MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra sociologie (obor sociologie)

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra sociologie (obor sociologie)

Kritiky a alternativy byrokratické organizace: současná diskuse o alternativách k velkým byrokratickým organizacím Diplomová bakalářská práce

Vypracovala: Romi Melichárková, 156060 Imatrikulační ročník: 2005 Vedoucí práce: Mgr. Igor Nosál, Ph.D. Brno 2007

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a použil pouze literaturu uvedenou v seznamu.

Brno, 13. května 2007

2

Ráda bych poděkovala Mgr. Igoru Nosálovi, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady a připomínky při zpracovávání bakalářské práce.

3

1 OBSAH 1 OBSAH....................................................................................................... 4 2 ÚVOD ......................................................................................................... 6 3 KRITIKY BYROKRACIE ...................................................................... 8 3.1 Formální organizace .............................................................................. 8 3.2 Byrokracie a racionalizace .................................................................... 9 3.3 Max Weber .......................................................................................... 10 3.3.1 Obavy .................................................................................................. 11 3.4 Karl Marx ............................................................................................. 12 3.4.1 Marxova kritika byrokracie ............................................................... 13 3.4.2 Karl Marx vs. Weber ......................................................................... 15 3.5 R.K.Merton........................................................................................... 16 3.6 Pierre Bourdieu .................................................................................... 17 3.7 Michael Crozier.................................................................................... 19 3.7.1 Moc a autorita .................................................................................... 20 3.7.2 Zóny nejistoty ..................................................................................... 21 3.7.3 Izolace jedince a skupin ..................................................................... 23 3.7.4 Bludný kruh byrokracie a problém změny ........................................ 24 3.8 George Ritzer........................................................................................ 26 3.8.1 Předchůdci Mcdonaldizace ................................................................ 26 3.8.2 Efektivita?........................................................................................... 29 3.8.3 „Dejte mi nějaká čísla“ ...................................................................... 31 3.8.4 „Nemám rád/a překvapení“............................................................... 32 3.8.5 Dehumanizace a fluktuace zaměstnanců.......................................... 33 3.8.6 Železná klec mcdonaldizace............................................................... 35 3.9 Zygmunt Bauman ................................................................................ 35 3.9.1 Tekuté vztahy ...................................................................................... 36 3.9.2 Modernost holocaustu....................................................................... 37 3.10 Shrnutí................................................................................................. 39

4

4 ALTERNATIVNÍ ORGANIZACE A FORMY ORGANIZOVÁNÍ.. 42 4.1 Odlišnosti alternativních organizací .................................................. 42 4.2 Teorie sítí .............................................................................................. 44 4.3 Komunity .............................................................................................. 45 4.4 Kolektivistické organizace .................................................................. 47 4.5 Shrnutí .................................................................................................. 48 5 ZÁVĚR..................................................................................................... 50 5.1 Diskuse ................................................................................................. 51 6 LITERATURA ........................................................................................ 53 7 OSTATNÍ ZDROJE ............................................................................... 54 8 SEZNAM TABULEK ............................................................................. 54 9 JMENNÝ REJSTŘÍK............................................................................. 55 10 ANOTACE............................................................................................. 56 10.1 Abstract ................................................................................................ 57

5

2. ÚVOD Pojem byrokracie je velice úzce spojen s nástupem moderní doby, ale i demokracie jako takové. Evidence spojená s lepší možností organizace přinesla v minulosti mnoho výhod a byla bezesporu jedním z hlavních faktorů ovlivňujících nejdůležitější události 19. a 20. století. Dnes, pro někoho v pozdě moderní, pro jiné již v postmoderní době, jsou byrokracie, její projevy a důsledky stále živě diskutovány jak v akademických, tak i v neakademických kruzích. Zejména v těchto má slovo byrokracie silně pejorativní význam. V sociologii a jiných společenských vědách se také často ozývají hlasy kritizující některé či téměř všechny aspekty byrokracie, ze které dnes doslova není úniku. Tato práce si klade za cíl shrnout obavy z byrokracie a nedostatky formálních organizací a dále představit některé alternativy, které jsou v současnosti předkládány. Bude se snažit určit hranice ve kterých se kritika objevuje a umožnit srovnání dílčích celků. Porovná i zmíněné alternativy. První část stručně představí obavy autorů zabývajících se tímto tématem. Zařazení Maxe Webera bylo téměř nutností, je nejvýznamnějším teoretikem byrokracie a racionalizace. Karel Marx byl zvolen z několika důvodů. Zaprvé proto, že bývá s Weberem dáván často do kontrastu, zadruhé proto, že jeho ideologický (politický) pohled mi pomohl rozšířit chtěnou diverzitu pohledů na tuto problematiku, a zatřetí jsem Marxe zvolila proto, že v českém prostředí, kde jeho myšlenky (více či méně zdeformované) určovaly politické i ekonomické směřování země čtyřicet let nedávno minulých, mi jeho názory připadalo vhodné zmínit. Dále se práce bude

věnovat kritikám pozdějších (ale již časem prověřených) autorů.

Podrobně se zastaví u tří z nich, a to u Zygmunda Baumana, který poskytne pohled na situaci západního světa v pozdně moderní době, George Ritzera, který ve své knize Mcdonaldizace společnosti kritizuje často sporné výhody

6

racionality. Důvodem pro zvolení zpopularizovaného Ritzera je právě fakt, že jeho myšlenky vzbudily nevídaný ohlas. Jeho argumenty, dobře srozumitelné i laické veřejnosti, z něho dělají vhodného kandidáta pro další rozšíření názorového spektra. Zařazení Michaela Croziera bylo, podobně jako u Maxe Webera, nevzhnutelné. Crozier se v organizačních studiích ukázal být přelomovým vědcem nejen pro jeho detailní analýzu dvou francouzských podniků, ale zejména z toho důvodu, že zprostil do té doby pouze „manipulovatelného zaměstnance“ této nálepky a přelepil ji na „zaměstnanec aktivně jednající a snažící se nezávisle na cíli organizace dosáhnout cíle vlastního“ . Úkolem první části bude popsání hlavních argumentů kritiky byrokratických forem organizací a snaha kontrastovat názory a postoje jednotlivých kritiků a nalézt mantinely, které tyto kritiky ohraničují. Druhá část práce shrne a detailněji popíše některé alternativy a nové pohledy, ve kterých vidí kritici řešení či alespoň cestu ke zlepšení současné situace. Pozornost bude věnována zvláštnostem těchto alternativních organizací: teorii sítí, komunitnímu organizování a kolektivistickým organizacím. Jednotlivé alternativy budou, podobně jako v první části kritiky, navzájem porovnány. Věřím, že práce přinese přehledný souhrn kritik byrokratických organizací a možných alternativ. Tato práce v žádném případě není prací hodnotící, poskytuje pouze přehled kritických názorů některých autorů zabývajících se touto problematikou. Nesnaží se všechny autory představit jako kritiky byrokracie. Z jejich myšlenek záměrně vybírá pouze ty, které obavy či kritiku obsahují.

7

3. KRITIKY BYROKRACIE 3.1 Formální organizace Formální organizace vznikají jako prostředek k dosažení vytyčených cílů a jsou zásadně hierarchického typu. Autorita pozic a tedy i jedinců, kteří tyto pozice zastávají, se zvyšuje spolu s vyšším postavením v hierarchické pyramidě. V současné době funguje většina formálních organizací na společných principech1. Tohoto stavu však bylo dosaženo postupně. Potřeba organizovat větší počet lidí nebyla v historii tak aktuální. Pouze málo institucí seskupovalo větší počty lidí. Byly to například církevní organizace, armáda a orgány vzniklé či vznikající samosprávy. Všechny však byly navzájem značně odlišné a své členy organizovaly, vždy rozdílně. Současná podoba formálních organizací vznikla slučováním výhod systému organizace používaných v jednotlivých sektorech. Tato syntéza umožnila všem

současným

formálním

organizacím,

ať

už

zemědělským,

strojírenským či jiným, využívat stejné metody. Jan Keller popisuje formální organizaci jako „uměle ustavený sociální útvar vybavený formalizovanými procedurami za účelem mobilizace a koordinace kolektivního úsilí k dosažení stanovených cílů“ (Keller 2001:13). Důležitým znakem formálních organizací je jejich snaha o zachování sebe sama, aniž by tato trvalost byla závislá na konkrétních individuích. Organizace ze své podstaty přisuzuje důležitost jednotlivým místům v hierarchii. Jedinci, kteří tato místa momentálně zastávají, jsou nahraditelní. Formálně je dnes organizováno veškeré dění.

1

Sociologický slovník definuje organizace jako: „Sociální systém nebo útvar s určitým počtem členů, hranicí mezi vlastní strukturou a strukturami okolními, s vnitřní dělbou práce a rozdělením rolí, s hierarchickým pozdělením autority, orientovaný na cíl a racionálně uspořádaný, relativně nezávislý an svých konkrétních členech“. (Jandourek 2001: 177)

8

3.2 Byrokracie a racionalizace Slovo byrokracie se objevilo zhruba v 18. století a pochází z francouzského bureau, které označovalo místo práce úředníka, tedy jeho stůl, popřípadě kancelář. V nejužším slova smyslu slovo bureau označovalo látkový potah stolu (Všeobecná 1999:515). I přes to, že v laickém pojetí má jednoznačně pejorativní nádech, jeho význam může být i zcela nehodnotící či popisující určité procesy nebo vlastnosti.2 Byrokracie je vedlejším efektem racionalizace. Se snahou vtisknout věcem určitý řád a pravidelnost se objevily některé negativní dopady. Ve své (jakkoli úspěšné či neúspěšné) snaze zajistit rovnost a zbavit se favoritismu se proces racionalizace projevuje i negativně. Tyto negativní dopady budou podrobněji popsány dále v práci. Jan Keller se k byrokracii vyjadřuje takto: „Byrokracie, která nesporně znepříjemňuje lidem život, je jen vedlejším důsledkem činnosti těch organizací, které lidem civilizovaný život na dnešní úrovni vůbec umožňují“ (Keller 2001:14). Znamená to tedy, že i když nám byrokracie staví mnoho překážek, brání zároveň těm, kteří ji musí respektovat v prosazování svých egoistických zájmů a cílů. Na jedné straně tak brání kreativitě jedinců a na straně druhé chrání před jejich zlovůlí. Giddens byrokracii definuje jako „organizaci hierarchického typu, v níž je autorita uspořádána do podoby stupňovité pyramidy“ (Giddens 1999:549). Pro potřeby této práce budeme vzhledem k jejich velké souvislosti požívat slova byrokracie a racionalizace souběžně a zástupně.

2

Michal Lovrtiš si ve své závěrečné práci z roku 2003 všímá tří rovin významů slova byrokracie tak, jak je popsal Michael Crozier ve svém Fenoménu byrokracie.1. První rovina je politologická. Byrokracie je vnímána jako vláda úřadů, jejichž zaměstnanci jsou jmenováni nikoliv voleni, a kteří jsou součástí hierarchie státní moci. Politická rovina popisuje řád, který se stal samostatný a účast občana je minimální. 2. Druhá rovina je sociologická a historická; zde slovo byrokracie nehodnotí, spíše implikuje snahu racionalizovat veškeré dění a pravidly pojmout co možná nejvíce situací. 3. Třetí rovina je „vulgární a lidová“ byrokracie zde má pejorativní význam a je symbolem pomalosti, těžkopádnosti, rutiny, neosobnosti a rigidnosti. (Lovriš 2003: 6)

9

Pojem byrokracie je nejvíce spojován s Maxem Weberem, který jí i procesům racionality věnoval značnou část svého díla.

3.3 Max Weber Význam Maxe Webera v sociologii je obrovský. Weber zasáhl do mnoha oblastí. Jeho úvahy o racionalizaci jsou však pro mnohé ústředním tématem prostupujícím celé jeho rozsáhlé dílo (Keller 2004:247). Byrokracie napomohla vzniku moderního kapitalismu, Weber ovšem předpokládá, že jej přežije. Byrokracie je podle něj přímo spojená s legitimním panstvím3. Weber vidí některé stinné stránky byrokratické organizace, zároveň však zdůrazňuje, že právě legitimní panství4, tedy byrokratická – racionální organizace, je nejlepší známou možností. Staví ji před dva zbývající typy panství – panství charismatické a tradiční. Právě technickou převahou byrokratické organizace zdůvodňuje také její rychlé šíření do všech sfér veřejného života. Weber tvrdí, že naše společnost je nucena volit mezi správou byrokratickou, tedy odbornou a laickou – diletantskou. Byrokracie pro něj byla nejlepším možným nástrojem řízení, jakýmsi „obráběcím strojem“, který je možno použít pro více účelů, prospěšných ať už většině či menšině. Zásadní pro hospodářské následky je rozdělení politické a ekonomické moci. (Weber 1997:82).

3

Weber chápe panství jako situaci, kdy vládnoucí skupina nebo jedinec k prosazení svého zájmu nepotřebuje použít donucení ani jeho hrozbu. Ovládaní nařízení vykonají dobrovolně, protože jsou přesvědčeni o jeho legitimitě – tedy o tom, že ten kdo nařízení/rozkaz vydal má na takové počínání právo. Weber rozlišuje tři typy panství: 1.charismatické založené na charisma jedné výrazné osobnosti (Napoleon, Hitler), 2.tradiční čerpající ze síly tradic a 3. legální využívající závaznost zákonů a právních norem. Poslušnost je orientována vůči věcným principům. 4 Tedy jeho ideální typ. Ideální typ je pro Webera v realitě nedosažitelný a ne nutně žádoucí.

