Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra pedagogiky
Šikana
Diplomová práce Brno 2009
Vedoucí diplomové práce: Vypracovala:
Mgr. Radek Pospíšil Lenka Ondrášková
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Šikana vypracovala sama a uvedla všechny použité prameny. ”
V Brně dne 31. března 2009
………………………………….. Lenka Ondrášková
Děkuji Mgr. Radkovi Pospíšilovi z katedry pedagogiky Pedagogické fakulty MU Brno za odborné vedení mé diplomové práce, pomoc při řešení problémů a konzultace.
Lenka Ondrášková
Obsah:
Úvod.........................................................................................................7
1 ŠIKANA..................................................................................................9 1.1 Definice šikany…………………………………….………………………………………….9 1.2 Kde se šikana může vyskytovat……………………………………………………….11 1.3 Neobvyklé formy šikany………………………………………………………………….12 1.4 Jaké mohou být postoje k šikaně………………………………….…………………13 1.5 Známky šikany………………………………………………………………………………..14 1.6 Stupně šikanování…………………………………………………………..………………16 1.7 Příčiny šikanování……………………………………..…………………………………….18
2 PROTAGONISTÉ ŠIKANY.......................................................................19 2.1 Osobnost agresora…………………..…………………………….……………..….……..19 2.2 Osobnost oběti…………………………..………………………….…………………………21 2.3 Role rodičů………………………….……………………..……………………..……………..24 2.4 Role pedagoga…….……………………………………..…………………………………….26
3 JAK ŠIKANU ŘEŠIT………………………………..…………………….………………………29 3.1 Postup………………………………………………………………………………………………29 3.2 Náprava………………………………………………………………………..…..……………..33
4
3.3 Prevence………………………………………………………………………………….………33 3.4 Šikana a právo………………………………………………………………………………….36 3.5 Následky šikany……………………………………………………..…………………………41
4 Ukazatelé klimatu……………………………………………………………………………….42 4.1 Klima třídy………………………………………………………………………..………………42 4.2 Klima školy…………………………………………………………………..…………………..48 4.3 Diagnostika vztahů ve třídě……………………………………………………………….48 4.4. Rasismus a šikana – častý problém dnešní doby………………………………49
5 Zážitková pedagogika…………………………………………………………………………..50 5.1 Divadlo fórum…………………………………………………………………………………….50 5.2 Kooperace ve výchově………………………………………………………………………..52 5.3 Hry – usnadnění pokojného soužití ve třídě……………………..…………………53
6 Praktická část…………………………………………………………………………………………59 6.1 Cíl výzkumu a charakteristika výzkumného vzorku………………………………………………………………………………………..……………..59 6.2 Výzkumné hypotézy, použité metody………………………………………………………………………………………………………59 6.3 Ověření hypotéz…………………………………………………………………………………..96
ZÁVĚR………………………………………………………………………………………………………..98 RESUMÉ, SUMMARY………………………………………………………………………………..100 SEZNAM LITERATURY……………………………………………………………………………….101
5
SEZNAM PŘÍLOH……………………………………………………………………………..……….104
6
Úvod K tématu ŠIKANA mě přivedla především moje osobní zkušenost z gymnázia, kdy jsem se sama stala obětí a to pouze verbálními útoky. Trvala tři dlouhé roky a teprve až jsem našla odvahu vše oznámit rodičům a následně třídní učitelce, cítila jsem se ve třídě o něco lépe. Když se na tuto trpkou zkušenost dívám s odstupem času, zachovala bych se tehdy úplně jinak – okamžitě přestoupila na jiné gymnázium. Následky pociťuji dodnes především v podobě plachosti a nižšího sebevědomí. Jako oběť samozřejmě zastávám názor, že by se měl učitel snažit orientovat ve vztazích ve třídě, všímat si patologických jevů, popřípadě odhalit nebezpečí a co nejrychleji poskytnout pomoc. Podle Koláře (2001, s. 14): „Vždyť jen šťastné dítě, které žije v pohodě a rádo chodí do školy, se může dobře učit. ” O následcích do života pro děti nemluvě. V útlém věku a pubertě se formuje osobnost a právě šikana ji může nenávratně poškodit. Šikana se nevyskytuje pouze v dětských nebo mládežnických kolektivech, ale i mezi dospělými - existují další typy šikany – např. v armádě nebo na pracovišti (mobbing, bossing). Podle Bendla (2003, s. 24): „Pojem šikana lze vymezit mnoha způsoby. Neexistuje nějaká přesná, jednoznačná ostrá hranice mezi tím, jaké chování je už šikanou a jaké ještě ne. Šikana je ve své podstatě obtěžováním druhého člověka.” Většinou se stávají oběťmi tzv. slabší jedinci, neschopní se bránit – hodní, tišší, uzavření nebo nějakým způsobem odlišní, ať už fyzicky, rasově či psychicky (velmi inteligentní nebo naopak méně). Agresoři bývají naopak osobnosti silné, často z rozvrácených rodin nebo naopak se snaží nízké sebevědomí a problém se svojí osobností tímto chováním zamaskovat. Podle Bendla (2003, s. 25): „Šikana je projevem zneužití vlastního postavení nebo určitých osobních, zejména fyzických dispozic. Pro šikanu je typický nepoměr sil mezi jednotlivými aktéry, tzn. Převaha agresora nad obětí – asymetrická agrese. Jejím důsledkem je poškození druhé osoby. ”
7
Diplomovou práci jsem rozdělila do šesti kapitol. V první kapitole se podrobně objevuje vymezení pojmu šikana, dále její výskyt, známky, stupně, odhalení a příčiny. Druhá kapitola zmiňuje ty, kteří se šikany bezprostředně zúčastňují. Ve třetí kapitole uvádím především prevenci šikany a její řešení, ujasňuji postihy a celkově právní oblast. Ve čtvrté kapitole se zaměřuji na klima třídy, školy, stručně se věnuji diagnostice vztahů ve třídě. V páté kapitole se věnuji zážitkové pedagogice - Divadlu fόrum a hrám, které rozvíjejí pohodové vztahy ve třídě a empatii dětí. Šestá kapitola obsahuje praktickou část – můj vlastní výzkum a jeho výsledky. Jde mi také o porovnání stavu ve vesnické a městské škole. Jako zdroj informací mi posloužila odborná literatura z oblasti pedagogiky a psychologie, dále internet a výsledky vyplývající z mého vlastního výzkumu. Pro zájemce o tuto tématiku bych rovněž doporučila zhlédnutí filmu Klass. V časopise History Revue jsem mimochodem narazila na příspěvek o životě slavného dirigenta Gustava Mahlera, který se s následky šikany potýkal celý život. Mnoho informací o šikaně lze rovněž nalézt v beletrii (např. kniha Metráček, aneb nemožně tlustá holka autora Stanislava Rudolfa).
8
1 ŠIKANA
1.1 Definice šikany Pedagogicko – psychologická poradna, [online] cit. 16.3.2009 uvádí, že šikana je „nemoc, toho, kdo šikanuje. Je to nemocné – tedy patologické chování. Při posuzování toho, co je a co není šikana, musíme mít na zřeteli především to, jak uvedené projevy působí na toho, komu jsou určeny, tedy na oběť šikany. K tomu, abychom mohli hovořit o šikaně, musí existovat agresor, oběť a prostředí, ve kterém se šikana uskutečňuje.“ Projekt Minimalizace šikany, [online] cit. 16.3.2009 zase šikanu definuje tímto způsobem: „Za šikanování se považuje, když jeden nebo více žáků úmyslně a opakovaně ubližuje druhým. Znamená to, že vám někdo, komu se nemůžete ubránit, dělá něco, co je vám nepříjemné.” Na webové prezentaci Vzdělávacího institutu ochrany dětí, o. p. s. [online] cit. 16.3.2009 je šikana vysvětlena jako „jakékoli chování, jehož záměrem je ublížit, ohrozit nebo zastrašovat jiného člověka, případně skupinu lidí. Zahrnuje fyzický útok, ale i útok slovní. Šikana může být i nepřímá – šikanující se třeba chová tak, jakoby druhý člověk neexistoval.” Šikanou se tedy rozumí chování, které je druhému člověku nebo více lidem nepříjemné, ať už se jedná a fyzické, verbální útoky či ignoraci. Kolář (2001, s. 27) popisuje šikanování jako „nemocné chování, závislost a poruchu vztahů ve skupině. Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci. Agresoři používají fyzické násilí, zbraně, slovní agresi, zastrašují zbraněmi, kradou, ničí a manipulují s věcmi obětí, násilné a manipulativní příkazy, zraňují izolací, oklikou, uměleckými výtvory – básněmi, kresbami, pohádkami.”
9
Bendl (2003, s. 21) uvádí, že„ je mnohdy těžké určit hranici mezi nevinným škádlením a šikanou. “ Dále říká, že „neexistuje nějaká přesná, jednoznačná ostrá hranice mezi tím, jaké chování je už šikanou a jaké ještě ne. Šikana je ve své podstatě obtěžováním druhého člověka. Problém spočívá v tom, že existuje mnoho způsobů, jak může někdo někoho obtěžovat.“ Další potíž, jak zmiňuje ve své knize, se váže k opakování obtěžujícího chování. Někteří autoři považují opakovanost za podstatný rys šikanování. V praxi je těžké jednoznačně posoudit, co šikana je a co není. Dále je problémem, že „učitelé berou často vážně pouze viditelné následky šikany jako zranění či hmotné škody, nikoliv urážky, posměšky, vulgární nadávky apod. ” Říčan (1995, s. 25) popisuje, že „slovo šikana je odvozeno z francouzského chicane, což znamená zlomyslné týrání, obtěžování, sužování, pronásledování.” Šikanu řadíme mezi patologické formy mezilidského soužití. Představuje formu agresivního násilí a tzv. psychotraumatizace ve skupině, je jednou z forem syndromu CAN (Child Abuse and Neglect), chováním, které lze charakterizovat jako asociální. Stručně ji lze definovat jako fyzické nebo psychické, popř. kombinované ponižování, až týrání tzv. slabších jedinců, vetšinou ve skupině, silnějšími. Mezi základní typy šikany patří slovní agrese - urážky, pomluvy, zesměšňování, fyzická agrese - bití, týrání, ohrožování zbraní, příkazy, krádeže a ničení věcí. Ubližování nějakým způsobem někomu a tomu dítěti či dospělému člověku, je to zkrátka nepříjemné. Nejoficiálnější definice, resp. charakteristika školního šikanování je obsažena v Metodickém pokynu ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení [online] cit. 17.3.2009: „Šikanování je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků. Je to cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlížení a ignorování žáka či žáků nebo jinou skupinou spolužáků.”
10
1.2 Kde se šikana může vyskytovat Projevy šikany zaznamenáváme ve všech věkových a sociálních skupinách. Tedy nejen ve škole, včetně mateřské, ale i v rodině – mezi sourozenci, rodičem a dítětem, zřídkakdy obráceně – dítě šikanuje rodiče. Také v dětských domovech, v diagnostickém či výchovném ústavu, kroužcích, ve vězení, v armádě, v zaměstnání – mobbing (mezi spolupracovníky, bossing – šéf šikanuje některého zaměstnance). V armádě se oběťmi nejčastěji stávají nováčci. Co se týče bossingu, většinou se projevuje tak, že nadřízený omezuje možnost vyjádřit se, neustále kritizuje, mobbing zase, že kolegové např. s dotyčným nekomunikují, pomlouvají, zesměšňují. Cílem je to, aby poškozený začal o sobě a svých schopnostech pochybovat. Mobbingu a také šikany mezi dětmi neustále přibývá. Podle Koláře (2001. s. 18): Problémem je také, „ že o drtivé většině šikanování se prostě neví. Skryto zůstává tzv. zárodečné šikanování, a z těchto podhoubí mírných šikan se vyvine do dalších stadií významné procento infikovaných skupin.“ Dle průzkumů je výskyt šikany největší na základních, zvláštních školách a učilištích a také v ústavní výchově. Učitel může mít málo informací, být příliš lehkomyslný, nevšímat si dění ve třídě a tím pádem někomu velice ublížit. Velmi důležitá je prevence. Učitelé berou často vážně jen viditelné následky šikany jako zranění či hmotné škody, nikoliv urážky, posměšky, vulgární nadávky apod. Učitelé si totiž podobně jako žáci na jistou dávku sprostoty dětí zvykli a považují ji za něco samozřejmého, čím není potřeba se zabývat. Podle Koláře (2001, s. 19), případ: „Prvňáčka pravidelně týrali jeho spolužáci a měli z toho velikou legraci. Když ho jednou kopali cíleně do třísel, poranili mu varle a trvale ho invalidizovali. Na varleti má cystu a je v péči urologa.“ Velmi důležitá je osobnost pedagoga. Někteří mohou i podporovat ducha šikanování – např. ti, kteří se potřebují cítit v roli významné autority, ovládat druhé anebo naopak ti s pocity méněcennosti. Ve třídě by mělo být příznivé klima, které pedagog pomáhá spoluutvářet, vzájemnou náklonnost a soucit, nepřehlížet trápení „slabých“, neoceňovat agresi „silných“.
11
1.3 Neobvyklé formy šikany Kolář (2001, s. 131) uvádí: „Pod pojmem neobvyklá šikana se skrývá šikana, která nás může svou podobou šokovat. -
syrové a nezakryté ohrožení bazální potřeby bezpečí pedagoga, útok na jeho integritu. Jde většinou a fyzicky extrémně brutální šikany, může jít i o podobu sexuálního násilí a ponížení – uvede do rozpaků a vyvolá pocit nemohoucnosti. Například v jednom případě se stal kantor neočekávaným svědkem deflorování žákyně jejími spolužačkami násadou od koštěte.
-
změna v základním schématu šikanování – malá míra propojenosti šikany se školou: šikana v uzavřených zařízeních – např. v učňovských internátech a pasťácích, šikanování ve škole se zvláštní organizací výuky, rasově motivovaná šikana – násilí je ospravedlněno konkrétní ideologií (oběť je provinilá svou rasou, barvou pleti, národností nebo etnickým původem). Na běžných školách jsou to většinou žáci patřící k národnostním menšinám - Romové, Slováci apod. Šikana umocněná drogou – agresoři jsou bezprostředně ovlivněni alkoholem nebo jinou budivou drogou, podporují u nich agresivitu. Šikana, kde vlivní ochránci brání nápravě – diagnostické a léčebné úsilí je komplikováno silným mocenským a ekonomickým postavením rodičů, příbuzných či známých agresorů.
Například rodič iniciátora šikanováním finančním
mecenášem školy Dobrovolné otročení – děti jsou zotročovány dobrovolně, prostřednictvím peněz hvězdy a manipulátora třídy. Ony samy se aktivně domluví a sepíšou seznam, kdo, kdy a jakou službu poskytne za domluvený obolus vládci třídy. Např. nošení tašky, psaní úkolů… Sexuální šikana – v popředí šikany je sexuální násilí, někdy bývá iniciátor deviantní osobnost Šikana v rámci integrace – handicapované dítě, které mělo být integrováno mezi nepostižené děti, je vystaveno šikaně. "
12
1.4
Jaké mohou být postoje k šikaně
Postoje k šikaně mohou být různé. Někteří pedagogové ji zlehčují – tímto svým jednáním mohou někomu velice ublížit, je to nesvědomité a odsouzeníhodné. Někteří považují šikanu za pouhou klukovinu, kdy si to děti mezi sebou nějak vyřídí a domnívají se, že je chybou oběti, že se neumí bránit. Jiní mají ještě horší postoj - „o ničem nevím a nechci vědět“, další se ji snaží řešit a pomoci obětem a těm je třeba vyslovit velké uznání. Záleží zase na konkrétní osobnosti, na lidské empatii. Učitel by měl především mít o zastavení šikany zájem, naučit se chápat, proč lidé šikanují a rozvinout svoje schopnosti, jak s tyrany jednat nenásilnou formou. Mnozí ředitelé dokonce existenci šikany na svých školách popírají, obávají se, že zprávy o šikanování by se mohly šířit navenek a ohrozit pověst školy. V žádném případě se šikana nesmí přehlížet nebo podceňovat, naopak pokud se vyskytne, ji odhalit nejlépe v zárodku a řešit, poskytnout samozřejmě prevenci. A svým přístupem mohou přispět i samotní pedagogové: Podle Kampwerthové (2006, s. 61) je pět typů patologických učitelů : - samolibý pedant - na ty platí pouze vlídnost a zdvořilost - nervák - na vše reaguje citelnými tresty - katův pacholek - jehož zásada zní „učit se, učit se“ - zákeřník - předstírá pochopení a tváří se přátelsky dokud nezačne známkování - diskriminant - dává přednost zcela speciálnímu druhu žáků, je nejhorším typem učitele, např. matematik, který je přesvědčený, že dívky neumějí pracovat s čísly. Většinou je pro něj měřítkem rozdělování na nuly a hvězdy příslušnost k mužskému nebo ženskému pohlaví. Pokud učitel nebude mít pochopení, měli by ho mít alespoň rodiče a žák se může informovat i na různých poradenských centrech. Mělo by se začít pracovat na vytváření programů zaměřených na pochopení tohoto problému, které pomohou vychovat generaci mladých lidí, která již bude mít možnost osvobodit se od jejich devastujících vlivů.
13
1.5 Známky šikany Podle Kampwerthové (2005, s.72): „Při šikaně jde o systematické pronásledování, které má druhému velmi ztrpčovat život. Záměrné shazování osoby před ostatními spolužáky může přerůst v šikanu. Jedná se tedy o určitou formu otevřeného nebo skrytého verbálního či fyzického násilí, které trvá delší dobu. Cílem je vyřazení oběti ze sociálního společenství.“ Známky šikanování jsou přímé a nepřímé. Nepřímé jsou méně patrné. Mezi ně patří např. to, že dítě, které je tímto postižené, bývá často samo, nikdo se s ním nechce moc bavit. Hodně je to znát hlavně v hodinách tělesné výchovy, kde s ním nikdo moc nechce být v družstvu nebo dvojici. Má úzkost mluvit před třídou, působí smutně, málo sebevědomě, mívá často horší známky, poškození pokožky na těle – škrábance, modřiny, sbírá před vyučováním svoje věci ze země, oděv mívá proděravěný či špinavý. Nechce se mu do školy, má k ní odpor, také o ní nechce mluvit. Před odchodem z domu jej pobolívá hlava, břicho. Vyhrožuje sebevraždou nebo se o ni dokonce pokusí. Přímé znaky např. - nadávky, přezdívka s hanlivým nádechem, kritika jeho osobnosti, tlak k věnování peněz či věcí. Podle Koláře (2001, s. 24): „Jestliže se například poperou dva přibližně stejně silní žáci kvůli dívce jejich srdce, nejde samozřejmě o šikanování, protože tu chybí nepoměr sil, kdy oběť se neumí nebo z různých příčin nemůže bránit. ” V tomto případě rovněž chybí další významný rys šikanování, jímž je samoúčelnost převahy agresora nad obětí. Chlapec, který zde chce odstranit soka v lásce, by nepoužil agresi, kdyby konkurent „neopruzoval“ a dívka s ním nekoketovala. Obecně – jiné běžné agrese ve školním prostředí jsou zaměřeny k dosažení nějakého cíle. Cílem není agrese sama o sobě. Pokud je vyvinuta agrese, která nemá příčinu a oběť se není schopna bránit, jedná se o šikanu. Podle Koláře (2001, s. 19): Případ- „Na jedné vysoké škole uměleckého směru zakořenilo iniciační a rituální sexuální šikanování. Benjamínek byl vysvlečen do naha a pomalován. Obdobně se vedlo i vybrané dívce. Potom byli společně na noc zavřeni do neosvětleného sklepa. Další podobné zkoušky vedly u jednoho velmi nadaného chlapce k těžkému traumatu a přerušení studia. ” Každopádně učitel i rodiče by měli mít oči otevřené a pokud se najednou dítě začne jinak chovat a jeví některé podezřelé známky, okamžitě jednat; následky mohou být zdrcující.
