Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra politologie Politologie
Postavení sociální demokracie ve stranickém systému Norska Bakalářská diplomová práce
Eva Lukášová UČO: 215851
Vedoucí práce: Mgr. Vlastimil Havlík, Ph.D. Brno 2010
Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Postavení sociální demokracie ve stranickém systému Norska vypracovala samostatně a pouţila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.
V Brně, 4. 5. 2010
....................................................
Děkuji vedoucímu práce Mgr. Vlastimilu Havlíkovi, Ph.D., za cenné rady, které mi během psaní práce poskytl.
O BSAH Úvod........ ................................................................................................................ 1 1. Historický vývoj stranického systému Norska .................................................... 3 1.1 Představení aktérů stranického systému ...................................................... 3 1.2 Vývoj stranického systému ......................................................................... 5 1.3 Vývoj DNA ................................................................................................. 7 1.3.1 Vznik DNA ........................................................................................ 8 1.3.2 Vývoj do první světové války ............................................................ 9 1.3.3 Meziválečný vývoj ........................................................................... 10 1.3.4 Vývoj po druhé světové válce .......................................................... 12 2. Voličská podpora............................................................................................... 15 2.1 Představení norského volebního systému ................................................. 15 2.2 Analýza volebních výsledků ..................................................................... 16 3. DNA ve vládě .................................................................................................... 18 3.1 Norský parlamentarismus .......................................................................... 18 3.2 Působení DNA ve vládě ............................................................................ 20 4. Analýza postavení DNA v rámci stranického systému ..................................... 25 4.1 Cleavages .................................................................................................. 25 4.2 DNA ve stranickém systému ..................................................................... 27 Závěr...................................................................................................................... 31 Seznam pouţitých zkratek ..................................................................................... 33 Prameny ................................................................................................................. 34 Sekundární literatura a internetové zdroje ............................................................ 35 Přílohy ................................................................................................................... 42 Resumé .................................................................................................................. 49 Klíčová slova ......................................................................................................... 49 Abstract ................................................................................................................. 49 Key words ............................................................................................................. 49 Počet znaků práce: 71 961
ÚVOD Tři skandinávské země, Norsko, Švédsko a Dánsko, jsou v rámci Evropy v mnohém specifické. Jedním ze specifik je silné postavení sociálnědemokratických stran v rámci stranických systémů jmenovaných zemí. Práce je případovou studií zaměřenou právě na jednu z těchto stran, konkrétně na Norskou stranu práce (Det Norske Arbeiderparti – DNA). Ve stranickém systému Norska se DNA objevila na konci devatenáctého století a od roku 1903 do současnosti je stranou parlamentní. Převáţnou část této doby byla i stranou vládní. Cílem této práce je analýza postavení DNA v rámci stranického systému Norska. Na základě shromáţděných dat jsou analyzovány volební výsledky, parlamentní účast DNA, specifika norského stranického systému a role DNA v jeho rámci. Podobná případová studie týkající se DNA v českém prostředí chybí. Analýza je provedena za pomoci relevantních politologických teorií a modelů. V první řadě je vyuţit koncept cleavages norského politologa Steina Rokkana. Konfliktní linie neboli cleavages jsou pro norský stranický systém určující. Nejvýraznější je cleavage vlastníci-pracující, která dělí stranický systém podle, zjednodušeně řečeno, socioekonomicky definované levo-pravé osy, ale také konfliktní linie centrum-periferie. Práce ukazuje, ţe v norském prostředí se objevila témata, která tuto cleavage zčásti překlenula. Jedním z těchto témat je vstup Norska do EU. Právě koncept konfliktních linií představuje vhodný rámec pro vysvětlení a pochopení vzniku a vývoje DNA, podoby její voličské podpory i postavení v rámci stranického systému. Práce se také věnuje fenoménu menšinových vlád v Norsku. DNA je specifická mimo jiné tím, ţe po celou dobu své existence vládla samostatně, převáţně menšinově. Výjimku ze samostatného vládnutí DNA tvořilo pouze období druhé světové války a období od roku 2005 do současnosti. Pro tento účel je představen koncept negativního parlamentarismu a je pracováno i s teorií koalic. V rámci teorie koalic je vybrána práce Kaareho Strøma a jeho tzv. racionální teorie menšinových vlád. Ta vyzdvihuje roli opozice a snaţí se ukázat fenomén menšinových vlád jako stabilní prvek politického systému Norska. V kapitole věnující se stranickému systému je pracováno částečně i s typologií italského politologa Giovanniho Sartoriho. V rámci jeho typologie je důleţitý především koncept predominantní strany. DNA totiţ po dobu patnácti let své existence splňovala kritéria tohoto konceptu. 1
Práce vychází z pramenných materiálů v podobě dokumentů psaných v norštině i angličtině. Dále je v textu pracováno s volebními výsledky do parlamentních voleb, převáţně z databáze norského Statistického úřadu (Statistisk sentralbyrå). Je pouţita také sekundární literatura česká, anglická i norská, z níţ některé tituly byly získány při semestrálním pobytu autorky na norské Universitetet i Bergen. V první kapitole práce jsou nejprve stručně představeni aktéři stranického systému Norska, historický vývoj stranického systému a vývoj samotné DNA. V rámci druhé kapitoly je nejprve představen norský volební systém a následně je pozornost věnována volebním výsledkům s ohledem na DNA. Třetí kapitola se věnuje působení DNA ve vládě. Nejdříve jsou zde představena specifika norského ústavního systému s důrazem na tzv. negativní parlamentarismus. V druhé části se pak třetí kapitola věnuje samotnému působení DNA v parlamentu a vládě. Čtvrtá kapitola je analýzou postavení DNA ve stranickém systému Norska v návaznosti na představený koncept cleavages.
2
1. H ISTORICKÝ
VÝVOJ STRA NICKÉHO SYSTÉMU
N ORSKA
Následující kapitola se věnuje popisu historického vývoje stranického systému Norska, protoţe právě pomocí systémového rámce je moţné komplexně uchopit roli DNA v norské politice. Před zformováním prvních politických stran prošlo Norsko několika podobami státního uspořádání. Od 15. do 19. století se nacházelo ve společném soustátí s Dánskem. Roku 1814 však toto soustátí zaniklo1 a naopak se utvořila volná personální unie Norska a Švédska, která trvala do roku 1905, kdy Norsko vyhlásilo nezávislost. Norská ústava z roku 1814 je s četnými úpravami platná do současnosti. Je tak nejstarší ústavou v Evropě (Kopeček 2005a: 224). V současné době zabírá Norsko rozlohu 384 802 km², a to včetně ostrovů, mezi něţ patří Špicberky (Svalbard) a ostrov Jan Mayen. Území Norska je rozděleno do devatenácti krajských celků (fylke).2 Na tomto území ţije 4 858 200 obyvatel (Statistisk sentralbyrå: Areal). Nejvíce zohledňovanou menšinou na území Norska jsou Sámové neboli Laponci, kteří mají v rámci Norska od roku 1989 vlastní parlament (Sametinget 1989: 1). 1.1 P Ř E D S T A V E N Í
AKTÉRŮ STRANICKÉHO SYSTÉMU
V rámci stranického systému Norska můţeme od konce 19. století do současnosti hovořit o sedmi významných stranických subjektech. V této podkapitole jsou tyto subjekty stručně představeny a v následujících kapitolách zasazeny do kontextu stranického systému s tím, ţe hlavní pozornost je věnována postavení a roli DNA. Prvním stranickým subjektem, pro záměry této práce nejdůleţitějším, je Norská strana práce (Det Norske Arbeiderparti – DNA).3 Jedná se o sociálnědemokratickou politickou stranu. K tradičním tématům, jakým bylo především budování silného sociálního státu později přibylo i téma environmentální. Strana podporuje členství Norska v NATO a vstup do EU, ale odmítá rozmístění jaderných zbraní na svém území. DNA má stále silnou vazbu na odbory, přestoţe kolektivní členství odborů ve straně bylo zrušeno v roce 1997. Je členem Socialistické internacionály (Socialist
1
Dánsko tak bylo potrestáno za podporu Napoleonovy Francie (Kopeček 2005: 224). Pro územní rozdělení Norska do krajů viz Příloha č. 1. 3 V některých případech se můţeme setkat i se zkratkou A nebo Ap, coţ je zkratka označení Arbeidepartiet. V této práci je jednotně pouţívána zkratka DNA. 2
3
Internacionale – SI), Strany evropských socialistů (Party of European Socialists – PES) a Severského dělnického hnutí (Arbettarrörelsens nordiske samarbejdskommitté SAMAK). (Arbeidepartiet: Information in English; Kopeček 2005a: 233). Dalším významným subjektem, pokud budeme postupovat dle doby vzniku, je konzervativní strana Høyre (H), která vznikla roku 1884. Tato strana podporuje především soukromou iniciativu v ekonomice a staví se proti nadměrné státní regulaci. Snaţí se prosazovat především sníţení daní. Liberálním prvkem v jejím profilu je důraz na osobní svobodu, ochranu lidských práv a právní stát. Je pro členství Norska v EU. Je členem Mezinárodní demokratické unie (International Democrat Union - IDU) a Evropské lidové strany (European People's Party - EPP) (Høyre: Kort om Høyres ideologi og politikk; Kopeček 2005a: 234). Další historicky významnou politickou stranou Norska je liberální strana Venstre (V). Její význam byl nicméně mnohem vyšší v minulosti. V současné době hraje roli spíše marginální. Je zastáncem silného sociálního státu, je pro členství v NATO a naopak proti vstupu Norska do EU. Strana je členem Evropské liberální, demokratické a reformní strany (European Liberal Democrats Party - ELDR) (Kopeček 2005a: 235; Venstre 2009: EU). Čtvrtou představenou politickou stranou je Strana středu (Senterpartiet - Sp). Do roku 1959 se jednalo o Agrární stranu (Bondepartiet - BP). Dnes prosazuje především osobní odpovědnost jedince, význam lidského společenství a odpovědné vyuţívání půdy a přírodních zdrojů. Strana je pro členství v NATO, ale proti vstupu do EU (Kopeček 2005a: 235; Senterpartiet: Politikk). V pořadí pátou zmíněnou formací je Křesťanská lidová strana (Kristelig Folkeparti – KrF). Tato strana staví primárně na náboţenských hodnotách, jakými jsou důraz na rodinu, tradiční hodnoty a naopak odpor k potratům a alkoholu. Podporuje členství v NATO, ale staví se proti vstupu do EU. Je členem Křesťanskodemokratické internacionály (Centrist Democrat International - CDI) a pozorovatelem v Evropské lidové straně (European People's Party
- EPP) (Kopeček 2005a: 234; Kristelig
Folkeparti: Hva mener KrF om). Šestou politickou formací v tomto výčtu je Levicová socialistická strana (Sosialistisk Venstreparti – SV), která se v roce 1975 transformovala ze Socialistické volební aliance. Nejvýznamnějšími prvky jejího profilu jsou důraz na socialistické hodnoty a důraz ekologii. Je silným zastáncem sociálního státu, odmítá členství Norska v NATO i v EU. Strana je členem Konfederální skupiny sjednocení evropské levice/Severské zelené 4
levice (European United Left/Nordic Green left - GUE/NGL) (Kopeček 2005a: 234; Sosialistisk Venstreparti: Politikken). Poslední významnou stranou Norska je Pokroková strana (Fremskrittspartiet – FrP). Vznikla v roce 1973 pod názvem Strana Anderse Langa pro silnou redukci daní. Současný název uţívá od roku 1977. Je trvale opoziční, silně pravicovou stranou, která se orientuje především na kritiku byrokratického státu. Od osmdesátých let je pro restriktivní politiku v otázce přistěhovalectví a sníţení daňové zátěţe. K členství v EU nezaujala jednotný postoj, nicméně podporuje spolupráci Norska s EU (Lasák 2006). 1.2 V Ý V O J
S TR A N I C K É H O S Y S T É MU
