MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra politologie Obor Bezpečnostní a strategická studia
Anarchokapitalismus: případová studie Somálsko Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Martin Bastl, Ph.D. Vypracoval: Vratislav Hošek Bakalářské studium UČO: 333173 Obor: EVS – BSS Imatrikulační ročník: 2008
V Brně, 8. 5. 2012
Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Anarchokapitalismus: případová studie Somálska vypracoval samostatně a pouţil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.
V Brně 26. 5. 2012
.................................................... 1
Děkuji vedoucímu této práce Mgr. Martinu Bastlovi, Ph.D. za cenné rady a připomínky při jejím vytváření. 2
Anotace V této bakalářské práci je popsáno bezpečnostní prostředí a poskytování bezpečnosti a práva v bezstátním Somálsku, a je zkoumáno, zda lze toto bezpečnostní prostředí označit za anarchokapitalistické. Je dále zkoumáno, nakolik jsou rozdíly mezi somálskou bezpečnostní realitou a teoriemi anarchokapitalistických filosofů dány „pokřivením“ anarchického prostředí v Somálsku státními vlivy, a nakolik jsou tyto rozdíly naopak rozporem mezi anarchokapitalistickými teoriemi a realitou. Metodou zodpovídání těchto otázek je srovnávání chování nestátních poskytovatelů
bezpečnosti
a
práva
v Somálsku
s představami
anarchokapitalistických teoretiků o chování takových poskytovatelů. Klíčová slova Somálsko, anarchokapitalismus, bezpečnost, právo, polycentrické právo, klany, Šaría, warlordismus Abstract This thesis describes the security environment and providing security and law in stateless Somalia, and examines whether the security environment can be described as anarchocapitalist. It also examines, to what extent are the differences between the Somali security reality and, the theories of anarchocapitalist philosophers caused by distortions in the anarchic environment of Somalia by statelike influences, and to what extent are these differences caused by conflicts between anarchocapitalist theories and reality. The comparison of the behavior of non-state like providers of security and law in Somalia, and behavior of such providers in the anarchocapitalist theories is used as a method of answering these questions. Keywords Somalia, anarchocapitalism, security, law, polycentric law, clans, Sharia, warlordism
3
Obsah Úvod ........................................................................................................................... 6 Základní výzkumné předpoklady ................................................................................ 8 1 Anarcokapitalistické právo a bezpečnost ................................................................. 9 1.1
Východiska anarchokapitalismu: ................................................................... 9
1.2 Anarchokapitalistické bezpečnostní prostředí ................................................. 10 1.3 Trh poskytování bezpečnosti .......................................................................... 10 1.4 Co anarchokapitalismus není .......................................................................... 12 1.5 Polycentrický sysém práva jako základ anarchokapitalistického systému ...... 13 1.6 Zdroje práva v anarchokapitalismu ................................................................. 13 2 Somálská bezpečnostní realita .............................................................................. 14 2.1 Historie ............................................................................................................ 14 2.2 Bezpečnost a kriminalita ................................................................................. 18 2.3 Nejdůleţitější současní zahraniční bezpečnostní aktéři .................................. 19 2.3.1 Instituce Spojených národů ...................................................................... 19 2.3.2 Africká unie ............................................................................................... 19 2.3.3 Evropská unie ........................................................................................... 20 2.3.4 Etiopie ...................................................................................................... 20 2.3.5 USA .......................................................................................................... 20 2.4 Nejdůleţitější domácí bezpečnostní aktéři ...................................................... 21 2.4.1 TFG .......................................................................................................... 21 2.4.2 Svaz Islámských soudů ............................................................................ 21 2.4.3 Al-Šabáb ................................................................................................... 22 3 Oficiální poskytování práva.................................................................................... 23 3.1 Formální Právo v Somalilandu ........................................................................ 24 4 Nestátní poskytování bezpečnosti a práva v Somálsku ......................................... 24 4.1 Klanové právo Xeer......................................................................................... 24
4
4.1.1 Vynucování systemu Xeer ........................................................................ 27 4.1.2 Limity systému Xeer ................................................................................. 27 4.2 Vláda Warlordů ............................................................................................... 28 4.3 Madani ............................................................................................................ 28 4.4 Šaría ............................................................................................................... 29 4.5 Komerční bezpečnostní průmysl ..................................................................... 31 5 Hodnocení ............................................................................................................. 33 5.1 Hodnocení jednotlivých typů psokytování bezpečnosti a práva ...................... 33 5.1.1 Xeer .......................................................................................................... 33 5.1.2 Vláda warlordů.......................................................................................... 34 5.1.3 Madani ...................................................................................................... 34 5.1.4 Šaría ......................................................................................................... 35 5.2 Další hodnocení .............................................................................................. 35 Závěr ........................................................................................................................ 39 Seznam pouţité literatury ......................................................................................... 41 Seznam pouţité literatury...................................................................................... 41 Seznam pouţitých internetových zdrojů ................................................................ 43 Počet znaků: 75 239
5
Úvod Somálsko v současnosti představuje zemi s nejdelším obdobím bezvládí. Centrální vláda zde nefunguje zhruba od roku 1991 (Hmed – Green 1999: 113). V bezvládním prostředí mohou nastat jen dvě moţné varianty vývoje (případně jejich kombinace): jednou z nich je vypuknutí chaosu v důsledku soupeření o moc v mocenském vakuu, druhou pak postupné vybudování nového mocenskopolitického sociálního systému procesem „bottom up“. Somálsko můţe do značné míry (i kdyţ nikoliv výhradně) slouţit jako příklad druhé varianty. Nepanuje zde určitě absolutní chaos, naopak, dochází (podle některých vyjádření Světové banky (Nenova – Harford 2004), OSN (UNESCO EFA 2000), či CIA World Factbook (2012) k růstu obchodu, sluţeb (nejmarkantnější je tento vývoj u telekomunikací), budování infrastruktury, ale například i k růstu v primárním sektoru. Ve srovnání s velkým mnoţstvím jiných afrických států se také značně zvyšuje naděje doţití a jiné faktory lidské bezpečnosti. (Leeson 2007: 2) Mnoho
autorů
označuje
soudobou
somálskou
společnost
za
anarchokapitalistickou. Jde jak o příznivce tohoto typu uspořádání společnosti (v současnosti nejčastěji zastánce rakouské ekonomické školy, kteří se často odvolávají na výše zmíněná fakta), (Tabarrok 2004), tak o odpůrce, poukazující na násilí, pirátsví, chaos a podobně (Holocombe 2004). Další skupina autorů tvrdí, ţe Somálsko anarchokapitalistickou společností není, poukazují na to, ţe somálský warlordismus je ve skutečností vládou mnoţství malých státečků (Block 2005). Ve
své
práci
bych
chtěl
srovnat,
jak
si
nejvýznamnější
teoretici
anarchokapitalismu, ať uţ jde o následovníky francouzské tradice laissez faire v 18. a 19. století (Gustav de Molinari), či o radikálnější z ekonomů rakouské školy ve století dvacátém a v současnosti (Murray Rothbard, Hans-Herman Hoppe), představují zajišťování bezpečnosti a vymáhání práva v anarchokapitalismu. Tyto jejich představy pak srovnám se současnou podobou poskytování bezpečnosti a práva v Somálsku. Hlavní výzkumnou otázkou práce tedy bude, zda je současná somálská společnost anarchokapitalistická, neboť je to hlavně podoba zajišťování bezpečnosti a vymáhání práva, která anarchokapitalismus definuje. Dále bude zkoumáno, nakolik jsou případné odlišnosti od představ anarchokapitalistických teoretiků dány odchylkou od toho, jak bude takové společenské uspořádání nakonec v realitě 6
skutečně vypadat, nebo zda jsou dány vnějšími faktory pokřivujícími čistě anarchické prostředí. Metodicky bude práce stavěna jako jednopřípadová komparativní studie (komparace bude probíhat mezi anarchokapitalistickou teorií a somálskou realitou). Tento postup bude doplněn i dalšími metodami, jako je deskripce. Co se týče postupu, nejprve vymezím základní rysy anarchokapitalismu podle představ jeho teoretiků (Murray Rothbard, Gustave de Molinari, David Friedman). Na tomto místě je třeba dodat, ţe pojem „anarchokapitalismus“ není pro pospisované společenské uspořádání ani zdaleka obecně přijímán a i samotní anarchokapitalističtí filosofové pro něj (ačkoliv jeho rysy zůstávaly stejné) pouţívají a pouţívali různá označení. Hoppe hovoří o libertarianismu, Rothbard přímo o anarchii, Lysander Spooner pak pouţíval pojem „obecné principy práva a rozumu“ (Spooner 1867). Já však budu pro výstiţnost a přehlednost pouţívat právě pojem anarchokapitalismus. Dále představím historický vývoj Somálska od pádu reţimu Siada Barreho do současnosti, a popíši současnou bezpečnostní situaci v Somálsku.
Poté stručně
představím nejdůleţitější domácí a zahraničních bezpečnostní aktéry v Somálsku a jejich činnost.
V další části práce představím somálské nestátní poskytovatele
bezpečnosti a práva. Není fyzicky moţné se soustředit na absolutně všechny nestátní poskytovatele bezpečnosti v Somálsku (nestačil by rozsah práce, ani by nebylo moţné dohledat potřebné informace). Proto se zaměřím na hlavní typy poskytovatelů bezpečnosti (Šaría soudy, klany, vigilantistické skupiny, PMC a podobně), spíše neţ na konkrétní aktéry. Poté zhodnotím, jak moc se chování a vztahy poskytovatelů bezpečnosti shodují
s představami
anarchokapitalistických
teoretiků
o
podobě
bezstátní
společnosti. Dále se budu, coţ je neméně důleţité, zabývat také tím nakolik jsou odchylky od představ anarchokapitalisů důsledkem přirozeného vývoje bezstátní společnosti, a tedy vyplývají z bezstátnosti samotné, a nakolik jsou dány nedokonalostmi bezstátnosti tj. nakolik se projevují jiné vlivy státního původu (historické, zahraniční politika cizích zemí a podobně).
7
Základní výzkumné předpoklady Soukromí poskytovatelé bezpečnosti jsou na rozdíl od těch monopolně státních zaměřeni primárně na zisk a jakýkoliv ozbrojený konflikt nebo hrozba pro ně znamená úbytek zisku. Pravděpodobnost konfliktu proto bude u soukromých, obchodně zaloţených poskytovatelů bezpečnosti menší, neţ u poskytovatelů více se svou formou podobajícím státům. Ti poskytovatelé bezpečnosti, kteří vzniknou na základě „obchodního“ modelu, nebo se mu budou alespoň více blíţit, budou mít ve svém jednání blíţe představám anarchokapitalistických teoretiků, neţ ti poskytovatelé, kteří se alespoň zvnějšku snaţí připomínat státy, tradiční společenské (klanové), či náboţenské instituce. Teoretici anarchokapitalismu se většinou zabývají jeho fungováním v rozvinuté společnosti západního typu. Co se týče popisu bezpečnostních vztahů v rámci Somálské společnosti, bude nutné vyuţít principu „mutatis mutandis“ tedy provést nutné změny, pracovat s analogiemi. Například je pravděpodobné, ţe zde nebude příliš
mnoho
poskytovatelů
bezpečnosti
organizováno
jako
pojišťovny,
či
bezpečnostní agentury, tak, jak to předpokládají anarchokapitalističtí teoretici. Dále, kromě ekonomických faktorů bude hrát pravděpodobně roli v tom, jakého poskytovatele si klient vybírá, například i kmenová příslušnost, náboţenství a podobně. Místo klasických soudů budou také častěji při řešení sporů vystupovat rady klanových starších a podobně. I tak ale polycentrický systém práva bude zřejmě zachován, právo sice nebude tvořenou pouze na základě kontraktů mezi klienty a poskytovateli a poskytovateli navzájem, ale roli bude hrát i právo zvykové či náboţenské. Právo nebude vynucováno centrální autoritou. Předpokládám, ţe obyvatelstvo bude mít vyšší moţnost měnit poskytovatele bezpečnosti neţ ve společnostech, kde je bezpečnost monopolizována státem. To se týká i poskytovatelů práva. Totálně anarchokapitalistickému uspořádání vztahů však budou stát v cestě nedokonalosti bezstátnosti.
