MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta
Katedra občanského práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci na téma:
Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit
následky svého jednání, zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.
Úvod …………………………………………………………………….
1.Pojem a podstata právní odpovědnosti ………………………
1.1. Význam odpovědnosti v běžné češtině a ve společenských vědách ……… 1.2. Koncepce právní odpovědnosti ……………………………………….
1.3. Předpoklady, funkce a prvky právní odpovědnosti …………………… 1.4. Členění právní odpovědnosti a občanskoprávní odpovědnost …………
2. Odpovědnost za škodu v občanském právu …………………… 2.1. Vymezení občanskoprávní odpovědnosti za škodu a její vztah k dalším
odvětvím …………………………………………………………………
2.2. Předmět občanskoprávní odpovědnosti za škodu a prevenční povinnost v občanském právu ………………………………………………………
2.3. Obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a jednotlivé případy odpovědnosti za škodu v občanském právu ……………………………………. 2.4. Význam zavinění a deliktní způsobilost v občanském právu ……………….
3.Odpovědnost za škodu nezletilých, osob stižených duševní poruchou a těch, kteří mají povinnost vykonávat náležitý dohled 3.1.Vývoj právní úpravy odpovědnosti za škodu osob nezpůsobilých k zavinění na našem území od roku 1918 ………………………………………………. 3.1.1. Úprava v obecném zákoníku občanském ……………………
3.1.2. Úprava v občanském zákoníku z roku 1950 ………………….
3.2.Odpovědnost za škodu nezletilých a osob stižených duševní poruchou podle §422 občanského zákoníku …………………………………………………… 3.2.1. Způsobilost k právním a protiprávním úkonům…………………
3.2.2. Vztah k obecné odpovědnosti za škodu…………………………… 3.2.3 Názory na hodnocení deliktní způsobilosti………………………..
3.3.Odpovědnost těch, kteří jsou povinni vykovávat dohled……………………. 3.3.1. Předpoklady vzniku odpovědnosti ………………………….
3.3.2. Osoby povinné výkonem náležitého dohledu…………………….
3.3.3 Vymezení pojmu náležitý dohled podle judikatury ……………….
3.4. Jednotlivé případy odpovědnosti za škodu podle § 422 ………………… 3.5. Způsob náhrady škody………………………………………………….. 3.6. Úvahy nad právní úpravou de lege ferenda …………………………….
4. Způsobení škody ve stavu nezpůsobilosti vyvolaného vlastní vinou
4.1. Úprava této odpovědnosti v obecném zákoníku občanském a občanském zákoníku z roku 1950 ……………………………………………………………
4.2. Odpovědnost za škodu těch, kteří se vlastním zaviněním uvedli do stavu duševní poruchy podle současné právní úpravy ……………………………….
4.2.1. Vymezení odpovědnosti …………………………………………
4.2.2. Předpoklady odpovědnosti ……………………………………….
4.2.3. Opilost jako nejčastější případ stavu přechodné duševní poruchy …
4.2.4. Odpovědnost těch, kteří přímého škůdce do stavu přechodné duševní poruchy úmyslně přivedli ……………………………………….
5.Odpovědnost těch, kteří nemohou posoudit následky svého jednání v německém právu ……………………………………….
5.1. Způsobilost k právním úkonům nezletilých a osob stižených duševní poruchou v německém civilním právu ……………………………………….
5.2. Odpovědnost za škodu nezletilých a osob stižených duševní poruchou ……
6. Posuzování případů spadajících pod §§422 a 423 občanského zákoníku z hlediska trestního práva ……………………………
6.1.Základy trestněprávní odpovědnosti mladistvého a osoby nepříčetné……..
6.2.Posuzování trestných činů spáchaných ve stavu zaviněné nepříčetnosti …..
Závěr ………………………………………………………………
Resumé ……………………………………………………………
Úvod Úkolem této práce je odpovědět na otázku, kdo ponese odpovědnost vůči
poškozenému v případě, kdy škodu způsobí osoby, které v okamžiku jednání nemohly posoudit jeho následky či ovládat svou vůli. Vedle skutečných škůdců,
tj. osob nezletilých a osob stižených duševní poruchou, přichází v úvahu ještě další osoby. Protože nezletilí a osoby stižené duševní poruchou škodu způsobí
zpravidla v důsledku zanedbání řádného dozoru, mohou nést odpovědnost také ti, kteří jsou povinni na uvedené jedince dohlížet. Obdobně stíhá odpovědnost
osoby, které úmyslně přivedly skutečného škůdce do stavu přechodné duševní poruchy.
Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří v okamžiku jednání
nemohli posoudit jeho následky nebo ovládnout svou vůli, patří mezi případy
zvláštní odpovědnosti za škodu. Jedná se o problematiku dosud poměrně
opomíjenou a uceleně nezpracovanou, což je jistě překvapující zjištění vzhledem ke skutečnosti, že případy této odpovědnosti se v praxi vyskytují relativně často.
Při zpracování práce jsem vycházel ze všech dostupných zdrojů. Jelikož
dosud neexistuje žádná monografie, která by se danou problematikou speciálně
zabývala, čerpal jsem základní informace z obecných publikací týkající se občanskoprávní odpovědnosti za škodu a článků zaměřených na dílčí otázky mého tématu. Toto jsem doplnil studiem příslušných právních předpisů v komentovaném znění, stanovisek a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Práci jsem rozčlenil do šesti kapitol, které na sebe tématicky navazují.
Z důvodu lepší přehlednosti jsou tyto kapitoly dále členěny na podkapitoly oddíly. První dvě kapitoly jsou nezbytným úvodem do problematiky. Třetí
a a
čtvrtá kapitola tvoří jádro mojí práce. V posledních dvou kapitolách provádím komparaci.
V první kapitole se věnuji vysvětlení pojmu právní odpovědnost, jejímu
vymezení a významu. Dále uvádím jednotlivé koncepce právní odpovědnosti se
zaměřením na občanskoprávní odpovědnost, předpoklady vzniku a společenské
funkce právní odpovědnosti. V závěru této kapitoly pak provádím třídění právní odpovědnosti podle právních odvětví a členění právní odpovědnosti v rámci občanského práva.
Ve druhé kapitole se zabývám občanskoprávní odpovědnosti za škodu
z hlediska jejího zařazení, předmětu, funkce, účelu a předpokladů. Poté přistupuji k vymezení prevenční povinnosti a obecné odpovědnosti za škodu.
Případy
zvláštní odpovědnosti za škodu jsem pouze vyjmenoval. Závěrečnou pasáží se dotýkám problematiky deliktní způsobilosti čili způsobilosti k zaviněnému právnímu úkonu.
Ve třetí kapitole pojednávám o odpovědnosti za škodu nezletilého
a osoby nezaviněně stižené duševní poruchou. Zde nejprve předestírám, jak danou problematiku řešily předchozí zákoníky na našem území od roku 1918.
Následně přistupuji k současné právní úpravě. Zaměřuji se především na deliktní způsobilost nezletilých a osob stižených duševní poruchou. Podrobně se zabývám postavením osob povinných dozorem a
vymezením pojmu náležitý dohled.
Kapitolu uzavírám úvahami nad budoucí právní úpravou.
Ve čtvrté kapitole se věnuji způsobení škody ve stavu nezpůsobilosti
vyvolané vlastním zaviněním. Opět začínám krátkým historickým exkurzem. Poté vymezuji předpoklady této odpovědnosti se zvláštním přihlédnutím k zavinění.
Zaměřuji se především na stav opilosti, ve kterém nejčastěji dochází ke způsobení škody.
V páté kapitole provádím komparaci uvedené problematiky s úpravou
v německém právu. V šesté kapitole pak posuzuji, zda způsobení škody nezletilým či osobou stiženou duševní poruchou může mít trestněprávní následky.
Odpovědnosti za škodu je významným institutem občanského práva, který
pomáhá napravovat narušené majetkové vztahy. Obecně platí, že škodu je povinen nahradit škůdce. V případě způsobení škody nezletilými a osobami
stiženými duševní poruchou však toto pravidlo nelze bez dalšího aplikovat. Jedná
se tedy o zajímavou a praktickou problematiku, dosud uceleně nezpracovanou. To jsou hlavní důvody, proč jsem si zvolil právě toto téma.
1.
Pojem a podstata právní odpovědnosti
1. 1. Význam odpovědnosti v běžné češtině a ve společenských vědách Výrazy odpovědné jednání a odpovědný přístup k plnění povinností
používáme k vyjádření vědomého, cíleného a plánovaného chování, které vede k žádoucímu výsledku nějaké činnosti. Chovat se odpovědně
znamená učinit
veškerá možná opatření, aby vytčeného cíle bylo dosaženo. Dostatečnost opatření se posuzuje především s ohledem na náročnost předeslaného záměru
a
faktické možnosti dané situací. Odpovědně jedná ten, kdo řádným plněním zadaných úkolů a povinností minimalizuje pravděpodobnost vzniku nechtěných následků.
Odpovědnost vyjadřuje vztah určité osoby k jejímu chování a výsledkům
tohoto chování. Dotyčná osoba ji pociťuje jako povinnost konat nebo se naopak nějaké
činnosti vyvarovat.
Odpovědnost znamená skládání účtů ze
svého
chování před druhými lidmi a projevuje se buď ve formě osobního prospěchu
nebo osobního postihu. Tento postih může spočívat například v morálním odsouzení, ve ztrátě prestiže, v
pokárání,
v odvolání z funkce, ve snížení
odměny či v povinnosti vlastní pochybení na svůj náklad odčinit. Předpokladem
odpovědnosti je objektivizované vědomí, že dotyčná osoba mohla svým chováním situaci ovlivnit.
Odpovědnost provází jakoukoli lidskou činnost. Vše, co člověk učiní, se
může stát předmětem odpovědnosti. Lidé vnímají odpovědnost ve spojení
s
konkrétní společenskou rolí, funkcí či postavením. Proto se nositelem odpovědnosti stává již malé dítě, které s ohledem na svůj věk a rozumové
a volní schopnosti odpovídá za určité situace. Rozsah odpovědnosti vzrůstá
s přibývajícími léty, duševním a morálním vývojem až dosáhne plného stavu čili míry odpovědnosti duševně zdravého dospělého člověka. Tento pak odpovídá za vlastní chování až do okamžiku smrti.
S termínem odpovědnost pracuje mnoho vědních oborů, především pak
disciplíny společenskovědní, které provádí členění tohoto pojmu podle vlastních
potřeb. Odpovědnosti se tak přisuzuje rozměr morální, ekonomický, filozofický, teologický, psychologický, politický a právní. Diskuze na toto téma probíhají již dlouhou dobu a dosud nejsou ukončeny.
Pojem odpovědnost detailně rozpracovala etika,
jedna z disciplín
filozofie. Etika vnímá odpovědnost jako nezbytný důsledek lidské svobody vůle. Na člověka nahlíží jako na tvora obdařeného rozumem a vůlí, který se může
svobodně rozhodnout, zda se bude chovat podle principů dobra a mravnosti. Právě ve vědomí rozporu svého jednání s principy dobra, podloženého svobodou
volby, spočívá základ etické odpovědnosti. Takový člověk nese odpovědnost za své špatné jednání před svým svědomím, svými blízkými, mravním okolím
a
bohem. Člověka svázaného pudy nepovažuje etika za osobu svobodnou.
Předpokládá však, že závislost na smyslových tužbách lze překonat vlastní vůlí. Člověk svázaný pudy tedy odpovídá nikoliv za porušení principů mravnosti, nýbrž za nedostatek vůle překlenout svou závislost na tělesných
Rovněž osobu rozumově nevyspělou či bez mravního poznání řadí etika
požitcích.
k
osobám nesvobodným. Proto odpovědnost takového jednotlivce za jeho činy
v závislosti na míře jeho nevyspělosti či nevědomosti přiměřeně snižuje či úplně vylučuje.1
Na etické pojetí odpovědnosti a svobody vůle navázala právní filozofie.
Podle ní může společnost jednotlivce činit právně odpovědného za určité jednání,
neboť i samotní lidé pociťují odpovědnost za určité situace či stavy. Člověk svým
jednáním přetváří vnější svět. Přispívá ke změnám ve svém okolí, vyvolává určité děje a události. Proto lze vzniklé následky spojovat s určitou osobou. Společenské přičítání odpovědnosti a jednotlivcovo vědomí vlastní odpovědnosti spolu vzájemně souvisí, i když jejich obsah nemusí být vždy totožný. Základní předpoklad pro vznik odpovědnosti spatřuje právní filozofie
v zachování
svobody vůle jednající osoby. Připisovat jí odpovědnost za určitou událost má
smysl jenom tehdy, jestliže mohla tuto situaci ovlivnit nebo jí zabránit. Odpovídat lze jen za to, co je přístupné lidskému jednání.2 Je-li jednotlivec odpovědný za určitou událost, pak zde musí existovat kauzální vztah
Brugger, W. Filozofický slovník. 1. vydání, Praha: Naše vojsko, 1994, s. 285.
1 2
Weinberger, O. Norma a instituce. Úvod do teorie práva. 1.vydání, Brno: MU, 1995, s. 135.
mezi možným způsobem chování osoby a událostí. Kdyby odpovědná osoba
neměla možnost chovat se i jiným způsobem nebo by událost nastala v dané podobě při jakémkoli jejím jednání, nelze jí za výsledný stav činit odpovědnou.
V právní filozofii přetrvává již dlouhá léta názorový spor o svobodu vůle.
Proti sobě vystupují dvě krajní koncepce pojetí svobody vůle. Deterministická
koncepce vychází ze základního předpokladu, že všechny děje v přírodě
i společnosti mají svou příčinu. Sled všech událostí tedy chápe jako součást nekonečného řetězce příčin a následků. Každý následek je vyvolán nějakou
příčinou a přitom je sám příčinou jiného následku. Deterministé staví svou argumentaci na skutečnosti, že člověk jako součást přírody podléhá stejně jako veškeré dění ve vesmíru přírodním zákonům. Člověk je při tvorbě své vůle svém jednání závislý na určujících počátečních faktorech, jeho
a
rozhodování
určuje podstata jeho osobnosti spolu s vnějšími okolnosti. Absence absolutní
svobody vůle však dle názoru deterministů nevylučuje odpovědnost člověka za jeho jednání. Přestože člověk není při tvorbě své vůle plně svobodný, vždy ji
určitou měrou vytváří. Vodítkem pro správnou volbu chování jsou pro dotyčného společenské normy, jejichž porušení vyvolává odpovědnost.3
Naproti tomu indeterministé zdůrazňují zásadní rozdíl mezi přírodními
jevy a lidským jednáním. Přírodní jevy jsou určovány přírodními zákony, zatímco
lidské jednání vychází ze svobodné vůle člověka. Jednající v jakékoli situaci
projevuje vždy svoji svobodnou vůli, a proto za své rozhodnutí nese odpovědnost. Tato koncepce nahlíží na člověka jako na racionální bytost, která
se dokáže odpoutat od pudů a vášní a rozhoduje se relativně nezávisle na své biologické podstatě.4 Jelikož člověka považuje za plně svobodného, činí ho zcela
odpovědným za jeho chování.
Z poznatků právní filozofie vychází teorie práva. Právní odpovědnosti
věnuje vedle právní normy a pramene práva největší pozornost. Názory právních
3
Weinberger, O. Norma a instituce. Úvod do teorie práva. 1.vydání, Brno: MU, 1995, s. 136.
4
tamtéž
teoretiků na společenskou podstatu právní odpovědnosti se různí.
Zásadně
zůstává mezi jednotlivými názorovými proudy shoda pouze v tom, že předpokladem právní odpovědnosti je existence právní povinnosti. Teorie práva
nahlíží na povinnost jako na právem přikázanou nutnost něco vykonat či se nějaké činnosti zdržet.5 Smysl této povinnosti směřuje vůči jiné osobě. Povinnost
a odpovědnost lze realizovat pouze v rámci společenského vztahu, ve vzájemné relaci osob, kdy povinnost jednoho účastníka odpovídá právu druhého účastníka. Pojetí právní odpovědnosti se tak odlišuje od etické odpovědnosti nesené vůči vlastnímu svědomí a od krajně ekologického vnímání vycházejícího
odpovědnosti,
z předpokladu, že lidstvo je povinno vůči přírodě chovat se
k životnímu prostředí takovým způsobem, aby se udržel život na naší planetě v současné rozmanitosti.
Základem právní odpovědnosti je právní povinnost jako specifický druh
povinnosti. Jedná se o povinnost stanovenou právní normou. Obecně lze říci, že
právo začne upravovat určitý typ společenských vztahů, jakmile vyvstane
společenská potřeba tyto vztahy regulovat. Konkrétní právní úprava je tak výsledkem vývoje určitého společenství lidí, dosažené materiální a kulturní
úrovně. Právní nauka označuje tyto faktory formující obsah práva jako materiální prameny práva.
1. 2. Koncepce právní odpovědnosti Existuje mnoho koncepcí právní odpovědnosti, které odpovědnost
pojímají z mnoha hledisek. S jistou dávkou zjednodušení můžeme tyto koncepce rozdělit do pěti skupin, v rámci nichž se dále člení.
První skupina spojuje
odpovědnost se společenským a morálním odsouzením za protiprávní chování. Druhá skupina spatřuje v
právní odpovědnosti nástroj sankční povahy. Třetí
skupina zdůrazňuje prvek státního donucení. Čtvrtá skupina konstruuje pojem právní odpovědnosti velmi široce. Pátá skupina se pak zaměřuje
na
blíže k tomu Knappová, M. Povinnost a odpovědnost v občanském právu. 1. vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003, s. 41-72. 5
předpoklady právní odpovědnosti. Tyto koncepce právní odpovědnosti jsou v následujícím stručném přehledu zmíněny se zřetelem na občanskoprávní odpovědnost.
Koncepce aktivní právní odpovědnosti vychází z předpokladu, že právní odpovědnost vzniká společně s primární právní povinností. Přitom není rozhodné, zda tato primární povinnost vyplývá přímo z právní normy nebo ze závazku.
Odpovědnost vystupuje jako součást primárního právního vztahu, společně s ním vzniká a bylo-li řádně plněno, společně s ním také zaniká. Odpovědností se rozumí odpovědný vztah osoby k plnění právních povinností
a znamená
právem regulovanou povinnost „skládat účty“ ze svého jednání.6 Nepříznivé
následky odpovědnosti stíhají jednotlivce nikoliv primárně za to, že porušil
právem stanovenou povinnost, ale z toho důvodu, že se nechoval způsobem, aby
ji neporušil. Oprávněnost sankce tedy spočívá ve skutečnosti, že dotyčný
neprojevil dostatečné úsilí svým povinnostem dostát. Tato teorie vyzdvihuje vliv společenského působení na chování jednotlivce a zdůrazňuje jedincovo vlastní
vědomí odpovědnosti. Blíží se tak etickému přístupu. Významný je zvláště důraz na předcházení protiprávního chování.
Koncepce pasivní právní odpovědnosti spojuje vznik právní odpovědnosti až s porušením primární právní povinnosti.
Jednáním v rozporu s právem čili
protiprávním úkonem vzniká nový sekundární právní vztah sankční povahy neboli
odpovědnost. Koncepce pasivní právní odpovědnosti je tedy odpovědností za porušení primární právní povinnosti a znamená vznik nepříznivých následků pro
porušitele práva. Odpovědnostní právní vztah existuje vedle nebo namísto původního primárního právního vztahu a má podobu relativního závazkového právního vztahu. Tato koncepci vnímá odpovědnost jako sankci.
Koncepce odpovědnosti jako hrozby sankcí nepovažuje odpovědnost za zvláštní
povinnost ani za sankci, nýbrž za hrozbu sankcí v případě porušení již existující právní povinnosti. Odpovědnost vzniká současně se vznikem původního závazku
a trvá s ním skrytě až do jeho porušení, kdy se tato latentní odpovědnost
6
Macur, J. Odpovědnost a zavinění v občanském právu. 1. vydání. Brno:, 1980, s. 65.
aktivizuje.7 V případě řádného splnění povinnosti odpovědnost zaniká, aniž by se projevila.
Mocenská koncepce právní odpovědnosti zdůrazňuje roli státního donucení. To
je spojeno pouze s právní normou, neboť ostatní společenské normy tento
charakteristický rys práva postrádají. Vědomí tohoto státního donucení čili hrozba sankcí sehrává rozhodující vliv v tom, aby se jednotlivec choval
v
souladu s právem. Hrozba donucením, založená v právní normě, se realizuje prostřednictvím odpovědnosti. Odpovědnost je tedy reakcí na porušení práva. Tato koncepce nepovažuje odpovědnost za právní vztah ani za novou povinnost odlišnou od primární právní povinnosti. Odpovědnost vnímá jako vlastnost primární právní povinnosti v takovém stadiu její realizace, kdy není plněna dobrovolně.8
Extenzivní koncepce právní odpovědnosti pojímá odpovědnost jako povinnost
reparovat újmu (škodu), přičemž ji nespojuje pouze s porušitelem práva. Za jediný předpoklad odpovědnosti za škodu považuje existenci škody. Ta může
vzniknout jak v důsledku protiprávních úkonů zaviněných či nezaviněných, tak
v důsledku právně kvalifikovaných událostí přičitatelných určitému subjektu či vyšší moci. Rozhodující skutečností je povinnost vzniklou škodu nahradit, která může pro povinný subjekt vyplývat ze smluvního vztahu (pojištění).
