Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociologie
Paralelní a partnerské vztahy očima sociologie (diplomová práce)
Autor: Irena Zatloukalová Vedoucí práce: PhDr. Tomáš Katrňák, Ph.D.
Brno 2007
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a že jsem použila pouze prameny, které jsou uvedeny v seznamu použité literatury.
V Brně, květen 2007 Irena Zatloukalová
-2-
Moje poděkování patří PhDr. Tomáši Katrňákovi, Ph.D., jehož kritické poznámky a komentáře doprovázely vznik této práce. Děkuji i všem, kteří mi naslouchali, četli různé verze vznikajících částí práce a konzultovali se mnou možné alternativy tvůrčího procesu.
-3-
Obsah 1. ÚVOD
-5-
1.1. PARALELNÍ VZTAHY 1.1.1. VOLBA PARADIGMATU A JEHO ZDŮVODNĚNÍ 1.2. PROČ JIM VĚNOVAT SOCIOLOGICKOU SOCIOLOGICKOU POZORNOST? 1.2.1. PARALELNÍ VZTAHY RESPEKTIVE NEVĚRA V DOSAVADNÍCH VÝZKUMECH 1. 3. VYTYČENÍ VÝZKUMNÉ OTÁZKY OTÁZKY
-7-8-9- 10 - 12 -
2. TEORETICKÁ ČÁST
- 14 -
2.1. (POST)MODERNÍ DOBA 2.1.1. INDIVIDUALIZACE, TRH PRÁCE A „DEMOKRACIE“ 2.1.2. NEJISTOTA A RIZIKO 2.1.3. IDENTITA JAKO PROJEKT 2.2. SEX JAKO IMPERATIV (POST)MODERNÍ DOBY 2.3. (POST)MODERNÍ DOBA BEZ LÁSKY LÁSKY? 2.4. PARTNERSKÉ VZTAHY V (POST)MODERNÍ DOBĚ? 2. 5. PARALELNÍ VZTAHY VZTAHY
- 14 - 15 - 16 - 17 - 19 - 22 - 25 - 30 -
3. METODOLOGICKÁ ČÁST ČÁST
- 34 -
3.1. ZVOLENÉ METODY A ZPŮSOB ZPŮSOB ANALÝZY 3.2. VÝBĚR KOMUNIKAČNÍCH PARTNERŮ PARTNERŮ A SBĚR DAT
- 34 - 35 -
4. ANALYTICKÁ ČÁST
- 37 -
4.1. PRAKTICKÉ ASPEKTY ASPEKTY PARALELNÍCH VZTAHŮ VZTAHŮ 4.1.1. TYPOLOGICKÉ ROZLIŠENÍ PARALELNÍCH VZTAHŮ 4.1.1.1. Komplementární paralelní vztahy 4.1.1.2. Subsidiární (útěkové) paralelní vztahy 4.1.2. PARCELIZACE VĚDOMÍ 4.1.3. NOVÁ INTIMITA 4.2. DISKURZY AKTÉRŮ PARALELNÍCH PARALELNÍCH VZTAHŮ 4.2.1. „LÁSKA A EMOCE JSOU SOUČÁSTÍ PARALELNÍCH VZTAHŮ“ 4.2.2. „PARALELNÍ VZTAH JE PLNOHODNOTNÝM VZTAHEM“ 4.2.3. „MÍT PARALELNÍ VZTAH JE V POŘÁDKU“ 4.2.4. „CO MI PARALELNÍ VZTAH PŘINESL? A UVAŽOVAL/A BYCH O NĚM ZNOVU?“
- 38 - 38 - 38 - 42 - 44 - 48 - 53 - 53 - 55 - 60 - 63 -
5. ZÁVĚRY
- 66 -
5. 1. CO V PRÁCI CHYBÍ?
- 70 -
ANOTACE
- 72 -
ABSTRACT
- 73 -
POUŽITÁ LITERATURA
- 74 -
JMENNÝ REJSTŘÍK
- 79 -
PŘÍLOHA
- 80 -
-4-
1. Úvod Zůstal mu po nich všech jen strach z žen. Toužil po nich, ale bál se jich. Musil si mezi strachem a touhou vytvořit jakýsi kompromis; nazýval ho slovy „erotické přátelství“. Tvrdil svým milenkám: jen nesentimentální vztah, kdy si jeden nedělá nárok na život a svobodu toho druhého, může přinést oběma štěstí. Protože chtěl mít jistotu, že erotické přátelství nepřeroste nikdy v agresivitu lásky, scházel se s každou ze svých stálých milenek jen po velmi dlouhých přestávkách. … Ze všech přítelkyň mu nejlépe rozuměla Sabina. Na ni se obrátil o pomoc, když potřeboval sehnat pro Terezu v Praze nějaké zaměstnání. Tak jak to vyžadovala nepsaná pravidla erotického přátelství, slíbila mu, že udělá, co bude moci, a opravdu objevila brzy místo ve fotografické laboratoři obrázkového týdeníku. Sama Terezu do redakce zavedla a Tomáš si v té chvíli říkal, že v životě neměl lepší přítelkyni než Sabinu. Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí (2006:20-21)
Sešel se několikrát s mladou dívkou v bytě, který mu denně až do půlnoci přenechával jeden starý přítel. Po jednom nebo dvou měsících mu připomněla jedno jejich setkání: milovali se prý na koberci pod oknem. zatímco venku se rozsvěcovaly blesky a hřměly hromy. Milovali se během celé bouřky a bylo to prý nezapomenutelně krásné! …Jeho paměť zaznamenávala z jeho milostných příběhů jen strmou a úzkou trasu sexuálního dobývání: první slovní agresi, první dotek, první obscenitu, kterou řekl on jí a ona jemu, všechny drobné perverze, ke kterým ji postupně přiměl, i ty, které odmítla. Všechno ostatní bylo z paměti (téměř s jakousi pedanterií) vyloučeno. Zapomínal dokonce i místo, kde tu kterou ženu poprvé uviděl, protože ten okamžik se udál ještě před vlastním sexuálním útokem. V dvojím způsobu, jak jejich paměť reagovala na večerní bouřku, byl obsažen celý rozdíl mezi láskou a ne-láskou. Slovem ne-láska nechci říci, že by měl k té dívce cynický vztah, že by v ní, jak se říká, uznával jen sexuální objekt: naopak, měl ji rád jako přítelkyni, vážil si její povahy a inteligence, byl ochoten jí pomoci, kdykoli by to potřebovala. To nebyl on, kdo se k ní choval špatně, špatně se k ní chovala jeho paměť, která ji sama bez jeho přičinění vyloučila ze sféry lásky. Zdá se, jako by existovala v mozku zcela zvláštní oblast, kterou by bylo možno nazvat poetickou pamětí a která zaznamenává to, co nás okouzlilo, dojalo, co učinilo náš život krásným. Od té doby, co se poznal s Terezou, žádná žena neměla právo otisknout se v této části mozku ani nejprchavější stopou. Tereza okupovala despoticky jeho poetickou paměť a zametla v ní stopy jiných žen. Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí (ibid: 223-225)
-5-
A když konečně jsou naše těla úplně znavená, když letní severské noci zbývá jen několik posledních vydechnutí, chystám se slézt na své lůžko, tu ona prosí, abych neodcházel, aspoň tady, abych zůstával s ní, a já tedy opravdu v nehnutosti čekám, i když teď toužím po samotě, tolik dní naprosté blízkosti mě vyčerpalo, a toužím po chvilce odloučenosti; uprostřed cizího světa, do něhož jsem vytržen, se mi zasteskne po nevtíravém chodu domova. Ale mám ještě domov? Sám ho přece rozmetávám. Dcera už odešla, sama je matkou, syn odejde co nejdříve. A má žena, i když se na mě usmívavá, kde vlastně dlí? Co ještě zbylo z naší lásky? Stesk ve mně narůstá, lítost, která je nesmyslná, protože se upírá zpět, lítost nad plynoucím životem, jemuž se chci v této chvíli vzpírat. Ta druhá leží vedle mě. Spí. Dech se jí ztišil, její duch se zklidnil. Snažím se postřehnout její rysy, ještě se nad ní nakloním, nepolíbím ji, jen na ni hledím, na vzdálenou bytost, přece jen jsem ji nedokázal do sebe pojmout, cele ji přijmout. Tiše slézám a uléhám na spodní lůžko, hledím do černoty před sebou. …Nevracím se ani nejdu dál, stojím v prázdnu, stojím mezi dvěma poli, v průsečíku dvou volání, která se kříží, jsem přibit na kříž, jak se mám pohnout? A ta druhá, za níž jsem se vydal, pustil se za ní ze slabosti, z touhy, z osamělosti, z pominutosti smyslů, z vášně, z rozmařilosti, v naději, že pozapomenu na svoji smrtelnost, naříkává nad mou nehybností, proklíná i moji ženu, místo aby proklínala mě. Tak tu teď stojím, ona spí za mými zády, zatímco já u okna čekám, kdy má žena zvedne oči a uvidí mě. Ale nevidí mě. Najednou si uvědomím tu vzdálenost. Mezi námi leží hory a řeky, život a smrt, zrada a lež, léta nenaplněné touhy i marných doufání.Vidím, jak má žena se začíná chvět jako obraz ve vodní hladině, do níž dopadla první krůpěj, v náhlém stesku vztáhnu ruce k oknu, abych ji zadržel, abych ji zachránil, abych ji k sobě přitáhl z té dálky, ale je to marné. Déšť houstne, a já si uvědomuji, že ta druhá se na mě zezadu dívá. Ivan Klíma, Láska a smetí (2006: 118-120) Již Berger (2003) považoval beletristická díla za zajímavý zdroj sociologické inspirace. Upozorňoval však také, že při hledání sociologické inspirace není dobré se jimi nechat příliš unést. Ač mohou spisovatelé mnohé přibarvovat, jsou vystaveni stejným podnětům jako jiní sociální aktéři. Výše citované úryvky představují ukázku zpracování relativně populárního literárního tématu mileneckých vztahů. Oběma příběhům je společný vyjadřovaný boj mezi dvěma světy: světem oficiálního partnerského a mileneckého svazku. Oba světy jsou pro aktéry něčím přitažlivým, něčím, co je těžké opustit. V této práci se zaměříme na to, zda tento boj probíhá jen ve fabulacích literátů, či zda má své reálné projevy v každodenním světě. Budeme odpovídat na otázku, jak fungují paralelní vztahy.
-6-
1.1. Paralelní vztahy Paralelní vztahy nejsou doposud používaným sociologickým konceptem. Při jejich definici začneme od negativního vymezení, od toho, co nepovažujeme za paralelní vztah. Nejedná se pouze o milenecký vztah, který funguje na bázi instituce milenek a milenců, jak ji známe z historie. Nehovoříme ani o jednorázových partnerských nevěrách, které bychom chtěli ospravedlnit pojmenováním, které v sobě obsahuje slovo vztah. Paralelní znamená, že se vyvíjí vedle a zároveň s něčím dalším – s jiným vztahem. Budeme usilovat o popis a analýzu vztahů, které jsou nejen utvářeny vedle již existujících partnerských vztahů, ale vedle nichž a spolu s nimiž se i vyvíjí. Jedná se o dlouhodobé neoficiální partnerské interakce – vztahy –, které se od jednorázové nevěry odlišují jak svoji délkou, tak i svým průběhem. Tato jejich specifičnost bude předmětem výzkumu obdobně jako konceptualizace paralelních vztahů. Paralelní vztahy pojímáme jako vztahy, ve kterých se již zadaný partner1 opakovaně schází s jinou osobou. Definice a rozlišení vztahu oficiálního od neoficiálního je ponechána na vnímání samotných aktérů.2 Předpokládáme, že i v neoficiálním vztahu aktéři procházejí určitou formou budování společného světa významů. Cílem této práce je popsat neoficiální partnerskou interakci – její roli, mechanismy fungování a podobnosti či rozdíly od oficiálních vztahů, případně vzájemného vlivu obou partnerských vztahů.
V této práci budeme slovo partner (později i slovo respondent) chápat jako slovo zahrnující muže i ženy. Přestože pod pojmem partner rozumíme muže i ženy, budeme ke slovu partner po mluvnické stránce přistupovat v jeho mužském gramatickém rodu. 2 Jinými slovy na zkoumaných aktérech a jejich definici situace ponecháváme to, který ze svých vztahů považují za oficiální (netajený) a který za neoficiální čili paralelní (oba tyto termíny budeme nadále považovat za synonymní). Respondenti našeho výzkumu za svůj neoficiální vztah považovali ten, který začal později. Prvně uzavřený vztah pro ně byl oficiálním a později vzniklý brali jako paralelní, což však nemusí být nutným pravidlem. 1
-7-
1.1.1 1.1.1. 1.1. Volba paradigmatu a jeho zdůvodnění K problematice
partnerských
vztahů
přistupujeme
ze
sociálně-
konstruktivistického hlediska. Jednak proto, že potřebujeme zohlednit významy připisované jednotlivým jednáním, jednak proto, že nás zajímá proces utváření společného světa dvou aktérů. Tento proces konstrukce je podmíněn jak sociálně – prostředím, ve kterém se aktéři pohybují –, tak jejich percepcí vlastní životní situace. Ze sociologických teorií partnerských vztahů vyberme teorii Bergera a Kellnera (1964). Jednak je tato teorie aplikovatelná nejen na manželství, ale i na jiné podoby partnerských vztahů. Jednak se její autoři zabývají tím, jak jsou partnerské vztahy objektivně konstruovány, i jejich subjektivním vnímáním. Bergerova a Kellnerova (ibid) teorie nomické ruptury vychází z předpokladu, že do vztahu vstupují dva jedinci, jejichž biografie jsou odlišné, mají proto jiné zkušenosti, pohledy na svět, názory i způsoby vnímání okolního světa. Aby jejich svazek mohl být pevným a mohl plnit svoji základní funkci – osmyslňování každodenní reality – musí se tyto dvě biografie spojit do jedné. Tento proces postupné objektivizace vztahu autoři nazývají nomická ruptura. Jedná se o situaci, kdy oba partneři redefinují svůj pohled na svět tak, aby společně vytvořený svět mohl být bezproblémový zdroj společné identity, a tím i stability daného svazku. Realita párového vztahu je tak utvářena a udržována skrze modifikaci dříve dvou oddělených světů jednotlivých aktérů do společné struktury významů a symbolů. Vytváří se svět, kde oba aktéři považují určité (partnerské) struktury za samozřejmé a zároveň jsou jim neustále potvrzovány – ať již v jejich vlastní komunikaci, či ve vztazích s okolím. Právě sociální okolí, respektive významní druzí, slouží k validizaci konstruovaného světa,3 který aktérům připadá jako pro ně předem připravený a samozřejmý. Tento mnohdy neuvědomovaný proces utváří řád a strukturu, která poskytuje nejen 3
stabilitu
danému
vztahu,
ale
zároveň
tento
pocit
stability
Zde se nabízí otázka nakolik je tato validizace přítomna u tajených neoficiálních vztahů.
-8-
zprostředkovává jedinci. Proto mnozí autoři popisují partnerský vztah jako oporu vykořeněných lidí, kteří v partnerství hledají jedinou či poslední záchrannou jistotu v nevlídném světě anonymních, veřejných institucí (např. Berger, Berger, Kellner 1977; Bauman 2006; Beck, Beck-Gernsheim 2004).4 Sociálně-konstruktivistickou perspektivou budeme zkoumat procesy a mechanismy utváření, které se v čase různě vyvíjely, stejně jako aktérovo nahlížení na ně. Sociálně-konstruktivistické východisko nám umožní vnímat jak jednotlivé hodnoty, role a funkce připisované aktéry jejich vlastním činům, tak nám i pomůže neopomenout sociálně podmíněné faktory, které dávají paralelním vztahům současnou podobu a zároveň je pomáhají přivést na svět. Zaměříme se na to, jaké významy jednotliví aktéři paralelních vztahů oběma svým vztahům připisují, případně jak jsou ve svém vnímání vztahů ovlivňováni svým okolím.
1.2. Proč jim věnovat sociologickou pozornost? Přestože jsou paralelní vztahy nedostatečně sociologicky zmapovaným tématem, dotýkají se různých výzkumů sexuálního chování či nevěry. Hlavní
slabinou těchto
výzkumů však
je,
že
se
převážně
věnují
mimomanželským vztahům, případně nerozlišují různé typy nevěr. Po přehlédnutí dosavadních výzkumů si položíme otázku, co se z dosavadních výzkumů o paralelních vztazích nedozvíme. Odůvodníme tak sociologicky výběru tématu paralelních vztahů.
Při tomto tvrzení se také opírají o fakt, že lidé při zvažovaní ukončení vztahu nemohou pominout alternativu samoty. Pro mnohé je natolik nepředstavitelná, že raději setrvávají ve vztahu, který je neuspokojuje. 4
-9-
1.2.1. Paralelní vztahy respektive nevěra v dosavadních výzkumech Stav současného poznání o paralelních vztazích není nikterak uspokojující. V sociologické literatuře jsou výzkumy věnující se jim spíše výjimkou. Proto, abychom získali komplexnější obraz o paralelních vztazích, musíme sociologické poznání doplnit i z prací dalších oborů, zejména pak psychologie. V těchto výzkumech se však, obdobně jako v obecném povědomí, setkáváme s pojmem nevěry. Nevěra v těchto výzkumech není od paralelních vtahů odlišována. Proto, abychom se mohli seznámit s rámcem či obecným kontextem, ve kterém se paralelní vztahy formují, musíme nahlédnout do prací studujících nevěru. Nejprve se zaměříme na četnost nevěr. Je třeba ověřit, zda jsou paralelní vztahy marginálním jevem, nebo zda se věnujeme něčemu, co má svoji společenskou relevanci. Začněme od studií kvantifikující pojem nevěry, kde je jako indikátor nevěry většinou použito zapojení se do mimomanželského (málokdy však mimopartnerského) sexu. V českém prostředí lze citovat výzkum Weisse a Zvěřiny (2001), kteří dokládají obecnou tendenci mužů častěji se zapojovat do mimomanželských sexuálních aktivit, respektive jsou ochotni ji častěji přiznat.
Tato
tendence
navíc
vykazuje
stabilitu.
Nějakou
formu
mimomanželského sexuálního styku přiznává 60 % českých mužů, zatímco u žen se přiznaná nevěra pohybuje mírně nad hranicí 40 %. Kdybychom chtěli zjištěný
podíl
nevěrných
manželských
partnerů
konfrontovat
se
zahraničními výzkumy, tak i autoři zmiňované studie konstatují, že „počty
přiznaných nevěr u nás jsou o dosti vyšší než u srovnatelných zahraničních výzkumů.“ (ibid: 86). Podíl nevěry v USA je podle těchto výzkumů mezi 11 % až 37 % a ve Velké Británii se pak přiznaná nevěra pohybuje kolem 4.5 %.5 Opět s výrazně vyšším zastoupení mužské nevěry než ženské. Více než údaje Tyto údaje jsou však závislé na použité metodě zkoumání. Weiderman (1997) v úvodu své studie dokládá, jak se jednotlivé podíly nevěr liší v různých výzkumech provedených v letech 1983-1996 na populaci USA. Podíl přiznané nevěry se pohyboval kolem 30 % ale i kolem 4 %. Weiderman sám odhaduje podíl nevěry v americké manželské populaci na 15 % - 25 %. Blow, Harnett (2005 (a)) potom podávají téměř kompletní přehled různých definic a metodologických postupů zkoumání partnerské nevěry, čímž také vysvětlují rozdílné výsledky různých autorů.
5
- 10 -
o nevěře obecně pro nás jsou určující informace o dlouhodobých mimopartnerských vztazích. Opět vyjdeme z výzkumu Weisse a Zvěřiny (2001). Podle výsledků jejich výzkumů pro rok 1998 se dlouhodobé nevěrné vztahy vyskytují spíše u žen (48 % jejich mimomanželských sexuálních aktivit), zatímco muži spíše vyhledávají příležitostné styky (55 %) či kombinují dlouhodobé i příležitostné nevěry (31 %).6 Zasadíme-li tyto procentuální údaje do kontextu představ o nevěře a postojů k ní, budeme moci již alespoň něco usoudit o paralelních vztazích. „Pouze 24 % [české] populace má zásadní námitky vůči nevěře (18 % mužů a
31 % žen). Přitom až 44 % mužů a 26 % žen ji považuje za přirozenou až normální. …Tato čísla jsou nesrovnatelně vyšší oproti srovnatelným výzkumům [kde] extramartialní sexuální styk za neakceptovatelný považuje 77 % Američanů, 80 % Britů a více jak polovina Francouzů.“ (ibid: 86) Český postoj k nevěře je dosti liberální, což dokládá i to, že nevěra je důvodem k rozchodu či rozvodu jen pro 48 % respondentů posledního výzkumu agentury SC&C (Dvojí život).7 I podle Českého statistického úřadu se nevěra stále méně stává důvodem k rozvodu – v roce 2003 byla partnerská nevěra až na pátém místě důvodů k rozvodu oproti místu třetímu v roce 1991 (Vývoj 2003). Tuto liberálnost v českém postoji k nevěře dokládá i srovnávací výzkum kolektivu autorů vedený Widmerem (1998), který k zemím s liberálním postojem k nevěře řadí kromě České republiky i Rusko a Bulharsko. Postoje k nevěře jsou samozřejmě ovlivňovány dalšími faktory než jen kulturním prostředím či typem primárního vztahu (blíže k přehledu výzkumů různých korelátů nevěry viz Blow, Harnett 2005 (b)). Poslední
důležitá
informace,
která
vyplývá
z dosavadních
konceptualizací nevěr, je její dělení, se kterým je možné se setkat hlavně v psychologické literatuře. Nevěru lze dělit buď podle její funkce či aktuální 6 Bylo by zajímavé dále pracovat s těmito údaji. Je pozoruhodné, že muži v roce 1998 uvedli, že jen 17 % z jejich mimomanželských sexuálních styků bylo v rámci dlouhodobé nevěry. Více jak dvojnásobný údaj u žen by mohl naznačovat, že „nevěrníci“ mají jinou představu o dlouhodobosti vztahu než „nevěrnice“. 7 Výzkum pro hlavní článek čtvrteční přílohy Mladé fronty ze dne 22.3.2007 (viz citované zdroje).
- 11 -
podoby (viz Šmolka 2003), kdy je na různé druhy nevěr pohlíženo optikou účelu, který pro „nevěrníky“ plní. Další výzkumy potom rozdělují nevěru na čistě emocionální nebo sexuální vztah, či kombinaci obou (srov. Glass, Wright 1985 a Thompson 1984). Tato dělení vypovídají o povaze a roli nevěry ve společnosti, v níž se vyskytuje.
