MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie
MĚSTO Z PERSPEKTIVY KRIMINÁLNÍ POPULACE: GEOGRAFICKÁ PERCEPCE RIZIKA A OHROŽENÍ KRIMINALITOU Diplomová práce
Vypracovala: Sylvie Koubalíková Vedoucí práce: doc. PhDr. Kateřina Nedbálková, Ph.D. Brno 2011
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů uvedených v přiloženém seznamu literatury. V Brně, prosinec 2011
……..…………………… podpis
2
Děkuji doc. PhDr. Kateřině Nedbálkové, Ph.D. za vedení diplomové práce a Vazební věznici České Budějovice za umožnění realizace výzkumu.
3
OBSAH 1. ÚVOD..................................................................................................................................... 6 2. TEORETICKÁ ČÁST.......................................................................................................... 8 2.1 SOCIÁLNÍ DEVIACE A KRIMINALITA .................................................................................8 2.1.1 Ekologické teorie sociálních deviací a kriminality.................................................................8 2.1.2 Kriminální recidiva...............................................................................................................12 2.1.3 Specifika majetkově zaměřené kriminality ..........................................................................13
2. 2 VNÍMÁNÍ RIZIKA VIKTIMIZACE A OHROŽENÍ KRIMINALITOU ......................................14 2.2.1 Koncept rizika ......................................................................................................................14 2.2.2 Percepce rizika .....................................................................................................................15 2.2.3 Strach ze zločinu a vnímání rizika viktimizace ....................................................................18
2.3 MĚSTO A GEOGRAFICKÉ ROZLOŽENÍ KRIMINALITY .....................................................21 2.3.1 Město, urbanismus a jeho výzkum .......................................................................................22 2.3.2 Charakteristika českobudějovického regionu .......................................................................23 2.3.2.1 Základní sociodemografické údaje .............................................................................................. 23 2.3.2.2 Urbánně-geografický popis města ............................................................................................... 24 2.3.2.3 Výskyt kriminality a preventivní aktivity .................................................................................... 26
3. VÝZKUMNÁ ČÁST ........................................................................................................... 30 3. 1 PŘEDMĚT A CÍLE VÝZKUMU ..........................................................................................30 3. 2 VÝZKUMNÉ OTÁZKY ......................................................................................................30 3.2.1 Hlavní výzkumné otázky ......................................................................................................30 3.2.2 Dílčí výzkumné otázky .........................................................................................................30
3. 3 VÝZKUMNÝ SOUBOR ......................................................................................................31 3. 4 ETICKÉ PŘEDPOKLADY REALIZACE VÝZKUMU VE VĚZEŇSKÉM PROSTŘEDÍ ...............33 3. 5 POUŽITÉ METODY ..........................................................................................................33 3.5.1 Polostrukturované interview .................................................................................................34 3.5.2 Kartografické mapy ..............................................................................................................35 3.5.3 Mentální mapy ......................................................................................................................37
3. 6 PROCES ANALÝZY DAT...................................................................................................39 3. 6. 1 Metoda zakotvené teorie.....................................................................................................39
3.7 VÝSLEDKY ......................................................................................................................41 3.7.1 Město jako bezpečný prostor ................................................................................................41 3.7.2 Kvality prostoru jako zdroj pocitu bezpečí nebo rizika ........................................................43 3.7.2.1 Zdroje pocitu bezpečí: udržovanost lokality a sociální dohled .................................................... 43 3.7.2.2 Zdroj rizika: „problémové“ osoby a zanedbanost prostoru ......................................................... 45
3.7.3 Kriminální zkušenost a vnímaná efektivita zabezpečení ......................................................48 3.7.3.1 Strategie trestné činnosti: plánování vs. příležitost...................................................................... 48 3.7.3.2 Strategie vlastního zabezpečení ................................................................................................... 52 3.7.3.3 Neutralizační techniky pachatelů ................................................................................................. 53
4
3.7.3.4 Latence majetkové kriminality .................................................................................................... 55
3.8 DISKUZE ..........................................................................................................................56 3.8.1 Diskuze výsledků .................................................................................................................56 3.8.2 Nedostatky zvolené metodologie .........................................................................................62 3.8.3 Výzkumná doporučení .........................................................................................................63
4. ZÁVĚR ................................................................................................................................ 65 5. POUŽITÁ LITERATURA ................................................................................................ 67 SEZNAM TABULEK A OBRÁZKŮ ..............................................................................................74 ANOTACE ...............................................................................................................................75 Jmenný index Přílohy Příloha č. 1 - Informovaný souhlas Příloha č. 2 - Okruh otázek pro polostrukturovaný rozhovor Příloha č. 3 - Mentální mapa - instrukce Příloha č. 4 - Přehled konceptů, kategorií a centrálních kategorií
5
1. ÚVOD Obavy z kriminality se v průzkumech veřejného mínění obvykle objevují na prvních místech nejzávažněji vnímaných společenských rizik (Marešová, Scheinost, 2001). Výzkumné studie prokázaly, že strach ze zločinu vede prostřednictvím vzniklého pocitu osobního ohrožení, snížené předvídatelnosti a čitelnosti celého sociálního světa k závažnému poklesu tělesné i osobní pohody jednotlivců. Pocit ohrožení kriminalitou může existenci jedince i výrazně prakticky ovlivňovat – následné „zabezpečovací“ a „vyhýbavé“ chování vede k omezení jeho svobody a snížení kvality jeho života (Zapletal, 1999). K problematice vnímání rizika viktimizace je obvykle přistupováno z perspektivy ohrožené populace, jejíž postoje jsou zjišťovány převážně kvantitativními metodami prostřednictvím dotazníků, strukturovaných rozhovorů, škál apod. (viz např. Válková, 1999). Pro většinu veřejnosti představuje vnímání rizika proces nikoliv výhradně racionálně myšlenkový, ale také do značné míry intuitivní. Studie zabývající se percepcí rizika upozorňují na limity projevující se v oblasti lidské kognice a používaných heuristik (Slovic, 1987). Předmětem předkládaného výzkumu bude zachycení postojů populace, která je v případě kriminality považována za původce rizika. Na druhé straně se může – a stává se – obětí trestné činnosti jiných osob. Provedený výzkum bude mít vzhledem k omezeným poznatkům týkajících se dané problematiky explorativní charakter. Účelem studie bude přinést poznatky o postojích pachatelů ohledně geografické percepce rizika viktimizace a způsobu, jakým se v této souvislosti projevuje jejich vlastní kriminální zkušenost. Dalším cílem práce je získat informace o názorech pachatelů na efektivitu různých druhů zabezpečení, neboť zahrnutí jejich perspektivy lze pokládat za důležité pro vytváření strategií prevence kriminality. Výzkum byl realizován ve Vazební věznici České Budějovice na recidivujících pachatelích majetkově motivované trestné činnosti, o níž lze předpokládat vyšší provázanost s geografickými podmínkami než u jiných druhů kriminality (např. nedbalostní trestné činy, násilná trestná činnost epizodického charakteru atd.). Celá studie byla zasazena do kontextu města České Budějovice. Existence sociálně-patologických jevů, kriminality a obav z ní je dávána do souvislosti zejména s městským prostředím. K hlavním rizikovým faktorům je přitom řazena sociální dezintegrace a „vylidňování“ veřejného prostoru, rozpad sousedství, sociální kontroly atd.
6
Motivací k vytvoření této práce bylo nejen zaujetí tématem, ale také snaha poukázat na význam této problematiky. Poznatky o perspektivě kriminální populace – zvláště v současném kontextu České republiky - v podstatě neexistují. Domnívám se, že v rámci oboru jde o relevantní, aktuální a nedostatečně zpracované téma. Získané informace by bylo možné využít jako východisko pro další zkoumání, a následně i praktickou aplikaci. Bylo prokázáno, že architektura a fyzické prostředí měst výrazným způsobem utvářejí lidské chování a životy (viz např. Gehl, 2000). Poznatky pachatelů trestné činnosti o vnímání prostoru a v něm se odehrávajících sociálních procesech mohou přispět k vytváření výhodnějších životních podmínek a uplatnit se v praxi plánování městské výstavby, ať už v rámci úpravy exteriérů nebo interiérů.
7
2. TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Sociální deviace a kriminalita Každou společnost lze charakterizovat existencí určitého normativního řádu jako souboru formálních předpisů a neformálních očekávání, které se vztahují k lidskému chování. Pojmem sociální deviace jsou označovány případy porušení nebo podstatných odchylek od těchto sociálních norem a požadavků kladených na lidské chování ze strany společnosti (Munková, 2001). Rovněž termíny sociální patologie, delikvence nebo antisociální chování označují porušení morálních či právních norem, jež může, avšak nemusí být spojeno s právními důsledky. Kriminalita pak ve svém legálním pojetí vymezuje oblast sociální patologie, která je regulována trestním právem. Lze ji definovat jako závažnější projevy, které porušují základní normy a hodnoty společnosti, a mohou následně ohrožovat i její fungování (Kuchta a kol., 2005). 2.1.1 Ekologické teorie sociálních deviací a kriminality Jednotlivé koncepce deviantního chování lze vnímat jako parciální pohledy, které usilují o vysvětlení jeho jednotlivých aspektů. Předmětem této kapitoly je podání stručného nástinu některých teorií sociální deviace a kriminality se zaměřením na poznatky využitelné pro předkládaný výzkum. Jedná se tedy zejména o ekologickou perspektivu zohledňující vázanost kriminality na charakteristiky prostoru a geografické rozložení kriminality. Základ sociologickému zkoumání sociálních deviací pokládá Chicagská univerzita, která v první polovině 20. století rozvíjí široký proud výzkumů orientovaných na praktické zkoumání tíživých sociálních problémů. Zabývá se vlivy překotné urbanizace, industrializace, masového přílivu emigrantů, dopady nezaměstnanosti a kriminogenním vlivem městského prostředí. Jednou z nejvýznamnějších prací chicagské školy se stala publikace „The City“ R.E Parka, E. W. Burgesse a R.D. Mackenzieho původně vydaná v r. 1925. Dílo se zabývá fyzickým růstem města a jeho vnitřní diferenciací, provázaností sociálního jednání s urbánním prostředím. Představitelé chicagské školy vytvořili rovněž jeden z prvních modelů vysvětlující prostorovou organizaci městských částí a zachycující hlavní trendy a vzájemné vztahy mezi různými sociálně-ekologickými oblastmi. Expanze města probíhá podle Parka, Burgesse a McKenzieho (1992) přirozeným, nekontrolovaným způsobem na základě různých, navzájem komplementárních procesů. Podle tzv. zonální hypotézy růstu města probíhá vývoj od centra k jeho periferním oblastem v sériích koncentrických zón lidských činností. Proces růstu města doprovází vznik
8
nerovnováhy a s ním související vzestup sociální deviace a zločinu. Jedna z tezí této sociálněekologické teorie hovoří o zvýšené prevalenci sociálních deviací (alkoholismus, toxikomanie, prostituce, kriminalita, sebevražednost a duševní onemocnění) v těch částech města, které tvoří přechod mezi obchodním centrem (s nevelkým počtem trvale bydlících obyvatel) a obytnými čtvrtěmi na okraji města. Důvodem je vysoká mobilita a vzájemná anonymita zdejších obyvatel, sociálně-dezorganizované vztahy, odlišné normativní standardy a nízká neformální sociální kontrola. Rovněž L. Wirth (1938) jako jeden ze zakladatelů urbánní sociologie zdůrazňuje mezi hlavními znaky města heterogenitu jeho obyvatel a diverzitu jejich osobních znaků, vlastností, povolání, kulturního života a názorů (pojetí města jako „tavicí pánve“ ras a kultur). Vysoce urbanizovaná sousedství jsou charakteristická značnou mobilitou jejich obyvatel, nestabilitou a absencí bližších vztahů. Anonymita, povrchnost a přechodný charakter vztahů vedou ke „schizoidnímu“ charakteru městského člověka. Důsledkem je vzájemná lhostejnost a nízká míra neformální sociální kontroly, potenciální pachatelé se mohou v těchto lokalitách pohybovat volně a bez povšimnutí. Stupeň urbanizace je Wirthem (1938) pojímán jako nepřímé měřítko „sociální prázdnoty“ a anomie1, hrající významnou roli nejen ve zvýšené prevalenci kriminality, ale také dezorganizaci jednotlivce, zhroucení jeho psychiky, výskytu sebevražd, delikvence, korupčního jednání atd. Na základě etnického původu, ekonomického a sociálního statusu a preferencí jednotlivců pak vzniká rovněž prostorová segregace. Ekologický a na komunitu zaměřený model podporují i zjištění Shawa a McKaye (1942), že míra výskytu delikvence se i přes dlouhá časová období a obměnu obyvatel v určitých částech města nemění. Jako další faktory „sociální dezorganizace sousedství“ popsali nevýhodné socioekonomické proměnné zjištěné u místních obyvatel (např. nízké vzdělání, nezaměstnanost, vysoká mobilita, rozpad rodin) a nepříznivé podmínky v životním prostředí: přílišné rozrůstání měst, nucené připojování dříve samostatných zón, zástavba prostorů kolem nádraží, továrních hal nebo kolem vytížených dopravních tepen. Takto ovlivněný veřejný
1
Nesporný vliv v teoriích sociální deviace měl E. Durkheim, který zavádí termín anomie jako zdroje deviantního chování. Anomie se vztahuje ke stavu společnosti, kdy se hroutí její normativní systém, solidarita a integrita, u jednotlivců vznikají pocity dezorientace, úzkosti a ztráty smyslu života. Takový stav se objevuje v situacích společenské změny, např. v souvislosti s válečným konfliktem či hospodářskou krizí. Durkheim (1926) však upozorňuje také na skutečnost, že určitá míra sociální deviace se vyskytuje ve všech známých společnostech a lze ji považovat nejen za normální, ale i funkční sociální jev. V případě České republiky by mezi situace výrazné společenské změny bylo možné zařadit rok 1989. Největší míra anomie byla zaznamenána v nejmenších a malých obcích, nejnižší pak ve městech střední velikosti. V českých podmínkách tak nebyla potvrzena Wirthova teze (1938), že urbanismus vede k větší sociální izolaci jedince, atomizaci společnosti, a zprostředkovaně tedy k odcizení a anomii. Tento fakt však může být dán postoji českého obyvatelstva k průběhu ekonomické a sociální transformace, která nacházela výrazně větší podporu ve větších a velkých městech (Rabušic a Mareš, 1996).
9
prostor má negativní dopady na organizaci komunity ve smyslu malého pocitu bezpečí jejích členů, nedůvěry v rámci sousedství, následně snížené sociální kontroly a nárůstu kriminality. Empirické ověření rozšířeného modelu Shawa a McKaye (1942) provedli např. Samson a Groves (1989), kteří potvrdili, že komunity s nepevnými sociálními vazbami, nekontrolovaně se pohybujícími skupinami teenagerů a malým zahrnutím rezidentů do aktivit komunity se vyznačují signifikantně vyššími mírami kriminality a delikvence. Výsledky – většinou konkrétních empirických - studií chicagské školy lze shrnout v teorii sociální dezorganizace, orientované na souvislost špatných sociálních podmínek a geografického rozložení kriminality. Sociální deviace je zde produktem makrosociálních poměrů, zohledňovány jsou sociálně-ekonomicko-politické souvislosti a existence subkultur s hodnotami a normami odlišnými od majoritní společnosti. Vysvětlení kriminálních jevů se týká především nerovného sociálního postavení, prostorové a sociální lokalizace nemajetných skupin obyvatel (mnohdy imigrantů), ale také chybějící sociální kontroly. Jednou z dalších základních studií této problematiky je Newmanova koncepce „obranného prostoru“ z r. 1972, která vychází z negativních dopadů anonymity městského prostředí a předpokladu, že čím více lidí sdílí veřejný prostor, tím méně se s ním jednotlivci identifikují a pociťují menší právo kontrolovat aktivity, které se v něm odehrávají. Největší možnost dohledu je předpokládána v situaci, kdy je prostor sousedství uzavřen a místní rezidenti nad ním mají dobrý přehled. Výskyt cizích osob v sousedství je pak bezpečně rozeznán a kontrolován. Dohled je zajišťován svépomocí, nezávisle na financování ze strany vládních či místních orgánů (Newman, 1996). Projektováním vnějších prostor v širších sociálních souvislostech se zabývá rovněž Gehl (2000). Architektonické efekty mohou výrazně ovlivňovat podmínky pro výskyt a intenzitu společenských kontaktů, jak dokazuje trend vývoje k „nežijícím“ městům a obytným zónám, doprovázející industrializaci, oddělování různých městských funkcí a preferenci automobilové dopravy. Pokud je kvalita venkovních městských prostor nízká, vykytují se v nich pouze nutné aktivity po nezbytně nutný čas – tzn. každodenní činnosti jako chůze do zaměstnání, nakupování, roznos pošty apod. Naopak výrazně klesá výskyt tzv. volitelných aktivit, které probíhají za příznivých vnějších podmínek a jsou zdrojem přirozené vzájemné ochrany a sociální kontroly, zvyšující bezpečnost na ulici. Vnímání prostor jako společných má za následek větší stupeň dozoru a kolektivní odpovědnosti za rezidenční oblast, veřejná prostranství jsou tak lépe chráněna před vandalismem a kriminalitou. Dezintegrace veřejného prostoru a jeho přeměna v oblast, „která nikoho nezajímá“, je podle Gehla (2000) významným faktorem, který přispívá k šíření vandalismu a kriminality 10
v ulicích. Následně mohou být tyto oblasti jako „problémové“ dále vylidňovány. Zahraniční studie ukazují, že místa s opuštěnými domy považují lidé za méně bezpečná a začínají se jim vyhýbat (Skogan, 1986). Důsledkem je pokles hodnoty nemovitostí v okolí a další odliv obyvatel (Glaeser, Gyourko, 2005). V opuštěných lokalitách významně vzrůstá drogová kriminalita, krádeže, riziko možnosti napadení a výskyt žhářství (Spellman, 1993). Teorie sociální kontroly se tedy od vzniku deviantnímu chování obrací ke studiu kontrolních mechanismů, jejichž oslabení nebo absence vede k deviaci. Vychází z předpokladu, že je nutné klást si nikoliv otázku, proč se lidé odchylují od normy, ale proč jsou lidé konformní. Pod termín sociální kontroly lze zahrnout všechny mechanismy formální i neformální povahy, jimiž se společnost brání proti narušení sociálního konsensu (Munková, 2001). Tyto sociální procesy jsou představovány jednak formálními specializovanými institucemi – například policií, soudy a dalšími orgány státní moci nebo internalizací, socializací, vzdělávacím systémem, tlakem vrstevníků a veřejným míněním (Cohen, 1985). Za konkrétní činitele neformální sociální kontroly lze považovat rodiče nebo sousedy. Dále sem spadají situační teorie sociální kontroly, které se zaměřují na technické aspekty kriminality a rozpracovávání preventivních opatření k její regulaci. Jak uvádí Clarke (1997), je třeba analyzovat existující příležitosti pro trestnou činnost. Delikvent v tomto pojetí provádí racionální volbu mezi náklady a zisky svého kriminálního chování. Situační prevence zahrnuje opatření, která jsou zacílena na redukci příležitostí pachatelů, obvykle míří proti specifickým formám trestné činnosti a týkají se systematického zacházení s konkrétním prostorem. Páchání trestné činnosti se stává obtížnějším, rizikovějším a méně ziskovým. Teorie kriminální příležitosti předpokládá nutnost souběžného výskytu motivovaného pachatele, vhodného cíle a absence dohledu v čase a prostoru. Pravděpodobnost viktimizace se pak odvíjí od blízkosti k pachatelům, vystavení se rizikovému prostředí a rozhodnutí pachatele ohledně přitažlivosti cíle (Cochran, Bromley, Branch, 2000). Teorie rutinních aktivit dále zdůrazňuje, že viktimizace se odvíjí od četnosti každodenních aktivit vykonávaných jedincem mimo domov a charakteristik prostorů, kde jedinec tráví čas (Cohen, Felson, 1979). Různé pohledy na vznik sociální deviace a kriminality úzce souvisí s proměnou základních sociologických paradigmat, ale také s vývojem společnosti, její snahou o regulaci těchto jevů a praktickými změnami v této oblasti (např. humanizací různých institucí, dekriminalizací jevů jako je prostituce, homosexualita či zájmem o oběti trestných činů apod.).
11
2.1.2 Kriminální recidiva Pojem kriminální recidivy se vztahuje k opakovanému páchání trestné činnosti. Legální definice kriminální recidivy vychází ze situace, kdy pachatel po předchozím odsouzení k trestu pravomocným rozsudkem spáchá nový trestný čin. Nelze tedy postihnout případy opakování trestné činnosti bez předešlého vynesení rozsudku nebo protispolečenské aktivity nedosahující závažnosti trestného činu. Naproti tomu kriminologické pojetí recidivy zohledňující opakování trestné činnosti bez ohledu na odsouzení pachatele - přináší praktický problém, jak bez rozsudku objektivně posoudit trestnou nebo protispolečenskou činnost konkrétního pachatele (Kuchta a kol., 2005). Penitenciární pojetí recidivy předpokládá minimálně druhé vykonání trestu odnětí svobody. Sledování fenoménu kriminální recidivy vyjadřuje předpoklad, že pachatel – recidivista - jeho osobnost a životní vývoj se vyznačují určitými specifiky, jejichž poznání by umožnilo zefektivnit zacházení s ním tak, aby bylo zamezeno dalšímu kriminálnímu jednání. Farrington a West (1990; cit. dle Farrington, 1996) stanovili na základě dat získaných prospektivní longitudinální studií následující faktory typické pro rozvoj kriminální kariéry (především pachatelů majetkových trestných činů): nízký příjem původní rodiny, početná rodina, kriminalita rodičů, nevhodné výchovné postupy rodičů, nízká inteligence a školní výkon v dětském věku, hyperaktivita, impulsivita, antisociální chování (jako záškoláctví) a kontakty s delikventními vrstevníky. V pozdějším věku mohou následovat období nezaměstnanosti spojená s různorodým antisociálním chováním, drobnou majetkovou trestnou činností, výskytem násilí, vandalismem, užíváním drog a alkoholu, promiskuitou, napadáním partnera a trestnou činností v dopravě. Charakteristickým rysem pokračující kriminální kariéry je nízká efektivita ukládaných trestů či resocializačních aktivit. V současnosti trestními systémy demokratických států preferovaná nápravná funkce trestu usiluje o reintegraci pachatele do společnosti. Jak poznamenává Lata (2007), rehabilitační programy díky svému zaměření na budoucnost, pozitivnímu působením na pachatele a respektování principu humanity trestu mohou být vhodnou a efektivní investicí, a to zvláště s přihlédnutím k hmotným škodám působeným majetkovou trestnou činností. Námitkou vůči nápravnému přístupu k trestání je ve všech společnostech ekonomická náročnost jeho uplatňování a existující vysoká míra recidivy2.
