MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie
Pavel Pospěch Nákupní centra a veřejný prostor: studie o regulaci městského prostoru Disertační práce
Školitel: doc. PhDr. Radim Marada, PhD. Brno 2012
Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval sám a veškeré zdroje jsem uvedl v seznamu literatury.
Pavel Pospěch
Poděkování Chtěl bych poděkovat všem, jejichž slova v této práci přímo či nepřímo cituji. Manažeři nákupních center, architekti, developeři a lidé bez domova mi ochotně věnovali čas, který mohli strávit jinak, než s mými zvědavými otázkami. Radim Marada mou práci vedl a staral se o to, abych na ní mohl nerušeně pracovat. Lenka Prokopová mě zavedla mezi bezdomovce a pomáhala mi se mezi nimi neztratit. Za spoustu nápadů, ať si našly cestu do této práce nebo ne, vděčím diskusím se svými kolegy a spolužáky, zejména s Lucií Galčanovou a Petrem Matouškem. Za pomoc s revizí textu jsem vděčný Kateřině H. Hanzlíkové. Za povzbuzení a přátelskou pomoc děkuji Daniele Spěšné a ostatním kolegům z práce. Děkuji všem, kdo mi pomohli se shromažďováním domovních řádů nákupních center. Za výbornou společnost v době psaní této práce děkuji svým přátelům ze Sarajeva. Nakonec chci poděkovat svým rodičům, sestře Petře a Aničce. Za to, že je mám.
Obsah 1. Úvod ............................................................................................... 1 1.1. Cesta veřejným prostorem 1.2. Otázky na které tato práce odpovídá 1.3. Struktura práce
1 3 6
2. Veřejný prostor .............................................................................. 10 2.1. Hledání definice veřejného prostoru 2.1.1. Otevřený prostor 2.1.2. Městský prostor 2.1.3. Normativní a komparativní vymezení 2.1.3.1. Normativní vymezení: ideál veřejného prostoru 2.1.3.2. Komparativní vymezení: veřejné a soukromé 2.1.4. Veřejný prostor a příbuzné termíny 2.1.4.1. Veřejný prostor a veřejná prostranství 2.1.4.2. Veřejný prostor a veřejná sféra 2.1.5. Termín „veřejný prostor“ v různých disciplínách 2.1.5.1. Architektura a urbanismus 2.1.5.2. Právo 2.1.5.3. Geografie 2.1.5.4. Gender studies 2.1.6. Shrnutí 2.2. Veřejná prostranství 2.2.1. Heterogenita 2.2.2. Přítomnost cizinců 2.2.3. Atraktivita a ohrožení 2.2.4. Jak mohou veřejná prostranství fungovat? 2.2.4.1. Nesamozřejmost soužití na veřejných prostranstvích 2.2.4.2. Teoretické vysvětlení soužití na veřejných prostranstvích 2.2.4.3. Vnitřní a vnější regulace 2.3. K definici veřejného prostoru 2.4. Obsah řádu 2.4.1. Pravidla veřejného prostoru 2.4.1.1. Neosobnost a anonymita 2.4.1.2. Alokace zaujetí a komunikace 2.4.1.3. Lhostejnost a zdvořilá nevšímavost 2.4.2. Výjimky z pravidel 2.4.3. Přestupky 2.4.3.1. Přestupek jako chování a personifikace 2.4.3.2. Tabu soukromého 2.4.4. Nápravné rituály 2.5. Dynamika řádu 2.5.1. Prostorová socializace 2.5.2. Vyjednávání 2.5.2.1. Veřejný prostor a soukromá teritoria 2.5.2.2. Vyjednávání normality 2.5.2.3. Různost pozic
10 10 11 12 13 13 15 15 16 17 18 19 20 23 24 24 24 25 27 28 28 29 31 33 35 35 36 38 42 43 45 46 48 50 50 51 52 53 55 57
3. Proměna veřejného prostoru ......................................................... 58 3.1. Pozitivní funkce veřejných prostranství 3.2. Narativ úpadku veřejného prostoru 3.2.1. Úpadek veřejného prostoru a změna definice nebezpečí 3.2.2. Privatizace a sanitizace 3.2.2.1. Privatizace veřejného prostoru 3.2.2.2. Sanitizace veřejného prostoru 3.2.3. Prostředky vnější regulace veřejného prostoru 3.2.3.1. Dohled a kontrola prostřednictvím CCTV 3.2.3.2. Regulace prostřednictvím místní legislativy 3.2.3.3. Regulace prostřednictvím designu a architektury 3.2.4. Problém exkluze 3.3. Kritika teze o úpadku veřejného prostoru
58 59 61 63 64 66 67 67 69 71 72 73
4. Nákupní centra .............................................................................. 75 4.1. Metodologie výzkumu 4.1.1. Sběr dat: techniky a přístup do terénu 4.1.2. Etika výzkumu 4.1.3. Analýza a výsledky 4.2. Nákupní centrum jako místo 4.2.1. Definice 4.2.2. Historie konceptu nákupního centra 4.2.3. Nákupní centra v ČR 4.2.4. Nákupní centra předměstská a vnitroměstská 4.3. Fungování nákupních center 4.3.1. Výstavba 4.3.2. Role stravování a zábavy 4.3.3. Zajištění bezpečí 4.4. Pravidla jednání v nákupních centrech a problém exkluze 4.4.1. Zákonná regulace 4.4.2. Domovní řád 4.4.3. Přestupky a exkluze v praxi 4.4.3.1. Přestupek jako chování 4.4.3.2. Přestupek jako personifikace 4.4.3.3. Moc ostrahy 4.4.3.4. Přestupek jako subverzivní akce 4.5. Reprezentace nákupních center 4.5.1. Utváření prostoru a smyslová zkušenost 4.5.1.1. Hmat: uspořádání nákupních center 4.5.1.2. Zrak: vzhled nákupních center 4.5.1.3. Sluch: hudba v nákupních centrech 4.5.1.4. Čich: vůně nákupního centra 4.5.2. Utváření reprezentací prostoru 4.5.2.1. Bezpečný a předvídatelný prostor 4.5.2.2. Pohodlný prostor 4.5.2.3. Bezkonfliktní a čistý prostor 4.5.2.4. Atraktivní a luxusní prostor 4.5.2.5. Prostor pro výlet 4.5.2.6. Rodinný prostor 4.5.2.6.1. Prostor pro všechny členy rodiny 4.5.2.6.2. Rodinné hodnoty
75 75 78 79 79 79 80 81 82 84 84 87 89 92 92 94 102 102 104 109 112 114 115 115 118 121 122 123 123 126 127 129 132 133 134 136
4.5.2.7. Veřejný prostor 4.5.2.7.1. Problém laviček 4.6. Dynamika prostoru nákupního centra 4.6.1. Prostorová socializace a normalita 4.6.2. Vyjednávání normality
137 140 142 142 144
5. Závěr .............................................................................................. 147 5.1. Specifika regulace prostoru v nákupních centrech 5.1.1. Regulace a sociální kontrola 5.1.2. Očištěný veřejný prostor 5.1.3. Město, domov a komunita 5.2. Nákupní centra a veřejný prostor 5.3. Vnitřní a vnější regulace prostoru
147 147 151 153 155 158
Seznam citovaných zdrojů ................................................................. 162
Seznam obrázků a tabulek Obrázek 1: Příklady uspořádání nákupního centra se 2, 3 a 4 kotevními nájemci Obrázek 2: Vytvoření pestré pasáže skrze střídání výloh Obrázek 3: Rozdíl mezi působením vnitřního a vnějšího regulativu Tabulka 1: Typologie teritoriálního jednání podle Kärrholma Tabulka 2: Největší nákupní centra v ČR podle prodejní plochy Tabulka 3: Pravidla domovního řádu, týkající se poškozování majetku, narušování obchodní funkce centra a konkurenční a jiné neohlášené činnosti Tabulka 4: Pravidla domovního řádu, týkající se zvířat, nebezpečných předmětů a látek a politických aktivit Tabulka 5: Pravidla domovního řádu, týkající se špíny, nepořádku a hluku Tabulka 6: Pravidla domovního řádu, týkající se obtěžování druhých a jiných aktivit
1
1. Úvod Po pracovní době vyjdou ze svých kanceláří a spokojeně si prohlédnou své domy a svá náměstí. Myslí si, že je to jejich město, dobré, solidní, buržoazní město. Nebojí se. Cítí se tu jako doma. Neviděli nikdy nic jiného, než vodu, která se na povel spouští z kohoutků, světlo, které se rozsvítí, když otočíte vypínačem a přírodu jako ubohé, zmrzačené stromy o berlích. Mají svoje důkazy, mají stovky důkazů denně o tom, že všechno se děje mechanicky, že svět se řídí pevnými, neměnnými zákony. Ve vakuu padají všechna tělesa stejnou rychlostí, veřejné parky zavírají v 16:00 v zimě a v 18:00 v létě, olovo se taví při 335 stupních Celsia, poslední tramvaj od Hotel de Ville odjíždí ve 23:05. Jsou klidní, trochu nerudní a přemýšlí, co bude zítra, což je vlastně jenom další dnes. Lidé ve městech znají jenom jeden den a ten se jim každé ráno vrací stále stejný. Jenom o nedělích se trochu naparádí. Idioti. (Sartre 2007: 158)
Sartrův citát je o lidech, kteří si zvykli na život ve svých městech. Je o nás všech. Tato práce je o také o nás všech a tom, co jsme si zvykli brát za přirozené. Je o tom, jaké musí městské prostory být, abychom si na ně mohli zvyknout. Je studií regulace prostoru, tvorby řádu a sociální kontroly ve městě. 1.1. Cesta veřejným prostorem Myšlenka této práce vznikla na počátku roku 2007, kdy jsem v Baumanově Tekuté modernitě narazil na pojem „městský strach“ (2006: 94). Bauman jím označuje úzkost, kterou v nás vyvolává zkušenost pobytu ve veřejném prostoru města. Městský strach je reakcí na přítomnost mnoha neznámých lidí, jejichž úmysly, motivy a povahy nedokážeme předvídat, avšak jsme nuceni s nimi sdílet fyzický prostor města. Bauman hovoří pouze o „strachu“, zážitek setkání s veřejným prostorem je však ve skutečnosti bohatší. Literatura 19. století, věku prudké urbanizace, je plná románových hrdinů, kteří přichází z venkova a poprvé v životě se setkávají s městským davem. Toto setkání vyvolává pocit ohrožení a úzkosti, ale také fascinace a vzrušení: Potom se naráz objevilo město [...] Z nakupení všech těch životů stěsnaných v takovém množství pociťovala Ema cosi jako závrať a srdce se jí z toho prudce dmulo, jako by těch sto dvacet tisíc duší, které se tam zachvívaly, k ní všechny najednou vysílaly výdech vášní, které jim přičítala. (Flaubert 1973: 247)
Jak je možné, že svět, který se ve Flaubertově době jevil nově příchozím tak závratný, pro nás toto kouzlo ztratil? Jak je možné, že se dnes v městském prostoru rutinně pohybujeme
beze
strachu,
bez
vzrušení,
slepí
vůči
davu
neznámých
nepředvídatelných chodců okolo? Georg Simmel (1910) na začátku 20.století položil slavnou otázku: jak je společnost vlastně možná? Podobně se mohu zeptat i já: jak je
2
městský veřejný prostor možný? Existence veřejného prostoru a soužití v něm – stejně jako Simmelova společnost – nejsou ani přirozené ani dané. Když se ptáme na to, jak je veřejný prostor možný, ptáme se doslova, co jej umožňuje. Co nám umožňuje se po městě pohybovat rutinně a s pocitem bezpečí? Co nám umožňuje pohybovat se mezi lidmi, o nichž nic nevíme, a přesto věřit, že nám z jejich strany nic nehrozí? Baumanův městský strach se z naší běžné zkušenosti vytratil a vrací se jenom výjimečně: v mimořádných situacích, při setkání s cizími kulturami, v náhlém zážitku osamělosti v davu. Jak se to mohlo stát? Odpověď na tuto otázku souvisí s problematikou nákupních center, jejichž studium
je
druhým
kořenem
této
práce.
Velké
množství
sociologických
a geografických výzkumů z oblasti nákupních center o těchto centrech hovoří jako o bezpečných, předvídatelných, pohodlných prostorech (Goss 1993; Staeheli & Mitchell 2006; Voyce 2006; Wehrheim 2007 aj.). Totéž si myslí i jejich návštěvníci, podle nichž jsou nákupní centra příjemná, přehledná a bezpečná (Wehrheim 2007: 278). To centra měst nikdy úplně nebyla a nejsou ani dnes. Je tedy možné, že se nákupním centrům podařilo vyvinout úspěšnější verzi veřejného prostoru? Je možné, že odsud „městský strach“ a všechna další ohrožení spojená s městy, definitivně vymizely? Jsou nákupní centra novým, lepším veřejným prostorem? Procházka
dnešním
nákupním
centrem
je
výletem
do
bezkonfliktního,
předvídatelného prostoru, v němž se zdá, že rušivé prvky ani neexistují. Sociální kontrola zde funguje tak dobře, že zneviditelňuje nejenom příznaky deviace, ale i sebe samu. Řada studií nákupních center (Koskela 2000; Lomell 2004; Saetnan et al. 2004 aj.) dokumentuje přítomnost sociální kontroly uplatňované skrze prostředky kamerového dohledu, bezpečnostních agentur, prostorového uspořádání a podobně. Je toto způsob jak vytvořit bezpečný prostor? Je toto budoucnost městského veřejného prostoru? Otázky, které vzbudily můj zájem, nabraly na intenzitě v únoru roku 2008, kdy jsem s přáteli navštívil klášter Santa Maria de Montserrat nedaleko Barcelony. Prošel jsem se jeho hlavní bazilikou a vyšel jsem na prostranství před jejím vchodem, abych na slunci počkal na ostatní, kteří ještě zůstali uvnitř. Pozoroval jsem přitom návštěvníky, jak chodí tam a zpět, ztišují hlas při vstupu do kostela, obloukem se vyhýbají kobercům, na které se nešlape, a trpělivě čekají, až na ně dojde řada, aby si prohlédli kaple a náhrobky. Došlo mi, že se dívám na něco, co je ve skutečnosti neviditelné. To, co jsem pozoroval u vchodu do montserratského kláštera, byl neviditelný, sdílený řád. Nebyly zde kamery ani zaměstnanci ostrahy v uniformách.
3
Nebyly zde cedule ani semafory, které by určovaly, kdy, kdo a kam může vstoupit. Lidé se však chovali v souladu s řádem. Je to řád, který se jinak projevuje v klášteře, jinak v nákupním centru a jinak na městské ulici. Je to neviditelný řád, neboť existuje intersubjektivně: je součástí sdílené zkušenosti. To, co z něj můžeme pozorovat, jsou pouze jeho projevy. To jak se chováme, jak hlasitě mluvíme, kudy chodíme a kudy ne, jak se díváme na ostatní, to vše jsou jeho projevy. Řád, o němž mluvím, je jedním ze způsobů, jak je prostor regulován, abychom v něm mohli žít. Na různých místech platí různé formy tohoto řádu. Všechny však mají jedno společné: umožňují nám sdílet prostor s davem neznámých lidí a mít přitom rutinní pocit bezpečí a důvěry. Studium městského řádu nám umožňuje pochopit rozdíl mezi námi a románovými hrdiny industriálního věku. Umožňuje nám pochopit, jak regulace prostoru zajišťuje jeho rutinní užívání a jak je možné, že nás z pobytu ve městě nebolí hlava. Otázky, které vyplynuly z mého studia literatury a postřehy, které jsem si přivezl z Montserratu, vytyčily základní směřování této práce. Aby byl veřejný prostor města možný, musí být nějakým způsobem regulován. Jak tato regulace probíhá? Jaký řád na jejím základě vzniká? Kdo, co a jak se podílí na jeho fungování a na jeho porušování? Vedle městského veřejného prostoru jsem se zaměřil na podobu regulace prostoru v nákupních centrech. Co je pro ni specifické a v čem se liší od veřejného prostoru center měst? Odpověď na tuto otázku jsem hledal v odborné literatuře i v terénu. Vedl jsem rozhovory s manažery, architekty a developery nákupních center a také s jejich „nežádoucími“ návštěvníky: lidmi bez domova. Vedle toho jsem studoval domovní řády nákupních center a jejich propagační materiály a webové stránky. Prostřednictvím vlastní zkušenosti jsem se seznámil s prací ostrahy v nákupním centru. Tento text je shrnutím toho, co jsem se o regulaci veřejného prostoru a její podobě v nákupních centrech dozvěděl. 1.2. Otázky, na které tato práce odpovídá Předmětem zkoumání, kolem nějž je text této práce uspořádán, je regulace prostoru a produkce řádu v něm. Toto zaměření ovlivňuje zvolenou teoretickou perspektivu, výzkumné otázky a také práci s odbornými pojmy. Hned první pojem je přitom jedním z nejproblematičtějších. Co znamená „veřejný prostor“? Existuje velké množství různorodých definic. Mou povinností je tyto definice uvést a ukázat jejich přínos pro dosavadní zkoumání problematiky. Zároveň však ukážu, že pro zkoumání regulace prostoru je málo z nich dobře použitelných:
4
(a) Veřejný prostor nelze vymezit jeho fyzickou rozlohou, neboť to neodráží jeho sociální fungování. (b) Nelze jej vymezit formou vlastnictví. To nejlépe ukazuje právě příklad nákupních center, která jsou v soukromém vlastnictví, ale v zákoně jsou označena za „veřejně přístupná“. Jejich využití veřejností je, jak ukážu v kapitole 4.4.1., předmětem sporů. (c) Nelze jej vymezit ani jeho univerzální dostupností. Jak ukázal například Mitchell (1995), striktně vzato, není žádný městský prostor univerzálně dostupný, což v současných podmínkách „privatizace veřejného prostoru“ platí ve zvýšené míře. Pokud chci zkoumat regulaci prostoru a jeho řád, musím stanovit vlastní definici veřejného prostoru, která bude primárně sociologická, tedy se bude opírat o jeho sociální a intersubjektivní charakteristiky. To je prvním úkolem této práce. V první polovině práce se proto budu zabývat stanovením definice veřejného prostoru. Ve druhé polovině se zaměřím na empirický předmět práce: nákupní centra. Mým cílem bude zodpovědět tyto otázky: Jaké jsou dvě základní formy regulace prostoru? Odpověď na tuto otázku představuje hlavní cíl práce. Chci ukázat, že veřejný prostor vzniká prostřednictvím specifické - „vnitřní“ - formy regulace, jejímž výsledkem je řád, který existenci veřejného prostoru umožňuje. Pro nákupní centra je naopak charakteristická jiná - „vnější“ - forma regulace. Ta je založena na vnášení vnějších prvků sociální kontroly nad prostorem, prostřednictvím hodnotových reprezentací a praktik sociální exkluze. Tato vnější forma regulace potlačuje ty charakteristiky městského prostoru, na jejichž základě vzniká regulativ vnitřní. Jinými slovy, vnější regulace prostoru do určité míry vylučuje regulaci vnitřní. Ne jako její opak, ale jako potlačení podmínek, které ke vzniku vnitřního regulativu vedou. Jaké jsou základní podmínky existence městského veřejného prostoru? V kapitole 2.2.4. ukážu, že základní podmínkou existence veřejného prostoru je přítomnost řádu. Tento řád vzniká a udržuje se prostřednictvím jednání aktérů, které je regulováno pomocí komplexní sady sdílených pravidel. Respektováním těchto pravidel je řád posilován. Jejich porušování může být považováno za přestupek, může však také přispět ke změně řádu. Veřejný prostor tak vzniká jako určitá forma společenské dohody, která je postavena na vzájemném respektování řádu. Městský řád, neboli vnitřní regulativ (kapitola 2.2.4.3.), představuje určité know-how (Lofland 1973: 97), kterému je třeba se naučit, aby mohl veřejný prostor fungovat.
5
V čem je prostor nákupních center oproti tradičnímu veřejnému prostoru specifický? Mou snahou bude objasnit specifika regulace prostoru v nákupních centrech. Chci ukázat, že povaha prostoru nákupních center, jejich právní status a způsob utváření řádu a regulace chování v nich představují specifickou symbiózu elementů veřejného a soukromého. Ta se projevuje ve formě reprezentací a významů, které jsou k nákupním centrům navázány, ale také ve formě vyloučení určitých druhů jednání a jejich nositelů. Jaké jednání a jaké osoby jsou v nákupních centrech nežádoucí, ukážu zejména na základě analýzy domovních řádů center. Jaká je povaha vztahu nákupních center a veřejného prostoru? „Nový veřejný prostor“ a „zánik veřejného prostoru“ jsou figury, které zaujímají prominentní místo v současném sociálněvědním diskurzu nákupních center (například Banerjee 2001; Mitchell 1995; Rybcyznski 1993; Voyce 2006). Argument, že nákupní centra jsou „novým veřejným prostorem“ tvrdí především, že pobyt v nich nabízí přidanou hodnotu bezpečí a pohodlí, kterou tradiční veřejný prostor postrádá. Nákupní centra proto představují novou, úspěšnější formu městského prostoru (Koskela 2000). Teze o zániku veřejného prostoru naopak tvrdí, že cenou za tuto přidanou hodnotu je odstranění některých funkcí a práv (jako je například právo shromažďovací), které k veřejnému prostoru nedílně patří, a že tedy expanze nákupních center znamená konec veřejného prostoru (Mitchell 1995). V závěru práce ukážu, že toto dilema lze zodpovědět poukazem na způsob regulace prostoru nákupních center: nákupní centra utváření veřejného prostoru přímo zamezují. Teoretická východiska tohoto textu vychází z tradice, kterou lze označit jako interpretativní1. Jde o tradici, která v rámci urbánních studií historicky spadá především do 60. a 70. let 20. století a váže se k pracím Ervinga Goffmana (1956; 1963; 1967; 1971), Lyn Lofland (1972a; 1972b; 1973; 1983; 1989) a dalších autorů2. Interpretativní přístup vychází z fenomenologie a symbolického interakcionismu a je zaměřený primárně na sociální jednání. Studium měst z hlediska tohoto přístupu klade, spíše než na makrosociální faktory, důraz na každodenní jednání, jeho významy a komunikaci. Interpretativní sociologie města klade důraz na významy, řád 1
2
V rámci sociologie města toto označení není obvyklé, z hlediska obecné sociologické teorie je jeho užití zcela na místě (více viz Šubrt & Balon 2010). Ze zde citovaných textů jde například o tyto: Cahill et al. 1985; Cranston 1975; Dabbs & Stokes 1975; Henderson 1975; Karp 1973; Newman &McAuley 1977; Stone 1954; Trondsen 1976; Wolfinger 1995.
6
a sdílená pravidla, která se k městským prostorům vážou. Respektování či porušování řádu nemá význam jen pro samotné soužití aktérů, ale zpětně ovlivňuje i řád samotný. Sociální kontrola a „vnější“ regulace prostoru nemají za následek pouze vyloučení těch či oněch jednotlivců, ale přisuzují kontrolovanému prostoru i určitou definici, určitou hodnotovou charakteristiku. Interpretativní přístup upřednostňuje kulturu před strukturou, neboť velká oblast jeho zájmu je, tak jako pravidla chování v montserratském klášteře, očima struktury neviditelná. Don Mitchell a Lyn Staeheli, kteří patří k nejvýraznějším postavám současného výzkumu veřejného prostoru, uvádí, že interpretativní přístup byl v urbánních studiích opuštěn ve prospěch nových směrů, vycházejících ze sociální geografie a politické ekonomie měst (Mitchell & Staeheli 2009: 513). V této práci chci mimo jiné ukázat, že možnosti interpretativního přístupu nejsou vyčerpány 3. Naopak ukážu, že pro analýzu regulace městského prostoru je tato optika vhodnější než současné sociálně-geografické přístupy. Důvodem je především to, že současný výzkum veřejného prostoru je primárně soustředěn na aktuální proměny svého předmětu a nezabývá se jeho podstatou. Veřejný prostor v současném geografickém diskurzu vystupuje jako něco daného, co je městu vlastní a co je v současné době ohroženo vnějšími ekonomickými a politickými tlaky. O „řádu“ či „pravidlech“ se zde mluví v kontextu vnější sociální kontroly. Implicitní řád a pravidla každodenního jednání zůstávají stranou zájmu4. Interpretativní přístup tedy nestojí vůči současnému výzkumu veřejného prostoru v protikladu, nýbrž jej doplňuje. Proto budu v této práci věnovat velkou pozornost i současné debatě o proměnách veřejného prostoru. Chci však ukázat, že jeden druh analýzy se bez druhého neobejde a že nemůžeme uspokojivě mluvit o „úpadku“
či
„privatizaci“
veřejného
prostoru,
dokud
nezpochybníme
a neprozkoumáme samotný pojem „veřejný prostor“. 1.3. Struktura práce V kapitole 2.1. podám přehled stávajících definic veřejného prostoru. Nejprve budu hovořit o vymezení veřejného prostoru jako otevřeného a městského. Poté uvedu dva druhy vymezení, které stojí v základu řady současných definic, tedy 3
4
Samotná skutečnost, že interpretativní urbánní sociologie je staršího data, je nedostatečným argumentem pro její zavržení. Odvolávám se zde na práce R.K.Mertona (2000), který ukázal, že sociologické zkoumání je procesem, který soustavně zaměňuje historii vědy s její systematikou a Thomase Kuhna (1962), jehož paradigmatický model fungování vědy je dostatečným argumentem proti kumulativnímu pojetí vědeckého „pokroku“, na jehož základě by mohly být historicky starší teorie pokládány za méně hodnotné. Více zejména v kapitolách 2.1.5.3. a 2.2.4.
7
vymezení normativní (odkazem k ideálu agory) a komparativní (srovnáním s prostorem soukromým). Všechna tato vymezení pojem „veřejný prostor“ obohacují, zároveň však mají omezenou analytickou hodnotu. V kapitole 2.1.4. vymezím tento pojem vůči dvěma příbuzným pojmům, s nimiž je často zaměňován: „veřejná sféra“ a „veřejné prostranství“. Odsud odvodím pojmovou distinkci mezi „prostorem“ a „místem“, která je důležitá pro pozdější stanovení definice veřejného prostoru5. Ve zbývající části kapitoly 2.1. ukážu, jak se s pojmem veřejný prostor pracuje v diskurzech urbanismu, práva, geografie a gender studies, přičemž poukážu na specifika a hranice použitelnosti jejich přístupu. V kapitole 2.2. obrátím pozornost čtenáře k veřejným prostranstvím města a jejich základním charakteristikám, tedy sociální heterogenitě, přítomnosti cizinců a dualitě atraktivity a ohrožení. Na základě těchto charakteristik ukážu, že soužití na veřejných prostranstvích je problematické a nesamozřejmé. Poprvé se tak setkáme s problémem řádu. Budu se ptát na to, jak jsou veřejná prostranství regulována, aby byla jejich existence možná. Na základě této regulace bude v kapitole 2.3. navržena definice veřejného prostoru, s níž budu dále pracovat. Kapitola 2.4. představuje podrobný popis struktury městského řádu. Postupně v ní budu hovořit o pravidlech, která jsou základem tohoto řádu (pravidla neosobnosti, anonymity, alokace zaujetí, tiché komunikace, lhostejnosti, zdvořilé nevšímavosti a další), o výjimkách z řádu, přestupcích a nápravných rituálech. V následující kapitole 2.5. doplním poznatky o dynamice městského řádu. Ukážu, jak je městský řád reprodukován, jak se přenáší, mění a jak je zároveň s těmito změnami vyjednávána sdílená normalita. Třetí část práce je zaměřena na současnou diskusi o městském prostoru. Uvedu zde tezi o úpadku veřejného prostoru v souvislosti s procesy jeho privatizace a sanitizace (kapitola 3.2.). Tyto procesy jsou podle řady současných autorů charakteristické pro aktuální změny v městském veřejném prostoru. Předmětem diskuse budou i prostředky, jejichž prostřednictvím k těmto procesům dochází: dohled, legislativní regulace, regulace prostřednictvím architektury a designu a sociální exkluze. Všechny tyto procesy jsou součástí tzv. vnější regulace prostoru. Případovou studii vnější regulace představuje čtvrtá část práce, jejímž předmětem jsou nákupní centra. Jelikož v této části budu pracovat s poznatky 5
Tato práce do značné míry vychází z rozlišení mezi pojmy veřejný prostor a veřejné prostranství. Bohužel však literatura, se kterou pracuji, tyto pojmy vykládá různě a porůznu je směšuje. To znamená, že v řadě případů (zejména v přehledové kapitole 2.1.) dochází k jejich nepřesnému použití či záměně. Snažil jsem se těmto momentům vyhnout, nedokázal jsem je však zcela odstranit. V případě nejasností odkazuji ke kapitole 2.1.4.1., kde je rozdíl mezi oběma pojmy stanoven jednoznačně.
8
vlastního empirického výzkumu, představím v kapitole 4.1. jeho metodologii. V následující kapitole (4.2.) pomohu čtenáři orientovat se v problematice tím, že uvedu základní fakta, týkající se historie a současnosti nákupních center. V navazující kapitole 4.3. představím některé skutečnosti, týkající se fungování nákupních center. Ukážu, že fyzická podoba nákupních center, umístění jednotlivých provozoven a další základní faktory výstavby mají potenciál ovlivňovat jednání návštěvníků. Popíšu také bezpečnostní systém nákupních center. V části 4.4. se na regulaci prostoru zaměřím explicitně. Budu sledovat negativní sebe-vymezení prostoru nákupních center, tedy vymezení prostřednictvím exkluze. Budu se zabývat zákonnou regulací jednání v centrech a jejich domovními řády. Na základě toho identifikuji tři druhy přestupků: přestupky ve formě nežádoucího jednání (kapitoly 4.4.2.-4.4.3.1.), přestupky spjaté s nositeli určitých sociálních statusů (kapitola 4.4.3.2.) a přestupky jako subverzivní akce (kapitola 4.4.3.4.). V této souvislosti ukážu, že velká část moci v procesu regulace prostoru nákupních center je v rukou jejich ostrahy. V kapitole 4.5. se budu zabývat pozitivními definicemi, tedy způsoby, jakými se provozovatelé nákupních center snaží svým prostorům přiřadit určité žádoucí charakteristiky. V první části kapitoly (4.5.1.) provedu čtenáře způsoby, jakými nákupní centra působí na různé smysly, ve snaze vyvolat v návštěvnících určitý dojem. Ve druhé části kapitoly (4.5.2.) se zaměřím na hodnotové reprezentace, které se provozovatelé snaží svým centrům vetknout. Ukážu, že nákupní centra se prezentují jako prostor bezpečný a předvídatelný, pohodlný, bezkonfliktní a čistý, atraktivní a luxusní, prostor vhodný pro výlet a prostor příznivý pro rodiny. Ukážu také, jak se nákupní centra prezentují jako veřejný prostor. Ve zbývající kapitole čtvrté části (4.6.) se pokusím na prostor nákupních center nahlédnout jako na prostor dynamický, v termínech kapitoly 2.5. Budu se snažit zodpovědět otázku, zda vnější regulace prostoru v nákupních centrech umožňuje vyjednávání či proměny přítomného řádu a standardů normality. V závěru práce nejprve shrnu vše, co můj výzkum ukázal o nákupních centrech (kapitola 5.1.). Budu se přitom snažit uvedené poznatky zobecnit. Ukážu, že prostor nákupních center je specifický svým způsobem regulace a sociální kontroly (kapitola 5.1.1.), ale že tato regulace zároveň slouží k prosazení určité definice jejich prostoru. Nákupní centra se prezentují jako očištěná, bezkonfliktní verze veřejného prostoru a aktivně pracují s reprezentacemi domova a komunity (kapitola 5.1.2.). Nakonec se dostanu k otázce vztahu nákupních center a veřejného prostoru. Ukážu, že nákupní
9
centra z povahy své vnější regulace omezují utváření veřejného prostoru. Ne kvůli omezení přístupu či omezení „veřejných“ funkcí, ale kvůli potlačení podmínek, které vedou k utvoření městského řádu.
10
2. Veřejný prostor 2.1. Hledání definice veřejného prostoru Jak definovat veřejný prostor? Výčet diskurzů a jazykových her, které s tímto termínem pracují, je nepřeberný. O veřejném prostoru hovoří a píší sociální vědci, urbanisté, politici, umělci, geografové, novináři, právníci, bloggeři, lidé na ulici. Pluralita těchto definic, jazyků, v nichž jsou ukotveny a pluralita normativních předpokladů, z nichž vychází, představuje oblak významů, který v celém jeho rozsahu nelze zmapovat. Kritická analýza těch nejdůležitějších stávajících teoretických přístupů je však nezbytná, a to i pro stanovení vlastní definice veřejného prostoru, s níž budu v tomto textu pracovat. Začnu proto tím, že představím dvě charakteristiky, které bývají veřejnému prostoru připisovány nejčastěji: otevřenost a příslušnost k městu. Poté představím další dva populární způsoby vymezení veřejného prostoru: komparativní a normativní. Následovat bude vymezení veřejného prostoru vůči termínům „veřejné prostranství“ a „veřejná sféra“ a stručný přehled hlavních akademických diskurzů, které s pojmem „veřejný prostor“ pracují. Teprve na základě tohoto přehledu budu moci vysvětlit vlastní přístup, postavený na myšlence regulace prostoru pomocí tzv. městského řádu. Jak vysvětlím v kapitole 2.2.4., prostor, v němž se setkávají heterogenní, navzájem si cizí lidé, musí být určitým způsobem regulován, aby mohl být užíván. Jednou formou této regulace je tzv. městský řád, tedy souhrn pravidel chování6, norem a očekávání, která soužití na sdílených prostranstvích umožňují. V kapitole 2.3 ukážu, že právě přítomnost tohoto řádu je stěžejním definujícím prvkem veřejného prostoru. 2.1.1. Otevřený prostor V bohatém výčtu definic pojmu veřejný prostor lze nalézt jednu určující charakteristiku, kterou je otevřenost. Otevřený prostor je přístupný fyzicky i symbolicky: jde o prostor, do nějž vejít můžeme i smíme. Erving Goffman (1963: 9) uvádí, že veřejný prostor je volně přístupný členům společnosti. Veřejný prostor je „dostupný všem“ (Siebel & Wehrheim 2006: 20). Don Mitchell a Lyn Staeheli hovoří o oblasti, která je přístupná veřejnému užívání: v kontextu moderního města to 6
Pojmy „jednání“ a „chování“ jsou si v této práci významově velice blízké a místy zaměnitelné. Rozlišení stanovuji pouze s ohledem na intencionalitu: činnost nahlédnutá z vnějšku bez ohledu na intenci a subjektivní smysl jejího původce je „chováním“. Například pravidla jsou proto vždy „pravidla chování“.
11
znamená ulice, chodníky, parky, náměstí, pasáže (Mitchell & Staeheli 2009: 511). Status klasické definice získalo vymezení podle Lyn Lofland (1973: 19), podle níž pojem veřejný prostor označuje ta místa, kam mají všichni zákonný přístup – tedy například ulice, parky nebo veřejné budovy. Později Lofland svou definici rozšiřuje. V přehledové studii o veřejném prostoru uvádí, že „veřejný prostor lze definovat jako nesoukromé části městských sídel, kde se setkávají lidé, kteří nejsou jeden druhému osobně známi nebo jsou známi jenom kategoricky.“ (Lofland 1989: 454). Podobným směrem míří i současná definice Gestringa a jeho kolegů (2005: 225), která jako určující charakteristiky veřejného prostoru vymezuje univerzální přístupnost, možnost využití všemi společenskými skupinami, anonymitu, možnost setkání s cizinci a volné výměny myšlenek. To už je znatelné rozšíření původní ideje otevřenosti, stejně jako koncepce, k níž postupně dospívají Mitchell a Staeheli v citovaném encyklopedickém textu: „Veřejný prostor je prostor, kde se utváří veřejnost, a tedy tam platí kulturní a sociální pravidla, která regulují chování na veřejnosti. Je proto vymezitelný jenom ve vztahu k prostoru soukromému, tedy prostoru, který kontroluje jedinec nebo malá skupina.“ (Mitchell & Staeheli 2009: 511). Je patrné, že ačkoliv jsou tyto definice založeny na společném předpokladu otevřenosti, přidávají k nim i další prvky: volnost, neobeznámenost, polohu ve městě a podobně. O všech těchto charakteristikách bude řeč v další části textu. Abychom z nich mohli vybrat ty, které jsou pro záměr této práce podstatné, je třeba podniknout kroky k vymezení pojmu. To znamená nejprve zaměřit se na vztah mezi pojmy „veřejný prostor“ a „město“. 2.1.2. Městský prostor Sylke Nissen (2008: 1129) uvádí, že ačkoliv užívané definice veřejného prostoru zpravidla nebývají místně vymezeny, je mezi nimi obtížné najít takovou, která se nevztahuje k městu. Samotné pojmy „veřejný prostor“ a „město“ se navíc v odborné literatuře mají tendenci překrývat. Nejde jenom o fakt, že, jak upozornil Barker (2009: 155), ulice (veřejný prostor) bývá často používána jako synekdocha pro město. Jde také o klasické studie Georga Simmela (1950) či Stanleyho Milgrama (1970), které se týkají fenomenologie města. Oba autoři hovoří o prožívání „města“, nemají však na mysli prožitek privátního prostoru domova (ačkoliv tento je také součástí měst), nýbrž městského veřejného prostoru. Překryv obou pojmů má i svou institucionální stránku: studium veřejného prostoru tradičně spadá do oblasti
12
urbánních studií. Nelze přitom říci, že by existence otevřeného, všem přístupného prostoru, nebyla možná mimo město. Jak však uvádí Lyn Lofland (1983: 496), „[...] pokud v rurální společnosti opustíme privátní prostor domova, vstupujeme do prostoru našich známých, příbuzných, atd. [...] Pokud totéž učiníme ve městě, vstupujeme do prostoru cizosti.“7 To má důležitý důsledek. Pokud se v literatuře tvrdí, že veřejný prostor je otevřený a univerzálně přístupný, nemůže takový prostor existovat v malé ne-městské komunitě, neboť zde nejsou přítomni držitelé univerzálních statusů. V situaci, kdy každý člověk je „konkrétním druhým“ (který je všem ostatním osobně známý), není k dispozici žádný „zobecněný druhý“, jehož přítomnost by mohla veřejný prostor definovat jako univerzálně přístupný. To má na mysli Lofland (1973: 19), když uvádí, že svět cizinců se nachází ve veřejném prostoru města. Tatáž autorka zachází ještě dál, když uvádí, že „existence veřejného prostoru je tím, co odlišuje město od jiných sídel.“ (Lofland 1989: 453). Máme-li nějaký prostor označit za dostupný všem, musí existovat jistá úroveň heterogenity populace. V naprosto homogenní komunitě by společný prostor byl dostupný nikoliv „všem“, ale pouze „nám“. Je proto logické, že veřejné prostory chápeme jako náležející k heterogenním celkům s vysokou mírou dělby práce. V souladu s Wirthovou klasickou definicí města jako relativně velkého, hustého shluku heterogenních jedinců (Wirth 1938: 1), lze právě moderní město označit za ideální prostředí pro vznik a existenci veřejného prostoru. V následujícím textu se proto budu tohoto předpokladu držet a v souladu s dlouhou tradicí sociologického výzkumu budu mluvit o městském veřejném prostoru. 2.1.3. Normativní a komparativní vymezení V množství definic veřejného prostoru se můžeme dopátrat dvou často užívaných
měřítek:
normativního
a komparativního.
To
první
se
vztahuje
k pomyslnému historickému ideálu. To druhé vymezuje veřejný prostor vůči prostoru soukromému.
7
Stejně jako Lofland, i já v této části práce zobecňuji. Samozřejmě, že členové rurálních společností nebudou znát úplně každého člověka ve svém okolí. A pro obyvatele měst nebude každý člověk na ulici cizincem. Na stávající obecné úrovni však považuji toto ideálně-typické zobecnění za přípustné.
13
2.1.3.1. Normativní vymezení: ideál veřejného prostoru Myšlenka veřejného prostoru má své normativní měřítko, svůj ideál. Jak uvádí Mitchell (1995: 116), tento ideál se vztahuje k historické agoře, otevřenému prostoru měst starého Řecka, v němž se odehrávaly veřejné aktivity, vedly diskuse, obchodovalo se a celkově zde lidé byli „vystaveni jeden druhému.“ Měli bychom však spíše hovořit o mýtu agory, protože Mitchell i další autoři (Loukaitou-Sideris & Ehrenfeucht 2009; Németh 2009) upozorňují, že v praxi nebyl ideál univerzálně přístupného městského prostoru nikdy naplněn. I samotná agora byla přístupná pouze svobodným občanům. Jak uvádí Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht (2009: 272), veřejný prostor nikdy nebyl ani univerzálně přístupný, ani spravedlivý. Susan Fainstein (2004) se proto ptá: který veřejný prostor je tedy autentický? Ten, který odpovídá historické realitě poznamenané segregací, kdy se lidé různých etnik, pohlaví a tříd ve městě ani nepotkali? Nebo ten, který odpovídá našemu politickému ideálu univerzální inkluze? Mitchell sám (1995: 115) se z této otázky vymlouvá takto: podle něj existují dvě možné koncepce veřejného prostoru a „veřejnost“ prostoru je stále znovu utvářena skrze konflikt mezi nimi. Veřejný prostor je stále znovu vyjednáván. První koncepce, vycházející z Lefebvreho (2003: 33) pojmu representational space, chápe veřejný prostor jako otevřený, neomezený a neregulovaný, kde mohou lidé vyjadřovat protikladné (nejen) politické názory. Druhá koncepce (volně spojená s Lefebvreho representations of space) staví veřejný prostor jako prostor kontrolovaný, do nějž je přístup omezen. Status veřejného prostoru je „utvářen a udržován skrze soustavnou opozici mezi těmito koncepcemi, z nichž jedna žádá řád a kontrolu a druhá prostor pro politickou činnost a nezprostředkovanou interakci.“ (Mitchell 1995: 115). Mitchellova koncepce veřejného prostoru jako soustavně vyjednávaného částečně odpovídá přístupu, který v této práci navrhuji já. V dalších částech však budu chtít ukázat, že neregulovaný prostor a nezprostředkovaná interakce v něm, jsou fikcí. Budu chtít ukázat, že veřejný prostor je svázán silným a hluboko zakořeněným regulativem. O tom však až dále. 2.1.3.2. Komparativní vymezení: veřejné a soukromé Má-li veřejný prostor své normativní měřítko, má i měřítko relační: veřejný prostor lze vymezit na základě vztahu k jeho protipólu, prostoru soukromému. Podle Siebela a Wehrheima (2006: 19) je pro moderní město charakteristická právě opozice mezi soukromým a veřejným , která se projevuje v různých podobách. Dualitou
14
soukromého a veřejného se v ČR zabývala například Havelková (1995), která tyto kategorie považuje za základní, avšak v sociálních vědách obecně málo využívané. Důvodem je podle autorky jejich nesnadná empirická uchopitelnost (jde spíše o filosofické „polohy existence“) a také tradice programového nezájmu o oblast soukromého, která byla v před-feministické sociální vědě považována za vnitřní záležitost jednotlivce (Havelková 1995: 26). V této práci se však vztahu veřejného a soukromého musíme věnovat a to nejdříve ve dvou dimenzích: tou první je vzájemná podmíněnost obou kategorií, tou druhou souvislost s kulturními kategoriemi „domova“ a „rodiny“, se kterými budu dále pracovat v empirické části práce. Řada autorů se shoduje na tom, že možnost existence veřejného prostoru závisí na existenci prostoru soukromého. Hannah Arendtová tento vztah označuje jako „Aténský model“ (1995: 29). Mezi jeho zastánce patří i Jane Jacobs (1975) a Richard Sennett (1986), kteří zdůrazňují nutnost oddělení soukromého a veřejného a jejich vzájemnou závislost. Existence soukromého prostoru, ve kterém jsou privátní a intimní aktivity provozovány, umožňuje existenci prostoru veřejného, pro nějž jsou tyto aktivity, jak uvidíme dále, ohrožující. V 90.letech tuto tezi rozvinuli Randall Amster (2003) a Don Mitchell (1997) ve studiích, týkajících se lidí bez domova. Bezdomovci, kteří postrádají zázemí, v němž by se mohli věnovat soukromým aktivitám a tělesným potřebám, jsou nuceni tyto činnosti vykonávat v prostoru veřejném, což je většinovou společností považováno za nepřijatelné. Mitchell (1997: 321) dovozuje, že možnost participace ve veřejném prostoru v sobě ukrývá nutnost mít možnost stáhnout se do prostoru soukromého, a tím pádem implicitně obsahuje požadavek na určitou míru soukromého vlastnictví. Být ve veřejném prostoru znamená být dočasně osvobozen od nutnosti uspokojovat privátní fyzické potřeby, pro které je určen soukromý, zákulisní prostor domova. Být ve veřejném prostoru je dobrovolné (Mitchell 1997: 321). Závislost veřejného a soukromého prostoru je, jak uvádí Cranston (1975: 5556), vzájemná a distinkce mezi těmito oblastmi je zásadní. Zároveň se k oběma stranám této polarity váží další významy. Jedním z nich je pojem „domova“, který se váže k soukromému prostoru. Domov je konstruován jako útočiště, pomyslný přístav, do nějž je možné se z veřejného prostoru stáhnout (Mallett 2004: 70-73). Proti bezpečí a předvídatelnosti rodinného prostoru domova stojí „venku“ – veřejný prostor – který je konstruován jako jeho protiklad: „Donucující (ne-li ohrožující) a nebezpečný prostor, který je více rozmanitý a méně definovaný“ (Mallett 2004: 71;
15
viz též Bounds 2004: 103). K těmto významům se vrátím v závěru práce. 2.1.4. Veřejný prostor a příbuzné termíny Na předchozích stránkách vystupoval pojem „veřejný prostor“ v různých významech, které ne vždy označovaly totéž. Pro následující výklad – a pro vlastní definici veřejného prostoru, kterou chci v jeho průběhu formulovat – je třeba tuto různorodost identifikovat a jednotlivé významy odstínit. Toto odstínění se týká především dvou příbuzných termínů, které bývají často s pojmem veřejný prostor zaměňovány: veřejné prostranství a veřejná sféra. 2.1.4.1. Veřejný prostor a veřejná prostranství Otázka, kterou je třeba zodpovědět, zní následovně: je veřejný prostor definovatelný jako fyzický prostor města? Můžeme jeho rozsah vymezit v metrických jednotkách, a pokud ano, kde toto fyzické vymezení začíná a kde končí? Můžeme za hranici veřejného prostoru považovat kraj náměstí, obrubník chodníku nebo práh, za kterým začíná plocha soukromého obydlí? Barker (2009: 155) uvádí, že pro etnografy veřejného prostoru, kteří se snaží nakreslit nějaké srozumitelné hranice pro předmět svého studia, jsou městské ulice ideálním a dostupným řešením. V podobném smyslu o veřejném prostoru hovoří také Collins a Shantz (2009: 517) a Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht (2009). Důvod, proč zde tuto koncepci nemohu přijmout, leží v nepřijatelném zjednodušení, které z ní plyne. Říci bez dalšího, že veřejný prostor je definován fyzickými hranicemi, by znamenalo přijmout definici na základě strukturálních termínů (přičemž strukturou by zde byla fyzická struktura města, ne struktura sociální), bez ohledu na aktivitu jeho uživatelů a další kulturní faktory. Takový prostorový determinismus je přijatelný a vhodný v rámci diskurzu urbanisticko-architektonického, pokud je jeho cílem stanovit závěry týkající se právě fyzické struktury města. Pro sociologa by však jeho užití znamenalo být s problematikou veřejného prostoru hotov příliš rychle. Abych se vůči této možnosti vymezil, odvolám se na vlivné pojetí Michela de Certeau (1984)8. De Certeau rozlišuje mezi místem (lieu, place) a prostorem (espace, space). Místo podle něj představuje fyzickou, geografickou pozici – v jazyce geometrie bychom mohli hovořit o bodu. Je tedy například vyloučeno, aby dvě věci byly na témže místě: v bodě, kde stojím já, již nemůže stát nikdo jiný. Místo je konkrétní pozicí, přístupnou našim smyslům, například hmatu (de Certeau 8
Mimo de Certeaua pracuje s uvedeným pojetím i Marc Augé (1997) a další autoři.
16
1984: 117). Prostor, naproti tomu, „zahrnuje vektory směru rychlosti a času.“ Prostor není, ale děje se jako „výslednice operací, které jej orientují, situují, umisťují v čase a umožňují mu fungovat.“ (de Certeau 1984: 117). To je poněkud složitá formulace, kterou de Certeau na jiném místě vysvětluje: místo je určeno tělesy, prostor je určen operacemi (de Certeau 1996: 81). Prostor je místo v praxi (Space is a practised place). Ještě jinak: ulice (jako místo) se mění v ulici (jako prostor) díky jejím uživatelům – chodcům (de Certeau 1996:80). De Certeau (1984: 118) nabízí ještě jeden příklad: pokud někomu vysvětlujeme, jak se ve městě dostat z místa na místo, můžeme mu nabídnout mapu cesty (která zachycuje všechna místa), anebo mu můžeme říci, na kterém rohu má kam odbočit (tedy jej vybídnout k cestě, k jednání v prostoru). Mapa sdružuje místa, cesta sdružuje prostory. Hypoteticky může existovat mapa území, do nějž nikdo nikdy nevkročil. Naopak, „cesta“ vyžaduje činnost, aktivitu, jednání – prostor. Přijmout toto rozlišení – pro další text klíčové – znamená přijmout rozdíl mezi veřejným místem a veřejným prostorem. A protože termín „veřejné místo“ není v češtině příliš zažitý, nahraďme jej dobře známým pojmem veřejné prostranství. Ulice, chodníky, náměstí, parky a další fyzická místa, která jsou přístupná veřejnosti, budu proto v následujícím výkladu označovat tímto termínem. Veřejná prostranství města jsou ta místa ve městě, která jsou volně dostupná 9. Pokud tedy například urbanisté zkoumají strukturu města, zkoumají veřejná prostranství. Veřejný prostor je až tím, co na těchto prostranstvích vzniká následkem jejich užívání. Veřejné prostranství může být vymezeno družicovými souřadnicemi, veřejný prostor vzniká až jednáním aktérů. 2.1.4.2. Veřejný prostor a veřejná sféra Druhým příbuzným termínem je pojem veřejná sféra. Podle Mitchella a Staeheli (2009: 511) bývá termín veřejný prostor často přeneseně používán k označení oblasti jednání, která umožňuje veřejnou interakci. V této souvislosti se hovoří o diskurzu utváření veřejného prostoru jako oblasti, která poskytuje příležitosti pro debatu a diskusi. Tuto oblast je možné označit jako veřejnou sféru. Příkladem takového přístupu v českém prostředí je práce Michala Illnera a dalších řešitelů projektu European public spaces – assembling information that allows the monitoring of European democracy (European comission 2007). V jejich pojetí je „veřejný prostor spolu s Habermasem chápán jako sociální prostor definovaný spíše 9
Volná dostupnost veřejných prostranství je pochopitelně omezena hranicemi zákona, kulturních zvyklostí, sdíleného vkusu a podobně.
17
procesy a určitou dynamikou než institucemi a geografickými hranicemi, v němž jsou občané podněcováni, aby odložili stranou své soukromé zájmy a přijali perspektivu zájmu veřejného“ (Stachová 2004: 559). K této perspektivě autoři přidávají institucionální rámec, čímž se jejich zájem o veřejný prostor ustanovuje na tématech jako je právní rámec EU, vztahy mezi politickou komunitou a prostředím, síla zastupitelské demokracie, atd. (Stachová 2004). Zatímco pojem veřejná prostranství je nevyhovující proto, že označuje pouze fyzická místa ve městě, pojem veřejná sféra vykazuje problém opačný, neboť od těchto míst příliš abstrahuje. Teoretikové veřejné sféry volně navazují především na práce Hannah Arendt (1994) a Jürgena Habermase (2000) a předmětem jejich studia je „prostor“ (tedy sféra) jako oblast komunikace a politické diskuse. Podle Arendt je veřejná sféra sférou politického jednání (action), na rozdíl od sféry soukromé, vyhrazené procesům produkce a reprodukce (work a labour). Pokud bychom měli k odlišení veřejné sféry a veřejného prostoru použít vyhraněný příklad, mohli bychom říci, že veřejná sféra může vzniknout i ve virtuálním prostředí internetu. Pojem veřejné sféry se samozřejmě může také vztahovat k fyzickému prostoru města: Featherstone (1998: 911) hovoří o západním obrazu města jako polis, „autonomní politické komunitě, v níž občané volně diskutují, řeší problémy a dochází k společně platným řešením.“ Pro účel tohoto textu však musí být dělící čára mezi veřejným prostorem a veřejnou sférou zachována, a to mimo jiné proto, že empirický předmět této práce – nákupní centra – představuje konkrétní prostranství, která na internetu ve stávající podobě vzniknout nemohou. 2.1.5. Termín „veřejný prostor“ v různých disciplínách V předcházejících kapitolách jsem citoval některé definice pojmu veřejný prostor. V následující kapitole bych chtěl tyto definice rozvést s ohledem na jejich oborový původ. Uvedu proto stručný souhrn toho, jakým způsobem se o veřejném prostoru mluví v několika odborných diskurzech, které s tímto pojmem pracují. Pozitivní či negativní vymezení se vůči těmto přístupům může sloužit k dalšímu, přesnějšímu uchopení pojmu, který nás zajímá.
18
2.1.5.1. Architektura a urbanismus Gehl a Gemzoe (2002) rozlišují čtyři typy měst, podle toho jak pracují s veřejným prostorem. Jedná se o tradiční města s rovnovážným veřejným prostorem, města ovládaná auty, města opuštěná, a města obnovená, která pracují na nové rovnováze veřejného prostoru (Gehl & Gemzoe 2002). Typologie tohoto druhu ilustruje přístup, který označuji za architektonicko-urbanistický. Ačkoliv autory zajímá i jednání aktérů, jejich primárním zájmem nejsou veřejné prostory, nýbrž veřejná prostranství, tak jak byla definována výše. Gehl a Gemzoe se ptají, jak správně veřejná prostranství navrhnout, jak je uspořádat, jak je osázet zelení. V tomto bodě spočívá hlavní odlišnost od přístupu, se kterým pracuji zde. K tomuto přístupu se řadí i práce dvou velkých urbanistů 20. století – Jane Jacobs (1975) a Williama H. Whyta (1980). Jacobs patří mezi hlavní inspirátory hnutí nového urbanismu svým důrazem na různorodost využití městských prostranství a na jejich otevřenost chodcům. Aby veřejná prostranství přilákala co nejvíce chodců, měla by být podle Jacobs (1975: 68) složitá, uspořádaná kolem psychologického středu, přístupná slunci a otevřená zvnějšku. Rozmanitost prostranství je podle Jacobs předpokladem pro dobrou orientaci: bez ní by tato byla homogenní a nečitelná. Práce Williama H. Whyta vychází z rozsahem ojedinělé studie amerických veřejných prostranství, jejíž závěry autor shrnul v knize Social life of small urban spaces (Whyte 1980). Whyte se zasazuje za dostatek míst k sezení na městských prostranstvích a za jejich správné řešení. Jeho studie obsahuje detailní doporučení, týkající se role rohů a pravých úhlů, průhledů nebo víceúrovňových prostranství. Pro zvýšení návštěvnosti prostranství jsou podle něj důležité také služby, které jsou na veřejných prostranstvích k dispozici, zejména obchody a stánky s občerstvením (1980: 50). V českém prostředí jsou příkladem architektonicko-urbanistického přístupu například práce Vladimíry Šilhánkové: „Veřejné prostory města jsou tvořeny sítí ulic, náměstí, zelených ploch a ostatních prostorů, které umožňují zajistit základní fungování města, pohyb po něm a pobyt v něm.“ (Šilhánková 2008: 5)10. Dále lze jmenovat také práce ve sborníku editovaném M.Nawrathem (Nawrath 2003) a další. 2.1.5.2. Právo Podle Mitchella a Staeheli (2009: 514) existuje v urbánních studiích tendence 10
Citát ponechávám v původním znění, ačkoliv v souladu se zde užitou terminologií jde o prostranství, nikoliv o prostor.
19
ztotožňovat veřejný prostor s veřejným vlastnictvím. Takové ztotožnění podle autorů není přesné „ani historicky, ani prakticky.“ Právě existence sporů a nejasností ohledně právního statutu nákupních center dávají jejich tezi za pravdu, jak ukážu v empirické části. Na druhou stranu, tytéž spory ukazují na významnost právního aspektu pro analýzu veřejného prostoru: struktura vlastnictví určitého prostranství je základním kamenem legitimizace, který umožňuje vlastníkům a jimi pověřeným osobám mocensky prostor kontrolovat a určovat pravidla jeho užívání. Jaký je právní status veřejného prostoru v ČR? Do jaké míry se zde kryje veřejný prostor s veřejným vlastnictvím? Český právní řád (ve shodě se zde užívanou terminologií) rozeznává termín „veřejné prostranství“ - ve smyslu prostranství fyzických. Veřejnými prostranstvími jsou podle §34 zákona č.128/2000 Sb. „všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru [kurziva autor práce].“ Skutečnost, že „veřejnost“ prostranství není vázána na formu vlastnictví, je momentem, od nějž se odvíjejí právní spory nejen ve světě, ale i v ČR, jak se dozvíme v kapitole 4.4.1. Určitá ambivalence plyne také z toho, že veřejná prostranství byla vždy definována pouze příklady, pouze demonstrativním výčtem, připouštějícím rozšíření. Veřejná prostranství také nejsou nikde centrálně evidována, lze je najít pouze v územních plánech. Ostatně i vznik veřejných prostranství se jeví jako zvykový: „Obecné užívání veřejných prostranství proto historicky vznikalo tak, že majitel s veřejným užíváním souhlasil, a nijak mu nebránil. Což si lze představit jako pokojné užívání.“ (Šromová 2008). Užívání prostranství se tedy jeví jako důležitější než forma vlastnictví. Podle citovaného zákona slouží veřejné prostranství tzv. obecnému užívání, tedy takovému kterým se jednotliví uživatelé navzájem neomezují. Toto užívání není třeba ohlašovat a není ani zpoplatněno. Zákon přitom podle Šromové (2008) nehledí na to, zda je prostranství skutečně užíváno, tedy zda k obecnému užívání skutečně dochází. Z hlediska zákona je podstatná možnost užívání, tedy přístupnost prostranství. S obecným
užíváním
souvisí
také
problematika
legální
ochrany
veřejných
prostranství: veřejná prostranství nejsou určena k jinému než obecnému užívání a před jiným užíváním musí být zákonem chráněna – prostřednictvím povolení nebo zpoplatnění zvláštního využití. Před protiprávním užíváním jsou chráněna zákazy a sankcemi (Šromová 2008). Zákazy a sankce jsou uvedeny v řadě obecních vyhlášek a zákonů, které
20
ochranu veřejných prostranství zaručují. Jde především o shromažďovací zákon č. 84/1990 Sb., zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích, zákon č. 128/2000 Sb. o obcích, zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, zákon č. 379/2005 Sb. o ochraně před škodami způsobenými alkoholem a jinými návykovými látkami a další. Povinnosti, které z těchto norem pro uživatele veřejných prostranství plynou, zahrnují mimo jiné povinnost nerušit noční klid, nebudit veřejné pohoršení, nepoškozovat nebo neoprávněně nezabírat prostranství, veřejně přístupné objekty nebo veřejně prospěšná zařízení, neznečišťovat veřejná prostranství a nevstupovat zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek do míst, kde by mohla být způsobena škoda nebo veřejné pohoršení (Šromová 2008). Mimořádná úroveň ochrany ze strany zákona tedy veřejným prostranstvím zaručuje kontrolu nad jejich využitím ve smyslu obecného užívání. Přece jen však nelze říci, že by forma vlastnictví měla ve srovnání s formou užívání podřadný význam. Jak dále uvádí Šromová (2008), v případě soukromých pozemků je „obecné užívání je v každém případě narušením vlastnického práva a to je možné pouze v souladu s vůli vlastníka, tj. s jeho souhlasem nebo po dohodě s ním.“ Majitel pozemku, ať jde o privátní nebo veřejnou instituci, musí tedy s veřejným využitím souhlasit, tento souhlas však nemůže vyslovit formou oficiální registrace (neboť pro to neexistují prostředky) a „vyslovuje“ jej tedy tak, že veřejnému užívání „nijak nebrání.“ Je tedy nasnadě, že právní ukotvení pojmu „veřejné prostranství“ ponechává relativně hodně prostoru pro interpretaci a jednání z pozice individuálních aktérů. To zároveň znamená hodně prostoru pro sociologickou analýzu. 2.1.5.3. Geografie Pokud bychom zmapovali současné diskuse o veřejném prostoru, zjistili bychom, že odborné zázemí většiny participujících autorů je v oblasti sociální, kulturní nebo humánní geografie. Veřejný prostor geografickému zkoumání bezesporu náleží, v této práci však chci ukázat, že současný geografický pohled na veřejný prostor je do určité míry jednostranný. Nejde přitom o jednostrannost chybnou, jde spíše o určité zkreslení, dané optikou disciplíny. Jak uvádí Mitchell a Staeheli (2009: 511), dřívější geografický výzkum vycházel ze zázemí sociologie města, fenomenologie a urbanistické kritiky. Jeho pozdější „zaměření na otázky inkluze a exkluze jej však přeorientovalo spíše k politické ekonomii, feminismu a politické teorii, zejména proto, že tyto směry
21
souvisí s analýzou veřejné sféry a její role v demokratické společnosti“ (2009: 513). Podle Mitchella a Staeheli chápala první, sociologicky inspirovaná, generace výzkumu veřejný prostor (a) fyzicky, jako prostor mezi budovami města a (b) sociálně jako prostor utváření komunity a prostor cizinců11. Tato výzkumná tradice se snažila porozumět živosti veřejných prostranství a pochopit „balet místa“, který se vyvinul skrze interakce v něm (2009: 511). Tento zájem – který docela dobře koresponduje se záměrem mé práce – však byl postupně opuštěn. Dnešní definice geografie veřejného prostoru zní podle autorů takto: Geografie veřejného prostoru může být nejlépe definována jako vztah mezi (a) fyzickou materialitou určitých zpravidla přístupných fyzických prostorů, (b) procesy, které strukturují inkluzi a exkluzi a (c) snahami změnit a/nebo udržet strukturu a formu veřejného prostoru. Interakce těchto tří elementů utváří veřejný prostor jako (skutečně existující) veřejný prostor. (Mitchell & Staeheli 2009: 513).