1. 3. 3. Vytyčení výzkumné otázky Dosavadní výzkumy nám o fenoménu paralelních vztahů neprozradí mnoho. Kdybychom současný stav poznání doplnili o postřehy z ukázek z děl Kundery a Klímy zjistíme, že nevěrní protagonisté vedou jistý vnitřní (sebepřesvědčující) boj. Na jednu stranu cítí, že něco nedělají dobře, na druhou stranu nejsou schopni opustit ani jednu ze zmiňovaných žen, respektive se nedokáží oprostit od svých mileneckých aktivit. Tomáš – postava z Kunderova románu – dokonce uplatňuje pevná pravidla na své milenecké schůzky. Klímův hrdina je zase často vystavován situacím, kdy obě svoje partnerky musí ujišťovat o svoji lásce k nim, o jejíž čistotě je vždy přesvědčen. Zdá se, že oba literáti dokázali zachytit to, co ve výzkumech nevěry chybí. Mohli bychom to nazvat sociologickým termínem insight knowledge.8 To, co zatím sociologické výzkumy postrádají, je pohled do světa, který si samotní aktéři paralelních vztahů konstruují a ve kterém svůj dvojí život žijí.
8 Insight perspektivu by mohly poskytnout některé psychologické, respektive terapeutické příručky obsahující upravené kasuistiky případů vedení dvou vztahů zároveň (např. Vybíral 1995). Ty kasuistiky však nejsou obohaceny komentářem, který by dovoloval zobecnění jednoho případu, proto jejich význam nemůže dosáhnout dál než jen na roli zajímavého příběhu, či ukázky, jak (ne)vést psychoterapii.
- 12 -
Současné výzkumy nám nepomohou konceptualizovat paralelní vztahy ani jejich vznik. Nevíme například, zda vznikají za určitým účelem, a jsou-li za tímto účelem vyhledávány, či zda jsou nahodilé. Obdobně zůstává nevyjasněna pozice prvního (neboli oficiálního vztahu). Pokud je v něm něco v nepořádku, potom je otázkou, proč v takovém vztahu setrvávat a neopustit jej. Pakliže je v oficiálním vztahu vše v pořádku, jeví se otázka účelovosti druhého (neoficiálního) vztahu diskutabilní. Co je tedy hlavním pojítkem scházení se a intimního (či sexuálního) vztahu dvou lidí, když jeden z nich či oba mají někde jinde své oficiální partnery? Přistoupili-li jsme na to, že vztahy nevěrníků jsou více než jen sexem, pak je nutné se na ně dívat stejnou optikou, jako na vztahy oficiální. Oba jejich aktéři zřejmě prochází určitou formou nomické ruptury (Berger, Kellner 1964), musí si vyjasnit svoje role a pozice. Oba partneři museli nějakým způsobem upravit vidění svého již vzniklého (oficiálního) partnerství, redefinovat určité součásti své sebepercepce. Právě rozdílnosti a podobnosti paralelních a oficiálních vztahů budou tím, co nám pomůže tento fenomén lépe uchopit. Jak přesně tedy dochází ke konstrukci vztahů paralelních v relaci ke vztahům oficiálním? Je při budování oficiálního svazku ještě nějaký prostor pro budování paralelních světů? A jakým způsobem tyto dva světy fungují? Narušují se jejich nomické síly? Podmiňují se? Jak jsou žity tyto různé světy aktéry, kteří se v obou z nich pohybují i je budují? Toto jsou otázky, které vybízí k opětovnému zamyšlení se nad Bergerovsko-Kellnerovskou (ibid) teorií nomické ruptury. Možná je třeba tuto teorii revidovat. Možná nám paralelní vztahy mohou něco říci o partnerských vztazích jako takových. Všechny předešlé otázky lze shrnout do zastřešující hlavní výzkumné otázky: Je možné vytvořit dva paralelně fungující partnerské světy? A
pakliže ano, jak ten neoficiální (paralelní) ovlivňuje či působí na ten oficiální (manželský/partnerský) svět a naopak?
- 13 -
2. Teoretická část Protože zatím neexistuje koherentní sociologická teorie, či vysvětlení zabývající se paralelními vztahy,9 začneme od vztahů samotných. Kapitoly této části postupují od nejobecnějších otázek – charakteristik (post)moderní doby, role lásky a sexu v soudobých vztazích – až ke vztahům a paralelním vztahům samotným. Formulace výzkumné otázky je přitom podložena dosavadními poznatky (či jejich absencí) o mezilidských vztazích v naší době.
V teoretické
části
čerpáme
především
z děl
vycházejících
z konstruktivistických předpokladů – jmenovitě pak prací Bergerových a Kellnera, Baumana, Becka a Beck-Gernsheim, a Giddense.
2.1. (Post)Moderní doba Nechceme se zabývat tím, zda dobu, ve které žijeme, je možné již nazývat dobou postmoderní, nebo zda se stále jedná o dobu moderní. Zodpovězení této otázky by nejen vydalo na samostatnou práci (viz např. Bauman 2002), ale navíc je pro tuto práci irelevantní. Chceme-li však porozumět tomu, jak vznikají různé druhy vztahů, musíme vědět, v jakých podmínkách se utváří. Proto se v této kapitole budeme zabývat základními charakteristikami naší doby, které jsou určující pro problematiku formování současných vztahů. Podíváme se na fenomén individualizace a pluralizace městského života, na problematiku rizik a nejistot, která tato doba přináší a v neposlední řadě na to, jak se tyto odráží ve formování sebe-identity.
9 Existujícím střípkům teorie, kterými by bylo možno nahlížet i na paralelní vztahy se potom věnuje poslední kapitola této části.
- 14 -
2.1.1. Individualizace, trh práce a „demokracie“ Nemáme v úmyslu převyprávět příběh modernizace. Z modernizačního labyrintu vzájemně provázaných procesů urbanizace, industrializace, pluralizace a rozvoje politických práv vybereme ty prvky, které je třeba mít na paměti při zkoumání současné podoby mezilidských vztahů. Začněme ustavením trhu jako seberegulujícího se mechanismu, který si vyvinul svoji vlastní logiku, která měla moc měnit myšlení společnosti (Polanyi 2006). Trh spolu s pluralizací každodenní sociální skutečnosti nastavil imperativ mobilního moderního člověka nejen v jeho počínání, ale hlavně na úrovni obecného balíku vědění (srov. Berger, Berger, Kellner 1977). Moderní tržní společnost potřebuje jedince připravené přizpůsobit se veškerým nárokům pracovního trhu, stejně jako i vyžaduje adaptabilitu člověka na tlak, kterému je na tomto trhu vystavován (Beck, Beck-Gernsheim 2004). Člověk žijící v (post)moderní společnosti musí požadavek mobility přijmout za vlastní, internalizovat jej a počítat s ním při kalkulaci vlastní budoucnosti (ibid). To se odráží i ve vnímání rodinného či partnerského života sociálními aktéry (srov. de Singly 1999, Oppenheimer 1988). Spolu se zdůrazňováním mobility jsou vyzdvihována lidská práva a demokratické principy jsou aplikovány nejen na politickou sféru života. Důraz na svobodu s sebou nese i možnost (či přímo nutnost) volby. K této nutnosti vybírat dochází v pluralitní společnosti, která nenabízí předem daná pravidla, jakým způsobem se správně rozhodovat. Pluralita životních stylů, a tím i samotných voleb, potom podporuje již jednou nastartovaný proces individualizace a obratu k „já“ a „na mě záleží“ (srov. např. Beck, Beck-Gernsheim 2004; Beck 2004; Bauman 2002; Rabušic 2001; Bumpass 1990). Individualizace přináší „svobodu experimentovat, přináší však také
neslýchaný úkol vyrovnat se s jejími důsledky“ (Bauman 2004: 65). Svoboda je vždy doprovázena povinností nést zodpovědnost. (Post)moderní doba přináší nejen pozitiva jako svobodu, demokratizaci nebo mobilitu, ale i anonymitu, konflikty (například v otázce genderových rolí a postavení), či pocit cizosti, vykořenění a samoty (Berger, Berger, Kellner 1977).
- 15 -
2.1.2. Nejistota a riziko (Post)modernitu lze popsat jako diferenciovanou a nespojitou, nabízející množství možností a příležitostí se rozhodovat. Rozhodování probíhá mezi alternativami, které existují spolu, dokonce by se dalo říci i vedle sebe. Všechny jsou stejně dobré, a proto každé rozhodování každá volba s sebou nesou zároveň nejistotu, či nespokojenost. „Každá volba nám [totiž] něco
dodá, ale současně [nás] něčeho zbaví“ (Bauman 2002: 58). Každé takové rozhodnutí nejenže musí být zváženo, ale zároveň i ospravedlněno či spíše legitimizováno (Beck 2004). Neexistují-li předem daná pravidla, ani vodítka, jaké legitimizace používat, potom má každý jedinec právo si vysvětlovat věci podle vlastních měřítek (Bauman 2004). Tím se jeho chování pro druhé stává nepředvídatelné. Tato nepředvídatelnost a princip náhody či nahodilosti představují základ novodobých společenských rizik života v anonymním prostoru mezi cizinci (Bauman 2002). Dle Beckovy (2004) teze o rizikové společnosti nás sice dějinný modernizační proces osvobozuje od předepsaných či připsaných rolí, na druhou stranu za ni platíme daň v podobě nově vyvstalých rizik a konfliktů. Ty se rodí v okamžiku, kdy se máme rozhodnout, aniž bychom mohli dopředu přesně odhadnout či zaručit důsledky našeho jednání. Rizika potom plynou z toho, co je nepředvídatelné a „mají tedy bytostně co činit s
předvídáním, s ničivými jevy, k nimž dosud nedošlo, které však hrozí a které jsou ovšem právě v tomto významu už dnes reálné“ (ibid: 43). Přítomnost takto vnímaných rizik má za následek šíření strachu a obav (z nesprávného rozhodnutí) a zároveň dočasnost našich rozhodnutí. Rozhodnutí totiž platí jen do té doby, dokud neodhalíme, že jsme rozhodnutí učinili na nesprávných
předpokladech.
Pokud
rozhodování
znamená
přejímání
odpovědnosti za vlastní rozhodnutí, a to pouze do odvolání, je možné přijmout Baumanovu (2002) tezi o epizodičnosti lidského životního počínání. Existují-li jednotlivé epizody vedle sebe, nepotřebují na sebe vzájemně navazovat, ztrácí se kontinuita životního příběhu a spolu s ní opět roste nejistota. Nejistota a strach v člověku vyvolávají nepříjemné pocity
- 16 -
diskrepance, kterou sám neumí dlouhodobě nést, a proto se jí snaží zbavit (Berger, Berger, Kellner 1977). Pokud nemá k dispozici předpřipravené rutinní a zaběhnuté způsoby, jak tuto nejistotu snížit, musí si hledat vlastní strategie vypořádání se s riziky, i když se z dlouhodobého hlediska mohou jevit nefunkční.10 Hledání těchto strategií činí možnosti lidského jednání rozmanitější, a tím i nepřehlednější a z hlediska jistoty problematičtější. Nelze se proto divit, že většina nově vznikajících moderních institucí dokonce i (nebo právě v) privátní sféře, se snaží nastolit nějakou podobu řádu, která by umírnila „neukotvenost“ myslí dnešního člověka, respektive omezila nepřeberné množství příležitostí si vybírat (srov. Berger, Berger, Kellner 1977).11
2.1.3. Identita jako projekt Moderní
doba
alternativních
na
člověka
chodeb
působí
s absencí
jako
neuspořádaný
rozcestníků
či
jiných
svět,
plný
navigačních
prostředků. Každý je zodpovědný za vlastní volby, což jen zvyšuje nejistotu, kterou jedinec pociťuje. Svět možností a voleb ponechává na každém zvlášť, aby si vytvořil svůj svět. Hovoříme zde o privátní sféře, která je chápána jako protiváha veřejné sféry lidského života. Je považována za zdroj či poskytovatele „řádu integrujících a opěrných významů“ (Berger, Berger, Kellner 1977: 64). Na druhou stranu, je diskutabilní nakolik nadále zůstává privátní sféra oním opěrným bodem lidského života. Pokud si člověk musí vybírat z nepřeberného množství alternativ vlastní životní cesty, na jednu stranu sice „obdrží nepřebernou škálu možností vystavění jeho vlastní
privátní sféry“, ale zároveň „neví, jak si toto univerzum konstruovat, a proto Bauman (2002) v tomto kontextu hovoří přímo o naivitě běžných strategií vypořádání se s cizostí prostředí, které z dlouhodobého hlediska riziko nesnižují a jsou pouze únikové. Bauman hovoří zejména o dvou strategiích: snížení principu náhody skrze institucionalizaci každého lidského pohybu a naprosté nevěnování pozornosti cizincům. 11 Neukotvenost je zde nedokonalým překladem pojmu „homelessness“, který daní autoři používají pro popis důsledků nejistot moderního života. 10
- 17 -
podléhá frustracím, když je toto po něm vyžadováno“ (ibid: 167). Privátní sféra se tak podle zmiňovaných autorů stává zdrojem obrovské svobody i strachu zároveň. Všudypřítomnost možnosti volit se promítá i do tvorby vlastní identity. Identita je vnímaná jako úkol každého jednotlivce. Sám si má právo (či musí, protože nikdo jiný to za něj neudělá) vybrat a vytvořit vlastní svět a sebedefinici. Tento výběr sebepojímání má několik důsledků. Předně musí být každá volba legitimizována (viz Beck 2004).12 Legitimizace přitom nutně potřebuje reflexi, v tomto případě reflexi vlastního já. Rozhoduje-li se člověk o jednotlivých legitimizačních krocích v oblastech konstrukce svého já, potom lze říci, že sám sebe vnímá jako jednotlivé fragmenty svého já.13 Fragmentárnost pohledu na sebe sama, reflexivita a legitimizace potom vyvolávají možné morální otázky, o nichž již nelze jednoduše rozhodnout, zda jsou správné či nikoliv (viz Giddens 1999 nebo 2003). Konstrukce vlastní identity musí vytvářet koherentnost mezi jednotlivými fragmenty i jejich legitimizacemi tak, aby se zároveň udržela kontinuita a zároveň vytvořila odlišnost (viz Bauman 2002).14 Tyto ambivalentní požadavky ztěžují proces či úkol konstrukce vlastní identity, který je sám o sobě velmi náročný (viz Berger, Berger, Kellner 1977; Beck, Beck-Gernsheim 2004). Giddens (1999) tyto prvky spojil v konceptu reflexivního projektu sebe sama. Tento koncept je postaven na několika základních axiomech. V prvé řadě je každý za volbu svoji identity a strukturu jejího příběhu odpovědný sám. Konstrukce identity je životním posláním každého z nás. Přitom ale není vytvářena jedna identita, které se držíme od počátku našeho života až Legitimizace je problematickou musí-li člověk sdílet svůj svět s druhými. Navíc je mnohdy dodána ex-post – po výběru jednání či vytvoření si představ. 13 Fragmentálnost sebevnímání je spojena i s percepcí druhých jako fragmentů – rolí, které pro nás hrají. I přesto, že tento princip ulehčuje vztahy s neznámými lidmi, při vnímání významných druhých, vyvolává jejich chápání jako zdrojů nových zážitků či nepoznaného (blíže Bauman 2002). Je-li na fragmentárnosti vnímání druhého založen partnerský vztah, může to partnerskou situaci dále zkomplikovat. 14 Skloubení požadavku odlišnosti a zároveň jisté kontinuity vlastního já člověka lze přirovnat k jednomu z prvků módy (viz Simmel 1996). Móda musí spojit jedinečnost aktéra s obecněji platným kolektivním symbolem. Obdobné ambivalentní předpoklady vyvolávající kognitivní diskrepanci formují vyprávění o sobě.
12
- 18 -
do konce. Naopak: „Jsme ne tím, čím jsme, ale tím, kým se uděláme. …To,
čím se jedinec stane je závislé na rekonstrukčním úsilí, které vynaloží. …sebepochopení je podřízeno vyššímu a podstatnějšímu cíli konstrukce a rekonstrukce koherentního a uspokojujícího smyslu sebe-identity“ (ibid:75). Identita se v průběhu života jedince vyvíjí. Můžeme ji považovat za reflexivní projekt, který ač je primárně mířen do budoucnosti, se nevyhne ani rekonstrukci vnímání minulých činů, protože i ty musí zapadat do nového příběhu o vlastním já. Jen reformulujeme-li své vnímání minulosti na základě přijetí nového vyprávění o sobě, bude velké vyprávění o nás koherentním a bude spojovat naše nespojité kroky do jednoho smysluplného celku.15 Jediným požadavkem na tato vyprávění je požadavek autenticity, upřímnosti k sobě samému. Tento požadavek je vodítkem pro rozlišení správnosti rozhodování, respektive morálnosti jednání člověka.
2.2. Sex jako imperativ (post)moderní doby Giddens (1997) své pojednání o přeměně intimity začíná poukazem na to, že ač je sex záležitostí ryze privátní, neustále se objevuje a vystupuje ve veřejné sféře. Hawkes (1996) dokonce hovoří o přesexualizovanosti dnešní společnosti. Opírá se o (všudy)přítomnost sexu ve veřejné sféře (např. v podobě marketingové strategie, nebo v komodifikaci sexuálního potěšení). Tento stav je přitom důsledkem vývoje, který například Foucault (1999) popisuje jako vývoj od pokryteckého potlačování sexuality ve viktoriánské době, přes formulaci medicínského či psychiatrického diskurzu, až k diskurzu propojujícímu sexualitu s hledáním pravdy a příslibu štěstí,
Koherentnost a smysluplnost příběhu budou existovat, i pokud by si stejné události jeden člověk vykládal ve dvou různých časových obdobích jinak.
15
- 19 -
která se později odráží do dispozitivu sexuality.16 Tento dispozitiv (nebo-li zjednodušeně mocenská hra spojená s (ne)regulací sexuality) potom vede k tomu, že soudobý člověk sám klade takový důraz na sex, že v něm dokonce hledá odpověď na otázku vlastní identity. Podle Foucaulta žijeme ve věku, kdy odpovědi i na existenciální otázky podřizujeme „logice smyslnosti a
touhy“ (1999: 92). Sexualita není pouze biologickou daností, ale je kulturně podmíněným jevem. Sociální prostředí v daném historickém okamžiku predeterminuje to, co i v oblasti sexu považujeme za přijatelné. Věnujme se nyní tomu, jaká je ona normální sexualita naší doby, která se stává základnou budování našeho vyprávění o sobě. V prvé řadě je to sexualita oddělená od své reprodukční funkce, respektive ne nutně s ní spjatá. Giddens (1997) pro tento stav používá pojmu plastická sexualita. Plastický sex je založený na osvobození se od jha reprodukce či genderových rolí. Lze ji považovat za jeden ze znaků lidské osobnosti a zdrojů sebevnímání. Sexualita a identita se tak vzájemně formují a doplňují. Sexualita je formována skrze naší reflexi a stává se něčím, co můžeme vlastnit. Zároveň však tato reflexe podléhá tomu, jaká role je sexualitě připisována v obecném povědomí. Abychom pochopili dané obecné povědomí ještě lépe, mohli bychom analyticky spojit myšlenku sedimentované zkušenosti (Berger, Luckmann 1999)
s Giddensovým
(1997)
viděním
role
sexuality
jako
odrazu
modernizačních tendencí v osobním životě. Obojí totiž ukazuje, jak se obecné či kolektivní tendence přenáší do uvažování jednotlivých aktérů. Shrňme si nyní, čím je pro nás sexualita důležitá. Předně je sociálním konstruktem, u kterého pro účely této práce není ani tak důležité, jaké procesy jej ustavily, jako to, jak formuje vztahy v dnešní době. Je založená Foucault není v tomto popisu osamocen, existují různé přehledy stádií posunu od nemluvení o sexu vůbec k jeho nadměrnému zmiňování i v redundantních oblastech. Například Hawkes (1996) mnohem konkrétněji mapuje medicínskou fázi vývoje.Rozděluje ji na hygienickou, patologickou, psychiatrickou a heretickou (Kinseyovskou) fázi. I přes různé popisy se všichni autoři shodují, že existence diskurzu o sexualitě vede k její legitimizaci a k institucionalizaci tohoto diskurzu, i jeho usazení v myslích jedinců, čímž spoluvytváří dnešní normu vnímání sexuality (srov. např. Foucault 1999; Bristow 1997; Hawkes 1996; Stanton 1992; Lanqueur 1992). 16
- 20 -
na prožitku, satisfakci a silné touze (až chtíči) (Hutter 1998). Touha jako taková je spojená s chutí konzumovat, obzvláště pak ve společnosti zdůrazňující spotřebu (Bauman 2006). Touha po sexuálním prožitku je předmětem výběru, který je možné opakovat, a to vždy, kdy je třeba naplnit novou touhu a chuť po novém spotřebním artiklu (srovnej Bauman ibid, Hawkes 1996). Sexualita je zároveň privátní i sociální záležitostí, protože „se vztahuje k druhé osobě, volá po její přítomnosti a neúnavně se snaží tuto
přítomnost přetvořit ve stabilní propojení dvou jedinců. Touží po soudržnosti, spojení“ (Bauman 2006: 38). Aby mohla být sexualita vnímána jako spotřební zboží, musí být očištěna (purified) od sociálních funkcí i sociálně konstruovaných významů. Zároveň jim ale nemůže uniknout, protože se odehrává právě v kontextu sociálních vazeb, i když nové tekuté Baumanovy modernity (ibid). Ani sexualita tak neuniká epizodičnosti, nejistotě či nedefinitivnosti identity naší doby. Weeks (1992) dokonce tvrdí, že v oblasti sexuality se právě nejistota (post)moderní doby odráží nejjasněji. Mnohost vyprávění o sexualitě nás nutí sexualitu vnímat jako produkt specifických každodenní
historických přítomnosti
a
kulturně
sexuality
naší
podmíněných doby
je
procesů.
možné
Jádro
postihnout
Foucaultovými (1999: 125) slovy o esenciální podstatě dispozitivu sexuality jako historicko-sociálního produktu, kterou se stávají
kvalita slastí, povaha vjemů, jakkoli
„tělesné počitky,
jemných a nezachytitelných.
...dispozitiv sexuality [tak] nemá svůj smysl v reprodukci, nýbrž ve svém vlastním množení, inovování, zabírání dalších území, vynalézání a ve stále detailnějším pronikání těl a stále globálnější kontrole populace.“
- 21 -
2.3. (Post)moderní doba bez lásky? Sexualita se skrze naraci o sobě stala jednou ze základních složek formování sebeidentity člověka. Znamená to spolu s odkazem na nárůst rozvodovosti, že v soudobé společnosti již není místo pro lásku? Ptáme se, zda se láska vytrácí, zda uvolňuje místo novým vztahům založeným na sexuálním spojení. Pro nalezení odpovědi, musíme začít změnami, kterými romantická láska od svého vzniku prošla. Pokusíme se tak zodpovědět otázku, zda je možné postmoderní dobu nazývat post-romantickou. Post-romantismus je přitom termín vyvěrající z historické situace kladoucí důraz na sebe sama. Vylíčili jsme již individualistické tendence stavící jedincovu autonomii a volbu do středu jeho univerza. Pokud si každý vybírá to, kým je, oslabuje se původní
hierarchické
uspořádání
mechanismů
ochrany
a
vzájemné
závislosti jedinců (blíže Enhenreich a English 1979 cit in Beck, BeckGernsheim
2004:
55).
