MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra ústavního práva a politologie

MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra ústavního práva a politologie

Diplomová práce PODJATOST SOUDCŮ

Lukas Němec

akademický rok 2013/2014

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Podjatost soudců zpracoval samostatně. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ V Brně dne 30. června 2014 ………………………………

2

Rád bych poděkoval vedoucímu mé diplomové práce, JUDr. Davidu Kosařovi, Ph.D., LL.M.,J.S.D. za odbornou pomoc při jejím zpracování. Svým rodičům a Petře bych chtěl poděkovat za trpělivost a podporu po celou dobu studia.

3

Abstrakt Diplomová práce pojednává o podjatosti soudců a jejím prokazování v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a českých obecných soudů. Práce nejdříve předkládá teoretické nahlíţení na nestrannost soudce. Následně zkoumá judikaturu jednotlivých soudů z pohledu subjektivního a objektivního testu.

Klíčová slova Nestrannost soudce, podjatost soudce, vyloučení soudce, Evropský soud pro lidská práva, Ústavní soud, Nejvyšší správní soud, subjektivní test, objektivní test.

Abstract Diploma thesis describes the recusal of the judges and searching for the bias in case law of European Court of Human Rights, Constitutional Court and general courts. The first part of the thesis submits the theoretical model of the impartiality of the judges. The second part examines case law of the courts from the point of view of subjective and objective test.

Keywords Impartiality of judge, recusal of the judge, European Court of Human Rights, Constitutional Court, Supreme Administrative Court, subjective test, objective test.

4

Seznam užívaných zkratek:

ESLP

Evropský soud pro lidská práva

Listina

Ústavní zákon č. 2/1993, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů

občanský soudní řád

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

soudní řád správní

Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů

trestní řád

Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů

Úmluva

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Ústava

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů

zákon o Ústavním soudu

Zákon č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů

5

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................................................ 8

2

Nestrannost a podjatost ................................................................................................................ 10 2.1.

Nestrannost soudce............................................................................................................... 10

2.2.

Vnitřní dělení nestrannosti .................................................................................................... 12

2.2.1.

Procesní, veřejná a etická dimenze ............................................................................... 12

2.2.2.

Funkcionální a personální nestrannost ......................................................................... 13

2.3. 3

Vývoj a úrovně právní úpravy podjatosti soudce .......................................................................... 16 3.1.

4

5

Historické základy českého práva .......................................................................................... 16

3.1.1.

Rakousko–Uhersko a Československo v letech 1918 - 1948 ......................................... 16

3.1.2.

Československo v letech 1948 - 1989 ............................................................................ 19

3.2.

Současná právní úprava v ČR ................................................................................................. 20

3.3.

Mezinárodní a evropská úroveň ............................................................................................ 23

3.4.

Úprava v zemích common law .............................................................................................. 24

Subjektivní test .............................................................................................................................. 26 4.1.

Definice Ústavního soudu...................................................................................................... 26

4.2.

Subjektivní test u ESLP........................................................................................................... 28

4.3.

Vlastní vyloučení soudců ....................................................................................................... 30

Objektivní test ............................................................................................................................... 33 5.1.

Definiční vymezení ................................................................................................................ 33

5.2.

Funkcionální nestrannost ...................................................................................................... 34

5.2.1.

Rozhodování soudce na více úrovních .......................................................................... 34

5.2.2.

Rozhodování soudce ve více procesních funkcích ......................................................... 34

5.2.3.

Funkce soudce a funkce ve výkonné/zákonodárné moci .............................................. 35

5.3.

Personální nestrannost.......................................................................................................... 37

5.3.1.

Práce a finanční zájmy ................................................................................................... 37

5.3.2.

Přátelství ........................................................................................................................ 38

5.3.3.

Rodina ............................................................................................................................ 41

5.3.4.

Diskriminační důvody .................................................................................................... 42

5.3.5.

Osobní vztah soudce k věci ........................................................................................... 43

5.3.6.

Sociální sítě .................................................................................................................... 43

5.4. 6

Podjatost ............................................................................................................................... 15

Shrnutí ................................................................................................................................... 44

Případy Smetana a Harabin ........................................................................................................... 46 6.1.

Politicky angažovaný řidič Smetana ...................................................................................... 46

6.1.1.

Postup soudkyně ........................................................................................................... 47 6

6.1.2.

Postup obžalovaného .................................................................................................... 47

6.1.3.

Vztah soudkyně k manželovi politikovi ......................................................................... 48

6.1.4.

Účast druhého poškozeného ......................................................................................... 50

6.1.5.

Shrnutí ........................................................................................................................... 50

6.2.

Soudce Harabin ..................................................................................................................... 51

7

Závěr práce .................................................................................................................................... 53

8

Bibliografie .................................................................................................................................... 55

7

1 Úvod Kdyţ vidíme sochu spravedlnosti, většinou náš zrak ulpí na jednom z jejích tří typických znaků. V jedné ruce meč, ve druhé váhy a přes oči pruh látky. Poslední symbol má znázorňovat nestrannost spravedlnosti, její (ne)nahlíţení na obě dvě strany sporu stejným měřítkem bez rozdílu.1 V diplomové práci se autor snaţí především poukázat na ty případy, kdy k podobnému nahlíţení nedošlo, ať jiţ vinou soudců samotných nebo vinou soudního systému. Na absolutní nestrannost jiţ v dnešní době věří málokdo. Jak uvádí L. Hellman: „Všichni ti, kteří se již nenachází v kočárku nebo v kanceláři soudce, nevěří na názor bez předsudků.“2 Proto je cílem této práce zkoumat, jak na nestrannost pohlíţí ti, jeţ se v kanceláři soudce stále nachází, ať tak zkoumají sami sebe nebo jiné soudce a soudkyně. Nejprve je však nutno podívat se na nestrannost soudce z terminologického hlediska a hledat vztah nestrannosti a podjatosti, o čemţ pojednává úvodní kapitola. V následující kapitole je rozebrán historický pohled na tento institut, neboť i nejčastěji pouţívané současné procesní řády (občanský soudní a trestní) mají stále ve svém numerickém označení v kolonce roku původu číslovku 196x. V této kapitole je představen také pohled na současnou českou a mezinárodní úpravu. Poslední část třetí kapitoly je věnována i představení zákonné úpravy a soudní praxe zemí anglo-amerického práva. Čtvrtá kapitola se zabývá jádrem podjatosti, tedy subjektivním testem, kde je hlavní pozornost soustředěna na (ne)ochotu soudů podjatost deklarovat. Případy, které nezachytil subjektivní test, jsou následně zkoumány v rámci objektivního testu, který je hlavním tématem páté kapitoly. Ta je rozčleněna dle oblastí, z nichţ vychází důvod k přezkumu. Poslední kapitola je věnována rozboru dvou případů dotýkajících se podjatosti soudce, které vychází z česko-slovenského prostředí, a které měly nebo mají odezvu v právním prostředí – případy Romana Smetany a Štefana Harabina. Cílem práce je nejdříve zhodnotit historický vývoj právní úpravy v oblasti nestrannosti soudce a porovnat ji se současnou úpravou. Dále definovat základní principy nestrannosti, a to jak z pohledu akademického, tak v podání českých soudů a ESLP. V rámci subjektivního

1

Ironií osudu je, že první dochované vyobrazení spravedlnosti s páskou přes oči v Brantově Lodi bláznů ve vydání z roku 1530 naopak symbolizuje její slepost, neboť páskou zakrývá zloděj oči spravedlnosti, aby neviděla jeho činy. Ilustrace: Yale Documents In: [online]. *cit. 3. 6. 2014+. Dostupné z http://documents.law.yale.edu/representing-justice/fool-blindfolding-justice 2 „Nobody outside of a baby carriage or a Judge's chamber can believe in an unprejudiced point of view…“ HELLMAN, Lillian. Love Letters, Some Not So Loving. New York TIMES [online]. Publikováno 13. 10. 1974 [cit. 18. 6. 2014]. Dostupné z http://www.nytimes.com/books/00/09/10/specials/west-ray.html

8

testu je cílem práce zjistit ochotu soudců deklarovat skutečnou podjatost u sebe a u jiných soudců. U objektivního testu je záměrem autora porovnat jednotlivé důvody, pro které se porušení nestrannosti konstatuje a hledat nové oblasti, u kterých je moţné očekávat vzrůstající důleţitost.

9

2 Nestrannost a podjatost Pro vymezení případů podjatosti, které jsou předmětem této práce, je nutné se nejprve zabývat samotnou nestranností, neboť ta je základním předpokladem práce soudce v demokratických právních státech. Vztah těchto dvou veličin je vztahem vzájemně se vylučujícím, alespoň ze strany podjatosti, tedy kaţdý podjatý soudce vylučuje existenci soudce nestranného, na druhou stranu ne kaţdé porušení práva na nestranného soudce nutně vede ke konstatování jeho podjatosti. 2.1. Nestrannost soudce Základními předpoklady práce kaţdého soudce jsou především jeho nezávislost a nestrannost.3 Těmito pojmy podmiňuje pozici a rozhodování soudce jak Ústava v čl. 82 odst. 1, tak Úmluva v čl. 6 odst. 1. Instituce interpretující tyto zákony však zároveň dodávají, ţe je v některých případech velmi těţké nezávislost od nestrannosti oddělit. ESLP definoval nezávislost v rozhodnutí Cambell and Fell proti Spojenému království4. Nezávislým by soud podle názoru ESLP měl být především na výkonné moci a na stranách sporu. Nezávislost soudu je poměřována na základě 4 kritérií – způsobu ustavování členů soudu, délky jejich mandátu, existence záruk proti vnějšímu tlaku a zdání nezávislosti.5 Základní konstrukce nestrannosti byla ESLP postavena ve dvou rozhodnutích z počátku 80. let.6 ESLP interpretuje pojem nestranný soud obsaţený Úmluvě jako soud zbavený předsudků nebo podjatosti.7 Absenci předsudků nebo podjatosti je moţné zkoumat několika způsoby. ESLP zde uvádí dva – subjektivní a objektivní přístup. Oba přístupy jsou rozebrány více v následujících kapitolách práce, nicméně vzhledem k vymezení se vůči nezávislosti soudu je nutné uvést alespoň základní obrysy těchto přístupů. Subjektivním přístupem je zjišťováno osobní přesvědčení konkrétního soudce v konkrétní věci. U tohoto přístupu se předpokládá soudcova nestrannost do té doby, dokud není předloţen důkaz o opaku.8 ESLP9 dodává, ţe spravedlnost musí být nejen vykonávána,

3

Usnesení ÚS ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 13/10 Rozsudek ESLP ve věci Campbell a Fell proti Spojenému Království ze dne 28. 6. 1984, spojené stížnosti č. 7819/77 a 7878/77. 5 Ibid. § 78. 6 Rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Le Compte, Van Leuven a de Meyere proti Belgii ze dne 23. 6. 1981, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75. Rozsudek ESLP ve věci Piersack proti Belgii ze dne 1. 10. 1982, stížnost č. 8692/79. 7 Piersack proti Belgii, viz pozn. 6. § 30. 8 Ibid. § 31. 9 Rozsudek ESLP ve věci Delcourt proti Belgii ze dne 17. 1. 1970, stížnost č. 2689/65 4

10

ale musí být vidět, ţe je vykonávána,10 coţ se stalo odrazovým můstkem pro existenci objektivního přístupu. Protoţe je v sázce důvěra veřejnosti v soudnictví, musí být brány v potaz při zkoumání nestrannosti soudce i samotné pochybnosti o jeho nestrannosti. Důleţitým, nikoliv rozhodujícím, je zde subjektivní hledisko účastníka řízení. Rozhodující skutečností se stává, zda je obava účastníka i objektivně zdůvodnitelná.11 Z těchto základních informací je moţné vyčíst, ţe zatímco nezávislost soudu je spíše směřována k principu dělby moci, tedy vymezení se soudní moci vůči ostatním státním mocím, především pak výkonné, je nestrannost soudce zaměřována více na vztah konkrétního soudce ke stranám řízení a k veřejnosti. Ústavní soud přiznává, ţe mezi pojmy nestrannost soudce a nezávislost soudce na stranách řízení klade rovnítko.12 Podobnou skutečnost vytýká původní definici nezávislosti obsaţenou v rozhodnutí Campbell a Fell13 i Kmec,14 i kdyţ není v tomto tvrzení tak kategorický jako Ústavní soud. Mlhavá hranice mezi oběma pojmy je kromě nejasného objektu zájmu dána i definičními znaky. Problém vzniká především při rozhodování, zda je porušován čtvrtý znak nezávislosti (zdání nezávislosti) nebo jeden z definičních znaků objektivního testu (důvěra veřejnosti), přičemţ u obou hrají pochybnosti zásadní roli. Právě do přesně neohraničené zóny mezi nestranností a nezávislostí (jak na stranách sporu, tak i obecně vůči justici) lze zařadit skupinu případů, kterou připomíná Molek.15 Zde vystupují zástupci výkonné moci jako jedna ze stran řízení, tedy typicky v řízení ve správním nebo ústavním soudnictví. V těchto případech pak oba principy bude moţno nejlépe rozlišit podle dělení, které nabízí Šimíček, a to nezávislost jako znak funkční (objektivní, organizační) a nestrannost jako znak osobní (interní). V konkrétních situacích tak: „(Z)záruky nezávislosti soudce směřují k jeho objektivní ochraně proti vlivům, které by mohly zasáhnout do jeho rozhodovací činnosti (podřízenost vnějším pokynům, existenční obavy, šikana ze strany soudních funkcionářů apod.). Nestrannost soudce je pak především subjektivní kategorií vyjadřující vnitřní

10

„…justice must not only be done; it must also be seen to be done,“ Delcourt proti Belgii, viz pozn. 9. § 31. Překlad převzat z KMEC, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xxvii, s. 675. 11 Rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt proti Rakousku ze dne 24. 5. 1989, stížnost č. 10486/83. § 48 12 Nález ÚS ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05. „Nestrannost (nezávislost na stranách) představuje neexistenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení,…“ 13 Viz pozn. 4 14 KMEC, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xxvii, s. 671.„…v tomto druhém případě (nezávislost na stranách sporu) se však spíše ocitáme na poli práva na nestranný soud, zejména nestrannosti v její objektivní poloze.“ 15 MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 169.

11

psychický stav soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), což je zejména záležitostí odpovědnosti a svědomí samotného soudce.“ 16 Šimíček tak zdůrazňuje dělení objektivní/subjektivní, tedy podle výchozího bodu odkud přichází impuls k ovlivnění soudcovy práce. Zatímco u nezávislosti půjde o impuls z okolního prostředí a bude se spíše dotýkat rozhodování soudce v obecných rovinách, u nestrannosti půjde o impulz vycházející z osobnosti soudce jako takové a projeví se více v konkrétním případě. 2.2. Vnitřní dělení nestrannosti U pokusů o vnitřní dělení nestrannosti lze nalézt dva základní postupy, buď jde o dělení abstraktní, které zkoumá nestrannost coby obecný princip justice, nebo jde o dělení zaloţené na reálných situacích. 2.2.1. Procesní, veřejná a etická dimenze Jelikoţ je nestrannost ideálem, ke kterému se právní řád sice upíná, ale přesto ho málokdy zcela naplní, zůstává vţdy otázkou, zda byla nestrannost soudce dostatečná pro dané řízení. Pro zodpovězení této dané otázky je podle Geyha17 nutné určit, kdo z této snahy o nestrannost těţí. On sám staví do role „obdarovaných“ tři skupiny: strany sporu, veřejnost nebo soudce. Na základě tohoto dělení pak rozčleňuje nestrannost do tří dimenzí: procesní dimenze veřejná dimenze etická dimenze Pro strany sporu je nejdůleţitější procesní dimenze nestrannosti, u které na základě výzkumu psychologa Toma Tylera18 Geyh dokládá, ţe se strany daleko snáze ztotoţňují s výsledkem řízení, u něhoţ cítí, ţe byl proces spravedlivý a soudce nestranný. Procesní dimenze nestrannosti je tak především zaloţena na subjektivním pocitu stran, jejich zkušenosti s „jejich“ konkrétním případem.