8
1 Anarcokapitalistické právo a bezpečnost 1.1 Východiska anarchokapitalismu: Přístup anarchokapitalistů se od obvyklých „utopických“ teorií liší tím, ţe nepředpokládá dobrotu lidí. Gustave do Molinari (1849) jde dokonce tak daleko, ţe píše, ţe smysl pro spravedlnost se podle něj objevuje jen u výjimečných osobností a v méně vyspělých společnostech existuje jen v zakrnělé podobě. Podle Murraye Rothbarda (1975) fungující anarchická společnost nepotřebuje ke svému úspěšnému fungování předpoklad utopických dobrých lidí („nového anarchického člověka“), ale pochopitelně, kaţdý společenský řád můţe fungovat jen tehdy, pokud je populace převáţně „dobrá“, v tom smyslu, ţe se lidé nesnaţí neustále přepadat a okrádat své sousedy. Pokud by tomu tak nebylo, píše dále, ţádný společenský řád by nemohl zabránit vzniku absolutního chaosu. Rothbard dále uvádí, ţe čím lépe se populace chová (není agresivní k sobě navzájem), tím lépe se bude dařit kaţdému myslitelnému společenskému systému. Ale je to podle něj právě anarchismus (anarchokapitalismus), který maximalizuje příleţitosti pro konání „dobra“ a minimalizuje ty pro konání „zla“. Zbytek pak záleţí na hodnotách té které konkrétní společnosti. Vytváření institucí na ochranu osob je podle de Molinariho spíš neţ dílem touhy po spravedlnosti výsledkem potřeby zajištění bezpečnosti 1 , kterou člověk naplňuje stejnými prostředky jako své jiné potřeby, o které se není schopen dostatečně postarat sám: sdruţováním do skupin a dělbou práce nutně ústící ve směnu. (de Molinari 1849: 51-53) Pokud by podle de Molinariho člověk shledával sebe a svůj majetek v neustálém ohroţení, věnoval by většinu sil zajištění bezpečnosti a nezbývalo by mu pak dost času na nic jiného. Můţe se ale najít někdo, kdo mu bezpečnost zaručí výměnou za podstatnou část jeho času a práce. V zájmu potenciálního zákazníka pochopitelně je vloţit svou bezpečnost do rukou někoho, kdo ji poskytuje za nejniţší cenu.
1
Potřeba zajištění bezpečnosti je přitom podle de Molinariho tak vysoká, ţe se „stát“ objevuje i u „nejméně osvícených kmenů“, které jiné společenské instituce nemají. (de Molinari 1849)
9
1.2 Anarchokapitalistické bezpečnostní prostředí Murray Rothbard popisuje anarchické bezpečnostní prostředí jako stav, kdy neexistuje ţádný systematický zákonný způsob zločinu a agrese, ţádný vládní aparát, jehoţ ovládání poskytuje monopolní výsadu provádět útok na životy a majetek druhých. Podle Gustava De Molinariho musí v anarchokapitalistické společnosti fungovat konkurence v poskytování bezpečnosti, tedy existovat takový stav, kdy žádný stát2 by neměl právo bránit ostatním státům, aby mu konkurovaly, nebo právo nutit spotřebitele bezpečnosti tuto komoditu nakupovat výhradně u něj.“ (de Molinari 1849: 54) Hans-Herman Hoppe (2001) anarchokapitalistické bezpečnostní prostředí definuje neexistencí monopolu na výklad práva a moci vybírat daně. V takovém prostředí lze podle něj předpokládat nástup specializovaných jednotlivců nebo agentur, které za úplatu na dobrovolném základě budou poskytovat sluţby ochrany, pojištění a arbitráţní sluţby. Předpokládá tedy vznik systému konkurujících si dodavatelů bezpečnosti. 1.3 Trh poskytování bezpečnosti Anarchokapitaslističtí teoretici se zabývali i způsoby, jakými by podle nich mohli interakce na trhu s bezpečností probíhat. Tyto úvahy nelze povaţovat za nějak směrodatné, měly fungovat spíše jako příklady. Nesmí proto vzniknout dojem, ţe pokud nebudou interakce na bezpečnostním trhu probíhat přesně takto, jedná se o nějaké selhání předpovědi. Sami tito autoři na jiných místech uvádějí, ţe trh je nevyzpytatelný a tedy nelze jeho vývoj, výkyvy a podobu přesně předpovídat. Podle Gustava de Molinariho probíhá výběr poskytovatele bezpečnosti zákazníkem následovně: Potenciální spotřebitel si nejprve ověří, zda je poskytovatel natolik silný, aby jej ochránil. Poté si zjistí, zda je jeho pověst taková, ţe se nebude muset obávat, ţe bude sám podněcovat k útokům, které má potlačovat. Přesvědčí se, zda neexistuje jiný poskytovatel bezpečnosti nabízející stejné záruky, který by jim
2
De Molinari za „stát“ povaţuje právě poskytovatele bezpečnosti a práva, kteří nemusejí být v monopolním postavení vůči svým klientům jako státy, které známe dnes. (de Molinari 1949)
10
tuto komoditu nabízel za lepších podmínek. Poté začne od poskytovatele nakupovat bezpečnost. Hoppe (1999) povaţuje za nejpravděpodobnější kandidáty na zajišťování bezpečnost pojišťovací agentury. Poskytování bezpečnosti je pak v jejich finančním zájmu. Poskytovatel musí přesvědčit zákazníky, ţe je schopen dostát slibům, jinak nezíská klienty. Musí také vlastnit ekonomické prostředky (lidi a fyzické zdroje) nutné k tomu, aby se vypořádal s nebezpečím reálného světa, ať skutečným nebo potenciálním. Poptávka po pojištění a jeho cena bude v některých oblastech podle Hoppeho vyšší neţ jinde, Hoppe dále předpokládá, ţe kaţdý klient bude pojištěn individuálně. Jak uvádí de Molinari, i v anarchokapitalistickém prostředí má poskytovatel bezpečnotsi právo své klienty určitým způsobem omezovat (rozdíl je právě v tom, ţe tito klienti si mohou vybrat, ţe od tohoto poskytovatele bezpečnost odebírat nebudou, a tedy se takovému postihu vyhnou). De Molinari vyjmenoval tři taková omezení, podle něj nezbytná pro poskytování bezpečnosti: 1. Postihy pro ty, kteří napadli osoby nebo majetek druhých. Spotřebitelé musí být ochotni se těmto trestům podrobit, v případě, ţe takový útok sami spáchají. 2. Uvalení určitého nepohodlí na spotřebitele za účelem usnadnění dopadení zločinců. 3. Ke krytí svých nákladů poskytovatel pravidelně vybírá určitou částku, její výše je závislá na poloze spotřebitelů, jejich konkrétním zaměstnání, rozsahu, hodnotě a povaze majetku. Jsou li tyto podmínky přijatelné, je dohoda uzavřena. Jinak se spotřebitelé buď bez zajištění bezpečnosti obejdou, nebo se obrací na jiného poskytovatele. Podle De Molinariho (1849: 65-66) lze také předpokládat, ţe poskytovatelé za účelem omezení nákladů omezí i své působení na určité teritorium, kde se jejich klienti budou přirozeně soustřeďovat. Moţnost spotřebitele nakupovat bezpečnost od koho se mu zlíbí, pak bude způsobovat mezi poskytovateli bezpečnosti neustálé soupeření. Kaţdý z nich bude usilovat o udrţení či rozšíření své klientely prostřednictvím nízkých cen, nebo lepším, 11
rychlejším, účelnějším výkonem spravedlnosti. K tomu dodávám, ţe poskytovatel bezpečnosti můţe s ostatními soupeřit i kompatibilitou svého právního systému s jinými systémy, coţ bude usnadňovat obchodní i občanskoprávní vztahy jeho klientů s lidmi, kteří mají kontrakt s jinými poskytovateli. Tento poslední faktor proto můţe mít velký význam. Gustave de Molinari (1849) se dále domnívá, ţe poskytovatelé bezpečnosti nebudou v postavení, kdy by byli schopni své moci zneuţívat diktátem vůči spotřebitelům. V případě „zákeřného zvýšení cen“ by spotřebitelé podle něj měli mít moţnost svěřit svou ochranu do rukou nového poskytovatele, či do rukou poskytovatele sousedního. Pokud se nějaký poskytovatel bezpečnosti bude chtít stát diktátorem, de Molinari se domnívá, ţe ostatní poskytovatelé bezpečnosti i jejich klienti, kteří se tímto útokem budou cítit ohroţeni, se zapojí do odporu. 1.4 Co anarchokapitalismus není Pokud si spotřebitel nemůţe koupit bezpečnost kde se mu zlíbí, měl by vznikat stav charakterizovaný svévolí a špatným řízením. Domáhání spravedlnosti se údajně v takovém případě stane zdlouhavým, policie nesnesitelnou, svoboda jednotlivce není respektována, cena za bezpečnost je monopolisticky vyhnána vzhůru a nerovnoměrně rozloţena. Poskytovatelé bezpečnosti se navíc zapojují do ostrých bojů se snahou zmocnit se zákazníků toho druhého a vynořuje se obdobná tyranie, jako při poskytování bezpečnosti státem. V konkurenčním prostředí naopak ztrácí válka opodstatnění. Spotřebitelé se nenechají „dobývat“, proto válka o získání spotřebitelů nemá smysl, spotřebitelé si dávají pozor, aby se nenechali chránit někým, kdo bezohledně napadá majetek svých rivalů. Anarchokapitalismem dále podle Hoppeho (2001: 344) není, pokud vlastníci soukromého majetku vstupují do smluvního vztahu, který někoho opravňuje přinutit ostatní v rámci daného území, aby se museli s ţádostí o ochranu a soudní sluţby obracet výhradně na tento subjekt, přičemţ ostatním subjektům se nabízet sluţby ochrany v této oblasti zakazuje. Toto odpovídá současnému pojetí moderního státu.
12
1.5 Polycentrický sysém práva jako základ anarchokapitalistického systému Klíčovou
součástí
anarchokapitalistického
bezpečnostního
prostředí
je
polycentrický systém práva. De Molinari (1849: 68) popisuje takový stav, kdy existuje konkurence
mezi
soudy
a
právo
je
soukromě
vynucováno
v dobrovolně
konstruovaných komunitách. Neexistuje naopak teritoriální monopolní pozice jednoho druhu práva, tedy stát. Funguje tedy „svoboda vlády“, podobným způsobem, jako dnes vnímáme svobodu obchodu. Abychom prostředí mohli povaţovat za anarchokapitalistické, je kromě polycentričnosti práva důleţitá i moţnost jeho svobodného výběru. David Friedman (1996) toto vyjádřil tak, ţe přání zákazníka v jakém chce ţít právním systému je důleţitým faktorem při určování, v jakém právním systému nakonec ţije. Jedinec na základě svých preferencí totiţ ovlivňuje, jakému z nabízených právních systémů podléhá. Tyto systémy se mohou lišit podle kulturních a civilizačních preferencí zákazníků, nebo třeba podle lokálních geografických a ekonomických podmínek. Například lidé ţijící v poušti si pravděpodobně vyberou příslušnost k právu, které jasně definuje vlastnická práva vodních zdrojů a pravidla přístupu k nim, coţ by v jiných oblastech mohlo být spíše na překáţku. Stejně tak, v průmyslových městech bude pravděpodobně důleţitější právní systém detailněji se zabývající průmyslovým znečištěním. V anarchokapitalistickém bezpečnostním prostředí tedy existuje soutěţ mezi různými systémy práva. Podle Hoppeho takový systém nepovede k právnímu chaosu (coţ by bylo nevýhodné pro jakoukoliv ekonomickou aktivitu), ale budou naopak vznikat tendence ke standardizaci práva a sjednocování výkladů majetkových a smluvních práv. 1.6 Zdroje práva v anarchokapitalismu Velmi důleţitá je otázka, jak budou řešeny spory či trestní kauzy v případech, kdy strany sporu budou klienty různých poskytovatelů bezpečnosti. Na to odpovídá David Friedman (1996). Podle něj, pokud dochází k takovému sporu, lze předpokládat, ţe problém se bude řešit na úrovni poskytovatelů bezpečnosti. Ozbrojený konflikt těchto poskytovatelů není příliš pravděpodobný, neboť by poškozoval ekonomické zájmy obou, Friedman spíše předpokládá řešení vzájemnou dohodou, v nejhorším případě pak arbitráţí.
13
Právo tedy vzniká na základě kontraktů a vztahů mezi klienty a poskytovateli, a mezi poskytovateli navzájem, přičemţ neexistuje jeden právní řád, ale můţe být více soupeřících právních řádů, včetně odlišně jednajících soudů. Můţe existovat mnoho různých soudů a právních systémů, poskytovatelé bezpečnosti se dohodnou, jaký soud budou vzájemně vyuţívat. V praxi bude pravděpodobně pohodlné vyuţívat sluţeb těch samých soudů, pro ty zase bude pohodlné vyuţívat identických, nebo téměř identických právních systémů, za účelem zjednodušení agendy. Friedman dále uvádí, ţe pokud by se kriminální ţivly rozhodly zaloţit vlastní agenturu, pravděpodobně by nenalezli dostatek členů a dostatečnou podporu, a pokud by byla vytvořena, ostatní by pravděpodobně nechtěli vyuţívat jejího systému práva, takţe by buď musela přistoupit k „rozumnému“ právnímu systému, nebo vést „beznadějnou válku proti zbytku společnosti.
