Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta KATEDRA HISTORIE

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA HISTORIE

Průmysl a živnosti v Novém Městě na Moravě v 19. a 20. století Bakalářská práce

Brno 2010

Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc. Vypracovala: Kateřina Králíčková

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a pouţila jen literaturu uvedenou v seznamu literatury, který je v práci uveden. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne.....................

…………………........................ podpis 2

Poděkování Děkuji vedoucímu bakalářské práce prof. PhDr. Jaroslavovi Vaculíkovi, CSc. za vstřícný přístup, cenné rady a připomínky.

3

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................... 7 1 Nové Město na Moravě v 19. a 20. století ..................................................................... 9 1.1 19. století ................................................................................................................. 9 1.2 20. století ............................................................................................................... 11 2 Organizační struktura řemesel v 19. a 20. století ......................................................... 14 2.1 19. století ............................................................................................................... 14 2.2 20. století ............................................................................................................... 15 3 VÝZNAMNÉ ŢIVNOSTI MĚSTA ............................................................................. 17 3.1 Jan Kadlec a spol. Nové Město na Moravě Tírna a obchod lnem ......................... 17 3.1.1 Dějiny firmy .................................................................................................... 17 3.1.2 Tírna lnu.......................................................................................................... 17 3.1.3 Parní pila ......................................................................................................... 19 3.2 Bratři Slonkové – výroba lyţí, pila........................................................................ 21 3.2.1 Dějiny firmy .................................................................................................... 21 3.2.2 Propagace ........................................................................................................ 21 3.2.3 Výroba ............................................................................................................ 22 3.2.4 Výroba v období 2. světové války .................................................................. 23 3.3 Josef Bohumil Částek umělecko - průmyslová kovodílna .................................... 24 3.3.1 Historie firmy.................................................................................................. 24 3.3.2 Zboţí a vývoz ................................................................................................. 25 3.4 Stanislav Klapač – stolařská dílna ......................................................................... 25 3.5 Bohumil Dvořák – Výroba nábytku ...................................................................... 26 3.6 František Svítil - varhanář ..................................................................................... 27 3.7. Lihovar ................................................................................................................. 28 3.7.1 Zaloţení lihovaru ............................................................................................ 28 3.7.2 Postup výroby v lihovaru ................................................................................ 29 3.7.3 Výroba octa ..................................................................................................... 31 3.7.4 Výroba alkoholu ............................................................................................. 33 3.8 Papírna ................................................................................................................... 34 3.8.1 Produkce ......................................................................................................... 34 3.8.2 Tovaryši .......................................................................................................... 35 4

3.8.3 Papírna za Karla Schüllera.............................................................................. 35 3.8.4 Filigrány .......................................................................................................... 36 3.9 Mlékárna ................................................................................................................ 36 3.9.1 Zaloţení mlékárny .......................................................................................... 36 3.9.2 Produkce ......................................................................................................... 37 3.9.3 Prodejny .......................................................................................................... 37 3.10 Tiskárna ............................................................................................................... 37 4 OSTATNÍ ŘEMESLA MĚSTA .................................................................................. 39 4.1 Lnářství .................................................................................................................. 39 4.1.1 Zpracování lnu ................................................................................................ 39 4.1.2 Tírny ............................................................................................................... 40 4.2 Tkalcovství ............................................................................................................ 41 4.2.1 Faktoři ............................................................................................................. 42 4.2.2 Další tkalcovské výrobky ............................................................................... 43 4.3 Barvířství ............................................................................................................... 44 4.3.1 Barvíř František Kubík ................................................................................... 44 4.3.2 Historie barvířství ........................................................................................... 45 4.3.3 Tiskařské formy .............................................................................................. 46 4.3.4 Výrobní proces................................................................................................ 46 4.3.5 Tisk vzoru ....................................................................................................... 47 4.4 Síťkování ............................................................................................................... 48 4.4.1 Výroba ............................................................................................................ 48 4.4.2 Výrobky .......................................................................................................... 49 4.4.3 Síťkování po druhé světové válce ................................................................... 49 4.5 Výroba lyţí ............................................................................................................ 50 4.5.1 Počátky výroby lyţí ........................................................................................ 50 4.5.2 Ruční výroba ................................................................................................... 50 4.5.3 Výrobci lyţí .................................................................................................... 51 4.5.4 Výroba lepených lyţí ...................................................................................... 52 4.5.5 Situace po druhé světové válce ....................................................................... 52 4.6 Mlýny .................................................................................................................... 52 4.6.1 Společenstvo mlynářů ..................................................................................... 52 4.6.2 Ráčkův mlýn ................................................................................................... 54 5

4.6.3 Hánův mlýn .................................................................................................... 54 4.6.4 Humpolecký mlýn .......................................................................................... 54 4.6.5 Kazmírův mlýn ............................................................................................... 54 4.6.6 Petrovický mlýn .............................................................................................. 55 4.7. Ostatní ţivnosti v Novém Městě .............................................................................. 55 ZÁVĚR ........................................................................................................................... 58 Seznam pramenů a literatury ........................................................................................... 59 A. Seznam pramenů .................................................................................................. 59 B. Seznam literatury ................................................................................................. 59 RESUMÉ ........................................................................................................................ 61 PŘÍLOHY ....................................................................................................................... 63 Seznam příloh .............................................................................................................. 63

6

ÚVOD Téma mé práce se jmenuje Průmysl a ţivnosti v Novém Městě na Moravě v 19. a 20. století. Na případnou otázku proč jsem si vybrala právě toto téma, bych odpověděla asi následovně. Mnoho let se zajímám o historii města, ve kterém ţiji prakticky od narození, ač není mým městem rodným. Přečetla jsem všechnu mi dostupnou literaturu a mnoho se z ní dozvěděla. Málokde ovšem bylo zmiňováno právě období 19. a počátek 20. století. Zajímalo mne tedy, jak v té době moji předkové ţili, čím se ţivili, co uměli a o co se zajímali. Zjistila jsem, ţe asi nejzajímavější by bylo dopátrat se, čím se v tomto období ţivili, tedy jakou práci a jaká řemesla vykonávali. Velkou podporou a zdrojem informací mi byl můj dědeček, který se o historii města zajímá velmi důkladně. Z jeho sbírky pochází většina fotografií, které jsou uvedeny v příloze práce. Přestoţe z názvu práce vyplývá, ţe by měla zahrnovat daná století, tedy 19. a 20., jako závěr jsem si vytyčila rok 1948. Tento rok jak všichni dobře víme, byl pro tehdejší Československo rokem přelomovým. Došlo k totální změně majetkových vztahů, kdy byly rodinné firmy znárodněny státem a tito lidé přišli prakticky ze dne na den o veškerý svůj majetek a pokud nebyli uvrţeni do vězení, byli přinejmenším donuceni přizpůsobit se reţimem daným podmínkám. Samo toto období si moţná zaslouţí detailní zpracování, ale vydalo by to pravděpodobně na další práci. Z tohoto důvodu moje práce končí právě rokem 1948. Cílem mé práce bylo zjistit, jaké podniky se v 19. a 20. století v Novém Městě na Moravě nacházely, co bylo předmětem jejich podnikání a jakými řemeslnými obory se zdejší lidé zabývali. Práci jsem rozdělila do čtyř základních kapitol. První kapitola nazvaná Nové Město na Moravě v 19. a 20. století se zabývá historickým vývojem města v daném období. Popisuje nejdůleţitější události, které ve městě proběhly prakticky ve všech oblastech jeho ţivota. Ve druhé kapitole sleduji jiţ konkrétní organizační strukturou řemesel v 19. a 20. století. V práci zmiňuji jednotlivá společenstva, která ve městě vznikla a působila, jaká byla jejich úloha, čím se zabývala a kdo v nich byl organizován. Popisuji, kde vlastně vznikla první průmyslová zóna – dnes tak hojně pouţívaný výraz pro soustředění firem a průmyslových podniků ve městech. Nejdůleţitější část práce představují třetí a čtvrtá kapitola. Zahrnují jednotlivé firmy, podniky a řemesla, které v Novém Městě v této době působily. Nejvýznamnějším 7

podnikem ve městě byla firma Jan Kadlec a spol., která zaměstnávala aţ 100 lidí z města a okolí. Firma J. B. Částek - umělecká kovodílna vyváţela své výrobky téměř do celého světa. Vzhledem k tomu, ţe naše město je dodnes známé zejména díky lyţování, není moţné opomenout první výrobce lyţí. Mezi nimi bych upozornila na Adolfa Slonka a jeho potomky, kteří zaloţili firmu Bratří Slonků. Dalším významným odvětvím bylo na Novoměstsku lnářství a s ním související tkalcovství a barvířství, neboť v té době se všude v okolí pěstoval v hojné míře len. Informace pro práci jsem čerpala jednak z dobového tisku, který mi ochotně poskytli ve zdejším Horáckém muzeu, z knih Nové Město na Moravě od autorky Lucie Markové a ze dvou dílů Historického kalendáře autorů Víta Křesadla a Miroslava Kruţíka. Dalším významným zdrojem informací byly prameny z Moravského zemského archivu v Brně a to konkrétně tři fondy týkající se Novoměstkého druţstevního lihovaru, firmy Jan Kadlec a spol., a J. B. Částek a prameny uloţené ve Státním okresním archivu ve Ţďáru nad Sázavou.

8

1 Nové Město na Moravě v 19. a 20. století 1.1 19. století Poté, co došlo v roce 1848 ke zrušení poddanství, se Nové Město stalo v roce 1850 samostatnou politickou obcí a od 1. ledna 1850 součástí Brněnského kraje a střediskem politického okresu novoměstského, který se dělil na tři soudní okresy: Nové Město na Moravě, Ţďár a Bystřice nad Pernštejnem. Byla provedena reorganizace politické a soudní správy, během ní vznikl v Novém Městě okresní úřad. Soudní okres Nové Město tvořilo 51 obcí. Politický okres Nové Město se skládal ze 157 samostatných obcí. Do politického okresu novoměstského patřily soudní okresy Bystřice nad Pernštejnem, Nové Město na Moravě a Ţďár nad Sázavou. Od července téhoţ roku začalo fungovat kaţdodenní poštovní spojení mezi Novým Městem a Tišnovem. Ve dnech 16. a 17. června 1850 proběhly historicky první obecní volby, voliči byli rozděleni do tří volebních skupin, podle odváděných daní. Ve volbách bylo zvoleno 12 zastupitelů, z nich byli vybráni dva radní a starosta. Prvním starostou Nového Města se stal Martin Jelínek. V tomtéţ roce byla zaloţena četnická stanice. Od 27. ledna 1853 mělo město noční osvětlení, které zajišťovaly lucerny s petrolejovými lampami. V letech 1854-1855 získaly soudní okresy Bystřice nad Pernštejnem a Ţďár nad Sázavou politickou pravomoc, a tím se zmenšil obvod politického okresu novoměstského na 51 obcí. Následně v roce 1868 došlo k opětovnému spojení Bystřice nad Pernštejnem, Ţďáru nad Sázavou a Nového Města. Poté, co se v dubnu 1855 spojilo okresního hejtmanství a okresní soud, vznikl smíšený okresní úřad, který fungoval do roku 1868, kdy byla politická a soudní správa oddělena a znovu vznikl okresní soud s působností pouze pro Novoměstsko a okresní hejtmanství s působností pro Novoměstsko, Ţďársko a Bystřicko. Od března 1856 mělo město špitál, který obec zřídila v domě, který koupila od hrnčíře Leopolda Špačka. Dříve byly špitály provozovány v soukromých domech a jejich vlastníci byli placeni z městské pokladny za ošetřování a ubytování chudých a nemocných. Kaţdý rok probíhal celostátní soupis obyvatel a domácího zvířectva. Podle soupisu z 31. října 1857 bylo ve městě 319 čísel popisných, z toho 315 obydlených domů. Obyvatel tu ţilo 2 041, z toho 95 muţů a 1 046 ţen (1 902 katolíků, 136 evangelíků a 3

9

Ţidé) a 441 cizích obyvatel. Počet domácího zvířectva byl: 506 kusů hovězího dobytka, 471 kusů vepřového dobytka, 51 koní, 39 koz a 8 ovcí.1 Dne 29. června 1858 byl vysvěcen nově dostavěný evangelický hřbitov, vysvětil jej jimramovský farář Matěj Krčál. Dne 6. května 1866 byl zaloţen Čtenářsko-zpěvácký muţský spolek „Horák“, členové spolku odebírali a četli české a německé noviny, časopisy a vzdělávací knihy a věnovali se zpěvu. V roce 1900 se změnily stanovy spolku a také název na Čtenářskou besedu „Horák“, spolek fungoval, s přestávkou během první světové války, aţ do července 1922. Ve dnech 14. aţ 18. září 1869 se konala první všeobecná hospodářská výstava, organizovaná Novoměstskou hospodářskou okresní jednotou. Na akci vystavovalo 507 osob celkem 1 951 exponátů, výstava byla rozdělena do šesti oddělení: dobytkářství, hospodářské nářadí, lesnictví, lnářství, průmyslové výrobky a včelařství. Dne 30. dubna 1870 vznikla Tělocvičná jednota Sokol, která působila ve městě pouze pět let. V dubnu 1873 byla zprovozněna telegrafní stanice. Od školního roku 1879/1880 povolila zemská školní rada v Brně otevření měšťanské školy. Novoměstská měšťanská škola představovala třetí českou školou tohoto typu na Moravě. Vyučovat se tu začalo aţ v prosinci, neboť vnitřní zařízení školy se nestihlo do září zhotovit. Měšťanskou školu mohli navštěvovat chlapci i dívky, třídy se však dělily podle pohlaví. Do první třídy se zapsalo 24 děvčat a 51 chlapců. Ve městě byl zaloţen v srpnu 1879 sbor dobrovolných hasičů. Dne 5. prosince 1880 byl zaloţen Spolek divadelních ochotníků „Klicpera“. Největšího rozmachu dosáhl spolek v 80. a 90. letech 19. století. Definitivně ukončil činnost v roce 1931. V roce 1887 byla zaloţena Cyrilská jednota, jednalo se o spolek zpěváků, kteří vystupovali zejména při církevních obřadech nebo veřejných dobročinných koncertech. V roce 1890 měl politický okres novoměstský 142 obcí a 58 887 obyvatel. Soudní okres novoměstský měl 48 obcí a 22 625 obyvatel. V roce 1892 byl zaloţen Spolek na okrášlení Nového Města s okolím. Jeho členové se snaţili upravovat veřejná prostranství, vysazovat stromy a keře, zřizovat chodníky a cesty, aby tím dosáhli lepšího vzhledu svého okolí. Tuto činnost provozoval spolek do roku 1955, kdy byl oficiálně rozpuštěn. Od září 1894 začalo vyučování na novoměstské reálce, v prvním roce tu studovalo 71 chlapců. Dne 16. května 1897 byl slavnostně poloţen základní kámen evangelického 1

Křesadlo, V.- Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1850-1918. Nové Město na Moravě 2005, Město na Moravě 2005, s. 30.

10

kostela, jeho stavba proběhla v letech 1896-1898 pod vedením stavitele Josefa Sadílka. Kostel byl vysvěcen 8. září 1898.

1.2 20. století V roce 1903 začala stavba ţeleznice spojující Tišnov a Ţďár, která procházela Novým Městem. Tato trať měla navázat na jiţ existující tratě z Německého Brodu do Ţďáru a z Brna do Tišnova. Tato trať měla zlepšit dopravní spojení. Do Nového Města přijel vlak poprvé 23. června 1905. V roce 1907 získalo Nové Město první veřejné elektrické osvětlení. Jednalo se o tři lampy, které nechal nainstalovat Jan Kadlec a elektřina byla získávána z generátoru jeho parní pily. Dne 25. října 1908 byla otevřena první řádná expozice Horáckého muzea. Kromě sběru předmětů a jejich vystavování muzeum pořádalo přednášky, vydávalo vlastivědné a historické publikace, mělo vlastní knihovnu a archiv, sbíralo lidové písně a jiný národopisný materiál, pořádalo odborné kurzy a osvětovou činnost atd.2 Dne 2. února 1910 se konaly první lyţařské závody, účastnilo se jich 20 závodníků. Od té doby se v Novém Městě konaly lyţařské závody s výjimkou válečných let pravidelně. Jiţ od rána 29. října 1918 se ve městě šířila zpráva o vyhlášení samostatného československého státu. Lidé zdobili své domy červenobílými prapory a odznaky starého mocnářství strhávali z úředních budov. Ve městě se konal lampionový průvod a lidé zpívali národní písně. Tentýţ den byl vytvořen Okresní národní výbor, sloţený ze 17 zástupců. V roce 1911 získává Nové Město přídomek na Moravě pro odlišení od ostatních Nových Měst. Od 1. května 1911 zní tedy název města Nové Město na Moravě. Od 20. let 20. stol. došlo k prudkému stavebnímu rozvoji. Významnou událostí ţilo Nové Město v roce 1928. Při cestě po západní Moravě navštívil město 17. června prezident Tomáš Garrigue Masaryk. V listopadu 1919 byl zaloţen Hudební spolek „Smetana“. V červnu 1920 byl jmenován první kronikář Nového Města. Stal se jím lékař MUDr. Josef Svítil. V prosinci téhoţ roku byla zaloţena Jednota československého Orla, jeţ se stala součástí západomoravské ţupy sv. Metoděje. Dne 15. února 1921 proběhlo první sčítání lidu v Československé republice. Podle tohoto sčítání bylo v Novém Městě 349 domů, ţilo tu 2 452 obyvatel, z toho 1 156

2

Tamtéţ, s. 92.

11

muţů a 1 296 ţen. Rozdělení podle národností: 2 442 Čechů, 5 Němců, 3 Rusové, 1 Francouz a 1 Slovinec.3 V únoru 1921 bylo Nové Město připojeno na státní telefonní linku Praha-Bratislava a vznikla veřejná telefonní hovorna. Nové Město tak získalo telefonní spojení se všemi místy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V dubnu 1923 došlo k elektrifikaci města, elektrický proud dodávala firma Západomoravské elektrárny. Díky tomu bylo zařízeno pouliční osvětlení města, které zajišťovalo 51 lamp. Dne 5. července 1925 byla zahájena Horácká krajinská výstava, skládala se z několika expozic: expozice hospodářských strojů, kovoprůmyslu, ţivnostenskoprůmyslová, zemědělská, školská, včelařská, lesnicko-lovecká a další. Kromě stálých expozic se konaly také nejrůznější krátkodobé výstavy, sjezdy spolků či profesních a stavovských organizací. Výstava byla ukončena 10. srpna 1925.4 Ve 30. letech městská rada Nového Města na Moravě poţádala, aby byl do města přesunut některý z průmyslových podniků z důvodu zabrání pohraničí. Byla tu řada lidí, kteří před válkou pracovali v oboru tkalcovství, nyní neměli práci a bylo moţné je zaměstnat v textilních podnicích. Oblast v okolí Nového Města byla bohatá na rozsáhlé lesy, které se měly stát významným „dodavatelem“ dřeva pro dřevařský a papírnický průmysl. Byl tu i dostatek vodní síly, který zabezpečovaly potoky Bezděčka a Bobrůvka. Městem procházela trať Brno – Německý Brod, která představovala významné ţelezniční spojení se Slovenskem. Tato trať měla být změněna na dvoukolejnou. V Novém Městě byl dostatek pracovních sil. V zimním období byl počet nezaměstnaných aţ 2 000. Navíc tu byl soud, finanční a okresní úřad. V únoru 1931 se ve městě konaly první závody ve skijöringu (jízda na lyţích, kdy je lyţař taţen koněm). Ve dnech 6. - 7. ledna 1934 se konaly veřejné lyţařské závody a v jejich rámci se poprvé jel závod o Zlatou lyţi Českomoravské vysočiny. Významným dnem byl 3. červenec 1935, kdy se ve městě začal stavět městský vodovod, čímţ se měl vyřešit problém s přívodem pitné vody. Ještě ve dvacátých letech museli lidé pro pitnou vodu docházet k městským studním. Tato stavba byla dokončena 21. srpna 1936. Kolaudační řízení však proběhlo aţ v roce 1940. Dne 11. října 1937 se začalo se stavbou okresní nemocnice, základní kámen byl slavnostně poloţen 21. srpna 1938. Podle původního plánu měla nemocnice pět budov. 3

Křesadlo, V.:-Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města ba Moravě na léta 1918-1945. Nové Město na Moravě 2008, s. 44. 4 Tamtéţ, s. 69-74.