16

ŠIMÍČEK, Vojtěch in Bahýl’ová et al. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010, s. 982. GEYH, Charles Gardner. The Dimensions of Impartiality. Florida Law Review. 2013, roč. 65, č. 2, s. 511. 18 TYLER, Tom. R. et al. The Role of Perceived Injustice in Defendants´ Evaluations of Their Courtroom Experience. Law and Soc´Y Review. 1984, roč. 18, č. 5, s. 69 – 70. 17

12

K veřejnosti je pak přiřazován politický/veřejný aspekt nestrannosti. Výchozím bodem je postavení soudců nejen jako řešitelů soukromých sporů, ale především soudců v postavení reprezentantů státní moci, ochránců právního řádu. Oproti procesní dimenzi je tak ta politická zaloţena spíše na filozofickém, ideologickém a systematickém přístupu. Tento typ dimenze nestrannosti tak dle autora práce představuje výchozí bod pro objektivní test nestrannosti, neboť důvěra veřejnosti je zaloţena právě na výkonu státní moci, jejíţ reprezentanti jsou nezávislí na ostatních dvou mocích. Zároveň se jedná o místo, kde se právě nestrannost dotýká nezávislosti. Soudci jsou cílovou skupinou dimenze etické. Soudci v tomto případě obdarovávají, avšak i zavazují sami sebe, a to především svojí přísahou. Geyh zde vychází z předpokladu, ţe být dobrým soudcem znamená především být soudcem nestranným. Tuto dimenzi lze dobře zachytit i ve výše uvedeném citátu Šimíčka – jako záleţitost svědomí a odpovědnosti kaţdého soudce. 2.2.2. Funkcionální a personální nestrannost Dalším způsobem analytického dělení nestrannosti členění z hlediska funkcionálního a personálního.19 Funkcionální pohled v sobě obsahuje situace, ve kterých je soudce součástí rozhodování na různých úrovních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích. Personálním pohledem jsou pak zkoumány osobní vztahy soudce s účastníky řízení nebo vztah k předmětu řízení. Pospíšil jako příklad funkcionálního pohledu nabízí nález Ústavního soudu20, jímţ byla jako protiústavní shledána praxe obecných soudů, v rámci níţ rozhodovali o incidenčních sporech vyplývajících z konkursního řízení ti samí soudci, kteří rozhodovali o konkursním řízení samotném. Ústavní soud shledává, ţe mezi soudcem, který rozhoduje v obou uvedených řízeních, a správcem konkurzní podstaty existuje vztah funkční závislosti, který se projevuje„…ve způsobu a mechanismu ustanovení správce podstaty do funkce (správce je ustaven na základě rozhodnutí konkursního soudce), ve způsobu a mechanismu jeho zprošťování (správce může zprostit funkce pouze konkursní soudce), ve funkční závislosti správce na soudu v oblasti dohlédací činnosti soudu (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci pokyny a přijímat jiná opatření) a v oblasti sankcionování správce za neplnění povinností (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci podstaty pořádkovou pokutu za 19

POSPÍŠIL, Ivo in Wagnerová et al. Listina základních práv a svobod: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, xxv, s. 740 20 Nález ÚS zedne 31. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04,

13

neplnění povinností) a konečně i ve sféře odměňování (o odměně správce rozhoduje konkursní soud, který může povolit vyplácení záloh, může odměnu přiměřeně snižovat či zvyšovat).“21 Jako další příklady nedostatku funkcionální nestrannosti bychom mohli uvést nedávný rozsudek ESLP ve věci HIT d. d. Nova Gorica proti Slovinsku22, kde soud shledal v rozporu s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, jestliţe soudce rozhodoval ve věci coby člen senátu Vrchního pracovního a sociálního soudu (Higher Labour and Social Court - odvolací soud pro případy spojené s pracovním právem a právem sociálního zabezpečení) a podruhé coby člen Ústavního soudu. Posuzovanou otázkou se stalo, zda danou soudkyni diskvalifikuje fakt, ţe v poměrně dlouhém řízení (celkem tři rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovinska a čtyři rozhodnutí Vrchního soudu, mezi posledním rozhodnutím soudkyně u Vrchního soudu a rozhodnutím Ústavního soudu uplynulo 8 let) byla členkou senátu pouze u prvních dvou rozhodnutí Vrchního soudu a ústavní stíţnost, která mířila proti posledním rozhodnutím kaţdého ze soudů tří instancí, tak nenapadala rozhodnutí senátu Vrchního soudu, ve kterém tato soudkyně zasedala. ESLP však stanovil, ţe ačkoliv formálně soudkyně nepřezkoumávala svoje rozhodnutí, posuzovala znovu stejnou věc, pouze s tím rozdílem, ţe v druhém případě tak činila z hlediska přípustnosti k Ústavnímu soudu. Personální hledisko na nestrannost postihuje situace, ve kterých je soudce zainteresován na věci a jejím výsledku, byť i nepřímo, nebo by se mohla věc dotýkat jeho právního postavení, zájmů atd. Pospíšil zde uvádí např. rozhodnutí ESLP ve věci Belukha proti Ukrajině23, ve kterém byl stranou sporu dodavatel vybavení soudu, který např. opravy topení poskytoval zdarma, nebo rozhodnutí Pescador Valero proti Španělsku24, ve kterém ESLP konstatoval porušení principu nestrannosti soudu, kdy byl soudce zaměstnancem univerzity, která byla stranou sporu. K personálnímu hledisku je nutno dodat, ţe pouze v jeho rozsahu lze dojít k porušení subjektivního i objektivního testu, v rámci funkcionální nestrannosti lze konstatovat porušení nestrannosti toliko na základě objektivního testu.25

21

Ibid. Rozsudek ESLP ve věci HIT d. d. Nova Gorica proti Slovinsku ze dne 5. 6. 2014, stížnost. č. 50996/08. 23 Rozsudek ESLP ve věci Belukha proti Ukrajině ze dne 9. 11. 2006, stížnost č. 33949/02 24 Rozsudek ESLP ve věci Pescador Valero proti Španělsku ze dne 17. 6. 2003, stížnost č. 62435/00 25 Rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2007, stížnost č. 73797/01. § 121 22

14

Z českých rozhodnutí lze do této kategorie zahrnout rozhodnutí soudců o své vlastní podjatosti26 nebo prominutí dluhů manţelovi soudkyně, v případě příznivého výsledku sporu.27

2.3. Podjatost Na základě výše uvedeného můţeme vidět, ţe porušení nestrannosti soudce nabývá dvou rozměrů: Podjatost skutečná Podjatost namítaná Skutečná podjatost je předmětem subjektivního testu a rozumíme jí osobní přesvědčení soudce, jejímţ výsledkem je rozhodování, které nemá původ ve znalostech získaných v řízení a nevychází z důkazů v rámci řízení předloţených. Existence skutečné podjatosti narušuje jak personální, tak i etický rozměr nestrannosti. Druhým typem je podjatost namítaná, jeţ je naopak zjišťována pouţitím objektivního testu. Jeho výsledkem tak není poznatek o soudcově mysli, ale spíše ověření existence pochyb o nestrannosti soudce, které se mohou vyskytnout u účastníka, popř. třetí osoby, přestoţe soudce věc řídí nestranně. Konstatováním namítané podjatosti dochází opět k narušení procesní, ale také veřejné dimenze nestrannosti.

26

Usnesení ÚS ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 151/97, hned dvě vyloučení v usnesení ÚS ze dne 14. 10. 2013 a ze dne 24. 4. 2014, oboje ve věci sp. zn. II. ÚS 2788/13 27 Rozsudek ESLP ve věci Pétur Thór Sigurðsson proti Islandu ze dne 10. 4. 2003, stížnost č. 39731/98. Rozsudek rozebrán dále v textu k pozn. 171

15

3 Vývoj a úrovně právní úpravy podjatosti soudce Cílem této kapitoly je zachytit legislativní úpravu, která téma podjatosti soudce vymezuje, přičemţ bude přihlédnuto nejen k úpravě zachycené v zákonech rozličné právní síly, tedy tzv. hard law, ale i k v České republice přítomné úpravě v podobě soft law. Samotná právní úprava práva na nestranného soudce je rozčleněna do dvou oblastí, jeţ jsou na sobě nutně závislé. V první oblasti je zkoumána samotná hmotněprávní podstata moţného vyloučení, tedy jednání soudce či existence odůvodněných pochyb o soudci, které mohou zavdat příčinu pro výjimku z práva na zákonného soudce.28 Součástí této oblasti je zjišťování míry narušení nestrannosti daného soudce, tedy zda je příčina dána osobou soudce či jeho okolím, popřípadě zda spadá pod vyjmenované důvody pro vyloučení soudce. Druhou oblastí je procesní úprava vymáhání tohoto práva, tedy otázka kdo dané jednání soudce posuzuje, jaké jsou opravné prostředky proti takovému rozhodnutí a jaké jsou následky případného vyloučení soudce jak pro probíhající proces, tak pro soudce samotného. Tyto dvě sloţky sestavují dohromady podobu práva na nestranného soudce. 3.1.Historické základy českého práva Vývoj právní úpravy se dělí na dvě historické etapy. V první etapě se formují její ústavní a zákonné základy, které vrcholí přijetím procesních řádů, podle kterých je postupováno takřka na konci 19. a polovinu 20. století. Zde dochází k přijetí řádů nových, jeţ jsou abstraktnějšího charakteru a nastolí tak směr i pro dnešní právní úpravu. 3.1.1. Rakousko–Uhersko a Československo v letech 1918 - 1948 Právo na nestranného soudce není samozřejmou součástí ústavního práva platného na území dnešní České republiky. V počátcích ústavního vývoje byla předmětem úpravy především nezávislost soudců. Takto je také pojata první ústavní úprava práva na nezávislého soudce, a to v čl. 6 zákona o soudcovské moci v rámci tzv. prosincové ústavy z roku 1867.29 V tomto ustanovení se stanoví samostatnost a nezávislost soudce společně s odkazem na nutnost zákonných důvodů pro sesazení soudce. Jak jiţ z textu ústavního zákona vyplývá, nejsou tímto ustanovena individuální práva, ale obecné principy organizace soudnictví.30

28

Čl. 38 odst. 1 Listiny Zákon č. 144/1867 ř. z., zákon o soudcovské moci 30 POSPÍŠIL, Ivo in Wagnerová et al. Listina základních práv a svobod: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, xxv, s. 726, bod 4. 29

16

Podobná úprava byla převzata i do ústavy Československé republiky.31 V ní je v čl. 98 odst. 1 ustanovena „neodvislost“ soudce a jeho vázanost pouze zákonem. Na rozdíl od předchozí úpravy zakotvuje v čl. 100 obecnou povinnost soudce nevykonávat jinou placenou funkci, stálou nebo občasnou. Na zákonné úrovni byla jak za monarchie, tak i v období první republiky nestrannost soudce zajišťována odděleně pro trestní a civilní soudnictví. V trestním řízení znemoţňoval § 67 a § 68 trestního řádu32 rozhodovat v procesu soudci, který je v případu angaţován buď na základě vystupování v roli svědka, poškozeného či obviněného, dále pokud je osobě v takovém postavení manţelem (vyjma svědka), nebo pokud je příbuzný s osobou obviněného, poškozeného, státního zástupce, soukromého ţalobce nebo obhájce. Takové příbuzenství je dáno buď pokrevně, skrze manţelství nebo poručenstvím. Konečně poslední taxativně vymezenou oblastí je vyloučení soudce pro jeho předchozí působení v procesu (§ 68 a § 69), a to jak v pozici státního zástupce, obhájce nebo zástupce soukromé ţaloby, tak i pro jeho předchozí působení u niţší instance, jestliţe tam případ byl projednáván. V případě takového zjištění je soudce povinen tento vztah oznámit správci vlastního soudu a kromě úkonů, u nichţ hrozí nebezpečí prodlení, dále nepokračovat v procesu. Kromě vlastního vyloučení pamatoval trestní řád i na moţnost státního zástupce, soukromého účastníka, ţalobce a obviněného zamítnout soudce nebo celý soud, a to buď pro důvody výše uvedené, nebo „…přivésti a prokázati jiné důvody, pro kteréž jest pochybno, že ten, koho chtějí zamítnouti, jest úplně nepodjatý.“33 Trestní řád jiţ zde uplatňuje jistou koncentraci řízení, neboť danou ţádost musí dotyčná osoba podat ještě před začátkem řízení. Rozhodování o ţádosti je svěřeno představenému příslušného soudu, jedná-li se o řadového soudce, jestliţe jde o představeného soudu nebo o vyloučení celého soudu, je ţádost postoupena představenému vyšší instance. Civilní soudnictví je upraveno dvěma zákony, a to tzv. jurisdikční normou34a civilním řádem soudním35, přičemţ otázka vyloučení soudce je upravena pouze jurisdikční normou. Ta jej upravuje v § 19 – 25 pod názvem Odmítání soudců. § 19 umoţňuje soudci vyloučit se z rozhodování ze dvou důvodů, a to buď pro kazuistické skutečnosti uvedené v dalších 31

Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky Zákon č. 119/1873 ř. z., jímž se zavádí nový řád soudu trestního 33 Ibid. § 72 34 Zákon č. 111/1895 ř. z., o vykonávání moci soudní a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma) 35 Zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní) 32

17

ustanoveních36, anebo dává na rozdíl od trestního řádu moţnost soudci vyloučit se i tehdy, jeli dán dostatečný důvod pro pochyby o jeho nepředpojatosti. V dalších ustanoveních se úprava pro civilní a trestní řízení vcelku shoduje, jurisdikční norma však stanovuje např. počet stupňů v pobočné linii (4), které jsou nepřípustné pro rozhodování.O vyloučení soudce rozhoduje vţdy soud nadřízený, přičemţ není připuštěno odvolání proti usnesení o (ne)odmítnutí soudce. Podobně jako soudce v trestním řízení, i zde soudce po usnesení, které znamená jeho vyloučení, vykoná pouze úkony, jeţ nesnesou odkladu.37 Z judikatury československého Nejvyššího soudu pak Doleţílek38 připomíná např. rozhodnutí, kdy byl vyloučen soudce pro příbuznost s advokátním koncipientem, jenţ v řízení vystupoval za jednu ze stran39. Naopak vyloučen nebyl soudce pro přátelské vztahy k osobám blízkým straně, nebo proto, ţe je soudce veden za svědka v rozepři.40Podobně nebyl vyloučen soudce, u něhoţ poměr, pro který by byl vyloučen, pominul před zahájením sporu.41 U posledního rozhodnutí je však nutno zdůraznit, ţe zde nebyl soudce vyloučen také díky skutečnosti, ţe strana namítala vyloučení pro konkrétní kazuistickou příčinu42 a nikoli obecné vyloučení pro podjatost.43 Kromě uvedených rozhodnutí je také nutno připomenout, ţe i u

36

§ 20: Soudcové jsou vyloučeni zu vykonávání soudcovského úřadu v občanských věcech právních: 1. ve věcech, ve kterých sami jsou stranou, nebo při kterých jsou k některé ze stran v poměru spolu oprávněného, spolu zavázaného nebo postihem povinného; 2. ve věcech svých manželek anebo takových osob, které s nimi v přímé řadě jsou příbuzny nebo sešvakřeny, nebo s kterými v poboční řadě až do čtvrtého stupně jsou příbuzni nebo v druhém stupni sešvakřeni; 3. ve věcech svých osvojitelů nebo pěstounů, osvojenců neb schovanců, svých poručencův a opatrovanců; 4. ve věcech, v nichž zřízeni byli nebo ještě zřízeni jsou za zmocněnce některé ze stran; 5. ve věcech, v nichž při některém podřízeném soudu účastni byli při vydání rozsudku neb usnesení v odpor vzatého. 37

Ibid. § 24 DOLEŽÍLEK, Jiří. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci v civilním řízení.Právní rozhledy. 1997, roč. 5, č. 4, s. 175. 39 Rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.4.1938, sp. zn. Rv I 256/38 publikované ve sbírce Rozhodnutí nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských pořádané dr. Františkem Vážným (dále jen „Vážného sbírka“) pod č. 16871. 40 Rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 1.10.1931, sp. zn. R I 803/31, Vážného sbírka, č. 11039. 41 Rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.3.1929, sp. zn. Rv I 131/29, Vážného sbírka, č. 8821. 42 „…soudce je vyloučen, je-li sám se stranou v rozepři anebo k některé ze stran v poměru spoluoprávněného, spoluzavázaného nebo postihem povinného.“ 43 „Okolnost, že se kdysi v osadní radě súčastnil porad o tom, zda žalovaný jest povinen hlásiti osadní radě každého svého podnájemníka, mohla by míti vliv nejvýše na jeho předpojatost, kterou žalovaný v dovolání již nevytýká, a proto netřeba se jí dále zabývati.“ 38

18

soudů se odráţela dobová nálada, a proto byl výsledek některých soudních jednání ovlivněn faktem, ţe jedna strana byla národnosti německé, zatímco druhá české.44 3.1.2. Československo v letech 1948 - 1989 Podobně se v právu zrcadlila i doba po roce 1948, která nejprve znamenala změnu na úrovni ústavy, aby následně byly zrušeny procesní řády z dob monarchie a nahrazeny jiţ novými, vydanými dle socialistické věrouky. Základním kamenem se stala Ústava 9. května.45 Nutné je zmínit, ţe v textu ústavy se poprvé výslovně zmiňuje nestrannost soudce, a to v čl. 143. Abstraktnost Ústavy 9. května46 se odrazila i v ustanovení nových procesních předpisů.

Civilní řády byly nyní sjednoceny do občanského soudního řádu47, který se

v otázce vyloučení soudců (§ 21) stal předlohou48 § 14 současného občanského právního řádu. Změnou oproti předchozí úpravě je opuštění dosavadního výčtu situací, ve kterých jsou soudci povinni sami sebe vyloučit, a nahrazení obecnou klauzulí o vyloučení v případě, ţe jsou „…se zřetelem na jejich poměr k věci nebo k účastníkům, jejich zákonným zástupcům nebo zmocněncům lze pochybovat o jejich nepředpojatosti.“ Jediným ustanovením upravujícím konkrétní situaci je tak odst. 2, který vylučuje soudce vyšších stolic, jestliţe se účastnili rozhodování u niţších soudů. Vyloučení soudce mělo být dle občanského soudního řádu (§ 22) zjišťováno z úřední povinnosti kdykoliv v průběhu řízení a o daném soudci rozhodoval jiný senát téhoţ soudu, pokud se svým vyloučením nesouhlasil. K vyšší instanci byla záleţitost postoupena, jestliţe by mělo dojít k situaci, kdy by měl být vyloučen jak předseda soudu, tak jeho zástupce. V trestním řízení zavládla s účinností nového trestního řádu podobná situace. Do té doby vcelku podrobná ustanovení byla nahrazena obecnou klauzulí (§ 39 odst. 2), která zaváděla stejné důvody pro vyloučení jako v občanském soudním řádu a přidávala k nim vztah k prokurátorovi, či předchozí působení v roli prokurátora.