Registrace politických stran byla v Norsku zavedena aţ v roce 1920. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století politické strany existovaly na základě obecného práva na sdruţování. V roce 1920 jim byl dán oficiální status a byla vymezena jejich funkce v rámci společnosti (Urwin 1997: 37). Vývoj norského stranického systému lze rozdělit do tří vývojových etap. První etapou je období od osmdesátých let 19. století do dvacátých let 20. století. Následující druhá etapa trvala do roku 1973, třetí etapa je pak datována do současnosti. V první etapě, v období od konce osmdesátých let 19. století aţ začátek 20. století, se jednalo o dvoustranickou politickou soutěţ. Na scéně vystupovala liberální strana Venstre a konzervativní strana Høyre.4 K podobě dvoustranické soutěţe přispívala i podoba volebního systému, který byl většinový (Kopeček 2005a: 225. Strøm 1990: 191). Jak liberální strana Venstre, tak konzervativní Høyre vznikly oficiálně v roce 1884, kdy byl v Norsku zaveden parlamentní systém. Počátky obou stran lze však vysledovat do prvního desetiletí 19. století. Venstre vyrůstala z podpory dvou oblastí. První oblastí byl norský venkov spjatý s národním hnutím. Druhá oblast byla městská, a to konkrétně skupina městských radikálů, kteří se snaţili vymezit vůči úřednickým elitám (Urwin 1997: 38). Naopak strana Høyre byla reprezentantkou městské vrstvy. Dalším významným dělícím znakem byl jazyk. Podoba norštiny pouţívaná převáţně na venkově se nazývala nynorsk. Podoba norštiny pouţívaná především v Oslu a jeho okolí, ovlivněná dánštinou byla označována jako bokmål.5 Strana Venstre byla také větším zastáncem norské nezávislosti, zatímco Høyre byla více spokojená s dosavadním 4 5
Venstre v norštině znamená levý, høyre pravý. Samotné názvy tedy označovaly profilaci stran. Rozdíly mezi bokmål a nynorsk jsou v Norsku patrné i v současnosti. 5
stavem personální unie se Švédskem. Nakonec se však i Høyre postavila na stranu nezávislosti, a jak bylo řečeno výše, v roce 1905 se Norsko osamostatnilo (Kopeček 2005a: 225). Od Venstre se na přelomu 19. a 20. století odštěpily tři formace. V osmdesátých letech 19. století vznikla frakce označovaná jako Umírnění liberálové (Moderate Venstre – MV), která se později připojila k Høyre. Na začátku 20. století pak vznikla skupina s názvem Nezávislí liberálové (Frisinnede Venstre – FV), která měla svým smýšlením také blíţe ke konzervativním postojům strany Høyre, se kterou nakonec v roce 1945 splynula. V roce 1911 se od Venstre oddělilo radikální křídlo, které zaloţilo politickou stranu s názvem Radikální lidová strana (Radikale Folkeparti – RF) (Rokkan 1967: 377; Urwin 1997: 39).6 Ta získávala parlamentní zastoupení pouze do roku 1936, avšak nevýrazné. V průběhu zmíněného období norského stranického systému, v roce 1887, vznikla také DNA, která však na významu získala teprve s postupem času. Samotnému formování DNA se podrobněji věnuje následující podkapitola. Po první světové válce došlo ke změně volebního systému z většinového na poměrný, a tím pádem se do stranické soutěţe dostalo více politických stran. Tato druhá etapa je datována do roku 1973. Významných stran s parlamentní účastí můţeme v této etapě jmenovat šest. Nejvýznamnější z těchto šesti stran byla DNA. Své postavení však upevnila aţ poté, co se od strany v roce 1923 odštěpila Komunistická strana Norska (Norges Kommunistiske Parti – NKP) a DNA se profilovala jako umírněná sociálnědemokratická strana (Kopeček 2005a: 226). Další významnou stranou druhé etapy stranického systému byla Agrární strana (Bondepartiet - BP). Ta vznikla v roce 1920 jako reprezentant zájmů bohatších norských sedláků. Poslední významnou stranou této vývojové fáze stranického systému byla Křesťanská lidová strana (Kristelig Folkeparti – KrF).7 Vznikla odštěpením ortodoxně-luteránského křídla od strany Venstre v roce 1933. Tato strana se profilovala především svým odmítavým postojem k alkoholu a prosazováním prohibice (Kopeček 2005a: 226 – 227; Urwin 1997: 40 - 41).8 Jak bylo zmíněno výše, třetí etapu stranického systému Norska můţeme datovat od roku 1973. V tomto období se na scéně objevují nové politické formace. Jiţ v roce 1961 6
K vydělení FV z Venstre došlo v době, kdy se Venstre na politickém spektru posunula více doleva ve snaze získat své stoupence z dělnického hnutí a nedovolit nově vzniklé DNA další nárůst voličů (Urwin 1997: 39). 7 Křesťanské demokratické strany existovaly i v sousedním Finsku a Švédku, nicméně norská KrF byla z těchto tří na domácí scéně nejvýraznější (Petersson 1994: 45). 8 Prohibice byla zavedena po referendu v roce 1919, následně však byla zrušena roku 1926 a byla povolena omezená konzumace alkoholu (Kopeček 2005: 227). 6
se z DNA vydělila frakce nesouhlasící s členstvím Norska v NATO. Tato frakce zaloţila politickou stranu s názvem Socialistická lidová strana (Sosialistisk Folkeparti – SF). Do voleb v roce 1973 pak vedle DNA z levicových stran kandidovala i Socialistická volební aliance, která zahrnovala SF, komunistickou NKP a frakci DNA jejíţ členové nesouhlasili se vstupem Norska do ES. Socialistická volební aliance se v roce 1975 transformovala na jednotnou Levicovou socialistickou stranu (Sosialistisk Venstreparti – SV) (Narud, Strøm 2003: 160). Ve volbách 1973 také uspěla nová formace s názvem Strana Anderse Langeho pro radikální sníţení zdanění a veřejných výdajů, která se později v roce 1977 přejmenovala na Pokrokovou stranu (Fremskrittspartiet – FrP).9 Tato strana reprezentovala voliče nesouhlasící s koncepcí silného sociálního státu. Rozmrznutím stranického systému, tedy vznikem nových politických formací, se změnila situace trvající od konce druhé světové války. Různorodost názorů na politická témata u jednotlivých stran však způsobila nemoţnost vzniku většinové vlády. Proto v Norsku od té doby převaţují vlády menšinové (Kopeček 2005a: 229 – 230). Lze konstatovat, ţe od sedmdesátých let se v norském stranickém systému neobjevila další významná politická formace. Kromě zmíněných sedmi stran obsadily jiné strany od roku 1973 do roku 2009 pouze 5 míst v parlamentu, vţdy pouze na dobu jednoho funkčního období. Konkrétně se jednalo o Novou stranu lidovou (Det Nye Folkepartiet – DNF) v roce 1973, Budoucnost pro Finmarku (Framtid for Finnmark - FF) v roce 1989, Rudou volební alianci (Rød Valgallianse – RV) v roce 1993 a Steinara Bastesena, který v roce 1997 kandidoval za Mezipolitickou lidovou stranu (Tverrpolitisk Folkevalgte - TVF) a v roce 2001 za Stranu pobřeţí (Kystpartiet – KYST) (Rivera 2009; Stortinget 2010: Partienes representasjon på Stortinget 1945–2009). 1.3 V Ý V O J DNA Následující podkapitola se věnuje historickému vývoji DNA. Pro účely této práce je vývoj DNA rozdělen do čtyř částí. Jedná se o vznik strany, vývoj do první světové války, dále o vývoj mezi válkami a nakonec vývoj od konce druhé světové války.
9
Anders Lange byl majitel psího útulku známý svými politickými komentáři v časopisech o psech (Kopeček 2005: 229). 7
1.3.1 V ZN I K DNA Vzniku DNA předcházelo formování samotného dělnického hnutí v Norsku. Hlavní postavou, která se zaslouţila o vznik první norské dělnické unie, byl Marcus Thrane. Thrane se na rodil roku 1817 a ţivil se postupně jako dělník, učitel i ţurnalista. V roce 1848 zaloţil spolu s dalšími 160 dělníky v městě Drammen Drammenskou dělnickou unii (Drammens arbeiderforening). V následujících letech vzniklo několik podobných unií, které v roce 1850 společně vytvořily petici pro norského krále. Tu podepsalo téměř 13 000 lidí. Obsahem petice byly především poţadavky na rovné volební právo, lepší vzdělávací systém, rovnost před zákony a podporu nejchudších zemědělců. Vláda však v těchto bodech nepodnikla ţádné kroky, a dělnické hnutí se začalo radikalizovat. Thrane se snaţil tuto radikalizaci zastavit, nicméně nebyl v této snaze úspěšný (Hroch et al. 2005: 164). Aby vláda zabránila moţnému vzniku revoluce, byli přední vůdci hnutí zatčeni a odsouzeni k odnětí svobody. Tak se stalo i v případě Marcuse Thranea. Thrane strávil ve vězení celkem 7 let a celé jím organizované hnutí bylo potlačeno (Meyer 1935: 10 – 20, 71). Thraneho snaha o vyslyšení poţadavků dělnických spolků sice nedopadla úspěšně, zavdala však impuls k další demokratizaci norského politického systému. Jak bylo řečeno výše, aţ do roku 1905 existovalo Norsko v rámci personální unie se Švédskem. Po potlačení Thraneho dělnického hnutí převzali demokratizační iniciativu členové samotného norského parlamentu. Snahou parlamentní opozice v čele s Johanem Sverdrupem bylo mimo jiné získat rovnoprávné postavení Norska v rámci unie10 a rozšířit obecní samosprávu (Hroch et al. 2005: 165). Ze skupiny, kterou v parlamentu Sverdrup vytvořil, později vznikla strana Venstre. Venstre také v prvních letech existence spolupracovala s dělnickými předáky, a proto se dělnická politická strana zformovala aţ o pár let později. V roce 1884 byl předáky dělnických spolků zaloţen Sjednocený norský dělnický spolek. Ze sociálnědemokratického křídla uvnitř tohoto spolku vznikla v roce 1887 na kongresu v Arendalu Norská dělnická strana (Det Norske Arbeiderparti – DNA). Její první program čítal pouhé čtyři body. Těmi byl poţadavek rovného volebního práva, přímé daně, pevně daný pracovní den a legalizace pracovní stávky. Aţ do roku 1892 DNA spolupracovala s Venstre. V roce 1894 Venstre odmítla 10
I kdyţ mělo Norsko vlastní ústavu a parlament byl autonomním orgánem, Švédský panovník jmenoval švédského místodrţícího pro Norsko a spravoval veškerou zahraniční politiku unie. Mohl také zamítnout zákony přijaté norským parlamentem (Hroch et al. 2005: 135, 166). 8
společnou kandidátku s DNA. Přesto se však strany shodovaly ve snaze prosadit rovné hlasovací právo, coţ se v roce 1898 podařilo (Arbeiderpartiet: Kvaret om et arbeiderparti; Hroch et al. 2005: 190). 1.3.2 V Ý V O J
D O P R V N Í S VĚ T O V É V Á L K Y
V prvních letech své existence, do roku 1892, jak bylo řečeno výše, DNA volebně spolupracovala se stranou Venstre. Samostatně se voleb do norského parlamentu, nazývaného Storting, DNA účastnila poprvé v roce 1894. V prvních volbách s všeobecným volebním právem11 v roce 1900 získala DNA 16 % hlasů. Díky podobě volebního systému, tedy dvoukolového většinového, se však do tehdejšího parlamentu nedostala. (Kopeček 2005a: 225).12 Úspěšná byla aţ v parlamentních volbách v roce 1903, kdy byli za DNA zvoleni do parlamentu čtyři zástupci. Tato čtyři místa nezískala DNA díky podpoře dělnického obyvatelstva, ale díky severonorským rybářům, kteří protestovali proti zákazu lovu velryb (Arbeiderpartiet: Kvaret om et arbeiderparti; Hroch et al. 2005: 209). V roce 1909 poklesly volební výsledky strany Venstre především z toho důvodu, ţe část jejích voličů dala svůj hlas právě DNA. Volební výsledky roku 1912 byly opět velmi příjemné pro DNA, která získala dvojnásobek parlamentních křesel z roku 1909. Od té doby přestala být DNA pouze okrajovou parlamentní stranou. Roku 1905 se konalo referendum o podobě budoucího samostatného norského státu. DNA v této otázce zastávala názor, ţe Norsko by mělo být republikou. Nicméně většina se v referendu vyslovila pro monarchii, a vzniklo tak Norské království (Hroch et al. 2005: 202). Na počátku dvacátého století vyvstala otázka regulace vlastnictví přírodních zdrojů, kdy DNA zastávala názor, ţe přírodní zdroje mají být vlastnictvím celé společnosti, nikoliv soukromých podnikatelů. Nakonec musela v roce 1909 přistoupit na kompromis v podobě vládního udělování koncesí podnikatelům na vyuţívání přírodních zdrojů na šedesát aţ osmdesát let (Hroch et al. 2005: 207 - 208).
11
Všeobecné volební právo pro muţe bylo v Norsku zavedeno v roce 1898, pro ţeny v roce 1913 (Dagre: Norsko po roce 1905). 12 Například v roce 1915 získala v prvním volebním kole necelou třetinu hlasů, avšak v závěru získala pouze 19 ze 123 parlamentních křesel (Kopeček 225: 225). 9
Jiţ v počátečních letech své existence začala DNA formovat blízký vztah k Norské konfederaci odborových svazů (Landsorganisasjonen i Norge – LO).13 Bylo ustaveno kolektivní členství odborových členů v DNA. DNA se tak stala reprezentantem zájmů LO a zároveň od LO přijímala finanční podporu především na aktivity spojené s volbami. Během první světové války byla vládní stranou Venstre, která se snaţila hospodářským obtíţím čelit pomocí částečně plánovaného hospodářství, coţ DNA plně podpořila, zatímco Høyre se stavěla proti. Nicméně volební podpora Venstre v roce 1915 neklesla a strana ve své politice pokračovala (Hroch et al. 2005: 202). 1.3.3 M E ZI V Á L E Č N Ý
VÝVOJ
V poválečných letech došlo uvnitř DNA k rozkolu. Kvůli rozhodnutí vstoupit do Komunistické internacionály v roce 1919 se strana rozštěpila. Vývoj v případě DNA byl odlišný od většiny evropských sociálnědemokratických stran. Uvnitř DNA totiţ zvítězila frakce sympatizující s komunistickými ideami, a proto došlo k zmíněnému vstupu do Komunistické internacionály. Svou roli na radikalizaci postojů řadových členů DNA sehrál i vliv ze zahraničí. Jednalo se především o dělníky ze Švédska, kteří přišli do Norska za prací (Nilson 1988: 173). Rozštěpení se projevilo zaloţením Norské sociálnědemokratické strany (Norges Socialdemokratiske Arbeiderparti - NSA) umírněnou částí DNA v roce 1921. Norská levice byla těmito procesy samozřejmě oslabena (Havlík 2006b: 288; Hroch et al. 2005: 218 – 219; Kopeček 2005a: 225 - 226). Přičemţ ve volbách roku 1921 získala DNA 21 %, NSA 9 % a zbytek hlasů patřil středopravým stranám. Poměrně silný počet hlasů pro DNA lze mimo jiné přičítat tomu, ţe její volební program se po připojení ke Komunistické internacionále výrazně nezměnil (Nilson 1981: 692). Roku 1923 došlo v rámci DNA připojené ke Komunistické internacionále k dalším rozporům
ohledně
budoucího
směřování
strany.