2
Recidivisté byli v roce 2010 zodpovědní za 53,98 % celkového počtu objasněných trestných činů, u majetkové trestné činnosti představují 69,80 % pachatelů (PČR, 2011).
12
2.1.3 Specifika majetkově zaměřené kriminality Primárním objektem, na nějž je zaměřen tento druh trestné činnosti, jsou vlastnické vztahy a majetek. Cílem ve většině případů bývá obohacení pachatele nebo jiných osob na úkor cizího majetku, popřípadě poškození majetku druhých osob.3 Trestné činy proti majetku reprezentují většinovou část celkové kriminality: údaje policejního prezidia uvádějí současný podíl majetkové trestné činnosti na celkové kriminalitě 65% s nejfrekventovanějším trestným činem krádeže a trvale vysokou účastí recidivujících pachatelů. Jde tedy o nejpodstatnější část celkové kriminality, majetková trestná činnost se také významným způsobem (34,7%) podílí na zjištěných škodách (PČR, 2011). Je však třeba připomenout, že latence (kam lze řadit skutky nikdy nezjištěné, neoznámené poškozenou stranou, neobjasněné policií nebo případy, kdy nebyl pachatel usvědčen) u tohoto typu kriminality se odhaduje až na 90 %. (Kuchta a kol., 2005). Příčiny majetkové kriminality lze spatřovat ve výrazné sociální stratifikaci spojené s existencí tržního hospodářství, oslabeném působení morálních norem společnosti, negativních výchovných vlivech, konkrétněji například v chybějícím vztahu k práci, deformovaném vztahu k osobnímu vlastnictví nebo chybějící podnikatelské etice. Takovou provázanost faktorů lze ilustrovat například vývojem majetkové kriminality v České republice před a po r. 1989, kdy nejprve došlo k prudkému vzestupu a poté postupnému poklesu kriminality. Při interpretaci statistik je však nutné přihlížet k legislativním změnám, které mohou mít na údaje o trestné činnosti zásadní vliv (Kuchta a kol., 2005). Pro část populace – především té s nízkou vzdělanostní a kulturní úrovní, která neuspěla v tržní konkurenci a následně se stává hlavním cílem činnosti orgánů justice (Reiman, Leighton, 2009) – může být splnění některých cílů za použití legálních prostředků nedosažitelné. Podstatným motivem kriminálního jednání je zde tedy reálná nouze. Příslušníci střední vrstvy společnosti mohou usilovat o zvýšení své hmotné životní úrovně a příčinou jejich majetkové kriminality je spíše nouze relativní. Společenské rozpory mohou být zdrojem vytváření alternativních morálních norem, omluv a racionalizací vlastního asociálního jednání. S rostoucím důrazem na dosažení prestižních cílů se výrazně vychyluje rovnováha mezi kulturně stanovenými cíli a prostředky k jejich dosažení, které jsou tak následně „inovovány“ (Merton, 2000). Souvislost výskytu majetkové kriminality, chudoby a 3
Do této kategorie lze řadit trestné činy proti majetku (ve zkoumaném vzorku šlo především o § 205 Krádež včetně krádeže vloupáním, § 207 Neoprávněné užívání cizí věci, § 228 Poškození cizí věci), hospodářské trestné činy (zejména § 234 Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku), ale i některé trestné činy proti svobodě (§ 173 Loupež, § 178 Porušování domovní svobody) dle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (analogicky zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, který pozbyl účinnosti 1. ledna 2010). Majetkovým aspektem se však mohou vyznačovat i trestné činy jako například vydírání nebo pytláctví.
13
nezaměstnanosti byla experimentálně prokázána (Berk, Lenihan, Rossi, 1980). Intenzita kriminality – zejména majetkových deliktů – také úzce souvisí s drogovou problematikou (Gropper, 1985). Na druhou stranu fyzická existence některých pachatelů může být hmotně zajištěna a jejich trestná činnost může být motivována příležitostnou touhou po dobrodružství a zahnání nudy (Kuchta a kol., 2005).
2. 2 Vnímání rizika viktimizace a ohrožení kriminalitou O rizicích existujících ve vnějším světě jsme denně upomínáni osobními zkušenostmi a informacemi z médií. Schopnost vnímat riziko a vyhýbat se nepříznivým podmínkám prostředí a životním událostem je přitom významnou schopností a předpokladem úspěšného přežití. Lidé své okolní životní prostředí také významně přetvářejí, na základě čehož vzniká jak možnost rizika minimalizovat, tak položit základ jejich vzniku (Slovic, 1987). 2.2.1 Koncept rizika Pojem rizika se v běžné řeči vztahuje k nejistotě, nezdaru, ztrátě, potenciálnímu výskytu určité negativní události nebo nebezpečí. Zatímco přírodní vědy usilují zejména o kvantifikaci a objektivizaci rizika, sociálně-vědní přístupy zohledňují kontextualismus a sociální konstruktivismus pojmu – definice rizika se odvíjí mj. od toho, kdo jej definuje. Historickému původu slova se velmi detailně věnuje Luhmann (1996), podle nějž lze riziko považovat za významný aspekt rozhodovacího procesu. Zatímco riziko se pojí s interní atribucí případných škod a je možné jej připsat sociálním aktérům, případné škody vzešlé z vnějšího prostředí jsou atribuovány externím faktorům a Luhmann (1996) je nazývá nebezpečím. Podstatným rysem současné společnosti je fakt, že rizikové rozhodnutí jednoho sociálního systému se stává nebezpečím pro jiný sociální systém. Podle Smithe (1992) lze za riziko považovat vystavení určité lidské hodnoty nebezpečí. Významným aspektem definování rizika je pravděpodobnost prevalence události s negativními následky a různá míra náchylnosti (zranitelnosti) k výskytu tohoto nebezpečí. Riziko se vztahuje k určitému časovému období nebo určitým podmínkám, místo pravděpodobnosti jej lze vyjádřit i frekvencí (Chiaradia, Hillier, Schwander, 2009). Ucelenou teorii zabývající se analýzou sociálních změn, problematikou nových forem rizika a stavem společnosti, která je „produkuje“, vytvořil U. Beck (2004). Jeho koncept „rizikové společnosti“, který položil základ novému odvětví - sociologii rizika, vyjadřuje
14
poznání, že hlavním zdrojem ohrožení moderní civilizace je prostá přítomnost inovací, vědecko-technologického pokroku a kumulace z něj vyplývajících nezamýšlených důsledků záměrného jednání. Ty jsou produkovány systémově jako následek stupňování efektivity a racionalizace výkonnosti. „Sebeohrožení“ společnosti je tak zakořeněno ve struktuře každodenního života, sociálně organizováno a institucionalizováno. Pojetí rizika Douglasové a Wildavskyho (1983, cit. dle Buriánek, 2001) se vyznačuje konstruktivistickým přístupem. Základní tezi lze popsat tak, že se nezvyšují rizika, ale jejich vnímání. Odborné analýzy rizik se přitom zaměřují především na jejich negativní dopady. Short (1984) však upozorňuje, že je třeba brát v úvahu široký okruh životních hodnot a zvažovat také jejich potenciální pozitivní přínos. Jím vytvořená neutrální definice tak riziko pojímá jako prostou pravděpodobnost výskytu určité budoucí události. Problematika vnímání rizika může být podle Slovica (1987) spojována s různými druhy událostí, ekologickými faktory nebo existencí nových technologií (např. jaderná energie, genetické inženýrství nebo chemická výroba), rizikovými činnostmi (od kouření a užívání omamných látek po „adrenalinové“ sportovní aktivity) a faktory přítomnými v každodenní realitě (používání potravinářských aditiv, nových medikamentů atd.). Stejně tak pojem bezpečnosti, k jejímuž zajištění se riziko vztahuje, poskytuje široké možnosti interpretace. Lze se zabývat osobní bezpečností, bezpečností v oblasti mezinárodních vztahů, vojenské politiky, enviromentalistiky, sociálních systémů a vztahů, ekonomiky aj. Bezpečnostní riziko je podle Buriánka (2001) charakterizováno jako více či méně pravděpodobná a reálná hrozba, že integrita určitého jedince nebo společenského útvaru bude narušena kriminálním činem nebo jemu se blížícími důsledky činnosti jiných lidí. Riziko jako komplexně (kognitivně, emočně i volně) pojímaná struktura nezahrnuje pouze objektivní možnost výskytu určité události (ohrožující osobu, zdraví, majetek apod.), ale také subjektivně vnímanou pravděpodobnost, která spoluurčuje definici situace a chování aktéra v ní. Racionální kalkul se tedy spojuje s hodnocením významu možných důsledků a s aktivním chováním. 2.2.2 Percepce rizika Nedílnou součástí percepce rizika je systematické třídění, ukládání a použití minulých zkušeností – tedy učení se z nich (Slovic, 1987). Wildavsky a Dake (1990) postulují, že vnímané riziko se odvíjí od reálných znalostí o něm, osobnostních předpokladů daného jedince, jeho hodnotových preferencí, pozice zastávané ve společnosti, kulturních předpokladů a preferovaného životního stylu. 15
Obtížně postižitelná a zvladatelná povaha rizik přítomných v dnešní společnosti byla základem vzniku nové disciplíny – risk assessment (hodnocení rizik) - zaměřené na identifikaci, posuzování a kvantifikaci jednotlivých rizik. K tomu jsou využívány technologicky sofistikované analytické metody jednotlivých specializovaných vědních oborů (Slovic, 1987). Jak shrnuje Short (1984), rizika pro sociální systémy by však měla být také sociologicky zpracovanou informací. Produkované informace se také mnohdy objevují zveřejněny jako nekompletní, zkreslené, doprovázené řadou nedorozumění a mystifikací. Slovic (1987) upozorňuje, že veřejné mínění obvykle netvoří izolovaní, nezávislí jedinci, chovající se jako odborníci posuzující fakta. Vědní obory, které se zabývají vnímáním rizika, vycházejí z teorií hodnocení pravděpodobnosti, poznatků o lidské kognici a behaviorálních teorií rozhodování. Obvykle nepopírají racionalitu lidského jednání, avšak upozorňují na limity v oblasti kognitivních procesů a používaných heuristik, které jsou využívány za účelem získání pocitu smysluplnosti a čitelnosti sociálního světa. Podrobně se touto problematikou zabývají například Tversky a Kahneman (1974). Objevují se zejména obtíže v porozumění zákonům pravděpodobnosti, zavádějící osobní zkušenosti, přejímání předsudků z mediálních sdělení, snaha redukovat nejistotu a úzkost nesprávným posuzováním rizik a odvozování úsudků z nedůvěryhodných sdělení. Původní mylné domněnky se nemusí změnit ani ve světle nových „důkazů“ – vliv prvotního dojmu je natolik silný, že brání změně a veškerá nová sdělení jsou interpretována pouze v konzistenci s ním. Perspektiva a chování sociálních aktérů může být rovněž ovlivňována způsobem, jakým je informace prezentována (např. „míra úmrtnosti“ vs. „míra přežití“). Short (1984) uvádí, že lidé se obávají především rizik, která leží mimo jejich kontrolu (jaderná energie, chemická výroba), o nichž nemají dostatek informací, a nijak se na průběhu souvisejících aktivit nepodílejí. Nejvíce obávaná rizika obvykle také obsahují potenciál výskytu nehod a neštěstí s katastrofickými ztrátami na lidských životech. S tímto také souvisí informační hodnota „nehod“, které signalizují riziko. Zatímco drobné nehody v neznámém prostředí bez reálných dopadů (komplikace v provozu jaderné elektrárny) mohou vyvolat enormní odezvu veřejnosti, nehody odehrávající se ve familiérním a dobře uchopitelném kontextu (vlakové neštěstí) mohou i přes fatální následky vzbuzovat mnohem menší pozornost. Mezi „kontrolovatelná“ rizika jsou mnohdy řazeny také aktivity a události, které lidé podstupují dobrovolně, na základě vlastního rozhodnutí (Slovic, 1987). Podle Susteina (2003) se při vyvolání silných emocí (např. prostřednictvím způsobu prezentace rizik) veřejný zájem soustředí spíše na „katastrofičnost“ výsledků, než na pravděpodobnost toho, že skutečně nastanou. Tento jev pomáhá vysvětlit přehnané reakce veřejnosti na málo 16
pravděpodobné katastrofické situace. Lidé mohou být například mnohem více zaujati rizikem teroristického útoku než statisticky výrazně častějších méně negativních událostí vyskytujících se v každodenním životě (dopravní nehody). Odpovědi na nebezpečí ve vnějším prostředí jsou zprostředkovávány skrze sociální síť – prostřednictvím rodiny, přátel, respektovaných veřejných osobností (Short, 1984). Tento typ uvažování, který Perrow (1984) nazývá „sociální a kulturní racionalitou“, se liší od názorů profesionálních odhadců rizik a ekonomů tím, že zahrnuje kognitivní omezení racionální volby. Je také obvykle založen na sociální konstrukci reality a předpokladu všeobecného konsensu. Sociální racionalita se vztahuje ke společenským a kulturním hodnotám – tradici, sociálním vazbám, touze po bezpečnosti a předvídatelnosti prostředí a událostí. Perrow (1984) zároveň zdůrazňuje také pozitivní důsledky omezených kognitivních schopností pro veřejnou bezpečnost – kromě toho, že tato omezení činí náš úsudek lidským, vytvářejí rovněž sociální provázanost lidské diverzity, umožňují zaměření na detail a poskytují prostor kreativitě. Heuristiky tvořící sociální racionalitu jsou v jistém ohledu rovněž úsporné – předchází nutnosti bojovat s každou nepředvídanou skutečností, redukují úsilí, které by bylo nutné investovat do vědomého zkoumání každé pravděpodobné možnosti a jejího hodnocení v pojmech nákladů a zisků. Usnadňují také sociální život tím, že jsou obvykle široce sdílené. Pro většinu veřejnosti je tedy vnímání rizika proces do značné míry intuitivní, nikoliv pouze racionálně myšlenkový, což odhad jejích postojů do značné míry komplikuje. V tomto procesu je přitom třeba zdůraznit nejen význam vlivu mnohdy zavádějících osobních zkušeností, ale také masových médií a jimi poskytovaných informací, které jsou zaměřeny převážně na dokumentaci a akcentaci katastrof, nehod a hrozeb (Slovic, 1987). Roli masových médií lze označit za tzv.„reflexivní“ – daná provázaností mezi jednotlivci, sociálními skupinami, institucemi, samotnými médii a společenskými změnami. Masová média jsou vlivným aktérem změn a veřejného dění. Závislostí na informovanosti prostřednictvím médií lze rovněž vysvětlit mnohá zkreslení a předsudky ve vnímání rizika – např. již zmiňovaná tendence k přehnanému zdůrazňování a přeceňování významů extrémních, avšak řídce se vyskytujících událostí (jaderné havárie, teroristické útoky), které jsou široce medializovány a jeví se tak častější, než jsou ve skutečnosti.4 Na druhé straně 4
Z výsledků aktuálních průzkumů veřejného mínění vyplývá, že více než polovina české veřejnosti považuje za vážnou bezpečnostní hrozbu mezinárodní organizovaný zločin a terorismus. Téměř polovina dotázaných vnímá jako velkou hrozbu přírodní katastrofu (pravděpodobně s ohledem na často se opakující hrozbu povodní v posledních letech). V roce 2009 byla jako nejčastější hrozba uváděna epidemie - zřejmě v důsledku informací o možných projevech mexické chřipky. Reálné obavy z války má 16% Čechů (Šamanová, 2011a).
17
dochází k podceňování méně závažných, avšak běžných, každodenních rizik (Short, 1984). Zohlednění vlivu médií je nutné již z důvodu jejich snadné dostupnosti ve srovnání se stanovisky vědecké komunity nebo politických zástupců. U obyvatel industrializovaných zemí mnohdy převažuje dojem, že společnost aktuálně čelí výrazně vyšším rizikům, než tomu bylo v minulosti, přičemž situace bude mít tendenci se v budoucnosti dále zhoršovat. Tento názor je v protikladu k odhadům profesionálních analytiků rizik (Slovic, 1987). Ačkoliv jsou tedy intuitivní postupy lidí mnohdy užitečné, za určitých okolností se mohou stát i zdrojem značného zkreslení, s citelnými dopady pro adekvátní zhodnocení rizik.5 Postoje založené na mylném zpracování informací mohou být také základem reálného chování. Porozumění úsudkům veřejnosti a anticipace odpovědí na výskyt rizikových faktorů je předpokladem pro tvorbu adekvátních a efektivních strategií plánování a rozhodování ve veřejné sféře, v otázkách bezpečnosti a zdraví. Při řízení rizik („risk management“) jako snaze zamezit nebo zmírnit jejich výskyt nebo neočekávané následky je riziko obvykle konceptualizováno v pojmech ekonomických nákladů a zisků – a to ve vztahu k dopadům na lidský život a zdraví. Již méně bývají zvažována rizika ohrožující společenské vazby a systémy, komunity, společnost, kulturu (Short, 1984). 2.2.3 Strach ze zločinu a vnímání rizika viktimizace Strach lze definovat jako nepříjemný pocit, mnohdy doprovázený fyziologickými symptomy. Podnětem k jeho vzniku bývá skutečné nebo uvědomované ohrožení (Jandourek, 2001). V sociálních souvislostech může mít strach různé podoby včetně obav z důsledků společenského a technologického vývoje (například ekologických katastrof, růstu kriminality apod.). Vnímání bezpečnosti lidským jedincem lze spojit s absencí pocitu strachu. Nelze však opominout i pozitivní komponentu této emoce, která jedince varuje před nebezpečím a umožňuje se mu vyhnout. Podle Zapletala (1999) je strach ze zločinu6 psychologickým, emocionálním zneklidněním jedince, že by se mohl stát obětí trestného činu. Jde o formu reakce na vnímané
5
Fischhoff et al. (1978) ve své psychometrické studii postojů vůči rizikům plynoucím z moderních technologií a aktivit (např. jaderná energie, horolezectví) zjistili, že zástupci laické veřejnosti vnímali většinu rizik jako neúměrně vysokou a ve značné diskrepanci s postoji odborníků. Při detailnějším průzkumu využívaných heuristik se ukázalo, že zatímco názory expertů obvykle korelují s odhadovanou mírou úmrtnosti spojené s danou technologií či aktivitou (tedy s pravděpodobností úmrtí), ostatní respondenti vycházejí především z dojmu o možném rozsahu vzniklých katastrof, dopadů na budoucí generace apod. (Slovic, 1987). 6 Pojmy strach ze zločinu, vnímané riziko viktimizace a pocit ohroţení kriminalitou jsou v práci – mj. vzhledem k nejednotnosti teoretických koncepcí - užívána jako synonyma. Na nedostatek konzistence a přesného vymezení
18
riziko viktimizace, přičemž je třeba odlišit subjektivně vnímané nebezpečí a obavu vznikající na základě informovanosti o reálné prevalenci kriminality v dané oblasti. Ferraro a La Grange (1987) definují strach ze zločinu jako negativní emociální odpověď na obavu či úzkost z kriminality nebo symbolů s ní asociovaných. Lze ji vztáhnout k názorům, hodnotám a emocím na úrovni jednotlivců i skupin. Strachová reakce vzniká na základě toho, že určitá situace je vnímána jako ohrožující, přičemž toto nebezpečí může být jak reálné, tak fiktivní. Úroveň strachu z kriminality není přímo úměrná úrovni kriminality ve společnosti. Výzkumy prokázaly, že intenzita strachu z kriminality nekoreluje s úrovní registrované kriminality. Zdá se být spíše funkcí rychlosti vzestupu kriminality než její absolutní úrovně. Příkladem může být situace České republiky a prudkého vzestupu kriminality po r. 1989 v důsledku rozsáhlých společenských změn. V posledních letech sice pokračuje trend stagnace až poklesu zjištěné kriminality, přesto je kriminalita veřejností vnímána jako závažný celospolečenský problém. Strach a obavy z kriminality se objevují na prvních místech hodnocených společenských rizik ve všech průzkumech veřejného mínění (Marešová, Scheinost, 2001). Podle Válkové (1999) nebyla v českém prostředí prokázána korelace mezi strachem z kriminality a objektivním rizikem viktimizace. Podle Zapletala (1999) není strach ze zločinu pouze individuální a subjektivní formou reakce na riziko viktimizace, ale jde o součást provázanějšího komplexu prvků narušujících osobní pocit bezpečí. Prostřednictvím pocitu ohrožení kriminalitou lidé vyjadřují rovněž širší vnímání stavu společnosti a nespokojenost s ním, lze jej považovat za jedno z důležitých měřítek bezpečnostní situace v zemi.7 Strach z kriminality může přitom ovlivňovat život jedince výrazněji než reálné riziko viktimizace - následné „vyhýbavé chování“ vede k omezení svobody občana a poklesu kvality jeho života. Vztahem mezi strachem z kriminality, ochranou před trestnou činností, vyhýbáním se zločinu, mírou stresu a symptomy distresu u obětí trestné činnosti se zabývala Pechačová a kol. (1999). Bylo zjištěno, že u mužů je viktimizace spojena s výskytem deprese a anxiety, u žen „pouze“ s úzkostí, která byla pojmů upozorňují rovněž např. Ferraro a La Grange (1987), Chadee, Austen a Ditton (2007) - koncept strachu ze zločinu může nabývat takového množství významů, že vzájemná srovnatelnost poznatků je často velmi nízká. 7 Výsledky výzkumu Pechačové a kol. (1998) pocházejícího z období politické a ekonomické transformace České republiky a prudkého vzestupu kriminality ukázaly, že důvěra ve vládu je významným a nezávislým prediktorem pocitu ohrožení zločinem. Tento vztah byl přitom těsnější než závislosti mezi osobními charakteristikami (věk, vzdělání apod.) a pociťovaným nebezpečím z kriminality. U mužů dále souvisela s pocitem ohrožení předchozí osobní zkušenost s kriminalitou (muži byli častějšími oběťmi zločinu než ženy) a špatné zdraví, zranitelnost vůči zločinu byla prediktorem pocitu ohrožení ze zločinnosti. Oproti americké populaci se vzdělání a bohatství projevilo v pozitivním vztahu s pociťovaným ohrožením kriminalitou. Vysvětlením může být, že vzdělaní a bohatí jsou více informováni o rostoucí kriminalitě, jsou také častěji soustředěni ve městech, kde je v současné době vyšší kriminalita - bohatství může být aspektem k vyšší zranitelnosti vůči majetkové kriminalitě. Zatímco ve Spojených státech se zranitelnost vůči zločinu zvyšuje u ekonomicky znevýhodněných obyvatel, v České republice nebyl takto jednoznačný výsledek potvrzen.