Je zřetelné, že takový přístup do značné míry ignoruje sociální utváření veřejného prostoru. Ohniskem pozornosti zde jsou problémy přístupu (týkající se zejména marginálních skupin) a související proměny veřejného prostoru, doplněné o fyzické charakteristiky prostranství. Mitchell a Staeheli pojmenovávají problém, který se k současné geografii veřejného prostoru váže: silné zaměření na problémy inkluze a exkluze odkazuje především k současným proměnám veřejného prostoru a má tendenci odhlížet od povahy veřejného prostoru jako takového. Současná geografická diskuse o veřejném prostoru má tendenci brát jej jako jakousi „černou skříňku“, oblast která dříve fungovala a dnes se pod tlakem privátních aktérů a korporátních zájmů dostává do ohrožení (Davis 1990; Malone 2002; Mitchell 1995; Mitchell & Staeheli 2009; Salcedo 2003; Sorkin 1992 atd.). To je pochopitelné, když uvážíme, že zájem současné geografie o veřejný prostor datuje svůj původ do 80. let 20. století, kdy v urbánních studiích dominovalo paradigma marxistické politické ekonomie (například Castells 1977, Harvey 2001, Lefebvre 2003). V tomtéž období zažily USA a Velká Británie, dvě země s nejsilnější tradicí urbánního výzkumu, nástup konzervativní pravice k moci. Tyto dva faktory obrátily pozornost výzkumníků k otázkám ohrožení veřejného prostoru ze strany privátních ekonomických zájmů. Související problémy exkluze marginalizovaných skupin a odepírání „práva na 11
Pro současné geografické zkoumání veřejného prostoru je charakteristické, že když Mitchell a Staeheli hovoří o cizincích (strangers), uvedou vzápětí v závorce, že jde o tourists, visitors, outcasts (turisty, návštěvníky a okrajové skupiny) (Mitchell & Staeheli 2009: 511). V klasické sociologii města přitom pojem cizinec označuje sociální pozici, která je vlastní téměř všem osobám v městském veřejném prostoru: ve městě jsou lidé jeden druhému cizinci. Odsud například název knihy Lyn Lofland The world of strangers: order and action in urban public space (Lofland 1973).
22
město“ se staly hlavním předmětem zájmu současného geografického výzkumu (Amster 2003; Atkinson 2003; Flint 2006; Mitchell 1995; Mitchell 1997; Staeheli & Mitchell 2006; Valentine 2008 aj.). Mitchell a Staeheli (2009: 511) proto soudí, že velká část geografického výzkumu je stimulována právě vnímaným pocitem ohrožení veřejného prostoru. Tato problematika je jistě hodná důkladného zkoumání, přehlíží však otázky historického a především fenomenologického pozadí samotné existence veřejného prostoru. Ačkoliv i tato práce je zaměřena především na současné proměny veřejného prostoru (jmenovitě na roli nákupních center), bude se, předtím než začne zkoumat zda a proč veřejný prostor nefunguje (a zda mizí ve prospěch nákupních center), zabývat tím, jak je možné, že veřejný prostor vůbec funguje12. To je rozdíl, o němž jsem hovořil již v úvodu práce, a který představuje základ mého vymezení vůči současnému zkoumání veřejného prostoru. Existence veřejného prostoru je podle mého názoru sama o sobě problematická a ne-přirozená. Jak je možné, že se z nebezpečného prostranství plného navzájem si cizích osob stane „veřejný prostor“, kterým se pohybujeme rutinně a s pocitem bezpečí? Současný geografický výzkum na tuto otázku nezná odpověď13. V této práci chci ukázat, že je to proto, že nevěnuje dostatečnou pozornost otázkám intersubjektivity, sdíleného vědění a každodenního jednání aktérů. Na tom opět není nic divného, neboť tyto oblasti výzkumu tradičně náleží do oblasti sociologického zkoumání spíše než zkoumání geografického. Odsud proto plyne, že můj přístup není v protikladu k současné geografii veřejného prostoru (představované například výše citovanými), nýbrž se s ní doplňuje. Geografické zkoumání procesů exkluze, privatizace a dalších proměn veřejného prostoru je bezesporu důležitým zdrojem informací o současném městě. Jako omezená bibliografie tohoto přístupu může posloužit třetí část této práce. Má práce s pojmem „veřejný prostor“ nabízí jiný, komplementární pohled, neboť nástroje, které při ní používám – interpretace, důraz na intersubjektivitu a sociální konstrukci – jsou právě těmi, od nichž, jak uvedli Mitchell a Staeheli (2009), současná urbánní geografie upustila. Já budu chtít ukázat, že s pomocí těchto nástrojů lze efektivně vysvětlit podstatu a fungování veřejného prostoru. 12
13
Odvolávám se zde na Petera L. Bergera (2003) a jeho vymezení sociologického problému: sociologickým problémem není to, že něco nefunguje, ale to, že něco funguje. Ze současných geografů se touto problematikou v poslední době zabývá Ash Amin (2008), jeho závěry jsou však spíše bezradné. Například: „Městská komplexita a diverzita jsou jakýmsi způsobem domestikovány (are somehow domesticated) a zhodnoceny skrze společenský prožitek tohoto městského prostoru“ (Amin 2008: 9).
23
2.1.5.4. Gender studies Veřejný prostor vystupuje ve specifickém vztahu k prostoru soukromému, přičemž soukromý prostor zde označuje oblast uspokojování privátních potřeb, produkce a reprodukce. Havelková (1995: 26-27) uvádí, že tento vztah mezi veřejným a soukromým prostorem je genderovaný. Tím kdo má dbát na uspokojování potřeb a dodržování požadavků rodinné intimity je žena, jejíž péče umožňuje ono „zdání svobody“ veřejného prostoru – existence soukromého představuje podmínku existence veřejného (Havelková 1995). Existuje řada studií, které konstatují, že „město je rodu mužského“ (Bech 1998: 217)14. Jak uvádí Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht (2009: 89), v minulosti se od mužů tradičně očekávalo, že se budou snadno pohybovat na veřejných prostranstvích, ženy střední třídy byly naopak odkázány do prostoru soukromého. Přítomnost žen na veřejných prostranstvích znamenala ohrožení ve smyslu vniku soukromého do veřejného, protože ženy „zosobňovaly erotický potenciál a svobodu a s nimi spojená nebezpečí. Proto byly ženy ve veřejném prostoru zdrojem kolektivní úzkosti“ (Loukaitou-Sideris & Ehrenfeucht 2009: 90). Genderové hranice soukromého a veřejného byly udržovány také pomocí stigmatizace: Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht (2009: 90) uvádí, že v USA 19.století by se žádná „slušná“ žena nepohybovala na veřejném prostranství osamocena. Ženy z dělnické třídy, které čekaly na chodnících, byly obtěžovány policií a muži, kteří je zaměňovali za prostitutky (2009: 91). Jessica Sewell zkoumala americké knihy o etiketě z přelomu 19. a 20. století. Osamocené ženy měly podle nich kráčet po chodníku „zahaleny v uměřenosti“, měly být tak neviditelné, jak je to jenom možné. Měly se oblékat nenápadně, mluvit potichu a nesmát se nahlas. Na rozdíl od mužů, kteří mohli postávat na chodníku „jen tak“, musely mít ženy nějaký konkrétní cíl své chůze (Sewell 2000). Pravidla byla obzvláště přísná v nočních hodinách: jak uvádí Baldwin (2002), noc byla silně asociována s hříchem a nebezpečím a buržoazní ženy, které se na veřejných prostranstvích pohybovaly v nesprávnou hodinu bez doprovodu, riskovaly, že přijdou o svůj buržoazní status (viz též Domosh 1998). Postavení žen ve veřejném prostoru se změnilo až skrze narůstající roli spotřeby:
vznik
obchodních
domů
a uznání
spotřeby
jako
„společensky
akceptovatelné činnosti“ znamenaly vytvoření veřejných prostranství pro ženy (Loukaitou-Sideris & Ehrenfeucht 2009: 92). Ačkoliv většina zde uvedených příkladů 14
Na tomto místě samozřejmě opět dochází k záměně pojmů město a veřejný prostor: pochopitelně, že město jako celek není mužské ani ženské, protože v něm žijí obě pohlaví. Mužský je však veřejný prostor města – respektive se jako mužský historicky utvářel.
24
se týká minulosti, nelze je oddělit od historie utváření veřejného prostoru a jejich ozvěny nacházíme i v současnosti.
Diskuse v rámci gender studies je však
relativně úzce zaměřená a nemůže proto nabídnout uspokojivou definici veřejného prostoru. Některé zde uvedené poznatky však rozvedu v dalších částech textu. 2.1.6. Shrnutí Účelem dosavadního výkladu bylo podat stručný přehled stávajících definic a přístupů k pojmu veřejný prostor. V průběhu této diskuse jsem vymezil pojem veřejný prostor proti dvěma pojmům příbuzným: veřejné prostranství a veřejná sféra. V následujících kapitolách začnu s vlastním výkladem. Ukážu, že veřejný prostor není možné definovat bez ohledu na jeho základní prvek: řád. Nutnost přítomnosti řádu demonstruji nejprve v kapitole 2.2. na problému veřejných prostranství. Ukážu, že vlastnosti těchto prostranství činí pobyt na nich psychologicky mimořádně náročným. Existence řádu se zde proto stává nutností. 2.2. Veřejná prostranství Pro městská veřejná prostranství jsou charakteristické určité vlastnosti a procesy, které bych chtěl pojmenovat v této kapitole. Budu přitom vycházet ze stávajících empirických a teoretických poznatků sociologie města, na nichž existuje mezi různými autory shoda. Jedná se o tyto tři oblasti: heterogenita, přítomnost cizinců a dualita atraktivity a ohrožení. 2.2.1. Heterogenita Ale vzpomínám si na přítomnost Londýna, na jeho tehdejší fyzickou odolnost, na jeho režnou, neuhlazenou atmosféru. Na ulicích bylo více života (uvnitř to stálo peníze) a večer co večer byly venku davy lidí. Viděl jsem je postávat na rohu, mezi dveřmi hostinců, bavit se ve skupinách, živit se z papírových pytlíků. A na ulicích panoval zmatek téměř rustikální předválečná doprava se držela zuby nehty v posledním zákopu: řachtající staré omnibusy, poníci s dvoukolovými kočárky, úhledné drožky připomínající pianina a obrovské valníky, naložené pivem a moukou, tažené spřežením nádherných koní. A když bylo v neděli dopoledne hezky a koně odpočívali, zaplnila se putneyská High Street velocipedy - boubelatá děvčata v bílých šortkách, stíhaná funícími mladíky, staří páni ve svetrech a se slamáčky na hlavách, celé rodiny na tandemu s nemluvňaty v košících, ti všichni spěchali z města ven. (Lee 1983: 205)
Heterogenita
veřejných
prostranství
je
přirozeným
důsledkem
jejich
otevřenosti. Jak uvádí Tonkiss (2003: 303), sen o městě je „snem o sociální diferenciaci bez exkluze“, tedy o místě, kde je nárok na užívání veřejných prostranství pro všechny stejný, aniž by samotní žadatelé museli být stejní (2003: 303). Heterogenitou městských prostranství se zabývali už představitelé Chicagské školy.
25
Wirth (1938) ji vysvětluje s odkazem na (1) „tavící kotel“, kterým se město stává, neboť přitahuje různorodost zvenčí a (2) dělbu práce, jejíž nárůst ve městě znamená vyšší míru specializace a diferenciace15. Podobně Park a Burgess (1967: 45) hovoří o rozdílnosti životních stylů jako „součásti přirozeného, ne-li normálního života měst.“ Empiricky tato různorodost znamená především různost činností, různost jejich nositelů a různost druhů provozu (Gestring et al. 2005). Součástí této pestrosti jsou i „nepřizpůsobiví druzí“ (unassimilated others) (Malone 2002: 166), tedy členové okrajových společenských skupin. Mattias Kärrholm uvádí, že heterogenita veřejných prostranství přímo souvisí s tzv. „teritoriální komplexitou“. Tento termín označuje (1) různorodost způsobů využití určitých prostranství, (2) různorodost využití těchto prostranství v čase a v rozdílných denních, týdenních a ročních dobách a (3) rovnocennost těchto využití z hlediska jejich oprávněnosti (Kärrholm 2005; 2007: 447). Kärrholm navazuje na W.H.Whyta, když uvádí, že prostranství, která vykazují vysoký stupeň teritoriální komplexity, se uživatelům jeví jako přirozená, jednoduchá a snadno přístupná – tedy v souladu s ideálem otevřeného veřejného prostoru. Z urbanistického hlediska je proto teritoriální komplexita a s ní spojená heterogenita vitální (Kärrholm 2005). Heterogenita
veřejných
prostranství
přirozeně
ústí
v další
jejich
charakteristiku: přítomnost cizinců. 2.2.2. Přítomnost cizinců Uživatelé veřejných prostranství jsou nejen různorodí, ale v podmínkách městského života i jeden druhému navzájem neznámí. Odsud pochází pojem „cizinec“, který sociologové používají k označení pozice, kterou návštěvníci veřejných prostranství zaujímají jeden vůči druhému. Lyn Lofland uvádí, že lidé ve městě jsou cizinci, neboť postrádají vzájemnou osobní znalost. Cizincem je ten, kdo je mi vizuálně dostupný, avšak osobně neznámý (Lofland 1973: 18). Tento přístup ukazuje dualitu, kterou cizinci přisoudil již Simmel (1950: 402): Cizinec je někdo, kdo je zároveň blízký (sdílí se mnou prostor města) a vzdálený (nic o něm nevím). Podle Lofland je postava cizince charakteristická zejména pro moderní město. Ačkoliv městská heterogenita, různorodost populace a činností, byla vlastní i městu předmodernímu, existuje zde rozdíl. Lidé předindustriálního města měli svou identitu doslova „napsanou na sobě“ (Lofland 1973: 49): rozdíly mezi lidmi byly 15
Wirth hovoří o městě, má však na mysli veřejný prostor města. V prostoru soukromém jsou podmínky pro heterogenitu významně horší, neboť přístup do soukromého prostoru je omezován jeho vlastníky. Na záměnu pojmů „město“ a „veřejný prostor“ nebudu dále upozorňovat, neboť jde v klasické literatuře o příliš častý jev, který by narušil čitelnost textu.
26
zvýrazněny oblečením, fyzickými znaky a řečí. Na otevřených prostranstvích raně novověkého města nebylo těžké zařadit druhého z hlediska majetkové vrstvy, původu, národnosti či cechu. Ostatně ještě představitelé Chicagské školy ve 20. letech 20. století píší, že ve městech „je status jedince do velké míry určen konvenčními znaky – vzhledem a oblečením“ (Park & Burgess 1967: 40). Na veřejných prostranstvích současného města se však již na vzhled druhých spolehnout nelze. Jak uvádí Lofland (1973: 79), „zločinci už nejsou mrzačeni, jazyk jako identifikační znak je znehodnocen mobilitou, univerzálním vzděláváním a médii, z oblečení se stal nespolehlivý ukazatel.“ Richard Sennett píše, že městští cizinci nemají znalost jeden o druhém a je pro ně proto obtížné si navzájem důvěřovat. Důvěra může být založena pouze na prvcích, které se vejdou do rámce okamžité situace: jde o chování, hovor, gestikulaci, pohyb a vzhled, vše v jednom momentu. Bahrdt
(dle Gestring et al. 2005: 225)v této
souvislosti hovoří o „neúplné integraci veřejných prostranství“ – neúplnost zde označuje skutečnost, že uživatelé veřejných prostranství sdílí jeden s druhým pouze malou část svého rolového repertoáru. Důležitost postavy cizince pro sociologii města se zrcadlí v tom, že část autorů považuje její přítomnost za definující prvek veřejných prostranství města (Bauman 2000; Bech 1998; Lofland 1973; Tabboni 1995). Podobně Sennett uvádí, že „město je prostředím, ve kterém je pravděpodobné, že se budou setkávat cizinci.“ (Sennett 1986: 39). Kontakt na veřejných prostranstvích města je povrchní a lidé, s nimiž se zde setkáváme, jsou nám neznámí. Právě proto je v postavě cizince obsaženo něco zároveň ohrožujícího a svůdného: cizinec nás stále konfrontuje s něčím novým a ukazuje nám jiné možnosti16. Cizinec svádí a vzbuzuje pocit nejistoty. Siebel a Wehrheim (2006) v této souvislosti upozorňují, že městská veřejná prostranství jako prostředí cizinců mohou být vnímána jako zdroj ohrožení. To však k veřejným prostranstvím patří, stejně jako jejich atraktivita.
16
Specifickým významem „cizince“ v moderním městě je flâneur. Flâneur je cizinec, který městskou cizost přijal za svou a přeměnil ji ve hru. Pomíjivost, plytkost, heterogenita a proměnlivost interakcí moderního města jsou flâneurem přijaty za vlastní. Za identifikaci postavy flâneura vděčí sociální věda Walteru Benjaminovi, který ji oživil ve svém eseji o Baudelairovi (1979): „flâneur hledá úkryt v davu. Dav je závojem, skrze nějž je známé město převráceno do fantasmagorie.“ Podle Barkera je flâneur moderní formou ironické subjektivity: voyeur a peripatetik, fascinovaný vystaveným zbožím, novými technologiemi a vyhlídkou na setkání s neočekávaným (Barker 2009: 155-156). Jeho cílem je vnořit se do prožitků města, „koupat se v davu“ (Featherstone 1998: 913).
27
2.2.3. Atraktivita a ohrožení Potenciál nepředvídatelnosti, který v prostředí cizinců vzniká, odpuzuje a zároveň přitahuje: „možnost i a úzkosti se na veřejných prostranstvích navzájem prolínají“ (Loukaitou-Sideris & Ehrenfeucht 2009: 272). Totéž jinými slovy říká Jackson: „ulice zůstávají místy touhy a strachu, radosti a bolesti, fantazie a obavy, jejich historie je plná podobných paradoxů a tenzí“ (Jackson 1998: 177). Atraktivita a ohrožení představují dualitu zkušenosti veřejných prostranství. Svět cizinců je inherentně nepředvídatelný a vzrušení, které zažíváme při pomyšlení na to, že se zde „všechno může stát“ se snadno promění ve strach, když si uvědomíme, že stát se může opravdu všechno – a může se to stát i nám. Tato směs vzrušení a nebezpečí nepřestává fascinovat. Urbanistická literatura skýtá řadu empirických studií, které dokládají atraktivitu veřejných prostranství empiricky. Oba citovaní klasikové urbanismu, Jane Jacobs (1975) a W.H.Whyte (1980) se shodují na pozorování, že na veřejných prostranstvích „pohled na lidi přitahuje další lidi“ (Whyte 1980: 19). Záznamy pozorování Whyta a jeho spolupracovníků vypovídají o chodcích, kteří se dávají do řeči vprostřed proudu lidí na chodníku a o lidech, kteří tráví polední přestávku na nejzalidněnějším náměstí. Jak ostatně uvádí Williamson, „dívat se na to co dělají lidé na veřejnosti a hodnotit jak dobře to vyhovuje standardům správného chování jsou pravděpodobně dvě nejpopulárnější možnosti, jak se zdarma zabavit“ (2002: 495-496). Druhá strana duality městské zkušenosti znamená potenciál ohrožení. Jak uvádí Malone (2002: 157), ulice je místo potenciální úzkosti, nejistoty, setkání s odlišnými druhými. Právě ve spojení s nepředvídatelností druhých se vynořuje otázka osobního bezpečí (Helms et al. 2007: 268). Výzkumníci v oblasti strachu z kriminality (například Ferraro a LaGrange 1987; Lupton & Tulloch 1999) uvádí, že jde do velké míry o strach iracionální. Tato iracionalita je pochopitelná: v davu neznámých a nepředvídatelných druhých jsou rizika omezena pouze hranicemi naší představivosti. Proto jsou veřejná prostranství samou svou podstatou ohrožující. Lidé se vždy cítí bezpečněji ve známém prostředí, v přehledném prostředí, v malé skupince.
Ani
jeden
z těchto
předpokladů
není
na
městských
veřejných
prostranstvích naplněn. Přesto se těmito místy denně pohybujeme, ohrožující dav cizinců vnímáme jako rutinní zkušenost a „městský strach“ (Bauman 2006: 94), o němž byla řeč v úvodu, se pro nás stal převážně neznámým pojmem. Otázka zní: jak je to možné?
28
2.2.4. Jak mohou veřejná prostranství fungovat? Soužití na veřejných prostranstvích vykazuje tendenci jevit se jako něco přirozeného a samozřejmého (Park & Burgess 1967: 2), ve skutečnosti jde však o důsledek složitého procesu utváření a působení řádu. V této kapitole tuto tezi demonstruji pomocí krátkého literárního exkurzu. V dalším textu ukážu, že soužití na veřejných prostranstvích vyžaduje určitou formu regulace, přičemž se nabízí dvě, v praxi provázané možnosti: řád vnějších prostranství a sociální kontrola. 2.2.4.1. Nesamozřejmost soužití na veřejných prostranstvích Heterogenita, cizost, atraktivita a ohrožení na veřejných prostranstvích jsou dobře pozorovatelné při studiu literárního žánru Bildungsromanu. Tento žánr vzniká příznačně
v 19.
století,
Bildungsromanu je
tedy
století
prudké
urbanizace
Evropy.
Hrdinou
zpravidla mladý muž či žena v procesu dospívání, učení se
a osvojování si společenských konvencí a zvyků. Často se tento proces „výchovy“ kryje s příchodem do města – což jej činí zajímavým pro studium veřejných prostranství. Mezi jeho hrdiny patří Fréderic Moreau z Flaubertovy Citové výchovy, Lucien de Rubempré z Balzacových románů nebo Wildův Dorian Gray: Náš snílek byl udiven, že je pro tento dav naprosto cizím člověkem, a zdálo se mu proto, že jeho vlastní osobnost se nesmírně zmenšuje. Lidé, kteří se na maloměstě těšili určité vážnosti a setkávali se tam na každém kroku s důkazy vlastní důležitosti, nemohou přivyknout na tak úplnou a náhlou ztrátu svého významu. Být něčím v rodném kraji a nebýt ničím v Paříži, to jsou dva stavy vyžadující postupných přechodů; ti, kdo příliš náhle přejdou z jednoho do druhého, upadají do jakési hluboké beznaděje. (Balzac 1958: 148) Cítil jsem, že ten šedý, příšerný Londýn se svými miliony obyvatelů, se svými špinavými hříšníky a nádhernými hříchy, jak jste se kdysi vyjádřil, má i pro mne nějaké dobrodružství [...] nevím již, co jsem čekal, ale vyšel jsem si a kráčel k východní části města, ztrativ záhy cestu v bludišti oněch špinavých uliček a černých náměstí bez trávníku. (Wilde: 1958: 70)
Proč zde o tomto žánru hovořím? Především proto, že jeho hrdinové se s městskými veřejnými prostranstvími setkávají de novo, bez předchozí zkušenosti17. Příchod do města je pro ně, jak uvádí Alter (2005: 5) zážitkem, který je zároveň vzrušující, opojný, matoucí a děsivý – tedy v souladu s tím, co bylo řečeno v kapitole 2.2.3. Město nabízí nové příležitosti k vzestupné sociální mobilitě, zároveň se však městský dav jeví jako bezohledný, schopný „zašlapat člověka do země“ (Alter 2005: 5). Alter uvádí, že neustálý pohyb a fragmentárnost města působí na nově 17
Epistemická pozice hrdiny Bildungsromanu je pozicí, kterou by podle mého názoru měl zaujmout i sociolog veřejného prostoru. Měl by se snažit k předmětu svého studia přistoupit jako k něčemu novému, nesamozřejmému a udivujícímu.
29
příchozího anomicky. Metafory Paříže 19.století hovoří o „obřím harému, úžasném tržišti, zemi lidských a architektonických zázraků, bojišti, pekle“ (Alter 2005: 5). Město je zmatené divadlo plné šoků. Zkušenost hrdinů Bildungsromanu přináší něco velice důležitého pro tuto práci. Jejich prožitek, prožitek fascinace a ochromení, je dokladem toho, že pobyt na veřejných prostranstvích města není přirozený ani samozřejmý. Skutečnost, že se nám dnes jako takový jeví, je tedy potřeba vysvětlit. Existence na veřejných prostranstvích je úkolem, kterému se, jak ukážu v kapitole 2.5.1., musíme naučit. Věděním, které se v tomto procesu předává, je městský řád, jehož pomocí se soužití na veřejných prostranstvích stává možným. Než se dostanu k tomuto řádu, chci ukázat, jak soužití na veřejných prostranstvích vysvětlují jiní autoři. 2.2.4.2. Teoretické vysvětlení soužití na veřejných prostranstvích Otázka „jak je soužití na veřejných prostranstvích možné“ přímo parafrázuje Simmelovu (1910) výzvu: základní snahou sociologa by mělo být zodpovědět otázku, jak je vůbec společnost možná. Vymezení vůči současnému diskurzu zkoumání proměn veřejného prostoru v kapitole 2.1.5.3. je do velké míry postaveno právě na tomto tázání. Otázku jak je soužití na veřejných prostranstvích možné si položil Stanley Milgram (1970). Psycholog Milgram shledal, že hustota osob a podnětů má za následek „podnětové přetížení“ (overload) (1970: 1462), což u lidí vyvolává kognitivní reakci ve formě vypnutí některých reakčních mechanismů. Lhostejnost, odtažitost a snížení pocitu zodpovědnosti jsou podle Milgrama hlavní výsledky tohoto procesu. Tato teze v sobě syntetizuje několik důležitých zdrojů: především se Milgram explicitně hlásí k odkazu Georga Simmela, autora termínu blazeovaný postoj (Simmel 1950: 414). Jedná se o postoj, tedy individuální psychologickou orientaci, která nám umožňuje na veřejných prostranstvích města existovat. Znamená to určitou míru lhostejnosti, tolerance a nonšalance, které uživatelé prostranství
sdílejí,
což
jim
umožňuje
pohybovat
se
v heterogenním,
nepředvídatelném prostředí cizinců. Vedle Simmela se Milgram odvolává na Louise Wirtha a jeho slavný výrok o vztazích ve městě, které jsou „povrchní, anonymní a přechodné“ (1938: 1). Povrchnost a anonymita jsou pro Milgrama, stejně jako blazeovaný postoj, důsledkem právě onoho kognitivního vypnutí. Termín „přetížení“ si Milgram vypůjčuje ze systémové teorie, kde jeho význam znamená totéž co „zahlcení“ (Milgram 1970: 1462). Jde tedy o situaci, kdy je
30
výkonnost systému redukována tím, že existuje přílišné množství prvků, které vyžadují jeho odezvu. Taková situace může vzniknout například na úřadě, přehlceném žádostmi klientů, ale také, v dnešní době, v prostředí internetu: server, který je vystaven velkému množství požadavků, ztrácí schopnost rychle reagovat a může přestat odpovídat úplně. Tento příklad ze světa technologií je zcela na místě, neboť poukazuje na pasivní roli systému: server se, tak jako člověk v Milgramově pohledu, pouze pasivně adaptuje na okolní podmínky, aniž by sám vyvíjel cílenou, vůlí řízenou aktivitu. Jinak řečeno, Milgram tvrdí, že veřejná prostranství jsou obyvatelná proto, že lidé se specifickým způsobem adaptují na jejich prostředí, přičemž jde o pasivní, vynucenou adaptaci. Ze současných teoretiků na Milgrama navazuje zejména Ash Amin (2008). Aminova posthumanistická perspektiva vychází z actor-network theory (Latour 2005). V souladu s tímto přístupem argumentuje Amin, že spolubytí (throwntogetherness) těles na veřejných prostranstvích – přičemž tělesy se myslí jak samotní uživatelé, tak neživé fyzické prvky – samo produkuje specifický sociální étos a společenské jevy (Amin 2008: 10). Amin, stejně jako Milgram, uvádí, že jednání, které soužití na veřejných prostranstvích umožňuje, je nereflexivní a tedy prekognitivní a nevědomé (2008: 8). K označení tohoto jednání proto používá termín společenský reflex (social reflex). Problém Milgramova přístupu, stejně jako pozdější práce Aminovy, spočívá právě ve zdůraznění této pasivity. Debies-Carl a Huggins (2009: 344) takové chápání označují jako deterministické, neboť jednání aktérů, které soužití na veřejných prostranstvích umožňuje, je v něm vysvětleno jako přímý důsledek působení městské struktury. Je přitom lhostejné, zda touto strukturou máme na mysli velké množství osob (tak jako Simmel), podnětů (Milgram) či těles (Amin). Podstatným prvkem je to, že všechny deterministické teorie nedoceňují aktivní roli aktérů. Kritiku deterministických přístupů v tomto ohledu shrnuje Lofland (1989) s odkazem na práce Karpa (1973), Stone (1954) a především Ervinga Goffmana (1956; 1963; 1967; 1971), jehož dílo představuje jeden z klíčových zdrojů tohoto textu. Lofland shrnuje základní odlišnost Goffmanova přístupu takto: pro Goffmana je interakce mezi cizinci na veřejných prostranstvích otázkou symbolické interakce. „Nereflexivní“ jednání je pro něj součástí sociálního vztahu (Lofland 1989: 459). Jako takové se stává nositelem určitých norem a významů, což znamená, že o něm nemůžeme hovořit jako o nereflexivním, neboť vzniká jako aktivní konstrukce přítomných aktérů. Moment aktivní konstrukce zmiňuje Lofland, když na jednom
31
místě uvádí, že lidé „si vyvinuli určitou taktiku jejímž prostřednictvím minimalizují nebezpečí číhající ve světě cizinců“ (Lofland 1972a: 98). Společenský život ve městě představuje v jejím pojetí „tichou dohodu“ aktérů (Lofland 1972b: 226). Soužití na veřejných prostranstvích je možné proto, že v něm funguje řád, který je nikoliv výsledkem pasivní reakce kognitivního systému (jak naznačuje Milgram 1970), nýbrž výsledkem aktivní konstrukce aktérů (Šrubař 1993). Adaptace, která toto soužití umožňuje, není pasivní reakcí, ale aktivním a náročným úkolem (Siebel & Wehrheim 2006: 32). V tomto bodě je třeba určité obezřetnosti. Řád, který jednání na veřejných prostranstvích reguluje, nemusí být prožíván vědomě. Naopak, jeho velká část funguje na nevědomé úrovni, formou rutinního jednání a každodenního užívání prostranství. To však neznamená, že tento řád vzniká pasivně, jak navrhuje Milgram. Řád regulující soužití na veřejných prostranstvích je utvářen aktivně a aktivně udržován v činnosti, neboť v jeho základu stojí konkrétní významy a konkrétní pravidla, která je třeba dodržovat prostřednictvím konkrétního jednání. Skutečnost, že je toto jednání rutinní a habitualizované, nepopírá jeho cílenost. 2.2.4.3. Vnitřní a vnější regulace Pokud platí, že interakce na veřejných prostranstvích je nepředvídatelná a potenciálně ohrožující, potom je třeba určité regulace, která učiní veřejná prostranství obyvatelnými. První formu této regulace budu označovat jako vnitřní regulativ či městský řád. Na konstrukci a reprodukci městského řádu se podílí všichni zúčastnění aktéři. Tento řád sestává z norem, pravidel a významů, které jsou utvářeny v každodenní interakci18.
Druhou formu regulace představuje vnější
regulativ neboli sociální kontrola. Tento regulativ je řízen specifickými skupinami aktérů, které jsou nadány zvláštní mocí19. Součástí vnější regulace jsou nástroje zákonné regulace, kontroly a dohledu. V této části práce se budu věnovat fungování a konstrukci vnitřního regulativu. Ve třetí a čtvrté části dojde řeč na utváření regulativu vnějšího20. Podle Wolfingera (1995) je produkce řádu základní charakteristikou interakce 18 19
20
K autogenezi sociálního řádu skrze interakci doporučuji text Šrubaře (1993). Mezi tyto aktéry patří městské administrativy, správci a vlastníci prostranství, pracovníci bezpečnostních agentur a podobně (více v kapitolách 3.2.2. a 3.2.3.). Je třeba uvést, že termíny „vnitřní“ a „vnější“ zde slouží jako pojmové zkratky a měly by tak být chápány. V praxi nelze říci, že by vnitřní regulace byla zcela prosta vnějších zásahů, a nelze ani říci, že by na prostranstvích, která jsou silně regulována zvnějšku (jako například zkoumaná nákupní centra) chyběla vnitřní regulace. V praxi jdou tyto dva způsoby regulace vždy ruku v ruce, pro účely postupného výkladu v této práci jsou však rozlišeny.
32
na veřejných prostranstvích. Wolfinger zdůrazňuje vzájemnost tohoto řádu, který vyžaduje (a) aby se lidé chovali jako kompetentní uživatelé prostranství a (b) aby věřili druhým, že se budou chovat jako kompetentní uživatelé (Wolfinger 1995: 324325). O městském řádu hovoří i Goffman a definuje jej (1963: 8) jako „důsledek sady morálních norem, které regulují pravidla, podle nichž lidé usilují o své cíle.“ Podle Goffmana je skutečnost, že se na městských ulicích setkávají cizinci a rutinně si projevují vzájemnou důvěru, podmíněna existencí společné „dohody“, neboli řádu, s níž všechny zúčastněné strany souhlasí (Goffman 1971: 17). Jak vyplývá z výše řečeného, městský řád, ač sociální povahy, je odpovědí na psychologickou potřebu. Podle Lofland (1973: 22) obyvatelé měst vyžadují nějakou formu uspořádání, na jehož základě by maximalizovali množství a spolehlivost informací o svém prostředí. Informace, které jsou jim ve světě cizinců dostupné pouze v kusé a kategorické formě, nezaručují psychologické bezpečí na veřejných prostranstvích. Zárukou tohoto bezpečí a podmínkou soužití na těchto místech vůbec, je proto městský řád. Cahill et al. (1985: 38-39) navazují na Goffmana, když uvádí, že respektování a udržování řádu probíhá často formou rituálu. Tíž autoři také poukazují na skutečnost, že řád je naučený. To lze například vypozorovat z tolerance, která je na veřejných prostranstvích dopřávána malým dětem, které městský řád nerespektují. Je to proto, že existuje sdílený předpoklad, že se mu dosud neměly možnost naučit (Cahill et al. 1985: 39). O těchto výjimkách bude dále řeč v kapitole 2.4.2. Městským řádem (urban order) se zabývá také Mats Franzén (2001: 203), přičemž se, tak jako tato práce, odkazuje na texty Goffmana (1963), Lofland (1973) a Simmela (1950). Wehrheim (2003: 192) mluví o městském řádu (Urbane Ordnung) jako o souhře dvou dimenzí, kterými jsou (a) komplex pravidel chování a normativních očekávání, které se k veřejným prostranstvím vážou a (b) sociálněprostorová struktura města. Wehrheim tím, na rozdíl od Amina (2008) nemá na mysli přímý vliv fyzické struktury města na chování osob, nýbrž rozličnost normativních řádů v závislosti na fyzických prostranstvích, na kterých platí. Jiný řád je tedy v platnosti v městském parku, jiný v prostorách vlakového nádraží a ještě jiný v prostředí nákupních center (Wehrheim 2003)21. 21
S termínem „městský řád“ pracují i další studie, většinou však v odlišném významu, než tato práce. Lofland (1973) se zaměřuje na rozdíly mezi místním řádem (spatial ordering) a řádem vzhledovým (ordering in terms of appearance). Má tím na mysli dva způsoby, jejichž prostřednictvím zařazujeme městské cizince do známých kategorií: buď na základě toho, kde se s nimi setkáme nebo na základě toho, jak vypadají (Lofland 1973: 22). V jejím pojetí však termín řád odkazuje spíše k psychologickým kategoriím, jejichž prostřednictvím se orientujeme na veřejných prostranstvích, než k řádu jako sdílené normativní „dohodě“.
33
V kapitole 2.4. popíšu jednotlivé prvky městského řádu s důrazem na pravidla, která jsou v něm obsažena. Předtím však chci uvést definici veřejného prostoru, s níž budu v dalším textu pracovat. 2.3. K definici veřejného prostoru Vraťme se na okamžik ke Michelu de Certeau a jeho rozlišení mezi místem (prostranstvím) a prostorem (viz kapitolu 2.1.4.1.). Prostor, uvádí de Certeau (1996: 80), je užívané místo. Citoval jsem de Certeauův příklad o tom, že ulice jako prostranství, vymezené fyzicky, se stává ulicí jako prostorem prostřednictvím užívání. Pokusme se nyní tento poznatek doplnit o to, co bylo řečeno o městském řádu. Řád je podmínkou, která umožňuje, aby veřejná prostranství mohla být užívána, neboť toto užívání vyžaduje regulaci22. Tedy: prostor vzniká užíváním prostranství. Veřejná prostranství však nelze užívat, pokud zde neplatí řád. Aby bylo možné prostranství užívat, tedy aby mohl vzniknout veřejný prostor, je třeba, aby tento řád existoval. Odsud plyne následující: veřejný prostor označuje ta místa, na nichž platí městský řád. Tato
formulace
vyžaduje
určité
ujasnění.
Veřejný
prostor
i veřejná
prostranství označují fyzická místa. Znamená to, že jsou tyto dva pojmy zaměnitelné? V žádném případě. Připomínám ještě jednou definici veřejného prostranství z kapitoly 2.1.4.1.: veřejné prostranství je fyzickým místem, které je přístupné veřejnosti. Veřejným prostranstvím proto může být rumiště v okrajové části města, kam lidé běžně nechodí. Může jím být opuštěný přístavní dok, kde se schází pouze členové kriminálního gangu, jejichž interakce podléhají jinému řádu, než je řád městský. Mohou jím být nezastavěná zákoutí pařížské čtvrti La Defense, o nichž Bauman (2000) hovoří jako o ne-městských, neboť zde nespatříte živou duši. Teoreticky může být veřejným prostranstvím místo, na nějž nikdo nikdy nevstoupil – ač v tom nic nebrání. Veřejný prostor, naproti tomu, je něčím, co vzniká tam, kde platí řád. Ten může platit například na místě konání hudebního festivalu, i když je zde vstup zpoplatněn a nejedná se o tedy o veřejné prostranství. Veřejný prostor může vzniknout ve foyer divadla, v knihovně či na plovárně. Žádné z těchto míst přitom nemusí být veřejným vlastnictvím, a žádné z nich není za běžných podmínek univerzálně přístupné. V souladu se zde prosazovaným pojetím a s pojetím Michela de Certeau však tato místa mají potenciál stát se veřejným prostorem – pokud jsou 22
Ponechávám stranou možnost vnější regulace prostřednictvím sociální kontroly, neboť ta bude předmětem empirické části této práce.
34
užívána, a pokud je toto užívání v souladu s řádem, tedy vnitřním regulativem prostranství. Veřejný prostor je tedy fyzickým prostorem, jehož definujícím prvkem není veřejná přístupnost, nýbrž řád. A pokud platí, že tento řád je určitým způsobem konstruován, potom i veřejný prostor je důsledkem konstrukce. Veřejný prostor tedy nevzniká tak, že určitá část města zůstane nezastavěná a nevzniká ani tak, že jiná část města není majetkem soukromého aktéra. Veřejný prostor vzniká v interakci, sociálně a intersubjektivně a jde proto o veskrze sociální fenomén. Na tomto místě bych chtěl dosažení definice veřejného prostoru shrnout v bodech. Záměrně přitom vynechán odkazy k různým pojetím veřejného prostoru, jak o nich byla řeč v rámci přehledové studie literatury, a budu se soustředit pouze na argumentační kroky, které mne dovedly k definici veřejného prostoru. • • • •
Veřejné prostranství je prostranství otevřené a přístupné Je tedy heterogenní, nepředvídatelné a zaplněné cizinci Rutinní soužití je zde proto psychologicky obtížné Proto je pro užívání těchto prostranství nezbytná přítomnost řádu
• • •
Prostor je užívané prostranství Užívané veřejné prostranství existuje jen tehdy, existuje-li řád Podmínkou existence veřejného prostoru je řád
•
Tento řád je konstruován a reprodukován aktéry, je sdílený, intersubjektivní a sociální Tudíž není navázán ke konkrétním fyzickým místům, nýbrž k určitému druhu interakce Platí proto tam, kde k této interakci dochází Platí proto i mimo veřejná prostranství Místa, kde tento řád platí, označuji jako veřejný prostor
• • • •
Řád, který jsem určil za definující prvek veřejného prostoru, je souhrnem očekávání, pravidel, výjimek, přestupků a následných sankcí. Zároveň je řádem dynamickým, neboť není stanoven zvnějšku, nýbrž vzniká v procesu interakce, ve kterém je zároveň reprodukován a měněn. V dalších kapitolách budu proto mluvit o statice (obsahu) tohoto řádu a o jeho dynamice (vývoji). Jinými slovy, budu se soustředit na to, co konkrétně dělá veřejný prostor veřejným prostorem.
35
2.4. Obsah řádu 2.4.1. Pravidla městského řádu Jak uvádí Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht (2009: 39), jednání ve veřejném prostoru se řídí implicitními a explicitními pravidly. Mezi explicitními pravidly stojí samozřejmě na prvním místě zákony, o nichž jsem se zmínil v kapitole 2.1.5.2. a vyhlášky, o nichž bude řeč v kapitole 3.2.3.2. V této části se chci věnovat především těm pravidlům, která se podílí na utváření řádu, tedy vnitřního regulativu veřejného prostoru. Mám tím na mysli pravidla, která jsou součástí konstruovaného řádu, nikoliv legislativní normy (o legislativních normách lze, v souladu se zde užívanou terminologií, říci, že jsou součástí vnějšího regulativu, neboť nejsou konstruovány v interakci, nýbrž stanoveny „vnějším“ rozhodnutím). Goffman v roce 1967 napsal: Pravidla (veřejného prostoru) byla dosud studována nedostatečně. Respekt, který dělá z fyzických bariér bariéry komunikační, dobře strukturovaná zdvořilá nevšímavost, udržování tváře a vzbuzování dojmu, že je člověk neustále připraven získávat informace ze svého prostředí, demonstrace správného rozvržení zaujetí mezi hlavní aktivitou a aktivitami vedlejšími (..), to vše dosud nebylo systematizováno. (Goffman 1967: 146)
V určitém smyslu lze říci, že Goffmanův postesk zůstává v platnosti. Jeho vlastní analýza je poněkud nesystematická, a studie, které jej následovaly (například Trondsen 1976; Cahill et al. 1985; Lofland 1989; Wolfinger 1995; Tonkiss 2003; Siebel & Wehrheim 2006), byly převážně dílčího charakteru. Goffman pravidla, vztahující se k městskému řádu, nazývá „situačními náležitostmi“ (situational proprieties) (1963: 24). Ve snaze najít společný základ pro analýzu jednání v těchto situacích23 uvádí Goffman, že „pravidlo, které se zdá být společné všem situacím, zavazuje jejich účastníky, aby 'zapadli', aby se chovali vhodně (tak jako dítě poprvé v restauraci), nepoutali k sobě příliš pozornosti a drželi se 'ducha místa'” (Goffman 1963: 11). Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht (2009) uvádí, že pravidla chování ve veřejném prostoru platí pro všechny, a jejich případné porušení vytváří pomyslné hranice: pravidla začnou být viditelná v momentě, když jsou porušena. Goffman připisuje pravidlům konstitutivní schopnosti i ve smyslu jejich dodržování, když uvádí, že skutečnost, že jsou všechna tato pravidla respektována, podává důkaz o váze a skutečnosti situace (1963: 195-6). To je důležitý poznatek s ohledem na 23
Goffmanův zájem přesahuje oblast veřejného prostoru a jeho studium situačních náležitostí se týká sociálních situací obecně (odsud pojem situační).
36
schopnost vnitřního regulativu zajistit existenci veřejného prostoru: tím, že respektujeme pravidla, dáváme sobě i druhým najevo, že situace, k níž se tato pravidla váží, je reálná. Veřejný prostor by neexistoval, kdyby lidé nedodržovali jeho pravidla. Veřejná prostranství ano, ale veřejný prostor ne24. Pravidla městského řádu se utvářela historicky, na pozadí vzniku veřejných prostranství jako takových, na pozadí vzniku privátního prostoru domova, do nějž se řada činností přesunula (Lofland 1973: 68), v souvislosti s proměnami standardů normality a působením celé řady dalších proměnných. Proces utváření těchto pravidel – opěrných bodů vnitřního regulativu – nelze vnímat jako uzavřený, neboť pravidla jsou nadále předmětem reprodukce a vyjednávání, jak ukážu v kapitole 2.5. V následujícím textu se však, v reakci na Goffmanovu výzvu, pokusím o hrubou systematizaci těchto pravidel. Hovořím o hrubé systematizaci proto, že nemohu zaručit úplnost takového projektu. Budu se však snažit na základě dosavadní literatury načrtnout hlavní rysy. 2.4.1.1. Neosobnost a anonymita Anglický pojem civility lze do češtiny převést dvěma různými způsoby, ve dvou souvisejících významech. První překlad, neosobnost, představuje nejobecnější pravidlo chování ve veřejném prostoru. Neosobní jednání „chrání aktéry jednoho před druhým, a zároveň jim tím umožňuje být spolu“ (Sennett 1986: 264). Podle Sennetta jde o „veřejnou masku“, kterou si nasazujeme v interakci s druhými a jejímž prostřednictvím z interakce vylučujeme soukromé prvky. Neosobnost, jak uvádí Bauman, označuje souhrn požadavků, které nám umožňují být „veřejnými osobami“, tedy existovat ve veřejném prostoru a nemuset se přitom otevírat navenek. Představuje možnost ukrýt své vnitřní sny, city a starosti za veřejnou masku (Bauman 2000). Druhou možností je přeložit pojem civility jako „zdvořilost“. Nejde však o zdvořilost v konvenčním, normativním slova smyslu, jejímž prostřednictvím bychom dávali najevo úctu či respekt ke druhému. Jde o zdvořilost neosobní. Jak ukázali Moser a Corroyer (2001: 612), zatímco adresná pomoc druhým je morálním aktem, orientovaným na druhé, neosobní zdvořilost je „chladnější“, formalizovaná 24
Specifickým příkladem situace, kdy respektování určitých pravidel vedlo k „vytvoření prostoru“ je promenáda, neboli korzo. Tento termín označoval části center měst, kde lidé korzovali, tedy chovali se určitým způsobem. Pravidla korzování představovala v mnoha ohledech zesílenou verzi pravidel veřejného prostoru. Jejich předmětem byl pohyb návštěvníků korza, jejich chování, hovor či oblékání (viz Darulová 2003; Klusáková & Ettlerová 2003 a Luther 2003). Respektování těchto pravidel vedlo k vytvoření specifického prostoru korza, který v českých městech existoval od poloviny 19. století do doby po druhé světové válce (Klusáková & Ettlerová 2003).
37
a často probíhá automaticky. Tato zdvořilost se skládá z drobných gest, jako je podržení dveří či uvolnění průchodu na chodníku a, jak uvádí Valentine (2008), neznamená existenci dobrých lidských vztahů. Valentine (2008:326) zjistila, že neosobně zdvořilé jednání (low-level civilities) mezi sebou praktikují i lidé, kteří jsou na sebe v osobním kontaktu hrubí. Citovaní Moser a Corroyer (2001: 622) v empirickém výzkumu ukázali, že lidé ve veřejném prostoru se chovají zdvořile bez ohledu na to, kdo je adresátem tohoto jednání. Je to proto, že zdvořilost zde není morální hodnotou, ale funkcionálním požadavkem. Jejím adresátem není konkrétní osoba, nýbrž sdílený řád. Pokud v rámci neosobnosti odhlížíme od osobních charakteristik druhých, lze říci, že náš vztah k nim je anonymní. Ve Flaubertově Bildungsromanu Citová výchova se Frédéric Moreau, mladý muž z venkova, ocitá na maškarním bále lepší pařížské společnosti. Jak ukazuje Alter (2005: 35-36), obraz maškarního bálu představuje ve Flaubertově knize analogii zkušenosti veřejného prostoru. Účastníci jsou anonymní, jejich tváře zakryty maskami, jejich skutečná osobnost je skryta a setkávají se v hlučném prostředí davu. Jejich „opravdové já“ je z anonymní interakce ve veřejném prostoru odstraněno (Lii 1998). Tuto analogii lze použít i pro porušení pravidel anonymity. Sundat si masku je prohřeškem proti pravidlům maškarního bálu. Jde o porušení pravidel hry, po němž hra končí a hráči se vrací ke své skutečné identitě. Veřejný prostor, podobně jako maškarní bál, nabízí možnost pohybovat se jako abstraktní, anonymní subjekt a nebýt vnímán v kontextu svého těla a svých osobních znaků (Tonkiss 2003: 301). Jednání osobního charakteru je mezi cizinci ve veřejném prostoru ekvivalentem stržení masky: jde o porušení pravidel hry25. Nejvýraznějším příkladem takového narušení je oslovení neznámého druhého. Veřejný prostor je prostředím, v němž lidé jeden druhého neoslovují. Existují samozřejmě specifické žádosti, které jsou považovány za akceptovatelné, například otázky na přesný čas (Cooper 2007: 217), avšak, jak uvádí Pétonnet, tyto kontakty jsou dovolené proto, že umožňují oběma stranám zůstat v anonymitě: „Chceme-li druhého oslovit, vyžaduje to nějakou záminku – ta nesmí být příliš slabá (zeptat se, kde je nějaká ulice, nás neopravňuje pokračovat v hovoru), leda by to bylo za nějakých neobvyklých a zvláštních okolností“ (Pétonnet 1996: 113). Anekdotickou 25
V 70. letech 20. století vznikla v USA řada empirických studií, která se zabývala soukromým jednáním ve veřejném prostoru města. Newman a McAuley (1977) například ukázali omezenost očního kontaktu mezi městskými cizinci, Dabbs a Stokes (1975) se zabývali respektováním osobního prostoru a empiricky měřili jeho velikost v souvislosti s mírou respektu, která se k různým statusům váže.
38
ilustraci respektu vůči tomuto pravidlu uvádí Sennett: chceme-li v anglicky hovořících zemích oslovit cizího člověka, začneme tím, že se rovnou omluvíme – „Excuse me, ...“ (Sennett 1986: 299). „Neobvyklé a zvláštní okolnosti“, o kterých hovoří Pétonnet představují jednu z výjimek z pravidel anonymity. K těm dochází v mimořádných situacích, jakou jsou například požáry, policejní zásahy a podobně. V situaci stávky ve veřejné dopravě, kdy jsou lidé nuceni cestovat do práce pěšky, se mohou dát cizí lidé do hovoru – ten však musí začít „povinným“ komentářem stávky (Pétonnet 1996: 113). Možnost porušení anonymity je zde pochopitelná. Mimořádná situace, jak už sám její název napovídá, stojí mimo řád. A pokud je řád, tedy vnitřní regulativ veřejného prostoru narušen, dostávají účastníci tohoto narušení možnost legitimně se proti tomuto řádu provinit. Nabízí se otázka: je anonymita skutečně pravidlem? Není přesnější hovořit o anonymních vztazích jako o vlastnostech veřejných prostranství – tedy, že veřejná prostranství jsou anonymní, aniž by kdokoliv z jejich návštěvníků musel následovat nějaké pravidlo? Zde je třeba rozlišovat. Anonymita, o níž, zde hovořím, je konstruovaná. Není to vlastnost situace, nýbrž požadavek na zvládnutí situace. Příkladem tohoto pojetí je Karpova (1973) studie chování v obchodech s pornografií: lidé se zde cíleně chovají tak, aby vytvořili zdání naprosté anonymity a neosobnosti, neboť ty jim poskytují ochranu v prostředí, v němž jsou osobní projevy vysoce nežádoucí. „Anonymita, paradoxně, vyžaduje společenský vztah. Lidé musí společně pracovat na tom, aby vytvořili anonymitu“ (Karp 1973: 446). Tím, že se řídíme pravidly anonymity, získáváme (a poskytujeme) ochranu a svobodu zároveň (Simmel 1950; Tonkiss 2003)26. 2.4.1.2. Alokace zaujetí a komunikace Autorem termínu zaujetí (involvement) je Erving Goffman. Podle Goffmana (1963: 33) lze různorodé aspekty pozorovatelné orientace, mezi něž patří například oblečení, výraz nebo činnost, shrnout pod společný pojem „zaujetí“. Jelikož ve světě nezaměřené interakce, jak Goffman označuje veřejný prostor, neexistuje žádné dané centrum pozornosti, musí aktéři ve veřejném prostoru svou pozornost, své jednání, svůj vzhled nějakým způsobem orientovat – musí být něčím zaujati. Pro každou situaci a tedy i pro pobyt ve veřejném prostoru platí podle Goffmana (1963: 37) 26
Anonymita, jak upozorňuje Pétonnet, vyžaduje i určitou úroveň mobility, respektive nestálosti. Ta je ve západních městech zpravidla zaručena, existují však situace, kdy toto neplatí, například opětovná setkání se „známým“ žebrákem či pouličním prodavačem stále na tomtéž místě.
39
určitá pravidla alokace zaujetí (allocation of involvement). V jakékoliv sociální situaci existuje podle Goffmana povinnost mít hlavní zaujetí; tato povinnost se rovná povinnosti mít „smysl“, respektive účel 27. „Problém udržování odpovídajícího hlavního zaujetí je obzvláště relevantní na veřejných prostranstvích“, uvádí Goffman (1963: 56). Pokud jedinci ve veřejném prostoru nejsou schopni toto pravidlo dodržet, může jejich činnost být chápána jako postávání (lolling) respektive poflakování se (loitering). V obou případech, uvádí Goffman (a dnešní studenti exkluze ve veřejném prostoru by mu jistě dali za pravdu), riskuje jedinec nechtěnou pozornost ze strany strážců zákona, neboť jeho absence zaujetí se může jevit jako nelegitimní28 (Goffman 1963: 56). Goffman, který část svého empirického materiálu sesbíral v psychiatrické léčebně, uvádí, že někteří pacienti za svou první hospitalizaci vděčí právě tomu, že se ve veřejném prostoru potulovali „jen tak“, aniž by vykazovali odpovídající hlavní zaujetí (1963: 57). Problém alokace zaujetí je však komplexnější. Je-li aktérovo hlavní zaujetí nelegitimní, je jeho povinností předstírat zaujetí jiné. Detektivním románům a filmům vděčíme za figuru „dívání se do výloh“, jejíž pomocí zločinec či detektiv, který sleduje druhého člověka, maskuje svou skutečnou činnost (Goffman 1963: 59). Sledování druhého člověka porušuje pravidla anonymity a práva na soukromí ve veřejném prostoru a vyžaduje proto strategickou alokaci zaujetí jako formu legitimizace, která mu dodá zdání konformity vůči pravidlům veřejného prostoru. Goffman (1963: 55) uvádí podobný příklad „tichých dohod“, které vznikají ve veřejných knihovnách mezi personálem a bezdomovci: bezdomovec se zde může prospat, ale až poté, co si vypůjčí nějakou knihu, kterou před sebe položí na znamení legitimního zaujetí. V kontextu současné vnější regulace veřejného prostoru je samozřejmě otázkou, nakolik tento Goffmanův příklad z roku 1963 zůstává platným. Podle Goffmana (1963: 52) existují hlavní zaujetí, která přímo vyžadují i zaujetí vedlejší, protože samy o sobě nemají dost síly, aby byly ve veřejném prostoru uznány za legitimní. Sem patří příklad Lyn Lofland, týkající cestujících na autobusové zastávce: čekající lidé kouří, studují jízdní řády a reklamní plakáty, aby dodali svému nedostatečnému hlavnímu zaujetí – čekání – legitimitu. V opačném případě by totiž mohlo být interpretováno jako lolling29. Goffmanova typologie zaujetí je komplexní a na tomto místě se jí nemůžeme 27
28
29
Goffman (1963: 51) uvádí příklad čekáren a letištních prostor, kde jsou k dispozici časopisy a noviny, aby poskytly čekajícím možnost čtení jako hlavního zaujetí. Pojem „legitimita“ zde používám ve smyslu „konformita vůči pravidlům situace“, v tomto případě veřejného prostoru. V současném kontextu stojí za pozornost využití mobilních telefonů, které jsou zhusta používány jako objekt zaujetí v situacích, kdy jedinec postrádá jiný, legitimní předmět své pozornosti.
40
věnovat v úplnosti. Existují například činnosti – jako žvýkání žvýkačky – které lze legitimně (tedy v souladu s pravidly veřejného prostoru) provozovat pouze jako vedlejší zaujetí. Můžeme také mluvit o činnostech, které mohou být provozovány pouze a výlučně jako zaujetí hlavní: takovou činností je například sex. Tento (Goffmanův) příklad zde neuvádím náhodně, neboť právě sex patří mezi činnosti, které jsou v nejsilnějším rozporu s pravidly veřejného prostoru a jako takové jsou striktně vykázány do prostoru soukromého. Jak totiž uvádí Goffman (1963: 60), ve veřejném prostoru platí, že ať je hlavní zaujetí sebevíce silné, po jedinci se zároveň vyžaduje, aby určitým způsobem dával najevo, že do situace není zcela pohroužen, že si zachovává určitou sebekontrolu – což je u hlavních zaujetí, která jsou zcela pohlcující nemožné. Goffman (1963: 79) sám uvádí příklad situace, kdy se jedinec ocitne v nějakém zdánlivě „okultním“ zaujetí. Člověk, který leze po čtyřech po zemi, protože hledá ztracené klíče, zároveň nahlas svou situaci komentuje. Sděluje tím ostatním uživatelům veřejného prostoru, že jeho činnost, která je zdánlivě rušivá, je ve skutečnosti normální a on sám je příčetný. Alokace zaujetí je proces, který vyžaduje určitou formu komunikace. Své zaujetí musíme dát nějakým způsobem najevo. Jak poznáme, zda je orientace našeho zaujetí legitimní? Peter Winch uvádí, že abychom mohli rozeznat chování, které odpovídá nějakému pravidlu od chování, které je s tímto pravidlem v rozporu, nestačí brát v potaz posuzované chování samotné, ale i reakce druhých na toto chování (Winch 2004). Podle Winche lze říci, že následuji nějaké pravidlo pouze v okamžiku, kdy toto pravidlo může objevit někdo další. Proto se musí pravidla a normy vztahovat k určitému sociálnímu rámci. Co z tohoto argumentu plyne pro veřejný prostor? Jednání, aby mohlo být uznáno za korektní či za chybné, musí být komunikováno. To se vztahuje ke všem dosud uvedeným pravidlům veřejného prostoru. Pokud jsem hovořil o tom, že anonymita veřejného prostoru je utvářená, že na její produkci se podílejí všichni uživatelé veřejného prostoru, dotknul jsem se téhož problému. Jednáme-li v souladu s pravidlem anonymity, jsou jedinými soudci tohoto souladu druzí, na které se implicitně obracíme. V procesu produkce řádu veřejného prostoru tito druzí určitým způsobem reagují, čímž uznávají legitimitu našeho jednání, sami „správně“ odpovídají a vzniká tak systém vzájemného ujištění o tom, že jeden pro druhého jsme ve veřejném prostoru anonymní osoby. Nutnost komunikace tedy můžeme považovat za jedno z pravidel veřejného prostoru. Tuto komunikaci lze označit jako „tichou“ proto, že jde o komunikaci
41
nezaměřenou. Není adresována konkrétním lidem, nýbrž zobecnělému druhému, s nímž vstupuji do vzájemné interakce, jejímž prostřednictvím oba participujeme na tvorbě řádu. Může přitom jít o komunikaci fyzicky hlasitou (jako v uvedeném případě člověka, který hledá klíče a nahlas své jednání legitimizuje), která však zůstává „tichou“ ve stejném smyslu v jakém Lofland (1972b: 226) hovoří o řádu veřejného prostoru jako o „tiché dohodě“ aktérů. Jak uvádí Goffman, ačkoliv jedinec může přestat hovořit, nemůže přestat komunikovat svým tělem, svou fyzickou přítomností ve veřejném prostoru. Nemůže mlčet. V každém případě je nucen komunikovat, v souladu nebo v protikladu s pravidly veřejného prostoru (Goffman 1963: 35). Člověk, který by se rozhodl nekomunikovat, by se mohl jevit jako jedinec postrádající zaujetí (tak jako výše zmínění psychiatričtí pacienti), případně by vykazoval zaujetí, jehož smysl by byl přístupný pouze jemu samotnému a tím pádem by, v souladu s Winchovým argumentem, nebylo možné jeho činnosti připsat „správnost“ s ohledem na pravidla městského řádu. Lofland konstatuje, že jedním z imperativů veřejného prostoru je „ohled na roli publika“ (1989: 463) - publikem je zobecnělý druhý, ke kterému je tichá komunikace směřována. Proto uvádí Goffman, že tvrzení, že jedinec v davu je osamělý, je ve skutečnosti nepřesné. Osamělý sice je, ale je také neustále zapojen do různých skupinových her, složených z náznaků, signálů a podobně (Goffman 1971: 137). Jinde se Goffman k důležitosti tohoto tichého jazyka komunikace vyjadřuje takto: „Porozumění společné řeči těla je jedním z důvodů, proč můžeme agregát jedinců vůbec nazývat společností“ (Goffman 1963: 35). Termín „tichá komunikace“ používá i Pétonnet, která zároveň upozorňuje na jedno z nejčastějších využití, kdy jedinec sděluje svému okolí, že není přístupný pro interakci. Pétonnet uvádí příklad pasažérů v městské hromadné dopravě, kteří se zdají být tak pohlceni četbou novin nebo knihy, že zdánlivě vůbec nevnímají okolí (čímž signalizují svoji nepřístupnost), nikdy však nezapomenou vystoupit na své stanici (Pétonnet 1996: 112)30. Tichá komunikace je nejzřetelnější právě v těchto anekdotických situacích, kdy jsou aktéři nuceni do zdánlivě paradoxního jednání. Goffman podává druhý příklad z hromadné dopravy: pokud si vedle někoho z cestujících přisedne viditelně opilý a zapáchající člověk, vynaloží jeho soused velké úsilí na to, aby vše vypadalo, jako že si toho vůbec nevšimnul (Goffman 1971: 271).