10

3.3.1 Obavy Weber si byl vědom problémů spojených s byrokratickou organizací. Největší výhoda racionalizace, její propočitatelnost, zároveň vyústila v naprostou

neschopnost

řešit

individuální

případy

a

zvláštnosti,

nezapadající do určených kategorií. V propočitatelném světě namísto kreativity nastoupila „rutinní kalkulace účelů a prostředků při dosahování materiálních cílů“ (Keller 2004:284). Další vlastností byrokratické organizace je to, že čím více je odlidštěná, tím je dokonalejší (Weber 1997:78). Tato vlastnost je na první pohled ambivalentní. Weber si uvědomoval, že pro úvahy o lidských osudech a pro jakoukoli kreativitu není v byrokratické organizaci prostor, což vede k dehumanizaci celého systému. Dalším rysem, který se Weberovi jevil jako problematický, byla výjimečná stálost byrokratického systému. Weber tuto trvalost nazval „železnou klecí racionality“. Lidé se do klece nebo také „tmy“ dostávají v přebyrokratizované společnosti, kde je vše řízeno a kontrolováno. „…proces racionalizace formuje lidskou bytost (…) a tuto rostoucí uniformizaci, disciplinizaci a standardizaci zdůvodňuje potřebou hladkého fungování. Proces racionalizace, který lidé rozpoutali, je uvěznil ve své kleci nutnosti a ubírá jim svobody všude tam, kde by to mohlo ohrozit potřeby systémové reprodukce“ (Keller 2004:385). Z takové situace není úniku, protože racionalizace a její principy již zasáhly téměř všechny oblasti života. Weberovi se únik z takového světa zdál téměř vyloučený. Lidé se měli postupně stát jen drobnými zuby ve velkém stroji. Vědomi si své nahraditelnosti se proto stále více snažili být „lepšími zuby“ a dále propadali systému. Weber si uvědomoval, že některé principy, pokud by se výrazně lišily od jeho ideálního typu, mohou být problematické. Kompetence se

11

mohou navzájem křížit, být nejasné a vytvářet nejasnosti v hierarchii. Neustálým vytvářením a evidencí formulářů se účel může změnit v prostředek a stát se zdrojem zmatků. Dalším problémem by mohla být korupce. Ta může zničit jediný klad, který přináší neosobnost, a to spravedlnost. Neosobnost a všechna negativa s ní spojená přitom zůstávají. Přílišná specializace jednotlivých celků znemožní celkový pohled na problematiku a vidění důsledků jednání. Svět se rozpadne na „vzájemně neslučitelné hodnoty a ideály, které soupeří o lidský zájem a loajalitu“ (Keller 2004:284). Weber si uvědomoval také neschopnost organizace napravit vlastní chyby. Svými myšlenkami položil Max Weber základ pro vznik sociologie organizace. Weberovy myšlenky jsou citovány téměř ve všech článcích týkajících se teorie organizace a byrokracie. Některé jeho koncepty byly zpochybněny, ale jeho význam pro dnešní vědu tím nikterak neutrpěl a naopak je až neuvěřitelně nadčasový. Racionalizaci a úvahám o ní zasvětil značnou část svého díla. Považoval ji za nejlepší nástroj efektivity, kontroly a organizace. Uvědomoval si však, že tato mocná síla se může vymknout a nekontrolovatelně se vyvíjet ve zvláštní hybrid jeho ideálního typu.

3.4 Karel Marx Hlavním předmětem zájmu Karla Marxe nebyla byrokracie ani její kritika, ve svém rozsáhlém díle se však věnoval i jí. Jeho kritika byrokracie předběhla dobu o několik století. Ve svých myšlenkách uvažuje v souvislostech, které dávno po něm rozpracovali jiní sociologové, jako byli Michael Crozier nebo Robert King Merton. Marx kriticky uvažoval zejména o pruské byrokracii5. Věděl, že momentální stav se bez byrokratické

5

Byrokratická organizace byla v 18.století nevídaným jevem. Za tvůrce pruské byrokracie je považován Frederick William I (1713-1740), který po smrti svého otce začal spravovat zemi novým způsobem. Drasticky snížil výdaje dvora a vlastnoručně vypracoval jakýsi

12

organizace neobejde, do budoucna však hleděl s optimismem. Jeho vizí byla nová společnost, ve které by výrobní prostředky nebyly již předmětem sporů. Společnost by nebyla rozdělená na vykořisťovatele a proletariát a konflikty zájmů, které dnes byrokracie řeší, by pominuly. Marx se proto domníval, že potřebnost byrokratických institucí „v nových podmínkách pomine“ (Keller 2004:90). V tomto ohledu se však mýlil.

3.4.1 Marxova kritika byrokracie Marx věděl, že byrokracie má mnohé stinné stánky. Zejména zmiňoval záměnu prostředku a účelu. Formální postupy, kterých byrokracie využívá k řešení svých úkolů, se postupně mění v úkol samotný. Reálný (původní) cíl se přitom dostane do pozadí. Fakt, že byrokracie sama nevytváří žádný zisk, a proto je vždy plně závislá na zdrojích, které jí přináší společnost, Marx nepovažoval za vyloženě špatný. Pokud by svým fungováním byrokracie zajišťovala řád a pořádek, je to cena, kterou lze zaplatit. Jestli takovou funkci opravdu plní, je podle Marxe závislé na tom, kdo vlastní zdroje bohatství neboli výrobní prostředky. V kapitalistické společnosti bude spravedlnost byrokracie vždy ovlivněna zájmy vlastníků výrobních prostředků. Byrokracie by proto byla mnohem účinnější v socialistické/komunistické společnosti, kde by stát přímo ovládal všechny zdroje bohatství a mohl by tak zajistit, že je přerozdělováno spravedlivým dílem a všem. Z trochu jiného úhlu než

Weber viděl

Marx nemožnost úniku

byrokracii: „Byrokracie je kruh, ze kterého se nikdo nemůže vymanit. Její hierarchie je hierarche vědění. Vrchol se spoléhá na spodní kruhy, že se manuál pro fungování státu. Manuál měl 35 kapitol a 279 odstavců a každý úředník v něm mohl najít své povinnosti. Manuál obsahoval i sankce a dával rady zemědělcům i ženám v domácnosti. Farářům ukládal maximální délky kázání. Prusko v této době mělo také neobyčejně početnou a disciplinovanou armádu. Každý zhruba devátý muž byl ve zbrani a placeni byli i zahraniční žoldáci. ( 7.4.2007 http://www.xs4all.nl/~kvenjb/madmonarchs/fredwil1/fredwil1_bio.htm)

13

vyznají v jednotlivostech, kdežto spodní kruhy zase věří, že vrchol rozumí obecnému, a tak se navzájem klamou“ (Marx 1956:273). Autorita byrokracie dostává „božský charakter“ a pomocí rituálů se opět zahaluje do tajemství. rukopisech:

Marx

to

popisuje

„Všeobecným

ve

svých

duchem

Ekonomicko-filozofických

byrokracie

je

tajemství,

mystérium…“(Marx 1967:39). Marx si již ve své době všiml toho, jak byrokracie podle svých aktuálních potřeb svým členům na jednu stranu propůjčuje nevídanou autoritu a oporu6 a na stranu druhou je podrobuje tvrdé a nekompromisní kontrole dodržování pravidel. Služby člena byrokracie jsou kvalitní tehdy, jedná-li v souladu s byrokratickými pravidly, která jsou alibisticky považována za měřítko kvality. Odcizení je pro Marxe důsledkem existence soukromého vlastnictví a dělby práce. Odcizen je výrobce jednotlivých částí výrobku od jeho konečné podoby, nemůže se z něj proto radovat. Odcizena je i vyrobená věc, kterou si v konzumní společnosti může koupit každý nezávisle na vůli opravdového výrobce. Karl Marx svými úvahami o byrokratické organizaci v mnohém předběhl dobu. Myšlenky, které formuloval, se později staly základními stavebními kameny pro další teorie. Marx si uvědomoval, že existence tehdejší společnosti by bez byrokracie byla mnohem složitější a zdaleka ne tak moderní. Doufal však ve změnu společenského systému, která přinese rovnost a blaho všem. Jeho domněnka, že v budoucnosti nebude již 6

Marx autoritu a ochranu, kterou svým členům byrokratická organizace tehdejšího Pruska poskytovala popsal při své obhajobě v soudním procesu v únoru 1849:“ Napoleonský despotismus mne srazí,jakmile se opravdu dotknu státní moci, třeba jenom urážkou úředníka, který při výkonu úřední povinnosti vůči mně uplatňuje státní moc. Mimo výkon služby se stává z úředníka zase jen obyčejný člen občanské společnosti, bez jakýchkoliv privilegií, bez mimořádné ochrany. Pruský despotismus však proti mně staví v osobě úředníka vyšší posvátnou bytost. Jeho úřední povaha je s ním srostlá jako kněžské posvěcení s katolickým duchovním. Pruský úředník zůstává pro pruského laika, tj. neúředníka, vždy knězem. Urážka takového kněze, dokonce i mimo službu, i nepřítomného, jenž se vrátil do svého soukromého života, zůstává přesto zneuctěním, náboženským znesvěcením. Čím vyšší úředník, tím těžší je znesvěcení náboženství“ (Marx 1959:239 in Keller 2004:111)

14

byrokracie zapotřebí, se nepotvrdila, nelze však s jistotou tvrdit, že by tomu v opravdu socialistické7 či komunistické společnosti tak nebylo.

3.4.2 Weber versus Marx Přestože Max Weber byl kritikem mnohých Marxových teorií, jejich myšlenky si v určitých oblastech nejsou tak vzdálené. Oba se shodnou na přínosech, které jdou ruku v ruce s procesem racionalizace. Oba se ve svých teoriích zmiňují o dehumanizujících účincích racionality a sdílejí i obavy o to, aby se byrokratická mašinérie nevymkla z lidských rukou a nezměnila se v samoúčelné monstrum. Weber se však domnívá, že Marxovo odcizení je jen logickým vyústěním racionalizačního procesu, zatímco Marx věří, že k odcizení dojít nemuselo, a že se ho socialistická společnost zbaví stejně jako byrokracie jako takové. Weber toto tvrzení odmítá a konec byrokratické organizace nepředpokládá vůbec. Marx je přesvědčen, že byrokratická organizace bude v socialismu mnohem účinnější než v kapitalismu, ale Weber se takového spojení vyloženě obává: „Moderní kapitalismus předpokládá mimo jiné oddělení moci ekonomické a politické. Pokud by však došlo v procesu postupující byrokratizace ke splynutí obou těchto sil (Weber si takovou fúzi dokázal představit pouze v podobě socialismu), pak by se logika moci změnila v železnou klec, z níž by již nebylo úniku“ (Keller 2004:403).

Přes mnohé rozpory i Weberovu

houževnatou kritiku Marxe oba tito sociologové položili základy a živnou půdu pro budoucí kritiky byrokratické organizace a oba jsou stále hojně citováni.

7

Východní blok v mnohém nenaplňoval Marxovu představu o socialistické společnosti.

15

3.5 Robert K. Merton Robert King Merton se analýzou byrokratických struktur zabýval ve svých teoriích středního dosahu. Úvahy shrnul ve stati o byrokratické struktuře a osobnosti. Merton jako následník Talcota Parsonse vylepšil jeho teorii zavedením pojmu dysfunkce. V analýze byrokracie vychází jak z Maxe Webera, kterému vytýká přílišný optimismus, tak z teorie Karla Marxe, ze které si bere vztah lidí k výrobním prostředkům. Merton viděl ambivalence téměř všech rysů byrokracie, pro které byla a je tolik ceněna. Říkal, že: „Každé jednání lze posuzovat z hlediska toho, čeho dosahuje nebo čeho nedosahuje“ (Merton 2000:183). Tato ambivalence je živnou půdou pro mnohé konflikty. Pro fungování organizací je nezbytné dodržování jejích pravidel a zásad. Toto bezpodmínečné lpění na stanovených postupech si však často úředníci zamění za svůj opravdový cíl. „Disciplína interpretovaná jednoduše jako shoda s nařízeními bez ohledu na situaci se nechápe jako opatření, jež má sloužit zvláštním účelům; stává se z ní bezprostřední hodnota v organizaci života byrokrata. Tento důraz plynoucí z přemístění původních cílů přerůstá v rigidnost a neschopnost pohotově se přizpůsobit“ (Merton 2000:184-185). Funkčnost řádu a disciplíny může být zajištěna pouze odbouráním osobních vazeb a pocitů, tedy odlidštěním celého systému. Strnulost a sterilita nebyly jediné negativní vedlejší efekty racionalizačního procesu. Kariérní postup závislý na služebním věku sice zmírňuje rivalitu, zároveň však vede ke snížení produktivity. Takovýto mechanismus očekává, „že se myšlenky, pocity a jednání přizpůsobí vyhlídce na tuto kariéru“ (Merton 2000:187). Obrovský symbolický význam, který byrokratické postupy (tedy původně prostředky k dosažení racionálních cílů) získávají, z nich činí téměř posvátnou záležitost. Nejasný je také vztah mezi úředníkem a jeho klientem. Úředník, zastávající určitou funkci, reprezentuje moc, což mu ve vzájemném kontaktu s klientem poskytuje výhodu. Klient se naopak

16

domnívá, že úředník/systém by měl sloužit jemu. Merton tvrdí, že čím je organizace starší, tím více jsou její byrokratické struktury strnulé, jejich postupy ritualizované a srozumitelné pouze zasvěceným. Byrokracie tak vytváří nový druh vědění. Svou teorií o nezamýšlených důsledcích lidského jednání Merton zpochybňuje účinnost racionálního rozhodování. Mertonovy myšlenky týkající se byrokratických struktur a jejich dysfunkcí popisují ritualismus byrokracie vytvářející svůj vlastní svět, ve kterém se větší pozornost věnuje prostředkům než cíli. Merton upozorňuje na sklon byrokracií podporovat konformismus a varuje před neschopností byrokratů aplikovat své odlidštěné postupy na měnící se podmínky.