12

V listopadu 1949 došlo k připojení soudního okresu Přibyslav a k připojení čtyř obcí z okresu Německý Brod (Cibotín, Česká Bělá, Krátká Ves a Macourov). Ambulantní provoz byl v okresní nemocnici zahájen 15. listopadu 1940, částečný provoz s příjmem pacientů začal od 1. prosince. Zařízení nemocnice patřilo k nejmodernějším na Moravě. Koncem roku 1942 měla nemocnice 85 zaměstnanců, 300 lůţek a 2 sanitní vozy. Od 1. září 1941 došlo ke změně novoměstské reálky v reálné gymnázium. V Novém Městě ţilo několik ţidovských rodin. Jednou z nich byla rodina obchodníka Karla Brady-Metzla. Všichni její členové byli odesláni do koncentračních táborů. Nejprve rodiče a po nich také děti. Starší Jiří jako jediný z celé rodiny přeţil. Jeho mladší sestra Hana, o jejímţ osudu vypráví kniha Hanin kufřík, známá dnes téměř po celém světě, zahynula v Osvětimi. Nové Město bylo osvobozeno 10. 5. 1945 oddíly ruské a rumunské armády. Velitelem vojsk byl generálporučík 40. armády Ţmačenko. Po válce mělo město 3 200 obyvatel. Při nové organizaci správy v krajské zřízení v roce 1949 došlo ke zrušení politického okresu Nové Město na Moravě a sídlo politického okresu bylo přeneseno do Ţďáru nad Sázavou.

13

2 Organizační struktura řemesel v 19. a 20. století 2.1 19. století Na počátku 19. století fungovalo v Novém Městě 15 cechů. Cechovní organizace zanikla v roce 1859 zavedením výrobní volnosti, poté se začala rozvíjet výroba ţivnostenská a hromadná. V roce 1883 byla zavedena ţivnostenská společenstva. V ţivnostenských

společenstvech

se

sdruţovali

řemeslníci

určitého

řemesla.

Společenstva podporovala vzdělávání svých členů, jejich hospodářské zájmy. Starala se o výchovů učňů, a to prostřednictvím různých kurzů či ţivnostenských škol, která zakládala, rozhodovala spory mezi svými členy, bránila nekalé soutěţi, zakládala podpůrné a nemocenské fondy a zprostředkovávala svým členům pojištění, dohlíţela na vztahy mezi ţivnostníky a jejich zaměstnanci. V jejich kompetenci bylo také společné nakupování materiálu či zřizování společných skladů nebo trţnic. Ve 2. polovině 19. století se rozvíjelo faktorsky organizované domácí tkalcovství, které mělo aţ do 1. světové války odběratele převáţně z Vídně. Majitelem největšího průmyslového závodu ve městě se stal Jan Kadlec poté, co roku 1900 postavil vedle tírny lnu také pilu. V roce 1883 byla zaloţena Řemeslnická beseda. Dne 6. ledna 1883 se konala její první valná hromada. Prvním předsedou se stal Jan Šír. Beseda byla spolkem sdruţujícím převáţně místní řemeslníky, který se věnoval podpoře chudých a nemocných členů, zvelebování řemesel (přednáškami, četbou odborných časopisů), ale také pořádání spolkových zábav. Účastnil se i akcí jiných spolků nebo samostatně pořádal akce pro širokou veřejnost. V roce 1895 si pořídil spolkový prapor a v roce 1911 změnil své stanovy a název na Řemeslnicko-ţivnostenská beseda, vzájemně se podporující a vzdělávací spolek. Spolek byl likvidován v roce 1951 a jeho členové přešli do tehdejších masových organizací.5 Za účelem vzdělávání řemeslnických učňů a dělníků v průmyslových podnicích byla v březnu 1883 zřízena průmyslová škola pokračovací. Ţáci si tu měli rozšiřovat znalosti teoretických předmětů, jako bylo kreslení, matematika, rýsování, vedení účetnictví, vedení obchodních písemností apod. Po absolvování školy měli být schopni samostatně vést ţivnost. Ţáci této školy měli vyučování ve všední dny večer a v neděli dopoledne. Škola měla dvě třídy. Provoz školy financovalo převáţně město, ale podílela se na něm 5

Křesadlo, V.- Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1850-1918. Nové Město na Moravě 2005, s. 53.

14

také místní ţivnostenská společenstva. O školního roku 1890/1891 byla otevřena další třída, jednalo se o přípravku a škola tedy byla trojtřídní.6

2.2 20. století V červenci 1908 došlo k rozsáhlé reorganizaci průmyslové školy pokračovací. Z důvodu nedostatku financí na provoz školy, byla zrušena přípravka a škola se tak znovu stala dvoutřídní. Vyučování se rozšířilo na sedm měsíců, školní rok začínal v říjnu a končil v dubnu. Vyučování na této škole se neplatilo, pouze při zápisu zaplatil kaţdý ţák příspěvek jednu korunu na učební pomůcky. Školní docházka byla povinná pro učně z Nového Města a obcí, které se nacházely ve vzdálenosti do tří kilometrů. Vyučování probíhalo v budově obecné a měšťanské školy. Společné zájmy ţivnostenských společenstev zastupovala Závazná jednota ţivnostenských společenstev pro novoměstský politický okres, která vznikla 24. srpna 1908. Jednota povinně sdruţovala všechna ţivnostenská společenstva v okrese. Jejím úkolem bylo zejména: podporovat organizaci společenstev, zdokonalovat výcvik učňů, pečovat o ţivnostenské školství, podporovat zprostředkování práce, nemocenské pojištění ţivnostníků a fondy vytvořené pro případ invalidity členů, opatřovat společně suroviny pro výrobu a získávat úvěry pro ţivnostníky, zasazovat se o technické zdokonalování výroby, podporovat odbyt výrobků apod. I přes odpor některých ţivnostenských společenstev (hlavně ze Ţďáru) proti zřízení této zastřešující organizace začala jednota na jaře roku 1909 pracovat.7 Zrušena byla v roce 1948. Ţivnostenská společenstva, která existovala v Novém Městě, vznikala postupně v první polovině 20. století. Jedinou výjimku představuje Společenstvo smíšených ţivností, které vzniklo jiţ na konci 19. století. Společenstvo smíšených ţivností vzniklo v roce 1882 jako společenstvo řemeslných ţivností. Časem se z něj oddělovaly jednotlivé ţivnosti a začaly si zakládat vlastní společenstva. V roce 1942 se k němu připojila společenstva z Bystřice nad Pernštejnem, Velké Losenice, Vojnova Městce a Ţďáru a řadové společenstvo z Bobrové a z Jimramova. V roce 1908 vzniklo samostatné ţivnostenské společenstvo mlynářů, jeho cílem bylo ochraňovat zájmy svých členů. V té době působilo na Novoměstsku 85 mlynářů. Dne 20. června 1912 bylo zaloţeno samostatné Společenstvo kovářů a podkovářů pro soudní okres Novoměstský. Sídlo bylo v Novém Městě, v té době bylo v okolí 34 kovářů a 6 7

Tamtéţ, s. 54. Tamtéţ, s. 92.

15

podkovářů. Předsedou společenstva se stal Josef Beneš, který se o jeho zřízení nejvíce zaslouţil. V roce 1943 bylo spojeno se společenstvem z Bystřice nad Pernštejnem, které vzniklo v roce 1913. V roce 1922 bylo zaloţeno Společenstvo kolářů a karosářů a patřili do něj koláři z celého politického okresu. Společenstvo obuvníků vzniklo odtrţením od Společenstva smíšených ţivností. Zápisy začínají v roce 1923. V roce 1942 se sloučilo se společenstvem bystřickým a ţďárským a vzniklé společenstvo mělo působnost pro celý politický okres Nové Město na Moravě. Společenstvo krejčích vzniklo v Novém Městě v roce 1930. Na základě výnosu z 29. října 1946 došlo k jeho sloučení se společenstvem ţďárským a bystřickým. Výnos však nenabyl právní moci a tak zůstala společenstva samostatná aţ do roku 1948, kdy byla zrušena. Společenstvo holičů, kadeřníků a vlásenkářů vzniklo v roce 1932 s působností pro celý politický okres. Společenstvo hostinských bylo v Novém Městě zřízeno v roce 1935. Společenstvo řezníků a uzenářů bylo zaloţeno v roce 1939 pro celý politický okres novoměstský. Předtím jiţ existovalo Společenstvo v Novém Městě na Moravě, které vzniklo v roce 1921. Společenstvo pekařů vzniklo v roce 1940 pro celý politický okres novoměstský. Společenstvo stolařů a příbuzných ţivností v Novém Městě na Moravě vzniklo v roce 1942 pro celý politický okres novoměstský. V první polovině 20. století existovala v severní části města menší průmyslová zóna, kde se nacházela tírna a pila Jana Kadlece, Dvořákova továrna na nábytek, firma J. B. Částka, výrobna lyţí Rohlík a Chroust nebo firma Slonek. Nedlouho fungovala ve městě také brusírna skla u Syrovátků, jeţ zanikla před 1. světovou válkou. V Novém Městě existovaly také malé soukromé závody a druţstevní podniky na zpracování zemědělských produktů a během 20. století bylo ve městě zaloţeno několik samostatných cihelen. Po druhé světové válce pracovalo z celkových 3 200 obyvatel 650 v zemědělství, 300 v ţivnostech a obchodě, 150 na úřadech a ve školství. Po komunistickém převratu v roce 1948 byl v Novém Městě na Moravě zaloţen Sdruţený komunální podnik, do něhoţ povinně přešly všechny soukromé ţivnosti. 8

8

Marková, L.: Nové Město na Moravě. Havlíčkův Brod 2009, s. 69.

16

3 VÝZNAMNÉ ŽIVNOSTI MĚSTA 3.1 Jan Kadlec a spol. Nové Město na Moravě Tírna a obchod lnem 3.1.1 Dějiny firmy V roce 1894 získal novoměstský obchodník Jan Kadlec koncesi k provozování pilařské ţivnosti a postavil parní pilu, jednalo se o první obchodní pilu na Horácku. Původně Jan Kadlec provozoval povoznictví a vlastnil obchod, kde prodával ţelezo, cement, vápno, sklo, dřevěné a porcelánové zboţí, cukr, mouku a další. Odkoupil pozemky, na kterých se nacházela stará pazderna na zpracování lnu a rozhodl se vybudovat moderní tírnu lnu a pilu. V tomtéţ roce tedy zaloţil spolu s Františkem Nečasem tírnu lnu. Po jejím poţáru v roce 1899 prodal Nečas svoji polovinu Janu Kadlecovi, který se tak stal jejím jediným majitelem. V letech 1910-1918 majitel rozšířil pilu a koupil parní kotel, ve kterém se spalovaly piliny a pazdeří. V podniku byl vybudován vlastní vodovod. V březnu 1929 Jan Kadlec zemřel a podnik po něm přebral nejstarší syn Jan, který jej rozšiřoval a vylepšoval. Vybudoval bednárnu, strojovnu a také pět bytů pro rodiny dělníků. V období první republiky pracovalo na pile zhruba 30 zaměstnanců, v bednárně 16 a v tírně lnu, pokud byla sezona asi 50. Kadlecův podnik byl největším ve městě a zaměstnával kolem stovky lidí z města a okolí. Dne 31. května 1939 Jan Kadlec ukončil provozování ţivnosti a odprodal firmu svým třem synům. Ti se domluvili a vytvořili veřejnou obchodní společnost, kterou nazvali „Parní pila a tírna lnu“. Kaţdý z nich zastával ve firmě určitou pozici, nejstarší Jan měl na starost celý závod, Zdeněk byl vedoucím v tírně a Jiří vedl kancelář a účetnictví. Firma se účastnila řady výstav např. Hospodářské výstavy v Praze v roce 1904 nebo Horácké krajinské výstavy v Novém Městě na Moravě v roce 1928. V roce 1948 byla tírna znárodněna a Zdeněk tu ještě další dva roky dělal vedoucího. O pět let později došlo i ke znárodnění pily. 3.1.2 Tírna lnu Len se zpočátku zpracovával ručně. Stonkový len se nakupoval od pěstitelů v okolí a sušil se v sušárnách. Ve zdech sušárny vedly kanály, kde se udrţoval oheň a ze zdí vyzařovalo teplo. Sušil se zhruba jeden den, poté se drtil na mědlicích, aby se očistil od pazdeří. Následovalo zpracování na drtičce se dvěma válci, poté zaměstnankyně tírny pročesávaly len na hřebenech a zpracovávaly do balíků po 10 aţ 15 kg. Pak se lisoval lisem do balíků. Ve 20. letech byl do tírny zakoupen první stroj na tření lnu, který 17

znamenal velký přínos a značně usnadnil jeho zpracování. Do tohoto stroje bylo moţné namontovat odsávací zařízení na prach a pazdeří, tak se ulehčila práce a zlepšila čistota prostředí. V roce 1935 postihl sušárnu a tírnu lnu poţár, při kterém došlo ke zničení celého strojního zařízení a části uskladněného lnu. Po poţáru byla tírna i sušárna na nějaký čas provizorně opravena. Zanedlouho však byly zbořeny a roku 1937 byla Karlem Šírem postavena nová tírna. Jednalo se o dvoupatrovou budovu, kde se nacházela nová moderní tírna lnu, která byla vybavena lepším strojním zařízením od firmy ČKD Praha. Zaměstnanci firmy pracovali na dvě směny a to šest dní v týdnu. Za první světové války došlo ke změně v nakupování lnu. Kaţdá tírna měla přidělen určitý výkupní rajón a to podle její kapacity. Z přiděleného rajónu pocházelo 70% vykoupených surovin. Mezi rajony podniku patřily ¾ okresu Jihlava, ½ okresu Třebíč, ½ okresu Tachov, Jindřichův Hradec a Pacov. Len se sváţel na nádraţí, kde se hodnotil a sepisovaly se tu kupní smlouvy. Tyto záleţitosti obstarával vedoucí tírny Zdeněk Kadlec. Vlákno a koudel, které jiţ byly zpracovány, se přesouvaly do přejímatelny materiálu v Kuklenách u Hradce Králové či do přádelen lnu. Poté, co bylo zboţí přebráno, bylo ohodnoceno podle kvality a zaplaceno. Kvalita zboţí se určovala podle jemnosti vlákna a existovalo zhruba šest kategorií. Vlákno při dovozu bylo jiţ ohodnoceno dodavateli a v přejímatelně pracoval znalec, který s určenou jakostí souhlasil či nesouhlasil. Kadlecova tírna lnu byla aţ do znárodnění největší tírnou v okrese. Skládala se ze zděné sušárny, velké tírny, jednopokojového bytu a bytu s obytnou místností. V dřevěné přístavbě se nacházel sklad pazdeří. Nad tírnou se nacházela půda, kde se skladoval nesušený len. Ve sklepě tírny byla pásová sušárna a sklad pazdeří, v přízemí koudelák (linka na zpracování koudele). V prvním poschodí turbina I., třídírna vlákna a sklad, II. turbina byla ve druhém poschodí a mimo tírnu ještě příruční sklad stonku a skladiště stonku. V tírně mělo pracovat maximálně 30 lidí. V roce 1938 zaměstnával podnik 15 zaměstnanců, v roce 1945 jejich počet stoupl na 27 a v období 1947/1948 bylo zaměstnanců opět méně a to 14. Za rok 1947 měla tírna obrat 12 584 000 Kčs a pila 8 770 000 Kč.9 Po znárodnění, které proběhlo v roce 1948, se tírna dostala pod národní správu Moravolenu Šumperk a Texlenu Lomnice nad Popelkou. Firma Jan Kadlec a 9

MZA, fond: Jan Kadlec a spol., parní pila, tírna lnu a obchod – H272, karton 1, inv.č. 1, fo 1.