Tato
povinnost tak často zatěžuje subjekty, kteří právní povinnost neporušili, ale zavázali se předem případnou škodu nahradit. Pro tuto koncepci právní odpovědnosti není rozhodující protiprávní jednání porušitele, nýbrž vlastní povinnost k úhradě újmy, která je chápána jako odpovědnost.9
Koncepce objektivní právní odpovědnosti se zaměřuje na předpoklady právní odpovědnosti.
Odmítá
přitom
uznat
zavinění
za
předpoklad
odpovědnosti, neboť ho považuje za příliš neurčitý a matoucí pojem.
vzniku
Koncepce právní odpovědnosti za zavinění naopak zdůrazňuje podmíněnost
mezilidských vztahů lidskou vůlí. Právní vztahy vznikají, mění se a zanikají především na základě právních a protiprávních úkonů, tedy
skutečností
7
tamtéž s. 72.
8
Macur, J. Odpovědnost a zavinění v občanském právu. 1. vydání. Brno:, 1980, s. 47.
9
tamtéž s. 79-84.
determinovaných lidskou vůlí. Důsledným uplatněním principu zavinění se podle
této teorie nejlépe respektuje osobnost člověka, který je ochoten přijmout odpovědnost za své jednání, pokud si je vědom toho, že nejednal s patřičnou péčí.10
Přes rozdílná stanoviska se většina autorů se přiklání k názoru, že
podstata právní odpovědnosti směřuje k porušiteli práva s cílem přimět ho, aby se choval v souladu s právem. Prostřednictvím právní odpovědnosti se právní
systém jako celek vypořádává se situacemi, kdy subjekt práva neuposlechne příkazu stanoveného právní normou. Účel právní odpovědnosti spočívá
ve
zjednání nápravy a odstranění důsledků, které vznikly protiprávním jednáním. Z tohoto důvodu porušením právní povinnosti dojde ex lege ke změně
hmotněprávního postavení subjektu primárního právního vztahu. Porušiteli právní povinnosti vznikne vedle anebo namísto dosavadních povinností nová hmotněprávní povinnost. Porušitel práva se tak bez ohledu na svou vůli ocitá v horším právním postavení vůči druhému subjektu právního vztahu.
Právní odpovědnost tak lze definovat jako právní vztah, jehož obsahem je
existence zvláštních povinností, které jsou subjektu uloženy vedle nebo namísto dosavadních povinností stanovených původním právním vztahem, jehož fungování bylo protiprávním jednáním narušeno. Tato zvláštní povinnost se
nazývá odpovědnostní povinnost a slouží k ochraně původního právního vztahu.11
1.3 Předpoklady, funkce a prvky právní odpovědnosti
10
Macur, J. Odpovědnost a zavinění v občanském právu. 1. vydání, Brno:, 1980 s. 92-93
Brejcha, A. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. 1 vydání, Praha: ASPI Publishing s.r.o., 2000, s. 6. 11
Samotné protiprávní jednání právní odpovědnost nevyvolá. Vedle něj musí
existovat ještě další předpoklady nutné pro založení právní odpovědnosti.
Základními předpoklady vzniku právní odpovědností jsou:
1) protiprávní jednání – spočívá v konání či opomenutí, které je v rozporu s právní normou či závazkem
2) následek protiprávního jednání - je v soukromém právu většinou vznik
určité újmy druhému účastníkovi právního vztahu, zatímco ve veřejném právu porušení právem chráněného zájmu společnosti
3) příčinná souvislost neboli kauzální nexus – znamená, že následek
protiprávního jednání nastal v přímém důsledku protiprávního jednání
Z účelu právní odpovědnosti vyplývají také její funkce. Právní odpovědnost
plní především tyto funkce:
1) funkce preventivně ochranná – právní odpovědnost brání porušování právních povinností především tím, že působí na vědomí subjektů práva jako možnost uplatnění sankce za protiprávní jednání
2) funkce sankční – cílem této funkce právní odpovědnosti je postihnout porušitele za jeho protiprávní jednání a způsobit mu nějakou újmu na majetku či na osobních právech.
3) funkce reparační – tato funkce slouží k obnovení majetkové situace osobního stavu před porušením právní povinnosti
a
4) funkce satisfakční – se jako zvláštní druh funkce reparační uplatní v případech, kdy nelze s ohledem na porušený zájem obnovit stav před porušením práva, a spočívá v poskytnutí nějakého jiného plnění, které má kompenzovat újmu subjektu zasaženému protiprávním jednáním.
Právní odpovědnost má jako každý právní vztah své prvky, kterými jsou
subjekt, objekt a obsah. Subjekt odpovědnostního vztahu je nositel práv a povinností a může jím být obecně kterákoli fyzická či právnická osoba. Náležitostmi subjektu je jeho právní subjektivita čili způsobilost mít práva
a
se člení na způsobilost vlastní vůli zakládat, měnit a rušit práva
a
povinnosti (bez ní nelze hovořit o subjektu práva) a způsobilost k úkonům, která
povinnosti (právní úkony) a způsobilost nést následky svého deliktního jednání (protiprávní úkony). V odpovědnostním vztahu se rozlišuje subjekt povinný
(porušitel) a subjekt oprávněný (dotčený protiprávním jednáním). Objektem odpovědnostního vztahu je vždy chování subjektů. V užším smyslu se objektem
odpovědnostního vztahu rozumí právem chráněný zájem, který byl protiprávním jednáním porušen či ohrožen. Obsahem odpovědnostního vztahu jsou vzájemná
práva a povinností subjektů tohoto vztahu, vyplývající z porušení primárního vztahu.
1.4 Členění právní odpovědnosti a občanskoprávní odpovědnost Jelikož je odpovědnost spojena s povinností stanovenou právní normou,
setkáváme se s ní ve všech právních odvětvích. Podle toho, do kterého právního
odvětví porušená primární právní povinnost patří, hovoříme o občanskoprávní
odpovědnosti, obchodněprávní odpovědnosti, pracovněprávní odpovědnosti, trestněprávní
odpovědnosti,
správněprávní
odpovědnosti,
odpovědnosti
za ekologickou újmu atd. Svůj význam má rovněž řazení jednotlivých odvětví do
subsystému soukromého a veřejného práva. Oprávněným subjektem při porušení
normy veřejného práva je stát či jiný veřejnoprávní subjekt, který zastupuje
veřejný zájem. Oprávněným z porušení soukromoprávního vztahu je ten subjekt, do jehož subjektivní práva bylo protiprávně zasaženo.
Právem chráněným zájmům zpravidla neposkytuje ochranu pouze jediné
právní odvětví. Např. lidský život je kromě norem trestního práva chráněn také právem správním, občanským či právem životního prostředí. Přitom kumulace
různých forem odpovědnosti se nevylučuje. Pachateli trestného činu ublížení na
zdraví výkonem uloženého trestu podle trestního zákona nezaniká povinnost nahradit způsobenou škodu na zdraví podle občanského zákoníku. Oprávněným
subjektem v prvním případě je stát, zatímco ve druhém případě přímý poškozený trestným činem. Jednání, které je v rozporu s právní normou, je protiprávním jednáním z hlediska právního řádu jako celku.
Rovněž v rámci jednotlivých odvětví existují různé formy právní
odpovědnosti. Ve správním právu se odpovědnost dělí na odpovědnost za přestupky a na odpovědnost za jiné správní delikty. Dřívější úprava trestního
práva členila trestněprávní odpovědnost podle míry nebezpečnosti trestních deliktů pro společnost na trestné činy a přečiny. S obdobnou biparticí soudně
trestních jednání se v trestním právu počítá při přípravě nového trestního zákona de lege ferenda. 12
Pro občanské právo je typické rozlišování právní odpovědnosti na
odpovědnost za vady, odpovědnost za prodlení, odpovědnost za škodu a odpovědnost za bezdůvodné obohacení.
a) Odpovědnost za vady v občanském právu nastává v důsledku přenechání vadného předmětu plnění. Obsah práv z odpovědnosti za vady směřuje
k nápravě majetkové újmy poskytnutého předmětu plnění, který je v důsledku právní nebo faktické vady znehodnocen.
b) Odpovědnost za prodlení může vzniknout na straně dlužníka i věřitele.
Znamená změnu v obsahu závazku, tj. v právech a povinnostech účastníků
v neprospěch té strany, která je v prodlení. Dlužník se ocitá v prodlení, jestliže nesplní svůj závazek řádně a včas. Prodlení věřitele nastává v případě, že nepřijme řádně plnění či neposkytne součinnost, aby dlužník mohl plnit.
c) Odpovědnost za škodu vzniká porušením právní povinnosti, která vyvolá vznik škody. Škodou se rozumí majetková újma vyjádřitelná v penězích. Újma
tedy představuje širší pojem než škoda. Majetek se definuje jako soubor věcí, práv a jiných penězi ocenitelných hodnot. Nehmotným statkům (právům a
penězi ocenitelným hodnotám) se dlouhou dobu nepřiznávala majetková
hodnota, ta byla spatřována pouze ve věci. Škoda proto původně znamenala
znehodnocení věci.. Teprve později se začala uznávat také nehmotná škoda čili taková, která nesouvisela s poškozením věci. Tato škoda vzniká v důsledku
neoprávněného zásahu do práv a chráněných zájmů, který způsobí zmenšení majetku poškozeného, a to buď přímo snížením hodnoty držených práv či ztrátou přínosu z nich. Současné pojetí škody je tedy značně široké vztahuje se na veškeré penězi ocenitelné hodnoty.
a
Novotný, O., Dolenský A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 4. vydání, Praha: ASPI Publishing, s.r.o., 2003, s. 78.
12
d) Odpovědnost za bezdůvodné obohacení nastává v případě získání
neoprávněného majetkového prospěchu. Příčinou neodůvodněné obohacení může být protiprávní úkon obohaceného, jednání poškozeného, úkon třetí osoby či událost. O odpovědnost ve vlastním slova smyslu půjde jenom tehdy,
získal-li obohacený neoprávněný majetkový prospěch na základě protiprávního úkonu. V ostatních případech se jedná o zvláštní zákonem stanovenou povinnost vrátit majetek získaný bez právního důvodu.
Odpovědnost v občanském právu se dále člení na odpovědnost subjektivní
a odpovědnost objektivní. Ke vzniku subjektivní odpovědnosti je potřeba
zaviněného protiprávního úkonu, zatímco k založení objektivní odpovědnosti
postačí nezaviněný protiprávní úkon. V obou případech tak sice shodně došlo
k porušení práva, neboť protiprávnost je objektivním stavem, nicméně tam, kde právní norma předepisuje k založení právní odpovědnosti zavinění, má toto rozlišování mimořádný význam.
Z výše nastíněného dělení je pouze odpovědnost za škodu primárně
odpovědností subjektivní, zatímco odpovědnost za vady, prodlení a bezdůvodné obohacení je konstruována jako odpovědnost objektivní. Tam, kde zákon
předepisuje jako nutný předpoklad právní odpovědnosti zavinění, se dotyčná osoba vyhne nepříznivým následkům, pokud prokáže, že její protiprávní úkon byl
prost zavinění. V takovém případě hovoříme o tom, že se dotyčná osoba vyviní neboli exkulpuje. Jestliže zákon nespojuje vznik odpovědnosti se zaviněním, lze
se zprostit odpovědnosti pouze v případě, že je dán zákonem zvláště stanovený důvod. Tímto důvodem bývá např. zavinění poškozeného. Pak hovoříme nikoliv o vyvinění, ale o liberaci.
Za objektivní odpovědnost jsou často označovány také případy, kdy dojde k
uložení určité povinnosti subjektu občanského práva na základě události, přestože ten neporušil žádnou právní povinnost. Tato povinnost stíhá zpravidla
provozovatele nějaké, sice dovolené, nicméně zároveň vysoce rizikové činnosti. Pokud má určitá událost původ v činnosti tohoto subjektu, stává se tento nositelem právní povinnosti bez ohledu na protiprávní úkon.
Tato zvláštní
povinnost se nazývá odpovědností za náhodu nebo odpovědností za protiprávní
stav, přestože o odpovědnost ve vlastním slova smyslu nejde. Ve snaze docílit terminologické přesnosti a odlišit zvláštnost jejího vzniku od odpovědnosti jako důsledku
protiprávního
chování,
mimoodpovědnostní povinnost.13
ji
někteří
autoři
označují
jako
např. Věra Korecká in Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání, Doplněk, 2002, s. 347.
13
tzv.
Brno:
2. Odpovědnost za škodu v občanském právu 2. 1. Vymezení občanskoprávní odpovědnosti za škodu a její vztah k dalším odvětvím Úprava občanskoprávní odpovědnosti za škodu podle § 415 občanského
zákoníku poskytuje ochranu lidskému životu, zdraví, majetku, přírodě a životnímu prostředí. Uvedené hodnoty chrání pouze za předpokladu, že mají majetkový charakter, a že na nich vznikla škoda nebo jim škoda hrozí. Škoda
byla v minulosti pojímána jako poškození věci, teprve později se začaly za škodu považovat i ztráty imateriální povahy, jestliže byly vyčíslitelné v penězích.
V případě poškození majetku nevznikají žádné pochybnosti a úprava je
zde komplexní, u života, zdraví a jiných nehmotných statků je použitelnost
občanskoprávní odpovědnosti za škodu omezena charakterem těchto hodnot. Zásahy do nehmotných statků bývají velmi těžce vyčíslitelné v penězích a tak se
spíše než o náhradě škody mluví o satisfakci. V případě ochrany života a zdraví zákonodárce pragmaticky upravil v ustanovení o odpovědnosti za škodu náhradu škody i satisfakci nemajetkové újmy společně, přičemž stanovil určování její výše v penězích.
i způsob
Jiná situace byla zvolena v případě poškozování životního prostředí. Také
zde nelze vždy hovořit o ztrátách jako o škodě. Navíc tyto ztráty nepociťuje pouze vlastník, ale za poškozenou můžeme označit celou společnost.
Použitelnost institutu občanskoprávní odpovědnosti za škodu se tak scvrkává pouze na případy, kdy poškozené složky životního prostředí jsou současně věcmi
v právním slova smyslu, které někdo vlastní. K tomu musí přistoupit ještě další podmínka. Osoba vlastníka musí být odlišná od osoby škůdce. Podle obecného pravidla v občanském právu je možnost zničit věc právem každého vlastníka.
Z
tohoto důvodu zákonodárce zavedl do českého právního řádu institut ekologické
újmy, který by měl pokrýt všechny ostatní situace ztrát na životním prostředí, u nichž použití odpovědnosti za škodu nebude možné.14
Občanskoprávní úprava odpovědnosti za škodu nechrání majetkové
hodnoty výlučně sama. Je však úpravou obecnou, která se použije nestanoví-li
zvláštní předpisy něco jiného. Např. v obchodním zákoníku a zákoníku práce je obsažena komplexní úprava odpovědnosti za škodu, která vylučuje
subsidiární použití občanského zákoníku na vztahy upravenými těmito předpisy.
i
2. 2. Předmět občanskoprávní odpovědnosti za škodu a prevenční povinnost v občanském právu Předmětem občanskoprávní úpravy odpovědnosti škodu jsou především
majetkové
vztahy,
z nichž nejdůležitější skupinu tvoří vztahy vlastnické.
Majetkovou povahu zpravidla mají také nehmotné statky jako život, zdraví,
dobrá pověst či občanská čest, které rovněž podléhají občanskoprávní úpravě odpovědnosti za škodu v případě, že jejich porušením či ohrožením vznikla škoda. Náhradu škody způsobenou
zásahem do osobnostních práv může
poškozený požadovat vedle satisfakce za nemajetkovou újmu.
Ochranu majetkových vztahů zabezpečuje občanskoprávní úprava
odpovědnosti za škodu jednak zakotvením povinnosti předcházet vzniku škod a jednak ochranou poškozeného v případě, že ke vzniku škody již došlo.
Prevenční povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí vzniká přímo ze zákona a vztahuje se
na
všechny subjekty občanskoprávních vztahů. Je tedy povinností každého chovat se natolik opatrně a pozorně, aby nezpůsobil jinému škodu.
Zvláštní prevenční povinnost ve formě aktivního jednání ukládá zákon
tomu, kdo je ohrožen vznikem škody. Ohroženého stíhá povinnost zakročit
k odvrácení hrozící škody, a to způsobem přiměřeným okolnostem. Pro posouzení přiměřenosti zásahu se berou v úvahu jak prvky objektivní, tak 14
Pekárek, M., Jančářová, L.
Sýkora, 2003, s. 100.
i
Právo životního prostředí I. 1. vydání, Brno: Ladislav
subjektivní. Přihlíží se tedy nejenom k povaze a intenzitě ohrožení jako
k objektivnímu vymezení konkrétní situace, ale také k věku, zdravotnímu stavu a možnostem ohroženého. Jestliže se ohrožený nezachová v souladu s prevenční povinností, situaci podcení anebo z nevědomosti či jiného důvodu nezasáhne, ponese sám část škody na svém majetku podle míry svého pochybení. Na druhou
stranu však rovněž odpovídá za škodu, která vznikla jako důsledek
nepřiměřených opatření použitých k ochraně vlastního majetku. Přiměřenost opatření se vždy posuzuje ve srovnání s danou hrozbou. Zasahuje-li však ten, komu škoda hrozí, přiměřeně okolnostem ohrožení, vykonává tak své právo
a
proto je tomuto jeho jednání poskytnuta zákonem ochrana, přestože se tímto může dotknout práv či oprávněných zájmů jiných osob. Např. za případnou škodu by ohrožený neodpovídal.
Vedle práva vlastními silami zasáhnout poskytuje zákon ohroženému také
možnost obrátit se na soud, aby uložil ohrožovateli provedení vhodných
a
přiměřených opatření k odvrácení hrozící škody. Musí se však jednat o vážné ohrožení, přičemž důkazní břemeno tíží ohroženého. Soud poté uloží ohrožovateli povinnost něco vykonat nebo se určitého jednání zdržet.
2. 3. Obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a jednotlivé případy odpovědnosti za škodu v občanském právu
Je zřejmé, že preventivní působení k ochraně právních vztahů nebude
vždy dostačující. Přes veškeré úsilí o jejich zabránění ke vzniku škod neustále dochází a proto občanskoprávní úprava poskytuje právní ochranu také těm, kterým byla škoda způsobena. Povinnost škůdce nahradit poškozenému škodu však vznikne pouze v případě splnění zákonem předvídaných předpokladů. Obecnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle občanského práva jsou porušení právní povinnosti čili protiprávní úkon, existence škody, příčinná
souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody (objektivní předpoklady) a
zavinění (subjektivní předpoklad). Splněním těchto předpokladů vzniká
odpovědnostní vztah k náhradě škody jako zvláštní druh závazkového právního vztahu.
Protiprávní úkon je příčinou vzniku škody.
Skládá se z protiprávnosti
a úkonu. Úkon je projevem lidské vůle navenek, spojuje se v něm psychická
(vnitřní) a fyzická (vnější) složka člověka. Úkon můžeme ztotožnit s chtěným chováním osoby. Právní úkon je volním chováním v souladu s právem, z něhož
vyplývají pro jednajícího určité chtěné právní následky. Protiprávní úkon je volním chováním, které porušilo právem stanovenou povinnost.
Protiprávnost úkonu spočívá v jeho rozporu s objektivním právem.
Přitom není rozhodující, zda porušenou povinnost stanovila přímo právní norma
nebo pro porušitele vyplynula ze smluvního vztahu. Protiprávně jednat může pouze člověk, resp.
právní subjektivitou nadaná osoba. Protiprávnost jako
objektivní kategorie existuje mimo vědomí a vůli jednajícího. Tím se odlišuje od zavinění.
Některá jednání, která se mohou zdánlivě jevit jako rozporná s právem,
protiprávnost vylučují. Právo s ohledem na ochranu vyšších hodnot a veřejného zájmu umožňuje nebo dokonce přikazuje v určitých situacích
chovat se
způsobem, který postrádá protiprávní charakter, přestože jím dochází k zásahu do práv a právem chráněných zájmů. Tyto způsoby chování teorie označuje jako okolnosti vylučující protiprávnost.
Výkon práva postrádá protiprávnost za podmínky, že nezasahuje bez
právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiných a je v souladu s dobrými
mravy. Pouze takovému výkonu práva poskytuje zákon ochranu. Za škodu způsobenou šikanózním výkonem práva proto škůdce odpovídá.
Také plnění povinností vylučuje protiprávnost, neboť se tak děje
v souladu s právem. Zákonem uložená povinnost chovat se určitým způsobem je často spojena s výkonem veřejné funkce či povolání a vyplývá proto především
z veřejnoprávních předpisů. Povinnost zasáhnout proti hrozící škodě postrádá protiprávnost, jestliže ohrožený odvracel škodu okolnostem ohrožení. Svolení
způsobem přiměřeným
k jednání, které způsobí škodu, je okolností vylučující
protiprávnost za předpokladu, že je uděleno předem a týká takových práv poškozeného, s nimiž je tento oprávněn disponovat. K platnosti svolení se rovněž
vyžaduje splnění obecných náležitostí právních úkonů včetně způsobilého subjektu.