30
Způsob, jakým komunikujeme nepřístupnost vůči druhým, se stal příležitostným předmětem zájmu výzkumníků. Lyn Lofland (1972b) zkoumala „čekacích styly“, tedy způsoby, jakými sdělujeme okolí, že na něco čekáme a nejsme k dispozici. Laurier a Philo (2006) se podobným problémem zabývali v etnografické studii chování v prostředí kavárny.
42
2.4.1.3. Lhostejnost a zdvořilá nevšímavost Pravidlo lhostejnosti se váže k výše uvedeným pravidlům. Lhostejnost je součástí projevů civility, jedním z jejích základních rysů je zákaz oslovovat neznámé druhé, lhostejnost se projevuje ve formách tiché komunikace. Lhostejnost jako základní imperativ veřejného prostoru identifikovali již Simmel (1950), pro kterého jde o základ „blazeovaného postoje“, a po něm Wirth (1938). Tonkiss (2003: 299) uvádí, že lhostejnost je „tichou výměnou darů samoty a soukromí“ v podmínkách veřejného prostoru. Jde o negativní svobodu, o právo na samotu (Tonkiss 2003). Lhostejnost (indifference) podle ní skýtá možnost být neviděn, být ne-výjimečný a neosobní. Jejím opakem je rozeznání (recognition), kdy je jedinec identifikován jako viditelný, konkrétní (a tedy výjimečný) (Tonkiss 2003: 301). Rozeznání je jednáním soukromým a poskytujeme jej pouze těm, se kterými chceme své soukromí sdílet. Soukromí, které skrze lhostejné jednání získáváme, může být chápáno jako kontrola nad množstvím informací, které o sobě podáváme druhým. Bauman, který pro totéž používá termín „umění nesetkání“ (art of mis-meeting) uvádí, že nesetkání je de facto procesem desocializace prostoru, který hrozí být sociálním (1993: 153). Lhostejnost je, tak jako anonymita, sociálním vztahem, a předpokládá proto vzájemnost: jde o formu ne-pozornosti, kterou poskytuji druhým a zároveň ji od nich očekávám. Jak uvádí Pétonnet, člověk se od dětství učí procházet veřejným prostorem města tak, aby na sebe neupozorňoval (Pétonnet 1996: 107) – tedy tak, aby svým jednáním nezavdal příčinu k narušení vzájemné lhostejnosti. Lhostejnost a její sdílení jsou základní podmínkou důvěry, na níž je městský řád postaven: Mead se mýlil jenom v jedné věci: nejsou to pouze významní druzí, kdo nás ovlivňuje, jsou i jiní druzí – ti, kteří v nás hledají záruku bezpečí, bez rizika narušení. Pro ně hrajeme představení o tom, že jsme přehlédnutelní (disattendable), že nám nemusí věnovat zvláštní pozornost. Toto představení je hlubokou součástí našeho self; několik je stejně hlubokých, žádná však není hlubší. (Goffman 1971: 279)
Klíčovým příspěvkem ke zkoumání lhostejnosti ve veřejném prostoru je Goffmanův termín „zdvořilá nevšímavost“. Goffman říká, že jde o „způsob, jakým druhému dáme dostatek signálů o tom, že o něm víme, ale vzápětí si ho přestaneme všímat [...] něco jako ztlumení světel“ (1963: 84). Zdvořilou nevšímavostí dáváme druhým najevo, že nemáme důvod pokládat je za nebezpečné (a že sami takto nechceme působit), že nemáme proč se bát je vidět a být jimi viděni, že se nestydíme za místo a společnost, v níž se nacházíme (Goffman 1963: 84). Zdvořilou nevšímavost
43
dopřáváme i lidem, jejichž vzhled vzbuzuje pozornost: nápadný jedinec je pozorován až do okamžiku, kdy dojde ke vzájemnému očnímu kontaktu. Potom, během míjení, dojde na zdvořilou nevšímavost a poté, co se mineme, zase zpět na pozorování (Goffman 1971: 126). Naopak zdvořilou nevšímavost odepíráme lidem, kteří se chovají nevhodně, tedy v rozporu s pravidly veřejného prostoru. „Chovat se správně a mít právo na zdvořilou nevšímavost jsou dvě provázané věci. Často ten, kdo se chová nevhodně, bývá trestán tím, že mu ostatní zdvořilou nevšímavost odepřou“ (Goffman 1963: 87). Tentýž „trest“, uvádí Lofland (1989: 462), náleží osobám, které si z veřejného prostoru dělají soukromé teritorium, tedy těm, kteří se zde chovají „jako doma“. Nástrojem tohoto trestu – a opakem zdvořilé nevšímavosti – je zírání (stare). Zírání, podle Goffmana, staví svůj objekt do nelidské třídy: v zoo nebo v cirkuse nemluvíme s opicemi nebo s obludami: jenom na ně zíráme (1963: 86). 2.4.2. Výjimky z pravidel Pojem „výjimka“ by neměl být matoucí. Výjimky, o kterých bude nyní řeč, nejsou protiklady pravidel. Jsou to také pravidla – pravidla toho, za jakých situacích je možné od primárních pravidel odhlédnout. Především, existují interakce, v jejichž rámci můžeme pravidla řádu ignorovat: řád není vyžadován, neboť nejsou přítomny strukturní podmínky pro jeho utvoření. Ukázkou takové interakce je možnost legitimně oslovit druhého, má-li na sobě uniformu (Lofland 1973: 86). Ve světě cizinců představuje uniforma druh oblečení, které si zachovává vypovídací schopnost: její nositel proto přestává být cizincem a stává se známým. Zároveň uniforma mění svého nositele v ne-osobu a redukuje jej na roli, kterou uniforma reprezentuje. Nositele uniformy je proto možné oslovit ve veřejném prostoru a také je mu přiznána určitá neviditelnost: jak uvádí Goffman (1963), muž v uniformě může vstoupit na dámské záchody a nevzbudí tím pohoršení. Status ne-osoby se dále vztahuje na jedince, kteří zastávají nějakou veřejnou funkci, k jejímuž výkonu není třeba uniforma. Jak uvádí Goffman (1963: 125), lidé, kteří zastávají určité pozice (například recepční nebo prodavači) mají povinnost být otevřeni oslovení jako součást své práce. Konečně, dočasný status ne-osoby náleží i lidem, kteří se nakrátko ocitnou mimo roli: Goffman (1963: 126) uvádí příklad opilého člověka, člověka v maškarním kostýmu anebo chodce, který při přecházení neočekávaného náledí není s to udržet rovnováhu. Tyto osoby můžeme legitimně oslovit, nedopřát jim zdvořilou nevšímavost a zírat na ně. Existuje totiž sdílený
44
předpoklad, že jejich nestandardní chování je pouze dočasné a není vlastností jejich „pravého já“ (které tím pádem zůstává stranou situace a neohroženo). Všechny dosud jmenované výjimky se týkají rolí a statusů, které jsou nestálé. Existují však statusy, které jsou trvalé, respektive takové, které není možné „svléknout“. Goffman (1963: 126) proto hovoří přímo o „otevřených osobách“: otevřenost zde není dočasnou vlastností statusu, nýbrž trvalou vlastností osoby. Jako otevřené osoby jsou typicky chápány malé děti a velmi staří lidé, kteří jsou, Goffmanovými slovy, považováni za tak málo svaté, že je možné je například oslovit na veřejnosti (1963: 126). Mezi otevřené osoby patří i ti lidé, které Lofland (1972b: 224) označuje termínem mavericks. U těchto osob se neočekává, že budou respektovat pravidla, a na oplátku nemusí být pravidla respektována ani ve vztahu k nim. Lofland do této kategorie zahrnuje malé děti a osoby permanentně stigmatizované. U obou těchto skupin je výjimka z pravidel doprovázena tolerancí: děti lze uvést pod kontrolu prostřednictvím rodičů (a navíc časem vyrostou), u stigmatizovaných zase existuje předpoklad, že by jednali náležitě nebýt jejich stigmatu (typicky nemoci či postižení) (Lofland: 1972b: 228). Skutečně ohrožující je až skupina excentriků: osob, které se bez zjevného vnějšího důvodu chovají ve veřejném prostoru nepředvídatelně a nezodpovědně. Taková kategorie by možná ani neměla být řazena mezi „výjimky“: excentrikovi žádná výjimka z pravidel přisouzena není, on ji však nežádá a přesto pravidla porušuje (čímž de facto uděluje výjimku sobě samému). Nečitelnost excentriků znamená permanentní ohrožení a je proto pochopitelné, že máme snahu učinit jejich jednání čitelnějším prostřednictvím racionalizace či odkazu na vnější příčiny. Konečně existují otevřené situace, v nichž nejsme nuceni pravidla řádu veřejného prostoru respektovat. Goffman (1963: 136), Laurier a Philo (2006) a Pétonnet (1996) ukázali že, jde o mimořádné situace, kdy možnost narušení pravidel souvisí s narušením celého řádu – o těchto situacích byla řeč i výše. Vedle nich existují specifické situace, které umožňují oslovit cizího člověka: žádosti o drobnou pomoc či radu, žádosti o dovolení, omluvy, dotazy na přesný čas, atd. Williamson (dle Copper 2007: 217) je souhrnně označuje jako zdvořilosti mezi cizinci (stranger civilities). Oslovení je zde tolerováno proto, že tyto drobné akty jsou vnímány jako nezaměřené. Jejich adresátem je konkrétní člověk, existuje však sdílený předpoklad, že by jím mohl být kdokoliv jiný.
45
2.4.3. Přestupky V následujících částech textu se budu věnovat problematice přestupků proti řádu veřejného prostoru. V rámci formální struktury práce jde o samostatnou kapitolu, která je na stejné úrovni jako kapitola pojednávající o pravidlech veřejného prostoru. Toto oddělení však slouží pouze pro snazší orientaci v textu. Z věcného hlediska je zkoumání přestupků zároveň zkoumáním pravidel: zatímco výjimky z pravidel jsem v předchozím textu označil za svého druhu meta-pravidla (tedy pravidla toho, kdy jsou pravidla aplikována a kdy ne), přestupky vůči pravidlům jsou anti-pravidla. Zkoumáním prvků, které náleží ke kategorii „přestupky“ rozeznáváme a upřesňujeme skutečný rozsah pravidel. Analýza „neřádného jednání“ tak dovede osvětlit povahu řádu31. Výše jsem demonstroval, jak je městský řád udržován prostřednictvím aktů každodenního, na pohled triviálního jednání. Jak uvádí Dixon a jeho kolegové (Dixon et al. 2006), totéž lze říci v opačném významu: zdánlivě nevýznamná narušení pravidel veřejného prostoru tento řád ohrožují, neboť naznačují, že jejich pachatel je odcizen jak z bezprostřední sociální situace, tak ze širšího kontextu řádu (Dixon et al. 2006: 188). Význam přestupku proto není odvozen z jeho věcné závažnosti (definované například způsobenou škodou), ale z okamžité závažnosti pravidla, se kterým přestupek polemizuje a z nové definice situace, která porušením pravidla vzniká. Jak píše Goffman, ohrožující není to, jakým způsobem byla pravidla porušena a nakonec ani to, že byla porušena. Závažnost situace je dána tím, že existoval důvod, proč byla porušena (Goffman 1963) a tedy i potenciální důvod k nedůvěře v řád. Tato zdánlivá triviálnost přestupků se odráží v termínu everyday incivilities, který k označení přestupků používají Phillips a Smith (2006). Dixon et al. (2006: 188) používají termín transgressions of place, s důrazem na „normativní definice, které se váží ke konkrétním fyzickým místům“ (2006: 189). Jednání, které tyto definice narušuje, není závadné vůči nějakému morálnímu řádu, ale vůči těmto konkrétním pravidlům tohoto konkrétního místa. Jde proto o jednání doslova nemístné, jednání, které nepatří na místo, na němž probíhá. Podobný odkaz je obsažen i v termínu situational improprieties (Goffman 1963: 3) s tím rozdílem, že náležitost se neváže k místu, ale k šířeji pojaté situaci. Z této logiky plyne obecné pravidlo, které Dixon et al. formulují takto: „sociální jednání není nikdy slušné nebo 31
Jak uvidíme dále (kapitola 4.4.2.), analogický proces funguje i v nákupních centrech. Domovní řády, tedy základní dokumenty, které definují standardy přijatelného a nepřijatelného chování v prostoru nákupních center, jsou často pouhým výčtem zakázaných činností. I zde je tedy pozitivní řád definován skrze svůj opak – skrze přestupky.
46
neslušné samo o sobě, ale jenom v určitých situačních kontextech“ (2006: 196). V souladu s terminologií, kterou zde užívám, je důležité rozlišovat mezi přestupky a výjimkami. Rozdíl mezi těmito kategoriemi je dán mírou tolerance. Výjimky jsou třídou takových přestupků, které jsou obecně tolerovány, a rozsah těchto výjimek je dán pravidly. Uvádím-li, že rozdíl je kvantitativní (nejde o absolutní toleranci či netoleranci, nýbrž o stupeň obecné tolerance), znamená to zároveň, že hranice mezi tolerovanou výjimkou a netolerovaným přestupkem je neostrá a je předmětem sporu a vyjednávání mezi aktéry. Příklad této ambivalence cituje Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht (2009): festivaly, karnevaly a průvody převrací každodenní život veřejných prostranství, neboť, jak uvádí Malone (2002: 160), menšina přebírá prostranství, které za normálních
okolností
patří
většině.
Podle
Loukaitou-Sideris
a Ehrenfeucht
(2009: 62) jsou tato narušování tolerována, neboť panuje shoda na tom, že jsou pouze dočasná. Jejich legitimita je také posílena legálním posvěcením ve formě povolení od městské administrativy (Valverde 2009: 174). Není proto divu, že pro příslušníky okrajových skupin představují pouliční průvody způsob, jak představit svou věc jako veřejně legitimní. Na druhé straně mohou být postoje uživatelů veřejných prostranství vůči těmto událostem ambivalentní až odmítavé. Podle Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht (2009: 84) mohou být průvody a shromáždění považovány za formy nepřijatelného teritoriálního nároku, neboť explicitně porušují pravidla řádu veřejného prostoru (tím, že na sebe strhávají pozornost), narušují sdílenou představu o běžných chodcích jako hlavních uživatelích prostoru a také mohou tematizovat problémy, které většina vnímá jako kontroverzní32. 2.4.3.1. Přestupek jako jednání a personifikace Jako přestupky primárně označujeme určité druhy jednání, které jsou v daném kontextu nemístné. Jaké formy jednání lze tedy označit za nemístné v podmínkách veřejného prostoru? Phillips a Smith (2006) hovoří o právu na „svaté self“, tedy právu, které shrnuje pravidla městského řádu a zaručuje nám možnost volně se pohybovat po veřejném prostoru a být přitom chráněn „ochrannou bublinou“ (protective bubble)33. Přestupkem je, podle Phillipse a Smithe, takové jednání, které nám toto právo upírá (2006: 899). 32
33
Jako příklad z českého prostředí lze uvést spory ohledně pochodu Prague Pride v srpnu 2011 (Šindlerová 2011). Sennett používá k označení téhož termín „neviditelný štít“ (invisible shield) (1986: 27).
47
Phillips a Smith (2006) se také pokusili o výčet forem nemístného jednání ve veřejném prostoru. Jejich výzkum je explicitně zaměřen na každodenní interakce mezi cizinci a na vzorce každodenního jednání. Obsahuje konceptuální kategorie pohybu (s indikátory, jako je strčení do druhého, blokování průchodu či narušení osobního prostoru), tělesného jednání a vzhledu (plivání, neslušná gesta, atd.) hluku (nepřiměřená zvuková vyrušení) a jazyka (nadávky, kletby, dvojsmyslné poznámky, atd.) (Phillips & Smith 2006: 890). Výčet forem jednání lze doplnit o další položky – velký zájem výzkumníků vzbudily například přestupky spojené s pitím alkoholu na veřejných prostranstvích – viz Dixon et al. (2006) či Jayne et al. (2006). Právě pití alkoholu na veřejných prostranstvích představuje liminální případ, kdy definice přestupku jako nemístného jednání může přejít v přestupek jako jednání nelegální. V současném českém kontextu je tato možnost aktuální s ohledem na místní vyhlášky, které pití alkoholu na veřejných prostranstvích regulují (viz kapitolu 3.2.3.2.). Proč hovořit o personifikovaných přestupcích? Jak uvádí Goffman (1963), jedním z faktorů, které nám ukládají vyvarovat se přestupků, je strach ze stigmatizace a z odmítnutí druhými. Existují lidé, pokračuje Goffman, kteří tento strach nepociťují, a jejich jednání běžně překračuje meze sdíleného řádu. Mohou to být jedinci, excentrici či podivíni (výše jsem hovořil o kategorii mavericks)34, zpravidla však jde o rozeznávané kategorie osob. Naše potřeba učinit veřejný prostor předvídatelným se projevuje v tomto procesu kategorizace, kdy je stigma předsudku přeneseno z určitého chování na kategorii. Na jedné straně jde o kategorie osob, které dočasně zastávají určitý narušující status – mohou to být prostitutky nebo opilí lidé: u obou těchto skupin lze předpokládat, že své stigma pachatelů přestupků mohou odložit. Na druhé straně existují kategorie osob, u nichž je přestupečné jednání považováno za neoddělitelnou součást identity. Zde je zcela na místě hovořit o personifikaci přestupků, neboť jejich nositelem je přímo dotčená osoba (persona). Na prvním místě z hlediska zájmu výzkumníků stojí kategorie lidí bez domova. Jak jsem uvedl v kapitole 2.1.3.2., bezdomovci zpravidla postrádají zázemí, kde by se mohli věnovat činnostem soukromého charakteru. Jejich soukromé jednání ve 34
Jedním ze způsobů, jak se vyrovnat s přítomností těchto ohrožujících osob je stigmatizace prostřednictvím psychiatrických kategorií. Goffman (1963: 235) uvádí: „[...] lidé budou potřebovat nějaké prostředky, jak se bránit proti těm, kteří je uvádějí v pochybnost tím, porušují pravidla. Čím závažnější porušení, tím větší potřeba kompenzační obrany. Jedním ze způsobů, jak se bránit, je dívat se na pachatele jako na někoho nelidského, nepřirozeného. Tím pádem se jeho skutek stane odrazem jeho samého a ne toho, co bylo ve skutečnosti poškozeno. Vzniklý problém se stane předmětem psychiatrie.“
48
veřejném prostoru proto přitahuje pozornost. Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht (2009: 174) uvádí, že toto jednání je pro ty, kdo s bezdomovci přichází do kontaktu, zdrojem nepohodlí, spíše než nebezpečí a je proto obtížné jej legitimně zapovědět. S tím souvisí druhá skutečnost: Amster (2003: 197) uvádí, že existují dva obecné zdroje odsouzení bezdomovectví – morální a zdravotně-hygienický. V obou jím uvedených případech jde o narušení, která lze napravit: nemorálnost označuje konkrétní jednání a nečistota konkrétní tělesné atributy a atributy vzhledu. Jak jsem však uvedl, bezdomovci představují kategorii osob, která je na obecné rovině nositelem stigmatu přestupků proti městskému řádu, tedy základnímu prvku veřejného prostoru. Jinak řečeno, bezdomovci svou pouhou existencí ohrožují něco, co zaručuje existenci „normálních“ druhých. 2.4.3.2. Tabu soukromého Přestupky proti městskému řádu často společné to, že nerespektují hranice mezi soukromým a veřejným, nejčastěji ve formě průniku soukromého jednání do veřejného prostoru. To znovu odkazuje k významu pojmu nemístné, jak ho používám výše. Přestupečné jednání není závadné samo o sobě (tedy z hlediska morálky, zákona či etických principů), nýbrž pouze na určitém místě – ve veřejném prostoru. Na místech jiných – nejčastěji v soukromí domova – je takové jednání v pořádku. Tento princip platí pro oslovování druhých, zírání, nesprávnou alokaci zaujetí, pití alkoholu, hlučné chování a další činnosti, o nichž byla řeč. Jeho nejkřiklavějším příkladem jsou již několikrát zmínění lidé bez domova, kteří jsou svou situací nuceni věnovat se soukromým činnostem, včetně tělesných potřeb, ve veřejném prostoru. Jak uvádí Mitchell (1997: 321), participace ve veřejném prostoru je vnímána jako dobrovolná, kdežto uvedené aktivity jsou pro lidi bez domova nezbytné. Svou činností proto bezdomovci narušují, vedle mravních a hygienických standardů, i představu veřejného prostoru jako místa dobrovolné participace. Různé druhy jednání historicky přecházely ze soukromé sféry do sféry veřejné a opačným směrem, přičemž příčiny těchto vlivů jsou různorodé 35. Gil Valentine (1998) analyzuje příklad jídla ve veřejném prostoru. Ve středověké Evropě běžná činnost se stala zavrženíhodnou s nástupem renesance, kdy „jedním z nejhorších přečinů civilizovaného člověka bylo jíst na ulici“ (Valentine 1998: 190). Valentine cituje práce dobových moralistů, kteří jezení ve veřejném prostoru odsuzují jako animální „pastvu“ (1998: 191) – netřeba dodávat, že tabu platilo především pro ženy. 35
Příklad poskytuje práce Inglise (2007), který ukázal, jak se procesy spojené s vylučováním přesunuly do soukromého prostoru v důsledku rozvoje kanalizačních technologií.
49
Představy o civilizovanosti a nemístnosti se však opět proměnily vlivem změn životního stylu a ekonomických tlaků: jezení na ulici se sice netěší vysokému společenskému statusu, už jej však nechápeme jako přestupek (Valentine 1998). Existence přestupků ukazuje na existenci klasifikace: v návaznosti na práci Mary Douglas (1984) lze říci, že náležitost a „správnost“ vyžaduje, aby byly jednotlivé prvky na svém místě, ve svých kategoriích, a aby tyto kategorie nebyly směšovány. Soukromé jednání patří do soukromého prostoru, jednání „veřejné“ do veřejného. Nebezpečí, uvádí Douglas (1984), leží v přechodných a marginálních stavech. Ohrožení leží na hranicích, na místech, kde je dělící linie mezi soukromým a veřejným neostrá a znepokojivá. Toto nebezpečí je třeba neutralizovat. Součástí veřejného prostoru a řádu, který zde platí, jsou proto i prostředky, které umožňují legitimně se věnovat nemístnému – soukromému – jednání. Jak upozorňuje Schwartz (1968), soukromí je v tomto případě předmětem směny: za drobnou minci si můžeme koupit pobyt na veřejné toaletě, za další poplatek umyvadlo a zrcadlo, před nímž se můžeme oddávat ne-veřejným činnostem úpravy zevnějšku36. Cahill a jeho kolegové (Cahill et al. 1985), kteří studovali chování na veřejných toaletách podrobně, uvádí, že kabinky zde představují fyzické i normativní bariéry: lidé na obou stranách se tváří, jakoby tyto bariéry měly vyšší schopnost izolace, než jakou ve skutečnost mají (Cahill et al. 1985: 37). Toto jednání chrání nás, druhé a především sdílený městský řád. „Systematické studium rutinního chování na veřejných toaletách ukazuje, jak loajální jsou členové naší společnosti k centrálním hodnotám a behaviorálním standardům, které drží náš společný život pohromadě“, uzavírají Cahill et al. (1985: 56). Kromě toalet slouží podobné funkci i převlékárny a šatny37. V Goffmanově
jazyce
představují
kabinky
toalet
a převlékáren
štíty.
Subtilnější prostředky vytvoření štítu představují například noviny nebo časopisy, za nimiž se lze ukrýt (Goffman 1963: 26). Zároveň představují předmět zaujetí, jehož pomocí dáváme druhým najevo svou nepřístupnost (Henderson 1975: 453). Vedle štítů Goffman rozlišuje stanoviště (stalls), přenosné indikátory teritoria, které 36 37
srv. Goffman (1956), zejména kapitola 3: Regions and region behaviour. Průniky mezi soukromým a veřejným jsou genderově diferencovány. Jak jsem ukázal v kapitole 2.1.5.4., veřejný prostor se historicky utvářel jako prostor mužský a předpokládá se, že muž zde bude schopen fungovat „přirozeně“, bez vnějších pomůcek. Role ženy (které byl tradičně vyhrazen soukromý prostor domova) je konstruovaná jako obtížnější: žena „přirozeně“ do veřejného prostoru nepatří a je jí proto dovoleno nosit s sebou za všech okolností „zásobárnu soukromí“ ve formě kabelky, kterou může podle potřeby využít k poupravení své veřejné fasády. Kabelka však představuje jakousi variantu Pandořiny skříňky: ve společnosti musí zůstat zavřená, a chcete-li se upravit, není slušné činit tak na veřejnosti. Dáma dobrého vychování otevře svou Pandořinu skříňku na místě, které je k tomu určeno, tedy právě na toaletě nebo v šatně.
50
vymezuji jako své soukromé. Stanovištěm je například deka, kterou si mohu přinést na pláž (Davidson 2003), čímž dávám druhým najevo, že takto vymezené teritorium považuji za své a druzí naopak toto vymezení respektují. Konečně Pétonnet (1996) upozorňuje na situace, v nichž se velké množství jedinců oddává soukromé činnosti, aniž by měli k dispozici adekvátní fyzické bariéry, štíty či stanoviště. V knihovně může čtenář své pohroužení do textu a tiché opakovaní přečteného textu skrýt za improvizovaným štítem ve formě sloupců knih. Na bazéně (Pétonnet 1996: 119) chybí i tato možnost soukromí, a proto je naší povinností chránit naši částečnou nahotu striktním zákazem dotyku (běžný kontakt v městské tlačenici či v prostředcích hromadné dopravy je na bazéně zapovězen) a zvýšenou mírou okázalé lhostejnosti vůči druhým. „Když jsou těla nahá, pohledy jsou oblečené“, shrnuje toto pravidlo elegantně Goffman (1971: 46). 2.4.4. Nápravné rituály K problematice přestupků patří ještě poslední poznámka. Jak uvádí Goffman (1971) v obšírné analýze, z níž zde budu citovat pouze hlavní myšlenku, situace ve veřejném prostoru nelze vidět jako situace, kde se pravidla buď dodržují, nebo tajně porušují. Ve skutečnosti zde probíhá zmenšená verze celého soudního líčení, včetně trestu a pokání, vše v rituální formě. Vítány jsou zejména příležitosti k nápravným rituálům (remedial work), během nichž všichni účastníci interakce ukazují, že ten, kdo pravidla narušil, nejednal ve zlém, nýbrž že ve skutečnosti ctí pravidla a městský řád. Goffman (1971: 108) rozeznává tři druhy nápravných rituálů: vysvětlení, omluvy a žádosti a prosby, které potenciální narušení předcházejí. Obsah nápravných rituálů není pouze verbální a často probíhá formou komunikace „tiché“38. 2.5. Dynamika řádu Dosud byla řeč o městském řádu jako o statickém souboru pravidel, která tak či onak, v těch či oněch situacích, pro ty či ony aktéry, platí či neplatí. Příležitostně jsem zmínil, že znění těchto pravidel je historicky proměnlivé, přes tyto zmínky však obraz řádu, který je definujícím elementem veřejného prostoru, zůstává statický. V poslední kapitole druhé části chci proto mluvit o dynamice městského řádu. Tvrdím, že tento řád je předmětem reprodukce a reinterpretace a prostřednictvím těchto procesů dochází k jeho přenášení a změně. Dva základní procesy, které dynamiku řádu tvoří, jsou proces prostorové socializace a proces vyjednávání. 38
Příklad nápravných rituálů v praxi uvádím jinde (Pospěch 2012a).
51
2.5.1. Prostorová socializace Lofland (1973: 97) uvádí, že „know-how (města) je třeba se naučit.“ Předmětem jejího zájmu je získávání významů a dovedností, které se k určitým místům ve městě vážou. Lofland používá k označení tohoto učení termín prostorová socializace (locational socialization). Jedná se o přenášení instrukcí, z nichž některé jsou explicitně dány, jiné získáváme implicitně, v praxi (Lofland 1973: 102). Lofland uvádí příklad interakce rodičů a dětí: když dítě hází balíčky s potravinami po zemi, dostane se mu poučení, že obchod je místo na nakupování, ne na hraní. K hraní slouží hřiště, kde je zase zakázáno odhazovat odpadky, v knihovně či v kostele je třeba šeptat a podobně (Lofland 1973: 102). Prostorová socializace tedy označuje specifickou část procesu socializace jako takového (viz například Berger & Luckmann 1999): jejím prostřednictvím se učíme rozlišovat mezi správným a nesprávným jednáním na určitých místech. Podobně jako v případě socializace obecné jde o proces nekončící. Shora uvedený příklad se týká dětství, tedy období, kdy je socializace nejintenzivnější, ve skutečnosti však proces socializace, včetně socializace prostorové, trvá celý život. Borer (2006: 185) uvádí, že prostorová socializace je procesem, jehož prostřednictvím se učíme „pravidlům her“, která se hrají na tom či onom místě. Kompetence, které získáváme tím, že se těmto pravidlům naučíme, nám zaručují, že budeme schopni vyhnout se zážitku zostuzení, trapnosti nebo v krajním případě nebezpečí (Borer 2006: 189). Veřejný prostor je, tak jako jiná místa ve městě, regulován řadou implicitních a explicitních pravidel a umění pobytu v něm je tedy také předmětem prostorové socializace, v jejímž průběhu se učíme jeho řádu. Dobrý příklad v tomto ohledu poskytuje výše zmíněný fenomén korza (kapitola 2.4.1.). Korzo představovalo možnost naučit se imperativům správného jednání na veřejných prostranstvích: přísnost pravidel, která na korze platila, dávala snadno vyniknout potenciálním přestupkům (Domosh 1998) a tedy napomáhala internalizaci pravidel správného jednání:
viditelnost
přestupků
zviditelňuje
pravidla
a naopak.
Korza
tedy
představovala určitou školu pobytu ve veřejném prostoru, zahrnující zásady správného chování, oblékání, přítomnosti na tom či onom místě, atd. V této souvislosti vystupuje do popředí problém etikety: město je prostředí vysoce komplexní a různá prostranství vykazují různé standardy správnosti a nesprávnosti. To se týká nejen veřejného prostoru, ale i dalších prostorů, z nichž z mnohými nemusíme mít osobní zkušenost. Prostorová socializace proto často probíhá institucionální formou: jedním z jejích nástrojů jsou média (Lofland
52
1973: 103), jejichž prostřednictvím získáváme vzory správného jednání. Další z mnoha možností jsou průvodci v oblasti etikety, tedy knižní rádcové v oblasti chování. Není náhodou, že žánr těchto průvodců se, jak uvádí Alter (2005: 8), vynořuje na konci 18. století, tedy v období růstu velkých měst, jejichž sociální komplexita přestávala být srozumitelná. Z tohoto důvodu, uvádí Howell (2001: 25) vystoupil do popředí požadavek na vědění: „Znát město“. Dovednosti, které průvodci obsahovali, skýtaly dvojí příslib: za prvé, znát město znamenalo znát své místo v něm, zejména v jeho veřejném prostoru. Příkladem jsou rádci etikety, které studovala Sewell (2000) (viz kapitolu 2.1.5.4.). Sewell sledovala pravidla správného chování žen, k němuž patřilo nenápadné, uměřené a decentní chování, odpovídající zevnějšek a viditelná přináležitost k muži či k rodině. Druhý příslib byl příslibem prestiže: mužské sporting guidebooks, o nichž píše Howell, nabízely vědomosti a návody jejichž zvládnutí stavělo čtenáře do privilegovaného vztahu vůči městu a umožňovalo jim cítit se ve městě více „doma“ (Howell 2001: 22-24). Vedle pravidel chování, která se vázala k určitým prostorům, poskytovali průvodci varování před nebezpečími (Domosh 1998: 218), ale také doporučení týkající se restaurací či prostitutek a veřejných domů, které lze diskrétně a bez nebezpečí navštívit (Howell 2001). Žánr městských průvodců tedy představoval nejen institucionalizovanou formu městské socializace, ale zároveň odrážel genderovou nerovnost v ranně moderním městě, která se týkala i pobytu ve veřejném prostoru. V českém prostředí se tento jev odrazil také a dochoval se do dnešního dne ve formě rozličných příruček o etiketě a správném chování. 2.5.2. Vyjednávání Hovořit o prostorové socializaci v sobě nese element pasivity: pravidla chování na určitých místech jsou zkrátka zde a je třeba se jim naučit, protože jedině tak se staneme kompetentními uživateli veřejného prostoru. Městský řád je však zároveň aktivně přetvářen. Tento proces přetváření budu označovat jako vyjednávání. Toto vyjednávání má často formu konfliktu, explicitního či skrytého.
53
2.5.2.1. Veřejný prostor a soukromá teritoria Jednání ve veřejném prostoru může být správné či nesprávné vzhledem k jeho řádu, ne každé nesprávné jednání je však jednáním mylným. V kapitole 2.4.3.2. jsem konstatoval, že typickou vlastností přestupků proti řádu veřejného prostoru je nerespektování
hranic
soukromého
a veřejného,
nejčastěji
formou
vnášení
soukromých prvků do veřejného prostoru. Tyto přestupky mohou mít i strategický význam: jejich prostřednictvím mohou jedinci či skupiny v rámci veřejného prostoru definovat teritoria, která prohlásí za svá. Vyjednávání v tomto smyslu není polemikou s řádem veřejného prostoru, ale s veřejným prostorem jako takovým – vyjednávající se snaží z něj své teritorium vyjmout. Nástrojem k tomu je však právě narušení řádu. Goffman (1971: 41) uvádí, že jedinec, který se snaží vymezit určitou součást veřejného prostoru pro sebe, tak učiní prostřednictvím označení (marker). Narušení, které takto vzniká, na sebe může vzít formu tělesné přítomnosti, narušení vizuálního, zvukového či dotekového (Goffman 1971: 49). Podle Goffmana může úspěch tohoto narušení znamenat změnu v definici prostoru, kterou druzí postupem času akceptují. Příkladem je, žebrák či pouliční muzikant, který určitý kout veřejného prostoru promění ve „svůj“ - vznese na něj úspěšný teritoriální nárok. Stabilita teritoria zároveň narušuje mobilitu a na ní založenou anonymitu veřejného prostoru (viz kapitolu 2.4.1.1.). Lofland takové jednání označuje jako kolonizaci veřejného prostoru. Kolonizační jednání podle ní zahrnuje (a) využívání místa k soukromým účelům (b) využívání „zákulisního rejstříku jednání“39 a (c) zaujmutí vlastnického postoje (Lofland 1973: 123). Pro kolonizátory se jimi kolonizovaný prostor stává předvídatelnějším a potažmo bezpečnějším, pro ostatní naopak obtížněji čitelným a použitelným, neboť pravidla chování v něm jsou uzpůsobena partikulárním zájmům kolonizujících aktérů. Vhodným příkladem z českého prostředí by mohla být kolonizace autobusových zastávek mládeží, kterou můžeme pozorovat především na venkově, ale i v městských oblastech. Vedle kolonizace jejímž aktérem může být jednotlivec, rozlišuje Lofland (1973: 137) i skupinové chování: vytváření komunit, respektive domovských prostředí, většími skupinami osob. Příkladem ve veřejném prostoru je například sraz sportovních fanoušků, kteří část tohoto prostoru „zaberou“ pro sebe. Narušení řádu je zde umožněno samotnou velikostí skupiny, která se jej dopouští. 39
Tento termín odkazuje na Ervinga Goffmana (1956).
54
Pokud platí, že teritoriální nárok lze vznést formou fyzické přítomnosti jedince, nabízí se otázka. Pouhá přítomnost ve veřejném prostoru může být chápána jako určitá, byť minimální a dočasná, forma kolonizace tohoto prostoru. Tento moment tvoří výchozí bod práce Mattiase Kärrholma (2005; 2007; 2008). Kärrholm uvádí, že „veřejnost prostoru lze popsat jako výsledek rozmanitých způsobů teritoriálního jednání (territorial production), které se zde střetávají a tím propůjčují prostoru teritoriální komplexitu (complexity)“ (Kärrholm 2007: 447). Teritoriální komplexita, tedy heterogenita využití prostranství, je podle Kärrholma (2007: 449) zárukou jejich určité neutrality, tedy obecného využití, které se netýká pouze privilegovaných jedinců a skupin. Kärrholm navrhuje typologii teritoriálního jednání v závislosti na tom, zda jde o jednání (a) záměrné či nezáměrné anebo (b) explicitní či implicitní: Tabulka 1: Typologie teritoriálního jednání podle Kärrholma Neosobní kontrola
Osobní kontrola
Záměrné jednání
Teritoriální strategie
Teritoriální taktika
Jednání skrze užívání
Teritoriální asociace
Teritoriální přiv lastnění
(zdroj: Kärrholm 2005: 100)
Velké množství teritoriálních taktik, strategií, přivlastnění a asociací ve veřejném prostoru se podle Kärrholma (2007) navzájem vyvažuje. Jednání, které je v rozporu s řádem, může nabýt kteroukoliv z těchto forem, jeho výsledkem je však vždy (tedy, pokud je toto jednání úspěšné) narušení teritoriální komplexity: přestupečné jednání činí prostor méně veřejným (Kärrholm 2007: 442-443), neboť zde aktéři prosazují vlastní definice, které neodpovídají konsensuální, sdílené povaze městského řádu. Kärrholmova teorie tak de facto nabízí alternativní pojmovou koncepci veřejného prostoru jako takového. Veřejný prostor je zde vyjednáván, přičemž pluralita aktérů a forem jejich vyjednávání je tím, co jej dělá veřejným. Proměny řádu (jako definujícího prvku veřejného prostoru) mají za následek proměny prostoru samotného. Pokud se na určitém místě prosadí například dominantní teritoriální strategie, stává se prostor teritoriálně homogenním (Kärrholm 2005: 111) a přestává být veřejným, neboť jeho pravidla budou napříště podřízena této strategii a aktérům, kteří ji prosazují.
55
2.5.2.2. Vyjednávání normality Vyjednávání o podobě řádu veřejného prostoru je kontinuálním procesem, v jehož průběhu se tento řád upevňuje či proměňuje. Chci v tomto kontextu představit pojem normalita. Normalita je odrazem konformity vůči řádu na úrovni individua. Pokud se dění na určitém prostranství jeví jako konformní vůči sdílenému řádu, vzniká na úrovni individua dojem, že situace je „normální“. „Nenormální“ jednání tento dojem může narušit, zároveň však může způsobit změnu v definici normality: v předchozí kapitole jsem zmínil možnost „úspěšného narušení“ řádu. Výsledkem takového narušení je změna sdíleného řádu samotného: přestupečné jednání se začne jevit jako jeho normální součást. Fenomenologicky založenou definici normality nabízí Goffman: „pro jedince znamená normalita to, že se může klidně věnovat své činnosti a neohlížet se na stabilitu okolí“ (Goffman 1971: 239). Jedinec ve veřejném prostoru tedy není nucen neustále kontrolovat, zda je chování druhých v souladu se sdílenými očekáváními. Stačí mu, že od nich může bezpečně odklonit pozornost (Goffman 1971). Moment, který tuto normalitu naruší, označuje Goffman jako alarm. Ačkoliv situace, která alarm způsobí, nemusí být bezprostředně ohrožující pro jedince samotného, jde podle Goffmana o varování, že normální řád byl narušen, že došlo k přestupku40 (1971: 238). Situace alarmu má za následek, že jedinec musí věnovat svému okolí zvýšenou pozornost. V průběhu prostorové socializace do veřejného prostoru se podle Goffmana (1971) stává jeho normalita – tedy prožívání jeho řádu – něčím, s čím se jedinec naučí žít do té míry, že se pro něj stává obtížným explicitně formulovat podobu tohoto řádu41. Normalita, jinými slovy, nám umožňuje zapomenout na skutečnost, že městský řád je vyjednávaný, v každém okamžiku ohrožený narušením a tedy křehký. Konflikt je však ve veřejném prostoru inherentně přítomen, jak uvádí Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht, především ve formě sporu o právo využívat veřejný prostor pro stávající účely (které nemusí být dopřáno všem osobám) a o právo využívat jej pro účely nové, vlastní (Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht 2009: 7). Boj o veřejný prostor, uvádí Staeheli a Thompson (1997: 31), je málokdy otázkou formální politiky; častěji je veden prostřednictvím každodenního jednání jeho uživatelů. Domosh (1998: 212) uvádí, že polemika s řádem může nabýt podoby 40
41
Jak jsem uvedl v kapitole o přestupcích (kapitola 2.4.3.) věcná závažnost tohoto přestupku není podstatná pro určení míry narušení. To, co je skutečně narušující, je existuje nějaký důvod k narušení a tedy důvod domnívat se, že sdílenému řádu již nemusí být možné automaticky důvěřovat. Tímto se odkazuji ke kapitole 2.2.4.1. v níž jsem uvedl, že soužití v podmínkách veřejného prostoru má tendenci se jevit jako přirozené.
56
„útržkovitého a pomíjivého jednání [...], tak jako významný pohled ženy v davu na ty, kteří hledí na ni, tak jako momentální zaujetí místa na chodníku, kvůli němuž ostatní musí svá místa změnit, tak jako nechtěný dotek druhého.“ Skrze tyto drobné akty se sdílená normalita neustále proměňuje (Dixon et al. 2006: 189-191). O historických proměnách této normality jsem se zmínil výše 42. Na tomto místě zmíním dva příklady, abych s jejich pomocí vysvětlil pojem „vyjednávání“. V kapitole 2.4.3.2. jsem citoval analýzu Valentine (1998) o proměnách normality v souvislosti s konzumací jídla ve veřejném prostoru. Jiná studie (Droumeva 2004) se zabývá tím, jak jsme se v průběhu 20. století naučili přijímat jako součást normality hudbu a hluk ve veřejném prostoru: když ve 20. letech minulého století začaly obchody v amerických městech pouštět hudbu na ulici, bylo to považováno za nepřijatelné. Nabízí se otázka: skutečnost, že v dnešní době běžně konzumujeme jídlo na ulici, je přece dána především proměnou životního stylu a ekonomickými faktory. Pouštění hudby ve veřejném prostoru bylo před sto lety dokonce podle Droumeva (2004) zákonem zakázáno a muselo být poté – legálně – povoleno. Proč tedy hovořím o vyjednávání prostřednictvím každodenního jednání, když je průnik tohoto jednání do veřejného prostoru dán očividně jinými faktory? Je to proto, nezapomeňme, že vnímaná normalita je odrazem sdíleného řádu, který zde vystupuje jako jakýsi filtr, struktura, do níž změny v oblasti ekonomiky, práva či životního stylu musí teprve vrůst. Pokud tedy například vlivem změn životního stylu začnou lidé jíst v chůzi na ulici, jeví se tato skutečnost zpočátku jako rušivá. Až svým opakováním, každodenním jezením ve veřejném prostoru se stane „normální“ - přestane být zdrojem alarmu. Proměna řádu je tedy, slovy Siebela a Wehrheima (2006: 33), procesem zneformálnění vnějších norem – jejich zahrnutí do intersubjektivního řádu. Pokud přestupky vůči řádu veřejného prostoru narušují vnímanou normalitu, platí samozřejmě i opačný proces. Respektování řádu vede k jeho posilování skrze proces habitualizace: řád se zde vyjevuje ve své podobě intersubjektivní sociální konstrukce (Berger & Luckmann 1999), která je posilována s tím, jak se „to, co ve veřejném prostoru děláme“ stává „tím, co se ve veřejném prostoru dělá“ 43. 42
43
Příklady proměny normality veřejného prostoru by bylo možné pokračovat, lépe je však odkázat se na práce Norberta Eliase, který jejich průběh výtečně popsal v knize O procesu civilizace (Elias 2007). Zde se bez dalšího odkazuji k citované knize Bergera a Luckmanna Sociální konstrukce reality a v ní uvedené diskusi mechanismu, jakým je jednání ve společnosti institucionalizováno. Vynikající empirickou studii v tomto smyslu představuje práce Trondsena (1976), v níž autor analyzuje chování v prostoru muzea. Vedle pravidel, která v muzeu platí, Trondsen ukazuje, jak respektování těchto pravidel vede k posilování sdílené dohody (tedy řádu v jazyce této práce, respektive sociálně konstruované instituce v jazyce Bergera a Luckmanna). Respektování této
57
2.5.2.3. Různost pozic Poslední poznámka k procesu vyjednávání se týká rozdílnosti pozic, z nichž jednotliví aktéři do tohoto procesu vstupují. Je očividné, že aktéři vyjednávání městského řádu mají k tomuto prostoru různý vztah a tedy i různou sílu do tohoto procesu „promluvit“. Speciální pozice v tomto smyslu náleží například umělcům, performerům a aktivistům, kteří městský řád narušují programově, jak ukazuje například Zukin (1995), a jejichž status je k tomu do určité míry opravňuje. Jinou formu oprávnění představuje vlastnický vztah k prostoru, potažmo vztah správcovský či delegace, která z těchto vztahů plyne. Městské administrativy, zástupci vlastníků prostranství, plánovači a manažeři, ale také příslušníci pořádkových jednotek a zaměstnanci bezpečnostních agentur – tito všichni mají z povahy svého vztahu k veřejnému prostoru větší moc a z ní plynoucí vyšší míru oprávnění do procesu vyjednávání toho, co je „správné“ či „normální“ zasahovat. To je samozřejmě klíčový bod, důvodem proč jej však zmiňuji pouze letmo je, že povaha těchto zásahů začasté spadá do oblasti vnější regulace prostoru. O té bude řeč záhy, ve třetí části práce. Procesu vyjednávání, který tvoří jeden ze základů dynamiky řádu veřejného prostoru, se však ve větší či menší míře účastní všichni aktéři, kteří jsou zde přítomni. Je to proto, že řád prostoru je platný univerzálně a nelze vůči němu být neutrální. Každé – doslova každé – jednání, každá forma přítomnosti ve veřejném prostoru je vůči tomuto řádu více či méně konformní. Jako takové jej každé jednání buď posiluje nebo narušuje a tím přispívá k jeho dynamice.
dohody vede k utvoření sdílené definice normálního jednání.
58
3. Proměna veřejného prostoru Tato kapitola se zabývá procesem proměny veřejného prostoru, která byla výzkumníky identifikována v posledních přibližně třiceti letech. Již tedy nejde o to, vysvětlit existenci veřejného prostoru samotného, jehož řád a fungování jsem osvětlil v kapitole předchozí, nýbrž o to, ukázat, co se s veřejným prostorem děje v současných městech. Celá kapitola přitom sdílí určité zabarvení, které je vlastní současnému diskurzu této proměny. Existuje široká shoda na tom, že veřejný prostor je nositelem a garantem řady užitečných a důležitých společenských funkcí. Popisovaná proměna je vnímána jako ohrožení těchto funkcí, které s sebou nese negativní následky. To budu mít na mysli, když budu hovořit o úpadku veřejného prostoru. Dále budu chtít ukázat povahu vztahu mezi tímto vnímaným úpadkem a druhým způsobem regulace prostranství: vnější regulace prostřednictvím nástrojů sociální kontroly. Pokud se tedy, stručně řečeno, předchozí kapitola zabývala definicí a podmínkami vzniku veřejného prostoru, je tato kapitola pojednáním o jeho možném zániku. Zde je opět třeba terminologického vyjasnění: v předchozí kapitole jsem stanovil distinkci mezi veřejným prostorem a veřejným prostranstvím, bez níž by nebylo možné povahu a vznik veřejného prostoru vysvětlit. Studie, které cituji v této kapitole, oba pojmy směšují: „úpadek veřejného prostoru“ se jednou jeví jako problém veřejných prostranství (jako univerzálně dostupných, heterogenních míst), jindy jako problém veřejného prostoru (jako míst, kterým je vlastní určitý řád či forma soužití). Budu se snažit nadále tyto dva významy odlišovat, jsem však nucen respektovat i terminologii citovaných autorů včetně možných nejasností, které z ní bohužel plynou. 3.1. Pozitivní funkce veřejných prostranství Proč by nás otázka úpadku veřejných prostranství měla trápit? Především proto, že, jak upozorňuje Amin (2008), v urbánních studiích existuje dlouhá tradice, která klade silný vztah mezi městský veřejný prostor a občanské hodnoty (urban civic virtue): městský veřejný prostor „podporuje toleranci ke druhým, radost z městské zkušenosti, respekt ke sdílenosti a zájem o občanský a politický život“ (Amin 2008: 6). Toto téma konceptualizuje Jane Jacobs (1975: 26), podle níž je základním
59
předpokladem pro úspěšné fungování města pocit bezpečí a osobní jistoty na veřejných prostranstvích. Jacobs argumentuje, že základní formou dosažení tohoto bezpečí je přirozený dohled, „oči na ulici“ (Jacobs 1975: 29). Tento dohled vzniká pouze na prostranstvích, která jsou živá a používaná. Lidé na ulicích přitahují další lidi a společně zaručují neformální kontrolu, jejímž prostřednictvím se prostranství stávají bezpečným a dobrým místem pobytu. Jinak řečeno, prostranství se stane bezpečným, pouze pokud je hustě a rozmanitě užíváno – a takovým se stane pouze pokud je bezpečné. Tato kruhová logika představuje výzvu pro městské plánovače a administrativy: chtějí-li zajistit bezpečí a dobrý život ve městě, musí pečovat o to, aby jeho prostranství byla široce přístupná heterogenní (Jacobs 1975). Jacobs zároveň upozorňuje na skutečnost, že veřejná prostranství, tedy svět cizinců, umožňují setkání s jinakostí: důsledkem je, jak uvádí Matějů (2003), že tato prostranství plní důležitou sociálně-integrační funkci a utváří ničím nenahraditelné socializační prostředí. Vedle toho platí argument Collinse a Shatze (2009: 518): veřejná prostranství umožňují menšinám získat uznání a legitimitu pro jejich věc tím, že poskytují scénu, kde tyto mohou své požadavky veřejně demonstrovat. Staeheli a Mitchell (2007) provedli shrnující studii odborných publikací se zaměřením na to, v čem je veřejný prostor důležitý. Na základě výsledků identifikovali dva clustery faktorů: (a) veřejný prostor je důležitý jako místo pro sociální kontakt a udržování a stvrzování identit a (b) zároveň je důležitý jako souhrn míst, kde je praktikována demokratická politika a kde jsou artikulovány požadavky společenských hnutí (Staeheli & Mitchell 2007: 798-799). V následujícím textu se budu zabývat tezí o tom, že tyto funkce jsou ohroženy prostřednictvím ohrožení veřejného prostoru jako takového. 3.2. Narativ úpadku veřejného prostoru Užití pojmu narativ (v souladu s Banerjee 2001: 11) je zde opodstatněné. Teze o úpadku veřejného prostoru má totiž strukturu příběhu, vyprávění, na jehož počátku je, jak upozorňují Allen (2006: 442) a Jackson (1998: 173), romantizovaná představa města minulosti, jehož prostranství byla univerzálně dostupná všem osobám a všem druhům využití (v kapitole 2.1.3.1. jsem toto pojetí označil za normativní ideál veřejného prostoru). Ohrožení tohoto ideálu vychází (a) z úpadku tradičních veřejných prostranství měst, která se stávají hůře obyvatelnými a (b) regulace prostoru a přesunu společenského dění na místa, která postrádají univerzální přístupnost (Mitchell & Staeheli 2009).
60
Oba procesu spolu přitom souvisí. Siebel a Wehrheim (2006: 27) tvrdí, že zatímco dříve představovala města oázy bezpečí vymezené proti nebezpečné krajině, v současné době jsme svědky převrácení tohoto vztahu. Centra měst a jejich veřejná prostranství jsou obsazována narůstající kriminalitou a ohrožujícími cizinci (mezi něž patří různé pouliční existence, pobudové, bezdomovci, ale také dealeři drog a další) a je tedy logické, že se lidé snaží přesunout do míst, která těmito nešvary ohrožena nejsou (Staeheli & Mitchell 2006: 980-981). Prvořadým příkladem takového místa je podle Staeheli a Mitchella nákupní centrum, tedy empirický předmět této práce. Současným trendem je podle Mitchella (1995: 119) eroze tradičního veřejného prostoru a posun k veřejnému prostoru novému. Tradiční veřejný prostor se jeví jako „místo deviace, neřádu a zkaženosti“, místo „před nímž se ukrýváme v bezpečí auta, za bezpečnostními zámky a alarmovanými dveřmi (Bauman 1994: 148). „Nový“ veřejný prostor, naproti tomu označuje kontrolovaná, hlídaná místa určená především pro spotřebu, jakou jsou nákupní centra, obchodní galerie, zábavní parky a podobně (Banerjee 2001: 12; Helten & Fischer 2004: 325). Christopherson tyto nové veřejné prostory označuje za místa falešné diverzity (na rozdíl od tradičních veřejných prostranství), která dávají vzniknout konceptu občanství založeného na spotřebě (dle Jackson 1998: 185). Skutečnost, že tyto nové prostory jsou zpravidla ve vlastnictví či pod správou soukromých aktérů dala vzniknout označením poloveřejný prostor (například Muller & Boos 2004) či privatizovaný prostor (například Nissen 2008, viz kapitolu 3.2.2.). To co je ohroženo, jsou tedy, v souladu s terminologií této práce, především veřejná prostranství, zejména jejich veřejnost ve smyslu možnosti obecného využití. Důsledky však dopadají i na veřejný prostor samotný. Jednak proto, že veřejná prostranství jsou jeho důležitou součástí, ale také proto, že některé prvky řádu, který existenci veřejného prostoru umožňuje, pozbývají svou platnost. Siebel a Wehrheim (2006: 34) například ukazují, že kontrolovaná prostranství, která jsou pod dohledem kamer, představují ohrožení anonymity, která se k řádu veřejného prostoru váže. Zároveň, jak ukážu v závěru této práce, tento vývoj potlačuje podmínky, vedoucí ke vzniku veřejného prostoru.
61
3.2.1. Úpadek veřejného prostoru a změna definice nebezpečí Příčiny úpadku veřejného prostoru jsou různorodé a dosahují až na úroveň makrosociálních faktorů, pro jejichž analýzu zde není místo 44. Na tomto místě chci rozebrat jev, který v literatuře o veřejném prostoru zaujímá prominentní místo a vztahuje se k městskému soužití bezprostředně: jde o změnu ve významu pojmu nebezpečí. V roce 1982 uveřejnili kriminologové Wilson a Kelling studii Broken windows: the police and neighborhood safety (Wilson & Kelling 1982), jejíž vyznění lze shrnout takto: projevy nepořádku ve městě představují bezprostřední předstupeň kriminality, neboť každý takový projev (rozbité okno, odsud název broken windows theory) vysílá zprávu pro potenciální pachatele, že dané prostranství je neudržované a vykazuje nedostatečnou úroveň kontroly a dohledu. Potlačení drobných přečinů a nešvarů proto představuje důležitou strategii pro města v boji s kriminalitou (Wilson & Kelling 1982). Aplikace tohoto přístupu vyžaduje zákrok proti deviantnímu chování v jeho raných fázích, dokud je rozbité jenom jedno okno (Frevel 2006). Teorie rozbitých oken měla dalekosáhlý dopad v oblasti kriminologie i v praxi správy amerických měst. Řada studií prokázala vztah mezi „rozbitými okny“ a kriminalitou či strachem z kriminality empiricky (Doran & Lees 2005; Sampson & Raudenbush 2004). Bezpečnostní politika amerických měst se proto podle Frevela (2006: 2-3) zaměřila na drobné přestupky – žebrání, pití alkoholu a podobně. Podstatné je, že tyto jevy nemusely být nutně nezákonné: aplikace teorie rozbitých oken však vyžaduje, aby byly mimo zákon postaveny. Podobný osud se týká v mé práci často diskutovaného bezdomovectví: bezdomovec je „rozbité okno“ (Amster 2003: 207), které nelze dost dobře zákonně zakázat, je však možné jej různými prostředky regulovat či vykázat do určitého prostoru. Vedle teorie rozbitých oken se v 80. a 90. letech 20. století prosazují i další kriminologické přístupy. Jedná se například o přístup CPTED (Crime prevention through environmental design) (White & Sutton 1995; McCormick 2006), mezi jehož hlavní principy patří vedle přirozeného dohledu i udržování pořádku na veřejných prostranstvích (McCormick 2006). Jak ukazují White a Sutton, techniky CPTED jsou zaměřeny na redukci příležitostí ke zločinu, ale i na omezení samotné přítomnosti a viditelnosti skupin, které jsou považovány za „nežádoucí“ (White & Sutton 1995: 90). Třetím významným přístupem je Newmanův Defensible space 44
Pro jejich ozřejmění odkazuji například ke studii Banerjee (2001) nebo Siebel a Wehrheim (2006: 37-40).
62
(Newman 1972), který je stejně jako přístupy předchozí zaměřen z velké části na prevenci, tedy na odstranění příležitostí ke zločinu. Jednou z jeho důležitých složek je důraz na symbolická komunikaci prostředí vůči potenciálním pachatelům: prostředí se má jevit jako řádné a udržované, tedy nepříhodné zločinu (Herbert & Brown 2006: 758). Uvedené přístupy mají společný jeden důsledek: jako „nebezpečné“ se v důsledku jejich aplikace začínají jevit takové jevy, které samy o sobě nebezpečné být nemusí, jsou však považovány za předstupeň skutečného nebezpečí. Jak uvádí Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht (2009: 174), nebezpečí násilného trestného činu se zde zaměňuje s nepohodlím, které plyne z přítomnosti prostituce, z opilství, užívání drog a „neřádu“ obecně. Empirická studie Martinaise a Bétina mezi francouzskými majiteli obchodů ukazuje, že tito připisují nebezpečnost těm skupinám, které považují za nežádoucí – předměstské mládeži a dalším „odpadlíkům“ (2004: 362). Administrativa města Lyon, kde Martinais a Bétin svou studii prováděli, podle nich obohatila chápání pouličního zločinu o „antisociální chování“, což vedlo k setření hranice mezi veřejnou bezpečím a veřejným klidem (Martinais & Bétin 2004: 372). Skutečnost, že Martinais a Bétin svůj výzkum vedli mezi vlastníky obchodů, stejně jako obdobný výzkum Staeheli a Thompsona (1997), ukazují na jednu klíčovou skutečnost. Vedle péče o bezpečí stojí za uvedenými politikami také ekonomické zájmy. Obchodníci vědí, že jejich zisky budou nejvyšší v podmínkách, kdy jsou potenciální zákazníci na ulici v bezpečí a zároveň se cítí pohodlně a neobtěžováni. V tomto kontextu je narativ úpadku veřejného prostoru často spojen s kritikou neoliberální správy měst, která provádí „kontrolu nad subjekty nově definovanými jako 'klienti'“ (Voyce 2006: 276). Neoliberální mentalita podle Voyce ztotožňuje představu „dobrého občana“ s ekonomickou soběstačností (2006: 281). K označení komplexu politik zaměřených na vykázání „neřádu“ z veřejného prostoru se používá termín revanchism (Smith 1996). Podle Collinse a Shantze tento termín označuje „agresivní snahy získat město nazpět od chudých směrem k bohatým a ke střední třídě“ (2009: 517). Jeho ideálem je veřejný prostor sloužící spotřebě a ve jménu tohoto ideálu politiky revanchism omezují jeho politické a společenské funkce. Vrátíme-li se k narativu o úpadku veřejného prostoru, vyvstává před námi ironická skutečnost: ohrožení veřejného prostoru je z velké části způsobeno právě snahou učinit tento prostor obyvatelnějším a příjemnějším. Výzkumníci mají pro tento zdánlivý paradox jednoduché vysvětlení: péče o bezpečí a kvalitu veřejného prostoru není ve skutečnosti motivována upřímně, nýbrž slouží jako legitimizace
63
ekonomických
zájmů,
spojených
s neoliberálním
vládnutím
(Voyce
2006).