DNA
byla
Komunistickou
internacionálou vyzvána k důslednějšímu dodrţování svých pravidel. Znění této výzvy korespondovalo s tehdejší taktikou Komunistické internacionály zakládající se na teorii tzv. sociálfašismu. Pomocí této teorie se Komunistická internacionála snaţila vymezit vůči sociálnědemokratickým stranám (Hloušek 2006: 67). Na národním kongresu DNA
13
LO vznikla v roce 1899 (Landsorganisasjonen i Norge 2008: LOs historie). 10
převáţil názor umírněných členů, ţe DNA by měla z Komunistické internacionály vystoupit. Po tomto rozhodnutí se z DNA vydělilo radikální křídlo, které zaloţilo Komunistickou stranu Norska (Norges Kommunistiske Parti – NKP). DNA z Komunistické internacionály vystoupila. Ve volbách roku 1924 tak kandidovaly tři levicové strany. Jednalo se o DNA, NSA a NKP. Volební výsledky z roku 1924 byly pro DNA 18 %, pro NSA 9 % a pro NKP 6 %. Zbylá procenta hlasů náleţela pravicovým politickým stranám (Nilson 1981: 692, 700). DNA se v roce 1927 opět spojila s odtrţenou NSA. V témţe roce se z DNA stala politická strana s nejvyšším počtem členů. Zároveň získala 37 % hlasů, a stala se tak po volbách i nejpočetnější parlamentní stranou (Arbeiderpartiet: Splittelsen i 1920 og gjenforeningen i 1927). DNA tedy v roce 1928 sestavila vládu, která však fungovala jen devatenáct dní a skončila poté, co nebyla podpořena pravicovými poslanci (Dagre: Norsko po roce 1905, Regjeringen: Norske regjeringer 1905 - 1940). V roce 1927 byla také zaloţena organizace Mladých sociálních demokratů (Arbeidernes Ungdomsfylking – AUF). Tato organizace dodnes sdruţuje mladé lidi pod 35 let sympatizující s politikou DNA (AUF 2008).14 V letech 1934 aţ 1935 Komunistická internacionála změnila svůj postoj vůči sociálnědemokratickým
stranám.
Teorii
sociálfašismu,
nepřátelskou
vůči
nekomunistickým levicovým stranám, nahradila taktika Lidové fronty, kdy byla naopak podporována vzájemná spolupráce komunistů a sociálních demokratů. V této době byla však DNA jiţ etablovanou stranou s parlamentní účastí a neměla zájem na spolupráci s komunistickou NKP na vytvoření Lidové fronty. Norsku se tak fáze Lidové fronty na rozdíl od mnoha dalších evropských zemí vyhnula (Hloušek 2006: 67 – 68). DNA v roce 1935 sestavila vládu, která s třemi krátkými přestávkami trvala aţ do roku 1965. Tomuto tématu se více věnuje kapitola o vládním působení DNA. Roku 1939 bylo Norsko obsazeno Německem, vláda odešla do britského exilu a DNA přešla po roce 1940 do ilegality. Díky spolupráci s odborovými sloţkami měla vliv na hnutí odporu (Hroch et al. 2005: 241).
14
V současnosti má AUF přes devět tisíc členů. Členové AUF pořádají různé akce, od tématických večerů aţ po letní tábory (AUF 2008). 11
1.3.4 V Ý V O J
P O D R U H É S VĚ T O V É V Á L C E
Během prvních dvaceti let po druhé světové válce vedl stranu Einar Gerhardsen, který se v mnohém zaslouţil o poválečnou rekonstrukci země. Od roku 1945 do roku 1961 lze hovořit o stabilní situaci, kdy byla DNA většinovou vládní stranou. V roce 1961 se však uvnitř DNA vytvořila skupina, jejíţ členové nesouhlasili se členstvím Norska v NATO. Vedení DNA se rozhodlo, ţe tuto skupinu ve svých strukturách nebude tolerovat. Vystoupivší členové pak vytvořili na DNA nezávislou stranu s názvem Socialistická lidová strana (Sosialistisk Folkeparti – SF). V této době navíc posílila vzájemná spolupráce mezi čtyřmi nesocialistickými stranami v norském systému, tedy Høyre, Venstre, Sp a KrF (Urwin 1997: 42). V šedesátých letech vystoupilo do popředí téma vstupu do Evropského společenství (ES).15 Názor DNA na vstup do ES se vyvíjel. V roce 1961, kdy se začalo o moţnosti vstupu diskutovat, byla DNA vnitřně nejednotná. Nicméně záhy zvítězil proevropský proud a DNA se stala zastánkyní vstupu do ES. V roce 1972 po neúspěšném referendu16 rezignovala vláda DNA v čele s premiérem Trygvem Brattelim, který s výsledkem referenda spojil vládní existenci. Po referendu v roce 1972 se strana vnitřně opět v otázce vstupu do ES rozdělila. Frakce DNA zastávající názor proti vstupu do ES17 se připojila k Socialistické volební alianci, pozdější SV. Jelikoţ téma vstupu do ES/EU DNA rozdělovalo, a tedy i oslabovalo, snaţila se ho upozadit (Urwin 1997: 42). V osmdesátých letech se střídaly vlády DNA a koalice opozičních stran. Významnou představitelkou byla v té době předsedkyně DNA, Gro Harlem Brundtlandová, která se stala první norskou premiérkou a tento úřad zastávala celkem deset let (Hroch et al. 2005: 263). Na konci osmdesátých let se opět objevilo téma členství v ES. Od roku 1989, kdy se o vstupu začalo opět jednat, se DNA orientovala na prosazování myšlenky spolupráce v rámci Evropského hospodářského prostoru (European Economic Area – EEA), který sdruţuje členy EU a Evropského sdruţení volného obchodu (European Free Trade Association – EFTA) jednotným trhem. Členem EFTA je Norsko od roku 1960. 15
V roce 1993 vstoupila v platnost Smlouva o Evropské Unii podepsaná v Maastrichtu v roce 1991. V textu se proto v pasáţích pojednávajících o situaci do roku 1993 mluví o Evropském společenství, po roce 1993 o Evropské unii (EU). 16 Proti vstupu do ES se silně stavěli především zemědělci, kteří pouţili nacionalistickou rétoriku, aby na svou stranu získali co nejvíce stoupenců (Urwin 1997: 42). 17 Tato frakce se nazývala Informační výbor DNA proti členství Norska v ES (Arbeiderbevegelsens informasjonskomité mot norsk medlemskap i EF - AIK) (Saglie 2000: 97). 12
Před referendem v roce 1994, zároveň však aţ po volbách roku 1993 se uvnitř DNA opět zformovala frakce zastávající názor proti vstupu do EU.18 Proti vstupu se také stavěla AUF. (Saglie 2000: 102 – 103, 104). Z moţného opakování situace v roce 1972 DNA ve volbách raději upřednostnila téma nezaměstnanosti před tématem vstupu do EU. Referendum z roku 1994 opět ukázalo, ţe veřejnost si členství v EU nepřeje (Sitter 2004: 5). DNA měla od svého počátku silné vazby na odborové organizace. Odbory iniciovaly i samotný vznik strany. V průběhu dvacátého století se však vzájemné vztahy změnily. Dříve byli členy strany členové odborových organizací. V roce 1952 měla DNA 91 500 členů, coţ bylo nejvíce v její historii.19 Od roku 1997 bylo toto kolektivní členství odborových organizací v DNA zrušeno. Další rozvolňování vazeb mezi DNA a LO v následujících letech pokračovalo. Rozhodovací struktury i celá organizace konfederací odborových svazů LO je v současnosti zcela nezávislá na strukturách DNA. V roce 2001 také LO rozhodla omezit finanční prostředky poskytované DNA především na volební kampaň, a dokonce se rozhodla finančně přispět na kampaň SV. V roce 2002 se prezident LO20 poprvé od navázání vzájemné spolupráce těchto dvou organizací odmítl zúčastnit zasedání národní výkonné rady DNA. Nicméně stále zde probíhá silná spolupráce mezi LO a DNA na úrovni společné komise vedení DNA a LO, která se schází kaţdý týden. Na setkáních si účastníci vyměňují informace a diskutují o společných zájmech. Na této úrovni se však nepřijímají ţádná rozhodnutí. Podobná setkání probíhají i na krajské úrovni (Lismoen 2002). Je tedy patrné, ţe obě organizace se snaţí neztratit vzájemnou spolupráci, nicméně ji omezují tak, aby byly schopné spolupracovat i s dalšími politickými subjekty. Historicky měla vzájemná spolupráce LO a DNA vliv na utváření státu blahobytu. Od roku 1992 je do rámce DNA začleněna tzv. Ţenská síť (Kvinnenettverket). V Norsku obecně je téma genderové rovnocennosti velmi diskutováno. Ţenská síť má za úkol motivovat ţenské členky DNA k aktivní politické práci (Arbeidepartiet: Kvinnebevegelsen, Arbeidepartiet: Kvinnenettverket).
18
Tentokrát se proti-evropská frakce DNA nazývala Sociální demokraté proti ES (Sosialdemokrater mot EU - SME) (Saglie 2000: 102). 19 V současnosti má DNA zhruba 50 269 členů. Údaj je ke dni 31. 12. 2009 (Arbeidepartiet: Fakta og oppslutning). 20 V té době byl prezidentem Gerd-Liv Valla, který ze své funkce odstoupil v roce 2007 (Lismoen 2002; Landsorganisasjonen i Norge 2008: LOs historie). 13
V roce 2001 získala DNA ve volbách historicky nejhorší výsledek od roku 1924. Po volbách se tedy začal řešit vnitrostranický spor o dalším směřování DNA. Skupina kolem stávajícího předsedy strany Thorbjørna Jaglanda zastávala názor, ţe DNA se má drţet obhajoby sociálního státu. Proti tomu se stavěla skupina kolem současného premiéra Jense Stoltenberga, která usilovala o reformu v podobě posunu doprava. Jagland musel v roce 2002 rezignovat na post předsedy DNA kvůli zdravotnímu stavu a předsedou byl zvolen Stoltenberg (Havlík 2006b: 294). V roce 2005 pak došlo k další změně, kdy DNA poprvé od svého vzniku utvořila vládní koalici. Více se tomuto tématu věnuje třetí kapitola.
14
2. V OLIČSKÁ
PODPORA
Tato kapitola se věnuje volební tematice. V první podkapitole jsou představeny základní rysy norského volebního systému a jeho historický vývoj. Druhá podkapitola se věnuje volebním výsledkům DNA, protoţe právě ty představují významný indikátor určení pozice politické strany v rámci stranického systému. 2.1 P Ř E D S T A V E N Í
N O R S K É H O V O L E B N Í H O S Y S T É MU
Všeobecné volební právo pro muţe bylo v Norsku zavedeno roku 1898, pro ţeny 1913. Od roku 1906 do roku 1921 byl pouţíván při volbách do parlamentu většinový dvoukolový volební systém. Od roku 1921 se pouţívá poměrný volební systém bez uzavírací klauzule (Kopeček 2005a: 224). Aţ v roce 1952 byla ústavním zákonem zrušena povinnost, podle které dvě třetiny členů parlamentu měly být reprezentanty venkovských oblastí. Tato povinnost byla zakotvena v tzv. venkovském paragrafu (bondeparagrafen) (Arbeidepartiet: Kvaret om et arbeiderparti; Rokkan 1967: 387 389). Tento paragraf fungoval od roku 1859, kdy měl zvýhodňovat města. Nicméně s postupným přílivem obyvatel právě do měst začal plnit opačnou funkci (Hroch et al. 2005: 253 – 254; Rommetvedt 1992: 81 - 82). Roku 1953 v Norsku přešli z d'Hondtova dělitele přepočtu hlasů na mandáty na modifikovaného dělitele Saint-Laguë (Patersson 1994: 53 – 58).21 Tato změna metody volebního dělitele nebyla pro DNA výhodná. Pokud by se dále pouţívala d'Hondtova metoda, získala by DNA v roce 1953 o 6, roce 1957 o 10 a v roce 1961 také o 10 mandátů více, neţ skutečně získala dle nově zavedeného modifikovaného dělitele Saint-Laguë (Statistisk sentralbyra 1965: 47). V tomto období se stále zvyšovala podprezentace centrálních částí v porovnání s periferií.22 Důvodem byly demografické změny společnosti a s nimi spojený růst počtu obyvatel ve městech. Z tohoto důvodu vzrostl v roce 1973 počet křesel v parlamentu.23 Nově přidané mandáty byly přiznány centrálním oblastem (Rommetvedt 1992: 84). Další změnu k větší proporcionalitě prodělal norský volební systém v roce 21
Dělitel, kterým se dělí počet získaných hlasů je v případě d'Hondtovy metody 1, 2, 3,..., v případě modifikované metody Saint-Laguë 1.4, 3, 5, 7,... 22 V roce 1969 měl kaţdý hlas z centrální oblasti Akershus váhu 0.6, zatímco kaţdý hlas z periferní Finnmarky měl váhu 1.6 (Rommetvedt 1992: 84). 23 Celkový počet křesel v norském parlamentu byl od vzniku samostatného Norska v roce 1905 6krát změněn. Blíţe viz Příloha č. 4. 15
1985. Ke stávajícím 157 parlamentním křeslům přibylo dalších 8, do kterých bylo voleno
celostátně.
Od
roku
2005
počet
těchto
celostátně
volených
míst,
přerozdělovaných ve druhém skrutiniu vzrostl na 19 (Chytilek 2005: 637). Ovšem některé z těchto křesel můţe být přiděleno pouze straně, která dosáhla minimálně 4% výsledku na celostátní úrovni. Volební systém je tedy vstřícnější k periferním oblastem v prvním skrutiniu. Mandáty rozdělované celostátně však fungují ve prospěch centrálních oblastí. Systém je tedy v prvním skrutiniu bez uzavírací klauzule vstřícnější regionálním formacím. V druhém skrutiniu však favorizuje velké politické strany. Další charakteristikou norského parlamentního systému je čtyřleté funkční období parlamentu, během kterého nemůţe být rozpuštěn. Volby probíhají v devatenácti volebních obvodech. Volební obvody kopírují správní rozdělení Norska na 19 krajů.24 Volební obvody jsou vícemandátové a počet mandátů se v současnosti dle rozlohy kraje a počtu obyvatel pohybuje od čtyř do sedmnácti (Rivera 2009). Co se zvýhodnění některých typů oblastí týče, je moţné konstatovat, ţe současný volební systém zvýhodňuje rozsáhlé, málo obydlené oblasti. Místa v parlamentu pro jednotlivé kraje jsou totiţ rozdělována jak podle počtu obyvatel, tak podle rozlohy kraje (Kazda 2005). To je důleţité pro účely této práce především z toho důvodu, ţe takové oblasti se nacházejí převáţně na severu Norska, kde DNA získává tradičně vysoký podíl hlasů (Rokkan 1967: 408 – 409; Rommetvedt 1992: 81). 2.2 A N A L Ý ZA
VOLEBNÍCH VÝSLEDKŮ
Od roku 1903, kdy se DNA poprvé dostala do norského parlamentu, rostly její volební zisky, aţ do roku 1918. Ve volbách roku 1921 došlo k desetiprocentní ztrátě oproti roku 1918, která byla způsobena odštěpením NSA od DNA kvůli členství v Komunistické internacionále, jak bylo popsáno v podkapitole věnující se vývoji DNA mezi světovými válkami. V roce 1924 došlo k dalšímu poklesu volebního zisku pro DNA z důvodu odtrţení komunistické NKP roku 1923. Ovšem v následujících volbách v roce 1927 jiţ DNA dosahuje svého do té doby nejvyššího volebního zisku 37 %. To lze vysvětlit především opětovným spojením DNA s NSA. Od roku 1933 do roku 1969 získávala DNA pravidelně ve volbách zisk nad 40 %. Zlom nastal v roce 1973, kdy DNA ztratila 11 % hlasů oproti volbám roku 1969. Ztrátu v roce 1973 lze přičítat výše popsanému
24
Pro územní rozdělení Norska do krajů viz Příloha č. 1. 16
rozmrznutí stranického systému v tomto roce, kdy se do parlamentu dostalo osm politických stran, tedy o tři více neţ v roce 1969. Zvýšila se také volatilita, coţ naznačuje změnu stranického systému a v případě DNA znamenalo jistou ztrátu (Strøm 1990: 213). K popularitě DNA nepřispěl ani zamítavý výsledek referenda o vstupu do ES. Od roku 1973 se tak DNA drţela nad 30 % a v roce 1977 a 1985 se dokonce dostala nad 40 %. Nejhoršího volebního výsledku od roku 1924 se dočkala v roce 2001, kdy ve volbách získala 24 % hlasů. V roce 2005 a 2009 získala opět nad 30 %.25 Podívejme se nyní na vývoj voličské podpory DNA z hlediska rozloţení volební podpory v rámci Norska. Na počátku dvacátého století došlo k zavedení všeobecného volebního práva. Cílem DNA, stejně jako ostatních politických stran, bylo mobilizovat nové voliče. DNA nebyla v této snaze úspěšná v jiţních a západních regionech země. Jedním z moţných vysvětlení je dosavadní silná pozice strany Venstre v této oblasti. Podle názoru, který zohledňuje kontextuální hledisko, tedy vliv okolí na voliče, byli noví voliči jiţních a západních regionů ovlivněni informacemi zprostředkovanými dosavadními voliči strany Venstre. Z tohoto důvodu bylo pro DNA těţší mobilizovat nové voliče v těchto regionech (Kinsey 2006: 268). DNA měla tedy větší podporu v krajích na východě a severu Norska. Toto rozdělení souvisí s konfliktní linií označovanou jako linie centrum–periferie a s ekonomickou konfliktní linií.26 V jihozápadní části země se totiţ nacházejí největší norská města, a tudíţ je i ekonomicky bohatší. Naopak v severních a východních oblastech je osídlení obyvatelstva řidší a jedná se o chudší regiony. DNA tedy jako reprezentant dělnické, niţší vrstvy obyvatelstva měla silnější podporu v severních a východních krajích (Baldersheim a Fimreite 2005: 766, 774; Rokkan 1967: 407). Postupně se ve třicátých letech 20. století voliči DNA rozšířili z dělnické vrstvy i na vrstvu střední. Dle Rokkana (1967: 431 – 433) to bylo způsobeno demografickými změnami, kdy se potomci dělníků stávali reprezentanty střední třídy, avšak zachovávali si názorové hodnoty svých rodičů. Proto volili DNA. Voličská podpora zůstala aţ dodnes silná především v severních a východních oblastech Norska.27
25
Pro podrobnější volební výsledky od roku 1906 do roku 2009 viz Příloha č. 4. Více ke konceptu konfliktních linií neboli cleavages ve čtvrté kapitole. 27 Není cílem této práce podrobně se zabývat rozloţením volební podpory DNA, nicméně pro dokreslení jsou v Příloze č. 3 uvedeny procentuální zisky DNA v jednotlivých krajích. V Příloze č. 2 je pak mapa volební podpory pro volby do parlamentu v roce 2009. 26
17
3. DNA
VE VLÁDĚ
V následující
kapitole
parlamentarismu,
jsou
především
nejprve v kontextu
představeny fenoménu
základní
prvky
menšinových
norského
vlád.
Druhá
podkapitola je potom věnována působení DNA v norském parlamentu a vládě, tedy dalšímu momentu relevantnímu z hlediska určení pozice norské sociální demokracie v systému politických stran. 3.1 N O R S K Ý
PARLAMENTARISMUS
Norský parlamentní systém, neboli parlamentarismus je specifický především tvorbou menšinových vlád. Od roku 1884 do současnosti tvoří menšinové vlády 47 % počtu všech vlád (Rasch 2004: 130; Stortinget 2010: Partienes representasjon på Stortinget 1945–2009). Následující podkapitola představí moţný důvod tradice menšinových vlád v Norsku. V Norsku do roku 2009 existovala zvláštní forma unikameralismu. Existoval zde jednokomorový parlament s názvem Storting. Tento parlament se po volbách na svém prvním zasedání rozdělil na Lagting a Odelsting. Do Lagtingu přešla čtvrtina poslanců a zbývající dvě třetiny reprezentovaly Odelsting. Lagting pak plnil kontrolní funkci v zákonodárném procesu (Kopeček 2005a: 224; Rasch 2004: 128). Od roku 2009 se však Storting jiţ dále nedělí na Lagting a Odelsting (Østbø 2009: 16). Parlament je volen na čtyři roky a během období mezi řádnými volbami nemůţe být rozpuštěn. Norský parlament má převahu nad exekutivou. Monarcha vykonává spíše ceremoniální funkce a stejně jako parlament nemá právo parlament rozpustit. (Svatoň 2004: 171 – 183; Kopeček 2005a: 224). Je to právě monarcha, kdo dle ústavy28 jmenuje a odvolává premiéra. Nicméně tato funkce je v současnosti funkcí formální. Na premiérovi se předem dohodnou parlamentní politické strany. Zároveň ústava, platná jiţ od roku 1814, přesně nespecifikuje pravidla ustanovování vlády, a tento proces se tedy řídí především tradicí. Parlament tak i prostou většinou můţe odhlasovat nedůvěru vládě. Pokud je vládě vyslovena parlamentem nedůvěra, na sestavení nové vlády má právo předseda nejsilnější opoziční formace (Kopeček 2005a: 224). 28
Norská ústava je označována jako rigidní. Rigidita je určena způsobem, kterým je moţno ústavu měnit. V případě Norska musí být změna schválena dvěmi po sobě následujícími parlamenty a to za podpory dvou třetin poslanců při dvoutřetinové účasti (Svatoň 2004: 178). 18
Na tomto místě je vhodné se pozastavit a věnovat se podrobněji formě norského parlamentarismu. Dle způsobu ustavování vlády je moţné rozdělit parlamentarismy na pozitivní a negativní (Brunclík 2009: 121; Rasch 2004: 133). V případě Norska se jedná o parlamentarismus negativní. Vládě totiţ nemusí vyslovit většina parlamentu důvěru, jak
je
tomu
v případě
pozitivního
parlamentarismu.
V případě
negativního
parlamentarismu musí být vláda tolerována většinou parlamentu. Jinak řečeno nesmí jí být vyslovena nedůvěra většinou parlamentu (Brunclík 2009: 123; Narud, Strøm 2003: 167). Vláda zároveň na konci funkčního období nepodává formální demisi (Brunclík 2009: 127 - 128). Negativní forma parlamentarismu tedy v Norsku usnadňuje existenci menšinových vlád. Kromě negativního parlamentarismu pomáhá problematiku menšinových vlád osvětlit i část teorie koalic věnující se této problematice. Obecně lze říci, ţe vědci zabývající se teorií koalic posuzují cíl politických stran ze dvou úhlů pohledu. Jedni zastávají názor, ţe cílem politických stran je podíl na vládě, tzv. office-seeking theory. Druzí jsou pak toho názoru, ţe cílem politických stran je prosazení politického programu, tzv. policy-seeking theory (Říchová 2000: 125 – 130). Do druhé skupiny vědců spadá i norský politolog Kaare Strøm. Ten rozpracoval tzv. racionální teorii menšinových vlád. Strøm zastává názor, ţe cílem politických stran je ovlivňování politiky především v parlamentu, ne ve vládě. Proto tedy menšinové vlády vznikají zaprvé, pokud je moţnost opozice ovlivnit vládní politiku větší neţ prospěch spojený s vládní participací. Zadruhé lze vznik menšinových vlád vysvětlit v situaci, kdy by účast na vládě sniţovala úspěch strany v budoucích volbách. Lze tedy říci, ţe strany kalkulují s budoucím prospěchem na úkor krátkodobého vládního vítězství (Strøm 1990: 37 – 38; Říchová 2000: 134 – 136). Norská parlamentní opozice má k dispozici několik kanálů, kterými můţe politiku parlamentu ovlivňovat. Zástupci opozice jsou členy rady, jíţ předsedá prezident parlamentu. Dále se účastní jednání předsedů parlamentních stran. Členové opozice jsou také členy stálých legislativních komisí, které mají důleţitou roli v projednávání parlamentních témat (Strøm 1990: 207 – 209). V Norsku tedy pro opozici existuje velká moţnost vládní politiku ovlivňovat. Lze tedy souhlasit se Strømem v tvrzení, ţe menšinové vlády nejsou v případě Norska deviantním případem, neboť pro norské strany můţe být opoziční pozice jejich racionální volbou.
19
3.2 P Ů S O BE N Í DNA
VE VLÁDĚ
Parlamentní stranou je DNA od roku 1903, jak bylo řečeno výše. Vládního vedení se DNA ujala poprvé v roce 1928, a to na pouhé dva týdny. V jejím čele stál v té době Christopher Hornsrud. Od roku 1935 do roku 1965 byla DNA vládní stranou, s výjimkou jednoho měsíce v roce 1963. Z toho v období druhé světové války spolupracovala na vládě koalice všech parlamentních stran. Dále vládla DNA v letech 1971 aţ 1972, 1973 aţ 1981, 1986 aţ 1989, 1990 aţ 1997, 2000 aţ 2001 vţdy samostatně a od roku 2005 do současnosti v koalici s Sp a SV (Arbeiderpartiet: Information in English). Od roku 1918 do roku 1935 se v Norsku objevilo dvanáct menšinových vlád nesocialistických stran. V době nejisté profilace DNA a spolupráce s Komunistickou internacionálou nechtěly ostatní strany s DNA spolupracovat. Situace se změnila, kdyţ DNA komunistické myšlenky odmítla. DNA byla jako nejpočetnější strana v roce 1928 vyzvána k sestavení vlády, která však trvala pouze několik dní, neboť se opoziční strany začaly obávat socialistické rétoriky DNA (Hroch et al. 2005: 221). Do následujících voleb v roce 1930 se DNA rozhodla vstoupit s programem hlásícím se k marxistickým myšlenkám ve snaze mobilizovat větší počet voličů. Po volební poráţce se však rozhodla od revolučních myšlenek ustoupit (Urwin 1997: 48). Hospodářská krize ve třicátých letech zasáhla i Norsko. Důsledkem byl mimo jiné nárůst voličů DNA. Po volbách 1933 však DNA odmítla se ziskem 69 mandátů ze 150 sestavit vládu, aby se neopakovala situace z roku 1928. Určitá nespokojenost s častým střídáním menšinových vlád byla jedním z důvodů, který pomohl DNA uzavřít roku 1935 tzv. krizový kompromis (kriseforliket) s agrárníky. Agrárníci přestali podporovat doposud vládnoucí Venstre z důvodu nesouhlasu Venstre se státní regulací trhu s potravinami, s čímţ DNA naopak souhlasila. Za podporu zemědělského sektoru se DNA ujala vlády a začala s budování sociálního státu. (Hroch et al. 2005: 225; Kopeček 2005a: 227). Od roku 1935 se DNA udrţela na vládní pozici samostatně, s výjimkou let 1940 a 1945, kdy vlády sestavovaly všechny parlamentní strany společně. Předsedou strany, a tedy i norským premiérem, byl od roku 1935 do roku 1945 Johan Nygårdsvold. DNA se v čele s Nygårdsvoldem z pozice vládní strany snaţila o budování sociálního státu. Pro stát blahobytu, tzv. welfare state, je charakteristická silná redistribuční politika, poskytování sociálních sluţeb na základě sociálního občanství a důleţitá role 20
korporativismu29 (Steen 2004: 207 – 227). DNA přišla s reformami v sociální oblasti i v hospodářství. K prosazování své politiky měla od poloviny třicátých let dobrou situaci, neboť krize doznívala a docházelo opět k ekonomickému růstu (Hroch et al. 2005: 227). Na konci třicátých let se vláda snaţila o zachování neutrality v moţné nadcházející válce. Odmítla proto podpis Hitlerova paktu o neútočení a zároveň nepoţádala západní mocnosti o záruku své neutrality. Německo však v roce 1939 Norsko obsadilo a vláda i král odešli do exilu do Velké Británie. V exilu se pak vláda stala celonárodní za přispění opozičních stran (Hroch et al. 2005: 225, 236 – 237). Po konci druhé světové války v roce 1945 byla DNA schopna získat nadpoloviční většinu v parlamentu, a tím pádem nebyla závislá na podpoře agrárníků. Tento stav trval aţ do roku 1961, kdy se od DNA kvůli rozdílnému názoru na členství v NATO odpojila SF. (Kopeček 2005a: 228; Urwin 1997: 48). Vláda DNA byla v roce 1963 donucena rezignovat kvůli reakci na důlní neštěstí na Špicberkách. Na měsíc tak vznikla středopravá vláda Høyre, KrF, Venstre a Sp. Nicméně poté se opět prosadila menšinová vláda DNA. Díky jistému konsenzu mezi Sp, Høyre, Venstre a KrF se však od roku 1965 do roku 1971 u vlády drţely středopravé kabinety koalice těchto čtyř stran (Havlík 2006b: 292; Kopeček 2005a: 228; Urwin 1997: 50). Na počátku sedmdesátých let se objevily dvě otázky, které zmíněnou koalici rozštěpily. Jednalo se o legalizaci potratů, s čímţ nesouhlasila KrF a o otázku vstupu do ES. Ačkoli vládní koalice si vstup do ES dala jako svůj cíl, jednotlivé strany se v názoru na toto téma rozcházely. Zastáncem vstupu byla strana Høyre, naopak odpůrcem Sp. Zbylé dvě strany, Venstre a KrF byly vnitřně nejednotné, nakonec se však postavily proti vstupu do ES. Stejně tak byla rozdělena i veřejnost. Venkovské okresy a ortodoxní evangelíci se stavěli silně proti členství v ES (Kopeček 2005a: 228 – 229). Co se DNA týče, jak jiţ bylo řečeno výše, nebyla v názoru na členství také jednotná. Nakonec však převáţil názor podporující členství v ES. Nicméně v referendu v roce 1972 se nadpoloviční většina Norů vyjádřila proti vstupu, a Norsko tak zůstalo mimo ES (Kopeček 2005a: 229). Otázka členství v ES silně ovlivnila i podobu vládní koalice. Koaliční vládu zmíněných čtyř stran vystřídala na několik měsíců menšinová vláda DNA, tu poté koaliční kabinet Sp, Venstre a KrF, tedy stran, které se vyslovily proti vstupu do ES (Urwin 1997: 51). 29
Korporativismem je myšlena struktura, kdy pro kaţdý sektor společnosti existuje jedna či více hierarchicky uspořádaných organizací. Funkcí těchto organizací je zastupování zájmů svých členů ve vyjednávacím procesu se státem (Nordby 2004: 99). V kapitole věnované důvodům silné pozice DNA ve stranickém systému Norska je řečeno, ţe v Norsku existovala a stále existuje silná vazba mezi politickými stranami a zájmovými organizacemi. 21
Od roku 1973 do roku 1981 se DNA podařilo vytvořit menšinové vlády, ve kterých se postupně vystřídali tři předsedové vlády. Zbylé čtyři parlamentní strany, tedy Høyre, Venstre, Sp a KrF nebyly schopny utvořit alternativní koalici vůči DNA především ze dvou důvodů. Prvním z nich byla nerovnoměrnost koaličních partnerů, kdy jednoznačně nejsilnější byla strana Høyre. Druhým důvodem byla neshoda na liberalizaci potratů, proti čemuţ se razantně stavěla KrF, zatímco ostatní strany se pro liberalizaci naopak vyslovily. V roce 1981 se však Sp i KrF byly schopny dohodnout na podpoře menšinové vlády Høyre. Strana Venstre jiţ byla v těchto volbách se ziskem pouze dvou parlamentních křesel nevýznamnou. V následujících dvou volbách dokonce nezískala ţádné křeslo (Nordsieck 2001). Po volbách roku 1985 se v parlamentu objevila nová politická formace, Pokroková strana (Fremskrittspartie – FrP). Ta podpořila DNA, která tedy vystřídala krátce trvající menšinovou vládu Høyre. DNA vydrţela vládnout do voleb roku 1989. Po volbách 1989 sestavila vládu opět Høyre spolu s KrF a Sp a opět byla záhy, v roce 1990, vystřídána menšinovou vládou DNA z důvodu neshod v pravicové koalici. Neshody v koalici byly umocněny znovu aktuálním tématem vstupu do ES. Důsledkem bylo také oslabení strany Høyre a naopak posílení strany Sp jako druhé nejsilnější po volbách 1993 (Nordsieck 2001; Urwin 1997: 51 – 52). Po volbách 1993 u moci zůstala vláda DNA aţ do roku 1997 (Regjeringen: Norske regjeringer siden 1945). Od roku 1997 byla u moci menšinová koaliční vláda KrF, Venstre a Sp. Ve volbách 1997 se FrP dočkala vysoké podpory v podobě 15 %, a ačkoli se ostatní parlamentní strany vyhýbaly její spolupráci, koaliční vláda v roce 1997 vznikla právě s její podporou (Lasák 2006). Tato vláda však v roce 2000 rezignovala a nahradila ji opět sociálnědemokratická vláda, která trvala aţ do voleb 2001. Před těmito volbami došlo ke krizi uvnitř FrP, coţ posílilo pozici pravicové Høyre. Hlavní názorový rozpor před volbami spočíval v podpoře, či odmítnutí sniţování daní a podpoře soukromých škol. DNA ohledně tohoto tématu vystupovala nejednotně, coţ se projevilo i na horším volebním výsledku. Z neúspěchu DNA těţila naopak SV, která si ohledně volebního výsledku polepšila. Po volbách byla opět zformována menšinová vláda skládající se z Høyre, KrF a Venstre (Kopeček 2005a: 231 – 232). Z pohledu DNA nastal zlom po volbách 2005, kdy se poprvé za dobu své existence, nepočítáme-li etapu druhé světové války, rozhodla vládnout v koalici. Po volbách roku 2005 sestavila DNA vládu s Sp a SV. Tato kolice zvítězila i ve volbách v roce 2009, a je tedy u vlády i v současnosti (Fellesskap: Regjeringen fire år). 22
Z výše uvedených skutečností je moţno vyvodit několik obecných závěrů. Především je zřejmé, ţe DNA upřednostňuje svou samostatnou vládu, a to jak většinovou, tak menšinovou. Nereagovala proto na signály ze strany Venstre o moţné spolupráci. Ke změně tohoto postoje došlo aţ po volbách 2001, ve kterých získala DNA nejhorší volební výsledek od roku 1924. To ji vedlo k úvahám o volební koalici, které uskutečnila po volbách roku 2005. Naopak v pravé části politického spektra přistoupily politické strany v průběhu času na několik koalic, které byly schopny DNA konkurovat. Spolupráce středopravých politických formací však byla limitována různými názory, především na vstup do ES/EU a moţnou dominancí Høyre. Tyto neshody se projevily ve prospěch DNA, která byla schopna navrhnout alternativní vládu středopravé koalici. Číselná statistika ukazuje, ţe se DNA za dobu své existence podílela na 24 vládách. Z těchto 24 vládla samostatně v 19 případech. Z těchto 19 případů se 6krát jednalo o vládu většinovou a 13krát o vládu menšinovou. Z 5 koaličních vlád, ve kterých DNA participovala, se vţdy jednalo o většinovou vládní koalici.30 Tato čísla potvrzují skutečnost, ţe DNA upřednostňovala samostatné vládnutí. To potvrzuje i fakt, ţe 3 ze zmíněných koalic se týkaly období druhé světové války, kdy byla silná potřeba spolupráce všech parlamentních stran. Aţ po posledních dvojích volbách v letech 2005 a 2009 se DNA rozhodla vládnout v koalici s Sp a SV. Z výše uvedených dat je také zřejmé, ţe stranický systém je v Norsku silně rozdělen dle levo-pravé osy politických stran (Narud, Strøm 2003: 159). Vládního vedení se nikdy v koalici neujaly strany z pravého bloku zároveň se stranami levicovými. Nikdy nevznikla vláda, která by šla napříč spektrem politických stran. Obecně lze shrnout, ţe od vzniku samostatného Norska do roku 1963 nebyly koaliční vlády běţnou skutečností, vyjma dvou prvních vlád v roce 1906 a 1907 a období druhé světové války, a pokud nepovaţujeme za koaliční vlády Høyre a FV, jelikoţ tyto strany v mnoha obvodech sdruţovaly své kandidátky a nakonec spolu splynuly. Od šedesátých let se však situace změnila a mnohem častěji se objevují pravicové vládní koalice, v posledních pěti letech dokonce koalice středolevé, ve kterých figuruje i DNA. DNA profitovala z rozporů mezi pravicovými a středovými stranami. Rozpory totiţ vedly k neshodám ve středopravých koalicích a DNA nabízela alternativu. Důvodem, proč DNA historicky nikdy neparticipovala na vládní koalici aţ do roku 2005, byla snaha nelegitimizovat politické strany nalevo, tedy konkrétně SV, a zároveň DNA
30
Pro podrobnější sloţení vlád viz Příloha č. 5. 23
nechtěla přistupovat na kompromisy, pokud by se v koalici spojila se středovými stranami, tedy Venstre, Sp nebo KrF, které spolupracovaly s pravicovou či středopravou stranou Høyre (Heidar 2005: 822). Před volbami v roce 2005, tedy jiţ od roku 2002, začala DNA jednat o moţné koalici s Sp a SV. Protagonistou byl předseda strany a současný předseda vlády Jens Stoltenberg. Argumentoval potřebou většinové vlády, kterou mělo Norsko naposledy v letech 1983 aţ 1985 (Heidar 2005: 822 - 823). Impulsem k moţnému vytvoření vládní koalice byl pro DNA také neúspěch ve volbách roku 2001. DNA nechtěla opakovat historii Venstre, jejíţ pozice se od roku 1973 rapidně oslabila. Lze také konstatovat, ţe v případě Norska existuje silná soutěţ na úrovni voleb, nicméně na úrovni elit se jedná o silný konsenzus a kooperaci (Urwin 1997: 58).31 Tomu nasvědčuje i oficiální doba potřebná k sestavení parlamentu. Tato doba přesáhla v poválečné historii dobu jednoho týdne pouze třikrát, v roce 1965, 1971 a 1972 (Narud, Strøm 2003: 173). Tato fakta opět potvrzují Strømův předpoklad silné role opozice.
31
Tomu nasvědčuje i zasedací pořádek v parlamentu. Poslanci zde nesedí dle stranické příslušnosti, ale dle kraje, za který byli zvoleni (Rommetvedt 1992: 89). 24
4. A NALÝZA
POSTAVENÍ
DNA
V RÁMCI STRANICKÉHO SY STÉMU
V následující kapitole je nejdříve představen koncept cleavages, neboli koncept konfliktních linií ve společnosti. Dále se kapitola v návaznosti na předchozí části práce věnuje zařazení DNA do stranického systému, především s pomocí teorie stranických systémů Giovanniho Sartoriho. 4.1 C L E A V A G E S Koncept cleavages neboli koncept dělících či konfliktních linií pochází od norského politologa Steina Rokkana a jeho amerického kolegy Seymoura Martina Lipseta. Podle tohoto konceptu existují v kaţdé společnosti určité skupiny, které si začnou být vědomy své identity. Pokud jsou zájmy jednotlivých skupin dlouhodobě v konfliktu, vznikne mezi těmito skupinami ve společnosti konfliktní linie. Tyto skupiny s rozdílnými zájmy jsou reprezentovány politickými stranami, které odráţí poţadavky dané skupiny. Segmentace společnosti se v různých státech liší. Obecně však pro evropské země Rokkan s Lipsetem identifikovali dva procesy, díky kterým došlo ve společnosti k dělení jak teritoriálnímu, tak funkcionálnímu. Těmito procesy byly národní a průmyslová revoluce. Během formování národní identity došlo na teritoriální úrovni k rozporu mezi centrem a periferií, na funkcionální úrovni k rozporu mezi církví a státem. Průmyslová revoluce poté na teritoriální úrovni přinesla rozpor mezi městem a venkovem, na funkcionální úrovni mezi vlastníky a pracujícími. Kaţdá ze stranických rodin je pak reprezentantkou některé ze vzniklých skupin. Díky konfliktní linii mezi centrem a periferií vznikly regionální formace. Konflikt mezi státem a církvemi dal vzniknout křesťanskodemokratickým formacím. Díky konfliktu mezi městem a venkovem vznikly agrární strany. A konečně rozpor mezi vlastníky a pracujícími dal vzniknout sociálnědemokratickým stranám. Komunistické strany vznikly po tzv. mezinárodní revoluci, kterou spustila revoluce v Rusku roku 1917 (Flora et al. 1999: 285, 305; Kopeček 2005b: 19 – 21).32
32
Je však třeba říci, ţe spolu se změnou stranických systémů v šedesátých a sedmdesátých letech se tradiční cleavages stávají méně důleţitými. Vznikly nové strany na základě historicky odlišných témat, neţ na jakých vznikaly strany v devatenáctém a na počátku dvacátého století. Rokkanovým konceptem cleavages se zabývalo mnoho politologů. Někteří z nich jej modifikovali nebo rozšířili. Mezi tyto patří mimo jiné i Arend Lijphart, Ronald Inglehart nebo 25
