MASARYKOVA UNIVERZITA. Fakulta sociálních studií. Katedra sociologie

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie

Reprezentace venkovské komunity ve vybraných filmech (bakalářská práce)

Magdaléna Zukalová

Vedoucí práce: Mgr. Pavel Pospěch, Ph.D. UČO studenta: 397571 Studijní obor: Sociologie (bakalářský studijní program) Brno 2014

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a všechny použité zdroje informací jsem uvedla v seznamu literatury.

Magdaléna Zukalová

2

Na tomto místě bych chtěla poděkovat panu Mgr. Pavlu Pospěchovi, Ph.D. za připomínky a rady, které mi během psaní práce poskytl.

3

Obsah Úvod .................................................................................................................................... 5 1. Teoretická část ............................................................................................................... 6 1.1 Populární kultura a populární diskurs ............................................................... 6 1.2 Vymezení rurality .............................................................................................. 7 1.3 Venkov jako sociální reprezentace .................................................................... 9 1.4 Venkovská komunita ......................................................................................... 10 2. Metodologická část ....................................................................................................... 13 2.1 Výzkumný cíl a výzkumná otázka .................................................................... 13 2.2 Konstrukce a definice zkoumaného vzorku ...................................................... 13 2.2.1 Zdůvodnění rozhodnutí ........................................................................... 14 2.2.2 Slavnosti sněženek .................................................................................. 14 2.2.3 Vesničko má středisková ......................................................................... 14 2.3 Použité metody analýzy .................................................................................... 15 2.3.1 Kvalitativní výzkum ................................................................................ 15 2.3.2 Glaser-Straussova metoda ....................................................................... 16 3. Analytická část............................................................................................................... 18 3.1 Slavnosti sněženek ............................................................................................ 18 3.1.1 Stručný obsah filmu................................................................................. 18 3.1.2 Analýza klíčových situací ....................................................................... 19 3.2 Vesničko má středisková ................................................................................... 28 3.2.1 Stručný obsah filmu................................................................................. 28 3.2.2 Analýza klíčových situací ....................................................................... 28 3.3 Shrnutí analýzy .................................................................................................. 36 Závěr.................................................................................................................................... 40 Bibliografie.......................................................................................................................... 42 Jmenný rejstřík .................................................................................................................... 44 Anotace a klíčová slova....................................................................................................... 45 4

Úvod Když se řekne venkov či vesnice, člověku se vybaví nejrůznější atributy, které má s tímto termínem spojené. Může to být něco na způsob čerstvého vzduchu a krásné přírody, od představy o špatném spojení se zbytkem světa a nízké hustoty osídlení až po nízkou volební účast či nevzdělanost. Lidé, kteří přímo nežijí na venkově a ani ho nenavštěvují, si představu o jeho fungování vytváří díky reprezentacím, které jsou mu předkládány. Z médií, filmů, knih a podobně. Sociální reprezentace totiž člověku právě tyto představy zprostředkovávají a to mu pak umožňuje vytvořit si obraz o fungování něčeho, s čím se osobně nesetkává. Reprezentace zároveň ale i mínění společnosti odráží. V jistém smyslu je můžeme považovat za svědectví o určité době, místě či problematice. A tato úvaha se stala náplní mé práce. Co se skutečně můžeme o venkovském prostředí a společnosti zde žijící dozvědět prostřednictvím určité sociální reprezentace? Jak je venkov reprezentován? A jaké jsou v reprezentacích zastoupeny hodnoty charakteristické pro venkovskou společnost? K provedení této analýzy jsem se rozhodla použít media filmů natočených u nás, právě kvůli zobrazení českého venkovského světa. S výběrem konkrétních snímků mi pomohlo malé množství respondentů a nakonec jsem se dobrala ke dvěma titulům. Jde o filmy Slavnosti sněženek a Vesničko má středisková. Cílem mé práce je analyzovat tyto filmy a to za použití alternativní metodologie pro obsahovou analýzu kvalitativních dat a tou je Glaser-Straussova metoda konstantního srovnávání. Před provedením samotné analýzy bylo nutné zúžit si výzkumný cíl, kterým se budu zabývat. Konkrétně mě zajímá, jak je zobrazována pospolitost lidí na vesnici, jaké vztahy mezi nimi působí a jak se společenství lidí žijících na venkově projevuje. Moje hlavní výzkumná otázka tedy zní: Jak je ve vybraných filmech reprezentována venkovská komunita? Na závěr svého zkoumání předkládám shrnutí charakteristik, se kterými jsem se při analyzování setkala a doufám, že se mi podaří najít jisté sjednocující atributy, které bude možné obecně v reprezentacích s touto tématikou nacházet.

5

1. Teoretická část 1.1 Populární kultura a populární diskurs Populární kultura je typ kultury, který je charakteristický pro soudobou společnost. Podle Graziana spočívá populární kultura v produkci, spotřebě a poznání v rámci kontextu řady překrývající se sociálních vztahů. Populární kultura je ze své podstaty kolektivní činnost, která probíhá v rámci uměleckých světů a její podstatou je předávání kulturních hodnot mezi co nejširší vrstvu spotřebitelů. Je to kultura široce oblíbená a také rozšířená a v souvislosti s tím jde nejlépe demonstrovat v tržní ekonomice skrze komerční úspěch. Populární kultura často odkazuje na mediální produkty, které jsou známy po celém světě a je na ně často pohlíženo jako triviální a laciné. Tyto produkty mají oslovit co nejširší skupinu lidí, k čemuž dochází například prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků (Grazian 2010: 7-21). Současná společnost většinou vyrábí a spotřebovává v masovém měřítku. Existence hromadných sdělovacích prostředků je produktem této situace a zároveň i aktivním nástrojem jejího utváření. Rozvoj masové kultury však do určité míry omezuje individuální kulturní potřeby a projevy a mimo to také produkuje méně náročné žánry (i obsahy), což je často předmětem kritiky této masové kultury. Moderní masmédia v současné době sestávají z celého komplexu nejrůznějších typů médií – od tisku a novin, přes rozhlas, televizi a film po nová digitální média a interaktivní kyberprostor. Pochopit dopad těchto nových forem digitálních médií je podle Anthony Giddense složitým, avšak důležitým úkolem sociologie do budoucna (Giddens 2013: 710). Populární kultura prostupuje každodenním životem společnosti a média se tak člověku stala průvodcem v moderním světě. Média v populární kultuře mají sklon některé aktéry příběhů znázorňovat určitým ustáleným způsobem, čímž se pak vytváří jejich mediální reprezentace, které se mohou odlišovat od reálné charakteristiky aktérů. A právě proto je důležité jejich medializovanou podobu zkoumat a sledovat. Jednotlivé typy postav můžou být v rámci média opakovaně prezentovány v určitých situacích, ve vztahu k daným tématům a událostem, které rámují vyznění jejich mediální reprezentace (Trampota 2006: 91). Jako populární diskursy jsou brány takové diskursy, které jsou nějakým způsobem vytvářeny a šířeny v rámci různých kulturních struktur, jako je umění, literatura a vlastně všechny další formy médií. Pořady v televizi, články a reklamy v tisku a další jiné varianty zobrazení jsou vytvářeny s cílem oslovit lidi a dostat se k co nejširší veřejnosti a to od lokálních až po 6

internetové úrovně. Populární diskurs muže být kombinací komerční, umělecké, ideologické nebo politické motivace a je postaven na mnohem systematičtějším způsobu reflexivity nežli jiné typy diskursů (Jones 1995: 38).

1.2 Vymezení rurality Venkovský prostor, stejně jako jiné další typy míst (město, předměstí atd.), můžeme definovat pomocí společensko-prostorových charakteristik. Deskriptivní vymezení pojmu venkova je takové, které vychází z měřitelných a pozorovatelných znaků, jde tedy o empirický přístup. Nejznámější a nejrozšířenější příklad takového vymezení je „Index of rurality“ od Paula Clokeho. Cloke vypracoval klasifikační schéma založené na šestnácti proměnných, které zahrnují položky ohledně zaměstnanosti, populace, migrace, bytových podmínek, využívání půdy a odlehlosti. Ze získaného skóre se pak analytickým výpočtem určil stupeň rurality. Kromě této verze, existuje celá řada definic různých autorů, kteří toto své deskriptivní vymezení staví na rozličných aspektech socio-prostorových podmínek, podle toho, co sami považují za podstatu rurality. Na základě toho se pak určité vymezení rurality soustředí na dané typy plánovacích a akademických účelů. Jednotlivá vymezení rurality se tedy vztahují na specializované využití – například statistické vymezení je zaměřeno na socio-ekonomické studie, zemědělské definice na využití půdy, hustota zalidnění zase na poskytování služeb a podobně. Za mezník sociologického studia venkova je považováno dílo Sokorina a Zimmermana Principles of Rural-Urban Sociology z roku 1929. Ti rozlišovali mezi jednoduchou a složitou definicí toho, co považovali za rurální a urbánní světy. Tvrdili, že ani velikost obce, nebo hustota obyvatelstva či nazývání některých uskupení jako město, vesnice a otevřená krajina – žádné z těchto obvyklých kritérií není samo o sobě dostačující k tomu, aby mohlo být vědecky přijatelné k vymezení města či venkova (Sokorin, Zimmerman 1929: 13). Tvrdili, že sociologové zabývající se ruralitou by se měli soustředit spíše na kombinace různých přístupů. Dále udělali výčet prvků, které by měly být vzaty v úvahu při vymezování rurálního prostředí a to: povolání, životní prostředí, velikost obce, hustota obyvatelstva, homogenita obyvatel, sociální a územní mobilita, pracovní mobilita, migrace, sociální stratifikace a systémy sociální interakce. Později ve své práci ustanovili, že hlavním kritériem venkovské společnosti nebo populace je povolání, zaměřené na sběr a pěstování rostlin a zvířat. V tomto aspektu se tedy v sociologii venkovského prostředí dostala na první místo sociologie určité profesní skupiny, a to sociologie povolání v oblasti zemědělství. Tento 7

sloučený pohled byl na nějaký čas velmi vlivný a stal se opakovaným námětem v mnoha učebnicích sociologie venkova a dalších pracích (Bell 2007: 406). Tyto a podobné deskriptivní metody však pouze popisují ruralitu, ovšem nedokáží ji přesně definovat a vymezit. K určení venkovského prostředí je třeba totiž věnovat pozornost společenským a kulturním charakteristikám (Halfacree 1993: 24). A právě tyto socio-kulturní aspekty jsou pro moji práci klíčové. Pouze deskriptivní definice by neměla být hlavním předmětem k určení prostředí na venkově a k vymezení společnosti na vesnici podle mého nestačí. Náplní druhého z přístupů k definování rurality je poukazování na to, do jaké míry se lidé odlišují podle prostředí, ve kterém žijí a že tedy postoje a chování venkovského obyvatelstva jsou determinovány zdejší typickou nízkou hustotou zalidnění (Hoggart, Buller 1987). Tento předpokládaný vztah mezi sociálními a prostorovými atributy byl považován za hybnou sílu v uspořádání a rozvoji venkova, nicméně Halfacree uvádí, že se sofistikovanost a charakter této asociace v průběhu let podstatně proměnil (Halfacree 1993: 25). Například Louis Wirth v roce 1938 popisoval urbanismus jako způsob života, který představuje dynamiku, nestabilitu, výraznou sociální mobilitu a neosobní vztahy. A jako protipól k tomuto městskému životnímu stylu definoval ruralismus jako stabilní systém s daným společenským upořádáním, v rámci kterého lidé přicházejí do kontaktu pořád se stejnými lidmi, přitom v různorodých situacích. Tato dichotomie je jednou z mnoha takových, které se snaží odlišit urbanní a non-urbanní uspořádání s cílem zmapovat velmi rychlou sociální změnu. Jak uvádí Phillips a Williams, existuje celá řada autorů, kteří se touto dichotomií v minulosti zabývali. Například Howard S. Becker považoval urbánní kategorii za světskou, kdežto non-urbánní za posvátnou, Durkheim viděl urbánní uspořádání jako příklad organické solidarity, non-urbánní zase jako příklad solidarity mechanické. Tönnies na této dichotomii vystavěl svou teorii Gesellschaft (městská společnost) a Gemeinschaft (venkovská pospolitost). Spencer zobrazoval toto dvojí pojetí na rozporu industrialismu a militarismu, Weber naproti tomu v teorii racionalismu a tradicionalismu a tak dále (Phillips, Williams 1984). Badatelé však brzy přišli na to, že neexistuje takto jednoduchá dichotomie mezi venkovskými a městskými oblastmi, takže namísto toho začali rozlišovat různá společenství odpovídající různým stupňům urbanismu a ruralismu. Studie později odrážely vstupování prostředí (geografický determinismus) do společenských věd, hlavně lidského chování. K vymezení rurality potřebujeme především pochopit smysl prostoru a toho co představuje (Halfacree 1993: 26). Když používáme koncept venkovského prostoru, nesmíme na něj nazírat pouze jako na strukturu produkující onen prostor, ale spíše jako na způsob, kterým je tento prostor následně 8