Svépomoc postrádá charakter protiprávnosti, jestliže bezprostředně hrozí
neoprávněný zásah do práva, chráněného občanskoprávními předpisy. Zasáhnout svépomocí je oprávněn pouze ten, kdo je ohrožen, a to přiměřeným způsobem
tak, aby zásah odvrátil. Jedná se o zvláštní výkon práva, který se na rozdíl od prevenční povinnosti nevztahuje pouze k odvrácení škody.
Protiprávnost vylučuje také jednání v nutné obraně. Jednáním v nutné
obraně se odvrací
protiprávní útoku fyzické osoby na hodnoty chráněné
občanskoprávní vztahy. Takový útok směřuje zpravidla proti životu, zdraví či majetku obránce nebo i třetí osoby. Útok musí v okamžiku nutné obrany přímo
hrozit nebo trvat a nutná obrana nesmí být zřejmě nepřiměřená povaze a
nebezpečnosti útoku. Jednat v nutné obraně zákon opravňuje nejen ohroženého, ale i další osoby.
Také jednání v krajní nouzi předpokládá přímo hrozící nebezpečí, které
však není vyvoláno přímým útokem člověka.
Často je toto nebezpeční
důsledkem přírodních sil či jiné události. Jednání v krajní nouzi vylučuje
protiprávnost za dodržení zásad subsidiarity a proporcionality. Princip subsidiarity znamená za daných okolností nemožnost odvrátit nebezpečí jinak. Princip proporcionality vyjadřuje požadavek menší závažnosti následku vzniklého jednáním v krajní nouzi než toho, který hrozil.
Dovolené riziko jako okolnost vylučující protiprávnost je výslovně
upraveno v některých jiných právních odvětvích, např. v pracovním právu.
V občanskoprávních vztazích dovolené riziko sice také vylučuje protiprávnost a tím také vznik odpovědnosti za protiprávní jednání, ale již nikoliv povinnost
škodu nahradit, vznikla-li tato v důsledku právně kvalifikované události odvozující svůj původ v činnosti daného subjektu. Např. uložení jaderného
odpadu poblíž obce v souladu s rozhodnutím příslušného orgánu za použití
nejmodernějších technologií a při dodržení veškerých norem nezbavuje majitele odpadu povinnosti nahradit škodu na zdraví obyvatelům příslušné obce způsobenou radiačním zářením. Povinnost k náhradě škody tak vzniká bez ohledu na porušení právní povinnosti. Hovoříme proto o mimoodpovědnostní povinnosti k náhradě škody, která je výrazem spravedlivého nesení rizika.
Dalším předpokladem odpovědnosti za škodu je existence škody. Škodou
se rozumí majetková újma vyjádřitelná v penězích. Škoda je následkem
protiprávního úkonu. Zjišťuje se však jako první. Zákon rozlišuje škodu
skutečnou a ušlý zisk. Škoda skutečná spočívá ve zmenšení dosavadního majetku poškozeného, zatímco ušlý zisk znamená nerozmnožení majetku poškozeného, ke kterému by za normálního chodu věcí došlo. Ušlý zisk tedy vyjadřuje to, co poškozenému v důsledku škody ušlo.
V pořadí třetím nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu
je příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a škodou neboli kauzální nexus.
Tato se zjišťuje až tehdy, je-li dána škoda a protiprávní úkon a vyjadřuje
podmíněný a bezprostřední vztah mezi protiprávním úkonem a škodou. Příčinná souvislost existuje jako objektivní kauzální vztah nezávisle na vůli a vědomí jednajícího.
Zavinění je subjektivním předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu.
Na rozdíl od protiprávního úkonu, škody a příčinné souvislosti není
jeho
zastoupení pro vznik odpovědnosti vždy bezpodmínečně nutné. U určitých
skutkových podstat občanskoprávní odpovědnosti za škodu se jeho existence nepředpokládá. Odpovědnost za škodu v těchto případech vznikne bez ohledu na zavinění protiprávním úkonem škůdce.
Zavinění vyjadřuje vnitřní psychický vztah škůdce k jeho protiprávnímu
jednání a výsledku tohoto jednání. Zavinění se skládá z prvku rozumového
a
volního. Prvek rozumový vyjadřuje vědomost a předvídání určitého výsledku, zatímco prvek volní spočívá ve chtění nějakého stavu. Kombinací různé míry zastoupení obou složek rozlišujeme různé formy zavinění:
a) úmysl přímý- škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit
b) úmysl nepřímý- škůdce věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že nastane, byl s tím srozuměn
c) nedbalost vědomá- škůdce věděl, že škodu může způsobit, nechtěl ji však způsobit, a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí
d) nedbalost nevědomá- škůdce nechtěl škodu způsobit, ani nevěděl, že ji může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl.
Pro vznik obecné odpovědnosti za škodu postačuje nedbalostní forma
zavinění. Ta se navíc předpokládá jako nedbalost nevědomá, je-li prokázána
škoda, protiprávní úkon a příčinná souvislost. Důkazní břemeno pak tíží škůdce. Na něm visí povinnost prokázat, že škodu nezavinil.
Zavinění
má
v občanském
právu
nejenom
význam
v tom,
zda
odpovědnost za škodu vznikne či nikoliv. Pro naplnění některých skutkových
podstat odpovědnosti za škodu je nezbytná určitá forma zavinění. Různé formy zavinění pak v určitých skutkových případech odpovědnosti za škodu mohou mít vliv na výši náhrady škody v případě uplatnění moderačního práva soudem.
Jestliže škodu způsobí více škůdců, odpovídají za ni solidárně. Soud však
může v odůvodněných případech rozhodnout, že jednotlivý škůdci budou odpovídat za společně způsobenou škodu podle své účasti na ni.
Škoda může poškozenému vzniknout také jeho vlastním zaviněním. Toto
se děje zpravidla porušením povinnosti zakročit při hrozící škodě. V takovém
případě si poškozený ponese škodu sám. Jestliže se poškozený podílel svým zaviněným protiprávním úkonem na způsobení škody, nese ji v poměru ke své účasti na ni.
Výše náhrady škody není omezena. Nahrazuje se veškerá škoda čili škoda
skutečná i ušlý zisk. Škoda se hradí v penězích, požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, nahradí škůdce způsobenou škodu uvedením v předešlý
stav. Při určení výše škody na věci, tedy hmotné škody, se vychází z hodnoty věci v době poškození.
Občanský zákoník upravuje dva druhy obecné odpovědnosti za škodu
a
dále případy zvláštní odpovědnosti za škodu. Obecná odpovědnost za škodu způsobenou zaviněným protiprávním jednáním plní funkci univerzální úpravy
odpovědnosti za škodu pro celou oblast občanského, resp. soukromého práva. Vztahuje se na všechny případy odpovědnosti za škodu, pokud tyto nespadají
pod některou z dalších skutkových podstat upravených v občanském zákoníku či v dalších soukromoprávních předpisech.
Obecná odpovědnosti za škodu
způsobenou provozní činností se uplatní tam, kde pro případ určitého provozu není stanovena odpovědnost zvláštní.
Případy zvláštní odpovědnosti za škodu se od obecné odpovědnosti liší
předpoklady svého vzniku. Jedná se odpovědnost za škodu vzniklou v rámci existujícího závazku, odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají
původ v povaze přístroje, odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání, odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům, odpovědnost za škodu způsobenou
provozem dopravních prostředků, odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným, odpovědnost za škodu na věcech vnesených a odložených. Zvláštní právní předpisy pak ještě upravují odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku.
a
Většina případů zvláštní odpovědnosti za škodu nevyžaduje ke svému
vzniku zavinění (některé dokonce ani protiprávní úkon škůdce). Odpovědný subjekt se v případě objektivní odpovědnosti nezbaví povinnosti nahradit škodu s poukazem, že škodu nezavinil. Své odpovědnosti se však může zprostit, pokud prokáže existenci zákonem předvídané okolnosti, tzv. liberační důvod. Pokud
liberační důvod u konkrétního typu odpovědnosti za škodu chybí, hovoříme o absolutní odpovědnosti za škodu, neboť této odpovědnosti se nelze zprostit. 2.4. Význam zavinění a deliktní způsobilost v občanském právu Tam, kde se k odpovědnosti fyzické osoby za škodu vyžaduje subjektivní
předpoklad spočívající v zavinění (ve formě úmyslu či nedbalosti), je třeba, aby
tato osoba byla k zavinění způsobilá. Hovoříme o tzv. civilní způsobilosti
k zavinění, někdy též nazývanou deliktní způsobilostí, způsobilostí k protiprávním
úkonům či způsobilosti k deliktu, která vyjadřuje schopnost nést následky
vlastního zaviněného protiprávní jednání. Přestože označení způsobilost k protiprávnímu jednání a způsobilost k deliktu je zavádějící
a nepřesné,
neboť vyvolává představu, že protiprávního jednání se může dopustit pouze
osoba způsobilá k zavinění (protiprávnost je objektivní stav rozporu určitého chování s právem bez ohledu na deliktní způsobilost subjektu), přidržím se v následujícím výkladu všech těchto zavedených termínů.
Způsobilost k zavinění je upravena v občanském zákoníku v rámci případu
zvláštní odpovědnosti za škodu v §§ 422 a 423, přestože svým charakterem patří mezi obecná ustanovení. Deliktní způsobilost předpokládá, aby fyzická osoba měla psychickou způsobilost rozumovou (intelektuální) i volní (determinační,
určovací) vyvinutou natolik, aby byla schopna rozeznat z celé řady možných variant svého chování, svobodně volit a rozhodovat se pro tu, která je v souladu
s právem.15 Tato schopnost ovšem přichází až v určitém stádiu vývoje jedince,
a proto je třeba určitého času, aby mohl tento psychický stav, v občanském právu označovaný jako zavinění, vzniknout. Tehdy lze fyzické osobě její chování vytýkat a klást k tíži.
Občanské právo váže obecně vznik způsobilosti fyzických osob k zavinění
jako předpokladu jejich subjektivní odpovědnosti za škodu na existenci:
a) pozitivního předpokladu, kterým je dosažení zletilosti (dovršením osmnácti let nebo uzavřením manželství se souhlasem soudu nezletilce staršího šestnácti let);
b) negativního předpokladu, tj. že fyzická osoba není stižena duševní poruchou,
která by u něho náležité uplatnění rozumové či volní psychické způsobilosti, popř. obojí, vylučovala.
Občanské právo vychází z toho, že zletilý a duševně zdravý jedinec je
schopen rozumově posoudit a
zhodnotit situaci, ve které se nachází, a z řady
variant chování vybrat tu, která je v souladu s právem. Za určitých podmínek
však právo přiznává způsobilost k zavinění i nezletilým a osobám, které trpí duševní poruchou. Je tomu tak tehdy, jestliže tyto osoby, jinak k zavinění
nezpůsobilé, jsou schopny v konkrétním případě rozeznat následky svého jednání
a současně je určovat a ovládnout. Někteří autoři v těchto případech hovoří o tzv. částečné způsobilosti k zavinění.16
Pod pojmem duševní poruchy se pro oblast odpovědnosti v občanském právu
rozumí takový psychický stav jedince, který u něho vylučuje náležitý výkon rozumové nebo volní složky, resp. obou zároveň. Z hlediska způsobilosti k zavinění jako subjektivního předpokladu je bez významu, má-li tyto následky
trvalá či pouze přechodná duševní porucha. Právě tak nerozhoduje, došlo-li či nedošlo k soudnímu rozhodnutí o zbavení či omezení způsobilosti k právním
úkonům. Ve všech těchto případech byla škoda způsobena osobou nezpůsobilou rozeznat následky svého jednání nebo je ovládnout. Právo však jinak přistupuje
k těm, kteří trpí duševní poruchou nezaviněně, a k těm, kteří se do stavu Lazar, j., Švestka, J., a kol. Občanské právo hmotné II, 1. vydání. Praha: Panorama, 1987, s. 227. Je-li odpovědnost fyzické osoby založena na objektivním principu, tedy bez ohledu na zavinění, odpovídá za způsobenou škodu nezletilec i osoba stižená duševní poruchou. 15
16
Lazar, j., Švestka, J., a kol. Občanské právo hmotné II, 1. vydání. Praha: Panorama,
1987, s. 227.
přechodné duševní poruchy
přivedli vlastním zaviněním. Takový přístup má
nejenom významný prevenční charakter, ale zároveň je v souladu s principem spravedlnosti.
V následujícím výkladu se budu nejprve věnovat odpovědnosti za škodu
způsobenou nezletilými a osobami s trvalou či dočasnou duševní poruchou, která nebyla vyvolána jejich zaviněním.
V druhé části přistoupím k odpovědnosti za škodu osob, které se uvedly
vlastní vinou (přesněji zaviněním) do stavu, ve kterém nejsou schopny ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky. Pro uvedené rozdělení jsem se rozhodl
z důvodu rozdílné úpravy obou zmíněných případů zvláštní odpovědnosti za škodu.
3.Odpovědnost za škodu nezletilých, osob stižených duševní poruchou a těch, kteří mají povinnost vykonávat náležitý dohled 3.1.Vývoj právní úpravy odpovědnosti za škodu osob nezpůsobilých k zavinění na našem území od roku 1918
V každé době se musel zákonodárce vypořádat s tím, jak upravit řešení
situací, kdy škodu zapříčila svým chováním osoba duševně nevyspělá z důvodu věku či duševní poruchy, která nebyla vyvolána vlastním zaviněním. Nabízely se dvě krajní koncepce. Podle první z nich by za škodu zcela odpovídala osoba,
která ji způsobila, protože by nebylo spravedlivé na poškozeném požadovat, aby
ji nesl v případě, že vlastní majetek dostatečně chránil. Podle druhé koncepce by naopak vzniklá
škoda připadla na vrub poškozeného, protože nelze trestat
někoho, kdo neví, že činí něco zakázaného nebo nedokáže ovládat svou vůli.
Vedle těchto krajních přístupů připadala ještě v úvahu odpovědnost osoby, která měla na takovou osobu dohlížet anebo její společná odpovědnost s nezpůsobilým škůdcem.
K jakému z nabízených řešení se v jednotlivé době zákonodárce přiklonil,
ukáže následující přehled právních úprav této problematiky na našem území od roku 1918.
3. 1.1. Úprava v obecném zákoníku občanském V období první republiky upravoval odpovědnost za škodu obecný
zákoník občanský, vydaný Císařským patentem 946/1811 (dále jen zákoník),
který se stal součástí čsl. právního řádu na základě recepční normy z roku 1918.
Úprava odpovědnosti za škodu se nacházela v hlavě třicáté v §§ 1293 až 1341.
V úvodním paragrafu třicáté hlavy vymezoval zákoník institut škody.
Škodu definoval jako jakoukoliv újmu, kterou někdo způsobil jinému na jeho
jmění, právech nebo osobě. Vzhledem k zařazení celé úpravy odpovědnosti za
škodu do oddílu majetkových práv se však za škodu považovala pouze majetková újma.
Škodu tedy mohl způsobit kdokoliv a to na jmění, právech nebo osobě.
Újma na jmění znamenala poškození věci. Újma na právech se týkala zásahu do majetkových práv, jež nevedl k poškození věci (např. omezení vlastníka v jeho
právu řádně užívat svůj majetek a těžit z něj plody v důsledku protiprávního odnětí či zadržování některých jeho věcí, pokud mu tímto vznikla majetková
újma). Nejčastějšími případy újmy na osobě byly tělesné poškození, zneužití pohlavní cti ženy, omezení osobní svobody a urážky na cti, neboť tyto osobní zásahy se zpravidla projevily také v majetkové sféře poškozeného.
Zákoník uznával škodu hmotnou i nehmotnou. Od škody pak odlišoval
ušlý zisk, který pojímal jako očekávané rozmnožení majetku při normálním
průběhu věcí. O přiznání ušlého zisku rozhodoval soudce jen v případech výslovně mu to zákoníkem umožněných či přikázaných.
Škoda mohla vzniknout buď z bezprávného činu nebo z opomenutí, které
obojí zákoník nazýval bezprávním poškozením, anebo z náhody. Mezi
bezprávným jednáním a vznikem škody musela existovat přímá příčinná souvislost. Bezprávné poškození dělil zákoník na volní a nevolní.
Škoda v
důsledku volního jednání byla způsobena zaviněním, a to buď ve formě zlého
úmyslu nebo nedopatření. Odpovědností za nevolní jednání se rozumělo takové jednání, které nebylo možno odpovědné osobě „příčítati k vině", tj. k zavinění.
Případy takové odpovědnosti se považovaly za výjimky z pravidla odpovídat
pouze za škody ze zaviněného bezprávného poškození. Škoda zapříčiněná
náhodou se nepovažovala za právně relevantní, důsledky náhodné události si nesl poškozený výlučně sám.
Škoda v důsledku nedopatření vznikala zanedbáním patřičné pečlivosti.
Zákoník vycházel z předpokladu, že… „každý, kdo má užívání rozumu, je
schopen takového stupně péče a pozornosti, jakého lze užíti při obyčejných
schopnostech.“17
Za právně odpovědné považoval zákoník jen osoby dospělé a příčetné,
neboť pouze takovým osobám bylo možno jejich chování klást za vinu. Osoby
dospělé a nepříčetné se označovaly jako osoby nezpůsobilé k deliktu. Povinnost k náhradě škody mohla těmto osobám vzniknout jen z určitých morálních
důvodů nebo na základě principu ekvity, přičemž právo rozhodovat o tom, zda
tyto okolnosti nastaly a do jaké míry, příslušelo soudci. Nezpůsobilost nedospělců byla založena objektivně na předpokladu rozumové a volní nevyspělosti spojované s určitým věkem. K prokázání nezpůsobilosti konkrétní osoby k deliktu tedy postačovalo určení jejího věku. Také u nepříčetných osob musela být jejich nezpůsobilost v každém individuálním případě řádně prokázána, např. rozhodnutím o zbavení svéprávnosti.
Zákoník vydělil zvláštní kategorie osob, které podléhaly jeho zvýšené
ochraně. Jednalo se o „děti, nedospělce, nezletilce, osoby zuřivé, šílené, blbé a marnotratné.“ Dospělé osoby se dělily na nezletilce a zletilé osoby. Dospělost se pojila s dosažením čtrnácti let a nekryla se tedy se zletilostí, s níž byla spojena plná způsobilost k právním úkonům (svéprávnost). Dospělé osoby se zároveň
považovaly za způsobilé k zavinění.
Mezi nezletilce se řadily osoby, které dovršily čtrnáctý rok, ale
nepřekročily dvacátý první rok věku. Nezletilci měli plnou způsobilost k zavinění a za způsobenou škodu výlučně odpovídali, přestože byli ve svém jednání
omezeny institutem otcovské moci. Zákoník nezletilci přiznával způsobilost činit úkony k nabývání věci do svého jmění, zakazoval mu však jednání, kterými by
zcizoval věci ve svém vlastnictví. Bez souhlasu otce se mohl nezletilec rovněž zavazovat k výkonu určitých služeb. Otcovská moc zanikla nad nezletilcem nabytím zletilosti čili dosažením dvacátého prvního roku nebo rozhodnutím
poručenského úřadu, pokud s tím nezletilec souhlasil a dovršil přitom osmnáctý rok věku. Pro nezletilce tedy byla charakteristická disproporce mezi jejich způsobilostí k právním úkonům a způsobilostí k protiprávním úkonům, jež na rozdíl od prvního měli v plném rozsahu. Existovaly však
výjimky, které
zmírňovaly odpovědnost nezletilců. Např. speciální případ odpovědnosti za škodu vzniklou 17
jako důsledek uzavření smlouvy s osobou k takovému úkonu
Císařský patent 946/1811 Sb. z.s. , obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů.
nezpůsobilou se týkal pouze nezletilců, jež dovršili osmnáctý rok věku (tzv. culpa in contrahendo).
Uzavíral-li nezletilec starší osmnácti let smlouvu a přitom
předstíral, že je zletilý a druhá smluvní strana nemohla při zachování veškeré opatrnosti v průběhu kontraktace zjistit skutečný stav, pak odpovídal tento nezletilec za veškerou škodu, kterou tímto jednáním způsobil.
Další kategorii zákoníkem výslovně chráněných osob tvořily nedospělci,
čili osoby starší sedmi let, které ale nedovršili čtrnáctý rok věku. Obecně k zavinění tyto osoby způsobilé nebyly. Odpovídaly pouze za škodu vzniklou
v důsledku protiprávního jednání souvisejícího s jejich závazky (tedy pouze z právních úkonů, ke kterým byly způsobilé). Nedospělec tak např. odpovídal za
to, že nesplnil povinnost nakrmit hospodářská zvířata po dobu delší nepřítomnosti
hospodáře na statku, k níž se smluvně zavázal, což způsobilo úhyn některých zvířat. Zavazovat se k určitým službám bez souhlasu otce mohly pouze nedospělci, kteří nebyli „u rodičů v zaopatření.“
Kategorii osob s největší právní ochranou tvořily děti. Těmto osobám
zákoník nepřiznával úkonům.
