ twořjm/ wadnu/ a málo podobných bez Protheſi s/ a w některých z/ dobře djſs. s Prothezý pak/ aby bylo zdřjmám zhřeſſil/ sſtjhám sſužugj/ ſtřeſſně/ etc. také dobře. ať y nechať: ſobugi/ oſobugi běžně/ odběžně by y žeby/ byť y žeťby/ djl y oddjl doſti činjm y zadoſti činjm wděčen powděčen zpomjnám wzpomjnám dlé podlé lnu přilnu adhæreſco ut
180
ſtupa ký/ gaký neb který polati plápolati zeptám wzeptám zebrati wzebrati/ etc. oboge nalezám: ale prwněg= 138 Bruſu Kus prwnj něgſſj bez Protheſi čaſtěgj a pěkněgj. Aphereſis ſe zdá býti Cera pro Dcera filia ſtřjč pro wſtřjč žbán pro džbán: ale owſſem zlá: ſſkwrkám ſe/ corrugor ſſkwr ſem ſe/ corrugatus ſum dobře djſs. Syncopes Přjkladowé. DObře ſe Syncopugj mnohé Diphtongi gako au w u/ hauſłe huſle/ zaumyſł zumyſł: ey w y/ wymeyſſłjm wymýſſłjm/ wyweyſſil wywýſſil: ie w j/ Božieho w Božjho/ etc. Item po punktownjch těchto literách č/ ď/ / pi/ ř/ ſſ/ ť/ Diphtongi ie/ ij/ io: gako ďiábel w ďábli/ Boſtwj za Božſtwj/ dieljm w děljm/ etc. Tak okolowánj za okolkowánj/ Bopomozy za Bohpomozy/ chatrný za chaterný/ ckáti za cýkati/ vdjlim vdjlil/ etc. za vdělugi vdělowal/ zrzawý za zerzawý/ a litera z w ſylabách ca/ ce/ cy/ co/ cu má ſe opauſſtěti a pſati Cýſař/ Cýrkew/ etc. Myſme za myſłme/ shlť za ſehlť/ řemeſnjk za řemeſłnjl/ včednjk za včedlnjk: a mnohá giná ſlowa conſonu před l magjcý. Epen= De Metaplaſmo. 139 Epentheſis Přjkladowé. Mjle milliare & gratè ’ milé gratum, Panna Virgo, Pána Dominum, Swattoſt Sanctitas, Swátoſt sacramentum, winna rea, wina culpa. Kdeņ widjſs ņe ſe duplikuge i/ n/ t/ pro rozdjl wyznamenánj gednoho ſlowa od druhého. Præpoſſcý bez/ od/ s/ z/ k/ w/ nad/ pod/ před/ čaſto po ſobě připauſſtěgj e neб u obzwláſſtně před dwaumi conſonami: gako: bezezdj/ ode pána/ ku pánu/ etc. Ĥrozná a χanebná ſýla z pankartilých Synkop a Epenthezý do Cņeſſtiny ſe wlaudila: nětco z nevměloſti/ nětco z nepozoru Pjſařů a Jmpresſorů/ nětco z warowanj ſe mylnoſti/ nětco z hledánj křtaltu. Takowé Syncopes gſau cný/ cná/ cné/ cnoſt/ ocnu/ dwacet/ třicet/ čtyrycet/ klece/ něco/ očjm/ potutedlný/ přece/ prázdný/ roſſaffný/ wlaſnj. Geſſto dobřj Auctores takto pjſſj: ctný/ ctná/ ctné/ ctnoſt/ odctnu/ dwadcet/ třid= 140 Bruſu Kus prwnj třidcet/ čtyřidcet/ kletce/ nětco/ otčjm/ podtytulný/ předce/ prázný/ rozſſaffný/ wlaſtnj. Epentheſes pak zubaté tyto čjtám: Létho/ Lucyge/ Maryga/ hoc poſt tolerari ob Actorū I. 14. Paſſjge/ krumplugj/ krumplowánj/ krumpljř/ muſſjm/ muſſjſs/ muſſj/ etc. oſum/ owotce/ pauſtewnjk/ poddrobugj/ radda/ conſilium wesſele/ wzáctný/ zlatto/ zwrcti/ řjcti/ etc. Kteréņ takto nebrauſýſs: Léto/ Lucye/ Marya/ Paſſie/ krumpugj/ krumpowati/ krumpjř/ muſým/ muſýſs/ muſý/ etc. oſm/ owoce/ pauſtenjk/ podrobugi/ rada/ weſele/ wzactný/ zlato/ zwrcy/ řjcy/ etc. Derivacý přjčinu toχo okaņe: & malus mos bona ratione corrigendus. Podobu Syncopes y Epentheſeos ſpolu w těchto nacházým/ obogjch dobrých. WE wſſech Adjectiwjch Pronominjch a Participijch/ ſub tribus formis trium generum, Muņſký Nominativi: gako dobrey y dobrý/ ſwatey y ſwatý/ kterey y který/ žádaucy y žádany/ etc. Item dokud y dokawádž/ pokud y pokawádž/ leckdos De Metaplaſmo. 141 kdos y ledakdos/ lecos y ledacos/ lože y ložce/ genžto y gežto y geſſto/ Pronomina me, te, ſe, magj mě y mne/ tě y tebe/ ſe y ſebe. Mech in Genit: mchu y
181
mechu: nic ničeho y ničeheho: korotwa y koroptwa: pohřbugi pohřben y pohřebugi pohřeben: očerſtwugi y občerſtwugj Activè y Neutraliter: ožiwugi tantùm neutraliter, a obžiwugi tantùm Activè. Tak dobře oſpaloſt y oſpanliwoſt/ páliwoſt y pálčiwoſt/ poſylenj y poſylněnj/ ſehltiti y ſhltiti/ ſtřjzwjm y ſtřjzliwjm/ ſtřjzwý y ſtřjzliwý/ taký taká také y takowý takowá takowé/ ſproſtý y ſproſtný/ ſproſtoſt y ſproſtnoſt/ vpřjmoſt y vpřjmnoſt/ týden y teyden y tyhoden/ wrtký á é y wrtkawý á é/ vdjljm y vdělugj/ w kol y wokolo/ zámutek y zármutek. Wien a Vienna, gſau Syncope Měſta Wideň a Widěna. Těm něgak podobná pro kraſomluvnoſt přidáwám. BJedugi bidného činjm blažjm blahoſlawená dělám. Tak aužjm/ božjm/ chwáljm/ křiwjm/ ſſjřjm/ wýſſjm/ etc. W podobném wyznamenánj boleſtjm 142 Bruſu Kus prwnj ſtjm/ ljtoſtjm/ žaloſtjm/ etc. boleſt/ litoſt/ žaloſt mám: neſſwářjm/
neſſwárný ſem: ſměljm/ ſměloſti nabýwám: ſnjm/ w ſen padám/ nuzým nuzyti/ nuzna činjm: žigi žiw ſem: teſknjm: ſtanu/ ſtaneſs/ ſtane/ budu ſtáti/ etc. Wjce ſe takowých rozſſaffně wymyſ iti m ņe/ a leckdes v Autorů ſe nacházegj: gako: přjmim/ přjmě činjm. Apokopes Přjkladowé. DObře ſe apocopugj některá gména Adjectiva Maſculinorum na y ſkonaná: gako: mladý/ ſtarý/ nowý/ plný/ ſytý etc. odloņe y z ſtane mlad/ ſtar/ now/ pln/ ſyt/ kratochwjl za kratochwjle/ etc. Item Genit Pluralis na ůw: Boh w/ odloņe w bude Boh . Item Præteritum Indicativi primæ Perſonæ Singularis maſculini na dl/ odkladage l/ gako/ ſedl/ ſed. Item Futurum Indicat: Pluralis Primæ Perſonæ na me ſkonané odkládage e/ gako budeme budem ſedneme ſednem/ etc. Item verba Infinitivi modi: gako: milowati/ včiti/ čjſti/ ſłyſſeti/ etc. odloņe i zůſtane milowat/ etc. Item Par= De Metaplaſmo. 143 Participia Fœminina in cý & omnis generis in ce/ odkládage y neb e: chtjcý neb chtjce/ chtjc/ etc. Item Enclitica ſy poſt Pronomina gaký á é/ který á é/ a po Præteritjch Singularis numeri, opauſſtě y. gako: kterýſy kterýs/ bylſy byls/ etc. Taņ Enclitica ſy po Præteritjch kladená/ pěkně ſtawá při ňákem giném ſ owjčku bljzkém od téhoņ Præteritu: gako: Ales ty toho prwe newěděl: ales ty tomu nerozuměl: čehos ty neznal: Mezys včenými widěl. Wjce takowých regul pilný zpytatel wyſkaumá. Tak řjkáme žiws/ pěknýs/ etc. Choť ſponſus, non eſt apocopatum cujus fœmininum eſt Chotě ſponſa. Naň y naněg: zaň y zaněg dobŕe djſs: zda ſtáwá za zdaliž. Paragoges Přjkladowé. SYlaba tě a litera ť pěknau Paragogen dělagj/ ſtogjce mjſto ſlowjčka geſt/ po gménech/ mjſtogménech/ ſlowjch a ſkůro po giných wſſech Cņáſtkách řeči: gako Pántě neb Pánť/ on= 144 Bruſu Kus prwnj ontě neb onť/ chodiltě neb chodilť/ milowántě neb milowánť/ tutě neb tuť/ ačtě neb ačť quanquam eſt. Item rowně ta litera ť klade ſe za nebo/ za pročež/ za a tak/ anť/ etc. a wyznamená gakés ſtwrzenj toho co ſe prawj: gako: Petrť/ gáť/ mněť/ námť/ přigdeť/ neboť/ někdyť/ gakť/ etc. Nápodobně litera ž ſkůro w témņ wyznamenánj/ a obzwláſſtně po Imperatýwjch má moc ſylného pobjzenj/ gako deyž/ hleďmež/ ſeďmež/ dokawádž/ pokudž/ wyſłyſſiž pro wyſłyſs. Někdy ſe před tjm ž ňáká vocalis pro lepſſj zněnj klade: pročež/ ſłyſſiž/ zhledniž. Někdy pak po něm: gako: geſtliže/ někdy celá ſylaba: gako
182
kdožto/ genžto. Někdy po tom ž ſtogj e/ a wyznamenáwá geſt: gako: Kdožeto? za kdož geſt to: kdyže byl/ za když geſt byl? wſſe kráſně. Prwnj/ Druχé a Cņtwrté Declinacý gmén na conſonu ſkonaných Nominaaivi poſ ednj literu měnj w owé /g1r/ De Metaplaſmo. 145 wé: gako Měſſtiani Měſſtianowé/ ſtatcy ſtatkowé etc. Nadto Paragogica ſe zdagj býti neſnáze za neſnáz/ dýle/ myſłe/ půle/ za dýl/ myſł/ půl/ pawlače/ pece/ ſeče/ za pawlač/ pec/ ſeč/ zbraně za zbraň/ země za zem/ ſłzý in Genit: plur: za ſłz/ nekoliko za několik/ Kreyčjř za Kreyčj/ peleſſe/ rozkoſſe/ weyſſe/ a peleſs/ rozkoſs/ wýſs. W Præteritjch na d h k etc. ſkonaných přidáwá ſe l: pad padl/ ſed ſedl/ leh lehl/ chrk chrkl/ etc. dlé ljboſti a potřeby. Nepěkný Paragoge gſau hnedky za hned/ hynky za hyn/ nyničky za nynj/ pořádem neb pořáde/ za pořád/ ſemotamo za ſemotam/ protiwa za proti/ ſchledw/ ſłyſſew/ ſwrhw/ a podobná Præterita Participialia zle zněgjcý: nebť ſe mjſto takowých magj vņjwati Præſentia per Enallagen: gako shledna neb ſchled/ ſłyſſe ſwrhna. Dobrých Antithezý Přjkladowé. SProſtě a dobře takto ſe pſáti mlu= 146 Bruſu Kus prwnj mluwiti magj: Abyſte/ Angel/ beru y béřu/ bylina/ bydlil/ dadj y dagj/ dowěrný y důwěrný/ dowěrnoſt y důwěrnoſt/ dowěřugj y d wěřugj/ hrazený y hražený/ hledám quæro, dohlédám inſpicio y dohljdám/ vhlédám y vhljdám. lože neb lůže y ložce. obydlé y obydlj/ obilé y obilj vſyle vſylj. kamenek a kořenek/ quia derivantur a kámen/ kořen: kudy/ kwetu/ kweť/ kweſti/ floreo, flore, florere ut diſtinguantur a kwětu flori & kwět flos: muſým/ muſýſs/ etc. muſyti. Měd mědenný/ cuprum cupreus, nabydu nabydeſs/ y nabudu nabudeſs/ etc. dobydu ne dobudu/ přibydu y přibudeſs/ quamvis in præſenti ſit nabýwám etc. tady y tudy. nébrž y nýbrž. Oděl ſem y odjl/ cum compoſitis přioděl/ cooperui. oſtroha calcar, meliùs quã oſtruha. Pečet/ probugj/ poběrky/ počepky/ pomlſky/ pérce/ péro/ y pýrko calamus, polodne quaſi polowice dne/ y poledne ex uſu: forte ab antiquo puole omiſſo u bude pole/ & addito dne bude poledne: odgjmám y odnjmám/ odgato y odňato/ pobadugj y pobodugj inſtigo, potřebj geſt y potřeba geſt/ preč/ /g2r/ De Metaplaſmo. 147 preč/ pro Boha/ y pro B h/ powěděti y powědjti/ ſtarobylý/ ſegi/ ſurowý/ ſwatba/ quaſi ſwatá doba y ſwadba/ ſſłapěge y ſſłepěge/ ſkreyſſe y ſkrýſſe/ ſýň neb ſýně y ſýnce/ atrium, ſłyſſel y ſłyſſal/ tady y tudy/ třpytjm/ řeřawý/ řeřawá/ řeřawé/ teneta/ téměř y takměř/ tážj ſe y tjžjm ſe/ vdatnoſt y vdatenſtwj/ vžáſnu ſe/ wěgečka/ y wěgička/ wáži y wjži/ widěl y wiďal/ wždycky/ w oči mluwiti/ zřjtedlnice ab antiquo zřjm deſpicio de monte, zdadj ſe/ pro zdagj ſe/ videntur. Mnozý Localnj caſus Nominum končj ſe na jch y na ech/ gako ſłowjch ſłowech etc. Wiz Declinacy a gich Antitheſes. Superlativorum prwnj ſylaba geſt ney/ ne pak neg: gako neypěkněyſſj/ neylepſſj: ale předpoſlednj týchņ y gegich Comparatýw geſt gak ey tak eg: mileyſſj y milegſſj. Adverbiorum pak comparativi a ſuperlativi magj toliko eg/ gako čiſtě čiſtěgi neyčiſtěgi.
183
Prwnj Conjugacý Imperativos primæ perſonæ wņdycky v dobrých Autorů nacházým per ey/ gako ſſłapey/ etc. ale zdá mi ſe ņe y per eg mů= /g2v/ 148 Bruſu Kus prwnj můņe obſtáti. Mnohá gména Adjectiva na ny ſkonaná/ to ny w en pěkně měnj: pilný pilen/ podobný podoben/ ſylný ſylen/ prázdný prázden/ etc. Participia pasſiva měnj en w jn/ widěn widjn/ eleganter ſłyſſen ſłyſſjn/ miněn minjn/ vide paginam 79. Přjkladowé naprawenj hodných/ některým teď dotčeným odporných/ Antitheſý.
AByſſte/ Anďel/ bilina/ bydlel/ kamynek/ kořinek/ kady/ muſel/ muſeli/ muſeti/ muſſjm/ muſſjme/ muſſjti/ meď/ etc. paběrky/ pačepky/ pamlſky/ řezawy/ ſyrowy/ tenata/ v wči/ wzdy/ wzdycky/ zpitugi/ vzaſnu/ zřetednice: wſſe drtiny. Zlé také Antitheſes gſau/ kdyņ ſe krátká vocalis klade za dlauχau/ a dlauhá za krátkau: o čemņ mnoho poloņjm njņe de Proſodia. Metatheſis Přjkladowé. ZŁe ſe řjká hedbáwj za hedwábj/ mſſjwám za wſſjmám/ ynhed za y hned/ ſſtyry /g3r/ De Metaplaſmo. 149 ry za čtyry/ zanewidjm mjſto nezawidjm/ poznenáhla za zponenáhla/ pinwice za piwnice/ powolně za powlowně/ powraz za prowaz/ potkáwám za podkáwám/ powolný za powlowný/ koblauk za klobauk/ etc. kázně/ lázně/ přjzně/ ffalſſe/ za kázeň/ lázeň/ přjzeň/ ffaleſs. T meſis Přjkladowé. DObře djſs: Yakkoliw ſe djti bude/ y gak ſe koliw djti bude koho bych koliw y kohokoliwbych kolik gich koliw y kolikkoliw gich coby ſe nám koliw y coby ſe koliw nám etc. Łeckdes ſe kráſomluwně pjſſjcých Autořjch χogně toχo namjtá: gako w Poſtylle Scypionowě/ roz= a vwažugi etc. Mezy ty Species Metaplaſmi můņe ſe přidati odnjmánj půlkoleček nad c d e n p t z/ kdyņby ſe nad nimi nacházeti měla: gako kdybys prſt země ſuperficiem za prſť pſal: neб contra. pecet za pečet. čiſterna/ kwětu/ za cyſterna a kwetu floreo. hnětu/ dřewěnný a ſłaměnný mnozý s půl kolečkem pjſſj: Zdá ſe mi ņe daremně. DE /g3v/ 150 Bruſu Kus prwnj DE ARCHAISMO ETYMOLOGICO. ARchaiſmi zde gſau ſlowa buď dokonce ſtará a zatuchlá: gako byſſe byl/ djſſe řekl/ ſtachu ſtali/ gděma gděta/ gděme gděte/ wece řekl/ řekla/ řeklo etc. gichņ ačkoliw vņjwati nemáme/ wſſak nicméně ſe naděgi/ ņe chwalitebně wſſetečnému Cņtenáři a Staročeſkých Bibliotek ſkaumateli přjgemně včinjm/ geſtli tu z Kronyký Boleſ awſké od Dalimila Kanownjka Staroboleſlawſkého/ okolo léta 1320. ſepſané/ a léta 1620. přetiſſtěné/ kus Předmluwy přiloņjm: kteráņ takto znj: Co ſe Terminacý dotýče/ znamenati ſluſſj předně ņe Dualis numerus, na přjklad Rņeckého Jazyku předk m naſſjm geſſtě před ſta lety w vņjwánj byl/ ale nynj od nás Potomk = /g4r/
184
De Archaiſmo. 151 k , Jazyk náſs Německým/ Wlaſkým a Francauzſkým pulerugjcých, aneb raděgi přetwořugjcých, opuſſtěn geſt/ tak ņe giņ málo kdo co o něm wj. Na to tedy muſý ſe pozor dáti w této Kronyce/ ņe kdekoliw o dwauch wěcech neb oſobách ſe mluwj/ terminatio nominum ac verborum ſkonáwá ſe na literu a, neb na y. Na literu a podobně gako w Kapitole 7. kdeņ Łibuſſe prorokugic o dwauch Oliwách/ prawj ņe ty z Prahy wyndeta/ totiņ, wygdau: wzhůru wzendeta/ totiņ, wzegdau: Mieſto oſwietita/ totiņ, oſwjtj: zemi obranita/ totiņ, obránj. Téņ w 25. Kapitole Swaté Łidmily wrahům Drahomira Střjbro ſłibj gjma/ totiņ gim dwaum/ aby zbawila/ totiņ, zbawili/ zadáwila/ totiņ, zadáwili/ coņ oni ſłibiſſta/ totiņ, ſlibili: a gakņ ſe dálegi dokládá/ Komńatu wyrazyſſta/ Łidmilu zadáwiſſta/ čertu ſe doſtaſſta/ gi pak k Bohu poſłaſſta/ totiņ, wyrazyli/ zadáwili/ doſtali/ a poſlali. Na y pak ſko= /g4v/ 152 Bruſu Kus prwnj ſkonáwá ſe podobně/ gako w Kapitole 70. Knjņete Soběſlawa Synowé prawj: Náſs Otec můņe vmřjti bez nagy/ totiņ bez nás obauch: Otec pak k nim: Y chcy wy včiti/ totiņ, wás dwa: a dále/ kázalbych wam vtopiti/ totiņ, wás oba: Téņ w Kapit: poſlednj: Neņ waſſi nepřátelé budau wy ſauditi/ totiņ, wás Pany a Zemany/ o nichņ ſe mluwj. Ač to ſlowo wy, na wětſſjm djle in plurali numero ſe vņjwá/ gako y to ny/ totiņ, nás. Verborum flexio gakoņ w mnohých přjčinách nyněgſſjχo zwyku ſe dělj/ tak také má rozličné ſwé terminationum rozdjly/ neywjce pak wedlé přjtomného a pominulého čaſu. A gſau téměř tito: ſkonáwagj ſe zagiſté nebo na a, gako, wztaza/ obra/ dobra/ korunowa ſe/ totiņ, wztaņe neb otaņe/ obeře/ dobeře/ korunuge/ aneb, wzkázal/ obral/ dobral/ korunowal ſe/ tak ſta ſe/ totiņ, ſtalo ſe: nebo na e/ gako, gá wiedie/ powiedie/ pocze/ totiņ, wjm powjm/ počne /g5r/ De Archaiſmo. 153 čne aneb/ wěděl ſem/ powěděl ſem/ počal on: wyple/ totiņ, wyplenj neb wyplel: wzpuzie/ zapuzie/ totiņ, wzpuzuye/ zapuzuge: nebo na i/ ij/ gako: to mienij/ tbagj/ hledagj/ žádagij/ totiņ, to minjm/ dbám/ hledám/ ņádám: nebo na y/ gako, možemy/ znamy/ mamy/ totiņ, můņeme/ známe/ máme: by ſmutná hodiná/ totiņ, byla: wry/ vkry/ doby/ ſmy/ totiņ, wryl/ vkryl/ dobyl/ gſme: nebo na u/ gako, pogiedu/ ſe ſnidu/ prziwezu/ nalezu/ totiņ, gedau/ ſe ſegdau/ přiwezau/ naleznau neb, geli/ ſeſſli ſe/ přiwezli/ nalezli: nebo na ech/ gako, nalezech/ mniech/ totiņ, nalezl ſem/ mněl ſem: anebo na chu/ gako, netbachu/ brachu/ dobychu/ zbichu/ totiņ, nedbali/ brali/ dobyli/ zbili: aneb na ſſe/ gako, zdaſſe/ bieſſe/ ſtogieſſe/ ſłowieſſe/ totiņ, zdálo ſe/ bylo/ ſtalo/ ſlaulo: a geſtliņe geſſtě které ſe wynagdau těm podobné/ kteréņ wſſak wſſecky bedllwému a ſaudnému Cņtenáři, bezewſſj téměř práce/ ſnadně k wyrozuměnj přigjti mocy budau: /g5v/ 154 Bruſu Kus pwnj dau: neņ to také přitom znamenati ſe muſý/ ņe ſtařj, diphthongos, tak weyſlowně nepſali/ ani newypowjdali/ gako ſe to nynj děge: nebo kdeņ my takto mluwjme Maudrý ſaud: téņ vraubiti/ wylaupiti: Stařj řjkali mudrý ſud/ vrubiti/ wylupiti: coņ ſe y o
185
té nahoře poloņené terminacy na u rozuměti má/ zwláſſtě tehdáņ, kdyņ wyznamenánj geſt præſentis vel futuri temporis, gako: Mužj wynidu/ wyniku: totiņ, wygdau/ wyniknau aneb wycházegj/ wynikagj. A to aņ podtud buď powědjno o rozdjlném Jazyka naſſeho proměněnj. GJná pak naſſe ſ owa gſau Staročeſká/ geſſtě netak χrubě zatuchlá: alebrņ pro poctiwoſt ſtaré Cņeſſtiny a pro hognoſt ſ ow čeſkých/ obwzláſſtně w Carminjch a w Rytmjch mjrného vņjwanj hodna: gako/ Bočiti/ bokem ſe opjrati/ latus opponere: hinc zbočiti bdjtel vigil: bjm/ zbjm/ bigi/ zbigi/ cædo, occido, concido: brázdjm w wogſſtě rekowně/ ſulcos facio in prœ= /g6r/ De Archaiſmo. 155 prœlio heroicè: brzo nunc: ut brzo ten/ brzo onen wyhráwá/ nunc hic, nunc ille vincit. čeſſnjk/ pocillator, Ganimédés Mundſſenk: cud/ mrawy/ ctnoſt: cudný moratus: daubrawa/ dubowý les/ quercina ſilva: dýſſ// dýſſeſs/ dýſſe neprawoſti ſpirat iniquitates: doba/ ſſtěſtj/ zwůle/ pohodlj/ commoditas, opportunitas: draſłiti/ aſperare, hinc draſławý/ draſławé. druhdy/ aliquando: druh/ towaryſs/ ſauſed/ přjtel/ ſocius, quaſi druhý gá: druženoſt/ družina/ ſodalitas: drzy/ drzá/ drzé/ pertinax, intractabilis: dařjm ho/ munero illum: hinc podařjm/ podařiti/ podělugi/ poděliti/ diſtribuo dona: dworno/ rozkoſſno/ mjlo/ libezno/ volupe dynchowati illuminare: ginoch/ juvenis: ginochſtwj/ panictwj juventus: zkomonilý gonák/ procerus juvenis: giſtba refectorium: ginowka/ Allegoria: hladina æquor: Goſſek/ Joannes: hljdka/ ſtráž/ ſpecula: kázati/ treſtati/ reprehendere: kázaný/ cwičený/ mrawný: kliditi/ miřiti/ pokogiti/ rownati/ componere: hinc klid & poklid. rozkliditi/ rozděliti/ dirimere. klopo= 156 Bruſu Kus prwnj potám/ co kůň duſám/ quadrupedo: hinc klopotně/ cwálem vtjkati/ celerrimè fugere: Kněz/ Kniže/ Princeps: Kněžſtwo/ Principatus: Knjně/ Kněžna: koniti ſe equos tractare: koſmatý/ hirſutus: ljčný/ ljčně patrně/ manifeſtè quaſi in faciem tuendo: ljtice/ ljtá/ vkrutná/ nemiloſtiwá/ crudelis: medwěd/ medwědice/ urſus, urſa ſignificantius quàm nedwěd: mohutnoſt/ moc/ ſýla/ vis, potentia: náčitý/ videtur ſignificare admodum magnum: hinc in Trojana hiſt: náčitě wražedlný bog/ valde cruentum prœlium: oř/ k ň gjzdný/ equus pro equitando, caballus. oſtrwa/ oſekaná ratoleſt/ arbor abſectis ramis. Panoſſe/ Rytjř/ zeman/ wládyka/ od ſtawu člowěk/ nobilis: picnjk/ miles pabulator: porokowati/ wytýkati/ za zlé mjti/ vitio dare. porok pudor: poſádka ſylná/ forte præſidium: přjſpora/ přjſpořenj/ parſimonia: Pluk/ rod/ familia: Králowic Král w Syn/ Filius Regis: Rudolfowic/ Rudolfu Syn/ neb towaryſs: Sſłechta/ vrozenoſt/ nobilitas. tanu/ taniti/ namyſł padati/ in mentem venire. tru= De Archaiſmo. 157 truditi/ rmautiti/ contriſtare: truditi ſe/ triſtari: trud/ ſmutek/ triſtitia: trudný/ ſmutný. Wáclawowny/ Wáclawa Seſtry neb Dcery/ Wenceslai filiæ vel ſorores. Zákon/ ordo regularis. zarubiti/ zaſekati/ cæduis lignis munire. zbožiti/ bohatiti/ diteſcere. Zhořelice/ Gerlicium. Která dále náſledugj ſkůro z ſamé Biblj naſſeho wěku tlačené w Cņeſſtině nad giné chwalné ſem wybral: Bugnjm/ gſem bugný. Chauljm ſe w řečj/