využíván k produkci a kde v podstatě reprodukuje původní příčinné struktury. Aby mohly být venkovské lokality rozpoznány a dále studovány jako konkrétní kategorie, musí být nejprve pozorně vymezeny na základě toho, co je činí venkovskými (Halfacree 1993: 28). A právě to, co činí venkovské prostředí venkovským, se snažím zaznamenat ve své práci. Zabývám se tak nalezením specifických společenských vztahů a kulturních hodnot uvnitř venkovské komunity, abych pomocí těchto klíčových socio-kulturních charakteristik mohla přispět k vymezení rurality.

1.3 Venkov jako sociální reprezentace Reprezentace souží ke zprostředkování určitých jevů a úkazů dalším lidem a to díky využití jazykových i jiných prostředků, například vizuálních. Sociální reprezentace mají zásadní pozici ve studiu kultury, právě protože se významně podílí na produkci určitých významů a předávání sdělení, znaků či obrazů mezi další členy společnosti (Hall 1997: 15). Můžeme také říci, že teorie sociálních reprezentací je taková teorie, která se zabývá vznikem a předáváním přesvědčení sdílených společenskou skupinou či celou společností. A tato sdílená přesvědčení mají důležitou funkci ve vysvětlování reality a společenských činů (Hayesová 1998: 148). Do reprezentací se pochopitelně promítají diskursy a tím produkují určitý význam média. V případě mé práce budu analyzovat, jak je diskurs rurality reprezentován ve zvolených médiích a jakého významu zde nabývá. Sociální reprezentaci venkova rozpracoval Keith H. Halfacree ve své stati Locality and social representation: space, discourse and alternative definitions of the rural. Lidé využívají sociální reprezentace kvůli vyrovnání se s komplexitou sociálního světa, kvůli pochopení různorodých jevů ve světě. Reprezentace jsou definovány jako organizované mentální konstrukty, které nás vedou něčemu zřejmému, něčemu, co odpovídá nám známé realitě. Svět je tímto možno si uspořádat, pochopit a zprostředkovat skrze tyto základní poznávací prvky. Sociální reprezentace se skládají z konkrétních představ a abstraktních konceptů uspořádaných kolem figurativního jádra a používáme ve dvou směrech. Za prvé nám umožňují shromažďovat objekty, osoby a události, se kterými se setkáváme a za druhé nám pomáhají uspořádat naše další chování a reakce. Tato „předepsání“ činí naše sociální reprezentace tvořivými s možností přeměňovat se, skrze to, že je používáme v každodenním životě (Halfacree 1993, 29). Sociální reprezentace venkovského prostoru by neměly být vnímány jako volně pohyblivé mentální konstrukty, ale spíše jako aktivní a tvořené skrze procesy sociální komunikace a interakce. Přesnou strukturu sociální 9

reprezentace rurality není snadné vytyčit. Je to kombinace osobních zkušeností a tradičně předávaných domněnek vzešlých z literatury, medií, z působení státu, rodiny, přátel a institucí. Toto poznání je prostorově i sociálně proměnlivé (Halfacree 1993: 33). Na vrcholu sociální reprezentace prostoru rurality stojí „venkovská idyla“, ta je vnímána jako dominantní, neboť představuje venkovský prostor po kognitivní, emocionální a estetické stránce. Tato venkovská idyla v sociálně-prostorovém kontextu je také koncipována kolem figurativního jádra.

1.4 Venkovská komunita Michael M. Bell rozlišuje dva druhy rurality, které můžeme v rámci venkovského života sledovat. Pod prvním pojetím rurality si můžeme představit materiální atributy venkova, jeho prostorové vymezení a jeho definici jako prostoru s nižší hustotou obyvatel, který je spojen s přírodou a dalšími non-urbánními atributy (Bell 2007: 405). Naproti tomu druhá rovina rurality nese sekundární význam, je tím myšlena jistá ideální rovina, kterou venkovský život představuje. Do této kategorie spadají zmíněné sociální reprezentace a celkově podněty asociované s venkovem. Patří sem spojení venkovského života s dalšími atributy, jako jsou třeba potraviny, pěstování plodin, obec, příroda, nespoutaná svoboda nebo třeba mužská patriarchální moc. Také zde můžeme řadit určité rozpory, které jsou s venkovem dlouhodobě spojovány – tím můžou být například pocity prázdnoty a izolace zdejších lidí, špína a nemoci a další potenciální nebezpečí, které může v „divokém“ prostředí číhat (Bell 2007: 409). Tuto dualitu, která rozděluje atributy spojené s venkovem, je dobré mít v průběhu analýzy na paměti. David Bell (2006) rozlišil tři typy venkovských idyl. Jedná se o farmscapes, wildscapes a adventurescapes. Farmscape klade důraz na malebnost a tradici zemědělské krajiny, přírodní wildscape zase vyktesluje krajinu jako velkolepou, předkulturní a nezkrotnou divočinu, a poslední, adventurescape, konstruuje venkov jako dobrodružné dějiště zobrazující divoké motivy s důrazem na fyzickou odolnost člověka a zároveň jeho omezené zkušenosti (Vepsäläinen, Pitkänen 2010: 195). Venkovská idyla bývá popisována jako pozitivní a mýtický obraz mnoha okolních aspektů venkova – životního stylu, komunity a také krajiny, což zdůrazňuje hodnoty přírodního prostředí a také tradiční hodnoty zdejšího sociálního prostředí. Život na venkově je považován za přirozený a prostý a zdejší prostředí je vnímáno jako ideální společnost – stabilní, harmonická, zdravá, bezpečná a vyznačující se vzájemnou spoluprací a podporou jejich členů. V moderních městských společnostech se pro zdejší lidi 10

stal venkov útočištěm od modernity. Strukturální změny, které proběhly v několika minulých desetiletích, výrazně změnily krajinu venkova a ty už proto nadále neodpovídají přehnaně idylickým reprezentacím. Vznikla stále se prohlubující propast mezi socio-ekonomickou realitou současného zemědělského podnikání a rustikální zemědělkou krajinou. Praxe venkova jako místa, určeného pro venkovské činnosti a skutečnou práci, stejně jako tradiční vesnický způsob života a vesnická pospolitost, začíná hrát větší roli v idealistických reprezentacích farmscapes, než opravdová vizuální krajina (Vepsäläinen, Pitkänen 2010: 196). Sociologie venkova se zabývá studiem vesnických komunit a také jejich odlišností od komunit městských. Obecně lze komunitu či pospolitost definovat jako sociální útvar, pro který je charakteristický jednak zvláštní typ společenských vazeb uvnitř, mezi jejími členy a jednak specifické postavení navenek, v rámci širšího sociálního prostředí. Jednoduše vymezit tento pojem hlavními dvěma znaky by se dalo pomocí lokálního společenství a mentální a hodnotové spřízněnosti. Trochu jiným způsobem můžeme komunitu chápat jako místo, v němž lze prožít celý život od narození do smrti a to i bez kontaktu s vnějším nekomunitním okolím. S tím je spojováno přesvědčení, že aktivity komunitního typu jsou provozovány ve zvláštní atmosféře, která není přítomna u vazeb ostatních a která tvoří jakýsi zvláštní svět víceméně oddělený od cizího sociálního světa, který komunitu obklopuje. Ve druhé polovině 19. století je komunita hledána především právě na vesnici, která je symbolem tradičního společenství a která pro část myslitelů této doby představovala přijatelnější variantu uspořádání sociálních poměrů, než se kterou se setkávali v industriální společnosti. (Velký sociologický slovník 1996: 512-514). Howard Newby hovoří o komunitě jako o pevně dané a vázané lokalitě, která je v podstatě lidským sídlem umístěným v rámci konkrétního lokálního teritoria. Zde je však zřejmé, že se nejedná o skutečný sociologický význam slova komunita, protože kromě pozorování že všichni lidé žijí na konkrétním místě, nebere jeho obyvatele vůbec v úvahu. Nebo to, jakým způsobem či zda vůbec nějak jednají vůči sobě navzájem. K tomu je potřeba nahlížet na komunitu jako lokální sociální systém, který by se dal popsat jako soubor sociálních vztahů, které se vyskytují zcela nebo převážně v rámci nějaké lokality. V tomto významu se může termín již více vyskytovat v sociologickém úzu, protože poskytuje jisté indikace ohledně sociálního života v daném místě. O komunitě v tomto smyslu můžeme mluvit, pokud existuje ustavená síť mezi lidmi žijícími v dané lokalitě – například kde každý zná každého (Newby 1980: 13). Lokální prostor v urbanizovaných částech města nemůže být z žádného hlediska vnímán jako komunita (Greer 1962: 103). Venkovská komunita se 11

většinou proto vymezuje v protikladu ke společenství urbánnímu těmito znaky: 1. vyšší mírou vzájemné sociální závislosti; 2. menší variabilitou profesních možností; 3. menší sociální diferenciací a také zúženým prostorem sociální mobility; 4. silnější vazbou na tradici a slabší inklinací k sociální změně; 5. silnější determinací přírodním prostředím (Velký sociologický slovník 1996: 1380).

12

2. Metodologická část Tato část si klade za cíl předestřít základní principy a nástroje, pomocí kterých budu při své analýze postupovat. Nejprve vymezím výzkumné téma své práce, dále představím předmět analýzy, a sice vybraná média, coby zkoumaný vzorek a v poslední pasáži uvedu metodu, prostřednictvím které vybranou analýzu provádím.

2.1 Výzkumný cíl a výzkumná otázka Soustředím se na konstrukci venkovské komunity produkovanou skrze dvě vybraná média a pomocí nich se snažím analyzovat významy vložené do těchto produktů populární kultury. U dvou vybraných filmů se zaměřím na odhalení sociálních rolí a identit na venkově, které se prezentují v různých situacích vzniklých ve filmu, a na základě toho se pokusím odhalit, jaký společenský a kulturní význam je venkovské komunitě připisován a jaký naopak odebrán. Hlavní výzkumná otázka, kterou si kladu tedy zní: Jak je ve vybraných filmech reprezentována venkovská komunita? Abych mohla tuto otázku zodpovědět, budu se v průběhu analýzy zabývat ještě dílčími otázkami, které mi pomohou samotnou analýzu určitým způsobem strukturovat. Podotázky tedy zní následovně: Jaké sociální role jsou prezentovány u ústředních filmových postav a jaké hodnoty jejich přítomnost v médiu odráží? Jak se postavy podílí utváření a fungování venkovské komunity? Jaké klíčové atributy jsou venkovskému prostředí ve filmech připsány a jaké charakteristiky společnosti žijící na vesnici můžeme tím pádem z filmů vyvodit?