14
Krowatscek, Domsch (2007, s. 32): Tělesné příznaky stresu: • nespavost • zvýšený krevní tlak • poruchy srdečního rytmu • nechutenství • noční pomočování • zvracení • žaludeční neuróza • bolesti hlavy • knedlík v krku • pocení, třes, červenání se • průjem nebo zácpa • alergické reakce Duševní příznaky stresu: • zvýšená úzkostnost • poruchy paměti • zvýšená nervozita • nesoustředěnost • hodně starostí • nekontrolovatelné záchvaty vzteku • výkyvy nálad • stranění se kolektivu • vznětlivost
15
1.6 Stupně šikanování Kolář (2001, s. 35 – 40) velmi dobře popisuje, že šikanování se postupem času vyvíjí; má pět stupňů – vede od tzv. ostrakismu k tzv. totalitě. Každý stupeň vyžaduje odlišný způsob zásahu. Šikana může mít tedy až pět stupňů, které zachycují proces onemocnění skupiny. Ten poslední nápadně připomíná fašistickou totalitu a skupina podléhá úplnému morálnímu rozkladu. Je velká škoda, když skupina teprve začíná podléhat nemoci šikanování, nezastavit ji a nechat dále rozšiřovat. Níže je popsána stručná charakteristika jednotlivých stupňů onemocnění sociální skupiny. Za počáteční stadium šikany se označuje první, druhý a třetí stupeň a pokročilé čtvrtý a pátý stupeň. První stupeň – zrod ostrakismu Šikanování se může vyskytnout v každé skupině, i ve zdánlivě zdravých kolektivech. „V každé školní skupině se vždy při hře se strachem velmi záhy objeví jednotlivci, kteří jsou nejméně vlivní a oblíbení, ti, kteří se nacházejí na tzv. sociometrickém chvostu. V odborné literatuře se takový jedinec označuje různě, například obětní beránek, černá ovce, outsider, omega apod. Při tradičním způsobu výchovy všichni jednotlivci, kteří se dostanou na chvost skupiny, zakoušejí prvky šikanování, tzv. ostrakismus. Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen necítí dobře – je neoblíben a neuznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet drobné legrácky apod. Tato situace je již zárodečnou podobou šikanování. Druhý stupeň – fyzická agrese a přitvrzování manipulace Ostrakismus někdy přechází do dalšího stupně. Příčiny jsou: Když ve skupině stoupá napětí, ostrakizovaní žáci slouží jako ventil – spolužáci se na nich odreagovávají. Dále pokud žáci spolu tráví hodně času – například na horách, pro zpestření vymýšlejí zábavu na úkor nejzranitelnějšího spolužáka. Poslední příčina – v jedné třídě se sejde několik agresivních jedinců a násilí potřebují k uspokojení svých potřeb.
16
Jak bude vypadat další vývoj tohoto onemocnění, do značné míry záleží na postojích žáků k šikanování. V případě, že ve skupině je soudržnost, kamarádství a převažují kladné morální hodnoty, kdy žáci mají zásadně negativní postoje k násilí a ubližování slabším, pokusy o šikanování neuspějí. Vytvořit pedagogickým působením takovou skupinu déle trvá – nevzniká nikdy sama! Pokud je imunita skupiny vůči šikaně oslabena, jsou pokusy o šikanování trpěny a je téměř jisté, že násilí zakoření a může dorůst do pokročilých stupňů šikany. Třetí stupeň – vytvoření jádra Pokud se šikana nezačne řešit, může se vytvořit skupinka agresorů – jádro týrání. Začnou spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběti. Čtvrtý stupeň – většina přijímá normy agresorů Normy agresorů jsou přijaty a stanou se nepsaným zákonem. Málokdo se už tlaku dokáže postavit. Přirovnání: virus přemůže buňku a úplně ji ovládne. U členů skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela poplatná normám vůdců. I mírní a ukáznění žáci se začnou chovat krutě. Pátý stupeň – totalita čili dokonalá šikana Tento poslední stupeň se rovná poslednímu stadiu nemoci. Normy agresorů jsou přijaty nebo uznávány všemi, popřípadě téměř všemi. Dochází k plnému nastolení totalitní ideologie šikanování – tzv. stadia vykořisťování. Jde o rozdělení žáků na dvě skupiny: jedni fungují jako otrokáři a ti druzí jako otroci. Agresoři sami sebe označují za něco více ( krále, kingy…) a oběti zase jako méněcenné (nevolníky, poddané…).Otrokáři své otroky využívají materiálně – například finančně, po rozumové schopnosti, tělesně. Otrokáři mohou všechno a oběti se nemohou bránit. Ztrácejí zábrany, pociťují nutkání k opakovanému násilí. Skupina je opravdu nápadně podobná fašistické ideologii. Násilí je už zcela považováno za normální. Neúnosnost situace se řeší různě: absencemi, odchodem ze školy, pokusem o sebevraždu, dítě se může zhroutit. Někdy se na šikanu přijde až následkem těžkého zranění.
17
Tento stupeň šikany je typický spíše pro výchovné ústavy pro mládež než běžné školy. Stává se, že iniciátor šikany a vůdce agresorů má výborné chování dospělým a výborný prospěch. Naopak oběť, která nemá tak zjevné kvality je zcela přehlížena.
1.7 Příčiny šikanování Příčin šikanování je nejčastěji více. Bývají v rodině, škole, společnosti, médiích, rasové nebo v osobnostech protagonistů. Teda zvláště rizikové osobnosti a nepreventivní prostředí. Podle Koláře (2001, s. 42): „Proměna zdravé skupiny v nemocnou, normálního žáka v agresora, pohodového žáka ve zlomeného je velmi složitý proces. Působí, jak tvrdí odborníci, síla skupinové dynamiky. Skupinová dynamika je přítomna v každé skupině. Je jenom otázka, zda její obrovský potenciál vlivu na změnu jednotlivce i celé skupiny bude k dobrému, nebo bude prostě zneužit.”
Osobnosti šikanujících a obětí, školní prostředí Agresoři bývají ti silnější v dané skupině. Uměli skrývat strach i před sebou, zneužívat strachu jiných. Mají pro to vrozenou afektivní výbavu (temperament, vegetatitvní reaktivitu…), umí potlačovat nejistotu. Bývají i fyzicky zdatní ve srovnání s oběťmi. Osobnosti šikanujících – agresorů se dají rozdělit do tří skupin: 1. hrubí a primitivní agrese je často v rodině, 2. slušní, kultivovaní narcisté, v rodině často dril bez lásky, 3. optimistický, výmluvný, často oblíbený, v rodině se může vyskytnout absence mravních hodnot. Typické oběti jsou „slabší jedinci”. Neumějí skrývat svůj strach, mají vrozenou slabou reaktivitu v zátěžových situacích. Mohou to být i premianti třídy. Obětí se může stát i např. fyzicky velmi zdatný chlapec, ale psychicky zcela bezbranný. Oběti rovněž mohou mít fyzický či psychický handicap, mohou být jiné rasy. Tři skupiny: oběti slabé s nějakým handicapem, oběti silné a nahodilé, oběti deviantní a nonkonformní. Dále je důležité, jestli složení dané skupiny je nebo není rizikové – tedy jestli dovolí šikaně vzniknout a uchytit se. Svoji roli přitom hraje i osobnost pedagoga. Za patologické se považuje touha pedagoga po moci, jeho malá sebedůvěra a pocity méněcennosti – může tedy šikanu nepřímo podporovat.
18
Rodina V rodinách agresorů i obětí bývají často zvláštnosti. V rodinách agresorů většinou chybí dostatek citu, mravních hodnot, sami rodiče bývají agresivní, dale se často vyskytuje dril bez lásky. V rodinách obětí poměrně často hraje roli nadměrně ochranitelská matka a výchova bez otce. Dále se na výchově podílejí silná, dominantní matka a slabý, podřídivý otec, případně probíhá výchova bez otce. Další případy jsou neurotické rodiny, kde členové byli nápadní poruchami sebehodnocení. Společnost Doslova epidemie šikany samozřejmě souvisí i se širšími společenskými vlivy. Po rozpadu totalitního režimu v roce 1989 se do popředí dostaly západní vlivy, které uznávají sílu, dravost a úspěch. Společenské klima pro ochranu těch slabších není zrovna příznivé. Média Televize, počítačové hry a tiskoviny zahrnují mládež násilím. Chybí soucit, pocit viny. Postoje k šikaně jsou hodně ovlivňovány neznalostí a zlehčováním. Gangy K nácviku šikanování dochází i v různých mimoškolních skupinách – „ganzích”. Provozují trestnou činnost, žáci, kteří toto prožili, mají tendenci přenášet své zkušenosti do vztahů ve třídě.
2 PROTAGONISTÉ ŠIKANY 2.1 Osobnost agresora Agresoři neboli tyrani jsou ti, kteří slovně nebo fyzicky napadají druhé. Jsou podráždění, zlostní, nervózní a frustrovaní, starají se pouze o svůj prospěch. Touží po pozornosti, uznání, moci… Hlavní dva druhy tyranů: extrovertní a introvertní. WebsterDoyle (2002, s. 21-22) uvádí dva typy agresorů:
19
Extrovertní agresoři: jsou otevření, agresivní, aktivní a výřeční. Chtějí mít vždy „navrch.“ Nezajímají se o vlastní myšlenky a pocity, spíše o okolí, bývají vzpurní. Projevují se tvrdě a hrubě. Uvnitř se mohou cítit nejistě a mohou mít pochybnosti o sobě samých. Introvertní agresoři: Nestojí o uznání, nebouří se, podřizují se společnosti. Vyvolávají v ostatních pocit, že to myslí dobře. Chtějí být oblíbení u učitelů. Někdy si ani oběti neuvědomí, že jsou jimi šikanované. Podle Webstera – Doyla (1991, s. 45): „V některých případech děti „tyranizují“ své rodiče. Dělají to způsobem, aby jim jich bylo líto a dělají vše, co je učiní šťastnými a tím získávají značnou moc. Sebelítost využívají k manipulaci. A jakmile na sebe vezmou tuto roli, mívá to opačné účinky - bývají terčem tyranů, kteří je začínají šikanovat.“ Agresoři nemají žádné pocity viny a zasloužený trest berou obvykle jako křivdu. Aby ubránili své sebepojetí, odmítají sami sebe vidět jako nelítostné tyrany. Velmi často zdůvodňují chování odpověďmi typu: „Strašně mě provokoval…“ Tento způsob, kdy agresor svaluje vinu na oběť, lze většinou označit jako racionalizaci. Pedagogové, kteří nejsou příliš orientovaní v problematice, je berou vážně. Psychologie má pro tuto skutečnost termín projekce. Základním rysem povahy agresorů tedy bývá sobeckost a egocentričnost. Na otázku, proč to dělali, často odpovídají zcela shodně: „Byla to pro nás legrace.“ Vítězit nad druhými je lehčí, než nad sebou samým. Každý člověk se rodí jako sobecká a sebestředná bytost, je to lidská přirozenost a je jen na nás, jak tento boj sami se sebou překonáme. Agresor je člověk, který se tedy vyhnul duchovnímu růstu, který je bolestivý a zůstal na počátečním stupni vývoje. Člověk v tomto stadiu vývoje má pocit oprávněnosti. Ví, že já nebo my jsme lepší než ti druzí. Přítomná agrese není kultivována a slouží primitivnímu já. Z této poruchy vývoje se mohou rozvíjet nejrůznější druhy zla, mezi nimi i šikanování. Ve velké většině to nejsou nemocní sadističtí psychopati. Jsou pouze mimořádně egoističtí a egocentričtí. Agrese a krutost je plně k dispozici jejich kojeneckému charakteru. Jsou to tedy nezralé osobnosti. Agresory lze tedy zařadit do četně zastoupené skupiny lidí závislých na sobě, jejichž vztahy k druhým jsou pouze prospěchářské a parazitně manipulativní. Porucha duchovního a mravního vývoje není na překážku vysoké inteligenci. Sobecká a sebestředná orientace agresorů spočívá v nelásce k sobě. Agresoři umějí strach skrývat i před sebou. Další znak, který mívají, je touha po moci.
20
2.2 Osobnost oběti Určit obecně, kdo bývá šikanován, je těžší než vystihnout charakteristiku agresora. Téměř všechny skupiny si najdou nějakou „oběť“ a může se jí stát každý. Ale existují opakovaně týrané, tzv. typické oběti – nemusí být atypičtí, defektní, ale neumějí skrývat strach a využívat strachu druhých. Nejhorší je příliš viditelná bojácnost a slabá reaktivita v zátěžových situacích u dětí, které mají problémy. Oběti bývají často nějak oslabené – buď tělesný nebo psychický handicap a jsou v menšině. Mohou to být také tací se vřelým vztahem k učiteli. Tělesné handicapy: malá fyzická síla, obezita, tělesná neobratnost, mimořádnost ve vzhledu (rozštěp). Psychická znevýhodnění: jedná se o opožděný duševní vývoj, poruchy učení, naivitu, těžkopádnost. Dále deprese, nemoc, nízký ekonomický status rodičů, premiantství ve třídě, nízká sebedůvěra projevující se úzkostností a bojácností, sobeckost, rasová či jiná (např. zájmová) odlišnost. Typy obětí (Kolář, 2001, s. 89): 1. Oběti „slabé“ s tělesným a psychickým handicapem 2. Oběti „silné“ a nahodilé 3. Oběti „deviantní“ a nekonformní Také je důležité, jestli má oběť ve třídě alespoň jednoho kamaráda nebo jestli je zcela osamělá. Někdy se stává, že pedagog, který si chce udržet autoritu, vychází vstříc „silným žákům.“ Má strach z konfliktu s agresorem před třídou. Pokud se ve třídě sejde více problematických lidí, většinou se ztrátě autority neubrání. Jsou známé případy zhroucení pedagogů a agresí vůči nim.
21
Šikanování má nedozírné následky pro všechny, nejvíce samozřejmě pro oběti. Dopad na osobnost jedince je nevratný, jelikož se jeho osobnost ještě nestačila plně rozvinout. Závažnost samozřejmě závisí na tom, jak dlouho trvalo a jak intenzivní bylo. Čtvrtý a pátý stupeň šikanování má celoživotní následky, jsou známé i sebevražedné případy. Průvodné příznaky bývají nespavost, noční děsy, únava, nevolnost, bolesti hlavy, břicha… Někdy oběť není schopna pokračovat ve studiu ani na jiné škole. Podle Krowatschka (2007, s. 40): „Bohužel mnoho dětí a mladistvých mlčí, aniž by něco řekli o tom, co se ve škole děje. Zdá se jim to trapné. Některé děti se bojí, že kdyby rodiče zasáhli, celá situace by se ještě zhoršila.” Doporučuje se v prvé řadě rozhovor mezi dítětem a učitelem, ten může provést ve třídě změny. Také je jistě na místě kontaktovat školního psychologa, důležité je povzbuzení doma. Dítě by mělo mít partu stálých kamarádů. Oběť žije v neustálém stresu. Přemýšlí nejspíše nad tím, proč zrovna jí bylo ublíženo, zda se tomu dalo předejít a může svalovat vinu i na sebe. Je nedůvěřivá ke všem lidem, často bohužel i k vlastním rodičům. Obětem šikanování pomůžeme, naučíme-li je, jak mají pozitivně smýšlet samy o sobě, získat sebedůvěru. Je obtížné šikanovat někoho, kdo má důvěru v sebe sama. Rady pro oběti podle Kampwerthové (2006, s.74) : 1. Probrat situaci s dobrými kamarády nebo jinak co nejdříve přivolat pomoc 2. Neprojevit strach nebo paniku, zachovat klid 3. Dívat se útočníkovi do očí, mluvit s ním nahlas a zřetelně 4. Přivolat pomoc i pokud konflikt pozorují spolužáci 5. Psát si deník šikany – každý výsměch či výhrůžku, své pocity k určení rozsahu šikanování Webster - Doyle (2002, s. 66) radí: 1. Spřátelit se s tyranem – chovat se k němu přátelsky a laskavě, nejsou ale zvyklí na takové zacházení 2. Použít humor – tyran si ale nesmí myslet, že si děláte legraci z něj 3. Lest – předstírat nevolnost, namluvit, že pro vás za chvilku přijdou rodiče… 4. Odejít pryč
22
5. Souhlasit s tyranem – místo projevů zlosti přestat reagovat 6. Odmítnout bojovat 7. Vzdorovat tyranovi – říct něco přímého, často tyrana vzdor překvapí 8. Ignorace – vyžaduje opatrnost, u některých může fungovat, u jiných se vymstít (může se skombinovat s odchodem) 9. Využití autority – zavolat na pomoc někoho mocnějšího a silnějšího než je tyran, zavolat na pomoc dospělého není zbabělost Rady pro oběti podle Smolíka (Program prevence a řešení šikanování. [online] cit. 16.3.2009) Uvědomit si, že : 1. nikdo nemá právo někomu ubližovat 2. chyba není v tobě, ale ve špatných vztazích ve třídě 3. strach obrátit se o pomoc jenom všechno zhoršuje 4. obrátit se na rodiče, výchovného poradce nebo učitele, ke kterému má důvěru, a svěřit se 5. zavolat na Linku důvěry 800 155 555 Mnohým se podařilo překonat negativní zážitky z šikanování díky tomu, že jim pomohla rodina, kamarád, učitel nebo třeba terapeut. Každá osoba může pomoci oběti vypořádat se s břemenem, které šikanováním vzniklo. Oběť by měla brát toto období jako zkušenost, srovnat se s ní, nechat si negativní myšlenky, ale příliš se jimi nezabývat. Webster - Doyle (2002, s. 106) uvádí: 1. Uznejte, že ve vás tyto negativní myšlenky a pocity jsou 2. Nechejte je, tam kde jsou a nic s nimi nedělejte 3. Mluvte o myšlenkách a pocitech s někým, komu důvěřujete 4. Myšlenky a pocity souvisejí pouze s minulostí a nemusí narušovat to, jací jste teď 5. Zaměřte se na ty věci ve svém životě, které jsou dobré a nikoliv na to, co v minulosti bolelo 6. Nahraďte negativní myšlenky a pocity myšlenkami a pocity pozitivními, zaměřenými na vaše kladné stránky a zvláštní schopnosti . každý má co nabídnout
23
7. Žijte tím, co je teď Dalším nebezpečím je to, že z obětí se mohou stát agresoři, mohou používat násilí vůči ostatním. Podle Koláře (2001, s. 43): „Oběti šikan (zvláště těch pokročilých) jsou dlouhodobě vystaveny velké tělesné a psychické bolesti. Výsledkem bývá zlomení duševní síly a přesmyk až do extrémní formy závislosti – identifikace s agresorem. Systematické násilí vede u oběti k rozpadu její původní identity a nastolení nové, alternativní identity, plně poplatné vůdcům šikanování.“
2.3 Role rodičů Metodický pokyn poukazuje na hlavní příznaky šikanování, kterých by si rodiče měli všímat : Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy č.j. 28 275/2000–22 k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení. MŠMT [online] cit. 19.3. 2009: - Za dítětem nepřicházejí domů spolužáci nebo jiní kamarádi. - Dítě nemá kamaráda, s nímž by trávilo volný čas, s nímž by si telefonovalo apod. - Dítě není zváno na návštěvu k jiným dětem. - Nechuť jít ráno do školy (zvláště když dříve mělo dítě školu rádo). Dítě odkládá odchod z domova, případně je na něm možno při bedlivější pozornosti pozorovat strach. Ztráta chuti k jídlu. - Dítě nechodí do školy a ze školy nejkratší cestou, případně střídá různé cesty, prosí o dovoz či odvoz autem. - Dítě chodí domů ze školy hladové (agresoři mu berou svačinu nebo peníze na svačinu). - Usíná s pláčem, má neklidný spánek, křičí ze snu, např. "Nechte mě!" - Dítě ztrácí zájem o učení a schopnost soustředit se na ně. - Dítě bývá doma smutné či apatické nebo se objevují výkyvy nálad, zmínky o možné sebevraždě. Odmítá svěřit se s tím, co jej trápí. - Dítě žádá o peníze, přičemž udává nevěrohodné důvody (například opakovaně říká, že je ztratilo), případně doma krade peníze. - Dítě nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí.