2 Somálská bezpečnostní realita 2.1 Historie Na území dnešního Somálska v historii vznikalo a zanikalo mnoho „státních celků“, přičemţ většina politického dění se odehrávala ve strategicky významných pobřeţních městech, vnitrozemské oblasti byly obývány spíše nomádskými kmeny. (Gladitz 2010: 3) Hranice moderního Somálska byly vymezeny v důsledku evropské kolonizace Afriky koncem 19. století a jako často jinde v Africe, odpovídaly spíše cílům politiky Evropských mocností, neţ tradiční sociálně-politické somálské realitě. Poté, co britští a italští kolonisté v roce 1960 odešli, byla vytvořena Spojená republika Somálsko, ovšem brzy bylo jasné, ţe politika bude prováděna spíše na základě klanových vztahů, neţ demokratických principů. V roce 1969 se moci v zemi chopil Siad Barre, který se v následujících letech snaţil klanový systém eliminovat3 a vytvořit totalitní systém. (Yaha 2009)
3
Ačkoliv na druhé straně Barre klanové politiky často vyuţíval, například se obklopoval převáţně lidmi z vlastního, Mogadišského klanu. (Gladitz 2010: 3)
14
Občanská válka, jenţ v Somálsku probíhala v letech 1988-1991 a ukončila vládu Siada Barreho vyústila v bezvládí, které pokračuje dodnes. Po zhroucení Barreho reţimu v lednu 1991 spolu začalo o moc intenzivně soupeřit mnoţství frakcí. V Mogadišu se rozhořely boje mezi generálem Mohamedem Farrah Aidídem a Alím Mahdím. Ve stejné době se objevila rozsáhlá sucha, jeţ vedla k hladomoru (Grosse-Kettler 2004: 9-10).
Do srpna 1992 bylo ohroţeno
hladomorem 1,5 milionu lidí, dalších 4,5 milionu bylo podvyţivených. V dubnu následujícího roku schválilo generální shromáţdění OSN rezoluci č. 751 (1992), na základě které došlo k vytvoření operace OSN v Somálsku.4 Do země začala proudit humanitární
pomoc,
která
se
však
(společně
s aţ
příliš dobrými
vztahy
s peacekeepery OSN v některých případech) stala zdrojem příjmů pro některé warlordy a tedy jejich mocensko politickým nástrojem. Po známých událostech z 3. října 1994, kdy se Američané pokusili zajmout vůdce Somálské národní aliance Mohameda Farraha Aidida, a kdy během této neúspěšné operace zahynulo 18 příslušníků amerických ozbrojených sil (a dále jeden Malajský a jeden Pákistánský voják), klesala mezinárodní podpora operace UNOSOM, a ta tak musela být v květnu 1995 rozpuštěna (Le Sage 2005: 24), (Grosse-Kettler 2004: 11). Navzdory tomu začala moc warlordů poměrně rychle klesat, neboť je o politický vliv připravovali úspěšní somálští podnikatelé. Také násilí přestalo dosahovat tak vysoké míry, jako v první polovině devadesátých let a nastal přísun jak zahraničního kapitálu, tak finančních prostředků z diaspory, coţ vedlo v mnoha oblastech k ekonomické prosperitě (Grosse-Kettler 2004: 12). Ačkoliv se stále mnoho klanových či náboţenských vůdců a warlordů snaţí chopit moci, neměla ţádná z frakcí dostatečnou sílu na to, aby se jí samostatně podařilo uchvátit vládu. (Powell, B. 2006) To ve skutečnosti napomáhá stabilitě somálského systému, protoţe ačkoliv tito vládcové usilují o nadvládu, zároveň odmítají být ovládání kýmkoliv jiným. Roku 2000 byla s podporou Egypta, Libye, Eritrei a arabských států ustanovena Přechodná národní vláda: TNG. 5 Ačkoliv se ji podařilo dosáhnout značného mezinárodního uznání, nebyla schopna zajistit si na svém území výkon 4
Název mise nesl zkratku UNOSOM Anglický název zní „Transitional National Government.“
5
15
státní autority. Drtivá většina ozbrojených frakcí v Somálsku se odmítala účastnit mírových jednání s centrální vládou, neboť tyto frakce poţadovaly nadřazené postavení oproti dalším politicky významným aktérům: klanovým stařešinům, obchodníkům, či zástupcům „občanské společnosti.“ Ozbrojené frakce se tak staly prakticky od počátku její existence opozicí TNG. V důsledku toho zůstalo (a zůstává) Somálské území rozděleno mezi zhruba dvě desítky ozbrojených skupin a regionálních vlád (Le Sage 2005). Neúspěšná TNG byla roku 2004 přeměněna v přechodnou federální vládu: TFG, které ovšem od počátku nebyla ve výkonu své moci o nic úspěšnější, neţ TNG. 6 V červnu 2006 se silám Svazu Islámských soudů: ICU 7 podařilo dobýt Mogadišo a následujících šest měsíců zde vytvářet relativně bezpečné podmínky. V říjnu 2006 však došlo k etiopské invazi, následkem čehoţ se TFG ve spolupráci s Etiopií a mezinárodní komunitou (zastoupenou misí OSN AMISOM) podařilo znovu získat hlavní město (Dagne 2011: Introduction). Etiopská intervence však v konečném důsledku přinesla další nestabilitu, neboť se jí na odpor začaly stavět široké vrstvy obyvatelstva, reprezentované Aliancí za znovuosvobození Somálska, jeţ sdruţovala protivládní (hlavně islamistické síly zastoupené převáţně ICU, i protietiopskou opozici. Snaha vytvořit v Somálsku centrální vládu „zvenčí“ tak celou situaci ještě značně zhoršila, neboť značně posílila právě Islámské soudy, ke kterým se v důsledku vzniku TFG připojilo přes 600 ozbrojených frakcí (Powell, B. 2006) Roku 2009 došlo (po de facto vojenské poráţce ICU) k vytvoření jednotné vlády TFG a ARS a nově zvoleným prezidentem se stal bývalý předseda ARS a ICU Šarif Šejk Ahmed. Jeho vláda má mandát k politické tranzici aţ do srpna letošního roku. (CIA World Factbook 2012) Od Unie islámských soudů se po jejich zániku odpojila buňka Al-Šabáb, které se podařilo od té doby získat na jihu kontrolu nad téměř polovinou somálského území 8 (Reuters Africa 2011) a která má styky s mezinárodním islamistickým teroristickým hnutím. Sever Somálska je naopak pod kontrolou mezinárodně neuznané republiky Somaliland, na jih a východ od něj pak leţí Puntland, také de 6
Anglický názrv zní „Transitional Federal Government.“ Anglický název zní „Islamic Courts Union.“ 8 Kontrolu nad hlavním městem však v loňském roce v důsledku ofenzívy TFG a Africké unie al-Šabáb ztratil (Reuters Africa 2011) 7
16
facto samostatné území, jenţ samo sebe prohlašuje za autonomní oblast, uznávající svrchovanost Mogadiša. (Powell – Ford – Nowraseth, 2006: 7) Faktické bezvládí v Somálsku nelze označit za jednoznačně negativní jev. O tom svědčí například fakt, ţe jiţ jen v roce 1991, kdy bezvládí vypuklo, se z Etiopie do Somálska navrátilo na 400 000 uprchlíků (Leeson 2007: 9-10). Úroveň bezpečnosti není zdaleka tak nízká, jak by se mohlo zdát. Podle průzkumu mezi zemědělskými kupci z roku 1998 mělo jen asi 24 % z nich obavy týkající se bezpečnosti, pouze 13 % se domnívalo, ţe bezpečnost je horší, neţ byla za vlády Siada Barreho (Powell – Ford – Nowraseth, 2006: 10). Navíc, v současnosti je míra násilí ještě mnohem niţší, neţ v roce 1998, násilné akty a ozbrojený boj se v současné době vyskytují spíše sporadicky a na většině území převládá klid zbraní. Podle Petera T. Lessona k tomuto ţádoucímu vývoji vedla expanze obchodu. Lesson tvrdí, ţe v současnosti nemají v Somálsku největší moc warlordi, ale obchodníci (Leeson 2007: 9-10). O relativně dobré bezpečnostní situaci svědčí, ţe v Somálsku začalo podnikat poměrně velké mnoţství významných zahraničních firem, například zemědělský gigant Dole Fruit Inc., dále DHL, British Airways, General Motors, či Coca-Cola (Leeson 2007: 11). Přesto však nelze říct, ţe by byla bezpečnostní, či ekonomická situace v zemi ideální, obchodníci stále musí platit poplatky v přístavech, či u checkpointů ovládaných ozbrojenými frakcemi. I tak jsou ale tyto náklady niţší, neţ podobné za vlády Siada Barreho (Powell., Ford, Nowraseth, 2006: 8). V některých oblastech také stále probíhá ozbrojený boj o moc. To se týká hlavně konfliktu TFG s uskupením Al-Šabáb, ale i některých dalších lokálních sporů. Vykreslování násilí v Somálsku v západním mediálním prostoru je podle Lessona přehnané, ve skutečnosti přijde v této zemi v důsledku ozbrojených konfliktů o ţivot méně lidí neţ v okolních zemích, ve kterých bezvládí nepanuje. Násilí je také na mnohem niţší úrovni, neţ za předchozí vlády tvrdé ruky Siada Barreho. Počet obětí ozbrojených konfliktů je v Somálsku pak zhruba stejně vysoký, jako úmrtnost dětí a matek v důsledku porodů, přitom v ozbrojených konfliktech umírají převáţně kombatanti, nikoliv civilisté. Počet vraţd také není o moc vyšší neţ v mnohem bohatších zemích, jako je například Mexiko (Leeson 2007: 10).
17
Jiţní polovinu Somálska (dříve kolonizovanou Itálií) nelze ani dnes povaţovat za zcela stabilní. Právě kvůli zdejšímu chaosu je Somálsko povaţováno za klasický příklad „failed state“, ačkoliv severní část je na tom o poznání lépe. Vývoj zde totiţ ovlivňuje značná finanční pomoc, jejíţ zahraniční původci si kladou za cíl vytvoření centrální vlády, coţ poštvává klany proti sobě v mocenském boji a způsobuje korupci a rozbroje (Gladitz 2010: 3). Navzdory nedostatku efektivní národní vlády si Somálsko udrţuje „zdravou, neformální
ekonomiku
zaloţenou
na
chovu
dobytka,
finančních
sluţbách
(zahrnujících hlavně přísun peněz z diaspory) a telekomunikacích (CIA World Factbook 2012). Daně a poplatky lokálním autoritám zpravidla nepřesahují pět procent z příjmu, zajištění bezpečnosti stojí dalších zhruba 5 %, cla téměř neexistují. Není potřeba platit za výdej licencí, nebo úplatků, coţ prospívá lokálnímu byznysu. Za tyto poplatky přitom Somálci nedostávají o nic horší sluţby, neţ dostávali za znatelně vyšší daně během Barreho vlády. Nízká je oproti minulosti také míra korupce a zneuţívání ozbrojené moci (zastrašování, nesmyslné zatýkání a věznění bez soudu). Bezpečnostní sluţby a soudy jsou zde totiţ vystaveny konkurenci a hrozí jim převzetí místa na trhu efektivnějšími a serioznějšími organizacemi. V důsledku toho je participace místních komunit na moci v mnohých oblastech mnohem vyšší, neţ kdy byla za fungování státu (Leeson 2007: 24-26). 2.2 Bezpečnost a kriminalita Ačkoliv obecně kriminalita nebyla tak vysoká, jak by se moţná dalo čekat, toto se netýkalo méně viditelné kriminality politických elit, jeţ často vyuţívaly násilí v politickém boji a dále se nelegálně obohacovaly zpronevěrou, paděláním (jiţ tak hyperinflací zatíţené) měny, nebo dokonce pirátstvím. Významným druhem trestné činnosti se (zejména v Mogadišu) staly únosy, a to buď za výkupné (na naše poměry často velmi malé, můţe se pohybovat ve stovkách dolarů), nebo únosy dluţníků. Dochází i k únosům za politickým účelem, kdy cílem můţe být jak vystrašení mezinárodních agentur, tak poníţení politického protivníka tím, ţe si není schopen pohlídat své území, na kterém k únosu došlo (Menkhaus 2003: 412-413).
18
Notoricky známým typem somálské kriminality, který má závaţné mezinárodní dopady, je pirátství. I přes snahy mezinárodního společenství se však nedá hovořit o tom, ţe by se tento problém dařilo úspěšně potlačovat. Ačkoliv byly v Addenském zálivu a u Somálského pobřeţí započaty vojenské námořní operace, unesených lodí vzrostl (Dagne 2011: 14).