Intersubjektivní městský řád, který, jak jsme viděli výše, vzniká v interakci mezi aktéry formou vyjednávání a definování sdílené normality, je vnímán jako nedostačující, neboť veřejné prostory přestávají být bezpečnými pro své uživatele. Tento řád je proto nahrazován zásahy vnějšího regulativu a sociální kontroly, které mají za cíl vytvořit bezpečný a pohodlný veřejný prostor pro střední třídy (Atkinson 2003). Tím však přispívají k úpadku „autentického“ veřejného prostoru (tedy veřejného prostoru vnitřně regulovaného). 3.2.2. Privatizace a sanitizace Život už není nic než smutné, defétistické účetnictví, které všechna rizika zamyká do neprodyšných sarkofágů. (Baudrillard 1993: 178)
Regulace veřejného prostoru prostřednictvím vnější sociální kontroly pochopitelně není vynálezem kriminologů 80. let 20. století. V úvahu je třeba vzít širší souvislosti v procesech plánování a výstavby měst. Jak uvádí Alter (2005: 3031), konflikt, dezorientace a nepředvídatelnost, které patří k veřejným prostranstvím moderního města, mají svůj protějšek v ambiciózním městském plánování 19. století, například v procesu přestavby Paříže baronem Haussmanem. Akkerman (2006) v analýze vývoje městské formy zachází ještě dále: podle něj je snaha o vytvoření přehledného, bezpečného a předvídatelného města odkazem platónského myšlení, který se poprvé realizoval v renesančním městském plánování (2006: 238). Haussmanovská přestavba Paříže poté představuje snahu o vytvoření města „bez náhod a bez překvapení [...] jde o město strojů, spíše než lidských bytostí“ (Akkerman 2006: 240). Analýza vývoje městské formy a uspořádání je mimo rámec této práce45, bylo však zapotřebí ji zmínit, máme-li hovořit o vnější regulaci veřejného prostoru. Otázka, která se totiž nabízí, zní: je vůbec heterogenita, nepředvídatelnost a komplexita veřejných prostranství modernitě vlastní? Není moderní racionalita, snaha o předvídatelnost a uspořádanost, v protikladu k nepřehlednosti veřejných prostranství a k ne-centralizovanému řádu veřejného prostoru? Veřejného prostoru, v němž se za tenkou slupkou neformálních pravidel každou chvíli skrývá nějaká hrozba? Bauman (1991: 181) cituje výrok velkého modernisty Le Corbusiera: architektura, tak jako krása, je nepřítelem zmatku. Není tedy nastolení vnějšího řádu 45
V této souvislosti doporučuji například práce Strohmayera (2007) nebo v českém prostředí ojedinělou studii Vackové (2010).
64
ve veřejném prostoru a odstranění „neřádných elementů“ projevem inherentní povahy západní modernity? Tato napohled logická otázka je ve skutečnosti irelevantní. Zde teprve vyvstává aktuálnost problematiky vnější regulace veřejného prostoru v současné době. Ještě v roce 1961 píše Jacobs, že myšlení, které chce znormalizovat městský život, udělat z něj předměstí, je myšlením, které selhává, protože nevidí subtilní řád a považuje ho za chaos (Jacobs 1975: 267)). Jacobs však toto myšlení ještě považuje za omyl městských plánovačů 50. let, který se sama svou knihou snaží napravit. Výzkum úpadku veřejného prostoru však s možností omylu již nepočítá. Vnější regulace zde není výsledkem nevědomosti plánovačů, ani lecorbusierovské snahy o vytvoření dokonale moderního města. Pro autory jako je Mitchell (1995) a další již je vnější regulace veřejného prostoru výsledkem průniku soukromých ekonomických zájmů do správy veřejného prostoru. Snaha odstranit odsud nežádoucí, neřádné prvky, je tedy cílená a instrumentálně motivovaná. V tomto smyslu je třeba chápat termín privatizace, který je v souvislosti s úpadkem veřejného prostoru a s rostoucí mírou vnější sociální kontroly používán. 3.2.2.1. Privatizace veřejného prostoru Privatizace
veřejného
prostoru
je
podle
Allena
(2006: 442)
jedním
z nejčastějších způsobů vyprávění o současném městě. Termín „privatizovaný prostor“ může, v užším významu, označovat prostory, které jsou v soukromém vlastnictví nebo do něj přecházejí (Collins & Shantz 2009: 517). Právě tyto prostory byly předmětem průkopnické studie Shearinga a Stenninga (1983). Její autoři pracují s pojmem „rozsáhlá soukromá prostranství“ (mass private property), kterým označují obchodní a nákupní centra, rezidenční a kancelářské komplexy, rekreační a průmyslové areály a univerzitní kampusy (Shearing & Stenning 1983: 496). Správa těchto prostranství je legitimizována odkazem na svobodu nakládání se soukromým majetkem a soukromá je zde i definice bezpečí, kterou správci těchto prostranství prosazují. Správce prostranství má právo řešit vzniklé konflikty vlastními prostředky, které nemusí vždy odpovídat veřejnému právnímu řádu a nejsou odkázány na výsledky trestně-právního řízení (Shearing & Stenning 1983: 498-502). V širším smyslu termínu „privatizace“ nejde pouze o majetkový přesun veřejného prostoru do soukromého vlastnictví, nýbrž obecně o způsob správy prostoru, který významným způsobem zohledňuje ekonomické zájmy privátních aktérů. Příklad takového pojetí uvádí Smith (1996), podle nějž se městské
65
administrativy snaží exkludovat z veřejných prostranství „nežádoucí“ osoby, aby tak zvýšily jejich tržní hodnotu. Podobně Franzénova studie [tak jako výše citované studie Staeheli a Thompsona (1997) a Martinaise a Bétina (2004)] ukazuje, jak majitelé obchodů (tedy privátní aktéři) vyvíjejí tlak na veřejnou správu s cílem zavedení prostředků dohledu a exkluze nežádoucích skupin a nositelů přestupečného jednání (Franzén 2001). Privatizace je zde, v souladu s názorem Nissen (2008: 1141), procesem, který je aktivně prosazována a zaváděn. Aktéry, kteří jej prosazují, jsou však veřejné instituce, tedy městské administrativy, které přitom zohledňují zájmy aktérů privátních a jejich představy o tom, jak by měl vypadat ekonomicky výnosný veřejný prostor. Tento způsob správy, definovaný na základě soukromých ekonomických zájmů, je vlastní nejen rozsáhlým soukromým prostranstvím, ale má tendenci se přenášet i na městská prostranství, která jsou veřejným majetkem. Zukin (1998: 836) hovoří o „vyčerpání konceptu veřejné správy veřejných prostorů“, kdy se městské magistráty nechávají inspirovat místy jako je Disneyworld (Zukin 1998: 832). Totéž má na mysli Crawford (1992), když říká, že veřejné prostory se připodobňují nákupním centrům. Cílem této snahy je vytvořit město „bezpečné, čisté a bez ekonomických a sociálních problémů“ (Collins & Shantz 2009: 519). Proces privatizace je předmětem kritiky ze strany současného – především geografického (viz kapitolu 2.1.5.3.) – diskurzu úpadku veřejného prostoru (Mitchell & Staeheli 2009). Existuje zde obava, že ekonomicky motivovaná privatizace veřejného prostoru je „protimluvem svobody, vzrušení a anonymity tradičního veřejného prostoru“ (Collins & Shantz 2009: 519) – právě proto, že z privatizovaných veřejných prostorů jsou vyloučeny ty prvky a osoby, jejichž přítomnost ohrožuje ekonomický potenciál prostoru (Boyer 1993; Mitchell 1995). Prostřednictvím vynucování soukromých, partikulárních norem (Siebel & Wehrheim 2006: 28) jsou do privatizovaných prostorů lákáni ekonomicky žádoucí spotřebitelé, kdežto nežádoucí osoby jsou odsud vykázány, popřípadě je prostor uspořádán a spravován tak, aby se pro ně stal neatraktivním (White & Sutton 1995: 87; Staeheli & Mitchell 2006: 985).
66
3.2.2.2. Sanitizace veřejného prostoru Privatizace veřejného prostoru a snaha o utvoření „nového“ veřejného prostoru je spojena s představou čistoty, kterou je třeba ohrožujícímu a neřádnému veřejnému prostoru vnutit. Právě tato čistota stojí v etymologickém pozadí pojmů sanitizace, respektive purifikace, které označují proces utváření bezpečného (v souladu
s kapitolou
3.2.1.
rozuměj
„bezpečného
a pohodlného)
prostoru
konzumace pro střední třídy. Jak uvádí Dixon a jeho kolegové (2006: 189), veřejné prostory se podle současných analytiků stávají nositeli homogenity a sociální kontroly. Stávají se z nich sanitizované prostory, určené k rekreaci a spotřebě omezené části populace. Někteří autoři proto také hovoří o „disneyfikaci“ (Mitchell 1995: 119), tedy tvorbě míst, kde jsou interakce mezi návštěvníky pečlivě kontrolovány a plánovány. Diverzita je zde přítomna jenom jakýsi povrchový nátěr: jde o kontrolovanou a plánovanou diverzitu, jejímž cílem je vytvořit prostor, který je vzrušující, ale ve skutečnosti sterilní 46 (Mitchell 1995: 119-120). Sanitizace má proto za následek bezrizikových enkláv, které jsou de facto oproštěny od skutečnosti (Coleman 2004: 303). Vzniká kontrolovaný a uspořádaný prostor, sloužící „vhodné“ veřejnosti, tedy té, které je dovolenou vstoupit (Mitchell 1995: 120). Předvídatelnost a průhlednost jsou zde podle Baumana formulovány jako úkol, jako něco, co je expertně vytvořeno a nyní musí být vnuceno neuspořádané realitě (Baumana 1999: 176). Je pochopitelné, že akademičtí zastánci veřejného prostoru tento vývoj kritizují. Alan Reeve (dle Ditton 2000: 707) říká, že „tím, že se odstraní prvky nepředvídatelnosti, nejistoty a pocit rizika z veřejného prostoru, se odstraní celá dimenze veřejného života, která podporuje jedince v tom, aby přijali existenci druhých, kteří jsou jiní, než oni sami.“ Ve stejném duchu hovoří Siebel a Wehrheim: každý pokus o sociální kontrolu nad veřejným prostorem omezuje jeho emancipační a učící potenciál (2006: 32). Podobnou kritiku uvádí i Goldberger: „měřitelná, kontrolovaná a organizovaná městská zkušenost [...] přehlíží nahodilost, obtížnost a nekonzistentnost skutečných měst. Je zproštěna ostrých hran, minulosti a respektu k bolesti
a komplexitě
autentického
prožitku
města.
Svými
hodnotami
je
předměstská, svým jádrem patří střední třídě“ (Goldberger 1996: 135). Tato kritika se pohybuje v rámci tradice urbánních studií, která považuje veřejný prostor za základní prvek zkušenosti města: snaha o jeho sanitizaci je tedy doslova anti-urbánní (Tonkiss 2003: 303). 46
Srovnej s ambivalencí veřejných prostranství, diskutovanou v kapitole 2.2.3.
67
3.2.3. Prostředky vnější regulace veřejného prostoru Podle Franzéna (2001: 203) existují v rámci akademického studia privatizace dvě tradice: jedna představuje diskuzi nad zdroji proměny veřejného prostoru, druhá, k níž svou pozornost obrátíme nyní, studuje skutečná preventivní opatření sociální kontroly a jejich důsledky. Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht
(2009: 243)
tato opatření rozdělují na „tvrdá“ a „měkká“ (hard/soft control practices). Mezi tvrdé prostředky kontroly zahrnují zákony, vyhlášky a veřejnou politiku (policy) obecně, měkké prostředky čítají architektonické a designové úpravy veřejného prostoru, které, ač ne-explicitní, vedou ke stejným výsledkům (Loukaitou-Sideris & Ehrenfeucht 2009). Vynechávají přitom oblast, které se v současném zkoumání veřejného prostoru těší velké pozornosti: dohled a kontrolu skrze kamerové systémy. 3.2.3.1. Dohled a kontrola prostřednictvím CCTV Kamerové systémy, respektive systémy průmyslové televize 47 se kvůli svému rozšíření v posledních několika desítkách let staly předmětem silného zájmu ze strany akademiků, zabývajících se veřejným prostorem. Rozšíření systémů CCTV komentují Müller a Boos takto: zatímco ještě v 80. letech 20. století byla CCTV zaměřena na sledování konkrétních problémů a konkrétních kategorií osob (zejména zločinců), v dnešních podmínkách je předmětem kamerového dohledu každý a cílem tohoto dohledu je obecná prevence (Müller & Boos 2004: 162). Z tohoto hlediska se jeví jako zastaralé Klauserovo (2004) rozdělení na pořádkový (preservative) a ochranný (protective) dohled. Podle Klausera bylo cílem pořádkového dohledu zachovat pořádek na veřejných prostranstvích, cílem ochranného dohledu pak ochrana majetku. V podmínkách privatizovaného prostoru však toto dělení přestává být využitelné, neboť pořádek a ochrana majetku se slévají v jedno, tak jako se v jedno slévají pohodlí a bezpečí. Koskela (2000: 253) tvrdí, že ačkoliv bývá přítomnost kamer považována za známku militarizace veřejného prostoru, ve skutečnosti CCTV snižuje nutnost použití fyzické síly. Naráží tím na Foucaultův (2000) argument, týkající se dohledu a normality: vědomí neustálého dohledu vede k internalizaci norem. V prostředí benthamovského panoptikonu, kdy může být každý kdykoliv sledován, se normalita (ve významu „správného chování“) vepisuje do těl předmětů sledování, tedy návštěvníků veřejného prostoru. Totéž má na mysli Kärrholm, když uvádí, že dohled pouze pociťovaný může být v důsledku stejně efektivní jako dohled skutečně 47
V dalším textu budu tyto systémy, v souladu se stávajícím výzkumem, označovat anglickou zkratkou CCTV (closed circuit television).
68
vykonávaný (2007: 440). Na druhou stranu právě samotná přítomnost kamer může určitá místa označit jako více riziková a přispět tím ke zvýšenému pocitu ohrožení (Ditton 2000). Zde je na místě uvést další poznatky z oblasti kriminologie. Haggerty a Ericson (2000)
používají
termín
surveillant
assemblage
k označení
postupného
sjednocování systémů dohledu a kontroly, které byly dříve oddělené. V podmínkách surveillant assemblage neexistují žádné skupiny, které by byly z oblasti dohledu vyňaty a příslušnost ke skupině či kategorii osob je také z hlediska aktérů, kteří dohled vykonávají, klíčovou skutečností (Hier 2003: 402). Vytváření těchto skupinových profilů je nástrojem metody, kterou Feeley a Simon (1994) označují jako actuarial justice. Ta podle nich označuje techniky preventivní identifikace a shromažďování informací o kategoriích osob na základě potenciální nebezpečnosti, která je jim připsána (Hier 2003: 400; Smith 2004: 379). Její součástí je vytváření „rizikových profilů“, které jsou připsány určitým skupinám, respektive místům, na nichž se členové těchto skupin scházejí (Franzén 2001: 209-210). Podle Franzéna se tyto profily mají tendenci krýt se skupinovými stereotypy, které jsou reprodukovány v oblasti „zdravého rozumu“ (common sense) (Franzén 2001: 210). Actuarial justice je tedy souhrnem preventivních technik, založených na identifikaci potenciálního rizika, přičemž toto riziko, stejně jako definice nebezpečí, které z něj hrozí, definují samotní správci prostorů. Mohlo by se zdát, že vše co bylo v této kapitole dosud řečeno o systémech CCTV, ignoruje důležité rozlišení: jde přeci o to, zda je kamerový systém v rukou soukromých bezpečnostních společností či zda je instalován a využíván veřejnými institucemi a státní či městskou policií, která nemá možnost vytvářet si „vlastní definice nebezpečí“, neboť je její činnost je přísně zákonně regulována. Nezapomeňme však, že tato kapitola pojednává o procesu úpadku a privatizace veřejného prostoru. Zatímco uvedené dělení zůstává v empirické realitě města platným, v této práci je řeč právě o místech, kde se veřejný a soukromý dohled sbližují. Zde se ukazuje znovu význam pojmu privatizace: dohled může být de iure ve veřejných rukou, může však podléhat zájmům soukromých aktérů. Jak upozorňuje Banerjee (2001), výjimkou nejsou situace, kdy veřejná správa přenechává správu určitých veřejných prostranství soukromým aktérům, respektive soukromým bezpečnostním agenturám. V tomto smyslu uvádí Martinais a Bétin, že instalace systémů CCTV odpovídá přáním majitelů obchodů, přičemž „veřejné“ kamery mohou být umístěny ve čtvrtích
69
s luxusními obchody, kde byla míra kriminality i před jejich zavedením minimální (Martinais & Bétin 2004: 365). Podobně Wehrheim konstatuje, že v podmínkách privatizace prostoru je hlavní smysl umístění kamerových systémů ekonomický (Wehrheim 2003). 3.2.3.2. Regulace prostřednictvím místní legislativy V souvislosti s procesy sanitizace a privatizace se pozornost výzkumníků obrátila také k legislativním prostředkům, tedy zejména k místním pořádkovým vyhláškám, jejichž prostřednictvím se města snaží vykázat určité činnosti z veřejného prostoru. Jak uvádí Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht (2009: 161-163), hromadné zavádění těchto vyhlášek časově odpovídá období aplikace teorie rozbitých oken a dalších kriminologických přístupů, o nichž byla řeč výše. Po strmém nárůstu počtu těchto opatření v 80. a 90. letech 20. století konstatuje Amster (2003: 202), že v roce 1999 již mělo 86 % amerických měst v platnosti nějakou formu místní legislativy zakazující žebrání a 73 % jich mělo vyhlášky proti spaní na veřejnosti48. Předmětem těchto vyhlášek, vedle zmíněného žebrání a spaní na veřejnosti, bývají „neřádné“ aktivity, mezi něž patří skateboarding, potulka, pouliční prodej a další. Jejich přehled nabízí řada studií především z britského a amerického prostředí (například Beckett & Herbert 2008; Coleman 2004; Mitchell 1997; Woolley 2003). Jak uvádí Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht (2009: 160), řada těchto předpisů je formulována obecným a relativně vágním způsobem, který poskytuje pořádkovým jednotkám poměrně široký prostor pro vlastní interpretaci. Předmětem regulace, jak uvádí Valverde (2009: 173-174), je i politické využití veřejných prostranství: obecnou snahou městských administrativ je omezit dobu trvání pochodů a demonstrací na co nejkratší dobu, minimalizovat jejich dopad na život města, potažmo vykázat je mimo centrum na méně frekventovaná místa (což stojí v rozporu se snahou o zviditelnění, kterou jsou tyto aktivity motivovány) (Valverde 2009: 174). Ze sociologického hlediska je zajímavá legitimizace těchto vyhlášek. Jakým způsobem propůjčují městské administrativy svým postupům legitimitu? Tato otázka nás zavádí do českého prostředí. V České Republice může městské zastupitelstvo podle §10 písmene a) zákona 128/2000 Sb. stanovit následující:
48
Vnější regulace veřejného prostoru může být vykonávána i formou celostátně platných zákonů (byť je těchto případů výrazná menšina). V českém prostředí je patrně nejvýznamnějším příkladem Protialkoholní zákon č. 379/2005 Sb., který upravuje pohyb podnapilých osob na veřejných prostranstvích.
70 - činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci - činnosti, jež by mohly být v rozporu s dobrými mravy - činnosti, jež by mohly být v rozporu s ochranou bezpečnosti - činnosti, jež by mohly být v rozporu s ochranou zdraví - činnosti, jež by mohly být v rozporu s ochranou majetku - místo a čas, kdy a kde lze stanovené činnosti vykonávat - nebo zákaz těchto činností na některých veřejných prostranstvích - určit, kterých veřejných prostranství se zákazy a omezení týkají (Zákon 128/2000 Sb. o obcích)
Jak uvádí Matoušek (2010), řada místních vyhlášek bývá na základě podnětu Ministerstva vnitra zrušena Ústavním soudem, neboť obce jimi překračují své pravomoci ve vztahu k celostátně platným zákonům. Matoušek studuje proces zákazu prostituce v konkrétním českém městě a ukazuje, jak se fyzická nečistota, která je s prostitucí spojena (použité kondomy, papírové kapesníky, dámské hygienické potřeby) v diskurzu místních samospráv překlápí do nečistoty morální: přítomnost viditelných znaků prostituce se stává morálním problémem, který odkazuje k neslušnému, nepatřičnému jednání (Matoušek 2010). Tento „morální obrat“ je společný pro většinu vyhlášek, které v českém prostředí vstupují v platnost. V roce 2010 jsme byli svědky kontroverze, která ve dvou největších českých městech vznikla v souvislosti s místními vyhláškami zakazujícími žebrání a pití alkoholu na veřejných prostranstvích. Magistrát městské části Brno-střed prosadil zavedení těchto vyhlášek, přičemž mezi „žebrání“ zahrnul i aktivity spojené s produkcí hudby na veřejných prostranstvích. Tato skutečnost vyvolala vlnu odporu, která vyvrcholila demonstrací v centru Brna. Medializace této události přiměla magistrát částečně ustoupit a znění vyhlášek předefinovat49. Obě sporné vyhlášky se přitom legitimizovaly stejným způsobem: „Činností, jež by mohla ve statutárním městě Brně narušit veřejný pořádek nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, je žebrání.“ (Vyhláška 6/2010) a „Požívání alkoholických nápojů na veřejném prostranství je činností, jež by mohla ve statutárním městě Brně narušit veřejný pořádek nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku.“ (Vyhláška 5/2010). Obě legitimizace odkazují ke stejné sadě hodnot: veřejný pořádek, dobré mravy, ochrana bezpečnosti, zdraví a majetku (tedy ke stejným hodnotám, jaké jmenuje Zákon o obcích). Tím, že městské administrativy připíší určitému chování schopnost tyto hodnoty narušit, připisují tomuto chování negativní morální hodnotu. Stejný princip platí u většiny dalších vyhlášek, včetně mediálně proslavené vyhlášky obce Rotava, která mimo jiné zakazuje sezení na obecním majetku a opírání se o něj (Vyhláška 4/2011). Z hlediska studia privatizace veřejného prostoru jde o velmi 49
Více viz Forró (2010a; 2010b).
71
podstatný moment, neboť ekonomické zájmy soukromých aktérů (které stojí, podle kritiků privatizace, v základu regulace veřejného prostoru) se zde prezentují ve formě morálních hodnot. Jinak řečeno, instrumentální cíle aktérů jsou zde legitimizovány cíli morálními. Města zakazují určité chování ve jménu pořádku či dobrých mravů, existuje však dobrý důvod domnívat se, že tyto hodnoty zakrývají skutečnou snahu učinit městský prostor ekonomicky atraktivním prostorem spotřeby. 3.2.3.3. Regulace prostřednictvím designu a architektury Prostředky regulace prostřednictvím designu a architektonického uspořádání označují Loukaitou-Sideris a Ehrenfeucht (2009) jako měkké. Mají tím na mysli skutečnost, že tyto prvky se nejeví nebo se jevit nemusí jako primárně zaměřené na regulaci prostoru – v praxi k ní však přispívají. Příkladem jsou lavičky, zformované tak, aby se na nich nedalo ležet a spát. Na autobusových zastávkách v Los Angeles jsou instalovány lavičky válcovitého tvaru, na zastávkách v britských městech zase krátká sedátka, na která by se ležící člověk nevešel. Podobného efektu lze dosáhnout i rozdělením lavičky opěrkami na ruce. Valverde (2009: 173) cituje příklad kovových ploch na nádobách na květiny, které odrazují skateboardisty. Studie Woolley (2003) ukazuje, jak britská města ve snaze skateboarding regulovat pokryla prvky uličního mobiliáře členitými a zrnitými skate-proof povrchy. Jak uvádí Atkinson (2003: 1834), uliční mobiliář dovoluje jenom takové využití, které je skrze jeho design kodifikováno. V českém prostředí je častým příkladem vybavení říms a potenciálních sedacích ploch bodáky, které znemožňují, aby se sem někdo posadil50. Regulace prostoru prostřednictvím designu se stala terčem kritiky urbanistů: například Whyte (1980) došel k závěru, že odstranění laviček z veřejných prostranství, jehož prvotním cílem bylo omezit přítomnost „pouličních existencí“ v konečném důsledku vedlo k tomu, že prostor přestal být užíván návštěvníky, stal se méně bezpečným (neboť zde chyběly „oči na ulici“), to vše „k velké radosti prodejců drog, kteří mají nyní daleko více místa pro sebe a pro své zákazníky“ (Whyte 1980: 63). 50
Brněnská městská část okolo ulice Cejl, kde žije početná romská menšina, a která si pro svou špatnou pověst v souvislosti s vnímanou kriminalitou vysloužila přezdívku „brněnský bronx“, je dobrým příkladem. Příslušníci romské minority mají tendenci scházet se na ulici a posedávat na římsách obchodních výloh, což obchodníci považují za nežádoucí z hlediska atraktivity pro potenciální zákazníky. Proto je řada těchto říms vybavena bodáky nebo drobnými hřeby, které sezení znemožňují. Z 20 říms, které jsou potenciálně obsaditelné na hlavních ulicích Bratislavská, Cejl a Francouzská, je jich tímto prvkem vybavena celá polovina (Zdroj: vlastní výzkum, pozorování).
72
Nástrojem
regulace
nemusí
být
nutně jenom
manipulace
s uličním
mobiliářem. Například Doran a Lees (2005: 7) upozorňují na důležitost, kterou v sociální kontrole prostoru hraje osvětlení. Nástrojům vnější regulace v prostředí nákupních center se budu dále věnovat ve čtvrté části, pro další příklady regulace chování ve veřejném prostoru designem odkazuji na práci Dana Locktona a jeho kolegů (Lockton et al. 2010). 3.2.4. Problém exkluze Všechny uvedené způsoby regulace mají svůj důsledek ve formě exkluze určitých forem chování a jeho nositelů z veřejného prostoru. Jde na první pohled o určitý paradox, neboť si lze obtížně představit, jak může být někdy vyloučen z veřejného prostoru: kam jinam má vyloučený člověk jít? Exkluze proto často nabírá formu preventivní: nežádoucí osoby nejsou z prostoru přímo vyhnány, ale prostor je uzpůsoben tak, aby do něj co nejméně vstupovaly. Druhou možností je vyloučení z centrálních, exponovaných částí města, do prostorů marginálních. Mitchell a Staeheli (2009) uvádí, že problém exkluze je centrálním tématem geografického výzkumu současného veřejného prostoru. „Pod vlajkou obnovení kvality života města zakazují sezení na chodníku, drobné obchodování, spaní na veřejných prostranstvích, atd. Všechno jsou to pokusy o to, vyhnat bezdomovce, mladé lidi, a některé etnické menšiny z veřejného prostoru“ (Mitchell a Staeheli 2009: 514). Podle Mitchella je v tomto procesu redefinováno „právo na město“. Růžička definuje socio-prostorovou exkluzi jako formu sociální kontroly, jejímž cílem je „udržení dominatního řádu proti negativně definovaným skupinám a jejich nebezpečným, resp. nečistým alternativním kulturním řádům“ (Růžička 2006: 128). V tomto smyslu bezesporu platí Mitchellova poznámka, že exkluze byla ve veřejném prostoru přítomna vždy. Opět je však třeba rozlišovat mezi „starou“ formou exkluze a „novou“ exkluzí, která se váže k procesu privatizace a vnímanému úpadku veřejného prostoru. V těchto podmínkých má exkluze ekonomický základ. Vyloučeni jsou ti, kteří nejsou spojeni s majetkem (Loukaitou-Sideris & Ehrenfeucht 2009: 226), ti, jejichž přítomnost by mohla odradit potenciální zákazníky (Lomell 2004: 346)51. Empirické studie exkluze (Lomell 2004; Saetnan et al. 2004 aj.) ukazují, že exkluze ve formě represivní, tedy vykázání či zatčení dotyčné osoby, je na ulicích 51
Rozlišení na starou a novou exkluzi je samozřejmě historicky hrubě zjednodušující. Ekonomicky motivovaná exkluze byla přítomna i v raně industriálním městě. Rozdíl je především v rozsahu této exkluze, který podle teoretiků úpadku veřejného prostoru v současném městě nabývá mimořádných rozměrů (viz například Mitchell 1995).
73
města řídkým jevem, ve srovnání s dalšími prostory, jako je obchodní centrum či nádraží. Je to pochopitelná skutečnost, která odkazuje k preventivní povaze exkluze ve veřejném prostoru: právě místní vyhlášky či design městského mobiliáře jsou preventivními nástroji, které zajišťují, že k nežádoucímu chování vůbec nedojde. Snow a Mulcahy (2001: 159-161) v této souvislosti rozlišují tři strategie sociální kontroly
bezdomovectví:
(a)
omezení
(containment)
mobility
a viditelnosti
bezdomovců ve veřejném prostoru, (b) odsun (displacement), tedy vykázání a (c) exkluze (exclusion), jejímž cílem je, aby se bezdomovci ve veřejném prostoru vůbec neobjevili. V tomto smyslu pravděpodobně nejčastěji dochází k exkluzi nežádoucích skupin. Tento proces je také předmětem kritiky, která tvrdí, že exkluze z veřejného prostoru je zároveň odepřením práv spojených s občanstvím (Gaetz 2004; Németh 2009; Voyce 2006). 3.3. Kritika teze o úpadku veřejného prostoru Diskurz úpadku veřejného prostoru má samozřejmě svá omezení. Řada autorů uvádí, že veřejná prostranství jsou živá a ve svém praktickém fungování jsou předmětem
reinterpretace
a vnášení
vlastních
definic,
které
neodpovídají
představám správců. Jde o vyjednávání prostřednictvím jednání, avšak v jiném smyslu, než o něm byla řeč v kapitole 2.5.2., kde se jednalo o vyjednávání vnitřního regulativu. Vyjednávání ve zde diskutovaném smyslu je formou polemiky s vnějším regulativem, jehož cíle aktéři ve veřejném prostoru aktivně porušují a neutralizují. Většina těchto autorů vychází z práce Michela de Certeau (1984), který připisuje uživatelům města schopnost taktiky, tedy nečitelné, neprůhledné a obtížně zachytitelné
síly,
která
vnáší
do
zvnějšku
prosazovaného
řádu
nejistotu
a nepředvídatelnost (1984: 34). Jak uvádí Sandercock (2003: 406), „zatímco plánovači jsou posedlí tím kdy, kdo a jak může používat veřejné prostory, lidé si nachází kreativní cesty přizpůsobování, přivlastňování a využívání prostoru pro své aktivity.“ V podobném duchu hovoří o veřejném prostoru Barker (2009: 157), Cresswell (2009) nebo Franzén (2002), jehož empirická studie ukazuje, jak lidé užívají prostor bez ohledu na sociální kontrolu ze strany jeho správců. Je samozřejmě na místě se ptát – uvážíme-li robustnost a sílu prostředků sociální kontroly – jaká je skutečná síla tohoto „disentu“. Druhá otázka se týká místní platnosti narativu úpadku veřejného prostoru. Kořeny tohoto narativu leží ve Spojených státech a zde také leží ohnisko souvisejícího výzkumu, především vlivem prací Mike Davise (1990) a Michaela Sorkina (1992)
74
z počátku 90. let. Praktická aplikace teorie rozbitých oken a souvisejících kriminologických teorií se také ve větší míře omezuje na americká města (Helms et al.
2007).
V souvislosti
s americkým
prostředím
se
vynořují
metafory
militarizovaného prostoru (Davis 1990: 223), respektive prostoru opevněného (fortress city) (Low 1996: 396-398). Někteří autoři proto uvádí, že americká literatura je příliš silně orientována na otázky kriminality a bezpečí, které stojí v základu uvedeného narativu (Salcedo 2003: 1099). Allen (2006: 441) upozorňuje na „pokřivenost“ této debaty směrem k severní Americe, která vede k ignorování subtilnějších forem regulace prostoru. Totéž uvádí Helms et al. (2007: 269), kteří proti sobě staví měkké a participativní strategie charakteristické pro politiku „archetypálních evropských měst“ (autoři uvádí příklady Amsterodamu, Helsinek a Kodaně) proti „revanšistickým strategiím nulové tolerance“ regulace, které jsou v evropském kontextu zastoupeny pouze okrajově. Má práce je mimo jiné zaměřena na přezkoumání teze o „konci veřejného prostoru“. Její součástí je proto výzkum „nového veřejného prostoru“ nákupních center. Empirickou studií fungování těchto prostorů v ČR budu, doufám, schopen ukázat platnost argumentů, týkajících se proměny a regulace veřejného prostoru v tuzemském prostředí.
75
4. Nákupní centra V dosavadním textu jsem často pojednával o městských prostorech se silným důrazem na jejich sociální, intersubjektivní charakteristiky. Veřejná prostranství byla definována svou přístupností, veřejný prostor na základě přítomnosti řádu, o privatizovaných
prostorech
byla
řeč
v termínech
exkluze
a inkluze.
Empirickým předmětem této práce jsou nákupní centra a obrácení pozornosti směrem k nim bude mít určité důsledky pro podobu textu. Nákupní centra v této kapitole budou zpočátku vystupovat pouze jako místa v de Certeauově smyslu slova, tedy geograficky a geometricky vymezené a vymezitelné pozemky, budovy a plochy. Je zde rozdíl oproti veřejným prostranstvím, která jsou – i ve svém nejexaktnějším, legislativním vymezení – definována jenom ilustrativním výčtem (viz kapitola 2.1.5.2.). Nákupní centra mohou být sečtena, jejich plocha může být ohraničena a spočítána. Můžeme zkoumat jejich tržní hodnotu, vlastnickou strukturu či strukturu materiálů, z nichž jsou postavena. To vše se týká nákupních center jako míst52. V tomto významu výklad začne: budu hovořit o počtu, rozloze a umístění nákupních center, o jejich typologii, historii jejich vývoje a současné fázi tohoto vývoje v ČR. Teprve po objasnění těchto strukturálních aspektů budu moci hovořit o nákupním centru jako o prostoru, tedy o něčem, co se děje prostřednictvím činnosti aktérů. Představím nákupní centra jako konstruované prostory, prostory reprezentované, utvářené a utvářející. Protože však v následujícím textu budu pracovat s poznatky z vlastního empirického výzkumu, představím na úvod jeho metodologii. 4.1. Metodologie výzkumu 4.1.1. Sběr dat: techniky a přístup do terénu Metodologie mého výzkumu zohledňuje, v souladu s názorem Denzin (1989), specifickou povahu jeho předmětu: nákupních center. Nákupní centra jsou na jedné straně vlastněny a spravovány soukromými aktéry, kteří nemají zájem (a ani jej mít nemusí) o to, sdělovat o sobě nějaké informace. Na straně druhé, v populárním diskurzu a v řadě odborných publikací (například Bednář 2008) jsou nákupní centra terčem kritiky jako „moderní chrámy konzumu“. Oba tyto faktory hrají důležitou roli 52
V předchozím textu jsem pojem místo používal synonymně s pojmem prostranství, který zde však není příliš vhodný.
76
v získávání přístupu do terénu a oba se projevily v průběhu mého výzkumu. Během sběru dat jsem se setkal s neochotou komunikovat a odpovídat na mé žádosti o rozhovor, ale také s postojem, kdy informace od respondentů měly spíše formu obhajoby vlastní pozice, než věcný obsah 53. Ve své výzkumné strategii jsem se snažil oba tyto problémy reflektovat: respondenty, kteří nereagovali na žádost o výzkum, jsem oslovoval opakovaně a různými prostředky. Respondenty, kteří můj sběr dat chápali jako možnost vlastní prezentace jsem opakovaně upozorňoval, že mým cílem je pochopit fungování nákupních center, ne jej hodnotit. Tentýž princip jsem se snažil uplatňovat i vůči sobě, ačkoliv nemohu popřít vliv mých osobních postojů. Ty se však, na druhé straně, v průběhu pěti let, kdy jsem se tématem zabýval, často měnily na základě nových informací. Mým cílem bylo získat data pro výzkum a věděl jsem již předem, že to nebude lehké. Rozhodl jsem se proto pracovat s využitím různých technik sběru dat, přičemž míru saturace jednotlivých vzorků jsem předem neurčoval a ponechal jsem ji závislou na odezvě ze zkoumaného prostředí (Denzin & Lincoln 1998). V následujících odstavcích popíšu jednotlivé techniky, které jsem v rámci sběru dat použil. Sběr dat ve všech případech probíhal od mezi červencem 2010 a srpnem 2011. Polostrukturovaný rozhovor. Prostřednictvím e-mailu jsem oslovil deset architektonických kanceláří, které se v ČR podílely na výstavbě nákupních center. Podařilo se mi domluvit tři rozhovory s architekty a jeden rozhovor s vedoucím pracovníkem developerské společnosti. V dalším emailu jsem rozeslal e-maily do 27 českých nákupních center54. Kontakty jsem získal z jejich webových stránek. Výběr těchto center se řídil dostupností kontaktů a velikostí: snažil jsem se oslovit všechna z 15 největších cebter v ČR. Na základě této vlny e-mailů se mi podařilo domluvit sedm rozhovorů: šest s manažery nákupních center a jeden s manažerem celé skupiny nákupních center. Osmý manažer se omluvil, že nemá čas se sejít, a na mé otázky mi zaslal písemné odpovědi. Všem respondentům (celkem 12) jsem předem zaslal okruhy otázek, které byly různé pro architekty a pro manažery. Poté jsem se s nimi sešel a na základě těchto okruhů s nimi vedl polostrukturované rozhovory. Nestrukturovaný rozhovor. Studium literatury týkající se exkluze z nákupních center mi ukázalo, že jednou z nejvýznamnějších skupin, kterých se tento proces týká, jsou lidé bez domova. V rámci výzkumu jsem proto vedl rozhovory i s nimi a zaměřoval jsem se na jejich zkušenosti s návštěvami nákupních center. Šlo 53 54
Příkladem je popis bezpečnostního systému manažerem E, citovaný v kapitole 4.3.3. V rámci výzkumu jsem pracoval s databází nákupních center, kterou provozuje společnost Retail Formation s.r.o. na adrese http://www.obchodnicentra.cz [Cit. 17.4.2012].
77
o rozhovory nestrukturované, které měly společné téma, ale jinak se od sebe výrazně lišily. Rozhovory byly neplánované a probíhaly v různém prostředí, trvaly různě dlouho a jejich obsah byl vysoce závislý na individuálních komunikačních stylech respondentů. Abych získal jejich důvěru, na úvod každého z rozhovorů jsem se respondentům představil a stručně vysvětlil účel mého tázání. Nepoužíval jsem diktafon, což dále omezilo rozsah získaných informací. U některých respondentů jsem si nebyl jist věrohodností jejich výpovědí a snažil jsem se proto doptávat na detaily jejich výpovědí. Pokud se v rámci tohoto vyptávání objevil protimluv, výpověď jsem do analýzy nezařadil. Celkem jsem oslovil 12 respondentů. Jejich výběr pro mě byl obtížný, neboť status bezdomovce není zvnějšku viditelný a pokud bych se orientoval pouze podle vzhledu potenciálních respondentů, znamenalo by to stejný postup, jaký používá ostraha v nákupních centrech (viz kapitola 4.4.3.2.). Jinými slovy, šel bych se ptát na zkušenosti s exkluzí těch lidí, které bych, být na místě ostrahy, exkludoval sám. Tento metodologický problém mi pomohla vyřešit sociální kurátorka Mgr. Lenka Prokopová, která s lidmi bez domova pracuje, během sběru dat mne doprovázela jako gatekeeper (Hammersley & Atkinson 2007:49) a na základě své zkušenosti mi pomáhala s výběrem respondentů. Analýza dokumentů. Primárními nástroje regulace chování v nákupních centrech jsou domovní řády, které bývají zpravidla vystaveny u vchodu do center. Jejich sběr proto vyžaduje osobní návštěvu centra. Požádal jsem své přátele v různých městech ČR, aby mi při návštěvě nákupního centra domovní řád vyfotili a fotografie mi poslali. Upozornil jsem je přitom na skutečnost, že ve většině nákupních center ČR se fotografovat nesmí a jejich činnost bude pravděpodobně s domovním řádem v rozporu. Sešlo se mi 19 fotografií a na nich 16 nákupních řádů (ve třech centrech se mým pomocníkům nepodařilo řád najít a proto vyfotili pouze piktogramy na vstupních dveřích). Vzorek nákupních řádů považuji za saturovaný, neboť z rozhovorů s manažery i z vlastní obsahové analýzy řádů vyplynulo, že většina domovních řádů v českých centrech je stejného či podobného znění. Mimo domovní řády byly předmětem analýzy propagační materiály nákupních center: webové stránky center a nahodilý výběr propagačních letáků byly sledovány v dubnu roku 2011. Třetím zdrojem dat byly informace o marketingových akcích, které nákupní centra uveřejňují na svých stránkách: předmětem analýzy bylo všech 44 nákupních center, která tyto akce na svých stránkách uvádí. Pozorování. V rámci této práce příležitostně uvádím poznatky, které jsem získal nesystematickým, nahodilým pozorováním veřejného prostoru a především
78
prostoru nákupních center, v němž jsem v rámci tohoto výzkumu strávil mnoho času. Mimo to jsem však čerpal ještě jednoho zdroje, kterým bylo zúčastněné skryté pozorování. V rámci sběru dat jsem se sám nechal najmout jako pracovník ostrahy v nákupním centru a po dobu několika desítek hodin jsem pozoroval práci ostrahy a sám se jí účastnil. Jsem si vědom skutečnosti, že tento postup není v rámci českého sociologického výzkumu zcela standardní, proto jej dále obhájím v kapitole, týkající se etiky výzkumu. 4.1.2. Etika výzkumu Strukturované i nestrukturované rozhovory byly, na základě domluvy s respondenty a s jejich souhlasem, anonymizovány. Každý respondent je proto označen pouze jedním písmenem abecedy a svým statusem (architekt, bezdomovec, developer, manažer). V souladu s principem anonymizace také používám ve všech případech maskulinum, ačkoliv řada respondentů byly ženy. Každý z respondentů souhlasil s využitím získaných dat pro účely výzkumu. Součástí sběru dat bylo i skryté zúčastněné pozorování, kdy jsem krátce pracoval
jako
zaměstnanec
ostrahy
v nákupním
centru, aniž
bych
svého
zaměstnavatele informoval o skutečnosti, že získané zkušenosti použiji jako data v rámci výzkumu. Technika skrytého zúčastněného pozorování není v českém prostředí zcela obvyklá a bez dostatečného etického ošetření může působit kontroverzně. Před jejím využitím jsem proto konzultoval případné etické souvislosti s českými odborníky v oblasti kvalitativního výzkumu, nedostalo se mi však jednoznačného doporučení. Vycházel jsem proto z analogických zahraničních studií, které s principem skrytého zúčastněného pozorování pracují 55 (Calvey 2000; Graham 1995; Lugosi 2006; Scheper-Hughes 2004 a nejnověji Pachirat 2011). V první řadě je třeba uvést , že skryté pozorování je jedinou přímou možností, jak data o práci bezpečnostních agentur získat (tuto skutečnost jsem ověřil prostřednictvím neformálních dotazů na manažery center). Tato skutečnost je primárním důvodem pro volbu skrytého pozorování, podobně jako ve studiích Calvey (2000) a Graham (1995). Hammersley a Atkinson (2007: 53) uvádí, že pokud je skrytá etnografie jediným možným způsobem získání dat, potom je její užití opodstatněné. Zároveň je však třeba zvýšené citlivosti k práci s daty. Jak uvádí Lugosi (2006: 555): „Kritická otázka pro etnografy [...] je, jak rozlišit mezi skrytým pozorováním, které je nezbytné a skrytým pozorováním, jehož důsledky mohou být 55
S ohledem na proměnlivé standardy etiky výzkumu využívám pouze studie uveřejněné za posledních 20 let.
79
nebezpečné či morálně nezodpovědné.“ Abych se ubezpečil o tom, že můj výzkum bude spadat do první z těchto kategorií, držel jsem se následujících třech principů. Princip anonymizace. Veškerá data jsou striktně anonymizována. V této práci ani nikde jinde neuvádím kde, kdy a pro jakou společnost jsem práci ostrahy vykonával. Všechny údaje, které se váží ke konkrétním osobám, věcem či pojmům, jsou změněny a skutečnosti, které by mohly napomoci k identifikaci nákupního centra či bezpečnostní agentury, pro něž jsem pracoval, jsou zamlčeny. Princip nezaměřenosti. Svou práci zaměstnance ostrahy jsem vykonával tak jako každý jiný zaměstnanec ostrahy. To znamená, že jsem nevyvíjel iniciativu směrem k získání dodatečných informací a nevyptával jsem se na skutečnosti mimo rámec běžné konverzace. Mohu proto zodpovědně prohlásit, že data, která jsem si odnesl, jsou obdobou zkušenosti kteréhokoliv jiného bývalého zaměstnance ostrahy. Nemůže proto být řeč o „oklamání respondenta“, neboť po celou dobu pobytu v terénu jsem vystupoval jako pracovník ostrahy, ne jako tazatel. Jediným rozdílem v této souvislosti jsou terénní poznámky, které jsem si na konci dne pořizoval. Princip nepoškození. Se získanými poznatky pracuji tak, abych nepřivodil škodu bezpečnostní agentuře, nákupnímu centru, v němž působila či jakékoliv další osobě. Shora uvedená anonymizace je tomuto principu podřízena, principem nepoškození je však vedena veškerá má práce se získanými daty. 4.1.3. Analýza dat Data jsem zpracovával formou obsahové analýzy bez pomoci softwarového programu. Při analýze jsem se jednak opíral o témata, která jsem identifikoval na základě studia literatury o nákupních centrech a jednak o témata, která vyplynula z výzkumných rozhovorů. První fáze analýzy se kryly s posledními fázemi sběru dat formou rozhovorů, což mi umožnilo upravit otázky v rozhovorech směrem k tématům, která vyplynula z dosavadní dílčí analýzy. 4.2. Nákupní centrum jako místo 4.2.1. Definice Sharon Zukin v roce 1998 definuje nákupní centrum jako „multifunkční stavbu na zelené louce, která maximalizuje prodejní plochu ve velkém trsu obchodů, potažmo
obklopených
relativně
homogenní
rezidenční
výstavbou“
(Zukin
1998: 828). Tato definice není z dnešního hlediska přesná, neboť přehlíží zvyšující se
80
počet nákupních center umístěných v historických centrech měst. Samotní představitelé nákupních center, sdružení v organizaci ICSC56, nabízí tuto definici: „nákupní centrum je soubor maloobchodních a jiných obchodních zařízení, který je plánován, postaven, vlastněn a řízen jako jeden celek, typicky s vlastní možností parkování“ (ICSC n.d.). Tato obecná definice bývá často doplněna o ukazatel rozlohy, který určuje dolní hranici toho, co lze ještě považovat za nákupní centrum. Hodnota této hranice je dána charakterem trhu v daném regionu. Pro evropské země ji Lambert (2005) stanovuje na 5000m2. 4.2.2. Historie konceptu nákupního centra Vznik nákupních center bývá datován do Spojených států 50. let 20. století. Jejich původ je spojován se jménem projektanta Victora Gruena, který jako první přišel s konceptem uzavřeného, klimatizovaného nákupního centra (Coleman 2006: 43). Podle Colemana (2006: 42) byly rozhodujícími faktory pro vznik a expanzi nákupních center především nárůst populace, omezený rozsah městských center, nárůst automobilismu s ním spojených dopravních komplikací, nadbytek dostupných pozemků v předměstských oblastech a technologický rozvoj v oblastech větrání, klimatizace a osvětlení. V 50. letech se objevují také první dvoupatrová centra a utváří se základní typy center (Coleman 2006). Do Evropy se koncept nákupního centra dostává v 60. letech: první stavby tohoto druhu vznikají ve Francii a záhy se rozšiřují do Německa a Velké Británie (Guy 1998: 957). Prvním skutečným předměstským nákupním centrem v Evropě je Parly II na okraji Paříže. Od počátku ve vývoji nákupních center platí trend, který staví ohnisko vývoje do severní Ameriky, přičemž do evropských měst přichází americké inovace s určitým zpožděním. Podle Colemana (2006: 66) vzniká první evropské předměstské nákupní centrum „amerických standardů“ až v roce 1976 (Brent Cross v Londýně). Na začátku 80. let se objevuje trend spojení nákupu a zábavy: průkopnickým počinem je kanadský West Edmonton Mall. V téže dekádě se v nákupních centrech objevují vícesálová kina a začínají být zaváděny systémy CCTV (Coleman 2006: 67). V Evropě dochází k výraznému rozšíření předměstských nákupních center a k jejich homogenizaci v 90. letech 20. století. Spjatost nakupování a zábavy se odráží v konceptu shoppertainmentu, který je aplikován na obou stranách Atlantiku (Coleman 2006: 68). S koncem devadesátých let se objevují nové trendy: nákupní centra si 56
International Council of Shopping Centres, viz http://www.icsc.org [Cit. 17.4.2012].
81
navzájem konkurují, veřejné mínění se odklání od homogenizovaných, uzavřených struktur a nákupní centra se stávají předmětem kritiky z různých stran57. Trh se začíná orientovat směrem k otevřenějším, prostupnějším centrům s větším rozsahem služeb a využití a řada nových projektů se vrací do center měst. Uzavřená předměstská centra se začínají jevit jako příliš uniformní a pozbývají tržní hodnotu. Nákupní centra se zároveň rozšiřují po celém světě, především v zemích bývalého východního bloku, v Číně, Indii, jihovýchodní Asii, jižní Africe a Latinské Americe. Jak se tento vývoj odrazil v českém prostředí? 4.2.3. Nákupní centra v ČR Chceme-li hovořit o nákupních centrech v regionálním kontextu, je třeba zohlednit skutečnost, že výstavba nákupních center je globalizovaným procesem. Jak uvádí Salcedo (2003: 1095), z přibližně 200 společností, které se jí podle údajů ICSC zabývají, jich pouze deset působí na mezinárodní úrovni. To má za následek určitou homogenitu: nákupní centra v ČR se podobají centrům v Německu a ty zase centrům v jiných zemích z prostého důvodu, že jejich tvůrci jsou stejné společnosti. S určitým zjednodušením lze říci, že trendy ve vývoji nákupních center, které mají původ v severní Americe a se zpožděním přichází do západní Evropy, se s další prodlevou projevují v České Republice. Prvním skutečným nákupním centrem na našem území bylo Centrum Černý Most v Praze, otevřené v roce 1997. O rok později následovala další centra: Shopping parky v Brně a v Praze, Borská Pole v Plzni a Spektrum v Průhonicích. Výstavba nákupních center pokračovala a vrcholila v období let 2006-2008, v období „developerského boomu“: jenom v roce 2008 byly v ČR otevřeny dvě desítky nákupních center a retail parků. Zpráva společnosti Incoma z roku 2010 již konstatuje „výrazné přibrždění trhu nákupních center“ (Incoma 2010). Tento stav lze podle autorů studie pozorovat u všech
hlavních
aktérů
trhu,
tedy
investorů,
developerů,
provozovatelů
a obchodníků na jedné straně a zákazníků na straně druhé. Řada center zaznamenala v meziročním srovnání pokles obratu, zejména méně kvalitní centra se v některých případech musela vyrovnávat nejen s úbytkem zákazníků, ale i s odchodem některých nájemců (Incoma 2010). V roce 2009 také došlo k historicky prvnímu uzavření nákupního centra na českém území: Centrum Stodůlky bylo nuceno kvůli špatným ekonomickým výsledkům ukončit provoz a jeho areál je dnes využíván k jiným účelům. 57
V ČR je příkladem takové kritiky práce Bednář et al. (2008).
82
Aktuální počet nákupních center v době psaní této práce je různý, s ohledem na zdroj a způsob definice nákupního centra, se kterým jednotlivé prameny pracují. Koželouh
(2010) v roce 2010
napočítal 77 nákupních
center,
z toho
56
v předměstských či příměstských lokalitách. Greplová (2011) o rok později dospěla k počtu 75 nákupních center. Greplová uvádí seznam desíti největších nákupních center v ČR podle hrubé pronajímatelné plochy: Tabulka 2: Největší nákupní centra v ČR podle prodejní plochy Město
Plocha (m 2)
OC Letňany
Praha
125000
OC Oly mpia
Brno
110000
Nákupní centrum
OC Nov ý Smíchov
Praha
85150
Avion Shopping Park
Ostrava
85100
Avion Shopping Park
Brno
60137
Centrum Chodov
Praha
55000
Metropole Zličín
Praha
55000
Centrum Černý Most
Praha
53320
Avion Shopping Park
Praha
52400
Galerie Harfa
Praha
49000
Zdroj: Greplová 201158
Většina velkých center, která jsou v této tabulce zastoupena, spadá do kategorie regionálního centra (Coleman 2006: 71), která zahrnuje předměstská centra s velkou obchodní plochou a velkou spádovou oblastí. Vedle toho je v České Republice výrazně zastoupen ještě typ non-town centre shopping mall (Coleman 2006: 121). Jde o menší verze regionálních center, které jsou umístěny mimo centra měst, avšak v jejich
dosahu, přičemž kotevním
nájemníkem je zpravidla
hypermarket. Podle Colemana (2006: 121) tato centra zaznamenala v raných 90. let boom v západní Evropě. V České Republice se tento trend projevil s podobnou silou, avšak s určitým časovým zpožděním. 4.2.4. Nákupní centra předměstská a vnitroměstská Skutečnost, že se většina nákupních center vznikla na předměstí či na okrajích města, byla způsobena řadou faktorů (viz Gorter et al. 2003: 221). Ještě v roce 1980 uvádí Whyte (1980: 92), že „dobře prosperující předměstská nákupní centra lépe využívají svých prostor než centra města, se kterými soupeří.“ a táže se, zda tyto nově 58
Data se vztahují k roku 2010 a v současnosti již nejsou zcela aktuální, především v důsledku přestavby a rozšiřování stávajících center.
83
postavené struktury představují model budoucích městských center. Již v této době však vznikají nákupní centra v centrech měst – za první centrum tohoto druhu je považována americká Midtown Plaza z roku 1962. Vnitroměstská Galleria Houston z roku 1970 už splňuje nároky shoppertainmentu v tom smyslu že její součástí je kryté kluziště (Coleman 2006: 149). Jak jsem uvedl výše, trend výstavby nákupních center v centrech měst je dnes již přítomen i na evropském trhu. Vnitroměstská centra s sebou přitom nesou řadu specifik: centrální umístění je vyvažováno obtížnější dopravní dostupností, prostorovými omezeními, nutností zohlednit požadavky městských administrativ, ale také cenou pozemků. Jak uvádí Coleman (2006: 167), tam, kde jsou drahé plochy, jsou developeři nuceni stavět do výšky, s tím že nákupní centra v centrech měst mohou mít až devět podlaží. V českém prostředí, jak jsme viděli, dosud převládají předměstská nákupní centra, není však důvod se domnívat, že trend výstavby v centrech měst zde zůstane oslyšen. Architekt A se domnívá, že v budoucnu se nákupní centra vrátí do center měst a „na těch zelených loukách se budou do budoucna spíš držet ty centra druhýho řádu.“ Podobně českou situaci komentuje developer C, který považuje přesouvání nákupů na okraj měst za „dočasnou věc“: „To je v podstatě dané tou dopravou a tím nedostatkem pozemků [...]. To, že jsou ta obchodní centra vnímána jako že vytahují z města ten business, to je částečně pravda, ale je to dočasné“ (Developer C). Existuje přitom řada rozdílů mezi fungováním vnitroměstských a předměstských center. Jeden z nejvýznamnějších rozdílů zmiňuje manažer E: Všechna nákupní centra, která jsou v té lokalitě blíž tomu centru města, fungují převážně, co se frekvencí týče, excelentně od pondělí do pátku, to znamená v průběhu toho pracovního týdne [...] ale pak v podstatě o víkendu jsou trošičku v nevýhodě oproti těm centrům, která jsou na kraji města [...] protože ty zase naopak zažívají o víkendech extrémní nárůst těch frekvencí právě s lidmi, kteří přijíždějí z celé spádové oblasti, i z mimo Prahy. (Manažer E)
Přes dílčí rozdíly považuji za vhodnější pojednat o nákupních centrech souhrnně, s tím, že v otázkách, kde poloha centra hraje velkou roli, na tuto skutečnost explicitně upozorním. Důvody pro toto rozhodnutí jsou především dva. Zaprvé,
rozlišení,
o němž
je
řeč,
je
empiricky
nosné
například
v severoamerickém kontextu, v českém prostředí se však stává problematickým. Důvodem je již uvedené vysoké zastoupení typu non-town centre shopping mall. Tato centra jsou v ČR velice rozšířena – příkladem budiž Novodvorská Plaza a Galerie Butovice v Praze či Nákupní centrum Královo Pole v Brně – není však jasné, zda se jedná o předměstská či vnitroměstská centra. Na jedné straně jsou tato
84
centra umístěna mimo jádra měst, na straně druhé jsou v pohodlném dosahu MHD a obklopena rezidenční či kancelářskou zástavbou. V závislosti na pohledu lze říci, že v sobě tato centra snoubí výhody, respektive nevýhody obou základních typů. Je proto krajně obtížné stanovit hranici, která by v českém prostředí vnitroměstská a předměstská centra oddělovala. Zadruhé, z hlediska optiky této práce není rozdíl mezi oběma kategoriemi center tak významný. Umístění centra hraje jistě zásadní roli z hlediska jeho architektury, dopravní obslužnosti či ekonomické výnosnosti. Z hlediska toho, jaký prostor v jejich zdech vzniká, jaká forma městského řádu či vnější sociální kontroly zde platí a jaký to má dopad na sociabilitu v nákupních centrech, však nejsou rozdíly tak velké, aby opravňovaly ke striktnímu rozlišení59. Charakter nákupních center jako prostorů pro „víkendový výlet“, o němž bude řeč v kapitole 4.5.2.5. zdánlivě vyžaduje určité rozlišení, i zde se však rozdíly stírají. Velká vnitroměstská centra i non-town centre shopping malls dnes nabízejí podobné příležitosti k „výletu“ jako centra předměstská, když do své nabídky zahrnují atrakce jako minigolf, bowling či dinopark (například pražská Galerie Harfa). 4.3. Fungování nákupních center 4.3.1. Výstavba Plánování a výstavba nákupních center jsou komplexními procesy, v nichž hlavní roli hrají developerské společnosti. Pojmem developer jsou označovány společnosti, které nákupní centra staví. Developer přijde s vlastní představou o tom, kde má nákupní centrum být, jak bude velké (z hlediska rozlohy a počtu podlaží), jaké bude jeho základní uspořádání (layout) a jak bude řešeno napojení na stávající dopravní síť včetně možností parkování. Pro stanovení principů layoutu je klíčové umístění takzvaných kotevních nájemců, resp. magnetů (anchor stores). Kotevní nájemci jsou ekonomicky silné řetězce, u kterých se předpokládá, že budou jedním z hlavních lákadel, která do centra potáhnou návštěvníky. V českém prostředí jsou typickými kotevními nájemníky hypermarkety, z dalších potom velké řetězce, především s nábytkem a oděvy. Jak uvedl architekt A, kotevní nájemci jsou první, se kterými developer centra uzavře smlouvu a garance jejich přítomnosti je podmínkou 59
Jednu výjimku v tomto ohledu představuje skutečnost, že umístění předměstských nákupních center může přispívat k exkluzi návštěvníků, kteří nemají možnost využít vlastní automobil. Zatímco do vnitroměstských center se zákazníci dopravují různými způsoby (více viz Kunc et al. 2011), u center na okrajích města je automobil stále dominantním způsobem dopravy a absence této možnosti může být interpretována jako nástroj exkluze (Williams et al. 2001: 211).
85
toho, aby developer na stavbu dostal půjčku a aby centrum mohlo vzniknout. Rozmístění a počet kotevních nájemců jsou základním faktorem layoutu. Kotevní nájemce je hlavním atraktorem centra a musí být v jeho rámci umístěn tak, aby svou atraktivitou přitahoval zákazníky i do jiných částí centra. U center s jediným vchodem je proto například nepřípustné, aby kotevní nájemce – například hypermarket – byl hned u tohoto vchodu. V případě non-town centre shopping malls tak leží hypermarket na opačné straně centra, než vchod do centra a návštěvníci cestou do hypermarketu musí projít celou obchodní pasáž. Osový layout centra znamená umístění dvou kotevních nájemců na obou koncích, spojující pasáže, čtvercový layout počítá s pasáží ve tvaru čtverce, v jehož každém rohu je umístěn jeden kotevní nájemce, a tak dále. Tento princip je patrný z následujících nákresů: Obrázek 1: Příklady uspořádání nákupního centra se 2, 3 a 4 kotevními nájemci
Zdroj: Vlastní nákres na základě rozhovorů. Obdélníky označují kotevní nájemce, šipky označují umístění vchodu.
Dalším důležitým konceptem je takzvaná feasibility, kterou architekt A definuje jako poměr nájemní plochy (tedy plochy, kterou lze pronajmout nájemcům) a ploch ostatních (tedy těch, které „nevydělávají“, především pasáží, technických ploch zázemí a neveřejných chodeb). Podle citovaného architekta je v českém prostředí považována za přijatelnou hodnota feasibility 40:10. Nákupní centra, která by měla poměr výrazně odlišný ve prospěch nepronajímatelné plochy (například 25:15) nebudou rentabilní, respektive vůbec nevzniknou. S tím také souvisí skutečnost, že stavba pasáží je finančně náročnější než stavba nájemních ploch. Pasáže musí být zastřešené, klimatizované a osvětlené, musí být vybaveny drahými povrchy a celkově musí být kompletně vybaveny vlastníkem centra. Nájemní plochy naproti tomu vznikají pouze jako tzv. skelet, který si každý nájemce upraví podle svých požadavků.
86
Podle manažera E jsou základními faktory úspěchu nákupního centra lokalita a skladba nájemců. Lokalita centra se posuzuje především s ohledem na spádovou oblast (catchment area), přičemž je důležité znát velikost a složení populace potenciálních návštěvníků centra. V prvním případě developer mapuje dojezdnost lokality v rozsahu 5, 10 a 15 minut jízdy autem. Ve druhém případě se sleduje kupní síla populace a její demografické složení – zaměstnanost, vzdělanost, typ zákazníka (manažer I). Obecným principem je maximalizace počtu potenciálních návštěvníků neboť ve více navštěvovaném centru může vlastník nastavit nájemcům vyšší nájmy (Manažer F). Druhým faktorem úspěchu je složení nájemců – shopping mix. A: A tím jaké značky tam dáte, tím se vytvoří takové gró toho positioningu toho centra, které vy potom dobudováváte marketingem a interiérovým designem a tak dále. Q: Co je to positioning? A: To je všechno. V rámci toho prostoru. Jednak cenově, jestli chcete, aby tam chodili takoví lidé nebo je to upmarket, to je dané těmi značkami, které tam máte, a od toho se odráží ten target, ten zákazník, který tam přijde. (Manažer I)
Positioning tedy v jistém smyslu představuje obdobu Bourdieuova (1996) pojmu habitus, neboť označuje umístění v prostoru nákupních center, které určuje to, jaké centrum je, jaké zákazníky se snaží přilákat a také to, jak se vymezuje vůči ostatním centrům. Jak uvádí architekt B, v úspěšných centrech není skladba nájemců nikdy náhodná a její pečlivé plánování je právě faktorem, který může vyvolat rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným centrem. Při stavbě centra spolupracují developerské společnosti často s místními architekty, avšak hlavní slovo má vždy developer, který nese finanční zátěž celého projektu. Jak uvádí architekt D, odsud mohou plynout konflikty mezi požadavky obou stran: „A druhý moment byl, když nám řekli, pro vás je to dobrý tak, jak je brněnský Špalíček, musí to být přezdobené, cingrlátka, žádné jednoduché cesty a přírodní materiály, naopak, barevné kachličky a co nejvíc roztodivných portálů do těch obchodů a to je všecko, co vám dovolíme.“ Podle názoru tohoto respondenta jsou ekonomicky dané požadavky příčinou toho, že v podstatě nelze hovořit o architektuře nákupních center: „Proto si dovolím tvrdit, že obchodní centra žádnou architekturu nemohou přijmout, protože zavazí tomu fenoménu [komerce], jak jsou centra založena“ (Architekt D).
