Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií Katedra Sociologie

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra Sociologie

Vzdálenost mezi prokreační a orientační rodinou a rozvodovost rodičů – faktory ovlivňující četnost osobních kontaktů a frekvenci péče mezi prarodiči a vnoučaty v České republice Bakalářská práce

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Martin Kreidl, M.A., Ph. D.

Autorka práce: Lenka Špaček Brno 2013

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s pouţitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 13. května 2013. ______________________ Lenka Špaček

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala docentu PhDr. Martinu Kreidlovi za příkladné vedení mé práce, za jeho cenné připomínky a trpělivost. Dále bych ráda poděkovala profesoru PhDr. Ivo Moţnému, Csc. za inspiraci k výběru tématu a za pomoc v začátcích mé práce. V neposlední řadě bych ráda poděkovala mému manţelovi Viktorovi za podporu v tom, co dělám. Děkuji

Věnování Věnováno mé babičce Věroslavě, manţelovi Viktorovi a mým rodičům. Děkuji

„Na prarodičovství je nejkrásnější období, kdy se vaše děti samy stávají milujícími rodiči. Přináší to pocit hlubokého uspokojení, ţe jsme je nakonec přece jen vychovali dobře.“ Jean Wasserman McCarty

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 8 Teoretická část.......................................................................................................................... 11 Definice hlavních pojmů ...................................................................................................... 11 Prarodičovství ................................................................................................................... 11 Orientační rodina .............................................................................................................. 11 Prokreační rodina (nebo také reprodukční)....................................................................... 12 Nukleární rodina ............................................................................................................... 12 Rozvodovost ..................................................................................................................... 13 Proměna prarodičovské role v socio-historickém kontextu ................................................. 14 Nejvýznamnější úlohy v ţivotě prarodičů ............................................................................ 16 Druhy kontaktů ..................................................................................................................... 17 Faktory ovlivňující četnost kontaktů .................................................................................... 19 Důvody vedoucí k osamostatnění se od orientační rodiny ................................................... 22 Historický vývoj vzdálenosti mezi prokreační a orientační rodinou .................................... 23 Rozvodovost jako determinant frekvence osobních kontaktů mezi prarodiči a vnoučaty ... 25 Praktická část............................................................................................................................ 27 Cíl výzkumu ......................................................................................................................... 27 Hlavní zdroj výzkumu – SHARE ......................................................................................... 27 Metodologie .......................................................................................................................... 28 Výzkumné otázky a hypotézy ........................................................................................... 28 Výzkumný soubor ............................................................................................................. 28 Pouţité metody.................................................................................................................. 29 Operacionalizace dat............................................................................................................. 29 Proměnná „staráte se o vnoučata“ (look after grandchildren) .......................................... 30 Proměnná „jak daleko bydlí potomek č. 1“ (where does child 1 live, CH007_1) ............ 30 Proměnná „jak často hlídáte vnoučata“ (how often do you look after child of child 1, SP016_1) ........................................................................................................................... 31 Proměnná „manţelský status dětí“ (marrital status of child 1, CH012_1) ....................... 33 Vzdálenost a četnost kontaktů mezi prokreační a orientační rodinou .................................. 33 Vztah mezi vzdáleností mezi bydlištěm respondenta a jeho dětí v souvislosti s tím, zdali respondent hlídá či nehlídá vnoučata.................................................................................... 35 Analýza dat ............................................................................................................................... 36 Závěr a diskuze......................................................................................................................... 40

Bibliografie............................................................................................................................... 42 Další zdroje ........................................................................................................................... 45 Jmenný rejstřík ......................................................................................................................... 47 Seznam tabulek ........................................................................................................................ 49 Anotace..................................................................................................................................... 50 Klíčová slova ............................................................................................................................ 50 Celkový počet znaků: ............................................................................................................... 50 Annotation ................................................................................................................................ 51 Key words ................................................................................................................................ 51 Total counts .............................................................................................................................. 51

Úvod Bakalářská práce si klade za cíl popsat problematiku poskytování prarodičovské péče v závislosti na dalších faktorech, zejména na vzdálenosti mezi prokreační a orientační rodinou a na rozvodovosti. Proměny prarodičovské role, odehrávající se v tradičních, moderních a postmoderních společnostech, zásadně souvisejí s oblastí příbuzenskou, rodinnou a s oblastí soukromého ţivota. Podobně jako např. Sýkorová [2009] se domnívám, ţe otázka generačních vztahů (a to zejména v české společnosti) si zaslouţí více pozornosti a je důleţité se zaměřit nejen na nukleární rodinu, ale rovněţ i na příbuzenskou síť. Zkoumání, které je omezeno jen na nukleární rodinu, znamená přehlíţení velké části problematiky s tímto tématem spojeným, neboť všichni jsou ve svých krocích ovlivňováni právě orientační rodinou, ve které vyrůstali a s pomocí níţ se socializovali do společnosti. V posledních letech prudce roste zájem o studium mezigeneračních vztahů obecně. Tento fakt je zřejmě zapříčiněný mimo jiné i demografickým vývojem. Narůstající délka ţivota způsobuje fakt, ţe oproti období na začátku 20. století stoupl počet těch, kteří mají alespoň jednoho prarodiče (v 10ti, 20ti, 30ti letech) [Klosinski, 2008, Wieners 2005]. Ale i přesto, ţe je dnes větší pravděpodobnost pro to, doţít se vysokého věku a stát se prarodičem, velkou roli zde hraje i to, ţe čím dál více lidí se stává, ať uţ dobrovolně či nedobrovolně, bezdětnými, a tím si do budoucna uzavírají vrátka k prarodičovské roli. Souvisí to především s individualizací ve všech oblastech sociálního světa [Moţný, 2008]. Podle Kafkové [2010] se za poslední desetiletí změnila podoba mezigeneračních vztahů. Hlavní příčiny této proměny spatřuje rovněţ ve stárnutí populace, nízké porodnosti, nárůstu dlouhověkosti, vysoké rozvodovosti a v proměnách rodinných forem [Kafková, 2010, S. 64]. Proč je tedy prarodičovská role v mezigeneračních a rodinných vazbách pokládána za tak důleţitou? Dostupnost prarodičovské péče můţe totiţ zásadně ovlivnit ţivot nové, prokreační rodiny. Hank a Kreyenfeld [2003] nejenţe zjistily pozitivní vliv dostupnosti prarodičovské péče na rozhodnutí se k prvnímu dítěti, ale dále také objevily souvislost mezi bydlištěm potencionálních prarodičů a eventuálních rodičů. Vliv byl prokázán např. na fertilitu ţen, kdy ţeny, které ţily v těsné blízkosti rodičů, měly o 20% vyšší pravděpodobnost, ţe se jejich prvorozené dítě narodí v ranějším věku, neţ ţenám, které neţily v těsné blízkosti budoucích prarodičů.

S dostupností prarodičovské péče dále souvisí i postoj k výchově dětí a přenos mezigeneračního učení. Mezigenerační přenos v tradičních, patriarchálních rodinách byl podle Moţného [2008] velmi autoritativní a patrilineární, v moderních rodinách byl tento přenos demokratický a smíšený. V době postmoderní, jak Moţný upozorňuje, je jiţ mezigenerační přenos značně oslaben, coţ je způsobeno i převaţujícím typem rodinného uspořádání a v neposlední řadě tím, ţe rodina jako taková se individualizuje a odprošťuje se z rozvětvených rodinných pout. Dostupnost prarodičovské péče zajisté také ovlivnila změna postavení ţen na trhu práce. Aţ do 19. století bylo obvyklé, ţe ţeny pečovaly o děti a domácnost a chlebodárcovství bylo dílem muţů. Největší rozmach ve světě přišel ale aţ s přelomem 19. a 20. století a na českém území dokonce rozmach přišel aţ po druhé světové válce s nástupem socialistické rodiny, kdy byly ţeny hromadně zaměstnávány a k péči o domácnost přibylo ještě zaměstnání placené [Moţný, 2008]. V dobách, kdy se ţena nemůţe naplno věnovat domácnosti a péči o děti, nastupuje rozmach zařízení pro péči o dítě, kde mimo jeslí, školek a paní na hlídání plní právě prarodiče neopominutelnou funkci [Haškovcová, 2010]. Na základě těchto poznatků a úvah jsem postavila svoji práci, kde v úvodu pokládám za důleţité seznámit vás s nejdůleţitějšími pojmy, se kterými budu později pracovat, jako např. prarodičovství, orientační rodina, ta, ve které jsme vyrůstali, prokreační rodina, ta kterou v dospělosti zakládáme, nukleární rodina. V teoretické části nejprve nastíním proměnu prarodičovské role v rámci socio-historického kontextu za pomocí prací Matějčka [1997], Moţného [2004, 2008]. Následně představím nejvýznamnější úlohy v ţivotě prarodičů ve vztahu k vnoučatům, tak jak byly definovány v šetření The Grandparent study [2002]. Následovat bude část, která se stručně zaměřuje na mezigenerační vztahy, a jsou zde popsány druhy mezilidských kontaktů. Na základě tohoto popisu budou následovat faktory, které ovlivňují četnost kontaktů mezi prarodiči a vnoučaty, tak jak je definoval Ochiltree [2006], Uhlenberg a Hammil [1998]. Následně se zaměřím jiţ jen na faktor vzdálenosti a rozvodovosti, které si rozebereme podrobněji v dalších kapitolách o historickém vývoji vzdálenosti mezi prokreační a orientační rodinou a o rozvodovosti, jako determinantu, který ovlivňuje četnost a frekvenci nejen prarodičovské péče, ale rovněţ i kontaktů mezi prarodiči a vnoučaty.

V praktické části budu hledat odpověď na výzkumné otázky „Jaký vliv má vzdálenost mezi prokreační a orientační rodinou na dostupnost prarodičovské péče?“ a „Jaký vliv má rozvodovost na dostupnost prarodičovské péče v závislosti na vzdálenosti mezi prokreační a orientační rodinou?“ za pomoci sekundární analýzy dat výzkumu SHARE (Share of healthy, ageing and retirement in Europe). Nejprve představím samotný projekt SHARE, poté nastíním metodologickou část práce, ve které nebude chybět operacionalizace dat, výzkumné hypotézy a otázky, charakteristika výzkumného souboru, důvody volby procedur. V závěru praktické části výsledky své analýzy shrnu a ujasním, jak obstály hypotézy.

Teoretická část V začátku své práce pokládám za důleţité ujasnit a vysvětlit si nejdůleţitější pojmy této práce, a proto se je pokusím definovat před samotným započtením práce.

Definice hlavních pojmů Prarodičovství

Jednoznačně definovat pojem prarodičovství není aţ tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Role prarodiče je zajisté významnou rolí v rámci kaţdé rodiny. Charakter prarodičovské role určují zejména kulturní, sociální, mezigenerační a individuální podmínky [Ikelsem, 1998, cit. dle Hayslip, Henderson, & Shore, 2003]. V dnešní západní společnosti patří mezi největší faktory, které ovlivňují prarodičovskou roli, zejména zvyšující se průměrná délka ţivota a s tím související stárnutí populace. Aby se člověk mohl stát prarodičem, musí se sám rozhodnout pro to, ţe bude mít děti a stejné rozhodnutí musí učinit i jeho potomci [Vágnerová, 2000]. Podle Vágnerové [2000] doba, kdy se člověk stane prarodičem, definitivně mění jeho vztah k vlastnímu potomkovi, který se stal rodičem. Role prarodiče má rovněţ své typické znaky. Patří mezi ně posouvání generační příslušnosti jedince, dále prarodičovství ovlivňuje normalitu rodiny, která tímto krokem splní další sociální očekávání, a také role prarodiče nepřináší přímou zodpovědnost k dítěti a přímou povinnost k narozenému vnoučeti [Vágnerová, 2000, S. 425 – 429, Alan, 1989]. Podle Smithe [1991] je v západních společnostech průměrný věk, kdy se člověk stává prarodičem, okolo 50ti let u ţen a u muţů o pár let později. Prarodičovská role je tedy vzhledem k průměrné době doţití důleţitou ţivotní fází, která trvá v průměru 25 let. Více se prarodičovskou rolí budeme zabývat v teoretické části v podkapitole Proměna prarodičovské role v socio-historickém kontextu.

Orientační rodina

Orientační rodinou rozumějme rodinu primární, neboli tu, do které se jedinec narodí a ve které vyrůstá [Jandourek, 2007, S. 27]. Ţití v primární rodině je důleţité zejména kvůli socializaci a výchově, které daného jedince formují a mají vliv na to, jaký jedinec v dospělosti bude [Průcha, 2009].

