MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA
KATEDRA PEDAGOGIKY
CELOŽIVOTNÍ VZDĚLÁVÁNÍ A PRACOVNÍ UPLATNĚNÍ OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM
DIPLOMOVÁ PRÁCE
BRNO 2007
VEDOUCÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE: PhDr. Mgr. Barbora Bazalová, Ph.D.
VYPRACOVALA: Bc. Jitka Šveidlerová
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
……………………………. Podpis
Děkuji PhDr. Mgr. Barboře Bazalové, Ph.D. za vedení mé práce a poskytnutí rad a připomínek. Také děkuji lidem z různých organizací a zařízení, kteří mi poskytli potřebné informace a pomáhali při realizaci mé práce.
Motto: „Nebýt ničím zaměstnán a neexistovat je pro člověka totéž“.
Voltaire
OBSAH ÚVOD 1 Mentální retardace 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5
Terminologie v psychopedii Vymezení pojmu mentální retardace Etiologie mentální retardace Klasifikace mentální retardace Psychologické zvláštnosti osob s mentálním postižením
2 Systém edukace osob s mentálním postižením a edukační aktivity občanských sdružení 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5
Celoživotní vzdělávání pro všechny Analýza současného školního systému Kurs na doplnění vzdělání Večerní školy Sociální politika, společenské organizace
3 Pracovní uplatnění a činností terapie osob s mentálním postižením 3.1 3.2 3.3 3.4
Práce a dospělost osob s mentálním postižením Podporované zaměstnávání Chráněné dílny, tréninkové pracoviště Pracovní a činnostní terapie
4 Péče, život a postavení společnosti k osobám s mentálním postižením 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5
Lidská práva Některé formy péče a bydlení osob s mentálním postižením Partnerství osob s mentálním postižením Volnočasové aktivity lidí s mentálním postižením Postavení společnosti k lidem s mentálním postižením
5 Celoživotní vzdělávání a pracovní uplatnění osob s mentálním postižením 5.1 Metodologie výzkumného šetření, charakteristika, cíle, časový harmonogram 5.2 Současná situace mentálně postižených osob na trhu práce a možnosti celoživotního vzdělávání na Rychnovském okrese 5.3 Charakteristika edukačních a pracovních aktivit zkoumaných zařízení 5.4 Případové studie,pozorování 5.5 Závěry z výsledků šetření Závěr Shrnutí Summary Literatura Přílohy
6 9 9 9 12 14 18
21 21 23 26 28 31 37 37 39 43 45 50 50 52 60 62 63 68 68 69 72 79 100
ÚVOD
Svět lidí s mentálním postižením je pro mnohé velkou neznámou, neboť od toho normálního světa je často více či méně izolován. Neznalost pak zákonitě plodí nepochopení, které brání plnohodnotné komunikaci mezi oběma světy. Lidé s mentálním postižením tak dlouhá léta nežili s námi, ale kdesi vedle nás ve fyzické a sociální osamělosti. Výsledkem této politování hodné skutečnosti byla celá řada nesmyslných a krutě zkreslených informací o jejich skutečném životě, o jejich potřebách, přáních i dovednostech. Lidé s mentálním postižením překonávají během svého života mnoho překážek, které pramení z jejich handicapu a s kterými se musejí nějakým způsobem vyrovnat. Mezi tři základní lidská práva, tedy i mezi základní práva handicapovaných, patří právo na vzdělání, právo na práci a právo na život ve společnosti. Tato práva nejen že spolu úzce souvisejí, ale také z nich vyplývá problematika integrace handicapovaných osob, která má mnoho podob – v oblastech vzdělávání, práce i vlastního začlenění do společnosti. Celoživotní vzdělávání je jednou z cest k seberealizaci, ke zdravému sebevědomí, k dobrému pracovnímu uplatnění, k plnohodnotnému životu. Situace ve světě i u nás se mění se sílícím důrazem na lidská práva. Člověk s mentálním postižením má právo dospět sociálně i společensky, vzdělávat se, odejít od rodičů a žít jako dospělý. V naprosté většině případů to sám nezvládne a má proto právo, aby mu někdo pomohl vést samostatnější a nezávislejší život. Má právo na pomoc, jejíž rozsah je závislý na jeho potřebách a přáních a na míře jeho postižení. Má právo navazovat přátelské – a pokud chce, tak i partnerské vztahy, má právo, aby mu někdo pomohl zvládat vše, co s tím souvisí. Lidé s mentálním postižením bývají velmi senzitivní, bezprostřední a silně vnímaví. Mohou se stát věrným zrcadlem kvality lidské duše. Jejich nerozumnost jim dává schopnost odhalit tajná zákoutí našeho nitra. Nechápou co znamená být slavný, vážený či ověnčený tituly a posty. Oni hledají ve svém protějšku porozumění, důvěru, něhu, lásku a radost. S mentálně postiženými lidmi jsem 8 let pracovala a tato práce mě velice naplňovala. Brzy jsem nalezla nejen smysl jejich života, ale i mého. Změnil se celý můj dosavadní
-6-
hodnotový systém. Bohužel však mezi personálem jsem pochopila i pravý význam slov lhostejnost, neschopnost a neochota chápat druhé a přijímat nové názory. Cílem mé práce je zjistit možnosti celoživotního vzdělávání a způsobů pracovního uplatnění osob s mentálním postižením.V teoretické části chci zjistit jaké se nabízí možnosti celoživotního vzdělávání pro tyto osoby, jaké formy péče jim poskytuje naše společnost a kde mohou lidé pracovat.Cílem výzkumu je ověřit možnosti celoživotního vzdělávání a pracovního uplatnění osob s mentálním postižením na Rychnovském okrese, kdo jim tyto služby poskytuje a jaký to má význam pro život těchto lidí. Teoretická část je členěna do čtyř kapitol. První kapitola je zaměřena na utřídění teoretických poznatků – terminologie v psychopedii, pojem, etiologie a charakteristika mentální retardace, jsou zde popsány psychologické zvláštnosti osob s mentálním postižením. Druhá kapitola nám nabízí výchovně-vzdělávací možnosti lidí s mentálním postižením, vyzdvihuje důležitost celoživotního vzdělávání. Večerní škola a kurzy k doplnění základu vzdělání dnes už plní nezastupitelnou funkci. Důležitou roli v péči o osoby s mentálním postižením hrají občanská sdružení, o těch je pojednáno v poslední části této kapitoly. Ve třetí kapitole je dán prostor k různým formám pracovního uplatnění, podporované zaměstnávání, chráněné dílny, pracovně tréninkový program. Ke zvyšování kvality života těchto osob přispívají i pracovní a činnostní terapie o kterých se zmiňuji na závěr této kapitoly. Čtvrtá kapitola zahrnuje práva mentálně postižených a jejich vývoj, nastíněny jsou zde některé formy péče, včetně bydlení. Zabývám se zde i otázkou partnerství těchto lidí a o důležitosti pomoci jim kvalitně využívat jejich volný čas. Jaké má postavení společnost k lidem s mentálním postižením popisuji v závěru této kapitoly. Pátá kapitola představuje vlastní výzkumné šetření. Zajímala mě, jaká je současná situace mentálně postižených osob na trhu práce na Rychnovském okrese a jaké mají tito lidé možnosti celoživotního vzdělávání .Chtěla jsem zjistit, kdo těmto lidem pomáhá při vstupu na trh práce, zda vůbec jsou schopni pracovat, a jak. Edukace osob s mentální retardací v dospělosti je velice důležitá. Ověřit si, jakou mají možnost edukace handicapovaní jedinci i ti, kteří byli v minulosti zbaveni povinnosti školní docházky, je také součástí výzkumu.
-7-
Použila jsem metodu kvalitativního výzkumu,vlastní šetření proběhlo technikou pozorování a rozhovoru ve zkoumaných organizacích, zařízeních, v analýze psychologických a speciálně pedagogických vyšetřeních, rozborů výsledků činnosti. Jsou uváděny případové studie osob s mentálním postižením, které doplňují danou problematiku. Žít normálním životem – to je možnost vzdělávat se, zabývat se zájmovou, kulturní a sportovní činností, znamená to připravovat se na určité profesní uplatnění a v dospělosti mít odpovídající zaměstnání, kde je možné vytvářet určité hodnoty pro společnost nebo alespoň vlastní uspokojení. I lidé s mentálním postižením chtějí žít život, jako všichni ostatní.
-8-
1 MENTÁLNÍ RETARDACE
1.1 Terminologie v psychopedii Vše v naší společnosti se vyvíjí, mění. To, co bylo moderní a pokrokové ve století minulém je v současnosti nevyhovující, zastaralé. Také terminologie v psychopedii, je nucena hledat nové výrazy nejen pro již zmiňovanou pokrokovost, ale také z toho důvodu, že většina pojmů se po určité době stává společensky nepřijatelnými, neboť nabývá hanlivého, posměšného zabarvení. V současné době především speciální pedagogové a psychologové upouštějí od termínů, které se staly společensky nepřijatelnými (debilita, imbecilita, idiocie, defektologie) a nahrazují je termíny, které nemají stigmatizující nádech. „Organizace Inclusion Internacionál, dříve známá jako Mezinárodní liga asociací pro osoby s mentálním handicapem (ISLMH), doporučuje užívat označení člověk (dítě, mladiství) s mentálním postižením (s mentální retardací). Tím má být vyjádřena skutečnost, že retardace není integrální součástí člověka, ale je pouze jedním z mnoha jeho osobnostních rysů“ (Švarcová 2000, s .25). Dalším užívaným termínem je pojem handicap. Tento pojem chápe Vágnerová (1999 s. 98) spíše za „komplex znevýhodnění různého druhu, především sociálního, která z něho vyplývají a jsou do značné míry odstranitelné“.
1.2 Vymezení pojmu mentální retardace Mentální retardace – tímto
termínem se zabývalo mnoho světových i našich
odborníků. V literatuře Dolejšího (1973), Sováka (1980), Černé (1995), Vágnerové (1999), Švarcové (2003) aj. existuje velké množství termínů a definic. Každý z těchto autorů zdůrazňuje určité faktory, které považuje za základní, nejdůležitější. Za širokou škálu užívaných definic a nejednotnou terminologii může i různá etiologie tohoto postižení. Podle Švarcové (2000, s. 24) „mentálně retardovaní (postižení) jsou takoví jedinci (děti, mládež i dospělí), u nichž dochází k zaostávání vývoje rozumových schopností,
-9-
k odlišnému vývoji některých psychických vlastností a k poruchám v adaptačním chování“. Velmi často je uváděna i definice Vágnerové (1999, s. 146), která charakterizuje mentální retardaci jako „souhrnné označení vrozeného defektu rozumových schopností. Postižení
je
definováno
jako
neschopnost
dosáhnout
odpovídajícího
stupně
intelektového vývoje (méně než 70% normy), přestože byl takový jedinec přijatelným způsobem výchovně stimulován. Nízká úroveň inteligence bývá spojena se snížením či změnou dalších schopností a odlišnostmi ve struktuře osobnosti“. Hlavní znaky jsou: -
nízká
úroveň
rozumových
schopností,
která
se
projevuje
především
nedostatečným rozvojem myšlení, omezenou schopností učení a následkem toho i obtížnější adaptací na běžné životní podmínky -
postižení je vrozené
-
postižení je trvalé, přestože je v závislosti na etiologii možné určité zlepšení
Valenta, Müller (2003, s. 14) definují mentální retardaci jako „vývojovou duševní poruchu, se sníženou inteligencí demonstrující se především snížením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností s prenatální, perinatální i postnatální etiologií“. Pipeková (In Vítková 2004, s. 293) uvádí definici Dolejšího (1973), která v sobě zahrnuje aspekty osobnosti i vlivy sociálního prostředí. „Mentální retardace je vývojová porucha integrace psychických funkcí různé hierarchie s variabilní ohraničeností a celkovou subnormální inteligencí, závislá na některých z těchto činitelů: na nedostatcích genetických vloh; na porušeném stavu anatomicko-fyziologické struktury a funkce mozku a jeho zrání; na nedostatečném nasycování základních psychických potřeb dítěte vlivem deprivace senzorické, emoční a kulturní; na deficitním učením; na zvláštnostech vývoje motivace, zejména negativních zkušenostech jedince po opakovaných stavech frustrace i stresu; na typologických zvláštnostech vývoje osobnosti“. V roce 1977 byla uvedena poprvé definice mentální retardace v Terminologickém speciálně pedagogickém slovníku vydaném UNESCO v tomto znění:
- 10 -
„Pod heslem mentální retardace se rozumí celkové snížení intelektuálních schopností osobnosti postiženého, které vzniká v průběhu vývoje a je obvykle provázeno nižší schopností orientovat se v životě“. Nedostatek adaptivního chování se projevuje: •
ve zpomaleném zaostávajícím vývoji,
•
v ohraničených možnostech vzdělávání,
•
v nedostatečné sociální přizpůsobivosti,
Přičemž se uvedené příznaky mohou projevovat samostatně nebo v různých kombinacích (Černá 1995, s. 12). Pedagogický slovník (Průcha, Walterová, Mareš 1998, s.98) definuje mentální retardaci jako „stav charakterizovaný celkovým snížením intelektových schopností, který vzniká v průběhu života jedince. Projevuje se sníženou schopností orientovat se v životním
prostředí,
omezenými
možnostmi
vzdělání
a
sníženou
sociální
přizpůsobivostí“. V psychologickém slovníku (Hartl, Hartlová 2000, s. 507) je mentální retardace (mental retardation) definována jako: „stav charakterizový snížením intelektuálních schopností, přičemž organický původ je zjišťován u stále rostoucího počtu jedinců, nikoli však u většiny; zpomalení, zpoždění duš. vývoje jedince, někdy soc. zanedbáním, někdy v důsledku somatického onemocnění; r.m. se projevuje v průběhu vývoje jedince a obvykle je provázena nižší schopností orientovat se v životním, zvl. soc. prostředí, jedinec zaostává za vrstevníky v učení, soc. a pracovních dovednostech i v citovém životě“. Z uvedených definic je patrné, že většina autorů užívá termínu mentální retardace a dále z výše uvedeného vyplývá, že podstatou mentální retardace je trvalé snížení rozumových schopností, způsobené nedostatečností nebo poškozením mozku v ranném stádiu vývoje dítěte. Rozumové schopnosti zahrnují schopnost myslet, schopnost učit se a schopnost přizpůsobovat se požadavkům svého okolí. Ať už při vymezování pojmů používáme termín „mentální retardace“ či „mentální postižení“ (ve většině publikací jsou termíny chápany jako synonyma), vždy mluvíme o jedincích se sníženými rozumovými schopnostmi. Toto označení umožňuje chápat člověka především jako osobnost a retardaci pouze jako jeden z mnoha osobnostních rysů.
- 11 -
1.3 Etiologie mentální retardace Na vzniku mentální retardace se podílí celá řada příčin, které se vzájemně ovlivňují, prolínají a spolupůsobí. Mnohé z nich nebyly dosud přesně rozpoznány. Většinou nelze jednoznačně určit, zda je mentální retardace způsobená pouze biologickými jevy a do jaké míry se na ní podílejí vlivy sociální a životní zkušenosti. Při diagnostice jedince s mentální retardací můžeme často v jeho anamnéze objevit více faktorů etiologicky významných (Černá 1995, s. 21). Mentální opožďování může být způsobeno jak endogenními příčinami, tak příčinami exogenními. K vnitřním činitelům patří genetické vady zakódované již v pohlavních buňkách, k vnějším pak ty, které vznikají před narozením (prenatální), v době porodu a krátce po něm (perinatální) i v době po narození (postnatální). Švarcová (2000, s. 52) uvádí nejčastější příčiny mentální retardace: Následky infekcí a intoxikací: prenatální infekce (např. zarděnková embryopatie, kongenitální syfilis), postnatální infekce (např. zánět mozku), intoxikace (např. toxémie matky, otrava olovem), kongenitální toxoplasmóza. Následky úrazů nebo fyzikálních jevů: mechanické poškození mozku při porodu (např. novorozenecká hypoxie), postnatální poškození mozku nebo hypoxie. Poruchy výměny látek, růstu, výživy: např. mozková lipoidóza, hypotyreóza-kretenismus, fenylketonurie, glykogenózy a další. Makroskopické léze mozku: novotvarem, degenerací, postnatální sklerózou. Nemoci a stavy, způsobené jinými a nespecifickými prenatálními vlivy: např. vrozený hydrocefalus,
- 12 -
mikrocefalie, kraniostenóza a další. Anomálie chromozomů: např. Downův syndrom. Nezralost (stavy při nezralosti bez zmínky o jiných chorobných stavech). Vážné duševní poruchy. Psychosociální deprivace (stavy se snížením intelektu vlivem nepříznivých sociokulturních podmínek). Jiné a nespecifické etiologie. Valenta, Müller (2003, s. 54) uvádí, že příčiny vzniku mentální retardace lze najít v období: -
prenatálním: vlivy hereditární (dítě dědí nemoc či nedostatek vloh) a genetické
(mutace či aberace genů, chromozomů a genomu), příčiny eviromentální (intoxikace matky a plodu, onemocnění infekční chorobou typů zarděnek), nedostatek plodové vody… -
perinatálním:
perinatální
encenfalopatie,
hypoxie,
nedonošenost,
těžká
novorozenecká žloutenka … - postnatálním: infekční onemocnění mozku, traumata, nádory mozku, nemoci končící demencí, silná deprivace… Jak se také zmiňuje Vágnerová (1999, s. 151) vzniká mentální postižení často na základě kombinace polygenně podmíněného nižšího nadání a výchovné nepodnětnosti, nebo přímo zanedbanosti. Jedná se o obyčejné děti obdobně postižených rodičů, kteří mají nízkou intelektovou úroveň a nízkou vzdělanost. Tito rodiče ovlivňují své děti negativně dvojím způsobem: -
předávají jim horší genetické předpoklady k rozvoji rozumových schopností,
-
nedokáží jim poskytovat přiměřenou výchovu, jelikož na ni sami intelektově nestačí.
- 13 -
1.4 Klasifikace mentální retardace Při klasifikaci mentální retardace jsou užívána nejrůznější hlediska, z nichž nejčastější je hloubka a závažnost postižení, hledisko etiologické a symptomatologické. Podle Procházkové (In Vítková a ed. 1998, s. 125) není žádná klasifikace zcela přesná, protože většinou uvádí pouze jedno hledisko, opomíjí vývoj jedince, nepočítá s nerovnoměrností v postižení jednotlivých stránek osobnosti, která je pro osoby s mentální retardací tak typická. Dále se Procházková zmiňuje, že se setkáváme s následujícím členěním mentální retardace: -
vrozená mentální retardace (dříve oligofrenie)
-
získaná mentální retardace (demence)
Demence – od mentální retardace, kdy jde o stav trvalý, vrozený nebo časně získaný, musíme odlišovat defekty získané po druhém roce života. Podle Švarcové (2003, s. 24) jde o důsledek poškození mozku různého druhu během života jedince, zpravidla po dovršení druhého roku věku. Porucha může mít progresivní tendenci nebo se zastaví a stav se dále nezhoršuje. Demence způsobuje převážně nerovnoměrný úbytek intelektových schopností. Příznakem demence je zvýšená dráždivost, únava, emocionální labilita, výkyvy v pozornosti, poruch paměti a učení. Dochází ke změnám ve struktuře osobnosti jedince (necitelnost, egoismus, bezohlednost). Pro většinu demencí je zpočátku charakteristické lokální poškození mozku a poté i psychiky. Někdy se hovoří o „intelektových ostrovech“ mentálních funkcí, jelikož jsou některé mechanizmy poškozené, jiné nikoliv (Valenta, Müller 2003, s. 15).
Pseudooligofrenie – tohoto pojmu se užívá pro mentální retardaci, která vzniká v důsledku působení vnějšího prostředí. Není způsobena poškozením CNS, ale výchovnou
zanedbaností,
sociokulturním
znevýhodněním
jedince,
psychickou
deprivací. Je-li dítě výrazně zanedbáváno a nedochází u něj k rozvoji rozumových schopností odpovídajících jeho věku, jeví se jako mentálně postižené. Pseudooligofrenie se projevuje opožďováním řeči, myšlení a schopnosti sociální adaptace. U dětí můžeme pak pozorovat i poruchy chování, např. negativismus, odmítání kontaktu s okolím, apatii. Tento stav nemusí být trvalý, v podnětném prostředí a vhodným výchovným působením může dojít ke zlepšení stavu.
- 14 -
V současné době se používá členění podle desáté decenální revize Světové zdravotnické organizace(WHO) z roku 1992, která dělí mentální retardaci do šesti základních kategorií (viz tab . 1). „Mentální retardace patří do oboru psychiatrie, proto má jako první označení F. Oddíl F70-79 je pak celý věnován mentální retardaci a toto označení je považováno za základní kód“ (Pipeková In Vítková 2004, s.296). „Zařazování do těchto kategorií se řídí výsledky dosaženými v IQ testu, přičemž je zdůrazněno, aby IQ byl měřen standardizovaným testem, a aby byl vyšetřovanému předkládán vždy v takových podmínkách, v nichž lze získat údaje co nejspolehlivěji“ (Černá a ed. 1995, s. 14). Inteligenční koeficient se u osob s mentální retardací měří velmi špatně právě pro jejich poruchy adaptačního chování a zaostávání ve vývoji rozumových schopností. Při vyšetření je nutné zajistit takové podmínky, aby získané údaje byly co nejspolehlivější. Vždy však záleží na momentální psychické dispozici testovaného, na kvalitě testů i na způsobu kladení otázek. Proto se stává, že naměřené hodnoty často kolísají. Jsou proto pouze orientační. Rozhodující pro určení pásma mentální retardace musí být především kvalita zvládání životních nároků dítěte v (dospělého) v jeho prostředí (Říčan, Krejčířová a ed. 1997, s. 67).
Tab. č. 1: Klasifikace mentální retardace podle stupně inteligence (Pipeková 2006, s. 64) F 70 Lehká mentální retardace
IQ 50 – 69
F 71 Středně těžká mentální retardace
IQ 35 – 49
F 72 Těžká mentální retardace
IQ 20 – 34 IQ <20
F 73 Hluboká mentální retardace
MR nelze přesně určit pro přidružená F 78 Jiná mentální retardace
postižení smyslová a tělesná,
poruchy
chování a autismus Jde o mentální postižení, ale pro F 79 Nespecifikovaná mentální retardace
nedostatek znaků nelze jedince přesně zařadit
- 15 -
LEHKÁ MENTÁLNÍ RETARDACE Lehká mentální retardace, někdy také zvaná „familiární“ je tvořena určitou genetickou transmisí a nepříznivými zevními vlivy, jako sociokulturní deprivací, ekonomickým nebo fyzickým strádáním, nedostatkem stimulace (Pipeková 2006, s. 65). Podle Matějčka (2001, s. 38) se děti s lehkou mentální retardací sice vyvíjejí opožděně, ale přece jen tak, že v pozdní adolescenci dosahují úrovně přibližně středního školního věku, s horní hranicí kolem 11 let. Tyto děti se vzdělávají podle odpovídajícího vzdělávacího programu, nejčastěji v základní škole praktické. Při splnění stanovených podmínek integrace mají možnost integrace běžné základní školy. Nejčastěji navštěvují odborná učiliště, kde jsou schopny zvládnout jednoduché učební obory nebo se zaškolí v jednoduchých manuálních činnostech v praktické škole. V dospělém věku se mohou uplatnit v méně náročném zaměstnání a sociálně mohou být poměrné nezávislí. Pro nedostatek kritického usuzování však potřebují rady a pomoci v náročných životních okolnostech po celý život. Tato skupina tvoří 4/5 osob s mentální retardací (80%). Lehká mentální retardace se vyskytuje asi u 2,5 % populace (Pipeková 2006, s. 66).
STŘEDNĚ TĚŽKÁ MENTÁLNÍ RETARDACE U většiny středně mentálně postižených lze diagnostikovat organickou etiologii. Tento stupeň mentální retardace se projevuje nápadným zpomalením celkového vývoje. Možnosti edukace se omezují na trivium, řeč je jednoduchá, obsahově chudá, někdy dokonce zůstává na nonverbální úrovni. Speciální vzdělávací programy mohou poskytovat příležitost k rozvíjení potenciálu a k získání základních vědomostí a dovedností. Pokroky ve školním vzdělávání jsou limitované. Důraz je kladen na zdokonalování sebeobsluhy a jednoduchých praktických činností. Tito jedinci bývají zpravidla mobilní a fyzicky aktivní. Většina z nich prokazuje vývoj schopností k navazování kontaktu, ke komunikaci s druhými a podílí se na jednoduchých sociálních aktivitách (Pipeková 2006, s. 66). Pracovní zařazení je možné často pouze pod dohledem v chráněných dílnách a na chráněných pracovištích. U některých osob je nutno provést zbavení svéprávnosti nebo omezení v právních úkonech, protože nejsou schopni úspěšně a samostatně řešit náročnější situace. Výskyt v celkovém počtu jedinců s mentální retardací je 12 %, v populaci 0,4 % (Bazalová In Pipeková 2006, s. 273). - 16 -
TĚŽKÁ MENTÁLNÍ RETARDACE U těžké mentální retardace jsou příčiny vzniku genetické i negenetické (poškození zárodečné buňky, malforace CNS, infekce). Snížená úroveň schopností je v této kategorii mnohem výraznější. Typická je nestálost nálad, impulsivita. Při soustavné výchovné péči jsou tito jedinci schopni vykonávat jednoduché
úkony, bývají
celoživotně závislí na péči jiných osob. Přestože jsou podle Švarcové (2000, s. 29) možnosti výchovy a vzdělání osob s těžkou mentální retardací značně omezené, zkušenosti ukazují, že včasná systematická a dostatečně kvalifikovaná rehabilitační, výchovná a vzdělávací péče může významně přispět k rozvoji jejich motoriky, rozumových schopností, komunikačních dovedností, jejich soběstačnosti a celkovému zlepšení kvality jejich života. Možnosti výchovy a vzdělání jsou značně omezené. V současné době je pro ně alternativou plnění povinné školní docházky podle rehabilitačního vzdělávacího programu. Osoby s těžkou mentální retardací tvoří 7% z celkového počtu, v populaci 0,3% (Bazalová In Pipeková 2006, s. 274).
HLUBOKÁ MENTÁLNÍ RETARDACE Ve většině případů hluboké mentální retardace jde o organickou etioologii. Osoby z této kategorie bývají často imobilní nebo výrazně omezené v pohybu. Jsou schopny pouze rudimentární neverbální komunikace, lze dosáhnout porozumění jednoduchým požadavkům. Základy sebeobsluhy nezvládají, vyžadují péči ve všech základních životních úkonech. Tvoří 1 % z populace mentálně retardovaných ( Zvolský 1996, s. 95) Osoby s mentálním postižením jsou heterogenní skupinou, která se vyznačuje celou řadou odlišností. Vývoj v jednotlivých obdobích života je opožděn a determinován stupněm mentálního postižení. Výskyt osob s mentálním postižením v populaci je podle Světové zdravotnické organizace 3,15%.
- 17 -
1.5 Psychologické zvláštnosti osob s mentálním postižením Poškození neuropsychického vývoje osob s mentální retardací sebou přináší celou řadu zvláštností v jednotlivých složkách jejich osobnosti. Nejde o pouhé časové opoždění duševního vývoje, jde o strukturální vývojové změny. Jedná se však o skupinu natolik nesourodou, že ji nelze vyčerpávajícím způsobem charakterizovat. Každá osoba mentálně postižená je svébytný subjekt s charakteristickými osobnostními rysy. Přesto se najdou určité společné znaky, které jsou ovšem závislé na druhu mentální retardace, hloubce, rozsahu, na tom zda jsou rovnoměrně postiženy některé funkce a duševní vývoj je nerovnoměrný (viz tab 2.). Za osoby s mentální retardací se zpravidla považují takoví jedinci, u kterých dochází k zastavení rozumového vývoje, k odlišnému vývoji osobních vlastností a k problémům v adaptačním chování. Hloubka a míra postižení jednotlivých funkcí je odlišná. Rozdíly v mentální úrovni osob s mentální retardací jsou různé. Osoby s lehkým mentálním postižením dokážou dokončit školu, chodit do práce, někteří založí i vlastní rodinu. Oproti tomu osoby s hlubokou mentální retardací, kteří nejsou schopni komunikovat, dodržovat hygienu a pohybovat se, budou po celý život odkázáni na pomoc rodiny nebo cizí osoby. Při těžších stupních mentální retardace bývají přidruženy další poruchy, které jsou častější než v běžné populaci. Valenta, Müller(2003,s .39) zmiňují tyto znaky: zvýšená závislost na rodičích, infantilnost, sugestibilita a rigidita v chování, nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji „já“, opoždění psychosexuálním vývoji, nerovnováhou v aspiraci a výkonu, poruchami v interpersonálních vztazích a v komunikaci, malou přizpůsobivostí k sociálním a školním požadavkům, citovou vzrušivostí, ulpíváním na detailech, zpomalenou chápavostí, poruchy vizuomotoriky a pohybové koordinace, sníženou mechanickou a logickou pamětí, nedostatečnou slovní zásobou a neobratnost ve vyjadřování, impulzivitu, hyperaktivitou nebo zpomalené chování, těkavou pozornost a řadu dalších projevů. Tyto příznaky vzájemně netvoří celistvý syndrom, který by byl vždy přítomný u každé osoby s mentální retardací. Řada těchto příznaků se nemusí u konkrétní osoby objevit.