18

spol. se sídlem v Novém Městě na Moravě byla znárodněna a vyhláškou č. 1369/48 U.1.I. začleněna do národního podniku Moravskoslezské pily, vzhledem k tomu, ţe převáţným oborem podnikání této firmy bylo pilařství, výroba beden a strojní zpracování dřeva po továrensku.10 Tírna se stala součástí národního podniku Technolen, spojené továrny lněných technických tkanin se sídlem v Lomnici nad Popelkou. Oba podniky se dohodly na delimitačním řízení, na jeho základě mělo dojít k rozdělení majetku mezi tyto dva podniky. Tírenská výroba byla o rok později delimitována na Moravolen, národní podnik Šumperk a stala se základním závodem nového národního podniku Tírny, Nové Město na Moravě. 3.1.3 Parní pila V roce 1900 získal Jan Kadlec povolení, aby ke své tírně lnu přistavěl i pilu. Na jaře 1901 pak získal ţivnostenský list pro řezání dříví parní pilou. Na pile se zpracovávalo surové dřevo, které bylo zpočátku nakupováno od nadačního velkostatku Marie Školské, od hraběte Mitrovského z Dolní Roţínky a později od hraběte Nádherného z Moravce. Na dovoz surového dřeva, který si musel majitel pily zajišťovat sám, si najímal sedláky z okolí, jeţ měli vlastní koňské potahy. Kaţdý rok si takovým způsobem přivydělávalo zhruba 30 aţ 120 sedláků z okolí. Výše platby závisela na vzdálenosti, ze které se dřevo dováţelo. Původně měla firma pouze 1 horizontální pilu, tzv. leţačku. V roce 1906 k ní přibyly 2 rámy. Před 1. světovou válkou pracovalo na pile zhruba 20 zaměstnanců. Na počátku 20. století se ročně zpracovalo průměrně 8 000 m3 kulatiny. Převáţně se jednalo o jehličnaté stromy jako borovice, jasan, jedle nebo smrk. Pracovní zařízení závodu poháněl parní stroj. Pila disponovala vlastní kotelnou, vodou a dynamem na výrobu stejnosměrného proudu. Celý objekt byl světelně i tepelně poháněn pouze z vlastních zdrojů a světlo a elektrický proud byly dokonce dodávány do několika sousedních domů. Jan Kadlec nechal nainstalovat 3 lampy (v roce 1908 byla přidána i čtvrtá) napájené elektřinou z generátoru umístěného v jeho parní pile. Osvícena byla Maršovická silnice (dnešní Křičkova ulice) od nádraţí aţ ke kříţi na začátku Nových Domů (dnešní Masarykovy ulice). Elektrický proud byl z pily zaveden i do Kadlecova domu (čp. 241), hostince U Kozů (čp. 197), domu MUDr. Josefa Svítila (čp. 153) a evangelické fary (čp. 135).11 10 11

MZA, fond: Jan Kadlec a spol., parní pila, tírna lnu a obchod – H272, karton 1, inv. č. 6, fo 29. Křesadlo, V.-Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1850-1918. Nové

19

V roce 1921 proběhla kolaudace stavebních úprav na Kadlecově pile, které probíhaly ve dvou etapách v průběhu let 1918-1920. Nejprve se přistavěla nová strojovna pro parní kotel a parní stroj a v roce 1920 se vybudovaly nové administrativní prostory, přistavěním patra nad novou strojovnou. V roce 1927 byla k vlastní pilnici přistavěna nová místnost, slouţící k výrobě beden, tzv. bednárna. Na pile totiţ při zpracování dřeva vznikalo mnoho dřevařského odpadu, který původně slouţil pouze jako palivo a zdarma jej dostávali zaměstnanci. Postavením bednárny se tak vyřešil problém ideálního vyuţití tohoto odpadu, ze kterého se nyní vyráběly bedny pro spotřební materiál. Na výrobu beden bylo nutné nakoupit nové stroje a to kyvadlovou pilu, rychloběţnou cirkulárku a stroj na sbíjení prken. Tyto stroje byly napojeny na pohon parní pily. V bednárně bylo zaměstnáno průměrně 9 dělníků a později dokonce 12. Vyráběly se bedny různých velikostí a slouţily zejména pro výrobce textilií, balení spotřebního materiálu na vývoz a výrobce mýdel např. Pilňáček Hradec Králové, Helada Praha, Schicht Ústí nad Labem apod. Vzhledem k tomu, ţe se podniku velmi dařilo, bylo třeba přistavět nové kanceláře. Poté, co byly dostavěny, zvýšil se počet zaměstnanců pily na 30. V souvislosti s nárůstem výroby narůstalo také mnoţství zpracovaného dřeva, a to na 12 000 aţ 15 000 m3. Začalo se zpracovávat více druhů dřevin - např. hickoriové dřevo z Jiţní Ameriky. Hodnotné řezivo se vyváţelo do Anglie, Holandska a Itálie. Dne 1. června 1939 se Jan Kadlec vzdal ţivnosti výroby beden, bednárna byla vybudována pouze jako provizorní, její technické vybavení neodpovídalo poţadavkům stavebního řádu a tak byla výroba beden zastavena. Poté, co v roce 1939 převzali podnik Kadlecovi synové, provedli rozsáhlou rekonstrukci. Postavili velké skladiště pro řezivo, ke skladu byl napojen pásový transportér, jenţ usnadnil přesun kulatiny. Původní objekty byly přestavěny a zvětšeny, byla rozšířena výroba a zpracování a také se zvýšil počet zaměstnanců a to aţ na 57. Firma zakoupila vlastní nákladní auta, pásové stroje a traktory a tím se sníţily dovozní náklady. Výrobky z Kadlecovy pily se vyváţely i do zahraničí: Anglie, Francie, Itálie, Jugoslávie, Maďarska a také do Egypta. V roce 1948 byla na podnik uvalena národní správa a podnik se stal součástí Moravskoslezských pil v Šumperku a později Jihlavských dřevařských závodů.

Město na Moravě 2005, s. 88.

20

3.2 Bratři Slonkové – výroba lyží, pila 3.2.1 Dějiny firmy Tato firma se vyvinula z malé stolařské dílny. V roce 1913 Slonek koupil stolařskou dílnu v Novém Městě a přestavěl ji na moderní strojní závod.12 Její majitel Adolf Slonek zde vyrobil mlýnské kolo do Ráčkova mlýna a v roce 1898 také lavice do novorenesančního evangelického kostela v Novém Městě na Moravě. Nejstarší syn Adolf se vyučil u otce stolařem a společně s bratry zaloţil firmu „Bratří Slonkové – výroba nábytku a lyţí“. K výrobě uţívali nejprve dřevo jasanové a poté i hickory – dřevo ze Severní Ameriky. Hickorové klády měly průměr aţ 100 cm a do Nového Města se přiváţely po dráze na Kadlecovu pilu. Jasanové klády se na pile nařezaly na 10 cm silné desky a ty se nechaly sušit zhruba 2-3 roky. Na cirkulárce a pásové pile se z těchto fošen vyřezal tvar lyţe. Pásová pila byla poháněna aţ do roku 1924 ručně klikou, kterou točily vţdy dvě osoby, neboť v Novém Městě nebyl do té doby třífázový motorový proud. Majitel se stále snaţil podnik modernizovat a rozšiřovat. Roku 1923 postavil zděnou dílnu, dole pro stroje, nahoře místnost pro paření a sušení dřeva. Pak koupil parní kotlík, frézovací stroj, kombinovanou hoblovku Johan, okruţní pilu s dlabačkou, 5 elektromotorů. Tato zařízení byla velmi nákladná, Adolf si musel peníze půjčit na směnky na velký úrok.13 Lyţe se vyráběly pouze v zimě, zatímco v letní sezóně firma vyráběla a prodávala bytové zařízení, které vznikalo na stejných strojích a ve stejných dílnách jako lyţe. K výrobě nábytku se uţívalo tvrdé dřevo jako buk či ořech, jeţ se zpracovávalo na pile u Slonků nebo na Kadlecově pile. 3.2.2 Propagace Firma měla velmi dobrou propagaci. Kromě zřízené prodejny a servisu lyţí v průběhu zimní sezony v Brně a stánků na Praţských vzorkových veletrzích přispěl k propagaci Slonkových lyţí zvláště film „Zimní sporty na Novoměstsku a postup při výrobě lyţí“. Byl to jeden z prvních filmů s lyţařskou tematikou u nás.14 Tento film byl promítán v kinech po celé republice a pro Slonkovu firmu jej natočil Jaroslav Puchýř, rodák z Nového Města a profesor tělocviku. 12

Marková, L.: c. d., s. 69. 100 let organizovaného sportu ve Velkém Meziříčí 1906 – 2006. Velké Meziříčí 2006, s. 182. 14 Novoměstsko, roč. V., č. 20, 4. prosince 1995, s 3. 13

21

Firma vydávala reklamní broţury, které uváděly nabízené výrobky. Vyráběla: lyţařské hole, lyţe, sáňky, dětské postýlky, jídelny, kuchyně, loţnice, kartotéky, křesla, psací stoly, registratury, ţidle apod. Zabývala se také kusovou výrobou kajaků a kánoí ze dřeva hickory. Výrobky dodávali do obchodů v celé republice a účastnili se několika výstav. V roce 1925 Krajinské výstavy v Novém Městě na Moravě, 1928 Praţských vzorkových veletrhů, 1932 Výstavy československého sportu v Pardubicích a 1934 Výstavy lyţařství Moravskoslezského v Brně. V srpnu 1928 vypukl ve firmě poţár, který zničil obytné místnosti a ruční dílnu, zachráněna byla pouze strojovna. O rok později byl postaven nový dům. V přízemí budovy jest jedna místnost určená pro ubytování dělnictva v rozměrech dle plánu. V sousedství této místnosti hodlá zříditi ţadatel kancelář a vedle kanceláře prodejní místnost nábytku a lyţí. Všechny tyto místnosti nejsou dosud opatřeny inventářem, jelikoţ novostavba byla teprve nedávno dokončena a ţadatel vybavil v prvé řadě dílnu, která jest umístěna v prvém poschodí, aby mohl pokračovati k provozu ţivnosti, který poţárem byl částečně přerušen. Dílna není opatřena ţádnými stroji a slouţí pouze pro ruční výrobu lyţí a nábytku.15 Postavením nové budovy se navýšily dluhy a v souvislosti se začínající krizí se prodávalo stále méně lyţí. Lyţe dle ceníku z období 1927-1928 byly poměrně drahé, neboť na ně byla uvalena přepychová daň, stejně jako na veškeré tělovýchovné nářadí. Tato daň existovala do 1. dubna 1930. V období krize firmu zachránila objednávka lyţí a truhlíků pro armádu a také dveří a oken na stavbu Okresní nemocnice v Novém Městě na Moravě. Tak byl dostatek práce i pro Slonkovu pilu, která začala fungovat v roce 1932. Jednalo se o pilu na elektrický pohon k řezání dříví na výrobu lyţí.16 3.2.3 Výroba Bratři Slonkové začali vyrábět kromě klasicky ohýbaných lyţí z jednoho kusu dřeva i lyţe lepené a to novým vlastním způsobem. Střed lyţe vyplňovali lehčím jádrem z lehkého dřeva např. smrku, topolu nebo břízy. Výztuţ pod vázáním se vyráběla z bukového dřeva. Touto technikou se ušetřilo kvalitní dřevo a lyţe získala lepší vlastnosti, byla lehčí, pevnější a nekroutila se. Vše se potom lepilo kasinem. Bří Slonkové se snaţili vyjít vstříc narůstajícímu počtu svých zákazníků rozšířením sortimentu lyţí – vyráběli běţky v různých jakostních značkách (zn. Harus Special, zn. 15

SOKA ZR, fond Okresní úřad Nové Město na Moravě, Bří Slonkové – stolařství, výroba lyţí Nové Město na Moravě, inv.č. 1338, fo. 91. 16 100 let organizovaného sportu ve Velkém Meziříčí 1906 – 2006. c. d., s. 183.

22

Hvězda, zn. Trojuhelník), lyţe speciální závodní, lyţe na skok, lyţe sjezdové Slalom, lyţe dětské.17 Firma zřídila v Brně v pasáţi Alfa sklad a obchod se všemi svými výrobky a sportovními potřebami. Prodávaly se tu lyţařské hole, lyţařská obuv, vosky a vázání. V roce 1936 firma rozšířila a přestavěla dílny a objednala nové stroje (fréza, pásová, protahovací, srovnávací pila), byla postavena modernější parní pila, která obstarávala pořez i pro ostatní výrobce lyţí a sportovních potřeb na Novoměstsku. Díky tomu měla firma v tomto období nejvíce zaměstnanců a to 30. V následujícím roce se sníţil počet zaměstnanců na polovinu, neboť podnik neměl dostatek zakázek. Pilu vedl Bohuslav Slonek, coţ byl známý lyţařský závodník, účetnictví na pile vedl jeho bratr Ladislav a parní stroj měl na starosti jako strojník nejmladší bratr Jaroslav. 3.2.4 Výroba v období 2. světové války Za okupace, v období druhé světové války, zvláště kdyţ v letech 1941 – 1942 vydali okupanti rozkaz k výkupu, sběru a odevzdávání lyţí a veškeré lyţařské výzbroje pro Wehrmacht bojující na sněhem zapadlé ruské frontě, přestali bratři Slonkové lyţe vůbec vyrábět.18 Firma se začala specializovat na výrobu nábytku. Dále se sniţoval počet zaměstnanců, a to pouze na 8 a v létě dokonce na pouhých 6. Výroba nábytku nebyla jednoduchá, neboť bylo zakázáno pouţívání ţeleza, ze kterého se vyráběly zbraně. Lyţe, které zůstaly na skladě, se naopak předávaly domácímu odboji pro partyzány prostřednictvím kpt. Eduarda Sošky, který působil na Vysočině v ilegalitě jako vedoucí skupiny Rady tří. Lyţe se u Slonků začaly opět naplno vyrábět v květnu 1945. V roce 1949 došlo znovu k ohroţení výroby lyţí poté, co novoměstské Krejčovské druţstvo, podporované vládou jedné strany, rozhodlo zlikvidovat výrobu lyţí a Slonkovy dílny předat krejčím. Tomu se Adolf Slonek postavil na odpor a projednal na Svazu lyţařů ČSR zapojení novoměstských výrobců lyţí do druţstva Vzlet, a to tím způsobem, jak to učinili všichni výrobci lyţí z Krkonoš.19 K tomu však nakonec nedošlo. Firma Bří Slonků se stala součástí n. p. Sport.

17

Tamtéţ, s. 183. Novoměstsko, roč. V., č. 20, 4. prosince 1995, s. 3. 19 Tamtéţ. 18

23

3.3 Josef Bohumil Částek umělecko - průmyslová kovodílna 3.3.1 Historie firmy Firma J. B. Částek v Novém Městě na Moravě vznikla z malé rukodělné dílny. Dne 27. března 1913 Josef Bohumil Částek získal povolení k provozování ţivnosti „závod pro umělecko – průmyslové práce z pravých i obyčejných kovů“ se sídlem v domě čp. 210 (na konci dnešní Masarykovy ulice). Tato původně malá dílna zabývající se výrobou osvětlovacích těles a zařizováním budov kovovými doplňky se později ve 20. letech vyvinula ve větší firmu (s označením J. B. Částek) specializovanou na výrobu zlatnického zboţí, ozdobných orientálních předmětů a na umělecká řemesla.20 Částkova umělecko-kovotepecká dílna se věnovala také výrobě kovového, tepaného zboţí a restaurování a imitacím staroţitností apod. Na konci 20. let pracovalo ve firmě 10-20 dělníků a začala vyrábět ozdobné orientální předměty. Dne 4. srpna 1928 na půdě domu majitele kovotepecké firmy Josefa Bohumila Částka vypukl poţár, který se rychle rozšířil i na sousední dům truhláře Adolfa Slonka. Domy lehly popelem a s nimi i velké mnoţství výrobků a strojní vybavení Částkovy firmy. Na místě shořelých přízemních domů byly hned po poţáru vystavěny nové patrové domy. Částkův dvojdům byl postaven na základě projektu architektonické kanceláře Havlas – Šanda ze Ţďáru. Po poţáru se výroba téměř zastavila. Proto kdyţ v roce 1938 zemřel zakladatel firmy, tu byl zaměstnán pouze jeden učeň. V době okupace stála v čele firmy vdova zakladatele a tehdy se výroba poněkud zvýšila. K opětovnému rozmachu firmy došlo aţ po 2. světové válce, kdyţ se stal vedoucím podniku syn zakladatele Aleš Částek, jenţ byl učitelem a vyučil se pasířem. Výrobu rozšiřoval zejména vývozem, jeho cílem byly trhy středního východu, především Egypt. Firma pod jeho vedením zaměstnávala 30-40 zaměstnanců. 24. listopadu 1947 nastoupil do podniku pasíř německé národnosti František Tölzer. Ve firmě byl např. vytvořen nový bronzový kruh na dveře katolického kostela, který vznikl k oslavě tisíciletého výročí smrti sv. Václava a byl odlit podle kruhu ve svatováclavské kapli chrámu sv. Víta v Praze.21 Firma se snaţila o svoji propagaci, např. účastí na veletrhu v Lyonu na jaře 1947. Rozmach firmy však netrval dlouho, byl zastaven rokem 1948. Dne 27. února 1948 došlo ke znárodnění a podnik byl začleněn do národního podniku Sandrik Bratislava a 1. ledna 1951 byl zcela zrušen. 20

Křesadlo, V.-Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1918-1945. Nové Město na Moravě, 2008, s. 103. 21 Tamtéţ, s. 88.

24

3.3.2 Zboží a vývoz Mezi zákazníky podniku patřili praţští objednavatelé: Havlík a Hřmel, V. J. Rott, J. Neff, K. Goldbrich, či J. K. Rudolf - Plzeň, Haupt - Polička, Minarva – Luhačovice a další.22 Firma však vyváţela také do zahraničí. Mezi její zákazníky patřily firmy z celého světa: Compagnie Marseillaise d´ Importation, Marseille 23, Francie (kávomlýnky a dţezvy); Succ Holbrechts 111, Bruxelles – Belgie (mlýnky a mocca soupravy); Christen et Co.Bern – Švýcarsko (tepané konvice na kávu); Grand Magasin Cicurel, Egypt (kovové zboţí); Artur Freund, Tel-Aviv, Palestina (turecké tepané mosazné kávové mlýnky a mocca sety); Augusto Carballo et Hnos, Kostarika (turecké mosazné nebo ocelové kávové mlýnky, mocca set); N. V. Impromex, Amsterodam, Holandsko (tepané lampy); Ugo Lancia, Messina, Itálie (tepaný mosazný box na cigarety); Atanas T. Tonkoff, Sofia, Bulharsko (jednoduché tepané mosazné mocca soupravy, tepané mosazné turecké kávové mlýnky); Arts Déco, Luxemburg (dţezvy na vaření kávy, turecké mlýnky a podnosy). Mezi zboţí, které Částkova firma nabízela, patřily: mosazné tepané mlýnky na tureckou kávu, samovary, mosazné kávomlýnky, čajové a kávové soupravy, likérové soupravy, stopky a podnosy, kuřácké soupravy, mocca příbory apod. 23

3.4 Stanislav Klapač – stolařská dílna Stanislav Klapač provozoval stolařskou ţivnost, věnoval se nábytkovému a stavebnímu stolařství. V dílně Stanislava Klapače pracoval kromě majitele také jeho bratr Petr a tři dělníci. Provozovna se skládala ze dvou ručních dílen, které se nacházely přímo v domě a strojní dílny, umístěné v dřevěném přístavku u domu. V roce 1928 byla postavena ještě zděná strojovna, ve které se nacházel parní stroj - lokomobila. Dne 13. listopadu 1928 poţádal majitel o schválení provozovny a bylo mu vyhověno. V roce 1930 však postihl provozovnu poţár a podařilo se zachránit pouze pilu a parní stroj. Klapač si tedy nechal od novoměstského stavitele Karla Šíra postavit novou provozovnu. Jednalo se o jednopatrovou budovu. V přízemí se nacházela velká strojovna a klíţírna a také jednopokojový byt s příslušenstvím. V prvním patře byla velká dílna, kancelář a loţnice pro dělníky. Strojovna měla být vybavena srovnávačkou, 22 23

MZA, fond J. B. Částek umělecká kovovýroba Nové Město na Moravě - H 282, kart. 1; inv. č. 1. MZA, fond J. B. Částek umělecká kovovýroba Nové Město na Moravě - H 282, kart. 1; inv. č. 2.

25

freskou, okruţní pilou a pásmovkou, válcovacím hoblovacím strojem a strojem na broušení noţů. Dílna však nebyla zkolaudována a její majitel dostal pokutu 500 Kč, 15. července 1933 poţádal o sníţení pokuty, byla mu sníţena na 100 Kč nebo 10 dní vězení. Stanislav Klapač do vězení nenastoupil a začal splácet pokutu.24 Stavba nové provozovny stála Klapače spoustu peněz a firma měla málo zakázek, díky tomu se dostal do finančních problémů, 26. října 1933 byla na jeho majetek vypsána soudní veřejná draţba. Jeho nový dům se dostal do exekuční draţby a stal se majetkem Občanské záloţny v Jimramově, u které měl Klapač půjčku, kterou nesplácel. V Novém Městě působila řada dalších stolařů, kteří však měli jen menší dílny, byli to např. František Kubík, František Čejka, Josef Vlček, Josef Sklenář nebo Josef Dědič. Někteří stolaři působili zároveň i jako sklenáři: František Fiala, Augustin Kubík či Arnošt Palka. A další stolaři se věnovali také výrobě lyţí: Jaroslav Mazel, Antonín Chroust či Antonín Špinar, ten měl svoji stolařskou dílnu na Ţďárské ulici.

3.5 Bohumil Dvořák – Výroba nábytku Firma na výrobu nábytku v Novém Městě vznikla z malé stolařské dílny. Stolařství se její majitel Bohumil Dvořák věnoval v Novém Městě jiţ od roku 1912. Původně provozoval svoji ţivnost v prostorách bývalé panské palírny, kde byl později zaloţen druţstevní lihovar. Tyto prostory si Dvořák pronajímal. Dne 12. ledna 1929 získal od krajského úřadu povolení pro novou ţivnostenskou provozovnu. Nechal si tedy pro ni postavit moderní tovární budovu a vybudoval v ní moderní výrobnu nábytku. Byla to první ţelezobetonová stavba ve městě s téměř plochou střechou. Továrna byla vybavena moderními stroji a zaměstnávala více neţ 20 dělníků, její výrobky byly dodávány do mnoha měst Československé republiky.25 Své výrobky se snaţil Dvořák propagovat a představoval je veřejnosti na příleţitostných výstavách. V době, kdy ještě nevlastnil továrnu na výrobu nábytku, pořádal výstavy svých výrobků v sálech novoměstského Hotelu Filipi, které si pronajímal od svého společníka Františka Filipi. V továrně byl vyráběn dýhovaný nábytek, podle návrhů architektů Josefa Horára a Otto Eislera, který byl autorem projektů synagogy a několika domů v Brně a také pavilonů brněnské zoologické

24 25

SOKA ZR, fond: Okresní úřad Nové Město na Moravě, Klapač Stanislav, inv. č. 1338. Křesadlo, V.-Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1918-1945. Nové Město na Moravě 2008, s. 91.

26

zahrady. V roce 1950 byla tato firma na výrobu nábytku začleněna do tzv. socialistického sektoru a v roce 1952 ji převzal národní podnik Sport. Bohumil Dvořák však nebyl jediný, kdo se v Novém Městě zaměřoval na výrobu nábytku. Na Ţďárské ulici měl dílnu František Brázda, který se specializoval především na výrobu dětského nábytku. V roce 1940 však v jeho dílně vypukl poţár, který zlikvidoval většinu materiálu a strojů.

3.6 František Svítil - varhanář Od 20. let 19. století provozoval v Novém Městě svou ţivnost varhanář František Svítil starší. Původně se vyučil tkalcem, ve varhanářství byl samouk. Umění stavět a opravovat varhany ale zvládl dokonale a svému řemeslu se věnoval se zápalem, obětavostí a velkou pílí.26 Stavitel varhan musel umět pracovat, jak se dřevem, tak s kovem, protoţe si obvykle sám odléval a vyráběl píšťaly, býval zručným řezbářem, ale i znalcem akustiky a v neposlední řadě dobrým hudebníkem.27 František Svítil st. byl jedním ze zakladatelů novoměstského čtenářsko-zpěváckého spolku Horák. Dílnu si v Novém Městě zaloţil v roce 1824 a zanedlouho byl největším výrobcem varhan na jihozápadní Moravě. Od roku 1840 vyráběl kaţdý rok 2-3 nástroje. Varhany si u něj objednávali zákazníci nejen z okolí, ale i z jiţních Čech, ze Slovácka nebo z Rakouska. Mezi jeho díla patří varhany v Batelově, Lísku, Nové Cerekvi, Opatově, Tišnově, Velké Bíteši, Velkém Meziříčí a dalších místech. Byl autorem nejméně 50 nástrojů, u kterých je jeho autorství prokázáno. Jeho nejvýznamnější zakázkou byla stavba varhan u sv. Jakuba v Brně, za kterou dostal závratnou sumu – 5 600 zlatých. Tyto varhany vznikly v letech 1861-1862. Fr. Svítil st. si svou pověst vybudoval poctivou prací. Nic neodbýval, stavěl z kvalitního materiálu, a to neobyčejně zodpovědně. Po stránce stylové můţeme Svítilovu tvorbu rozdělit na 2 etapy, nejprve stavěl varhany výlučně barokního typu i podoby. Od roku 1859 uţ Svítilovy varhany mají znaky, které zachovával i Fr. Svítil ml. (manuál a pedál bez krátké oktávy, plochý prospekt apod.).28 Také Nové Město se můţe pochlubit dílem tohoto autora a to osmirejstříkovými varhany v kostele Nanebevzetí Panny Marie na katolickém hřbitově, které Svítil 26

Křesadlo, V.-Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1850-1918. Nové Město na Moravě 2005, s. 45. 27 Koukal, P.: Novoměstský varhanářský rod Svítilů. In: Novoměstský zpravodaj, červenec – srpen 1983, s. 27. 28 Tamtéţ, s. 28.

27

zdejšímu kostelu věnoval. František Svítil provedl řezbářské a truhlářské práce v černé kapli farního kostela sv. Kunhuty. V dílně pracoval od roku 1859 s otcem také jeho syn, který dílnu po smrti otce 6. 10. 1873 převzal a pokračoval v činnosti. Varhanářem se stal také syn Františka Svítila ml. Metoděj.

3.7. Lihovar 3.7.1 Založení lihovaru V Novém Městě na Moravě byl lihovar zaloţen v roce 1914. Dne 22. února 1914 se konala schůze, na které se sešli zájemci o zřízení Druţstevního rolnického lihovaru. Jednatel spolku František Koudela vysvětlil přítomným všechny organizační náleţitosti při vzniku svépomocných druţstevních lihovarů. Většina přítomných myšlenku podpořila a hned na místě bylo upsáno 140 závodních podílů po 200 korunách, po jejichţ skutečném splacení byl získán základní kapitál pro lihovar ve výši 28 000 K.29 Poradní schůze o zřízení druţstevního rolnického lihovaru v Novém Městě se konala 15. března 1914. O novoměstský lihovar se velkou měrou zaslouţil také sociálnědemokratický poslanec František Staněk, jenţ u českého odboru Zemědělské rady v Brně intervenoval za jeho povolení a také za přidělení státního kontingentu 600 litrů lihu ročně.30 V dubnu získalo druţstvo budovu staré panské palírny, kterou koupilo od velkostatku za 30 500 korun a přebudovalo ji na lihovar a zakoupilo do ní moderní strojní zařízení. Druţstevní rolnický lihovar pro Nové Město a okolí byl zapsán jako společnost s ručením omezeným. Sídlo bylo v Novém Městě na Moravě. Společenstvo vzniklo, aby pomáhalo svým členům se zpracováváním brambor, obilí, řepy a dalších plodin, které vypěstovali a s jejich zuţitkováním a prodejem. Členem společenstva se mohl stát kaţdý člověk, který vlastnil nebo měl v pronájmu statek v Novém Městě na Moravě nebo v obci, která neleţí ve větší vzdálenosti neţ sedm km od lihovaru. Počet členů byl neomezený. Členství mohlo být ukončeno smrtí, vystoupením, vyloučením, nebo pokud jiţ osoba nevlastnila nebo neměla v nájmu statek. Bylo moţné vyloučit takového člena, který třikrát po sobě nedodal určené mnoţství surovin v daném čase. Ředitelství společenstva vedlo seznam, ve kterém bylo uvedeno jméno, příjmení, zaměstnání všech

29

Křesadlo, V.-Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1850-1918. Nové Město na Moravě 2005, s. 105. 30 Marková, L.: c. d. , s. 58.

28

členů a také datum přistoupení a vystoupení ze společenstva. Kaţdý člen musel za rok dodat 30 q brambor.31 V roce 1945 byl správcem lihovaru Josef Mlíko, který byl i se svou ţenou Libuší zapojen v odbojové organizaci R 3. V lihovaru skrývali vysílačky, slouţící k navazování spojení s londýnským odbojovým centrem. Po prozrazení lihovaru jako odbojového centra odešel jeho správce do ilegality a povedlo se mu zahladit všechny stopy. 3.7.2 Postup výroby v lihovaru Používané suroviny Při výrobě v zemědělských lihovarech byly základní surovinou brambory, které se vykupovaly od členů společenstva. Jako další suroviny se pouţívaly cukernaté traviny a odpad při výrobě škrobu. V lihovarnictví byly nejvýznamnější odrůdy průmyslových brambor, které poskytovaly díky vyššímu obsahu škrobu poměrně dost lihu při niţších výrobních nákladech. Tyto brambory se obvykle skládaly ze 75 % vody a 25 % sušiny. Ke konzervaci brambor se uţívalo nehašené vápno. Z pomocných surovin se v lihovarech uţíval ječmen či oves na přípravu zeleného sladu, kyselina sírová, voda, droţdí, formalín a chlorové či pálené vápno. Lihovarský ječmen se uţíval na přípravu sladu. Měl být lesklý, světloţlutý, drobnozrnný, zadní a nejideálnějším byl vytříděný pivovarnický ječmen II. třídy. Jeho vůně měla být slaměná, pokud byl cítit zatuchle, byl příliš velký či zapařený. Ječmen by měl být zcela čistý, tzn. bez jakýchkoliv cizích obilných, plevelných či porostlých zrn. Na 1 q zpracovaných brambor se spotřebovalo zhruba 1,6-1,8 kg ječmene. Na přípravu lihovarského sladu bylo moţné pouţít i oves. K zakvašování zákvasu se pouţívalo droţdí. K desinfekci sladu před jeho mačkáním nebo desinfekci sladového mléka slouţil formalín. Roztokem formalínu se desinfikovaly také kvasné kádě.32 K okyselení zákvasu čí propírání kvasnic se uţívala kyselina sírová. Stroje v lihovaru byly poháněny spíše parou, neţ elektřinou, neboť tak dosahovaly lepších výsledků. Předtím, neţ došlo k samotnému zpracování brambor, musely být řádně očištěny, vyprány a to v pračce. Pračka byla ţelezná či betonová, dlouhá minimálně čtyři metry a rozdělena na tři části. Po vyprání se brambory přesunuly do pařáků. Pařák 31 32

MZA, fond Druţstevní lihovar Nové Město na Moravě – H 1227, karton 1, inv. č. 11. MZA, fond Druţstevní lihovar Nové Město na Moravě – H 1227, karton 2, inv. č. 75.

29

byla tlaková nádoba, ve které se brambory pod tlakem nahřívaly a párou se pařily. Tím se brambory staly mazlavými a jejich škrob částečně tekutým. Na dně pařáku byl rošt, přes který brambory procházely do zapařovací kádě a přitom se rozmělnily.33 Příprava sladu Slad se připravoval na čtyři dny dopředu. Při přípravě sladu se ječmen nejdříve máčel v náduvníku, coţ byla ţelezná nebo zděná nádoba, zavěšená ve stropě, naplněná vodou. Za stálého míchání se do něj sypal ječmen, který se zároveň propíral. Tím se zbavil veškerých nečistot a lehkých zrn, která vyplavala na povrch a jednoduše se sebrala. Poté, co se obilí vyčistilo, vypustila se pouţitá voda a napustila voda čistá. Ječmen se ponechal tři hodiny ponořený ve vodě, poté pět hodin bez vody také přes noc bez vody a to se neustále opakovalo tři dny. Následně se ječmen vyjmul z náduvníku a vytvořily se z něj asi 40 cm vysoké hromádky, neustále se hlídala jejich teplota a poté, co dosáhla 15 °C, přerovnaly se na menší hromádku. Hromádky se takovýmto způsobem přesunovaly po 4-12 hodinách, tak aby se teplota nezvýšila nad 15 °C. Bylo důleţité, aby byla všechna zrna správně vyklíčena. V prostoru sladovny bylo třeba udrţovat pořádek a čistotu.34 Příprava zápary Během zapařování (vyhánění spařených brambor z pařáku) docházelo k přeměně škrobu, který byl z pařáku zmazovatělý a částečně tekutý, na cukr za pomoci sladové amylázy. Před zapařováním se slad rozmačkal na mačkadle, poté se smísil s trochou vody a vzniklo sladové mléko, k němuţ se pak přidal formalín. Do zapařovací kádě se postupně přidávaly z pařáku spařené brambory, poté sladové mléko a to se opakovalo, přičemţ se stále udrţovala v kádi teplota na 50 – 55 °C. Poté, co byly všechny brambory v kádi, nechala se směs zcukřit, celý proces zapařování trval asi 30 - 45 minut. Poté se na vzorku zjistila kyselost a cukernatost sladké zápary. Po zcukření se sladká zápara zchladila na zákvasnou teplotu. Směs se následně přesunula do kvasných kádí a přidal se do ní zralý zákvas. Zákvasem docházelo k rozmnoţování kvasinek, které slouţily k zakvašování hlavní zápary. Probíhala v otevřených nebo uzavřených kádích. Směs pro zákvas se odebrala ze zápary. Její mnoţství záviselo na délce kvašení. Okyselila se kyselinou sírovou. Pro

33 34

Tamtéţ. Tamtéţ.

30

zakvašení zákvasu se uţívalo droţdí nebo čistá kultura kvasinek. Bylo třeba chránit zákvas před znečištěním bakteriemi.35 Vlastní kvašení Po zakvašení sladké zápary a jejím přesunutí do kvasné kádě probíhalo následující tři dny kvašení, během kterého docházelo k rozkvašení, hlavnímu kvašení a dokvašování. Kaţdá zápara obsahovala určitý podíl látek, které byly nezkvasitelné. Během destilace došlo k oddělení lihu, který vznikl zkvašením cukru, od ostatních látek, jeţ byly součástí zápary (došlo k oddělení alkoholu ze zralé zápary, šlo o docílení potřebné koncentrace vyrobeného lihu). Hlavními sloţkami zápary byly voda a líh. Destilace Destilace probíhala na destilačním aparátu. Destilační aparaturu tvořilo parní záparové čerpadlo, kterým se přečerpala zralá zápara z kvasné kádě do destilačního aparátu, samotný destilační aparát, automatický zvedač výpalek a chladič lihu. Líh vytékal z chladiče lihu a shromaţďoval se v denní sběrné nádobě a dál se kaţdý den po ukončení výroby přečerpal do hlavní skladovací nádrţe, která se nacházela ve skladišti lihu. Hlavní skladovací nádrţ byla vyrobena ze ţeleza, měla tvar hranolu nebo válce a obsah zhruba 120 500 hl. Mnoţství absolutního alkoholu se zjišťovalo za pomoci lihových tabulek z váhy v kg a stupňovitosti lihu. Poté, co došlo k vydestilování lihu ze zápary, vznikly výpalky (odpad při výrobě), které se uţívaly, díky vyššímu obsahu bílkovin, jako krmivo pro hovězí dobytek. Podle předpisů pracovali v lihovaru nejméně čtyři zaměstnanci. Kaţdý zastával v lihovaru i několik funkcí. Jeden pracoval jako topič a pomáhal pařit brambory, zapařovat a mačkat slad. Druhý pracoval ve sladovně a kvasírně. Další měl na starosti praní brambor, čištění pračky a zapařovacích kádí, poslední pracoval u destilačního aparátu, dále měl na starosti výpalky a jejich výdej.36 3.7.3 Výroba octa Na velkoocetnicích neprobíhala výroba nepřetrţitě, nýbrţ periodicky – jednotlivé výpusti hotového octa se nazývaly šarţemi. Ocetnice byly dřevěné, uzavřené kádě obsahu od 200 do 1000 hl. Prostor ocetnice byl rozdělen laťovým roštem na prostor kvasný asi ¼ obsahu a prostor sběrný asi ¼ obsahu. Kvasný prostor byl vyplněn bukovými hoblinami uloţenými na laťovém roštu nad sběrným prostorem. Octovina se 35 36

Tamtéţ. Tamtéţ.

31

hromadila ve sběrném prostoru, odkud byla čerpána odstředivým čerpadlem do rozdělovací nádrţe umístěné nad ocetnicemi. Z této nádrţe opatřené regulačními ventily, stékala ředina do Segnerova kola, jímţ se ředina rozdělovala stejnoměrně na hobliny. Ředina zvolna stékala po hoblinách do sběrného prostoru a líh v ní obsaţený byl okysličován octovými bakteriemi. Oxidací se vyvinulo teplo a v ocetnici začalo proudění vzduchu buď samonasáváním nebo pomocí ventilátoru. Octovina se trvale čerpala ze sběrného prostoru do rozdělovací kádě, čímţ byla neustále v koloběhu. Obsah kyseliny octové v octovině denně přirůstal za současného úbytku alkoholu. Šarţe se vyčerpala z ocetnice, kdyţ obsah alkoholu klesl na 0,2-0,25 % obj. Do prázdného sběrného prostoru se postupně napouštěla připravená zápara, která obsahovala asi 10-11 % obj. alkoholu, 1,2-1,5 % kyseliny octové. Bylo nutné dbát na to, aby nebyl kvasný prostor přechlazen velkým mnoţstvím studené zápary, čímţ by výkon ocetnice poklesl. Ředinu připravenou z čistého lihu a pitné vody, bylo nutné přiţivovat, aby se octové bakterie dobře vyvíjely. Kontrola provozu ocetnice byla nutná co nejčastěji, několikrát denně se kontrolovaly údaje teploměrů umístěných v kvasném prostoru, příp. na chladiči. Kaţdý výkyv teploty z normálních poměrů bylo třeba sledovat, zjistit jeho příčinu a odstranit ji. Chladič musel být vţdy čistý, nezanesený. Stále se sledoval chod Segnerova kola, neboť zastavení by způsobilo značnou výrobní poruchu. V době výroby šarţe bylo nutné nejméně dvakrát denně kontrolovat úbytek alkoholu a přírůstek kyseliny jednou. Podstatné rozdíly v těchto údajích ukazovaly na nějakou závadu v kysání. Teploměry v kvasném prostoru bylo třeba občas vyjmout a překontrolovat, neboť sléhání hoblin je někdy poškodilo a jejich údaje byly zkreslené. Ve sběrném prostoru se řídila teplota octoviny tokem z rozdělovací kadečky. U poloautomatu, kde se řídilo chlazení octoviny ručně, se upravovala teplota tak, aby u nálevu nepřestoupila 28 °C. Odparek (3g) a popel (0,1g) se stanovil alespoň jedenkrát měsíčně. Pokud se jejich hodnoty odchylovaly od normy, bylo třeba je pozměnit a napravit. Předešlo se tím mnoha nepříjemnostem, které by podţivená nebo přeţivená ocetnice mohla způsobit. Ocet se expedoval pokud moţno nejstarší, neboť leţením nabýval správné vůně a čirosti. Jakostní octy se upravovaly chuťově přídavkem estragonového výluhu a barvily kulérem. Ocet konzumní měl mít 8 % kyseliny octové, přípustný rozdíl mohl být ±0,1 %. Sloţení octa: 80 g kyseliny octové v 1000 ml 32

0,40 g alkoholu (maximálně) 3‚- extraktu 0,1 g popela 37 3.7.4 Výroba alkoholu Alkohol, který vzniká kvašením cukru se označuje jako „ethylalkohol“ (etanol). Jeho chemické sloţení je vyjádřeno vzorcem C2H6O nebo přesněji C2H5OH. V čistém stavu představuje čirou, lehce pohyblivou tekutinu. Smícháme-li 100 l alkoholu se 100 l vody nezískáme 200 l lihu padesátiprocentního, ale 192,8 l o 51, % obj., tedy o 3,6 % méně. V úředním i obchodním styku se ethylalkohol (etanol) označuje jako líh, pokud se blíţe neudává jeho koncentrace. Totéţ platí o ethylalkoholu zředěném vodou. Jinak se názvem „líh“ obyčejně označuje tekutina obsahující ve 100 objemových dílech nejméně 96 dílů ethylalkoholu. Bezvodný alkohol nebo líh, který obsahuje nejméně 998 objemových dílů etylalkoholu, se označuje jako alkohol absolutní. Stanovení koncentrace lihoviny, která neobsahuje ţádné látky, které by měly vliv na specifickou váhu (např. cukr v likéru), se provádí v lihovarské praxi lihoměrem (alkoholometrem), který se ve zkoušené lihovině ponoří dle obsahu alkoholu více nebo méně. Čistý bezvodný alkohol vře za normálního barometrického tlaku při 78,3 °C, bod varu zředěného ethylalkoholu se pohybuje mezi 78,3 aţ 100 °C. Ethylalkohol hoří slabě svítivým plamenem za značného vývoje tepla na kysličník uhličitý a vodu. Na teple, vyvíjejícím se při spalování ethylalkoholu, spočívá mimo jiné upotřebitelnosti jako motorické látky pohonné. Ethylakohol je dobrým rozpouštědlem četných látek (pryskyřic, olejů, masných kyselin). Při neúplné oxidaci se mění v acetyldehyd, při úplné oxidaci se mění v kyselinu octovou, čehoţ se vyuţívá v octárenství. Pro ţivočichy je koncentrovaný alkohol jedem. Zředěný alkohol je při mírném poţívání lidskému zdraví neškodný, organismus oţivuje, osvěţuje a do jisté míry nahrazuje výţivné látky. Svým tvarem se lihoměry podobaly cukroměrům. Se stoupající alkoholovitostí se specifická váha sniţuje, a tak lihoměr klesá v tekutinách lihovitějších hlouběji neţ v tekutinách, kde je alkoholu méně. Nulový bod stupnice lihoměrů je na spodním konci. U nás pouţívané lihoměry udávají přímo obsah alkoholu zkoušené tekutiny, a to v procentech objemových, t.j. cm3 alkoholu ve 100 cm3. Úředně pouţívané lihoměry jsou cejchovány při teplotě 15 °C . 37

Tamtéţ.