3.6 Pierre Bourdieu Pierre Bourdieu v souvislosti s byrokracií pojednává o státě jako o byrokratické organizaci používající specifické metody k udržení své moci. Stát si svou moc zachovává i bez nutnosti přímého nátlaku na všechny občany8. Jeho výhodou je, že je schopen ovládnout proces předávání jednotlivých druhů kapitálů, nad kterými si vytvořil takzvané „pole moci“.9 Nejvýznamnější část jejich předávání se odehrává ve vzdělávacím systému. Ten je státu podřízen a raným působením na jedince tohoto formuje a ovlivňuje jeho postoje, hodnoty a zvyky, tedy to, jak vnímá realitu. Ovládnutí vzdělávacího systému státu přináší mnoho výhod. Pokud totiž může bezvýhradně sám definovat realitu, jeho nařízení se stávají lehce prosaditelná. Jeho příkazy jsou pro ovládané logicky pochopitelné. Občané obecně - jako výsledek úspěšné socializace - souhlasí se strukturami sociálního řádu, které jim byly nevědomky vnuceny. 8

Ponechává si však možnost nátlaku ve výkonné moci pro problematické případy. Burdieu ve svém modelu vzniku státu říká, že: „Stát je vyústěním procesu koncentrace různých druhů kapitálu …“( Bourdieu 1998:75). Má tím namysli to, že nadřazenost státního kapitálu ostatním druhům kapitálu dává státu nad těmito moc Jinými druhy kapitálu myslíme například kapitál symbolický, kulturní/informační, ekonomický nebo kapitál fyzické síly či nástrojů nátlaku. 9

17

Symbolický kapitál10 státu je tvořen zejména jeho autoritou. Autorita, kterou v naší společnosti požívají úředníci, je zastřešena tím, že stát za všechny jejich autoritativní akty ručí. Stát také vlastní tajemný monopol na jmenování vysokých úředníků, čímž jim propůjčuje značnou autoritu - autoritu státu. Pro fungování státní autority je určující, že řád, který nastoluje, se nejeví jako problémový. Legitimita státní autority je výsledkem toho, že těm, na něž působí, nevnucuje nic jiného, než co od ní očekávají. Tento fakt však není důkazem dokonalosti této autority, ale připomenutím toho, že stát vlastní „všechny prostředky k tomu, aby prosazoval a vštěpoval trvalé principy vidění a dělení odpovídající jeho vlastním strukturám (…)“ (Bourdieu 1998:81) vlastnímu institucionálnímu řádu. Lidé mohou někdy považovat zažitá pravidla za „svatá“ a přestávají zobjektivizovaná fakta vnímat jako lidský výtvor (kterým vytvoření určitého pravidla bezesporu je), ale vnímají je jako neměnnou skutečnost. Tento „extrémní krok v procesu objektivizace“ (Berger, Luckman 1999:90) se nazývá zvěcnění. Bourdieu pro zvěcnění používá výrazu „konstrukce přirozenosti“ a uvádí pěkný příklad se spory o pravopis. Zastánci jeho starší verze, v naprostém uspokojení, jež plyne z dokonalého souladu mentálních struktur se strukturami objektivními, se „dokáží v upřímné víře dovolávat přírody a přirozenosti, když stát chce zrušit pravopisnou libovolnost (…) zplozenou jeho libovolným zásahem“. (Bourdieu 1998:71). Přestože to tak lidé nevnímají, sociální řád a společnost jsou v neustálém, navzájem se ovlivňujícím vztahu. Bourdieu tedy při své analýze státu upozorňuje zejména na to, že stát tím, že ovládá vzdělávací systém, vnucuje svým občanům určité kategorie vnímání. Ty následně zajistí, že nařízení budou přijímána hladce a bez zbytečného odporu. Etika takového jednání je jistě sporná, v byrokratickém 10

Symbolický kapitál může být jakákoli vlastnost nahlížená sociálními činiteli, jejichž kategorie vnímání jsou takové, že ji dokáží poznat, uznat a ocenit.

18

systému však zajišťuje jeho klidnou sebereprodukci a podporuje zdání přirozené autority státu. Ta se pak jeví jaksi samozřejmá, aniž by lidé byli s to vysvětlit, proč tomu tak je. Bourdieu tuto objektivizaci nazval „konstrukcí přirozenosti“.

3.7 Michael Crozier Michael Crozier se byrokracií zabýval velmi podrobně. Vypracoval na toto téma několik knih, z nichž nejvýznamnější je studie francouzské byrokracie s názvem Fenomén byrokracie.. Uvědomoval si, že vždy, když se organizace začne rozrůstat a má snahu o koordinaci většího počtu lidí, začne narážet na různé problémy. Ty mohou být od konkrétních a zdánlivě banálních, jako je nedostatek prostoru11, až po více abstraktní, jako je nezbytnost dosažení určité konformity. Crozier se na základě zkoumání organizace snaží porozumět rozložení moci v ní a vyjednávacím prostředkům. Dalším ústředním tématem jsou i zdroje nejistoty spojené s nemožností obsáhnout pravidly všechny možné situace. Kritizuje dřívější práce proto, že moc buď zcela přehlížely, nebo jí věnovaly jen málo prostoru. Crozier dále rozvádí Mertonovy teorie dysfunkcí a vytváří koncept bludného kruhu byrokracie. Velký důraz přitom klade na to, že dysfunkce jsou zcela záměrně využívány členy organizací k dosahování vlastních cílů. Jeho pohled je nový právě v tom, že členy organizací zbavil nálepky obětních beránků, a popisuje jejich zcela záměrné využívání chyb systému. Sám se podivuje nad tím, že podobně fungující kolosy jsou schopny existence i přes takové množství komplikací, které, chtěně či nechtěně, narušují proces dosažení původního záměru. Crozier je velmi pesimistický,

11

Tento problém byl částečně vyřešen zavedením směnového provozu. Částečné řešení to je proto, že nedostatečné jsou rovněž všechna příslušenství a pro silnou kritiku odborů, kterým se směny nelíbí.

19

co se týče možné změny k lepšímu.

Protože právě „bludný kruh“ této

změně brání.

3.7.1 Moc a autorita Michel Crozier byl velmi zklamán dřívějším přístupem ke studiu moci v teorii organizací. Posledními, kdo moc podle něj opravdu zkoumali, byl Karel Marx a Niccolo Machiavelli (paraf Crozier 1963:145). Moc nemůže být ani potlačena ani ignorována. Podle Croziera vede cesta mezi racionalismem a humanismem. Lidi je potřeba vnímat ne jako pouhé ruce, ale jako bytosti, které mají své záměry a jejichž rozhodování nemusí být vždy přísně racionální. Odkazuje na Parsonse, který tvrdil, že problematika moci se má stát centrálním tématem v teorii organizace. To, že má jedna osoba moc, dává druhému pochybnosti a nejistotu. Crozierova definice moci zní: „Moc, kterou má osoba A nad osobou B, závisí na schopnosti A předvídat chování osoby B a na nejistotě osoby B vyplývající z toho, že neví, jak se A zachová“ (Crozier 1963:158 vlastní překlad). Pokud je moc výrazně centralizovaná, a právě tak tomu ve formálních organizacích je, je přímé vydávání pokynů - přímá autorita málo častá. Snaha o racionalizaci/předvídatelnost vede k vytváření předem daných vzorců, které se mají aplikovat v různých situacích. Tyto z velké části brání vedoucím pracovníkům uplatňovat své nadřazené postavení, protože i oni jsou vázáni pravidly pro své jednání. Paradoxní účinky pravidel popisuje Keller: „Pravidla, která redukují volnost podřízených, omezují však zároveň také rozsah možné libovůle nadřízených. Vymezují například zcela přesně případy, ve kterých mohou nadřízení použít vůči svým podřízeným určitých sankcí. Pravidlo se tak lehce stává prostředkem obrany podřízených…“(Keller 2004:109). Na úrovni nadřízených a podřízených je vznik konfliktů významně omezen. Jednotlivé stupně

20

hierarchie vytváří ochranou vrstvu před přímou autoritou a autoritu zase chrání před přímými dopady jejich rozhodnutí. Boj o moc je podle Croziera patrný v každé organizaci. Proto je důležité zachovat hierarchický systém a disciplínu. Daný řád zajistí, že jednotliví členové si budou vědomi své vlastní pozice a nebudou mezi sebou tolik soupeřit. Crozier rozlišuje dva druhy moci: moc experta a moc kontrolovat moc experta. Každý člen organizace je svým způsobem expert na určitou problematiku. Některým jedincům musí být proto dáno tolik volnosti, aby byli s to řešit vzniklé problémy. Vedoucí pracovník má tak více možností. Jednou z nich je jeho formální moc něco nařídit a druhou je jeho pravomoc pravidla nevymáhat, případně některá obejít, pokud to uzná za vhodné. Tím je pro ostatní členy nepředvídatelný.

3.7.2 Zóny nejistoty Pokud ovšem formální pravidla nemohou postihnout všechny situace, může dojít ke kurióznímu stavu, kdy člen organizace, který není na vrcholu hierarchické pyramidy, může mít víc „moci“, než ti, kteří si stojí lépe. K takové situaci může dojít tehdy, pokud se tento člověk nachází blízko místa, které není limitováno řádem. Těmto místům říká Michael Crozier zóny nejistoty. Tyto zóny si snaží chránit jak jednotlivci, tak i skupiny, protože díky nim mohou lépe manévrovat, vyjednávat a snažit se dosáhnout svých vlastních cílů. Zóny nejistoty jsou tím důležitější a svým držitelům přinášejí tím více, čím méně se v organizaci vyskytují. Obecně platí, že každá osoba v organizaci ovládá alespoň minimální zóny nejistoty spojené s činností, kterou zastává. Pokud tedy existuje zóna nejistoty, člen, který ji ovládá, získává určitou moc a za své jednání může požadovat adekvátní protislužbu.

21

Lidé, kteří v rámci organizace jednají s jejím okolím, jsou pro ni velmi důležití a z tohoto jejich postavení plyne další významná zóna nejistoty. Tito lidé totiž ovlivňují důležité vztahy s jinými organizacemi. Velice silnou zónu nejistoty ovládají ti, kteří mají možnost řídit tok informací. Jedná se hlavně o střední management, ale také o všechny ostatní členy organizace, ať už hierarchicky výše či níže. Upravená či zpožděná informace je velice efektivním prostředkem k dosažení vlastních cílů. Jinou Crozierovu zónou nejistoty jsou nejistoty, které jsou založené na využití organizačních pravidel. Výstižně je popsal Jan Keller: „Neosobní pravidla jsou v principu samozřejmě určena k potlačení existujících zdrojů nejistoty12. Paradoxem je, že tato pravidla nejenže neodstraňují všechnu nejistotu z rozhodování, ale navíc přispívají ke vzniku nejistot nových, kterých mohou využít právě ti, jejichž jednání mělo být pravidly regulováno“ (Keller 2004:109). Lidé a skupiny uvnitř organizací si uvědomují, že jejich privilegia jsou z velké části závislá na privilegiích jiných. Existuje zde proto vzájemná solidarita i mezi nepřáteli, protože si uvědomují vzájemnou potřebnost (Crozier 1963:168). Navenek proto organizace působí opět jako celek v duchu hesla „Vrána vráně oko nevyklove.“ Crozier na svých zónách nejistoty pěkně ukazuje mnohoúrovňovost mocenských konfliktů v organizacích. Jeho aktéři se ve spleti nařízení a pravidel pohybují velmi zručně a jejich akce jsou vedeny snahou dosáhnout jejich strategických cílů. Konflikty zájmů samozřejmě negativně ovlivňují chod organizace a brzdí její efektivitu. Zóny nejistoty se objevují na mnoha úrovních . Kontrolují je jak jednotlivci, tak i celé skupiny, které mezi sebou svádí boje o prosazení svých cílů a narušují potřebnou rutinizaci a hlavně předvídatelnost.

12

Keller používá místo pojmu „zóna nejistoty“ výraz „oblast nejistoty“ významově jsou však oba obraty shodné.