- 18 -
Tab. č. 2: Průvodní jevy mentální retardace (Švarcová 2000, s. 34) Mentální retardace Lehká
Středně těžká
Těžká
(IQ 50 – 69)
(IQ 35 – 49)
(IQ 20 – 34)
Neuropsychický vývoj
Omezený, opožděný
Omezený, výrazně opožděný
Celkově omezený
(IQ nižší než 20) Výrazně omezený
Velmi časté,
Somatická postižení
Hluboká
Ojedinělá
Častá, častý výskyt EPI
Častá,
neurologické
neurologické
příznaky,
příznaky EPI
kombinované vady tělesné a smyslové
Poruchy motoriky
Časté stereotypní Opoždění motorického Výrazné opoždění,
automatické pohyby,
vývoje
výrazné porušení
mobilní
motoriky
Většinou imobilní nebo výrazné omezení pohybu
Poruchy psychiky
Snížení aktivity
Celkové omezení, nízká
Výrazně omezená
Těžké poruchy
psychických procesů,
koncentrace pozornosti,
úroveň všech
všech funkcí
nerovnoměrný vývoj,
výrazně opožděný rozvoj
schopností
funkční oslabení,
chápání, opožděný rozvoj
převládají konkrétní,
dovednosti sebeobsluhy
názorné a mechanické schopnosti
Komunikace
Schopnost
Úroveň rozvoje řeči je
Komunikace
Rudimentární
Řeč
komunikovat většinou
variabilní, někteří jedinci
převážně
nonverbální
vytvořena, opožděný
jsou schopni sociální
nonverbální,
komunikace nebo
vývoj řeči, obsahová
interakce a komunikace,
neartikulované
nekomunikují
chudost, časté poruchy verbální projev často bývá
výkřiky, případě
vůbec
formální stránky řeči
jednotlivá slova
chudý, agramatický a špatně artikulovaný
Poruchy citů a
Afektivní labilita,
Nestálost nálady,
Celkové poškození
Těžké poškození
vůle
impulsivnost,
impulzivita, zkratkovité
afektivní sféry, časté
afektivní sféry,
úzkostnost, zvýšená
jednání
sebepoškozování
potřebují stálý
sugestibilita
dohled
Možnosti
Vzdělání na základě
Na základě speciálního
Vytváření dovedností Velmi omezené
vzdělání
speciálního
Programu PŠ
a návyků,
(individuální
rehabilitační třídy
péče)
vzdělávacího programu
- 19 -
Švarcová uvádí ve své publikaci Aktuální otázky psychopedie (1998, s. 15) tyto psychické zvláštnosti osob s mentální retardací: •
zpomalenou chápavostí, jednoduchostí a konkrétností úsudků,
•
sníženou schopností komparace (srovnávání) a vyvozování logických vztahů,
•
sníženou mechanickou a zejména logickou pamětí,
•
těkavostí pozornosti,
•
nedostatečnou slovní zásobou a neobratností ve vyjadřování,
•
poruchami vizuomotoriky a pohybové koordinace,
•
impulsivností, hyperaktivitou nebo celkovou zpomaleností v chování,
•
citovou vzrušivostí,
•
sugestibilitou a rigiditou chování,
•
nedostatky v osobní identifikace a ve vývoji „já“,
•
opožděným psychosexuálním vývojem,
•
nerovnováhou aspirací výkonu,
•
zvýšenou potřebou uspokojení a bezpečí,
•
poruchami v interpersonálních skupinových vztazích a v komunikaci,
•
sníženou přizpůsobivostí k sociálním požadavkům.
První kapitola se zabývá pojmem mentální retardace, stanovení definic od různých autorů. V současné době je v platnosti velké množství definic, které můžeme dělit podle toho, který faktor nebo kritérium jsou upřednostněny. Na vzniku mentální retardace se podílí celá řada příčin. Uvádím zde nejčastější příčiny podle Švarcové (2000), podle Valenty, Müllera (2003) a podle Vágnerové (1999). Další část je věnována rozdělení mentální retardace podle doby vzniku na oligofrenii a demenci a podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů – Desátá revize 1993. Charakteristiky jednotlivých stupňů mentální retardace a psychologické zvláštnosti osob s mentálním postižením jsou tématem další části mé práce. Každý mentálně postižený člověk je svébytný subjekt s charakteristickými rysy, přesto se však u většiny z nich projevují v jednotlivých obdobích charakteristické znaky, které závisí na hloubce a rozsahu mentální retardace. Lidé s mentálním postižením tvoří jednu z nejpočetnějších skupin mezi zdravotně postiženými. Přiměřeným vedením a výchovou lze rozvíjet schopnosti a dovednosti těchto osob, což napomůže jejich uplatnění ve společnosti.
- 20 -
2 SYSTÉM EDUKACE OSOB S POSTIŽENÍM
A
MENTÁLNÍM
EDUKAČNÍ
AKTIVITY
OBČANSKÝCH SDRUŽENÍ 2.1 Celoživotní vzdělávání pro všechny Evropská komise vydala v roce 2000 Memorandum o celoživotním vzdělávání, ve kterém zdůrazňuje důležitost budování společnosti, která poskytuje rovné příležitosti přístupu ke vzdělání, zvyšování kvality poskytovaného vzdělání, rozvoj efektivních metod výuky, zajištění snadného přístupu ke kvalitním informacím a poradenství, příležitosti k celoživotnímu vzdělávání co nejblíže lidem a v neposlední řadě také podněcování a uzpůsobování lidí k tomu, aby se aktivněji podíleli na rozvoji všech sfér moderního veřejného života (Vaďurová, Mühlpachr 2005, s. 36). Ve významném materiálu OECD Celoživotní vzdělávání pro všechny je stanoven obsáhlý soubor cílů a strategií soustředěný kolem teze, že „jedním z hlavních atributů moderních společností by měly být celoživotně otevřené možnosti učení, jejichž dostupnost bude zajištěna na co nejširším základě“. Potřeba celoživotního vzdělávání je na počátku 21. století velmi naléhavá. Země OECD musí vytvořit rámcové podmínky, aby se celoživotní vzdělávání stalo pro všechny skutečností. Předpokládá se, že v dohledné budoucnosti budou státy ve značné míře zaměstnány strategiemi pro dosažení těchto cílů. Vzhledem k rozdílům mezi zeměmi a regiony a ke složitosti práce, již bude třeba vykonat, nebude postačovat strategie jediná. Strategie jsou nezbytné k tomu, aby byl všeobecně přijat základní princip, že rámec celoživotního učení má sloužit k řešení tří základních cílů, které členské země sdílejí: -
Osobní rozvoj
Soustředěním se na aktivní učební potenciál jednotlivce a jeho využiváním staví strategie celoživotního učení tohoto jednotlivce do středu dění. Kvalita a věcná případnost (relevance) poskytovaného vzdělávání jsou uzpůsobeny zájmům a potřebám, čímž se jednotlivcům dostává větší šíře volby a prostoru pro oblastní iniciativu.
- 21 -
-
Sociální soudržnost
Zdůraznění toho, že celoživotní vzdělávání až dosud bylo výsadou nemnohých, a že k zastavení a zvrácení sociální polarizace je nezbytné zpřístupnit systematické příležitosti všem. -
Hospodářský rozvoj
Uvedený rámec má – díky tomu, že zlepšuje podmínky, rovnost možností a efektivnost investic při formování dovedností – zásadní význam pro zvyšování flexibility a produktivity, pro prosazování hospodářského růstu a pro vytváření pracovních příležitostí. Ve světle těchto závěrů není otázkou, zda země OECD mají prostředky na zaplacení ceny celoživotního učení, nýbrž, zda si mohou tuto cenu dovolit nezaplatit.
Současné chápání celoživotního vzdělávání, které se v pojetí jednotlivých zemí OECD některých aspektech liší má řadu shodných prvků, k nimž patří zejména:
přesvědčení o tom, že vzdělávání a učení má hodnotu samo o sobě a nikoliv jen hodnotu instrumentální
sdílené přání všeobecné dostupnosti učebních možností, bez ohledu na věk, pohlaví nebo zaměstnání
uznávání širokých možností různých prostředků a metod výuky a učení, u těch, kdo se učí jsou podporovány osobní rysy potřebné pro návazné učení včetně motivace
shoda v tom, že koncept celoživotního učení je předkládán jako kritika jednosměrných vzdělávacích filosofií, které nazírají vzdělávání jako proces ohraničený „začátkem“ a „koncem“.
Na rozdíl od dřívějších koncepcí periodického vzdělávání, které byly evropskou strategií učení během 70. let, je cílem současné koncepce celoživotního učení zrušit ve školských systémech „konečné fáze“ tak, aby veškeré programy ústily do programů dalších (Švarcová In Mentální retardace 2005, č. 47 s. 3). Lidé s mentálním postižením, stejně jako jejich všichni ostatní spoluobčané, mají
právo na celoživotní vzdělávání. Vzdělávání je pro ně jedinou účinnou terapií jejich handicapu a čím lépe se podaří rozvinout jejich rozumové schopnosti, tím větší budou mít naději na začlenění do společnosti. „Pojem vzdělávání se nyní velmi často označuje každé záměrné působení na člověka rozvíjející jeho schopnosti duševní i fyzické a v podstatě i jakákoli stimulace jeho činnosti“ (Švarcová 2000, s.22).
- 22 -
Nejde tedy jen o vlastní získávání určitých vědomostí a hledání vztahů mezi nimi nebo učení se triviu, ale o komplexní působení na osobnost jedince, protože mentální retardace se projevuje nejen ve složce psychické, ale též v tělesné a sociální. Jde o dosažení co nejvyšší možné sebeobslužnosti a samostatnosti, které snižují velkou závislost převážně těžce mentálně postižených osob na svém okolí. „Kvalita života handicapovaných bezpochyby zvyšuje vyrovnání příležitosti a rovnost šancí. Tato kvalita stoupá, když se postižený snaží svůj handicap vyrovnat, dokáže s ním žít spokojeně. Pak může kvalita jejich života mít dokonce i vyšší úroveň, nežli kvalita života mnoha intaktních jedinců“ (Jesenský 2000, s.18). Celoživotní vzdělávání osob s mentálním postižením je důležité pro zvyšování kvality jejich života a tak se hledají možnosti dalšího rozvíjení jejich schopností nebo alespoň jejich udržování na dosažené úrovni. Lidským potenciálem není možné v naší zemi plýtvat. Vytvořit širokou nabídku vzdělávacích příležitostí a zajistit spravedlivý přístup ke vzdělávání je tak jedním ze základních předpokladů, aby každému byla dána možnost najít si vlastní vzdělávací cestu a v průběhu celého života ji podle potřeb rozvíjet, doplňovat a korigovat. Platí to pro celou šíři populace – od jedinců mimořádně nadaných až po jedince sociálně a zdravotně znevýhodněné. Je v zájmu celé společnosti, aby potencionality, které v sobě každý jedinec nese, byly co nejdříve rozpoznány a aby byly vytvořeny co nejlepší podmínky k jejich rozvoji až na nejvyšší možnou hranici (Národní program rozvoje vzdělávání v ČR 2001, s. 87).
2.2 Analýza současného školského systému Výchovu a vzdělávání mládeže a dospělých s mentálním postižením chápeme jako celoživotní proces. Jak jsem již uvedla v předcházející kapitole i u nepostižených jedinců
se
uznává
nutnost
celoživotního
vzdělávání,
zvyšování
kvalifikace,
rekvalifikace, prohlubování jazykových a dalších znalostí. U mentálně postižených, u nichž kognitivní procesy probíhají podstatně pomaleji než u ostatní populace, stále výrazněji vystupuje potřeba jejich permanentního rozvíjení, stálého opakování a soustavného vedení ke stále komplexnějšímu poznávání okolní skutečnosti. Současné pojetí vzdělávání osob s mentálním postižením je orientováno k tomu, aby jim v maximální možné míře umožnilo zapojení do společnosti a pokud možno „normální“ soužití s ostatní populací. - 23 -
Hovoříme-li o procesu výchovy a vzdělávání osob s mentální retardací, je na místě zdůraznit několik základních zásad: včasnost – speciální péče by měla nastoupit co nejdříve – zde je nutno zdůraznit vzájemnou provázanost kvalitní a včasné diagnostiky s následnou speciálně pedagogickou intervencí; komplexnost – tento pojem chápeme jako komplexní přístup k osobě mentálně retardovaného jedince, a to tak, aby byly všestranně rozvíjeny všechny složky jeho osobnosti, tato zásada v sobě zahrnuje také zcela nezbytnou spolupráci odborníků různých resortů (pediatři, odborní lékaři, psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci, atd.); respektování individuality každé osoby s mentálním postižením – chápání, respektování a přizpůsobování se limitům, daným konkrétní mírou postižení a dalšími individuálními zvláštnostmi a specifickými potřebami; zásada celoživotního vzdělávání – východiskem je potřeba neustálého opakování a procvičování, prohlubování znalostí, dovedností a návyků – jako jedna ze základních podmínek dalšího možného začlenění osob s mentální retardací do většinové společnosti (Švarcová In Mentální retardace 2004, č. 46, s. 5). K tomu, aby mohly být tyto základní požadavky naplněny, slouží propracovaný systém zařízení a institucí, které se dle svého specifického zaměření snaží poskytovat mentálně postiženým dětem, mládeži a dospělým kvalitní výchovnou, vzdělávací a sociální péčí. Řadíme sem: předškolní zařízení •
mateřská škola speciální
•
mateřská škola s integrovaným žákem
•
třída (oddělení, skupina) pro žáky se zdravotním postižením při MŠ
školní zařízení •
základní škola praktická
•
základní škola speciální (+ rehabilitační vzdělávací program pomocné školy)
•
přípravný stupeň základní školy speciální
•
třídy základní školy speciální při ÚSP
•
základní škola s integrovaným žákem
•
přípravný ročník pro žáky se sociálně znevýhodněného prostředí
- 24 -
příprava na povolání •
odborná učiliště
•
praktické školy
•
kurzy na doplnění vzdělání Vzdělávání probíhá i ve večerních školách, které nejsou v kompetenci MŠMT,
ale spadají pod neziskový sektor.
V dubnu 1999 schválila vláda České republiky hlavní cíle vzdělávací politiky. Na základě tohoto vládního usnesení vznikl dokument nazvaný Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, takzvaná Bílá kniha (jeho konečná podoba byla schválena v únoru 2001). Jedná se o „systémový projekt formulující myšlenková východiska, obecné záměry a rozvojové programy, které mají být směrodatné pro vývoj vzdělávací soustavy ve střednědobém horizontu“ (Národní program rozvoje vzdělávání v České republice 2001, s. 7). Část dokumentu je věnována vzdělávání osob zdravotně a sociálně znevýhodněných. Ta podle Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice zaznamenala v průběhu
90. let 20 století kvalitativní posuny. Změnil se
pohled na osoby se speciálními vzdělávacími potřebami, vznikla pro ně alternativní nabídka vzdělávacích programů a forem vzdělávání. Dále se zde uvádí: „širším zaváděním specifických rozvojových programů bude podporováno vzdělávání tělesně mentálně a sociálně znevýhodněných. Výrazným aspektem bude zejména snaha o jejich integraci ve smyslu principu inkluzívní školy a zajištění maximálně dosažitelné úrovně jejich vzdělávání“ (Národní program rozvoje vzdělávání v České republice
2001,
článek 14 – podporovat vzdělání znevýhodněných jedinců, s. 189). Legislativní zakotvení změn vedoucích k rovnému přístupu ke vzdělání všech osob bez rozdílu a bez ohledu na stupeň jejich zdravotního postižení či sociálního znevýhodnění přinesl v současnosti platný zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání – školský zákon (Pipeková 2006, s. 82). Nově formulované úkoly vzdělávání kladou důraz na rozvíjení všech stránek osobnosti člověka tak, aby lépe porozuměl světu, v němž žije, získal znalosti a dovednosti důležité pro život a nalezl své místo ve společnosti. Úkolem našeho speciálního školství je umožnit vzdělávání i osobám, které dříve byly od povinné školní docházky osvobozovány. Vzhledem k mezinárodním úmluvám, k nimž se Česká republika připojila, lze předpokládat, že zbavování práva na vzdělání - 25 -
není možné, a proto je nezbytné hledat taková opatření, aby se všechny osoby, tedy i osoby se závažnými formami mentálního postižení, mohli vzdělávat.
2.3 Kurs na doplnění vzdělání Vzdělávání dospělých s mentální retardací rozlišujeme na dvě formy vzdělávání dospělých: •
základní školu vzdělávání, které jedinci nenabyli předtím, než se stali dospělými
•
další vzdělávání, které navazuje na vzdělání, které získali v mladším věku.
Obsah základního vzdělávání dospělých je významný jako způsob získání vzdělání poskytovaného základní školou pro ty, kteří z různých důvodů nemohli povinné základní vzdělání uskutečnit v době tomu určené – v dětství. Dospělý získává elementární vědomosti, dovednosti a návyky, které si osvojuje běžná populace dětí v průběhu základního vzdělávání (Pipeková 2006, s. 100). Pro osoby, které nezískaly základní vzdělání, může základní a střední škola po projednání
se
zřizovatelem
organizovat
v souladu
s Rámcovým
vzdělávacím
programem základního vzdělávání kursy pro získání základního vzdělání (Zákon 561/2004 Sb., § 55, odst. 3). Problémem zůstává vysoký počet mladých lidí, kteří byli osvobozeni od povinné školní docházky před několika lety a jejichž zákonní zástupci zpravidla neusilují o revizi tohoto rozhodnutí. V současné době je možné na základě § 8 odst. 9 vyhlášky č. 73/2005 Sb., o vzdělání dětí, žáků a studentů se speciálními potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, a dle informace č.j. 18965/2005 – 24 organizovat kursy k získání základů vzdělání poskytovaného základní školou speciální. Umožňuje edukaci občanů i s těžším mentálním postižením, z nichž mnozí v minulosti nebyli soustavně vzděláváni. Kursy jsou určeny osobám, které ukončily povinnou školní docházku v některém z nižších ročníků základní školy speciální, kteří dovršily 20 let věku a doposud nezískaly základy vzdělání poskytovaného základní školou speciální. Po ukončení se těm nejúspěšnějším absolventům nabízí možnost pokračovat ve vzdělávání v jednoleté praktické škole. Kursy k získání základů vzdělání organizuje pověřená základní škola speciální (Pipeková 2006, s. 100). Jak uvádí čl. III. Informace MŠMT k organizaci kursu, zájemci o doplnění vzdělání se mohou přihlásit v základní škole speciální, která po projednání se zřizovatelem
- 26 -
a krajským úřadem zajistí odpovídající formu kursu. Kurs může organizovat základní škola speciální. Ta uchazeče nebo jeho zákonného zástupce seznámí s organizací, formou a obsahem doplnění vzdělání. Doporučené formy vzdělávání: •
Kurs na doplnění vzdělání poskytovaný základní školou speciální trvá minimálně jeden rok. Je určen žákům, kteří jsou schopni docházet do školy. Časová dotace hodin a harmonogram frekvence docházky do školy je dána možností školy
•
Individuální
a uchazeče. výuka
pod
patronací
speciálního
pedagoga
speciálně
pedagogického centra nebo učitele základní školy speciální, která probíhá na základě individuálního vzdělávacího plánu. Individuální výuka probíhá zejména u imobilních nebo jinak těžce postižených zájemců v domácí, či ústavní péči. Obsah vzdělávání se do doby schválení rámcového vzdělávacího programu pro základní školu speciální doporučuje na základě Informace MŠMT k organizaci kursu stanovit takto: •
Vzdělávací program pomocné školy a přípravného stupně pomocné školy, schválený MŠMT ČR pod č.j. 24035/97-22 s platností od 1. září 1997
•
Rehabilitační vzdělávací program pomocné školy č. j. 15988/2003-24 s platností od 1.9. 2003
Základní škola speciální vypracovává individuální vzdělávací plán podle dosaženého vzdělání a míry jejich znalostí, schopností a potřeb. Zkouška je dle Informace MŠMT k organizaci kursu doporučena takto: •
Kritériem při posuzování úrovně získaných základů vzdělání frekventantů je dosažení vzdělávacího cíle v podobě trivia – základy čtení, psaní, počítání a věcného učení nebo osvojení si alternativního způsobu komunikace. Zkouška je komisionální, komisi sestavuje ředitel základní školy speciální. Zkouška se skládá z části ústní a části písemné. Před vykonáním zkoušky komise zhodnotí a akceptuje individuální možnosti každého uchazeče a následně zabezpečí organizační podmínky, nezbytné materiální vybavení související s průběhem zkoušky.
•
Termín zkoušky stanoví ředitel základní školy speciální po dohodě se zřizovatelem.
•
Protokol o zkoušce zůstává v archivu základní školy speciální. Po úspěšném vykonání zkoušky obdrží absolvent vysvědčení se slovním hodnocením naukových předmětů.
- 27 -
Finanční zajištění se hradí z rozpočtu pověřené školy, popř. speciálně pedagogického centra (Informace MŠMT k organizaci kursu k získání základů vzdělání poskytovaného základní školou speciální č.j. 18965/2005-24). Osoby s mentálním postižením si v těchto kursech osvojují určité poznatky a vědomosti, získávají praktické návyky a dovednosti spolu se schopností orientace v širším sociálním prostředí. Důraz se klade na praktické vědomosti. Je zde i individuální logopedická péče a jako relaxace i výtvarná a hudební výchova. Kursy přispívají k obohacení života osob s mentálním postižením, rozšíření komunikačního okruhu, citový kontakt s novými lidmi, zlepšení sebehodnocení, zlepšení aktivity, sebedůvěry a nezávislosti. Mentálně postižení lidé potřebují celoživotní vedení a podporu v učení, které se sice nejeví tak efektivní, ale jeho výsledky jsou pro život takového jedince velmi užitečné, zejména ve vedení k soběstačnosti. Mentálně postižený dospělý, pokud je ponechán bez dalšího vedení, ztrácí své pracně nabyté vědomosti, dovednosti a návyky.
2.4 Večerní školy V Evropské unii a v rozvinutých zemích světa určuje vzdělávací politiku koncept celoživotního učení – vzdělávání, které zahrnuje
všechny aktivity učení, přičemž
pracovní zkušenost považuje za legitimní způsob vzdělávání. Principy celoživotního učení
jsou odvozeny od základního cíle vzdělávání – přispívat k individuálnímu,
kulturnímu a ekonomickému bloku a ke kvalitě života jedince, a co nejefektivněji využívat lidské zdroje. Je zřejmé, že ani sebelepší výchova a vzdělávání nepřekonají celospolečenské překážky nebo systémové a strukturální deficity, v případě jednotlivce mohou význačnou měrou přispět k jejich překonávání a eliminaci sociálního napětí, které ohrožuje společnost (Šiška 2000, s. 24.) V současné době se často setkáváme s termínem „kvalita života“. Je zmiňována v různých souvislostech a oborech lidského chování i ve spojení s celoživotním vzděláváním. Kvalita života je podle psychologů chápána jako míra seberealizace a duševní harmonie čili míra životní spokojenosti a nespokojenosti (Hartl, Hartlová 2000, s. 284). Zajímavou definicí je vymezení z hlediska sociologického: kvalitou života rozumíme „pocity a životní úroveň speciálních skupin, jako jsou staří lidé, příslušníci etnických a jiných minorit čili hledisko jejich možnosti volby“ (Hartl,
- 28 -
Hartlová 2000, s. 284). Do definice z hlediska sociologického jistě zapadá skupina osob s mentální retardací. Koncepce večerní školy přispívá ke zvyšování kvality života lidí s mentálním postižením. Splňuje principy celoživotního vzdělávání jako společenskou aktivitu, vzdělávání dospělých a zároveň je volnočasovou aktivitou těchto osob. •
jako společenskou aktivitu Prostřednictvím vzdělávání osoby s mentálním postižením se frekventanti dostávají
do styku s jinými lidmi, mohou navázat nová přátelství, získávají nové zkušenosti, poznávají nové názory. Tím vším se ovlivňuje míra jejich socializace ve společnosti a zvyšuje se jejich účast na společenském životě. Současně se prostřednictvím společenského kontaktu udržují
a posilují pravidla slušného chování a podporuje se
vyjadřování a komunikace. •
jako vzdělávání dospělých Vzdělávání dospělých je součástí celoživotního vzdělávání, které vyjadřuje potřebu
aktivizace lidských zdrojů (Průcha, Walterová, Mareš, 1998, s. 300) Večerní škola je příkladem zájmového vzdělávání, které slouží zpravidla především rozvoji zálib nebo osobně motivovaných znalostí, zároveň však jsou jeho výsledky využitelné i v jeho profesní kariéře jednotlivce a přispívají ke zvyšování úrovně vzdělanosti (Národní program rozvoje vzdělávání v ČR 2001, s. 83). •
jako volnočasovou aktivitu Dospělé osoby s mentální retardací jsou často nezaměstnané a mají mnoho volného
času. Samotní postižení lidé mají problém s jeho kvalitním využitím (pod pojmem kvalitní si můžeme představit vyvinutí určité aktivity – sportovní, manuální, tvořivé i intelektuální – nejen pasivní konzumaci volného času). Večerní škola a její kurzy jsou smysluplným naplněním volného času a zároveň je projevem svobody člověka. Tento akt svobody posiluje status dospělosti a také zvyšuje kvalitu života (Švarcová In Speciální pedagogika 2003, č. 3, s. 191). Večerní školy pro dospělé s mentálním postižením vznikly z podnětu Psychopedické společnosti, jejich zřizovatelem jsou občanská sdružení. Často je iniciují rodiče, ale i pracovníci ústavů sociální péče, kteří mají zájem své svěřence dále systematicky vzdělávat. Večerní školy vyučují zpravidla v budovách škol, ať už speciálních, základních školách praktických nebo také v běžných základních školách, ve třídách, v nichž není odpolední vyučování. Někdy se vyučuje i v prostorách ústavů, např. v klubovnách nebo jídelnách, ale to je řešení spíše nouzové. Pro vzdělávání je přínosné, - 29 -
jestliže svěřenci mohou opustit prostředí a atmosféru ústavů, kde žijí a přejít jinam, kde jsou vhodné podmínky pro vzdělávání (stolečky, židle, nebo dostatečně velká lavice, tabule, názorné pomůcky, učebnice, pracovní sešity apd). Lidé s mentálním postižením sem docházejí zpravidla dvakrát týdně po dvou až třech hodinách. Nebývá to večer, jak by vyplývalo z názvu těchto škol, ale spíše odpoledne. Činnost těchto škol zpravidla financuje nebo podporuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, ale nikoli přímo, nýbrž formou dotací občanským sdružením, nejčastěji Sdružení pro pomoc mentálně postiženým. K provozování večerních škol lze využít i sponzorských prostředků. Vzhledem k tomu, jak důležité je v životě lidí s mentálním postižením jejich další vzdělávání, měly by se na tuto činnost finanční prostředky najít a při dobré vůli všech zúčastněných se zpravidla najdou. Obsah vzdělávání ve večerních školách vychází ze zájmu studentů a dosažení úrovně jejich předchozího vzdělání. Jak uvádí Švarcová ve svém článku Denní program pro dospělé s mentálním postižením (noviny – mpsv [on line]) může se škola věnovat např.: Rozvíjení komunikačních dovedností studentů a jejich schopnosti vyjadřovat své potřeby, názory, pocity a zkušenosti, ale i své potřeby, zdokonalování jejich schopnosti komunikovat s ostatními lidmi. Opakování učiva zpravidla na úrovni základní školy speciální (dříve pomocné školy). Výuka by měla probíhat zábavnou formou, aby studenty nenudila a neodrazovala ani v případě, kdy jim učení půjde velmi pomalu. Orientace v okolním světě a životě. Čtení
novin, knížek, leporel, vystřihování
zajímavých článků, případně obrázků (např. někdo sbírá a lepí si do sešitu auta, jiný obrázky koček, psů, květin, podle svého zájmu). Oblíbené je i psaní dopisů blízkým osobám nebo kamarádům v jiných zařízeních, případně pohlednic k svátkům a narozeninám. Práce s počítačem. Jsou-li k dispozici počítače a snadné počítačové programy, studenti se zpravidla s nimi překvapivě rychle naučí zacházet. Výchovné a umělecké předměty – hudební výchova, výtvarná výchova, dramatická výchova, taneční výchova, tělocvik. V některých večerních školách je oblíbená i výuka cizích jazyků. Frekventanti se toho naučí sice poměrně málo (pozdravy, několik základních frází, číslovky), ale udělá jim to radost. Různé další zajímavosti podle zájmu studentů a zaměření učitelů. - 30 -
Základním krédem z něhož většina večerních škol vychází je: všechno, čemu se člověk naučí, obohatí jeho život. Převážná většina dospělých s mentálním postižením má mimořádný zájem o další vzdělávání. Rozvrh školní výuky jim pomáhá strukturovat jejich čas, takže již o víkendu se mnozí těší na pondělí nebo úterý, kdy bude škola. Mnozí si přejí chodit do školy i o prázdninách a svátcích a těžko se jim vysvětluje, že mají volno. Někteří si přejí také psát domácí úkoly a připravovat se na další vyučování. Večerní školy dnes už plní nezastupitelnou funkci. Lidé se zde doplňují a prohlubují své vzdělání, vhodně a hodnotně využívají svůj volný čas a v neposlední řadě plní i významnou socializační roli. Umožňují lidem s mentálním postižením vzájemně se stýkat, komunikovat a navazovat přátelské vztahy. To oceňují zejména ti občané s mentální retardací, kteří žijí doma ve svých rodinách a často trpí nedostatkem kontaktů se svými přáteli a kamarády.
2.5 Sociální politika, společenské organizace Z historického hlediska lze určitou míru solidarity a péče pozorovat již u nejstarších starověkých civilizací, motivem k takovému chování byla zejména potřeba zachování jistoty a bezpečí členů určitého společenství a pomoc spočívala v konkrétních opatření, která však v žádném případě nebyla komplexní nebo univerzální a při jejichž aplikaci nefiguroval stát jako poskytovatel. Zárodky sociální politiky pak můžeme spojovat se vznikem nové hospodářsko-politické situace, ke které došlo v důsledku společenské dělby práce. I v tomto případě byly sociální aktivity vázány především na komunitu (obec, město, církev, cech) a úloha státu v této oblasti nebyla nijak výrazná. Role státu v oblasti formování sociální politiky narůstá v průběhu devatenáctého století a významně posiluje ve století dvacátém (Matoušek 1999, s. 125). Sociální politika dnes je neoddělitelnou součástí moderní společnosti, přičemž její náplní je zaměření na jedince, jeho osobnostní rozvoj a zlepšování jeho životních podmínek a prosazování jeho sociálních práv, cílem pak zvyšování kvality života jedince a společnosti jako celku. Matoušek definuje sociální politiku jako: „soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů o změnu nebo udržení a fungování sociálního systému“(Matoušek 2003, s. 211).