186
přeſtáwám pro ſtud mluwiti/ conticeſco ex pudore. Chwalný/ chwály hodný/ laudabilis. chwěgi ſe/ třeſu ſe/ tremo. čeſtný/ poctiwý. čilý čileyſſj excitatus, prõptus: čerý/ tmawý: odtud geſſtě řjkáme: wečer: ſnad odtud pocházý ſſerý/ ſſerá/ temná/ ſubniger color: čeſtně/ to geſt poctiwě/ honeſtè. Djm djti/ nomino, nominare. dnjm fio dies. dlužen/ powinen/ eſt ejus oficij. dowodjm/ dokazugi/ probo argumentis. dřjmawoſt/ oſpaloſt/ dormitatio. dřewnj/ quaſi dřjwnj/ primus originalis, počatečnj hřjch. drkotagj rtowé/ zubowé. Gedlý a pilý/ grati ſa= 158 Bruſu Kus prwnj ſaporis. Hmyzým ſe/ wſſechno ſe hmyzylo/ to geſt/ co hmyz ſe hýbalo. Hnizdjm ſe/ metaphoricè vſazugj ſe/ byt ſobě zarážjm. Hřmjm/ tono: per metaphoram přihřměli na mne/ s hřmotem rychle připadli. Kolotám ſe/ kolotati/ motati ſe/ w kolo ſe točiti. wrtoch/ ſem a tam ſe wrtjcý. Katati/ kutiti ſe. Ljtý/ náramně vkrutný. leſkot/ to geſt/ leſknutj. Malatnjm/ mdljm. Motanina/ titubatio. mdljm/ activè mdla činjm. Otrapa/ ztrápenj/ omámenj. Odiwa/ diwné znamenj. Odwažowati ſe nebezpečenſtwj geſt/ opowažowati ſe. Odſekati/ per metaphoram eſt wzdalowati ſe: odſedám rozkoſſe/ abſiſto à voluptate. Obmyſł/ leſt/ dolus. Odlauſſtiti/ odlepiti. Odiwa/ odiw/ diwadlo/ ſpectaculum, na odiwu býti. Ohnižiw/ neb ohnižil/ Salamandra. Opažugi/ opážeti dřjwjm gedlowým/ to geſt gako páſem ſwázati. Oſuti ſe/ oblehnauti. Owlaſtniti a oſobiti ſobě/ appropriate ſibi. Ožiwu/ ožiweſs/ znowu žiw budu. Pěſtugi/ pěſtj bigi/ y popiſmis mulceo. Půložitý/ rowný. Powoláč/ půhončj/ Accerſitor. Plám/ plál/ pláti/ flammo: Pj= De Archaiſmo. 159 Pjljm/ gſem pilný. Přelud/ přeluda/ perverſor, ſeductor. Přičiniti hřjchu/ přidati/ multiplicare. Přikwáčiti/ náhle připadnauti. Přezřjm/ přehljdám. Rokugi/ gednám o nětco/ ſmlauwám ſe. Porokugi/ za hanbu držjm a wyčjtám: Slitownice/ propitiatorium ſic dictum, à verbo ſłitugi/ ſłitowánj. Synowec/ nepos. Bratranec/ fratris filius. Seſtřenec/ ſororis filius. Spiknutá zběř/ lehkowážné ſpiknutj. Stanu/ ſtogjm y ſtáti budu. Stkwaucý/ běloſtkwaucý/ bleſkoſtkwaucý/ třpitjcý ſe/ ſpledicans. Stulugi ſe/ podtutedlně ſe podkládám/ ſubrepo, nequiter me humilio, oſſemetně podljzám. Syroba/ proprium viduarum & pupillorum. Přiſſel na ſyrobu/ w ſyrobě poſtawený/ ſýrý/ á/ é. Stroſkotáwám/ porážjm na zemi gako ſkoty. Sſamám/ ſſamati/ we tmě makati. Syljm/ přeſylili tito Trojanſké. Srdečnoſt/ affectus. z toho ſrdce/ ex toto affectu. Sſelmjm ſe/ nequam fio, ſſelmiti ſe/ zſſelmilý/ á/ é. Sſalba/ dolus. Sſwěholjm/ ſſweholiti/ gako wěſſtcy děláwagj. Středozemné moře/ Mediterraneum mare. Sſj= 160 Bruſu Kus prwnj Sſjljm tě/ decipio te. Sſjlený/ nemaudrý/ nawſteklý/ poſſetilý. Tauljm ſe. Tauchám nětčemu/ appeto aliquid. Tužba/ tauženj. Trupel/ videtur eſſe materia. Twrdý/ ſtarým byl ſylný/ pewný/ welký. Teku/ přiteku/ walem gdu. Trauditi ſe/ pro ſmutek ſe w traud obraceti. Vnáhliti a vſpjſſiti ſe/ geſt náhle nětco činiti. Vnawiti vžaſti ſe. Vžaſnauti. Vſpjti někoho/ geſt ſen na něg vweſti. Wáhati/ geſt wáhawěti. Waz/ wazowé těla/ tendines. Wětrnjk/ co ſe po wětru obracý/ gako korauhwičky na ſtawenj/ metaphoricè dicitur de vano & inconſtanti. Wětrnjky ſe zprawuge: wěřj ffortuně. Wytečný/ kráſný.
187
Winauti ſe/ přiwinauti. Zawilý/ ztočený/ gako dřewo hinc metaphoricè zawilá myſł/ zawilý lid/ twrdoſſjgný. Zbjřjm ſe/ zbjrám ſe. Zžjřjm/ zkauſám. Zlobjm ſe/ zlobiwjm. Zamžjm oči/ zawjrám. Zanáſſeti ſe nětčjm/ geſt zanepraždňowati. Zaněcugj/ zažjhám/ ſuccendo. O Slowjch cyzýho Yazyku. GAko Łatinjcy Rņeckých a Němc= De Archaiſmo. 161 mcy Łátinſkých/ Wlaſkých/ Francauzſkých/ etc. tak my mjſtně a před oſobami w tom zběhljmi a tomu zwyklými/ můņeme a někdy máme ſlow cyzých vņjwati obwzlaſſtně w nedoſtatku wlaſtně Cņeſkých. A tak před Dwořáky můņem řjcy: Korunal/ ſceptra/ tryumfy/ tryumfowati. Marſſálek/ Kancljř/ Trukſes/ Sſkolmiſtr/ Hoffmiſtr/ Heytman/ Purgkrabj. Před wogáky: Kyrys/ Muſtrher/ Muſtrſſrayber/ muſtrowati/ plundrowati/ retowati. Před včeněgſſjmi Měſſtiany: Monarchya/ Hyſtorya/ Policya/ etc. Purgmiſtr/ Konſſel/ Rychtář/ Politykus/ etc. W Doktorſkých a Apatykářſkých wěcech:
Puls/ pulſnj žila/ nerw/ podagra. Kliſter/ traňk/ konfekt/ pilule/ ſyrup/ purgacý/ komplexý/ medyána/ letkwař/ dyſtyllowati. W Práwnjch: Trybunál/ Apellacý/ cytacý proces/ replika/ duplika/ notula/ etc. Prokurátor/ Krýda/ ſuplikacý/ Mageſtát. W Cýr= 162 Bruſu Kus prwnj W Cýrkewnjch: Kryſtus/ Apoſſtol/ Ewangelium/ Epiſſtola/
Ewangeliſta/ Angel/ Faryzeus/ Publikán/ Trůn Božj/ mamona/ Patryarcha/ Sakryſta/ Paſſie/ Paſſionál/ Brewiář/ Miſſál/ neb Mſſál/ Poſtylla/ Katedra/ etc. Před Sſtudenty: Theologie/ Filozoffie/ Teolog/ Filozoff/ Magiſter/ Bakalář/ Retoryka/ Grammatyka/ Regule/ Figura/ Fráſes/ Forma/ Partes/ notowati/ ton/ Rektor/ Kantor/ etc. W Počtýrſkých: Aritmetyka/ Addicý/ Snbrakcy/ Multiplicacý/ etc. W Ympresſorſkých: Prinz/ Faktor/ Secar/ Trukař/ Kasſa/ Pres/ Wynklhák/ Korrektura/ Forma/ Tenákulům/ Dywizoryům/ Exemplář/ Sſýſſle/ etc. Syce bezpotřebné nemáme pláſſť mantljkem/ rádnj dům rathauzem/ wozatage formanem/ wrchnj ſýň mazhauzem/ krunýř pancýřem/ záſtěru ſſorcem/ vbruſec tiſſtuchem/ a tak dále s naſſj hanbau nazýwati. 163 LIMÆ LINGUÆ BOEMICÆ PARS II. Bruſu Gazyka Cžeſkého Kus Druhý. De Conſtructione. To geſt: O dobrém gedné čáſtky řeči s druhau ſkládánj. NOn ago hîc de compoſitis, ſeu de modo conjungendi unam partem orationis cum altera, quando nam illa in unum vocabulum coire debeant: quod in multis ſit eleganter: ut Bohužel/ Deo dolendum, bezpráwně/ injuſtè, blahoſławjm/ beatifico, nagewo/ manifeſtè, naruku/ poruce/ ad manum, nenám/ non nobis, nemrtwj non mortui, nechať ſine 164 Bruſu Kus prwnj ſine ut, Nowéměſto Nova civitas, Malá γtrana Micro Praga Mladá Boleſław/ Stará Boleſław/ etc. Hæc enim ſimul juncta apud probatos Auctores reperio haud dubiè propter axiomata Philoſophica: Non ſunt multiplicanda entia ſine neceſſitate, & non ſunt facienda per plura, quæ fieri poſſunt per pauciora. Mnoho takowých doбrý Poſitor vměle gednjm ſ owem klade. Nec ago contra Hebraiſmos, quales ſunt: činiti přikázanj/ facere mandata pro quo nos bene dicimus plniti přikázanj: očekáwage očekáwal ſem/ expectans expectavi, kdeņ ſe má řjcy/ žádoſtiwě ſem očekáwal: afferte Domino laudem, přineſte chwálu/ pro wzdeyte 188
chwálu: miſericordiam DEI cantabo, miloſrdenſtwj Božj budu zpjwati/ pro o miloſrdenſtwj Božjm/ etc. Nec contra Latiniſmos, qualis eſt: curo fieri, činjm diti ſe/ cùm debeamus dicere dám dělati. Nec contra Germaniſmos, quales ſunt: Laſt vns betten/ nechať ſe my modljme/ De Conſtructione. 165 me/ mjſto/ modlme ſe/ oremus: Jch hab mir laſſen machen/ nechal ſem ſobě dělati/ mjſto/ dal ſem dělati. Non intendo, inquam, hìc tales aliarum Nationum modos loquendi in noſtram linguam irrepentes corrigere: hæc enim ipſa frequens bonorum Auctorum lectio & purè Boëmicè loquentium auditio tollet & per hæc Boëmici ſolœciſmi non commituntur. Ago ergo tantùm de bona partium orationis in Genere, Numero, Caſu, Tempore, Perſona, &c. conſtructione præcipuè propter Participia & Participialia: propter Pronomina Reciproca & Verba tum negativa, tum quædam compoſita, & nonnulla alia propter quæ potiſsimùm hæc Lima in lucem prodit. De Conſtructione Intranſitiva. VErbum perſonale finiti modi antecedit Nominativus apertè vel occultè ejusdem numeri & perſonæ. gako: 166 Bruſu Kus druhý ko: Bůh welj/ poſłechni člowěče/ DEVS jubet, audi homo. O bychme rozuměli! utinam intelligeremus! I Appendix. Perſonæ ſive articuli apud Boëmos perinde ac apud Latinos non explicantur niſi tunc quando diverſa ſtudia ſignificantur: Yá ſe tak ſtarám/ a ty heyřjſs/ ego tantopere ſollicitus ſum & tu peccas. Aliàs foret Germaniſmus: nam Germani ſemper utuntur articulis. II. Appendix. Verbum infinitum interdum partes Nominativi agit: Pobožně zpjwati geſt ſe dwakrát modliti/ devotè cantare eſt bis orare. Præſertim poſt nomina potřeba neb potřebj a čas: potřeba geſt bdjti a bedliwu býti/ tempus eſt vigilare & attendere: čas wſtáti/ tempus eſt furgendi. Et poſt Adjectiva neutraliter vel cum voce wěc poſita: dobré/ ſwaté/ chwalitebné geſt pobožně zpjwati hanebné geſt lháti ſnadno rozuměti mjlo ſłyſſeti. bonum, ſanctum, laudabile eſt devotè cantare vituperabile eſt mentiri facile eſt intelligere volupe audire. III. Ap= De Conſtructione. 167 III. Appendix. Voces copulatæ ſæpe verbum plurale deſiderant: Petr a Jan wſtupowali do chrámu. Petrus & Joannes aſcendebant in templum. Act. 3. 1. Cum eodem verbo plurali conjungitur nomen ſingulare, ſignificans multitudinem: Slyſſtež dome Dawid w/ audite domus David. Iſai. 7. Sſtiaſtnj gſte rode Kolowratůw/ Slawat w a Chanowſký. k ſmrti zázračné napomjnánj/ Felices eſtis familia Kolovvratiorum, Slavatarũ &c. IV. Appendix. Verbum plurale nobiliorem perſonam ſequitur: Ty a tw g ſyn na nic negſte. Tu & filius tuus nil valetis. Imò & nobiliùs Genus: Otec tw g a gá hledali ſme tebe. Pater tuus & ego quærebamus te. Luc. 2. 48. Kdeņ w hledali malé i geſt muņſké. Yakoby tu chléb a wjno trwali/ ne pak trwala. V. Appendix. Verbum ſum inter duo nomina, unum ſingularis, alterum pluralis numeri poſitum, pluraliter ſtat: Slowo gſem/ mezy dwaumi gmény/ gednjm ſingularis, druhym pluralis numeri poſtawené/ w počtu mnohém 168 Bruſu Kus druhý χém ſe kládáwá: Koruna ozdobná gſau ſſediny. Corona ſenectæ canities. Malé djtky gſau malá ſtaroſt/ weliké welká. Parvi liberi parva cura, magni magna.
189
Inter duo nomina poſitum, utrumq numeri ſingularis, ſed diverſi generis, ſtat cum alterutro eorum genere. Mezy dwaumi pak gediného ſyce počtu/ ale giného a ginéχo pokolenj/ býwá kteréhokoliw z nich: A to ſłowo byl B h/ a žiwot byl ſwětlo lidj. 10. 1. Nominativus poſt verbum ſum ſtare ſolitus eleganter mutatur in Inſtrumentalem: ut homo eſt creatura Dei. Deus eſt ſummum bonum. Nominativus po ſlowu gſem ſtogjcý pěkně ſe měnj w Inſtrumentalem: gako: člowěk geſt ſtwořenjm Božjm: B h geſt neywětſſjm dobrým. Nomina Adjectiva. NOmina Adjectiva, Pronomina & Participia cohærent cum ſuis ſubſtantivis in Genere, Numero & Caſu: ut pilné pachole/ diligens puer. Otče náſs/ Pa= /h1r/ De Conſtructione. 169 Pater noſter, modlécy ſe žena/ orans mulier. Quod intellige etiam de Numero Duali in Ablativis ſeu Inſtrumentali caſu: ita ut malè diceres: Mezy wſſema lidmi/ inter omnes homines, s djtkami ſwýma/ cum ſuis liberis, dobrýma ſłowy: nam wſſema/ ſwýma/ dobrýma ſunt Dualis numeri, lidmi verò djtkami & ſłowy Pluralis. Vide paginam 20. I. Appendix. Hanc regulam ſeqvuntur Verba, ſeu vocabula Verbi Partis, in Præterito Indicativi & in alijs inde formatis, utpote Genus Nominum ibi habentia (ut dictum eſt paginâ 75. mediâ) & Nominativi caſus: ut Rņekl Angel/ ait Angelus: odpowěděla Marya/ reſpondit Maria: zpléſala nebeſa/ plauſerunt gaviſi ſunt cœli: oby oni byli! utinam illi eſſent! oby ony byly! utinam illæ eſſent! oby ona byla! utinam illa eſſent! Quod eſt maximè Germanis boëmicè volentibus loqui obſervandum, ne dicant odpowěděl Marya: oby on byla etc. II. Appendix. Seqvuntur & Participialia tam Præſentis temporis, de quibius pa= /h1v/ 170 Bruſu Kus druhý paginâ 91. v. g. mluwě a řka Angel/ loquens & ajens Angelus: ſłyſſjc S. Panna/ audiens S. Virgo: zpjwagjce nebeſſtj duchowé/ canentes cœlenteſ ſpiritus: quàm Præteriti paginâ 94. ut zaplakaw w kolébce Gežjſſek/ plorans in cunis JESULUS: wzdechſſi nad tjm geho Máti/ ſuſpirans ſuper hoc ejus mater: vzřewſſi to paſtýři/ videntes hoc paſtores. Sed circa hanc maximè neceſſariam doctrinam interponam aliquid pro puris Boëmis. Ta hle Regule/ a obwzláſſtně teď poloņená druhá Appendix, geſt přednj přjčina ze čtyr/ ņe ſe tento Brus na ſwětlo wydáwá. Neboť (ach wěčná Cņechům hanba!) netoliko w mluwenj a w pſánj liſtůw/ ale y tiſſtěnj knih/ od let čtyřidcýti y wjc na ſwětlo wydaných a wydáwaných/ neylepſſj řečnjcy Solœciſmů proti nj ſe dopauſſtěli a dopauſſtěgj: takto (ať přjklady poloņjm) tiſknauce: Bywſſi ty Bože hoden: mjſto gſa nebo byw ty Bože hoden Fœmininum bywſſi za Maſculinum gſa nebo byw /h2r/ De Conſtructione. 171 byw kladau: Łatinſky: cùm tu fœmina Deus fueris dignus. Jtem/ genž pro hřjchy naſſe on wſtawſſe: gakobys po Łatinſku řek: cùm Chriſtus ſurrexiſſent. Jtem/ Cýrkew S to přigawſſe: hoc eſt, Eccleſia hoc acceptantes. Jtem/ Bratřj nedáwage přjčiný za nedáwagjce neb nedáwagic/ ſingulare pro plurali: Łatině: Fratres non dans. Yá ſám w knihách ſwých před ſſeſtj lety k tiſknutj daných tak ſem chybowal negináč ze ſlyſſenj a
190
čjtánj knjh tohoto wěku wynaučen. Aņ mne potom oſwjtila Grammatyka Pátera Drachowſkýho S. J. w Ĥolomaucy/ léta 1660. přičiněnjm P. Mathiæ Steier, také S. J. na ſwětlo wydana: a aņ mne w tom oſwjcenj potwrdili ginj ſtarſſj Gramatycy obwzláſſtně pak ctenj neyvměleyſſjch w té přjčině Cņeſkých Auktorů. A ať tak potřebné včenj zas opakugi: wěc ta ſama w ſobě těņká nenj: toliko kdyņ ſe na to pozor dá/ ņe I. Participialia (neb dlé některých zdá= /h2v/ 172 Bruſu Kus druhý zdánj Participia) na a ſkonaná/ gakoņ y na e (kdyņ před e neſtogj c neb ſſ) gako padna/ ſługe/ leže/ gſau Maſculini & ſimul Neutrius Generis. 2. Na c neb na cy/ krátkého i/ gako padnauc padnaucý/ ſługic ſługicy/ včic včicy/ gſau Fœminini Generis: ta pak wſſechna čtwerá Numeri Singularis. 3. Na ſylabu ce/ ſkonaná/ gako padnauce/ ſługjce/ včjce/ gſau Omnis Generis, a to Numeris Pluralis. Kteráņto wſſechna pětnáſobnj/ neb paterýho ſkonánj Participialia gſau ſama od ſebe Præſentis temporis ač také in Futuro pěkně ſlauņj: gako in Præſenti dobře djſs: Nečiň ſe neſłyſſe/ to geſt/ gakobys neſlyſſel: modle ſe muž neb modlicy ſe žena/ zahořjwá láſkau Božj/ to geſt/ kdyņ ſe modlj: in Futuro pak také dobře: To vſłyſſe Syon rozweſelj ſe/ to geſt/ když vſłyſſj. Bůh rozpomena ſe na nás/ požehná nám/ to geſt když ſe rozpomene. Muž modle ſe zahořj láſkau Božj. Ba ſlauņj také w pominulým čaſu: gako: Běže vnawil ſem ſe běžecy vſtala. wſſe kráſo= /h3r/ De Conſtructione. 173 ſomluwně a figurativè. 4. Na w/ a zřjdka na d/ h/ k/ z/ ſkonaná: gako chodiw/ ležew/ pad/ leh/ chrk/ lez/ nalez/ etc. gſau toliko Maſculini Generis numeri Singularis. 5. Na ſſi pak k giņ gmenowaným muņſkým přidané/ gako chodiwſſi/ ležewſſi/ padſſi/ lehſſi/ etc. gſau Fœminini Generis y Neutrius ſpolu/ také numeri Singularis. 6. a napoſledy na ſſe/ rowně k těm muņſkým přidané/ gako chodiwſſe/ padſſe/ etc. gſau Omnis Generis Numeri Pluralis. Ta wſſechna trogj/ tdtiņ w 4. 5. 8. počtu gſau Præteriti temporis. Kdo tedy w conſtrukcý těch oſmnáſobnjch Participiálnjch ſ ow ſe gmény/ s mjſtogmény etc. neſſetřj na Reguli Nomina Adjectiva &c. a na gich čas přitomný neb pominulý/ ten ſe Čeſkého Solœciſmu dopauſſtj/ h ř neņ po barbarſku mluwé/ neb pjſſe. Gſau pak ta Participialia toliko Nominativi caſus čjmņ ſe ſnadno od Participij na cý/ dlauhé ſkonaných a w gména proměněných rozeznagj: po= /h3v/ 174 Bruſu Kus druhý poněwadņ Participia w gména proměněna také in obliquis ſtáwagj. Wiz toho přjklady w Epiſſtole S° Pawla k Ņidům w II. Kapit: Ņe ſme pak w nich, po hřjchu, tak zhruba a potworně chýbowati počali/ y giņ to w zwyk těņce naprawitedlný vwedli/ neywětſſj toχo přjčina tato ſe býti zdá/ ņe Participiale Præſens druχé Conjugacý geſt æquivocum a podobné třetj oſoбě Singulari, Præſenentis Indicativi, rowně téņ Conjugacý: gako w tomto přjkladu: hnige/ miluge/ žaluge/ wyznamená gak putreſcit, amat accuſat vir, tak putreſcens, amans, accuſans vir, neb putreſcendo, amando, accuſando vir. Kdyņ tedy per Participialia neb Gerundia mluwjcý lidé chtěgj mylnému ſmyſlu/ neb æquivocacý wyhnauti/ padagj z kyge na
191