44

NEDĚLKA, Václav. KŮRKA, Pavel. Soudce v čase práva i bezpráví: paměti Václava Nedělky (1881-1965). Praha: Historický ústav, 2013., s. 68. 45 Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky 46 Kritika ohýbání Ústavy a jejího zneužívání viz: WAGNEROVÁ, Eliška. Základní práva. In: BOBEK, Michal, MOLEK, Pavel a ŠIMÍČEK, Vojtěch. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, s. 351. 47 Zákon č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád 48 DOLEŽÍLEK, Jiří. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci v civilním řízení.Právní rozhledy. 1997, roč. 5, č. 4, s. 175

19

3.2.Současná právní úprava v ČR Výchozími články současného právního stavu jsou na ústavní úrovni čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, jeţ v obecném měřítku stanovují nestrannost a nezávislost soudce a povinnost ostatních vyvarovat se ohroţení jejich nestrannosti. Imperativ nestranného rozhodování je také zdůrazněn ve slibu soudců Ústavního soudu v čl. 85 odst. 2. Je nutno zmínit ustanovení čl. 44, kterým je v Listině zakotvena moţnost zákonem omezit soudce v právu na podnikání a právu na zaloţení a sdruţování v politických stranách. K tomu je třeba dodat, ţe jsou na ústavní úrovni soudci omezeni ve svých právech jiţ v čl. 82 odst. 3 Ústavy, kdy je jim omezen přístup k některým funkcím ve veřejné správě. Ústavní úroveň je dále rozvinuta v jednotlivých procesních předpisech. Těmi jsou v dnešní době občanský soudní řád, trestní řád, zákon o Ústavním soudu a soudní řád správní. Obecnou úpravu, která se vztahuje na všechny soudce obecných soudů, poskytuje zákon o soudech a soudcích49. U zákonů z dob socialismu (občanský soudní řád a trestní řád) můţeme po změně reţimu opět pozorovat nárůst jednotlivých podstat, na základě kterých je moţno se dovolávat vyloučení soudce, popř. kterými můţe soudce své vyloučení odůvodnit. Trestní řád tímto svým „bobtnáním“ zpřesňuje výčet úkonů, jejichţ vydání diskvalifikuje soudce z rozhodování o skutkové podstatě trestného činu.50 Změnou v oblasti procesního vymáhání práva podle § 30 je přenos pravomoci rozhodnout o podaném návrhu na vyloučení, a to od předsedy soudu na soudce samotného (jestliţe rozhoduje jako samosoudce) nebo na senát (jestliţe je soudce navrţený na vyloučení jeho členem). Důvodem bylo časté podávání zjevně obstrukčních návrhů na vyloučení, jejichţ jediným významem byla snaha zdrţet nebo zmařit trestní stíhání.51 Stranám je pak umoţněno proti usnesení o (ne)vyloučení podat stíţnost, o které bude rozhodovat orgán bezprostředně nadřízený (§ 31 odst. 3), čímţ je u soudce vţdy nadřízený soud.52

49

Zákon č. 6/2002 Sb., zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů 50 § 30 odst. 2 TŘ. Ustanovení v současné době obsahuje taxativní výčet 5 druhů rozhodnutí (Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.) 51 ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád: komentář. 7., dopl. a přeprac. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013.Komentář k § 31, s. 392. 52 Ibid. s. 394

20

Občanský soudní řád je v tomto ohledu mírnější a z dob komunismu si ponechal jak svou abstraktní podobu, tak i ve větší míře původní podobu procesu. V dnešním znění tak nastává jistá dvojkolejnost – jestliţe soudce předsedovi soudu oznámí důvody, proč by měl být vyloučen na základě § 14, rozhodne o nahrazení příslušného soudce sám předseda soudu, jestliţe s návrhem souhlasí. Kdyţ nesouhlasí, je návrh postoupen nadřízenému soudu (15 odst. 2). Druhá cesta vzniká namítnutím podjatosti ze strany účastníka, která musí směřovat proti konkrétnímu soudci a musí obsahovat důvody, proč by měl být soudce vyloučen. Je zde dána i lhůta, a to nejpozději při prvním jednání nebo do 15 dnů poté, co se účastník dozví o důvodech pro vyloučení. V případě, ţe zde k ţádnému prodlení nedošlo, je námitka postoupena nadřízenému soudu. I občanský soudní řád reagoval na nadbytečné namítání podjatosti a od 1. 1. 2001 v § 15b umoţnil soudci, vůči němuţ námitka směřuje, aby ji odmítl, pokud je zjevně bezdůvodná (odst. 2), nebo pokud bylo o okolnostech námitky rozhodnuto nadřízeným soudem (odst. 3). Zákon o Ústavním soudu v § 36 definuje základní okruh vztahů, které mohou poslouţit jak soudci, tak účastníku řízení k podání námitky.53 Je zde zahrnut jak poměr k účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, tak i předchozí činnost v projednávané věci mimo Ústavní soud. Z druhé skupiny je vyloučena příprava, projednávání a schvalování právních předpisů. Důvody vyloučení v § 36 se liší od § 37 svou daností ze zákona a jejich konstatování je tudíţ deklaratorní.54 Naproti tomu důvody vyloučení z § 37 jsou dány subjektivním pohledem účastníka, opřeným však samozřejmě o objektivizovatelné důvody, jejichţ potvrzení je tudíţ povahy konstitutivní. O vyloučení soudce rozhoduje plénum (pokud je věc projednávána v plénu) nebo jiný senát (pokud je věc projednávána v senátu). Z hlediska soudního řádu správního je podjatost soudce řešena v § 8. Zde jsou zaneseny stejné podmínky pro vyloučení v případě vztahu k osobám jako v zákoně o Ústavním soudu. Vzhledem ke skutečnosti, ţe se správní soudnictví zabývá převáţně věcmi začínajícími u správních orgánů, je ve správním řádu soudním výslovně stanoveno, ţe se 53

§ 36 (1) Soudce je vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. (2) Soudce je též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. (3) Za činnost ve smyslu ustanovení odstavce 2 se nepovažuje účast na přípravě, projednávání a schvalování právních předpisů. 54 FILIP, Jan, ŠIMÍČEK, Vojtěch a HOLLÄNDER, Pavel. Zákon o Ústavním soudu: komentář. 2. přeprac. a rozš. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. Komentář k § 37, s. 181.

21

soudce na věci na úrovni správního orgánu podílet nesmí. V případě námitky podjatosti je přezkum svěřen do rukou Nejvyššího správního soudu. Ten bude přezkoumávat i návrh, který přichází od soudce, pokud předseda příslušného soudu s vyloučením příslušného soudce nesouhlasí. Konečně je pak způsob výkonu funkce soudce vymezen zákonem o soudech a soudcích. Zde zejména v § 80 odst. 255 je rozvedena povinnost soudců rozhodovat nestranně. Další faktory, které mohou vést k ohroţení především veřejné důvěry v nestrannost rozhodování, jsou obsaţeny v § 80 odst. 3, 4, 5 a 6.56 Porušení povinností z těchto ustanovení vyplývajících se pak mohou stát kárným proviněním podle § 87 a mohou vést v nejhorším případě i k odebrání taláru v kárném řízení.57 K úplnému výčtu je ještě nutno připojit etický kodex, který vydala Soudcovská unie. Tento kodex v čl. II vymezuje i nestrannost soudce, kdyţ především apeluje na soudcův 55

§ 80 (2) V zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce soudce zejména a) je povinen prosazovat a obhajovat nezávislost soudnictví a jeho dobrou pověst, b) je povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce, c) je povinen odmítnout jakýkoliv zásah, nátlak, vliv, přání nebo žádost, jejichž důsledkem by mohlo být ohrožení nezávislosti soudnictví, d) se nesmí při výkonu své funkce nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním a sdělovacími prostředky, e) musí vystupovat nezaujatě a ke stranám nebo účastníkům řízení přistupovat bez ekonomických, sociálních, rasových, etnických, sexuálních, náboženských nebo jiných předsudků, f) dbá svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována. 56 (3) Soudce je povinen vykonávat svou funkci v souladu se zájmem na řádném výkonu soudnictví. Při své rozhodovací činnosti soudce zejména a) je povinen poskytnout každému účastníku řízení nebo straně soudního řízení anebo jejich zástupcům plnou možnost k uplatnění jejich práv; nesmí však od nich, s výjimkou případů stanovených zákony o řízení před soudy, jednostranně přijímat nebo jim podávat informace nebo s nimi jednat o skutkové podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv, b) dbá o to, aby jeho rozhodnutí bylo srozumitelně a pečlivě odůvodněno. (4) Soudce je povinen při své činnosti mimo výkon funkce soudce a při výkonu svých politických práv si počínat tak, aby tato činnost neohrožovala nebo nenarušovala důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu nebo nenarušovala důstojnost soudcovské funkce anebo mu nebránila v řádném výkonu funkce soudce. (5) Soudce je povinen ve svém osobním životě svým chováním dbát o to, aby nenarušovalo důstojnost soudcovské funkce a neohrožovalo nebo nenarušovalo důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Soudce zejména a) nesmí umožnit, aby jeho funkce byla zneužita k prosazování soukromých zájmů, b) nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu, zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce. (6) Soudce je povinen zachovávat náležitou úctu k ostatním soudcům, jiným osobám vykonávajícím právnická povolání a k ostatním zaměstnancům soudu a k účastníkům nebo stranám soudního řízení. Ve vztahu k zástupcům účastníků nebo zástupcům stran soudního řízení je povinen se zdržet projevů sympatií, náklonnosti nebo negativních postojů. 57

Kárné řízení podle § 8 a násl. zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů.

22

osobní ţivot a důsledné zdrţení se veškerých projevů a chování, jeţ by mohlo narušit zejména důvěru veřejnosti v nestrannost justice. Etický kodex byl inspirován etickým kodexem vydaným v roce 2001 na konferenci OSN v Bangalore.58 3.3.Mezinárodní a evropská úroveň Společně s rozmachem lidských práv po 2. světové válce, deklarovaných na nejrůznějších úrovních, bylo potřeba zajistit těmto právům i soudní ochranu. Proto je dnes právo na spravedlivý proces, jehoţ je nestrannost soudu součástí, deklarováno ve mnoha mezinárodních smlouvách zabývajících se lidskými právy. Mezi ně se především řadí Všeobecná deklarace lidských práv, která ve svém čl. 10 stanovovala jednoznačné právo jednotlivce, aby byl vyslechnut nezávislým a nestranným soudem. Na tento fakt navázal i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který obdobnou formulaci pouţívá ve svém čl. 14 odst. 1. Samostatnou úpravu pak na mezinárodní úrovni doplňují statuty jednotlivých trestních soudů: Statutem ICC je v čl. 41 odst. 2 písm. a) vyloučen soudce, jenţ se jiţ danou věcí zabýval v jiné funkci před soudem, popřípadě na vnitrostátní úrovni, o vyloučení takového soudce můţe samozřejmě poţádat i obţalovaný. Statuty ICTY (čl. 13) a ICTR (čl. 12) pak deklarují dodrţení nestrannosti při výkonu funkce jako nutnou podmínku pro její výkon. Procesuální otázky jsou pak řešeny v procesních řádech příslušných soudů, které z podnětu soudce nebo strany, sestaví senát, který rozhodne o vyloučení daného soudce, jestliţe má soudce osobní zájem na výsledku jednání, popř. pokud je jinak ohroţena jeho nestrannost59. Na evropské úrovni je ochrana dána především v podobě Úmluvy Rady Evropy, jeţ je zároveň vynucována ESLP. V Úmluvě je právo na nestranného soudce stanoveno čl. 6 odst. 1, který stanovuje povinnost státu zajistit přezkum případu nestranným soudem. Sami na sebe pak soudci ESLP aplikují čl. 28 odst. 2 Jednacího řádu ESLP.60 Základní obrysy testování nestrannosti ze strany ESLP jiţ byly řečeny výše.61

58

Bangalore Principles of Judicial Conduct. In: [online]. [cit. 10. 3. 2014]..Dostupné z : http://www.unodc.org/pdf/crime/corruption/judicial_group/Bangalore_principles.pdf 59 Čl. 15 Procesního a důkazního řádu ICTY 60

Čl. 28 Jednacího řádu ESLP (2.) Soudce se nemůže účastnit projednávání případu: a) ve kterém je osobně zainteresován, z důvodu například manželského, rodičovského nebo jiného blízkého rodinného vztahu, nebo úzkého osobního nebo profesního vztahu, nebo vztahu podřízenosti vůči některému z účastníků řízení;

23

Právo na nestrannost soudce se na úrovni Evropské unie zaručuje v čl. 47 Charty základních práv EU. Samotný text článku vychází ze znění čl. 6 Úmluvy.

3.4.Úprava v zemích common law Pro účely komparace s právem zasahujícím do dnešního českého právního řádu bude zajisté přínosné uvést i základní vývojovou linii v zemích common law, kde mají prvky soudní ochrany základních práv dlouhodobější tradici neţ v našich podmínkách. První zmínky o poţadavcích na osobu soudce ve vztahu ke konkrétní věci lze nalézt v Magně Chartě Libertatum, která v čl. 39 stanovuje poţadavek, aby při rozhodování o právech svobodné osoby bylo zákonné rozhodnutí, jeţ svobodného člověka zbaví deklarovaných práv, vydáno osobou jí na roveň postavenou. V Anglii byl dlouhou dobu ponechán vývoj čistě na soudcovském právu a nebylo třeba tuto oblast kodifikovat. Změna přišla aţ na základě Humans Right Bill 1998, jímţ byla do britského práva promítnuta úprava čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Základním dělením, jeţ do té doby anglické soudy pouţívaly, a jeţ bylo uznáno i v souladu se zněním přijatého zákona,62 bylo dělení na actual bias a apparent bias. Toto dělení v zásadě odpovídá praxi českého práva, neboť ona skutečná podjatost je vzácným úkazem, který se vyskytuje pouze tehdy, je-li zde dán evidentní důkaz o porušení nestrannosti soudce, zdánlivá podjatost je zaloţena na domněnce, ţe zde taková podjatost můţe být, i kdyţ tak ve skutečnosti není.63 Na rozdíl od Anglie se Spojené státy vydaly cestou kodifikace jiţ na počátku, a proto byl v roce 1792 uveden v účinnost první zákon upravující otázky postihu absence nestrannosti soudce.64 Ten po dodatku z roku 1821 upravoval tři moţné oblasti, ve kterých mohl být

b) v němž dříve vystupoval jako zástupce vlády, advokát či poradce účastníka řízení nebo jiné dotčené osoby, nebo na vnitrostátní nebo mezinárodní úrovni jako člen jiného soudu nebo vyšetřovací komise, nebo z jakéhokoliv jiného důvodu; c) je-li soudcem ad hoc nebo bývalým soudcem zasedajícím i nadále podle článku 26 odst. 3 tohoto jednacího řádu a je angažován politicky, administrativně či jinak profesně způsobem, který je neslučitelný s jeho nezávislostí nebo nestranností; d) jestliže se vyjádřil veřejně, prostřednictvím médií, písemně, formou veřejných činností či jiným způsobem majícím objektivně negativní vliv na jeho nestrannost; e) jestliže z jakéhokoliv jiného důvodu lze oprávněně pochybovat o jeho nezávislosti nebo nestrannosti. 61 Viz kap. 1.1 62 Lawal v Northern Spirit Ltd 2004, 1 All ER 187 (HL) 63 HAMMOND, Grant.Judicial Recusal: Principles, Process and Problems. Hart Publishing: Oxford. 2009, s. 15 64 Zákon ze dne 8. května 1792, c 36 § 11, 1 Stat 278

24

soudce vyloučen, a to finanční zájem na výsledku případu, dále rozhodování ve věci, v které byl soudce stranou či zástupcem strany, třetím okruhem byl příbuzenský poměr ke straně. K dnešnímu dni je ve Spojených státech otázka vyloučení soudců upravena na federální úrovni.65 V § 144 jsou upravena základní procesní pravidla pro podávání námitek podjatosti před federálními soudy, vyjma Nejvyššího soudu USA, přičemţ v případě podání této námitky je soudce zadrţen v činění dalších úkonů. V § 455 jsou pak upraveny jednotlivé hmotněprávní skutečnosti, kterých je soudce povinen se vyvarovat, případně které mohou zavdat příčinu pro vyloučení soudce. Na obecnou úpravu v písm. a), která přikazuje vyloučit se soudci, jehoţ nestrannost můţe být zpochybněna, navazují v dalších odstavcích jednotlivé případy, které jsou konkrétnějšího charakteru, např. dřívější spolupráce s jednou ze stran, dřívější práce ve veřejné sféře, jeţ je stranou v daném řízení, pokud má soudce či jeho manţelka nebo jehopotomek finanční zájem na výsledku řízení. Vztah mezi oběma ustanoveními je pak takový, ţe § 144 míří na otázku skutečné podjatosti, zatímco § 455 má vymezení širší a zasahuje tak otázku skutečné i zdánlivé podjatosti.66 § 455 ve své působnosti zahrnuje nejen soudce federálních odvolacích soudů, ale i soudce Nejvyššího soudu USA. Kromě federální úrovně se většina federálních soudů řídí i etickým kodexem sestaveným Americkou právnickou komorou (American Bar Association). Tento předpis není často v rozhodnutích citován, přesto je více či méně importován do práva 49 z 50 států.67 Procesní úprava není na federální úrovni sjednocena. § 144 stanovuje lhůtu 10 dní od začátku řízení, během kterých musí strana podat návrh na vyloučení společně s odůvodněním. Pro § 455 však podobná úprava dána není, proto se proces vyloučení, a to i před Nejvyšším soudem USA, odehrává čistě na základě case law.68

65

28 USC § 144, § 455 HAMMOND, Grant. Judicial Recusal: Principles, Process and Problems. Hart Publishing: Oxford. 2009. s 56 67 ABRAMSON, Leslie W.. Appearance of Impropriety? Deciding when a Judge´s Impartiality Might Reasonably Be Questioned. Georgetown Journal of Legal Ethics. 2000, roč. 14, č.1, s. 55 68 GOODSON, T. J. Duck, Duck, Goose: Hunting for Better Recusal Practices in the United States Supreme Court in Light of Cheney v. United States District Court. North Carolina Law Review. 2005 – 2006, roč. 84., č. 1, s. 194. 66

25

4

Subjektivní test 4.1. Definice Ústavního soudu

Předmětem zkoumání subjektivního testu je osobní přesvědčení soudce o projednávané věci, přičemţ je jeho nestrannost presumována do té doby, dokud není prokázán opak.69 Zatímco u ESLP se toto základní vymezení předmětu subjektivního testu drţí, český Ústavní soud, kdyţ se podjatostí poprvé zabýval, vymezil tuto vlastnost poněkud úţeji. V nálezu I. ÚS 167/9470, který se poté stal výchozím bodem judikatury při hodnocení podjatosti, definoval Ústavní soud předmět testu nestrannosti takto: „…v daném případě byla splněna podmínka § 14 odst. 1 o. s. ř., která zakládá vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze pro jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže "lze mít pochybnost o jejich

nepodjatosti". Nejde tudíž pouze o hodnocení subjektivního pocitu

soudkyně, zda se cítí nebo necítí být podjatá, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být.“ (zvýrazn. autorem) U takto vymezeného testu nestrannosti je nutno připojit několik poznámek. Nejprve, Ústavní soud zřetelně vymezil při testu nestrannosti dva základní okruhy, které se mohou při přezkumu podjatosti brát v úvahu – subjektivní pocit soudkyně o své podjatosti a osobní vztah k účastníkům řízení. Je třeba také zdůraznit, ţe u těchto okruhů mluví ÚS o jejich hodnocení, samotný test se tak nesestává pouze z jednoduché kladné nebo záporné odpovědi soudce na otázku ohledně jeho podjatosti, ale je nutné vţdy daný názor soudce zhodnotit. Ohledně kritérií, která jsou k takovému kroku potřeba, jiţ Ústavní soud mlčí. Druhý případ skutkových okolností, které musí být brány v potaz, jsou osobní vztahy soudce k účastníkům řízení. Zde je jiţ autor práce na pochybách, zda je Ústavní soud zamýšlel podřadit pod přezkum subjektivním testem. Přestoţe část o objektivní úvaze, na základě které je moţné prohlásit, ţe soudce podjatý být můţe, zařadil soud aţ za tento okruh, je z dalšího postupu v daném nálezu zřejmé, ţe tyto vztahy Ústavní soud nebude řešit z hlediska subjektivního, nýbrţ z moţné objektivní obavy o soudcovu nestrannost. V daném případě byla posuzována ústavní stíţnost v souvislosti s právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 LZPS a tento majetek pokojně uţívat podle čl. 1 Dodatkového 69 70

Rozhodnutí Piersack proti Belgii. Viz pozn. 6. Nález ÚS ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I.ÚS 167/94

26

protokolu EÚLP, přezkum nestrannosti soudce se tak dostal k ÚS spíše jako záleţitost vedlejší. Na nestrannost soudkyně okresního soudu (a v návaznosti i na její rozsudky) měly mít dle navrhovatelky vliv dvě skutečnosti. Po nepříznivém rozhodnutí u první instance podala navrhovatelka odvolání, v němţ označila její právní zástupkyně rozsudek za „právní zmetek“. Druhou posuzovanou skutečností bylo trestní oznámení, které následně podala soudkyně proti právní zástupkyni navrhovatelky. V odvolacím řízení pak krajský soud zjistil, „…že se (soudkyně) necítí být podjatá v této věci, dr. T. zná jako advokátku bez osobního vztahu." Ústavní soud bohuţel nechává nevyjasněné, zda toto vyjádření soudkyně podala v rámci řízení u okresního soudu nebo aţ v rámci řízení odvolacího, tedy po podání trestního oznámení soudkyní. Klíčová argumentace Ústavního soudu zní následovně: „V daném případě šlo o takový konflikt mezi rozhodující soudkyní a právní zástupkyní navrhovatelky, který svou povahou a intenzitou (označení rozhodnutí soudkyně za "právní zmetek") je nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby v zájmu soudkyně samé o věci rozhodovala jiná osoba. To se v daném případě nestalo a po vrácení věci odvolacím soudem opětovně rozhodovala jako samosoudkyně osoba, jejíž rozhodnutí bylo tak ostře napadeno.“ Ústavní soud tak podání trestního oznámení jako moţnost pro hodnocení vnitřního pocitu soudkyně zcela ignoroval a soustředil se výhradně na vyjádření advokátky v odvolání. Soud tak redukuje svůj původně nastavený test nestrannosti z hodnocení subjektivního pocitu soudkyně na zjištění tohoto pocitu otázkou v odvolacím řízení. I nález Ústavního soudu zdůrazňuje ochranu pozice soudkyně ve svém nálezu, kdyţ především říká, ţe je v zájmu soudkyně samé, aby o věci rozhodovala jiná osoba. Tento nález je vhodným úvodem této kapitoly ze dvou důvodů. Za prvé je dodneška hojně citován v judikatuře vrcholných českých soudů71, především však představuje obecný problém subjektivního testu, totiţ prokázání (v tomto případě rovnou vyhnutí se) skutečné podjatosti soudce na základě subjektivního testu. Přestoţe v uváděném příkladu můţe hrát roli ještě ne zcela prověřený test nestrannosti (koneckonců Ústavní soud rozhodl bez citace jakékoliv prejudikatury ESLP), nevyhne se tento problém ani ESLP.

71

Např. usnesení ÚS ze dne 14. 1. 2010, č. j. III. ÚS 3330/09-1,usnesení NSS ze dne 11. 6. 2010, čj. Nao 46/201078, usnesení NSS ze dne 22. 5. 2014, č. j.Nao 162/2014 - 18

27

4.2. Subjektivní test u ESLP Literatura72 se shodne víceméně pouze na jednom případě, kdy ke konstatování nedostatku subjektivní nestrannosti došlo, a to případ Kyprianou proti Kypru.73 V tomto rozhodnutí ESLP byla přezkoumávána situace před kyperským soudem, kde došlo nejprve k přerušení výslechu svědka, který vedl pan Kyprianou (obhájce člověka obţalovaného z vraţdy), neboť se prý výslech ubíral směrem, který by podle soudců ţádné nové informace nepřinesl.74 Obhájce reagoval nejdříve návrhem, aby byl zproštěn obhajoby, aby následně obvinil soudce z posílání písemných vzkazů s pravděpodobně uráţlivým textem, coţ soudci sami potvrdili.75 U ESLP byla posuzována následná situace, ve které soudci pana Kyprianou nejdříve vyzvali, aby svoji poznámku odvolal, kdyţ se tak nestalo, byl odsouzen k 5 dnům ve vězení za pohrdání soudem. ESLP zde shledal porušení absence nestrannosti nejen na bázi objektivního testu, a to ve funkcionální dimenzi (soudci vystupovali při odsouzení i v roli stěţovatele, svědka, prokurátora), ale především i co se týče testu subjektivního. Osobní přesvědčení soudců bylo shledáno předpojatým na základě 4 skutečností. Prvním, a podle ESLP i samostatně dostačujícím důvodem pro uznání soudců podjatými, bylo jejich vyjádření v rozsudku odsuzujícím pana Kyprianou na 5 dní do vězení. Zde uvedli, ţe se jeho výroky cítí „hluboce uraţeni“. Druhým důvodem bylo celkové vyznění rozsudku, který byl napsán jazykem emočním s expresivními výrazy („Spravedlnosti bude udělen zničující úder, nebude-li reakce soudu okamžitá a drastická.“76). Samotný „úder“, tedy okamţitý 5denní trest ve vězení, byl uveden jako důvod číslo tři. A nakonec skutečnost, ţe soudci dopředu vyjádřili přesvědčení, ţe shledávají obhájce vinného, a teprve poté mu umoţnili se vyjádřit ve formě vzetí svého výroku zpět. Kyprianou se tak nacházel v pozici, kdy o jeho vinně jiţ bylo rozhodnuto, pouze se mohl pokusit o zmírnění trestu. Důleţitým poznatkem vycházejícím z tohoto rozhodnutí je především existence prvního a dostačujícího důvodu pro uplatnění subjektivního testu, u zbylých tří argumentů je na pováţenou, zda by

72

KMEC, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xxvii, s. 675. MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 170 - 171 73 Kyprianou proti Kypru, viz pozn. 25 74 Ibid. § 17 75 Označení Ravasaka v řečtině znamená milostný dopis nebo psaní, které může (ale nemusí) obsahovat hanlivý obsah. Soudce připustil posílání písemných vzkazů. 76 „… if the court's reaction is not immediate and drastic, we feel that justice will have suffered a disastrous blow.” Kyprianou proti Kypru. § 18

28

obstály samostatně, spíše lze z výslovného zmínění u prvního argumentu a contrario učinit závěr, ţe ne a pouze dokreslují obraz daný důvodem prvním. V konečném součtu bylo velkým senátem ESLP jednohlasně vyjádřeno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, co se týče nestrannosti soudu. Dva soudci, Bratza a Pellopää, ve svém konkurenčním stanovisku potvrdili porušení čl. 6 odst. 1, nicméně souhlasili pouze co do nalezení namítané podjatosti v objektivním testu nestrannosti a postavili se proti zbylým patnácti hlasům. Skutečnou podjatost soudců kyperského soudu podle nich nelze dokázat a argumenty ohledně intenzity pouţitého jazyka jsou podle nich vyjádřením snahy o ochranu justice. Zatímco u nálezu Kyprianou proti Kypru se výše uvedení autoři77 i ESLP na prokázání skutečné podjatosti shodnou, u dalších nálezů jiţ tomu tak není. ESLP i v případu Kyprianou78 odkazuje na případ Lavents proti Lotyšsku79. Samotný pan Lavents byl předsedou dozorčí rady největší lotyšské banky, přičemţ pod jeho vedením banka zaznamenala znatelný sestup, a to aţ do situace, kdy se banka nacházela v likvidaci. Jedním z důsledků takového propadu (kromě oslabení národního hospodářství a ztrát finančních úspor mnoha věřitelů) bylo zahájení trestního řízení pro podvod proti panu Laventsovi. Předsedkyně senátu Riţského krajského soudu (Riga Regional Court), před kterým se jednání odehrávalo, byla několikrát obţalovaným vyzývána k odstoupení. Nakonec byla předsedkyně na návrh jedné z přísedících skutečně odvolána, nicméně Nejvyšší soud Lotyšska toto vyloučení zamítl. V mezidobí mezi vyloučením a znovunastolením do senátu poskytla soudkyně tři rozhovory do médií, v nichţ pronesla své pochybnosti o způsobu obhajoby, vyjádřila údiv nad skutečností, ţe obţalovaný popírá svou vinu80 a nakonec i naznačila moţný závěr soudu („Ještě nevím, zda bude rozsudek odsuzující nebo částečně osvobozující.“).81 Tento přístup se samozřejmě nemohl setkat u ESLP s pochopením. Bylo jednohlasně prohlášeno, ţe se jedná o jasné porušení práva na nestranný soud. Bohuţel, zatímco v případě Kyprianou ESLP argumentuje odděleně o jednotlivých testech nestrannosti a výsledkem je srozumitelný závěr, na základě jakých argumentů a proč uznává porušení principu subjektivní nestrannosti, v tomto případě sice na začátku připomíná dělení testů, avšak v samotné aplikaci 77

Viz pozn. 74 Kyprianou proti Kypru, pozn. 25, § 120 79 Rozsudek ESLP ve věci Lavents proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002, stížnost č. 58442/00 80 Ibid, § 30 81 „Je ne puis pas encore dire aujourd'hui si le jugement portera condamnation ou acquittement partiel…“ Ibid. 78

29

pouze apeluje v rámci subjektivního testu na soudce, aby se zdrţeli v médiích komentářů, které by mohly ohrozit důvěru v nestranné posouzení případu. Rozhodujícím bodem je výše uvedený výrok, který nepřipouští moţnost úplného zproštění obţaloby. ESLP však nabízenou moţnost poprvé deklarovat existenci skutečné podjatosti soudce nevyuţívá a v závěrečné větě své argumentace ohledně nestrannosti soudkyně poukazuje na dva odstavce rozhodnutí ve věci Ferrantanelli a Santagelo proti Itálii82, kde je však probírán objektivní test s tím, ţe i v rozebíraném případě je moţno konstatovat, ţe výroky do tisku mohly pana Laventse vést k velmi silné obavě o nestrannost soudu. V dalších případech v souvislosti se subjektivním testem se jiţ ESLP tak blízko ke konstatování podjatosti soudce nedostal. V případě Boeckmans proti Belgii83 označil předseda senátu odvolacího soudu obhajobu za „neskutečnou, skandální, lţivou, hanebnou a odpornou“, přičemţ za takový způsob obhajoby soud znovu přezkoumá, „zda je trest dostatečný“, coţ vedlo k jeho zvýšení. Jak připomíná Kmec84, jde o rozhodnutí potencionální, neboť došlo ke smíru stran a není tedy opřeno o rozsudek ESLP. Podobně jako v případě Lavents proti Lotyšsku85 rozhodl soud i v případě Buscemi proti Itálii.86 Zde předcházely rozhodnutí výroky předsedy senátu, který v tisku několikrát uvedl, v jak špatné bylo dítě situaci, ţe strádalo psychicky i fyzicky, a ţe bylo třeba ho z této skličující (oppressive) situace vysvobodit. 4.3. Vlastní vyloučení soudců Zajímavou stránkou podjatosti je rozhodování soudců o sobě samých, lépe řečeno ta mnoţina případů, ve kterých soudce sám dospěje k rozhodnutí, ţe se v dané věci cítí být podjatým. Jestliţe konstatování podjatosti na základě subjektivního testu je, jak vyplývá z výše řečeného, ojedinělou záleţitostí, přiznání soudce k vlastní podjatosti je jevem častějším.87

82

Rozsudek ESLP ve věci Ferrantanelli a Santagelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, §§ 59 - 60 Zpráva EKLP ve věci Boeckmans proti Belgii ze dne 17. 2. 1965, stížnost č. 1727/62, překlad z REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Vyd. 1. Praha: Orac, 2002, s. 125. 84 KMEC, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xxvii, s. 675, b 112 85 Viz pozn. 79 86 Rozsudek ESLP ve věci Buscemi proti Itálii ze dne 16. 9. 1999, stížnost č. 29569/95 87 Až extrémním lze nazvat případ ústavního soudce Radovana Suchánka, který se v období dubna 2014 stihnul vyloučit z rozhodování hned tří věcí – usnesení ÚS ze dne 3. 4. 2014, č. j. II. ÚS 1004/14 -1, usnesení ÚS ze dne 15. 4. 2014 , sp. zn. Pl. ÚS 54/13 , usnesení ÚS ze dne 24. 4., sp. zn II. ÚS 2788/13 83

30

Přesto je v konstatování vlastní podjatosti obsaţen problém, zda tak soudce činí na základě testu subjektivního či objektivního. Nejprve se zabývejme dvěma argumenty pro objektivní test. Za prvé, všechny procesní předpisy (občanský soudní řád, trestní řád, soudní řád správní i zákon o Ústavním soudu) hovoří o vyloučení soudce jiţ v případě, ţe jsou dány pochybnosti o jeho nestrannosti. Soudcům je zde uloţena povinnost, aby se vyloučili v tom případě, ţe existuje pochybnost o jejich nestrannosti, nikoliv pouze kdyţ jsou přesvědčeni o své podjatosti. Druhý důvod, na první navazující, vyplývá z rozhovorů autora práce se třemi soudci okresního soudu a místopředsedou krajského soudu. Nezávisle na sobě došli tito soudci k závěru, ţe i v případě, ţe by byli nuceni soudit svého nejbliţšího příbuzného, dokázali by rozhodnout tak jako v kaţdém jiném případě.88 Přesto by se v takovém případě vyloučili. Nečinili by tak z důvodu své skutečné podjatosti, ale v souladu se zněním zákona by se tak stalo pro moţné pochybnosti ze strany třetích osob. Přesto dle autora práce převaţují důvody pro zařazení vlastního vyloučení do kapitoly o subjektivním testu, a to z několika důvodů. Přestoţe, jak bylo uvedeno výše, zdůrazňuje právní úprava hledisko pochybností, existuje i opačná eventualita, a to pro ústavní soudce v § 37 odst. 2 ZÚS, která zakotvuje moţnost se vyloučit v okamţiku, kdy se soudce cítí být podjatým a ponechává tak ústavnímu soudci větší volnost uváţení pro vlastní vyloučení. Podobně i § 8 odst. 3 SŘS říká soudci, co dělat, pokud zjistí vlastní podjatost. Proti chápání vlastního vyloučení ve smyslu objektivního testu hovoří i čest kaţdého soudce, který nemůţe zneuţívat svého vyloučení pro zbavení se nepříjemné kauzy, ale bude tak činit v okamţiku, kdy bude jeho nestrannost skutečně ohroţena. Opačná praxe by dlouhodobě vedla k přetěţování soudu, neboť by se kumulovaly těţší kauzy u menšího počtu soudců. Soudce se proto musí vyloučit pouze na základě svého vlastního přesvědčení, ţe jeho nestrannost můţe být zpochybněna. Případné pochyby se uplatní aţ v případě přezkumu daného návrhu na vyloučení u předsedy soudu. Konečně posledním argumentem pro nahlíţení vlastního vyloučení z hlediska subjektivního testu je vlastní praxe nejvyšších českých soudů. U nich dochází k vyloučení nejčastěji pro vyhodnocení vztahů k osobě vyskytující se v řízení jako vazeb osobního charakteru (dlouhodobé přátelské vztahy89) výjimečně doprovázené další skutečností (dlouhodobá spolupráce90, předchozí koncipientská praxe a spoluautorství91). Spíše 88

Bylo možno sledovat i přímou úměru, kdy se vzrůstající praxí soudci působili sebejistějším dojmem. Viz případy uvedené v pozn. 87, dále např. usnesení NSS ze dne 22. 1. 2014, č. j. Nao 9/2014 - 32 90 Usnesení ÚS ze dne 15. 4. 2014 , sp. zn. Pl. ÚS 54/13 91 Usnesení ÚS ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3526/13 89

31

výjimečnou událostí (soudě dle rozhodnutí zveřejněných na internetových stránkách nejvyšších soudů a Ústavního soudu) je zamítnutí návrhu na vlastní vyloučení. Rozdílný pohled, proč jednomu návrhu vyhovět a druhému ne, představuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu92, kde soud odlišil osobní rovinu vztahu soudkyně k osobě vystupující jménem správního orgánu (dlouhodobý přátelský vztah), pro který onu soudkyni vyloučil, a profesionální rovinu vztahu dalších dvou soudců (spoluautorství komentáře k daňovému řádu) ke stejné osobě, která dle Nejvyššího správního soudu podjatost nezakládá.

92

Usnesení NSS ze dne 11. 6. 2010, čj. Nao 46/2010-7

32

5 Objektivní test 5.1. Definiční vymezení Zatímco cílem subjektivního testu bylo zjistit subjektivní přesvědčení soudce, které se projevovalo skrze jeho vlastní jednání, přičemţ se presumovalo, ţe je nestranný do té doby, dokud není prokázán opak, účelem objektivního testu je především zjistit, zda„soudce poskytuje dostatečné záruky vylučující oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti.“93 Předmětem zkoumání objektivního testu jsou tak „objektivní okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě.“94 V tomto přístupu k nestrannosti se tak projevuje jiţ jednou zmiňované anglické rčení o spravedlnosti, která nemůţe být pouze vykonávána, ale musí být vidět, ţe je vykonávána.95 Z dělení dimenzí nestrannosti dané Geyhem, jenţ je rozebráno na začátku této práce96, je tímto testem zajišťován jak procesní aspekt ve smyslu poskytnutí spravedlnosti účastníkům řízení, tak především politický aspekt nestrannosti, neboť soudci zde vystupují v roli vykonavatele soudní moci, která musí u obyvatel státu vzbuzovat důvěru. Silnější pozice politického aspektu nestrannosti se promítne i do vnímání subjektivního pohledu účastníků, které je sice důleţité, nicméně není rozhodující. Rozhodujícím kritériem se stává to, zda je obava účastníka řízení ohledně nestrannosti soudu objektivně ospravedlnitelná.97 Soudce tak můţe být v daném řízení absolutně subjektivně nestranný, přesto můţe dojít k jeho vyloučení, a to na základě pochybnosti, která nemusí nutně vycházet z jeho jednání, ale můţe vycházet např. z jeho bývalé funkce nebo příbuzenství v rodině. U objektivního testu je zvýšená pozornost věnována i zdání moţné podjatosti. Proto, ačkoliv je v české judikatuře zdůrazňován fakt, ţe nestrannost je „subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní vztah soudce k projednávané věci,“98 nepoměrně častěji dochází ke konstatování porušení práva na nestranný soud na základě objektivního testu. Z rozmanité judikatury jak ESLP, tak i českých soudů budou vybraná rozhodnutí rozřazena do dvou základních oblastí – funkcionální a personální99, dále vnitřně členěných.

93

Rozsudek ESLP ve věci Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. 12. 2000, stížnost č. 17056/06. § 42 Usnesení NSS ze dne 22. 5. 2014, č. j. Nao 162/2014 - 18 95 Viz pozn. 10 96 Viz pozn. 17 97 Rozsudek ESLP ve věci Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, rozsudek, 25. 6. 1992, č. 13778/88, § 51 98 Nález ÚS ze dne 7. března 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05 99 K tomuto dělení text k pozn. 19 94

33

5.2. Funkcionální nestrannost Do této skupiny jsou řazeny oblasti, v nichţ dochází k porušení práva na nestranný soud z důvodu působení soudce i v jiné funkci před nebo zároveň s jeho vystupováním v roli soudce. 5.2.1. Rozhodování soudce na více úrovních První podskupinou jsou myšleny případy, ve kterých dochází k rozhodování soudce na různých úrovních soudní hierarchie. Myšleny tím jsou především případy, ve kterých by docházelo k rozhodování soudce o rozhodnutích, kterých se účastnil na niţším stupni soudní soustavy, nebo naopak pokud v průběhu řízení přestoupil k soudu niţší instance. V českém právním řádu jde o jednoznačně vyloučení případy (§ 14 odst. 2 občanského soudního řádu, § 8 odst. 1 soudního řádu správního, § 30 odst. 3 trestního řádu a § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V těchto případech jde o vyloučení soudce z rozhodování ze zákona. ESLP vztáhnul tuto praxi i na působení soudců u Ústavních soudů, a to i v situaci, kdy bylo rozhodováno o přípustnosti ústavní stíţnosti v případu, kde soudce nevynášel rozsudky, jeţ měly být přezkoumány, ale podílel se na rozhodnutích, která byla následně zrušena odvoláním.100 5.2.2. Rozhodování soudce ve více procesních funkcích Případy těchto rozhodnutí jsou daleko častější neţ první pododdíl. Je zde soustředěna judikatura, při které dochází k přezkumu, zda soudce, který v řízení vystupuje v rámci jednoho soudu ale ve více pozicích, zůstává nestranným. Na úrovni ESLP doznala tato otázka určitého vývoje, pro který bývá tento soud kritizován,

ţe

nekoherentní.

102

je

díky 103

Repík

tomu

jeho

judikatura

v této

oblasti

kazuistická101

a

toto své tvrzení dokládá na dvou skutečnostech. Jednak došlo od

rozhodnutí Hauschildt proti Dánsku104 ke změně v koncepčním přístupu, kdy ESLP do tohoto rozhodnutí při porovnávání funkcí soudců uplatňoval abstraktní pohled, tzn. nezjišťovalo se, k jakým konkrétním rozhodnutím soudci dospěli, ale spíše se porovnávalo postavení soudců v daném systému. Z rozhodování tak byl vyloučen soudce, který pouze jako funkcionář na 100

HIT d. d. Nova Gorica proti Slovinsku. Viz pozn. 22 KMEC, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xxvii, s. 674, b. 111. 102 REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Vyd. 1. Praha: Orac, 2002, s. 126 103 Ibid. 104 Rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989, stížnost č. 10486/83 101

34

státním zastupitelství kontroloval spis105 nebo vyšetřující soudce, jenţ v přípravném řízení provádí velkou skupinu úkonů.106 Od rozhodnutí Hauschildt však dochází k přezkumu konkrétních rozhodnutí daného soudce, coţ Repík hodnotí jako ústupek pro praktické potřeby jednotlivých států. Soudy tak začaly více přihlíţet k rozsahu a povaze opatření přijatých soudcem. Následkem tohoto obratu se však stal druhý vytýkaný problém, a to právě kazuistika, kdy pouze malý detail v rozhodnutí (výslovné upozornění na procesní charakter rozhodnutí, které se nevyjadřuje k vině) můţe vést k opačným výsledkům.107 5.2.3. Funkce soudce a funkce ve výkonné/zákonodárné moci Ne příliš častou skupinou případů jsou střety funkcí soudce a pozice u výkonné či zákonodárné moci. V českém prostředí jsou souběhy některých funkcí výslovně zakázány Ústavou108, ustanovení Ústavy jsou dále rozvedeny v zákoně.109 Na úrovni Rady Evropy pak jsou známy především dva případy, ve kterých došlo k porušení práva na nestranný proces. Prvním je případ Procola proti Lucembursku110, kde se členové lucemburské Státní rady nejdříve podíleli na přípravě a prosazení ministerské vyhlášky, jeţ měla retrospektivní charakter postihující mlékárenské druţstvo Procola, aby ji následně posuzovali z hlediska zákonnosti jako členové Soudního výboru Státní rady. V souvislosti s tímto případem nelze neţ upozornit na § 36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ten představuje výjimku z vyloučení z důvodu účasti na věci v jiné funkci nebo povolání, a tou výjimkou je účast na přípravě, projednávání a schvalování právních předpisů. Dané ustanovení představuje výjimku z vyloučení ze zákona, iux inhabilis. Nicméně ani to neznamená, ţe by soudce nemohl být vyloučen z projednávání příslušné ústavní stíţnosti podle § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, pouze se tak musí stát na základě § 37 odst. 1 tohoto předpisu. V oblasti přezkumu zákonných nebo jiných právních předpisů v řízení podle § 64 a násl. zákona o Ústavním soudu je situace jiţ sloţitější, neboť v případě abstraktního

105

Piersack proti Belgii, viz pozn. 6 Rozsudek ESLP ve věci De Cubber proti Belgii ze dne 26. 10. 1984, stížnost č. 9186/80 107 REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Vyd. 1. Praha: Orac, 2002, s. s. 128 108 Čl. 82 odst. 3. Zejména k problematice souběhu funkcí ve veřejné správě a pozici soudce viz KOPA, Martin. Neslučitelnost výkonu funkce soudce s jinými funkcemi a činnostmi. Praha: Linde, 2012, 132 s. ISBN 9788072018734. 109 § 74 a § 85 zákona o soudech a soucích, § 36 zákona o Ústavním soudu 110 Rozsudek ESLP ve věci Procola proti Lucembursku ze dne 28. 9. 1995, stížnost č. 14570/89 106

35

přezkumu ústavnosti svědčí pro navrhovatele spíše objektivní právo na přezkum nestranným soudem podle čl. 81 Ústavy, neţ subjektivní právo na nestranného soudce.111 Filip připouští i moţnost navrhovatele pro uplatnění návrhu na vyloučení v takovém řízení, a to ve výjimečných situacích, kdy by se abstraktní přezkum mohl přímo dotýkat osoby soudce (nelze o takovém návrhu uvaţovat např. u občanského zákoníku, ale v případě přezkumu platu ústavních činitelů, tedy i ústavních soudců o tom uvaţovat lze), především však apeluje na zdrţenlivost a právní kulturu jednotlivých soudců, jimţ je umoţněno se z abstraktní kontroly norem vyloučit.112 Nicméně je nutné podotknout několik rozdílů mezi ustanovením § 36 odst. 3 ZÚS a rozhodnutím Procola. Prvním je rozdíl institucionální. U ESLP byla přezkoumávána situace u Státní rady Lucemburska, coţ je orgán zakotven v lucemburské Ústavě se dvěmi funkcemi – poradní (v oblasti navrţených soudních rozhodnutí) a soudní (přezkum individuálních správních rozhodnutí),113 proto je v něm jiţ z Ústavy zakotvena větší provázanost mezi mocí výkonnou a soudní, neţ v případě českých ústavních soudců. Druhým je pak otázka samotných rozhodců. U rozhodnutí v neprospěch Procoly před Státní radou se čtyři z pěti soudců podíleli na přípravě vyhlášky.114 U ESLP byla tato skutečnost rozhodujícím faktorem.115 Je proto otázka, jak by se ESLP postavil k situaci, kdy by se před ním objevila stíţnost proti rozhodnutí českého Ústavního soudu, na kterém se podíleli dva ze tří soudců, kteří se zapojili do přípravy právního předpisu, proti němuţ ústavní stíţnost směřovala. Autor práce se domnívá, ţe by se v tomto případě ESLP postavil za rozhodnutí Ústavního soudu, a to ze dvou důvodů. Prvním je skutečnost, ţe soudci Ústavního soudu nejsou zároveň v pozici poradního orgánu a jejich postavení je v takovém případě nezávislejší neţ pozice člena Státní rady. Druhým důvodem je, ţe zatímco před lucemburskou Státní radou dochází k přezkumu zákonnosti správních rozhodnutí, přičemţ toto řízení je jednoinstanční a aţ na výjimečné případy proti rozhodnutí Státní rady nelze vystoupit v soudním řízení116, u Ústavního soudu dochází k přezkumu z hlediska ústavnosti117, před kterým ve většině případů dochází k několikerému soudnímu přezkumu.

111

FILIP, Jan. K otázce podjatosti soudce Ústavního soudu v řízení o ústavnosti právního předpisu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2002, roč. 10, č. 2, s. 154. 112 Ibid. 113 Procola proti Lucembursku, viz pozn. 110. § 24 – 26. 114 Ibid. § 17 115 Ibid. § 45 116 Ibid. § 26

36

Kromě uvedeného rozhodnutí Procola je druhým rozhodnutím, kde dochází k souběhu soudní a jiné státní funkce, případ McGonnell proti Spojenému království118, ve kterém ESLP nepřipustil skutečnost, aby jedna osoba figurovala jako předseda místního shromáţdění přijímajícího územní plán a následně ta samá osoba proti němu následně zamítala odvolání coby předseda soudu. 5.3. Personální nestrannost Druhou skupinu představují ta rozhodnutí, u kterých je soudce osobně zainteresován na výsledku, ať jiţ přímo nebo potencionálně. Jelikoţ i soudci jsou lidé pohybující se v běţném ţivotě, jde především o rozmanitou skupinu případů, ve kterých se do hry dostávají osobní vztahy soudců, ať jiţ k účastníkům řízení nebo k věci. 5.3.1. Práce a finanční zájmy Soudci jsou díky svému postavení v ústavním systému ČR poměrně privilegovaná skupina. Jejich pozice je chráněna např. čl. 82 odst. 2 Ústavy, který znemoţňuje jejich přeloţení (kromě výjimečných situací), nebo jsou chráněny jejich platové podmínky v zájmu zachování jejich nezávislosti a nestrannosti.119 Ústavní pořádek tuto výhodu vyvaţuje v čl. 82 odst. 3 Ústavy, který obsahuje zákonné zmocnění pro omezení jiných činností. To došlo naplnění v § 85 zákona o soudech a soudcích, který soudcům zakazuje „jinou placenou funkci a vykonávat jinou výdělečnou činnost s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické a umělecké a činnosti v poradních orgánech ministerstva, vlády a v orgánech komor Parlamentu,“ přičemţ i tato činnost je omezena imperativem zachování důstojnosti a zdání nezávislosti a nestrannosti výkonu funkce soudce. V intencích ESLP se toto zdání nestrannosti ztratilo u soudce, který zároveň působil jako docent (associate professor) na fakultě, která byla stranou sporu.120 Zdůraznil zde především dlouhodobé pravidelné působení na této fakultě, se kterou tak měl soudce blízké profesionální vztahy. Samotnou existenci platu (7,200 eur za rok) pak soud přidává jako argument sekundární, přesto neopominutelný.121 Co do existence pracovního poměru je případu Pescador Valero podobný i případ projednávaný u Nejvyššího správního soudu, kde nebyl soudce tohoto soudu K. Šimka vyloučen z projednávání kasační stíţnosti. Oproti 117

Čl. 83 Ústavy Rozsudek ESLP ve věci McGonnell proti Spojenému království ze dne 8. 2. 2000, stížnost č. 28488/95 119 Nález Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 12/10, publ. jako 269/2010 Sb. 120 Pescador Valero proti Španělsku. Viz pozn. 24 121 Ibid. § 27. J.B.L. (soudce)had therefore concurrently performed the dutin of a judge of the Higher Court of Justice of Castilla-La Mancha and those of an associate professor in receipt of income from the opposing party.“ 118

37

rozhodnutí ESLP byl jeho pracovní poměr u Právnické fakulty Univerzity Palackého spíše výjimečný (dvě přednášky za semestr), druhým rozdílem je fakt, ţe v procesu vystupoval pouze rektor univerzity jako správní orgán, jenţ o věci rozhodoval v prvním stupni, v samotném řízení před NSS jiţ bylo účastníkem Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy ČR.122 Nikoliv zaměstnanecký, nýbrţ dodavatelský vztah zapříčinil porušení nestrannosti v případu Belukha proti Ukrajině.123 Zaměstnanecký poměr trval u porotce, jenţ posuzoval i výpověď svědka – partnera ve firmě, u níţ byl porotce zaměstnán.124 Zde však ESLP nestrannost nekonstatoval, neboť porotce se ve firmě nacházel na velmi nízké úrovni a o projednávaných skutečnostech nevěděl, především však byl propuštěn pro nadbytečnost jiţ tři dny před zahájením procesu. Jak ESLP poznamenal, objektivní pozorovatel by nemohl dojít k jinému závěru, neţ ţe porotce určitě nevěřil společníkovi ve firmě více neţ jakémukoli jinému svědkovi.125 Postavení přísedících u českých obecných soudů pak podle Ústavního soudu nezakládá důvod pro vyloučení celého soudu, jestliţe onen přísedící zároveň vystupuje jako právní zástupce v jiném řízení u téhoţ soudu. 126 5.3.2. Přátelství Příliš osobní vztah soudce k účastníkovi či jiné osobě vyskytující se v různých pozicích v řízení je jedním z hlavních důvodů, proč by měl být soudce z rozhodování o věci diskvalifikován. O skutečnosti, ţe tyto vztahy soudci sami připouští, aby se vyhnuli zpochybnění rozhodnutí nebo pokud cítí, ţe by nerozhodovali nezaujatě, jiţ v této práci pojednáno bylo.127 Nutno připomenout, ţe české soudy v této oblasti musí vţdy brát v úvahu, ţe Česká republika není země natolik rozlehlá, aby zde mezi soudci a zejména ostatními vykonavateli právnických profesí nedocházelo ke kontaktům, které mohou do přátelství přerůst. Naopak český právní řád128 ukládá svým soudcům, aby se aktivně podíleli a přispívali k odborné přípravě a při odborném vzdělávání soudců, státních zástupců, justičních a právních čekatelů 122

Usnesení NSS ze dne 30. 9. 2010, č. j. Nao 76/2010 – 107. Belukha proti Ukrajině, viz pozn. 23 124 Rozsudek ESLP ve věci Pullar proti Spojenému království ze dne 10. 6. 1996, stížnost č. 22399/93 125 Ibid. § 39 126 Usnesení ÚS ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 23/99 127 Viz kap. 4.3. 128 § 83 odst. 1 zákona o soudech a soudcích 123

38

a dalších zaměstnanců soudů a státních zastupitelství, organizovaném Justiční akademií, ministerstvem, soudem nebo státním zastupitelstvím. Podle § 83 odst. 2 zákona o soudech a soudcích nebrání-li tomu plnění jeho povinností při výkonu soudnictví, můţe soudce přispívat svými znalostmi a zkušenostmi téţ při odborné přípravě notářů, advokátů, soudních exekutorů, advokátních koncipientů, notářských koncipientů, notářských kandidátů, exekutorských koncipientů a exekutorských kandidátů. Veškerá činnost se přitom povaţuje za výkon soudcovské činnosti.129 Celkově je nutné při hodnocení přátelství vyjmout nejdříve odbornou rovinu takových vztahů, tedy „pořádání odborných konferencí či seminářů a vystupování na nich, kvalifikační růst (např. vedení či oponování disertačních nebo habilitačních prací), recenzování odborných publikací apod.“130 Osobní rovinu vztahů Nejvyšší správní soud ještě nadále dělí, kdyţ říká, ţe „(T)teprve při určité intenzitě přátelského vztahu lze, nepochybně jen hypoteticky, zvažovat jeho psychologický dopad i z hlediska zachování přirozené schopnosti nezaujatého řešení případu.“131 Můţe tedy být rozhodnuto o tom, kdy je přátelství mezi soudcem a další osobou jiţ schopné ohrozit důvěru veřejnosti v nestrannost soudce, a kdy ne, z pozice objektivního testu? Jednoznačnou hranici zde nelze narýsovat. Z judikatury nám vyplyne jen několik málo náznaků, kde se skrývá onen zlomový bod. Nejvyšší správní soud neuznal jako důvod vyloučení vztahy soudce s proděkanem fakulty, „s nímž se delší dobu zná a udržuje přátelské vztahy, a s nímž občas navštěvují i různá restaurační zařízení,“132 přičemţ tento vztah soudce zhodnotil jako nepřekračující rámec běţných přátelských či kolegiálních vztahů. Nejvyšší správní soud takovému vztahu přitakal, právě s odkazem na výše uvedenou odbornou rovinu, z níţ mohou podobné přátelské vztahy vyplývat. Pokud soudu nevadilo společné navštěvování různých restauračních zařízení, pak se samozřejmě nemohl nechat přesvědčit o vyloučení soudce v případě tykání a osmiletého pracovního působení v jedné budově, od něhoţ jiţ navíc uplynulo více jak sedm let.133 Na samou hranu přípustnosti (a podle některých autorů i za ni134) se dostali tři soudci jednoho senátu Nejvyššího soudu, kteří měli posuzovat dovolání čtvrtého člena tohoto

129

§ 83 odst. 4 ZSS Usnesení NSS ze dne 11. 6. 2010, č. j. Nao 46/2010 - 78 131 Usnesení NSS ze dne 22. 1. 2014, č. j. Nao 9/2014 - 32 132 Usnesení NSS ze dne 30. 9. 2010, č. j. Nao 76/2010 – 107 133 Usnesení NSS ze dne 27. 8. 2013, č. j. Nao 41/2013 - 56 134 LASÁK, Jan. HRUDA, Ondřej. Jsou si soudci Nejvyššího soudu ochotni připustit svou podjatost? Jiné právo*online+. Publikováno 15. 5. 2011 *cit. 5. 6. 2014]. Dostupné z http://jinepravo.blogspot.cz/2011/05/janlasak-ondrej-hruda-jsou-si-soudci.html 130

39

senátu.135 Ačkoliv soudci navrhli přezkum vlastní moţné podjatosti, zároveň uvedli, ţe se necítí být podjatí v dané věci. Jiný senát Nejvyššího soudu jim dal za pravdu a případ tomuto senátu ponechal. Podobně jako přátelství i nepřátelství se velmi často nachází na tenké linii mezi objektivním a subjektivním testem, neboť se těsně dotýká soudcova osobního přesvědčení o určité osobě. Jeho nejčastějším projevem bývají výroky soudce učiněné v průběhu řízení, a to buď prostřednictvím médií, nebo přímo k účastníkům nebo jejich zástupcům. Jelikoţ i v přátelství jsme hledali určitou hranici, je i u nepřátelství nutné se pokusit vyloučit určité případy, kde jde spíše neţ o nepřátelství ve smyslu silné nepřízně, nenávisti, odporu či zášti136 o určité rozladění, které i tak můţe způsobit vyloučení soudce. Jako příklad můţe poslouţit rozhodnutí Městského soudu v Praze137, ve kterém byla vyloučena soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 z toho prostého důvodu, ţe ke konci řízení pronesla vůči zástupci obţalované: „Přestože máte pocit, že jsem proti Vám zaujatá, já to tak necítím, prostě naprosto vůči Vám žádnou averzi necítím, a pouze je mi líto obžalovaných, že je tímto způsobem, který já nepovažuji za vhodný, hájíte.“138 Tímto tvrzením (zaznamenaným na zvukovém záznamu z jednání), nelze přímo dovozovat vyloţeně nepřátelskou povahu vztahu mezi zástupcem a soudcem, přesto je schopné vyvolat u obţalovanýchpochybnosti o nestrannosti rozhodování soudkyně. Několik výroků pro média, které způsobily vyloučení soudců, a které můţeme označit za silně nepříznivé, bylo jiţ v této práce rozebíráno.139 V českém kontextu nebylo za důvod pro vyloučení vzato konstatování předsedy Ústavního soudu, ţe by advokát měl být za svou námitku podjatosti vůči znalci, která byla zaloţena na údajném ţidovském původu, v případu zabývajícím se zločiny spáchanými s moţným rasistickým motivem, „doživotně vyloučen z advokátní komory.“ 140 Navrhovaným důvodem pro konstatování nepřátelského vztahu soudkyně, jeţ nenašel odezvu u Ústavního soudu, je i intenzita hlasu soudkyně.141 Soud zde poukázal na to, ţe 135

Usnesení NS ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 11 Nd 456/2010, publ. jako C 9975 Nepřátelství in KROUPOVÁ, Libuše. FILIPEC, Josef. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Vyd. 4. Praha: Academia, 2005. 137 Usnesení MS v Praze ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 7 To 35/2014 138 Ibid. 139 Rozhodnutí Lavents proti Lotyšsku (pozn. 79) nebo Kyprianou proti Kypru (pozn. 25). 140 Usnesení ÚS ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 275/14. Hlavním argumentem ÚS je odlišnost věcí, ve kterých zástupce vystupuje, tj. nelze pro daný výrok vyloučit předsedu ÚS pokaždé, kdyby daný advokát před ÚS vystoupil ve věci. 141 Usnesení ÚS ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 146/05 136

40

posuzovaná skutečnost je velmi subjektivního rázu, zaloţená na pocitu kaţdé osoby a nelze tak namítaný křik soudkyně posuzovat jako objektivní důvod. Ve zkratce tedy můţeme problematiku (ne)přátelského vztahu shrnout do konstatování, ţe jeho prokazování značně souvisí se subjektivním přesvědčením soudce, neboť je moţné ho konstatovat pouze v případě vztahu dosahujícího více neţ běţné, kolegiální, dokonce i (ne)přátelské povahy. 5.3.3. Rodina Rodinné vazby bývají obvykle ty nejuţší, které kaţdý člověk má. Jestliţe se vyskytnou takové případy v soudním řízení, je nutno jim věnovat zvýšenou pozornost. Dnešní právní řády v některých případech vymezují přesný počet úrovní v rodinném stromu, a udávají tak jasnou hranici, kdy se jiţ soudce musí vyloučit, a kdy ne.142 Podobně tak činily české procesní předpisy před rokem 1948.143 Současné zákony stanovují obecně jako důvod vyloučení poměr k účastníkům nebo jejich zástupcům Tyto vztahy povaţuje za problematické samozřejmě i ESLP, kdy rozhodoval v případu Micallef proti Maltě144 o soudci posuzujícím odvolání, u kterého byl právním zástupcem strany jeho synovec, a kde se v prvním řízení podílel na obhajobě jako právní zástupce i bratr soudce. ESLP zde odsoudil jednak nezakotvenou povinnost v maltském právu, aby se soudce musel vyloučit, shledá-li k tomu důvod, druhým důvodem bylo kazuistické vyčlenění osob, které mohly slouţit jako důvod pro návrh na vyloučení.145 V tomto okruhu osob byli pouze přímí předci, syn, dcera a choť a později byli novelou přidáni bratr a sestra.146 Výsledkem, který ESLP posoudil jako nedostatečný, je moţné vyloučení pouze tehdy, pokud je v případu zainteresován příbuzný do jednoho stupně od soudce, coţ právě posuzovaný vztah strýc – synovec vylučuje. I přesto, ţe ESLP uznal, ţe je Malta malá 142

Např. čl. 60 odst. 1 dánského Zákona o správě justice: Čl. 60 (1) Nikdo nesmí vykonávat funkci soudce, pokud: …2) je spřízněn s jednou ze stran v civilní věci nebo s obžalovaným v trestní věci, bez ohledu na to, zda v přímé řadě vzestupné či sestupné, nebo v řadě pobočné až k bratrancům a sestřenicím včetně, nebo je manželem, poručníkem, adoptivním rodičem nebo opatrovníkem nebo adoptivním dítětem nebo opatrovaným jedné ze stran nebo obžalovaného; 3) je manželem nebo příbuzným v řadě přímé, vzestupné či sestupné, nebo v řadě pobočné až k bratrancům a sestřenicím včetně, právníka nebo jiné osoby, která zastupuje strany v občanské věci, nebo poškozeného nebo jeho zástupce ve věci trestní, nebo státního zástupce nebo policejního důstojníka, kteří vystupují v takové věci, nebo obhájce obžalovaného; (cit. z rozsudku ve věci Hauschildt versus Dánsko, viz pozn. 11, § 28) 143 Kap. 2.1.1. 16 s. 144 Rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Micallef proti Maltě ze dne 15. 10. 2009, stížnost č. 17056/06 145 Ibid. §100 146 Ibid. § 28 - 29

41

země, ve které často dochází k situaci, kdy se právem ţiví celá rodina, nelze tímto daný případ omluvit. V českém právním řádu jsou konstatování příbuzenského vztahu jako důvodu pro následné vyloučení poměrně vzácné. Ojedinělým úkazem je rozhodnutí, kdy soudkyně rozhodovala o majetku svého syna147, za coţ byla také potrestána sníţením platu. 5.3.4. Diskriminační důvody Další skupinou jsou důvody, jeţ si autor práce dovoluje nazvat důvody diskriminačními, neboť skutečnost, která zapříčinila testování nestrannosti soudu, má původ v některém ze zakázaných důvodů pro porovnávání osob.148 Rasistické výroky dané porotcem jsou prvním okruhem. V této záleţitosti existují tři rozhodnutí ESLP, v prvním149 byl soud nestranným neshledán pro výrok porotce: „A navíc jsem rasista,“ coţ zaslechla jedna ţena na chodbě, která tuto skutečnost ohlásila soudci. Ten se daným výrokem nezabýval, přestoţe obţalovaní v daném případě (dvě osoby severoafrického původu) a jejich právník poţadovali zanesení této skutečnosti do spisu. Případ Gregory proti Spojenému království150 se od případu Remli lišil v několika skutečnostech. Za prvé nebyl znám konkrétní rasistický výrok, za druhé nebyla přesně známa osoba porotce, která tyto výroky prohlásila. Za třetí se soud o existenci rasistických poznámek dozvěděl z anonymního papírku, který mu kdosi podstrčil na stůl. Konečně hlavním a pro ESLP klíčovým rozdílem byl projev soudce, který porotce ve svém projevu zavázal k rozhodování na základě důkazů.151 V centru dění posledního případu152 s touto tématikou bylo oznámení jednoho z porotců soudci o jiném konkrétním porotci, ţe vyslovil posměšné poznámky na asijský původ obţalovaného. Soudce opět pronesl řeč (podobnou té v případě Gregory), výsledek u ESLP však byl jiný. ESLP se odlišil od případu Gregory právě kvůli konkrétnosti osob (hlásící i porotce). Druhou skupinou je politická příslušnost soudce. Ta je v českém soudním systému výslovně zakázána pouze soudcům Ústavního soudu,153 soudcům obecných soudů je

147

Rozhodnutí NSS ze dne 19. 10. 2011, č. j. 11 Kss 1/2011 - 131 Čl. 3 odst. 1 Listiny 149 Rozsudek ESLP ve věci Remli proti Francii ze dne 23. 4. 1996, stížnost č. 16839/90 150 Rozsudek ESLP ve věci Gregory proti Spojenému království ze dne 25. 2. 1997, stížnost č. 22299/93 151 Ibid. §13 152 Rozsudek ESLP ve věci Sander proti Spojenému království ze dne 9. 5. 2000, stížnost č. 34129/96 153 § 4 odst. 4 zákona o Ústavním soudu 148

42

připomínána jejich povinnost zachovávat důvěru v nezávislost a nestrannost funkce soudce.154 Ze zákona a z povahy činnosti člena politické strany je pak vyvozována jejich neslučitelnost s pozicí soudce.155 V českém právním prostředí vzbudila poměrně bouřlivou debatu kauza ohledně příslušnosti soudců ke KSČ.

156

Zde nebyla přezkoumávána nestrannost konkrétního soudce,

ale poţadavek na zveřejnění příslušnosti soudce ke KSČ ke dni 17. 11. 1989. Skutečnost, ţe soudce byl členem KSČ nakonec není obecný důvod pro vyloučení pro moţný ideologický střet.157 Je však nutno hledat v kaţdém řízení, proč by měl být soudce vyloučen. 5.3.5. Osobní vztah soudce k věci Tento vztah vzniká v situaci, kdy by soudce měl vystupovat ve věci jako svědek nebo poškozený. V případě poškozeného ESLP konstatuje, ţe poslanci, kteří upozornili na článek napadající je samotné i parlament, nemohou následně zasedat v tom samém parlamentu a hlasovat o jeho vinně i trestu. Podobně by bylo nutné postupovat i v případě došlo-li by k účasti soudce jako svědka věci.158 Ústavní soud však neuznal, konstatovala-li soudkyně, ţe je její zkušenost s místem krádeţe jiná, neboť šlo o poznatek soudkyně dva roky po krádeţi, týkající se navíc jiného oddělení, nemající na věc vliv.159 5.3.6. Sociální sítě Novou a spíše do budoucnosti probíranou oblastí jsou případy námitek z důvodu přítomnosti soudců na sociálních sítích, lépe řečeno jejich aktivitě na těchto sítích. V českém právním prostředí dostal moţnost toto prozkoumat pouze Nejvyšší soud.160 V daném případě byla posuzována situace, kdy soudce okresního soudu, který rozhodoval coby samosoudce, měl v tzv. přátelích na sociální síti Facebook zařazeného jiného soudce stejného soudu, který měl mezi přátele zařazené poškozeného a svědkyni v posuzovaném případu. Po vynesení

154

§ 80 odst. 4 zákona o soudech a soudcích ŠIMÍČEK, Vojtěch in Bahýl’ová et al. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010, s. 984, b. 8. 156 Nález ÚS ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10. NONNEMANN, F. Přístup k informacím o členství soudců v KSČ ve světle nálezu Ústavního soudu. Právní rozhledy. 2011, č. 2, s. 58 – 60. MOLEK, Pavel. Motiv očekávání a motiv zklamání aneb Judikát roku?! Právnické fórum, 21. 7. 2011, [cit. 18. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.pravnickeforum.cz/archiv/dokument/doc-d34557v44169-motiv-ocekavani-a-motiv-zklamani/ 157 Jak připomíná Molek s odkazem na usnesení ÚS ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1833/11, skupin nepřátelských vůči KSČ se v průběhu oněch 40 let vlády v Československu vyskytovalo velké a rozmanité množství, proto by soudci mohla být namítána podjatost prakticky kdykoliv. MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 176. 158 Srovnej komentář k § 30 trestního řádu 374 – 375s 159 Usnesení ÚS ze dne 15. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 424/98 160 Usnesení NS ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1289/2011 155

43

rozsudku okresního soudu v říjnu roku 2010, bylo podáno odvolání, přičemţ v lednu 2011 se na Facebooku „spřátelil“ s uvedenou svědkyní i soudce původně rozhodující. To samozřejmě vyvolalo u odvolatele rozhořčení, avšak odvolací soud mu nepřisvědčil, ačkoliv přiznal, ţe sama skutečnost, ţe soudce vede svědkyni v přátelích, můţe vyvolat oprávněnou obavu. Nicméně jelikoţ k tomuto došlo aţ tři měsíce po vynesení rozsudku a rozhodující soudce vypověděl, ţe do listopadu 2010 svědkyni neznal a seznámil se s ní aţ po vynesení rozsudku, odvolací soud námitce nepřisvědčil. Vše bylo připraveno pro Nejvyšší soud, jenţ odmítl hozenou rukavici v podobě stanovení obecného pravidla, pouze poukázal na skutečnost, ţe o dané věci jiţ bylo rozhodnuto. Pokud však vyjdeme z rozhodnutí odvolacího soudu, se kterým Nejvyšší soud implicitně souhlasí, pak je nutno vţdy přihlíţet k faktu, ţe např. v rámci přátelství na Facebooku nemůţe být soudce zodpovědný za zprostředkované vztahy, jenţ si jeho přátelé tvoří. Na druhou stranu s ohledem na výše uvedené rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší správní soud vyţaduje určitou intenzitu přátelství,161 je nutné souhlasit s názorem odvolacího soudu, ţe samotná skutečnost takového elektronického přátelství nemůţe zakládat důvod pro vyloučení. Pokud tuto skutečnost propojíme s dalším rozhodnutím Nejvyššího správního soudu162, lze si v daném případě lehce představit, ţe přáteli na Facebooku jsou právě i osoby, jejichţ vztah se zakládá na odborné činnosti. Nakonec se tak vţdy bude muset opět posuzovat skutečný charakter přátelství, nikoliv jeho pouhá existence na sociálních sítích. Nelze nejspíš v nejbliţších letech čekat skutečně prudký nárůst takových případů, vzhledem ke konzervativnímu prostředí justice a věku soudců. Bude však na kaţdém soudci, aby v případě, ţe tak učiní, byl nanejvýše zdrţenlivý jak v navazování podobných vztahů, tak i v projevování svých názorů.163 5.4. Shrnutí Objektivní test nestrannosti se v judikatuře soudů vyznačuje značnou rozmanitostí oblastí, které musí postihovat. To můţe vyústit v nejasné řešení některých situací. Kromě obecné definice objektivního testu lze těţko hledat principy, které jednotlivé odvětví spojují. Proto lze čekat, ţe se judikatura soudů bude čím dál více konkretizovat do jednotlivých

161

Usnesení NSS ze dne 22. 1. 2014, č. j. Nao 9/2014 – 32. Viz pozn. 128 Usnesení NSS ze dne 30. 9. 2010, č. j. Nao 76/2010 – 107. Viz pozn. 129 163 Z osobního rozhovoru autora práce se soudci, kteří figurovali v daném případě, vyplynulo, že oba již svůj profil na Facebooku zrušili. 162

44

oblastí, v nichţ si bude tvořit vlastní principy. Tento trend můţeme sledovat např. v rámci přezkumu jednotlivých funkcí, které soudce v řízení zastával.