Dle Rokkana existovalo a existuje konkrétně v norské společnosti pět dělících linií, tzv. cleavages. První z těchto cleavages je teritoriální. Je zde patrný rozdíl mezi centrem a periferií. S tímto rozdělením souvisí i druhá, sociokulturní cleavage. Tato cleavage je patrná například na jazykové otázce. Výše zmíněná varianta norštiny, tzv. bokmål, je uţívána především v městských, centrálních oblastech. Druhá varianta norštiny, nynorsk, je naopak uţívána především ve venkovských oblastech. Třetí cleavage se týká náboţenství. Jedná se o neshody ohledně směřování luteránské církve mezi umírněnými a fundamentálními evangelíky. Čtvrtou je urbánně-rurální cleavage, zohledňující rozdíl producentů a konzumentů potravin. Pátá cleavage je ekonomická a týká se zájmů zaměstnanců na jedné straně, a zaměstnavatelů na straně druhé (Narud, Strøm 2003: 159; Urwin 1997: 43 – 44; Rokkan 1967: 389). Jednotlivé cleavages neexistují ve společnosti odděleně, nýbrţ se navzájem ovlivňují. Cleavages vznikaly ve společnosti postupně. Nejdříve vznikly konflikty týkající se státního uspořádání, tedy unie s Dánskem, později se Švédskem. Tento konflikt rozdělil Norskou společnost teritoriálně na centrum a periferii, kdy centrum, tedy jiţní a západní část Norska, bylo více osídleno a mělo lepší kontakt s okolním světem, zatímco severní a západní regiony byly do značné míry izolovány. K tomuto konfliktu se přidala jazyková otázky, jak byla popsána v první kapitole. V počátcích stranického systému byla tedy strana Venstre zastáncem periferií, rurálních zájmů a samostatného Norska. Naopak Høyre byla zastánkyní centra, urbánní kultury a existence unie se Švédskem. Později se objevili agrárníci, kteří začali hájit zemědělské zájmy, zatímco Venstre i Høyre se více orientovali na dělnické hnutí. Pro účely této práce je nejdůleţitější ekonomická cleavage, tedy konflikt mezi vlastníky a pracujícími, neboť právě ten dal vzniknut DNA. Jak bylo řečeno v kapitole týkající se volební podpory DNA, ekonomická linie je patrná i z pohledu volební geografie. Méně osídlené, chudší regiony na severu a východě země jsou tradičně zastánci politiky DNA. Zde se tedy projevuje značná provázanost teritoriální a ekonomické cleavage. Kaţdá další strana se také profilovala v rámci společenských dělících linií. Toto tvrzení je ověřitelné také na jasné provázanosti politických stran se zájmovými organizacemi. Tak byla DNA spojena s LO, Høyre se zaměstnavatelskými organizacemi, KrF s církevními organizacemi, agrárníci s farmářskými asociacemi. Pouze o Venstre se dá říci, ţe se snaţila překročit vymezenou segmentaci společnosti, Herbert Kitschelt (Hloušek, Kopeček 2004: 45 – 47). Jak je však ukázáno níţe, v Norsku hrají tradiční cleavages stále roli. 26
nicméně i ona se dá do značné míry spojovat s jazykovými organizacemi. Podobnou spojitost jako mezi politickými stranami a zájmovými organizacemi můţeme nalézt také mezi politickými stranami a tiskem. Kaţdá ze stran měla své noviny prosazující její politické názory. Nicméně vazba politických stran na tisk se začala rozvolňovat v sedmdesátých letech (Heidar 2005: 814, Urwin 1997: 44 – 45). Některé z konfliktních linií byly v určitých historických momentech překlenuty. Jako ukázka pro toto tvrzení můţe slouţit rok 1935 a krizový kompromis, který uzavřela DNA s agrárníky. Na jedné straně stála DNA v opozici proti agrárníkům a Høyre v otázce nároku na mzdu, na druhé straně však stála Høyre v opozici proti DNA a agrárníkům v otázce podpory primárního zemědělského sektoru. Agrárníci nakonec volili podporu DNA. DNA se tak zčásti podařilo překlenout ekonomickou levo-pravou konfliktní linii, stejně jako linii urbárně-rurální. Dalším příkladem částečného překlenutí ekonomické konfliktní linie jsou postoje jednotlivých stran k členství v ES/EU. Toto téma bylo v Norsku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, stejně jako na přelomu let osmdesátých a devadesátých, novým tématem (Narud, Strøm 2003: 165; Ray, Narud 2000: 226; Saglie 2000: 94). Překlenutí ekonomické konfliktní linie je patrné především na tom, ţe největšími zastánci vstupu Norska do ES/EU byla kromě DNA strana Høyre (Sitter 2004: 8). Tedy na levo-pravé ose dvě protikladné formace. Přestoţe bylo téma ES/EU dlouhou dobu v Norsku výrazné, nikdy dlouhodobě nepřeklenulo zmíněnou ekonomickou cleavage zcela.33 Lze tedy uzavřít, ţe v norské společnosti je stále dominantní ekonomická cleavage, která dělí stranické spektrum dle levo-pravé osy. To je patrné i na absenci vládních koalic napříč stranickým spektrem. V případě Norska se vţdy jedná o koalice středopravých, popřípadě po posledních dvojích volbách středolevých politických stran. 4.2 DNA
VE STRANICKÉM SYSTÉMU
Do konce devatenáctého století se v Norsku jednalo o čistý bipartismus, kdy jedinými parlamentními formacemi byli Venstre a Høyre. Bipartismus byl podpořen většinovým
33
Nicméně v určitých obdobích se stalo téma vstupu do ES/EU klíčovým z hlediska existence, respektive zániku vlád. Po referendu v roce 1972 rezignovala z důvodu neúspěšného referenda vláda DNA, která byla krátce nahrazena středopravou koalicí. V roce 1989 skončila vláda H, KrF, Sp, jejíţ koaliční partneři se nebyli schopni dohodnout na společném postupu v otázce členství v EU. 27
volebním systémem. Tato etapa stranického systému Norska není pro účely této práce podstatná, a proto jí nebude věnován větší prostor. Na počátku dvacátého století se parlamentní stranou stala i DNA. Z hlediska stranické typologie ji můţeme označit za stanu masovou. Toto označení pochází od francouzského politologa Maurice Duvergera, který rozlišil elitní a masový typ politické strany. Rozlišení je spojeno s podobou volebního práva. Do druhé poloviny devatenáctého století bylo volební právo výsadou aristokratických vrstev společnosti a na ty se také tehdejší strany orientovaly. Tyto strany je moţné označit jako elitní. S příchodem všeobecného volebního práva však bylo třeba zaměřit se na širší vrstvu obyvatelstva, a začaly tak vznikat strany masové (Klíma 2003: 39 – 44). Takovou stranou je i DNA. Ta nicméně větší vliv získala aţ na konci dvacátých let dvacátého století, po vyřešení vnitřních sporů týkajících se komunistické ideologie. Zhruba od dvacátých let dvacátého století se stranický systém Norska nejvíce podobá teoretické koncepci švédských politologů Stena Berglunda a Ulfa Lindstrøma, která je známá pod označením pětistranický model. Tento model je dle nich vlastní skandinávským zemím34 (Heidar 2004a: 42; Heidar 2005: 825). V modelu figuruje jedna strana z kaţdé z pěti stranických rodin. První je strana sociálnědemokratická, kterou v Norsku reprezentuje právě DNA. Druhou je strana komunistická, kterou v norském případě později nahradila SV. Dalšími jsou agrární, liberální a konzervativní strana. Jediným odchýlením od pětistranického modelu byla v Norsku KrF. Na začátku sedmdesátých let však dochází ve stranickém systému Norska ke změně. Norský politolog Stein Rokkan představil hypotézu, dle které se od dvacátých do šedesátých let dvacátého století mluví o tzv. zamrznutí stranických systémů (Kopeček 2005b: 21). V případě Norska se na začátku sedmdesátých let objevují nové politické formace, které se dostávají do parlamentu, jak bylo popsáno v podkapitole věnující se vývoji stranického systému. Stranický systém tedy dle Rokkanovy terminologie rozmrzá. Lze proto shrnout, ţe norský stranický systém se vyvíjel od dvoustranického přes systém pěti stran k multipartismu. Chceme-li analyzovat postavení DNA v rámci výše popsaného stranického systému, musíme pro tento účel zvolit vhodnou teorii. Existuje několik teorií stranických systémů. Kaţdá z nich uţívá své pojmosloví. Pokud bychom vybrali teorii Jeana 34
Mezi skandinávské země se řadí Norsko, Švédsko a Dánsko. Pro širší označení skupiny zemí Norska, Švédska, Dánska, Finska a Islandu se pouţívá termínu severské nebo nordické státy (Heidar 2004b: 9). 28
Blondela, označili bychom norský stranický systém mezi lety 1933 a 1973 za multipartismus s dominující stranou.35 DNA totiţ v tomto období pravidelně dosahovala volebních výsledků nad 40 % (Kopeček 2005b: 40 – 41). Jinou teorii stranických systémů představil italský politolog Giovanni Sartori. Sartori v této teorii k formátu systému zohledňujícímu počet relevantních stran přidal typ systému, zohledňující stupeň ideologické polarizace (Kopeček 2005b: 42; Sartori 2005: 132). Sartori představuje čtyři varianty soutěţivých stranických systémů. Jsou jimi
bipartismus,
umírněný
pluralismus,
polarizovaný
pluralismus
a
systém
predominantní strany (Sartori 2005: 135 - 218). Jedním z kritérií Sartoriho klasifikace je počet stran ve stranickém systému, kdy za hraniční počet mezi umírněným a polarizovaným pluralismem povaţuje pět politických stran. Přesto se však systém automaticky nestává polarizovaným pluralismem, pokud se ve stranické soutěţi objeví víc neţ pět parlamentních stran, jak je tomu i v Norsku od roku 1921 do současnosti, s výjimkou mezi lety 1949 a 1953. Důleţitá je také ideologická vzdálenost mezi stranami v systému. V případě Norska lze konstatovat, ţe stranický systém není ideologicky vysoce fragmentovaný, a proto jej lze stále řadit do kategorie umírněného pluralismu (Sartori 2005: 185 – 199). Neexistují zde bilaterální antisystémové opozice, coţ je dle Sartoriho jedna z charakteristik polarizovaného pluralismu (Havlík 2006b: 290). Pro účely této práce je významný také Sartoriho koncept systému predominantní strany. Jedná se o stranu, která minimálně ve trojích po sobě jdoucích volbách získala nadpoloviční většinu hlasů a je tím pádem schopna sama sestavit většinovou vládu. Sartori dále vymezuje pojem dominantní strany, coţ je strana, která nezískává absolutní většinu mandátů, ale dlouhodobě předstihuje konkurenční strany. Dominantní strana můţe existovat v rámci různých typů stranického systému (Kopeček 2005b: 49). Aplikováním Sartoriho kritérií na DNA lze vyvodit závěr, ţe od roku 1945 do roku 1961 byla DNA predominantní stranou norského stranického systému. Zároveň však od roku 1933 do současnosti lze v případě DNA hovořit o straně dominantní. Výjimku tvoří rok 2001, kdy DNA získala o pouhá 3 % více neţ strana Høyre. Lze tedy shrnout, ţe od druhé světové války do roku 1961 existoval v Norsku systém predominantní strany, kterou byla DNA. V šedesátých letech lze norský stranický systém charakterizovat jako umírněný pluralismus. Od šedesátých let se 35
Blondel představuje čtyři základní modely soutěţivých stranických systémů. Jsou jimi bipartismus, systém dvou a půl strany, multipartismus s dominující stranou a multipartismus bez dominující strany (Kopeček 2005b: 40). 29
v systému také objevují tendence k dvoublokové soutěţi, kdy se nalevo od středu nachází DNA a SV a napravo od středu Høyre, Venstre, Sp a KrF (Havlík 2006a: 139). V této podobě systému má však DNA stále silnou pozici a lze ji tedy označit za dominantní stranu, s výjimkou let 2001 aţ 2005.
30
Z ÁVĚR Ve vývoji DNA existuje několik zásadních momentů, které ovlivnili jak voličskou základnu, tak samotnou DNA. Prvním z nich byla konfrontace s komunistickými ideami a nejistá profilace DNA na počátku dvacátých let. V pořadí dalším bylo dlouholeté vládnutí DNA v pozici predominantní strany, od konce druhé světové války do roku 1961. V tomto období měla DNA prostor pro budování sociálního státu podle svých představ. Roku 1961 DNA oslabilo odtrţení několika členů pod hlavičkou SF, kteří nesouhlasili s členstvím Norska v NATO. V průběhu šedesátých let a na začátku let sedmdesátých ovlivnilo DNA téma vstupu do ES, které stranu vnitřně oslabilo a ztratilo i volební přízeň části voličů. Podruhé se strana potýkala opět s tématem vstupu do EU na počátku devadesátých let a snaţila se, aby se neopakovala voličská ztráta z roku 1973. Další zásadní zlom přišel v roce 2001, kdy DNA dosáhla nejslabšího volebního výsledku od roku 1924. I to byl impuls k úvahám o moţné vládní spolupráci, která se uskutečnila po volbách 2005 a znovu po volbách 2009 v podobě vládní koalice s Sp a SV. Co se působení ve vládě a parlamentu týče, lze ho v případě DNA rozdělit do několika etap. První etapa trvala od roku 1903, kdy se DNA poprvé objevuje v parlamentu, do roku 1927. V této etapě DNA teprve sbírala volební podporu a nebyla zároveň pro ostatní politické strany relevantním partnerem kvůli své nejisté profilaci ohledně komunistické ideologie. Situace se změnila v roce 1927, kdy se DNA stala stranou s nejvyšším volebním výsledkem a sestavila vládu. Tato vláda sice trvala krátce, ale uvedla druhou etapu, parlamentního působení DNA. Druhá etapa trvala od roku 1935 do roku 1963. DNA se v roce 1935 zbavila komunistických myšlenek a sestavila vládu. Od tohoto okamţiku zůstala vládní stranou nepřetrţitě aţ do roku 1963. Od roku 1963 lze datovat třetí etapu, ve které začaly být středové a pravicové strany schopny sestavit koalice, které se mohly ujmout vlády. Střídaly se tak vlády DNA a středopravých koalic. Poslední etapa začala v roce 2005, kdy DNA poprvé za dobu své existence, s výjimkou období druhé světové války, sestavila vládní koalici. Koalice DNA, Sp a SV je u vlády i v současnosti. V otázce voleb je důleţité upozornit především na rozloţení volební podpory DNA. DNA je tradičně silná v severních a východních regionech. Je zde tedy patrná ekonomická cleavage, která souvisí s demografickým rozloţením obyvatelstva. Na této
31
cleavage se DNA profilovala. Je zjevné, ţe zatímco na ekonomických tématech DNA získává volební podporu, témata týkající se názorů ohledně NATO a EU ji oslabila. Také je moţno konstatovat, ţe ačkoli téma vstupu do ES/EU rozdělilo spektrum politických stran dle nového klíče, norská soutěţ politických stran je stále nejsilněji ovlivněna ekonomickou konfliktní linií. Stále je nedůleţitějším rozdílem názor na roli státu v ekonomice. DNA po posledních dvojích volbách vládne v koalici s Sp a SV. Jelikoţ volební podpora DNA od roku 2001 roste, lze usuzovat, ţe voliči DNA souhlasí s koaliční strategií a podpoří ji i v případě dalších voleb. Je tedy moţné předpokládat, ţe po budoucích volbách opět DNA upřednostní koaliční většinové vládnutí před samostatnou menšinovou vládou.