Pojem
post-romantismu
je
postaven
na
individualizačních tendencích a mobilitě vyžadované trhem práce. Mobilní jedinec bez závazků se nemusí na nic a nikoho ohlížet. Proto vyžaduje-li láska ohled na druhého, není pro ni ve světě, kde je tržní princip dotažen do důsledků, místo. Běžnému pozorovateli by se tak mohlo zdát, že rozvodovost potvrzuje primární roli trhu na utváření lidských životů, a že lidé nejsou schopni milovat. Otázkou však zůstává, zda fragilita partnerských vztahů vypovídá o vytrácení se lásky z reality (post)moderního života. Beck a Beck-Gernsheim (2004) jsou přesvědčeni, že tomu tak není. Podle nich se láska stává nesnadným úkolem, protože jsou na ni kladeny tak vysoké požadavky, že je náročnější jim vyhovět než kdykoliv dříve. Zaměřme se proto na faktory znesnadňující lásku a navyšující dnešní požadavky na ni. Začneme od charakteristiky lásky samotné. Bauman (2006) lásku popisuje jako událost v lidském životě, která nemá žádnou historii nebo návaznost na předešlé události (pomineme-li zpětně vytvořené návaznosti, které napomáhají koherentnímu vyprávění o vlastní identitě). Je životní zkušeností, která
- 22 -
nemá předem určenou standardní podobu ani průběh. Nelze najít jednotnou definici lásky, kterou by bylo možné aplikovat na veškeré lidské prožívání používající toto jméno. Z těchto důvodů použijeme pro charakteristiku lásky očekávání na ni kladená. Od lásky především očekáváme možnost se otevřít, dát se, starat se o druhého, protože „milující já roste spolu s tím, jak se dává
či otevírá předmětu své lásky“ (ibid: 9). Otevření se a intimita předpokládají vzájemnost, a tím i jistou formu vlastnictví druhého, jeho/její postupné získávání (srov. ibid; Collins 1992). Zároveň i láska podléhá diktátu autonomie – její definice je ponechána na každém z nás, stejně jako její pravidla. Neexistuje návod na to, jak svázat dvě na sobě nezávislé lidské biografie pod jménem lásky tak, aby oběma aktérům přinesly pouze spokojenost a chtěné výsledky (Bauman 2006). Láska proto přináší novou potřebu hledání kompromisů a řešení konfliktů vyvěrajících z toho, že láskou propojení jedinci se musí společně rozhodovat (viz Beck, Beck-Gernsheim 2004). Komunikace i hledání pravidel a řešení konfliktů vyžadují mnoho úsilí, zároveň ale utváří požadované pouto mezi dvěma jinak oddělenými biografiemi. „Jádro celého
problému potom leží v hledání rovnováhy mezi bytím sebou samým a bytím součástí trvajícího svazku s někým, kdo stejně tak hledá své vlastní já, jako my“ (ibid: 77). Hledání naplnění ideálu lásky se stává ohniskem partnerských vztahů (Ingoldsby 2003). Beck a Beck-Gernsheim (2004) dokonce tvrdí, že láska je pro člověka čímsi
všedůležitým.17
Dokonce
ji
považují
za
moderní
alternativu
náboženství, respektive jeho sakrální verzi s podobnými dopady. Láska představuje útěk ze světa každodennosti, poskytuje člověku pocit uspokojení a smysluplnosti jeho života (což bylo dříve úkolem náboženství). Je reakcí na svět, ze kterého se vytrácí staré jistoty, aniž by byly nahrazeny novými mechanismy důvěry, proto je zdrojem hledané ontologické jistoty. Nahrazuje tak původní instituce osmyslňující lidský život (srov. Giddens 1999, Beck, Podobně i Gillis (2004) tvrdí, že láska k milostnému partnerovi je důležitější než láska k Bohu. 17
- 23 -
Beck-Gernsheim 2004). Zdá se, že láska je posledním místem, kde člověk může být autentický, v anonymní společnosti s predominantní rolí pracovního trhu, která se řídí pragmatickými důvody. Láska pomáhá najít a vytvořit návod, jak žít, a proto je předpokladem stability osobního života i základem párového vztahu (ibid). Tento recept na žití života však není nikterak přesný, navíc je zaměřený na tady a teď, na žití a prožívání aktuálních situací (ibid). Nadstandardní křehkost lásky pramení z toho, že láska v sobě obsahuje mnoho protikladných tendencí. Například je touhu po něčem sakrálním a nadpozemském, avšak je denně konfrontována s problémy plynoucími z nutnosti společně rozhodovat o věcech s různými dopady na oba partnery. Je velkou touhou po sdílení privátního prostoru, ale zároveň požaduje autonomii. Vyžaduje specifický druh komunikace, která nemá pevná pravidla a nelze se jí naučit jinak než opakovanými pokusy (pakliže je možné se ve věcech lásky něčemu naučit viz Bauman 2006). Spojíme-li všechny tyto protiklady s orientací na současnost, všudypřítomností alternativních možností, odvolatelností uzavřených dohod a s Giddensovým (1997) konceptem čistého vztahu, získáme obraz příčin křehkosti lásky. Ta se projevuje v brzkém opouštění láskyplných vztahů (Bauman 2006). Proto je sice láska neustále hledaným ideálem, ale zároveň se stává překážkou fungování vztahů (viz Beck, Beck-Gernsheim 2004, Bauman 2006).
- 24 -
2.4. Partnerské vztahy vztahy v (post)moderní době? Ač se láska a sex v partnerských vztazích propojují a hrají důležitou roli, mají jinou úlohu, řídí se vlastní logikou a jsou i jinak vnímány aktéry. Proto jsme je popsali odděleně. Rozhodující pro nás je, jak se toto různé vnímání vzájemně propojených a přitom mnohdy protichůdných komponent vztahů (Bauman 2006) odráží ve vztazích samotných. Podle Hedstörmovy (2005) DBO teorie je předpokladem lidského jednání naplnění tří základních podmínek: přání (desires), představ (believes) a příležitostí (opportunities). Člověk, který má určité představy a přání, se k jednání rozhoduje tehdy, má-li k jejich naplnění příležitost. Optikou této teorie lze na lásku a sex pohlížet jako na dvě rozhodovací složky lidského jednání. Popis vnímání lásky a sexu nám pomáhá pochopit představy a přání, se kterými člověk navazuje partnerské vztahy.18 Pomáhá nám blíže porozumět vzniku partnerských svazků i jejich konkrétní podobě v socio-historickém kontextu. Definujme pojmem partnerského vztahu, abychom se později mohli zabývat specifickým propojením představ o lásce a sexu v (post)moderních vztazích. Partnerský vztah lze považovat za jednu ze základních sociálních jednotek, ve které se odráží potřeba sociálního jednání, jak ji popsal Weber (1998). Sociální jednání můžeme zjednodušeně charakterizovat jako smysluplné jednání s ohledem na druhého. Partnerské vztahy můžeme považovat za prototyp interakce mezi dvěma jedinci, kde dochází k vyvažování vlastních požadavků s ohledy na druhého. Důvody a způsoby vyhledávání partnerů, rituály s partnerstvím spojené i typy partnerství jsou kulturně, historicky a sociálně podmíněny (Newman 1999). V této práci se zaměříme na vztahy ve společnosti, ve které žijeme – západní (post)moderní společnost. I při orientaci na jeden kulturní okruh se nevyhneme pluralitě
18 Hedstörmova teorie je pouze jednou z teorií racionálního jednání. U jiných (např. Becker 1973, Houts, Robins, Huston 1996, Rabušic 2001, McGinnis 2003, Sweeney, Cancian 2004 a další) jsou zdůrazňovány jiné rozhodovací prvky. Lze je srovnat i s Bourdieho (1998) konceptem habitu jako dispozice k určitému typu jednání dle umístění jedince v sociální struktuře. DBO teorie se potom nejlépe hodí pro popis paralelních vztahů.
- 25 -
definic partnerských vztahů – ať již hovoříme o nábožensky, etnicky, genderově či sociálně podmíněném vnímání vztahů (blíže Murstein 1980). Obecně lze vztahy chápat jako „sociálně předepsanou a naučenou
interakci mezi dvěma lidmi“ (Saxton 1972: 15). Partnerské vztahy jsou specifickým druhem vztahů, ve kterém aktéři nevystupují pouze v jedné roli, ale jako celistvé osobnosti. S tímto rysem partnerských vztahů také přímo souvisí množství a komplexnost rolí, které od partnera očekáváme. Není jimi pouze
uspokojení
emocionální
a
tělesné
roviny,
ale
i
například
ekonomických, sociálních či intelektuálních potřeb (srov. Hutter 1998, Newman 1999, Cutrona 2004). Racionálně jednající aktéři proto od partnerských
vztahů
předpokládaných
očekávají
výhod
naplnění
(Goode
2005).
těchto
potřeb
Problematičnost
a
získání definice
partnerských vztahů se objeví, uvědomíme-li si, že subjektivní očekávání od partnerských vztahů neustále narůstají a úměrně jim se i zkracuje jejich průměrná délka, respektive narůstají počty jejich ukončení (Skolnick A. 2005). Glenn (1999: 58) spojuje nároky na vztahy s jejich délkou trvání takto: „Lidé od manželství chtějí i očekávají více, ale přitom jejich ochota se
obětovat a investovat do manželství, potřebná pro úspěch vztahu, se snižuje“. I přes tuto percipovanou obtížnost se nadále v rodině a při socializaci učíme, že život v partnerském vztahu je žádoucí (Goode 2005). Oba aktéři ve vztahu hledají nejen vlastní naplnění, ale i absolutní štěstí a spokojenost (Bauman 2006). Přitom ani definice spokojenosti obou partnerů se nemusí shodovat. Zde se objevuje prostor pro vznik konfliktu.19 Oba partneři musí každý svůj krok obhajovat nejen sami sobě, ale i druhému. Musí najít společná řešení a spolurozhodovat o krocích, které mají na každého z nich rozdílné dopady. Proto vznikají konflikty, které nás zpětně dostávají do bludného kruhu zvažování vlastního štěstí a spokojenosti ve vztahu. Na jednu stranu jsou tedy vztahy vyhledávaným prostředkem pro vyrovnání se K rozdílným dopadům společných rozhodnutí na oba partnery se vrací Bauman (2006). Sweeney a Cancian (2004) se věnují adaptaci na genderově rozdílné důsledky partnerského soužití. 19
- 26 -
s nejistotou moderní doby, na druhou stranu samy další riziko přináší (riziko konfliktu, zárodek vlastní destrukce). Prohlubující se individualizace a touha po autonomii, mají za následek to, že veškeré partnerské vztahy jsou založeny na dohodě. Tato dohoda je plně ponechána na partnerské dvojici. Neexistují pravidla pro to, co je ve vztahu správné a co není, jaké role má ten či který partner vykonávat, co má přinášet a co získávat. Absence těchto pravidel navíc vyzdvihuje důležitost definice situace nutné pro všechny vztahy. Symbolický interakcionismus a Thomasův teorém pojednávají o tom, že dokud oba partneři ve vztahu tento nedefinují jako partnerský, není jím. Jen po vzájemné shodě na vnímání daného vztahu jako milostného partnerství se budou oba aktéři za partnery považovat a chovat se podle toho. Jen tehdy mezi nimi nebude docházet k diskrepancím plynoucím z jejich rozdílných definic,
respektive
jejich
nestejného
pojímání
jedné
skutečnosti.20
Partnerský vztah je konstrukcí mající pro aktéry i jejich okolí reálné důsledky
jako
u Andersonova
(1991)
pojmu
myšlených
společenství
(imagined communities). Partnerská dohoda není nikdy konečnou. Vyjasňování si pravidel je dlouhodobým procesem doprovázeným nejistotou typickou pro dnešní dobu (Beck 2004). Partnerské vztahy (post)moderní doby se přizpůsobují požadavku mobility a kariérního úspěchu založeného na volnosti pohybu. I ony jsou vztahy na dobu neurčitou, vztahy do odvolání. Založení partnerských vztahů na principu pravidel platných až do odvolání otevírá prostor pro (i jednostranné) odstoupení od smlouvy (Bauman 2002). Potom tedy „ačkoliv vznik svazku vyžaduje oboustrannou shodu, k jeho rušení stačí
obvykle rozhodnutí jen jedné strany: svoboda tedy není mezi partnery rozdělena rovnoměrně“ (ibid: 36). Navíc existuje mnoho alternativ, protože
20 Newman (1999) uvádí příklady dvojic, které spolu vychází, chovají se láskyplně, ale považují se pouze za kamarády. Jiné dvojice na veřejnosti vystupující rezervovaně a přece se považují za fungující partnerskou dvojici. Definice aktérů tak odlišuje milostný vztah od kamarádského či jiného vztahu. Definice situace dělá z dvojic pár v pravém slova smyslu. Tato definice aktérů je dále stvrzována sociálním okolím – převážně vrstevníky či rodiči.
- 27 -
„vždycky je možno začít od začátku nebo to zkusit někde jinde či se věnovat
něčemu úplně jinému“ (ibid: 37). Množství dostupných alternativ pak opět oslabuje instituci partnerských vztahů. Bauman (2006) upozorňuje, že pro člověka v dnešní společnosti je ideální partnerskou smlouvou ta, která nezavírá možnosti dalším romantickým vztahům. I proto jsou často dnešní partnerské svazky tekuté – lehce navazatelné, lehce rozvazatelné (ibid). Ponechání přílišného prostoru pro diskuzi popouzí k pochybnostem o správnosti svazku. Požadovaná otevřenost potom vede ke zpochybnění vztahu na základě nedostatečného poskytnutí hledané jistoty (Beck, BeckGernsheim 2004).21 Má-li být proces vyjasňování si pravidel úspěšný, je plný vzájemného přizpůsobování se. Musí takřka dva cizince spojit ve dvojici, jejíž dva rozdílné světy se stanou jedním, aniž by jejich potřeby, přání, představy byly narušeny či zklamány.22 Partnerské vztahy jsou plné ambivalencí, které je třeba vyrovnávat. Je v nich požadováno splynutí lásky a sexu, jež jsou ceněnými komponentami vztahu, avšak jsou ve vzájemném rozporu (Bauman 2006). Zatímco láska je touhou po péči, starosti a dlouhodobé vazbě, sex je touhou spotřebního charakteru, toužící stále po novém a krátkodobém objevování. Už Simmel (1996) si všiml toho, jak je láska spojena s antagonismem a jedno druhé vyvolává. Partnerské vztahy ale nejsou pro tyto ambivalence méně vyhledávané či oblíbené. Jejich náročnost spočívá v tom, že vyžadují neustálé balancování mezi vlastnickým vztahem vyvíjeným vůči partnerovi a vlastním požadavkem autonomie. Oba partneři si sami hledají to správné rozdělení rovnováhy. Collins (1982) jej nazývá „rituálně-milostným systémem vlastnictví“, ustavovaným na základě
Titíž autoři zacházejí dokonce ještě dále, když (post)moderní pojetí lásky a vztahu označují za domácí úkol. Většina typů manželských terapií je založena na tom, že si oba partneři musí vzájemně vyjasnit svá očekávání a zda je vztah uspokojuje. Toto neustále tázání se sebe sama má pro životnost daného vztahu ničivé dopady. Podrobné zkoumání každého pocitu, myšlenky nebo činu vede k umělému vyvolávání dalších obav, které mohou daný vztah minimálně zpochybnit, ne-li zničit. 22 I autoři konceptu nomické ruptury reflektují náročnost úkolu spojení dvou biografií do jedné partnerské (Berger, Kellner 1964). Vysoká rozvodovost podle nich dokládá obtížnost vytvoření vlastního partnerského světa, nejsou-li aktéři ochotni slevit ze svých nároků na úspěšné manželské (či partnerské) uspořádání. 21
- 28 -
(i nevyřčené) dohody a opět stvrzovaným drobnými symbolickými kroky – například prostřednictvím milostného přivlastňujícího jazyka. Dnešní vztahy jsou tedy jakousi partnerskou hrou, jejíž pravidla si partneři určují sami. Aktéři do nich vstupují s určitými očekáváními postavenými na jejich představách o lásce či sexu, jejichž spojení a naplnění ve vztahu hledají. Rozdílné životní zkušenosti, představy či přání potom vedou ke konfliktům, se kterými si aktéři často neumí poradit. Vztahy lze vnímat jako investici, protože je do nich vkládán čas, energie i citové závazky a očekává se návratnost těchto investic (Bauman 2006). Úsilí, které do něj partneři musí vynaložit je jim vykompenzováno již zmiňovaným vytvořením stabilnějšího a předvídatelnějšího světa. Zároveň ale způsobené obtíže znehodnocují profitabilitu investice, protože zvyšují fragilitu vztahů. Proto vztah původně zamýšlený jako investice do budoucí jistoty vlastně v současných podmínkách může úplně jednoduše vést k naprostému opaku (Beck,
Beck-Gernsheim
2004).
Dlouhodobé
vztahy
orientované
na
budoucnost, kam je jejich užitek odložen, se mohou jevit jako neúnosná investice, kterou není atraktivní se vázat, obzvláště existují-li alternativní možnosti. Existence a dostupnost alternativ v lidech totiž může vyvolávat touhu zkusit si znovu najít to správné uspokojení (nikoliv partnera), tu správnou kombinaci mezi odevzdáním se a svobodou. Partnerství se jeví jako přechodný stav překonání zneklidnění z přílišné samoty (Rabušic 2001; Beck, Beck-Gernsheim 2004). Partnerské vztahy v lidech vyvolávají souběžně úzkost i touhu po nich – touží být svázáni, ale i svobodní; spolu, ale každý zvlášť (Bauman 2006). Lidé vztahy vyhledávají, ale mnohdy v nich neumí žít, protože je považují za svazující. Nechceme naznačovat, že by partnerské soužití v dnešní době nebylo možné „mít“ či vést. Poukazujeme pouze na fakt, že přílišná očekávání vztahy znesnadňují těm, kdo nemají dostatek ochoty v nich obětovat svoji autonomii (často proto, že si myslí, že v jiném vztahu naleznou lepší kombinaci uspokojení vlastních potřeb a tužeb). Hovoříme o
- 29 -
obecném vzorci ideálního typu moderního svazku, který v sobě obsahuje tolik ambivalentních prvků, že jeho udržení a setrvání v něm je náročné.
2. 5. Paralelní vztahy Paralelním, či neoficiálním vztahům se věnuje sociologická literatura jen okrajově.23 Připomeňme si, že paralelní vztahy jsou dlouhodobé interakce založené na intimitě s partnerem jiným, než je partner oficiální. I v nich pravděpodobně dochází k budování společného světa významů a k jisté formě nomické ruptury. Paralelní vztahy se od jednorázových nevěr (ve vnímání
běžných
lidí
většinou
spojených
s negativními,
emociálně
zabarvenými konotacemi) odlišují svoji délkou, průběhem i podobu. Pojem nevěry je v každodenním jazyce chápán v souvislosti s imperativním důrazem naší doby na sexualitu a uspokojení sexuálních potřeb. V obecném povědomí je právě nevěra zafixovaná jako vyhledávání sexuálního vybití jinde, když se jej „doma“ nedostává. Toto vysvětlení však nepovažujeme za dostatečné pro uchopení podstaty paralelních vztahů. Setrvání v nich je touto tezí spíše popřeno. Nové zážitky a objevy by aktéra čekali při poznávání více partnerů, nikoliv při zůstávání s jedním, i když neoficiálním partnerem. Vysvětlení postavené pouze na sexu a sexualitě lze považovat za nedostatečné také proto, že věrnost je stále ceněna a od partnera očekávána. Jak ukazují Beck a Beck-Gernsheim (2004) i většina mladých lidí opakovaně hledá ideální vztah, založený na silném emocionálním poutu, kde se věrnost považuje za samozřejmou i bez oficiálních právních či náboženských Nejznámější Kinseyho studie se zabývá spíše tím, zda měli respondenti sexuální styk s někým jiným než s oficiálním partnerem. To, do jaké míry se daná situace opakovala, či zda měla podobu vztahu, již nebylo dále zjišťováno.
23
- 30 -
opatření. K podobným zjištěním dochází i Hansen (1987) ve výzkumu amerických univerzitních studentů, ve kterém ukázal, že partnerská věrnost, respektive absence mimopartnerského vztahu, je pro většinu respondentů považována pro vztah za klíčovou.24 Vlastní očekávání se také promítají do toho, co si myslíme, že je očekáváno od nás. Proto se lze domnívat, že porušit paralelním vztahem věrnost, o kterou tak dlouho hledané a tolik na čas i energii náročné vztahy v dnešní době opíráme, není zcela snadnou a jednoduchou záležitostí. Nemůžeme popřít, že důraz na sex a jeho verbalizaci v soudobé společnosti je enormní, na druhou stranu není vševysvětlující. Přijmout sociobiologická stanoviska o „přirozenosti“ – obzvláště mužské – nevěry (např. Diamond 2003), nám připadá zjednodušující. Člověk má schopnost racionálního zvažování svých činů, i přesto jak silným pudem a motorem může sex být. Odkazování se na něj je tak možné chápat spíše jako sofistikovanou zpětnou racionalizaci, či ospravedlňování činů pod záštitou vědecky dokázaného „přirozeného jednání“.25 Navíc se sociobiologie věnuje hlavně odůvodněním mužské nevěry a ženskou bere jako okrajovou. Pokud by se ale nevěra týkala jen mužů, jen stěží by mohla být procentuální zastoupení nevěr tak vysoká. Slovy Možného (2002: 209): „Výzkumy zjišťují,
že v manželstvích trvajících déle než pět let, je podíl těch, kdož mají zkušenost s nevěrou, mezi muži a ženami vyrovnaný. Znamená to, že nevěrnici už nehřeší s lehkými ženami, ale s nevěrnicemi“. Nejsou-li tedy paralelní vztahy založeny na sexu, jsou založeny na lásce? Bylo by asi nesprávné polarizovat tuto otázku na buď (sex) a nebo (láska). S největší pravděpodobností hraje roli obojí. Nasvědčují tomu i zjištění některých autorů. Například Seidenspinner a Burger (1982, cit in Beck 2004: 165) ve své studii sexuálního chování poukazují na fakt, že ač je
Chybí nám však srovnatelné výzkumy pro české liberální prostředí. Je možné, že zde by podobné výzkumy dopadly jinak. 25 Sexuální aktivita podléhá kulturním vlivům. Ani v kultuře sex opěvující, nemůže být „přirozené“ puzení k nevěře považováno za vysvětlující, navíc je-li založené na dávné touze po prokreaci a rozšiřování vlastního genetického materiálu(viz Diamond 2003). 24
- 31 -
párová monogamie a věrnost mladými německými dívkami ceněna, mnoho mladých „spatřuje určité kouzlo v tom, mít současně dva partnery“. Mohlo by se zdát, že u mladých lidí je tento názor podmíněn touhou sexuálně experimentovat, na druhou stranu mladí lidé jsou ve svých názorech formováni tím, s čím se potkávají ve svém okolí. V obecném povědomí cenícím si romantické lásky a seberealizace skrze ni panuje také následující představa: „ten, kdo ve jménu lásky obětuje manželství, rodinné vazby,
rodičovství,…nepáchá hřích, ale spíše pouze poslouchá hlas svého srdce a hledá naplnění pro sebe i ostatní. Nesmíme jej odsoudit, protože by bylo nesprávné držet se řádu, který si nedostatečně váží lásky“ (Beck a BeckGernsheim 2004: 173). Tato představa potom dovoluje ospravedlnit paralelní vztah láskou a seberealizací. Stále však neodpovídá na otázku, proč není jeden ze vztahů ukončen (ten, který není dostatečně emocionálně naplňující). Je tedy patrné, že stávající stav poznání jen stěží dokáže uchopit celistvost fenoménu paralelních vztahů. Pouze Giddensův (1997) pojem confluent love (sbíhající se lásky) můžeme považovat za náznak zabývání se problematikou paralelních vztahů. Tento termín vyvěrá z epizodičnosti naší doby a označuje emocionální pouto takzvaného čistého vztahu (pure relationship), který vzniká nikoliv proto „aby“, ale je sám sobě účelem. Vzniká pouze pro předpokládané potěšení, které může přinést. Jeho trvání je závislé na tom, zda je tato potřeba užitku saturována. Vzhledem k tomu, že daný vztah nemá žádnou jinou funkční návaznost na jiné aspekty života, je snadné jej rozvázat. Proto jsou podle Giddense vztahy tak křehké a pomíjivé i při uctívání ideálu romantické lásky. Je možné, že právě přísná funkčnost (hledání uspokojení) a oddělenost od ostatních sfér lidského života, umožňují vést paralelní vztahy. I koncept confluent love v sobě zahrnuje emoce i sexuální uspokojení. Proto předpokládáme, že i v paralelních vztazích sehrává roli jak emocionální vazba, tak i hledaná (pravděpodobně sexuální) užitečnost. Z toho, jak Giddens (1997) pojímá confluent love můžeme usuzovat, že
- 32 -
paralelní vztahy budou končit ve chvíli, kdy je požadovaný užitek či cíl buď naplněn, nebo zklamán (tudíž tehdy, je-li jasné, že k naplnění hledaného užitku již nemůže dojít). Potom ale zůstává otázkou, proč si aktéři paralelních vztahů nevyberou jen jeden ze svých partnerských vztahů, ve kterém pokračují a ten druhý, nenaplňující neukončí. Proto si nemyslíme, že Giddensův koncept confluent love dokáže komplexnost paralelních vztahů dostatečně vysvětlit. Spíše nám pomůže odhalit podmínky, za kterých může paralelní vztah vzniknout či existovat.