2.2 Konstrukce a definice zkoumaného vzorku Výchozím materiálem pro moji analýzu jsou dva české filmy z osmdesátých let a to Slavnosti Sněţenek a Vesničko má středisková. Oba tyto snímky jsou zasazeny do prostředí venkova a

13

svým obsahem mapují venkovskou společnost. Příběhy a vzniklé situace ve filmu odráží zdejší chování a mentalitu lidí, jejich zvyklosti, společenské vztahy a také sociální role.

2.2.1 Zdůvodnění rozhodnutí Pro výběr právě těchto dvou filmů jsem se rozhodla pomocí krátkého průzkumu, který jsem provedla mezi čtyřiceti lidmi ze svého okolí, z nichž přibližně polovina žije na vesnici a druhá polovina ve městě. Takže především rodině, přátelům a známým (případně jejich rodinám) jsem pouze položila dotaz, které dva české snímky podle nich nejlépe vypovídají o dění na venkově. Otázka byla formulována tak, aby uvedli filmy, o kterých si myslí, že reflektují prostředí českého venkova nejreálněji. A díky tomu jsem pak získala dva tituly, které respondenti uváděli nejčastěji. Předpokládám tedy, že právě tato vybraná filmová média zobrazují podle obecnějšího mínění ten „typický venkov“. Kromě toho jsou oba filmy natočeny v době osmdesátých let a za jejich vznikem stojí stejný režisér, a sice Jiří Menzel, což je o to více staví na srovnatelnou úroveň.

2.2.2 Slavnosti sněženek Tento snímek byl natočen v roce 1983 podle stejnojmenné předlohy Bohumila Hrabala vydané v roce 1978 (v sedmdesátých letech se přibližně odehrává příběh knihy a tím pádem i filmu). Zmiňuji to zde z důvodu silné autobiografičnosti díla, předloha je totiž čerpána z autentických životních zkušeností. Jsou zde zobrazeny skutečné postavy a situace, přesto je film převážně komediálního charakteru, využívá hojně nadsázky, komična a grotesknosti, někdy navíc poznamenaných skepsí či silnou melancholií. Děj filmu se odehrává v osadě Kersko, což je část malé obce Hradištko ve Středočeském kraji. Ústřední zápletka filmu se točí kolem dvou mysliveckých spolků a jejich sporu kvůli zastřelenému kanci, s čímž souvisí i následný vývoj filmu. Mimo to zde můžeme vidět řadu jednotlivých epizodních příběhů lidí, kteří zde žijí. Jak jsem již zmínila, většina postav má svůj reálný předobraz ve skutečných lidech.

2.2.3 Vesničko má středisková Tato komedie z roku 1985 je rovněž režisérským počinem Jiřího Menzela. Scénáře se tentokrát ujal Zdeněk Svěrák a tento kus patří mezi nejúspěšnější české filmy osmdesátých let 14

(například byl nominován na Oscara kategorii cizojazyčných filmů). Děj filmu je situován do malé vesnice Křečovice v okrese Benešov ve Středočeském kraji. Přesný čas, ve kterém se děj filmu odehrává, není blíže specifikován, ovšem na základě podnětů, které v něm můžeme sledovat, jde evidentně o osmdesátá léta, tedy přibližně aktuální dobu, ze které scénář a film pochází. Příběh zobrazuje celou řadu specifických postav a jejich vzájemné působení v nejrůznějších typických i méně běžných situacích. Jednotlivé osudy aktérů se proplétají v komických i vážných momentech, které jaksi obohacují hlavní motiv filmu a tím je konfrontace řidiče družstevního náklaďáku pana Pávka s mentálně zaostalým závozníkem Otíkem Rákosníkem. Film určitým způsobem vyzdvihuje idylickou představu venkova a dává ji do kontrastu s hlučným, anonymním a neosobním prostředím velkoměsta (v tomto případě Prahy).

2.3 Použité metody analýzy Tato podkapitola má za cíl objasnit zvolené metody, které jsem se rozhodla použít ve své práci. Zamýšlím se nad tím, co vlastně dělá kvalitativní výzkum a následně hovořím o vybrané Glaser-Straussově metodě.

2.3.1 Kvalitativní výzkum Typ výzkumu, který umožňuje hledat významy v sociálních reprezentacích je výzkum kvalitativní. Při kvalitativním zkoumání totiž můžeme sledovat sociální fenomény a procesy v jejich přirozeném prostředí. Umožňuje nám porozumět společenskému životu, právě protože umožňuje zjistit významy, které aktéři sociálního života těmto fenoménům a procesům připisují. Disman definuje kvalitativní analýzu následovně: „Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím.“ (Disman 2000: 285). Jinak řečeno, termínem kvalitativního výzkumu je myšlen jakýkoliv výzkum, jehož výsledků se nedosahuje za použití statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace. Díky takovému výzkumu nám je umožněno odhalit podstatu něčích zkušeností s určitým jevem (Strauss, Corbinová, 1999: 10). Celkově vzato, kvalitativní výzkum dokáže zachytit jemné nuance v sociálním jednání lidí. Kvalitativní výzkum v sociologii pracuje s daty obsaženými v určitém materiálu k analýze. V případě filmu pracujeme s omezeným zdrojem a je třeba si uvědomit, že máme k dispozici 15

jen tolik informací, kolik nám jeho tvůrci považovali za podstatné sdělit. Našimi výpověďmi ke zkoumání jsou tedy filmy – jde o umělecká díla a ta mají tu výhodu, že součástí jejich informační hodnoty nejsou jen vyřčená slova s možností je zaznamenávat, ale navíc jsou zde i scenérie nevyřčené, například naznačené nebo vyobrazené pomocí řeči těla aktérů, kamerových záběrů, dokreslení situace pomocí hudby a podobně. Cílem mé práce je rozpoznat, jak je ve vybraném zkoumaném vzorku realita venkova chápána a jaké hodnoty venkovská komunita odráží.

2.3.2 Glasser-Straussova metoda Při analyzování filmových obsahů ve své práci budu postupovat pomocí metody, která se hojně používá zejména pro analýzy textů. Postup Glaser-Straussovy metody konstantního srovnávání se mi pro účel mé práce hodí nejvíce i přesto, že nejde o psaný text, ale analyzování obsahu filmového media. Tato teorie byla vyvinuta v šedesátých letech a postup této analýzy byl původně uveden v díle The Discovery of Grounded Theory: Strategies for Qualitative Research.

Využívá se jako metodologie pro generování nebo vyvozování

abstraktní teorie z empirických dat (Kronick 1997: 58). Glaser-Straussova metoda předpokládá pozitivistickou vědeckou orientaci, ale pravidla pro její používání jsou do určité míry dosti volná, například dokumenty nemusejí být analyzovány vyčerpávajícím způsobem a prvky v jeho obsahu nemusejí být voleny náhodným způsobem, nýbrž mohou být vybrány zcela záměrně. Postup Glaser-Straussovy metody konstantní komparace lze jednoduše popsat jako proces hledání. Jeho cílem je vytvořit teorii, jež má kořeny ve studovaném empirickém světě a lze říci, že jde v podstatě o indukci teorie z dokumentů. Výzkumník se v materiálu zaměřuje na výskyt relevantního materiálu – jde o určité znaky, jejichž výskyt si zaznamenává a přitom pečlivě sleduje, s jakými dalšími znaky se sdružují. Badatel se soustředí na nalezení vztahů kategorií jedné proměnné s kategoriemi jiné proměnné, které jsou navíc doloženy pravidelnostmi v těchto vztazích. Když je podle výzkumníka analýza hotová, má pak za úkol dotvořit teorii. To zahrnuje jednak finální formulaci abstraktních tvrzení a jednak formální seřazení nalezených vztahů mezi proměnnými (Kronick 1997: 59). Při své analýze postupuji obdobně. Snažím se nacházet určité znaky typické pro rurální společnost. Tím, že sleduji chování jednotlivých postav, pozadí jejich dialogů a jejich vzájemného jednání v nejrůznějších situacích, se pokouším o odhalení hodnot, které jsou pro venkovskou komunitu charakteristické. Scénu nejprve představuji krátkým uvedením do 16

kontextu filmu, poté uvádím přepis dialogu, který mezi hrdiny proběhl a až vzápětí se zabývám sociologickou interpretací zmíněné situace. Mým úkolem je tedy analýzou objevit významy obsažené v těchto reprezentacích a na závěr se pak pokusit shrnout nalezené prvky, které zastřešují venkovskou pospolitost ve vybraných filmech.

17

3. Analytická část Analýzu každého z obou filmů provádím zvlášť a na závěr práce se pokusím z hlediska reprezentace venkovského prostředí shrnout společné charakteristiky obou snímků. Samotný rozbor filmu probíhá následovně. V první řadě ve stručnosti představím filmový příběh, také zde uvedu postavy vystupující ve vybraných scénách a nastíním jejich úlohu v ději. Dále se zaměřuji na několik vybraných situací zachycených ve filmovém mediu. Uvádím záměrně takové scény z filmu, které podle mého uvážení zachycují nějaký podstatný rys venkovské komunity. Cíleně tedy při analyzování kladu důraz na vyhledávání prvků souvisejících se životem na vesnici. Filmový úryvek poté interpretuji a snažím se tak odhalit významy vložené do těchto dialogů a hodnoty, které jsou v nich často skryté. Po provedení takového rozboru u obou snímků, přichází na řadu zastřešující fáze analytické části, ve které je mým úkolem shrnout nalezené sjednocující atributy a vykreslit tak obraz venkova zaznamenaný těmito filmy.

3.1 Slavnosti sněženek 3.1.1 Stručný obsah filmu U snímku Slavnosti sněženek se autor knižní předlohy a také scénáře Bohumil Hrabal soustředil na individuality, které jsou něčím specifické a zvláštní. Proto zde vidíme řadu figur, které jsou určitým svým chováním či zvyklostmi naprosto originální a film je pak jakousi mozaikou o soužití těchto lidí. Obyvatelé Kerska se totiž navzájem všichni znají, a proto je právě pro mou práci zajímavé, sledovat blízkost lidí ve vesnickém prostředí, jejich soužití a vzájemné působení na sebe. Jádrem příběhu Slavností sněţenek je rozepře dvou mysliveckých spolků a ten je zde od začátku až do konce filmu hlavním předmětem. Na začátku filmu vidíme muže z Kerska, kteří spatřili divoké prase, poté ho pronásledují až do území vedlejší obce, kde jej zastřelí a tato skutečnost se pak stane předmětem onoho sporu. Tento motiv se nachází na pozadí většiny scén a vytváří zápletku tohoto příběhu. Filmem se táhne několik dalších dialogů, které ukazují velmi napjatý vztah mezi mysliveckými spolky, na konci každé vyhrocené situace však vstoupí do rozhovoru osoba, která hádku přeruší a dovede spolky ke kompromisu. Příkladem je okamžik v hostinci, kdy se myslivecké jednoty domlouvají na způsobu přípravy masa z divočáka. Vyvrcholením filmu je pak závěrečný hodokvas, na němž

18

pochopitelně panuje napjatá atmosféra, která s přibývající hladinou alkoholu nemůže skončit jinak než jednou velkou rvačkou. Ve filmu vystupuje sice poměrně mnoho postav, ale mnoho z nich nemá uvedena jména, přestože zde vystupuji a hovoří k postavám dalším. V kontextu mysliveckých jednot navíc vystupuje vícero lidí, které od sebe divák složitěji odlišuje, proto se následující popis scén může působit poměrně chaoticky.