- 31 -
Jedním z důležitých úkolů, který sociální politika aktuálně řeší je problematika sociálního vyloučení. Sociální vyloučení spočívá v nemožnosti jednotlivce či určitých společenských skupin – minorit – zdárně uspokojovat zejména
své společenské potřeby,
v oblasti sociálního začlenění a rovných příležitostí. Konkrétně jde např.
o nedostatečný přístup ke vzdělání, zaměstnání, dostupnému bydlení, sociální ochraně a zdravotní péči, přičemž v důsledku těchto negativních jevů se jedinec /skupina/ dostává do těsné sociální izolace a odtržení od majoritní skupiny. Sociálně vyloučení lidé zároveň zcela běžně trpí diskriminací ve všech oblastech svého života. „Na základě průzkumu o rozsahu a průběhu sociálního vyloučení v Evropě se prokázalo, že v české společnosti jsou ohroženy sociálním vyloučením tytéž skupiny obyvatelstva jako v celé Evropě: etnické menšiny, zdravotně postižení, migranti, izolovaní jedinci“ (Krebs 2002, s. 101). Hlavním jmenovatelem v rámci prevence sociálního vyloučení by měla být komplexní a sociální podpora, založená na poradenství, emocionální podpoře a přímé praktické pomoci. Po druhé světové válce se výrazně rozvíjí péče státu o handicapované tak i aktivita nestátních organizací. Stát sám totiž nikdy nedokáže zajišťovat potřeby postižených osob
v plném rozsahu. Neustále existuje napětí mezi službami, které
poskytuje stát svým občanům, a mezi nezávislými aktivitami, které občané, zvláště některé specifické skupiny, rozvíjejí samy. Aktivita samotných občanů stoupá zvláště tehdy, když stát a jeho instituce neplní své funkce tak, jak se od nich očekává. Historie sociální politiky říká, že samotné nástroje státu nejsou dostatečné k tomu, aby změnily životní podmínky minorit a dalších skupin. To je možné v plném rozsahu jen prostřednictvím velmi obětavé a intensivní osobní angažovanosti při současném vyspělém společenském vědomí odpovědnosti lidí za osud jejich handicapovaných občanů. Důležitá je v této věci rovnováha mezi veřejným sektorem a soukromými iniciativami. Svépomocné nevládní organizace nejenže doplňují podporu veřejného sektoru a tím překonávají existující deficity a nabízí nová řešení problémů, ale zlepšují i kvalitu pomoci, kterou poskytuje veřejný sektor, a napomáhají participaci postižených osob či jejich rodin. Takto jsou ostatně pojímána práva handicapovaných občanů v rámci činnosti orgánů OSN (Jesenský 1995, s. 114). Cíle a úkoly jednotlivých dobrovolných organizací hájících zájmy této skupiny osob se sice liší podle místních podmínek, mají ale určité všeobecné rysy. Funkce těchto organizací i jejich organizační struktura hodně závisí na tom, jaký systém služeb v zemi existuje, a co dělá stát. Dobrovolné organizace mohou samy sebe chápat jako zájmové - 32 -
nebo nátlakové skupiny. Ve Skandinávii participují tyto organizace více na rozvoji služeb pro postižené, ale samotné vytváření potřebných služeb a zařízení je v rukou veřejné správy. V Německu naproti tomu tyto dobrovolné organizace samy budují potřebná zařízení. To je však možné jen tehdy, když stát tyto organizace podporuje. Mezi formami státní podpory převažují veřejné fondy zajišťující financování služeb a subvence z veřejných rozpočtů. Změny po listopadu 1989 jsou charakterizovány také snahou o postupné vytvoření fungující občanské společnosti. Tento proces však není jednoduchý. Fungující občanská společnost se projevuje (poněkud zjednodušeně řečeno) tím, že postupně slábne vliv státu a mnohá práva, ale i povinnosti přejdou do kompetence občanů. Tento přerod se samozřejmě také dotýká občanů se zdravotním postižením. Nejedná se však jen o formální změnu, ale jde o postupný proces, který významně ovlivňuje celospolečenské dění a vyžaduje nejen zájem občanů, ale také jejich ochotu vzít na sebe osobní odpovědnost za toto dění (Jankovský 2001, s. 81). Právní předpisy umožňují, aby se na péči o mentálně postižené podílela vedle státních institucí i občanská sdružení a společenské organizace. V současné době vzniká řada iniciativ občanské a církevní povahy, které rozvíjejí různé alternativní způsoby péče o mentálně postižené. Občanská sdružení mají nezastupitelnou úlohu.
Sdružení zdravotně postižených v ČR (SZdP v ČR) Sdružení zdravotně postižených je dobrovolné občanské sdružení ve kterém jsou členy následující organizace: •
Svaz tělesně postižených v ČR (STP v ČR),
•
Svaz neslyšících a nedoslýchavých v ČR (SNN v ČR),
•
Svaz postižených civilizačními chorobami v ČR (SPCCH v ČR),
•
Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí v ČR (ARPZPD v ČR),
•
Sdružení pro pomoc mentálně postiženým v ČR (SPMP ČR),
•
Sdružení pro životní prostředí zdravotně postižených v ČR (SŽPZP v ČR).
Mezi SZdP v ČR a jeho členskými organizacemi existuje dělba úkolů při pomoci občanům se zdravotním postižením SZdP v ČR se ve své činnosti orientuje na problémy obecnějšího charakteru společné pro více typů postižení. Sem patří legislativní činnost, obecné sociálně právní poradenství, včetně poradenství vykonávaného prostřednictvím Středisek pro poradenství a sociální rehabilitace, které jsou rozmístěny po celé České
- 33 -
republice, vydávání informačních tiskovin, zvyšování kvalifikace pracovníků středisek pro poradenství, zahraniční styky formou členství ve významných organizacích, pořádání seminářů se zahraniční účasti k problematice právní úpravy postavení občanů se zdravotní postižením ve společnosti, otázkám jejich vzdělávání a pracovního uplatnění. Členské organizace se zaměřují na typické problémy jednotlivých zdravotních postižení. Zaměřují se na osvojení návyků, dovedností a schopností postiženého člověka, aby byl schopen se vyrovnat s problémy každodenního života způsobené jeho zdravotním postižením. Zajišťují i některé služby jako je půjčování a testování pomůcek, specifické formy poradenství, školení, kurzy, ozdravné pobyty apod. SZdP ČR a jeho členské organizace také zaměstnávají zdravotně postižené občany, kteří pracují v oblastech sociálně právního poradenství, vydávání tiskovin, administrativy. Pracují zde skupiny právníků a dalších odborníků, kteří mají za úkol zpracovávat připomínky k navrhované právní úpravě legislativy, která se týká právního postavení zdravotně postižených ve společnosti. Funguje zde i bezplatná právní pomoc občanům s postižením, ať už se týká invalidních důchodů, dávek sociální podpory apod., poradenská služba je v jednotlivých střediscích. Činnost SZdP v ČR a jeho členských organizacích je závislá na dotacích ze státního rozpočtu na jednotlivé projekty(Bazalová 2003, s.84-86)
Sdružení pro pomoc mentálně postiženým ČR (SPMP ČR) SPMP ČR je členskou organizací SZdP v ČR, Národní rady zdravotně postižených, České rady humanitárních sdružení. Spolupracuje s obdobnými zařízením doma i v zahraničí. Od roku 1991 je členem mezinárodní organizace Inclusion International, členem evropské organizace Inclusion Europe od její založení v roce 2000. Ve své činnosti má sdružení dlouholetou zkušenost získanou od svého založení v roce 1969. Navazuje na Deklaraci práv mentálně postižených, vyhlášenou Valným shromážděním OSN v roce 1971 a na Deklaraci práv invalidů, přijatou OSN. Taktéž vychází z poznatků Světové zdravotnické organizace a dalších mezinárodních aktů a ze stavu péče o občany s mentálním postižením v ČR. Cílem je dosáhnout co nejlepšího naplnění hospodářských, sociálních a kulturních práv a humanismu. Sdružení je dobrovolnou organizací, jejímž hlavním cílem je pomáhat osobám s mentální retardací, včetně postižených kombinovanými vadami a jejich rodinám. Sdružení podporuje
- 34 -
všechny iniciativy zabezpečující trvalé zkvalitňování podmínek života lidí s mentálním postižením, prosazuje jejich rovnoprávné postavení ve společnosti a provádí osvětovou činnost pro veřejnost (Švarcová 2000, s. 151). V současné době má SPMP přes 8 500 členů, působí na celém území ČR, má své krajské, okresní a místní organizace. Od roku 1990 provozuje 21 speciálních zařízení, které jsou převážně vzdělávací s denním, týdenním režimem, menším rozsahu chráněná bydlení, možnost zapojení v chráněných dílnách, individuálně na pracovních místech v rámci podporovaného zaměstnávání.
Mottem tohoto Sdružení se stala slova J. A. Komenského: „Milovat to, co je krásné, není těžké, ale přiznat se k jedincům, kterým osud vtiskl znak méněcennost, k tomu je zapotřebí lidí celých, lidí, kultury a srdce“.
V začátcích a určitě i v dalších letech bylo velmi zapotřebí právě lidí celých a odhodlaných, aby zvládli nástrahy a překážky vložené do cesty tohoto sdružení. Přes všechny problémy se však v krátkém čase podařilo ustanovit oblastní výbory a v roce 1971 se začaly výbory utvářet již v okresních městech a sdružení tak dostalo řádný chod. I když tato organizace před sedmatřiceti lety položila základní kámen k budování moderní péče, opravdový rozvoj s dosažením maximálních výsledků nastal až po roce 1989. V té době začínaly působit vedle mnoha občanských sdružení, případně obecně prospěšných společností a jiných humanitárních organizacích také některé nadace. Mezi nejznámější v ČR nepochybně patří Výbor dobré vůle nadace Olgy Havlové. Tato nadace má však širší zaměření a vedle péče o osoby se zdravotním postižením se orientuje i na jinou problematiku (Jankovský 2001, s. 84). Mezi organizacemi zabývající se osobami s mentálním postižením patří různá poradenská zařízení, stacionáře či náboženské spolky nebo různé sportovní zařízení a kluby (Jesenský 2000, s. 237). Člověk s mentálním postižením je člověk jako každý jiný z nás oplývající obrovskou upřímností a láskou a je nutno mu pomáhat, ochraňovat jej a nevydávat v šanc mnohým zlým nástrahám dnešní doby. Lidé s tímto handicapem jsou šťastni pouze tehdy, pokud jsou splněny jejich potřeby, které jsou stejné jako u lidí bez postižení, potřebují lásku a porozumění. Pokud se jim těchto hodnot dostane, dokáží projevit velikou vděčnost a jsou pak šťastní. Tito lidé jsou nedílnou součástí lidského společenství a zasluhují - 35 -
stejné pozornosti jako ostatní. I v okolí mého bydliště existují různá občanská sdružení zabývající se péčí o osoby s mentálním postižením. Jejich činnost částečně přiblížím v páté kapitole.
Ve druhé kapitole pojednávám o systému edukace osob s mentálním postižením. Důležité je celoživotní vzdělávání, které je pro tyto osoby jedinou účinnou terapií jejich handicapu a čím lépe se podaří rozvinout jejich rozumové schopnosti, tím větší budou mít naději na začlenění do společnosti. Současná legislativa zajišťuje povinnost vzdělání všem osobám bez rozdílu. Úkolem našeho speciálního školství je umožnit vzdělávání i osobám, které dříve byly od povinné školní docházky osvobozovány. Vzdělávání probíhá buď formou kurzů, které organizuje pověřená základní škola speciální nebo večerních škol, které zpravidla financuje nebo podporuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, ale nikoli přímo, nýbrž formou dotací občanským sdružením, či lze využít sponzorských prostředků. Vzdělávání dospělých osob s mentálním postižením získává stále větší význam. Jde především o to, aby tito lidé neztratili orientaci v rychle se měnících situacích běžného života, a zároveň si bez problému počínali při řešení různých životních situací. Je důležité, aby se nezastavil rozvoj celé osobnosti jedince, protože vzdělávání v dospělosti posiluje u těchto lidí sebedůvěru, pocit vlastní hodnoty a také podporuje spokojenost s vlastním životem. Nezastupitelnou roli v péči o osoby s mentálním postižením hrají i občanská sdružení.
U nás má nejdelší tradici Sdružení pro pomoc mentálně postiženým v ČR,
které je členskou organizací SZdP v ČR. Sdružení podporuje všechny iniciativy zabezpečující trvalé zlepšování podmínek života mentálně postižených občanů v rodinách a v péči sociálních a vzdělávacích zařízení a prosazuje rovnoprávné postavení handicapovaných občanů.
- 36 -
3 PRACOVNÍ
UPLATNĚNÍ
A
ČINNOSTNÍ
TERAPIE OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM 3.1 Práce a dospělost osob s mentálním postižením Dospělost je v obecné rovině charakterizována v podstatě těmito atributy: ukončení studia, získání zaměstnání, uzavření sňatku a založení rodiny, administrativní a právní faktory (držení občanského průkazu, pasu, právo volit a být volen), přispívání svou rolí v životě společnosti. Z uvedených faktorů, které mají obecnou platnost, je velmi obtížné konstatovat, zda je člověk dospělý, či ne. Biologické faktory jsou stálé, ale sociokulturní faktory podléhají změnám. U osob s mentálním postižením je potřeba v maximální možné míře podporovat tyto osoby v naplňování sociálních rolí, které jsou charakteristické pro období dospělosti v daném sociokulturním prostředí. Normalizace se týká jejich zaměstnávání, partnerského a rodinného života, kvalitního prožívání volného času, možností dalšího vzdělávání, nabídky sociálních služeb různého charakteru, podporování chráněného bydlení u osob, které jsou i v dospělosti v určité míře závislé na druhé osobě. Poradenská zařízení by se měla více věnovat tomuto období života postižených osob a hledat možnosti, jak měnit a přispívat ke zvýšení kvality života u postižených spoluobčanů ve všech ukazatelích (o.s. Pohoda s. 53). Podle Listiny základních práv a svobod (čl. 26) mají všichni občané právo na zaměstnávání. U osob s mentálním postižením je problematika jejich zaměstnávání jednou z nejzávažnějších otázek. Uplatnění těchto osob na pracovním trhu ovlivňuje jejich životní situaci z několika hledisek. Nejde jen o ekonomickou situaci, sociální statut, ale také o vlastní seberealizaci. Práce je řazena k základním potřebám jedince a tato potřeba musí být saturována, jinak může vést k frustraci. Práce je charakteristickým atributem dospělosti a samostatnosti každého člověka, bez ohledu na to, jestli se jedná o člověka zdravého nebo zdravotně postiženého (Šiška 2005, s .25). Šiška dále uvádí - význam práce pro člověka můžeme shrnout v následujících bodech: -
poskytuje ekonomickou nezávislost a vyšší životní standard,
-
pozitivně ovlivňuje sebeurčení člověka a jeho seberealizaci,
- 37 -
-
status být zaměstnaným u člověka s postižením pozitivně ovlivňuje postoje společnosti ke zdravotně postiženým,
-
pracovní místo v integrovaném prostředí je prostředkem pro vytváření a rozvíjení dovedností, kompetencí a intelektových schopností,
-
placená práce přispívá k vysvobození z dlouhodobé závislosti na podpůrných službách a péči okolí. Druh práce, peníze, které prací vyděláváme, a možnosti, které tím získáváme, to vše
ovlivňuje naše sebeuvědomění, naše postavení ve společnosti a stupeň svobody, volnosti na úrovni ekonomické a sociální. Poskytnout osobám s mentálním postižením možnost zaměstnání neznamená jenom umožnit jim výdělek, ale přiznat jim jejich sociální postavení v rámci rodiny a společnosti. Pracující člověk má mnohem větší předpoklady být soběstačným a vést poměrně nezávislý život. Vstup na volný trh práce je jedním z nejdůležitějších projevů společenské emancipace osob s mentálním postižením a završením, či měřítkem úspěchu výchovně vzdělávací práce. Podle Johnové (In Valenta, Müller 2003, s. 264) jim totiž poskytuje: •
zvýšení sebeúcty a sebevědomí
•
větší kontrolu nad vlastním životem
•
rozšíření okruhu zájmů a nové sociální kontakty
•
sociální výhody
•
zlepšování každodenních dovedností
•
lepší naplnění představ o vlastním pracovním uplatnění
•
lepší využití vlastních schopností při výkonu práce
•
flexibilní podporu a podporu role dospělého člověka
•
možnost získat společenský respekt
•
přirozené zapojení do běžné společnosti a větší jistotu práce
Při realizaci vstupu na volný trh práce napomáhají institucionálně-podpůrné mechanismy a speciální programy podporovaného zaměstnávání.
- 38 -
3.2 Podporované zaměstnávání V oblasti přímých služeb se v posledních letech rozvíjejí nové formy podpory lidem s mentální retardací na běžném trhu práce. Patří sem především podporované zaměstnávání – služba určená lidem, kteří hledají zaměstnání v běžném pracovním prostřední. Je to časově omezený komplex služeb, který podporuje zájemce o práci v tom, aby si našel a udržel místo na otevřeném trhu práce za rovných platových podmínek. Služba podporovaného zaměstnávání je orientovaná na konkrétního uživatele a na konkrétní pracovní místo. Zprostředkovává ji vyškolený pracovní tým připravený pomoci zaměstnanci ve všech potřebných oblastech. Cílovou skupinou jsou lidé, jejichž schopnosti jsou sníženy v oblasti získání a zachování vhodného zaměstnání a potřebují odbornou individuální podporu postavenou na osobní pomoci. Dlouhodobá podpora je jim poskytnuta přímo na pracovišti v souladu s jejich individuálními potřebami. Služba zahrnuje pracovní asistenci, zastupování
a pomoc při jednání
s úřady, poradenství a individuální konzultace, doprovázení apd. (Valenta, Müller 2003, s. 265). Smyslem podporovaného zaměstnávání je vyrovnání příležitostí pro pracovní uplatnění lidí, kteří v důsledku zdravotního postižení nebo jiných znevýhodňujících faktorů mají ztížený přístup na otevřený trh práce a v důsledku toho mohou být nebo jsou omezeni ve svém společenském uplatnění. Podpora je poskytována také zaměstnavateli v souvislosti
s administrativou související s přijetím uživatele do
pracovního poměru, s úpravou pracovního místa a pracovní náplně, s vytvořením podmínek pro přijetí zaměstnance do pracovního kolektivu, motivací apd. Hlavním cílem podporovaného zaměstnávání je umožnit lidem z cílové skupiny získat a zachovat si vhodné zaměstnání na otevřeném trhu práce a současně zvýšit míru samostatnosti uživatelů služeb, tedy jejich dovedností potřebné k získání a zachování si práce, posílit jejich pracovní návyky a motivaci k dalšímu profesnímu rozvoji (Zámečníková, Opatřilová 2005, s. 124-125). Mezi hlavní znaky podporovaného zaměstnávání patří: -
okamžité umístění na pracovní místo a trénink přímo na pracovišti – u většiny tradičních metod proběhne nejprve vzdělání a teprve po něm následuje nástup na pracoviště, u podporovaného zaměstnávání k tréninku dovedností uživatele dochází především až po nástupu do práce
- 39 -
-
aktivní přístup uživatele programu podporovaného zaměstnávání, uživatel programu není jen pasivním příjemcem služeb, ale samostatně se rozhoduje o své pracovní kariéře a časové dynamice procesu podporované zaměstnání
-
zaměstnání v běžném pracovním prostředí – uživatelům jsou nabízena místa na otevřeném trhu práce, kde mají šanci pracovat po boku lidí bez zdravotního postižení
-
průběžná podpora – pracovní asistent poskytuje podporu na pracovišti v souladu s jeho individuálními potřebami s tendencí postupného osamostatnění (Pipeková 2006, s. 296). Příkladem vhodných prací je péče o zeleň na sídlištích, úklid kanceláře, pomocné
kuchyňské práce nebo péče o zvířata. Podporované zaměstnávání vzniklo v USA, kde v roce 1984 bylo legislativně upraveno zákonem DEVELOPMENTAL DISABILITY ACD. Dále se dostalo do Kanady a Austrálie, kde dnes tato metoda patří k zaběhlým způsobům pomoci
lidem s postižením, a v devadesátých letech konečně také do
Evropy. V Evropě patří k nejúspěšnějším průkopníkům skandinávské státy. Nejdále je Norsko – tam se podporované zaměstnávání zařadilo od roku 1996 mezi standardní služby zaměstnanosti. Ve Finsku není tato služba upravena zákonnou normou, ale financování podporovaného zaměstnávání je prostřednictvím grantů. V současné době se pracuje na legislativním zakotvení. Zcela jiný systém funguje ve Švédsku, kde se v roce 2002 podařilo převést všechny job coache (v české terminologii „pracovní konzultanty“) na úřady práce. Job coachové poskytují potřebnou podporu uchazečům o práci, i zaměstnavatelům přímo na úřadech, kde mají zázemí Fungující národní systém podporovaného zaměstnávání najdeme v Německu. Služba se nazývá „služba expertů na integraci“ a je zajišťována privátními organizacemi. V ostatních evropských státech patří podporované zaměstnávání většinou ke službám, které jsou rozvinuty jen v určitých regionech, nikoli na celonárodní úrovni. Například na Slovensku se podporované zaměstnávání řadí k tzv. „jiným alternativním formám pomoci“. Setkáváme se zde se dvěma typy poskytovatelů této služby. Nezávislé agentury zabezpečují pomoc širokému spektru lidí bez omezení na jednu cílovou skupinu. Druhým typem jsou organizace, které poskytují širší spektrum služeb jedné cílové skupině uživatelů – např. lidem s mentálním postižením (unie pz.[on line ]). V České republice se službám podporovaného zaměstnávání věnují nestátní neziskové organizace, např. občanské sdružení Rytmus v Praze, občanské sdružení Spolu v Olomouci atd. - 40 -
Díky společnému úsilí poskytovatelů podporovaného zaměstnávání a ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV) se do zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., který vstoupil v platnost koncem roku 2004, podařilo prosadit paragraf, který umožňuje úřadům práce proplácet náklady na podporované zaměstnávání. Přestože výsledná podoba této úpravy je kompromisem mezi názory MPSV a zástupci České unie podporovaného zaměstnávání, jde o zásadní průlomovou událost. Pro poskytovatele podporovaného zaměstnávání a obecně pro organizace, které se zabývají pracovní rehabilitací, je nejdůležitější § 69 Pracovní rehabilitace. Tento paragraf jednak definuje „pracovní rehabilitaci“ a jednak stanovuje, že zajištění pracovní rehabilitace mohou úřady práce pověřit jiné organizace s tím, že jim uhradí náklady. Pracovní rehabilitace je definována jako „souvislá činnost zaměřená na získání a udržení vhodného zaměstnání osoby se zdravotním postižením … zahrnuje zejména poradenskou činnost zaměřenou na volbu povolání, volbu zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti, teoretickou a praktickou přípravu pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činností, zprostředkování, udržení a změnu zaměstnání, změnu povolání a vytváření nových podmínek pro výkon zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti“ (zákon č. 435/ 2004 Sb.). Takto definovaná pracovní rehabilitace bez problémů zahrne podporované zaměstnání, jinými slovy § 69 vytváří dostatečný prostor pro uplatnění podporovaného zaměstnání v podobě pracovní rehabilitace. Zásadní nevýhodou této koncepce je to, že je neuplatnitelná pro jiné skupiny nezaměstnaných než jsou lidé se zdravotním postižením. V rámci pracovní rehabilitace je vypracován individuální plán, který obsahuje: -
předpokládaný cíl pracovní rehabilitace
-
formy pracovní rehabilitace
-
předpokládaný časový průběh
-
termíny a způsob hodnocení účinnosti stanovených forem pracovní rehabilitace (vyhláška 518/2004 ) Zaměstnávání osob s mentálním postižením je velice složité. Předně se jedná
o občany, kterým je přiznám správou sociálního zabezpečení plný invalidní důchod a tudíž se jedná o osoby s těžkým zdravotním postižením. Z tohoto důvodu byl až do konce roku 2004 u těchto občanů dokonce souběh zaměstnání s jejich zdravotním postižením neslučitelný. Díky novele zákona o zaměstnávání (č. 435/2004 Sb.) se tento - 41 -
problém vyřešil, a tak všichni občané s těžším zdravotním postižením mají možnost být zaměstnáni. Odpadl legislativní problém, nicméně složitost zaměstnávání osob s mentálním postižením zůstává. Ti totiž vyžadují ryze specifický osobní přístup v zaměstnávání, asistenci, přesnou koordinaci a značnou dávku tolerance. Úřady práce v dnešní době nejsou přizpůsobeny na poskytování potřebných služeb uchazečům s mentálním postižením. Aktivita tedy zůstává v rukou nestátních neziskových organizací poskytujících službu podporovaného zaměstnávání, případě rodičů a přátel, kteří jsou ochotni osobu s mentálním postižením zaměstnat (Hubová 2005, s. 34). Ke speciálním programům podporovaného zaměstnávání patří i Tranzit. Jde o program, který je zaměřen především na pomoc mladým lidem s postižením při přechodu ze školy do práce. Pomáhá postupně se přizpůsobovat nové životní situaci a prostředí. Tranzit poskytuje tyto služby v rámci dvou programů, které účastníkům pomohou získat potřebné návyky a způsoby chování a současně rozvinout dovednosti potřebné pro nezávislý život v dospělosti. 1) Program Tranzit – tranzitní program ze školy do práce (včetně chráněného pracovního místa), trvá 12 měsíců Jedná se o velmi intenzivní program přechodu ze školy do práce pro mladé lidi s těžkým postižením. Účastníci pracují dva dny v týdnu na skutečném pracovním místě a dva dny v týdnu tráví v tréninkovém centru (dílně), kde se účastní níže popsaných výukových modulů. Jeden den v týdnu je pak určen osobnímu rozvoji a rekreačním aktivitám. Program Tranzit umožňuje přístup k síti pracovních příležitostí v dílnách i na otevřeném trhu práce v rámci podporovaného zaměstnávání. Program Tranzit má následující kroky: Orientace – zjišťuje se očekávání klienta od zapojení se do světa práce, určuje se, kdo bude mít co na starosti a jakou bude mít odpovědnost, stanovují se cíle a do plánování se zapojují lidé okolo klienta. Pracovní dovednosti – jedná se o nácvik pracovních dovedností na skutečném pracovním místě, účastníci programu mají možnost si vyzkoušet různá pracovní místa (mají smluvně zajištěné podniky na toto trénování). Připraven k práci (The Work Ready) – možnosti rozvíjet dovednosti spojené s výkonem práce, jedná se o velmi individuální krok programu, častá témata jsou například co je to práce, bezpečnost práce a zdraví, prosazování vlastních práv, spolupráce, soustředění. - 42 -
Dovednosti běžného života – součást programu zaměřená na zlepšení dovedností běžného života, které jsou spojené s pracovním uplatněním, například komunikace, zacházení s penězi, nácvik cestování, oblékání a hygiena, sebeovládání, asertivita, sexuální chování na pracovišti, práce s počítačem, možnosti v místě bydliště. Sebepoznání – na 3 dny jedou účastníci mimo rodinu, účelem je vyjít z běžného prostředí a dostat možnost se vidět jinak, případně pak rozvoj sebevědomí, práce v týmu, vědomí nezávislosti, nácvik řešení problémů, činnosti spojené s běžnými denními potřebami . 2) Program Challenging the Future – tranzitní program ze školy do práce, trvá 6 měsíců Jedná se o méně intenzivní program, zaměřený především na podporované zaměstnávání a získání místa na otevřeném trhu práce. Je určen mladým lidem od 15 do 24 let. Má následující kroky: Osobní příprava – zjišťování dovedností, možností, služeb v komunitě, vlastních očekávání Příprava na práci – možnost vyzkoušet si různá pracovní místa, účastník se rozhoduje o tom, co bude dělat Vybírání práce – na otevřeném trhu práce Nácvik pracovních dovednosti – pět dní intenzivního učení v tréninkovém prostředí, účastníci se učí převzít odpovědnost, pracovat v týmu apod. Práce na konkrétním pracovišti Trénink a podpora přímo na pracovním místě Služby jsou podle potřeb jednotlivých účastníků programu poskytovány buďto individuálně nebo skupinově, sebepoznávací výjezd je vždy skupinový (Zpravodaj IN – Česká unie pro podporování zaměstnávání).
3.3 Chráněné dílny, tréninkové pracoviště Pro pracovní uplatnění osob s mentálním postižením existují chráněné dílny nebo dílny zřízené ve stacionářích. Je zde poskytována zvýšená ochrana a režim práce je přizpůsoben celkovému zdravotnímu stavu pracujícího jedince. Podle definice MPSV ČR jsou chráněné dílny specifická pracoviště pro občany, kteří mají ztíženou možnost,
- 43 -
případně se vůbec nemohou uplatnit na volném trhu práce. Poskytují jim pracovní a společenské uplatnění formou pracovní činnosti. Tito lidé mohou v chráněné dílně získat stabilní zaměstnání odpovídající jejich schopnostem a zdravotnímu stavu, a vytvářet tak hodnoty stejně jako většina lidí běžné populace. Chráněná dílna je podle §76 zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. definována jako pracoviště zaměstnavatele, které je vymezeno na základě dohody s úřadem práce a je přizpůsobeno pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Ve většině evropských zeních se již od poloviny 80. let rozvíjejí tzv. sociální podniky. Jedná se především o malé podniky s takovým typem činnosti, která nevyžaduje velké kapitálové vstupy, opírající se o tržní požadavky místní a regionální. Vznikají a rozvíjejí se za podpory místních (obecních nebo regionálních) struktur, jsou podporovány státními orgány i samostatnými konsorcii i podnikatelskými svazy. Jejich přínosem je především řešení zaměstnanosti a to nejen zdravotně postižených, ale i absolventů, problémových skupin obyvatel apod. Důležité je, že míra samofinancování takových objektů se pohybuje v rozmezí 70-100%, což je pro stát i společnost výrazně výhodnější než klasické dotace neziskovým organizacím v kombinaci s charitativní podporou. Chráněné pracovní místo – jedná se o místo vytvořené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody s úřadem práce. Toto místo musí být provozováno nejméně po dobu dvou let. Na samotné vytvoření místa může úřad práce poskytnout příspěvek. Výše tohoto příspěvku je odvozena od osmi až dvanáctinásobku průměrné mzdy. Úpravy platí v případě vytvoření míst pro deset a více osob (Zákon 435/2004 o zaměstnanosti). K žádosti o příspěvek je nutno předložit charakteristiku chráněných pracovních míst a jejich počet, dále pak potvrzení o stavu závazků ve věcech plnění zákonných odvodů. Příspěvek může být poskytnut i na částečnou úhradu provozních nákladů. O vytvoření chráněného místa je vyhotovena písemná dohoda, která kromě jiného obsahuje: -
charakteristiku pracovního místa
-
závazek zaměstnavatele, že na vytvořeném místě zaměstná osobu se zdravotním postižením
-
dobu, po kterou bude místo provozováno.