22

3.7.3 Izolace jedince a skupin Michael Crozier se také podrobně věnuje problematice osobních a meziskupinových vztahů13. Při studiu organizací Crozier zjistil, že formální vztahy výrazně převyšují vztahy neformální (Crozier 1963:216). Izolace souvisí se zónami nejistoty v tom smyslu, že jedinci i skupiny si své zóny brání často tak vehementně, že tím brání vzniku trvalejších svazků. Kontrola vlastní skupiny vede ke konformitě. Ve zkoumané úřednické organizaci, která zaměstnávala většinou ženy, její zaměstnankyně uváděly, že v organizaci nemají žádné nebo jen velmi málo přítelkyň. Neformální svazky nevznikaly ani mezi ženami, které pobývaly v oblasti, kde firma sídlila, velice krátce a bez přátelských a sociálních vazeb. Přestože jejich rodiny žily na jiném místě a ženy trávily v organizaci většinu svého času (vytvoření neformálních vztahů by bylo tedy logické), upřednostňovaly vztahy vně organizace. Pokud se přece jen nějaké

neformální

vztahy

objevily,

nikdy

nepřesahovaly

hranice

jednotlivých skupin sobě rovných. Podle Croziera jsou případné neformální vztahy v organizacích spíše nežádoucí. Neformální skupiny zároveň přestávají být nepostradatelné. Pravidla služebního věku jsou zárukou jak toho, že do organizace nebude zasahovat nikdo zvenčí, tak toho, že členové mezi sebou nemusí soupeřit. Nepotřebují tedy bezpečí a zázemí, které poskytuje neformální skupina. Ta by naopak mohla negativně ovlivnit homogenitu a čitelnost vztahů formálních. Každá snaha člena o vyniknutí či snaha něco/někoho

13

Crozier ve své knize porovnává dva typy organizací mezi kterými nachází drobné rozdíly. Pro potřeby této práce nejsou však podstatné protože Crozier neobjevil podstatný rozdíl. Své závěry se spíše snaží porovnat se situací v USA a Velké Británii, kde podle něho izolace není tolik patrná. Ale přece existuje.

23

organizovat povede k vyloučení z kolektivu14. „Byrokratická organizace umožňuje převzít pouze omezenou míru participace a nevyžaduje zodpovědnost za vlastní rozhodování. (…) Je to svět drobných půtek o prestiž v očích kolegů, které vyplňují velkou část jejich pracovní doby“ (Keller 2004:100-101). Vliv neosobních pravidel a sociální tlak vlastní skupiny (lidí hierarchicky stejně vysoko) je jedním z faktorů způsobující konformitu členů (Grusky, Miller 1970:550). To, jak jednotlivé skupiny „kontrolují“ své členy, zároveň brání jejich vzájemnému prolínání a vede k izolaci jak jedinců, tak i celých skupin. Důsledkem je obtížnost komunikace a typická ritualizace.

3.7.4 Bludný kruh byrokracie a problém změny Byrokratická organizace není podle Croziera schopna účinně napravovat své chyby a nedostatky (Crozier 1963:195). Tyto chyby vytváří napětí. Každá známka decentralizace, tedy chyba v nově odhalené zóně nejistoty, vede k vytvoření pravidla, které by tuto zónu pohltilo a tak se centralizace neustále zvyšuje. Větší centralizace vede k dalším tlakům uvnitř organizace a ty jsou donekonečna řešeny novými neosobními pravidly a další centralizací. Crozier rozlišuje čtyři základní prvky, které vznik bludných kruhů podněcují. Čím více podrobných neosobních pravidel existuje, tím více se pravomoc nadřízených „(…) omezuje na kontrolu náležité aplikace předepsaných pravidel. Také naopak ovšem platí, že podřízení ztrácejí 14

Podle výzkumu Luciena Bernota a Reného Blancarda z roku 1953 podobné skupiny nacházíme stále řidčeji i v běžném životě a to jak mezi dospělými tak mezi dětmi. Kooperace se stává obtížnou a každý iniciativec je nařčen se snahy „šéfovat“. Takto si skupina chrání teoretickou rovnost mezi členy. (Crozier 1963 :216, Nouville, un village francois (Paris: Institut d´Ethnologie, 1953: 148).

24

možnosti nátlaku na své nadřízené, nadřízení nemohou porušit pravidla ani na jejich úkor, ani v jejich prospěch“ (Keller 2004:95). Každý člen je tak chráněn a současně izolován (Keller 2004:95). Mizí zde osobní závislost i možnost úspěchu vlastní aktivity. Díky centralizaci řízení uniká vedení přímým dopadům svých rozhodnutí. Přímí nadřízení, kteří rozhodnutí tlumočí ostatním členům, jsou chráněni před jejich rozhořčením tím, že podobná rozhodnutí nečiní oni, zároveň však před tímto jejich případným rozhořčením chrání řídící centrum. Tato vzdálenost mezi vedením a realitou, často podpořená nepřesností

informací,

vede

mnohdy

k chybným

rozhodnutím

či

rozhodnutím, která nejsou „v pravý čas na pravém místě“ a proto jsou málo efektivní. Třetím prvkem je izolace jednotlivých vrstev v rámci organizace a z ní plynoucí komplikace. Snaha o udržení vlastních zón nejistoty a tlak, který vytváří vlastní skupina, vede ke snaze plnit své povinnosti s rituální přesností. Ta má chránit před kritikou vlastní skupiny a umožňuje ukrýt se za neosobní pravidla, kde zodpovědnost nese velice špatně postižitelný systém. Právě zde dochází k přeměně prostředku v účel. Posledním prvkem je rozvoj paralelních zdrojů nejistoty a s nimi spojená relativně velká či malá moc jednotlivých členů organizace. Mocenské vztahy jsou potom problematické a často se kříží. Zejména se zde jedná „(…) o kategorii odborníků, jejichž úkoly mohou být stěží definovány a kontrolovány formálně nadřízenými úředníky“ (Keller 2004:97). Crozier, podobně jako Weber si uvědomuje problematičnost snah o změnu. Je to způsobeno zejména rigiditou systému a pomalostí, se kterou jsou všechny změny zaváděny. Pro přílišnou centralizaci je: „(…) prakticky nemožné nastolit politiku změn postupných a permanentních“ (Keller 2004:101). Pokud by změna měla být smysluplná, musela by být vedená shora a celkově, nikoliv lokálně. K takovým změnám dochází pouze pokud

25

se problémy, se kterými se organizace potýkají, stanou neúnosnými a neutajitelnými (Crozier 1963 :196).

3.8 George Ritzer George Ritzer se dostal do podvědomí veřejnosti zejména svou pro mnohé kontroverzní knihou Mcdonaldizace společnosti (1996). Jeho kritický zájem o procesy racionalizace a byrokracie je však trvalejšího rázu. Ritzer vychází z Webera a zkoumá dopady a účinky, které procesy racionalizace mají zdánlivě a opravdu. Ukazuje některé racionální procesy jako velice nerozumné a naopak iracionální15. Jako symbol racionality si zvolil rychloobslužnou jídelnu McDonald´s, která, jelikož vyznává všechny zásady racionální a byrokratické organizace, je mu dobrým zástupcem podobných

organizací,

mcdonaldizace

Ritzer

ať řadí

už

v jakémkoli

velké

množství

odvětví.

Pod

pojem

procesů

souvisejících

s racionalizací a byrokratizací. Je to „proces, při kterém principy rychloobslužných

restaurací

ovládají

stále

více

sektorů

americké

společnosti i celého světa“ (Ritzer 1996:18 zvýraznění původní). Ritzer dochází k alarmujícím závěrům a zlepšení současného stavu vidí jako možné, rozhodně však ne jako snadné ani blízké. Přinese ho snad postupně přicházející postmoderní doba.

3.8.1 Předchůdci mcdonaldizace Jedním z předchůdců byrokracie byl vědecký management. Jeho zakladatel W. Taylor tak podle Ritzera významně ovlivnil směřování

15

Racionálnost jednotlivých procesů pobíhajících v restauracích McDonald´s podrobně popisuje Karel Pluhař ve své bakalářské práci z roku 2006 Jídelna McDonald´s jako racionální organizace. Pluhař zkoumá činnosti pomocí interních materiálů jedné z poboček.

26

západního světa ve 20. století16. Jeho metody se staly mezi zaměstnavateli velmi populární a těm, kteří taylorismus praktikovali, jeho inovace přinesly odměnu v podobě výrazného zvýšení efektivity a následně zisků. Největší nevýhodou jeho metod byla odlidštěnost. Pro pracovníky byly tyto specializované úkony stereotypní, zdraví škodlivé a psychicky velice náročné a unavující. Potenciál zaměstnanců nebyl plně využit. Dalším předchůdcem mcdonaldizace je pro Ritzera montážní linka. Jejím vynálezcem pravděpodobně není Henry Ford, ale právě v jeho automobilových závodech se nejvíce proslavila. Umožňuje velice efektivně kontrolovat pracovníky a práce na ní vyžaduje jen minimální kvalifikaci. Její nehumánnost je však pro pracovníky ubíjející, jelikož neposkytuje naprosto žádný prostor pro vlastní kreativitu či inovaci. Ritzer nachází pozoruhodnou podobnost mezi systémem montážní linky a stravováním v rychloobslužných zařízeních. Kromě toho, že výroba pokrmů probíhá pásově, je zajímavé to, že i zákazníci „jedou jako na pásu“. Nepohodlné sedačky nikoho k delšímu posezení záměrně nelákají. Ideální zákazníci jsou ti, kteří pouze projíždí kolem „drive-throu“ okénka a se zakoupeným jídlem i jeho obaly odspěchají dál. V americkém prostředí byl dalším byrokratizujícím faktorem vznik satelitních městeček, takzvaných „levittowns“, v padesátých a šedesátých letech minulého století. Jejich vznik byl podmíněn lehkou dostupností automobilů. Tu zajistil Ford a jeho montážní linka. Pokud tedy koupě dopravního prostředku nebyla pro rodinu problém, mohla uvažovat o bydlení za městem a v přírodě. Otec a synové Levittovi dokázali zlevnit výstavbu domů (a tedy zajistit jejich dostupnost masám) rovněž racionalizací jednotlivých stavebních procesů. Problematika odcizení byla 16

Taylorovi se nelíbila malá efektivita práce a tak prováděl nejrůznější pokusy, které efektivitu zvyšovaly. Tyto nové postupy potom testoval a pokud byly úspěšné zaváděl je do celé výroby. „Složité úkoly rozděloval na malé úseky (…) vědecký management vyprodukoval nehumánní technologii, která „vykonávala“ velkou kontrolu nad zaměstnanci“ (Ritzer 1996:38).

27

„řešena“ vyššími výdělky. „Navíc kromě práce byla racionalizována i stavební lokalita. Uvnitř i kolem dal Levitt postavit obchodní domy, truhlárny a klempířství, dále továrny na písek, štěrk a cement“ (Ritzer 1996:43). Zisky z těchto příslušenství kontroloval Levitt. Problematika těchto sídlišť byla již mnohokrát shrnována. Stručně tedy uveďme, že stejnost jednotlivých domů, stejně jako relativní homogenita jejich majitelů, malé soukromí a silný sociální tlak, který tyto komunity vytvářely, byly značně svazující. Ve stejné době zaznamenaly nevídaný úspěch takzvané „sitkoms“, situační komedie z běžného života „normálního“ Američana. Jejich společným znakem byla žena v domácnosti se dvěma dětmi (nejlépe různého pohlaví) a pracující muž. Všechny rodiny rovněž bydlely v satelitních městečkách a měly lepší či horší vztahy ve své komunitě. Konformita byla tedy vynucována na všech frontách. Soukromí bylo narušeno silným komunitním rázem těchto sídlišť. Malá diverzita obyvatelstva (afroameričané v satelitních městech nebydleli i z toho důvodu, že prodejci jim domy v těchto lokalitách nechtěli prodávat) podporovala rasismus. Všechny tři zmiňované fenomény považuje Ritzer za nejvýznamnější pro rozšíření mcdonaldizace. Přispěly podle něj také k „(…) rozvoji některých strukturálních základů nutných k tomu, aby tyto rychloobslužné řetězce (a obecně organizace fungující na stejných principech pozn.aut.) vzkvétaly“ (Ritzer 1996:48). Ritzer rozlišuje pět dimenzí mcdonaldizace. Těmito dimenzemi jsou efektivita, vypočítalelnost (neboli možnost změření, převedení na čísla), předvídatelnost, kontrola a iracionalita racionality. Zaměříme se tedy na iracionalitu jednotlivých snah a budeme je ilustrovat na konkrétních příkladech z prostředí rychloobslužných zařízení.