10
9
počet
Podle názorů mnoha analytiků i
somálských politických vůdců nemá nejlepší předpoklady k řešení tohoto problému akce mezinárodního společenství, ale činnost islámských soudů a somálských klanů, uţ jen proto, aby se vyhnuli odvetným akcím v případě, kdyby byli s pirátstvím chybně spojováni (Dagne 2011: 16). Počet somálských pirátů není znám, ovšem dá se hovořit o jeho růstu v posledních letech. Často jde o bývalé rybáře nebo příslušníky milic. Za největší útočiště pirátů je povaţován Puntland, coţ vede k domněnkám, ţe právě Puntlandská vláda piráty podporuje. Jindy se hovoří o podpoře pirátů ze strany islamistů, ovšem pro toto tvrzení neexistuje mnoho důkazů, zvláště pak poté uvědomíme-li si, ţe po roce 2008, kdy se vznikem TFG dostali k moci členové ICU, značně narostly vládní opatření směřující k potlačení pirátství. (Dagne 2011: 15). 2.3 Nejdůležitější současní zahraniční bezpečnostní aktéři 2.3.1 Instituce Spojených národů AMISOM a další orgány spojených národů plní v Somálsku dvě rozdílné role. Jednak posilují instituce a bezpečnostní sbory oficiální vlády, a jednak fungují jako „nestranný“ zajišťovatel human security a poskytují humanitární pomoc somálské populaci. Udrţování nestrannosti je ale pro OSN značně obtíţné, neboť vzhledem ke spolupráci s TFG je například Al-Šabáb povaţuje za nepřátele (Human Rights Watch 2010: 57). 2.3.2 Africká unie Africká unie zabezpečuje misi AMISOM, ačkoliv do ní přispívá právě jen Uganda a Burundi. Jiné země se k podpoře zavázaly, ale nikdy své vojáky pro misi neposkytly. Po únoru 2009, kdy jednotky AMISOM pálily do řad civilistů v Mogadišu, 9
Mezi ně patřila například operace EU Atalanta, či operace NATO Ocean Shield a další. Nedá se však hovořit o nějakém trendu, V roce 2008 došlo jen asi ke 111 útokům a bylo uneseno přibliţně 40 lodí, o dva roky později bylo útoků jiţ 219, v roce 2011 počet útoků opět kelsl na zhruba 100. Jen v roce 2009 bylo pirátům na výkupném zanesené lodi a jejich pospátky vyplaceno cca 105 milionů USD. (Dagne 2011: 13) 10
19
bylo sice zahájeno vyšetřování, ale to bylo brzy opuštěno (Human Rights Watch 2010: 57). AMISOM je zřízena Africkou unií a má mandát od Rady bezpečnosti OSN k podpoře TFG. Mise je sloţena se zhruba 5300 vojáků (většinou z Ugandy a Burundi) a jen díky ní se pravděpodobně TFG vůbec daří přeţívat. AMISOM nikdy nedosáhla své plánované síly 8000 muţů a její jednotky jsou neustále vystaveny útokům opozičních uskupení, které poţadují kompletní staţení mezinárodních jednotek ze země jako podmínku jednání o novém státním uspořádání (Human Rights Watch 2010: 57). 2.3.3 Evropská unie Evropská unie je v Somálsku zaměřena na posilování kapacit TFG a humanitární činnost. Byla například oznámena operace s cílem vycvičit v Ugandě zhruba 2000 příslušníků bezpečnostních sil TFG. Evropská Unie rovněţ podporuje snahy a operace OSN v těchto oblastech, zaměřuje se i na dodrţování lidských práv a mezinárodního práva (oficiálně), (Human Rights Watch 2010: 60). 2.3.4 Etiopie Od staţení svých ozbrojených sil v roce 2009 hraje Etiopie a její armáda méně významnou roli, ačkoliv Addis Abeba stále povaţuje Somálsko za zdroj nestability, a to nejenom kvůli snahám Al-Šabábu, který rozšířil své působení i mezi somálskou populaci Etiopie. Minimálně od počátku roku 2010 Etiopie poskytovala výcvik bojovníkům Ahlu Sunna Waljamaca jako síle bojující proti islamistům. Eritrera vojensky podporuje somálské opoziční skupiny, čímţ sleduje sabotování etiopských zahraničněpolitických cílů. V roce 2009 rada bezpečnosti OSN vyhlásila proti Eritrei embargo, kvůli angaţovanosti této země v podpoře Al-Šabábu a dalších opozičních uskupení (Human Rights Watch 2010: 61). 2.3.5 USA Obamova administrativa podle svých vlastních prohlášení přehodnocuje zahraničněpolitický přístup George W. Bushe k Somálsku, nicméně k dnešnímu dni nedošlo k ţádné znatelné změně politiky. USA stále poskytují Somálsku mnohem
20
více humanitární pomoci, neţ jakýkoliv jiný dárce a podporují TFG v boji proti AlŠabábu (Human Rights Watch 2010: 59), (Beerdhige 2011). 2.4 Nejdůležitější domácí bezpečnostní aktéři 2.4.1 TFG TFG je uznávána OSN a téměř všemi v oblasti významnými velmocemi jako legitimní somálská vláda, ale do nedávna měla pod kontrolou pouze malou část Mogadiša kolem přístavu, letiště a prezidentského paláce. Její přeţití je závislé na zahraniční podpoře (zejména v podobě vojáků mise africké unie). Jiné oblasti dříve pod kontrolou TFG (Baidoa, Jowhear, byly v minulých letech vládou opuštěny, nebo dobyty politickými protivníky. TFG nedokáţe poskytovat ţádné sociální sluţby a její bezpečnostní síly, stejně jako někteří ministři, jsou součástí mnoha korupčních skandálů. Dost velká část somálské populace proto TFG povaţuje pouze za jednu ze znepřátelených milicí usilujících o nadvládu nad hlavním městem a její legitimitu neuznává (Human Rights Watch 2010: 14), (Beerdhige 2011). 2.4.2 Svaz Islámských soudů Soukromé islámské soudy operující podle práva Šaría začaly v Somálsku působit jako odpověď na právní vakuum počátkem 90. let. Tyto soudy začaly budovat vlastní pořádkové síly a časem i poskytovat sociální sluţby (zdravotní péče, školství). Soudy se brzy začaly sdruţovat, aby zefektivnily svou činnost, později dokonce integrovaly své bezpečnostní sbory. V roce 1999 pak vytvořily Svaz Islámských soudů, který si začal vynucovat autoritu i jako státní entita. Svaz zprvu kontroloval jen jedno trţiště v hlavním městě, ovšem jeho moc stabilně narůstala (Santoro 1999). V červnu 2006 se Svazu podařilo zcela obsadit Mogadišo a vyhnat místní warlordy. Síly islámských soudů pak rozšiřovaly svou moc a působení ve městě a jeho okolí a podařilo se jim v Mogadišu poprvé po dlouhé době vytvořit podmínky korelativní klid a mír. Soudy se těšily a těší značné podpoře jak mezi klanovými staršími, tak mezi populací a to i mezi ţenami (Dagne 2011: 19). Na západě mají ale islámské soudy pověst o dost horší, ačkoliv obvinění vůči nim se často nezakládají na pravdě. Soudy byly například obviněny s uzavírání kin, z toho, ţe zakazovaly ţenám pracovat, či ze zákazu televizních přenosů fotbalových utkání. Tato obvinění jsou pravdivá jen částečně, nebo (v případě zákazu ţen pracovat) vůbec. Co se týče kin, tak jejich provoz byl omezen pouze v ranních hodinách, a to na základě ţádosti 21
rodičů, podle kterých chodily děti do kin místo do školy. Zákaz fotbalových přenosů ve večerních hodinách byl vystaven v důsledku rušení veřejného pořádku a excesů, které tyto přenosy provázely (Dagne 2011: 20). Ozbrojené síly soudů obvykle nebývají nijak velké, například v roce 2006 měly soudy v Mogadišu jen asi čtyři „technicaly“ 11 , coţ je v kontrastu s mnohem větší silou, jíţ tu disponovali dříve působící warlordi (Dagne 2011: 20). Často přehnané bývají správy o napojení islamistů na mezinárodní terorismus. To se týká například organizace Al-Itihád, skupiny vytvořené v 90. letech minulého století a usilující o vytvoření islámského státu v Somálsku. Ačkoliv organizace byla spojenými státy v roce 2001 zařazena na seznam teroristických organizací a americké úřady argumentovaly jejím propojením s Al-Káidou, neexistovaly o tomto propojení přesvědčivé důkazy. V roce 2009 byl svaz de facto vojensky poraţen, ovšem jednotlivé soudy fungují v zemi dodnes, podobně jako fungovaly před sjednocováním a usilováním o politickou moc. 2.4.3 Al-Šabáb Al-Šabáb sdruţuje radikální křídlo somálských islamistů, tedy ty, kteří nesouhlasili s mírovým procesem po poráţce ICU a jejich integrací do centrální vlády. Z části šlo o dţihádisty, jenţ dříve bojovali v Afghánistánu. Cílem Al-Šabábu je vytvoření velkého Somálska pod nadvládou islámu. Původně tato skupina působila pouze exilově z Eritrei, ovšem od roku 2007, kdy vzrostlo po etiopské invazi a úpadku soudů silné hnutí odporu, začala získávat mnoho nových členů a podařilo se jí dobýt velkou část jihu Somálska. Tento nárůst členstva však nebyl pro Al-Šabáb ideální, mnoho Somálců s jeho skutečnými cíly nesouhlasilo a přidalo se pouze za účelem odporu proti Etiopanům. V Al-Šabábu působí i několik set zahraničních bojovníků, zároveň tato organizace poskytuje úkryt a podporu dalším mezinárodním dţihadistům. Ačkoliv pro západní svět je toto téma povaţováno za otázku naprosto zásadní a prakticky tento samotný fakt rozhoduje o politice USA a dalších západních zemí proti této organizaci, v samotném Somálsku téma mezinárodních dţihádsitů tak důleţité není (Dagne 2011: 20).
11
Ozbrojené civilní vozidlo
22
Al-Šabáb také není moţné povaţovat pouze za somálskou odnoţ Al-Káidy jak bývá často naznačováno v médiích (BBC 2012). Jedná se s spíše o volnou koalicí sil s celou řadou rozdílných cílů, a ačkoliv někteří členové mají vazby na Al-Káidu, nejde o dominantní proud. Podle některých analytiků existuje právě v Al-Šabábu značné pnutí mezi těmi, kteří mají zájem pouze o islamismus na území Somálska a těmi, kteří se naopak zaměřují na transnacionální dţihádisticklou agendu. Al-Šabáb interpretuje korán značně drakonicky, mnohem striktněji, neţ je v Somálsku zvykem. Není třeba dodávat, ţe jeho výklad Šaríi je velmi často v rozporu s obecně přijímanými standardy ochrany lidských práv.
3 Oficiální poskytování práva Formální justice nebo policejní síly nebyly nikdy v Somálsku vnímány jako zabezpečovatelé práva a pořádku. V lepším případě byly ignorovány, v horším (zejména za vlády Siada Barreho) byly vnímány jako nástroj státního útlaku. I v minulosti byly proto soudní pře a trestné činy řešeny spíše pomocí neformálního klanového práva (Menkhaus 2003: 412). Formální soudní systémy trpí nedostatkem kvalifikovaného personálu (soudců i soudních úředníků atd.), časté je porušování lidských práv (zatýkání aktivistů a ţurnalistů atd.), i kdyţ to není nijak systematické. Oficiální soudy se často nacházejí ve větších městech a venkovské obyvatelstvo tak nemá k formálnímu právu vůbec přístup, to navíc nejeví nijak velkou ochotu se na venkov rozšiřovat. Ani současní soudci a právníci, natoţ pak běţná populace, nemají dostatečné znalosti zákonů formálního
práva.
Tento
faktor
velmi
výrazně
podkopává
jiţ
tak
nízkou
důvěryhodnost formálního právního a soudního systému. Neexistuje také jakákoliv nezávislost soudů, neboť do jejich činnosti se zaplétají politici či jiné vlivné osoby. Formální právo poškozuje i fakt, ţe se nedokáţe adaptovat na situaci, kdy existují konkurenční právní systémy, a tyto neuznává, místo aby zde existovala snaha o právní integraci ze strany formálního práva. Takto je formální právo jen vystaveno marnému soupeření s mnohem adaptabilnějším neformálním právem a v této soutěţi nutně prohrává. Zákonodárné sbory totiţ nedrţí krok s dobou a nejsou schopny modifikovat právo tak, aby odpovídalo současné somálské realitě (Le Sage 2005: 31). 23
3.1 Formální Právo v Somalilandu Vynucování formálního práva často probíhá ad hoc, neuniformně a často subjektivně (Le Sage 2005: 27). Soudní systém je značně náchylný ke korupci, soudy se liší v aplikaci práva. Jelikoţ neexistují ţádné standardy či psaná pravidla, soudci často zakládají rozsudky na svém osobním přesvědčení, či víře. Není pro ně ani tak důleţité dosaţení spravedlnosti, jako spíše win-win scénáře, kdy obě strany sporu (většinou klany) odejdou spokojeny. Ţe klasické státní právo v Somalilandu příliš nefunguje, je ovlivněno i tím, ţe v celém „státě“ je v profesionálních organizacích sdruţeno méně neţ 50 formálně vzdělaných právníků (Le Sage 2005: 51).