Příspěvek na vytvoření pracovního místa může být poskytnut rovněž samotné osobě se zdravotní postižením, která se rozhodne vykovávat samostatně výdělečnou činnost - 44 -
s tím rozdílem, že nebude požadováno vrácení příspěvku v případě nepokračování ve výdělečné činnosti z důvodu nepříznivého zdravotního stavu nebo úmrtí osoby. Chráněná pracovní dílna – je pracoviště zaměstnavatele, vymezené na základě dohody s úřadem práce a přizpůsobené pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením a kde je zaměstnáno nejméně 60% těchto zaměstnanců. Stejně jako chráněné místo musí být i chráněná dílna provozována nejméně po dobu dvou let. Příspěvek poskytuje úřad práce na vytvoření chráněné dílny. Výše příspěvku se řídí obdobnými ustanoveními jako v případě pracovního místa (Zámečníková, Opatřilová
2005,
s. 121). Ve vyspělých státech převažuje v současné době podpůrný model péče o lidi s mentálním postižením, který předpokládá, že jedinci se sníženými rozumovými schopnostmi jsou ve společnosti znevýhodněni a potřebují „zastánce“ (asistenta). Zároveň však mají plné právo na rozhodování o svém životě. Jejich volby jsou vyjadřovány „zastáncem“ (Pipeková 2006, s. 295). Pracovně tréninkový program (přechodné zaměstnání)- je zaměřen na trénink pracovních schopností, rozvoj komunikace, samostatnosti a sociálních dovedností. Cílem je zprostředkovat klientům pracovní a sociální zkušenosti a vytvořit prostor pro setkávání lidí s postižením a bez postižení.Program je směřován k přípravě a nácviku činností, které jsou upotřebitelné v běžném životě. Tréninkové pracoviště pro osoby s mentálním postižením blíže přiblížím v páté kapitole.
3.4 Pracovní a činnostní terapie Cílem pracovní a činnostní terapie je celkové zlepšení kvality života člověka s postižením. Je velmi důležité, aby i člověk s mentálním postižením měl pravidelnou náplň dne. Aby jen bezcílně neležel a neseděl. Odborným předpokladem začátku terapie je pochopení podstaty problému člověka s postižením na základě diagnostických údajů a pojmenování úloh, které je potřebné dosáhnout (Müller 2005, s.13). Dále Müller uvádí, že u osob s mentálním postižením musíme počítat s nedostatky v oblasti motivace k činnosti, v psychomotorickém výkonu, s nedostatky vyplývajícími ze sociokulturního vývoje atd. Mezi metodami terapeutické činnosti praktikovanými
- 45 -
u postižených lidí zaujímá svým způsobem vyjímečné postavení terapie s účastí zvířat – nejčastějšími podněcovateli terapeutického vztahu jsou psi a koně. Název canisterapie ( z latiny canis – pes a z řečtiny therapia – léčba, léčení) vytvořila PhDr. J. Lacinová jako název programu, který v r. 1993 začalo v Brně realizovat sdružení FILIA se svým spřežením aljašských malamutů. Tento název se pak u nás všeobecně vžil. V cizí literatuře však tento pojem nenajdeme, používá se např. název Dog Therapy nebo častěji názvy pro zooterapii obecně – Animal terapie, Petfacilitated Therapy, Animal Assisted Therapy apod. (Kocourková 1999, s.10). Pes patří mezi spolehlivé a jisté partnery člověka v jeho osamění a nemoci a toto partnerství je dobrým stimulátorem pozitivních psychických a sociálních směn. Role zvířete jako stabilního osobního společníka, partnera, má i za běžných okolností svoje typické rysy a uspokojuje mnohé ze základních psychických potřeb. Jeho účinek je ještě větší, jestliže je nějakým způsobem zaměřeně využíváno k určitému cíli. Na úspěšnosti canisterapie má vliv osobnost psovoda, který musí umět komunikovat s postiženým člověkem, musí dobře znát své zvíře. Záleží nejen na výběru zvířete, ale i na znalostech, zkušenostech a přístupu psovoda. Pro mentálně postiženou osobu je pes prostředník, který mu zprostředkovává vztah s okolním světem, pomáhá mu při orientaci a při nácviku sebeobsluhy. Dokáže eliminovat emoční výkyvy a negativistické projevy. Pes klienta učí odpovědnosti a osvojování si určitých vědomostí, dovedností a návyků. U těchto osob jde hlavně o mazlení se psem, hlazení psa a cílené hry se psem s využitím pomůcek (Kolektiv autorů 2000, s. 43). Pes a psovod tvoří terapeutickou dvojici, která musí mít důvěru člověka s postižením. „V terapii obecně je důležitý dlouhodobý vztah mezi terapeutem a postiženým. To platí
i pro canisterapii, kde do hry navíc vedle člověka vstupuje pes“. (Neradžič
1996, s. 25). Hipoterapie je podle jednoho z klasických světových modelů součástí tzv. hiporehabilita. Součástmi hiporehabilitace jsou kromě ní také pedagogickopsychologické ježdění a sportovní a rekreační ježdění handicapovaných. Z tohoto modelu vyplývá, že takto pojatá hipoterapie funguje na bázi fyzioterapie (na základě souladu pohybu koně a pohybu klienta, čili na základě primárního fyzikálního působení na motoriku jako celek) – na bázi psychoterapie potom spíše pedagogickopsychologické ježdění a z části sportovní a rekreační ježdění handicapovaných. - 46 -
Pedagogicko-psychologické ježdění totiž počítá s takovými faktory, jakými jsou: důvěra k lidem, změna sebehodnocení, poznávání sebe sama a svých schopností, motivace k překonání nezdarů atd. (Valenta, Müller 2003, s. 210-211). Práce u koní, ve stáji, péče o živého tvora pomáhá u handicapovaných smysluplně vyplnit volný čas. Péče o koně a odpovědnost za jinou bytost poskytují pocit sebedůvěry, upevňují pocit kontaktu s okolím, zvyšují sebehodnocení, podporují nacházení vlastní identity, tlumí agresivitu, rozvíjí spolupráci a vychovává k odpovědnosti a kázni (Pipeková, Vítková 2001, s. 144-145). Tato terapie není bez rizika. Je nesmírně důležité zvolit správný typ koně, tj. koně s vhodným, pravidelným krokem. Pamatováno musí být i na charakter zvířete – ten by měl zahrnovat vlastnosti jako např. tělesné zdraví a dobrá kondice, společenská povaha, ochota pracovat, vztah k lidem, nezkaženost předchozí výchovou atd. Při výcviku by se kůň měl naučit přesně přistupovat k rampě, kontrolovaně od ní odcházet, vydržet stát při nasedání a sesedání handicapovaného, chodit rovně a být netečný vůči rušivým vlivům (Kulichová a kol. 1995, s.136). U osob s mentálním postižením bude dle výše zmíněného modelu aplikovatelná hipoterapie i pedagogicko-psychologické ježdění. Dramaterapie je psychoterapeutická metoda, která kromě verbalizace používá nonverbální pohybové prostředky, symbolickou gestiku a improvizační hru v roli. Každý, kdo někdy s mentálně postiženými lidmi pracoval ví, jak náročná je práce nacvičovat s nimi divadlo. Hodiny a hodiny opakování jednoduchých textů, vymýšlení nových slov pro zjednodušení výslovnosti, nácvik správné artikulace, intonace a zvládnutí různých pohybových prvků. Ale jim to přináší nesmírnou radost a uspokojení. A snad diváci, kteří chodí na benefiční představení divadelních her, muzikálů speciálních škol či různých občanských sdružení odchází s pocitem zcela nových, silných, kulturních zážitků. Muzikoterapie je terapeutický přístup z oblasti tzv. expresivních terapií, které jsou také nazývány neverbální, umělecké nebo art kreativní terapie. Pojem muzikoterapie je odvozen z latinského slova musica – hudba a z řeckého therapia – léčení, cvičení, vzdělávání (Mátejová, Mašura 1992, s. 27). Hudba byla využívána k terapii již v nejstarších datovaných obdobích lidstva – při rituálech pravěkých lidí. Dnes ve 21. století je hudba hojně využívána. Muzikoterapie se stává stimulátorem aktivity, k uklidnění nebo zmírnění agrese, odstranění napětí, uvolňuje před nebo při autogenním tréninku. - 47 -
U mentálního postižení je tato terapie jednou z možných forem komunikace. Dochází při ní k rozvoji vnímání, rytmu, tempa, melodie, harmonie. Pro rozvoj hudebnosti se osvědčil hudebně pedagogický systém německého hudebního skladatele Carla Orffa. Jedná se o používání Orffova hudebního instrumentáře. Tato metoda vychází z řeči, následně se spojuje hudba s řečovými projevy a tělesným pohybem. Využívá jednoduchého hudebního materiálu a elementární hudby (Linka 1997, s. 154). S hudbou úzce souvisí i taneční terapie, jejímž hlavním cílem je poskytnutí prostoru pro rozvoj osobnosti lidí s mentálním
postižením. Žít, znamená pohybovat se,
harmonicky fungovat s rytmy svého těla a okolního světa. Gesta a výrazy těla jsou jednoznačně prostředkem k jakémukoli pokusu sdílet zkušenost. Techniky taneční terapie by neměly být aplikovány mechanicky a nahodile, ale vybírány v souladu se skutečnými aktuálními potřebami člověka (například téma odlišnosti, lásky, přátelství, pracovní motivace, vztahu k přírodě...) Pokud totiž taneční projev člověka představuje spíše mechanicky naučenou dovednost s absencí vnitřního prožitku, nejedná se o umělecký projev, ale spíše o naučenou dovednost. U nás taneční terapie není moc využívána, ale vzhledem k tomu, že podporuje rozvoj osobnosti člověka s mentálním postižením si určitě v budoucnosti své místo najde. Na okraj se zmíním o další terapii, kterou se mohou zabývat postižení jedinci a tou je arteterapie. Prostřednictvím výtvarného projevu vyjadřuje jedinec svoje touhy, přání a jestliže selže komunikativní prvek, považujeme tyto kreslené záznamy za příběhy „které mluví“. Komunikace s výtvarným uměním v sobě skrývá nepřeberné možnosti inspirativních metod a postupů, které vedou nejen k volnému výtvarnému vyjádření, ale také k možnostem další diagnostické práce. Kresba také určuje inteligentní úroveň, pomocí různých testů umožňuje zjistit mentální věk (výkonnostní stupnice). Mezi testy patří např. test stromu, test domu, kresba lidské postavy atp. (Šicková 2002, s. 48). Arteterapie dává člověku možnosti podívat se sám na sebe i na svět jinak, plně akceptovat sám sebe a svoje pocity, zvyšuje sebedůvěru a seběvědomí, být otevřený a víc akceptovat druhé. Další, neméně významnou terapií je ergoterapie. Je chápána jako smysluplná činnost a u mentálně postižených osob dosahuje terapeutických cílů hlavně prostřednictvím rukodělných činností – např. s textilem, se dřevem a přírodními materiály, s papírem, s kovem, s hlínou, s umělými hmotami.. a výcvikem v oblasti praktického života – např. péče o domácnost či nácvicích konkrétních postupů při řešení určitých životních problémů. U mentálně postižených osob je náplní ergoterapie i sebeobsluha a hygiena, - 48 -
zaměřuje se zejména na rozvoj jemné motoriky, manipulačních a sebeobslužných pohybů, základních pohybových dovedností rukou a úchopů, v souvislosti s rozvíjením vizuomotorické koordinace (Hintnaus 1999, s. 71-72) Ergoterapie tedy rozvíjí různé pracovní schopnosti člověka s postižením tak, aby jej bylo možné úspěšně začlenit do plnohodnotného života (Votava a kol. 2003, s. 28). Terapeutické přístupy k lidem s mentálním postižením plní nezastupitelnou roli v jejich životě. Zlepšují se sociální vztahy mezi postiženým jedincem a společností, zvyšuje se kvalita života těchto lidí.
Obsahem třetí kapitoly se stalo pracovní uplatnění osob s mentálním postižením. Práce je řazena k základním potřebám jedince a tato potřeba musí být saturována, jinak může vést k frustraci. Práce je charakteristickým atributem dospělosti a samostatnosti každého člověka, bez ohledu na to, jestli se jedná o člověka zdravého nebo zdravotně postiženého. Člověk ke svému životu nutně potřebuje činnost, která má smysl, ať už objektivní, to znamená, že přináší jemu i společnosti nějaké hodnoty, nebo aspoň subjektivní, která mu přináší radost a pocit uspokojení z dobře vykonané práce. Postupně jsem popsala podporované zaměstnávání, program Tranzit, chráněné dílny, pracovně tréninkový program. Dále se zabývám pracovní a činnostní terapií, kde se věnuji terapeutickým přístupům k osobám s mentálním postižením. Nastiňuji vliv canisterapie, hipoterapie, dramaterapie, muzikoterapie, taneční terapie, arteterapie a ergoterapie na osobnost člověka s handicapem. Cílem je, aby člověk s mentálním postižením měl radost ze smysluplné činnosti, aby se něco naučil a aby viděl konkrétní výsledek své práce. Nejde zde o výdělečnou činnost, ale o celkové zlepšení kvality života člověka s postižením.
- 49 -
4 PÉČE, ŽIVOT A POSTAVENÍ SPOLEČNOSTI K OSOBÁM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM 4.1 Lidská práva Lidský život a lidská důstojnost byly po staletí ignorovány a porušovány a v tomto porušování se pokračuje vlastně dodnes. Myšlenka společných pravidel pro všechny lidské bytosti bez diskriminace vznikla před několika staletími. Na základě mylných požadavků se vždy našel důvod pro diskriminaci, protože někteří lidé byli méně schopní než jiní (Leah In Pipeková 2006, s. 43.). Příroda každého člověka obdařila jiným nadáním, vzezřením, rozumem, proto si lidé nemohou být v tomto smyslu rovni. Je však možné dát lidem stejná práva. Na lidi s mentálním postižením se vztahují veškerá lidská práva stejně jako na všechny lidské bytosti. Lidská práva lidem dovolují rozvíjet a využívat jejich možnosti a schopnosti a uspokojovat základní materiální a duchovní požitky. Zájem o lidská práva vzrostl po 1. světové válce v době přijetí versailleské dohody, kdy součástí této dohody bylo založení Společnosti národů a Mezinárodní organizace práce (ILO). V roce 1924 byla Valným shromážděním Společnosti národů přijata deklarace práv dítěte – Ženevská deklarace. Po 2. světové válce byla přijata OSN Všeobecná deklarace lidských práv se základní myšlenkou „uznání základních důstojností, rovnosti a nezadatelnosti práv všech členů rodiny“ (Tuláček 1992, s. 57). V 60.letech
byla
ustanovena
Evropská
liga
společnosti
mentálně
handicapovaných. Hlavní cíl byl hájit mentálně handicapované bez ohledu na národnost, rasu či přesvědčení, dále snaha o dostatečnou péči v oblasti léčebné, bytové, vzdělávací přípravy na povolání, zaměstnání a sociálních služeb. Hlavní požadavek ligy byl, aby poskytovala lidem s mentální retardací potřebné služby ne na bázi dobročinnosti, ale na základě jejich práv (o. s. Pohoda 2002, s. 12.). V roce 1961 vznikla Evropská sociální charta, která se jako jediná dlouhou dobu zmiňovala o postižených osobách jako o nositelích lidských práv. Vycházelo se z představy, že postižení potřebují především péči a pomoc svých nepostižených spoluobčanů, budování speciálních zařízení pro lidi s postižením. Tento dokument byl ale i kritizován, protože vychází z představy, že lidé s mentálním postižením jsou
- 50 -
neschopni samostatného a nezávislého života. Mentálně postižení obtížně komunikují, což je zbavuje možnosti, aby sami prosazovali svá práva a vyžadovali jejich dodržování (Švarcová 2000, s.15). Proto na Valném shromáždění OSN dne 20. 12. 1971 byla vyhlášena Deklarace o právech mentálně postižených osob. Pravděpodobně nejúplnější výčet problematiky handicapovaných v dokumentech OSN se nalézá v Deklaraci práv osob se sníženou pracovní schopností, která byla přijata v roce 1975 (Krejčířová 2002, s. 64). V rámci Rady Evropy byla v roce 1987 přijata Evropská konvence o prevenci týrání a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání, jež umožňuje zkoumat, jak se zachází s lidmi, kteří byli zbaveni svobody. Na základě této konvence byl založen Evropský výbor pro prevenci týrání, který sleduje dodržování lidských práv nejen v nápravných zařízeních, ale také v psychiatrických léčebnách a dalších institucích, v nichž jsou umístěny osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům, mezi něž patří i lidé s těžkým mentálním postižením (Švarcová 2000, s. 16) K dalším dokumentům patří Standardní pravidla pro vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením, schválené Valným shromážděním OSN 20. října 1993. Jsou zde zahrnuty důležité principy odpovědnosti, aktivity a spolupráce, upozorňuje na kvalitu života zdravotně postižených a na dosažení plného zapojení do života zdravotně postižených osob a na rovnost. U nás byla tato pravidla vydána v roce 1997 Sdružením zdravotně postižených v ČR ( Švarcová 2000, s. 16 ). Mezinárodní konference K 97 pod názvem Lidská práva pro osoby s mentálním postižením se konala v Praze roku 1997. Měla za cíl řešit na mezinárodní úrovni oblast práv lidí s mentálním postižením v těchto okruzích – zdraví, bezpečnost, sociální jistoty, výchova a vzdělávání, zaměstnávání a pracovní příležitosti, rodinný život, občanské soužití, vlastní volba, rozhodování a nezávislost ( Pipeková 2006, s. 53 ). Osobám s postižením jsou v současné době ve vyspělých zemích přiznávána práva na plnohodnotný a důstojný život ve společnosti, v níž se narodili a jejíž povinností je utvořit takový systém zákonů, který by tato práva osob s postižením zajišťoval.
- 51 -
4.2 Některé formy péče a bydlení
osob s mentálním
postižením „Ať už má člověk postižení jakéhokoli druhu, vždy se najde mnoho možností, jak mu pomoci.“ Susan Kerrová (Kerrová In Švarcová 2000, s. 145)
Každá společnost si vytváří vlastní filosofii a systém intervencí v oblasti zabezpečení životních potřeb svých členů. Budují se na historickém dědictví a národních tradicích společnosti, na jeho aktuálním hospodářském a politickém uspořádání, životních zkušenostech, potřebách a morální vyspělosti jeho členů (Vaďurová, Mühlpachr 2005, s. 86). V moderním světě je všeobecně uznáván názor, že úroveň vyspělosti společnosti je možno posuzovat podle úrovně její péče o postižené spoluobčany. Po roce 1989 nastává veliký zlom ve všech sférách péče o mentálně postižené lidi. Mění se postoj majoritní společnosti k těmto lidem. Dřívější postoj spočíval ve snaze, aby tito lidé nepřicházeli příliš do styku se zdravou „normální“ populací. Na mentálně postižené osoby bylo pohlíženo jako na jedince na okraji společnosti, ekonomicky nepřínosné i společensky neperspektivní, méněcenné. Často byly uspokojovány jen jejich základní potřeby, postrádali jak školskou, tak i sociální péči. Řešení tehdy spočívalo v tom, že mentálně postižení jedinci, zvláště potom lidé s těžšími formami postižení, byli umísťovány ve speciálních zařízeních a v nich izolováni od zdravých lidí. Tato izolace sebou přinášela negativní důsledky, spočívající v neznalosti problematiky života mentálně postižených. Sami handicapovaní přitom v důsledku svého postižení nedovedli obhájit svá práva, která by jim umožňovala důstojné začlenění do společnosti, prosadit své zájmy a potřeby seberealizace. K této problematice Švarcová (2000, s.11) uvádí: „představy „normálních“ lidí o mentálně postižených bývají opředeny mnoha nejastnostmi, záhadami, předsudky a často i neopodstatněnými obavami. Z toho vyplývá rozpačitý, někdy dokonce nepřátelský postoj společnosti k lidem s mentálním postižením“. Člověk s postižením potřebuje mít co největší vliv na svůj život a potřebuje cítit, že on sám udělal cosi pro někoho jiného – a že ten druhý to vidí a oceňuje. Musí se co nejvíce aktivně účastnit normálního běhu života a co nejvíce se zapojit, i když jen
- 52 -
v rozsahu, který se naučí zvládat. Jen tak toho bude zvládat postupně o něco více, jen tak bude mít pocit vlastní ceny pro druhé. Aby nebyl jen pasivní figurkou, o kterou je někým pečováno. O tom jsou komunitní služby. Jsou založeny na tom, že každý člověk jako jedinec je součástí širšího společenství, místa, kde se narodil, kde má právo žít a účastnit se dění v obci tak, jako všichni ostatní a společně s nimi. Komunitní služby umožňují lidem žít v jejich obci s ostatním občany. Pomáhají lidem, jako jednotlivcům, vycházejí z individuálního přístupu ke každému člověku s mentálním postižením (o.s. Pohoda 2002, s. 9 ).
Komunitní plánování sociálních služeb je: -
metoda, kterou lze na úrovni obcí nebo krajů plánovat sociální služby tak, aby odpovídaly místním specifikům i potřebám jednotlivých občanů
-
otevřený proces zjišťování potřeb a zdrojů a hledání nejlepších řešení v oblasti sociálních služeb.
Od ledna 2007 vstoupil v platnost zákon o sociálních službách č. 108/2006, který upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči, podmínky pro vydání oprávnění poskytování sociálních služeb, výkon veřejné správy v oblasti sociálních služeb a inspekci poskytování sociálních služeb. Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc vychází z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob. Protože každý člověk je jiný, potřebuje jinou míru pomoci a podpory, je třeba ho dobře poznat a poskytovat mu právě takové služby, které chce a potřebuje, které ho co nejméně omezují a umožňují mu žít co „nejobyčejněji“. Komunitní služby musí být velmi komplexní, protože člověk s postižením má velkou řadu potřeb, které je třeba uspokojit různými způsoby.
- 53 -
Patří jsem např. osobní asistence, respitní péče, denní centra, týdenní stacionáře, chráněné bydlení, podporované bydlení atd. Od počátku 90. let se problémy a potřeby mentálně postižených lidí dostávají i u nás do popředí zájmu společnosti. Rozrůstají se nyní nové formy a prostředky péče o takto postižené občany, a to zejména v souvislosti s jejich zapojením do pracovního a společenského života. Mohou je zajišťovat státní i nestátní organizace, občanská sdružení, církev, charita, organizace zdravotně postižených.
Osobní asistence I člověk s mentálním postižením je ve své podstatě svobodná bytost a jako taková by měl mít právo a možnost spolurozhodovat o svém vlastním životě. Podle nového zákona o sociálních službách se v § 39 říká, že „osobní asistence je terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez časového omezení, v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje“. Služba obsahuje: -
pomoc při zvládání běžných úkonů
-
péče o vlastní osobu
-
pomoc při osobní hygieně
-
pomoc při zajištění stravy a chodu domácnosti
-
výchovné vzdělávací a aktivizační činnosti
-
pomoc při zprostředkování kontaktu se společenským prostředím
-
pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů
-
pomoc při obstarávání osobních záležitostí (zákon č. 108/2006).
Osobní asistence probíhá tak, že osobní asistent klientovi dopomáhá se vším, co kvůli svému postižení nezmůže sám. Život s osobní asistencí neprobíhá podle nějakého režimu, jak se to nutně děje v ústavech, kde se musí organizovat jídlo i spánek. Ani podle určitých úkonů, jež má možnost poskytnout pečovatelská služba.Rozsah poskytovaných služeb hlavně závisí na stupni zdravotního postižení a skutečných potřebách postiženého. Pod pojem „osobní asistence“ se často zařazují další, zcela jiné typy asistence. Je tedy třeba rozlišovat například studijní či pracovní asistenci, jež jsou jen pro daný účel, - 54 -
dále tlumočnickou pro neslyšící, průvodcovskou a předčitatelskou pro nevidomé, specifickou pro osoby s mentálním postižením, nebo společenskou, která se zcela vymyká, protože není hrazena. Rozdělení různých typu asistencí je nezbytné jednak z hlediska kvalifikace, akreditace, jednak kvůli mzdovému zařazení. Někdy se mohou jednotlivé asistence prolínat a slučovat (Bazalová 2002, s. 79). Tato služba je poskytována bez omezení místa a času a klient si ji kupuje. Sdružení, které tyto služby poskytuje, uzavírá smlouvu o poskytování asistence s klientem, popřípadě jeho zákonným zástupcem. Oba účastníci jsou povinni dodržovat tzv. Deklaraci osobní asistence. Ta stanoví pravidla pro vytvoření dobrého vztahu asistenta a klienta, podporuje předcházení nedorozumění a stanoví způsoby řešení konfliktů. Osobní asistence je typickou službou pro tělesně postižené občany. Problém u mentálně postižených osob je, že nejsou schopni organizovat asistentskou péči o sebe. Nedokáží správně formulovat přání, vyjadřovat své vlastní potřeby a zájmy. Práce osobního asistenta mentálně postižených osob je mimořádně náročná. Asistent by měl být nejen pomocníkem, průvodcem života, ale především jeho blízkým člověkem, který s ním bude prožívat jeho život a bude myslet nejenom za něj, ale také s ním a bude to s ním myslet dobře. Měl by být natolik citlivý a vnímavý, aby dokázal vytušit i nevyslovené přání a potřeby svého klienta, a měl by být lidsky laskavý a hluboce mravný, vždy rozhodovat v zájmu klienta i tehdy, když je to pro něho náročné nebo obtížné .Každý asistent musí proto projít speciálním kurzem.
Pracovní asistence K podpoře samostatnosti, k ulehčení adaptace na nové pracovní prostředí pomáhá osobám s postižením pracovní asistent. Jeho úkolem je pomoci člověku s postižením zejména se: •
zajištěním pracovního místa
•
vyřízením pracovně-právních záležitostí (podpis smlouvy, vstupní lékařské vyšetření, atd.)
•
cestou do práce (naučení se trasy, použití MHD – přestupy apod.)
•
pracovní orientací a komunikací na pracovišti
•
zvládnutím zadaných pracovních úkolů
•
ovládnutím pracovních návyků
- 55 -
Asistent by měl člověka provádět, nikoli za něj mluvit a plnit pracovní úkoly. Jeho cílem je podporovat rozvoj samostatnosti člověka. Asistence je často zaměňována za hlídání a kontrolování. Mnohdy je jejím výsledkem situace, kdy asistent vnucuje člověku vlastní životní styl, hodnoty atd. Lidé s mentálním postižením mají být podporováni ve svobodném rozhodování. Asistenti musí dávat pozor, aby je neřídili podle svých názorů a hodnot. Asistenti nesmí ovlivňovat rozhodnutí člověka, kterého podporují, nesmí se snažit změnit jeho názory. Asistent je člověk, který vždycky: •
pozorně naslouchá
•
snaží se důkladně poznat toho, komu pomáhá
•
požádá o svolení, je-li nezbytné, aby mluvil jménem člověka postižením
•
povzbuzuje jej, aby mluvil sám za sebe, kdykoliv to je možné
•
respektuje právo na soukromí člověka
Asistent je člověk, který nikdy: •
neovlivňuje rozhodnutí člověka s postižením
•
nemluví jeho jménem bez dovolení
•
nezneužije jeho důvěry
( Tato část je upravena podle materiálu Selfadvocacy mezinárodní organizace Inclusion International )
Respitní péče Cílem respitní péče je umožnit pečujícím rodinám o osobu s postižením určité odlehčení od nepřetržité celodenní péče. Vychází z předpokladu, že rodinný pečovatel potřebuje stejně jako kdokoliv jiný odpočinek a volný čas pro realizaci svých potřeb a zájmů. Neustálá a mnohdy 24hodinová péče to však neumožňuje. Je proto vhodné hledat jinou formu pomoci – pomoc adresovanou rodinnému pečovateli. Nový zákon o sociálních službách nazývá respitní péčí odlehčovací službou. V § 44 je uvedeno, že „odlehčovací služby jsou terénní, ambulantní nebo pobytové služby poskytované, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, o které je jinak pečováno v jejich přirozeném sociálním prostředí; cílem služby je umožnit pečující fyzické osobě nezbytný odpočinek“.
- 56 -
Služba obsahuje tyto základní činnosti: -
pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu
-
pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu
-
poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy
-
poskytnutí ubytování v případě pobytové služby
-
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím
-
sociálně terapeutické činnosti
-
pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí
-
výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti (zákon č. 108/2006).
Co se týká bydlení osob s mentálním postižením, nejznámější formou péče o tyto jedince jsou ústavy sociální péče, které byly zřizovány státem hlavně v době minulé. Lidé v nich jsou stále izolováni, bez možnosti svobodné a samostatné volby. I člověk s mentálním postižením je živá bytost nadaná vůlí a měl by mít možnost tuto svoji vůli uplatnit. Potřebuje kousek prostoru, v jehož rámci by se mohl občas sám rozhodnout, aby nebyl po celý život ovládán, postrkován a manipulován jako loutka bez duše. Míra této svobody samozřejmě závisí na jeho schopnosti posoudit důsledky vlastního jednání a rozhodnout se správně. Každopádně by měl mít možnost spolurozhodovat o všem, kde je možný výběr z několika celkem rovnocenných možností, například – jestli chce vstávat o půl sedmé nebo v osm hodin, chce-li snídat kávu nebo čaj, jestli si chce vzít tričko modré nebo červené. V současné době dochází ke zlepšení kvality péče o lidi v ÚSP. Nový zákon o sociálních službách, Standardy kvality sociálních služeb se zaměřují na komplexní péči o lidi s mentálním postižením z hlediska jejich individuálních schopností, dovedností, potřeb a zájmů. Úkolem a zároveň cílem je vytvoření a zajištění optimálních podmínek pro zařazení člověka s postižením do běžného života ve společnosti, ke které náleží. Pro mentálně postižené se zřizují ústavy s denním, týdenním a celoročním pobytem.