24
- Dítě je neobvykle, nečekaně agresivní k sourozencům nebo jiným dětem, možná projevuje i zlobu vůči rodičům. - Dítě si stěžuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, možná ráno zvrací, snaží se zůstat doma. Své zdravotní obtíže může přehánět, případně i simulovat (manipulace s teploměrem apod.) - Dítě se vyhýbá docházce do školy. - Dítě se zdržuje doma víc, než mělo ve zvyku. Šikanované děti velmi potřebují pomoc od svých rodičů. Velmi často si o ni ale nedokáží říct i v tom případě, že rodinné vztahy jsou v pořádku. Dítě má strach z pomsty za „žalování“, následně jak se šikanování stupňuje, je dezorientované, stydí se a přizpůsobuje. Často shazují vinu, že jsou šikanované, na sebe. Dítě se snaží oklamat rodiče různými výmluvami, např. že si poranění způsobilo samo. Rodiče by měli být vnímaví a rozpoznat, že něco není u jejich dítěte v pořádku. Pokud se jim podaří získat jeho důvěru, utišit jeho strach a povzbudit, aby se jim svěřilo, mají téměř vyhráno. Pokud dítě najde sílu a odvahu se svěřit, rodiče by neměli zklamat. Brát vše, co říká, vážně, poskytnout citovou podporu a naslouchat. Někdy jsou rodiče zaskočeni, reagují proto nevhodně – tvrdě a nedůvěřivě. Pokud se je podezření rodičů jistotou, někdy oznámení ve škole nemusí mít příznivý výsledek, souvisí to hodně s nepřipraveností pedagogů. Rodiče se musí zorientovat v problematice a zjistit, jakou pomoc lze očekávat od pedagogů. Nikdy v tom nelze dítě nechat samotné. Jak tedy svým šikanovaným dětem pomoci? Kolář (1997, s. 114) doporučuje: 1. Rodiče se nejprve musí zorientovat v problematice – co, kdo, kde, kdy, jak, povídat si doma s dítětem, pokud je situace zvláště závažná, nechat doma 2. Informovat pedagogy a ředitele, zjistit, zda je škola schopna poskytnout odbornou pomoc a podle toho dále postupovat 3. Zeptat se, jak bude pedagog situaci vyšetřovat, jak najde vhodné svědky a jakou metodu nápravy použije. 4. Reakce na základě tří odpovědí:
25
a. Škola s vámi hraje poctivou hru, ráda by pomohla, přiznává však, že nemá odborné zkušenosti – domluvit se na okamžitém vyhledání odborníka nebo se nepokoušet o neodborné zásahy a přeřadit dítě do vedlejší třídy. b. Škola spolupracuje s odborníkem – domluvit účast na vytváření programu pomoci a informování o průběhu nápravy. c. Škola nejeví zájem o řešení nebo tvrdí, že problém zvládne, ovšem nepřesvědčí rodiče o své odbornosti – nejlepší by bylo přeřadit dítě na jinou školu nebo zajistit právní ochranu dítěte – podat stížnost na školu. 5. Zavolat na Linku bezpečí (0800 155555) či navštívit pedagogicko – psychologickou poradnu, navštívit rodiče agresora, podat na agresora trestní oznámení. Rodiče mohou také mít velký podíl na tom, že se z dítěte stane agresor, který ubližuje jiným, jelikož svým dětem neposkytují dostatek citu. Agresoři totiž nemají vyvinutý citový život, jde jim hlavně o svůj prospěch a neohlížejí se na způsoby, kterými ho dosáhnou. Na tyto lidi často neplatí ani tvrdý trest, ani psychoterapie. Je tedy nutné apelovat na rodičovskou výchovu a nejdůležitější je prevence.
2.4 Role pedagoga První osobou, na kterou se mohou děti nebo jejich rodiče obrátit, je pedagogický pracovník šikanovaného žáka. Mezi jeho hlavní povinnosti patří prevence šikany, ta je nejdůležitější, dále následná ochrana před šikanou a také povinnost vykonávat dozor nad žáky během vyučování a v souvislosti s ním. Každý učitel by měl projít psychologickou průpravou, aby uměl identifikovat možné agresory a oběti a na základě toho by volil speciální přístup a zároveň by se snažil o vytváření pozitivního klimatu ve třídě. Podle Mokrošové (2008, s. 47), která zpracovávala diplomovou práci na téma Dětská agresivita a šikana ve školním prostředí: „Podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona: Pokud bude zjištěno, že pedagogický pracovník v souvislosti se šikanou zanedbal své povinnosti, zakládá to především pracovněprávní odpovědnost. Při zanedbání povinnosti řeší zaměstnavatel pracovníka důsledky. Ve zvlášť závažných případech pak může být odpovědný pedagogický pracovník trestně stíhán.
26
Ublížení na zdraví podle § 223, 224 TZ - pokud by se stala situace, že agresivní žák
podstatným způsobem ublíží na zdraví jinému žákovi a pedagogický pracovník v rámci svých povinností měl a mohl tomuto činu zabránit, ale bez vážného důvodu tak neučinil, může sám být trestně stíhán za nedbalostní trestný čin.
Nadržování podle § 166 TZ - pokud jednání agresivního dítěte naplňuje znaky nějakého
trestného činu a pedagogický pracovník tomuto dítěti pomáhá v úmyslu umožnit mu vyhnout se trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření, může jeho jednání být posouzeno jako trestný čin. Nepřekažení trestného činu podle § 167 TZ – jde o situaci, kdy pedagogický pracovník ví o
tom, že mezi žáky dochází k jednání, které nese znaky v zákoně stanoveného zvlášť závažného trestného činu (v rámci šikany např. trestné činy loupeže, znásilnění, pohlavního zneužívání), a takové jednání nepřekazí přesto, že by mu to nezpůsobilo žádné značné nesnáze.
Podněcování podle § 164 TZ – kdyby nastal případ, že by pedagogický pracovník podněcoval
k trestnému činu.
Schvalování trestného činu podle § 165 TZ - pokud by pedagog takové jednání, které je
trestným činem schvaloval.“
Také je důležité, zda mají děti k učiteli důvěru a je-li jim autoritou. Pokud skupinu napadne virus šikany, zcela ztratí výchovnou funkci a je závažnou překážkou v jejím výchovném a výukovém růstu, výukový efekt v takové skupině je minimální. Bohužel lidé, kteří jsou se šikanou v bezprostředním kontaktu o ní vědí velice málo. Pedagogové nejsou teoreticky ani prakticky vyzbrojeni pro boj se šikanováním. Je nutné, aby došlo ke spolupráci mezi školou a rodinou žáka. Pedagog musí být připraven, pokud chce šikanu odhalit, že se stane laickým kriminalistou a psychoterapeutem. Neměl by ho vyvést z míry odpor žáků ke spolupráci. Dále musí počítat s tím, že se bude citově a časově angažovat (rozhovory s obětí nebo informátorem, vyšetřování). Učitel by měl věnovat pozornost
27
dětem i mimo vyučování - o přestávkách, na školním hřišti, v bezprostředním okolí školy, ve školní jídelně, na výletech. Důležité jsou vztahy mezi žáky a učitelem. Existuje i obrácená šikana, kdy děti šikanují samotného učitele. „Hlavním "nástrojem" pedagoga při ovlivňování skupiny a jednotlivců je jeho vlastní osobnost. Ta musí být v pořádku, pedagog musí sám sobě rozumět a znát své možnosti. Jinak řečeno, potřebuje umět reflektovat sám sebe i svůj vztah k žákům. Podle Koláře (2001, s. 91): „Někdy může být nevhodnou motivací učitelů touha být autoritou, kdy jej alespoň žáci musí poslouchat a konat, co jim říká. Cítí se nadřazení. K této motivaci je může vést nízké sebevědomí a pocit neuspokojení a méněcennosti. Je zde až neuvěřitelná podobnost s agresory, kteří mají podobné znaky a chtějí také vládnout. Učitel tedy vlastně nepřímo podporuje šikanování.“ Učitel by měl být nejen pedagogem, ale i kamarádem dětí a snažit se již v zárodku poznat, že v kolektivu není vše v pořádku a co nejdříve společně vše napravit. Je důležité, aby učitel stanovil na začátku školního roku jasná pravidla, která budou ve třídě platit. Žáci si musí uvědomit, že nemohou dělat cokoliv. Mohou se na jejich vypracování také podílet, což je bude více motivovat k jejich dodržování. V některých třídách je možno nalézt na stěnách plakáty, kde jsou tato pravidla sepsaná.
Pöthe (1999, s. 144): Jak šikanování v dětském kolektivu předcházet:
1. vytvořením atmosféry otevřenosti a vzájemné solidarity 2. definováním vlastních postojů k podstatě a existenci šikany 3. stanovením jasných pravidel chování v kolektivu 4. vedením pravidelných diskusí na téma tělesné, etnické či kulturní odlišnosti 5. vzděláváním v oblasti lidských práv a duchovních tradic 6. výchovnými metodami založenými na chvále a ocenění místo trestů a sankcí 7. stanovením dohledu nad chováním dětí a cíleným sledováním přímých a nepřímých známek šikany
28
3 JAK ŠIKANU ŘEŠIT
3.1 Postup Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy č.j. 28 275/2000–22 k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení. MŠMT [online] cit. 20. 3. 2009:
1. Promluvit si s informátory a obětí (s obětí velmi citlivě, nezlehčovat) 2. Najít svědky 3. Individuální rozhovory se svědky – ne ale agresora s obětí! Nesmíme připustit konfrontaci oběť – agresor. Je třeba si uvědomit, že oběť je v podřadném postavení a je možné, že funguje Stockholmský syndrom (zamilovaný do svého agresora).
4. Ochrana oběti (oběť může zůstat nějakou dobu doma, musí cítit, že je vyšetřovatel na její straně) 5. Rozhovor s agresorem (nutné mít důkazy, připravený rozhovor). Budou chtít vše zpochybnit, navrhnou popř. svoje svědky. S obětí se dále podle potřeby pracuje psychoterapeuticky, ať již individuálně nebo skupinově. Je třeba obnovit vztahy ve třídě a vybudovat prevenci – klima, pravidla vztahů, nastavit fungování školního řádu. Nastavuje se tlustá čára. Žáci se upozorní, že se o problému ví a že při dalším problému budou čelit důsledkům. Učitel by neměl spoléhat na to, že slušný a chytrý žák nemůže být agresorem. Náprava by se tedy měla týkat celé skupiny, nejenom agresorů. Rozpoznat šikanu je někdy velmi těžké i pro toho, kdo se o problematiku zajímá a má v tomto směru již značné zkušenosti. Největší potíží je strach všech zúčastněných. S vyšetřováním nelze dlouho čekat, je třeba jednat co nejrychleji, následky mohou být strašné. Je nutné, aby došlo ke spolupráci školy s rodinou postiženého žáka. Jak rodiče mohou pomoci: Elliottová (1995, str. 92) - Pohovořte si s dítětem a zjistěte, co se děje. - Veškeré události si pečlivě zapisujte i s daty, časovými údaji, jmény, lokalitami atd.
29
- Promluvte si s učitelem svého dítěte. Je-li on sám původcem onoho šikanování, jděte rovnou za ředitelem školy. - Promluvte si s ředitelem školy. Vezměte s sebou do školy manžela či manželku, případně přítele, v němž cítíte oporu. - Nevyslyší-li vás ve škole, zajděte si na školský úřad nebo školní inspekci, případně se předtím ještě poraďte se zástupci rodičovského sdružení nebo školní rady. I na tyto instituce raději jděte ve dvojici a nezapomeňte vzít s sebou kopii svých písemných záznamů. - Nepomůže-li vaše stížnost a šikanování bude i nadále pokračovat, začněte vážně pomýšlet na převod dítěte do jiné školy. Taková škola, jež se nestará o blaho svých žáků, jistě není pro vaše dítě vhodná. - Spojte se s okresní školní inspekcí podle místa bydliště a vyžádejte si rozhovor s okresním školním inspektorem. Vysvětlete mu, co se děje, a požádejte jej, aby se ve věci angažoval. Je-li to možné, nechte si na svou stížnost odpovědět písemně. - Spojte se se svým lékařem a domluvte si s ním návštěvu v ordinaci. - Napište ministrovi školství, vysvětlete mu podstatu své stížnosti a požádejte jej, aby s využitím svých statutárních pravomocí zakročil. - Jsou-li všechna dosavadní opatření neúčinná, a domníváte-li se tedy, že potřebujete právní pomoc, navštivte vhodného právníka nebo některou místní občanskoprávní poradnu, která se specializuje na práva dětí. - Hovoříte-li s dětmi o šikanování, nezapomeňte je upozornit na jedno z nejdůležitějších pravidel, které lze ostatně uplatnit v případě každého nebezpečí, že totiž existují situace, kterým je lépe se vyhnout. Tak se například nevyplácí otevřená konfrontace s celou partou násilníků. Učitel by měl okamžitě jednat, objeví – li se v jeho třídě podezření na šikanu, ať už informací od rodičů či „provalením“ šikanování, reakcí oběti. Tyto signály je vždy nutné brát vážně.
30
Pokročilé šikany Vyšetřování pokročilých šikan vyžaduje psychologicky razantnější postupy, jelikož organizovaný odpor proti rozkrytí bývá velmi silný, běžné jsou křivé výpovědi a falešní svědkové. Počáteční šikany Metody mají charakter překvapení, vyšetřovaného zaskočit. Uskutečníme rozhovory s informátory, oběťmi a svědky tak, aby to ostatní neviděli. Nalézt svědky u počátečních šikan není obtížné. Jde o to, abychom ve spolupráci s oběťmi a informátory vytipovali žáky, kteří s obětí sympatizují, kamarádí nebo alespoň neodmítají – žáky nezávislé na agresorech. Pöthe (1999, str. 143) V PŘÍPADĚ OBĚTI
V PŘÍPADĚ NÁSILNÍKA 1. v osobních pohovorech vyjádřit zásadní
1. pozorně naslouchat nesouhlas a odsoudit chování násilníka 2. nekompromisní stanovisko podepřít 2. vyjádřit podporu a pochopení přiměřeným veřejným postihem 3. zjistit maximum informací o motivech a 3. ubezpečit, že to není jeho/její vina možných zdrojích agresivního chování 4. systematickým vedením ve škole a v 4. zjistit a zaznamenat maximum informací o původci, formě, trvání, frekvenci a místě
rodině odstranit nebezpečné vzorce
šikany chování 5. působením na rodinu odstraňovat 5. posoudit míru ohrožení rizikové postoje a negativní výchovné
31
vlivy 6. odstranit zdroje ponižování a tělesného 6. zajistit bezpečné prostředí násilí v rodině a ve škole 7. vyšetřením u odborníka zjistit rozsah 7. nabídnout bezpečné možnosti vybití tělesného a psychického poškození a agresivních emocí a možnosti seberealizace zabezpečit následnou péči 8. pozitivním hodnocením zvyšovat
8. pěstovat a prohlubovat schopnost
sebevědomí a sebedůvěru dítěte
empatie, vcítění se do pocitů jiných
9. nácvikem vést k osvojení obranných postojů
Oddělené vyšetřování svědků a agresorů – Kolář (2001, s. 117 – 118): Struktura vyšetřování se skládá z: 1. zahřívací předkolo 2. monolog 3. dialog 4. konfrontace
Zahřívací předkolo - slouží k navození jisté atmosféry, navození bezpečnosti. U agresorů je vhodné, když neví, že bylo šikanování prozrazeno. Taky je nutné dbát na to, aby nepoznal, kdo co na něj vypověděl.
Monolog - svědek nebo obviněný agresor má pokud možno souvisle vypovídat, co se ve třídě dělo, lze tak odhalit, jestli chce vyšetřovaný žák vypovídat pravdu nebo ne. Jde o výslechovou praktiku „zapletení do vlastní lži.“
32
Dialog - spočívá v kladení otázek vyšetřovanému žákovi a jeho odpovědi na ně. Někdy, pokud je vyšetřování jednoduché, lze dialog zařadit rovnou po zahřívacím předkole. Princip přitlačení ke zdi – agresorovi jsou nabídnuty polehčující okolnosti, když se přizná a že v případě lhaní bude tvrdě potrestán. Cíleně se pracuje s přeřeknutím.
Konfrontace - při obtížnějším vyšetřování je třeba zařadit konfrontaci mezi svědky, popřípadě agresory – setkání dvou vyšetřovaných tváří v tvář, pedagog reguluje rozpory ve výpovědích. Důležité je bedlivě sledovat nejenom verbální, ale i neverbální projevy, pozorovat žáky z blízka.
3.2 Náprava Jakmile je vyšetřování u konce, nastává čas na druhou část – nápravu. Vyšetřování samotné nemá vliv na změnu situace. Kolář (2001, s. 120):
Metody jsou:
1. metoda vnějšího nátlaku – přinutit trestem a strachem viníky k zastavení agrese (pohovor, oznámení o potrestání agresorů před celou třídou, ochrana oběti)
2. metoda usmíření – sleduje se vnitřní proměna vztahů mezi oběťmi a agresory, bez potrestání, podporuje se schopnost agresora vcítit se do oběti. Je předstupněm minimální léčby celé nemocné skupiny – pokouší se změnit vztahy hlavně mezi oběťmi a agresory. Je však nutné vědět, kdy je ještě tuto metodu možné použít. Má smysl u prvního a druhého stadia šikanování u dětí mladšího školního věku.
3.3 Prevence Prevencí by měla být především výchova k empatii a kooperativním vztahům ve třídě. Je nutné začít s výchovou již od útlého věku, vštěpovat dětem morální a společenská pravidla a vyžadovat jejich dodržování. Dnes nestačí pro potrestání agresorů, 33
že ředitel rozděluje napomenutí, důtky, horší známky z chování a vyloučení ze školy, to dnešním dětem příliš nevadí a není to účinný prostředek. Důležitá je ochrana slabších jedinců. Učitel by měl využít každé příležitosti k tomu, aby je povzbudil, dodal jim odvahu, posílil jejich sebevědomí a ujistil, že jsou stejně hodnotné jako ostatní děti. Říčan (1995, s. 115) uvádí: - Podpora autority učitele – vedení školy by mělo podporovat autoritu učitele např.
podporou mimoškolních aktivit. - Posílení demokracie ve třídě – dávat dětem možnost volby, dotazovat se na jejich názor,
naslouchat jim. - Solidarita se slabými jako základ řízení třídy – základem je podporovat zapojení
outsiderů do skupinových aktivit, posilovat jejich sebevědomí. - Ideální výchova – učení základním morálním hodnotám jako je solidarita, úcta, čest atd. - Princip kooperace ve výchově. - Dozor ve škole – účinný prostředek proti šikaně. - Ochrana dětí před vlivem mediálního násilí – děti pak toto násilí, které zhlédnou, často
napodobují. - Práce s potencionálními agresory – především jde o utlumení agresivního chování dětí.
V případě vzniku problému je pak nutná intervence s cílem redukovat následky a dosáhnout zlepšení narušených vztahů v dané sociální skupině. Program proti šikanování – jeho úkolem je co nejdřív detekovat a účinně léčit případné onemocnění. Na vypracování a schválení programu se podílejí všichni pracovníci školy. Tento program má charakter sekundární prevence a za jeho součásti považujeme: -
přítomnost specialisty pro prevenci šikanování
-
domluva pedagogů, jak postupovat při řešení šikanování
-
depistážní šetření výskytu šikanování
-
režim proti šikanování (dozory o přestávkách, v jídelně…), školní schránka
-
vhodný způsob seznámení rodičů s bojem školy proti šikaně
34
Kolář (2001, s. 198): Schéma prevence školních šikan: 1. Pedagogická komunita, která posiluje imunitu školních skupin a celých škol proti onemocnění šikanováním. 2. Specifický program proti šikanování jako dílčí součást školní komunity, který dokáže případné onemocnění brzy detekovat a účinně léčit. 3. Odborné služby resortu školství, tvořené pedagogicko – psychologickými poradnami,
středisky
výchovné
péče,
speciálněpedagogickými
centry,
diagnostickými ústavy apod., jejichž úkolem je umět řešit pokročilé šikany a vůbec poskytnout servis v oblasti prevence šikanování. 4. Spolupráce škol s odborníky z jiných resortů a nestátními organizacemi zabývajícími se prevencí šikanování. Patří sem např. spolupráce s kriminalisty pro mládež, sociálními kurátory, dětskými psychiatry (zejména při brutálních a kriminálních šikanách). 5. Pomoc a podpora ministerstva a krajských úřadů školám při vytváření prevence šikanování. 6. Kontrola škol ze strany České obchodní inspekce, ministerstva školství a krajských úřadů, jak jsou připraveny ochránit žáky před šikanováním. 7. Monitorování situace a zabezpečování ochrany práv dětí nevládními organizacemi, jako je například Amnesty International v ČR, Občanské sdružení proti šikaně apod. Občanské sdružení proti šikanování – vzniklo z iniciativy rodičů dětí postižených šikanou. Narazili totiž při hledání pomoci na nezájem, aroganci a nepochopení. Sdružení má za cíl nejen pomoci ostatním postiženým, ale usiluje i o celkovou změnu přístupu k problematice šikany. Spolupracuje s odborníky na problematiku šikanování v oblasti pedagogicko – psychologické a právní. Kontakt na webových stránkách www.sikana.cz Podle Bourcet – Gravillonové (2006, s. 61): „Největší ochranou je sebedůvěra. Dát dítěti šanci zažít úspěch, aby mohlo zazářit v oblastech, které miluje, ať je to sport, hudba, divadlo apod. Sebedůvěra se šíří rychle, když se získá v určité oblasti, nakazí i jiné stránky osobnosti." Aby dítě jistotu získalo, je třeba vyslechnout jeho názor, zajímat se o jeho svět. Je třeba myslet na to, aby kritika a chvála byly v rovnováze.
35
3.4 Šikana a právo Podle Jagošové (2008, s. 50), která zpracovala diplomovou práci na téma Diagnostika vztahů ve třídách ohrožených šikanou: „Úmluva o právech dítěte byla vyhlášena Valným shromážděním OSN dne 20. listopadu 1989 v New Yorku a je první obecně závaznou právní normou, která se týká výhradně práv dítěte. Úmluva se stala součástí právního řádu České republiky /Sb. zák. 104/91/ od 1. ledna 1993. Dítě jako každá lidská bytost má svou hodnotu, důstojnost a základní práva. Vzhledem ke svému tělesnému i duševnímu vývoji, bezbrannosti a zranitelnosti potřebuje zvláštní péči, pomoc, ochranu, porozumění a lásku. Dětská práva se vztahují bez výjimky na každé dítě i nezletilou mládež ve věku 0 - 18 let. Preambule Úmluvy říká, že dítě musí vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Rodič či zákonný zástupce má prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, stát je má v tom podporovat a poskytovat jim při výchově dětí přiměřenou pomoc.“
Úmluva má čtyři oddíly: -
Právo na přežití – zaručuje zachování života a uspokojování základních potřeb dítěte.
-
Právo na rozvoj – týká se harmonického rozvoje dítěte včetně práva na vzdělání, na volný čas, ale i práva na svobodu myšlení a vyznání.
-
Právo na ochranu – chrání dítě před násilím, všemi druhy zneužívání a zanedbávání.
-
Právo na účast – dává dítěti možnost vyjádřit svůj názor ve všech záležitostech, které se ho týkají (Děti a jejich práva). (Jagošová, 2008, s. 50)
Při šikanování dochází nejčastěji k ponižování lidské důstojnosti a cti, mnohdy k ublížení na zdraví či škodách na majetku. Může se projevovat různě – psychické či fyzické napadání, ignorace… Pro komplexní řešení vydalo Ministerstvo školství metodický pokyn, kde je vymezena problematika šikany - dává školám a jejím pracovníkům návod, jak šikaně předcházet a jak ji řešit, pokrývá pouze školní oblast, neřeší všechny právní následky šikanování. Ostatní nástroje je nutno hledat v právních předpisech trestního,
36
občanského či správního práva. Náš trestní zákon pojem šikana nebo šikanování nemá, ale není to proto, že by snad takové jednání nabylo trestné. Je to proto, že všechny možné formy šikany nejsou stejně závažné a nebylo by proto spravedlivé, dávat viníkům stejný trest. Z toho důvodu nešetří policie trestný čin jménem šikana, ale pouze trestné činy, jejichž skutková podstata je pachatelem naplněna. Těch je celá řada: omezování osobní svobody, vydírání, loupež, znásilnění apod. Právní řešení šikany je tedy těžké. Právní nástroje, jak agresora potrestat a předejít další šikaně, se mohou lišit podle různých situací, ve kterých se bude oběť šikany nacházet. Mokrošová (2008, s. 47), uvádí: Šikana bývá nejčastěji postihována podle ustanovení trestního zákona a to jako: - trestný čin omezování osobní svobody (podle § 231) - trestný čin vydírání (podle § 235) - trestný čin útisku (podle § 237) - trestný čin loupeže (podle § 234) - trestný čin ublížení na zdraví (podle § 221) - trestný čin poškozování cizí věci (podle § 257) - trestný čin znásilnění (podle § 241), či pohlavního zneužívání (podle § 242)
Děti do patnácti let nejsou trestně odpovědné, tj. nemohou být stíhány za spáchání trestného činu. Pokud se dopustí jednání, které jinak nese znaky trestného činu, koná se řízení podle občanského soudního řádu (tedy nikoliv podle trestního řádu). V tomto řízení musí mít dítě opatrovníka (zpravidla jím je advokát). Pokud soud neupustí od uložení opatření, může dítěti uložit: -
dohled probačního úředníka
-
zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče
-
ochranou výchovu Studenti, kteří dosáhli věku 18 let, mají plnou trestní odpovědnost, a tudíž jsou
posuzováni bez jakýchkoliv výjimek dle trestního zákona. Za mladistvého považuje zákon toho, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok věku a nepřekročil osmnáctý rok věku. Již je také dána trestní odpovědnost podle trestního zákona, avšak s některými
37
omezeními, z nichž asi nejpodstatnější je omezený výčet trestních opatření (veřejně prospěšné práce, podmínka) a snížení trestních sazeb na polovinu oproti trestům ukládaným dospělým pachatelům. Šikanózní jednání může naplnit skutkovou podstatu těchto trestných činů: Vydírání – útočník nutí svou oběť násilím nebo pod pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy k tomu, aby něco konala, opominula nebo strpěla (budeš mi dávat svačinu, jinak tě zabiju). Základní sazba odnětí svoboda činí až tři léta, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje a může být uložen i výjimečný trest.
Loupež – útočník užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí k tomu, aby se zmocnil cizí věci (násilné vymáhání peněz nebo osobních věcí). Základní sazba odnětí svobody činí dva roky až deset let, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se zvyšuje a může být uložen i výjimečný trest.
Omezování osobní svobody – útočník oběti bez oprávnění brání užívat osobní svobodu (např. strkání hlavy do záchodové mísy). Základní sazba odnětí svobody činí až dvě léta, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje.
Krádež – útočník oběti okrádá o jejich věci. Musí přitom být splněna podmínka, že buď škoda převýší 5.000 Kč, nebo je způsobena vloupáním (do šatní skříňky), nebo pachatel odcizí věc, kterou má jiná na sobě či při sobě, nebo se pokusil odcizenou věc uchovat násilím, případně stačí, pokud již byl v posledních třech letech pro trestný čin krádeže potrestán. Základní sazba odnětí svobody činí až dvě léta, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje.
Ublížení na zdraví - důsledkem šikany je ublížení na zdraví oběti, a to buď ublížení lehké, nebo těžšího stupně. Základní sazba odnětí svobody činí až dva roky, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje a může být uložen i
38
výjimečný trest. Pokud by agresorovi byl prokázán alespoň nepřímý úmysl směřující k usmrcení oběti, mohlo by jednání být posuzováno i jako vražda.
Vražda - základní sazba je 10 až 15 let odnětí svobody a je možné uložit i výjimečný trest.
Poškozování cizí věci – útočník úmyslně zničí nebo poškodí věc náležející oběti a způsobí tak škodu převyšující částku 5.000 Kč. V současné době, kdy děti nosí do školy drahé mobilní telefony či přehrávače, je tento způsob šikany poměrně častý a reálný. Základní sazba odnětí svobody činí až jeden rok, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje.
Útisk – jedná se o situaci, kdy útočník již bezprostředně nenapadá svou oběť, ale využívá toho, že oběť sama se ho v důsledku dřívějšího jednání bojí. Útočník tak pouze zneužívá tísně oběti k tomu, aby něco konala, opominula nebo strpěla (např. žák bez protestu dělá za útočníka domácí úkoly, protože se ho z dřívější doby bojí). Občas se stává, že útočníci tímto způsobem nutí své oběti např. k drobným krádežím ve svůj prospěch apod. Tento trestný čin se trestá odnětím svobody až na šest měsíců.
Znásilnění – násilné donucení (stačí i pohrůžka bezprostředního násilí) k pohlavnímu styku. Tohoto trestného činu se lze dopustit i bez násilí, pokud pachatel využije bezbrannosti oběti. Základní sazba odnětí svobody činí dvě léta až osm let, je-li obětí osoba mladší 18 let, činí sazba tři až deset let odnětí svobody, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje a může být uložen i výjimečný trest.
Pohlavní zneužívání – soulož s osobou mladší 15 let případně jiné pohlavní zneužití takové osoby. Zdánlivě nevinné osahávání děvčat spolužáky může být pro oběť značně traumatizující a může být posouzeno jako tento trestný čin. Základní sazba odnětí svobody činí jeden rok až osm let, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje a může být uložen i výjimečný trest.
39
Svádění k pohlavnímu styku – útočník nabízí oběti úplatu nebo nějakou výhodu za pohlavní styk případně za pohlavní sebeukájení nebo dokonce jen za obnažení. I toto může být způsob šikany. Útočník se v daném případě nechová výslovně agresivně, ale zneužije např. sníženého intelektu své oběti. Základní sazba odnětí svobody činí až dva roky, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje.
Kuplířství – pachatel svou oběť zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce nebo z takové prostituce kořistí. Základní sazba odnětí svobody činí až tři léta, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje.
Nedovolená výroba a držení omamných psychotropních látek a jedů – šíření drog a svádění k jejich užívání je trestné. Šikana může spočívat např. v nucení slabšího spolužáka k užití drogy (nebuď srab a dej si). Základní sazba odnětí svobody činí jeden rok až pět let (§187), resp. až tři roky (§188a), přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje a může být uložen i výjimečný trest.“
Podle Bourcet – Gravillonové (2006, s. 61): „Někdy napadený potomek své rodiče žádá, aby na policii ani jinde nic neoznamovali. Bojí se z odvety a mají obavu, že se na něj bude ukazovat prstem. Určitě by neměli vyhovět.“ Některá rozhodnutí jsou totiž především na dospělých a o tom, zda podat trestní oznámení anebo žalobu, mají rozhodnout rodiče. Oběť bude mít co do činění s policií a soudy, čekají ji výslechy a nejrůznější nepříjemnosti, ne všichni policisté jsou k obětem taktní, oběť bude při výpovědích nucena na nepříjemné události vzpomínat. Napadené dítě rozhodně potřebuje především podporu svých rodičů. Skutečnost, že od okamžiku spáchání skutku již uplynul nějaký čas, trestnímu stíhání nijak nebrání (promlčecí doba u trestných činů se pohybuje řádově v letech). S trestním oznámením by se nemělo otálet (hlavně např. u znásilnění). Trestní oznámení se dá podat písemně (doporučeně poštou nebo osobně doručit do podatelny, na kopii si nechat potvrdit jeho přijetí) i ústně (osobně na policii či státní zastupitelství, kde sepíší protokol). Pokud je oznamovatel zároveň poškozeným
40
nebo jeho zmocněncem, měl by také ihned požádat o to, aby soud v trestním řízení rozhodl o jeho nároku na náhradu škody.
3.5 Následky šikany Kolář (2001, s. 99), uvádí: „Šikanování způsobuje obětem bezměrné psychické a fyzické utrpení – poškozuje často dlouhodobě a někdy i trvale psychické a tělesné zdraví. U agresorů se prohlubuje ničení charakteru, zralý na trestnou činnost. Žáci, kteří se nepřímo zúčastnili šikanování, ztrácejí iluze o společnosti, která by každému člověku měla zajistit ochranu. Skupina zasažená „virem“ šikanování zcela ztratí výchovnou funkci, jako má zdravá komunita. Všichni členové jsou do určité míry poškozováni. Nejhorší následky ale samozřejmě pociťují přímo oběti. Závažnost poškození závisí na míře destruktivní síly šikany a zda bylo krátkodobé nebo dlouhodobé. Důležitá je i míra obranyschopnosti u oběti. U obětí čtvrtého a pátého stupně šikanování jsou následky velmi závažné, dotýkají se celé osobnosti a mají většinou celoživotní charakter. Nejhorší případy mohou končit až sebevraždou. Oběť má poruchy spánku, objevují se psychosomatické obtíže – únava, nevolnost, bolesti hlavy, břicha…Někdy není oběť schopna pokračovat ve studiu ani po přeřazení na jinou školu. Průvodním jevem je těžká porucha sebehodnocení, odmítání vlastní vůle a sebezničující tendence osobnosti, depresivní ladění. Někdy se naopak může stát, že se oběť brzy zotaví. Duševní poranění se hojí hůře než tělesné. Smutná je skutečnost, že bývalé oběti se po přechodu na jinou školu někdy znovu stávají terčem šikanování. Oběti pokročilých šikan je velmi těžké získat pro spolupráci.“ Posttraumatická stresová porucha: vzniká následkem těžkého stresu, čímž pokročilá stadia šikany bezesporu jsou. Porucha se projevuje jako panický strach a bezmoc, doprovázená třemi příznaky: vtíravé příznaky: nekontrolovatelné mučivé znovuprožívání traumatické události – flashbacky, únikové příznaky: oběť se snaží vyhnout činnostem, situacím, ale i myšlenkám spojeným se šikanováním, vyhýbá se kamarádům, koníčkům, duševní a fyziologická dráždivost: postižené dítě ztrácí iluzi dobrého světa, nedokáže se uvolnit, je plné napětí.