Správně fungující orientační rodina předkládá dítěti muţský a ţenský způsob chování, ţivotní postoje, hodnoty, učí dítě jak hospodařit s penězi, jak pečovat o domácnost, dále dítě učí stylům komunikace, jak se chovat v konkrétních situacích a spoustu dalšího [Matoušek, 1997]. Závislost na této rodině končí zpravidla tehdy, kdy se potomek osamostatní a zaloţí si vlastní domácnost a rodinu. V ten okamţik vzniká nová, prokreační rodina, která je silnou měrou ovlivňována orientační rodinou, protoţe je to právě rodina primární, která jedinci vštěpuje vzory partnerských interakcí, styly výchovy a další, které jedinec do své vlastní, nové rodiny často přejímá [Matoušek, 1997]. Prokreační rodina (nebo také reprodukční)

Prokreační rodinou tedy rozumějme rodinu sekundární, tu, kterou ve svém ţivotě dospělý jedinec zakládá sám. Rodinu, kterou jedinec zaloţí zpravidla vstupem do manţelství a zplozením vlastních potomků [Jandourek, 2007, S. 27]. Vstupem do rodiny prokreační se mění jedincovy role vůči vlastním rodičům, kdy se z vychovávaného potomka stává vychovávající rodič a jeho rodiče přijímají obvykle novou prarodičovskou roli. Nukleární rodina

Nukleární rodina, která bývá taky označována jako atomární, manţelská či párová, je „individualistická, dezintegrovaná a především městská rodina, která vznikla jako důsledek upadajícího vlivu tradičního systému příbuzenství. Tvořena je rodiči a dětmi“ [Jandourek, 2007, S. 207]. Tento pojem poprvé zavedl Parsons [Parsons, 1955]. Nukleární rodina je dle Moţného [2004] relativně uzavřený systém s omezenými a nevýznamnými styky mezi příbuznými v širší rodině (v tom tkví hlavní rozdíl mezi ní a tradiční rodinou). Do společnosti ji integruje dvojí role otce: funkce instrumentálního vůdce (v rodině) a jeho zaměstnanecká role (mimo rodinu). Tato role přináší rodině nejen obţivu, ale zároveň zařazuje celou rodinu do určité sociální vrstvy. Na (ne)úspěchu se podílí i manţelka/matka. Matka v rodině plní funkci expresivní, citovou a jejím posláním je péče o rodinu a chod domácnosti. Zároveň plní otec i matka nadřazenou funkci nad svými dětmi, kde je v tomto případě syn v podřízeném postavení otci a v budoucnu se z něj stane instrumentální vůdce nové rodiny a dcera je v podřízeném postavení matce a v nové rodině zaujme, stejně jako její matka, funkci expresivní. Tato na první pohled přísná dělba rolí měla pozitivní vliv na vztah mezi vůdčím párem

v rodině – mezi manţeli: eliminuje v rodině konkurenci a soutěţ v úsilí o dosaţení co nejvyššího statusu. Soutěţivost by jinak působila zhoubně na solidaritu v rodině a vyvolávala pocity ţárlivosti, méněcennosti, závisti apod. Parsons viděl v tomto typu rodiny ochranu před vypjatě konkurenčním prostředím kapitalistické společnosti [dle Moţný, 2004]. Nukleární rodina bývá někdy označována jako rodina moderní, dnešního typu a je stále povaţována ze převládající typ rodiny v dnešní společnosti. A to i přesto, ţe dnes díky narůstající individualizaci všech sfér ţivota (nejen rodinného) a nárůstu počtu bezdětných, rozvedených lidí počet nukleárních rodin tvořených rodiči a dětmi ubývá. Rozvodovost

Rozvod je z právního hlediska ukončení manţelství, které vzniká na základě ţádosti ze strany alespoň jednoho z manţelů a nabývá účinnosti rozhodnutím soudu [Demografický informační portál, 2013]. K rozvodu jako takovému nejčastěji dochází [dle ČSÚ, 2013] kvůli rozdílnosti povah, názorů a zájmů, méně často jsou jako důvody uváděny konkrétní příčiny, jako nevěra, alkoholismus či nezájem o rodinu. Podle Českého statistického úřadu [2013] se od 90. let 20. století zvyšuje zastoupení rozvodů u dlouhotrvajících manţelství a průměrná délka trvání manţelství při rozvodu byla v roce 2011 12, 9 let, coţ je o 3 roky více neţ před 20ti lety. Kromě toho byl v roce 2011 zaznamenán poprvé (s výjimkou roku 1997, kdy byl změněn zákon o rozvodech) dramatický pokles rozvodů a bylo rozvedeno pouhých 28, 1 tisíc manţelství (o 2, 7 tisíc méně neţ v roce 2010). Důleţité je, ţe v roce 2011 bylo 56 % rozvodů v manţelství s nezletilými dětmi (před 20 ti lety to bylo 72 %) a úhrnná rozvodovost po roce 2010 (kdy dosáhla extrému 50 %) poklesla na 46, 2 %. Je tedy více neţ patrné, ţe zejména v České republice nejde v případě rozvodu o nic neobvyklého a týká se skoro kaţdého druhého uzavřeného manţelství. Nyní, poté co jsme si definovali nejdůleţitější pojmy, můţeme přejít k samotné teoretické části. Začněme tím, jak se během staletí proměňovala prarodičovská role, jaké postavení prarodiče v rodině zaujímali a jaký ţivot vůbec prarodiče v různých dobách proţívali.

Proměna prarodičovské role v socio-historickém kontextu Prarodičovská role prošla během historického vývoje výraznou proměnou. Mezi nynější podobou babiček a dědečků bychom asi těţko hledali podobnost s prarodiči před sty a více lety. To, jakou roli prarodiče hráli, neovlivňovalo jen historické období, ale také mnoho dalších faktorů, mezi těmi nejdůleţitějšími si uveďme např. kulturu, polohu či mezigenerační vztahy v rodině [dle Singley, 1999]. Podívejme se nyní tedy na vývoj prarodičovské role v rodině tradiční a následně v rodině moderní a postmoderní. Prarodičovská role v dnešním slova smyslu se objevila teprve aţ během 19. století, kdy byl postupně zaveden starobní důchod (ze začátku jen pro muţe), který umoţňoval i jiné ţivotní naplnění neţ pouze pracovní. A právě starost o vnoučata byla podle Matějčka[1997] v té době prezentována jako nový, hlavní smysl stáří. Z hlediska mezigeneračního vlivu byla v dřívějších dobách role rodičů mnohem silnější neţ dnes. Rodiče (a tím pádem budoucí prarodiče) stáli za výběrem vhodného partnera pro své potomstvo. „Ti samozřejmě vybírali s ohledem na to, nakolik je uvažovaný partner vhodný z hlediska zachování společenského postavení rodiny, jejího majetku i kulturního habitu.“[Moţný, 2008: 21] Tím pádem se velkou měrou podíleli i na tom, jaké budou mít jejich vnoučata geny, společenské postavení, finanční zázemí a další. Nejdůleţitější roli ve výběrů partnerů pro potomky hrálo především společenské postavení, neboť bylo zvykem vybírat partnery ze stejné společenské třídy. [Moţný, 2008] Rodina se v historii lišila i z hlediska ekonomické funkce. V tradiční evropské rodině byla typickou rodinou zemědělská rodina [Haškovcová, 2010], ve které ţili všichni členové (rodiče, prarodiče, děti) společně. Důvodem společného souţití nebylo prioritně citové pouto, ale právě pouto ekonomické. V tomto typu rodiny fungovala vzájemná sluţba mezi generacemi, kdy děti i senioři byli tolerováni právě proto, ţe děti byli ekonomickou perspektivou do budoucnosti a k seniorům byl jejich potomky udrţován vděk za to, ţe je vychovávali a ţivili. Oproti tomu v moderní evropské rodině tento ekonomický závazek v péči nejen o seniory z velké části přebral sociální stát, a proto v dnešní době zůstává mezi rodinami především funkce citová [Moţný, 2008].

Oproti tradiční rodině došlo v moderní a postmoderní rodině ke změně v postavení prarodičů. Role prarodiče jiţ dnes totiţ není přímo definována a spojována se závazky a normami, tak jak tomu bylo v tradiční rodině, proto si podobu a formu prarodičovské role můţe prarodič utvářet sám[Clavan, cit. dle Hanks, 2001]. Prarodičovská role se vlivem staletí rapidně proměnila. Mezi nejzásadnější změny v dnešní rodině, které mají velký dopad na prarodičovství, patří sniţující se počet dětí v rodině. Dále se zvyšuje střední délka ţivota při narození. Aktuální délka doţití je 74,4 let u muţů a 80,6 let u ţeny. Dále se také navyšuje věk prvorodiček, který byl v roce 2010 27,6 let (průměrný věk matek 29,6). Přibývá rozvodů a dětí, které ţijí v nemanţelském svazku či v neúplné rodině. [ČSÚ, 2011] Kromě toho se navyšuje počet lidí, kteří ať uţ dobrovolně či nikoli zůstávají bezdětní. Podle Moţného [Moţný, 2004] zůstává celá třetina ţen bezdětných. Jak to tedy s prarodičovskou rolí je? Je více, či méně babiček a dědečků, jak tomu bylo před stem, dvěma sty lety? Za pomocí dostupných dat můţeme porovnat počet prarodičů na začátku 20. století a na jeho konci. Rozdíly jsou markantní, mezi desetiletými vnoučaty bylo 77 % těch, která měla v roce 1900 alespoň jednoho ţijícího prarodiče, zatímco v roce 2000 jich bylo jiţ 99 %, ve dvaceti letech se prarodičem mohlo pyšnit 27 % dětí, o sto let později 92 % a mezi třicátníky bylo pouhé 1 % těch, kteří měli prarodiče, zatímco na začátku tisíciletí hodnota vzrostla na krásných 39 %. Vzhledem k vyššímu věku doţití a lepší zdravotnické péči, neţ tomu bylo před 100 lety, jsou prarodiče zdravější a aktivnější, a proto se svým vnoučatům můţou déle a lépe věnovat [Farková, 2009, Klosinski, 2008, Wieners, 2005]. Mohli bychom tedy říct, ţe prarodičovství není v dnešní době jiţ takovou samozřejmostí kvůli narůstajícímu počtu bezdětných párů, ale v případě, ţe se potomci rozhodnou děti mít, je mnohem více pravděpodobné, ţe vnouče bude mít do deseti let věku alespoň jednoho ţijícího prarodiče, neţ tomu bylo před sto lety. A co mezigenerační vztahy? Slábnou, či naopak vzhledem k menší pravděpodobnosti a samozřejmosti toho, ţe se člověk stane prarodičem, posilují? Na stranu slábnutí mezigeneračních vlivů a vztahů se staví např. profesor Moţný [2008], který se domnívá, ţe mezigenerační přenos, který byl ještě v moderní rodině smíšený a demokratický, je v postmoderní rodině jiţ velmi slabý a ztrácí na síle s přibývajícími lety. S tím úzce souvisí proměna postmoderní rodiny, která je oproti moderní rodině silně individualizovaná, a to ať

uţ v rovině strukturální, autoritativní či v rovině rolí. Základní kapitál zůstal jiţ jen kulturní a sociální, postmoderní rodina jiţ nelegitimizuje ani sex, ani děti. Rodina jako taková plní jiţ jen funkci čistě citovou. Na opačný břeh v otázce mezigeneračních vztahů se staví Giarrusso, Rosean, Silverstein & Merril [Family Complexity and the Grandparent Role, 2006], kteří tvrdí, ţe právě měnící se podoba vztahů v rodině zapříčiňuje větší solidaritu mezi generacemi a bliţší vztahy. Podobný názor má i Abeln [2006], který zdůrazňuje to, ţe v dnešní době je právě hodnota prarodičů mnohem vyšší, neţ tomu bylo dříve. Tuto skutečnost umocňuje fakt, ţe dnešní pracující jsou čím dál tím vytíţenější, a proto, aby dospívající děti netrávily čas samy, tráví je buď v zájmových krouţcích, nebo právě u prarodičů. Nyní poté, co jsme se seznámili s historickým vývojem prarodičovské role, přejděme k prarodičovství dnešnímu a podívejme se na nejvýznamnější úlohy v ţivotě prarodičů, tak jak byly prezentovány v The Grandparent study [2002].

Nejvýznamnější úlohy v životě prarodičů (ve vztahu k vnoučatům) Prarodičovská role se vyznačuje různými úlohami ve vztahu k vnoučatům. Je důleţité ale upozornit, ţe prarodičovská role nenese přímou povinnost a závazky vůči vnoučatům, to zda a jak moc se prarodič podílí na péči o vnouče, záleţí v první řadě na tom, jaký spolu mají vztah prarodiče a jejich potomci, rodiče vnoučat. Pokusme se definovat si alespoň ty nejdůleţitější úlohy v ţivotě prarodičů. Jako nejvýznamnější úkoly byly uvedeny [The Grandparent study, 2002] četnost setkání prarodičů s vnoučaty, od čehoţ se odvíjely i další úkoly, jako např. kolik času strávil prarodič s vnoučetem společně a o samotě. Z hlediska významnosti prarodiče uvedli také rady svým potomkům (rodičům vnoučat), jak mají o vnoučata pečovat, a stejně tak i rady vnoučatům, jak se mají chovat, co je správné a co nikoli a další. Mezi tím nejdůleţitějším nemohlo chybět ani poskytování péče o vnoučata ve chvílích, kdy jsou rodiče v práci nebo jinak zaneprázdněni, řešení kaţdodenních problémů s vnoučaty, jako např. pomoc s psaním úkolů, domácí práce, aj., posílání dopisů, korespondence poštou. Četnost setkání hraje v této práci jednu z nejdůleţitějších rolí. Osobní kontakt mezi vnuky a prarodiči stojí na nejvyšší příčce, která ovlivňuje kvalitu a sílu tohoto mezigeneračního vztahu. Od četnosti se odvíjí i následující úkoly, jako výše uvedené trávení času o samotě či poskytování péče o vnoučata v momentech, kdy jsou rodiče v práci, nemocní, nebo v době, kdy si rodiče potřebují něco důleţitého vyřídit anebo jen vyrazit např. za kulturou či zábavou.

V takový moment vystupuje na povrch kvalita mezigeneračních vztahů a v případě nedostupnosti prarodičovské péče musí rodiče zabezpečit péči o své děti jinak, v tento okamţik mohou do ţivota rodiny vstupovat (v dnešní době čím dál populárnější) slečny na hlídání, dětská centra či „náhradní babičky“. Podle Matějčka a Dytrycha [1997] většina lidí přiznává důleţitost prarodičů pro ţivot rodiny. Z jejich výzkumu vyplynulo, ţe 56 % dotázaných souhlasí s tím, ţe prarodiče pomáhají vytvářet dobré rodinné vztahy. 62 % dospělých dětí se často stýká se svými rodiči a necelých 25 % z nich je rodiči finančně podporováno. Pokud jde o vnoučata školního věku, kolem 54 % jich rádo něco podniká s prarodiči a 87 % jich prarodičům aspoň s nějakou drobností pomáhá. Z těchto uvedených úloh jasně vyplývá, ţe největší váhu ve vztahu prarodič – vnuk má osobní setkávání a četnost těchto setkání. Nyní se proto zaměřme na druhy kontaktů.

Druhy kontaktů Pokládám za velmi důleţité si ujasnit, jaké druhy mezilidských kontaktů známe. Nejjednodušeji můţeme kontakty rozdělit na osobní a neosobní. Osobní kontakty jsou ty kontakty, které člověk praktikuje při osobním setkání s danou osobou. Opakem je neosobní kontakt, který je praktikován tehdy, kdy s osobou nejsme v přímém osobním kontaktu. Příkladem osobního setkání je např. schůzka, rodinné setkání, rande, návštěva u lékaře. Příkladem neosobního setkání je např. telefonický rozhovor, emailová komunikace, korespondenční komunikace, komunikace skrz morseovku [Hayesová, 2011]. Nyní si podrobněji představíme nejčastější druhy kontaktů. Zaměříme se především na ty kontakty, které jsou nejčastěji vyuţívány pro komunikaci mezi prarodiči a vnoučaty. Začněme neosobními kontakty, coţ jsou takové kontakty, kdy nedochází k přímému styku, ale pouze ke zprostředkovanému, nejčastěji za pomoci telekomunikačních technologií, které zaţívají ve 20. a 21. století obrovský rozmach. Mezi aktuálně nejznámější a nejvyuţívanější telekomunikační technologie patří internet, telefon a dříve velice populární korespondence, která je nyní jiţ na ústupu.

Podle výzkumu „Share of U.S. grandparents who never use electronic means to communicate with thein grandchildren“ [2012] je mezi prarodiči ve věku 50 – 59 let 44 % těch, kteří nikdy nevyuţili elektronický kontakt pro komunikaci s vnoučaty, mezi prarodiči ve věku 60 – 69 let to bylo 47% a mezi staršími 70ti let jiţ 52%. Vzhledem k neustálému nárůstu vlivu elektrokomunikačních prostředků lze i nadále očekávat procentuální nárůst tohoto druhu kontaktu. Pokud se zaměříme na telefonický kontakt, zde je pokrytí skoro stoprocentní. Podle údajů ze Sčítání lidí, domů a bytů z roku 2011 je vybavenost mobilním telefonem v domácnosti 97, 4 % a vybavenost pevnou telefonní linkou 23,4 %. Pro naši práci jsou zajímaví především lidé starší 50ti let a děti. V rodinách s dětmi bylo vlastnictví mobilního telefonu jiţ na 99 %, v rodinách se seniorem (nad 70 let) bylo toto procento niţší, a to pouhých 89 %, zatímco u pevných linek tomu bylo právě naopak. Nejvyšší podíl 41 % dosáhly domácnosti, ve kterých ţil senior nad 70 let, přičemţ v rodinách, kde byla v čele osoba mladší 29 let, byla zaznamenána pevná linka pouze u 2 % [ČSÚ, 2012]. Z hlediska kontaktu mezi prarodiči a vnoučaty patří telefonický kontakt k nejběţnějšímu neosobnímu kontaktu. 80 % prarodičů, kteří nebydlí se svými vnoučaty, uvedli, ţe jsou s nimi v častém telefonním kontaktu, alespoň 1x týdně [The Grandparents study, 2002]. Dalším druhem neosobního kontaktu je korespondenční kontakt. Dříve se jednalo o velmi populární druh kontaktu, který je ale v dnešní době jiţ povaţován za zastaralý, a jeho popularita klesá s narůstající popularitou moderních telekomunikačních prostředků. I přesto ve výzkumu [Share of U.S. grandparents who never use electronic means to communicate with thein grandchildren, 2012] uvedlo 12 % respondentů, ţe vyuţívá korespondence pro kontakt se svými vnoučaty. V této práci je pro nás ale stěţejní právě osobní kontakt, který hraje rozhodující roli v mezigenerační výpomoci v péči o vnoučata. Osobní kontakt není důleţitou součástí pouze mezigenerační výpomoci, ale také důleţitou interakcí v socializaci dítěte do společnosti. Nejenom role rodičů, ale rovněţ role prarodičů a dalších blízkých osob jsou v momentě, kdy je dítě malé, důleţité pro učení se vzorům chování, vzorů sociálních rolí a dalšího. Například v momentě, kdy ve vztahu otec – matka jeden chybí, často jeho/její genderovou roli v rodině zastupuje právě prarodič.

Nyní, poté co jsem stručně charakterizovala základní rozdíl mezi osobními a neosobními kontakty, podívejme se na faktory, které jsou uváděny nejčastěji jako ty, které nejvíce ovlivňují četnost kontaktů.

Faktory ovlivňující četnost kontaktů Z hlediska mezigeneračních vztahů existují zajisté faktory, které více či méně ovlivňují sílu a kvalitu těchto vztahů, ať uţ se jedná o potomky a jejich rodiče, o vnoučata a prarodiče, synovce a strýce či pravnoučata a praprarodiče. Pro tuto práci je však důleţitý vztah prarodičů a jejich vnoučat. Budeme se tedy snaţit odhalit ty faktory, které stojí za těmito dobrými či naopak špatnými vztahy s důrazem na četnost kontaktů obecně a frekvenci kontaktů osobních. Jako nejdůleţitější faktory, které ovlivňují četnost kontaktů mezi prarodiči a vnoučaty, jsou uváděny především vztahy mezi prarodiči a rodiči a hned poté následuje faktor vzdálenosti mezi prokreační a orientační rodinou [viz např. Ochiltree, 2006, Uhlenberg, P. a Hammil, B. G. 1998]. Ve vztazích prarodič – vnouče je paradoxně nejdůleţitější osobou rodič, který hraje (především v raném dětství) nejdůleţitější roli v mezigeneračním kontaktu, neboť tento kontakt zprostředkovává. Pokud je tedy vztah mezi prarodiči a jejich potomky špatný, je málo pravděpodobné, ţe vztah prarodičů a vnoučat bude blízký. V takovém případě, kdy prarodiče nemají s některým ze svých potomků kladný vztah a četnost setkání s vnoučaty od tohoto potomka je malá nebo ţádná, vstupuje do rodinných vztahů tzv. „selektivní investice“, kdy prarodiče upnou pozornost jen ke vnoučatům, se kterými v kontaktu jsou. [Ochiltree, 2006] Dalším faktorem je jiţ zmiňovaná geografická vzdálenost mezi bydlišti prarodičů a vnoučat. Podle Paloncyové [2002] se celých 82 % respondentů domnívá, ţe starší rodiče by měli ţít odděleně od svých dospělých dětí, ale přitom by to nemělo být příliš daleko kvůli případné vzájemné výpomoci. I Haškovcová [1990] zdůrazňuje důleţitost blízkosti mezi staršími rodiči a jejich dětmi. Oddělené bydlení, a to zejména v případě větších vzdáleností, má podle Haškovcové negativní vliv na případné poskytování pomoci a na frekvenci mezigeneračních kontaktů. I na území České republiky převaţuje podle Rabušice a Hamannové [2009, S. 162] stejný názor, kdy celých 83 % respondentů bylo toho názoru, ţe oddělené bydlení od rodičů je spíše důleţité či velmi důleţité. A jen pouhých 17 % dotázaných nepokládalo oddělené bydlení manţelů od rodičů za důleţité.

V průzkumu Grandparent study [2002] uvedlo nejvíce respondentů (45 %) jako nejčastější překáţku, která jim brání ve styku s vnoučaty, to, ţe vnoučata ţijí příliš daleko. Vzdálenost jako taková je tedy vnímaná jako jedna z největších překáţek stojících mezi prarodiči a vnoučaty, ale i přesto není z hlediska zachování kvalitních rodinných vztahů nejvhodnější volbou společné bydlení více generací v jedné domácnosti. Třetím faktorem, který ovlivňuje frekvenci setkávání, je to, zda pocházejí prarodiče z otcovy či matčiny strany, protoţe převládá větší pravděpodobnost, ţe prarodiče z matčiny strany, zejména babičky mají k dětem bliţší a lepší vztah neţ prarodiče z otcovy strany [Ochiltree, 2006]. O pravdivosti tohoto tvrzení se můţeme dočíst v mnoha studiích, např. Young, Willmot [1950] ve své studii dělnických rodin ve východolondýnské čtvrti Bethnal Green poukazovali na to, ţe zde byl zaznamenán vyzdviţený mezigenerační vztah mezi matkou a dcerou. Nejen co se vzdálenosti týče, kdy velké mnoţství ţen ţije ve stejném domě či stejné ulici jako jejich rodiče, ale také to, ţe mezi dcerami a jejich matkami přetrvává ve více neţ polovině případů kaţdodenní osobní kontakt. Matka dcery byla v této komunitě označena jako nejsilnější pojítko v rodinných a generačních vztazích. Babička z matčiny strany nejenţe má většinou silnější pouto k vnukům neţ matka z otcovy strany, ale také spojuje více rodinu. Všichni se díky ní pravidelně stýkají, minimálně do doby, neţ matka zemře. Podle Younga a Willmonta [1950] jsou kaţdodenní návštěvy, setkávání rodin a další ukázkou sociability dané rodiny. Spojitost s matkou dcery a lepším vztahem k vnoučatům nalezneme i u Goodyho [2006]. Podle Goodyho [2006] se nová dceřina domácnost nacházela v blízkosti matčiny domácnosti, coţ vedlo k lepším vztahům mezi dceřinou matkou a vnoučaty. Tento jev Goody spatřoval nejen v anglických zemích, ale matrilokalitu1 objevil taktéţ mezi niţšími vrstvami v Karibiku, u amerických černochů a v jiných částech světa [Goody, 2006]. Dalším faktorem je pohlaví prarodičů a vnoučat. Obecně babičky více tíhnou k vnučkám, dědečkové k vnukům [Ochiltree, 2006].

1

Matrilokalita = dle Murphyho [2006] se jedná o pravidlo, zásadu či tradici, která vede k zakládání nové, prokreační rodiny v blízkosti orientační rodiny ženy.