4 Nestátní poskytování bezpečnosti a práva v Somálsku Bezpečnost zajišťuje mnoho různých typů organizací, od klanových milic, po ozbrojené nájemné stráţce karavan, přístavů, či trţišť.
Na území, které
bezprostředně ovládají warlordi, spadá výkon „práva“ pod jejich libovůli, jinde je bezpečnost zajišťována ozbrojenci islámských soudů, výměnou za platby od obchodníků (Human Development Report 2001: 109-110). Klanoví vůdci spolupracují při zajišťování bezpečnosti mimo velká města, zákon a pořádek je soukromě vynucován pomocí zvykového práva Xeer. Ačkoliv existují i sekulární soudy, většina soukromoprávních sporů je řešena pomocí práva Šaría. Soukromé soudy soudící podle tohoto práva jsou financovány dary obchodníků, kterým vyhovuje existence takového typu sluţeb v městských oblastech. Řešení sporů je v porovnání například s naším právem velmi rychlé a rozhodně efektivnější, neţ bylo v Somálsku před rokem 1991 (Leeson, P. 2007: 24-26). 4.1 Klanové právo Xeer Na území mimo kontrolu oficiální vlády převaţuje tradiční klanové právo Xeer. Jde o právo zvykové, jenţ je vykonáváno klanovými staršími za účelem udrţování míru a dobrých vztahů mezi klany, či jejich jednotlivými větvemi. Xeer však nefunguje jako univerzální právo, ale má lokální varianty vycházející ze specifik meziklanové dynamiky v určité oblasti. Aplikace práva Xeer se také můţe lišit podle toho, které větve/odnoţe klanu jsou ve sporu. I přes tyto rozdíly však mají různé typy Xeeru 24
v celém Somálsku shodné prvky, zvané xissi adkaaday, jakési fundamentální principy. Mezi tyto principy patří v „trestněprávní“ oblasti kolektivní platby diya a ochrana respektovaných skupin. Platby diya jsou jakousi kompenzací či odškodněním oběti trestného činu, či jejích příbuzných klanem pachatele. Diya je obvykle vyplácena v podobě velbloudů nebo jiného dobytka, její výše je pak odstupňována podle závaţnosti trestného činu (můţe jít o vraţdu, znásilnění, krádeţ, či uráţku). Za vraţdu muţe je obvykle vypláceno 100 velbloudů, za vraţdu ţeny pak 50. Toto odškodné je vypláceno především domácnosti oběti a jejím nejbliţším příbuzným. Ekvivalent hodnoty velbloudů můţe být vyplacen i v penězích (Rinheard 2011: 5). Platbou diya pochopitelně vzniká pobídka pro klany trestat „své“ pachatele, protoţe kvůli nim klan přichází o majetek. Podle závaţnosti existuje pro kaţdý z výše zmíněných trestných činů dvanáct kategorií (převáţně tělesných) trestů, nejmírnějším je roztrţení oděvu, nejpřísnějším pak amputace končetiny. Ochrana respektovaných skupin (senioři, děti, náboţenští činitelé, ţeny, básníci, hosté…) pomáhá udrţovat dobré vztahy mezi klany, ty jsou dále utuţovány vzájemným vysíláním vyslanců. „Tribunály“ práva Xeer neřeší jen „bezpečnostní otázky, ale i rodinné právo, mechanismy dědictví, práva a povinnosti vdovců a vdov, dále majetková práva (uţívání vodních zdrojů, pastvin a a podobně). Xeer se dělí na dvě kategorie. Guud, regulující běţné sociální interakce a spory a řešení těchto sporů uvnitř klanu i mezi klany. Gaar pak zahrnuje zvláštní zákony regulující ekonomické aktivity (Le Sage 2005: 32-33). Xeer nebyl nikdy kodifikován, je stále v ústní podobě a přechází z generace na generaci. Je střeţen a implementován staršími z klanů, kteří jej mohou (naprosto volně) interpretovat. Rozsudek vynášejí právě starší. Ačkoliv je Xeer zaloţen na dlouhodobé
tradici,
má
i
pozoruhodný
prostředek,
jak
se
vypořádat
s bezprecedentními případy. Starší se v takovém případě řídí pozoruhodnou zásadou „pokud se stane něco, co jsme nikdy neviděli, či o čem jsme nikdy neslyšeli, i rozsudek má být neslýchaný a nevídaný (Le Sage 2005: 33). Unikátní vlastností systému Xeer a somálského práva obecně je fakt, ţe legální jurisdikce není určována podle místa, na kterém došlo ke konfliktu, ale podle vazeb mezi aktéry sporu. To je do značné míry v souladu s představami 25
anarchokapitalistů o právním systému zaloţeném na smlouvách mezi jeho jednotlivými aktéry. V minulosti se objevovaly neúspěšné tendence Xeer kodifikovat. V době vlády Siada Barreho také došlo k pokusu o jeho vymýcení a nahrazení jednotným „moderním“ právem, to ale narazilo na značný odpor nomádů a Barreho vláda tak musela těchto pokusů zanechat. Nomádi si tedy vlastně z několika moţností vybrali ten systém práva, kterým se chtějí řídit, coţ lze chápat jako splnění jedné z podmínek stanovených v první kapitole, tedy konkurence právních systémů a moţnosti jejich svobodné volby (Le Sage 2005: 33). Pozoruhodně podobný úvahám anarchokapitalistických teoretiků je i důvod, proč se klany vůli starších v systému Xeer podřizují. Pokud totiţ jedna strana odmítne se rozsudku podřídit, má druhá strana právo zabít příslušníka rebelujícího klanu. Něco takového by ale znamenalo ekonomické ztráty pro obě strany, a navíc by následný začarovaný kruh msty mohl vést k otevřenému meziklanovému konfliktu a ztrátě veškeré bezpečnosti, čemuţ se chtějí klany pochopitelně vyhnout. Hrozba násilím tedy funguje k regulaci vztahů mezi poskytovateli bezpečnosti. Důleţitou součástí systému je také ostrakizace pachatele, případně klanu, který se rozhodnutí soudu nepodřídí (Powell 2006). Xeer je zaloţený na kolektivistickém klanovém způsobu vnímání společnosti, případný trest pro jeden klan tak neznamená jen potrestání viníka, ale jde o jakési „druţstvo“, kde jsou trestáni všichni členové (pokutou ze společného klanového majetku), (Le Sage 2005: 36). Xeer se pouţívá v případě, ţe jsou porušena zvyková práva. Poté je vyslána delegace starších, a to buď z jedné, nebo z obou stran sporu, nebo je vybrána třetí, neutrální strana. Úkolem této delegace je mediace a prevence eskalace konfliktu. Proces můţe probíhat dvěma způsoby. Buď jako mediace (masalaxo), nebo jako arbitráţ (gar dawe). V případě mediace se hledá takový rozsudek, na kterém se shodnou obě strany, v případě arbitráţe se rozhoduje stylem „vítěz bere vše“. Právo výběru má poškozená strana, většinou si vybírá mediaci, neboť takové rozhodnutí má silnější podporu obou klanů, a prakticky nehrozí, ţe bude rozporováno nebo odmítnuto obţalovaným, také je zaručena větší rychlost provedení rozsudku. (Le Sage 2005: 34). 26
V rámci Xeeru funguje také „odvolací systém.“ Po dosaţení rozsudku můţe kaţdá strana poţádat o nové slyšení, u jednoho případu mohou být slyšení celkem tři (v tomto případě rozhodují nejváţenější soudci), ovšem ke třetímu slyšení dochází jen zcela výjimečně (Le Sage 2005: 35). 4.1.1 Vynucování systemu Xeer V případě, ţe je součástí rozsudku odplata, bývá tato vynucována příbuznými oběti, nebo příslušníky toho klanu, na jehoţ území má vykonání rozsudku proběhnout. Pokud je to nutné, soud můţe přikázat pouţití předepsaného stupně síly proti provinilé straně. Případná neochota podřídit se takovému rozhodnutí můţe být trestána pokutou. Pokud jsou strany sporu a soudci z různých klanů, nemá soud ţádnou moc svůj verdikt vynutit a jeho vynucení tak zcela spadá na ochotu či neochotu klanu provinilce. V těchto případech proto soudci vyţadují souhlas stran sporu s vynucením rozsudku před jeho vynesením. 4.1.2 Limity systému Xeer Neexistují nestranné bezpečnostní sloţky, vojensky silnější klany se proto mohou rozhodnout se nepodřídit rozsudkům. Riskují však nevoli ostatních klanů. Soudy ale dobře fungují v případě, ţe mají strany sporu podobnou vojenskou sílu. Nepotvrzuje se tedy úvaha, ţe proti rebelujícím skupinám se spojí všechny ostatní (i kdyţ podmínky jsou dost jiné, neţ o kterých anarchokapitalističtí teoretici hovořili). Xeer se nevyvíjí dostatečně rychle na poţadavky somálské společnosti. Je slabý v urbánních oblastech, kde je obyvatelstvo klanově promísené, z čehoţ vyplývají problémy, protoţe Xeer počítá s bilaterálním sporem dvou klanů (Le Sage 2005: 36). Kvůli kolektivistickému a tradičnímu pojetí společnost se Xeer špatně aplikuje na podmínky moderního hospodářství, protoţe majetková práva jsou vymezena pro uţívání „tradičních“ kolektivních zdrojů (pastviny, vodní zdroje), ale ne pro soukromý majetek. Mnoho skupin také autoritu Xeeru
a klanů odmítá, ať uţ jde o milice, bandity,
sekularizované, pozápadněné navrátilce z diaspory a pochopitelně stát. Ţeny
nejsou
vnímány
jak
rovnocenná
individua,
ale
mají
v mnoha
záleţitostech podřízené postavení. Za jejich zabití se platí Diya jen 50 velbloudů místo 100, ţena je často vnímána jako prostředek k utišení sporů, ne jako „klient“ 27
klanu. Častá jsou manţelství z donucení s příslušníkem jiného klanu, která mají utuţit meziklanové vazby (Le Sage 2005: 33). Danish Refugee Council se od roku 2003 snaţí reformovat soudní systém v region Togdheer v Somalilandu. DRC se snaţí jednat s klanovými staršími a vůdci, snaţí se zvýšit práva obviněných v neformálních soudních procesech, zlepšit zacházení se ţenami, sirotky a příslušníky menšin a řešit problémy spojené s kolektivními tresty, platbou diya a majetkovými právy. (Le Sage 2005: 52). Tyto snahy vyústily v modifikaci místního pojetí Xeeru, který jiţ nezahrnuje manţelství z donucení a vraţdy ze cti. Díky tomu se v regionu údajně sníţil počet vraţd aţ o 90%. Jak tedy můţeme vidět, je obtíţné toto právo zaloţené na tradici modifikovat zevnitř, či v důsledku interakce s jinými právními systém (tedy působením trţních sil), k jeho modifikaci tak dochází spíše zásahem zvenku. 4.2 Vláda Warlordů „Warlordi“ se většinou do právních záleţitostí nezapojují, ty řeší v jimi ovládaných oblastech klanoví stařešinové. Pokud jsou ale tito stařešinové neschopní nějaký právní problém vyřešit, přicházejí warlordi na řadu, a to převáţně v těch případech, které ohroţují jejich autoritu, nebo kdy je třeba pouţít sílu, čímţ si mohou zvýšit prestiţ. V takových případech o „spravedlnosti“ rozhoduje často přímo warlord na základě vlastního úsudku. Pro obyčejné lidi je také velmi obtíţné se ke slyšení u warlorda vůbec dostat (Le Sage 2005: 49). Některé z milic, dost silné na to, aby ovládaly rozsáhlé, souvislé území, ustanovují „formální“ soudní systém (jde například o Rahanweyn Resistance Army, či Lower Shabelle Administration fungující od roku 2003). V obou případech vycházel právní systém z modifikovaného oficiálního práva a právního systému, zahrnující soudy první instance a odvolací soudy. Ty však pochopitelně ani zdaleka nebyly nezávislé a zodpovídaly se přímo warlordům (Le Sage 2005: 49). 4.3 Madani V posledních letech se zvyšuje role vigilantistických skupin madani. Ty vznikly ve čtvrtích Mogadiša jako nástroj pro potírání zločinu. Madani zatýkají drobné zločince, řeší krizové situace a odhánějí příslušníky cizích milic. Původně byly 28
organizovány místními podnikateli, později (od roku 2003) se do jejich budování a propagace zapojují struktury občanské společnosti. Těchto skupin můţe být v Mogadisšu aţ 50, střízlivější zdroje ovšem hovoří pouze o deseti (Le Sage 2005: 49-50). Co se týče způsobu organizace i efektivity, značně se od sebe tyto skupiny liší. Některé jsou financovány diasporou, jiné jsou placeny svými klienty, další jsou zcela dobrovolné a jsou placeny přímo z příspěvků svých členů. Úspěšnější jsou přitom ty z nich, které mají větší schopnost samofinancování a pochází z komunit schopných lepší organizovanosti a mobilizace (bývalí policisté a státní úředníci a podobně). Ţádné ale nejsou schopny působit na územích pod kontrolou warlordů. Ti totiţ mají zájem na tom udrţovat si monopol na poskytování bezpečnosti. (Le Sage 2005: 50). Informace o fungování Madani nejsou příliš spolehlivé, nicméně průměrná madani chrání okolo 300 domácností. Kaţdá z nich platí této organizaci zhruba 1000 SSh denně (0.1 USD), nebo 30 000 za měsíc (3 USD). Toto mnoţství peněz stačí k najmutí devadesáti ozbrojenců (60 pro denní sluţbu, 30 pro noční), měsíční plat takového stráţce se pohybuje kolem 10 USD (Le Sage 2005: 50). Případné pachatele trestných činů příslušníci Madani uvězní v cele u frekventované silnice, kde je vystaven veřejnému zostuzení, které je i ostudou pro jeho klan. Ten je v takovém případě motivován tohoto zločince potrestat a odškodnit poškozené. 4.4 Šaría Soudy Šaría začaly v Somálsku ve velkém působit od počátku devadesátých let. Náboţenské právo totiţ v chaotickém prostředí představovalo určitou záruku zachování určitého řádu, coţ vyhovovalo obchodníkům, klanovým vůdcům a warlordům usilujícím o větší stabilitu. Šaría soudy přitom nemají pouze justiční funkci, ale zároveň vytvářejí vlastní ozbrojené sbory a mají kapacity k zatýkání a zadrţování zločinců. Ozbrojené sloţky fungují jednak jako jednotky vynucující rozhodnutí soudů, jednak jako nezávislá policejní síla (Le Sage 2005: 39). Existence těchto institucí je velmi atraktivní například pro obchodníky, jimţ šetří náklady na ostrahu. Zároveň je
29
však zřizování těchto soudů v souladu se zájmy náboţenských radikálů snaţících se prosadit v somálské společnosti intenzivně prosazovat principy islámského práva. Soudy se nicméně netěší všeobecné podpoře, často jsou totiţ vnímány jako mocenský nástroj islamistů, pochopitelně se proti nim staví i TFG, která v nich vidí neţádoucí konkurenci. Proti některým soudům se ovšem staví i část islamistů, kteří kritizují
jejich
rozhodování
pro
neodbornost,
danou
často
nedostatečným
náboţenským vzděláním soudců (Le Sage 2005: 48).. Na rozdíl od tradičního procesu Xeer jsou soudy Šaría často vnímány jako zcela nezávislé orgány, proto bývají jejich sluţby preferovány například ve sporech mezi disproporcionálně silnějším a slabším klanem. Účast v soudním procesu je ale dobrovolná a klan, který s rozsudkem Šaría soudu z nějakého důvodu nesouhlasí má moţnost jednoduše rozvázat dohodu, na základě které spadá pod jurisdikci takového soudu. V takovém případě se pak postupuje systémem Xeer (Le Sage 2005: 40). Mezi Šaríou a Xeerem tedy neexistuje nějaký tvrdě konkurenční vztah, ale oba systémy se spíše šikovně doplňují. Společně však mohou slouţit jako příklad „bottom up“ utvářeného polycentrického systému práva. Pravomoci soudů Šaría jsou tedy většinou zaloţeny na meziklanových dohodách, které často tyto soudy opravňují k vytváření vlastních bezpečnostních sloţek. Soudy jsou financovány z poplatků, které platí jak klientské klany, tak v jiných případech konkrétní obchodníci a řemeslníci, dalším zdrojem příjmů mohou být checkpointy a poplatky od ţadatelů o slyšení. Některé soudy rovněţ mají příjmy z podnikání, například jejich milice poskytují ostrahu soukromníkům a podobně. (Le Sage 2005: 38-40). Soudy v některých oblastech také motivují k vytváření soudů i jinde, aby lidé neodcházeli ke konkurenci, tedy někam, kde je bezpečnost a spravedlnost zajišťována lépe. Procesy u soudů Šaría jsou relativně jednoduché a soudy jsou ve své činnosti poměrně efektivní. Ve většině případů také soudy působí pouze v „soukromoprávní“ oblasti (manţelství, dědictví, obchodní spory), ovšem mnoho dalších se věnuje trestněprávním záleţitostem, a některé soudy, například v mogadišu se zabývají i
30
politicko-bezpečnostními tématy a mají značnou politickou moc v oblasti svého působení. (Le Sage 2005: 39). Za extremistické lze podle zprávy amerického kongresu a názorů amerického ministerstva zahraničí povaţovat jen zhruba 5% těchto soudů. Negativní jméno islámských soudů bylo podle této správy soudům často dáváno uměle a účelově. (Dagne 2011: 21). Soudy Šaría také často rozhodují v nejrůznějších komerčních arbitráţích. To je dáno částečně i tím, ţe Šaría je velmi dobře propracovaná (nebo aspoň na rozdíl od jiných druhů práva v Somálsku častých), co se týče problematiky vlastnictví. Takové arbitráţe fungují i v oblastech pod kontrolou státního či kvazistátního právního monopolu, v Somalilandu například existuje soukromý právní tribunál Šejka Dirira, který řeší obchodní spory. Jeho sluţby jsou vyhledávány místními obchodníky, kteří mají oprávněnou obavu ze zkorumpovanosti formálního systému (Le Sage 2005: 51). 4.5 Komerční bezpečnostní průmysl Kolaps státní moci znamenal příleţitost pro poskytování bezpečnosti soukromými obchodními společnostmi. Ty se soustředí na poskytování bezpečnosti pro bohaté domácnosti, přístavy, velká trţiště, obchodní konvoje, nebo nevládní neziskové organizace. Tyto sluţby fungují převáţně na neformálním principu (jde často o „rodinné podniky“). Zaměstnanci jsou převáţně mladí muţi a bývalí příslušníci armády či nestátních milicí. To samo o sobě signifikantně zvyšuje bezpečnost, neboť kdyby tento druh lidí zůstal nezaměstnaný, je pravděpodobné, ţe by se mohl uchýlit k banditismu, či jinému typu kriminální činnosti. Bezpečnostní sektor se nicméně potýká s řadou problémů, a ozbrojenci se vţdy nechovají tak, jak by to bylo v nejlepším zájmu zaměstnanců i zaměstnavatelů. V posledních letech přestávají být klienty těchto společností individuální zákazníci, ale zodpovědnost za koupi jejich sluţeb se přesouvá na větší správní celky, jako například místní islámské soudy, nebo spolky obchodníků, kteří se pokoušejí vytvářet fungující politickou autoritu. Z toho důvodu obchodníci také často podporují TFG a jsou ochotní platit daně, pokud to znamená ustanovení fungující policie. V některých částech země jiţ nějaký aktér de facto získal monopol na násilí a 31
bezpečnost zde zvládá zajišťovat natolik, ţe soukromé bezpečnostní společnosti vytlačil z trhu (Human Development Report 2001: 109-110). Soukromé vojenské společnosti v Somálsku poskytují sluţby (ostraha, výcvik, ale i counterinsurgency, či potírání pirátství) jak mezinárodní misi AMISOM, tak TFG, lokálním autonomním vládám (Putland), nebo soukromým obchodním firmám, či neziskovým organizacím. Podle zprávy monitorovací skupiny k Somálsku a Eritrei při radě bezpečnosti OSN jsou aktivity soukromých vojenských společností v Somálsku neţádoucím jevem, neboť jejich činnost bývá provázena porušováním zbrojního embarga pro Somálsko podle rezoluce č.751 (1992) Rady Bezpečnosti (Monitoring Group on Somalia and Eritrea 2011: 52-53). Trend porušování embarga přitom podle zprávy roste s tím, jak narůstá počet PMC v Somálsku působících (Human Development Report). Neseriozní PMC totiţ nejednají pouze s oficiální vládou a účastníky rekonciliačního procesu, ale dodávají zbraně a sluţby komu chtějí. Nabízí se myšlenka, ţe embargo křiví trh a nestátní aktéři nemají moţnost nakupovat bezpečnost od seriozních firem. Neseriózní chování některých PMC můţe být poměrně závaţný problém. Například v roce 2010 byla šéfka společnosti Select Armor Michele Lynn GoldenBallarinse vyhoštěna ze Somalilandu poté, co se vydávala za zaměstnankyni vlády USA a snaţila se podvodně dojednat zakázku za 20 mil. USD (Monitoring Group on Somalia and Eritrea 2011: 257). Významným porušovatelem zbrojního embarga byla Hongkongská společnost Southern Ace zaloţená „ad hoc“ pro působení v Somálsku v roce 2007. Tato společnost se podílela na vyzbrojování méně významného klanu Ottavio, a spolu s ním se pak zapojovala do obchodu s narkotiky. (Monitoring Group on Somalia and Eritrea 2011: 267-270). Mnohem významnější však byla libanonská Saracen International.12 Tato společnost poskytovala výcvik i výzbroj jak TFG, tak lokálním nevládním milicím, pro „autonomní“ Puntland vybudovala „pobřeţní stráţ“ o síle 1000 12
Je příznačné, ţe monitorovací skupina OSN povaţuje ozbrojené síly Puntlandu za hrozbu
pro mír a bezpečnost (Monitoring Group on Somalia and Eritrea 2011: 276).
32
muţů s těţkou výzbrojí včetně letounů, helikoptér, a námořních plavidel, čímţ se ozbrojené sbory Puntlandu staly nejlépe vyzbrojenou silou v zemi (Monitoring Group on Somalia and Eritrea 2011: 273-283).