žádnou způsobilost k právním úkonům a protiprávním
Mezi nezpůsobilé k deliktu řadil zákoník rovněž osoby „šílené, blbé,
zuřivé a svéprávnosti zbavené“. Podle ustanovení § 1 císařského nařízení z 28.6.1916, č. 207 ř.z. o zbavení svéprávnosti, rovněž recipované do čsl. právního
řádu, lze pro duševní chorobu nebo slabomyslnost zbavit svéprávnosti osoby
starší sedmi let, pokud nejsou schopny provádět samostatně správu vlastních věcí. Tyto osoby se co do způsobilosti k právním úkonům rovnaly dětem. Naproti
tomu osoby „částečně svéprávnosti zbavené“ plně odpovídaly za své jednání, aniž by se u nich provádělo zjišťování, zda si uvědomovaly následky svého chování a
byly schopny ovládat svou vůli. Jejich postavení bylo shodné s postavením
nezletilců. Povinnosti nahradit škodu by se „částečně svéprávnosti zbavená“ osoba vyhnula pouze v případě, že škodu způsobila při obstarávání záležitosti jiného, který ji tímto pověřil, přestože si byl vědom nebezpečnosti pověřené osoby nebo mohl její nezdatnost k tomuto úkolu zjistit.18
Náhradu škody způsobenou osobami nezpůsobilými k deliktu upravoval
zákoník v §§ 1308, 1309 a 1310. Podle § 1309 poškozenému náleží... „ náhrada
od osob, kterým může býti přiřčena škoda pro zanedbání dohledu jim na tyto osoby svěřeného.“19 Za osoby nezpůsobilé k deliktu odpovídali výlučně ti, kterým
byly tyto osoby svěřeny. V prvé řadě šlo o zákonné zástupce dítěte nebo
nedospělce. Dále pak o opatrovníka, poručníka, prarodiče a učitele, pokud měli
v době spáchání deliktu povinnost dozoru.Předpokladem úspěšného uplatnění
nároku na náhradu škody podle § 1309 ...„jest vina opomenutím povinného opatrování.“20 Důkazní břemeno tížilo poškozeného, jenž musel nedostatek
dozoru dohlížející osobě prokázat. Nárok na náhradu škody proti osobě pověřené
dohledem se promlčoval v tříleté lhůtě. Dozorem povinná osoba neměla regresní nárok vůči škůdci, neboť se jednalo o její samostatný delikt a nikoliv o odpovědnost za cizí zavinění.
V případě, že svěřená osoba způsobila osobě pověřené dozorem škodu,
neměla tato nárok na její náhradu vůči jejím zákonným zástupcům. Naopak
vznikla-li škoda osobě nezpůsobilé k deliktu, mohla osoba pověřená dohledem za ni odpovídat.
Podle tehdy ustálené soudní praxe se u duševně zdravých osob starších
sedmi let nepředpokládal stálý dohled, neboť se soudilo, že opačný přístup by
zákonné zástupce neúměrně zatěžoval. V souladu s uvedeným výkladem
neodpovídali rodiče za škodu svého dítěte, i když neučinili...„všech potřebných
opatření k hlídání syna, který náhle zešílel pro nenadále vypuknutí nemoci a šílený poškodil toho, kdo mu dobrovolně přispěchal k pomoci...“21, neboť zde chyběla příčinná souvislost mezi opomenutím rodičů a škodou.
Ustanovení § 1310 umožňovalo za určitých podmínek poškozenému
získat náhradu škody nebo její část přímo od škůdce. Jednalo se o subsidiární
nárok v případě, že poškozený nemohl z právně relevantního důvodu získat náhradu škody od osoby pověřené dohledem. Žaloval-li však poškozený přímo
nedospělce, nemohla být jeho žaloba zamítnuta pro předčasnost.22 Žalobce ale musel prokázat existenci důvodů, pro které by se nemohl domoci náhrady škody po osobě pověřené dohledem. Nejednalo se pouze o případ, že dozorčí osoba Císařský patent 946/1811 Sb. z.s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů. tamtéž 20 Císařský patent 946/1811 Sb. z.s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů. 18
19
21
tamtéž
neexistovala či řádnou péči neopomenula.
Dostačujícím důvodem k použití
§1310 byla i skutečnost, že pověřená osoba, která řádnou péči opomenula, fakticky nemohla s ohledem na svoji majetkovou situaci poškozenému škodu nahradit.
K úspěšnému získání náhrady po osobě nezpůsobilé k deliktu musela
ovšem přistoupit ještě další okolnost předvídaná zákonem. Podle § 1310... „má
soudce uznati na celou náhradu nebo aspoň na její slušnou část, uváživ to, zda
škůdci, třebas obyčejně není při rozumu, v tomto určitém případě přece nelze
přičísti zavinění nebo zda poškozený šetře škůdce se nebránil, konečně přihlížeje k majetku škůdce a poškozeného.“23
První okolnost spočívala v tom, že deliktně nezpůsobilý škůdce si je
vědom toho, že činil něco nedovoleného. Výše zmíněné zavinění chápal zákoník
jako zavinění morální a tedy bez právních následků.24 Charakterizovala ho
vědomost škodlivého jednání. Druhá okolnost tkvěla v chování poškozeného, který nechránil svůj majetek s ohledem na samotného škůdce. Poslední důvod bylo možno uplatnit tam, kde existoval velký nepoměr mezi majetkem poškozeného a škůdce.
Přiznání nároku či jeho části záleželo pouze na posouzení soudce. V tom
spočívalo mimořádné postavení soudce v takovýchto kauzách. V jeho rozhodování však nešlo o libovůli. Podle výkladu zákonné formulace v případě, že soudce zjistil stav odpovídající tomuto ustanovení či přesněji,
jej takto
kvalifikoval, musel poškozenému nárok nebo jeho část přiznat. Přiznaná výše nároku pak opět závisela na posouzení soudce, který ji řešil s ohledem na konkrétní situaci.
Ustanovení §§ 1309 a 1310 nešlo šílených, blbých, dětí a nedospělců
použít v případě, že tito způsobí škodu někomu, …“kdo dal nějakým zaviněním sám k tomu podnět.“25 Poškozený s ohledem na své zavinění nemohl žádat
náhradu škody a nesl ji celou sám, přestože osoba pověřená dohledem mohla dozor nad škůdcem opomenout.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.1.1931, sp.zn. Rv I 1944/30. Císařský patent 946/1811 Sb. z.s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších 24 Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Praha: CODEX Bohemia, s.r.o., 1998, s. 830. 22 23
3. 1. 2. Úprava v občanském zákoníku z roku 1950 Autoři předlohy občanského zákoníku z roku 1950 (dále jen o.z).
deklarovali,
že
hlavním
vzorem
jim
bylo
sovětské
občanské
a nejdůležitějším cílem dosažení socialismu.26 Projevilo se to především
právo ve
výskytu dvou forem vlastnického práva, z nichž každá forma měla jiné společenské poslání a rozdílnou právní úpravou. Jednalo se o socialistické
vlastnictví (státní a družstevní) a osobního vlastnictví. O.z. přinesl také novou úpravu způsobilosti k právním úkonům u nezletilců a jedinců stižených duševní poruchou, od které se odvíjela deliktní způsobilost.
Způsobilost osob k právům a povinnostem a k právním úkonům
upravovala část druhá v hlavě první o.z. Způsobilost mít práva a povinnosti
vznikala narozením a zanikala smrtí. Počítalo se také s právní subjektivitou nascitura za podmínky, že se narodí živý. Způsobilost vlastními úkony nabývat
práv a zavazovat se, dobově označována shodně s předchozím obdobím jako
svéprávnost, vznikala v plném rozsahu zletilostí čili dovršením osmnáctého roku. Nezletilec se stal zletilým také uzavřením manželství, pokud k tomu získal souhlas soudu.
Osoba mladší šesti let neměla žádnou způsobilost k právním úkonům
a
jednal za ni zákonný zástupce. Osoba, která dovršila šestý rok, mohla uzavírat právní úkony výhradně k jejímu prospěchu a zavazovat se smlouvou k okamžitému plnění. Mezi tyto úkony spadalo nejčastěji přijetí daru
či
poskytování drobných služeb a výpomocí. V ostatních případech za tyto osoby
jednali rovněž zákonní zástupci. Osoba, která dosáhla patnácti let, získala navíc způsobilost k uzavírání pracovních smluv. S odměnou za svou práci mohla volně
nakládat a zavazovat se jako zletilá. To platilo také o pořízení závěti k takto 25 26
Císařský patent 946/1811 Sb. z.s., Obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů. Občanský zákoník. 1. vydání, Praha: Orbis, 1950, s.38.
získanému majetku, ke které jinak o.z. vyžadoval svéprávnost v plném rozsahu. K ostatním úkonům bylo potřeba přivolení zákonných zástupců.
V §§15 a 16 upravoval o.z. zbavení a omezení svéprávnosti. Svéprávnosti
mohla být zbavena soudním rozhodnutím osoba starší šesti let, jež nebyla vůbec schopna si své věci obstarávat pro duševní poruchu, která nebyla jen přechodnou.
Částečně mohla být soudem svéprávnosti zbavena zletilá osoba, jež pro duševní poruchu, která nebyla jen přechodnou či pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků a jedů, nebyla schopna si své věci náležitě
obstarávat sama. Osoba zcela zbavená svéprávnosti se rovnala ve své způsobilosti
k právním úkonům dětem do šesti let. Osoba částečně zbavená svéprávnosti byla postavena na roveň osobám starším patnácti let.
Deliktní způsobilost nezletilců a osob v duševní poruše upravoval o.z.
v ust. § 347. „Způsobí-li škodu osoba mladší patnácti let nebo osoba v duševní poruše, nahradí ji ti, kdož zanedbali náležitý dohled. Náhrady škody lze se však
domáhat i na škůdcích samých, mohli-li předvídat následky svého jednání; stejně tak, je-li to spravedlivé se zřetelem k sociálním poměrům škůdce a poškozeného.“27
Subjektem zaviněného protiprávního úkonu se mohl stát podle § 347 o.z.
každý nezletilec, který dosáhl věku patnácti let. U takové jedince o.z. předpokládal, že je již natolik vyspělý, aby byl schopen rozpoznat protiprávnost
svého chování. Tato hranice byla ryze formální a nemusela odpovídat skutečnosti. I osoba mladší, zejména nezletilý, jež se svým věkem blížil stanovené hranici, si mohl být vzhledem ke své rozumové a mravní vyspělosti vědom následků svého
jednání. Z toho důvodu o.z. připouštěl možnost domáhat se náhrady na také na mladších škůdcích, jestliže mohli předvídat následky svého jednání. Toto
ustanovení znamenalo prolomení stanovené formální hranice a přinášelo odpovědnost osob nezpůsobilých k zaviněnému protiprávnímu jednání. Druhý
důvod vzniku povinnosti osoby nezpůsobilé k zavinění nahradit způsobenou škodu vyjadřoval představu zákonodárce
o spravedlivém nesení škody.
Osoba povinná dohledem za škodu způsobenou nezletilcem nebo osobou
v duševní poruše odpovídala, jestliže zanedbala náležitý dohled. Z dikce o.z.
vyplývá, že zanedbání náležitého dohledu musel poškozený osobě povinné
dohledem prokázat. Na rozdíl od dřívější právní úpravy, o.z.umožňoval domáhat
se náhrady škody po těch, kteří zanedbali náležitý dohled a nezletilcích resp. osobách stižených duševní poruchou, zároveň. Tato možnost tedy již nepřicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže poškozený nezískal od osoby povinné dohledem náhradu škody. Vzhledem k tomu, že nezletilci trávili hodně času
v předškolních a školních zařízeních, vykonávali dohled nad dětmi a žáky
vychovatelé a učitelé, kteří byli v této době již výlučně státní zaměstnanci. Tyto osoby nesly odpovědnost za porušení svých pracovních povinností přímo vůči poškozenému. Stát odpovídal společně s
učiteli a vychovateli v případě, že
škodu způsobil žák mladší patnácti let, protože …„ je povinností státu postarat se o náležitý dohled nad takovými žáky.“28 Výlučně stát odpovídal, jestliže
použil k dozoru nad žáky osoby nezdatné či nebezpečné.
Za škodu způsobenou nezletilci mladšími patnácti let a osobami stiženými
duševní poruchou mohli nést odpovědnost:
1/ sami nezletilci a osoby stižené duševní poruchou za předpokladu, že mohli
předvídat následky svého jednání či jestliže to odůvodňovaly majetkové rozdíly mezi škůdcem a poškozeným a poškozený toto prokázal;
2/ nezletilci a osoby stižené duševní poruchou společně s osobami, které
zanedbali náležitý dohled, jestliže poškozený řádně prokázal opomenutí náležitého dohledu u osoby povinné dohledem a zároveň u nezletilců a osob
stižených duševní poruchou prokázal existenci jednoho či obou důvodů uvedených v bodě 1;
3/ samostatně osoby, které zanedbali náležitý dohled, jestliže jim zanedbání náležitého dohledu poškozený prokázal;
Jestliže poškozený vymáhal náhradu škody po nezletilci, resp. osobě
stižené duševní poruchou, a zároveň i po osobě povinné dohledem, nejednalo se
v daném případě o solidární závazek, neboť ten předpokládal společné zavinění. Osoby nezpůsobilé k zavinění však nemohly škodu v žádném případě zavinit.
Proto ani případný regresní nárok osoby povinné dohledem po vlastním škůdci dle ust. § 340 o.z. nepřicházel v úvahu. 27 28
Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 2.2.1954, Pls 1/53.
3.2. Odpovědnost za škodu nezletilých a osob stižených duševní poruchou
podle §422 občanského zákoníku
3.2.1. Způsobilost k právním a protiprávním úkonům Novou úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou nezletilci a osobami
stiženými nezaviněně duševní poruchou, přinesl zákon č. 40/1964, občanský zákoník (dále jen obč.z.), který ji obsahuje v ust. § 422.
„(1)Nezletilý nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, odpovídá za
škodu jím způsobenou, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; společně a nerozdílně s ním odpovídá ten, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled. Není-li ten, kdo způsobí škodu, pro nezletilost nebo pro duševní
poruchu schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu ten, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled.
(2)Kdo je povinen vykonávat dohled, zprostí se odpovědnosti, jestliže
prokáže, že náležitý dohled nezanedbal.
(3)Vykonává-li dohled právnická osoba, její pracovníci dohledem
pověření sami za škodu takto vzniklou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena.“29
Tento případ zvláštní odpovědnosti za škodu se vztahuje na následující
kategorie osob:
1) nezletilci
2) osoby s trvalou duševní poruchou
3) osoby s dočasnou duševní poruchou, která nebyla nevyvolána jejich vlastním zaviněním
4) osoby povinné výkonem dohledu
29
Zákon č. 40/1964 , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
ad 1) Občanský zákoník přinesl změnu v úpravě způsobilosti nezletilých vlastními úkony nabývat práv a povinností. Podle ustanovení § 9 obč.z. mají nezletilí
způsobilost k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku (částečná způsobilost k právním úkonům). V plném rozsahu se způsobilosti k právním úkonům nabývá
zletilostí, která je vázána na dosažení osmnácti let nebo na uzavření manželství
nezletilcem starším šestnácti let s předchozím souhlasem soudu. Nová úprava způsobilosti k právním úkonům se tak neupíná k určité věkové hranici. Obč.z.
tedy upustil od dělení nezletilců do několika podle věku vymezených skupin s odlišným rozsahem způsobilosti k právním úkonům.
S ust. §9 logicky koreluje také úprava deliktní způsobilosti nezletilců
v ust. §422, tj. způsobilost k zaviněnému protiprávnímu úkonu. Deliktní
způsobilost patří vedle způsobilosti k právům a povinnostem a způsobilosti k právním úkonům k základní výbavě všech subjektů, tedy i nezletilců. Tito
nabývají deliktní způsobilosti v plném rozsahu za podmínky duševního zdraví rovněž nabytím zletilosti. Do tohoto okamžiku jsou v závislosti na věku a
případně dalších okolnostech způsobilí odpovídat pouze za některé protiprávní úkony (částečná deliktní způsobilost). Důvod, proč podle nové právní úpravy nezletilý jedinec nenese odpovědnost za protiprávní jednání, spočívá v absenci
potřebných rozumových či volních schopností, které jsou dosud nedostatečně rozvinuty v důsledku nízkého věku. Jestliže škůdce nemá deliktní způsobilost k určitému protiprávnímu jednání, kde zákon vyžaduje zavinění, nemůže za své
chování odpovídat. V opačném případě by škůdce odpovídal, přestože je dosud nezletilý. Nezletilost není překážkou odpovědnosti. Nic na tom nemění ani
formální nepřesnost zákonodárce, který v druhé větě §422 obč.z. v rozporu s tím, co vyjadřuje věta první, uvádí, že dotyčný neodpovídá za škodu pro nezletilost.
ad 2) Způsobilost k právním úkonům osob stižených trvalou duševní poruchou upravuje § 10 obč.z. Podle něj soud zbaví fyzickou osobu způsobilosti k právním
úkonům, jestliže pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není schopna činit žádné právní úkony (úplné zbavení způsobilosti k právním úkonům). Jestliže
fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů, omamných prostředků či jedů, je
schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům
omezí (částečné zbavení způsobilosti k právním úkonům). Rozsah tohoto omezení soud v rozhodnutí určí. Soud zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům změní nebo zruší, změní-li se nebo odpadnou důvody, které k nim vedly.
V případě, že osoba trpí trvalou duševní poruchou, ale soudem dosud ve své způsobilosti k právním úkonům omezena nebyla, je způsobilá jen k takovým úkonům, jejichž smysl a následky je schopna pochopit ( odst.2 § 38 obč.z).
Důvod, proč tyto osoby odpovídají za deliktní jednání pouze částečně nebo
neodpovídají vůbec, spočívá stejně jako u nezletilců ve snížených rozpoznávacích a volních schopnostech oproti průměrnému zletilému jedinci. Na rozdíl od
nezletilců, kde se jedná o přirozený vývojový stav, jde u těchto osob o abnormální vychýlení. Pod pojmem duševní porucha se v právu rozumí takový
psychický stav fyzické osoby, který u ní vylučuje náležitý výkon rozumové či volní složky nebo obou zároveň. Duševní porucha tedy sama o sobě neznamená
nezpůsobilost nést následky svého jednání, pokud není doprovázena patřičným snížením či úplným vyloučením rozpoznávacích či volních schopností.
ad 3) Další skupinu, na kterou se vztahuje ustanovení § 422 obč.z., tvoří osoby,
jež způsobili škodu jednáním v duševní poruše, která však byla jen přechodná.
Dotyčná osoba si tuto přechodnou duševní poruchu nepřivodila vlastní vinou
požitím alkoholických nápojů, omamných látek či jedů. Tato choroba se projevila nečekaně a bez jakéhokoliv jejího zavinění (např. epileptický záchvat, upadnutí do bezvědomí, podstrčení drogy do nápoje). Na právní jednání osoby v okamžiku
duševní poruchy se vztahuje ust. odst.2 § 38 obč.z. Pro vznik odpovědnosti za
protiprávně způsobenou škodu osob v tomto stavu je rozhodné do jaké míry jim
zůstaly zachovány jejich rozlišovací a volní schopnosti. Jejich nezpůsobilost se posuzuje ve vztahu k tomuto jednání.
ad 4) Osobám povinným výkonem dohledu se budu věnovat v následujících podkapitolách.
3. 2.2. Vztah k obecné odpovědnosti za škodu
Rozhodující pro správné pochopení a výklad jakékoli zvláštní typové
odpovědnosti za škodu je vyřešení její vzájemné vazby k obecné odpovědnosti za
škodu. Charakterem odpovědnosti za škodu podle § 422 obč.z. se zabýval M. Profous. Zaměřil se na předpoklady této odpovědnosti a položil si otázku, zda
jsou totožné s předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 obč.z. Dochází k závěru, že z doslovné dikce zákona vyplývá, že k založení
odpovědnosti nezletilců, resp. osob stižených duševní poruchou za škodu podle § 422 obč.z. na rozdíl od obecné odpovědnosti za škodu není nutný protiprávní
úkon škůdce, neboť tento předpoklad zde není vyjádřen a nelze ho ani rozšiřujícím výkladem nijak dovodit. Ke vzniku této typové odpovědnosti tak
postačí existence škody na majetku druhého, která je v rozporu s právem
(protiprávní stav), příčinná souvislost a jednání nezletilce, resp. osoby stižené duševní poruchou za přítomnosti ovládacích a rozpoznávacích schopností. Tento výklad lze podle M. Profouse považovat za možný s ohledem na skutečnost, že
povinnost k náhradě škody předepisuje obč.z. ve zvláštních typech odpovědnosti často bez ohledu na protiprávní jednání. Jako příklad pak uvádí úrazy způsobené
nezletilými při hrách na sportovních a dětských hřištích. Nezletilé dítě způsobí při
hře ledního hokeje na kluzišti před domem jinému dítěti úraz s trvalými následky. Škůdci však nelze přičítat žádné porušení sportovních pravidel hry, které by opravňovalo použití § 415 obč.z. o předcházení jednání vedoucího ke vzniku škod. Škůdce tedy žádnou právní povinnost neporušil, ale vzhledem k jeho věku lze dovodit, že byl schopen ovládat své jednání a posoudit jeho následky. Jelikož
však dítě utrpělo vážnou újmu na zdraví, je tento výsledek v rozporu s právem (protiprávní stav).30
Po kritickém zhodnocení pokládá M. Profous zmíněné pojetí za mylné,
protože striktně vychází z dikce předmětného ustanovení a navrhuje použití logického výkladu. Dospívá k závěru, že poměr speciality ustanovení ust. § 422
k ust. § 420 nespočívá v odlišnosti podmínek vzniku odpovědnosti, nýbrž ve
stanovení zvláštního okruhu subjektů, jimiž jsou nezletilí, osoby stižené duševní
Profous, M. Charakter odpovědnosti nezletilých za škodu dle ust. §422 obč. zákoníku. Bulletin advokacie, 1989, č.3, s.52-54. 30
poruchou a osoby povinné nad nimi vykonávat dohled.7 Proto dovozuje jako
předpoklad této odpovědnosti protiprávní úkon.
S tímto závěrem nelze než souhlasit, protože rozhodně nebylo úmyslem
zákonodárce pojmout odpovědnost nezletilců za škodu širším způsobem než u duševně zdravých zletilých osob, ale naopak toto ustanovení mělo odpovědnost
nezletilých a osob s duševní poruchou zúžit pouze na určité situace. Rovněž se domnívám, že uvedený případ z dětského hřiště spadá pod ustanovení § 415,
které zákonodárce koncipoval takovým způsobem, aby pokrylo co nejvíce situací. To, že dotyčný neporušil sportovní pravidla ledního hokeje, ještě neznamená, že
si počínal natolik obezřetně, že mu nelze přičíst porušení prevenční povinnosti. Při sportovním zápolení měl nejenom dodržovat pravidla hry, ale také se
vyvarovat všech ostatních jednání, která by ke škodě na zdraví či majetku mohla vést. Jsou-li tedy přítomny rozlišující a volní schopnosti, odpovídá za způsobenou škodu a s ním případně také ti, co měli nad ním vykonávat dohled.
Ke vzniku obecné odpovědnost za škodu se vyžaduje zavinění. K zavinění
je ovšem zapotřebí deliktní způsobilost čili způsobilost zavinění. Ustanovení § 422 jako jediné v celém obč.z. upravuje deliktní způsobilost fyzických osob.
Předpokladem deliktní způsobilosti jsou vyvinuté rozumové (intelektuální) i volní
(určovací) schopnosti, umožňující rozeznat a zároveň z celé řady možných
variant chování volit tu, která je v souladu s právem. Zároveň odmítnout tu, které je s právem v rozporu. Tyto potřebné rozumové a volní schopnosti získává
fyzická osoba až s dosažením určitého věku. Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč.z. se vztahuje na osoby plně deliktně způsobilé. V tom se liší
případů spadajících pod ust. § 422 obč.z., kde se ke zjištění deliktní způsobilost musí přistoupit u jednotlivých škůdců individuálně (z hlediska věku a závažnosti duševní poruchy, neboť není nikde předem určeno, co musí např. desetileté dítě chápat). Deliktní způsobilost
škůdců podle § 422 obč.z. spočívá v jejich
schopnosti v konkrétním případě ovládnout své jednání a posoudit jeho následky.
Vyvstává tak otázka, zda je nutné po zjištění deliktní způsobilosti u
škůdce zkoumat ještě jeho zavinění. L. Macháčková je přesvědčena o tom, že
také zavinění je třeba zjišťovat a prokazovat. J. Švestka a M. Profous se však domnívají, že zavinění se zkoumá pouze u zletilých osob nestižených duševní
poruchou. U nezletilců a osob stižených duševní poruchou naopak dle jejich
názoru postačuje prokázání způsobilosti k zavinění, a to ve vztahu ke konkrétnímu jednání. Proto může např. u téhož nezletilce dojít k situaci, že v jednom případě bude odpovídat, zatímco ve druhém nikoli.
Předpoklady odpovědnosti nezletilých a osob stižených duševní poruchou
jsou podle § 422 obč.z. následující: 1/ protiprávní úkon 2/ škoda
3/ příčinná souvislost mezi 1/ a 2/
4/ deliktní způsobilost škůdce, tj. přítomnost rozlišovací a volní složky v okamžiku protiprávního jednání
3.2.3 Názory na hodnocení deliktní způsobilosti V teorii práva se již dlouhá léta vede názorový spor o to, jak posuzovat
deliktní způsobilost nezletilých, zda na základě subjektivních kritérií či objektivních měřítek. Podstata této polemiky spočívá v tom,
zda se má
přihlédnout u nezletilého k jeho skutečným rozumovým a vědomostním schopnostem či postačí zjištění, že ve svém věku mohl následky svého jednání
předpokládat. Jako zastánce prvního názoru můžeme jmenovat např. J. Štěpinu či M. Černého. J. Štěpina srovnává u nezletilých způsobilost k úkonům dle §9 a
§422 obč.z. Dle jeho názoru je v ustanovení §9, které činí nezletilé způsobilými jen k takovým právním úkonům přiměřeným rozumové a volní vyspělosti
odpovídající jejich věku, objektivní hledisko přímo vyjádřeno a zcela na místě, neboť je nutné zachytit okruh právních úkonů, které se v životě nezletilých téhož věku zpravidla vyskytují. Naproti tomu se domnívá, že z §422 obč.z. nelze
objektivní hledisko dovodit, naopak je zde způsobilost k protiprávním úkonům
upravena shodně se způsobilostí osob stižených duševní poruchou. Dochází proto k závěru, že v případě § 422 obč.z. se jedná o subjektivní hledisko. J.
Štěpina tak spatřuje rozdíl v posuzování způsobilosti nezletilců k právním a k protiprávním úkonům. 31
Stejný názor zastává M. Černý. Všiml si, že ustanovení § 9 obč.z.
obsahuje výraz nezletilí, který svou obecností zdůvodňuje subjektivní hledisko,
které je nezbytné rovněž v zájmu právní jistoty třetích osob vcházejících s nezletilými do právního vztahu. Naproti tomu ustanovení § 422 obč.z. používá termínu nezletilý, čili jednotlivce, což nasvědčuje subjektivnímu pojetí. Z tohoto
důvodu odmítá objektivní posuzování rozlišovacích a volních schopností u
nezletilců. V opačném případě by dle jeho názoru mohl nezletilec odpovídat za
škodu, ...„aniž by byl subjektivně schopen posoudit následky svého jednání, byť po stránce objektivní podle věku by k tomu schopen byl.“32 Oproti zletilému
škůdci by tak byl znevýhodněn. J. Černý se proto domnívá, že nelze stavět
rovnítko mezi všemi nezletilci stejného věku, aniž by se přihlédlo k subjektivním činitelům jako je duševní a mravní vyspělost, záliby, rodinné prostředí atd. Jinak podle M. Černého dojdeme k závěru o stejné odpovědnosti dvou stejně starých
nezletilců, z nichž jeden je bystrý a zkušený, zatímco druhý vývojově zaostalý a zcela nezkušený. Takový výsledek nepovažuje M. Černý za žádoucí.
Proti subjektivnímu pojetí způsobilosti k zavinění u nezletilců společně
vystoupili J. Fiala a J. Švestka. Podle jejich názoru je třeba nezletilcovu
způsobilost k zavinění chápat vždy objektivně. To znamená, že při posuzování
nezletilcovi způsobilosti k zavinění je nutno vycházet z jednotných kritérií daných pro všechny nezletilce určitého věku s určitou intelektuální a volní vyspělostí. Další diferencování mezi jednotlivými členy v rámci takto vymezené skupiny oba autoři striktně odmítají. K ostatním vlastnostem člena skupiny by se tak nemělo
přihlížet. Způsobí-li škodu např. 15letý nezletilec, musí se dle jejich názoru při hodnocení jeho způsobilosti k zavinění vycházet z průměrného psychického
vývoje a stavu nezletilých tohoto věku. V případě, že škůdcem je zletilá osoba,
která ale zaostává ve svém psychickém vývoji natolik, že ji nelze do stanoveného průměru zahrnout, je třeba ji z této kategorie vyloučit a zařadit do skupiny jiné,
která odpovídá její duševní vyspělosti (tzn. mezi nezletilce). Takto chápané Štěpina, J. Odpovědnost za škodu způsobenou nezletilými. Socialistická zákonnost, 1965, č.3, s.31. 31
objektivní měřítko dle jejich názoru lépe vyhovuje nejenom reparační funkci
odpovědnosti za škodu, ale především funkci preventivní a výchovné, neboť motivuje nezletilce k tomu, aby dosáhli stanovené rozumové úrovně svých
vrstevníků. Hodnocení vycházející z objektivních kritérií považují oba autoři také
za spravedlivější, protože na jeho základě se všem nezletilcům určitého věku a přiměřeně stejných duševních schopností ukládají stejné povinnosti.33
Osobně se přikláním k názoru, že by se při posuzování způsobilosti
k zavinění u nezletilých mělo vycházet převážně z věku nezletilého. Především musíme vzít v úvahu souvislost mezi způsobilostí k právním úkonům a deliktní způsobilostí a rozlišit dvě základní situace.
1) Škodu způsobí nezletilý tím, že řádně nesplnění závazek, ke kterému se zavázal právním úkonem přiměřeným rozumově jeho věku
2) Škodu způsobí nezletilý jednáním nesouvisejícím s plněním závazku Ad 1) Jestliže jsou nezletilí způsobilí k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku (§9
obč.z.), znamená to, že v zájmu právní jistoty druhé smluvní strany musí být dána v těchto případech také jejich deliktní způsobilost, a to bez ohledu na jejich subjektivní vyspělost. Musíme tedy rozlišovat mezi škodou způsobenou nesplněním závazku a škodou vzniklou v důsledku protiprávního úkonu na
základě zákona, přestože pouze z ust. § 422 by se toto nedalo dovodit. Jestliže by se nezletilý zavázal smlouvou k určitému plnění a povaha tohoto právního úkonu by byla přiměřená jeho věku, odůvodňovalo by to použití §420 obč.z. a nikoliv
postup podle §422 obč.z.
Deliktní způsobilost nezletilého by se
předpokládala a zjišťovalo by se pouze zavinění. Důkazní břemeno ohledně
nezavinění škody by tížilo nezletilého. Pouze v případě, že by se nezletilému podařilo prokázat, že v době, kdy činil právní úkon, byl stižen duševní poruchou,
odůvodňovala by tato skutečnost postup podle §422 obč.z. Jiný přístup by neoprávněně zatěžoval a znevýhodňoval druhou smluvní stranu. Navíc by v takovém závazkovém vztahu postrádala právní jistotu.
Černý, M. Odpovědnost nezletilců za způsobenou škodu. Socialistická zákonnost, 1972, č.5, s.296-298. 32
Ad. 2.) V případě deliktu nesouvisejícího s plněním závazku (rozbití okna,
zranění na hřišti, nabourání automobilu řízeného bez oprávnění, krádež
v samoobsluze) je třeba dle mého názoru v první řadě vycházet z věku nezletilého jako hlavního určovacího kritéria, okolností daného případu a okolností, za
kterých byla škoda způsobena. Získáním průměrného jedince určitého věku zjistíme zároveň typický způsob jeho chování a uvažování v konkrétní situaci. Teprve nyní se přistoupí ke zjišťování tzv. subjektivních okolností (morální a
rozumová vyspělost, zdravotní stav, rodinné poměry, zájmy, záliby atd.). Jejich posouzení je důležité pro zjištění, zda nezletilý není natolik rozumově či sociálně zaostalý, že je třeba ho zahrnout do jiné věkové kategorie, než kam podle
fyzického věku patří. Dále tyto okolnosti mohou hrát roli v tom, zda nedošlo ze strany rodičů, příp. dalších osob k zanedbání náležitého dohledu (např. rodiče své dítě řádně nepoučili).
V rámci bodu ad. 2) si však lze představit situace, kdy subjektivní
okolnosti budou rozhodující. Např. velmi důležitým kritériem pro posouzení
deliktní způsobilosti nezletilého bude zjištění jeho zdravotního stavu v těch
případech, kde zákon předepisuje obecnou povinnost zakročit. Musíme tedy vyjít
z předpokladu, jak by se za této situace zachoval nezletilec stejného věku za stejného zdravotního stavu. Podle výsledku posouzení pak bude u nezletilého
zjištěna deliktní způsobilost či nikoli. Jiným příkladem mohou být specializované činnosti. Např. nezletilý, který je ve třetím ročníku střední odborné školy v oboru elektrotechnik, se nabídne, že sousedovi provede jednoduchou opravu elektrospotřebiče a přitom způsobí škodu. Rozhodujícím kritériem zde bude vzdělání a znalosti oboru. 34
Vycházet především z objektivních kritérií se může zdánlivě jevit jako
necitlivé. Na druhé straně však by určitě nebylo z výchovného hlediska příliš vhodné, aby se dva spolužáci z jedné třídy společně dopustili deliktu a za vzniklou škodu by odpovídal pouze jeden z nich z odůvodněním, že ten druhý je
Fiala, J., Švestka, J. Některé otázky odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku. Socialistická zákonnost, 1973, č.3, s.149-150. 33
34
Soud takto postupoval např. v rozhodnutí ze dne 21.5.1973, sp.zn. 9 Co 266/73, když při rozhodování o deliktní způsobilosti nezletilého žalovaného vzal v úvahu, že se zabýval delší dobu chemickými
pokusy.
méně vyspělý, rozumově zaostalý, z rozvedené rodiny atd.
Pokud nezletilý
škůdce není stižen duševní poruchou, které je natolik závažná, že řadí škůdce do zcela jiné věkové skupiny, je určovacím kritériem fyzický věk dítěte.
Z objektivních kritérií vychází při posuzování deliktní způsobilosti také
soudy. Nenašel jsem rozhodnutí, ve kterém by se soud blíže zabýval poměry
nezletilého a zkoumal jeho skutečné schopnosti. Domnívám se proto, že nelze
souhlasit s názorem M. Macháčkové, že nezletilý není odpovědný, jestliže si následky svého jednání v okamžiku způsobení škody neuvědomil, tj. nevyužil svou intelektuální stránku, přestože deliktně způsobilý byl.
U osob stižených duševní poruchou je nezbytné sledovat a hodnotit
všechny okolnosti daného případu včetně jejího stavu v okamžiku protiprávního úkonu.35 Může se stát, že osoba zcela zbavená způsobilosti k právním úkonům,
způsobí škodu v okamžiku přechodné přítomnosti obou složek (jasné mezidobí). Zde je pak namístě posoudit, do jaké míry ona světlá chvilka umožňovala škůdci
rozpoznat škodlivost jednání a ovládat svou vůli. Opět je potřeba vycházet z její možnosti
(objektivně
hodnocené)
v době
nebezpečnost svého jednání a ovládat svou vůli.
způsobení
škody
rozpoznat
Na závěr těchto úvah je třeba podotknout, že není bezpodmínečně nutné,
aby si škůdce uvědomoval veškeré dopady svého jednání. Posouzením se rozumí
rozpoznávání na úrovni správné – nesprávné a právní - protiprávní.36 Pokud škůdce měl mít podle svého věku psychické schopnosti rozvinuty natolik, aby
mohl rozpoznat nesprávnost a protiprávnost svého jednání, za daný čin nese odpovědnost. Jestliže mu tyto schopnosti scházeli, přestože se
škůdce těší
duševnímu zdraví, došlo s největší pravděpodobností k zanedbání náležitého dohledu nad touto osobou.37
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.7.1984, sp.zn. 4 Cz 53/84. Jeřábková, L. Odpovědnost rodičů za škodu způsobenou jejich nezletilými dětmi.Rodinné právo. Rodina. Manželství. Děti a mládež. Dědictví, 1999, č.2, s.7. 35
36
viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1 Cz 27/83. Jestliže by nezletilý ve svém věku nevěděl jak se bezpečně chovat na pozemní komunikacích při provozu kola v důsledku toho, že 37
3.3. Odpovědnost těch, kteří jsou povinni vykovávat dohled 3.3.1. Předpoklady vzniku odpovědnosti
Ust. §422 obč.z. vztahuje vedle nezletilců a osob stižených duševní
poruchou také na ty, kteří mají nad uvedenými jedinci vykonávat dohled. Na
rozdíl od nezletilců o osob stižených duševní poruchou, kteří jsou přímými
škůdci, odpovídají osoby povinné výkonem dohledu za to, že se svěřeným
osobám dostatečně nevěnovali, neboť patřičnou péčí se lze vyvarovat vzniku škod.
Podle ust. §422 obč.z. může osoba povinná výkonem dohledu odpovídat
za škodu způsobenou přímými škůdci výlučně nebo společně a nerozdílně s nimi.
Odpovědnosti se zprostí, jestliže prokáže, že náležitý dohled nezanedbala. J. Fiala
toto ustanovení považuje za jediný případ presumpce protiprávnosti v občanském zákoníku.38 Jestliže nezletilý nebo osoba stižená duševní poruchou protiprávně způsobí jinému škodu, předpokládá se dle jeho názoru zanedbání náležitého
dohledu ze strany těch, kteří měli dohled vykonávat. Povinnost tvrzení, břemeno
tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno ohledně neporušení právní povinnosti by tak nesla osoba povinná výkonem dohledu.
Také Nejvyšší soud ČR považuje zanedbání dohledu za protiprávní
úkon.39 Takové zjištění současně vede k domněnce, že jde o případ objektivní
odpovědnosti. Neboť zjišťovat zavinění je zbytečné tam, kde se lze odpovědnosti
zprostit pouze prokázáním neporušení povinnosti.
Většina autorů však s takovým závěrem nesouhlasí. Odmítají vycházet
z čistě gramatického výkladu a zaměřují se „ratio legis“ tohoto ustanovení. Je ho rodiče vůbec nepoučili o provozu na pozemních komunikacích, pak se tato skutečnost odrazí především ve směru k rodičům, zda nezanedbali výkon náležitého dohledu. 38 Fiala, J. Důkaz zavinění v občanském soudním řízení 1.vydání. Praha: Nakladatelství ČAV, 1965, s.113 39 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1 Cz 61/86.
pravděpodobné, že úmyslem zákonodárce nebylo vytvořit další případ objektivní odpovědnosti. Navíc půjde o situace, kde zavinění má své opodstatnění. Také
slovo zanedbání navozuje představu subjektivního pochybení. Osobně se domnívám, že by mělo jít o případ odpovědnosti s presumovaným zaviněním.
Osoba povinná výkonem dohledu by tak měla možnost se exkulpovat. Na druhou
stranu slovní výklad uvedeného ustanovení takový závěr neumožňuje. Uvádím to
s vědomím, že interpretace nemá právo vytvářet, ale pouze odkrývat jeho smysl. Ani v ustálené judikatuře se v souvislosti
s pojmem „náležitý dohled“ nikde
neobjevuje zmínka o zavinění. Žalovaný zpravidla neunese důkazní břemeno ani
v případě, že není objektivně schopen v okamžiku způsobení škody výkon dohledu provádět.40
3.3.2. Osoby povinné výkonem náležitého dohledu Povinnost výkonu náležitého dohledu ukládá určitým osobám přímo
zákon, může to být však také úřední výrok či jiná právní skutečnost (svěření
dítěte zaměstnanci obchodního řetězce po dobu nákupu v supermarketu). Zákonodárce zakotvením této odpovědnosti sleduje dva cíle. Jednak cíl
preventivní, tj. stimulovat dohlížející osoby k náležitému plnění jejich povinností, a jednak cíl reparační, tj. zabezpečení účinné náhrady poškozeným, neboť přímí škůdci zpravidla nebudou příliš majetní.
Nad nezletilými dětmi jsou povinni vykonávat dohled především jejich
rodiče, kteří jsou podle zákona o rodině (zákon č.94/1963) jejich zákonnými zástupci s rozhodující úlohou v jejich výchově. Rodiče proto odpovídají
společnosti v rámci výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské
zodpovědnosti (péče o nezletilé dítě zahrnující zejména jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj; zastupování dítěte; správa jeho jmění) za řádnou výchovu svých dětí. Proto mají zákonem uloženou povinnost řídit jednání dítěte a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje (§31 odst.2 zákona o
rodině). Povinnost výchovy a tedy i povinnost dohledu náleží zásadně oběma 40
viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp.zn. 25 Cdo 214/2002
rodičům společně. Záleží ovšem také na skutečných možnostech možnosti dohled
provádět. Jestliže např. otec přes pracovní dny vykonává své zaměstnání na jiném místě, než bydlí matka s dítětem a domů se vrací vždy až v poslední pracovní den před víkendem, vykonává náležitý dohled nad dítětem po dobu nepřítomnosti otce zásadně matka.
Často se stává, že rodiče dítěte spolu nežijí, manželství neuzavřeli a
nevedou ani společnou domácnost či sice do manželství vstoupili, ale žijí
odděleně. V takových případech podle ust. §50 zákona o rodině soud i bez
návrhu upraví jejich práva a povinnosti k dítěti zejména tím, že rozhodne, komu bude dítě svěřeno do výchovy. Jestliže bylo dítě na základě soudem schválené
dohody nebo rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, především na něm vězí odpovědnost za výkon náležitého dohledu. V časech vyhraněných ke styku s druhým rodičem, by pak odpovídal tento druhý rodič.
