MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ. Katedra politologie. Džihádismus v USA. Magisterská práce. Bc. Marek Dian, MBA

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Džihádismus v USA Magisterská práce

Bc. Marek Dian, MBA

Vedoucí práce: doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D. • UČO: 52890 • Obor: Politologie • Imatrikulační ročník: 2005 Ústí nad Orlicí, 2007

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením doc. JUDr. PhDr. Miroslava Mareše, Ph.D. V práci jsem použil informační zdroje uvedené v seznamu.

Ústí nad Orlicí, 24. prosince 2007

…………………………………….. Bc. Marek Dian, MBA

1

Rád bych poděkoval doc. JUDr. PhDr. Miroslavu Marešovi, Ph.D, který mi kdykoliv jsem potřeboval věnoval svůj čas a jehož cenné připomínky mi pomohly při dokončování této práce. Dále chci poděkovat své ženě Markétě a synovi Theovi za nesmírnou shovívavost během doby, kdy jsem práci psal.

Bc. Marek Dian, MBA

2

Obsah magisterská práce „Džihádismus v USA“

Anotace

str. 4

1. Kořeny džihádu a jejich protiamerické nálady

str. 6

1. 1. Kdo jsou džihádisté - svatí válečníci

str. 6

1. 2. Džihád ve světle euro-americké historie

str. 10

1. 3. Obraz současných svatých bojovníků

str. 13

2. Tváře Svaté války v USA v novověku

str. 17

2. 1. Revize 11. září aneb k původu amerického neúspěchu

str. 17

2. 2. Střet strategií: USA vs. džihád

str. 23

2. 3. Politický pohled na džihád jako na politické násilí

str. 27

3. Islám v pohledu USA jako příčina džihádu

str. 31

3. 1. Kořeny arabského anti-amerikanismu

str. 31

3. 2. Kultura islámu jako podhoubí džihádu

str. 36

3. 3. Moderní hodnoty ve spárech islamizace

str. 46

4. USA z pohledu Islámu, jako původce Svaté války

str. 49

4. 1. Víra a americký systém

str. 49

4. 2. Strategie Svaté války proti USA

str. 51

5. Území Spojených států ve Svaté válce

str. 54

5. 1. Anatomie infiltrace do amerického kontinentu

str. 54

5. 2. Akademie džihádu na půdě USA

str. 57

5. 3. Neuvěřitelná zranitelnost USA

str. 60

5. 4. Moře jako nový prostor Svaté války proti USA

str. 65

6. Nový džihád a americká budoucnost

str. 69

6. 1. Druhá generace amerického džihádu

str. 69

6. 2. Hypotézy s normativními přístupy

str. 77

6. 3. Boj který neskončil

str. 85

Přílohy č. 1 – 7

str. 92

Slovník islámské terminologie užívané v magisterské práci

str. 99

Seznam pramenů a literatury

str. 100

Počet znaků práce: 203 449 znaků (vč. mezer)

3

Anotace Klíčová nadnárodní uskupení a instituce demokratického světa, včetně Evropské unie, států Severní Ameriky či OSN, se společně shodují, že terorismus, globální terorismus či aktivity al-Kajdy jsou vážnou a naléhavou bezpečnostní hrozbou současného světa. Ve své práci se pokusím o vyhodnocení hrozeb teroristických útoků na nejznámějším útoku džihádistů, na USA v září 2001. Pokusím se popsat procesy probíhající na nejvyšší rozhodovací úrovni USA, reakci klíčových bezpečnostně-politických složek, vyhodnotit příčiny úderů a posoudit jejich bezprostřední, střednědobé i dlouhodobé důsledky. Ještě na počátku 90. let 20. století většina západních zemí považovala terorismus spíše za riziko, než za hrozbu. Ze zvyšující se frekvencí teroristických útoků, hlavně v oblasti pásma Gazy a na území Blízkého a Středního východu, se pohled na terorismus začal měnit. Kritickým mezníkem se stalo 11. září 2001, kdy se posunula Svatá válka na území samotných USA. Bývalý zástupce ředitele protiteroristického odboru CIA, Paul Pillar, uvádí čtyři základní rysy terorismu: záměrnost a delší cílevědomá příprava; jeho motivy nemají zločinecký cíl, ale politickou povahu; útočí se na nevojenské a civilní cíle a terorismu se nedopouštění armády států, ale pod-státní skupiny a nestátní organizace.1 Rezoluce Rady bezpečnosti OSN Číslo 1566 (2004) pak terorismus charakterizuje jako zvláště nebezpečný jev, který „zasévá strach mezi obyvatelstvem..., zastrašuje obyvatelstvo a na vládách nebo na mezinárodních organizacích si vynucuje, aby přijímaly určitá opatření, nebo aby je naopak nepřijímaly". Rezoluce dále výslovně uvádí, že pro terorismus neexistuje žádné ospravedlnění, včetně politických, filozofických, ideologických, rasových či etnických a náboženských důvodů. Obecné definice soudobého globálního terorismu se tak potkávají v několika základních rysech, které je možné sjednotit formulací: terorismus je šířením strachu, jde o politicky motivované, slepé, nerozlišené zabíjení bezbranného a nevinného civilního obyvatelstva. Právě pod tímto zorným úhlem se zaměřím na teroristický útok v USA ze dne 11. září 2001 spolu s pokusem o vyhodnocení hrozby globálního terorismu, a to v politické rovině. Svou pozornost budu věnovat srovnání nejdůležitějších přístupů, jimiž jsou válka proti terorismu a boj proti terorismu. Ve své práci se chci věnovat původům džihádu, jeho protiamerickým náladám. Dále bych se chtěl zaměřit na všechny dosud známé tváře Svaté války v USA a to převážně na samotném území Spojených států. V této souvislosti bylo také třeba rozpracovat otázku, co je

1

(Boniface:2005, s.97)

4

příčinou této války. Islámští fundamentalisté Vás budou přesvědčovat o příčinách v politice USA, američtí politologové zase v původu islámského pohledu na svět. Proto oba pohledy budou další nosnou částí mé magisterské práce. V druhé polovině práce se pokusím definovat tzv. „Nový džihád“ tedy směr, který se teprve rodí a který bude spoluvytvářet americkou budoucnost. Mojí první hypotézou, kterou ve své práci chci ověřit, bude obecné tvrzení, že politické vyhodnocování hrozby globálního terorismu je ovlivněno rozsahem škod a celospolečenským emocionálním otřesem po teroristických úderech. Má vážné dopady na vývoj mezinárodních bezpečnostních vztahů v regionálním, nebo dokonce celosvětovém měřítku. Zvlášť výrazně to platí v případě vojenské odpovědi na teroristické útoky. Hypotéza bude ověřována na teroristickém útoku ze dne 11. září 2001. Tento teroristický útok na území Spojených států se stal jakýmsi mezníkem mezi terorismem lokálním a terorismem globálním. Můžeme také mluvit o nástupu „hyper-terorismu“. Mojí druhou hypotézu, bude teorie, že globální terorismus je nepřímou strategií a zbraní slabšího proti silnějšímu. Budu ji ověřovat na základě Hednersenovi teorie o čtyřech hlavních složkách2 , tj. odesílatele poselství, jímž je vždy terorista nebo teroristická organizace; terči útoků, jímž jsou mrtví a ranění lidé, kteří mají tu osudovou smůlu, že v nesprávnou chvíli jsou na nesprávném místě; poselství, které je vždy určeno těm, kdo rozhodují o politice napadených států; reakce zastrašovaného, jež je výsledkem politického vyhodnocování. Pokusím se také ověřit hypotézu s velmi citlivým tématem, že nestandardnost a zákeřnost globálního terorismu vytváří prostor a podmínky k nestandardním a zákeřným řešením v podobě obrany proti němu. Jako třetí zde vyvstává hypotéza, že boj s tak nestandardním nepřítelem jakým je terorista, může mnohdy vytvářet pocit, že lze proti němu používat stejně nestandardních praktik. Pohnutky obhájců vězňů z Guantánama a nezávislého soudu, či opozičních senátorů či kongresmanů vycházejí s podezření, že se americké úřady a jejich exekutivní orgány uchylují často k praktikám, které nelze považovat za humanistické a standardní. Již v roce 2005 bylo nařízeno úředníkům uchovat všechny důkazy a informace a týkající se mučení, zneužívání a ponižování vězňů zadržovaných na americké námořní základně Guantánamo na Kubě. Administrativa Bílého domu ovšem zastává názor, že soudní moc vstupuje do případu předčasně, protože se jím nyní ještě zabývá Kongres a američtí úředníci.

2

(Henderson:2001, s. 17)

5

1. Kořeny džihádu a jejich protiamerické nálady

1. 1. Kdo jsou džihádisté - svatí válečníci Termínem džihádisté lze označit ty, kteří považují džihád za legitimní nástroj jak z hlediska historického tak náboženského. Svou ideologii navíc nepovažují jako nadstavbu k islámu či nový směr, který se o islám opírá, ale naopak jako jediné pravé a původní náboženství náležející muslimské civilizaci. Navíc džihádisté jsou přesvědčeni, že nikoli oni, ale ostatní muslimové sešli ze správné cesty islámu. Usilují o to, aby se muslimský svět přes veškerý pokrok, který během mnoha staletí dosáhl, vrátil k striktnímu dodržování zákona šaríja, a přes veškeré mezinárodní dohody a vztahy obnovil muslimské impérium, které zaniklo před více než patnácti sty lety. Jako tři hlavní cíle svého úsilí vidí džihádisté osvobození muslimských zemí (tahrir), jejich sjednocení (tawheed) a obnovení muslimského kalifátu (khilafa). Osvobození: Džihádisté usilují o osvobození všech muslimských zemí a jejich vymanění se z nemuslimských vlivů. Muslimskými zeměmi rozumějí ty země, které kdy byly dobyty muslimskými vojsky v dobách kalifátu či se jim vzdaly. Tedy jakákoli země, která kdy byla pod správou muslimů, je muslimská. Navíc povinností všech muslimů je bojovat a obětovat se v boji za osvobození. Mezi země, které je třeba osvobodit patří podle této definice například i Španělsko, Čečensko a samozřejmě Izrael či Kašmír. Sjednocení: Dalším krokem, který následuje po osvobození muslimských zemí, je jejich sjednocení do společného celku. S tím souvisí i zrušení stávajících státních hranic a vytvoření hranic nových, od Arabského poloostrova přes Blízký východ a dále. Tyto změny by s sebou logicky přinesly zánik národních států jak je známe dnes, počínaje Egyptem, Libyí, Sýrií, Irákem, Marokem, Alžírskem, až po Indonésii, Turkmenistán či Nigérii a spojily by je v jeden nadnárodní muslimský celek. Tím by se naplnilo úsilí, které započali předchůdci džihádistů před více než patnácti sty lety. Kalifát: Završením procesu osvobození a sjednocení je obnova kalifátu. Všechny tyto procesy musí být vedeny pravými džihádisty, respektovat právo šaríja a ostatní uznávaná a schválená pravidla. Po znovuobnovení kalifátu bude možné přistoupit k fatah, tedy „požehnanému“ dobytí cizí nemuslimských zemí, v podstatě „legitimní“ okupaci či invazi.

Džihádismus se na Blízkém východě a dále šířil ve třech hlavních vlnách.

6

První vlna: Wahabismus. První vlna džihádismu vzešla z oblasti současné Saúdské Arábie na konci 18. století, kdy Sunnitský kněží Mohammed Abdul Wahab, inspirovaný učením Ibn Tamiji, založil nejmasivnější salafistické hnutí. Prohlásil, že islám se musí opírat o slova a činy „otců zakladatelů“ – salafů. Doktrina salafismu vychází tedy z předpokladu, že Prorok prostřednictvím „otců zakladatelů“ dal vzniknout Islámskému státu a rozdělil svět na dvě části (muslimové a nevěřící), což by měly současné muslimské státy učinit rovněž. „Otcové zakladatelé“ po Mohammedovi založili kalifát, stejně jako by měly učinit současné muslimské vlády. Arabské beduínské kmeny z Nejdské pouště, odkud pocházel právě Mohammed Abdul Wahab, přijaly jeho učení a usadily se v Rijádu. V počátku 19. století se staly hlavními vůdčími silami wahabismu a provedly množství útoků proti Otomanům, o nichž byli přesvědčeni, že se odchýlili od salafistického učení. Ve 20. letech 20. století se wahabismus zabydlel v kolébce islámu, nejprestižnějším místě muslimského světa a stal se zákonem zemí celého poloostrova, kde zanechal základy nejpřísnějšího pojetí islámu moderního světa. Džihád směřující proti nemuslimskému okolnímu světu nebyl zatím na pořadu dne. Až do 50. let 20. století, kdy na světovém trhu začala vládnout ropa, byl saúdský wahabismus záležitostí vnitrostátní. Džihád v pojetí mezinárodním začal být aktuální až poté, co se pevně zabydlel v domácích institucích a prolnul se důkladně s kulturou země. To byl také důvod, proč se posilovalo spojenectví mezi vládnoucí mocí a kněžskou elitou. Během 2. světové války se wahabismus nepřiklonil ani na jednu bojující stranu. Zatímco vlády mnoha muslimských zemí jako třeba Iráku, Palestiny či Egypta stranily Německu, saúdská dynastie stála záměrně stranou. Její vize byla mnohem dlouhodobější a globálnější, než záměry těch, kteří se nechali zatáhnout do krátkozrakých konfliktů a konfrontací. V 50. letech 20. století, kdy na světových trzích získala hlavní slovo ropa, kterou Saúdští Arabové v hojné míře disponovali, došlo k proměně wahabismu jako nástroje státní moci. V následujících dvou dekádách se Saúdské království soustředilo na dva zásadní směry politiky: jeden vnitřní, zaměřený na islámský puritanismus; a druhý vnější, soustředěný na nové mezinárodní otázky. Mezinárodní zaměření spočívalo zejména v úsilí rozšířit wahabismus do celého světa. Kněží užívali výnosů z obchodů s ropou k posilování svých aktivit a vlivu v mnohých muslimských zemích. Mešity, náboženská centra, nemocnice, knihovny a další projekty, které nechávali stavět, sloužily jako nástroj k co největšímu rozšíření wahabismu ve světě. Saúdští kněží tak byli schopni ovlivnit své kolegy v zemích od Indonésie, Indie, Pákistánu, přes Nigérii a Súdán až do tehdejšího Sovětského svazu. Do konce období studené války se pro-džihádistické skupiny implementovaly do stávajících univerzit a institucí či si založily své vlastní a 7

vytvořily rozsáhlou základnu v emigrantských komunitách. Wahabismus produkoval církevní školy a ty produkovaly džihádisty, a to včetně Usámy bin Ládina či útočníků z 11. září 2001.

Druhá vlna: Muslimské Bratrstvo Druhá vlna salafistického džihádismu vzešla z Egypta a bylo jí tzv. Muslimské Bratrstvo či Muslimští Bratři – Ikhvan al Muslimín. Ve 20. letech 20. století islámští fundamentalisté v městských částech Egypta věřili, že radikální prostředky jsou ty nejlepší k znovunastolení islámského státu. Jedním z nejvýraznějších představitelů tohoto trendu byl Hassan al-Banna, zakladatel Muslimského Bratrstva. Zatímco wahabismus vzešel z kmenové společnosti, Bratrstvo z městských aglomerací. Bratrstvo se vyznačovalo silně ideologickou literaturou a propracovanou organizační strukturou. Vzhledem k tomu, že jeho počátky (a nejen ty) jsou spjaty s politickým útlakem, jeho politický život se vyvíjel a probíhal v tajnosti a „podzemí“. Většina vedoucích struktur Bratrstva je tajná a jeho taktika velice obezřetná. Bratrstvo se ve svých aktivitách soustřeďuje zejména na dvě zásadní oblasti: krátkodobá taktika sloužící především k přežití nepřátelských režimů a k utajení dlouhodobých cílů; a dlouhodobé úsilí zaměřené na konečné převzetí vlády. Na rozdíl od státem financovaného wahabismu, Bratrstvo působí převážně v opozici. Stejně však jako jejich saúdští kolegové, sledují i oni tři základní cíle džihádismu (osvobození, sjednocení a kalifát). Z Egypta se Bratrstvo rozšířilo do většiny arabských i dalších zemí. Nejsilnější pozici má zejména v Sýrii, Iráku, Libanonu, Palestině, Súdánu, Alžírsku a Jordánsku. Podle mnohých analytiků patří Bratrstvo, jako představitel druhé vlny salafismu, k nejpropracovanější struktuře džihádismu. Jeho členové jsou velice citliví taktikové schopni držet se dlouhodobých strategií a vyznačují se nesmírnou trpělivostí i vysokou úrovní vzdělání. Mnoho členů a následníků Bratrstva po čase nabylo dojmu, že jejich mateřská organizace ve svých aktivitách stagnuje a pozbývá schopnosti adekvátně vést džihád proti nevěřícím, mimo jiné proto, že s režimy žije spíše v symbióze, než aby proti nim bojovala. Tyto skupiny zvolily taktiku tzv. „džihád nyní“ a radikálně vstoupily do dění na mezinárodní scéně. Z Palestiny vzešel Hamás a Islámský Džihád, ze Súdánu Národní Islámská Fronta Hassana Turabiho (NIF), z Alžírska Font de Salut Islamique (FSI), z Egypta Gamaat Islamíja a Islámský Džihád či z Asie Jamaat Islami a Abu Sajaf. Tato druhá generace Bratrstva patřila mezi hlavní teroristické skupiny džihádu v 80. letech. Připojili se k tzv. „národním“ bojům proti „cizím“ nevěřícím jako například v Afghánistánu proti vojskům Sovětského svazu či na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy proti Izraeli. Mezi ně patřil i Usáma bin Ládin.

8

Třetí vlna: Chomejní První dvě vlny džihádismu byly sunitské a salafistické, třetí vzešla z původně mnohem pasivnějšího prostředí – z šíitské komunity. Od muslimské občanské války v 7. století, byli následovníci Aliho poraženi a v rámci muslimské komunity do značné míry marginalizováni. Kalifátu se zmocnili sunnité, kteří svůj historický a teologický původ odvíjejí od samotného Proroka. Šíité byli po staletí opomíjeni a mnozí z nich se účastnili džihádu vedeného sunnity. Po svrhnutí prozápadního sekulárního režimu Šaha v Íránu se zmocnila vlády skupina kněží vedená Imámem Ruolláhem Chomejním a vyhlásili Íránskou republiku. Šíitští islamisté zvedli vlnu protizápadních tendencí a vyhlásili přímou válku proti USA. Propuknutí šíitského fundamentalismu na konci 70. let 20. století si získalo značnou podporu nejen od šíitů z Íránu, Libanonu a Arábie, ale i od sunnitských Arabů nebo Organizace pro osvobození Palestiny. Namísto kalifátu vyhlásil Chomejní se svými imámy tzv. vilayet el faqih, tedy „mandát církevního vzdělance“. To znamenalo, že než dojde k návratu mesiáše a posledního živého z následníků Aliho, mají šíité a muslimové následovat nejvzdělanějšího a nejmoudřejšího imáma. Další převratnou novinkou Chomejního bylo vytvoření a vyhlášení islámské republiky, která velice radikálně bojovala proti nevěřícím. Arabští wahabisté stejně jako Bratrstvo však tuto novou formu džihádu odmítali uznat. Důvodem bylo zejména to, že jim v této třetí vlně vyrostl nový silný konkurent v boji proti nevěřícím. To s sebou neslo riziko, že která z těchto muslimských skupin v boji proti nevěřícím zvítězí, ta si bude moci nárokovat vedoucí roli v islámském světě. Íránský režim však zradikalizovaným muslimům v 80. letech připadal správnější, jak politicky tak ideologicky, a to zejména proto, že stál proti všem nevěřícím. Až po čase se tyto dvě mezinárodní sítě džihádismu, sunnitská a šíitská spojily v boji proti společnému nepříteli - USA.

9

1. 2. Džihád ve světle euro-americké historie Během studené války nebyli džihádisté většinou západních mocností vnímáni jako bezprostřední nebezpečí. Navíc byli v podstatě vzájemnými spojenci v boji proti Sovětskému svazu. Západ si však neuvědomil, že džihádisté a jejich cíle jsou nezávislé jak na Sovětském svazu tak na USA a až se jim podaří zničit jednoho z těchto nepřátel, obrátí se proti druhému. Budeme-li se snažit přiblížit si myšlení džihádistů, může posloužit jako příklad válka v Afghánistánu a následný pád Sovětského svazu. Z pohledu Západu byla Afghánská válka vnímána především jako národní boj za osvobození proti sovětské okupaci a pomoc vojsk wahabistů či džihádistů vítězství urychlila. Dalším důležitým aspektem byla pomoc poskytnutá Spojenými státy, Pákistánem a Saúdskou Arábií, která rovněž mohla přispět k porážce Sovětů. Navíc nezanedbatelnou roli hrál i fakt, že Sovětský svaz se měnil zevnitř, a to zejména Gorbačovovou přestavbou a glasností. Z pohledu džihádistů však byly porážka Sovětů v Afghánistánu a následný vývoj událostí způsobeny zcela jinými příčinami. Byly to zejména džihádistické síly, kdo porazil Sověty v Afghánistánu a způsobil nejen pád Sovětského svazu ale i rozpad celého východního bloku. Závěry jsou podle tohoto výkladu logické: je-li válka proti historickému nepříteli vedena těmi pravými (džihádisty) v pravý čas (jak určí kněží) pod hlavičkou islámu (který určuje nezpochybnitelná pravidla) nepřítel je poražen, ať je jakkoli silný. Ať byly podmínky jakékoli, Alláh dal svým bojovníkům vítězství. Lepší motivaci do dalšího boje si lze stěží představit. V 80. letech 20. století vznikla první mezinárodní brigáda moderních islamistů, tvořená většinou arabskými bojovníky, kteří směřovali do Afghánistánu. Přicházeli z Egypta, Saúdské Arábie, Jordánska, Palestiny, Sýrie, Iráku, Alžírska a dalších zemí. Jejich cílem bylo bojovat tváří v tvář s nevěřícími jako praví džihádisté a znovu nastolit kalifát. Tito arabští Afghánci se následně stali jádrem bojovníků al-Kajdy. Mnoho arabských zemí, zejména těch, které byly v alianci se Sovětským svazem (např. Sýrie, Irák, Súdán) během studené války, těmto arabským Afgháncům příliš nedůvěřovalo. Byli problémem i pro proamerické země jako Jordánsko, Egypt, Tunisko, Maroko či Kuvajt. Pouze jedna země zastávala politiku podpory afghánským mudžáhídům, stejně jako mezinárodní brigádě, která přišla do Afghánistánu, aby bojovala po jejich boku proti Sovětskému svazu. Tou zemí byly Spojené státy americké. Podle definice „kdo pomáhá nepřátelům našich nepřátel, je náš přítel“, byli arabští Afghánci vnímáni jako přátelé afghánského boje za svobodu a byli nejen tolerováni, ale mnohdy i trénováni, školeni a financováni americkou stranou, za podpory saúdských a pákistánských tajných služeb.

10

Arabští Afghánci se uskupili za značně výjimečných historických okolností. Povolali je kněží, kteří nebyli podřízeni žádné vyšší autoritě, byli financováni bohatými mocnostmi včetně Saúdské Arábie a Spojených států a byli svědky pádu supervelmoci Sovětského svazu. Po smrti starší generace kněží a menšího vlivu saúdské vlády na rozšiřování wahabismu, byli v zásadě podřízeni jen samotnému Alláhovi. V 90. letech 20. století mezinárodní brigády moderních islamistů a jejich lokální spojenec – Taliban, nabyly přesvědčení, že pokud byly schopny porazit takového nepřítele jakým byl Sovětský svaz, porazí i Spojené státy. Dne 2. srpna 1990 Irák napadl Kuvajt, což logicky nezůstalo bez odezvy ze strany mezinárodní komunity včetně Spojených států. Irácká vojska bez podpory Sovětů byla poražena, nicméně přítomnost amerických vojsk na arabské půdě vyprovokovala dlouho očekávanou reakci džihádistů. Přestože však byli islámští fundamentalisté jednotní v boji proti Sovětům, jejich postoje k boji proti Spojeným státům byly značně rozdílné. Vláda Saúdské Arábie odmítala vést džihád proti Spojeným státům, které ji zachránily od irácké invaze a preferovala pokračovat ve své dlouhodobé strategii šíření wahabismu prosakováním do západní kultury prostřednictvím socio-kulturních institucí a lobby. I postoje kněží byly nejednotné. Další velmi významnou událostí z hlediska mezinárodní politiky byla konference v súdánském Chartúmu v roce 1992. Zde se poprvé oficiálně sešli džihádističtí představitelé z celého světa, a to i ti, kteří stáli v mnohých situacích na opačné straně fronty. Účastnila se Súdánská NIF, Alžírská FSI, Egyptská Gamaat Islamíja a Islámský Džihád, Jordánští Islamisté, Palestinský Hamás a Islámský Džihád, libanonští salafisté, Jihoasijští džihádisté, Talíban, arabští předchůdci al-Kajdy, Organizace pro osvobození Palestiny, představitelé iráckých tajných služeb, představitelé Íránské islámské republiky a šíítského Hizballáhu a další. Poprvé se tak oficiálně sešli sunnitští i šíitští fundamentalisté, aby vytvořili novou mezinárodní strategii protizápadních nedemokratických sil proti nevěřícím v čele se Spojenými státy. Rozhodli se pokračovat ve dvoukolejné strategii boje proti nevěřícím, tedy vnitrostátní boje proti svým oponentům, stejně jako spojení sil proti nepříteli v mezinárodním měřítku. Západní mocnosti však stále zůstávaly v relativním klidu. Americké a ostatní západní tajné služby sice dodávaly relativně dost informací o činnosti džihádistů včetně nejprominentnější al-Kajdy, problém však byl ve špatné interpretaci těchto dat akademickou obcí. Rozdíl mezi pojetím džihádisty jako bojovníka za svobodu či teroristy, byl nejasný. Usáma bin Ládin, stejně jako jeho předchůdce Abdullah Yusuf Azzam, měli v úmyslu vytvořit síť prominentních džihádistů, kterou se stala al-Kajdá. Jako organizace je složena z hlavního velícího centra, doplněného dalšími mezinárodními a regionálními velícími centry rozsetými po světě. Za vlády Talibanu měla v Afghánistánu zázemí chráněné státními 11

hranicemi, kde trénovala své bojovníky, získávala finance, komunikovala se světem a budovala novou generaci džihádistů pod ochranou režimu, který byl pod jejím silným vlivem. Arabské země se příliš neznepokojovaly, neboť předpokládaly, že al-Kajdá a její vliv zůstane uvnitř hranic Afghánistánu. A západní mocnosti nezasáhly, neboť se obávaly reakce islamistů přítomných na svém území.

12

1. 3. Obraz současných svatých bojovníků Po 11. září se v Západní společnosti rozpoutala debata nad otázkami: Proč právě USA? A proč právě nyní? Zatímco se Západ zabýval těmito otázkami, v arabských zemích se řešilo: Jakou strategii měli džihádisté proti Spojeným státům použít? Byla tato vhodně zvolena? Nebylo příliš brzy? Příliš pozdě? Téměř žádný z džihádistů či jejich příznivců nezpochybňoval princip války proti Spojeným státům. Předmětem debaty bylo spíše načasování, volba prostředků a strategie. Je velmi zajímavé, že ve stejný moment si Amerika a ostatní západní svět teprve kladli otázky: Co proti nám mají? A kdo vůbec jsou? Rozdíly mezi těmito debatami jsou dramatické. Zatímco „běžný americký občan“ si teprve začínal uvědomovat reálnou existenci aktivního nepřítele a jeho záměry, „běžný džihádista“ již analyzoval výsledky zvolené strategie a připravoval další alternativy postupu. Velkým problémem obranných systémů Spojených států amerických a západního světa v 90. letech 20. století byl postoj jejich expertů k otázkám džihádismu. Podle řady z nich proti Spojeným státům a západnímu světu džihád veden nebyl a islamistický antiamerikanismus byl vnímán jako pouze jako reakce na americkou zahraniční politiku. Lze však identifikovat minimálně čtyři skupiny džihádistů či jejich sympatizantů, jejichž záměrem je boj proti americkým a západním vlivům. Mezi ně patří: salafisté či neo-wahabisté jako alKajdá a její odnože; wahabisté v rámci Saúdské Arábie; radikální příznivci Chomejního a Hizballáh; a další radikální pan-arabisté jako například iráčtí Baathisté spolupracující s některými z dříve jmenovaných. Nevíme kolik strategií džihádisté proti západnímu světu mají a zda jsou nějak propojené, dokážeme však charakterizovat obraz a hlavní rysy džihádistů v závislosti na způsobu jejich boje proti západnímu světu a jeho hodnotám. Můžeme rozlišit šest typů džihádistů: hospodářsko-ekonomický, ideologický, politický, špionážní, podvratný a diplomatický.

Hospodářsko-ekonomický džihádista: Po arabsko-izraelské Říjnové válce v roce 1973 arabské ropné velmoci zorganizovaly prostřednictvím OPEC bojkot dodávek ropy západním mocnostem, zejména Spojeným státům a západní Evropě. To způsobilo naprostý šok napříč celým západním hospodářstvím, od dopravy a průmyslu, přes komunikace až po veřejné i soukromé dodávky elektrické energie a vytápění. Bylo jasné, že ropa a dopady její absence, se rovnají zbrani hromadného ničení. Tvůrci této strategie byli wahabisté ze Saúdské Arábie, kteří cítili nutnost uvést na správnou míru své vztahy se Spojenými státy a západní Evropou. Jejich úspěch byl nejen v tom, že si Spojené státy a západní mocnosti musely uvědomit jejich moc a respektovat je, ale zároveň nesmírně posílili svoji důvěryhodnost v řadách 13

wahabistických kněží a jejich následovníků. Věděli, že dokud disponují ropou, mají tuto zbraň proti západu kdykoli k dispozici. Po sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979 se Spojené státy ocitly po boku Saúdské Arábie v boji proti Sovětům, což velmi upevnilo Arabský vliv ve Spojených státech a jejich závislost na saúdsko-arabské ropě.

Ideologický džihádista: Poté, co se ve Spojených státech upevnil arabský vliv prostřednictvím ropných společností, přišel čas posílení průniků arabských vlivů v oblasti kulturní, akademické, odborné, mediální a dalších, což wahabisté považovali za mnohem účinnější než přímou silovou konfrontaci. Ideologický džihád se ve Spojených státech rozvíjel v několika fázích. V počátku 80. let 20. století začaly ropné společnosti masivně podporovat americké univerzity, výzkumná centra či veřejné knihovny. Bylo financováno množství studijních programů, jejichž oficiálním záměrem bylo seznamovat americké studenty s otázkami blízkého východu a jeho politické kultury, problémem však bylo, že ti, kdo programy financovali, mohli rovněž ovlivňovat, jakým způsobem bude tato problematika prezentována. Aby byl zajištěn nepřetržitý tok financí do těchto institucí, bylo wahabistickým donorům často vycházeno vstříc. V nových učebnicích tak byl Blízký východ prezentován nanejvýše politicky korektně. Džihád byl popisován zejména jako záležitost vycházející z velmi niterných duchovních pohnutek a chyběl mu rozměr násilného znovudobývání muslimských území či jakéhokoli porušování lidských práv. Salafisté byli často popisováni jako reformátoři, wahabisté jako konzervativci, islamisté obecně jako nositelé změn, nikoli však změn mířících zpět ke středověkému kalifátu. Po ukončení studií se studenti stávali lektory této problematiky, zaměstnanci státního aparátu, Kongresu, ambasád, médií a dokonce vládními poradci zabývajícími se právě problematikou Blízkého východu. Tato velmi tolerantní a přátelská atmosféra zajistila radikálním džihádistům relativně bezpečný příchod do Spojených států. Veřejnost je nebyla schopna rozpoznat, akademická obec opomíjela jejich nebezpečí, vláda naslouchala poradcům pracujícím pod taktovkou wahabistů a média dostávala informace od expertů, kteří nebezpečí džihádismu záměrně bagatelizovali. Jakmile však vláda nedostává korektní informace od odborníků, je obranyschopnost celé země ohrožena.

Politický džihádista: Političtí džihádisté sledovali ve Spojených státech dva zásadní cíle. Prvním cílem bylo odvést pozornost Spojených států a zemí západní Evropy od nárůstu islámského fundamentalismu na Blízkém východě v době po kolapsu Sovětského svazu. To spočívalo zejména v přesvědčování veřejnosti a politiků, že fundamentalistické hnutí pro ně 14

nepředstavuje žádné ohrožení. Zároveň se džihádisté snažili prezentovat toto hnutí jako přirozenou součást politické kultury. Vzhledem k výše uvedeným úspěchům ideologických džihádistů byli i v tomto úsilí relativně úspěšní. Druhým cílem bylo zviditelnit prodžihádistické skupiny a lobby ve Spojených státech a napojit je na oficiální struktury americké společnosti a státních institucí. Jakmile se stanou součástí politického systému, znemožní tomuto systému rozpoznat v islámském fundamentalismu nebezpečí. Logicky, pokud se vláda USA obrátí na džihádisty s žádostí o informace o džihádistech, je její obranyschopnost proti tomuto nebezpečí v troskách. Proto není překvapující, že si americká a západní společnost teprve po 11. září začaly klást otázky typu: Co proti nám mají? A kdo vůbec jsou?

Špionážní džihádista: Jedním z hlavních cílů špionážních džihádistů je sledovat činnost emigrantů z autoritářských zemí Blízkého východu usídlených v exilu a paralyzovat činnost exilových opozičních hnutí. Dalším, ještě důležitějším cílem, je sbírání informací o hostitelské zemi, tedy Spojených státech, její národní bezpečnosti a jejích tajných službách. Od ropné krize na počátku 70. let 20. století se vliv wahabistů ve Spojených státech neustále posiloval. Pod hlavičkou investic do vzdělávacích center financovaných arabskými ropnými společnostmi, se do Spojených států dostávalo čím dál více radikálních islamistů, kteří přebirali vliv nad komunitami muslimských přistěhovalců a postupně ovládali tak téměř veškeré mešity, vzdělávací centra a socioekonomické instituce. To nebyl případ pouze Spojených států, ale i Kanady, Francie, Německa, Španělska, Velké Británie, Beneluxu či Skandinávie. Vzhledem k tomu, že „reprezentovali“ arabské přistěhovalecké komunity, v nichž získávali dominantní postavení, získávali tak kredit i jako všemožná arabská hnutí za lidská práva. Zatímco tedy jejich domovské režimy lidská práva potlačovaly, džihádisté ve Spojených státech a v zemích západní Evropy se stylizovali do role jejich obránců. To jim umožnilo napojit se na síť institucí státu, vlády i justice. K tomu, aby mohl být nastolen kalifát za použití násilí, zbývalo v podstatě ovládnout už jen vojenské a bezpečnostní síly Spojených států. Strategickým cílem wahabistů ve Spojených státech je infiltrace do ozbrojených složek státu, Pentagonu, FBI, CIA a ostatních státních bezpečnostních složek a získávání a posilování vlivu až do momentu konečného útoku vedoucího k znovunastolení kalifátu.

Podvra tný džihádista: Podvratní džihádisté se řídí velice inteligentní strategií, která spočívá v tom, že nacházejí útočiště přímo na nepřátelském území. Džihádisté byli schopni 15

vybudovat si důvěryhodnost na americké půdě, stát se součástí kultury a vzdělanosti, státních složek, médií, justice i ekonomiky a užívat všech státních výhod s tím spojených, včetně politické integrace. V 90. letech 20. století bylo ve Spojených státech naprosto možné být džihádistou, otevřeně vyjadřovat své nepřátelství i se připravovat k útoku proti USA. Dokud takový jedinec nebyl přímo přistižen, vlastně se nedopustil trestného činu. Avšak i potom nebyla situace jednoznačná, vzhledem k tomu, že džihádisté byli i mezi experty a soudními znalci a tedy i těmi, kdo vlastně pro soudní účely džihádismus definují.

Diplomatický džihádista: Cílem diplomatických džihádistů bylo ovlivňovat a získat kontrolu nad zahraniční politikou Spojených států. Druhým krokem této strategie bylo formulovat zahraniční politiku Spojených států směrem k Blízkému východu a arabskému a muslimskému světu. Navenek si však po desetiletí protizápadní nedemokratické systémy permanentně stěžovaly na to, že Spojené státy se je snaží kontrolovat, ovládat a utlačovat a že jsou v podstatě zodpovědné za všechny jejich problémy. Strategie džihádistů ovládnout zahraniční politiku Spojených států a formulovat jejich politiku směrem k Blízkému východu započala již v dobách ropné krize, následované kroky ideologických, politických, špionážních, podvratných a diplomatických džihádistů. Není tedy nemožné, že i otázky postojů Spojených států například vůči Afghánistánu, Libanonu, Jugoslávii či Súdánu rozhodovali Salafističtí kněží či představitelé autoritativních režimů a svá rozhodnutí mohli implementovat prostřednictvím wahabistické lobby ve Spojených státech. Potom není překvapivé, že došlo k rozmachu vlivu Talibanu i proto, že Spojené státy byly Saúdskoarabskými poradci přesvědčováni o jeho prospěšnosti nebo že byla ignorována al-Kajdá, neboť wahabistická lobby přesvědčila Spojené státy o tom, že není vhodné nepatřičným zásahem riskovat komplikace v arabském světě. Vzhledem k těmto skutečnostem bylo naprosto nevyhnutelné přehodnotit po 11. září 2001 zahraniční a bezpečnostní politiku Spojených států a to i proto, že nikdo nebyl schopen kvalifikovaně odhadnout kam až džihádistický vliv proniknul.

16

2. Tváře Svaté války v USA v novověku

2. 1. Revize 11. září aneb k původu amerického neúspěchu Velmi důležitým úkolem je porozumět důvodům, proč vláda Spojených států nebyla schopna reagovat aktivněji na nebezpečí terorismu před útoky 11. září 2001. Debata, která na toto téma probíhá, velmi často sklouzává k „černobílé“ argumentaci. Příznivci establishmentu a vlády Georgie Bushe tvrdí, že bylo takřka nemožné si útoky vůbec představit, natož je odhalit a zabránit jim. Kritikové oponují tím, že dostatečné klíčové informace o hrozbách al-Kajdy byly známy minimálně expertům v rámci vlády i mimo ni. Postoj vlády Spojených států před 11. zářím 2001 tak považují za nedbalost. Útoky 11. září jsou mnohdy přirovnávány k útoku na Pearl Harbor, zejména z hlediska jejich překvapivosti. Takzvané strategické překvapení (v této spojitosti často používaný termín) lze charakterizovat jako náhlé uvědomění si chybného vnímání nebezpečí, které se týká bezprostředního ohrožení klíčových hodnot národa prostřednictvím zahraničního nebezpečí3. Z literatury plyne, že překvapení může být definováno jako nedostatečná připravenost oběti, založená na chybném úsudku zda, kdy, kde a jak může být napadena.4 Kam5 se soustřeďuje na tři hlavní elementy týkající se překvapivého útoku: 1/ útok je v přímém rozporu s očekáváním oběti, 2/ dochází k selhání včasného varování, 3/ útok odhaluje absenci adekvátní přípravy.

Přestože překvapení (stejně jako varování) lze stupňovat, studie zabývající se fenoménem

překvapivého

útoku

vedly

většinu

expertů

k následujícímu

závěru:

V retrospektivě bylo většinou zhodnoceno, že překvapením bylo možné předejít, neboť jim předcházely důkazy a varování, které byly k dispozici.6 Navíc jsou zdokumentovány případy, kdy informace, jimiž disponovaly tajné služby, byly přesné, nicméně nedošlo k adekvátní reakci na toto varování. Varování bez následné akce je bohužel bezcenné. Úspěšný překvapivý útok obvykle indikuje selhání jednoho či více článků v řetězci politického establishmentu. Je tedy nezbytné nalézt odpovědí na otázky zda existovalo specifické

3

(Levite:1987, s.1) (Brodin:1978, s.99; George:1979; Betts:1982, s.11) 5 (Kam:2004) 6 (Wohlstetter:1962; Handel:1976, s.7; Knorr:1979, s.74; Betts:1980, s.81) 4

17

varování, zda bylo přesně interpretováno a zda politické síly a zákonodárci reagovali adekvátně. Procesy rozhodování, vnímání nebezpečí, vyhodnocování informací, otevřenost vůči varovným signálům a změně podmínek jsou ovlivňovány řadou psychologických faktorů. Současná psychologie rozlišuje dvě hlavní odvětví: kognitivní a psychodynamické7. Kognitivní struktury (neboli schémata, skripty, analogie, metafory či příběhy) umožňují jedinci využívat uložené a selektivně vybrané zkušenosti k interpretaci současnosti a přípravě na budoucnost. Lidská mysl má však svá omezení, a to zejména ve vztahu k vnímání a analyzování četných, komplikovaných a vzájemně si odporujících informací. Výsledkem je, že se jedinec uchýlí k tzv. kognitivním zkratkám, aby se vyrovnal s informačním přetížením, nejistotou či dvojznačností a usnadnil si tak interpretaci informací a úsudek, který z nich vychází8. Vnímání a interpretace informací jsou do značné míry ovlivněny i našimi názory, předchozími zkušenostmi, existujícím očekáváním a dalšími individuálními parametry.9 Někdy tyto kognitivní zkratky vedou jedince správným směrem, často je tomu však opačně. Psychodynamické odvětví se soustřeďuje na způsoby, jak mohou naše psychologické motivace, potřeby a emocionální stavy (jako například popírání, zbožná přání, hodnotový konflikt apod.) ovlivnit naše vnímání, úsudky a rozhodování.

Může docházet k šesti základním patologiím: 1/ přehnaně pozitivní hodnocení minulých úspěchů, 2/ přehnaná důvěra v současnou vládní politiku, 3/ podceňování kritických pohledů na existující politiku, 4/ uchylování se ke zbožným přáním 5/ informační přetíženost, dvojznačnost a příliš mnoho informačních šumů, 6/ únava vnímání, často plynoucí z předchozích opakovaných falešných poplachů považovaných za příklad syndromu tzv. „crying wolf“10.

Posuzování záznamů z doby předcházející 11. září odhaluje množství důkazů o tom, že úspěchy (ať opravdové či pouze představované) přispěly k přehnaně pozitivnímu hodnocení celkového protiteroristického postoje Spojených států i jejich systému letecké 7

(Higgens a Bargh:1987; Gollwitzer a Bargh:1996, ix; Stein a Welch:1997, s.60) (Nisbett a Ross:1980, s.15-16; Vertzberger:1990, s.111-113) 9 (Bruner:1957; Fiske a Tailor:1991; Larson:1994; Rosami:1995; Cohen:2001, s.42-58) 10 doslovně přeloženo jako „vyjící vlk“, nicméně v českém jazyce je významově nejblíže výraz „slyšet trávu růst“ 8

18

bezpečnosti. Navíc i přes opakovaná varování vydávaná bezpečnostními složkami o tom, že al-Kajdá může a chce zaútočit na Spojené státy na jejich území, nebyla přijata žádná specifická opatření v souvislosti s hrozbami katastrofického terorismu. Vyšetřování, která prováděla Joint Inquiry into Intelligence Community Activities before and after the Terrorist Attacks of September 11, 2001 (dále jen Joint Inquiry) a 9/11 Commission11 odhalila dva klíčové problémy. Prvním byla obtížnost vzbudit obecné povědomí a hlavně přijmout vůbec myšlenku, že radikální islámský terorismus, al-Kajdá a bin Ládin patří k nejvýznamnějším bezpečnostním hrozbám Spojených států. To bylo způsobeno hlavně podceňováním minulých selhání ve vztahu k teroristickým útokům. Druhý problém byl způsoben přehnaně pozitivním hodnocením minulých úspěchů a přehnanou důvěrou v současnou politiku. Je šokující, že okolnosti týkající se významných teroristických útoků proti Spojeným státům, které předcházely 11. září, byly interpretovány jako příklady úspěšné protiteroristické politiky. Patří mezi ně zejména zadržení a odsouzení útočníků na WTC12 v roce 1993 a dopadení a odsouzení aktérů útoků na Oklahoma City Federal Building v roce 1995; zmaření akce "Day of Terror"13 z roku 1993; úspěšné odhalení FBI, že Ramzi Yousef a Khalid Sheikh Mohammed byli zapojeni do leteckého teroristického útoku v Manile v roce 1995; promptní odhalení, že za bombovým útokem na ambasády v Keni a Tanzánii stojí bin Ládin a jeho síť; úspěšné zabránění tzv. „2000 Millennium plotu“ 14 z přelomu tisíciletí či promptní odhalení, že za útokem na americkou letadlovou loď USS Cole 12. října 2000, stojí také al-Kajdá. Všechny tyto incidenty byly prezentovány jako úspěchy americké protiteroristické politiky, měly však být vnímány jako její selhání. Výsledkem byla přehnaná důvěra FBI, CIA a NSC15 v dosavadní politiku a současně podceňování al-Kajdy a jejího potenciálu výrazně ohrozit Spojené státy. To také vysvětluje, proč byla ignorována varování vzešlá z Gilmorovy, Bremerovy i Hart-Rudmanovy komise. Z dostupných důkazů vyplývá, že mnozí vysoce postavení vládní představitelé si před 11. zářím 2001 byli ve skutečnosti jasně vědomi hrozby, že al-Kajdá plánuje na území Spojených států amerických teroristické útoky. Patřili mezi ně 11

Dvě největší komise ustavené vládou USA k událostem 11. září 2001. Světové obchodní centrum v NYC – jeden ze symbolů americké liberální ekonomiky a politiky. 13 Tato akce byla naplánovaná na únor roku 1993 s cílem způsobit masivní škody na americké půdě. Hlavními iniciátory byly Oma Abdel-Rahman a al-Gama'a al-Islamiyya. Za cíle byly vybrány budova OSN, Lincolnův tunel, Most George Washingtona, centrála FBI v New Yorku, tzv. Holandský tunel a budova Jakob K. Javitse spolu s několika židovskými centry a synagogami. 14 Spiknutím 2000 se nazývá snaha členů al-Kajdy na přelomu tisíciletí zaútočit na čtyři kritická místa v Jordánsku, mezinárodní letiště LAX v Los Angeles a útok na americkou letadlovou loď U.S. Navy ship USS The Sullivans. První dva zmařili agenti FBI před započetím akce a třetí útok se teroristům nevydařil z technických důvodů 15 FBI – Federal Bureau of Investigation, CIA – Central Intelligence Agency, NSC – National Safety Council 12

19

bývalý Director of Central Intelligence (DCI) George J. Tenet, Clintonův bývalý poradce pro národní bezpečnost Samuel Berger a Clintonův a Bushův bývalý zvláštní protiteroristický koordinátor NSC, Richard Clarke. Věděli o nebezpečí, nicméně měli velký problém zmobilizovat ostatní klíčové segmenty systému k adekvátní odezvě na tyto hrozby. Na první pohled je tato nedostatečná odezva na jejich varování zarážející, zvláště když si uvědomíme předchozí teroristické útoky proti USA a v té době již obecně známé cíle bin Ládina a jeho přívrženců. V roce 1998 bin Ládin vyzval muslimy k celosvětovému zabíjení američanů (vojáků i civilistů); bombové útoky v Dar es Salaamu a Nairobi ukázaly, že al-Kajdá je schopna zkoordinovat simultánní útoky na více místech; tajné služby obdržely opakovaná varování, že bin Ládin plánuje útoky na půdě Spojených států; existuje množství varování, která se týkají explicitně bin Ládina a indikují, že bude použito letadel jako zbraní k útoku na Americké území, a to včetně zprávy, že útok letadlem hrozí i WTC. Varování před nebezpečím teroristických útoků al-Kajdy však narážela na bariéru skepticismu či vyloženě odmítání z řad klíčových hráčů Bushova týmu v oblasti národní bezpečnosti, například státního zástupce, Johna Ashcrofta či náměstka ministra obrany, Paula Wolfowitze. Joint Inquiry upozorňuje na dvanáct zpráv vydaných zpravodajskými službami v průběhu sedmi let před 11. zářím, v nichž byly zdůrazněny hrozby únosů letadel teroristy a jejich použití jako zbraní.16 Jako cíle útoků těmito letadly byly mezi jinými označeny i sídlo vedení CIA, Bílý dům, WTC, ambasády Spojených států či letiště na území USA.17 Stejně tak byl o tomto nebezpečí výslovně informován Bílý dům. 9/11 Commission odhalila dva PDB18, které varují před záměrem bin Ládina unést letadla. PDB datovaný k 6. srpnu 2001 nesl název „Bin Ládinovo rozhodnutí zaútočit v USA“ a obsahoval informace o podezřelých aktivitách spojených s přípravami na únos letadel. I přehnaná důvěra ve správnost a efektivnost systému letecké bezpečnosti dokazuje proč měla tato varování tak mizivý dopad a proč i doporučení Goreovy komise v roce 1997 nezískalo žádnou politickou podporu. Goreova komise upozorňovala, že teroristické hrozby se týkají území Spojených Států a že teroristé jsou schopni k dosažení svých cílů obětovat vlastní život. Komise vydala i řadu doporučení týkajících se odstranění slabin systému spočívajících v nedostatečném prověřování pasažérů a předmětů, které si berou na palubu letadel. I když oba federální úřady pro letectví19 braly v úvahu hrozbu spočívající v použití letadel jako zbraní, podceňovaly ji. V srpnu 1999 se zpravodajské služby FAA zabývaly hrozbou únosu letadel bin Ládinovou skupinou včetně 16

(Joint Inquiry, pp. 209-212). (Ibid.:210-212). 18 Presidential Daily Briefs – dokumenty připravovány pro prezidenta USA k jeho denní agendě 19 FAA – Federal Aviation Administralion a NORAD - North American Aerospace Defense Command 17

20

sebevražedného únosu letadel, označily ji však za nepravděpodobnou. NORAD dokonce zvažoval preventivní cvičení proti nebezpečí útoku na Pentagon prostřednictvím uneseného zahraničního letadla. Tento záměr však nakonec nebyl realizován, neboť bylo takové nebezpečí označeno jako nereálné.20 Kromě problémů plynoucích z přehnaně pozitivního hodnocení minulých úspěchů a přehnané důvěry v současný systém, kterými jsme se zabývali výše, je důležité zaměřit se i na problémy způsobené informační přetížeností, dvojznačností, přílišným množstvím informačních šumů a únavou vnímání. Zpravodajské služby, státní orgány i další subjekty, které jsou součástí bezpečnostního systému, získávají nesmírné množství informací. Je velice náročné tyto informace získat, správně třídit a najít v jejich komplikované mozaice kvalitní indicie, které by měly pro bezpečnostní složky skutečnou hodnotu a navíc byly očištěné od kvanta informačních šumů. V tomto procesu je velice náročné ubránit se únavě vnímání. Bezpečnostní složky sice získávají množství informací o možných hrozbách a nebezpečích, mnohé z nich však bývají falešné či přehnané. I ty, které lze označit za pravdivé, jsou často vágní, informují o hrozbách, které se sice mohou naplnit, chybí však důležité detaily o tom, kdy, kde či jakým způsobem. Podle 9/11 Commission získaly tajné služby 10. září 2001 informace o tom, že teroristé plánují na následující den důležitý „zápas“, tajné služby však tuto informaci vyhodnotily jako poznámku vztahující se k „ofenzívě Talibanu a al-Kajdy proti NATO v Afghánistánu“. Tedy i informační přetíženost včetně informačních šumů přispěla k tomu, že se zodpovědné osoby bohužel nesoustředily na hrozbu teroristických útoků směřovanou na vnitrostátní leteckou přepravu v rámci Spojených států v létě 2001, přestože měly k dispozici četné indicie, které na toto nebezpečí upozorňovaly. Tento problém je ilustrován i ve výpovědi bezpečnostního poradce Billa Clintona, Samuela R. „Sandyho“ Bergera, která na otázku republikánského guvernéra, Thomase Howarda Keana, zda měla k dispozici informace o nebezpečí použití letadel jako zbraní, odpověděla, že k dispozici byly statisíce informací, neupozorňovaly však na to, že by nebezpečí útoku za použití letadel bylo pravděpodobnější než nebezpečí útoku jinými prostředky, jako například bomby v autech, atentáty či útoky na ambasády. Organizace, které jsou zodpovědné za přijímání opatření proti hrozícímu nebezpečí, jsou vždy vystaveny riziku nedostatečné či naopak přehnané reakce. Oba extrémy totiž mohou způsobit nedozírné následky. V průběhu léta 2001 doporučil Tenet vyhlásit nejvyšší stupeň protiteroristické pohotovosti vzhledem k četným indiciím o hrozícím nebezpečí získaným od tajných služeb.

20

(The 9/11 Commission Report, 2004:346)

21

Svá doporučení komunikoval i přímo do Bílého domu. 9/11 Commission odhalila, že v období od 20. ledna do 10. září 2001 bylo v PDB přes 40 článků týkajících se aktivit bin Ládina a jeho přívrženců. Přesto, nebo možná právě proto, nedošlo k adekvátním opatřením reagujícím na tato upozornění. Jak uvedl pro Washington Post21 jeden z představitelů národní bezpečnosti, Tenet vydával takové množství varování, že některé kolegy to již údajně unavovalo poslouchat. Tento případ je dokladem jak podceňování varovných signálů, tak informační přetíženosti a únavy vnímání plynoucí z předchozích opakovaných alarmů. Teroristické útoky tedy byly CIA předpokládány, specifické cíle a prostředky však nikoli. Obtížné odhalování správných informací v nepřeberném množství informačních šumů přispělo k oslabení stěžejních signálů, které byly před útoky zpravodajským službám k dispozici. Situace byla ještě více ztížená kvůli problematickému systému sdílení a distribuce informací od zpravodajských služeb. I vzhledem k tomu, že klíčoví představitelé bezpečnostního systému jako například Richard Clarke neměli k výše uvedeným informacím přístup, bylo nanejvýše problematické útokům zabránit. Situaci lze vystihnout výrazem „pro stromy nevidět les“.

21

(Gelhnan 2002:A01)

22

2. 2. Střet strategií: USA vs. džihád Srovnáme-li situaci, která panuje v oblasti války proti terorismu, s původními plány džihádistů, můžeme lépe nastínit jejich další možné kroky. Před událostmi 11. září byla strategie směřující ke změně režimu cizí země v rámci boje proti terorismu naprosto v rozporu s americkou zahraniční politikou. Rozhodnutí vyslat vojska do Afghánistánu a zničit Taliban bylo zlomové. Problémem USA po 11. září bylo, že jejich protiteroristické aktivity spíše reagovaly na jednotlivé události, než aby sledovaly nějakou dlouhodobou strategii a globální cíl. Důvodem byla absence definice nepřítele a jeho cílů. Jedním z mála, kdo se přiblížil podstatě definice nepřítele byl Vladimír Putin, který za nebezpečí označil jak islámské fundamentalisty tak jejich cíl, tedy nastolení kalifátu i metodu vedení boje, tedy džihád. I Tony Blair a George Bush po atentátech v Londýně v červenci 2005 začali používat pro džihádismus označení „criminal ideology“22. Strategie Spojených států a zemí západní Evropy spočívající v reakcích na teroristické útoky se vyvíjí stejně jako se vyvíjí strategie jednotlivých útoků. Přestože odvetné útoky demokratických sil směřují správným směrem, nedaří se jim zasáhnout kořeny a příčiny těchto teroristických válek. Většina těch, kdo rozhodují a plánují další obranné reakce proti džihádistům jsou seznámeni s historií džihádismu i s obecnými záměry nepřítele, nedaří se jim však patřičně informovat veřejnost o tom, kdo vlastně džihádisté jsou. Po 11. září dostaly Spojené státy mezinárodní souhlas k odvetnému útoku proti džihádistům, po pádu pevnosti Tora Bora v prosinci 2001 se však ocitly před dilematem týkajícím se jejich budoucího postupu. Mají příště vyčkávat až budou stát před jasnou hrozbou, než proti ní zasáhnou? Nebo mají zasáhnout ještě než bude hrozba evidentní? Rozhodly se pro střední cestu, nicméně ve výsledku přece jen poněkud blíže druhé variantě. Spojené státy se tedy budou snažit identifikovat nebezpečí ještě než začne hrozit a zasáhnou proti němu v momentě kdy vyčerpají ostatní možnosti. Po pádu pevnosti Tora Bora zaujaly Spojené státy dva typy strategie: defenzivní a ofenzivní. V rámci defenzivní strategie se soustředily na budování infrastruktury vnitřní bezpečnosti a budování mezinárodních spojenectví proti al-Kajdě a dalším hrozbám. Ofenzivní strategie pojmenovává hrozby, hodnotí jejich důležitost a aktuálnost a organizuje akce, které mají tyto hrozby odvrátit. Klíčovou částí této strategie je samotné definování nepřítele či zdroje nebezpečí. V roce 2002 prezident Bush pojmenoval existenci tzv. „osy zla“, tvořenou Íránem, Irákem a Korejskou lidově demokratickou republikou. Tyto země podle něj vyjadřují radikální postoje proti světovému míru a disponují (nebo v blízké

22

Překl. z angl.: kriminální ideologie

23

budoucnosti disponovat budou) prostředky, které světový mír mohou ohrozit. Podle této definice by bylo možné k „ose zla“ přičlenit i země jako Sýrie či Súdán. Co se týká teroristických organizací, shodly se Spojené státy i jejich kritici v rámci demokratického světa, na společném postupu proti al-Kajdě, Hizballáhu, Hamásu, islámskému džihádu a dalším těm, kdo ochraňují ostatní radikální islamisty (Příloha č. 1 a 2). I když byly džihádistické organizace označeny za teroristické, džihádismus jako ideologie teroristické označení nedostal. Je nanejvýše pravděpodobné, že právě z tohoto zdroje budou příští džihádisté pocházet. Tak jako Spojené státy a země západní Evropy přehodnotily svůj postoj k boji proti terorismu a formulovaly nové strategie, učinili totéž i džihádisté. Pádem pevnosti Tora Bora ztratili salafisté své útočiště v rámci suverénního státu. Ocitli se v nové realitě, kde neměli k dispozici zemi, která by je mohla oficiálně přijmout a zaštítit jako tomu bylo v Afghánistánu. Radikální režimy se k nim otočily zády a soustředily se na přípravu svého vlastního budoucího boje proti Spojeným státům. Džihádisté se tedy museli soustředit na nové podmínky, to však neznamená, že by tím nějak dramaticky utrpěli. V současné době je připravováno mnohem více sebevražedných atentátníků a trénováno mnohem více džihádistů k boji proti USA a západní Evropě, než tomu byli na počátku tohoto století. Džihádisté nevnímají vítězství a prohry stejně jako západní svět. Pochopit jejich vnímání úspěchu v boji je nezbytné pro pochopení jejich další strategie. Pro salafisty nejsou počty oběti na životech hlavním měřítkem. Jsou přesvědčeni, že bojují za víru a náboženství, zatímco západní žoldáci za peníze a pozemské statky. Naplněním úspěchu džihádistů je znovunastolení kalifátu a úspěchem je cokoli, co je k tomuto cíli přiblíží. Ať je to získání nového bojovníka, upevnění jejich vlivu na určitém území, nabídka příměří ze strany jejich protivníka či jeho porážka. Dokud se šíří nové a nové vlny džihádismu, není džihádismus poražen. Poté, co al-Kajdá a Taliban opustily pevnost Tora Bora, spustily novou etapu války proti Spojeným státům a zemím západní Evropy. Džihádisté především potřebovali nové útočiště, přeměnit některou Muslimskou vládu v džihádistický režim, který by je zaštítil jako tomu bylo v Afghánistánu. Dalším cílem je získání jaderných, biologických či chemických zbraní hromadného ničení, kterými by si zajistili možnost vydírat Spojené státy a země západní Evropy, jimž nemohou konkurovat vojenskou silou. Dochází rovněž k restrukturalizaci al-Kajdy, kdy zůstává zachováno centrální velení, podřízeno symbolicky Usámovi bin Ládinovi, fakticky je však vedeno Aymanem al-Zawahirim, případně dalšími potencionálními nástupci. Síť al-Kajdá je rovněž vedena regionálními veliteli, jako například v Iráku, Saúdské Arábii, jižní Asii a Severní a Jižní Americe. Dorostla nová generace členů, kteří jsou mladí, vzdělaní, velmi 24

odhodlaní a je tedy mnohem obtížnější jejich aktivity i je samotné odhalit. Vytvořil se i nový způsob náboru nových členů, kdy nezávislí radikálové a samostatné buňky následují ideologii a pravidla al-Kajdy aniž by s ní byli organizačně spojeni. Strategií džihádistů proti Spojeným státům byl duchovní a politický džihád vedený primárně džihádisty, kteří se infiltrovali právě do těchto zemí. Svoboda vyznání patří v demokratických zemích k základním právům jedince, tudíž rozšiřování náboženství nic nebrání. Náboženstvím v tomto případě však rozumějme džihádistickou ideologii. Úvodní fází jejich strategie je tedy salafizace a wahabizace muslimských menšin žijících ve Spojených státech, a to pod ochranou právního systému těchto zemí. Až džihádistická ideologie ovládne klíčové komunity v rámci muslimských menšin na západě, získají tak k dispozici zdroje těchto komunit jako přístup k vzdělání či životní zázemí a to včetně politického kreditu, kterou tyto komunity získaly jako samozvaní bojovníci za práva menšin. Tento politický vliv však bude sloužit k dosažení politických cílů, které si wahabisté ve Spojených státech a zemích západní Evropy vytyčili. Další součástí jejich strategie je vytváření vazeb s dalšími i neislámskými extrémisty, a to jak levicovými tak pravicovými jako například neonacisty, kteří stejně jako džihádisté bojují proti těmto demokratickým systémům, i když z odlišných pohnutek. Místo použití vlastní síly tak džihádisté získají k dispozici síly jiných radikálních skupin, které jejich protivníka přinejmenším oslabí. Nesmírně důležitým cílem džihádistické strategie je infiltrace bezpečnostních a vojenských složek protivníka, neboť tak budou moci předvídat další kroky vlády stejně jako získat přehled o jejích slabinách. To vše je nesmírně důležité při přípravě velkého útoku na protivníka, který povede k znovunastolení kalifátu (Příloha č. 3). Z geopolitického pohledu vnímaly jak Spojené státy tak džihádisté Irák jako bojiště. Oba zde byli přítomni ve stejnou dobu, oba měli spojence připravené bojovat po jejich boku a oba bojovali za svou budoucnost. Američané proto, aby pomohli v Iráku vybudovat demokratický systém a tím oslabili nebezpečí, které jim hrozilo, kdyby se tak nestalo a džihádisté proto, aby měli kde založit „wahabistický stát“ poté, co ztratili Afghánistán. Tyto dvě strategie se budou v Iráku střetávat pravděpodobně tak dlouho jak dlouho bude trvat válka proti terorismu. Porovnáním těchto dvou strategií zjistíme, že se Spojené státy vymaňují z nečinnosti, která byla zjevná v 90. letech 20. století. Dokladem toho je nejen odvetný zásah v Afghánistánu, ale i budování systému vnitřní bezpečnosti či důraz na vzájemnou spolupráci s ostatními státy v boji proti džihádismu. Džihádisté ztratili základnu v Afghánistánu, ale restrukturalizovali svoji celosvětovou siť, aby vytvořili více ohnisek jako byl Afghánistán a zavlekly tak Spojené státy do množství konfliktů s cílem co nejvíce je oslabit. Strategie USA 25

se v rámci ofenzivního způsobu boje proti terorismu soustřeďuje na zabránění teroristických útoků. Spojené státy však ještě nevyvinuly dostatečnou strategii zamířenou na zabránění vzniku nových generací džihádistů. Například té, která již je součástí západního světa, neboť se zde narodila. Právě tato generace bude hrát důležitou roli v boji, který džihádisté plánovali završit, kdyby se Spojené státy a západní svět neprobudily z letargie panující před 11. zářím 2001.

26

2. 3. Politický pohled na džihád jako na politické násilí Profesor politologie z University of California, Berkeley, John Seery argumentuje, že moderní a současní političtí teoretikové záměrně opomíjejí fakt smrti a politické implikace lidské smrtelnosti a konečnosti s ní spojené. To, že se otevřeně příliš nehovoří o vztahu mezi politikou a smrtí, tak podle Seeryho současně odráží a posiluje rozšířenou tendenci v rámci americké kultury, přivlastnit si významy a rituály spojené se smrtí a vydělit je z veřejné sféry. Americká média téměř denně zmiňují v nějaké souvislosti džihád, arabské slovo které je běžně a bohužel často zavádějícím způsobem překládáno jako Svatá válka; z tohoto překladu je však významově vytěsněn fenomén smrti a mučednictví spojený s politickými změnami, které přináší. Ať se jedná o smrt jiných nebo o mučednickou smrt mudžáhídů23 válku proti cizímu útlaku vedenou na cizím území (jako např. 11. září 2001), boj proti národním elitám nelibým Bohu (jako např. v Egyptě či Alžírsku), džihád široce reprezentuje souvislost činů se smrtí. Dochází k významové kolizi mezi těmi, kdo prohlašují, že jednají ve jménu džihádu (i přes nesmírnou různorodost pohnutek a kontextů) a těmi, kdo identifikují džihád za vším islámským či fanatickým (bohužel mnohdy považovaným za totéž). Jedním z následků je, že džihád jako termín se stal součástí běžné mluvy v USA a plně se integroval do slovníku amerických medií, politiků i běžných občanů, a to i v přenesených významech. Například časopis Forbes24 uvedl ve spojitosti s počítačovým hackerem termín „digital jihad“. Jihad vs. McWorld od politologa Benjamina Barbera obsahuje možná nejznámější diskusi o džihádu vedenou západním politickým teoretikem. Barber staví džihád jako jednu část vzájemně konstitutivní dialektiky mezi partikularismem a globalizací. I když není příznivcem globalizace a mezinárodního kapitalismu, transformuje džihád do jakési zkratky k atavistickému chápání politiky, návratu ke kmenové společnosti, balkanizaci, fanatismu a tyranského paternalismu – silně patologické orientace spojené s násilím, netolerancí a slabým respektem k lidskému životu. Barberovým záměrem je používat džihád ve zobecňujícím významu jako výraz pro fanatické praktiky, evidentní v Západním, stejně jako nezápadním prostředí. Barberův výraz „essential jihad“ podle něj znamená jakousi nepřívětivost, která podporuje parochialismus, anti-modernismus, výlučnost a nepřátelství k jiným. Ve svých nejsilnějších politických projevech se významově blíží krvavé svaté válce ve jménu záškodnické sounáležitosti, jež je metafyzicky definována a fanaticky bráněna. Pro Barbera se

23 24

Bojovníci džihádu Jeden z neprestižnějších ekonomickým týdeníků v USA

27

významovým obsahem termín džihád nejvíce shoduje s činy militantních islamistů, kteří „považují vraždění jiných za vyšší povinnost“.25 Jihad vs. McWorld poukazuje na tendence expertů, novinářů, politiků a vědců odstranit protiklady a dvojznačnosti, které charakterizovaly komplexní historii džihádu a vymazat měnící se porozumění politickým činům, které historie částečně odhaluje. Tento způsob mylné interpretace osvětluje jak je možné, že dle Seeryho „většina nás, ze Západu, vnímáme nezápadní případy politických sebevražd jako kulturně patologické a obecně sjednocujeme teroristy, bojovníky guerilly…jako vyšinuté fanatiky“26. Pro americkou veřejnost, jež se kloní spíše k zásadám nenásilí a smysluplné argumentace, tak dochází k vyprázdnění specifického významu termínu džihád. Pokud je termín džihád zasazen do správného kontextu, osvětluje tak důsledky smrtelnosti a smrti ve jménu politiky. Ani v rukou současných islámských fundamentalistů není džihád pouze zaslepený a krvelačný způsob boje za pomíjivý politický vliv ani pouze způsob jak přejít do světa po životě. Je to forma politického činu, v němž „cesta za nesmrtelností je spojena s činem hluboce vycházejícím z tohoto světa – založení nebo znovuvytvoření spravedlivého společenství na zemi“27 V post-koloniálním a globalizovaném světě, který je čím dál více charakterizován tím, co Benedikt Anderson nazýval „long distance nationalism“28 a „portable identities“29, jsou hranice mezi Západem a ne-Západem čím dál propustnější. Tento druh eroze hranic a boření teritoriality jednotlivých politik, se nezdá být někde markantnější, než právě v genealogickém vývoji džihádu skrze kulturu a historii, nyní usnadněném prostřednictvím internetu. Hybridní a mnohonásobné identity takto „mobilních“ mudžáhídů tak mohou putovat například ze Saúdské Arábie, přes Afghánistán, Afriku, do Spojených států a zpět, s neuvěřitelnou rychlostí. Zamýšlení se nad džihádem v těchto souvislostech nemá za cíl ospravedlňovat či odůvodňovat jeho různé podoby ani nepředpokládá, že ti, kdo se na něm podílejí nesledují v rámci džihádu ještě další a jiné cíle, ať manipulativní, psychologické či jiné. Záměrem je spíše pokus o zamyšlení nad přínosem smrti pro politické vědy a politiku jako takovou, neboť tento pokus nám může pomoci získat větší vhled nejen do džihádu, ale i do širšího fenoménu zabíjení či umírání v politickém zájmu, což je jev, který se ve větší či menší míře vyskytuje v průběhu celé historie.

25

(Barber:1996) (Seery:1996) 27 (Arendt:1958) 28 Překl. z angl.: „nacionalismus na dálku“ 29 Překl. z angl.: „přenosné identity“ 26

28

Tato perspektiva připomíná Arendtové elegickou evokaci času a místa, kde “muži vstupovali do veřejné sféry, neboť chtěli, aby něco z nich nebo něco, co sdílejí s ostatními, bylo trvalejší, než jejich pozemské životy“30. Klíčové pro argument Arendtové však je, že tato pouť za světskou nesmrtelností se děla ve specifickém veřejném místě vytvořeném v určité historické epoše, jež nemůže být oživena, i kdyby to bylo žádoucí. Svět, který ona připomíná, zmizel zároveň s tím, co nazývá „triumf věčného nad nesmrtelným“ a toto vítězství zanechalo stopy ve dvou událostech. Jednou z nich byl pád Římského impéria, jenž demonstroval konečnost veškerých lidských výtvorů a druhou byl vzestup křesťanství, v němž byl starodávný důraz na pozemskou a kolektivní nesmrtelnost nahrazen zaujatostí věčným životem lidského individua. Pokud můžu použít slova Arendtové, pak „politická činnost, která až do té doby čerpala svou největší inspiraci z úsilí o pozemskou nesmrtelnost, nyní klesla na nízkou úroveň aktivity podřízené nezbytnosti ozdravit následky lidské hříšnosti a uspokojení legitimních požadavků a zájmů pozemského života. Snaha o nesmrtelnost byla nyní marná, neboť svět byl ještě pomíjivější než člověk. Snaha o pozemskou nesmrtelnost tedy neměla smysl, neboť život samotný byl nesmrtelný.“31 Jakmile je nesmrtelnost schopnost přiřazena životu jednotlivce spíše než světu, lidská existence se tak stane nejvyšším dobrem, neboť pouhá existence je posledním krokem, který předchází věčnému životu. Existuje samozřejmě množství jiných kulturních a náboženských světů, v nichž „modern condition“ ve smyslu Arendtové může být naprosto jinou zkušeností, přinejmenším proto, že triumf věčného nad nesmrtelným, jenž ona spojuje s pádem Římského impéria a vzestupem křesťanství, nemůže být pokládán za určující moment politiky ve všech kontextech. Není nezbytné hledat příklady ve vzdálených světech, abychom došli k závěru, že politika a fenomén nesmrtelnosti byly spojeny určitým způsobem pouze ve specifickou dobu, která je dávno pryč. Tzv. permanentní revoluce současných islamistů tak evokuje například to, co americký filozof Michael Walzer charakterizuje jako „trvalý válečný stav“ vedený Puritány v dobách evropské reformace proti jejich „vlastním přirozeným sklonům a proti ďáblu“.32 Postavíme-li islamisty 20. století do paralely s Puritány 16. století najdeme samozřejmě také dramatické rozdíly. Soustředíme-li se však na shody, zjistíme, že stejně jako v Puritánské revoluci, politický význam džihádu je podmíněný existencí transcendentálního 30

(Arendt:1958) Viz tamtéž 32 (Walter:2004) 31

29

božstva; předpokládá tak metafyziku, které se Arendtová vyhýbá. V islamistickém výkladu džihádu, je navíc násilí legitimním vyjádřením politické akce, neboť (v kontrastu s argumentací Arendtové v díle „On Violence“ – O násilí) není charakterizováno pouze a výhradně svou instrumentální povahou. Veškerý boj ve jménu džihádu je vedena ospravedlněn Bohem schváleným plánem, a většina kroků zároveň signalizuje podřízenost božské autoritě a odevzdání se její pozemské a veřejné manifestaci. Ať už je výsledkem zabíjení ostatních, mučednické sebeobětování mudžahídů nebo obojí, násilí ve jménu džihádu je pouze jednou kategorií činů v kontinuu toho, co je vnímáno jako skutečně legitimní a bytostně významný zápas. Přestože mnozí političtí teoretikové jsou skeptičtí k tomu, jak specificky Arendtová vnímá státovědu, velký počet z nich sdílí její závěry: ať už je politika či státověda částečně vytvořená sdíleným porozuměním, poradenskými praktikami či pravidly procedurální spravedlnosti, vždy končí tam, kde začíná násilí, neboť zabíjení ve jménu politiky zabíjí politiku samotnou. Nicméně, paradoxně Athénský městský stát, jenž je tak důležitý pro ideu demokracie, byl založen prostřednictvím násilí. Násilný boj a množství smrtí umožnily vznik politické sféry, v níž se mohli scházet svobodní a sobě rovní muži a diskutovat o společných záležitostech. Ve své podstatě omezení týkající se občanství ukazují na násilí spojené s vylučováním všech, kteří nebyli dost dobří: vydělením žen, otroků a těch, kdo zde pouze sídlili, od kategorie občanů. Stejně tak svět, za nějž bojují mudžahídové, je výhradně mužský.

30

3. Islám v pohledu USA jako příčina džihádu

3. 1. Kořeny arabského anti-amerikanismu Po útocích 11. září se objevilo množství teorií, které se snažily vysvětlit příčiny tohoto útoku. Jedna z velmi rozšířených byla založena na přesvědčení, že arabský antiamerikanismus, který k těmto útokům vedl, je reakcí na špatnou a necitlivou americkou zahraniční politiku směřovanou proti arabskému světu. Přestože anti-americké nálady jsou skutečně v arabském světě značně rozšířené, tato teorie se ukazuje jako zavádějící. Politiky Spojených států však byly v průběhu dlouhých let pro-muslimské a pro-arabské. Nenávist Arabů a muslimů vůči Spojeným státům je spíše zapříčiněná manipulací určitých skupin v rámci arabské společnosti, s cílem odvést pozornost veřejnosti od mnohem vážnějších problémů v rámci této společnosti a dát jí k dispozici univerzálního viníka, místo aby veřejnost hledala viníka skutečného. Vzhledem k těmto faktům tedy nepomůže měnit americkou zahraniční politiku na ještě pro-muslimštější a ještě pro-arabštější. Paradoxně by tak mohlo dojít k ještě větší eskalaci proti-amerických nálad v arabském světě, neboť by Islámští radikálové nabyli dojmu, že jejich proti-americká strategie je úspěšná a správná. Dlouhá léta jsou USA označovány za viníky většiny negativních jevů v arabském světě, což je používáno i jako omluva za politický a sociální útlak a ekonomickou stagnaci. Arabští vůdci se tak přenášením odpovědnosti na Washington snaží odvést pozornost od svých selhání a vnitřních slabin, které jsou jejich reálnými problémy. Proto namísto snah o potřebné reformy v arabském světě (větší privatizace hospodářství, demokracie, práva žen, svoboda slova, spravedlivé právní prostředí a další důležité otázky) se veřejnost soustřeďuje na nenávist ke Spojeným státům. Ty samozřejmě vedly svou zahraniční politiku s důrazem na své vlastní zájmy, nicméně „reakce“ arabského světa na tuto politiku jsou naprosto neadekvátní. Například zásah Spojených států amerických v Kuvajtu proti okupaci Irákem v roce 1991 sice mohl být částečně motivován snahou o zachování příznivých cen na trhu s ropou, nestalo se však, že by Spojené státy svůj vojenský zásah nějakými výhodami na ropném trhu podmiňovaly. Naopak, Spojené státy hledaly pro boj po boku Kuvajtu co největší podporu mezi Araby a muslimy. Když se Spojené státy zapojovaly do konfliktů v arabském světě, bylo to obvykle proti radikálním islamistickým skupinám, které většina muslimů považuje za nelegitimní a z pohledu islámu kacířské. Bílý dům si zachoval proarabskou politiku i během „Studené války“, zejména ze snahy nepopudit proti sobě arabské státy, které by se pak mohly postavit na stranu SSSR. Z tohoto důvodu USA respektovaly Egypt, akceptovaly Syrskou hegemonii nad Libanonem ani nezasahovaly proti státům 31

sponzorujícím terorismus. Nicméně právě během „Studené války“ začalo být v arabském světě velmi populární líčit zahraniční politiku Spojených států jako anti-arabskou. Vyhovovalo to zejména radikálním režimům, které tak mohly své umírněnější oponenty nařknout z toho, že jsou loutkami ovládanými Západem. Vnitřní konflikty v arabském světě tak způsobily, že jakýkoli krok či postoj Spojených států byl hodnocen jako špatný. Pokud se Spojené státy rozhodly pomáhat vládám Egypta či Saúdské Arábie, byly nařknuty z potlačování revolučních hnutí v těchto státech. Pokud se Washington rozhodl apelovat na arabské režimy, aby posilovaly demokracii a respektovaly lidská práva, byly nařčeny z imperialistických postojů. Například v roce 1979, během revoluce v Íránu, Spojené státy nepodpořily Šáhovy tendence za každou cenu si udržet trůn, a to i přesto, že měly zájem na Šáhově setrvání v čele státu. I po Šáhově svržení se Washington snažil najít cestu k nové íránské vládě, tyto smířlivé snahy však paradoxně vyústily k zabrání velvyslanectví Spojených států v Teheránu. Washington se nikdy nepokusil svrhnout islamistickou vládu v Íránu a naopak vždy usiloval o détente s Teheránem. Vlastně jediným případem, kdy se Spojené státy přímo zapojily do konfliktu vlády a islamistických revolucionářů, bylo v Afghánistánu, a to právě na straně rebelů. Na několika příkladech zahraniční politiky USA vůčii Blízkému východu se budu snažit ukázat, jak moc se Spojené státy snažily získat přízeň arabského světa. V roce 1973 USA zachránily Egypt v arabsko-izraelské válce, když donutily Izrael složit zbraně a během celých 80. let zásoboval Egyptu zbraněmi. Spojené státy rovněž v Bejrútu zachránily před Izraelem Jásira Arafata, když mu zajistily bezpečné přemístění do Tuniska, s nímž vyjednaly jeho přijetí. Navíc byly ochotny pominou dlouholetou teroristickou a anti-americkou historii Organizace pro osvobození Palestiny, stejně jako spojenectví se Sovětským svazem během „Studené války“ a staly se sponzorem Palestiny v mírovém procesu s Izraelem, kde se snažily prosadit dohodu, která by vyústila ve vytvoření palestinského státu s hlavním městem ve východním Jeruzalému. Spojené státy americké se snažily chránit muslimy v Afghánistánu proti Sovětskému svazu, v Kuvajtu a Saúdské Arábii proti Iráku a v Bosně a Kosovu proti Jugoslávii. Podporovaly muslimský Pákistán proti Indii a muslimské Turecko proti Řecku. Washington respektoval i to, když Sýrie převzala kontrolu nad Libanonem. Během Íránsko-Irácké války Spojené státy podporovaly arabský Irák proti perskému Íránu a nesnažily se ani svrhnout Saddáma Husajna poté, co jej porazily v Kuvajtu v roce 1991. Po dekády držely Spojené státy své vojenské síly mimo Perský záliv, aby nepopudily tamní Araby a muslimy vůbec. Do Perského zálivu vstoupily až když byly požádány o ochranu arabských ropných tankerů před 32

Íránem a o záchranu Kuvajtu před Irákem. Zapojily se do humanitární pomoci strádajícím muslimům v Somálsku, i když to příliš nesouviselo s jejich zájmy. Zachovaly se uvážlivě, když došlo ke znárodnění Amerických naftařských společností v Saúdské Arábii a Egyptě během ropné krize. Ani tak nedošlo k změnám anti-Amerických postojů. Amerika je velmi často obviňována z utrpení muslimů, kteří byli pod jejich ochranou v Kosovu a Bosně. Humanitární snahy v Somálsku jsou prezentovány jako součást imperialistické anti-muslimské kampaně, poražené hrdiny z řad místního odboje. Opravdový rozsah nebezpečí, před nímž se USA snažily arabský svět chránit, je záměrně podceňován. Například Saddám Husajn, který začal dvě války, je zodpovědný za smrt a mučení stovek tisíců muslimů a Arabů, utiskoval svůj vlastní národ, užíval chemické zbraně proti svým oponentům i civilistům, nechal odpalovat rakety na hustě obydlená území a snažil se vyvíjet jaderné zbraně, aby ovládl region. Nicméně arabští vůdcové na Blízkém východě prohlašují, že za problémy Iráku jsou částečně zodpovědné i Spojené státy, které se snaží ovládnout Perský záliv. Cílem anti-amerických postojů je mimo jiné zredukovat veškerou politiku USA na jedinou záležitost, což je podpora Izraele. Pokud arabský svět vnímá Izrael jako zlo, které chce ovládnout Blízký východ, zabíjet Araby a zničit islám, bude logicky americkou podporu Izraeli považovat za minimálně stejné, ne-li větší zlo. Nicméně americko-izraelské vztahy byly během prvního čtvrtstoletí existence Izraele spíše ambivalentní, kdy Spojené státy odmítaly Izraeli dodávat zbraně. Vztahy se posilovaly až jako následek nepřátelských zásahů arabských států, které se přidaly na stranu SSSR a podporovaly anti-americký terorismus. Spojené státy se v zásadě snažily pouze zabránit snahám arabských sousedů Izraele, vymazat jej z mapy. Cílem Washingtonu zůstala snaha o vzájemně přijatelnou arabsko-izraelskou mírovou dohodu, která by umožnila dobré vztahy Spojených států s oběma stranami. Radikální síly v arabském světě však opakovaně odmítaly a odmítají mírové řešení, neboť se zdá, že nemají zájem na zachování Izraele ani na stabilizaci regionu. Mírové řešení by totiž zamezilo šancím radikálů na převzetí moci nad regionem. Tato fakta naznačují, že se radikální síly v arabském světě neodmítají snahy Spojených států najít přijatelné mírové řešení proto, že by se o to Spojené státy dostatečně nesnažily. Naopak, radikálové potřebují, aby Washington selhal. Právě proto vždy docházelo k nárůstu teroristických útoků kdykoli se zdálo, že se situace blíží k mírovému završení. Proto například stažení izraelských vojsk z Libanonu nebylo vnímáno jako snaha o ukončení okupace a nastolení míru, ale jako známka slabosti a signál k eskalaci násilí proti Izraeli. Útoky 11. září 2001 byly naplánovány na dobu, kdy se zdálo, že mírový proces opět spěje k úspěšnému 33

završení. Není náhodou, že se vlna anti-amerikanismu na Blízkém východě vzedmula ve stejný moment, kdy Spojené státy nabízely podporu vzniku nezávislého Palestinského státu s hlavním městem ve východním Jeruzalému. Anti-amerikanismus se zdá být v arabském světě velmi vděčným nástrojem. Radikálním islamistům pomáhají anti-americké nálady získávat přízeň veřejnosti. I když theokratická revoluce v jiných zemích neuspěla kvůli odporu široké veřejnosti, v Íránu tomu bylo naopak. Důvodem byl právě fakt, že islamisté vsadili na posilování xenofobie a místo půtek v rámci muslimské komunity tak sjednotili muslimy proti společnému nepříteli, který údajně nenávidí muslimy a snaží se o pád islámu. Pro despotické arabské režimy jsou antiamerické tendence rovněž výhodné, neboť jim umožňují odvést pozornost od jejich vlastních selhání. Místo toho, aby jejich reprezentanti usilovali o prosazování demokracie, lidských práv, vyššího životního standardu či snižování korupce, obviňují Spojené státy za problémy své vlastní společnosti a dávají tak veřejnosti zástupný cíl, na nějž může směřovat svůj hněv a frustraci. Režimy mohou rovněž využít údajnou americkou „hrozbu“, aby dosáhly národní jednoty a umlčely reformní hnutí, případně nařkly reformátory z toho, že jsou americkými agenty. Írán se snaží anti-amerikanismus využít pro tlak na stažení vojsk Spojených států z Perského zálivu a na odvedení pozornosti od svého největšího handicapu v arabském světě, tedy faktu, že je šíitským režimem, nikoli sunnitským a že je perským, nikoli arabským etnikem. Pro palestinské představitel sloužil anti-amerikanismus jako zástěrka proto, aby mohli odmítat nabídky Izraele k uzavření příměří a získali podporu arabského světa. Pak není problém zaštiťovat se zájmy a požadavky veřejnosti. Anti-amerikanismus umožňuje i novinářům a intelektuálům na Blízkém východě ventilovat svůj hněv na vládou schválený cíl, než aby kritizovali nedostatky a problémy na domácí scéně. I pro širokou veřejnost se antiamerikanismus hodí, neboť tak mají k dispozici univerzálního viníka za vše špatné v jejich životech a mají i odpověď na otázku proč se jejich situace stále nelepší. Bezpochyby existuje množství oprávněných arabských a muslimských stížností na Spojené státy. Porovnáme-li je však se stížnostmi a křivdami ostatních států či národů v ostatních regionech (či s křivdami arabských států způsobenými Američanům), je úroveň násilí a nenávisti neadekvátní. Množství ostatních zemí, a to i evropských jsou ve srovnatelné nebo i horší situaci co do újmy způsobené Spojenými státy. V arabském světě však dochází k mnohem intenzivnějším a masovějším projevům nenávisti, než kdekoli jinde, a to včetně vládní podpory teroristických útoků proti Spojeným státům americkým. Právě tato fakta ukazují na to, že anti-amerikanismus v arabském světě není záležitostí spontánní, ale řízenou a organizovanou. Je rekcí na globalizaci a šíření Západních hodnot (jako modernizace, lidská 34

práva či politická svoboda), které by mohly v arabském světě zbytečně přitahovat širokou veřejnost, a ta by se mohla stát hůře ovladatelnou. To je z pohledu radikálních islamistů samozřejmě nepatřičné. Úspěšná propagace anti-amerikanismu se opírá o protichůdné líčení svého cíle. Nepřítel musí být popisován jako usurpátor, což ospravedlňuje nenávist vůči němu a současně jako slaboch, aby potencionální útočníci neměli strach se proti němu postavit. Paradoxně je tedy možné, že nikoli projevy síly Spojených států, ale právě jejich smířlivost a snahy o řešení problémů mírovou cestou, vedou k povzbuzování anti-amerických nálad. Tím, že Spojené státy nereagovaly agresivně na teroristické útoky proti svým občanům, tolerovaly dlouhou dobu Saddáma Husajna zatímco Šáha nechaly padnout, dovolily, aby byl arabskoizraelský mírový proces opakovaně mařen, tedy paradoxně vysílaly do arabského světa informaci, že není třeba je respektovat či se jich obávat. Spojené státy stojí před obtížným a nesmírně důležitým rozhodnutím, má-li se vydat cestou demonstrace síly nebo se snažit situaci řešit diplomaticky. Jak tedy vyřešit toto dilema? Těžko se spoléhat na to, že se Spojeným státům podaří přesvědčit své oponenty v arabském světě o neoprávněnosti anti-amerických postojů. I kdyby Spojené státy donutily Izrael k ústupkům ve prospěch Palestiny či stáhly svá vojska z Perského zálivu, těžko by mohly očekávat, že budou arabská média, politikové či veřejnost tyto kroky ocení jako projev přátelství a budou si jich vážit. Spíše dojde k ještě větší eskalaci anti-amerických projevů, neboť tyto kroky budou důkazem toho, že anti-americká kampaň funguje. Pokud však systém provokující anti-amerikanismus selže, může dojít ke změnám názoru arabské veřejnosti. USA by tedy spíše měly ukázat, že stojí za svými zájmy a za zájmy svých spojenců a tyto jsou rozhodnuty bránit. Součástí tohoto postoje by měl být zájem na zachování podpory Izraele i dobrých vztahů s umírněnými arabskými státy a apel na to, aby i ony veřejně prezentovaly své dobré vztahy se Spojenými státy. To může pozitivně přispět k postupným změnám „politického klimatu“ arabského světa.

35

3. 2. Kultura islámu jako podhoubí džihádu Multikulturní společnost, ve které žijeme v 21. století se spojila v jednu nádobu díky moderním komunikačním technologiím. A tudíž každý americký občan může nahlédnout do kulturního dědictví muslimů. Stejně tak každý muslim, který má přístup alespoň na internet se může dozvědět mnohé o opravdovém denním životě amerických občanů. Bohužel právě v těchto dvou kulturách není obecně mezi běžnými občany zájem o ty druhé příliš rozšířen. Vědy, které by dokreslily obraz života iránského muslima či amerického křesťana, jako jsou psychologie, sociologie, etnologie či kulturní antropologie sleduje bohužel jen skupina odborníků, a tedy sleduje-li např. člen tzv. západní křesťanské společnosti zprávy popisující dění v muslimských arabských zemích Středního východu, je pro něj velmi obtížné pochopit celou řadu společenských jevů a událostí. Lze nutno podotknout, že se stejným problémem se potýkají i zmiňovaní odborníci v oblasti mezinárodních vztahů. Mým cílem v této části práce je proto poodhalit pohled na dění v islámském arabském světě o kulturní dimenzi, která stojí za celou řadou projevů, které jsou americkou společností chybně vnímáno jako svatá válka či její druhořadé projevy. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že každé společenství lidí má svou kulturu, která je představována širokým a komplexním systémem prvků, vztahů a procesů, které zásadně ovlivňují vnitřní i vnější vazby tohoto společenství. Pochopit chování skupiny lidí i jednotlivce vyžaduje pochopit kulturu, která toto chováni zásadním způsobem ovlivňuje. Z pohledu širokého antropologického hlediska se kultura stává zcela novou skutečností, a novým světem lidských výtvorů. Člověk žijící v dané kultuře, obklopen jejími zákonitostmi a danou historickou zkušeností, zároveň spoluvytváří danou kulturu, tak, aby přežil a zároveň se orientoval v v nových měnících se podmínkách. Přesto, že existují rozdíly mezi kulturami jednotlivých arabských zemí, ať už dílčí či zcela komplexní, pro potřeby této práce můžeme pracovat s kulturou islámské společnosti jako s celkem. Zejména proto, že budu věnovat svou pozornost takovým skutečnostem, které celou arabskou kulturní společnost spojují. Spojují také proto, že islámský kulturní systém je spjatý pouze a jenom s islámskou společností, není přebírán ani praktikován jinými národy ani společnostmi, a působí tedy jako určitý regulativ vnitřní celistvosti stability jejich světa a páteř pro fungování jejich společnosti. Působí také nejen jako regulativ dynamiky vývoje islámské společnosti a mechanismů její kulturní adaptace, ale i regulativ vztahů jednotlivých islámských věřících a celé islámské společnosti a do určité míry i regulativ vztahů celé islámské společnosti a ostatních společností.

36

Stejně jako ve všech ostatních, i v islámské společnosti ovlivňuje kultura rozvoj osobnosti jednotlivce a jeho integritu. Chování jednotlivce a jeho zdroje motivace pro jeho chování jsou v zemích vyznávající islám, hlavně v arabských zemích Blízkého východu, výsledkem společného působení kulturního podhoubí, tedy arabských tradic a zvyklostí a islámu. A proto následující pilíře je třeba chápat jako podklad, dokreslující některé projevy chování členů islámské, muslimské, arabské společnosti, a nezaměnit ho za ustálené vzorce chování.

Násilí jako součást kultury Žebříček hodnot v arabské společnosti je velmi podobný společnosti americké. I zde jedno z předních míst zaujímá rodina. Její postavení, prospěch, bezpečnost jsou klíčová kritéria pro chování všech jedinců v rodině. Každý člen se má právo vyjádřit je všem důležitým věcem, jelikož vždy se jedná v podstatě o zájem rodiny, jako celku ve společnosti. Na druhou stranu i možné pochybení, vedoucí k opačnému, tedy negativnímu dopadu na rodinu bývá často trestáno a to i násilnou cestou. Samotné násilí prakticky funguje jako mechanismus společenské kontroly v kmenové společnosti, ve které je rodina na té základní nejnižší úrovni společenského řádu. Důkazem je fakt, že historie arabské a islámské kmenové společnosti je plná testování vzájemné síly. „Násilí je podstatnou součástí procesu rozhodování, protože je důkazem vážného úmyslu prosazovat zájmy skupiny bez ohledu na to, co je správné s co nikoliv.“33 Při studiu vztahu islámské kultury a násilí, musíme brát na zřetel, že pro jednotlivé soukmenovce islámské kultury je násilí legitimním nástrojem k vymezování vzájemného postavení. Je absurdní, že s tímto názorem se ovšem můžeme setkat i v několika státech USA, kde v rámci legitimní diverze jednotlivých států, je tomu tak např. v Texasu, odkud pochází současný president Bush. Ovšem ve chvíli, kdy je násilí považováno za nástroj k vymezování vzájemného postavení, se začíná americká vize násilí od arabské lišit. Nebezpečnost tohoto přístupu se stupňuje ve chvíli, kdy je násilí považováno za standardní součást denního a běžného chování, kde může snadno a rychle vzplanout nenávist a stejně tak rychle může opadnout, když je cíle dosaženo. Black-Michaud zdůrazňuje míru, v jaké jsou spory a případné msty spíše politikou než válkou: „ ... jakmile je dosaženo vítězství, identita protivníka může být zapomenuta; vítězství jako takové je využito častěji než porážka druhého hráče. Obdobní, důvodem nechat mstí volný průběh není tolik touha způsobit ztrátu určité

33

(Pryce-Jones:1989, s.22)

37

skupině, ale použít vítězství ke zlepšení prestiže jedince i skupiny v rámci domácí komunity i v očích světa. Získaná prestiž je přední ingredienci vůdcovství. "34 I když se islám od počátku snaží proti arabské historické praxi jasně postavit řád, sociologická doktrína islámu rozpoznává u jedince agresi a rivalitu zájmů, obzvlášť v případě, jde-li o moc. Podle islámského učení lze při obraně „víry, spravedlivé věci, společnosti nebo sebe sama a pro nápravu chyb" sáhnout k násilí.35 V Koránu se píše: „Řekl Bůh: »Sestupte z ráje! Jedni druhým nepřáteli budete a na zemi bude místo vašeho pobytu a užívání jen na čas určený!« " (7/24). A také: „A kdyby Bůh nechránil mezi lidmi jedny před druhými, věru by země dospěla do záhuby, však Bůh je pln laskavosti k lidstvu veškerému" (2/251). Korán se vyjadřuje i k násilí: „ Střežte se smilstva veřejného i tajného, nezabíjejte nikoho, koho Bůh vám zakázal, leda podle práva" (6/151). Obecnou tendenci se uchylovat k násilí lze v různé podobě pozorovat i v současné arabské společnosti. Loajalita ke kmeni a náboženská příslušnost vedou ve svém důsledku také k tomu, že Arabové a muslimové nemohou a ani se nesnaží plně pochopit a přijmout někoho zvenčí či nevěřícího. Je smutné konstatování, že násilí je stejně tak protkáno i historií americké kultury a i dnes, převážně skrze zábavnou technologii světa filmů a počítačových her, je násilí americkým národním dezertem, stejně jako jablkový koláč.

Koncept „moc – výzva“ Získat moc je výzvou. Pro obě kultury. Americká v tento moment vede, ekonomicky, vojensky, tak i počtem těch, kteří se k jejím principům demokracie hlásí. Ovšem mocenské postavení je určeno systémově, oficiálními principy, srozuměny většinou, která je také respektuje. V arabské světě však jedinci odsouhlasí mocenské postavení určitému vybranému jedinci, a to v takové míře, v jaké ztělesňuje jejich přání. Jeho moc je platná do chvíle, kdy je jeho legitimita jakkoliv zpochybněna a pak nový vyzývatel se pokouší o převzetí jeho postavení. Ve formě výzvy o moc probíhá zkouška, která rozhodne o novém vítězi a poraženém. Každý, kdo přijímá výzvu o moc a chce v arabském světe vládnout, musí umět na cestě vzhůru porazit své soupeře, a to také po dobu vládnutí. Tato dialektika „moci jako výzvy“ má jak ofenzivní, tak i obranné prvky. „Konflikty jsou způsobem aktivace a utváření vztahů v arabském a muslimském světě, stejně tak jako příjemné výměny“. Prakticky, ten kdo má v rukou moc, může přikázat genocidě či válce, bez ohledu na veřejné mínění či výčitek

34

35

(Black-Michaud:1975, s.26) (Kropáček:1993, s. 154)

38

svědomí. Ba naopak, takové chování je považováno privilegium nejvyššího kariérismu, a nikdy nebude odsuzováno.

Dialektický princip „hanba - čest" Vedle moci, je druhým hlavním elementem, který dominuje chování Arabů, princip „hanba-čest“. Muslimská čest, sama starší než islám, se táhne arabskou minulostí odnepaměti. V hodnotové žebříčku zaujímá čest přední místo, jako smysluplná hodnota, skrze kterou se mu v jeho okolí dostává určitého bezpečí a váženosti. Zdvořilost, vycházející i z principu pravidel a zvyklostí islámského světa, je vždy dopřávána všem, kteří se těší obecné cti. O svou čest by mohl naopak přijít, kdyby postrádal mocenskou mužnost a militantní kvality, ve střetu s nepřítelem. Pocitů zahanbení by se mu dostalo také, kdyby se svými protivníky jednal v partnerské rovině, v případě, pokud jsou jeho požadavky oprávněné. Je třeba podotknout, že v případě výkladu Koránu, vždy jeho požadavky podstatné budou. Řečeno slovy Majida Khadduriho: „Na Blízkém východe existuje téměř nostalgická touha, společná všem politickým skupinám, po silném »režimu«, který nebude tolerovat ani mnohonásobnost politických síran, ani anarchii idejí."36 Dále Khadduri říká: „Arabové touží po silném politickém vůdci, aby ten předsedal jejich osudu."37 Je velmi zajímavé upozornit na fakt, že proti této arabské asertivitě stojí islámská výzva ke skromnosti. Ta se však zdá ve vztahu k americké kultuře a všeobecnému „rozpínání křesťansko-židovských živlů“ zapomenuta. Jako příklad z Koránu uvádím: „A toto je příbytek poslední. My připravíme jej těm, kdož zpupní nechtěli být na zemi a pokoření nešířili - dobrý bude konec bohabojných" (28/83).

Fenomén věčné konspirace proti Arabům Daniel Pipes, poradce Rudolpha Giulianiho pro Blízký východ, se domnívá, že fenomén konspirace stojí za pochopením politické kultury v arabském světě.38 Obsesi konspirativní myšlenkou uvádí na příkladech většinou z 20. století, kde rozhodování, jednání a výroky mnoha významných osobností veřejného a především politického života islámských zemí, dokazují tento další typický rys islámské kultury. Pipes dospívá k závěru, že konspirace „plodí vlastní rozpravy, které jsou samy o sobě úplné a ve skutečnosti imunní vůči racionálním argumentům. Konspirace je součásti života, počínaje nejsoukromější rodinou 36

(Khadduri:2002, s.120) Viz tamtéž, str. 120 38 (Pipes:2002) 37

39

konverzací až po nejveřejnější úrovně politiky. Pomáhá vysvětlit mnoho z toho, co by se jinak mohlo zdát nelogické a nepravděpodobné, včetně regionálních projevů politického extremismu a nestálosti, kultury násilí a špatných výsledků modernizace. Konspirační mentalita se také rozšiřuje za hranice regionu, ovlivňuje způsob, jak ostatní vnímají Střední východ, a podněcuje konspirování v jiných částech světa."39 Jedná se o jakousi „neviditelnou moc“, která vstupuje do myšlení většiny Arabů a jejich motivací, a logicky ovlivňuje vizi, jakou Arabové a muslimové vnímají sebe a svět okolo nich. Zkoumat jejich názorový vývoj je o to důležitější, že islámské kultuře v této oblasti chybí v globálním měřítku kritická sebereflexe. Na je například ve 20. a 21. století už vlastní kultuře americké. S určitou snahou o objektivní názor se u muslimů můžeme převážně setkat jen u hrstky intelektuálů, působících většinou na západních univerzitách. Důvěra stoupenců islámu v konspirační teorie, z jejich vlastních „dílen“ je mnohdy velmi zaslepená, ovšem jednání v tomto duchu velmi impulzivní. Právě ono jednání na základě takovéhoto přesvědčení vede k průběhu událostí, které ironicky konspirační prostředí vytváří.40 Z psychologického hlediska lze vidět, že jejich konspirační teorie pozměňují obraz skutečné reality, za každým činem ve světovém měřítku vidí špatný úmysl USA, všudypřítomné spiknutí židů a křižáků proti zájmům arabského světa. Přeceňování jejich sil a podceňování vlastních vede k obavě z celého okolního světa a k protiamerickým, protidemokratickým a anti-modernizačním aktivitám. Sílící pozice USA ve světě, vede zároveň skrze konspirační teorie arabského světa k pocitům beznaděje a určité pasivitě běžných Arabů. Neschopnost vnímat reálně okolní světové uspořádání a vyrovnat se ze současným světovým pořádkem, vede k nenávisti ke strůjcům všech možných neúspěchů (ekonomická situace, životní podmínky). Na vině je vždy Izrael, jako prodloužená ruka Spojených států na Blízkém východě, či Spojené státy jako takové. I představitelé a diplomatické kruhy arabských zemí zaujímají často a priori negativní přístup k jednání s pocitem, že stejně budou oklamáni „přítomnou křižáckou výpravou“. Bohužel mnohdy až paranoidní postoje tohoto konspiračního fenoménu vede k nepředvídatelným rozhodnutím a činům. O tom nás jistě 11. září 2001 již Svatí válečníci přesvědčili.

Zbožná víra či účelová manipulace? Po delších studiích došel Pipes k závěru, že ani jeden z pohledů na konspirační teorii není lichý. Islámská veřejnost obecně konspiračním teoriím na Blízkém východě upřímně 39 40

(Pipes:2002) (Blehová:2002)

40

věří. Na druhou stranu z pohledu vládnoucích elit v arabském světě se přikloňuje k druhému názoru. Či minimálně je třeba zkoumat případy jednotlivě, zda se jedná o účelovou manipulaci či zbožnou víru v daný výklad Koránu a světonázoru. Nedílnou roli hraje prostředí, ve kterém se autor myšlenek nachází, potažmo podmínky, ovlivňující jeho vnímání okolní reality. Pipes líčí autora konspiračních teorií jako člověka posedlého vlastní důležitostí. Často Íránci pak vidí sebe, jako hlavní oběti světového spiknutí proti muslimskému světu. V případě Íránců Marvin Tonus uvádí: „zbytek světa je tak zaujat významností Íránu, že ho prostě nemůže nechat být.“41 Když např. Saddám Husajn pohrozil, že „jestliže se Izrael pokusí o jakoukoli agresi vůči Iráku, pak, při Bohu, náš oheň zničí polovinu Izraele",42 íránské sdělovací prostředky označily tento výrok za hrozbu Teheránu. Přestože Saddám Husajn přímo jmenoval Izrael, Kayhan International trval na tom, že „Saddám měl na mysli Írán, nikoli Izrael."43 Obdobně když George Bush hovořil o ose zla a o „novém světovém řádu“, v arabském světe bylo všem sdělovacím prostředkům jasné, že dala jasně Amerika najevo touhu dominovat jejich světu, nastolení americké hegemonie, zničit roztoucí islámské cítění a vyčerpat zdroje Blízkého východu. Pokles cen ropy je vždy taktika USA proti muslimům s cílem zastavit možnost arabského uvědomění a jejich kulturní obrody. Obecně jakékoliv snahy USA o ukončení arabsko-izraelského konfliktu je vždy arabským světem vnímáno jako „rozsáhlá konspirace“ proti Iránu a arabskému světu obecně. Při listopadovém mítinku George Bushe v Annapolis v tomto roce, ve snaze dohodnout podmínky vzniku státu Palestina, byl muslimskými medii nařčen z toho, že si tímto pouze získává spojence v arabském světě v případném útoku na Írán. Tuto konspiraci po té oficiálně prohlásil velitel íránských bezpečnostních složek, Mohsen Rezam. Prakticky vzato, i pokud budou dobré vztahy mezi Bagdádem a Washingtonem, vždy se z pohledu muslimských lídrů bude jednat o konspiraci. Pokud se jedná o snahu, posunout celý fenomén do roviny humoru, pak politická satira a kreslené karikatury jsou doménou pouze tisku amerického. V hromadných sdělovacích prostředcích, které jsou v monarchiích Perského zálivu pod státním dohledem, nemá humor na téma konspiračním teorií pozitivní odezvu. Pokud dostane vůbec prostor. Naštěstí v případě egyptského, syrského nebo např. palestinského tisku již toto tvrzení neplatí. Svou roli v tom logicky hraje současné rozdělení světa na první, druhý, třetí. USA jako vyspělá země, 41

(Pipes: 2004) (Hussain:1993) 43 Kayhan International, 12/1993 42

41

obecně posiluje v arabském světě vědomí, že má větší možnosti a schopnosti než země rozvojové. Většina arabských zemí trpí „komplexem“ vůdčí role Spojených států amerických v západním světě a hodnotí jejich instituce často nadpřirozenou či nadhodnocenou mírou. Ty se stávají mnohdy zdrojem představ o nepředstavitelných možnostech této země, které přirozeně hodlá využít proti arabskému světu. A ve spojitosti se vším, co jsem zmiňoval v této kapitole předtím, doplňuje skutečnost, že některé konspirační teorie jsou míněny na arabské strany zcela vážně.

Politický islám Jakékoliv náboženství má ambice být nadčasové. Všechna hromadně rozšířená světová náboženství jako jsou křesťanství nebo právě islám, mají univerzální charakter a snaží se v člověku vzbudit to nejlepší z jeho lidské přirozenosti a inspirovat ho k usilování stát se lepším člověkem. Naproti tomu politika se omezuje na určitou skupinu lidí, vymezený prostor a čas. V politice nejde o obecné dobro člověka, ale o moc. Moc, při které se jí jedna (vedoucí) strana snaží uplatňovat vůči straně druhé. A tak se často stává, že politika probouzí v člověku naopak jeho špatné vlastnosti, jelikož se snaží získat prospěch na úkor druhých. V mé snaze o uchopení postaty islámu ve vlivu na myšlení a jednání Svatých bojovníků, s musím dostat k podstatě slova islám. Význam tohoto slova se dovíjí od arabského kořene slova salama, který má v podstatě kořeny dva. To první je nejbližší našemu slovu mír, to druhé spojení slov „plně se odevzdat“. Muslimský Svatý bojovník je tedy člověk, který bojuje za rozšíření islámu s pocitem, že šíří mír, kdy samotnému boji je plně oddán. Toho si jsou politické i náboženské špičky dobře vědomi a v tomto duchu s tím také nakládají. Odevzdáni do vůle boží, Svatí bojovníci – džihádisté, nacházejí naprosté uspokojení a existenci v míru ve chvíli, kdy je řídí vůle Boží. A přítomnost Boha pro muslimy je všudypřítomná. „Alláhu akbar“ se provolává při všech příležitostech, nejen při bohoslužbách, v životě muslima, kdy při morfologickém splývaní druhého a třetího tvaru přídavných jmen, se teoreticky provolává: „Bůh je největší“. Bůh je pro muslima absolutní, překračující všechny možné charakteristiky Boha, a ve srovnání s bezvýznamnosti a nicotností člověka je vždy a všude přítomný jeho činů. Ve své podstatě samotný islám je náboženství, vyzívající k práci a k Bohu. Boj není prioritou do chvíle, než někdo se proti islámu staví. A toho využívají šiřitelé a zastánci islámského fundamentalismu. Politické a většinou zároveň náboženské elity mnoha arabských zemí jsou většinou těmito šiřiteli vnímány jako zkorumpované a zaprodané USA. Od toho se 42

odvíjí i jejich legitimita a potažmo i popularita, můžeme-li o něčem takovém v muslimské zemi hovořit. Neuvěřitelné příjmy s ropy, rychlý růst blahobytu, prozápadní a konzumní život a obecné odloučení od islámských hodnot dávají logicky prostor pro skupinám a jednotlivcům volajících po návratu k Bohu a ke kořenům islámu. Ať už jsou to progresivní, levicově či národně orientovaní aktivisté, či konzervativní, tradiční islámské skupiny, jsou to oni, kdo dávají islámu nový rozměr, často vedoucí k podpoře džihádu, či další formě militantního islámského fundamentalismu. A fenomén určité „kulturní schizofrenie“,44 jak nazval iránský prominentní myslitel, Dariush Shayegan konfrontaci islámské kultury jako původní arabské ideologie a americké kultury, kterou přebírá část dnešní střední třídy v muslimské společnosti, napomáhá k tomu, že určitý poměr muslimské komunity je velmi snadné zmanipulovat. Z psychologického hlediska se jedná o schizofrenii, která je vlastně výsledkem neschopnosti reagovat na skutečnost, která vede k rozkolu mezi skutečným reálným světem a světem soukromým daného jedince. Muslimský jedinec žijící ve světě svých tradic se dostává do kontaktu s amerikanizovanou moderní civilizací a při střetu hodnot těchto dvou světů vzniká pro něho často neuchopitelný a nezvládnutelný problém. Mladý občan Spojených států, vyrůstající na hodnotách multikulturního světa, se schopností absorbovat výjimečnosti okolních kultur, se nemůže v žádném případě porovnávat s arabským občanem, vyrůstajícím ve muslimském světě. Materiální a duchovní produkty, importované do života mladého muslima z jiných kultur, jako výsledek historického vývoje jiných společností, jsou často vnímány jako produkty ohrožující jeho samotnou duchovní existenci. Jeho předci, mu nezanechali nástroje, jak se s novým světem vypořádat, a pokud nenachází odpovědi na svoje otázky, obrací se jinam. Často k někomu, kdo mu pomůže odpovědi na jeho otázky nalézt. A v tento moment často vznikají ideální podmínky pro psychologickou a intelektuální manipulaci jedněch s druhými. Ideální prostor pro militantní islámské fundamentalisty – dnešní duchovní páteř džihádu proti USA.

Islámská vláda a islámské náboženství V otevřeném konfliktu USA s džihádismem, kde nástroje jako teroristické útoky, bombové sebevraždy, aktivní militantní separatistická hnutí, občanské války v rámci vlastních zemí, strach z možných či jen fiktivních útoků Spojených států, otevřené či skryté konflikty mezi stoupenci jednotlivých odnoží sekt a náboženství, může vytvořit v duši lidí uprostřed toho všeho pocit nejistoty a osamění. Náboženská víra je pak stává pro muslima útočištěm,

44

(Shayegan:2004)

43

místem bezpečí a zdrojem integrity, které postrádá v okolním světě. Právě „islámská vláda“ u něj může vyvolat další pocit pevného bodu v neklidném světě, pocit naděje v to, co věří. Volají-li muslimové po „islámské vládě“, volají po vládě založené na islámských hodnotách a principech, založené na morálce, kterou hlásá Korán. V muslimském světě není ideální model pro vládnoucí elitu. Jako optimální je vláda ta, která zastává spravedlnost v souladu s morálními principy islámu, v souladu s duchem islámu a podporující šíření islámské myšlenky.

Náboženství a džihád Muslimský filozof íránského původu, Seyyed Hossein Nasr formulovat džihád jako „neustálou válka, kterou musí každý muslim vést proti zlu a rozvratným sklonům uvnitř sebe sama“45. Obecně diihad jest vehementní snaha o dosažení určitého cíle. Ale jaký je správný obsah Svaté války? Z Prorokova působení v Mekce víme, že měl původně džihád spíše duchovní charakter. Otevřené nepřátelství nevěřících pohanů a přesídlení do Mediny, kde vznikala islámská obec a kterou bylo třeba zabezpečit i po stránce materiální, začal džihád dostávat svůj druhý význam. Již to nebyla jen pasivní obrana proti výpadům pohanů, ale poměrně aktivní boj za zajištění prostředků a podmínek pro chod islámské obce, včetně útoků na obchodní karavany, či obrana proti výpadům na Mekku. V počátcích se hovořilo o džihádu v podobě duchovní. Muhammed vnímal „svatou válku“ jako duchovní boj sebe sama v disciplíně, převážně ve snaze nepodléhat osobním vášním a touhám. Z počátku byl tento „hlavní džihád“ nadřazen druhé podobě, podobě válečné. Ozbrojené střety a bitvy byly vnímány jako „nižší džihád“ , ovšem právě tento se časem začal čím dál víc objevovat v projevech islámských proroků. Podporován politickou praxí a požehnáním islámských autorit, se postupně zdeformoval na jediný a ten důležitý džihád – válku proti všem nevěřícím s jediným cílem, šířit mečem islám do posledního dne, kdy celý svět toto náboženství přijme. Korán se ke druhé podobě džihádu vyjadřuje těmito verši: „Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je - taková je odměna nevěřících! Jestliže však přestanou ... tedy Bůh věru je odpouštějící, slitovný! A bojujte proti

45

(Nasr:1975)

44

nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým“ (2/190-193). Ve stejné súře Korán dále káže: „Nebudit žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správně vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivě, jež nikdy se neutrhne. A Bůh je slyšící, vševědoucí. Bůh je ochráncem těch, kdož uvěřili, a dal jim vyjít z temnot ke světlu. Avšak ochráncem těch, kdož neuvěřili, jsou Tághútové, kteří je vyvedou ze světla do temnot - a takoví budou ohně pekelného obyvateli a v něm budou nesmrtelní" (2/256-257). Na podporu prvního džihádu, tedy duševního, který by měl každý věřící vést proti svým vlastním slabostem, lze uvézt verš: „A je vám předepsán také boj, i když je vám nepříjemný. Je však možné, že je vám nepříjemně něco, co je pro vás dobré, a je možné, že milujete něco, co je pro vás špatně; jedině Bůh to zná, zatímco vy to neznáte" (2/216).

45

3. 3. Moderní hodnoty ve spárech islamizace Události posledních let, jako třeba případ dánských karikaturistů, který vzbudil bouře nevole v muslimských zemích, rozpoutaly rovněž debatu o tom, jaké jsou vzájemné vztahy muslimů s okolním světem. Snahy muslimských reformátorů, kteří usilovali o modernizaci islámu, bohužel převážně selhaly. Naopak militantní islamisté jako Hassan al-Banna a jeho příznivci získávají větší vliv a implementují své vize islamizace moderního světa. Své hodnoty označují za islámské a ostatní často odsuzují jako nepravé a nemuslimské. Vznikají tak islámské banky, islámská ekonomika, islámské oblečení, islámská či Prorokova medicína, islámský systém vzdělávání, islámská média, dochází k posilování islámského právního systému, rozšiřování islámské fundamentalistické kultury, islámských organizací, dochází k marginalizaci národní identity ve prospěch islámského nacionalismu, islamizuje se i běžný slovník či politická terminologie. Muslimské země tak promrhávají svou šanci harmonicky se modernizovat a místo toho namátkově přejímají povrchní prvky západního moderního světa, stávají se konzumenty výdobytků civilizace aniž by modernímu světu předávaly validní moderní hodnoty vycházející ze své civilizace. Místo modernizace tak získávají vliv síly rigidního fundamentalismu a dochází ke krizi ve vztahu k současnému modernímu světu a to zejména tomu západnímu. Krize se ještě prohlubuje současně s masivní muslimskou imigrací na Západ a přítomností početných muslimských komunit v zemích západní Evropy, Austrálii a Spojených státech. Přestože tyto komunity mají vytvářet most mezi Východem a Západem, mnozí muslimští imigranti jsou naopak stoupenci principu islamizace moderního světa a mnozí se v hostitelských zemích uzavírají do ghett své kultury, náboženství, zvyků, oděvů a hodnot. Tento fakt nezpůsoboval problémy v rámci západního světa respektujícího kulturní odlišnosti a principy pluralismu. Avšak pouze do momentu, než muslimští imigranti začali usilovat o prosazování vlastních hodnot na úkor práv a hodnot, na nichž stojí západní svět. Situaci popsal viceprezident Spojených států Dick Cheney větou: „Buď se islámským teroristům podaří pozměnit západní styl života, nebo se Západu podaří pozměnit ten jejich.“46 Oproti tomu Tariq Ramadan, muslimský akademik švýcarského původu, prohlásil, že: “Muslimové by neměli akceptovat hodnoty, které jsou v rozporu s jejich Islámskou vírou a hodnotami“ a „Muslimové nejsou povinni respektovat francouzskou sekulární tradici, nijak se na ní historicky nepodíleli“. 47

46 47

(Cheney:2007) http://www.tariqramadan.com/rubrique.php3?id_rubrique=13

46

Dokud nedochází ke střetům jednotlivých hodnot a kulturních zvyků, je situace relativně jednoduchá. Problematickou se však stane, dojde-li ke střetu hodnot muslimské komunity se západním právním systémem. Jak se však Západ postaví k šíření nenávisti ve jménu náboženství, popírání práv žen a dětí, polygamii, označování nemuslimů za nevěřící, vyzdvihování terorismu jako legitimního způsobu šíření ideologie či členství v teroristických organizacích? Stěžejní rozdíl mezi muslimským světem a USA vyplývá z oddělení náboženství od státu, a to včetně práva stavět se k náboženství kriticky, vyznávat jiné náboženství či nevyznávat náboženství žádné. Právě vzhledem k oddělení náboženství od státu, země Evropské unie dbaly i na to, aby se v připravované Evropské ústavě neobjevovaly žádné odkazy ke křesťanství, přestože je to nejrozšířenější náboženství v Evropě. V západním světě je množství literatury a produktů kultury, která útočí na náboženství, boha, proroky a zejména křesťanství a množství literatury propaguje ateismus, ať to byl film Pokušení Ježíše Krista či Šifra mistra Leonarda a další. Ateismus se stal v západním světě i základem mnohých filozofických směrů. Vyšli z něj i notorické známé citace Karla Marxe s myšlenkou „náboženství je opiem lidstva“ či Friedricha Nietzscheho se svým „Bůh je mrtev“. Přesto se nestalo, aby byl někdo v moderní době popraven za kritiku křesťanství ani tyto kritické postoje neotřásly postavením křesťanství či judaismu. Islámský extremismus je hrozbou pro hodnoty jako je třeba svoboda. Dokladem toho je vyhrožování smrtí spisovateli Salmanu Rushdiemu, vražda egyptského intelektuála Faraga Foudy či nizozemského filmaře Theo van Gogha, fatwa vyřčená proti dánským karikaturistům a další případy, kdy byli a jsou umělci, spisovatelé a intelektuálové cílem podobných útoků. Po zveřejnění karikatur Proroka Mohammeda byla proti jejich autorům rovněž vyřčena fatwa a následovala vlna nepokojů v muslimském světě. Příslušníci Brigád Svatých Mučedníků od Al-Aksa v Palestině vyhrožovali občanům Dánska, Norska a Francie. Vůdce Hizballáhu, šejk Hassan Nasrallah, prohlásil, že by se nikdo neodvážil urazit Proroka, kdyby už byl Salman Rushdie popraven. V Londýně protestovali Islamisté s transparenty „Do pekla se svobodou“, „Odstraňme ty, kdo se vysmívají islámu“, „Evropo, za to zaplatíš: pohroma z 11. září se k tobě blíží“ a podobně. Paradoxně arabská média se nezdráhají urážet křesťanství či judaismus. Například na Káhirském mezinárodním knižním veletrhu v lednu 2006 byly nabízeny knihy Egyptského Islámského spisovatele Abu Islama Ahmeda, nesoucí názvy jako Církev a sexuální úchylky, Pohanská víra v křesťanství či kniha o Faragu Foudovi s názvem Kdo zabil toho psa? Jedny z nejprominentnějších arabských novin Al-Ahram věnují každý týden celou stranu článkům Al-Nagara, kde autor otevřeně vyjadřuje neúctu, kterou chová 47

k ostatním náboženstvím: „Spíše než náboženstvím je Judaismus chorobou, která překrucuje zdravou lidskou přirozenost a vyděluje ji ze sféry humanity do sféry ďábla“48. Reportér Los Angeles Times byl svědkem toho, jak se skupinka Palestinců schovávala v kostele, kde používali stránky Bible jako toaletní papír. Následkem však nebyly ani vlny demonstrací v západním světě, ani útoky na muslimy. Reakci islámského světa na obdobný incident, který by se týkal Koránu, netřeba odhadovat. Muslimské státy navrhovaly zahrnout do návrhu na ustavení rady lidských práv místo UN Human Rights Commission49 následující prohlášení: „urážka směřovaná proti náboženstvím či prorokům by měla být považována za ohrožení lidských práv a základních svobod, a je v rozporu se svobodou slova“. Pokud by takovéto prohlášení skutečně bylo uznáno, znamenalo by to ohrožení svobody (a to nejen svobody slova) a vítězství hodnot islámských extrémistů. Důvodů je několik: 1/ Muslimské státy většinou rezoluce OSN nerespektují. 2/ Muslimské státy málokdy uznávají náboženskou svobodu a pluralismus. Zatímco například v Dánsku je státem uznáváno dvanáct náboženství, ve většině muslimských států jsou to tři nebo méně. Navíc opravdovou náboženskou svobodu (tak jak ji definuje OSN) užívají v mnoha muslimských zemích pouze stoupenci islámu. 3/ Největší perzekucí trpí stoupenci neislámských náboženství v muslimských zemích. 4/ Zatímco množství muslimských států sice oficiálně odsuzuje terorismus, mnohdy jeho stoupence přímo či nepřímo podporují. 5/ Z takzvané ochrany, kterou by výše uvedené prohlášení zajišťovalo, by nejvíce profitovali právě teroristé, neboť by je toto ustanovení bránilo proti kritice. Právě teroristé se totiž schovávají za náboženské texty, které je motivují a mobilizují k činům. Požadavek mezinárodního předpisu, který by omezoval svobody jednotlivce, lze přirovnat k otevřeným dveřím pro fašistické hodnoty, jejichž útoku již západní svět několikrát odolal a zaplatil za tuto zkušenost množstvím životů. Tváří v tvář militantnímu islámu, který získává v muslimských zemích na síle, je nutné, aby si západní svět bránil a uchoval hodnoty získané komplikovanou cestou k humanitě.

48 49

(Al-Ahram, 22. července 2002) Komise lidských práv OSN

48

4. USA z pohledu Islámu, jako původce Svaté války

4. 1. Víra a americký systém Po útocích 11. září byla i muslimská komunita vystavena řadě útoků. Došlo k nárůstu trestných činů směřovaných proti muslimům a na muslimské organizace byl zejména ve Spojených státech vyvíjen neustálý tlak, aby se distancovaly od al-Kajdy a aby ospravedlňovaly své náboženské přesvědčení. Podle the Economist došlo ke zhoršení postojů k imigrantům, a to zejména těm muslimským. Prohloubily se obavy muslimských Američanů z pravicových extrémistů. Mluvčí CAIR50, Ibrahim Hooper přirovnal snahy pravicových extremistů rozpoutat civilizační konflikt ke snahám právě Usámy bin Ládina. Svoboda vyznání patří ke klíčovým občanským svobodám zajištěným v rámci Prvního dodatku Ústavy Spojených států. Tolerance k jiným náboženstvím je spojena se Spojenými státy již od počátku jejich historie, neboť první osadníci přicházeli do Ameriky právě z důvodů náboženské perzekuce, které museli čelit v Evropě. Stejně tak oddělení církve od státu patří k pravidlům platným ve Spojených státech již od počátku jejich existence. V poslední době se například u soudů vede dokonce debata o tom, zda věta „One Nation under God”51 neporušuje princip náboženské svobody. Občané sice mají právo zvolit si své náboženství, ale stejně tak mají právo se hlásit k ateismu. První dodatek zajišťuje, že nelze rozhodnutím Kongresu stanovit oficiální náboženství, ani zakázat svobodu praktikování nějakého náboženství. Vláda nemá právo zakládat církve, upřednostňovat jedno náboženství na úkor jiného, nařizovat občanům účast či naopak neúčast na církevních obřadech, používat daně k podpoře církevní činnosti nebo participovat v církevních organizacích. Není v souladu s Ústavou, aby stát a jeho sekulární soudy zasahovaly do záležitostí, které se týkají rozdělování církví. V historii Spojených států docházelo ke konfliktům v rámci církví, kdy jednotlivé frakce chtěly soudní cestou potvrdit jejich oprávněnost a nadřazenost ve vztahu k jiným. Takovéto rozhodnutí však nepřísluší sekulárnímu soudu, neboť americký právní systém nedefinuje žádný církevní standard, o nějž by bylo možné se opřít při evaluaci oprávněnosti či neoprávněnosti dalších doktrín. Občané mají svobodu vstoupit do náboženských organizací, implicitně tak však souhlasí s jejich pravidly. Případné konfliktní situace tak musí církve řešit v rámci své organizace samy. Kongres rovněž nemůže bránit lidem v následování jejich náboženství pokud to samozřejmě zároveň nepotlačuje práva ostatních občanů. Svoboda vyznání je tedy zajištěna, nicméně je 50 51

(Council on American-Islamic Relations) Překl. z angl.:Jeden národ pod Bohem.

49

podřízena občanskému a trestnímu právu. První dodatek chrání víru občanů, logicky však nechrání protispolečenské a protiprávní činy. Funkcí práva není předepisovat myšlenky, ale regulovat činy. I když je náboženská svoboda široce chráněna, není nadřazena povinnosti podřídit se zákonu. Tzv. národní zájem může být tedy postaven nad zájem určitého náboženství. V případu Wisconsin vs. Yoder52 (1972) bylo řečeno, že “zájmy vyšší důležitosti mohou převážit nad legitimními požadavky svobodného praktikování náboženství“. To lze interpretovat tak, že náboženské názory a postoje mohou být omezeny, pokud budou vnímány jako „protivládní zájmy“ a pokud nebude možné vládu ochránit jinak, než tím, že se omezí „svobodné praktikování náboženství“. Například domáhání se práva na polygamii jako součásti některých náboženství, je protizákonné, neboť polygamie je v rozporu s právem Spojených států. Náboženská svoboda je tedy možná pouze v mezích zákona.

52

Jedná se o další známý mediální případ z USA, kdy soud potvrdil, že na děti Amišů se nevztahuje osmiletá povinná školní docházka, vzhledem k jejich víře

50

4. 2. Strategie Svaté války proti USA Abychom lépe porozuměli situaci a důvodům, které vedly k útokům 11. září 2001, je nezbytné soustředit pozornost nejen na to proč se staly. Důležité je zkoumat i na strukturu příprav, které jim předcházely jako například délka přípravné fáze, taktické plány, organizační schopnosti protivníka či zamýšlený psychologický dopad těchto akcí. Porozumění vln džihádu, které v minulosti proběhly, je nezbytné k tomu, abychom zabránili těm budoucím. Džihádisté 11. září neútočili pouze na letadla, osoby či budovy ve Spojených státech, ale zejména na Spojené státy a jejich občany jako komunitu nevěřících, kteří jim brání v završení procesu vedoucího k znovunastolení kalifátu. Ani útok na Pentagon nebyl pouze symbolickým činem, ale zejména snahou ochromit vojenské síly a donutit je, aby se stáhly z oblastí, které džihádisté považují za vlastní. Porozuměním těchto faktů můžeme zabránit dalším útokům v budoucnosti, neboť budeme schopni odstraňovat slabá místa, kterých by protivník mohl využít, ať v imigrační politice, letecké bezpečnosti, policejní práci či v dalších oblastech, které se podílejí na systému národní bezpečnosti. Po roce 2001 bylo zřejmé, že džihádisté neuznávají mezinárodní právo a dohody. I Deklaraci práv a svobod, OSN, demokracii, sekularismus, svobodu vyznání či svobodu slova považují za produkty světa nevěřících. Nelze se proto na jejich strategie nebo činy dívat z perspektivy norem přijatých mezinárodní komunitou. Džihádistická síť se řídí svou vizí. Podle ní jsou mezinárodní vztahy tvořeny relací mezi dvěma subjekty dar el Islam53 a dar el harb 54 kdy ten první musí nad tím druhým zvítězit. Vše ostatní je podružné. Když v 90. letech 20. století připravoval Usáma bin Ládin a jeho přívrženci teroristické útoky, nebrali očividně vůbec v potaz mezinárodní vztahy či normy. Na druhou stranu státem podporovaní wahabisté se taktikou al-Kajdy velmi zabývali, neboť se obávali, že celosvětově zničí pověst islámského fundamentalismu. Nestáli však proti al-Kajdě a neodsuzovali útoky z hlediska toho, zda měly či neměly být provedeny; lišili se v pohledu jejich správného načasování. Z dlouhodobého hlediska mají totiž jak teroristé tak wahabisté stejný cíl: kalifát. Mezinárodní komunita ani americká veřejnost o tom, jak džihádisté vnímají svět a mezinárodní vztahy, však příliš informována nebyla. Džihádisté byli ve většině případů prezentování buď jako bojovníci za svobodu nebo jako násilnické gangy, nicméně často chyběl právě realistický pohled. Ten, který je popisuje jako ideologickou síť, jejíž vnímání světa vychází ze středověku a jejímž cílem je zničit svět jak ho známe nyní a znovu nastolit kalifát, který existoval před více než patnácti stoletími. Vzhledem k infiltraci džihádistů do 53 54

(house of Islam - „dům islámu“, tedy džihádistický svět) (house of war - „dům války“, tedy vše ostatní)

51

akademické obce, mezi experty na tuto problematiku, do médií a dalších struktur společnosti, není tento fakt překvapující. Abychom osvětlili způsob, jak džihádisté mohli dojít k rozhodnutí zaútočit právě v danou dobu na daném místě, je třeba uvědomit si následující fakta. Mnozí příslušníci džihádistické elity opakovaně navštívili Spojené státy, určitou dobu zde pobývali, byli profesory na tamních univerzitách či zde získali politický azyl. Také příslušníci nižších pater džihádistické hierarchie byli do amerického systému integrováni a mnozí jsou dosud jeho součástí. Právě tím, že se infiltrovali do amerického systému, znají ho džihádisté velmi dobře. Znají o americkém systému i infrastruktuře to, co zná každý běžný Američan a navíc se mnohem více soustřeďují na „studium“ slabin tohoto systému. Pomáhá jim demokratické zřízení stavějící na principu otevřenosti i svobody, které tento systém zajišťuje, jako například svoboda slova. Využívají například materiály, kde samotní Američané v rámci obecně přijatelné plurality názorů otevřeně kritizují některé aspekty americké společnosti. Džihádisté však tuto literaturu používají jako základ oprávněnosti džihádistických doktrín a ospravedlnění agrese proti Spojeným státům. Je to pro ně znamení, že Západ se vnitřně rozkládá a nadchází pravý čas pro svatou válku. Tak tomu bylo právě v roce 2001, kdy z džihádistického pohledu americký materialismus, prezidentské skandály, sexuální svoboda, liberalismus, rovnoprávné postavení žen, hříšná místa jako Las Vegas či Hollywood a vojenská arogance byly (dle výše popsaného pohledu na svět) známkou slabosti a úpadku a důkazem toho, že Spojené státy ztratily oprávněnost své existence. Jakmile džihádisté usoudili, že Spojené státy jsou odsouzeny Alláhem, rozhodli se zaútočit a s Alláhovou pomocí je zničit. Ač se takový útok může zdát z pohledu „západně“ smýšlejícího člověka nelogický, z pohledu džihádistů byla záležitost jasná. Spojené státy brání celosvětovému rozšiřování Islámského fundamentalismu proto musí být džihádistickými silami zničeny. Navíc již nejsou potřeba jako spojenec proti Sovětskému svazu, nepůjdou do konfliktu s wahabistickými státy, protože jsou závislé na jejich ropě a ani nevyprovokují veřejnost proti samotné džihádistické ideologii. Jedinou možností jak tedy mohou džihádisté podlomit Spojené státy, je zaútočit přímo na jejich území. Proč však džihádisté zvolili právě tento typ útoku, co od nich očekávali a jak důležité pro ně byly ve srovnání s jejich dalšími prioritami? Odpovědi na tyto otázky jsou nezbytné proto, aby se mezinárodní demokratické společenství mohlo shodnout na jednotné celosvětové strategii postupu proti džihádistům. Zničením amerických center finanční a vojenské moci chtěli džihádisté bezpochyby vyvolat chaos na americkém území. Chtěli rozpoutat řetězec reakcí na občanské i politické úrovni. Usáma bin Ládin předpokládal masivní protivládní demonstrace, tak jako tomu bylo v Izraeli v 80. letech 20. století. Doufal, 52

že se Kongres názorově rozdělí a paralyzuje a dojde k ekonomickému kolapsu. Dalším cílem bylo rozdmýchání proti-muslimských a proti-arabských nálad v americké a západní společnosti jako součást pomsty za útoky. Usáma bin Ládin předpokládal, že Američané (jak vojáci tak civilisté) a jejich spojenci rozpoutají pogromy proti muslimům a Arabům. Al-Kajdá by v takovém klimatu měla bezpochyby možnost získávat mnohem více následovníků a ovládla by muslimský a arabský svět. Spojené státy by vyčerpaly svou sílu v množství mezinárodních konfliktů, které by svými radikálními proti-muslimskými a proti-arabskými postoji vyvolaly. Udělaly by si ve světě množství nepřátel, kteří by se připojili k al-Kajdě. Tyto boje by způsobily ve světě chaos, rozbily by mezinárodní právní systém a dovolily by bin Ládinovi stát se novým kalifem. To, že se tak nestalo však neznamená, že džihádismus slábne. Al-Kajdá a ostatní džihádisté se svých cílů nevzdali. Stále doufají, že jejich aktivity budou mít za následek posilování vnitřního napětí ve Spojených státech, a to zejména v rámci etnických skupin. Současně s etnickým napětím uvnitř Spojených států chtějí džihádisté rozpoutat světovou intifádu rozdmýchávanou na několika místech džihádistickými skupinami. Doufají, že těmito simultánními aktivitami dosáhnou stažení amerických vojenských sil ze světa a kolapsu této země. Tuto strategii dokazují i kroky džihádistů, které následovaly po 11. září 2001, ať to byly atentáty v Madridu v březnu 2004, útoky v Turecku, Tunisku, Kašmíru, Čečensku, Moskvě, Londýně či neutuchající problémy v Iráku. To, co džihádisté odhadli špatně, však byla reakce Spojených států na 11. září i to, jak jejich občané, stejně jako ostatní demokratické státy, podpořili postupy americké vlády.

53

5. Území Spojených států ve Svaté válce

5. 1. Anatomie infiltrace do amerického kontinentu Abychom byli schopni odhalit další teroristické aktivity v budoucnosti, musíme znát detailně způsob, jak teroristická síť funguje a čeho se jí podařilo v minulosti dosáhnout. Síť radikálních islamistických skupin ve Spojených státech klade velký důraz na získávání prostředků, jimiž následně podporuje teroristickou činnost na Blízkém východě i v jiných oblastech. Na území Spojených států působí značné množství neziskových organizací, které fungují jako zprostředkovatelé této činnosti a pod hlavičkou legálních a prospěšných aktivit pomáhají získávat teroristům obrovské sumy peněz. Aktivity teroristů v této oblasti lze rozčlenit do čtyř kategorií: nábor spolupracovníků; získávání finančních prostředků, případně praní špinavých peněz; budování a posilování vztahů; a přímá organizace.

Nábor spolupracovníků: Zahraniční teroristické organizace ke svým aktivitám na půdě Spojených států využívají jak jednotlivce tak skupiny. Někteří jejich členové vstupují na území Spojených států nelegálně, převážně za pomoci falšování víz. Mnohem větší cenu však mají spolupracovníci z řad naturalizovaných Američanů arabského původu, neboť jsou držiteli legálního amerického pasu a mohou volně cestovat po světě. Například v 90. letech 20. století „Hamas Political Bureau“55 se sídlem v USA využila amerického občana, Mohammeda Salaha, majitele prodejny aut v Chicagu, aby cestoval do Izraele a vstoupil na Palestinské území s cílem předat vojenským představitelům Hamásu finanční obnos určený na budování vojensko-teroristické infrastruktury. Mnoho radikálních islamistických organizací na území Spojených států prezentuje i otevřeně své názory. Svoboda slova, shromažďování, vyznání i ostatní práva obsažena v Prvním dodatku Ústavy Spojených států, jsou pro náboženské teroristy velmi atraktivní a užitečná.

Získávání finančních prostředků a/nebo praní špinavých peněz: Teroristé často získávají finanční prostředky tradičními způsoby jako je charita či tématické konference a další akce. Mnohdy uvádějí jako příjemce finančních prostředků sirotky, vdovy a pozůstalé po obětech bojů na Blízkém východě, opomínají však uvést, že tyto „oběti“ jsou převážně z řad sebevražedných atentátníků a dalších členů teroristických organizací. Například organizace

55

(Politická Kancelář Hamásu)

54

Holy Land Foundation for Relief and Development56 je podezřelá z podpory Hamásu miliony dolarů ročně. V červenci roku 2000 bylo obviněno 18 osob z nelegálního pašování cigaret a praní špinavých peněz, které měly být určeny na podporu Hizballáhu. Právní zástupci obviněných však argumentovali tím, že samotné zajišťování pomoci Hizballáhu nemůže být nelegální, vhledem k tomu, že podpora politických či náboženských skupin nelegální není a Hizballáh je především politickou a náboženskou organizací.

Budování a posilování vztahů: Jednou z nejdůležitějších taktik teroristů ve Spojených státech je využívání neziskových organizací k tomu, aby získávání finančních prostředků pro následné financování teroristických aktivit bylo legitimní a důvěryhodné. Tyto organizace bývají samozřejmě velmi popuzeny snahami jim tyto aktivity dokázat. Například MAYA57 která vydává časopis, publikuje články odsuzující terorismus a pořádá odborné konference, na těchto konferencích pravidelně dává prostor příspěvkům radikálních Islamistů s otevřeně protizápadními postoji a poskytuje výtěžky ze své činnosti rodinám teroristů i teroristům samotným. Neznamená to, že by představitelé MAYA byli teroristé, jsou však zjevně prostředníky rozšiřování militantního islámu, neboť prostřednictvím konferencí, které organizují, se do Spojených států šíří tato radikální ideologie. I další organizace s velmi důvěryhodnými názvy a oficiálním programem opírajícím se o lidská práva a humanitární agendu jako například Council on American-Islamic Relations58 či the American Muslim Council59 jsou podezřelé z financování aktivit teroristů.

Přímá organizace: Právě proto, že terorismus existuje v rámci důvěryhodných a oficiálně nenásilných organizací, musí být tato síť rozkrývána. Kromě těchto však existují i organizace, které jsou zakládány, případně převzaty samotnými teroristy. Al-Kajdá například převzala kontrolu nad celou sítí center, jejichž účelem byla podpora afghánských mudžahídů a uprchlíků v třicítce amerických měst včetně New Yorku či Bostonu. Ve Spojených státech je přes 1200 mešit a tři až osm milionů muslimů. Většina z nich se hlásí k silné Islámské tradici tolerance a respektu k lidské důstojnosti. Podle některých zdrojů však více než 80% mešit již ovládají radikálové60. Většina amerických mešit je financována ze Saúdské Arábie a většina saúdskoarabských donorů je stoupenci wahabismu, tedy doktríny, která podporuje rozšiřování 56

(Nadace Svaté Země pro Podporu a Rozvoj) (Muslim Arab Youth Association - Asociace Muslimské Arabské Mládeže) 58 (Rada pro Americko-Islámské Vztahy) 59 (Rada Amerických Muslimů) 60 (Emerson:2005, s.40) 57

55

islámu násilným způsobem. Místní imámové jsou dosazováni těmi, kdo mešity financují, je tedy logické, že wahabismus má možnost takto pronikat k většině muslimské populace Spojených států.

56

5. 2. Akademie džihádu na půdě USA Jedním z velmi úspěšných kroků džihádistů byla a je infiltrace na akademickou půdu ve Spojených státech. Například University of South Florida (USF), čítající přes 37 000 studentů, se stala střediskem džihádistického hnutí ve Spojených státech, a to zejména PIJ61. Toto hnutí nebojuje pouze proti Izraeli, ale vnímá samotnou existenci Izraele jako součást spiknutí Spojených států a jeho spojenců proti islámu. V letech 1991 až 1995 používal PIJ výzkumný tým napojený na Univerzity of South Florida, jako základnu pro členy svého vrcholového vedení. Princip byl opět stejný – využít zákony, svobody a slabiny jednoho z nejliberálnějších právních systémů k financování a řízení jedné z nejagresivnějších mezinárodních teroristických skupin. V centru tohoto dění stál palestinský profesor působící na této univerzitě, Sami al-Arian, zakladatel ICP62. Oficiálním programem ICP byla propagace svobody, spravedlnosti, bratrství a míru z důvodů charitativních, kulturních, sociálních, vzdělávacích a náboženských63. Mezi členy jeho nejužšího vedení byl Sami alArian a jeho švagr Mazen al-Najjar. Sami al-Arian byl rovněž vedoucím představitelem neziskové organizace WISE64, výzkumného týmu organizovaného za účelem „výhradně vzdělávacího výzkumu a analýz a propagaci mezinárodního míru a porozumění“.65 V březnu 1992 uzavřela WISE a USF66 formální dohodu o spolupráci na společných výzkumných programech v zájmu multikulturalismu. Tyto subjekty tak společně organizovaly konference či sdílely zdroje. ICP i WISE samozřejmě kategoricky odmítaly jakékoli spekulace o jejich napojení na islámský džihád. ICP a WISE byly v podstatě téměř totožné organizace. Po více než rok sdílely jak kancelářské prostory, tak třeba i poštovní schránku. I složení jejich vedení bylo více než výmluvné. Sami al-Arian, Bashir Nafi, Mazen al-Najjar a Khalil Shikaki byli členy výkonného výboru jedné či obou organizací. Khalil Shikaki, který byl jedním z prvních ředitelů WISE, byl bratrem Fathi Shikakiho, generálního tajemníka PIJ. Ředitel správy WISE Ramadan Abdullah Shallah byl zároveň člen vedení ICP a působil na katedře Blízkovýchodních studií USF jako pomocný profesor (adjunct professor). Jeho přednášky o politice Blízkého východu byly terčem kritiky mnohých studentů, a to i vzhledem k tomu, že Izrael nazýval výhradně jako Palestinu67. ICP vydával svůj časopis Inquiry, kde se opakovaně objevovaly útoky na židy a Spojené státy, stejně jako články o PIJ. V lednu 1993 publikoval 61

(Palestine Islamic Jihad - Palestinského islámského džihádu) (Islamic Commitee for Palestine – Islámský výbor pro Palestinu) 63 (Emerson:2005, s.111) 64 (World and Islam Studies Enterprise – Společnost světových a islámských studií) 65 (Emerson:2005, s.111) 66 (University of South Florida) 67 (Emerson:2005, s.112) 62

57

časopis rozsáhlý rozhovor s Fathi Shikakim, generálním tajemníkem PIJ, kde vyzýval k osvobození Palestiny i za použití zbraní. Kromě Inquiry vydal ICP ještě dvě publikace v arabštině Al-Mujahid a Al-Islam wa-Filistin (Islám a Palestina). Časopis Islám a Palestina sloužil jako tribuna PIJ a obsahoval zejména články oslavující teroristické útoky proti Izraeli či výzvy k džihádu jako způsobu boje vedoucího k osvobození Palestiny, a to včetně sebevražedných útoků či mučení. Kromě šíření publikací propagujících PIJ organizoval ICP každoročně konference ve velkých městech Spojených států jako Chicago, Cleveland a další. Důkladným sledováním obsahu těchto konferencí bylo zjištěno, že ICP přiváděl do Spojených států vůdce militantních islámských teroristických skupin jako Hizballáh, Súdánská národní islámská fronta, Tuniská Al-Nahda, Hamás či Libanonský Tawheed. ICP dále poskytoval finanční prostředky teroristickým organizacím prostřednictvím neziskových organizací ve Spojených státech a otevřeně vyzýval k teroristickým činům proti izraelským, americkým a dalším cílům. V roce 1994 bylo v dokumentu Stevena Emersona – Džihád v Americe, ICP označeno jako hnutí financující islámský džihád a titulní strana Tampa Tribune přinesla rozsáhlý článek odhalující vazby ICP a WISE na teroristické skupiny. Islámští kritici logicky nařknuli Tampa Tribune z pronásledování muslimů, nicméně za dva týdny USF spolupráci s WISE ukončila. V říjnu 1995 byl na Maltě spáchán atentát na generálního tajemníka PIJ, Fathi Shikakiho. Novým generálním tajemníkem se stal Ramadan Abdullah Shallah, bývalý pomocný profesor Blízkovýchodních studií USF. PIJ byl zpočátku odnoží Muslimského bratrstva působícího v Egyptě, neboť jeho Palestinští členové chtěli své aktivity směřovat na osvobození Palestiny. U zrodu PIJ stáli Fathi Shikaki, Abdel Aziz Odeh, Bashir Nafi a Ramadan Abdullah Shallah, z nichž poslední tři jmenovaní byli následně napojeni na ICP či WISE. Odhalení aktivit PIJ na půdě USF vedlo k vyšetřování FBI. Účty s obnosem 17 000 USD patřící Ramadanu Abdullahu Shallahovi byly zmraženy, Sami al-Arian byl obviněn z uvádění nepravdivých informací v žádosti o udělení občanství, neboť mezi organizacemi, kterých je členem, neuvedl ICP a WISE. Během domovních prohlídek FBI odhalila jeden z nejrozsáhlejších zdrojů materiálů propagujících terorismus ve Spojených státech. Podle FBI měly ICP a WISE rozsáhlé finanční a politické vazby s Islámskými extremisty z celého světa. Zjistilo se například, že jeden z členů vedení WISE, Tarik Hamdi v květnu 1998 osobně doručil do Afghánistánu satelitní telefon Usámovi bin Ládinovi. Ze zabavené korespondence vyšlo najevo, že Ramadan Abdullah Shallah sloužil jako spojka mezi Khalilem Shikakim a jeho bratrem Fathi Shikakim. Dále bylo odhaleno, že Ramadan Abdullah Shallah stál v čele PIJ i v dobách svého působení na Floridě a že za pomoci Khalila Shikakiho zajistil doporučení k přijetí syrského studenta Anwara Abdela Hadiho Mohammada Abu Taha, který 58

byl údajně vedoucím představitelem vojenského křídla PIJ. Přes všechny shromážděné důkazy proti představitelům ICP a WISE, byl jejich právní postih mizivý. Mazen al-Najjar byl za falšování víza vyhoštěn do Libanonu a následně deportován do neznámé země, předpokládá se, že do Íránu. Silné spojení PIJ s USF je varováním pro ostatní univerzity, média i odborníky zabývajícími se právním systémem. Jedna z nejznámějších teroristických skupin dokázala pět let tajně operovat pod hlavičkou neziskové organizace a jednoho z nejrozšířenějších náboženství aniž by vzbudila podezření. Zhruba rok po útocích 11. září se USF pokusila ukončit se Sami al-Arianem pracovní smlouvu vzhledem k jeho rozsáhlým vazbám na teroristické skupiny, aniž by porušila jeho práva plynoucí ze svobody slova a akademické svobody. Akademické svobody jsou ve Spojených státech však natolik silné, že je Sami al-Arian má nadále statut profesora a pobírá svůj plat. Nebyl totiž obviněn z žádného trestného činu, natož usvědčen. Spojené státy jsou tedy pro džihádisty ideálním útočištěm.

59

5. 3. Neuvěřitelná zranitelnost USA Než došlo k útokům 11. září, většina Američanů, včetně těch ve vládě, si takřka nepřipouštěla nebezpečí útoku na svém vlastním území. Byli ochotni financovat vojenské operace proti nepřátelům „venku“, obraně vlastního území takovou pozornost však nevěnovali. Po šokujících útocích 11. září 2001 si tedy musí postupně zvykat na následující fakta: 1/ Teroristé budou i v budoucnu usilovat o naplnění svých cílů v boji proti Spojeným státům. 2/ Tito teroristé budou mít k dispozici zbraně (včetně chemických a biologických) využitelné k útokům na Spojené státy s katastrofickými důsledky. 3/ Ekonomický a společenský otřes, k němuž po 11. září 2001 ve Spojených státech došlo, bude pro teroristy (současné i budoucí) inspirací k dalším útokům. Budou motivováni tím, že jejich útoky ohrožují ekonomiku Spojených států i tím, že bylo tak jednoduché je provést. I kdyby boj se současným teroristickým nebezpečím probíhal úspěšně, jeho výsledkem bude pouze porážka současných teroristů. Na světě budou pravděpodobně vždycky existovat místa, kam se mohou uchýlit, než se opět zmobilizují k novým útokům. Na místo těch poražených stanou noví a problém tak eliminován nebude. Hospodářská otevřenost Spojených států, která přispěla k nebývalému růstu americké ekonomiky v 90. letech 20. století, také bohužel přispěla k jejich zranitelnosti. Dlouhá léta se tvůrci zákonného prostředí, tržní vyjednávači i vrcholoví obchodníci domnívali, že mezinárodní obchodování i pohyb osob, by měly mít co nejméně omezení a bariér. Přítomnost těch, kdo byli zodpovědní za dohled nad pohybem osob a zboží, tedy inspektorů a dalších složek systému, byla vnímána spíše jako obtěžující a bylo snahou ji vytěsnit či eliminovat kdekoli a kdykoli to bylo možné. Když 11. září zaútočili teroristé, vláda okamžitě nařídila uzavřít letový prostor Spojených států pro všechny lety (a to jak vnitrostátní tak mezinárodní), uzavřít hlavní americké přístavy a výrazně zpomalit pohyb nákladních a osobních automobilů včetně pěších přes pozemní hranice Spojených států s Kanadou a Mexikem. Tato drakonická opatření byla dokladem nedostatečné důvěry v dosavadní rutinní postupy používané k filtrování nebezpečných elementů přeshraničního pohybu osob, dopravních prostředků a nákladu. Devatenáct mužů vyzbrojených noži na papír tak dosáhlo toho, co se nepodařilo snad žádnému nepříteli Spojených států – úspěšné blokády amerického hospodářství. Naštěstí existuje střední cesta mezi extrémy, jimiž je naprostá otevřenost pohybu osob a zboží na jedné straně a naprosté zastavení téhož v případě hrozby teroristického útoku na straně druhé. Je možné udržet tok 60

mezinárodního obchodu a současně zavádět systém, který snižuje nebezpečí útoku. Globální integrace však bude udržitelná pouze pokud se bude zdokonalovat systém, který ji řídí a reguluje. Světové vlády mají zájem na tom, aby pokračoval volný pohyb osob, zboží, kapitálu i myšlenek. Musí však být podporována opatření, která usnadní legitimní přeshraniční pohyb a zároveň pozastaví ten nelegitimní a nebezpečný. Výsledkem bude systém, který není neomylný a bezchybný, bude však vykazovat mnohem lepší výsledky v eliminaci nebezpečí katastrofických teroristických útoků, než opatření současná. Opatření, která Spojené státy přijaly po útocích 11. září, byla poměrně křečovitá. Z jednoho extrému (pocit nedotknutelnosti) se tak Spojené státy přiklonily k druhému (naprostá paranoia). U vodních nádrží, elektráren, mostů či tunelů hlídkovaly stráže, z internetu byly odstraněny mapy potrubí plynu a ropy. V Bostonu zakázali hasiči vjezd lodi, která měla na palubě dodávku kapalného plynu pro domácnosti státu New England, neboť se obávali, že by se mohla stát cílem útoku teroristů a ohrozit tak bezpečnost hustě obydlené oblasti v okolí přístavu. Útok jednoho pasažéra vyzbrojeného nožem, směřovaný na řidiče autobusu společnosti Greyhound na Floridě, měl za následek zastavení celostátní autobusové dopravy a uzavření hlavního autobusového nádraží i v New Yorku. Práškovací letadla byla vyřazena z provozu z obavy, že by mohla stát prostředky šíření chemických nebo biologických zbraní. Na druhou stranu, pravdou zůstává, že Spojené státy „nabízejí“ teroristům množství velmi atraktivních cílů. Většina výrobní, telekomunikační, energetické, vodní či dopravní infrastruktury byla vybavena bezpečnostními opatřeními, která jsou schopna ji chránit spíše před útoky amatérských vandalů, zlodějů či hackerů, nikoli teroristů. Množství možných cílů však není jediným problémem ochrany Spojených států, je jím i systém efektivní ochrany hranic. Například v roce 2000 prošlo pohraničním inspekčním systémem Spojených států 489 milionů osob, 127 milionů osobních automobilů, 11,6 milionů lodních nákladních kontejnerů, 11,5 milionů nákladních automobilů, 2,2 milionů železničních vagonů, 829 tisíc letadel a 211 tisíc lodí68. Přes hraniční přechod Ambasador Bridge, mezi Michiganským Detroitem a Ontarijským Windsorem překročí každý den státní hranici do Spojených států 5 tisíc nákladních automobilů. Celníci tak mají průměrně dvě minuty na odbavení každého z nich. Navíc náklad, který je dopraven do Spojených států, prochází inspekcí až na cílovém místě určení69, nikoli na místě, kdy vstupuje na území USA. Dovozce má 30 dní na to, aby náklad do místa určení od hranic dopravil. Spojenými státy tak po tuto dobu koluje nesmírné množství v podstatě nekontrolovaných nákladů. Od roku 1885 do roku 2000 například došlo 68

69

www.dot.gov (tzv. port of entry, tedy místo, kde zboží vstupuje do ekonomiky USA)

61

k nárůstu obchodu s Kanadou z původních 116,3 miliard dolarů na 409 miliard dolarů, počet celních inspektorů se však na severní hranici za stejnou dobu o čtvrtinu snížil70. Navíc technické vybavení postrádající moderní výpočetní techniku, které měli až do roku 2001 k dispozici, k efektivitě jejich práce bohužel nepřispělo. Nejen celní inspektoři, ale i další složky systému71 se potýkají s nedostatečným technickým vybavením, a to zejména tím, které by jim umožnilo efektivně komunikovat mezi sebou a strategické informace sdílet. Jen tak je možné potencionální nebezpečí odvrátit, protože bude-li každá část tohoto systému sdílet pouze částečné informace týkající se možného nebezpečí, bude problematické celkovou mozaiku z jednotlivých částí složit a nebezpečí tak odhalit a odvrátit. Zdokonalování systému ochrany proti terorismu mířícímu do Spojených států ze zahraničí, je nesmírně důležité zejména z následujících důvodů: 1/ Budoucnost pravděpodobně přinese větší počet případů, kdy budou zodpovědné autority brát vážně nebezpečí útoku a tudíž budou i častěji situaci, kdy budou muset zavést ochranná opatření. Hrozí, že tyto autority budou mít častěji pocit nutnosti uzavřít hranice a zavést tzv. transportní karanténu, což může mít nedozírné následky na americké hospodářství zejména vzhledem k široce používanému systému “just in time”, který je životně závislý na včasných dodávkách zásob. 2/ Politické a diplomatické následky této situace mohou být rovněž vážné. Pokud se budou zodpovědné autority domnívat, že šance na odhalení připravovaných teroristických útoků je malá, mohou se uchýlit k ukvapeným a neuváženým rozhodnutím týkajícím se zahraničních protiteroristických operací. 3/ Tento pocit nízkého sebevědomí v otázkách schopnosti bránit se terorismu může mít za následek, že budou ve jménu bezpečnosti zbytečně posilovány tendence omezovat osobní svobody jednotlivců a jejich právo na soukromí. Posílení bezpečnostních opatření týkajících se sítě dopravy je naprosto nezbytné. Kompetentní autority by se tak měly místo ad hoc kontrol na hranicích, soustředit na identifikaci původu nákladu a důkladné kontroly na překladištích. Vzhledem k tomu, že největší množství nákladu bývá dopravováno po moři, jsou důležitými hráči v této situaci právě velké mezinárodní přístavy jako Long Beach, Los Angeles, Hong Kong, Singapur, Hamburg, Antverpy a Rotterdam. Pokud se tedy příslušné autority a vlády zodpovědné za tyto přístavy dohodnou na společných bezpečnostních standardech provozu, ovlivní tak většinu 70

www.dot.gov Do tohoto systému spadá i Pobřežní stráž, Imigrační a naturalizační služba, Úřad pro zemědělství, atd.

71

62

mezinárodního obchodu. Ti, kdo by tato společně zavedená a sdílená opatření, nechtěli respektovat, by tak byli v podstatě izolováni od většiny světového trhu. Takováto opatření by mohla teoreticky vypadat například následujícím způsobem: Zboží by muselo být nakládáno výhradně ve schválených, zabezpečených a k tomuto účelu zřízených prostorách. Nákladové plochy by byly zabezpečeny proti vstupu nepovolaných osob a nakládací proces by byl snímán kamerovým systémem. V oblastech zvýšeného nebezpečí by se vyžadovalo použití scannerů, jejichž výstupy by byly zálohovány pro případné srovnání se stavem nákladu na překladišti a v cílové destinaci. Po naložení by byly kontejnery zapečetěny. Řidiči nákladních automobilů přivážejících zboží do těchto přístavů by byli podrobeni povinné prohlídce nákladu, který vezou. Motory nákladních vozů, které dopravují zboží do přístavů by byly napojeny na systém GPS a při odchýlení vozu z předepsané trasy by došlo k vypnutí jeho motoru a automatickému informování kompetentních autorit včetně policie. I kontejnery by byly napojeny na systém GPS, tudíž by byl o jejich pohybu neustálý přehled. Pokud by došlo k narušení pečeti, systém by rovněž automaticky informoval kompetentní autority. Importéři a dopravci by byli povinni poskytnout informace o pohybu svého zboží na požádání kompetentním autoritám v průběhu pohybu zboží i v jeho cílové destinaci. Státy by přistoupily k zavedení univerzálních cestovních identifikačních dokladů s biometrickými prvky, které by obsahovaly elektronicky skenované otisky prstů či obraz duhovky. Těmito doklady by se prokazovali cestující jak na počátku, tak v průběhu či cíli své mezinárodní trasy. Stejné doklady by byly vyžadovány na letištích, železnicích, půjčovnách automobilů, autobusových nádražích a dalších místech systému mezinárodní dopravy. Informace poskytnuté dopravcům na počátku cesty by byly postoupeny kompetentním autoritám v cílové destinaci a byly by porovnány s jejich seznamy nebezpečných či nežádoucích jedinců. Cizí státní příslušníci by byli povinni tyto doklady používat i při vnitrostátní přepravě. Nesmírně důležitou součástí tohoto systému však je správná a kompetentní manipulace s těmito informacemi a jejich efektivní využití k odvrácení nebezpečí. Každý stát zapojený do tohoto systému by měl jeden úřad, který by se právě manipulací s těmito daty zabýval. Předpokladem k efektivnímu využití těchto informací je i možnost jejich vzájemného sdílení jednotlivými zúčastněnými státy. Efektivní systém odhalující teroristy, jejichž cílem je zneužít či poškodit síť mezinárodní dopravy, pravděpodobně nebude perfektní. Aby však byl dostatečně dobrý, měl by přesahovat hranice USA. Spojené státy jsou závislé na infrastruktuře, která je rozmístěná globálně. Lepší připravenost a koordinace v rámci státu je tedy nezbytná, není však

63

dostatečná. Důležitou výzvou je a bude právě redukovat zranitelnost systému pohybu dopravy, energie, informací, financí a pracovní síly. Masivní podpora veřejnosti a mezinárodního společenství po 11. září nemusí trvat věčně, a proto Spojené státy považují za nezbytné co nejrychleji začít proces reformy systému přeshraničního pohybu. Správný a efektivní systém vnitřní bezpečnosti by však neměl stavět bariéry veškerému pohybu, měl by se soustředit na filtraci nebezpečných elementů a současně zachovat otevřenou, svobodnou a globálně propojenou společnost.

64

5. 4. Moře jako nový prostor k realizaci Svaté války proti USA Ve spojitosti s událostmi 11. září 2001 se ve Spojených státech začalo pracovat s hypotézami nejen rizik na samotném území USA, ale i s tvářemi terorismu spojenými s vodou, která americké břehy omývá. Bezpečnostní experti opět přivádí k životu jeden z nejstarších konceptů poškozování ekonomické stability druhých: námořní pirátství. Běžně dostupná informace, že v dnešní době je pirátství eliminováno na minimum, je daleko od pravdy. Naopak počet pirátských útoků na obchodní lodě se za poslední dekádu ztrojnásobil a absurdně zažívá v současné době největší boom. Na rozdíl od dob svých předků, jsou dnešní piráti často dobře trénovaní bojovníci, vybaveni rychlými čluny, satelitními telefony, GPS, automatickými zbraněmi posledních modelů, protiraketovými střelami a výbavou námořních sil Spojených států. A fakt, že svět moderních pirátů a teroristů se natolik úzce propojuje, že se de facto mění v jeden svět, je pro nás výchozím bodem. Piráti v mezinárodních vodách se stávají klíčovými hráči v taktice dnešních teroristických skupin. Na rozdíl od předků, kde hlavním „motorem“ jejich aktivit byl okamžitý finanční zisk, dnešní piráti jsou hnáni něčím daleko vyšším – ideologií, vírou, bojem za ní a mezinárodní politickou situací. Spojitost mezi moderním pirátstvím a světovým terorismem je o to nebezpečnější, že většina světových strategických surovin jako je plyn, ropa či kovy jsou přepravovány po trasách, které křižují vody pirátů. Z hlediska Svaté války se spojili piráti a islámští teroristé ve stejných teritoriích Arabské moře, jižní část Čínského moře, pobřeží západní Afriky. Na druhou strunu si musíme uvědomit, že světová moře pokrývají skoro tři čtvrtiny naší planety a denně se na nich plaví přibližně 50 tisíc obchodních lodí a tankerů, které pokrývají přes 80 procent světového karga. Na rozdíl od pevniny či vzduchu, které jsou většinou dobře kontrolovány, světové moře byla a jsou ještě převážně nekontrolovaná oblast bez větší policejní či vojenské kontroly. A to přirozeně bojovníci džihádu dobře vědí. Mimo jiné i proto, že v době, kdy se mezinárodní síly snaží zmrazit finanční toky vedoucí k financování světového terorismu, teroristé začali vidět v pirátství potencionální rychlý zdroj financování svých aktivit. Už před 11. zářím, v lednu roku 2000, se al-Kajdá pokusila narazit s lodí napěchovanou výbušninami do amerického křižníku USS The Sullivans u jemenských břehů. Útok se nezdařil pouze proto, že loď teroristů se potopila dřív, než doplula k americkému plavidlu, a to pod tíhou vlastních náloží. Tento neúspěch al-Kájdu ovšem neodradil a v říjnu toho samého roku se osamělý bojovník džihádu pokusil vyhodit nárazem s plavidlem plným výbušnin americký válečný křižník USS Cole. Výbuch způsobil díru v křižníku a 17 obětí z

65

řad námořníků. V říjnu roku 2002 narazilo plavidlo plné výbušnin pro změnu do francouzského tankeru Limburg u břehů Jemenu. Po této události vydal Usáma bin Ládin audio nahrávku, kde hrozí světu útoky právě na ekonomické cíle Západu. Je na výsost jasné, že jedním z nejefektivnějších způsobů pro bojovníky svaté války, je narušit ekonomiku Spojených států stejně tak jako globální ekonomiku, která je s ní trvale již spojena. A útok na zásoby ropy by byl dle slovy mluvčího al-Kajdy: „útokem na živnou tepnu života křižáckých národů“. Po událostech 11. září 2001 se staly teroristické útoky na moři skoro rutinou. Ve valné většině právě za účelem narušení ropných rezerv Spojených států. Již v říjnu 2001 zaútočila separatistická skupina Tamilští Tygři sebevražednými útoky na pět amerických tankerů s ropou na sever od Srí Lanky. Ropné vrty v Nigérii, která je pátým největším dodavatelem ropy pro Spojené státy americké, byly od roku 2001 napadeny nesčetněkrát. Dalšímu klíčovému dodavateli ropy Spojeným státům, Kolumbii, teroristé napadli a narušili ropovod Caňo Limón-Coveňas po délce cca 500 km tolikrát, že se mu začalo přezdívat „flétna“. O Iráku nemluvě. Od vstupu americké armády do Iráku a pádu Husajnova režimu bylo napočítáno přes 150 útoků na tamní rafinerie. V dubnu 2004 se sebevražední atentátníci odpálili

na

palubě

tří

amerických

plavidel

v oblasti

přístavu

v Basře,

jednom

z nejvyhledávanějších terminálů světa. Terorismus na mořích se ovšem nevztahuje jen na plavidla samotná, ale i na vrtné plošiny, které jsou nejen zdrojem ropy a tedy ekonomických zájmů USA, ale jsou zároveň i citlivým ekonomických tělesem, součástí obrovského amerického ropného odbytiště. V tomto případě je nehruběji porušováno mezinárodní mírové soužití a zároveň probíhá nejčilejší terorismus ve vztahu k mořím a ropě, v Saúdské Arábii. Království Saúdské Arábie drží jednu čtvrtinu světových ropných rezerv na své půdě a ve svých vodách. V zemi, která vyprodukuje jednu desetinu denní produkce ropy, pro al-Kájdu znamená úspěšný útok minimálně záruku toho, že ceny ropy, po úspěšném útoku a narušení ropné produkce, vyskočí na historické maximum. V létě roku 2002 byla zatčena skupinka občanů Saúdské Arábie za přípravu sabotáže na největší ropnou rafinérii na otevřeném moři - Ras Tanura, která vyprodukuje třetinu ropy Saúdské Arábie. V květnu 2004 solitérní bojovník džihádu zaútočil na zaměstnance petrochemického komplexu v saúdskoarabském Yanbu uprostřed Rudého moře, kde došlo k pěti ztrátám na životech. Ještě ten samý měsíc islámští extrémisté zajali a zavraždili 22 zahraničních zaměstnanců v Khobaru. Společného jmenovatele mají všechny tyto útoky – pokud možno co největší škody Spojeným státům americkým na trhu s ropou, jelikož každý takový útok přivede ceny ropy vždy na burzovní maximum. 66

Rok od roku se bezpečnostní strategie a opatření svobodného světa proti bojovníkům Svaté války stávají sofistikovanější a náročnější. Pokud se mezinárodní bojovníci islámu chtějí pokoušet o ochromení globální ekonomiky, nemusí se však proplétat přísně střeženým a do „skoro-do-dokonalosti“ vylepšeným bezpečnostním prostředím zemí, jejichž ekonomické zájmy se de facto pohybují svobodně po něčem tak nechráněným, jako jsou mezinárodní vody. Technicky můžou docílit stejných škod i zaměřením se na teritoriální vody zemí, kde policejní ochrana či vojenský dohled dosahuje viditelnosti lidského oka. A právě společné úsilí nejen zemí, jejichž teritorií se to bezprostředně týká, nebo zemí, jejichž majetek je přímo ohrožován, ale zejména společné úsilí všech, komu není lhostejný nepřerušený chod mezinárodního obchodu, by mělo vést ke spolupráci na krocích, které pomůžou ochránit námořní obchod a energetické trhy, stejně tak, jako pomůžou narušit již tak silné propojení pirátství a terorismu. Je to v podstatě pouze loď samotná, kdo si na otevřeném moři může zajistit svou vlastní bezpečnost. Vojsko námořních hlídek nemůže být vždy a všude, pokud daná země vůbec kvalitním vojskem tohoto typu disponuje. V současné době jsou vystaveny lodě převážně dvěma druhům rizik: útok v podobě sebezničujícího nájezdu jiné lodě a následná destrukce obou, nebo únos za účelem pozdější destrukce. Tomu prvnímu se technicky loď sama nemůže plně ubránit. Ten druhý je již pro teroristu obtížnější. Od července 2004 Spojené státy ustanovily zákon, že lodě nad 500 tun musí být vybaveny alarmem, který bez zvukových efektů přenese zprávu o narušení bezpečnosti nejbližším úřadům, včetně informaci o způsobu ohrožení. Dále musí mít lodě vytepány do svých trupů své IMO72 číslo. A již od roku 2003 smí loď instalovat na svou palubu ochranný plot s vysokým napětím, aby odlákala klasické narušení vstupu na palubu73. Od doby, kdy americký Kongres odsouhlasil ozbrojení pilotů komerčních letů, se hovoří otevřeně i o povinném ozbrojování kapitánů na civilních lodích. Toto ovšem sebou nese veliké množství bezpečnostních rizik (mnohdy několikatýdenní plavby ve srovnání s několikahodinovým letem), že se zatím o této možnosti hovoří pouze v teoretické rovině. Mezinárodní právo pohlíží na piráty stejně jako na teroristy: ohrožení života prvního stupně. Konvence Spojených národů se připojila k mezinárodnímu právu svobodných zemí a spolupracuje v rámci represe proti pirátství a terorismu na světových mořích natolik, že se usnesla, že jakákoliv země smí kontrolovat ve svých vodách jakoukoliv loď, která je z pirátství či terorismu podezřelá. 72 73

International Maritime Organization (Mezinárodní námořní organizace) Toto bohužel není možné u lodí vezoucích vysoce těkavé látky, včetně ropy.

67

Je pravděpodobné, že pro teroristy operující po světových mořích, zůstane útok na americké a světové zásoby ropy a jiných energií tím hlavním cílem. Toto riziko musí být nejen limitováno tím, že cesty budou daleko více chráněny společnými silami svobodné společnosti, ale i hledáním nových způsobů. Jedním z nich by mohla být nová generace paliv, které nahradí klasickou ropu, surovinu, kterou teroristé a země, jež je chrání, disponují a tato nová paliva by nebyla závislá na dovozu a čerpala či vyráběla by se z vlastních zdrojů. Taková to dramatická změna by neočekávaně posílila energetickou nezávislost pro země bojující s terorismem a zároveň minimalizovala pohyb teroristických cílů po světových mořích, v podobě lodí s náklady. Moře a tím i svět by byly zase o něco bezpečnější.

68

6. Nový džihád a americká budoucnost

6. 1. Druhá generace amerického džihádu Legální organizace Džihádismus útočí na Spojené státy a země západní Evropy již po desetiletí, jeho síť se systematicky rozrůstá, posiluje a připravuje na masivní útok až k němu budou vhodné podmínky. Džihádistické organizace působící ve Spojených státech a zemích západní Evropy, jsou napojeny na mezinárodní pro-džihádistické hnutí a spolupracují s ním. Teroristé se mnohdy skrývají v různých politických organizacích sledujících podobné cíle, nicméně fungujících v zákonných mezích. Například novinář Ismael Royer, který konvertoval k islámu, byl členem CAIR74, kde se mimo jiné zabýval sledováním expertů na džihádismus. Psal kritiky na práci investigativního novináře Stevena Emersona, experta Walida Pharese, aktivistu v oblasti lidských práv Charlese Jacobse a označoval jejich postoje za antiMuslimské. Současně se však trénoval na ostřelovače a experta na výbušniny. Nebo další, již dříve uvedení Sami al-Arian či Ramadan Abdallah al Shallah.

Národní bezpečnost Založením Ministerstva pro vnitřní bezpečnost75 se Spojené státy dramaticky posunuly kupředu v boji proti terorismu, už je tím, že svým občanům takzvaně otevřely oči. Tím, že běžní Američané začali být schopni vnímat nebezpečí džihádismu, jsou proti němu chráněni lépe než v minulosti. Koncept vnitřní bezpečnosti dosahuje skrz školy, knihovny, veřejné instituce i domácností až ke stovce milionů Američanů. I když katedry Blízkovýchodních studií často pokračují ve svých aktivitách spočívajících v bagatelizaci džihádismu, univerzity otvírají nové obory zabývající se studiem vnitřní bezpečností či terorismu. Vzhledem k těmto skutečnostem se teroristé na druhé straně reorganizují a vyvíjejí nové strategie. Teroristé ztratili relativní volnost, kterou měli před 11. zářím. Posilováním proti-džihádistických opatření se pravděpodobně stáhnou ještě více do ilegality a jejich chování bude ještě obezřetnější. Více se soustředí na nearabské imigranty, jejichž etnické komunity jsou přítomny ve Spojených státech. Při volbě protiteroristických strategií je klíčové přemýšlet napříč kulturami, bez toho abychom byli omezeni projekcí svých hodnot či představ o tom, jak teroristé uvažují. To však není možné bez kvalitních informací od expertů, kteří nejsou pod vlivem wahabistů. Posilováním národní bezpečnosti se však teroristé budou ještě více 74 75

(Council on American Islamic Relations – Rada pro Americko Islámské vztahy) (Homeland security dept.)

69

snažit tento systém prolomit, než se stane ještě silnějším. Čím silnější systém bude, tím větší je pravděpodobnost, že se džihádisté pokusí použít nekonvenční zbraně nebo zbraně hromadného ničení. Podkopání systému vnitřní bezpečnosti je tedy v současné době pro džihádisty velkou výzvou. Důvody jsou zřejmé. Spojené státy jsou hlavní překážkou, která brání džihádistům, aby transformovaly některou muslimskou vládu v pro-džihádistický režim jako tomu bylo v Afghánistánu. Před 11. zářím bylo cílem džihádistů zaútočit na území Spojených států, aby je přiměli stáhnout svá vojska rozmístěná ve světě. Protože však USA reagovaly jinak, než Španělsko po útocích v Madridu, muselo dojít k přehodnocení džihádistické strategie. Místo útoků jako prostředku k ovlivnění zahraniční politiky, budou útočit s cílem Spojené státy podlomit a rozvrátit. Aby toho dosáhli, musí logicky fungovat jinak, než před 11. zářím. Cílem bin Ládina je získat zbraně hromadného ničení a vytvořit tak jistou rovnováhu sil mezi světem Islámu a světem nevěřících.

Soudy Vedle vnitřní bezpečnosti je další ochrannou bariérou Spojených států jejich systém spravedlnosti. Výsledkem přijímání nedostatečných či dokonce zavádějících informací během studií je to, že soudci ani právníci často nejsou schopni správně posoudit džihádismus, jeho historii, vývoj ani rostoucí nebezpečí. Pokud soudci ani právníci nejsou v této problematice vzděláni, jsou odkázáni výhradně na informace od přizvaných expertů. Ten, kdo zajišťuje vzdělávání expertů má tedy rozhodující vliv na celý soudní systém. Je jasné jakým způsobem a s jakým výsledkem budou problematiku džihádismu posuzovat experti, z nichž většina vystudovala na univerzitách pod silným vlivem salafismu a wahabismu. Ve většině případů byli obvinění z terorismu hájeni argumenty, že salafismus není džihádismus a džihád nemá nic společného s násilím. Nebylo tedy otázkou, zda obviněný je nebo není džihádista, ale zda džihádismus je či není nezákonný. V roce 2004 byl v Idahu obviněn student ze Saúdské Arábie z toho, že tvořil webové stránky za účelem náboru džihádistických teroristů. Velvyslanectví Saúdské Arábie najalo experta, který popřel jakoukoli spojitost mezi salafismem a džihadismem. Tedy místo toho, aby popíral vztah svého klienta k džihádismu, soustředil se na popření teroristického elementu v džihádistických ideologiích, které jeho klient na webových stránkách propagoval. Stačilo by dokonce jen to, aby dokázal, že jeho klient šířil pouze ideologie samotné, což je chráněno Prvním dodatkem Ústavy Spojených států. Povolaný expert však ve svém prohlášení šel mnohem dál, tvrzením, že džihádismus nemá s terorismem nic společného. Takovýto případ bohužel není ojedinělý, naopak.

70

Džihádistické ideologie jsou tak často u soudů líčeny „pouze“ jako náboženské směry a postupně legitimizovány jako přijatelné doktríny.

Akademická půda Nesmírný vliv na to, jakým směrem se bude boj s džihádismem vyvíjet, bude mít akademický svět. Právě univerzity a další vzdělávací instituce budou vychovávat další generaci, která postupně zaplní rozhodující posty v politice, vědě, médiích a dalších rozhodujících složkách společnosti. To si uvědomují i džihádisté a jejich spojenci. Jak ukázal případ Sami al-Ariana, Ramadana Abdullaha al Shallaha a dalších, džihádisté a další teroristé se mohou dlouhodobě skrývat na univerzitách a samozřejmě i v dalších důležitých institucích. Kromě toho, že mohou univerzity využívat jako útočiště, kde se věnují získávání finančních prostředků či získávání vzdělání a specifických informací využitelných pro své záměry, infiltrace univerzitního systému slouží i k mnohem důležitějšímu cíli. Místo toho, aby teroristé získávali nové stoupence až poté, co ukončí své vzdělání, mohou je formovat již během studií a následně je rozesílat do oblastí, kde mohou být dále využiti – vláda, média, vojenské složky. Právě tento systém je základem, z nějž se bude rekrutovat (a již se to děje) druhá generace americké a západoevropské al-Kajdy, Hizballáhu a dalších džihádistů, již plně integrovaných do systému hostitelské země. Střediskem proniknutí wahabistického vlivu na americkou akademickou půdu byly a jsou katedry Blízkovýchodních studií prominentních amerických univerzit. Jejich elita se soustředila v MESA76. Tato organizace je přísně kontrolována členy akademické obce blízkými wahabistům, kteří ji i financují. Od 80. let 20. století se na svých výročních zasedáních vyhýbá diskusím, které by se týkaly například otázek budoucnosti etnických minorit na Blízkém východě jako jsou Kurdové, popírala masivní porušování práv žen za vlády Talibanu, či genocidu Šíitů v Iráku. Elita kateder Blízkovýchodních studií na amerických a západoevropských univerzitách by měla být tím, kdo usnadňuje komunikaci Západu s muslimy, Araby a kulturami Blízkého východu. Nezbytným předpokladem však je, aby informovala pravdivě o všech historických i současných aspektech ovlivňujících dění v tomto regionu. Před 11. zářím však v tomto svém úkolu naprosto selhala. Důvodů bylo více, dominuje však vliv wahabistů, a to jak finanční tak lobbyistický. MESA kolem sebe vytvořila systém v zásadě naprosto potlačující jakékoli jiné názory, které by se k ní stavěly kriticky. Ostře vystupovala proti intelektuálům jako Daniel Pipes, Bernard Lewis či Samuel Huntington za kritiku Islámu a na druhou stranu podporovala

76

(Middle East Studies Association – Asociace Blízkovýchodních studií)

71

ty, kdo Arabské režimy chválí jako Edward Said, John Esposito či Juan Cole. Zatímco běžně akademická obec bývá mezi prvními, kdo může upozornit na možná nebezpečí, před 11. zářím pracovala naprosto opačně. Svůj vliv a potenciál využívala k tomu, aby nebezpečí džihádismu skrývala a bagatelizovala. Přestože wahabistický vliv stále převládá ve většině center Blízkovýchodních studií, vzrůstá čím dál více vliv akademické opozice, upozorňující na nebezpečí džihádismu. Vyvíjí se nové studijní obory jako studia vnitřní bezpečnosti, terorismu či konfliktů a postupně se tak čím dál většímu počtu studentů a odborníků rozšiřují obzory v této problematice.

Zahraniční politika Zatímco od druhé světové války měla ve Spojených státech silnou pozici pro-Izraelská a židovská lobby, od ropné krize v roce 1973 začal vzrůstat vliv lobby arabské a wahabistické. Se vzrůstající závislostí americké ekonomiky na arabské ropě, se arabský vliv rozšiřoval do dalších oblastí zájmů, a to zejména politických a zahraničně-politických. Po válce v Libanonu a vzhledem k prorůstání wahabistického vlivu do akademické obce v 80. letech 20. století, se izraelský vliv v zásadě omezil pouze na záležitosti týkající se obrany Židovského státu a mírového procesu. Za prezidenta Clintona se vztahy s mnohými arabskými totalitními režimy (jako Saúdská Arábie či Sýrie) ještě posílily. Dá se říci, že wahabistická lobby tak měla na zahraniční politiku Spojených států rozhodující vliv.

Menšiny Poslední důkladné analýzy džihádistických strategií ukazují, že se džihádisté orientují na využívání dalších slabin americké společnosti, mezi něž patří zvýšený zájem o národnostní a zejména rasové otázky. K porážce nevěřících džihádisté mohou přijmout jakoukoli novou taktiku a strategii. Má-li svět nevěřících nějakou slabinu, je dovoleno ji využít k jeho porážce. Tedy, pokud otázky rasových a národnostních menšin způsobují ve světě nevěřících jisté napětí či potenciální nebezpečí, džihádisté je použijí jako zbraň. Svoji pozornost tedy obrátili na afroameričany a snaží se infiltrovat právě tyto komunity. Džihádisté se především snaží pro své zájmy získat jedince z řad nových konvertitů k Islámu. Po náboženské konverzi tedy následuje konverze ideologická. Islám je považován za náboženství s nejrychlejším nárůstem členské základny právě v řadách afroameričanů. V rámci jejich komunit vznikají nová hnutí ovlivněná islamizujícími tendencemi. Patří mezi ně i Nation of Islam77 založený Louisem

77

(Překl. z angl.: Islámský národ)

72

Farrakhanem. Toto etnicky orientované hnutí vychází z neortodoxní odnože islámu. Kromě proroka Mohammeda uznává i proroka Elijaha Mohammeda. Vyznavači hlavního proudu islámu považují toto hnutí za kacířské, nicméně z hlediska politického je toto hnutí džihádisty velmi vyhledáváno a podporováno. Radikální režimy a organizace i džihádistické lobby si tyto organizace, které vznikly na americké půdě a mohou přispět k destabilizaci Spojených států, velmi hýčkají. Jsou pro ně významnými spojenci na cestě k vyostřování mezi-etnických střetů v rámci USA. Džihádisté si navíc uvědomují, že právě rasový faktor tohoto hnutí je velice důležitý, neboť jakákoli kritika hnutí islámský národ, by mohla být považována za útok na komunitu afroameričanů. Wahabisté pokračují ve financování konverzí afroameričanů prostřednictvím místních center a zajišťují, aby noví příslušníci muslimské komunity byli vzděláváni salafisty. Tím zajistí, že zdroje nových džihádistů se budou dále rozšiřovat. Budou však pod tzv. etnickou ochranou, neboť jakékoli zásahy bezpečnostních složek proti těmto komunitám by způsobily rasové napětí. Nábor nových džihádistů tak může probíhat pod ochranou lidských práv a náboženských svobod jednotlivce. Džihádisté se v tomto směru nesoustřeďují pouze na afroameričany, ale i na další národnostní menšiny ve Spojených státech jako například hispánce, asiaty (zejména z muslimských zemí jako Pákistán, Bangladéš, Indonésie, jižní Filipíny) a Evropany (zejména z Balkánu). Správnou manipulací s těmito menšinami mohou džihádisté ve Spojených státech „odpálit“ etnickou bombu. Pokud by se tak stalo zároveň s masivními teroristickými útoky, mohli by tak džihádisté skutečně vyprovokovat etnické nepokoje nedozírných rozměrů, které by mohly vyústit k rozkolu „světa nevěřících“.

Obrana Jak jsem již uvedl dříve, ovládnutí bezpečnostních a obranných složek státu je pro džihádisty nesmírně důležitým cílem. V minulosti, tedy během druhé světové války nebo v dobách studené války, USA čelily nepříteli, kterého uměly pojmenovat a definovat. Boj s džihádismem však sleduje zcela jiné principy. Ovládnutí bezpečnostních a obranných složek Spojených států džihádisty může vypadat tak, že se džihádisté infiltrují do bezpečnostních složek jako experti na Blízkovýchodní problematiku v různých oborech, od kultury, přes náboženství až po překladatele. Tak se dostanou přímo ke zdroji informací týkajících se jejich problematiky. V této fázi mohou zůstat dlouhou dobu, mohou pouze sbírat informace, rozšiřovat své řady a vliv a připravovat se na to, až přijde pravý čas k útoku. Tyto rozsáhlé skupiny džihádistů nemusí být přímo spojeny, stačí, že mají přístup k obecně dostupným médiím nebo internetu, jejichž prostřednictvím lze v jeden moment mobilizovat různé 73

skupiny na různých místech zeměkoule. Ať už jsou však rizika spojená s touto první generací džihádistů jakkoli vysoká, mnohem větší nebezpečí spočívá právě v druhé generaci. Její příslušníci jsou totiž na rozdíl od svých předchůdců již nedílnou součástí společnosti hostitelské země. Tato generace džihádistů se již ve Spojených státech nebo v zemích západní Evropy narodila. Mluví stejným jazykem bez jakéhokoli cizího přízvuku, dokonale zná kulturu a systém země, neboť je její součástí. Právě tato generace je hlavní zbraní, k níž se džihádisté upínají. Tato nová generace je mnohem sofistikovanější a je produktem dlouhodobého a trpělivého procesu započatého před mnoha lety. Cílem je umístit tyto nové džihádisty hluboko do systému ovládajícího svět nevěřících. Hlavními cíli této nové generace by bylo: 1/ získat přístup ke klíčovým informacím ovlivňujícím národní bezpečnost (tedy zbraně hromadného ničení, přehled členů velení a operační plány), 2/ globálně zamezit protidžihádistickým opatřením, informovat o nich své stoupence a prosadit ta méně efektivní a 3/ ovlivnit strategické plány Spojených států a jejich spojenců. Důležitým okamžikem v narušení bezpečnostního a obranného systému džihádisty by bylo jeho rozvrácení během důležitého momentu boje. Součástí této strategie je zároveň proniknutí do strategických složek jako je CIA, FBI, složek vnitřní bezpečnosti (homeland security) a dalších. Pokud nedojde ke změnám zákonného prostředí a k masivní mezinárodní osvětě a vzdělávání v této problematice, má druhá generace džihádistů relativně volnou cestu k úspěchu.

Přápad „Miami Plot“ Dne 22. července 2006 bylo obviněno sedm mladých mužů, za přípravu teroristického útoku na Sears Tower v Chicagu. Tato skupina byla složena z pěti občanů Spojených států a dvou mužů původem z Haiti (jednoho nelegálního přistěhovalce a jednoho s trvalým pobytem ve Spojených státech). Patřili k ní Narseal Batiste (alias Prince Manna), Patrick Abraham (alias Brother Pat), Burson Augustin (alias Brother B), Rotschild Augustine (alias Brother Rot), Lyglenson Lemorin (alias Brother Levi), Naudimar Herrera (alias Brother Naudy) a Stanley Grant Phanor (alias Brother Sunni). Jejich záměrem bylo napojit se na al-Kajdu, získat od ní nezbytné vybavení a bojovat proti Spojeným státům. Vůdce této skupiny, Narseal Batiste, se za tímto účelem sešel se svým kontaktem, o němž se domníval, že je členem skupiny al-Kajdá, a požádal ho o poskytnutí bojového vybavení včetně uniforem, výbušnin, zbraní, vozů, telefonů, kamer a hotovosti. Údajný představitel al-Kajdy byl však ve

74

skutečnosti příslušníkem SFTTF78. Narseal Batiste a jeho skupina chtěli požadované vybavení využít k vybudování Islámské armády a tréninkového centra na svých pozemcích v Luisianě. Kromě útoku na Sears Tower se plánovali zapojit i do útoků na další cíle, mezi nimiž byla Empire State Building a sídla FBI v Miami, Los Angeles, New Yorku, Chicagu a Washingtonu. Batiste následně u soudu vypověděl, že chtěl vést džihád proti Spojeným státům, aby „zabil všechny ďábly, které lze79“, v rámci mise, která bude „tak velkolepá nebo ještě velkolepější než 11. září80“. I přes velké plány a očekávání, schopnosti skupiny byly dle výpovědí a hodnocení Johna Pistole (zástupce ředitele FBI) „spíše aspirační než operační“81. Podle videonahrávky FBI Batiste a jeho skupina složili přísahu loajality al-Kajdě. (tzv. bayat), která zahrnovala slib, že budou islámskými vojáky, budou loajálně následovat cestu svaté války a jednat dle rozkazů al-Kajdy. Šetření odhalila napojení Batistovy skupiny na Moorish Science Temple. Jeho zakladatelem byl Noble Drew Ali, prorok z Jižní Karolíny, jehož posláním bylo „zachránit národy před Alláhovým hněvem“82. Jejich cílem je podle webových stránek této organizace „pomoci ve velkolepém programu pozvednutí padlé humanity a učit to, co je nezbytné, aby naši členové byli lepšími občany“83. Podle výpovědí sousedů patřili členové Batistovy skupiny k náboženské skupině Seas of David, která se vyznačuje elementy křesťanství i islámu. Ve spojitosti s Miamským spiknutím se ještě více zaměřila pozornost k nové generaci džihádismu. I když Batistova skupina svých cílů nedosáhla a vlastně ani nedošlo

k

jejímu kontaktu

s al-Kajdou,

upozornila

na

nebezpečí

nových

zdrojů

džihádistických bojovníků. Teroristické nebezpečí může vzejít i z malých, samostatných skupinek, které nejsou ani napojené na strukturu nějaké teroristické organizace. Nepodléhají nějakému vůdci, ale stačí, že mají k dispozici obecně dostupné informace z internetu či jiných médií, které jim slouží jako inspirace k činům, k nimž vyzývají radikální organizace. Tyto skupinky jsou často formovány jedinci, kteří se cítí být frustrovaní životem či politikou jejich vlády, cítí se osamocení či nespokojení se svou rolí ve společnosti, následují příklad svých přátel, svých vzorů nebo se k těmto skupinkám připojují ze sociálních důvodů. I Batistovu skupinu vlastně tvořili převážně jedinci nezaměstnaní, živící se drobnými krádežemi a pocházející Liberty City, oblasti poblíž centra Miami, obývané převážně chudými 78

South Florida Terrorist Task Force www.nefafoundation.org; U.S. v. Batiste, (S.D. FL.), 06-CR-20373, Government´s Motion for Pretrial Detention, Filed June 29, 2006. 80 Viz tamtéž 81 Přepis tiskové konference oznamující Florida Terrorism Indictment, 23. červenec 2006, http://www.nefafoundation.org/miscellaneous/Miami/PressConfTranscript.pdf. 82 http://www.moorishsciencetempleofamericainc.com/page5.html 83 Viz tamtéž 79

75

afroameričany. Připojením k takové skupině se mohou jedinci začít identifikovat s její ideologií, izolují se však ještě více od svého původního prostředí, rodin a podobně, což z nich následně utváří ještě atraktivnější cíle pro extremistickou manipulaci. Jižní Florida je spojována s řadou teroristů či osob z terorismu podezřelých. Patřil k nim i Mohammed Atta, jeden z útočníků z 11. září či Jose Padilla, toho času vězeň na Guantánamu podezřelý z přípravy radioaktivního útoku na Washington.

76

6. 2. Hypotézy s normativními přístupy Jak jsem uvedl v úvodu své práce, ještě na počátku 90. let 20. století většina západních zemí považovala terorismus spíše za riziko, než za hrozbu. Ze zvyšující se frekvencí teroristických útoků, hlavně v oblasti pásma Gazy a na území Blízkého východu, se pohled na terorismus začal měnit. Kritickým mezníkem se stalo 11. září 2001, kdy se posunula Svatá válka na území samotných USA. Ministerstvo obrany Spojených států vymezuje terorismus jako „záměrné používání násilí s cílem vyvolávat strach a jeho prostřednictvím nutit veřejnou správu, výkonné orgány a samotnou společnost k tomu, aby dělala to, co teroristé chtějí“.84 Bývalý zástupce ředitele protiteroristického odboru CIA, Paul Pillar, uvádí čtyři základní rysy terorismu:

-

záměrnost a delší cílevědomá příprava

-

jeho motivy nemají zločinecký cíl, ale politickou povahu

-

útočí se na nevojenské a civilní cíle

-

terorismu se nedopouštění armády států, ale pod-státní skupiny a nestátní organizace.85

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN Číslo 1566 (2004) pak terorismus charakterizuje jako zvláště nebezpečný jev, který „zasévá strach mezi obyvatelstvem..., zastrašuje obyvatelstvo a na vládách nebo na mezinárodních organizacích si vynucuje, aby přijímaly určitá opatření, nebo aby je naopak nepřijímaly". Rezoluce dále výslovně uvádí, že pro terorismus neexistuje žádné ospravedlnění, včetně politických, filozofických, ideologických, rasových či etnických a náboženských důvodů. Obecné definice soudobého globálního terorismu se tak potkávají v několika základních rysech, které je možné sjednotit formulací: terorismus je šířením strachu, jde o politicky motivované, slepé, nerozlišené zabíjení bezbranného a nevinného civilního obyvatelstva. Právě pod tímto zorným úhlem se zaměřím na teroristický útok v USA ze dne 11. září 2001 spolu s pokusem o vyhodnocení hrozby globálního terorismu, a to v politické rovině. Svou pozornost v této kapitole také budu věnovat srovnání nejdůležitějších přístupů, jimiž jsou válka proti terorismu a boj proti terorismu.

84 85

www.defenselink.mil/ (Boniface:2005, s.97)

77

Hypotéza č. 1 Politické vyhodnocování hrozby globálního terorismu je ovlivněno rozsahem škod (zejména pak počtem zabitých a zmrzačených lidí) a celospolečenským emocionálním otřesem po teroristických úderech. Má vážné dopady na vývoj mezinárodních bezpečnostních vztahů v regionálním, nebo dokonce celosvětovém měřítku. Zvlášť výrazně to platí v případě vojenské odpovědi na teroristické útoky.

Hypotéza bude ověřována na teroristickém útoku ze dne 11. září 2001. Tento teroristický útok na území Spojených států se stal jakýmsi mezníkem mezi terorismem lokálním a terorismem globálním. Můžeme také mluvit o nástupu „hyper-terorismu“. Tyto teroristické útoky byly mimořádně ničivé. Jejich přímým následkem bylo usmrceno 2812 lidí. Další tisíce zraněných prošlo velkým traumatickým šokem, stejně jako celá americká společnost. Tento čin měl za následek také extrémní hmotné škody, zejména v přímém okolí jednoho z nejvýznamnějších symbolů New Yorku – Word Trade Center. Téměř na celém světě (snad s výjimkou okupovaných území v Palestině) vyvolaly velké zděšení, vlnu solidarity s USA. V demokratickém světě byly jednoznačně odsouzeny. S odstupem času, převážně po opadnutí emotivních reakcí, na kterých se velkou měrou podílela i média, se začaly objevovat právě jejich prostřednictvím zásadní rozdíly v odpovědích na otázku, jaké bylo skutečné zaměření těchto teroristických útoků. Časem se vykrystalizovala tři základní hodnocení.

Útok z 11. září 2001 byl hodnocen jako projev islámské nenávisti proti USA, americkým a západním hodnotám a zároveň proti symbolům tento země Pokladem pro toho hodnocení bylo vyhlášení džihádu v únoru 1998 Spojeným státům, a založení mezinárodní islamistické fronty proti židům a křižákům Usámou bin Ládinem. Bin Ládin vydává v té době fatwu, ve které pronáší „každý muslim, který je toho schopen, má osobní povinnost zabíjet Američany a jejich spojence bez ohledu na to, zda jde o civilisty či o vojenské jednotky, a to v každé zemi, kde je to možné" 86. Skoro okamžitě po útocích na USA, pronesl americký prezident George Bush projev, ve kterém označil za autory těchto útoků teroristickou síť al-Kajdá a také označil Spojené státy americké za cíl těchto útoků. Nikdy se americká administrativa od těchto projevů ve vysvětlování americkým občanům neodvrátila a velmi intenzivně, opakovaně a zcela subjektivně podávala ve dnech po

86

(Jihad Against Jews and Crusaders, 1998)

78

11. září vysvětlování, kdo je dobro, a kdo zlo. Informační masáž o útocích na americké hodnoty završil projev prezidenta Bushe ve Spolkovém sněmu v roce 2002, kde potvrdil oficiální stanovisko jeho vlády, že cílem teroristů byla nenávist vůči demokracii, svobodě vyjadřování, náboženství, a nenávist vůči židům a křesťanům.

Útok z 11. září 2001 byl hodnocen jako otevřený útok na současné uspořádání světa, americkou hegemonii a globální mezinárodní vztahy Toto hodnocení vychází ze skutečnosti, že cílem globálních teroristů je narušovat status quo na mezinárodní úrovni a vynucovat zásadní změny nespravedlivého globálního systému mezinárodních vztahů. Jeho symbolem se staly USA, na něž připadají 4 % světového obyvatelstva, ale 40 % celosvětových výdajů na zbrojení a 45 % všech zbrojních kontraktů. 87 Dále je třeba připomenout střet obecných hodnotových přístupů mezi americkým světem a světem arabským. Na jedné straně USA staví svou existenci na svobodě projevu v politice a svobodu podnikání v kapitalistickém světě. Na druhé straně muslimský svět vyznává především spravedlnost, a tak se cítí ponížen tím, že USA jednostranně podporují Izrael proti Palestincům, že podporují zprofanované a nespravedlivé režimy v islámském světě a že se chovají jako bezohlední vítězové v procesu nespravedlivé globalizace. Globální terorismus se tak jeví jako krajně násilný protest proti nespravedlivému uspořádání mezinárodních vztahů v době globalizace, jež je v muslimském světě vnímána jako jednoznačně americký projekt. Z pohledu uspořádání mezinárodních bezpečnostních vztahů na globální úrovni se před nejvyššími politickými a vojenskými činiteli USA při hledání odpovědi na teroristické útoky ze dne 11. září otevřely dvě základní možnosti: unilateralismus nebo multilateralismus.88 Pro první možnost dlouhodobě hovoří fakt, že se před útokem letadel na WTC cítili USA velké, silné a odlehlé, aby podnikaly samostatné akce. John Ikenberry ale již na konci roku 2001 upozorňoval, že v přímém důsledku trans-nacionálního charakteru současného terorismu je samostatná národní strategie USA neúčinná, a že se budou muset Spojené státy přesunout z konzervativní politiky do liberálních vod, připravit si liberální přístup a začít chápat, že „ řešením není rozmísťování jejich a spojeneckých vojsk, ale naopak důraz na posílení práva“.89

87

(Baker:1999) (Ikenberry:2001 b, s. 28) 89 (Ikenberry:2001 b, s. 29) 88

79

Útok z 11. září 2001 byl hodnocen jako odvetný úder USA za jejich globalizační politiku a ekonomiku Některá americká média krátce po útocích psala, že smyslem útoků bylo „uškodit Spojeným státům a nikomu jinému. Byly odvetou za konkrétní věci učiněné Spojenými státy a za konkrétní, po léta uplatňovanou americkou politiku..."90 Řada teoretiků i politiků se přiklonila k názoru, že je třeba vzít v úvahu také odpor, USA vyvolávala v tzv. třetím a především pak v arabském světě po celé období po skončení studené války. Lawrence Freedman dospěl k závěru, že „terorismus byl nežádoucím vedlejším produktem aktivistické zahraniční politiky"91. Již v roce 2002, kdy navštívil Bush Francii, mu tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac řekl, že vedle pevného přátelství obou zemí a společného boje proti terorismu, si je třeba připomenout, že hlavními nepřáteli Západu jsou též bída, útlak a přetrvávající ozbrojené konflikty, jež vytvářejí podhoubí pro nenávist a války. V jasné narážce na 15% nárůst vojenského rozpočtu USA francouzský prezident připomněl, že by zbraněmi v boji proti terorismu měly být rovněž ekonomický pokrok a mezinárodní solidarita, zlepšování zdravotní péče a vzdělávacích systémů, dodržování mezinárodního práva a dialogu.92

Hypotéza č. 2 V současné době platí, že globální terorismus je nepřímou strategií a zbraní slabšího proti silnějšímu.

Při ověřování této hypotézy vycházím ze skutečnosti, že se terorismus jako bezpečnostní fenomén

vztahuje k vyhraněné formě komunikace s veřejností a má dle

Hendersona čtyři hlavní složky93 : •

odesílatele poselství (transmitter), jímž je vždy terorista nebo teroristická organizace;

•

terč útoků (target), jímž jsou mrtví a ranění lidé, kteří mají tu osudovou smůlu, že v

nesprávnou chvíli jsou na nesprávném místě; •

poselství (message), které je vždy určeno těm, kdo rozhodují o politice napadených

států; •

reakce zastrašovaného (feed-back), jež je výsledkem politického vyhodnocování.

90

(Stern:2002) (Freedman:2001, s. 74) 92 (Eichler:2006, s. 25) 93 (Henderson:2001, s. 17) 91

80

Ve vzájemných vztazích mezi těmito čtyřmi složkami platí jedna základní zásada: ten, komu je poselství adresováno, tedy vydíraný a zastrašovaný subjekt, není obětí teroristického útoku94. Žádná ze škod, kterou teroristé záměrně způsobují, není samoúčelná. Každý zabitý či zmrzačený člověk, každá hmotná škoda jsou poselstvím a nástrojem nepřímého nátlaku na nejvyšší politické činitele. Od nich se očekává, že buďto udělají to, co si přejí teroristé, nebo naopak přestanou dělat to, co teroristům vadí. 95

Příklad: teroristické útoky dne 11. září 2001 Transmitterem, neboli odesílatelem poselství, při útocích z 11. září 2001 byly členové sítě teroristických odnože, působící zhruba v 60 zemích světa – teroristické dítě al-Kajdá organizace sdružené do volné horizontální síťové struktury s celosvětovou působností (Příloha č. 4, 5 a 6). Americké bezpečnostní síly často používají pojem AQAM – tedy alQaida Associated Movement (al-Kájda a k ní přidružená hnutí). Prioritou tohoto hnutí je tzv. lethality rating, aneb co nejvyšší počet usmrcení při teroristickém úderu. Pokud terorističtí předchůdci al-Kajdy chtěli zabitím několika lidí přivolat pozornost medií či politických činitelů, pak zářijovým útokem al-Kajdá zahájila novu etapu, v níž se v zájmu dosažení stejného cíle zabíjí co největší množství lidí. Al-Kajdá a její odnože směrují své útoky tam, kde je co nejvíce bezbranných nebo velmi zranitelných civilistů. Terčem útoků se v tomto případě staly objekty s nesmírnou symbolickou hodnotou. Dále disponovaly vysokou koncentrací lidí, dávající záruku mimořádně vysokého působivého výsledku, co do počtu obětí. Al-Kajdá zvolila i nový způsob úderu. Kombinací únosu letadel a sebevražedných atentátů dosáhla nebývale vysokého počtu obětí, a tak „chudě vyzbrojení jedinci vyzvali, překvapili a zranili dominantní světovou supervelmoc"96. RAND Corporation uvádí, že 11. září 2001 otevřelo etapu, v níž se sebevražedné útoky budou vyznačovat vysokým počtem mrtvých, který je čtyřikrát vyšší než v případě klasických teroristických útoků. Tento útok také počal novou etapu, kdy se podařilo přenést válku na území nenáviděných států; v daném případě USA. Poselství teroristických úderů z 11. září vyplývá především z referenčního objektu globálního terorismu, jímž jsou mnohamilionové masy vyznavačů islámu. Jejich podíl na celosvětové populaci trvale narůstá, kdy z 18 % v 80. letech, je dnes islámská populace na

94

(Henderson:2001, s. 18) (Henderson:2001, s. 18) 96 (Hoffmann:2002, s. 104) 95

81

22% a na předpokládaných 30 % se pravděpodobně dostane někdy okolo roku 2025.97 Globální teroristé využívají nebo také zneužívají dvou skutečností. Tou první je nesporné utrpení deseti milionů prostých lidí v islámských zemích, v jehož důsledku se v celé této oblasti hromadí pocity frustrace, deprivace a naprosté beznaděje. Druhou zneužívanou skutečností je jednostranný přístup USA k izraelsko-palestinskému konfliktu. Poselství tohoto otřesného útoku mělo tedy dva hlavní body. Tím prvním bylo přinutit vládu USA, aby přestala podporovat vlády Saúdské Arábie, Egypta a Pákistánu. K tomu se přímo vyjádřil rovněž dokument Vědeckého výboru Pentagonu ze září 2004. Ten uvádí, že zbytek muslimského světa považuje tyto vlády za odpadlické a tyranské.98 Druhým bodem poselství byl požadavek, aby USA skoncovaly s dosavadní jednostrannou podporou Izraele a aby zásadně změnily svůj přístup k palestinskému problému. Útoky z 11. září 2001 také potvrdily, že základní metodou terorismu zůstává šíření strachu, v jehož atmosféře si lze předkládat a vynucovat požadavky. Bývalý prezident USA Bill Clinton to vyjádřil slovy: „... teroristé nás chtějí zastrašovat, chtějí dosáhnout toho, abychom měli strach se ráno probudit, abychom měli strach z budoucnosti, abychom měli strach ze sebe navzájem "99. Stejně tak se potvrdila životaschopnost nepřímé strategie - slabší znovu a tentokrát velmi vážně zasáhl silnějšího. Obrovský počet obětí byl zvolen jako nástroj tvrdého nátlaku na současnou americkou administrativu. V době globalizace tedy terorismus nadále umožňuje vyhýbat se přímému souboji a dává prostor k zasazování fatálních a devastujících ran tam, kde se to daná společnost nejvíc pociťuje.

Hypotéza č. 3

Nestandardnost a zákeřnost globálního terorismu vytváří prostor a podmínky k nestandardním a zákeřným řešením v podobě obrany proti němu.

Vyvstává zde hypotéza, že boj s tak nestandardním nepřítelem jakým je terorista, může mnohdy vytvářet pocit, že lze proti němu používat stejně nestandardních praktik. V polovině prosince 2007 nařídil federální soudce Henry Kennedy, aby došlo k prošetření metod výslechů, které používalo CIA v případě zajatců al-Kajdá. Jeho pohnutka vychází s podezření, že se americké úřady a jejich exekutivní orgány uchylují často k praktikám, které nelze 97

(Simes:2003, s. 101) (Report of the Defense Science Board Task Force on Strategic Communication, 2004, s. 42-43) 99 (Clinton:2002)

98

82

považovat za humanistické a standardní. Už v roce 2005 Kennedy nařídil úředníkům uchovat všechny důkazy a informace a týkající se mučení, zneužívání a ponižování vězňů zadržovaných na americké námořní základně Guantanámo na Kubě. Nyní odmítl námitky Bushovy administrativy, že soudní moc vstupuje do případu předčasně, protože se jím nyní ještě zabývá Kongres a američtí úředníci. Dalším diskutabilním signálem o nestandardnosti při boji s teroristy byl moment, kdy CIA počátkem prosince uvedla, že v roce 2005 byly zničeny záznamy z výslechů dvou lidí podezřelých z terorismu, Abú Zubajdy a Abdala Ráhima z roku 2003. Oba byli vyslýcháni brutálními metodami včetně tzv. waterboardingu.100 Dle slov ředitele CIA Michaela Haydena byly záznamy zničeny z bezpečnostních důvodů, aby se nedali identifikovat vyslýchající. Současná vláda se brání, že dotyčné dva záznamy nespadaly do kategorie těch, které podle staršího verdiktu soudce Kennedyho nesměly být zlikvidovány, protože ani jeden z nich té době nebyl na Guantánamu. Ovšem obhájci těch, kteří jsou stále na Guantánamu tvrdí že vláda se brání splnění příkazu uchovat důkazy i v jejich případě, aby se vyhnula obvinění, že jednala nepřípadně. Ředitel CIA Hayden k těmto hypotézám dodává: "...záznamy představovaly vážné bezpečnostní riziko. Jejich únik by znamenal prozrazení identity vašich kolegů, kteří na programu pracovali. Jejich rodiny by byly vystaveny odvetným krokům alKajdy a jejich sympatizantů,"101. Otázkou zůstává, jestli hranice legitimity těchto metod, nebyla posunuta právě faktem, že teroristé posunuli samy hranici legitimity útoků. Vedle metod, které si nezadají nic s metodami teroristů, se objevili i informace o nestandardních vězeňských zařízeních, skrytých po světě, právě za účelem provozování těchto nestandardních výslechů. V médiích se objevily zprávy, že v Polsku a v Rumunsku bylo mezi lety 2003 a 2005 vyslýcháno osm "profilovaných vězňů", mezi nimi Abu Zubaida nebo Chálíd Šejk Mohammed, jeden z plánovačů útoků na americkou půdu v roce 2001. Ačkoliv zařízení provozovala exkluzivně CIA a místní zaměstnanci prováděli jen "čistě logistické úkony", polští a rumunští vládní představitelé o nich věděli. CIA časem připustila, že první zmiňované diskutabilní a nestandardní metody výslechů byly tvrdé, leč je povolil prezident George Bush a také kontrolní orgány je označily

100

Vězeň je přivázán k desce s nohama nahoře a zavázanou hlavou. Vyšetřovatelé mu na hlavu lijí vodu s cílem vytvořit strach z pocitu topení se. Subjekt je nucen nahý stát ve vodě, v chladné, nikoliv ale mrazivé cele; vězeň stojí 40 hodin a déle. Pohyb omezují řetězy u jeho nohou připevněné k podlaze. 101

www.cia.gov

83

za přípustné. Předseda justiční komise amerického Senátu řekl, že zničení záznamů je přesto potíž. Americká unie občanských práv rovnou obvinila CIA z nerespektování zákona. Ovšem zpráva o zničení videozáznamů zřejmě vzedme novou vlnu otázek ohledně vyšetřovacích metod bezpečnostních služeb. List New York Times poukázal na souvislost záznamů s případem operativce Al-Kajdy Zachariase Musávího. Nezveřejnění videí CIA před soudní porotou by podle listu mohlo být kvalifikováno jako maření výkonu spravedlnosti. CIA záznamy z výslechů nezpřístupnila ani na žádost Musávího obhájců, ani komise vyšetřující útoky ze září 2001.

84

6. 3. Boj který neskončil V současnosti je terorismus obecně vnímán jako nová forma války. Války, ve které se může kdykoliv ocitnout jakákoliv země, včetně té vlastní (Příloha č. 7). Když se v 70. letech minulého století v politologických klubech ve Spojených státech dospělo k vymezení terorismu, za hlavní aktéry byly stále považovány hlavně státy a koalice. V současnosti je na výsost jasné, že jsou to stále ve větší míře nestátní aktéři a bohužel také civilní obyvatelstvo, jako rukojmí nové války. Pokud dochází k přípravě klasické války, není možné před ostatními aktéry zakrýt přípravy na její zahájení. Veškerá mobilizace ekonomických zdrojů a lidského potenciálu dávají ostatním aktérů dost času na přípravu odražení agrese. Také je čas působit právě na civilní obyvatelstvo a získat si jeho podporu, eventuelně vytvořit atmosféru pro společnou anti-kampaň. Teroristé naopak připravují svůj útok s důrazem na jeho utajení. Žádné vyhlašování války. Veškeré přípravy probíhají v naprosté tajnosti, v maximální ilegalitě, v uzavřeném kruhu vyvolených, v duchu spikleneckých hnutí. Do poslední chvíle před útokem se snaží, aby jednotlivé přípravy nebyly zaregistrovány jak oficiálními místy, tak obyvatelstvem. Princip teroristického útoku spočívá v překvapení, aby došlo k maximálnímu šoku napadené země, nejlépe s ochromením jejího chodu. Nejmarkantnější rozdíl mezi klasickou válkou a terorismem spočívá v principu vedení samotného boje. V klasické válce se brzy ví, kdo je agresor, kdo napadená země, kdo přítel i nepřítel, spojenci, jaká je síla účastníků, co lze nasadit, čím se lze bránit a kde všude může nepřítel udeřit. Terorismus ve své podstatě popírá všechny tyto principy války a proto i zkušení vojevůdci a generálové armád nemůžou aplikovat metody, do kterých jejich země investují.

Rysy globálního terorismu Ve vojenské literatuře je válka definována jako „přímé násilí mezi státními činiteli.102 Naproti tomu teroristé staví na nepřímé strategii, kde na přímé setkání účastníků nemá vůbec dojít. Nečekané a zákeřné napadení z týlu, bez předešlého diplomatického či jiného upozornění, do nejméně krytých, však nejvíce citlivých (nejlépe civilních) cílů, se záměrem zajistit si co největší počet možných obětí a škod – to je princip teroristických útoků ve 21. století. Klasické prvky a principy války, jsou tedy v podstatě obejity a velmi nákladné a

102

www.army.cz/avis/vojenske_rozhledy/_2004/

85

sofistikované systémy včetně techniky a lidských zdrojů jdou vniveč. Tímto vyrovnávají často předem nerovný poměr sil a vybavení. V klasickém střetu, který jsme mohli například zažít v operaci Pouštní bouře, bylo znát, že islámský agresor (v podobě Husajnovy irácké invaze do Kuvajtu) nemůže soupeřit s USA či spojenci na poli moderní vojenské techniky. Pro teroristy je tedy klasické pojetí poměru sil nepřijatelné. Ovšem právě teroristické operace svou podstatou vyrovnávají síly tím, že při minimálních početních stavech a relativně skromných nákladech, umí docílit dramatických a ohromujících účinků. Dokonce, co do psychologických dopadů na civilní obyvatelstvo, klasický válečný konflikt může i překonat. Právě prvky nekontrolovatelného násilí, chybějící „pravidla“ boje a strach z neznámého dělá z teroristického útoků, mocný nástroj džihádu. Klasická válka a teroristický útok mají však i společné rysy. Je jimi riziko všech ozbrojených střetů – násilí a jeho post-produkt – strach. Ozbrojené násilí provází skoro každý ozbrojený střet, ať je veden přímo či nikoliv. Rozdíly přichází však následně – v momentě, kdy dojde k vyhlášení války, v principu vedení boje či útoku, nebo ve výběru cíle. Pokud nahlédneme do historie válek v euro-atlantickém prostoru, většinou byly vedeny za účelem rozšiřování impérií a vytváření států, kdežto války v islámském světě byly vedeny i za účelem oslabování či rozbíjení států. A v tomto smyslu, jsou a budou v budoucnu vedeny i teroristické útoky. Praxe a minulost nám předvedla, jaké jsou nejčastější cesty teroristů v boji proti jejich nepřátelům – vražedné atentáty, braní rukojmích, únosy letadel, bombové útoky na civilisty a vydírání. Šíření strachu, který často následuje po teroristickém útoku, má podobu něčeho, co zažili naši předci v období tzv. heydrichiády. Neustálá přítomnost strachu a úzkosti, jimiž nacisté paralyzovali obyvatelstvo, jsou metody, které jsou velmi blízké i teroristům. Zastrašování, skrze které si lze vynucovat své požadavky, patří mezi nejčastější metody součastných bojovníků Svaté války. Ačkoliv po nástrojích psychologické války sahají i klasičtí válečníci a příslušníci ozbrojených sil, nevyužívají je v takové míře, jako džihádisté. Ti nechávají svou oběť v oparu nejistoty ze všech svých kroků, aby získali co nejlepší podmínky k vyjednávání.

Globální terorismus ve 20. století se chystá do USA Jak jsem již zmiňoval, terorismus a džihádismus se do Spojených států implementoval po několik desetiletí. Jejich nepřímá strategie počínala již v 70. letech 20. století, tehdy ještě na mezinárodní úrovni s plány nepřímo destabilizovat demokratický systém v čele s USA. Často se používal systém, kdy džihádisté ve vedení jednoho státu (subjekt 1) využili (nebo i zneužili) jiného státu či dokonce separatistické teroristické organizace (subjekt 2) na to, aby 86

zatlačil na spojenecký stát s USA (subjekt 3), čímž narušil pozici Spojených států (subjekt 4). K otevřené konfrontaci v podobě džihádismu na půdě USA nedošlo, ovšem efekt byl dostačující. Jako příklad uvedu Sýrii (1), která si najala teroristy vyškolené v Saúdské Arábii (2), aby zavraždili velvyslance Francie (3) v Bejrútu, čímž chtěla donutit Francii potažmo USA (4), aby se vzdali svých ambicí v Libanonu. Do globálního terorismu a džihádu proti Spojeným státům americkým tak začali vstupovat noví hráči, kterým se postupně začalo říkat „státy sponzorující terorismus“. Toto sponzorství má dvě tváře: přímé finanční podporování jejich aktivit a útoků; a zajištění základen pro výcvik teroristů a fanatických islámských fundamentalistů. Americká média a oficiální zdroje uvádějí jako nejznámější Afghánistán, Bosnu, Irák, Irán, Libyi, Pákistán, Saúdskou Arábii, Súdán a Sýrii. Společným jmenovatelem lze nazvat nenávist k americké politice, arabsko-izraelský konflikt, palestinskou otázku, islámský fundamentalismus a separatistické tendence islámských národů. Druhým rozměrem nepřímé teroristické strategie džihádu v globálním měřítku pro USA v druhé polovině 20. století je vyhýbaní se přímému souboji se zemí, proti které je útok veden. Za prvé to vedlo ke ztížení identifikace původu teroristy, za druhé se tím eliminovalo riziko přímého ozbrojeného konfliktu USA se zadavatelem útoku.

Globální terorismus v USA ve 21. století Po 11. září se ovšem začala psát nová kapitola terorismu a džihádismu proti USA. Evoluce zastihla i nejpokleslejší druh ozbrojeného konfliktu – terorismus, stejně jako padla mnohá tabu v tomto století, tak i terorismus předčil veškerá „očekávání“. Novou etapu, na kterou se vydal terorismus, nazval francouzský politolog François Heisbourg pojmem „hyperterorismus“103. Tento nový rozměr globálního džihádu má několik typických charakteristik. Jeho zájmem přestaly být problémy uvnitř islámského světa, odvolává se na zájmy nejen potřebných ve třetím světě, ale i jejich početných diaspor mimo arabský svět – v Evropě a USA. Dnešní síť světového džihádismu pod ideologickým vedením Usámy bin Ládina pokrývá svými aktivitami mimo Antarktidy a Austrálie všechny kontinenty světa. Globální charakter referenčního objektu bin ládinovského terorismu se odvíjí od využívání či spíše od zneužívání dvou skutečností. Tou první je nesporné utrpení desítek milionů lidí v islámských zemích, v jehož důsledku se v celé této oblasti hromadí pocity frustrace, deprivace a naprosté beznaděje. Druhou skutečností je rozporuplnost politické

103

(Heisbourg, Marret:2006)

87

situace v mnoha islámských zemích, zejména pak v Saúdské Arábii a v Pákistánu, které svou bezpečnost jednoznačně opírají o přímou angažovanost USA. Tamní režimy jsou politicky vyčerpané a morálně zdiskreditované. Jejich nejvyšší činitelé vládnou autokraticky, nemají východisko ze současných těžkostí, postrádají vizi dalšího rozvoje. A právě z těchto zemí se rekrutuje nejvíce členů stojících ve vedení bin Ládinovy organizace al-Kajdá. Ti se profilují a prezentují jako negace zkompromitovaných režimů a jako východisko nabízejí boj za zásadní změnu poměrů. V protikladu ke strnulosti proamerických režimů volají do boje za zlepšení života těch, kteří se stali oběťmi globalizace.104 Způsob, jakým zneužívají situace svého referenčního objektu, proto dostal název „victimologie".105 Vztah mezi organizací al-Kajdá a jejími referenčními objekty je typický i tím, že ve chvíli, kdy Spojené státy americké začaly odvetný úder proti al-Kájdě po 11. září 2001, nikdo u islámských intelektuálů nevyjádřil svou solidaritu s krokem úřadu George Bushe. Ani projevená účast Číny a Ruska nebyla dostačujícím argumentem ve chvíli, kdy arabským světem otřásaly protibushovské a protiamerické demonstrace. Ve chvíli, kdy všem zúčastněným bylo jasné, že začal otevřený džihádismus namířený proti USA, boj mezi alKajdá a USA, zaujaly všechny arabské země velmi rezervovaný postoj. Ať už proto, že podstatná část jejich populace souhlasí s referenčním objektem a kroky bin Ládinovy organizace, nebo s odporem k americkému establishmentu. Obojí je velmi hluboce zakořeněno v arabském obyvatelstvu a Tamín Ansary, americký spisovatel afghánského původu, ve spojitosti s tímto upozorňuje, že „pokud se Západ v těchto oblastech dopustí masakru, pak pozvedne miliardu lidí, kteří nemají co ztratit".106 I přesto, že se může vládě Spojených států podařit Usámu bin Ládina v horách Pákistánu dopadnout, bude to jen konec jednoho z vůdců džihádu, ikony, která se změní v mučedníka ve jménu džihádismu proti USA, nebude to však konec jejich referenčního objektu a nenávisti proti zlu v podobě Severní Ameriky. Nastoupí noví bojovníci, aby pokračovali ve Svaté válce.

Cíle globálního terorismu – džihádu proti USA Dnes se nesnaží džihádisté atakovat pouze území Spojených států. Jejich prvořadým cílem je způsobit na jejich území co největší škody, a to jak na civilním obyvatelstvu, tak na jejich postavení vůči celému světu. Psychologický dopad takovýchto akcí vždy přesahuje

104

(Eichler:2006) (odvozeno od anglického slova victim = oběť) 106 (Ankary:2001) 105

88

teritoriální hranice USA, a tím se stává o to globálnějším. Pokud udeří v rámci jednoho státu, nebo i svého vlastního, nemstí se za jeho vnitřní řád, ale za zahraniční politiku vůči USA.107 Velmi transparentně se jim to podařilo právě 11. září, kdy volba symbolů americké vojenské síly – Pentagon, finanční síly – WTC a politické moci – Bílý dům (letadlo se zřítilo před zasažením svého cíle u města Shanksville v Pensylvánii), měla dosud nevídaný globální dopad. William Pfaff, americký analytik z Herald Tribune uvádí, že cílem útoků bylo poškodit pouze a jenom Spojené státy, a to za konkrétní politické kroky, které uplatňovala léta americká legislativa.108 Držitel Pulitzerovi ceny a dopisovatel Washington Post, Jimmie Lee „Jim“ Hoagland dodává: „Útoky směřovaly nikoli na Západ a demokracii, ale na Spojené státy, a jejich příčinou byly specifické a propletené důvody, jejichž kořeny jsou v Perském zálivu.“109 Útokem onoho všedního slunečného zářijového rána v New Yorku a Washingtonu propojila al-Kajdá tradiční terorismu 20. století a hyperterorismus 21. století. Tím tradičním subjektem byly nástroje, které organizace použila – únosy letadel a sebevražedný atentát aktérů, tím novým byla kombinace těchto dvou přístupů a množství útoků v jeden moment. Novým také byla bohužel nejen počtem nasazených atentátníků, ale i počtem obětí. Obecně se považuje tento akt také za snahu al-Kajdy donutit USA k odchodu ze Saúdské Arábie, pozastavit jejich tehdejší jednostrannou podporu Izraele a obecný nesouhlas nejen se zahraniční politikou Spojených států, ale s celým mezinárodním uspořádáním v dnešním světě. Je třeba počítat s tím, že se ještě několik let nebude hlavní myšlenkový a ideologický vzorec měnit, stejně tak jako nepřímost a podlost strategie džihádu proti a uvnitř USA samotných.

107

Např. William Pffaf v této souvislosti připomíná, že USA po dobu více než 30 let „odmítaly skutečně nestranné úsilí o hledání řešení konfliktů … nikdy na sebe nevzaly zodpovědnost nezaujatého jednání s oběma stranami“. (Pffaf:2001) 108 (Pffaf:2001) 109 (Hoagland:2001)

89

Závěrem Ve snaze o definici globálního tažení muslimských bojovníků proti USA se pokusme nahlédnout na tento jev ze tří úhlů zkoumání: historického, geopolitického a militantního. Z historického hlediska je současná situace výsledek vývoje skoro tří desítek let. Přední kanadská antiglobalistka Naomi Klein přichází se zajímavou verzí, že se jedná o jakýsi zpožděný post-produkt studené války. Spojené státy vsadily na Taliban a na jeho džihád proti Sovětskému svazu. Po kolapsu východní supervelmoci se může soustředit Taliban na velmoc druhou. Také lze namítnout, že se může jednat o jiný post-produkt, a to války USA v Perském zálivu, kde přítomnost americké armády na islámské půdě je vnímána většinou islámského obyvatelstva velmi negativně. Z hlediska geopolitického můžeme hyperterorismus jmenovat hlavním činitelem snahy o ukončení aktivit USA v oblasti Střední Asie a Blízkého východu. Většina muslimů si přeje, aby došlo nejen k totálnímu ukončení amerických aktivit v této oblasti, ale aby došlo k ukončení i těch arabských režimů, které jsou Spojeným státům nakloněny.110 James Rubin, bývalý poradce Madeleine Allbrightové, dodává, že „za příčinu těchto úderů se považuje americká zahraniční politika".111 Tuto tezi doplňuje i bin Ládinovo poselství z jedné z jeho nahrávek, kterou uvedla arabská televize al-Jazeera, že hlavním cílem útoků z 11. září 2001 bylo donutit USA ke změně v zahraničně-politické strategii USA v islámském světě a vůči němu. Zde by bylo zajímavé rozvést myšlenku, na základě které většina globálních džihádistů, nebyla původně protiamerická, ale byli to odpůrci násilné politiky jakékoliv supervelmoci. Kdyby, čistě teoreticky, studenou válku vyhrál Sovětský svaz, pak by jistě udeřili džihádističtí teroristé i tam. A lze dokonce vyslovit hypotézu, že možná dříve, než tomu bylo v případě USA. Nejen proto, že v opačného výsledku bi-polární konfrontace by jednostrannost globální politiky Sovětského svazu byla podstatně drsnější, hrubší a tvrdší, ale i proto, že vnucování ateismu (jako tomu bylo například v Etiopii či Afghánistánu) by v globálním měřítku v islámském světě vyvolalo odpor ještě větší a ještě dříve, než je tomu v případě unilateralismu USA. Z hlediska militantního, současný model hyperterorismu v globálním světě stírá rozdíly mezi malými a velkými, slabými a silnými, vybavenými moderní technikou, či disponující pouze lidským kapitálem. Neplatí model klasické války, že nejmodernější a nejvyspělejší technologie a vybavení vedou zákonitě ke garanci válečného úspěchu. 110 111

(Jaffrelot:2001) (Rubin: L´an d´une coalition contre terorisme a sonné)

90

Hyperterorismus se stal fungujícím nástrojem, jak vejít v militantní konfrontaci s někým tak vojensky silným a vyspělým, jako jsou Spojené státy americké, kde klasický vojenský střet by znamenal pro agresora sebezničující útok. Ovšem v případě hyperterorismu dává podstata nečekanosti úderu, technika i záměr nový prostor i proti mnohem silnějšímu nepříteli. Efekt samotného teroristického útoku je mnohem větší, než by odpovídalo poměru vojenských sil organizace čítající několik stovek, nanejvýš několik tisícovek členů tak dokáže velmi krutě nejmocnější vojenskou supervelmoc, která na svou obranu vydává 36 procent celosvětových vojenských výdajů. Závěrem své práce shrnuji celou problematiku do stanoviska, že Spojené státy americké čelí v současnosti nejvážnější hrozbě za posledních pár desítek let, a to hrozbě globálního hyperterorismu. Ačkoliv vedle nich stojí většina zemí prvního, demokratického světa a může počítat s podporou (i vojenskou) dalších světových mocností, ve světě džihádu jsou nákladně budované nástroje obrany mimo hru. Do 11. září 2001 se USA těšily poměrně vysokému bezpečnostnímu statutu, stejně tak země euroatlantické aliance, ovšem za současných okolností, stojíce ve válečném konfliktu s nepřítelem, který je zákeřný a nevyzpytatelný, stejně jako jeho bojové taktiky, nemohou své občany o jejich bezpečnosti již tolik přesvědčovat. Jednoduché řešení není. Rozhodně ne pouze militantního charakteru. Spojené státy budou muset rozdělit nastávající úkoly do tří časových horizontů. Krátkodobé úkoly budou souviset především s eliminací výcvikových základen alKájdy po světě, včetně USA s cílem zlikvidovat přípravné podhoubí teroristických skupin. USA se budou chtít vyhnout plošnému bombardování krizových oblastí, proto budou muset zajistit velmi citlivý způsob, jak odhalit a zlikvidovat výcvikové základny džihádistů. Úkoly střednědobého dosahu jsou spojeny se zajištěním peněžních toků, ze kterých jsou dotovány aktivity globálních teroristů, kontrolou těchto toků a potažmo využíváním těchto informací pro zajištění zdrojů těchto peněz. Také se očekává od USA zapojení do řešení posttalibanského Afghánistánu. Nejnáročnější budou úkoly dlouhodobého charakteru. Půjde o to změnit poměry v islámském světě do takové míry, aby je globální teroristé již nemohli zneužívat jako referenční objekt své extremistické ideologie a strategie. Toho však nelze dosáhnout prosazováním západních hodnot jako univerzálních hodnot pro všechna společenství, ale především cestou dlouhodobé, trpělivé politické, ekonomické a výchovné práce při sílícím vzájemném ovlivňování společností, což bude záležitost několiku desetiletí.

V Ústí nad Orlicí, 2007 91

Příloha č. 1 Mapa světa s vyznačenými oblastmi zájmu pro džihádisty. Obrázek A: Bíle jsou označena ta teritoria, kde má vzniknout nový kalifát. Obrázek B: Černě označená teritoria jsou první linie nepřátel džihádu, šedě označená teritoria jsou druhá vlna nepřátel džihádu. Zdroj: Walid Phares, Future Jihad, New York, 2005, Palgrave MacMillan

92

Příloha č. 2 Seznam teroristických buněk na území USA, které si oficiálně vedou ve svých záznamech FBI: Al-Kajdá •

Utečenecké a imigrační centrum v Tusconu, AZ.

•

Buňky: Ft. Lauderdale, FL; Orgando, FL; Boca Raton, FL; Denver, CO; Laurem MD; Boston, MA; Columbia, MO; Herndon, VA; Tuscon, AZ; Arlington, TX; Houston, TX.

•

Kanceláře: Atlanta, GA; Columbia, MO; Tuscon, AZ; Arlington, TX; Boulder, CO; Chicago, IL; Clearwater, FL; Dearborn, MI; New Jersey, NJ; Las Crudes, NM; Lincoln, NE; Los Angeles, CA; Madison, WI; Nashville, TN; New Haven, CT; Philadelhia, PA; Phoenix, AZ; Portland, OR; Sacramento, CA; Washington D.C.

•

Reformní a poradenské centrum (ARC) /ve spolupráce s Londýnem ve Velké Británii/: Kansas City, MO; Denver, CO.

Hamás •

UASR: Springfield, VA; Chicago, IL.

•

HLFRD: Richardson, TX; Culver City, CA; Palos Hilus, IL; Anaheim, CA; Houston, TX; Paterson, NJ; Dearborn Heights, MI

•

IAP: Chicago, IL (1981 – 1991); Richardson, TX (založeno 1997)

•

IC: Richardson, TX (založeno 1982)

•

AMS: Chicago, IL (založeno 1993)

Hizballáh •

Buňky: víc míst ve státech NC a MI

Islámský džihád •

ICP: Tampa, FL (1988 – 1995)

•

WISE: Tampa, FL (1991 – 1995)

Zdroj: Steven Emerson, American Jihad, New York, 2003, Free Press Paperbacks

93

Příloha č. 3 Mapa USA s vyznačenými městy, kde jsou v současné době aktivní militantní islámské skupiny. Obrázek: Jsou vyznačena města spolu s názvy aktivních militantních skupin. Zdroj: Steven Emerson, American Jihad, New York, 2003, Free Press Paperbacks

94

Příloha č. 4 Islámské teroristické skupiny ve světě Obrázek: Mapa znázorňuje rozložení a popis islámských skupin po světe, jak je lokalizuje FBI a Ministerstvo vnitra USA Zdroj: www.state.gov/r/pa/prs/ps/2003/24851.hml

95

Příloha č. 5 Mapa světa ve válce s al-Kajdá. Obrázek: Regiony označené tmavě jsou místa, kde dle informací FBI má al-Kajdá své buňky; odkazy jsou na místa, kde USA s al-Kajdá otevřeně vede válku; hvězdičky jsou v místech, kde od 11. září 2001 byly další útoky al-Kajdá. Zdroj: Current History, Prosinec 2002, Vol. 101, No. 659

96

Příloha č. 6 Islámská válečná pole džihádu Obrázek A: Mapa znázorňuje místa, kde byl v 80. a 90. letech veden džihád proti USA mimo jejich území. Obrázek B: Mapa znázorňuje místa, kde jsou v současné době mimo území Spojených států aktivní válečná pole džihádu. Zdroj: Walid Phares, Future Jihad, New York, 2005, Palgrave MacMillan

97

Příloha č. 7 Mapa Blízkého východu s vyznačenými oblastmi, která jsou dle FBI považována za džihádistické státy. Obrázek: Tmavě jsou označena teritoria, která v současnosti podporují džihád proti USA. Zdroj: Walid Phares, Future Jihad, New York, 2005, Palgrave MacMillan

98

Slovník islámské terminologie užívané v magisterské práci: Amir-ul Momineen

-

islámský titul pro vůdce

Baitul Mal

-

islámský fond na získávání peněz od daňových poplatníků

Bara

-

černý trh se zbraněmi v Pákistánu

Basmachi

-

islámské guerilly bojující proti SSSR

Burka

-

úplné zahalení ženy v Afghánistánu v době Talibanu

Dari

-

afghánský dialekt Peršanů

Džihád

-

snaha se stát dobrým muslimem, Svatá válka za šíření islámu

Fatwa

-

islámský zákoník

Jirga

-

rada starších v islámu

Halal

-

islámský rituál jak obětovat zvíře

Istakhbarat

-

tajná služba Saúdské Arábie

Kafirs

-

nemuslínové či nevěřící obecně pro muslimy

Khan

-

dřívější vůdce islámské komunity; dnes časté jméno

Lashkar

-

tradiční islámský vojenský útvar

Loya Jirga

-

Velká rada; rozhoduje v islámském světě o místní komunitě

Madrassa

-

islámská škola ; vyučující převážně islámské náboženství

Malik

-

islámský vůdce

Mehram

-

pokrevný příbuzný ženy, který ji může doprovázet na cestách

Mudžahíd

-

Svatý válečník, bojující ve Svaté válce – džihádu

Mullah

-

vůdce v mešitě

Munafaqeen

-

pokrytecký muslim

Nan

-

typický chléb pro Afghánce, častý pokrm bojovníků v terénu

Pir

-

honorovaný titul pro sektářského islámského vůdce

Qazi

-

islámský soudce pod právem sharia

Ramadan

-

měsíc, kdy se postí muslimové dle islámského kalendáře

Registan

-

místo v poušti (převážně v Afghánistánu, Pákistánu)

Shura

-

islámská městská rada

Sharia

-

právo islámu

Sufism

-

mystický trend islámu

Tor

-

velmi kvalitní a koncentrované opium

Ulema

-

islámští studenti (singulár je alim)

Ummah

-

široká světová muslimská komunita; obecně islámský svět

Zakat

-

islámská daň pro chudé (převážně 2,5% osobního majetku) 99

Seznam pramenů a literatury

Literatura 1. ARENDT H. The Human Condition, 1958, Chicago, University of Chicago Press 2. BARBER B. Jihad vs. McWorld, 1995, New York, Paperback: Ballantine Books 3. BHAGWATI, J. In Defense of Globalization, 2005. Oxford, Blackwell 4. BLACK-MICHAUD, J. Cohesive Force: Feud in the Mediterranean and the Middle East, 1975. Oxford, Blackwell 5. BRONSON, R, Thicker than Oil: America´s uneasy partnership with Saudi Arabia, 2002. Oxford, Blackwell 6. EMERSON, S. American Jihad: the terrorists living among us, 2003. New York, Free Press Paperback 7. HEISBOURG F., MARRET J.-C. Le Terorisme en France Aujourd´hui, 2006, Paris, Interforum 8. IKENBERRY J. After Victory: Institutions, Strategic Restraint, and the Rebuilding of Order after Major Wars, 2001, Princeton, Princeton University Press 9. IKENBERRY J. Liberal Order and Imperial Ambition: American Power and International Order, 2005, Washington DC, Polity Press 10. KHADDURI M. The Islamic Law of Nations, 2002, Baltimore, John Hopkins Press 11. KROPÁČEK, L. Duchovní cesta islámu, 1993. Praha, Vyšehrad 12. LEVITE A. Guilt, Blame and Politics, 1987, San Francisco, Stanyan Press 13. LIND, M. The American Way of Strategy, 2004. Oxford, Blackwell 14. MAREŠ, M. Terorismus v ČR, 2005, Brno, Centrum strategických studií 15. NASR S.H. Ideals and realities of Islam, 1975, Washington D.C., Allen and Undin 16. PHARES, W. Future Jihad: terrorist strategies againts America, 2005. New York, Palgrave MacMillan 17. PIPES D. Militant Islam Reaches America, 2002, Boston, W.W. Norton & Comp. 18. PIPES D. In the Path of God: Islam and Political Power, 2002, Washington DC, Transaction Publishers 19. PIPES D. Muslim immigrants in the United States, 2002, New York, Center for Immigration Studies 20. PRYCE-JONES, D. The Closed Circle: an Interpretation of the Arabs, 1989. New York, Harper & Row 21. RASHID, A. Taliban, 2001, Yale, Yale University Press 100

Odborné články

22. Current History, Prosinec 2003, Vol. 102, No. 668, Philadelphia, Current History Inc. 23. Current History, Prosinec 2002, Vol. 101, No. 659, Philadelphia, Current History Inc 24. BLECHOVA I. Kultura jako faktor politického života v islámských společnostech arabských zemí, Mezinárodní vztahy, Březen 2002, Praha, IIR 25. BUREŠ J. Islámská charita v době globalizace, Mezinárodní vztahy, Březen 2006, Praha, IIR 26. BYMAN D. Strategic Surprise and the September 11 Attacks, Annual Review of Politoval Science, Listopad 2004, Washington DC, Walsh School of Foreign Service at Georgetown University 27. EICHLER J. Globální terorismus, Mezinárodní politika, Prosinec 2001, Praha, IIR 28. EICHLER J. Hrozba globálního terorismu a její vyhodnocování, Mezinárodní vztahy, Březen 2006, Praha, IIR 29. ENDERS W., SU X. Rational Terrorists and Optima Network Structure, The Journal of Conflict Resolution, Vol. 51, No. 1, February 2007, London, Sage Publications 30. FLYNN, S. America The Vulnerable, Foreign Affairs, Leden/Únor 2002, Vol. 81, No. 1, New York, CFR 31. KHALIL M. Modernity and Western Values in the Clutches of Islamization, Duben 2003, Oxford, Contemporary Review Co. Ltd. 32. KHOL R. Národní bezpečnostní strategie USA, Mezinárodní vztahy, Leden 2005, Praha, IIR 33. MENDEL M. Islám mezi dialogem a střetem civilizací, Mezinárodní politika, Prosinec 2004, Praha, IIR 34. PARKER CH., STERN E. Bolt from the Blue or Avoidable Failure?, Foreign Policy Analysis, Listopad 2005, Vol 1., Issue 3, Oxford, Blackwell 35. RUBIN B. The Real Roots of Arab Anti-Americanism, Foreign Affairs, Listopad / Prosinec 2002, Vol. 81, No. 6, New York, CFR 36. TAYLOR G., HAWLEY H. Freedom of Religion in America, Contemporary Review, Červen 2003, Oxford, Contemporary Review Co. Ltd.

101

Internetové prameny 37. Atlantic Council of United States -

http://www.acus.org/

38. Arab Media Society -

http://www.arabmediasociety.com/

39. British American Security Information Council -

http://www.basicint.org/

40. Center for Defence and Security Strategic Studies - http://cssas.unap.ro/index_en.htm/ 41. Center for New American Security -

http://www.cnas.org/

42. Center for Strategic Studies -

http://www.csis.org/

43. Centrum Stonsunkow Miedzynarodownych -

http://www.csm.org.pl/

44. Combating Terror Center -

http://ctc.usma.edu/default.asp/

45. Economist magazine -

http://www.economist.com

46. External Relationships of EU -

http://europa.eu.int/comm/

47. Forbes magazine -

http://www.forbes.com

48. Formal NATO- Russia Relationship -

http://www.bits.de/NRANEU/

49. Heidelberg Institute for International Conflict -

http://www.hiik.de/en/index_e.htm

50. Chinese Military Power -

http://www.comw.org/cmp/

51. International Institute for Strategic Studies -

http://www.iiss.org/

52. International Relations and Security Network -

http://www.isn.ethz.ch/

53. Middle East Institute -

http://www.mideasti.org/

54. Nine Eleven Finding Answers Foundation -

http://www.nefafoundation.org/

55. novinové články -

http://www.msnbc.msn.com/

56. novinové články -

http://www.iht.com; www.army.cz

57. Tariq Ramadam -

http://www.tariqramadan.com/

58. Terrorism and Transnational Crime Center -

http://www.american.edu/traccc/

59. Ústav mezinárodních vztahů -

http://www.iir.cz/

60. Ústav strategických studií -

http://www.defenceandstrategy.eu/

102

Další prameny

61. The 9/11 Commission Report : Final Report of the National Commission on Terrorist Attacks upon the United States 62. Presidental Daily Briefs (George W. Bush memorials, Bill Clinton memorials)

103