3.1.2 Analýza klíčových situací V tomto oddíle představuji vybrané momenty z filmu, které určitým způsobem zobrazují hodnoty zastoupené na venkově. Zaměřila jsem se na takové dialogy, z nichž bylo možné vyvodit přítomnost nějakého specifického poznatku po lidech, kterých se daná situace týká. Za předpokladu, že na vybraná média nahlížíme skutečně jako na svědectví o venkovském prostředí v určitém čase, lze z reakcí vystupujících hrdinů a z jejich celkového jednání zjistit mnohé o venkovské společnosti. A takto na ně pohlížím i já při své analýze a doufám, že se mi podaří zachytit podstatu fungování venkovské komunity.

Scéna číslo 1 Jako první uvádím scénu, která se nachází v samotném začátku příběhu. Muži z Kerska v noci opouští hospodu, a protože to mají domů z hospody kus cesty, jezdí na kolech. Pochopitelně, při návratu z hospody uprostřed noci jsou tito muži pod vlivem alkoholu a tak hlasitě zpívají, padají z kol a způsobují tak velký hluk. Přesně na tuhle chvíli čeká policejní příslušník pan Vyhnálek a za pomoci výstražného červeného světla muže zastavuje s následujícími slovy.

Policista Vyhnálek: Takţe, hoši, copak? Jako uţivatelé silnice byste neměli pít. Jako byste jeli autem nebo motorkou. Tak, kamarádi, teď se pěkně projdete. Na zdravým vzduchu přijdete na jiný myšlenky. (začne odšroubovávat ventilky a vypouštět tak duše kol) Franc: Vypustil jste nám duši. muži tedy dál zklamaně pokračují v cestě pouze vedle kol Franc: To je jako návrat osleplých Bulharů do vlasti… 19

Na tomto úryvku je zřejmé, že na vesnici má člověk představující autoritu, jinou roli, než je ta, kterou známe z prostředí města. Neřídí se typickými služebními postupy, v tomto případě se kupříkladu rozhodne, že jim pouze vypustí duše kol, aby dále nemohli pokračovat na kole. „Muž zákona“ pan Vyhnálek je spíše neoblíbenou postavou. Určitě bych nehovořila o respektu, který by byl chován k osobě policisty, ale výstižněji by se dalo říci, že lidé z vesnice v něm spatřují otravného pochůzkáře, který je jim spíše pro smích. V závěru filmu vidíme, že policista dorazil na hostinu, kam byl samozřejmě pozván. Muži tuto osobu nevidí rádi a znatelně mezi ně přináší další dávku napětí. Až s postupem večera v důsledku vzrůstání hladiny alkoholu v krvi se s ním začínají ostatní myslivci poměrně přátelsky bavit, pít a užívat si zábavu.

Scéna číslo 2 V následujícím úryvku je zaznamenána vůbec první hádka, která mezi mysliveckými jednotami probíhá a je v podstatě základem, od kterého se pak odvíjí filmový příběh. Této scéně předchází spatření divokého prasete v poli pány z Kerska a ti ho následně bezhlavě pronásledují dlouhou a náročnou cestou. Nakonec divočák zaběhne až do školy ve vesnici (mimo osadu Kersko), kde ho ve třídě před zraky učitelky a dětí konečně zastřelí. Při jeho převozu však vznikne první svár, když místní muži považují kance za jejich úlovek, neboť byl chycen na jejich území. Myslivci z Kerska se samozřejmě nemohou kořisti vzdát a strhne se velká hádka o to, komu vlastně prase patří. Tato scéna, která vytváří dějovou zápletku, vypovídá o vzniku sporu kvůli divokému praseti. Kerští myslivci tedy hrdě vynáší ze školy zastřelého kance a chtějí ho naložit na vlečku za traktorem, protože jsou však mimo oblast Kerska, srocují se kolem chlapi z obce a nechtějí druhému spolku umožnit odvoz zvířete.

Franc: To je ale macek, kluci! Předseda mysliveckého spolku Kerska: Ta hlava na vejstavě v Budapešti získá našim lovcům, kdyţ ne první, tak určitě druhý místo. Franc: (uviděl, že k vozu přišli chlapi z vesnice a jakoby mimochodem je oslovuje) Máme dneska hezky, co?

20

Řezník (z obce): Tak počkat! Kdo toho divočáka postřelil? Janeček: Já. Řezník: Tak tobě patří myslivecké právo, pajšl a trofeje. Ale všechno ostatní je naše, protoţe v našem obvodu to zvíře zhaslo. Tak. Kombajnista (z Kerska): Zhaslo ve škole, která patří oběma v obci, teda i nám. Muţ z obce: No jo, škola patří všem, ale honitba je v našem katastru! Franc: Sloţil ho tuhle Janeček, zachránil naše děti a učitelku před moţným zraněním. Řezník: To je sice pravda, ale právo a předpisy jsou na naší straně. Ten štětináč je náš! Leli: My jsme byli ti vítězové. My jsme běţeli ty čtyři kilometry. My jsme nasadili ţivot na stupínku ve škole. Kombajnista: My, který jsme protrpěli tu cestu, to nebezpečí, my ţe se máme vzdát myslivecký hostiny?! Franc: Po lidsku, ne podle práva. Podle lidskýho rozumu ten kanec patří nám! No to musí kaţdej uznat.

Pokračuje hádka a přetahování se o kance. Přetahovanou nakonec vyřeší učitelka ze školy, která nechce, aby její žáci viděli, že se znepřátelené spolky nedovednou slušně dohodnout. A tak se prase odveze na „neutrální půdu“ do Hájenky, aby mohli v hostinci uspořádat společnou hostinu.

Učitelka: Ţe se nestydíte! Takhle zápasit o divoké prase, to je pěkný příklad pro děti. Jak já mám po takové rvačce teď dětem vykládat, co je to mír, co? No tak, mějte rozum. Tak odneste to prase třeba na neutrální půdu do Hájenky, ať vám ho tam udělají v hostinci. Třeba na šípkové omáčce, no. Uspořádejte společnou hostinu. No, dohodněte se. To je těch malérů na světě málo? Řezník: Tak dohodnuto? Kdy to bude? Předseda mysliveckého spolku Kerska: Tuhle sobotu ne, víš, aţ příští. Aby bylo maso pěkně zkřehlý a oraţený. Řezník: No, náklady vezmeme na půl. (podávají si ruce) Učitelka: Takhle se mají řešit všechny konflikty. 21

Scéna zobrazuje, jak elementární význam má pro vesnické muže ulovení a získání mrtvého prasete. V rámci mysliveckého spolku a tím pádem také pro celou vesnici je zastřelení kance výjimečnou a obdivuhodnou záležitostí a následná hostina z něj je pro místní muže velkolepou událostí. Ve hře je tedy otázka radosti a velkého uznání a proto ve chvíli, kdy chlapi spatří v poli kance, jde všechno ostatní stranou a soustředí se pouze na něj. Když se jim konečně podaří ho ulovit, je evidentní, že se nemohou kořisti vzdát. Natož ve prospěch sousední vesnice. Nebýt ženské postavy, v tomto případě učitelky, která zasáhla, patrně by tito muži nebyli schopni se rozumně domluvit. Dokonce bych řekla, že by jim samotným takováto kompromisní možnost společné hostiny nebyla vůbec přišla na mysl.

Scéna číslo 3 Další scéna se odehrává v Hájence. Zde probíhá schůze obou spolků, na které se mají domluvit, co s mrtvým kancem budou dále dělat. Sice se jedná hostinec, což je pro obě strany neutrální prostředí, ale myslivci si přesto potřebují najít něco, v čem by se proti druhé straně vymezili. A proto se tedy malicherně přou o to, na jaký způsob je nejlepší maso připravit.

Leli: Páni myslivci, zahajuji schůzi komitétu pro tu naši slavnou kančí hostinu. Předseda mysliveckého spolku Kerska: Největší pochoutka, pánové, z divočáka, je hřbet a kýta na šípkové omáčce. K tomu paifalský knedlík, vařený ovšem v ubrousku. Řezník: (kroutí hlavou) Nejlepší je normálně s knedlíkem a se zelím. Předseda mysliveckého spolku Kerska: (ironicky) No jistě… (mluví k hostinskému) Uděláme to na šípkové omáčce. Muţi z druhého mysliveckého spolku: Se zelím! Muţi z Kerska: Se šípkovou! Muţi z druhého mysliveckého spolku: Se zelím! Muţi z Kerska: Se šípkovou! 22

Ve vzteku muži berou kusy masa, které leží na stole před nimi, aby měli čím uhodit své protivníky, když v tom do místnosti vstupuje žena hostinského a hned při jejím prvním slově se muži přestávají dohadovat. Hostinská: Ale pánové myslivci, to je vám málo, ţe se vaše vesnice poperou kdykoliv se potkáte? Ţenské na poli, kdyţ kopou na hranicích katastru, ţe se posekají motyčkami? Jste jak malí kluci. Hostinský: Tak to uděláme na půl. Půl se zelím, půl se šípkovou. Myslivci: přikyvují

Úryvek opět ukazuje průběh konfliktu. Z běžné konverzace o jídle se stane banální hádka, při které každá strana slepě hájí své zájmy, protože jsou to zájmy jejich skupinou kolektivně sdílené. Nedá se logicky odůvodnit, proč by příslušnost k jedné vesnici a spolku vysvětlovala chuťovou náklonost k jednomu z jídel, ale jde o záležitost čistě principiální, kde je třeba se akorát vymezit vůči skupině druhé. Opět můžeme sledovat, že stupňující se krizovou situaci vyřešily jiné, nestranné osoby a i zde impuls k tomu, aby myslivci přestali s tak banální hádkou, vzešel od ženy. Navíc se tu ze slov hostinské dozvídáme, že nenávist pramenící z územního rozdělení vesnic, se netýká pouze mužů a jejich spolků, ale stejně tak se dotýká i žen. Z tohoto usuzuji, že obyvatelé určité vesnice cítí silnou identifikaci se svou komunitou – tedy lidmi, kteří je obklopují. Z toho pramení i případné soupeření s vesnicí vedlejší. Při nejrůznějších příležitostech dávají příslušníci dané vesnické komunity najevo své postoje a hájí své zájmy. A jestliže v nějakých záležitostech vyznávají lidé z jiné komunity zcela opačné hodnoty a může dojít ke střetu zájmů a následnému konfliktu, o to více je v tom emocí.

Scéna číslo 4 Následující moment zaznamenává reálie typické pro venkov. Pan Franc chce jít do Hájenky, aby se mohl společně s kamarády podílet na rozhodování ohledně toho, jak dále naložit s kancem. Proto žádá dovolení od své ženy.

23

Kolemjdoucí muţ: Tak co, sousede, v hájence vyhání dneska kaňoura z kůţe. Pojeďte se mnou taky. Francova ţena: (volá na něj, aby šel pryč od plotu) Dědku! Franc: (příjde k ní) Ţenuško? Nemáme ţádný minerálky. Ţe bych zajel k prameni? Dcera: Tůdle, my si pro ně dojdem samy. Franc: Já vám dojedu pro cigarety. Francova ţena: Máme cigaret na celej tejden. Franc: Pusinko, nemáme tady ani kousek píva. V hospodě maj černý, to je na krev... Francova ţena: A co ovce?! A co berani?! Dcera: To by se ti líbilo, zas do hospody, viď?! Francova ţena: Na pastvu a hodinu pást. A nevracej se dřív neţ za hodinu. Franz: (odchází tedy pást a mluví k ovci) Běţ! Upaluj. O chvíli později, když na pastvě pana France zahlédne Leli, který jede okolo. Leli: Tak co, sousede? V hájence se vyhání z kůţe kaňour. Pojeďte, pomůţete mi.