33

Specifická váha alkoholu a tím také údaj lihoměru se měnil s teplotou a tudíţ bylo nutné provést odečtení na lihoměru buď při teplotě normální (15 °C) nebo ze zdánlivé odečtené

stupňovitosti

a

teploty

zkoušeného

lihu

určit

pomocí

alkoholometrických redukčních tabulek skutečnou stupňovitost.38

3.8 Papírna Papírna v Novém Městě vznikla jako soukromá, na rozdíl od papíren ve Ţďáře, Dalečíně a Novém Jimramově, které patřily dominiím. Nefungovala však déle neţ 60 let. Zdejší dělníci patřili mezi nejlépe placené. Dne 8. ledna 1797 si František Samohel zaţádal o povolení postavit v Novém Městě papírnu. Bylo mu vyhověno 22. června 1797. Zároveň obdrţel i právo měšťanské. A 25. dubna 1798 získal povolení zřídit papírnu. O čtyři roky později jiţ Samohel zaměstnával v papírně dva tovaryše a dva učně. 3.8.1 Produkce V roce 1802 v papírně ročně vyrobili 30 balíků velkého a 67 malého tiskařského papíru, 11 balíků velkého a pět malého kancelářského papíru, šest psacího a šest balíků poštovního papíru. Největší produkci měla papírna v roce 1805, kdy vyrobila 186 balíků: 40 balíků velkého a 45 malého kancelářského papíru, 36 malého tiskařského, 35 velkého konceptního a 30 balíků psacího papíru. Zdejší papír měl dobrou kvalitu, nevyváţel se za hranice, aby dostatečně pokrýval místní potřebu. Problém však představoval nedostatek materiálu k výrobě - hadrů. V roce 1807 pracoval v papírně jiţ jen sám majitel, neboť se v tomto roce papír nevyráběl z důvodu nedostatku zásob a majitelových finančních problémů. Ty se neustále prohlubovaly a tak se Samohel ocitl v konkursu a v roce 1807 byla jeho papírna prodána. V následujícím roce získal papírnu Jan Schüller s podmínkou, ţe převezme dluhy. Papírnu získal ve špatném stavu bez strojů v dědičné drţení a s podmínkami podle kupní smlouvy Františka Samohela. Nový majitel podnik rozšířil, připojil k papírně nové pozemky a papírnu přivedl k velkému rozmachu. V roce 1808 jiţ opět zaměstnával v papírně tovaryše a učně. O rok později jiţ podnik vyrábí 16 balíků velkého konceptního papíru a 12 malého, 6 balíků malého kancelářského a 20 psacího.

38

Tamtéţ.

34

Stěţoval si jako jeho předchůdce na drahotu hadrů, které skupovali ţidé i křesťané a vyváţeli ze země. Navrhoval proto omezení obchodu s hadry.39 Po roce 1810 zaměstnával v papírně dva tovaryše a pomocnou sílu. Vyráběl 80 velkých a 60 malých balíků kancelářského papíru, 70 velkých a 50 malých balíků konceptního papíru, 40 balíků tiskařského, 20-40 psacího a 20 balíků poštovního papíru. Zdejší zboţí se prodávalo v okolí a ve velkém se dováţelo i do Brna a Vídně. 3.8.2 Tovaryši Aţ do roku 1822 pracoval v papírně tovaryš Jan Tobiáš, který se vyučil papírnickému řemeslu a Schüller za něj zaplatil všechny poplatky. Dalším tovaryšem v papírně byl od poloviny roku 1823 Karel Krištof Schwanecke, který přišel do Nového Města z Pruska. Poté, co 2. listopadu 1824 Schüller zemřel, získal Schwanecke v papírně vedoucí postavení, protoţe jeho ţena a dva nedospělí synové Karel a Ferdinand nebyli schopni vést závod. Dalším tovaryšem byl Jan Pauzner ze Starého Brna. Od roku 1823 tu byl tovaryšem Václav Fenzel z Dobronic. Mezi další tovaryše, kteří v novoměstské papírně působili, patřili: Severin Menzel, František Tománek, Josef Šimánek, Kristián Höfer, františek Šembera, Jan Plesivčák, Matěj Zahradník a další. 3.8.3 Papírna za Karla Schüllera Jan Schüller odkázal papírnu, která byla téměř bez dluhů, svému staršímu synovi Karlovi, jenţ se u otce vyučil papírnictví. Papírny se ujal v roce 1831. Ze záznamů z roku 1839 se dozvídáme, ţe v papírně pracuje majitel a dva tovaryši. Papírna vyrábí všechny druhy papíru: černý balící, kancelářský, konceptní, medián i poštovní papír. Karel Schüller neměl jiţ průbojnosti otcovy. Zhýčkán blahobytem, vybudovaným přičinlivostí otcovou, a nemaje v bezdětném manţelství důvodů k šetrnosti, potrpěl si na okázalé vystupování, kterým přivedl konečně rodinu k úplné ruině.40 Necítil se téţ nijak vázán na své působiště a v dočasné krisi svého závodu se rozhodl počátkem roku 1845, ţe přijme místo vedoucího v podniku ruského šlechtice Eligia Petrovského v Berdičevě na Ukrajině.41 Zpět do Nového Města se vrátil v říjnu 1846. Během jeho pobytu mimo Nové Město vedl papírnu přední tovaryš. Po návratu domů se jiţ Schüller vedení papírny neujal a pronajal ji Janu Böhmovi. O stavu papírny v této době se dozvídáme z přípisu. Jan Böhm tu udával, ţe zaměstnává čtyři tovaryše, dva 39

Fiala, J.: Historie papírny v Novém Městě na Moravě. Brno 1947, s. 9. Tamtéţ, s. 11. 41 Tamtéţ, s. 14. 40

35

podomky, dva chlapce snímače (beim Legstuhl), dva při palici hladící a při odnímání papíru (beim Schlagen und Abziehen des Papiers), pět děvčat k třídění hadrů a papíru a platí z papírny 5 zl. výdělkové daně ročně.42 V roce 1857 je jako nájemce papírny uváděn Josef Geissler. Vzhledem k velmi špatné finanční situaci Karla Schüllera došlo 26. května 1858 k exekučnímu prodeji papírny a koupil ji Cyril Waigner. Ten koupil papírnu jen proto, aby nepozbyl svou pohledávku, a ještě téhoţ roku papírnu prodal kupní smlouvou z 24. června 1858 za obnos 4 000 zl. posavadnímu nájemci Josefu Geisslerovi.43 O čtyři roky později prodal papírnu Filipu Vališovi, který se stal posledním papírníkem v Novém Městě. V papírně však jiţ nevyráběl papír, ale pouze lepenku na krytí střech. Poté změnil papírnu v mlýn. Koncem 19. století se tu vyráběl škrob, škrobárna však během 1. světové války zanikla a kolem roku 1930 tu byl znovu obnoven mlýn. 3.8.4 Filigrány V době, kdy vlastnil papírnu Jan Schüller, zdobil se papír pomocí filigránů. Jednalo se o značku papírníka, většinou sloţenou z počátečních písmen jeho jména. Filigrán se vytvářel jednoduchou metodou. Na síto, kde se papír sušil, se poloţila značka vytvořená z drátku nebo jiného materiálu, a ta se do papíru „vytlačila“. Schüller pouţíval nejdříve také jen filigrán ze svých iniciál, postupně ale přidával zdobnější prvky jako slunce s paprsky, mořskou houbu, kotvu, geometrický ornament nebo uherský či rakouský znak (podle toho, kam se papír vyváţel).44

3.9 Mlékárna 3.9.1 Založení mlékárny Dne 21. června 1925 se sešla ustavující valná hromada Rolnického mlékařského druţstva. Členy druţstva se stalo 72 chovatelů dojnic z novoměstského a ţďárského soudního okresu. Celkem upsali 325 podílů, kdy jeden podíl znamenal 1 krávu. Ředitelem druţstva se stal Karel Vališ (Jiříkovice) a účetním a jednatelem František Mikeš (Radňovice). Se zřizováním mlékárny začalo druţstvo v roce 1926. Rolnická druţstevní mlékárna v Novém Městě na Moravě začala fungovat 1. 2. 1927. Mlékárna začala vykupovat mléko a vyrábět i přesto, ţe výrobní prostory ještě nebyly zcela 42

Tamtéţ, s. 15. Tamtéţ, s. 17. 44 Marková, L.: c. d., s. 78 43

36

dokončené a nebyla ještě vybavena veškerým strojním zařízením, které dodávala firma Novák a Jahn z Prahy. Mlékárna se nacházela v budově bývalého zájezdního hostince, která byla zrenovována. Prvním správcem se stal Ladislav Pitroch z Brna. Mlékárna měla kromě správce ještě další tři zaměstnance. Svoz mléka od dodavatelů z města i okolí, kterými mohli být pouze členové mlékařského druţstva, zajišťovala mlékárna. 3.9.2 Produkce V roce 1928 bylo do mlékárny kaţdý den dodáno v průměru 1050 litrů mléka. Činnost mlékárenského druţstva vykazovala stabilitu i úspěchy. V prvních letech své existence mlékárna zpracovávala průměrně 700 000 litrů mléka ročně.45 Postupně se rozšiřoval i sortiment výrobků. Mlékárna vyráběla konzumní mléko, máslo, tvaroh a sýry: Romadur, Horácký smetanový sýr, Biere-pivní sýr, Horácký dezertní, Horácký pikantní paprikový, Liptovský sýr, sýr bez kůry Harusovec. Později přibyly ještě: Imperiál, Niva, Eidamská cihla, Gouda.46 Etiketa zobrazovala chatu na Harusovci.47 Od roku 1930 začala fungovat také tavírna, která však nevydrţela příliš dlouho, jiţ po dvou letech byla výroba tavených sýrů přesunuta do Nedakonic. 3.9.3 Prodejny Ve stejném roce byla také otevřena prodejna novoměstské mlékárny v Praze na Staroměstské trţnici, do které se kaţdý den dodávaly čerstvé výrobky. V roce 1936 byla zřízena sezonní prodejna nedaleko Nového Města u rybníka Sykovce. V roce 1939 vznikla nová část provozovny, kde se přijímalo mléko, nacházela se tu laboratoř a kanceláře. Činnost obou prodejen byla v roce 1941 ukončena. Po druhé světové válce se mlékárna stala součástí mlékárenského trastu, jehoţ ředitelství se nacházelo v Jihlavě.

3.10 Tiskárna V roce 1886 zřídil majitel velkomeziříčské tiskárny Jan Florian Šašek pobočku své tiskárny v Novém Městě. Vedení tiskárny měl na starosti typograf Josef Suchánek. Tiskárna sídlila původně v domě bratra majitele tiskárny Františka Šaška. Jedním z prvních počinů nové tiskárny byl tisk 3. ročníku humoristického občasníku Ozvěna z Ochoze na Silvestra 1886. Od začátku roku 1888 se v této tiskárně začal 45

Tamtéţ, s. 59. Křesadlo, V.-Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1918-1945. Nové Město na Moravě 2008, s. 80. 47 Marková, L.: c. d., s. 59. 46

37

tisknout i úřední věstník novoměstského okresního hejtmanství.48 V roce 1889 došlo k osamostatnění novoměstské tiskárny a novým majitelem se stal František Šašek, který tiskárnu přesunul do větších prostor. V roce 1903 získala tiskárna licenci k vydávání krajinského

zábavně

poučného

čtrnáctideníku,

věnovaného

bystřickému,

novoměstskému a ţďárskému okresu Ozvěny z Novoměstska, který vycházel do roku 1908. V tomtéţ roce František Šašek ukončil svoji tiskařskou ţivnost a předal ji Aloisi Veselému. Alois Veselý zaloţil Vydavatelské druţstvo, jeţ zajišťovalo provoz firmy. Na Ozvěny z Novoměstska navázalo vydávání týdeníku Horácké listy, který zdejší tiskárna tiskla aţ do roku 1941. Po druhé světové válce byla tiskárna odkoupena státem a často střídala majitele. Nejprve se stala součástí Olomouckých tiskáren, poté národního podniku Grafie Brno, od roku 1947 ji převzaly Východočeské tiskárny a nakonec Novina Jihlava.

48

Křesadlo, V.-Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1850-1918. Nové Město na Moravě 2005, s. 57.

38

4 OSTATNÍ ŘEMESLA MĚSTA 4.1 Lnářství Kraj kolem Nového Města je kopcovitý, hodně kamenitý, proto se zde nedařilo pěstovat náročnější plodiny. Ale přesto se zdejší lidé snaţili vyuţít kaţdý kousek země jako pole nebo pastviny. Od domů bohatších měšťanů se táhla pole a louky aţ na hranici sousedních obcí. Chudší obyvatelé měli kousky polí různě roztroušených. Pole bohatších měšťanů obdělávali většinou zemědělští dělníci často jen za stravu a moţnost obdělat svá pole potahem hospodáře, u kterého pracovali. Mimo brambor se v chudé kamenité půdě dalo pěstovat ţito, oves a v pozdější době len, který se stal důleţitou plodinou zdejšího kraje. Len byla plodina, jeţ dávala hospodáři hodně uţitku, ale také vyţadovala dost času na zpracování. Více se len začal pěstovat v 18. století a lidé ho prodávali kupcům. 4.1.1 Zpracování lnu Len se trhal ručně, poté se odrtily hlavičky se semeny. Ze semen se získával olej, ten si lidé lisovali sami doma na jednoduchých lisech, nebo v olejnách, které se nacházely u některých mlýnů. Olejny existovaly u zdejších mlýnů jiţ od 17. století. Stonky lnu se nechávaly na vlhkých lukách nebo se máčely (rosily). Dělo se tak proto, aby lněná sláma (pazdeří) vyhnívala a odlučovala se od vlákna.49 Následně se len sušil doma v pecích na chleba nebo v pazdernách, v kulaté místnosti na otáčivém dřevěném lešení. Pazderny byly nízké domky, ve kterých se nacházely pece. Budovaly se mimo obec na polích daleko za obytnými domy. Len a pazdeří byly značně hořlavé a navíc tu byla i pec, ve které se topilo. Pazderny tedy představovaly značné nebezpečí, neboť v nich často hořelo a vyhasl v nich nejeden ţivot neopatrných dělníků. Po usušení se stonky lámaly na mědlicích, coţ byly dřevěné pákové noţe s jedním nebo více břity. Pazdeří, které zůstalo ve lněných vláknech, se drhlo a vytloukalo dřevěným klepáčem. Nakonec se vlákno pročesávalo přes dřevěný hřeben s ţeleznými hřebíky. Ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století se k lámání lnu uţíval ručně poháněný stroj, jednalo se o soustavu ozubených dřevěných válců, které za chodu mezi sebe vtahovaly a lámaly len.

49

Filka, I.: Historie a současnost podnikání na Ţďársku. Ţehušice 2005, s. 57

39

Vyčesaná lněná vlákna se třídila na „len“ (nejlepší jemná a lesklá vlákna), „pačesky“ (méně pěkná), „koudel a „hačky“. Dle toho se nazývala i hrubší plátna „pačesná“ a nejhrubší „koudelná“. 50 Vlákno se předlo na přeslici, coţ byla tyč s kuţelem na nitě a poté se natáčelo na cívku. Upředená nit motá se na motovidle v objemu 3 loktů a 40 nití (tedy 120 loket) činí „pásmo“, 10 pásem pak „šteník“ (3 šteníky bylo „přadeno“ a 4 přadena „štuka“).51 Tyto fáze zpracování lnu probíhaly podomácku a dále se jiţ len zpracovával u řemeslníků - tkalců. V první polovině 19. století dochází v našich zemích k úpadku lnářství. Jedním z důvodů byl dovoz levné příze z Anglie a zavádění levnější bavlny v druhé polovině 19. století. Novoměstská hospodářská jednota získala r. 1867 státní podporu na povznesení lnářství a povolala Belgičana A. Rufina s pomocníkem M. Vránou, aby učili zdejší rolníky zacházet se lnem po belgickém způsobu. Na světové výstavě ve Vídni r. 1872 byl uznán novoměstský len za nejlepší v tehdejším Rakousku a zařazen hned za belgický a holandský.52 Na konci 19. století začíná nad pěstováním lnu převaţovat pěstování brambor. Neustále však probíhaly snahy obnovit lnářství a tak vzniklo druţstvo pro zvelebení lnářství v okrese novoměstském. Úpadek lnářství však pokračoval i po první světové válce. Zájem o lnářství znovu propukl ve 30. letech 20. století, kdy se len stával strategickou surovinou, byl důleţitý pro armádu a jeho potřeba byla z domácí produkce pokryta jen asi z 15-20 %. Československá vláda dokonce zřídila zvláštní lnářský fond a vydala nařízení o podpoře lnářství. 4.1.2 Tírny Největší a nejvýznamnější tírnou v Novém Městě byla Kadlecova tírna, která však nebyla jedinou ve městě. Fungovaly tu ještě další dvě tírny - Gregorova, nazývaná Korsika, a tírna u jatek. Obě však postupem času z důvodu silné konkurence, kterou představovala Kadlecova tírna, skončily. Gregorovu tírnu v roce 1899 postihl poţár, při kterém zemřely dvě dělnice. Tato tírna byla původně pazdernou, její majitel Josef Böhm ji v roce 1859 prodal bývalému novoměstskému starostovi Karlu Gregorovi a jeho syn ji

50

Tamtéţ, s. 58. Domácí průmysl ve Ţďárských horách. In: Horácké listy z 19. listopadu 1909, ročník I., číslo 44, s. 1. 52 Filka, I.: c. d., s. 48. 51

40

rozšířil na tírnu.53

V roce 1926 bylo zkolaudováno strojní zařízení v tírně Karla

Gregora. Skládalo se z drtičky na len, kterou od tírny oddělovala dřevěná přepáţka a z elektromotoru, uloţeného v dřevěné přístavbě na boku budovy. Českomoravská vrchovina patřila mezi jednu z největších lnářských oblastí v zemi. Tato doba je však jiţ dávno pryč. Ještě v 80. letech minulého století se len v okolí Nového Města pěstoval, v té době se tu ale jiţ nezpracovával. Dnes však na polích není po lnu ani památky.