- 33 -
3. Metodologická část 3.1. Zvolené metody a způsob analýzy analýzy Téma paralelních vztahů je velice intimním tématem, není všudypřítomným jevem v populaci a navíc není dostatečně sociologicky zmapované. Naše studie by proto mohla představovat kvalitativní předvýzkum či monitoring sociologicky nové oblasti mezilidských vztahů. Kvalitativní metoda byla vybrána s přihlédnutím k těmto charakteristikám a po zohlednění samotné výzkumné otázky, i pokusu nalézt onu specifickou roli paralelních vztahů v proměnách partnerských vztahů jako takových. Kvalitativní rozhovor je vyhovující technikou sběru dat, protože nám umožní nahlédnout, jak respondent strukturuje své přemýšlení o vztazích. Umožní nám to získat vhled do procesu konstrukce vnímání vztahů, respektive do jeho reflexe. Je našim cílem získat vyprávění respondentů o jejich partnerských oficiálních i paralelních vztazích. Usilujeme o zachycení nikoliv
objektivní
pravdy,
ale
zkušeností
respondenta
s paralelním
partnerským vztahem a jeho zařazením do respondentovi životní zkušenosti. Tento obraz si vytvoříme na základě výpovědí komunikačních partnerů v kvalitativních polostrukturovaných rozhovorech. Takto zprostředkované informace o životě ve dvou oddělených partnerských světech podrobíme analýze. Tato práce je tedy zprávou z kvalitativní studie fenoménu paralelních vztahů. Pokud bychom ji chtěli zařadit podle typu, potom bychom ji mohli označit za kolektivní případovou studii, kde jednotliví respondenti pomohou svými výpověďmi načrtnout obraz zkoumaného sociálního fenoménu. Komunikační
partneři
budou
vypovídat
jednak
o
vlastních
zkušenostech s paralelními světy, jednak budou popisovat praktická témata, která se tohoto fenoménu týkají. Samotná analýza sebraných dat bude inspirovaná analýzou diskurzů. Bude pohlížet na výpovědi respondentů jako na jejich konstruované narace o vztazích, jak o vztazích oficiálních
- 34 -
(partnerských), tak i neoficiálních (paralelních). Jejich podobnosti či odlišnosti zachytíme prostřednictvím diskurzů, neboli díky pohledům jednotlivých aktérů na ně. Vyprávění o paralelních partnerských světech, ať již budou rozdílná či podobná, nám pomohou nahlédnout do konstrukce paralelních vztahů. Předmětem deskripce potom budou praktická témata, která se v rozhovorech vyjeví jako určující právě pro nevěrný vztah, jeho vznik, trvání a případně i zánik. Tato důležitost přitom bude, podle předpokladů autorky, mít svůj protějšek či relaci k oficiálnímu vztahu. Kombinací těchto postupů inspirovanými dvěma metodologiemi se budeme snažit odpovědět otázku odlišností obou partnerských vztahů. Budeme tak moci poodhalit místo, která vztahům patří v měnícím se světě partnerství a aliancí dvou lidí.
3.2. Výběr komunikačních partnerů a sběr dat Protože se věnujeme kvalitativnímu výzkumu, který zkoumá znaky sociálního fenoménu značně intimního charakteru, nemůže být náš výběr komunikačních partnerů náhodný. Namísto toho použijeme výběr nahodilý, přesto opřený o teoretické předpoklady – teoretický výběr. Zajímat nás budou takoví potenciální komunikační partneři, kteří mají vlastní zkušenost s paralelním vztahem. Jinými slovy se jedná o ty, kdo i přes svůj závazek k jednomu oficiálnímu partnerovi, mají vztah s partnerem druhým.26 Vztahem potom rozumíme opakované interakce s partnerem, které jsou oběma stranami v daném vztahu definovány jako partnerské interakce. Náš výzkum se netýká jednorázových nevěr, kde nedochází k vytváření vazby na neoficiálního partnera. Dlouhodobost paralelních vztahů vyvolává jejich sociologickou podnětnost a touhu odpovídat na otázky, co je pojítkem mezi
Závaznost vztahu je založena na definici našeho respondenta, není nutně součástí pouze manželského vztahu. Nechceme z výzkumu vylučovat paralelní vztahy, jejichž oficiálním protějškem není manžel(ka). 26
- 35 -
„nevěrníky“ a v čem leží jejich potřeba vyhledávat kromě svého oficiálního partnerského vztahu vztah paralelní.27 Při
výběru
respondentů
nebylo
rozlišováno
mezi
těmi,
kdo
v okamžiku, kdy měli/mají paralelní vztah, se svým oficiálním partnerem žijí/žili
v
manželství,
kohabitují/kohabitovali,
či
chodí/chodili.
Je
pravděpodobné, že na úrovni praktických otázek a deskripcí paralelních vztahů budou existovat mezi respondenty z daných typů oficiálních vztahů rozdíly. Jednak je aktéři mohou považovat za různě závazné, jednak budou rozdílné praktické otázky různě zasahovat do jejich přemýšlení o vztazích. Ponecháme to však na samotném výzkumu. Ze stejných důvodů nebyli respondenti
filtrováni
ani
na základě jejich
zaměstnání
či jiných
makrosociálních charakteristik. Ve vstupní fázi výzkumu je důležitá jen jejich osobní zkušenost s paralelními vztahy. Tato zkušenost přitom nemusí být záležitostí aktuální, ale již ukončenou. Tento stav je dokonce více žádoucí, nejen z důvodu etických (kladení otázek, které si komunikační partner sám nepokládá, by mohlo vést k rozhodnutím v reálném životě, která by bez tohoto výzkumného impulzu nebyla učiněna), ale také proto, že o již prožitých a do jisté míry uzavřených zkušenostech lze hovořit s jistou mírou reflexe, která při aktuálním prožívání daného vztahu není možná. Podle těchto teoretických předpokladů byly rozhovory učiněny s šesti respondenty s rovnoměrným zastoupením mužů i žen. Věk respondentů se pohyboval mezi 20 a 48 lety. Dva z respondentů (jeden muž a jedna žena) měli v době svého paralelního vztahu manželského partnera, ostatní byli v různých fázích jiných typů partnerských svazků. Paralelní vztah byl aktuální záležitostí pouze pro dva z komunikačních partnerů, ostatní popisovali již ukončené zkušenosti. Dodejme ještě, že první respondenti byli kontaktování přes informátora. Další rozhovory byly uskutečněny a noví komunikační partneři byli hledání technikou sněhové koule.28 27 Pro konzistentnost výzkumu se zaměříme jen heterosexuální partnerské světy (důležité faktory míchání a prolínání se heterosexuálních vtahů s homosexuálními mohou být natolik odlišné, že jejich zkoumání by vydalo na samostatnou práci). 28 Praktickým poznámkám a problémům nastalým při sběru dat se věnuje příloha práce.
- 36 -
4. Analytická část Analytická část je rozdělena do dvou kapitol. V první se věnujeme mechanismům, které se formují na pozadí paralelních vztahů, respektive je umožňují. Zkoumáme, co se skrývá za výroky aktérů. Jim samotným a jejich vlastním pohledům na sebe sama jako na součást dvou vztahů se věnuje druhá kapitola této části. Jejím cílem je odhalit diskurzy, kterými na oba svoje vztahy aktéři paralelních vztahů pohlížejí, o čem hovoří, co je pro ně samotné na daných vztazích důležité. Důraz je kladen na diskurzy o neoficiálních vztazích, které jsou s oficiálními porovnávány. Analýza rozhovorů nás poskytne prostor pro zodpovězení otázky, zda je možné vytvořit dva paralelně fungující partnerské světy, umožní odhalit, zda na sebe oba vztahy – oficiální i neoficiální – působí či jak se ovlivňují. Podotkněme již na úvod analytické části, že citace vybrané z rozhovorů jsou ilustracemi společných tendencí a není-li uvedeno jinak nejedná se o extrémní vyřčení, ale naopak o příklady typických výroků, které byli často respondenty podobně formulovány.29
29 Pro úplnost dodejme, že byly vybrány jen takové úryvky a citace, které splňují veškeré požadavky zachování diskrétnosti vůči komunikačním partnerům.
- 37 -
4.1. .1. Praktické aspekty paralelních vztahů 4.1.1. 4.1.1. Typologické rozlišení paralelních vztahů Z rozhovorů s komunikačními partnery vyplynulo, že jejich zkušenosti s dvojími dlouhodobými paralelními vztahy nejsou totožné. Je možné rozlišit dva typy paralelních vztahů. S ohledem na jejich funkční diferencovanost jedny nazveme komplementárními (čistými) paralelními vztahy, druhé subsidiárními (byly pokusem o „útěk“ ze stávajícího vztahu).30 Přičemž zmiňovaná rozdílnost byla patrná nejen u vzniku paralelního vztahu, ale i v jeho průběhu či na jeho konci. Nyní se budeme oběma typům věnovat odděleně, v dalších kapitolách se potom budeme vracet k jejich specifickým aspektům pouze, pakliže sehrály nějakou důležitou roli, či jsou-li signifikantní pro jednotlivé analyzované aspekty. 4.1.1.1. 4.1.1.1. Komplementární paralelní vztahy Tímto pojmem označujeme paralelní vztahy, které nenarušují oficiální vztah, ale mohou existovat vedle něj – jsou v tomto smyslu čistě paralelní.31 Nejen ten, kdo do vztahu vstupuje jako již zadaný, ale i jeho nový neoficiální partner od samotného počátku jejich vzájemného vztahu počítají s tím, že se jedná o vztah druhý/druhořadý. Ti, kteří do něj vstupují, nechtějí, aby jim tento neoficiální vztah narušil fungování oficiálního vztahu – to je také jejich hlavním očekáváním. Mnohdy dokonce tvrdili, že dovolí započetí neoficiálního vztahu jen za splnění pro sebe stanovených podmínek (mezi kterými nechybí ani podmínka, že po nich jejich neoficiální partner nebude chtít ukončení jejich oficiálního vztahu). Sami respondenti o začátcích těchto svých vztahů hovoří následovně: „No já jsem si jako vždycky každého
Toto jsou ideální typy ve Weberově výkladu tohoto pojmu. Tudíž (až na jednu respondentku, která byla přímo zářným příkladem existence ideálního typu v reálném životě) paralelní vztahy respondentů vykazovaly v různé fázi svého vývoje i znaky, které nezapadají do daného ideálního typu. 31 Tento typ paralelních vztahů se vyskytoval jak u respondentů, kteří měli svoje rodiny/manželství, tak u respondentů, kteří měli v době paralelního vztahu oficiální partnery, se kterými neměli manželský závazek ani děti. 30
- 38 -
partnera hrozně pečlivě vybírala. Zvažovala jsem, jestli mi nezasáhne do toho mého života. To znamená stanovit si takovým určitým oťukáváním pravidla hry. To znamená, že… na začátku je to asi takový vyjasnit si, co od toho čekáš. Nečekej, že já někdy budu jenom tvoje, že do toho skočím. …A když jsem jako v sobě získala tu vnitřní jistotu, že ten člověk má fungující vztah, tak jsem do toho šla. …Myslím si, že jsem hodně empatická, takže jsem si intuitivně vybírala partnera, který nežil sám.. potom jsme měla buďto už ženatý, nebo zadaný partnery, kteří měli svoji rodinu a věděla jsem taky, že ji mají v té době ještě nějakým způsobem stabilní.“ Nebo pohled muže: „Já jsem milence nikdy nesliboval, že se kvůli ní rozvedu…já jako
jsem se se ženou nikdy rozvádět nechtěl… a taky jsem v tom vztahu byl s tím, že i já mám manželku a ona manžela, naopak to vyhovovalo z toho pocitu, že má rodinu, manžela a že asi po mě nebude chtít, abych se já rozváděl, takže to byl stav, který byl prostě vyhovující…“. Tento respondent dokonce později přiznal, že pro něj pro dlouhodobé setrvání v tomto komplementárním paralelním vztahu sehrálo důležitou roli právě to, že věděl, že na něj „milenka“ (jeho označení neoficiální partnerky) nebude naléhat, aby se rozváděl se svojí ženou. A dokonce to byl jediný dlouhodobý paralelní vztah, který kdy měl.32 Přidejme k tomuto tématu ještě ilustraci začátku paralelního vztahu ženy, jejíž oficiální vztah nebyl manželstvím, ale pouze partnerstvím: „poprvé se mi to stalo asi po roce ve vztahu s přítelem..
necítila jsem tam žádný velký problém.. možná jen když teď tak o tom přemýšlím, tak tam bylo takové mírně rutinní léto… ale měla jsem z toho člověka pocit, že mě má opravdu rád.. a neměla jsem pocit, že bych ho chtěla opouštět, nebo, že bych s ním nebyla spokojená.. ten vztah s přítelem jsem taky kvůli událostem (těm mileneckým) nekončila.“ Ze všech těchto Bohužel během samotného rozhovoru se mi nepodařilo zjistit, zda ta jediná dlouhodobá zkušenost měla souvislost s tím, že případné jiné neoficiální partnerky na respondenta nenaléhaly s rozvodem. Toto nenaléhání však bude jistě mít svůj vliv. Můžeme v této souvislosti použít i podobné vyjádření jiného respondenta, který taky preferoval to, když: „ta slečna po mě nechtěla, abych ten vztah ukončil. Někdy ji vyhovovalo takhle paralelně 32
dva. To byla pro mě výhoda, protože jsem nemusel pořád myslet na to, jak já bych té svoji stálé ublížil, kdybych to prostě utnul, jo“. K tématu nenaléhání se oba respondenti vraceli, proto je možné předpokládat, že je to téma pro ně důležité.
- 39 -
výpovědí je patrné, že již na začátku těchto neoficiálních vztahů jejich aktéři věděli, že si vytváří paralelní partnerský vztah. Někteří respondenti však přiznávali, že existovaly určité situace ve vývoji jejich paralelních vztahů, kdy buď oni, nebo jejich neoficiální partner z jejich vztahu chtěli udělat vztah oficiální. Žena o své zkušenosti, kdy „musela“ ukončit svůj paralelní vztah: „…když jsem byla připravená do toho
jít já, mladý muž si to už zase rozmyslel a nechtěl být se mnou.. potom už jsem to nemohla moc vydržet.. moc pocitů a citů, ani jemu to nesedlo, takže to tak nějak .. to vyšumělo.. prostě jsme si přestali psát a vídat se..“ Nebo o jiné své zkušenosti: „Ale asi po pár dnech - viděli jsme se asi dvakrát nebo
tak málo - a už po mě chtěl, ať opustím přítele, a jsem s ním, že i on opustí svoji slečnu a budeme spolu. To pro mě bylo nepředstavitelné, nemohla jsem opustit vztah, který jsem v tu chvíli měla..“ V tomto typu vztahů přitom takový nátlak, prosba ze strany neoficiálního partnera, nebo vlastní neúspěšný pokus zoficiálnit daný paralelní vztah dříve či později vedl k zániku neoficiálního svazku. Většinou se totiž jednalo jen o snahu jednoho z obou aktérů tohoto vztahu. Jen jeden z nich tak opustil předem stanovenou a používanou definici neoficiálního vztahu jako vztahu druhotného. Podívejme se na výpovědi respondentů. Žena o ukončení dvou svých paralelních vztahů: „Třeba dva z těch vztahů skončili krachem
manželství, takže tam už ten partner potom neměl potřebu jako nic tajit, takže to potom bylo z mé strany.. potom ten krach manželství byl začátkem konce našeho vztahu. Protože já jsme věděla, že tady dochází k nějakému ohrožení, že ten člověk bude sám a že bude chtít, víc času trávit se mnou a že už by mě mohl narušit to moje soukromí. Takže jsem se snažila prostě z toho jako kdyby vycouvat.“ Muž o konci svého paralelního vztahu v okamžiku, kdy partnerka od něj chtěla vztah oficiální: „teď jsem měl
takovou fajn holku. Asi přes půl roku. A skončil jsem s ní v okamžiku, kdy jsem viděl, že jí to trápí. Já jsem s ní nechtěl být, nebo nemohl jsme s ní být, ona ještě studovala a byla mladičká a já už si žiju jinak..to by nešlo, jako s partnerkou bych s ní být nemohl – ona byla tak hrozně fajn a já ji nechtěl už
- 40 -
dál ubližovat.“ Komplementární paralelní vztahy se tedy zdají být něčím, co se samo přežije, respektive se rozpadá v okamžiku, kdy oba neoficiální partneři nevnímají podobně intence daného vztahu. Odpovídalo by to jednak popisu Giddensova (1997) čistého vztahu, který končí, jakmile se jeho účelu dostálo. Jednak se tu promítá Thomasův teorému a definice situace, kdy se neoficiální vztah rozpadá, pakliže se definice aktérů daného vztahu liší. Ten z partnerů, který si uvědomuje rozdílnost, dává impulz k ukončení vztahu. Pro shrnutí prvků komplementárního paralelního vztahu vyjdeme z definice situace. Definice neoficiálního vztahu, jako vztahu na druhé koleji, jako přídavku, již na počátku tohoto vztahu sehrála důležitou roli. Respondenti nechtěli své oficiální partnery opouštět. Ať již svůj neoficiální vztah ukončili, či v něm pokračují, uvádí, že to není/nebylo způsobeno jejich oficiálním vztahem. V případech, kde byl ukončen původní oficiální vztah, respondenti nepřiznali, že by se takto stalo na základě jejich zkušenosti s neoficiálním vztahem či v jakékoliv spojitostí s ním. Jeden to dokonce přímo popřel: „já jako jsem se se ženou nikdy rozvádět nechtěl, ono to tak
nakonec teda dopadlo, ale nebylo to z důvodu milenky, ale to byl důvod toho, že jsme si potom ve spoustě věcí nerozuměli. …zásadní problém asi bylo, že jsem pracoval v Z a bydleli jsem v Y. A já jsem tam býval od pondělí do pátku, a pak jsme se hodně odcizili, manželka nechtěla do Z, to byl jako její hrozný patriotismus…a to byly asi dva nejzásadnější problémy.. rozhodně ne milenka“.
Vnímání
neoficiálního
vztahu
jako
druhotného
se
tedy
nepromítalo do odůvodnění rozpadu oficiálního vztahu. Opět zde hraje roli konstruovaná definice situace určující reálné důsledky nejen vnímání, ale i jednání aktérů.