41
U obětí počátečních šikan – prvního, druhého a třetího stupně nejsou zdánlivě následky tak těžké. Vystavení trvalému emočnímu tlaku a tzv. subtilnímu násilí (izolace, zesměšňování, ponižování, nadávání…) pozvolna ale jistě narušuje osobnostní vývoj oběti. Dojde k vyčerpání nervové soustavy a objeví se neurόza nebo psychosomatické potíže. Běžné je: -
nepozornost při vyučování
-
zhoršení prospěchu
-
tendence k nadměrné omluvené absenci (únik do nemoci)
-
tendence k neomluvené absenci (záškoláctví)
-
poruchy sebehodnocení a narušené negativní sebepojetí
-
celková nejistota a stále přítomný strach
Spíše výjimečně se stane, že vyčerpaná, ke zdi přitlačená a ustrašená oběť se najednou postaví na odpor a použije nepřiměřené obranné prostředky. Počáteční stadia často zanechávají opouzdřené rány, trápí oběť ještě po mnoha letech.“
4 Ukazatelé klimatu 4.1 Klima třídy Spáčilová (2003, s. 22) uvádí: „Třída je pro dítě subjektivně množina příliš velkého počtu dětí, mezi kterými zpočátku příliš nediferencuje. Primární vztahy nejdříve vznikají spíše na základě náhodnosti, např. prostorové blízkosti. Postupně vznikají různé preference ve vztazích mezi dětmi na základě různých znaků. Na počátku školní docházky závisí vztahy mezi žáky hlavně na učiteli. Ten předkládá výchovně vzdělávací cíle, kontroluje žáky a hodnotí je, motivuje je v rámci dalšího rozvoje. Svým postojem k jednotlivým žákům má významný vliv na utváření vztahů mezi nimi i na kolektivní hodnoty a normy. Mezi další významné činitele, kteří ovlivňují vývoj i charakter třídy, patří věk žáků, početnost, složení třídy podle pohlaví, složení třídy z hlediska úrovně dispozic jednotlivých žáků a jejich individuálních charakteristik. U žáků mladšího školního věku je nezanedbatelným faktorem i rodinné prostředí.“
42
„Ideální třída by měla mít na vysoké úrovni tyto tři parametry: - kohezi (soudržnost) - integritu - školní úspěšnost.“ (Gajdošová, Herényiová, 2006, s. 109) Pedagogický slovník definuje klima třídy jako „sociálněpsychologickou proměnnou, představující dlouhodobější sociálně emocionální naladění, zobecněné postoje a vztahy, emocionální odpovědi žáků dané třídy na události ve třídě (včetně pedagogického působení učitelů). Rozlišuje se klima aktuální a klima preferované, které si žáci přejí. Klima třídy lze zjišťovat pomocí speciálních metod interakce učitel-žák.“ (Průcha, 1998, s. 107) Ve třídě s dobrými vztahy jsou žáci spokojenější, nepřátelské klima působí negativně nejen na osobní spokojenost jedince, ale především i na jeho pracovní výkonnost. Učitelům by tedy nemělo být klima třídy lhostejné, měli by se pokusit budovat přátelské mezilidské vztahy. Ovlivní je komunikací, výchovnými opatřeními, zapojením žáků do výuky. Spilková (2003, s. 10) uvádí: „Z hlediska přístupu učitele k žákům lze za důležité faktory pro vytváření kvalitního klimatu ve třídě považovat následující projevy učitele: učitel projevuje úctu a respekt k žákům, dává najevo pochopení a porozumění pro jejich potřeby, zajímá se o jejich názory, problémy, pocity. Dává prostor k vyjádření vlastních zkušeností, názorů, představ žáků, respektuje jiný názor, povzbuzuje, pozitivně oceňuje, poděkuje, nechá žáky iniciovat některé činnosti, vytváří prostor pro vlastní volbu, pro ovlivňování obsahu, metod a organizačních forem výuky, projevuje zájem o žáka – zná jeho koníčky, mimoškolní život, podrobnosti o rodičích a sourozencích, připomíná společné zážitky, plánuje budoucí společné aktivity, podporuje třídní rituály, používá humor apod.“ Někdy dochází k zaměňování termínů atmosféra třídy a klima třídy, jejichž význam je odlišný. Mohou se lišit rozsahem, měnivostí nebo délkou trvání. Mareš a Křivohlavý (1995, s. 147) rozlišují: „Termín atmosféra má poměrně úzký rozsah. Vyjadřuje proměnlivost a krátké trvání. Atmosféra třídy je jevem krátkodobým, situačně
43
podmíněným, mění se během vyučovacího dne či dokonce jedné vyučovací hodiny. Jevy trvají řádově minuty až hodiny, výjimečně déle. Vzpomeňme atmosféru ve třídě před důležitou písemnou zkouškou, atmosféru ve třídě, když učitel přijde rozzlobený, atmosféru ve třídě při suplování atd. Termín sociální klima označuje jevy dlouhodobé, typické pro danou třídu a daného učitele po několik měsíců či let. Jejich tvůrci jsou: žáci celé třídy, skupinky žáků v dané třídě, jednotliví žáci, dále všichni učitelé vyučující v dané třídě a konečně učitelé jako jednotlivci. Sociální klima třídy je zprostředkovaně ovlivněno též sociálním klimatem školy a klimatem učitelského sboru. Obsahově zahrnuje klima ustálené postupy vnímání, hodnocení a reagování na to, co se ve třídě odehrává.“ Pokud je třída dobře vedená, neměl by být problém v ní rozpoznat špatné vztahy nebo šikanu. Je potřeba se individuálně věnovat žákům, kteří jsou vyloučeni z kolektivu. Téměř vždy se najde žák nebo žáci, kteří nejsou oblíbení nebo se s nimi ostatní nebaví. Může pomoci školní psycholog. Kyriacou (2004, s. 85) uvádí: „Dobrý kontakt se vytváří, když žákům dáváte najevo, že chápete jejich osobní názory na řadu záležitostí a zkušeností v oblasti školní, společenské i osobní, sdílíte je s nimi a vážíte si jich. Například když projevíte lítost nad tím, že místní fotbalový tým byl vyřazen z pohárové soutěže, když pochválíte žáky, kteří si dobře vedli v zápase školních družstev, projevíte zájem o to, že žák byl nachlazen, a vzrušení nad tím, že se blíží školní výlet. To vše pomáhá k navázání vřelých a uvolněných vztahů. Vytvoření kladného klimatu ve třídě závisí na tom, zda tento vztah je obousměrný: žáci by vaši úctu měli oplácet úctou k vám a vaše chápání jejich potřeb by měli opětovat chápáním vašich potřeb.“
Auger (2005, s. 32-33) rozlišuje tyto potřeby:
Potřeba bezpečí Pocit bezpečí ve skupině je spojen s existencí zákona, pravidel, podle kterých se její členové chovají a která jsou jasně definována. Různé výzkumy ukazují, že smysl pro spravedlnost je u učitele nejvýše hodnocenou kvalitou. Žáci jsou velmi citliví na jakýkoli projev libovůle, který u nich vyvolává pocit nepochopení a hluboké nejistoty. Případnou nespravedlnost lze eliminovat jasně stanovenými a respektovanými pravidly.
44
Potřeba soudržnosti Soudržnost se ve třídě projevuje: - sdílením stejných norem a hodnot - duchem solidarity, který se projevuje například tehdy, když se skupina nebo některý z jejích členů cítí ohrožen osobou zvenčí – skupina má pak tendenci semknout se a postavit se za sebe - spoluprací mezi členy skupiny namísto soutěže, schopností pracovat v týmu, uskutečňováním vlastních cílů Potřebu soudržnosti musíme brát v potaz, chceme-li, aby soužití skupiny bylo dobré. Slabá soudržnost se totiž projeví konflikty mezi skupinkami, které existují uvnitř velké skupiny, jednotlivými členy skupiny nebo odmítnutím jedince zbytkem skupiny (obětní beránek). To může vést až k rozpadu celé skupiny, což u žáků vytváří silný pocit nejistoty. Ten také ovlivňuje chování žáků při vyučování. Potřeba uznání Stejně jako každý jedinec potřebuje cítit uznání, potřebuje být také třída jako skupina pozitivně vnímána svým třídním učitelem. Spilková (2003, s. 11) radí: „Namísto trestání nevhodných projevů chování žáků a negativního jednání navrhujeme učitelům přemýšlet o příčinách těchto jevů v konkrétní třídě a snažit se vytvářet kvalitní sociálně emocionální klima ve třídě, které považujeme za velmi účinnou prevenci proti vzniku podobných nežádoucích jevů.“ Šikana se děje v kontextu vztahů a je tedy důležitá dynamika skupiny. Pedagogický slovník definuje skupinovou dynamiku: „Psychologické síly a procesy působící v rámci malé skupiny (např. školní třídy), které určují sociologické rysy skupiny jako celku a ovlivňují chování jednotlivých členů skupiny.“ Průcha (1998, s. 224)
45
Podle Koláře (2001, s. 192): „Učitel by měl své úsilí zaměřovat na podporu možnosti svobodné vůle žáků a posílení jejich pocitu zodpovědnosti. Demokratické vedení třídy se opírá o pět principů komunity: -
aktivní podíl členů komunity na plnění cílů – samospráva se svými právy a povinnostmi
-
vytvoření oboustranné komunikace – učitel by měl žáky podněcovat k vyjadřování jejich názorů
-
zvýšení rovnoprávnosti v rozhodování – diskuse, řešení problémů společně
-
zodpovědnost ke komunitě – aby děti pracovaly nejen pro osobní obohacení, ale o obecné blaho
-
zážitkové učení – 10% toho, co slyšíme, 15% viděného, 20% zároveň viděného i slyšeného, 40% co diskutujeme, 80% co děláme, až 90 co jsme sami vyučovali“
Navést morálku správným směrem může pouze učitel, který je na cestě mravního vývoje podstatně dále, než jeho žáci. V některých třídách se osvědčilo vyvěsit soupis pravidel chování (vyvěsit např. na dveře nebo nástěnku). Např. oslovuj lidi křestním jménem, buď přátelský, usmívej se… Pravidla musí být dodržována většinou. Mohou být doplněna nebo pozměněna. Kolář (2001, s. 182): Včasný příchod – povinnost omluvit se při opoždění se Aktivní účast – zapojení se do diskuse, nápady a myšlenky každého jsou vítané Otevřenost a upřímnost – chválit nebo kritizovat kohokoliv, ale slušně Pravdomluvnost – řešení sporů a problémů, které se týkají třídy, vyžaduje mluvit pravdu Ukázněnost – o slovo se každý musí hlásit Závaznost komunitního rozhodnutí – změny navrhujeme na komunitním setkání, při hlasování platí rozhodnutí většiny Třídní charta proti šikanování – jsou to specifická pravidla zaměřená výhradně na zabránění přímé i nepřímé šikany, agresoři dostanou jasné mantinely. Překračuje egocentrický pohled na bezpráví typu – To se mě netýká… Pomáhá, aby se děti učily vidět
46
násilí z pohledu zákona – řádu třídy. Uvádí v život pravidlo – Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě. Aby někdo bral pravidla vážně – měl by se také podílet na jejich utváření. Na vytvoření třídní charty proti šikanování se aktivně podílejí všichni žáci, za nedirektivního vedení učitele – průvodce programu. 1. Brainstorming jednotlivců – každý sám napíše pár pravidel a připojí požadavky, jak by chtěl, aby se k němu ostatní chovali 2. Shoda členů skupiny na volbě pravidel – žáci jsou rozděleni do skupin 3. Domluva mluvčích skupin na výsledné podobě charty – seřazení pravidel podle důležitosti 4. Reflexe – zpětná vazba od vnějšího kruhu - chartu lze ještě upravit 5. Ochrana proti porušování charty, dohodnutí konkrétních následků při porušení charty Prostředí a atmosféra třídy podle Mareše [online] cit. 22.3.2009: Termín prostředí je nejobecnější, má široký rozsah, netýká se jenom aspektů sociálně psychologických. Prostředí třídy zahrnuje mj. aspekty architektonické (celkové řešení učebny, úroveň jejího vybavení, možnost variovat její tvar, velikost i prostorové rozmístění nábytku), hygienické (osvětlení, vytápění, větrání), ergonomické (vhodnost školního nábytku pro soustředěnou práci, uspořádání pracovního místa učitele, žáka, rozmístění ovládacích a sdělovacích prvků v učebně), akustické (úroveň šumu a hluku, dozvuk, odraz zvuku) ap. Termín atmosféra má poměrně úzký rozsah. Vyjadřuje proměnlivost a krátké trvání. Atmosféra třídy je jevem krátkodobým, situačně podmíněným, mění se během vyučovacího dne či dokonce jedné vyučovací hodiny. Jevy trvají řádově minuty až hodiny, výjimečně déle. Vzpomeňme atmosféru ve třídě před opakovací hodinou, atmosféru ve třídě během maturitní písemné práce, atmosféru ve třídě po velké přestávce, po rvačce mezi žáky, atmosféru ve třídě, když učitelka podle mínění žáků dá nespravedlivou známku, atmosféru ve třídě při suplování anebo při sdělení, že odpadá hodina obávaného vyučovacího předmětu atd.
47
4.2 Klima školy Pedagogický slovník definuje klima školy jako „sociálně psychologickou proměnnou, jež vyjadřuje kvalitu interpersonálních vztahů a sociálních procesů, které fungují v dané škole tak, jak ji vnímají, prožívají a hodnotí učitelé, žáci, případně zaměstnanci školy. Součástí klimatu školy je například klima učitelského sboru, klima školních tříd, celkového prostředí školy atd.“ (Průcha, 1998, s. 107). Zelinková (2001, s. 121) uvádí: „Sociální klima školy může zahrnovat způsob vedení školy, řízení školy, popř. organizaci. Jiné přístupy kladou důraz na učitelský sbor, jeho podíl na chodu školy a jeho fungování. Další skupina autorů se zaměřuje na vztahovou dimenzi, vztahy mezi učiteli a žáky, vztahy mezi školou a rodiči na širším pozadí školy. Metod měření klimatu školy je celá řada, např. nestandardizované pozorování, standardizované pozorování, zúčastněné pozorování, rozhovor nebo dotazníky a posuzovací škály.“ Prostředí školy, ve kterém se žáci pohybují, významným způsobem ovlivňuje jejich učení a chování. Existují školy, které své žáky terorizují a naopak školy, které jsou místem, kde jsou žáci spokojení. Škol, do kterých žáci chodí rádi, mnoho není a u žáků převládá spíše nechuť školu navštěvovat. Všichni by se tedy měli snažit o to, aby klima školy bylo příznivé – odrazí se to nejen na celkové spokojenosti žáků i učitelů, ale i na prospěchu jednotlivců.
4.3 Diagnostika vztahů ve třídě „Diagnostika vztahů ve třídě napomáhá učiteli k orientaci ve vztazích mezi svými žáky a k prevenci šikany, dá se potom se vztahy pracovat a zlepšovat je. Vztahy mezi dětmi se mění a vyvíjí a je dobré je sledovat. “ Mareš (1998, s. 92). Kalhous a Obst (2002, s. 191-192) uvádí, že chce-li učitel poznat charakter sociálních vztahů ve třídě, chce-li diagnostikovat třídu jako sociální skupinu, měl by se snažit: a) získat údaje o třídě jako sociální skupině: - pozice jednotlivých žáků, kdo je považován za chytrého, spolehlivého, kdo je nejvíce oblíben
48
- hierarchie vztahů ve třídě, existující podskupiny, četnost jejich interakcí, vůdci podskupin, hvězdy a izolovaní jedinci ve třídě - hierarchie hodnot třídy ve vztahu k výchovně žádoucím hodnotám b) získat všechny dostupné údaje o jednotlivých žácích a všechny dostupné údaje o specifičnosti třídy (studovat pedagogickopsychologické charakteristiky žáků, seznámit se s úrovní třídy v rovině vzdělávací, poznávat sociální a morální vyspělost třídy, mít přehled o absencích, o druhu a zaměření zájmových aktivit ve škole i mimo ni apod.) c) získat údaje o tom, čím jsou způsobeny rozdíly mezi jednotlivými třídami: - učitelé a vychovatelé, kteří tu působí, jejich metody a přístupy, možné příčiny konfliktů mezi učitelem a žáky - žáci a úroveň jejich dispozic - organizační podmínky ve třídě, složení třídy, její velikost, věková homogenita nebo heterogenita - povaha možných nepřímých vlivů na žáky (rodina, kamarádi, aktivity a zájmy) V diagnostice školní třídy učiteli vydatně pomohou sociometrické a jiné psychologické diagnostické metody a techniky. (Peer – nomination dotazník, pozorování, rozhovor, dotazník, sociometricko – ratingový dotazník, dotazník B3, dotazník Naše třída…)
4.4 Rasismus a šikana – častý problém dnešní doby Podle Koláře (2001, s. 159): „Násilí je ospravedlňováno rasistickou ideologií. V praxi nejde dobře odlišit rasovou šikanu a šikanu nacionalistickou. Rasismus je rodným bratrem nacionalismu a oba mají hodně společného. Rasismus pohrdá lidmi určité národnosti kvůli jejich biologické odlišnosti. Naproti tomu nacionalismus klade důraz na méněcenné znaky národa, které se mají projevovat spíše v psychologii a kultuře než v genetické výbavě. Rasistické projevy mohou mít dvojí podobu: formu skutečnou a formu hrovou.“ V prvním
49
případě jde o šikany s rasovým motivem, kdy jsou vystaveny násilí oběti jiné rasy, než jsou agresoři. Ve druhém případě jde o šikanu pojatou jako hru na rasismus – je hrána mezi žáky stejné rasy. Při skutečných šikanách s rasovým motivem je hlavním důvodem násilí nesnášenlivost agresorů k přítomnosti jiných ras. Při těch hrových se méněcenné rasy vytvoří (rozdělení třídy na otroky a otrokáře, v pátých stupních šikanování – totalitní ideologii je to běžné). Pokud tedy není k dispozici dítě jiné rasy, nevadí, je uměle vytvořeno. Rasově zabarvené šikanování bude v nějaké podobě vždy existovat, i tehdy, když nebudou mezi žáky skutečné rasové odlišnosti. Proti šikanám s rasovým motivem lze bojovat v zásadě stejně jako proti ostatním šikanám. Rasová šikana se nevyhýbá příslušníkům žádné rasy případně etnika, které se v našich školách vyskytuje. Nejpalčivější rasový problém u nás je šikanování mezi Čechy a Romy. Řešení šikanování mezi českými a romskými dětmi je ztíženo celospolečenským kontextem situace. Někdy bývají i Češi šikanováni Romy, děje se to méně často, kdy k tomu Romové mají příležitost, např. na zvláštních školách, kde mají převahu (jejich počet se odhaduje na 60%). Pedagog, který není imunní vůči tvrdému rasismu, ale i jeho jemným podobám, není schopen proti rasové šikaně bojovat. Práce s fanatickým rasistou, se skinheadem, je obtížná ne při vyšetřování – někdy se svým násilím sám vychloubá, ale při nápravě jeho chování. Hodně může pomoci tzv. zážitková pedagogika. Trestné činy s rasovým motivem jsou přísněji postihovány, průměrně o jeden rok odnětí svobody navíc, např. při trestném činu úmyslného ublížení na zdraví. Romové vcelku vnímají státní instituce, tedy i školu, spíše nepřátelsky, reagují často agresivně. Hodně často se objevují petice romských občanů proti špatnému zacházení s jejich dětmi.
5 Zážitková pedagogika
5.1 Divadlo fόrum Podle školního vzdělávacího programu, Marie Pavlovská [online] cit. 19.3.2009: Velmi účinnou technikou v prevenci šikany je tzv. Divadlo fόrum. Je to forma interaktivního didaktického divadla, prvek dramatické výchovy, které divákům nabízí
50
možnost stát se samotnými herci – postavami jednajícími na jevišti. Herecká skupina se snaží pomocí krátkého divadelního tvaru se špatným koncem tzv. anti – modelu v divácích vyprovokovat diskusi k určitému problému, který se jich bezprostředně týká. Diskuse může zůstat pouze v rovině verbální, nebo se z diváků stávají tzv. spect-actors neboli diváci – herci. Sami vstupují do představených rolí, své verbální návrhy převádí do roviny jednání „jako“ – na nečisto se snaží příběh posouvat k lepšímu konci. Cílem Divadla fόrum není předložený problém vyřešit, ale poukázat na to, že existuje, přimět diváky o něm přemýšlet, společně jej demytizovat a pomoci jim utvořit si na něj svůj vlastní názor. Tvůrcem Divadla fόrum je brazilský divadelní pedagog Augusto Boal (nar. 1931). Divadlo fόrum vzniklo jako jedna z reakcí na politickou a sociální situaci v zemích Latinské Ameriky. Celkově se Divadlo fόrum řadí do komplexu různých divadelních forem tzv. divadla utlačovaných. Základní princip Divadla fόrum spočívá v osvobození diváků od jejich bezpečného pasivního postoje v hledišti. Nabízí jim možnost spolupodílet se na řešení sociálního (šikany) nebo politického problému politického problému přímo na jevišti. V evropském kontextu se Divadlo fόrum zabývá spíše jedincem a jeho problémy. Hlavní myšlenkou je tedy poukázat na to, že jsme-li schopni změnit děj k lepšímu v divadelním světě „nanečisto“, měli bychom toho být schopni také v našem reálném životě. Do naší republiky se tato technika dostala v polovině 90. Let a od té doby získává další a další přívržence. Nejvíce se praktikuje v ateliéru dramatické výchovy na brněnské DIFA JAMU. Své přízni se také těší na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity zejména díky PaeDr. Marii Pavlovské, PhD. Kromě toho, že je tento předmět zařazen do výuky denních studentů, jsou zde pořádány víkendové dílny Divadla fόrum například v rámci dalšího vzdělávání učitelů. Dílny probíhají tak, že si aktéři připraví příběh s aktuálním problémem (šikana, alkohol, zrada…) konkrétní cílové skupiny – většinou žáků základních či středních škol – a ten pak hrají před studenty ve škole. Před hraný příběh jsou zařazeny různé hry a dramatická cvičení, která mají napomoci k lepší komunikaci mezi diváky a herci. Celé toto setkání trvá obvykle hodinu a půl - vzhledem k požadavkům škol, na kterých je tato dílna realizována. Vždy by měla být ukončena alespoň krátkou reflexí. Od roku 2004 u nás existuje první profesionální skupina zabývající se touto dramatickou technikou – občanské sdružení Augusto.
51
Příprava Divadla fόrum -
Musíme znát základní problémy cílové skupiny
-
Pracujeme na scénáři, kdy děj jednotlivých scén na sebe navazuje, nebo mohou scény následovat bez návaznosti jako výčet
-
Vytkneme si „zlomové situace“, body nejzávažnější, nejčastější situace, na nichž vystavíme celý příběh
-
Hráči vytvoří z každé scény živý obraz, ze kterého musí být jasný kontext, kdo je kdo, sociální role, vztahy…Tyto obrazy se pak podrobují selekci, zbytek skupin hodnotí jejich reálnost, čitelnost, upravuje je
-
Obrazy se improvizací rozvíjejí v děj
-
Stále si musíme klást otázky: Je problém jasný, odpovídá skutečnosti? Nabízí tato situace příležitost k dalšímu rozehrání? Je zde prostor pro další varianty?
Celá inscenace se stále dolaďuje, zlepšuje pomocí dalších technik : -
Horké křeslo – vyjasňuje charakter, kontext jednotlivých rolí (např. Monika má problémy ve škole a děti se jí smějí – šikanují. Na horkém křesle mají hráči možnost zjistit, jak se cítí, jaké má postavení v rodině, co má, nebo nemá ráda, třeba že má ráda tatínka… Potom při hraní příběhu se děti v roli Moniky mohou na tatínka obrátit o radu nebo o pomoc, jestli to ona zatím neudělala, protože ji to nenapadlo…)
-
Hlasité myšlenky – situace jsou průběžně zastavovány do štronza a herci nahlas říkají, co se právě honí hlavou jejich postavy
-
Nenávist/láska – herci hrají vše s přehnanou nenávistí nebo láskou k ostatním postavám, tak jak je stanovena v jejich charakteristice
-
Nová situace – pro vybranou scénu je zadána nová situace
-
Výměna rolí – herci si navzájem vymění role
5.2 Kooperace ve výchově Říčan (1995, s. 82), uvádí: „Dobrou prevencí šikany je rovněž co nejširší uplatňování kooperace mezi dětmi při všech školních činnostech, které k ní dávají příležitost. Vytvářením kooperačních týmů podporovat zapojení outsiderů do skupinových aktivit, dát
52
jim příležitost být platnými členy týmů a tak jim pomoci získat respekt třídy i vyšší sebeúctu. Běžná výuka akcentuje vztah učitel-žák, mezi žáky je navozována individuální soutěživost. Při kooperativním učení se naopak žákům dávají úkoly, které mají plnit společně, přičemž úspěch je závislý na všech členech spolupracujícího týmu. Pracovní týmy mohou být při některé činnosti velmi malé, může jít třeba jen o dvojice, jindy sedí žáci v kroužcích až po šesti a každý tým řeší určitý problém. Podstatné je, že každý člen týmu je hodnocen za výkon celého týmu. Jindy lze hodnotit výkon týmu jako součet výkonů jednotlivých členů, například jako celkový počet slov cizího jazyka, kterým se děti naučily, opět jindy se hodnotí pouze výkon toho žáka, který dokázal ze všech nejméně a úsilí všech se tedy musí soustředit na pomoc nejslabšímu. Mezi žáky, kteří se zúčastní kooperativní výuky se při dobrém vedení ze strany učitele vytvářejí pozitivní vztahy citového příklonu a vzájemného porozumění, oslabují se nebo překonávají rasové a nacionalistické předsudky. Týmy ovšem nevznikají náhodně, jejich sestavování je jedním z nejdůležitějších úkolů učitele. Všechny týmy mají být maximálně rovnocenné, vychází se tedy ze schopností všech žáků. Není radno začlenit do jednoho týmu více agresorů nebo potenciálních agresorů, stejně jako agresora a oběť. Agresor má být v týmu dětí, které nemá šanci šikanovat. Učitel by měl samozřejmě pozorně sledovat, co se děje v jednotlivých týmech, má-li dojem, že tým neharmonuje, snaží se mu pomoci nebo ho rozpustí a sestaví týmy jinak. Princip kooperace je možné uplatnit i při nejrůznějších činnostech mimo vlastní výuku, například na školním výletě.“
5.3 Hry – usnadnění pokojného soužití ve třídě Podle Smithe (2001, s. 11): „V podmínkách celé třídy i v malých skupinkách lze plánovitě vytvářet příležitosti praktického poznávání. Za těchto strukturalizovanějších situací můžeme děti naučit dovednostem, které jim pak usnadní pokojné a plodné soužití s ostatními. Ve skupině se dítě bezpečně naučí pozorovat, nově nabyté dovednosti si tam prakticky ověří a bude mít příležitost uplatnit to, čemu se právě naučilo. Skloubením předem připravených aktivit a více méně spontánních příležitostí lze vytvořit vhodné prostředí pro účinné vzájemné poznávání, které v malých dětech podnítí rozvoj smyslu pro kamarádství, soucítění, součinnost, přívětivost.“ Podle Jagošové (2008, s. 63):
53
„Zážitková pedagogika navozuje, rozebírá a provádí reflexi prožitkových událostí. Účelem je získání zkušeností, které jsou přenositelné do běžného života. Existuje mnoho typů her, kterými lze dosáhnout výchovného cíle. Lze použít modelové situace, dramatické dílny, besedy, diskuse, fyzicky a psychicky náročné situace, které budou pro zúčastněné výzvou. Hra umožňuje vyzkoušet si reálné situace bez postihů. Hra je časově omezená a pokud se během ní někdo necítí dobře, má možnost z ní vystoupit. Z českých organizací se zážitkovou pedagogikou zabývají např. Instruktoři Brno, Hnutí Brontosaurus, Skaut, YMCA, turistické oddíly a další.“ Příklady her: 1. Třídní vlajka - Smith (1994, s. 53): Použitá slovní zásoba: třída, skupina, sounáležitost, vlajka, společně Prostředí: místnost pro výtvarnou výchovu Potřebné pomůcky: barvy na textil, malířské štětce, prostěradlo, zvýrazňovač, asi 2 m vysoký stožár, sešívačka Co dělat: -
V místnosti pro výtvarnou výchovu rozprostřete prostěradlo na velký stůl. Do horní části vlajky napište velkými písmeny jméno školy. Doprostřed vlajky načrtněte sluníčko. Potom k vlajce přizvěte děti, aby vám s prací pomohly. Začít mohou třeba vybarvováním sluníčka. Podél vnějšího obvodu sluníčka nakreslete obrysy jejich rukou. Jeden prst ruky každého dítěte by se měl mírně překrývat s prstem dalšího dítěte tak, aby kolem sluníčka vznikl kruh nebo půlkruh. Pod ruku každého dítěte napište jeho jméno. Pomocí sešívačky připevněte vlajku na stožár a vyvěste ji ve třídě.
-
Obraťte se ke své skupině a požádejte děti, aby jmenovaly činnosti, jimiž se ve škole rády zabývají. Na základě toho vyberte čtyři nejpopulárnější hry. Na vlajku nakreslete veliký kruh a rozdělte jej na čtyři stejné díly. Ať děti do každého takového dílu namalují jednu oblíbenou hru. Třídní vlajku vezměte s sebou na společnou vycházku a dbejte, aby se jako vlajkonoši vystřídaly všechny děti.
54
2. Záhadná osoba – Smith (1994, s. 63): Použitá slovní zásoba: jednotlivec, něco vědět, hádat, podněty Prostředí: herna Potřebné pomůcky: žádné Co dělat: -
V této hře mají děti uhodnout totožnost záhadné osoby jen na základě slovní charakteristiky. Pro kamarádství je totiž důležité, aby jeden něco věděl o druhém. Oznamte dětem, že máte na mysli někoho ze skupiny, koho musí uhodnout. Budete jim toho člověka popisovat, abyste jim hádání usnadnil/a. Nejprve budete popisovat sebe. Začněte s všeobecnými vlastnostmi a postupně přecházejte na podrobnosti. Když si některé dítě bude myslet, že ví, o koho se jedná, zvedne ruku. Začínáte-li tedy u sebe, můžete mluvit asi takto: Ta osoba hraje ráda loutkové divadlo…ráda vypravuje pohádky…je vysoká a má dlouhé vlasy… má namalované rty… pracuje jako učitelka. Pokračujte stále blíže určujícím popisem některého dítěte ze skupiny. Po několika kolech si vyberte nějaké dítě, aby předstoupilo a převzalo vaši úlohu, tedy myslelo si někoho a popisovalo ho svými slovy. Aby se zvýšila náročnost hry, neuvádějte ve svém popisu jednoznačně charakterizující informace a nechte děti déle hádat.
3. Co máš na sobě – Smith (1994, s. 66): Použitá slovní zásoba: jednotlivec, skupina, všímat si, podrobnosti, důležitý Prostředí: herna Potřebné pomůcky: žádné Co dělat: -
Při hodině hraní si s dětmi stručně pohovořte o tom, jak je každý jednotlivec důležitý pro celou skupinu. Jestliže je jednotlivec respektován ostatními, cítí se v kolektivu skupiny uvolněně. Oznamte dětem, že pro ně máte hru „Co máš na sobě“, kterou si právě zahrajete. Postavte se a řekněte dětem, aby si vás dobře prohlédly. Po nějaké
55
chvíli je požádejte, aby počkaly, než na svém vzhledu něco změníte. Odejděte do vedlejší místnosti (nebo řekněte dětem, ať zavřou oči) a udělejte něco, co výrazně změní váš vzhled. Můžete např. zout boty, sejmout brýle nebo nasadit klobouk. Až se vrátíte do třídy, musí děti uhodnout, co se na vás změnilo. Aby hra byla ještě poutavější, měňte na svém zevnějšku jen maličkosti. Přendejte si hodinky z jedné ruky na druhou, rozvažte si botu nebo si sundejte náušnice či jiný doplněk. Nepodaří – li se dětem odhalit změnu, můžete jim napovědět. Nyní bude středem pozornosti dítě, které se samo přihlásí. Neví – li si rady, poraďte mu, co má na sobě změnit, co si obléknout apod. Totéž se dá vyzkoušet se změnami výrazu ve tváři nebo polohy těla.
4. Terčíky radosti a smutku – Smith (1994, s. 83): Použitá slovní zásoba: šťastný, smutný, rozzlobený, bojácný Prostředí: Místnost pro výtvarnou výchovu, herna Potřebné pomůcky: pro každé dítě dvě dřevěné špejle, dva terčíky z tvrdého papíru, výtvarné potřeby (lepidlo, čtvrtky, pastelky, barvičky atd.) Co dělat: -
Tato je hra určena pro menší děti. Je dobré dát pozor, aby děti nezískaly názor, že na danou, právě popisovanou situaci je možno reagovat buď "správně" nebo "nesprávně". Způsob vaší reakce na určitou situaci se vám může zdát naprosto samozřejmý, avšak reakce jiných lidí nejsou tak předvídatelné. Jak se bude cítit dítě, jemuž zrovna jiné rozbilo hračku? Bude se hněvat? Bude smutné? Anebo obojí? V místnosti pro výtvarnou výchovu rozdejte dětem terčíky z tvrdého papíru. Ať na jeden namalují šťastnou a na druhý smutnou tvář. Na konce špejlí přichyťte oba papírové terčíky s obrázky, Ať si pak děti vezmou své šťastné a smutné terčíky do herny. Požádejte je, aby každé ukázalo šťastný terčík jeho zvednutím nad hlavu. Totéž opakujte se smutným terčíkem. Oznamte jim, že by vás velice zajímalo, jak si myslí, že se lidé při různých příležitostech cítí. Popište jim každou z následujících okolností. Nakonec se dětí zeptejte: Jak se asi tato osoba cítila? Odpovězte tak, že ukážete buď šťastný nebo smutný terčík.
56
Příklady: To dítě má rádo zmrzlinu. Po večeři mu maminka přichystala překvapení. Položila na stůl polárkový dort s čokoládou. Oblíbená hračka tohoto dítěte se rozbila na malé kousky. Když se dítě vrátilo ze školy, oznámila mu maminka, že je jeho pejsek Punťa nemocný. Zhotovte si jiné dvojice terčíků – šťastný/bojácný, šťastný/rozzlobený a celou hru opakujte s odpovídajícími pocity. Aby hra byla napínavější, uvádějte situace vyvolávající smutek/zlobu nebo zlobu/strach. Starším dětem vysvětlete, že na danou událost mohou různí lidé reagovat různě, jedny věc rozteskní, jiné rozzlobí. Řekněte dětem, aby zavřely oči a vžívaly se do situace, o níž právě hovoříte. Otevřít oči mohou až nakonec, až se budou rozhodovat pro určitou reakci. Alespoň nebudou moci hádat z vašich výrazů ve tváři.
5. Nechodící lidé – Smith (1994, s. 213): Použitá slovní zásoba: pomoc, postižení, předstírat, opěrné hole, invalidní vozík Prostředí: herna Potřebné pomůcky: obvaz, hole Hry, jejichž součástí je dočasné zablokování smyslového vnímání nebo ztráta pohyblivosti, si kladou tři vzájemné doplňující cíle: mají v dětech vyvolat určité postoje a tím i ochotu pomáhat, poskytnout pedagogům příležitost vyzkoušet si ztrátu jistých tělesných schopností a konečně posílit vztah mezi pedagogy a dětmi. Co dělat: -
Navštivte místní zdravotnické zařízení a vysvětlete, jakou hru máte v úmyslu si s dětmi zahrát. Požádejte je, zda by vám nebyli ochotni na jeden den zapůjčit potřebné pomůcky. Pohovořte s dětmi o zvláštních potřebách postižených osob. Jak by bylo možné pomoci někomu, kdo nevidí, neslyší, nechodí nebo nemluví. Řekněte dětem, že se chcete přesvědčit, jaké by to asi bylo, být v této třídě nechodící osobou. Oznamte jim, že si tedy vezmete obvaz a svážete si jím nohy tak, abyste jimi nemohla vůbec pohybovat a tak zůstanete po celý zbytek dne. Upozorněte, že tuto neschopnost chodit budete jen předstírat. V případě nutnosti si můžete obvazy kdykoliv sejmout, jste přece v pořádku. Svažte si obvazem k sobě oba kotníky. Dbejte, abyste se při tom 57
cítila pohodlně. Dětem řekněte, že budete potřebovat jejich pomoc, neboť nemůžete chodit. Chvilku pohovořte o tom, co od nich asi budete potřebovat. Zmiňte se, že obvazu máte dost, že si tedy podobně mohou svázat kotníky také děti. Upozorněte však, že ačkoliv hodláte takto setrvat celé dopoledne, děti nebudou v době svého postižení nikterak omezovány. Zajistěte dohled na děti, které se rozhodnou zkusit si pohybovat se se zavázanýma nohama, zvláště mají – li chodit po schodech. Svolejte děti k sobě. Krátce si s nimi pohovořte o tom, oč se tu vlastně jednalo a jak vám bylo v průběhu experimentu. Poukažte, jak vám děti pomáhaly. Aby hra byla poněkud náročnější, kombinujte několik tělesných vad. Jak by se asi děti chovaly, kdyby se setkaly s někým nevidomým a zároveň nepohyblivým nebo neslyšícím a němým?
58
6 Praktická část 6.1 Cíl výzkumu a charakteristika výzkumného vzorku Cílem našeho výzkumu bylo zjistit, jaké vztahy jsou v různých třídách na prvním stupni dvou základních škol – městské a vesnické. Použili jsme zkrácený a upravený Depistážní dotazník II, který sestavil Michal Kolář. Školy i děti, které dotazník vyplňovaly, bychom chtěli ponechat v anonymitě – označujeme je tedy čísly 1, 2 a 3. Na dotazník odpovědělo celkově 105 dětí ze třech základních škol, dvou městských a jedné vesnické. Záměrem bylo provést výzkum od třetích tříd prvního stupně základní školy, jelikož u mladších dětí jsou vztahy spíše nestabilní, nahodilé a nejsou tolik náchylné k šikanám. Setkali jsme se s velice vstřícným přístupem jak ze strany vedení školy a učitelů, tak dětí. Do dotazníku jsme volili menší počet otázek, aby se respondenti plně soustředily na předložené otázky a pečlivě je zodpověděly.
6.2 Výzkumné hypotézy, použité metody Cílem našeho výzkumu bylo ověření či vyvrácení následujících čtyř hypotéz:
H1 : Na městských školách se šikana ve třídách vyskytují častěji než na školách vesnického typu. (Důvodem je anonymita města, děti jsou náchylnější k patologickým vlivům „moderní“ civilizace – médiím, gangům aj. a žijí „sídlištním“ způsobem života.) H2: Většina žáků se cítí ve své třídě spokojena. (Předpokládá se, že si většina z dětí ve svých třídách zvyklo na prostředí a spolužáky.) H3: Většina dětí zná význam výrazu „šikana“. (Znát význam pojmu „šikana“ svědčí o nezbytné informovanosti.) H4: Většina dětí, kterým bylo ubližováno, se někomu se svým problémem svěřily. (Vyskytne – li se problém se šikanou, děti si řeknou o pomoc.)
59
Použité výzkumné metody
Použili jsme metodu empirickou - upravený a zkrácený Depistážní otazník II, který sestavil Michal Kolář. Kombinuje otázky uzavřené (ot. č. 1 – podotázka je škálová, ot. č. 2, ot. č. 3, ot. č. 5, ot. č. 7), otevřené (ot. č. 4), otázky polozavřené (ot. č. 6, ot. č. 8, ot. č. 9). Gavora (2000, s. 11 - 14)
6.3 Výzkum Rozebíráme každou třídu zvlášť. Do tabulek uvádíme počet jednotlivců a počet procent v závislosti na počtu dětí. Klíčovou je otázka 5 – Ubližoval nebo ubližuje někdo ze třídy nebo ze školy tobě?, protože potom pracujeme s respondenty, kteří se stali oběťmi – bylo jim nebo je ubližováno. Tabulky jsou doplněny výsečovými procentuelními grafy a stručným shrnutím.
Dotazníkového šetření se ve 3. třídě zúčastnilo 21 dětí, ZŠ 1, Brno (9 chlapců, 12 dívek) Otázka 1 – Jsi rád/a v této třídě? Ano 21 100%
Ne 0 0%
Všechny děti jsou ve třídě rády, většině se zde líbí či dokonce velice líbí, což je pozitivní. Spokojenost ve třídě vyjádřená známkou 1- Nespokojený 2- Méně nespokojený 3- Nedokáži se rozhodnout 4- Líbí se mi ve třídě 5- Velice se mi líbí ve třídě 1 2 3 4 5
0 0 2 13 6
0% 0% 10% 62% 28%
60
Otázka 2 - Máš ve třídě alespoň jednoho dobrého kamaráda či kamarádku?
Ano
Ne
21
0
100%
0%
Všechny děti mají ve třídě alespoň jednoho kamaráda, což je kladné pro rozvoj sociálních vztahů.
Otázka 3 – Byl/a jsi někdy svědkem toho, že je někomu ze třídy nebo ze školy ubližováno?
Ano 4 19%
Ne 17 81%
61
Většina dětí této třídy nebyla nikdy svědkem ubližování ani mimo třídu.
Otázka 4 – Co všechno si představuješ pod pojmem šikana? Proč myslíš, že k ní dochází? Odpovědi respondentů: -
Ubližování, vyhrožování, napadení.
-
Dva kluci si hrají třeba s míčem, další kluk stojí opodál, chce jim míč podat a omylem ho kopne na silnici pod auto. Kluci se na něj domluví a začnou ho psychicky a fyzicky napadat.
-
Šikana je ubližování, braní věcí.
-
Nadávání, ubližování, hrabání se v cizích věcech.
-
Ubližování, kradení věcí, posmívání.
-
Posmívání, ubližování. Díky malé popularitě.
-
Fyzické a psychické napadání, braní věcí, napadání sprostými slovy. Protože ti silnější napadají slabší.
-
Posmívání, ubližování, braní věcí.
-
Ubližování, vydírání, braní peněz.
-
Kradení věcí, posmívání, ubližování. K šikaně dochází, protože někdo chce mít víc a krade.
-
Ubližování a posmívání slabším. Protože chtějí být ze všech nejlepší.
-
Posmívání, braní svačin a ubližování.
62
-
Posmívání, braní věcí, vyhrožování, ubližování.
-
Fyzické násilí, slovní napadání, vyhrožování. Dochází k tomu, když je někdo šprt a druzí nemají dobrý prospěch.
-
Posmívání, ubližování mladším, vyhrožování.
-
Ubližování, vydírání, posmívání.
-
Fyzické a psychické ubližování.
-
Lození do věcí, ubližování a kradení věcí. K šikaně dochází tak, že jeden druhého vyprovokuje.
-
Ubližování, posmívání.
-
Ubližování, braní věcí a posmívání.
-
Posmívání, ubližování a braní věcí.
Všichni respondenti mají představu, řekne – li se slovo šikana. Většina neví, proč k ní dochází. Nejčastější odpovědi (počet respondentů číselně, v procentech): Posmívání – 18, 86% Ubližování – 11, 52% Braní (kradení )věcí – 12, 57%
Otázka 5 – Ubližoval nebo ubližuje někdo ze třídy nebo ze školy tobě? Ano 1 5%
Ne 20 95%
63
Pouze jednomu žákovi z této třídy bylo nějak opakovaně ubližováno, což vypovídá o tom, že se třída nejeví jako problémová.
Otázka 6 – Jak ti ubližují?
Nadávky Posměch Pomluvy Ponižování Ignorace Bití Fackování Kopání Rány pěstí Vydírání Jinak – napiš jak
1 1 1 0 0 0 0 0 0 0 0
5% 5% 5% 0% 0% 0% 0% 0% 0% 0% 0%
64
Jelikož většině dětí (95%) nebylo nikdy ubližováno, nebyla jimi zodpovězena. Pouze u jednoho respondenta se vyskytlo ubližování posmíváním, pomluvami a nadávkami.
Otázka 7 – Zamysli se a napiš, jak často ti bylo ubližováno: Každý den
Každý týden
Párkrát do měsíce
0
0
1
0%
0%
5%
Většině dětí (95%) nebylo nikdy ubližováno, pouze jeden respondent uvedl, že se setkal s pomluvami, posmíváním a nadávkami párkrát do měsíce.
Otázka 8 – Řekl/a jsi o tom někomu? Komu? Ano
Ne
0 0%
1 5%
65
Většině dětí není ubližováno, proto neměly důvod se svěřovat, respondent, kterému bylo či je ubližováno se s problémem nikomu nesvěřil.
Otázka 9 – Pomohl ti ten, komu jsi to řekl/a? Jak ti pomohl? Tato otázka nebyla vyhodnocena, jelikož dětem nebylo ubližováno a respondent, kterému ubližováno bylo, se nikomu nesvěřil, tudíž nebyla šance mu pomoci.
Závěrem: Tato třída se jeví jako téměř bezproblémová – dětem se v ní líbí či velice líbí, všichni mají kamaráda či kamarádku, mají představu o tom, co se skrývá pod pojmem šikana a problémy s ní se téměř nevyskytují - pouze jeden respondent uvedl v měsíčních intervalech opakovaně posměch, pomluvy a nadávky.
Dotazníkového šetření se ve 3. třídě zúčastnilo 16 dětí, ZŠ 1, Brno (11 chlapců, 5 dívek)
Otázka 1 – Jsi rád/a v této třídě? Ano 15 94%
Ne 1 6%
66
Téměř všechny děti jsou ve třídě rády, což považujeme za pozitivní. Spokojenost ve třídě vyjádřená známkou 1- Nespokojený 2- Méně nespokojený 3- Nedokáži se rozhodnout 4- Líbí se mi ve třídě 5- Velice se mi líbí ve třídě
1 2 3 4 5
1 0 9 4 2
6% 0% 56% 25% 13%
67
Většina dětí je ve třídě spokojená „napůl“ – nedokáží se tedy rozhodnout.
Otázka 2 – Máš ve třídě alespoň jednoho dobrého kamaráda či kamarádku? Ano
Ne
15
1
94%
6%
68
Většina dětí má ve třídě kamaráda či kamarádku, což považujeme za pozitivní pro rozvoj příznivého klimatu ve třídě.
Otázka 3 – Byl/a jsi někdy svědkem toho, že je někomu ze třídy nebo ze školy ubližováno? Ano
Ne
10
6
63%
37%
Většina dětí se stala svědkem ubližování ve svém okolí. Otázka 4 – Co všechno si představuješ pod pojmem šikana? Proč myslíš, že k ní dochází? Odpovědi respondentů: -
Když na tebe někdo křičí.
-
Když někdo někoho bije, nadává mu.
-
Šikana je bití, i slovní. Když někdo někoho nemá rád.
-
Mlácení mladšího dítěte.
-
Někdo někomu nadává sprostě a ubližuje.
-
Fyzické bití, internetové pomluvy, nadávky. Ti, kdo to dělají si myslí, že můžou všechno.
69
-
Představuji si ubližování, nadávky. Protože někdo někoho nemá rád.
-
Že někdo někoho bije. Protože někdo někoho nemá rád.
-
Že si nadávají a bijí se. Protože se vzájemně otravují a nemají se rádi.
-
Bijí se a nadávají.
-
Bití, žduchání, nadávání.
-
Když někdo někoho bije.
-
Spory, bitky, hádky, ubližovat si slovně.
-
Nezodpovězeno - 3
Většina dětí má představu, řekne – li se slovo šikana, ale většina neví, proč k ní dochází. Nejčastější odpovědi: (počet respondentů číselně, v procentech) Bití (mlácení) – 10, 63% Nadávky - 7, 44%
Otázka 5 – Ubližoval nebo ubližuje někdo ze třídy tobě? Ano 8 50%
Ne 8 50%
Polovina dětí se setkala s osobním ubližováním, což považujeme za vysoký počet procent.
70
Otázka 6 – Jak ti ubližují? Bití Posměch Nadávky Fackování Kopání Pomluvy Ponižování Rány pěstí Vydírání Ignorace Jinak – napiš jak
5 4 3 2 2 1 1 1 0 0 0
31% 25% 19% 13% 13% 6% 6% 6% 0% 0% 0%
Polovina dětí ze třídy se setkala s osobním ubližováním a to nejčastěji s bitím, posměchem a nadávkami. Respondenti, kterým nebylo ubližováno (50%), neměli důvod otázku zodpovídat.
Otázka 7 – Zamysli se, jak často ti bylo ubližováno: Každý den
Každý týden
Párkrát do měsíce
1
3
4
6%
19%
25%
71
Nejčastěji bylo dětem ubližováno v měsíčních intervalech, polovina respondentů (50%) neměli důvod otázku zodpovídat, protože jim nebylo ubližováno.
Otázka 8 – Řekl/a jsi o tom někomu? Komu? Ano 8 50%
Ne 0 0%
72
Všichni respondenti, kteří měli problémy, se někomu svěřili, nejčastěji paní učitelce, polovina dětí neměla důvod otázku zodpovídat, jelikož se nesetkala s osobními útoky.
Otázka 9 – Pomohl ti ten, komu jsi to řekla? Jak ti pomohl? Ano 5 31%
Ne 3 19%
Většina dětí, kterým bylo ubližováno, se setkala s pomocí a to nejčastěji domluvou učitelky a uklidněním. Závěrem: V této třídě se 50% žáků setkalo s nějakým druhem ubližování – nejčastěji s bitím a posměchem, což považujeme za vysoký počet procent. S problémem se svěřili a dostalo se jim ve většině případů pomoci. Pouze jediný respondent uvedl, že nemá ve třídě kamaráda a většina je ve třídě spokojená „napůl“ – nedokáží se rozhodnout.
73
Dotazníkového šetření se v 5. třídě zúčastnilo 15 dětí, ZŠ 2, Brno (9 chlapců, 6 dívek) Otázka 1 – Jsi rád/a v této třídě? Ano 14 93%
Ne 1 7%
Spokojenost ve třídě vyjádřená známkou 1- Nespokojený 2- Méně nespokojený 3- Nedokáži se rozhodnout 4- Líbí se mi ve třídě 5- Velice se mi líbí ve třídě 1
1
7%
2
0
0%
3 4
4 5
27% 33%
5
5
33%
74
Téměř všechny děti jsou ve třídě rády, což považujeme za pozitivní, většině se ve třídě líbí či velice líbí.
Otázka 2 – Máš ve třídě alespoň jednoho dobrého kamaráda či kamarádku? Ano 15 100%
Ne 0 0%
Všechny děti mají ve třídě alespoň jednoho dobrého kamaráda či kamarádku.
Otázka 3 – Byl/a jsi někdy svědkem toho, že je někomu ze třídy nebo školy ubližováno? Ano 8 53%
Ne 7 47%
75
Více než polovina dětí se stala svědky ubližování, což považujeme za vysoký počet.
Otázka 4 – Co všechno si představuješ pod slovem šikana? Proč myslíš, že k ní dochází? Odpovědi respondentů: -
Vydírání, nadávání, braní věcí atd. K šikaně dochází, když někdo nechce někomu pomoct.
-
Braní peněz a svačin.
-
Mlácení a braní peněz.
-
Partička okrádá a vydírá, bije jednoho spolužáka.
-
Dej mi svačinu, dones cigarety.
-
Někdo někomu vyhrožuje, mlátí ho a bere věci.
-
Bití, vydírání, ubližování slovně i na těle.
-
Někdo někoho vydírá.
-
Bití, hádky. Můžou za to namyšlení žáci.
-
Vydírání, bití.
-
Bití všeobecně, braní peněz, svačin, nucení do něčeho.
-
Někdo někomu ubližuje, vydírá ho atd. Protože děti jsou v pubertě nebo špatně vychovaní.
-
Šikana je dej sem peníze, dej sem svačinu.
-
Že někdo někoho mlátí, pomlouvá.
76
-
Vydírání, bití, pomluvy.
Všichni mají představu, řekne – li se slovo šikana, pouze málokdo ale ví, proč k ní může dojít. Nejčastější odpovědi: (počet respondentů číselně, v procentech) Bití (mlácení) – 15, 60% Braní věcí -8, 53% Vydírání – 7, 47% Otázka 5 – Ubližoval nebo ubližuje někdo ze třídy nebo ze školy tobě? Ano 9 60%
Ne 6 40%
Více než polovina dětí se setkala s osobním ubližováním.
Otázka 6 – Jak ti ubližují? Nadávky Pomluvy Posměch Ponižování Fackování
6 5 4 4 4
40% 33% 27% 27% 27%
77
Kopání Bití Vydírání Rány pěstí Ignorace Jinak – napiš jak
1 1 1 0 0 0
6% 6% 6% 0% 0% 0%
Nejčastějšími způsoby ubližování jsou nadávky, fackování, ponižování, posměch a pomluvy. 40% respondentů na otázku nemělo důvod odpovídat, protože jim nebylo ubližováno.
Otázka 7 – Zamysli se, jak často ti bylo ubližováno: Každý den 2 13%
Každý týden 3 20%
Párkrát do měsíce 4 27%
78
Četnost ubližování
13% Denně
40%
20% 27%
Týdně Měsíčně Nezodp.
Nejvíce bylo ubližováno respondentům v měsíčních intervalech, 40% žáků na otázku nemělo důvod odpovídat, protože jim nebylo ubližováno.
Otázka 8 – Řekl/a jsi o tom někomu? Komu? Ano 3 20%
Ne 6 40%
79
Většina dětí, které se potýkaly s problémem, se s ním nikomu nesvěřily, ti, co ano, nejčastěji rodičům.
Otázka 9 – Pomohl ti ten, komu jsi to řekl/a? Jak ti pomohl? Ano
Ne
3
0
20%
0%
Všem dětem, které se svěřily, někdo pomohl a to nejčastěji rodiče, 80% respondentů nemělo důvod otázku zodpovídat..
Závěrem: V této třídě je většina respondentů spokojena, všichni mají alespoň jednoho kamaráda. Každý žák má představu, oč se jedná, setká - li se s pojmem šikana. S opakovaným ubližováním se setkala více než polovina žáků v týdenních a měsíčních intervalech. S problémem se spíše nesvěřili.
80
- což je hodně a to
Dotazníkového šetření se v 5. třídě zúčastnilo 23 dětí, ZŠ 3, Brno – venkov (9 chlapců, 14 dívek) Otázka 1 – Jsi rád/a v této třídě? Ano
Ne
21
2
91%
9%
Většina dětí se cítí ve třídě spokojena, většině se zde líbí či velice líbí. Spokojenost ve třídě vyjádřená známkou 1- Nespokojený 2- Méně nespokojený 3- Nedokáži se rozhodnout 4- Líbí se mi ve třídě 5- Velice se mi líbí ve třídě
1 2
2 0
9% 0%
3
4
17%
4
7
30%
5
10
43%
81
Otázka 2 – Máš ve třídě alespoň jednoho dobrého kamaráda či kamarádku? Ano 23 100%
Ne 0 0%
Všichni respondenti mají ve třídě kamaráda či kamarádku.
Otázka 3 – Byl/a jsi někdy svědkem toho, že je někomu ze třídy nebo ze školy ubližováno?
Ano 7 30%
Ne 16 70%
82
Většina dětí nebyla svědkem ubližování ve třídě nebo ve škole.
Otázka 4 – Co všechno si představuješ pod slovem šikana? Proč myslíš, že k ní dochází? Odpovědi respondentů: -
Ubližování, ničení věcí, bouchání, posmívání.
-
Dochází k ní proto, že si chce někdo někoho získat nebo dělat „velkého kluka.“
-
Bití, vydírání.
-
Ubližování, ničení věcí.
-
Když někdo někoho bije, směje se mu. Buď závidí nebo nemá někoho rád.
-
Ničení věcí, vymáhání peněz, ubližování. Dochází k ní, protože jsou někteří raplové a ubožáci.
-
Ničení věcí, ubližování, vydírání, bití, kopání.
-
Posmívá se, bije ostatní, uráží někoho.
-
Někdo někoho bije.
-
Mlácení, podtrhávání nohou.
-
Vydírání, schovávání věcí. Protože je někdo agresivní nebo se mstí, nebo jen tak pro srandu.
-
Vydírání, mlácení.
-
Někdo někoho mlátí, krade věci, vyžaduje peníze. Starší si dovolují na mladší.
83
-
Bití, vyhrožování, ničení věcí, posměch, pomlouvání. Kvůli nenávisti.
-
Bití, kopání, poškozování cizích věcí, posměch, nadávky.
-
Lidi někoho zbijí a psychicky nebo fyzicky mu ubližují. Někteří lidé se nemají rádi, potřebují peníze, otroka…
-
Bití, braní a schovávání věcí, posměch, pomluvy atd. Dochází k ní, když má někdo problémy třeba doma, dělá „frajera“ a svůj vztek projevuje tím, že ubližuje ostatním.
-
Mlácení, vydírání. Dochází k tomu, když se někdo na někoho naštve a zaměří.
-
Aby byl někdo před kamarádem frajer a aby se ho všichni báli.
-
Ubližování násilím, vydírání, ponižování a psychické týrání. Dochází k ní, aby si jiní špatným způsobem dokázali, že jsou silní.
-
Ubližování na zdraví, braní různých věcí.
-
Když někdo někoho mlátí, bere mu věci, vyhrožuje atd.
-
Posměch, nadávky, vyhrožování.
-
Nezodpovězeno – 1
Většina žáků ví, oč se jedná, setkají – li se se slovem šikana a někteří mají představu o tom, proč vzniká. Nejčastější odpovědi (počet respondentů číselně, v procentech) Bití (mlácení) – 14, 61% Braní věcí (ničení, krádeže…) - 10, 44% Ubližování – 7, 30% Vydírání – 6, 26%
Otázka 5 – Ubližoval nebo ubližuje někdo ze třídy nebo ze školy tobě? Ano 6 26%
Ne 17 74%
84
Většině dětí z této třídy nebylo ubližováno.
Otázka 6 – Jak ti ubližují? Nadávky Bití Posměch Pomluvy Ponižování Ignorování Kopání Vydírání Fackování Rány pěstí Jinak – napiš jak
4 3 2 2 2 1 1 1 0 0 0
17% 13% 9% 9% 9% 4% 4% 4% 0% 0% 0%
85
Nejčastěji je dětem v této třídě ubližováno nadávkami, bitím, posměchem, pomluvami a ponižováním.
Otázka 7 – Zamysli se a napiš, jak často ti bylo ubližováno: Každý den 2 9%
Každý týden 0 0%
Párkrát do měsíce 4 17%
86
Většina respondentů (74%) nemělo důvod otázku zodpovídat, největší četnost ubližování byla zjištěna v měsíčních intervalech. Otázka 8 – Řekl/a jsi o tom někomu? Komu? Ano 6
Ne 0
26%
0%
Všichni respondenti, kteří se setkali s problémem, se někomu svěřili a to nejčastěji rodičům. Otázka 9 – Pomohl ti ten, komu jsi to řekla? Jak ti pomohl? Ano 2 9%
Ne 4 17%
87
Většině respondentů, které se svěřili, se nedostalo pomoci.
Závěrem: Většině respondentů se ve třídě líbí či velice líbí, všichni mají kamaráda či kamarádku. Více než polovině nebylo nikdy opakovaně ubližováno, kdo se setkal s problémy, tak v měsíčních intervalech. Všichni se svěřili, ale většině se nedostalo pomoci.