87
4.3.2. Role stravování a zábavy Jedním z hlavních cílů nákupních center je dosáhnout toho, aby v nich návštěvníci trávili co nejvíce času. Klíčovými prvky v tomto smyslu jsou stravování a zábava, které se staly pevnou součástí dnešní podoby nákupních center. Zároveň oba tyto prvky a práce s nimi ovlivňují to, jak nákupní centra působí na své návštěvníky. Podle Colemana se za posledních dvacet let podíl cateringu60 v nákupních centrech neustále zvyšoval. Cílem je nabídnout zákazníkům možnost stravování a občerstvení, aby se mohli zdrželi v nákupním centru déle (Coleman 2006: 8)61. Hlavní formu cateringu představuje foodcourt, tedy plocha, na níž je umístěno několik nájemců, kteří nabízí stravování formou fastfoodu. K těmto jednotkám náleží společné sezení v rozsahu cca 300-400 míst (Coleman 2006: 305), kde mohou návštěvníci zakoupené jídlo konzumovat. Coleman uvádí, že vedle foodcourtů dnes úspěšná nákupní centra musí nabízet i samostatné restaurace s obsluhou, tento trend se však v českém prostředí dosud neprojevuje ve velkém měřítku. Jedním z důvodů je podle Manažera E skutečnost, že foodcourt skýtá návštěvníkům možnost být v kontaktu s druhými: Ty restaurace jsou ale klasické nájemní jednotky, to znamená, že ta restaurace jde dovnitř, kde potom máte velmi omezený výhled na ty ostatní lidi a ten foodcourt proč je tak úspěšný, kromě toho, že se rychle najíte, relativně velký výběr, ale je to zas ta věc, o které hovoříme, vy sedíte v podstatě obklopen jinými lidmi. Máte možnost ty lidi pozorovat a lidi mají možnost pozorovat vás, což v podstatě u tohoto typu restaurací je žádoucí a lidi toho rádi využívají. (Manažer E)
Manzo (2005) se zabýval designem foodcourtů a došel ke zjištění, že jejich uspořádání mimo jiné znesnadňuje dlouhé pobyty. Zůstávání „přes čas“ je v rámci nákupních center žádoucí v hypermarketu, ne však ve foodcourtu, kde není v zájmu správců centra, aby návštěvníci po dojezení zbytečně (tedy bez další konzumace) zůstávali u stolků (Manzo 2005: 90). Podle Manza jsou proto stolky malé (často jenom pro dvě osoby) a židličky poměrně nepohodlné a není zde prostor pro intimitu: nejsou zde zdi ani kouty, kde by bylo možno věnovat se privátní konverzaci nebo si číst (Manzo 2005: 90). Manzův argument však přehlíží prozaičtější vysvětlení, které souvisí například právě s feasibility: jak uvádí Manažer I, v prostoru pro sezení „každý metr něco stojí“ a je tedy v zájmu designérů centra, aby pobytová plocha foodcourtů nebyla zbytečně velká na úkor nájemních prostorů. Manažer G 60 61
Tímto termínem jsou v diskurzu nákupních center obecně označována stravovací zařízení. Důležitost cateringu v českých nákupních centrech prokazuje šetření Galčanové (2011), která zjistila, že 36 % rodin s dětmi a 29 % ostatních návštěvníků při svém pobytu v nákupním centru využije nějaké stravovací zařízení.
88
zase uvádí, že fastfoodová podoba foodcourtu vyhovuje požadavkům zákazníků, kteří jsou limitováni časovými požadavky a požadavky životního stylu: Můžu vám říct, že tady byla restaurace, v rámci foodcourtu, která se změnila na klasickej foodcourt a je část lidí, kteří prefererují to, že se nají v klidném prostředí a trošičku klidnějším a nedíváte se na 328 stolů a tam sedí 600 lidí a všichni se cpou nudlema. Ale to je z pohledu, většina těch lidí prostě přijde, dá si rychle oběd a vystřeli, protože znova, jsou ve stresu. Večer třeba někdo přijde, trochu si tam posedí, ale většinou ti lidé fakt rychle sní a mažou si po svých povinnostech. (Manažer G)
Delší pobyt ve foodcourtu je navíc, podle téhož respondenta, neatraktivní, protože jde o hlučné a přeplněné prostředí. Umístění foodcourtu v rámci centra je funkční v podobném smyslu jako umístění kotevních nájemníků. Jak uvádí Manažer I, „samozřejmě foodcourt je pořád na posledním patře proto, abyste toho zákazníka protáhl celým centrem.“ Manzo (2005: 92) také uvádí, že koncentrace stravování do foodcourtů je funkční z hlediska pořádku: stravování je zdrojem potenciálního nepořádku a je proto dobré, že je koncentrováno na jednom dobře kontrolovatelném místě. Stejně tak malé stolky jsou funkční v tom smyslu, že zabraňují sesedávání velkých skupin, které by mohly do prostředí centra vnést nežádoucí chování (Manzo 2005: 92). Druhým způsobem, jak prodloužit pobyt návštěvníků v nákupním centru, je využití zábavních atrakcí (leisure). Začlenění zábavy znamená, že se nákupní centra explicitně definují jako místa trávení volného času, ne jen jako místa určená pro nákup. Prvním takovým centrem byl pravděpodobně již jmenovaný West Edmonton Mall, otevřený v roce 198162. V evropském kontextu je trend rozšiřování zábavy pozvolnější a mírnější. První evropské centrum, které obsahuje více než 50 % leisure plochy, je německé CentrO Oberhausen, otevřené v roce 1991 (Coleman 2006: 84). Coleman (2006: 256) uvádí, že smyslem velkých zábavních atrakcí je podporovat celodenní pobyty v nákupním centru. Atraktivita zábavy je podstatnější než její vlastní výdělečnost: proto mají být zábavní zařízení umístěna v odlehlejších částech centra, kde jsou i tak nižší nájmy63. V českém prostředí představují hlavní zábavní atrakce vícesálová kina, příležitostně je k dispozici bowling či minigolf. Z mimořádných atrakcí lze uvést dinopark na střeše pražského nákupního centra Harfa a rekreační park v okolí brněnské Olympie, jehož vybudování bylo podle Architekta B motivováno explicitní snahou stanovit rozdíl oproti ostatním 62
63
West Edmonton Mall svým návštěvníkům nabízí 37000m2 zábavního prostoru, do nějž patří 25 horských drah, kluziště velikosti hokejového hřiště, minigolf, laguna s delfíny, akvárium, akvapark na o ploše 2 ha, kryté jezero s podvodními jízdami a replika Kolumbovy lodě v reálné velikosti. Vedle toho centrum nabízí ještě kasino, halu na bingo a hotel, kde mohou zákazníci strávit noc (Coleman 2006: 78). Ve vícepatrových centrech v ČR bývají například multikina zpravidla na posledním podlaží.
89
předměstským nákupním centrům. U předměstských nákupních center, která nemohou těžit z přirozeného proudu návštěvníků, lze podle Manažera E do budoucna očekávat nárůst podobných druhů zábavy. Dotazovaní respondenti (Architekt B, Manažeři E, F) se shodují na tom, že zábavní atrakce představují v nákupních centrech „přidanou hodnotu“, která sama o sobě není příliš zisková a provozovatelé těchto atrakcí proto platí v centrech nižší nájmy. Vedle stálých atrakcí představují další formu navyšování této přidané hodnoty akce dočasné, které pořádají všechna česká nákupní centra. Sem patří především výstavy, jejichž cílem je „upozornit na to, že [nákupní centrum] není jenom místem pro nakupování, ale je i místem různého kulturního a společenského dění“ (Manažer E). Dále se jedná o módní přehlídky, koncerty, cirkusová vystoupení a vystoupení různých umělců a další akce, které mohou být spojeny například společným tématem. Tyto akce se často odehrávají v pasáži centra a ve vymezených, tzv. eventových prostorech. Jejich smyslem je tedy, mimo jiné, produktivně využít tyto nevýnosné plochy (Architekt A). 4.3.3. Zajištění bezpečí Zajištění bezpečí v nákupních centrech je důležitým prvkem jejich fungování, který je zpravidla zajišťován externí bezpečnostní agenturou. Správci center zde řeší určitý konflikt mezi požadavky prevence (maximalizace rozsahu bezpečnostních opatření) a vnímanou problematičností bezpečnostních opatření, zejména systémů CCTV. Pojmy bezpečí a nebezpečí je také třeba chápat v kontextu toho, jak a kým jsou definovány. Jak jsem ukázal v kapitole 3.2.1., jednou z charakteristik privatizovaného prostoru – k němuž jsou nákupní centra přiřazována – je změna v definici pojmu nebezpečí. Činnost bezpečnostní agentury se proto nezaměřuje pouze na jednání skutečně nebezpečné (ve smyslu hrozící škodou na zdraví či na majetku). Vedle toho bezpečnostní agentury „řeší“ i jednání, které není v souladu s představou majitele či správce centra o tom, jak by se měli návštěvníci chovat. Přítomnost bezpečnostních opatření bývá legitimizována s ohledem na nutnost potlačit zločin a zajistit bezpečí zákazníků (Manažer E). Podle Manažerů E, F a H je tato nutnost dána velkou koncentraci návštěvníků v centru. To se týká i systémů CCTV, které v nákupních centrech hrají důležitou roli (Koskela 2000). Helten a Fischer ve studii nákupních center ve východní části Berlína z roku 2004 uvádí, že 60 % jich bylo vybaveno kamerovým systémem, přičemž častěji jde o ta centra, která jsou snáze dostupná hromadnou dopravou (2004: 326). V českém
90
prostředí je toto procento vyšší částečně proto, že česká centra jsou novější a CCTV byla jejich součástí již při otevření. Manažer J označil v rozhovoru CCTV za „nezbytnou pro bezpečnost“. Z výzkumných rozhovorů však vyplývá i jistá spornost, spojená s využíváním CCTV, kterou představitelé center pociťují: Q: Jaké mechanismy u vás zabezpečují bezpečnost? A: Já můžu možná trochu do minulosti, proč se v nákupních centrech začaly tyhle CCTV kamery používat, to bylo určitě spojeno s tím navyšováním pocitu bezpečí nákupních center. Ovšem ta doba se nějakým způsobem posunula dál a i my [...] pociťujeme určitou společenskou zodpovědnost, ale i určitý společenský tlak, co se právě zvyšování počtu těchto kamer týče. skladování určitých filmových záznamů, dat, a tak dále, a my splňujeme veškeré podmínky EU, ba naopak jsme daleko dál, než ostatní nákupní centra a u nás je velmi velmi striktně posuzováno, jestli dojde k navýšení jedné či druhé kamery a většinou ta odpověď bývá velmi negativní, protože chceme opravdu zachovat i určité soukromí těch zákazníků. Co se týče skladování těch dat, tak ty jsou skladována na absolutně minimální dobu [...] jinak v průběhu několika málo hodin, říkám naprosto otevřeně, jsou veškeré záznamy v našem centru nenávratně smazány, nedají se žádným způsobem vyvolat dál, tak abychom zachovali i maximální bezpečí a anonymitu těch zákazníků. (Manažer E)
Z uvedeného úryvku plyne, že dotazovaný respondent vnímá obavu veřejnosti, týkající se možného narušení soukromí prostřednictvím využívání systémů CCTV. Jeho odpověď představuje ujištění o korektním využívání těchto systémů, ačkoliv otázka tuto skutečnost nijak nezpochybnila. Dalším příkladem je vyjádření Developera C: Ve všech těch nákupních centrech jsou kamery. Ale jsou tam spíš pro jakýsi zpětný dohledávání něčeho. V těch shopping centrech nesedí lidi a nekoukají na ty kamery. Když se pak něco stane, tak se holt jde jenom po těch kamerách zpětně. (Developer C)
Z rozhovorů s manažery (například Manažer G) i z vlastního empirického pozorování přitom vyplývá, že stálý monitoring obrazovek v centru kontroly CCTV (tzv. velíně) je běžnou součástí práce bezpečnostních agentur. Citovaný úryvek tuto skutečnost však popírá, a jelikož jeho autorem je respondent, který v oblasti zastává významnou pozici od počátku výstavby prvních nákupních center v ČR, nelze usuzovat, že by šlo o neznalost. Lze tedy soudit, že respondentovo vyjádření reflektuje jeho vlastní obavu o to, jak je kamerový dohled veřejností vnímán. Možná, že právě odsud plynou i nejednoznačné názory respondentů na to, zda má být viditelnost prostředků dohledu v nákupních centrech utlumena (Manažer E) nebo naopak zdůrazněna (Manažer L). Proti sobě zde stojí požadavky prevence (dobře viditelné kamery odrazují potenciální pachatele přestupků) a citovaná obava o to, aby se návštěvníci centra necítili sledováni.
91
Poznatky o bezpečnostním systému nákupních center jsem získal formou zúčastněného pozorování na místě. V následující pasáži je stručně shrnu. Ostraha je rozdělena na strážce (v pasážích a na parkovištích) a operátory videa. Mimo ně se v prostoru centra pohybuje detektiv v civilním oblečení (o stejnokroji ostrahy bude řeč dále v kapitole 4.5.2.3.). Pod dohledem kamer je celá plocha centra, přičemž kamery jsou buď běžné, namířené jedním směrem nebo, zejména u vchodů do centra či na křižovatkách chodeb, otáčivé s možností zoomu a rozsahem 360 stupňů. Signál kamer se zobrazuje na obrazovkách ve velíně – kanceláři operátorů videa. Obrazovek jsou téměř dvě desítky, obsluha videa je aktivně sleduje a má množnost mezi nimi přepínat. Ostraha v pasáži a na parkovištích s operátory komunikuje pomocí vysílaček a je operátorům a detektivovi podřízena. Akce ostrahy jsou řízeny velínem64. To znamená, že pokud strážný zpozoruje nějakou událost, oznámí ji vysílačkou velínu, který rozhodne, jak postupovat. Pokud událost zpozoruje pracovník velína, uvědomí o ní nejbližšího pracovníka ostrahy. Veškerá komunikace vysílačkami je kódována: jednotlivé události mají své kódy a svůj kód má i každý pracovník agentury. Platí zákaz používání skutečných jmen a příjmení, podle pracovníků agentury proto, že frekvence, na níž se vysílá, je dostupná pro policejní monitoring. Každé zaznamenáníhodné události je přiřazen určitý kód. Nejčastější hlášení se týkají kódů A a B. Kód A označuje přestávku: strážce je na přestávku vyslán velínem nebo o ni sám zažádá. Kód B označuje „podezřelou osobu“: zpravidla se jedná o bezdomovce, vandráky nebo jiné „nežádoucí existence“, v praxi se také užívá k označení hlučné skupinky návštěvníků romské národnosti nebo osob, které jsou pod vlivem alkoholu či drog. V případě krádeže z obchodu či podezření na krádež se kód B zpravidla nepoužívá. Oba kódy slouží k maskování skutečností, které mají zůstat před návštěvníky skryty. V prvním případě není žádoucí, aby se okolí doslechlo, že strážný odchází na přestávku a jeho úsek bude v následujících minutách méně hlídaný. Ve druhém případě je předmětem utajení politika centra ve vztahu k nežádoucím návštěvníkům. V každodenní praxi činnosti ostrahy je kód B ohlášen přibližně pětkrát denně. Daleko častějšími úkoly jsou události technického charakteru, mezi něž patří problémy na parkovišti (nejčastěji špatné parkování návštěvníků či zásobovacích vozidel), hlášení nepořádku v pasáži a volání úklidové čety, otevírání dveří, z nichž mnohé jsou zajištěny alarmem a závady (popraskané dlaždice, nefunkční výtah, zaseknuté dveře, vydrolená omítka a podobně). Vedle toho jsou zaměstnanci ostrahy 64
Velín je centrální místnost, kde operátoři CCTV monitorují výstup z kamerových systémů.
92
k dispozici návštěvníkům centra, kteří se doptávají na umístění toho kterého obchodu, WC či si nepamatují, kde zaparkovali auto. 4.4. Pravidla chování v nákupních centrech a problém exkluze V následujících kapitolách se budu věnovat nákupním centrům ne jako místům, ale jako prostoru. Budu se soustředit na pozitivní a negativní vymezení prostoru nákupních center. Pojmem „negativní vymezení“ (kapitola 4.4.) označuji definici prostoru skrze proces exkluze: nákupní centrum se vymezuje jako prostor, kde není žádoucí určité jednání či přítomnost určitých osob. Vymezení „pozitivní“ (kapitola 4.5.) naopak označuje snahu nákupních center aktivně působit určitým způsobem: nákupní centrum je místo, které reprezentuje určité hodnoty a vyvolává ve svých návštěvnících určitou odezvu. 4.4.1. Zákonná regulace Zákonná regulace chování v severoamerických nákupních centrech je předmětem řady sporů, které jsou zdokumentovány i v odborné literatuře. Právo na využití prostoru nákupních center je vyžadováno zejména ze strany politických a občanských aktivistů, kteří považují nákupní centra za svého druhu veřejný prostor, kde je možné vést kampaně. Představitelé nákupních center jsou proti a aktivisty odsud vyvádějí. V právních termínech jde tedy o konflikt mezi svobodou slova (na niž se odvolávají aktivisté) a právem spravovat vlastní majetek (které prosazují představitelé nákupních center). Tyto konflikty popisují například Goss (1993) nebo Friedelbaum (1999). Friedelbaum sleduje výsledky soudních sporů, které tyto konflikty rozhodují a uvádí, že jejich výsledky jsou nejednoznačné. Historicky první rozhodnutí, které ukládalo správcům centra vykonávat funkce veřejného prostoru – a tedy umožnit jeho využití aktivisty – padlo v roce 1979 (Friedelbaum: 1234). Oproti tomu uvádí Staeheli a Mitchell (2006: 979) argumentaci provozovatelů nákupních center: přístupnost centra musí být v souladu s jeho hlavní funkcí, kterou je spotřeba. „Toto není veřejná budova; je to budova, do níž je veřejnost přizvána.“ Voyce (2006: 272) uvádí, že v australském nákupním centru Hornsby Mall došel konflikt o jeho přístupnost do bodu, kdy zastupitelstvo města Hornsby formulovalo zvláštní kodex pravidel chování (mall code) a stanovilo komisi (mall consultative committee), která tento kodex posuzuje a dohlíží na jeho dodržování.
93
V českém prostředí se na nákupní centra vztahuje Zákon o obcích č. 128/2000 Sb., podle nějž jsou nákupní centra „uzavřeným prostorem, volně přístupným veřejnosti“ (Šromová 2008). Výklad tohoto zákona je však i v ČR nejednoznačný. V roce 2011 se předmětem sporu například stal zákaz kouření v nákupních centrech na
základě
tzv.
protikuřáckého
zákona
(Tauberová
2011).
Na
určitou
nejednoznačnost výkladu uvedeného zákona ukazuje i následující delší úryvek z rozhovoru s Manažerem K: Q: Vy jste vlastně legálně soukromý prostor. A: Tak. My jsme veřejně přístupný soukromý prostor. Tak je to přesně. Q: Ale to, koho tady budete nebo nebudete mít, to je vaše věc, protože jste soukromý prostor, ne? A: My si můžeme stanovit pravidla. Q: Že tady nechcete blonďáky, tak tady nebudou blonďáci, to můžete. A: Ne to nemůžeme. To nemůžeme ze zákona. Q: Tomu právě nerozumím. A: To je diskriminace. [...] Q: Ale pořád jste soukromý prostor v tom smyslu, že kdybych já dělal demonstraci... A: Tak sem nemůžete vstoupit. Nemůžete udělat tady demonstraci. Nemůžete udělat tady reklamu, nemůžete tady nic prodávat, tyhle věci, ty jsou všechny to, ale my nemůžeme omezovat, my se musíme držet zákona [...]. Ale nemůžeme napsat nikde jakoby ... to. To prostě omezujete určitou skupinu lidí. A to je to samý, jako když máte někoho blonďáka. Q: No ale já nechápu. Vy jste jakoby soukromí, ale musíte se řídit veřejným zákonem. A: No. Q: Součástí veřejnýho zákona je třeba shromažďovací právo. Takže já bych se tady mohl shromáždit. A: Určitě můžete. Q: Jakože s dvaceti lidma a začít tady něco skandovat třeba. A: To už narážíte na tu hranici toho veřejně soukromýho. Veřejnýho ale soukromýho. Jste na soukromým pozemku, tudíž máte k němu veřejnej přístup, ale musíte respektovat pravidla, musíte respektovat zákon, ale musíte respektovat pravidla toho obchodního centra. Ale ty pravidla se nesměj, ty nesměj v žádným případě porušovat žádný zákon. To nemůžete. To nejde, to nemůže udělat nikdo. To i město jako, kdyby město se rozhodlo, že nebude pouštět do svýho města, já nevim....Němce. To prostě nemůže. To nejde. (Manažer K)
„Hranice veřejně soukromého“, o které je řeč, odkazuje k nejednoznačnosti výkladu. Shromažďovací právo na veřejných prostranstvích v nákupním centru platí, ale jenom do určité míry, přičemž stanovení této míry je závislé na interpretaci zákona a domovního řádu, o němž bude řeč vzápětí. V praxi pozorování je tato hranice opět jiná: pokud je někdo z nákupního centra vyveden a s vyvedením nesouhlasí, argumentuje ostraha tím, že centrum je soukromým pozemkem. Tentýž důvod dává pracovníkům bezpečnostních agentur právo legitimovat návštěvníky centra.
94
4.4.2. Domovní řád Domovní řád (též návštěvní řád) je dokument, který upravuje pravidla chování v nákupním centru. Jeho standardní formou je negativní vymezení: domovní řád neuvádí, co je povoleno, ale co je zakázáno. Domovními řády se zabýval v německém kontextu Wehrheim, který uvádí, že většina návštěvníků nákupního centra o jeho existenci neví nebo nezná jeho obsah. Wehrheim (2007: 283) uvádí, že znalost pravidel vykazovalo pouze minimum dotázaných, přičemž většina těch, kteří je znali, patřila k okrajovým skupinám, které zároveň představovaly jejich potenciální narušitele a bylo pro ně proto strategicky výhodné se s řádem seznámit. Wehrheim uvádí, že zákazy, uvedené v domovním řádu, nejsou cíleny na všechny skupiny. Předmětem jejich zaměření jsou skupiny na okraji společnosti (zákaz žebrání, zákaz potulky), konkurence (zákaz rozdávání letáků, zákaz prodeje zboží) a mládež (zákaz jízdy na skateboardu či na kolečkových bruslích) (Wehrheim 2007: 283). Domovní řády v českém prostředí jsou vypracovávány managementem center (nejde tedy o jednotná korporátní pravidla), který může znění řádu přizpůsobit situaci a problémům konkrétního centra (Manažeři F, H). Domovní řád má, nebo by mělo mít každé nákupní centrum. Jeho smyslem je „zajištění bezpečnosti a provozu centra,“ (Manažer G) potažmo stanovení „práv a povinností“, která zajistí, aby návštěvníci „neohrožovali a neobtěžovali okolí“ (Manažer E). Podle Manažera H jde také o jediný dokument, který bezpečnostním agenturám umožňuje vyvést nežádoucí návštěvníky. Manažer F shrnuje hodnotové ukotvení pravidel domovního řádu takto: Q: A ta pravidla pro ty návštěvníky, to je firemní politika? A: Ne, to je obecně daný s ohledem na nějakou čistotu vevnitř a řekněme na ochranu majetku [...]. Ale tohle je takovej model, kterej je, řekl bych, na všech centrech stejný. Prostě nechcete, aby vám lidi jezdili na kolečkovejch bruslích po centru, zaprvé vám zničej dlažbu, zadruhé můžou způsobit zranění, to má řekl bych víc důvodů proč tyhle věci jsou zakázaný. Q: Takže bezpečí, ochrana majetku... A: Čistota. (Manažer F)
Součástí této práce byla i analýza domovních řádů českých nákupních center, s ohledem na zmapování rozsahu zakázaných činností a normativních předpokladů, na které tyto zákazy ukazují (v některých domovních řádech jsou tyto předpoklady explicitně jmenovány: jde o „ochranu zdraví a majetku“ a „zajištění bezpečného a klidného prostředí“). V dalším textu uvedu výsledky této analýzy. Jak bylo uvedeno v části týkající se popisu metodologie, analýza domovních řádů zahrnovala 16 nákupních center. Důvodem pro toto omezení byla na jedné straně dostupnost (domovní řády ve většině případů nebývají dostupné na internetu
95
a jejich znění lze získat jenom na místě), na straně druhé, jak uvedl Manažer F, znění domovních řádů je ve většině nákupních center podobné. Analýza tuto skutečnost potvrdila, když identifikovala několik základních formulací, které se v jednotlivých domovních řádech s většími či menšími obměnami opakovaly. Původní počet nákupních center, navštívených za účelem studia domovního řádu byl 19, ve třech z nich se však nepodařilo plné znění domovního řádu nalézt. Tato centra měla soupis zakázaných činností uvedený pouze formou piktogramů na dveřích65. Souhrn předepsaných pravidel je uveden v následujících tabulkách a rozdělen podle jejich zaměření66. V pravém sloupci je uvedena četnost výskytu daného pravidla, přičemž celková četnost ve vzorku, není-li uvedeno jinak, je 16 případů.
65
66
Studium praxe správy nákupních center naznačuje, že i tato centra domovní řád mají, problém je tedy pravděpodobně v tom, že byl dočasně odstraněn či na straně výzkumníka, který jej nedokázal najít. V analýze byl kladen zřetel pouze na ta pravidla, která se týkají jednání návštěvníků. Některé body byly proto vynechány – například pravidla využívání parkoviště, zákazy parkování v zásobovacích zónách apod. Řada pravidel je také formulována ve znění, které zakazuje určité činnosti (například rozdávání letáků) pouze v případě, že nejsou povoleny správou centra. Pro snazší orientaci ve výsledcích byly tyto dovětky („není-li povoleno správou centra“) z prezentace výsledků vypuštěny.
96 Tabulka 3: Pravidla domovního řádu, týkající se poškozování majetku, narušování obchodní funkce centra a konkurenční a jiné neohlášené činnosti Poškozov ání majetku jezdit na kolečkový ch bruslích, skateboardech,kolech a jiných dopravních prostředcích
16
poškozov at majetek v objektu
14
psát nápisy a graffiti
12
hrát míčové hry
12
jakkoliv manipulovat s majetkem centra či nájemců
4
poškozov at a zasahovat do rostlin a zelených ploch
4
převážet na nákupních v ozících osoby starší 5 let, kola a znečištěné věci
3
používat zábavnou py rotechniku
2
ničit a poškozovat toalety, odhazovat nepatřičné předměty do toaletních mís
2
plý tv at vodou a hygienický mi potřebami na toaletách
1
používat nákupní vozíky pro jiné účely, než pro které jsou určeny
1
používat toalety, umy vadla a jiné sanitární instalace pro jiné účely , než pro které jsou určeny Celkem
1 16
Narušov ání obchodní funkce centra ohrožov at nebo omezovat obchodní účely zařízení
6
bránit výhledu na jakékoliv vystavené zboží
5
provádět neobchodní aktiv ity
3
blokovat či zatěžov at chodníky, vstupy , průchody , dvory , vestibuly , schodiště, chodby , haly, případně vy užívat je pro jiný účel než vstup a odchod z objektu
1
Celkem
16
Konkurenční a jiné neohlášené činnosti provozovat jakékoli propagační aktivity (provádění anket a průzkumů, prodej losů, či předmětů pro humanitární účely)
11
provozovat stánkový nebo pochůzkový prodej
9
psát a vy lepovat inzeráty a v zkazy
1
umísťovat vitríny nebo jiné podobné předměty a zařízení před objekt, případně na stěny objektu nebo na parkoviště či plochy zeleně Celkem
1 16
Zdroj: vlastní šetření domovních řádů
Skupina pravidel, která jsou uvedena v této tabulce, se volně vztahuje k ochraně majetku a k ochraně fungování centra jako komerční budovy. Poškozování majetku je ve většině center formulováno přímo jako zakázané jednání, vedle toho je zde i výčet aktivit (jízda na kole, bruslích či skateboardu, hraní míčových her, nepatřičné užívání nákupních vozíků apod.), které samy o sobě majetek nepoškozují, mohou však potenciální poškození způsobit. V souladu s citovaným názorem Manažera F jsem je přiřadil k činnostem, které potenciálně ohrožují majetek, ačkoliv mohou mít negativní dopad i na zdraví ostatních návštěvníků či čistotu a pořádek v centru. Pravidla, týkající se narušování obchodní funkce centra jsou méně rozšířená, skýtají však možnost velice širokého výkladu. „Neobchodní aktivity“ mohou označovat téměř cokoliv, stejně tak lze o jakékoliv formě statického pobytu v nákupním centru s určitou nadsázkou říci, že zatěžuje či blokuje průchod určitým místem či brání výhledu na zboží. Vágní formulace zde tedy ponechávají veškerou
97
moc v rukou těch, kteří dodržování pravidel sledují a vynucují: bezpečnostních agentur a správy centra. Třetí skupina pravidel, týkající se konkurenčních a jiných neohlášených aktivit je naopak formulována relativně konkrétně. Jejím účelem je vykázání těch činností, které by mohly participovat na velkém množství osob v nákupním centru, aniž by tuto participaci legitimizovaly ve vztahu k jeho vlastníkům. Do jedné skupiny jsou zde zahrnuty aktivity komerční i nekomerční, neboť i nekomerční aktivity narušují právo vlastníků na využívání centra v souladu s jejich záměrem a mohou potenciálně obtěžovat návštěvníky centra. Tabulka 4: Pravidla domovního řádu, týkající se zvířat, nebezpečných předmětů a látek a politických aktivit Zvířata v stupovat se zvířaty všeho druhu (tý ká se i zvířat nesených v taškách/schránkách) s vý jimkou v odících psů, doprovázejících držitele průkazu ZTP/P
16
převážet psy a kočky na nákupních vozících
4
uvazovat zvířata do meziprostorů, vchodů a jinde
3
ponechat ve vozidle osobu nebo zvíře
1
Celkem
16
Alkohol, drogy , zbraně a nebezpečné látky kouřit mimo vyhrazené prostory
14
v nášet nadměrná zav azadla, střelné zbraně a jiné nebezpečné předměty
13
v stupovat pod v livem omamných, či náv ykový ch látek
11
v nášet toxické a omamné látky, vstupovat s jedov atý mi, znečišťujícími, zapáchajícími či nebezpečnými látkami
11
konzumovat alkoholické nápoje mimo vy hrazené prostory používat nebo šířit omamné nebo psy chotropní látky Celkem
9 9 16
Politické aktivity nepovoleně se shromažďovat
4
pořádat demonstrace
3
v yvěšovat politické plakáty či agitace Celkem
2 16
Zdroj: vlastní šetření domovních řádů
Uvedená pravidla se týkají výčtu činností a předmětů, které jsou považovány za nežádoucí. Všechna studovaná centra zakazovala svým návštěvníkům vstup se zvířaty. Přítomnost zvířat může představovat ohrožení majetku, čistoty nebo druhých osob, zvířata mohou být hlučná či zapáchat. V každém případě představuje zvíře nepředvídatelný element, jehož chování nemusí být pod kontrolou majitele. Přítomnost zvířat proto narušuje pojetí nákupního centra jako předvídatelného a bezpečného prostoru (viz kapitolu 4.5.2.1.). S ohledem na skutečnost, že některá
98
centra zakazují i uvazování zvířat (tedy, lze dovodit, zejména psů) a na obecnou nepřijatelnost představy ponechání zvířete zavřeného v autě lze dovodit, že návštěva těchto center zkrátka není možná, pokud není návštěvník ochoten své zvíře nechat doma. Téměř všechna centra dále formou toho či onoho pravidla regulují používání alkoholu a dalších omamných látek či jejich vnášení do budovy. Jde opět o preventivní opatření: užívání alkoholu či omamných látek samo o sobě nezpůsobuje škody na zdraví, majetku či pohodlí návštěvníků, skýtá však zvýšený potenciál pro činnosti, které k těmto škodám vedou. Opět je zde souvislost s potenciálem kontroly: tak jako zvíře představuje nekontrolovatelný element, tak i člověk pod vlivem omamných látek může vykazovat nižší schopnost sebekontroly. Totéž se týká nadměrných zavazadel: předměty nadměrné velikosti nejsou nebezpečné samy o sobě, nebezpečí se však ukrývá v možnosti, že jejich majitelé je nebudou mít zcela pod svou kontrolou. Stejně tak jako „jedovaté, znečišťující, zapáchající či jinak nebezpečné látky“ představují tyto předměty potenciál nepředvídatelnosti a nedostatku kontroly67. Zákaz střelných zbraní je zákazem jiného druhu: jakékoliv použití střelné zbraně způsobuje škodu a není podstatné, zda je tato zbraň pod kontrolou majitele či ne. Třetí část tabulky se týká politických aktivit. Jsou zde uvedeny, ačkoliv většina center je nezakazuje explicitně, ale formou obecných zákazů (zákaz propagační aktivit, neobchodních aktivit, atd.). Zákazy zaměřené explicitně na politiku tak představují jakousi pojistku, která zdůrazňuje konkrétní nepřijatelné, nemístné elementy, které jsou například v zámořských centrech předmětem sporu, jak jsem uvedl v kapitole 4.4.1.
67
O tom, které předměty jsou nebezpečné, rozhoduje správa centra a bezpečnostní služba, jak je i explicitně uvedeno v jednom ze studovaných řádů
99 Tabulka 5: Pravidla domovního řádu týkající se špíny, nepořádku a hluku Špína a nepořádek odhazovat odpadky
15
plivat
9
vstupov at ve znečištěném oděv u a obuvi
6
znečišťovat objekt
2
vstupov at se zmrzlinou nebo jiný m druhem pokrmu s nebezpečím znečištění objektu
2
koupat se či znečišťovat vodu ve fontáně Celkem
2 16
Hluk provozovat hlasitou hudbu z rádia, magnetofonu nebo podobného přístroje
16
zpív at
10
pořádat vystoupení
7
křičet či ječet
5
hrát na hudební nástroje Celkem
3 16
Zdroj: vlastní šetření domovních řádů
Tabulka 5 shrnuje další aktivity, které nákupní centra považují za nežádoucí. Jejich společným znakem je významně subjektivní vymezení. Zatímco přítomnost či nepřítomnost alkoholu, drog, zbraní, zvířat či politické agitace je víceméně nesporná, zde uvedená jednání vyžadují subjektivnější posouzení, neboť doslova každá forma přítomnosti na určitém místě za sebou zanechává určitou úroveň nepořádku či hluku. Stanovení toho, jaká úroveň je ještě přijatelná a jaká již ne, je tedy vysoce arbitrární a tato pravidla jsou otevřená interpretaci ve vysoké míře. Aby upozadila tuto arbitrárnost, jsou zde uvedená pravidla často formulována ne s ohledem na výsledný efekt (hluk, špína), ale na prostředky, které mohou tento efekt způsobit. Předmětem zákazu jsou proto znečištěné oděvy, potenciálně znečišťující pokrmy, používání magnetofonů a hudebních nástrojů. Závadnost hluku a nečistoty lze legitimizovat odkazem na jejich hygienickou škodlivost, je však nepravděpodobné že by například zpěv či plivání v prostoru nákupního centra mohly dosáhnout takové míry, že by došlo k narušení elementárních hygienických standardů. Je tedy na místě odkázat se spíše k uvedené (kapitola 3.2.1.) tendenci ke směšování nebezpečí a nepohodlí v privatizovaných prostorech. Hlučné a nečistotu způsobující jednání není nežádoucí pro svou nebezpečnost, ale proto, že snižuje pohodlí zákazníků, které přispívá k výdělečnosti nákupních center.
100 Tabulka 6: Pravidla domovního řádu týkající se obtěžování druhých a jiných aktivit Obtěžov ání druhých obtěžovat ostatní hlukem
16
v yvolávat vý tržnosti
16
obtěžovat ostatní zápachem
14
používat fy zickou sílu
11
používat násilí
11
používat neslušná gesta
11
používat v ýrazy nebo projevy hanobící rasu, náboženství nebo skupinu osob
11
používat gesta s vý razný m sexuálním podtextem
10
dožadovat se peněz nebo jiný ch příspěvků či darů
9
obtěžovat ostatní svý m oblečením
8
ohrožov at nebo omezovat ostatní zákazníky
8
fyzicky nebo ústně vyhrožovat jakékoliv osobě
6
v yvolávat rvačky
6
sledovat jiné zákazníky
6
používat v ýmluvná slov a
6
žebrat
6
bránit volnému průchodu návštěvníků nebo ho narušovat
5
běhat
4
nebýt zcela oblečen nebo neoblečen způsobem, který by urážel v eřejnost Celkem
3 16
Jiné aktiv ity fotografovat a pořizovat záznamy
13
cokoliv vy bírat z odpadkový ch košů
10
ležet, spát, sedět na zábradlí, schodech, odpadkový ch koších a dalších místech, která nejsou určena k sezení
10
jinak než běžně se umý vat na toaletách
10
sedat si či lehat si na zem
9
shromažďov at se za účelem rušení veřejného klidu nebo páchání jakýchkoliv nezákonných činů
5
jednat v rozporu s právními předpisy a s principy dobrých mravů
5
konzumov at potraviny či nápoje mimo prostory k tomu v yhrazené
3
provozovat srazy Celkem
1 16
Zdroj: vlastní šetření domovních řádů
Pravidla týkající se obtěžování druhých, jsou, řečeno s určitým zjednodušením, pravidly třetího řádu. Co tato formulace znamená? Některá pravidla (například zákaz graffiti) zapovídají jednání, které je škodlivé. Jiná (například zákaz jízdy na skateboardu) zapovídají takové jednání, které škodlivé není, ale může škodu způsobit. Pravidla třetího řádu zakazují jednání, které není škodlivé, jeho výsledek také nemusí být škodlivý, ale vliv tohoto výsledku na druhé osoby může vést ke škodě. To je poměrně komplikovaný logický řetězec, který si správci nákupních center zkracují používáním termínů obtěžování, ohrožování a omezování. Správa nákupních center nemůže pochopitelně dohlédnout konce tohoto řetězce a nemůže posoudit, co skutečně budou návštěvníci vnímat jako obtěžující, ohrožující či omezující. Při této neurčitosti je logické, že pravidla, která tuto skupinu aktivit
101
zakazují, jsou formulována široce, zahrnují i jednání napohled neškodné a navíc jsou formulována výrazně obecně s širokou možností výkladu. U některých takto zapovězených činností lze usuzovat na estetickou či morální nelibost, kterou mohou vyvolat. Jde například o hluk, zápach, či nedostatečné a jinak urážlivé oblečení, které představují ohrožení pro pohodlný pobyt návštěvníků v nákupním centru. Další velká skupina pravidel se týká činností, které mohou vyvolat konflikt: použití fyzické síly, násilí, vyvolávání rvaček či výtržností, sledování zákazníků, používání nevhodného jazyka či výmluvných a sexuálních gest, to všechno jsou atributy či příznaky potenciálního či skutečného konfliktu. Vracíme se tím k tématu
kontroly:
konfliktní
jednání
vede
k nepředvídatelnosti
a nekontrolovatelnosti. Má-li být prostor nákupního centra pod kontrolou, není možné, aby v něm docházelo ke konfliktům. Jednání, které konflikty vyvolává, je proto zapovězeno. Při pohledu na pravidla, zapovídající obtěžování druhých a pravidla, která jsem shrnul pod „jiné aktivity“ lze vypozorovat další fenomén: tato pravidla jsou na jedné straně velice obecná a na straně druhé velice konkrétní ve smyslu zaměření na konkrétní skupiny osob. Co to znamená? Na jedné straně nákupní centra svým návštěvníkům zakazují používat „výrazy nebo projevy hanobící rasu, náboženství nebo skupinu osob“, „výmluvná gesta“, kohokoliv urážet, obtěžovat ostatní hlukem, bránit jim v průchodu či jakkoliv je omezovat. Je pravděpodobné, že v případě extrémně striktní aplikace těchto pravidel by zbylo velice malé množství návštěvníků, jejichž chování by standardům domovního řádu vyhovovalo. Vymezení toho, co je a co není přípustné, je zcela v moci správců nákupních center a bezpečnostních agentur, stejně jako stanovení, jaké umývání na toaletách je ještě běžné a jaké již ne. Pravidla tedy umožňují velice volnou aplikaci a v extrémním případě lze na jejich základě vykázat z nákupního centra téměř kohokoliv. Na straně druhé je v pravidlech zřetelné specifické zaměření na určitou skupinu osob. Budu toto zaměření označovat termínem skrytá personalizace. Tento termín označuje skutečnost, že pravidla jsou nastavena tak, aby z nákupních center vyloučila konkrétní osoby a skupiny osob – zejména bezdomovce. Jde o personalizaci skrytou proto, že explicitní znění pravidel je zaměřeno na chování, ne na osoby. Ze všech studovaných domovních řádů pouze jeden zapovídal „vstup osob, které svým vzhledem a konáním porušují základní hygienické a společenské normy“ a jeden stanovil„zákaz vstupu žebráků a osob nepřizpůsobivých.“ Všechna ostatní pravidla
102
byla výčtem zakázaných činností, nikoliv osob68. Ve skutečnosti jsou však pravidla skrytě personalizována. Zákaz obtěžovat ostatní zápachem či nevhodným oblečením odkazuje k fyzickým atributům, které bývají přičítány bezdomovcům. Zákazy ležení a spaní zapovídají jednání typické právě pro tuto skupinu, totéž platí pro zákazy žebrání a dožadování se peněz, které má téměř každé ze studovaných nákupních center. Implicitní zaměření na bezdomovce je zřetelné i ze zákazu vybírání odpadkových košů, zákazu konzumace potravin a nápojů a „jiného než běžného“ umývání se na toaletách. Vedle volnosti výkladu je proto také na místě v souvislosti s domovními řády hovořit o skryté personalizaci ve formě zaměření na konkrétní skupiny. K tomuto tématu se budu vracet i v dalším textu. 4.4.3. Přestupky a exkluze v praxi Zákonná
regulace
a domovní
řády
představují
souhrn
explicitních,
stanovených pravidel. Jak jsem však ukázal, výklad příslušných zákonů zavdává příčinu k nejednoznačnosti a pravidla domovního řádu jsou formulována tak, aby umožňovala relativně volný výklad. Fungování pravidel v praxi tedy není dáno pouze jejich explicitním zněním, ale také způsobem, jakým jsou tato pravidla v konkrétních případech aplikována. K přestupkům se také bezprostředně vztahuje reakce nákupních center, typicky ve formě sledování, zásahu či exkluze prostřednictvím bezpečnostní agentury. Kvůli povaze tohoto vzájemného vztahu mezi přestupky a reakcemi na ně je budu v této kapitole uvádět společně. 4.4.3.1. Přestupek jako jednání Obsáhlou diskusi toho, jaké jednání je považováno v českých nákupních centrech za nepřijatelné přinesla kapitola 4.4.2. V zahraničí se tímto problémem zabýval například Banerjee, který vysledoval, že v nákupních centrech jsou často zakázány ty druhy jednání, které jsou typické pro tradiční veřejný prostor – rozdávání letáků, politické diskuse a projevy, sbírání podpisů, veřejné sbírky, prodej domácích koláčků, a podobně (Banerjee 2001). Helten a Fischer (2004) se zabývali definicemi nevhodného chování, které užívají operátoři videa v berlínských nákupních centrech. Podle nich tyto definice zahrnují především žebrání, kouření, hádky a rvačky a přítomnost návštěvníků – zejména mládeže – na místech, kde je zákaz vstupu.
68
Pomíjím zde skutečnost, že 7 z 16 studovaných domovních řádů zapovídalo vstup dětí do 10 let bez doprovodu dospělé osoby. Řády také stanovují odpovědnost rodičů za škody způsobené dětmi.
103
Dotazovaní manažeři nákupních center pochopitelně na prvním místě uváděli kriminální jednání zejména krádeže v obchodech a vandalismus. Nákupní centra při jeho potírání spolupracují s policií. V této souvislosti je zajímavé zmínit postřeh z výzkumu Saetnan et al. (2004: 402). Podle jeho autorů mají některé obchodní jednotky v centru „panikové tlačítko“, které může personál obchodu zmáčknout při podezření na krádež a přivolat tím zaměstnance bezpečnostní agentury. Prodavači jsou však podle Saetnan a jejích kolegů často nezkušení a tlačítko mačkají příliš často. Zaměstnanci bezpečnostních agentur se proto snaží potenciální zloděje identifikovat a vyvést už při vstupu do budovy, aby si ušetřili běhání za těmito alarmy. Manažer F v rozhovoru potvrdil existenci panikových tlačítek i v českém prostředí a lze tedy do určité míry předpokládat, že i zde mohou pracovníci bezpečnostních agentur zasahovat raději preventivně. Má vlastní zkušenost během zúčastněného pozorování je ve věcech kriminality omezená. Během pozorování došlo k jedné krádeži v obchodní jednotce se sportovním zbožím. Zloděj byl zachycen na základě podnětu personálu obchodu, sledování operátory CCTV a polapen při pokusu o útěk ostrahou parkoviště. K případu byla přivolána Policie ČR. V několika případech bylo zaznamenáno sledování potenciálních pachatelů krádeže na základě nahlášení kódu B (většinou přitom šlo o příslušníky romské menšiny). Výzkumné rozhovory, které jsem vedl s manažery, se na kriminální jednání zaměřovaly pouze okrajově především proto, že jde o nesporné zločiny, u nichž lze předpokládat podobnou a jednoznačnou reakci ve všech nákupních centrech. Problematika kriminálního jednání a reakce na ně je proto upozaděna i v této práci, neboť její role ve zkoumaném procesu regulace prostoru je nesporná. Jednání, které manažeři uváděli jako nepřijatelné, korespondovalo s principy domovního řádu. Šlo o neoprávněný prodej zboží v prostoru centra (Manažer F), fotografování a pořizování záznamů bez povolení(Manažeři E, I) 69, vodění psů bez vodítka (Manažer E) a skateboarding (Manažer G). Nepřijatelná je politická propagace, jak uvádí Manažer H a Developer C. Manažer E označil za ohrožující jednání konzumaci alkoholu. Tento přečin patřil k nejčastěji řešeným během mého vlastního pozorování. Je-li někdo zachycen při konzumaci alkoholu mimo vyhrazená místa, je zaměstnancem ostrahy vyzván, aby nápoj odložil nebo opustil centrum. V jednom pozorovaném případě neuposlechnutí byla dotyčnému jeho lahev piva 69
Získat povolení k pořizování záznamů přitom nemusí být snadné, zejména u projektů, které správa centra vnímá jako kontroverzní: „Jednou tady někdo chtěl natáčet film, něco jako o bohu konzumu, tak to jsme je hnali“ (Manažer H).
104
odebrána. Lidé, kteří se jeví jako opilí či pod vlivem lehkých drog, jsou z centra rutinně vyváděni. Operátoři videa je sledují ještě v prostoru parkoviště, aby se ujistili o tom, že skutečně areál centra opustí. Opilost přitom nemusí být viditelná: během pozorování jsem zaznamenal případ vyvedení pravděpodobně podnapilého muže, který byl slušně oblečen, choval se řádně a nenápadně, v jedné chvíli jej však operátorům videa prozradilo zakopnutí a několik následných nejistých kroků. Z ostatních druhů nežádoucího jednání byly dále zaznamenány případy osob, které na parkovišti žebraly peníze a byly odsud vykázány a dívky, která rozdávala letáky za stěrače aut. Pracovník ostrahy situaci zkonzultoval s velínem, a protože vyšlo najevo, že
dívka
nemá
povolení,
byla
donucena
všechny
letáky
zase
sesbírat.
Manažer I shrnuje nepřijatelná jednání takto: „Ale prostě jako nepřijatelný je, co je trochu abnormální, prostě vám něco ničí nebo prostě narušuje a vadí těm ostatním lidem, takže když někdo se tam chová úplně šíleně, tak samozřejmě ho zpacifikujete... Jakože ten majetek a aby neomezoval ostatní.“ 4.4.3.2. Přestupek jako personifikace V odulé tváři jiskřící vajgl, prsty s černými nehty svírají krabicové čučo... Čtyři, pět, šest – počítám je rychle. V okolí Nového Smíchova nejsou bezdomovci ničím výjimečným. U vstupů do obchodního centra čekají na závan tepla, darovanou minci nebo alespoň nedokouřené cigáro. Občas se některému z nich podaří proplížit i do chodeb mezi obchody. Chtějí se prospat na toaletách či v opilosti jen tak pozlobit ochranku. V hypermarketu nevítaní hosté, obtížná společnost, problém. (Kozumplík 2010: 24)
V analýze domovních řádů jsem identifikoval element skryté personalizace. V následující části bych tento koncept chtěl dále rozvést, neboť výzkumná data z rozhovorů i z pozorování odkazují ke skutečnosti, že jako nemístné jsou v nákupních centrech častěji vnímány určité osoby, než konkrétní jednání. Helten a Fischer (2004) zkoumali skupiny, které se operátorům CCTV v berlínských nákupních centrech jevily jako podezřelé. Jimi dotázaní operátoři tvrdili, že dovedou potenciální narušitele rozeznat „od pohledu“, přičemž předměty jejich pozornosti jsou zejména větší skupiny osob, školáci a teenageři, opilci, bezdomovci a etnické menšiny (2004: 340). Z 61 případů cíleného sledování (targeted surveillance) bezpečnostní agenturou v nákupním centru, které pozorovali Saetnan a kolegové (2004: 407) se 19 % týkalo kriminálního jednání, 8 % jednání rušivého (v rozporu s domovním řádem) a celých 48 % bylo kódováno jako „bez zřejmého důvodu“. Podle Saetnan et al. do této kategorie spadají osoby, které byly předmětem sledování jenom na základě svého vzhledu. Tomu by také nasvědčovalo, že u nadpoloviční většiny osob, které byly takto sledovány Saetnan a její kolegové
105
kódovali jejich vzhled jako otrhaný (scruffy) (2004: 406). Zdá se, že rozhodujícím faktorem je preventivní povaha sociální kontroly v nákupních centrech. Operátoři videa se spoléhají pouze na vizuální informace o návštěvnících a na nich také staví své podezření a případný zásah ostrahy. Studie z nákupních center tak ukazují na rutinní exkluzi vandráků, tuláků a bezdomovců (Featherstone 1998; Lomell 2004; Saetnan et al. 2004 aj.), případně skupin mládeže, které se jeví jako problémové (Salcedo 2003; Staeheli & Mitchell 2006). Lomell (2004: 353) vypozorovala, že viditelně otrhaní a špinaví lidé byli z nákupního centra vyváděni, i když nakupovali a platili: ostraha dohlédla na to, aby svůj nákup zaplatili a poté je vyvedla. Výsledkem je, podle Gestringa a kolegů (2005: 242), že příslušníci marginálních skupin se v nákupních centrech de facto nevyskytují. Záznamy z vlastního pozorování ukazují, že předmětem pozornosti ostrahy jsou především bezdomovci a příslušníci romské menšiny. Ilustrativní je instrukce od jednoho ze starších zaměstnanců, kterou jsem dostal na začátku práce: podle něj je třeba na bezdomovce dávat obzvláštní pozor, protože dnes již často chodí slušně oblečeni a nepůsobí tudíž jako bezdomovci. Bezdomovectví se v tomto pojetí jeví jako jakási skrytá vlastnost osoby, která se navenek neprojevuje a je třeba ji odhalit. Zaměstnanci ostrahy o bezdomovcích hovoří jako o opilých a agresivních lidech, kteří vybírají nedopalky z košů. Tyto charakteristiky a jednání se v pozorovaných případech přítomnosti bezdomovců nepotvrdily: bezdomovci na sebe upozorňovali nanejvýš svým vzhledem. Během pozorování byl také zaznamenán případ, který potvrzuje citovaný poznatek Lomell (2004): dva bezdomovci si v hypermarketu koupili rohlíky a vlašský salát a poté co zaplatili, byli vyvedeni ostrahou. Jejich žádosti navštívit WC ostraha nevyhověla. Z rozhovorů
s manažery
vyplynula
velká
citlivost
vůči
přítomnosti
bezdomovců v nákupních centrech. Manažer L uvedl, že „Bezdomovci se sem večer stahují, že by se umyli a ideálně si našli i nějaký teplý kout“, s tím, že „My si můžeme dovolit toho člověka vykázat, když třeba zapáchá, je bezdomovec, i když je to to nejhorší, protože každý je potenciální návštěvník.“ Podle Manažera F se s „těmito vlivy [bezdomovci] potýká každé nákupní centrum, nicméně je to samozřejmě o tom, jak ti lidi působí, co dělají, a máte samozřejmě ostrahu objektu, která v rámci svých pravomocí tohle musí ohlídat a případně ty lidi vykázat ven.“ Problém bezdomovectví je vnímán jako různě intenzivní v různých centrech, nejvíce ve vnitroměstských centrech a centrech, která jsou hojně navštěvována, a kde se bezdomovci mohou „ztratit“ (Manažer L).