19
zprostředkována strachem ze zločinu. Zatímco ochrana proti trestné činnosti redukovala u mužů depresi, vyhýbavé chování zvětšovalo jejich distres, anxietu i depresi. Na
intenzitu
vnímaného
ohrožení
osobní
bezpečnosti
mají
vliv
různé
sociodemografické, ekonomické a osobnostní charakteristiky, přímá nebo nepřímá zkušenost s viktimizací, velikost obývaného sídla, způsob prezentace statistik kriminality v médiích apod. Výzkum se v posledních letech zaměřuje na identifikaci sociálních skupin, které se vyznačují zvýšenými obavami z ohrožení zločinem. Bannister a Fyfe (2001) vysvětlují strach ze zločinu rozpadem sociální kontroly (spojené s nefunkčností komunity a slabými sociálními vazbami), vlivem prostředí (interpretace urbánního prostoru jednotlivcem) a zkušenostmi s viktimizací. Longitudinální výzkum potvrdil, že nejsilnějším prediktorem strachu je přímá viktimizace před méně než 12 měsíci (Russo, Roccato, 2010). Strach ze zločinu může být významně ovlivněn také všeobecnou tendencí jedince k vytváření (nadměrných) obav (Ferraro, La Grange, 1987). Will a McGrath (1995) zjistili, že obavy z viktimizace byly mnohem vyšší u příslušníků nejnižších sociálních vrstev („underclass“) než u ostatních osob. Tento poznatek navazuje na skutečnost, že sociálně slabí jedinci jsou reálnou častější obětí trestné činnosti, především pouličního zločinu. Obavy těchto jedinců byly dále spojeny s nedůvěrou v sociální systém a vládní politiku. Moellerová (1989) se ve své analýze zaměřila na strach ze zločinu v závislosti na rasovém složení sousedství. Nejvýznamnějšími prediktory silně vnímaného rizika viktimizace bylo ženské pohlaví, zvyšující se velikost komunity a příslušnost k bílé menšině žijící v etnicky smíšených sousedstvích. Schafer, Huebner, Bynum (2006) zaznamenali signifikantně vyšší obavy z viktimizace a nižší pocit bezpečí v sousedství u žen, starších mužů a Afroameričanů. Zatímco rodinný status a zaměstnání neměly obecně vliv, u žen se zároveň se stoupajícím vzděláním zvyšoval i pocit strachu, u mužů se negativní způsobem projevila výše příjmu. Ve vztahu k obavě z majetkové kriminality nebyly z hlediska sociodemografických charakteristik nalezeny téměř žádné rozdíly. Výsledky výzkumu provedeného v České republice ukázaly, že i přes nepříznivou situaci na úseku kriminality v 90. letech občané deklarují spíše pocit bezpečí.8 Sklony k vyhýbavému chování byly ve shodě s mezinárodním výzkumem identifikovány spíše u žen 8
Z nejnovějších empirických údajů vyplývá, že v České republice se bezpečně a spíše bezpečně cítí většina dotázaných (celkem 68 %), pocit všeobecného bezpečí rozhodně nemá pouze 7 % respondentů. Pokud dotázaní vypovídali o pocitu bezpečí v místě bydliště, byl podíl kladných odpovědí ještě o něco vyšší (77 %). Pocit bezpečí v průběhu posledních let stoupal, přičemž roste se stoupající životní úrovní a naopak klesá se zvyšujícím se věkem. Pocit bezpečí mají častěji muži než ženy, méně bezpečně se cítí obyvatelé středních a velkých měst. S pocitem bezpečí velmi silně korelovala také spokojenost s činností policie (Šamanová, 2011b).
20
a starších jedinců, ačkoliv mezi reálně ohroženější skupiny obyvatel patřili spíše mladší lidé s mírnou převahou mužů. Obavy respondentů z vloupání do obydlí klesaly s kvalitou jeho zabezpečení. Preferovanými prostředky zajištění byla levnější, technicky méně náročná opatření jako bezpečnostní zámky (především ve městech), na venkově vysoké ploty a hlídací psi. V důsledku této aplikace preventivních opatření byl pocit bezpečí vyrovnaný mezi respondenty žijícími v oblastech s vyšším výskytem kriminality, kteří se zabezpečovali, a respondenty z lokalit s nízkou mírou kriminality, kteří žádné kroky nepodnikali (Válková, 1999). I další zahraniční výzkumy ukazují na inverzní vztah mezi mírou viktimizace a vyjadřovanými obavami. Data ukazují tyto konzistentní výsledky: ačkoliv častějšími oběťmi zločinu jsou muži, vyšší míru obav vykazuje ženská populace, podobně dochází k častější viktimizaci mladých lidí, více strachu však vyjadřují starší osoby. Tento zdánlivý paradox lze vysvětlit detailnějším dotazováním a zaměřením na životní styl respondentů: roli hraje zaměstnání, počet hodin strávených mimo domov, míra vystavení se rizikovým situacím apod. Starší lidé rovněž vnímají kriminální akty jako závažnější než mladší lidé, ženy zase mnohdy asociují obavu z trestné činnosti s možností sexuálně motivovaného útoku, přičemž tento je pro ně hlavním obávaným rizikem (Short, 1984). Platnost tohoto paradoxu byla potvrzena rovněž dalším empirickým výzkumem české populace (Buriánek, 2001). Koncept strachu ze zločinu je předmětem zájmu širokého spektra politických i sociálních organizací, vládních programů, médií, veřejnosti i komerčních subjektů. Na tyto obavy reaguje trestní politika státu především legislativními prostředky a opatřeními regulujícími práci orgánů činných v trestním řízení (Marešová, Scheinost, 2001). Jandourek (2001) upozorňuje, že vzbuzování strachu může být také významnou složkou mediální komerce a politické propagandy, která jej využívá ke zdůvodňování mimořádných opatření a posilování bezpečnostních opatření (například zbrojení). Přístup k prostředkům zabezpečení proti riziku je navíc úzce provázaný s přístupem k ekonomickému a sociálnímu kapitálu, uváděné míry zločinnosti tak mohou zprostředkovaně reprodukovat a posilovat společenské nerovnosti (Chiaradia, Hillier, Schwander, 2009).
2.3 Město a geografické rozložení kriminality Existenci člověka, sociálních skupin a celé společnosti nelze zkoumat odtrženě od jejich životního prostoru, ale vždy v široce pojatém ekologickém kontextu. Utváření sociální struktury a stratifikace vykazuje územní podmíněnost, prostor ovlivňuje všechny typy 21
mezilidských interakcí. Lidé naopak dávají prostoru smysl a význam, ovládají jej a proměňují, krajina je příjemcem důsledků lidských aktivit (Heřmanová, Patočka, 2006). 2.3.1 Město, urbanismus a jeho výzkum Riziko viktimizace, tedy náchylnost jedince nebo určité skupiny osob stát se obětí trestné činnosti, se stává průvodním rysem života obyvatel průmyslově rozvinutých zemí, ve zvýšené míře pak obyvatel měst (Válková, 1999). Město je sídelní útvar se specifickou organizací, strukturou i společenskými vztahy. Představuje složitý sociální systém, který se vyznačuje rozvinutou dělbou práce a velkou hustotou obyvatelstva. To je obvykle sociálně velmi různorodé, vytváří soustavu interakcí, kterou lze charakterizovat distancí v meziosobních vztazích, partikulárností sociálních rolí a nepřímými způsoby sociální kontroly (Musil, 1967). Podle Heřmanové a Patočky (2006) lze vyčlenit následující charakteristiky městské komunity: výrazně vyšší míra územní koncentrace osob a sociální heterogenita, početnější meziosobní interakce, avšak menší míra křížících se vazeb, převaha neosobních přechodných vztahů, a následně vyšší vzájemná anonymita. Je tak nutně zapříčiněn vznik větší formálnosti těchto vztahů, úpadek neformální sociální kontroly a rozptyl odpovědnosti. Urbanizace je představována jednak zvětšováním relativního počtu obyvatelstva, které bydlí ve městech, ale také rozšiřující se skupinou lidí žijících městským způsobem života (Musil, 1967). Wirth (1938) pojímá urbanismus jako způsob života - zatímco město je typickým ohniskem urbanizace, městský způsob života není jeho hranicemi omezen. Růst měst a urbanizační procesy lze podle Parka, Burgesse a McKenzieho (1992) považovat za jeden z nejpůsobivějších fenoménů modernizace. Město je v pojetí chicagské školy „stavem mysli“ a něčím více než jen souhrnem prostorových vlastností, obyvatel města a jimi vytvářených sociálních institucí. Se zintenzivněním urbanizace byl zaznamenán nárůst různých sociálně-patologických jevů (duševních poruch, sebevražednosti, nezaměstnanosti, rozvodů, kriminality apod.). K jejich četnosti mohou zprostředkovaně přispívat nevhodné fyzikální podmínky života ve městě – např. znečištění, nadměrná zvuková stimulace, nekvalitní vizuální stránka, špatné podmínky bydlení - a společenské podmínky jako přelidnění, špatné socioekonomické podmínky, sociální izolace apod. (Schmeidler, 2002; Newman, 1996). Urbanizace tedy ve svých důsledcích představuje jeden z významných faktorů ovlivňující prevalenci kriminality. Empirický výzkum lze pro odhalení mechanismů vzniku a vývoje prostorové diferenciace, změn v sociálním a fyzickém prostředí města považovat za nezbytný. Mezi 22
stěžejní znaky současného geografického výzkumu města patří důraz na kombinaci kvantitativních a kvalitativních metod, využití případových studií a hodnocení témat v několika měřítkových úrovních sledování. Za hlavní výzkumné metody jsou považovány mj. rozhovory s klíčovými aktéry, různé druhy vizualizace, kartografická a GIS analýza, využití mentálních map. Ve výzkumu sociálního prostředí měst se spojují vědní obory geografie města a urbánní sociologie (Ouředníček a kol., 2009). V popředí současného zájmu pak stojí místo bydliště a jeho vliv na každodenní život obyvatel (Ouředníček a kol., 2009). Jeho zvláštní postavení mezi jednotlivými místy ve městě je dáno tím, že zde jsou obvykle naplňovány emocionální potřeby jedince, získáván pocit soukromí, vlastní ontologické jistoty a bezpečí. Jedinec obvykle také do svého domova značně investuje (Terkenli, 1995). 2.3.2 Charakteristika českobudějovického regionu Účelem následujícího textu je přiblížení vybraných charakteristik města České Budějovice, které se mohou jevit jako významné v kontextu empirické části práce (statistické údaje v následujícím textu byly použity dle aktuální dostupnosti).
2.3.2.1 Základní sociodemografické údaje Okres České Budějovice s aktuální rozlohou 1639 km² leží uprostřed Jihočeského kraje. K 31.12.2010 zde bylo evidováno 187 799 trvale bydlících osob, přičemž při pohledu na věkovou strukturu je zřejmé, že trend stárnutí populace se nevyhýbá ani tomuto okresu (průměrný věk se zvýšil na 40,7 let). Z územně-správního hlediska se v okrese nachází 109 obcí, z nichž status města jich má 9. Přes proběhlé strukturální změny zůstává okres především průmyslově-zemědělskou oblastí, na jeho území se dochovala řada významných přírodních, kulturních i uměleckých památek (ČSÚ, 2011). Největší obcí okresu jsou České Budějovice, které se během svého vývoje staly hospodářským, správním a kulturním centrem jižních Čech. K 1.1.2011 bylo v Českých Budějovicích zjištěno 94 754 obyvatel (ČSÚ, 2011). Podle údajů ze Sčítání lidu, domů a bytů v r. 2001 tvořili převážnou většinu (94,7 %) budějovických obyvatel Češi (ČSÚ, 2003). Stejně jako ve většině českých měst jsou významnou etnickou menšinou města Romové, kteří zároveň představují velkou výzvu pro městskou politiku.9 9
Při celostátním cenzu v r. 2001 se k romské národnosti přihlásilo pouhých 125 obyvatel, kvalifikované odhady však hovoří o 2,5 – 3,0 tisících obyvatelích romské národnosti. Do Českých Budějovic přicházeli Romové po druhé světové válce převážně z východního Slovenska. Do konce 90. let byla většina romské populace
23
Míra nezaměstnanosti obyvatel okresu k 31.12.2010 činila 6,47 %, patřila tedy z celorepublikového hlediska k nejnižším (republikový průměr v té době činil 9,57%). Z hlediska vzdělanosti se v Českých Budějovicích nachází relativně vysoký podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel - 12,94%. Většina českobudějovických ekonomicky aktivních obyvatel nachází uplatnění v rozmanitém sektoru služeb (ČSÚ, 2011). Obr. č. 1 - Mapa okresu České Budějovice (zdroj: www.google.com)
2.3.2.2 Urbánně-geografický popis města České Budějovice svou populační velikostí spadají mezi deset největších měst České republiky. Užší českobudějovickou aglomeraci lze podle Kubeše (2009) vymezit jako území Českých Budějovic, jejich suburbií a spojujících území (včetně městeček a městysů), intenzivně propojenou nejen vztahy v každodenní dojížďce obyvatel, ale také relacemi vyplývajícími z integrity silničního a technicko-infrastrukturního komunikačního systému. Výraznou aglomeraci vzhledem k počtu obyvatel však České Budějovice nevytvářejí.
„přesunuta“ z přidělených městských bytů v centru města na sídliště Máj. Tento přesun probíhal na ekonomické bázi (byl vyvolán zejména restitucemi a následnou gentrifikací Pražského předměstí). Z nevhodně řešeného sídliště Máj se tedy postupně vytváří romská čtvrť (Kubeš, 2009). Tento typický zástupce sídlištní lokality se následkem sociálně prostorové diferenciace postupně transformuje v problémovou oblast bez větší intervence města, které si je však vědomo hrozby vzniku sociálního ghetta (Drbohlav, Sýkora, 2007).
24
Díky populačnímu růstu, rozšiřování městské a poloměstské zástavby a osidlování předměstí venkovským obyvatelstvem byly k městu postupně připojeny některé okolní obce. Tyto obce byly později administrativně sloučeny do sedmi místních částí, nejde však o samosprávné členění. Obr. č. 2 - Části města České Budějovice. Plná čára vyznačuje hranice připojených osad, přerušovaná katastrální hranice přechodných částí města, číselný údaj vyjadřuje rok přičlenění oblasti (Kovář, Koblasa, 2005).
Historickým urbanistickým uzlem města bylo vždy náměstí Přemysla Otakara II., které patří k největším v České republice. Od historického jádra města se od 2. poloviny 19. století šířila ulicová zástavba, na kterou navázaly postupně budované zahradní čtvrtě rodinných domů. Náměstí si dlouhodobě udržovalo charakter typické obytné a obchodní zóny, jeho význam poklesl až s posílením administrativního využití původní zástavby po r. 1989. Ulice Na Sadech nacházející se v blízkosti historického jádra města má mimořádný dopravní význam, ke komunikaci přiléhá park o rozloze 3,5 ha. Do vnitřního města lze zahrnout také původní (historická) předměstí Českých Budějovic – Pražské, Vídeňské a Linecké předměstí a území historických Čtyřech Dvorů. Nedaleko centra a ve vzájemné blízkosti se nacházejí také klíčové dopravní uzly - železniční i autobusové nádraží (Kubeš, Švec, 2006).
25
Další části jsou tvořeny zejména panelovými sídlišti v severní a severozápadní části města, které se postupně stávají zónami sociálního bydlení. V r. 2001 zde žila více než polovina obyvatel města (ČSÚ, 2003). Málo kvalitní, uniformní architektura nové zástavby je společně
se
zanedbaností
původních
zastavěných
lokalit
dalším
z
nevýhodných
urbanistických řešení, které přineslo dlouhé období socialistického rozvoje (Kubeš, 2009). Do této oblasti patří rovněž Stromovka - plošně největší park Českých Budějovic - o výměře 68 ha s charakterem lesoparku využívaný nyní jako rekreační oblast pro obyvatele města (Kubeš, Švec, 2006). Zbývající obvody města jsou charakteristické jak průmyslovou, tak i obytnou zástavbou, které obsahuje rodinné domy i užití sídlištních schémat. Lze zde nalézt rovněž rozsáhlé zahrádkářské kolonie (např. Husova kolonie), zóny veřejných služeb a obchodní vybavenosti. V 90. letech prochází město významnější transformací. Zatímco jeho centrální část se příliš neměnila, na Lišovském prahu, v Rožnově a Suchém Vrbném probíhala výstavba rodinných domů, která v některých oblastech dosud pokračuje - i přes ne vždy dostatečnou vybavenost technickou a komunikační infrastrukturou. Samosprávná suburbia jsou důvodem odchodu obyvatel z města, historické jádro města a navazující zóny se postupně stávají zónami bank, advokacie, obchodních a poradenským firem. Na severovýchodní okružní komunikaci vznikají velké supermarkety, městské komunikace se v náporu automobilové dopravy začínají jevit jako nedostačující (Kubeš, Švec, 2006). 2.3.2.3 Výskyt kriminality a preventivní aktivity V celorepublikovém srovnání patří celý Jihočeský kraj dlouhodobě ke klidnějším regionům bez rozsáhlejšího výskytu závažné násilné kriminality. Bezpečnostní situaci lze hodnotit spíše jako stabilizovanou, objasněnost trestné činnosti je na jedné z nejvyšších úrovní v republice (PČR, 2011). Tabulka č. 1 – Údaje o celkové kriminalitě k 31.12.2010 (PČR, 2011)
Česká republika
Jihočeský kraj
29,75
23,95
Objasněnost celkové kriminality
37,55 %
49, 27 %
Objasněnost majetkové kriminality
18,48 %
25,9 %
Trestné činy celkem - index na 1 tis. obyvatel
Trestná činnost se zde soustřeďuje do oblastí větších měst nebo kulturních či rekreačních center, přičemž České Budějovice patří v rámci kraje k nejrizikovějšímu okresu.
26
Z hlediska dlouhodobého vývoje u sledovaných oblastí kriminality však dochází k jejímu mírnému poklesu a ke zvýšení objasněnosti trestné činnosti (JK, 2008). Nejčastěji zastoupeným typem kriminality je majetková trestná činnost, v okrese České Budějovice dominují prosté krádeže, následované krádežemi vloupáním. Specifikem je především tzv. autokriminalita (krádeže součástek a věcí uložených z motorových vozidel), majetková trestná činnost související s užíváním návykových látek a drobné krádeže v obchodních centrech. U autokriminality pachatelé využívají převážně noční dobu, anonymitu velkých parkovišť na sídlištích a u obchodních center. Na její prevalenci se negativně projevuje špatné (mnohdy dokonce žádné) zajištění objektů či věcí ze strany jejich majitelů (JK, 2008).10 Zjištěné případy násilné a mravností kriminality se v okrese České Budějovice odehrávají především formou loupeží na osobách. Pachatelé k páchání této činnosti preferují převážně noční dobu, málo osvětlená místa a parky. Loupeže ve finančních institucích jsou v daném teritoriu spíše výjimečné. K případům úmyslného ublížení na zdraví dochází spíše u věkově mladší populace, mnohdy ve spojitosti s užitím omamných a návykových látek (JK, 2008). Z hlediska územního členění města bylo v indexovém přepočtu nejvíce celkové trestné činnosti (násilné a mravnostní trestné, činnosti, krádeží vloupáním a krádeží prostých) v uplynulých letech zjištěno v centru města (obvodním oddělení České Budějovice – město), následují obvodní oddělení České Budějovice – Suché Vrbné a Čtyři Dvory. Nejnižší index celkové trestné činnosti má obvodní oddělení Trhové Sviny (JK, 2008). Mezi kriminogenní faktory lze tedy řadit jevy spojené s velikostí města a s ním spojenou anonymitu, koncentraci „problémových“ osob a díky geografické poloze i značný tranzit dalších osob, ať už jde o cizince zdržující se legálně i nelegálně na území města, turisty či vysoký počet osob dojížděních do města za prací či do školy. Negativní vliv má také vysoká koncentrace motorových vozidel, velký počet odstavných a nehlídaných parkovišť, nákupních center, rostoucí množství heren, barů a restaurací. Jak již bylo naznačeno, k velké části majetkové trestné činnosti dochází mimo jiné také z důvodu špatného zajištění majetku. U místních obyvatel je patrná neochota do takového zabezpečení investovat, ale také 10
Majetková trestná činnost se v celém Jihočeském kraji odvíjí zejména od skutečnosti, že oblast je pro své památky a přírodní prostředí atraktivní lokalitou pro tuzemské i zahraniční turisty. Nachází se zde velké množství rekreačních objektů (chat a chalup), vloupání do těchto nemovitostí tvoří významný podíl majetkové kriminality. Častá jsou rovněž vloupání do obchodů a rodinných domků včetně novostaveb. Pachatelé využívají k páchání tohoto typu trestné činnosti nepřítomnosti majitelů objektů – u rodinných domků a bytů jde především o denní dobu v pracovních dnech, o víkendech či dovolených, naopak u obchodů preferují zpravidla noční hodiny. Krádeže v novostavbách jsou pak mnohdy charakteristické tím, že zde pracující zaměstnanci stavebních firem dávají pachatelům tipy (JK, 2008).