Podle výsledků výzkumu Nešporové [2005] je obvyklá a častá výpomoc babiček s péčí o vnoučata, naopak mnohem méně častá byla pomoc s péčí ze strany dědečků. Zdůrazňuje, ţe v případech, kdy jsou prarodiče v důchodu a navíc ještě bydlí blízko svých vnoučat, podíl jejich pomoci nejen s vnoučaty (ale také s chodem domácnosti) je velmi významný. Například v socialistické rodině Haškovcová [2010] popisuje důleţitou roli „pomáhajících babiček“. V pořadí jiţ pátým faktorem jsou i etnické a kulturní tradice. Pokud se podíváme na zvyklosti v Evropě, je patrné, ţe i na tak malém kontinentu panuje velká rozdílnost v mezigeneračních vazbách. Např. v jiţních státech (Itálie, Španělsko, Řecko) je mnohem častější vícegenerační bydlení. Ve vzdálenosti do 1 km ţije v jiţních státech celých 70 % dotazovaných a kaţdodenní kontakt s alespoň jedním svým potomkem uvedlo 86 % respondentů. Naprosto odlišné odpovědi byly zaznamenány u severních států, kde např. v Dánsku (obdobně tomu je i ve Švédsku) ţije společně s potomky pouhých 13 % dotázaných a v kaţdodenním kontaktu s alespoň jedním potomkem je pouhých 42 % [„50+ v Evropě“ – Přehled prvních výsledků, 2006]. Posledním faktorem je to, zda rodina proţívá nějaké vnitřní oslabení (rozvod, násilí, problémy s drogami). V případě rozvodu je velká pravděpodobnost ztráty kontaktu mezi vnoučaty a prarodiči z otcovy strany. Rozvod můţe silně narušit vztahy mezi prarodičem a vnoučetem, ale také můţe dojít k posílení role prarodiče, který můţe v neúplné rodině převzít roli chybějícího rodiče [Grandparenting in Europe, 2010]. Faktorům vzdálenosti a vnitřní oslabenosti rodiny, konkrétně rozvodovosti, se budeme věnovat podrobněji. Tyto dva faktory jsem si pro podrobnější rozbor vybrala proto, ţe spolu úzce souvisejí. Jednak, jak bylo uvedeno jiţ výše, vzdálenost patří k druhému nejsilnějšímu faktoru, který ovlivňuje četnost osobních kontaktů mezi vnuky a prarodiči, ale také často tento faktor doprovází a ovlivňuje rozvodovost. V případě, kdy se nukleární rodina rozpadá, bývá obvyklé, ţe jeden z rodičů (nejčastěji otec) odchází z domova a tato skutečnost mívá dopad i na vztahy mezi prarodiči a vnoučaty. Jak velký dopad má právě rozvodovost na frekvenci prarodičovské péče budeme následně ověřovat v empirické části práce.

Důvody vedoucí k osamostatnění se od orientační rodiny Nyní se podívejme alespoň stručně na důvody, které dospělé potomky vedou k osamostatnění se od orientační rodiny a následnému zaloţení nové, prokreační rodiny. Mezi nejzákladnější důvody[dle Švancara, 1979], proč se mladí lidé v dnešní době osamostatňují od primární rodiny, patří nástup na školu (ať uţ na střední či vysokou) a s tím spojené přestěhování se do internátu, na koleje či do bytu. Dalším častým důvodem je partnerský vztah, který dříve či později vede k touze po vlastním bydlení, který je po nějaké době doprovázen i touhou po zaloţení vlastní rodiny. Zde hraje podle Švancara [1979] důleţitou roli právě vztah, který se utvoří mezi rodiči a partnery dospělých dětí, který je významný pro budoucí vztah mezi prarodiči a vnoučaty. Jako nepomíjitelný důvod nesmím zapomenout zmínit i dostupnost zaměstnání, kdy i v dnešní době stěhování za prací patří mezi důleţité důvody k osamostatnění se od orientační rodiny, stejně jako tomu bylo i v minulosti. V roce 1976 provedli Roussel a Bourguignon [1976] ve Francii šetření, které se mimo jiné zabývalo i mezigenerační vzdáleností a z něhoţ vyplynulo, ţe dvě třetiny vdaných či ţenatých potomků bydlí ve vzdálenosti do 20 km od svých rodičů, ale přesto polovina z nich neuvedla jako důvod přání bydlet v blízkosti orientačních rodin. Hlavním uváděným důvodem byla především touha dát najevo svou manţelskou nezávislost a taky to, aby mohla prokreační rodina snadněji korigovat zásahy do výchovy a stylu ţití od orientačních rodin [Roussel, Bourguignon, 1976]. V historii i dnes vţdy mezi důvody převládalo zaloţení rodiny a stěhování se za prací. Důvody, které se vyskytují nově v postmoderní době, jsou důsledkem individualizace jedince a jeho dopadů na rodinný ţivot. Dnes, kdy není uţ tak obvyklé zůstávat s prvním partnerem po celý ţivot, dnes, kdy jiţ není spojen sex s jistým otěhotněním, není nutné jiţ odcházet od rodičů tak brzy. Proto se v dnešní společnosti vyznačuje velké mnoţství těch, kteří ţijí s rodiči třeba aţ do třiceti let, ale také velké mnoţství těch, kteří odchází v mladém věku. Obě moţnosti přináší svá pro a proti. V momentě, kdy se lidé osamostatňují, rozhodují se tak zejména pro to, aby si mohli ţít „po svém“ se slabším vlivem ze strany rodičů, ale obnáší to i větší zodpovědnost, finanční nákladnost a samostatnost, neţ kdyţ kolikrát i zadarmo bydlí u rodičů do třiceti let věku a rodiče mu vaří, perou a další.

Důvody, které vedly k osamostatnění se v dřívějších dobách, jsou podobné těm, které lidé uvádějí dnes, ale srovnávat je moc nemůţeme. Zejména z důvodů proměny socio-kulturního klima, které je dnes značně odlišné oproti klimatu před sto, dvěma sty a více lety. Je důleţité si uvědomit, ţe osamostatnění se dítěte od rodiny je důleţitým a těţkým ţivotním krokem nejen pro samotného potomka, ale rovněţ i pro jeho rodiče, kteří se často po odchodu dospělých dětí z domova setkávají se syndromem „prázdného hnízda“2.

Historický vývoj vzdálenosti mezi prokreační a orientační rodinou Jak bylo uvedeno jiţ v předcházejících kapitolách, vzdálenost mezi rodinou orientační a prokreační hraje jednu z nejdůleţitějších rolí v mezigeneračních vztazích. Z hlediska dnešního expanzivního nárůstu komunikačních technologií a infrastruktury můţeme říci, ţe kaţdodenní kontakt jiţ není nic neobvyklého a je tudíţ daleko snazší být s prarodiči neustále ve spojení. My se ale zaměříme na kontakt osobní, neboť jak tvrdí Roberto, Allen a Blieszner [2001], osobní kontakt a dobrý vztah s prarodiči během brzkého dětství zvyšuje pravděpodobnost, ţe mezi prarodiči a vnoučaty vznikne bliţší a pevnější vztah. Dle Goodyho [2006] jsou od sebe rodiny v současné společnosti spíše geograficky izolované, přičemţ dříve panovala mezi orientačními a prokreačními rodinami geografická pospolitost. Tento aktuální trend podle něj způsobuje především trh práce, který zapříčiňuje to, ţe se dospělé děti stěhují tam, kde je zvýšená pracovní nabídka. Avšak i přes tuto geografickou izolovanost jsou si podle Goodyho [2006] nyní generace rodičů a jejich jindy bydlících dětí bliţší, neţ tomu bývalo u generací minulých, a to zejména proto, ţe je pojí silnější citové pouto. Současné demografické trendy [dle Grandparenting in Europe, 2010] (za posledních 50 let) ukazují, ţe došlo k nárůstu počtu rodin se třemi a vícero generacemi, které ţijí současně. Zvýšil se počet a podíl starších lidí, kteří se nestali prarodiči, a zároveň se také sníţil počet vnoučat na jednoho prarodiče. Díky vyššímu věku doţití je pravděpodobnější, ţe se více lidí stane prarodiči předtím, neţ zemřou.

2

Syndrom prázdného hnízda vzniká [podle Vágnerové, 2008] u rodičů, po odchodu dětí z domova. Častěji postihuje matky. Syndrom provází pocit osamělosti, strach z odcizení se dětem, přemíra volného času a prázdné prostory v domě.

Rodiny, které zahrnují několik generací, mají větší moţnosti péče o děti díky výpomoci ze strany rodiny. Ve většině evropských společností jsou členové rodiny hlavním zdrojem péče a/nebo podpory poskytování péče, přičemţ právě prarodiče hrají důleţitou roli v tomto procesu. Na rozdíl od Spojených států amerických, kde je zaznamenán nárůst vícegeneračních domácností, v Evropě trendy poukazují spíše na tendence k nezávislosti nukleárních rodin [Grandparenting in Europe, 2010]. Stejné poznatky zaznamenala v české společnosti i Čermáková [2000], podle níţ klesl mezi lety 1992 a 1996 výskyt třígeneračních rodin mezi úplnými rodinami z 4,7% na 3,6%. U neúplných rodin bylo v roce 1996 toto číslo o něco vyšší, asi 7,1%. Společné souţití více generací tedy v Česku není příliš častým jevem, ale na venkově je počet vícegeneračních domácností přeci jen vyšší neţ ve městech [Čermáková a kol. 2000]. Četnost setkávání prarodičů se svými vnoučaty tedy ovlivňuje i to, zda jedinci ţijí na venkově, či ve městě. Kolem 90 % prarodičů ze strany matky a 80 % prarodičů ze strany otce přichází pravidelně na návštěvu do rodiny svých dětí, přičemţ platí, ţe na venkově se toto číslo blíţí 100 %, ve městě 80 %. Geografická vzdálenost má v Česku zanedbatelný význam. Jednak asi 90 % starých osob ţije ve stejné obci nebo asi hodinu cesty od svých dětí a jednak stupeň rozvoje dopravy u nás umoţňuje dobrý přístup i k vzdálenějším příbuzným. Přirozenou součástí ţivota tak zůstává vzájemná mezigenerační pomoc [Matějček, Dytrych, 1997]. O vzdálenosti mezi respondenty a jejich dětmi a pomocí s péčí o vnoučata se můţeme dočíst hned z prvních výsledků výzkumu SHARE [„50 + v Evropě“ – Přehled prvních výsledků, 2006]. Co se týče vzdálenosti mezi bydlištěm respondenta a bydlištěm nejbliţšího potomka, tak zde se situace značně liší u zemí severní (Švédsko, Dánsko) a jiţní (Itálie, Španělsko, Řecko) Evropy. V jiţních státech převaţuje častější kontakt a bydlení v blízkosti nebo společné bydlení. Společně s potomky ţije ve Španělsku 52 % dotázaných a do vzdálenosti 1 km od nejbliţšího dítěte ţije v jiţních státech 70 % respondentů a v kaţdodenním kontaktu je celých 86 % respondentů. Naproti tomu v Dánsku ţije společně s potomkem pouhých 13 % respondentů a v kaţdodenním kontaktu je pouhých 42 % respondentů. Obdobně je tomu i ve Švédsku [„50 + v Evropě“ – Přehled prvních výsledků, 2006].

Nejdále od svých potomků bydlí Francouzi, kde bylo zaznamenáno 25 % odpovědí na vzdálenost větší neţ 25 km. Pro porovnání uvádím i data z České republiky, ale přísně srovnávat data nelze, protoţe výše uvedená evropská data jsou z první vlny šetření, zatímco data z České republiky aţ z druhé vlny. V České republice [Boháček, 2012] je vzdálenost respondentů od svých dětí relativně nízká. Celých 20 % respondentů bydlí ve vzdálenosti do 1 km od svého nejbliţšího potomka, 55 % do 25 km a 25 % dotázaných bydlí ve vzdálenosti nad 25 km. Kaţdodenní kontakt se svými rodiči uvedlo 17 % respondentů a minimálně 1x měsíčně se se svým rodičem vidí 93 % dotázaných [Boháček, 2012].

Rozvodovost jako determinant frekvence osobních kontaktů mezi prarodiči a vnoučaty Manţelský status a zejména rozvodovost je v dnešní době stále aktuálnějším tématem. Tento determinant jsem si vybrala zejména proto, ţe je zajisté velice těţká role rozvedených ţen či muţů, pečujících o děti, kteří si nemohou po rozvodu dovolit zůstat s dětmi doma a starat se o ně, přičemţ otec či matka v rodině velmi chybí, zejména v roli pečující. Pokud si uvědomíme, ţe starost o děti z velké části zůstane na bedrech jednoho rodiče (obvykle matky) a placenou výpomoc s dětmi po rozvodu si mohou dovolit jen lidé s dobrými příjmy, tak v tuto chvíli je pomoc ze strany prarodičů důleţitou a neopomenutelnou součástí. Je tedy důleţité, aby rozvedený rodič s dětmi měl v blízkosti alespoň jednoho prarodiče, který bude ochoten a schopen mu s péčí o děti pomáhat. Pokud se podíváme na výsledky sčítání, které provedl Český statistický úřad v letech 1993 a 2003, je na první pohled patrný vzestupný nárůst rozvodovosti z 37% na 48% [ČSÚ, 1993 a 2003]. Oproti nárůstu rozvodů u bezdětných párů počet rozvodů u párů s nezletilými dětmi poklesl, coţ zapříčinila i změna zákona v roce 1999, která zpřísnila rozvodové podmínky a měla ochránit nezletilé děti. Změna se tak promítla i do celkového procenta rozvedených párů s dětmi, kdy v roce 1993 tvořily rozvody s nezaopatřenými dětmi 72,1 % ze všech rozvedených párů a v roce 2003 jiţ jen 60 % [ČSÚ, 1993 a 2003]. Rozvod hraje podle Matějčka [1992] důleţitou roli v následujícím vztahu prarodičů a vnoučat, protoţe v případě komplikovaného a bouřlivého rozvodu stojí prarodiče obvykle na straně svého potomka. Tato skutečnost můţe v případě rozvodu vést k obavám prarodičů z případné ztráty kontaktu s vnoučaty, která jsou zejména v niţším věku výrazně ovlivněna chováním a jednáním svých rodičů. A právě zhrzená exmanţelka (či exmanţel) nemusí být

porozvodovým stykům prarodičů s vnoučaty nakloněná. I z tohoto důvodu byl determinant rozvodovosti vybrán jako důleţitý faktor, který se můţe zásadně podílet na četnosti a frekvenci osobních kontaktů mezi prarodiči a vnoučaty.

Praktická část Nyní se dostáváme k praktické části této práce. V začátku definuji cíl své práce a seznámím Vás s hlavním zdrojem mého výzkumu, s projektem Survay of health, ageing and retirement in Europe (dále jen SHARE). Cíl výzkumu Cílem empirického šetření bude hledání odpovědi na otázku, jak moc ovlivňuje vzdálenost mezi prarodiči a vnoučaty a rozvodovost četnost a frekvenci poskytované prarodičovské péče. Hlavní zdroj výzkumu – SHARE Hlavním zdrojem pro mou sekundární analýzu budou data z výzkumného šetření Survay of health, ageing and retirement in Europe. Nebudu se opírat jen o svou analýzu, ale vyuţiji i jiných prací, které se jiţ otázkou prarodičovství a vzdáleností mezi rodinami zabývaly. Výzkum SHARE jsem si pro svou analýzu vybrala proto, ţe jde o první rozsáhlou longitudinální studii toho, jak se liší ţivot lidí po padesátém roce ţivota v 15ti (nyní je jiţ zapojeno 21 států) evropských státech, a obsahuje tak rozsáhlé mnoţství dat, ze kterých můţu dále vycházet. Jedná se o největší projekt sociálních věd v rámci Evropské unie [SHARE, 2008]. Studie je zaměřena právě na populaci starší 50ti let, neboť evropský kontinent stárne a podíl starších lidí je zde největší ze všech světových kontinentů [SHARE, 2008]. Tato skutečnost je vhodná pro moje šetření z toho důvodu, ţe věk okolo 50. roku je obvyklý pro dobu, kdy se člověk poprvé stává prarodičem [Vágnerová, 2009]. SHARE je studií longitudinální a proběhla jiţ v pěti vlnách, a to v letech 2004, 2006, 2008, 2010 a 2012. Sběr dat z páté vlny se právě vyhodnocuje. Aktuálně jsou k dispozici data z prvních třech vln, data ze čtvrté vlny měla být dostupná od konce roku 2012. SHARE výzkumu se zúčastnilo jiţ přes 45000 respondentů a otázky výzkumu jsou směřovány na oblasti rodinných vztahů, zaměstnání, důchod, finanční situace, zdraví a další [SHARE, 2008]. Česká republika se do výzkumu připojila aţ ve druhé vlně v roce 2006, po svém vstupu do EU [SHARE, 2008]. Pro rozsáhlost dat jsem se rozhodla, ţe ve své práci budu vycházet pouze z výsledků druhé vlny, do které se poprvé zapojila i Česká republika.

Metodologie Výzkumné otázky a hypotézy

V začátku metodologické části pokládám za nezbytné představit hlavní výzkumnou otázku a následně i hypotézy. Hlavní výzkumná otázka se týká faktoru vzdálenosti. Kromě hlavní výzkumné otázky jsem se rozhodla zabývat se také faktorem rozvodovosti a proto i tuto skutečnost chci zahrnout do další výzkumné otázky. Nejprve tedy hlavní výzkumná otázka, která zní: „Jaký vliv má vzdálenost mezi prokreační a orientační rodinou na dostupnost a frekvenci prarodičovské péče?“ Druhá výzkumná otázka je totoţná, jen je zde jako hlavní faktor nastavena rozvodovost: „Jaký vliv má rozvodovost u rodičů vliv na dostupnost a frekvenci prarodičovské péče?“ Vzhledem ke skutečnostem, které jsem uvedla v teoretické části práce a na základě dvou výše uvedených výzkumných otázek, jsem se rozhodla pro stanovení tří hypotéz. H1: Prarodiče bydlící v blízkosti svých vnoučat spíše pečují o svá vnoučata než prarodiče, kteří bydlí ve větších vzdálenostech. H2: Prarodiče bydlící v blízkosti svých vnoučat tráví péčí o svá vnoučata více času než prarodiče, kteří bydlí ve větších vzdálenostech. H3: Prarodiče pomáhají více s péčí o vnoučata potomkům, kteří jsou rozvedeni. Na základě výše uvedených hypotéz a výzkumných otázek je načase představit si výzkumný soubor.

Výzkumný soubor

Výzkumný soubor, s nímţ jsem se rozhodla pracovat, vznikl na základě projektu SHARE, o kterém jsem jiţ hovořila dříve. Vzhledem k tématu práce, respektive vzhledem k teoretické základně a následné formulaci hypotéz jsem se rozhodla pracovat pouze s českými respondenty, kteří mají alespoň jedno vnouče. Podoba souboru dostupná k sekundární analýze však obsahuje moţné komplikace, s nimiţ jsem se musela před samotnou analýzou vypořádat. Za zásadní povaţuji rozhodnutí, s jakým počtem dětí respondentů pokračovat v analýze. Kaţdé dítě představovalo jednu proměnnou, přičemţ se jejich celkový počet (a tedy počet proměnných) rovnal šestnácti. Nerozhodla jsem se ale pracovat se všemi těmito proměnnými,

nýbrţ pouze s jedním vnoučetem. Při výběru výzkumného souboru jsem zadala podmínku a dále pracovala pouze s respondenty, kteří mají alespoň jedno vnouče, a pro snadnější následnou interpretaci jsem si tedy vybrala jen první vnouče. Za důleţité pokládám uvést, ţe v případě jiţ existujících prací vzniklých na základě analýzy SHARE dat jsem objevila několik nepříliš statisticky adekvátních problémů, které mohly zkreslit výsledky i mé vlastní analýzy. Za největší nedostatek v práci s daty a prezentaci vidím ve špatné kategorizaci dat. U mnohých proměn se jednotlivé krajní hodnoty překrývaly a mohly vést ke špatnému přiřazení odpovědi respondentem. Týká se to např. otázka vzdálenosti, kdy byly odpovědi zadány chybně (do 1 km, od 1 km do 5 km, od 5 km do 25 km). Použité metody

Vzhledem k cíli výzkumu, jímţ je hledání odpovědi na otázku, jak ovlivňuje vzdálenost mezi prarodiči a vnoučaty a rozvodovost dostupnost a frekvenci prarodičovské péče, volíme kvantitativní výzkumnou strategii. Kvantitativní přístup se zaměřuje na testování hypotéz a je vhodnější při generalizaci velkého mnoţství dat [Hendl, 2005]. Vzhledem ke skutečnosti, ţe data, se kterými budu pracovat, jsou dostupná a jiţ vyuţívaná, zvolím jako metodu pro práci sekundární analýzu dat. Práci s daty budu provádět v programu SPSS. Pro sekundární analýzu dat budu pouţívat vzhledem k povaze dat chí-kvadrát test a následně, na základě toho, zda se prokáţe nějaký vztah, vyuţiji testů signifikance k tomu určeným: Cramerovo V a Kandalovo tau c. Veškerá zjištění, která budu v práci uvádět jako významné, budu počítat na 0,05 hladině významnosti. Ve výsledných údajích zachovám hodnoty i s počtem desetinných míst, bez zaokrouhlení.

Operacionalizace dat Data pouţitá v empirické části pochází z tedy jiţ existujícího šetření SHARE, z druhé vlny (Data jsou dostupná registrovaným uţivatelům na stránkách https://iweb.cergeei.cz/share/access.htm ). Vzhledem ke komplikovanějšímu přístupu k datům (registrace trvá zhruba 14 dnů) jsem se rozhodla seznámit vás s proměnnými, se kterými jsem pracovala. Na začátek si ukaţme a popišme podobu výzkumného souboru, se kterým budu dále pracovat. Výzkumný soubor je sloţen pouze z českých respondentů, kteří mají alespoň jedno vnouče, coţ znamená 2074 respondentů. Rozdělení četnosti podle pohlaví je patrné z tabulky č. 1.

Tabulka č. 1. Rozloţení proměnné "pohlaví respondenta" Pohlaví

Frekvence

%

muž

944

45,50%

žena

1128

54,40%

2

0,01%

2074

100%

chybějící hodnoty Celkem Zdroj: SHARE, 2009.

V souboru se tedy vyskytuje o několik procent více ţen babiček (54,40 %) neţ dědečků (45,50 %). Proměnná „staráte se o vnoučata“ (look after grandchildren)

Proměnná „look after grandchildern“ (SP014) nabývá dvou hodnot 1 = ano, 5 = ne a dvou chybějících hodnot. Pro další práci jsem proměnnou pouze upravila tak, ţe jsem ji rekódovala v novou proměnnou bez chybějících hodnot. Rozloţení této proměnné (vybrané jen případy pro Českou Republiku a pro respondenty, kteří mají alespoň jedno vnouče) je k nahlédnutí v tabulce č. 2. Tabulka 2. Rozloţení četnosti hodnot proměnné "staráte se o vnoučata v nepřítomnosti rodičů" Staráte se o vnoučata v nepřítomnosti rodičů?

frekvence

%

kumulovaná %

Ano

802

38,70%

38,80%

Ne

1264

60,90%

100,00%

Celkem

2066

99,60%

8

0,40%

2074

100%

Chybějící hodnoty Celkem Zdroj: SHARE, 2009.

Z tabulky je patrné, ţe se o vnoučata v nepřítomnosti rodičů stará či někdy staralo skoro 40 % respondentů. Proměnná „jak daleko bydlí potomek č. 1“ (where does child 1 live, CH007_1)

Proměnná „where does child 1 live“ je kardinální proměnná a v původním souboru nabývá devíti hodnot (1 = ve stejné domácnosti, 2 = ve stejném domě, 3 = ve vzdálenosti do 1 km, 4 = ve vzdálenosti 1 – 5 km, 5 = ve vzdálenosti 5 – 25 km, 6 = ve vzdálenosti 25 – 100 km, 7 = ve vzdálenosti 100 – 500 km, 8 = ve vzdálenosti nad 500 km a 9 = ve vzdálenosti nad 500 km v jiném státě) a chybějících hodnot. Proměnné jsem upravila do nové proměnné, která nabývá jen čtyř hodnot. Hodnota 1 „do 1 km“ vznikla sloučením původních hodnot 1, 2 a 3, hodnota

2 „1 – 25 km“ vznikla sloučením dřívější hodnoty 4 a 5, hodnota 3 „25 – 100km“ reprezentovala původní hodnotu 6 a hodnota 4 „nad 100 km“, která vznikla sloučením původních hodnot č. 7, 8 a 9. I přes to, ţe nejčastější rozloţení hodnot u této proměnné od jiných autorů bylo rozděleno do pouhých třech hodnot (1 = do 1 km, 2 = 1 – 25 km a 3 = nad 25 km), rozhodla jsem se ve své práci pouţít čtyři hodnoty. Rozhodla jsem se pro tento krok proto, ţe třetí hodnota jiných autorů (nad 25km) začíná na poměrně malé vzdálenosti (25 km), která je ve srovnání s jinými hodnotami (např. nad 500km) pořád relativně blízko a pokud respondent bydlí ve vzdálenosti okolo 25km, tak je dojezdová doba autem k němu pod půl hodiny, coţ je značný rozdíl oproti vzdálenostem vyšším neţ 100km. A proto jsem tedy hodnotu vzdálenosti 25 – 100km zařadila, protoţe se mi jeví jako střednědobá, oproti dlouhodobým vzdálenostem nad 100 km. V tabulce č. 3 je zobrazeno rozloţení hodnot nové proměnné. Tabulka č.3 - Rozloţení proměnné "Jak daleko bydlí potomek č.1" frekvence

%

platná %

Vzdálenost do 1 km

376

18,10%

26,60%

více než 1 km do 25 km

666

32,10%

47,10%

více než 25 do 100 km nad 100 km Celkem

210 162 1414

10,10% 7,80% 68,20%

14,90% 11,50% 100%

chybějící hodnoty

660

32%

Celkem Zdroj: SHARE, 2009.