28

3.8.2 Efektivita? Nalezení optimálního řešení ke zvýšení efektivity nepovažuje Ritzer za příliš reálné. Způsob se kterým jsou věci řešeny je není ideální, pouze nejlepší známý. Navíc je jejich prospěšnost často velice relativní, protože ačkoliv slibují pohodlí zákazníkům, opak je pravdou a pohodlí (a úspora) se dostává zejména institucím, které tyto „pohodlné“ a „rychlé“ služby s čím dál větší oblibou nabízejí. Ritzer zdůrazňuje, že pomocí chytré reklamy mohou zákazníci sami chtít produkty, které pro ně nikterak výhodné nejsou. Příkladem je průjezdové okénko, které alespoň zdánlivě zákazníky láká na rychlost svých služeb. Ta je ale závislá pouze na počtu lidí, kteří mají ve stejnou chvíli podobný nápad. Velice dobře se tak může stát, že se ocitneme ve frontě stojících aut. Fronty v rychloobslužných restauracích jsou však nejlepším příkladem popření toho, co mají tyto restaurace i v názvu, tedy toho, že jsou rychlé. To přiznává i sama organizace a plánuje zavedení vlastního televizního programu, který by čekající bavil a hlavně nabízel produkty. Vzhledem k tomu, že McDonald´s navštíví po celém světě denně kolem patnácti miliónů návštěvníků, byla by to velice dobrá obchodní strategie. Ritzer je přesvědčen, že stravování v těchto zařízeních je výrazně dražší než stravování domácí17(Ritzer 1996:121). Pro zákazníka je často vítaným zpestřením možnost vyrobit si vlastní hamburger či salát a „načepovat“ si sám do kelímku zvolený nápoj či si sám na obrazovce „naťukat“ svou volbu (Ritzer 1996:54). Ritzer však upozorňuje i na druhou stranu podobných „výhod“. Všechny tyto činnosti vykonáváme navíc a dočasně se tak stáváme neplacenou pracovní silou. Výrazně tedy snižujeme náklady společností, kterým se tak nápaditě povedlo vnutit nám představu, že podobné možnosti jsou pro nás výhodné. 17

Neuvádí však bohužel žádné zpřesňující informace o tomto svém zjištění. Z textu například není jasné jestli do ceny domácího jídla uvažuje i cenu času stráveného jeho výrovou, nákupem surovin či náklady na energie a pohonné hmoty potřebné k jejich získání.

29

Ritzer uvádí i další příklad: „Dřívější obchod, kde prodavač přinášel potřebné zboží, byl nahrazen supermarketem, kde zákazník může strávit několik hodin týdně „prací“ jako pomocný prodavač, když se snaží na dlouhých regálech v nekonečných uličkách najít a sehnat to, co potřebuje“ (Ritzer 1996:54). Podobných příkladů nachází Ritzer desítky, pro ilustraci jeho myšlenek však budou již zmíněné stačit. Dalším problémem je výrazná neekologičnost efektivního jednání. A znovu nám příklad rychloobslužných jídelen názorně ukazuje, jak se efektivní jednorázové nádobí ve výsledku jeví velmi nevýhodně. Náklady na jeho výrobu se počítají poměrně snadno. Mnohem složitější však je spočítat škody, které jejich používání způsobí. Celý systém McDonald´s těží z „divadla“, které zákazníkovi hraje. Pod sloganem „nejvíce jídla za nejméně peněz“ se sice skrývá na první pohled slušná porce, při podrobnějším průzkumu by však leckdo mohl být zklamán. Speciální systém byl vyvinut dokonce i na sypání hranolek do obalů tak, aby se jejich počet zdál větší. Pruhy na vnitřní straně obalu mají tento dojem ještě podtrhnout. Následky, které může častá konzumace tohoto typu jídla mít, jsou hrozivé. Nadváha, vysoký cholesterol a zvýšené riziko infarktu myokardu jsou jejich typickými zástupci. Proto se ve svém důsledku může zdánlivě efektivní (rychlé) stravování stát velice nebezpečným. Podrobněji o problémech způsobených tímto druhem stravování pojednává i zdařilý dokument Super Size Me18. Ritzer rychloobslužné

si

stravovací

sice

pro

zařízení,

svou

analýzu

zdůrazňuje

vybral

však,

že

zejména principy

mcdonaldizace se objevují ve všech sférách. A ve všech jsou dopady její zdánlivé efektivity diskutabilní.

Další „…dimenzí mcdonaldizace je

18

USA, 2004, 100 min, Režie Morgan Spurlock. Hrají: Dr. Daryl Isaacs. Filmař Morgan Spurlock nesmí třicet dní jíst nic jiného než co je na nabídce McDonald´s. Stravovat se v tomto řetězci musí třikrát denně, musí si objednat vše co je v nabídce alespoň jednou a musí si dát XXL menu, pokud jek tomu vyzván. V průběhu tohoto měsíce Spurlock objíždí část US a rozmlouvá s odborníky v oblasti vyživování. (http://www.csfd.cz/film/166969super-size-me/) 26.4.2007

30

předvídatelnost, neboli úsilí umožnit lidem vědět, co mohou očekávat, kdykoli a kdekoli. Jejím cílem je svět, kde nejsou žádná překvapení“ (Ritzer 1996:103). Toto však není jediným významem vypočitatelnosti v Ritzerově podání. Všímá si také, že s tím, jak dnešní doba a dnešní organizace nejsou schopny operovat bez toho, aniž by oblasti jejich zájmu neměly podobu uchopitelných čísel, se na čísla převádí i věci a vlastnosti nevyčíslitelné nebo vyčíslitelné jen velmi obtížně. Kvantita se dnes rovná kvalitě, což kvalitě samé nepopsatelně škodí. Ritzerova vypočítalelnost má tudíž dva důsledky. Ztrátu kvality a růst konformity.

3.8.3 „Dejte mi nějaká čísla“

Důraz na kvantitu se ukazuje být přímo úměrný ztrátě kvality. Ritzer se podivuje nad tím, že se kvantifikace dostala i do oborů, kam se podle něj vyloženě nehodí, například do systému odměn pro doktory, kteří jsou placeni v závislosti na tom, kolik pacientů prohlédli/ošetřili či jim poradili19. Podle Ritzera je nasnadě, že tento systém, který nezohledňuje náročnost situace, bude ke škodě pacientům. Ritzer se podivuje nad tím, jak jednoduché bylo shrnout kvalitu středoškolského vzdělání do tří písmenek GPA, tedy studijního průměru, přičemž se naivně nezohledňuje kvalita vyučování ani další faktory mající nepochybně na míru vzdělanosti vliv. GPA rozhoduje v životě jedince o mnohém, podstatný je při přijetí na univerzitu a přihlíží se k němu i při vstupních pracovních pohovorech. Ritzer komentuje i tlak, který je na vysokoškolské učitele vyvíjen v oblasti publikace. O tomto tlaku se vyjadřuje jako o tlaku „publikuj nebo zahyň“ (Ritzer 1996:83). Má podle něho „neblahé následky, protože vede profesory k publikování méně kvalitních prací, ke spěchu dát dílo do tisku dříve, než je pořadně zpracované, anebo ke snaze publikovat s menšími obměnami 19

Tento systém se stává aktuálním s postupným vnikáním soukromých investorů do oblasti medicíny a zdravotnictví a následným konkurenčním bojem (Ritzer 1996:65).

31

stále jedno a totéž“ (Ritzer 1996:83). V profesionálním sportu je divácká atraktivita i kvalita sportu samotného snižována násilně vkládanými komerčními přestávkami. Ty rytmus hry narušují, protože hráči na ně nejsou z běžných utkání zvyklí, a obtěžují i diváky na stadionech, kteří po čas komerční přestávky musí pouze čekat, než skončí. Jejich zážitek z celé události pak může být neustálým čekáním na konec komerčních přestávek ovlivněn. I ostatní televizní programy jsou voleny nikoliv pro jejich kvalitu, ale pro jejich schopnost udržet diváka i po čas reklam. „Není to vysoká kvalita programu, která předurčuje, jestli bude nějaký program vysílán nebo ne, ale počet bodů (získaných během testování na vzorcích posluchačstva pozn.aut.) a v závislosti na tom příjem z reklamy“ (Ritzer 1996:87).

3.8.4 „Nemám rád/a překvapení“

V dnešní spleti všemožných řetězců a franšíz, které vypadají na celém světě stejně

a jejichž provoz je vázán smlouvami tuto stejnost

zaručujícími, je obtížné určit, zda je konformita lidí obecně důsledkem či příčinou. Z konformity plynou určitá negativa. Lidé si nepřejí žádná překvapení; raději zvolí známý standart, než aby riskovali horší služby. Existuje sice možnost, že neznámá „značka“ bude výrazně lepší či luxusnější, riziko zklamání je však příliš vysoké. Strach z neznáma a novoty se může projevit i ve zcela jiných společenských oblastech než jen ve stravování a ubytování. Podobně se projevuje například i xenofobie: lidé se ze strachu z neznáma brání skutečnému poznávání nových kultur. Ritzer komentuje

i

zvyšující

se

uniformitu

světa:

„Expanze

těchto

rychloobslužných podniků znamená, že se jednotlivé oblasti a města od sebe nijak moc neliší. (…) Národním a mezinárodním šířením rychloobslužných restaurací se potlačuje lidská touha po nových a odlišných zkušenostech. Tato touha je pak nahrazována touhou po jednoduchosti a předvídatelnosti“ (Ritzer 1996:130-131).

32

V dnešní době se snažíme předvídat dokonce i chování zvířat. Jejich „neracionální“ chování často jejich chovatelům kazilo příjmy, proto byly vyvinuty technologie, které se těmto nečekaným překvapením snaží zabránit, i v oblasti chovu. Přidáváním určitých látek do potravy můžeme zajistit rychlejší a hlavně jistý růst. Pokud tedy můžeme ovlivňovat základní podmínky růstu zvířat, nemusíme se obávat nepříjemných překvapení. Chovatelé ovlivňují podle potřeby také jejich denní režim. Pokud je vhodné, aby zvířata přibírala na váze, mají neustále den apod. Zásobování je spolehlivější a není závislé na rozmarech přírody. Pěkný příklad uvádí Ritzer v chovu mladého dobytka: Jelikož odběratelé nestojí o telecí maso, kde se vyvinuly svaly (které jsou při konzumaci tužší), a které není bledé, chovatelé nespoléhají na rozum dobytčete, že nebude moc poskakovat, a raději mu připraví podmínky, ve kterých se svaly vyvinout nemohou: „Aby jim svalstvo nezesílilo a nebylo tvrdé, jsou telata zavřená v maličkých stájích, kde nemají možnost pohybu, a jak rostou, nemohou se ani otočit. Uzavřením ve stájích se jim také znemožňuje žrát trávu, po které by jejich maso ztratilo bledou barvu. Ze stejného důvodu není ve stáji žádná sláma“ (Ritzer 1996:107).

3.8.5 Dehumanizace a fluktuace zaměstnanců

Ritzer považuje dehumanizaci, tedy nahrazování humánních technologií nehumánními, za velice závažný problém a nalézá ji všude tam, kde nalezl znaky mcdonaldizace. Pokud je totiž lidský faktor čím dál méně potřebný a lidé jsou užiteční zejména jako nástroje k vykonávání jednoduchých úkolů, které nejenže nevyžadují, ale přímo nedovolují žádnou kreativitu, svět se stává odosobněným místem, kde lidské vztahy nemají mít velkou důležitost. Ritzer vidí, že se neosobní prostředí dostalo i na univerzitní půdu. Kritizuje zejména přesně danou dobu trvání lekcí a anonymitu, která při

33

velkých objemech studentů zákonitě vzniká. Ze stejného důvodu není podle něj možné bližší seznámení studentů se svými vyučujícími, které by bylo přínosné pro obě strany. „Studenti se mohou cítit jako předměty, do kterých jsou vědomosti nalévány za pohybu po informační a hodnotící montážní lince“ (Ritzer 1996:131). Ritzer napadá stále populárnější počítačově hodnocené testy, kde má student zaškrtnout jednu nebo více správných odpovědí. Dřívější (velice neefektivní) formy, jako je například psaní esejů, Ritzer považoval za mnohem lidštější, umožňující ve větší míře projevit svůj názor. Ritzer upozorňuje na to, jak se z lidské komunikace stále víc vytrácí lidé samotní. Jako příklad dává telefonní automaty, které volajícího pomocí instrukcí dovedou tam, kam chtěl, spojení s operátorem přes ně však bývá záměrně velice komplikované. Osobní rozhovory se mění ve vyplňování formulářů a za vrchol těchto snah Ritzer považuje automatický self-check v některých hotelech. Ten sice pracuje neustále bez nároku na mzdu, účinně však brání jakýmkoli zvláštním (nestandardním) přáním a potřebám. Snahou byrokratického systému o kontrolu svých zaměstnanců i klientů (zejména velice omezenou nabídkou produktů) se omezuje lidskost a originalita. Neuvěřitelně

vysoká

fluktuace

zaměstnanců

v provozovnách

rychloobslužných jídelen20 nepodporuje vznik dlouhodobých sociálních svazků. Nejistota spojená s ustavičným hledáním práce a obživy má negativní dopady na lidskou psychiku. Tento jev je však něčím výjimečný; je nevýhodný jak pro zaměstnance, tak i pro zaměstnavatele. Náklady na zaučení nového pracovníka jsou poměrně vysoké, jeho loajalita však těmto nákladům nebude úměrná a bude se na úkor produktivity snažit maximalizovat své osobní zisky.

20

„Rychlojídelní průmysl má ze všech odvětví ve Spojených státech největší obměnu zaměstnanců – asi 300 % ročně. To znamená, že průměrný pracovník zůstává v rychloobslužné restauraci asi čtyři měsíce a v celém rychlojídelním průmyslu se personál za jeden rok vymění asi třikrát“ (Ritzer 1996:126).