106
Osobní postoj dotazovaných manažerů k bezdomovcům přitom není nutně negativní. Respondenti vnímají tíživou situaci bezdomovců („ti lidé mají problém vztahový, rodina je opustila. Nemají se kam vrátit. Je tady spousta zahraničních pracovníků. Přijdou sem, teďka uhodí krize a oni nemají se kam vrátit. A mnohdy ani nechtějí, protože jsou tady ty mafie [...]. Jsou tady lidi, kteří neunesli tu dobu, tu odpovědnost, jsou tady lidi, kteří jsou předlužení, mají obstavený účty, duševně nemocných je strašná spousta“ – Manažer H). Manažeři H a I hovoří o bezdomovcích jako o „chudácích“: „když ten bezdomovec chudák tam sedí na té lavičce a nic jiného nedělá, tak ho tam tu hodinu nechám, ale potom ho tak trochu ... no ... vypoklonkuju“ (Manažer I). Je tedy zřejmé, že postoj center vůči bezdomovcům je daný instrumentálními motivy: bezdomovci jsou nežádoucí pro obchodní funkci centra, a tedy musí být z centra vyvedeni, ať se to managementu osobně líbí nebo ne. Činnosti, které jsou u bezdomovců pozorovány, či jsou jim připisovány, jsou různé. Některé lze identifikovat již z analýzy skryté personalizace domovních řádů, jiné vyplývají z postřehů dotazovaných manažerů: V sedm ráno otevřeme centrum, v 7:05 jsou tady bezdomovci a perou na těch záchodech [...] Nebo tam vlítnou a spěj. Tak to musí, ostraha, to by mohla jenom tady stát před záchody, všemi, máme jich tu několik, a jenom tohleto řešit [...] Pořád taky někoho taháme ze záchodů, pořád tam někdo je, pořád je tam špinavo, neumíme si s tím poradit, s těma bezdomovcema. (Manažer H) On bezdomovec [...] jemu jde o to vypít si někde tu flašku co ukrad a zalézt někam do tepla. Jo, akorát teda, že je hrozně špinavej a dělá u toho hroznej nepořádek, teď nám třeba zdevastovali nedávno autobusovou zastávku, rozbili dvě... tři skla, tvrzený, celou ji znečistili, pochopitelně se potom porvali a zničili odpadkovej koš. (Manažer G) Samozřejmě ochranka už je vycvičená, i my, že je poznáte jen podle oblečení, podle vizáže, a to jsou opravdu tipy jako igelitky různý, prostě zapáchají zkrátka nebo jsou opilí, jo, ale můžu vám říct, že jsem tady udělal dost razantní opatření před rokem a půl a bezdomovci jsou téměř pryč, protože jsme začali na noc zavírat toalety, protože nám ničili toalety, že tam spávali a vykonávali potřeby mimo samozřejmě mísy toaletní a tak dále, konzumovali tam alkohol, jídlo... se všechno zrušilo, toalety se zrekonstruovaly a pochopitelně my je vyvádíme i v galerii když si buď lehne na lavičku, no tam nemá co dělat, pochopitelně. (Manažer G) Bezdomovci, zejména oni jsou, no nazývá se to skupina bezdomovců, takže tyhle lidi. Nezasahujem v žádném případě proti nim razantně. Ale oni už vědí, že v tomhletom centru nemůžou postávat u vchodu, popíjet krabicový víno a vybírat koše.Prostě tohle jim nedovolí bezpečnostní agentura. Vykáže je z pozemku. (Manažer K)
Tyto úryvky demonstrují tendenci, o které již byla řeč. Jak jsem uvedl výše, bezdomovci byli ostrahou centra popisováni jako opilí a agresivní. Tato skutečnost ilustruje charakteristiky diskurzu bezdomovectví, který je v prostředí nákupních center produkován. Jde o diskurz, který směšuje bezdomovectví s kriminalitou,
107
násilím či zneužíváním alkoholu a omamných látek. Tak, jak jsem ukázal v kapitole 3.2.1., i zde dochází k záměně pojmů nebezpečí a nepohodlí. Manažer G například používá pojem „živly“: A: Jaký druh chování je považovaný za nepřijatelný? Samozřejmě asociální živly, bezdomovci, kriminální... narkomani, zloději.... Q: Co to znamená asociální živly? A: No, no bezdomovci a to, nepřizpůsobiví, že jo, to může být bílej jak černej, to říkám zcela otevřeně, ale to poznáte no.... Q: To poznáte podle oblečení nebo tašky nebo... A: Takový ty živly poznáte ihned. (Manažer G) Jo, takže bezdomovci nám taky, narkomani, nám tady spávají v rohu u popelnic, v popelnicích [...]. Protože to je, ten je vopilej nebo zdrogovanej a vezme nákupní vozík a vprostřed cesty se rozmyslí a hodí ho do výlohy a rozbije výlohu. Jo, to jsou lidi, kteří jsou, jo tam je IQ minus 0,6 a ještě víc, zkrátka bohužel jsou součástí naší společnosti a já nemíním vyhazovat peníze nájemců nebo naše peníze za zbytečný škody. Jsme dost drsní a jsou tam drsný všechna centra, často přísnější jak my. (Manažer G) V 60000 lidí máte určitě nějaký procento bezdomovců, nějaký procento narkomanů, nějaký procento zlodějů, z toho bude nějaký procento prostitutů, z toho bude nějaký procento... já nevim ještě, co se nachází. [...] A jestli my tady máme 60000 lidí denně, tak prostě musíme počítat s tím, že takovýhle nějaký procento nevim kolik to je tady máme. A máme tady vandaly, máme tady zloděje, kradou nám záchodový prkýnka, píšou nám graffiti po záchodech, protože to je asi jediný místo, kde jsou takhle jakoby sami. (Manažer H)
V řadě rozhovorů respondenti plynule přecházeli od tématu bezdomovectví k tématům kriminality, zneužívání návykových látek a podobně. Toto smíšení je částečně pochopitelné s ohledem na zaměření bezpečnostních agentur, které řeší problémy ve všech těchto oblastech. Bezdomovci jsou z nákupních center rutinně vyváděni, ačkoliv jsou si manažeři center vědomi společenské problematičnosti tohoto postupu. Manažer H zmiňuje riziko v exkluzi bezdomovců: „když to uděláme, tak za 5 minut tady máme noviny, televize a všechny zastánce lidských práv a budeme označeni za rasisty a já nevím co všechno. A my nevíme, jestli ten člověk si nejde koupit rohlíky! To je normální
klient.“
Tentýž
respondent
zároveň
upozorňuje,
že
zaměstnanci
bezpečnostních agentur se při posouzení toho, kdo je bezdomovcem, orientují pouze na vzhled sledovaných osob: Jednou takhle kolegové vyvedli nějakýho kreativního ředitele. A jednou dokonce tady odsud, se někdo blbě vyspal, a vyvedli jednu mou kamarádku, která je prostě příbuzná iránský rodiny Šáhovy. Protože měla na sobě bundu, a protože je malá, tmavá, tak vykazuje nějaký znaky, který oni vyhodnotili jako špatný. (Manažer H)
108
To ilustruje druhou důležitou skutečnost. Jediným kritériem pro identifikaci a exkluzi lidí bez domova je jejich vzhled. Totéž plyne i z rozhovorů s bezdomovci samotnými: No tak já vypadám slušně, ale on tady s tím rozeplým puntem s tou rozhalenkou, toho nepustí. Tak já jsem i tady [...] šel pro to víno sám, raději. (Bezdomovec N) Oni ty bezďáky poznají. Když někoho vyhodí, oni se nespletou, tak je to bezďák [...]. Mě vyhodili, když jsem tam přišel poprvé. Jenom podle toho jak vypadám. (Bezdomovec U) Oni nás poznají podle oblečení a podle počtu tašek, co s sebou taháme (Bezdomovec W)
Obecně vzato, z rozhovorů s bezdomovci vyplývají tři skupiny výpovědí. Někteří mají bohaté zkušenosti s exkluzí, jiní žádné nebo jenom omezené a velká část z nich nákupní centra vůbec nenavštěvuje. K první skupině patří například respondent M, který hovořil o třech předměstských nákupních centrech: A: Do [několika center], tam mám zákaz. Oni mě tam nepustí ani na záchod. [...] do [centra] jsem jednou šla a oni mě nechtěli pustit dovnitř ani na záchod, ani se trochu upravit. A nechtěli mě pustit ani do toho jejich autobusu zdarma do města. A řekli stůjte tady, nehýbejte se, my zavoláme záchytku. Q: A zavolali? A: Zavolali. A přitom já jsem byla střízlivá! (Bezdomovec M)
Tentýž respondent uvedl, že jej do nákupních center nepouštějí, ani když má peníze: „Tam [...] stojí záchod čtyři koruny. Ale oni mě tam nepustí, i když ty kačky mám.“ Respondenti si často stěžovali, že skutečnost, že jsou bezdomovci, z nich automaticky dělá předmět zájmu ostrahy. Jeden z respondentů (Bezdomovec Q) se v parfumerii nákupního centra navoněl testovacím vzorkem parfému a byl vykázán, ačkoliv protestoval, že udělal pouze to, co dělají všichni návštěvníci. Další uvedl, že v předměstském nákupním centru „to berou hrozně vážně. Moc vážně. Já jsem se jenom podíval do jednoho koše, jenom jsem tam nahlídnul, nic jsem nebral, a už po mě šli“ (Bezdomovec U). Podobnou zkušenost uvedl respondent T: Oni tam mají ty výstavy, tak já si třeba prohlížím tu výstavu, a oni, jak mají pocit, že jsme bezdomovci, tak nás vyhazujou. Třeba nám jednou sebrali láhev limonády, protože si mysleli, že je to víno. (Bezdomovec T)
Tentýž respondent považoval exkluzi za nepatřičnou, neboť podle jeho názoru se ostraha nákupního centra soustředí na osoby, proti nimž může snadno zasáhnout:
109 Na ty skupinky těch mladejch pankáčů, těch se psama, co tak řvou, na ty si netroufnou. Já jim říkal, vyhoďte je a pak přijďte za mnou. Oni dělají větší bordel než já. Ale oni se jich bojí. (Bezdomovec T)
Vedle těchto zkušeností se objevilo několik respondentů, kteří s exkluzí neměli osobní zkušenost. Někteří z nich byli svědky exkluze („mně se to nikdy nestalo, ale často jsem to viděl, hlavně v zimě, že se ti bezdomovci přišli ohřát a oni je hned vyhazovali“ – Bezdomovec V), dva z dotázaných uvedli, že žádnou zkušenost s exkluzí nemají. Šlo přitom o osoby, které v rámci dotazovaného vzorku patřily k nejlépe oblečeným. Jeden z nich uvedl, že ve vnitroměstském nákupním centru může „sedět jak dlouho chce“ (Bezdomovec W). Řada respondentů z řad bezdomovců uvedla pouze zkušenost s konfliktem s ostrahou a exkluzí v menších
prodejnách v rámci centra města, zejména
v supermarketových řetězcích. Byli to lidé, kteří do nákupních center nechodí, protože, jak uvedl jeden z nich, „to není můj prostor“ (Bezdomovec X). Roli zde jistě hraje i skutečnost, že řada center je umístěna na okraji města (viz kapitolu 4.2.4.) a cesta do nich trvá dlouho. Pokud člověk bez domova vnímá riziko, že by byl z centra vyhoštěn, nevyplatí se mu tuto dlouho cestu podnikat. Respondent P navíc uvedl další důvod: Já tam nechodím [...]. A proč bych tam chodila? Proč bych se chodila dívat na věci, na které stejně nemám peníze? (Bezdomovec P)
4.4.3.3. Moc ostrahy Několikrát jsem uvedl, že pravidla chování v nákupních centrech, jejich vynucování a definice nemístného jednání jsou otevřeny poměrně široké možnosti interpretace. Tato možnost je formálně v rukou správy centra, samotný management centra se však v praxi věnuje odlišným problémům a kontrola prostoru tak připadá na zaměstnance bezpečnostních agentur. To mají na mysli Helten a Fischer, když uvádí, že tito zaměstnanci jsou v nelehké situaci pánů a sluhů zároveň (2004: 336). Skutečnost, že aplikace pravidel je do velké míry v rukou ostrahy byla zmíněna v několika zahraničních studiích (Helten & Fischer 2004; Lomell 2004). V českém prostředí lze tuto volnost výkladu ukázat na příkladu zákazu fotografování, který je součástí domovních řádů většiny nákupních center. Na otázku, zda je v centru dovoleno fotografovat, odpověděl Manažer E takto:
110 V tom centru pokud si budete chtít udělat pár snímků, nemám s tím vůbec žádný problém, akorát je potřeba, až budete odcházet, říct kolegyni, aby informovala bezpečnostní službu, že budete fotografovat, my v podstatě všem, kdo chtějí fotit naše nákupní centrum vycházíme maximálně rádi vstříc, ale na druhou stranu jsme majitelem a správcem toho objektu a jako v každé rodině, když by vám k vašemu dítěti někdo přiběhl a neznal jste ho, a chtěl by ho fotit, tak asi by jste s tím měl problém, tak my jsme taky rádi, že víme, kdo nám tady fotí a za jakým účelem. (Manažer E)
V praxi pozorování na místě byl postup ostrahy odlišný. Fotografování je oficiálně zakázáno, ale pokud si například některý z rodičů chtěl udělat fotografii dítěte na kolotoči v prostorách centra, bylo to tolerováno. Pokud si někdo z návštěvníků fotografuje ozdobné prvky v centru, ostraha jej upozorní, že to není dovoleno. Striktní postup je uplatňován v případech, kdy si někdo fotografuje pasáže, foodcourty nebo výlohy. Zvýšená pozornost je rovněž věnována osobám s profesionálními fotoaparáty typu DSLR, u kterých podle instrukcí starších členů ostrahy existuje riziko, že jde o novináře70. Volnost interpretace se týká i dalších pravidel. Z rozhovoru s Manažerem G například vyplynulo, že zákaz vstupu se zvířaty je uplatňován v různé striktní míře: „na druhou stranu, když sem někdo jde se psem, který má kilo a půl a má ho v ruce, tak ho necháme být, a když někdo vleze s vlčákem, tak musí okamžitě ven i když má náhubek, protože nikdo neví, co se může stát a pak jsou z toho problémy na naší straně“ (Manažer G). Moc, kterou mají zaměstnanci bezpečnostních agentur v rukou, dále zpochybňuje některé dosud uvedené skutečnosti, týkající se míry exkluze v nákupních centrech. Především se nabízí možnost, že vysoká citlivost vůči přítomnosti nežádoucích osob nemusí být v celém svém rozsahu podmíněna politikou sociální kontroly ze strany správy centra, ale důvodem daleko prozaičtějším. Práce ostrahy je totiž mimořádně nezáživná. V rámci běžného pracovního dne řeší zaměstnanci ostrahy nějaký úkol nejvýše několikrát za hodinu, výjimkou nejsou hodiny, kdy nemají na práci vůbec nic – kromě rutinního dozoru. Není proto neobvyklé, že se ostraha dobrovolně hlásí k vykonávání rutinních úkolů, jako je kontrola bezpečnostních dveří. Vysokou míru sledování a zásahů proti nežádoucím osobám proto lze vysvětlit i takto. Ostraha je zkrátka ráda za jakoukoliv akci: jeden ze zaměstnanců mi sdělil, že kdykoliv se v prostorách centra „něco semele“, snaží se u toho být, i když to zrovna není v jemu přidělené oblasti. O tomto 70
V okamžiku, kdy se v nákupním centru objevil návštěvník s profesionálním fotoaparátem přes rameno, byla tato skutečnost nahlášena prostřednictvím vysílaček velínu („Do budovy vstoupil hlavním vchodem fotograf“). Návštěvník byl ostrahou okamžitě upozorněn na zákaz focení a pro jistotu byl po dobu svého pobytu v centru sledován.
111
jevu svědčí i nadužívání expresivních výrazů v příbězích, které si zaměstnanci ostrahy vypráví o minulých zásazích. Při popisu těchto situací ostraha hovoří o „honičkách“ a „sprintování“: v kontextu nudného zaměstnání se zásah proti nežádoucím elementům jeví jako zábavné vytržení. Moc ostrahy výrazně souvisí s faktem, že v rámci jednotlivých měst se zaměstnanci ostrahy s potenciálně nežádoucími návštěvníky znají. Vedle formálních pravomocí a výkonu služby zde tak existuje síť neformálních vztahů, v jejichž rámci mohou zaměstnanci ostrahy vynucovat pravidla nebo z nich udělovat výjimky, čímž posilují svůj osobní mocenský status. V nákupním centru, které bylo předmětem pozorování byli někteří nositelé Kódu B ostraze dobře známi a při jejich vstupu do centra stačilo uvést vysílačkou jejich přezdívku a ostraha se vydala narušitele vyvést. Z rozhovorů s bezdomovci, které se všechny odehrávaly v Brně, vyplynulo, že i brněnští bezdomovci znají „své“ zaměstnance ostrahy v nákupních centrech. Osm z dvanácti dotazovaných bezdomovců uvedlo, že zaměstnance ostrahy znají, někteří „po obličeji“(Bezdomovec V), někteří pro ně mají své vlastní přezdívky (Bezdomovec M). Sociální kurátorka která mi pomáhala s přístupem do terénu jako gatekeeper mi sdělila, že není neobvyklé, že nákupní centra v centrálních částech měst mají „svou partičku“ bezdomovců. Bezdomovci vědí, kde jsou zaměstnanci ostrahy „hodní“ a kde „zlí“, případně kterému konkrétnímu strážci je dobré se vyhýbat. Tato znalost je pro ně strategicky výhodná, neboť jim umožňuje získat přístup do budovy nákupního centra. Ale oni mě tam pustí, oni jsou hodní. Oni mi třeba řeknou, tak pojďte, ale rychle. A já si nakoupím. (Bezdomovec M) Je to vždycky ten jeden mladej, v tom [centru], s ostatníma se jakš takš dá. (Bezdomovec T) V [centru] nám třeba sekuriťák řekne: „dneska je tady nějaký vedení, radši si běžte sednout za barák“ (Bezdomovec U)
Skutečnost, že se zaměstnanci ostrahy s nežádoucími návštěvníky znají, potvrzuje i Manažer H. Mimo dosah manažerů a správy center však leží volnost interpretace pravidel přístupu, která plyne z uvedených úryvků. Moc zaměstnanců ostrahy má tedy specifickou povahu. Ostraha – v roli pánů a sluhů zároveň – nepřevádí slepě pravidla nákupního centra do praxe. Spíše lze říci, že si v rámci mocenské hierarchie v nákupních centrech vytváří vlastní diskontinuity, vlastní niky či „oblasti nejistoty“ (Crozier 1964: 192), které umožňují zaměstnancům
112
ostrahy koncentrovat u sebe určitý potenciál moci a zvyšovat tak svůj osobní status. Jde o jakousi hru, kterou spolu nežádoucí návštěvníci a ostraha hrají: ostraha ví, že slepou aplikací pravidel domovního řádu by se ochudila o zdroj vlastní moci. Bezdomovci tuto situaci vnímají a využívají výjimky, které jim ostraha udílí, ve svůj prospěch. Osobní moc zaměstnanců ostrahy nespočívá v možnosti vykázání, ale právě v možnosti vpuštění, kterou obě strany hry využívají ke svému prospěchu. V praxi tak vzniká jakási nepřiznaná komplicita („dneska je tady nějaký vedení, radši si běžte sednout za barák“) vůči správcům center. Tento
proces
představuje
specifika
moci
nákupních
center
vůči
bezdomovcům: jejich moc není zásadová. Naopak, dovede samu sebe popřít a sama ze sebe udělit výjimku – čímž se stává ještě mocnější a bohatší o osobní element. 4.4.3.4. Přestupek jako subverzivní akce Skutečnost, že nákupní centra jsou veřejností vnímána jako veřejný prostor, se odráží ve faktu, že bývají využívána jako místa pro happeningy, umělecké performance a neohlášené akce obecně. V této práci tyto aktivity souhrnně označuji termínem „subverzivní akce“, neboť jejich cílem je ve většině případů subverze, tedy úmyslné a strategické překročení pravidel řádu. Správci nákupních center se na tyto akce dívají s nepochopením: Podívejte, jsou věci, který jsou povolený, když někdo přijde slušně, požádá nás jestli může udělat nějakou akci v rámci nějakýho programu akci v tý části, kde je malý provoz, nějaký soutěže, dobře, podepište mně smlouvu, uděláme nějakou rámcovou dohodu, vy se zavazujete, že tam udržíte bezpečnost a čistotu, všechno v pořádku, bez problémů. Ale nějaký individuelní, prostě, to nejde. (Manažer G)
Ve skutečnosti však právě striktnost sociální kontroly v nákupních centrech představuje pro autory subverzivní akce výzvu, neboť na veřejném prostranství centra města by jejich jednání mohlo zůstat nepovšimnuto, případně by nezískalo tolik pozornosti jako v úzkostlivě kontrolovaném prostředí nákupního centra. Shields (1989: 160) v této souvislosti mluví o narušujících gestech: záměrné posazení se na zem a ignorování laviček, je podle něj gestem, které „zpochybňuje celý diskurz nákupních center.“ Podstatné je, že součástí tohoto gesta, této subverzivní akce, není pouze jednání „viníků“, ale i očekávaná reakce centra. Skutečnost, že určité jednání bude v prostorách nákupního centra nevítané či negativně sankcionované je součástí hry, kterou autoři subverzivních akcí hrají. Svým jednáním tak poukazují na sociální kontrolu v nákupních centrech, tak jak je o ní řeč v této práci.
113
Mezi subverzivními akcemi v českém prostředí v posledních letech získal značnou pozornost zpěv národní hymny v pražském centru Palladium v roce 2011. Organizátoři – skupina Guma Guar – chtěla jeho prostřednictvím poukázat na skutečnost, že kvůli stavbě Palladia byla zbořena historická kasárna, kde J. K. Tyl českou hymnu napsal. Happeningu se zúčastnilo asi 100 lidí. Ostraha nákupního centra se pokusila akci ukončit s tím, že není povolená, hymna však byla dozpívána (Svoboda 2011). V pardubickém nákupním centru se skupina studentů domluvila a udělala ze svých těl živý labyrint, kterým měli nakupující procházet. Na místo posléze dorazili zaměstnanci ostrahy a akci ukončili s tím, že není povolená a management si její konání nepřeje (Měchurová 2011). Z jihlavského City Parku byla vykázána skupina středoškoláků, kteří si skupinovou recitací Máje připomínali výročí narození Karla Hynka Máchy (City Park n. d.). Mezi subverzivní akce lze počítat i neohlášenou akci pravicových radikálů v ostravském centru Avion. Skupina maskovaných osob zde tančila „hardbass“ v pasáži centra, v restauraci a ve skákacím hradu. Ostraha zavolala na místo policii a ta akci ukončila (Bortlíčková 2011). Snahou správců nákupních center je ukončovat subverzivní akce v jejich zárodku. Problémem není věcná nebezpečnost subverzivního jednání, ale jeho neohlášenost. Vracíme se tak k tématu kontroly, o kterém byla řeč v souvislosti s domovními řády. Průběh subverzivních akcí není dopředu známý a vytváří proto riziko, že dění v nákupním centru nebude pod kontrolou. Příkladem subverzivní akce, která se nakonec nekonala, je flashmob v brněnském centru Vaňkovka. Skupina studentů se zde pokusila zorganizovat virtuální „přestřelku“ beze zbraní podle vzoru populární televizní reklamy. Akce byla hojně diskutovaná na internetu, částečně proto, že řada organizátorů patřila mezi studenty žurnalistiky. O akci se tak doslechla správa nákupního centra a obrátila se na vedení Fakulty sociálních studií (kde žurnalisté studují) s žádostí o zrušení akce. Výsledkem bylo, že akce se odehrála náhradní formou mimo prostory Vaňkovky (Ghanem & Chmelíková 2008).
114
4.5. Reprezentace nákupních center Dosud byla řeč převážně o „negativním“ utváření prostoru nákupních center. Vnější regulace jejich prostoru byla popsána především prostřednictvím zákazů omezujících chování v nákupním centru a exkluze, která z nich vychází. To je však jenom jedna stránka konstrukce prostoru nákupních center a také jenom jeden ze způsobů jeho vnější regulace. Druhou stránkou je „pozitivní“ snaha vetknout nákupním centrům určitý jednotný obraz či charakter, v souladu s nímž budou působit na své návštěvníky. Tento obraz či charakter budu v dalším textu označovat termínem „reprezentace“. Odkazuji se tím k tradici využívání tohoto termínu v sociologii, především k pojmům kolektivní reprezentace Émile Durkheima (2004) a k Moscoviciho (1988) sociálním reprezentacím. Termín reprezentace, ve volné návaznosti na oba autory, bude v této práci označovat vědění, respektive souhrn různých představ, obrazů a významů, které jsou sdílené, určitým způsobem vznikají a určitým způsobem jsou reprodukovány. Reprezentace, o kterých zde bude řeč, se všechny vážou k nákupním centrům. Mé pojetí koresponduje s prací Voyce (2006), který hovoří o „reprezentacích prostoru“ (spatial representations), které „zahrnují způsoby, jejichž prostřednictvím vlastníci nákupních center utváří a spravují image svých center“ (Voyce 2006: 277). Voyce uvádí, že nákupní centra tyto reprezentace aktivně utváří a ovlivňují a jejich prostřednictvím se prezentují jako zážitkové destinace, komunitní prostředí, či bezpečné prostředí pro rodiny s dětmi. To, jaké reprezentace chce management centra svému prostoru vetknout, má vliv na design centra, jeho fungování a jeho působení na všechny smysly, jak ukážu v kapitole 4.5.1. Obecně výzkumníci často hovoří o atmosféře nákupních center, jako o souhrnu určitého nehmotného působení (Gorter et al. 2003: 224; Özsoy 2010: 1992; Wehrheim 2007: 285). Manzo (2005: 88) mluví o snaze center vytvořit „vítající“ (welcoming) prostor. Allenův (2006) pojem ambient power odkazuje na spolupůsobení prvků atmosféry a designu za účelem vyvolání určité reakce u jeho návštěvníků. Ve všech případech jde o proces, jehož prostřednictvím vlastníci a správci nákupních center prosazují určité reprezentace prostoru. Důležitost reprezentací prostoru vyplývá i z výzkumných rozhovorů. Manažer H hovoří o „hezkém prostředí, [které nabízí] všem, aby měli pohodu, radost“. Architekt D hovoří o „psychologii systémů“ nákupních center, která vyplývá ze „super propracovaného know-how“. Někteří respondenti nabízí určitý výčet prvků, které utváří reprezentace nákupních center:
115 Je spousta těch prvků, který na zákazníka působí a on se potom do toho centra vrací. [...] Čistota, vůně, hudba, to jsou všechno prvky, který nějakým způsobem to centrum nebo ty zákazníky ovlivňují a zpříjemňují jim to. (Manažer K) My máme jakože „Welcome attitude“. Že vy chcete mít pocit v tom vašem centru, že ten zákazník by měl cítit, že je tam welcome. [...] Chceme aby byl atrakovaný tím svým nákupním centrem, chceme aby bylo atraktivní, jo, aby se cítil prostě, že je welcome, aby tam měl nějaké wow efekty. To znamená, vy vejdete, a my tam máme takový křišťálový lustr... (Manažer I)
Provozovatelé nákupních center kladou důraz na smyslovou zkušenost, kterou návštěva center vyvolává. V následujícím textu se jí budu věnovat, přičemž poznatky rozdělím podle smyslů, na které působí: hmat, zrak, sluch a čich. 4.5.1. Utváření prostoru a smyslová zkušenost Nákupní centra jsou velice pečlivě utvářena s ohledem na smyslovou zkušenost jejich návštěvníků. Faktory jako uspořádání center, jejich vzhled, osvětlení, klimatizace, hudba a další technologické vybavení, hrají důležitou roli, kterou zákazníci nemusí explicitně zaznamenat, v jejím jádru jsou však pečlivě plánované a kontrolované postupy, jejichž cílem je ovlivnit fyzickou a emocionální reakci návštěvníků. 4.5.1.1. Hmat: uspořádání nákupních center O layoutu nákupních center byla řeč již výše, v souvislosti s rozmístěním kotevních nájemců a foodcourtů. V této kapitole se k tomuto tématu vrátím s tím, že důraz bude kladen nejen na uspořádání centra samotné, ale především na to, jak toto uspořádání působí na jeho návštěvníky. Uvedl jsem také, že hlavním faktorem, který rozhoduje o uspořádání centra, je rozmístění kotevních nájemců. Jeho účelem je, aby návštěvníci centra prošli co největší část jeho plochy. [To centrum] má ty svoje nejaktraktivnější nájemce, ty největší nájemce, ty magnety, jak tomu odborně říkáme, vždycky na jedné a na druhé straně, právě z toho důvodu, aby ti lidi měli opravdu to možnost si to nákupní centrum projít v podstatě od začátku až do konce. (Manažer E)
Podle Colemana je žádoucí, aby layout centra vytvořil „silné proudy zákazníků tak, aby prošly kolem všech obchodních jednotek. Kotevní nájemci, velké obchody, atrakce, vchody, eskalátory, to vše by mělo být rozmístěno tak, aby tyto proudy podporovalo.“ Zároveň je žádoucí, aby se zákazníci nevraceli stejnou cestou nazpět (2006: 282).
116 V případě center stavěných na volné ploše, tak tam je otázka samozřejmě, kde má být ten hlavní vstup, nejlepší v tomto případě je, když tam je možnost jakoby zokruhování, to znamená, že to není tam a zpátky, pasáž, ale že tam je možnost to obejít, obkroužit, což je samozřejmě zase příznivější pro toho zákazníka. (Architekt A)
Oba citované úryvky ztotožňují zájmy provozovatelů center a zákazníků. To, aby zákazníci prošli co možná největší část centra, je v zájmu jeho majitelů, respondenti však hovoří v termínech „dát zákazníkům možnost projít si celé centrum“, což je „příznivé pro zákazníka“. Coleman také uvádí požadavek, aby obchody kotevních nájemců byly viditelné zdálky: vzdálenost mezi nimi by neměla přesahovat 100 metrů (2006: 342). Podobně Goss (1993: 33) konstatuje, že dlouhé vzdálenosti je třeba opticky zmenšit pomocí různých vizuálních prvků. Tuto tezi potvrzuje rozhovor s Developerem C: Vy byste vždycky, v každým místě, měl něco vidět zajímavýho. Vy byste neměl jít jako po ulici, tady jsou kšefty, tady jsou kšefty, tady jsou kšefty a tady je další kšeft. To taky není správě, protože to popírá ty města. Ve městech to takhle nefunguje. Ve městech ty ulice vedou někam a když se podíváte, tak na konci každé ulice něco je. Je tam náměstí s kašnou, nebo jsou tam schody někam, nebo je tam prázdno, jo [...] Něco by tady vždycky mělo být v dohledu. Eskalátor nebo něco, aby ti lidi někam šli, něco tam viděli. [...] jedinej princip je, lidi vždycky jdou, vždycky mají tendence jít odněkud někam. (Developer C)
Jedním z principů uspořádání center je tedy i snaha vytvořit určitou mnohotvárnost: z každého místa má být viditelná nějaká atrakce nebo nějaký výrazný prvek, v každém okamžiku musí existovat možnost jít „odněkud někam“. Variantou tohoto postupu je princip střídání výloh (shopfrontů), který uvádí Architekt B. Podle něj je nežádoucí, aby obchodní pasáž působila monotónně, což je dojem, který může vzniknout, pokud jsou zde velké obchody s dlouhými výlohami. Pocit pestrosti, který je třeba u zákazníka vyvolat, lze navodit tak, že se střídají různé výlohy a obchodní část jednotek je umístěna do zadních prostor, jak ukazuje následující obrázek:
117 Obrázek 2: Vytvoření pestré pasáže pomocí střídání výloh
Zdroj: vlastní nákres na základě rozhovorů.
Obchody A a D na obrázku využívají velkou plochu a jejich prostor je tedy upozaděn, aby byl zachován dojem pestrosti výloh v obchodní pasáži. Vedle pestrosti je dalším požadavkem učinit nákupní centra přehlednými. Jak uvádí Manažer E, nejdůležitější je poskytnout návštěvníkům možnost snadné orientace, tak aby se neztratili. Nesplnění tohoto požadavku vede k tomu, že „vy toho zákazníka otrávíte, že on nenajde tu svou potřebu a nemůže se zorientovat“ (Manažer I). Slovy dalších respondentů: Když se v tom nákupním centru dobře orientuji a necítím se v něm nějak stísněně, že se nemůžu vyznat a tohleto, tak samozřejmě pak mě to jednak láká se tam vracet a druhá věc, jako zákazníka mě to neruší v tom výběru a můžu si v klidu vybírat. Nebojím se zajít do slepý uličky, protože vím, že se vždycky vymotám. Proto jsou třeba ty velký centra vždycky přehledný. (Manažer K)
Další z respondentů shrnuje uvedené požadavky na pestrost a přehlednost pod pojmy funkčnost a sofistikovanost: Nám se v podstatě ukázalo, že nákupní centrum musí být pro zákazníka co nejjednodušší a co nejpřehlednější. My tomu říkáme funkčnost toho nákupního centra, tak aby v něm zákazník neztrácel, snadno se orientoval. [...] v těch jiných nákupních centrech, která nemají tento ideální tvar, jako třeba Chodov, ti zákazníci z toho nemají dobrý pocit, a máme zkušenost, že se potom do takových center velmi neradi vrací zpátky do té doby, než se v tom centru začnou orientovat. To je ta funkčnost, funkcionalita, jednoduchost, přehlednost, co se orientace toho zákazníka týče a určitá sofistikovanost, co se týče té nabídky, tak aby ta nabídka byla rozmístěna takovým způsobem, aby ten zákazník v podstatě neustále narážel na nějaké podněty. (Manažer E)
Vytvoření přehledného prostoru je žádoucí nejen pro snadnou orientaci, ale i proto, že možnost rozhledu je pro návštěvníky lákavá. Dobrá viditelnost v nákupním centru je navíc strategická z hlediska dohledu. Foucaultův (2000) slavný příklad
118
Panoptikonu ukazuje, že viditelnost je základní podmínkou vykonávání dohledu ze strany dozorců a sebe-normalizace na straně chovanců. Nákupní centrum, které bude spletité a plné nepřehledných zákoutí bude tedy obtížněji kontrolovatelné a zároveň bude snižovat sebekontrolu návštěvníků. Velké a přehledné pasáže posilují pocit, že člověk je neustále na očích druhých – a jeho jednání tomu bude odpovídat71. Uspořádat nákupní centrum tak, aby působilo pestře, živě a zároveň přehledně, znamená vytvořit určitou cirkulaci, určité proudy návštěvníků. Jak uvádí Lehtonen a Mäenpää (1997), jedním z cílů designu je udržovat návštěvníky v pohybu, v chůzi, tak jak jsou zvyklí na ulici města. Wehrheim (2007: 285) uvádí, že management center pracuje i se subtilnějšími prvky: výstavy a různé ozdobné prvky zužují či zakřivují cestu, kterou návštěvníci prochází a zároveň poutají jejich pozornost. Podobně podle něj mohou působit plakáty či zrcadla na stěnách nákupního centra. Coleman shrnuje principy uspořádání nákupních center s tím, že je třeba utvořit prostor, který je „přehledný a snadno pochopitelný“ a layout má utvořit „jedinečné a zajímavé místo, které je příjemné a bezpečné a je radost ho navštěvovat“ (Coleman 2006: 282). 4.5.1.2. Zrak: vzhled nákupních center V českém prostředí není neobvyklé, že vzhled konkrétních nákupních center je veden celkovou snahou sdělit nějaký příběh. V případě nákupních center umístěných v rámci městské zástavby je často cílem navázat vzhled centra na charakter okolí: V každém našem projektu se snažíme reflektovat to okolí, ve kterém se nacházíme [...]. Vaňkovka reflektuje tu historii, která tady byla, má určitý art charakter staré továrny, to samé na Arkádách Pankrác, ta business čtvrť, kde jsou mrakodrapy, skleněné domy, tak to nákupní centrum to reflektuje, je přirozenou součástí místa, ve kterém se nachází. (Manažer E)
Tento úryvek je příkladem jednoho ze dvou „typů příběhu“. Zmiňovaná nákupní centra se snaží prezentovat jako přirozená součást okolí. Tento požadavek není nutně omezen na centra vnitroměstská:
71
Požadavky na dohled zde jdou ruku v ruce s požadavky ekonomickými. Jak uvádí respondenti C a I, pokud má nákupní centrum nějaké „mrtvé místo“ či slepou uličku, je třeba na konec této uličky umístit nějaký silný atraktor (například kotevního nájemce), který prostor oživí.
119 V Olomouci mají Olympii, to je taková ta pseudosalaš. [...] no, u té Olomouce, to byla inspirace, v dialogu s investorem, my jsme se tam byli podívat, když tam ještě bylo pole, a tam, když přijíždíte od Brna, tak tam kousek u dálnice taková podobná chalupa stojí, nějakej statek takovej [...] a to když uviděl, tak řek, toto je typický Olomouc, tak to bude vypadat. A od toho se to všechno odvíjí. (Architekt A)
V případě předměstských center je však volnost developerů každopádně větší a z ní také plynou větší možnosti přizpůsobit vzhled centra vlastní koncepci: A: Developer je ten, kdo to určuje, potažmo architekt, který to navrhuje a ten tomu vždycky dává nějaký příběh [...] Q: Jakej je ten příběh tady? A: Tady máte UFO. Když se podíváte nahoru, tak to je jak kdyby vám tady přistálo UFO. Q: To UFO, to je jako jinej svět, kterej tady přistál, mezi těma panelákama? A: Já přesně neznám ten příběh toho architekta, ale tak nějak to bylo. (Manažer F)
Tento úryvek je ukázkou druhého „typu příběhu“. Snaha developera je v tomto případě opačná: nejde o to zapadnout do okolí, ale naopak z něj vyčnívat, představovat doslova „jiný svět“: Ti architekti, když na tom pracují, tak oni musí vyjít z z nějakých prvků. [...] my jsme vlastně chtěli, aby to bylo něco barevné, něco juicy, v porovnání s tou zónu, která tam teď je, aby když zákazník vejde, aby se cítil tak trochu v jiném světě. A oni začali pracovat s prvky, jako je limetka, citron, pomeranč a grapefruit. A do toho doskládali, to byly základní barvy, do toho dotvořili nějaké prvky, že chceme, aby to bylo oblé a ne hranaté, aby to bylo teplé a ne studené, aby to bylo takové přijatelné, atd. No, prostě s tím si tak hráli a oni potom rozdělili ty zóny na nějaké zelené, oranžové a tak dál a prostě tam dali ty prvky. A prostě si hrajou s těmi barvami; v konečném důsledku byste si nevzpomněl na citrón ani na nic, když vidíte finální efekt. (Manažer I)
Prostor, který vzniká, je detailně plánovaný, přičemž jeho designéři pracují s prvky, jejichž působení nemusí ve výsledku návštěvníkům evokovat původní záměr („v konečném důsledku byste si nevzpomněl na citrón ani na nic“), ale vytvoří určitý dojem („barevné, juicy“), který odliší nákupní centrum od jeho okolí. Procesem tematizace vzhledu nákupních center se zabýval Goss, který tvrdí, že v centrech se kombinují různé obrazy ideálních dob a ideálních míst a utváří tak „iluzi světa, který stojí mimo každodennost“ (Goss 1999: 45). Nákupní centrum podle něj reprezentuje prostorovou jednotnost a stabilitu v čase a tím kontrastuje s dynamickým, fragmentovaným a segregovaným světem za jeho branami. Nákupní centra tak vlastně vypráví příběhy ve světě, který je již příběhů prost. Goss sám se zabývá minnesotským Mall of America a uvádí, že jeho vzhled nabízí příběhy ze světa přírody (nature), přírodnosti (primitivism) a minulosti (heritage) (Goss 1999). Vystupuje zde reprezentace jakési přirozenosti: není žádoucí, aby nákupní centra
120
působila „uměle“ či „institucionálně“ (Coleman 2006: 122). Dotazovaný Architekt D v rámci rozhovoru kritizuje „zámeckost“ a „pseudokulturu“ nákupních center a Manažer I zdůrazňuje důležitost zelených prvků pro to, „aby zákazník neměl pocit, že je úplně v umělém prostoru.“ Z hlediska vzhledu je jedním z nejdůležitějších prvků nákupního centra jeho vchod. Podle Gosse (1993) bývají právě vchody dramaticky zdobeny, aby jasně znázornily vstup do „magického světa“. Manažer I v rozhovoru uvedl, že vchody do nákupních center jsou cíleně zamýšleny tak, aby „ohromily“. Vedle vchodů jsou z hlediska vizuální zkušenosti návštěvníků důležité ozdobné prvky (features). Podle Colemana (2006: 396) mezi ně patří především vodní elementy (zejména různé fontány), sochy, hodiny či orloje, ozdobné lavičky, rostliny a zeleň. Možnosti vizuálního zaujetí jsou však pochopitelně široké. Coleman například uvádí možnost zakrytí mechanismu eskalátorů průhlednými tabulemi tak, aby bylo vidět do jeho útrob – čímž se z funkčního prvku stane zároveň feature (2006: 359). Manažer I hovoří o ozdobných prvcích v souvislosti s „wow efektem“, tedy zaujetím a ohromením, které jsou schopny u návštěvníků vyvolat, a které je z pohledu nákupních center žádoucí. Vedle tematizace centra, ozdobných prvků a vchodů pracují nákupní centra podle Manažera E se sezónními výzdobami (především v návaznosti na jednotlivá roční období, Vánoce a Velikonoce). Běžnou praxí při utváření vizuální stránky centra je také to, že jeho vzhled by se měl přiměřeným způsobem měnit a po několika letech obnovovat, což se týká například barevného provedení (Manažeři H, I). Konečně spadají do této oblasti otázky týkající se sladění vzhledu jednotlivých obchodů, respektive jejich výloh: Vlastně máte nějakou výlohu a teď je vlastně otázka jestli my chceme, aby každý z těch nájemců si udělal ten shopfront po svém, anebo my jim máme nadiktovat nějaké konkrétní prvky a musí to udělat tak, jak to my chceme [...] No a někdo je zastáncem toho, že chce mít ty vitríny celoskleněné [...] aby tam byl objem toho vzduchu, abyste měli pocit vzdušnosti. A druhý říká to, nechejme každého nájemce pracovat, jak chce, se svou vitrínou, protože když je každý z nich jiný, tak dostáváte ten efekt té ulice. Ani na ulici nevypadají ty vitríny úplně stejně, protože to nikdo neřídí. [...] a ten první i ten druhý názor mají něco do sebe. Protože když máte jenom jeden typ shopfrontu, tak vám strašně vynikne ta architektura nebo ty základní prvky té samotné budovy. Ale když to pomícháte, tak to vytvoří tak trochu chaos. [...] Ale i s tímto my pracujeme. (Manažer I)
Samostatný a důležitý problém představuje osvětlení nákupních center. Coleman (2006: 10) uvádí, že nákupní centra mají nejvyšší tržby v obdobích, kdy je venku nejméně přírodního světla a je proto v jejich zájmu dbát co nejlépe o vnitřní
121
osvětlení. Rozlišuje v této souvislosti osvětlení funkční (background and general lighting), jehož smyslem je zajistit dobrou viditelnost a osvětlení efektové (feature and effect lighting) (2006: 402). Sofistikovanost práce s osvětlením dobře ilustrují následující příklady z výzkumných rozhovorů: A: Naše dlouhodobá pozorování a zkušenosti nám ukazují, že světlo a tepelná a vzduchová pohoda jsou velmi důležité faktory [...] Každou hodinu, každou minutu je naše osvětlení upravováno, aby vyhovovalo těm požadavkům té kombinace toho přirozeného světla a toho umělého světla, které je upravováno. Ty lampy, které máme, to jsou několik desítek či stovek typů, které tady jsou, které vytvářejí určité světelné dojmy, já tomu neříkám ani efekty, ale dojmy z toho světla, tak aby ta přirozenost v tom nákupním centru byla co nejvíc zachována. Q: Aha, takže vám se během dne mění svítivost, jako... A: Jakmile se v podstatě světlo putuje po obloze, kdyby byl úplně jasný den, tak už jenom to, že to světlo jde přes horizont, určitým způsobem vrhá stíny a nějakým způsobem snižuje nebo zvyšuje citlivost, tak v podstatě náš velmi sofistikovaný světelný systém na toto reaguje a patřičným způsobem k tomu upravuje světelné podmínky. (Manažer E) Nebo třeba tam za váma jak vidíte je takový ty puntíčky barevný, to je takový LEDkový osvětlení, který tady máme od roku 2008, 24 hodin denně to funguje, mění se na tom barvičky, měli jsme několik prográmků, teďka tam jede jedinej program [...], protože tady je zrovna kavárna a když tam šly modrý a zelený barvy, tak lidem nechutnala káva. (Manažer H)
4.5.1.3. Sluch: hudba v nákupních centrech Nákupní centra se snaží zapůsobit na potenciální zákazníky všemi prostředky a z tohoto důvodu je také velká pozornost věnována roli hudby. Ve většině nákupních center hraje odlišná hudba ve společných prostorách (pasáže, vchody, toalety atd.) a odlišná hudba v jednotlivých obchodních jednotkách. Zatímco hudba v obchodních jednotkách je vybírána tak, aby zaujala konkrétní cílovou skupinu, případně vyjádřila marketingovou identitu daného obchodu (Sterne 2005), hudba ve společných prostorech zastává podobnou funkci jako designové prvky: jejím cílem je prodloužit pobyt zákazníků v nákupním centru a učinit jej příjemnějším. Od poloviny 20. století bývá v komerčních prostorech využívána tzv. programovaná hudba (programmed music, environmental background music), která bývá označována, podle názvu jedné z prvních společností, která se její výrobou zabývala, pojmem Muzak. Typickým příkladem muzaku jsou symfonická aranžmá populárních hitů minulosti (například Beatles), vedle nich se objevují i nenáročné jazzové úpravy. Muzak hojně pracuje se strunnými a smyčcovými nástroji, naopak za nežádoucí jsou považovány výrazné prvky jako dechové nástroje, perkuse nebo vokály (Sterne 2005). Celkovým cílem muzaku je podle Sterne vytvořit anonymní hudbu, která působí nevtíravě, ale familiérně. Sterne (1997: 42) cituje vyjádření společnosti 3M, jednoho z prodejců programované hudby, která svým zákazníkům
122
zaručuje, že se v jí dodávané hudbě neobjeví nic „urážlivého či kontroverzního“. V praxi to znamená, že zákazníci se nemusí obávat konfrontace s „menšinovou“ hudbou, jako je například etnická hudba či hip-hop. V poslední době, částečně vlivem kritiky muzaku, který bývá pejorativně označován za „výtahovou hudbu“ (elevator music), nákupní centra od muzaku ustupují směrem k původní hudbě, jejíž výběr však podléhá přísným kritériím (customised foreground music) (Goss 1993: 32). Požadavek na neutralitu a „neurážlivost“ hudby však přetrvává. Nákupní centra také nadále pracují s hudebním rytmem. Jak uvádí Wehrheim (2007), střídání hudebních rytmů může zpomalit pohyb návštěvníků na konci náročného dne nebo jej naopak zrychlit a oživit během pomalu se vlekoucího dopoledne. V prostředí českých nákupních center je muzak poměrně vzácný: jenom z jednoho
výzkumného
rozhovoru
vyplynulo,
že
dotyčné
centrum
využívá
background music. Toto centrum se řídí pokyny, které vlastník uděluje všem svým evropským centrům. Hudbu, která zde hraje, označil manažer I za „zen, meditační“. Všechna ostatní centra spoléhají buď na externí firmy, které jim hudbu dodávají anebo provozují vlastní interní rádio. Dominantním žánrem v oblasti původní hudby jsou starší popové hity. Jeden z dotazovaných manažerů (Manažer K) přímo zmiňuje populární hudbu 90. let, která odpovídá vkusu cílových skupin jeho centra, tedy ekonomicky atraktivních třicátníků a čtyřicátníků. Hlasitost hudby je modulovaná v závislosti na úrovni provozu a hluku v centru. Platí, že hudba „nesmí rušit, ale musí být slyšet“ (Manažer L). Manažer E klade důraz na individuální hudební vkus a uvádí, že hudba je právě proto spíše tichá, aby nerušila ty zákazníky, jejichž vkus je odlišný. Výběr hudby, na rozdíl například od výzdoby, nebývá sezónně proměnlivý s jedinou výjimkou, kterou představují Vánoce. Na funkci hudby v nákupních centrech existuje shoda mezi všemi dotazovanými manažery: cílem je, aby se zákazník cítil příjemně, dobře, aby v centru byla příjemná atmosféra. S tím souvisí požadavek přizpůsobit hudbu cílové skupině (Manažer E). Nákupní centra hrají tak, aby si získala přízeň žádoucích skupin návštěvníků. 4.5.1.4. Čich: vůně nákupních center Práce s čichovými podněty je v nákupních centrech relativně omezená. Kromě uvedených zákazů vstupu zapáchajících osob a zákazu vstupu se zapáchajícími látkami mohou některá centra pracovat se specifickými vůněmi určitých obchodních
123
jednotek, například pekáren (Wehrheim 2007). V České Republice některá centra omezeně pracují s aromarketingem, tedy s aktivním vypouštěním příjemných vůní do prostoru centra. Manažer I k tomu uvádí: Ale to, jsou tam i vůně, my taky pracujeme jakoby s vůněmi. A to určitě bude cítit. Ale musíte se na to ... musíte vědět, že je to tam naschvál. Jinak si řeknete, co to tady voní. [...] jenom u vchodu to máme, zatím to nemáme plošně po celém centru. No a to je vůně, kterou vybral úplně nejvyšší šéf. (Manažer I)
4.5.2. Utváření reprezentací prostoru Prostřednictvím
uvedených
postupů
působí
nákupní
centra
na
své
návštěvníky tak, aby vyvolaly určitou, převážně emocionální odezvu. V druhé části této kapitoly se chci soustředit na samotný proces vetknutí hodnoty do prostoru (Voyce 2006: 281), tedy proces, jehož prostřednictvím se nákupní centra prezentují jako nositelé určitých hodnotových reprezentací. Chci ukázat, že nákupní centra aktivně utvářejí prostor, který působí jako bezpečný a předvídatelný, pohodlný, bezkonfliktní, čistý, atraktivní a luxusní, prostor pro výlet, rodinný prostor a veřejný prostor. 4.5.2.1. Bezpečný a předvídatelný prostor Proč je na místě hovořit o bezpečnosti a předvídatelnosti prostoru současně? Odkazuji se zde na výše uvedené poznatky (například kapitoly 3.2.1. a dalších). V privatizovaném prostoru dochází, jak jsme viděli, k záměně pojmů bezpečí a pohodlí. Prostor, který je předvídatelný, je zároveň bezpečný a pohodlný, neboť nám umožňuje odhlédnout od potenciálně rušivých elementů a věnovat se zážitkům spojeným se spotřebou a nakupováním. Předvídatelný prostor je takový, v němž nemusíme věnovat pozornost svému okolí, protože je zaručeno, že nám odsud nehrozí žádné ohrožení. Není zde moment alarmu, který by nás mohl vytrhnout z proudu zážitků. Goss (1993: 28) cituje slova konzultanta z oblasti nákupních center, který uvádí, že je třeba „vytvořit bezpečný pocit, pocit jistoty a ujistit se, že nikdo není obtěžován.“ Pojmy bezpečí, jistoty a pohodlí se i zde setkávají v rámci jednoho výroku. Dalším příkladem záměny pojmů je tvrzení architekta A, který konstatuje, že nákupní centra „mají větší komfort samy o sobě, kdežto v tom historickým centru [...] se občas bojíte projít po ulici.“ Snaha nákupních center zajistit bezpečný prostor je, jak dokumentují výzkumy, úspěšná – návštěvníci se zde cítí bezpečněji než ve městě (Lehtonen &
124
Mäenpää 1997). Jackson (1998: 176) cituje výzkum britského Guardianu, podle nějž „nakupující opouštějí centra měst, a vyměňují je za nákupní centra, protože se bojí kriminality a cítí se ohroženi žebráky, opilci a pobudy.“ V úvodu práce jsem citoval Wehrheimovu (2007) studii, podle níž většina dotázaných označila nákupní centra jako bezpečná (sicher). Wehrheim pracoval s technikou sémantického diferenciálu, stejně jako v českém prostředí Galčanová (2004: 51), podle níž byla charakteristika „bezpečné“ nejvýše skórující položkou ve vztahu k nákupním centrům. Hodnocení centra jako bezpečného uvádí i jeden z dotazovaných manažerů (K) s odkazem na interní výzkum provozovatele. Salcedo (2003: 1089) uvádí, že americká nákupní centra využívají pocit bezpečí i ve svých marketingových kampaních. Jaké mechanismy tento pocit bezpečí zajišťují? V kapitole 4.3.3. jsem popsal bezpečnostní systém nákupních center, který nabízí nesrovnatelně vyšší možnosti zajištění osobní bezpečnosti ve srovnání s centry měst. Velkou roli bezpečnostních opatření v nákupních centrech potvrzují také zahraniční výzkumy (Abaza 2001; Flint 2006; Ritzer 2003 aj.). Vedle bezpečnostních opatření samotných přispívají k reprezentaci bezpečného prostoru, jak jsem již také uvedl, principy uspořádání center: „Žádný kouty mrtvý, žádný tmavý kouty... Máte takovej pocit, že jednak je tam těch lidí hodně, takže nikdy nejste sám, a jednak je dost nepravděpodobný, že pod těma všema kamerama by se něco stalo“ (Developer C). K pocitu, že „nikdy nejste sám“ přispívá i princip, který architekt B označuje jako sociální bezpečnost: „Obchodníci mají striktně předepsaný od kdy do kdy budou mít otevřeno. Jednotně. Tam se nedá, aby tam byl jeden obchod otevřený v celým baráku. To má svoje pravidla a tím je zajištěna ta sociální bezpečnost.“ V kapitole 4.3.3. jsem také uvedl určitou nejednoznačnost stran toho, zda mají být bezpečnostní opatření v nákupních centrech viditelná či utlumená. Coleman (2006: 8) v této souvislosti uvádí, že „se vzrůstající kriminalitou a hrozbami terorismu se musí nákupní centra stát bezpečnými místy. Nákupní centra ale nejsou pevnosti, a bezpečnost do nich má být vepsána tak diskrétně, jak je jenom možné. Vchody musí nadále povzbuzovat návštěvníky ke vstupu.“ Manažer G uvádí, že k pocitu bezpečí přispívá to, že většina návštěvníků ví o tom, že centrum je hlídané kamerovým systémem. Podle manažera K: Je to určitě důležitý prvek, aby se ti zákazníci tady cítili bezpečně, to znamená, že určitě byste měl mít na pasáži, a viditelnou, bezpečnostní agenturu. [...] druhá věc, musíte mít viditelný guardy na parkovišti. Tak aby ten zákazník měl pocit, že když si u nás zaparkujete auto, tak má jistotu s tím, že se mu nic nestane. (Manažer K)
125
Podle téhož respondenta je třeba, aby „práce bezpečnostní agentury byla vidět“, což může znamenat i to, že návštěvníci jsou svědky zachycení zloděje nebo že mají možnost zaslechnout hlášení, ať se některý ze zákazníků dostaví ke svému autu. Goss (1993: 27) cituje tvrzení Hazel, podle nějž „v odvětví, které funguje jako divadlo, je iluze bezpečnosti důležitější než její skutečná přítomnost.“ Vedle bezpečnostních opatření je zde zmiňovaný pocit předvídatelnosti. Podle Flinta (2006: 54) „zosobňují nákupní centra sanitizovaná spotřební prostředí, která eliminují nepředvídatelnost a nebezpečí městské interakce.“ V tomto je třeba spatřovat další funkci domovních řádů: exkluze nežádoucích osob a forem chování znamená nejen, že zákazníci nebudou obtěžováni, ale že nebudou rušeni podněty, které jsou (tak jako zvířata, malé děti bez dozoru nebo nadměrná zavazadla) mimo kontrolu. Wehrheim (2007) se v empirickém výzkumu ptal nakupujících v nákupním centru a v centru města na to, jak vnímají jednání druhých ve svém okolí. V nákupním centru bylo 41 % tázaných schopno označit činnost druhých (lidé zde „jenom nakupují“), kdežto na vnitroměstské nákupní ulici to dokázalo jenom 11 % osob (2007: 287). Předvídatelnost nákupních center tedy neplyne jenom z exkluze nekontrolovatelných elementů, ale i z rolové homogenity (Wehrheim 2007: 286). Jistota a předvídatelnost zde vychází z předpokládané znalosti role druhých. Wehrheim tuto skutečnost formuluje následovně: Tato homogenita rolí způsobuje, že cizinci se stávají známými, jejich jednání je předvídatelné a situace se tak stává kontrolovatelnou. Lidé se neznají osobně, ale znají dobře role těch druhých, což jim stačí k pocitu bezpečí [...]. Redukuje se zde potenciál ke konfliktu, čímž se dosahuje spolehlivosti a jistoty. Jde o jistotu, která může být popsána jako bezpečnost v očekávání a znamená víc, než jenom ochranu před kriminalitou. Znamená bezpečnost jako shodu subjektivních dispozic k jednání se situací. V důsledku toho se jednání aktérů zdá být vzájemně předvídatelným. (Wehrheim 2007: 291)
Předvídatelnost tedy plyne z vnímané homogenity prostředí. Exkluze je jenom jedním z nástrojů, jak této homogenity dosáhnout (Voyce 2006). Druhým je jistota v očekávání. Ta je ještě posílena v případě předměstských nákupních center, která samotnou svou polohou na kraji města představují cíl – nikoliv průchozí bod. Na tuto skutečnost upozorňují Lehtonen a Mäenpää (1997: 164): „Jakmile jste v nákupním centru, jste u cíle. Dál už není třeba spěchat, dál cesta nevede. Můžete zpomalit chůzi a uklidnit se.“ Kombinace rolové homogenity a exkluze přispívá k vytvoření bezpečného a předvídatelného prostoru, zároveň však vede k dalšímu důsledku, který by měl být nyní již patrný s ohledem na skutečnosti uvedené v první části této práce. Tento
126
důsledek lze formulovat takto: nákupní centra, ve snaze zajistit bezpečný a předvídatelný prostor, vytváří takový prostor, který je v přímém rozporu s charakteristikami veřejných prostranství města. V nákupních centrech chybí postava městského cizince a s ní spojená nepředvídatelnost městské zkušenosti. Vzniká tak zásadní rozdíl mezi vnitřní a vnější regulací prostoru, rozdíl, ke kterému se vrátím v závěru této práce. 4.5.2.2. Pohodlný prostor Hovořit o pohodlném prostoru nákupních center by se v kontextu uvedených skutečností mohlo jevit jako nadbytečné. Pohodlí je zde zajištěno prostřednictvím bezpečnostních mechanismů, péče ostrahy, či pravidel domovního řádu. „Nikdo a nic nesmí zákazníka obtěžovat, na to není zvědavý“, cituje Kozumplík (2010: 22) názor vedení centra Nový Smíchov. V nákupních centrech je recept na úspěch postaven na pohodlí a bezpečí, doplňuje Atkinson (2003: 1833). K prostředkům, které zajišťují pohodlí zákazníka, lze připočítat i přehlednost center a práci s teplotou či hudbou, tak jak o nich byla řeč výše. Přesto zde pohodlí věnuji zvláštní kapitolu, zejména pro velký důraz, který tomuto cíli připisují dotazovaní odborníci z oblasti nákupních center. Gestring a kolegové uvádí, že k zajištění úspěchu centra vede „snadná orientace, příjemná atmosféra, vše čisté, přehledné a přátelské“ (2005: 21). Pocit pohodlí by měl začínat již na parkovišti – jak uvádí Coleman, kvantita a kvalita parkování jsou zásadní pro úspěch nákupního centra. Na velkých parkovištích v okolí center standardně platí omezení rychlosti, jsou zde umístěny retardéry, které usnadňují pohodlný průchod pěších a parkoviště jsou rozdělena do zón, která usnadňují zapamatování toho, kde zákazník své auto zanechal. Rozdíl proti dopravní situaci v centrech měst je nasnadě. O pohodlí hovoří architekt A: Já si myslím, že náš problém je to taky, že vlastně ty centra přebírají tu, řekněme v uvozovkách, smetánku těch lidí a nabízejí ten komfort vyšší, než to historické centrum... že tam mohou zaparkovat, že tam mohou přijet v pohodě, že tam na ně nebude pršet, že tam nebude zima, že je nebude nikdo otravovat. Tím ještě prohlubují ten deficit těch lidí, kteří by měli být v tom centru historickým. (Architekt A)
Developer C shrnuje podstatu pohodlí v nákupních centrech takto:
127 Tak třeba vám neprší na hlavu? Nebo vám není zima? Nebo se nebrodíte ve sračkách, prostě ve sněhu, že jo. Nebo si máte na chvíli kde sednout. Jo, takže některý ty odpovědi jsou prostý. Vytváříte v podstatě komfort lidem, který se tak jako tak stejně vydají nakupovat. [...] dostat se tam, pohodlně, aby vám tam bylo sucho, teplo, aby vám nepršelo na hlavu, a pak je další věc, to že vás nákupní centrum zkoncentruje na jednom místě, abyste nemusel chodit tam a zpátky. (Developer C)
Nákupní centra vytváří dojem pohodlí i prostřednictvím zajištění přídavných služeb. Manažer I uvádí, že pro své zákazníky zřídili šatnu, nákupní vozíky pro děti nebo dětský vláček: „Prostě se snažíme zaměřovat na ty služby. Že je to pokaždé: co je ještě pro něho [zákazníka] možné.“ Na služby se zaměřuje i centrum H, které zákazníkům půjčuje kočárky, kolečková křesla pro handicapované, deštníky a podobně. Manažer L shrnuje plán svého centra do tří bodů: (a) příjemné prostředí, (b) velké množství služeb a (c) aby zde zákazníci našli vše, co potřebují. Zajištění pohodlí je primárním cílem, jak uvádí manažer I: My na tom neustále pracujeme. Máte tam nějaký stojan na kola, ten vypadá strašně, už po třech letech ho vyměníme a uděláme tam ještě přístřešek, aby tam nepršelo, protože my na toho zákazníka myslíme, aby prostě na něj nepršelo. Jo, to jsou takový věci, že vy myslíte jakoby na ty potřeby toho zákazníka, aby tam zůstal co nejdéle. (Manažer I)
K pohodlnému prožitku patří i toalety v nákupních centrech. Coleman (2006: 363) z tohoto důvodu doporučuje, aby jejich počet v nákupních centrech byl „velkorysý“. Zvýšenou péči o pohodlí toalet uvádí i manažer I, podle nějž toalety nemají vypadat „jako věci, které byste čekal úplně běžně.“ Nákupní centra tedy nabízí pohodlí nejen ve smyslu vyloučení nepohodlných elementů a zajištění příjemného prostředí, ale také se snaží aktivní formou předpovídat přání svých zákazníků a vycházet jim vstříc. Vzniká pohodlný prostor, kterému z tohoto hlediska nemohou centra měst konkurovat72. 4.5.2.3. Bezkonfliktní a čistý prostor Vytvořit příjemný, pohodlný a předvídatelný prostor znamená také omezit potenciál ke konfliktu. Gestring a kolegové uvádí, že „základní rozdíl mezi tradičním veřejným prostorem a nákupními centry je ve způsobu jejich utváření, tedy ve formě panství: v nákupních centrech jsou exkluzivní praktiky uplatňovány efektivněji než na obchodní ulici, zatímco na ulici zůstává na jedinci, aby se dokázal vyhnout 72
Dalším ze způsobů, jak zajistit pohodlí zákazníků je regulace teploty. Coleman vybízí provozovatele center, aby svým návštěvníkům nabídli „teplé prostředí v zimě a osvěžující prostředí v létě“ (2006: 333). Z tohoto hlediska je však role nákupních center podstatnější v zemích, které leží mimo mírný klimatický pás (viz například Abaza 2001).
128
nepříjemným či ohrožujícím elementům“ (Gestring 2005: 24). To v praxi znamená, že v nákupních centrech je konflikt de-individualizován. Veřejný prostor, jak jsme viděli, se s konflikty vypořádá formou nápravných rituálů (Kapitola 2.4.4.). Součástí vnitřního regulativu prostoru je i řešení konfliktů, které má v rámci tohoto regulativu předepsané formy, aplikace těchto formálních postupů je však v rukou jedince samotného. Naopak vnější regulativ nákupních center bere řešení konfliktů na sebe. Toto řešení je zajišťováno prostřednictvím mechanismů sociální kontroly a pravidel domovního řádu. Jak jsme však viděli výše, povaha těchto prostředků je preventivní. Cílem není řešit konflikt, ale konfliktu předcházet. Konflikt v nákupních centrech nemá existovat. Jak uvádí Salcedo (2003: 1089), známky potenciálního konfliktu se nákupní centra snaží zneviditelnit. Flusty (2001) poukazuje na to, jak jsou v nákupních center prvky sociální kontroly (a s ní spojeného potenciálu ke konfliktu) zneviditelňovány. Prvky sociální kontroly mohou buď splývat s pozadím (naturalization) nebo, pokud jsou příliš viditelné, mohou být předefinovány tak, aby působily neohrožujícím a příjemným způsobem (quanitification) (Flusty 2001: 660). Příklad tohoto druhého procesu uvádí Wakefield, podle nějž se nákupní centra snaží vyvolat u návštěvníků dojem, že problémy nepořádku zde neexistují: pracovníci ostrahy v jí studovaném centru byli reprezentativně oblečeni se zlatými knoflíky, tak že působili spíše jako „ambasadoři nákupního centra“(Wakefield 2005: 536). Oblečení ostrahy v mém vlastním pozorování tomuto trendu odpovídalo: pracovníci byli oblečeni do formálních a poměrně drahých obleků s kravatou. Prvky dohledu – mikrofon na klopě saka a sluchátko vysílačky – byly skryty pod oblekem nebo jinak potlačeny, aby nebyly vidět a slyšet. Salcedo cituje materiály ICSC, podle nichž „je nákupní centrum důležitou částí komunity a je proto důležité, abychom zde řešili problémy v srdečném duchu“ (Salcedo 2003: 1089). Podobně se vyjadřuje Wehrheim (2007), který pozoruje, že detektivové v nákupních centrech se snaží potenciální problémy řešit v soukromí svých kanceláří. Cílem je podle něj učinit potenciálně konfliktní jednání neviditelným. Jde o to, vytvořit „atmosféru, která bude pro návštěvníky příjemná a konflikty uklidit někam stranou“ (Wehrheim 2007: 285). Wehrheim také uvádí, že na
produkci
bezkonfliktního
prostoru
paradoxně
spolupracují
i příslušníci
marginálních skupin. Lidé bez domova a další „nežádoucí“ se snaží v prostoru centra zapadnout, zneviditelnit svou přítomnost, aby nebyli vyvedeni ostrahou. Sami tak přispívají k posilování reprezentace bezkonfliktního prostoru.
129
V kapitole 3.2.1. jsem v souvislosti s Teorií rozbitých oken uvedl, že přítomnost nepořádku skýtá potenciál konfliktu a potažmo kriminálního jednání. Snahou nákupních center je proto vytvořit čistý prostor, kde není nepořádek přítomen. Tato snaha vyplývá již z analýzy domovních řádů v kapitole 4.4.2. Manažer L doplňuje: Obchodní centra jsou příjemná a čistá, to centra měst nebývají. Pokud je obchodní centrum omšelé nebo špinavé, je to jasný signál, pro zákazníka, že něco není v pořádku. Úklid a služby jsou zakotveny ve smlouvách s nájemci, my jim slíbíme, že se o to centrum budeme starat. (Manažer L)
Manažer K uvádí, že jeho snahou je udržovat centrum „čisté, aby se zde zákazník cítil příjemně“ a „udržovat design, který je tady původní, aby nevypadal jako po deseti letech. Aby vypadal, že je rok dva starý. Udržet ho v té kvalitě, v rámci možnosti údržby.“ Na důležitost čistoty nákupních center poukazují i další manažeři (F, J, L). Důkladnou snahu o udržování čistoty nákupním centru jsem zaznamenal i v rámci vlastního pozorování. Externí firma, která se o úklid centra starala, byla neustále v permanenci a její zaměstnanci se neustále věnovali úklidu prostor centra. Povinností ostrahy bylo hlásit jakékoliv nečistoty a ty byly z pasáží či parkovišť centra ihned odstraněny. Špína, uvádí Mary Douglas (1984), je přestupkem proti řádu. Její odstranění není negativním, ale pozitivním aktem. Znamená snahu podřídit svět nějaké myšlence či pojmu. Úklid a snaha odstraňovat nečistoty a nepořádek nejsou tedy pouze součástmi negativního odstranění nečistých prvků, ale i pozitivní snahy o prosazení reprezentace čistého prostoru. 4.5.2.4. Atraktivní a luxusní prostor Atraktivita nákupních center a jejich exkluzivita souvisí, nejen etymologicky, s procesem exkluze. Zukin (1998: 829) uvádí, že exkluzivita nákupních center spočívá v jejich umístění mimo dosah hromadné dopravy, oddělení od okolí pomocí zdí a celkovém „zaměření směrem dovnitř“. Prostor, který vzniká, tak podněcuje exkluzi, neboť dává na srozuměnou, že do něj není vpuštěn jen tak každý a ze stejného důvodu je exkluzivní, neboť jeho návštěvníci se mohou těšit představou privilegovanosti, kterou jim návštěva nákupního centra skýtá. Tato privilegovanost souvisí s tím, že prostor nákupních center nabízí jinou než každodenní zkušenost, zkušenost, která vyniká svou kvalitou a atraktivitou.