27
neznalost; zahraniční turisté pak nejsou ze svých zemí na trestnou činnost „zvyklí“. Své věci nechávají mnohdy viditelně uložené v autech, karavanech či stanech, následně se stávají snadnými oběťmi krádeží (JK, 2008). Pro trestnou činnost bylo v r. 2007 v okrese České Budějovice stíháno 2144 osob (index 11,78 na 1000 obyvatel). Recidivisté se na celkové objasněné kriminalitě podíleli ze 46,9 % (přičemž jejich podíl na majetkové kriminalitě byl výrazně vyšší), děti a mladiství z 7,74%. Hlavním motivem jejich trestné činnosti je získání finančních prostředků na nákup drog, hraní na automatech a k účasti na diskotékách. Oběťmi trestných činů se stávají občané v celém věkovém i sociálním spektru, jak pachatelem nahodile vybraní, tak předem otipovaní (JK, 2008). V oblasti prevence kriminality jsou v Jihočeském kraji definovány sociálněpreventivní projekty ovlivňující proces sociální integrace jedince na úrovni primární, sekundární i terciární prevence. Jde např. o organizaci zájmových aktivit, zřizování sportovních areálů na území města, nízkoprahová, krizová a poradenská zařízení včetně azylových domů a resocializační programy. Uživatelé tohoto širokého spektra aktivit jsou děti a mládež, sociálně znevýhodněné skupiny obyvatel, pachatelé trestné činnosti či samotné oběti kriminality (JK, 2008). Dále se jedná o projekty situační prevence a informování občanů o možnostech ochrany před trestnou činností. Současná situační prevence města je zaměřena na vytipovávání ohrožených lokalit a podporu projektů znesnadňující páchání trestné činnosti. V souvislosti se snahou o zavádění situačně-preventivních aktivit je cílem rovněž zvýšení všímavosti občanů a vzbuzení jejich zájmu podílet se na prevenci trestné činnosti (JK, 2008). Lokální korekce výskytu kriminogenních situací může být prováděna prostřednictvím realizace nejrůznějších organizačních, ekonomických a technických opatření při využití všech možností klasické, technické, fyzické a režimové ochrany. Mezi základní principy situační prevence lze podle Koníčka a Kocábka (2002) řadit: ztížení dostupnosti cíle (za využití mechanických zábranných prostředků – plotů, zámků, mříží, fólií, oplocení, trezorů atd.), jeho odstranění (např. výplaty bankovním převodem na osobní účet), odstranění nebo odchýlení úmyslu spáchat trestný čin (např. osvětlením prostoru, odstraněním nepřehledných zákoutí, organizací hlídkové činnosti policie, zabezpečení objektů, použití individuálních technických prostředků apod.), snížení výnosu z trestné činnosti (např. znehodnocením bankovek, značkováním předmětů) a nakonec zvýšení možnosti dopadení pachatele (prostřednictvím napojení zabezpečených objektů na pult centralizované ochrany policie (PCO) nebo soukromé
28
bezpečnostní agentury, propojování pracovišť městské policie s Policií ČR, součinnost složek integrovaného záchranného systému, zřizování kamerových monitorovacích systémů apod.). Kamerové body, které pomáhají při dokumentování a objasňování trestné činnosti, jsou umísťovány na místech vyhodnocených policií a městskou policií jako problémové oblasti s největším počtem trestné, přestupkové a jiné společensky závažné činnost. Jedná se zejména o nádraží, obchodní zóny, náměstí, sídliště Máj a další místa, kde jsou soustředěny kulturní, komerční a společenské instituce a dopravní uzly s vysokou koncentrací obyvatel (MP ČB, 2010). Obr. č. 3 – Mapa rozmístění části kamerových bodů (Zdroj: MP ČB, 2010)
29
3. VÝZKUMNÁ ČÁST 3. 1 Předmět a cíle výzkumu Hlavním cílem předkládaného výzkumu bylo zachycení postojů populace, která je v případě kriminality považována za původce rizika, zároveň však potenciální i reálnou obětí trestné činnosti jiných osob. Účelem výzkumu bylo získat poznatky o postojích pachatelů ohledně bezpečnosti či rizikovost jednotlivých lokalit, dále bylo zjišťováno, zda kriminální populace využívá k zajištění své bezpečnosti informace, které získala v souvislosti s vlastní trestnou činností, jaké strategie na základě těchto zkušeností vytváří a jak vnímá efektivitu jednotlivých bezpečnostních opatření. Z tohoto důvodu bylo nutné získat rovněž poznatky o kriminálních aktivitách respondentů a způsobu jejich provádění. Předkládaný výzkum měl vzhledem k omezeným poznatkům problematiky explorativní charakter, který je spojen s flexibilním přístupem, zohledněním neočekávaných jevů a zajímavých skutečností, které vyplynou v průběhu provádění výzkumu (Hendl, 2005). Vzhledem k povaze výzkumných otázek, ale i z důvodu obtížnějšího dosažení zkoumaného vzorku a jeho ochoty vypovídat o takto citlivých skutečnostech, byl zvolen kvalitativní přístup. Jeho předností je zachycení variability odpovědí, smyslu a významu, který jevu přikládají samotné zkoumané osoby (Strauss, Corbin, 1999). Výzkum přímo ve věznicích je u kriminální populace jednou z mála možností zprostředkování kontaktu. Explorativnímu charakteru studie odpovídal zvolený způsob analýzy provedeného rozhovoru - metoda zakotvené teorie. Doplňkově bylo využito několik metod s kvantitativními rysy (ohodnocení pocitu bezpečí na škále), dále zakreslování do map a mentálního mapování, jež umožnilo úsporným způsobem zachytit a reprezentovat prostorové vztahy. Posuzované lokality se týkaly města a okresu České Budějovice, které lze považovat za typického představitele českých „stotisícových“ měst.
3. 2 Výzkumné otázky 3.2.1 Hlavní výzkumné otázky a) Jaký je pocit ohrožení kriminalitou u pachatelů trestné činnosti? b) Jak se v percepci rizika viktimizace projevuje vlastní kriminální zkušenost? 3.2.2 Dílčí výzkumné otázky a) Jaký je pocit bezpečí/ohrožení pachatelů ve městě / v místě bydliště?
30
b) Jaké lokality považují pachatelé trestné činnosti za bezpečné / za rizikové? c) Které prvky prostředí jsou u kriminální populace významné pro získání pocitu bezpečí/ohrožení? d) Jaké strategie zabezpečení vlastní osoby a majetku využívají? e) Jsou tyto strategie ovlivněny informacemi získanými při trestné činnosti? f) Které druhy zabezpečení považují za efektivní a které nikoliv?
3. 3 Výzkumný soubor Cílem výzkumu bylo zachytit spektrum postojů kriminální populace ke zkoumanému problému, nikoliv získání reprezentativních závěrů s možností generalizace. Rovněž v rámci vězněných osob však šlo o specifický vzorek. Jeho výběr neprobíhal pomocí pravděpodobnostních metod, vzhledem k obtížné dosažitelnosti pachatelů trestné činnosti, kteří museli pro zařazení do vzorku splňovat zvolená kritéria, bylo využito účelového výběru. Výběr vězeňského zařízení závisel na možnosti získat povolení ke vstupu do něj. Je třeba připomenout, že sběr dat ve vězeňském prostředí je komplikován řadou formálních překážek a toto povolení obvykle získáváno velmi obtížně. Využila jsem tedy skutečnosti, že pracuji jako psycholožka ve Vazební věznici České Budějovice11, kde byl realizován celý výzkum. Vzhledem ke kvalitativní povaze výzkumu se nejevilo jako nutné vzorek zkoumaných osob rozšiřovat na další vězeňské instituce. Výzkumný soubor se skládal z 13 osob (11 mužů a 2 ženy) nacházejících se jak ve výkonu trestu odnětí svobody (dále VTOS), tak ve výkonu vazby. Věkové rozpětí činilo 24 – 54 let (průměrný věk 36,3 let). Nejvyšší dosažené vzdělání tvořila u většiny osob základní škola, u pěti respondentů střední odborné učiliště a v jednom případě střední škola. Z hlediska národnostního složení šlo o 7 respondentů české, 5 romské a jeden uvedl kombinaci české a řecké národnosti. Rodinný stav se vztahoval k situaci respondentů před nástupem do vězení, více než polovina zkoumaných osob byla svobodná. Počet trestů v minulosti uložených soudem (včetně alternativních trestů) se pohyboval mezi 4 – 19, v průměru dosahoval 8 uložených trestů. Výkon trestu odnětí svobody absolvovali zkoumané osoby 2 - 6 krát (průměrně 3,2). 11
Vazební věznice České Budějovic je základně profilována jako věznice určená pro výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody v oddělení s dozorem. Věznice je však určena rovněž jako nástupní, jsou do ní dodávány, eskortovány nebo převáděny z vazby osoby odsouzené i do zbývajících typů věznic (s dohledem, ostrahou, zvýšenou ostrahou). Lze se zde tedy setkat s celým spektrem pachatelů trestné činnosti. Celková ubytovací kapacita věznice je 279 míst, aktuálně je však - stejně jako v jiných zařízeních - překročena.
31
Tabulka č. 2 - Přehled základních sociodemografických charakteristik respondentů
Číslo
Věk
Vzdělání
Národnost
Rodinný stav
1.
35
SOU
česká
rozvedený, žil s partnerkou
6/3
2.
43
ZŠ
romská
ženatý
19/6
3.
26
ZŠ
česká
svobodný, žil s partnerkou
7/2
4.
32
ZŠ
česká
svobodný
4/3
5.
24
ZŠ
česká
svobodný
4/2
6.
36
SOU
romská
svobodný
18/5
7.
34
SOU
česká
rozvedený, žil s partnerkou
8/3
8.
29
SOU
česká
svobodný
5/2
9.
51
nedokonč. ZŠ
romská
rozvedená
9/4
10.
36
SOU
jiná
svobodný
6/4
11.
26
ZŠ
romská
svobodný
9/3
12.
54
SŠ
česká
ženatý
4/2
13.
46
ZŠ
romská
vdaná
5/3
Počet trestů/ VTOS
12
Výzkumné šetření bylo zaměřeno na recidivující pachatele majetkově motivovaných trestných činů (viz kap. 2.1.3). Kritériem výběru do vzorku byl tedy zřetelný majetkový aspekt kriminálních aktivit a několikanásobné (minimálně třetí) odsouzení, které se týkalo některé výše uvedených skutkových podstat. U momentálně obviněných osob bylo vycházeno z jejich minulosti. Na loupeže, krádeže a krádeže vloupáním jako na zločiny s nejvyšší vazbou na prostor se zaměřuje většina studií zabývajících se environmentálními faktory spojenými s trestnou činností (Chiaradia, Hillier, Schwander, 2009). Objektivním kritériem vazby respondentů k okresu České Budějovice byla přítomnost trvalého bydliště (nejen ve smyslu formálního, ale především reálného pobytu), případně bydliště členů rodiny nebo blízkých osob, vykonávání významných aktivit (zaměstnání) a převážně strávená doba pobytu v rámci regionu. V Českých Budějovicích také docházelo ke kriminálním aktivitám vybraných respondentů. Všichni respondenti hodnotili svou znalost města a okresu jako velmi dobrou. Lze předpokládat, že tyto osoby mají vytvořenou a
12
Údaje byly získány z vězeňského informačního systému a ověřeny v rozhovoru. V této souvislosti je nutné připomenout vysokou míru latence u tohoto typu trestné činnosti - zjištěné údaje vypovídají o skutečném rozsahu kriminálních aktivit zkoumaných osob pouze orientačně. Informační systém rovněž neobsahuje údaje o případném odsouzení mimo hranice České republiky.
32
dostatečně propracovanou kognitivní mapu města a okresu, mohou tedy podat relevantní výpověď. Z hlediska naplnění podmínky recidivy, typu trestné činnosti a vztahu k okresu České Budějovice byly zkoumané osoby charakterizovány relativně jednotně, čímž byl umožněn popis této kategorie pachatelů a jejich postojů k ohrožení kriminalitou. Zároveň zachování určité variability z hlediska sociodemografických a jiných charakteristik (věkového zastoupení, rodinného prostředí, užívání drog atd.) umožnilo získat popis širšího pole postojů, názorů a zkušeností pachatelů.
3. 4 Etické předpoklady realizace výzkumu ve vězeňském prostředí Mezi základní požadavky provedené studie patřilo dodržení všech etických principů uplatňovaných v sociologickém výzkumu a specifických pravidel pro provádění výzkumu ve vězeňském prostředí. Předpokladem pro účast ve výzkumu bylo zajištění informovaného souhlasu každé vězněné osoby (viz příloha č. 1), dodržení práva na důvěrnost poskytnutých informací a možnosti odstoupit z výzkumu v kterékoliv jeho fázi. Bylo striktně dodrženo zachování
anonymity
(oddělení
identifikačních
údajů
účastníků
výzkumu
od
administrovaných metod) a prostřednictvím redukce použitých metod minimalizována zátěž zkoumaných osob. Proces výzkumu probíhal v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, který zaručuje anonymitu účastníků výzkumu, a zákonem č. 40/2009 Sb., trestním zákoníkem, který se věnuje neoprávněnému nakládání s osobními údaji a vymezuje situace, ve kterých se neoznámení či nepřekažení trestného činu stává trestným činem. Řeší tedy případy, kdy by respondent oznámil výzkumníkovi trestný čin, který spáchal, ale za který není nebo nebyl trestán. Jak uvádí Ferrell (1998), výzkumník dostávající se do těsného kontaktu se světem kriminality často čelí různým rizikům a prochází dilematy, spojenými s osobní a profesní odpovědností.
3. 5 Použité metody Výběr metod proběhl s ohledem na povahu výzkumných otázek, zvolený kvalitativní přístup a charakteristiky zkoumaného vzorku. Jako vhodné se jevilo volit metody s nižší náročností a omezenou délkou zpracování, které nevyvolávají tendenci podávat stereotypní a
33
sociálně žádoucí odpovědi. Z tohoto důvodu nebyly použity dotazníkové metody – jejich vyplnění může pro vězněné osoby představovat obtížný proces, rovněž jejich snaha spolupracovat na administraci těchto metod bývá na nižší úrovni. Data bývají mnohdy nejen nekompletní, ale také zkreslená díky neporozumění nebo záměru dotazované osoby nevypovídat o citlivém tématu. Nedbálková (2006) zdůrazňuje, že pro získání ochoty respondentů sdílet osobní informace - a vůbec participovat na výzkumném procesu - je nutné navázání dobrého kontaktu, pochopení smyslu výzkumu a v neposlední řadě poskytnutí pocitu, že tazatel se o sdělované údaje skutečně zajímá. 3.5.1 Polostrukturované interview Jako hlavní metoda sběru dat byl zvolen semistrukturovaný rozhovor orientovaný na zjištění subjektivních postojů. Metoda byla zařazena pro získání co nejširší variability odpovědí a informací důležitých pro samotné zkoumané osoby. Při vedení jednotlivých rozhovorů bylo usilováno o navození atmosféry důvěry a zaujetí nehodnotícího postoje. Celkem bylo realizováno 17 výzkumných interview s 13 respondenty, jednotlivé rozhovory trvaly obvykle 60-90 minut. Rozhovory byly vedeny na základě předběžného vymezení tematických okruhů a otázek (viz příloha č. 2), jejich pořadí však nebylo striktně určeno. Rozhovory byly přizpůsobovány nově se vynořujícím tématům a v případě potřeby docházelo k formulaci zcela nových otázek. Prostřednictvím interview byly zkoumané osoby zároveň motivovány k administraci dalších metod – kartografických a mentálních map, které ilustrovaly sdělované verbální informace. O účast na výzkumu byly požádány především ty vězněné osoby, s nimiž jsem měla v rámci svého působení ve věznici vytvořen dlouhodobější kontakt. Výzkumný rozhovor bylo tedy možné vést v rámci již vytvořeného vztahu a vybudované důvěry. Vzájemné porozumění, důvěru a sdílené chápání významů lze v kriminologickém výzkumu považovat za obzvláště důležité pro získání autentických výpovědí (Ferrell, 1998). Jak ze strany samotných obviněných a odsouzených, tak vězeňského personálu šlo tedy o zcela rozdílnou situaci, než když do uzavřené instituce, jakou věznice bezesporu je, vstupuje tazatel „zvenku“. Jeho situace je stěžována mnohdy nedostatečným pochopením záměrů tazatele i zaměstnanců věznice, jejich povinností provádět kontrolu a restrikci tazatele, aby nebyly porušeny zásady bezpečnosti a zákonné předpisy, nedostatkem vhledu výzkumníka do specifického kontextu vězeňského života, pochybnostmi ze strany vězňů, zaměstnanců a nakonec i samotného tazatele (Nedbálková, 2006).
34
Vzhledem k přístupu „zevnitř“ instituce v provedeném výzkumu odpadla nutnost přizpůsobovat se zcela novému kontextu, resp. byl tento předpoklad součástí každodenní rutiny výzkumníka. Tato podmínka se týká širokého okruhu problémů – přizpůsobení se komunikačnímu stylu a úrovni vězněných osob, volby témat, způsobu navazování kontaktu apod. Z metodologického hlediska výzkum nesl také rysy etnografického výzkumu. Výzkumná situace byla facilitována možností výzkumníka participovat na každodenním životě zkoumaných osob, navazovat kontakt přirozeným způsobem a získávat informace rovněž z běžně nedostupných zdrojů (pozorování, vězeňský informační systém). Na druhou stranu bylo potřeba také zohledňovat vlastní pozici v celém systému, reflektovat působení na účastníky výzkumu. Pozitivním důsledkem přítomnosti výzkumníka „uvnitř“ instituce byla možnost pokračování v rozhovoru v případě potřeby, návrat k nově se objevujícím se tématům, dovysvětlení sdělovaných informací a kontinualita sběru dat. Zároveň možnost vlastního, postupného výběru respondentů umožnila naplnění poměrně exaktně stanovených kritérií vzorku. Sběr dat mohl probíhat bez dozoru ze strany zaměstnanců vězeňské služby. Ten může být v tomto typu výzkumů zkreslujícím faktorem, neboť mnohdy dochází k autocenzuře odpovědí pachatelů, ohrožení spontaneity a otevřenosti výzkumných rozhovorů (Polišenská, 2007b). 3.5.2 Kartografické mapy Významnou
součást
administrovaných
metod
představovalo
předložení
kartografických map, na nichž bylo možné názorně zachytit názory respondentů na bezpečnost či rizikovost jednotlivých lokalit města. V předkládaném výzkumu se jednalo o 3 následující typy map: První mapa s měřítkem 1:10 000 zachycovala vnitřní město Českých Budějovic a jeho blízké okolí. Popis standardizovaných geografických jmen objektů znázorněných na mapě zabíral její značnou část a obsahoval především názvy jednotlivých ulic, náměstí, významných budov a dalších orientačních bodů. Mapa v měřítku 1:40 000 znázorňovala město České Budějovice s jeho sedmi místními částmi a obsahovala již menší množství popisů geografických jmen. Respondenti zakreslovali určenými barvami jak bezpečné, tak rizikové oblasti, případně místo svého bydliště a své kriminální aktivity zejména do této mapy, byla jim však ponechána možnost nahlížet do zbývajících map s odlišnou úrovni přiblížení a doplňkově je využívat pro záznam.
35
Poslední mapa (měřítko 1:166 000) zachycovala okres České Budějovice s jeho jednotlivými obcemi, vzhledem k formátu zobrazení obsahovala i některé obce spadající do okolních okresů. Geografická jména byla omezena na názvy obcí. U všech map se tedy jednalo se o mapy velkého měřítka, které bylo v prvních dvou případech možné označit jako plány měst využitelné pro širokou veřejnost. Respondenti při výzkumu potvrzovali dobrou orientaci v předložených mapách (vyjma jedné z respondentek se zrakovou vadou, kdy byly sdělované informace zanášeny do mapy tazatelkou). Funkcí map bylo strukturovat získané informace o prostorových vztazích a jevech, podpořit hlubší rozhovor s respondentem, ale také zaznamenat spontánní výroky respondentů ohledně bezpečnosti města a okresu. Obr. č. 4 – Příklad záznamu bezpečných částí města (zelenou barvou), nebezpečných lokalit (červenou barvou), větší (hnědý) křížek vpravo nahoře značí bydliště, ostatní (černé křížky) vlastní trestnou činnost. Prezentován je výřez mapy, zahrnující celou oblast záznamu respondenta.
Z jednotlivých map s vyznačenými oblastmi byly údaje přeneseny do dvou společných map: mapy bezpečných míst a mapy rizikových oblastí, které obsahují nejčastěji volená ohniska. Tyto údaje byly rovněž propojeny s údaji, které zkoumané osoby sdělily v průběhu rozhovoru (např. při zmínce o další z ne/bezpečných lokalit byl respondent motivován k jeho dokreslení do mapy).
36
3.5.3 Mentální mapy Mentální – nebo také kognitivní – mapy představují vnitřní, subjektivní reflexi vnějšího prostorového uspořádání. Jsou obrazem toho, jak daný jedince rozumí okolnímu prostředí, jaký k němu má vztah a postoj. Slouží k uspořádání znalostí o krajině, každodenním životě a pohybu jednotlivců, oblíbených či naopak neoblíbených lokalitách, zjišťování prostorových preferencí. Prostřednictvím tvorby mentálních map jsou sbírány údaje například o ideálních místech z hlediska trvalého bydlení, kvalitě životního prostředí apod. (Heřmanová, Patočka, 2007). Mentální mapy představují také nástroj, který skrze zjednodušení, kódování a organizaci informací umožňuje porozumět komplikovanému lidskému chování v prostoru a ukazují na způsob, jakým se lidské vnímání, paměť, řešení problémů a emoce vztahují k reálnému chování v prostoru (Downs, Stea, 1973). Nejvýznamnější výzkum kognitivního mapování provedl zřejmě K. Lynch (1960), který prostřednictvím metody zjišťoval postoje obyvatel velkých amerických měst k jejich prostředí. Lynchovo pojetí (1960) vychází z názoru, že lidská orientace v prostředí je výsledkem konsistentního využívání a organizace smyslových podnětů z okolního prostředí, přičemž tato schopnost je zásadní dovedností pro efektivní přežití v prostoru. Podoba map může být ovlivněna řadou faktorů - prostorové vztahy nejsou reprezentovány natolik striktně jako v kartografických mapách, ale jsou spíše určitou „skicou“. Většina kognitivních zakreslení je zjednodušená, zkresluje realitu, v mapách se mohou vyskytovat i faktické chyby (viz Vybíral, 1999). Právě tyto chyby a deformace však mohou umožnit získání cenného náhledu na individuální postoje, vnímání a zkušenost. Je samozřejmě nutné vzít v úvahu rovněž odlišné schopnosti kresby u různých jedinců. Existují různá členění mentálních map, přičemž převážná většina klasifikací vychází ze struktury nákresu. Polišenská (2007a) rozlišuje mezi detailními nákresy míst, ke kterým má jedinec obvykle určitý vztah, a schematickými cestovními plány, které jsou spíše než na daný prostor zaměřeny na znázornění pohybu jedince mezi částmi mapy. Dále lze posuzovat, zda mentální mapa zobrazuje malou část prostředí (vesnice, část města), velký prostor (okres, stát), zda je daná oblast zobrazena lineárně či hvězdicově, zda je nákres z hlediska počtu obsažených prvků obecný a neúplný či detailní. Kategorizaci mentálních map na základě počtu jednotlivých částí provedl Lynch (1960). Elementy objevující se v mapách klasifikuje jako: - dráhy, cesty, linie, po kterých se lze pohybovat, např. ulice, chodníky, železnice, kanály. Obvykle jde o dominantní složku map.