4.2 Tkalcovství První archivní zprávy o působení tkalců na Horácku pochází z 2. poloviny 15. století. V následujícím století byly jiţ údaje o řemeslné tkalcovské výrobě častější. Ze zápisů, pocházejících z 18. století se dozvídáme, ţe plátno pro obchod se tkalo především v Kunštátě a v Novém Městě. Vzhledem k tomu, ţe se však v 19. století sniţoval zájem městského obyvatelstva o lněné zboţí, přemístila se postupně výroba plátna z města na venkov. Od 2. poloviny 19. století do 1. světové války docházelo ke značnému rozvoji podomáckého tkalcovství, které bylo organizováno prostřednictvím faktorů. Tkalcovství bylo nejrozšířenějším řemeslem aţ do první poloviny 20. století. V Novém Městě a okolních vesnicích se vyráběly látky lněné, bavlněné a vlněné.54 Lidé pracovali doma na dřevěných tkalcovských stavech. Snad v kaţdém chudém domku zabíral tehdy významnou část světnice tkalcovský stav. Plátno mělo široké vyuţití, v nebílené podobě se vyuţívalo k šití pracovních oděvů a v hospodářství jako rozsívka na obilí nebo tzv. trávnice, do které se vázala čerstvá tráva na krmení. Tuto vyuţívali hlavně lidé, kteří neměli povoz. Plátno se také bílilo. Tkalci však dovedli tkát i prouţkované nebo kostkované plátno, kterému se říkalo kanafas. Nejčastěji modře či červeně prouţkovaný. Ten se uţíval k šití oděvů pro ţeny, na výrobu loţního prádla, ubrusů, ručníků apod. Technika zpracovávání se po staletí neměnila. V roce 1883 bylo v N. Městě a jeho nejbliţším okolí 100 stavů na lněné plátno (pláteníci), 400 na bavlněné a 300 na vlněné (soukeníci).55

53

Křesadlo, V.-Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1850-1918. Nové Město na Moravě 2005, s. 74 – 75. 54 Marková, Z.: Tkalcovství v Novém Městě na Moravě. In: Novoměstský zpravodaj, říjen 1983, s. 17. 55 Filka, I.: c. d., s. 60.

41

4.2.1 Faktoři Většina zdejších tkalců pracovala pro faktory. Úkolem faktorů, pro které pracovali místní i venkovští tkalci, bylo zajišťování materiálu ke zpracování a následně odvoz zboţí do továren v Brně, ve Vídni a také v Srbsku. Faktor odpovídal za to, ţe práce bude provedena tak jak má a za materiál, který převzal od podnikatelů a předával jej tkalcům ke zpracování. Faktor si zajišťoval dělníky a přebíral od nich hotovou práci za domluvenou mzdu. Jeho mzdu představovala provize od podnikatele a také rozdíl mezi smluveným a skutečně vyplaceným platem dělníků. Faktoři často nepracovali jen pro jednoho podnikatele. Tkalci se snaţili ušetřit něco z příze pro sebe, a to tak, ţe natahovali osnovu a namáčeli ji, aby získala na váze. Faktoři se zase naopak snaţili hledat chyby na práci tkalců, aby mohli část jejich mzdy strhnout a získat pro sebe. Od poloviny 19. století začal být len vytlačován bavlnou a vyráběla se pololněná a polobavlněná plátna. Do lněné osnovy se zatkávala bavlna. Jako pravděpodobně první faktor na Novoměstsku působil Josef Böhm. Do Nového Města byl vyslán v roce 1851 vídeňským továrníkem K. Garberem. Ten ho pověřil převzetím obchodu s tkalcovským zboţím od Petra Poymanna v Polné a jeho přenesením do Nového Města. Böhm zřídil v Novém Městě tkalcovské faktorství (byl majitelem domu čp. 14) a postupně zaměstnával aţ 200 tkalců z města a okolí, kteří mu dodávali své výrobky. Josef Böhm ač původem Němec, vstoupil i do veřejného ţivota města, kde si brzy získal úctu a uznání. Byl dlouholetým členem obecního výboru a místní školní rady, zaslouţil se o vyplacení náhrad po pruské okupaci v roce 1866. Byl téţ činný v mnoha spolcích, především v Novoměstské hospodářské okresní jednotě. 56 Mimo Josefa Böhma působili v Novém Městě ještě další dva faktoři Boháč a Zelený. Faktor Boháč měl kontakty s velkoobchodem v Hlinsku, po svatbě však přešel k faktoru Böhmovi a tkalcovství provozoval jako jeden z posledních novoměstských tkalců aţ do konce ţivota. Faktor Zelený spolupracoval s odběrateli dokonce aţ z Vídně. Pracovali pro něj dva zaměstnanci, jeţ dělali osnovu a 3 zaměstnankyně, které vydávaly materiál. Zaměstnával tkalce na Jánské ulici, např. Kříţe, Novotného, Ondráčka, Polnického, Poula a další. Ručně tkané zboţí se pak prodávalo v obchodě u Vainlichů (obchod s textilním zboţím). Na počátku 20. století působilo na novoměstském politickém okrese 50 faktorů a někteří z tkalců se osamostatnili a vedli vlastní obchod.

56

Křesadlo, V.-Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1850-1918. Nové Město na Moravě 2005, s. 25.

42

V období první světové války došlo k navýšení výroby pro domácí potřebu a zaniklo podomácké tkalcovství organizované faktory. Ve snaze znovuobnovit tuto výrobu došlo v roce 1920 k zaloţení tkalcovského kursu a Tkalcovského druţstva, které vedl faktor Formánek. V tomto druţstvu byli tkalci, kteří před válkou pracovali pro faktory. Vyrobené zboţí se prodávalo v domech faktorů a dodávalo se obchodníkům. Činnost druţstva však netrvala příliš dlouho, byla ukončena jiţ ve 30. letech, neboť se sníţil zájem o ruční tkaniny. Mezi další faktory, kteří v Novém Městě působili, patřili B. Černíková, pí. Slámová a Jan Koutník, který byl posledním novoměstským faktorem. Hotové zboţí prodával faktor ve svém domě, na trzích, jarmarcích a prováděl výměnný obchod se zástupcem praţské firmy Michálkem. Tkalci vyráběli lněná prostěradla, povlečení na postele, ručníky, kapesníky, koberce, které se vyráběly z pruhů starých tkanin a další výrobky. Věnovali se také zakázkové práci z příze, kterou jim zákazníci dodávali. V průběhu druhé světové války se snaţil vést tkalcovskou výrobu faktor Harvánek. Po válce i nadále fungovalo faktorství Jana Koutníka a to aţ do roku 1948. Tkalcovství v Novém Městě nadále probíhalo jako zakázková výroba.57 4.2.2 Další tkalcovské výrobky Na konci 19. století papírny začaly upřednostňovat celulosu a přestávaly vykupovat staré hadry. Tkalci tak začali tkát hadrové koberce. Ze starých hadrů se střihaly dlouhé pásy a ty se svazovaly k sobě, hospodyňky je motaly do klubek a odnesli tkalcům, kteří je zatkávali do osnovy. Tím vznikaly pevné pestrobarevné koberce a jejich obliba narůstala i ve městech. K výrobě jednoho metru koberce bylo potřeba asi 125 m odstřiţků. Šířce a barvě odstřiţků odpovídala pestrost a jemnost koberců.58 V Novém Městě tyto koberce tkal na Ţďárské ulici tkadlec Koudela a v Maršovicích tkadlec Ondráček. Zbytky lnu, které jiţ nebylo moţné prodat, se uţívaly např. na výrobu provazů. Hospodáři tak ušetřili za provazy, biče apod., které byly drahé a často se vyráběly z nekvalitního materiálu. Lněný odpad se upředl a nit se potom stáčela na ručním přístroji. Bylo moţné vyrábět provazy silné i jemné. Velké mnoţství tkalcovských výrobků (šátky, ručníky, přikrývky, zástěry atd.) ukončováno bývá třásněmi, jeţ se tvoří vytahováním vláken a vázáním jich

57 58

Marková, Z.: c. d., s. 18- 20. Domácí průmysl ve Ţďárských horách. c. d., s. 1.

43

v chomáčcích k sobě. Tímto tzv. uzílkováním se zabývaly zejména děti a ţeny tkalců, starší lidé, kteří nemohli vykonávat těţší práci či chudé děti.59

4.3 Barvířství Vzhledem k tomu, ţe se v našem kraji pěstoval len, bylo zde značně rozšířené řemeslo tkalcovské a barvířské. Nejstarší rodinou barvířů v Novém Městě byla rodina Fialů. Barvíři z tohoto rodu působili v Novém Městě téměř dvě století. Posledním byl Karel Fiala, který umírá v roce 1860. 4.3.1 Barvíř František Kubík Významným barvířem v našem městě byl František Kubík. Ten 23. března 1887 získal povolení zaloţit v Novém Městě na Bobrovské ulici barvířskou ţivnost. František Kubík se narodil v roce 1859, vyučil se v barvírně v Rovečném. Jeho vandr vedl, jak bývalo zvykem, po Rakousko - Uhersku.60 Barvíř Kubík se neustále vzdělával. V srpnu 1897 se v Praze zúčastnil týdenního pokračovacího kursu pro venkovské barvíře, pořádaného Jednotou ku povzbuzení průmyslu v Čechách. Podle výučního listu absolvoval 36 hodin přednáškových a 18 hodin cvičení barvířských v laboratoři po skupinách, v němţ probráno barvení bavlny, vlny, polovlny, hedvábí, polohedvábí a hedvábí s vlnou a to se zvláštním zřetelem na poslední vynálezy.61 Nezabýval se však jen barvířstvím. V roce 1900 Kubík nově zavedl výrobu inkoustu a razítkové barvy. Vyvinul dokonce vlastní receptury na černidlo pro obuvníky a voskový krém na obuv, k prodeji nabízel i „velejemné šarlatové červené barvivo pro knihaře v prášku.62 Nabízel nejrůznější druhy inkoustu: antracénový, alizarinový, tamínový, ţelezito-duběnkový a další. Na krajinské výstavě v Třebíči v roce 1903 byl barvíř Kubík oceněn stříbrnou medailí. Pro barvíře existovala řada předpisů, které však byly často porušovány. Dodrţení předpisů, které mělo kontrolovat obecní představenstvo, se vztahuje k ukládání sedliny z barev do kádě a vyváţením na pole, čištění splašků hašeným vápnem se zákazem

59

Tamtéţ, s. 2. Marková, Z.: c. d., s. 19. 61 Tamtéţ, s. 20. 62 Křesadlo, V.-Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1850-1918. Nové Město na Moravě, 2005, s. 58. 60

44

vedení do potoka za stavením a zákazu praní látek v potoce.63 I přesto však barvířovi sousedé často vzpomínali na neustále modrý potok. 4.3.2 Historie barvířství Plátno i lněná příze se uţívalo ve své přírodní barvě, ale také jako obarvené. Plátno si mnozí lidé barvili doma sami, ale někteří vyuţívali sluţeb barvířů, kteří plátno zhruba od 17. století kromě barvení také zdobili. Aţ do 18. století netvořili barvíři vlastní samostatné organizační celky, neboť v tomto řemesle nebylo mnoho mistrů. Do cechů se tedy začali organizovat aţ v 18. století. Barvíři z Nového Města na Moravě a okolí se sdruţovali do cechu, který měl sídlo v Třebíči. K rozvoji ruční výroby modrotisku došlo zejména ve druhé polovině 19. století. Ve druhé polovině 18. století jiţ dochází k rozlišování barvířů sukna a plátna. Hedvábí a vlněné textilie barvili krasobarvíři, zatímco přízi a plátno černobarvíři (modrá, černá, zelená a hnědá barva), vzorované plátno vyráběli tiskaři. Na přelomu 18. a 19. století narůstá počet barvířů všeho druhu a dochází k jejich profesionální diferenciaci. Na počátku 19. století se jiţ barvíři a tiskaři plátna vyskytovali téměř v kaţdém městě na Horácku, zejména tam, kde se konaly trhy a jarmarky. Zboţí se prodávalo na trzích, jarmarcích, ale nabízeli je i podomní obchodníci a překupníci. V Novém Městě na Moravě jiţ ve druhé polovině 19. století fungovala tiskařská továrna. Sem si lidé přinášeli své domácí plátno, které jim tu nabarvili či potiskli dle přání. Od konce 19. století však začíná klesat počet barvířů a ve 20. století dochází k všeobecnému úpadku barvířství. Barvíři barvili stále více tovární plátno, které převaţovalo nad domácím, a ruční výroba častěji napodobovala tovární výrobky. Práce barvířů a tiskařů byla povaţována za umění, nejen za obyčejné řemeslo a často se dědila z generace na generaci. Zařízení dílny a vyučení nebylo levnou záleţitostí, a proto nebylo barvířů tolik jako řemeslníků z jiných odvětví. Většinou bývali velmi dobře finančně zajištěni a často zastávali vysoké správní funkce. Měli své stavovské předpisy, které pro ně platily ještě na počátku 20. století. Kaţdý tovaryš, který se chtěl stát mistrem, musel absolvovat tzv. vandr po různých krajích, během něj s sebou nosíval Wanderbuch, neboli cestovní kníţku, do ní si zapisoval své zkušenosti a mistr potvrzoval pobyt. Pěkný byl pozdrav tovaryše, kdyţ přišel k mistrovi ţádat o práci na „vandru“: „Přeji vám pane mistře dobrý den, štěstí k barvení, ctihodnému řemeslu, 63

Marková, Z.: c.d., s. 19.

45

mistru a tovaryšům“ (překlad z něm.). Pak teprve mu dal mistr práci, a kdyţ jej nemohl zaměstnat, věnoval mu alespoň 5-10 zlatých, podle svých moţností, ale také podle toho, jaký dojem na mistra tovaryš udělal.64 Na vesnicích si lidé většinou barvili plátno sami za pomoci nejrůznějších přírodních barviv. Na černo ořechovou kůrou a listím, na modro přírodním ingitem nebo borůvkami. O rozmanitých způsobech barvení příze a vlny a barvicích surovinách se dozvídáme ze starých barvířských předpisů. Nenajdeme je v zápisech barvířů – ti je drţeli v tajnosti – ale v zápisech tkalců, a to ještě v první polovině 19. století.65 Nejoblíbenější a tedy nejvíce pouţívanou byla barva modrá. Nejčastěji se pouţívalo přírodní indigo, které později nahradilo indigo syntetické. Tím se zjednodušila a také zlevnila výroba a modrá barva zcela převládla nad dřívější černou. 4.3.3 Tiskařské formy Nejdůleţitější tiskařské nářadí představovaly formy, původně se vyráběly z hruškového dřeva ve velikosti asi 20×20 nebo 30 cm. Forma byla připevněna k drţadlu z měkkého dřeva. Ve druhé polovině 19. století byly tyto dřevěné formy nahrazeny kovovými hroty a plíšky, vzor se vytvářel tak, ţe se vbíjely do dřevěné podloţky. U dalšího typu forem se vzor vytvářel kombinováním kovových částic a dřevořezby. Na rozdíl od geometrických nebo stylizovaných geometrických vzorů dřevěných forem, umoţnily kovové částice vzory velmi zjemnělé, kombinaci rostlinných a geometrických prvků komponovaných často do komplikovaných a nepřehledných pásů, zejména v lemujících vzorech.66 Formy vytvářeli místní barvíři a řezbáři, ale také střediska výroby, z nichţ se rozváţely formy nejen do okolí, ale i do vzdálenějších míst. Výrobci forem, zejména kovových, „formštechři“, byli převáţně Němci. Jedním z blízkých středisek výroby byla Moravská Třebová, kam si také barvíři z Horácka jezdili pro formy.67 V celé naší oblasti jsou typické drobné motivy a jednoduchá kompozice. 4.3.4 Výrobní proces Při výrobě modrotisku se uţíval negativní tisk. Tiskaři si nejprve přichystali barvu a tiskařský pop, poté následoval tisk a barvení a nakonec úprava jiţ potištěného plátna.

64

Svobodová, V.: O horáckém modrotisku. Nové Město na Moravě 1979, s. 8-9. Tamtéţ, s. 9. 66 Tamtéţ, s. 10. 67 Tamtéţ, s. 12. 65

46

Kaţdý tiskař si chránil své tajemství výroby barvy. Důleţitá byla stálobarevnost a jasnost barvy. V minulosti, dokud se barvilo ještě kusovým indigem, byla tato práce zvlášť zdlouhavá. „Indych“ se roztloukal ve velkém ţelezném moţdíři a potom rozmělňoval „rajboval“ s vodou na hustou kaši v ţelezném kotlíku „rajbšale“ několika ţeleznými koulemi.68 Těchto přípravných prací se ujímali barvířovi pomocníci, coţ bývali většinou členové rodiny. Barvíř se zabýval aţ výrobou samotné barvy, která se většinou připravovala ve velkém kotli. Součástí roztoku byla indigová směs, zelená skalice, hašené vápno, ale i další přísady. Důleţitá byla schopnost stanovit správný poměr všech přísad. Pokud se uţívalo přírodní indigo, zmodralo plátno aţ poté, co se dostalo do kontaktu se vzduchem, coţ byl tzv. redukční způsob. Tiskařský pop si barvíři připravovali sami. Skládal se z arabské gumy, modré skalice, malířské hlinky, octanu, dusičnanu olovnatého a kalibrochromatu. Tato směs se potom zpracovávala v nádobě z mědi. S modernizací dochází k rozšiřování syntetických barviv a přísad, čímţ se příprava barvy značně zjednodušuje. Barvíři však své postupy na výrobu barev stále tají a předávají je pouze svým nástupcům. 4.3.5 Tisk vzoru Při tisku vzoru bylo důleţité vytvořit čistý vzor, přitom záleţelo na schopnosti barvíře sázet formy k sobě. Forma se pokládala zhruba čtyřikrát na šířku a desetkrát na délku. Pro udrţení tisku v rovině si barvíři pomáhali nataţením drátku. Neţ se forma přiloţila na plátno, bylo nutné ji pro rovnoměrnou vrstvu na plátně namočit do popu. Pokud se jednalo o vícebarevný tisk, uţívalo se popů rozličného sloţení, ty se nanášely na plátno, které jiţ bylo někdy obarvené. Kdyţ pop na plátně uschne, následuje barvení. Barví se v dřevěných kádích. Nad ní je zavěšen ţelezný kruh, opatřený po celém obvodu háčky na zavěšení celého mnohometrového kusu potisknutého plátna. Kruh se pomocí kladkového systému můţe pohybovat ve směru vertikálním, aby se v průběhu barvení mohl s plátnem několikrát spustit do kádě s barvou, aţ je barva plátna dostatečně intenzivní.69 Po barvení bylo nutné plátno vyprat, aby se očistilo od přebytečného barviva a popu. Nejideálnější formou bylo praní v proudící vodě a tak se nejčastěji obarvené plátno pralo v potoce, i přesto, ţe to bylo zakázáno. Současně s praním bylo důleţité taky ustalování barvy v kyselém roztoku. Poté se plátno sušilo na slunci či v průvanu na půdě. Tato činnost byla většinou prací ţen. Plátno se upravovalo 68 69

Tamtéţ, s. 12. Tamtéţ, s. 13.