Zaprvé mi na tomto výseku přijde zajímavé to, že se všichni známí zde na venkově oslovují „sousede“ případně „kamaráde“. Pocitově to značí blízkost místních lidí a to jak tu prostorovou (neboť všichni na vesnici obývají poměrně malou plochu území), tak i určitou psychickou a sociální koherenci. Dále bych na výše uvedeném dialogu chtěla vyzdvihnout charakteristické rysy vlastní venkovskému způsobu života. Postarší pan Franc žije v domě obklopen nevlídnou společností své ženy a dcery, která ještě vychovává malého syna. Tyto dvě ženské postavy působí na diváka velice nepříjemně a naopak pan Franc se zdá být jimi omezovaný, dokonce bych řekla, že pozorovateli je pana France kvůli jeho podmínkám velmi líto. Tiše trpící Franc si akorát pro sebe občas stěžuje slovy na způsob: „Jak by tady bylo krásně, kdyby nebyly ty děsný vosy a ten tyranskej křik“. Utíká proto tak často, jak jen může, do místní hospody, kde se ve společnosti kamarádů a při pití piva cítí nejlépe. Jeho rodina je pak naštvaná, že tráví příliš času v hospodě, příliš pije a pozdě se vrací domů a to mu pak 24

oplácí nepříjemným jednáním. To pana France vede k tomu, že chce akorát co nejrychleji zase zmizet a tak vzniká tento začarovaný kruh. Když v této scéně Franc žádá od své ženy svolení, aby mohl jít do hospody na schůzi ohledně přípravy kance, říká mu na to, že musí jít nejprve pást zvířata. Zajímavé a odlišné od moderní společnosti mi přijdou právě tyto pro vesničany typické aktivity, které někdo z rodiny zkrátka dělat musí. Právě tyto venkovské činnosti je odlišují od zdejších chatařů, ať už jde o pasení ovcí a koz či třeba o uzení klobás nebo o samotný lov kance. V této pasáži (stejně jako ve většině filmových scén) vystupuje také postava dobráckého smolaře Leliho, která má v rámci nám představené venkovské komunity podstatnou úlohu. Jedná se o maximálně vstřícného a ochotného člověka s těmi nejlepšími úmysly, ne vždy však situace, které se snaží řešit, dopadnou dobře. Všichni v Kersku ho znají, a i když neúmyslně pokazí nějakou věc, která naštve všechny přítomné, nikdo mu to nemá za zlé. Pokaždé chce pomoci vyřešit nějakou situaci, přestože jí vůbec nerozumí. Nabídne svou pomoc vždy se slovy: „Máte štěstí, ţe jedu kolem“ nebo „říkají, ţe na tohle jsem odborník“. Například když vidí, že lidé před hospodou se chystají narazit bečku piva, s dobrým úmyslem to chce vzít do vlastních rukou, přičemž veškeré pivo začne stříkat do výšky a lidi z něj nemají vůbec nic. A přestože na kohokoliv jiného by byl každý s přítomných naštvaný, v případě Leliho to beze slov přejdou a vzniklou situaci dál vůbec neřeší. Tento specifický člověk, který by mohl být v jiném nežli venkovském prostředí brán jako někdo na obtíž, je zde všemi přítomnými naprosto tolerován. Jeho odlišnost nedělá lidem z Kerska žádný problém a berou jej takového, jaký je, na místo možného vytěsní na okraj komunity. V tomto spatřuji určitou jedinečnost lidského soužití na vesnici.

Scéna číslo 5 Další vybraná pasáž zaznamenává rozhovor akademického malíře pana Junka s prodavačkou z místního obchodu se smíšeným zbožím. Malíř staršího věku se cítí být výjimečným umělcem a tak reaguje velice podrážděně v situaci, kde by někdo mohl jeho pozici znevažovat. Což vidíme na následujícím příkladu. Malíř opouští obchod a paní prodavačka za ním ještě spěchá, protože si vzpomněla, že chce malíře požádat o laskavost.

Prodavačka: Pane Junek! Pane Junek! Mistře, moje děti, jak se na kanapi kočkovaly, hele, tak srazili tuhle plastiku a přerazili andělíčkovi prdýlku. Nespravil byste to? 25

Malíř Junek: Paní, já jsem akademickej malíř! Já ţádný prdlýlky nespravuju. Prodavačka: Ale co vám to udělá, spravit andělíčkovi prdlýlku? No tak. Malíř Junek. Paní, já jsem udělal slabikář pro děti a ty podle něj učej uţ deset let. Tak já nemůţu spravovat nějaký andělíčky, pochopte to. Já chci bejt zaslouţilej umělec. Po chvíli je však pan Junek nucen se do obchodu vrátit, protože si vzpomněl na další věc, kterou potřebuje koupit. Prodavačka ho tentokrát zkouší požádat o jinou věc, která je však v jeho očích stejně potupná a tak její žádost dopadne stejně neúspěšně, jako v prvním případě. Malíř Junek: Já uţ mám sklerózu, jsem si zapomněl koupit osmičku másla. Prodavačka: Máte štěstí, mistře, budu zavírat. Ale teď jsme tady sami, bude se mi vdávat dcera, mistře, nemáte tam nějakej nepovedenej obraz? Já bych jí ho dala. Malíř Junek: Jakej nepovedenej obraz? Prodavačka: No, takovej zfušovanej. Malíř Junek: Paní, já ţádný zfušovaný obrazy nedělám! Já jsem akademickej malíř. Já maluju uţ jenom to, co umím. A platím. Prodavačka: Ale já jsem uţ všechny peníze dala pošťačce. Tak víte co? Tady vám naváţím štangli salámu, to máme 27,50, lahvinku rumu, dvě másla a tady máte paklík sirek a je to rovná stovka. Malíř Junek: Já umím, i kdyţ neumím. Ale zfušovanej obraz? Vyloučíno.

Tady můžeme vidět, že pro prosté lidi žijící na vesnici nemá přílišnou hodnotu vysoký stupeň vzdělání či akademický titul, pokud to v praktickém životě nevede k využití těchto znalostí. Žena si chce pouze nechat slepit keramickou plastiku a nemůže pochopit, proč by někdo umělecky zaměřený, nemohl takovou věc udělat. Stejně tak, proč by jí nemohl poskytnout levnější obraz, který se příliš nepovedl. Očividně v jejich myšlenkových pochodech nehraje žádnou roli fakt, že je pod Junkovu úroveň, dělat takovéto podřadné věci. Malíř by si přál být za svou činnost respektován, a proto je naštvaný ve chvíli, když je znevažován jeho um. Z tohoto vyplývá následující. Člověk, který si zakládá na nějakém titulu či získání nějakého ocenění například v intelektuální oblasti a přeje si, aby ho pro tyto přednosti ostatní uznávali, 26

by patrně byl na venkově velice nešťastný. A to zřejmě protože venkovská komunita nedokáže adekvátně docenit tyto úspěchy, neboť na první pohled nevedou k žádné výhodě, která by lidem pomohla v každodenních činnostech venkovského světa.

Scéna číslo 6 Vyvrcholením filmu je již zmíněná hostina, na kterou se všichni tak moc těší. Postupně myslivci z obou spolků přichází do Hájenky, popíjí a čekají, až to celé vypukne. Mezi muži panuje velké napětí a už od začátku této slávy obě strany čekají na záminku, aby se mohli do svých protivníků pustit. Leli na hostině všechny tak trochu otravuje tím, že je natáčí při jídle na kameru a i do tohoto jsou přítomní schopni zakomponovat nenávistnou poznámku.

Leli: Tuhle kameru jsem vyměnil za dva pytle šrotu. (natáčí pana France na kameru) Franc: Jdi s tím pryč. Řezník: Jen pojď k nám. My se nemáme zač stydět. My máme čistý svědomí. Řezníkův kamarád: Jsme nic neukradli.

Předešlý spor o to, s čím budou kance na večeři podávat, skončil kompromisem, a sice jedna část myslivců dostane maso se šípkovou omáčkou a druhá se zelím, ale když se hostinský při večeři ptá, kdo chce jakou porci, uvědomí si jeden z myslivců: „No jo, ale já zelí nemůţu“. Na což mu kamarád vedle káravě odpoví: „Kuš!“ Jde zde totiž o spor, který byl vytvořen pouze kvůli územnímu rozdělení obyvatel. Myslivci a také vesničané obecně však cítí tak silnou identifikaci se svým spolkem a svou obcí, že pouze z principu musí odmítat návrhy spolku druhého. A člověk, který ani zelí jíst nemůže, si ho přesto poručí, neboť všichni jeho lidé ho mají také. Ve filmu je z nejrůznějších úhlů vykreslena důležitost události, jakou je myslivecká hostina. Na vesnici je takový večer skutečně výjimečnou a mimořádnou oslavou, snoubí se zde totiž pocit pýchy a hrdosti z uloveného kance s možností potkat všechny přátele na oblíbeném místě – v hospodě a navíc ještě se u té příležitosti výtečně najíst. A díky nepřátelství obou spolků je v tomto filmu obzvlášť patrný vysoký stupeň soudržnosti a identifikace vesnických komunit a reciproční vztahy výpomoci uvnitř nich. 27

3.2 Vesničko má středisková 3.2.1 Stručný obsah filmu Ve filmu Vesničko má středisková je prostředí vesnice dáváno do kontrastu s velkoměstem. Ústřední dějovou linkou je totiž příběh mentálně zaostalého Otíka, který pracuje jako závozník pana Pávka v místním JZD. Po řadě neshod způsobených Otíkovou neobratností však Pávek odmítá dále mít mentálně slabého Otu na starost a v této chvíli je Otíkovi nabídnuto zaměstnání a bydlení v Praze. Jeho plánovaný odchod do města je motivem, se kterým se potýkáme po celou dobu filmu. Většina dalších postav se do něj nějakým způsobem zapojuje a tak se na zápletku hlavní nabalují další epizodní příběhy, které dohromady poskytují divákovi výpověď o životě na vesnici. Ve filmu vystupuje přinejmenším na patnáct postav, které mají svá jména či se o nich hovoří v termínech spojených s jejich zaměstnáním. Sledujeme tak například milostný trojúhelník žárlivého Turka, jeho ženy Jany a jejího milence zootechnika Václava. Dále příběhy doktora Skružného a jeho pacientů, předsedy družstva Vojtěcha Kaliny anebo třeba rodiny pana Pávka.

3.2.2 Analýza klíčových situací

Scéna číslo 1 V této pasáži chci uvést specifičnost vztahu doktora Skružného s ostatními obyvateli vesnice a zároveň atypickou povahu vztahu – lékař a jeho pacienti. Doktor navštěvuje doma starého pana Františka a jeho ženu, po dokončení prohlídky zaujme doktora pes sedící u postele a starý pár bez okolků nabízí tohoto psa panu doktorovi, aby si ho nechal.

Doktor: Vono to nebude tak zlý, Františku. Františkova ţena: Pane doktore, jak se zmátoří, začne zase kouřit a pít. Měl byste mu to zakázat. Vás on spíš poslechne.