32
S EZNAM
POUŽITÝCH ZKRA TEK
A AIK
Norská strana práce (Arbeiderpartiet) Informační výbor DNA proti členství Norska v ES (Arbeiderbevegelsens informasjonskomité mot norsk medlemskap i EF) Ap Norská strana práce (Arbeiderpartiet) AUF Mladí sociální demokraté (Arbeidernes Ungdomsfylking) BP Agrární strana (Bondepartiet) CDI Křesťanskodemokratická internacionála (Centrist Democrat International) DNA Norská strana práce (Det Norske Arbeiderparti) DNF Nová strana lidová (Det Nye Folkepartiet) EEA Evropský hospodářský prostor (European Economic Area) EFTA Evropské sdruţení volného obchodu (European Free Trade Association) ELDR Evropská liberální, demokratická a reformní strana (European Liberal Democrats Party) EPP Evropská lidová strana (European People's Party) ES Evropské společenství EU Evropská unie FF Budoucnost pro Finmarku (Framtid for Finnmark) FrP Pokroková strana (Fremskrittspartiet) FV Nezávislí liberálové (Frisinnede Venstre) GUE/NGL Konfederální skupiny sjednocené evropské levice/Severské zelené levice (European United Left/Nordic Green left) H Konzervativní strana (Høyre) Hf Domácí fronta (Hjemmefronten) IDU Mezinárodní demokratická unie (International Democrat Union) KrF Křesťanská lidová strana (Kristelig Folkeparti) KYST Strana pobřeţí (Kystpartiet) LO Norská konfederace odborových svazů (Landsorganisasjonen i Norge) MV Umírnění liberálové (Moderate Venstre) NATO Severoatlantická aliance (North Atlantic Treaty Organization) NKP Komunistická strana Norska (Norges Kommunistiske Parti) NSA Norská sociálnědemokratická strana (Norges Socialdemokratiske Arbeiderparti) PES Strana evropských socialistů (Party of European Socialists) RF Radikální lidová strana (Radikale Folkeparti) RV Rudá volební aliance (Rød Valgallianse) S Koaliční strana (Samlingspartiet) SAMAK Severské dělnické hnutí (Arbettarrörelsens nordiske samarbejdskommitté) SF Socialistická lidová strana (Sosialistisk Folkeparti) SI Socialistická internacionála (Socialist Internacionale) SME Sociální demokraté proti ES (Sosialdemokrater mot EU) Sp Strana středu (Senterpartiet) SV Levicová socialistická strana (Sosialistisk Venstreparti) TVF Mezipolitická lidová strana (Tverrpolitisk Folkevalgte) V Liberální strana (Venstre) 33
P RAMENY 1. AUF. 2008. Lover for AUF (Stanovy AUF). (http://auf.no/filer/vedtekter08-10.pdf), ověřeno k 8. 4. 2010. 2. Nordsieck,
Wolfram.
2001.
Parties
and
Elections
in
Europe.
Norway.
(http://www.parties-and-elections.de/norway2.html), ověřeno k 26. 3. 2010. 3. Regjeringen
(Norská
vláda).
Norske
regjeringer
siden
1945.
(http://www.regjeringen.no/nb/om_regjeringen/tidligere/oversikt/ministerier_regjeri nger/nyere_tid/regjeringer.html?id=438715), ověřeno k 13. 4. 2010. 4. Regjeringen
(Norská
vláda).
Norske
regjeringer
1905
-
1940.
(http://www.regjeringen.no/nb/om_regjeringen/tidligere/oversikt/ministerier_regjeri nger/opplosningen-av-unionen-med-sverige/departementsinndeling-1905--1940/regjeringsliste-1905---1945.html?id=438665), ověřeno k 13. 4. 2010. 5. Rivera, M. Álvarez. 2009. Election Resources on the Internet: Elections to the Norwegian Storting. (http://electionresources.org/no/), ověřeno k 29. 3. 2010. 6. Sametinget (Sámský parlament). 1989. Møtebok 1/89. Karasjok. (http://www.samediggi.no/Filnedlasting.aspx?FilId=2413&MId1=12&MId2=3077& MId3=3207&back=1), ověřeno k 26. 3. 2010. 7. Statistisk Sentralbyra. 1965. Stortingsvalget 1965: Helfte II. Oslo: H. Aschehoug & Co. (http://www.ssb.no/histstat/nos/nos_a126.pdf), ověřeno k 15. 4. 2010. 8. Statistik Sentralbyra. 2009. Stortingsvalet 2009. (http://www.ssb.no/stortingsvalg/), ověřeno k 29. 4. 2010. 9. Statistisk
Sentralbyra.
2010.
Stortingsvalg
(Parliamentary
Elections).
(http://www.ssb.no/emner/historisk_statistikk/publikasjoner/histemne-24.html), ověřeno k 28. 4. 2010.
34
10. Stortinget (Norský parlament). 2010. Partienes representasjon på Stortinget 1945– 2009.
(http://www.stortinget.no/no/Stortinget-og-demokratiet/Valg-og-
konstituering/Valgstatistikk/Partienes-representasjon-pa-Stortinget/), ověřeno k 14. 4. 2010. 11. Stortingets kontor. 1950. Stortingsvalget 1949. Oslo: H. Aschehoug & Co. (http://www.ssb.no/histstat/nos/nos_xi_013.pdf), ověřeno k 15. 4. 2010. 12. Tvedt, Knut Are. 2009. Norge – Norge etter 1980 – Stortingsvalg 1882-2009. (http://www.snl.no/Norge_–_Norge_etter_1980/Stortingsvalg_1882-2009), ověřeno k 30. 3. 2010.
S EKUNDÁRNÍ
LITERATURA A INTERNETOVÉ ZDROJE
1. Arbeidepartiet. Fakta og oppslutning. (http://arbeiderpartiet.no/Om-AP), ověřeno k 1. 4. 2010. 2. Arbeidepartiet.
Information
in
English.
(http://arbeiderpartiet.no/Kontakt/Information-in-English/(language)/nor-NO), ověřeno k 3. 4. 2010. 3. Arbeidepartiet.
Kvinnebevegelsen.
(http://arbeiderpartiet.no/Om-AP/Aps-
historie/Kvinnebevegelsen), ověřeno k 27. 2. 2010. 4. Arbeidepartiet.
Kvinnenettverket.
(http://arbeiderpartiet.no/Om-AP/Styrer-og-
organer/Kvinnenettverket), ověřeno k 1. 4. 2010. 5. Arbeiderpartiet. Kvaret om et arbeiderparti. (http://arbeiderpartiet.no/Om-AP/Apshistorie/Kravet-om-et-arbeiderparti), ověřeno k 3. 3. 2010.
35
6. Arbeiderpartiet.
Splittelsen
i
1920
og
gjenforeningen
i
1927.
(http://arbeiderpartiet.no/Om-AP/Aps-historie/Kravet-om-etarbeiderparti/Splittelsen-i-1920-og-gjenforeningen-i-1927), ověřeno k 27. 2. 2010. 7. Baldersheim, Harald a Fimreite, Anne Lise. 2005. „Norwegian Centre–Periphery Relations in Flux: Abolition or Reconstruction of Regional Governance?“ West European Politics 28, č. 4, 764 – 780. 8. Brunclík, Miloš. 2009. „Negativní parlamentarismus: cesta k efektnějšímu fungování parlamentního reţimu?“ Acta Politologica 1, č. 2, 118 – 141 (http://tarantula.ruk.cuni.cz/ACPOENG-15-version1-brunclik_01_02_merged.pdf), ověřeno k 10. 4. 2010. 9. Dagre, Tor. Norsko po roce 1905. Velvyslanectví Norského království v Praze (http://www.noramb.cz/About_Norway/history/after1814/post1905/), ověřeno k 15. 3. 2010. 10. Fellesskap. Regjeringen fire år. (http://www.fellesskap.org/), ověřeno k 10. 4. 2010. 11. Flora, Peter, Kuhnle, Stein a Urwin, Derek (eds.). 1999. State formation, nationbuilding and mass politics in Europe: the theory of Stein Rokkan. Oxford: Oxford University Press. 12. Havlík, Vlastimil. 2006a. „Menšinová stabilita: Vlády a vládnutí v Norsku v letech 1945-2005.“ In: Koalice a koaliční vztahy. Ed. Cabada, Ladislav. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. 13. Havlík, Vlastimil. 2006b. „Proměny norské politiky.“ Politologický časopis 13, č. 3, 285 – 305. 14. Heidar, Knut. 2004a. „Parties and Party Systems.“ In: Nordic Politics: Comparative Perspectives. Ed. Heidar, Knut. Oslo: Universitetsforlaget, 9 – 23.
36
15. Heidar, Knut. 2004b. „State and Nation-building in the Nordic Area.“ In: Nordic Politics: Comparative Perspectives. Ed. Heidar, Knut. Oslo: Universitetsforlaget, 9 – 23. 16. Heidar, Knut. 2005. „Norwegian Parties and the Party System: Steadfast and Changing.“ West European Politics 28, č. 4, 807 – 833. 17. Hloušek, Vít a Kopeček, Lubomír. 2004. Konfliktní demokracie: Moderní masová politika ve střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárovní politologický ústav. 18. Hloušek, Vít. 2006. „Vztahy socialistických a komunistických stran v zemích západní Evropy.“ In: Dusivé objetí: historické a politologické pohledy na spolupráci sociálních demokratů a komunistů. Eds. Fajmon, Hynek, Balík, Stanislav a Hloušková, Kateřina. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 64 – 76. 19. Høyre.
Kort
om
Høyres
ideologi
og
politikk.
(http://www.hoyre.no/artikler/2008/7/dette_er_hoyre), ověřeno k 7. 4. 2010. 20. Hroch, Miroslav, Kadlečková, Helena a Bakke Elisabeth. 2005. Dějiny Norska. Praha: Lidové noviny. 21. Chytilek, Roman. 2000. „Podněty a výsledky. Volební a stranické systémy v evropských zemích.“ In: Politické strany moderní Evropy. Eds. Strmiska, Maxmilián, Hloušek, Vít, Kopeček, Lubomír a Chytilek, Roman. Praha: Portál, 603 – 691. 22. Kazda, Antonín. 2005. „Rudozelené Norsko.“ Cevrorevue 5, č. 10, 18. 23. Kinsey, Barbara Sgouraki. 2006. „Cleavage Formation in Norway: The Contextual Dimension.“ Scandinavian Political Studies 29, č. 3, 261 - 283. 24. Klíma, Michal. 2003. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha: Radix. 37
25. Kopeček, Lubomír. 2005a. „Norsko.“ In: Politické strany moderní Evropy. Eds. Strmiska, Maxmilián, Hloušek, Vít, Kopeček, Lubomír a Chytilek, Roman. Praha: Portál, 225 – 237. 26. Kopeček, Lubomír. 2005b. „Politické strany a stranické systémy ve srovnávací perspektivě.“ In: Politické strany moderní Evropy. Eds. Strmiska, Maxmilián, Hloušek, Vít, Kopeček, Lubomír a Chytilek, Roman. Praha: Portál, 9 – 54. 27. Kristelig
Folkeparti.
Hva
mener
KrF
om.
(http://www.krf.no/ikbViewer/page/krf/politikk/hva-mener-krf-om), ověřeno k 4. 4. 2010. 28. Landsorganisasjonen i Norge. 2008. LOs historie. (http://www.lo.no/u/OmLO/Organisasjonen-LO1/LOs-historie/), ověřeno k 13. 3. 2010. 29. Lasák, Jan. 2006. „Nová Fremskrittspartiet: most přes navţdy.“ Global Politics. (http://www.globalpolitics.cz/clanky/norska-strana), ověřeno k 28. 3. 2010. 30. Lawrence, E. Rose. 2004. „Local Goverment and Politics.“ In: Nordic Politics: Comparative Perspectives. Ed. Heidar, Knut. Oslo: Universitetsforlaget, 164 - 182.
31. Lismoen, Håvard. 2002. Relationship between LO and Labour Party under debate. Euronline. (http://www.eurofound.europa.eu/eiro/2002/12/feature/no0212102f.htm), ověřeno k 13. 3. 2010. 32. Meyer, Håkon. 1935. Den politiske arbeiderbevegelse i Norge. Oslo: Det Norske Arbeiderpartis forlag. 33. Narud, Hanne Marthe a Strøm, Kaare. 2003. „Norway: A Fragile Coalitional Order.“ In: Coalitional Governments in Western Europe. Eds. Müller, Wolfgang a Strøm Kaare. Oxford: Oxford University Press, 158 - 191.
38
34. Nilson, Sparre Sten. 1981. „Factional Strife in the Norwegian Labour Party 19181924.“ Journal of Contemporary History 16, č. 4, 691-704. 35. Nilson, Sparre Sten. 1988. „A Labor Movement in the Communist Internacional: Norway 1918 – 1923.“ In: Neutral Europe between War and Revolution 1917 – 1923. Ed. Schmitt, Hans. Charlottesville: University Press of Virginia,133 – 175. 36. Nordbeck, Ola. 2009. Areal. Statistisk sentralbyrå. (http://www.ssb.no/areal/), ověřeno k 26. 3. 2010. 37. Nordby, Trond. 2004 „Patterns of Corporatist Intermediation.“ In: Nordic Politics: Comparative Perspectives. Ed. Heidar, Knut. Oslo: Universitetsforlaget, 98 – 107. 38. Novák, Miroslav. 2001. Jakou demokracii pro nové demokracie?: Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní země. Brno: Masarykova univerzita. 39. NRK: Valg 09: Fylker. (http://www.nrk.no/valg09/resultat/fylker.html), ověřeno k 29. 4. 2010. 40. Petersson, Olof. 1994. The Government and Politics of the Nordic Countries. Stockholm: Fritzes. 41. Rasch, Bjørn Erik. 2004. „Parliamentary Government.“ In: Nordic Politics: Comparative Perspectives. Ed. Heidar, Knut. Oslo: Universitetsforlaget, 127 – 141. 42. Ray, Leonard a Narud, Hanne Marthe. 2000. „Mapping the Norwegian Political Space: Some Findings from an Expert Survey.“ Party Politics 6, č. 2, 225 – 239. 43. Rokkan, Stein. 1967. „Geography, Religion, and Social Class: Crosscutting Cleavages in Norwegian Politics.“ In: Party systems and voter alignments: crossnational perspectives. Eds. Lipset, Seymour a Rokkan Stein. New York: Free Press, 367 – 444.