- 41 -
4.1.1. 4.1.1.2. .1.2. Subsidiární (útěkové) paralelní vztahy Tyto vztahy se od prvního typu liší hlavně v tom, že v době vzniku paralelního vztahu, byl respondent se svým stávajícím oficiálním partnerem nespokojen a chtěl začít alternativní vztah.33 Respondentka o začátku takového vztahu: „já jsem tehdy byla v tom období, že jsem se s přítelem
chtěla rozejít. Byla jsem rozhodnutá a byla jsem úplně na dně. Tehdy, když jsem ho nejvíc potřebovala, tak mi nepomohl a naše komunikace byla špatná, nefungovala. Myslím si, že na ten začátek mého mileneckého vztahu mělo vliv to, jak vypadal můj tehdejší vztah – když jsem si tehdy začínala s X34, tak jsem se chtěla rozejít s přítelem. S X mi bylo dobře a s přítelem jsem se cítila nervózní, necítila jsem se dobře..“. Jinak popisuje respondent svoji zkušenost s začátkem tohoto vztahu: „Ze mě teda vylezlo, že nejsem úplně
tak šťastnej ve vztahu, z ní vylezlo, že ona taky není úplně šťastná v tom jejím vztahu.. tak se to potom mělo ubírat tím směrem, že jsem jako měli ukončit ty svoje vztahy a začít spolu ten vztah novej.“ Dále potom pokračuje: „Teda já jako říkal, že jsem ten stálej vztah chtěl ukončit, abych z toho
neoficiálního mohl udělat ten oficiální, že jo …chtěl jsem jeden vztah ukončit a začít druhej a do toho vstoupit na 100 %, ale to nešlo..“ Z vyjádření obou respondentů je patrné, že již na začátku tohoto vztahu věděli, že svého stávajícího partnera chtějí opustit, hledali alternativní vztah. Paralelní partner byl pokusem vyzkoušet si, zda je možné najít v nové osobě i nového partnera. To, že tento pokus mnohdy nedopadl podle původních představ, není pro nás tak důležité. Obzvláště pokud se díváme na představy, které aktéři mají a s Hedströmem (2005) předpokládáme, že pakliže by se vyskytla příležitost odpovídající představám a přáním respondenta, jednal by podle nich.35 33 Přitom se ale nemuselo, respektive nikdy nejednalo o přímé aktivní vyhledávání nového vztahu. Když se však ten nový neoficiální vztah začal rodit, byla u respondentů patrná snaha obou jeho aktérů tento jejich vztah „zoficiálnit“. 34 X budeme používat pro označení neoficiálního partnera tam, kde v rozhovorech zaznělo jeho/její jméno, nebo jeho zdrobnělina a podobně. 35 Jen pro ilustraci uveďme odůvodnění již zmiňovaného respondenta k tomu, jak se mu nenaskytla příležitost rozejít se s oficiální partnerkou i přes to, že to bylo jeho přáním: „Já
- 42 -
Rozdílnost zkušeností obou těchto respondentů spočívá hlavně v tom, že respondentka zůstala jak se svým tehdejším přítelem, tak se i z původně zamýšleného nového partnera stal partner paralelní (komplementární). Její vysvětlení této situace je následující: „on [oficiální přítel] mě uprosil. A teď
jsem spokojená s tím, jak to je. V přítelovi mám jistotu, je to vztah a já jsem řekla, že se nikdy nerozejdu, prostě nikdy. …Prostě přítel je láska.. a všechno.. a prostě s ním tak nějak vidím svoji budoucnost. Už jsme to tak nějak rozebírali a já netvrdím, že to bude nějaké ideální manželství, šťastné a nevím jaké – takové stejně ani neexistuje – ale vím, že.. prostě je to někdo s kým můžu žít, že můžeme spolu být v tom vztahu, že nám to bude klapat. Možná je to vážně fakt velká láska. S X je to zábava, narušení stereotypu, ale nevydá to na vztah.“ Z tohoto i předešlého vyjádření je patrné, že sice na začátku neoficiálního vztahu bylo pro respondentu důležité odpoutat se od vztahu s oficiálním partnerem, avšak nový partner ji nedokázal poskytnout (substituovat) to, co od partnera a vztahu vyžaduje. Toto byl pro ni hlavní impuls, aby s původním oficiálním partnerem zůstala, ale zároveň se i dále stýkala s neoficiálním partnerem. V jejím případě se z původně zamýšleného „útěkového“ paralelního vztahu stal komplementární. U druhého respondenta k tomuto posunu nedošlo. V jeho případě se jeden z jeho subsidiárně započatých paralelních vztahů stal oficiálním – po několika pokusech opustit původní oficiální partnerku se mu to povedlo a začal oficiálně chodit s původně paralelní partnerkou. Podle jeho slov ale: „to
vyšumělo, protože jsme se poznali natolik, že jsme pochopili, že jsme natolik odlišný povahy, že to nejde. Takže tam to skončilo tak, že tam nejsou a ani nebyly žádné bolístky, což je asi nejlepší.“ Jeho druhý (podotkněme, že chronologicky dřívější) subsidiární paralelní vztah pak ukončila jeho
nevím, možná kdybych se zapřel a byl hnusnější a našel v sobě… to bylo vlastně, že já jsem se cítil tolik zavázanej vůči ní, že mě bylo hloupý, ne trapný, ale fakt hloupý mě bylo se na ni vykašlat. To znamená to byl vážně fakt společný jmenovatel všech těch neoficiálních vztahů.“ V tomto vyjádření je však patrná i pochybnost o správnosti samotné představy opuštění někoho, komu je zavázán. Tudíž v tomto konkrétním případě k reálnému činu respondenta chybělo naplnění podmínek DBO teorie, i proto zřejmě oficiální partnerku neopustil.
- 43 -
neoficiální partnerka, která: „už v podstatě nemohla čekat dýl. Ona se pak k
tomu chlapci vrátila, jak to bylo dál to nevím…tam mě to tenkrát hodně bolelo.“ Z tohoto vyjádření můžeme usoudit, že ne všichni, kdo si vyzkoušeli žít dvojí vztah, byli schopni nadále setrvat v obou vztazích. Paralelní vztah, jako tato respondentova neoficiální partnerka, opustili, pokud jejich neoficiální partner nebyl schopen svůj stávající oficiální vztah ukončit. V tomto ohledu je možné oba typy paralelních vztahů od sebe odlišit. Na rozdíl od těch, co jsou schopni a ochotni vést „čistý“ paralelní vztah, tudíž být s partnerem, který je již zadaný někomu jinému; ti, co preferují nahrazení svého stávajícího partnera a odchod od něj/ní, toho schopni nejsou. Proto usuzujeme, že být součástí paralelního vztahu vyžaduje specifická přesvědčení či představy, tak jak předpokládá Hedströmova (2005) teorie jednání.
4.1.2. Parcelizace vědomí Vidíme, jak je pro paralelní vztah důležitá vlastní aktérova definice – ta určuje nakolik je pravděpodobné, že daný aktér ve vztahu setrvá. Ukázali jsme, že i paralelní vztahy se od sebe vzájemně liší právě na základě jejich definice a vnímání aktéry. Samotná definice situace však není jedinou podmínkou fungování paralelních vztahů. Důležité je, že se jejich aktéři zapojují do dvou vztahů současně. Oficiální partner se přitom o neoficiálním z pochopitelných důvodů nemá dozvědět.36 Neoficiální partner však je s existencí svého oficiálního protějšku seznámen. „A vždycky během prvních
10 vět ji řeknu, že mám přítelkyni, to je důležitý. …Proč? Abych ukázal karty. Jednak mi přijde mužsky trapný zapírat, že mám přítelkyni …a taky je to trošku takový – no prostě vrátka k úniku. Vždycky pak můžeš říct, věděla jsi, do čeho jdeš.“ Nebo podobné vyjádření jiného respondenta: „Ale Je možné, že existují paralelní vztahy, kde jsou si všichni aktéři vědomi neoficiálních partnerů. Takový vztah však žádný z respondentů našeho výzkumu neměl. Všichni svůj neoficiální vztah skrývali – minimálně před svým oficiálním partnerem. 36
- 44 -
když už to se mnou začala, nebo já s ní, tak už věděla, že někoho mám..“ Nebo: „Naštěstí já jsem nikdy nemusel řešit tu situaci, že bych já nepřiznal
ani na jednu stranu. Vždycky ta jedna strana věděla, že já už cosi trvalýho mám.“ Jiní respondenti přímo neuváděli, že by jejich neoficiální partner ještě před začátkem jejich společného vztahu věděl o jejich oficiálním partnerovi, ale z rozhovorů vyplynulo, že v průběhu paralelního vztahu oficiálního partnera netajili. Současnost obou vztahů je pro nás podstatnější. Je patrné, že aby mohly oba fungovat, musí existovat nějaké vnitřní mechanismy, které aktérům umožní na obou vztazích participovat na základě jimi určené definice plnohodnotné pozornosti věnované oficiálnímu či neoficiálnímu partnerovi. Předpokládáme, že definice vztahu a jeho vnímání aktérem ovlivňuje jeho chování, a to nejen v paralelním vztahu, ale i v jeho oficiálním protějšku. Proto nyní hledáme mechanismus, který v podstatě umožňuje vedení paralelních vztahů. V souvislosti s participací na dvou vztazích se ve všech rozhovorech objevoval jeden podobný prvek. Nejen že v naprosté většině případů si aktéři paralelních vztahů nepřipouští, že by jednali nějak špatně,37 oni dokonce jakoby vytěsňují existenci svého oficiálního vztahu, když jsou s neoficiálním partnerem a naopak. Netvrdíme, že na existenci svého partnera úplně zapomínají, pouze osobu svého partnera přestávají vnímat v jeho partnerské roli. Dokonce se v několika rozhovorech v tomto ohledu objevilo slovo „přepnout (se)“. Například: „Jakože je úplně dokážu
přepnout.. a absolutně se věnuju jednomu.. maximálně v myšlenkách si vzpomenu na druhého, ale nikdy se mi nestalo, že by mi to z těch myšlenek ujelo do slov. Prostě umím se úplně přepnout na jednoho nebo druhého.“ Nebo: „Já když jsem doma, tak jsem prostě manželka ne 100, ale na 120 %,
a právě díky tomu, že s milencem jsem milenka na 120 % a vůbec se nezabývám tím, že mám nějaký domov, nějakého muže, děti, protože vím, že je o ně postaraný, že doma všechno funguje. Takže já vždycky prostě jsem v Vnímání paralelního vztahu jako neproblematické součásti aktérova života je věnována samostatná část v podkapitole v diskursivní části analytického oddílu práce. 37
- 45 -
té roli, ve které mám být na plno, nezabývám se tím, co je jinde. Momentální role, vyžaduje jít do ní naplno. …Jako já když už jsem jela domů, tak jsem jako přeswitchla [přepnula] na tu mámu, ne že bych je jako uplácela nějakýma dárkama, ale prostě jsem byla máma. Tak jsem prostě plnila tu funkci – pomazlit, seřezat za špatný známky, já nevím.. tam jsem byla máma, s manželem jsem byla manželka, v posteli jsem byla milenka, u plotny jsem byla kuchařka a milenka byla úplně někde jinde. …Ten milenecký vztah je vztah, který s tím manželstvím nemá nic společného.“ A nebo: „V tu chvíli, kdy jsem byla s tím kamarádem [myšleno s neoficiálním partnerem] jsem si nějak nepřipouštěla, že mám ještě přítele. Jakoby v tu
dobu nebyl.. Vážně až na nějaké situace - třeba kdy jsem musela zvažovat, jestli budu moct jet na další schůzku a jak to udělám - jsem nepotřebovala a ani jsem to nedělala, si uvědomovat, že mám přítele.“ Tato respondentka také explicitně přiznávala, že podobně se chovala pokud uvažovala o oficiálním vztahu svého neoficiálního partnera: „Nepřemýšlela jsem o něm.
Předstírala jsem sama pro sebe, že není.. nemyslela jsem na to, co by a co kdyby.. prostě jsem se chovala a uvažovala, jako by nežil jindy než se mnou.. Nepřipouštěla jsem si ty jiné okamžiky, kdy byl jinde s jinou.. či jinými..“ Nebo vyjádření muže: „Neměl jsem s tím [že je v životě neoficiální partnerky ještě jeden muž] problém.. nemyslel jsem na to nějak. Žárlivost se tam
objevovala, no kdybych to vzal procentuálně, tak je to takových 10 - 15 % žárlivosti.“ Kromě toho, že aktéři potlačovali přemýšlení o tom z partnerů, se kterým právě nebyli, také měli tendenci oddělovat vnímání sebe sama jako součásti právě neaktuálního vztahu. Je tu nápadná podobnost s tím, co Todorov (2000) nazval parcelizací vědomí. Ač Todorov popisuje extrémní životní situaci vězňů koncentračních táborů, princip celého mechanismu je podobný: oddělit kognitivně nepříznivou realitu od vlastního vnímání a upravení tohoto vnímání tak, aby daná životní situace byla pro člověka únosnější. Podobně Todorov popisoval naprosté oddělení osobního a pracovního
života
„zaměstnanců“
koncentračních
- 46 -
táborů.
V případě
paralelních vztahů se jedná o úpravu či pozměněné vnímání reality, kdy je pro danou situaci přetvářen vnímaný obraz tak, aby daný aktér nemusel o sobě uvažovat jako o někom, kdo má současně dva partnery. Parcelizace vědomí je tak dotažením života v pluralitní sociální realitě do důsledku, podobně jak ji popisují Berger, Berger a Kellner (1977). Mechanismus parcelizace vědomí pomáhal respondentům chovat se tak, že mohli oba vztahy udržet. Pomáhal jim zvládnout rozpolcené či dvojí žití v partnerském světě. Mnoho respondentů považovalo tento stav za něco přirozeného, něco, co dle jejich slov samo přišlo, aniž by o to usilovali. Tito respondenti se pak vyhýbali odpovědi na otázku, jak se sami vyrovnávali se svým dvojím životem, ale pokud byli přímo dotázáni, tak říkali, že „to“ prostě neřešili, viz například: „To se nikdy neřešilo.. to prostě vyplynulo.“ Nebo: „.. docela mě
překvapilo, jak přirozené to bylo. …Pořád jsme k sobě měli blíž a blíž, až pak jsme byli hrozně blízko a už to bylo.. no tak prostě v těchletěch chvílích, kdy jsme byli naladění oba dva na tu stejnou vlnu…, tak jsem fakt nic neřešil.“ Jiní respondenti přiznávali, že se této metodě postupně (díky zkušenostem s paralelními vztahy) učili. „Když jsem s tím [ve smyslu paralelních vztahů]
začal, tak jsem se cítil nervózní, nesvůj, ale postupem času se z toho stalo to, že už nemám pocit, že dělám něco špatně, prostě mezi těma ženskýma přepínám, jak na televizi.“ Nebo: „Je to schizofrenní, do jisté míry, ale já s tím nemám problémy, možná je to jako hodně o tom, zvyknout si.“ To, jak k této metodě aktéři dospěli, možná není tak důležité, jako spíše to, k čemu sama o sobě tato metoda vedla. Parcelizace vědomí přispívala k maximálnímu plnění role, která byla pro daný okamžik aktuální. Dovolovala chovat se s neoficiálním partnerem tak, jako by byl oficiálním. „Já pokud mám vedle sebe člověka, ke kterýmu chovám nějaký
city, tak do toho jdu úplně naplno. Já si třeba troufnu říct, že kdyby nás někdo viděl, jak jsme se milovali nebo tak, tak absolutně neví, že mám ještě někde nějakou oficiální přítelkyni.“ Nebo respondentka o svém paralelním vztahu: „V některých případech jsme měli společný známí, nebo lidi se
- 47 -
kterýma jsme jezdili na dovolenou,… tak tam nás lidi brali jako pár. …před každým jídlem jsme si dali pusu, pohladili jsme se... Takže ostatní věděli, že to není hraný, že se máme úplně šíleně rádi.“ Zároveň se i ke svým oficiálním partnerům chovali tak, aby ani oni neměli pocit, že jim něco chybí. Takto mluví žena o svém manželském životě i přes to, že prakticky po celou dobu jeho trvání měla paralelně ještě jednoho partnera: „My spolu
trávíme ten čas mnohem intenzivněji, než jiný lidi, kteří přijedou ve tři hodiny z práce a jsou doma vedle sebe, poštěkají se, nebo spolu ani nekomunikujou a nežijou ten plnohodnotný vztah. My si máme pořád o čem vykládat. Tím, že trávíme jako každý v tom svým světě velmi intenzivně ten svůj život a odděleně, tak potom zase v tom, čase, když jsme spolu, tak si vyměňujeme názory, zkušenosti. …a jsou to světy, který se snažíme sdílet. …Hrozně mi to vyhovuje, jako tohle bych chtěla ještě prožívat delší dobu.“ Parcelizace vědomí tudíž funguje jako praktický mechanismus umožňující žít dvojí život tak, aby oba vztahy bylo možné považovat za plnohodnotné.
4.1.3. Nová intimita V předchozích dvou oddílech jsme se věnovali mechanismům usnadňujícím či umožňujícím paralelní vztahy. Oba mechanismy jsou založené na definici situace. Samy o sobě nám ale neobjasní, proč daní aktéři paralelní vztahy vyhledávají.38 Pokusíme se zjistit, v čem se paralelní vztahy liší od vztahů primárních, neboli oficiálních. Přesněji řečeno budeme se snažit demaskovat přitažlivost paralelních vztahů pro jejich aktéry. Pokusíme se zjistit, co svým aktérů přinášejí navíc oproti jejich oficiálním vztahům. Abychom toto mohli učinit, musíme se podívat na srovnání obou vztahů respondentů. Hledáme jejich odlišnosti, aniž bychom přímo používali jejich diskurzy a
Nyní specificky odkazujeme pouze na komplementární paralelní vztahy. U „útěkových“ vztahů je patrné, že důvod pro vyhledání paralelního vztahu byl pokus vyzkoušet si potenciálního nového partnera, respektive jej najít. 38
- 48 -
vysvětlení (těm se budeme věnovat později). Naše pozornost je nyní směřována na respondenty nepřímo pojmenované jevy. Takto jsme odhalili fenomén, který nazýváme novou intimitou. Jejím základem je to, že aktéři ke svým paralelním vztahům přistupují jako ke krátkodobým záležitostem. Mohou si proto dovolit více, než by si dovolili v případě, že by usilovali o vztah dlouhodobý. Slovy jedné z respondentek:
„Tak asi první co mě napadá, …manželský vztah je strašně o kompromisech …a o tom vcítit se do druhého. Zatímco milenecký vztah je víc o mých potřebách a tam mám jasně daný, kdy nechci slevovat z nějakých svých představ a požadavků. …Takže manželský vztah je závazek a musím udělat maximum pro to, abych si jej udržela a to znamená i přes nějaký svoje sebezapření, zatímco u mileneckého vztahu tady toto necítím a vím, že z něho můžu nějakým způsobem prostě vycouvat. Z manželského vztahu nemůžu vycouvat. Nechci. … To [co nemůžu v manželství – odvážné, nekompromisní činny, naprosté otevření se partnerovi] si [v paralelním vztahu] lajznu, protože vím, že to není na vždycky, ale nedělám to s každým,
ale vím, že je tady ta možnost, že tady ten [paralelní] vztah jednou skončí, …vím, že ten vztah má určitý časový daný úsek, dokud mě to někam neposune, nebo něco nenaučí, tak si tam jako i v sexu třeba i dovolím mnohem mnohem víc než v manželským životě, protože vím, že tam se některé věci tak nedají, právě proto, že s tím manželem budu ještě muset žít zbytek života a to by to naše manželství neuneslo.“ Tato respondentka svoje manželství popisuje jako úkol, kterému je třeba se podřídit, zatímco paralelní vztah jako dočasnou zkoušku toho, co v manželství není možné. Toto však není jediný znak, který je možné vyčíst z respondentčiny výpovědi. Důležitá je tam právě ta důvěra, která musí být ve vztahu vůči člověku, pakliže se mu respondentka hodlá úplně otevřít. Jak sama uvedla, nečinila takto pokaždé, ale věděla, že tuto možnost v paralelním vztahu má. K tomu, aby se otevřela potom potřebovala důvěru a jistotu, respektive pocit bezpečí od svého neoficiálního partnera. Položme si otázku, jak se takovéto důvěrné pouto mezi partnery utváří. Všichni respondenti se vyjadřovali
- 49 -
k jednomu společnému znaku neoficiálních vztahů – intenzivní komunikace bez tabu témat. Komunikace mezi lidmi vytváří společné pouto (viz Collins 1992, či Berger, Kellner 1964). Zdá se, že u paralelních vztahů je toto pouto navíc postaveno na naprosté komunikační otevřenosti. Ilustrujme si toto tvrzení vyjádřeními respondentů: „Nepamatuji se, že by jsme narazili na
nějaký téma, kdy bych já nebo ona, prostě kdyby jeden z nás řekl ne.. buď jsme na takový téma vůbec nenarazili, a nebo ani neexistovala.. Ten náš vztah byl opravdu extrémně intenzivní a hluboký, takže se vykládalo o čemkoliv…“. Nebo: „My jsme se nestýkali jen proto, abychom si popovídali, co se událo, za tu dobu, co jsme se neviděli, (smích) ale potom když jsme viděli, že nám to chybí, tak jsme ten čas, který jsme spolu trávili prodlužovali, abychom si mohli ještě i povídat. No ono to bylo často hlavně o tom moct si popovídat.“. A nebo ještě obecnější vyjádření dalších respondentů: „Prostě máme spolu [s paralelním partnerem] takový normální
vztah..takže mluvíme spolu o všem.“ „Vůbec jsme netajili nic. …Bavili jsme se i o moji stálé přítelkyni. Já jsem si prostě postěžoval, že tady je na mě jakási ta závislost, dokonce jsme prostě řešili, jestli tam není potřeba vyhledat nějakou řekněme lékařskou pomoc.“ „No, hodně se mluvilo o současných věcech, o rodinách, práci, škole.. tak nějak o všem… Tabu témata? Nic si nevybavuju.. Bavili jsme se třeba i o jiných slečnách – to mi několikrát řekl, že se mu to i líbí moct mi říct, že se mu ta či ona slečna líbí a já se neurazím. Nějak jsem měla pocit, že jemu můžu říct vše a on zdá se taky...“. Respondenti nejenže hovořili o tom, že si toho s neoficiálními partnery říkali hodně, žádný z respondentů si ani nestěžoval, že by mu vadilo, kolik toho o něm jeho neoficiální partner ví/věděl. Sami přitom měli pocit, že toho o něm/ní vědí dostatečné množství. Rozhodující však není jen kvantita sdělovaných informací, ale i jejich kvalita. Respondenti se se svými neoficiálními partnery bavili i o hodně osobních až intimních věcech, které mnohdy nesdíleli ani s oficiálními partnery. K již použitým citacím přidejme třeba ještě tuto: „Dokonce jsem
mu možná říkala i věci, co bych nikomu jinému neřekla – nevím, třeba dost
- 50 -
osobní věci jako o mě, mojí minulosti a tak… věděla jsem, že on mě za ně nikdy neodsoudí..“ Je možné předpokládat, že právě tento typ sdělení mezi oběma aktéry budoval pouto vzájemné důvěrnosti. Použijme dva ilustrativní popisy této důvěrnosti: „No myslím si, že …ten náš vztah se prohloubil
natolik, že možná ani moje manželka toho o mě nevěděla tolik jako moje milenka. A možná i opačně. Já nejsem právě ten typ, co se moc svěřuje se svými pocity, to zrovna byla věc, která pro mě byla hodně nová, takže to milenka dokázala, mě tak otevřít a povídali jsme si o věcech, které skutečně jsem si ani s manželkou moc nevyprávěl.“ Nebo respondentčina odpověď na otázku, kolik si toho s neoficiálním partnerem sdělovali o svých oficiálních partnerech: „Všechno, úplně všechno. Do nejmenších sexuálních detailů. To
je právě to, co si v manželství nemůžeš dovolit. …se všema milencema jsem všechny manželky, nebo partnerky a manželský život probírala do největších intimností.“. Zde tedy ani oficiální partnerský život nebyl vyloučen ze společných rozprav neoficiálních partnerů. Musíme však podotknout, že zahrnování oficiálních partnerů do hovorů nebylo univerzálním pravidlem pro věchy paralelní vztahy. Někteří zjišťovali informace o oficiálních partnerech svých paralelních partnerů, jako třeba tento respondent: „Hodně se ptám…protože nevědomost je ještě
horší. Když to nevím, tak mám zbytečný představy… takže se ptát je pro mě lepší“, o svých oficiálních partnerech ale mluvit nemuseli. Stejný respondent: „Prostě se nebavím o svojí přítelkyni.. řeknu tak maximálně
základ, ale to je prostě soukromí… vždycky si to držím v jasných mezích.. dokonce mám pocit, že ani jedna neví, kde bydlím...“.39 Nebo respondentka: „Nebavím se s ním o svém příteli, já mám takový pocit, že na přítele žárlí. Protože když mi třeba přítel zavolá, když jsem s X, tak vidím jak se v X pění krev a prostě je nervózní, když telefonuji s přítelem a odchází do jiné
Neochota tohoto respondenta mluvit sám o sobě bude pravděpodobně způsobena tím, že nechce svoje neoficiální partnerky vnímat tak, jako by s nimi měl mít vztah. Jeho případ se nejvíce podobá onomu stereotypnímu vnímání nevěrných vztahů, které jsou založeny na sexu, který je jedinou intimitou, kterou lze od tohoto vztahu očekávat. V tomto byl hlavní rozdíl jeho výpovědí od ostatních respondentů. 39
- 51 -
místnosti. …ho jakoby nezajímá ten můj vztah s přítelem. Jako já ho zajímám, ale ten můj vztah ne“, či: „jediné, o čem jsme asi nikdy nemluvili, tak byla jeho slečna, nebo můj přítel – maximálně v nějakých narážkách, ale nic konkrétního.“ Zatímco první respondentka se o svém oficiálním partnerovi nezmiňovala, aby nepodněcovala žárlivost neoficiálního partnera, který, podle slov respondentky, doufá ve zoficiálnění jejich vztahu, důvod druhé respondentky je spojen s již zmiňovanou parcelizací vědomí. Respektive se jedná o jakousi jeho pomůcku, kdy nevědět nic o oficiálním vztahu paralelního partnera pro ni znamenalo pomoc při vnímání sebe sama jako jen jedné součásti života neoficiálního partnera. Jejími vlastními slovy:
„Nepotřebovala jsem informace o slečně, se kterou je tehdy, když není se mnou. Já prostě chtěla být s ním a slečna, co s ní byl, mě vlastně vůbec nezajímala.. nic o ni nevědět znamenalo to, že nemusím na nikoho žárlit.. neznat ji, znamenalo nekousat se nejistotou toho, jak to všechno bude, nedělat si hlavu s tím, jak je někde teď šťastný a spokojený. Umožnilo mi to myslet na současnost.. na to, co mám v okamžiku, kdy jsem s ním. Vlastně jsem ani nechtěla nic vědět, nevěděla jsem, k čemu by mi to bylo...“. I přes tyto výjimky je možné v pozadí paralelních vztahů vypozorovat utváření něčeho, co nazýváme novou intimitou. Neoficiální partner se stává velice blízkou osobou, se kterou je možné sdílet věci, které nejsou sdíleny s nikým jiným. Mnohdy je právě předmětem sdílení a utváření tohoto pouta oficiální parter a vztah, nebo je toto téma nahrazeno jiným, podobně osobním. Dočasnost paralelního vztahu i jeho menší závaznost jsou přitom spojeny
s možností
této
otevřenosti,
obzvláště
u
komplementárních
paralelních vztahů. Zdá se, že právě tato intimita a její funkčnost v životě daného aktéra paralelního vztahu sehrává hlavní roli v trvání paralelního vztahu. Stejná je i podstata confluent love, která „předpokládá rovnost
v emociálním vkladu i zisku. Láska zde vzniká pouze v té míře, v jaké vzniká intimita, jen tehdy jsou-li partneři připraveni odhalit své potřeby a svá znepokojení“ (Giddens 1997: 62). Pokud se ale potřeba této intimity ztrácí, aktér nemá problém paralelní vztah opustit, aby hledal nový
- 52 -
speciální vztah (ibid). „Nová intimita“ a její hledání či udržení tedy vytváří paralelní vztahy a dále umožňuje jejich trvání či zánik. Může také sloužit jako vysvětlení toho, proč většina našich respondentů měla více zkušeností s paralelním vztahem. Předpokládáme, že pokud aktér pozná řekněme osvobození upřímnosti či odhalení se ve vztahu, které si lze dovolit pouze ve vztahu, kde je jeho dočasnost plně akceptována, bude jej chtít znovu zažít.40
4.2. Diskurzy aktérů paralelních vztahů Zatímco cílem předcházejícího oddílu bylo zaměřit se na prvky paralelních vztahů ukryté za výpověďmi respondentů, nyní se budeme věnovat tématům, která vyvstávala přímo z rozhovorů s komunikačními partnery. Budeme se snažit poodhalit povahu paralelních vztahů. Identifikovali jsme jejich čtyři klíčové oblasti – jejich popis, jejich emocionální stránku41, způsoby odůvodňování setrvávání ve dvojím vztahu a jejich neproblematické vnímání aktéry. Názvy kapitol jsme formulovali, jako by představovaly výroky respondentů.