28

Doktor: Kdyby toho nechal najednou, no tak to by nebylo dobrý. Protoţe tělo má jít do hrobu zhuntovaný. A on to omezí, viď Františku? Co? František: přikyvuje Doktor: (uvidí psa, pohladí ho a mluví k němu) Ty seš nějakej přítulnej. František: Strašně přítulnej. Doktor: Jak se jmenuje? Františkova ţena: Nemá ani jméno, táta ho našel někde na nádraţí, přidal se k němu a přišel s ním aţ sem. Doktor: No ty jsi hodnej pejsek. František: Jestli se vám líbí, pane doktore, no tak si ho vemte. Doktor: A víš, ţe bych si ho vzal? Františkova ţena: Takovýho podvraťáka! Doktor: No ty bejvaj nejlepší, viď? (na psa) Pro dokreslení významu a postavení postavy doktora v rámci venkovské komunity, uvádím ještě následující dialog, kde doktor přesvědčuje pana Pávka, aby přehodnotil svůj postoj. Doktor zde řeší situaci, která se ho osobně sice vůbec netýká, ale považuje za důležité upozornit Pávka na něco, co by měl udělat jinak. A na základě tohoto rozhovoru pak v následujícím vývoji filmu vidíme, že Pávek své z počátku tak striktní stanovisko skutečně přehodnotil. Václav: Tolik let ty jsi to s ním vydrţel, Karle. Pan Pávek: No právě. Je to ţivotu nebezpečný, jezdit s takovým závozníkem. Vţdyť on řekne jedno slovo na sto kilometrů. Jedem do Královýho dvora pro cement a on v Berouně řekne: Beroun. A dost. Má vystaráno. Vţdyť já jednou usnu za tím volantem. Doktor: A jinak je to dříč, ne? Pan Pávek: No tak to on naloţí. Já uţ jsem ho vycepoval. Ale není na něj spolehnutí.

29

Doktor: Karle, on je mentálně zaostalej, ale blázen to není. On jde do tý Prahy, protoţe s ním nechceš jezdit, kvůli ničemu jinýmu, víš to? A ty jsi jedinej, kdo mu v tom můţe zabránit. A kdyţ je někdo jedinej, kdo to můţe udělat, tak musí.

Doktor je ve filmu jednou z ústředních postav a právě díky povolání, které vykonává, má zde jedinečnou funkci. Lékař bývá obecně, v nejrůznějších typech společností, považován za inteligenci a určitý vůdčí typ, na kterého ostatní spoléhají a dají na jeho názor. Alespoň pokud jde o zdraví a záležitosti s tím spojené. Ovšem tady, na vesnici, dostává role doktora daleko širší rozměr. Lidé se na něj obrací s potížemi nejrůznějšího typu, sdílejí s ním osobní problémy, chodí se k němu poradit, řeší s ním mezilidské vztahy. Právě doktor je zde tím, který je se vším obeznámen, zná pozadí téměř každé konfliktní situace a díky své loajalitě vůči lidem pak může nenásilnou cestou přispět k rozuzlení nejrůznějších sporů. Právě proto je lékař všemi považován za moudrého až všeznalého člověka. U celé vesnice vzbuzuje jedinečný respekt a uznání, přestože když jde o čistě lékařské ošetření, ne vždy u něj pacienti najdou přesně tu péči, kterou vyžadují. (Toto můžeme například vidět v situaci, kdy do ordinace přijde nemocný důchodce Bedřich s celým seznamem obtíží, které ho trápí a doktor, namísto předpisu léků, ho pouze odkáže na návštěvu krematoria, aby si prý prohlédl, co ho čeká.)

Scéna číslo 2 Další vybraná scéna zobrazuje soudržnou povahu lidí na vesnici. Následující dialog probíhá ve chvíli, kdy předseda dočetl panu Pávkovi dopis z pražské firmy Dřevoplech o tom, že mají zájem o zaměstnání Otíka v jejich firmě, jakožto bohatě zkušeného závozníka. Role předsedy JZD ve filmu spočívá zejména v řešení této situace spojené s Otíkem a jeho budoucím přesunutím do Prahy.

Pávek: To jako, ţe by Otík jel do Prahy a zachránil ty odběratelsko-dodavatelský vztahy, jo? Předseda Kalina: Tak nějak. A co ty mi k tomu povíš? Pávek: Co já? Já s ním končím, jak víš. Tak co bych ti k tomu povídal. 30

Předseda Kalina: No právě… Pávek: A co no právě? Předseda Kalina: Karle, dovedeš si představit toho kluka v Praze? Dovedeš si to představit takovou věc? Jak on bloudí po těch ulicích, všecky baráky na tom sídlišti stejný, nedovolá se. A to uţ si ani nechci představit, jak zastavuje dopravu. Jak náš Otík zastavuje praţskou dopravu, aby se mohlo někam zacouvat. Pávek: No to já si taky radši nepředstavuju.

O něco později v kanceláři následuje rozhovor s Otíkem, při kterém se ho ostatní snaží přesvědčit, že nejlépe mu bude jedině tady na venkově a nikoliv ve velkém městě. Samotné obdržení dopisu od pražské firmy na všechny lidi působí pochybným dojmem a tak se tvoří řada spekulací, co že za tímto přesunutím vlastně skutečně stojí. Většina si myslí, že jde o Otíkovu rodnou chalupu, kterou by někdo rád koupil, a proto je třeba jediného zde žijícího člověka z ní přestěhovat. Předseda se snaží přesvědčovat Otíka, že by byla chyba se stěhovat. Otík však tvrdí, že do Prahy chce. Jak se dozvídáme později, není to tak, že by skutečně měl zájem žít ve velkoměstě, ale je to pouze proto, že pan Pávek odmítl s Otíkem jako závozníkem dále pracovat. Ze strachu, že by musel dělat závozníka cholerickému Turkovi, volí raději život ve městě.

Předseda Kalina: Poslechni Otíku. A ty bys do tý Prahy chtěl? Otík: přikyvuje Předseda Kalina: A tobě se nelíbí ta naše vesnička? Krásná, středisková. A ta tvoje chaloupka? Rodná. Jaromír: Holuby ti tam nenechají! Páč jim serou po sochách. Předseda Kalina: A to ti nevadí? Otík: krčí rameny Předseda Kalina: Prosím tě, běţ uţ. Běţ, běţ. 31

Otík: Na shledanou.

Na tomto výseku z konverzace vesničanů můžeme sledovat určitý rys venkovské komunity a tím je pospolitost a vnitřní soudržnost. Všichni přítomní totiž vědí, že mírně opožděný chlapec v běžných životních situacích mnoho věcí nepobírá, a proto u sebe potřebuje člověka, který na něj alespoň částečně dohlédne. V jeho chalupě mu jídlo a další základní věci zajišťuje postarší paní Hrabětová, která s ním má určitý příbuzenský vztah. V práci se o něj několik let staral pan Pávek, který však už v této chvíli nechce neobratného Otu mít dále na starosti. Figura Otíka je velmi specifického ražení a její zasazení právě do prostředí venkova ukazuje divákovi, jakou výjimečnost život na vesnici skýtá. Představíme-li si ať už fyzicky či psychicky znevýhodněného jedince v moderní společnosti, většinou je vytěsněn na její okraj, je tedy kvůli své indispozici marginalizován a ostatní lidé (kromě rodinných příslušníků) se o fungování takového člověka nezajímají. Zde ovšem má společenství lidí zvláštní charakter a spoluobčanům záleží na tom, co s Otíkem bude, jak bude žít. Proto, když je Otíkovi nabídnuta práce a byt v Praze, většina lidí chce tohoto prostoduchého člověka soucitně ochránit před nástrahami velkoměsta a snaží se ho přesvědčit, že právě po boku svých známých a v rodné vesnici může jedině být šťastný. I přesto, že nikdo nebude mít konkrétní užitek z toho, že Otík zůstane v Křečovicích, nechtějí připustit, aby se přestěhoval a trápil prací v Praze a životem na panelákovém sídlišti. Právě protože ho znají a soucítí s ním, cítí se být za jeho osud částečně zodpovědní. I doktor Skružný později přímo říká Otíkovi: „Do Prahy nechoď, tady je to lepší“. Blízkost a důvěrnost mezilidských vztahů zobrazuje ve scéně už jen pojmenování zaměstnance Oty Rákosníka, které zní „náš Otík“.

Scéna číslo 3 Pouť bývá akcí, kterou navštěvuje spousta lidí z vesnice a i tady se při této příležitosti střetává spousta místních. Předseda tu potkává Václava a všímá si, jak Václav se zájmem sleduje Janu Turkovou. Od paní Hrabětové se mu doneslo, že tito dva spolu mají poměr a přijde mu důležité, upozornit Václava na rizika takovéto záležitosti. Varovat ho před problémy, které může taková věc přivodit.

32

Předseda Kalina: Ve městě cizoloţství utajíš, Václave, ale tady ne. Bohuţel. Václav: Má to vliv na dojivost nebo na přírůstky? Předseda Kalina: Jak to myslíš? Václav: Jestli ne, tak je to čistě moje soukromá věc, ne? Předseda Kalina: No, je a není, Václave. Víš, na venkově, tam je úplně jiná morálka. Václav: Jo, jaká? Předseda Kalina: Nezkaţená.

O postavě Václava se v průběhu filmu můžeme dozvědět, že pochází z města. Není tedy původním obyvatelem vesničky Křečovice a sem se dostal patrně kvůli zaměstnání, které zde vykonává. Pracuje jako zootechnik v družstvu a tak se denně setkává s ostatními lidmi. Předseda Kalina dává v této scéně Václavovi najevo, že i když je někdo z města, měl by ctít zažitá pravidla, která fungují na vesnici, a zároveň ho upozorňuje na skutečnost, že na vesnici není možné cokoliv utajit a je v podstatě jen otázka času, kdy skrývané záležitosti vyjdou na povrch. V průběhu filmu se ale na jejich poměr přijde, kvůli čemuž se Václav dostane do potíží, jak můžeme vidět v následující pasáži.

Scéna číslo 4 V závěru filmu, když nevěra Jany vychází na povrch a celá tato skutečnost je odhalena, zmlátí Turek v hospodě na tancovačce milence své ženy. Při lékařském ošetření promlouvá doktor Skružný k Václavovi.

Václav: Já mám strach, ţe jí něco udělá. Doktor: No to asi jo. Ty máš teď dvě moţnosti. Buďto od ní dáš ruce pryč anebo si ji vemeš. Václav: Uţ jste tady měli rozvod? Doktor: Jo, ta vymoţenost uţ k nám dorazila. 33

Rovina příběhu nevěrné Jany a jejího milence Václava sehrává ve filmu důležitou roli. Ukazuje nám totiž, že instituce rodiny je obyvateli venkova chápána jako určitý neměnný základ. Rodina je vnímána jako základní prvek celé zdejší společnosti, která je ve venkovském

prostředí

postavena

na

tradičních

hodnotách.

V podstatě

z

výše

uvedeného rozhovoru vyplývá, že aby Václav s Janou mohl na vesnici vést nový vztah, bude to muset provést pod záštitou manželství a teda v rámci nového rodinného svazku. Odsuzování mimomanželského vztahu můžeme vidět už dříve ze strany Ludmily Hrabětové. Ta v jedné fázi filmu přichází navštívit předsedu k němu domů, aby mu pověděla právě o poměru Jany a Václava. A pak Hrabětová, předseda a jeho žena společně záležitost komentují slovy: „Ten Kašpar taky nemá rozum, dyť je to matka od dítěte!“ anebo „Mně je líto toho dítěte…jestli se to provalí“.