130
Zážitek exkluzivity je v nákupních centrech aktivně podporován různými prostředky. Coleman uvádí, že dnešní nakupující mají málo času a rozsah jejich pozornosti je omezený. Nákupní centra na to „musí být schopna reagovat. Musí umět zaujmout v útržkovitém, vizuálně orientovaném světě. Musí být vzrušující“ (2006: 5). Výzkum společnosti Lawes Consulting v britských nákupních centrech se na potenciál vzrušení přímo zaměřil. Jeho autoři měřili míru fyzického vzrušení (arousal) pomocí indikátorů jako je zrychlený tep, teplota kůže a podobně. Na základě tohoto měření konstatovali, že 4 z 5 pokusných osob vykazovali vyšší míru vzrušení v nákupním centru, než na nákupní ulici v centru města. Toto vzrušení bylo navíc podle autorů častěji doprovázeno pozitivními emocemi (Lawes Consulting 2008). Ke vyvolání vzrušení přispívá vzhled a uspořádání nákupních center. Uvedená (kapitola 4.5.1.1.) pravidla rozmístění atraktorů například stanovují, aby z každého místa v pasáži bylo možno spatřit některý z těchto prvků – aby tedy pasáž nebyla jenom dlouhou, nezáživnou chodbou. Ze stejného důvodu, uvádí Zukin (1998: 829), pracují centra s efektními prvky, jako jsou palmy nebo vodopády. Wehrheimem (2007) studované nákupní centrum bylo předmětem neustálých drobných úprav a změn vzhledu, jejichž cílem bylo právě, aby se zákazníci nenudili. Tentýž postup používají i česká nákupní centra, jak uvádí manažeři H a I. Vedle toho existuje snaha o vytvoření dojmu různorodosti. Centrum se nemá jevit jako homogenní: A ještě u nás se snaží nemít třeba tentýž prvek úplně všude. Jo, jakože vezmete jeden typ laviček a dát ho úplně všude. My vlastně chceme, aby ty části působily jinak [...]. (Manažer I)
Element vzrušení a mimořádnosti je vysoce funkční v zajištění návštěvnosti nákupního centra. Vzrušení znamená atraktivitu. Nákupní centra se snaží být atraktivní, aby vyvolávala pocit vzrušení. Proč je tento poznatek důležitý? Především proto, že o atraktivitě již v této práci byla řeč, v kapitole 2.2.3., týkající se veřejných prostranství. Atraktivita zde byla popsána jako přímo související s různorodostí a nepředvídatelností těchto prostranství. V nákupních centrech, jak jsem ukázal v kapitole 4.5.2.1., je však nepředvídatelnost nežádoucí a různorodost je potlačena ve prospěch rolové homogenity. Odsud plyne, že nákupní centra jsou vůči veřejným prostranstvím znevýhodněna v tom smyslu, že postrádají část těch charakteristik, které činí veřejná prostranství atraktivními. Atraktivita a potenciál vzrušení, pokud nejsou spojeny přímo s možností nákupních zážitků, jsou proto v nákupních centrech
131
omezeny a centra se je proto snaží podporovat vnějšími prostředky – i tak lze rozumět oněm fontánám, palmám a vodopádům, které se staly součástí krajiny nákupních center. Goss (1993) píše, že nákupní centrum je místo „fascinující svou diverzitou a mystikou exotických předmětů“. Je to permanentní festival či karneval, místo, kde se návštěvník může „utrhnout“ a koupit si či zažít něco nového (Goss 1993: 28). Citovaný výzkum společnosti Lawes Consulting (2008) jeho názor potvrzuje. Dotazovaní respondenti vykazovali vysokou míru souhlasu s výroky „V nákupním centru si spíše než na ulici koupím něco, co jsem neměl/a v úmyslu“ a „V nákupním centru si spíše než na ulici udělám něčím radost (treat myself).“ Allen (2006) na tomto principu založil svůj koncept ambient power. Podle něj je důležitou složkou moci v privatizovaném, komerčním prostoru svádění (seduction). Ambient power se projevuje tak, že se můžete přistihnout, že děláte věci, které byste jinak nedělali, jenom proto, že jste na nějakém místě (2006: 448). Nákupní centra svému prostoru propůjčují také hodnotu luxusu v tom smyslu, že nabízejí něco, co je „na úrovni“ a není dostupné každému. Skutečně, jak jsme viděli, nákupní centra nejsou dostupná každému, a privilegium pobytu v nich se demonstruje skrze řadu vnějších ukazatelů. Architekt D ve výzkumném rozhovoru používal termíny zámkovost, palácovitost a načančanost. Toto je úryvek z jeho popisu vyjednávání s developerem centra: Ale třeba průmyslové, takové šedavé světlíky, které měly víc evokovat ten [původní charakter], nám vysloveně zakázali. Zase psychologicky rozebrali, že to na lidi nebude působit tak palácovitě, tak dobře a příliš průmyslově [...] oni říkali ne ne ne, tam by se zákazníci cítili jako v nějakém průmyslovém prostředí. My jim musíme vytvořit ten zámek, to prostředí toho načančaného. (Architekt D)
Manažer I v této souvislosti hovoří o úklidové službě v nákupním centru: A: A potom ještě takové detaily řešíme, jako když má nějaká uklízečka něco na sobě, tak jestli to něco je jako správný, jestli to vypadá slušně a jaký dojem to vzbuzuje a tak dál. A to samý jako bezpečnostní služba, že my prostě řešíme i oblečení. Q: A snažíte se dosáhnout čeho? A: No prostě dobrý dojem. [...] Jakože ta uklízečka nevypadá nějak strašně uboze, ale spíš má na sobě oblečení, které budí dojem, že to je jakoby služba, servis než fakt nějaká uklízečka. Tak trochu jako do té sféry toho hotelu. (Manažer I)
Podobné ohledy se týkají i reklamy v nákupních centrech. Respondenti výzkumu Lawes Consulting očekávali, že inzerované zboží a způsob jeho prezentace bude
132
glamorous and aspirational (2008). Manažer G v této souvislosti hovoří o pravidlech, která jeho centrum uplatňuje na rozdávání letáků za stěrače aut: „když jim dáte nějaký letáček, tak ho hodí do koše, to je nesmysl, to už je dneska přežitý, to máte za stěračem všude [...] my se snažíme, aby to bylo decentní, jeden lísteček, pěknej, barevnej, vypadalo to, zkrátka snažíme se to nějak zpestřit“ (Manažer G). Požadavek na to „být na úrovni“ se týká i výloh jednotlivých nájemců: Tady jde o to, aby ten obchod vypadal pěkně, měl hezkou výlohu [...], úpravu, design, podlahu, stěny, malování, reflektory, interiér. Ta prezentace zboží, aby trošičku hrála barvama, aby vás to oslovilo, aby to nevypadalo jak poslední hadrárna od Vietnamců, že jo. To je strašně důležitý. (Manažer G)
Pomocí těchto prostředků reprezentace luxusu v nákupních centrech přispívá k vyvolání pocitů atraktivity a vzrušení, které se následně odráží v ekonomickém chování, ale i ve standardech normality jednání. Tak jako se v luxusním hotelu chováme jinak než v laciné ubytovně, tak své chování přizpůsobujeme i v čistém a okázalém prostředí nákupního centra. 4.5.2.5. Prostor pro výlet Protože tak jak za mého mlada se v neděli chodilo [...] v uvozovkách do města, prošla se Česká a Masarykova nebo Česká a Kobližná, to korzo, podívalo se do výloh, obchody sice byly zavřené, ale dívali jsme se do výloh a stavili jsme se v cukrárně a jeli domů, na oběd, tak toto je v podstatě totéž. Ve skutečnosti je to totéž. (Architekt B)
Řada prvků, o nichž byla řeč na předchozích stránkách, slouží k vymezení nákupního centra jako jiného prostoru ve srovnání s centrem města. Bauman píše: „být v nákupním centru je být jinde; mimo vnější prostor. Není to dočasně změněný prostor města, je to úplně jiný svět“ (Bauman 2000). Podle Wehrheima (2007: 284) vzniká ve zdech nákupních center „jiný svět, s vlastními pravidly a vlastní realitou“. Řada autorů (Coleman 2006; Gorter et al. 2003) používá pro návštěvu nákupních center termín shopping trip. Výlet (trip), o němž je zde řeč, zde znamená nejen odtržení od každodenní reality, ale také čas, který je mu věnován. Výlet není návštěva. Navštívit můžeme muzeum nebo fotbalový zápas, nákupní centra se však snaží pobyt svých zákazníků co nejvíce prodloužit, ideálně směrem k celodennímu výletu (day out experience) (Coleman 2006: 121). Z výzkumu Gortera a jeho kolegů (Gorter et al. 2003: 220) vyplynulo, že velká část návštěvníků centra svůj výlet považovala za volnočasovou aktivitu, která není nutně spojena s nákupem, ale nabízí možnost trávení času v příjemném prostředí
133
s možností něco si prohlédnout nebo koupit. Prvek atraktivity a vzrušení je ve snaze podpořit takový výlet klíčový. Coleman (2006: 5) uvádí, že v roce 1945 se nakupovaly produkty, v roce 1970 služby a v 90. letech 20. století už se nakupují zážitky. Nákupní centra by proto podle něj měla učinit shopping trip zapamatováníhodným, včetně toho, že se shopping trip stane důležitějším než samotný nákup. Musí to být naplňující zkušenost, nabízející něco, co je jedinečné a odlišné od návštěvy jiného místa (Coleman 2006: 7). Snaha vytvořit prostor pro výlet se pochopitelně kříží s časovými možnostmi návštěvníků. Proto existuje velký rozdíl mezi víkendovým provozem nákupních center a provozem ve všední dny. Manažer E v rozhovoru rozlišuje mezi týdenními a víkendovými centry, což je hranice, která velice hrubě kopíruje hranici mezi centry vnitroměstskými a předměstskými. Manažer týdenního centra E uvádí, že doba, kterou zde zákazníci tráví, se pohybuje v rozsahu 1,5-2 hodiny. Víkendová centra se naopak zcela zaplní o víkendech a snaží se pobyt svých zákazníků maximálně prodloužit. Typickými prvky, jak toho dosáhnout jsou zábavní atrakce, o nichž byla řeč v kapitole 4.3.2. Trend, který víkendová nákupní centra mění v centra výletní, potvrzuje Architekt B na příkladu brněnské Olympie, která, ve snaze jej zachytit, vybudovala celý rekreační park. 4.5.2.6. Rodinný prostor73 Marketing nákupních center často operuje s pojmem rodina ve snaze vytvořit rodinný prostor, potažmo prostor, který je rodinám nakloněn a je pro rodinný pobyt příznivý, jak dokazují následující úryvky z propagačních materiálů center: Vytváříme jedinečné prostředí příjemného rodinného nákupu. Můžete v něm strávit celý víkend s rodinou, bavit se a přitom i nakoupit. Centrum nákupů a zábavy pro celou rodinu. Příjemné prostory a živá atmosféra láká rodiny a místní obyvatele hlavně k nákupu, ale také k celodenním výletům a víkendovým radovánkám. (Zdroj: Propagační materiály nákupních center)
Dotazovaní manažeři (E, F) hovoří o víkendových centrech jako o centrech „rodinných“, neboť jedním z jejich cílů je přilákat k pobytu celé rodiny. Podle manažera G je rodina se dvěma dětmi nejčastějším zákazníkem centra. Manažer L 73
Pro zevrubnější analýzu nákupních center jako rodinného prostoru viz Pospěch 2012b, odkud je také text částečně převzat.
134
uvádí, že rodina s dětmi je ideálním zákazníkem, za předpokladu že má nadprůměrné příjmy. Reprezentace rodinného prostoru v nákupních centrech se vztahuje především ke snaze vytvořit (a) prostor, který bude atraktivní pro všechny členy rodiny a (b) prostor, který bude nabízet „rodinné hodnoty“. 4.5.2.6.1. Prostor pro všechny členy rodiny Klíčovým prvkem reprezentace rodinného prostoru je důraz na děti. Rodina v tomto ohledu znamená především děti, což se odráží v existenci dětských koutků: Každý centrum už dneska nabízí dětskej koutek, což znamená, že rodiče sem přijdou, můžou děti šoupnout do dětskýho koutku a pohodlně v pohodě nakoupit a nemuset se starat o to, jak dlouho tady strávěj, protože samozřejmě dítě to po půl hodině přestane bavit. (Manažer F)
Pojem „dětský“ zde sám vyžaduje upřesnění. Přístup do dětského koutku je regulován individuálně, ve většině center jsou však koutky určeny dětem od 3 do 12 let. Důležitost dětských koutků se odráží i v tom, že jim velká většina nákupních center věnuje zvláštní sekci na svých webových stránkách a 14 z 44 analyzovaných center dokonce na přítomnost dětského koutku upozorňuje v sekci „O centru“, která návštěvníkům webu poskytuje nejzákladnější informace, zpravidla ve formě několika vět. Jak plyne z uvedeného úryvku, primárním účelem existence dětského koutku je prodloužení pobytu rodičů v nákupním centru. „Rodinný nákup“ zde tedy odkazuje k dětem, ale paradoxně spíše k jejich absenci: jde o pohodlný nákup bez dětí. Dětské koutky nejsou jedinými nástroji k prodloužení doby strávené v nákupním centru („Teď tam máte nějaké vozíčky pro děti, aby ta maminka nemusela tahat to dítě, které už nemůže chodit, tak aby si to mohla půjčit.“ - Manažer I), zároveň to však není jejich jedinou funkcí. Potom myslíte na děti, máte tam dětský koutek a potom různé atrakce v rámci pasáže, kde se děcka můžou vyblbnout. Když půjdete do C, tak tam před jednotkou G je taková interaktivní plocha, tak když ty děti tam stoupnou, tak ty obrázky se hýbou. A pořád je to plné. A teď vedle toho máte lavičku a myslíte na to, že ta matka si tam chce sednout, a to jsou takové jakoby detaily, jo. (Manažer I)
Úryvek z rozhovoru naznačuje, že nákupní centra považují dětské koutky za lákadla pro děti samotné, stejně jako další atrakce, které jsou v centrech využívány.
135 To je typickej příklad, když se mrknete v tom foodcourtu u toho občerstvení, tak donedávna tam nebylo nic, byly tam jenom stoly na jedení. Ale tím, že jsme viděli, jak tam chodí moře dětí, tak jsme tam dali prolízačku, udělali jsme malou hrací zónu pro malý děti a ta využitelnost a ta návštěvnost toho foodcourtu je někde jinde [...]. My to razíme k těm dětem, k té zábavě těch dětí. (Manažer K) A jelikož nakupování je v podstatě, do jisté míry, celorodinná záležitost, zvláště pak o víkendech, ty nákupní centra se snaží dát určitou přidanou hodnotu těm rodinám, proč mají zrovna zajít do toho či onoho nákupního centra, toto je pro ně velice důležité, tak aby mohli zaujmout celou rodinu a zároveň jim nabídnout další přidanou hodnotu k tomu, proč tam přijedou. (Manažer E)
Děti se tedy stávají prostředkem, jak nalákat dospělé do nákupního centra. Role dítěte je z hlediska nákupních center ambivalentní: na jedné straně jsou děti důležitým facilitátorem spotřebního chování: „Jakmile máte dítě a vezmete ho do nákupního centra, tak ono pořád něco chce“ (Manažer L). Na straně druhé představují děti omezení, které znemožňuje rodičům plně se věnovat spotřebě a potenciálně může omezit dobu, kterou stráví v nákupním centru. Dětské koutky jsou tedy řešením „dětského problému“ center: jak vytvořit prostor pro děti, ve kterém děti nepřekáží. Kromě stálých atrakcí pro děti, mezi něž patří kolotoče, skákací hrady, prolézačky nebo zábavní areály, je na děti cílena i velká část dočasných marketingových akcí v centrech. Cílem těchto akcí je zvýšit atraktivitu centra a zároveň do něj vnést život: Mimo prázdniny máme každou druhou sobotu neděli takzvaně „soboty patří dětem“, kdy můžou si tvořit různý věci, teďka budeme mít pro ně ride show, kdy budou moct jezdit na různejch druhách kol a vidět kaskadéry a vidět biketrialisty a takovýhle. Připravujem pro ně dýňodlabání, kdy budou vyrábět dýně haloweenského stylu a tyhlecty aktivity. (Manažer K) My děláme akce hodně pro děti, protože samozřejmě když děti otravují, chtějí jít tam, kde vidí, že je nějaká soutěž, něco dostanou, ať jsou to závody batolat nebo malování kraslic anebo cokoliv [...] tak děti prostě lákají ty rodiče a když jsou tady a skočí si koupit a mají potom dárek a jsou spokojeni a řeknou maminko tatínku, půjdem sem znovu. To dělají všichni, dávají balónky, čokoládka, dávaj cokoliv jinýho, prostě, to je normálně klasickej, klasická obchodní politika, to je všude stejný. (Manažer G)
Analýza 44 center, které na svých stránkách uvádí historii marketingových akcí ukázala, že téměř třetina těchto akcí je explicitně (svým názvem) orientována na děti. Často jde o akce související se školou (S pastelkou do školy, Škola je hračka!), akce nabízející hry a pohádky (Hravé středy, Hravá odpoledne se štěňátkem, Pohádkový les, Hostíkova divadélka), ale i akce, které mají za cíl nalákat rodiče mladších dětí (Závody batolat). Atraktivitu center pro děti zvyšuje i přítomnost známých osobností.
136
Děti však nejsou jedinou cílovou skupinou, které nákupní centra nabízí „přidanou hodnotu“. Práce Zukin (1998: 827-829) a Frieden a Sagalyn (1990) upozorňují na skutečnost, že nakupování bývá pojímáno jako feminizovaná aktivita, což nepřímo potvrzují i někteří z oslovených manažerů: „Tak je ideální, aby to centrum bylo srozumitelný pro zákazníka. A když si vezmete, že nejvíce nákupy dělají ženy, tak musí bejt srozumitelný pro ženu, to znamená, ta žena se v něm musí dokázat zorientovat.“ (Manažer K)74. Coleman uvádí, že dvě třetiny návštěvníků britských nákupních center tvoří ženy75. Aby byl minimalizován vnitrorodinný stres, je podle něj (Coleman 2006: 9) třeba, aby nákupní centra nabízela i atraktory pro muže, například obchody či zábavní aktivity. Česká centra proto nabízí i aktivity, které mají za cíl oslovit mužskou část návštěvníků. Jde například o výstavy automobilů, veteránů nebo letadel: „měli jsme tady výstavu motorek, to byla další výstava, která fascinovala muže“ (Manažer H). Etnografické pozorování v nákupních centrech ukázalo, že návštěvníci – muži se u vystavených artefaktů skutečně shlukují a často přitom dochází ke spontánní interakci mezi navzájem cizími návštěvníky (témata hovoru se týkala především technických parametrů vystavených modelů a případné vlastní zkušenosti s jejich provozem). Specifičnost mužské role není opomíjena ani v propagačních materiálech center: Pro vaše děti zde máme dětský koutek, který je jistě nadchne. Pánové zase mohou využít možnosti ručního mytí aut v přízemí krytých garáží nebo cenově výhodnou čerpací stanici v těsné blízkosti našeho centra. (Zdroj: propagační materiály nákupních center)
4.5.2.6.2. Rodinné hodnoty Reprezentace rodinného prostoru se však nevyčerpává pouze marketingovým zaměřením na všechny členy rodiny. Druhou stránkou rodinného prostoru je důraz na „rodinné hodnoty“. Termín rodinný je zde užíván jako legitimizace sociální kontroly a bezpečnostních opatření. Bezpečí, pohodlí, bezkonfliktnost a čistota, o nichž byla řeč výše, jsou představeny jako rodinné hodnoty, které je třeba chránit. Goss (1993: 28), když hovoří o nákupním centru jako o bezkonfliktním prostoru, 74
75
Tentýž manažer hovoří o ženách, když zdůvodňuje požadavek na pestrou nabídku centra: „Protože zákazníci si musí vybírat. Hlavně oblečení, oblečení si musí vybírat. Hlavně ženy. Ženy si musí vybírat oblečení, vybírají si [...] když jim nabídnete 3 obchody, tak přijedou, kouknou se, něco si koupí v hypermarketu, jeden hadřík a jdou pryč. Ale když mají tu nabídku, když tam budete mít 30 obchodů s oblečením, tak ony než všechny projdou, tak projdou 10, jsou unavený, dají si kávu, odpočinou si, projdou další, tam si taky něco to, a pak už jsou tak unavený, že si třeba zvolej, že půjdou s rodinou do kina“ (Manažer K). Skutečnost, že ženy navštěvují nákupní centra ve větší míře než muži, představuje jeden z argumentů pro to, aby centra svým návštěvníkům poskytovala zvýšenou ochranu ve smyslu osobní bezpečnosti (Coleman 2006: 9).
137
cituje výrok jeho manažera, odkazujícího k family appeal centra. Podobně Hubbard (2003: 63) uvádí, že členové marginálních skupin mohou být z privatizovaných prostorů exkludováni na základě toho, že narušují „rodinné prostředí“. Ve výzkumných rozhovorech respondenti často odkazovali na rodinu v souvislosti s legitimizací bezpečnostních opatření či jiných prvků prostoru nákupního centra. Manažer E zdůvodňuje nutnost užívání CCTV, tím, že „jestli nějaké dítě spadlo na schodech, tak aby rychle ty schody byly vypnuty.“ Další manažer (K) hovoří o důležitosti bezpečnostní agentury: „v případě, že se ztratí nějaký malý dítě nebo má nějaká paní problém, tak si dojde na infostánek a tam sedí pracovník bezpečnostní agentury, kterej jednak jí podá veškerý informace a na druhou stranu je schopen jí nějak pomoct při zachování bezpečnosti.“ Poslední příklad je z rozhovoru s Architektem B, který mluví o funkci laviček v pasáži: „když se vám rozváže tkanička anebo dítě začne plakat a potřebuje si na chviličku sednout.“ Skutečnost, že respondenti používají příklady žen a dětí ukazuje na jejich snahu o vytvoření „rodinného prostředí“ ve smyslu uvedených hodnot. Jak jsem uvedl v kapitole 2.1.3.2., hodnoty, o nichž je zde řeč – bezpečí, čistota, předvídatelnost, pohodlí, atd. – se také váží k reprezentaci domova (soukromého „doma“ v kontrastu s veřejným „venku“). Rodinné prostředí tak zároveň odkazuje k prostředí domova – nápovědou v tomto smyslu je samotný termín domovní řád. 4.5.2.7. Veřejný prostor Obchodní centra nejenže ten veřejný prostor imitují, ony ho vyrábí! (Developer C)
Provozovatelé nákupních center se snaží centrům vetknout zdání veřejného prostoru. Pojem „veřejný prostor“ zde však má specifický význam. V předchozích částech této práce jsem hovořil o veřejnosti prostranství jako o univerzální přístupnosti a za definující prvek veřejného prostoru jsem označil přítomnost řádu. V jazyce nákupních center označuje termín „veřejný prostor“ něco jiného. Když respondenti hovořili o snaze nákupních center vytvořit veřejný prostor, měli na mysli především snahu center připodobnit se centrům měst a také snahu napodobit živost a sociabilitu městského prostředí – pochopitelně v rámci pravidel domovního řádu a sociální kontroly. Nápodoba měst je na jedné straně obsažena v samotném layoutu nákupních center.
138 Ano [ten developer] se napřed snaží ten půdorys přizpůsobit té přirozené struktuře měst [...]. Když se podíváte na půdorys Olympie nebo Chodova, tak vás musí trknout, že to je ulice, náměstí, další ulice, další náměstí. (Developer C)
Tentýž respondent také hovoří o foodcourtu jako o „pokusu o náměstí“. Snahu o připodobnění struktuře městských center potvrzují také architekti B a D. Architekt B hovoří o „snaze vytvářet náměstí“ a „subnáměstí“ v těch částech nákupních center, kde se jejich jednotlivé ulice kříží, případně tam, kde je umístěna nějaká atrakce nebo jiný významný prvek. Druhou stranou snahy o vytvoření veřejného prostoru je podpora sociability v nákupních centrech. Výše jsem uvedl, že nákupní centra se snaží vytvořit živý a atraktivní prostor. K tomu patří i jejich „volnočasová funkce“ (Gorter et al. 2003). Jak uvádí Banerjee (2001: 14), nákupní centra podporují flânerie, tedy procházení, prohlížení si výloh a obecně trávení času, které nutně nevyžaduje konzumaci. Empirické doklady o tom, že je tato snaha nákupních center úspěšná, nabízí řada zahraničních studií (Ibrahim & Wee 2002; Jackson 1998; Özsoy 2010; Matthews et al. 2000; Zukin 1998). Nákupní centrum je v tomto pojetí společenským prostorem, místem k setkání a k společnému trávení času. Česká nákupní centra tuto volnočasovou funkci také aktivně podporují. Manažer L například pozitivně hodnotí společenský „ruch“: Chceme, aby tady lidi trávili co nejvíce času, aby tady dělali ten ruch. Chceme být i kulturní centrum, děláme vernisáže. Tady [...] bude multifunkční sedací zóna, kde si můžete sednout s notebookem a jen tak sedět. Nemusíte nic utrácet. Vedle bude zóna pro matky s dětmi. Nejlepší je, když se potkají třeba dva důchodci, kteří se pět let neviděli, a dají se do řeči, a dělají tady potom ten šrumec. (Manažer L)
Snahou provozovatelů center je utvořit prostředí, „kde se lidé budou potkávat, korzovat, kde bude příjemno“ (Manažer H). Manažer E v rozhovoru uvedl, že snaha o vytvoření společensky živého místa je přímo strategií jeho společnosti: Naším dlouhodobým cílem v každém objektu, který my vedeme, je to centrum v podstatě rozvinout dál a udělat z toho místo setkání, kde se lidi, i z dlouhodobého hlediska, když si zavolají, pojď hele, je pátek večer, co budeme dělat, tak víš co dáme si sraz [v nákupním centru] a pak se rozhodneme, kam společně půjdeme. (Manažer E)
Možnost dát si sraz v nákupním centru a vydat se někam jinam je pochopitelně omezená na centra vnitroměstská. Předměstská centra tento potenciál postrádají, ale i ony se snaží společenskou funkci podporovat. Manažer I v rozhovoru uvedl, že
139
interním marketingovým sloganem jeho předměstského centra je „vibrant city square“. Tato fráze odkazuje jak k imitaci center měst, tak ke společenskému životu. Pojem vibrant vysvětluje tak, „abyste měli pocit, že se tam pořád něco děje“ 76. Cílové skupiny této snahy jsou rozmanité. Manažer H uvádí, že „tady posedávají staří lidé, kteří nechtějí být doma.“ Manažer I uvádí, že se jeho centrum využívají jako veřejný prostor matky s malými dětmi. Snahu přivést do centra zástupce těchto skupin označil manažer K za hlavní důvod, proč centrum provozuje bezplatnou autobusovou linku. Manažeři E a K shodně zdůrazňují, že jejich centrum slouží jako místo pro obchodní schůzky. Centrum K podle jeho manažera těmto schůzkám vychází vstříc tím, že v celé oblasti foodcourtu nabízí bezplatné připojení k bezdrátové síti: „Najdete tady, když přijdete v deset dopoledne, tak tady najdete osm lidí, kteří tady seděj s notebookama a proti nim seděj jiný lidi a jednaj.“ Snaha podporovat obchodní schůzky je pochopitelná s ohledem na to, že jejich aktéři mohou být vnímání jako ekonomicky atraktivní skupina. To nemusí nutně platit v případě teenagerů. Manažeři F, G a I se shodují, že se v jejich centrech teenageři schází za účelem setkávání a společného trávení volného času. Z rozhovorů však vyplývá, že přístup k těmto jevům je rezervovanější. Manažer G uvádí, že „ti mladí tady dělají trošičku, jak se říká, bugr, ale to k tomu patří.“ V centru Manažera I teenageři „sedí a jsou tam, ale že my bychom to nějak ovlivňovali a cíleně je tam táhli, to ne.“ Ambivalentní postoj k teenagerům vyjadřuje ukázka z rozhovoru s manažerem H: A: Dokonce mě v nějaké době vyprávěli, že sem holky choděj balit kluky a kluci choděj balit holky. A že tady choděj, já jsem jim pak začala říkat pipiny, ale ono se jim říká jinak. Holky který prostě jsou načančaný, s těma taškama ... Miciny! Miciny! V nějaký době jsem začly chodit... to byl termín miciny, že chodí s těma taškama, z nákupu, jo a tady ukazujou ty nový věci... a, ta romská mládež, tady 14letý, 12letý, 13letý, támhle jsou a koukaj po holkách. A nechaj se tady balit. A to je ta pozitivní stránka, všechno má tu negativní. Jakože někdo se nechá sbalit, tak se nechá sbalit proto, se nechá sbalit za vztah a někdo se nechá sbalit za úplatu, že. Ale jako todleto, to je všude, úplně všude. Q: A vy si to přejete? A: Ale mně se to líbí. Q: Jestli se vám to líbí, to je jedno. Ale je to dlouhodobě přínosné pro to centrum? A: Toto ano. Toto je. Q: Ekonomicky. A: To je otázka jako. Ale nám to nevadí. Žije to tu. (Manažer H)
76
V kapitole 4.4.2. jsem uvedl, že v nákupních centrech bývá zpravidla zakázána politická agitace. Snaha prezentovat tato centra jako veřejný prostor však vede k výjimkám z tohoto pravidla. Například brněnská Galerie Vaňkovka poskytla před volbami v roce 2010 na jeden den prostor svého centrálního „náměstí“ politickým stranám pro prezentaci. V rámci vyváženosti byly přizváni zástupci všech kandidujících stran a svůj stánek zde tak měla i extremistická Dělnická strana.
140
Ambivalentní vztah k teenagerům je dán určitou nepředvídatelností („bugr“), která je této skupině přisuzována a s ní souvisejícím sníženým potenciálem kontroly. Zatímco jednání starých lidí, matek s dětmi či obchodníků na jednání je určitým způsobem omezené a na základě tohoto omezení předvídatelné, teenageři představují element potenciální nekontrolovatelnosti. Ta je, jak jsme viděli výše, v nákupních centrech vždy předmětem zvýšené pozornosti. Totéž ukazují i zahraniční výzkumy, které uvádí, že bezpečnostní agentury se často na skupiny teenagerů zaměřují (Matthews et al. 2000; Panelli et al. 2002). 4.5.2.7.1. Problém laviček Problém zacházení s teenagery naznačuje potenciál vnitřního konfliktu, který je v reprezentaci nákupních center jako veřejného prostoru obsažen. Jde o to utvořit živý, společensky atraktivní prostor pro setkávání, ale zároveň zajistit, aby se zde nesetkávali příslušníci nežádoucích skupin. Tento konflikt bych rád ilustroval pomocí „problému laviček“, jak označuji specifický problém, týkající se mobiliáře. Jde o to, kolik laviček má být v prostoru nákupního centra k dispozici: nedostatek laviček má negativní vliv na společenskou funkci „veřejného prostoru“, jejich přebytek naopak může přitahovat nežádoucí návštěvníky, zejména bezdomovce. Ostatní návštěvníky také může odrazovat od sezení v kavárnách a restauracích, kde by museli platit za konzumaci. Jak tedy problém laviček vyřešit? Lomell (2004: 355) uvádí, že v jí studovaném nákupním centru se nebylo kam posadit, kromě relativně drahých kaváren. Podobný poznatek uvádí Wehrheim (2007: 286). Z centra, které zkoumal, bylo odstraněno 70 laviček, které předtím hojně využívali příslušníci okrajových skupin. Oba tyto výzkumy probíhaly v západoevropských městech. V USA naopak uvádí Manzo, že většina jím dotazovaných manažerů kladla důraz na pohodlí zákazníků a snažila se jim proto nabídnout dostatek laviček. Jenom v jednom případě Manzo zaznamenal odstranění laviček za účelem prevence shlukování nežádoucích skupin (Manzo 2005: 88). Gossova studie z USA uvádí, že sezení v pasážích má být, nemá však být příliš pohodlné, neboť na dlouhé sezení jsou tu kavárny a restaurace (1993: 34). Wehrheim (2007: 287) dodává, že lavičky jsou orientovány tak, aby na nich lidé seděli zády jeden k druhému, což ztěžuje sociální kontakt pro ty, kteří by zde chtěli dlouho „klábosit“. Colemanův manuál pro developery nákupních center s tímto principem pracuje, když uvádí následující čtyři principy:
141 - sezení nemá přitahovat nežádoucí (down and outs) - sezení má být orientováno ven, spíše než dovnitř, aby odrazovalo od příliš intenzivní interakce - sezení má být navrženo tak, aby odrazovalo interakce více než 4-6 osob zároveň - konvexní uspořádání laviček je více žádoucí než uspořádání konkávní (Coleman 2006: 398)
Z hlediska těchto zásad je ideálním typem kruhová lavička obtočená kolem stromu či nádoby na květiny se sezením orientovaným směrem ven. Tento typ bývá v nákupních centrech často k nalezení i v ČR. Problém laviček je vnímán jako aktuální i v českém prostředí. Developer C k tomu uvádí následující: Nedostatek laviček je bohužel typickej problém [...] jsou lidi, kteří mají celkově hrůzu z laviček. Mají hrůzu z možnosti toho vylehávání a vysedávání. Protože, když to doženu do extrému, tak ti manažeři obchodních center si přejou, abyste tam seděli, ano, ale v kavárně. A ne jenom tak. A za bé, tam jim hrozně smraděj většinou bezdomovci a různý takový ty živly, aby si tam tak jako tábořili. [...] Takže z laviček, z toho sezení, a mimochodem [...] takový ty gangy a ty partičky, tomu tak trochu ti investoři chtějí zabránit. (Developer C)
Řada manažerů lavičky za problematické nepovažuje. Manažer F uvádí, že lidé si po nákupu rádi sednou a rozhodnou se, zda půjdou někam dál. Zdůrazňuje také užitečnost laviček pro staré lidi. Shoduje s v tom s manažerem E, který uvádí, že dostatek laviček je nutnost, „pokud chceme být příjemným místem odpočinku.“ Manažeři E, H a I uvádí, že jejich centra aktivně budují „odpočinkové zóny“, kde mají návštěvníci možnost sedět zdarma s možností připojení na internet. Na můj dotaz, zda tyto zóny mohu volně využívat, však Manažer H upřesňuje: „Když nebudete vypadat jako bezdomovec a spát tam a konzumovat něco, tak určitě.“ Z opačného úhlu problém laviček nahlíží Architekt D, který stejně jako výše citovaný Developer C uvádí, že lavičky mají být k dispozici jenom „abyste si mohl přeskládat nákup nebo najít číslo na mobilu, ale ne proto, aby se tam vysedávalo, protože neutratíte nic a může to vést k shromažďování nějakých pobudů, kteří tam budou polehávat a posedávat.“ Tentýž argument uvádí Architekt B, který ale také dodává druhý důvod pro malý počet laviček: lavičky mají být pouze „nouzovým sezením“, protože jsou nepohodlné. „Protože ono není příjemné v tomto prostoru sedět a aby vám za zády proudil dav lidí [...] lidé chtějí mít krytá záda“ (Architekt B). Rovněž Manažer G uvádí, že sedět na lavičkách není pohodlné, když „kolem chodí spousta lidí“. A architekt A dodává argument ve prospěch sezení ve foodcourtu, neboť mu „připadá rozumnější si tam aspoň to kafe dát, když už tam jsem.“ Rozdílné názory na problém laviček tak dobře ilustrují obtíže, s nimiž se správci nákupních center setkávají při snaze vtisknout svým centrům reprezentaci
142
„veřejného prostoru“. Prostor center má být společensky živý, avšak s omezeními. Práce s lavičkami představuje právě balancování na oné hranici prostoru, který se snaží být veřejným a neveřejným zároveň. 4.6. Dynamika prostoru nákupních center Než se dostanu ke shrnutí toho, co zde bylo o nákupních centrech uvedeno a vyvození závěrů, chtěl bych doplnit několik poznámek k dynamice prostoru nákupních center v návaznosti na kapitolu 2.5., v níž byla řeč o dynamice městského řádu – tedy o normalitě, její reprodukci a vyjednávání. 4.6.1. Prostorová socializace a normalita O prostorové socializaci byla řeč výše. Je to proces, jehož prostřednictvím se prostoru učíme, respektive, slovy Lofland (1973: 97), získáváme know-how potřebné pro úspěšnou existenci v něm. Není důvod domnívat se, že by obdobný proces neměl probíhat v nákupních centrech. I zde platí řád (ačkoliv jeho původ je jiný než původ řádu ve veřejném prostoru) a i zde platí povinnost tento řád respektovat, přičemž jeho porušení může být přísně sankcionováno. Řada pravidel, která jsem jmenoval v souvislosti s městským řádem zde platí také. Mimo ně však existují v nákupních centrech i další pravidla a očekávání, jejichž existence nastoluje v prostoru center jiné standardy normality, než v tradičním veřejném prostoru měst. V čem spočívá tato odlišnost? Především v tom, že prostor nákupních center je, v Goffmanově (1963: 198) jazyce těsnější, tedy více regulován. V kapitole 4.5.2.1. jsem hovořil o vzniku rolové homogenity. To znamená, že přísnější požadavky na pobyt a jednání vedou k vyšší sociální homogenitě. Rozmanitost přípustného jednání je omezená, což přispívá k vytvoření dojmu kontrolovaného prostoru, v němž je pozornost bezpečnostních agentur zaměřená na prvky, které by se potenciálně mohly kontrole vzepřít a učinit prostor nepředvídatelným. Efekt, který zde vzniká, je posílen formou jakési tiché spolupráce ze strany návštěvníků center. Velkou roli v této spolupráci hraje dohled. Jak uvádí Koskela (2000: 253), vědomí dohledu vede k internalizaci kontroly a ke zvýšení efektu platných norem. Totéž konstatuje Smith (2004: 379): jsou-li si lidé přítomnosti CCTV vědomi, budou své chování sami regulovat. Oba se odvolávají na známý Foucaultův (2000) argument. Pokud jsou si chovanci Panoptikonu vědomi toho, že mohou být pod neustálým dohledem, dojde u nich ke zvnitřnění pravidel žádaného chování bez ohledu na to, zda na ně skutečně někdo dohlíží či ne. Podobně i v nákupních centrech
143
nevíme, zda zrovna jsme či nejsme zobrazeni na obrazovce CCTV ve velíně, víme však, že tato možnost v každém okamžiku existuje. Výše uvedené výpovědi manažerů naznačují, že správci center s touto sebe-kontrolou návštěvníků aktivně pracují. Vaz a Bruno uvádí, že pokud určitá norma jednou existuje, bude její síla dále zvyšována tím, že si nikdo nebude přát stát mimo ni. „Lidé se potom bojí potenciální ne-normality nejenom u druhých, ale i v sobě samých, a tudíž se vyhýbají jednání, které by je v jejich očích označilo za nenormální. Norma se tak stane objektem individuální touhy a ne jenom něčím, co je vnuceno zvnější“ (Vaz & Bruno 2003: 278). V tomto smyslu jsem se zmínil o „tiché spolupráci“. Návštěvníci nákupních center jsou si vědomi těsnějších normativních očekávání a přísnějšího dohledu nad nimi a své chování sami přizpůsobují žádoucím směrem. Rolová homogenita může být vnímána jako normální v rozdílné míře. Ve vnitroměstském nákupním centru, které je, tak jako brněnská Vaňkovka, umístěno poblíž dopravních uzlů a přímo na ně navazuje, může být normální postava pospíchajícího cestujícího s kufrem. V centrech předměstských kde jsou normativní standardy rolové homogenity přísnější, bude pospíchající člověk s kufrem působit nepatřičně a pravděpodobně neunikne pozornosti ostrahy. Platí, co říká Voyce (2006: 281), totiž že nákupní centra vytváří očekávání forem jednání. Řada druhů jednání se nám bude v nákupních centrech jevit jako ne-normální. Na nositele těchto druhů jednání budeme zírat (stare), tedy jim nedopřejeme zdvořilou nevšímavost a sami se budeme varovat toho, abychom se podobného jednání dopustili. V posledku proto v nákupních centrech platí to, co Lees (1997) vypozoroval v jím studované veřejné knihovně. Nositelé nežádoucího jednání sem nemusí mít přímo zakázaný přístup, ale je pravděpodobné, že se v takto koncipovaném prostoru nebudou cítit dobře. Sebepřizpůsobení normalitě nákupních center dobře ilustruje Wehrheimův (2007) výzkum, v němž více než tři čtvrtiny respondentů uvedly, že kdyby měli možnost rozhodovat, zakázali by i oni v nákupních centrech žebrání. Žebrání na nákupní ulici města by naopak zakázal jenom každý šestý dotázaný. Podle Wehrheima „jde o orientaci na normalitu místa, ne na normalitu sebe sama [...]. Zákazníci se orientují na to, co na místě nacházejí a s tím i na ostatní přítomné, z čehož vzniká proces vzájemné adaptace, kterým se zároveň snižuje nejistota ve vzájemných vztazích“ (Wehrheim 2007: 288) Konformita vůči normalitě nákupního centra znamená také, že „člověk nebude vytržen z anonymní masy do světel reflektorů“, neboť v prostoru rolové homogenity se odchylky stávají nápadnými
144
a mohou dát vzniknout nežádoucím pocitům trapnosti či studu. Mezi návštěvníky nákupních center a jejich řádem tak „vzniká cyklus, v němž se normy místa a hodnoty průměrného návštěvníka navzájem utváří, posilují a přizpůsobují“ (Wehrheim 2007: 291-292). Tendenci
k sebe-přizpůsobování
normalitě
nákupního
centra
jsem
zaznamenal i ve vlastním pozorování. Často jsem byl účasten příhody, kdy malé děti v areálu centra prováděly nějaké „rušivé činnosti“ – lezly po nádobách na rostliny, hrály si s míčem nebo jezdily na kolečkových botách. Již v okamžiku, kdy jsem se jako zaměstnanec bezpečnostní agentury k takovému incidentu blížil, začali rodiče těchto dětí překotně sjednávat nápravu a své potomky umravňovat. V terénních poznámkách mám zaznačen svůj dojem, že se matky dětí v těchto situacích chovají „přeochotně, jako kdyby byly na návštěvě někde, kde se musí člověk chovat slušně.“ Zažil jsem také situaci, kdy se skupina teenagerů bavila mezi sebou a opírali se přitom o zeď nákupního centra. Když jsem okolo procházel jako strážný v uniformě, ti, kteří se předtím opírali, se bez vyzvání postavili rovně (ačkoliv opírání se o zdi není přestupkem). Vzniklá situace, jak uvádí mé terénní poznámky, nápadně připomínala situaci „pozor, jde učitel“. Uvedené příklady nasvědčují tomu, že sebe-přizpůsobování homogenní normalitě nákupních center je přítomno i v českých nákupních centrech. Podstatné je, že obraz normality, kterému se zákazníci přizpůsobují, je ovlivněn nejen negativními definicemi normality (ve formě zákazů určitých druhů jednání), ale i pozitivními definicemi, které nákupním centrům vtiskují jejich správci ve formě hodnotově založených reprezentací. 4.6.2. Vyjednávání normality Pokud se návštěvníci nákupních center přizpůsobují homogenizující normalitě jejich prostorů, znamená to, že zde není místo pro vyjednávání? Ne docela. V kapitole 2.5.2.1. jsem hovořil o vyjednávání normality s pomocí pojmu teritorium. Uživatelé veřejného prostoru zde byli představeni jako aktivní aktéři, kteří do veřejného prostoru aktivně vnášejí svá teritoria a tím jej činí méně veřejným. Výsledkem této teritoriální produkce (Kärrholm 2007) může být i změna řádu konkrétního prostoru v tom smyslu, že určité jeho části začnou být kolektivně přijímány jako soukromé, respektive může být omezena jejich přístupnost či možnost obecného užívání. V nákupních centrech mohou jako příklad procesu vyjednávání posloužit poznatky o moci zaměstnanců ostrahy (kapitola 4.4.3.3.), které ukazují, že pravidla
145
jsou tvárná a otevřená osobní interpretaci. Jejich uplatňování závisí nejen na formálním znění pravidel, ale také na tom, jak se k nim postaví jejich strážci (ostraha) a potenciální narušitelé (lidé bez domova). Proces vyjednávání však můžeme pozorovat i u „běžných“ návštěvníků center, kteří nepatří k apriorním cílům domovních řádů. Kärrholm (2007: 447) uvádí, že nákupní centra postrádají teritoriální komplexitu veřejných prostranství, neboť zde platí pouze jedna dominantní teritoriální strategie. Na obecné rovině tento postřeh platí, v praxi však lze pozorovat protichůdné tendence. Příklady uvádí studie Manza (2005), který ukazuje, že i nákupní centra si zákazníci do určité míry přizpůsobují sami sobě. Jeho studie se soustředí na restaurace a foodcourty nákupních center. Manzo zde identifikuje několik způsobů vnášení „osobního prostoru“ - tedy teritoria: 1. Zákazníci svým jednáním re-konstruují foodcourt ke svému vlastnímu obrazu (etnicky homogenní skupina návštěvníků, kteří vždy obsadí „svůj roh“ foodcourtu a chovají se zde „jako doma“). 2. Zákazníci si vybírají, kam se posadí (jako první bývají obsazovány krajní a odlehlé stoly, kde existuje možnost vytvoření jakéhosi kvazi-soukromí) 3. Zákazníci si vytváří prostor pro soukromé hovory (hlasitost těchto hovorů není nijak ztišena, zákazníci ale tím, jak a kam se posadí, definují určitá místa jako svá dočasná teritoria) 4. Zákazníci si utváří stoly jako své: pomocí rozložení svršků, novin a dalších předmětů zákazníci signalizují, že jejich stůl či jeho okolí je obsazen a tudíž nepřístupný) (podle Manzo 2005: 92-94, kráceno)
Další studie ukazují podobným směrem. V nákupních centrech si vytvářejí dočasná privátní teritoria především příslušníci marginálních skupin – mladí lidé (Özsoy 2010: 1995), příslušníci národnostních menšin (Panelli et al. 2002), ženy – příslušnice menšin (Flint 2006: 64) nebo nezaměstnaní (Lehtonen & Mäenpää 1997). Všechny tyto skupiny do nákupních center vnáší své akty teritoriálního jednání (viz kapitolu 2.5.2.1.). Pokud platí Kärrholmův předpoklad o dominantní teritoriální produkci v nákupních centrech, potom s ní musí tato jednání nutně být v konfliktu – nebo ne? Viděli jsme přece v kapitole 4.5.2.7., že nákupní centra se aktivně snaží vytvořit živé prostředí, kde dochází k interakcím, kde se lidé setkávají, hovoří spolu a vytváří žádoucí „ruch“. Když nyní hovořím o vnášení soukromých teritorií, je i toto jednání z hlediska nákupních center žádoucí? Řekněme například, že v určitém nákupním centru se schází mládež a tráví zde volná odpoledne. V jaké části centra je toto shlukování žádoucí a v jaké ne? Kolik osob se takto ve skupince může sejít a „dělat bugr“ (Manažer G), aniž by to působilo na ostatní zákazníky rušivě? Jinak řečeno, kde leží hranice mezi oživením prostoru a jeho okupací? Právě tyto otázky představují další velkou oblast vyjednávání o tom, co je v nákupních centrech
146
normální. Hranice mezi žádoucí a nežádoucí sociabilitou je předmětem vyjednávání a re-definování normality v nákupním centru. Na tomto vyjednávání se podílí nejen správci center a jejich ostraha, kteří určité formy sociability mohou vyhodnotit jako nežádoucí, ale i samotní návštěvníci, kteří na teritoriální akty druhých určitým způsobem reagují. Nelze proto říci, tak jako Ritzer (2003: 133), že management má dobrý důvod udržovat nákupní centra „mrtvá“, lidé je však neustále oživují. Ve skutečnosti je představa „mrtvého prostoru“ pro správce center nežádoucí, avšak co doopravdy znamená „živý prostor“ je předmětem vyjednávání. V této souvislosti se ukazuje skutečnost, kterou Wehrheim (2007: 282) shrnuje tak, že „management nákupních center nemyslí normativně, nýbrž ekonomicky.“ Pravidla chování v nákupních centrech sice, jak jsem ukázal, slouží k prosazení určitých hodnotových cílů, tyto hodnoty jsou však podřízeny ekonomickému kalkulu. Wakefield (2005: 536) například ukazuje, že zákaz vstupu se psy byl z domovního řádu jí studovaného centra odstraněn, když sem začali přicházet starší zákazníci se psy. Přítomnost těchto zákazníků byla vyhodnocena jako větší přínos pro výdělečnost centra, než odstranění rizika spojeného s přítomností zvířat. Wehrheim (2007: 282) uvádí, že správci nákupních center mohou měnit definice toho, co je a co není přijatelné s ohledem na ziskovost centra. Shearing a Stenning tento způsob správy prostoru označují termínem policing for profit. To znamená, že „jednání je posuzováno ne podle vnějších normativních standardů, ale podle míry, v jaké vyhovuje zájmům vlastníků“ (1983: 500). Z
uvedeného plyne, že i ve vysoce regulovaném (těsném) prostoru
nákupních center je normalita předmětem vyjednávání. Rozdílem oproti tradičním veřejným prostorům center měst je zde (a) rozsah vyjednávání, který je v nákupních centrech omezenější a (b) rozdílnost pozic, ze kterých aktéři do procesu vyjednávání vstupují. Moc, která dovede charakter prostoru ovlivnit, je zde rozdělena vysoce nerovnoměrně a koncentrována v rukou správců center. Komplexnost jejich pozice je však dána tím, že jimi prosazované definice prostoru jsou zpětně orientovány na poskytnutí žádoucího prostředí pro zákazníky (Coleman 2006). Správa nákupního centra se tak snaží předjímat potřeby a přání zákazníků, přičemž stále znovu stanovuje hranici mezi vítanými a nevítanými zákazníky, žádoucí a nežádoucí sociabilitou a tak dále.
147
5. Závěr Mám rád své nákupní centrum, své tržiště, svou agoru. Neprší tady, nesněží, nemrzne, ani slunce nepálí. Auta netroubí a nesnaží se tě porazit, tramvaje necinkají a neřinčí po kolejích, hluční spoluobčané nehulákají a psi neočichávají tvé nohavice. Tady je klid a mír. Tady se nikdo nehoní po úřadech, nevrací narychlo z obědů do kanceláří, nepoletuje z práce do práce. Všichni společně se mnou korzují, rozhlížejí se, obhlížejí vystavené zboží a rozmlouvají spolu. Tatínkové drží své ratolesti usměvavě a hrdě za ruku, mámy, jen tak nalehko, neboť takové je tu příjemné klima, hodnotí možné textilní úlovky, každý se usmívá a nikdo nespěchá. Tady se v tom uspěchaném světě čas na chvíli zastaví. Pryč je doba uhoněných pátečních nákupů do igelitek a dlouhých upachtěných front. (Nohavica 2011)
5.1. Specifika regulace prostoru v nákupních centrech V citovaném úryvku se jeho autor vyznává z okouzlení nákupními centry: „Tady je klid a mír“. Shrnuje tím skutečnost, že nákupní centra nabízejí zážitek společenskosti bez ohrožení. Jde o jakousi očištěnou podobu městského veřejného prostoru, která si z tradičního města bere jen to, co je pro ni zajímavé a prostřednictvím nástrojů sociální kontroly vylučuje vše, co by mohlo být nebezpečné, nepohodlné, ohrožující, či se mohlo vzepřít možnostem kontroly. Skrze mechanismy vnější regulace definují nákupní centra samy sebe jako rodinné a komunitní prostory, čímž vytváří nostalgickou protiváhu vůči vnímanému úpadku veřejného prostoru města. Vnější regulace prostoru v nákupních centrech je přitom neustále rozpolcena mezi snahou o vytvoření „veřejného“ prostoru a snahou o vyloučení nežádoucích elementů. Shora uvedený problém laviček či dilemata ohledně přístupu a tolerance vůči různým skupinám návštěvníků toto rozpolcení ilustrují. V první kapitole závěrečné části (5.1.1.) nabídnu shrnutí uvedených poznatků o vnější regulaci prostoru nákupních center. 5.1.1. Regulace a sociální kontrola Prostřednictvím nástrojů vnější regulace vytváří nákupní centra prostor, který se jejich návštěvníkům jeví jako specifický a vyžaduje i specifické standardy normality jednání a očekávání v sociálním styku. Návštěvníci nákupních center tyto standardy přijímají a sami se jim přizpůsobují, čímž je dále posilují. V tomto smyslu je vnější regulativ nákupních center reprodukován a posilován, zároveň je však proměnlivý ve vztahu k dovoleným a zakázaným činnostem. Tato proměnlivost je dána instrumentální povahou vnější regulace. Normativita a hodnoty, které management center do svého prostoru vepisuje, nepředstavují hodnoty samy o sobě,
148
ale slouží instrumentálním, ekonomickým zájmům. V souladu s těmito zájmy proto mohou být měněny a různě vykládány. I v nákupním centru tedy existuje prostor pro vyjednávání o povaze regulace, ač jde o vyjednávání daleko omezenější, v němž jsou navíc mocenské pozice jednotlivých aktérů výrazně asymetrické. Fyzická podoba nákupních center je pečlivě utvářena s ohledem na regulaci sociálního života a jednání jejich návštěvníků. To je první velký rozdíl oproti tradičnímu veřejnému prostoru center měst, jehož uspořádání je ovlivněno řadou soukromých a veřejných aktérů, roztříštěnou vlastnickou strukturou a dalšími faktory. Nákupní centra jsou jednotné celky z hlediska vlastnické struktury a jejich vlastníci mohou proto aktivně utvářet jejich prostor v souladu se svými komerčními zájmy. Fyzické uspořádání nákupních center, jejich vzhled, práce s osvětlením, hudbou či teplotou – všechny tyto prvky jsou orientovány sociálně, tedy na zkušenost a jednání návštěvníků. Jejich společným cílem je vytvořit prostor, který vyvolá určitou formu odezvy v sociální oblasti. Prostorové uspořádání nákupních center je legitimizováno s ohledem na přání zákazníků, zároveň však na prvním místě odráží ekonomické zájmy vlastníků centra. Primárním cílem je vytvořit prostor, který bude mnohotvárný, pestrý, ale zároveň přehledný. S požadavkem na přehlednost se pojí i imperativ dobré viditelnosti, který je funkční i z hlediska vytvoření bezpečného prostoru. Nákupní centra aktivně regulují pohyb návštěvníků a vytváří jejich proudy pomocí rozmístění obchodních jednotek, designových prvků, zábavy a stravování. Vizuální a sluchové podněty jako je výzdoba, osvětlení a výběr hudby mají dále za cíl vytvořit prostor, který působí dojmem „jiného světa“. Tento svět je svým vzhledem ohromující, zároveň se však brání tomu, aby byl vnímán jako odosobněný. V této souvislosti jsou do prostoru nákupních center promítána témata z historie, či místní kultury. Sluchové a čichové vjemy jsou regulovány tak, aby byl pobyt v centru příjemný a tedy i co nejdelší. Na maximalizaci délky pobytu návštěvníků v nákupních centrech je orientováno i jejich obchodní složení – shopping mix. Stravovací zařízení a možnost občerstvení, stálé zábavní atrakce a sezónní marketingové akce, to vše je plánováno tak, aby zákazník v ideálním případě našel v nákupním centru vše, co potřebuje. Nákupní centra se tak explicitně definují jako prostor pro trávení volného času. Konzumace ve stravovacích zařízeních je však dále regulována s ohledem na to, aby zde zákazníci trávili čas spotřebou, tedy aby ve foodcourtech a restauracích jen tak „nevysedávali“. Nákupní
centra
věnují
mimořádnou
pozornost
problému
zajištění
149
bezpečnosti. Využívají k tomu především technické prostředky dohledu (zejména kamerové systémy) a také externí bezpečnostní agentury, jejichž zaměstnanci zajišťují prevenci a řešení majetkové kriminality a dohlíží na dodržování pravidel domovního řádu. Nákupní centra jsou podle zákona veřejně přístupnými prostranstvími, jejich legální status však není zcela jednoznačný. Domovní řád v této souvislosti představuje klíčový dokument, jehož prostřednictvím lze regulovat chování návštěvníků. Domovní řády vymezují přípustné jednání negativně, prostřednictvím zákazů, respektive výčtu zakázaných činností. Zakázáno je zde takové jednání, které způsobuje nebo může způsobit škodu na majetku a dále jednání, které ohrožuje ekonomické zájmy majitelů center. Vedle toho jsou domovní řády zaměřeny především tak, aby z prostoru nákupních center vykázaly jednání, předměty a osoby, jejichž přítomnost by mohla narušit kontrolovanost prostoru. Činnosti, lidé, zvířata a věci, které hrozí, že nebudou zcela pod kontrolou, jsou v centrech nežádoucí, protože mohou ohrozit bezpečí návštěvníků a jejich pohodlí. Pohodlí zákazníků je věnována celkově velká pozornost: snahou nákupních center je vyloučit veškeré projevy nepořádku, nečistoty a hluku v obavě, že by mohly „obtěžovat, ohrožovat či omezovat“ návštěvníky. Pravidla domovních řádů jsou formulována velice obecně, aby umožňovala výklad podle okamžité situace, zároveň však prozrazují adresné zaměření na konkrétní skupiny nežádoucích návštěvníků. V obecné rovině je tak pro domovní řády příznačné výrazně preventivní zaměření a snaha předvídat události na jedné straně a na straně druhé skrytá personalizace, jejímž předmětem jsou především lidé bez domova. Bezdomovci jsou také nejčastějším předmětem exkluze v praxi, jak vyplynulo z vlastního pozorování a z výzkumných rozhovorů s manažery a s bezdomovci samotnými. Charakteristickým jevem zde přitom je proces záměny pojmů nebezpečí a nepohodlí. Bezdomovci jsou v diskurzu nákupních center identifikováni jako skupina nežádoucích návštěvníků, „živlů“, jejichž přítomnost může být ohrožující pro bezpečí a pohodlí návštěvníků. Tato dvě rizika jsou v diskurzu manažerů center ztotožněna. Právě ve vztahu k bezdomovcům však také vystupuje do popředí praktická
moc
zaměstnanců
ostrahy.