Odpovědnost rodičů však připadá v úvahu jen tehdy, jsou-li nositeli
rodičovské zodpovědnosti. Rodičovská zodpovědnost však náleží pouze tomu z rodičů, který má plnou způsobilost k právním úkonům a rodičovské zodpovědnosti nebyl zbaven či její výkon nebyl pozastaven. Není-li tedy rodič
zletilý či neuzavřel-li manželství se souhlasem soudu poté, co dosáhl šestnácti let, koncentruje se rodičovská zodpovědnost v rukou druhého rodiče. Toto ustanovení zákona o rodině je diskriminační zvláště vůči rodičům starším
šestnácti let, kteří neuzavřeli manželství v porovnání se stejně starými rodiči, kteří do manželství vstoupili. I z tohoto důvodu zákon umožňuje soudu, aby přiznal
rodičovskou zodpovědnost ve vztahu k péči o dítě i nezletilému rodiči, jestliže dosáhl věku šestnácti let a má potřebné předpoklady pro výkon práv a povinností z rodičovské zodpovědnosti vyplývajících. Toto přiznání péče o dítě se ale
nevztahuje na jeho zastupování a správu jeho jmění. Nezletilý rodič tedy i přes přiznání částečné rodičovské zodpovědnosti není zákonným zástupcem dítěte. Nevztahují se na něho ze zákona právo řídit jednání dítěte a vykonávat nad ním dohled.41
Otázka, zda rodiče nezanedbali náležitý dohled, přichází v úvahu i tehdy,
svěřili-li dítě na přechodnou dobu
dozoru jiné osoby. V tomto směru bude
Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 2. vydání, Praha: C.H.BECK, 2001, s.104106. 41
rozhodující, zda dozorem pověřili osobu k tomu vhodnou a způsobilou. Jinak se
situace posoudí v případě, že touto osobou bude starší sourozenec dítěte, taktéž nezletilá osoba a jinak by hodnocení dopadlo, jestliže by rodiče najali na hlídání profesionála, který tuto činnost vykonává jako předmět podnikání.
staršího sourozence by odpovědnost rodičů připadala zcela reálně
Zatímco u
v úvahu,
v případě profesionála by se zřejmě předpokládalo zanedbání náležitého dohledu pouze u něj. Ani zde však nelze úplně odpovědnost rodičů za zanedbání
náležitého dohledu zcela vyloučit. Jestliže by dítě mělo na svůj věk zcela ojedinělé povahové vlastnosti, o kterých by se rodiče vůbec nezmínili a tyto by byly hlavní příčinou vzniku škody, je dle mého názoru možné zanedbání náležitého dohledu ze strany rodičů předpokládat.
Zákonná povinnost vykonávat náležitý dohled se může vztahovat také na
manžela matky, který není otcem dítěte. Znění zákona o rodině před 1.8.1998
ukládalo nevlastnímu rodiči dítěte přímo povinnost pomáhat při výchově.42
Nynější ust. § 33 zákona o rodině pouze konstatuje, že se nevlastní rodič na výchově podílí. Ve spojení s ust. §18 zákona o rodině je však možno tuto
povinnost dovodit, neboť zde není rozlišováno mezi dětmi společnými a dětmi jednoho z manželů. Zemřel-li
jeden
z rodičů,
přechází
rodičovská
zodpovědnost
na
zbývajícího rodiče. Zemřou-li však oba rodiče, byli-li zbaveni rodičovské
zodpovědnosti, výkon rodičovské zodpovědnosti jim byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, ustanoví soud dítěti poručníka,
který bude nezletilého vychovávat, zastupovat a spravovat jeho majetek místo rodičů. V tomto případě je poručník osobou povinnou výkonem náležitého dohledu.
Jako další subjekty povinnými vykonávat trvalý náležitý dohled přicházejí
v úvahu pěstouni, kteří převzali dítě do pěstounské péče, osvojitelé dítěte bez ohledu na typ osvojení, opatrovník nebo ti, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy podle §45 zákona o rodině.
42
viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 25.11.1976, Pls 2/1976. „Není vyloučeno vyvodit v konkrétním případě odpovědnost za zanedbání povinného dohledu nad nezletilým i u manžela matky, ač není otcem dítěte, jestliže vzhledem na svou zákonnou povinnost pomáhat při výchově dětí své manželky převzal výslovně anebo mlčky povinnost v určitém rozsahu se starat o výchovu dětí.“
Povinnost výkonu náležitého dohledu může být
dohodou dočasně
přenesena také na jiné osoby. Jejich odpovědnost ovšem trvá jen po dobu, po kterou jsou nezletilí v jejich péči. Typicky půjde o příbuzné nezletilých
(prarodiče, strýce, tety, starší sourozence) anebo přátelé jejich rodičů (kolegové z práce, sousedy). Kromě fyzických osob to mohou být i osoby právnické.
Především se jedná o jesle, mateřské školy, základní a střední školy, školní družiny, internáty, domovy mládeže, ústavy pro výkon ústavní nebo ochranné
výchovy, psychiatrická zdravotnická zařízení, dětská oddělení nemocnic, tělovýchovné organizace atd.
Nejčastěji přichází v úvahu odpovědnost školy. Tato odpovědnost trvá po
dobu školního vyučování, které se nevztahuje pouze na vlastní výuku, ale i na
přestávky, školní výlety, lyžařské kurzy, brigády apod. Často se stává, že výuka ve školách nebývá souvislá. Vzniká tak otázka, kdo zajišťuje dohled nad žáky v době, kdy tito mají přerušené vyučování (tzv. volné hodiny). Ani nová právní
úprava (zákon č.561/2004, školský zákon, účinný od 1.1.2005) výslovně tento problém neřeší. Vyjdeme-li však z ust. §22, 29 a 30 školského zákona, vyplývá
z nich, že žáci a studenti jsou povinni dodržovat školní řád, předpisy a pokyny
školy a pedagogických pracovníků k ochraně zdraví a bezpečnosti. Ředitel školy
vydává školní řád, který zveřejní na přístupném místě ve škole, prokazatelným způsobem s ním seznámí zaměstnance, žáky a studenty školy a informuje o jeho
vydání a obsahu také zákonné zástupce nezletilých dětí a žáků. Žák či student v průběhu vyučování v tzv. volných hodinách může opustit prostory školy, je-li to v souladu s pravidly uvedenými ve školním řádu a byla-li splněna ta ustanovení
školského zákona, která ukládají škole povinnost řádně s těmito pravidly
seznámit jak studenty, tak i jejich zákonné zástupce. Škola za žáka odpovídá v této době za předpokladu, že ze školního řádu nevyplývá něco jiného. Pokud tedy
z konkrétního ustanovení školního řádu vyplývá, že je s ohledem na rozvržení
výuky v určitou část dne přerušena výchovně vzdělávací činnost a tato skutečnost je žákům i jejich zákonným zástupcům známa, nenese škola odpovědnost za
případné škody způsobené žáky v průběhu přerušeného vyučování, protože po tuto dobu nebyla povinna vykonávat náležitý dohled.43 43
Valenta, J. Uvolňování žáků. ASPI [RiS. 2004, 4:15].
Pokud vykonává dohled škola či jiná právnická osoba, odpovídá
poškozenému za porušení svých povinností přímo tato organizace a nikoliv
konkrétní zaměstnanec, který byl tímto úkolem pověřen. Jeho odpovědnost vůči organizaci podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena.
3.3.3 Vymezení pojmu náležitý dohled podle judikatury Pojem „náležitý dohled“ zákonodárce v žádném dalším ustanovení nerozvíjí a
jeho vymezení přenechal soudní praxi. Ta vychází z toho, že náležitým dohledem není možno rozumět pedantské hlídání na každém kroku, kdy nelze od dotyčné
osoby ani na chvíli odvrátit pozornost. Takový dohled vykonávaný stále,
nepřetržitě a bezprostředně je nesmírně zatěžující a fakticky nemožný.44 Navíc
při takovém výkladu by byla zákonem přepokládaná možnost zproštění se
odpovědnosti ze strany osoby povinné výkonem dohledu prakticky vyloučena. Soudní judikatura proto konstatuje, že dohled je třeba provádět s ohledem na svěřenou osobu, tj. přizpůsobit jej věku, povahovým vlastnostem a celkovému
chování, resp. povaze duševní poruchy a jejího vlivu na chování svěřené osoby.45
Proto např. u nezletilce blížícího se věku zletilosti postačí vědomost rodičů
o
tom, kde se jejich dítě nachází, s kým tam je a kdy se vrátí domů. Naopak je třeba věnovat zvýšenou pozornost menším dětem, zvláště pokud jsou živější povahy.
Častější kontrolu by měli rodiče provádět také u starších školáků, kteří mívají
kázeňské prohřešky, násilnické či agresivní sklony nebo se ve volném čase věnují nebezpečným zálibám (zbraně, dělobuchy).
Náležitý dohled nad nezletilým či osobou stiženou duševní poruchou však neznamená jen bezprostřední zabránění či zákaz určitého jednání. Posuzuje se
i
celkový přístup rodičů, poručníků a pěstounů atd. k dosavadní výchově nezletilého a jejich výchovné působení k tomu, aby závadné jevy v jeho chování
44
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1968, 3 Cz 57/68.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1968, sp.zn. 3 Cz 57/68 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.10. 2003, sp.zn. 25 Cdo 214/2002. 45
byly odstraněny.46
Výchovné působení připadá v úvahu samozřejmě pouze
u osob, kterým je nezletilý svěřen do výchovy či se na jeho výchově podílí
dlouhodobě. Důležitá bude i skutečnost, zda rodiče své dítě řádně poučili před
tím, než mu umožnili vykonávat určitou činnost a vysvětlili mu, co všechno může
případnou nedbalostí způsobit (typicky jako účastník silničního provozu). Výkon
náležitého dohledu ze strany rodičů, příp. dalších osob tak předpokládá celkový zájem o svěřenou osobu. Např.okolnost, že rodiče ani po určité době nezjistili, že
si jejich syn opatřil od kamaráda funkční zbraň, nesvědčící o tom, že by měli dostatečný přehled o jeho chování.47
Ani skutečnost, že po určitou dobu nemohla povinná osoba objektivně přímo
vykonávat nad nezletilým dozor, neznamená automaticky nezanedbání náležitého dohledu. Ten, kdo je povinen výkonem dohledu, má dopředu zvážit, a předvídat
veškeré možné okolnosti. Nevěnoval-li by např. rodič svému sedmiletému dítěti
při návratu ze školy zvýšenou pozornost, ačkoliv věděl, že nezletilý cestou domů přechází velmi frekventovanou silnici, půjde o zanedbání dohledu nad nezletilým, který ještě nedovede situaci v silničním provozu náležitě posoudit.48
Můžeme tedy uzavřít, že náležitý dohled zahrnuje jak konkrétní opatření
v určitou chvíli podle povahy okolností, věku a vlastností dítěte (např. při hře na dětském hřišti před domem), tak celkový zájem a působení osob povinných dozorem na svěřenou osobu.
3.4. Jednotlivé případy odpovědnosti za škodu podle § 422 Z dikce zákona můžeme vyvodit, že pokud škodu způsobí nezletilec či osoba
stižená duševní poruchou mohou nastat následující varianty odpovědnosti za škodu:
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.2. 2003, sp.zn. 25 Cdo 1333/2001. tamtéž 48 Bičovský, J., Holub, M.: Náhrada škody podle občanského, obchodního, pracovního a správního práva, Praha: LINDE, 1995, s 70.
46 47
1) za škodu výlučně odpovídá poruchou;
nezletilec, resp. osoba stižená duševní
2) za škodu výlučně odpovídá osoba povinná vykonávat dohled;
3) za škodu odpovídá s nezletilcem, resp. osobou stiženou duševní poruchou společně a nerozdílně ten, kdo byl nad ním povinen vykonávat náležitý dohled;
4) odpovědným nebude nikdo; ad 1) Tato varianta nastane tehdy, jestliže v okamžiku způsobení škody byl nezletilec, resp. osoba stižená duševní poruchou, schopen ovládat svou vůli
i
posoudit následky svého jednání, (tj. byla u něho zjištěna deliktní způsobilost)
a osoba, která byla povinna vykonávat náležitý dohled, se odpovědnosti zprostí
tím, že prokáže, že dohled nezanedbala. Musí jít však o volní jednání u škůdce. Např. soud judikoval, že
uklouznutí na mokrém povrchu je náhoda, která
nezakládá odpovědnost za škodu.49
Ne vždy se však soud bude postupovat dle ust. § 422 obč.z., jestliže
škodu způsobí nezletilý. Způsobí-li škodu např. patnáctiletý řidič motorovým
vozidlem, k jehož řízení má řidičské oprávnění, posuzuje se tento případ podle ust. § 427 a násl. obč.z., tedy jako odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků. Odpovídá tedy i podle ust. § 430 odst. 1 obč.z společně
s tím, kdo se zmocnil jeho vozidla proti jeho vůli anebo bez jeho vědomí, jestliže takové užití svou nedbalostí umožnil. Pokud však nezletilec způsobil škodu jako
řidič motorového vozidla a nemá řidičské oprávnění, bude se případ posuzovat podle ust. § 422 obč.z.50
Dále je třeba upozornit také na to, že jestliže rodiče nezletilých dětí, jimž
byla způsobena škoda jinou osobou, zanedbají dohled nad nezletilými, nelze tuto
skutečnost hodnotit jako spoluzavinění nezletilých poškozených, protože takový závěr by šel neodůvodněně k tíži osoby nezpůsobilé k zavinění. Z toho je
s ohledem na zanedbání dohledu ze strany rodičů nutno dovodit, že „v takových
případech bude poškozeným odpovídat (spoluodpovídat) osoba povinná dozorem rovněž jako škůdce spolu s těmi, kteří odpovídají přímo, popřípadě podle 49 50
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.2. 2005, sp.zn. 32 Odo 695/2004. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 32.11.1983, Cpj 10/83.
ustanovení § 422 o. z.“51 Půjde tedy o případ společné odpovědnosti s těmi, kdo škodu způsobili podle ust. § 438 obč.z.
ad 2) Osoba povinná výkonem dohledu bude sama výlučně odpovídat, pokud
neprokáže, že náležitý dohled nezanedbala. Odpovědnost subjektů povinných dohledem je založena na principu presumované protiprávnosti. Kdo je povinen
vykonávat dohled, zprostí se odpovědnosti, jestliže prokáže nezanedbání této povinnosti. Důkazní břemeno, povinnost tvrzení a důkazní povinnost tíží osobu povinnou výkonem dohledu. Současně musí být splněna podmínka deliktní
nezpůsobilosti přímého škůdce v tomto konkrétním případě. Např. matka se na
kraji rušné křižovatky zapovídá se sousedkou a její nehlídané tříleté dítě se
mezitím vrhne pod kola projíždějícího autobusu, jehož řidič ve snaze zabránit střetu strne řízení a havaruje s protijedoucím vozidlem.52 Odpovědnost dozorem povinné osoby vzniká v důsledku porušení její vlastní povinnosti, a proto se nepoužije ust. § 440 obč.z. o škodě způsobené zaviněním jiného. Osoba povinná výkonem dohledu tedy nemá vůči přímému škůdci regresní nárok.53
ad 3) Jestliže osoba povinná výkonem dohledu neprokáže, že nezanedbala
náležitý dohled a zároveň je dána deliktní způsobilost nezletilce, resp. osoby stižené duševní poruchou, odpovídají vůči poškozenému společně a nerozdílně.
Skutečnost, že podle okolností konkrétního případu může být sám přímý škůdce činěn odpovědným za škodu jím způsobenou, ještě neznamená, že takového
dohledu není vůbec zapotřebí. Naopak účinně prováděný dohled jako preventivní
opatření by vzniku škody zabránil. Proto má svůj význam i u staršího nezletilce, bereme-li v úvahu především dlouhodobé výchovné působení rodičů.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21.5.1973, sp.zn. 9 Co 266/73. Tento příklad jako typický uvádí Jeřábková, L. in Odpovědnost rodičů za škodu způsobenou jejich nezletilými dětmi. Rodinné právo. Rodina. Manželství. Děti a mládež. Dědictví, č. 2, 1999, s.8. 53 Jestliže za škodu odpovídá více osob povinných vykonávat náležitý dohled, odpovídají vůči poškozenému solidárně. Podle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 3. 2002, sp.zn. 8 C 27/2000 je dělená odpovědnost podle účasti na způsobení škody (§ 438 obč.z.) na místě, jestliže první žalovaný nechal svého syna pro případ odpovědnosti za škodu pojistit a bylo by nespravedlivé na něm požadovat, aby hradil celou výši škody společně a nerozdílně s druhou žalovanou, která svého syna nijak nepojistila a nejevila nejmenší snahu jakkoli přispět žalobkyni na náhradu škody. 51
52
Mezi sebou se přímý škůdce a osoba povinná výkonem dohledu
vypořádají podle své účasti na způsobení škody. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že solidární škůdci budou odpovídat vůči poškozenému dílčím způsobem v závislosti na jejich podílu na vzniklé škodě.
ad 4) Odpovědnost za škodu nevznikne nikomu, pokud přímý škůdce nebyl deliktně způsobilý a současně se osobě, jež je povinna vykonávat nad ním dohled,
podaří prokázat nezanedbání náležitého dohledu. Nejsou-li splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti u žádného z uvedených subjektů, jde
v právním smyslu a škodu si v takovém případě nese poškozený sám.
o náhodu
Poškozeným bývá zpravidla třetí osoba. Nelze však vyloučit jako
poškozeného ani nezletilého, resp. osobu stiženou duševní poruchou nebo toho, kdo byl povinen vykonávat dohled. V prvém případě by mohl nezletilý, resp.
osoba stižená duševní poruchou, požadovat náhradu škody za předpokladu, že
byl zanedbán dohled. Nárok by však neopíral o ust. §422, nýbrž o ust. §420.54
V případě vyvinění by si přímý škůdce škodu nesl sám. Ve druhém případě by
mohla osoba povinná dohledem domáhat náhrady škody, jestliže byla dána
deliktní způsobilost škůdce. V úvahu samozřejmě přichází u obou situací možnost snížení rozsahu náhrady škody o zavinění poškozeného.
3.5. Způsob náhrady škody Pokud odpovědnost za škodu stíhá nezletilého, resp. osobu s duševní
poruchou, vyvstává otázka kdo, jakým způsobem a z čeho se bude poškozenému škoda hradit. Začněme odpovědí na otázku poslední v pořadí, tj. z čeho se bude
poškozenému škoda hradit. Přímý škůdci zpravidla nevlastní mnoho majetku, který by bylo možno použít k uspokojení pohledávky poškozeného. Zde je třeba
uvést, že se osoby odpovědné za způsobenou škodu své povinnosti škodu nahradit nezbaví poukazem na to, že jejich příbuzní a známí poskytovali 54
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.7. 2004, sp.zn. 25 Cdo 1106/2003.
poškozenému dary na zmírnění jeho situace. Tyto dary není možno odpočítat od náhrady škody. Soud by je však mohl považovat podle okolností případu za
důvod snížení náhrady škody, tj. uplatnění moderačního práva podle ust. § 450 obč.z.55
Pokud přímý škůdce odpovídá s tím, kdo měl nad ním vykonávat náležitý
dohled, je tento problém pro poškozeného vyřešen tím, že celou výši škody uhradí dozorem povinná osoba. Tato má pak vůči nezletilému, resp. osobě
stižené duševní poruchou regresní nárok. Jelikož ve většině případů půjde
o rodiče nezletilého dítěte, nebudou tito zpravidla po svém dítěti tento nárok později vymáhat. Pokud však za způsobenou škodu odpovídá výlučně nezletilec
či osoba stižená duševní poruchou, pak bude třeba uhradit škodu z jejich majetku, jestliže nějaký majetek vlastní. V opačném případě soud v rozhodnutí vysloví, že škůdce jím způsobenou škodu nahradí až poté, co nějakého majetku nabude.56
Co se týče otázky „kdo“ a jakým způsobem“ škodu nahradí, zde se
odpověď odvíjí od věku nezletilého a povahy duševní poruchy konkrétní osoby.
V případě, že je nezletilý blízký věku dítěte, uhradí škodu za něho z jeho majetku
zákonní zástupci dítěte. Jelikož se škoda hradí v penězích, není vyloučen ani prodej movitého, popř. nemovitého majetku dítěte. Stejně tak učiní opatrovník
osoby stižené duševní poruchou, jestliže je její stav takový, že ji nedovoluje, aby
škodu nahradila sama. Pokud se jedná o nezletilého blízkého věku zletilosti, či osoby stižené lehčí formou duševní poruchy nebo osoby s přechodnou duševní poruchou, nahradí ji poškozenému ze svého majetku samostatně.