39
44. Rommetvedt, Hilmar. 1992. „The Norwegian Storting: The Central Asembly of the Periphery.“ Scandinavian Political Studies 15, č. 2, 79 - 97. 45. Říchová, Blanka. 2000. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál. 46. Saglie, Jo. 2000. „Between Opinion Leadership and 'Contract of Disagreement': The Norwegian Labour Party and the European Issue (1988-1994).“ Scandinavian Political Studies 23, č. 2, 93 – 113). 47. Sartori, Giovani. 2005. Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 48. Senterpartiet. Politikk. (http://www.senterpartiet.no/category12921.html), ověřeno k 4. 4. 2010. 49. Sitter, Nick. 2004. „Beyond Government and Opposition? The European Question, Party Strategy and Coalition Politics in Norway.“ Centre for European and Asian Studies. Report 2. (http://www.bi.no/upload/04-02-NorgEU.pdf), ověřeno k 15. 4. 2010. 50. Sosialistisk
Venstreparti.
Tema.
(http://www.sv.no/Forside/Politikken/Tema),
ověřeno k 2. 3. 2010. 51. Steen, Anton. 2004. „The Welfare State – Still Viable?“ In: Nordic Politics: Comparative Perspectives. Ed. Heidar, Knut. Oslo: Universitetsforlaget, 207 – 227. 52. Strøm, Kaare. 1990. Minority government and majority rule. Cambridge: Cambridge University Press. 53. Svatoň, Jan. 2004. „Ústavní systémy severských států.“ In: Soudobé ústavní systémy. Ed. Filip, Jan. Brno: Masarykova univerzita, 155 – 196.
40
54. Urwin, Derek. 1997. „The Norwegian Party System from the 1880s to the 1990s.“ In: Challenges to political parties: the case of Norway. Eds. Strøm, Kaare a Svåsand, Lars. Ann Arbor: University of Michigan Press, 33 – 60. 55. Venstre. 2009. EU. (http://www.venstre.no/artikkel/21188), ověřeno k 7. 3. 2010. 56. Østbø, Ivar Buch. 2009. The Norwegian Parliament. Oslo: The Storting’s administration. (http://www.stortinget.no/Global/pdf/Hovedbrosjyre%20div%20språk/2009_eng_we b.pdf), ověřeno k 27. 4. 2010.
41
P ŘÍLOHY PŘÍLOHA
Č.
1: M A P A
N O R S K ÝC H K R A J Ů
(FYLKER)
Zdroj Přílohy č. 1: NRK: Valg 09: Fylker.
42
PŘÍLOHA V ROCE
Č.
2: V O LE B N Í
PODPORA
DNA
VE VOLBÁCH DO PARLAMENTU
2009
Zdroj Přílohy č. 2: Statistik Sentralbyra 2009.
43
PŘÍLOHA
Č.
3: P R O C E N T U Á L N Í
V O L E B N Í ZI S K Y
DNA
V JEDNOTLIVÝCH
KRAJÍCH
1961 1965 1969 1973 1977 1981 1985 1989 1993 1997 2001 2005 2009 1 Østfold 55,5 51,4 54,2 43,1 51,4 45,3 48,9 39,9 42,4 40,1 27,8 35,7 39,3 2 Akershus 46,8 42,6 45,5 33,3 40,3 33,1 34,6 30,7 37,8 34,8 23,6 30,5 33,7 3 Oslo 42,8 40,2 44,5 33,5 40,0 33,0 34,0 29,8 36,6 33,4 22,4 31,5 35,0 4 Hedmark 60,0 57,1 61,3 51,9 60,1 56,0 58,4 52,2 48,8 47,0 37,6 45,9 47,1 5 Oppland 56,4 53,5 56,3 49,4 56,0 52,0 56,7 48,6 47,1 46,2 36,4 44,2 45,8 6 Buskerud 56,1 50,8 52,4 42,5 49,5 43,7 46,3 39,6 42,7 40,9 27,5 36,2 37,1 7 Vestfold 46,6 42,4 44,3 33,8 39,8 33,9 35,4 30,1 35,4 33,5 21,6 30,2 33,7 8 Telemark 51,0 48,8 52,4 37,2 49,9 46,2 50,6 36,8 38,7 39,0 29,3 39,3 41,7 9 Aust-Agder 43,8 41,5 43,0 33,0 39,2 34,4 39,7 31,4 33,1 30,4 19,8 29,0 32,5 10 Vest-Agder 34,8 31,7 33,0 24,3 29,9 26,7 31,0 23,7 27,8 26,2 16,7 23,9 26,5 11 Rogaland 36,1 32,6 34,8 26,3 31,6 27,1 30,9 26,7 29,3 27,6 17,8 24,6 26,1 12 Hordaland 36,1 33,3 36,7 28,3 32,3 27,7 33,5 30,0 32,8 30,7 19,6 27,9 30,5 Bergen 49,2 42,6 45,6 13 Sogn og Fjordane 35,0 31,3 33,6 26,3 32,5 31,0 36,9 31,4 32,5 31,1 22,4 29,5 29,6 14 Møre og Romsdal 34,7 32,8 35,6 25,9 31,9 29,6 34,4 29,2 30,5 27,7 19,5 26,1 30,7 15 Sør-Trøndelag 50,3 45,1 48,2 37,1 44,5 38,7 43,0 36,4 39,5 38,7 28,9 38,3 41,0 16 Nord-Trøndelag 47,8 43,4 46,5 37,1 46,4 42,7 47,1 38,5 38,4 40,1 32,4 40,0 43,5 17 Nordland 49,1 46,3 53,4 35,8 46,4 41,0 45,8 38,9 36,7 36,2 24,2 36,3 39,3 18 Troms 54,4 48,5 55,4 36,3 44,6 40,3 47,7 37,6 35,8 34,5 22,1 33,0 36,7 19 Finnmark 62,1 55,6 61,3 43,9 55,0 48,9 59,0 36,4 39,6 36,3 26,8 40,3 45,4 Zdroj Přílohy č. 3: Statistisk Sentralbyra 2010. Vysvětlivky k Příloze č. 3: Bergen byl v roce 1973 sloučen s volebním obvodem Hordaland.
44
PŘÍLOHA
Č.
4: V O LE B N Í
1906 DNA % 16 M. 11 H % 32,8 M. 35 FrP % M. SV1 % M. KrF % M. Sp % M. V % 45,1 M. 73 FV % M. RF % M. RV % M. KYST2 % M. NKP % M. FF % M. DLF % M. Ostatní % 1,3 M. -
1909 20,4 11 43,4 64 -
Celkem M. 123
V Ý S L E D Y P R O VO L B Y D O
1912 1915 1918 1921 26,2 32 31,6 21,3 23 19 18 29 34 24 21 49 42 13 3 17 35,5 33 28 20 46 76 74 52 37
1924 18,4 24 32 43 13 22 19 34
1927 36,8 59 24 29 15 26 17 30
1930 31,4 47 27 39 16 25 20 33
1933 40,0 69 20 30 1 1 14 23 17 24
11 1,8 2 6 6 -
1 1,4 1 4 3 -
2 0,8 1 2 -
0,6 1 2 -
23
4
1
10
0,7 -
6 -
6 -
3 -
15 2,5 2 -
-
3
1
-
-
1
3
2
123
123
123
126
150
150
150
150
150
STORTINGU
1936 42,5 70 21 36 1 2 12 18 16 23
1945 41,0 76 17,0 25 7,9 8 8,0 10 13,8 20 0,4 0 11,9 11 0,4 1 -
150
150
OD ROKU
1906
DO ROKU
2009
1949 45,7 85 18,3 23 8,5 9 7,9 12 13,1 21 5,8 0,7 -
1953 46,7 77 18,6 27 10,5 14 9,1 14 10,0 15 5,1 3 0,0 -
1957 48,3 78 18,9 29 10,2 12 9,3 15 9,7 15 3,4 1 0,2 -
1961 46,8 74 20,0 29 2,4 2 9,6 15 9,4 16 8,8 14 2,9 0,1 -
1965 43,1 68 21,1 31 6,0 2 8,1 13 9,9 18 10,4 18 1,4 0,0 -
1969 46,6 74 19,7 29 3,5 9,4 14 10,3 20 9,4 13 1,0 0,1 -
1973 35,4 62 17,4 29 5,0 4 11,2 16 12,2 20 11,0 21 3,5 2 0,4 SV 3,4 1 0,5 -
1977 42,2 76 24,8 41 1,9 4,2 2 12,4 22 8,6 12 3,2 2 0,6 0,4 1,0 0,7 -
1981 37,1 66 31,7 53 4,5 4 4,9 4 9,4 15 6,7 11 3,9 2 0,7 0,3 0,5 0,3 -
1985 40,7 71 30,4 50 3,7 2 5,5 6 8,3 16 6,6 12 3,1 0,6 0,2 0,5 0,4 -
1989 34,4 63 22,1 37 13,0 22 10,0 17 8,5 14 6,5 11 3,2 0,8 RV 0,3 1 1,2 -
1993 36,9 67 17,0 28 6,3 10 7,9 13 7,9 13 16,7 32 3,6 1 1,1 1 0,0 2,6 -
1997 35,1 65 14,3 23 15,3 25 6,0 9 13,7 25 8,0 11 4,4 6 1,7 0,4 1 0,1 1,1 -
2001 24,3 43 21,2 38 14,6 25 12,5 23 12,4 22 5,6 10 3,9 2 1,2 1,7 1 0,1 2,5 -
150
150
150
150
150
150
155
155
155
157
165
165
165
165
2005 2009 32,7 34,5 61 64 14,1 17,2 23 30 22,1 22,9 38 41 8,8 6,2 15 11 6,8 6,2 11 11 6,5 5,5 11 10 5,9 3,9 2 2 1,2 1,3 0,8 0,2 - 0,1 1,1 1,1 169
169
Zdroje Přílohy č. 4: Hroch et al. 2005: 254; Rivera 2009; Statistisk sentralbyrå; Tvedt 2009; Stortingets kontor 1950.: 133; Strøm 1990: 194. Vysvětlivky k Příloze č. 4: % - procentní zisk dané strany v daných volbách M. - počet parlamentních míst Zkratka strany na místě % značí, ţe daná strana uzavřela volební koalici se stranou jejíţ zkratka je na místě %. Pro nevyplněná pole chybí údaje. 1
Výsledky mezi lety 1961 aţ 1969 jsou za politickou formaci SF.
2
Steinar Bastesen byl v roce 1997 zvolen za stranu TVF, se kterou se však roku 1999
rozešel a přidal se ke straně KYST.
46
PŘÍLOHA
Č.
5: V L Á D N Í
S T R A N Y A K O A L I C E O D RO K U
1905
1905 V, H, MV, S 1906 1907 - V, MV - V, FV, 1908 V 1909
1941 DNA, H,V, Sp, Hf 1942 1943
1910 H, FV
1946
1982
1911 1912 1913 1914 1915 1916 1917 1918 1919 1920 1921 1922 1923
1947 1948 1949 1950 1951 1952 1953 1954 1955 1956 1957 1958 1959
1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995
H, FV V V
V H, FV V V - H, FV - H, FV 1924 V 1925 V 1926 H, FV 1927 1928 - DNA -V 1929 1930 1931 - V - Sp 1932 Sp 1933 V 1934 V 1935 DNA 1936 1937 DNA 1938 1939 1940 - DNA, H, V, Sp
DO R O K U
2010
1977 DNA 1978 1979
1944 1980 1945 - DNA, H, V, Sp, NKP, Hf 1981 - DNA - DNA -H
DNA DNA DNA DNA DNA
H, KrF, Sp H, KrF, Sp DNA H, KrF, Sp DNA
1960 1961 DNA 1962 1963 - H, KrF, V, Sp - DNA 1964
1996 DNA 1997 KrF, Sp, V 1998 1999
1965 Sp, H, V, KrF 1966 1967
2001 H, KrF, V 2002 2003
1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976
2004 2005 DNA, SV, Sp 2006 2007 2008 2009 DNA, SV, Sp 2010
Sp, H, V, KrF DNA KrF, Sp, V DNA
2000 DNA
DNA
Zdroje Přílohy č. 5: Regjeringen: Norske regjeringer siden 1905 – 1940; Regjeringen: Norske regjeringer siden 1945; Strøm 1990: 196 – 197.
47
Vysvětlivky k Příloze č. 5: S – Koaliční strana(Samlingspartiet), vedená stranou Høyre Hf – Domácí fronta (Hjemmefronten) V roce kde se vystřídalo několik vlád je kaţdá označena pomlčkou (-).
48
RESUMÉ Bakalářská diplomová práce je případovou studií zabývající se postavením Norské strany práce (Det Norske Arbeiderparti – DNA) ve stranickém systému Norska. Jedná se o sociálnědemokratickou stranu, která vznikla v roce 1887. Od třicátých let 20. století se DNA stala významným stranickým aktérem s vládní participací. Dle teorie stranických systémů Giovanniho Sartoriho lze po určité období označit DNA za predominantní stranu. Práce představuje historický vývoj DNA, věnuje se její volební podpoře a působení ve vládě. Poslední kapitola je věnována analýze postavení DNA v rámci stranického systému. KLÍČOVÁ
SLOVA
Cleavage, menšinové vlády, Norská strana práce, Norsko, predominantní strana, stranický systém. ABSTRACT Bachelor diploma thesis is a case study which deals with the position of The Norwegian Labour Party (Det Norske Arbeiderparti – DNA) in the party system of Norway. This party is a social democratic one. It was established in the year 1887. Since the thirties DNA became an important party actor with governmental participation. According the theory of party systems from Giovanni Sartori, DNA was for certain period of its existence predominant party. The text introduces the historical evolution of DNA, pays attention to the election support and participation in government. Last chapter pursues the analysis of position of DNA in the party system. KEY
WORDS
Cleavage, minority government, Norway, The Norwegian Labour Party, predominant party, party system.
49