37
- hrany, lineární segmenty, které prostředí rozdělují, vymezují hranice mezi územím nebo jinak narušují kontinuitu, například pobřeží, hranice zástavby, zdi, ploty a jiné bariéry. Jde o organizující prvek. - obvody – části měst mající určité společné znaky, pomocí nichž jedinec strukturuje prostředí, vyznačují se integritou, - uzly – strategická místa, ohniska aktivit, do nichž lze vstoupit (náměstí), odkud jedinec cestuje (například křižovatky), místa, kde jedinec mění způsob dopravy apod., - orientační body – jde o referenční, v kontextu svého prostředí unikátní, snadno zapamatovatelná místa, do kterých jedinec nevstupuje, např. určité stavby, budovy, obchody, mezníky, stromy apod. Kromě těchto prvků se mohou vyskytovat vysvětlující popisky jednotlivých objektů, orientační šipky, slovní hodnocení či dokonce osoby apod. (Heřmanová, Patočka, 2007). Mentální mapování se jeví užitečným nástrojem získávání informací o prostředí, mnohdy je využíváno ve spojení s prováděným interview nebo dalšími metodami (Polišenská, 2007a). V provedeném výzkumu byla instrukcí k metodě mentálního mapování kresba místa ideálního pro spáchání trestné činnosti včetně vyznačení okolního prostoru, cest a dalších prvků prostředí (viz příloha č.3). Podkladem pro její zpracování byly běžné psací potřeby dle preferencí respondentů a čtvrtka formátu A4 jako nejběžněji užívaná velikost, na kterou je většina osob zvyklá a dokáže v jejím rámci vhodně plánovat rozvržení kresby. Narozdíl od běžného využití mentálních map se tedy v předkládaném výzkumu jednalo o místo, které nemuselo být reálné, ale imaginární, idealizované. Zároveň však pachatelé nebyli limitováni v možnosti využít pro kresbu reálné místo nebo jeho prvky. Zobrazená „ideální místa“ měla ilustrovat, co je pro jednotlivé pachatele při výběru cíle kriminálních aktivit důležité, jaké je jejich vnímání prostoru, s čím si takto idealizovaný prostor nejvíce spojují, jaké jsou jeho nejvýznačnější složky atd. Tohoto postupu bylo využito primárně z důvodu snahy poskytnout respondentům širší možnosti vyjádření, neomezovat jejich výpověď pouze na známá prostředí. Další předpokládanou výhodou takového zadání bylo snížení pocitu ohrožení výzkumnou situací a zvýšení ochoty poskytnout relevantní údaje ze strany zkoumaných osob. Některé z nich se v průběhu sběru dat nacházely ve výkonu vazby, kdy je jakékoliv dotazování ohledně spáchané trestné činnosti vnímáno jako velmi citlivá záležitost a podléhá vysoké kontrole ze strany dotazované osoby. Takový postoj se však může projevovat i u již odsouzených. Nad nakreslenou mapou následoval rozhovor zaměřený na verbální popis, hodnocení a vysvětlení mentální mapy. 38
Prostřednictvím metody tedy byly získávány informace o tom, na jakých místech a jakým způsobem páchají zkoumané osoby vlastní kriminální činnost, které druhy zabezpečení považují za efektivní a které nikoliv. Zprostředkovaně byl rozhovor nad mapou využit jako výchozí podnět pro získání informací o strategiích zabezpečení před trestnou činností, které pachatelé sami využívají. Posledně sledovaným cílem bylo posouzení využitelnosti této metody pro případný rozsáhlejší výzkum.
3. 6 Proces analýzy dat Údaje získané polostrukturovaný rozhovorem byly analyzovány prostřednictvím metody zakotvené teorie. Prezentace zjištěných poznatků proběhne ve vzájemném propojení s ostatními využitými metodami. 3. 6. 1 Metoda zakotvené teorie Metoda zakotvené teorie umožňuje vyvinout teorii induktivním postupem přímo z existujících dat. Významným předpokladem aplikace této metody je výzkumníkova schopnost vhledu, udělení významu jednotlivým údajům a oddělení souvisejícího od nesouvisejícího. Sběr dat, jejich třídění a analýza probíhají zároveň: na základě výsledků předběžných analýz jsou pořizovány následující vzorky takovým způsobem, aby bylo možné rozvíjet „vynořující“ se teorii. Je také možné formulovat zcela nové otázky (Strauss, Corbin, 1999). K analýze získaných dat tedy docházelo již v průběhu jejich sběru. Díky možnému kontinuálnímu přístupu ke zkoumaným osobám byly také realizovány dodatečné rozhovory a rozšiřován výzkumný soubor s cílem dosáhnout co nejvyšší saturace vzorku. Ústředním procesem tvorby teorie z údajů je kódování, které umožňuje popsat získaná data, v tomto případě jednotlivé přepisy rozhovorů. První úroveň analýzy - otevřené kódování – představuje podle metody zakotvené teorie přiřazování kódů úsekům textu. Tento kód tvoří určitý symbol, který klasifikuje a kategorizuje dané sdělení neboli výrok, a měl by se vztahovat k výzkumným otázkám, konceptům a tématům (Hendl, 2005). Při čtení zaznamenaných rozhovorů byly jednotlivým výrokům přiřazovány pojmy a identifikována relevantní témata - zatím pouze na nižší úrovni abstrakce (přičemž míra abstrakce se odlišuje i mezi koncepty navzájem). Tímto postupem byl získán větší počet pojmových označení – tzv. konceptů, které lze považovat za základní jednotky analýzy. Rozkrývání textu probíhalo po jednotlivých úsecích vět či celých výrocích, jednotku kódování tedy tvořil vždy určitý významový celek. 39
Tabulka č. 3 - Konceptualizace údajů – příklad otevřeného kódování
Koncept
Výrok13
Prezentace pozitivního sebeobrazu
„ta moje loupeţ je jiná…známí vykradli jednu hernu, kde pracovala přítelkyně, šlo mi jen o to, aby ty prachy vrátili, tak jsem je trochu zmáčknul, padly ňáký facky a oni mě za to udali“
Podobné či příbuzné koncepty byly následně podle vynořujících se souvislostí a významu seskupovány do kategorií, které se již nacházejí na vyšší úrovni abstrakce. Metoda je tedy založena na hledání vztahů, zvažování příčin a důsledků, podmínek a interakcí. Následným vytvářením spojení mezi kategoriemi a subkategoriemi jsou získané údaje novým způsobem skládány dohromady. Proces kategorizace dat odpovídá v terminologii zakotvené teorie tzv. axiálnímu kódování, jeho výsledkem jsou základní prvky vznikající teorie (Strauss, Corbin, 1999). Tabulka č. 4 - Kategorizace údajů - příklad axiálního kódování
Kategorie
Koncepty
Zdroje rizika
„problémové“ osoby, zanedbanost prostoru, anonymita, odlehlost lokality, rušnost prostředí, noční hodiny, nedostatečné osvětlení
Závěrečným stupněm provedené analýzy bylo selektivní kódování, které bylo zaměřeno na formulaci již zobecněných vztahů mezi kategoriemi, koncepty a mezi kategoriemi navzájem. Celý proces směřoval k identifikaci centrálních kategorií zkoumaného jevu a vztahy mezi nimi (Strauss, Corbin, 1999). Tabulka č. 5 - Kategorizace údajů – příklad selektivního kódování
Centrální kategorie
Kategorie
Kvality prostoru
zdroje pocitu bezpečí, zdroje pocitu ohrožení, zdroje ambivalentních pocitů
Tyto kategorie byly podle metody zakotvené teorie dále ověřovány, zdokonalovány a rozvíjeny. Celý postup sběru dat a jejich interpretace byl přerušen v okamžiku, kdy kódování nepřinášelo téměř žádné nové poznatky a byly dostatečně definovány vztahy mezi koncepty.
13
Citace z rozhovorů jsou ponechány v původní podobě, v závorkách může být uveden kontext vyjádření a poznámky usnadňující porozumění. Ve výsledkové části jsou u každého výroku uvedeny tyto základní údaje o respondentovi: pořadí ve výzkumu, věk a počet celkem uložených trestů/počet VTOS.
40
Strauss a Corbinová (1999) doporučují dosazení kategorií do tzv. paradigmatického modelu, který identifikuje jev, jeho příčinné podmínky, kontext, intervenující proměnné, strategie jednání, interakcí a následky. Integrace výsledků, vyhledávání hlavních bodů a témat je pak předpokladem položení základu nové, specifické „zakotvené“ teorie týkající se vymezené populace, prostředí nebo doby (Hendl, 2005). Tato „substantivní“ teorie je podle Glasera a Strausse (1967) zaměřena na vysvětlení určitého aspektu společenského života, je tedy rozvíjena pro konkrétní kontext či empirickou oblast.
3.7 Výsledky Prostřednictvím metody zakotvené teorie se podařilo získat množství konceptů, kategorií a centrálních kategorií, které jsou využity pro sestavení substantivní teorie (všechny úrovně kódování jsou graficky zvýrazněny podtržením, popř. užity přímo v nadpisech kapitol). Strukturovaná tabulka centrálních kategorií, kategorií a konceptů je uvedena v příloze č. 4. Příčiny, kontext a vzájemné interakce mezi identifikovanými jevy jsou v diskusi prezentovány za využití jednotlivých konceptů a kategorií. 3.7.1 Město jako bezpečný prostor Míra subjektivního pocitu bezpečí respondentů ve městě a celém okresu České Budějovice byla vysoká. Zkoumané osoby poukazovaly na dosavadní chybějící zážitek závažnější viktimizace (vlastní i zprostředkované): „tady je to bezpečný, nikdy se mi nic nestalo, nejsou tu ty ţivlové jako třeba v Praze,…třeba ty feťáci, ty loupeţe, jak přepadaj babičky“ (respondent č.13, 46 let,5/3)
Respondenti přitom zohledňovali zejména riziko viktimizace závažnější (především násilnou) trestnou činností, s níž měli ojedinělé zkušenosti. Její výskyt byl tak považován za více méně řídký a náhodný. Vnímaná nízká pravděpodobnost viktimizace jim umožňovala potlačit pocit ohrožení: „můţe se stát v podstatě kdykoliv něco komukoliv…ale já si zatím moc starosti nedělám, nic se mi nikdy nestalo“ (respondent č.11, 26 let, 9/3)
41
Na 10-ti bodové číselné škále (zvolené pro přesnější diferenciaci a možnost porovnání), vyjadřující jejich pocit bezpečí, byla nejčastěji volena hodnota 7 a 8 (přičemž 1 = velmi nebezpečné, 10 = zcela bezpečné). Při detailnějším dotazování však bylo zjištěno, že pachatelé si jsou vědomi vyskytující se méně závažné trestné činnosti (nejčastěji drobné krádeže), s níž měli mnohdy osobní zkušenost, a její riziko při svém jednání zohledňovali. Těmto statisticky častějším událostem s menším dopadem odehrávající v běžném, každodenním kontextu však byla ve shodě s Shortem (1984) a Sunsteinem (2003) věnována menší pozornost. Ačkoliv tak nebyl narušen celkový pocit bezpečí ve městě, mohl být však oslaben pocit bezpečí v konkrétním prostoru, kde se nepříjemná událost odehrála. Podobný efekt jako viktimizace vlastní osoby – tedy zohledňování možnosti ohrožení kriminalitou - měly také zkušenosti blízkých osob (příbuzných, přátel a známých): „od tý doby, co přepadli mámu poblíţ nemocnice (pozn. cca před 10 lety) mě to občas napadá, kdyţ jdu okolo…taky jsem měl strach o přítelkyni, měla problém s bejvalým…bylo tam nějaký vyhroţování“ (respondent č.4, 32 let, 4/3)
Současné místo bydliště, popř. místa, která respondenti obývali v minulosti, pokud v průběhu pobytu v Českých Budějovicích došlo k jejich stěhování, bylo řazeno mezi jednoznačně bezpečná místa. Modus číselné škály představovala hodnota 9 (kdy hodnota 10 zastupovala absolutní pocit bezpečí). „u nás jsem nechávali klidně odemknuto, barák otevřenej….tam u nás se tohleto neděje“ (respondent č.12, 54 let, 4/2)
Místo bydliště bylo považováno za bezpečné i v případech, kdy se nacházelo v blízkosti lokality, kterou respondent označil za rizikovou nebo bylo přímo její součástí, respondent sám v blízkosti bydliště páchal trestnou činnost, popř. se sám nebo někdo z jeho blízkých stal jejím svědkem nebo obětí: „tam u nás je to v pohodě, taková klidná čtvrť, není se čeho bát...jen sousedi mě nemaj moc rádi“ (respondent č.5, 24 let, 4/2)
Několik respondentů dokonce označilo období dětství a dospívání strávené v rizikové lokalitě – a z toho plynoucí se setkávání s delikventními projevy u svých vrstevníků - za jeden 42
z důvodů pozdějšího páchání trestné činnosti. Přesto vnímali místo bydliště jako bezpečný prostor a v těchto případech obvykle podávali další, vysvětlující informace, kterými zdůrazňovali prostorovou odlišnost nebo izolovanost okolí svého bydliště od „nebezpečné zóny“: „bydleli jsme sice na Máji, ale na okraji, u lesa, tam je to v pohodě“ (respondent č.3, 26 let, 7/2) „Ledenice maj tak 3 tisíce obyvatel… tam se nikdy nic nestalo…maximálně tak krádeţe, nikoho by nepřepadli…(…)…jo aţ teď co sedim, přepadli tam nonstop, vzali peníze…“ (respondent č.11, 26 let, 9/3)
Jako zdroj informací, který ovlivňuje jejich celkový subjektivní pocit bezpečí, využívali pachatelé především vlastní zkušenost, ale také zkušenost a sdělení dalších osob (tzv. přenesená zkušenost) a informace z médií (denního tisku, televizního vysílání).
3.7.2 Kvality prostoru jako zdroj pocitu bezpečí nebo rizika Hlavním měřítkem bezpečnosti lokality nebyly pro zkoumané osoby vlastní zkušenosti se zločinem nebo viktimizace jiných osob, ale spíše celkové kvality prostoru – jejich udržovanost nebo zanedbanost, výskyt určitých osob apod. 3.7.2.1 Zdroje pocitu bezpečí: udržovanost lokality a sociální dohled Zkoumané osoby obvykle označovaly jako bezpečná ta místa, která dobře znaly – např. zde pracovaly, bydlely, páchaly v nich trestnou činnost nebo v nich pobývaly z jiného důvodu. Podle zakreslených map představovalo bezpečnou oblast především centrum města (ve smyslu jeho historického jádra a blízkého okolí), a dále některá předměstí a okrajové části města jako je Suché Vrbné, suburbanizovaná území (především Dobrá Voda) a další oblasti směrem na jih od centra. Ve větším měřítku do „bezpečné zóny“ spadaly i vesnice, městečka a městyse nacházející se v aglomeraci Českých Budějovic.
43
Obr. č. 5 – Bezpečné lokality města (tmavě zelené kruhy značící nejfrekventovaněji uváděná místa, světlejší barva zachycuje méně časté volby)
Respondenti poukazovali zejména na udržovanost těchto lokalit, osobní vztahy mezi jejími obyvateli (nebo výskyt osob v prostoru, který však zároveň nevytváří nadměrný ruch tedy sociální kontrolu) a klidné prostředí (z hlediska dopravního vytížení, pohybu osob, hluku atd.): „všechny ty okrajový části, ty milionářský čtvrti, tam je to krásný, všude nový nebo upravený rodinný domky“ (respondent č.10, 36 let, 6/4) „na těch vesnicích je to takový otevřený, lidi si vidí do oken, kaţdej cizí pohyb je registrovanej, to město je úplně anonymní“ (respondent č.2, 36 let, 6/4)
Jako zajímavá okolnost se jevilo, že pachatelé při posuzování bezpečnosti jednotlivých částí okresu nebrali v úvahu vlastní trestnou činnost ani trestnou činnost jiných osob, o níž měli informace (aby bylo zamezeno ovlivnění odpovědí ze strany tazatele, byly zkoumané osoby na vlastní kriminální aktivity dotazovány až po posouzení ne/bezpečnosti jednotlivých
44
částí města). Lokality byly tedy posuzovány jako bezpečné i v případě, že se do nich významnou měrou soustředily kriminální aktivity dané zkoumané osoby: „Roţnov, Včelná, tam bydlej zazobanci, chodí se tam krást, dělám auta i baráky“ (respondent č.1, 35 let, 6/3)
Respondenti spontánně udávali výrazné zlepšení míry bezpečnosti v posledních letech. Poukazovali mj. na instalaci kamerového systému v centru města a na sídlišti Máj jako pozitivní krok ke zvýšení bezpečnosti dané lokality. Nižší obavy z vlastní viktimizace se však u pachatelů výrazně spojovaly s pocitem ohrožení ze strany represivních státních orgánů. Kriminální kariéra vybraných pachatelů byla natolik kontinuální, že mohli být téměř kdykoliv obviněni z další trestné činnosti. Přítomnost kamer nebo policie (ať už policejní služebny nebo pěších hlídek) ve svém okolí kladně hodnotili vzhledem ke zvýšení pocitu bezpečí, na druhou stranu v nich tyto zabezpečující prostředky zvyšovaly obavy z vlastního dopadení, a to i v případech, kdy „byli zrovna čistí“ a „nic na ně neměli“. „policajti to maj dobře obšancovaný, jak jde člověk v noci sám, hned ho kontrolujou, tuhle v noci mě hned dvakrát legitimovali“ (respondent č.10, 36 let, 6/4) „kamery mě docela vadí, dřív to bylo v pohodě, to nebyly ani v centru, dneska uţ tam nechodim, vaděj mě celkově…jo, to co je bezpečí pro jiný, je pro mě komplikace…k těm kamerám uţ mám takovou averzi, ani bych si ji sám na barák nedal, abych si nepřipadal pod dohledem“ (respondent č.8, 29 let, 5/2)
Některé zdroje pocitu bezpečí se tedy projevovaly ambivalentním způsobem.
3.7.2.2 Zdroj rizika: „problémové“ osoby a zanedbanost prostoru Jako rizikové části města vnímali respondenti nejčastěji oblast okolo nádraží, Palackého náměstí, sídliště Máj a lesopark Stromovka. V menší míře byl uváděn park v ulici na Sadech, širší centrum města a celá sídlištní oblast v severní a severozápadní části města.