palicy/ a mjſto Miluge Petr Boha/ amans vel amando Deum Petrus, kladau Milugice neb milowawſſe Petr Boha/ amantes vel cùm amaſſent Deum Petrus. A odtud potom y w gi= /h4r/ De Conſtructione. 175 y w giných poſawad wyčtených Participialnjch y w Participijs chybowali a chybugj/ čjm dale tjm hůře. Aniņ ſe ten blud/ a w něm hanebné tápánj prw naprawj/ leč ſe tu neb ginde od dobrých Gramatykůw daná zpráwa dobře pochopj/ čtenjm neylepſſjch Autorů potwrdj/ a pſanjm y mluwenjm w zwyk vwede. Yakby ſe pak té æquivocacý wſtřjč wcházeti mělo/ nětco njņe doloņjm de Figurata Conſtructione Páter Drachowſký to Łatinſkým Yazykem takto wykládá: De Conſtructione Participij. IN participiorum conſtructione graviſsimè erratur, cùm genera commutantur, maſculinum pro fœminino, pluralis numerus pro ſingulari ponitur. Erratur in genere: ut cùm maſculus dicit: Pigjc Sſpanielſté wjno podrauſſil ſem ſe: ſłyſſjcý hromobitj vlekl ſem ſe. Nam participia cý & c finita ſunt fœminina, aut neutra. Dicendum: Pjge/ ſlyſſe. Sic /h4v/ 176 Bruſu Kus prwnj Sic quoque erratur, ſi dicat fœmina: mage muže zlýho nemohu dobrau zůſtati: lehna hned vſnu. Quia participia a/ e/ finita ſunt maſculina, aut neutra. Dicendum: magjcy/ vel magjc: lehnaucy/ vel lehnauc. An Neutrum a/ e finitum idem ſit cum maſculino? Alij afferunt: & reſtatur Grammatica à Georgio Melantricho ab Aventino A. 1580: item Schumanianis Typis edita A. 1616: inſuper Scriptura, quæ maſculina non diſtinguit à neutro, ut Matth. 4. v. 9. toto wſſecko tobě dám/ geſtliže padna klaněti ſe mi budeſs: ubi padna eſt maſculinum. Joan. 12. v. 24. zrno pſſeničné padná w zem nevmřeli/ onoť ſamé zůſtane/ ubi eſt neutrum. Alij dubitant, ut M. Matthæus Colinus in ſua Grammatica Pragæ Typis Thomæ Mitis & Joannis Capri A. 1564. vulgata. Nobis affirmativa placet. Erratur in numero, cùm unus aliquis dicit: padnauce vrazyl ſem ſe: vſłyſſewſſe to/ zradowal ſem ſe nam padnauce/ vſłyſſewſſe/ ſunt pluralis numeri. Dicendum /h5r/ De Conſtructione. 177 dum maſculo: padna/ vſłyſſew. Fœminæ: padnaucý/ ſeu padnauc/ vſłyſſewſſi. Sic è contrario erratur, cùm dicitur: ſłyſſe to lidi diwili ſe: padna na kolena modlili ſe: quia ſłyſſe & padna ſunt ſingularis numeri. Dicendum ſłyſſjce/ padnauce. In locutione elegans & frequens eſt uſus Participiorum, maximè quæ aliàs per conjunctivum efferuntur, ut když ſem ſeděl/ vſnul ſem/ cùm ſediſſem, obdormivi: meliùs per Participium dicit maſculus: ſedna/ vel ſedě vſnul ſem. Fœmina dicet: ſeděcy vſnula ſem/ ſedens obdormivi. když mne vbili/ teprwa vtekl ſem: melius per participium: vbit/ vel vbitý vtekl ſem. Fœmina dicat: vbitá vtekla ſem. Sic quoque erratur à viro dicente: odſłyſſewſſi Ewangelium ſłyſſel ſem kázanj. Dicendum: odſłyſſew: nam odſłyſſewſſi eſt fœmininum. Errat etiam fœmina, cùm dicit: modle ſe/ omdlela ſem: Dicendum: modlic/ vel modlicy ſe: quia modle eſt generis maſculini. Hactenus P. Drachovius. Po=
192
/h5v/ 178 Bruſu Kus druhý Pojmgjm tu Participij Paſsivi Generis na en ſkonaných: poněwadņ w nich dobřj Cņechowé Solœciſmů neděláwagj: ač o gich Etymologij a Proſodyi začaſty zawazugj čehoņ gá ginde mjſtně pooprawugi. Toho wſſak přjhodně zde dokládám/ ņe kdyņ v wyſlowenj neb ſlyſſenj gich w Nominatýwu mnohopočetnjm pochybugeſs/ bylaliby obrácená w gméno/ čili ne/ gako Blahoſławeni/ ztrápeni/ tehdy proměń ge w Nominatiwum Singularem, w Blahoſławen/ ztrápen/ genņ gſau Participia, neb w blahoſławený/ ztrápený/ genņ gſau nomina: a tu který těch dwauch čáſtek řečj Singularis Nominativus k přitomnému ſmyſ u ſe lépegi treffj/ té čáſtky bude ý Pluralis Nominativus: a budeli Nominis Partis Blahoſłáwený/ tedy geho Pluralis bude ſe pſáti dlauhým j: ginák krátkým. Zaoſtřj ſe dotčená Regule Nomina Adjectiva, geſtli ſe mezy ně a mezy Subſtantivum nětco na způſob Parenthe= /h6r/ De Conſtructione. 179 theſis poloņj: gako Ĥágek mluwj: Lidmila v weliké měla tu modlu poctiwoſti. Wlaſta poſadila ſe na ſwé/ dlé obyčege/ ſtolicy. APPENDICES. I. Appendix. Subſtantiva conjuncta ferè Adjectivum, & Subſtantivum, & Verbum, & Participiale multitudinis requirunt: Petr a Pawel neyſławněgſſj dwa Apoſſtolé ſſłi weſeli/ dauffagjce w Boha. Pawel a Tymoteus ſłužebnjcy Gežjſſe Kryſta. Idem etiam intellige de Adjectivis & Pronominibus, quando ſtant loco ſubſtantivorum, ut týž y týž nawracugjce ſe pokauſſeli Boha/ Pſ. 77. 41. Quod ſi Adjectivum ſingularis ſit numeri, cum viciniore ſubſtantivo genere, numero & caſu conſentiet. Aby ſe tichoſt a mlčenj zachowalo. Non aliter conſtruuntur verba prœteriti temporis & Participialia: Slunce a měſýc w obydlj ſwém zaſtawil ſe. Abac. 3. II. a ſwjtiw wogſku ſrdce přidal. II. Appendix. Adjectivum plurale præſtantius Genus ſibi vendicat, virile præ= /h6v/ 180 Bruſu Kus druhý præſtat muliebri & neutro: Obadwa/ gak muž tak žena gſau lehkowážni. ſic & Verba & Participia, Abraham a Sára byli ſtařj. Krkawec a holubice z korábu wypuſſtěni. Muliebre videtur præſtare Neutro: vrozenoſt a kráſa/ bohatſtwj a vměnj ſſpatné w něm gſau. III. Appendix. Nominativus & Verbum, Adjectivum & Subſtantivuum interdum ſenſu & ſignificatione conſentiunt, quamvis voce diſcrepent. Tjmliž
ſau ſe odplacowati měli Bohu lid blázniwý: dome Aronu dobrořečte Boha: Samſon zmužilý hrdina: bogowali hrdinſſtj Knjžata/ za bogowala hrdinſká Knjžata Tak: včili ſe pilnj pacholata/ modlili ſe pobožně děwčata. Idem dic de Relativis: Twogj gſau Pane/ kdo tě milugj: wſſecko to gſau ſłužebnjcy twogj. Pſ. 118. 91. Newidjm w čemby ſe dále Cņeſká Intranſitiva conſtrukcý brauſyti měla. Neutrum ſingulare toť/ & quædam alia eleganter ſtant cum Maſculino vel Fœminino Subſtantivo, ſeu in ſingulari, De Conſtructione. 181 ri, ſeu in Plurali numero: v. g. Toť geſt národ hledagjcých Boha. Pſ. 13. 6. Toť ſau bláznj: totě diw: totě diwná wěc. De Conſtructione Trāſitiva. Genitivus poſt nomen. QUotiescunque duo nomina Subſtantiva rerum diverſarum in oratione continuantur, alterum
193
erit Genitivi caſus: gako: Gediný Syn Matky ſwé: Stwořitel nebe y země: množſtwj much. Huc refer: mládenec pěkných mrawů: muž welikého rozumu powolánj: ſſkoda/ potřeba toho etc. Appendix. Adjcetiva cùm ſubſtantivè ponuntur, more Subſtantivorum conſtruuntur: Prwnj Apoſſtolůw. Wrchnj Kollege neb Sſkoly. Idem dic de Poſſeſsivo Pronomine, kdyņ to ſtogj mjſto ſwéχo gména: Krew geho (to geſt Kryſta) na nás/ ſanguis ejus ſuper nos. Způſob gegich (to geſt χřjſſnjkůw) w nic obráńſs/ imaginem eorum in nihilum 182 Bruſu Kus druhý lum rediges. Et Pronomina co/ nětco/ to/ regunt Genittvum Adjectivi ſtantis pro Subſtantivo: milugeſs co zlého geſt: geſt to nětco diwného/ eſt hoc quid mirabile: co to má zlého neb neſłuſſného býti/ quid hic mali poteſt latere. Eundem Genitivum regunt adjectiva Diligentiæ: ut: pilný a bedliwý práce/ diligens & attentus in labore. Copia: & ſaturitatis: plný wody/ ſwárů/ Božjch dar / plenus aquæ, rixarum, Dei donorum: Syt chleba a hoře/ ſatur pane & luctu. Notitiæ: powědom toho ſkutku/ conſcius facti: ſwědom hřjchu/ conſcius peccati. Cupiditatis: chtiwý a žádoſtiwý pokoge/ cupidus pacis: milowný vměnj a ſwornoſti/ amans ſcientiæ & concordiæ. Dignitatis ſeu aptitudinis: hoden auřadu a odměny/ dignus officio & retributione. Participationis: aučaſten kořiſti: particeps prædæ. Sensûs: čitedlný křiwdy/ boleſti/ přjkoři: ſentiens ſeu apprehendens injuriam &c. Amicitia: přjbuzný Krále/ amicus regis. Officij: powinen toho neb tjm/ eſt hoc ipſius officij, De Conſtructione. 183 cij, debiti. Obediẽtiæ: poſłuſſen Otce/ Cýrkwe y Cýrkwi/ obediens/ parenti, Eccleſiæ. Menſuræ: dlauhý/ ſſiroký/ wyſoký hluboký dwauch ſáhů/ čtyř pjdj/ longus, latus, altus, profundus ad duas orgias, quatuor ſpithamas: quamvis etiam dicamus na dwa ſáhy/ etc. Remotionis & proximitatis: daleký Prahý/ bljzký hrobu/ remotus Pragâ, proximus ſepulchro. Eundem Genitivum regunt hactenus recenſitis contraria: Numeri à quinque uſque ad mille: pět mužů/ ſto oſob/ tiſýc zwjřat/ quinque viri, centum perſonæ, mille animalia: tolik děr/ tolik wěr: In Teſtam: Patriarcharum lego: nás deſet Bratrůw/ oni deſet ſynůw. Quanquam Comparativi Boëmici Nominativum requirant, interveniente conjunctione než: ut lepſſj geſt ctnoſt/ neņ bohatſtwj/ melior eſt virtus divitijs tamen & Genitivo gaudent, ut: člowěk geſt málo menſſj Angelůw/ minor Angelis: gſy ſylněgſſj mne/ es me fortior. Superlativi Genitivum Pluralem habent cum præpoſitione z/ ut neylepſſj z nich/ optimus illorum. Da= 184 Bruſu Kus druhý Dativum regunt Nomina Adjectiva. Favoris: geſt mi přjzniwý/ eſt mihi favens. Utilitatis: bude ti proſpěſſný y vžitečný/ erit tibi utilis & proficuus. Similitudinis: podobný Petrowi/ ſimilis Petro. Æqualitatis: rowný tobě/ par tibi. Fidelitatis: wěrný Pánu/ fidelis Domino. In ſumma, Nomina quibus commodum, voluptas, favor, æqualitas, fidelitas & his contraria ſignificantur: Buď mi miloſtiw: laſkawý/ přjzniwý/ přjgemný lidem: mjlý Králi. Accuſativum perſonæ regunt nomina in nj finita: ut cwičenj ſe/ exercitium: modlenj ſe/ oratio. Quamvis nonnunquam ſola ſine caſu ſtare ſoleant: ut cwičenj w ctnoſtech Křeſtianſkých/ exercitium virtutum: bude ſeděnj/ erit ſeſsio. In eodem Accuſativo ponuntur ſubſtantiva temporis: ut celau hodinu ſe modljm/ totâ horâ oro: dwa dni ſe poſtjm/ duobus
194
diebus jejuno: ležel tři dni w hrobě: triduo fuit in ſepuchro: třetj den wſtal z mrtwých/ teriâ die reſurrexit à mortuis. Quamvis & Genitivum admit= De Conſtructione. 185 mittant: třetjho dne wſtal: každého gitra bdjm/ quavis aurorâ vigilo. Diverſos caſus habent Nominalia & Verbalia, non ſecus ac nomina vel verba primitiva à quibus derivantur: ut wjra a dauffánj w Boha/ confidentia in Deo: chozenj po moři/ ambulatio ſuper mare. In ſumma ſimilia nomina à nominibus vel verbis Intranſitivis orta, præpoſitionum beneficio in caſus tranſeunt. De Conſtructione Pronominum. To geſt: O Skládánj Mjſtogmen s ginými Cžáſtkami. BJeņně tu Cņtenáře pamatugi/ ņe z naučenj na ſtraně 119. a 133. daného/ pěkněgi řjkáme přegi mu/ néņ přegi gemu. Jtem řkau gemu/ neņ řkau mu: Oheň předcházý geg/ neņ 186 Bruſu Kus druhý neņ oheň předcházý ho: dám ti/ neņ dám tobě: wezmi ſobě/ neņ wezmi ſy: m žeteli mi okázati/ neņ můžeteli mně okázati. Reciproco ſui, ſibi, ſe, ſecum, utimor, non tantùm quando tertia, ſed & quando prima & ſecunda perſona tranſit in ſeipſam. Cņeſkého Mjſtogména ſebe/ ſobě/ ſe/ ſebau/ v nás geſt w vņjwánj nercyli kdýņ třetj oſoba ſobě nětco dělá: gako winſſuge ſobě/ miluge ſe/ dobře ſobě poradili etc. ale také kdyņ prwnj a druχá/ buď w gediném neb w mnohém počtu ſobě w nětčem ſlauņj: gako opatrugi ſebe/ nepak mne powažugeſs ſobě/ nepak tobě milugete ſe/ nepak wás wládneme ſebau/ nepak námi. Idem intellige de Reciproco ſuus, ſua, ſuum, quando dicta prima vel ſecunda perſona tranſit in rem à ſe poſſeſſam: modò abſit amphibologia. To téņ rozuměg o Reciproco ſwůg/ ſwá/ ſwé/ obogjho počtu a we wſſem trogjm pokolenj: kdyņ takowé Reciprocum náleņj k tém/ geſſto nětco oko= De Conſtructione. 187 okolo něho činj/ neb y ono ſamé okolo nich: gako: milugi ſweho BOha/ nepak mého: wezmi ſwůg křjž/ a ne twůg: odpauſſtjme ſwým winjkům/ ne naſſjm: cti otce ſwého y matku ſwau/ ne twého a twau. Přicházý mi vráņenj dobré Cņeſſtiny w té přjčině tak neſneſytedlné/ ņe ſobě to pokládám za Druhau přjčinu/ pro kterau ſem tento Brus sformowal. Neboť ſe to w mluwenj welmi čaſto treffjwá: aņ hanba a pfuy: poněwadņ neyčaſtěgi o ſwých wěcech/ nynj w prwnj/ nynj w druhé/ nynj w třetj oſobě řeč mjwáme/ a z pauhé zwykloſti/ téņ z naſ edowánj Łatinjkůw a Němcůw m g/ má/ mé tw g/ twá/ twé mjſto ſw g/ ſwá/ ſwé vņjwáme/ proti nám přirózenému zp ſobu gakņ Grammatycy prawj. Těņce ſem koliks přjkladu w Biblj wynaſſel/ kterými ſe takowj Łatynyſmi a Germányſmi v nás wymluwiti mohau: a to I. propter vitan= 188 Bruſu Kus druhý tandam amphibologiam, pro wyhnutj mylnému ſmyſlu: gako/ Kterak tě mezy mými naleznu/ negſa ty ani mezy ſwými nalezen? kdeņ mými wχodně ſtogj mjſto ſwými/ proč ſy ſmutná duſſe má/ dauffey w Pána: neboť budu chwaliti geg/ Spaſytele obljčege mého y BOha mého: ly mého ſtogj za ſwého. Zemdlely oči mé/ pro ohljdánj ſe na Boha mého/ kdeņ ly mého ſpectat ad me, non ad oculos. 2. Kdyņ w obdýlné řeči mjſtněgi ſtogj Reciprocum ſwůg: gako: nawraťte ſe od ceſt ſwých zlých/ a od ſkutkůw waſſjch
195
zlých. Zacha: 14. Neywjce pak verba in plurali numero poſita, mohau wymluwna býti/ gako: Včiňme člowěka k obrazu naſſemu/ podlé podobenſtwj naſſeho. Geneſis 1. 26. Nepoſłaucháte Boha waſſeho. Ierem: 42. 21. Kdeņby wſſak předce lépegi ſtálo ſwého. Yako neypoſ edněyſſj zde tiſſtěná Biblj naprawila předeſſlé: řkaucý: Yakož y my odpauſſtjme ſwým winjkům: geſſto w ſtarſſjch Bibljch ſto= De Conſtructione. 189 ſtogj/ gak obyčegně řjkáme: odpauſſtjme naſſjm winjkům. A tak mnohem ſluſſněgj ſe magj naprawiti Modlitby po Kázanj ſ owa Boņjho od nevměljch Jmpresſorů takto wytiſſtěné: Na ſtráſt a bjdu twých wěrných/ za ſwých. Jtem: Skrze Gezu Kryſta twého milého Syna/ za ſwého. Jtem: Proti ſpaſenj mé vbohé duſſe/ za ſwé. A Łitanye o Gménu P. Geņjſſe/ y giné/ w nichņ tiſſténo ſtogj: Skrze twé přjſſtj/ twé narozenj/ twé obřezánj etc. kdeņ wſſudy má ſtáti ſwé: nebť geſt toho tento ſmyſl: Ty Kryſte ſmilůg ſe nad námi ſkrze ſwé přjſſtj/ ſwé narozenj/ ſwau ſmrt/ etc. Pronomen qui, quæ, quod, který/ která které/ genž/ genžto/ eleganter ſtat in alia perſona, quàm fuerit ſuum antecedens: gako: Zahanbeni buďte/ kteřjž hledagj pádu duſſe mé. Confundamini qui quærunt lapſum animæ meæ. Idem concordat cum Subſtantivo ſui antecedentis Adjectivi, in genere & numero, ut: Tať geſt ſłáwa Jákobowa/ které= 190 Bruſu Kus druhý réhož milugi: hæc eſt gloria ad Iacobum ſpectans, quem diligo: hledám cti Božj/ gemuž ſlaužjm/ quæro honorem DEI, quem diligo: Byls náſs ſtrážce této nocy před lſtiwau ďábelſkau mocy/ gehož ty lſtem odporugeſs. De Conſtructione Verborum. Gakby ſe vocabula verbi Partis ſe Gmény etc. ſkládala. QUamvis Boëmica verba ordinariè Latinorum verborum conſtructionem ſeqvantur, & 1. ferè omnia infinitivum regant, ut: Gdu widěti/ vado videre: žádám ſłyſſeti/ cupio audire: chcy milowati/ volo amare: budu čjſti neb včiti/ amabo vel docebo: dopuſt mi pochowati/ permitte me ſepelire. 2. Plurale jungatur cum ſingulari nomine, & contra, ut ſup à pag: 167. tamen nihilominus has quaſi exceptiones à Latinis Re= De Conſtructione. 191 Regulis in Boëmiſmo reperio. Quæ res poſt Participiorum & Reciprocorū conſtructionem eſt Tertia cauſa hujus Limæ in lucem editæ. I. Genitivum regunt verba negandi & vim negationis habentia, to geſt: Ačkoliw ſproſtá verba Activa ſive Accuſativa po ſobě mjwagj Accuſandi caſum wſſak kdyņ ſe ſpogj s Adverbium ne/ a proto býwagj zapjráwá/ tehdy obyčegně Genitivum mjti chtěgj: gako/ geſtli ſ owu ſaudjm žiwé y mrtwé/ předloņjſs ne/ aby бylo neſaudjm/ tu giņ djſs/ neſaudjm žiwých y mrtwých. Tak dobře řjkáme: Nebudeſs mjti Bohůw giných předemnau: newezmeſs gména Božjho nadarmo: nepromuluwjſs křiwého ſwědectwj. A zle bys řekl: nebudeſs mjti Bohy giné etc. per Latiniſmum: non habebis Deos alienos, &c. Tak ſe dobře prawj: gehož gá nedbage: nedbám toho: nedbati gjdla a gich wſſech. Coņ y o těch ſlowjch rozuměg/ ktera nětco zapjrawého před ſebau ma= 192 Bruſu Kus druhý magj: gako: aniž mu dám pokoge aniž ſem čeho znal. Pſal. 75. nec dabo pacem. etc. Imò vi hujus negationis verbum Subſtantivum Sum, aliàs neutrum, Genitivum
196
quaſi abſtractivum & infinitum regit: ut, nenj wody/ nenj chleba/ nenj Boha/ nenj ſprawedlnoſti/ ſaudu/ vpřjmnoſti etc. Eſto aliàs in ſenſu finito & certa perſona habeat poſt ſe nominativum vel Inſtrumentalem: ut: gá negſem B h neb Bohem: ty negſy Král neb Králem: on nenj zapſán etc. Solum aniž aliquando reperio cum Accuſativo: Neſmyſłný ſem byl/ aniž ſem co znal. Pſal: 72. Reperio etiam has duas locutiones: nic wjce newybjreyte. Luc: 3. 13. Beru co ſem nepoložil. Luc: 19. 22. Sed una hirundo non facit ver. II. Eundem Genitivum habent quædam verba compoſita ſeu familia compoſitis ex præpoſitionibus na/ o/ po/ při/ s/ u/ wy/ za/ etc. ut: doſtal ſem dobré duſſe. Sap. 8. 19. fortitus ſum animam bonam:
doſahugi ctnoſti/ doſwědčugi a dokládám ſe Boha/ nebes/ etc. nabýwám vměnj a ſtatku/ na= /j1r/ De Conſtructione. 193 nakloň ke mně vcha ſwého: okauſſjm bjdy: potěſſugi
zarmaucených: počjtám dnůw: pozdrawůgte Marye: oſtala ho zymnice: přičiñugi hřjchu/ poſtu/ modlitby/ almužen: ſtrhám ſe Boha: vdělugi miloſti: wyhledáwám láſky: wyſłýchám ſtjžnoſti: zapowjdám hry: zapřelť wjry. Timot. 5. 8. začal neb počal ſtawěti domu. Mnohým ſe ti wſſe Bibeljn přjkladowé doſti drſnati zdáti budau/ obwzlaſſtně ly: Zapomenul gjſti chleba. Pſal. 101. 5. Nauč mne činiti wůle ſwé. Pſal. 141. 10. Zdobýwal měſt. Iſai. 36. 1. Vmlčel ſem ſe y ſprawedliwého odporu. Pſal. 38 3. Nenj wſſak tomu gináč. Odkudņ gakys Grammatykář znamená/ ņe gednak ta ſlowa Activa a Neutra Genitivum po ſobě mágj/ která w ſobě gakſy krygj ſ owjčko čáſtka neb nětco/ neb drobet/ neb málo/ neb mnoho/ neb hognoſt/ neb doſti/ doſtatečnoſt/ neb nětco podobnéχo: tak ņeby to ſtálo za gedno gméno Sabſtantivum, a rozuměla ſe přitom ona Regule: Quotiescunque duo nomina Sub= /j1v/ 194 Bruſu Kus druhý Subſtantiva in oratione continuantur, alterum erit Genitivi caſûs. A wyſwětluge to přjklady Pjſemnjmi: Dalby ti wody žiwé. Jan. 4. 10. rozuměg/ gakbys mnoho chtěla neb potřebowala: Yako geſt pjſku mořſkého. Tak dobře řjkáme: dey mi chleba/ wjna/ octa/ ſoli etc. totiņ kus/ nětco/ drobet/ etc. Pročeņ kdyņ předřečená compoſita Accuſativum caſum po ſoбě magj/ rcy/ ņe ſe w nich nynj dotčená ſlowjčka: čáſtka/ nětco/ etc. nekrygj: gako: Porazým ge. Pſal. 88. 24. Lid můg potjrati. Pſal. 93. 5. Nakloň
ſrdce náſſe: pochowáwey mrtwé: zamilowal ſem twá přikázanj: kdo to pobere: vſtanowil nohy mé: vtwrdil kroky mé: wyſłyſs modlitbu mau: pokládám naděgi: pokauſſjm a popauzým Božſkau dobrotu. dey mi chléb máſło: wyprawugi ſkutek Božj/ wyzdwihugi ruku/ etc. Ač ſe nacházegj některá ſproſtá ſ owa od takowých liter/ nebo ſylab začatá/ gaké ſau weyſs wyčtené Præpoſitiones o/ po/ etc. okazugi/ popuzugi etc. a ta owſſem gakoņto Accuſativa regunt Accuſativum. III. /j2r/
197
De Conſtructione. 195 III. Genitivum etiam regunt, dicit P. Drachovius, verba utendi: Vžjwati měſtſkých ſwobod/ uti libertate civium ſem aučaſten podjlu. Petendi, žádám almužny/ proſyti chleba: Metûs, Fugæ, & his contraria: warowati ſe zlého towary ſtwa: opowážiti ſe