34

3.8.6 Železná klec mcdonaldizace

Podobně jako další vědci zabývající se byrokracií i Ritzer dochází k závěru, že únik z pravidel, které dnes ovládají celý civilizovaný svět, bude velmi obtížný. Efektivita a racionalita se pro mnohé stala jejich životním smyslem. Žít jinak jim připadá jednoduše neefektivní. Proto si mnozí neumějí jinou situaci představit a pokud ano, neznamená to, že by v ní chtěli žít. Ritzer se také domnívá, že se mcdonaldizace vyvíjí postupně se společností a přizpůsobuje se jí. Je to jednoduše moderní styl života. V americkém prostředí, kde se lidé často stěhují za prací, může být McDonald´s jedním z mála pevných bodů, který se spolu s překročením hranice nemění. V poslední době se o úspěch procesů mcdonaldizace významně zasloužil osobní počítač, který racionalizační procesy činní jednoduššími. Tři hlavní faktory nám pomohou porozumět, jak se zdá, nezadržitelnému šíření mcdonaldizace. Za prvé je poháněna ekonomikou, zadruhé ji pokládáme za hodnotnou, a za třetí je v souladu s řadou specifických změn v celé společnosti. Z těchto důvodů je nejpravděpodobnější, že mcdonaldizace bude přibývat a konečným výsledkem bude železná klec mcdonaldizace (Ritzer 1996:139).

Ritzer se domnívá, že změna je možná, je však poměrně vzdálená. Pokud se společnost změní natolik, že se jí mcdonaldizace již nebude schopna přizpůsobit, mcdonaldizace zanikne. (Ritzer 1996:145).

3.9 Zygmunt Bauman Bauman ve svých úvahách odkrývá problémy, které přinášely a přináší stále postupující racionalizační procesy. Zejména jeho kniha Modernita a holocaust mnohé své čtenáře vytrhla z alibistických a sebeuklidňujících myšlenek na zdánlivě dávno minulé nebezpečí v podobě

35

koncentračních táborů. Bauman zde otevřel nepříjemné téma, a neštěstí koncentračních táborů popsal zcela jinak než jeho předchůdci. Z jiného, avšak souvisejícího pohledu se dívá i na dnešní společnost ve své další knize Tekutá modernita. Nestálost (vlastní například kapalinám, proto tekutá modernita) vidí jako znak naší západní společnosti. Tato nestálost se projevuje ve všech sférách života a je živena důrazem, který řád dnešního světa klade na ekonomický pohled. Jakýkoli neekonomický pohled nemá šanci na pozornost a už vůbec ne na úspěch. Změna současného systému je proto podle Baumana téměř nemožná a i přes neustálé zkoumání rizik nikdy nebudeme s to zcela odhalit globální důsledky našeho jednání.

3.9.1 Tekuté vztahy

Přirovnání dnešní modernity ke kapalině, která neustále mění svůj tvar, a prostor a čas pro ni nejsou nikterak důležité, je velice výstižné a skvěle ilustruje Baumanovu centrální myšlenku. Roztavení pevných těles (například dřívějších tradičních závazků) se ukázalo jako ambivalentní. Spolu s nimi se totiž rozpustily i síly, „které by ještě dokázaly otázku týkající se řádu a systému politicky nastolit“ (Bauman 2002:16). Je proto obtížné snažit se systém napadnout, a to proto, že jakákoliv podobná snaha je již předem zařazena do škatulky „irelevantní“. Nejdůležitější a zároveň jediný myslitelný je dnes pohled ekonomický, kterému racionální uspořádání zatím vyhovuje. Poté, co se stal tekutým systém, se tyto síly přesunuly i do každodenního života, který již není jasný a samozřejmý, jak tomu bývalo dříve: ,Za našich dnů již nejsou vzory a konfigurace „dány“, natož aby byly „samozřejmé“; existuje jich až moc, navzájem se srážejí, protiřečí si, jsou rozporné(…)` (Bauman 2002:19 uvozovky původní). Bauman i přes zdánlivou volnost výběru a „odbržděnost“ v jakékoliv oblasti vidí celkový řád jako velmi rigidní právě proto, že jednotlivé subsystémy

36

jsou provázány jediným „racionálním“ – správným pohledem, a to ekonomickým. Toto je podle Baumana velice svazující. Zásadní vlastností modernosti je podle Baumana „měnící se vztah mezi prostorem a časem“ (Bauman 2002:20), které také oba postupně pozbývají své důležitosti. Moderní doba tak přináší naprosto novou verzi Foucaultova panoptika, které je mnohem účinnější a nezávisí na dvou, pro původní verzi zásadních, aspektech, tedy na prostorovém uspořádání a na mnoha lidech vykonávajících dohled nad takovým zařízením a jeho údržbu. Moc je tak výrazně flexibilnější a není omezena místně. „Konec Panoptika je předzvěstí konce éry vzájemné vazby…“(Bauman 2002 :25). Sociální dezintegrace není podle Baumana jen vedlejším efektem, ale zároveň předpokladem „nové techniky moci, která jako svých hlavních nástrojů používá umění nevázanosti a rychlého úniku. Aby moc dosáhla svobody globálně plynout, je třeba zbavit svět plotů překážek, opevněných hranic a kontrolních stanovišť. Každá hustá a pevná síť sociálních vazeb, především územně zakořeněná semknutá síť je překážkou, kterou je třeba odstranit z cesty“ (Bauman 2002 :29). Znakem dnešní doby, který těmto snahám napomáhá, je chatrnější kvalita a větší jednorázovost čehokoliv, od příborů na jedno použití až po lidské vztahy.

3.9.2 Modernost holocaustu

V méně abstraktní rovině popisuje Bauman vlastnosti modernity a s ní spjaté racionality na příkladu událostí z druhé světové války. Podle jeho názoru je potřebné zařadit tabuizovanou problematiku holocaustu do sociologických diskusí. Bauman bere holocaust jako něco, co naši dobu nevratně pozměnilo a mělo by být nadálou hrozbou, nikoliv smutnou kapitolou v dějinách. Sám tvrdí nejen to, že holocaust nebyl žádnou anomálií, ale že přímo vyplývá z podstaty moderní, vysoce racionální a byrokratizované, doby, kdy se hledají nejefektivnější a nejlevnější řešení.

37

Doby, ve které nikdo není nenahraditelným a kde jsou lidé vzdáleni od výsledků své práce v takové míře, že si řetězec spojující jednotlivé činnosti, vedoucí třeba k vyhlazování, vůbec nespojí. To jim umožní žít dál klidně a bez výčitek svůj rodinný život s pocitem dobře odvedené práce. Podstatou Hitlerovy představy o judenfrei říši nebylo přímo vyhlazování. Vyhlazování bylo výsledkem čistě praktické kalkulace, která ukázala, že právě toto možné řešení je tím nejefektivnějším. A změnilo se snad něco na našem způsobu myšlení? Nehledáme stále efektivní, levná řešení? Není snad právě tohle podstatou moderní doby? Bauman si i sám odpovídá: „Ano je!“ Mechanismy, které celou tu vražednou mašinérii umožnily, nebyly odstraněny, a co hůře, nebylo na ně ani upozorněno. Jako vděčné vysvětlení posloužila německá povaha… Organizace, přesnost a dělení práce na malé úseky, jež byly velmi vzdálené jak od počátku celého řetězce, tak od jeho krutých konců, by se snad dala nazvat „obdivuhodnou“. Dehumanizace Židů umožnila i samotným strůjcům celé smrtící mašinérie uvažovat o nich bez stopy soucitu či lítosti. Jejich morální vědomí nijak neutrpělo.

Jak již bylo na

začátku uvedeno, principy, které masové vyhlazování umožnily, stále existují a ve spojení s rozvíjejícími se informačními technologiemi představují nebezpečí ještě větší. Pro piloty bombardérů je shození vraždících pum otázkou zmáčknutí „knoflíku“. Výsledek onoho zmáčknutí však neuvidí a mnozí si jej ani neuvědomí. Informační technologie, pro které je efektivnější mít lidi zařazené pod čísly, jsou ideálním partnerem a služebníkem byrokracie a jsou dnes velice oblíbené. Bauman popisuje a kritizuje racionálnost modernity na více úrovních. V první si všímá toho, jak moderní doba stále více nahrává mocným k tomu aby si svůj vliv drželi a prohlubovali ho. Dělá to i za vysokou cenu, jakou je stále se prohlubující sociální dezintegrace a všechny negativní jevy, které si s sebou nese. Na příkladu holocaustu se naopak snaží upozornit na nebezpečné mechanismy, které moderní doba stále a

38

s oblibou využívá. Srozumitelnost jeho argumentů je až zarážející. Stále více se srozumitelným stává i fakt, že události holocaustu byly děsivě „normální“ a „logické“. Jasný je i Baumanův záměr přimět čtenáře přijmout fakt, že genocida je stále „potencialita, která se může změnit v realitu, nastanou-li správné podmínky“(Bauman 2003:330).

3.10 Shrnutí Pokusme se tedy zamyslet nad výše uvedenými autory a jejich obavami a kritikami. Jak je z textu vidět, různí autoři kriticky uvažují ve velmi neuspořádaných rovinách. Proto je text zdánlivě nesourodý. Při hlubší analýze však můžeme vysledovat čtyři úrovně kritiky, které vždy tvoří dva a dva póly. Jelikož není vždy možné jednoznačně přiřadit autora k tomu či onomu pólu, budeme jednotlivé autory zasazovat do modelu podle souřadnic, které jim byly přiděleny na základě rozboru jejich názorů. Prvními protipóly jsou abstraktní dopady a konkrétní dysfunkce. Okraje druhé osy tvoří kritické úvahy o negativních jevech, které racionalizaci provázejí na úrovni státu, potažmo celé západní společnosti (makro rovina) a negativa konkrétní, projevující se zcela reálně přímo v jednotlivých organizacích (mikro rovina). Mnoho autorů dává různé jevy do souvislostí, proto je potřeba je umístit individuálně21.

21

Zygmund Bauman se v modelu objevuje dvakrát. Nejde zde však o chybu, ale o diametrálně odlišné pohledy na racionalizaci a byrokracii v jeho dvou knihách Modernita a holocaust a Tekutá modernita.

39

Tabulka 1: Model22 jednotlivých úrovní kritiky racionalizace a byrokracie. Mikro rovina Bauman tek utost

Bourdieu Marx

Konkrétní dysfunkce

Merton Abstraktní dopady

Ritzer

Weber

Bauman holocaust

Crozier

Makro rovina

Pokusme se tedy toto rozložení v souladu se shrnutími názorů jednotlivých autorů zdůvodnit. Je zajímavé si uvědomit, jak je problematika byrokracie mnohoúrovňová a jak na sebe jednotliví kritici nenápadně navazují. Bourdieu například sdílí s Marxem poněkud vyšší abstraktnost. Jejich kritika se týká spíše celkového uspořádání než jednotlivých dysfunkcí v organizacích. Bourdieu se konkrétně zaměřuje na politickou autoritu organizovanou byrokratickým úřadem a sleduje, jak si kontrolou vzdělávacího systému byrokratický stát zajišťuje klidnou sebereprodukci. Marx je taktéž poměrně abstraktní, funkčnost byrokratického modelu však 22

Model byl vytvořen pro lepší orientaci v rovinách kritik jednotlivých autorů. Vsazení jednotlivých autorů do různých rovin je v něm jasnější a lépe vyplynou v textu těžko rozpoznatelné souvislosti.

40

podle něj záleží na tom, kdo vlastní výrobní zdroje. Podobná poloha (z pohledu makro/mikro osy) nás nepřekvapí ani u Baumana (Tekutá modernita) a Bourdieu, kteří jsou oba známí svou schopností globálního pohledu na problematiku. Určité spojení nalezneme také když se zaměříme na dvojici Ritzer – Merton. Oba dva autoři svou kritikou pojímají jak mikro, tak makro rovinu. Ritzer sice mluví konkrétněji, ale jeho záběr se zdaleka neomezuje jen na rychloobslužné restaurace – ty mu slouží pouze jako příklad globálně se šířícího fenoménu mcdonaldizace. Mertonova analýza dysfunkcí je univerzálně použitelná pro všechny stanovené úrovně. S Baumanovou Tekutou modernitou sdílí právě univerzální možnost aplikace na konkrétní prostředí v organizaci i na společnost jako takovou. Zajímavý vztah se objevil ve dvojici Bauman (Modernita a holocaust) a Crozier. Zdánlivě nesrovnatelné texty po vložení do modelu ukázaly, že oba dva se zabývají spíše mikroúrovní analýzy. Každý se však specializuje na jinou oblast z hlediska obecnosti použití. Zatímco Michael Crozier

detailně

popisuje

dysfunkce

v konkrétních

byrokratických

institucích, Bauman popisuje podrobně, jaké důsledky může mít racionalizace na celospolečenský systém. Jako jednoznačně nejproblematičtější se ukázalo být zařazení Maxe Webera, a to z toho důvodu, že Weberovy názory jsou (podobně jako Mertonovy) univerzálně aplikovatelné. Přesto jsem ho v modelu neumístila do středu, ale blíže abstraktní rovině, a to zejména proto, že jeho analýza vycházela z popisu legálního panství, původně se tedy jednalo o legitimizaci moci nad společností. Weberova blízkost s Mertonem ani Ritzerem není v žádném případě náhodná. Oba dva z něj, více než jiní zmínění autoři, vycházeli.