2074

100%

Z tabulky je patrné, ţe v České republice (u respondentů, kteří mají alespoň 1 vnouče) bydlí respondenti relativně blízko od svých potomků. Přes 73,70 % dotázaných bydlí ve vzdálenosti do 25 km.

Proměnná „jak často hlídáte vnoučata“ (how often do you look after child of child 1, SP016_1)

Proměnná „how often do you look after child of child 1“ je kódována pro kaţdého potomka zvlášť. Jedná se o kardinální proměnnou, která nabývá čtyř hodnot (1 = obvykle denně, 2 = obvykle kaţdý týden, 3 = obvykle kaţdý měsíc, 4 = méně často) a chybějící hodnoty (missing value). Proměnné jsem zanechala v původní podobě beze změny.

U této proměnné bylo velké mnoţství chybějících či špatně zodpovězených otázek. Tabulka č. 4. Rozloţení platných a chybějících hodnot u proměnné "Jak často hlídáte dítě od dítěte 1" Jak často hlídáte dítě od dítěte č. 1 N

Platné hodnoty Chybějící hodnoty

524 1550 2074

Celkem Zdroj: SHARE, 2009.

Z tabulky č. 4 je patrné, ţe vzhledem k podmínce, kterou jsem zadala při práci se souborem (pracujeme s českými respondenty, kteří mají alespoň 1 vnouče) je u rozloţení této proměnné velké mnoţství respondentů bez odpovědi, coţ značně sniţuje reprezentativnost dalších výsledků. Přikládám tabulku č. 5, kde je patrné rozloţení hodnot proměnné s vynecháním chybějících hodnot. Tabulka č. 5 - Rozloţení proměnné "Jak často jste se v posledních 12ti měsících staral/a o vnouče (od prvního potomka)" Frekvence

%

Obvykle denně

72

3,50%

Obvykle každý týden

179

8,60%

Obvykle každý měsíc

128

6,20%

Méně často

145

7%

Chybějící hodnoty

1550

74,70%

Celkem Zdroj: SHARE, 2009.

2074

100%

Během šetření byl zaznamenáván i odhad počtu hodin, který prarodič trávil péčí o své vnouče za posledních 12 měsíců. Bylo zjištěno, ţe prarodiče z výběrového vzorku tráví ročně péčí o mnou vybrané vnouče 15, 82 hodin [SHARE, 2009].

Proměnná „manželský status dětí“ (marrital status of child 1, CH012_1) Proměnná „manţelský status dítěte 1“ je proměnou ordinální a v původním souboru nabývá šesti hodnot (1 = vdaná/ţenatý, ţijící společně, 2 = registrované partnerství, 3 = vdaná/ţenatý, ţijící odděleně, 4 = svobodný, 5 = rozvedený, 6 = vdova/ vdovec) a chybějících hodnot. Pro svou analýzu jsem si původní proměnnou upravila tak, ţe jsem vytvořila novou proměnnou RECH012_1, která nabývá pouze dvou hodnot 1 = vdaná / ţenatý (původní hodnoty 1 a 3), 2 = rozvedená / rozvedený (původní hodnota 5) a zbytek jsem označila jako chybějící hodnoty. Hodnotu č. 2 (= registrované partnerství) jsem do nové proměnné nezařadila z důvodu, ţe ve vzorku byla tato odpověď zaznamenána pouze jednou, a tudíţ byla věcně nevýznamná, a proto jsem ji vynechala. Na rozloţení rekódované proměnné se podívejme do tabulky č. 6. Tabulka č. 6. Rozloţení proměnné "manţelský status dítěte" v procentech % manželský status ženatý/vdaná rozvedený/rozvedená chybějící hodnoty Celkem

75,00% 13,10% 11,90% 100%

Zdroj: SHARE, 2009.

Dané manţelské statusy jsem vybrala vzhledem k povaze výzkumné otázky, která bude odpovídat na rozdílnost frekvence péče o vnoučata ze strany prarodiče v závislosti na tom, zda jsou rodiče rozvedeni či ţijí v manţelském svazku. Vzdálenost a četnost kontaktů mezi prokreační a orientační rodinou Na začátku si udělejme přehled četností samotného osobního kontaktu a vzdáleností, v jakých prarodiče od svých vnoučat bydlí, následně se budeme věnovat přímo četnosti osobních kontaktů a s tím související péčí o vnoučata, na základě subjektivních hodnocení, v závislosti na vzdálenosti mezi prokreační a orientační rodinou. Z telefonického průzkumu [2001], který proběhl na území Spojených států amerických, vyplynulo, ţe 68% prarodičů se stýká s vnoučaty alespoň jedenkrát během dvou týdnů a 24% se stýká s vnuky minimálně 1x za měsíc. 8% se stýká méně často nebo vůbec. Jako nejčastější příčina, která respondentům brání ve styku s vnoučaty, uvedlo 45% z nich to, ţe vnoučata bydlí příliš daleko a 22 % uvedlo jako důvod zaneprázdněnost vnoučat.

Z novějšího telefonického průzkumu [2011a], který rovněţ proběhl na území Spojených států amerických, vyplynulo, ţe celých 61 % respondentů má pocit, ţe se nevídají se svými vnoučaty příliš často, 36 % respondentů uvedlo, ţe vídají svá vnoučata akorát a jen 2 % respondentů uvedlo, ţe se stýká se svými vnoučaty příliš často. Protoţe nemůţeme pracovat se všemi konkrétními dostupnými daty, je pro nás zajisté rovněţ důleţitá informace četnosti styků prarodičů s vnoučaty v momentě, kdy se jedná o vnoučata, která ţijí od svých babiček a dědečků nejdál. Opět se podívejme na nedávná data výzkumu[2011b], který mimo jiné hledal odpověď i na to, jak často se prarodiče stýkají / vídají s vnoučaty, která bydlí od nich v největší vzdálenosti. Minimálně 1x do týdne se stýká 22 % respondentů, minimálně 1x za měsíc dalších 18 % dotázaných a minimálně 1x ročně se se svými vnuky vidí dalších 45 % respondentů. Pouhých 11 % prarodičů se s vnoučaty, kteří ţijí v největších vzdálenostech, stýká méně neţ 1x ročně a 2 % dotázaných uvedlo, ţe se s vnoučaty nesetkali nikdy. Jak moc tedy souvisí četnost pomoci s péčí o vnoučata se vzdáleností? Frekvence péče o vnoučata ze strany prarodičů je jasně spojena se zeměpisnou vzdáleností mezi prokreační a orientační rodinou [dle Garcia-Moran, Kuehn 2012; Uhlenberg, Hammil 1998]. Ti, kteří pečují o vnoučata častěji, mají tendenci bydlet v blízkosti nové, prokreační rodiny. Autorky [Garcia-Moran, Kuehn 2012] z dostupných německých dat dokonce zjistily, ţe ţeny, které ţijí v blízkosti svých či manţelových rodičů, mají dříve děti a častěji ukončují mateřskou dovolenou a odchází do zaměstnání dříve neţ ţeny, které nemají v blízkosti rodiče ze své či muţovi strany. Byl zde dokonce prokázán pozitivní vliv blízkosti rodičů na fertilní chování ţen [viz např. [viz např. Hank a Kreyenfeld [2003]] a 56 % dotazovaných ţen – matek uvedlo, ţe bydlí ve vzdálenosti do 1 hodiny a menší od svých prarodičů (13 % uvedlo, ţe bydlí ve stejném domě, 43% uvedlo, ţe ţije ve stejném městě), a zbylých 44 % ţije ve vzdálenostech větších, neţ je 1 hodina. Z dotazovaných ţen více jak 1/3 vyuţívá prarodičovské výpomoci pravidelně. Nyní se podívejme na vliv vzdálenosti na četnost prarodičovské péče a na důvody, kdy a proč prarodiče s péčí pomáhají.

76 % prarodičů pomáhá s péčí několikrát týdně, pokud ţijí do 1 km od vnoučete. S narůstající vzdáleností klesá četnost pravidelné pomoci a ve vzdálenosti 1 – 5 km jiţ pomáhá několikrát týdně jen 17 % prarodičů a ve vzdálenostech nad 5 km pouhých 7 %. Prosím o nahlédnutí do tabulky č. 7. Tabulka č. 7 Rozloţení vzdálenosti bydliště od potomka v ČR a EU, 2. vlna SHARE. ČR všichni respondenti vzdálenost bydliště od potomka do 1 km vzdálenost bydliště od potomka 1 - 25 km vzdálenost bydliště potomka nad 25 km Celkem Zdroj: SHARE, 2009.

ČR respondenti, kteří mají alespoň 1 vnouče

EU všichni respondenti (včetně ČR)

EU respondenti, kteří mají alespoň 1 vnouče (včetně ČR)

36%

32%

34%

28%

40%

43%

35%

40%

24%

25%

31%

32%

100%

100%

100%

100%

Z tabulky č. 7 je na první pohled patrné, ţe odpovědi respondentů v Evropské Unii a v České republice, ať uţ respondenti měli či neměli vnouče, se tolik nelišili a většina respondentů (68 – 76 %) bydlí do 25 km od svého potomka.

Vztah mezi vzdáleností mezi bydlištěm respondenta a jeho dětí v souvislosti s tím, zdali respondent hlídá či nehlídá vnoučata Spolu se vzdáleností mezi generacemi podle výsledků první vlny [Boháček, 2008] úzce souvisí i mezigenerační výpomoc, u které se ale zaměříme pouze na pomoc s péčí o vnoučata. Potenciál pro vzájemnou výpomoc je velmi vysoký v celé Evropě, nejvíce pak v jiţních zemích. Např. podíl babiček, které se podílejí na péči o vnoučata, je v Evropě velmi vysoký. Minimálně jedenkrát za posledních dvanáct měsíců se o vnoučata staralo více neţ 40 % dotázaných ţen. Největší spoluúčast na péči o vnoučata byla zaznamenána v Nizozemí, kde se za posledních dvanáct měsíců o vnoučata staralo 62 % z dotázaných respondentek. Za zmínku zajisté stojí i to, ţe více jak 1/3 dotázaných se podílí na péči o vnoučata kaţdý den.

Z hlediska vzájemné výpomoci mezi rodinami existuje podle Singleyho [1999] v příbuzenských vztazích „síť afinit (spřízněnosti)“ [Singley, 1999, S. 79]. Prokreační rodina podle něj není „izolovaná“ [Singley, 1999, S. 79], ale příbuzenská komunikace a vzájemná spolupráce je téměř vţdy omezena jen na orientační rodiny obou manţelů. Nyní se jiţ dostáváme k samotné analýze dat.

Analýza dat H1: Prarodiče bydlící v blízkosti svých dětí spíše pečují o svá vnoučata než prarodiče, kteří bydlí ve větších vzdálenostech. V rámci této analýzy zkoumáme souvislost mezi vzdáleností bydliště respondentů od svých dětí a hlídáním vnoučat, resp. to, zda distribuce hodnot jedné proměnné ovlivňuje distribuci hodnot té druhé. Vyvracíme přitom nulovou hypotézu říkající „Neexistuje vztah mezi vzdáleností bydliště prokreační a orientační rodiny a tím, zdali prarodiče pečují o vnoučata.“ Na rozloţení četnosti u vztahu mezi vzdáleností bydliště potomka od respondenta a tím, zda respondent pečuje o jeho děti (proměnná „vzdálenost bydliště od potomka“ a proměnná „staráte se o vnoučata“) se můţeme podívat do tabulky č. 8. Tabulka č. 8. Rozloţení četností u vztahu mezi proměnnými "vzdálenost dítěte č. 1" a "staráte se o vnoučata v nepřítomnosti rodičů"

Staráte se o Ano vnoučata v nepřítomnos Ne ti rodičů?

Počet % z celku Počet % z celku

Celkem

Počet % z celku

do 1 km 149

vzdálenost dítěte č. 1 nad 1 km do 25 nad 25 km do 100 km km 290 71

nad 100 km 52

Celkem 562

10,5%

20,5%

5,0%

3,7%

39,7%

227

376

139

110

852

16,1%

26,6%

9,8%

7,8%

60,3%

376

666

210

162

1414

26,6%

47,1%

14,9%

11,5%

100,0%

Zdroj: SHARE, 2009.

Na základě povahy obou proměnných (ordinální a nominální) jsem to, zda vztah existuje či nikoli, měřila pomocí chí-kvadrát testu. Hodnota chí-kvadrát testu χ2 (2) = 10,947a (p < 0,05) ukazuje na existenci vztahu mezi těmito proměnnými, ale na základě hodnot Cramerova V = 0,088 (p <0,05), které jsou niţší neţ

0,01. Z toho vyplývá, ţe i přesto, ţe mezi proměnnými vztah existuje, tak je natolik slabý, ţe je věcně nevýznamný. Výsledek analýzy u hypotézy č. 1 můţeme interpretovat tak, ţe to, zda rodiče pomáhají svým dětem s péčí o svá vnoučata, má minimální souvislost s tím, jak dalece od sebe orientační a prokreační rodiny bydlí.