Scéna číslo 5 Další uvedenou scénou bych chtěla upozornit na to, že podle filmu jsou na vesnici jiné zásady, než které známe z prostředí města a to i pokud jde o přestupky či porušení zákona. Dojde zde totiž k nehodě, a ačkoliv opilý řidič Turek kvůli své nepozornosti přejede jednoho z místních, není tento muž vůbec zraněn. Celá situace je spíše groteskního až absurdního rázu, podstatná je však skutečnost, že k takovéto nehodě vůbec nebyl přivolán policista, ale pouze doktor. Ten samozřejmě prohlíží přejetého Drápalíka, který je bez známky zranění a zároveň je on tím, kdo řeší situaci s pachatelem, a sice Turkem. Doktor mu musí provést krevní rozbor, aby se ukázalo, zda byl pod vlivem alkoholu. Na vesnici se však očividně tímto způsobem takové situace neřeší a proto doktor nechce přidělávat problémy známému člověku ze sousedství. Následuje ukázka dialogu, který probíhá na příští den, když ohledně tohoto případu přijde policista za lékařem.

Policista: Jak to, ţe jsem nebyl k nehodě přivolán? Doktor: No to já nevím. Asi vás nechtěli budit, kdyţ se vlastně nic nestalo. Policista: Říká se, ţe Turek byl pod vlivem alkoholu. Měl jste mu vzít krev přece.

34

Doktor: Já jsem mu ji vzal. Nebyl pod vlivem. A to bylo jeho štěstí, protoţe mám takovej dojem, ţe brzy přijde o ţenu. A kdyby přišel ještě o řidičák, no tak to uţ by bylo na něj moc ran najednou. (vytahuje láhev s alkoholem a chce nalít policistovi) Policista: (otáčí sklenici vzhůru nohama, aby mu doktor nemohl nalít) Já si o tom myslím svoje, pane doktore. Doktor: To můţete. (usměje se a otevírá pro sebe láhev) Něco jiného však je, když později doktor vidí, že Turek zmlátil manželku Janu kvůli nevěře, v tomto případě již cítí povinnost nějak zasáhnout. Proto proti Turkovi vytahuje záležitost s přejetým Drápalíkem, kterou chtěl řešit policista vzápětí po nehodě.

Doktor: Já ti něco řeknu Pepíku. Jestli na ni ještě jednou šáhneš, tak přestanu bejt kamarád. Turek: Je to furt ještě moje ţena. Doktor: No je, ale mlátit ji nebudeš! Tenkrát v noci, jak jsi přejel Drápalíka, víš, kolik jsi toho měl v krvi... A já jim to řeknu. Takovej budu prevít, to mě neznáš! A budeš mít po jeţdění. Turek: Je to čubka. Doktor: Škoda, ţe na ţárlivost nejsou nějaký injekce. Dal bych ti koňskou dávku.

Pepík Turek představuje ve filmu jednoduššího člověka, kterému je vlastní řešit konfrontace násilnou cestou. Navíc je prototypem chorobně žárlivého manžela, který nedokáže snášet jakoukoliv pozornost o ženu Janu ze strany jiného muže a ve filmu je původcem mnoha konfliktů a dramatických scén. Turek je typický hrubián, přesto zde není vykreslen jednoznačně záporně, ale spíše jako svérázný člověk, kterého divák může svým způsobem litovat. Stejně tak i doktor před policistou Turka kryje, sám totiž zhodnotil situaci a nepřijde mu nutné řešit to tím, že se do toho zapojí nějaký vyšší orgán. Později však má doktor důvod, proč by Turkovi přidělával problémy, kdežto v předešlé situaci to nepovažoval za vhodné řešení. Postavu doktora v tomto filmu spatřuju jako nejvyšší autoritu v rámci společenství lidí, které je nám za dobu trvání filmu představeno. Tato vnitřní autorita, zastoupena lékařem, nám ukazuje, jakým způsobem se řeší problémy uvnitř komunity. 35

Ačkoliv má doktor jistě

povinnost zodpovídat se určitým státním orgánům a spolupracovat s činiteli i mimo vesnickou komunitu, není pro něj tato stránka věci prioritní. Neváhá proto krýt svého známého i v případě, že jde o přestupek nebo dokonce porušení zákona. Necítí povinnost informovat o takové záležitosti určitou vnitřní autoritu, zobrazenou postavou policisty, protože v rámci komunity je samozřejmostí řešit místní problémy uvnitř ní, bez přičinění někoho z venku.

3.3 Shrnutí analýzy Nyní je třeba rekapitulovat analýzu a odpovědět tak na moji hlavní výzkumnou otázku, která zní: Jak je ve vybraných filmech reprezentována venkovská komunita? Ve filmu Vesničko má středisková je jádro děje vystavěno na konfrontaci postav, jejich komunikaci a jejich vzájemném působení v různých situacích. Postavy mají svoje role v příběhu a to potom dohromady zobrazuje zdejší poměry a ukazuje jakési vykreslení společnosti na vesnici. Ve Slavnostech sněţenek však je však hlavní dějová linka vedena nikoliv o jedné či dvou konkrétních postavách, ale příběh je zde postaven na sporu mezi dvěmi širšími skupinami lidí. A proto oba filmy prezentují venkovskou komunitu trochu jiným způsobem. Takže jak lze tedy shrnout společné rysy, které charakterizují venkovskou společnost a co vlastně můžeme o hodnotách na vesnici z těchto dvou vybraných filmů vypozorovat? Společný rys obou reprezentací spatřuji v tom, jak se komunita chová k výrazně odlišnému jedinci, který je součástí komunity. Ve Vesničce to vidíme na příkladu Otíka, ve Slavnostech sněţenek můžeme obdobné tendence sledovat u postavy pana Leliho či pana Límana. Pozice a vztahy mentálně zaostalého Otíka v rámci vesnické komunity připomínají svou povahou rodinné vztahy. Členové komunity si navzájem pomáhají a to i bez prvoplánového nárokování si nějaké odměny či jiného prospěchu z poskytnutí této pomoci. Pokud jde o členy psychicky pomalejší, jako to je v případě Oty Rákosníka, často můžeme vidět, že vesničané se nouzi nezdráhají zasáhnout a pomoci mu. Stejně jako postava pana Leliho, který se často zdá být lidem na obtíž svým vlezlým chováním. Většině lidí nedělá problém přijmout jeho specifikou povahu. Znají ho, nemají potřebu se proti němu osočovat a přijímají jeho atypické chování bez problémů. Pan Líman je další netypickou figurou v obci Kersko. Ukazuje člověka, který si naprosto žije po svém a nezajímá se o to, co si o něm ostatní myslí. Proslulá je například scéna, když do svého luxusního auta nechá nastoupit své milované kozy, veze na projížďku a 36

na pastvě jim hraje na klarinet. Nikomu z obce nepřijde zvláštní takový životní styl a nikdo z místních by si nedovolil zasahovat do jeho života, protože nikoho to zkrátka nepohoršuje. Pan Líman tu mimochodem jistým specifickým způsobem symbolizuje blízkost venkovského člověka se zvířaty a sepjetí s přírodou. Až na drobnější výjimky jsou celkově vztahy na vesnici velmi blízké, protože všichni lidé se tu mezi sebou znají. Venkovské prostředí proto postrádá anonymitu, která je naopak typickým rysem společnosti urbánní. Často se ve filmech setkáváme s oslovením „kamaráde“, „sousede“ a podobně, což naznačuje tuto blízkost a spřízněnost místních lidí. Můžeme tedy celkově hovořit o vysoké míře vzájemné sociální závislosti uvnitř venkovské komunity. Za další sjednocující prvek obou snímků považuji právě soudržnost lidí. Z mé analýzy vyplývá, že místní cítí silnou identifikaci se svou komunitou na vesnici. Ve Slavnostech sněţenek to je patrné díky působení mysliveckého spolku, který se svou činností vymezuje vůči spolku z vedlejší vesnice. Z dialogů ve filmu se dozvídáme, že vymezení se netýká pouze myslivců, ale týká se také i žen, což je uváděno na příkladu práce na poli u hranic katastru. Ve Vesničce spatřuji obdobnou soudržnost zase ve snaze o udržení pospolitosti tím, že její členové nechtějí připustit přestěhování jednoho z nich do Prahy a tím se vymezují vůči městu. Postavy přímo hovoří o tom, že pro nikoho z nich není dobré žít ve městě, neboť na vesnici je prý život lepší. Těmito prostředky se snaží udržet blízké a silné vazby, které mezi nimi fungují. Situace s možností Otíkova přesunu do velkoměsta zároveň vypovídá o neochotě vesničanů k jakékoliv sociální změně. Dalším prvkem vyskytujícím se v obou filmech je maskulinita. Veškeré klíčové role ve filmech skutečně zastávají mužští hrdinové a ženy se zde vyskytují jen omezeně, spíše na dokreslení instituce rodiny nebo pro role, které muži obvykle nezaujímají. Ve filmech se často vyskytují záběry, jak muži sedí u piva, v hospodě či na zahradě a hovoří spolu. Rozhovory dvou žen bychom v těchto reprezentacích hledali jen velmi obtížně. Kupříkladu ve Slavnostech je celá zápletka vystavěna na mužských postavách, muži jsou zde zobrazeni jako lovci a proto také původci celého děje. Ženské postavy jsou naproti tomu (kromě manželek a partnerek) ve filmu věnovány rolím, které jsou typicky feminní, jako například učitelka malých dětí na základní škole či prodavačka v místním obchodě. Zajímavá je ale skutečnost, že žena je konkrétně v tomto snímků tou osobou, která ukončuje hádku myslivců. Nejprve se tak stane během hádky před školou, kde zasáhne učitelka, poté při hádce v hostinci, kde potenciální rvačku zastaví žena hostinského. Tato skutečnost může poukazovat na to, že ženy, ačkoliv nejsou předmětem reprezentací z venkovského prostředí, disponují velkou autoritou. 37

A to až do té míry, že v situaci, kdy do velké skupiny naštvaných mužů žena vstoupí, stačí jediné její slovo, aby hádky zanechali. Tento stav je dán i tím, že ženy zde nesdílejí s muži žádné jejich činnosti a aktivity. Lovení a připravování prasete, vysedávání v hospodě a podobně – všechno z toho považují ženy za nedůležité a hloupé. A právě proto zde možná má jejich slovo takovou váhu – neboť nejsou součástí těchto typicky mužských činností. Ve Vesničce je nejvýraznější role ženy připsána Turkově ženě Janě, která má poměr se zootechnikem Václavem. Tato ženská role je ve filmu nezbytná k vytvoření milostného trojúhelníku, ale jinak se tato postava na utváření děje téměř nepodílí. Dále tu chci zahrnout skupinu lidí, která se vyskytuje v obou filmech, a tou jsou chataři. Obecně, v mnoha venkovských sídlech, tvoří podstatnou složku zdejší populace i obyvatelé z měst (především z těch větších), kteří pravidelně na venkově pobývají za účelem rekreace. Ve filmu Vesničko má středisková je tato skupina lidí zastoupena postavou pana Rumana, případně i jeho ženou, kteří si žijí svůj běžný život v Praze. Právě Ruman je v celém snímku asi jedinou postavou zobrazenou bez jakékoliv laskavosti, je chápán jednoznačně záporně. Právě jeho městský původ je to, co je v kontrastu s ostatními lidmi, kteří jsou naopak místní vesničané a žijí v Křečovicích trvale. Celá nešťastná zápletka se záměrem přestěhovat Otíka do Prahy a do jeho chalupy nacpat člověka z firmy, vzniká z Rumanovy hlavy. Ten by rád rozšířil komunitu chalupářů v této vesnici a zároveň se zavděčil šéfovi ze zaměstnání, a proto se v celé záležitosti tolik angažuje. Ve Slavnostech sněţenek je okruh těchto lidí, pro které je Kersko místem tzv. druhého bydlení, mnohem širší. Ve filmu je na některé z nich občas krátký záběr, kde je ukázáno, jak chodí kondičně běhat podél cest, jak jezdí na kole či hrají tenis nebo jak zalévají úhledně zastřižené keříky před svými chatami. Konkrétně je tu městská nátura zobrazena prostřednictvím postavy malíře Junka. Ten se zde setkává s velkým nepochopením, protože na venkově nemůže být jeho akademická činnost náležitě oceněna. A tím, že pro jeho uspokojivý pocit je důležité ocenění druhých lidí, je pro něj vesnice zcela nevyhovujícím prostředím. Celkově vzato tedy z filmů vyplývá, že skutečnost, že lidé dorazí na venkov na občasný víkendový či prázdninový pobyt, z nich nedělá součást vesnické komunity. Je tomu spíše naopak – jsou to právě tito chalupáři z města, vůči kterým se komunita často vymezuje. V posledním bodě rekapitulace mojí analýzy chci poukázat na atypické vystupování autorit v těchto vybraných filmech. Ve Vesničce představuje formální autoritu policista, který se zpětně snaží řešit nehodu s přejetým člověkem. Setká se zde spíše se znevážením a zesměšněním své funkce, neboť k nehodě ani nebyl přivolán. Lékař mu to odůvodňuje tím, 38