41

4.

ALTERNATIVNÍ

ORGANIZACE

A

FORMY

ORGANIZOVÁNÍ Organizace můžeme považovat za alternativní v mnoha ohledech. Pro potřeby této práce budeme za alternativní organizaci považovat každou, která se bude snažit o dosažení charakteristiky alternativní organizace, jak je popisuje Jan Keller ve své knize Sociologie byrokracie a organizace. Míra alternativnosti může být různá. Organizace bude tím více alternativní, čím více charakteristik bude splňovat a čím hlouběji.

4.1 Odlišnosti alternativních organizací (převzato z Keller 2001: 154-155) Charakter moci Oproti

čistě

byrokratickým

organizacím

se

v organizacích

alternativních klade důraz na „schopnost lidí chovat se disciplinovaně i bez formálního donucení a kooperovat s ostatními dobrovolně“ (Keller 2001:154). Pravidla jsou v alternativních organizacích přijímána obecným souhlasem a všichni se podílí i na formulaci cílů. Povaha pravidel Byrokratické organizace jsou řízeny formalizovanými, psanými pravidly, která se snaží postihnout maximální počet vzniklých situací. Pravidla v alternativních organizacích se nesnaží postihnout každou situaci, kladou důraz na individuální posouzení jednotlivých případů, na kterém participuje větší množství lidí. Sociální kontrola V byrokratických

organizacích

je

zdrojem

sociální

kontroly

hierarchická struktura. V alternativních organizacích je sociální kontrola zajišťována povahou osobních vztahů mezi jejími členy. Důraz na morální normy je zde podstatně větší.

42

Sociální vztahy Oproti vztahům neosobním v byrokratických organizacích, jejichž povaha vychází ze struktury a hierarchie organizace, je v alternativních organizacích patrná „inspirace komunitními ideály“ a vztahy mezi členy se neomezují na pracovní kontakt a bývají afektivně zabarveny. Rekrutace členů a jejich kritéria Byrokratické organizace využívají pro nabírání nových členů systému zkoušek, alternativní kladou větší důraz na význam osobních vztahů a osobní zainteresovanost zájemců.

Způsob motivace V byrokratických organizacích má motivace nejčastěji formu peněžní odměny či odměny, jejíž účel je zvýšit pohodlí či ulehčit situaci. Práce

v alternativní

organizaci

přináší

také

nemateriální,

morální

uspokojení. Lidé pracující v takovýchto organizacích jej zpravidla ocení víc než odměnu jiného charakteru.

Sociální rozvrstvení V alternativních organizacích není status závislý na funkci a hierarchické uspořádání zde nebývá tak zjevné jako u organizace byrokratické. Rozdíly mohou být snižovány například pravidelnou rotací všech funkcí.

Horizontální diferenciace Pro byrokratické organizace je příznačná důsledná dělba práce a z ní plynoucí specializované role. Alternativní organizace se snaží horizontální diferenciaci zrušit tím, že jednotlivé role jsou definovány obecně, důraz je kladen na týmovou práci a je zde snaha o rovnoměrné informování všech členů.

43

4.2 Teorie sítí Tato teorie, představená Manuelem Castellsem, je z hlediska svých důsledků velmi často zpochybňována. Potřeba nového pohledu se vynořila na konci 60. let 20. století, kdy kritika byrokracie a „masové společnosti, které moderního člověka za příslib zajištění údajně zbavují veškeré nezávislosti, spontaneity a autenticity“ (Keller 2004:32). Systém sítí je stále byrokratický, množství předpisů se nijak nesnížilo. Teorie sítí přinášela řešení v nahrazení vysoce centralizovaných formálních organizací mnoha menšími a flexibilnějšími. Změna spočívá zejména v odstranění části hierarchie. Odstranění přebytečné hierarchie nepřineslo změny v dalších oblastech, pro které byla byrokratická organizace kritizována. Právě naopak; přibyly některé nové problémy. Velké vertikální organizace se změnily v sítě malých specializovaných. Konkurenční boj měl plnit funkci dohledu a kontroly, být zárukou kvality, kterou v hierarchické organizaci zaručoval střední management. Externalizace nákladů, kterou tato změna a následné zeštíhlení přineslo, přenesla náklady na sociální stát a rodiny či jednotlivce. Smluvní vztahy byly v rámci flexibility uzavírány na krátkou dobu. Toto spolu se zeštíhlováním přineslo větší míru nezaměstnanosti, více částečných úvazků a časté střídání zaměstnání. Vzniklou společnost popisuje například Daniel Bell ve své Rizikové společnosti. .

V diskurzu osvobození jsou sítě: „zcela rovnostářským uspořádáním,

v jehož rámci má každý z účastníků naprosto stejné právo navazovat kontakty s kýmkoliv druhým a udržovat je po tak dlouhou dobu, po kterou je pro něj daný kontrakt výhodný“ (Keller 2004:35). Dávající všem, jak firmám, tak zaměstnancům tu pravou svobodu a nezávislost. Výhody sítí dostávají zcela nový rozměr spolu s výrazným rozvojem komunikačních technologií a technologií obecně.

44

Jiné pohledy tyto výhody zpochybňují a upozorňují na to, že nerovnosti stále existují a že velké podniky, které se zbavily své vertikální struktury, jsou ještě mocnější než dříve23. Subdodavatelé, kteří jsou malí a nemají možnosti, jakými velké firmy disponují, jsou v konkurenčním tlaku nuceni neustále slevovat, často až pod hranici nákladů. Rozhodnout, zda sítě přinesou více dobrého než zlého, nebude jednoduché. Z pohledu kritiků byrokracie nezmírnily dehumanizaci ani jiné ze sporných bodů. Navíc se nijak výrazně netýkají státní správy, která je častým adresátem kritiky. Jan Keller se však domnívá, že: „Pokud se naopak ukáže, že fungování sítí vede k radikální de-konvencionalizaci, pak by nástup společnosti sítí znamenal podobnou historickou revoluci, jakou bylo nahrazení tradiční společnosti společností moderní. (Keller 2004:35).

4.3 Komunity Podle Martina Parkera je možnou alternativou výrazné zmenšení organizací – nikoli jen zeštíhlení, jak tomu bylo v teorii sítí, ale také vytvoření jakýchsi komunit24 s omezenou maximální velikostí. Vytvořením a ochranou malých lokálních organizací by se omezily mnohé negativní jevy. Mnohem známější než Parker je však v souvislosti s komunitami Ferdinand TÖnnies, který ve své slavné sociologické práci Gemeinschaft und Gesellschaft z roku 1887 popsal rozdíly mezi komunitou a společností a vyjádřil obavu, že s postupující industrializací se spíše rodinné vztahy a vazby budou vytrácet.

23

„…dominantní účastníci mohou své výjimečné postavení upevňovat nejrůznějšími dohodami o spolupráci, rozdělováním trhů či přímo fúzemi“ (Keller 2004:35). 24 Pod pojmem komunita rozumíme „sociální útvar, jehož příslušníci jsou spojeni určitou spřízněností“. Tento útvar je „propojený příbuzenskými vazbami, sprostorovými hranicemi“ (Jandourek 2001:127). Sociologický slovník uvádí i, že komunita „označuje někdy i skupinu společně žijících osob, jejichž cílem je alternativní život v moderní konzumní společnosti

45

Gemeinschaft – komunita se od společnosti pro TÖnniese lišila v několika aspektech. Vztahy uvnitř ní byly trvalé a intimní, neomezovaly se pouze na určitou (například pracovní) oblast. Status si nebylo nutno zasloužit, jako tomu je ve společnosti, v komunitě status vyplýval z tradice. Komunita byla vázána územními hranicemi a příbuzenské vztahy zde hrály velkou roli. Společnost naopak přinášela neosobní, anonymní a odcizené prostředí. (TÖnnies 1963). TÖnnies již ve své době zastával velmi konzervativní postoj a prosazoval zachování principů tradiční společnosti (Jary 1991:98). Pro přiblížení principu komunit však jeho koncept můžeme použít i v této práci. Parker na TÖnniese nijak zvlášť nenavazuje. Jeho argumenty, proč je komunitní způsob vhodnější, nevyplývají z úcty k tradicím, ale tvrdí, že malé organizace jsou vždy mnohem méně nebezpečné, protože jejich možnosti jsou omezené. Pokud škodí, nebudou tak činit ve velkém, nebudou ani schopny ovlivňovat případné legislativní změny a podobně. Lidé organizovaní do menších neanonymních uskupení budou plnit své úkoly svědomitěji a s větším zájmem. Menší neanonymní skupina bude vytvářet větší sociální tlak. Lidé v komunitě též nebudou tolik odtrženi od výsledků své práce, jako tomu je ve velkých formálních organizacích. Lidé odpovědní za rozhodování nebudou vydávat nesmyslné příkazy, protože budou přímo konfrontováni s jejich dopady. Pokud by byl svět organizován do malých organizací, dramaticky by se snížila míra homogenizace, jakou nám dnes nutí velké nadnárodní korporace. Parker nevidí v záplavě nařízení důvod, proč by se velkým organizacím nemohlo nařídit rozdělení, pokud by dosáhly určité stanovené velikosti. Menší organizace by byly snadněji lokálně ovlivnitelné, ať už formálně či neformálně. Předpokládá, že na lokální úrovni se obnoví morální cítění a organizace budou nuceny poskytovat kvalitní služby. Další nespornou výhodou je podle Parkera zmírnění zatížení životního prostředí. Pokud budou organizace operovat lokálně, nebudou si

46

moci dovolit výrazně zamořovat své „domácí“ životní prostředí. Pokud by to přesto činily, způsobené škody by byly výrazně menší než škody působené velkými podniky. Sociologický slovník uvádí i to, že komunita „označuje někdy i skupinu společně žijících osob, jejichž cílem je alternativní život v moderní konzumní společnosti (Jandourek 2001:127). Příkladem takové komunity může být kodaňská squatterská čtvrt Christianie25 nebo izraelské kibucy.26

4.4 Kolektivistické organizace (Handel 2003:357-360) Kolektivistická organizace se od přísně racionální, byrokratické odlišuje v různých dimenzích, které popisuje Joyce Rothschild-Whitt ve svém článku (Handel 2003:461). Tyto charakteristiky se plně shodují s charakteristikami alternativní organizace, které popsal Jan Keller. Výhodou kolektivního vlastnictví je větší efektivita, nevýhodou pomalé rozhodování.

25

Jednou z nejznámějších komunit je pravděpodobně kodaňská čtvrt Christianie. Do roku 1971 tato asi třicetihektarová oblast sloužila jako vojenské kasárny. V roce 1971, po odstěhování armády, prostor obsadilo asi tisíc squatterů. Začali se okamžitě organizovat a bylo obtížné je z místa vyhnat. Christianie byla na tři roky prohlášena za oblast „sociálního experimentu“. Komunita se však navzdory očekávání za tu dobu nerozpadla. Právě naopak, vytvořila si své vnitřní zákony i svou samosprávu a žila čilým vnitřním životem. Vznikly zde chráněné dílny, ochotnická divadla a uplatnění našly stovky jinak problematických i asociálních jedinců. Projekt sociálního experimentu byl prodloužen, pořádá se zde mnoho kulturních akcí a zástupkyně čtvrti je od roku 1974 členkou městské rady. Dnešní Christianie je jednou z hlavních turistických atrakcí Kodaně. (www.squat.net, www.Medaci.cz) 26 Kibuc je zemědělská či průmyslová osada na území Izraele. Hospodaří se zde formou kolektivního vlastnictví. Výdělek komunita investuje zpět do péče o své členy. Děti jsou vychovávány společně a rodiče pouze „navštěvují“. Jídla se celé osadě podávají ve velkých jídelnách. Majetek je společný a členství v komunitě je dobrovolné, pokud se člen rozhodne odejít, podle doby strávené v kibucu je mu vyplaceno určité množství peněz aby mohl začít nový život.

47

Družstva se objevila koncem šedesátých let a v sedmdesátých letech minulého století spolu s jinými hlasy bránícími se tehdejší společnosti. Motivem pro jejich vznik může být jak tvorba zisku, tak například zachování pracovních pozic či dosažení ideologických cílů. Jsou plně vlastněny zaměstnanci a ti se mohou svobodně rozhodnout, kterou cestu zvolí. Jednou z možností je, že všichni zaměstnanci rotují na všech pozicích a platy jsou stejné. Další možností je, že si organizace najme manažera, případně několik nezbytných odborníků pro odborné řízení. V případě nespokojenosti však mohou tyto pracovní síly kdykoliv odvolat. Otázkou zůstává, proč nejsou tyto organizace více rozšířené. Rothschild-Whitt se domnívá, že důvodem může být absence podpůrných externích organizací, zajišťujících například financování a asistenci obecně. Domnívá se také, že tento druh organizací není mezi byrokratickými institucemi oblíben proto, že podobné systémy organizování ohrožují legitimitu těch stávajících. Kolektivistické organizace však mají i spoustu rizik. Pokud se stanou úspěšnými, je jejich převedení na běžné organizace orientující se pouze na zisk velmi lákavé. Pokud se taková organizace s úspěchem rozrůstá, původní zaměstnanci a vlastníci akcií zpravidla nejsou příliš ochotni své akcie přerozdělovat nově příchozím. Vznikají tak dvě úrovně zaměstnanců a zároveň hierarchie.