3.6. Úvahy nad právní úpravou de lege ferenda Vzhledem k celé řadě výše nastíněných názorových střetů lze očekávat do
budoucna zpřesnění a rozšíření formulace ust. §422 obč.z. Především nadále přetrvávají nejasnosti ohledně posuzování deliktní způsobilosti nezletilých
a
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.7.1978, 1 Cz 78/78. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.10.1969, sp.zn. 3 Cz 29/69. Soud rozhodl o uhrazení škody v měsíčních splátkách po 300 Kčs počínaje okamžikem, kdy si začnou sami vydělávat. 55 56
osob stižených duševní poruchou. Lze také předpokládat zakotvení způsobilosti k protiprávním úkonům v připravovaném občanském zákoníku
do obecné
části. Tím by se mimo jiné také zvýraznila vzájemná souvislost mezi způsobilosti k právním úkonů a deliktní způsobilostí.
Druhým velkým problémem je postavení těch, kteří jsou povinni
vykonávat dohled nad nezletilými a osobami stiženými duševní poruchou. Dosud
není zcela jasné, zda se v jejich případě jedná o subjektivní nebo objektivní odpovědnost, i když formulace v ust. §422 obč.z. přímo vybízí k druhé variantě.
Výslovně uvedena by měla být také možnost zproštění se této odpovědnosti v případě, že by škoda vznikla i při výkonu náležitého dohledu, tzn., že škodě se
nedalo žádným způsobem zabránit (chybí příčinná souvislost mezi zanedbáním dohledu a vznikem škody).
4. Způsobení škody ve stavu nezpůsobilosti vyvolaného vlastní vinou 4.1.
Úprava
této
odpovědnosti
a občanském zákoníku z roku 1950
v
obecném
zákoníku
občanském
Často se také stává, že škodu způsobí fyzická osoba, jež v okamžiku
protiprávního způsobení škody není schopna posoudit následky svého jednání a ovládnout je z důvodu časově omezené duševní poruchy, kterou se přivodila vlastní vinou (přesněji zaviněním), ač se jinak jedná o osobu plně deliktně
způsobilou. Typicky půjde o škodu způsobenou ve stavu opilosti. Vzniká tak otázka, jak v takových případech postupovat.
Na jedné straně je potřeba
neztrácet ze zřetele, že tyto osoby v době protiprávního způsobení škody byly zbaveny rozumového úsudku anebo možnosti ovládat svou vůli, resp. obou
zároveň. Na druhou stranu je nutné nějak zohlednit skutečnost, že vinu na tomto stavu je možné přičítat pouze těmto osobám. Kromě toho vystupuje do popředí
otázka náhrady způsobené škody. Pokud by takoví škůdci požívali stejné právní ochrany jako nezletilí a osoby stižené duševní poruchou, následek způsobení škody by často nesli nevinní poškození.
Uvedené případy upravoval obecný zákoník občanský (dále jen zákoník) v
§ 1307. “Uvedl-li se někdo vlastním zaviněním ve stav pomatení smyslů nebo do stavu nouze, buď také škoda v něm způsobená přičtena jeho zavinění. Totéž platí
také o jiné osobě, která svým zavinění dala podnět k takovému škůdcovu stavu.“57
Ust. § 1307 zákoníku upravovalo společně odpovědnost za škodu
způsobenou ve stavu zaviněné nepříčetnosti (tzv. stavu pominutí smyslů) a ve 57
Císařský patent 946/1811 Sb. z.s. , obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů.
stavu nouze vyvolané vlastním zaviněním. Stav nouze obecně odpovědnost za způsobenou škodu omezoval nebo úplně vylučoval. Pokud byl však tento stav
vyvolán zaviněním škůdce, odpovídal tento za veškerou v něm způsobenou škodu.
Naproti tomu nepříčetnost obecně vylučovala odpovědnost škůdce za
škodu vždy a úplně. Výjimkou z tohoto pravidla bylo zaviněné přivedení se
v „pomatení smyslů.“ Konstrukce této odpovědnosti vycházela z obecné odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněním v zákoníku upravenou v §§1294
a 1295. Právně teoreticky se tato odpovědnost odůvodňovala tím, že v takových
případech se nemá vycházet ze stavu bezprostředně následujícího (např. pití –
opilost), ale i stavu dalšího (opilost - škodná událost – škoda). Škoda tak byla vyvolána škodnou událostí v důsledku protiprávního činu či opomenutí, tj. zaviněným uvedením se do stavu přechodné duševní poruchy.58
Příčinná
souvislost mezi uvedením se do stavu „pomatení smyslů“ a vznikem škody tedy
byla dána. O protiprávní čin či opomenutí se nejednalo, jestliže dotyčný učinil přiměřená opatření, aby ke škodě nedošlo (např. se při požívání drog doma uzavřel).
V případě, že do stavu nepříčetnosti přivedla škůdce třetí osoba či jinak
k němu dala vlastním zaviněním podnět (např. podporováním, podněcováním,
vyprovokováním), pak také ona odpovídala za škodu, kterou škůdce v tomto stavu způsobil. Škoda však musela být předvídatelná. Členové rodiny tak mohli požadovat náhradu škody po těch, kteří sváděli otce rodiny k pití, pokud jim ve
stavu opilství způsobil škodu. I sám škůdce měl vůči třetí osobě nárok na náhradu škody, jestliže si ve stavu nepříčetnosti způsobil sám škodu na zdraví či na majetku. 59
Občanský zákoník z roku 1950 (o.z.)upravoval uvedenou problematiku v
§339. „Uvede-li se někdo svou vinou do stavu přechodné duševní poruchy,
Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Praha: CODEX Bohemia, s.r.o., 1998, s. 825. 58
Mezi stav „pomatení smyslů“ se počítalo nejenom alkoholické či drogové opojení, ale také např. rozčílení vyvolané hádkou či pohnutí mysli u mladé dívky v důsledku svedení. 59
odpovídá za škodu v tomto stavu způsobenou.“60 Odpovědnost třetí osoby pak
vyplývala z §349. Jestliže třetí osoba zavinila přechodnou duševní poruchu škůdce, odpovídala za škodu, kterou v tomto stavu způsobil, a to buď výlučně, jestliže škůdci nebylo možné přičíst zavinění, nebo solidárně se škůdcem.
4.2. Odpovědnost za škodu těch, kteří se vlastním zaviněním uvedli do stavu duševní poruchy podle současné právní úpravy 4.2.1. Vymezení odpovědnosti Současná právní úprava této problematiky je uvedena v ust. §423 zák.
č.40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč.z.).
„Kdo se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své
jednání nebo posoudit jeho následky, je povinen nahradit škodu v tomto stavu
způsobenou; společně a nerozdílně s ním odpovídají ti, kteří jej do tohoto stavu úmyslně přivedli.“61
Shodně s ust. §422 obč.z. mohou nastat situace, kdy vedle přímého
škůdce (jednajícího) budou odpovídat ještě další osoby (nepřímá škůdci), i když
jejich účast na náhradě škody nebude zřejmě tak častá jako v případech spadajících pod ust. § 422. V obou těchto typových případech zvláštní
odpovědnosti za škodu zákon shodně upravuje situace, kdy škodu způsobí osoba, která v okamžiku svého jednání vedoucí ke vzniku škody, není schopna ovládnout své jednání či posoudit jeho následky. Přímému škůdci tedy chybí
potřebné rozumové a volní schopnosti. Rozdíl tkví v tom, že zatímco v případě
ust. §422 škůdce tyto schopnosti postrádá za okolností, které mu nemohou být přičteny k tíži (nízký věk, nezaviněný stav duševní poruchy), pod ust. § 423
naopak spadají situace, kdy škodu způsobí osoba ve stavu nezpůsobilosti
(krátkodobé duševní poruchy), který se přivodila vlastním vinou (přesněji
zaviněním). Tato osoba je jinak plně deliktně způsobilá a za jiných okolností by za škodu odpovídala podle obecné odpovědnosti za škodu. Typickým příkladem 60
Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
61
Zákon č.40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
stavu přechodné duševní poruchy je stav opilosti či stav vyvolaný v důsledku užití drog či jiných omamných látek.
Odpovědnost za škodu podle ust. 423 obč.z. lze vnímat jako rozvedení
obecné preventivní povinnosti ve smyslu ust. § 415 obč.z. Škůdce se přivede při
plném vědomí do stavu, v němž právě s ohledem na ztrátu rozlišovacích anebo ovládacích schopnosti může snadno sobě či jiným způsobit škodu. Přitom si měl
počínat natolik obezřetně, aby škodu nezpůsobil, tj. vyvarovat se všech jednání, při kterých se riziko způsobení škody zvyšuje.
4.2.2. Předpoklady odpovědnosti Odpovědnost přímého škůdce je vybudována na principu zavinění,
přičemž toto zavinění (minimálně ve formě nevědomé nedbalosti) se vztahuje
k
jednání, kterým se přivedl do stavu deliktní nezpůsobilosti. Jelikož škůdce škodu způsobil právě v důsledku absence rozpoznávacích či volních schopností, je za těchto okolností na místě dovozovat, že následná škoda byla vyvolána
i
souvislost mezi protiprávní jednáním (uvedením se do stavu nezpůsobilosti)
a
zaviněným jednáním, kterým se do stavu duševní poruchy přivedl. Příčinná
vznikem škody je dána.62. Toto jakoby „předcházející“ zavinění lze považovat za
dostatečný důvod vzniku jeho následné odpovědnosti. Škůdce tak bude odpovědný, ačkoliv v okamžiku způsobení škody deliktně způsobilý nebyl.
Nelze-li však škůdci přičíst zavinění ve vztahu k uvedení do stavu
přechodné duševní poruchy, nenese za způsobenou škodu odpovědnost. Typicky
půjde např. o situaci, kdy je určitá osoba úskočně či ze škodolibosti opita svými
přáteli přidáním destilátu do nápoje či podstrčením drogy a v tomto stavu způsobí škodu. O podobný případ by se jednalo i tam, kde se mladík po rozchodu se svou
Rovnice by pak vypadala následujícím způsobem: konzumace alkoholických nápojů – opilost – jednání v opilosti (škodná událost) – škoda. Škůdci se přičítá zavinění pouze v okamžiku konzumace alkoholických nápojů, kdy je ještě plně deliktně odpovědný. Ve zbývajících stavech již škůdce není deliktně způsobilý a není proto třeba u něho zkoumat zavinění. Tyto jednotlivé stavy na sebe přímo navazují, vytváří řetězec příčin a následků, přičemž následek jednoho stavu je přímou příčinou stavu bezprostředně následujícího. Příčinná souvislost mezi konzumací alkoholu a způsobením škody je tedy dána. 62
dívkou uzavře v bytě, opije se a jeho přátelé ho ze žertu vynesou ven, kde způsobí jinému škodu.
Z hlediska zavinění může jít o jak jednání úmyslné a to s úmyslem přímým
(např. o napití se na kuráž s cílem způsobit škodu) nebo nepřímým (osoba se
opije, přestože ví, že je v opilosti agresivní, tedy je s možným způsobením škody
srozuměna), tak o jednání nedbalostní (osoba se spoléhá na to, že návykové látky její stav neovlivní nebo to neví, ač to vědět měla).
4.2.3. Opilost jako nejčastější případ stavu přechodné duševní poruchy Nejčastějším příkladem přechodné duševní poruchy bude jistě stav
opilosti. Musí se však jednat o těžší stav opilosti, který vylučuje rozlišovací a volní schopnost u daného jedince. Každý je povinen počínat si tak, aby si stav těžké opilosti nepřivodil.
Soud opakovaně judikoval, že v případě plné odpovědnosti škůdce v čase
požití alkoholu, je nutno předpokládat, že si byl vědom skutečnosti, že požitím
alkoholu dochází k omezení schopností ovládat jednání nebo posoudit jeho
následky. Toto omezení pak může u škůdce nastat v různé intenzitě a může
dosáhnout i takového stupně, že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti jsou naprosto vyloučeny (úplně ochromeny).
Protože však vznik tohoto stavu
úplného ochromení není vázán ani v případě jedné a téže osoby k určitému
konstantnímu množství alkoholu, ale závisí na celé řadě nejrůznějších faktorů, které je nemožné všechny předvídat, nelze ani dopředu plánovat stupeň alkoholového opojení a tedy vyloučit, že opojení nedosáhne takového stupně, aby rozumové a volní schopnosti byly zcela ochromeny. Nikdo se tedy nemůže
spoléhat na to, že u něho dojde jen k mírnému stupni opojení, jestliže požije
alkohol v míře způsobilé přivodit alespoň mírné opojení, ale musí počítat s tou možností, že u něho eventuálně stav úplné nepříčetnosti nastane. Pokud tuto možnost nebere v úvahu a spoléhá se na to, že takový stav u něho nenastane, neopírá se o přiměřené důvody. Proto se takovému škůdci přičítá nedbalost.63 63
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 27.10.1971, sp.zn. 2 Cz 34/71.
Avšak při stavu pouhé podnapilosti (mírné opilosti), při kterém zůstávají
vzhledem ke způsobení škody zachovány jeho rozumové i volní schopnosti, se
vylučuje možnost aplikace ust. §423 obč.z. Jednání škůdce v takovém stavu se posoudí podle obecné odpovědnosti (ust. §420 obč.z.).64
Často je poukazováno na dvojí přístup u stejných prohřešků u dvou
různých lidí. Např. osoba, která se jinak konzumaci alkoholických nápojů ve
větším množství vyhýbá, se jednou za rok na oslavě svých narozenin opije
a v tomto stavu způsobí jinému škodu, bude za tuto škodu odpovědná. S tím
ostře kontrastuje situace druhá, kdy škodu způsobí osoba omezená ve své způsobilosti k právním úkonům z důvodu nadměrného požívání alkoholu a drog, která však podle ust. § 422 za ni odpovědná nebude. Jinými slovy, ten kdo se
opíjí neustále, je zákonem chráněn, zatímco příležitostnému oslavenci se jeho počínání přičte zcela.
Proti takovému názoru lze namítnout, že tato druhá osoba není na rozdíl
od té první ani v době požívání alkoholu či omamných látek ovládnout svou vůli a
zpravidla i posoudit možné následky, a proto ji takové jednání není možno klást
za vinu. Naproti tomu příležitostnému opilci je známo nebo by známo mělo být, že požitím alkoholu v určitém množství se snižují jeho rozpoznávací
a
ovládací schopnosti, a proto by měl dopředu učinit taková opatření, aby případnému způsobení škody zabránil. Také z hlediska potencionálního
poškozeného je možno dovozovat, že v případě častějšího setkávání s osobu s omezenou způsobilostí v důsledku nadměrného požívání alkoholu (např. soused
na patře panelového domu), tento může učinit určitá preventivní opatření a dopředu se tak vyhnout případné škodě.
4.2.4. Odpovědnost těch, kteří přímého škůdce do stavu přechodné duševní poruchy úmyslně přivedli Poslední věta ust. § 423 obč.z. zakotvila odpovědnosti třetích osob, které
přímého škůdce do tohoto stavu úmyslně přivedly. Třetí osoba je tedy také škůdcem, ale nepřímým. Na rozdíl od obecného zákoníku občanského
a občanského zákoníku z roku 1950, kde ke vzniku odpovědnosti postačovalo
jakékoliv zavinění, vyžaduje současná právní úprava kvalifikované zavinění čili 64
Stanovisko Nejvyššího soudu ze, 25.11.1976, Pls 2/76 Sb.
úmysl. Dopadá tak na mnohem méně případů.65 Úmysl je potřeba třetím osobám
prokázat (nepresumuje se) a vztahuje se pouze k uvedení do stavu deliktní
nezpůsobilosti. Pokud tedy určitá osoba svěří řízení vozidla těžce opilé osobě, která s vozem následně havaruje, odpovídá tato osoba za škodu společně
s přímým škůdcem, i když každý podle jiného ustanovení.6 Zatímco přímý škůdce
nese odpovědnost za zaviněné přivedení do stavu opilosti, třetí osoba odpovídá podle obecné odpovědnosti za škodu.
Podle ust. § 423 může tedy dojít k následujícím situacím:
1) odpovědnost ponese výlučně přímý škůdce, pokud se do stavu přechodné duševní poruchy přivedl vlastním zaviněním (např. škůdce se na večírku opije, přestože ví, že bývá v tomto stavu agresivní);
2) odpovědnost ponese přímý škůdce společně a nerozdílně s třetí osobou, jestliže jsou dány předpoklady u přímého škůdce a třetí osoba přímého škůdce
do tohoto stavu úmyslně přivedla (např. třetí osoba nabídne přímému škůdci drogu, ale zamlčí, že má silnější účinek);
3) odpovědnosti ponese výlučně třetí osoba, nelze-li u přímého škůdce dovodit zavinění v souvislosti s uvedením se do stavu přechodné duševní
poruchy a třetí osoba ho do tohoto stavu úmyslně přivedla (např. nasype do nápoje prášek, o kterém ví, že v kombinaci s léky proti alergii vyvolá u přímého škůdce stav podobný těžké opilosti a toto před ním zatají).
Rovněž může dojít k situaci, kdy přímý škůdce je přiveden úmyslně třetí
osobou do stavu přechodné duševní poruchy a v tomto stavu této osobě způsobí škodu. Tuto škodu si ponese třetí osoba sama, ledaže by se prokázalo zavinění
škůdce ohledně stavu, ve kterém škodu způsobil. Jestliže si škůdce, který byl do stavu přechodné duševní poruchy úmyslně uveden třetí osobou, způsobil škodu sám, aniž by mu bylo možno ohledně daného stavu přičíst zavinění, může se domáhat na třetí osobě náhrady škody.
Podle ust. § 423 obč.z. tak již zřejmě nebude možné např. požadovat náhradu škody po číšníkovi, který přímému škůdci na jeho přání dále nalévá, ačkoliv ten je již ve stavu opilosti. 65
5.Odpovědnost těch, kteří nemohou posoudit následky svého jednání v německém právu
5.1. Způsobilost k právním úkonům nezletilých a osob stižených duševní poruchou v německém civilním právu
Německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch) obsahuje úpravu
způsobilosti k právním úkonům v první knize (Všeobecná ustanovení) v třetím oddílu pod názvem Právní úkony v §§ 104 až 116. Zákoník výslovně uvádí, že
k právním úkonům je nezpůsobilý ten, kdo nedosáhl sedmého roku věku a ten
komu stav jeho duševní poruchy neumožňuje se rozhodovat podle své svobodné vůle. Právní úkon učiněný takovými osobami je nicotný a nemá žádné právní
následky. Nezletilý, který dosáhl sedmého roku věku je způsobilý pouze právním
úkonům, které jsou mu ku prospěchu. K ostatních právním úkonům potřebuje
souhlas svého zákonného zástupce. Učiní-li nezletilý přesto právní úkon, ke
kterému není právně způsobilý bez potřebného souhlasu, závisí jeho účinnost na
dodatečném schválení zákonným zástupcem. Pokud zmocní zákonný zástupce se
schválením poručenského soudu nezletilého k samostatnému provozování živnosti, je nezletilý plně způsobilý ke všem právním úkonům, které s provozem
živnosti souvisí. Podobně to platí také v případě, že nezletilý vstoupí se
zmocněním zákonného zástupce do služebního či pracovního poměru. Plné způsobilosti k právním úkonům se nabývá zletilostí.
Osoba stižená duševní poruchou je způsobilá pouze k takovým právním
úkonům, jejichž důsledky je schopna pochopit. Osoba zcela zbavená způsobilosti k právním úkonům je rovna dítěti před sedmým rokem věku.
5.2. Odpovědnost za škodu nezletilých a osob stižených duševní poruchou Úprava odpovědnosti za škodu je obsažena v knize druhé (Závazkové
právo), v sedmém oddílu pod názvem Protiprávní úkony v §§823 až 853. Obecné
ustanovení o náhradě škody najdeme v §823. Podle něj povinnost nahradit škodu
stíhá toho, kdo úmyslně nebo nedbalostně protiprávně zasáhne do života, tělesné integrity, svobody, vlastnictví nebo jiného práva, jestliže tímto neoprávněným zásahem vznikne škoda.
Ust. §827 se pak týká odpovědnosti za škodu osob stižených duševní
poruchou. Způsobí-li škodu osoba v bezvědomí či ve stavu duševní poruchy, která vylučuje rozhodování podle svobodné vůle, nebude za ni odpovědná. Pokud by však škodu způsobila ve stavu, do kterého se uvedla požitím alkoholických nápojů či jiných podobných prostředků, bude stejně odpovědná, jako by ji způsobila z nedbalosti. To neplatí, jestliže se do tohoto stavu dostala nezaviněně.
Následující §828 upravuje odpovědnost za škodu nezletilých a
hluchoněmých. Toto ustanovení vylučuje odpovědnost nezletilých, kteří v době spáchání protiprávního úkonu nedovršili sedmý rok věku. Nezletilý, který v době protiprávního úkonu dovršil sedmý rok, ale nikoliv osmnáctý, není za způsobenou
škodu odpovědný, jestliže v době, kdy takový čin spáchal, neměl potřebné
rozumové schopnosti, aby mohl předvídat škodlivost takového jednání. To samé platí i pro hluchoněmé.