45
Obr. č. 6 – Rizikové lokality města (vyznačené červenými kruhy, méně časté volby zachycuje světlejší, oranžové zvýraznění)
Nejčastěji zmiňovaným důvodem ke vzniku obav z kriminality byla přítomnost osob, které lze souhrnně (na základě literatury) označit jako tzv. problémové. Do této kategorie spadali zejména členové romského etnika, uživatelé drog a alkoholu, gambleři a bezdomovci. S jejich výskytem byla spojována i typická místa - jako nonstop-bary, herny, parky, zastávky místní i dálkové dopravy, obchodní centra – kde se tyto skupiny obyvatel koncentrují, kde může probíhat distribuce drog, prostituce a výskyt dalších sociálně-patologických jevů: „hlavně kolem toho nádraţí, ty opilci z barů, feťáci, kdyţ to pak v noci leze ven“ (respondent č.5, 24 let, 4/2) „leţej tam (pozn. za nádraţím) okolo trubek bezdomáči, tam okolo tý lávky…je to občas strašidelný, jsou to zombíci“ (respondent č.7, 34 let, 8/3)
Vlastní odstup byl patrný i v jiných případech, kdy byly pachatelé sami příslušníci zmiňované kategorie. Např. dlouhodobý konzument pervitinu, trestán za majetkovou trestnou činnost (za účelem opatření finančních prostředků na nákup drog) a za nedovolenou výrobu omamných a psychotropních látek, se vyjádřil takto: „je tam spousta těch… stěhujou je teď z Palačáku na Máj, nechci vypadat jak rasista, jejich problémem jsou prostě drogy, coţ oni nezvládají…je totiţ dost velkej rozdíl, jestli berou bílý nebo černý“ (respondent č.4, 32 let, 4/3)
46
Sídliště Máj a Palackého náměstí bylo za rizikové považováno z důvodu vysoké koncentrace romské menšiny. V případech, kdy byli respondenti sami jeho příslušníky, objevovalo se zaštiťování tzv. neutralizačními technikami (viz kap. 3.7.3.3). Jedna z respondentek (Romka), která v průběhu let vystřídala bydliště ve více „problémových“ lokalitách a dokonce prožila několik let přímo „na ulici“ v komunitě bezdomovců, mj. uvádí: „u sestry (pozn. byt v ulici V.Volfa na sídlišti Máj- tedy v centru „nebezpečné“ zóny) jsem se cítila dobře…zamykali jsme se a bylo to v pořádku…jinak Máj, to je děsnej Chánov, uplnej cikánskej tábor, je to tam hrozný, ty Cikáni, v noci se tam nedalo spát, já sem sice taky, ale já mezi ně nechodila…to já spíš mezi bílýma….“ (respondent č.9, 51 let, 9/4)
Kromě nějakým způsobem marginalizovaných skupin obyvatel vyvolávala pocit ohrožení kriminalitou také zanedbanost prostoru včetně nepořádku na veřejných prostranstvích, chátrajících budov, nedostatečného osvětlení, dále odlehlost lokality, rušnost prostředí (z hlediska dopravy, pohybu osob, hluku apod.), ale také anonymita: „na těch sídlištích, tam jsou velký skupiny lidí, mezi panelákama se všechno ztratí“ (respondent č.5, 24 let, 4/2)
Jako významný faktor při posuzování bezpečnosti lokality se ukázala denní či noční doba, popř. část týdne. Některé části města se zkoumaným osobám jevily přes den jako bezproblémové, v noci však udávaly obavu z ohrožení kriminalitou: „centrum je bezpečný dost, akorát v pátek, sobotu v noci, to jsou lidi z diskotéky, bejvá nějaká ta rvačka a tak…“ (respondent č.5, 24 let, 4/2) „přes den je to Na sadech v pohodě, je tam provoz, občas projdou policajti…v noci to je něco jinýho, samej feťák, klidně si to tam píchaj venku, uţ mě tam párkrát otravovali..to samý Stromovka“ (respondent č.3, 26 let, 7/2) „taky Stromovka..v noci..od tý doby, co jsem čet v novinách o tom Steinbauerovi, mě to vţdycky napadne, kdyţ tamtudy mám jít“ (respondent č.8, 29 let, 5/2)
Postoje respondentů ohledně lesoparku Stromovka se v předkládaném výzkumu velkou měrou odvíjely od případu vražd dvou žen, za které byl v roce 2010 k doživotí
47
odsouzen Jaroslav Steinbauer a které byly značně medializovány ve sdělovacích prostředcích (ČTK, 2010). Masová média a jimi poskytované informace, v tomto případě dokumentující ojedinělou událost s výrazně negativním dopadem, se tak ve shodě se Slovicem (1987) ukázala významným činitelem ve vnímání rizika. Někteří z respondentů dotyčného znali rovněž přímo z věznice a tuto událost explicitně zmiňovali. 3.7.3 Kriminální zkušenost a vnímaná efektivita zabezpečení 3.7.3.1 Strategie trestné činnosti: plánování vs. příležitost Způsob páchání vlastní kriminální činnosti byl zjišťován jak prostřednictvím analýzy mentálních map ideálního místa, tak rozhovorem. Zkoumané osoby nakreslily celkem 12 map (jedna respondentka administraci této metody vzhledem k zrakové vadě odmítla). Jednotlivé mentální mapy byly ohodnoceny na základě Lynchových (1960) kritérií. Z hlediska formální deskripce zachycovaly mapy „ideálního místa“ ve všech případech malou oblast: část města, vesnice, kde maximální zachycené vzdálenosti mezi body představovaly několik kilometrů. Detailní místní nákres byl do jisté míry dán již instrukcí ke kresbě mapy. Schematický cestovní plán větší oblasti se mezi nakreslenými mapami nevyskytl. Převažovaly mapy se zobrazením do „široka“ nad mapami lineárními a mapy s čarami mezi body nad mapami bez čar. Zobrazení se lišila v počtu zahrnutých detailů, v míře systematičnosti provedení, využití popisků a vysvětlivek. Objevovaly se všechny prvky Lynchovy (1960) klasifikace. Z obsahového hlediska probíhalo získávání údajů z map prostřednictvím kategorizace obdobně jako polostrukturované interview a v kontextu v něm uváděných informací. Kresba ideálního prostoru obvykle úzce navazovala na reálnou formu kriminálních aktivit respondenta. Bylo možné rozlišit dva základní způsoby páchání trestné činnosti. První strategie pachatelů spočívala ve více či méně plánovitém provádění trestné činnosti. Výběr cílů probíhal obvykle nějakou dobu před vlastní akcí. V realitě respondenti zvolená místa navštěvovali i vícekrát a obvykle si také o svých cílech zajistili relevantní informace. Z první strategie kriminálních aktivit bylo patrné, že respondenti se více zabývali případným zabezpečením objektů, promýšleli způsoby jeho překonání a uváděli, že v průběhu své kriminální kariéry zdokonalují svůj „modus operandi“ – způsob provádění trestné činnosti. Ve svém jednání byli orientováni atraktivitou cíle a jeho vyšší majetkovou hodnotou:
48
„odradila by mě vizáţ domu, třeba neudrţovanej, starej dům…taky koukám, co stojí před domem, jak je tam felcka (pozn. Škoda Felicia), tak jsem se tam nehrnul, ale třeba Mercedes, to je něco jinýho…“ (respondent č.3, 26 let, 7/2)
Z tohoto důvodu byli ochotni k jejímu získání vynaložit větší úsilí při překonávání zabezpečení: „kdyby to stálo za to, i se psem bych si poradil… ten je tak dobrej na uplacení, uţ jsem si poradil i s rozzuřeným rotvajlerem, kdyţ mu 14 dní vozíte denně buřty, nakonec ten barák vykrade s Váma…vod tý doby vozim nějakej salám preventivně vţdycky s sebou…“ (respondent č.3, 26 let, 7/2) „kdyby mi o to jó šlo, třeba na rodinným domku, taky si s ní (pozn. kamerou) poradím, očíhnu si mrtvej úhel, ze kterého ji pak zakreju nebo zasprejuju“ (respondent č.8,29 let, 5/2)
Tito pachatelé se ve svých kresbách zabývali převážné vloupáními do rodinných domů včetně novostaveb, obchodů, rekreačních a průmyslových objektů. Při své trestné činnosti využívají nepřítomnosti majitelů objektů – například rekreační zařízení navštěvují v zimních měsících, rodinné domky a byty v předpokládané pracovní době jejich majitelů. Pachatelé preferovali buď cíle na odlehlých místech nebo vizuálně oddělené stavby (lesem, plotem či jinou bariérou), stavby na okrajích sídel apod. Tímto způsobem řešili problém se zabezpečením objektů prostřednictvím neformální sociální kontroly, která pro ně představovala největší komplikaci v páchání trestné činnosti. Měli rovněž naplánovanou příjezdovou i zpáteční cestu, kterou spontánně do svých map zakreslovali. Mapy byly detailněji propracované, s vyšším počtem prvků podle Lynchova (1960) klasifikačního systému a obsahovaly vyznačení různých preferencí. Mnohdy také zjevně vycházely z reálných míst, s nimiž měl již pachatel nějakou zkušenost. Ačkoliv byli někteří respondenti využívající strategie plánovaní uživateli návykových látek, při výše popsaném způsobu páchání trestné činnosti spíše negovali jejich užití.
49
Obr. č. 7 - Detailně propracovaná, hvězdicovitá mapa malé vesnice obsahující množství prvků (pole, les a stromy, řeku včetně mostu, jednotlivé cesty, domy, hospodu, hřiště, místní JZD). Místa označená křížkem jsou objekty vhodné ke vloupání, neboť sociální kontrola i jiné druhy zabezpečení zde chybí. Vhodnou podmínkou je existence druhé, „zadní“ příjezdové cesty k objektu, kudy lze k cíli zajet nepozorovaně autem. Pachatel předpokládá dobrou znalost lokality, předchozí plánování své činnosti včetně návštěvy místa a přípravy potřebného vybavení. Čas a úsilí strávené přípravou trestné činnosti se následně odrazí ve výši majetkového prospěchu.
Pachatelé druhé skupiny deliktů – vycházející ze strategie příležitosti - byli orientováni spíše na oblasti s vysokou koncentrací osob, jejich vzájemnou anonymitou, značným pohybem a ruchem nebo naopak odlehlostí lokality. Ve všech případech šlo tedy opět o místa s nižší (neformální) sociální kontrolou. „dělám hlavně cizince, mají míň zabezpečený auta, bez alarmů, tam u nich se tolik nekrade, kdyţ si zaparkujou a jdou nakoupit, uţ tam pak věci nemaj…příleţitost dělá zloděje…hlavně přes den, to si nikdo nevšimne, v tom ruchu, u velkých obchoďáků hlavně, se tvářim, ţe je auto moje…“ (respondent č.4,32 let, 4/3)
Ohledně konkrétních charakteristik prostoru (ale i denní době) udávali méně jasné preference, byli motivováni převážně aktuální příležitostí. Potenciální cíle jejich kriminálních aktivit mohly být soustředěny ve větším množství na určitém prostoru (automobily a další dopravní prostředky, volně dostupné předměty nebo materiál jako např. barevné kovy). Jednalo se především o prosté krádeže v nákupních centrech, krádeže vloupáním do sídlištních bytů a tzv. autokriminalitu na velkých parkovištích. Zisk z jednotlivých spontánních skutků byl spíše nižší než u plánovaných aktivit. Tito pachatelé kreslili mapy spíše obecnější, jednoduše strukturované mapy, s omezeným počtem prvků a chudším obsahem14. 14
Je samozřejmě také možné se domnívat, že i přes navázání dobrého raportu byla pro pachatele trestné činnosti tato problematika – tedy vlastní „know-how“ - přeci jen velmi citlivým tématem, a bránili se tak udáním pouze obecných, nekonkrétních informací, které se nevztahovaly k reálnému prostoru.
50
Obr. č. 8 – Autokriminalita v anonymním prostředí sídliště
Ve vztahu k případnému zabezpečení (by) si pachatelé v dané situaci vybírali cíle s nedostatečným zabezpečením: zcela nechráněné nebo cíle, u nichž sice bylo přítomné zabezpečení (např. alarm), v důsledku rychlého provedení trestného činu však nebyl předpokládán jeho dostatečný efekt (pachatel by se z místa činu vzdálil dříve, než bylo možné zareagovat) nebo byl ignorován. Pachatelé své jednání obvykle neplánovali delší dobu dopředu nebo se jednalo spíše o záměrný pohyb v určité lokalitě a vyhledávání cílů vhodných k provedení svých záměrů. Při svých kriminálních aktivitách častěji riskovali spatření náhodným svědkem nebo majitelem věci, a následné dopadení. V době páchání trestné činnosti se někteří nacházeli pod vlivem omamných látek a popisovali sníženou míru vnímání rizika. „já sem vţdycky šel pod vlivem, měl jsem pocit úplný neohroţenosti, nic jsem neřešil, stejně jsem nemoh spát, tak co taky dělat jinýho“ (respondent č.11, 26 let, 9/3)
Je třeba upozornit, že výše popsané způsoby se vztahují k využívaným strategiím páchání trestné činnosti, nikoliv primárně k samotným pachatelům. V praxi tedy nastávají situace, kdy tentýž pachatel využívá podle aktuálních možností různé strategie. Respondenti udávali občasné využití strategie příležitosti, pokud byli nuceni si v krátké době obstarat určitý finanční obnos nebo nemohli odolat nabízející se příležitosti. Naopak strategii plánování využívali spíše v situacích, kdy měli dostatek času na její přípravu, své delikty mohli rovněž uskutečňovat ve spojení s dalšími spolupachateli. Ve vztahu k místům, kde by nepáchali trestnou činnost, nebo je jejich zabezpečení natolik odradilo od úmyslu spáchat trestnou činnost, udávali pachatelé nejčastěji některou z forem sociální kontroly – všímavé sousedy, projíždějící policejní hlídku, trvalou ostrahu objektu nebo možnost jiného nechtěného svědka události. Využití mechanických zábranných prostředků – zámků, oplocení, mříží neposuzovali jako příliš účinné; pokud jim na cíli trestné 51
činnosti záleželo, vybavili se na jeho překonání. Jako komplikovanější ke „zneškodnění“ se pachatelům jevily monitorovací systémy jako alarm a kamery, některé mohl částečně odradit pes nacházející se ve vybraném objektu. 3.7.3.2 Strategie vlastního zabezpečení Zkoumané osoby byly v průběhu svého života v častém styku s ostatními pachateli trestné činnosti – ať už v civilním životě nebo během svého pobytu ve vězení. Konfrontace s delikventní subkulturou u nich udržovala vědomí možné viktimizace - zkoumané osoby si díky informacím o způsobech páchání trestné činnosti získaných během své kriminální kariéry a od jiných pachatelů byli zejména vědomi rizikových situací, míst a nízkého efektu některých prostředků zabezpečení: „vím, co jsem kde udělal, kam sem jezdil, kdyţ někdo potřebuje peníze, vím, kam jede“ (respondent č.13, 26 let, 9/3
Tyto informace mnohdy vyúsťovaly v určitý pocit bezmoci a negaci různých strategií zabezpečování, jelikož si respondenti byli dobře vědomi možností, jak tyto prostředky překonat. Z možností situační prevence spoléhali spíše na strategii neposkytnutí cíle potenciálnímu pachateli: „já, kdyţ si kupoval auto, rovnou sem se rozhod, ţe to bude ňáká šunka, nehodlám se klepat, kdy mi to kdo odveze…..to samý věci do bytu“ (respondent č.8, 29 let, 5/2)
Další možností bylo omezení příležitostí ostatních potenciálních pachatelů, tedy taktiku velmi podobnou předchozí: „prostě si dávám pozor na svý věci a nedělám kraviny jako některý lidi, nechaj si pěněţenku na baru a jdou na wc, jakmile projde kolem feťák, okamţitě ji udělá a můţe tam být třeba sto kamer“ (respondent č.11, 26 let, 9/3, pozn. sám drogově závislý)
Pokud respondenti zmiňovali takové prostředky situační prevence, které se pomocí určitých technických, fyzických a organizačních opatření snaží minimalizovat kriminogenní podmínky, šlo obvykle o kombinované nebo sofistikované způsoby zabezpečování:
52
„rozhodně kombinovat zabezpečení, klidně vysoká zeď, kamera a cedule PCO (pozn. pult centrální ochrany - elektronický systém slouţící k ostraze objektů), stačí naznačit, ţe je tam alarm, nebo cedule se psem, ani tam doopravdy být nemusí, část lidí to určitě odradí, to samý do aut falešná blikající dioda, samozřejmě ty zkušený to poznaj podle intenzity“ (respondent č.10, 36 let, 6/4) „no dal bych si tam pojistky, něco, co znám jen já, vím, co a jak“ (respondent č.4, 32 let, 4/3)
Důležitější než technická opatření se z hlediska prevence trestné činnosti ukázala sociální kontrola: „bydlel jsem v baráku se staršíma lidma, tam byl pořád někdo doma, jak se něco šustlo, hned hlídkovali“ (respondent č.10, 36 let, 6/4)
Strategie spojené s různými formami dohledu nabývaly u pachatelů různých forem (hlídaná parkoviště, sousedé, kamery, policisté v ulicích) a byly považovány za relativně účinný prostředek prevence kriminality. 3.7.3.3 Neutralizační techniky pachatelů V rozhovorech byl zaznamenán značný spontánní výskyt tzv. neutralizačních technik v pojetí Sykese a Matzy (1957), které pachatelé využívali k omluvě či racionalizaci svého problémového chování, „neutralizaci“ vlastního pocitu viny za spáchaný skutek a udržení pozitivního sebeobrazu. Z těchto technik se v rozhovorech objevoval: chybějící pocit viny, bagatelizace škody, kdy pachatel zpochybňoval poškození konkrétních osob následkem svého činu, popř. si oběť tuto škodu může dovolit. Pachatelé rovněž poukazovali na své kvality, dobré vlastnosti a skutky nebo diferenciaci od jiných („skutečných“) pachatelů, prostřednictvím čehož usilovali o vlastní ospravedlnění a prezentaci pozitivního sebeobrazu. Určitý vlastní systém morálních hodnot a norem, který lze považovat za odchylný od majoritní společnosti, jim umožňoval udržet si kladné sebehodnocení: „já sem nikdy nikomu neublíţil, ty lidi sem nikdy neviděl, a to je rozdíl mezi loupeţí a krádeţí, podívat se tomu člověku do očí při tom, to bych nedokázal, ani v afektu nebo kdybych byl finančně úplně na dně..“ (respondent č.3, 26 let, 7/2)
53
„vadí mě určitě Máj, sice jsem sám Rom a ţiju špatnej ţivot, ale oni jsou ještě horší, ţijou na úkor druhých, já si hledám zdroj obţivy na smeťáku (pozn. respondent byl odsouzen za četné krádeţe materiálu, barevných kovů na stavbách apod.), za elpaso (pozn. loupeţné přepadení) jsem nikdy neseděl, nikomu bych neublíţil…stydím se za ně“ (respondent č.6, 36 let, 18/5) „já nekradu, nemam to v sobě, v genech, výchově…(…)…já si ty auta jen půjčuju, je to prostě takovej adrenalinovej způsob dopravy, vylomim zámek, ani nic nevemu, jen popojedu pár ulic, kam potřebuju“ (respondent č.7, 34 let, 8/3)
Pachatelé sdělovali, že nad svými oběťmi v některých případech přemýšleli a uvědomovali si, že svým jednáním jim mohou způsobit nepříjemné následky a pocit ohrožení. „nevzal bych auto se psem, jsem sám pejskař …leda kdyby mi o to auto hodně šlo, to bych měl dilema, snaţil bych se něco vymyslet, jak to udělat…třeba ho přivázat poblíţ, ale to je dost komplikovaný…taky by mě odradil invalidní vozík nebo kdyţ bych viděl, ţe z auta vystupujou rodiče s postiţeným dítětem…ale kdyţ vystoupí 20letý frajer, co si to auto nemoh´ sám koupit, problém s tím nemám…lidi, co si můţou dovolit takovýhle auta, si na to stejně nevydělaj tvrdou prací…já u soudu ty poškozený vidim a vim, ţe mám na tohle dobrej odhad…nechci se ze sebe jednou pozvracet, kdyţ se podívám do zrcadla“ (respondent č.4, 32 let, 4/3)
Ve vztahu k trestné činnosti také někteří z pachatelů přímo přenášeli odpovědnost na oběť, kdy pachatelé poukazovali na situační faktory, příležitost poskytnutou ke kriminálním aktivitám, oběť v těchto případech „zasluhovala potrestání“ za svou nedbalost: „já vám to řeknu takhle – příleţitost dělá zloděje…(…)…vţdycky mě to aţ vytočí, kdyţ vidim, čeho sou lidi schopný, ţenský si třeba nechaj v baru kabelku mimo dosah, peněţenku v kabátu na věšáku…a je to“ (respondent č.4, 32 let, 4/3) „lidi jsou dneska hrozně hloupý, nechávají si třeba odemčený auta, jako kdyby říkali – vem si to“ (respondent č.1, 35 let, 6/3)
Neutralizační techniky se vztahují k problematice odpovědnosti. Je zřejmé, že z výroků pachatelů nelze jednoduše usuzovat na zcela chybějící morální vědomí – naopak snaha o příznivou prezentaci vlastní osoby může svědčit o faktu, že pachatel si je svého
54
porušení společenské normy vědom a prostřednictvím neutralizačních technik usiluje o udržení kladného sebepojetí. 3.7.3.4 Latence majetkové kriminality Rozhovory s pachateli poukázaly mimo jiné na vysokou míru latence a naopak nízkou míru objasněnosti majetkově motivované trestné činnosti. Z informací poskytnutých respondenty bylo patrné, že orgány činnými v trestním řízení byla řešena pouze část jejich deliktů – mnohdy především ta méně závažná, avšak více zjevná. O této problematice však bylo obtížné hovořit detailněji, zkoumané osoby přirozeně toto téma považovali za velice citlivé a nebyli ochotni poskytovat více informací. Ze strategií páchání trestné činnosti vyplynulo, že k odhalení trestné činnosti docházelo zejména v případech, kdy se jednalo o impulsivní akce, pachatel jednal v součinnost se spolupachatelem nebo pod vlivem drog. „hodně lidi v partě, to je průšvih, nás bylo tenkrát sedm, kaţdej něco pustí, něco u něj najdou, kdyţ jde člověk sám promyšleně, v ţivotě se nic nevyšetří, leda by ho chytili přímo při akci…samozřejmě je důleţitý se hned všeho zbavovat, nic si nenechávat, ani rádio nebo telefon, je to riziko“ (respondent č.11, 26 let, 9/3) „pod vlivem drog dělám děsný chyby, člověk nemá takový ponětí o čase, prostoru, zanechává stopy, nehlídá si to…jak dlouho je v objektu (pozn. kde je páchána trestná činnost), kdo ho vidí, i ta koordinace pohybů je horší…hlavně na stimulantech, člověk dlouho nespí, je unavenej, dělá ty bezúčelný pohyby, pak klidně i usne v objektu“ (respondent č.10, 36 let, 6/4)
Nižší objasněnost skutků byla respondenty dávána do souvislosti se strategií plánování - vyšší organizovaností, přípravou a vybavením se na trestnou činnost, častějším samostatným jednáním a výraznějším majetkovým prospěchem. Někteří z pachatelů již v průběhu výkonu vazby nebo trestu vytvářeli plány své budoucí trestné činnosti založené na „poučení se“ z minulých chyb.
55
3.8 Diskuze 3.8.1 Diskuze výsledků Z výsledků provedeného explorativního výzkumu vyplynulo, že náhled kriminální populace na vlastní ohrožení kriminalitou se do značné míry připodobňuje majoritní české populaci (viz např. Schmeidler, 2002; Válková, 1999; Jíchová, Temelová, 2011), vyznačuje se však zároveň i určitými specifiky. Míra subjektivního pocitu bezpečí pachatelů majetkové trestné činnosti ve městě a celém okresu České Budějovice byla vysoká. Ačkoliv pachatelé při detailnějším doptávání zohledňovali drobnou trestnou činnost, vnímání rizika viktimizace bylo spojeno zejména se závažnými zločiny. Těchto se neobávali, přičemž poukazovali na nízkou pravděpodobnost vlastní viktimizace a dosavadní chybějící zkušenost s tímto typem kriminality. Podle Shorta (1984) může být statisticky častějším událostem s menším dopadem věnována nižší pozornost než řídce se vyskytujícím rizikům s potenciálně katastrofickým dopadem. Postoje pachatelů se v tomto ohledu do značné míry shodovaly s objektivními údaji o prevalenci a zaměření místní zločinnosti (malý výskyt závažné násilné trestné činnosti, převažující majetková trestná činnost apod.). Jako jednoznačně bezpečné místo bylo vnímáno vlastní bydliště, a to i pokud se nacházelo ve vnímané „rizikové“ zóně nebo existovaly jiné důvody, které mohly zvyšovat pocit ohrožení kriminalitou. Ve výzkumu Jíchové a Temelové (2011) považovala naprostá většina obyvatel své bydliště rovněž za bezpečné i přes vysokou osobní zkušenost s kriminalitou (převážně majetkovými trestnými činy). Na pocitu bezpečí českobudějovických pachatelů se neprojevovala ani okolnost, kdy se jedinec v okolí domova dopouštěl vlastní trestné činnosti. Podle Boggsové (1966) může být pachatelova obeznámenost s lokalitou ve významném spojení s výskytem kriminality - pachatel vloupání má například informace o přítomnosti osob ve vybraném objektu, přístupových cestách, cílech v objektu a sociální kontrole, zaměřuje se tedy na cíle ve vlastním sousedství. Tento rozpor mezi subjektivním vnímáním a objektivními faktory lze interpretovat jako výraz snahy o naplnění potřeby bezpečí: strach ze zločinu v místě bydliště by prostřednictvím vzniklého pocitu osobního ohrožení, snížené předvídatelnosti a čitelnosti sociálního prostředí mohl vést k závažnému poklesu kvality života. Domov má mezi jednotlivými místy ve městě výlučné postavení, vyznačuje se vytvářením silné emocionální vazby a investicí zdrojů do místa. Nejdůležitější charakteristikou domova je jeho přínos k získání pocitu jistoty, bezpečí a psychické pohody (Terkenli, 1995).