Dotazníkového šetření ve 4. třídě se zúčastnilo 30 dětí, ZŠ 3, Brno – venkov (14 chlapců, 16 dívek) Otázka 1 – Jsi rád/a v této třídě? Ano 26 87%
Ne 4 13%
88
Většina dětí je v této třídě ráda, většině se ve třídě líbí, či velice líbí.
Spokojenost ve třídě vyjádřená známkou -
1- Nespokojený 2- Méně nespokojený 3- Nedokáži se rozhodnout 4- Líbí se mi ve třídě 5- Velice se mi líbí ve třídě
1 2 3 4 5
0 4 5 10 11
0% 13% 17% 33% 37%
89
Otázka 2 – Máš ve třídě alespoň jednoho dobrého kamaráda či kamarádku? Ano 30 100%
Ne 0 0%
Všechny děti mají ve třídě dobrého kamaráda či kamarádku, což je velice pozitivní pro rozvoj sociálních vztahů a příznivého klimatu ve třídě.
Otázka 3 – Byl/a jsi někdy svědkem toho, že je někomu ze třídy nebo ze školy ubližováno?
Ano 14 47%
Ne 16 53%
90
Většina dětí ze třídy nebyla svědkem ubližování.
Otázka 4 – Co všechno si představuješ pod pojmem šikana? Odpovědi respondentů:
-
Mlácení, vyhrožování.
-
Provokování, otravování. Dva ze třídy se na sebe zlobí a dělají si naschvály.
-
Nadávání.
-
Když někdo někomu ubližuje.
-
Někdo někomu ubližuje.
-
Když se někdo někomu posmívá a ubližuje bezdůvodně.
-
Že se děcka nesnáší. Je to moc hnusný.
-
Šikana: ubližování, vydírání. Dochází k ní, když si chce někdo vyřídit účty (dluhy).
-
Ubližování dětem. Kvůli penězům.
-
Někdo někomu ubližuje.
-
Ubližování dětem. Kvůli penězům.
-
Někdo někomu ubližuje.
-
Ubližování dětem. Kvůli penězům.
-
Že někomu něco nejde. 91
-
Starší ubližuje mladšímu.
-
Starší mlátí mladšího, bere mu peníze atd.
-
Když třeba deváťák zmlátí ty menší a slabší.
-
Hádka, dluhy.
-
Hádky.
-
Ubližování, nebezpečné rvačky. Protože jsou některé děti nevychované a namyšlené.
-
Mlácení slabšího. Aby se starší pobavili nebo dostali peníze.
-
Brutální mlácení.
-
Protože někdo někomu závidí, bije ho, bere věci nebo ho pomlouvá.
-
Fackování, ponižování a vydírání.
-
Mlácení, kopání, ubližování.
-
Vydírání, mlácení, braní svačin a peněz. Protože někteří nejsou vychovaní nebo pro legraci.
-
Starší si dovoluje na mladšího nebo silnější na slabšího.
-
Z machrovství.
-
Nezodpovězeno – 3
Většina žáků má představu o šikaně, pouze některé ale, kvůli čemu vzniká – znají některou z příčin. Nejčastější odpovědi (počet respondentů číselně, v procentech) Ubližování – 12, 40% Mlácení (rvačky, bití, fackování…) – 10, 33%
Otázka 5 – Ubližoval nebo ubližuje někdo ze třídy nebo ze školy tobě? Ano 13 43%
Ne 17 57%
92
Většině dětí ze třídy nikdy nebylo ubližováno. Otázka 6 – Jak ti ubližují? Pomluvy Posměch Rány pěstí Ignorování Nadávky Bití Kopání Ponižování Fackování Vydírání Jinak – napiš jak
13 9 3 3 3 2 2 2 1 0 0
43% 30% 10% 10% 10% 7% 7% 7% 3% 0% 0%
93
Nejčastější způsoby ubližování jsou pomluvy, posměch, nadávky a rány pěstí.
Otázka 7 – Zamysli se a napiš, jak často ti bylo ubližováno: Každý den 2 7%
Každý týden 3 10%
Párkrát do měsíce 8 27%
94
Pokud někomu bylo ubližováno, tak nejčastěji v měsíčních intervalech. Otázka 8 – Řekl/a jsi o tom někomu? Komu? Ano 13 100%
Ne 0 0%
Všichni žáci, kteří se setkali s problémy se svěřili a to nejčastěji rodičům.
Otázka 9 – Pomohl ti ten, komu jsi to řekla? Jak ti pomohl?
Ano 7 54%
Ne 6 46%
Většině těch, kteří se svěřili, se dostalo pomoci a to nejčastěji kontaktováním rodičů učitelem.
Závěrem – Většina respondentů se ve třídě cítí dobře, líbí se jim tam či dokonce velice líbí, všichni dotazovaní zde mají kamaráda či kamarádku. Více než polovině nebylo nikdy
95
opakovaně ubližováno. Ti, co měli někdy nějaké potíže, tak nejčastěji v měsíčních intervalech, všichni se svěřili a dostalo se jim pomoci.
6.3 Ověření hypotéz Celkově jsem ve svém výzkumu vztahů ve třídě, informovanosti o šikaně a potažmo výskytu šikany oslovila 105 respondentů ze tří základních škol – dvou městských a jedné vesnické. Chtěla jsem ověřit následující hypotézy:
H1 : Na městských školách se šikana ve třídách vyskytují častěji než na školách vesnického typu. Z našeho výzkumu nemůžeme jednoznačně usoudit, že na městských školách se problémy ve třídách vyskytují častěji. Zahrneme – li i rozhovory s učiteli, dá zobecnit, že o vesnických dětech se nedá jednoznačně říct, že jsou „hodnější“. K ověření hypotézy nám posloužila položka dotazníku č. 5
Hypotézu 1 nebylo možné prokázat.
H2: Většina žáků se cítí ve své třídě spokojena Ze svého šetření mohu jednoznačně soudit, že většina dětí je ve třídě spokojena. Pouze v jedné třídě (4. třída, ZŠ 3 – Brno – venkov), se ukázalo vyšší číslo nespokojených respondentů (4/26). V ostatních třídách je v průměru jeden respondent, který se ve třídě necítí dobře. Dotazník – položka č. 1
Hypotéza 2 byla potvrzena.
H3: Většina dětí zná význam výrazu „šikana“ Většina dětí opravdu ví, co se skrývá pod pojmem šikana. Někteří respondenti mají ale pouze velmi hrubou představu. Odpovědi jsou různorodé – nejčastěji bylo uváděno „ubližování“, dále „bití“, „braní věcí“. Děti ale ve valné většině případů neznají ani jednu
96
z příčin šikany. Lze tedy usoudit, že informovanost na školách, kde probíhalo moje šetření, je dostačující. Dotazník – položka č.4
Hypotéza 3 byla potvrzena.
H4: Většina dětí, kterým bylo ubližováno, se někomu se svým problémem svěřily. Velká většina respondentů, kteří se potýkali s problémy se svěřila a to nejčastěji rodičům. Dotazník - položka č. 9
Hypotéza 4 byla potvrzena.
Setkalo – li se dítě někdy s problémem, jsem si jistá, že do dotazníku, který je anonymní a „nabízí“ se ke svěření, jej zaznamená. Abych si mohla udělat kompletní obraz o tom, vyskytuje – li se ve třídě doopravdy šikana, musela bych ji déle znát a mezi dětmi se pohybovat. Na základě vyhodnocení dotazníků je zřejmé, že v každé třídě se vyskytuje dítě a někdy i více, které mají pocit, že jim je nebo bylo ubližováno. V současné době už se také stírají rozdíly v chování mezi „městskými“ a „venkovskými“ dětmi. Za nejhorší ale považuji zjištění ve 3. třídě ZŠ 1 v Brně, kde je jeden žák zcela osamocený.
97
ZÁVĚR Jak jsem již zmínila v úvodu, k tématu této diplomové práce mě přivedla osobní zkušenost z gymnázia, kde jsem byla obětí pouze verbálními útoky několik let. Chtěla jsem se proto o problematice šikany více dozvědět, zajímaly mě také samozřejmě případy z praxe a výzkum - hlavně jak se děti cítí ve třídách a jestli mají alespoň jednoho dobrého kamaráda či kamarádku - „spřízněnou duši“, což je podle mě nejdůležitější. Učitelé by měli být o prevenci šikany informováni, vychovávat děti k rovnosti a toleranci, stmelovat kolektiv, také by měli znát příznaky šikany, pozorně sledovat vztahy ve třídě a při sebemenším podezření zbystřit a včas zakročit. V žádném případě šikanu svými pedagogickými metodami nepřiživovat a žáky neponižovat. Žáci by k učiteli měli získat důvěru, mít v něm oporu. Důležité je, aby pedagog nebyl lhostejný a nechtěl vidět pouze to, co mu vyhovuje. Osobně po mých zkušenostech - trvalo mi několik let, než jsem v sobě potlačila špatné vzpomínky - taková rozhodně nechci být a ani nebudu. Taky by se šikana rozhodně neměla zlehčovat či skrývat, protože následky fyzické či psychické mohou být celoživotní a tohle by si nikdo neměl vzít na svědomí. Jistě se nedá vymýtit – lidská agrese je stará jako lidstvo samo - ale dá se omezit a obětem pomoci. Ve škole dítě tráví většinu svého času a mělo by se tam cítit dobře, také se to jistě projeví na jeho studijních výsledcích. Dobrý pedagog, který je zároveň charakterním člověkem, by tohle měl dobře vědět a dodržovat. Zajímavým odvětvím moderní pedagogiky je zážitková pedagogika a využívání prvků dramatické výchovy, zejména Divadla fórum. Není nic nad osobní zkušenost, byť jen „jako“. Žáci se tak mohou učit zábavnou formou empatii a zkusit se dívat na vztahy a celkově na svět kolem sebe jinýma očima. Učitel taky může tímto prostřednictvím zjistit konkrétní situaci ve třídě a odhalit případné patologie. Ve své práci jsem se tedy snažila zpracovat dostupné teoretické poznatky o šikaně. Nejvíce spokojena jsem byla s publikací Michala Koláře Bolest šikanování – čtivou formou vysvětluje teorii, uvádí případy z praxe, na závěr poskytuje užitečné odkazy, dotazníky a zaobírá se taky právní oblastí šikany. Získala jsem se hodně informací, nejen o šikaně samotné, ale i o všem, co s ní bezprostředně souvisí a které třeba jednou v praxi využiji. Navštívila jsem také několik základních škol a trošku nahlédla do vztahů mezi žáky. Nejvíce mě potěšilo zjištění, že
98
většina dětí se cítí ve třídě dobře a až na jednoho respondenta všichni uvedli, že ve třídě mají alespoň jednoho dobrého kamaráda či kamarádku.
99
RESUMÉ Hlavním cílem této práce je shromáždit poznatky o šikaně a poukázat na nutnost proti ní bojovat. Seznamuje také s prvky zážitkové pedagogiky a dramatické výchovy. Práce je rozdělena na dvě části. Teoretická část objasňuje pojem šikana a vše, co s ní souvisí. Vykládá poznatky týkající se příčin šikany, výskytu, známek, následků, prevence, řešení… Zkoumá její účastníky, zmiňuje právní oblast, zážitkovou pedagogiku. Praktická část se přímo věnuje diagnostice – jsou zde zpracovány výsledky dotazníkového šetření, které bylo uskutečněno v pěti třídách na třech základních školách. Z těchto dotazníků šlo zjistit, kdo se ve třídě cítí příjemně, kdo ne, kdo má alespoň jednoho dobrého kamaráda či kamarádku mezi spolužáky, komu bylo nebo je ubližováno, což je důležité pro odhalení výskytu šikany. Práce má sloužit jako výzva hlavně pro začínající pedagogy, aby nebyli lhostejní ke vztahům ve svých třídách a aby při sebemenším podezření na šikanu začali okamžitě jednat, protože následky mohou být zdrcující.
SUMMARY The main aim of this thesis is to collect informations about bullying and to show the necessity of fighting against bullying. Acquainted with elements of experience pedagogic and dramatic education. The thesis is divided into two parts. Theoretical part explains the conception bullying and everything connected. Explains informations concerned at causes of bullying, occurrance, symptoms of bullying, solution. Inspects participants of bullying, mentions law consequence, experience pedagogy. Practical part is dedicated to diagnostics – elaborated results of questionnaire investigation, that was realized at five classes at three primary schools. It was able to find out feelings of children, relationships and of course suggestions of bullying.
100
SEZNAM LITERATURY Tištěné zdroje ANTIER, E. Agresivita dětí. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-808-2. BENDL, S. Prevence a řešení šikany ve škole. Praha: ISV, 2003. ISBN 80-86642-08-9. BOURCET, S., GRAVILLONOVÁ, I. Šikana ve škole, na ulici, doma, Jak bránit své dítě : Praktický průvodce pro rodiče, pedagogy a vychovatele. 1. vyd. Praha: nakladatelství Albatros, 2006. 173 s. ISBN 80-7178-034-0. ČERMÁK, I. Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou: Fakta, 1999. ISBN 80902614-1-8. ELLIOTTOVÁ, M. Jak ochránit své dítě. 1. vyd. Praha: nakladatelství Portál, 1995. 173 s. ISBN 80-7178-034-0. GAJDOŠOVÁ, E., HERÉNYIOVÁ, G. Rozvíjení emoční inteligence žáků: prevence šikanování, intolerance a násilí mezi dospívajícími. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 325 s. ISBN 80-7367115-8. GOLDMANOVÁ, J. Jak přežít doma, ve škole a mezi kamarády. Praha: Portál, 2001. ISBN 80- 7178-508-3. KALHOUS, Z., OBST, O. a kol. Školní didaktika. 1. vyd. Praha: nakladatelství Portál, 2002. 447 s. ISBN 80-7178-253-X. KAMPWERTHOVÁ, K. Jak přežít školní léta. Praha: BB art s.r.o, 2006. ISBN 80-7341-877-0. KOLÁŘ, M. Skrytý svět šikanování ve školách : příčiny, diagnostika a praktická pomoc. 2. vyd. Praha: nakladatelství Portál, 2000. 128 s. ISBN 80-7178-409-5. KOLÁŘ, M. Bolest šikanování. 1. vyd. Praha : nakladatelství Portál, 2001. 256 s. ISBN 807178-513-X. KROWATSCHEK, D., DOMSCH, H. Do školy beze strachu. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1767-5.
101
KYRIACOU, Ch. Klíčové dovednosti učitele : cesty k lepšímu vyučování. 2. vyd. Praha: Portál, 2004. 155 s. ISBN 80-7178-965-8. MAREŠ, J., KŘIVOHLAVÝ, J. Komunikace ve škole. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1995. 210 s. ISBN 80-210-1070-3. PORTMANN, R. Jak zacházet s agresivitou : 150 her pro zvládnutí zlosti a agresivity. 1. vyd. Praha: Portál, 1996. 104 s. ISBN 80-7178-094-4. PÖTHE, P. Dítě v ohrožení. 2. vyd. Praha: nakladatelství G plus G, 1999. 186 s. ISBN 806103-21-8. PRŮCHA, J. Pedagogický slovník. 2. vyd. Praha: nakladatelství Portál, 1998. 328 s. ISBN 807178-252-1. ŘÍČAN, P. Agresivita a šikana mezi dětmi : Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: nakladatelství Portál, 1995. 95 s. ISBN 80-7178-049-9. SMITH, A. Ch. 162 her zaměřených na výchovu ke spolupráci a citlivému jednání. 1. vyd. Praha: Portál, 1994. 226 s. ISBN 80-85282-82-8. SPÁČILOVÁ, H. Pedagogická diagnostika v primární škole I. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. 74 s. ISBN 80-244-0568-7. WEBSTER-DOYLE, T. Proč mě pořád někdo šikanuje? : Rady, jak zvládat malé tyrany. Praha: nakladatelství Pragma, 2002. 144 s. ISBN 80-7205-804-5. ZELINKOVÁ, O. Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací program : Nástroje pro prevenci, nápravu a integraci. 1. vyd. Praha: nakladatelství Portál, 2001. 208 s. ISBN 807178-544-X. Periodika SPILKOVÁ, V. Být či nebýt (pedagogem)? Učitelské listy, 2003, č. 10, s. 10-11.
102
Internetové zdroje Děti a jejich práva [online]. [cit. 2009-16-03]. Dostupné z WWW: http://www.detskaprava.cz/deti/deti_a_jejich_prava_sikana.htm
MAREŠ, J. Sociální klima školní třídy. Asociace školní psychologie ČR a SR [online]. 1998 [cit. 2009-22-03]. Dostupné z WWW: http://klima.pedagogika.cz/trida/doc/Mares_Klima_tridy.pdf
Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy č.j. 28 275/2000–22 k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení. MŠMT [online]. 8. 12. 2000 [cit. 2009-03-17]. Dostupné z WWW: http://www.msmt.cz/uploads/soubory/prevence/metodicky_pokyn_k_sikanovani.doc
Minimalizace šikany [online]. [cit. 2009-16-03]. Dostupné z WWW: http://www.minimalizacesikany.cz/rodice-co-je-to-sikana/11-rodice-co-je-to-sikana/62co-je-to-sikana SMOLÍK, J. Program prevence a řešení šikanování. VOŠ a SPŠ, Jičín [online]. 23. 6. 2005 [cit. 2009-16-03]. Dostupné z WWW:
Pedagogicko psychologická poradna Brno [online]. [cit. 2009-16-03]. Dostupné z WWW: http://www.poradenskecentrum.cz/sikana.html
103
SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1 – dotazník zadávaný žákům
104
PŘÍLOHA č. 1
Zadání dotazníku Třída…………Datum………….Pohlaví (chlapec/děvče) Instrukce: Zakroužkuj nebo podtrhni odpověď, která je pravdivá, u otázky č. 4 odpověz celou větou Nepodepisuj se 1.
Jsi rád/a v této třídě?
Ano
Ne
Oznámkuj svoji spokojenost od jedničky do pětky (jednička – nejméně – pětka – nejvíce) 1 2 3 4 5
2. Ano
3. Ano
Máš ve třídě alespoň jednoho dobrého kamaráda či kamarádku? Ne
Byl/a jsi někdy svědkem toho, že je někomu ze třídy nebo ze školy ubližováno? Ne
4.
Co všechno si představuješ pod slovem šikana? Proč myslíš, že k ní dochází? …………………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………………… ………………
5.
Ubližoval nebo ubližuje někdo ze třídy nebo ze školy tobě?
Ano
6.
Ne
Jak ti ubližují?
(Stačí, když zaškrtneš, co se ti stalo, ale můžeš to popsat i vlastními slovy):
Ignorování - posměch – pomluvy – ponižování – nadávky – bití – fackování - kopání – rány pěstí – vydírání Jak jinak?...........................................................................................................
7. -
8. Ano
Zamysli se a napiš, jak často ti bylo ubližováno: Každý den Každý týden Párkrát do měsíce
Řekl(a) jsi o tom někomu? Ne
Komu?......................................................................................................................
9. Ano
Pomohl ti ten, komu jsi to řekl(a)? Ne
Jak ti pomohl?...............................................................................................................