hrdla: cyzým ſe Pawla: vtjkám ſmilſtwa a modlářſtwj: ſłow twých ſe lekám y děſým: hrdla ſe opowážjm: držjm ſe práwa: očekáwám a naděgi ſe miloſti/ aurody/ králowſtwj nebeſkého. Attentionis, Obſervationis & Æſtimationis: přidey ſlowa ſſetřenj/ bedliwoſti a wáņenj: A oni ſſetřili ho/ hlaſu/ rozkazu etc. Oſtřjhám Božjho přikázanj: pozorugi twého pokynutj: wážjm ſobě rodičů/ přátel/ včitelů. Doloris, a ſ owa litowánj: Litugi ſwých hřjchů: željm ſmrti přjtele. Interrogationis. Ptanj ſe: Ptám ſe ho/ tážj neb tjži tě. Mutuationis: Půgčowánj: p gč neb zapůgč mi chleba. Præſtationis: Dowáděnj: dowádjm kunſſtu. Menſuræ: Měřenj: gdu měřiti Geruzaléma/ neb Geruzalém/ weyſſky neb weyſſku. Experientiæ: Zkuſſe= /j2v/ 196 Bruſu Kus druhý ſſenj: Zkuſyl gich Hoſpodin: zkuſyti wolu. Temporis: Sſowa čaſu a odpowědj na otázku kdy: gako: onoho čaſu/ toho roku/ měſýce/ týhodne/ hodiny/ chwjle/ těch třidcýti let. Nominativus verbi Neutrius ſtáwám eleganter mutatur in Genitivum: ut
Hrnek čjm za nowa za wře/ tjm zapáchá/ dokud ho ſtáwá. Poshowjm tě Pane/ pokud mne ſtane. Dativus post Verbum. DAtivum regunt verba dandi & contraria: dal a wzal mu. Acquirendi: oſobil ſobě/ včinil ſobě/ obcuge dědictwj Hoſpodinowu. Imperandi: Wdaným přikazugi. Serviendi: Slaužiti Hoſpodinu. Declarandi: Wykládey mu. Promittendi: Slibil Bohu. Repugnandi & contra: Kdo ſe Wrchnoſtem protiwj/ Božjmu zřjzenj ſe protiwj. Wſſemu wěřj. Studij: včj ruce mé bogi a prſty mé bitwě: rozumjm twé chytroſti. Similitudinis: připodobňugi mu tebe. Denique eadem ferè omnia, quæ apud Latinos /j3r/ De Conſtructione. 197 nos Emanuel Dativum regere dicit, ut verba quæ auxilium, adulationem, comodum, favorem, &c. Infinitivum býti antecedit & ſequitur Dativus: Nenj ti dobře býti ſamotnému. Accuſativus poſt Verbum. ACcuſativum regunt Activa omnia, hactenus datis regulis non comprehenſa, ut cuilibet perito Boëmo conſtat: přikwačugi někoho/ repentè comprehendo aliquem: chopil Petra/ apprehendit Petrum: milugi tě/ amo te. Ita ut mirum ſit cur etiam docti dicant: přigde ſaudit žiwých y mrtwých/ cùm ſaudjm regat Accuſativū: & ſi quis coram illis diceret: yá ſaudjm obžalowaných lotrů/ riderent illum. Huc ſpectant verba Ponderis & pretij ut wážj celý centnýř/ pět liber. Stogi mne ta wěc kopu. Tam Activa quàm Negativa ſuos caſus quandoque aleganter mutant in Inſtrumentalem: ut včinil ho Pána/
včinil ho Pánem: nazwal ho klukem/ zloděgem/ etc. neděley ſe tjm/ čjm negſy: neděley ſe ſwatým. In= /j3v/
198
198 Bruſu Kus druhý Inſtrumentalis poſt Verbum. HUnc regunt omnia verba, quæ aliquid tanquam inſtrumento fieri dicunt: ut chodj ſſjkem/ wonj wjnem/ geſt liſſkau podſſitý/ chlubj ſe zlým. In eundem pulchrè mutatur Nominativus verbi ſem/ gſy/ geſt: Sem Pánem/ budu otrokem. Et Accuſativus verbi gmenugi neb nazýwám: ut Nazwal Daniele Balthazarem/ Azaryáſſe gmenowali Sydrachem. Sed etiam bene dicitur: nadáwám mu Pánů/ zloſynů/ newážných/ vrwalců/ lenochů. Proklinagj mnau/ pohrdám a zhrzym nětčjm/ eleganter dicitur. Participia Activa regunt eos caſus, quos eorum verba: vče djtky/ docens proles: nemage peněz/ carens pecuniâ: wyproſyw ſobě chleba. Participia Paſsiva Genitivo gaudent cum Præpoſitione od: Sem ctěn od Pawla: požehnaný ode Pána: žádám z toho ſrce. /j4r/ De Conſtructione. 199 De Conſtructione Præpoſitionum. DIcitur hîc quòd Impreſſores & Scribæ hâc ſcientiâ opus habeant, propter accentûs in certis caſibus. Pauzý Cņechowé/ obwzláſſtně Jmpresſoři y hlawnj Pjſaři/ proto o tom něgaké zpráwy potřebugj/ aby vměli Accenty dělati nad a e i y/ in Inſtrumentali Singulari, Genitivo & Locali Plurali, dlé Regul/ které ſe w Proſodyi o těch ſkonáwánjch mjſtně poloņj. Pročeņ gim také potřebj geſt vměti Declinacý nahoře/ od ſtrany 33. předſtawené. Ulterius traditur quem caſum quævis Præpoſitio regat. Verba abſoluta & Intranſitiva præpoſitionū beneficio in caſus tranſeunt. ut Sem w Koſtele/ ſtogjm při Oltáři. Tranſitiva præter proprium caſum, etiam præpoſitiones cum ſuis caſibus admittunt: Přepſs meč ſw g na bedra. Ge= /j4v/ 200 Bruſu Kus druhý Genitivum Caſum tyto Præpoſicý magj: Bez/ ſine, abſque gako: bez gjdla/ bez pitj/ bezewſſeho pohodlé a zpatřenj. Bljž/ bljzko/ dlé/ podlé/ wedlé/ penes, ſecundùm: gako: bljž Prahy. Do/ in, ad: kdyņ ty dwé Łatinſké Præpoſicý wyznamenáwagj hnutj do nětčeho: gako: P gdu do ſſkoly/ do koſtela: djwá ſe Bůh do čaſu. Krom/ kromě præter, kdyņ wyznamenagj wýminku od nětčeho: gako/ žádný nepeychá krom geho/ kromě tebe: wſſichni ſe pokleſłi/ kromě Petra. Mimo citra, má ſkůro téņ wyznamenánj: mimo BOha nenj mocného Pána/ mimo Kryſta nenj z lidj Boha. Mjſto loco, pro, mjſto Otcůw ſwých máſs Syny/ gdi mjſto něho. O/ de, kdyņ znamená čas o půl nocy/ o polednj. Do/ à, ab, abs: od Boha mám duſſi/ od rodičů tělo Vņjwá ſe za před coram: ut: neſkrýmey twář ſwé od ſłužebnjka ſwého. Pſal. 68. 18. zahynuli od twáři twé/ od Boha. Oko= /j5r/ De Conſtructione. 201 Okolo/ circum, circiter: geſt okolo pětj hodin/ dýlka okolo třj mil. S/ kdyņ wyznamená de vel ex, cum motu deorſum: s nebe/ s komory/ ſe ſchodu/ s hory/ de monte. Wokolo/ wůkol/ circumcirca: wůkol měſta/ wokolo mne. Z/ ex, kdyņ wyznamená materyi/ z které nětco geſt: z mědi/ z pjſku/ z plátna: a hnutj z nětčeho po rowině neb z d lj: gako z komory/ z hlubiny/ z wody/ i Hory Měſta Kuttenberg řečeného/ z Pjſku
199
gde neb gede/ de civitate Piſek venit. Tak dobře djſs: Sem geden z nich: negſem z lidu obecného/ ſem z powýſſených. V/ kdyņ wyznamenáwá Łatinſké in, Ablativo junctum: gako: Nevrozené v ſwěta wywolil Bůh. W proſtřed neb vproſtřed/ inter: w proſtřed měſta/ w proſtřed ſwatých lidj. Za/ ſub: kdyņ ſe tkne čaſu/ dnj/ let/ wěku/ hodin: gako/ za dnůw Herodeſa Krále: za Cýſaře Auguſta. Obſerva hic nonnullos falli, exiſtimantes, quòd ſicut Præpoſitio a, vel ab apud /j5v/ 202 Bruſu Kus druhý apud Latinos ita apud Bohemos Præpoſitio od ſextum caſum regat. Sed falſum id eſſe patet ex his, ſimilibúsque locutionibus: Od těchto ſłow/ Král w/ ryb/ dom w/ qui omnes genitivi ſunt, cùm: ſłowjch/ Králjch/ rybách/ domjch/ neceſſariò ſint Local: caſus. Ablat: carēt Boëmi. Dativum Caſum tyto: K/ ad: gako: k Bohu/ k Matce Božj. A to k ſobě někdy literu c neb u pro lepſſj zněnj připauſſtj: gako: Ke dweřjm/ ke zlému/ ku Kryſtu/ ku potupě. obwzláſſtně před ſylabau od dwauch Conſonancý začatau. Wiz nahoře de Præpoſitione Etym: pag. 119. Při/ cum, apud: při Petrowi/ při prawdě. In Plurali petit Genitivum. Proti a naproti/ contra: proti Turku taženj proti hřjchům ſočenj & naproti pak tomu. Accuſativum Caſum tyto: Do/ de, kdyņ ſe klade za o: gako: Wjſſj co do ſebe? Co ſe do nás domnjwáſs a naděgeſs? nenadálbych ſe toho do něho. Me= /j6r/ De Conſtructione. 203 Mezy/ inter, kdyņ ſe přikládá ſ ow m χnutj někam: gako: Přiſſel mezy ſwé/ vpadl mezy lotry. Mimo juxta, penes: gako: Sſel mimo měſto/ mimo ſſatlawu/ non ſſatlawy. Jtem/ kdýņ ſtogj za nad neb přes/ ſupra, ultra: Kryſtus geſt překráſný mimo wſſechny ſyny lidſké. Na/ ad, in, ſuper, ſupra: Na Boha ſe ſpauſſtjm/ confido in Deo: lezti na ſtřechu: viň na to přiſahu. Nad/ ſupra: Nad wſſechny geſt B h/ nad wſſeliké Krále. O/ de, s ſlowy peči neb bezpečnoſt znamenagjcými: gako: Starám ſe o ſtrawu. Po/ per, s ſ owy čas wyznamenáwagjcými: po wſſecky čaſy/ po dwa dny/ po každý tyhoden. Pod/ ſub, ſe ſlowy hnutj k mjſtu: wegdi pod ſtřechu/ poběhnu pod ſamý zdi. Před/ ante, ſe ſ owy hnutj: Sſel před matku/ poſtawil ſe před ně. Přes/ ultra: Přes mjru/ přes hranice. Pro/ pro, per, propter: Pro Boha/ pro /j6v/ 204 Bruſu Kus druhý pro Matku Božj/ pro wſſecky Swatý: Stařj také figuratè řjkali: Pro milý Bůh/ to geſt/ pro milého Boha. Skrze/ per & propter, s hnutjm ſkrze nětco: Skrze koſtel procházým: ſkrze Kryſta a Matku geho proſým/ ſkrze Swaté a Swětice Božj. V a w/ in, ſe ſlowy hnutj: v wjtr metám: w ruce twé poraučjm. Jtem/ ſe gmény čas znamenagjcými: gako: w den zlý/ w tu hodinu. Za/ poſt, ultra: za wodu/ za meznjky. Za/ pro: Pros za nás/ to geſt/ pros pro nás/ dey za mne meyto. Za/ pro, kdyņ znamena plat: Kaupili za ně pole hrnčjřowe. Jtem/ znamenj: Bude za ſmlauwu wěčnau: držjm to za
200
ſmjch. Localem Caſum tyto: Na/ in, ſe ſlowy pokoge: Na mjſtě: ležjm na loži. Jan odpočjwal na prſých Kryſtowých. O/ de: O wálkách mluwiti: ſłyſſjm o něm. Po/ De Conſtructione. 205 Po/ per, ſe ſlowy hutj přes mjſto: Po ſtezkách choditi: po něm ſſłapati. Po/ cum vel de: Co mi po něm? co ti po bratřjch. Po/ poſt po hodině: po dwauch dnech: Běžj po nich. Při/ apud: při nemocným nocowati: při kázanjch býwati. Při/ penes: při harffě zpjwati. V a w/ s ſlowy pokoge a bydlenj w nětčem: Býti w koſtele: ljboſt má w přikázanjch. V pokogi lehnu a ſpáti budu. Pſal. 4. Inſtrumentalem tyto: Mezy/ inter vel intra: ſe ſlowy pokoge: Gſem mezy wámi: ſwornj mezy ſebau: pokog mezy Cýſařem a Knjžaty Ržj ſkými. Nad/ ſuper: nad nimi Bůh panuge: nad ſwětě ſe ſmiluge. Mjwagj to ta ſlowa/ která to v Łatinjku magj Genitivum: gako: Miſerere mei, Smil g ſe nademnau: zapomněl ſe nad Bohem. Pod/ ſub, ſe ſlowy pokoge: pod ſtjnem odpočjwá/ podezdmi ležegj. Před 206 Bruſu Kus druhý Před/ coram: před Králem/ před γaudcy/ před wſſemi dobrými. S/ neb ſe/ cum: s miloſti Bož / s bližnjmi ſwými/ s djkčiněnjm. Za/ poſt: za cyzymi Bohy odeſſłi/ ſtogj za ſtěnau/ za Prahau. Et hîc finitur Conſtructio Præpoſitionum. Z nichņ widěti geſt ņe rozličný Caſus tyto magj/ dlé rozličného wyznamenánj: Mezy/ nad/ pod/ před/ Accuſativum a Inſtrumentalem. Mimo a v/ Genitivum a Accuſativū. Na/ o/ po/ w neb v/ Accuſat: a Localē. Za/ Genitivum, Accuſativum a Inſtrumentalem, gák ſe z přjkladů widělo. De Conſtructione Adverbij. Nominativum regunt: AY/ ey/ hle/ eyhle/ tu a málo giných Nominativum magj: Ay Matka twá. Hle Syn tw g. Někdy ſe tu tagj De Conſtructione. 207 gj ſlowo ſem ſy geſt: Tu přjtel náſs/ ſcilicet geſt. Někdy magj Genitivum y giné dalſſj caſus: ale tehdáņ ſe tagj ſlowo týņ caſus magjcý: gako: Hle gich hle/ ſcilicet ſſetř. Tu hle mého Bratra/ ſcilicet máſs. Genitivum. Co/ nětco/ mnoho/ málo/ hogně/ doſti/ přjliſs/ wjc neb wjcc/ nic/ drobet/ daleko/ podál/ a giná některá Genitivum po ſobě magj: mnoho nauze/ málo zwůle. Proſyk ležj bljzko Prahy. Bljž Božjho Narozenj/ okolo weliké nocy/ w čas letnic. Obwzláſſtně ta/ která pocházegj od gmén Genitivum magjcých: Hogně toho/ hogně nauze. Item Adverbia comparativa: Cžinj to čerſtwěgi gich: to geſt/ než oni. Dřjw wýchodu/ odgezdu/ etc. Dativum. Diwno/ hněwno/ hodno/ pracno/ těžko/ a podobná mnohá magj Dativum caſū: gako/ widělo mi ſe pracno/ geſt mi těžko. Důležitě/ hogně/ přjhodně/ ſłuſſně/ treffně/ náležitě a podobné od gmén Dativum 208 Bruſu Kus druhý vum magjcých poſſlá/ Dativo ſłauņj: v. g. přjhodně lidem/ mile gim etc. Conſtructionem Interrogativorum ſic tradit P. Drachovius. Yak dlauho? quàm diu? Reſpondetur per Accuſativum, celé léto/ totum annum: vel per, za/ ut za celý rok/ per totum annum: vel per Præpoſitionem, přes/ cum Accuſativo, přes celau zymu/ per totam hyemem. Kam? quò? Reſpondetur vel per, do/ cum Genitivo, do dwora/ in prædium: vel per, na/ cum Accuſativo, na pole/ ad agrum. Kde? ubi? Reſpondetur per na/ w/ cum Ablativo, na Stodole/ w Stodole/ in horreo. Kdy? quando? Reſpondetur vel per Genitivum, předeſſłého roku/
201
præcedenti anno: vel per před/ cum Inſtrumentali, před Měſýcem/ ante menſem: vel per po/ cum Ablativo, po hodině/ poſt horam. Odkud? unde? Reſpondetur per od/ vel ode/ cum Genitivo, odedworu/ ab aula, od Pána/ à Domino: vel per z/ cum Genitivo, z Měſta/ ex civitate. Po= De Conſtructione. 209 Počem? quanti? Reſpondetur per po/ cum Locali: po kopě/ unâ ſexagenâ. Proč? quare? Reſpondetur per pro/ cum Accuſativo, pro chudobu/ propter paupertatem. De Conſtructione Interjectionis. Ay/ ei/ ach/ hay/ hey/ ó/ nu/ nuže/ wzh ru etc. obýčegně gſau wzýwagjcý neb ponaukagjcý: odkudņ Vocativum magj: Ach Pane! djtě ſem. Pakli magj Nominativum, tedy ſe ńáké giné ſ owo při tom tagj: Ach gde Pán k ſaudu. Běda/ přeběda/ Bohpomozy/ mehoděk/ Dativum magj: Běda wám Faryzeowé. A pěkně ſe k tomu Genitivus přidáwá: Běda mně/ ſſedin Otce mého! Ach také a ouwe/ Genitivum předcházegj: Ach auweh bjdného toho žiwota! Ach vkrutněyſſj této poroby! Auwe toho sſauženj. Na= 210 Bruſu Kus druhý Naſtogte mjwá Præpoſicý na s Accuſatýwem: Naſtogte na ten hřjch. De Conſtructione Conjunctionis. COnjunctiones copulativæ & disjunctivæ, cùm ad idem Verbum referuntur, ſimiles caſus connectunt, & ſimiles definentias Genit: plural: & ſimilis ſpeciei verba primitiva vel frequentativa, aut ſaltèm ſemifrequentativa. v. g. z ſtrany ſſatu a auřadu: ne pak z ſtrany ſſatů a auřadůw. Chodjwá a zpjwáwá: nepak chodjwá a zpjwá: yakž/ takž a ne gakož/ takž takož jam exolevit. Wymiń tu přjhodu/ w kteréby pro vocali, nebo conſonancý naſledugjcýho ſlowa cacophonia, to geſt/ zlé zněnj naſ edowalo: v. g. Tak bohatý/ gako y chudý: tak kráſný/ gako ſſkaredý. Přidey k tomu compoſita z Conjunkcý yak tak/ dokud dotud/ pokud potud/ etc. v. g. yaký geſt ſtřjzliwý/ taký geſt opilý gaká geſt pa= De Conſtructione. 211 panj, taká ſłužebnice: yaké včenj/ také prozpjwánj: yakowá práce/
takowý plat. Dokawad nepige/ dotawad geſt maudrý: potom pauhý blázen. Chodjce a ſedjce/ ne pak chodjce a ſedjc. De Figurata Conſtructione pro ſolis bene peritus Patriæ linguæ & valdè limatè loqui conantibus. GAko ſem w Prwnj Cņáſtce tohoto Bruſu po Etymologij nětco o gegjch Figurách přiloņil/ gakáņ geſt Metaplaſmus a giné kterés ozdoby Emanuele Alwara w tom naſledowaw: tak y w tomto Druhém Kuſu přjkladem geho prawjm/ ņe řeč neb Conſtrukcý tyto tři wěcy dobré do ſebe mjti má: I. Býti Emendata, to geſt, zpráwná neb zprawená/ a dlé Regul naprawená/ bez Barbariſmu a Solœciſmu. 2. Býti Dilucida, to geſt, ſrozumitedlná 212 Bruſu Kus druhý dlná a patrná. 3. Ornata, to geſt, ozdobná. O Zpráwné řeči poſawad w Etymologij a w Conſtrukcý neb Syntaxi geſt pro pauhé Cņechy doſti mluweno/ a gegj auhlawnj nepřátelé Barbariſmus a Solœciſmus ſau z nj pléněni/ neywjce w Conſtrukcý Participiorum, na ſtraně 170. a Verborum Negativorum na ſtraně 191. y Pronominum Reciprocorum na ſtraně 186. a geſſtě ſe z ſtrany tiſſtěnj neb pſánj/ a z ſtrany ſylab dlauze aneb krátce pronáſſenj/ w oſtatnjch Kuſých mluwiti bude. O Dilucidé neb ſrozumitedlné nelze doſti Regul dáti. Naučj ſe gj wlaſtenſkého yazyka milownjk z knih ſrozumitedlně pſaných/ gakéņ gſau Ĥaykowa Kronyka/ Scypionowa Poſtylla/ Bezņenſtwj Knězſké a Rozmlauwánj 202
S° Rņehoře/ některé čtěnj hodné Weleſlawinowé: a neylépegi z Biblj tohoto wěku tlačených wſſak komu ge čjſti ſwěd= De Conſtructione. 213 ſwědčj. Ztwrdj ſe také w nj/ geſtli ſam bude hleděti ſrozumitedlně mluwiti a pſáti ſſtjtě ſe a wyſtřjχage ſ ow cyzých/ wetchých/ neobyčegných a neznámých gakáņ gſau religie/ libomudřec/ wece/ ſpála/ ſpaſowánj/ za ſpaſenj/ ljtoſt toho mám/ za litugi toho: téņ newlaſtně to/ co ſe minj/ wyznamenáwagjcých: gako kdybys mjſto wlaſtně rekl vpřjmně w této propowjdce: Baba vpřjmně znamená ženu kopu/ neb ſtoletau. Jtem: to ſłuſſj přiſſłuſſj tobě/ za/ to náležj na tebe. Neyméně/ mjſto/ aſpoň: na každého záležj/ mjſto/ na každého náležj: proti němu nachýlený/ mjſto/ k němu nachýlený etc. Jtem/ kdybys hanc paſsivam locutionem: In Carolino docetur Jus & Medicina, na Cņeſko takto obrátil: W Karlowe Kollegi ſe včj Práwa a Ljkařſtwj. A tu: Filia mea malè à Dæmonio torquetur: Dcera má zle ſe od ďábelſtwj trápj. Nam propter amphibologiam utrumque Boëmicè debet activè dici: W Kollegi včj Práw m: A dceru mau trápj ďá= 214 Bruſu Kus druhý ďábelſtwj. Jtem/ kdybys vņjwal ſ ow ſmyſl nedoplńugjcých gako: dal mu wenduſſky/ to gt’/ dal mu gedu pjti/ dedit illi aconitum, ſc: bibere. neb pro zbytečnoſt ſmyſ u překáņegjcých: gakéņ ſlowo býwa geſt: additum Verbis Activis & Neutris. mluwil geſt/ ſłyſſel geſt/ milowal geſt: nebo geſt tu zбeywá: neb w obſſjrné Pɐ rentheſi zawřených. O zdobné řeči ſe znaučjſs rowně z týchņ nedáwno cytowaných Autorů obwzlaſſtně z Swato=Pjſemſkých a geſtli/ mluwě nětco neb pjſſe/ wyſtřjháſs ſe ſlow hanebných/ a ne pěkně zněgjcých ſylab a liter bljņ ſebe weſpolek ſ oņených: čemuņ obému Cacophaton řjkagj: y giných wad od Emanuele na mjſtě dotčeném cytowaných. Naproti pak tomu geſtli aſpoń w něgaké potřebě vņjwati budeſs některých také od Emanuele připomenutých Figur: gakáņ geſt. I. Ennalage, to geſt/ gedna čáſtka řeči/ neb aſpoň gegj přjpadnoſti za dru= De Conſtructione. 215 druhau kladená: gako: Mrzý mne co pes/ za mrzý mne gako pes: co Pronomen, ſtogj za gako Adverbium. Jtem: Co myſłite zle w ſrdcých ſwých: co za proč. Jtem: Když ſměl vkraſti/ takyťby y ſelhal: Adverbium když ſtogj za Conjunkcý poněwadž. Zaſe: weliké zlé wěcy/ za welice zlé wěcy/ Nomen ſtogj za Adverbium. A odſtupte odemne činitelé neprawoſti/ za/ kteřj činjte neprawoſt/ Nomen činitelé ſtogj za Pronomen a Verbum kteřj činjte. Tak Numerus Singularis ſe pěkně klade za Numerum pluralem w těchto gménjch: dobrá ryba/ pěkný les/ trwalý ſſindel/ zdárná pſſenice/ gádrné žito etc. byť těch ryб/ ſſindelů/ zrn pſſeñčných a ņitných bylo mnoho. Tak Pronomen kdo za kteřj wýborně ſtáwá y to za ti: Kdo gſau to? za kteřj ſau to? Kdo ſe kagj ſprawedliwě/ za kteřj: zdaliby kdo potěſſili: kdož páſſj hřjch. A Pronomen to za ten: Toť geſt národ. Pſal. 23 6 neб za ty. wěcy: Prut twůg a h l twá toť mne těſſj. Tak 216 Bruſu Kus druhý Tak y Caſus za Caſum, Dativus za Vocativum: Chwála buď tobě Bohu/ za tobě Bože/ a Nominativus za Accuſativū ſtáwá: Pro milý Bůh/ za pro milého
203