56
Za bezpečnou lokalitu bylo považováno historické jádro města a jeho okolí, některá předměstí a okrajové části města jako Suché Vrbné, suburbanizovaná území (například Dobrá Voda) a další oblasti směrem na jih od centra. Ve větším měřítku se jednalo také o vesnice, městečka a městyse nacházející se v aglomeraci Českých Budějovic. Charakteristická pro tyto lokality byla zdejší rozsáhlá zástavba rodinnými domy a jejich soubory, vilová zástavba a malý počet bytových domů. Činnost policie je zde z větší části zaměřena na preventivní dohled a řešení přestupků (MP ČB, 2010). Podíváme-li se na reálný výskyt trestné činnosti dle obvodních oddělení Policie ČR České Budějovice, vnímali pachatelé jako bezpečné i ty lokality, které spadaly do obvodů s nejvyšším výskytem kriminality v okrese. Nejvyšší prevalence celkové trestné činnosti byla v uplynulých letech zjištěna v Českých Budějovicích – městě, Suchém Vrbném a Čtyřech Dvorech (jde o všechna obvodní oddělení na území krajského města, tato okolnost je tedy dána nedostatečně diferencujícími policejními statistikami). Pachatelé při posuzování bezpečnosti lokalit spíše než z informací ohledně možné viktimizace vycházeli z celkového působení a kvalit prostoru a nebyli významně ovlivňováni kriminální aktivitou vlastní ani jiných osob. Mezi faktory, které u zkoumaných osob vyvolávaly pocit bezpečí, patřila udržovanost lokality, osobní vztahy mezi zde žijícími lidmi a klidné prostředí ve smyslu menšího dopravního ruchu, pohybu osob, hlučnosti apod. Naopak pocit ohrožení se pojil především s výskytem „problémových“ osob (Romů, uživatelů drog a alkoholu, gamblerů, bezdomovců a místy jejich zvýšené koncentrace – okolí nádraží, herny, nonstop bary apod.). Dále se jednalo celkovou zanedbaností prostoru (nepořádek na veřejných prostranstvích, chátrající budovy, nedostatečné veřejné osvětlení k usnadnění orientace a zvýšení bezpečnosti v nočních hodinách atd.). Rovněž podle Jíchové a Temelové (2011) vnímali obyvatelé Prahy některá místa jako riziková na základě přítomnosti „podezřelých“ osob (nejčastěji Romů, narkomanů a bezdomovců) nebo prostory neudržované, opuštěné a nedostatečně osvětlené.15 „Nepořádek“ - v sociální i fyzické rovině - v sousedství se může jevit jako silnější prediktor pocitu ohrožení kriminalitou než reálné míry zločinnosti a viktimizace. Mezi příčiny sociálního narušení veřejného prostoru patřily i v jiných empirických výzkumech „špatní“ lidé v sousedství: osoby intoxikované alkoholem i drogami, pohybující se nebo spící na 15
Mezi těmito místy byly nejčastěji zmiňovány parky, náměstí, okolí hospod, heren a barů, podchody nebo tunely. Mezi doprovodný faktor, které negativně ovlivňoval vnímání prostoru, patřila také noční doba (Jíchová, Temelová, 2011). Obyvatelé Hodonína vnímali jako potencionálně nebezpečná místa především tyto lokality: centrum města, nádraží a jeho okolí, les, koupaliště a místa spojená s výskytem Romů, skinheads, narkomanů a „divných individuí“ nebo rozbitá a neupravená místa (Schmeidler, 2002).
57
veřejných prostranstvích, agresivní nebo otevřeně sexuální projevy chování, žebrání, prostituce, různé ilegální aktivity, přítomnost gangů a zbraní (Kohm, 2009). Wilson a Kelling (1982) rozšiřují výčet o hlučně se chovající teenagery, bezdomovce, duševně narušené osoby. Mezi fyzické formy takového narušení lze podle Kohma (2009) řadit zchátralé budovy, výskyt odpadu na ulicích, nevyhovující osvětlení a předměty spojené s prvním typem „nepořádku“ (použité injekční jehly, prezervativy atd.). Tento vztah mezi oslabením pořádku v sousedství, kriminalitou a obavami z ní asi nejlépe vyjadřuje metaforický koncept „rozbitých oken“. Potenciální pachatelé z narušeného prostředí usuzují na nízkou míru sociální kontroly, výsledkem je skutečný vzestup trestné činnosti. Zaměření se na kvalitu prostředí tak může zprostředkovaně ovlivnit i prevalenci sociálně-deviantních jevů (Wilson, Kelling, 1982). V tomto kontextu se jako efektivní jevily také pěší hlídky policistů, kteří udržováním veřejného pořádku (vykázáním „problémových“ osob z prostoru, regulací jejich chování) působili na zvýšení pocitu bezpečnosti obyvatel sousedství, aniž by nutně měli přímý vliv na snižování míry zločinnosti (Wilson, Kelling, 1982). Visibilita policistů na ulicích má tedy spíše než jednoznačný vliv na prevenci či snížení kriminality pozitivní psychologický účinek na občany. Výzkum z českého prostředí přinesl poznatek o nespokojenosti obyvatel (převážně z velkých měst a žen), podle jejichž mínění policisté neprocházejí a neprojíždějí ulicemi dostatečně často (Válková, 1999). Nedostatečný výskyt policistů v ulicích jihočeských měst označován za slabou stránku aktuální situace v oblasti prevence kriminality a důvod časté drobné majetkové trestné činnosti (JK, 2008). Za rizikovou oblast považovali pachatelé některé části centrální zástavby města, v nichž se nachází velké množství obchodů, restauračních a zábavních zařízení (kluby, diskotéky, herny). Pohybuje se zde zvýšené množství osob včetně výskytu bezdomovců a osob alkoholově či drogově závislých. V těchto rizikových místech (Lannova třída, Krajinská ulice, Palackého náměstí, místní azylové domy apod.) dochází k častějšímu porušování veřejného pořádku a občanského soužití, a to v denní i v noční době. Jde tedy o místa prioritního dohledu (MP ČB, 2010). Za nejméně bezpečnou oblast bylo v perspektivě kriminální populace považováno největší českobudějovické sídliště Máj. Tato lokalita, jejíž zástavba je z 90% tvořena panelovými domy, je pokládána za nejproblémovější sídliště ve městě.16 Projevuje se zde Podle Gehla (2000) jsou velké stavební celky (mnohaposchoďové budovy, široké ulice, velké vzdálenosti mezi budovami a funkcemi) jejich obyvateli pociťovány jako chladné a neosobní. Velikost a nepřesně definovaný veřejný prostor, který se stává „územím nikoho“, zde lze považovat za jeden z nejnaléhavějších problémů. 16
58
největší počet přestupků z oblasti veřejného pořádku - znečišťování veřejného prostranství, rušení nočního klidu, občanského soužití, ale také typická sídlištní kriminalita (MP ČB, 2010). V této sídlištní zástavbě se – typicky pro Českou republiku - koncentruje sociálně slabší obyvatelstvo. Nižší sociálně-ekonomický status se zde pojí se silným zastoupením romské komunity (Drbohlav, Sýkora, 2007).17 Vysoká je i koncentrace dalších sociálně handicapovaných skupin obyvatel (bezdomovci, drogově závislí, osoby provozující prostituci, propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody apod.). Nejvýrazněji se situace zhoršuje v centrální části sídliště Máj, v ulici V. Volfa a blízkém okolí. Ačkoliv vyloženě chudinské obytné zóny a ghetta v Českých Budějovicích zatím nenajdeme, přechodně mohou mít tento charakter jednotlivé menší lokality a domy (Kubeš, 2009). Při posuzování bezpečnosti lokality zohledňovali pachatelé také denní či noční dobu, popř. část týdne. Udávaný pocit ohrožení kriminalitou se mohl v některých částech města přes den a v noci výrazně odlišovat. Současný vývoj měst a funkční specializace jeho čtvrtí zapříčinily vznik výraznější dichotomie mezi denními a nočními aktivitami. S koncem typické pracovní doby a otvírací doby se centrum stejně jako v mnohých jiných městech vylidňuje. Proměna volnočasových aktivit přitahuje skupiny mladých lidí, centrum může být vnímáno jako ohrožující prostředí. Tyto procesy mohou být příčinou výskytu zvýšené míry strachu a obav z kriminality (Bromley, Thomas, 2000). Za hlavní znak nebezpečných lokalit byla v provedeném výzkumu dále považována vzájemná anonymita osob, odlehlost lokality a rušnost prostředí, tedy prvky poukazující na význam (chybějící) neformální sociální kontroly. Sociální kontrola se z hlediska prevence trestné činnosti jevila jako důležitější než různá technická opatření. Toto bylo patrné i z popisu vlastní trestné činnosti pachatelů, kdy dohled jiných osob nad místem plánované kriminální aktivity považovali za hlavní překážku v úspěšné realizaci svých záměrů. Tyto závěry jsou ve shodě s Newmanovou (1996) koncepcí „obranného prostoru“, která specifikuje jednotlivé prvky fyzického prostředí a praktická opatření, která mají dopad na osobní pocit bezpečí obyvatel. Je zde podrobně dokumentován význam pouličních aktivit,
17
Hlavní příčinou koncentrace sociálně slabých obyvatel a Romů je podle Drbohlava a Sýkory (2007) nízká cena bydlení ve vztahu k ostatním částem města, na místo původních obyvatel se tak dostávají chudší („problémovější“). Ačkoliv jsou domy ve většině případů ve standardním stavu, jejich okolí je často neudržované, zanedbané a poškozené. Lokalitu sužuje kumulace větší míry nezaměstnaných (dvojnásobné oproti průměru Českých Budějovic) a související výskyt drogových závislostí, tradiční sídlištní kriminality (především vykrádání aut a sklepů). Sídliště lze charakterizovat nízkou soudržností uvnitř komunity, izolovaností jednotlivých rodin, vysokou anonymitou a stigmatizací. Při dlouhodobém přetrvávání takového stavu dochází k fixaci dané skupiny obyvatelstva a status celé lokality se dále snižuje. Soužití s romskými obyvateli se jeví jako velmi specifické. Toto dokazovaly jak výroky neromských, tak i romských respondentů výzkumu.
59
možnosti odpočívat před obydlím, dobrého výhledu do veřejných prostor, ale i kvalitního, přiměřeného a dobře nasměrovaného osvětlení nebo vliv velikosti budov v lokalitě. Na strach ze zločinu i reálné prostorové rozložení majetkově motivované trestné činnosti mají vliv také sociodemografické charakteristiky residentů. Výsledky výzkumu lze shrnout tak, že mezi bezpečné lokality byly respondenty primárně řazeny spíše vysokopříjmové obytné zóny, a to i přestože se v nich někteří respondenti sami dopouštěli trestné činnosti18. Bezpečnost lokalit byla tedy spojována spíše celkovou kvalitou prostředí než reálnou nepřítomností důvodů k obavám z kriminality. Podle Kubeše (2009) představuje v Českých Budějovicích tzv. dobrou adresu starší vícepodlažní ulicově - bloková zástavba jádra města a obchodních tříd města, prestižní vilová obytná zóna v blízkosti nemocnice a zástavbu nových rodinných domů na okrajích předměstí (například v Suchém Vrbném) a některých suburbií. Bydliště zkoumaných osob se nacházelo především v nízko- a středně-příjmových obytných zónách města, které jsou ve městě nejrozsáhlejší. Tyto oblasti zahrnují starší zástavbu města, včetně panelových sídlišť. Pachatelé se v provedeném výzkumu při posuzování strachu ze zločinu, strategií zabezpečování a jejich efektivity cítili být ovlivňováni také svým kontaktem s dalšími osobami z kriminální populace. Díky konfrontaci s delikventní subkulturou si byli vědomi konkrétních kriminálních aktivit, které se v různých lokalitách odehrávají. Jejich životní zkušenost by se dala přirovnat ke konceptu „blízkosti k pachatelům“, jímž Cochran, Bromley a Branchová (2000) souhrnně nazývají míru vystavení se zkušenosti s viktimizací vlastní, jiných osob, svědectví trestného činu a prostorovou blízkost problematickým oblastem. Ta se u běžné populace jevila jako významná nejen pro zvýšení strachu ze zločinu, ale i pravděpodobnosti reálné viktimizace. Z hlediska vlastních kriminálních aktivit pachatelů bylo možné rozlišit dva základní způsoby páchání majetkově motivované trestné činnosti: strategii plánování – spojenou s důkladnějším plánováním, vynaložením vyššího úsilí při překonávání zabezpečení a vyšší atraktivitou zvoleného cíle - a strategii příležitosti, charakterizovanou zejména anonymním prostředím a nedostatečně zabezpečeným cílem nižší hodnoty. Obdobným způsobem rozlišily Polišenská, Borovanská, Koubalíková (2010) pachatele vloupání dle strategií jejich trestné činnosti na následující skupiny: pachatele vždy využívající situace k trestné činnosti, skupinu pachatelů vyhledávající příležitost k trestné činnosti, pachatele plánující a neriskující, 18
Tyto lokality pachatele lákaly, protože pachatelé v nich předpokládali výskyt atraktivních cílů trestné činnosti. Rentabilitu zločinu, kdy se v lokalitách obývaných vyššími sociálními třídami nacházejí hodnotnější cíle než v přiléhajících zónách sociálního bydlení, v nichž mohou bydlet sami pachatelé, lze považovat za další z významných faktorů výskytu kriminality (Boggs, 1966).
60
nejmenší skupiny tvořili pachatelé vloupání neplánující riskující a plánující riskující. Tyto přístupy pachatelé vloupání různě kombinovali. S postupující kriminální kariérou a vzrůstajícími zkušenostmi pachatelé častěji plánovali a méně využívali situací. Tato tendence se projevila i v předkládaném výzkumu. Ve výpovědích respondentů výzkumu byly identifikovány spontánně produkované výroky, prostřednictvím nichž bylo usilováno o vyrovnání negativních dojmů o své osobě. Podle koncepce Sykese a Matzy (1957) jsou tyto neutralizační techniky hnací silou přetrvávajících delikventních projevů, neboť chrání jedince před sebeobviňováním z porušení norem i před obviňováním ze strany druhých. Následně uložená sankce může mít z tohoto důvodu na další jednání minimální vliv. Neutralizační techniky však nemusí nutně poukazovat na patologii daného jedince, jejich funkcí je ochrana vlastního „já“ před negativním dopadem pocitů viny, studu, výčitek, ale také kognitivní disonancí, ztrátou sebevědomí a labelingem ze strany veřejnosti (Maruna, Copes, 2005). Delikventní jedinci rovněž mnohdy respektují osoby dodržující většinové morální normy a - jak se ukázalo v předkládaném výzkumu - mohou striktně odlišovat mezi skupinami osob, které mohou „viktimizovat“ a které nikoliv. „Vhodné“ oběti mohou být vymezeny svým pohlavím, věkem, etnickou příslušností, sociální třídou, příbuzenským nebo např. přátelským vztahem s pachatelem (Sykes, Matza, 1957). Vlastní kriminální kariéra dále souvisela se strategiemi zajištění vlastní bezpečnosti a svého majetku. Pachatelé využívali zkušeností získaných při vlastní trestné činnosti i poznatků od dalších osob z kriminální subkultury. V důsledku těchto informací si byli dobře vědomi nízkého efektu prostředků zabezpečení a možností, jak tyto prostředky překonat. Na základě toho bylo možné u pachatelů identifikovat určitou negaci klasických strategií zabezpečování – užívání technických, fyzických a organizačních opatření. Z hlediska situační prevence spoléhali spíše na strategii „neposkytnutí cíle“ a omezení příležitostí ostatních potenciálních pachatelů. Výjimečně usilovali i o kombinované, sofistikované způsoby zabezpečování, vytvářené na základě znalostí nabytých v průběhu své kriminální kariéry. Všeobecně nejběžněji používaným prostředkem je zřejmě využívání technickobezpečnostních opatření umožňujících zamezit potenciálních pachatelům přístup k objektům jejich zájmu, např. různé mechanické zábranné prostředky a bezpečnostní uzamykací (Koníček, Kocábek, 2002). Tyto prostředky se v provedeném výzkumu nejevily jako příliš efektivní, kriminální subkultura sdílela široké spektrum poznatků o způsobech, jak tato opatření překonat.
61
Při plánování trestné činnosti si pachatelé zajišťovali informace o svých cílech a podle potřeby i různé druhy vybavení. Pachatele vloupání ve výzkumu Polišenské, Borovanské a Koubalíkové (2010) od spáchání trestného činu nejčastěji odrazovala policejní hlídka či ostraha objektu, dále alarm a kolemjdoucí osoby. Třetina osob by se svých kriminálních úmyslů vzdala, pokud by se ve vybraném objektu nacházel pes nebo sousedé. Za riziko byla považována také dobrá viditelnost objektu a samotný zámek jako mechanické zabezpečení by odradilo pouze necelých 9% pachatelů vloupání. Jako relevantnější se již jevily strategie spojené s různými formami dohledu. Podle Koníčka a Kocábka (2002) může jít nejen o hlídkující policisty, vrátné, kamerové monitorovací systémy, ale také kontrolování vstupů do objektů (nejen ve vztahu k osobám, ale i vjíždějícím a vyjíždějícím vozidlům), stanovení přístupových pravidel (k informacím, klíčům apod.) a jejich dodržování. Bez nároků na investice je udržování vhodných sousedských vztahů, všímavost ve vztahu k okolnímu prostředí, přijetí opatření při nepřítomnosti v místě bydliště. V předkládaném výzkumu českobudějovických pachatelů byla některá z forem sociální kontroly – sousedé, policejní hlídka, ostraha objektu strážným nebo možnost výskytu nechtěného svědka události – rovněž faktorem, který pachatele nejčastěji odrazoval od úmyslu spáchat trestnou činnost. Již pouhá přítomnost policejních orgánů v určitých lokalitách vzbuzovala negativní konotace. Jako efektivní se také jevily strategie snižování výnosů z kriminálních aktivit a zvyšování úsilí o dopadení pachatele. Bližší poznání percepce rizik samotnými pachateli trestné činnosti a jimi využívaných strategií zabezpečení může být při získání hlubších znalostí užitečné pro tvorbu projektů prevence kriminality. Vědomosti získané tímto typem sociologického výzkumu skrývají potenciál praktického využití, přičemž zkoumání perspektivy pachatelů může poskytnout cenné a relevantní poznatky. 3.8.2 Nedostatky zvolené metodologie Předkládaná práce se zabývá specifickým vzorkem pachatelů majetkově motivované kriminality, kteří se vyznačují nižší vzdělaností, příslušností k nižším společenským vrstvám a způsobují škody menšího rozsahu. Podle Reimana a Leightona (2009) se lze domnívat, že pozornost trestních systémů je zacílena právě na tento typ pachatelů, kteří jsou veřejnosti prezentováni jako bezpečnostní hrozba a také se častěji dostávají do vězeňských institucí. Na druhou stranu mnohdy závažnější trestná činnost ekonomicky zajištěných osob disponujících
62
společenským vlivem (tzv. kriminalita bílých límečků) zůstává často nepotrestána, popř. jejich nemorální jednání není hodnoceno jako trestná činnost. Ze specifik vězeňského prostředí vyplynulo rovněž několik nutných omezení výzkumných procedur. Za hlavní limitující činitel lze pokládat zákaz vnášení záznamových zařízení do objektů věznic, a s tím související absenci možnosti nahrávat výzkumné rozhovory. Ty bylo tedy nutné zachytit písemně, čímž mohlo dojít ke ztrátě určité části dat. K minimalizaci tohoto zkreslení byla vytvořena předem natištěná osnova polostrukturovaného rozhovoru a dostatečný časový prostor pro jednotlivé rozhovory s respondenty. Samotná interakce výzkumníka s vězněnou osobou může být podle Polišenské (2007b) poznamenána strachem respondenta z neporozumění otázkám, jeho nadějí na vytěžení určitých výhod ze situace nebo ovlivněna manipulací, kdy zkoumaná osoba podá nepřesnou výpověď o rozsahu svých kriminálních aktivit či se snaží o podávání sociálně-žádoucích odpovědí. Vztah mezi výzkumníkem v roli tazatele a pachatelem vypovídajícím o svých kriminálních aktivitách spočívá v jasném vymezení rolí a determinaci respondenta jako osoby nacházející se za hranicí společenských norem. Ačkoliv bylo usilováno o atmosféru vzájemné důvěry, minimalizaci pocitu ohrožení a neutralitu k odpovědím pachatelů, je nutné vzít v úvahu možný vliv těchto zkreslení. Nabízí se rovněž otázka, zda otevřenost a výpověď pachatelů mohla být negativně ovlivněna právě přítomností výzkumníka „uvnitř“ věznice a dlouhodobostí vzájemného kontaktu. Průběh rozhovorů a poskytnuté informace tomu však nenasvědčují, rovněž určitá míra sebestylizace se jeví jako přijatelná. 3.8.3 Výzkumná doporučení Provedený výzkum lze považovat za formu předvýzkumu k případné rozsáhlejší kvantitativní či další kvalitativní studii zaměřující se na téma bezpečnosti. Do zkoumaného souboru by bylo možné zařadit nejen pachatele majetkově motivovaných trestných činů, ale také ostatních druhů kriminality (násilné trestné činnosti apod.). Prostřednictvím kvalitativní studie by bylo možné se zaměřit na pachatele jednotlivých, velmi specifických druhů kriminálních aktivit – např. pachatele vloupání, pachatele kapesních krádeží, zloděje barevných kovů apod., jejich strategie provádění trestné činnosti a strategie posilování bezpečnosti. Je třeba připomenout, že přístup k takové populaci za podmínek, kdy je ochotna hovořit o své trestné činnosti, je velmi nesnadný. Lze se domnívat, že možnosti výzkumu je nutné limitovat převážně na situace, kdy se tyto osoby nacházejí ve vězeňském zařízení.