47

pomocí apretování a mandlování. Plátno se vymáchalo v apretovacím roztoku, který tvořil škrob případně jeho směs s voskem a dextrinem. Poté se znovu usušilo, nakropilo a mandlovalo. Dokud neměli barvíři ruční válcový mandl na konečnou úpravu plátna, hladili je „šlejfovali“ pomocí skleněného disku o průměru cca 15 cm. Kvalita plátna se hodnotila temností barevného tónu s intenzitou lesku. Vysoký lesk, kterého se dosáhlo hlazením skleněnou plochou, nenahradil ani ruční, ani elektrický mandl. Tak aţ do konce 19. století barvíři nejlepší výrobky šlejfovali.70 Kvalita plátna se posuzovala podle jeho lesku a sytosti barvy. Vzorované potištěné plátno se vyrábělo v mnoha vzorech. Vzory se dělily na rostlinné (kvítek, konvalinka, růţička, myrtička, jetelinka,…) a geometrické (voda, káro, kapka, šipka, hustej sněh…).

4.4 Síťkování V některých vesnicích v okolí našeho města se prováděla výroba vlasových síťek. Tuto výrobu podmínila dámská móda chránit účes síťkou co nejméně viditelnou. Původně se tyto síťky vyráběly z čínského hedvábí, které bylo dosti drahé a tak ho brzy nahradily lidské vlasy. Síťkování se občas věnovali i někteří tkalci, neboť prý síťkováním bylo moţné vydělat více peněz neţ tkaním. Síťky se nevyráběly jen z vlasů, ale i z jemných hedvábných nití. Do této práce byly zapojeny i děti. Síťkovaly jednu aţ dvě hodiny ráno před tím, neţ odešly do školy a poté několik hodin i odpoledne. Síťkování dětí bylo odsuzováno hlavně učitelstvem. Předpokládalo se, ţe práce je na újmu zraku, zdraví a školní docházce. Docházelo i ke konfliktům rodičů s učiteli. Rodiče se domnívali, ţe je učitelé chtějí připravit o výdělek.71 4.4.1 Výroba V této době síťkovalo na Novoměstsku na 8000 osob a z nich přes 2000 dětí. Podomácku nazývali lidé síťování jako necování. Síťkování se věnovalo mnoho osob, jednalo se o stálou, čistou práci, nebylo k ní třeba pořizovat ţádné zvláštní nástroje. Z vlasů se vyráběly také různé vzpomínkové předměty, jako byly prsteny, náramky nebo řetízky, které se okovaly zlatem. Zabývali se jím zejména lidé z niţších sociálních vrstev a v zimním období dokonce i na selských gruntech. V Novém Městě dělal faktora 70

71

Tamtéţ, s. 14 Filka, I.: c. d., s. 68.

48

Karel Harvánek, kterému se odevzdávala hotová práce, a vyzvedával materiál k dalšímu zpracování. Materiál měl od firem, pro něţ pracoval. Jednalo se o firmy v Brně, Chotěboři, Jihlavě nebo Trhové Kamenici. Pro faktora pracovalo kolem roku 1939 zhruba 115 dělnic. Široká škála vlasů se dala pořídit na světových trzích v Haagu. Nejkvalitnější vlasy pocházely z Číny, existovaly však obavy z infekce a proto neměly odbyt. Vlasy se zpracovávaly v Chotěboři, kde se preparovaly a barvily. Velké ulehčení v síťkování znamenalo nahrazení vlasů hedvábím v různých barevných vzorech. Výrobky označované jako tzv. divoké čepce, které se vyráběly z ţíhaného hedvábí pestrých barev, se vyváţely přes Holandsko aţ do afrických kolonií. 4.4.2 Výrobky Poté, co ţeny přestaly pouţívat síťky k úpravě vlasů a muţi pásky na kníry, rozšířil se sortiment výrobků. Začaly se vyrábět nákupní tašky, lovecké sítě, sítě na fotbal a hokej a další výrobky. K síťování se uţívaly také provazy, které dodával provazník z Brna. Rozšířená byla také výroba textilií do interiérů jako záclony, přehozy nebo dečky. Do výrobního procesu byly vedle „necařek“ a vyšívaček zapojeny pracovnice, které se zabývaly konečnou úpravou zboţí – např. napínáním rukavic a čepců na dřevěnou formu, vypínáním textilií. Práci připravovala k expedici faktorova rodina vţdy poslední den v týdnu. Materiál firmy většinou zasílaly, ze zisku náleţel J. Harvánkovi 10 % podíl.72 4.4.3 Síťkování po druhé světové válce Druhá světová válka znamenala velké problémy pro síťování. Problémem bylo obstarat materiál v nezpracovaném stavu, jedinou výhodou bylo opětovné otevření německých trhů. Z důvodu nedostatku surovin se opět začaly vyrábět vlasové síťky. Díky tomu, ţe v době okupace pracoval u Harvánků bývalý ředitel jihlavské firmy Kergr, získalo faktorství po válce objednávky do Anglie, Holandska a Švédska, zboţí se odtud vyváţelo dál aţ do Argentiny. V roce 1948 skončil J. Harvánek ve své funkci poté, co rozptýlená podomácká produkce přešla pod Ústředí lidové umělecké výroby a Konopu.

72

Marková, Z.: Síťování na Novoměstsku. In: Novoměstský zpravodaj, říjen 1984, s. 17.

49

4.5 Výroba lyží Poprvé se lyţe na Vysočině objevily na konci 19. století, konkrétně v roce 1892 a jejich majitelem byl fryšavský lesník Rudolf Gabessan. Tyto lyţe pocházely z Norska nebo Štýrska a zpočátku se označovaly jako skije. 4.5.1 Počátky výroby lyží Lyţe pro lesní personál objednal z Norska revírník Rudolf Gabessam a vypráví se, ţe po obdrţení lyţí se na nich hostinskému Koskovi ze Studnických pasek pochlubil. Pan Kosek byl přímo okouzlen, chtěl si s nadšením “samouka“ také zhotovit taková “prkýnka“. Ale to bylo nad jeho síly. Zašel tedy na Rokytno ke zkušenému mistru, stolaři panu Adolfu Slonkovi. Jistě, dílo bylo ještě nedokonalé, ale první moravské lyţe byly na světě.73 Mezi jednoho z nejvýznamnějších výrobců lyţí v jejich počátcích patří bezesporu Adolf Slonek, truhlářský mistr z Rokytna. Ten začal vyrábět první lyţe, i kdyţ ještě ve značně primitivních podmínkách. První lyţe vznikaly v jediné místnosti Slonkovy chalupy. Jeho paní, kdyţ vařila brambory v kuchyni, tak Adolf k její nelibosti napařoval špice budoucích lyţí v hrnci na plotně, aby je mohl rozpařené ohnout na kole od vozu.74 Nakonec byly lyţe ohoblovány a zbroušeny. Vázání vznikala ze starých gumových hadic, na které se připevnil rákos, který se obšil kůţí nebo ze silně ztuţeného proutí. Prvními, kdo se u nás pokoušel o výrobu lyţí, byli většinou řemeslníci, zejména koláři, truhláři nebo stolaři. Na úplných počátcích byly snahy vyrobit lyţe třeba vyštípáním z kmene stromu. Lyţe se vyráběly nejdříve ručně asi do roku 1918, poté následovala strojní výroba, kterou zhruba v roce 1950 nahradila výroba lyţí z umělých hmot. 4.5.2 Ruční výroba Ruční výroba byla značně sloţitá, nepříliš přesná a trvala velice dlouho. Materiálem bylo tvrdé dřevo např. bříza, buk, habr, jasan nebo klenice. Nařezaná prkna se další čtyři roky sušila. Poté se provádělo napařování, ohýbání a sušení, ruční hoblování, modelování, broušení a leštění. Dětské lyţe, které se vyráběly na počátku 20. století, vznikaly z duţin sudu nebo bečky. Lyţe pro dospělé byly v podstatě jednoduché desky ze dřeva o délce 2-3 metry a šířce 12-20 cm. Tyto lyţe neměly ještě ţádné vázání. Lyţaři si je upevňovali pomocí „řemínků“. 73 74

Sto let Sportovního klubu lyţování v Novém Městě na Moravě. Nové Město na Moravě 1994, s. 34. 100 let organizovaného sportu ve Velkém Meziříčí 1906 – 2006. c. d., s. 181.

50

Místo dnešních dvou lyţařských hůlek se tehdy uţívala pouze jedna dlouhá tyč a to asi do roku 1910, která slouţila k odstrkování. Bývala bambusová nebo dřevěná lísková. Její tloušťka byla asi 35-50 mm. Dole byla tyč ukončena bodcem. Na vrcholu této tyče byl upevněn hák. Kdyţ jel lyţař do kopce, zachytil se tímto hákem za strom a přitahoval se tak. Školáci pouţívali většinou primitivní lyţe domácí výroby, nezřídka to byly jen duţiny ze starých sudů. Z dospělých pouţívali lyţe k dopravě za svým povoláním většinou lesníci a listonoši, jinak lyţe slouţily většinou k rekreaci a sportu.75 Nejlepší lyţe se vyráběli z jasanového dřeva. Tím nejkvalitnějším dřevem na výrobu lyţí bylo dřevo hickoriové neboli ořechovec bílý. Toto dřevo se nejprve dováţelo z Ameriky do Hamburku, potom dále lodí do Mělníka a odsud po ţeleznici do Nového Města. Od roku 1920 dochází k velkému rozvoji výroby lyţí. Výrobci lyţí spolupracovali se závodníky, to jim umoţňovalo pokrok ve výrobě a reagovat na poţadavky závodníků a tím lyţe zdokonalovat. Vázání na lyţe šili sedláři Václav Rohlík a Richard Fiala. Ve 30. letech došlo ke sporu mezi Společenstvem kolářů a stolařů, kdo z nich má vyrábět lyţe. Lyţe byly povaţovány za dopravní prostředek a vyrábět je tedy měli koláři. Tento spor byl vyřešen poté, co byly ze závodů v severských zemích dovezeny lyţe, lepené z více vrstev dřeva. Tato nová technika výroby lyţí vyţadovala přesnost při zpracování dřeva i lepení jednotlivých vrstev a takovou přesnost ovládali stolaři. 4.5.3 Výrobci lyží František Formánek byl původně kolářem. V období před 1. světovou válkou zhotovoval především saně a zemědělské nástroje. Těsně před válkou začal také s výrobou lyţí. Lyţe později vyráběl na zakázku pro československou armádu. Antonín Chroust byl učněm Adolfa Slonka a v roce 1930 si otevřel vlastní dílnu. Jeho společníkem se stal čalouník Miloslav Rohlík. A tak vznikla firma Rohlík a Chroust, která se zabývala výrobou kompletního lyţařského vybavení. Zatímco Chroust vyráběl lyţe, Rohlík lyţařská vázání. Ve 30. letech 20. století vyrobili první lepené běţky. Tato firma také zhotovovala lyţe pro armádu a v období 2. světové války také pro Wehrmacht. Mezi další výrobce prvních lyţí patřili koláři Antonín Špinar nebo Josef a Jan Mokří.

75

Křesadlo, V.-Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1850-1918. Nové Město na Moravě 2005, s. 96.

51

Postupem času dochází v oblasti výroby lyţí k modernizaci. Vznikají nové typy a druhy lyţí, které se zkracují, a jedna dlouhá tyč je nahrazena dvěma kratšími. 4.5.4 Výroba lepených lyží Vzhledem k rozvoji lyţařských disciplín se specializuje i výroba lyţí a to na lyţe turistické, běţecké a skokanské. V roce 1934 se do Nového Města dostávají lyţe lepené z více vrstev dřeva a jiţ o rok později firma Rohlík a Chroust vytváří první vzorky lepených běţeckých lyţí. Bratři Slonkové vyrábí lyţe odlišnou technologií. Střed lyţe je vyplněn lehčím jádrem z lehkého dřeva např. smrku, topolu nebo břízy. Výztuţ pod vázáním se vyrábí z bukového dřeva. Touto technikou se ušetří kvalitní dřevo a lyţe získává lepší vlastnosti, je lehčí, pevnější a nekroutí se. Slonkové místo lepidla uţívali směs bílku, tvarohu a vápna. K mazání lyţí se nejčastěji pouţívaly zbytky svíček, které se nastrouhaly a přeţehlily horkou ţehličkou. 4.5.5 Situace po druhé světové válce I v době druhé světové války pokračuje v Novém Městě tradice výroby lyţí. Jiţ v roce 1949 byla výroba lyţí ohroţena. Jediným řešení tehdejšího překotného znárodňování byla dohoda mezi Svazem lyţařů a generálním ředitelstvím sport Praha. Celkem sedm novoměstských ţivnostníků se od 1. 8. 1950 zapojilo do společné výroby a vytvořilo n. p. Sport. Byli to: bratří Slonkové, Rohlík a Chroust, Ant. Špinar, Josef a Jan Mokří, Frant. Formánek a pila Bohuslava Slonka. Firma Sport se nacházela v prostorách bývalé Slonkovy výrobny lyţí a v Dvořákově firmě na výrobu nábytku. Dnešním pokračovatelem je a. s. Sporten.76

4.6 Mlýny V Novém Městě původně fungovalo osm mlýnů. Čtyři z nich přestaly mlít v 17. století a další čtyři fungovaly aţ do 20. století. Mlynáři patřili mezi nejbohatší lidi ve městě a byli velmi váţení ve společnosti. Podíleli se často na správě města. 4.6.1 Společenstvo mlynářů Dne 5. července 1906 se v Novém Městě sešla schůze mlynářů z celého politického okresu Nové Město. Důvodem a hlavním bodem jednání bylo vytvoření samostatné odborné organizace, která by hájila zájmy mlynářů. Všech mlynářů v okrese bylo tehdy 76

Sto let Sportovního klubu lyţování v Novém Městě na Moravě. c. d., s. 36-37.

52

85, schůze se zúčastnilo 54 z nich. Iniciátorem celé akce byl mlynář Václav Entner z Unčína. Ze schůze vzešla rezoluce určená moravskému místodrţitelství v Brně, v níţ účastníci schůze ţádali, aby bylo povoleno zřízení samostatného ţivnostenského společenstva mlynářů pro politický okres Nové Město. Dosud byli mlynáři organizováni ve Společenstvech svobodných a koncesovaných ţivností v Bystřici, Novém Městě a Ţďáru a v Řadovém společenstvu v Jimramově.77 Bylo jim to povoleno aţ o dva roky později. První valná hromada se uskutečnila v roce 1909 a předsedou společenstva se stal František Šír – mlynář z Petrovic. Společenstvo vedlo evidenci učňů, dohlíţelo na to, aby byli učni pro své povolání dobře vyučeni a umístěni do dobrých podniků a také se jeho prostřednictvím přihlašovali do obchodní komory. Ke konci roku 1943 byl počet členů společenstva 77, z toho 33 členů mělo mlýn v provozu, 38 členů mimo provoz. Tovaryšů mělo společenstvo 36 a učňů 29, zatímco o rok dříve 27. Vyučili se dva učni. V následujícím roce se novým předsedou společenstva stal Otakar Sedlák, mlynář z Horní Bobrové. V roce 1944 byl počet členů společenstva 76, v provozu bylo 39 mlýnů. Zaměstnáno bylo 19 učňů a 35 dělníků. Přijati byli dva učni a dva tovaryši a společenstvo opustili dva učni. Praktické učňovské zkoušky se konaly ve mlýně Vašina v Bystřici. Na začátku roku 1945 mělo společenstvo 41 členů, v průběhu roku se obnovila činnost v několika mlýnech, které byly za války uzavřeny, a tak se počet členů koncem roku zvýšil na 74. Zaměstnávali 24 dělníků a 22 učňů. Bylo přijato 11 nových učňů a deset učňů se vyučilo a prošlo tovaryšskými zkouškami. Během roku nebyly povoleny ţádné nové ţivnosti. V roce 1946 mělo společenstvo 74 členů, kteří zaměstnávali průměrně 20 učňů a 24 dělníků. Do učení byli přijati čtyři učni a devět učňů se vyučilo a prošlo tovaryšskou zkouškou. Na konci roku bylo 15 učňů a 25 tovaryšů. Zemský národní výbor v Brně rozhodl, ţe bude zdejší společenstvo zrušeno a stane se součástí brněnského společenstva mlynářů.78 Posledním mlynářem v Novém Městě na Moravě byl Augustin Jelínek z Humpoleckého mlýna, který zemřel 24. prosince 1992.

77

Křesadlo V., Kruţík M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1850-1918. Nové Město na Moravě 2005, s. 85. 78 SOKA ZR, fond Okresní úřad Nové Město na Moravě, Protokoly o schůzích – Společenstvo mlynářů, inv. č. 9, fo 4, 7, 11, 23.

53

4.6.2 Ráčkův mlýn Tzv. Ráčkův mlýn na hrázi Klečkovského (dříve Sadového) rybníka nechal postavit Jan Štrafa koncem 16. století. Po prostřídání různých majitelů prodal Jan Klečka (po němţ rybník dostal své jméno) mlýn majiteli novoměstského panství Šimonu Kratzerovi ze Šensperka. Vrchnost ho drţela aţ do poloviny 18. století. V roce 1883 koupil objekt Josef Ráček, jenţ se sám zaslouţil o to, ţe se stal posledním mlynářem v tomto mlýně. O svou ţivnost se příliš nestaral a mlýn nechal zchátrat. Později se rozhodl „vydělat“ na opravu mlýna získáním peněz od památkového úřadu. Budova v sobě totiţ ukrývala cenné vybavení starého českého mlýna klapáče. Subvence však neprošly a po Ráčkově smrti naopak padlo rozhodnutí mlýn zbourat, k čemuţ opravdu došlo roku 1935. Historické stroje měly být uloţeny v Horáckém muzeu, které na ně však nemělo dostatečně velké prostory a uchovalo pouze několik drobností. 79 4.6.3 Hánův mlýn Posledním mlynářem v Hánově mlýně byl Jakub Ţák, který neplatil daně ani své dluhy. Po něm mlýn jiţ nikdo neprovozoval. V červnu 1907 celý mlýn včetně vedlejší pily zcela vyhořel. Naštěstí byl dobře pojištěný a peníze dostala vdova po Jakubu Ţákovi. Zničenou budovu mlýna od ní koupil stavitel z Prahy Antonín Koukol. Stavitel postavil novou budovu, ale mlýn jiţ neobnovil. V letech 1912-1915 zde byla brusírna skla Františka Syrovátka. A od roku 1918 pila Filipa Jaroše, po jeho smrti ji provozovala jeho ţena Růţena.80 4.6.4 Humpolecký mlýn Od roku 1760 vlastnil mlýn rod Jelínků. V uvedeném roce jej koupil Jan Jelínek od tehdejšího majitele, kterým byl Ústav šlechtičen. Mlynáři z rodu Jelínků provozovali ve mlýně mlynářskou ţivnost aţ do 20. století. 4.6.5 Kazmírův mlýn V Kazmírově mlýně se mlela mouka aţ do 1. světové války. V roce 1916 byl mlýn postiţen poţárem, došlo ke zničení veškerého zařízení i obilí a jiţ semleté mouky. Provoz ve mlýně jiţ obnoven nebyl. Jako poslední mlynář tu působil Alois Jelínek.81

79

Marková, L.: c. d., s. 65. Tamtéţ, s. 65. 81 Křesadlo V., Kruţík M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1850-1918. Nové Město na Moravě 2005, s. 107. 80

54

4.6.6 Petrovický mlýn Mezi nejvýznamnější a nejbohatší mlýny celého panství patřil Petrovický mlýn, který fungoval od 15. století aţ do roku 1980.