4.2.1. „Láska a emoce jsou součástí paralelních vztahů“ V úvodu této práce jsme vznesli otázku, zda jsou paralelní vztahy založeny čistě na sexuálním poutu. Podle původního předpokladu se v rozhovorech potvrdilo, že dlouhodobé paralelní vztahy nelze zakládat pouze na Tímto se nesnažíme ospravedlňovat paralelní vztahy, ani neříkáme, zda jsou dobré či zlé, ani k nim nikoho nechceme navádět. Pouze poukazujeme na mechanismus, který je společný výpovědím všech respondentů, a který nám pomáhá odhalit důvody setrvání či opětného vyhledávání paralelních vztahů. Zde je tím důvodem právě jeho nápadná podobnost Giddensově (1997) stékající se lásce (confluent love). 41 Abychom odlišili diskurzy respondentů od sociologické imaginace budeme místo sociologického termínu intimity, používat pro citové pouto ve vztahu spíše psychologický koncept emocí. 40
- 53 -
sexuálním vybití. Všichni respondenti přiznávali utváření jisté emocionální vazby na svého neoficiálního partnera, jejíž intenzita se různila. Od neurčitého vyjádření emocionálního pouta: „on se možná namotal hned od
začátku …a já jsem se na něj taky namotala..“, přes přiznávané emocionální vazby: „napřed to začalo být o těch citech, pocitech a pak až v podstatě k
tomu se přidal ten sex, kterej byl taky nádhernej tím pádem.“, „postupně se tam vytvářelo něco jako pouto.. taková ta samozřejmost, známost, obeznámenost… nebo v tom začínaly být emoce a city.. ale asi bych to nenazvala láskou.. zase bych spíš mluvila o kamarádství.. takové nějaké zvláštní pouto, že o tom člověku vím víc, než o komkoliv jiném.. a zase to není tak, že bych věděla úplně všechno.. nevím, taková zvláštní směska..“, až po přiznání láskyplného pouta: „jednak jsem člověk, co dokáže mít rád
více žen, ale fakt rád, hodně rád. Vždycky, když jsem měl nějakou ženskou, tak jsem ji měl vždycky fakt rád… Hodně důležitý pro mě je, jak moc mě ta ženská má ráda“. Nebo ještě explicitněji vyjádřeno respondentkou: „Od paralelního vztahu taky očekávám jenom lásku. Očekávám, že budu milovaná a milovat. Nečekám žádné hmotné výhody. Já očekávám jen ty city, důvěrnost a to, že můžu být sama sebou“. Pokud bychom chtěli hledat jisté pravidelnosti v tom, jak jednotliví aktéři svoje emocionální pouto k neoficiálnímu partnerovi pociťují, začali bychom od genderových rozdílů. Ty jsou totiž součástí přijímaného klišé, že ženy do svých nevěr zapojují více citů, zatímco muži vyhledávají nevěru za účelem sexuálního vybití (viz Weiss, Zvěřina 2001). Tento stereotyp se v našem empirickém výzkumu nepotvrdil. Mezi respondenty byli muži, kteří hovořili o stejném citu vynakládaném jak v oficiálním, tak v neoficiálním vztahu: „Já jsem se sám sebe často ptal, jestli je možné, abych miloval dva
lidi zároveň…no a muselo to být možné, jinak si to neumím vysvětlit.“ Stejně jako i mezi ženami byly takové, které nemluvily o nějaké hluboké citové vazbě a spíše používaly stanoviska, která by běžně mohla být vnímána jako „mužská“: „Náš vztah [neoficiální] je jakoby vysloveně pouze
na takové obchodní úrovni – já tobě udělám dobře, ty mi uděláš dobře...“.
- 54 -
Jediný genderový rozdíl, na který jsme narazili, se týkal slov použitých pro vyjadřování citových vazeb, kdy ženy pro vyjádření svých emocí užívaly silnější slova – jako například láska a milovat.42 Činily tak, ale při popisu obou svých vztahů. Dokonce při narážce na svoje emoce k neoficiálnímu partnerovi, často upozornily i na svoje city k oficiálnímu partnerovi. Podstatné je, že bez genderových rozdílů všichni respondenti hovoří o utváření a udržování emocionální vazby na své „neoficiální“ partnery.
4.2.2. „Paralelní vztah je plnohodnotným vztahem“ Již jsme zmiňovali, že aktéři paralelních vztahů svůj neoficiální vztah vnímají jako naprosto plnohodnotný vztah. Aktéři se s neoficiálním partnerem nepotkávají jen proto, aby se sexuálně vybili, ale věnují se společně i jiným činnostem a aktivitám. Právě tato různorodost aktivit pomáhá jednak vytvořit zmiňované emocionální pouto a jednak formuje z „dlouhodobé nevěry“ vztah porovnatelný se vztahem oficiálním. Oficiální i neoficiální vztah vykazují podobnosti i rozdíly. I když mají neoficiální vztahy svá specifika, jsou srovnatelné se vztahy oficiálními. První, co nás zajímá s ohledem na předešlou kapitolu o emocionálním poutu, je role sexu v neoficiálním vztahu. Zodpovězme si otázku, zda je právě sex oním specifickým prvkem neoficiálního vztahu. Již jsme použili vyjádření
jednoho
respondenta,
který
nejdříve
mluvil
o
vytvoření
emocionálního pouta, které bylo následováno příjemnějším sexuálním zážitkem. Jiný respondent o propojení sexu a emocí v paralelním vztahu hovořil takto: „tak určitě je podstatou takového vztahu sex, ale pokud je k
tomu ještě ta chuť a ochota na obou stranách chtít podnikat i jiný věci než jen ten sex, tak se tím ten vztah samozřejmě prohlubuje a čím je ten vztah Tato tendence byla však spíše slabá. Navíc bychom ji měli číst jako odkaz na různé komunikační schopnosti sdělování pocitů a emocí různými typy sociálních aktérů. Tato schopnost přitom nemusí být nutně genderově podmíněna. Navíc může být zmiňovaný rozdíl způsoben snahou respondentů stylizovat sebe sama tehdy, když je jejich komunikačním partnerem (výzkumníkem) žena. 42
- 55 -
hlubší, tím určitě i ten sex může být zajímavější, a tím pádem jako i přitažlivější a hezčí a …ono aspoň pro mě jako právě jenom sex není úplně to přitažlivý - to jen tak chvilku …a pak to přestane bavit, ale pokud je v tom ještě něco jiného, tak to potom vede k tomu dlouhodobějšímu vztahu.“ Zde respondent jasně přiznává, že bez emocionálního pouta, by se z nevěrného příběhu nemohl stát vztah. Proto ač je paralelní vztah vyhledáván, respektive započat (protože žádný z respondentů nehovořil o vyhledávání vztahu, jejich paralelní vztahy prostě „samy přišly“ a „staly se“) pro jakési sexuální vybouření se, do své dlouhodobé podoby přerůstá jen tehdy, jsou-li k sexu v daném vztahu připojeny emoce, respektive intimita která je důsledkem postupného vývoje daného vztahu a činností, které jej provází. Podívejme se proto nyní na podobnosti v činnostech a aktivitách v obou vztazích. Žádný respondent neuvedl, že by se jeho oficiální a neoficiální vztah nějak zásadně lišil. Naopak toto jsou typická vyjádření respondentů: „příjemné zážitky… žádné jen takové do postele a hupky
domů, ale skutečně jsme teda i těch výletů i kulturních aktivit absolvovali spoustu“, nebo: „já tam vždycky tak trochu tahám city a ony taky..jako že spolu trávíš i jinak čas než sexem. Byli jsme na výletech, dělali spolu různé aktivity, sport.“ Respondentka: „my se prostě normálně sejdeme, jdeme spolu na kafe, oběd, prostě normálně jako kamarádi. Nebo zajdu k němu, dáme si oběd, zajdeme si do města, nebo večer koukáme na televizi, prostě jako kdyby normální vztah. Večer spolu jsme, pak se ráno vzbudíme, prostě jak normální vztah jen s tím, že se vidíme jen přes víkendy… a v tajnosti“, jiný respondent: „povídání, potkávání třeba na pokoji na kolejích, nebo
návštěva u slečny doma. Dokonce i setkání se prostě s rodinou, se sourozencem …Takže ty náležitosti tam byly jako v každém jiném vztahu. Takže chodili jsme ven, ale zase museli jsme se držet takové lokalitě, kde nehrozilo, že by jsme byli potkání“, nebo: „no tak samozřejmě, že to nebylo jen o sexu.. to byla spíš taková menší část toho všeho.. někdy jsem měla pocit, že k tomu sexu jako takovému ani nedojde.. večere, kino, příjemné
- 56 -
povídání, někam zajít, zajet si na výlet, vykoupat se.. nevím, prostě všechno.. a ten sex.. jsem mnohdy měla pocit, že je takový bonus tomu všemu povídání.. nevím.. prostě, jak jsem říkala, spíš takový kamarádský vztah, kde to, co bylo navíc bylo jen proto, že to bylo oběma příjemné“. Tyto výpovědi ukazují, že aktivity, které se děly v paralelním vztahu, byly velice podobné aktivitám, které je možné očekávat v běžném partnerském vztahu. Jediný reflektovaný rozdíl spočíval v tajnosti či nutnosti skrývat některé projevy na veřejnosti, či místech,kde by mohlo dojít k odhalení. Ukázalo se také, že respondenti nejen že od svého paralelního vztahu očekávali podobné činnosti, ale také měli relativně totožné požadavky na oba své partnery. Tak například: „U obou vyžaduji, aby mě měly rády,
respektovaly mně, aby se mnou byly rády, aby se jim to se mnou líbilo, aby byly „věrný“. Mám na ně v podstatě stejné nároky, aby byly chytré, krásné, zajímavé.. prostě nehledám u nich jen sex..“, nebo již použitý citát: „od paralelního vztahu taky očekávám jenom lásku. Očekávám, že budu milovaná a milovat.“ Většina respondentů se domnívala, že by nikdo vnější nerozeznal jejich neoficiální vztah od oficiálního. Neplatilo to však úplně ve všech případech. Jedna respondentka přiznávala menší nároky kladené na svého neoficiálního partnera: „Snad jen
od toho svého kamaráda jsem čekala mnohem míň. Nebyla jsem na něj tak náročná. Od něj mi stačilo jen cítit, že je se mnou rád, že mě rád vidí… od přítele jsem asi čekávala vždycky víc.. asi jsem se víc snažila o dosažení něčeho jako souznění duší, chtěla jsem, aby mě pořád poslouchal, dokázal vyslechnout a podržet. To jsem od kamaráda nepotřebovala, tam jsem zase byla ráda, že můžu nerušeně poslouchat…“. Ale i tomuto jejímu výroku předcházelo tvrzení: „na oba jsem se těšila… No o obou těch mužích můžu
říct, že jsem je měla ráda.“ Zůstává otázkou, co z rozdílnosti očekávání, jak je respondentka popsala, bylo jejími původními očekáváními a kolik bylo důsledkem vývoje jejich vztahů. Její případ také ukazuje na menší požadavky kladené na neoficiální vztah, respektive z něj vyvěrající, kterému se budeme věnovat níže.
- 57 -
Našly se i odlišnosti mezi oběma vztahy. O první z nich jsme již hovořili – je to percipovaná dočasnost paralelního vztahu oproti vnímání oficiálního vztahu jako úkolu, na kterém je třeba pracovat a obětovat se mu (viz
Bauman
2006,
Beck,
Beck-Gernseheim
2004).
S reflektovanou
dočasností paralelních vztahů souvisí takřka nulové utváření společných plánů
do
budoucnosti
s
neoficiálním
partnerem.
Takto
odpověděl
respondent, když byl dotázán, zda opravdu nikdy se svoji neoficiální partnerkou neplánoval nic do budoucna: „Pokud vím tak ne to ne. Nikdy.
Jak je to v latině?.. Carpe diem? Carpe diem!“ Narážel tímto jak na situaci, kdy se s „milenkou“ snažil využít každý den, jako by měl být jejich posledním společným, stejně jako na nárazovost a nečekanost některých společných aktivit. Podobně se vyjadřoval i jiný respondent: „vůbec žádné
povídaní si o budoucnosti. Všechno jsou to jen okamžité nápady - třeba pozítří jedeme na výlet do Budapešti!“ Nebo vyjádření ženy: „Ne, budoucnost vůbec.. Jako bavíme se třeba o tom, že můžeme se jít někam bavit, nebo jet někam na chatu, nebo tak, ale není to tak, že bychom se brali jako partneři. Prostě takový normální kamarádský vztah i v tomto.“ I druhou odlišnost – novou intimitu – jsme již zmiňovali. Tento typ důvěrnosti mezi partnery, otevření se, ke kterému nemohlo dojít v oficiálním vztahu, protože by tímto mohl být ohrožen. S tím souvisí i odhodlání udržet oficiální vztah. Vzpomeňme si na citaci respondentky o kompromisech jako základu manželství a paralelním vztahu jako možnosti neomezovat sebe sama. Opět se tedy vracíme ke konceptu vztahu jako domácího úkolu. Ve vztahu, který aktéři považují za svůj úkol, budou přijímat jiné role, než ve vztahu, který je vnímán jako dočasný. Jeden z respondentů tyto rozlišné role nazval povinnostmi: „já si myslím, že alfa a omega jsou povinnosti – v tom
mileneckém vztahu nejsou povinnosti vlastně žádný.. kdežto doma v rodinně, je spousta povinností - to si myslím, že je ta nejzásadnější podstata stereotypu.“ Respondent sice svoje domácí povinnosti přijímal, ale na druhou stranu pro něj toto přijetí nebylo příjemné. Proto pro něj na neoficiálním vztahu bylo pozitivní to, že povinnosti nevyžadoval. Takto
- 58 -
sám reflektoval jednu ze svých motivací k paralelnímu vztahu: „jo a
částečně je to to prostředí - ta snaha utíct z domu, částečně taky jakoby to vyprovokuje. …No v tom mileneckém vztahu bylo oběma stranám jasný, že nemůžou nikoho chtít svazovat.“ Jiný respondent mluvil přímo o svobodě, kterou našel ve svém neoficiálním vztahu: „tam jsem měl pocit, že tam je to
víc vyrovnaný. Najednou jsem nebyl nucený rozhodovat, co a jak bude, a tím pádem jsem tam cítil víc té volnosti a víc toho, že ta moje osobnost nebyla tolik v popředí a já mohl třeba víc dělat kompromisy. …v podstatě byla možnost většího se doplňování než tam, kde je dominance a naprostá submisivnost, což jsem cítil, že bylo u toho oficiálního, [tam] jsem se cítil takovej docela se svázanejma rukama, cítil jsem se že mám za sebou takovej ten ocásek.. já jsem cítil, že ona je na mě hodně závislá“. V paralelním vztahu si respondenti podle svých slov mohli odpočinout od svých „stereotypních“ partnerských rolí a mohli si vyzkoušet role nové. S rozličnými rolemi ve vztahu také souvisí přijetí potenciálního konce vztahu. Jsme opět u Thomasova teorému. Pokud si totiž respondenti definují svůj (komplementární) paralelní vztah jako dočasný, jejich ochota opustit oficiálního partnera, bude rozhodně nižší než u neoficiálního partnera. Toto není způsobeno pouze tím, že respondenti vynaložili mnoho úsilí do konstrukce oficiálního vztahu. Oni jej ani nechtějí opouštět, a proto si vždy nachází svoje odůvodnění toho, proč stále zůstávají se svým oficiálním partnerem. Toto je snad nejvýmluvnější tvrzení: „Jak se říká, že
prostě člověk, kterej má ten nejšťavnatější steak si občas rád odskočí na hamburger. Já si třeba neodskakuju na hamburgery, ale na jiné steaky, ale vím, že doma mám ten nejšťavnatější. Jo, vždycky se v tom jako kdyby utvrdím, i když ten jiný steak je mnohem dražší. Ale pro mě ta jistota, to doma, to nechci ztratit, nechci to ani nějakým způsobem riskovat.“ Ale použijme i formulaci méně vzletnou, přesto v obsahu totožnou: „S tou
partnerkou, se kterou jsem byl už dlouhou dobu, tak ji bylo těžký překonat.. komplexně.. jedna ženská ji mohla překonat možná jednou vlastností, ale ne komplexně.“ Přitom oba respondenti hovořili o různých krizích ve svém
- 59 -
oficiálním vztahu a různých nedostatcích svých oficiálních partnerů, přesto je nechtěli opouštět. Respondenti vnímající svůj oficiální vztah jako jistotu, o kterou nechtějí přijít, či úkol, kterému se chtějí věnovat, upravují svoje vnímání jiných potenciálních partnerů tak, aby nenarušilo či neohrozilo jejich oficiální vztah tak, jak si původně předsevzali.