63
K dalšímu prohloubení poznatků o problematice vnímaného ohrožení kriminalitou by mohla přispět rovněž kvantitativní komparativní studie zaměřující se na srovnání postojů běžné a delikventní populace ohledně konkrétních lokalit, popř. začlenění dílčí skupiny prvovězněných a recidivujících pachatelů. Srovnání skupin by umožnilo posoudit rozdíly, které přináší prohloubení kriminální zkušenosti a zdokonalování strategií páchání trestné činnosti. Prostřednictvím anonymizovaných výpovědí pachatelů by rovněž bylo možné získat detailnější poznatky o míře latence trestné činnosti. Výzkumná doporučení lze zaměřit také na poznatky z výzkumné procedury. Zvolenou kvalitativní metodologii lze považovat za vhodný způsob vedení výzkumného šetření na populaci pachatelů trestné činnosti. Možnost individuálního přístupu ke zkoumaným osobám, jejich motivování při administraci jednotlivých metod a vyjasnění vzájemných sdělení se v provedeném výzkumu ukázaly jako zásadní pozitiva. Využitelnost jednotlivých zařazených metod lze hodnotit jako vyhovující potřebám výzkumu. Metoda mentálního mapování, kdy zadání představovala kresba ideálního místa pro kriminální aktivity, se ukázala být vhodnou metodou při práci s pachateli. Instrukci k zadání je možné dále modifikovat, např. v kresbu dokonale zabezpečeného prostoru. Podobně by bylo možné zaměřit se na objekty a cíle, které mají potenciál stát se předmětem zájmu pachatelů, avšak trestná činnost se jim z určitých důvodů vyhýbá. Kvantifikovaný popis mentálních map lze dále zpracovávat, například ve formě korelací s řadou dalších údajů (vazba na místo, osobnostní charakteristiky pachatelů, jejich strategie při kriminálních aktivitách apod.). Širší využití techniky v dalším výzkumu by se mohlo stát cenným zdrojem informací pro projekty prevence kriminality – především ve vztahu k prevenci situační.
64
4. ZÁVĚR Pocit bezpečí a prožívání vlastní ontologické jistoty lze považovat za základní složku svobody a spokojenosti života ve městě. Strach ze zločinu přitom dalece přesahuje reálnou zkušenost s viktimizací a může negativně ovlivňovat kvalitu života osob vnímajících sebe samé jako v nebezpečí. Empirické studie prokázaly, že pocitu bezpečí, snížení prevalence kriminality a sociálně-deviantních projevů může být dosaženo provedením změn ve fyzickém prostředí města (Schmeidler, 2002). Předkládaná studie byla zaměřena na zachycení postojů jedinců, kteří jsou aktéry kriminálního jednání, zároveň však představují potenciální i reálné oběti trestné činnosti jiných osob. Účelem provedeného explorativního výzkumu bylo získat poznatky o postojích pachatelů majetkově motivované trestné činnosti ohledně geografické percepce rizika viktimizace, jejich názory na efektivitu jednotlivých bezpečnostních opatření a o způsobu, jakým se v této souvislosti projevuje jejich vlastní kriminální zkušenost. Bylo využito polostrukturovaného rozhovoru analyzovaného metodou zakotvené teorie, zakreslování do kartografických map a mentálního mapování. Tyto metody umožnily úsporným způsobem zachytit a reprezentovat prostorové vztahy. Z výsledků vyplynulo, že náhled kriminální populace na vlastní ohrožení kriminalitou se do značné míry připodobňuje majoritní populaci, vyznačuje se však zároveň i určitými specifiky. Míra subjektivního pocitu bezpečí respondentů v celém okresu České Budějovice byla vysoká. Mezi jednoznačně bezpečná místa bylo řazeno mj. místo bydliště, a to i pokud se nacházelo v oblasti, kterou bylo možno z nějakého důvodu považovat za rizikovou. Domov měl tedy ve shodě s teoretickými koncepty výlučné postavení jako místo vyznačující se pocitem soukromí a bezpečí jeho obyvatel. Zkoumané osoby při posuzování jednotlivých lokalit spíše než z informací o riziku viktimizace vycházely z celkového působení a kvalit prostoru. Bezpečnost lokalit byla spojována více s tzv. dobrou adresou než reálnou nepřítomností kriminality. Pocit ohrožení kriminalitou se odvíjel především od výskytu „problémových“ osob (příslušníků romského etnika, uživatelů drog a alkoholu, hráčů na automatech, bezdomovců - a to i v případech, kdy respondenti do některé z těchto skupin sami patřili) a celkové zanedbanosti prostoru (nepořádek na veřejných prostranstvích, chátrající budovy, nedostatečné osvětlení atd.). Za hlavní znaky „problémových“ lokalit byla dále považována vzájemná anonymita osob, odlehlost lokality nebo rušnost prostředí, tedy prvky odkazující k významu neformální sociální kontroly.
65
Díky konfrontaci s delikventní subkulturou si pachatelé byli vědomi konkrétních ohrožujících jevů vyskytujících se ve městě, ale také nízkého efektu klasických prostředků zabezpečení. K zajištění vlastní bezpečnosti využívali tedy informace, které získali v souvislosti s trestnou činností, a na základě nich vytvářeli různé strategie (neposkytnutí cíle, omezení příležitostí potenciálních pachatelů, kombinované zabezpečení, spoléhání na sociální kontrolu). Strach ze zločinu byl u respondentů výrazně propojen s obavami z odhalení vlastní trestné činnosti a dopadení. K pozitivnímu hodnocení preventivních opatření v městském prostoru (instalace kamerového systému, přítomnost příslušníků policejních orgánů v ulicích) se tak přidružovaly i negativní konotace. Významným tématem identifikovaným ve výpovědích byly tzv. neutralizační techniky, kterými pachatelé omlouvali či racionalizovali vlastní trestnou činnost. Rozhovory s pachateli mimo jiné potvrdily vysokou míru latence majetkové trestné činnosti, orgány činnými v trestním řízení byla řešena pouze část jejich deliktů – mnohdy ta zjevnější, avšak méně závažná. Vzhledem k dosavadnímu omezenému poznání dané problematiky lze závěry výzkumu využít jako východisko pro další zkoumání. Sekundárním cílem výzkumu bylo upozornit na možnost získání cenných informací přímo od kriminální populace a potenciál využití její perspektivy pro vytváření strategií situační prevence. Práce rovněž ukazuje další možnost využití techniky mentálního mapování.
66
5. POUŽITÁ LITERATURA Bannister, J., Fyfe, N.R. 2001. „Fear and the City.“ Urban Studies, 38 (5-6): 807-813. Beck, U. 2004. Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Praha: SLON. Berk, R.A., Lenihan, K.J., Rossi, P.H. 1980. „Crime and poverty: Some experimental evidence from ex-offenders.“ American Sociology Review, 45, 766-786. Boggs, S.L. 1966. „Urban crime patterns.“ American Sociological Review, 30:899-908. Bromley, R.D.F., Thomas, C.J. 2000. “City-centre Revitalisation: Problems of Fragmentation and Fear in the Evening and Night-time City.” Urban Studies, 37 (8): 1403–1429. Buriánek, J. 2001: „Bezpečnostní rizika a jejich percepce českou veřejností.“ Sociologický časopis, 37 (1): 43-64. Clarke, R.V. 1997. Situational Crime Prevention: successful case studies. New York: Harrow and Heston. Cohen, S. 1985. Visions of social control: crime, punishment, and classification. Cambridge: Polity Press. Cohen, L.E., Felson, M. 1979. “Social Change and Crime Rate Trends: A Routine Activity Approach.” American Sociological Review, 44: 588-608. Cochran, J., Bromley, M., Branch, K. 2000. „Victimization and fear of crime in an entertainment district crime “hot spot:” A test of structural-choice Theory.“ American Journal of Criminal Justice, 24 (2): 189-201. Český statistický úřad. 2003. Sčítání lidu, domů a bytů 2001 – okres České Budějovice. Dostupné z: http://www.cbudejovice.czso.cz/xc/edicniplan.nsf/p/13-3123-03 Český statistický úřad. 2011. Časová řada – vybrané ukazatele za okres České Budějovice.. Dostupné z: http://www2.czso.cz/xc/redakce.nsf/i/casova_rada_vybrane_ukazatele_za_okres_ ceske_budejovice ČTK. 2010. Za vraţdu dvou ţen uloţil soud v Č. Budějovicích doţivotí. Dostupné z: http://www.ctk.cz/sluzby/slovni_zpravodajstvi/vseobecne/index_view.php?id=563756
67
Downs, R. M., Stea, D. 1973. „Cognitive Maps and Spatial Behavior: Process and Products.“ In R. M. Dosna, Stea, D. (eds.). Image and Environment. Chicago, IL: Aldine. Drbohlav, D., Sýkora, L. 2007. „Případové studie lokalit segregace a separace.“ In Sýkora, L. (ed.) Segregace v České republice: stav a vývoj, příčiny a důsledky, prevence a náprava. Univerzita
Karlova
v Praze,
Ministerstvo
pro
místní
rozvoj.
Dostupné
z:
http://web.natur.cuni.cz/segregace/images/stories/dokumenty/kapitola4.pdf Durkheim, E. 1926. Pravidla sociologické metody. Praha: Orbis. Farrington, D.P. 1996. “The Explanation and Prevention of Youthful Offending.” In Hawkins, J.D. (ed.) Delinquency and Crime: Current theories. New York: Cambridge University Press. Ferraro, K., LaGrange, R.L. 1987. "The Measurement of Fear of Crime." Sociological Inquiry, 57: 70-101. Ferrell, J. (1998). „Criminological Verstehen.“ In Ferrell, J., Hamm, M. (eds.) Ethnography at the Edge. Boston: Northeastern University Press. Fischhoff, B. et al. 1978. „How Safe is Safe Enough? A Psychometric Study of Attitudes Towards Technological Risks and Benefits“, Policy Science, 9: 127–152. Gehl, J. 2000. Ţivot mezi budovami. Praha: Nadace Partnerství. Glaeser, E. L., Gyourko, J. 2005. „Urban decline and durable housing.“ Journal of Political Economy, 113 (2): 345–375. Glaser, B., Strauss, A. 1967. The discovery of grounded theory: strategies for qualitative research. Chicago: Aldine. Gropper, B. A. (1985). Probing the links between drugs and crime. Washington, DC: National Institute of Justice. Hendl, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Heřmanová E., Patočka, J. 2006. Regionální sociologie, sociologie prostoru a prostředí. Praha: Oeconomica.
68
Chadee, D., Austen, L., Ditton, J. 2007. „The Relationship Between Likelihood and Fear of Criminal Victimization: Evaluating Risk Sensitivity as a Mediating Concept.“ British Journal of Criminology, 1 (47): 133-153. Chiaradia, A., Hillier, B., Schwander, C. 2009. „Spatial Economics of Crime: spatial design factors and the total social cost of crime against individuals and property in London.“ In Koch, D., Marcus, L., Steen, J. (eds.) Proceedings of the 7th International Space Syntax Symposium. Stockholm: Royal Institute of Technology (KTH). Jandourek, J. 2001. Sociologický slovník. Praha: Portál. Jihočeský kraj. 2008. Koncepce prevence kriminality Jihočeského kraje na období 2009-2011. Dostupné z: http://www.kraj-jihocesky.cz/index.php?par%5Bid_v%5D=1460&par%5Blang% 5D=CS Jíchová, J., Temelová, J. 2011. „Kriminalita ve městě.“ Geografické rozhledy, 20 (3): 10-11. Kohm, S. 2009. „Spatial Dimensions of Fear in a High-Crime Community: Fear of Crime or Fear of Disorder?“ Canadian Journal of Criminology & Criminal Justice, 51 (1): 1-30. Koníček, T., Kocábek, P. 2002. Cesta k bezpečí. Praha: BEN. Kovář, D., Koblasa, P. 2005. Ulicemi města Českých Budějovic. České Budějovice: Veduta. Kubeš, J. 2009. „Poloha, struktura, infrastruktura a obraz Českých Budějovic a Českobudějovické aglomerace.“ In Kubeš, J. (ed.) Urbánní geografie Českých Budějovic a Českobudějovické aglomerace I. Banska Bystrice: Ústav vedy a výskumu Univerzity Mateja Bela.
Dostupné
z:
http://www.pf.jcu.cz/stru/katedry/z/vyuka/kubes-poloha_struktura_
infrastruktura_a_obraz_cb.pdf Kubeš, J., Švec, P. 2006. „České Budějovice - historie, urbanismus a geografie města.“ Geografické rozhledy, 15 (5): 24-25. Kuchta, J., Válková, H. a kol. 2005. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H. Beck. Lata, J. 2007. Účel a smysl trestu. Praha: LexisNexis. Luhmann, N. 1996. Modern Society Shocked by its Risks. Social Sciences Research Centre Occasional Paper 17. Hong Kong: University of Hong Kong.
69
Lynch, K. 1960. The Image of the City. Massachusetts: Institute of Technology. Marešová, A., Scheinost, M. 2001. „Trendy kriminality v ČR z pohledu roku 2000.“ Sociologický časopis. 37 (1): 23-41. Maruna, S., Copes, H. 2005. “What Have We Learned in Five Decades of Neutralization Research?” Crime and Justice, 32: 221-320. Merton, R. K. 2000. Studie ze sociologické teorie. Praha: SLON. Městská policie České Budějovice. 2010. Zpráva o činnosti městské policie za rok 2009. Dostupné
z:
http://mpolicie.c-budejovice.cz/cz/o-mestske-policii/Documents/zprava2009_
cast1.pdf Moeller, G. L. 1989. „Fear of Criminal Victimization: The Effect of Neighborhood Racial Composition.“ Sociological Inquiry, 59: 208–221. Munková, G. 2001. Sociální deviace - přehled sociologických teorií. Praha: Karolinum. Musil, J. 1967. Sociologie soudobého města. Praha: Svoboda. Nedbálková, K. 2006. Spoutaná rozkoš: Sociální (re)produkce genderu a sexuality v ţenské věznici. Praha: SLON. Newman, O. 1996. Creating Defensible Space. Washington, D.C.: Rutgers University, Centre for Urban Policy Research. Dostupné z: http://www.huduser.org/publications/pdf/def.pdf Ouředníček, M., a kol. Metody geografického výzkumu města. In Ferencuhová, S., Hledíková, M., Galcanová, L., Vacková, B. (eds) Mesto: Promenlivá ne/samozrejmost. Brno: Masarykova univerzita. Park, R.E., Burgess, E.W., Mackenzie. R.D. 1992. The City: suggestions for investigation of human behavior in the urban environment. Chicago: University of Chicago Press. Pechačová, Z. a kol. 1999. „Problematika obětí trestné činnosti a distresu v ČR.“ Československá psychologie, 43 (6): 504-516. Pechačová, Z., Hraba, J., Wan-Ning Bao, Lorenz, F.O. 1998. „Pocit ohrožení kriminalitou v České republice.“ Sociologický časopis, 34 (1): 205-219.
70
Perrow, C. 1999. Normal Accidents: Living With High-Risk Technologies. Princeton, New Jersey: Princeton University Press. Policie ČR. 2011. Statistické přehledy kriminality. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-725362.aspx Polišenská, V.A. 2007a. „Analýza chování v prostoru: využití mentálních map.“ In Řehan, V, Šucha, M. (eds.) Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku IV.: Vybrané aspekty teorie a praxe. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Polišenská, V.A. 2007b. Kvalitativní výzkum ve vězeňském prostředí a ovlivňující faktory. Praha: Centrum adiktologie. Dostupné z: http://www.adiktologie.cz/download.php?fid=949 &acc=enb Polišenská, V.A., Borovanská M., Koubalíková, S. 2010. Pachatelé vloupání: osobnost, agrese a strategie. Praha: Psychologický ústav AV ČR. Rabušic, L., Mareš, P. 1996. „Je česká společnost anomická?“ Sociologický časopis, 32 (2): 175 -187. Reimann, J., Leighton, P. 2009. The Rich Get Richer and the Poor Get Prison: Ideology, Class, and Criminal Justice. Boston: Allyn and Bacon. Russo, S., Roccato, M. 2010. „How long does victimization foster fear of crime? A longitudinal study.“ Journal of Community Psychology, 38 (8): 960–974. Sampson, R.J., Groves, W.B. 1989. „Community structure and crime: Testing socialdisorganization theory. American Journal of Sociology, 94 (4): 774-802. Shaw, C.R., McKay, H.D. 1942. Juvenile Delinquency and Urban Areas. Chicago: University of Chicago Press. Short, J.F. 1984. „The social fabric at risk. Toward the social transformation of risk analysis.“ American Sociological Review, 49: 711-725. Schafer, J., Huebner, B., Bynum, T. 2006. „Fear of crime and criminal victimization: Genderbased contrasts.“ Journal of Criminal Justice, 34: 285–301. Schmeidler, K. 2002. „Sonda Hodonín: Jak občané vnímají riziko kriminality ve svém městě? Mohou urbanisté kriminalitu zmenšit?“ Urbanismus a územní rozvoj, 5: 28-33. 71
Skogan, W. 1986. „Fear of crime and neighborhood change.“ Crime and Justice, 8: 203-229. Slovic, P. 1987. „Perception of Risk.“ Science, 236 (4799): 280-285. Smith, K. 1992. Environmental Hazards: Assessing Risk and Reducing Disaster. London: Routledge. Spellman, W. 1993. „Abandoned buildings: Magnets for crime?“ Journal of Criminal Justice, 21: 481-495. Strauss, A., Corbinová, J. 1999. Úvod do kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Nakladatelství Albert. Sunstein, C. R. 2003. “Terrorism and Probability Neglect.” Journal of Risk and Uncertainty, 26 (2-3): 121-136. Sykes, G., Matza, D. 1957. „Techniques of Neutralization: A Theory of Delinquency.“ American Sociological Review. 22 (6): 664-670. Šamanová, A. 2011a. Bezpečnostní rizika pro Českou republiku podle veřejnosti – tisková zpráva. Praha: Sociologický ústav AV CR - CVVM. Šamanová, A. 2011b. Pocit bezpečí a spokojenost s činností policie – tisková zpráva. Praha: Sociologický ústav AV CR - CVVM. Terkenli, T.S. 1995. "Home as a Region." Geographical Review, 85 (3): 324-334. Tversky, A., Kahneman, D. 1974. “Judgment under uncertainty: Heuristics and biases.” Science, 185: 1124-1131. Válková, J. 1999. „Jak je u nás bezpečně? Hlavní výsledky výzkumu obětí trestných činů v ČR.“ In Kulíšková, K. (ed.) K problematice obětí trestných činů a k výsledkům výzkumu obětí v České republice. Praha: IKSP a Bílý kruh bezpečí. Vybíral, Z. 1999. „Chyby v našich vnitřních mapách.“ Psychologie dnes: časopis pro moderní psychologii, 5 (10): 18-19. Wildavsky, A. Dake, K. 1990. "Theories of Risk Perception: Who Fears What and Why?" Daedalus, 119 (4): 41 -60.
72
Will, J.A., McGrath, J.H. 1995. "Crime, Neighborhood Perceptions, and the Underclass: The Relationship Between Fear of Crime and Class Position.“ Journal of Criminal Justice, 23 (2): 163-76. Wilson, J., Kelling, G. 1982. „Broken windows: The police and neighborhood safety.“ Atlantic Monthly, 249 (3): 29–38. Wirth, L. 1938. „Urbanism as a Way of Life.“ American Journal of Sociology, 44 (1): 3-24. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2768119 Zapletal, J. 1999. „K problematice strachu ze zločinu a jejího kriminologického zkoumání.“ In Kulíšková, K. (ed.) K problematice obětí trestných činů a k výsledkům výzkumu obětí v České republice. Praha: IKSP a Bílý kruh bezpečí. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném znění. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění.
73
Seznam tabulek a obrázků Tabulka č. 1 – Údaje o celkové kriminalitě k 31.12.2010 …………………..…………...26 Tabulka č. 2 - Přehled základních sociodemografických charakteristik respondentů…....32 Tabulka č. 3 - Konceptualizace údajů – příklad otevřeného kódování ……………….....40 Tabulka č. 4 - Kategorizace údajů - příklad axiálního kódování ……………………..….40 Tabulka č. 5 - Kategorizace údajů – příklad selektivního kódování ………………….....40 Obr. č. 1 - Mapa okresu České Budějovice ……………………………………………....24 Obr. č. 2 - Části města České Budějovice ……………………………………………..…25 Obr. č. 3 – Mapa rozmístění části kamerových bodů …………………………….…..…..29 Obr. č. 4 – Příklad záznamu ………………………..………………………………….....36 Obr. č. 5 – Bezpečné lokality města …………………………………………...…..……. 44 Obr. č. 6 – Rizikové lokality města ………………………………………….……..…….46 Obr. č. 7 - Detailně propracovaná, hvězdicovitá mapa …………………………..………50 Obr. č. 8 – Autokriminalita v anonymním prostředí sídliště …………….……...………..51
74
Anotace Město z perspektivy kriminální populace: geografická percepce rizika a ohrožení kriminalitou Pocit ohrožení kriminalitou představuje skutečný a závažný sociální problém dalece přesahující zkušenost jedince s viktimizací nebo skutečné míry kriminality projevující se v bezprostředním okolí. Kvalita života osob pociťujících strach ze zločinu může být významně snížena. Provedený výzkum byl zaměřen na exploraci postojů ohledně geografické percepce rizika viktimizace u pachatelů majetkově motivované kriminality. Trestné činy krádeže, vloupání a loupeže se vyznačují nejvyšší vazbou na prostor. Pro exploraci problematiky strachu ze zločinu a odhalení hlubších souvislostí byl zvolen kvalitativní přístup. Analýza polostrukturovaných rozhovorů byla provedena pomocí zakotvené teorie, pro popis kriminálního chování v prostoru byla využita metoda mentálního mapování. Při posuzování rizika vycházely zkoumané osoby spíše z celkové kvality prostoru a úrovně neformální sociální kontroly. Vlastní kriminální zkušenost hrála významnou roli ve vnímání otázek bezpečnosti a vytvářených strategií zabezpečení. Geografická percepce rizik a posuzování efektivity prostředků prevence kriminální populací by měly být předmětem dalšího zkoumání. Bližší poznání postojů samotných pachatelů trestné činnosti může být dále užitečné pro tvorbu projektů situační prevence kriminality.
The City from the Perspective of the Criminal Population: Geographic Perception of Risk and Danger of Criminality Fear of crime represents an apparent and substantial social problem reaching far beyond individual experience of being victimised or factual crime statistics for neighbourhood. It extensively negatively affects the life quality of those who perceive themselves to be at risk. This study focuses on the exploration of geographic perception of fear of crime amongst repeat property offenders as burglary, theft and robbery are the type of crime with the best attachment to location. Qualitative analysis was carried out to explore the issue of fear of crime and main related issues. The grounded theory was used for analysis of semi-structured interviews and through the method of mental mapping spatial criminal behaviour was defined. The level of fear of crime was rather a function of neighbourhood qualities and informal social control. The role of criminal experience was found to be significant attribute of the perception of safety and connected security strategies. Area of geographic perception of risk and effectiveness of preventative instruments from the criminal population’s view needs to be examined by further research. Deeper understanding of the knowledge based on pursuing criminal career can be utilized in providing different forms of situational crime prevention.
75