4.7. Ostatní živnosti v Novém Městě Vzhledem k tomu, ţe v této práci není moţné zabývat se všemi odvětvími průmyslu a ţivnostmi, které bylo moţné v Novém Městě na Moravě v průběhu 19. a 20. století najít, ráda bych alespoň ve zkratce představila ještě některé ţivnosti či sluţby, které tu lidé mohli vyuţít. Jedním z významných produktů naší oblasti bývalo plátno. A tak tedy nemohu nezmínit běliska, ve kterých se plátno bělilo. V Novém Městě fungovala dvě, a to Klapačovo a Kubíkovo. Klapačovo bělisko ukončilo svoji činnost dříve, zatímco Kubíkovo existovalo aţ do 80. let 19. století, kdy na jeho místě vznikl chudobinec. V minulosti bylo jedním z významných práv většiny měst právo várečné, tedy moţnost vařit pivo. Toto právo bylo uděleno i našemu městu, pivo se tu vařilo ve dvou pivovarech obecním a panském. Posledním, kdo v obecním pivovaru vařil pivo, byl nájemce Leopold Weiss. Zemřel v březnu 1883, ţivnost po něm převzala manţelka Julie, která zastavila výrobu piva, která tu jiţ nikdy nebyla obnovena. Pivo se nadále vařilo jen v panském pivovaru. Z důvodu konkurence velkých a moderních pivovarů obecní pivovar přicházel o svá odbytiště a to zejména po zrušení tzv. propinačního práva v roce 1869. Toto právo zaručovalo monopol výroby a prodeje piva na určitém území. Pivo z obecního pivovaru, se pak čepovalo pouze v obecním hostinci Zlatá hvězda.82 Činnost pivovaru byla pro nerentabilnost ukončena v roce 1907. Ve městě existovalo také několik hotelů. Od roku 1915 provozoval Antonín Zelený Hotel Panský dům a v roce 1931 tu otevřel vinárnu Podsvětí. Jednu z prvních kaváren ve městě vlastnil František E. Hromádka. V 90. letech 19. století však dům, ve kterém se nacházela, koupil J. Filipi, dům zboural a postavil jednopatrový hotel, který pojmenoval podle sebe Hotel Filipi. Sám ho však neprovozoval, ale pronajal ho Františku Německému. Pod jeho vedením se hotel i kavárna staly společenským centrem města. Tato sláva trvala jen do roku 1928, neboť tehdy dům odkoupilo město a o něco později se stal sídlem Okresního úřadu.

82

Tamtéţ, s. 54.

55

Mezi nejoblíbenější a nejvyhledávanější hotely Horácka patřil novoměstský Hotel Německý. V roce 1916 se stal majitelem hospody U Černého orla výše zmíněný František Německý a vybudoval z ní moderní hotel s vyhlášenou kuchyní. V úspěších svého otce pokračoval také syn Jaroslav a to aţ do roku 1950, kdy byl hotel znárodněn. Karel Brady – Metzl provozoval v Novém Městě na Vratislavově náměstí obchod s potravinami. Ve 30. letech 20. století zřídil ještě velkoobchod potravinářským zboţím a zemědělskými produkty, velkoobchod uhlím a také byl provozovatelem benzínové čerpací stanice. Na Vratislavově náměstí měl svou firmu a obchod také Mořic Skutecký, který vlastnil firmu na výrobu likérů a šumivých vod. Dne 23. listopadu 1896 byla otevřena městská jatka. Dosud provozovali řezníci jatka sami. Po zprovoznění nových jatek museli všichni řezníci poráţet pouze v městských jatkách (obecní poráţce), kde kvalitu masa na místě zkontroloval okresní zvěrolékař Albert Kancnýř a za kaţdou poráţku byl vybrán poplatek. Stavbu jatek provedl nákladem 3500 korun starosta a stavitel Josef Sadílek.83 Od roku 1909 působilo ve městě Vydavatelské druţstvo. Dne 30. ledna toho roku bylo zapsáno v obchodním rejstříku a 21. února byla uspořádána ustavující valná hromada. V čele šestičlenného představenstva, které tu bylo zvoleno, stál Karel Sáblíkrolník ze Slavkovic. Vydavatelské druţstvo vydávalo knihy, časopisy a tiskopisy. O jara 1909 začalo vydávat také Horácké listy a v roce 1918 převzalo tiskárnu Aloise Veselého. Druţstvo provozovalo činnost knihařskou, knihkupeckou, knihtiskařskou a papírnickou.84 Knihařskou ţivnost v našem městě provozoval také umělecký knihvazač Bohuslav Pleva. Ţivnostenský list získal od Okresního úřadu v Novém Městě na Moravě v roce 1929. Do města přišel z Prahy, kde působil v nakladatelství Druţstevní práce. Knihařskou dílnu provozoval v domku svých rodičů. Pro vysokou kvalitu svých prací se stal brzy vyhledávaným knihvazačem. Jeho práce nesou punc umělecké tvorby, vţdy mají osobité výtvarné řešení. Jsou řemeslně precizní, současně však prozrazují citlivý vztah k literárnímu dílu. Kromě nejobvyklejšího vazačského materiálu – kůţe – pracoval Bohuslav Pleva hojně i s pergamenem.85 Od února 1919 fungovala ve městě pobočka Brněnské banky. Dalším finančním ústavem byl Spořitelní a záloţenský spolek, který vznikl o dva roky později. Spolek měl 83

Tamtéţ, s. 70. Tamtéţ, s. 93. 85 Křesadlo V, Kruţík M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 1918-1945. Nové Město na Moravě 2008, s. 98. 84

56

22 zakládajících členů a zaměřoval se především na katolické obyvatele Nového Města a okolí. Jednalo se o menší ústav orientovaný na určitou skupinu klientů. V roce 1931 se změnily stanovy spolku a ten získal nové jméno Raiffeisenova záloţna. Fungovala aţ do svého zániku v roce 1943. Třetím podobným ústavem fungujícím na území města byla Ţivnostenská záloţna. Vznikla jako svépomocný peněţní ústav ţivnostníků a obchodníků z Nového Městě a okolí a na ţivnostníky se orientovala i při poskytování úvěrů. Vznikla z potřeby zabezpečit v době postupující hospodářské krize těmto drobným podnikatelům moţnost získání úvěru za výhodných podmínek. Předsedou byl zvolen obchodník Václav Musil z Nového Města. V záloţně se úřadovalo kaţdý den v dopoledních hodinách. Jednalo se spíše o menší peněţní ústav. Kapitál byl získán jednak z členských podílů členů, jednak vypomohl ve formě výhodného úvěru Ústřední svaz ţivnostenských záloţen a druţstev v Brně. V roce 1934 byl například celkový finanční obrat asi 5,5 milionu Kč a při něm byl dosaţen čistý zisk ve výši 2 133 Kč. Záloţna měla průměrně asi 100 členů. V roce 1944 byl změněn název ústavu na Všeobecná záloţna Nové Město na Moravě. Ve 40. letech 20. století byla jednou z nejdůleţitějších ulic v našem městě ulice Masarykova. Řada lidí kaţdý den přijíţděla do tehdy okresního města vlakem. A byla to právě Masarykova ulice, kterou lidé, směřující do centra města procházeli. A tak byla tato ulice lemována obchody a dílnami řemeslníků nejrůznějších profesí. Občerstvit se lidé mohli v hospodě U Kozů, či U Musilů, smíšené zboţí tu bylo moţné nakoupit dokonce v pěti obchodech (Panský, Prášil, Soška, Svítil nebo Včela). Obchod s hospodářskými potřebami vlastnil pan Mrázek. Látky a galanterní zboţí prodával pan Brambora, Chalupa, Šebek a Trojan, pečivo zase Lammer a Wasserbauer. Nacházely se tu také tři cukrárny (Javorských, Lorencovi a Mičkovi) a dva řezníci (Bulánek, Švanda). Mimo výše zmíněných bylo moţné v této ulici vyuţít sluţeb i dalších řemeslníků, působil tu: čalouník, fotograf, hodinář, holič, kamnář, klempíř, košíkář, koţešník, krejčí, obuvník, sedlář a zámečník. V té době tedy bylo moţné povaţovat tuto ulici za obchodní středisko města.

57

ZÁVĚR Cíl mé práce - zjistit, jaké ţivnosti se v 19. a 20. století v Novém Městě na Moravě nacházely, co bylo předmětem jejich podnikání a jakými řemeslnými obory se zdejší lidé zabývali - se mi snad podařilo splnit. Z důvodu značné obsáhlosti nebylo moţné podrobně uvést všechna řemesla a ţivnosti, které ve městě v tehdejší době existovaly. Zaměřila jsem se tedy hlouběji na ty, dle mého názoru významnější. Řemesla, která byla ve městě provozována, je moţné rozdělit do dvou skupin, a to na řemesla obvyklá, která bychom mohli najít téměř ve všech tehdejších městech, jako byl např. stolař, varhanář či výrobce nábytku. A na řemesla, která byla typická pro zdejší oblast zejména z důvodu vyuţívání dostupných surovin či příhodných podmínek, např. pila, která zpracovávala dřevo, jehoţ byl ve zdejších lesích dostatek, řemesla související se lnem, typickým produktem tehdejšího zemědělství na Horácku a jeho zpracováním -

lnářství,

tkalcovství či barvířství, a také výroba lyţí, neboť vyrobené lyţe tu našly značného vyuţití a obliby na rozdíl od jiných oblastí země. Mezi nejvýznamnější ţivnosti našeho města té doby patřila firma Jan Kadlec a spol., provozující pilu a tírnu lnu. Dobu jejich největšího rozmachu jiţ odnesl čas a na jejich místě byl postaven supermarket. Po tomto tehdy největším podniku ve městě se dnes dochovaly pouze písemné záznamy a fond v Moravském zemském archivu. Ţivnosti a řemesla zmiňovaná v mé práci se do dnešní doby téměř nezachovala. Lihovar ukončil svou činnost v roce 1953, mlékárna poté, co několikrát změnila majitele, fungovala do 90. let 20. století. Lnářství, tkalcovství, barvířství, mlynářství, síťkování či papírna – tato řemesla jiţ v našem městě dávno přestala plnit svoji funkci a byla prakticky zlikvidována. V provozu dodnes zůstala tiskárna, působící pod názvem Horácká tiskárna. Firma Sporten - druhá největší firma ve městě – vznikla sloučením sedmi ţivnostníků, výrobců lyţí a pokračuje v současnosti v jejich původním oboru. Na tomto místě bych také ráda poděkovala PhDr. Sylvě Tesařové a Mgr. Vítu Křesadlovi z Horáckého muzea v Novém Městě na Moravě a Státního okresního archivu ve Ţďáru nad Sázavou za velmi vstřícný přístup a pomoc při sběru materiálů a informací.

58

Seznam pramenů a literatury A. Seznam pramenů Moravský zemský archiv Brno, fond: Jan Kadlec a spol., parní pila, tírna lnu a obchod – H 272. Moravský zemský archiv Brno, fond: J. B. Částek umělecká kovovýroba Nové Město na Moravě - H 282. Moravský zemský archiv Brno, fond: Druţstevní lihovar Nové Město na Moravě – H 1227. Státní okresní archiv Ţďár nad Sázavou, fond: Okresní úřad Nové Město na Moravě, Bří Slonkové – stolařství, výroba lyţí Nové Město na Moravě Státní okresní archiv Ţďár nad Sázavou, fond: Okresní úřad Nové Město na Moravě, Klapač Stanislav. Státní okresní archiv Ţďár nad Sázavou, fond: Protokoly o schůzích – Společenstvo mlynářů.

B. Seznam literatury Domácí průmysl ve Ţďárských horách. Horácké listy, roč. I., 1909, č. 44. Domácí průmysl ve Ţďárských horách, Horácké listy, roč. I., 1909, č. 46. Fiala, J.: Historie papírny v Novém Městě na Moravě. Brno 1947. Fiala, J.: Bývalé mlýny novoměstské. Horácké listy, 1937, č. 31. Filka, I.: Historie a současnost podnikání na Ţďársku. Ţehušice 2005. Koukal, P.: Novoměstský varhanářský rod Svítilů. Novoměstský zpravodaj, červenec – srpen 1983. Křesadlo, V.: - Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 18501918. Nové Město na Moravě 2005. Křesadlo, V.: - Kruţík, M.: Historický kalendář Nového Města na Moravě na léta 19181945. Nové Město na Moravě 2008. Lidová řemesla na Horácku, Ţďár nad Sázavou 1989. Marková, L.: Nové Město na Moravě. Havlíčkův Brod 2009. Marková, Z.: Barvíři v Novém Městě na Moravě. Novoměstský zpravodaj, říjen 1982. Marková, Z.: Síťování na Novoměstsku. Novoměstský zpravodaj, říjen 1984. Marková, Z.: Tkalcovství v Novém Městě na Moravě. Novoměstský zpravodaj, říjen 1983. Puttner, M.: Cechovní řemesla Průvodce výstavou. Praha 1988. 59

Řemesla a průmysl. Novoměstský zpravodaj, březen 1986. 100 let organizovaného sportu ve Velkém Meziříčí 1906 – 2006. Velké Meziříčí 2006. Sto let Sportovního klubu lyţování v Novém Městě na Moravě. Nové Město na Moravě 1994. Svoboda, J. F.: Vlastivěda moravská. Novoměstský okres, Brno 1948. Svobodová, V.: O horáckém modrotisku. Nové Město na Moravě 1979. Šebek, J.: Lyţe – Adolf Slonek - 1896, Novoměstsko, roč. V., 1995, č. 20. Šebek, J.: Horácká krajinská výstava v Novém Městě na Moravě v roce 1925, Horácké listy, roč. V., 1995, č. 11. Vyplašil, F.: Vznik dřevařského průmyslu v N. Městě – Kadlecova pila, Novoměstsko, 1999, č. 6.

60

RESUMÉ Bakalářská práce „Průmysl a ţivnosti v Novém Městě na Moravě v 19. a 20. století“ pojednává o nejvýznamnějších ţivnostech a řemeslech provozovaných v období těchto dvou století ve městě. Práce je rozdělena do čtyř kapitol. Hlavní část práce tvoří třetí a čtvrtá kapitola. První kapitola popisuje celkovou situaci ve městě v průběhu 19. a 20. století a je rozdělena na dvě podkapitoly. Uvádí nejvýznamnější události z oblasti politického, kulturního i hospodářského ţivota města. Druhá kapitola se podobně jako první skládá ze dvou podkapitol. Zaměřuje se na uspořádání řemesel ve městě v popisovaném období, na tehdejší organizaci řemeslníků do společenstev. Představuje ţivnostenská společenstva působící v okrese, jejich funkce a úkoly. Zmiňuje moţnosti vzdělávání učňů, dělníků a řemeslníků. Třetí kapitola je sloţena z jednotlivých podkapitol, kaţdá z nich se podrobně zabývá problematikou konkrétní ţivnosti provozované v Novém Městě. Popisuje většinou její vznik a vývoj, obor její činnosti a majitele. Čtvrtá kapitola se také dělí do podkapitol. Ty následně rozebírají jednotlivá řemesla, jejich popis a konkrétní zástupce, kteří se jim věnovali.

RESUME The thessis “The Industry And The Trade in Nové Město na Moravě In 19th and 20th centuries “ treats of the most important trades and crafts operated in these two centuries in this town. My project is divided into four chapters. The main part of my project is formed by the third and fourth chapters. Main chapter describes complete situation in the town in 19th and 20th centuries and it is divided into two subsidiary parts. This part comments the most important events from political, cultural and agricultural life of this town. The second part consists of two subsidiary parts as the first one. It is focused on the organization of the crafts in described time and the organization of handicraftsmen. My project introduces the trading communities which worked in this district, their function and their methods. It mentions the handicraftsmen and worker’s education possibilities, too. The third chapter is compiled from two subsidiary parts and each of them is considered with the factual problems of each craft in Nové Město na Moravě. It 61

describes the beginnings, the development and the kind of the craft activities and the owners. The fourth chapter is divided into subsidiary parts, too. These parts analyse particular crafts, their description and fancual delegaters who were attended to them.

62

PŘÍLOHY Seznam příloh 1. Tovaryšský list 2. Horácká krajinská výstava 3. Návštěva Tomáše Garrigue Masaryka v Novém Městě na Moravě 4. Gregorova tírna lnu 5. Kadlecova pila 6. Expozice firmy Jan Kadlec a spol. na hospodářské výstavě v Praze v roce 1904 7. Budova novoměstského druţstevního lihovaru 8. Budova papírny 9. Budova firmy na výrobu nábytku Dvořák 10. Adolf Slonek – jeden z prvních výrobců lyţí na Novoměstsku 11. Znaky firmy Bří Slonkové 12. Stolařská dílna Antonína Slonka ve 20. letech 13. Budova, kde se vyráběly a prodávaly lyţe firmy Bří Slonkové 14. Výroba lyţí v dílně A. Slonka v letech 1925-29 15. Reklama stolaře Adolfa Slonka 16. Slonkova pila 17. Ceník výrobků firmy Bří Slonkové 18. Ukázky výrobků firmy J. B. Částek 19. Ukázky výrobků firmy Částek 20. Tisk vzoru v barvířství 21. Barvení plátna 22. Máchání vybarveného plátna 23. „Cejchy“ na označení plátna 24. Kniha modrotiskových vzorů pouţívaná v první polovině 19. století v dílně barvířů Fialů v Novém Městě na Moravě 25. Reklama barvíře Františka Kubíka 26. Lyţařská móda na počátku 20. století 27. Lyţařský plakát z roku 1912 28. Lyţařský plakát z roku 1913 29. Jedny z prvních lyţí 30. Hánův mlýn 63

31. Jelínkův mlýn 32. Klečkovský mlýn 33. Ráčkův mlýn 34. Humpolecký mlýn v současnosti 35. Lis na olej v Ráčkově mlýně 36. Etikety výrobků Druţstevní rolnické mlékárny 37. Budova rolnické druţstevní mlékárny 38. Hotel Filipi 39. Svítilova pazderna 40. Reklama Vydavatelského druţstva 41. Pivovar v Novém Městě na Moravě 42. Prodejna Karla Brady Metzla na Vratislavově náměstí

Zdroje příloh: Soukromá sbírka p. Jana Králíčka MZA, fond J. B. Částek umělecká kovovýroba Nové Město na Moravě - H 282, kart. 3, kart. 5. Sto let sportovního klubu lyţování v Novém Městě na Moravě, Nové Město na Moravě 1994, s. 6, 34, 37, 38, 41. Svobodová, V.: O horáckém modrotisku, Nové Město na Moravě 1979, s. 9, 11, 14, 15, 19.

64

Bibliografický záznam KRÁLÍČKOVÁ, Kateřina. Průmysl a ţivnosti v Novém Městě na Moravě v 19. a 20. století: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra historie, 2010. s. 65. Vedoucí práce prof. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc.

65