Chráněné bydlení Jako jedna z alternativ k ústavní péči vznikla služba chráněného bydlení. Podle Slovníku sociální práce (2003, s. 37) je chráněné bydlení (sheltered housing) definováno jako: „bydlení v bytě, který je v běžné zástavbě a patří poskytovateli sociální - 57 -
služby. Bydlí v něm jeden nebo více klientů, kteří se podle svých možností podílejí na vedení své domácnosti. Klienti jsou v pravidelném kontaktů s pracovníky sociální agentury. Služby jsou klientovi podle individuální potřeby poskytovány sociálním pracovníkem, pečovatelem nebo asistentem. Chráněné bydlení je vhodné pro klienty trvale postižené nebo dlouhodobě nemocné, kteří potřebují terapeutickou podporu, ale jejichž stav nevyžaduje ústavní pobyt s plným zaopatřením“. Je to jedna z nejmodernějších forem sociálních služeb, která umožňuje postiženým lidem formu bydlení blížící se co nejvíce běžnému způsobu života. Zákon č.108/2006 uvádí, že „chráněné bydlení je pobytová služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně duševního onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Chráněné bydlení má formu skupinového, popřípadě individuálního bydlení“. Služba poskytuje stravu nebo pomoc při zajištění stravy, ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, při uplatňování práv a při obstarávání osobních záležitostí, zprostředkovává kontakt se společenským prostředím. V České republice je projekt chráněného bydlení stále na počátku. První projekty vznikaly po roce 1989, kdy kromě zdravotní péče se začal klást důraz i na péči sociální. S tímto vývojem jsme dospěli do období, kdy se formuje služba chráněného bydlení spolu s vypracovanými standardy kvality poskytovaných služeb.Existují organizace poskytující služby chráněného bydlení lidem s tělesným, psychickým i mentálním postižením. Složení komplexu služeb: -
ubytování
-
pomoc při zajištění chodu domácnosti
-
kontakt se společenským prostředím
-
poradenství obecné
-
pomoc při prosazování práv a zájmů Dále se ve standardech uvádí, že komplex služeb má zavedený a flexibilní proces
přijímání nových klientů (ten, kdo službu chráněného bydlení využívá). Postupy příjmu jsou dány písemně a jsou při něm rozvedeny záležitosti, které je zapotřebí zvážit a které zdůrazňují individualitu a potřeby člověka s postižením. Jsou jim poskytnuty všechny potřebné informace o tom, co se od nich očekává, co oni naopak mohou očekávat od služby chráněného bydlení, na koho a v jakých případech se mohou obracet. Pobyt - 58 -
začíná přiměřeným zkušebním obdobím a je podepsána smlouva o zkušebním pobytu. Během tohoto období je s klientem vypracován plán péče. Klient se v maximální možné míře účastní všech fází přijímacího procesu. O službě existuje jednoznačná a srozumitelná písemná smlouva (Standardy sociálních služeb – procedurální standardy). Chráněné bydlení, to je v podstatě jedna samostatná domácnost, kde asistenti pomáhají dospělým obyvatelům bytu se vším, co oni sami nedokáží. Jde většinou o běžný větší byt v běžném obytném domě, kde v ostatních bytech bydlí „normální nájemníci“. V bytě bydlí dva a více klientů. Nejdůležitějším znakem chráněného bydlení je normální prostředí. Člověk žijící v chráněném bydlení se musí také postarat o svou domácnost. Asistent mu pomáhá při nákupu a přípravě jídla, se zajištěním bydlení,
s vybavením
domácnosti,
s úklidem,
s vyřizováním
finančních
a administrativních záležitostí.
Podporované bydlení Služba, která se podobá chráněnému bydlení a je určena spíše osobám s lehkým mentálním postižením, kde není nutná stálá přítomnost asistenta člověk celkem zvládne jednoduchou každodenní péči o sebe, se nazývá podporované bydlení. Zatím je to služba ojedinělá, poskytuje ji jen velmi málo organizací. Klient zpravidla bydlí sám, může ale také bydlet s kamarádem nebo i s partnerem. Nejčastěji jde o vlastní byt klienta. Často, ale ne vždy, je v podporovaném bydlení nižší rozsah služeb než v chráněném bydlení. Také zde funguje asistent, který je v určitém směru i společníkem a pomáhá zařídit složitější věci (o.s. Pohoda 2002, s. 28). Další formou péče jsou například Denní ústavy (tzv. stacionáře) – poskytují péči o děti, mládež a dospělé v době, kdy jsou jejich rodiče v zaměstnání. V péči o dospělého toto zařízení supluje činnost chráněných pracovišť, kam by měli dospělí lidé s mentálním postižením docházet (Švarcová 2000 , s. 137). Týdenní zařízení – vhodné pro dítě i pro rodiče. Rodiče se během týdne starají o ostatní děti, chodí do zaměstnání, žijí běžným rodinným životem. O víkendu se starají o postižené dítě, které tímto neztrácí kontakt s rodinou.
V určitém věku člověka dochází k přirozené separaci – osamostatnění se. Děti se stěhují od svých rodičů, hledají se vlastní bydlení. U lidí s mentálním postižením bývá tento přechod dost složitý. Vše je samozřejmě závislé na míře postižení, na okolnostech, - 59 -
kde člověk vyrůstal, svou roli hraje i dostupnost bydlení, sociokulturní prostředí. Bydlet, mít střechu nad hlavou je cílem nás všech. Proč by osobám s mentálním postižením mělo být toto odepřeno? Vždyť mají právo na prožití kvalitního života jako každý z nás. Je proto dobře, že vznikají nové služby, jejichž základním posláním je umožnit těmto lidem v co největší možné míře žít život srovnatelný s životem ostatních lidí. Každý si může sám nebo za podpory svých rodičů či opatrovníků vybrat službu a míru její podpory, kterou chce využívat. Hlavním důvodem všech změn bylo poznání, že i člověk s postižením má podobné potřeby, touhy a přání, jako kdokoli z nás. Tak, jako si nikdo z nás nepřeje žít neustále v kolektivu, společně snídat, spát, chodit na procházky, tak to velmi vadí i lidem s mentálním postižením. Každý z nás je jiný, každý člověk s postižením je jiný, ale trvalý nucený život v kolektivu jde proti přirozené lidské potřebě domova a lásky.
4.3 Partnerství osob s mentálním postižením „Je pravdou, že jsme si svá postižení nevybrali. Ale to neznamená, že nemáme žádné možnosti volby, pokud se týká způsobu, jak s postižením žijeme.“ (Brown 1994, s. 4) Tak se vyjadřuje jeden z handicapovaných autorů. Jak jsem již uvedla v této práci, naše společnost se snaží pro mentálně postižené spoluobčany vytvořit prostřednictvím různých služeb a podpor podmínky pro nezávislý nebo částečně nezávislý život. A co různé podpory společného života partnerského páru? Vždyť i tito lidé mají právo na lásku a potřebu blízkého člověka a přátel je u nich velmi silná. Mít partnera často znamená více se přiblížit k těm „normálním“. Přitom touha mít partnera, žít jako ostatní, vodit se s někým za ruku je naprosto přirozená. Oblast partnerských vztahů je nesmírně citlivá a potřeba fyzické sexuality může, ale také nemusí být přítomna. Situace člověka s mentálním postižením je téměř pravidelně komplikována naprostou nevědomostí v otázkách sexuality. A tak se člověk s postižením ocitá jakoby v pasti. Má možná fyzickou potřebu se nějak chovat, dotýká se občas svého těla způsobem, který mu poskytuje radost a potěšení. Zároveň je za ty příjemné pocity trestán nebo je mu důrazně dáváno najevo, že se „to“ nesmí. Proč? Takový člověk většinou nemá ani nejmenší ponětí o fungování vlastního těla, o souvislostech libých pocitů z vlastního dotýkání se. Možná se mu také líbí lidé
- 60 -
druhého pohlaví, ale nic neví o sexualitě. Ani se zdravými o tom rodiče příliš nemluví, jenže děti bez postižení mají spoustu dalších zdrojů poznání. Škola, kamarádi, knížky, filmy v televizi a mnohdy velmi otevřené články v časopisech jejich informace doplní a dítě si nakonec mozaiku normálního sexuálního fungování a vztahů poskládá správně dohromady. Člověk s mentálním postižením často nechodil do školy, nemá schopnost analyzovat a syntetizovat jednotlivé informace a poskládat si z nich celkový obraz. Často bychom užasli, jak zkreslené má informace a jak absurdní představy má někdy spojeny se sexuálním chováním. Jeho tělo přitom funguje normálně, má přirozené potřeby psychické (láska, vztahy, obdiv) i fyzické (o. s. Pohoda 2002, s. 22). Poradenství lidem s mentálním postižením ohledně sexuality je mimořádně důležité. Může být zaměřeno jak na sexualitu jedince, tak na sexualitu párovou, velmi záleží na situaci každého člověka. Mnohdy jde spíš o potřebu platonické lásky, pohlazení, obětí, něčí blízkosti. Někteří vlivem cíleně antisexuálně zaměřené výchovy, prostě tyto potřeby nemají. Chtějí jen mít svého blízkého partnera, žít jako ostatní. Sexuální výchova podle Jesenského(2000, s. 50) musí mít v systému komprehenzivní speciální pedagogiky vzhledem ke společenské závažnosti a preventivním aktivitám restriktivní cíle: -
bránit sexualitě motivované trestné činnosti, sexuálnímu zneužití
-
bránit brzkému zahájení sexuálního života
-
bránit promiskuitě
-
předcházet šíření pohlavních nemocí a AIDS
-
omezovat riziko předčasného nebo nechtěného těhotenství Rodinná a sexuální výchova zasahuje významně do referenčního pole koprehenzivní
speciální pedagogiky, realizuje se od ranného věku až po stáří jedince s postižením (Jesenský 2000, s. 51). Jak jsem již uvedla, je neoddiskutovatelné, že přátelství, lásku, porozumění, partnerské milování potřebuje každá lidská bytost. Právo na saturaci této potřeby musí být zabezpečeno i pro jedince s postižením. Jde však o to najít příležitost a správnou cestu. Mezi lidmi s tímto handicapem může vzniknout skutečné přátelství, jestliže mají příležitost vzájemně se vidět a komunikovat. Pocit osamělosti je jejich často největším problémem.
- 61 -
4.4 Volnočasové aktivity lidí s mentálním postižením Další významnou oblastí osob s mentálním postižením je využívání volného času, pěstování a rozvíjení zájmové činnosti. Každý z nás má ve svém životě k dispozici určitý časový prostor. Každý den z něho ukrajujeme celých 24 hodin. I tento časový koláč každý z nás dále porcuje. Značný díl patří spánku, který je nezbytný pro obnovu sil. Největší díl většinou zahrnuje plnění rozmanitých pracovních i jiných povinností. Třetí díl koláče tvoří doba volného času. Každý kus časového koláče jinak chutná a jinak voní. Díl časového koláče je zvlášť dobrý. I samotná slova volný čas znějí krásně a vyvolávají příjemné představy. Volný čas je v životě každého z nás velmi důležitý. Dává nám prostor pro odpočinek, relaxaci, zábavu a rozvoj osobnosti. Nabízí se možnost tělesného rozvoje, zdokonalování poznávacích schopností, rozšiřování vědomostí a dovedností. Dává příležitost k prožívání úspěchů a tím navozuje pozitivní emoční ladění. Umožňuje navazovat přátelství, kamarádství, partnerství. A toto všechno v rámci dobrovolných, zajímavých a přitažlivých činností, které dávají možnost uplatnit a rozvíjet specifické schopnosti. Právo na kvalitní využívání volného času pro obnovu sil a pro rozvoj osobnosti přísluší každému lidskému jedinci. Rozumný člověk se o volný čas nepřipraví a nedopustí, aby to udělal někdo jiný. Rozsahem volného času se ovšem lišíme. Záleží na věku, zdravotním stavu, povolání i na tom, zda jsme žena či muž. Díly pomyslného koláče času jsou u každého z nás různě veliké a mění se i v průběhu života. Někdy bývá ten chutný kus koláče patřící volnému času velmi malý. Jindy je naopak až příliš velký a je těžké si s ním poradit (Černá 1996 - přednáška). Tento problém se týká zejména jedinců nějak handicapovaných. Lidé s mentálním postižením mají často velké problémy s pracovním uplatněním. Někteří pracovat nemohou, jiní pouze v omezené míře či, ve zvláště upravených podmínkách. Velmi často i proto, že je nikdo nechce zaměstnat. Čas věnovaný povinnostem je malý, díl volného času podstatný. Volný čas se tak u těchto lidí stává tím nejvýznamnějším, téměř jediným prostorem pro rozvoj osobnosti. K vyplnění volného času potřebují pomoc nás ostatních. Při citlivém a nenásilném vedení lze u jedinců s postižením objevit a dále rozvíjet mnohé netušené specifické schopnosti. Největší pomocí však je, když tyto jedince prostě vezmeme mezi sebe. Přinese to užitek oběma stranám.
- 62 -
V rámci volnočasových aktivit hrají důležitou úlohu občanská sdružení, která nabízí lidem různé činnosti. Může jít o pravidelné schůzky v klubu, vycházky, popovídání si, diskotéky, keramický kroužek, různé terapie a tzv. večerní školy. O některých těchto aktivitách jsem se již zmínila v předcházejících kapitolách. Smysluplné využití volného času osob s mentálním postižením, které některé organizace nabízejí jsou velmi pestré. Je dobré, aby i tito lidé trávili svůj čas společně s lidmi bez potíží, nicméně i aktivity připravené speciálně pro ně jsou velmi oblíbené, ať už jde o speciální taneční, plesy, sportovní soutěže nebo jiné akce.
4.5 Postavení společnosti k lidem s mentálním postižením Nový přístup k lidem s mentálním postižením vychází z předpokladu, že všichni jsme nějak jiní, jeden člověk se liší od druhého bez ohledu na to, zda má někdo nějaké postižení nebo ne. Každý člověk je jedinečný a neopakovatelný. I lidé s mentálním postižením se jeden od druhého velmi liší, nemají stejné zájmy, přání ani schopnosti, nemají stejné potřeby. Jediné, co mají snad podobné,
je nižší inteligence. A to
i s výhradami, protože postižen je zpravidla jen jeden druh inteligence, závislý na určitém typu analytického a kombinačního myšlení měřitelného určitými metodami. Třeba emoční inteligence u nich
zpravidla snížena nebývá. Někdy je naopak
nadprůměrná. Přesto si někteří odborníci u nás myslí, že lidé s mentálním postižením by kvůli svému postižení měli žít pohromadě a měli bychom jim poskytovat služby pouze v ústavech vyhrazených pro takto postižené. Přitom stejné „odborníky“ už dnes ani nenapadne vyčleňovat z ostatní společnosti lidi například na základě odlišné víry, se zdůvodněním, že budou přece moci snáze navštěvovat stejné bohoslužby, slavit společné svátky a sdílet stejné ideály. Židovská gheta jsou minulost. Stejně je to s lidmi odlišné barvy pleti. I pouhé slovo černoch je vnímáno jako degradující a v USA bylo nahrazeno slovem afroameričan. Jiné si už nikdo nedovolí veřejně používat, aby nebyla dotčena důstojnost občanů tmavé pleti. Ze stejného důvodu je už více jak patnáct let ve ve Velké Británii termín „mentálně postižený“ nahrazen termínem „lidé s potížemi v učení“ a v USA termínem „občané (nebo lidé) se speciálními potřebami“. Aby byla odstraněna jakákoli diskriminace – i terminologická (o. s. Pohoda 2002, s. 10). U nás je diskriminace na základě mentálního postižení naprosto běžná. Na základě mentálního postižení u nás lidi vyřazujeme z normálního života a posíláme je do - 63 -
ústavů. Před několika lety nechala naše vláda vystavět nové, drahé a luxusní ústavy pro lidi s mentálním postižením. Jde o porušení základních lidských práv a svobod? Je to diskriminace stovek (a tisíců) lidí. Udělala to kvůli restitucím, ale hlavně proto, že u nás stále není kladen důraz na důsledné dodržování lidských práv. Novináři měli začít upozorňovat veřejnost, že se děje cosi nepatřičného. Místo toho se rozplývali nad krásou těch budov a nad tím, jak se tam ti postižení budou mít jako v ráji. Výstavba těch ústavů stála obrovské částky z peněz nás všech. Také jejich provoz je finančně velmi nákladný. Jistě, obyvatelé těch nových ústavů mají lepší pohodlí, lepší materiální podmínky, než v těch starých restituovaných zámcích. Ale jsou i nadále izolováni v ústavu. Kdyby stejně obrovské částky byly věnovány na budování struktury moderních komunitních služeb, mohli jsme být mnohem dál. Obyvatelé těchto ústavů a mnozí jiní mohli konečně žít mnohem lépe a přirozeněji. Dostali by novou životní šanci. Žít normálním životem – to je možnost vzdělávat se, zabývat se zájmovou, kulturní a sportovní činností, znamená to připravovat se na určité profesní uplatnění a v dospělosti mít odpovídající zaměstnání, kde je možné vytvářet určité hodnoty pro společnost nebo alespoň vlastní uspokojení. Zřejmě bude ještě nějaký čas trvat, než převažující část společnosti pochopí, že je běžné, nejen u nás, ale po celém světe, že určitá část populace bývá odlišná od společenského průměru, ať už mimořádným nadáním nebo různými formami postižení. I s odlišnými jedinci se kulturní společnost musí naučit komunikovat a žít. „Komunikace zdravých dospělých s mentálně postiženými bývá charakteristická menší empatií, je schematičtější, protektivnější a obyčejně trvá kratší dobu“ (Wágnerová 1999, s.157). Jak dále uvádí Wágnerová (1999, s.157), nedovedou zdraví lidé často svůj přístup změnit z důvodu neznalosti, časové náročnosti, nebo nedostatku respektu k možnostem osob s mentální retardací. V současné době v oblasti edukace jedinců s mentálním postižením se prosazují tři základní tendence – integrace, humanizace a normalizace. O těchto termínech se již pouze nehovoří, ale jsou díky aktivitám mnoha organizací, (státních, ale zejména nestátních) aktivně uváděny do praxe.
- 64 -
Podle Švarcové (2000, s. 12 – 13) znamenají tyto termíny následující:
Integrace je postoj společnosti k handicapovaným občanům, který je neodmítá, nesegreguje, ale naopak se snaží vytvářet optimální podmínky pro jejich začlenění do „hlavního proudu“ společenského života. Humanizace vidí a respektuje lidi s postižením jako rovnoprávné členy, vyžadující ve srovnání s ostatními více pozornosti a péče, a jež jim pomůže do určité míry kompenzovat jejich odlišnost, která znamená, že při jakémkoliv rozhodování o nich je nutno brát v potaz jejich oprávněné zájmy a potřeby a pokud jsou toho schopni, umožnit jim, aby se na rozhodování o sobě v co největší míře podíleli. Normalizace vyjadřuje skutečnost, že lidé s mentálním postižením mají, pokud je to možné, žít normálním životem, tak jako jejich ostatní spoluobčané. To znamená žít nikoli v ústavním zařízení, ale v rodině, kde jsou uspokojovány jejich přirozené potřeby lásky, pozornosti, zájmu a bezpečí, znamená to také mít možnost navštěvovat školu nebo školské zařízení, které dětem a mládeži umožní maximální možný rozvoj jejich schopností, připravovat se na určité profesní uplatnění a v dospělosti mít odpovídající zaměstnání, kde je možné vytvářet určité hodnoty pro společnost nebo alespoň pro vlastní uspokojení. Každý člověk je jedinečná bytost a má právo na plnohodnotný život ve společnosti. Společnost je povinna vytvořit takový systém podpory, aby potřeby mentálně retardovaných lidí mohly být naplňovány. Integrace se týká samotné osobnosti mentálně retardovaného a také jeho socializace (Franiok, Kysučan 2002, s. 22) „Socializace (z lat. socialis = družný, společenský) v sociálně psychologickém smyslu zapojení individua do lidského společenství
po stránce pracovní (výchovné a vzdělávací),
společenské a subjektivní - ve smyslu sebeuplatnění a sebeuspokojení“ (Defektologický slovník 2000, s. 324). Jak dále uvádí Franiok, Kysučan (2002, s. 23) vzájemná podmíněnost existence ve společnosti handicapovaného a intaktního člověka je typická pro sociální integraci. Sociální integrace souvisí s integrací osobnosti. Znakem sociální integrace je postupné začleňování, vrůstání člověka handicapovaného do společnosti a její kultury. V závěru tohoto procesu by měla být jednota mentálně handicapovaných a intaktních členů společnosti. Tomuto pojetí se nejvíce blíží v USA rozšířený termín „mainstreaming“, který je chápán jako splývání života zdravotně postižených s hlavním proudem řešení potřeb života majoritní části lidí ve společnosti. - 65 -
V období po r. 1989 došlo k poměrně značnému „boomu“ v oblasti zájmu veřejnosti směrem k handicapovaným členům společnosti. Otevřely se nové možnosti, objevily se zkušenosti ze zahraničí, celkově se změnilo společenské klima, začaly se rozvíjet pestré občanské aktivity. Tento jev má jistě svá nesporná pozitiva, nicméně postupem času došlo až k jakémusi posunutí významu „speciálních potřeb“ handicapovaných jedinců. „Postižení lidé mají prostě tytéž potřeby jako ostatní lidé, jak je popisuje např. známá Maslowova hierarchie potřeb člověka*, která je výstižným modelem potřeb každého člověka. Může ovšem nastat situace, kdy jedinec pro své funkčí nebo orgánové postižení nemůže některé z těchto významných lidských potřeb realizovat obvyklým způsobem. Jakkoli zdravotně postižený člověk potřebuje v individuální míře určitou pomoc či kompenzaci při uspokojování samozřejmých lidských potřeb“(Novosad 2000, s. 24). Potřeby lidí s mentálním postižením jsou variabilní, protože každý člověk je svébytný subjekt s charakteristickými osobnostními rysy. Je na nás, abychom se různými způsoby snažili potřeby těchto lidí naplnit. Ve stáří kvalitu života těchto lidí ovlivňují i narůstající kombinace vad, zejména nárůst nejrůznějších duševních poruch. Může dojít i ke změně dominantního postižení. Dochází též ke změně podoby, průběhu a vývoje postižení a následně ke změně potřeb osob s mentálním postižením(Pipeková 2006, s. 71). Rosecká (2006 s. 74) se ve své práci zabývala postojem majoritní společnosti k mentálně postiženým lidem a zjišťovala, jedná-li se o postoj negativní či pozitivní a zda má společnost informace o této problematice. Výzkum ukázal, že postoj společnosti k mentálně postiženým je spíše kladný. Tuto skutečnost potvrdila řada dotázaných, ale nejde o markantní rozdíl mezi kladným a odmítavým postojem. Je zde určitá ambivalence. Lidé jsou, zřejmě, stále ovlivněni minulostí. Na základě současného vývoje má společnost informace o této problematice, zvyšuje se medializace a ta tomu napomáhá. Faktem, ale je, že mentálně postižení stojí na okraji této popularizace. * „Hierarchie potřeb, dle A. Maslowa: a) potřeby fyziologické; b) potřeba bezpečí a jistoty; c) potřeba lásky a sounáležitosti; d) potřeba ocenění a uznání; e) potřeba seberealizace; f) potřeba znát a rozumět; pokud nejsou uspokojeny potřeby nižší, nedochází k uspokojování potřeb vyšších + zatímco u potřeb fyziol. je naučen způsob jejich uspokojování, potřeby vyšší jsou výsledkem učení, mohou tedy být málo rozvinuty či chybět.“
- 66 -
Veškerá lidská práva se vztahují i na osoby s mentálním postižením. Jsou zakotvena v mnoha mezinárodních dokumentech, deklaracích a legislativě jednotlivých zemích, včetně naší republiky. Každá společnost respektuje tato práva a snaží se podporovat zdravotně postižené, či jinak handicapované spoluobčany, v rámci svých možností. Rozvíjí se různé nové formy péče, včetně bydlení, které jsou zajišťovány státními i nestátními organizacemi. Ty se snaží poskytnout pomoc v různých oblastech života. Aby se staly skutečným zlepšením životní situace lidí s mentálním postižením, měly by v sobě slučovat přednosti odborného i kvalifikovaného přístupu a neformálního lidského vztahu k dospělým lidem, kteří tento druh péče potřebují. S právem na prožití kvalitního života souvisí i nezadatelné právo na partnerský život. Významnou oblastí je i využívání volného času a rozvíjení zájmové činnosti. Jaký vztah má společnost k lidem s mentálním postižením nastiňuji v poslední části této kapitoly. Vysvětluji pojmy integrace, humanizace, socializace. S otevřením se demokratickému světu a s přijetím hodnot humanizace a normalizace se mění postoje společnosti v nahlížení a přístupech k jedincům s postižením. Hledají se nové cesty pro jejich úspěšnou životní dráhu, naplňování procesu sociální integrace s úmyslem vzájemně se poznat a porozumět si, aby svět byl pro všechny.
- 67 -
5 CELOŽIVOTNÍ VZDĚLÁVÁNÍ A PRACOVNÍ UPLATNĚNÍ
OSOB
S
MENTÁLNÍM
POSTIŽENÍM 5.1 Metodologie výzkumného šetření, charakteristika, cíle, časový harmonogram Jako téma diplomové práce jsem si zvolila „Celoživotní vzdělávání a pracovní uplatnění osob s mentálním postižením“. V současnosti, kdy se společnost stále více zajímá o problematiku těchto osob, snaží se vytvořit nové formy péče, bych chtěla zjistit, jaké možnosti celoživotního vzdělávání a pracovního uplatnění mají tyto osoby na Rychnovském okrese. Výzkumné šetření zahrnuje několik oblastí, přičemž všechny jsou tvořeny prostřednictvím kvalitativního výzkumu, který je vzhledem ke zvoleným cílům efektivnější. Rozhodla jsem se využít dlouhodobé přímé pozorování, nestrukturovaný rozhovor s lidmi z různých občanských sdružení, z ústavů sociální péče. Navštívila jsem i úřad práce, kde jsem si ověřovala možnosti vstupu na trh práce handicapovaných lidí. U některých osob, které našli pracovní uplatnění, jsem dostala jejich souhlas či souhlas zákonných zástupců se zveřejněním osobních údajů, proto zde uvádím případové studie. Uvedu zde i případové studie osob, které se celoživotně vzdělávají, ať již formou kursů či večerních škol. Tato forma vzdělávání má nesporný význam pro osoby s mentálním postižením. Jde především o to, aby se nezastavil rozvoj celé osobnosti jedince, a aby se dokázali orientovat v rychle se měnících situacích běžného života. I pracovní činnost pro osoby s handicapem je velmi důležitá, zvláště z hlediska socializace a proto se domnívám, že tyto poznatky jsou zajímavé a dají možnost nahlédnout do této problematiky. Vždyť i lidé s handicapem se chtějí vzdělávat, pracovat, žít život jako všichni ostatní.
- 68 -
Cíle výzkumné části •
zjistit možnosti celoživotního vzdělávání osob s mentální retardací v dospělosti
•
zjistit význam této edukace
•
ověřit možnosti pracovního uplatnění osob s mentálním postižením
•
zjistit, kdo poskytuje tyto služby a co všechno nabízí
•
zjistit význam pracovního uplatnění handicapových občanů
Metodologie výzkumné části: Při zpracování práce byla využita metoda kvalitativního výzkumu, jako techniky byly použity analýza odborné literatury a k dané problematice vztahující se materiály, analýza psychologických a speciálně pedagogických vyšetření, přímé pozorování, nestrukturované rozhovory, rozbor výsledků činnosti.
Časový harmonogram 2006 leden – listopad
příprava výzkumu
2006 listopad – 2007 únor
teoretická část + empirická část
2007 únor – květen
závěrečné zpracování + interpretace
5.2 Současná situace mentálně postižených osob na trhu práce
a
možnosti
celoživotního
vzdělávání
na
Rychnovském okrese Navštívila jsem Úřad práce, kde jsem zjistila, že k 31. 12. 2006 je míra nezaměstnanosti na Rychnovském
okrese 4,5%. V evidenci bylo celkem 1973
uchazečů, z toho 1202 žen, 151 absolventů a 414 osob se zdravotním postižením. Protože většina mentálně postižených osob pobírá plný invalidní důchod, nejsou v seznamu nezaměstnaných. I pro absolventy praktické školy, která je nedaleko, není na trhu práce uplatnění. V ústavu sociální péče a v týdenním Stacionáři sv. Františka jsem se dotazovala, jestli jejich klienti někde pracují a kam se snaží umístit absolventy, kteří dokončí praktickou školu. Odpověď na tuto otázku jsem našla ve fungujících službách občanských sdružení, které sídlí v Rychnově nad Kněžnou stejně jako ústav sociální péče i stacionář. Směřují svoje aktivity k osobám s mentálním postižením. Obě sdružení
- 69 -
s institucemi spolupracují a nabízejí jim své služby. Díky jejich činnostem mohou klienti pracovat, vhodně využívat volný čas, jezdit na výlety a rekreace, poznávat různé terapie a v neposlední řadě zvyšovat kvalitu svého života celoživotním vzděláváním. Vše plní i významnou socializační roli, edukace je důležitá, protože pokud mentálně postižený dospělý je ponechán bez dalšího vedení, ztrácí své pracně nabyté vědomosti, dovednosti a návyky. Občanské sdružení Pferda podporuje integraci osob s mentálním postižením a prosazuje jejich rovnoprávné postavení v majoritní společnosti. Provozuje tréninkovou kavárnu a celkově zkvalitňuje život těchto lidí. Občanské sdružení Orion organizuje a pořádá volnočasové aktivity – výlety a prázdninové pobyty. Součástí jejich programu jsou i různé terapie. Od ledna 2007 v rámci projektu OPRLZ zabezpečují přípravu osobních asistentů a nabízí jejich služby. Ve spolupráci se základní praktickou školou organizují večerní školu.Toto sdružení více napomáhá týdennímu Stacionáři sv. Františka, který je nestátní organizací a společně organizují různé akce. Občanské sdružení Neratov funguje v nedalekých horských vesničkách v podhůří Orlických hor a nabízí práci i bydlení mentálně postiženým občanům. Vypravila jsem se pro informace i tam a byla jsem překvapena vstřícností i ochotou zdejších lidí i informovaností o této problematice. O činnostech všech těchto sdružení se podrobněji zmíním v další části práce.