4.2.3. „Mít paralelní vztah je v pořádku“ Dalo by se předpokládat, že udržují-li respondenti paralelní vztah, budou s jeho
existencí
smíření
a
jeho
existenci
budou
považovat
za
neproblematickou. Velice pravděpodobně budou mít vlastní vysvětlení toho, proč v paralelním vztahu setrvávají. Zaměřme se nyní na způsoby ospravedlňování paralelních vztahů jejich aktéry. Na přímou otázku, zda měli aktéři paralelních vztahů někdy potřebu si je ospravedlňovat, respondenti odpovídali záporně. Pro ilustraci použijme „nejostřejší“ výrok:
„jako já jsem věděl, že ze společenského hlediska to jako není správný, že z toho důvodu se to musí utajovat, ale na druhou stranu je to příjemný a hezký a chci to prožít, takže z toho důvodu prostě jsem to neřešil“, nebo: „vůči sobě ani vůči přítelovi jsem neměla výčitky… takže jsem v tom pokračovala.“. Tyto negativní odpovědi na přímý dotaz však ještě neznamenají, že se respondenti nevyjadřovali k důvodům, které je vedou k tomu, mít paralelní vztah. Naopak o nich často mimoděk hovořili.43 Tato
Kromě těch, které podrobněji probereme v této kapitole, potom zejména muži uváděli až sociobiologická odůvodnění (mužskou potřebou sexu) paralelních vztahů. Uveďme si alespoň dvě ilustrace: „spíš to je podle mě taková ta podstata mužů.. touha muže být tím kohoutem.. na více smetištích“, či „se sexem to souvisí, protože já myslím, že u chlapů to asi 43
bude takový obecný pravidlo, protože chlap je možná takový, že ten sexuální plezír nám nedává už nic jiného než jen ta ženská.“ Podobně muži odkazovali na svoji „přirozenost“ a povahu, se kterou nic neudělají: „určitě v tom hraje největší roli povaha - toho chlapa - já jsem třeba takový, že se mi ženy líbí.. takže si myslím, že i kdybych byl nadměrně spokojený v manželství, tak bych asi občas k ňákému takovému nemanželskému vztahu uletěl.. protože hezkých žen je spousta a bohužel všechny doma mít nejde.“ A podobně jen u mužů zaznívala teze o zakázaném ovoci, které více chutná: „je to zakázané ovoce, je to prostě možná dobytí nějaké tvrze, je to prostě taky o těch charakteristikách chlapů, jak se píše o uspokojení loveckého pudu. …Bylo to zajímavý, bylo to hezký, bylo to vzrušující, bylo to zakázaný a to jsem na tom asi líbí – to že se to povedlo, že na to nikdo nepřišel.“. Z těchto
- 60 -
ospravedlnění totiž představovala důvody, proč v paralelním vztahu respondenti setrvávají/setrvávali. Respondenti nepovažovali svoje paralelní vztahy za nic špatného, dokonce se vyjadřovali tak, že jim paralelní vztah pomáhá – třeba i udržet jejich oficiální vztah: „Snažil jsem se v tom vidět nějaké plusy, my jsme
tomu tenkrát s tou milenkou říkali, že tím, že jsme spolu, vlastně utužujeme naše rodinné vztahy. My jsme v principu žádný zásadní krize manželský jako takový neměli i díky tomu, že jsem častokrát odjížděl domů vybouřený s pocitem, že to musím doma trošku odčinit jako ten špatný pocit - to svědomí, že jsem byl nevěrný. Tak to prostě byl motor k tomu, udělat doma něco navíc, abych v podstatě v tu chvíli ten svůj vnitřní pocit, to svědomí trochu smazal. A v tomto směru to prý fungovalo i u té milenky …Takže když jsme se domlouvali na nějakou akci, tak jsme tomu říkali, tak jdeme zase utužovat…“ Nebo podobně respondentka: „Dá se říct, že ty paralelní vztahy mi pomohly překonat všechny manželský krize, a někdy mě hrozně posílily v tom, jakože jsem ty krize vůbec přežila. Myslím, že kdybych v nějakých těch krizích ten paralelní vztah neměla, tak myslím, že už by naše manželství skončilo. …ten paralelní vztah mě umožňoval to, že jsem se z toho všeho mohla vyplakat tomu partnerovi na rameni …A myslím, že kdybych tohle to neměla, kdybych se jenom utápěla, …tak bych se do toho jenom víc nořila a jednou bych si hodila mašli, nebo vzala rozvodový papíry a psala. …To je i díky tomuhle, že to moje manželství mockrát přežilo.“ Nebo méně radikální tvrzení, ale stále ve stejném duchu: „Já jsem potom zjistil, že jsem potom
jaksi díky té nevěře tak nějak získal chuť do toho stálého vztahu. …no určitý povahový rysy, co měla jedna a druhá ne a naopak, tak po té, kdy jsem se vrátil odkudsi, tak jako kdybych se těšil na to, co jako tady nebylo a pak zase když už jsem byl u té stálé známosti, tak jsem se zase těšil jinam..“ Tyto výroky by se daly zobecnit na tezi: pokud mi paralelní vztah pomáhá udržet můj vztah oficiální, potom nemám důvod jej ukončovat, nikomu jím výpovědí to vypadá jakoby vysvětlení pro muže byla společností předpřipravená a oni si je už hotová pouze mohli „vyzvednout“ a internalizovat (Bauman 1987).
- 61 -
neubližuji (pokud se to nedozví). I toto ospravedlnění můžeme chápat jako praktický
výsledek
definice
situace.
Respondenti
nejspíše
zpětně
racionalizují svoje setrvávání v neoficiálním vztahu. Setrvání si vyžaduje jiné odůvodnění než vznik. Udržení paralelního vztahu potřebuje zpětnou racionalizaci, která umožní bezproblémové zapadnutí paralelního vztahu do koherentního aktérova vyprávění o sobě. Pokud respondenti neodkazovali na prospěšnost svého paralelního vztahu na svůj vztah oficiální, potom alespoň v podobném duchu poukazovali na sociální okolí, ve kterém je nevěra „běžnou“ záležitostí. Například: „jsou chlapy třeba, když to občas člověk slyší v různých rádiích,
nebo tak, že třeba milují bezmezně svoji manželku, že by nikdy nebyli nevěrní.. ale abych pravdu řekl, ve svém okolí neznám nemám nikoho takového“, nebo: „nemám výčitky svědomí, myslím si, že hrozně moc lidí podvádí.. nemyslím si, že bych dělala něco špatného.. každý má nějaké svoje slabiny. Nechci, aby to vyznělo nějak zle, ale vlastně tomu příteli to neubližuje, pokud se to nedozví, nebo dokud mu já sama nedám nějaký náznak, tak o tom neví, a tudíž to není špatné.“ I přes všechna tato razantní vyjádření, to, že respondenti hledají nějaké odkazy na neproblematičnost svého jednání ve svém okolí, dokládá, že tuto svoji zkušenost nepovažují za úplně správnou. Použijme citát, který v sobě obsahuje obě tyto tendence: „Já
si myslím, že jsem se k tomu stavěl docela pokrytecky, na jedné straně mi bylo spatně ze sebe sama, že to jako takhle je. Protože si myslím, že mám svědomí a vidím, co je správný a co je nesprávný …měl jsem výčitky – že sice teď mě bylo krásně, ale že někdo druhej, aniž by o tom třeba věděl, tím trpí. Takže mě bylo jednak moc krásně a jednak hrozně moc blbě, z toho faktu, že mi může být krásně i s někým jiným nějak jinak.“ Přes tento postoj, respondent ve svých paralelních vztazích setrvával. Sice cítil potřebu si svoje jednání ospravedlňovat, ale nebyla natolik silná, aby jej donutila paralelní vztah ukončit. I on patřil k těm, kterým dle jeho slov paralelní vztah pomáhal více se těšit na oficiální partnerku. A navíc: „Sice jsem se
- 62 -
cítil blbě, že dělám něco za jejíma zádama a ona tímto trpí, ale vlastně netrpěla, protože to nevěděla.“
4.2.4. „Co mi paralelní vztah vztah přinesl? A uvažoval/a bych o něm znovu?“ Respondenti byli často přesvědčeni, že je zkušenost s paralelním vztahem nějakým způsobem obohatila. Pokusíme se nyní v jejich výpovědích najít společné rysy. Začneme od respondentčina popisu toho, co ji paralelní vztah naučil: „Myslím, že minimálně to, že je třeba netlačit, nepřivlastňovat si a
nechat tomu druhému volný prostor - i já vím, že to je to, co od partnerství očekávám.. asi mi to ukázalo, jaký vztah chci. Neříkám, že chci být svému partnerovi nevěrná, spíš jen říkám, že chci takový vztah, aby mě k nevěře nevybízel a po těch zkušenostech vím, že takový vztah si můžu zařídit sama tím, jak se chovám či nechovám, takže tu zkušenost jako celek beru dost pozitivně...“ Respondent v reakci na otázku, zda jeho neoficiální vztah nějak ovlivňoval oficiální řekl: „Já bych spíš řekl, že to mělo vliv na mě jako
takového. Třeba jsem zjistil, že jsou věci, které asi nezvládnu. Třeba jako říct si hele, vždyť máš vztah, který je a možná není úplně dokonalý, ale máš jakýsi vztah, takže bys neměl, nesluší se to, je to v rozporu s čímsi. No takže se mi samotnému projevila moje slabost a taky jsem potom viděl, že ač se říká, že sex není pro vztah důležitý a spokojenost, co do vzájemné přitažlivosti, tak jsem viděl, že i tohle je potřeba. …Takže si myslím, že to hlavně ovlivnilo mě jako takovýho… jako kdyby mě to naučilo si toho druhého víc vážit.“ Nebo žena o přínosu jejich paralelních vztahů: „Každý milenecký vztah mě v manželství posunul dopředu. Každýmu mileneckýmu vztahu vděčím, za to, že se moje manželství kvalitativně změnilo. Věřím za sebe, že k lepšímu, že jsem se stala tolerantnější manželkou, kreativnější milenkou, lepší kuchařkou... Že jsem se víc vciťovala jako do potřeb toho druhýho, protože každý z těch chlapů, mě něco učil. …a myslím si, že jsem se vždycky naučila něco, že jsem jako kdyby vyrostla, a nejen manželský, ale i rodičovský vztah jsem nějak posunula. To, že ti moji partneři taky měli rodiny a děti a taky je nějak vychovávali, tak jako tím, že sbírám informace,
- 63 -
jak se vychovávají děti jinde, tak to mi vytváří takovou moji mozaiku, tříbí to moje myšlenky… To všechno mě prostě ovlivňuje. Takže si myslím, že každej ten paralelní vztah se na mě podepsal.“ A nebo muž: „Já jsem si z toho pro sebe udělal takovou jednu zkušenost, že pokud člověk chce s někým žít, tak si na něho nesmí dělat nároky a nesmí zotročovat otázkami, ale musí důvěřovat tomu, že i ten druhý s ním chce žít. Prostě člověk musí být smířený s tím, že 100% věrnost není ta podstata, to hlavní na tom vztahu. …pokud lidi dokážou důvěřovat jeden druhýmu, tak se zbaví takových těch zbytečných konstrukcí …Pro mě je důležitý, že mám chuť chodit domů, vracet se, a myslím, že pro tu ženskou, je to důležitý, že ten chlap chodí domů a s tou rodinou žije.. ale jestli někde ulítne, nechlubí se tím, nevím to, no tak co.. no.. tak stejně žádný problém nemám a nevyhledávám.“ To, co spojuje do značné míry odlišná vyjádření respondentů, je jejich reflexe posunu ve vztazích obecně. Jedná se o spojení akceptace autonomie druhého, tak jak ji vyžaduje confluent love (Giddens 1997), a současné snížení nároků na partnerství obecně. Vypadá to, že paralelní vztah respondentům ukázal, jak jinak lze vztah vést, co je možné v něm dělat jinak. Dvojí život neoficiálních partnerů také vyžaduje vyšší míru tolerance (například vůči druhému životu partnera). Podle zmiňovaných výpovědí je tato zkušenost a potřeba tolerance přenositelná do vnímání vztahů jako takových. Z uvedených výpovědí je také patrné, že paralelní vztah přispěl k odhodlání respondentů pracovat na svém oficiálním vztahu. Jako by jim ukázal, nejen čeho si na svých oficiálních partnerech cení, ale i co očekávají od vztahů a co jsou ochotni do nich vynaložit.44 Pokud respondenti vnímají svoji zkušenost s paralelním vztahem pozitivně, musíme se ptát, zda tuto zkušenost budou vyhledávat opětovně. Na otázku opakování této zkušenosti většina respondentů reagovala ve smyslu, že jim dosavadní zkušenost stačila. Někteří protože se naučili vést 44 I zde je možné, že kladné vnímání zkušenosti s paralelním vztahem je způsobeno zpětnou racionalizací této zkušenosti a pokusem ji zařadit do koherentního příběhu sebeidentity. Musíme však tuto racionalizaci číst i jako důsledek původní definice situace, kdy paralelní vztah opravdu vznikal jako vztah druhý.
- 64 -
vztah jinak. Jako například tento respondent vyjadřující se k situaci ve svém stávajícím vztahu:45 „Takže asi by bylo pro mě těžké se teď zamilovat,
spadnout zase do toho tak nějak, protože prostě cítím, že i když tu jsou nějaké krize, tak já tu osobu už znám, vím, co od ní můžu čekat, vím, v čem mě může podržet a sám cítím, že chci podržet ji. …teď vím, že ji hrozně moc miluju, ale víš co, neptej se mě, jestli ji hodlám být někdy nevěrný, protože já nevím. Ale vím, že bych ji nechtěl být nevěrný.“ Jiní, protože pro ně jejich zkušenost byla natolik vyčerpávající, že ji nechtějí opakovat: „já sama bych
nějakým způsobem takovýhle vztah nevyhledávala, ale kdyby se tak nějak přihodilo, třeba taková nějaká ta jednorázová záležitost, asi bych se nebránila.. no asi bych to už znovu nevyhledávala. Prostě jen se trochu pobavit. Možná už bych to ani takhle dlouho netahala s nikým.“ Nebo jiný respondent o své ukončené zkušenosti s více jak pětiletým paralelním vztahem: „žádný jiný nebyl a už asi ani nebude…sice se nepovažuju za
starého, ale už jsem takový vybouřenější a uklidněnější, ale teďka vůbec nemám tužbu zažívat nějaký takovýhle intenzivní další vztah. Je to velmi náročný, chce to spoustu času a energie… asi bych už ani nechtěl mít takový ten mimomanželský vztah. Kvůli té energii asi. Jako ale ženy se mi líbí furt, ale když už, tak spíš takový krátkodobý, prostě takový ty úlety, flirtíky, ale určitě ne nějaký takový intenzivní mimomanželský vztah.“ Jediná respondentka naznačila, že ona paralelní vztahy vždy měla a asi i bude:
„paralelní vztah mi to [tíživou životní situaci] pomohl překonat …to byla jedna z mnoha krizí, kdy mě to udrželo nad vodou. A možná tím, že mě tohle pomohlo, tak už jsem vždycky ten paralelní vztah měla.“46 Až na tuto respondentku, pro kterou je manželství sice důležité, ale svých paralelních vztahů se není schopná vzdát, většina respondentů nemá chuť svoji zkušenost s paralelním vztahem opakovat. Zajímavé je, že toto tvrdí převážně ti respondenti, kteří svůj oficiální vztah, ve kterém byli „nevěrní“, ukončili a nyní mají nového partnera. Toto je vztah nový, jeho zkušenost s paralelním vztahy byla s předchozí přítelkyní. Tato žena nyní prožívá svůj pátý paralelní vztah, přičemž nejkratší z nich trval tři roky a nejdelší osm let. 45 46
- 65 -
5. Závěry Partnerské vztahy v (post)moderní době jsou specifické jednak tím, že je lidé vyhledávají, velice si jich cení, ale zároveň v nich dlouho nevydrží. Křehkost dnešních vztahů je způsobena vysokými požadavky na vztahy a obecněji i na spokojenost v lidském životě. Partneři vkládají do vztahů hodně nadějí, vzájemně
očekávají
naplnění
svých
potřeb,
očekávají
návratnost
investovaných zdrojů do vztahů, zároveň jsou ale méně ochotní sami navyšovat svoje vklady do vztahů. Vytváří se tak ambivalentní prostředí, ve kterém lidé oceňují vztahy, které jim pomáhají utvářet vlastní vyprávění o sobě a pomáhají jim k seberealizaci, na druhé straně jsou natolik křehké, že přílišné upnutí se na ně vede k pravému opaku – pocitu nejistoty (Berger, Berger, Kellner 1977; Bauman 2006). Tato ambivalentnost (post)moderní vztahové reality nás přivedla na myšlenku zkoumání paralelních vztahů. Souběžné fungování dvou partnerských světů je podnětné pro odhalení podstatu partnerských vztahů. Položili jsme si otázku, zda je možné, aby vedle sebe fungovaly dva partnerské světy. Chtěli jsme zjistit, zda již zadaný člověk může vést druhý partnerský život, který vykazuje veškeré známky partnerství – od vytváření symbolického světa až po sebepercepci jeho aktérů, jako součásti vztahu. Náš výzkumu potvrdil, že toto možné je. Pozornost jsme zaměřili na způsob, jakým paralelní vztahy fungují vedle již utvořených oficiálních partnerství. Ukázalo se, že pro vznik i trvání paralelního vztahu je velice důležitá definice, kterou mu jeho aktéři přidělí. Odhalili jsme dva typy paralelních vztahů založených na definici situace – komplementární a subsidiární paralelní vztah. Zatímco se v komplementárních paralelních vztazích jeho aktéři již na samotném začátku rozhodli, že jim neoficiální vztah nesmí narušit jejich oficiální vztah, aktéři subsidiárního paralelního vztahu hledali alternativu svému stávajícímu vztahu. Pro aktéry druhého typu vztahu byl tak paralelní vztah pokusem najít nového partnera. Toto rozdílné vnímání se nepromítalo jen do začátku paralelních vztahů, ale i do jejich průběhů a
- 66 -
konců. Ti respondenti, kteří si vytyčili, že jejich oficiální vztah nesmí být narušen jejich paralelním vztahem, svůj oficiální vztah nejenže nekončili, ale dokonce i percipovali paralelní vztah jako pomoc při setrvání v něm. Ukončení jejich paralelního vztahu bylo proto pravděpodobnější než opuštění oficiálního partnera. Respondenti, kteří chtěli svého stávajícího oficiálního partnera opustit, jej buď opravdu opustili, nebo nadále vedli oba vztahy
s tím,
že
jejich
paralelní
vztah
začal
vykazovat
prvky
komplementárního typu. Participace jednoho aktéra na dvou partnerských světech je umožněna mechanismem parcelizace vědomí. Respondenti se chovají tak, jako by měli v danou chvíli jen jeden partnerský vztah. Existenci svého (pro danou chvíli) druhého partnera potlačují, respektive odosobňují tohoto aktéra od jeho partnerské role. Tento mechanismus jim také dovoluje plně se soustředit pouze na jednu z daných rolí oficiálního či neoficiálního partnera. Pomáhá také koherentně zařadit vlastní zkušenost s dvojím partnerským životem do vyprávění o sobě, aniž by došlo k narušení sebeidentity. Podporuje také aktéry paralelních vztahů v pokračování v obou
vztazích,
protože
je
ospravedlňuje,
respektive
aktérům
zprostředkovává důvody pro neukončení jejich vztahů. Definice paralelního vztahu jako druhotného umožňovala vnímat oba partnerské vztahy jako plnohodnotné vztahy, na nichž je podílet se v pořádku. Ospravedlňování a odůvodňování si paralelních vztahů bylo důležitou součástí vyprávění respondentů o jejich zkušenostech. Dělo se mimoděk, ale pomáhalo jim vnímat paralelní vztahy jako neproblematické. Jediný z respondentů přiznal, že měl jisté morální problémy s vedením dvojího vztahu. Ale ani tento respondent, podobně jako ostatní, se nevyhnul hledání pozitivních věcí na paralelním vztahu. Respondenti hovořili o prospěšnosti paralelních vztahů – ať již díky utvářenému intimnímu poutu, které bylo značně odlišné od intimity utvářené v oficiálním vztahu zejména tím, že neobsahovalo žádná tabu; či pro posilování oficiálního vztahu, až dokonce k jeho
udržení.
Jedním
z odůvodnění,
- 67 -
které
pomáhalo
při
takto
formulovaném pozitivním vyjadřování se o paralelním vztahu, bylo přiznání emocionálních vazeb. Všichni respondenti hovořili o emocionálním poutu, které si k neoficiálnímu partnerovi utvořili. Toto emocionální pouto v rozhovorech bylo zmiňováno dokonce častěji než sexuální kontakt aktérů paralelního vztahu. Respektive sex byl vždy dán do souvislostí s emocemi, či aktivitami běžnými v partnerských vztazích obecně. Při vyjadřování se o emocích v paralelních vztazích nebyl potvrzen genderový stereotyp vnímání emocí v nevěrných vztazích jako typicky ženský prvek. Muži i ženy – aktéři paralelních vztahů – hovořili o citových vazbách na své neoficiální partnery stejným dílem. Paralelní vztahy jsou oficiálním vztahů podobné svým základem. Jejich existence je umožněna tím, že na partnerské vztahy jsou kladeny takové požadavky, že jim není možné dostát bez pocitu vysoké obtížnosti. Proto je možné paralelní vztahy vnímat jako pokus aktérů najít si vlastní prostor, nebo takový typ vztahu, ve kterém nemusí podléhat tlaku okolí či očekávaným a zaběhaným stylům života (viz Beck, Beck-Gernsheim 2004). Dochází v nich ke konstrukci společného univerza založeného jednak na „nové intimitě“ a vzájemné emocionální vazbě, jednak na společných aktivitách podobných jako v oficiálních vztazích. Specifičnost paralelních vztahů spočívá v jejich menší závaznosti a v jejich snazším rozvázání plynoucím z percipované dočasnosti vztahu (obzvláště u komplementárního typu). Našli jsme podobnost mezi tímto prvkem paralelních vztahů a Giddensovým (1997) pojmem confluent love. Dočasnost vztahu zároveň s naprostou akceptací partnera, která však neomezuje vlastní autonomii, ani neznemožňuje vytvoření intimity, jsou společné prvky obou konceptů. Oba se proto zdají být reakcí na požadavky (post)moderní doby na mobilitu. Toto uzpůsobení paralelních vztahů moderní mobilní době také vedlo k tomu, že pro většinu respondentů byla zkušenost s paralelním vztahem obohacující. Tvrdili, že díky ní zjistili, jak (ne)chtějí vést svoje partnerské vztahy. Chtějí od nich více svobody dostávat i dávat – opět je zde podobnost s pojmem
confluent love. Toto poučení se je pro většinu respondentů spolu s energií
- 68 -
vynakládanou do paralelních vztahů důvodem pro neuvažování o opětovném hledání paralelních vztahů.47 Nechceme tvrdit, že k tomuto poznání, jak (ne)konstruovat partnerské vztahy k vlastní spokojenosti vede cesta jen skrze paralelní vztahy. Pouze ukazujeme, jak respondenti reflektovali svoji zkušenost. Paralelní vztahy tak mohou být jakousi novou variantou vztahů, kde jejich aktéři od druhého neočekávají tolik a sami nepociťují neúnosnou závaznost daného vztahu. Podobně se ukazuje, že definice situace a chuť jakýkoliv partnerský vztah udržet je zásadní pro fungování vztahu. Bauman (2006) poukazuje, že kdyby se ochota lidí investovat do vztahu nesnižovala, vztahy by nebyly tak křehké. Navíc je možné vidět paralelní vztahy na pozadí technologického vědomí, jak jej popsali Berger, Berger a Kellner (1977). To totiž umožňuje vnímání sociální reality aktéry jako oddělených segmentů, což ve vnímání sebe sama přispívá k sebeanonimizaci a nahlížení na sebe pouze v oddělených rolích umožňujících nový racionální modus emocionality orientovaný na maximalizaci výnosů. Pokud se toto vědění promítne do vnímání vztahů, pak je možné pochopit důvody, které vedou k vytváření paralelních partnerských světů – snaha získat od vztahů vše, co nelze získat od oficiálního partnera umožněné racionálním odůvodňováním a vnímáním sebe sama jako nespojité osoby ve dvou partnerských rolí tak, jakoby každá z nich byla hrána jiným aktérem. Zkoumání
paralelních
vztahů
nás
také
nutí
zamyslet
nad
použitelností Bergerovsko-Kellnerovské (1964) teorie nomické ruptury. Pakliže je možné, aby sociální aktéři měli vedle svého oficiálního vztahu ještě jeden, paralelní vztah, potom se důvěrné pouto mezi nimi a jejich oficiálním partnerem nezakládá na vzájemném odhalování si pravdy o sobě. Aktéři paralelních vztahů, tak svoji intimitu s oficiálním partnerem staví Tato reflexe je pro nás velice zajímavá, protože většina našich respondentů měla již minimálně dvě zkušenosti s vedením paralelních vztahů. Vždy však s jedním oficiálním partnerem. Většina respondentů měla v době našich rozhovorů již ukončený ten svůj oficiální vztah, ve kterém byla „nevěrná“. Ti samí respondenti (ať již byli v době našich rozhovorů znovu zadaní či nikoliv) také hovořili o tom, že již o novou zkušenost s paralelním vztahem nestojí. 47
- 69 -
jen na části svého já, neodhalují mu celou pravdu o sobě. Naopak před partnerem skrývají ty skutečnosti, které by podle nich mohly jejich vzájemnému vztahu ublížit. Z toho, jak aktéři paralelních vztahů přistupují ke svým oficiálním vztahům lze vyčíst, že pro partnerský vztah již není tolik podstatné odhalit partnerovi pravdu o vlastním já. Definice vztahu jako úkolu, kterému je třeba dostát a který je postaven na vzájemně sdílených aktivitách je pro jeho funkčnost i samotné aktéry důležitější. Paralelní vztahy
jsou
naproti
tomu
postaveny
na
naprostém
odhalení
se
prostřednictvím nově budované intimity. V obou vztazích tak titíž aktéři volí rozdílné strategie budování intimity a důvěrnosti (srov. Katrňák 2000). Zajímavé je, že jsou spíše odhodláni budovat a dlouhodobě pracovat nikoliv na tom vztahu, který je založený na naprosté obeznámenosti se s partnerem, ale na tom vztahu, ve kterém je ponechán tajemný závoj, kde se svému partneru zcela neodhalují. Zůstává otázkou, zda toto zjištění znamená, že úplné otevření se partnerovi je strategií, která vede řekněme k záhubě vztahu.