Odpovědnost osob povinných dohledem nad nezletilými a osobami
stiženými duševní poruchou je uvedena v §832. Jestliže je osoba ze zákona povinna vykonávat nad nezletilými či osobami stiženými duševní poruchou
dohled, pak odpovídá za škodu, kterou tito způsobí třetí osobě. Tato povinnost jí nevznikne, jestliže povinnost dohledu splnila nebo by škoda vznikla i při
přiměřeném dohledu. Stejná úprava se vztahuje také na ty, kteří se k výkonu dohledu zavázali na základě smlouvy.
Největší rozdíl ve srovnání s českou úpravou odpovědnosti za škodu těch,
kteří nemohou v okamžiku protiprávního úkonu posoudit následky svého jednání či ovládnout svou vůli spočívá v tom, že německá úprava zcela vylučuje
odpovědnost nezletilých, jež nedovršili sedmý rok věku. Naproti tomu v českém
právu se způsobilost k právním a protiprávním úkonům neváže k určité věkové hranici a tím pádem nevylučuje ani odpovědnost k náhradě škody i u nejmenších dětí.
Pokud by nezletilý, resp. osoba stižená duševní poruchou způsobil škodu,
umožňuje německý občanský zákoník výslovně osobám povinným dohledem zprostit se odpovědnosti, pokud prokáží, že škoda by vznikla i při přiměřeném dohledu.
6. Posuzování případů spadajících pod §§422 a 423 občanského zákoníku z hlediska trestního práva Již v úvodu této práce bylo naznačeno, že se nevylučuje vznik několika
forem odpovědnosti současně. Velmi často se stává, že protiprávním jednáním se nezletilý či osoba stižená duševní poruchou dotkne zájmu chráněném také jiným
právním odvětvím. Proto např. řidiči, který před jízdou požije ve větší množství alkoholu, může vedle povinnosti nahradit způsobenou škodu podle občanského
práva vzniknout ještě trestněprávní odpovědnost. Právě ta bývá relativně častá i v případě starších nezletilců a osob stižených lehčí formou duševní poruchy.
6.1.Základy trestněprávní odpovědnosti mladistvého a osoby nepříčetné Subjektem
trestného činu mohou být pouze osoby sociálně zralé
a příčetné, tzn. takové, které jsou schopny nést důsledky trestní odpovědnosti. Tato schopnost předpokládá dosažení určitého minimálního věku a mentální
a
psychické vyspělosti pachatele, aby byl schopen chápat význam a důsledky svých činů a své jednání podle tohoto poznání ovládat. Podle §11 trestního zákona není
trestně odpovědná osoba, která v době spáchání činu nedovršila patnáctý rok svého věku. Osoby, které v době spáchání trestného činu dovršily patnáctý rok, ale nepřekročily osmnáctý rok, označuje zákon jako mladistvé. Zvláštním
způsobem je upravena nejen jejich trestní odpovědnost, ale i jejich trestání. Až do
účinnosti zákona č. 218/2003, o soudnictví ve věcech mládeže, nastávala trestní odpovědnost pevně od patnáctého roku věku, kdy se již sociální a mentální
zralost osoby předpokládala (tzv. absolutní trestní odpovědnost). Nová právní
úprava vychází z pojetí tzv. trestní odpovědnosti relativní, tzn., že mladiství by měli být za své jednání trestně odpovědní v závislosti na dosaženém stupni mravního a rozumového vývoje a nikoli pouze pouhým dovršením určitého
věkového stupně. Takto konstruovaná trestní odpovědnost je tedy kromě
dovršení stanového věku v době spáchání trestného činu podmíněna také dosažením určité míry duševní a sociální vyspělosti.
Posuzování pachatele jako mladistvého není závislé na jeho nezletilosti
z hlediska občanského práva. I dřívější nabytí zletilosti uzavřením manželství je podle trestního práva naprosto irelevantní. Dovršením osmnáctého roku se osoba stává plně trestně odpovědnou. Jen v některých směrech lze osoby blízké věku mladistvých posuzovat podobně jako mladistvé, protože ani vývoj takových osob nemusí být ještě plně ukončen. Proto je obecnou polehčující okolností dopustil-li
se pachatel trestného činu ve věku blízkém věku mladistvých. Trestní zákon
neuvádí číselně, o kolik let může věk pachatele převýšit osmnáct let, a to proto, že proces dosažení sociální zralosti je ryze individuální.
Druhou podmínkou trestněprávní odpovědnosti je příčetnost. Tato
vyjadřuje schopnost pachatele chápat význam svého činu pro společnost
a ovládat své jednání. Nebylo by spravedlivé ani účelné trestat osobu, která tyto schopnosti nemá. Trestní zákon nedefinuje pojem nepříčetnosti, uvádí však
důvody, které příčetnost vylučují. Tzv. biologickým kritériem nepříčetnosti je duševní porucha, kterou lze označit jako zřetelnou odchylku od běžné normy, resp. od stavu zdraví, tj. stavu úplné duševní a sociální pohody. Samotná
existence duševní poruchy však ještě nezbavuje trestní odpovědnosti. Duševní
choroba musí u dotyčného vylučovat schopnosti rozumové (rozpoznávací) anebo schopnosti ovládací (určovací). Toto je nazýváno tzv. psychologickým kritériem.
Postačí přitom pouze nedostatek jedné z těchto schopností. Absence rozumové
schopnosti znamená to, že pachatel není schopen rozpoznat, že nebezpečnost činu pro společnost je vyšší než malá, resp. u mladistvých vyšší než nepatrná.
Z hlediska trestní odpovědnosti je významné, zda absence rozpoznávacích
a ovládacích schopností trvala u postižené osoby v době spáchání trestného činu.
Nedostatek těchto schopností je třeba dále posuzovat se zřetelem k povaze trestného činu. Pachatel může být např. schopen pochopit nebezpečnost krádeže pro společnost, ale již nikoliv nebezpečnost podvodu.
Konstrukce odpovědnosti v trestním právu je zcela jiná než v právu
občanském. Způsobilost být pachatelem trestného činu závisí na dosažení předepsaného věku a mentální a psychické vyspělosti a nepřítomnosti duševní poruchy, která by vylučovala rozpoznávací a určovací schopnosti. Jinak nelze
spáchaný skutek nazvat trestným činem. dopustit např. i osmileté dítě.
Naopak civilního deliktu se může
Přímo se vybízí otázka, zda osoba, která je podle trestního práva
nepříčetná, může za způsobenou škodu odpovídat podle § 422 obč.z. (trestný čin, při kterém zároveň vznikne škoda). Odpověď zní kladně. To, že je vyloučena
trestněprávní odpovědnost dotyčné osoby, ještě neznamená, že nemůže za škodu odpovídat podle občanského práva. Soud v občanskoprávním řízení k znaleckým posudkům a předcházejícímu trestnímu řízení přihlédne, ale jeho závěrem
o
absenci potřebných rozeznávacích a volních schopností není vázán. Z hlediska občanského práva (ust. § 422 obč.z.) mohla být osoba v duševní poruše v době způsobení škody deliktně způsobilá, ačkoliv ve stejném okamžiku neměla potřebné rozpoznávací a určovací schopnosti, aby mohla spáchat trestný čin.66
6.2.Posuzování trestných činů spáchaných ve stavu zaviněné nepříčetnosti Při posuzování trestných činů spáchaných pod vlivem alkoholu či jiné
návykové látky, vychází trestní právo z předpokladu, že je potřeba vzít v úvahu duševní stav pachatele v době před aplikací návykové látky a zároveň vliv této
látky na jeho příčetnost. Jestliže se pachatel pod vlivem návykové látky ocitl ve stavu nepříčetnosti, v němž spáchal trestný čin, rozlišuje trestní právo následující případy:
1) pachatel se úmyslně přivedl do stavu nepříčetnosti, aby v něm spáchal trestný čin (opil se na kuráž); odpovědnost se tu posuzuje podle doby, kdy se pachatel
ještě jako příčetný úmyslně uváděl do stavu nepříčetnosti (tzv. actio libera in causa dolosa čili jednání svobodné ve své příčině);
2) pachatel spáchá v nepříčetnosti trestný čin z nedbalosti a jeho nedbalost
spočívá ve spáchání trestného činu jednáním, jímž se uvedl do stavu nepříčetnosti (např. řidič motorového vozidla se před cestou opije a neopatrnou jízdou způsobí
smrtelný úraz); zavinění ve vztahu ke stavu nepříčetnosti může být nedbalostní 66
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.7.1984, sp.zn. 4 Cz 53/84.
nebo úmyslné, avšak ve vztahu k spáchanému trestnímu činu pouze nedbalostní; pachatel je plně odpovědný za trestný čin z nedbalosti, neboť odpovědnost je zachována zcela (actio libera in causa culposa);
trestní
3) pachatel si přivodil stav nepříčetnosti požitím alkoholu či jiné návykové látky
úmyslně nebo z nedbalosti a v tomto stavu spáchal jednání, které má jinak znaky
trestného činu; zavinění se tady vztahuje pouze k přivození si stavu nepříčetnosti, ale již nikoliv na jednání v tomto stavu; takový čin se posoudí jako trestný čin opilství (raušdelikt) podle § 201a.
Jestliže byl pachatel byl bez svého zavinění přiveden ve stav nepříčetnosti
nebo spáchal-li trestný čin ve stavu tzv. patologické opilost, přičemž nemohl předvídat, že po požití alkoholického nápoje k takovému stavu dojde, aplikuje se
proto § 12 trestního zákona a pachatele je nutné označit za nepříčetného (nebude odpovídat za své jednání, které má znaky trestného činu).
Občanskoprávní úprava odpovědnosti za škodu podle § 423 na rozdíl od
úpravy v trestním zákoně neprovádí toto uvedené členění, ale všechny tyto případy zahrnuje pod jeden případ bez ohledu na druh zavinění při uvedení se do
stavu přechodné duševní poruchy, přičemž následující zavinění ve vztahu
k dalšímu jednání nebere vůbec v úvahu. Protiprávním jednáním z hlediska ust. § 423 obč.z není vlastní způsobení škody ve stavu přechodné duševní poruchy, ale
pouze a jen zaviněné uvedení se do tohoto stavu. Tím se zásadně liší od actio libera in causa kulpózní a dolózní.
Pojetí raušdeliktu je občanskoprávní
odpovědnosti za škodu podle ust. § 423 obč.z. nebližší.
Závěr Občanský zákoník zakotvil v §420 obecné pravidlo, že každý odpovídá za
škodu, kterou jinému způsobí zaviněným porušením právní povinnosti. K tomu,
aby škůdce mohl porušení právem uložené povinnosti zavinit, musí být k zavinění způsobilý. Způsobilost k zavinění neboli deliktní způsobilost vyžaduje určitou
úroveň psychických schopností, a to schopnost rozpoznat následky svého jednání a schopnost ovládat svou vůli.
Osoby zletilé a současně nestižené duševní poruchou jsou plně deliktně
způsobilé, proto lze na ně uvedené pravidlo bez dalšího aplikovat. U osob
nezletilých a osob stižených duševní poruchou je však potřeba zjišťovat deliktní
způsobilost v každé konkrétní případě. Jestliže se zjistí přítomnost rozumové a volní stránky ve vztahu k určitému jednání, budou tyto osoby odpovědné. Proto
se na protiprávní jednání nezletilých a osob stižených nezaviněně duševní poruchou vztahuje §422 občanského zákoníku. Uvedený princip lze považovat za spravedlivý.
Domnívám se však, že v určitých případech způsobení škody nezletilým se
bude postupovat podle obecné odpovědnosti za škodu (§420). Vycházím
z
předpokladu, že deliktní způsobilost je obrácenou stranou způsobilosti k právním
úkonům. Jestliže je nezletilý způsobilý k určitým právním úkonům, pak musí mít
ve stejném rozsahu dánu způsobilost. Proto nezletilý, který převzal určitý závazek a nedodržením povinnosti způsobí škodu, odpovídá nikoliv podle §422 občanského zákoníku, ale podle obecné odpovědnosti.
Vzájemná vazba mezi způsobilostí k právním úkonům a deliktní
způsobilostí má rozhodující význam i pro posuzování přítomnosti rozumové
a
volní složky u nezletilého. Jestliže je způsobilost k právním úkonům vázána na
věk nezletilého, mělo by se při zjišťování deliktní způsobilosti vycházet také
z tohoto kritéria. K subjektivním kritériím (rozumová a morální vyspělost, výchova, vzdělání, zkušenosti, zájmy) se přihlédne pouze v případě, nastane-li důvodné podezření, že nezletilý je natolik opožděný ve svém vývoji, že ho bude
třeba z hlediska práva považovat za stiženého duševní poruchou. Subjektivní posuzování však může mít svůj význam i tam, kde škoda byla způsobena činností
nezletilého, která vyžaduje speciální znalosti a zkušenosti nebo pro zjištění, zda rodiče nezanedbali náležitý dohled.
Velice často místo nezletilých a osob stižených duševní poruchou anebo
současně s nimi budou odpovídat ti, kteří mají povinnost nad nimi vykonávat
dohled. Ze zákonné formulace vyplývá, že jde o případ přísné objektivní
odpovědnosti. Osobně se domnívám, že by tato odpovědnost měla být konstruována jako subjektivní s presumovaným zaviněním a možností se vyvinit. Zákon však takový výklad neumožňuje. Rozhodující úloha tak připadla soudům,
které v rámci své činnosti vyložily pojem „náležitý dohled“ takovým způsobem, který umožnil překlenout případné potíže s tímto ustanovením v praxi. Soudy vymezili náležitý dohled tak, aby na jedné straně umožnily osobám povinným
dozorem se odpovědnosti zprostit a na druhé straně tak, aby poškozený mohl náhradu škody ve většině případů očekávat.
Resumé In this thesis I focus on questions of civil liability for damage of persons,
who can’t face the consequences of their behaviour. It means persons under age and persons with mental disorder. It has close relation with position and liability of persons who have duty to render check on these persons. This question has
not worked on in comprehensive way, because the theme is mostly neglected. But
there are many cases of this liability in practices. Authors of particular articles only worked on fragmentary problems.
So this work treats of who will be liable for damage in case, that it’s
caused by person under age or by person with mental disorder. This question is
situated in the Czech Code civil, in § 422 and 423. This is particular form to
liability for damages located in § 420. It is necessary to add that notion “persons with mental disorder” is very extensive. It subsumes persons with permanent mental disorder. But also persons with mental disorder only transient, which
happen without their endeavour or vice-versa which happened as a result of their own culpableness. The last example is modified separately in Code civil in § 423.
Accordance with § 422 of Code civil can come into being following
situations: 1.
2. 3.
persons under age or persons with mental disorder answer for damage
persons under age or persons with mental disorder answer for damage together with persons with mandatory execution of care
exclusively persons with mandatory execution of care answer for damage
Code civil in § 422 connects liability of persons under age and persons
with mental disorder, witch happen without their endeavour with their ability to overrule their behavior in that moment and with ability to measure the
consequences. If this ability is missing we can’t use this fact as a debit, even if
only one element, like controlling or intellect side is missing. In case that there are both elements, it concerns about partial delictual liability, what is different from general liability of persons who are of age and mentally competent
persons. Delictual liability of under age persons and persons with mental
disorder has to be proved in every singular case. This is one of the differences contrary to general liability for damages which subsumes delictual illegal acts of adults which are mentally competent.
The question how to look on delictual liability of under age person or
person with mental disorder is not solved in a satisfactory way. Some views
appeared that it is necessary to approach subjectively to detectioning delictual liability, to take into account of intellectual and moral maturity of a child, his
interests, family relations. The contrary opinions approach to this question in a objective way, it means to arise from the age of a child. In my opinion, definitive
criterion is the age of a child. So-called subjective circumstances can be important
first of all in findings, if the child is or not mentally slow that it’s necessary to consider him as physically younger that is in reality. It that case, is necessary to take notice this big retardation as mental disorder.
The persons with mandatory execution of care are especially parents,
adoptive parents, guardian or schools and educational institution, health care institutions etc. Omission of care from these persons is presuming in the case of
infliction of damage by child in their care. These persons have to prove that they did not omit care.
Civil liability for damage of persons not self-possessed and can’t qualify
its conseguences is in Code civil in § 423 in the case that they got into that rank by proper culpability. These persons are liable for damages caused by that rank and with them persons which knowingly caused them to this rank.
Použitá literatura: Bičovský, J., Holub, M. Náhrada škody podle občanského, obchodního, pracovního a správního práva, vydání, Praha: LINDE, 1995.
Brejcha, A. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. 1 vydání, Praha: ASPI Publishing s.r.o., 2000.
Brugger, W. Filozofický slovník. 1. vydání, Praha: Naše vojsko, 1994.
Černý, M. Odpovědnost nezletilců za způsobenou škodu. Socialistická zákonnost, 1972, č.5, s.296-299.
Fiala, J. Důkaz zavinění v občanském soudním řízení 1.vydání, Praha: Nakladatelství ČAV, 1965.
Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání, Brno: Doplněk, 2002.
Fiala, J., Švestka, J. Některé otázky odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku. Socialistická zákonnost, 1973, č.3, s.144-151.
Gregorová, Z., Hrušáková, M., Stavinohová, J. K některým otázkám právní subjektivity a způsobilosti k právním úkonům u nezletilých. Právní rozhledy, 1997, č.2, s.53-58.
Holub, M., Fiala, J., Bičovký, J. Občanský zákoník. Poznámkové vydaní s judikaturou a literaturou. 10. vydání, Praha: LINDE Praha, a.s., 2005.
Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 2. vydání, Praha: C.H.BECK, 2001.
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. Občanský zákoník. 8 vydání, Praha: C.H.BECK, 2003.
Jeřábková, L. Odpovědnost rodičů za škodu způsobenou jejich nezletilými
dětmi.Rodinné právo. Rodina. Manželství. Děti a mládež. Dědictví, 1999, č.2, s.6-8.
Knappová, M. Povinnost a odpovědnost v občanském právu. 1. vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003.
Knappová, M., Švestka, J., a kol. Občanské právo hmotné. Svazek II. 3. vydání, Praha: ASPI Publishing s.r.o., 2002.
Lazar, j., Švestka, J., a kol. Občanské právo hmotné II, 1. vydání, Praha: Panorama, 1987.
Macur, J. Odpovědnost a zavinění v občanském právu. 1. vydání., Brno: UJEP,1980.
Macháčková, L. Odpovědnost za škody způsobené dětmi. Právo a rodina. Rodina. Manželství. Děti a mládež. Dědictví, 2000, č.10, s.7-10.
Novotný, O., Dolenský A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 4. vydání, Praha: ASPI Publishing, s.r.o., 2003. Občanský zákoník. 1. vydání, Praha: Orbis, 1950. Pekárek, M., Jančářová, L. Ladislav Sýkora, 2003.
Právo životního prostředí I. 1. vydání, Brno:
Plank, K. Zodpovědnost maloletých žiažkov za škody podla občianského zákonníka a novely zákonníka práce. Socialistické súdnictvo, 1989, č. 8, s.15-21.
Profous, M. Charakter odpovědnosti nezletilých za škodu dle ust. §422 obč. zákoníku. Bulletin advokacie, 1989, č.3, s.52-55.
Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému
a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Praha: CODEX Bohemia, s.r.o., 1998.
Schelleová, I., a kol. Právní postavení mladistvých. 1. vydání, Praha: EUROLEX Bohemia, 2004.
Schelleová, I., Schelle, K. Civilní kodexy 1811-1950-1964. 1.vydání, Brno: Doplněk, 1993.
Štěpina, J. Odpovědnost za škodu způsobenou nezletilými. Socialistická zákonnost, 1965, č.3, s.30-36.
Valenta, J. Uvolňování žáků. ASPI [RiS. 2004, 4:15].
Weinberger, O. Norma a instituce.Úvod do teorie práva. 1.vydání, Brno: MU, 1995.
Použité právní předpisy: Císařský patent 946/1811 Sb. z.s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č.141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č.40/1964 , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č.94/1963, o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č.561/2004, školský zákon, ve znění pozdějších předpisů. Bürgerliches Gesetzbuch, ve znění pozdějších předpisů.
Použitá judikatura: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.1.1931, sp.zn. Rv I 1944/30. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 2.2.1954, Pls 1/53.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.5.1973, sp.zn. 9 Co 266/73. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.7.1984, sp.zn. 4 Cz 53/84. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1 Cz 27/83. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1 Cz 61/86.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.10. 2003, sp.zn. 25 Cdo 214/2002. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 25.11.1976, Pls 2/1976.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1968, 3 Cz 57/68.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1968, sp.zn. 3 Cz 57/68. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25 Cdo 214/2002
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.2. 2003, sp.zn. 25 Cdo 1333/2001.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne, 25.2. 2005 sp.zn. 32 Odo 695/2004. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 32.11.1983, Cpj 10/83.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21.5.1973, sp.zn. 9 Co 266/73.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2.2005, sp.zn. 25 Cdo 735/2004. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.7.1978, 1 Cz 78/78.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.10.1969, sp.zn. 3 Cz 29/69.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1971, sp.zn. 2 Cz 34/71. Stanovisko Nejvyššího soudu ze, 25.11.1976, Pls 2/76.
Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 3. 2002, sp.zn. 8 C 27/2000.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.9. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2499/2003. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.7. 2004, sp.zn. 25 Cdo 1106/2003.