Boha. Tak w Slowjch Verba řečených geden čas za dru ý dobře ſtawá: gako Præſens pro Præterito: dj mu Gežjſs/ za řekl mu Gežjſs. Swolagj k němu wſſecku zběř/ za ſwolali etc. A ta okraſa neywjce vņiwána býwá z Ĥyſtoryjch kdyņ ſe nětco patheticè powjdá: gako widěti geſt w Kronyce Ĥagkowé a Trojanſké. Et Futurum pro præterito: gako: Když bude (pro byla) připrawena hognoſt/ a kryti budau wolowé/ to geſt/ gſau. Kron: Trojan: Kni: 3. Kap. 3. A geden Modus verborum cum tempore ponitur pro alio: gako: Nezabigeſs/ neſeſmilnjſs/ nepokradeſs mjſto nezabigeg/ neſmilň/ nekraď. A Infinitivus za Indicativi præſens ſtáwá: Coby ſe propad/ nic o něm neſłyſſeti/ za neſłyſſj ſe. Tak /k1r/ De Conſtructione. 217 Tak druhá oſoba ſ ow za třetj ozdobně a čaſto ſtáwá: gako: zapýřte
ſe kteřj hledagj duſſe mé/ w potupu dání buďte/ kteřjž ſe kochagj w neſſtěſtj mém: zpět obráceni buďte/ kteřjž na mne powoláwagj. 69. 34. Přikryti buďte lehkoſtj kteřjž hledagj pádu mého. Pſ: 70. 13. Chwaltež tě Pane wſſichni Swatj twogj: zweleb gtež tě wſſichni lidé. to geſt/ ať tě chwáli etc. Oněmegte rtowé lžiwj/ kteřjž mluwj. Et ad eum modum conduntur leges & edicta Principum: etiam in Latina lingua per futurum Imperativi, ſive Modum Mandativum. A naproti tomu třetj oſoba za druhau ſtáwá: gako: nechažť mluwj Pán můg: to geſt/ mluw Pane můg. Ano y taņ třetj za prwnj vctiwě ſe klade: Geſtliž nalezl ſłužebnjk twůg miloſt před tebau./ to geſt/ geſtli ſem gá nalezl. Tak napoſledy in Participialibus Præſens klade ſe za Præteritum: nékdy ſyce z potřeby a pro lepſſj zněnj: někdy pak pro elegantia neb kráſomluwnoſt: gako: GEžjſs wztáhna ruku ſwau/ /k1v/ 218 Bruſu Kus druhý ſwau/ pro wztáhw: Znage Gežjſs leſt gegich/ pro znaw: Boge ſe řekl: za baw ſe: To ſłyſſe Bůh rozpálil ſe hněwem: Yati gſauce žádoſti pokauſſeli Boha: pro gati bywſſe. Ač někdy obé býwá dobré: Bera y braw: wida y widěw. Mjſtně tu znameneyte ti/ kdo nětco z Łatinſka na Cņeſko překladagj/ ņe některá Łatinſká Participia kdyņ ſe w Cņeſká obracý/ řeč zatemńugj/ a neſrozumitedlnau činj: v. g. Invenerunt eum inter Doctores, audientem illos & iuterrogantem: Nalezli ho ſedjcýho mezy Doktory poſłauchagjcýho a tážjcýho ſe gich: lépegiť tu djſs/ an ſedj a poſłauchá y táže ſe gich. Jtem: Ego Dominus formans lucem & creans tenebras: Yá Pág čině ſwětlo a ſtwoře tmy: ty rcy: yá Pán genž ſtwořjm ſwětlo etc. Tak to: Ego diligentes me diligo, obrať: yá milugi ty/ kteřjž mne milugi: Summau obrať tehdáņ Participium Præſens w Indicativum Præſens, a přidey k němu Pronomen ktery/ á/ é/ neb genž/ neb an/ ana/ ano/ neb Conjunkcý když: /k2r/ De Conſtructione. 219 když: Audiente omni populo ait: když ſłyſſel weſſkeren lid: nepak/ ſłyſſjcý to weſſkeren lid. Cænantibus illis: když oni wečeřeli/ ne pak: wečeřegjcým gim. Te faciente eleemoſynam, wyloņ: ty čině/ neb když činjſs. A poněwadņ dlé toho/ co ſe pod Reguli Nomina Adjectiva prawilo/ Participialia Præſentis temporis ſingularis numeri ſecundæ Declinationis, neywjce tu wadj/ mylný ſmyſl činjce: gako/ Flens dico, pláče prawjm/ té dáņ 204
to pláče obrať w gméno pláč: a rcy: s pláčem prawjm. Jtem to: malè facit Dominus affligens ſuos ſubditos: zle dělá Pán sſužuge ſwé poddané: ty rcy: když sſužuge/ neb že sſužuge ſwé poddané: Nebo mjſto tak mylného Participium, poloņ giné nemylné: gako: Novum mandatum tibi ſcribens: nowé přikázanj ti pjſſe/ ty poloņ předkládage. Nebo přiloņ k mylnému nemylné: gako: Přiſſel Jan negeda/ ani pige: wyſſel z něho křiče a welmi gjm lomcuge. II. Druhá Figura geſt Eclipſis, to geſt/ /k2v/ 220 Bruſu Kus druhý geſt/ tagenj některého ſlowa w giſté propowjdce/ které ſe k doplněnj ſmyſ u musý z wenku bráti: gako: Komu Pán Bůh/ tomu wſſichni Swatj/ ſcilic: přege a přegj. Kam wjtr tam pláſſť ſcil: ſe obracý. Ne ſewſſjm na trh/ ſcil: ſe wykládey. Ptáka po peřj/ wlka po ſrſti a chodu/ berana po raunu/ člowěka po řeči: ſcil: poznáſs. Srdce k Bohu/ ruka k djlu ſc: ſáhey. Nenj možná/ ſcil: wěc. Gak geſt pjſku na břehu mořſkém/ ſcil: mnoho. Za Cýſaře Auguſta/ deeſt Genitivus čaſu neб panowánj. Sláwa Otcy y Synu/ ſcilicet buď. W té Figůře ſ owo geſt čaſto ſe tagj a dorozumjwá obwzláſſtně w Cņeſkých Adagiych a přjſlowjch: gako: dwa gednomu Pán: tři wogſko ſcil: gſau: ſtará wjra/ ſtará liſſka/ ſtarý zagic. Prawý lelek/ tetřew/ třeſſtjk/ zewel. Za zelena čeſaný. Přjliſſné ſſtěſtj/ pauhé neſſtěſtj. Darmo wlkem worati. Dobře yazyk za zuby mjti. Vkřižowán/ ſcil: geſt etc. Pak a Tak neb Takž/ Tož/ Illativæ Conjunctiones pěkně po punktu ſtáwagj/ tagjce w ſobě conjunkcý a/ neb potom /k3r/ De Conjunctione. 221 potom: gako: Pak geden k druhému přicházeli/ ſcil: potom pak. Tak neb Tož ſe wadili/ to geſt/ a tak/ neb a tož ſe wadili. III. Třetj Figura v Łatinjku z řecka Zeugma ſ uge/ a geſt také tagenj některého ſ owa/ ale takowé o/ které ſe ne giņ z wenku/ alebrņ z neybljņſſjch téhoņ ſmyſlu ſlow/ niče o z nich neproměně: gako: Blaze člowěku gemuž odpuſſtěno přeſtaupenj/ a gehož hřjch přikryt geſt. Plakal ſem a poſtem trápil duſſi ſwau. Tu ſe tagi geſſtě gedno ſem/ a tam geſt. Tak: Tam ſe budu weſeliti/ tam prozpěwowati/ rozuměg zas budu. Wěřjm w Ducha ſwatého/ Swatých obcowánj/ hřjchůw odpuſſtěnj/ těla etc. wſſudy ſe rozumi wěřjm. Na Boha zpomjnal ſem a kormautil ſe: deeſt alterum ſem. IV. Cņtwrtá Figura ſluge Syllepſis, kdyņ to/ čeho ſe w přjpowjdce nedoſtáwá z бljzka ſe ſyce také бráwá/ ale s proměnau některé geho přjpadnoſti: gako: Tichého hlaſu vžjwati magj/ aniž ſe kdo s bližnjm ſwářiti ſc: má. Ne= /k3v/ 222 Bruſu Kus druhý Nedáwá zbožj pokoge/ neņ nepokog/ rozuměg dáwá. Rozſſjřeno geſt nad námi miloſrdenſtwj Božj/ a prawda geho (ſcil: rozſſjřena) na wěky. Pſal. 116. Archaiſmus geſt způſoб mluwenj od ſtarých Cņech a téměř geſſtě Slawáků neб C arwátů vņjwaný: gako: Rauno zlaté ſtřehau dwa býky hrozná. Dáwné wěcy důſtogný ſau wždy žiwúcý paměti/ to geſt hodné gſau/ aбy gich pamět wņdycky ņila. Mnoho toho nagdeſs w
205
Petrarchowi Cņeſkým/ a w Kronyce Trojánſké y ginde: kdeņby ſe mnoho wyбrati mo lo/ pro zachowánj hognoſti a ſſjře Cņeſſtiny. Ržekowé ſe naručeſt k bogi ſtrogj/ a wſſak s nemalau vžiſtj. A když naſtal bog náramně ljtý/ lomoz ratiſtj a leſkot meč w byl
hrozný padagj terče/ ruſſj ſe přihlbice: krew barwj a čerwenj zemi: než k oſtatku množſtwj Trojánſké přemáhá. Král wida Ržeků trud ſylně/ s ſwým rytjřſtwem čilým k bogi přihnal/ a na Trojánſké vkrutně ſe obořil. Tu nebozy Trojánſſtj trudně bogugj. Král Laomedon obyčegem /k4r/ De Conſtructione. 223 čegem lwa w hněwjch řewaucýho ſwým vdatenſtwjm ony kůle/
ony ſeče etc. Bezmeſſkánj přiteže Herkules/ ſedě na oři ſylném kropieřem oſtřeným/ ſmrtedlnými ranami lidi porážj a pluky rytjřſké nepřátel rozrážj. A to geſſtě doſti m ņe obſtáti: ale co w Boleſlawſké Kronyce nacházým ſkoro nic: ku přjkladu w Kapitole druhé:
W ſrbſkey yazyku geſt zemie/ Gyež Charwati geſt gmie W te zemi bieſſe Lech/ Jemuž gmie diegiech Czech/ Ten mužoboyſtwa ſe doczynie/ Pro niež ſwu zemi prowinie/ Ten Czech gmiel bratruw ſſeſt/ Pro niež gmieſſe mocz y čeſt/ A ot nich mnoho czeledi/ Giež gedne nocy Czech oſłedi Y wybra ſie ſe wſſiemi z zemie Gyež bieſſe Charwati gmie/ Y bra ſe leſem do leſa Dietky ſwe na na pleczy neſa. (chaiſmus Podſud Ar.) Helleniſmus geſt Řečtina neb způſoб řeči/ kterého wlaſtně Rņekowé dlé /k4v/ 224 Bruſu Kus druhý dlé regul gjm oбyčegných vņjwagj. A ņe ſe Slawanſké meze s gegich mezmi ſteykali/ mnoho gegich Phrazý y my Cņechowé ſme pochytili. W přjkladu buď to: kdyņ některé Cņeſké ſ owo nemá (dlé formacý) wlaſtnj o futurum, gako: hledám/ pjſſi etc. tehdy gako Rņekowé bereme infinitum téhoņ ſ owa a přidáwáme mu futurum ſ owa ſem/ aby bylo budu hledati/ budeſs pſáti. Kteréņto Rņečtiny y tedáņ vņjwáme/ kdyņ formowaný futurum máme: gako: Oſtřjhám cuſtodio: in futuro oſtřjhám cuſtodiam: tunc propter æquivocationem řeknu budu oſtřjhati/ mjſto oſtřjhám tondebo. Tak: dopuſť mi pochowati/ wyſſel rozſywati/ přiſſłi ſte mne gjmati/ půgdu žjti/ gdu ryby lowiti. wſſecko gſau Rņečtiny/ a pěkněgi zněgj/ neņ kdybys řek/ dopuſt abych pochowal etc. nechte obého růſti/ neņ/ nechte aby obé roſtlo. Tak Latinum Conjunctivum modum řeckau Phraſi pěkně oбracýme w Participium: gako: Když vſłyſſel/ w vſły= /k5r/ De Conſtructione. 225 vſłyſſew když ſe byl poſtil/ w poſtiw ſe Simula te non audire, čiň ſe neſłyſſe/ a čiň ſe gakobys neſłyſſel: obé dobré. Hebraiſmus, neb Ņidowſkého mluwenj způſob geſt/ w pominulým čaſu mluwiti za přitomný neb za бudaucý čas: gako: Emitte lucem tuam & veritatem tuam, ipſa me deduxerunt & adduxerunt &c. pro deducent & adducent, vel pro deducant: To obé ať mne wodj a zprowodj. In toto corde exquiſivi te, pro exquiro te: celým ſrdcem tě hledám. gaudens gaudebo, welice ſe radowati budu. Nádoba
miloſrdenſtwj/ hněwu/ ſmrti/ zpěwu etc. gſau náſtrogowé těch wěcý/ Syn neb duch 206
zaſłjbenj/ Syn zatracenj/ Ņidowina geſt. Nam Hebræi abſtracta ponunt, pro concretis, & ipſos actus potentiarum vel ſenſuum pro eorum objectis, ut timorem, ſpem, deſperationem, voluntatem, pro ipſa re timenda, ſperanda &c. Latiniſmus by byl: In puncto temporis, w kauſku/ w punktu/ w mrwě čaſu/ za /k5v/ 226 Bruſu Kus druhý za w okamženj/ neb za w huy/ za w malé chwjli/ za pogednau/ za w rychloſti. Item quædam formulæ loquendi Imperſonales ad verbum verſæ: pudet, piget, pœnitet, pugnatur, curritur, ſtudetur, &c. Stydj ſe/ lenuge ſe/ litoſtj ſe/ boguge ſe etc. nebť takowé lépegi obrátjſs w Perſonale, ſtydjm ſe/ teſkno mi geſt/ ljto/ potýkagj ſe/ etc. Tak Svadetur, eſt conſultum &c. muſy ſe circumſcriptivè pronáſſeti: Radiwáwagj lidé/ dobřeť býwá etc. Item tertiam perſonam paſsivam: gako: Laudetur SS. Sacramentum Filius hominis tradetur non bene ad verbum explicabis, ſed per futurum vel activum verbum. Wſſech těch Cyzonárodſkeych způſobů mluwenj pilné ſe ſtřjzti mame/ a raděgi ſwých hleděti: gacýņ mi ſe zdagj býti: Na dobrau ceſtu vhodil: ſwaliti na Boha žádoſt. Toliko deyte ſe do toho djla.
Vgal ſe ho. Požehnaný genž ſe béře. Wſſechno to gſau ſłauhowé. Nemohu ſe ho dočkati. etc. LI= /k6r/ LIMÆ LINGÆ BOHEMICÆ PARS III. Bruſu Gazyka Cžeſkého Kus třetj. DE PROSODIA, To geſt: O dobrém Sylab pronáſſenj/ a k tomu cýli o dobrém čárčiček nad a e i o u y kladenj. Hic ponitur proloquium de utilitate & neceβitate notitiæ quantitatum. TEn Kus Bruſu geſt Jmpreſsorům neyplatněyſſj a neypotřebněyſſj: a geſt Cņtwrtá giſtě neypředněyſſj/ přjčina/ pro kterau /k6v/ 228 Bruſu Kus druhý rau ſe tento Spis tiſſtěnjm na ſwětlo wydáwá. Skrze známoſt toho w rozumu doſpělý Poſitor neb liter Skládač a Jmpresſorſký včednjk/ brzy toho/ aby za wyvčenau w Cņeſſtině doſtal/ zaſ auņj obwláſſtně pilný/ čerſtwého a pronikawého wtipu/ aſpoń w Łatinſké Grammatyce zbě lý: nacházegic tuto poſpolu ſk ro wſſechny Sylaby/ nad kterými ſe accenty neb čárčičky klaſti magj/ a tjm doſti vgiſſtěn gſa/ ņe o kterých ſe tu zmjnka nečinj (buď in Specie, to geſt/ weſměs w přednjch o a e i y u Regulých nebo in individuo a ze gména w Regiſtřjčkách thematum na zad doloņených) ty gſau krátké a bez ćárčiček ſe kláſti magj. A tak tedy Definitur Proſodia & dicitur ſigna longitudinis vocalium eſſe accentus ſupra ſtantes. Proſodia Rņecky/ Łatině accentus, Cņeſky přjzwuk ſlowe: a w ſkutku gine o nic nenj/ neņ dlauhé neb krátké De Proſodia. 229 ké Sylab pronáſſenj. A kdyņ ſe některá Sylaba dlauze/ to geſt/ dwakrát délegi neņ krátká pronáſſeti má/ nad gegj vocalem a e i o u y znamenj klademe: nad á é ý ſyce gak tu widjſs/ a hogně přjkladů dole vhlédáſs j ſe pak dolu/ gak widjſs protahuge/ a na o w Biblj nacházým přjklady w ſlowjch Heródes a Sydón etc. a poſledně dlauhé ú widjſs w
207
ſlowjch B h m g etc. Ulterius dicitur Veteres accentibus caruiſſe, ſed uſos fuiſſe duplicatis vocalibus quod exemplis oſtenditur: quas duplicatas vocales Neoterici mutârunt in unam accentuandam. Stařj ſyce Cņechowé/ gakņ w knihách před ſto a wýſs lety tiſſtěných widjme/ y z řečj ſproſtěyſſjch Slawáku ſ yſſjme/ wſſechny ſylaby zwukem gednoſtegné dlauhoſti pronáſſeli/ a mjſto nyněgſſjch čárčiček kladli ty vocales, které nynj čárčičkau/ nad pozůſtalau vocalnj literau doplńugeme: řjkaliť ſau zagiſté y pſá= 320 Bruſu Kus třetj pſáwali Paan Buoh naaſs daa waam wſſee dobree: Beraanku Bozie/ ktereyž ſniimaa hřiychy ſwieta. Ale ņe ta gegich řeč/ mimo neforemného vſt krautěnj/ nepěkně zněla/ náſſi nedáwnj předkowé accentûs neb dotčené čárčičky wymyſlili (gakéņ owſſem ſtařj Łatinjcy také mjwali/ a nynj ſſkodně nemagj) a dlé gich mluwili y ge pſali: neyprwe ſyce toliko nad některými/ gakņ w Ĥágkowi/ w Nornberſké Biblj/ w Kſſafftu Patryarchůw/ w Petrarchowi y ginde widěti geſt potom pak nadewſſemi/ mjſta druhé vocalnj litery zaſtáwagjcými: na gichņ mjſtném kladenj nynj weliké knihtalčitelſké miſtrowſtwj záleņj a Pjſařům také ſwědčj/ pro čiſtotu a zpráwné pſánj/ y z toho náleņité wyſlowowánj wlaſtenſkeho yazyka a mluwenj. A kyņ Kazatelowé a Cņtenáři y wſſichni řečnjcy Cņeſſtj dlé nich dlauze wyſlowugj/ aſpoň in penultima & antepenultima, бrzyby ſe wſſecka Proſo= De Proſodia. 231 ſodye Cņeſká naprawila/ a Pjſaři y Jmpresſořiby wěděli kde magj accenty kláſti. Mnohé ſyce ſylaby/ pro zwyk od týchņ nedáwnjch předkůw k nám proſſlý/ ſamým dobrého Cņecha wyſlowenjm ſwau quantitatem okazugj wſſak nicméně ņe také ty/ y giné někteřj dlauze/ někteřj krátce/ někteřj proſtředně/ a w gednom Kragi Cņeſké y Morawſké země tak/ w dru ém ginák mluwj/ gá tu ta prawidla předepjſſi kterých ſe dočjtám w knihách tehdáņ tiſſtěných/ kdyņ w obogj zemi neypěkněgi mluwili/ a Jmpresſoři geden přes druhého dobře tiſkli/ a kaņdý w tom vměnj chtěl nad giné chwálu mjti okolo léta 1600. A owſſemť ſluſſj/ aby ſe pro tu gegich zpráwnoſt wſſichni Kragowé gimi y nynj y napotom zprawowali/ dokudby ſe nětco zpráwněyſſjho newynaſſlo. Omnes vocales non accentuatæ ſunt breves, eſto ſtent ante duas conſonantes: 232 Bruſu Kus třetj tes: & contrà omnes accentuatæ longæ. Předně tedy weřegně o Accentu mluwě/ prawjm/ ņe kaņdá ſlow neb vocabul práwě Cņeſkých/ neб aſpoń zčeſſtilých ſylaba/ buď ona poſlednj/ druhá/ třetj/ neb čtwrtá od konce/ gť krátká/ a krátce ſe pronáſſeti má/ geſtli ņádného accentu neb čárčičky nad ſebau nemá: gako: Obywatelowi/ libugeme/ wſſichni etc. gakéņ gſau obyčegně antepenultimæ gmén na atel/ etel/ itel/ otel/ utel/ ſkonaných: Kazatel od káži/ řiditel od řjdjm/ a poſlednj Sylaby Genitivorum Pluralium ex duabus Syllabis thematis quaſi compendio factæ, ut chwal laudum, čar linearum, gmen nominum, let annorum, ſyl fortitudinum, gam/ ſkal/ etc. (wymin bjd miſeriarum &c.) téņ Imperativi gednoſylabnj beř/ lib ſe/ měg/ kwil/ piſs/ řiď/ etc. byť wſſechny od dlau ého ſlowa neб themate pocházely/ totiņ ſkladatel od ſkládám/ čar od čára/ chwála/ gáma/ léto/ ſkála/ ſýla/ béřu/ ljbjm ſe/ mám/ kwjljm/ pj= De Proſodia. 233 pjſſi/ řjdjm: a бyť бyli compoſita, gako nebeř/ neplač/ připiſs etc. A naproti tomu kaņdá Syłaбa/ která čárčičku má/ geſt dłau á. Ač v Poëtůw neb Werſſowc w
208
y Poſitio, to geſt/ Vocalis před dwaumi Conſonami (gakņ ſe njņe z Pátera Drachowia powj a w přjkładu ſe vkáņe) ſwé práwo má. Kteréбy pak ty čárčičky neb Accenty mjti měly/ nětco ſem z Patera Drachowſkého wytáhl a wjce ſem wyſkaumal/ napřed weřegně o tom młuwě takto: Animadverto ex probatis Auctoribus ſupra illas vocales accentûs ſcribi, quæ factæ ſunt ex diphthongo ſeu ex duplici vocali etiam in peregrinis Boëmiſatis vocibus. Vocalis, to geſt ſamozwučná litera/ kdykoliw z dyfftongu na ſtraně II. wyčtených geſt včiněná čárčičku mjti má/ proto ņe dwě krátkoſti/ gakņ Emanuel młuwj/ to geſt gednu dłauhoſt ze dwauch krátkoſtj vděłenau w ſobě obſa uge: gako: chudý chudá/ chudé/ ſtogj za chudey/ chudaa 234 Bruſu Kus třetj daa/ chudee: djlo za dielo: ďábel za diabel/ pýcha za peycha: a dewjtka pocházý od dewět/ přjpowjdka od přjpowied. Byť ta dyfftongus poſſla od cyzýho gazyka: gako: kljnot od kleinot/ Berſabé od Berſabee. Aron od Aaron/ Galádſký od Galaad: a byť ſlowa takowau literku magjcý byla derivata, vel compoſita è ſimplicibus & primitivis. Ač w Derivatýwjch nětco wýmjnek nacházým: v. g. Syljm má ſy krátké/ ſýla pak dlauhé. Nápodobně w Compoſitjch/ v. g. Potrawa od tráwjm. Anobrņ y obliqui caſus non ſemper quantitatem ſui recti ſervant, v. g. chléb chleba/ chléw chlewa/ Pán Pane/ kámen kamenem etc. Vſus hic debet eſſe Magiſter: qui mihi hic videtur (ut in pluribus alijs caſibus) proveniſſe ex abuſu, ut v. g. Vocativus Pane/ olim erat prima longa, & adhuc eſt apud Polonos & Superiores Sileſios a longa Pán. Hic ſequentur aliquot Exceptiones, & I. in vocalibus ex Latino vel Germani= De Proſodia. 235 mico Boëmicis factis, quæ eorum longus corripiunt. 2. in diphthongo ie. 3. derivativis Verbis in ugi definentibus, cum eorum Imperativis, Patricipijs & Verbalibus Nominibus. Wymiń předně wlaſtnj gména Łatinſká neb zlatinilá/ na us v nich ſkonalá: která my do Cņeſſtiny přigjmáme/ odkládagjce toho us, gako Adamus Adam/ Balbinus Balbin/ Fridericus Frydrych/ Jacobus Jákob/ Martinus Martin/ Romanus Ržjman/ Vrbanus Vrban etc. ale dlauhoſti gegich a/ e/ i/ o/ u/ nepřipauſſtjme. Wymiń podruhé Appellativa: gako Cometa kométa/ Figura figůra/ Fractura ffractura/ oliva oliwa/ Corona koruna etc. krom Táboru trybunálu a giných Biбelnjch/ která niņ in Themat: poloņjm. Přjčina té Excepcý ſe býti tato zdá: ņe poněwadņ my Cņechowé gakſy přirozeně nebo z chtiwoſti krátce wſſeho pronáſſenj/ wſſechny ſylaby gednoſtegnau krátkoſti wyſlowugeme/ proto/ které ſme ſobě ſa= 236 Bruſu Kus třetj ſami ze ſwých dwauch vocal nevčinili/ ty krátce pronáſſjme: nebo pro rozdjl mezy naſſj Cyzonárodſkau pronuncyacý. Odkudņ Libán horu/ Balſſám balſamum, Golbán Galbanum dlauhým á pronáſſjme/ a oni krátkým. Krom ſkonaných wlaſtnjch gmen na an: gako Julián/ Maximilián/ etc. nebť takowé naſ edugj gména Pán. Jan autem & Jwan non veniunt à definentibus in anus. Contra verò Latini & Germani & omnes reliquæ exteræ nationes, debent noſtra vocabula & earum ſyllabas noſtris quantitatibus pronuntiare & noſtris literis ſcribere. Id quòd aſſequentur ſi illa prout enuntiamus ſcribant & enuntient. Enunciamus autem nos non ſecus ac Latini, prout ſcribimus: imò quoad quantitates ſcribimus accuratiùs quàm Latini: ſiquidem pro longis addimus accentus: Hinc Bogiſława/ Hroznata/ Martinic/ Rozdražow/ Slawata etc. cum penultima brevi, quia ſinè accentu, & ſinè ch vel cz. Vnde Germanici Poſi= 209