Kurs na doplnění vzdělání V Rychnově nad Kněžnou, kde jsem zjišťovala možnosti edukace dospělých osob s mentálním postižením, probíhají dva
kursy na doplnění
vzdělání a dvě třídy
večerních škol. V letošním školním roce probíhá vzdělávání formou kursů dvakrát týdně. Jeden kurs je od 8.00 – 12.00 hod, druhý od 12.00 – 16.00 hod. Navštěvují je klienti z Ústavu sociální péče Domečky, z týdenního Stacionáře sv. Františka i osoby s mentálním postižením žijící v domácí péči. Do kursu byli vybráni především ti, kteří museli předčasně ukončit povinnou školní docházku z důvodu nového školského zákona, který stanoví vzdělání do 20 let. Vzdělávají se zde i osoby, které nikdy nechodily do školy i absolventi základní školy speciální, kteří dokončili povinnou školní docházku v některém z nižších ročníků. Náplní učiva je trivium – čtení, psaní, počty. Zdokonalují se dle individuální úrovně, do výuky je zahrnuto i věcné učení se zaměřením na lepší orientaci v osobním - 70 -
i společenském životě, na chápání mezilidských vztahů i možné aktivnější zapojení do života. Výuka je doplněna o základy přírodopisu, zeměpisu a historie, což je užitečným přínosem a zpestřením celého průběhu kursu. Vzdělávají se podle individuálních vzdělávacích plánů, které jsou zpracovány podle stupně dosaženého vzdělání a individuálních možností žáků. Někteří vyžadují pouze individuální přístup, což umožňuje přítomnost učitelky a dvou vychovatelek.
Večerní škola pro dospělé Díky finanční podpoře z grantů Královéhradeckého kraje a díky spolupráci s občanským sdružením Orion se mohou vzdělávat dospělí klienti z ústavů a z rodin se svými vrstevníky. Pravidelná setkání klientů pozitivně rozvíjí jejich znalosti trivia a zájmové aktivity. Jsou zde dvě třídy večerní školy pro dospělé, scházejí se dvakrát týdně. Jedna je ve Stacionáři sv. Františka, kde se učí základy trivia, základní znalosti z věcného učení se zaměřením na orientaci v okolním světě a životě. Zajímavá je i práce s počítačem, která osoby s handicapem baví. Hravě zvládnou jednoduché počítačové programy, překvapivě rychle se je naučili. Druhá třída večerní školy je v základní škole speciální. Tuto třídu navštěvují pouze ženy, a proto je její program tomu přizpůsoben. Zaměřuje se především na praktické činnosti – vaření, šití, péče o domácnost.
Navštívila jsem několikrát oba kursy i třídy večerních škol a přesvědčilo mě to o tom, jak důležitá je tato forma vzdělávání pro tyto osoby. Uvedu zde dvě případové studie dívek, které navštěvují kurs na doplnění vzdělání. Jedna žena, která v minulosti byla osvobozena od školní docházky navštěvuje v současnosti večerní školu i tréninkovou kavárnu LÁRY – FÁRY.
- 71 -
5.3 Charakteristika
edukačních
a
pracovních
aktivit
zkoumaných zařízení Občanské sdružení Pferda Občanské sdružení Pferda vzniklo 16. 3. 2004 registrací na Ministerstvu vnitra České republiky. Od roku 2005 sdružení sídlí v Rychnově nad Kněžnou, Panské ulici č.79. Zaměřuje se na klienty s mentálním postižením převážně dospělého věku. Hlavním cílem bylo zřízení a provoz kavárny jako tréninkového pracoviště pro dospělé osoby s různou hloubkou mentálního postižení, které jsou ohroženy sociální exkluzí. Cílem projektu bylo vytvoření alternativy k běžnému zaměstnávání a tato alternativa
umožňuje
handicapovaným
osobám
vlastní
seberealizaci,
posílení
sebevědomí, zvýšení sociálního postavení ve společnosti, zvýšení odborné kvalifikace, každodenní kontakt s majoritní společností, který jim umožní zapojení do běžného života. Je přirozené, že dospělý člověk v produktivním věku bez handicapu je sám schopen najít si své pracovní uplatnění, ale pro lidi s postižením je nutné vytvářet pracovní alternativy, které budou co nejvěrněji simulovat reálné prostředí a které budou zohledňovat jejich individuální potřeby vzhledem k jejich postižení. S tím souvisí i nejvyšší cíl projektu a tím je zkvalitňování života osob s mentálním postižením. Hlavním projektem občanského sdružení Pferda se stalo koncem roku 2005 otevření tréninkové kavárny, která dostala jméno LÁRY – FÁRY. Popis projektu: Hlavní aktivitou tohoto projektu je vytvoření pracovních míst pro klienty s lehkým, středním a těžkým mentálním postižením a pro klienty s kombinovaným postižením. Z programu není vyčleněn žádný klient, který splňuje podmínky pro zařazení do programu. Kvalifikovaní terapeuti se pro něj snaží nalézt pracovní začlenění adekvátní jeho postižení a schopnostem. Pro každého klienta je vytvořen terapeutický plán, ve kterém je rozpracován postupný pracovní a společenský rozvoj klienta. Terapeutická činnost není zaměřena jen na pracovní stránku, ale klade důraz i na všestranný rozvoj klientů. Klienti jsou terapeuty vedeni k tomu, aby za svoji práci cítili zodpovědnost, zejména za čistotu a upravenost svého zevnějšku. Veškerá činnost tréninkového pracoviště je směřována k tomu, aby klienti získané návyky dokázali uplatňovat ve svém osobním životě. To znamená, aby dokázali zlepšit své komunikační schopnosti,
- 72 -
hygienu, sebeobsluhu, samostatnost, práci v domácnosti, styk s úřady, hospodaření s vlastními finančními prostředky. V rámci projektu se dbá i na to, aby klienti dovedli uplatnit v praxi vědomosti získané během školní docházky v základní škole praktické, základní škole speciální a praktické škole. Slavnostní otevření kavárny se konalo 20. 12. 2005 za přítomnosti rychnovské radnice včetně pana starosty a patronkou kavárny zpěvačkou Věrou Martinovou. V současné době dochází do tréninkového pracoviště celkem 20 osob s mentálním postižením, které žijí v rodinách, Stacionáři sv. Františka v Rychnově nad Kněžnou nebo v místním Ústavu sociální péče Domečky. Klienti se střídají vždy po 4 hodinách, v každé směně pracují současně dva někdy tři klienti. Historie projektu vybudování kavárny, ve které našli uplatnění jako obsluhující personál mentálně handicapovaní se začala psát v lednu roku 2005, kdy se odehrála první jednání sdružení s městem. O dva měsíce později Rada města schválila pronájem prostor bývalých kanceláří v přízemí zdejšího Pelclova divadla. A začalo se budovat. Prostřednictvím města, kraje a různých sponzorů byla rekonstrukce zmíněných prostor úspěšně dokončena a v prosinci 2005 zasedli v nové kavárně první hosté z řad veřejnosti. V současnosti na provoz kavárny přispívá město, různí sponzoři, krajský úřad, Výbor dobré vůle Olgy Havlové. Pro provozovatele této kavárny to znamená, že stále musí tyto organizace prosit, psát projekty, žádat o granty. Na pomoc při zaměstnávání postižených přichází i nemálo prostředků z Evropské unie – jsou to granty, které jsou zaměřené na zvyšování zaměstnanosti těžko umístitelných skupin lidí, mezi které patří i lidé se zdravotním postižením. Kavárna je a bude i místem, kde se konají nejrůznější kulturní akce, jako výstavy, zajímavá setkání či koncerty. Výstava obrazů v interiéru se mění každé 2 – 3 měsíce. Byly tady obrazy p. Damečka (Orlické hory), p. Vladimíra Hanuše (krajinkář), nyní jsou zde k vidění například obrazy Alana Ulricha. Koncerty se pořádají ve spolupráci s kulturním střediskem, který sídlí naproti kavárně. Veliký úspěch měli studenti z konzervatoře Jaroslava Ježka z Prahy. Autorky nápadu vybudovat tuto kavárnu také chtěli, aby to nebyla obyčejná kavárna, ale aby se občas něco lidem zajímavého nabídlo. Zmíněné výstavy, koncerty, ale také nějaké přednášky a netradiční setkání. Protože klientelu tvoří hlavně maminky s dětmi a mladí lidé byla zde nedávno s velkým ohlasem přednáška o zdravé výživě. Majitelka obchodu Bazalka z Hradce Králové – mimochodem odtud má kavárna pravidelně - 73 -
dodávané zboží – zde ještě uspořádala „Vaření s Bazalkou“, kde učila klienty připravovat jednoduchá jídla. Z dalších nabízených akcí: •
Břišní tance – přednáška o moderním tanci – p. Růžičková
•
Povídání o Peru – zeměpisná přednáška – cestovatel Oldřich Bubák
•
Představujeme nové knihy – seznámení se zajímavými novinkami – Městská knihovna p. Pírová
•
Muzikálové melodie – v podání hudebníků ZUŠ
•
Poetický podvečer – J. Bartoš – housle, L. Burda – recitace
•
Klady a zápory diety pro krásu – přednáška MUDr. Luňákové
•
Hudebně – dramatický podvečer – vystoupení dětí ze soukromé ZŠ Mozaika
•
Chceme se líbit – přednáška kosmetičky p. Libotovské
Akce se vždy pořádají v podvečerních hodinách, vstupné je dobrovolné. Kavárna nabízí k prodeji i různé zboží – např. keramiku, šité hračky. Tyto suvenýry pocházejí ze Stacionáře sv. Františka, ze sociálně-terapeutické dílny z Neratova a z Praktické školy Nové Město nad Metují. Kromě útulného interiéru čekají na zákazníka nejrůznější teplé, studené i míchané nápoje, vynikající pečivo, již ze zmíněné prodejny Bazalka a mnoho dalších různých dobrot. Navíc je kavárna místem s dětským koutkem, takže si sem mohou přijít posedět i maminky se svými ratolestmi. V prostorách sociálního zařízení je k dispozici i přebalovací pult pro ty nejmenší hosty. Práce v kavárně je pro mentálně postižené lidi ideální. Poskytuje jim příležitost ke kontaktu s dalšími lidmi a přispívá k jejich přirozenému zapojování do běžné společnosti. Při provozu kavárny se nezajišťuje jen obsluha zákazníků, kterou každý mentálně postižený nezvládne. Je potřeba i poklidit a provádět další činnosti, to mohou zastat i lidé s těžším postižením. Vždyť i postižení lidé mohou dělat věci, které jsou adekvátní jejich věku a schopnostem. Procvičují si zde všechno to, co získali ve školách, aby psali, četli, aby se naučili hospodařit s penězi, jednat s cizími lidmi. Učí se zde také obsluhovat všechny přístroje, třídit odpad, se spoustou věcí se zde setkali poprvé. Než nastoupili „do práce“ cvičili se v tom, jak si zapsat objednávku, jak s hosty mluvit i jak podávat různé nápoje. Zároveň je odborníci i lidé ze sdružení připravovali ke vstupu na veřejnost výukou společenského chování i radami s oblékáním.
- 74 -
Podmínkou přijetí „do práce“ je, že klient: •
nesmí být agresivní
•
musí chtít pracovat
S klientem se nejprve provádí vstupní pohovor, při kterém se zjišťuje, jestli opravdu má zájem o práci, dále jaký je jeho zdravotní stav a podle toho se určuje zátěž. Dle jeho schopností se sestaví pracovní plán a pak jednou za 3 měsíce se provádí hodnocení. Každý den se píšou „denní záznamy“ (co se klient naučil, co se procvičovalo, jestli byl nějaký problém). Ty slouží jako podklady pro hodnocení, ale také pro druhou směnu, aby věděla na co má navázat. Klienti za svou práci dostávají samozřejmě i odměnu. Mají zde zaveden tzv. „systém čtverečků“, tzn. že za svou čtyř hodinovou směnu, když je vše v pořádku a dobře pracují dostanou červený čtvereček plný (20,-Kč). Při problému (neopatrnost – rozbití nádobí či odmlouvání a jestliže někdo nechce pracovat) má buď půl čtverečku červeného (10,-Kč) a nebo při velkém prohřešku čtvereček černý (0,-Kč). Toto hodnocení je na nástěnce v šatně, klienti se toho hodně všímají, snaží se, aby měli co nejvíce plných červených čtverečků, za které pak při čtvrtletním hodnocení dostanou slíbené peníze a mohou si koupit, co chtějí. Od ledna 2007 má kavárna k dispozici i asistentku (získána ve spolupráci se Sdružením Orion), která pracuje s jedním klientem, který zvládne méně věcí a tak mu poradí a pomůže. Provoz kavárny samozřejmě musí splňovat všechny hygienické požadavky, včetně zdravotních průkazů klientů.
Občanské sdružení Orion Občanské sdružení Orion bylo založeno v roce 1999 v Rychnově nad Kněžnou, sídlo Českých bratří 1388. Vzniklo z podnětu rodičů, kteří měli postižené dítě. Zpočátku se zabývali péčí o děti a mládež s postižením, nyní zaměřují své aktivity k všestrannému rozvoji osob s mentálním postižením a kombinovaným postižením. Nabízejí lidem pomoc při zvládnutí běžných životních situací tak, aby nedošlo k jejich ohrožení sociálním vyloučením. -
Od ledna 2007 v rámci projektu OP RLZ příprava osobních asistentů a nabídka jejich služeb
-
Organizuje a pořádá volnočasové aktivity – letní tábory, výlety, rekondiční a rehabilitační pobyty
- 75 -
-
Celoživotní vzdělávání osob s mentálním postižením – ve spolupráci se základní školou praktickou organizuje tzv. večerní školu
-
Zkvalitňuje život osob s mentálním postižením – nabídka různých terapií, zájmových činností
Zájmová činnost tohoto sdružení je obsáhlá, významnou měrou se podílí na výchově a rozvoji tvůrčích schopností handicapovaných lidí. Cílem je poskytnout a ukázat klientům možnost aktivního trávení volného času, nabídnout jim pocit sounáležitosti s kolektivem, rozvoj vlastní kreativity, zábavu. Ve spolupráci se Základní školou Mozaika navštěvují klienti keramickou dílnu. Práce s hlínou je radostným procesem, obohacují tvůrce o prohloubení haptického vnímání, manuálních zručností a celkového citového života. Jde o podporu tvořivých schopností jedinců, o výchovu a vztah k řemeslu a umění, k lidské práci. Důležitá je radost z tvorby samotné, tu pak podtrhne radost z hotového výrobku. Ten může posloužit jako dárek svým blízkým. Toto sdružení ve spolupráci s týdenním Stacionářem sv. Františka organizuje i různé terapie. A to hlavně hipoterapii, arteterapii i canisterapii. Jaký význam má zvíře – pes i kůň pro handicapovaného člověka, o tom se v mé práci již zmiňuji. Prostřednictvím výtvarného projevu – arteterapie – vyjadřuje jedinec svoje touhy a přání. Viděla jsem používání známých i méně známých grafických technik, ale i jen takové malování pro radost rozvíjí tvůrčí fantazii a prostorové vnímání těchto osob. Výsledné práce slouží pak jako dekorace prostor ve stacionáři. V loňském roce zahájilo sdružení v prostorách stacionáře oblíbenou terapii – muzikoterapii. Vede ji učitelka hudby, zdejší umělecké školy, která se přistěhovala a stala se členkou občanského sdružení i se svojí dcerou. Terapeutický kroužek je zaměřen především na rozvoj pohybu a smyslu pro rytmus. Plní i funkce psychoterapeutické, pomáhá k odreagování napětí, ke zlepšení nálady a podílí se na koncentraci pozornosti. Handicapovaným dětem i dospělým poskytuje hudba uvolnění a velký prostor svobody. Zpěv jim přináší radost a také si při něm cvičí paměť, čímž se zlepšuje jejich slovní zásoba, artikulace i výslovnost. Při návštěvě tohoto kroužku jsem viděla spokojenost všech postižených dětí i dospělých. Velkou zásluhu na tom má vedoucí kroužku. Je to osobnost nesmírně laskavá, trpělivá, citlivá a rozumí těmto handicapovaným lidem. Sdružení organizuje rekondiční a rehabilitační pobyty a různé jiné akce. V loňském roce byl vydařený podzimní pobyt, který se konal na chatě Asociace dětských domovů ve Voletinách u Trutnova. Program se nesl v duchu zlatokopectví, takže se učili rýžovat - 76 -
zlato, hledat zlatý poklad, zkoušeli, jaké to je stát se indiánem. Počasí se velmi vyvedlo a tak mohli téměř celý pobyt strávit venku a pořádně si zasportovat. Tábora se zúčastnilo 23 osob s mentálním a kombinovaným postižením ve věku 14-36 let. Mezi každoroční jarní akce patří i „pálení čarodějnic“. I letošní je naplánovaná a jako každoročně se ponese v duchu neobvyklých sportovních aktivit, jako například jízda na dvoukole, hon na čarodějnice a další. Samozřejmě nebude chybět opékání buřtů. Mezi další naplánované akce na léto je letní tábor. Letos se má uskutečnit na chatě Holas, ležící v blízkosti vodní nádrže Pastviny.
Občanské sdružení Neratov Na Rychnovsku dává lidem s lehkým mentálním postižením již řadu let práci i domov Sdružení Neratov ve stejnojmenné vsi v Orlických horách. Sdružení vzniklo 11. 9. 1992 registrací na Ministerstvu vnitra České republiky. Je to dobrovolné společenství lidí, kteří se chtějí podílet na obnovení poutního místa smíření v Neratově tím, že přispějí k výstavbě, vybavení a provozování sociálních, charitativních, eventuelně zdravotnických zařízení, které mají sloužit potřebným lidem. Sdružení je nezávislé, nepolitické a nestátní. Nejdříve opravili kostel, pak se začali starat o postižené lidi bez rodin a v malé vsi v Orlických horách budovat jejich nový domov. Dnes je Sdružení Neratov největším zaměstnavatelem v tomto koutu hor. Dává domov a práci převážně mladým lidem s lehkým mentálním postižením, kteří většinou nemají rodinu, která by se o ně postarala. Přicházejí sem z ústavů sociální péče či z domů na půl cesty. Jsou to lidé poměrně samostatní, ale ne zase tak, aby mohli žít zcela bez pomoci. Sdružení se jim snaží vytvořit nový domov se vším, co k němu patří. Hledá pro klienty uplatnění, aby poznali běžný život a naučili se, že se člověk o sebe musí postarat. 19. prosince 2005 byl slavnostně otevřen domek chráněného bydlení. Tento projekt chráněného bydlení, nazvaný DOMOV, budovali od roku 2001. Cílem tohoto projektu je: -
podpora uživatelů k získání a rozvoji dovedností potřebných k nezávislému bydlení
-
stravovací návyky
-
osobní hygiena
-
denní režim
-
hospodaření s finančními prostředky
- 77 -
-
využívání přirozených sítí služeb
-
aktivní podílení se na životu obce
Sdružení Neratov v projektu „Domov“ poskytuje lidem s lehkým a středně těžkým mentálním postižením chráněné bydlení skupinového typu. Snahou je těmto lidem pomoci žít svobodným, samostatným a zodpovědným životem za podpory týmu asistentů, v přátelském rodinném prostředí horské vesničky Neratov, která je také poutním místem. Všichni si přejí, aby se uživatelé cítili v Neratově jako doma. Vychází to i z názvu projektu „Domov“. Uživatelům chtějí zprostředkovat a ukázat vlastním příkladem, co je to domov, aby byli schopni na základě vlastní zkušenosti (uživatelé a pracovníci bydlí v jedné obci) si takový domov vytvořit, se vším co k tomu patří (atmosféra, starosti a práce kolem domácnosti). Každý může využívat služby podle svých přání, potřeb a schopností (společné jídlo nebo samostatná příprava jídel, nabídka aktivit pro volný čas). Jedním z hlavních cílů Sdružení Neratov je vytvoření různorodých činností tak, aby postižení mohli na různá pracovní místa a tím se čelí případným útěkům a depresím. Farma Orlice je sociální firma, která vytváří pracovní příležitosti pro lidi s lehkým mentálním postižením. Kromě živočišné výroby nabízí řadu služeb, na nichž se mohou tito lidé podílet a tak se setkávat s lidmi bez zdravotního postižení. Chlapci, kteří pracují na této farmě se starají o krávy, prasata, ovce. Děvčata a ženy pracují jako obsluha a výpomoc v kuchyni, pomáhají při úklidu pokojů, jednak v penzionu, tak i v hlavní budově sdružení, kde se vaří pro personál i pro rekreanty z neratovských chalup. Všechna pracovní místa mají povahu chráněné dílny a práci postižených na farmě dokonce podporuje ministerstvo zemědělství z programu Vyrovnávání pracovních příležitostí pro zdravotně postižené v zemědělství. Klienti berou mzdu a z ní si platí bydlení a stravování. Vlastní činností se sdružení snaží co nejvíce snížit závislost na dotacích, ale přesto se neobejde bez grantů a pomoci mnoha sponzorů. Koncem minulého roku otevřelo sdružení nově vzniklé sociálněterapeutické dílny, které slouží k získání návyků souvisejících se zařazením do pracovního procesu. Někteří klienti, zvláště ženy, rády vyšívají a tak se učí nejen zvládnout jednotlivé užitkové a ozdobné stehy pro ruční šití a vyšívání, ale i šití na šicím stroji. Různé textilní techniky – koláž, batika, malba na textil, je velice baví. Při mé návštěvě - 78 -
v textilní dílně jsem žasla jak jsou tito lidé nesmírně šikovní. Pod jejich rukama vznikala dokonalá díla, za které se určitě nemusí stydět, ale naopak, mohou být pyšní na svou práci. Dílna, kde vznikají krásné koberečky, polštářky či dečky, není jen doménou žen, ale pracují zde i muži. Pomocí kolíčkových, stolních i pedálových stavů vzniká různobarevná metráž s odpadového textilního materiálu, která se dá dále zpracovat sešíváním ve výsledná díla jako dekorativní a užitkové předměty. Činnost těchto dílen se teprve začíná rozvíjet, ale už teď je vidět, že to byl dobrý nápad, který přispěje k rozvoji tvůrčích schopností těchto lidí.
5.4 Případové studie, pozorování Žena A, narozená 16. 6. 1983 (celoživotní vzdělávání) Rodinná anamnéza Otec: narozen 1953 Matka: narozena 1957 Sourozenci: bratr narozen 1983 bratr narozen 1979 sestra narozena 1977 bratr narozen 1979
Osobní anamnéza Jedná se o dítě z pátého těhotenství, porod 2 týdny před termínem, porod hlavičkou, hmotnost 2200 gramů, délka 48 centimetrů, kříšena nebyla. Po porodu umístěna na oddělení NPH v Trutnově, 19. 7. 1983 přeložena se sourozencem do kojeneckého ústavu v Jilemnici ze sociální indikace. 22. 8. propuštěna zpět do domácí péče. Následující rok byla umístěna do Dětského domova. Matka uváděla důvod nemožnost děti uživit. Zde pobývala 2 roky. Propouštěcí zpráva z Dětského domova: „Při přijetí dítě špinavé, páchnoucí, impetigo na hýždích, sama chodí, nemluví. Jedlo dobře, prospívalo, během pobytu vážněji nestonalo, pouze občasné lehčí infekty HCD.
- 79 -
Psychomotorický vývoj: ve věku 40 měsíců. Hrubá motorika – lehká retardace, těžkopádná, chůze po schodech bez střídání nohou Jemná motorika – lehká retardace, v poslední době značné zlepšení, kresebný projev na úrovni obsažné čáranky, tužku drží v prstech, navléká korálky, manipulace s drobnými tvary jistá. Řeč – těžká retardace, mluví několik jednoduchých slov, patlá, větu neutvoří. Návyky, sebeobsluha – hygienu nezachovává, občas se i ve dne pomočí, sama se nají, poměrně čistě stoluje. Knoflíky zapne, ale v nesprávném sledu, boty si obuje, ale nešněruje. Sama se oblékne a svlékne. Pozornost krátkodobá, nesoustředěná. Jedná se o hrubě retardované dítě, jak ve složce řečové, tak v oblasti motoriky a sociálního chování“. Krátkodobě docházela s bratrem do mateřské školy. Na žádost MŠ byla vyšetřena, avšak psychologické vyšetření tenkrát nemohlo být v běžném rozsahu provedeno pro sníženou chápavost dítěte. Prokazovala se jako výchovně zanedbaná – cituji: „Úkolové situace nechápe, úkoly neplní. Rozumí jen jednoduchým pokynům. Nejsou vytvořeny předškolní dovednosti, grafický projev zcela primitivní, necvičený. Komolení slov, slova pouze opakuje“. Ve školním roce 1989/1990 měla odklad školní docházky a za rok při kontrole byla osvobozena od školní docházky, neboť jí byla prokázána mentální retardace – pseudooligofrenie. Ze zpráv oddělení sociálně právní ochrany dětí je patrné, že rodina je v jejich evidenci od roku 1984, kdy matka podala návrh na ústavní výchovu dětí, z důvodu nemožnosti je uživit. Ze zpráv oddělení kurátorů a sociální prevence vyplývá, že u všech dětí se již v mladším školním věku objevovaly poruchy chování (záškoláctví, krádeže, toulání, zvýšená agresivita). Rodiče slibovali nápravu, ale žádné z doporučovaných výchovných opatření neučinili. Děti trestali fyzicky nebo zákazem vycházek. Sami se procházeli po městě, matka hrála automaty. Na základě rozhodnutí soudu byli všichni bratři jmenované umístěni ve výchovných ústavech, z nichž utíkali a dále páchali trestnou činnost. Rodiče nikdy žádnou škodu neuhradili, také dlužili za náklady spojené s umístěním jejich dětí v ústavu. Bratři se ze svého chování neponaučili, neboť se dopouštěli recidivy, za níž vykonávali trest odnětí svobody. V současné době jsou opět ve výkonu trestu odnětí svobody. - 80 -
Se jmenovanou začala kurátorka pro mládež pracovat v roce 1994 v souvislosti s její rozsáhlou majetkovou trestnou činností. Všechny její skutky byly vzhledem k jejímu věku odloženy. Rodiče chyby se svém výchovném působení ne děti nepřipouštěli. Vinu dcery bagatelizovali s tím, že jí vrstevníci navádějí. Ona sama vždy tvrdila, že již nekrade, neboť nebyla dva dny venku. Několikrát bylo rodičům doporučeno umístit dceru
do ústavu se zvláštní péčí s ohledem na její zdravotní stav. Vždy odmítli
a zároveň její chování omlouvali. Při pohovorech s kurátorkou nebo policií vždy srozumitelně vysvětlovala, co a jakým způsobem ukradla. Volný čas (od ranních až do večerních hodin) trávila s vrstevníky pocházejícími z asociálního prostřední potulkami po městě. V roce 1996 jí byla nařízena ústavní výchova, kterou vykonávala v ÚSP Stará Oleška. Ze zprávy z ústavu bylo zjištěno, že matka u nich měla dluh, o dceru se nezajímala, nenavazovala žádný kontakt.V ÚSP měla výkyvy v chování, vůči ostatním bývala občas agresivní, vulgární, neposlušná. Záchvaty vzteku mívala hlavně, když chtěla jet domů, ale nikdo z rodiny se jí dlouhodobě neozýval. S krádežemi problémy neměla, byla snaživá. I přes svojí impulsivnost jí v kolektivu měli rádi. Zpráva ze sociálního odboru – osoba pověřená k výkonu funkce opatrovníka: „V roce 2001 skončilo nařízení ústavní výchovy jmenované a vrátila se zpět do rodiny. Matka uváděla, že je dcera na ní závislá, v minulosti doma trávila dovolené často a vždy o ní bylo dobře postaráno. Její sdělení se však nezakládá na pravdě. Zájem rodiny o dospělou dceru je zcela účelový se záměrem manipulace s jejími finančními prostředky. Pobyt nesvéprávné v ústavním zařízení se jeví podstatným pro zachování a další rozvoj jejích naučených schopností a dovedností, prevencí před rizikem mravního i fyzického zpustnutí. Kontakt s rodinou může jmenovaná nadále udržovat pravidelnými krátkodobými návštěvami. Pokud se jedná o její asociální chování (krádeže apod.), je evidentní, že je významně ovlivněna rodinným prostředím, kde jsou všichni nezaměstnaní a mají zkušenost s pácháním majetkové trestné činnosti“.
Vzhledem k závažnému nepodnětnému rodinnému prostředí, neodpovídající péči matky a na základě žádosti opatrovníka a v zájmu nesvéprávné, nastoupila žena A v roce 2003 do ÚSP Domečky. Je zde spokojená, pod odborným dohledem a režimem. Navštěvuje 3. rokem kurs na doplnění vzdělání. Vzdělání probíhá podle individuálního vzdělávacího plánu.
- 81 -
Pedagogická hlediska a postupy: Důraz je kladen na individuální péči. Pomůcky: Globální čtení, piktogramy, sociální čtení, Slabikář. Fotografie a obrázky z nejbližšího okolí, stavebnice k rozvoji jemné motoriky. Kolíčkové počítadlo, počítadlo, kostky, mycí houby, sáčky s přírodninami, krupice, hranaté pastelky, manipulace s předměty – čočka, plošné tvary, ježkové míče – velký, předměty denní potřeby – lžíce, hrnek, oblečení,.. Způsob hodnocení a klasifikace: Hodnocení je slovní. Vhodné jsou časté pochvaly. Způsob ověřování vědomostí: Vzhledem k postižení lze ověřovat vědomosti jen každodenním tréninkem. Organizace péče: S žákyní individuelně pracuje učitelka. Dohoda o spolupráci s rodiči: Žije v ÚSP Domečky Rychnov nad Kněžnou. Informace ostatním učitelům: Průběžné konzultace s paní učitelkou, která vyučuje věcné učení.