H2: Prarodiče bydlící v blízkosti svých vnoučat tráví péčí o svá vnoučata více času než prarodiče, kteří bydlí ve větších vzdálenostech. Nulová hypotéza zní: „Neexistuje vztah mezi vzdáleností bydliště prokreační a orientační rodiny a tím, kolik času věnují prarodiče péči o vnoučata.“ Nejprve se opět podívejme na rozloţení vztahu mezi vzdáleností bydliště potomka od respondenta a tím, jak často respondent pečuje o jeho děti (proměnná „vzdálenost bydliště od potomka“ a proměnná „jak často se staráte o vnoučata“) v tabulce č. 9. Tabulka č. 9. Rozloţení četností u vztahu mezi proměnnými "vzdálenost dítěte č. 1" a "jak často jste se staral/a v posledních 12ti měsících o vnoučata"

Jak často jste se staral/a v posledních 12ti měsících o vnoučata?

obvykle denně obvykle každý týden obvykle každá měsíc méně často

Celkem

počet

do 1 km 34

vzdálenost dítěte č. 1 nad 1 km do 25 nad 25 km do 100 km km 11 1

nad 100 km 1

Celkem 47

%z celku počet

9,2%

3,0%

,3%

,3%

12,7%

43

68

6

3

120

%z celku počet

11,7%

18,4%

1,6%

,8%

32,5%

17

59

16

3

95

%z celku počet

4,6%

16,0%

4,3%

,8%

25,7%

8

50

24

25

107

%z celku Počet

2,2%

13,6%

6,5%

6,8%

29,0%

102

188

47

32

369

%z celku

27,6%

50,9%

12,7%

8,7%

100,0%

Zdroj: SHARE, 2009.

Na základě povah obou proměnných, kdy pracujeme se dvěma ordinálními proměnnými, jsem to, zda mezi těmito proměnnými existuje vztah či nikoli měřila pomocí chí-kvadrátu.

Výsledkem χ2 (6) = 113,465a (p < 0,05). Z výsledku je tedy na první pohled patrné, ţe vztah zde existuje. Jak silný, to zjistíme za pomoci Kandalova tau c, které v tomto případě nabývá hodnoty 0,453 (p < 0,05). Ze sociologického hlediska je korelace mezi těmito proměnnými střední aţ podstatná, tudíţ musíme vyvrátit nulovou hypotézu, která zní „Neexistuje vztah mezi vzdáleností bydliště prokreační a orientační rodiny a tím, kolik času věnují prarodiče péči o vnoučata.“ H3: Prarodiče pomáhají více s péčí o vnoučata potomkům, kteří nejsou v manželském svazku. Nulová hypotéza zní: „Manţelský status nemá vliv na to, zda prarodič hlídá či nehlídá vnoučata.“ Nejprve se podívejme na rozloţení nově vzniklé proměnné „manţelský status“ v závislosti na proměnné „výpomoc s vnoučaty“ do tabulky č. 10. Tabulka č. 10. Rozloţení četností a procent u proměnné „manţelský status“ v závislosti na proměnné „staráte se o vnoučata v nepřítomnosti rodičů“ manželský status vdaná / ženatý Staráte se o vnoučata v nepřítomnosti rodičů?

rozvedená / rozvedený

Počet

%

počet

%

ano

427

40,20%

68

36,60%

ne

635

59,80%

118

63,40%

1062

100%

186

100%

Celkem Zdroj: SHARE, 2009.

Vzhledem k povaze dat, kdy se opět jedná o proměnné ordinální a nominální pouţijeme pro analýzu

opět chí-kvadrát test. Z výsledků vyplývá, ţe vztah mezi manţelským statusem a tím, zda se starají prarodiče o svá vnoučata v případě nepřítomnosti rodičů, je statisticky nesignifikantní a nabývá 2

a

hodnoty χ (6) = 12,670 (p > 0,05). V takovém případě musíme podrţet nulovou hypotézu:

„Manţelský status nemá vliv na to, zda prarodič hlídá či nehlídá vnoučata.“ Bohuţel se ani v tomto případě se nepotvrdila moje hypotéza a tedy ani to, zda jsou rodiče rozvedeni či manţelé, neovlivňuje to, zda se prarodiče starají o vnoučata. Vzhledem k datům, které máme k dispozici, se ale ještě můţeme podívat na to, zda manţelský status nemá vliv na dobu, kterou prarodiče tráví péčí o vnoučata. Stanovuji další nulovou hypotézu, která zní: „Manţelský status nemá vliv na to, jak často prarodič hlídá či nehlídá vnoučata.“

Opět pouţijeme chí-kvadrát test, neboť opět pracujeme s proměnnou ordinální a nominální. Z výsledků vyplývá, ţe vztah mezi manţelským statusem a četností péče o vnoučata ze strany prarodičů je opět statisticky nesignifikantní a nabývá hodnoty χ2 (3) = 1,940a (p > 0,05). I zde musíme podrţet nulovou hypotézu: „Manţelský status nemá vliv na to, jak často prarodič hlídá či nehlídá vnoučata.“ Nakonec se ještě podívejme na to, zda existuje vztah mezi vzdáleností bydliště respondenta od potomka č.1 a tím, zda hlídá či nehlídá vnoučata v závislosti na jeho manţelském statusu. Analýzu proměnné manţelský status uděláme zvlášť pro hodnotu 1 = vdaná/ţenatý a zvlášť pro hodnotu 2 = rozvedená/rozvedený. V případě první hodnoty tak budeme mít k dispozici 1062 platných odpovědí respondentů a u druhé hodnoty 185 platných odpovědí. (V prvním případě byla zadaná podmínka pro práci se souborem pracovat pouze s respondenty, jejichţ dítě č. 1 má manţelský status „vdaná/ţenatý“ a u druhého případu byla zadaná podmínka pro práci se souborem pracovat pouze s respondenty, jejichţ dítě č. 1 má manţelský status „rozvedená/rozvedený“). V případě první hodnoty „vdaná/ţenatý“ jsem si na základě povah dat, udělala chí-kvadrát test, který nabývá hodnot χ2 (2) = 9,975a (p < 0,05) a vztah tu nalezen byl. Velikost a sílu vztahu vypočítáme za pomoci Cramerova V, jenţ nabývá hodnot 0,097 (p < 0,05). Z výsledku tedy vyplývá, ţe i přesto, ţe byl vztah mezi vzdáleností bydliště respondenta, jehoţ potomek č. 1 je v manţelském svazku a tím, zda hlídá či nehlídá vnouče nalezen, tak tento vztah je velmi slabý, protoţe nabývá hodnoty menší neţ 0,1 a tudíţ je tento vztah marginálně nevýznamný. V případě druhé hodnoty „rozvedená/rozvedený“ chí-kvadrát nabyl hodnot χ2 (2) = 2,714a (p > 0,05). V tomto případě tedy vztah zaznamenán nebyl ţádný. Shrneme-li všechny zjištěné poznatky, dojdeme k závěru, ţe u první hypotézy, která zkoumala spojitost mezi vzdáleností bydliště potomka a tím, zda se prarodiče starají o vnoučata vztah nalezen byl, ale tento vztah byl vzhledem k nízké hodnotě Cramerova V (pod 0,01) označen za slabý, triviální. Vzdálenost potomka od bydliště respondenta tedy má vliv na to, zda se respondent stará o vnoučata, ale tento vliv je věcně nevýznamný, zanedbatelný. U druhé hypotézy, která zjišťovala existenci vztahu mezi vzdáleností bydliště potomka a četností péče, vztah nalezen byl a to nezanedbatelný. Cramerovo V dosáhlo hodnoty 0,453, coţ značí existenci vztahu střední aţ podstatné síly. V tomto případě jsme mohli nulovou

hypotézu vyvrátit a potvrdit si naši hypotézu, ţe vzdálenost mezi bydlištěm respondenta a potomka má podstatný vliv na to, jak respondent často hlídá svá vnoučata. V případě třetí hypotézy, která zjišťovala spojitost mezi manţelským statusem dítěte a tím, zda se respondent stará o vnoučata jsem musela nulovou hypotézu podrţet, protoţe chíkvadrát test potvrdil neexistenci vztahu. Slabá korelace byla nalezena u statusu vdaná / ţenatý (Cramerovo V s hodnotou menší neţ 0,01), coţ ještě více vyvrátilo mou původní hypotézu.

Závěr a diskuze Bakalářská práce představila problematiku dostupnosti prarodičovské péče v závislosti na mnoha faktorech, zejména na vzdálenosti a rozvodovosti. V empirické části jsem se zabývala hledáním souvislostí mezi faktory vzdálenosti a rozvodovosti a dostupností prarodičovské péče, a to zejména frekvencí osobního kontaktu. I přes to, ţe jsem práci začínala s tím, ţe odpovědi na mé výzkumné otázky budou jasné a ţe vzdálenost a manţelský status zásadně ovlivňují to, zda prarodiče pomáhají s péčí o vnoučata, u faktoru vzdálenosti ţádný větší vliv zjištěn nebyl. Prarodiče z mého souboru pečují o vnoučata bez ohledu na vzdálenost, rozdílnost byla nalezena akorát u četnosti, kde se prokázala přímá úměra mezi vzdáleností a četností osobních kontaktů. S narůstající vzdáleností klesala míra osobních kontaktů. U manţelského statusu také nebyl zaznamenán ţádný vztah, z čehoţ vyplynulo, ţe u rozvedených rodičů je péče o vnoučata ze strany prarodičů stejná, jako u rodičů v manţelském svazku. Data projektu SHARE jsou zajisté dobrým zdrojem informací pro tuto problematiku, i kdyţ by bylo zajisté lepší a vhodnější vypracovat detailnější výzkum, který by se zabýval konkrétnějšími otázkami souvisejícími s faktory, které ovlivňují mezigenerační vztahy. V úplném závěru jen krátké zamyšlení k tématu. Problematika vzdálenosti, manţelského statusu a vlivu těchto faktorů na četnost setkání mezi prarodiči a vnuky a na sílu vztahu mezi nimi je zajisté jen málo probádaným tématem v sociálních vědách, a to i přes to, ţe je téma mezigeneračních vztahů čím dál populárnější. V této práci byla rozvodovost vnímána především jako závisle proměnná v souvislosti se vzdáleností. Při práci pouze s proměnnou vzdálenosti, bylo se vzdáleností pracováno jako s nezávislou proměnnou. Musím ale zmínit, ţe i sama vzdálenost můţe být vnímána i jako závislá proměnná, neboť lidé se mohou

stěhovat do menších vzdáleností od svých orientačních rodin také kvůli zvýšené potřebě mezigenerační péče či výpomoci, coţ jsem zmiňovala pouze okrajově. Z výsledků je dokonce i patrné, ţe tomu tak přeci jen bude a vzdálenost v mezigeneračních vztazích nebude tak důleţitá v otázce, zda se v dnešní době potomci stýkají se svými rodiči. Jako nejdůleţitější je tedy povaţována právě citová vazba a kvalita mezigeneračních vztahů, která ovlivňuje nejen stýkání potomků se svými rodiči, ale rovněţ stýkání prarodičů se svými vnoučaty.

Bibliografie Abeln, R. 2006. Grosseltern sind wie Regenschirme. Vom rechten Umgang mit Enkeln. Ulm: Femedienverlag. Alan, J. 1989. Etapy ţivota očima sociologie. Praha: Panorama. Boháček, R. 2008. Tisková zpráva: Nová data projektu SHARE osvětlují proces stárnutí evropské populace. In: [online]. [cit. 2013-03-20]. Dostupné z: https://iweb.cergeei.cz/share/results/Release_CZ.pdf. Boháček, R. 2012. Prezentace pro Senát ČR: Česká republika 50+: projekt SHARE. In: [online]. [cit. 2013-03-08]. Dostupné z: https://iweb.cergeei.cz/share/results/SHARE_SENAT_2012.pdf. Boháček, R. 2012. Výsledky studie SHARE 50+ v Evropě. In: [online]. [cit. 2013-03-15]. Dostupné z: https://iweb.cerge-ei.cz/share/results/SHARE_Brozura_CZ.pdf. Čermáková a kol. (2000). Souvislosti a změny genderových diferencí v české společnosti v 90. letech, Sociologický ústav AV ČR, P.p.145. Ehlstein, J. B. 1999. Veřejný muţ a soukromá ţena. Praha: ISE. Farková, M. 2009. Dospělost a její variabilita. Praha: Grada. García-Morán, E.;Kuehn, Z. 2012. With strings attached: Grandparent-provided child care, fertility, and female labor market outcomes.In: [online]. [cit. 2013-03-15]. Dostupné z: http://mpra.ub.uni-muenchen.de/42773/. Giarrusso, Rosean, Silverstein & Merril. 1996. Family komplexity and the grandparent role. Generations, 20/1, z Academic Search Premier Database. Goody, J. 2006. Proměny rodiny v evropské historii. Praha: Nakladatelství Lidových novin. Hank, K.; Kryenfeld, M. 2003. A multilevel analysis of child care and women’s fertility decisions in western Germany. Journal of Marriage and Family, 65 (3). S. 584-596. Hanks, R. S. 2001. “Grandma, chat big teeth you have! The social construction of grandparenting in American business and academie.” Journal of Family Issues. 22/5. S. 652 – 676.