De Proſodia. 237 Poſitiones & Sculptores, imò & Scribæ malè talia ſic formant: Bogiſchlawa/ Hroſnata/ Martinicz/ Roſdraſchof/ Schlawata. Hinc Rchepin pro Rzepin/ Schwjran pro Přibram/ Giſchin pro Gitčin etc. in Mappis Geographicis peſsimè ſculpta reperio: & aliàs in loquendo multa ridicula contingunt: quale illud decantatum: Má matka Praſe etc. Wymin potřetj ě s půlkołečkem nad njm znamenaným/ od dyfftongu ie pocházegjcý: gako Djtě/ to tě má krátké/ byť ſe ono prw pſáwało per ie/ Djtie. Ginaťe wěc kdyņ ſe ie oбracy w j/ gako: widjn za widěn odpowědjti za odpowěděti: Zbjhám ſe za zběhám neboť j z punktownjho ě vděłané wņdycky dłauhé býwá/ proto ņe ě ſtáło za ie. Wymiń poſledně ſlowa Derivativa na ugi ſkonaná/ která ſyłabu před tjm ugi ſtogjcý wņdycky krátkau magj/ byť ona prw w ſwém primitivum była dłauhá: gako kralugi geſt derivatum od Král/ panugi od Pán/ wywyſſu= 238. Bruſu Kus třetj ſſugi od weyſſjm/ ponižugi od njžjm neb njzký. Přičemņ wymiń y od nich formowaná Imperativa, gako wywyſſůg: a Participia, gako wywyſſugjcý a dale derivativa verbalia, gako wywyſſowánj/ kralowánj/ panowánj/ panownjk etc. a gakņ ſe nedawno prawiło formata na atel/ etel/ itel etc. obywatel/ řiditel a na adlo/ edlo/ idlo: gako diwadlo/ ohřiwadlo/ gakņ v Auktoru nacházým. Napodobně Jan geſt kratké/ byť ſe zdáło pocházeti od Joan: Jtem Jana od Johanna. Vlterius dicitur non poſſe conſtare de omnibus ex diphthongis profectis, nec quæ uſu longa ſunt: proinde dandas hìc Regulas. Gakkoliw tedy o mnohých vocałých ſe domyſliti neb dočjſti/ neb z obyčege o nich zwěděti můņeme/ ņe z dyfftongůw poſſlý/ gako wywýſſený od wyweyſſeney/ ſwatý od ſwatey/ wýſs od weyſs/ Pán od Paan ne wſſak o wſſech: a řjdcý ſme kteřjbychom cely Cņeſký Dykcyonář přečetli a wſſe pamatowali. Pročeņ k dowěděnj ſe De Proſodia. 239 ſe toho poſkytnu tu předně nětco Reguł těch wokaбuł/ která ſe w giſtý pořadek ſkonáwánjm/ deklinowanjm a konjugowánjm vweſti mohła potom pak regſtřjky oſtatnjch Themat, dłé pořádku vocalnjch liter přiłoņjm. Ač gak w Regulých tak in Thematibus mnohé Syłaбy ſlow æquivoca řečených ſe dłauņj neб krátj/ pro ſamý rozdjł od giných w podoбném ſlowu oбſaņených. Gako Genitivus Pluralis Práw legum, měl by бýti krátký pro nedáwno połoņenau Reguli o gednoſyłabnjch Genitýwjch: ałe ņe ſlowo Imperativum praw dic, geſt krátké/ proto práw legum бéře na ſe dłauhoſt. Tak blázen má á dłauhé/ blaznjm krátké. A Pán dwakrát gedno podłé dru ého poſtawené prwnj býwá dłauhé/ druhé krátké. A to neywjce znamenám w Diminutýwjch/ která gakkoliw ſe gináč od ſwých Primityw dělj/ totiņ přidánjm některé litery/ neb ſyłaбy/ wſſak nic= 240 Bruſu Kus třetj nicméně y quantitatem contrariam magj ſwému primitiwu/ aſpoń w prwnjch Sylabách: a to začaſtý obwzláſſtně w literách a e i y: gako Stan ſtánek/ had hádek
hádě/ bába babka/ žába žabka/ chléb chlebek/ déſſť deſſtjček/ dwéře dwerce: čeledjn čeledinek (ač tu muņſká wjc ſwých primitýw dýlku magj) bjda bidka/ wjra wirka/ ſýla ſylka/ pjwo piwko etc. plémě plemeno. O mnohých tě zwyk a obyčeg doſti dobře zprawj: o pak a v wiz na ſwých mjſtech dolegi. Tak y compoſicý býwá přjčinau proměny ſwých
210
primityw in quantitate gako ſláwa longa penultima, činj in Bogiſława/ Přibjſława brevem penultimam: & pád caſus in Liſtopad brevem ultimam: item in Wácſław/ Boleſław etc. Pán Kumpan/ Kumpana. Některé Sylaby nacházým gak dlauhé tak krátké: gako wad in dokawád dokawad. Pſal. 6. 4. & 12. 1. Ale ņe geſt takowých málo/ a ņe pauhý Cņech z čaſtého ſlyſſenj a zwyku ge ro= /l1r/ De Proſodia. 241 rozeznati vmj/ náſledugjcý Regulæ Impresſorům y Pjſařům correctè pſáti chtěgjcým přece mnoho pomohau. A počjnage od poſlednjch Sylab/ gakoņto od těch/ na nichņ y o předpoſ ednjch y o dalſſjch od konce Sylabách někdy zpráwa záleņj/ buďte o nich tato prawidla. Sequuntur Regulæ pro longo â in ultima Sllyaba. Accentowý á na koncy magj. I. Mnohá gména na ač/ ak/ an/ ař/ a / ſkonaná: gako bradáč/ barbatus, dráč/ bráč/ žráč/ hráč/ ferè à verbis derivata: bodlák/ nowák/ ptak/ žák/ Cykán/ dčbán/ bubnář/ huſłář/ kowář/ ſtrunář/ ſýtář/ tenetář/ tiſkář/ Impreſsor, twář/ zář/ Gidá / Anná / Kayffá / etc. Jowiá / Iupiter. Wymin brak/ drak/ mrak/ Cýſař/ knihař/ kuchař/ pekař/ piſař/ pluhař/ letkwař/ a malo giných. II: Mnohá giná gednoſylabnj gména na giné po a litery ſkonaná: gako: čáp/ chám ne chamowina/ drát/ /l2v/ 242 Bruſu Kus třetj drát/ káď/ pád (ne Liſtopad/ odpad/ západ/ etc. ani Participium pad/ neb padl. Pán/ Dominus, quando ſolum cum verbo ſtat, ut Pán widj: nam quando poſt ſe aliud Snbſtantivum continuatum habet, ſit ex uſu breve: ut Pan Prýmas/ Pan Hrabě. Wymin také Vocativum Singul: in utroq caſu: ut Pane/ Pane Otče: ſic Pás/ cingulum, práh/ limen, non obliqui eorum paſu/ prahu/ prahem/ etc. nec Praha. Pláſt/ řád/ ſtatus ne řád/ coordinatio. Stág/ etc. III. Adìectiva Ņenſká od ſtarých Muņſkých na ay/ neb nowých na ey neb ý ſkonaných poſſlá: gako ſwatá/ od ſwatay/ neb ſwatey/ neb ſwatý/ ſamá/ unica, & mera: ne pak ſama/ ipſa, à maſculino ſám: bjlá od bjlý/ etc. s gich Neutris Pluralibus, gako: gaſná nebeſá/ pilná/ neb zauffalá pacholata. Gináč mluw o pocházýcých od ſkonáwaných na u/ neb uw/ gako: Petru/ neb Petruw: ut Petrowa wjra/ Pawlowa kázanj. Gináč také de obliquis caſibus, od muņſkého na en ſkonané= /l2r/ De Proſodia. 243 né o poſſlych: gako bezpečna mne včiň. Y gináč o Participijch Paſsivis ņenſkých s gich Neutris, kteráņ wſſechna magj krátké a: gako: S. Judyt byla ctěna a chwálena: ty pacholata gſau dobře cwičena a zwedena. Přjčina těch trogjch poſ edněgſſjch geſt/ ņe nepocházegj od Maſculino dipthongato, gako ona prwnj. Kdyņ ſe pak Participia w gména proměnj/ dlé formacý na ſtraně 98. wykázané/ tedy gich poſlednj a dla oſt na ſe berau/ gako blahoſławená/ dožádaná/ etc: pro tuņ přjčinu pro kterau ſwatá/ gakņe ſe tam powědělo. IV. Dativus & Localis caſus pluralis Numeri gmen Prwnj a Třetj Declinacý/ gako: Měſtečkám/ měſtečkách/ ſemenám/ ſemenách/ ſýlám/ ſýlách. V.
211
Pronomina gednoſylabnj yá/ má/ twá/ ſwá/ nás/ wás/ ná / wá . VI, Slowa prwnj Conjugacý/ hledám/ ſſlapám/ nalézám. VII. Participia paſsiva Primæ Con= /l2v/ 244 Bruſu Kus třetj Conjugationis na án ſkonana/ gako hledán/ milowán/ ptán. VIII. Mnohá præterita muņſká/ gedno=ſylaбnj Modi Indic: gako kál/ od kagi/ ſtál/ od ſtogjm: ne pak ſtal/ od ſtanu/ ani geho compoſita přiſtal/ appulit: zůſtal/ permanſit, &c. Regulæ pro longo à in penultima. Accentowý á před koncem magj. I. Mnohá Diminutiva, to geſt/ maličkoſt wěcy wyznamenáwagjcý: gako muņſká/ hrádek/ páſek/ ſtánek: ņenſká aurážka/ ſtránka/ zahrádka: a Neutra, Páně/ žábě/ čápě/ hrabátko/ kuřátko/ paňátko/ robátko. II. Wſſechna ņenſká Subſtantiva na arna ſkonana/ ut Bohárna/ kowárna/ pekárna/ etc. III. Obliqui caſus gmen nedáwno w I. a 2. Reguli dotčených/ gako bodláka/ bubnáře/ gidáſſe/ čápa/ kádě/ pádu/ pána/ etc. Ptákůw/ y ptak w/ ptákům/ y ptakům řjkáme. IV /l3r/ De Proſodia. 245 IV. Gména Verbalia na anj ſkonaná: gako Lánj/ ſpánj/ etc. Ač kázanj/ přikázanj/ pſanj/ literæ, ſeu epiſtola, přepáſanj/ a málo giných giņ krátjme. V. Gména početnj pátý/ dewátý/ deſátý/ dwadcátý/ etc. na áty ſkonáwaná. VI. De Pronominibus, to geſt/ o mjſto gmenech/ náſſe/ wáſſe/ wiz gegich Declinacý celau/ na ſtraně 71. kterau Poſitoři magj zpaměti vměti/ pro Accentý/ a ņe čaſto w vņiwánj бýwá. VII. Prwnj Coniugacý tři oſoбy gediného/ a dwě přednj mnohého počtu Indicativi præſentis (ne pak Præteriti, in al ſkonaného) y giná tempora & modi, od nich ſe formugjcý obyčegně: gako chrápám/ ſáhám/ tápám/ ckánj/ pochwálen/ etc. Wimiń chmatam/ přiſáhám/ juro, ſſłapám/ a nětco giných. VIII. Třetj Couiugacý literu a in penultima magjcý ſkoro obyčegně: gako chwáljm/ wzdáljm/ ſklánjm/ trápjm/ wážjm/ wáljm/ Activè ſumptum, vol= /l3v/ 246 Bruſu Kus třetj volvo &c. Wymiń waljm ſe volvor, & klanjm ſe/ adoro, kwapjm/ wadjm/ a málo giných/ zwykem znamých. IX. Participia Ņenſká/ & Neutra od muņſkých na an/ ſkonaných poſſla: gako hlědána/ hledáno/ od hledán: pokud trwagj Participia: wiz ſtranu 97. Regulæ pro longo è in ultima. Accentowý é w poſłednj Sylabě magj. I. Gména Německá/ od nás za wlaſtnj přigatá/ gako: Centnéř/ haléř/ žoldneř/ etc. Kteráņ čaſem per jř/ dlauhé pjſſeme: gako Pancýř/ taljř/ etc. Přjčina rozdjl od Německého. II. Subſtantiva Neutra, indeclinabilia, na é ſkonaná/ gako objlé/ vdolé/ vſylé/ weſelé. Kteráņ w mnohém počtu é/ měnj w j/ gako obilj: owſſem pro někdeyſſj dwogj ee. III. Maſculina Subſtantiva, w mnohopočetnjm Nominatýwu & Voca= /l4r/
212
De Proſodia. 247 catýwu/ Prwnj/ Druhé/ a Třetj Declinacý/ gako: Duchowé/ Saudcowé/ Wýwodowé: nebť ſau ſe někdý dwogjm e pſáwala. IV. Adiectiva Neutrius Generis in Rectis Singularibus: gako: malé/ neb welké zbožj/ etc. Snad proto/ ņe gich Maſculina malý/ & Fœmin: malá/ také poſlednj Sylabu dlauhau magj. Gináč rcy o Adverbijch od gmén na e včiněných/ gako weſele/ etc. Ač zagiſté/ certè: gediné/ niſi vel tantum: dlau é nacházým. V. Pro tauņ přjčinu dlauzý ſau Genitivus a Dativus, gednopočetnjch Ņenſkých Adiectýw/ gako drahé/ ſwaté/ etc. Nebť gſau ſtařj řjkali drahey oſoby/ neb oſobě/ ſwatey Doroty/ neb Dorotě. Coņ rozuměg y o gich Nominatýwu/ Accuſatýwu/ a Vocatýwu Pluralibus: gako Sſłechetné Panny/ etc. Y o Muņſkých Accuſativis Pluralibus, gako maudré Muže/ etc. VI. Pronomina můg/ tw g/ ſw g má/ twá/ ſwá mé/ twé/ ſwé ta/ který/ která/ kte= /l4v/ 248 Bruſu Kus třetj které ký ká ké/ etc. kdekoliw ſe na e ſkonáwagj: gako mé/ twé/ ſwé/ té které/ etc. Snad pro někdeyſſj dwogj e a ſnad můg/ twůg/ ſwůg/ pſawali ſe per y/ odkudņ gich uy/ byl Dyfftongus/ unde ejus quantitas manet in obliquis. Wimiń náſſe/ wáſſe/ w Declinacý Náſs: nebť w nich giņ dotčené přjčiny nenj. VII. Některé Præpoſitiones, Adverbia, a Conjunctiones, gako: dél/ dlé/ podruhé/ počtwrté/ popáté/ etc. poſłéz/ kdé/ také/ též/ zagiſté/ gediné (ač za gediné/ w Kſſafftu čtu gedinau) a málo giných. Přičina někdeyſſj dwogj e. Regulæ pro longo è in penultima. Accentowý é před koncem magj. I. Adiectiva Nomina, Pronomina & Participia in Genit: & Dativ: Siugulari, Numero Syllabarum creſcentibus, ut pěkného/ pěknému/ kterého/ kterému/ včeného/ včenému/ etc. II. Pronomina mého/ twého/ ſwého/ mému/ twému/ ſwému. Přjčina někdeyſſj dwě e/ neb ņe ſe můg/ twůg/ ſwůg/ piſſj /l5r/ De Proſodia. 249 ſſj Dyfftongem uo/ který ſe in obliquis měnj w e. A tak ņe čeho/ čemu/ geho/ gemu/ naſſeho/ naſſemu/ waſſeho/ waſſemu/ nětčeho/ nětčemu/ těch přjčin nemagj/ proto krátké e magj. III. Mno o ſ ow prwnj Coniugacý/ která prw mſto toho e/ j neb ý měla/ gako léhám/ oblékám/ prohlédám/ ſłéwám/ etc. Za ljhám/ prohljdám/ ſłjwám/ etc. Gakņ ſproſtj poſawad tak mluwj ano ſléywám/ etc. řjkagj. IV. Infinitivi dwauſylabnj: gako lézti/ néſti/ pécy/ aſsare wéſti/ etc. Měnj ſe čaſto w y. V. Participia Maſculina & Fæminina na ecy ſkonaná: gako modlécý/ včécy/ modléce/ včéce/ ſtrogéce/ etc. Łečby ſe to e puńktem znamenalo/ gako: choděcý/ ſeděcý/ winěcý. Wſſech těch dlauhých é quantitas také z toho ſe poznáwá/ ņe ge ſproſtj Łide dlauhým j/ neb y/ pronáſſegj. Regulæ pro longo j y in Vltimæ. Dlauhé j/ neb y wpoſłednj Sylabě. I. Sub= /l5v/ 250 Bruſu Kus třetj I. Subſtantiva na jk/ a jř/ ſkonaná: gako mjk/ obražnjk/ řemeſlnjk/ ſekernjk/ woznjk/ wěnečnjk: čjſſjř/ hrnčjř/ ſſjř. To téņ rozuměg o ſkonaných na ýc/ a jſs/ gako Měſýc/ Zagjc/ Tiſýc/ etc. Gežj Moyžj . Wymin Yazyk. Ale o Ņenſkých na ice/ neb
213
yce/ z těch pocházegjcých giſtá wěc geſt/ ņe to i magj krátké/ gako tráwnjk/ tráwnice/ pſýk/ pſyce/ pauſtenjk/ pauſtenice/ etc. Přidey kljč/ a wymiń biřic/ y Diwiſs/ Dionyſius. Snad těch Muņſkých přjčina geſt/ někdeyſſj dwoge ii/ neb ey/ gakņ paſteyř dokazuge. Na ič pak ſkonaná/ gako holič/ palič/ ſolič/ topič/ etc. gſau krátká. Jtem na čin/ gako Gičin/ Račin/ Matčin/ y na řin/ gako: Barbořin/ Mateřin/ etc. Wſſechná tu obſaņená to o y dlauhoſt neb krátkoſt/ zachowáwagj in obliquìs etiam creſcentibus. II. Subſtantiva Neutra na j y ſkonáná/ gimņ Nominalia, & Verbalia řjkágj/ in omnibus caſibus: gako Božſtwj/ hřeſſenj/ modlenj/ pomezý/ etc. k Třetj Decly= /l6r/ De Proſodia. 251 Declinacý náleņegjcý. Přjčina ſtaré ie/ gako bděnj. Sem přičti dřjwj/ droždj/ gměnj/ gummj/ kořenj/ péřj/ réwj/ zdélj/ zdůlj/ zbožj/ zeytřj/ zſſjřj/ zwýſſj etc. A ņenſká: Biblj/ kopj/ lodj/ rolj/ etc. o nichņ wiz Declin: gměnj/ pag: 39. III. Wſſichni caſus ſubſtantivorum čtwré Declinacý/ ſwému Nominatýwu w počtu ſylab rownj: gako Gilgj/ Giřj/ kočj/ wýběrčj/ etc. Sem ſe mohau přičjſti Bratřj/ Kněžj/ lodj (krom Accuſatýwu/ genņ má i.) Snad pro ſtaré ie. Jtem/ Towaryſſj ſocij, dnj dierum, lidj hominum, bjd miſeriarum: třj/ čtjř/ pětj in Genitivo Plur: &c. wiz gich Declinacý na ſtraně 36. a na ſtraně 44. a 63. IV. Adjectiva Generis omnis na j ý ſkonaná in tota Declinatione: gako Božj/ cyzý/ dneſſnj/ dwogj/ obogj/ owčj/ trogj/ třetj/ wlčj/ etc. owſſem pro někdeyſſi ie. V. Inſtrumentálnj caſus Singularis a Pluralis gmen Subſtantýw Druhé a Třetj Declinacý: gako tau Ma= /l6v/ 252 Bruſu Kus třetj Maryj/ těch Maryj/ tau zemj/ těch zemj/ ctnoſtj/ miloſtj/ etc. Přjčina toho geſt rozdjl ſeu differentia ab alijs caſibus i breve habentibus. Sem přináleņegj Genitivi Duales nominum očj a vſſj. Wiz gich deklinowánj na γtraně 30. Wymiń gména decrementi w Genitýwu mnohopočetnjm z ſtrany Sylab vkrácená: neboť měłali ſau w předpoſlednj ſyłabě krátké i/ gako kniha knihy/ bylina byliny/ ryba ryby/ etc. to téņ w Genitýwu zdrņj knih/ bylin/ ryb. VI. Localnj caſus mnohého počtu Prwnj/ Druhé a Páté Declinacý: gako Pánjch/ kánjch/ ſwátcých čaſých etc. Přjčinu toho taky těņce ginau wykáņeſs nad rozdjl téhoņ i od giných ſkonánj/ také mnohopočetnjch/ genņ ſe končj na krátké i/ Páni/ kaenim/ ſwátcy/ čaſy lečby ſe taky бylo řjkało ſwátcyech etc. VII. Wſſichni caſus, magjcý w poſ ednj Sylabě Nominativi obogj o počtu i neb y: buďte oni Adjectiva, De Proſodia. 253 va, neb Pronomina, neb Participia wſſe in themate Maſculino na y ſkonaná: gako ſwatý/ který/ čtený. Přjčina někdeyſſj Diphthongus ey neb ie. Přidey k nim Pronomina čj cujus, gj/ nj/ à Nominativo ona: a hoc tantùm in Singulari Numero: ſolus Accuſat: habet gi/ ni. Přidey také Maſculinum & Neutrum gjm/ njm/ tjm/ wſſjm: Jtem ņenſké wſſj a gegj/ přes celau Declinacý/ na Straně 73. połoņenau. Kdeņ ſe podobnj caſus neobſahugj/ kdyņ pocházegj od Poſſeſsivis na u ne uw/ gako Petru/ Petrů. Ani od Gmen neb Mjſtogmen na n ſkonaných/ gako geden/ onen/ pln/ ten: ani ſám rád/ my/ wy/ mogi/
214
twogi/ ſwogi/ žiw/ weſel nebť ſe gich muņſký Singularis nekončj na ý. Ani pocházegjcý od Participij na n/ d/ t/ ſkonaných/ gako ſłyſſen/ gat. Ba ani Adverbia qualitatis na y ſkonaná/ gako Angelſky angelicè, heſky egregiè, přátelſky amicè: Přjčina těch poſ ednjch geſt rozdjł ode Gmen tak ſkonáwaných. Po= 254 Bruſu Kus třetj Pochybugi wſſak o pokaždy/ podruhy/ potřetj/ počtwrty. Pomoz to ſkaumati. VIII. Comparativi a Superlativi gradus we wſſech pokolenjch a w celých Declinacých: gako lepſſj/ neylepſſj/ lepſſjch neylepſſjch/ lepſſjmi neylepſſjmi. Sem přičti ta/ která magj podoбu Comparatýw/ gako někdeyſſj/ wčereyſſj/ zeytřeyſſj etc. IX. Participia Activa Præſentis, kdyņ ſe w gména proměnila gako zněgjcý/ Mjſtodržjcý. X. Třetj Conjugacý wſſechny tři oſoby gednopočetnj Indicativi Præſentis & Futùri, quando Futurum eſt æquivocum cum Præſenti: gako: noſým/ noſýſs/ noſý chytjm/ chytjſs/ chytj/ cum ſuo incremento in plurali chytjme. Jtem ejusdem Imperativi tertia perſona utriusque numeri: ať noſý a chytj on/ a/ o: oni/ ony/ ona nepak Præterita na il neb yl: nebyl chytil/ noſyl ani Infinitivi vkrácenj/ noſyt/ wſtaupit. XI. Třetj oſoбy mnohopočetnj wſſech třj Conjugacý: gako reptagj/ bogu= De Proſodia. 255 bogugj/ pálj neb pálegj etc. Snad pro rozdjl to o počtu od počtu obwzláſſtnjho Druhé Conjugacý/ w prwnj oſobě: gako: gá milugi/ ſchwalugi etc. XII. Třetj oſoba Singularis Třetj Conjugacý in Imperativo od ſlow gednoſylabnjch pocházegjcý: gako bdjti/ ať bdj on/ ať ſpj. Téņ gich compoſita, ať wylj/ wypj etc. Ginátě wěc o těch které pocházegj od dwauch a wjce ſylab thematis, gako čiň/ čti/ ſłiď/ ſmiř/ ty/ a on/ etc. o nichņ nedáwno na Straně 232. dole. Giná také de Enclytica iž/ po dru é oſobě přidaná: gako/ wizyž/ ſſetřiž/ ſłyſſiž etc. Wymin také anomalum wiz/ wizte. XIII. Participia Paſsiva Muņſká na jn ſkonaná/ gako wěřjn/ widjn/ zapřjn/ zawřjn. XIV. Některá ſ owjčka w Starých Cņechů per ie pſawaná gako tudjž/ nenj: nynj y nyni w Biblj nacházým, a Derivativa neb Diminutiva, è primitivis per ie ſcriptis: ut přjpowěd/ přjpowjdka in penultima.
Mi 256 Bruſu Kus třetj Mi Inſtrumentalium pluralium in nulia Declinatione eſt longū: ut Swatými/ lidmi/ ſławenými/ chodicými etc. Regulæ pro longo j in penultima. Accentowé neb dlauhé j ý w Předpoſłednj Sylabě magj: I. Subſtantiva Ņenſká na jrna/ neb ýrna ſkonaná/ gako djrna/ mučjrna/ ſſpjžjrna. II. Gména Subſtantiva diminutiva Muņſkého y Neutrius pohlawj: gako hrnýček/ koſſjček/ ſrdýčko/ ſłunýčko. kde ſe pak j měnj w e/ tedy to bude dlauhé/ ut ſłunéčko. Gináče mluw de Adjectivis: gako kratičký/ maličký/ pěkničký/ etc. Jtem de omnibus fæmininis: gako duſſička/ hlawička/ owčička: krotičká/ maličká/ pěkničká. Jtem de Adverbijs kratičko/ maličko etc. K nimņ přidey liſtek/ poliček/ a málo giných. III. Gména Adjectiva z Participij teď nedáwno w 9. Reguli dotčených
215
De Proſodia. 257 ných včiněná/ gako zwon zněgjcý/ žena plačjcý/ moře hlučjcý/ muž/ žena/ zwjře pigjcý. in utroque numero. IV. Gména početnj na cýtma ſkonaná: gako gedenmecýtma/ dwamecýtma etc. & in obliquis na ýti/ gako deſýti/ dwadcýti třidcýti etc. V. Prwnj Conjugacý wſſechny tři oſoбy Indicativi Præſentis, a co ſe z nich dáłe formuge: gako oſtřjhám cuſtodio, oſtřjháme/ oſtřjhali ſme/ oſtřjhati. ſic ſnjmám/ ſnjmáſs/ ſnjmá zbjrám in Præterito habet wzebral/ zwjdám/ etc. obwzláſſtně ſe tu rozuměgj frequentativa. Wymiń wſſak Præteritum, kdyņ geho poſ ednj Sylaba pauſſtj a: gako zdwjhal/ zdwihl. Wimiń y ſtřihám tondeo, a znikám/ sſtihám/ zwykám/ vſychám/ wyſychám/ a málo giných. Derivativa pak gména odewſſech giņ dotčených ſ ow pocházegjcý na ač ſkonaná/ gſau w tom i rowné krátká: gako hlidač/ zaklinač/ zatykač: téņ verbalia na ánj/ gako lihánj/ litánj/ ſwitánj/ ſſwihánj/ zbiránj: quod i tunc erit antepenultimum. V. 258 Bruſu Kus třetj VI. Druhé Conjugacý ſlowa pjgi od pjm a bjgi od bjm/ & ſi quæ ſunt ſimilia. VII. Infinitivi mnohoſylaбnj/ gichņto předpoſ ednj i ſtogj za ě: gako odpowědjti za odpowěděti/ nemjti za neměti/ etc. VIII. Dwauſylaбnj Infinit: wſſech Conjugacý: gako bdjti/ gjti/ mjti: y kdyņ ſe k nim předkládagj Præpoſicý a Adverbia: gako podgjti/ nemjti ač ne wſſichni/ ut nabyti/ zabiti. Skůro tě wſſem oбyčeg naučiti muſý. Syce P. Drachowſký wſſechna třiſylabnj Infinitiwa krátká бýti prawj ale gá nacházým nemjti/ dowěřjti/ vmřjti/ zapřjti/ zawřjti/ etc. dłauhá. A ſaudjm wſſechna předpoſ ednj j/ včiněná z punktownj o ě/ dlauhá бýti gakņ ſe nahoře o odpowědjti etc. prawilo. Téņ která in themate gſau gednoſylabnj: gako gjm gjſti dogjſti/ gdu dogjti přigjti/ mru vmřjti/ chcy nechtjti/ ſmjm neſmjti. Znameney tu/ ņe Infinitivi dwauſylabnj/ kdyņ ſe w gména proměnj/ ga= De Proſodia. 259 gako gjſti comedere, w giſtj comeſtio etc. teda dłau oſt ſwého j přenáſſegj na poſlednj ſylabu tak pitj hauſtus ſeu bibitio, gitj profectio, witj neb powitj obvolutio. o nichņ 2. Regula in immediatè præcedentibus Regulis. Regula pro longo o in ultima. Accentowé o w poſłednj Sylabě. Gedinké o dłau é w Cņeſké řeči nacházým/ totiņ Interjectionem Vocantis, Admirantis, Dolentis, &c. gako: ó Bože můg! etc. Snad pro rozdjl od Præpoſicý o de: o Pánu. Regula pro longo o in penult: Accentowé o w předpoſłednj Sylabě. Samá Cyzonárodſká gména nacházým/ kteráбy ſe accentem znamenala/ gako Ewrópa/ Heródes/ Móloch/ Filólog/ Zelótes, & obliquos caſus nominis Sydon w Sydóně etc. Ač y w těch pauzý Cņechowé málo na tu dłau oſt w mluwenj ſſetřj ano Ła= 260 Bruſu Kus třetj Łatinſká gména za ſwá přigatá in Incremento o předloņená krátj/ neginač neņ gako Slawibor ge declinugjce a wyſ owugjce: gako Doktora/ Kantora/ Rektora/ Salwatora/ Brunona/ Zenona. Odkudņ byt ſe ty dwě poſlednj accentem znamenaly/ gakoņ y ony prwnj/ neſſetřj ſe na něg. Matróna wſſak a Patrónka y Patróna/ čaſtěgi prodlauņugem. Regulæ pro longo u in ultima. Accentowé ú w poſłednj γylabě magj. I. Gména Poſſeſsiva Maſculini Generis na u neb uw ſkonaná: gako Adamú neb Adamúw/ Aronú Aronúw/ Hoſpodinú/ Hrnčjřú/ Pawlú/ Petrú/ etc. genņto ſe pjſſj y pronáſſeti magj s accentem: ſnad pro rozdjl gich Primitivorum Adam/ Aron in Genitivo & Dativo Plurali, která ſe tam pjſſj
216
s literau o nad tjm u/ gako těchto Aronů neb Aron w/ těmto Aron m. Jtem pro rozdjl týchņ Primitovurum in Singularis Dativo & Locali, kde ſe ſkonáwa= De Proſodia. 261 wagj na u/ a bez accentu ſe pjſſj. Ač wjce těch Poſſeſsýw bez accentu kladených nacházým. Ale gá tu okazugi coby ſe mělo činiti. II. Ať ů s kolečkem nad njm gednau Regułý we wſſech Sylabách obſáhnu/ prawjm/ tu Syłabu býti dłauhau na kterékoliw ono ſtáwá. Přjčina dłau oſti geſt diphthongus uo. Stáwá pak I. w Thematibus a někdy w Declinowánj těch gmen/ která in obliquis, neb w ſ owjch od nich poſſlých to u/ proměnugj w o: nebť ſe ono w nich gakſy tagj/ a na znamenj toho ſe pſáwá nad tjm u o/ gakņ tu widjſs: B h Boha: dům domu h l hole k ň koně ſtůl ſtolu wůl wola Bůwol bubalus bůwola b gný bogugj a boy a bogák/ ut veteres vocabant militem hr za hrozým důtka tegránj dotýkám krůpěg kropjm nůſſe noſým odp rce odporugi zwůr zworáwám. To teņ rozuměg o gménech Łatinſkých/ kdyņ ſe v nás gegich o w u měnj: gako Chorus kůr/ proba průba (ne prubugi) 262 Bruſu Kus třetj gi prubowán etc. propter cauſam ſupradictam) roſa růže/ thronus trůn etc. A o Německých ych fohre fůra: y o Cņeſkých/ která ſe ſyce také literau o pjſſj: hůra hora/ kůže kože/ lůže lože/ zrůſt zroſt/ etc. 2. In Diminutivis, která in Primitivo měla o: gako gahoda gahůdka/ podoba podůbka/ poroba porůbka/ yawor yawůrek/ potok potůček/ roh růžek. Gakoņ y naproti tomu která Primitiva in Diminutivis magj o pjſſj ſe s kolečkovaným ů/ gako horka hůra/ morka můra. 3. In Genitivis & Dativis Pluralibus primæ, ſecundæ & quintæ Declinationis, gako Měſſťanů neb měſſťanůw/ měſſťan m přátel neb telůw/ tel m prſtů prſtůw/ prſtům. Tak ſłowům/ vſt m/ etc. Snad proto/ aby ſe ti Plurales caſus dělili od Singularibus které ſobě ſyc magj podobné: gako tomu měſſťanu civi, tomu prſtu digito &c. Aneb w giſtotě proto ņe ſe za ſtarodáwna ti caſus tiſkli per uo diphthongum. 4. Supra Rectos Singul: Pronominū, můg/ twůg/ ſwůg. 5. De Proſodia. 263 5. In Imperativis Singularibus na g/ & Pluralibus na ůgte/ ſkonaných: gakéņ obyčegně magj ſ owa Druhé Conjugacý na ugi ſe končjcý: gako milugi/ milůg/ mil gte: bogugi/ bog g/ bogůgte: ſługi/ ſłůg/ ſłůgte. quamvis ipſa themata retinent ſimplex u. Jtem ſlowa o Thematis tam w u měnjcý: gako ſtogjm/ ſt g/ ſt gte. Přidey ſlowo mohu/ we wſſech oſobách u za o magjcých: gako můžeſs/ může/ můžeme/ můžete/ nechť může. Fortè ob differentiam Declinationis můž vir. 6. In Præpoſitionibus do/ po/ pro/ wo: quando hæ componuntur cum alijs partibus orationis: ut důwod/ p wod/ průwod/ důſtogný/ důſtognoſt/ důſtogně/ w kol/ etc. 264 Bruſu Kus třetj SYLLABVS THEMATVM ultimas duas producentium. Themata ultimum a produc: Slowa Cžárkowých á na koncy. MJmo ſkonaných na ač/ ak etc. o nichņ Regule I. na ſtraně 241. nacházým tato: Achát Achates, Bál/ ras/ cloacarum purgator. břečtán. Dokawád/ odewſſád/ brevi & longo a. Pán/ o němņ na ſtraně 242. (kteréņto gméno a kámen/ chléb/ y
217
mnohá giná/ in obliquis brevia, ſicut & poſitiones correptæ, na wědomj dáwagj/ ņe my Čechowé ſkůro gako Poloni non curamus quantitatẽ ſyllabarū) Parkán/ pád caſus non autem compoſita liſtopad/ odpad etc. pokawád y pokawad/ pás in ſolo Nominat: Singul: předhrád/ rád libenter, nerád illibens, řád ſtatus: ne řád ordinatio vel coordinatio: ſám/ ſnáz facilitas, ſwár/ ſſál. Obliqui horum in incremento ſervant longitudinem Recti, ſicut & ſequentia Biblica. Přidey Bibelnj wlaſtnj gména: Bál/ /m1r/ De Proſodia. 265 Bál/ Balám/ Balák/ Barák/ Betſám/ Dalilá/ Gád/ Galád/ Gát/ Hyrám/ Joáb/ Jorám/ Jzák/ Libán hora. A pročby Jan nemohla dlauhá ſylaba býti/ pocházegjc od Joan, a od Johanán, oha in unicum a contractis? & uſus obtinuit, ut dicamus při S. Jáně/ na S° Jána/ k S. Jánu/ etc. wſſe dlauhým á. Eſſet ſaltèm anceps. Themata penultimum a producentia. Slowa Cžárkowých á před koncem. Armáda/ aurážka. Bába avia ne Baba anus: bágka/ bágky fabulæ: bágjm fabulor, bázeň: balátka apinæ: bráňka portula: báně/ bárka/ báſeň: Benátky/ Benátſký: bláha ſimplex, blázen: ne blaze beatè ani blaznjm: bodláčj/ brunátný/ čára/ čáry/ čáſtka. Dárný cum compoſitis zdárný etc. dárek a giná Diminutiva: gádro/ gáma: hrábě raſtrum: kámen in ſolo Nominat: káně/ kláſſter a clauſtrum, krádce fur, krátce breviter cū com= /m1v/ 266 Bruſu Kus třetj compoſitis & krátký & zkrátka/ krátko/ ne kratce ligo ligonis, ani kratičko: láhwě lagena, cum láhwice: lázeň & lázně utrumque Nominativi casûs: ne lazebnjk: máčjm/ málo pomálu y pomalu in uſu eſt: máljm minuo: máma/ máſlo, mráčjm/ cum compoſitis omráčjm etc. nepak mračjm ſe/ ani mračno: máti/ máteř/ nepak matka: mládj/ zmládj: náhle: oblátek/ oblý ſkřemen/ cum derivatis oblátkowý etc. ochránce: Páně dominellus, & Páně Adjectivum omnis generis: Pápa infantium vox panem ſignificans: non verò Papež/ ani geho derivata, papežůw/ papeženec/ etc. pára vapor: páſſj perpetro: plápol cum ſuo verbo plápolám non plamen ani plapolánj: počátek/ práce/ prácno/ prádlo/ práwě/ práwně/ cum compoſitis nepráwě/ nepráwně ne bezprawj: prázdný/ prázdnjm: předhrád/ ne předhradj: prowázek funiculus, ne prowazec: ráno/ řážjm cum compoſitis porážjm/ rozrážjm/ ſrážjm etc. non in futuro ſrazým/ wrazým etc. rádlo vomer, ne radlice: ſádlo/ ſkála/ ſłáwa/ ne Slawa= /m2r/ De Proſodia. 267 wata/ ani Bogiſława/ ani Bohuſław/ Wáclaw a podobná: ſnad ņe pocházegj od ſławjm: ſkála/ ſkále ne ſkalj petricetum: ſnáze cum compoſito neſnáze difficultas nepak ſnažjm ſe/ ſnažnoſt/ ſnažně/ etc. tálow/ tráwa/ táta/ wáda/ contentio: nepak wada defectus: wáha/ wáſſeň affectus, hnutj myſłi/ pathos: wzdáljm removebo, wzdálj procul: wážj ligo non autem wazba/ ani ſwazek/ vwazek etc. wrána/ wráſka/ wzátek/ zázrak & derivatum zázračny: žába. Quæ ex his in obliquis creſcunt, retinent hujus á
218
quantitatem, ſicut & frequentia Biblica. Přidey Bibelnj Abdenágo/ Chámos/ Elkána/ Fáran/
Fálek/ Fáres/ Gáza/ Gázer/ Gezábel/ Háran/ Jákob/ Jámny/ Jáſon/ Jerobáal/ Jthámar/ Kádes/ Lában/ Mácha/ Mára/ Nábal/ Nábot/ Náhum/ Náman/ Náchor/ Náſon/ Ráab/ Ráchel/ Ráma/ Sába/ Sále/ Sálem/ Sálim/ Sára/ Sáren/ Tábor/ Támar/ Táre/ Zára. Themata ultimū e produc: Slowa Cžárkowých é na koncy. Chléb/ /m2v/ 268 Bruſu Kus třetj Chléb/ chléw ſproſtým chljb/ chljw ač in obliquis magj krátké e: déſſť/ dýſſť in obliquis krátce: dlé & compoſita podlé/ wedlé/ obé utrumque: obilé ſproſtým obilj: pergamén/ poſłéz/ podruhé/ prwé. Přidey Betlém/ Geruzalém. Poſtrema tria Nomina é longum in incremento retinent. Themata penultimum e producentia. Wokabula Cžárkowých é před koncem. Béřu ſe appropinquo nepak beru accipio: bublénka bulla. Dwéře/ dwýře/ dwérky/ dwýrky ne dwerce/ ani dwernj. Hlédám antiquis ſcipio ſeu inſpicio, cum compoſitis dohlédám/ nahlédám/ pohlédám/ ohlédám/ přihlédám/ vhlédám/ ſhlédám etc. kolébka cunæ, non kolebnj. léčjm/ lékař/ gináč ljčjm/ ljkař pharmaca adhibeo: lécým ljcým/ in Præterito polékl neb poljkl. léčka: léhám/ lépe gináč ljpe: léto æſtas ne letnj/ letitý/ letoſſnj/ letnice/ podletj: létám. méně cum compoſitis neméně/ nicméně. pawéza/ pawéznjk/ péku pin= /m3r/ De Proſodia. 269 pinſo, cum frequentativo & ejus compoſitis dopékám etc. ne pekař/ pekářka/ pekáč: péro calamus vel pýro pérce non peřj plumæ, ani peřjm ſe/ wpeřjm: plémě non plemeno: plénjm/ pléna/ plénky pléſám/ pléſſj/ plétj/ pléwa vel pljwa/ poſłéze: réwa/ rýwa: réwj rýwj: ſłéwám/ ſtékám/ confluo, defluo: ſtřédmý vel ſtřjdmý: téměř/ zdélj. Přidey wlaſtnj Swatopjſemnj Bézek/ Bézor/ cum incremento Cézy/ Kréta/ Rebéka. Themata ultimo j produc: Slowa dlauhých j na koncy. Bljž/ čeledjn/ djk/ djl (ne giž jam) hljſſť lumbricus, kljč/ komjn/ klýh/ kratochwjl: lewjt/ ljſt/ lodj/ (non nit filum) okolj/ oſudj/ oſſtjp/ otčjm. Panj Domina, krom Accuſat: Vocat: & Loc: Numeri Singularis: papjr/ pjch/ pjď/ potřebj: ſýť/ ſtjn/ ſſjn/ ſſjř/ třj/ čtyřj: tjž gravitas, nepak totiž: tudjž/ woſſtjp/ wtjp/ wſtřjč Quæ in Obliquis creſcunt ſervant hujus j quantitatem. A Bi= /m3v/ 270 Bruſu Kus třetj A Bibelnj Cherubjn/ Lewj/ Neſtalj/ Ržjm/ Serafjn. Themata penultimum j producentia. Dlauhých j před koncem. Auſſtjpek ſcomma: bjda/ bjdnoſt/ bjgi occido y bigi: bjlek/ bjlý/ bjljm/ bljzko/ bljzký/ bljžnj y bližnj/ hoc poſteriùs ſæpius: bljžjm ſe nepak bližſſj/ ani neybližſſj: břjmě/ břjza: chwjle/ kratochwjle/ čjſſe: djky/ djlo/ djtě/ djtky/ dobrodjnce/ dřjwj gjdek/ gjdlo/ gjnj/ gjwj/ gjzba/ gjzda/ gjzdný/ progjždjm &c. compoſita: gjzwa/ hnjzdo/ hnjzdjm/ holjnka/ hřjſſný: knjže/ křjdlo/ koljbka/ kljſſtě/ křjſým/ křjwda ljbám/ ljbjm ſe cum derivat: Ljbeň/ Ljbjhrad/ ljboſt/ ljbeznoſt & compoſitis obljbjm poljbjm (wymiň libý nelibý/ libě nelibě) ljce gena, obljčeg nepak poliček: ljcým laqueos
219
pono, ljčka tendicula ljčenj/ ljha/ ljmec/ ljpa tilia, ljnám/ ljný: ljpám/ ljſtj folia arborum ne liſty neb liſtowé literæ. ljtý/ á/ é/ proljwaný/ á/ é: ljſka corilus, ljſſtj: ljtoſt/ /m4r/ De Proſodia. 271 toſt: ljto mi (non litoſtjm/ litoſtiwoſt) lwjce leena & lwjče leunculus: mjgjm evaneſco, mjnjm intendo, mjle milliare & amabiliter, mjnka cum compoſitis domjnka/ d myſł opinio, přjmjnka/ wýmjnka přidey odmjnka ad odměňugi. Mjra menſura nepak Mira civitas, ani mirta mirrha mjrný/ mjrnoſt/ mjřjm/ mjrce cum compoſitis ſmjrce etc. mjſa in rectis, mjſým/ mjza ſuccus arboris: mjzým evaneſco ſed ſæpiûs mizým: njžjm cum compoſitis & derivatis ſnjžjm/ ſnjžen/ ponjžjm ponjžen/ ponjžený: pjcnjk pabulator, pjce pabulum: pjgjm/ pjha/ pjla/ pjlka/ pjſař/ pjſeň/ pjſkám/ pjſkač/ pjſſtěc/ pjſſťala/ pljſnjm/ pljwám/ podſſjwka ſuffultura. pohřjzým pohřjzen/ přjliſs/ přjhbj/ přjmo cum compoſitis vpřjmo/ vpřjmě etc. řjhám/ řjdjm/ řjdký/ Ržjſſe: ſkřjně a ſkřjwám: ſłjbjm promitto, ſłjbil ſłjbjm ſe w nětčem complaceo mihi in aliqua re (non ſłib ſłibu) ſłjčný/ ſłjčnoſt/ ſłjdjm/ veſtigo ut canis: ſtřjbro cum derivatis ſtřjbrný/ poſtřjbřený/ ſtřjhám/ ſtřihnu cuſtodio, cū compoſitis oſtřjhám etc. non ſtřihám tondeo: ſtřj= /m4v/ 272 Bruſu Kus třetj ſtřjljm/ ſtjnjm/ ſtjžjm/ ſtřjzwjm cum derivatis ſtřjzliwjm/ ſtřjzliwý & cōpoſitis oſtřjzwjm/ wyſtřjzwjm ſwjtám/ ſwjčka/ ſwjcen (ne ſwitánj ani navſwitě) ſwjzel angaria, ſýmě ſemen: ſſjge cervix, non ſſigný/ nec ſſigně: ſſpjže victualia/ ſſtjka lucius, ſſtjpjm: titěr/ tjtěrka/ tjžjm/ non totižto: třjbjm cribro, třjſnjm/ třjſen. wjdlj rohatiny furca wjgjm obvolvo cū compoſitis powjgjm/ zawjgjm: wygjždjm cum reliquis compoſitis ex gezdjm: wyſtjhám eſto ſtihám ſit breve: wjra/ wjtěz/ wjtr/ ne wicher ani wichřice: zařjtjm/ zbjhám ſe/ zbjrám ſe/ zdjljm/ zdjlný/ zmjnjm/ zmjnka/ židle/ žjně/ žjněný ne znikám cum compoſitis wynikám/ pronikám etc. non zdwihám. A Bibełnj Mjkol/ Cherubjni/ Serafjni. Quæ nomina ex jam dictis in Genitivo creſcunt retinent hujus j quantitatem. Themata dlauhých ý na koncy. Býk/ ſproſtým beyk taurus, cýl/ dýl/ /m5r/ De Proſodia. 273 dýl/ krokodýl/ měſýc/ kdý/ někdý/ nikdý/ pýř/ rým à Germanico reym: rýzý/ roſmarýn/ ſýť rete, tiſýc/ týž/ tentýž. Quæ ex his ſunt nomina & creſcunt in obliquis, ſervant hujus j longitudinem. Themata penultimū ý prod: Dłau ých ý před koncem. Cýrkew templum & cœtus fidelium, cum derivato Cýrkewnj: Cýſař/ cýwka/ dmýchám flo, dýchám ſpiro, epafrodýtus kacýřſtwj/ kortýna neb čalaun/ záſtěra: lamprýda mýdlo nýbrž oſýdlo ptýljm cum compoſito rozptýljm/ pýcha (non pyſſný neque pychám) řjdký/ rýwa vitis, ſkýwa/ ſýdlo incolatus, ſýge ſementis, ſýla (nepak ſyljm ani ſylný) ſýmě/ ſýnce/ atrium: týden hebdomas, wýhně neb wýheň diverticulum, wýklad (non wykládám/ hinc wykládač/ wykladatel/ wykládánj) wýſoſt excelſum. Zegtra ſyce neb zeytra ſproſtj řjkagj/ wſſak předce zytra geſt krátké/ gakoбys řek zgitra/ quod eſt breve. Bi=
220
/m5v/ 274 Bruſu Kus třetj Bibelnj gſau Cýrus/ Scýta/ Sýba/ Sýdon/ Sýchem/ Týtus. Themata dlauhých o a u řjdká ſau mimo cyzý. Blúma prunum/ a blúma ſtupidus dlauze pronáſſjme. Z těch Regiſtřjku y z Regul napřed poſtawených můņe bedliwý zpytatel widěti/ ņe ſe ſotwa která ſylaba práwě Cņeſkých ſlow dlauhá nacházý/ gegjņby ſe dlau oſt někdeyſſj dyftongu nemohla připſati: a ņe kdyņ některé ſlowjčko geſt æquivocum, to geſt dwogjho wyznamenánj neb y giné a giné čáſtky řečj/ tehdy ſe nad tjm accent dělá/ které má předněyſſj wyznamenánj/ ut Angelſký angelicus: ne angelſky more Angelorum: heſký egregius, ne heſky egregiè. O třetjch a dalſſjch od konce Sylaбách ņádné zmjnky P. Drachovius (o němņ gediném wjm ņe nětco de Quantitatibus pſal) nečinj: ſnad proto ņe gich máło wſſjmáme neb ņe ſe máło těch nacházý/ kteréby ſe z předſtawených poſawad prawidel/ buď /m6r/ De Proſodia. 275 buď ſkrze incrementa neб decrementa, neb ſkrze formacý/ neb derýwacý/ neb poſ edně ſkrze compoſicý poznati nemohly: neбo/ w přjkladu mlumłuwě/ ņe Mládenec/ mrákota/ nezčjſłný/ plápolám/ wýſoko/ wýſſegi/ magj prwnj dlauhau/ řcy ņe pocházegj od mládj/ mráčjm/ plám/ wýſſjm/ wýſs etc. a málo tak těņkých inſtancý nagdeſs. De derivatis finitis in adlo & atel/ certum eſt, quòd eorum tertia Syllaba ſit brevis, eſto proveniat à primitiva longa: ut přiſtawadlo à přiſtáwám: kazatel à kážj: obywatel ab obýwám. De verbis in ugi wiz nahoře pag: 237. De compoſitis ex Præpoſitionibus hæc reſtat regula: Omnes Præpoſitiones per ſe ſunt breves: & monoſyllabæ a i vel j/ in ſe habentcs, præpoſitæ verbis retinent brevitatem (exceptis přjdržjm/ přjſłuſſjm/ přjſtogjm) Item Participijs & quibusdam Verbalibus, ut zacházým/ zacházegjcý/ zacházenj/ zaſmuſſiloſt: præpoſitæ verò nominibus & adverbijs ſunt longæ: ut náhončj/ nápadně/ přjpowjd= /m6v/ 276 Bruſu Kus třetj wjdka/ to geſt přjſłowj a propowidka/ wýſtřelek/ západ/ wýborně. Hâc ergo ſcientiâ de longis Syllabis habitâ, penè totâ fundatâ ſuper Latinam regulam: Diphthongus longa eſt: & ſi etiam liceat nobis uti poſitione & duplicibus conſonantibus, quales ſuppono eſſe ř/ ſſ/ ž/ x/ & dicere quòd j cùm comprimit vocalem fiat conſonans, & quòd ſyllaba o habens ſaltem in fine, ſit anceps, & vocalis brevis ante mutam & liquidam, fiat longa ad libitum & ſi denique alijs quibusdam privilegijs Latinorum & Græcorum Poëtarum gaudere liceat Diæreſibus, Diaſtolibus &c. facilè erit componere Boëmica carmina cujuscunque generis: v. g. ſint hæc Diſticha: O gediný Bože můg rač Strážným mým wſſudy býti/ Buď že chodjm
ceſtau/ buď že na mjſtě ſedjm. Tě Pane m g milugi/ ač nemohu toho wěděti mjry: To gediné mohu wſſak řjcy že tě milugi. Kry= De Proſodia. 277 Kryſte celého tobě ſebe mám gediné za to dáti. Že twor ſem: co dám že od pekla wyſwobozen. Quidam Elegiam ſuam ſic claudit. Giž dřjwj k ſwárům nepřidáwey: doſti ſe kauřj. Bog ſe pokut Božſkých čas mage: Dobře ſe měg. Et hoc Saphicum.
221
Hoſpodin ráčj duſſe naſſe páſti/ Týž také ráčj domy náſſe ſtřjſti/ Byť ſtarý ďábel nemohl lſtiwých rad S námi proweſti. Et Dimetrum Jambicum. Kryſte genž gſy ſwětlo tež den/ Odwrať od nás ſſpjnawý ſen Wjme žeť gſy ſwětlo přednj/ Slunce neyčiſtſſj polednj. Rozpomeň ſe Tworče mocný/ Žeť člowěk geſt prach nehodný: Sám račiž náſs ſtrážce býti/ Wſſaks wolil za nás vmřjti. Wjce o tom wiz w Drachowiuſowi. a brzy ſe cos wjce o tom na ſwětlo wydá. LI= 278 LIMÆ LINGUÆ BOHEMICÆ PARS IV. Bruſu Gazyka Cžeſkého Kus Cžtwrtý. DE ORTHOGRAPHIA. To geſt: O dobrém Cžeſkém Pſánj a Tiſſtěnj. W Ortografiy ſe ſkůro neywjce Zubů/ Bruſu potřebugjcých/ dělá/ kladenjm welikých neb malých liter/ kdeby neměli býti: téņ opauſſtěnjm neb přidáwánjm/ proměńowánjm/ neб přewracowánjm ſylab/ liter/ přeſtáwek/ De Ortographia. 279 wek/ punktjčku a čárek neb accentu. A o Accentjch ſe ſyce doſti nedawno w Proſodyi gednało: o přidáwánj pak/ vgjmánj etc. nahoře in Metaplaſmo &c. o oſtatnjch tedy tuto tato naučenj měg. I. Piſſte ſe a klaďte gednoſtegné neb gednoho dru a regiſtrum litery/ w celých ſ owjch neb čáſtkách řeči aniņ ſe werſalnjch (od začjnánj werſſůw tak nazwaných) vņjwey/ krom při počinánj některého pſánj/ a po hrubým punktu/ a z počátku gmen właſtnjch/ neb auřad wyznamenáwagjcých/ neb pro poctiwoſt těmi gmény miněných oſob: gako Jan/ Vřednjk/ Neywy ſſj: a kdyņ ſe cytuge ňaká Swatopjſemſká/ neб od giných ſlawných muņů proneſſená přjpowjdka gakoņ ſe takowé dokonce rozdjlným pjſmem kladau/ pro patrnoſt ač toho ſtaři/ málo regiſter mjwagjcý/ nečinili. A giſtě neſluſſj/ ano gakſy proti rozumu geſt/ tak dobře blechu/ gako Bo= 280 Bruſu Kus čtwrtý Boha welkým B ctjti: tak weſs gako Welebnau Swátoſt welkým W ſlawiti: rowně leyno a čerwjčka/ gako Leopolda Cýſaře hruбým L y C pſáti: a toho tuto přjčinu dáwati/ ņe rowně blecha/ weſs/ leyno/ čerwjk gſau Subſtantiva nomina, gako Bůh/ Welebná Swátoſt a Leopold Cýſař. Ať mlčjm ņe čaſto Poſitores newědj/ kteréбy gméno бylo Subſtantivum a které Adjectivum: ba ani kteréby ſlowjčko cujus partis бylo: treffjť ſe gim tedy hrozně chybowati a wſſechno zpřewraceti a zmaſti kdyņ ſe nedrņj Regul od dobré Ortografie předepſaných. II. Nezatemnůg ſe čitedłnoſt Pjſma/ protahowánjm/ neb ginak miſterným ſtawenjm některých liter/ dlé złého obyčege některých Pjſařů. III. Accentus ſe pjſſte nad wokáłemi/ dlé předepſánj w Reguljch in Proſodia oбſſirně daných. IV. Kdyņ ſe dwě ſ neб ſſ/ neb gedno ſ a druhé ſſ w proſtřed některého vocabulum trefugj/ tehdy předněy= De Orthographia. 281 něyſſj z nich buď točené: gako Towary ſtwo/ wy ſſj: coņ rozuměg y ſpočátku ſlowa/ gako sſtihám: na koncy pak ſſ ſe pjſſe gediným s s dwaumi punkty/ neб s dlauhým a točeným gakņ tuto widj : ſły koſs. Gediného točeného s zpočátku ſlowců ſe nevņjwá/ mimo werſálnjch/ gakņ ſme nedáwno w I. Reguli prawili: a kdyņ neſnadno můņe ſtáti dłau é ſ/ gako před literau h shljdám/ shledáwám/ etc. Ač v neylepſſjch Autorů nacházým spečeťugi/ skupugi/ skřiwený/ slepenj/ srozumjwám/ sbjhám ſe/ sformowaný/ stemperowaný/ schowaný etc. Coņ geſtli dobře geſt/ ptám ſe na přjčinu toho/ a laſkawých
222
Cņtenářů ņádám/ aby mi gi wymyſliti pomáhali. V. Nad d/ n/ p/ s/ t/ z/ kdyņ ſe w potřebě z tenjčka pronáſſegj: gako děkugi/ němý/ při al etc. pjſſe ſe gaks tu widěl půl kolečka/ mjſto i podłé nich někdy ſtáwagjcýho nepak nad a e o u po nich ſtáwagjcými: negináč neņ gako nad č ř ž kdyņ ſe oſtře wyſlo= 282 Bruſu Kus čtwrtý ſlowugj/ gako čas/ řek/ žák. Přjčina toho aſpoń tato ſe býti zdá/ ņe nad vocalem v. g. nad a u/ čaſto accent ſtáwá/ gako ďábel/ ſſnůra etc. a takťby gedno druhému překáņelo: ať mlčjm ņe začaſty takowé litery ſyłabu ſkonáwagj a předce to polokolče mjwagj/ gako wiď/ chyť/ drž. Nikdý ſe pak po těch půlkolečkowých conſonancých/ ani po ř ſſ ž nepjſſe weliké o neb točeného y gakkoliw ſe nacházý v Ĥágka y v giných giņ obſtaroņnjch Auktorůw. Geſt tu zagiſté zbytečné welké y/ kde ſe m ņe a má přeſtati na malým: gak wſſichni nynj neyłepſſj Cņechowé činj. a kdoſy dj/ quòd ř ſſ ž hic liqueſcant. VI. Také po b f m/ kdyņ ſe ztenka wyſlowugj/ byť se nepůlkolečkowaly/ malé/ neb oбdýlné j ſe kłaſti má: gako bjda/ fjſſek/ mihadla: kdyņ pak zhruбa hrubé: byl/ myl. VII. A ačkoliw ř č neméně conſonantes dwognáſobné gſau/ neņ ff ſſ a x/ a v ſtarých ſe cž a rž pſáwali/ wſſak De Orthographia. 283 wſſak od łet 60. lépegi ſe tiſknau бez z s půlkolečkem poſwrchu/ byt třebas werſáłnj бyly: quia quæ poſſunt fieri per pauciora, cur facias per plura? VIII. Łiteru g w gedné a téņ ſylabě wņdycky naſleduge malé i/ nebť ſe wņdycky z tenka pronáſſj/ ſamý Egypt a gſauli která giná Cyzonárodſká wlaſtnj gména wymiń: litery pak h a k wņdycky hrubé/ nemohauc ſe ony z tenka mluwiti. IX. J po liteře l w gedné ſylabě proneſſené/ ņe ani z tenka ani z tluſta neб zhruba/ dlé ſwého přirozenj/ neznj/ má býti malé/ gakoņto wſſech národů abecedám přirozené/ primùm & ſe ipſum in numerum literarum aſcitum non verò per accidens & ex neceſsitate, propter differentiam molliorìs & durioris pronunciationis. Pročeņ toliko w naſledugjcých přjbězých hrubé y po l ſe klaſti má: I. Kdyņ ſylaba ly ſtogj za ley: gako w Adjectiwjch gediného počtu/ milý/ bjlý/ milýho/ bjlýho/ za miley/ bjley etc. w ce= 284 Bruſu Kus čtwrtý w celým gediné oſoby počtu Muņſkého y Neutrius pohlawj. W mnohém pak počtu (ač 2. Reg: 5. 2. ſtogj předeſſlých čaſů) wſſak nicméně tenké i mjſto má: ſnad pro differentia ſingularis numeri à numero plurali. Wiz toho přjklad w Declinacý bjlý na ſtraně 46. a znameney ņe ſe tehdáņ to y zdá znjti gako g/ gakņ ſe na ſtraně 27. prawilo. Coņ také rozuměg o Imperatýwjch Prwnj Conjugacý: gako zaſtáwey/ zaſtáweyte/ a o některých Třetj/ gako ſázey/ wcházey. 2. Kdyņ ſylaba ly gmen ſamoſtatných na l in themate ſkonaných/ gako přjtel/ cymbál/ přjwal/ rumpál/ geſt numeri pluralis: gako Kazately/ Přátely/ concionatores, amicos &c. Owſſemť zaſe pro rozdjl od Singulari numero, in quo ſcribimus tomuto kazateli concionatori, dobrému přjteli bono amico. 3. Kdyņ ſylaba ly pochazý od gmen ſamoſtatných ņenſkých na la in Nominativo ſkonaných: gako Lidmily od Lidmila/ modly od modla/ regula/ fe= De Orthographia. 285 ferula/ ly. nepak kdyņ ſe Nominatiwi ņenſſtj ginák ſkonáwagj/ gako myſł/ myſłi/ wůle wůli. Ratio iterum eſt differentia. 4. Kdyņ ly mnohopočetnj pocházý od
223
gednopočetnjch ſamoſtatných Neutrius Generis na lo ſkonaných: gako w těchto vdidlých/ těmito vdidly/ iſtis frenis: w těchto řemeſłych in his artibus, těmito řemeſly/ his mechanijs. Takowá Neutra ſunt máſło/ ſádlo/ rádlo/ tělo/ oko/ vcho: oči widěly/ vſſi ſłyſſely etc. Pro ratione hujus eſt authoritas Bibliorum. 5. Ly w gménu lyſý a lyſyna/ a w ſ owu plynu/ blyſſtjm/ ſłyſſjm neb ſłýchám. Ratio mera auctoritas. 6. Kdyņ themata ſlow na ly a lym ſkonaných gſau Ņenſkého pokolenj/ gako yá žena kaſſły/ myſłym a přátelym ſe etc. A to proto aby byl rozdjl mezy ņenſkým a muņſkým pokolenjm. Neutrum Muņſké o naſleduge. 7. Kdyņ ſlowa in Præterito Plurali na li ſe ſkonáwagjcý gſau ņenſké o pokolenj: gako neſły ſłepice/ praly pradli/ 286 Bruſu Kus čtwrtý dli/ ženy předly/ geptiſſky zpjwaly etc. Ač kdyņ ſe k tomu ņenſkému ly encliticum li přikládá/ to býwá s malým i/ gako pralyli ſau/ předlyly ſau etc. X. Zawřený ł dlé zdánj některých Ortografu ſe kłade w ſylabách ał/ eł/ ił/ ył/ oł/ uł otewřený pak w ſylabách la/ le/ li/ ly/ lo/ lu. XI. Zawřený v z počátku ſ owců: otewřeny w proſtředku y na koncy. XII. Kdyņ ſe w gednom vocabulum ze dwauch včiněném pohodlně mohau zachowati litery obauch/ magj ſe zachowati a to proto/ aby ſe Cņtenář domyſlil/ z če o ſe to compoſitum vdělalo: odkudņ tiſkni raděgi poběrky a pomlſky/ neņ paběrky a pamlſky: Jtem křiwonoſka a ſwětlonos/ neņ noſſka a no . A kyņ ſe také od giných národu pjſſe a mluwj Kladſko od kladenj/ Mohuč od mohu/ Pomořj Pomerania od po a moře/ gako Pořičj od po a řeka/ Roztok od roztečenj/ Stetin/ Wjdeň etc. wědělby kaņdý těch derywa= De Orthographia. 287 wacý powědomý kdo těm mjſtům gména dali/ a nepochybně nimi wládli/ a ſnad ge y wyſtawěli. Wjce gakby ſě některá ſlowa měla pſáti a tiſknauti/ nagdeſs w tomto Bruſu onde y onde/ gako w přjprawě geho na ſtraně 4. 5. w Præpoſicých na ſtraně 121. etc. w Pronominu náſs 71. gegj 73. w Comparatýwjch 56. w Adverbijch 125. 126. w Metaplaſmu od 134. do 149. O ſkládánj 163. 164. A neywjce in Proſodya od ſtrany 241. aņ do Ortografie. W mno ých Regulých této Ortografie y w giných třech Kuſých/ to oto Bruſu/ gſau některé wěcy z prwopočátku neſnadné/ a ſkůro tak dobře wykladače potřebugj/ gako Łatinſké Grammatycké Regulæ. Ale włoņili ſe do toho dobrý Cņech gak náleņj/ a co in Claſsicis Auctoribus, Hageko, Poſtillis Scipionicis, Cælibatu & Dialogis ejusdem, in Labirintho, Weleſlavinæ Herbario &c. & maximè in Biblijs poſtremæ editionis znamenal: 288 Bruſu Kus čtwrtý nal: co y w Cņeſkým Roderycyuſowi a w Łudowikowi de Ponte, w Sſkole S° milowánj a w giných mých kníņkách čjſti bude/ s tjm co tu nagde ſrowná/ bude mocy brzy. Magiſtrem a Profeſſorem w tom k zachowánj Cņeſſtiny potřebném vměnj býti/ a co ſe neſnadného zdá/ ſnadno wykládati/ nětco mé o naprawiti/ nětco přidati/ nětco w lepſſj pořadek vweſti. Cņehoņ gediné ņádám/ Amen. De punctis, commatibus, periodi &c. vide Aphtonium & alios: & ſecundùm illos Boëmica dirige.
224
PŘÍLOHA 3: ABECEDA ABECEDA fonémy
velká malá písmena písmena
doklady Adiectýw 247, Ačby 13, Almužny 4
a
A
a
Vocatywě 38, wolal 38 Bezņenſtwj 49, Bruſu 136, obyčegem 17, Paklibych 82
b
B
bб
neб 54, бrzyby 320, ſoбě 77 Cýſařem 124,
c
C
c
hřjſſnictwj 48, celau 82, Cņechoroda 46, Cņeſkých 51, Cņeſſtiny 222 Čechorod božíček 48, čiſterna 136, čaſu 82
č
Cņ Č
čć
negináć 129 Ducha 5, Druχé 76, Deklynugj ſe 74
d
D
d
předce 49, dlauhé 74 buď 48, teď 51 ďiábel 138
ď
ď ďi die
dieljm 138 Etymologia 17,
e
E
e
wſſemu 50, pokolenj 74 dělati 49, raděgi 50 rowné 144, podobné 40
ě
ě é ie
wſſiemi 223, wybra ſie 223 Faleſs 136, Formuge ſe 84
f
F
f
treffně 49, fortel 53
g
G
g
Regule 51, regulugi 51 Heródes 13 Ĥágkowi 6, Ĥradě 6 Wlhtawa 47, pohodlně 17
h
H Ĥ
hχ
χostěnj 47, χroznau 51, wlaſtnjχo 77, ſwéχo 77
225
Jnfirmarie 50, Jtem 215 Yá 66 Indicativus 83 Prawidlo 43, muņi 74, Pominulém 82 vſſj 20, Proſodyj 54, gegjch 74, měřjč 83 i
JIY
jiy
ſyce 90, kdyņ 124, wyznamená 124 pohlawj 43, přidánjm 41 ſamých 43, ſkaupý 41 Participiim 55
í
j ý i ij
ņádagij 153 Gazyka 47, Gináč 127 Janowi Conjunctivus 87 deklinuge 46, gmenowitě 49
j
JG
jgy
wymeyſſleti 49, ſproſtey 50, Přidey 105 Kryſtus 16, Kontrybucy 17, Koryntſſtj 16
k
K
k
muņſkého 21, kladených 17 Lečbys 50, Literu 78 Łudowikowi 288, Łeč 67 wlaſtně 124, přjkladu 72, pokolenj 72 ſ owy 47, poſ edněgſſj 114 (pouze jako ligatura ſ
l
LŁ
l
ł
Bohusław 48, ſłowy 47 Malé 13, Magdaléna 16, Muņſké 72
m
M
m
minjm 7, mohau 127 Německých 16, Nerónem 124
n
N
n
punktjk 7, národu 17, některá 13 aſpoň 49, rozhogňuge 48 ſklońowánj 77, doplńugeme 89
ň
ňńñ
wymiñ 15, rozhogñuge 125 Oběd 136, Odkudņ 79, Oſtřenj 74
o
O
o
ſlow 53, oſoba 76 Podbrdſký 47, Přjklady 136, Paklibych 72
p
P
p
pohodlně 17, přidati 159, přeluda 159
226
Quæ 22 q
Q
q
qvàm 53 Rokugi 159, Rozprawěgjcý 78
r
R
r
rynk 16, rozuměg 16, Ržeka 47, Rņeckých 51 prohřeſſenj 48, řek 47, přjkladu 72
ř
Rņ
řŕ
rozſſiŕuge 47, dobŕe 143 Sproſtě 136, Sylaba 17 γlow 90 Bruſu 46, ſkonánj 76, geſt 76, ſproſtau 72 Kus 46, čas 76, Pasſiva 78, Ympresſorſkých 162 Impreſsor 241, Poſſeſsýw 261 Paſſionál 162, Miſſál 162
s
Sſγ
s ſ sſ ſs ſſ β neceβitate 227 (pouze v antikvě) Sſwěholjm 159, Sſamám 159, Sſelmjm ſe 159 towary ſtwj 39,
iroce 27
ſmeyſſlegj 50, wſſemu 50, ſſweholiti 159 ń
Sſ
ſſ ſs
widjſs 54, Faleſs 136 To 78, Třetj 72, Tak 72
t
T
t
oſtřegſſjmu 7, trpěli 124 nebť 45, neboť 49 pamět 72
ť
ť t ti
Křeſtian 122, Měſſtiani Měſſtianowé 145 Vkalegon vweſti 50, vņjwati 51
u
V
vu
ſkuſſugi 7 nemůņeme 49, Dům 51, přjkladů 124
ú
ů
m ņe 50, R ņenec 50, B h 72 Wykládáno 50, Wladařem 124
v
W
w
x z
wjce 124, wyhnutj 124, wykládáno 127 Maximilian
Z
z
Zwonjk 51, Začaſty 4
227
wykazati 51, zbytečné 84 Ņidowſký 16, Ņenſkého 72 ņ ou
Ņ Au
ņ
gakņ 84, kaņdé 82, témņ 72
au
dwauch 49, tauņ 50, χroznau Francauzſkých 51, nemoχau 52
228
51
PŘÍLOHA 4: UKÁZKA JEDNOTLIVÝCH FONTŮ V TISKOVÝCH PÍSMECH DLE TYPŮ PÍSMA fonémy fraktura Velká písmena
švabach Malá Velká písmena písmena
antikva Malá písmena
a
b
б
c
d
e
f
g
229
Velká písmena
Malá písmena
h
χ
Ĥ
i
j
k
l
(pouze jako ligatura ſ )
ł
230
m
n
o
p
q
r
s
ſ
γ
β
231
t
u
v
w
x
y
z
etc.
&
232
,
/
;
:
?
§
!
.
()
233
Ukázky jednotlivých tiskových písem: 1. antikva
234
2. švabach
235
3. fraktura
236
4. ukázka kombinace jednotlivých fontů v textu:
237
238
239