Jednotliví
zaměstnanci
ostrahy
se
s jednotlivými bezdomovci často „od pohledu“ znají a využívají své volnosti k tomu, aby jim udělovali výjimky ze zákazu přístupu do centra, případně jinak využívali volnosti interpretace, kterou jim poskytuje domovní řád. Bezdomovci sami se na tyto podmínky adaptují různým způsobem. Exkluze bezdomovců z nákupních center tedy
150
není neosobní a plošná, ale spíše představuje určitou strategickou hru. Exkludující moc nákupních center je tedy na jedné straně slabší (neboť připouští výjimky), zároveň však silnější (neboť skrze osobní moc ostrahy může popřít i sebe samu). Vedle negativního vymezení prostoru nákupních center je regulace ze strany jejich vlastníků zaměřena na prosazování pozitivních hodnotových reprezentací prostoru. Kromě smyslového působení, o němž byla řeč výše, je kladen důraz především na vytvoření prostoru bezpečného a předvídatelného. Bezpečnostní opatření mají být vidět, ale ne tak, aby působily na zákazníky negativně či rušivě. Exkluze a sebe-kontrola v nákupních centrech dále vede k vytvoření rolové homogenity: prostor nákupních center je bezpečný i proto, že je předvídatelný a předvídatelný je i proto, že si zde můžeme být jisti stejností rolí a motivací druhých. Bezpečí, jak jsem uvedl výše, je zde vnímáno v symbióze s pohodlím. Snahou
nákupních
center
je
také
nabídnout
návštěvníkům
prostor
bezkonfliktní. Řešení potenciálních konfliktů, které je v tradičním veřejném prostoru často ponecháno na jednotlivci, je zde zajištěno institucionálně. Nákupní centra se snaží konfliktům a jejich vnějším projevům aktivně předcházet. Se snahou vytvořit bezkonfliktní prostor také souvisí požadavek na čistotu, fyzickou i metaforickou. Nepořádek zde nemá být přítomen v žádné podobě. Nákupní centra se snaží působit jako vzrušující a atraktivní prostor. Jelikož však „přirozená“ atraktivita veřejných prostranství je zde potlačena mechanismy exkluze a rolové homogenity, musí správci nákupních center vytvářet atraktivitu jinými způsoby. Reprezentace, které jsou do prostoru vepisovány a dojmy, které je žádoucí
v návštěvnících
vyvolat,
v sobě
nesou
element
vzrušení,
luxusu
a mimořádnosti (ve smyslu „mimo běžný řád“). V této souvislosti se také centra prezentují jako místa vhodná pro výlet. Motiv „výletu“ je zde určen na jedné straně právě
působením
nákupních
center
jako
jiné
reality,
která
je
vytržena
z každodennosti. Na straně druhé jde o výlet v tom smyslu, že nákupní centra se snaží podporovat co nejdelší, nejlépe celodenní pobyty. Klíčovou reprezentací prostoru nákupních center je důraz na „rodinu“. Ten za prvé znamená, že centra se snaží nabídnout atraktivní prostor pro všechny členy rodiny. Výrazná je především práce s dětmi, jejichž přítomnost je na jedné straně důležitá pro spotřebu (děti mají řadu potřeb a přání), na straně druhé spotřebu ohrožuje (děti se brzy unaví a péče o ně snižuje rozsah času a pozornosti, které lze věnovat spotřebě. Proto je zde možnost odložit děti do dětského koutku). Za druhé, důraz na rodinu se projevuje v prosazování „rodinných hodnot“: hodnoty kontroly,
151
pořádku, čistoty a bezpečí se legitimizují odkazem na rodinu a vytváří de facto prostředí domova. Nákupní centra se také aktivně snaží působit jako prostor veřejný. V prvním významu tento pojem obsahuje imitaci tradičního veřejného prostoru města, ať formou uspořádání pasáží jako ulic a náměstí nebo skladbou nájemců. Ve druhém významu je zde snaha vytvořit živý, společenský prostor, který je atraktivní pro trávení volného času samotnou svou sociabilitou. Zde vznikají určité hraniční problémy. Prvním příkladem je vztah k teenagerům, jejichž přítomnost prostor oživuje, zároveň však v sobě obsahuje riziko neřádu a ztráty kontroly nad prostorem. Druhým příkladem je umístění laviček v pasážích centra: jejich přítomnost činí prostor příjemnějším a sociálně otevřenějším, zároveň však nabízí prostor pro nežádoucí „živly“ a nespotřební chování obecně. Na těchto příkladech je pozorovatelná ambivalence ve vztahu k tomu, jak moc „veřejným“ prostorem chtějí nákupní centra vlastně být. 5.1.2. Očištěný veřejný prostor Rolová homogenita a exkluze představují dva mechanismy regulace, na jejichž základě se prostor nákupních center stává předvídatelným, bezpečným a, v jazyce nákupních center, „rodinným“. Působení těchto dvou mechanismů je však odlišné. Zatímco exkluze je teoreticky v rukou správců center a prakticky, v rukou zaměstnanců ostrahy, na utvoření rolově homogenního prostoru spolupracují i samotní návštěvníci center. Vnější regulace prostřednictvím sociální kontroly zde postupuje ruku v ruce s vnitřním sebe-přizpůsobením. Management investuje prostředky do toho, aby své nákupní centrum prezentoval jako čistý a bezpečný prostor pro rodinný výlet. Návštěvníci tuto snahu vědomě či nevědomě vnímají, což má důsledky nejen pro jejich očekávání od druhých (tedy, že návštěvníci nebudou vnímat své bezpečí a pohodlí jako ohrožené), ale i od sebe samých. V prostoru pro rodinný výlet se chováme jinak, než například na fotbalovém stadionu. Normalita v nákupních centrech je posilována skrze respektování a zvnitřnění pravidel. Prostor nákupních center je regulován tak, aby návštěvníkům nabídnul zážitek veřejného prostoru očištěný od jeho negativních aspektů. V tomto smyslu o nákupních centrech hovoří i Jackson (1998) a Lehtonen a Mäenpää (1997). Co jsou tyto negativní aspekty? Preventivní povaha sociální kontroly v nákupních centrech se zaměřuje na nebezpečné prvky, na prvky, které skýtají potenciál nebezpečí, i na prvky, které by mohly být za určitých okolností jako potenciálně nebezpečné
152
vnímány. V městském veřejném prostoru existuje nejasná hranice mezi tím, co je vzrušující a atraktivní a tím, co je ohrožující. Stanovení této hranice je ve veřejném prostoru do velké míry individuální a řešení problémů, které mohou vyplynout z jejího překročení, je také v kompetenci jedinců, kteří jednají v souladu s vnitřním regulativem veřejného prostoru, pravidly a nápravnými rituály, které předepisuje. V nákupních centrech je ponechání této hranice na individuální interpretaci považováno za nežádoucí. Jejich prostor je proto regulován tak, aby odsud byla odstraněna všechna rizika a nejistoty. Jako riziko a nejistota je definováno vše, co není či nemusí být kontrolovatelné. V nákupním centru proto chybí moment, který řada autorů (například Sennett 1986) považuje za určující pro městský veřejný prostor: setkání s cizinci. Jak uvádí Wehrheim (2007: 286), nákupní centra jsou de facto sociálními experimenty: nehrozí zde setkání s pospíchajícími messengery na kole, naštvanými řidiči či obtěžujícími žebráky. Druzí lidé jsou nám sice osobně neznámí, jejich role konzumentů je pro nás však čitelná a bezpečnostní systém center nám navíc poskytuje záruku, že nedojde k proměně této role směrem k „závadnému“ jednání. Očištěná verze městského veřejného prostoru, kterou nákupní centra reprezentují, se projevuje především ve vztahu k nežádoucím skupinám: Když to vezmeme úplně obecně, tak to nákupní centrum [...] vždycky imituje to město, že jo. A snaží se z toho města vypíchnout ty nejpříjemnější prvky, pro toho klienta budoucího, to znamená, že pokud máme střed města, kde se nedá zaparkovat, kde prší a sněží, kde sou haldy cikánů, kde prostě padá omítka na mě [...]. Proto se vlastně jde nejjednodušší cestou, to znamená, že ten investor si vybere si ty špeky, ty největší klady toho městského prostředí a pokusí se je zkoncentrovat do toho objektu toho nákupního centra. [...] nebere si nepřizpůsobivý občany, nebere si s sebou vzdálenosti, který jsou v tom centru mezi těmi jednotlivými aktivitami, co ještě... prostě všechny ty nepříjemný věci pro toho klienta, toho člověka, se snaží eliminovat a snaží se soustředit ty příjemný. (Architekt A)
Tento přístup je z pohledu správců nákupních center logický. Frieden a Sagalyn (1990: 121) citují názor developera, který uvádí, že „pokud jste utratili spoustu času a energie – a to nemluvím o penězích – abyste vytvořili příjemné, nerušivé prostředí, bylo by nesmyslné vpouštět dovnitř tyto skupiny.“ Nákupní centra zde stojí v kontrastu s reprezentací nebezpečí, která je připisována tradičnímu veřejnému prostoru, kde jsou „věčně špinaví lidé“ (Developer C) a kde „vás tak akorát cikáni zkopou“ (Architekt A). Konstrukce nákupních center jako míst, která si vybírají to nejlepší z veřejného prostoru, v sobě proto nese i prvek reprezentace města, respektive jeho veřejného prostoru, jako nebezpečného, nepříjemného místa.
153
Regulace prostoru ze strany správců center má za následek, že ani návštěvníci nákupních center neočekávají setkání s těmito nežádoucími osobami. Odchylky od žádoucího jednání se proto v prostoru nákupních center stávají viditelnější a sebenormalizující snaha návštěvníků vyhnout se těmto odchylkám ve vlastním jednání je tím opět posílena. Skutečnost, že manažeři center hovoří o nežádoucích osobách souhrnně (viz například uvedený pojem „živly“), přičemž směšují bezdomovce, uživatele drog, zloděje a opilce do jedné skupiny, se odráží v reprezentacích nákupních
center.
Tam,
kde
se
nerozeznává
hranice
mezi
nebezpečným
a nepříjemným, se také ztotožňuje bezpečné s příjemným. Tak vzniká představa rodinného prostoru, která je jedním z hlavních motivů regulace prostoru nákupních center. 5.1.3. Město, domov a komunita Není nic lepšího, než se procházet po Paříži a netušit kde vlastně jste: „Kde to jsem... ne, ztratil jsem se.“ A řeknete si: „Hej, to je vlastně fajn.“ A jste v bezpečí. Ztraceni, ale v bezpečí. A to se vám v dnešním New Yorku nestane. Dřív, dávno, se vám to stát mohlo. Ale dnes už těžko najdete místo, kde by se vám tohle mohlo stát. Někdy v budoucnu, možná, bude-li po mém. Budu-li k tomu mít co říct. Ale dokud na tenhle okamžik jenom čekáme, tak je nákupní centrum dočasné řešení. Je to město, které leží stranou skutečného města, protože skutečné město neví, co dělá. (Bradbury, dle Aggelis 2004)
Citát z rozhovoru s Rayem Bradburym ilustruje, jak do diskurzu nákupních center vstupuje prvek nostalgie: nákupní centra nám umožňují zažít něco, co již ve veřejném prostoru města zažít nemůžeme. Studium nákupních center proto vypovídá leccos i o současném veřejném prostoru měst. V kapitole 3.2. jsem popisoval narativ úpadku veřejného prostoru, podle nějž se městský veřejný prostor stal místem úpadku, neřádu a nečistoty. Zároveň se historicky vynořuje představa domova jako svatyně, místa soukromého, čistého a chráněného a bezpečného (Mallett 2004). Tyto reprezentace se navzájem posilují skrze procesy individualizace, strach z kriminality, ekonomické
nerovnosti
a související
procesy
suburbanizace
a vznik
gated
communities (Low 2001). Ve výsledku se veřejný prostor stává „příliš cizím“ a soukromý prostor „příliš domácím“. Nákupní centra představují v tomto dilematu určitou snahu o spojení „nejlepšího z obou světů“. S tím jak se propast mezi údajnou odcizeností veřejného prostoru a fortifikací prostoru soukromého (například Atkinson 2006) zvětšuje, mohou nákupní centra nabízet nostalgickou reprezentaci „znovuspojení rozpojeného“. Prostor, který chce být zároveň veřejným a rodinným, musí být určitým způsobem paradoxní, neboť rodina je v našem hodnotovém systému spojena
154
s prostorem soukromým. Regulace prostoru v nákupních centrech proto představuje i jakousi formu kompromisu mezi soukromým a veřejným. Jak jsem uvedl (kapitola 4.5.2.6.), koncept „rodiny“ je v nákupních centrech používán marketingově. Jeho obsah tedy striktně vzato nesouvisí s rodinou jako strukturální jednotkou společnosti. Pokud bychom měli v sociologickém jazyce popsat směr působení regulace prostoru nákupních center, jevily by se jako vhodnější dva jiné pojmy: komunita a domov. O komunitě zde hovořím ve smyslu, v jakém o ní píší Kohn (2004) a Sennett (1986). Margaret Kohn (2004: 193) uvádí, že komunita poskytuje radost ze společenského styku bez nepohodlí, které plyne ze setkání s neznámým. „Veřejné“ podle ní znamená náhodu, nejistotu a konfrontaci s rozdílností, „komunita“ tyto rozdíly zahlazuje a chce, aby veřejné bylo stejně důvěrně známé jako soukromé. V tomto postřehu lze identifikovat, co bylo řečeno výše: nákupní centra jsou místy rolové homogenity, odkud je odstraněna postava cizince. V tomto smyslu o nich můžeme hovořit jako o komunitních prostorech. Pojem komunity je zde však specifický: zatímco ve svém původním významu se komunitní jeví jako přirozené, v nákupních centrech je komunita složitě a komplexně utvářená. To však není vše: Richard Sennett (1986: 261) uvádí, že snaha vyhnout se konfliktu, snaha odstranit setkání s cizostí a s cizinci, vychází z předpokládané humánní touhy odstranit z lidských vztahů neosobnost. Komunita pro něj stojí v protikladu ke společnosti: společnost je představována jako anonymní a neosobní městský dav, komunita naproti tomu nabízí lokálnost a intimitu (Sennett 1986). Zde opět vidíme vymezení nákupních center proti tradičnímu veřejnému prostoru: města jsou nejen nebezpečná a nepohodlná, ale i neosobní, odcizená77. Nákupní centrum je tím, že nabízí kontrolovaný a homogenní „rodinný“ prostor, ve výhodě. Atraktivita nákupních center roste nejenom skrze jejich vlastní snahu, ale i tím, jak se městský veřejný
prostor
stává
v našich
představách
chladnějším,
odosobněným
a nepřátelským. „Tady je svět ještě v pořádku“ byl v roce 2011 marketingový slogan jednoho z českých nákupních řetězců. Komunitní povaha nákupních center má, jak upozorňují jejich kritici, svou odvrácenou stránku. Jak uvádí Goss (1993: 29), jde o příklad procesu, v němž se „nostalgie stává náhradou za prožitek, reprezentace za autenticitu.“ Komunitní atraktivita nákupních center je marketingovým produktem, který je ohraničen zdmi nákupního centra a vykoupen exkluzí řady „nežádoucích“ návštěvníků. Jak uvádí 77
Vynikající analýzu reprezentace této odcizenosti v moderní literatuře nabízí Alter (2005).
155
Sennett (1986: 295), tato „oslava ghetta“, která vzniká v prostorech, odkud jsou odstraněni cizinci a konflikty, zároveň přehlíží skutečnost, že lidé rostou a rozvíjí se pouze v kontaktu a v konfliktu s cizím a neznámým. Což je příležitost, kterou nákupní centra podle řady kritiků svým návštěvníkům nedopřávají. Reprezentace domova, která se zde objevuje, má svůj odraz v odborné literatuře: Zukin hovoří o „domestikaci prostoru“, ve smyslu zkrocení a odstranění „ostrých hran městskosti“ (Allen 2006: 453). Ve stejném smyslu používá termín „zdomácnění“ (Einhausung) Wehrheim (2007: 284), jako zkrocení veřejného. Domov, o němž je zde řeč, však není domov jako zákulisní místo rodinné intimity, volnosti a tělesnosti, jak o něm hovoří například Mallett (2004). Význam „domova“ je zde jiný: domov vystupuje jako citadela. Akkerman (2006) uvádí, že v historickém vývoji západních měst proti sobě stojí mýty města jako citadely a města jako zahrady. Mýtus citadely je mýtem apolónským, mužským. Jeho prvky jsou stabilita, pevnost, viditelnost a racionalita. Město-citadela je přehledné, kontrolovatelné, plánované, pravoúhlé. Ženský, dionýský mýtus zahrady, je jeho opakem. Je to mýtus proměny, nejistoty, skrytosti a emocionality. Citadela je symbolem dohledu a viditelnosti,
zahrada
ukrývá
tajemství:
je
nepředvídatelná,
proměnlivá
a neprobádaná. V průběhu modernity, uvádí Akkerman, pronikal mýtus zahrady stále znovu do západních měst a stále znovu byl přemáhán mýtem citadely (Akkerman 2001; 2006). Nákupní centra jsou produktem ideálu města-citadely. Uzavřená proti nepředvídatelnému, nebezpečnému „venku“, nabízí nákupní centra kontrolované, předvídatelné prostředí. Jejich prostor je čistý, přehledný a dobře viditelný. Hranice pozemku a hranice působení bezpečnostní agentury jednoznačně vymezují „uvnitř“ a „venku“.
Platí
zde
pravidla
a jsou
vynucována.
Nežádoucí
elementy
a nekontrolovatelné prvky sem pronikají, tak jako výhonky zahrady do moderního města, jsou však promptně vykazovány. Není zde místo pro konflikt. 5.2. Nákupní centra a veřejný prostor Současný diskurz nákupních center vyprodukoval dvě silné a rozšířené figury. Podle první z nich jsou nákupní centra novým veřejným prostorem, podle druhé z nich jsou naopak ukázkou či symbolem zániku veřejného prostoru. Tyto dvě figury zde neuvádím jako hodnotící: řada autorů (například Banerjee 2001), pro které jsou nákupní centra novým veřejným prostorem, je zároveň vnímá vysoce kriticky. Má odpověď na otázku po adekvátnosti těchto dvou figur také není hodnotící: nejde o to,
156
zda jsou nákupní centra „dobrá“ či „špatná“. Chci však vyjasnit, v jakém vztahu jsou nákupní centra k pojmu veřejný prostor, a to přesně v tom významu, v jakém byl v této práci veřejný prostor definován. Nejprve však k oběma figurám: Rybczynski (1993) uvádí, že nákupní centra se za posledních 50 let stala novým veřejným prostorem. V podobném smyslu hovoří Helten a Fischer (2004: 325), když uvádí, že „dnešní nákupní centra jsou novými centry urbanity: místy k setkávání, komunitními centry, zábavními prostory, a dokonce turistickými atrakcemi.“ Tuto skutečnost dokládají studie autorů jako jsou Matthews et al. (2000), Özsoy (2010), Panelli et al. (2002) atd. Koskela (2000) dokonce uvádí trend přizpůsobování se veřejného prostoru měst nákupním centrům (například prostřednictvím instalace CCTV) ve snaze dosáhnout jejich úrovně bezpečí. Nákupní centra se tak podle ní stávají „ikonami městského prostoru“ (Koskela 2000: 246). Nejsilnější oporu však má pojetí nákupních center jako nového veřejného prostoru v diskurzu praktiků: developerů, manažerů a vlastníků obchodních center. To se odráží i v terminologii: pasáže nákupních center bývají v anglickém diskurzu nákupních center běžně označovány jako public space. V kapitole 4.5.2.7. jsem uvedl řadu příkladů postupů, jejichž prostřednictvím se management nákupních center snaží prezentovat jejich prostor jako „veřejný“. Určité shrnutí pohledu praktiků nabízí citát z rozhovoru: V současné době dochází k určitému přerodu, kdy právě nákupní centra přebírají vlastně funkci těchto korz, těchto promenád [...], to centrum funguje jako jakési novodobé korzo těch lidí, kdy spousta lidí přichází ani ne tak s prioritním cílem nakoupit, ta většina samozřejmě ano, ale určitá skupina lidí nepřichází s prioritním cílem nakoupit, ale spíš opravdu vidět a být viděn. (Manažer E)
Zástupci nákupních center jsou si vědomi, že lidé v jejich objektech tráví čas podobně jako v tradičním veřejném prostoru a jsou si také vědomi vlastní výhody rodinného, komunitního a domáckého prostoru, který centra měst nemohou nabídnout. Jejich názor, že nákupní centra jsou novým veřejným prostorem, je proto zcela pochopitelný. Figura o zániku veřejného prostoru je postavena na reprezentaci určité falešnosti nákupních center. Pregnantním shrnutím tohoto pohledu je Gossův závěr:
157 Nákupní centrum se tváří jako všechno, čím ve skutečnosti není. Tváří se jako veřejný prostor, i když je soukromé a hraje o zisk. Nabízí odpočinek, ale jde mu o peníze. Vypůjčuje si znaky jiných prostředí a jiných kultur, aby zakrylo svou zakořeněnost v současném kapitalismu. Můžeme tady být turisty, aniž bychom jeli na dovolenou. (Goss 1993: 40)
Nabízí se zde představa, že nákupní centra poskytují veřejný prostor, který však není veřejným prostorem pravým (Goss 1993: 20), a tím přispívají k zániku pravého veřejného prostoru. Falešnost je zde prezentována jako skrývání: „Měkké obrazy spontánnosti
zakrývají
tvrdou
realitu
administrovaného
prostoru.“
uvádí
Christopherson (1994: 409). Allen (2006: 442) a Koskela (2000: 246) uvádí, že nákupní centra se tváří otevřeně, respektive „hrají hru na otevřenost“, ve skutečnosti je odsud však vyloučeno vše, co ohrožuje jejich homogenitu. Jak uvádí Beckett a Herbert (2008: 8), „developeři se snaží vytvořit spontánní a hravý městský prostor, dosahují toho ale jenom za cenu jeho intenzivnější administrace a kontroly.“ Podle dalších autorů je nepravost veřejného prostoru nákupních center dána tím, že zde veřejnost nemá stejná práva jako ve veřejném prostoru tradičním. Podle Jacksona (1998: 176) se při vstupu do center rutinně zříkáme občanských práv, jako je shromažďující právo a právo na svobodu projevu. Veřejnost vyměnila některá svá práva za klidný pobyt v nedělním nákupním centru (Frieden & Sagalyn 1990). Třetím bodem kritiky je spotřební charakter prostoru nákupních center: „Zatímco tradiční veřejný prostor podporuje všemožné sociální formy, nákupní centra podporují pouze konzumní chování“ (Manzo 2005: 84). Podle Loadera (1999: 384) nákupní centra formulují „morální imperativ konzumace“, který s sebou nese i exkluzi těch, kteří se na spotřebě nechtějí nebo nemohou podílet. Výsledkem je prostor, v němž je ne-spotřeba považována za určitou formu deviace (Atkinson 2003: 1834). Podle Voyce (2006) se zde prosazuje koncept občanství založený právě na spotřebě. Dominantní spotřební zaměření prostoru nákupních center konečně souvisí se čtvrtou formou kritiky „falešného veřejného prostoru“ nákupních center. Podle Manza (2005: 84) jsou nákupní centra prostory, kterým je odebrán veškerý význam, kromě významu spotřebního. Podobně uvádí Voyce (2006: 273), že nákupní centra postrádají vztah k místu či k historii: jsou doslova vyprázdněná. Podle tohoto názoru jsou nákupní centra ne-místy (non-places) (Augé 1997). Jde o prostory, v nichž je návštěvník redukován pouze na svou jednorozměrnou roli (v případě nákupních center jde o roli zákazníka). Ne-místa vytvářejí jenom samotu a homogenitu (Augé 1997).
Stejnou
kritiku
„megastruktur“
jako
odosobněného,
univerzálně
158
kontrolovaného prostředí, nabídnul už v roce 1980 Whyte (1980: 82). Řada výše citovaných argumentů odráží závěry mé práce, tak jak byly shrnuty v kapitole 5.1. Většina z nich však sdílí jednostrannou optiku. Důvody, proč by měla být nákupní centra novým veřejným prostorem, jsou uváděny s odkazem na jejich vlastnosti – bezpečí, pohodlí, čistota atd. Stejně tak důvody pro argument o zániku: falešnost, ztráta práv, homogenita či odosobnění. Slíbil jsem však, že otázku zodpovím s ohledem na zde uvedenou definici veřejného prostoru. Ta zní: veřejný prostor je místem, kde platí vnitřní regulativ neboli řád. Co lze na základě této definice říci o nákupních centrech a jejich vztahu k veřejnému prostoru? Nákupní centra veřejným prostorem nejsou a nemohou být, neboť vnější regulativ, který uplatňují, potlačuje podmínky vzniku veřejného prostoru. Veřejný prostor vzniká tam, kde působí městský řád. Městský řád však není přirozenou vlastností měst, nýbrž konstrukcí. Městský řád vzniká tam, kde existuje cizost a ohrožení. V prostoru, odkud sociální kontrola odstranila potenciál cizosti i ohrožení, přestává existovat důvod pro existenci městského řádu. V tomto smyslu nákupní centra omezují veřejný prostor, neboť odstraňují důvody pro jeho existenci. Na obecné úrovni však nejde pouze o problém nákupních center. Jde o problém dvou forem regulace prostoru. 5.3. Vnitřní a vnější regulace prostoru Staeheli a Mitchell (2006: 982) proti sobě staví dvě formy kontroly (v jazyce této práce bychom řekli „regulace“): kontrolu přirozenou, voluntaristickou a kontrolu zvenčí, prostřednictvím technických prostředků a podobně. Jejich přístup je podobný přístupu mému. I já jsem stanovil rozdíl mezi vnitřním a vnějším regulativem prostoru. Je zde však jeden rozdíl: jak jsem ukázal v kapitole 2.2., na „přirozené kontrole“ ve skutečnosti nic „přirozeného“ není: vnitřní regulace prostoru je komplexní, konstruovaný a vyjednávaný proces. Řád, který je jeho výsledkem není „přirozeně“ k dispozici, ale je třeba se mu naučit. V jádru teze o regulaci prostoru je přesvědčení, že soužití na sdílených prostranstvích v moderní společnosti není možné bez určité formy regulace. Jednou formou této regulace je regulace vnitřní, tedy městský řád. Proces vnitřní regulace probíhá na úrovni individuálního jednání a jeho sociálního sdílení: sdílená prostranství jsou obyvatelná a možná proto, že všichni aktéři, kteří jsou zde přítomni, podřizují své jednání určitým pravidlům a totéž očekávají od druhých. Tím je zajištěna možnost rutinního bezpečí na prostranstvích, jejichž podmínky by jinak
159
mohly zavdat příčinu k pocitu ohrožení. Vnější regulace je proces, kdy je jednání aktérů na sdílených prostranstvích regulováno pomocí „vnějších“ prostředků, tedy prostředků „mimo aktéry samotné“. Nákupní centra představují příklad této vnější regulace prostřednictvím sociální kontroly. Jednání aktérů je zde striktně kontrolováno a konflikty jsou řešeny zvnějšku. Ve snaze vytvořit bezpečný, rodinný, domácký a komunitní prostor je jednání návštěvníků regulováno s ohledem na ekonomické zájmy vlastníků center, které se mohou a nemusí krýt se zájmy návštěvníků samotných. Způsob regulace, tedy zajištění rutinního, každodenního bezpečí, je zde jiný než v předchozím případě. To neznamená, že v nákupních centrech není vnitřní regulativ přítomen, stejně jako není pravdou, že by v tradičním veřejném prostoru chyběl regulativ vnější. Oba regulativy mají zvláštní vztah ke svému hodnotovému ukotvení. Vnitřní regulativ veřejného prostoru je zdánlivě veden hodnotami, jako je anonymita nebo lhostejnost. Ve skutečnosti však nejde o to učinit prostor anonymním či lhostejným: jde o to, učinit jej obyvatelným, použitelným. Anonymita či lhostejnost jsou pouze prostředky k tomu, aby tento cíl mohl být dosažen. Něco podobného lze říci i o regulativu vnějším. Vnější regulace prostoru nákupních center je vedena hodnotami, jako je rodina, bezpečí či čistota. Ani zde však nejde o to vytvořit rodinný či čistý prostor. Jde o to, vytvořit prostor ekonomicky profitabilní – a hodnotové požadavky jsou opět jenom prostředky, které jsou tomuto cíli podřízeny. Jinými slovy, oba regulativy – vnější i vnitřní – se navenek jeví jako hodnotově založené (neboť navenek vykazují určitou hodnotovou kvalitu), ve skutečnosti jsou však založené instrumentálně: hodnoty zde nejsou cílem, ale prostředkem k dosažení jiného cíle. V jednom případě jde o to, učinit sdílený prostor obyvatelným, či doslova možným. V případě druhém je cílem, aby tento prostor vynášel peníze. Vedle toho je zásadním rozdílem mezi oběma regulativy forma jejich působení. Tento rozdíl lze graficky vyjádřit takto:
160 Obrázek 3: Rozdíl mezi působením vnitřního a vnějšího regulativu
Zdroj: vlastní nákres.
Vnitřní regulativ prostoru vzniká ex post, jako reakce na potenciál nepředvídatelnosti a ohrožení, který je sdíleným městským prostranstvím vlastní. Městský řád vzniká prostřednictvím souhry individuálních reakcí aktérů na možnost tohoto ohrožení. Vnější
regulativ
vzniká
ex
ante
a tomuto
ohrožení
předchází.
Prvky
nepředvídatelnosti, nebezpečí a ohrožení jsou zde institucionálně a centralizovaně odstraněny a nutnost vzniku řádu jako souhry individuálních reakcí se snižuje. Přítomnost vnitřního regulativu, městského řádu, je pro veřejný prostor klíčová. Je jeho definujícím prvkem a zároveň prvořadou podmínkou jeho existence. V podmínkách vnější regulace však nutnost vzniku vnitřního regulativu upadá, neboť podmínky, které jeho vznik vyžadují, jsou zde potlačeny. Jinými slovy, potlačeno je vytváření samotného veřejného prostoru. Proto nelze říci, že by byla nákupní centra novým veřejným prostorem (ačkoliv se tak prezentují a do určité míry jsou tak užívána). Nelze však ani zcela přesně říci, že by představovala zánik veřejného prostoru. Přesné vyjádření je takové, že charakteristiky nákupních center zamezují vzniku veřejného prostoru, neboť potlačují podmínky pro vznik řádu, který je jeho klíčovým elementem. V nákupních centrech může být vnitřní regulativ přítomen, není však podmínkou pro to, aby mohla existovat (na rozdíl od prostoru veřejného, který je na
161
vnitřním regulativu závislý). Veřejný prostor jako prvek, který patří k modernímu městu, může nadále existovat. Jeho existence je však závislá na existenci veřejných prostranství, nikoliv na existenci nákupních center. V hypotetickém okamžiku zániku veřejně dostupných náměstí a ulic měst a jejich nahrazení nákupními centry, by veřejný prostor zmizel. Ne proto, že by byl cíleně potlačen či nahrazen, ale proto, že by zaniknul důvod pro jeho tvorbu. Zaniknul by důvod pro vnitřní regulaci prostoru. To je v posledku jádrem konfliktu mezi oběma regulativy. Veřejný prostor není ohrožen proto, že by byl jako „přirozené prostředí města“ ohrožen privátním dohledem, kamerovými systémy či exkludujícími vyhláškami. Je ohrožen právě proto, že je nepřirozený, že je složitě utvářený. Jeho utváření je reakcí na nepředvídatelnou, ohrožující povahu moderních západních měst. A teprve až tato povaha může být ve městech – tak jako v nákupních centrech – změněna prostřednictvím exkluze a sociální kontroly. Pokud by se tak stalo, nebude už existence veřejného prostoru nutná. Veřejný prostor není přirozenou součástí moderních měst. Městský veřejný prostor se složitě utvořil a stejně složitě je i udržován prostřednictvím dlouhé řady prostředků od aktů každodenního jednání po legislativní normy. Vznik veřejného prostoru je odpovědí na určité podmínky. Pokud se tyto podmínky promění, může veřejný prostor zase zaniknout. V této práci jsem ukázal, že fenomén nákupních center představuje pozoruhodný krok tímto směrem.
162
Seznam citovaných zdrojů Abaza, M. 2001. Shopping malls, consumer culture and the reshaping of public space in Egypt. Theory, culture & society 18(5): 97-122. Akkerman, A. 2001. Altruism and egoism: the garden and the citadel. The structurist 41: 65-72. Akkerman, A. 2006. Feminity and masculinity in city-form: philosophical urbanism as a history of consciousness. Human studies 29: 229-256. Allen, J. 2006. Ambient power: Berlin’s Potsdamer Platz and the seductive logic of public spaces. Urban studies 43(2): 441-455. Alter, R. 2005. Imagined cities: urban experience and the language of the novel. New Haven: Yale university press. Amin, A. 2008. Collective culture and urban public space. City 12(1): 5-24. Amster, R. 2003. Patterns of exclusion: sanitizing space, criminalizing homelessness. Social justice, 30(1): 195-221. Arendt, H. 1994. Krize kultury. Praha: Mladá fronta. Atkinson, R. 2003. Domestication by cappuccino or a revenge on urban space? Control and empowerment in the management of public spaces. Urban studies 40(9): 1829-1843. Atkinson, R. 2006. Padding the bunker: strategies of middle-class disaffiliation and colonisation in the city. Urban studies 43(4): 819-832. Augé M. 1997. Non-places: Introduction to the anthropology of supermodernity. London: Verso. Baldwin, P. 2002. Nocturnal habits and dark wisdom: the American response to children in the streets at night, 1880-1930. Journal of social history 35(3): 593-611. Banerjee, T. 2001. The Future of public space. Journal of the American planning association 67(1): 9-24. Barker, J. 2009. Introduction: street life. City & society 21(2): 155-162. Baudrillard, J. 1993. Symbolic exchange and death. London: Sage. Bauman, Z. 1993. Postmodern Ethics. Oxford: Blackwell. Bauman, Z. 1994. Desert spectacular. In: Tester, K. (ed.). The flâneur. London: Routledge, pp. 138-57. Bauman, Z. 1999. Urban space wars: on destructive order and creative chaos. Citizenship studies 3(2): 173-185.
163
Bauman, Z. 2000. Urban battlefields of time/space wars. Politologiske studier 7 [Nestránkováno]. Bauman, Z. 2006. Liquid modernity. Cambridge: Polity press. Bech, H. 1998. Citysex: representing lust in public. Theory, culture & society 15(34): 215-241. Beckett, K. & Herbert, S. 2008. Dealing with disorder: social control in the postindustrial city. Theoretical criminology 12(1): 5-30. Bednář, P. (ed.) 2008. Nákupní řetězce – nové výzvy. Brno: Nesehnutí. Benjamin, W. 1979. Dílo a jeho zdroj. Praha: Odeon. Berger, P. 2003. Pozvání do sociologie: humanistická perspektiva. Brno: Barrister & Principal. Berger, P. & Luckmann, T. 1999. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK. Bounds, M. 2004. Urban social theory: city, self and society. Oxford: Oxford university press. Borer, I. 2006. The location of culture: the urban culturalist perspective. City & community 5(2): 173-197. Bourdieu, P. 1996. Distinction: a social critique of the judgement of taste. London: Routledge. Boyer, M. 1993. The city of illusion: New York’s public places. In: Knox, P. (ed.). The restless urban landscape. New Jersey: Prentice Hall, pp. 111-126. Cahill, S., Distler, W., Lachowetz, C., Meaney, A., Tarallo, R. & Willard, T. 1985. Meanwhile backstage: public bathroom and the interaction order. Journal of contemporary ethnography (Urban life) 14(1): 33-58. Calvey, D. 2000. Getting on the door and staying there: a covert observational study of bouncers. In: Lee-Treweek, G. & Linkogle, S. (eds.). Danger in the field: risk and ethics in social research. London: Routledge, pp. 43-61. Castells, M. 1977. The Urban question. A marxist approach. London: Edward Arnold. Christopherson, S. 1994. The fortress city: privatized space, consumer citizenship. In: Amin, A. (ed.). Post-fordism: a reader. Oxford: Blackwell, pp. 409-427. Coleman, P. 2006. Shopping environments: evolution, planning and design. Oxford: Architectural press. Coleman, R. 2004. Reclaiming the streeets: closed circuit television, neoliberalism and the mystification of social divisions in Liverpool, UK. Surveillance & society 2(2/3): 293-309.
164
Collins, D. & Shantz, B. 2009. Public spaces, urban. In: Kitchin, R. & Thrift, N. (eds.). International encyclopedia of human geography. Oxford: Elsevier, pp. 517-522. Cooper, D. 2007. Being in public: the threat and promise of stranger contact. Law & social inquiry 32(1): 203-232. Cranston, M. 1975. A private space. Social science information 14(4-5): 41-57. Crawford, M. 1992. The world in a shopping mall. In: Sorkin, M. (ed.). Variations on a theme park: the new American city and the end of public space. New York: Hill and Wang, pp. 3-30. Cresswell, T. 1998. Night discourse: producing/consuming meaning on the street. In: Fyfe, N. (ed.). Images of the street: planning, identity and control in public space. London: Routledge, pp. 261-271. Crozier, M. 1964. The bureaucratic phenomenon. Chicago: University of Chicago press. Dabbs, J. & Stokes, N. 1975. Beauty is power. the use of space on the sidewalk. Sociometry 38(4): 551-557. Darulová, J. 2003. Funkcie promenády - korza v malom meste. Český lid 90(3): 251256. Davis, M. 1990. City of quartz: excavating the future of Los Angeles. London: Verso. de Certeau, M. 1984. The Practice of everyday life. Berkeley: University of California press. de Certeau, M. 1996. Vynalézání každodennosti. In: Mayer, F., Bensa, A. & Hubinger, V. (eds.). Cahiers du CEFRES No. 10, Antologie francouzských společenských věd: Město. Praha: CEFRES, pp. 78-96. Debies-Carl, J. & Huggins, C. 2009. „City air makes people free”: a multi-level, crossnational analysis of self-efficacy. Social psychology quarterly 72(4): 343-364. Denzin, N. 1989. Interpretive interactionism. London: Sage. Denzin, N. & Lincoln, Y. (eds.). 1998. Strategies of qualitative inquiry. London: Sage. Ditton, J. 2000. Crime and the city: public attitudes towards open-street CCTV in Glasgow. The British journal of criminology 40(4): 692-709. Dixon, J., Levine, M. & McAuley R. 2006. Locating impropriety: street drinking, moral order and the ideological dilemma of public space. Political psychology 27(2): 187-206. Domosh, M. 1998. Those „gorgeous incongruities”: polite politics and public space on the streets of nineteenth-century New York. Annals of the association of American geographers 88(2): 209-226.
165
Doran, B. & Lees, B. 2005. Investigating the spatiotemporal links between disorder, crime, and the fear of crime. The professional geographer 57(1): 1-12. Douglas, M. 1984. Purity and danger: an analysis of the concepts of pollution and taboo. London: ARK. Droumeva, M. 2004. The music must always play: redefining the public and private. Soundscape: The Journal of Acoustic Ecology 5(2): 23-25. Durkheim, E. 2004. The cultural logic of collective representations. In: Lemert, C. (ed.). Social theory: the multicultural and classic readings. Boulder: Westview Press, pp. 90-99. Elias, N. 2007. O procesu civilizace. Praha: Argo. Fainstein, S. 2004. Cities and diversity: should we want it? Can we plan for it? Urban affairs review 41(1): 3-19. Featherstone, M. 1998. The flâneur, the city and virtual public life. Urban studies 35(5-6): 909-925. Feeley, M. & Simon, J. 1994. Acturarial justice, the emerging new criminal law. In: Nelken, D. (ed.). The futures of criminology. London: Sage. Ferraro, K. & LaGrange, R. 1987. The Measurement of Fear of Crime. Sociological inquiry 57: 70-101. Flint J. 2006. Surveillance and exclusion practices in the governance of access to shopping centres on periphery estates in the UK. Surveillancee & society 4(1-2): 5268. Flusty, S. 2001. The Banality of interdiction: surveillance, control and the displacement of diversity. International journal of urban and regional research 3(25): 658-664. Foucault, M. 2000. Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení. Praha: Dauphin. Franzén, M. 2001. Urban order and the preventive restructuring of space: the operation of border controls in micro space. The sociological review 2(49): 202-218. Franzén, M. 2002. A weird politics of space: Sergels Torg, Stockholm (round one). Urban studies, 39(7): 1113-1128. Frevel, B. 2006. Urban safety: editorial. German policy studies 1(3): 1-18. Friedelbaum, S. 1999. Private property, public property: shopping centers and expressive freedom in the states. Albany law review 62: 1229-1263. Frieden, B. & Sagalyn, L. 1990. Downtown inc.: how America rebuilds cities. Cambridge MA: MIT press.
166
Gaetz, S. 2004. Safe streets for whom? Homeless youth, social exclusion, and criminal victimization. Canadian journal of criminology and criminal justice 46(4): 423-448. Galčanová, L. 2004. Nakupování v hypermarketech – výlety do nákupních center. Bakalářská práce, Masarykova univerzita. Gehl, J. & Gemzoe I. 2002. Nové městské prostory. Šlapanice: Era. Gestring, N., Maibaum, A., Siebel, W., Sievers, K. & Wehrheim, J. 2005. Verunsicherung und Einhegung - Fremdheit in öffentlichen Räumen. In: Glasze, G., Pütz, R. & Rolfes, M. (eds.). Diskurs - Stadt - Kriminalität. Bielefeld: Transcript, pp. 223-252. Goffman, E. 1956. The presentation of self in everyday life. Edinburgh: University of Edinburgh. Goffman, E. 1963. Behavior in public places. New York: Free Press. Goffman, E. 1967. Interaction ritual: essays on face-to-face behavior. New York: Anchor books doubleday & company. Goffman, E. 1971. Relations in public: microstudies of the public order. New York: Basic books. Goldberger, P. 1996. The rise of the private city. In: Vittullo, M. (ed.). Breaking away: the future of cities. New York: The twentieth century fund, pp. 101–138. Gorter, C., Nijkamp, P. & Klamer, P. 2003. The attraction force of out-of-town shopping malls: a case study on run-fun shopping in the Netherlands. Tijdschrift voor economische en sociale geografie 94(2): 219-229. Goss, J. 1993. The „magic of the mall“: an analysis of form, function, and meaning in the contemporary retail built environment. Annals of the Association of American geographers 83(1): 18-47. Goss, J. 1999. Once-upon-a-time in the commodity world: an unofficial guide to the mall of America. Annals of the Association of American geographers, 89(1): 45-75. Graham, L. 1995. On the line at Subaru-Isuzu: the Japanes model and the American worker. Ithaca: ILR press. Greplová, Z. 2011. Nákupní centra v České Republice – regionálně-ekonomická analýza. Diplomová práce: Masarykova univerzita. Guy, C. 1998. Controlling new retail spaces: the impress of planning policies in Western Europe. Urban studies 25(5-6): 953-979. Habermas, J. 2000. Strukturální přeměna veřejnosti: zkoumání jedné kategorie občanské společnosti. Praha: Filosofia. Haggerty, K. & Ericson R. 2000. The surveillant assemblage. British journal of sociology 51(4): 605-622.
167
Hammersley, M. & Atkinson, P. 2007. Ethnography: principles in practice. London: Routledge. Harvey, D. 2001. Spaces of capital: towards a critical geography. Edinburgh: Edinburgh university press. Havelková, H. 1995. Dimenze „gender“ ve vztahu soukromé a veřejné sféry. Sociologický časopis 31(1): 25-38. Helms, G., Atkinson, R. & MacLeod, G. 2007. Editorial: securing the city: urban renaissance, policing and social regulation. European urban and regional studies 14(4): 267-276. Helten, F. & Fischer, B. 2004. Reactive attention: video surveillance in Berlin shopping malls. Surveillance & society 2(2-3): 323-345. Henderson, M. 1975. Acquiring privacy in public. Urban life and culture 3(4): 446455. Herbert, S. & Brown, E. 2006. Conceptions of space and crime in the punitive neoliberal city. Antipode 38: 755-777. Hier, S. 2003. Probing the surveillant assemblage: on the dialectics of surveillance practices as processes of social control. Surveillance & society 1(3): 399-411. Howell, P. 2001. Sex and the city of bachelors: sporting guidebooks and urban knowledge in nineteenth-century Britain and America. Cultural geographies 8(1): 20-50. Hubbard, P. 2003. Fear and loathing at the multiplex: everyday anxiety in the postindustrial city. Capital & class 80: 51-75. Ibrahim, M. & Wee, N. 2002. The importance of entertainment in the shopping center experience: evidence from Singapore. Journal of real estate portfolio management 8(3): 239-/254. Inglis, D. 2007. Sewers and sensibilities: the bourgeois faecal experience in the nineteenth-century city. In: Steward, J. & Cowan, A. (eds.). The city and the senses: urban culture since 1500. Aldershot: Ashgate, pp. 105-130. Jackson, P. 1998. Domesticating the street: the contested spaces of the high street and the mall. In: Fyfe, N. (ed.). Images of the street: planning, identity and control in public space. London: Routledge, pp. 173-188. Jacobs, J. 1975. Smrt a život amerických velkoměst. Praha: Odeon. Jayne, M., Holloway, S., Valentine, G. 2006. Drunk and disorderly: alcohol, urban life and public space. Progress in human geography 30(4): 451-468. Karp, D. 1973. Hiding in pornographic bookstores: a reconsideration of the nature of urban anonymity. Journal of contemporary ethnography 1: 427-451.
168
Kärrholm, M. 2005. Territorial complexity in public spaces. Nordisk Arkitekturforskning 1: 99-114. Kärrholm, M. 2007. The materiality of territorial production: a conceptual discussion of territoriality, materiality and the everyday life of public space. Space and culture 10(4): 437-453. Kärrholm, M. 2008. The territorialisation of a pedestrian precinct in Malmö: materialities in the commercialisation of public space. Urban studies 45(9): 19031924. Klauser, F. 2004. A comparison of the impact of protective and preservative video surveillance on urban territoriality: the case of Switzerland. Surveillance & society 2(2-3): 145-160. Klusáková L. & Ettlerová K. 2003. Korzo v životě českých a moravských měst první poloviny 20. století. Český lid 90(3): 229-250. Kohn, M. 2004. Brave new neigborhoods: the privatization of public space. New York: Routledge. Koskela, H. 2000. „The gaze without eyes”: video-surveillance and the changing nature of urban space. Progress in human geography 24(2): 243-265. Koželouh, J. 2010. Environmentální dopady prostorové expanze nákupních řetězců v České Republice. Rigorózní práce, Masarykova univerzita. Kuhn, T. 1962. The structure of scientific revolutions. Kunc, J., Frantál, B. & Tonev, P. 2011. Nákupní spád a vybrané nákupní zvyklosti návštěvníků Galerie Vaňkovka. In: Klímová, V. & Žítek, V. (eds.). Sborník příspěvků z XIV. Mezinárodního kolokvia o regionálních vědách. Brno: Masarykova univerzita, pp. 47-55. Lambert, J. 2005. Towards a pan-european shopping centre standard – a framework for international comparison. New York: International council of shopping centers. Latour B. 2005. Reassembling the social: an introduction to actor-network-theory. Oxford: Oxford university press. Laurier, E. & Philo, C. 2006. Cold shoulders and napkins handed: gestures of responsibility. Transactions of the Institute of British geographers 31: 193-207. Lees, L. 1997. Ageographia, heterotopia, and Vancouver’s new public library. Environment and planning D 15(3): 321-347. Lefebvre, H. 2003. The production of space. Oxford: Blackwell. Lehtonen, T. & Mäenpää, P. 1997. Shopping in the East centre mall. In: Falk, P. & Campbell, C (eds.). The shopping experience. London: Sage, pp. 136-165. Lii, D. 1998. Social spheres and public life. Theory, culture & society 15(2): 115-135.
169
Loader, I. 1999. Consumer culture and the commodification of policing and security. Sociology 33(2): 373-392. Lockton, D., Harrison, D. & Stanton, N. 2010. The Design with Intent method: a design tool for influencing user behaviour. Applied ergonomics 41(3): 382-392. Lofland, L. 1972a. Self-management in public settings: part I. Urban life and culture 1: 93-108. Lofland, L. 1972b. Self-management in public settings: part II. Urban life and culture 1: 217-231. Lofland, L. 1973. A World of strangers: order and action in urban public space. Prospect Heights: Waveland. Lofland, L. 1983. Understanding urban life: the Chicago legacy. Urban life 11(4): 491511. Lofland, L. 1989. Social life in the public realm: a review. Journal of contemporary ethnography 17(4): 453-482. Lomell, H. 2004. Targeting the unwanted: video surveillance and categorical exclusion in Oslo, Norway. Surveillance & society 2(2/3): 346-360. Loukaitou-Sideris, A. & Ehrenfeucht, R. 2009. Sidewalks: conflict and negotiation over public space. Boston: MIT press. Low, S. 1996. The anthtopology of cities: imagining and theorizing the city. Annual review of anthropology 25: 383-409. Low, S. 2001. The edge and the center: gated communities and the discourse of urban fear. American anthropologist 103(1): 45-58. Lugosi, P. 2006. Between overt and covert research: concealment and disclosure in an ethnographic study of commercial hospitality. Qualitative inquiry 12(3): 541-561. Lupton, D. & Tulloch, J. 1999. Theorizing fear of crime: beyond the rational/irrational opposition. British journal of sociology 50(3): 507-523. Luther, D. 2003. Fenomén korzo. Pokus o revitalizáciu korza v Bratislave. Český lid 90(3): 257-266. Mallett, S. 2004. Understanding home: a critical review of the literature. The sociological review 52(1): 62-89. Malone, K. 2002. Street life: youth, culture and competing uses of public space. Environment and urbanization 14(2): 157-168. Manzo, J. 2005. Social control and the management of „personal“ space in shopping malls. Space and culture 8(1): 83-97. Martinais, E. & Bétin, C. 2004. Social aspects of CCTV in France: the case of the city centre of Lyons. Surveillance & society. 2(2-3): 361-375.
170
Matějů, M. 2003. Město a veřejný prostor. Český lid 90(3): 225-228. Matoušek, P. 2010. Zákaz prostituce městskou vyhláškou: kdo, co, jak a kým je zakazováno/regulováno. In: Marková, D. (ed.). Sexuality III.: Zborník vedeckých príspevkov. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, pp. 74-90. Matthews, H., Taylor, M., Percy-Smith, B. & Limb, M. 2000. The unacceptable flâneur: the shopping mall as a teenage hangout. Childhood 7(3): 279-294. McCormick, J. 2006. Designing against crime. Parks & recreation 41(5): 34-38. Merton, R. 2000. Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství. Milgram, S. 1970. The experience of living in cities. Science 167(3924): 1461-1468. Mitchell, D. 1995. The end of public space? People's park, definitions of the public, and democracy. Annals of the association of american geographers 85(1): 108-133. Mitchell, D. 1997. The annihilation of space by law: the roots and implications of anti-homeless laws in the United States. Antipode 29(3): 303-335. Mitchell, D. & Staeheli, L. 2009. Public space. In: Kitchin, R. & Thrift, N. (eds.). International encyclopedia of human geography. Oxford: Elsevier, pp. 511-516. Moscovici, S. 1988. Notes towards a description of social representations. Journal of European social psychology 18(3): 211–250. Moser, G. & Corroyer, D. 2001. Politeness in the urban environment: is city life still synonymous with civility? Environment and behavior 33(5): 611-625. Müller, C. & Boos, D. 2004. Zurich main railway station: a typology of public CCTV systems. Surveillance & society 2(2-3): 161-176. Nawrath, M. 2003. Plánovací víkend: příručka pro společné plánování veřejných prostranství. Brno: Nadace Partnerství. Németh, J. 2009. Defining a public: the management of privately owned public space. Urban studies 46(11): 2463-2490. Newman, O. 1972. Defensible space: crime prevention through urban design. New York: Macmillan. Newman, J. & McAuley, C. 1977. Eye contact with strangers in city, suburb, and small town. Environment and behavior 9: 547-558. Nissen, S. 2008. Urban transformation: from public and private spaces to spaces of hybrid character. Sociologický časopis 44(6): 1129-1149. Özsoy, M. 2010. User preferences on transformation of shopping centres into private urban public spaces: the case of Izmir, Turkey. African journal of business management 4(10): 1990-2005.
171
Panelli, R., Nairn, R., Atwool, K. & McCormack, J. 2002. „Hanging out“: print media constructions of young people in „public space“. Youth studies Australia 21(4): 3848. Pachirat, T. 2011. Every twelve seconds: industrialized slaughter and the politics of sight. New Haven: Yale university press. Park, R. & Burgess, E. 1967. The city. Chicago: University of Chicago press. Pétonnet, C. 1996. Anonymita aneb ochranná slupka. In: Mayer, F., Bensa, A. & Hubinger, V. (eds.). Cahiers du CEFRES No. 10, Antologie francouzských společenských věd: Město. Praha: CEFRES, pp. 106-121. Phillips, T. & Smith, P. 2003. Everyday incivility: towards a benchmark. Sociological review 51(1): 85–108. Phillips, T. & Smith, P. 2006. Rethinking urban incivility research. Urban studies 43(5-6): 879-901. Pospěch, P. 2012a. Městský veřejný prostor: interpretativní přístup. Sociologický časopis (v tisku). Pospěch, P. 2012b. Město pro rodinu: konstrukce „rodinného prostoru“ v nákupním centru. In: Ferenčuhová, S., Galčanová, L. & Vacková B. (eds.). Třetí město (v tisku). Ritzer, G. 2003. Islands of the living dead. American behavioral scientist 47(2): 119136. Růžička, M. 2006. Geografie sociální exkluze. Sociální studia 3(2): 117-132. Rybczynski, W. 1993. The new downtowns. Atlantic monthly 271(5): 98-106. Saetnan, A., Lomell, H. & Wiecek, C. 2004. Controlling CCTV in public spaces: is privacy the (only) issue? Surveillance & society 2(2-3): 396-414. Salcedo, R. 2003. When the global meets the local at the mall. American behavioral scientist 46(8): 1084-1103. Sampson, R. & Raudenbush, S. 2004. Seeing disorder: neighborhood stigma and the social construction of „broken windows“. Social psychology quarterly 67: 319-342. Sandercock, L. 2003. Toward cosmopolis: utopia as construction site. In: Campbell, S. & Fainstein, S. (eds.). Readings in planning theory. Oxford: Blackwell, pp. 401410. Scheper-Hughes, N. 2004. Parts unknown: undercover ethnography of the organstrafficking underworld. Ethnography 5(1): 29-37. Schwartz, B. 1968. The social psychology of privacy. American journal of sociology 73(6): 741-752. Sennett R. 1986. The fall of public man. London: Faber and Faber.
172
Sewell, J. 2000. Gendering the spaces of modernity: women and public space in San Francisco, 1890-1915. PhD dissertation, University of California Berkeley. Shearing, C. & Stenning, P. 1983. Private security: implications for social control. Social problems 30(5): 493-505. Shields, R. 1989. Social spatialisation and the built environment: the West Edmonton Mall. Environment and Planning D 7(1): 147-164. Siebel, W. & Wehrheim, J. 2006. Security and the urban public sphere. German policy studies 3(1): 19-46. Simmel, G. 1910. How is society possible? American journal of sociology 16: 372391. Simmel, G. 1950. The metropolis and mental life. In: Wolff, K. (ed.). The sociology of Georg Simmel. Glencoe: The free press, pp. 409-426. Smith, N. 1996. The new urban frontier: gentrification and the revanchist city. London: Routledge. Smith, G. 2004. Behind the screens: examining constructions of deviance and informal practices among CCTV control room operators in the UK. Surveillance & society 2(2/3): 376-395. Snow, D. & Mulcahy, M. 2001. Space, politics, and the survival strategies of the homeless. American behavioral scientist 45(1): 149-169. Sorkin, M. (ed.) 1992. Variations on a theme park: the new American city and the end of public space. New York: Hill and Wang. Staeheli, L. & Mitchell, D. 2006. USA's destiny? Regulating space and creating community in American shopping malls. Urban studies 43(5-6): 977-992. Staeheli, L. & Mitchell, D. 2007. Locating the public in research and practice. Progress in human geography 31(6): 792-811. Staeheli, L. & Thompson, A. 1997. Citizenship, community, and struggles for public space. Professional geographer 29(1): 28-38. Stachová, J. 2004. Výzkum evropského veřejného prostoru. Sociologický časopis 40(4): 559-560. Sterne, J. 1997. Sounds like the Mall of America: programmed music and the architectonics of commercial space. Ethnomusicology 41(1): 22-50. Sterne, J. 2005. Urban media and the politics of sound space. Sound in art and culture: a special issue of Open: Cahier on art and the public domain [online]. Dostupné z http://www.skor.nl/article-2853-en.html [cit.17.4.2012]. Stone, G. 1954. City shoppers and urban identification: observations on the social psychology of city life. The American journal of sociology 60: 36-45.
173
Strohmayer, U. 2007. Engeneering vision in early modern Paris. In: Steward, J. & Cowan, A. (eds.). The city and the senses: urban culture since 1500. Aldershot: Ashgate, pp. 75-94. Šrubař, I. 1993. Sociální jednání a sociální řád. S-obzor 2(4): 5-17. Šubrt, J. & Balon, J. 2010. Soudobá sociologická teorie. Praha: Grada. Tabboni, S. 1995. The stranger and modernity: from equality of rights to recognition of difference. Thesis eleven 43: 17-27. Tonkiss, F. 2003. The ethics of indifference. Community and solitude in the city. International journal of cultural studies 6(3): 297-311. Trondsen, N. 1976. Social control in the art museum. Journal of contemporary ethnography 5(1): 105-119. Vacková, B. 2010. Prostor, moc a utopie: ideální město a jeho společnost. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU. Valentine, G. 1998. Food and the production of the civilised street. In: Fyfe, N. (ed.). Images of the street: planning, identity and control in public space. London: Routledge, pp. 189-200. Valentine, G. 2008. Living with difference: reflections on geographies of encounter. Progress in human geography 32(3): 323-337. Valverde, M. 2009. Laws of the street. City & society 21(2): 163-181. Vaz, P. & Bruno, F. 2003. Types of self-surveillance: from abnormality to individuals „at risk“. Surveillance & society 1(3): 272-291. Voyce, M. 2006. Shopping malls in Australia. The end of public space and the rise of „consumerist citizenship”? Journal of sociology 42(3): 269-286. Wakefield, A. 2005. The public surveillance function of private security. Surveillance & society 2(4): 529-545. Wehrheim, J. 2003. Technische Konstruktion urbaner Ordnung. In: Menzel, B. & Ratke, K. (eds.). Grenzenlose Konstruktivität? Opladen: Leske & Budrich, pp. 191207. Wehrheim, J.2007. Die Ordnung der Mall. In: Wehrheim, J. (ed.). Shopping Malls: soziologische Betrachtungen eines neuen Raumtyps. Wiesbaden: VS Verlag, pp. 277294. White, R. & Sutton, A. 1995. Crime prevention, urban space and social exclusion. Journal of sociology 1(31): 82-99. Whyte, W. 1980. The Social life of small urban places. Washington DC: The conservation foundation.
174
Williams, P., Hubbard, P., Clark, D. & Berkeley, D. 2001. Consumption, exclusion and emotion: the social geographies of shopping. Social & cultural geography 2(2): 203-220. Williamson, K. 2002. Civility proxies and social tolerance in American marketplaces. Sociological inquiry 72(3): 486-499. Wilson, J. & Kelling, G. 1982. Broken windows: the police and neigborhood safety. Atlantic monthly 249(3): 29-38. Winch, P. 2004. Idea sociální vědy a její vztah k filosofii. Brno: CDK. Wirth, L. 1938. Urbanism as a way of life. American journal of sociology 44(1): 1-24. Wolfinger, N. 1995. Passing moments: some social dynamics of pedestrian interaction. Journal of contemporary ethnography 24(3): 323-340. Woolley, H. 2003. Excluded from streets and spaces? Sheffield online papers in social research. Sheffield: University of Sheffield [online]. Dostupné z http://www.sheffield.ac.uk/polopoly_fs/1.71417!/file/woolley.pdf [Cit. 17.4.2012]. Zukin, S. 1995. The Cultures of cities. Oxford and Cambridge, MA: Blackwell. Zukin, S. 1998. Urban lifestyles: diversity and standardisation in spaces of consumption. Urban studies 35(5-6): 825-839. Citovaná legislativa: Zákon č. 84/1990 Sb. Zákon č. 200/1990 Sb. Zákon č. 128/2000 Sb. Zákon č. 258/2000 Sb. Zákon č. 379/2000 Sb. Obecně závazná vyhláška města Brna č. 5/2010 Obecně závazná vyhláška města Brna č. 6/2010 Obecně závazná vyhláška města Rotavy č. 4/2011
175
Další zdroje: Aggelis S. (ed.) 2004. Conversations with Ray Bradbury. Jackson: University press of Mississippi. Balzac, H. 1958. Ztracené iluse. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Bortlíčková, A. 2011. V ostravském shopping parku řádili radikálové hardbass. Novinky.cz 19.6.2011 [online]. Dostupné z http://www.novinky.cz/krimi/236643-v-ostravskem-shopping-parkuradili-radikalove-hardbass.html [Cit. 17.4.2012]. City Park. (n.d.). City Park Jihlava: Diskuzní fórum [online]. Dostupné z http://www.citypark.cz/?page=diskusni-forum [Cit. 17.4.2012]. European comission. 2007. The European public space observatory – assembling information that allows the monitoring of the European public space. Luxembourg: Office for official publications of the Europan communities. Dostupné z http://cordis.europa.eu/documents/documentlibrary/82608301EN6.pdf [Cit. 17.4.2012]. Flaubert, G. 1973. Paní Bovaryová. Praha: Odeon. Forró, M. 2010a. Brnem prošli hudebníci. Na protest proti vyhláškám. Brněnský deník 4.6.2010 [online]. Dostupné z http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/brnem-prosli-hudebnici-naprotest-proti-vyhlaskam.html [Cit. 17.4.2012]. Forró, M. 2010b. Brno vyhovělo muzikantům. Upravilo vyhlášku o žebrání. Brněnský deník 16.6.2010 [online]. Dostupné z http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/radni-zmenili-vyhlasku-ozebrani-ve-prospech-hudeb.html [Cit. 17.4.2012]. Ghanem, J. & Chmelíková, K. 2008. Studenti brněnské žurnalistiky kvůli kritice násilí vyrazili do ulic. iDNES.cz 8.12.2008 [online]. http://brno.idnes.cz/studenti-brnenske-zurnalistiky-kvuli-kritice-nasili-vyrazili-doulic-1md-/brno-zpravy.aspx?c=A081208_192707_brno_dmk [Cit. 17.4.2012]. ICSC. (n.d.). Shopping center definitions [online]. Dostupné z http://www.icsc.org/srch/lib/SCDefinitions.php [Cit. 17.4.2012]. Incoma. 2010. Nákupní centra bojují o zákazníky. Tisková zpráva společnosti Incoma GfK 1.3.2010 [online]. Dostupné z http://www.incoma.cz/cz/ols/reader.aspx?msg=1071&lng=CZ&ctr=203 [Cit. 17.4.2012]. Kozumplík, M. 2010. Chrámy konzumu budiž pochváleny. Instinkt 43(10): 20-25. Lawes Consulting. 2008. The power of 3: mall advertising in the UK. [online]. Dostupné z http://www.lawes-consulting.com/files/PowerOf3.pdf [Cit. 17.4.2012].
176
Lee, L. 1983. Jablečné víno s Rozárkou. Praha: Odeon. Měchurová, B. 2011. Labyrint z těl v pardubickém obchodním domě rozpustila ochranka. iDNES.cz 23.2.2011 [online]. Dostupné z http://pardubice.idnes.cz/labyrint-z-tel-v-pardubickem-obchodnimdome-rozpustila-ochranka-p85-/pardubice-zpravy.aspx? c=A110223_172247_pardubice-zpravy_meb [Cit. 17.4.2012]. Nohavica, J. 2011. Co mě zaujalo. 10.3.2011 [online]. Dostupné z http://www.nohavica.cz/cz/tvorba/co_me_zaujalo/_zaujalo_index.htm [Cit. 17.4.2012]. Sartre, J.-P. 2007. Nausea. New York: New directions. Svoboda, P. 2011. Hymna zněla nákupním centrem, než přijela policie. Týden 8.3.2011. [online]. Dostupné z http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/hymna-znela-nakupnim-centremnez-prijela-policie_195788.html [Cit. 17.4.2012]. Šindlerová, D. 2011. Organizátoři Prague Pride se ohradili vůči hanlivým výrokům Klausova vicekancléře. Mediafax 9.8.2011 [online]. Dostupné z http://www.mediafax.cz/domaci/3264654-Organizatori-Prague-Pridese-ohradili-vuci-hanlivym-vyrokum-Klausova-vicekanclere [Cit. 17.4.2012]. Šromová, E. 2008. Abeceda veřejného prostranství. Moderní obec 14(1): příloha. Tauberová, D. 2011. U kávy v obchodních centrech se kouří dál, i přes zákaz. Olomoucký deník 6.1.2011 [online]. Dostupné z http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/u-kavy-v-obchodnichcentrech-se-kouri-dal-i-pres-z.html [Cit. 17.4.2012]. Wilde, O. 1958. Obraz Doriana Graye. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění.