Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta SOCIOLOGIE KVSOCI. Laura Fonádová

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta

SOCIOLOGIE

KVSOCI

Laura Fonádová

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie v rámci programu SOCRATES - Grundtvig. Za obsah produktu odpovídá výlučně autor, produkt nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem produktu.

This project was realized with financial support of European Union in terms of program SOCRATES - Grundtvig. Author is exclusively responsible for content of product, product does not represent opinions of European Union and European Commission is not responsible for any uses of informations, which are content of product.

Sociologie Vydala Masarykova univerzita v Brně Ekonomicko-správní fakulta Vydání první - pilotní verze Brno, 2003 Mgr. Laura Fónadová Publikace neprošla jazykovou úpravou

Identifikace modulu Znak ■

KVSOCI

Název ■

Sociologie

Určení ■

fakultně povinný kurs v prvním semestru kombinovaného studia

Garant/Autor ■

Mgr. Laura Fónadová, tel.: 543 523 478, [email protected]

Cíl Vymezení cíle Kursy sociologie patří ke standardním předmětům na všech významných vysokých školách s ekonomickým zaměřením jak u nás, tak i v zahraničí, neboť sociologické poznatky dnes patří k základní výbavě humanitně vzdělaného odborníka. Předkládaný materiál je koncipován tak, abyste se v průběhu jeho nastudování seznámili s některými základními tématy sociologie, které jsou relevantní pro pochopení fungování komplexních tržních společností. Specifický důraz klademe na demonstraci toho, že hospodářský život společnosti nelze dost dobře pochopit bez poznatků o širším sociálním kontextu, ve kterém se odehrává. Na náš kurs navazuje řada dalších předmětů, například Základy sociální politiky, Demografie, Management či Personální management, Public relations a veřejné mínění. Výuka předpokládá využití některých poznatků paralelně probíhajícího předmětu Mikroekonomie. Poznatky o sociálních vztazích v rámci moderních organizací jsou obsahově dále rozvíjeny v rámci oborově povinných kursů Sociologie organizace a Komunikace a public relations. Dovednosti a znalosti získané po studiu textů Předmět má přispět především k rozšíření vašich společenskovědních znalostí. V průběhu kursu máte možnost prohloubit si znalosti o tématech, s nimiž se v rámci svého učebního profilu zabýváte. Nastudování předkládaného materiálu by mělo prohloubit vaše dovednosti analyzovat společenské jevy, situace a vztahy a zároveň z nich vyvozovat určité závěry pro svůj studovaný obor, které pak můžete zužitkovat i v rámci své profesní praxe.

Časový plán Časová náročnost ■ ■ ■

prezenční část (přednášky) 8 hodin samostudium 32 hodin elaborát (POT) 8 hodin (na konci semestru)

Celkový studijní čas ■

48 hodin

3

Harmonogram předpokládaný plán přednášek: ■ jeden dvouhodinový blok v průběhu září-října4 hodiny ■ jeden dvouhodinový blok v průběhu listopadu4 hodiny doporučený harmonogram samostudia včetně elaborátu ■ září 4 hodiny ■ říjen 18 hodin ■ listopad 18 hodin (vč. elaborátu)

Způsob studia Studijní pomůcky ■

Seznam povinné literatury, která není součástí tohoto materiálu: ■ Mills, C.W. Sociologická imaginace. SLON Praha 2002: str. 7-30. ■ Weber, M.: Autorita, etika a společnost. Mladá fronta, Praha 1997. Kapitoly: Okcidentální racionalita a kapitalismus a Protestantská etika a duch kapitalismu, str. 225-267. ■ Merton, R. K.: Sociální struktura a anomie. In: Studie ze sociologické teorie. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2000, str. 132-177. ■ Friedmann, G.: Rozdrobená práce. Praha 1970, 1. a 2. kapitola, str. 27-52. ■ Peters, T., Waterman, R. H.: Hledání dokonalosti. Kapitola: Racionální model, Pragma, Praha 2001, str. 51-75 nebo Svoboda-Libertas 1993, str. 47-68.

■

Seznam doporučené literatury: ■ Berger, P. L.: Pozvání do sociologie. FMO, Praha 1991. ■ Giddens, A.: Sociologie. Argo, Praha 1999. ■ Giddens, A.: Důsledky modernity. Slon, Praha 1998. ■ Keller, J.: Nedomyšlená společnost. Doplněk, Brno 1992, 1998. ■ Keller, J.: Úvod do sociologie. Slon, Brno 1995, 1997 či novější vydání. ■ Merton, R. K.: Studie ze sociologické teorie. Slon, Praha 2000. ■ Nový, I. A kol.: Sociologie pro ekonomy. Grada, Praha 1997. ■ Reich, R. B.: Dílo národů. Praha 1995. ■ Winkler, J.: Ekonomika společnost. MU ESF Brno 2000 (studijní texty). ■ kol. autorů: Velký sociologický slovník I-II. Karolinum, Praha 1996.

Vybavení ■

Ke studiu materiálu budete potřebovat pouze základní vybavení: PC a internet

Návod práce se studijními texty Předkládaný studijní text je rozvržen do osmi hlavních kapitol. Každá kapitola tvoří jeden logický celek. V úvodu si vždy vymezíme cíl kapitoly a určíme si časovou zátěž, která bude potřebná k jejímu nastudování. Některé kapitoly budou doplněné o povinnou četbu textu, který není součástí předkládaného materiálu. Veškeré informace o zadání této povinné četby (či jiného typu úkolu) najdete vždy v úvodní části kapitoly (po určení časové zátěže). Kapitoly končí stručným shrnutím a otázkami k zamyšlení, které slouží k aktivnímu zpracování zprostředkovaných poznatků. Předkládané kapitoly jsou uspořádané podle určité logiky, proto vám doporučujeme dodržovat předem navržený sled kapitol.

Obsah

7

Obsah

Stručný obsah Co je sociologie Předmět zkoumání sociologie a specifický charakter této vědy ve srovnání s jinými vědami.

Vznik sociologické vědy Společensko-historické důvody a okolnosti vzniku sociologie, sociologické vysvětlení vzniku kapitalismu.

Základní směry v sociologii Makroperspektiva a mikroperspektiva v sociologii a významní představitelé základních teoretických přístupů v sociologii.

Kultura jako způsob řešení problémů přežití společnosti Společenská determinace člověka. Popis základních pojmů a procesů.

Sociální stratifikace Vnitřní rozdělení společnosti a jeho sociologické vysvětlení.

Sociální organizace Vývoj představ o organizaci a základní typologie modelů formálních organizací.

Sociologický pohled na některé problémy dnešní české společnosti Některá potenciální rizika konfliktu v současné české společnosti - fakta a jejich sociologický komentář.

Současné globální trendy a jejich důsledky Sociologické aspekty celosvětového hospodářského a populačního vývoje - fenomén globalizace a její sociální souvislosti.

8

Úplný obsah 1. Co je sociologie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1.1. Sociologická perspektiva

12

1.2. Předmět zkoumání sociologie

13

2. Vznik sociologické vědy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 2.1. Vznik sociologie – historická podmíněnost

18

2.2. Průmyslová revoluce a definitivní přechod od tradiční společnosti k moderní společnosti 18 2.3. Obecná charakteristika tradiční a moderní společnosti:

20

2.4. První klasikové o moderní společnosti - krátká historie sociologie

20

3. Základní směry v sociologii. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 3.1. Struktura jako předmět sociologie (makroperspektiva)

24

3.2. Jednání jako předmět sociologie (mikroperspektiva) - sociologie každodennosti

26

4. Kultura jako způsob řešení problémů přežití společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 4.1. Elementy kultury

30

4.2. Kulturní změna

32

4.3. Sociální kontrola

33

4.4. Socializace

33

4.5. Sociální role a sociální vztahy

34

5. Sociální stratifikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 5.1. Co je stratifikace

38

5.2. Diferenciační kritéria stratifikace

38

5.3. Formy sociální stratifikace v dějinách

40

5.4. Proč vůbec existuje stratifikace?

42

6. Sociální organizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 6.1. Co jsou to sociální organizace

46

6.2. Weberův model byrokracie

46

6.3. Dva způsoby spolupráce v organizaci

47

Hierarchický model

47

Synergický model

48

6.4. Obecná typologie formálních organizací

50

7. Sociologický pohled na některé problémy dnešní české společnosti . . . . . . . . 53 7.1. Stárnutí české společnosti a jeho konsekvence

54

Co způsobuje stárnutí společnosti?

55

Povaha stáří v moderní společnosti

56

Jaké jsou důsledky stárnutí společnosti?

57

7.2. Postavení Romů v české společnosti na pozadí státních programů integrace

57

Sociodemografická charakteristika Romů v ČR

57

Vývoj institucionálního zájmu o Romy

57

9

Obsah

8. Současné globální trendy a jejich důsledky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 8.1. Populační exploze a její důsledky

62

8.2. Fenomén globalizace

63

10

Úvod

11

Úvod

Úvod do problému Náš kurs vás vyzývá k tomu, abyste se na svět kolem sebe podívali očima sociologů. Tato perspektiva bude charakteristická jednak tím, co zkoumá a jednak způsobem, kterým toto vědění získává. Téměř určitě je přitom každý z vás něco jako sociolog-amatér. Všichni máme určité poznatky o světě kolem nás a pokoušíme se je spojit, komentujeme je a často z nich vyvozujeme vlastní závěry. Našim hlavním cílem bude seznámit vás s tím, co v naší disciplíně nazýváme sociologickou imaginací tedy sociologickou představivostí. Zásoba vašich zkušeností nám sice přijde vhod, ale pravým sociologem se stáváte v momentě, kdy jste schopni přemýšlet spíše o lidské společnosti než jen o vlastních zkušenostech. Při vymezení cíle předmětu jsme uvedli, že sociologické poznatky dnes patří k základní výbavě humanitně vzdělaného člověka. Sociologie přitom není jen specifický balík vědění o společnosti, ve které žijeme. Je něco více. Můžeme ji pochopit jako snahu inspirovat, vést člověka k tomu, aby se stal přemýšlivým, aby byl schopen prohlédnout horizont každodenních událostí a věcí, jež se kolem něho odehrávají. Je to přitom neuvěřitelně lehká a zároveň nepopsatelně náročná disciplína. Lehká je v tom, že se většinou zabývá takovými tématy, se kterými máme jako lidé nějaké zkušenosti, nebo které jsou pro nás dokonce tak samozřejmé, že se s nimi nepotřebujeme zvláště zabývat. (Například: přemýšleli jste již o tom, proč vlastně tykáme svým rodičům a o čem to vypovídá z hlediska moderních rodinných vztahů?) Náročná je pak v tom, že sociologie zpochybňuje tyto každodenní samozřejmosti. Při podrobnější sociologické analýze například zjistíme, že na organizace typu školy, armády nebo nemocnice se můžeme dívat i jinak, než to děláme běžně. Sociologie nám v tomto ohledu odhalí, že cílem školy není pouze zprostředkovávat vzdělání a ani armáda zdaleka ne vždy slouží kzajištění obrany státu. Žijeme v době, která nese řadu různých pojmenování (postmoderní, postindustriální, informační aj.). Za nimi se skrývá fakt, že se jedná o dobu, která na nás klade stále nové a další požadavky. Vzrůstá složitost různých oblastí každodenního světa. Jsme nuceni reagovat na tuto složitost. Vyžaduje to dvě věci: poznatky o tomto měnícím se světě a schopnost nezávislého pozorování současné společnosti a změn, kterými prochází. Nedávno zesnulý francouzský filosof Jean François Lyotard hovoří o tom, že v podmínkách rapidního technologického a informačního pokroku se mění i povaha vědění, kdy protiklad pravdy a nepravdy je vystřídán kritériem možného pragmatického využití. Sociologie, pokud nekapituluje před tímto požadavkem utilitarismu veškerého vědění, nás může přiblížit k intelektuální a tím snad i ke skutečné svobodě. V tomto má jako věda blízko k filosofii. Můžeme si skrze ní vytvořit jistou rezistenci vůči zjednodušujícímu způsobu myšlení či zjednodušujícím sloganům. Jak říká významný americký sociolog Peter L. Berger sociologii legitimizuje přesvědčení, že je lépe být uvědomělý než neuvědomělý, protože uvědomění je podmínka svobody.

12

■ ■ ■

Sociologická perspektiva Předmět zkoumání sociologie Zásady vědeckého přístupu

1.

Co je sociologie

13

1. Co je sociologie

Cíl kapitoly

1

Pravděpodobně jste již někdy četli nebo slyšeli sociologické vysvětlení nějaké události či společenského fenoménu. Z této kapitoly se dozvíte, jak klikatou cestou přicházejí sociologové ke svým závěrům. Přiblíží Vám jednak rozdíl mezi laickým a sociologickým způsobem nazírání na sociální realitu a jednak vám představí, v čem je sociologická perspektiva specifická při srovnání s jinými vědami.

Časová zátěž ■

4 hodiny (v posledním zářijovém týdnu)

Povinná četba z knihy ■

Mills, C.W.: Sociologická imaginace. SLON Praha 2002: str. 7-30 (kapitola: Příslib).

1.1 Sociologická perspektiva Sociologie patří mezi sociální vědy, které se vyznačují tím, že se zabývají člověkem a jím vytvořenou kulturou. Do této kategorie věd patří kromě sociologie také psychologie, antropologie, ekonomie či politologie. O přínosu sociálních věd někteří lidé pochybují a na tyto vědy nahlížejí spíše skepticky a s nedůvěrou. Praktická či užitná hodnota přírodních a technických věd je totiž oproti sociálním vědám mnohem snadněji demonstrovatelná. Výstupy sociálních věd jsou sice rozsáhlé, ale nepomůžou nám vybudovat například telekomunikační síť či najít lék pro vážnou nemoc. Pak se někomu může zdát, že ve srovnání s exaktními vědami sociologie či jí příbuzné vědy neobsahují „užitečné“ informace. Položme si tedy otázku: jsou sociální vědy opravdu „vědami“? Můžeme studovat lidské chování stejným způsobem jak zkoumáme chování chemických prvků či kovů? Jestliže studium lidí je odlišné od zkoumání chemických prvků a kovů, je pochopitelné, že potřebujeme odlišnou proceduru k pochopení tohoto zkoumaného objektu. Jednotlivé sociální vědy představují jistý soubor poznání a jisté obvyklé metody, jež je odlišují od jiných souborů vědomostí a jiných metod. Historie, právo, ekonomie, antropologie, politologie, sociologie - všechny pojednávají o lidské činnosti a jejich důsledcích, všechny se týkají světa jenž vytvořil člověk. Zásadní rozdíl mezi přírodními a sociálními vědami je působení lidského faktoru v sociálních vědách. Z toho vyplývají i následující rozdíly: ■ Determinismus exaktních věd v sociálních vědách neplatí. Jejich závěry totiž mají vždy pravděpodobnostní charakter. ■ Výsledky bádání exaktních věd mají univerzální platnost. Nálezy sociálních věd mají oproti tomu jen velmi omezenou platnost. Platí pouze pro prostředí, ze kterého jsme sebrali data. ■ V sociálních vědách je oproti exaktním vědám mnohem obtížnější nabídnout spolehlivou kauzální analýzu jevů. Důkaz kauzality má totiž tato kritéria: ■ časová posloupnost = možnost určení, co bylo dřív a co později, ■ změna musí proběhnout souběžně, ■ možnost vyloučení nekontrolovatelného vnějšího vlivu. Společenské vědy nedokáží nikdy zcela určit, co přesně ovlivňuje určitou situaci, určitý fakt. Existuje pro ně nespočetné množství různých vzájemně se prolínajících činitelů.

14

1.2 Předmět zkoumání sociologie Francouzský klasik sociologie Emile Durkheim definoval sociologii jako vědu o sociálních faktech. Sociální fakta se vyznačují tím, že: ■ jsou vůči člověku vnější ■ působí na člověka nátlakem. Sociální fakta jsou tedy sociální síly, které existují nezávisle na lidském vědomí, přitom však ovlivňují náš každodenní život. Typickým příkladem sociálního faktu je samotná společnost nebo například móda. Tyto sociální fakty nelze vyvodit z psychiky člověka, sociologie tudíž dle Durkheima nemůže odvozovat svůj předmět zkoumání z psychologie nebo z nějaké jiné vědy, neboť má svůj vlastní předmět zkoumání. Jsou to sociální fakta, která jsou něčím jiným, než pouhým souhrnem konkrétních jedinců a jejich jednání. Uvažujeme-li takto, tak náš styl uvažování bude z hlediska sociologického pojmosloví zařazen pod pojem sociologický realismus. Pro sociologické realisty existují zcela reálně obecniny. Společnost je pro sociologické realisty něčím jiným než pouhou sumou jednotlivců a vztahů mezi nimi. Prototypem sociologického realismu je právě Durkheimův přístup. Každá věda, aby byla uznána vědou, musí mít svůj předmět zkoumání a také metodu zkoumání. Z hlediska metody Durkheim stojí na pozici kvantitativních metod. U nich je analýza prováděna na kumulovaných datech o mnoha jedincích. Osobně jedinec nás v tomto přístupu nezajímá, ale zajímá nás pouze jako představitel určitého typu (muž/žena, pracující/nepracující, věřící/nevěřící). Hovoříme zde o tvrdých datech. Cílem kvantitativního přístupu je tedy testování hypotéz o sociálních skupinách. Německý klasik sociologie Max Weber považuje za předmět zkoumání v sociologii sociální jednání, pod čímž rozumíme vzájemně orientované jednání lidí. Podle Webera sociální jednání je takové jednání, které je: 1) zaměřené na jistý cíl tzn. jednající mu připisuje určitý význam, subjektivní smysl; 2) orientováno na jiné jedince.

Spor realismu s nominalismem byl spor vrcholného středověku 11.-14. století. Nominalisté (odtud lat. nomen jméno; nominální jmenný) nechtěli uznat samostatnou existenci obecných pojmů, pokládali je za pouhé výtvory našeho myšlení; existenci obecných pojmů naopak uznávali realisté

Nikoli lidé, ale jejich vzájemné působení, interakce jsou předmětem pozorování pro sociologii. Příkladem sociálního jednání je způsob oblékání, ale ne roztáhnutí deštníku na ulici, když začne pršet. Sociální jednání je dle Webera základem sociálních jevů. Lze ho dle Webera vysvětlit tak, že pochopíme jeho smysl. Weberova sociologie je tedy postavena na předpokladu smyslu a významu, které přiřazují jedinci ke svému jednání. To znamená, že každý jedinec ve svém subjektivním jednání musí dle Webera vycházet z kulturních hodnot, svých životních stanovisek, od kterých smysl svého jednání odvozuje. Sociologie se pak má ptát po otázce smysluplnosti jednání, a to proto aby porozuměla sociální realitě. Weber předpokládá, že když porozumíme smyslu a významu jednání člověka, tak porozumíme sociální realitě. Z hlediska metody Weber stojí na pozici kvalitativních metod, které jsou založeny na nenumerických šetřeních a interpretaci sociální reality. Různé společenské instituce - jako demokracie, byrokracie, domácnost - dle něho nelze chápat jako obecné kategorie, nýbrž jako kategorie sociálního jednání. Výše uvedené příklady institucí nejsou ničím jiným než sumou jednání individuálních aktérů. Weberův styl uvažování proto můžeme označit za sociologický nominalismus. On sám rozlišuje tři typy jednání dle toho, co lze považovat za subjektivní činitel akce: ■ pokud jsou to zvyklosti, obyčeje, hovoříme o tradičním jednání ■ pokud jde o jednání v afektu, vášni, hovoříme o afektivním jednání ■ pokud jednání vychází z racionálně určených hodnot, hovoříme o racionálním jednání

15

1. Co je sociologie

Uveďme v tomto okamžiku souhrnnou definici: Sociologie je společenská věda, která je schopna vnímat každodenní život člověka a to na všech úrovních společnosti. Její zvláštní charakter spočívá v tendenci nahlížet na lidská jednání jako na prvky širších konfigurací (či přediva vzájemných souvislostí). Co ji odlišuje od jiných věd zabývajících se člověkem a lidskou aktivitou? Ekonom se například orientuje na ekonomickou aktivitu lidí, na to, v jakých podmínkách a jakým způsobem plní nebo neplní jedinci své ekonomické funkce. Sociologa však budou také zajímat veškeré interakce, které se přitom mohou vyskytovat a které mohou být zcela nedůležité vzhledem k dotyčným ekonomickým cílům. Předpokládáme totiž, že ekonomická aktivita zahrnuje v sobě vztahy moci, prestiže či jiné vazby, které pro ekonoma mají pouze okrajový význam. Právníka zajímají lidské činnosti, které spadají do jeho referenčního rámce, jenž se skládá z řady předem definovaných modelů lidské aktivity (modely při obchodní transakci, modely závazků a provinění apod.). Aby se jistý člověk mohl dostat do zorného pole právníka, musí se zaplést do právně vymezeného skutku. Sociologa ovšem bude zajímat, co stojí za oficiálně definovaným skutkem. Sociologie se zabývá dvěma typy problémů: ■

sociální problémy: ■ Daná situace ve společnosti, kterou určitá část populace za problém považuje. Podle současného amerického sociologa Petera L. Bergera lidé obvykle mluví o sociálních problémech, když něco ve společnosti nefunguje adekvátním způsobem. Sociální problémy pak předpokládají určité řešení.

■

sociologické problémy: ■ Věda řeší proto, aby posunovala své hranice poznání. Podle Bergera sociologický problém není zaměřen na otázku, proč některé věci jdou špatně z jistého hlediska, nýbrž jak funguje celý systém, jaké jsou jeho předpoklady a jakými prostředky je udržován. Základním sociologickým problémem není zločin, ale zákon, ne rozvod, ale manželství (Poznáme-li lépe samotné manželství, jak lidi pohlíží na manželství, možná odhalíme také příčiny častého rozvodu), ne rasová diskriminace, ale rasově určená stratifikace společnosti.

Zásady vědeckého přístupu Oblast zájmu sociologie se často shoduje s oblastí zájmu tzv. zdravého rozumu. Pojednává o věcech, o kterých každý z nás jako laik něco ví či na které každý z nás má nějaký názor. Co však odlišuje sociologické uvažování od uvažování zdravého rozumu je vědecký přístup. Čtyři zásady vědeckého přístupu: 1. Platí přísná pravidla vědeckého diskursu (náhled na svět). Sociologie přísně rozlišuje výroky, které lze potvrdit svědectvím a důkazy od pouhých dohadů. Sociologové se zdržují zavádějícího výkladu názorů zakládajících se na přesvědčeních. Každý sociologický výzkum vychází z určitého teoretického rámce. Předmět našeho výzkumu poznáváme nejprve vždy v teorii. Můžeme přitom narazit na rozpory či protikladnosti v dosud existujících konceptech či vysvětleních nějakého jevu. V této první části výzkumu hledáme také dřívější výzkumné práce a jejich výsledky z námi pozorované či příbuzné oblasti. Zajímá nás především, zda již někdo náš problém zkoumal, případně co zjistil a které aspekty problému zůstali přitom nadále neodkryté. Na základě takto získaných informací si může výzkumník ujasnit a upřesnit předmět a následně i strategii svého bádání. Z toho, co výzkumník z relevantní literatury zjistil, formuluje v druhé fázi hypotézy. Hypotézy jsou nepotvrzené výroky o vztahu mezi jevy, které zamýšlíme pozorovat. Prostřednictvím hypotéz upřesňujeme, o co nám v našem výzkumu půjde, co nás primárně zajímá. V další fázi se rozhodujeme o tom, pomocí jakých výzkumných metod a technik budeme k námi zkoumanému problému empiricky přistupovat. Součástí tohoto kroku je také proces operacionalizace, v němž převádíme abstraktní teoretické koncepty do

16

empiricky uchopitelné roviny. Hledáme adekvátní ukazatele pro výchozí teoretické pojmy, se kterými v našem výzkumu od začátku pracujeme. Formulujeme zároveň konkrétní otázky, určené pro respondenty (buď prostřednictvím dotazníku či rozhovoru). Po vytvoření hypotéz a jejich operacionalizaci čeká výzkumníka práce v terénu v podobě pozorování skutečnosti. Tento proces nazýváme také sběrem dat. Poté, co jsme konečně shromáždili materiál potřebný k analýze, přistupujeme k rozboru získaných dat. Pro orientaci v tom obrovském množství dat se vrátíme k našim hypotézám, neboť si můžeme v tuto chvíli položit otázku: Co jsme vlastně chtěli původně zjistit? Ze zaznamenaných výsledků vyvodíme empirické závěry, které pak zahrneme do výchozího teoretického rámce, tedy naše závěry převedeme zpět do abstraktnější roviny. Při každém sociologickém bádání nám přitom jde buď o formulaci nové teorie nebo o testování již vytvořené teorie.

KONCEPTY, TVRZENÍ

TEORIE

LOGICKÁ DEDUKCE

TEORIE EMPIRICKÉ GENERALIZACE

HYPOTÉZY EMPIRIE

ANALÝZA DAT

POZOROVÁNÍ NEBOLI SBĚR DAT

OPERACIONALIZACE

Schéma: Metodologický postup poznání v sociologii (převzato z Možný, Rabušic, 1989)

2. Rozsah pole zájmu. Nesociolog se omezuje na svůj vlastní žitý svět. Sociolog oproti tomu rozšiřuje horizont svého vidění odhalením úzkého sepětí mezi individuální biografií a širokou společenskou situací, kterou si jedinec nemusí uvědomovat. Takový způsob uvažování je základem takzvané sociologické imaginace (představivosti). 3. Osmyslnění. Jako laici máme sklon vnímat veškeré události vnějšího světa jako důsledek něčí záměrné činnosti. Sociologie však zná problematiku nezamýšlených důsledků jednání. Výsledek realizace určitých idejí je obvykle velmi odlišný od původních plánů a záměrů. 4. Sociologie takzvaně oddůvěrňuje důvěrné. Neznamená to pouze, že každodenní běh života se stane předmětem dotěrného zkoumavého pohledu, ale často jde o zpochybňování světa, který je nám důvěrně znám. Berger v této souvislosti dodává tři základní motivy sociologického vědomí: ■ demaskující motiv - sociologickým přístupem pronikáme za kouřovou clonu nepřiznaných a často nepříjemných pohnutek jednání, ■ nekonvenčnost sociologického myšlení a ■ motiv relativnosti - zrelativizuje hodnoty, například vnímání homosexuality. Sociologické chápání postaví otazník za některé „samozřejmé“ předpoklady o tom, co je považováno za normální a naopak abnormální. Sociologie zdůrazňuje, že co je patologické (ďábelské) a abnormální v jedné kultuře, je normální a legitimní v jiné kultuře.

17

1. Co je sociologie

Co zásadně odlišuje sociologii od zdravého rozumu je nehodnotící princip v sociologii. Toto označení pochází od Webera, ale tuto zásadu zdůrazňuje i pozitivistický směr reprezentovaný Durkheimem. Podstata nehodnotící sociologie spočívá v tom, že sociologie může pouze popsat stav, ale nemůže sloužit jako návod, co by se mělo dělat. Může podat popis, interpretovat jevy, vysvětlit příčiny, ale nemůže hodnotit, zda je to správné či nikoli. To by mělo být zárukou její objektivity.

Shrnutí kapitoly V této kapitole jsme definovali sociologii jako vědecký náhled na společnost. Ukázali jsme, že jejím hlavním cílem je odkrýt, jak ovlivňuje společnost, ve které lidé žijí, jejich individuální postoje, přesvědčení a jednání. Zároveň nám pomáhá nahlédnout na svět v jiném světle než jak ho vidíme obyčejně, pomáhá nám vidět takzvaně skrze věci. Sociologie prostřednictvím svých teoretických konceptů a výzkumných procedur, které ji odlišují od jiných věd, přispívá k hlubšímu pochopení nejrůznějších rovin dnešního složitého světa. Z této kapitoly jste se dozvěděli také, že každý člověk je něco jako sociolog-amatér, avšak skutečně sociologicky začínáme uvažovat až tehdy, když jsme schopni se oprostit od subjektivního a často nekritického způsobu uvažování, což jako laici běžně děláme.

Otázky k zamyšlení Na základě četby textu Charlese W. Millse zodpovězte následující otázky: 1. Co je to sociologická imaginace a v čem je její význam? 2. Které jsou základní skupiny otázek v klasické sociální analýze? 3. Co je základním nástrojem sociologické imaginace? 4. Jaký je rozdíl mezi “osobními obtížemi prostředí” a “závažnými otázkami sociální struktury”? 5. Uveďte příklady aplikace sociologické imaginace!

18

■ ■

■

■

Vznik sociologie - historická podmíněnost Průmyslová revoluce a definitivní přechod od tradiční společnosti k moderní společnosti Obecná charakteristika tradiční a moderní společnosti První klasikové o moderní společnosti krátká historie sociologie

Vznik sociologické vědy

2. 19

2. Vznik sociologické vědy

Cíl kapitoly Cílem kapitoly je objasnit, proč vznikla sociologie jako věda teprve v první polovině devatenáctého století. Ukážeme si, že nemohla vzniknout dřív než se objevily problémy, jimiž se zabývá. Její vznik je jakousi reakcí na zhroucení všech kontrolních mechanismů, které řídily západní společnosti před nástupem politické (1789) a průmyslové revoluce (1815-1848), tedy takzvanou tradiční společnost.

Časová zátěž ■

1

7 hodin (v první dekádě října)

Povinná četba z knihy ■

Weber, M.: Okcidentální racionalita a kapitalismus a Protestantská etika a duch kapitalismu. In: Autorita, etika a společnost. Mladá fronta, Praha 1997: str. 225-267.

2.1 Vznik sociologie – historická podmíněnost Politická revoluce Liberální teorie a myšlenky Osvícenství znamenaly významný impuls pro vznik sociologie. Snahy o politickou participaci občanů, o jejich účast na veřejném životě, ve volbách, právo vykonávat politickou činnost - to všechno předznamenávalo radikální obrat politického režimu ve společnostech západního typu. Velká francouzská revoluce (1789) s heslem „Svoboda, rovnost, bratrství“ přináší rychlou a hlubokou sociální změnu. Tradiční společnost ztratila schopnost kontrolovat jednání svých členů. Nárok tradičních vládců na vládnutí přestal být věrohodným, existující nerovnosti již nebylo možno zdůvodnit jak dříve. Není pouze náhoda, že sociologie vzniká poprvé právě ve Francii.

2.2 Průmyslová revoluce a definitivní přechod od tradiční společnosti k moderní společnosti Dílo Karla Polányiho The Great Transformation (Velká transformace) z roku 1945 patří mezi základní koncepty vysvětlující vznik moderní společnosti. Dle něho je skutečná hranice mezi tradiční a moderní společností poměrně ostrá a je vyznačena radikální přeměnou instituce trhu. V ekonomickém životě tradiční společností hraje trh podstatně jinou roli než ve společnosti moderní. V tradičních společnostech (i v nejrozvinutějších) - což prakticky počítáme až do převládnutí kapitalismu v 19. století - slouží místní i dálkový obchod ke směně poměrně malé části výrobků. Mimo trh stojí jak část produktů konzumovaných přímo v domácnostech výrobců, tak také - což je podstatné - pracovní síla a půda jako dominantní výrobní prostředky těchto agrárních společností. Ty jsou navíc vázány mocenskými vztahy a to nedovoluje s nimi kalkulovat. Jednotlivé trhy jsou izolované ostrůvky a jsou navzájem propojené jen minimálně. Život převážné masy lidí hospodařících v ekonomicky více či méně soběstačných domácnostech je určován jinými než tržními závislostmi. Základní principy lidského jednání jsou zde reciprocita, redistribuce a autarchie (soběstačnost). Ekonomika těchto společností je podřízena snaze produkovat pro potřebu vlastní skupiny, nikoli pro směnu. Tempo výroby i rozsah směny byly podřízeny tradici, potřebám reprezentace ekonomicky nečinné elity apod.

20

Oblast ekonomiky se v tradičních společnostech neustavila jako samostatný systém vydělený ze zbytku společnosti a diktující mu své zákony. Výroba a distribuce materiálních statků byla vklíněna do širších sociálních vztahů neekonomického charakteru. Ekonomika tradičních společností byla jen vedlejším produktem činností jiných institucí - rodinných, náboženských, kulturních apod. Po tomto úvodu Polányi analyzuje “velkou transformaci”, která rozbila tradiční poměry. Jádro přeměny se odehrálo v první polovině 19. století. Až dosud roztroušené a izolované trhy se přeměnily do podoby komplexního seberegulujícího se tržního systému. Tato proměna transformovala povahu celé lidské společnosti vč. charakteru její kultury i představ člověka o sobě samém. Vznikla společnost vklíněná bezezbytku do mechanismů své nové ekonomické formy - společnost tržní, jejíž podstatu vytváří průmyslová revoluce 19. století. Na změnu měl největší vliv vznik (objevení) velkých nákladních strojů, což zákonitě přineslo s sebou potřebu změny motivu jednání členů společnosti: původní motiv zajišťování živobytí musí být nahrazen motivem zisku. V případě průmyslového systému lze říct, že člověka ve všech činnostech prakticky i teoreticky ovládají ekonomické zřetele. Kromě ekonomických činností i v polit., intelektuálních i spirituálních aktivitách. Zajišťování živobytí nejen že přestalo být součástí jiných, neekonomických aktivit, ale stalo se hlavním imperativem diktujícím své potřeby všem ostatním částem sociálního systému. Strojová výroba tak přináší dle Polányiho transformaci přírodní a lidské substance ve zboží, přináší také rozbourání lidských vztahů a hrozí zánikem přírodního životního prostoru člověka. Lze říct, že namísto původního schématu - kdy ekonomika byla ukotvena ve společenských poměrech - dnes jsou právě společenské poměry ukotveny v hospodářském systému. Nové technické vynálezy, nové vědění a nové formy hospodářské a politické moci posílily společenskou mobilitu (migraci jedinců), způsobily vzestup a pád rodin, vyčlenění různých skupin, vznik nových forem vedení, nové životní vzorce a odlišné hodnotové principy. Začíná zároveň boj s chudobou. Průmyslová revoluce totiž způsobila obrovský společenský zvrat s mnoha ničivými činiteli. Dějiny civilizace 19. století se pak dle Polányiho skládají z pokusů uchránit společnost před tímto ničivým mechanismem.

pád zpochybněných jistot tradiční společnosti zrod nejistých nadějí

reflexe a snaha pochopit moderní sociální skutečnost

vznik sociologie = zvláštní moderní formy vědění

21

2. Vznik sociologické vědy

2.3 Obecná charakteristika tradiční a moderní společnosti Tradiční společnost

Moderní společnost ZPŮSOB USPOŘÁDÁNÍ MOCI A SPRÁVY

omezené zdroje tradiční moci => systematická kontrola celého území není možná, malý bezprostředný vliv, nejasné hranice

mocenský rámec je vytvářen moderním národním státem, který je schopen kontrolovat každodenní život svých občanů, jasné hranice

TYP EKONOMIKY Základní výrobní jednotkou je domácnost, nízká směna, hospodářská soběstačnost Těžiště ekonomiky: zemědělství a řemeslná výroba.

Domácnost ztrácí své postavení univerzální a soběstačné jednotky sociální reprodukce. Její jednotlivé funkce přechází na vznikající formální organizace, které zajišťují chod celé společnosti. Těžiště ekonomiky: průmyslová výroba.

TYP SOCIÁLNÍ STRUKTURY Stavovská struktura. Status (společenská pozice) je dán příslušností k jisté stavovské vrstvě.

Namísto stavů vystupují třídy. Status je dán postavením na trhu (vlastník kapitálu nebo vlastník pouhé pracovní síly).

ZPŮSOB VÝKLADU SVĚTA mytologická, náboženská podoba, cyklické chápání času, stálost myšlení stálá a definitivní totožnost jedinců

převládá vědecký výklad světa, lineární chápání času, dynamičnost (pohyblivost) myšlení - např. častá změna povolání, bydliště apod.

Tento přechod v sociologii označujeme souhrnným pojmem modernizace.

2.4 První klasikové o moderní společnosti - krátká historie sociologie Počátky sociologie spojujeme se jménem francouzského filosofa Auguste COMTA (17981857), který ji v roce 1839 poprvé pojmenoval ve svém díle Kurs pozitivní filozofie. Hlavní úkol pozitivistické sociologie viděl Comte v tom, aby se stala nástrojem takových praktických změn ve společnosti, které by skoncovaly s otřesy, jimiž od Francouzské revoluce evropské národy neustále procházejí, a aby nastolila harmonické sociální vztahy. Věřil dokonce tomu, že pomocí sociologie lze řešit společenskopolitické a morální otázky doby a že je možné vědecké řízení společnosti. Tyto i některé další prvky Comtova filozofického systému a jeho pojetí sociologie se v pozdějších fázích této vědy nezachovaly a bylo od nich upuštěno. Historicky další etapou vývoje sociologie je organicistický směr či evoluční teorie, jenž vychází z předpokladu, že společnost je analogií biologického organismu se svou vnitřní jednotou a s diferenciací funkcí. Hlavním představitelem tohoto směru je anglický filozof Herbert SPENCER (1820-1903). Ten vývoj společnosti chápe jako vyšší stadium vývoje přírody. Počátky této vědy jsou tedy spojené s tzv. pozitivistickým paradigmatem, které si klade za cíl budovat sociologii jako vědu exaktní se závaznými metodologickými pravidly.

22

Hlavní znaky pozitivismu: 1. Jakákoli přírodní, společenská nebo lidská skutečnost může být zkoumána pomocí jedněch a týchž metod a jejich ideálním a vlastně jediným modelem jsou přírodní vědy. 2. Předmětem vědy mohou být pouze fakta zjišťovaná přímou zkušeností a je nutno odmítnout jakékoli neověřitelné spekulace. 3. Veškeré pravdivé a hodnotné poznání skutečnosti pramení jen z empirických metod. Nejvýznamnějším představitelem pozdější etapy pozitivismu je Émile Durkheim (18581917), který je někdy označován za „skutečného“ zakladatele pozitivistické sociologie. Dle něho právě studiem sociálních faktů se může sociologie přiblížit přírodním vědám. Na rozdíl od Comta či Spencera - kteří se zabývali spíše idejemi - se Durkheim intenzívně zaměřil na propracování metodologických otázek i principů, které zformuloval v analýze dělby práce, sebevražednosti a náboženství. Je to první autor, který se systematicky snažil ve svých zobecněních vycházet z empirických dat, které však nezískal vlastním výzkumem, nýbrž které shromáždily jiné disciplíny (etnografie, statistika). Jako všichni klasikové sociologie, i Durkheim má svůj příspěvek k vysvětlení rozdílu mezi tradiční a moderní společností. Analyzuje dvě rozdílné formy solidarity.

Paradigma = společný vzor vědy v určitém období. Model, ze kterého vycházejí vnitřně jednotné tradice vědy (mluvíme o ptolemaiovské, koperníkovské nebo newtonovské tradici či paradigmatu).

V případě tradiční společnosti hovoří o mechanické solidaritě, která se vyznačuje: ■ nízce rozvinutou dělbou práce a ■ tím, že integritu (sociální soudržnost) zde zajišťuje silný tlak kolektivního vědomí a existence závazných norem. Organická solidarita moderní společnosti se oproti tomu vyznačuje: ■ s rozvinutou dělbou práce, která vede ke specializaci funkcí a vzájemné odkázanosti lidí i celých společenských útvarů a ■ tím, že integritu zajišťuje vzájemná potřebnost. V podmínkách vyspělých moderních společností je však problémem udržení alespoň minimálního kolektivního vědomí. Vysoká komplexnost společnosti proto skrývá v sobě nebezpečí dezintegrace a anomie (neexistence norem) jedinců. Dělba práce totiž vyvolává neustálé soutěžení mezi jednotlivci, na čem může ztroskotat právě integrace společnosti. Hovoříme-li o zakladatelích sociologie, nemůžeme opomenout ani dalšího z velkých klasiků, Karla Marxe (1818-1883). Zatímco již zmínění sociologové Comte, Spencer a Durkheim viděli v kapitalismu spíše příslib pozitivního vývoje moderní společnosti, Marx spolu s Friedrichem Engelsem (1820-1895) vidí v moderním průmyslovém kapitalismu naopak příčinu problémů moderního světa. Marx a Engels jako radikální sociální kritici upozorňovali na rozpory a boje mezi různými sociálními podskupinami. Zpochybnili tím do té doby převládající pohled, ve kterém je společnost kooperující celek, jehož členové se shodují na pravidlech a svorně hájí zájmy společnosti. Proti této představě konsensu, kooperace a rovnováhy kladou Marx a Engels zájmové skupiny, problém vykořisťování a sociální konflikt. Otevřeli tím zcela zásadní ideologickou a teoretickou debatu o povaze moderní společnosti. Přitom snad žádná jiná teorie nečelila více kritikám. Mnoho prací této významné dvojice je orientováno na podstatu a především na kritiku povahy práce v kapitalistické společnosti, přičemž se soustřeďují na problém odcizení. Dle Marxe se člověk stává člověkem díky tomu, že vyrábí různé produkty sám pro sebe. Činnost výroby je to, v čem si lidé uvědomují svou lidskou podstatu, pokud ovšem se neoddělují od výrobního procesu a od samotného výsledku své činnosti. Ačkoli se v každém známém typu společnosti vynořuje tento problém (odcizení), nejhrozivější podobu mu dal teprve kapitalistický systém. U Marxe totiž v kapitalistickém systému namísto toho, aby se dělníci věnovali práci, z níž mají vlastní užitek, pracují pro to, aby přispěli k zbohatnutí vlastníků (kapitalistů), kteří kontrolují celý výrobní proces a vlastní také finální výrobek. Dělníci se pak odcizují práci: ■ jednak kvůli povaze práce - ta je totiž maximálně zjednodušená a standardizovaná; nevyžaduje žádnou kreativní energii; ■ jednak kvůli tomu, že ke konečnému produktu nemají žádný vztah.

23

2. Vznik sociologické vědy

Kapitolu uzavřeme Maxem Weberem (1864-1920). O jeho pojetí sociologie jste již četli v první kapitole. Na tomto místě se budeme věnovat jeho interpretaci rozvoje kapitalismu jako podstatného rysu moderních společností. Teď si přečtěte vybrané texty z díla Maxe Webera, zadané v úvodu této kapitoly.

Shrnutí kapitoly V této kapitole jsme si ukázali, v jakém specifickém socio-historickém kontextu vzniká sociologie. Procesy spojené s moderní politickou revolucí a následnou průmyslovou revolucí, které se odehrávaly především v západní Evropě od konce osmnáctého století, daly vzniknout zcela nové formě společenského života, kterou nazýváme moderní společností. Z hlediska politického života se postupně fakticky uplatňují ideje občanské rovnosti a individuálních svobod, které jsou základem fungování moderních demokratických zřízení. Průmyslová revoluce pak završila přechod od tradiční společnosti k moderní. Vlivem nových technických vynálezů se zintenzívnila průmyslová výroba, což vedlo k značnému ekonomickému růstu. Vznikající generalizovaný tržní systém pak vytváří základní institucionální a strukturální rámec moderní společnosti s vlastními hodnotami a pravidly soužití a se zásadními změnami motivů jednání členů společnosti. Sociologie jako nově etablovaná věda se snaží porozumět právě tomuto procesu. První významní sociologové pak vymezují předmět i metodologická pravidla této vědy a formulují její základní otázky.

Otázky k zamyšlení Na základě četby díla Maxe Webera zodpovězte následující otázky: 1. Jak definuje Weber kapitalismus? Pomocí jakých charakteristik ho vymezuje? 2. Popište význam práce (povolání) z puritánské perspektivy! 3. Jaký je vztah mezi kapitalismem a protestantskými životními zásadami? 4. Co bylo dříve: kapitalistický vývoj nebo kapitalistický duch?

24

■

■

Struktura jako předmět sociologie (makroperspektiva) Jednání jako předmět sociologie (mikroperspektiva) - sociologie každodennosti

Základní směry v sociologii

3. 25

3. Základní směry v sociologii

Cíl kapitoly Již zakladatelé sociologie zformulovali ústřední otázku této vědy: „Co drží společnost pohromadě?“ Co spojuje jedince a skupiny s odlišnými zázemími i zájmy ve společném celku zvaném společnost? V rámci sociologie existuje řada různých směrů a škol, které se již v této základní otázce a odpovědích na ní mnohdy velmi významně liší. Cílem této kapitoly je představit ty nejdůležitější z nich.

Časová zátěž ■

1

3 hodiny (v druhé dekádě října)

3.1 Struktura jako předmět sociologie (makroperspektiva) Jedna ze základních otázek v sociologii zní: Jsme ‘výtvory’ nebo ‘tvůrci’ společnosti? Je jedinec zrozen ze společnosti nebo naopak: společnost se rodí z individuí? Dle toho rozlišujeme v sociologii mikro- či makroperspektivu. Makroperspektivu pak představují konsensuální teorie a teorie konfliktu, které na otázku „Co drží společnost pohromadě? Jak je možný řád ve společnosti?“ odpovídají zcela odlišným způsobem. Konsensuální teorie Základním předpokladem konsensuálních teorií je, že soužití lidí ve společnosti je založeno na všeobecném konsensu mezi lidmi, kteří respektují a přijímají základní principy a normy, na kterých je společnost založena. Dle této perspektivy je společnost stabilní, integrovaný a samoregulující se systém, který přetrvává díky tomu, že vyhovuje základním lidským potřebám. Nejvýraznějším reprezentantem konsensuálních směrů je funkcionalismus. Prvky funkcionalismu nalézáme již u A. Comta, který se zabýval popisem nového společenského řádu a v této souvislosti zdůrazňoval potřebu obnovit konsensus ohledně základních idejí a principů, které by řídily novou průmyslovou společnost. Toto mělo být – dle Comta úkolem sociologie. Funkcionalismus navazuje také na tzv. organicistické směry (evoluční teorie) a na jeho předpoklady, dle kterých je společnost analogií biologického organismu se svou vnitřní jednotou a s diferenciací funkcí. Výrazné motivy funkcionalismu nalézáme také u Durkheima, v jeho popisu mechanismů, prostřednictvím kterých si společnost udržuje vnitřní integritu. Durkheim sleduje, jak se ve společnosti vytváří konsensus a jaký je vztah jednotlivce a kolektivu (viz předchozí kapitola). Nejznámějším představitelem klasického funkcionalismu je americký sociolog Talcott Parsons (1902-1979). Dle něho má každý systém určité systémové potřeby, které mají být uspokojeny, chce-li systém přežít v prostředí. Jedná se o zajištění těchto funkcí: 1. Adaptace na prostředí (ekonomické instituce, které zajišťují přísun zdrojů a jejich distribuci uvnitř systému). 2. Dosahování cílů (tuto potřebu uspokojují polit. instituce, které mají určovat prioritní cíle systému a mobilizovat zdroje potřebné k jejich dosažení). 3. Zajišťování vnitřní integrace (k tomu slouží právní instituce regulující vztahy mezi jednotlivci a skupinami). 4. Udržování vzorců jednání (společenské instituce typu náboženství, rodina, vzdělávací instituce, které garantují přenos hodnot dané kultury).

26

Sociologie pak – dle Parsonse - provádí funkcionální analýzu různých sociálních systémů (od nejnižší až po nejvyšší úroveň), tedy k čemu daný systém slouží, jak přispívá k udržení stavu, jak je zkoumaný útvar funkčně provázán s ostatními částmi systému. Výrazná slabina funkcionalismu spočívá v tom, že přeceňuje váhu obecné shody ve společenském životě. Neumí proto vysvětlit takové jevy jako společenská změna, konflikt, revoluce, apod. Předpokládá harmonii zájmu a tuto harmonii považuje za přirozený rys každé společnosti. Právě proto je funkcionalismus ideologicky či politicky nejsnadněji zneužitelný. Některé nedostatky klasického funkcionalismu se s úspěchem snažil odstranit pokračovatel Parsonse Robert K. Merton. Na rozdíl od Parsonse nebyl jen teoretikem. Empiricky se zabýval analýzou vlivu prostředků masové komunikace a problematikou názorových vůdců. Merton není tak optimistický ohledně fungování společnosti jako Parsons. Vychází z toho, že samotný pojem funkce sugeruje, jako by vše sloužilo ku prospěchu udržení společnosti, jako by vše uspokojovalo nějakou obecnější potřebu. Jak ale potom vysvětlíme například fenomén šikany nebo úplatkářství? Merton v této souvislosti hovoří o dysfunkci. Jsou to ty aspekty sociálního života, které podkopávají existující řád věcí. Přitom platí, že co je funkční na jedné straně, z jiného úhlu pohledu může být dysfunkční. Příklad Náboženství má silně integrující účinek, to je jeho výrazná pozitivní funkce. Když se ale dvě skupiny hlásí k dvěma různým náboženstvím, může to vést k velkým sociálním konfliktům. Merton rozlišuje také mezi manifestními a latentními funkcemi. Manifestní funkce jsou zjevné, zamýšlené či neskrývané stránky našeho jednání. Latentní funkce se naopak vyznačují tím, že jsou nezamýšlené, nepřiznané či skrývané. Příklad Člověk, který si kupuje drahé značkové zboží sleduje latentně posílení svého statusu oproti všem, kteří si to dovolit nemohou. Podle Mertona právě analýza latentních funkcí nejvíce rozšiřuje náš sociologický obzor. Teorie konfliktu Teorie konfliktu je sociálně-kritická odnož sociologie ustavující se v šedesátých letech dvacátého století. Představuje výrazný proud sociologického myšlení. Na hlavní otázku, co drží společnost pohromadě a jak je možný řád ve společnosti, odpovídá zcela v jiném duchu než tomu bylo v případě konsensuálních směrů. Dle teorie konfliktu jakákoli forma lidského soužití vyhovuje vždy jen části zúčastněných, ostatní jsou k danému uspořádání donuceni. Namísto otázky po obecné funkčnosti se tedy teorie konfliktu ptá, pro koho je dané společenské zřízení funkční a analyzuje, jakým způsobem dovede dominantní skupina realizovat své zájmy na úkor druhých. Podle Webera držitelé moci se snaží ospravedlňovat svou vládu nad institucemi tím, že je spojují se všeobecně uznávanými morálními symboly, posvátnými znaky či právními formulemi. A tak se odvolávají buď na „vůli lidu“, na „božské právo“, na „mimořádné vlastnosti samotného vládce“ – v sociologii to nazýváme legitimací (ospravedlněním) nerovnosti. Nejvýraznějším zdrojem pro konfliktualistickou argumentaci je marxismus a jeho radikálně kritický pohled na společenské uspořádání (viz druhá kapitola). Ze současných sociologů patří mezi hlavní představitele teorie konfliktu Lewis Coser, Randall Collins, Charles Wright Mills, Ralph Dahrendorf. Dle Ch. W. Millse existující legitimace nerovnosti nemusí sdílet všichni, nemusí ve společnosti převládat a společnost se přesto nerozpadne. Relevantní zde je to, že institucionální vládci dovedou úspěšně uplatňovat svoje postavení, umí dostatečně přesvědčivě „vysvětlit“ nutnost aktuálního uspořádání společnosti a že většina lidí bude toto vysvětlení respektovat alespoň do takové míry, že na ní pak lze úspěšně vymáhat poslušnost. Existují však i takové společnosti, kde

27

3. Základní směry v sociologii

držitelé moci kontrolují celou společnost a vnucují jí své hodnoty násilím nebo hrozbou násilí. Nejvýraznější slabina teorie konfliktu spočívá v tom, že při soustředění se na různé roviny sociálního konfliktu často přehlíží potenciál společnosti pro jistý konsensus. Budeme-li hodnotit rozdíl mezi konsensuálními směry a teorií konfliktu, uvidíme, že rozdíl mezi nimi je menší než by se mohlo zdát. Ve skutečnosti nejsou tak neslučitelné jak se to může jevit na první pohled. Ve všech společnostech zřejmě musí existovat nějaká obecná shoda hodnot a ve všech nepochybně vznikají i konflikty. Musíme vždy sledovat poměr a souvislost mezi konsensem a konfliktem.

3.2 Jednání jako předmět sociologie (mikroperspektiva) - sociologie každodennosti

William I. Thomas (1863 - 1947), významný představitel symbolického interakcionismu.

Označení sociologie každodennosti zde slouží jako souhrnný název pro poslední důležitý teoretický směr, který je podobně jako předchozí směry také vnitřně bohatě členěný. Jestliže jsme spojili konsensuální směry a teorii konfliktu s makroperspektivou, sociologie každodennosti představuje naopak mikroperspektivu. Na rozdíl od předcházejících dvou směrů, které se na společnost dívají jako na celek zvenčí, mikroperspektiva vidí především individuální aktéry a jejich každodenní životy a setkání. Jádrem tohoto směru je, že chcemeli porozumět společnosti, musíme pochopit jak si organizují své životy její aktéři, jak je v tom ovlivňují ostatní aktéři a jak jsou na oplátku ovlivněni oni jinými členy společnosti. Základní myšlenku této sociologické perspektivy zformuloval již Max Weber, který zdůrazňoval nutnost zaměřit se na subjektivní významy, záměry a interpretace, které vnášejí do každé sociální situace její účastníci. Nejznámějším představitelem mikrosociologického přístupu je symbolický interakcionismus, jenž v raných dekádách dvacátého století rozvinuli američtí sociologové George Herbert Mead (1863-1931) a Charles Horton Cooley (1864-1924). Symbolický interakcionismus vychází z předpokladu, že lidé nejednají podle toho, jaký svět kolem nich je, nýbrž podle toho, jaké významy přisuzují různým situacím. To, co nazýváme realitou, je ve skutečnosti sociální konstrukt, který vytváříme v průběhu interakce s druhými lidmi. Naše subjektivní interpretace světa kolem nás pak do značné míry ovlivňují, jak se budeme chovat. V této souvislosti se sociologové zpravidla odvolávají na tzv. Thomasův teorém definice situace a ten zní: definují-li lidé určitou situaci jako reálnou, stává se reálnou ve svých důsledcích. Svým jednáním jsme vždy spoluurčovatelé určité situace. Příklad Věřím-li tomu, že pokud chci, aby mně v nemocnici ošetřili na úrovni, musím přispět do lékařovy soukromé kapsy a skutečně tak učiním, svým jednáním přispěji k udržení fenoménu podplácení lékařů. Klíčovými koncepty sociologie každodennosti jsou tedy významy, symboly, interakce a role. Základní otázky, které se váží k těmto konceptům jsou: Jak lidé interpretují svět kolem sebe? Potvrzují či naopak modifikují svým jednáním platné definice situace? Zásadní význam mikrosociologického přístupu spočívá mimo jiné v zjištění, že společnost nás sice určuje, ale je zpětně vytvářena námi, neboť ve většině případů jsme my, individuální aktéři, spoluurčovatelé dané sociální situace. Největší slabina tohoto přístupu pak spočívá v tom, že není dost dobře možné ho aplikovat na události či fenomény, které přesahují rovinu lidských setkání tváří v tvář.

28

Shrnutí kapitoly Sociologie hledá odpověď na dvě základní otázky. Jak společnost ovlivňuje a reguluje chování jedinců a skupin a současně jak je společnost utvářena lidmi v průběhu jejich vzájemného působení? Pro zodpovězení těchto otázek aplikuje dvě perspektivy: makrosociologickou a mikrosociologickou. Funkcionalisté a konfliktualisté - i když se značnými argumentačními rozdíly - se zaměřují na velké, rozsáhlé a dlouhodobé sociální útvary a fenomény. Funkcionalismus hledá v každém sociálním systému jeho strukturu, vzájemnou provázanost jeho jednotlivých částí i jejich funkci. Konfliktualistický přístup pak považuje za základní prvek sociálního života (tedy za předmět svého zkoumání) konflikt a soupeření ve společnosti. Mikroperspektiva analyzuje vzorce každodenního života, proces sociální interakce. Platí přitom, že řadu autorů lze jen velmi obtížně zařadit jednoznačně do některého z těchto proudů. Zároveň platí i to, že lidské jednání je mnohem komplikovanější než aby bylo možné pro jeho popis použít jedinou perspektivu. Našim cílem bylo ukázat, z jakých úhlů pohledů lze nahlížet na lidský svět.

Otázky k zamyšlení 1. Přemýšlejte o dalších příkladech manifestní a latentní funkce nějakého jevu (jednání), než jaký je uveden v kapitole! 2. Uvažujte o nějakém sociálním útvaru (například o trhu jako základní ekonomické instituci nebo o politické instituci typu parlamentu či o politické straně) z pohledu tří hlavních směrů v sociologii! 3. Jaký je praktický význam uváděných sociologických paradigmat, když jsou v mnoha ohledech vzájemně protikladná?

29

■ ■ ■ ■ ■

Elementy kultury Kulturní změna Sociální kontrola Socializace Sociální role a sociální vztahy

4.

Kultura jako způsob řešení problémů přežití společnosti

31

4. Kultura jako způsob řešení problémů přežití společnosti

Cíl kapitoly Pojmy kultura a společnost patří k těm, které se v sociologii nejčastěji užívají. Dají se sice od sebe rozlišit, ale nemůžeme uvažovat o jedné bez toho, abychom zároveň neuvažovali i o druhé. V této kapitole si ukážeme, v jakém vztahu jsou kultura, společnost a jedinec.

Časová zátěž ■

1

5 hodin (v druhé dekádě října)

Povinná četba z knihy ■

Merton, R. K.: Sociální struktura a anomie. In: Studie ze sociologické teorie. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2000, str. 132-177.

Úvod do problematiky Svět se skládá z mnoha kultur, které se mezi sebou liší tím, že každá specifickým způsobem pojmenovává různé situace, určuje, co je žádoucí a nežádoucí a tudíž si vytváří vlastní strukturu institucí. Prostřednictvím těchto kulturních institucí se formují vzory lidského chování, které daná společnost považuje za žádoucí a které se jeví jednotlivci jako jedině možné. Dle klasika Emila Durkheima by měla sociologie považovat instituce (ve smyslu sociálních faktů) za svůj hlavní předmět. Analýza kulturních institucí dodává sociologii vysvětlující potenciál nedosažitelný zkoumáním individuálních jednání. Kultura má totiž nadindividuální a historický rozměr, protože je produktem života mnoha generací. Lidé sice nadále mají biologicky dané potřeby (jídlo, sex a jiné), ale způsoby jak je uspokojují jsou naučené. Institucionální struktura společnosti nám dává návod, jak jednat v určitých situacích, přičemž toto kulturně regulované jednání nahrazuje původní pudové jednání. Příklad Manželství je instituce nahrazující původní biologickou potřebu fyzické reprodukce. Sexuální instinkt je v kultuře nahrazen institucí dvoření či svádění. Kultura navíc naše biologické potřeby výrazně modifikuje a vytváří zároveň nové a nové kulturní potřeby (např. potřebu osobní intimity či konzumní potřeby). Specifický lidský způsob kulturního jednání je spolehlivým rozlišovacím znakem lidského světa oproti ostatním živočišným druhům. Poznámka: vzpomeňte si z předchozí kapitoly, jaké hlavní systémové potřeby či problémy musí dle Parsonse řešit každá společnost institucionalizovanou formou.

Které tři prvky rozlišují lidskou kulturu od živočišného světa? ■ Schopnost symbolické komunikace ■ Schopnost institucionalizovat jednání tedy vytvořit ustálené způsoby jednání pro řešení různých problémů. ■ Schopnost vytvořit organizovaný systém jednání tedy zorganizovat a koordinovat různé lidské aktivity

4.1 Elementy kultury Každou kulturu lze považovat za sumu specifických vzorců lidského jednání, přičemž tentýž problém může být řešen pomocí zcela odlišných vzorců. Lidské chování z jedné společnosti do druhé proto bývá značně proměnlivé (nikoli pouze v prostorovém, ale také v časovém horizontu). To, co děláme, jak to děláme a jak při tom uvažujeme je výrazně podmíněné kulturou, do které jsme se narodili, ve které jsme vyrostli a v níž žijeme.

32

Kultura zahrnuje tyto základní elementy: ■ Kognitivní (poznávací) prvky, tedy znalosti (praktické i vědecké), vědění, víru. ■ Normativní elementy neboli hodnoty a normy regulující lidské jednání. Vymezují především základní kategorie dobrého a zlého, říkají nám, co je správné a co nepřípustné. Proto tvoří normativní prvky základní rámec každé kultury, který bývá shodný s jednáním většiny ve společnosti. ■ Materiální prvky, tedy tzv. artefakty, materiální výtvory či produkty lidské činnosti, ale také symboly ve smyslu objektů se specifickým kulturním významem. Například mobilní telefon či hamburger jsou typickými produkty (a symboly zároveň) současné euroamerické kultury. ■ Jazyk zajišťující vzájemné dorozumívání prostřednictvím naučeného systému symbolů. Jazyk je klíčovým prvkem každé kultury, neboť mimo vzájemné dorozumívání zajišťuje také přenos myšlenek, hodnot a zkušeností.

Obr. Elementy kultury

Hovoříme-li o odlišných kulturních vzorcích, neměli bychom zapomenout na termín kulturní šok. Označujeme tím psychický i sociální otřes způsobený překvapivým, netušeným nebo dokonce neuvěřitelným zjištěním, které vyvolal kontakt jednotlivce, sociální skupiny nebo celé společnosti s cizí, neznámou kulturou. Příklad Něco jako kulturní šok mohli zcela jistě zažít první objevovatelé kontinentů, pro tzv. civilizovaný svět do té doby zcela neznámých (Ameriky, Austrálie). Kulturní šok stejné intenzity nutně zažili při tomto setkání i místní původní obyvatelé. Kulturní šok můžeme v současnosti zažít všichni při návštěvě námi vzdálené země, která je kulturně od té naší zcela odlišná (například Indie apod.). Zjištěné odlišnosti mezi naší a cizí kulturou nás často svádí k etnocentrismu. Rozumíme tím tendenci poznávat, hodnotit, interpretovat všechny životní jevy z perspektivy kultury vlastního společenství (etnického, národního, náboženského). Za jedině správné, užitečné a pravdivé považujeme hodnoty, normy a ideje, s níž se jako jedinci identifikujeme. Příklad Výrok "Čeština je těžký jazyk" je v jistém smyslu etnocentrismus, neboť ujišťuje nás, etnické Čechy, o vlastní výjimečnosti. Typickým příkladem etnocentrismu je například označení jiné kultury či subkultury za méněcenné či zaostávající.

33

4. Kultura jako způsob řešení problémů přežití společnosti

Etnocentrismus tedy znamená nárok nadřazenosti vlastní sociální skupiny či vlastní kultury (ale i životního stylu). Můžeme prohlásit, že: ■ Etnocentrismus představuje významný mechanismus sociální integrace (identifikace jednotlivce s vlastní skupinou). V tom spočívá jeho sociální funkce. ■ Znesnadňuje ovšem přijetí cizích kulturních prvků, což se projevuje netolerancí a může vést ke konfliktům. V tomto případě má etnocentrismus spíše dysfunkční charakter. Dle intenzity pak rozlišujeme: ■ umírněný etnocentrismus (rádi fandíme ve fotbalu, v hokeji či jiném sportu našim reprezentantům). V tomto případě etnocentrismus není nutně dysfunkční jev. ■ agresivní etnocentrismus je pak ideologicky vyhrocená forma, která často propaguje absolutní hegemonii vlastní skupiny či kultury (vyhrocený nacionalismus, rasismus, náboženský fanatismus, ale také fotbalový fanatismus) V sociologii bychom se měli snažit maximálně se vyvarovat projevům etnocentrismu. V souladu s nehodnotícím principem bychom neměly vynášet jakékoli hodnotové soudy o jiných kulturách, sociálních skupinách. Opakem etnocentrismu je kulturní relativismus, což označuje snahu porozumět každé kultuře v jejím kontextu (což neznamená, že ji musíme nutně přijmout či ospravedlnit). Při sociologické analýze bychom měli uplatňovat spíše tuto perspektivu kulturního relativismu.

4.2 Kulturní změna Takové a podobné příklady zaměřené na podstatu a rozmanitost lidských kultur nabízí kniha Roberta F. Murphyho, ze které jsme si citát vypůjčili.

Významný kulturní antropolog Ralph Linton popsal ve svém eseji z roku 1937 s názvem Stoprocentní Američan, jaké zvyklosti a charakteristické předměty spojujeme s postavou typického Američana. (Citace dle Murphy, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie, Praha: Slon, 1999, s.34.) "Za úsvitu se náš stoprocentní Američan probudí v posteli středovýchodního stylu, oblečený v pyžamu, oděvu pocházejícím z východní Indie. Podívá se na hodiny, přístroj vynalezený ve středověké Evropě, vstane a jde do koupelny, která je ze všech místností nejameričtější. Ale tam objeví římskou vanu a záchod, podívá se do skleněného zrcadla (starověký Egypt), omyje si tvář mýdlem, vynalezeným starými Galy, a usuší se tureckým ručníkem. Potom si oblékne přesně padnoucí oblečení, jehož střih, podle Lintonových zjištění, pochází od dávných nomádů žijících na asijských stepích, a nasadí si boty, které odpovídají starému řeckému vzoru. Potom jde do kuchyně, nalije si šálek kávy, ze zrnek objevených Araby v etiopských horách, a zapálí si cigaretu, což je zvyk, který byl darem (či pomstou) od Indiánů z Nového světa." Linton tím demonstroval, že žádná kultura není bez vlivu okolního světa, ale naopak jsou kultury ve skutečnosti složeniny či mozaiky. Žádná kultura není statická. Podle toho, co vyvolává posun v kulturních vzorcích rozlišujeme: ■ Endogenní (vnitřní) změny kultury. Jedná se o proměny kulturních prvků a jejich konfigurací uvnitř kultury. Základní formou endogenní změny je inovace (objevy, vynálezy). ■ Exogenní (vnější) kulturní změny mohou být vyvolané přírodním prostředím (například změna v klimatu), ale častěji tím označujeme procesy a výsledky interakce různých sociokulturních systémů. Kontakt s jinou kulturou (dobrovolný i nedobrovolný) pak vede k tzv. kulturní difúzi, čímž označujeme šíření či přenos kulturních prvků a jejich konfigurací z jedné společnosti do druhé. Kulturní difúze je sice obousměrný proces, avšak vliv jedné kultury bývá často silnější než vliv druhé hovoříme o asimilaci. Řekli jsme v úvodu, že jazyk jako hlavní nástroj symbolické komunikace je základem lidské kultury. Vývoj lidstva doprovází také vývoj různých komunikačních systémů, jejichž prostřednictvím se informace uchovávají či rozšiřují. Existuje přitom úzký vztah mezi typem společnosti a charakterem převládajícího typu komunikace. Pro preliterární

34

společnosti je typická kapilární komunikace (komunikace tváří v tvář). V případě tradiční společnosti hovoříme spíše o organické komunikaci, která je spojena s vynálezem psaní tedy možností skladovat informace. V moderních technicky značně rozvinutých společnostech, ač najdeme oba již jmenované typy komunikace, objevuje se a získává postupně stále větší a větší význam masová komunikace (přenos informací najednou velkému počtu lidí skrze hromadné sdělovací prostředky).

4.3 Sociální kontrola Sociální kontrola je jedním z nejčastěji používaných pojmů v sociologii. Žádná společnost nemůže totiž bez ní účinně fungovat. Pojem sociální kontrola se vztahuje k různým prostředkům, které společnost používá pro udržení svých "vzpurných" členů v řadě. I malá skupina lidí, kteří se scházejí jen příležitostně, rozvíjí své mechanismy kontroly, aby se nerozpadla. Hlavními prostředky sociální kontroly jsou sankce. Podoba sankce se značně mění od jedné sociální situace k druhé podle účelu a charakteru. Příklad Ve vesnickém prostředí, kde lidé žijí v kompaktních skupinách, tedy kde se osobně znají a jsou spjati pocity osobní loajality, jsou uplatňovány neformální současně však velmi mocné mechanismy kontroly. Nátlakem zde bývá morálka, tradice, obyčeje a případná nekonformnost vůči těmto zvykům může dokonale znepříjemnit život jednotlivce, který se stává objektem pomluv či výsměchů. V anonymním prostředí velkoměst jsou naopak rozšířené formální prostředky kontroly často ekonomického charakteru (například výpověď či finanční sankce v organizacích). Hrozba, že ztratíme existenci nebo zisk je totiž v naší společnosti skutečně mocným argumentem. Sankce dále dělíme na: ■ pozitivní, jež jsou oceněním za takové chování jedince, které se přibližuje ke standardům společného soužití; ■ negativní, jež jsou trestem za takové chování jedince, které neodpovídá kolektivnímu očekávání. V každém případě funkcí sociální kontroly je vyloučit nežádoucí chování, aby se u ostatních jedinců zvýšila ochota přizpůsobit se k většinovým normám. Nedostatečné působení sociální kontroly se projevuje jako snížení zájmu a citlivosti vůči nežádoucím jevům či projevům chování. Toto nebezpečí reflektoval již Durkheim a použil v této souvislosti pojmu anomie. Anomie označuje dle něho rozklad normativního systému, tedy takový stav společnosti, kdy přestávají platit zákony (nikoli právní, nýbrž především morální), což má za důsledek absenci společenské soudržnosti, solidarity.

(Pozn. původ pojmu pochází z řeckých slov: a- = ne-; nomos = zákon)

Pro představitele druhé vývojové fáze funkcionalismu Mertona je anomie důsledkem tlaku určité sociální struktury na jedince, což se projevuje v tom, že nutí jednotlivce spíše k nonkonformnímu než konformnímu jednání. Anomickou situací pak Merton označuje stav, kdy dochází k deviantnímu, nekontrolovatelnému chování. Nyní si přečtěte vybraný text z českého překladu díla Roberta K. Mertona (viz zadání v úvodu kapitoly). Všimněte si přitom, s jakým pojetím deviace autor pracuje.

4.4 Socializace Kulturně přijatelnému chování se učíme v průběhu socializace. Pod tímto pojmem rozumíme v sociologii proces, ve kterém se z biologického tvora stane sociální tvor. Nejintenzivněji probíhá v prvních letech lidského života, i když není nutně omezen pouze na toto období. Zakladatelem teorie socializace je americký sociální psycholog George Herbert M E A D. Ve své práci Mind, Self and Society (1934) analyzuje proces socializace, v jehož průběhu

35

4. Kultura jako způsob řešení problémů přežití společnosti

dítě přejímá existující způsoby řešení problémů, hodnoty a definování situací. Tuto schopnost získává v průběhu her, kdy se jakoby přenáší do rolí druhých lidí (nejčastěji v podobě rodičovských a profesních rolí), čímž si zároveň osvojuje obecnější zkušenost považovat očekávání druhých za závazná. Výsledkem socializace je, že společenský svět je dítětem internalizován. Socializaci přitom nezajišťuje pouze rodina (i když má v tomto procesu bezesporu nejvýznamnější roli). Dalšími socializačními činiteli jsou například vrstevnická skupina, škola či masmédia. Pro každou společnost představuje socializace základní problém a to ze dvou hlavních důvodů: ■ Nedostatečně socializovaní jedinci nejsou schopni vstupovat do běžných interakcí s druhými či nedokáží respektovat normy běžného soužití. ■ Společnost bez socializace by nebyla schopna zajistit přenos základních norem a hodnot z generace na generaci a mohla by se rozpadnout (jako např. kultury pod silným náporem kolonizace či pod náporem multinacionálních firem). Bylo by však mylné předpokládat, že všichni procházíme stejnou socializací. Ona navíc probíhá v současných společnostech hned na několika úrovních. Z toho pak plynou další problémy: ■ Socializací se nepřenášejí jen kulturní hodnoty, ale též existující sociální nerovnosti. Příklad Odlišná jazyková socializace v jednotlivých sociálních skupinách vede k systematickým rozdílům ve způsobech komunikace, jimiž se jednotlivé sociální skupiny vyznačují. Děti ze středních vrstev pak mohou být ve škole zvýhodňovány oproti dětem z dělnických rodin již na základě tohoto faktu. ■

■

■

Lze se velmi úspěšně socializovat do skupiny, jejíž hodnoty a normy jsou v rozporu s převládajícími normami a hodnotami. Svět, ve kterém se jedinec socializuje, je pro něho totiž ten nejsamozřejmější. V tradiční společnosti byla sociální kontrola všudypřítomná. Život každého jedince probíhal před očima ostatních. Rozsáhlá urbanizace v moderní společnosti rozbila tradiční komunity. Vznikly prostory s extrémně nízkou sociální kontrolou, potenciální ohniska sociální patologie (na socializaci již nedohlíží ostatní). V současnosti dochází také ke konkurenčnímu rozštěpení socializačních mechanismů. Rodina, škola, skupina vrstevníků, masová média a řada dalších socializačních činitelů si často navzájem nekooperují, ba dokonce vytvářejí protikladné socializační tlaky.

4.5 Sociální role a sociální vztahy V průběhu socializace jsme se naučili žít dohromady s druhými lidmi (na začátek s těmi nejbližšími). Postupně ve svém životě pak hrajeme souběžně několik rolí. Role můžeme obecně definovat jako typickou odpověď na typické očekávání. Poskytuje vzor, jak má jedinec jednat v jednotlivých situacích. Stáváme se někým podle toho, jak jsme oslovováni. Naše vlastní představa o sobě samém může být udržována jen ve společenském kontextu, v němž jsou ostatní ochotni uznat nás v této totožnosti. Bylo by však mylné předpokládat, že role hrajeme vědomě, protože - jak říká Berger - hraní rolí a procesy vytváření totožností jsou obecně nereflektované, často téměř automatické. Od dětství máme zásobu znalostí o tom, co patří k jednotlivým totožnostem a neuvědomujeme si je jako role a tudíž ani neuvažujeme o nich v tomto smyslu. Teorie rolí se vyvíjela postupným upřesňováním svého pojmového aparátu. V této souvislosti došlo k rozlišení různých typů rolí: ■ role připsané (pohlaví, národnost, věk) ■ role získané (prestiž) ■ role vnucené (vojenská služba, role nezaměstnaného, nemocného).

36

Člověk ovšem není jen souborem svých rolí. Má schopnost odstupu či zpochybnění rolí. Sociologie postupně přehodnotila původní předpoklad, že většina lidí dělá to, co se od nich očekává (funkcionální výklad tímto chtěla demonstrovat jednotu společnosti). Na motivy teorie konfliktů se naopak začala sociologie zabývat situacemi, které navodí konflikt v roli či vede dokonce k tzv. rolové distanci (kdy se člověk neztotožňuje se svojí rolí, očekáváním ostatních).

Shrnutí kapitoly Ačkoli kulturu a společnost můžeme od sebe rozlišit, jsou mezi nimi velmi úzké vazby. Bez společnosti nemůže existovat žádná kultura. Platí to ale i naopak: žádná společnost nemůže existovat bez kultury. Bez kultury totiž bychom nebyli lidmi, alespoň ne v tom smyslu, v němž toto slovo obvykle chápeme. Lidské chování je jen v minimální míře instinktivní. Jedinec se při svém jednání v různých situacích řídí především kulturními normami a pravidly a jeho jednání nikdy nemůže být nezávislé na jiných lidech. Protože se člověk učí kulturním pravidlům chování nejvíce v průběhu symbolické komunikace, klíčovým prvkem, který ovlivňuje lidské myšlení a jednání, je jazyk. Je to univerzální kulturní fenomén. Jednak je komunikačním nástrojem, který člověk potřebuje k dorozumívání. Jednak je produktem komunikace a nositelem myšlenek, hodnot, pravidel a zkušeností. Lidské kultuře se učíme v průběhu součinnosti a komunikace s druhými lidmi (nejdříve s nejbližšími). Kultura má přitom nadindividuální charakter. Existuje mnoho kultur a každá z nich má relativně omezenou platnost. Při sociologickém zkoumání bychom se neměli dopouštět tendenci posuzovat jiné lidské kultury či jiné životní projevy podle měřítek vlastní kultury či skupiny, což se nazývá etnocentrismem.

Otázky k zamyšlení 1. Jak mohou skupiny současně umožňovat i omezovat svobodu svých členů? 2. V kapitole jsme rozdělili sankce jako nástroje sociální kontroly na formální a neformální, pozitivní a negativní. Doplňte v následující tabulce konkrétní příklady pro jednotlivé typy (a, b, c, d). SANKCE

formální

neformální

pozitivní

a

b

negativní

c

d

3. V kapitole jsme dále rozlišovali různé typy rolí (připsané, získané, vnucené). Je podle Vás například příslušnost k národu nebo pohlaví jen souborem připsaných rolí? Uvažujte o otázce pomocí konkrétních příkladů. 4. Většina úvah o socializaci zdůrazňuje význam rodičů při socializaci jejich dětí. Lze ovšem hovořit o tom, že děti také socializují své rodiče. Přemýšlejte, v jakém smyslu.

37

■ ■ ■ ■

Co je stratifikace Diferenciační kritéria stratifikace Formy sociální stratifikace v dějinách Proč vůbec existuje stratifikace?

Sociální stratifikace

5. 39

5. Sociální stratifikace

Cíl kapitoly Sociologie od svých počátků trvale naráží na fakt existence sociálních nerovností, jakkoli se je snažíme zmírňovat či kompenzovat. Lidé zaujímají různé pozice ve společnosti nejen horizontálně, ale také vertikálně neboť všichni nemáme stejný podíl na hmotném bohatství a rozhodování. Z této kapitoly se dozvíte, jak vysvětluje sociologie existenci nerovnosti.

Časová zátěž ■

1

3 hodiny (ve třetí dekádě října)

5.1 Co je stratifikace Když se hovoří o sociálních nerovnostech, rozlišuje se jednak nerovnost životních podmínek a jednak nerovnost v životních šancích. Nerovnost životních podmínek plyne z nerovné distribuce zdrojů, které ve společnosti existují (vzdělání, moc, bohatství, zdraví, spravedlnost atd.). Nerovnost v životních šancích plyne z nerovných příležitostí tyto zdroje dosáhnout. Jsou to dva typy nerovností, které se vzájemně doplňují, i když někteří sociologové mají tendenci zdůrazňovat pouze jeden typ nerovnosti. Ti, kteří vycházejí z marxismu a obecně levicového pohledu na svět, obvykle hovoří o nerovnostech životních podmínek. Ti, kteří popisují kulturu jednotlivých vrstev, jež je svázaná s hodnotami, názory a postoji, zase spíše hovoří o nerovných šancích dosáhnout společenských zdrojů. V poslední době většina sociologů tyto dva typy nerovností slučuje a hovoří o tom, že to jsou dvě strany jedné a té samé mince. Z nerovné distribuce zdrojů plynou jednak nerovné podmínky tyto zdroje dosáhnout a nerovné podmínky k dosáhnutí zdrojů zase zpětně podporují nerovnou distribuci zdrojů. Nerovnost životních podmínek zkrátka nemůžeme pojímat bez nerovnosti životních šancí a naopak. V každé společnosti lidé zaujímají různé pozice. Neexistuje společnost bez nerovnosti. Dokonce bychom mohli říci, že nerovnost je podstatou každé společnosti a jejího fungování. Nerovnosti mají horizontální a vertikální dimenzi. Kritérií, která vymezují společenskou nerovnost, najdeme nespočetně mnoho (např. kvalifikace, postavení v řízení, moc, vliv či autorita, příjem, prestiž neboli společenská váženost, místo bydliště, náboženská, etnická či národnostní příslušnost aj.). U vertikální nerovnosti máme představu o tom, kdo je výše a kdo níže (kritériem je zde např. příjem), u horizontální nerovnosti víme pouze o jinakosti, nemůžeme ovšem přesně říci, kdo nebo co je výše a níže (kritériem je zde například místo bydliště). Jiné označení pro vertikální nerovnost je pak sociální stratifikace, pro horizontální nerovnost sociální diferenciace.

5.2 Diferenciační kritéria stratifikace V obecnější rovině sociologie definuje moc jako schopnost jedinců nebo skupin dosáhnout svých cílů nebo prosazovat své zájmy třeba i na úkor druhých.

Co je ve společnosti považováno za stratifikační kritérium, je odvislé vždy od konkrétní společnosti. Záleží vždy na tom, co většina ve společnosti přijímá za hodnotu, za prvek, který je charakteristikou dobrého společenského postavení. Základní otázka sociální stratifikace zní: kdo dostává co? V tradiční společnosti to byl například především ekonomický kapitál a moc, jež vymezovaly postavení člověka nebo celé rodiny ve společnosti. V moderní společnosti se k těmto prvkům přidává ještě vzdělání, které se de facto stává pro většinu společnosti předpokladem ekonomického kapitálu a moci. Moc je v našem případě chápána jako postavení v zaměstnanecké struktuře společnosti s příslušnými výkonnými pravomocemi a odpovídajícím počtem podřízených pracovníků. Stupeň vzdělání je tedy předpokladem pracovního postavení (prestiž a moc), které je pak svázáno s odpovídajícím příjmem (ekonomický kapitál). Velikost příjmu pak zpětně

40

ovlivňuje úroveň konzumu zboží a služeb, která je charakteristikou životního stylu člověka nebo obvykle celé rodiny. V moderní společnosti je tak vzdělání jedním z klíčových prvků stratifikační páteře, protože jeho vliv se promítá v několika rovinách do podoby této páteře. Sociální vědci pak sociální strukturu analyzují ze 3 úhlů pohledu: 1. Deskriptivní rovina. Jedná se o popis, neboli odpověď na otázku „Jak?“ Jaká nerovnost existuje? 2. Vysvětlující rovina. Jedná se o analýzu, neboli odpověď na otázku „Proč?“ Proč nerovnost existuje? 3. Preskriptivní/předpovídající rovina. Odpověď na otázku „Co?“ Co to znamená do budoucnosti? A případně, jak eliminovat nežádoucí účinky? V šedesátých letech 20. století americký sociolog Gerhard Lenski přišel s tezí, kterou navázal na Weberovo pojetí sociální stratifikace, a která s většími nebo menšími obměnami platí dodnes. Podle Lenskiho stratifikace moderní společnosti obsahuje tři dimenze: ■ majetek, bohatství ■ vzdělání, prestiž ■ moc, autorita

O weberovském přístupu k sociální stratifikaci viz poslední odstavce této kapitoly.

Moderní společnost si pak můžeme představit jako krychli, jejíž základnu tvoří osa x, což je majetek, a osa y, což je vzdělání. Osa z je kolmá na tyto dvě osy a je to moc. Každého člověka v moderní společnosti pak můžeme podle velikosti jeho majetku, stupně jeho vzdělání a míry jeho moci umístit do prostoru krychle.

Obr. Sociální vrstva

Tyto tři dimenze jsou v moderní společnosti obvykle provázány. Pokud tomu tak je, hovoří se o statusové konsistenci (status, společenské postavení vymezené těmito třemi dimenzemi je konsistentní).

41

5. Sociální stratifikace

Esej předního českého sociologa Iva Možného s názvem Proč tak snadno (Praha: Nakladatelství Slon, 1999, vydání druhé, 139 stran), ve kterém autor nabízí originální vysvětlení listopadových událostí roku 1989, je zároveň unikátní a netradiční analýzou stratifikační struktury předlistopadové československé společnosti.

* Rasa označuje vnější podobu člověka, pojem etnicita v sobě zahrnuje kulturu, původ, jazyk, hodnoty, názory, představy.

Charakteristikou české společnosti před rokem 1989 byla ovšem statusová inkonsistence. Tyto tři dimenze sociální stratifikace nebyly v socialistické společnosti v jedné rovině, protože člověk, který měl vysoké vzdělání nedosahoval odpovídajícího příjmu a neměl odpovídající moc. A naopak, člověk, který měl moc neměl obvykle odpovídající vzdělání. Po listopadu 1989 se tato skutečnost mění a většina sociologických výzkumů provedených v průběhu devadesátých let ukazuje, že česká společnost prochází procesem od statusové inkonsistence ke statusové konsistenci. Bohatství, vzdělání a moc začínají jednoduše řečeno sobě odpovídat. Lidé, kteří se nacházejí v prostoru krychle na podobném místě, kteří mají stejnou velikost majetku, moci a vzdělání tvoří sociální třídu neboli společenskou vrstvu. Pokud hovoříme o přetrvávání těchto vrstev z jedné generace na druhou, hovoříme o reprodukci společnosti, nebo také o sociální reprodukci. Znamená to, že většina dětí rodičů získává během svého života stejné nebo velmi podobné postavení, jako měli jejich rodiče. Pokud většina dětí rodičů získává lepší nebo horší postavení, hovoříme pak o transformaci společnosti, neboli o mobilitě jednotlivých vrstev. Mobilita je jak vzestupná, tak sestupná, záleží vždy na tom, jestli jde o mezigenerační přesun o patro výše nebo níže. V současné společnosti jsou nejčastěji skloňovaná následující kritéria, která vzájemně rozdělují lidi a vytváří strukturu společnosti. Kritérium

Typ struktury

Charakteristika skupiny

majetek/výrobní prostředky

třídní struktura

třída

Zaměstnání

sociální struktura

sociální vrstva

kultura, životní styl

sociokulturní struktura

kulturní skupiny

Pohlaví

sociodemografická struktura

genderové skupiny

Věk

sociodemografická struktura

věkové skupiny

etnicita/rasa*

etnická struktura

etnické skupiny

Tato kritéria se ve skutečnosti doplňují a jsou propojená a znásobují svůj vliv. Nedochází k tomu, že by člověk byl podle jednoho kritéria na vrcholu struktury a podle jiného se ocitl zcela vespod. Všechna tato kritéria spolu dohromady souvisí a posilují se. Tak například dělníci, kteří jsou chudí, jsou v americké společnosti v převážné většině Afroameričané. V české společnosti tvoří významnou část skupiny chudých Romové. Když uděláme dílčí shrnutí, tak můžeme říci, že společenská nerovnost je jinými slovy existující hierarchie mezi lidmi podle určitého nebo určitých kritérií. Je to rozvrstvení lidí. A každé kritérium, které v moderní společnosti najdeme, lze zařadit do jedné z obecných dimenzí, jimiž je buď ekonomický kapitál, prestiž nebo moc. Sociální stratifikace pak znamená společenské vertikální rozvrstvení, nerovnost zdrojů, neboli distribuční nerovnost, nebo ještě jinak nerovnou alokaci zdrojů. Znamená to, že základem je vždy nerovnost, nerovné rozdělení určitého statku nebo služby. Na jeho základě pak má někdo lepší postavení, je pak symbolicky řečeno navrchu, a někdo má horší postavení, je pak symbolicky řečeno dole. Jeden má výhodnější a lepší společenskou pozici než jiný.

5.3 Formy sociální stratifikace v dějinách Sociální strukturovanost má pak: 1. Obecnější význam: jsou to hierarchicky uspořádaná sociální uskupení různého typu (kast, stavů, tříd, vrstev). Historie ukazuje, že můžeme rozlišit 4 typy stratifikačních systémů:

42

■ ■ ■

■

otrokářský stratifikační systém: charakterizuje jej vztah ovládajících a ovládaných, tedy svobodní a nevolnící kastovní stratifikační systém: hovoříme o kastách, charakterizuje jej silná rodina, která je určující pro to, do které kasty člověk bude patřit, kasty jsou neprostupné stavovský stratifikační systém: objevuje se právní pojetí subjektu, na rozdíl od kastovního systému je více prostupný, i když rodina, do které se člověk narodí je pořád určující pro jeho sociální postavení ve společnosti třídní stratifikační systém: charakteristický pro moderní společnost, hovoříme o trhu práce a o vztahu k výrobním nástrojům a je zde možná mobilita a individuální dosahování statusu

2. Užší význam: hierarchické uspořádání lidí podle tří dimenzí nerovnosti (nerovnoměrného rozdělování): materiální zdroje (majetek, příjmy), moc a prestiž (chápanou zpravidla jako prestiž povolání). Jednotlivci a skupiny nemají stejný podíl na hmotném bohatství a rozhodování. Segmenty (uskupení) takto definované sociální stratifikace jsou sociální kategorie lidí majících stejný status. Jsou to sociální vrstvy. Sociální struktura společnosti je pak složena ze statusů (postavení) jednotlivých lidí nebo celých rodin a s nimi spojených rolí (způsobů chování). Status je tedy pozice v sociální struktuře společnosti a role vymezuje vztah této pozice k ostatním pozicím. Musíme mít tedy neustále na paměti, že vyšší nebo nižší postavení, vyšší nebo nižší status není něco, co má samo o sobě hmatatelnou podstatu. Je to spíše shluk názorů, postojů, pravidel a zvyků, tedy určitý způsob chování, který k existenci společenské pozice odkazuje a uvádí ji do vztahu k jiným pozicím a chováním, které se na ně vážou. Představitel teorie konfliktu Randall Collins píše. “Ve skutečnosti bychom ovšem neměli pro pozici, stejně jako pro mnoho jiných věcí v oblasti, jíž se sociologie zabývá, používat podstatné jméno, ale sloveso. ‚Pozice‘ je jiné slovo pro chování: lidé k sobě přistupují určitým způsobem, vytvářejí a berou za samozřejmé jiné sociální řády, žijí jiným způsobem, v zaměstnání mají jiné posty a vykonávají jinou práci. Ospravedlnění pro používání podstatného jména je tu namístě pouze proto, že chování lidí se opakuje, takže jedni a ti samí lidé znovu a stále dokola vytvářejí společenský řád a jedny a ty samé lidi tento společenský řád zase zpětně v jejich chování ovlivňuje. Tato skutečnost propůjčuje určitý empirický podklad tomu, že se každodenní diskurs hypostazuje“ (1975: 421-422). Ve skutečnosti podle jednání můžeme nejlépe poznat jedincův status, jeho společenské postavení, neboť status se rovná jednání, hodnotám, názorům, postojům, představám člověka. Mít určitou pozici ve společnosti tak znamená mít určité vidění světa, který člověka obklopuje. Je to názor na běh událostí, je to jejich chápání a jejich interpretace. Jak píše Pierre Bourdieu v knize Distinction, jež se zabývá sociální stratifikací francouzské společnosti sedmdesátých let: vyhrát milión ještě samo o sobě neznamená, že člověk bude žít jako milionář. Ekonomický kapitál tak sám o sobě není pro určení společenské pozice zcela rozhodující. Ti, kdo se v současnosti zabývají sociální stratifikací a nerovnostmi mezi lidmi, sledují jednak odlišnosti v chování jednotlivých tříd a s tím související produkci, neboli vytváření a udržování těchto odlišností z jedné generace na druhou. Zaměřují se na kultury jednotlivých vrstev a popisují rozdíly mezi nimi. Kolik je tříd nebo vrstev? Základem každé moderní společnosti je střední třída. Ta se dělí na vyšší střední a nižší střední. Nad střední třídou stojí elita a pod střední třídou najdeme dělnickou třídu, která se rovněž jako střední třída dělí na vyšší a nižší. Pod dělnickou třídou najdeme underclass, neboli třídu deklasovaných, pro kterou je charakteristické, že neparticipuje na trhu práce a vypadává z třídního rozdělení, neboť tito jedinci nejsou přijati žádnou společností.

43

5. Sociální stratifikace

Viz následující obrázek. 1) Elita (charakterizuje ji ekonomický kapitál nebo životní styl či jméno) 2) Vyšší střední: experti, manažeři (charakterizuje ji povolání, vzdělání, typ práce, příjem, životní styl) 3) Nižší střední: technici, nižší administrativní pracovníci (charakterizuje ji povolání, vzdělání, typ práce, příjem, životní styl) 4) Dělnická aristokracie: odborná manuální práce 5) Dělníci: nekvalifikovaná nebo polokvalifikovaná manuální práce 6) Underclass - třída deklasovaných: stojí mimo trh práce

Podoba sociální struktury západní společnosti pak je následující:

1) 2) 3) 4) 5) 6)

Sociální struktura ustavená na podkladě sociální stratifikace se promítá do celého lidského života. Počínaje praktikami, jimiž lidé začínají den, a konče praktikami, které provádí před (nebo po) ulehnutí. Vstávání, snídání, bydlení, nakupování, učení, výchova, auto, zájmy, rituály namlouvání, způsob řeči, komunikace, volby, počet dětí, nemocnost, úmrtnost, porodnost, stravování atd. Všechny tyto činnosti jsou poznamenány sociální strukturou společnosti, ve všech těchto činnostech je obsaženo naše sociální postavení. Ve společnostech, kde platí statusová konsistence, pak můžeme na základě znalosti téměř jedné z charakteristik člověka s menší nebo větší pravděpodobností odhadovat i jeho jiné charakteristiky nebo chování. (Již víme, že sociologie se zajímá o člověka především jako o nositele charakteristik, nezajímají ji jednotliví lidé, ale lidé jako skupina, jednotlivce sociologie přenechává psychologii).

5.4 Proč vůbec existuje stratifikace? Otázkou pochopitelně zůstává, proč a zdali vůbec musí stratifikace ve společnosti existovat? Odpovědi na tuto otázku se liší. Jiný názor mají představitelé marxistické tradice, jiný názor mají představitelé weberovské tradice, jiný názor mají představitelé funkcionalismu, jiný zase představitelé teorie sociálního konfliktu. Faktem nicméně zůstává, že stratifikaci, tedy společenské rozvrstvení najdeme v každé společnosti. V marxistické tradici jsou třídy chápány jako prázdné prostory. V moderní společnosti vznikly kvůli nerovnému přístupu k výrobním prostředkům. Zrušením tohoto nerovného přístupu automaticky dojde ke zrušení existence tříd. Nerovnost ve společnosti tudíž není podle marxistů nevyhnutelná, protože transformací společnosti dojde také k transformaci třídní struktury. Je to strukturalistický přístup k vysvětlení existence tříd, protože třídy podle marxistů žádný obsah nemají. Když Marx popisoval třídní strukturu moderní společnosti, tak hovořil především o dvou třídách, o proletariátu a buržoazii. Proletariát

44

charakterizuje pouze výrobní síla, buržoazii pak výrobní prostředky. Toto jsou třídy o sobě. Jakmile si proletariát uvědomí svou pozici ve společnosti, dojde k transformaci třídy o sobě v třídu pro sebe a vypukne revoluce, na jejímž konci bude mít proletariát výrobní prostředky ve svých rukou. Třída o sobě je tedy v marxistické tradici třída vymezená objektivně a třída pro sebe je třída vymezená subjektivně. Ve weberovské tradici je hlavní charakteristikou třídy postavení na trhu práce. To je pak svázáno s životním stylem a především hodnotami, postoji a názory. Weberovský přístup k sociální stratifikaci není strukturalistický, existence třídy nepramení z nespravedlivého uspořádání společnosti, ale ze subjektivních hodnot a z kultury jednotlivých tříd. Nevyvěrá shora, ale ze spodu, ze životního stylu a ze životních postojů. Nerovnost ve společnosti je pak ve weberovské tradici nezbytná, protože je součástí každé společnosti. Podle funkcionalismu je společenská nerovnost funkcionálně nezbytná, protože motivuje lidi k lepšímu výkonu. Důsledkem pak je, že na nejdůležitější společenské posty se dostanou ti nejlepší a nejschopnější. Podle teorie konfliktu je společnost jedno velké soupeření o pozice. Znamená to, že každá společnost v sobě zahrnuje konflikt a neustálé napětí. Lépe situovaní lidé mají tendenci hájit své pozice nejrůznějšími a nejrozmanitějšími mocenskými prostředky a proto mají lepší postavení. Hůře postavení lidé vsoutěži o společenské zdroje nejsou tak úspěšní.

Shrnutí kapitoly Nerovnost mezi lidmi je trvalým rysem každé společnosti i každé větší sociální skupiny. Strukturu nerovnosti mezi různými skupinami lidí v sociologii nazýváme sociální stratifikací. Pozici člověka v dané sociální struktuře označujeme termínem status. Za základní dimenze (kritéria) společenského postavení považujeme přitom bohatství, prestiž (vzdělání) a moc. Uskupení lidí, kteří v rámci sociální hierarchie mají relativně stejnou pozici či status nazýváme sociální vrstvou. Přesun do jiné sociální vrstvy pak nazýváme sociální mobilitou, která může být jak vzestupná, tak sestupná. Jestliže jednotlivé dimenze společenského postavení člověka nejsou v jedné rovině, hovoříme o statusové inkonsistenci. Sociologie obecně nepřipisuje nerovnosti nutně negativní charakter. Za závažnější problém považuje skutečnost, že za majetkovými nerovnostmi, které jsou zjevné (a případně také částečně regulovatelné pomocí přerozdělování), najdeme celou řadu skrytých nerovností. Proto rozlišujeme v sociologii mezi nerovností životních podmínek a nerovností životních šancích. Téma sociální stratifikace je zásadním tématem sociologie a má širší přesahy k filozofujícím úvahám o spravedlnosti či svobodě člověka.

Otázky k zamyšlení 1. Přemýšlejte, co může být zdrojem moci, statusu či prestiže v různých sociálních kontextech (například ve firmě či v univerzitním studentském kolektivu, a to zvlášť ve formální struktuře i v kontextu neformálních kolektivů)? 2. Jaký je rozdíl mezi marxistických a weberovským pojetím sociální stratifikace? V čem se liší tato paradigmata? 3. Na základě této kapitoly i svých dosavadních zkušeností určete, koho byste považovali v naší společnosti za skutečně chudého? Navrhněte objektivní kritéria chudoby! 4. Na konci kapitoly jsme uvedli, že majetkové nerovnosti mezi lidmi lze pomocí systému přerozdělování do jisté míry regulovat. uvedli jsme ale také, že za majektovými nerovnostmi se zpravidla skrývá celá řada skrytých nerovností. Kromě ekonomického kapitálu jakým způsobem může třídní postavení jednotlivce ovlivnit jeho životní příležitosti?

45

■ ■ ■ ■

Co jsou to sociální organizace Weberův model byrokracie Dva způsoby spolupráce v organizaci Obecná typologie formálních organizací

Sociální organizace

6. 47

6. Sociální organizace

Cíl kapitoly Sociologie zkoumá mimo jiné, jakým způsobem jsou různé lidské činnosti v moderní společnosti organizovány. V této kapitole se zaměříme na činnosti provozované v rámci tzv. formálních organizací. Cílem bude přiblížit vám hlavní znaky a funkce těchto organizací, i to, jak se měnila jejich podstata měnícími se požadavky moderní doby.

Časová zátěž ■

1

6 hodin (v první děkádě listopadu)

Povinná četba z knih ■ ■

Friedmann, G.: Rozdrobená práce. Praha 1970, 1. a 2. kapitola, str. 27-52. Peters, T., Waterman, R. H.: Hledání dokonalosti. Svoboda-Libertas Praha 1993, str.47 - 68 (kapitola: Racionální model) nebo z nového vydání Peters, T., Waterman, R. H. : Hledání dokonalosti. Pragma Praha 2001, str. 51-75

6.1 Co jsou to sociální organizace Pod pojmem sociální organizace rozumíme situaci, kdy lidé kolektivně organizují své nejrůznější institucionalizované činnosti. V tradiční společnosti byli lidé společenskými normami vedeni k tomu, aby navzájem dobře spolupracovali. Každý věděl, kde je jeho místo – nevolník stejně jako urozený. Industrializace a vznik průmyslového kapitalismu přinesly zásadní změny. Již Emile Durkheim zkonstatoval, že jednou z nejcharakterističtějších vlastností moderních společností je vysoce komplexní dělba práce. Různé lidské činnosti typu výchovy, výroby, léčení či bádání byly v moderní společnosti formalizovány takovým způsobem, aby mohly být snadno provozovány ve velkém, tedy v organizacích. Domácnost, armáda, církev, politická strana, škola či podnik jsou různé typy organizace lišící se velikostí, podmínkami členství, stupněm formálnosti aj. Dnes prakticky všechny aspekty společenského života jsou propojené formálními organizacemi. Přicházíme s nimi do kontaktu dennodenně závisle na našich společenských pozicích. V současné době hrají organizace daleko významnější roli v našem běžném životě, než tomu bylo kdykoli předtím.

6.2 Weberův model byrokracie Za první systematický výklad vývoje organizací vděčíme Maxi Weberovi a jeho teorii byrokracie. Ačkoli je slovo byrokracie v laické rovině zatíženo značně negativním nádechem, v sociologii pod tímto pojmem rozumíme hierarchickou organizaci, která je řízena systémem formálních pravidel. Základem Weberovy představy je, že jediným způsobem řízení rozsáhlé organizace je přísně hierarchická struktura s koncentrací moci a znalostí na nejvyšších stupních. Základní rysy byrokracie dle Webera: 1. Jasně vymezené kompetence – souvisí s dělbou činností a specializací práce. Ke každé pozici se váže konkrétní úkol. 2. Úřední hierarchie – umožňuje kontrolu a dohled. Určujícím kritériem postupu v této hierarchii je pak počet odsloužených let. 3. Veškeré jednání je zachyceno v písemné formě – vše je evidováno a archivováno.

48

4. Specializované vědění úředníků – úředník má příslušné odborné vzdělání. 5. Přísně určená pravidla. Moderní úředník „poslouchá“ předpisy nikoli osoby. 6. Přísné oddělení úřadu od bydliště úředníka (včetně oddělení soukromého a veřejného majetku.) Weber formuloval svůj ideální model byrokratické organizace jako teoreticky možný protipól jemu ze života známé organizace, ovládané rodinnými klany a známostmi. Prostřednictvím byrokratických principů byla dle něho jasně stanovena obecně platná pravidla hry, se kterými může společnost racionálně kalkulovat. Připomeňme si, že Weber sám byl hluboce ambivalentní vůči byrokracii. Cenil sice mnohé racionální vlastnosti byrokratické formy organizace: její efektivity, přesnosti, stability, spolehlivosti, vypočitatelnosti a využitelnosti v nejrůznějších oblastech společnosti. Zároveň však byl také kritikem byrokracie. Domníval se, že byrokracie redukuje každého pracovníka na pouhý zub v ozubeném kolečku byrokratické mašinérie. Byrokratizace nás tímto dle něho vede k pocitům bezmocnosti. V této souvislosti hovoří o železné kleci racionality. V byrokracii tedy spatřuje vážné potenciální nebezpečí odlidštění.

6.3 Dva způsoby spolupráce v organizaci 6.3.1 Hierarchický model Pro hierarchický model je obecně příznačná pyramidová struktura, což vyjadřuje sítě vztahů podřízenosti od nejvyššího vedoucího po řadové pracovníky. Aby pyramida mohla být pevná a výkonná, nesmí nic narušovat tyto vztahy. To je možné jen tehdy, nedělají-li podřízení nic jiného, než že plní příkazy nadřízených. Příkazy mohou být trvalé (popis práce, bezpečnostní předpisy), nebo jednorázové. Jsou každopádně neoddiskutovatelné. Weberův model byrokracie je příkladem hierarchického modelu především v rovině organizací státní správy. Ve výrobní sféře pak této klasické představě efektivnosti odpovídá taylorismus a prostředí dílen s běžícími pásy. Taylor považoval tento hierarchický model organizace za synonymum důsledně promyšlené a racionální organizace práce. Taylorovi i Weberovi byla společná snaha o odstranění vlivu neformálních emocionálně zabarvených mezilidských vztahů z chodu organizace, neboť lidský faktor (jeho projevy) je v tomto pojetí právě onen rušivý element, který podkopává racionalitu těchto systémů.

Frederic Winslow Taylor (1856-1915), americký ekonom, zakladatel vědeckého managementu.

Dle současného amerického sociologa, Roberta Reicha byrokracie amerických národních korporací v 50-tých letech byla organizována v tomto hierarchickém duchu, a to podobně jako byrokracie vojenská. Cílem tedy bylo efektivní uskutečňování předem stanovených plánů. Jak Reich uvádí, všechny úkoly byly předem určeny pomocí definovaných postupů a povinností. Vnitřní hierarchie byla graficky zobrazena na organizačních schématech, počínaje velkým čtvercem nahoře (nejvyšší řídící pracovník =1) směrem dolů se stále menšími a početnějšími čtverečky. Na nižším stupni stáli špičkoví manažeři a strategičtí plánovači (2), kteří měli za úkol naplánovat stále intenzívnější výrobu. Přímo pod nimi byla vrstva viceprezidentů, ředitelů divizí a vyšších ředitelů (3), kteří měnili plány v každodenní operace. A pod nimi bylo několik vrstev středních manažerů (4) - od náměstků viceprezidenta, náměstků ředitele, ředitelů oddělení, přes prodejní manažery až k mistrům a další, kteří předávali příkazy dolů, informace nahoru a prostředkovali v konfliktech. Pod touto vrstvou středních manažerů již byl pěšák amerického kapitalismu - tovární dělník (5), který hodinu po hodině a den po dni vykonával stejnou práci. Dle Reicha dokonce i na amerických středních školách se projevil duch hromadné výroby. Děti postupovaly do vyšších tříd podle předem naplánovaného sledu standardních předmětů - na každém stupni museli zvládnout určitý balíček faktů. Nejrychlejšího postupu mohly dosáhnout děti s největší schopností absorbovat fakta a s nejpoddajnějším chováním. Podobně jako tovární dělníci i učitelé měli jen minimální vliv na to, co se v každém stadiu

49

6. Sociální organizace

Toto téma je velmi působivě zachyceno v kultovním animovaném filmu The Wall.

procesu dělo. Požadovalo se od nich, aby se řídili plány, které vypracovali specialisté na nejvyšších příčkách školské hierarchie. V určitých kontrolních bodech byly pravidelně zadávány standardizované testy, jejichž cílem bylo vyjmutí a vrácení „defektních produktů“. Stejně jako v systému masové výroby i zde byly nade vše zdůrazňovány disciplína a řád. Standardizace znamenala úspory a všeobecně platilo: čím větší množství, tím lepší. Takový systém nevyžadoval, ba ani neodměňoval příliš originální myšlení. Dle Ch. W. Millse, představitele konfliktualistického pojetí, je práce v moderní době prací v rámci určité hierarchie: na jedné straně je autorita, na druhé podřízenost. Práce je většinou polorutinní a jednotlivé pracovní postupy jsou za účelem efektivity úzce specializovány a stereotypizovány. Spojíme-li tyto dvě skutečnosti (hierarchickou podstatu a polorutinní charakter většiny pracovních postupů), je zřejmé, že práce v moderním závodě vyžaduje kázeň v podobě rychlého a stereotypního podřizování se autoritě. Proto se musíme neustále ptát, komu takový systém či organizace vlastně slouží. Dle představitelů teorie konfliktu (vedle Millse zde můžeme jmenovat také Williama Whytea) výše popsaný systém organizace je především ukázkou toho, jak realizují jedni své zájmy na úkor druhých. V tomto momentu se můžeme pokusit o srozumitelné vysvětlení rozdílu mezi sociologií organizace a managementem jako dvěmi rozdílnými disciplínami. Obě mají značně podobně definovaný předmět zájmu (prostředí organizace, principy řízení). Na rozdíl od sociologické teorie organizace, která chce „pouze“ porozumět předmětu svého bádání (viz princip nehodnotící sociologie), má management jako disciplína vyšší praktické ambice v podobě reálné využitelnosti poznatků. V důsledku této snahy se však dostává do blízkosti oblasti, která sociologii, obzvlášť pak teorii konfliktu zajímá především jako oblast experimentování s lidským faktorem. Shrnutí: Po dlouhou dobu se zdál být model organizace s pevnou hierarchickou strukturou jedinou variantou organizační struktury. Důsledkem praktického uplatnění hierarchického modelu bylo sice zpočátku zvýšení produktivity, které však záhy na to vystřídal nezájem a psychická únava lidí. Uskutečnění tohoto principu totiž vedlo k bezduchému podřízení pracovníků diktátu vedení. V konečném důsledku mělo toto pojetí výroby svůj nemalý podíl například na recesi amerického automobilového průmyslu na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století. V tomto období japonské společnosti již dovedly úspěšně konkurovat svým americkým protějškům mimo jiné i díky mnohem osobnějšímu pojetí prostředí výroby. 6.3.2 Synergický model Exkurs: “Když si děti hrají, nikdo jim neporoučí, jak se mají domluvit, a přece se dohodnou, i když někdy za cenu hádky či rvačky. Malí kluci tak dokážou postavit autodrom na pískovišti nebo bunkr v přírodě. Někdo přijde s nápadem, jiný vymyslí, jak by to šlo ještě lépe vyřešit, další navrhne, z čeho stavbu postavit atd. (Příklad převzatý z Gregor, M.: Hledání pružné organizace. Brno 1993.) Taková klukovská hra je dobrým příkladem druhého modelu organizace. Výraz „synergická spolupráce“ označuje spontánní snahu lidí uvádět své jednání do souladu s počínáním ostatních a umocňovat tak schopnosti celého společenství. „Synergie“ je řecké slovo pro spolupráci (my však častěji užíváme latinského výrazu kooperace). Základním principem tohoto modelu je, aby všichni řídili sami sebe, spontánně spolupracovali a dobrovolně přizpůsobovali své jednání tak, aby bylo ve shodě s jednáním ostatních. Cíle a pravidla spolupráce zde vytváří ti lidé, kteří reálně spolupracují. Synergický model vycházel z tendence některých dnes již zavedených zahraničních firem považovat lidi, jejich odpovědnost, kvalifikaci a zkušenosti za největší kapitál. Vychází tedy z přesvědčení, že vysoká produktivita není již dnes ukryta ani tak ve strojích jako spíše v lidech (kromě jejich schopností, dovedností a znalostí také v jejich loajalitě, iniciativě a ve ztotožnění vlastních zájmů se zájmy pracovního společenství).

50

Potřeba uplatnění synergického modelu souvisí s přechodem od industriální k „informační společnosti“. Důsledkem tohoto přechodu je fakt, že informace se stala základním ekonomickým zdrojem, významnějším než stroje a jiné materiální výrobní prostředky. Podstatu této změny popisuje Alvin Toffler ve své knize The Third Wave (Třetí vlna). Podle Tofflera je možné vývoj lidstva rozčlenit do tří „vln“. „První vlna“ obsáhla celou historii lidstva až do průmyslové éry. Bylo pro ni příznačné zemědělství, řemeslnická výroba, obchod, soběstačné státy a domácnosti, práce v rodině (domácnosti), v cechu a nepříliš rozsáhlý trh. „Druhá vlna“ začala se vznikem moderního průmyslu: velké továrny s prací přísně rozdrobenou do elementárních operací. Symbolem této vlny je běžící pás (Ford, Taylor,...). V této vlně je rozhodujícím činitelem vlastnictví prostředků průmyslové výroby. Zisk se pak odvozuje od schopnosti manipulovat se surovinami a energií. Je zde také příznačný centralismus jak ve výrobní oblasti (velké podniky řízené autoritativním ředitelem) tak v oblasti značně zbyrokratizovaných státních systémů (často ve spojení s totalitními vládami). Společnost „druhé vlny“, neboli průmyslová společnost je založena na představě: „Jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít!“ Pro „třetí vlnu“ je podle Tofflera charakteristické tzv. odmasovění výroby: použití počítačů umožňuje realizovat odlišné výrobní postupy. V oblasti státního systému se ve „třetí vlně“ centralizovaná moc postupně rozpadá a dochází ke dvojímu procesu: 1. decentralizace a rozdělení na menší celky, 2. extenze politických celků (např. procesy evropanizace) Pro prosperitu společnosti „třetí vlny“ je charakteristické přesvědčení: „Jak a pro co budeme žít, tak se nám bude dařit naše práce.“ Rozhodujícím činitelem prosperity se ve světě „třetí vlny“ stává práce s informacemi („vlastnictví“ informací a schopnost s nimi pracovat). Dobře myslet znamená mít dobré informace a umět s nimi pracovat (zejména rozpoznat jejich závažnost a věrohodnost). Navíc už nejde pouze o zisk v dosud obvyklém smyslu, nýbrž o prosperitu v širším významu. Principem úspěchu je tedy individualizace a osobitost produktu. Tu spíše umožňuje pružná organizace, založená na společné tradici a na dohodě o společném cíli. Hranice mezi službami a zbožím se za těchto okolností začíná stírat. V důsledku toho vzniká nový typ organizace, který Robert Reich nazývá vysoce zhodnocujícím podnikem. Lidé, kteří dávají novému podniku největší část jeho hodnoty, musí spolupracovat a mají-li spolupracovat úspěšně, musí být navzájem v přímém kontaktu. Mají-li být správně vyřešeny problémy, musí informace plynout rychle a zřetelně. Pro byrokracii v takovém podniku není místa, neboť je známo, co se může stát, když k předávání i těch nejjednodušších zpráv použijeme zprostředkovatele. Informace, pokud by vůbec přišly, přišly by pozdě, ztratily by na významu a pravděpodobně by neodpovídaly situaci. Členové takových tvůrčích týmů tedy koordinují svou činnost většinou horizontálně, nikoli vertikálně. Pro synergický model organizace je tedy typická „plochá“ organizační struktura. Experimentování bylo ve starém velkovýrobním podniku nebezpečné, neboť neúspěchy znamenaly, že celá organizace musela za cenu obrovských nákladů změnit směr (nové stroje, přeškolení pracovníků, změna prodejní a marketingové strategie). Oproti tomu v případě vysoce zhodnocujícího podniku je experimentování přímo žádoucí. Hlavními aktivy vysoce zhodnocujícího podniku tedy nejsou hmatatelné věci, nýbrž schopnosti lidí potřebné pro řešení konkrétních potřeb (s použitím symbolů, jako jsou data, slova, ústní a vizuální prezentace). Zaměstnanci takových podniků spolupracují spíše s partnery a společníky a nikoli s šéfy či nadřízenými. Člověk se stává řídícím či hlavním pracovníkem ne díky době, po kterou loajálně sloužil, ne díky bezchybně prováděné běžné práci, nýbrž díky zvláštní schopnosti (odvaze), kterou prokázal při identifikaci a řešení nových problémů.

51

6. Sociální organizace

Je nutno říci, že oba modely (hierarchický, synergický) se sotva vyskytnou v čisté podobě neboť se jedná o ideální typy. Většinou se nějak prolínají, mísí, vzájemně se podporují či konkurují. V současné době se však přesouvá důraz z hierarchického k synergickému způsobu uspořádání. Je však třeba říci, že „informační revoluce“ stvořila obrovskou hromadu údajů, které je nutno zpracovat téměř stejně monotónním způsobem (zakládání a prosté zpracování dat), jakým dělníci zpracovávali materiál na montážních linkách. Od pracovníků ve službách se proto očekává, že budou stejně dochvilní, spolehliví a manipulovatelní jako dělníci ve výrobě. Musí ovšem vyhovět jednomu novému požadavku navíc: musí mít příjemné vystupování. Závěrem dodejme, že volba mezi oběma modely nezávisí na něčí libovůli. Rozhodují o tom další podmínky. Např. v případě armády by bylo těžko představitelné použití synergického modelu. Bylo by absurdní, kdyby si vojáci sami určovali, co budou dělat. Složité a náročné úkoly, při jejichž řešení je důležitější nápad a kvalita než množství a rutina, je naopak vhodnější řešit volnou spoluprací. Snad nejzávažnějším důvodem pro novou koncepci organizací je fakt, že prostředí, v němž organizace „žijí“, se stává stále více proměnlivějším. Technologie se rychle mění, ekonomický trh se rozšiřuje, dochází k rychlým sociálním změnám. To vše vytváří stálý tlak na organizace, aby se měnily, přizpůsobovaly se a rostly, jak to vyžaduje prostředí. V důsledku toho se rozpadává stará iluze o jednom ukazateli. Efektivita měřená jedním kritériem se mění v komplexní efektivitu, posuzovanou podle většího počtu kritérií. Životaschopnost firem se postupně stává závislou na tom, do jaké míry budou různorodé požadavky trhu, zákazníků, obcí, veřejnosti nebo odborů respektovat.

6.4 Obecná typologie formálních organizací Jedna z nejčastěji používaných typologií organizací pochází od amerického sociologa, Amitae Etzioniho. Etzioni klasifikoval různé typy organizace dle motivu, který vede lidi k účasti v organizaci v závislosti s tím, jaký druh moci a kontroly uplatňuje organizace vůči svým členům. Dle druhu uplatňované moci pak rozlišuje: A)Dobrovolné neboli normativní organizace uplatňující převážně normativní moc. Zdůrazňuje morální přesvědčení členství či status členství vyplívající z prestiže organizace. Pak jí stačí používat pouze symbolickou kontrolu nad svými členy. Příklad: zájmové spolky, politická sdružení, různé dobrovolné spolky. B)Utilitaristické organizace. Účast členů je motivována především ekonomickými odměnami, proto tento typ organizace používá převážně materiální kontrolu nad svými členy. Moc je vymezena v racionálně-právní rovině. Vztah organizace a členů má podobu smluvního vztahu. Příklad: do této kategorie patří převážná část profesních institucí, například výrobní organizace, státní správa,…apod. C)Donucující organizace uplatňující jako ultima ratio donucovací moc v podobě použití fyzické síly či psychického nátlaku. Tento typ organizace používá fyzickou kontrolu nad svými členy. Příklad: vězení, koncentrační tábory, léčebny pro mentálně postižené. Členové organizace pak mohou reagovat na použitý typ moci těmito základními způsoby: 1. Morální reakce. Jedinec si váží zaměření organizace. Členové se s organizací vnitřně ztotožňují, považují za morálně správné do organizace patřit. 2. Kalkulující reakce. Účasti předchází kalkulace výhod, které si jedinec od účasti na chodu organizace slibuje. 3. Odcizení jako reakce. Jedinec se vůbec neidentifikuje s organizací, jenže je donucen zůstat jejím členem.

52

Na základě uvedených kategorií pak můžeme zobrazit následujících devět typů organizace: Morální reakce

Kalkulující reakce

Odcizení

Dobrovolná organizace

1

2

3

Utilitaristická organizace

4

5

6

Donucující organizace

7

8

9

V tabulce jsme vyznačili tučným písmem účinné psychologické smlouvy mezi organizací a členy (1, 5, 9). Co organizace získávají účastí členů, je ve shodě s tím, jaké odměny poskytují. Je zde nutno dodat, že ve všech devíti případech se jedná o „čisté“, ideální typy, v realitě se nejspíš setkáme se smíšeným útvary.

Shrnutí kapitoly Organizace jsou produktem spojení lidí za účelem koordinace a výkonu společné, cílené činnosti. Tzv. formální organizace se staly předmětem zájmu sociologie v důsledku rozmachu obchodních a jiných organizací na přelomu devatenáctého a dvacátého století i obecně v důsledku vzestupu racionálně-právně vymezených sociálních vztahů v moderní společnosti. Na základě Webera bychom mohli dokonce prohlásit, že modernizace je vlastně procesem byrokratizace, tedy procesem, ve kterém nejrůznější lidské činnosti podléhají systému formálních pravidel. Celkový vývoj představ o efektivní organizaci je pro zjednodušení možné rozdělit do dvou základních pojetí: hierarchický model je typickým produktem industriální doby, synergický model pak více vyhovuje požadavkům souvisejícími s přechodem k tzv. informační společnosti.

Otázky k zamyšlení 1. Co je hlavní příčinou formalizace lidských činností v moderní společnosti? 2. Již od Webera se řada sociologů zaměřuje na dehumanizující vliv byrokratické struktury. Zkuste se na problém podívat z jiné perspektivy a pouvažuje o pozitivních stránkách fenoménu byrokracie! 3. V čem spočívá hlavní rozdíl mezi postindustriální a industriální ekonomikou? 4. Za jakých okolností byste upřednostňovali organizační strukturu založenou na volné spolupráci oproti přísně hierarchizované struktuře?

53

■

■

Stárnutí české společnosti a jeho konsekvence Postavení Romů v české společnosti

7.

Sociologický pohled na některé problémy dnešní české společnosti

55

7. Sociologický pohled na některé problémy dnešní české

Cíl kapitoly Podobně jako v jiných společnostech i v české společnosti najdeme problémy, které mohou být potenciálními rizikovými faktory. V této kapitole Vám představíme ty, které jsou u nás současně nejdiskutovanější: problém stárnoucí populace a problém postavení Romů v naší společnosti. Pokusíme se zde shrnout dostupná fakta a připojit k nim sociologický komentář. Cílem kapitoly je také aplikace již osvojených poznatků z předešlých kapitol.

Časová zátěž ■

1

10 hodin (v druhé dekádě listopadu). Prostudování textu 2 hodiny, vyhotovení elaborátu 8 hodin

7.1 Stárnutí české společnosti a jeho konsekvence Stárnutí společnosti znamená, že se zvyšuje podíl osob starších 60 až 65 let na úkor mladých v populaci. To, zdali určitou populaci označíme za starou nebo za mladou závisí na vzájemných proporcích mezi jejími hlavními věkovými skupinami: 0-14; 15-59; 60+. Následující typologii populací navrhl na přelomu devatenáctého a dvacátého století švédský demograf A. Sundbärg. Zjistil, že se jednotlivé země mezi sebou liší především v podílech starých a mladých osob.

60+ 15 - 59 0 - 14

60+

60+

15 - 59

15 - 59

0 - 14

0 - 14

1) progresivní typ

2) stacionární typ

3) regresivní typ

v populaci převažují mladí

vyvážený

v populaci převažují staří (tzv. pohřební urna)

Věkovou strukturu tedy ovlivňují tři jevy: porodnost (1) a úmrtnost (2), třetím jevem je migrace. Porodnost a úmrtnost jsou ovšem rozhodující. Když tedy řekneme, že česká společnost stárne, znamená to, že se zvyšuje podíl lidí v důchodovém věku na úkor mladších generací. Populační procesy, jichž jsme svědky od počátku devadesátých let v ČR patří k tzv. druhému demografickému přechodu. První demografický přechod probíhal v Evropě od konce osmnáctého století, výrazně však v průběhu devatenáctého a na počátku dvacátého století, tedy v období přerodu tradiční společnosti v moderní industriální společnost. Tehdy došlo ke změně vysokých hodnot porodnosti a úmrtnosti na hodnoty nízké. Druhá demografická změna pak proběhla v západních zemích na konci šedesátých a v průběhu sedmdesátých let dvacátého století. Jejím výsledkem je úhrnná plodnost v rozmezí 1,2-1,8 dětí/žena. Tím že citelně poklesly hodnoty porodnosti i úmrtnosti, začal se pomalu snižovat celkový počet obyvatelstva. Současné populační trendy v české společnosti naznačují, že věkové skupiny mladých i starých tuto druhou demografickou změnu právě odstartovaly.

56

Z hlediska jmenovaných demografických trendů se česká společnost postupně vrací zpět k západoevropskému demografickému režimu, ke kterému od raného novověku vždy náležela, kterému se však v průběhu trvání železné opony na čas vzdálila. Dle odborníků je v České republice průběh druhé demografické změny asi o třicet let opožděn, o to je však intenzivnější. 7.1.1 Co způsobuje stárnutí společnosti? 1. Zpomalený růst počtu mladých věkových skupin, který je dán nízkou porodností. Zde hovoříme o relativním stárnutí, neboli stárnutí od základny. Toto převažovalo v ČR v padesátých a šedesátých letech. 2. Zrychlený nárůst počtů ve starších věkových skupinách, který je dán rychlým poklesem úmrtnosti a prodlužováním střední délky života (naděje dožití). Hovoříme o stárnutí absolutním, neboli stárnutí od vrcholu. Dnes převažuje tento typ stárnutí především ve vyspělých zemích. Česká populace začala být stárnoucí již po roce 1950, kdy podíl obyvatel starších šedesáti let překročil 8%-ní hranici. Toto stárnutí bylo způsobeno z převážné většiny zužováním základny věkové pyramidy (relativní stárnutí) a mělo dvě příčiny: Ad 1) snižování porodnosti, Ad 2) stagnace ve vývoji úmrtnosti (především kojenecké) v průběhu celých šedesáti let. Od roku 1950 do roku 1970 se podíl starých lidí v ČR zvýšil z 12% na 18%. Ale od roku 1970 do roku 1990 se proces stárnutí v ČR přerušil v důsledku baby-boomu v polovině sedmdesátých let a také v důsledku postupného snižování novorozenecké a kojenecké úmrtnosti. Od roku 1990 začíná populace ČR opět stárnout a podle prognóz rapidně zestárne po roce 2010. V této době se totiž začnou dožívat šedesáti let početně silné poválečné generace, jež se narodily v roce 1941-1950. Zde již hovoříme o absolutním stárnutí. Rok

Populace

60+ (z mužů)

60+ (z žen)

Celkem 60+

1950*

8 896 133

11,1

13,7

12,5

1961*

9 571 531

12,6

16,9

14,9

1970*

9 807 697

15,6

20,8

18,4

1980*

10 291 927

13,9

19,4

16,9

1991*

10 302 215

14,6

208

17,8

1995**

10 321 344

14,8

21,0

18,0

2000

10 267 668

15,3

21,4

18,4

2005

10 246 699

17,2

23,2

20,3

2010

10 243 530

20,4

26,4

23,4

2015

10 200 431

23,2

29,1

26,2

2020

10 098 028

24,7

30,6

27,7

2025

9 927 102

26,3

32,0

29,2

2030

9 691 185

27,7

33,3

30,6

* data ze sčítání lidu, ** z bilancí k 31.12. Pramen: Údaje zveřejněné na internetových stránkách Ministerstva vnitra a sociálních věcí na základě dat Statistické ročenky ČR, Zdravotnické ročenky ČR a ČSÚ.

57

7. Sociologický pohled na některé problémy dnešní české

7.1.2 Povaha stáří v moderní společnosti Zatím jsme hovořili o stárnutí společnosti. Oproti tomu stojí stárnutí jedince. Dopřejme si nyní krátký exkurs o stárnutí jedince neboť v moderní společnosti se mění i sama povaha stáří jako fáze lidského života. Euroamerické pojetí času je lineární. Svět vnímáme jako plynoucí od jednoho bodu k druhému. Podobným způsobem vnímáme i lidský život, který se nám jeví jako plynoucí od narození, přes mládí, dospělost a stáří až ke smrti. Toto vnímání je vytvářeno sociálně a v jeho pozadí stojí euroamerická kultura. Podívejme se nyní na to, jak je v našem kulturním pojetí pohlíženo na stáří, které zde tvoří sociální dimenzi lidského života samo o sobě. V moderních společnostech se průběh lidského života rozděluje dle kritéria pracovní síly na tři po sobě následující etapy: ■ ■ ■

první období, kdy se jedinec připravuje na vstup do pracovního procesu (z hlediska historie se konstituuje dětství), druhé období pracovního procesu, třetí období, kdy jedinec již opustil trh práce (konstituuje se stáří). Existuje nepřímá úměrnost mezi modernizovanou společností a statusem starých lidí. Národní stát vyvlastňuje rodinu na několika úrovních a ničí základ příbuzenského společenství, které zaštiťovalo staré lidi. Důchod se stává jejich charakteristikou a rodina již není tím prvkem, který poskytuje záchrannou síť. Starý člověk se stává klientem státu. Navíc většina lidí v dnešních průmyslových zemích žije pod tlakem étosu práce. Ti, kteří se nemohou prokázat pravidelnou cílenou aktivitou (například nezaměstnaní, invalidové, důchodci či jiné skupiny), mají ve společnosti nízký sociální status.

Podívejme se nyní blíže na status starých lidí z hlediska několika kritérií, jež stojí v moderních společnostech v popředí.

Všimněte si například podílu starších osob v televizních reklamách.

Z hlediska ekonomiky: V předmoderních společnostech neexistoval univerzální trh, směna existovala v kontextu příbuzenských vztahů a zdroje a moc byly akumulovány v rukou starých lidí. Ekonomika pozdně moderních společností je naopak orientována na mladé, kteří zde nejsou odkázáni na dědictví po svých rodičích, ale na své schopnosti, jež musí za mzdu využít na pracovním trhu. Pro moderní společnost je typický téměř všudypřítomný kult mládí, vitality a fyzické krásy. Na staré jedince je v rámci moderní společnosti pohlíženo jako na neproduktivní, stávají se dokonce předmětem negativních stereotypů, na jejichž základě jsou pak hlavně na pracovním trhu diskriminováni. (Po vzoru termínů rasismu a sexismu se již používá v anglicky mluvících zemích výraz ageism pro diskriminaci na základě věku). Tento trend na trhu práce, kdy dochází k posunu poptávky k mladším a vzdělanějším pracovníkům, je však v rozporu s demografickým trendem stárnutí populace, neboť ten je logicky doprovázen stárnutím pracovní síly. Uvedený rozpor dále komplikuje možnost produktivního využití starších občanů a vnáší požadavek hledat nová ekonomická, sociální a politická řešení. Z hlediska rodiny: V kontextu předmoderních společností hovoříme o tzv. rodově a klanově organizované rodině opírající se o svůj původ. Tradiční rodina poskytuje svým seniorům podporu a zaštiťuje je. Status starých lidí je uvnitř hranic této rodiny ceněn a někdy se hovoří i o tzv. gerontokracii (vládě starých). Staří lidé nacházejí obživu, komfort a sociální interakci uvnitř rodiny, v níž žijí dohromady s mladými. V moderních společnostech západního typu rodina není korporativní jednotkou, je malá, nukleární (pozn.: to znamená, že sestává pouze z rodičů a závislých dětí) a je flexibilní. Členové rodiny hledají způsob obživy na trhu práce. Děti po dosažení dospělosti odcházejí, aby založili vlastní rodinu a původní rodina se stává rodinou prázdného hnízda, v níž jsou jedinci čím dál více odkázáni na pomoc lékařských specialistů, geriatrů a sociálních pracovníků.

58

V moderních západních společnostech je stáří značně medikalizováno, což znamená že ho definujeme jako lékařský problém a jsou na něj vázány negativní konotace. Mezi starými lidmi zde jednoznačně převažují ženy, u kterých může docházet vlivem sociální definice k proměnám sociálních rolí. Starý člověk je z hlediska moderní společnosti vnímán jako nefunkční a je sociálně definován jako ten, jemuž musí být dostupný nějaký způsob kompenzace jeho stavu. 7.1.3 Jaké jsou důsledky stárnutí společnosti? V demograficky staré společnosti vzniká mohutná skupina ekonomicky závislé populace se specifickým životním stylem a specifickými potřebami v oblasti spotřeby, zdravotní péče a bydlení. V důsledku stárnutí vznikají dva problémy ve společnosti: 1. zmenšující se počet lidí na pracovním trhu 2. problém se zabezpečením starých lidí. Tyto problémy představují silný demografický tlak na sociální stát v podobě neustálého zvýšení sociálních výdajů státu v důsledku růstu počtu osob oprávněných k výplatě důchodů. Navíc platí, že důchodci intenzivněji než ostatní věkové kategorie obyvatelstva využívají zdravotnické služby, na jejichž financování se rovněž podílí stát. Důchodový systém „pay as you go“ (v překladu: plať, jak rosteš) přestává být za těchto okolností nadále efektivní a přechází se na systém tří pilířů s tím, že by se měla zároveň zvednout hranice odchodu do důchodu postupně asi na 65 let jak pro ženy, tak pro muže. Realizace těchto kroků je ovšem úkolem veřejné politiky současné i příštích vlád. Navrhovaná opatření však mohou narazit na nedostatek politické vůle. Obecně platí, že důchodci jsou vlivnou kategorií voličů, která je schopna ve prospěch svých zájmů mobilizovat značný politický potenciál. Aktuální vlády mohou pociťovat mocné politické tlaky požadující vytváření velkorysých programů důchodového zabezpečení. Sociologii se zde otvírá široké pole působnosti v podobě empirických výzkumů zaměřených například na míru připravenosti české společnosti na celkovou ekonomickou a sociální reorganizaci k řešení problému populačního stárnutí, či v podobě výzkumu zaměřeného na stupeň sociální vůle české veřejnosti k přijetí etnicky odlišných skupin například v rámci migračního scénáře.

7.2 Postavení Romů v české společnosti na pozadí státních programů integrace 7.2.1 Sociodemografická charakteristika Romů v ČR Výsledky posledního Sčítání lidu (z roku 2001) podávají velmi neúplný obraz o počtu Romů u nás. K romské národnosti se v ČR přihlásilo 12 716 osob. Skutečná početní velikost romské populace u nás je dle odhadu Českeho helsinského výboru cca 200 tis. lidí (2% z celkové populace ČR). Dle věkové struktury lze romskou populaci označit za progresivní typ – zastoupení dětí do 14 let je téměř dvojnásobné ve srovnání s úhrnem obyvatel, věkový medián u romské populace v 1991 byl 20 let (u úhrnu obyvatel 35,4 let).

Jedná se o údaje ze Sčítání lidu z roku 1991.

V sociálně-ekonomické rovině jsou dnes Romové ve skupině s extrémní chudobou významněji zastoupeni, než by odpovídalo jejich podílu v populaci. Jsou významněji zastoupeni i ve skupině příjemců sociální ochrany, mezi nezaměstnanými, v páchání trestné činnosti. 7.2.2 Vývoj institucionálního zájmu o Romy Jak je možné, že navzdory velkým administrativním nákladům integrační politiky předlistopadových vlád se situace Romů nadále výrazně liší od socio-ekonomické situace majoritní populace? Jak lze hodnotit státní programy integrace minulých vlád?

59

7. Sociologický pohled na některé problémy dnešní české

Můžeme nazvat současnou sociální situaci Romů za patovou? Exkurs V případě Československa lze obecně v oblasti institucionálního zájmu o romskou populaci rozlišit tři základní etapy: 1. období mezi lety 1918-1945 2. poválečné období 3. postkomunistické období. V předválečném období se veškerá systematičtější snaha veřejných orgánů soustřeďovala na to, aby Romům, kteří do té doby žili převážně v přechodných táborech s přenosnými příbytky, znemožnila kočování a následně je pak přiměla k trvalému usídlení. Při realizaci těchto opatření jednaly orgány první republiky značně netolerantně až represivně. Snad jedinou oblastí, v které bylo v této první etapě vykonáno něco pozitivního, byl pokus o statistické podchycení romské populace na území tehdejšího Československa. I když se z evidenčního hlediska jednalo o oprávněné opatření, použité policejní metody i v tomto případě pouze prohloubily protiústavnost jednání státních orgánů při řešení romské otázky. Navíc tato dokumentace romské populace se stala v rukou veřejných orgánů nástrojem neskrývané diskriminace či represí. Poválečné období začíná zčásti nucenou, zčásti spontánní, nepochybně však hromadnou migrací Romů z venkovských oblastí Slovenska do prostorově a hmotně zcela odlišně determinovaných městských průmyslových center severních oblastí Čech a Moravy. Za nejpoučnější příklad řešení romské otázky označují západní odborníci právě poválečnou politiku bývalého Československa, která se vyznačovala velkými výkyvy. Lze ji charakterizovat střídáním projevů netrpělivosti, povýšenosti, paternalismu či pasivity. Různé prameny shodně tvrdí, že systematická snaha o řešení romské/cikánské otázky začíná od roku 1957 a trvá do 1989.

80-85 % romské populace má dnes pouze základní vzdělání, učební obory absolvuje cca 8-9 % Romů, střední a vysokou školu absolvuje souhrnně 1,5 % romské populace.)

60

Jednoznačnou snahou všech předlistopadových vlád je asimilace Romů, což znamená především odstranění periferního postavení a odvrácení pauperizace Romů. Samotné Romy a jejich situaci považovaly tyto vlády především za sociální problém. Proto usilovali o potlačení národního vědomí, romské identity a přeceňovaly materiální a organizační rovinu řešení. Za touto snahou stála obava z nebezpečného reakčního potenciálu etnika, neboť dle oficiálního diskursu se jednalo o etnikum se „zaostalým“ způsobem života. Tyto koncepce sociální politiky vycházely z marxistického předpokladu, že zlepšením hmotných podmínek, životní a materiální úrovně Romů se změní jejich myšlení, mentalita a duševní svět. Cikánská otázka tedy nebyla etnická otázka nýbrž otázka jedné společenské vrstvy. Přecenění materiálních faktorů a ignorace etnokulturních odlišností pak způsobilo, že navzdory dílčím úspěchům (hlavně zlepšení školní docházky dětí či bydlení romských rodin, dále kvalitnější zdravotní a sociální péče) dosažené výsledky neodpovídaly vynaloženému úsilí ani finančním nákladům, ba naopak důsledky této snahy vykazují spíše znaky institucionálního rasismu. O tom svědčí například i omezená integrace Romů do pracovního procesu, neboť v době reálného socialismu Romové u nás zpravidla nezískávali vyšší kvalifikaci, tedy do sociálně významných sítí se mohli začleňovat jen výjimečně. V postkomunistickém období pak prošla romská komunita v ČR (a nejen v ní) v důsledku rapidních společenských změn poválečného období i v důsledku místy velmi neúprosných opatření předlistopadové státní politiky proti této skupině („rozptyl“) výraznou kulturní dezintegrací. Znamená to rozpad a zánik původně funkčního sociokulturního uspořádání a vnitřní struktury romského společenství. Obecně platí, že hlavními znaky kulturní dezintegrace dané skupiny jsou rezignující životní strategie jedinců a také četnější výskyt sociálně-patologických jevů (zvýšená míra kriminality, trestné činnosti související s prostitucí). Neopomenutelným a závažným důsledkem této situace je, že se zvyšuje averze většinového obyvatelstva vůči Romům jako skupině. Neintegrovanost této menšiny pak zdaleka není jen otázkou vztahu státu a menšiny, ale také menšiny a širší společnosti.

Na druhé straně se však rýsují i příznaky nového přístupu. Jak jsme viděli ústřední plány fungují špatně. Jako osvědčenější oproti paušalizujícím řešením předlistopadových vlád se jeví integrace Romů na místní úrovni. Dobrým příkladem takové spolupráce na lokální úrovni je například organizace Vzájemné soužití v Ostravě založená Indem Kumarem Vishwanathanem.

Shrnutí kapitoly Lidé se ve vyspělých zemích Západu dnes dožívají v průměru mnohem vyššího věku než například před sto lety a z tohoto hlediska Česká republika není žádná výjimka. Zvyšuje se postupně podíl osob starších šedesáti či pětašedesáti let na úkor mladších generací a podle prognóz tento trend bude i nadále pokračovat. Stárnutí populace nevytváří na západní společnosti Evropy jen ekonomický tlak především v podobě zabezpečení starých lidí, ale má také své širší kulturní souvislosti. V pozdně moderních společnostech euroamerického kulturního pásma se postupně zásadně proměnil společenský status seniorů, což prohlubuje komplikovanost celého problému. Pokud jde o otázku postavení Romů v ČR, od roku 1990 zažívá tato minorita hluboký sociální propad. Na této situaci má svůj jistý podíl i aktivita předlistopadových vlád směrem k této menšině. Jedná se o populaci, která se z demografického, kulturního i sociálního hlediska v mnoha ohledech dost liší od české populace, což je pro soužití Romů a většinových Čechů nezřídka zdrojem napětí, ve vyhrocených případech pak vede také k projevům nesnášenlivosti. Historie institucionálních řešení problémů romského etnika je důkazem toho, že se nelze soustředit pouze na jednu dimenzi celého problému. V obou případech se tedy jedná o velmi aktuální problémy, pro ekonomy také nepodcenitelné, neboť jejich řešení má významné ekonomické souvislosti.

Otázky k zamyšlení 1. Při řešení problému demografického stárnutí se logicky nelze soustředit pouze na jednu příčinu, na tzv. absolutní stárnutí (neboli stárnutí od vrcholu), i když tento jev ve zkoumaném problému dnes převažuje. Přemýšlejte o dalších možnostech (a jejich předpokladech), které by mohly zmírňovat současný nepříznivý demografický trend! Které skupiny lidí by tvořili v tomto případě cílovou skupinu? 2. Přemýšlejte o případných rozporech mezi principy reformované důchodové politiky a principy tržní ekonomiky v demograficky staré společnosti. 3. Jak byste vysvětlili rozdíl mezi tím, kolik Romů se hlásí oficiálně ke své národnosti a jaký je oproti tomu odhadovaný počet Romů v ČR? O čem dle vás vypovídá tento značný číselný rozdíl? 4. Jak byste vysvětlili fakt, že 80-85 % Romů v ČR má dnes pouze základní vzdělání? Nabídněte kvalifikovanou odpověď s využitím poznatků z předešlých kapitol! Dbejte o to, abyste se co nejvíce vyvarovali etnocentristicky laděným úvahám.

61

7. Sociologický pohled na některé problémy dnešní české

POT Najděte v dostupných materiálech informace o tom, jakým způsobem hodlá řešit současná vláda problém stárnutí české společnosti a problém romské menšiny. Jaké scénáře navrhuje pro řešení těchto problémů? Vyberte jedno ze dvou uvedených témat a zpracujte analytickou stať. Informace hledejte v tisku, na internetu apod. (dbejte přitom na rozmanitost pramenů). Rozsah: ■ 3-5 normostran Termín odevzdání (doručení) práce: ■ polovina prosince aktuálního kalendářního roku (bude upřesněn v průběhu výuky)

62

■ ■

Populační exploze a její důsledky Fenomén globalizace

8.

Současné globální trendy a jejich důsledky

63

8. Současné globální trendy a jejich důsledky

Cíl kapitoly Západní sociologové i ekonomové ve druhé polovině dvacátého století postupně zjišťují, že pomocí klasických konceptů svých disciplin již nedovedou dostatečně spolehlivě vysvětlit vývoj různých typů společnosti. Zjišťují, že roste význam takových globálních změn, k jejímž vysvětlení si nevystačí přístupem založeném na optice národních tradic. Cílem naší poslední kapitoly je představit, jak se mění svět v éře globalizace.

Časová zátěž ■

1

2 hodiny (třetí dekáda listopadu)

8.1 Populační exploze a její důsledky Významný americký historik Paul Kennedy ve své knize Svět v 21. století se zabývá analýzou globálních změn. Ke konci 18. století nastává populační exploze. Nejvýrazněji rostou velká města, která jsou zahlcovaná přílivem obyvatel z venkova. Ve světě, kde žilo relativně málo těch, kteří „mají”, se rodilo stále více těch, kteří „nemají”. Téměř ve všech částech světa žilo mnohem více dětí než o století dříve. Znepokojující vyhlídky vedly Thomase Roberta Malthuse k napsání práce Esej o populaci (1798), ve kterém upozorňuje na to, že síla populace je nekonečně větší než síla země poskytnout lidem potravu. Malthusovy předpovědi následný vývoj hned nepotvrdil. To však neznamená, že jeho úvahy byly jen klamnou představou. Měli bychom chápat demografické a ekonomické podmínky konce 18. století jako ztělesnění problémů, kterým musí čelit svět v současnosti. Industrializace a modernizace způsobily v západních společnostech nejrůznější problémy. Ty však zdaleka nedosahují problémů těch společností, jejichž početnost roste, aniž by prošly průmyslovou revolucí. Země dnes zaznamenává opětnou populační explozi. Ta však není záležitostí vyspělé severozápadní Evropy, ale chudých oblastí Afriky, Střední Ameriky, Blízkého východu, Indie a Číny. Zároveň se nesmírně zrychluje tempo technického pokroku (viz svět vědy a komunikačního systému). K rozmachu techniky však dochází v hospodářsky vyspělých státech, v nichž populace roste pomalu nebo dokonce klesá. Technický pokrok tak často představuje ohrožení ekonomik rozvojového světa (vyřadí některé hospodářské činnosti), které v důsledku technických, kulturních či politických překážek jsou hůře připraveny na to, aby reagovaly na rychlé změny. Otázka v této situaci zní: jak využít sílu techniky „k uspokojení požadavků, které vznáší síla populace“? Neboli jak nalézt účinné globální řešení, které by pomohlo vyvést chudé tři čtvrtiny lidstva z rostoucí malthusiánské pasti podvýživy, hladu, vyčerpání zdrojů, nepokojů, nucené migrace a ozbrojených konfliktů? Je to nebezpečí, která hrozí i bohatým národům, byt’ nepřímo. Různé národy vytvářejí různé demografické vzorce, mají rozdílný přírůstek obyvatel. Zatímco pro rozvojové společnosti představuje největší problém demografická exploze, mnoho rozvinutých zemí stojí naopak před problémem stagnujícího či negativního populačního růstu. Zatímco nejchudší země zatěžuje podpora milionů osob mladších 15 let, rozvinuté země se musí postarat o rychle rostoucí miliony lidí nad 65 let.

Převzato z Kennedy (1993)

64

Tato nevyrovnanost ovlivňuje řadu dalších faktorů: celkovou sociální strukturu, hospodaření s potravinami a energií, pohyb obyvatelstva, zahraniční a domácí politiku atd. Podívejme se na změny v počtu obyvatel na Zemi v horizontu posledních dvou století. 1825 - miliarda lidí na planetě (trvalo tisíce let, než lidstvo dosáhlo tohoto počtu); 1925 - 2 miliardy 1976 - 4 miliardy 1992 - 5,4 miliard 2000 - 6 miliard

Podle výpočtů Světové banky se možná celkový počet ustálí v druhé polovině 21. století mezi 10 - 11 miliardami (existují ovšem i vyšší odhady). 1950 - obyvatelstvo Afriky odpovídá polovině obyvatelstva Evropy 1985 - Afrika má stejný počet obyvatel jako Evropa 2025 – populace Afriky třikrát převýší obyvatelstvo Evropy Historicky bývá míra plodnosti v zemědělských společnostech obvykle dosti vysoká, ale ta je provázena vysokou mírou úmrtnosti zvláště u mládeže. Populační exploze v rozvojových zemích je především důsledkem západních lékařských metod (zvláště očkování, zavádění antibiotik atd.). Přání snížit v rozvojovém světě dětskou úmrtnost přineslo dnešku nezamýšlené důsledky živoření milionů lidí. Snížení úmrtnosti totiž nepřineslo zároveň i snížení plodnosti. Demografická exploze rozvojových zemí představuje vážné ohrožení zemských zdrojů (potravy, deštných pralesů, zásob pitné vody aj.). A protože tato činnost přispívá k celkovému oteplování země, ohrožuje populační exploze na jižní polokouli i rozvinuté země na severu. Navíc platí, že populační exploze vytvářejí podmínky pro prudké společenské konflikty a lokální války, důsledkem je pak politická nestabilita celých geografických oblastí. 1950 - počet obyvatel průmyslových demokratických zemí tvoří 1 /5 světové populace 1985 - 1/6 2025 - 1/10 I severní polokoule však má svůj nezanedbatelný podíl na ohrožení ekosystému na Zemi. Oblasti průmyslového severu zatěžují zemské zdroje více než rozvojové země prostě proto, že spotřebují daleko více. Dosáhly by země rozvojových zemí evropské životní úrovně, byly by na evropské úrovni i ve spotřebě energie a potravin! Pokud by např. spotřeba na hlavu v Číně (která tvoří pětinu světového obyvatelstva) dosáhla úrovně Japonska či Spojených států, byly by škody na životním prostředí nepředstavitelné. Zemský ekosystém je ohrožován ze dvou stran: jednak nadměrnými nároky a plýtváním zámožných obyvatel rozvinutých zemí, jednak miliardami nově narozených hladových krků rozvojového světa.

8.2 Fenomén globalizace Celosvětový ekonomický rozmach zvedl i neekonomické složky naší životní úrovně. Díky elektronickým médiím máme možnost poznávat jiné národy a kultury. Svět se zmenšuje: lidé jedí stejné jídlo, čtou stejné knihy, dívají se na stejné filmy. Rozšíření médií po celém světě vede ke srovnatelným změnám v hierarchii hodnot. Díky informační revoluci nyní i velmi chudí lidé vědí, jak žijí lidé v jiných částech světa. Ovšem vytváření a užívání veškerého bohatství je rozděleno velmi nerovnoměrně. A tak občané bohatých společností zahlédnou hrozivé obrazy chudoby v televizních pořadech, na fotografiích různých časopisů. Hlavní problém dnešního Severozápadu zní: jak vysvětlit lidem tzv. rozvojových zemí (kteří výrazně převažují nad lidmi ekonomicky rozvinutých zemí), že my se sice máme dobře, ale oni by už o to usilovat neměli, protože kdyby chtěli dosáhnout náš životní standard, naše planeta by to neunesla. A tak dění na naší planetě připomíná pyramidovou hru „letadlo”, kdy dobré to mají ti, kteří přišli k bohatství jako první. Globalizace není fenomén, který by se objevoval teprve v současné době. Souvisí s modernizací či modernitou, která je bytostně globalizující. Vznik kapitalismu a národních států je významným faktorem, který značně přispěl vzniku ekonomické globalizace. V kapitalismu je veškerá ekonomická reprodukce „rozšířenou reprodukcí”. Ekonomický řád totiž nemůže zůstat ve stavu větší či menší statické rovnováhy, jak tomu bylo v tradičních systémech. Průmyslová výroba a její revoluční proměny umožňují časoprostorové rozpojení a vytváření komplexních vztahů mezi lokálními a vzdálenými oblastmi a událostmi. Vzniká pak světové hospodářství, které je čím dál integrovanější. Globalizace je tedy proces rozvolňování, kdy vazby mezi různými sociálními oblastmi se vzájemně propojují po celém

65

8. Současné globální trendy a jejich důsledky

zemském povrchu. Významný teoretik globalizace Anthony Giddens píše: „Globalizace je zintenzívnění celosvětových sociálních vztahů, které spojují vzdálené lokality takovým způsobem, že místní události jsou formovány událostmi dějícími se mnoho mil daleko a naopak“. A ve své pozdější knize Modernity and Self Identity toto pojetí rozpracovává do následující podoby: „Koncept globalizace je nejlépe srozumitelný jako vyjádření základních aspektů časoprostorového rozpojení. Globalizace se týká protnutí přítomnosti a nepřítomnosti, týká se propletení vzdálených “sociálních událostí a sociálních vztahů s lokálním kontextem“ (1991:21). Nevídané globalizující tendence jsou však stále méně propojené s partikulárními zájmy a hodnotami zemí. Dochází k situaci, kdy téměř všechny výrobní faktory - peníze, technické postupy i zařízení - se volně přesouvají přes hranice, čímž postupně ztrácí smysl samotná myšlenka národních hospodářství. Podle britského sociologa polského původu Zygmunda Baumana vznikají po celé zeměkouli globální firmy, které jsou nezávislé na prostoru a čase. Základem těchto firem je princip pohybu. Svou globalitou ovlivňují dění v jednotlivých lokalitách. Objevují se tam, kde pro ně existují nejvýhodnější podmínky. Investují zde a jejich zaměstnanci pochází z lokality. Jakmile ale pro ně v lokalitě nastane nepříznivá situace, přemístí se do jiné oblasti, aniž by braly zřetel na to, co v původní lokalitě jejich přítomnost způsobila. Globalizace znamená pohyb neomezovaný prostorem a časem, ovšem důsledky tohoto pohybu jsou lokálně vázány. „Ztráta odpovědnosti za důsledky je nejžádanějším a nejvíce oceňovaným ziskem, který nová mobilita přináší volně fluktujícímu a s místem nesvázanému kapitálu,“ konstatuje Bauman. A jsou to právě tyto důsledky, které nutí lidi žijící v lokalitě opustit jejich komunitu, protože nevědí, jak se s nimi vypořádat. Bauman tvrdí, že globalizováni jsou všichni, bez rozdílu pohlaví, věku, rasy, vyznání, ekonomického nebo sociálního zabezpečení. Otázkou pouze zůstává, patří-li člověk k těm, pro něž globalizace znamená realizaci ideálu svobody, k tzv. globálům stojícím na vrcholu škály globálního světa, nebo naopak k těm, pro které proces globalizace nastartoval neradostnou vizi nutnosti opuštění lokální komunity, aniž by byli někde jinde vítáni. To jsou tzv. lokálové. Kritérium mobility tedy stratifikuje globalizovaný svět. S rostoucí mírou pohybu rostou výhody pro člověka. Globálové patří mezi šťastnou, i když ne příliš početnou skupinu turistů, pro něž hranice národních států přestávají platit, lokálové jsou naopak skupinou tuláků ve světě, který pro ně vymýšlí nové a stále důmyslnější zátarasy k omezení jejich pohybu. Zdi vystavěné z imigračních kontrol a zákonů o trvalém pobytu jsou pro ně stále vyšší a silnější. Globálové cestují legálně, z vlastní vůle, pohodlně a rádi. Dokonce se od nich očekává, že budou cestovat, protože cestování souvisí s potvrzením jejich statusu jako globálů. Svět, v němž prostor a čas není překážkou jejich pohybu, se pro ně stal neodolatelně atraktivní. Všichni je vítají a jejich přítomnost oceňují. Lokálové jsou naopak k cestování nuceni, protože jejich svět přestal být, paradoxně ze stejných důvodů, z jakých se pro globály stal atraktivní, snesitelný. Ztratil svůj význam. Globálové unikají od důsledků, které jejich celoplanetární pohyb v každé oblasti zanechá, čímž spouští řetězec příčin stojících za nesnesitelností života v lokalitě. Lokálové jsou pak přinuceni cestovat. Ovšem na rozdíl od globálů cestují nepohodlně a častokrát ilegálně. Nikdo je nikde nevítá a nemají-li potřebné štěstí, může se jim stát, že jsou zadrženi a deportováni zpět do oblasti, z níž vyšli. Bauman to shrnuje lakonickými slovy: zelená pro globály, červená pro lokály. Tyto dvě zkušenosti existující na pozadí současného světa ukazují, že globalizace je ambivalentní proces. Nejen že sjednocuje, ale také rozděluje. Pro ty, kteří se stávají čím dál tím více nezávislejší na prostoru, čase a fyzických omezeních, znamená realizaci svobody. Pro ty, kteří žijí v lokalitě znamená erozi základů jejich lokality. Pro ty první přináší nezávislost na teritoriálních omezeních, pro ty druhé problémy se ztotožněním se s vlastní komunitou. Tato nová diferenciace se čím dál tím více promítá do strukturace sociálního prostoru, v němž globálové mají moc, privilegia, bohatství a svobodu, ti ostatní jsou

66

omezováni, deprivováni, trpí chudobou a bezmocností. Globálové rozhodují, lokálové pociťují důsledky jejich rozhodnutí. Zakouší důsledky příčin, které nejsou schopni kontrolovat. Jejich politické instituce ztratily schopnost řešit problémy sužující jejich teritorium, protože moc leží mimo jeho rámec. V globalizovaném světě je vzdálena od politiky a politika od ní. Je to situace, v níž jsou lokálové odsouzeni k tomu, aby volili individuální strategie řešení svých potíží, i za cenu toho, že nejsou schopni přesně určit původce svých potíží a kontrolovat širší souvislosti svých řešení, jež mohou přinést nové problémy, mnohem hrozivějšího charakteru.

Shrnutí kapitoly V naší poslední kapitole jsme se zabývali sociálními změnami, které spojujeme s pojmem globalizace. Vztah mezi časem, prostorem a kulturami prochází radikálními proměnami a tomuto měnícímu se kontextu se musí přizpůsobit i sociologická věda. V důsledku těchto globálních trendů se totiž mění také sociální struktura obyvatel jednotlivých zemí, populační struktura celých geografických oblastí, hospodaření s potravinami a energií a další faktory. Globalizací sociologie obecně rozumí proces vzájemného propojování a prolínání lokálních a vzdálených oblastí i událostí. Není přitom zbrusu nový fenomén. Celý proces modernizace západních společností nese s sebou globalizační tendence, nejdřív v podobě globalizace ekonomické. Sociologie definuje dnes proces globalizace následujícími komponenty: ■ měnící se koncept času a prostoru ■ rostoucí míra vzájemného působení různých kultur ■ společné sdílení problémů, kterým čelí všichni obyvatelé planety ■ rostoucí míra vzájemného propojení a vzájemné závislosti ■ rostoucí moc transnacionálních korporací (tzv. TNCs) a mezinárodních organizací ■ synchronizace všech dimenzí globalizace: ekonomické, technologické, politické, sociální a kulturní.

Otázky k zamyšlení 1. Kdo jsou klíčoví účastníci současného globálního ekonomického systému? 2. V celém studijním textu jsme víckrát naznačili, že svět kolem nás není ani černý, ani bílý. V případě tak rozsáhlého fenoménu, jakým je globalizace to platí obzvlášť. Přemýšlejte o pozitivních a negativních stránkách tohoto fenoménu. 3. Co vlastně zajímá sociologii na globalizaci? 4. Jak mohou procesy globalizace současně rozšiřovat i omezovat svobodnou volbu lidí? Přemýšlejte o konkrétních příkladech!

67

Shrnutí

69

Shrnutí

Na konec nám nezbývá než zrekapitulovat, co jste se v tomto kursu dozvěděli. Sociologie je věda, která se zabývá studiem lidských skupin a společností na všech jejich úrovních. Jako věda se konstituuje v první polovině devatenáctého století a její vznik byl společenskohistoricky podmíněn. Vzniká jako důsledek přechodu od tradiční společnosti k moderní. Na společnost se přitom sociologie dívá ze dvou úhlů pohledu. Z jedné perspektivy vidí nadindividuální podmínky lidského jednání a z druhé perspektivy pak každodenní interakci a jednání lidí, kteří tím sami vytvářejí společnost. O společnosti však nelze uvažovat bez kultury. Lidské jednání totiž má jednoznačný kulturní základ, proto jednou ze základních institucí, které jsou předmětem sociologie, je právě kultura. V každé společnosti platí, že její členové zastávají různé sociální pozice nejen horizontálně, ale také vertikálně. Dalším z klíčových témat sociologie je sociální nerovnost mezi lidmi. Při studiu sociální nerovnosti přitom rozlišujeme mezi nerovností životních podmínek a nerovností životních šancích, které nelze zaměnit, nýbrž které tvoří dvě strany téhož problému. Jednou z nejcharakterističtějších vlastností moderní společnosti je vysoce komplexní dělba práce. V moderním industrializovaném kapitalismu a politicky se demokratizující společnosti zároveň se lidské činnosti postupně formalizují natolik, že musí být provozovány ve velkém, tedy v organizacích. V textu jsme se proto zabývali i podstatou a fungováním těchto organizací. V další části jsme pak otevřeli dvě z nejaktuálnějších a často diskutovaných témat dnešní české společnosti: problém demografického stárnutí a problém postavení Romů ČR. Ukázali jsme, jak lze pomocí aplikace sociologického zkoumání prohloubit naše poznatky o těchto aktuálních problémech. V závěru jsme se zabývali sociálními změnami, které spojujeme s pojmem globalizace. První sociologové se často dívali na různé společnosti jako na oddělené celky, které jsou rozdělené jasnými hranicemi. Středem jejich zájmu bylo porozumět vnitřní dynamice a struktuře jednotlivých společností. Do nedávné doby tento způsob uvažování byl zcela adekvátní a přinesl také mnoho užitečných poznatků. Přechodem k postindustriální společnosti a v důsledku rozsáhlých globálních změn ovšem i v sociologii vzniká nová linie uvažování, jehož předmětem se stávají právě tyto procesy a síly globálního rozsahu, což i od sociologie vyžaduje aktualizaci svých klasických konceptů. Seznámili jste se tedy se sociologií jako vědou moderní společnosti. Přiblížili jsme vám významné aspekty širšího sociálního kontextu, což by mělo sloužit pro vás jako podklad pro pochopení ekonomických procesů odehrávajících se v rámci tohoto kontextu. V úvodu jsme si přitom vytyčili, že smysl výuky sociologie nespočívá pouze ve vypěstování či vycvičení odborníků v daném oboru. Po absolvování tohoto předmětu jste nezískali pouze balíček užitečných poznatků, ale prohloubili jste si důležitý předpoklad sociologického uvažování, kterým je schopnost kritického myšlení. Z titulu vysoce kvalifikovaných odborníků i tuto schopnost určitě zužitkujete ve své praxi. A jestli jsme v úvodu použili slov Petera L. Bergera, použijme i na závěr jeho metaforické vyjádření toho, o co sociologická disciplína usiluje a co je jejím cílem: „Vidíme loutky, jak tančí na svém miniaturním jevišti a pohybují se sem a tam, podle toho, jak za ně nitky popotahají, a sledují předepsaný pohyb svých různých jednotlivých částí. Učíme se chápat logiku tohoto a nacházíme v jeho pohybech sami sebe. Zařazujeme se do společnosti, a tím poznáváme svou vlastní pozici a jak závisíme na jejich tenkých nitkách. Na okamžik se vidíme skutečně jako loutky. Pak ale pochopíme rozhodující rozdíl mezi loutkovým divadlem a naším vlastním dramatem. Na rozdíl od loutek máme možnost se v našem pohybu zastavit, ohlédnout se a pochopit mechanismus, který námi hýbe. V tomto aktu spočívá první krok ke svobodě. A v tomtéž aktu nacházíme závěrečné ospravedlnění sociologie jako humanistické disciplíny.“ (z knihy P. L. Bergera: Pozvání do sociologie)

70

Glosář

71

Glosář

A Autorita - Legitimní moc jedné osoby nebo skupiny nad druhou. Prvek legitimity je klíčový, protože právě jim se autorita liší od širšího pojmu “moc”. Moc totiž může být uplatňována i prostřednictvím násilí, zatímco autorita vychází z toho, že podřízení uznávají právo nadřízených dávat jim rozkazy nebo povely.

B Byrokracie - Organizace hierarchického typu, v níž je autorita uspořádána do podoby stupňovité pyramidy. Tento pojem zpopularizoval Max Weber, který považoval byrokracii za nejefektivnější způsob lidské organizace. Podle Webera vede růst organizací nevyhnutelně k tomu, že se stávají stále byrokratičtějšími.

D Dělba práce - Rozdělení výrobního systému na specializované úkony či zaměstnání, které vede ke vzájemné ekonomické závislosti. Ve všech společnostech existují alespoň elementární formy dělby práce, zejména mezi muži a ženami. S rozvojem průmyslové společnosti se však dělba práce na mezinárodní úrovni stává daleko komplexnější než v jakémkoli předchozím výrobním systému. V dnešním světě má mezinárodní charakter. Demokracie - Politický systém, který umožňuje občanům účastnit se politického rozhodováni nebo volit své politické představitele. Deviace - Způsoby chování, které nejsou konformní vůči normám či hodnotám zastávaným většinou členů určité skupiny nebo společnosti. Hodnocení toho, co je “deviantní”, bývá velice různé, protože se normy a hodnoty v různých kulturách a subkulturách výrazně lišt. Mnohé formy chování, které jsou v určitém kontextu považovány za správné, bývají v jiném hodnoceny velmi negativně. Diskriminace - Činnost usilující o to, aby byla členům určité skupiny odepřena šance na postavení, prostředky nebo požitky, k nimž mají ostatní přístup. Diskriminaci je nutno odlišit od předsudku, i když jdou obyčejně ruku v ruce. Jedinci mohou mít vůči jiným předsudky, aniž by je přitom diskriminovali; a naopak, jiní lidé mohou jednat diskriminujícím způsobem s těmi, proti nimž osobně žádný předsudek nemají.

E Ekonomika - Systém výroby a směny, který zajišťuje hmotné potřeby jedinců žijících v určité společnosti. Ekonomické instituce mají ve všech společenských řádech klíčový význam, protože vývoj ekonomiky ovlivňuje mnohé jiné aspekty sociálního života. Moderní ekonomiky se velmi výrazně liší od tradičních, protože většina populace už nepracuje v zemědělské výrobě. Etnicita - Kulturní hodnoty a normy, které odlišují členy určité skupiny od jiných lidí. Za etnickou skupinu považujeme takovou, jejíž členové sdílejí pocit společné kulturní identity, která je odlišuje od jiných skupin v jejich okolí. Prakticky ve všech společnostech jsou etnické odlišnosti spojeny s mocenskými a majetkovými rozdíly. Tyto rozdíly bývají zvláště výrazné tam, kde je etnická hranice podmíněna rasově.

F Formální vztahy - Vztahy ve skupinách a organizacích, které jsou dány normami nebo pravidly oficiální autority.

G Gender (výsl.: džendr, česky: sociální rod) - Kulturně daný obraz muže a ženy. Pohlaví je biologickou charakteristikou, kdežto gender je společenskou konstrukcí. Na rozdíl od pohlaví, které je univerzální kategorií a nemění se podle času a místa, gender role jsou vysoce variabilní jak v různých společnostech, tak v různých historických obdobích téže společnosti. Kategorie muže a ženy jsou v různých kulturách či v historických dobách spojeny různými očekáváními či požadavky na konkrétního nositele vlastnosti. Něco jiného je býti dnes ženou/mužem u nás a například v zemích, kde se uplatňují fundamentální islámské principy. Globalizace - Rostoucí vzájemná závislost různých národů, států a regionů celého světa. Hodnoty Představy jedinců nebo skupin o tom, co je žádoucí, správné, dobré či špatné. Právě na rozdílných hodnotách do značné míry spočívá variabilita mezi kulturami. Hodnoty jedince jsou výrazně ovlivněny konkrétní kulturou, v níž žije.

H Hodnoty - Představy jedinců nebo skupin o tom, co je žádoucí, správné, dobré či špatné. Právě na rozdílných hodnotách do značné míry spočívá variabilita mezi kulturami. Hodnoty jedince jsou výrazně ovlivněny konkrétní kulturou, v níž žije. Hypotéza - Myšlenka či domněnka o určitém jevu nebo procesu, která je předmětem empirického zkoumání. Ještě přesněji pak hypotézu definujeme jako předběžný, dosud nepotvrzený výrok o možném vztahu dvou či více proměnných.

72

I Ideální typ - “Čistý typ”, který zdůrazňuje charakteristické vlastnosti určitého sociálního jevu, i když se v této čisté podobě nemusí ve skutečnosti vůbec vyskytovat. Danými “ideálními” vlastnostmi jsou ty, které jev definují, ale neznamená to, že by byly žádoucí. Koncept ideálního typu do sociologie zavedl Max Weber a slouží jako metodologický nástroj pro porovnání s realitou. Identita - Typické rysy jedince nebo skupiny, obvykle podmíněné sociálními charakteristikami. U jedince, ale i u skupiny je takovým označením především jméno. Národní identita se například řídí tím, zda se považujeme za “Angličana”, “Američana”, ,,Francouze” apod. Ideologie - Sdílené představy nebo názory, jejichž smyslem je ospravedlňovat zájmy dominantních skupin ve společnosti. Nacházíme je ve všech společnostech, kde existuje systematická a pevně zakotvená nerovnost mezi skupinami lidi. Pojem ideologie je úzce spjat s pojmem moci, protože ideologické systémy slouží k legitimizaci mocenských rozdílů. Industrializace - Rozvoj moderních forem průmyslu - továren, strojů a hromadných výrobních procesů. Industrializace představuje jeden z klíčových procesů sociálního vývoje posledních 200I1et. Společnosti, které prošly industrializaci, se vyznačují zcela odlišnými vlastnostmi než méně rozvinuté země. V průmyslových zemích například pracuje jen velmi malé procento populace v zemědělství, zatímco před průmyslovou revolucí to byla většina obyvatel.

K Komunikace - Přenos informací od určitého jedince nebo skupiny k jiným. Komunikace je nezbytným základem všech sociálních interakcí. V bezprostřední komunikaci hraji kromě jazyka významnou roli i neverbální náznaky, které účastníci používají k interpretaci toho, co druzi říkají a dělají. S rozvojem písma a elektronických médií (rozhlas, televize, Internet) se komunikace do jisté míry odděluje od bezprostředního kontextu sociálních vztahů. Konflikt - Antagonismus mezi jedinci nebo skupinami ve společnosti. Existují dvě formy konfliktů. U první nastává střet zájmů dvou nebo více jedinců či skupin, u druhé spolu jedinci nebo skupiny aktivně vstupuji do sporu. Konflikt zájmů nemusí vždy vést k otevřenému zápasu, a naopak, spory mohou propuknout i mezi lidmi, kteří se mylně domnívají, že mají protichůdné zájmy. Konsensus - Situace, v niž se určitá skupina, komunita nebo společnost shodne na určitých základních hodnotách. Někteří sociologové kladou velký důraz na význam konsensu pro sociální stabilitu. Tito autoři jsou přesvědčeni, že všechny společnosti, kterým se podaří přetrvat delší čas, mají “systém společných hodnot”, které jsou předmětem konsensu většiny populace. Kultura - Hodnoty, normy a hmotné statky typické pro určitou skupinu. Podobně jako “společnost” má i pojem “kultura” široké použití nejen v sociologii, ale i v jiných společenských vědách (například v antropologii). Kultura je jedním z nejcharakterističtějších projevů sociálního sdružování lidi. Kulturní reprodukce - Přenos kulturních hodnot a norem z generace na generaci, jímž se udržuje kontinuita kulturní zkušenosti. K hlavním mechanismům kulturní reprodukce v moderní společnosti patří školní vzdělání. Uplatňuje se při něm nejen to, co je předmětem vyučování, ale i širší aspekty chování, které si žáci osvojuji.

M Masová média - Formy masové komunikace, například noviny, časopisy, rozhlas a televize. Moc - Schopnost jedinců nebo příslušníků skupin dosáhnout svých cílů nebo prosazovat své zájmy. Moc je všudypřítomnou složkou všech mezilidských vztahů. Mnohé konflikty ve společnosti jsou vlastně zápasy o moc, protože na tom, do jaké míry získá jedinec či skupina moc nad ostatními, záleží jeho šance prosadit vlastní přání na úkor druhých.

N Náboženství - Souhrn představ určité komunity, v němž se používá symbolů vyvolávajících úctu nebo úžas a rituálních praktik, jichž se členové komunity účastni. Víra v nadpřirozené bytosti není nezbytnou podmínkou. Oddělit náboženství od magie je obtížné; odlišujícím kritériem je často skutečnost, že magii provozuji spíše jedinci než skupina formou kolektivního rituálu. Národní stát - Zvláštní typ státu typický pro moderní svět, v němž má vláda suverenitu nad určitým územím a většinu Populace tvoří občané, kteří se považují za příslušníky jediného národa. Národní státy jsou úzce spojeny se vzestupem nacionalismu, ale nacionalistické cítění se nemusí vždy překrývat s dnešními hranicemi konkrétních států. Původně se objevily v Evropě, ale dnes se s národními státy setkáváme po celém světě. Násilí - Použití nebo hrozba použití fyzické síly jedincem nebo skupinou vůči druhé(mu). Extrémní formou násilí je válka; setkáváme se s ním však i v běžných, neformálních životních situacích, například v manželském životě. Neformální vztahy - Vztahy ve skupinách a organizacích, jež vznikají na základě osobních vazeb; způsoby jednání, jež se odchylují od formálně platných pravidel. Nezaměstnanost - Situace, kdy si jedinec přeje získat placenou práci, ale nenachází ji. Definice nezaměstnanosti je komplikovanější, než by se mohlo na první pohled zdát. Jestliže někdo nemá placené zaměstnání, neznamená to ještě, že by nepracoval. Například ženy v domácnosti nedostávají plat, ale často přitom pracuji velmi tvrdě. Normy - Pravidla, která určují náležité chování v různých sociálních kontextech. Normy buá předepisuji určitou formu chování, anebo ji zakazuji. Všechny skupiny lidi se řídí konkrétními normami, které se vždy opírají o nějaké sankce - od prostého nesouhlasu až po tělesné tresty nebo popravy.

73

Glosář

O Operacionalizace - Je to proces, ve kterém se snažíme přeložit pojmy a teoretické koncepty do empiricky pozorovatelné a měřitelné roviny. Organizace - Velká skupina lidí, mezi nimiž existují konkrétní vztahy definované mírou autority. V průmyslové společnosti existuje mnoho typů organizaci, které ovlivňují většinu aspektů našeho života. Ne všechny mají formálně byrokratickou povahu; přesto mezi vývojem organizací a byrokratickými sklony nacházíme zřetelnou souvislost.

P Politika - Způsob využívání moci k ovlivňování povahy a obsahu vládni činnosti. Ve sféře politiky nepůsobí pouze ti, kdo se účastní na výkonu moci, ale i mnoho jiných skupin a jedinců. Existuje řada způsobů, jimiž mohou vládní aparát ovlivňovat lidé, kteří k němu sami nepatři. Populární kultura - Zábava pro široké vrstvy; například populární hudba, filmy, divadelní představeni, televizní programy a videohry. Populární kultura je často označována za protiklad “elitní” nebo “náročné” kultury, která odpovídá vkusu vzdělané menšiny (příkladem může být klasická hudba, opera a malířství). Postindustriální společnost - Pojem prosazovaný současnými autory, kteří se domnívají, že nynější změny znamenají konec průmyslové éry. V postindustriální společnosti už nedominuje výroba hmotných předmětů, ale produkce informací. Podle zastánců této koncepce dnes procházíme právě tak převratnými změnami, jako byla průmyslová revoluce před dvěma sty lety. Práce - Činnost, jejímž prostřednictvím lidé přetvářejí přírodu a získávají obživu. Bylo by nesprávné představovat si pod tímto pojmem výlučně placená zaměstnání. V tradičních kulturách existoval jen rudimentární peněžní systém a jen málo lidí pracovalo za mzdu. Dokonce i v moderní společnosti přetrvává řada typů práce, které nejsou placené přímo, například práce v domácnosti. Průmyslové společnosti - Takové společnosti, v nichž je většina pracovních sil zaměstnána v průmyslové výrobě. Předsudky Apriorní představy o jedinci nebo skupině, které se nemění ani po získání nových informací. Bývají bud pozitivní, nebo negativní. Příbuzenství - Vztah mezi jedinci založený na pokrevních svazcích, manželství nebo adopci. Má daleko širší dosah než samotné instituce manželství a rodiny. Ve většině moderních společností existuje jen málo sociálních povinností, jež by plynuly z příbuzenských vztahů mimo nejužší rodinu, ale v mnoha jiných kulturách má příbuzenství zásadní význam pro většinu oblastí sociálního života. Příroda - Fyzické vlastnosti okolního světa nebo lidského těla, které nejsou výsledkem lidského zásahu. Jev nebo situaci můžeme označit jako “přirozené”, jestliže k ním dochází nezávisle na lidech. Naše životní prostředí už do značné míry ztratilo svůj přirozený charakter, protože do něj nejrozličnějším způsobem zasahujeme. Příkladem je globální oteplováni: nejde o přirozený stav, ale o proces, který nastává v důsledku znečištění způsobeného lidmi. I naše těla jsou dnes ovlivňována řadou procesů, které nelze označit za přirozené (například moderní antikoncepce).

R Rasismus - Tvrzeni o nadřazenosti nebo podřadnosti určité populace, které se opírá o její fyzické vlastnosti. Rasismus je specifickou formou předsudku. Rasistické postoje se upevnily v období koloniální expanze Západu; zdá se však, že vycházejí z obecných mechanismů předsudku a diskriminace. Revoluce - Proces politických změn, při němž dochází k masovému sociálnímu hnutí, vedoucímu ke svržení existujícího režimu a vytvoření nové vlády. Revoluce se liší od státního převratu právě účastí mas a změnou celého politického systému. Za státní převrat se označuje uchvácení moci ozbrojenou skupinou, která sesadí dosavadní vládce, ale jinak systém vlády radikálně nezmění. Rituál - Formalizované způsoby chování, jichž se pravidelně účastní členové skupiny nebo komunity. Rituály se samozřejmě uplatňují zejména v doméně náboženství, ale zdaleka nejen tam. Většina skupin má rituální praktiky toho či onoho druhu. Rodina - Skupina jedinců spojených pokrevními svazky, manželstvím nebo adopci, která vytváří ekonomickou jednotku a její dospělí členové zodpovídají za výchovu děti. Ve všech známých společnostech existuje nějaká forma rodiny, ale charakter rodinných vztahů je velmi variabilní. V moderní společnosti převažuje rodina nukleární, ale známe i řadu typů rozšířené rodiny.

S Sekularizace - Proces oslabováni vlivu náboženství. Sekularizace moderní společnosti je sice nesporná, ale hodnocení tohoto procesu zůstává komplexní záležitosti. Jako měřítko lze použít třeba aktivitu v církvích (vyjádřenou například účastí na bohoslužbách), oslabení sociálního a materiálního vlivu náboženských organizací anebo míru náboženského přesvědčení. Socializace - Sociální procesy, v jejichž průběhu si děti osvojuji sociální normy a hodnoty a utvářejí si své vlastni “já”. Zvlášť intenzívně probíhá socializace v rané fázi dětství, ale do jisté míry pokračuje po celý život. Nikdo není imunní vůči reakcím jiných lidí, které ovlivňuji a modifikují naše chování ve všech fázích životního cyklu. Sociální hnuti - Velké seskupení lidí, kteří se snaží společně prosadit proces sociálních změn, anebo mu naopak zabránit. Sociální hnutí se obvykle ocitají v konfliktu s organizacemi, jejichž cíle a názory často odmítají. Úspěšná hnutí se však mohou sama institucionalizovat a změnit se v organizace. Sociální interakce - Jakákoli forma setkání mezi jedinci. Většina našeho života je tvořena sociálními interakcemi toho či onoho druhu, které mohou mít charakter formální nebo neformální. Příkladem

74

formální situace je vyučování ve třídě; neformální interakcí je třeba setkáni dvou lidí na ulici nebo na večírku. Sociální mobilita - Pohyb jedince nebo skupiny z jednoho sociálního postavení do druhého. Termínem vertikální mobilita se označuje přesun na vyšší nebo nižší příčku sociální hierarchie; laterální mobilita znamená fyzický pohyb jedince nebo skupiny z jedné oblasti do druhé. Při analýze vertikální mobility rozlišují sociologové mezi tím, jakého vzestupu (nebo poklesu) dosáhl jedinec v průběhu své, vlastni kariéry a jak je na tom ve srovnání se svými rodiči. Sociální postavení - Sociální identita jedince v dané skupině nebo společnosti. Ve velmi obecné rovině může jít o sociální úlohu, kterou daná společnost přisuzuje muži nebo ženě; v konkrétnější rovině například o typ zaměstnání. Sociální role - Očekávané chování jedince plynoucí z jeho konkrétního sociálního postaveni. Tento pojem je založen na analogii s divadlem: jedinci jsou jako herci, kteří v závislosti na situaci vystupují v různých sociálních rolích. Sociální stratifikace - Existence strukturované nerovnosti mezi skupinami ve společnosti; tj. nerovných příležitosti získat materiální nebo symbolické odměny. Ačkoli v každé společnosti existuje nějaká forma stratifikace, vznikají zásadní majetkové a mocenské nerovnosti až se vznikem států. Typickou formu stratifikace v moderních společnostech představuji třídní rozdíly. Sociální struktura - Vzorce interakcí mezi jedinci nebo skupinami. Většina našich aktivit je strukturována; vyznačuje se pravidelností a opakováním. Sociální změny - Změny základních struktur určité sociální skupiny nebo celé společnosti. Jsou trvalým jevem sociálního života, ale v moderní éře se stávají zvláště intenzivními. Kořeny moderní sociologie spočívají právě ve snahách objasnit dramatické změny, které otřásly tradičním světem a nastolily nový společenský řád. Sociologie - Obor, který se zabývá studiem lidských skupin a společností se zvláštním důrazem na analýzu moderních průmyslových zemí. Patři ke skupině společenských věd, která zahrnuje i (kulturní a sociální) antropologii, psychologii, ekonomii, politologii a demografii. Hranice mezi těmito vědami nejsou přesně definovány; mají řadu společných oblastí zájmu, koncepcí a metod. Společnost - Je jedním ze základních sociologických pojmů. Tímto termínem označujeme skupinu lidí, kteří žiji na určitém území, podléhají témuž systému politické autority a uvědomují si, že mají jinou identitu než ostatní skupiny žijící v jejich sousedství. Některé společnosti, například u lovců a sběračů, jsou velmi malé. Jiné jsou velmi početné, mnohamilionové. Moderní čínskou společnost například tvoří více než miliarda jedinců. Stát - Politický aparát (vládní instituce a ostatní státní zaměstnanci), jenž spravuje určité území a jehož autorita se opírá o zákon a schopnost použít síly. Některé společnosti, například lovci a sběrači nebo menší zemědělské komunity, žádné státní instituce nemají. Vznik státu je mezníkem v lidské historii, protože centralizace politické moci dává procesům sociální změny novou dynamiku. Status - Prestiž, kterou má určitá skupina v očích jiných členů společnosti. Obvykle je spojena s charakteristických stylem života - způsobem chováni, který se od členů dané skupiny očekává. Status může mít charakter pozitivního privilegia, ale i negativního (stigma). Skupiny se statusem “páriů” se ze strany většiny setkávají s pohrdáním nebo bývají přímo ze společnosti vylučovány.

Š Školní vzděláni - Všeobecné předáváni znalostí z generace na generaci formou přímého vyučování. Vzdělávací procesy sice existuji ve všech společnostech, ale teprve v moderní éře se rozvíjí masové vzdělávání prostřednictvím škol - specializovaných institucí, v nichž všichni tráví několik let života.

T Teoretický přistup - Pohled na sociální život, který vychází z určitého teoretického pojetí. K významným teoretickým přístupům v sociologii patři funkcionalismus, strukturalismus, symbolický interakcionismus a marxismus. Teoretické přístupy poskytují sociologům povšechnou orientaci, v jejímž duchu pak pracuji, a ovlivňují jak oblast jejich výzkumu, tak způsob identifikace a řešení problémů. Teorie - Pokus o formulaci obecného pravidla vysvětlujícího pravidelně pozorované jevy. Vytváření teorii je nezbytnou součástí každé sociologické práce. Teorie sice souvisejí s širšími teoretickými přístupy, ale současně bývají ovlivněny také výsledky výzkumů, k nimž vedly. Třída - Přestože je to jeden z nejčasněji používaných pojmů v sociologii, neshodují se autoři na tom, jak třídu nejlépe definovat. Většina sociologů však tímto pojmem označuje skupiny jedinců, mezi nimiž jsou socioekonomické rozdíly vedoucí k rozdílům v jejich materiální prosperitě a moci. Třídní struktura - Rozložení tříd ve společnosti. Třídy jsou založeny především na ekonomických rozdílech, jejichž distribuce není nikdy nahodilá. Ve většině společnosti existuje jen omezený počet tříd. V moderním světě k ním patří především vyšší třída, střední třída, dělnická třída a spodina (underclass).

V Věda - Systematické zkoumání světa kolem nás, jehož součástí je soustavné získáváni empirických dat spolu s vytvářením teoretických přístupů a teorii, které tato data vysvětluji. Při vědecké činnosti se kombinuje smělá tvorba nových způsobů uvažování s pečlivým ověřováním hypotéz a myšlenek. Jedním z hlavních rysů, kterým se věda odlišuje od jiných myšlenkových systémů (například náboženských), je předpoklad, že všechny vědecké myšlenky mohou být jinými vědci kritizovány a revidovány.

75

Glosář

Výzkumné metody - Rozmanité metody výzkumu používané k získávání. empirického (faktického) materiálu. V sociologii existuje celá řada metod; k těm nejběžnějším patří terénní práce (pozorování, dotazování) a přehledové studie. Často je užitečné kombinovat v jediném projektu dvě nebo více metod.

76

Rejstřík

77

Rejstřík

Jmenný B Bauman, Z. Berger, P. L. Bourdieu, P.

C Collins, R. Comte, A. Cooley, Ch. H.

D Dahrendorf, R. Durkheim, E.

E Engels, F. Etzioni, A.

F Ford, H.

G Giddens, A.

L Lenski, G. Lyotard, J. F.

M Malthus, T. R. Marx, K. Mead, G. H. Merton, R. K. Mills, Ch. W.

P Parsons, T. Polányi, K.

R Reich, R.

S Spencer, H. Sundbarg, A.

T Taylor, F. W. Thomas, W. Toffler, A.

W Weber, M. Whyte, W.

78

Věcný B byrokracie

D definice situace dysfunkce

E

společnost - industriální - kapitalistická - moderní - postindustriální - tradiční stárnutí - demografické - absolutní - relativní

V

ekonomika věda

F funkce - latentní - manifestní

G globalizace

K kapitalismus konflikt konsensus kultura

L legitimita

M makroperspektiva mikroperspektiva moc

N nerovnost

O odcizení organizace

P problémy - sociální - sociologické

R reprodukce - kulturní - společnosti

S sociální - vrstva - třída - diferenciace - stratifikace - status - mobilita - struktura - jednání solidarida - mechanická - organická

79

Použitá literatura

81

Použitá literatura

[1] Bauman, Z.: Globalizace. Praha: Mladá fronta 1999. [2] Bauman, Z.: Myslet sociologicky. Praha: SLON 1996. [3] Berger, P. L.: Pozvání do sociologie. Praha: FMO 1991. [4] Bourdieu, P.: Distinction. London: Routledge, 1996. [5] Collins, R.: Conflict Sociology: Toward on Explanatory Science. New York: Academic Press, 1975. [6] Crompton, R.: Class and Stratification. Cambridge: Polity Press 2001. [7] Giddens A.: Důsledky modernity. Praha: SLON 1998. [8] Giddens, A.: Sociologie. Praha: Argo 1999. [9] Gregor, M.: Hledání pružné organizace. Brno 1993. [10] Guy, Will.: “Ways of Looking at Roma: The Case of Czechoslovakia.” In: D. Tong (ed.): Gypsies. An Interdisciplinary Reader. New York/London: Garland Publishing 1998. [11] Horáková, M.: Romové v České republice. Sociální politika. 1998, roč. 24, č. 4: 8-12. [12] Keller, J.: Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk 1992, 1998. [13] Keller, J.: Sociologie byrokracie a organizace. Praha: SLON 1997. [14] Keller, J.: Úvod do sociologie. Praha: SLON 1995, 1997 či novější vydání. [15] Kennedy, P.: Svět v jednadvacátém století. Praha: NLN, 1993. [16] kol. autorů: Velký sociologický slovník I-II. Karolinum, Praha 1996. [17] Marger, M. N.: Social Inequality. Mountain View. California: Mayfield Publishing Company 1999. [18] Merton, R. K.: Studie ze sociologické teorie. Praha: SLON, 2000. [19] Mills, C.W.: Sociologická imaginace. Praha: SLON 2002. [20] Možný, I., Rabušic, L., Úvod do metologie vědy pro sociology. Brno: FF UJEP, 1989 (skripta) [21] Rabušic, L.: Česká společnost stárne. Brno: MU a Georgetown, 1995. [22] Reich, R. B.: Dílo národů. Praha: Prostor 1995. [23] Romové v České republice. Praha: Socioklub 1999.

82

[24] Šanderová, J.: Sociální stratifikace. Praha: Karolinum 2000. [24] Večerník, J., Matějů, P. (ed): Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. Praha: Academia 1998 [26] Weber, M.: Autorita, etika a společnost. Praha: Mladá fronta 1997. [27] Whyte, W.: Organizační člověk. Praha 1968. [28] Winkler, J.: Ekonomika a společnost. Brno: MU ESF 2000.

83