že ho nechtěli budit. Skutečný respekt je zde připsán právě postavě doktora Skružného. Jeho pozice by mohla být charakterizována až mystickým termínem šaman. Právě on totiž neformálně stojí nad veškerým děním mezi vesničany, zaujímá mezi nimi významnou sociální roli a zároveň pomáhá řešit jejich problémy. Ve Slavnostech sněţenek se role příslušníka policie rovněž vyskytuje. Nemá zde typické postavení uznávaného muže zákona, ale lidem je spíše pro smích. Skutečnou autoritu v této komunitě do jisté míry spatřuji právě ve zmíněných ženských postavách. Právě proto, že ženy zde zasahují do hádek mužů a svým krátkým, nikým nepřerušovaným monologem dokáží zapříčinit uklidnění situace a následnou domluvu.

39

Závěr Cílem této práce bylo zjistit, jak je venkov reprezentován ve dvou produktech populární kultury. Přesněji řečeno, jak je skrze dva vybrané filmy vykreslena venkovská komunita, jaké hodnoty jsou jí prostřednictvím filmu připsány. Pomocí analýz filmů a jednotlivých scén je skutečně možné vysledovat, co tedy stojí za vyobrazeným pokojným soužitím vesnických lidí, jak fungují jejich harmonické sociální vztahy a jak je vykreslena jejich soudržnost a spoluodpovědnost ke komunitou obecně přijímaným cílům a hodnotám. V závěru se mi tedy podařilo nalézt několik sjednocujících bodů, které ve stručnosti zní následovně: 1. V komunitě hraje důležitou roli blízkost a vzájemná pomoc mezi jejími členy. 2. Vesnická soudržnost se dána silnou identifikací členů s komunitou, což se projevuje vymezováním se vůči sousedním vesnickým komunitám nebo vůči městskému prostředí. 3. Komunita na venkově je převážně mužskou záležitostí 4. Autorita je dána neformálně, představuje ji určitý článek ze sféry komunity, zatímco formální autorita je předmětem výsměchu. Je však třeba podotknout, že účelem filmů může do jisté míry být právě zobrazení idyly venkovského života. Na vybrané reprezentace totiž můžeme nahlížet z hlediska, ve kterém se skrze komunitu idealizuje venkov. A toto může vést k účelovému vykreslení převážně pozitivních znaků společnosti na vesnici a nikoliv už těch negativních. To, zda jsou dva filmy, na kterých analýzu provádím, objektivním pojednáním o venkově, překračuje limity této práce. Předmětem mého výzkumu není zjistit, nakolik nebo zda vůbec filmem prezentované hodnoty odpovídají skutečnému prostředí českého venkova. Zabývám se analyzováním reprezentace. A v případě filmového počinu, je třeba brát na vědomí, že jde o umělecké dílo a umění samozřejmě může do jisté míry zkreslovat realitu. Nicméně i takovýto výběrový vzorek, kterým jsou kinematografické produkty, je určitě přínosné podrobovat analýze. Neboť i filmy a umělecká díla obecně vypovídají mnohé o společnosti, ve které vznikla. V této souvislosti je ještě třeba zmínit skutečnost, že oba filmy se dobou svého vzniku řadí do předlistopadové éry. Jsou tedy produkovány v době komunistické totality a ta je, stejně jako každá jiná totalita, neodmyslitelně spojena s cenzurou. Přísné kontrole bylo podrobováno vše od zpravodajství a sdělovacích prostředků až po obsahy knih, písní a filmů. A tak filmoví scénáristi, kteří chtěli, aby jejich texty byly použity, si museli dávat velký pozor na jakékoliv odkazy, zmínky a dokonce i metafory, které by naznačovaly jen sebemenší nepřátelský nebo skeptický pohled na tehdejší režim a socialistickou společnost Československa. Z toho vyplývá, že kvůli této silné cenzuře ztrácelo mnoho zde vytvářených produktů autentičnost a schopnost pravdivé reflexe podmínek, které zde panovaly. Komunistický převrat a následná 40

léta kolektivizace a zestátňovacích procesů samozřejmě velkou měrou postihly venkovské statkáře a živnostníky. Půda ve vlastnictví státu a budování zemědělských družstev na vesnicích samozřejmě vedlo k velkým změnám v myslích a srdcích zdejších lidí a kromě rozsáhlých změn v životních podmínkách občanů žijících v totalitní zemi, byl také výrazně ovlivněn jejich vztah k půdě. Vybrané snímky, které jsou předmětem mojí analýzy, sice nepojednávají o žádných politických či ekonomických záležitostech, přesto ale je zajímavé zamyšlení se nad tím, zda by něco z těchto sfér bylo do filmů zahrnuto, kdyby vznikly v podmínkách svobody slova a projevu. Jestli by snímky zobrazovaly venkov totožně, kdyby byly natočeny ve svobodných podmínkách, které přineslo demokratické zřízení o několik let později. Je tedy otázkou, do jaké míry skutečně doba vzniku ovlivnila informační hodnotu těchto analyzovaných reprezentací a zdali je vůbec lze brát jako objektivní a nezávislé umělecké produkty. Domnívám se, že v případě právě těchto filmů nebylo zapotřebí markantních úprav a omezování autorů při vytváření postav a zápletek z prostředí venkova, jak tomu bylo u filmů či seriálů s jinou tématikou. Nicméně je nesmírně důležité, mít tento dobový kontext neustále na paměti.

41

Seznam použité literatury Bell, D., 2006. Variations on the rural idyll. In: Cloke, P., Marsden, T., Mooney, P.H. (Eds.), Handbook of Rural Studies. Sage, London. Bell, M. 2007. The two-ness of rural life and the ends of rural scholarship. Journal of rural studies. Cloke, P. J. 1977. An index of rurality for England and Wales. Regional Studies. Cronick J. 1997. Alternativní metodologie pro analýzu kvalitativních dat, Sociologický časopis, 1997, Vol. 33. Disman M. 2011. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uţivatele.

Praha:

Karolinum. Giddens, A. 1984. The Constitution of Society. Polity Press, Cambridge. Giddens, A. 2013. Sociologie. Aktualizované a rozšířené vydání revidované Philipem W. Suttonem. Agro. Glaser, B. and Strauss A. 1967. The Discovery of Grounded Theory: Strategies for Qualitative Research. Chicago, IL: Aldine Press. Grazian, D. 2010. Mix It Up: Popular Culture, Mass Media, and Society. New York: W. W. Norton & Co. Greer, S. 1962. The Emerging City. Collier Macmillan, New York. Halfacree, K. 1993. Locality and social representation: space, discourse and alternative definitions of the rural. Journal of rural studies. Hall, S. 1997. Representation: Cultural Representation and Signifying Practices. London: Sage Publications. Hayesová, N. 1998. Základy sociální psychologie. Praha: Portál.

42

Hoggart, K. and Buller, H. 1987. Rural Development. A Geographical Perspective. Croom Helm, London. Jones, O. 1995. Lay discourses of the rural: developments and implications for rural studies. Journal of rural studies. Newby, H. 1980. Comunity, Study Section 20 in the course An Introduction to Sociology (D207), The Open University Press, Milton Keynes. Phillips, D. and Williams, A. 1984. Rural Britain. A Social Geography. Blackwell, Oxford. Strauss A. and Corbinová J. 1999. Základy Kvalitativníhů výzkumu: postupy a techniky zakotvené teorie. Nakladatelství Albert Boskovice. Sorokin, P., Zimmerman, C.C. 1929. Principles of Rural–Urban Sociology. H. Holt, New York. Trampota, T. 2006. Zpravodajství. Praha: Portál. Velký sociologický slovník. 1996. Vyd. 1. Praha: Karolinum. Vepsäläinen, M. and Pitkänen, K. 2010. Second home countryside. Representations of the rural in Finnish popular discourses. Journal of rural studies. Wirth, L. 1938. Urbanism as a Way of Life. American Journal of Sociology.

Seznam použitých filmů Slavnosti sněženek (Jiří MENZEL; 1983) Vesničko má středisková (Jiří MENZEL; 1985)

43

Jmenný rejstřík

Bell D.

10

Hayesová

9

Bell M.

8, 10

Hoggart

8

Buller

8

Jones

7

Cloke

7

Newby

11

Corbinová

15

Pitkänen

10, 11

Cronick

16

Phillips

8

Disman

15

Strauss

15, 16

Giddens

6

Sokorin

7

Glaser

16

Trampota

6

Grazian

6

Vepsäläinen 10, 11

Greer

11

Williams

8

Halfacree

8, 9, 10

Wirth

8

Hall

9

Zimmerman 7

44

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá vybranými sociálními reprezentacemi venkova. Konkrétně se soustředí na zmapování významu a fungování venkovské komunity produkovanou skrze dvě média. Výchozím materiálem pro analýzu jsou dva české filmy z osmdesátých let a to Slavnosti Sněţenek a Vesničko má středisková. Cílem práce je pomocí scén z filmu, které cíleně zachycují nějaký podstatný rys venkovské komunity, nalézt významy a hodnoty do nich vložené. Analýza ukazuje několik sjednocujících atributů charakteristických pro venkovskou komunitu. Odhaluje, jak je zde prezentována lidská blízkost a identifikace s komunitou a jakými způsoby se komunita vymezuje vůči vnějším vlivům. Rozbor klíčových situací v závěru vysvětluje, v čem tkví pospolitost venkovské komunity, že formální autorita je často předmětem výsměchu a že ve vybraných reprezentacích figuruje především mužská část populace.

Klíčová slova Venkov, vesnice, venkovská komunita, Glaser-Straussova metoda konstantního srovnávání, sociální reprezentace

Počet znaků: 81 586

Abstract This thesis focuses on social representations of the rural areas. Specifically, it focuses on mapping the importance and the function of rural communities, which are produced by the two resources. The material for analysis consist of two Czech films from the eighties. These films are Slavnosti sněţenek and Vesničko má středisková. The aim is to find the meanings and values embedded in movie, because of scenes that present significant attribute of rural communities. The analysis reveals some characteristic features of the rural. It shows the cohesion and identification of their members with the community. We cas see the ways, how the community defines itself. Analysis of key moments explains what the rural communities

45

are about. It was found out that formal authority seems to be rediculous for local people or that we can see masculine dominance in these representations.

Keywords Countryside, village, rural comunity, Glaser-Strauss constant comparative method, social representation

46