4.5 Shrnutí Pokud bychom chtěli seřadit výše popsané formy alternativních organizací od „nejalternativnější“ po nejbližší byrokratické, model by bezpochyby vypadal následovně:

48

Tabulka 2: Míra „alternativnosti“ zmíněných organizačních forem Všepojímající Komunita

Byrokratická

Alternativní

Kolek tivistick á org. Omezující se pouze na pracovní záležitosti

Sítě

Z modelu je jasně vidět, že rozdíly mezi jednotlivými typy alternativních organizací jsou značné. Nejvíce patrný rozdíl je mezi „sítěmi“ a komunitami. Sítě naplňují pouze některé charakteristiky nebyrokratické organizace, a to zejména neexistenci tak výrazné hierarchie a naopak zvýšený výskyt krátkodobých vztahů, které se navíc omezují pouze na pracovní záležitosti27. Kolektivistické organizace jsou svou polohou blíže komunitám, tato blízkost je způsobena zvýšeným sociálním tlakem a kontrolou, která se objevuje v takto uspořádaných organizacích. Jejich závislost na ostatních byrokratických organizacích

je v hlubší de-

byrokratizaci omezuje. Limitující jsou rovněž lákavé možnosti prodeje podílů a přijímání nových pracovníků, pokud se takové organizaci začne dařit. Ve srovnání s komunitami je zde však míra sociální kontroly mnohem 27

Život v nejistotě popisuje v své knize Riziková společnost Ulrich Beck

49

menší, jelikož se omezuje téměř výhradně na pracovní záležitosti. Komunity představují jakýsi protipól organizaci sítí, silné afektivní vztahy v ní kontrastují s krátkodobými a lhostejnými vztahy společnosti sítí. Komunity naplňují Kellerovu deskripci alternativních organizací v největší míře. V dnešní společnosti jsou legitimizovány zejména neutuchající kritikou byrokracie a organizace, která stále více svazuje jednání jak organizací, tak i jedinců.

5 ZÁVĚR V souladu se stanoveným cílem se po analýze hlavních argumentů a výhrad vůči byrokracii a přibývající racionalizaci objevily hledané souvislosti mezi jednotlivými rovinami těchto různorodých kritik. Důkladným zamyšlením a snahou o umístění jednotlivých autorů do modelového grafu vyplynuly některé nečekané souvislosti a shody i mezi autory, kteří běžně v souvislostech organizačních studií srovnáváni nejsou. Společné charakteristiky byly zjištěny například u Michaela Croziera a Zygmunda Baumana, kteří oba popisují, jaké dopady může mít byrokratizace na konkrétní jedince, ať už zaměstnance v Crozierově případu nebo na Židovské etnikum u Baumana. Baumanův a Mertonův společný znak – možnost aplikace jak na abstraktní tak na konkrétní dysfunkce – se například liší od společného zájmu Bourdieu a Baumana postihnout zejména to, jak přibývající racionalizace ovlivňuje celou společnost. Objevily se tedy již zmiňované mantinely, byť je prostor mezi nimi značně široký. Autoři kritizují byrokracii s přihlédnutím k jejím možným následkům, které mohou být abstraktní (dehumanizace) nebo konkrétní (čekání na úřadech ve frontách) a mohou ovlivňovat jak celou společnost, tak i jedince. Tyto roviny se mohou libovolně prolínat a vytvářet tak různé úrovně kritik.

50

Ve druhé části práce jsem použila Kellerova shrnutí znaků alternativních organizací a tři vybrané podrobněji popsala. Obdobně jako v první části jsem i zde vytvořila pracovní model, který mi umožnil porovnat jednotlivé znaky popsaných alternativ. Kellerově popisu vyhovovaly nejvíce komunity, které tedy můžeme označit jako jednoznačně „nejalternativnější“ ze všech zmiňovaných možností. Komunity nejvíce kontrastovaly s teorií sítí, které naopak od byrokratického modelu uhnuly jen minimálně, a to zejména v zúžení hierarchické pyramidy. Většinu ostatních jevů, pro které jsou byrokracie kritizovány, jako je odlidštění a podobně, se síťové organizaci nepodařilo (snad záměrně) vymýtit. Kolektivistické organizace svou alternativnost projevily například ve zvýšené míře sociální kontroly, která se však omezovala téměř výhradně na pracovní prostředí. Snaha o nehiearchický systém je patrná i u těchto organizací. S postupným růstem se však snaha o vzájemné skloubení racionalizace (nezbytně nutné pro dosažení uspokojivých výsledků) nebyrokratičnosti ukazuje jako obtížně dosažitelná. Obecný závěrem tedy zůstává, že velikost je jednoznačně limitujícím faktorem alternativnosti. Zajímavý v těchto souvislostech je Baumanův názor, že v postmoderně vyvíjející se společnosti bude patrný přechod od ,hardwarové neboli také těžké modernosti – modernosti posedlé velikostí, modernosti typu „čím větší, tím lepší“ (Bauman 2002:182 zvýraznění původní) k modernosti „softwarové“ – lehké, kde ,jediným zájmem manažerů jsou „minimální a rozvolněné formy organizace, které lépe odpovídají proudu“ (Bauman 2002 :187 zvýraznění původní), tedy jeho vizi tekuté modernity.

5.1 Diskuse Bylo by jistě velice zajímavé přidat do modelu další autory a sledovat, jak se jejich argumenty na různých úrovních překrývají.

51

Mnohodimenzionalita kritik byrokracie by poté byla patrně lépe uchopitelná a zkoumatelná. Metoda pro určování „souřadnic“ jednotlivých autorů je snad dostatečná pro cíle této práce, pro další případné použití načrtnutého modelu by však bylo vhodné ji dále rozpracovat. Ve druhé části práce (při analýze alternativních forem organizací) by bylo vhodné přidat zejména takzvaný „soft management“, který by vyplnil prostor v prvním kvadrátu grafu, čímž by se model stal vyváženějším.

52

6 POUŽITÁ LITERATURA 1. Bauman, Z. 2003. Modernita a holocaust. Praha: Sociologické nakladatelství 2. Bauman, Z. 2002. Tekutá modernita. Praha: Mladá fronta 3. Beck, U. 2004. Riziková společnost. Praha: Sociologické nakladatelství 4. Berger, P. a Luckman, T. 1999. Sociální konstrukce reality. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 5. Bourdieu, P. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum 6. Crozier, M. 1964. The Bureaucratic Phenomenon. Chicago: University of Chicago Press 7. Giddens, A. 1999. Sociologie. Praha: Argo 8. Grusky. O. 1981. The Sociology of Organizations. New York: Free Press 9. Handel, M.J. ed.2003. The Sociology of Organizations. Classic, Contemporary and Critical Readings. London: SAGE Publications 10. Jandourek, J. 2001. Sociologický slovník. Praha: Portál 11. Jary. D. 1991. Collins Dictionary of Sociology. Glasgow: Harper Collins Publisher 12. Keller,J. 2001. Sociologie byrokracie a organizace.Praha:Slon 13. Keller,J. 2004. Dějiny klasické sociologie. Praha:Slon 14. Lovriš, M. 2003. Byrokratická organizace a problém dehumanizace. Brno: rukopis 15. Marx, K.,Engels, B. 1956. Spisy. Svazek I. Praha: Státní nakladatelství politické literatury 16. Marx, K. 1967. Odcizení a emancipace člověka. Praha: Mladá fronta 17. Merton, R.K. 2000. Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství 18. Parker, M. 2002. Against Managment. Organization in the Age of managerialism. Cambridge : Polity Press 19. Pluhař, K. 2006. Jídelna McDonald´s jako racionální organizace. Brno: rukopis. 20. Ritzer, G. 1996. Mcdonaldizace společnosti. Praha: Academia 21. Šanderová, J. 2005. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách. Praha: Sociologické nakladatelství 22. TÖnnies, F. 1957. Community & Society. Michigan: Michigan State University Press 23. Všeobecná encyklopedie. 1999. Praha: Diderot 24. Weber, M. 1997. Autorita, etika a společnost. Praha: Mladá fronta

53

7 OSTATNÍ ZDROJE 1. Internetová encyklopedie Wikipedia dostupná na www.wikipedia.com, www.wikipedia.cz 2. Internetový článek o Frederiku Williamovi I. Dostupný na www.xs4all.nl/~kvenjb/madmonarchs/fredwil1/fredwil1_bio.htm 3. Internetové stránky zabývající se squattingem www.squat.net, www.Medaci.cz

8 SEZNAM TABULEK .

1. Tabulka 1: Model jednotlivých úrovní kritiky racionalizace a byrokracie 2. Tabulka 2: Míra „alternativnosti“ zmíněných organizačních forem

54

9 JMENNÝ REJSTŘÍK B

R

Bauman,Zygmund…………… .. ……6, 35-39, 41, 50, 51 Beck, Ulrich.…………………………………………...49 Bernot, Lucien ………………………………………...24 Blancard, René ………………………………………...24 Bourdieu, Pierre, Felix………………. .17-19, 40, 41, 50 Bonaparte, Napoleon……………………….…… .…...10

Ritzer, George………………… ................ ....6, 26-35, 41 Rothschild-Whitt, Joyce …………………………...47-48

S Spurlock, Morgan…………………………… ........ ..…30

C Castells, Manuel............................................................ 44 Crozier, Michel… .............................. 7, 12, 17-26, 41, 50

T Taylor, Winslow, Frederick……………………..... .26-27 TÖnnies, Ferdinand……………………………..…45, 46

F Ford, Henry… ..... …………………………………...…27

W

Foucault, Michael......................................................... 37

Weber, Max…...………6, 7, 10-12, 13, 15, 16, 25, 26, 41

Frederick William I ....................................................... 12

G Giddens, Anthony ......…………………………………..9

H Handel, J. Michael………………………………….47-48 Hitler, Adolf…………………….………………..…10,38

I Isaacs, Daryl.................................................................. 30

K Keller, Jan…

8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 20, 22, 24, 25, 42, 44, 45, 50, 51

L Levitt, Abraham ...................................................... 27-28 Lovrtiš, Michal........…………………………….………9

M Machiavelli, Niccolo ..................................................... 20 Marx, Karl.……………………….….6, 12-15, 16, 20, 40 Merton, Robert,King .………………12, 16-17, 19, 41, 50

P Parker, Martin………………………………………45-46 Parsons, Talcot …………………………………….16, 20 Pluhař, Karel . ………………………………………….26

55

10 ANOTACE Práce se zabývá dvěma základními tématy. Zaprvé se jedná o shrnutí kritik byrokracie a racionalizace u některých sociologů a jejich zasazením do souvislostí. Zadruhé se snažím stručně přiblížit některé předkládané alternativy. První část se tedy snaží nalézt podobnosti mezi kritikami sociologů, záměrně vybraných tak, aby pole názorů bylo pestré. Těmto sociology jsou Max Weber, Karl Marx, Robert K. Merton, Pierre Bourdieu, Michael Crozier, George Ritzer a Zygmund Bauman. Podobnosti nacházím zasazením jednotlivých názorů do dvourozměrného pomocného modelu, ve kterém se ukazují jak očekávané podobnosti (například mezi Weberem a Mertonem), tak podobnosti možná překvapivější (například mezi Baumanem a Crozierem). Druhá část, v podobném duchu představuje tři velice odlišné alternativní formy organizace (teorii sítí, komunity a kolektivistické organizace). Stručně popisuje základní principy jejich fungování a stejně jako v první části je pro větší názornost vkládá do modelu, který odhaluje ve kterých aspektech jsou si jednotlivé varianty vzdálené či naopak blízké. Přestože jsou kritiky byrokracií a racionalizace i jednotlivé alternativy značně různorodé, v obou případech jsou v práci vyznačeny hranice, které mají jednotlivé teorie společné a dají se podle nich tedy porovnávat. Počet slov: 11 955

56

10.1 Abstract

This work considers two main topics. First, it summarizes and contextualizes critiques of bureaucracy and the process of rationalization in works of some well known sociologists; secondly, it briefly introduces some possible alternatives to bureaucracy. The first part tries to find the similarities among different theories, which have been carefully chosen in order to present as many perspectives as possible. The sociologists discussed are Max Weber, Karl Marx, Robert K. Merton, Pierre Bourdieu, Michael Crozier, George Ritzer and Zygmund Bauman. With the help of a two-dimensional model, I have found some expected similarities, like between Weber and Merton, but some less obvious parallelisms like in the case of Bauman and Crozier, too. The second part names three possible alternatives to the bureaucratic way of organizing. These alternatives are the network society, community life and the collectivistic organizations. It comments briefly on the basic characteristics of each and similarly to part one, it places them into a model. If seen through this, the similarities as well as the differences shall come forward and be recognizable more easily. Even though both the critiques and the mentioned alternatives are quite different in both cases I have found boundaries which make it possible to compare and contrast them. Words: 11 955

57

58