5 Hodnocení 5.1 Hodnocení jednotlivých typů psokytování bezpečnosti a práva Neţ
začneme
srovnávat
somálskou
bezpečnostní
realitu
s anarcho-
kapitalistickou teorií, je třeba si uvědomit, ţe mezi těmito dvěma světy existují značné kulturní rozdíly. Pro Rothbarda a spol. jsou základem, ze kterého při formulování svých teorií vycházejí, principy soukromého vlastnictví, a moţnosti dobrovolně uzavírat smlouvy. Somálské nomádské společnosti byl ale koncept soukromého vlastnictví, tak jak jej známe my, ale dlouho cizí, tato společnost je více kolektivistická a je uspořádána zpravidla na základě klanové příslušnosti. Domívám se, ţe z tohoto rozdílu pramení poměrně velká část rozporů mezi představami anarchokapitalistů a stavem bezvládí v Somálsku. Další zásadní rozdíly pramení z toho, ţe Somálsko není skutečným bezstátním prostředím ale, je zde jakási oficiální vláda a další kvazistátní aktéři, snaţící se bezpečnost monopolizovat. To je deformaci trţního prostředí s bezpečností a právem, a to deformaci velmi významnou. 5.1.1 Xeer Jelikoţ, jak jiţ bylo zmíněno, mnoho příslušníků klanů autoritu Xeeru často odmítá, nelze tento systém povaţovat za monopolní. Klanoví „odpadlící“ mají totiţ moţnost čerpat bezpečnost od konkurence, například přestěhováním se do oblasti pod kontrolou skupin madani. Zároveň však u klanů jako poskytovatelů bezpečnosti nefunguje vztah zákazník-poskytovatel, tak jak si jej anarchokapitalističtí teoretikové představují, neboť klan je tvořen přímo jeho členy a není tedy samostatnou entitou. Mutatis mutandis můţeme tvrdit, ţe vztah klanu a jeho člena se spíše podobá vztahu druţstevníka a jeho druţstva. „Klient“ si nemůţe příliš snadno vybrat moţnost čerpat bezpečnost u jiného klanu, ale změna klanu není zcela vyloučena (můţe se například přiţenit jinam), (Marten, K. 2006: 54). Můţe také, jak jiţ bylo řečeno výše, ochranu klanu opustit a hledat bezpečnost jinde. Rozdíly mezi představami anarchokapitalistů a klanovým systémem jsou dány do značné míry (ale ne pouze)
33
rozdílem mezi eurocentrickým pojetím jejich teorií (počítají s individualistickou, moderní společností) a mezi klanovou, tedy kolektivistickou a tradiční společností. Ačkoliv Xeer v mnoha ohledech připomíná představy anarchokapitalistických teoretiků o podobě řešení konfliktů mezi poskytovateli bezpečnosti, není tento systém vţdy respektován, a stále dochází k ozbrojeným střetům mezi klany. Nabízí se několik vysvětlení tohoto jevu. Buď jde o příklad toho, jak obecně vztah nestátních poskytovatelů bezpečnosti v anarchickém prostředí vypadá, nebo zde hrají roli i jiné faktory. Fakt, ţe například Madani mezi sebou konflikty zpravidla nevedou, ukazuje spíše na druhou moţnost. Představám anarchokapitalistů značně odpovídá způsob, jakým mezi sebou klany řeší moţné spory. Ty by podle těchto představ měly být řešeny na půdě soudů, na kterých se účastníci sporu dobrovolně shodnou. Za obdobu takového systému mezi somálskými klany lze určitě povaţovat právě Xeer. 5.1.2 Vláda warlordů Vynucování práva v oblastech ovládaných Warlordy spíše připomíná státní monopol, neţ anarchokapitlaistické uspořádání. Sami Warlordi se snaţí spíše budit dojem politiků, nebo vládců samostatných států a státečků, neţ majitelů bezpečnostních agentur. Jak jiţ bylo zmíněno v kapitole Historie, warlordismus v Somálsku vznikl v důsledku pádu Barreho reţimu, jehoţ vysoce postavení činitelé zdědili velké mnoţství zbraní i ozbrojenců. Jejich existence tak nemá příliš společného s anarchickým „volným trhem s bezpečností“, a je spíše důsledkem nestability a chaosu po pádu reţimu. To lze doloţit skutečností, ţe dnes jiţ v Somálsku noví warlordi „na zelené louce“ zpravidla nevznikají a obecně jejich důleţitost klesá. Warlordy tak lze spíše neţ za produkty anarchokapitalismu moţno povaţovat za pohrobky Barreho reţimu. Na druhé straně, je to právě absence efektivního výkonu státní moci, která jim umoţňuje fungovat a prosperovat. To však není výhradně fenomén anarchokapitalismu. 5.1.3 Madani Tento způsob zajišťování bezpečnosti odpovídá anarchokapitalistické teorii asi nejvíce z popsaných. Jednak je zde dobrovolnost a moţnost volby ve výběru poskytovatele bezpečnosti, dále tento poskytovatel bývá přímo placen zákazníky (ačkoliv toto není nejdůleţitější podmínka, ani platby z diaspory nejsou v rozporu 34
s anarchokapitalistickým modelem). Co je nejdůleţitější, výkon spravedlnosti na pachateli trestných činů je závislý na dohodě mezi madani a bezpečnostní organizací pachatele, tedy klanem. 5.1.4 Šaría Je aţ překvapivé, nakolik teto druh práva odpovídá některým aspektům anarchokapitalistické teorie. Šaría soudy jsou de facto soukromými poskytovateli práva, účast v tomto systému je přitom velmi často dobrovolná, minimálně na klanové úrovni. V některých případech (Mogadišo) ale role soudů přerůstá roli čistě voluntaristického poskytovatele práva, a soudy se stávají drţiteli politické moci, kterou opírají na jedné straně o náboţenský respekt, ale na druhé straně i o vojenskou sílu. Nelze tak mluvit o čistě soukromých poskytovatelích práva, ale jedná se de facto uţ o monopolní poskytovatele bezpečnosti státního typu. 5.2 Další hodnocení Do jisté míry se potvrzuje základní výzkumný předpoklad, ţe ti aktéři, kteří svou podobou více připomínají bezpečnostní obchodní společnosti, jsou méně náchylní ke konfliktu, neţ ti, kteří se více profilují jako vládnoucí skupiny. Toto lze pozorovat jak u skupin Madani, či soukromých bezpečnostních agentur na straně jedné, tak u warlordů, Al-Šabábu, TFG, Puntlandu nebo i mezinárodních jednotek na straně druhé (Hoehne 2007), (Somalilandpress 2010) , (All Africa 2007) Nejlepším příkladem tohoto fenoménu jsou soudy Šaría. Ty bez mocenských ambicí jsou a byly zpravidla obecně uznávány a měly značný respekt jako poskytovatelé práva i bezpečnosti a vedly prosperující byznys. V momentě, kdy se ale (zejména v Mogadišu) začaly pokoušet získávat politickou moc a nadvládu, začaly se také setkávat s intenzivním odporem mocenských konkurentů. Jako další potvrzení této skutečnosti můţe slouţit fakt, ţe značně nadprůměrné mnoţství násilných střetů a událostí se odehrálo v Mogasdišu, na které si dělalo nárok velké mnoţství kvazistátních aktérů (Linke, A. – Raleigh, C. 2011: 54, 62). Na druhou stranu, toto není jediné moţné vysvětlení. Značný výskyt násilných střetů v Mogadišu můţe být dán například i přítomností velkého mnoţství obyvatelstva a ekonomických zdrojů v hlavním městě.
35
Jistou výjimku tvoří klany. Ty totiţ nelze označit za aktéry státního či kvazistátního typu, ovšem ani za obchodní společnosti zaměřené na zisk. Jak jiţ bylo řečeno výše, při uţití principu mutatis mutandis je lze připodobnit k jakýmsi bezpečnostním družstvům. Ani to však není zcela přesné, protoţe klanové struktury prostupují téměř celou somálskou společností a dimenze meziklanového boje je přítomna u mnoha konfliktů, jejichţ hlavní rozměr můţe být úplně jiný (Gundel, J. 2009: 7). Ani čistě meziklanové konflikty však nejsou nic zcela výjimečného (Reuters Africa 2010). Je však třeba dodat, ţe to byla centrální vláda Siada Barreho, která klany proti sobě aktivně štvala a podporovala jejich vzájemné konflikty, čímţ sledovala vlastní mocenskou politiku (Adam 1992: 13). Xeer byl dříve z podobných důvodů manipulován i koloniálními mocnostmi, Itálií a Velkou Británií (Samatar 2010). Další výjimkou je vláda Somalilandu, jíţ se podařilo udrţet relativní mír zejména tím, ţe opustila klanovou politiku (prvním přímo voleným prezidentem Somalilandu se stal Dahir Rayaale Kahin, patřící ke značně menšinovému klanu). Somalilandu se také relativně daří zajišťovat pro občanu základní sluţby, značných úspěchů bylo dosaţeno v demobilizaci nevládních milic, odminování, budování infrastruktury, školství, zdravotnictví a podobně. Je příznačné, ţe těchto úspěchů bylo dosaţeno bez mezinárodního uznání nezávislosti či autonomie Somalilandu. (Hesse 2010: 250-251). Nově se ukazuje, ţe ti zajišťovatelé bezpečnosti, kteří se vynořili po pádu reţimu v roce 1991, se podobají představám anarchokapitalistů o poskytovatelích bezpečnosti a práva mnohem více, neţ ti, jejichţ působení má původ ve „státní“ minulosti (například drtivá většina warlordů), nebo ti, kteří se snaţí jako státy fungovat (TFG, Puntland, Somaliland).
Jinými slovy, ti aktéři, kteří vznikali v jiţ
bezstátním prostředí a nově zaplňovali poptávku po bezpečnosti a právu (tedy typicky Madani a do jisté míry i Šaría soudy) bez toho, aby si kladli nároky na monopol v těchto oblastech, nemají příliš problém spolu začít utvářet bezpečnostněprávní systém metodou „bottom up“. Výjimku opět tvoří klany. Ty jsou svojí podstatou nestátní a mají vlastní systém práva, který je schopný koexistovat s jinými systémy. Je to však zároveň tradiční systém, který byl přítomen i ve „státní“ minulosti Somálska. Byl však vţdy spíše 36
alternativou ke státu a jeho představě o právu. Lze konstatovat, ţe Xeer byl bezstátní (nebo lépe řečeno mimostátní) jiţ mnohem dříve, neţ v Somálsku k rozpadu státu vůbec došlo. Výjimka je do jisté míry patrná i u soudů Šaría, některé z nich totiţ postupem času opustili svou bezstátní podobu a začaly usilovat o monopol na poskytování bezpečnosti a práva. Usuzuji, ţe to lze odůvodnit “státní“ minulostí Islámu, na jehoţ základě byly tyto soudy pochopitelně budovány. Islám jako náboţenství totiţ jiţ od doby svého vzniku byl propojen s myšlenkou vládnutí, velká část koránu vznikala poté, co se Mohamed stal vládcem Medíny a velké mnoţství súr je proto věnováno hlavně řízení společnosti po všech stránkách (Hrbek 1972: 43-44), (Kirmanj 2008: 43, 44-46). Budeme-li se bavit o tom, zda současný stav bezpečnosti a práva v Somálsku je moţné označit za reálnou podobu anarchokapitalismu, je nutné si poloţit otázku, jak k tomuto uspořádání vlastně chtěli anarchokapitalističtí teoretikové dojít. Je zajímavé, ţe tomuto tématu nevěnovali ve svých textech příliš mnoho prostoru, spíše popisovali mechanismy hypotetické „zaběhané“ anarchokapitalistické společnosti. Vzhledem k politické činnosti Murraye Rothbarda 13 a jeho názorům na politickou strategii (Rothbard 1980), však lze předpokládat, ţe zamýšlenou cestou je klasický politický proces a postupné rozkládání monopolního státu prováděním demokratické politiky (o moţnostech úspěchu takového projektu nebudu na tomto místě spekulovat). Takový proces však nemůţe být odlišnější neţ to, k čemu došlo v Somálsku. Zde nebyl stát rozloţen v důsledku politického procesu jako vědomý cíl určitých aktérů (kteří by v takovém případě určitě stihli obyvatelstvo poučit o tom, jak podle nich můţe společnost bez státu fungovat na principech kontraktu, voluntarismu a soukromého vlastnictví), ale jako důsledek mocenského boje několika aktérů, kteří soupeřili o získání monopolní moci. Na moţnost vzniku anarchie a fungování v ní tak vlastně nikdo nebyl připraven. Dovolím si tvrdit, ţe nikdo z anarchokapitalistických teoretiků pravděpodobně nepředpokládal, ţe by jimi navrhovaný společenský systém mohl fungovat i 13
Rothbard byl od roku 1972 aktivním členem libertariánské strany (Libertarian party) ve Spojených státech. (Kelley 2001)
37
v případě, kdy dojde k náhlému a nečekanému zhroucení vlády, přičemţ s této situace nemůţe dobře těţit nikdo jiný, neţ ti nejlépe vyzbrojení vojenští velitelé bývalého reţimu, budoucí warlordi. Přesto se ale i v takto chaoticky vzniklém bezstátním prostředí prvky anarchokapitalismu začaly objevovat v momentě, kdy nevyhnutelně poptávku po bezpečnosti a právu zaplňovali první nově vzniklí poskytovatelé bezpečnosti a práva fungující na bázi dobrovolnosti a začali regulovat vzájemné vztahy a vztahy mezi svými
zákazníky.
V určitých
oblastech
tak
vznikaly
„lokální
ostrůvky
anarchokapitalismu“ ovšem toto uspořádání zde soupeřilo s dalšími systémy, zejména státním či kvazistátním monopolem TFG a TNG, či Islamistů, nebo de facto feudalismem (či protofeudalismem) warlordů. Warlordismus sice postupem času mizí, ovšem státnímu monopolu na bezpečnost a právo se poměrně daří v Somalilandu a částečně i v oblastech ovládaných Islamisty (zde jsou však převládající soudy Šaría často nezávislé na nějaké centrální autoritě, takţe i zde by se dalo hovořit o relativním úspěchu anarchokapitalismu). Proti těmto formám zajišťování bezpečnosti je anarchokapitalismus ve velké nevýhodě, neboť na rozdíl od nich není nikým cílevědomě budován. Přesto si však v tomto soupeření vede relativně
dobře,
protoţe
aniţ
by
si
to
kdokoliv
z aktérů
uvědomoval,
anarchokapitalismus v Somálsku prostě vzniká spontánně všude tam, kde jsou lidé ochotni si dobrovolně poskytovat bezpečnost vzájemně výhodnou směnou za jiné sluţby a řešit případné spory rovněţ na základě principu dobrovolnosti.
38
Závěr Co se týče hlavní výzkumné otázky, nelze poskytnout jednoznačnou odpověď. Somálská bezpečnostní a právní realita v mnohém aţ pozoruhodně připomíná představy anarchokapitalistů, navíc se ukazuje, ţe tento systém dokáţe v Somálsku v mnoha případech zajišťovat bezpečnost a právo minimálně stejně dobře, jako jiné systémy zaloţené na státním monopolu poskytování těchto sluţeb. Ukazuje se, ţe základní výzkumné předpoklády mají v mnoha případech značný překryv se somálskou realitou. To samozřejmě neplatí stoprocentně, výjimky jsou
způsobené
především
nedokonalostmi
bezstátnosti,
tedy
státními
či
kvazistátními vlivy „okřivujícími trh s bezpečností a právem v Somálsku. V Somálsku, alespoň tam, kde neexistuje státní či kvazistátní monopol, většinou poměrně úspěšně funguje komerční byznys s poskytováním bezpečnosti, práva. Ukazuje se však, ţe potenciální nákupci bezpečnosti bodou v určitých případech podporovat potenciálně monopolně-státní poskytovatele (TFG), pokud to pro ně bude výhodné. Je to dáno tím, ţe TFG, i kdyţ se obecně netěší mezi populaci příliš velké oblibě, je mohutně podporována ze zahraničí, a můţe tak s domácími bezpečnostními firmami, financovanými z relativně omezených somálských zdrojů, velmi dobře soutěţit o klienty. Co se týče trhu s právem, práva, zde je situace mírně odlišná. Jak jiţ bylo řečeno, formální právo logicky často nedosahuje kvalit „botom up“ práva neformálního, takţe zde je postavení nestátních poskytovatelů lepší. Tito poskytovatelé mívají signifikantní zastoupení na trhu i v těch oblastech, kde státní, či kvazistátní aktéři mají na poksytování bezpečnosti monopol. Doposud
se většina
aktivit
mezinárodního společenství
v Somálsku
zaměřovala především na budování silné centrální vlády (ať uţ posilováním vlády současné, nebo snahou do vlády inkorporovat skupiny jako Al-Šabáb, nebo Hizbul Islam), (Kasaija 2010: 277-278). To bylo motivováno předpokladem, ţe jen tak lze zajistit „good governance“ a dostatek lidské bezpečnosti obyvatelstvu, a vypořádat se s transnacionálními hrozbami, jako je pirátství, či podpora mezinárodnéího terorismu. (Samatar 2010: 313). Během tvorby této práce jsem dospěl k názoru, ţe takový přístup je chybný. Mezinárodní komunita, pokud chce Somálsku pomoci, by měla pochopit, ţe v této zemi jiţ relativně úspěšně fungují, nebo mohou fungovat bezstátní 39
formy poskytování bezpečnosti a práva a jiných sluţeb, které jsou v jiných zemích tradičně přisuzovány státu. Je dobré vidět, ţe tento přístup se uţ začíná objevovat v odborné literatuře. 14 Současně převládající přístup nicméně tyto struktury často ignoruje, nebo je dokonce povaţuje za konkurenci budoucímu státu a snaţí se je nahrazovat, místo aby je doplňoval. Současná oficiální vláda však nemá u somálské populace ţádnou legitimitu, jelikoţ není vytvořena na základě ţádného vnitřního politického procesu, ale byla ustanovena zvnějšku, zahraničními aktéry při konferenci v Keni (Hesse 2010: 252). Něco takového se jen stěţí setká s úspěchem u Somálské populace, která je velmi nedůvěřivá k cizincům, a navíc, vedena zkušenostmi z minulosti, vnímá stát a jeho sloţky často jako něco v lepším případě bezmocného a zbytečného, v horším případě jako nepřítele a něco, čeho je třeba se obávat.
14
Viz (Hartkorn 2011: 25-27), nebo (Leonard – Samantar 2011: 559).
40
Seznam použité literatury Seznam použité literatury Adam, H. M. Somalia (1992): Militarism, Warlordism or Democracy? Review of African Political Economy, No. 54, Surviving Democracy?), pp.11-26 Dagne, T. (2011): Somalia: Current Conditions and Prospects for a Lasting Peace. CRS Report for Congress. Congressional Research Service. Washington D. C. de Mollinari, G. (1849):Trh a poskytování bezpečnosti, in: J. Šíma. (ed.): Právo a obrana jako zboţí na trhu. Praha. Liberální institut, centrum liberálních studií, 1999. Grosse-Kettler, S. (2004): External actors in stateless Somalia: A war economy and its promoters. Bonn International Center for Conversion. Paper 39. Gundel, J. (2007): Clans in Somalia. Austrian Red Cross. Wienna. Hartkorn, S – Pedersen, K. (2011) Community-led stabilisation in Somalia. Forced Migration Review. 2011, č. 37,. ISSN 14609819. Hoppe, H. (1999): Soukromé poskytování obrany, in: J. Šíma. (ed.): Právo a obrana jako zboţí na trhu. Praha. Liberální institut, centrum liberálních studií, 1999. Hmed, I. – Green, R., (1999): The heritage of war and state collapse in Somalia and Somaliland: local-level effects, external interventions and reconstruction. Third World Quarterly., roč. 20, č. 1, s. 113-127. ISSN 01436597 Hrbek, I., (1972, vyd. 2010): Korán – předmluva. Brno, Levné knihy. ISBN 978-807309-992-3 Human Rights Watch, (2010): Harsh War, Harsh Peace: Abuses by al-Shabaab, the Transitional Federal Government, and AMISOM in Somalia, New York, USA. Kasaija, A., (2010): The UN-led Djibouti peace process for Somalia 2008-2009: Results and problems. Journal of Contemporary African Studies. , roč. 28, č. 3, s. 261-282. ISSN 02589001. DOI: 10.1080/02589001.2010.497357.
41
Kirmanj, S. (2008): Islam, Politics, Goverment Totalitarian Movements and Political Religions, Vol. 9, No. 1, 43–59, University of South Australia Leeson, P., (2007): Better Off Stateless: Somalia Before and After Government Collapse. Mathematical Methods of Operations Research. Department of Economics. West Virginia University. roč. 35, č. 4, s. 689-710 Leonard, D. – Samantar, M. (2011): What Does the Somali Experience Teach Us about the Social Contract and the State?. Development & Change. 2011, roč. 42, č. 2, s. 559-584. ISSN 0012155X. DOI: 10.1111/j.1467-7660.2011.01702.x Le Sage, A. (2005): Stateless justice in Somalia: Formal and Informal Rule of law initiatives. July 2005 Report, Centre for Humanitarian Dialogue. Geneva. Linke, A. – Raleigh, C., (2011): State and Stateless Violence in Somalia. African Geographical Review, roč. 30, č. 1, s. 47-66. ISSN 19376812. Marten, K., (2006): Warlordism in Comparative Perspective. International Security, Vol. 31, No. 3 Menkhaus, K., (2003): State Collapse in Somalia: Second Thoughts. Review of African Political Economy. . Vol. 30, No. 97, The Horn of Conflict. Monitoring Group on Somalia and Eritrea, (2011): Letter dated 18 July 2011 from the Chairman of the Security Council Committee pursuant to resolutions 751 (1992) and 1907 (2009) concerning Somalia and Eritrea addressed to the President of the Security Council. United Nations Security Council. 417 s. Powell, B., Ford, R., Nowraseth, A., (2006): Somalia After State Collapse: Chaos or Improvement? Independent Institute Working Paper No. 64. Rinheard, B., (2011): Clan Structure in Somalia.: Anti-piracy Thematic Report. CivilMilitary Fusion Centre. NATO, Norfolk, VA, USA.
42
Seznam použitých internetových zdrojů All Africa (2007): Somalia: Over 20 People Killed in Fresh Fighting Between Somaliland
And
Puntland
States.
Mogadishu.
on-line
verze
(http://allafrica.com/stories/200710151934.html) [cit. 7. 5. 2012]. BBC News Africa: Somalia's al-Shabab join al-Qaeda. 2012, on-line verze (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-16979440) [cit. 25. 4. 2012] Beerdhige, M., (2011): Who is Fighting in Southern Somalia? Somalia Report., online verze (http://www.somaliareport.com/index.php/post/2063) [cit. 25. 4. 2012]. Block, W., (2005): Govermental Invevitability: Reply to Holocombe. on-line verze (http://mises.org/journals/jls/19_3/19_3_4.pdf) [cit. 6. 5. 2012]. CIA
World
Factbook,
(2012):
Somalia
2012
on-line
verze
(https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/so.html) Friedman, D. (1996) Anarchy and Efficient Law. In Sanders, J., Narveson, J. (eds.): For and Against State. Rowman and Littlefied Publishers, Inc. on-line verze (http://www.daviddfriedman.com/Academic/Anarchy_and_Eff_Law/Anarchy_and_Eff_ Law.html) [cit. 26. 4. 2012]. Gladitz, N. (2010): Somalia: A tradition of Law. Research paper. On line verze (www.daviddfriedman.com/Academic/Course_Pages/legal_systems_very_different_1 0/PapersToDiscuss/Somalia_Paper.doc) [cit. 26. 4. 2012]. Hesse, B., (2010): Introduction: The myth of 'Somalia'. Journal of Contemporary African
Studies,
roč.
28,
č.
3,
s.
247-259.
ISSN
02589001.
DOI:
10.1080/02589001.2010.499232. Hoehne, M., (2007): Puntland and Somaliland Clashing in Northern Somalia: Who Cuts the Gordian Knot? Social Science Research Council, NY, USA. on-line verze (http://hornofafrica.ssrc.org/Hoehne/printable.html) [cit. 7. 5. 2012]. Holocombe, R., (2004): Government: Unnecesarry, but Inevitable str. 333 The Independent Review, v. VIII, n. 3, ISSN 1086-1653, 325–342 on-line verze (http://www.jagtmester.com/pdf/inevitable/2.pdf) [cit. 6. 5. 2012].
43
Hoppe, H. (2001): O omylech klasického liberalismu a budoucnosti svobody. In Boaz, D. Liberalismus v teorii a politice. Praha. Liberální institut, 2002, s. 337-356, on-line verze (http://www.libinst.cz/etexts/hoppe_omyly.pdf) [cit. 6. 5. 2012]. Human Development Report, (2001): Somalia. United Nations Development Programme,
on-line
verze
(http://hdr.undp.org/en/reports/national/arabstates/somalia/Somalia_2001_en.pdf) [cit. 7. 5. 2012]. Kelley, J. (2001): An Enemy of the State: The Life of Murray N. Rothbard, Recenze knihy. The Independent Review, Journal of Political Economy. on-line verze http://www.independent.org/publications/tir/article.asp?a=178 [cit. 7. 5. 2012]. Nenova, T. – Harford, T., (2004): Anarchy and Invention: How Does Somalia’s Private Sector Cope without Government?. Public policy for the private sector. World Bank, č. 280. on-line verze (http://rru.worldbank.org/Documents/PapersLinks/280nenova-harford.pdf) [cit. 6. 5. 2012]. Powell, B. (2006): Somali “Anarchy” Is More Orderly than Somali Government. The Independent
Institute.
on-line
verze
(http://www.independent.org/newsroom/article.asp?id=1880) [cit. 26. 4. 2012]. Rada bezpečnosti OSN (1992): Rezoluce Rady Bezpečnosti OSN č. 751 on-line verze
(http://daccess-dds-
ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/011/10/IMG/NR001110.pdf?OpenElement) [cit. 26. 4. 2012]. Reuters Africa (2010): Inter-clan fighting kills 14 in central Somalia. on-line verze (http://af.reuters.com/article/topNews/idAFJOE62403Q20100305) [cit. 7. 5. 2012]. Reuters Africa, (2011): UPDATE 3-Somali government declares Islamist rebellion defeated,
on-line
verze
(http://af.reuters.com/article/commoditiesNews/idAFL6E7J601H20110806?pageNum ber=1&virtualBrandChannel=0) [cit. 25. 4. 2012]. Rothbard, M. (1975): Society Without State, The Libertarian Forum, vol. 7.1, on-line verze (http://www.mises.org/journals/lf/1975/1975_01.pdf) [cit. 26. 4. 2012].
44
Rothbard, M. (1980): Konkin on Libertarian Strategy. Strategy of the New Libertarian Alliance, Number One, May Day 1981, 3–11, a critique of the New Libertarian Manifesto on-line verze http://mises.org/daily/3412 [cit. 7. 5. 2012]. Samatar, S., (2010): An open letter to Uncle Sam: America, pray leave Somalia to its own devices. Journal of Contemporary African Studies, roč. 28, č. 3, s. 313-323. ISSN 02589001. DOI: 10.1080/02589001.2010.497360. Santoro, L., (1999): Islamic clerics combat lawlessness in Somalia. The Christian Science Monitor, on-line verze (http://www.csmonitor.com/1999/0713/p1s2.html) [cit. 25. 4. 2012]. Somalilandpress, (2010): SOMALILAND: Ethiopian troops clash with local militia, online verze (http://somalilandpress.com/somaliland-ethiopian-troops-clash-with-localmilitia-15767) [cit. 7. 5. 2012]. Spooner, L. No treason: The Constitution of no Authority. (1867) on-line verze: (http://www.lewrockwell.com/orig4/spooner1.html) [cit. 6. 5. 2012]. Tabarrok, A., (2004): Somalia and the theory of ťarchy. Marginal revolution. 2004 online
verze
http://marginalrevolution.com/marginalrevolution/2004/04/somalia_and_the.html
[cit.
6. 5. 2012]. UNESCO
EFA
(2000):
Assessment:
Somalia
on-line
verze
(http://www.unesco.org/education/wef/countryreports/somalia/rapport_1.html) [cit. 6. 5. 2012]. Yaha, M. (2009): Somalia: From Communism to Talibanism. Wardheer News. online
verze
(http://wardheernews.com/Articles_09/July/Yahye/05_from_communism_to_talabanis mc.html), [cit. 7. 5. 2012].
45