45

6 Případy Smetana a Harabin V této kapitole budou rozebrány dvě nedávné kauzy dvou různých soudů: Nejvyššího soudu na straně jedné a ESLP na straně druhé. U obou případů je cílem analyzovat judikát a zdůraznit problematické otázky v nich se nacházející. 6.1. Politicky angaţovaný řidič Smetana Prvním předkládaným případem je kauza Romana Smetany, před začátkem procesu řidiče autobusu u Olomouckého dopravního podniku. Ve dnech 1. 5. 2010 aţ 16. 5. 2010, v době vrcholící předvolební kampaně do Poslanecké sněmovny, se Smetana rozhodl vyjádřit své politické přesvědčení pomalováním plakátů dvou politických stran (ODS a KDU-ČSL) a politiků na nich zobrazených, přičemţ se tyto plakáty nacházely na jeho autobusovém vozidle. Jednotlivým politikům přimalovával tykadla a začerňoval jim oči nebo zuby. Po nahlášení této skutečnosti Policii ČR jeho spolupracovníkem, byl Smetana obţalován z poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku u Okresního soudu v Olomouci. Zde došlo k zajímavé situaci: Roman Smetana byl souzen (a odsouzen) samosoudkyní JUDr. Markétou Langerovou, manţelkou Ivana Langera, tehdy místopředsedy ODS, strany, která se následně připojila k řízení jako jediná poškozená s poţadavkem na náhradu škody. O existenci této vazby soudkyně Smetanu informovala s dotazem, zda chce vznést námitku podjatosti. Smetana na tento dotaz reagoval zápornou odpovědí. Jelikoţ zamítl i moţnost odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, nabylo rozhodnutí prvního stupně164 právní moci. Otázku podjatosti tak posuzoval aţ Nejvyšší soud, ke kterému se případ dostal skrze stíţnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí165 stíţnost zamítl, přičemţ své závěry ohledně otázky nestrannosti soudkyně opřel o následující čtyři argumenty: (1) postup soudkyně - soudkyně v průběhu řízení postupovala profesionálně a na námitku podjatosti Smetanu několikrát upozornila, (2) postup obţalovaného - Smetana nikdy námitku neuplatnil a proti rozhodnutí nevyuţil opravných prostředků, (3) vztah soudkyně k manţelovi – politikovi - politické působení manţela soudkyně neznamená nutně vyloučení soudkyně a konečně (4) odepření případnému druhému poškozenému právo na zákonného soudce - vyloučení by mohlo znamenat i potencionální diskvalifikaci v situaci, kdy by se jako poškozená přidala i druhá politická strana. Poslední

164 165

Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2011, č. j. 1 T 134/2010 - 122 Usnesení NS ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 6 Tz 50/2012

46

argument jiţ Nejvyšší soud svou formulací nastínil spíše v podobě teoretické otázky166, kterou více nerozvádí. Autor zde nesouhlasí s Vučkou167, ţe předmětem objektivního testu, provedeného Nejvyšším soudem, jsou pouze třetí a čtvrtý argument. Čtvrtý argument je otázkou procesní, nikoliv otázkou pro objektivní test. Na druhou stranu lze do objektivního testu zahrnout i jednání obsaţené v prvním argumentu, neboť chování soudce zřídkakdy dosahuje intenzity porušení subjektivního testu, můţe však zavdat příčinu pro konstatování namítané podjatosti. V následujících bodech budou rozebrány jednotlivé argumenty. 6.1.1. Postup soudkyně Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ohledně nestrannosti zdůraznil dvě skutečnosti, na základě kterých obhajuje postup soudkyně. Za prvé, soudkyně před nařízením jednání odmítla návrh na potrestání ze strany státního zastupitelství s tím, ţe podle § 314c odst. 1 písm. c) a § 179a odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyly dostatečně zjištěny skutečnosti, jeţ by umoţňovaly řádně rozhodnout. Za druhé, podle Nejvyššího soudu nedala soudkyně záminku ke svému vyloučení, neboť, jak bylo uvedeno výše, na svoji moţnou podjatost obţalovaného několikrát upozornila. Obě dvě skutečnosti slouţí jako podpora pro zápornou odpověď na otázky subjektivního testu podjatosti. Důvody pro vyloučení soudce podle subjektivního testu lze velmi těţko rozeznat.168 Jestliţe soudkyně postupovala v daném případě jako v jakémkoliv jiném a nezadala ţádné ze stran svým jednáním záminku k pochybám o svém zájmu na věci, nelze konstatovat porušení principu nestrannosti soudce právě na základě subjektivního hlediska. Jak bylo řečeno výše, samotný fakt, ţe soudce navrhuje své vyloučení, nemusí nutně znamenat porušení nestrannosti soudu, jestliţe podjatým uznán není a pokračuje v rozhodování ve věci.169 Taková skutečnost tak není ani porušením objektivního nestrannosti. 6.1.2. Postup obţalovaného Nejdůleţitějším argumentem pro Nejvyšší soud byl postup obţalovaného během jednání a po vynesení rozsudku, kdy na dotazy ohledně moţného ovlivnění soudkyně 166

„Rovněž se naskýtala otázka, která nebyla předmětem úvah podané stížnosti pro porušení zákona, ale ani obviněného, zda a proč by měla být uvedená soudkyně vyloučena také pro rozhodování pomalování plakátů KDU-ČSL.“Ibid. 167 VUČKA, Jan. Tykadla pro justici *online+. Publikováno 20. 11. 2012 *cit. 1. 12. 2013]. Dostupné z http://jinepravo.blogspot.cz/2012/11/jan-vucka-tykadla-pro-justici.html 168 Viz kapitola 4.2 169 Viz rozhodnutí uvedená v pozn. 98 a 134

47

v důsledku postavení jejího manţela několikrát konstatuje, ţe soudkyni za podjatou nepovaţuje a následně nepodává odvolání proti rozsudku. Před Nejvyšším soudem pak jiţ zastává jiné stanovisko, kdy soudkyni za podjatou vnímá a svůj předchozí postup označuje za taktiku, jak zdůraznit absurdnost celého řízení.170 Nejvyšší soud ukončil tento argument jednoznačným konstatováním, ţe je prvořadým právem obţalovaného hájit svá práva, a proto nenamítání podjatosti před soudem během jednání je nevyuţitím tohoto práva. Bez takto vyuţité moţnosti, nelze subjektu přisuzovat ochranu v podobě práva na nestranný soud, které sám nezpochybňuje. Otázka subjektu poţadujícího vyloučení soudce není v trestním řádu výslovně upravena. Znění klíčového § 31 odst. 1 věty první trestního řádu171 stanovuje přezkum podjatosti i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Nutno připomenout, ţe k rozhodnutí o nevyloučení soudkyně došlo i bez návrhu.172 Proti tomuto rozhodnutí mohl obţalovaný podat stíţnost. Zákon nicméně nepředpokládá pro obţalovaného ţádnou povinnost námitku podjatosti podat a nelze z něj proto vyvodit nepříznivé důsledky. Důvod, proč Nejvyšší soud po obţalovaném poţaduje aktivitu tam, kde zákon ne, je moţno hledat jinde. Zatímco dle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu je dovolání podmíněno namítáním vyloučení soudce ze strany subjektu, jenţ podal dovolání, jestliţe o důvodech pro vyloučení soudce věděl, reţim stíţnosti pro porušení zákona podobný důvod jako nezbytnost svého řízení neobsahuje.173 Nejvyšší soud tak přenáší povinnost danou pro dovolání do reţimu stíţnosti pro porušení zákona. Ačkoliv je řízení pro porušení zákona provázáno s řízením o dovolání174, je toto provázání moţné jen v případě současně podaného dovolání a stíţnosti. Nejvyšší soud tak nemohl podmiňovat přezkum nestrannosti podmínkou aktivity obţalovaného, i kdyţ o moţném důvodu pro vyloučení orgánu věděl. 6.1.3. Vztah soudkyně k manţelovi politikovi K aplikaci objektivního testu přistupuje Nejvyšší soud ve svém třetím argumentu a zároveň s tím však předznamenává, ţe tak činí „(J)jen na okraj…“ Zdůrazňuje tak pozici prvního a druhého argumentu. 170

„Věděl, že přítomnost paní Langerové udělá z kauzy mediální frašku a vnímal to i jako pokračování svého protestu novými prostředky.“ Usnesení NS viz pozn. 162 171 § 31 odst. 1 věta první 1) O vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se důvody týkají, a to i bez návrhu 172 Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2012, č. j. T 134/2010 - 140 173 § 266 trestního řádu 174 § 266a odst. 2 trestního řádu

48

Předmětnou skutečností, jeţ můţe potencionálně ohrozit „důvěru, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat ve veřejnosti“,175 se stalo manţelství soudkyně a Ivana Langera, předního představitele poškozené strany. Ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 2010 obdrţela poškozená strana v Olomouckém kraji 2 mandáty, Ivan Langer byl díky preferenčním hlasům sesazen z 1. místa kandidátní listiny na 6. a nebyl zvolen.176 V části, v níţ se Nejvyšší soud snaţí vypořádat s okolnostmi vnějšími, a tedy přímo nevyplývajícími z proběhnuvšího řízení, tvrdí, ţe politická příslušnost manţela soudkyně nutně nemusí znamenat stejné politické smýšlení u ní, přičemţ přirovnává politickou příslušnost k náboţenství. Z toho vyvozuje, ţe by soudkyně nutně musela být tak jako tak podjatá, neboť buď přísluší ke stejné straně, pak rozhodne v její prospěch, nebo s ní nesouhlasí, a pak rozhodne v její neprospěch. Tato úvaha však neodpovídá skutečnosti, neboť zde nejde o politické smýšlení soudkyně, ale o její moţnou podjatost na základě osobního vztahu soudkyně a rozhodování o nároku na náhradu škody.. V kauze Sigurðsson177 bylo manţelovi soudkyně islandského Nejvyššího soudu prominuto 75% dluhu, který měl u společnosti, která byla vlastněna jednou ze stran sporu – Islandskou národní bankou. Případ byl přidělen senátu, ve kterém ona soudkyně – manţelka zasedala. ESLP následně potvrdil moţnou podjatost soudkyně na základě 3 kroků. Prvním krokem bylo konstatování ESLP, ţe samotná existence dluhu ve výši zhruba 2.500.000,- ISK (zhruba 946.000,- Kč k tehdejšímu dni), kterou soud označil za mírnou či průměrnou („moderate“), nemůţe vytvářet takový finanční tlak na soudkyni, aby mohl ohrozit nestrannost jejího rozhodování. Druhým důvodem, opět neschopným ohrozit nestrannost rozhodování, byla existence dluhopisů, které její manţel vydal ve prospěch výše zmíněné společnosti, která byla vlastnicky provázána se stranou sporu. Byl to aţ třetí důvod, a to celkový kontext, kdy v průběhu sporu před Nejvyšším soudem došlo k odpuštění většiny dluhu výměnou za dluhopisy, jeţ byly ručeny nemovitostmi soudkyně. Výsledkem bylo majetkové zapojení soudkyně do této situace. Ačkoliv ESLP uznává, ţe ani jedna ze stran nemusela sledovat ţádný konkrétní cíl v právě probíhajícím jednání před islandským Nejvyšším soudem, návaznost těchto kroků mohla ve stěţovateli, jenţ byl druhou stranou

175

Ferrantelli a Santagelo proti Itálii, pozn. 82, § 58 Elektronické stránky Českého statistického úřadu *cit. 10. 12. 2013] Dostupné z http://www.volby.cz/pls/ps2010/ps111?xjazyk=CZ&xkraj=12&xstrana=26&xv=1&xt=1 177 Rozsudek ESLP ve věci Pétur Thór Sigurðsson proti Islandu ze dne 10. 4. 2003, stížnost č. 39731/98 176

49

sporu před Nejvyšším soudem, vyvolat odůvodněnou obavu v nestrannost soudkyně v očích stěţovatele. Pokud porovnáme oba případy, pak musíme dojít k závěru, ţe z hlediska objektivního testu nestrannosti nedošlo v případě Romana Smetany k porušení práva na nestranný soud. Předmětná částka, o kterou se v případě Romana Smetany jednalo, byla nicotná. I vztah zde není přímý, neboť manţel soudkyně není přímou stranou sporu ani není vlastníkem sporu. Ve třetím kroku postrádá posuzovaná situace přímé finanční zapojení soudkyně. Tento vztah bychom mohli pouze konstatovat v případě, ţe by se výsledek řízení promítl do přímé majetkové situace soudkyně. Takovou posloupnost v daném případě vidět nelze vidět, neboť přezkoumávaný dopad je zprostředkován skrze politickou stranu a samotný fakt, ţe v daném řízení přiřkla náhradu škody poškozené, nepromlouvá přímo do její majetkové sféry. 6.1.4. Účast druhého poškozeného Posledním, byť pouze naznačeným důvodem, jak poukázat na nemoţnost podjatosti soudkyně je případná účast druhé politické strany (KDU-ČSL) ve stejném procesu a důsledky potencionální výměny soudců pro tuto stranu. Nutno předestřít, ţe trestný čin Romanem Smetanou provedený je trestným činem pokračujícím. Dílčí útoky se zásadně sčítají v jeden trestný čin, u kterého se vede jedno trestní řízení.178 Nicméně u pokračujícího trestného činu lze v souladu se zněním § 116 trestního zákoníku a § 12 odst. 12 trestního řádu uvést, ţe i jednotlivý dílčí útok pokračujícího trestného činu je skutkem, který se můţe samostatně projednat. Proto je moţné vyloučit dílčí útoky, které poškodily ODS, k jinému soudci. Proto se i autor práce rozchází s Vučkou179 v názoru na skutečnost, zda by se měla soudkyně vyloučit pro podjatost i v řízení, kdy by se jako poškozená nacházela výhradně KDU-ČSL. 6.1.5. Shrnutí Námitku podjatosti Nejvyšší soud zamítl na základě 4 kroků. Z těchto lze plně souhlasit pouze s prvním. Soudkyně sama svým chováním a postupem v řízení rozhodně nezpůsobila zpochybnění nestrannosti soudu a z jejího chování nelze vyvodit její osobní zájem v prospěch či neprospěch jedné ze stran sporu. V následujících krocích se však Nejvyšší soud po hříchu stručně zabýval okolnostmi případu, přičemţ se soustředil na jednání 178 179

ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. v Praze: C.H. Beck, 2012, 1291 s., komentář k § 116. Viz pozn. 167

50

obviněného v průběhu řízení, kterýţto aspekt v řízení o stíţnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona není potřebný. Kdyţ se Nejvyšší soud dostal k posouzení moţných vnějších aspektů případu, činil tak pouze na okraj. A zde se je třeba poukázat na nejslabší body celého usnesení, a to právě zmíněné upřednostnění subjektivního pojetí nestrannosti a nevypořádání se s jeho objektivním pojetím. Výsledkem tak je, ţe Nejvyšší soud spíše veřejnou nedůvěru k soudkyni a justici prohloubil, neţ aby ji podpořil. 6.2. Soudce Harabin Zkoumaným rozhodnutím pro následující oddíl je rozsudek ESLP180 ve věci stíţnosti Štefána Harabina, který je od června 2009 předsedou Nejvyššího soudu SR, přičemţ v minulosti uţ tento postoj zastával (1998 – 2003) a v mezidobí se stal ministrem spravedlnosti (2006 – 2009). Řízení na vnitrostátní úrovni bylo vedeno jako spor mezi Harabinem a Ústavním soudem SR, který předsedu Nejvyššího soudu uznal vinným ze spáchání závaţného disciplinárního prohřešku, kdyţ v červenci a srpnu 2010 při celkem čtyřech příleţitostech zabránil skupině zaměstnanců ministerstva financí ve vykonání kontroly na Nejvyšším soudě, přičemţ předmětem kontroly mělo být nakládání s veřejnými prostředky. Výsledkem řízení před Ústavním soudem, ke kterému se případ dostal díky ţalobě ministryně spravedlnosti, bylo sníţení Harabinova platu o 70% po čas jednoho roku. V průběhu řízení byla ze strany ministryně spravedlnosti namítána podjatost tří soudců z důvodu osobních vztahů s Harabinem, blízkosti k jedné politické straně, která tyto soudce jmenovala na posty v justici a ve veřejné sféře a především pak vyloučení dvou ze tří těchto soudců pro podjatost v předchozích řízeních před Ústavním soudem pro stejné důvody. Podobně postupoval i Harabin, který namítl podjatost čtyř jiných soudců, a to na základě jejich vyjádření v rozhodnutích Ústavního soudu.181 Kdyţ se tedy Ústavní soud 10. 5. 2011 sešel, bylo namítáno vyloučení 7 soudců ze 13. Ústavní soud zamítl odstavení byť jediného z nich, přestoţe byli čtyři z nich jiţ vyloučeni pro podjatost v jiných řízeních s Harabinem. Následkem diskvalifikace by byla nemoţnost přezkoumat Harabinův disciplinární prohřešek,

180 181

Rozsudek ESLP ve věci Harabin proti Slovensku ze dne 20. 11. 2012, stížnost č. 58688/11 Rozsudok Ústavního soudu SR ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 5/03

51

neboť plénum Ústavního soudu by v tom případě nesplňovalo dostatečné kvorum pro projednání věci, které musí představovat alespoň sedm soudců. 182 Na tento výsledek zareagoval Harabin podáním stíţnosti k ESLP, ve které namítal kromě jiného183 porušení práva na nestranný soud podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. ESLP co do poţadavku na nestranný soud Harabinovi vyhověl, kdyţ nejdříve vyloučil aplikaci tzv. doctrine of necessity, umoţňující soudci, který by byl jinak z projednání věci vyloučený, rozhodovat, jestliţe by v případě jeho vyloučení hrozilo odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), aby následně stanovil, ţe nepřezkoumáním argumentů stran ohledně podjatosti soudců porušil Ústavní soud čl. 6 odst. 1 Úmluvy. ESLP sice uznal váhání slovenského soudu mezi námitkami stran ohledně soudců a zachováním usnášeníschopnosti soudu, na druhou stranu odmítl připustit aplikaci výše zmíněné doktríny v případě, kdy nebyla podjatost soudců ani přezkoumána, přičemţ byl rovnou brán důsledek potencionálního vyloučení, tedy nemoţnost soudu rozhodnout. ESLP tak upřednostňuje procesní stránku nestrannosti (nejdříve rozhodnout o podjatosti, poté posuzovat moţné ustoupení nestrannosti před zájmem na projednání věci) před stránkou materiální (posuzování subjektivním a objektivním testem nestrannosti).184 ESLP navíc přidává, ţe odůvodnění Ústavního soudu není dostatečně přesvědčivé, neboť v jiném řízení slovenský soud argumenty projednal, 3 soudce vyloučil a disciplinární řízení tak proběhlo zcela v souladu se zákonem.

182

§ 4 odst. 2 Zákona NR SR č. 38/1993 Z. z., o organizácii Ústavného súdu Slovenskej republiky, o konaní pred ním a o postavení jeho sudcov, stanoví pro usnášeníschopnost pléna minimální počet 7 soudců 183 Např. porušení svobody projevu podle čl. 10 nebo porušení ochrany vlastnictví podle čl. 1 Protokolu č. 1 184 KMEC, Jiří. Evropský soud pro lidská práva – říjen a listopad 2012. Soudní rozhledy. 2013, roč. 19, č. 1, s. 35.

52

7 Závěr práce Cílem práce bylo představit současný pohled na nestrannost soudce. V diplomové práci bylo snahou autora zachytit jednotlivé způsoby nahlíţení na nestrannost a jejího testování. To samozřejmě začíná u akademické definice nestrannosti jako součást práva na spravedlivý proces. Zde dochází k prvnímu problému, a to jejímu nejasnému vymezení vůči nezávislosti soudce. Oba koncepty jsou si v některých znacích podobné a je proto nutné poukázat zejména tu povahu nestrannosti coby vnitřního subjektivního stavu soudce. Dále bylo poukázáno na vnitřní dělení nestrannosti, ať jiţ na pracích akademiků (Geyh) či v závislosti na případy vycházející z praxe (Pospíšil). Historický vývoj právní úpravy nestrannosti ukázal na postupný vývoj, k němuţ došlo v rámci poslední 150 let. Zatímco v prvních letech byl důraz kladen na kazuistické pojmenování moţných vztahů a situací, které mohou zapříčinit vyloučení soudce, v druhé polovině dochází i díky politické situaci k opouštění podrobné úpravy a její nahrazení obecnou úpravou. V posledních letech pak můţeme sledovat částečný návrat k podrobnější úpravě. Mezinárodní úprava vztahující se k České republice se zaměřuje na obecnou garanci práva nestranný soud a ponechává tak větší volnost jednotlivým státům k vlastní úpravě. V oblasti subjektivního test bylo v práci především poukázáno na obtíţe soudů s deklarováním skutečné podjatosti soudců. Ačkoliv tak nestrannost má svůj původ v osobě soudce, jeho vědomí a svědomí, dochází v soudní praxi ke konstatování skutečné podjatosti velmi výjimečně. Podjatost je tak nacházena pouze u soudců, jenţ se vylučují sami na základě svých osobních vztahů se stranou řízení. Zatímco subjektivní test trpí neuţíváním, objektivní test se ze své obecné definice rozkládá přes mnoho oblastí, jejichţ výčet určitě není konečný. V práci bylo na straně jedné představeno dosavadní chápání objektivního testu a jeho výsledky, dále bylo poukázáno na moţné nové problematické oblasti v podobě sociálních sítí. Dvoudílný test nestrannosti je definován a pouţívá jiţ více neţ 30 let před ESLP a od poloviny devadesátých let má svou podobu i před českým Ústavním soudem Lze dnes shrnout, ţe mají tyto instituce poloţený stabilní judikatorní základ, ze kterého vycházejí při posuzování případů nových. Přesto lze poukázat na problematický výklad objektivního testu u Nejvyššího soudu v případu Smetana, který je ve vztahu k soudcům velmi nekritický (nebo důvěřivý) a podrobuje jejich vlastní rozhodnutí nedůslednému přezkumu.

53

Na konci práce se nachází autor se smíšenými pocity. Zatímco jedna část by si přála, aby se v budoucnu judikatura soudů více zabývala skutečnou podjatostí a nebála se jí deklarovat, druhá strana oponuje, ţe kaţdý takový výskyt znamená, ţe o konkrétních lidech v daném řízení rozhodoval soudce, jenţ nejenţe nebyl nestranný, ale nechal svým předsudkem ovlivnit výsledek řízení. Proto je nutno brát jako klad, jestliţe se skutečná podjatost prakticky nevyskytuje a nestrannost je zkoumána spíše z pohledu účastníků a veřejnosti, o jejichţ právech má být nestranným soudcem rozhodováno.

54

8

Bibliografie

Judikatura ESLP: Rozsudek ESLP ve věci Delcourt proti Belgii ze dne 17. 1. 1970, stíţnost č. 2689/65 Rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Le Compte, Van Leuven a de Meyere proti Belgii ze dne 23. 6. 1981, stíţnosti č. 6878/75 a 7238/75 Rozsudek ESLP ve věci Piersack proti Belgii ze dne 1. 10. 1982, stíţnost č. 8692/79 Rozsudek ESLP ve věci Campbell a Fell proti Spojenému Království ze dne 28. 6. 1984, spojené stíţnosti č. 7819/77 a 7878/77 Rozsudek ESLP ve věci De Cubber proti Belgii ze dne 26. 10. 1984, stíţnost č. 9186/80 Rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989, stíţnost č. 10486/83 Rozsudek ESLP ve věci Pfeiffer a Plankl proti Rakousku ze dne 25. 2. 1992, stíţnost č. 10802/84 Rozsudek ESLP ve věci ThorgeirThorgeirson proti Islandu, rozsudek, 25. 6. 1992, č. 13778/88 Rozsudek ESLP ve věci Procola proti Lucembursku ze dne 28. 9. 1995, stíţnost č. 14570/89 Rozsudek ESLP ve věci Remli proti Francii ze dne 23. 4. 1996, stíţnost č. 16839/90 Rozsudek ESLP ve věci Pullar proti Spojenému království ze dne 10. 6. 1996, stíţnost č. 22399/93 Rozsudek ESLP ve věci Ferrantanelli a Santagelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stíţnost č. 19874/92 Rozsudek ESLP ve věci Gregory proti Spojenému království ze dne 25. 2. 1997, stíţnost č. 22299/93 Rozsudek ESLP ve věci Buscemi proti Itálii ze dne 16. 9. 1999, stíţnost č. 29569/95 Rozsudek ESLP ve věci McGonnell proti Spojenému království ze dne 8. 2. 2000, stíţnost č. 28488/95 Rozsudek ESLP ve věci Sander proti Spojenému království ze dne 9. 5. 2000, stíţnost č. 34129/96 Rozsudek ESLP ve věci Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. 12. 2000, stíţnost č. 17056/06 Rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kingsley proti Spojenému království ze dne 28. 5. 2002, stíţnost č. 35605/97 Rozsudek ESLP ve věci Lavents proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002, stíţnost č. 58442/00 Rozsudek ESLP ve věci Pétur Thór Sigurðsson proti Islandu ze dne 10. 4. 2003, stíţnost č. 39731/98 55

Rozsudek ESLP ve věci Pescador Valero proti Španělsku ze dne 17. 6. 2003, stíţnost č. 62435/00 Rozsudek ESLP ve věci Belukha proti Ukrajině ze dne 9. 11. 2006, stíţnost č. 33949/02 Rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2007, stíţnost č. 73797/01 Rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Micallef proti Maltě ze dne 15. 10. 2009, stíţnost č. 17056/06 Rozsudek ESLP ve věci Harabin proti Slovensku ze dne 20. 11. 2012, stíţnost č. 58688/11 Rozsudek ESLP ve věci HIT d. d. Nova Gorica proti Slovinsku ze dne 5. 6. 2014, stíţnost. č. 50996/08

Evropská komise pro lidská práva: Zpráva EKLP ve věci Boeckmans proti Belgii ze dne 17. 2. 1965, stíţnost č. 1727/62

Ústavní soud: Nález ÚS ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I.ÚS 167/94 Usnesení ÚS ze dne 26. 7. 1997, sp. zn. IV. ÚS 133/97 Usnesení ÚS ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 151/97 Usnesení ÚS ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 23/99 Usnesení ÚS ze dne 15. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 424/98 Nález ÚS ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04 Usnesení ÚS ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 146/05 Nález ÚS ze dne 7. března 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05 Usnesení ÚS ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 13/10 Nález ÚS ze dne 7. 9. 2010,sp. zn. Pl. ÚS 12/10,publ. jako 269/2010 Sb Nález ÚS ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10 Usnesení ÚS ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1833/11 Usnesení ÚS ze dne 24. 4. 2013, sp. zn II. ÚS 2788/13 Usnesení ÚS ze dne 14. 10. 2013, sp. znII. ÚS 2788/13 Usnesení ÚS ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3526/13 Usnesení ÚS ze dne 3. 4. 2014, č. j. II. ÚS 1004/14 -1 Usnesení ÚS ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 54/13 56

Usnesení ÚS ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 275/14

Nejvyšší správní soud: Usnesení NSS ze dne 11. 6. 2010, č. j. Nao 46/2010 - 78, Usnesení NSS ze dne 30. 9. 2010, č. j. Nao 76/2010 - 107 Rozhodnutí NSS ze dne 19. 10. 2011, č. j. 11 Kss 1/2011 – 131 Usnesení NSS ze dne 27. 8. 2013, č. j. Nao 41/2013 - 56 Usnesení NSS ze dne 10. 10. 2013, č. j. Nao 48/2013 - 14 Usnesení NSS ze dne 22. 1. 2014, č. j. Nao 9/2014 – 32 Usnesení NSS ze dne 22. 5. 2014, č. j. Nao 162/2014 – 18

Nejvyšší soud: Rozhodnutí NS ČSR ze dne 22.3.1929, sp. zn. Rv I 131/29, Váţného sbírka, č. 8821 Rozhodnutí NS ČSR ze dne 1.10.1931, sp. zn. R I 803/31, Váţného sbírka, č. 11039 Rozhodnutí NS ČSR ze dne 22.4.1938, sp. zn. Rv I 256/38, Váţného sbírka č. 16871 Rozsudek NS ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007 Usnesení NS ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 11 Nd 456/2010, publ. jako C 9975 Usnesení NS ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1289/2011 Usnesení NS ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 6 Tz 50/2012

Niţší soudy: Usnesení MS v Praze ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 7 To 35/2014 Rozsudek OS v Olomouci ze dne 13. 5. 2011, č. j. 1 T 134/2010 - 122

Ústavný súd SR: Rozsudok Ústavného súdu SR ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 5/03

Common law: Lawal v Northern Spirit Ltd 2004, 1 All ER 187 (HL)

57

Monografie a knižní literatura: BAHÝL’OVÁ, Lenka et al. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010, 1533 s. ISBN 978-80-7201-814-7. BOBEK, Michal, MOLEK, Pavel a ŠIMÍČEK, Vojtěch. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, 1005 s. ISBN 978-80-210-4844-7. FILIP, Jan, HOLLÄNDER, Pavel a ŠIMÍČEK, Vojtěch. Zákon o Ústavním soudu: komentář. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007, xxxiii, 896 s. ISBN 978-80-7179-599-5. HAMMOND, Grant. Judicial Recusal: Principles, Process and Problems. 1 ed. Hart Publishing: Oxford. 2009. 183 s. ISBN 978-1-84113-260-0 KROUPOVÁ, Libušey FILIPEC,Josef. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Vyd. 4. Praha: Academia, 2005, 647 s. ISBN 80-200-1347-4. KMEC, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xxvii, 1660 s. ISBN 978-80-7400-365-3. KOPA, Martin. Neslučitelnost výkonu funkce soudce s jinými funkcemi a činnostmi. Praha: Linde, 2012, 132 s. ISBN 9788072018734. MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 573 s. ISBN 978-80-7357-748-3. NEDĚLKA, Václav, KŮRKA,Pavel B. Soudce v čase práva i bezpráví: paměti Václava Nedělky (1881-1965). Praha: Historický ústav, 2013, 223 s. ISBN 978-80-7286-214-6. REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Vyd. 1. Praha: Orac, 2002, 263 s. ISBN 80-86199-57-6. ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád: komentář. 7., dopl. a přeprac. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013, 3 sv. ISBN 978-80-7400-465-0. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, 2 sv. ISBN 978-80-7400-428-5. WAGNEROVÁ, Eliška et al. Listina základních práv a svobod: komentář. Vyd. 1. Praha: WoltersKluwer Česká republika, 2012, xxv, 906 s. ISBN 978-80-7357-750-6.

Odborná periodika: ABRAMSON, Leslie W.. Appearance of Impropriety? Deciding when a Judge´s Impartiality Might Reasonably Be Questioned. Georgetown Journal of Legal Ethics. 2000, roč. 14, č.1, s. 55 - 102 DOLEŢÍLEK, Jiří. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci v civilním řízení. Právní rozhledy. 1997, roč. 5, č. 4, s. 174 - 178. ISSN 1210-6410. 58

FILIP, Jan. K otázce podjatosti soudce Ústavního soudu v řízení o ústavnosti právního předpisu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2002, roč. 10, č. 2, s. 152 - 155. ISSN 1210 – 9126 GEYH, Charles Gardner. The Dimensions of Impartiality. Florida Law Review. 2013, roč. 65, č. 2, s. 493 - 551. ISSN 1045-4241 GOODSON, T. J. Duck, Duck, Goose: Hunting for Better Recusal Practices in the United States Supreme Court in Light of Cheney v. United States District Court. North Carolina Law Review. 2005 – 2006, roč. 84., č. 1, s. 181 – 220. ISSN 0029-2524 NONNEMAN, F. Přístup k informacím o členství soudců v KSČ ve světle nálezu Ústavního soudu. Právní rozhledy. 2011,roč. 19, č. 2, s. 51 – 59. ISSN 1210-6410. TYLER, Tom. R. et al. The Role of Perceived Injustice in Defendants´ Evaluations of Their Courtroom Experience. Law and Societ yReview. 1984, roč. 18, č. 1, s. 51 – 74. ISSN 15405893 Elektronické zdroje: Elektronické stránky Českého statistického úřadu [cit. dne 23. 6. 2014] Dostupné z:http://www.volby.cz/pls/ps2010/ps111?xjazyk=CZ&xkraj=12&xstrana=26&xv=1&xt=1 HELLMAN, Lillian. Love Letters, Some Not So Loving. New York TIMES [online]. Publikováno 13. 10. 1974 [cit. 18. 6. 2014]. Dostupné z:http://www.nytimes.com/books/00/09/10/specials/west-ray.html Ilustrace: Yale Documents In: [online]. [cit. 3. 6. 2014]. Dostupné z:http://documents.law.yale.edu/representing-justice/fool-blindfolding-justiceMOLEK, Pavel. Motiv očekávání a motiv zklamání aneb Judikát roku?! Právnické fórum [online]. Publikováno 21. 7. 2011 [cit. 18. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.pravnickeforum.cz/archiv/dokument/doc-d34557v44169-motiv-ocekavani-amotiv-zklamani/ VUČKA, Jan. Tykadla pro justici. Jiné právo [online]. Publikováno 20. 11. 2012 [cit. 1. 12. 2013]. Dostupné z:http://jinepravo.blogspot.cz/2012/11/jan-vucka-tykadla-pro-justici.html LASÁK, Jan. HRUDA, Ondřej. Jsou si soudci Nejvyššího soudu ochotni připustit svou podjatost? Jiné právo[online]. Publikováno 15. 5. 2011 [cit. 5. 6. 2014]. Dostupné z http://jinepravo.blogspot.cz/2011/05/jan-lasak-ondrej-hruda-jsou-si-soudci.html

59