Haškovcová, H. 2010. Fenomén stáří. Praha: Havlíček Brain Team. Hayesová, N. 2011. Základy sociální psychologie. Praha: Portál. Hayslip, B. Jr., Henderson, C. E., & Shore, R. J. 2003. The structure of grandparental role meaning. Journal of Adult Development, 10/1, 1-10. Hendl, J. 1999. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum. Jandourek, J. 2007. Sociologický slovník. Praha: Portál. Kafková, M., P. 2010. Mezigenerační solidarita ve stárnoucí společnosti. Sociální studia, ročník 7, číslo 4. S: 63 – 84. Klosinski, G. 2008. Grosseltern heute – Hilfe oder Hemmnis? Tübingen: Attempto Verlag. Matějček, Z.; Dytrych, Z. 1997. Radosti a starosti prarodičů, aneb kdyţ máme vnoučata. Praha: Grada publishing. Matoušek, O. 1997. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON. Moţný, I. 2004. Mezigenerační solidarita, výzkumná zpráva z mezinárodního srovnávacího výzkumu „Hodnota dětí a mezigenerační solidarita“. Praha: VÚPSV. 111 s. Moţný, I. 2008. Rodina a společnost. Praha: SLON. Murphy, R. F. 2006. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: SLON. Nešporová, O. 2005. Harmonizace rodiny a zaměstnání: Rodiny s otci na rodičovské dovolené, část 4. Praha: VÚPSV. In: [online]. Dostupné z: http://praha.vupsv.cz/fulltext/vz_176.pdf. Ochiltree, G. 2006. Grandparents, grandchildren and the generation in between. Melbourne: ACER. Paloncyová, J. 2002. Rodinné chování mladé generace. Závěrečná zpráva z "Biografického výzkumu mladé generace. Praha: VÚPSV. In: [online]. Dostupné z: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/japal.pdf. Parsons, T., Bales, R. F. 1955. Family, socialization and interaction process. Illinois: Free Press of Glencoe.

Průcha, J. (ed.). 2009. Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál. Rabušic, L., Hamanová, J. 2009. Hodnoty a postoje v ČR 1991 – 2008 (pramenná publikace European Values Study). Brno: Masarykova univerzita. Roberto, K. A.; Allen, K. R.; Blieszner, R. 2001. „Grandfathers´ perception and expectations of relationships with thein adult grandchildren.“ Journal of Family Issues 22: 407 – 426. Roussel, L.; Bourguignon, O. 1976. La famille aprés le mariage des enfants. Paris: PUF – INED. Singley, F. de. 1999. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál. Smith, A. D. 1991. National Identity. London: Penguin books. Sýkorová, D. 2009. Změna sociologické perspektivy aneb od nukleární rodiny k širší rodině. Sociální studia, ročník 6, číslo 4, S: 43 – 54. Švancara, J. 1979. Psychologie stárnutí a stáří. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Uhlenberg, P.; Hammil, B. G. 1998. Frequency of grandparent contact with grandchild sets: six factors that make a diference. The Gerontologist, 38. S: 276 – 285. Vágnerová, M. 2000. Vývojová psychologie – Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál. Vágnerová, M. 2008. Vývojová psychologie II. – Dospělost a stáří. Praha: Karolinum. Wieners, T. 2005. Miteinander von Kindern und alten Menschen. Wiesbaden: Verlag für Sozialeissenschaften. Willmott, P., Young, M. 1960. Family and class in London Suburb. London: Routledge & Kegan Paul.

Další zdroje „50+v Evropě“ – Přehled prvních výsledků [online]. Mannheim: Mannheim research institute for economics of aging, 2006 [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://www.shareproject.org/new_sites/documents/Czech_CzechRepublic.pdf Grandparenting in Europe [online]. 2010. [2013-04-11]. London. Dostupné z: http://www.grandparentsplus.org.uk/wp-content/uploads/2011/03/Grandparenting-in-EuropeReport.pdf. Grandparents with grandchildren who not live in the same household [online]. 2011a,b. [cit. 2013-04-21]. Dostupné z: www.statista.com/statistics/241892/number-of-encountersbetween-granparents-and-their-grandchildren-in-the-united-states/. Prezentace prvních výsledků SHARE v ČR - Jak se ţije generaci 50+. [online]. 2009 [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: https://iweb.cerge-ei.cz/share/results/SHARE_SCaC.pdf. Porodnost a plodnost 2001 - 2005: Počet a struktura narozených. In: [online]. 1.12.2006: ČSÚ [cit. 2013-03-29]. Dostupné z: http://csugeo.iserver.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/360034A5ED/$File/400806a1.pdf Průměrný věk. 2011. In: [online]. ČSÚ [cit. 2013-03-08]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/nadeje_doziti_a_prumerny_vek. Průměrný věk prvorodiček. 2011. In: [online]. ČSÚ [cit. 2013-03-08]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/obyvatelstvo_ceske_republiky_v_roce_2007_zakladni_u daje. Rabušic, L.; Marada, R. 2010. Skripta: statistická analýza dat. Dostupné z: Poskytovna IS MUNI. Rozvodovost 1993. In: [online]. ČSÚ [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost. Rozvodovost 2003. In: [online]. ČSÚ [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost. Rozvodovost 2011. In: [online]. ČSÚ [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost.

Rozvodovost 2013. In: [online]. ČSÚ [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost. Rozvodovost. 2013. In: [online]. Demografický informační portál. [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://www.demografie.info/?cz_rozvodovost. SHARE – Survey of health, ageing and reteirment in Europe. In: [online]. 2010. Dostupné z: https://iweb.cerge-ei.cz/share/. The grandparents study - report. In: [online]. 2002, s. 1-88 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://assets.aarp.org/rgcenter/general/gp_2002.pdf. Vybavenost domácností pevnou telefonní linkou a mobilním telefonem. In: [online]. 2012, s. 1-8 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/1_vybavenost_domacnosti_pevnou_telefonni_linkou_a_ mobilnim_telefonem/$File/2012_sru_a1_final.pdf Zdroj dat výzkumu SHARE. In:[online]. 2009. Dostupné z: https://iweb.cergeei.cz/share/access.htm.

Jmenný rejstřík Abeln, R. S. 16. Alan, J. S. 11. Boháček, R. S. 25, 35. Čermáková, M. S. 24 Farková, M. S. 15. Garcia – Moran, E.; Kuehn, Z. S. 34. Giarrusso, Rosean, Silverstein & Merril. S. 16. Goody, J. S. 20, 33. Hank, K.; Kryenfeld, M. S. 8, 34. Haškovcová, H. S. 9, 14, 19, 21. Hayesová, N. S. 17. Hayslip, Henderson & Share. S. 11. Hendl, J. S. 29. Jandourek, J. S. 11, 12. Kafková, M., P. S. 8. Klosinski, G. S. 8, 15. Matějček, Z.; Dytrych, Z. S. 9, 14, 17, 24, 25. Matoušek, O. S. 12. Moţný, I. S. 8, 9, 12 – 15. Murphy, R. F. S. 20. Nešporová, O. S. 21. Ochiltree, G. S. 9, 19, 20.

Paloncyová, J. S. 19. Parsons, T., Bales, R. F. S. 12. Průcha, J. S. 11. Roberto, Allen, Blieszner, S. 23. Roussel, L.; Bourguignon, O. S. 22. Rabušic, L., Hamanová, J. S. 19. Singley, F. de. S. 14, 36. Smith, A. D. S. 11. Sýkorová, D. S. 8. Švancara, J. S. 22. Uhlenberg, P.; Hammil, B. G. S. 9, 19, 34. Vágnerová, M. S. 11, 23, 27. Wieners, T. S. 8, 15. Willmott, P., Young, M. S. 20.

Seznam tabulek Tabulka č. 1. Rozloţení proměnné „pohlaví respondenta“. S. 30. Tabulka č. 2. Rozloţení četnosti hodnot proměnné „staráte se o vnoučata v nepřítomnosti rodičů“. S. 30. Tabulka č. 3. Rozloţení proměnné „Jak daleko bydlí potomek č. 1“. S. 31. Tabulka č. 4. Rozloţení platných a chybějících hodnot u proměnné „Jak často hlídáte dítě od dítěte č. 1“. S. 32. Tabulka č. 5. Rozloţení proměnné „Jak často jste se v posledních 12ti měsících staral/a o vnoučata (od prvního potomka)“. S. 32. Tabulka č. 6. Rozloţení proměnné „manţelský status dítěte“ v procentech. S. 33. Tabulka č. 7. Rozloţení vzdálenosti bydliště od potomka v ČR a EU, 2. Vlna SHARE. S. 35. Tabulka č. 8. Rozloţení četnosti u vztahu mezi proměnnými „vzdálenost dítěte č. 1“ a „staráte se o vnoučata v nepřítomnosti rodičů“. S. 36. Tabulka č. 9. Rozloţení četností u vztahu mezi proměnnými „vzdálenost dítěte č.1“ a „jak často jste se staral/a v posledních 12ti měsících o vnoučata“. S. 37. Tabulka č. 10. Rozloţení četností a procent u korelace proměnné „manţelský status“ v závislosti na proměnné „staráte se o vnoučata v nepřítomnosti rodičů“. S. 38.

Anotace Bakalářská práce se zabývá faktory, které ovlivňují četnost osobních kontaktů a frekvenci péče mezi prarodiči a vnoučaty, zejména v České republice. Nejpodrobněji jsou rozebírány faktor vzdálenosti a faktor rozvodovosti. První část práce předkládá teoretický koncept proměny prarodičovské role v sociohistorickém kontextu, kterou následuje stručný rozbor nejvýznamnějších úloh v ţivotě prarodičů a druhů kontaktů. Následně je velký prostor věnován faktorům, které ovlivňují četnost kontaktů a sílu mezigeneračních vztahů, kdy je největší prostor věnován právě rozvodovosti a vzdálenosti. Faktor vzdálenosti doplňují ještě důvody, které vedou k osamostatnění se od orientační rodiny. Druhá část práce, empirická, se pokouší nejen o zmapování vybraných faktorů (konkrétně se jedná o vzdálenost a rozvodovost) z hlediska jiţ existujících prací, ale také přináší přehled výsledků analýzy dat. Hlavním cílem analýzy byla snaha o potvrzení hypotéz spojených s rozvodovostí a vzdáleností u respondentů v České republice za pomocí dat z šetření SHARE. V závěru práce jsou data vyhodnocena, slovně interpretována a v úplném závěru je i nastíněn závěr celé problematiky, která prozatím nemá v České republice detailnější zpracování (téma se vyskytuje pouze jako součást rozsáhlejších studií jiných problematik).

Klíčová slova Prarodiče, prarodičovská péče, rodina, vzdálenost, rozvodovost, prokreační rodina, orientační rodina, mezigenerační přenos, nukleární rodina.

Celkový počet znaků: 84 968

Annotation The bachelor thesis deals with factors which influence the frequency of personal contacts and frequency of care between grandparents and grandchildren, especially in the Czech Republic. The most detailed analyzes are distance factor and factor divorce. The first part presents the theoretical concept of transformation grandparents role in the sociohistorical context, followed by the brief analysis of the most important roles in the lives of grandparents and kind of contacts. Afterwards there is a large space concentrated on the factors that influence the frequency of contacts and the power of intergenerational relationships, which is the largest space focus lies in divorce rate and distance. Distance factor is further supplemented by reasons that lead to independence from orientational family. The second part of the thesis not only tries to chart the chosen problems of the distance from the viewpoint of already existing theses, but also brings the outline of data analysis results. The main goal of the analysis was to try to find the factors which influence the accessibility of the grandparental care directly in connection with the distance at the respondents in the Czech republic with the help of SHARE data survay. The conclusion of the thesis shows the data evaluation, verbal interpretation of results, and the conclusion´s outline of the whole isme, which has not been elaborated in the Czech Republic in detail yet (the topic is only a part of more extensit studie sof different issues).

Key words Grandparents, grandparental care, family, distance, divorce rate, children, orientational family, procreational family, inter-generation transfer, nuclear family

Total counts 84 968