Konkrétní kroky v následujícím období: Zopakování učiva z minulých let, osvojování nových vědomostí a dovedností. Psaní: upevňovat psaní psacích písmen
Školní rok 2006 - 2007 Čtení: -
orientace na ploše, stránce, na řádku, Slabikář
-
řazení zleva doprava
-
upevnit znalost písmen
-
čtení slabik s m (a, e, i, o, u)
-
využít „a, i“ jako spojky
-
práce s GČ (využít ke čtení krátkých vět s obrázky)
-
analýza prvního písmene ve slově
-
vyhledávání písmen v textu
-
pochopení obsahu věty
- 82 -
Psaní: -
správné sezení u psaní
-
grafomotorická cvičení: čmárání, vlnovka, šikmé čáry (oběma směry), kličky
-
hůlková písanka
-
obtahování
-
vybarvování plochy
-
opis, přepis slov a jednoduchých vět
-
písanka 1. a 2. díl
Počty: -
pojmy: krátký-dlouhý, všichni-nikdo, všechno-nic, málo-hodně, více-méně-stejně, malý-velký
-
třídění předmětů do množin podle vlastností
-
pojem čísla 0-10, číslice, poznat, přiřadit
-
sčítání, odčítání v oboru 0-10
-
práce s počítadlem
-
práce s množinou (procvičovat vzájemné vztahy)
-
hodiny-určování času
-
rozlišení základních geometrických tvarů
Věcné učení – zaměřené na následující oblasti: -
nakupování
-
služby
-
zdraví a nemoc
-
sexuální výchova
-
pošta, spořitelna
-
doprava
-
trávení volného času, zájmy
-
pamětihodnosti města a jeho okolí
-
rodina
-
Česká republika
- 83 -
Ze speciálně pedagogického pozorování
Pracovní úsilí Pracuje pomalým tempem, zadaný úkol se snaží vždy splnit, někdy sama, jindy s dopomocí. Důležitá je neustálá motivace a častá pochvala. Hrubá motorika Chůze samostatná. Jemná motorika Udrží předmět na dlouhou dobu, nabízený předmět uchopí. Grafomotorika Schopna částečně sledovat linku, kresba rychlá, neúplná. Motorika artikulačních orgánů Nafukuje tváře, špulí rty. Lateralita Pravá HK ke kresebnému projevu, k manipulaci užívá též levou. Verbální projev Aktivní slovní zásoba je poměrně dobrá. Zvukové a sluchové vnímání V normě. Vztah k učitelům a dospělým Autoritu plně respektuje, pokyny dodržuje, je ochotná, nabídne pomoc například s tabulí atp. Zájmy Ráda poslouchá hudbu, tancuje.
PŘEDMĚTY Čtení Snaží se číst jednoduchá slova s písmeny A, E, I, O, L, T, V – ve slabikáři, čte pomalu a spíše s pomocí. Přiřadí písmena svého jména na šablonu, bez šablony občas s chybou. Složí jednoduché slovo z písmen na šablonu. Snaží se pracovat s tabulkami. Ráda pracuje s textilními písmeny a číslicemi.
- 84 -
Přiřadí obrázky globálního čtení / kruhy škola, rodina, roční období, hračky, potraviny, činnosti / a piktogramy /dny, měsíce, počasí /. Text k obrázkům samostatně nepřečte. Přiřadí jednoduché obrázky, pracuje převážně s pomocí. Třídí a rozliší odlišné materiály. Se zájmem si o přestávce prohlíží a snaží číst časopisy a různé brožury. Psaní Píše písmena HP i většinu psacích tvarů – psaní psacích písmen abecedy, zvládá s pomocí, ráda opisuje jednoduchý text psacím písmem, ten ale nezvládá přečíst. Počty Snaží se třídit a přiřazovat předměty. Snaží se počítat v oboru 0-10, přiřazovat počet číslic a opačně, sčítat a odčítat, číselnou řadu vzestupnou i sestupnou, doplňovat, rozklad čísel- číslice píše všechny. Věcné učení Ovládá
požadované poznatky a pojmy. Vypráví v jednoduchých větách. Dokáže
používat získané vědomosti s menší pomocí při řešení zadaných úkolů.
Závěr: Žena A byla v osmi letech osvobozena od povinné školní docházky. Žila dlouhou dobu v nepodnětném rodinném prostření, pak vyrůstala v ÚSP. V té době nebyla žádná možnost vzdělávání těchto osob. V současné době chodí třetím rokem do kurzu.Do školy chodí ráda, je v ní spokojená, spontánní. Práce v kursu jí dala příležitost zažít pocit úspěchu. Při některých úkolech potřebuje dohled a pomoc. Je velice přátelská, družná, ochotná pomoci všem.
Žena B, narozená 11. 1. 1985 (celoživotní vzdělávání) Rodinná anamnéza Otec: narozen 1958 vzdělání střední odborné Matka: narozena 1961 vzdělání střední odborné Sourozenci: sestra 1978
Osobní anamnéza: Jedná se o dítě z druhé gravidity, porod ve 37 týdnu, hlavičkou, porodní hmotnost 2600g, délka 47 cm, kříšena nebyla, inkterus ano, ve fototerapii nebyla.
- 85 -
Psychomotorický vývoj od počátku retardovaný, chodit začala ve dvou letech, řeč se rozvíjela velmi pomalu, s agramatismy. V 5 letech začala navštěvovat mateřskou školu a v 7 letech nastoupila do pomocné školy.
Učivo zvládala s obtížemi, dvakrát
opakovala ročník. Byly zde i problémy s chováním – tvrdohlavost, odmítání komunikace a na druhé straně předvádění se a bouřlivé reakce na změny. V současné době žije v týdenním Stacionáři sv. Františka, víkendy tráví doma s rodiči. Psychiatrické vyšetření (r.2003) Objektivně: „Zevnějšek upravený, čistý, do místnosti vstupuje v přítomnosti matky. Na výzvu usedá na židli. Kvalitní kontakt nelze prakticky navázat. Po celou dobu se rukama věší na matku, na většinu otázek odpovídá... „já nevím.“ Řeč dyslálická, hůře srozumitelná . Slovní zásoba velice chudá. Nezná svůj věk, časem, místem ani situací orientovaná není. Emoční projevy jsou bouřlivé, nedostatečně tlumené, v cizím prostředí dominuje pocit studu. Psychotické projevy nebyly zjištěny. Intelektové schopnosti jsou hluboce defektní. Postrádá základní školní znalosti, nejsou rozvinuty početní schopnosti. Myšlení jednoduché, konkrétní, není schopna abstrakce. Nízkému intelektu odpovídá i úroveň paměti. Osmnáctiletá dívka vyšetřena za účelem posouzení způsobilosti k právním úkonům. Pochází
z fyziologického
těhotenství,
porod
předčasný,
kříšena
nebyla.
Psychomotorický vývoj od počátku opožděný. Ve čtyřech letech podrobné vyšetření na neurologické klinice, uzavřeno jako pre a perinatálně postižení CNS. V dětství se objevily 3x záchvaty bezvědomí s křečemi, proto byla nasazena antikonvulzivní terapie. Později hospitalizována na neurologii opakovaně. V současné době jsou epileptické záchvaty medikací kompenzovány. Ve stacionáři je částečně soběstačná, vyžaduje však dohled i v běžných denních aktivitách. Není schopna pracovního zařazení. Emotivita je nevyzrálá, nevyrovnaná a s bouřlivými emočními reakcemi. V klinickém obraze dominuje psychomotorická retardace projevující se těžkým defektem intelektu. Vyšetřovaná neumí číst a psát, nejsou rozvinuté početní schopnosti, nezná hodiny. Její stav vyžaduje trvalou péči a dohled druhé osoby, není schopna zařizovat si své záležitosti, spravovat finanční prostředky a není schopna ani samostatné existence“.
Žena B navštěvuje 2. rokem kurs na doplnění vzdělání. Vzdělání probíhá podle individuálního vzdělávacího plánu.
- 86 -
Pedagogická hlediska a postupy: Důraz je kladen na individuální péči. Pomůcky: Globální čtení, piktogramy, sociální čtení. Fotografie a obrázky z nejbližšího okolí, stavebnice k rozvoji jemné motoriky. Kolíčkové počítadlo, kostky, mycí houby, sáčky s přírodninami, krupice, hranaté pastelky, manipulace s předměty – lžíce, hrnek, oblečení,... Způsob hodnocení a klasifikace:Hodnocení je slovní. Vhodné jsou časté pochvaly. Způsob
ověřování
vědomostí:Vzhledem k postižení
lze
ověřovat
vědomosti
každodenním tréninkem. Organizace péče:S žákyní individuelně pracuje učitelka. Dohoda o spolupráci s rodiči:Žije v týdenním Stacionáři sv. Františka Rychnov nad Kněžnou Informace ostatním učitelům:Průběžné konzultace s paní učitelkou, která vyučuje věcné učení.
Konkrétní úkoly v následujícím období: Jemná motorika -
Podporovat manipulaci s přírodninami – čočka, fazole, ...
-
Listování ve vlastní čítance a dětských knížkách
-
Procvičovat úchop tužky, mycí houby...
Kurs by mohl při správné motivaci přispět k zopakování a prohloubení učiva z minulých let.
PŘEDMĚT Čtení -
orientace na ploše, stránce, na řádku, Slabikář
-
řazení zleva doprava (neustále připomínat)
-
upevnit znalost písmen U, M, T, L, K, J, V
-
přidat písmena malá
-
čtení slabik s, m (s, e, i, o, u)
-
využít „a, i“ jako spojky
- 87 -
-
práce s GČ (využít ke čtení krátkých vět s obrázky)
-
analýza prvního písmene ve slově
-
vyhledávání písmen v textu
-
pochopení obsahu věty
Psaní -
správné sezení u psaní
-
cviky na uvolnění křečovitého úchopu
-
grafomotorická cvičení: vlnovka, šikmé čáry (oběma směry), klička nahoru, klička dolů
-
psaní písmen a, e, i, o, u, m, slabik + nácvik jména, jednoduchá slova
-
hůlková písanka
-
obtahování
-
vybarvování plochy
-
psaní podle diktátu
Počty -
pojmy: krátký – dlouhý, všichni – nikdo, všechno – nic, málo – hodně, více – méně – stejně, malý – velký
-
třídění předmětů do množin podle vlastností
-
pojem čísla 0-5, číslice, poznat, přiřadit
-
sčítání do 3
-
odčítání do 2
-
práce s počítadlem
-
práce s množinou (procvičovat vzájemné vztahy)
-
hodiny – určování času
-
rozlišování základních geometrických tvarů
Věcné učení - zaměřené na následující oblasti - nakupování - služby - zdraví a nemoc - sexuální výchova - pošta, spořitelna - 88 -
- doprava - trávení volného času, zájmy - pamětihodnosti města a jeho okolí - rodina - Česká republika
Ze speciálně pedagogického pozorování Pracovní úsilí Je velice zbrklá, někdy se zadaný úkol snaží splnit sama či s dopomocí, jindy se jí nechce a trucuje. Po chvíli jí to přejde a pokračuje v práci. Je důležitá častá a neustálá motivace a pochvala. Hrubá motorika Chůze samostatná. Jemná motorika Udrží předmět, nabízený předmět uchopí. Křečovitý úchop náčiní, ztížená koordinace jemné motoriky. Grafomotorika Čárání a dotyky hrotem tužky, je schopna linku krátkodobě sledovat. Motorika artikulačních orgánů Nafukuje tváře, špulí rty. Lateralita Pravá H K, křečovitý úchop náčiní. Verbální projev Chudá slovní zásoba, snaží se slova vhodně použít. Zrakové a sluchové vnímání V normě. Vztah k učitelům a dospělým Autoritu a pokyny se snaží respektovat, někdy je tvrdohlavá, hlavně když se jí něco nedaří. Zájmy Nevyhraněny, ráda poslouchá muziku a podle jejích slov má ráda jídlo.
- 89 -
PŘEDMĚTY Čtení Písmena A, I, O, M, E, K, L se snaží přečíst a přiřadit, občas s chybou. Snaží se přiřadit písmena svého jména na šablonu. Ráda pracuje s textilními písmeny. Snaží se přiřazovat obrázky globálního čtení /okruhy škola, rodina, roční období, hračky, potraviny, činnosti/ a piktogramy /dny, měsíce, počasí/. S částečnou dopomocí přiřadí text k obrázku globálního čtení. Text samostatně nepřečte. Dobře přiřadí jednoduché obrázky, pracuje převážně s pomocí a častým povzbuzováním. Snaží se třídit odlišné materiály. Se zájmem si o přestávce prohlíží a snaží číst časopisy a různé brožury.
Psaní Obtahuje předepsané čáry, oblouky, vlnovky, ovály a písmena a jméno HP. Snaží se samostatně, často bývá s chybou. Je nutná dopomoc. S pomocí se snaží opisovat písmena a svoje jméno. Upevňuje psaní psacích písmen a slabik – ma, me, mi a jednoduchých slov – máma, máme.. Upevňuje psaní slov s mezerou a psaní data do sešitů. Při psaní je často nejistá.
Počty Snaží se třídit a přiřazovat předměty. Snaží se počítat v oboru 0-5, přiřazovat počet k číslici a opačně, samostatně pracuje často s chybou. Při práci je nejistá, vyžaduje pomoc. Mechanicky vyjmenuje číselnou řadu do 10. Pracuje s názorem a počitadlem. Upevňuje psaní číslic 0-5.
Věcné učení Vypráví v jednoduchých větách. Snaží se používat získané vědomosti s dopomocí při řešení zadaných úkolů. Požadované poznatky a pojmy ovládá.
Závěr: Ve škole je spokojená, spontánní. Je nutné časté střídání činností, její pozornost je velice krátkodobá. Potřebuje stálý dohled a pomoc. Pokrok udělala ve vyjadřování, už se tak nestydí a snaží se zapojovat do rozhovoru a vhodně používat slova. Využívá služby Občanského sdružení Orion, s matkou se pravidelně zúčastňuje rekreačních pobytů. Stacionář, kde Žena B přes týden bydlí, pořádá ve spolupráci se sdružením různé zájmové činnosti. Se zájmem navštěvuje hipoterapii i muzikoterapii.
- 90 -
Žena C, narozená 16. 11. 1971 (pracovní uplatnění) Rodinná anamnéza Otec: narozen 1917, pobyt není znám Matka: narozena 1930, zemřela v říjnu 1989 Sourozenci: nemá
Osobní anamnéza Jedná se o dítě z první gravidity (nechtěné). Během těhotenství matka opakovaně krvácela, až do 6. měsíce ani nevěděla, že je gravidní. Prodělala pneumonii a virosu. Porod proběhl v 38. týdnu, per sectiv cesarea – kvůli odloučení lůžka. Porodní hmotnost 3200g, délka 50 cm. Po porodu umístěna do kojeneckého ústavu, tam zjištěn kongenitální hydrocefalus, pro který byla v lednu 1972 operována. V dětství byla často nemocná, prodělala bronchopneumonii, rhinopharyngitu, dyspepsii. V roce 1972 operována pro tříselnou kýlu, 1978 extrakce drenáže po mozkové operaci pro hydrocefalus, 1987 operace strabismu. Co se týče psychomotorického vývoje, byl opožděný. Děvče sedělo až ve věku 1,5 roku, kdy také začala mluvit. Byla umístěna do jeslí (asi ve 4 letech), později přeřazena do mateřské školy. V 7 letech začala navštěvovat základní školu, kde neprospívala, pak ponechána matkou 1 rok doma, poté zařazena do zvláštní školy. Zde se však chovala agresivně, napadala ostatní děti, na ulici nadávala lidem, napadala kolemjdoucí, vymýšlela si. Ve 12 letech byla odebrána matce alkoholičce a byla jí nařízena ústavní výchova. Otec s rodinou nikdy nežil, prý byl alkoholik. Nejprve byla přijata na dětské oddělení Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě, odtud předána do DDÚ v Hradci Králové. V únoru 1986 přeložena do dětského domova v Dolním Lánově. V roce 1990 převezena do psychiatrické léčebny Kosmonosy pro hypersexualitu a poruchy chování. Po propuštění z léčebny předána do ústavu sociální péče Černovice. Školní edukaci ukončila v 8. třídě zvláštní školy s nedostatečným prospěchem v matematice. Učebního ani pracovního zařazení nebyla schopna, údajně učební obor u ní nepřicházel v úvahu, proto podána žádost o přijetí do ÚSP. Nějaký čas zůstala v DD, kde vykonávala úklidové a jiné pomocné práce. Opakovaně výchovné problémy,
- 91 -
v dětství hrubá agrese k dětem i dospělým, v době dospívání zvýšený zájem o druhé pohlaví. Výpis z dekurzů Diagnostického oddělení ÚSP Černovice (1992): Ze zápisů vyplývá, že svěřenka byla zapojena do úklidových prací. Své úkoly si ale řádně neplní, práci odbývá, při pokárání je drzá. Proti pracovníkům, kteří od ní požadují řádnou práci, intrikuje, vymýšlí si různé lži. Někdy bývá i agresivní. Vlastní psychiatrické vyšetření: Pacientka přichází do vyšetřovny sama, bez doprovodu. Usmívá se, pozdraví. Na otázky sdělí své jméno, datum narození i současný věk. Ví, že je t.č. v Černovicích, trvalé bydliště má údajně v Jičíně, v Husově ul. 2. Má tam byt po matce, která již zemřela. Vyrůstala jako jedináček. Až do 13 let žila s matkou, která neměla žádného partnera. Když ale matka začala pít, poslali jí do dětského domova. Co se týče povahy, zprvu říká, že vlastně neví, jakou má povahu. Pak konstatuje, že je společenská, hodná – ale někdy i „prevít“. Ví o tom, že nemá pevnou vůli – má to odzkoušené. Myslí, že se povahově změnila a to tak, že je horší než dříve – více prý zlobí.Ve volném čase ráda čte knížky, hlavně dívčí románky. V televizi ráda sleduje pohádky a písničky. Kriminálky nesnáší. Dříve chodila na kontroly na neurologii, bylo to v době jejího dětství. Tehdy také chodila na kontroly na psychiatrii, také už ji tam nezvou. Paměť, intelekt: ve škole se učila tak, že z češtiny mívala jedničku, ze zeměpisu dvojku, z fyziky trojku, matematika jí to ale kazila. Všeobecné vědomosti: zná přesný název naší republiky, zná jméno současného i většiny minulých prezidentů. Vyjmenuje všechny sousední státy naší republiky. Ví, že Smetana byl hudební skladatel, který napsal Prodanou nevěstu, Dvořák že byl také skladatel, Jirásek spisovatel. Wolker? Neví. Seifert byl dle pacientky
též
spisovatel. Karel IV. – byl král, žil prý r. 1820. Republika naše trvá od r. 1921, kdy byla založena KSČ. 1. světová válka byla 1914 – 1918, 2. svět. válka 1939 – 1945. Válčil v ní Hitler. Řadu 6 čísel zopakuje správně. Násobilku umí, ale ani jednoduchý úsudkový příklad nespočítá.
- 92 -
Správně řeší příklady na abstraktní myšlení – rozlišuje správně pojmy: Lež – omyl, vražda – zabití. Kupodivu ale selhává v konkrétních pojmech (řeka – rybník, cihla – kámen). Vysvětlí správně jednodušší přísloví. Bajku chápe jen z části, analogii z lidského soužití však není schopna vymyslet. Obj. psychiatricky:
20 ti letá žena, u které ani v minulosti nebyly zjištěny poruchy
vědomí. I při tomto vyšetření je lucidní, plně orientovaná. Chová se klidně, přátelsky. V mimice časté úsměvy, nic pozoruhodného. Slovní kontakt navazuje ochotně, projev je přiléhavý, odpovědi na otázky jsou rozvedené, spontaneita adekvátní. Dikce správná. Emoční ladění přiměřené situaci, z dokumentace však lze usuzovat na defekt vyšších sociálních citů s vlivem na chování pacientky. Jde zřejmě o důsledek defektního prostředí v dětství a dlouhodobé citové deprivace. Pacientka není a niky nebyla psychotická. Zřejmě psychopatický vývoj osobnosti s rysy asociálními, osobnost bude patrně celkově nezralá, simplexní. Intelekt na úrovni lehčí debility. Dg.: Mentální retardace na úrovni lehčí debility. Psychopatický vývoj osobnosti s asociálními rysy v popředí, osobnost celkově nezralá, simplexní. St. P. operaci hydrocefalu v kojeneckém věku,dle dokumentace DMO. Doporučení: Na vývoji děvčete se podílely patrně vlivy hereditární, snad i organické poškození CNS, ale
hlavní podíl lze zřejmě přičíst
nevhodnému výchovnému prostředí a citové
frustraci, jak v době výchovy matkou, tak v době pobytu v dětském domově. Předpokládám, že poruchy osobnosti budou v dalším životě více vadit než lehký defekt intelektu. Doporučoval bych, aby byl učiněn pokus převést svěřenkyni do občanského života. Byla by dobré tento přechod uskutečnit prostřednictvím nějaké charitativní společnosti, náhradní rodiny nebo jiným, podobným způsobem, který by dovolovat na vyšetřovanou ještě určitou dobu působit a korigoval by její osobnostní defekty a poruchy chování.
Ze speciálně pedagogického pozorování Žena C nastoupila v roce 1996 do Neratova, do pěstounské rodiny. Zpočátku se jí zde nelíbilo, nechtěla zde pomáhat. Dle jejích slov jí nebavilo se modlit, chodit do kostela. Postupem času se zadaptovala a nyní je zde velice spokojená. Samozřejmě, že byly výchovné problémy, ale mírným a zároveň důsledným přístupem se podařilo postupně
- 93 -
odbourávat její konfliktnost. Rovněž její fantazijní představy se podařilo potlačit a nepřisuzovat jim váhu. Z rozhovoru s pracovníky sdružení vyplývá, že jí vyhovuje pracovní zapojení v nestereotipním
zaměstnání. Občas pracuje jako pomocná síla
v kuchyni v hlavní budově sdružení, kde se vaří pro personál i rekreanty z neratovských chalup, jindy pomáhá v penzionu. Podle možnosti navštěvuje zdejší pěstounskou rodinu a hlídá malé děti – hraje si s nimi, chodí na procházky a podobně. Nyní žije v domku chráněného bydlení se svým přítelem, kde mají veškeré potřebné zázemí. Naučila se prát, žehlit i spravovat prádlo, zastat práci uklizečky i jiné rukodělné činnosti. V loňském roce zde byly otevřeny sociálně – terapeutické dílny a protože žena C je manuelně velice zručná, začala sem docházet a vyrábět různé výrobky. Ráda zhotovuje šité hračky, kterými obdarovává děti z pěstounské rodiny. I přes drobné neshody, které občas má s ostatními se zdá, že tady je spokojená a žije plnohodnotný život. Pobírá důchod a mzdu za práci v kuchyni, a z těchto peněz si hradí ubytování a stravování. Když si uvědomím, jaké měla dětství, že jistě citově strádala a tato její citová deprivace se odrazila na jejím chování, je dobře, že je tady, může pracovat, samostatně bydlet a rozvíjet své zájmy. Adaptace na nové prostředí trvala poměrně dlouhou dobu a někteří pracovníci sdružení jí tehdy nedávaly naději, že by zde mohla žít. Dnes jsou již jiného názoru. Já jsem odjížděla z Neratova s pocitem, že ona zde našla domov se vším, co k němu patří.
Muž A, narozený 25. 7. 1984(pracovní uplatnění) Rodinná anamnéza Otec: narozen 1959, vzdělání základní Matka: narozena 1963, vzdělání základní, již zemřela Sourozenci: sestra narozena 1986, vzdělání základní
Osobní anamnéza Jedná se o dítě z první gravidity, ve 3. měsíci matka proděla chřipku. Narozen na 7. měsíci, nekříšen, v inkubátoru nebyl, porodní hmotnost 2900g, délka 48 cm. Hned po porodu odvezen do FN Hradec Králové pro známky dechové tísně, podezření na pneumonii a vrozenou srdeční vadu. Měl otoky na nohou. V ranném věku časté záněty
- 94 -
středního ucha, výskyt enurézy. Též v péči psychiatrie, častá hospitalizace. Odložena školní docházka o jeden rok – důvod cituji ze zprávy PPP: „Současné rozumové schopnosti se pohybují v pásmu hraniční slabomyslnosti. Tomu odpovídá i grafický projev, který je podprůměrný. Složitější úkol, se kterým si neví rady, odmítá splnit. Pracovní tempo pomalé, schopnost soustředění krátkodobá. Poměrně dobré vyjadřovací schopnosti“. V roce 1991, kdy byl šetřen kontrolně po odkladu školní docházky, bylo doporučeno zařazení do zvláštní školy. Bohužel se nepodařilo zajistit místo v 1. ročníku Zvláštní školy v Rychnově nad Kněžnou, kde rodina bydlela (byla plně obsazena). A protože rodiče nesouhlasili s internátním ubytováním při případném zařazení do jiné zvláštní školy, musel muž A nastoupit 1. ročník v základní škole a ještě před ukončením prvního pololetí přestoupil (nyní již se souhlasem rodičů) na Zvláštní školu internátní. Na základní škole byly samozřejmě prospěchové, ale i výchovné problémy. Po dvou letech přestoupil na jinou školu internátní, na které již pak ukončil povinnou školní docházku. Poté nastoupil na Praktickou školu do Žamberka – tříletý obor péče o rodinu a vedení domácnosti, údržba, který úspěšně dokončil.
Školní anamnéza: Mateřská škola Rychnov nad Kněžnou (r.1991 – 1992) Zvláštní škola internátní Sedloňov (r.1992 – 1994) Zvláštní škola internátní Kostelec nad Orlicí (r. 1994 – 2001) Odborné učiliště a Praktická škola Žamberk (r. 2001 – 2004)
Zpráva z psychiatrické ambulance, 10. 6. 2004: „Chlapec dispenzarizován od r. 1988 v DPA pro mentální retardaci, poruchy chování, impulsivitu, psychomotorický neklid, noční enurézu. Problematické rodinné zázemí, matka simplexní osobnost, partnery střídala, nebyla schopna se o své děti postarat (sestra chlapce vyrůstala v Dětském domově Potštejn). Otec o ně nikdy zájem neprojevil. V roce 1996 byla nařízena ústavní výchova. Chlapec zůstává v péči Zvláštní školy internátní
v Kostelci nad Orlicí. Má zde problémy s chováním, emočně
nestabilní, impulzivní pohotovostí k auto i heteroagresivitě. Zvláštní školu absolvoval dobře, nyní končí 3. ročník Praktické školy v Žamberku. I zde problémy s chováním a v poslední době s verbální agresivitou. Trvale na neuroleptické medikaci. Před 2 lety mu tragicky zahynula matka, od té doby užívá antidepresiva v udržovací dávce“. - 95 -
Dg.: F. 70. 1 Doporučení: medikace,
vhodné psychologické vyšetření k posouzení schopností
a dovedností chlapce, eventuelně další život i pracovní zařazení. Z psychiatrického hlediska zřejmě nebude schopen soustavné výdělečné činnosti, nyní se řeší otázka jeho dalšího sociálního zabezpečení.
Psychologická zpráva, 19. 6. 2004: „ Zvláštní školu zvládl bez propadnutí, nyní ukončil tříletý obor „rodinky“ v Praktické škole Žamberk, kde byl na internátě, na víkendy se vracel do Zvláštní školy internátní v Kostelci nad Orlicí. Sám má představu, že by šel do zařízení „Dům na půli cesty“ v Pardubicích, kde se byl s vychovatelkou podívat, po ročním pobytu by mu našli byt a on by šel někam pracovat. Uvažuje ještě o Neratově, i tam se chystá podívat“.
Obj.: Snížená mentální úroveň, aktuálně naměřené IQ je nevyvážené, a to v rozmezí horního pásma lehké MR až spodního pásma hraničního (65 – 75). Trivium – čtení, psaní, počítání (jednoduché) zvládá, řeč vcelku neporušená, mluvenému rozumí, sděluje jednoduše a srozumitelně, hygienické návyky přiměřené, zvládá pod dohledem a kontrolou pomocné práce v kuchyni, v domácnosti, venku. Při vyšetření patrná tenze, impulsivita,
pohotovost k agresivitě, hostilitě, vzdorovitosti, svéhlavosti, lehčí
psychomotorický neklid, skoro stále si mne levou rukou pravé ucho. Osobnost simplexní, infant.egocentrická, emočně labilní, výrazná tendence agresivní s nižším prahem odolnosti vůči frustraci, stresu, poté verbální a brachiální projevy agresivní, náhled na své chování nedostatečný, nekritický, schopnost rozpoznávací a zejména ovládací
významně
snížena,
pohotovost
ke
konfliktům
s okolím,
nebezpečí
zneužitelnosti. Závěr z vyšetření: Osobnost simplexně uzpůsobená na podkladě snížené mentální úrovně (IQ 65 – 75), emočně labilní s pohotovostí k agresivitě, hostilitě, vzdorovitosti, infant. egocentrismus, výrazné poruchy chování. Samostatný život vylučuji, doporučuji umístění ve vhodném zařízení, např. ÚSP
či Neratov s pracovními činnostmi pomocnými s dohledem a
kontrolou.
- 96 -
Ze speciálně pedagogického pozorování Od července 2004 bydlí muž A v Neratově. Má svůj samostatný pokoj v nově otevřeném domku chráněného bydlení, kde je veškeré potřebné zázemí včetně společenské místnosti. Chodí pracovat na farmu Horní Orlice. Farma zaměstnává 8 klientů Sdružení Neratov. Chová se zde hovězí dobytek, prasata i ovce. Zdá se, že se mu práce líbí, i když zpočátku, podle jeho slov, mu to příliš „nevonělo“. Musel se vše naučit, protože se s prací v zemědělství nesetkal. Nevěděl ani, čím se zvířata krmí, jak je obstarat, poklidit. Pracovníci sdružení ho chválí, že se snaží i když někdy práci odbývá a je impulzivnější. Ve skupině mají asistenta, který jim pomáhá, radí, ukazuje, jak se co dělá a také jejich činnosti neustále kontroluje. Měl zde již konflikt, který vyplýval z jeho výbušné povahy, ale časem se vše urovnalo. Nepobíral mzdu, když nechodil na farmu a po zaplacení stravování a ubytování mu již nezbývalo tolik peněz a asi také (podle jeho slov) se začal nudit, tak zase začal chodit pracovat. A co ho moc nebaví v práci? Prý v létě, když se suší seno. Nejraději zvířata krmí a dívá se jak „žerou“. Někdy také chodí do lesa, protože se zde také věnují výrobě palivového dříví. Mají zde partu, která těží dřevo a dále ho zpracovává. Měla jsem pocit, že je zde opravdu spokojený, bydlí sám, což je určitě dobře, vzhledem k jeho konfliktní povaze. Co se týká pracovního zapojení, je nenásilné, motivační, velkou roli zde hraje asistent, který je jeho rádcem, pomocníkem. I když zrovna patří ve skupince k těm nejméně samostatným v pracovní činnosti, je určitě dobře, že má zde takovou možnost a vzhledem k jeho věku jsem přesvědčena, že v budoucnosti bude postupně zvládat i náročnější činnosti.