5. 1. Co v práci chybí? Tento výzkum otevřel další otázky, na které by bylo dobré znát odpovědi. Bylo by zajímavé jednak porovnat strategie sebeodhalování v obou vztazích a jejich vlivy na setrvání v daném vztahu, jednak podrobně prozkoumat dopady technologického vědomí na partnerské vztahy. Obojí by nám mnohé prozradilo jak o oficiálních tak i paralelních partnerských vztazích. Bohužel pro toto nebyl v práci dostatečný prostor. Stejně tak nebylo možné plně identifikovat i další možné typy paralelních vztahů – nenašli jsme například žádného respondenta, který by neměl potřebu svůj paralelní vztah tajit před svým oficiálním partnerem. Stejně tak jsme úplně pominuli fenomén homosexuálních paralelních vztahů. I sebrané rozhovory nabízí spoustu možností další analýzy – například u vztahů paralelních manželství by bylo
- 70 -
zajímavé zkoumat roli dětí na setrvání a udržení manželského svazku. Stejně tak by bylo možné porovnávat závaznost paralelních vztahů tam, kde je manželství oficiálním protějškem paralelnímu vztahu s jinými typy oficiálních vztahů. Také se zde nabízí prostor pro širší kontextuální zakotvení fenoménu paralelních vztahů. Bylo by vhodné doplnit výpovědi respondentů s veřejně dostupnými daty, informacemi, i každodenními diskurzy. Nevěra nejenže patří do slovníku každodenního jazyka, navíc je fenoménem, o kterém „se mluví“ (viz tisk,48 populární nevědecké časopisy, televizní pořady i praktické příručky). To, jakým způsobem se o „nevěře“ pojednává v médiích může přímo i nepřímo ovlivnit vnímání lidí, protože pomáhá vytvářet jakýsi veřejný diskurz o věcech neveřejných. Předpřipravují se tak názory, které je možné převzít jako již hotové zboží (Bauman 1987). Zahrnout tyto veřejné diskurzy do analýzy by znamenalo zaměřit se na kontext či společenské prostředí, kde paralelní vztahy vznikají. Podobný kontext bychom mohli získat z rozhovorů s odborníky, které vyhledávají lidé se zkušeností s dvojím partnerským světem – například s manželskými a partnerskými poradci. Bylo by dokonce možné použít běžně dostupné populárně-psychologické příručky typu: „Nevěra pro podváděné i
podvádějící“ (Šmolka, 2003). Jejich přehlédnutím by bylo možné získat nejen další kontextuální zakotvení výpovědí respondentů, ale i jakousi referenční či spíše kontrolní skupinu, která by nám mohla pomoci nasměrovat závěry z vlastní analýzy výzkumných rozhovorů směrem k jejich možnému zobecnění. Pro tyto kroky nebyl v této práci prostor. Téma paralelních vztahů tak tato práce plně nevyčerpala. Nastínila však základní koncepty paralelních vztahů. Tato práce představuje pokus uchopit paralelní vztahy v sociologických
konstruktivistických
konceptech.
Otevře
tak
snad
sociologickému zkoumání nový fenomén partnerských vztahů.
48 Úplně namátkou zmiňme články v Mladé frontě dnes z června 2005 (Každý třetí…), či z února 2004 (Čechům nevěra…) naznačující, že nevěra je akceptovaný fenomén. Články jsou obohaceny o internetové diskuse, kde se účastníci vyjadřují podobně.
- 71 -
Anotace Tato práce je pokusem o konceptualizaci paralelních vztahů, které vznikají vedle již existujících oficiálních partnerských vztahů. Paralelní vztahy nebyly doposud předmětem sociologického bádání, ptali jsme se proto, zda lze konstruovat dva partnerské světy a zda se oba aktérovi vztahy – oficiální a neoficiální – vzájemně ovlivňují. Tato studie vychází z konstruktivistické perspektivy a je založena na analýze kvalitativních rozhovorů s aktéry paralelních vztahů. Pro fungování partnerských vztahů je klíčovou definice situace – určuje totiž odhodlání aktérů ve vztahu setrvat. Z definice situace také vyvěrá naše typologie paralelních vztahů na vztahy subsidiární a komplementární. Sledovali jsme i mechanismy umožňující fungování aktérů v paralelních vztazích – jako je parcelizace vědomí a formování nové partnerské intimity. Paralelní vztahy jsou pro jejich aktéry plnohodnotnými vztahy, které jsou protkané partnerskou intimitou, která je však není totožná s intimitou v oficiálním vztahu. Rozdílnosti budování těchto partnerských intimit, kdy jedna je založena na úplném otevření se a druhá skrývá neoficiální vztah, přináší další otázky o podstatě (post)moderních partnerských vztahů a teorií, které se je snaží uchopit.
- 72 -
Abstract This paper is a study of parallel or extra-dyadic relationships or an endeavour to conceptualize them. By parallel relationships, we understand those relationships, which develop concurrently with official ones. We tried to capture the basis of parallel relationships – both in the minds of people experiencing them and in their actual deeds. By using the constructivist perception and via qualitative interviewing, we scrutinized the mechanisms and discourses enabling the functioning of parallel relationships. The actors’ own definition of situation is crucial for the relationship to survive. Based on the actors’ perceptions it was possible to distinguish two types of parallel relationships – complementary and subsidiary ones. Living in two relationships was allowed by mind separation so-called parcelization and by formation of a new partner intimacy. The two partner intimacies – of the official and unofficial relationships – were different. Although they both were based on romantic love concept, one was established on complete disclosure, the other (hiding an unofficial relationship from an official partner) on partial disclosure only. The study of parallel relationships further raises questions about the nature of partner relationships in late modernity.
V této práci bylo použito 21 375 slov.
- 73 -
Použitá literatura Anderson, Benedict. 1991. Imagined Communities: Reflections on the Origin and Spread of Nationalism. London: Verso. Bauman, Zygmund. 1987. Legislators and Interpreters: On Modernity, Postmodernity and Intellectuals. Cambridge: Polity Press. Bauman, Zygmunt. 2002. Úvahy o postmoderní době. Praha: Slon. Bauman, Zygmunt. 2004. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta. Bauman, Zygmund. 2006. Liquid Love. Cambridge: Polity Press. Beck, Ulrich, Beck-Gernsheim, Elisabeth. 2004. The Normal Chaos of Love. Cambridge: Polity Press. Beck, Ulrich. 2004. Riziková společnost: na cestě k nové modernitě. Praha: Slon. Becker, G. S. 1973. “A Theory of Marriage.” The Journal of Political Economy, 81, pp. 813 – 846. Berger, Peter L., H. Kellner. 1964. “Marriage and the construction of reality.” Diogenes 46, 1-25. Berger, Peter L., Thomas Luckmann. 1999. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Berger, Peter, L. 2003. Pozvání do sociologie. Brno : Barrister & Principal. Berger, Peter, L., Brigitte Berger, Hansfried Kellner. 1977. The Homeless Mind: Modernization and Consciousness. Harmondsworth: Penguin Books. Blow, Adrian, J., Kelley Hartnett. 2005 (a). “Infidelity in Committed Relationships I: A Methodological Review”, Journal of Martial and Family Therapy, 31, 2: 183-216. Blow, Adrian, J., Kelley Harnett. 2005 (b). “Infidelity in Committed Relationships II: A Substantive Review”, Journal of Martial and Family Therapy, 31, 2: 217-233. Bourdieu, Pierre. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum.
- 74 -
Bristow, Joseph. 1997. Sexuality. London: Routledge. Bumpass, L. J. 1990. “What’s Happening to the Family? Interactions between Demographic and Institutional Change.” Demography, 27, pp. 483 – 498. Collins, R. 1992. Sociological insight: An Introduction to Non-obvious Sociology. New York: Oxford University Press. Cutrona, C. E. 2004. “A Psychological Perspective: Marriage and the Social Provisions of Relationships.” Journal of Marriage and the Family, 66, pp. 992-999. Diamond, Jared. 2003. Proč máme rádi sex? Praha: Academia. Foucault, Michel. 1999. Dějiny sexuality I: Vůle k vědění. Praha: Herrman a synové. Giddens, Anthony. 1997. The Transformation of Intimacy: Sexuality, Love and Eroticism in Modern Societies. Cambridge: Polity Press. Giddens, Anthony. 1999. Modernity and Self-Identity: Self and Society in the Late Modernity. Cambridge: Polity Press. Giddens, Anthony. 2002. Sociology 4th. Cambridge: Polity Press. Giddens, Anthony. 2003. Důsledky modernity. Praha: Slon. Gillis, J. R. 2004. “Marriages of the Mind.” Journal of Marriage and the Family, 66, pp. 988–991. Glass, S.P., Wright, T.L. 1985. “Sex Difference in Type of Extramarital Involvement and Martial Dissatisfaction.” Sex Roles, 12: 1101-1120. Glenn, Norval, D. 1999. “Values, Attitudes, and the State of American Marriage”. In Alberts, Cheryl (ed.): Sociology of Families: Readings. Thousand Oaks: Pine Forge Press, pp. 58-67. Goode, William, J. 2005. “The Theoretical Importance of the Family” In Skolnick, Arlene, S., Skolnick, Jerome, H. (eds): Family in Transition13th. Boston: Pearson Education, Inc., pp. 14-25. Hansen, Gary, L. 1987. “Extradyadic Relations during Courtship.” Journal of Sex Research, 23: 382-390. Hawkes, Gail. 1996: A Sociology of Sex and Sexuality. Philadelphia: Open University Press.
- 75 -
Hedström, Peter. 2005. Dissecting the Social: On the Principles of Analytical Sociology. Cambridge: Cambridge University Press. Houts, R. M., Robins, E., Huston, T. L. 1996. “Compatibility and the Development of Premarital Relationships.” Journal of Marriage and the Family, 58, pp. 7-20. Hutter, M. 1998. The Changing Family3rd. Needham Heights: Allyn & Bacon. Ingoldsby, B. B. 2003. “The Mate Selection Processes in the United States.” In Raeann, R.H., Bron, B.I. (eds.): Mate Selection Across Cultures. Sage Publications Ltd., pp. 3-18. Katrňák, Tomáš. 2000. „Moderní partnerské vztahy a jejich proměna v době pozdní modernity.“ Sociologický časopis 36, 3, str. 307-316. Klíma, Ivan. 2006. Láska a smetí. Praha: Abonent Národního divadla Kundera, Milan. 2006. Nesnesitelná lehkost bytí. Praha: Atlantis. Laqueur, Thomas W. 1992. „Sexual Desire and the Market Economy during the Industrial Revolution.“ pgs. 185-215 in Stanton, Domna C. (ed.). Discourses of Sexuality: From Aristotle to AIDS. Michigan: The University of Michigan Press. McGinnis, S. L. 2003. “Cohabiting, Dating, and Perceived Costs of Marrige: A Model of Marriage Entry.” Journal of Marriage and the Family, 65, pp. 105–116. Možný, Ivo. 2002. Sociologie rodiny. Praha: Slon. Murstein, B. I. 1980. “Mate Selection in the 1970s.” Journal of Marriage and the Family, 42, pp. 777–792. Newman, D. M. 1999. Sociology of Families. Thousand Oaks: Pine Forge Press. Oppenheimer, V. K. 1988. “A Theory of Marriage Timing.” American Journal of Sociology, 94, pp. 565-591. Polanyi, Karl. 2006. Velká transformace. Brno: CDK. Rabušic, Ladislav. 2001. Kde ty všechny děti jsou? Praha: Slon. Saxton, L. 1972. The Individual, Marriage and the Family2nd. Wadsworth Publishing Company, Inc. Simmel, Georg. 1996. Peníze v moderní kultuře a jiné eseje. Praha: Slon.
- 76 -
Singly, de, Francois. 1999. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál. Skolnick, Arlene. 2005. “Grounds for Marriage: How Relationships Succeed or Fail” In Skolnick, Arlene, S., Skolnick, Jerome, H. (eds.): Family in Transition13th.. Boston: Pearson Education, Inc., pp. 170-179. Šmolka, Petr. 2003. Nevěra pro podváděné i podvádějící. Praha: Grada Publishing. Stanton, Domna C. (ed.). 1992. Discourses of Sexuality: From Aristotle to AIDS. Michigan: The University of Michigan Press. Sweeney, M. M., Cancian, M. 2004. “The Changing Importance of White Women’s Economic Prospects for Assortative Mating.” Journal of Marriage and the Family, 66, pp. 1015-1028. Thompson, A. P. 1984. “Emotional and Sexual Components of extramarital relations.” Journal of Marriage and the Family, 46: 35-42. Todorov, Tzvetan. 2000. V mezní situaci. Praha : Mladá fronta. Vybíral, Zbyněk. 1995. Útěky před láskou: Manželské krize z pohledu mužů. Praha: Motto.
Vývoj rozvodovosti ve Zlínském kraji v letech 1991 až 2003. 2003. Český statistický úřad. Dostupné na: http://www.czso.cz/xz/redakce.nsf/i/rozvodovost_ve_zlinskem_kraji_v_lete ch_1991_az_2003 Weber, Max. 1998. Metodologie, sociologie a politika. Praha: Oikoymenh. Weeks, Jeffrey. 1992. “Values in an Age of Uncertainity.” pgs. 389-412 in Stanton, Domna C. (ed.). Discourses of Sexuality: From Aristotle to AIDS. Michigan: The University of Michigan Press. Weiss, Petr, Jaroslav Zvěřina. 2001. Sexuální chování v ČR – situace a trendy. Praha: Potrál. Widmer, E. D. et al. 1998. “Attitudes towards Nonmarital Sex in 24 Countries.” Journal of Sex Research, 35: 349-358. Wiederman, Michael, W. 1997. “Extramarital Sex: Prevelance and Correlates in a National Survey”. The Journal of Sex Research, 34, 2: 167– 174.
- 77 -
Citované Citované internetové a novinové zdroje Čechům nevěra nevadí. Mladá fronta dnes. 13.2.2004. Dostupné na: http://zdravi.idnes.cz/sexualita.asp?r=sexualita&c=A040212_223609_sex ualita_pol
Dvojí život manželů a manželek. 2007. Mirka Vopavová. Mladá fronta, Magazín dnes, 22.3.2007, str. 15-23.
Každý třetí Čech přiznal nevěru. Mladá fronta dnes. 10.6.2005. Dostupné na: http://zdravi.idnes.cz/sexualita.asp?r=sexualita&c=A050609_214957_sex ualita_pol
- 78 -
Jmenný rejstřík A Anderson
H 27
B Bauman 9, 14, 15, 16, 17, 18, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 58, 60, 66, 69, 71 Beck 9, 14, 15, 16, 18, 22, 23, 24, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 58, 68 Becker 25 Beck-Gernsheim 9,14, 15, 18, 22, 23, 24, 28, 29, 30, 32, 58, 68 Berger 6, 8, 9, 13, 14, 15, 17, 18, 20, 28, 47, 50, 66, 69, 83 Blow 10, 11 Bourdieu 25 Bristow 20 Bumpass 15
C Cancian Collins Cutrona
25, 26 23, 28, 49 26
Hansen Harnett Hawkes Hedström Houts Huston Hutter
31 10, 11 19, 20, 21 25, 42, 44 25 25 21, 26
I
15 31
Ingoldsby
23
K
15
R Rabušic Robins
Saxton Simmel Skolnick A Stanton Sweeney
Katrňák 70 Kellner 8, 9, 13, 14, 15, 17, 18, 28, 47, 50, 66, 69, 83 Klíma 6, 12 Kundera 5, 12
Š
L
T
Lanqueur Luckmann
20 20
15, 25, 29 25
Šmolka
Thompson Todorov
26 18, 28 26 20 25, 26
12, 71
12 46
V
McGinnis Možný Murstein
25 31 26
Vybíral
12
W
F N Foucault
Polanyi
S
M
D de Singly Diamond
P
19, 20, 21
G Giddens 14, 18, 19, 20, 23, 24, 32, 33, 41, 52, 53, 64, 68 Gillis 23 Glass 12 Glenn 26 Goode 26
Newman
25, 26, 27
O Oppenheimer
Weber Weeks Weiderman Weiss Widmer Wright
25 21 10 10, 11, 54 11 12
15
Z Zvěřina
- 79 -
10, 11, 54
Příloha Poznámky z běhu a vývoje výzkumu Jako u jiných kvalitativních výzkumů, i způsoby a postupy tohoto výzkumu bylo třeba v jeho průběhu revidovat. Cílem této kapitoly je reflexe chybných kroků, které mohou být podnětné pro další výzkumy. Prvním problém tohoto výzkumu byla samotná jeho intimita a předpokládaná diskrétnost tématu pro komunikační partnery. Bylo třeba nejen najít potenciální komunikační partnery, ale hlavně je získat pro zhruba hodinový rozhovor. Prvotní obava, že nebude možné najít respondenty, ochotné o tomto tématu hovořit, se nenaplnila. Nejenže lidí, kteří prožívají dva partnerské vztahy není málo (viz kapitola o dosavadních výzkumech), navíc jsou i ochotni, se o tomto tématu bavit s výzkumníkem – neznámým člověkem. Na druhou stranu ale pokud se nechal příliš dlouhý interval mezi samotným oslovením potenciálního respondenta a vlastním rozhovorem, tato ochota se vytrácela. Ideální proto bylo, jakmile někdo svolil s rozhovorem, domluvit jej do několika dnů. Pět dnů bylo kritickou hranicí, po které většina původně souhlasících komunikačních partnerů rozhovor odmítla. Je možné, že v tomto ohledu hrálo roli to, že k takto ztraceným komunikačním partnerům jsem měla přístup přes informátora – osobu, která mi schůzky s daným člověkem domlouvala. Je nutné podotknout, že získat vzorek šesti respondentů bylo časově náročnější, než to vypadalo podle prvotních ohlasů potenciálních respondentů a po prvních provedených rozhovorech. Bylo také třeba najít místo uskutečnění rozhovorů, kde nebude respondent cítit potenciální ohrožení. Domácnost respondenta nepřipadala v úvahu, pokud ji sdílí s oficiálním partnerem. Stejně tak domácnost autorky není vhodným prostředím, už jen z důvodu potenciální možnosti záměny účelu setkání. Nejlépe se proto osvědčily kavárny, obzvláště pak ve všední den dopoledne, nebo v brzkém odpoledni. V této době nejsou příliš navštěvovány, nejsou rušné a nikdo se v nich nezajímá o cizí rozhovory. Při
- 80 -
samotném potkání, bylo nutné respondenta rozhovořit. Toto rozhovoření se ze začátku působilo problémy. Ukázalo se, že většině mých komunikačních partnerů nestačilo úvodní představení našeho setkání. Bylo náročné mnohé komunikační partnery přesvědčit, že mi nejde o kviz, kde by byly správné a špatné odpovědi, ale pouze o jejich vyprávění o tom, jak tyto svoje dva vztahy žili/žijí a vnímali/vnímají. Respondenti se ze začátku spíše zajímali o to, co jsem zjistila od jiných respondentů. Bylo nutné jim opět vysvětlit, že v rámci zachování naprosté důvěry a anonymity předchozích komunikačních partnerů, stejně jako z výzkumných důvodů, jim nic z toho sdělit nemohu. I přes překonání prvotních rozpaků stále zůstalo výzvou, respondenty přimět k vlastním vyprávěním pouze inspirovaným položenou otázkou. Již v prvním rozhovoru se ukázalo, že pro komunikační partnery je příjemnější a snazší hovořit o svých oficiálních vztazích. Dokázali otevřeně popisovat způsob, jakým se s tímto partnerem seznámili, proč si jej vybrali i co například na svém vztahu považují za problematické. Toto povídání bylo vždy vhodným odrazovým můstkem pro otázku typu „A jak se to, co teď
popisujete, projevovalo či odráželo v tom vašem druhém vztahu?“. Tento způsob dotazování založený prvně na hovoru o oficiálním partnerství, se osvědčil jako dobrá metoda zbavení se ostychu. Později v rozhovoru již nebylo
nutné
dotazování
začínat
přes
odkaz
k oficiálnímu
vztahu.
Respondenti také na požádání používali konkrétnější příklady dokreslující jimi právě popisované vnímání vztahu. Avšak i při tomto výzkumu platilo, že každý z rozhovorů měl svůj vlastní jedinečný vývoj, se kterým bylo nutno pracovat tak, aby se z rozhovoru dalo vytěžit co nejvíce. Revizí samotných výzkumných kroků jsem prodělala několik. Předně jsem se musela vzdát původního záměru sebrat deset rozhovorů – za daných časových možností to byl nemožný úkol. Nejen pro to, že mnohé z původně domluvených rozhovorů se nekonaly, ale také pro to, že ne každý rozhovor bylo možné použít pro analýzu. Někteří komunikační partneři totiž neměli zkušenost
s paralelním
vztahem,
ale
s
jakýmsi
opakovaným
mimopartnerským sexuálním stykem, opakovanou koincidenci událostí.
- 81 -
Respondenti přímo hovořili o oddělených a nenávazných událostech, odmítali jejich návaznost. Takové vnímání bylo neslučitelné s použitelností rozhovoru pro analýzu. Odhalilo však, že existuje ještě úplně jiný druh nevěr, odlišný jak od jednorázových nevěr, tak od paralelních vztahů. Vzdala jsem se i myšlenky, že se mi podaří naplnit podmínky vytváření zakotvené teorie a podrobím tak Bergerovu a Kellnerovu (1964) teorii viditelné revizi. K tomuto účelu by bylo zapotřebí mnohem více rozhovorů, stejně jako intenzivního těžení informací i z jiných zdrojů a jejich podrobná analýza. Toto stále zůstává výzvou pro další výzkum či výzkumníky. Svoji energii jsem upřela na analýzu podobností a odlišností diskurzů o obou vztazích a popisu jejich fungování, které mohou být podkladem pro další teoretické uvažování o fenoménu paralelních vztahů.
- 82 -