Žena D, narozená 26. 4. 1961(celoživotní vzdělávání a pracovní uplatnění) Rodinná anamnéza Otec: narozen 1927 – zemřel Matka: narozena 1930 – zemřela Sourozenci: nemá
- 97 -
Osobní anamnéza Jde o dítě z první gravidity, porodní hmotnost 3300g, délka 52 cm. Těhotenství, porod normální. V 9. měsících upadla matce z ruky a zůstala v bezvědomí 3 – 4 minuty. V 5ti letech byla vyšetřena
v dětské psychologické poradně, odtud doporučena
k diagnostickému pobytu do dětské psychiatrické léčebny. Cituji ze zprávy z DPL: Objektivně: „Při vyšetření klidná, podrobivá, výzvy uposlechne, nesoustředěná, pozornost značně labilní, psychomotorická instabilita. Řeč silně opožděná, nesrozumitelná. Emoční projevy chudé, zvýšená intrapsychická tenze. Velmi pomalu reaguje, hra jednoduchá, bez fantazie. Levá lateralita“. Dg.: závěr: Silné opoždění řeči u neurotického dítěte s intelektem snížena k horní imbecilitě. Enursis noctruma. Susp. foetální erytroblastosa. Lehká dětská encephalopatie. Doporučení: 1. kontroly v psychiatrické poradně 2. zkusmé zapojení v mateřské škole
Do mateřské školy nenastoupila, byla v péči matky a babičky. Z dokumentace vyplývá, že její matka byla citově labilní, otec byl zlostný a prudký. Značné opoždění duševního vývoje, sociální zanedbanost bylo příčinou opakovaného odkladu školní docházky. Pokusy o její vzdělavatelnost s pobytem ve Zvláštní škole v České Skalici a v Pomocné škole internátní ve Starých Čivicích byly neúspěšné. A protože v té době existovala možnost osvobození od školní docházky, tak žena D po těchto dvou neúspěšných pokusech své vzdělání skončila a zůstala tak, jako mnoho dalších, bez možnosti dalšího vzdělávání. V ústavní péči je žena D od roku 1973, kdy ji zemřela matka a tehdy tam bylo i podezření na pohlavní zneužívání otcem.
Ze zprávy ÚSP (r. 1975): „Při přijetí do našeho ústavu neuměla mluvit /velmi patlavě vyslovila své jméno a odkud je/. Důsledným zapojováním do kolektivu, vedeným řádovými sestrami, a hlavně trpělivou výchovou se podařilo děvče naučit základním hygienickým návykům. Naučila se říkat jednotlivá slova, svede velmi jednoduché větné spojení. Samostatná však stále
- 98 -
není, potřebuje trvalý dohled. Vlastního rozhodování a uvažování též není schopná. Povahově je přítulná, hravá asi jako dítě ve věku 3 – 4 let“.
Žena D žije v ústavu od 12- ti let, ale posledních 10 let se její život podstatně změnil. V roce 1997 se seznámila se svým nynějším partnerem,
s kterým žije v nově
postaveném ústavu. Mají samostatné bydlení. Její partner je zaměstnán v ústavu jako pomocná síla v kuchyni, pomáhá při rozvážení jídla po domečcích.
Ona nikdy
nepracovala, ale teď využila možnosti v kavárně LÁRY-FÁRY.
Ze speciálně pedagogického pozorování V současné době se Žena D
snaží daleko více zapojovat do pracovních aktivit
v kavárně, než tomu bylo na začátku. Dochází sem velice ráda, vždy s dobrou náladou a je snaživá. K hostům se chová slušně, ráda zajde do dětského koutku za dětmi. Úkoly, které má, se snaží plnit, občas jí s něčím pomůže asistentka. Co všechno se zde naučila za jeden rok, dokládá hodnocení, které dostává se mzdou každého čtvrt roku. Zvládá již tyto úkoly: -
Ozdobit skleničku na mléčný koktejl a připravit ho
-
Nalévat víno a džusy do odměrky
-
Rovnat nádobí do myčky
-
Nakrájet ovoce do poháru a do ledového čaje
-
Žehlit utěrky a zástěry
-
Házet odpadky do správných košů
-
Uvařit tureckou kávu
-
Samostatně přinést hostům kavárny džbánek s vodou
-
Poprosit hosty, aby napsali svoji objednávku
-
Připravit tácek pod čokoládu, kávu, talířky pod svařené víno, talířek pod zákusek
-
Dát zákusky na talířek
-
S malou pomocí rozpoznat věci v ledničce a ve skladu
Terapeutka při běžném hodnocení pochválí klientku, co všechno se již naučila a na co se zaměří v příštím období. A v čem se ještě bude zdokonalovat? -
Připravovat vídeňskou, alžírskou a irskou kávu
- 99 -
-
Na samostatnou kontrolu nad svěřeným stolečkem
-
Naučit se obsluhovat mixér a umixovat mléčný koktejl
-
Naučit se zdobit skleničky na jahodový a čokoládový koktejl – rozpoznání správné zmrzliny
-
Připravit čokoládu i s odměřováním
-
Příprava čaje do konvičky
Z mého pozorování je zřejmé, že ji práce v kavárně baví, je pracovitá a snaží se a má vždy dobrou náladu, kterou rozdává do svého okolí. V současné době ještě navštěvuje večerní školu, která je zaměřena na výuku praktických činností – šití, vaření, péče o domácnost. Jak sama říká, nejvíce má ráda vaření, to jí moc baví, ale nerada plete, to prý neumí. Chodí sem ráda a je vidět, že rozvíjí své schopnosti a dovednosti.
5.5 Závěry z výsledků šetření, diskuse Mé šetření probíhalo od počátku roku 2006, kdy jsem poprvé navštívila Neratov a kavárnu LÁRY-RÁRY. Úřad práce, kde jsem zjišťovala možnosti pracovního uplatnění handicapovaných lidí, mě právě krůček po krůčku dovedl k nestátním neziskovým organizacím, které pomáhají zvyšovat kvalitu života lidí s mentálním postižením. Šetření v občanských sdruženích, v zařízeních, spočívala v analýze psychologických a speciálně pedagogických vyšetřeních, v rozhovorech s vedoucími pracovníky, s vychovateli, s terapeuty, s učiteli a se speciálními pedagogy. Větší část mé práce se týkala samotného přímého pozorování, rozborů s klienty, rozborů výsledků činností. Kursy na doplnění
vzdělání, které navštěvuje žena A a žena B, mají pro ně
pochopitelně velký význam. Žena A, která do školy nikdy nechodila, dělá v kursech velké pokroky. Od začátku pracuje podle individuelně vzdělávacího plánu a postupně si osvojuje nové vědomosti a dovednosti. Podle nového školského zákona, který stanoví vzdělání do 20 let, musela i žena B ukončit školní docházku. Je proto dobře, že může navštěvovat kurs, není ponechána bez dalšího vedení a své pracně nabyté vědomosti, dovednosti a návyky se zde opakuje. Žena D, která byla v deseti letech zbavena školní docházky
a od 12 let žije
v ústavní péči se právě díky činnosti nestátních organizací může vzdělávat formou
- 100 -
večerní školy a zapojit se i do pracovního procesu v kavárně. Začínala s jednoduchými pracovními úkony a nyní již zvládá (někdy za pomocí asistentky) i náročnější práce. Při svém pozorování jsem si všimla, že má „svou práci“ ráda, stále se usmívá, snaží se, jak nejlíp dovede. Samozřejmě, že zákazník dostane občas svou kávu či jiný nápoj o tři, čtyři minuty později, ale při pohledu na spokojené a hrající si ratolesti v dětském koutku a příjemné rodinné atmosféře si uvědomí, že reakce zákazníků je převážně kladná, že zvláštní obsluha je nepřekvapuje. Chodí sem převážně maminky s dětmi, mladí lidé. Maminkám nejvíce vyhovuje, že se zde nekouří a děti si mohou hrát. Pro návštěvníky kavárny je důležité, aby se zde cítili příjemně. Nemyslím si, že by se sem vraceli často, kdyby to dělali jenom z nějaké solidarity, či „sociálního cítění“ s lidmi s postižením. Měla jsem dobrý pocit z toho, že lidé do kavárny nechodí z nějakého charitativního důvodu, ale proto, že se jim zde líbí, že jsou spokojené a cítí se tady dobře. Také klienti z Neratova na mě působili spokojeným dojmem. Jsou to lidé poměrně samostatní, ale ne tak, aby mohli žít zcela bez pomoci. Sdružení jim vytváří domov, který je alternativou běžným ústavům sociální péče. Díky zdejšímu společenství zde tito lidé mají vlastní zázemí a hlavně seberealizaci. Seznamují se zde s reálným životem, který je určitě jiný než ústavní péče. Žena C i muž A již nemají rodiče a myslím si, že tady našli domov se vším, co k němu patří. Rozvíjí své zájmy v terapeutických dílnách, mají hezké moderní bydlení a v neposlední řadě i možnosti zaměstnání na různých pracovištích. Poznávají zde běžný život se všemi starostmi i radostmi. Všimla jsem si, že žena C je hodně samostatná, zvládá běžné denní úkony, hravě si poradí i s úklidem domácnosti, ale občas má výkyvy v chování, které sama nezvládá. Muž A je méně samostatný, hodně impulsivní, ale o „své práci“ na farmě vypráví s velikým zájmem a z jeho slov jsem vycítila nadšení. Jsem přesvědčena, že v budoucnosti zvládne i náročnější činnosti. Během svého výzkumného šetření jsem získala spoustu informací, které se týkaly jednotlivých zařízení, organizací, jež jsem pravidelně navštěvovala. Kursy na doplnění
vzdělání i večerní školy jsou velkým přínosem pro osoby
s mentálním postižením. Ti, kteří byli v minulosti zbaveni školní docházky i ti, kteří dokončili povinnou školní docházku v některém z nižších ročníků, si zde osvojují určité poznatky a vědomosti, získávají praktické návyky a dovednosti spolu se schopností orientace v širším sociálním prostředí. Ujistila jsem se o důležitosti této edukace i když - 101 -
výsledky se dostavují velmi pomalu, zpětnou vazbou je spolupráce, spokojenost a zájem těchto handicapovaných lidí. Zaměstnávání osob s mentálním postižením je velice složité. Jsou to většinou lidé, kterým je přiznán správou sociálního zabezpečení plný invalidní důchod a tudíž se jedná o osoby s těžkým zdravotní postižením. Podle zákona o zaměstnávání mají i tito lidé možnost být zaměstnáni, ale není to jednoduché, protože vyžadují specifický osobní přístup. Úřady práce nejsou přizpůsobeny na poskytování potřebných služeb, proto zůstává aktivita v rukou nestátních neziskových organizací. Kvalitativní výzkum mi umožnil získat případové studie handicapovaných osob a při speciálně pedagogickém pozorování jsem se přesvědčila o tom, jak důležité je pro tyto osoby celoživotní vzdělávání a zapojení se do pracovního procesu. Tito lidé mají neuvěřitelnou touhu po vzdělávání, dokáží pracovat i když třeba jen pod dohledem asistenta. Je proto dobře, že jsou a vznikají nové služby, organizace, občanská sdružení, jejichž základním posláním je zkvalitňovat život handicapovaných lidí po všech stránkách. Velice oceňuji práci a nadšení pracovníků všech nevládních organizací, bez jejichž pomoci by lidé s mentálním postižením neměli tolik možností se celoživotně vzdělávat, smysluplně využívat svůj volný čas a v neposlední řadě i zapojovat se do pracovních činností. Nové formy přístupu ke vzdělání, k zaměstnání, bydlení i partnerství, které se u nás v poslední době rozšiřují, mě utvrzuje v tom, že osoby s mentálním postižením dokážou žít s námi, ne jen vedle nás.
- 102 -
Závěr Cílem diplomové práce bylo analyzovat možnosti celoživotního vzdělávání a pracovního uplatnění osob s mentálním postižením, jednak co vše jim je nabízeno a co jim poskytuje okolí, ve kterém žijí. Ve svém téměř ročním pozorování jsem se ujistila o tom, že edukace a zapojení do různých pracovních činností má pro dospělé osoby s mentálním postižením veliký význam. Celoživotní učení pro tyto osoby není formalitou, ale velkým přínosem pro ně samotné, pro jejich naplněný a spokojený život a je jednou za základních podmínek inkluze s intaktní společností. V lednu 2007 vstoupil v platnost zákon o sociálních službách č. 108/2006, který upravuje
podmínky
poskytování
pomoci
a
podpory
zdravotně
postiženým
spoluobčanům. Sociální služby musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, podporovat rozvoj jejich samostatnosti a vždy musí být důsledně zajištěno dodržování lidských práv. Komunitní plánování sociálních služeb je metoda, kterou lze na úrovni obcí nebo krajů plánovat sociální služby tak, aby odpovídaly místním podmínkám i potřebám jednotlivých občanů. V našem státním systému nefunguje návaznost Ministerstva školství a Ministerstva práce a sociálních věcí. Ministerstvo školství sice zajišťuje edukaci mentálně postižených, ale podle nového školského zákona pouze do 20 let. V momentě, kdy člověk absolvuje praktickou školu, by mělo nastoupit Ministerstvo práce a sociálních věcí a nabídnout této osobě různé formy pracovního uplatnění. Nabyté vědomosti, dovednosti a znalosti, které student získá studiem na praktické škole, a je nutné nadále aplikovat v praxi, aby je nezapoměl. Tak jako „zdravý“ člověk po ukončení školního vzdělávání nastupuje do zaměstnání, či se hlásí na úřad práce, kde mu nabízejí pracovní uplatnění, tak i zdravotně postižená osoba by měla mít nárok, pokud chce, pracovat. Mentálně postižení spoluobčané většinou pobírají plný invalidní důchod a toto je pro úřad práce rozhodující. Myslím si, že optimální by bylo, aby úřad práce i tyto osoby evidoval a nabízel jim třeba brigádnické či sezónní práce např. sběr jablek, či úklid parku nebo veřejného prostranství. Těmto lidem nejde ani tak o výdělek, ale chtějí být užiteční společnosti a vykonávat smysluplnou činnost. Jde také o to, že když tito lidé mají odpovídající pracovní uplatnění a nezahálejí, rozvíjí se jejich dovednosti, vědomosti a jejich vývoj nestagnuje. Situace je však taková, že stát se zbavuje veškeré odpovědnosti za další vzdělávání a pracovní uplatnění těchto osob a že úkoly za něho převzaly neziskové organizace, které hrají velkou roli v péči o osoby mentálním
postižením. Trvale zabezpečují zlepšování podmínek života těchto osob a prosazují rovnoprávné postavení handicapovaných lidí. Nesmírně si vážím všech, kteří pracují v různých organizacích a sdružení a snaží se zkvalitňovat život postižených občanů po všech stránkách. Poskytnout osobám s mentálním postižením možnost zaměstnání neznamená jenom umožnit jim výdělek, ale přiznat jim jejich sociální postavení ve společnosti. Práce je charakteristickým atributem dospělosti a samostatnosti každého člověka, bez ohledu na to, jestli se jedná o člověka zdravého nebo zdravotně postiženého. Člověk ve svém životě nutně potřebuje činnost, která má smysl, ať už objektivní, to znamená, že přináší jemu i společnosti nějaké hodnoty, nebo alespoň subjektivní, která mu přináší radost a pocit uspokojení z dobře vykonané práce. Někdy si myslím, že mentálně postižení jsou ve své podstatě možná šťastní lidé, že ten jejich úděl je pro ně vlastně takové vysvobození před chaosem, ve kterém se dnešní svět ocitá. Žijí si ve vlastním světě, umějí to, co běžní lidé nedokáží, ať se o to snaží sebevíc a to je ta zvláštní schopnost, co nás odděluje. Tím myslím, že z nich vyzařuje srdečnost, laskavost, pohoda a klid. Zato neznají závist, hořké zlo, nenávist, sobectví atd. Je velkým přínosem, že lidem s mentálním postižením je umožněna cesta ke vzdělávání
i zaměstnávání. Výsledkem je skutečnost, že někteří dovedou pracovat, ale
potřebují k tomu pomoc a podporu nás všech. Co lidé s mentálním postižením prožívají a cítí, se nejlépe dá poznat na očích, které září štěstím a když se k tomu přidá laskavý úsměv, tak je to ta nejkrásnější odměna jakou může člověk, který s takto postiženými lidmi pracuje, dostat. Na závěr mi nezbývá, než zdůraznit přesvědčení, že v naší republice je zapotřebí řešit způsob a podmínky života lidí s mentálním postižením, ne však jen proklamací jejich lidských práv a z toho vyplývajících povinností, ale musí se tak učinit komplexním způsobem, který bude brát zřetel na jejich individuální schopnosti a zajistí jim důstojný a spokojený život. Vždyť i tito lidé jsou nedílnou součástí lidského společenství a zasluhují stejné pozornosti jako ostatní. Významný skotský právník Adrian D.Ward ve své knize Právo mentálně retardovaných pro východní Evropu píše: „Kvalita společnosti se může měřit podle způsobu, jak se stará o své nejzranitelnější a nejzávislejší členy. Společnost, která se o ně stará nedostatečně, je poškozena“.
Shrnutí Název mé diplomové práce je Celoživotní vzdělávání a pracovní uplatnění osob s mentálním postižením. Teoretická část vychází z pojetí mentální retardace, její etiologie a klasifikace. Nastíněny jsou zde některé psychologické zvláštnosti osob s mentálním postižením Druhá kapitola se zabývá systémem edukace osob s mentálním postižením, včetně edukačních
aktivit
občanských
sdružení,
vyzdvihuje
důležitost
celoživotního
vzdělávání. Následující kapitola pojednává o možnosti pracovního uplatnění osob s mentálním postižením. Je zde dán i prostor k různým pracovním i činnostním terapiím, které zvyšují kvalitu života těchto lidí. Integrace, humanizace, normalizace – to jsou termíny, o kterých se zmiňuji ve čtvrté kapitole. Zahrnuje práva, některé formy péče, partnerství i volnočasové aktivity osob s mentálním postižením. Cílem výzkumného šetření bylo zjistit, jaká je současná situace mentálně postižených osob na trhu práce a jaké mají možnosti celoživotního vzdělávání tyto osoby na Rychnovském okrese. Hlavním výstupem výzkumu bylo zjištění, že pomoc těmto osobám přichází zejména od různých nevládních organizací.V našem státě nefunguje návaznost Ministerstva školství a Ministerstva práce a sociálních věcí. Je zajištěno vzdělávání osob s mentálním postižením,ale pouze do 20let a po ukončení praktické školy zůstávají tito lidé bez možnosti zařadit se na trh práce. Stát spoléhá,že úkoly za něho převezmou neziskové organizace. Nastíněny jsou zde aktivity Občanského sdružení Pferda, Občanského sdružení Orion, Občanského sdružení Neratov. Kursy na doplnění vzdělání a Večerní školy mají dnes již nezastupitelnou roli, o jejich činnostech v nedalekém městě je zde pojednáno. Jsou uváděny případové studie 5 osob, speciálně pedagogické pozorování, metody šetření. Na jejich příkladu se můžeme přesvědčit o důležitosti edukace v dospělosti a pracovního uplatnění těchto osob. Zaměstnávání mentálně postižených je velice složité a proto aktivita zůstává v rukou neziskových organizací.
Summary The name of my dissertation is "Lifelong learning and labour activities of mentally affected people." The theoretic part comes from the concept of mental retardation, its etiology and classification. Some psychological differences in people with mental affects are outlined. The second chapter deals with methods of education of retarded people including the educational activities of civic associations. Also, this chapter points out the importance of lifelong learning. The next chapter discusses the working possibilities for retarded people. There is a part discussing some working and active therapies, which increase the quality of life. Integration, humanization, normalization – these are terms which are mentioned in the fourth chapter. This chapter includes an examination of the rights, some forms of care, and partnership and leisure time activities for mentally affected people. The aim of the research was to find out what the situation is regarding retarded people in the labour market and what possibilities for lifelong education are available in the region of Rychnov nad Kněžnou. The important result of the research was the fact that the biggest help to these people comes from non-governmental organizations. We can hardly find a connection with the Ministries of Education or Labour and Welfare matters. It is known that the education of mentally retarded people exists, but only for people up to 20-years-old, and after graduating their practical school, these people have no chance to be integrated into the community of the labour market. In our country the government relies on non-profit associations for these tasks. This dissertation describes the activities of the civic association Pferda, and another called Orion, as well as the civic association Neratov. The programs of continuing education and evening courses play irreplaceable roles, and their activities are described as well. Examples of 5 people are shown and studied. Also included are special pedagogical comparisons, and the method of investigation. We can clearly classify how important adult education is for these people, as well as the importance of their engagement in the labor market. Providing work possibilities for mentally affected people is very difficult and therefore this activity is kept in the hands of non-profit organizations.
Seznam literatury BAZALOVÁ, B. Osobní asistence jako forma sociální intervence u osob s tělesným postižením. Rigorózní práce. Brno: MU, 2002.
BAZALOVÁ, B. Významy přisuzované postižení, postoje společnosti k osobám s tělesným postižením a postoje k integraci u nás a světě. Disertační práce. Brno: MU, 2003.
BROWN, S. E., Nezávislý způsob života – teorie a praxe. Sbor zástupců zdravotně postižených, 1994.
Časopis Mentální retardace, vydává Republikový výbor SPMP, č. 43, ročník 2003 (příspěvek od ŠVARCOVÉ).
Časopis Mentální retardace, vydává Republikový výbor SPMP, č.46, ročník 2004 (příspěvek od ŠVARCOVÉ).
Časopis Mentální retardace, vydává Republikový výbor SPMP, č. 47, ročník 2005 (příspěvek od ŠVARCOVÉ).
Časopis Zpravodaj IN – Česká unie pro podporované zaměstnávání r. 2004, 2005.
ČERNÁ, M. A ED., Kapitoly psychopedie. Praha: Universita Karlova, 1995. ISBN 807066-899-7.
ČERNÁ, M. Zvláštnosti osob s mentální retardací. Přednáška ku příležitosti školení vedoucích táborů a rekreačních pobytů pořádaných SPMP. Poděbrady, 10. 11. 1995.
DOLEJŠÍ, I. K otázkám psychologie mentální retardace. Praha: Avicentrum, 1983.
FRANIOK, P. KOSUČAN, J. Psychopedie. Speciální pedagogika mentálně retardovaných. Ostrava: Ostravská univerzita, 2002. ISBN 80 7042-24.
GAVORA, P.Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido 2000. ISBN 80-85931-796.
HARTL, P. – HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha. Portál, 2000. ISBN 807178-303-x.
HINTAUS, L. HINTAUSOVÁ, M. Účast rodičů a pedagogů při ergoterapii dětí se zdravotním postižením. Praha : IPPPČR, 1999. ISBN 80-7169-789-3.
HUBOVÁ,
K. Alternativní způsob integrace osob s mentálním postižením do
společnosti
a na trh práce. Diplomová práce, Brno: ESF MU, 2005.
JANKOVSKÝ, J. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením. Praha: Triton, 2001. ISBN 80-7254-192-7.
JESENSKÝ, J. Uvedení do rehabilitace zdravotně postižených
Praha: Karolinum,
1995. ISBN 80-7066-941-1.
JESENSKÝ, J. Základy komprehenzivní pedagogiky, Hradec Králové: Gaudeamus, 2000. ISBN 80-7041-196-1.
KOCOURKOVÁ, A. Využití canisterapie, hipoterapie a dalších alternativních terapií u vybraných skupin osob s postižením. Brno PF MU, 1999, diplomová práce.
KOLEKTIV AUTORŮ Povídání o canisterapii.Vyškov:
Sdružení pro pomoc
zdravotně postiženým „PIAFA“, 2000.
KREBS, V. Sociální politika. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002. ISBN 80-8639533-2.
KREJČÍŘOVÁ, O. AJ. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Praha:Eteria, 2002. ISBN 80238-8729-7.
LINKA, A. Kapitoly z muzikoterapie. Rosice u Brna: Gloria, 1997. ISBN 80-901834-41.
MATĚJČEK, ZD. Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. Jinočany: H+H, 2001. ISBN 80-86022-92-7.
MÁTAJOVÁ, Z –MAŠURA, S. Muzikoterapie v špecialnej a liečebnej pedagogike. Bratislava: SNP, 1992.
MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-549-0.
MATOUŠEK, O. Ústavní péče. Praha: Slon, 1999. ISBN 80-85850-76-1.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR [ on line ]. MPSV ČR. [ cit. 2006 – 10 – 21 ]. Dostupné na WWW:
MLYNÁŘOVÁ,
K. Zvyšování kvality života dospělých osob s mentální retardací.
Speciální pedagogika, 2005, roč.15, č. 3. ISBN 1211-2720.
MÜLLER, O. A KOL. Terapie ve speciální pedagogice. Olomouc: Pedag. Fakulta. 2005 ISBN 80-244-1075-3.
Národní program rozvoje vzdělávání v ČR, Praha: Tauris, 2001. ISBN 80-211-0372-8.
NOVOSAD, L. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178197-5.
OBČANSKÉ SDRUŽENÍ
POHODA, Služby pro lepší život lidí s mentálním
a kombinovaným postižením. Praha, 2002.
OPATŘILOVÁ, D., ZÁMEČNÍKOVÁ, D. Předprofesní a profesní příprava zdravotně postižených. Brno: MU, 2005. ISBN 80-210-37-18-0.
PIPEKOVÁ, J. A KOL. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315-120-0.
PIPEKOVÁ, J., VÍTKOVÁ, M. Terapie ve speciálně pedagogické péči. Brno: Paido, 2001. ISBN 80-7315-010-7.
PIPEKOVÁ, J. Osoby s mentálním postižením ve světle současných edukativních trendů. Brno: MSD, spol. s. r. o. 2006. ISBN 80-86633-40-3.
Podporované zaměstnání [ on line ]. [ cit. 2006 – 11 – 10 ]. Dostupné na WWW:
PRŮCHA, J.- WALTEROVÁ, E. – MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-252-1.
ROSECKÁ, I. Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením. Diplomová práce. Brno: MU, 2006.
ŘÍČAN, P. ,KREJČÍŘOVÁ, D. A ED. Dětská klinická psychologie. Praha: Grada, 1997. ISBN 80-7169-512-2.
Sdružení pro pomoc mentálně postiženým ČR [ on line ]. SPMP ČR. [ cit. 2006 – 10 – 21 ]. Dostupné na WWW:
SLOWÍK,
J. Člověk s mentálním postižením jako subjekt hodnocení. Speciální
pedagogika, 2003, roč. 13, č. 3. ISBN 1211-2720.
SOVÁK, M. A KOL. Defektologický slovník. Jinočany: H+H, 2000. ISBN 80-8602276-5.
SOVÁK, M. Nárys speciální pedagogiky. Praha: SNP, 1980. ISBN 14-072-86.
ŠICKOVÁ, J. Základy arteterapie. Praha: Portál 2002. ISBN 80-7178-616-0.
ŠIMANOVSKÝ, Z. Hry s hudbou a techniky muzikoterapie. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-264-5.
ŠIŠKA, J. Edukace člověka s mentálním postižením v období dospělosti. Praha: Universita Karlova, Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0992-4.
ŠVARCOVÁ, I. Aktuální otázky psychopedie. Liberec: Pg F TU, 1998. ISBN 800238-6-1.
ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-506-7.
TULÁČEK, J. Člověk a lidská práva. Praha: Albatros, 1992. ISBN 80-00-00344-9.
VAĎUROVÁ, H. – MÜHLPACHR, P. Kvalita života. Brno:MU, 2005. ISBN 80-21037547-7.
VÁGNEROVÁ, M. Možnosti terapeutického přínosu malých zvířat pro zlepšení kvality života handicapovaných dětí a dospělých. Speciální pedagogika, 1996, roč. 6, č.2. ISSN 1211-2720.
VÁGNEROVÁ,
M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 1999.
ISBN 80-7178-496-6.
VALENTA, M. – MÜLLER, O. Psychopedie. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7320-0392.
VÍTKOVÁ, M. A KOL. Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido,1998.ISBN 807178-800-7.
VÍTKOVÁ, M. A KOL. Integrativní speciální pedagogika.Brno: Paido, 2004.ISBN 80-7315-071-9.
VOTAVA, J. A KOL. Ucelené rehabilitace osob se zdravotním postižením. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0708-5.
WORD, A. D. Nový pohled. Praha: SPMP, 1994. ISBN 2-930078-04-9.
Vyhláška MŠMT ČR č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných.
Zákon č. 23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod.
Zákon č. 108/2006 Sb., O sociálních službách. Praha: 2006
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Praha: 2004
Zákon 435/2004 Sb., zákon o zaměstnanosti. Praha: 2004
ZVOLSKÝ, P. a kol. Speciální psychiatrie. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-7184203-6.
Přílohy Tabulka č. 1: Klasifikace mentální retardace podle stupně inteligence Tabulka č. 2: Průvodní jevy mentální retardace
Fotodokumentace Foto č. 1: Interiér kavárny Láry – Fáry Foto č. 2: Pracovní tým kavárny Foto č. 3: Běžný provoz kavárny Foto č. 4: Uživatelé služeb tréninkového pracoviště při činnosti Foto č. 5: Uživatelé služeb tréninkového pracoviště při činnosti Foto č. 6: Uživatelé služeb tréninkového pracoviště při činnosti Foto č. 7: Uživatelé služeb tréninkového pracoviště při činnosti Foto č. 8: Uživatelé služeb tréninkového pracoviště před zahájením provozu Foto č. 9: Uživatelé služeb tréninkového pracoviště před zahájením provozu Foto č. 10: Uživatelé služeb tréninkového pracoviště před zahájením provozu Foto č. 11: Uživatelé služeb tréninkového pracoviště před zahájením provozu Foto č. 12: Večerní škola Foto č. 13: Kurs na doplnění vzdělání – geometrické tvary, barvy Foto č. 14: Kurs na doplnění vzdělání – učíme se telefonovat Foto č. 15: Kurs na doplnění vzdělání – počítání Foto č. 16: Večerní škola – ruční práce Foto č. 17: Večerní škola – ruční práce Foto č. 18: Večerní škola – ruční práce Foto č. 19: Keramická dílna – výrobky – prodejní výstava Foto č. 20: Občanské sdružení Orion – zimní pobyt Foto č. 21: Arteterapie Foto č. 22: Občanské sdružení Neratov – sociálně terapeutické dílny – textilní dílna Foto č. 23: Občanské sdružení Neratov – sociálně terapeutické dílny – textilní dílna Foto č. 24: Občanské sdružení Neratov – sociálně terapeutické dílny – textilní dílna Foto č. 25: Občanské sdružení Neratov - aranžování Foto č. 26: Občanské sdružení Neratov - aranžování
